Po smrti krále Václava Čtvrtého vznikly v Cechách strašlivé různice, nejenže skrze víru mnohé bylo krveprolití, ale i příčinou volení krále mnohý byl boj. Jedni žádali míti Zikmunda, bratra Václavového, druzí Korybuta, bratra knížete litevského, a jiní dokonce bez krále býti chtěli, řkouce, že lidu svobodnému neslušno krále poslou- chati. Po celé vlasti, ztud kde Vltava se rodí, až k horám Krkonošským rozléhal se strašný války hlas, a země česká, co druhdy Médea, honosila se vraždou vlastních dítek; i nebylo noci, v níž by rudý požár nebyl zvěstoval, že buď klášter neb ves, neb i celé město, zapálené vztekem nepřátelským, popelem lehá. To se dálo od roku 1419 a trvalo až do roku 1436. Mezi tím časem přijel kníže Korybut s strejcem svým, mladým Viasilem Viasilovičem, do Prahy na žádosť měšťanů pražských, přiveda s sebou 5000 lidu litevského, načež se i Pražané s jinými městy usnesli jej veřejně na náměstí pražském za krále českého korunovati. Tomu však se páni čeští protivili; a když Pražané proti vůli jejich to učiniti. usilovali, vzavše korunu českou s jinými ozdobami královskými tejně na Karlův tejn ušli, a zde obleženi jsouce od Pražanů pod vůdcem Hedvíkem a vojska litevského pod správou Korybuta a strejce jeho Viasila, za dlouhý čas statečně se bránili. Bylo to roku 1422; hlásně přivítala kukačka v tmavém lese pod Karlovým tejnem slavné jitro, velebné slunce vstávalo nad horami a Karlův tejn se v růžové jasně stkvěl záři; ranní páry vystupovaly z blízké řeky Berounky a v divných podobách se nesly nad tmavými hvozdy, rozražené jsouce rychlýma křídlama tudy létajících a hlásně volajících havranů; dojemně a slavně zněl kosů a drozdů hlas, pronášeje ranní chválozpěv, když dva z měšťanů pražských, kteří obležený drželi Karlův tejn, pod rozlehlým dubem v hlubokém lese odpočívali, spolu rozmlouvajíce. „Věř mi,“ pravil první, můž vysoký a zarostlý, jemuž jméno bylo Hora, „že skoro již mě omrzelo zde ležeti a každé chvíle hotov býtí buď zdraví své, neb dokonce život svůj ztratí ti; a proč? Že chceme Korybuta za krále míti; a že koruny nemáme, níž by jsme jej korunovali. Zdaž by nemohl býtí králem nejsa korunovaný, než aby za tak dlouhý čas, a to ještě nadarmo, jsme ji zde dobývali; a chce-li korunovaným králem býtí, nechť si zde leží a koruny dobývá; my by jsme lépe učinili, kdyby jsme se domu k zanechanému řemeslu navrátili.“ Načež druhý, meč vytasený otíraje a pilně ohledávaje, odpovídá: „Nebuď pak tak vrtkavý; jednou jsme tomu chtěli, zdaž podruhé máme tomu nechtítí? Nehodno jest může tak lehce prve vyvoleného teď zavrhovati a více nemítí do sebe stálosti, než ji žena má. Nech ještě několik takových outoků přijití, jaký byl včerejší, a Viasila tak statně bojovati, jakž to včera činil, a Karlův tejn před Korybutem skloní svou zpupnou hlavu a uzná jej býti zrozeným ku králování.“ Hora. „Nech však ty zas obležené tak statečně se brániti, jakož se i včera dělo, a slibuji ti, že při každém outoku tolik pořídíme co při včerejším. Rád bych však věděl, co za dívku to sobě tak srdnatě počínalo? Obzvláštně zdá se dobře s prakem zacházeti, a ani jediný kamen z jejího praku nadarmo nehučel; však Viasilovi vždy se zdála vyhýbati, který, jak se mně vidělo, ji jen hledal. Sotvaže blíže první brány bašty byl by zlezl, a nemálem tak se do hradu byl dostal a ji tak svým mečem dosáhnouti mohl, ustoupila zastána nějakým neznámým rytířem; však brzo u druhé věže, kde studna jest, se ukázala. Ona ještě poslední na hradbách dlela, když my již k odstoupení přinuceni jsme byli a i obležení až na několik strážných se byli odstranili.“ - Načež druhý, můž nevelké postavy, však velmi ramenatý, černá brada vyvýšovala hrůznost bledých líc jeho: „Jest to dcera Viléma z Bozkovic, jenž s oblehnutými v zámku zavřen jest; jehožto ona, kde on pro své stáří již bojovati nemůže, tak statně zastává a nám tak velkou škodu činí; však pravím tobě,“ a přitom se mu hrůzně z černých očí jiskřilo, jenž hluboce pod tmavým obočím ležely, „pravím tobě, že včera posledně buď ona z hradeb odešla, buď já od outoku posledně jsem se vrátil; neb v budoucím outoku hodlám jen jí hledali, a uhlídám, zdaž i mně se vyhýbati bude; a pak buď já, bud ona, jako že se Hedvik jmenuji!“ A v pevně sepjatých rukouch obnažený meč i očí svých k nebi pozdvíhna, za dlouhou chvíli tak stál, jak by slova svá strašlivou a tichou přísahou stvrditi chtěl. Byl to Jan Hedvik, vůdce Pražanů, který již dlouho závistivě hleděl na vzmahající se slávu Viasila a Johany, dcery Bozkovice, nemoha toho snésti, by se jméno dívky nad jeho vzneslo. „A pak,“ obrátil se opět k svému druhovi, „padne-li ona, dlouho již hrad nám vzdorovati nebude, neb ona jest takřka duše obležených a bez ní dávno již by byl hrad v naše ruce odevzdaný; však padnu-li já pak nenechte se odstrašiti; neb jak se mně zdá, mnoho zásoby již v hradě nebude, a hladem přinuceni vám odevzdají hrad; a pakli by i tenkráte mě mé mínění klamalo, tehdy aspoň mně přislib (neb padnu-li, nebude žádný jiný vůdcem než ty, leč by jsi byl dříve padl -), že do zimy zde dočekáš, která beztoho již příliš vzdálená není.“ Mlče podal jemu Hora ruku a za dlouhý čas tak stáli, jedenkaždý s jinými se obíraje myšlenkami. Po chvíli však opět počal se tázati Hora: „A padne-li i Korybut? neb padne-li on dříve než ty?“ Hedvik. „Padne-li, tehdy odsuď odtrhneme; - padne-li však on později než já, tehdy pohřbete jej v hlubokém lese podle hrobu mého, tam kde k východu pět dubů do půl- kola stojí; a pak nalezne v zemi té, do které byl přišel koruny dosahnouti, co dražší jest nežli koruna a co nikde v světě nenalezne, - pokoj.“ Opět nějakou chvíli trvalo ticho, jen časem prozvukoval vzdálený drozd aneb kukačka volala z hlubokého lesa své vlastní jméno. Hora. „Slunce již jest vysoko, daleko nebude od sedmi hodin, skoro aby jsme se vrátili do ležení; neb nevím, nebu- de-li třeba i dnes začíti a k outoku hnáti, dříve než se obležení vzpamatují.“ Hedvik. „Prozatím dost bylo včera krve vylito; a třeba jest, by i naši sobě poodpočinuli; několik již nocí minulo, že někteří ani oka nezamhouřili, a za ten celý čas, co zde ležíme, nebyl ještě jediný den, v kterém by bylo lzelo sobě odpočinou ti. Však slyš, zdá se mně, jako by se někdo blížil. Po malé chvíli bylo slyšeti rychlé kroky a chrastění křoví shýbaného se blížícím; rozevřely se větve a Prokop Otík vystoupil. Hedvik. „Co tě sem vede, Otíku? Stalo se něco v ležení? aneb jen maně sem přicházíš?“ Otík. „Hledal jsem vás; mám vám něco oznámití. Sotvaže ráno slunce vyšlo, vyvýšili obležení u přední brány bílý prapor.“ Hedvik. „Snad nechtěli již vzdáti hrad?“ Otík. „Kníže Korybut poslal mne se tázati jich, co 10 žádají; a já mu přinesl za odpověď, že žádají o dovolení, by mohli bezpečně někteří z nich k němu poselstvím přijití ; což jim i dovoleno bylo. Přišedše do ležení hledí příměří na sedm dní dosáhnouti.“ Hedvik (rychle a vzpurně). „Snad jim to i bez mé vědomosti povoleno.“ Otík. „Nikoliv, nýbrž Korybut dal jim za odpověď, že chce dříve rady tvé poslechnouti; proto jsem k vám poslán, by jste se buď oba, buď jen Hedvik do ležení vrátil.“ Hedvik. „Tehdy zde zatím pozůstaňte; já se v krátkém 20 čase k vám opět vrátím.“ Odešel, Otík šedna si pod dub k Horovi, vytáhl lahvici vína; věda, že se Hedvik tak brzo nevrátí, činil přípravy k snídaní, ku kterému se ani Hora dlouho nutití nenechal. Otík. „Věru, tady v ležení aby jeden vše s sebou nosil, což já také vždycky činím; neb teď myslím, že budu snídatí, a již jsem k něčemu volán; a tak není jeden ani chvíli jistý. Protož vždy všecko s sebou míti jest mé heslo, a kde příležitost k tomu, tu snídám, obědvám neb večeřím, ba 3o i v některý den vše najednou činím.“ Hora. „Tvé víno jest výborné. Kdepak jsi se ho zde v leže-ní dopídil?“ Otík. „Jako bys nevěděl, že v víně obchod vedu. Teď arci ne zde v ležení, ale v Praze; a proto také začastěji mně z domova nějaké sem zašlou, neb oni vědí, že já bez vína jako ryba bez vody.“ Co ty zatím zde spolu rozmlouvali, blížil se Hedvik k ležení, a vida zdaleka Karlův tejn, v jakémsi bolném předtušení zvolal: „Ó by ráději již bylo dokonáno, co zde snad i nepravě jsme počali; neb majíce korunovaného svého krále, jiného jemu navzdor chceme korunovati!“ Přišed v ležení rovnou cestou kráčel do knížecího stánu, kde Korybuta, Viasila a těch sedm poslů z Karlového tejna nalezl. Korybut, můž as čtyrycetiletý, vážného vzezření a skvostně oblečený, seděl uprostřed stánu; za ním stál strejc jeho, mladý Viasil, jinoch vysoký a silný, málo sehnutý podpíral se o svůj dlouhý meč; černé kadeře visely přes obličej jeho, které modré zraky jeho co sinavé blesky černá mračna prorážely. Jeho oko bylo upřené na jednoho z poslů, který hledí přilbice, již byl na první zhlednutí Viasil za svou, při jednom výpadu obležených ztracenou, poznal, spuštěné maje, při východu stánu stál. Též i on z Viasila oka nespustil. Rusí vlasové vyhlídali pod přilbicí a z hloubi hledí vynikaly co papršlky jasného slunce jeho zraky. Zdál se velmi mladý býtí. Po nedlouhém rokování jest jim pří-měří na sedm dní přivoleno, načež se poslové, doprovázeni mladým Viasilem, nazpět ubírali. Na té cestě připojil se Viasil k mladému poslovi, který jeho přilbici nesl, a hleděl ji od něho zpět dostati, hojné výplaty jemu přislibuje. Však nadarmo; sotvaže se o tém zmínil, tu onen obouma rukama, jak by mu ji Viasil s násilím chtěl odtrhnouti, přilbici chopil; a s nepochopitelnou rychlostí bez slova promluvení dával mu k srozumění, že se to nestane; načež se Viasil do stánu vrátil, poslové však do hradu zašli. V čase příměří toho častěji, jakož i dříve již, Viasil od- cházíval, a nevěděl žádný, kam se bere, též velmi smuten dlíval na břehu rychlotoké Berounky. Byla však příčina toho následující. Přišed Viasil do Prahy zamiloval zde sprosté děvče a převlečen jsa za sprostého jinocha i její lásku brzo si získal. Dovědělo však se děvče po krátkém čase, že on ne sprostý jinoch, ale strejc knížete Korybuta, voleného krále českého, jest, odešlo, nemajíc 5 rodičů, do jednoho kláštera blíže Zbraslavi, kde jedna příbuzná její představenou byla, kdež i vbrzku roušku přijala, věčně se Bohu zaslíbíc. Dozvěděl se o tom Viasil, častěji tam dojížděl, hledě úmysl její vyvrátiti, však za příčinou prosby Bohdány, tak se dívka ta jmenovala, a poručení představené nikdy nebyl připuštěn. Však nicméně, i když již roušku přijala, tam dojížděl, hledě ji aspoň jen spatřiti, což se mu však velmi zřídka poštěstilo. Tam tehdy i v čase příměří odcházíval. Právě jednou tamodsud do ležení se vrátil, když mu bratr oznamoval, že k nějaké slavíš nosti na hrad s Hedvíkem a několika měšťany pozvaní jsou, kamž se i navečer odebrali. V skvostně připraveném večeřadle až do noce hodovali. Ohlašoval již hlásný devátou hodinu, když Viasil pozván jsa od Johany s ní na hradby vyšel. Právě vycházel nad horami měsíc, jeho bledá ao tvář zdála se lítostivě na ně hleděti. Kolem panovalo svaté ticho, v ležení ani hlas se neozýval, z daleka jen hučela Berounka. V sem tam roztroušených chaloupkách jiskřila se světylka. Přicházeli spolu až ku studní věži, slova nepro-mluvivše ; až zde Johana, na níž dříve viděti bylo, že se k mluvení nutí, takto počala: „Viasile, nadarmo a nelze mně již tajiti, jak velice mně drahý jste. Až posuď dávala jsem vám to k srozumění, však nadarmo. Nemyslete, že ponejprve snad vás dnes jsem spatřila, ne, již od toho dne, kdy do Prahy jste přišel, vídala jsem vás, tenkráte již jsem vás milovala; nyní jste přitrhl před Karlův tejn, zde obdivovala jsem udatnost vaši a milovala vás ještě více, možné-li to bylo. Já jsem byla za jinocha převlečená s poselstvím onehdy v ležení vašem, já byla jinoch zdobený přilbicí vaší. Nejsouc od maličkosti v tom cvičená, náruživosti mé zkrocovati, tak dalece láska má k vám vzrostla, že teď, ačkoliv vím, že to neslušné děvčeti, vám lásku mou vyjevuji. Viasile!“ při těch slovích na kolena před ním klesnouc, „nepohrdejte mnou, nechtějte pro mé svobodné jednání mě zavrhovati, mně bez vás nelze žití; a den, jenž vašemu žítí dá skončení, jest i mého života poslední den. Bez vás nebudu míti žádného; otec stářím přemožený vbrzku klesne v chladný hrob, matku mou již dávno neznámý z světa sprovodil vrah, a vy-li mě zavrhnete, není žádný, jehož bych milovati mohla.“ S podivením za dlouhý čas hleděl na ni Viasil, nemoha slova promluviti, až pak vzpamatovav se, ji od země pozdvíhnouti chtěje, takto počal: „Co počínáte, slečno? Prosím vás, vstaňte! Kdyby vás někdo uzřel, tak přede mnou sníženou, co by pomyslil sobě o vás?“ Ona však vstáti se zdrahajíc, zvolá: „Ne, dříve nevstanu od noh vašich, až nade mnou rozhodnete. V vašich rukouch leží osud můj, buď štěstí teď podáno mně bude vámi, buď nešťastná jsem navždy, snad i věčně.“ „Buď tehdy tomu,“ zvolal posléze Viasil, „vy jste mě k tomu přinutila; chyba má měla se mnou pohřbená býti; vězte, milostivá slečno, že vás mně milovati nelze, protože - „ Rychle se vzchopila Johana, a divoce očima koulíc, hrůzným volala hlasem: „Tehdy nadarmo snížila jsem se před vámi, nadarmo potupila sama sebe Bozkoviče dcera!“ Mírněji však po nějaké chvíli tázala se, divně však se ještě jiskřilo v oku jejím: „A proč, smím-li se tázati, mě zavrhujete?“ Zdlouha kráčeli dále po hradbách a Viasil vypravoval jí příběh Bohdány a takto skončil: „Mou vinou nešťastná se stala; já, můj klam byl příčina jejího neštěstí; skrz mě zavřely se jí navždy kláštera brány, skrz mě zavřená jí cesta v svět, skrz mě se mísí její pláč v rychlé řeky lkáni. Ač jen zřídkakdy mně možno ji uhlídati, přec jako dříve vždy ji miluji; a jen s životem mým pojde i láska k ní.“ Stáli nad prohlubní, kde mezi skály s jekotem se valil lesní potok, bledá Lůna nebyla v stavu propasť tu osvítiti. S sepjatýma rukama hleděla Johana nějaký čas k nebi, strašlivý zdála se míti oumysl; pevně pak chopila se Viasila a volajíc: „Se mnou žiti jsi zavrhl, se mnou tehdy klesni v smrti chladnou náruč,“ chtěla s ním se vrhnouti v propasť, Viasil však, jenž již dříve ji pozoroval, zadržel ji silnou rukou divením volaje: „Slečno!“, ona pak vytrhnouc se jemu a rvouc si vlasy, kvapila nazpět do hradu, volajíc: „Potupená, zavržená,“ až mezi skálami vzbudila stojazyký ohlas. Brzo nato odešel Viasil s strejcem svým a měšťany pražskými z hradu. Byla půlnoc; utišila se v prsouch Johany bouře, měsíc se skryl za černé mračno. Bloudila Johana v hradě šerou nocí, vřelé slzy lily se po tváři její. Vstoupila v hrádní kapli. Svaté ticho tady panovalo, mdle dohořívala lampa před oltářem, trůnila kde Matka boží. Vysokým oknem patřila sem Lůna roztrhanými oblaky, z daleka hučela Berounka; v křoví pod oknem zpíval slavíček lásky žel. Kleknouc před oltářem, modlila se Johana v tento smysl: „Potěšení zarmoucených, ty ulehči srdci mému; ty jen teď jsi outočiště mé; šedý mrak se položil před mého žítí sluncem; co Lůna jasná ty teď osvěť mé pouti dny. Sláva má teď zašla jak po parném dnu zlaté slunce; a jako chodce v tmavém lese kdy přepadne noc, tak teď na mě neštěstí se valí strašná moc; potupená jsem před tím, jejž miluji; necvičená jsouc zkrocovati náruživosti své, vlastní jsem přivolala neštěstí. Ó že tak časně ztratila jsem matku mou, která by mě byla vedla po dráze ctností; den smrtí její byl mého neštěstí první den i původce. Ó pomstí, ty vševědoucí, před nímž odkrytá jest každá nepravosť, smrť matky mé i bídu mou na vrahu matký mé.“ Umlkla. Přistoupnouc k oknu spatřila za dalekými hvozdy běleti se den; strašlivá pronikla vnitřností její myšlenka; domnívajíc se, že mrtvá-li a navždy ztracená pro Viasila bude Bohdána, snad tenkráte srdce jeho k ní se obrátí, nevědouc, že již ztracená pro něj roušku pojmula, uzavřela z hradu se dostati, očekávati při klášterní zdi, až Bohdána u okna se ukáže, jak od Viasila vyrozuměla, a 5 Bohdánu zavražditi. S plným toulem a lukem spustila se z hradu, s výmiňkou, že v budoucí noci opět se vrátí a s po-mocí jeho v hrad se vyšine, pomohl jí hrádní provaz upevniti. Ještě dlouho stál pak na hradbách, když již dávno Johana v lese zmizela. Zašla bouře, dohučel dešť; jasné slunce stálo na prostředku své dráhy; z klášterní vížky ohlašoval jasný zvuk zvonku poledne. Zvlažené a deštěm občerstvené kvítí líbou vydávalo vůni, mdle hučeli hájové a v zlatém lesku vinula se kolem klášterní zdi Berounka. Na hrobovém pahrbku klášterního hřbitova seděl Viasil, toužebně hleděl k oknům své milenky, očekávaje, brzo-li milostný její se ukáže obraz. Dlouho tak seděl, podepřený o svůj dlouhý meč, mladý tis klenul nad ním své stíny, v kterém hlásně zpívalo mladé ptáče; umlklo časem a jako ozvěna ozýval se z bezového křoví, které se pod okny Bohdány vzhůru pnulo, jemu odpovídající zpěv. Dozněl zvonku hlas, otevřelo se okno Bohdány a ona přistoupila k oknu. Domnívajíc se býti nepozorovanou, odhodila obličej její zakrývající roušku, a sepavše rukou svých, modlila se tiše. Černý oblek vyvýšoval bledost tváři; oko její nespatřovalo již více milostnou krajinu, od ustavičného pláče a lkáni zhasli zrakové její a modré oko její zavřelo se navždy. O náhrobek maje hlavu podepřenou hleděl Viasil nepohnutelně vzhůru, přemoženému patřením neštěstí jejího tekly tiché slze po tváři. I on se modlil, a jak by šetřilo pobožnosti té, umlklo ptáče. Po ao nedlouhém tichu počala Bohdána hlasitě sama s sebou, od žádného, jak se domnívala, neslyšená, mluvili: „Kde as teď přebýváš, ty, na kterého i proti vůli mé i v modlitbách mých ustavičně pamatuji; zdaž časem ještě vzpomeneš, nešťastnou Bohdánu že jsi miloval; - jednou ještě by bylo možné tebe uzříti! - však nadarmo mě trýzní touha má, v světě nespatřím ničeho více. Nadarmo mně vzchází den i noc, pro mě nekvěte žádné kvítí, mých zraků zhasl jasný blesk a oko mé temná obklopila navždy noc. Ó bys věděl, jak jsem nešťastná; - však nedej Pane by se to dozvěděl, neb miluje-li mne ještě, tehdy dosti nešťastný, a věda osud můj, byl by nešťastnějším, než již jest. Však dá Bůh, že nebude již neštěstí mne tížiti déle, neb cítím, v brzkém že již čase v pokojný klesnu sen; neb ani příčinou neštěstí mého nejsem v stavu plakali více, slzí mých vyschl pramen.“ Vtom opět zavzněl z vížky zvonek. „Slyš, k modlitbě mě volá povinnost; ódej, Pane všemohoucí, by zvonek ten, který ted mne k mé volá povinnosti, brzo zval mne i v smrti chladnou náruč; poslední bych dala světu .dobrou noc‘ Nemoha se déle zdržeti klesl Viasil na svá kolena, sklonil hlavu svou k zemi a zvolal: „Bohdáno!“, vtom zahučel přes zeď klášterního hřbitova šíp a hluboce se vbodl Bohdáně v pravý bok; bolestně vykřikla raněná a klesla zpět, Viasil však hlavu maje skloněnou neviděl šíp; a domnívaje ao se, že uleknutá vyvoláním jména svého vykřikla, odcházel; sám k sobě mluvil, řka: „Já ji urazil, ji skrz mne tak nešťastnou!“, co zatím Johana, z jejížto ruky smrtící vyletěl šíp, nepronásledovaná zmizela v blízký les a nazpět v noci do hradu se vrátila. Bohdánu nalezly sestry její silně raněnou a přivedše ji k sobě odvedly ji na lůžko její; ona však domnívajíc se, že od Viasila postřelená jest, poněvadž po-znala hlas volajícího, bolestně lkala, řkouce: „Toho jsem na tobě nezasloužila!“ Starostlivě hlídaly ji sestry její po celou noc, však nenavštívil sen nešťastnou. Opět přivítala kukačka pod Karlovým tejnem v hustém lese jitro, však ne jasné jako dříve vycházelo slunce, nýbrž krvavé, jako dnešní měl po přešlém příměří nastati den. Přistrojené stálo vojsko pražské, uchystaní byli věncové smolní, i jiné nářadí k dobytí hradu bylo pohotově. V středu vojska stál Hedvik, který přes celou noc tmavým lesem bloudil, pro nějaké bolné předtušení usnou ti nemoha, a napomínal lid svůj k setrvání, poroučel, by obzvláštně věž vysokou hleděli ohněm zkaziti. Pak zašel s Horou opět v tmavý les, očekávaje deváté hodiny, na kterou outok byl odložen. Smutně nad nimi hučely sosny vysokých jedlí a vichr lkál tmavým lesem co nevěsta na rakvi milence. Zasmušený dlouho mlčel Hedvik a ani Hora slova nepromluvil. Až pak posléz začal Hedvik: „Zdá se mně, jako bych od dnešního outoku již se vrátiti neměl, a jedině to přeji, by dříve dcera Bozkoviče, Johana, padla rukou mou, která jediná mimo Viasila mne zde chce předčiti slavným jmenem; a již proto též ji nenávidím, že jest dcera Bozkovičové manželky, která, jak tobě beztoho známo, mnou pohrdnouc, jej pojala za manžela. Nad mým hrobem žádný lkáti nebude, neb dítek nemám žádných ani manželky žádné. Když však padnu, tehdy žádám, by jsi hleděl mne pomstíti a neodtrhl dříve od Karlového tejna, leč by Johana byla padla.“ Což když mu Hora přislíbil, obrátili se nazpět ku vojsku. Počal se outok, hlásně zněl trub hlas a břinkot mečů, ohniví věncové lítali v hrad, a nejednou byla vysoká věž v nebezpečenství ohněm sklesnouti. Sem tam Hedvik přebíhal jen Johanu hledaje. Dlouho se mu nepoštěstilo ji nalézti, až posléz blíže brány na hradbách ji spatřil. Prudce, jako z mrštného luku šíp pod bránu spěchal, po skále nahoru lezl, a když na poručení Johany žádný mu nebránil, zdě zlezl. S divokým rýkem vrhl se na Johanu, strašný počal se boj, neb Johana tak dobře mečem jako prakem zacházeti znala; brzo ona, brzo Hedvik ustupoval; zdola hledělo vojsko s podivením na ten boj, i obležení o své meče podepření patřili na ně. Vtom vyletěl Hedvíkovi z ruky meč, přes zeď letěl v hluboký ouval mezi skály dolu, a dopadna z nesmírné výšky země, roztříštil se. Zajatý Hedvik byl svázán, a zuřil a vzpouzel se velmi, do hradu veden býti nechtěje; okovy své roztrhali chtěje, řval co rozdrážděný tur: „Nechtějte mě šetřiti, nebo vězte, že nejouhlavnější nepřítel váš před vámi; a ty, ani dívka ani můž jenž nejsi, k potupě stvořitele svého opásajíc se mečem, věz, že tvá smrť byla oučel můj a tvá potupa, proč mě šetříš?“ Nevšímajíc si slov jeho, Johana poručila jej do hradu vésti. Načež on opět: „Neradujte se ze zkázy mé, neb vězte, že jistě pomstěn budu; vbrzku sklesne vaše hrdá věž a pohřbení budete v zříceninách hradu svého, jakž ode mě poručeno jest!“ Načež rychle Johana: „Mě jsi chtěl potupiti, potupen buď sám, hrad jsi poručil ohněm zkaziti, to překazím já. Svažte jej pevněji; jakožto vůdce, jenž chtěl dosáhnouti koruny české pro svého Korybuta, dostaň korunu, však slaměnou, a buď s ní korunován sám. Pak upevněte jej za ramena na dlouhé dřevo, tak ať visí ze střechy věžní; a zajisté že společníci jeho přestanou na věž házeti ohnivé věnce.“ Tak se i s Hedvíkem, jakkoliv zuřil a se vzpouzel, stalo; - na dlouhém dřevě nově tesaném visel z věžní střechy, korunou slaměnou hlavu maje ovinutou; pod ním zněl bojujících lomoz a křik, přestaly však vojska jeho smolné věnce na věž házeti. Silným hlasem řval: „Nešetřte pro mě věž, házejte jako prve oheň; a největší radost má bude, kdy se mnou dolu se pořítí hrdá věž.“ Neslyšeli však jej pro břinkot mečů a křik bojujících dolejší; nadarmo hleděl zprostiti ruce své svazků. Na přístřeší stála Johana; klaníc se, jak pravila, slávě jeho, posmívajíc se mu, že vyvýšenosti, které hledal, dosáhl. Hrůzně dole zněl trub zvuk, břinkot mečů, lomoz a křik bojujících; vtom poštěstilo se mu jedné ruky vymknouti, z poprsníku svého vyrval dýku; zařval silným hlasem: „Věz, dívko, že já matky tvé, která mnou pohrdala, jsem vrah!“, přeříznul provaz, na kterém byl upevněn, a řítil se v hrůznou mezi skály propasť. Sklesla Johana, utichl dole křik a lomoz; outok byl skončen.