V široké, mělké kotlině, kterouž vede železná dráha, před nedávnem vystavěná, rozkládá se malá, nenápadná víska. Kdyby v ní nebylo velkého statku, k němuž byl před rokem přistavěn vkusný letohrádek a velká zahrada upravena v park, nelišila by se víska ta skoro ničím od nejchudších dědin českých. Velkou náves s rybníčkem obklopují samé baráky a chatrče, a kolem vísky rozkládají se malé i větší zahrady. Prostý kostelík uprostřed malého hřbitůvku, jednoduchá farní budova a taková též škola — toť vše, co možno nazvati výstavnějšími budovami. Ostatně ani letohrádek neliší se v podstatě od stavení toho druhu. Nalézá se na mírném návrší a je z něho volná vyhlídka do kraje. Jinak jest v něm postaráno o všechno možné pohodlí obyvatelů, aniž by bylo plýtváno prostředky. Vše jeví vkusnou jednoduchost, nikde není ani stopy po okázalé nádheře. Za to působí nejen budova se svým okolím, nýbrž i vnitřní její zařízení jako příjemný útulek šťastných lidí, kteří žijí jen sami sobě, nestarajíce se o svět a rozčilující snahy nespokojených lidí. Na všem jest pozorovati, že zde hlučné zábavy, jakýmiž bohatí statkáři snažívají se aspoň ob čas zapuzovati démona dlouhé chvíle, buď nikdy nebo zřídka kdy rušívají příjemný klid. Bez mála na dvě hodiny v okruhu není totiž dědiny, v níž by žil někdo, kdo by měl dosti času a zároveň i dosti dobré nebo zlé vůle, aby obyvatele letohrádku obtěžoval návštěvami. A přece právě v den, kdy naše vypravování počíná, očekávají zde návštěvu z nejbližšího, jen jedinou stanicí vzdáleného okolí. Přes to neučiněno v letohrádku téměř pražádných příprav, leda že krátce před příjezdem vlaku do nejbližší, as půl hodiny cesty vzdálené stanice poslán kočár, aby hosty, kteří byli před několika dny písemně ohlásili, kdy přijedou, dovezl až před letohrádek. V saloně, jenž bývá před každou návštěvou z pravidla hlavním předmětem starostlivé péče, nebylo učiněno pranic, nežli v kterýkoli jiný praobyčejný den. Salon jest dosti prostorná místnost s dvojími dveřmi. Jedny – velké, zasklené a žaluziemi opatřené, jsou právě do kořán a vedou do parku, do něhož se schází po několika pohodlných schůdkách. Druhé dveře, malé, jsou zavřeny a vedou na chodbu – především ku komnatám domácí paní a ostatních členů rodiny. Čtyřmi vysokými okny, která jsou taktéž žaluziemi opatřena a jimiž jest viděti do parku, vniká světlo do salonu pouze se strany východní. Jiným menším oknem, nalézajícími se naproti malým dveřím a obráceným směrem k severu, viděti jest do krajiny až k nádraží a dále, jakož i na celou cestu vedoucí ve velkém oblouku od nádraží ku vjezdu do parku. Nábytek v saloně jest vkusný, ale nikoli drahocenný. V koutě poblíž osamělého okna stojí piano; o něco dále dva stojany s exotickými květinami, v koutě na druhé straně je stolek s alby, několika knihami a příručním zvonkem. O něco dále před stolkem tím, skoro uprostřed salonu stojí veliký kulatý stůl o jediné vyřezávané noze. Kolem stolu jest několik židlí a poněkud do popředí pošinuté křeslo. Přimyslíme-li si k tomu nehrubě drahocenný koberec a obvyklé okrasy po stěnách, jako velké kyvadlové hodiny, několik nevalně vzácných obrazů, sošek atd., můžeme si aspoň přibližně učiniti představu o místnosti. Do salonu toho vešla asi padesátiletá dáma, provázená mužem jen o něco málo starším. Dáma jest vysoké, statné, skoro možno říci majestátní postavy. Pravidelná tvář téměř antických rysů jeví sice doposud stopy někdejší sličnosti, ale zároveň nevylíčitelnou unavenost – neklamný to symptom choroby. Na první pohled lze poznali, že to žena, která se do nedávná těšila závidění hodnému zdraví. Líce i rty zdají se býti doposud svěží; ale pleť a přede vším matný lesk černých očí, z nichž jen občas šlehne horečný blesk, prozrazují mírné záchvaty apoplektické. Přes to jeví tvář její něžnou, ale zároveň snivě starostlivou laskavost, cosi, co bychom snad mohli nazvati odleskem nejněžnější duše, která o jiném nesní, nežli jak by oblažila bytosti, s nimiž ji osud sloučil. Oblečena jest dáma ta v prostý, ale elegantní šedý šat staršího střihu. Také účes havranních vlasů jest prostý, nemódní, ale vkusný. Provázející ji muž jest rovněž vysoké, statné, martiální postavy a takového též vzezření. Avšak souměrná, sluncem do hnědá ožehnutá tvář jeví klid skoro až mrazivý. Pěkně vyklenuté čelo, šedé oči s drobnými pupillami, orličí nos, úzké rty, hnědé kníry a takový též krátce přistřižený vlas — vůbec celá fysiognomie prozrazuje povahu neoblomnou, přísnou a ráznou. A přece — kdybys chladnou, skoro možno říci mramorovou tvář tu pozoroval bedlivě déle, postřehl bys v ní občas odlesk vzácného srdce. Každý, ovšem řídký a z pravidla sotva pozorovatelný úsměv jeho byl důkazem, že muž ten dovede milovati, jako málo kdo: vřele, ba něžně — ba že jest nejen mužem v pravém toho slova smyslu, nýbrž i nejlaskavějšm manželem, vzorným otcem a lidumilem vůbec. Dáma popošla několik kroků ode dveří a rozhlédla se po saloně, jakoby se chtěla přesvědčili, je-li vše v pořádku. Muž ji mlčky následoval, ale nevěnoval ničemu pozornosti. Náhle zaznělo z dáli táhlé zapísknutí lokomotivy. Dáma pohlédla k hodinám na stěně, kde rafije ukazovaly právě sedm minut po jedenácté hodině, a přerušila mlčení poznámkou: „Vlak vjíždí právě do nádraží.“ Muž pravil na to ledabyle, ale přece s mírným důrazem na posledních slovech: „Host do domu, praví přísloví — štěstí do domu.“ „A nebo z domu,“ odpověděla živě dáma. „Bojímť se, aby nám nepřišla návštěva ta draze.“ „Ale vždyť to přece jen někdejší věrná a upřímná přítelkyně z mládí,“ namítl muž. „Pravda, ale já se domnívám, že jest návštěva její účelná.“ „Já naopak soudím,“ ujímá se slova muž, „že to pouhý akt zdvořilosti. Vždyť pak se teprve před nedávnem jako vdova v sousedství zakoupila.“ „Nic nevadí,“ míní dáma. „Má však dvě dcery, krásné a svůdné prý jako sirény. Není tudíž vyloučena možnost, že má namířeno na našeho Mansveta.“ „O Mansveta buď, milá Marie, bez starosti!“ zvolal muž přitlumeným tónem a přece jaksi hrdě. „Jako matka znáš přece srdce Mansvetovo nepoměrně líp, nežli já — otec.“ „Zdá se,“ namítla starostlivě Marie, „že podceňuješ rafinované úklady na srdce mladíka.“ „Neboj se ničeho!“ chácholí manžel. „Mansvet jest povahou, náklonnostmi a vůbec ve všem podoben mně. Jeť klidný, chladnokrevný, rozvážlivý – –“ „A přece snivý, hloubavý,“ vpadla matka o svého syna starostlivá. „A proto schopen vášně — snad tiché, ale zžíravé a nezkrotitelné.“ „Ne, ne, duše milá!“ ozval se rozhodně otec. „Tys přece jen zbytečně tak úzkostlivě starostlivá. Trvám, že by se náš Mansvet dovedl chladnokrevně dívati i v ústí revolveru.“ „Svůdné oči dívčí však bývají nebezpečnější,“ namítla paní. V tom veběhlo otevřenými dveřmi z parku do salonu asi dvanáctileté černooké a černovlasé děvčátko v krátkých sukýnkách — radostně volajíc: „Už jedou, matinko! Už jedou!“ I kdyby nebylo dítě svým voláním prozradilo, kdo je jeho matkou, byl by to každý poznal na první pohled z podoby. Je to zdravím kypící děvčátko jako diblíček a patrně matčin miláček. Matka sleduje je mlčky nejlaskavějším, nejněžnějším pohledem. Dítě však, nedbajíc matky, běží jako laňka k oknu a dívá se upřeně k nádraží. V něžné, poněkud osmahlé, smavé tvářince s kyprými rtíky a sněhobílými zoubky zračí se právě dětinská napjatost a radostné vzrušení mysli. Pro okamžik nemá dítě pro jiného smyslu nežli pro přijíždějící hosty, jež bylo právě ohlásilo. Díváť se oknem do dálky tak napjatě, jakoby odtamtud očekávalo nejradostnější překvapení. Matka upírala chvíli zrak svůj na dítě s vroucí zálibou, pak otázala se manžela: „Nevyjdeš hostům v ústrety?“ „Není ani jinak možná,“ odtušil manžel a pohlédnuv na hodiny dodal: „Ale posud je dosti času. I úprkem ujíždějící povoz potřebuje k nám nejméně deset minut.“ „Ale kde pak je Mansvet?“ optal se po chvíli. „Patrně ještě ve studovně,“ odpověděla paní. „Možná že přeslechl zapísknutí lokomotivy,“ podotknul ledabylo muž. „Musíme jej dát zavolat.“ Zazvoniv zvoncem na stolku, obrátil se znovu k manželce: „Já uvítám hosty u vjezdu do parku, ty pak je s Mansvetem uvítej před salonem!“ Paní dívající se snivě k oknu, u něhož stojí její dítě, jen lehynce hlavou přikývla; ale dítě zaslechnuvši poslední slova otcova, obrátilo se ruče od okna a upřevši tázavě jiskrná očka na matku, zvonivým hláskem zvolalo: „A co pak já mám dělat, matinko?“ Tvář matčinu přelétl lehýnký úsměv. „Ty jen zůstaň tichá, Anuško, a buď — až hosté přijdou — způsobná!“ poučuje matka nejlaskavějším tónem své dítě, jež se k ní dívá s výrazem úplné oddanosti. „Chceš-li, dívej se zatím oknem! Až uvidíš kočár zahýbat k parku – –“ Slova její přerušil příchod obstarožného sluhy. Pán domu poslal jej pro Mansveta a vyšel zvolna ze salonu. Marie sledovala jej zrakem, až zmizel. Po té popošla ku křeslu, usedla a zastřela si oběma rukama tvář. Po několika vteřinách otevřely se postranní dvéře poznovu a na prahu stanul asi pětadvacetiletý mladík, štíhlé a přece statné postavy. Jediný pohled poučuje, že to Mansvet. Jet nápadně podoben otci. Rysy tváře jsou pravidelný, skoro možno říci bezvadný. Pěkně vyklenuté čelo, řecký, u kořene poněkud zahnutý nos, ušlechtile modelované rty a především temně modré oči dodávají mužně klidné tváři výraz skoro až snivé ženskosti. Kaštanový, krátce přistřižený vlas jest nad skráněmi trochu přikudrnatělý, ale nedodává tváři ani dost málo šelmovského — nejspíše z té příčiny, že svaly kolem úst zřídka kdy se stahují k úsměvu. Z pravidla mívá tvář výraz snivě zádumčivý, někdy i vážný, ba přísný. Celý zjev mladíkův prozrazuje onen druh ušlechtilé mužnosti, jakou dívky i ženy pokládají za ideál muže i tenkráte, když představitel její jest nepoměrně méně sličný nežli Mansvet. Podobně jako otec jest i syn oblečen v prostý, ale elegantní šat, lišící se od šatu otcova, kterýž jest hnědě kávové barvy, toliko světlostí barvy a nejmodernějším střihem. Stanuv na prahu, rozhlédl se mladík po salonu. Spatřiv Anušku u okna a matku se zastřenou tváří v křesle, popošel po špičkách několik kroků a šeptmo pronesl jen jediné slůvko: „Matinko!“ Matka spustila obě ruce, nadzvedla k prsům nakloněnou hlavu a zadívala se vážně, ba skoro smutně synovi do očí. „Proč jsi tak smutná, matinko?“ optal se syn tónem starostlivým. „Ani sama nevím,“ odtušila krčíc rameny. „Pobolívá mne hlava; nespalať jsem již po dvě noci.“ „Vím, vím,“ syn na to. „Stěžuješ si již po několik týdnů, žes rozčilena. Proč nepošleš pro lékaře?“ „Však to zase přejde jako vždy jindy. Dle všeho jest to jen čivní afekce. Patrně si připouštím příliš mnoho starostí.“ „Naopak, matinko!“ vykládá syn. „Úzkostlivá starostlivost, nepokoj, dráždivost a vůbec všechny symptomy mimořádného duševního stavu jsou následkem, nikoli příčinou.“ „Možná,“ vzdychla matka smutně. „Někdy se mi zdá, jakoby předtucha nějaké nehody, nějakého neštěstí — —“ „Ach, toť pouhý přelud podrážděných, citlivých čivů,“ vpadl syn. „Obzvláště když si připomenu,“ pokračuje matka, „jak směle a odvážlivě otec spekuluje. Poslední koupč Rybařovského statku — před týdnem – –“ „V tom vzhledě můžeš býti, matinko, úplně bez starosti,“ konejšil syn. „Otcův klid, jeho rozvaha a chladnokrevná vypočítavost – –“ „Pravda, pravda,“ přerušila zase matka syna. „Ale což naplat, když mu jednou může přece selhati. Sázíť, jak víš, začasté všechno na jednu kartu. Přes noc můžeme se jednou probuditi jako žebráci.“ „Ach, tak zle asi nebude!“ konejšil syn. „Zapomínáš ostatně, milá matko, že — dokud otec i ty budete na živě, nebudeme žebráky nikdy, poněvadž výslužné otcovo i tvoje vždy ještě stačí na slušný život. Nicméně i vzhledem ke spekulacím otcovým můžeš býti úplně klidná. Pravda — otec je smělý, ale zároveň nadmíru opatrný a obezřelý. Jakmile byla koupě Rybařovského statku uzavřena, pravil, že dá stavení a zásoby bez odkladu pojistit.“ „Toť ovšem obezřelé,“ přikývla matka sledujíc zrakem Anušku, která nevšímajíc si, co se mluví, od okna se odvrátila a salon opustila. I Mansvet sledoval zrakem odcházející sestřičku, až v parku zmizela. Po té obrátil se zase k matce, řka: „Věru, před lety jsi se zajisté, milá matko, nenadála, že stane se z otce — vojáka – –“ „Ták vzorný hospodář a ještě vzornější otec, není-liž pravda?“ vpadla matka a po malé pomlčce pokračovala: „A přece se povaha jeho v podstatě valně nezměnila. Klid jeho působí sice i nyní ještě skoro mrazivě. Leč kdo mu zvykne, musí vyznati, že to muž s klidným, začasté mračným čelem, ale že muž ten má zlaté srdce; neboli jinými slovy: muž, jenž klid a spokojenost svou na nepříznivém osudu přímo vyvzdoroval.. Ach, kdybys, milý Mansvete, věděl,“ končila s příznakem zádumčivé trpkosti, „jak často posměch a úšklebky brousívaly si s nestoudnou drzostí své zuby o otcovo srdce a hlavu!“ „Jsem však jist, že stoický klid s tváře jeho nikdy nezmizel,“ připomenul syn hrdě. „Pokud vím, ani na okamžik,“ dotvrdila matka. „I když před lety pukalo mně srdce hořem, stál otec tvůj u chladnoucí mrtvoly mladšího bratra tvého v němém hoři a oko jeho ani nezvlhlo.“ Matka sklonila hlavu, jakoby se hroužila v nejbolestnější vzpomínky. Mansvet na ni chvíli soucitně pohlížel, po té se sklonil a políbil jí ruku. Matka, hladíc syna po tváři, ujala se po chvíli slova: „Duševní rovnováha otcova nebyla nikdy nápadně vzrušena. Byl a zůstal laskavým k jiným, ale přísným na sebe — neoblomným, nezdrtitelným.“ „Jinak by přestal býti vzorem muže,“ doložil Mansvet. „A proto — milá matinko, zapuď veškeré starosti!“ V tom veběhla Anuška opět do salonu, jásavě volajíc: „Už matinko, vystupujou z kočáru!“ Matka za přispění Mansvetova namáhavě vstala. „Snad ještě nikdy nebyla mi návštěva nějaká tak nemilá jako tato,“ připomenula šeptem. „Jen trochu trpělivosti, trochu sebezapření!“ povzbuzoval Mansvet. „Možná, že se dlouho nezdrží!“ „Kdož ví?“ pokrčila matka ramenoma. „Přítelkyně z mládí – dlouholetá spolužačka, kterou jsem po celé čtvrt století neviděla –“ Nedořekla, jakoby další za dopovědění vůbec nestálo a popošla pomalu až na prah dveří, vedoucích do parku, kde se zastavila. Mansvet ji váhavě následoval. U dveří opřel se o veřeje a díval se jako matka do parku. I Anuška přišourala se ku dveřím a na polo za Mansvetem ukryta pohlížela zvědavě tímže směrem jako matka a bratr. Z pozadí parku zaznívá již rupavý šum, jejž působí po písčitých stezkách blížící se lidé. Po chvíli zahnul v dáli asi třiceti kroků kolem hustého křoví hostitel, jenž byl, jak víme, hosty u vjezdu do parku uvítal, s obstarožnou damou téhož asi stáří jako jest jeho choť a s dvěma mladistvými damami. Všechny tři dámy jsou oblečeny co nejelegantněji dle nejnovější módy. Chování jejich nasvědčuje, abychom tak řekli, vzorné salonní dresuře. Uhlazená nenucenost jest znakem hlavním. Každý krok, každý posuněk, každé slovo, ba každý pohled jest důkazem, že pohybovaly se nepoměrně častěji v parfumovaném ovzduší salonů, nežli ve zdravém, svěžím vzduchu pod širým nebem — že jsou na hladkých, začasté i kluzkých parketách a měkkých kobercích zdomácnělejší, nežli na podlaze, cestách a stezkách, po kterýchž tak zvaní obyčejní smrtelníci chodívají nejčastěji. Na pohled mohlo by se skoro říci, že jsou to tvorové exotičtí, kteří strávili větší část života v umělých společenských sklenníkách, v kterýchž s obdivuhodnou rafinovaností pěstují se duševní a tělesní nedochůdčata, by přes osvěžující a začasté uzdravující vlivy přírody zůstala navždy tím, čím je nerozum míti chce: politování hodnými ubožáky, kterýmž jest hladce vypulérovaná slupka nepoměrně milejší zdravého jádra, kteří nejraději žijí v ovzduší konvencionelní frásovitosti a kterýmž myšlenka a bezprostřední cit naprosto neimponují. Opakujeme však s důrazem, že tomu bylo tak — pouze na pohled. V pravdě byly to, jak se v brzku přesvědčíme, dámy zcela jiné, nežli jakými se býti zdály. Obstarožná dáma byla oblečena v černý hedvábný šat, ovroubený kolem šíje a rukávů drahocennými bruselskými krajkami. Postavy jest prostřední, kostnaté. Tvář jest podlouhlá a ostrých rysů; vlas kaštanový, ale silně již prokvetlý; oči sivé, nazelenalé a pohled bystrý, sebevědomý. Celek prozrazuje ženu ráznou, i v intrice nikoli neobratnou. Kolem pouvadlých rtů pohrává skoro neustále onen zvláštní úsměv, o němž nikdy nelze uhodnouti, znamená-li laskavost či impertinenci. Jinak není tvář její nesličná; naopak — z mládí, jak se zdá, bývala to najisto kráska, která mnohým popletla hlavy. Nyní ovšem již musí bráti útočiště k prostředkům kosmetickým, aby zahladila stopy pokročilosti věku, vždy více ku svému právu se hlásící. Obě mladistvé dámy naproti tomu jsou skutečné krásky salonní: štíhlá, libellovitá tílka, drobné tvářinky, hladká, přirozeně svěží pleť, žhavé rtíky a především okouzlující úsměv činí je v pravdě nebezpečnými každému mladému muži, jenž nedovede ještě hnutí srdce svého ovládati. Obě jsou oblečeny v jasně modré atlasové šaty s drahocennými krajkami bledě žluté barvy. Náušnice a ostatní šperky, jimiž dámy jejich rázu zpravidla se ozdobují, svědčí o závidění hodném vkusu. První pohled sice poučuje, že jsou to dcery obstarožné dámy, a přece se jedna od druhé nápadně liší. Která jest starší, nelze na pohled uhodnouti. Ale jedna jest modrooká blondynka s nyjícím výrazem ve tváři skoro až dětinské, druhá černovlasá brunetka s výrazem zádumčivé, ale přece jaksi trpké něhy. Za hostitelem a damami ubírá se ještě dívka téhož asi stáří jako obě slečny, asi dva- nebo třiadvacetiletá, v prostých, světle žlutých kartonových šatech a s jemně pruhovaným modrým hedvábným šátečkem na hlavě. V ruce nese příruční vak cestovní — dle všeho tedy služebná. Postavy jest dívka ta prostřední, štíhlé a přece statné. Podlouhlá tvář její poněkud přihnědlé pleti jest ostrých tahů a připomíná trochu podobu obstarožné dámy, ale liší se od dámy té klidným pohledem jasnomodrého oka a havranním vlasem, jenž ze spod šátečku jen povykukuje. Dívka ta ubírá se několik kroků za damami a nevěnuje ničemu kolem sebe pozornosti. Všichni blíží se chvatným krokem k otevřeným dveřím salonu, kde je domácí paní se svým synem a dceruškou očekává. Když se přiblížili asi na deset kroků, obstarožná dáma rychle popošla a s radostným výkřikem: „Marie — drahá Marie! Jaké to shledání!“ — otevřela náruč. Domácí paní nezbylo, nežli sejiti se schůdků a dáti se obejmouti. Učinila tak s přátelskou srdečností. Obě dámy se objaly a políbily; po té vzala cizí dáma domácí paní důvěrně pod paží a vedla ji do salonu. Ostatní: hostitel i obě mladší dámy, jakož i dívka s příručním vakem je následovali. Jakmile obě starší dámy postoupily směrem k salonu, Anuška ode dveří odskočila a šourala se podle stěny až do kouta k menšímu stolu, kde usedla, vzala se stolu jedno album a tvářila se, jakoby je prohlížela. Zatím však pokukovala zvědavě po příchozích. Mansvet ustoupil však jen o krok na levo, by měli vstupující hosté volnou cestu, a každé dámě, když se ubírala podle něho, mlčky se uklonil. „Budiž mi srdečně vítána, milá Klementino,“ ujala se slova domácí paní, když s přítelkyní přestoupila práh salonu. „Odpusť však, že nevyšla jsem ti dále v ústrety.“ „Ah, to přece nevadí!“ odpovídá paní Klementina s přízvukem salonní nonchalance. „Kdož pak by, prosím tě, milá Marie, dbal v našem věku etikety úzkoprsých kruhů společenských.“ A po chvíli dodala: „Leč, jak se pořád vedlo, dobrá, předobrá Marie?“ Zároveň zadívala se jí zkoumavě do tváře a připomenula: „Pozoruji, že jsi se přece jen změnila — nápadně změnila.“ „Čtvrt století, co jsme se neviděly, jest slušná řada let,“ odvětila domácí paní. „Ale šťastna, blažena jsi byla, jak pozoruji,“ pokračovala paní Klementina. „Poslední dobou poněkud churavím,“ posteskla si Mario. „Ah, to přejde,“ těší Klementina živě. „Zajisté jen lehýnká indísposice... Patrně nervy — nervy! Bývalas přece druhdy příliš živého temperamentu, než abys nyní v pokročilejším věku nepocítila přirozené následky.“ Za této řeči byly obě dámy došly až do prostřed salonu. Také ostatní vešli: obě dcery postoupily do popředí, kdežto hostitel, vešed za nimi, zůstal v pozadí státi. Dívka s vakem vešla poslední. Rozhlédnuvši se plaše po salonu, jakoby byla vešla do místnosti, do které nepatří, zastavila se těsně u dveří po pravé straně. Po chvíli zahlédla Anušku u stolu v koutě a vidouc, jak vážně a opravdově se tváří, lehynce se pousmála — a od toho okamžiku věnovala pozornost skoro výlučně jen dítěti. Mansvet, stojící na druhé straně dveří, taktéž nevěnoval pozornosti skoro ničemu, co se v saloně dělo. Jen občas pohlédl k dívce s vakem; ale dívka si ho nevšímala. Obě Obstarožné dámy v rozmluvě pokračovaly. „Máš pravdu, milá Klementino,“ dotvrdila domácí paní. „Bývala jsem druhdy povahy skutečně skoro prudké – –“ „Slovem cholerického temperamentu,“ vpadla živě Klementina, načež s jemným sarkasmem podotkla: „Za jiných poměrů mohla z tebe býti pravá amazonka.“ Po té, jakoby si byla náhle připomenula věc nadmíru důležitou, pravila tónem srdečně omlouvavým: „Odpusť však, prosím tě snažně, že opomenula jsem ti představiti své dcery.“ A nečekajíc odpovědi, jala se ihned představovati; „Zde Adela, mladší,“ pravila něžně, ukázavši na blondýnu blíže stojící, „a tamo starší — Arnoštka!“ ukázala na brunetku, stojící o několik kroků dále. „Andělské bytosti!“ zašeptala domácí paní, uklánějíc se zdvořile mladým damám, které úklony s vzornou elegancí opětovaly. Ale hned po té poohlédla se domácí paní poněkud na zad a tvář její jevila zdvořilou zvědavost. Přítelkyně porozuměla. Pohodivši ledabylo hlavou směrem k dívce v pozadí, pravila suše: „A tamo Eliška — dcera po nebožce sestře — naše společnice. Jela s námi, aby se ji doma nestýskalo, Odpusť!“ „Jste mi všechny srdečně vítány,“ odpověděla domácí paní s nelíčenou upřímností, načež se obě dámy na několik okamžiků odmlčely. Pomlčky té užila paní Klementina k rozhlédnutí se po saloně. Učinila tak s nonchalancí vznešené dámy; ale výsledku svého pozorování dala přece jen výraz tónem obyčejné měštky, řkouc: „Tys, milá Marie, prakticky — chci říci, vkusně zařízena.“ Leč hned po té, jakoby žádný myšlenkový záblesk nedovedla rozpřádati, optala se se srdečnou a zároveň nápadnou zvědavostí: „A což dětičky? Kde.[JS1]pak ty máš své andělíčky? Prosím, promiň, že se ptám.“ Domácí paní otočila pomalu hlavu na zad a se rtů splynulo jí skoro šeptmo slovo „Anuško!“ Anuška, sledujíc každé hnutí a každé slovo, vyskočila jako laňka od stolu a pospíšila k matce. „Přeješ si, milá matinko?“ řekla tiše Anuška zvonivým hlasem a tulila se k matce. Matka však neměla z příčin etiketních času zabývat! se svým dítětem. Hladila mu jen vlásky a dívala se na přítelkyni, která s líčenou něžností dítě chvíli bedlivě pozorovala. „Roztomilé děvčátko! Učiněný andělíček!“ pochlebuje paní Klementina matce; ale hned po té obrací zase pozornost k vlastní své rodině. „Nemyslíš, Adelo,“ oslovuje svou plavovlasou dceru, „při pohledu na toto roztomilé děťátko na některého andělíčka od nesmrtelného Quida Reniho!“ Blondýnka pokynu tomu porozuměla. „Připomínám si právě jeden z nejkrásnějších obrazů,“ odpověděla s nejsladším, vlastně nejkoketnějším úsměvem; „ale nemohu se právě upomenouti, kde jsme jej viděly: zda v Římě nebo ve Florenci.“ Paní Klementina však zase odbočuje od původní řeči. „Moje Adela,“ vykládá chlubně, „zabývá se totiž vášnivě uměním a především malířstvím. Letošní zimu strávili jsme na cestách po Itálii. Adela – –“ A opět přerušuje svou řeč a obtěžuje domácí paní novým dotazem, ačkoli dobře ví, co jí bude odpověděno. „Odpusť však, že se ptám,“ praví s líčenou dychtivostí. „Jen jedno — jediné děťátko máš?“ „Mám ještě syna,“ odpovídá domácí paní s přízvukem mateřské pýchy a obrací poněkud hlavu na zad. Mansvet, zaslechnuv přes svou nevšímavost, o čem je řeč, byl již před chvílí postoupil trochu do popředí a učinil nyní jen ještě několik kroků, načež se nejen matčině přítelkyni, nýbrž i oběma jejím dcerám mlčky uklonil. Všechny tři opětovaly úklony s graciesností dam na parketách úplně zdomácnělých. „Račte, milostivá paní, prominouti,“ ozval se Mansvet omlouvavým tónem, „že neodvážil jsem se dříve vyrušiti. Matčino přátelství ukládalo okovy i etiketě.“ „Jak to míníte? Nerozumím vám úplně,“ vpadla paní Klementina pozapomenuvši na úkol salonní dámy, jejž uměla jinak výborně hráti; ale nečekajíc odpovědi nahnula se trošku k domácí paní a zašeptala jí do ucha: „Věru — švarný to mladík! Závidím ti!“ Tvář matčinu přelétl lehynký úsměv uspokojení, kdežto Mansvet pozoruje, že věnuje matčina přítelkyně pozornost svou zase jen matce couvnul uctivě do pozadí. Zatím byla jedna z dcer paní Klementiny — brunetka — postoupila ku stojanu s květinami a utrhnuvši jeden květ, oškubává lístek po lístku. Druhá dcera — blondýnka — poodstoupila k oknu, kterýmž se byla před příjezdem hostí Anuška dívala, a jevíc nonchalanci salonní nudy pohlíží občas koketně k Mansvetovi, který si jí však nevšímá. A teprve nyní si domácí paní připamatovala, že opomenula přítelkyni nabídnouti židli. „Prosím!“ pravila k ní ukázavši na židli proti křeslu a sama vsedajíc do křesla, dodala: „Odpusť, milá Klementino, že jsem tak neučinila hned. My jsme zde uvykli životu naprosto jednoduchému.“ „Věřím, věřím,“ odtušila Klementina, usedajíc schválně později, nežli domácí paní. „Není také jinak ani možno. Venkov není Praha, tím méně Paříž...“ „Ah, Paříž!“ dodala po kratinké pomlčce s koketním přídechem na citoslovci ah. „Tam zase — my tam byly předloni měla největší potěšení Arnoštka... Mysli si, milá Marie zahrady Tuillerií, Palais royalu — Bois de Boulogne...“ Náhle se zarazila a pohlédla na Amoštku, oškubávající právě již poslední sněhobílé lístky květu. „Jakou pak květinu právě rozškubáváš, Arnoštko?“ oslovila dceru s líčenou zvědavostí. Arnoštka pohlédla významně k matce a pronesla pološeptmo botanický nějaký název, kterému však nikdo z přítomných nerozuměl. Matka však již opět nedbá dcery a ostatních; pokračujeť v řeči k domácí paní: „A především Jardin des Plantes!... Pozoruješ přec, milá Marie, co tím míním? Arnoštka totiž vášnivě botanisuje.“ Na to se poznovu zarazila a upírajíc zrak svůj pátravě na tvář domácí paní, váhavě připomenula: „Ale dovol — tys nějak zachmuřena?...“ „Ah, to nic neznamená, milá Klementino,“ odpověděla Marie stísněným hlasem, přemáhajíc se. „Zdá se mi, jakoby na mne šly mrákoty.“ Na ta slova paní Klementina se vztyčila a jevíc úzkostlivou starostlivost, zvolala: „Arnoštko, Arnoštko! Podej mi, prosím, svou lahvičku s eau de Cologne!“ „Ne, ne — díky!“ brání se domácí paní. „Však to přejde — jako vždy – –“ Arnoštka však vyzvání matčina přece uposlechla. Postoupila blíže, ale náhle bolestně vzkřikla, zkřivila tvář a rozhlíží se po podlaze. „Co to?“ optala se prudce matka. „Ah — já na něco šlápla,“ odtušila dcera couvajíc a pátravě před sebe pohlížejíc. „Rozšláplas třešňovou pecku!“ vyložila matka, jejíž bystré oko postřehlo na podlaze příčinu dceřina bolestného vzkřiknutí. Nedbajíc však více dcery, obrátila se s dalším výkladem k přítelkyni. „S Arnoštkou mám, milá Marie, potíž. Mát na chodidle nepatrné kuří očko, jako hrášíček a musí nosit botky s podešvy jako papír tenkými, tak že každé zrnéčko... Ale proto přece tančí jako libella — lehce, graciésně, jako když zefír vane.“ Usedajíc pak opět na své místo, pokračovala, jakoby byla na indisposici přítelkyně úplně zapomenula: „Ah, ano, ano, tys druhdy také ráda tančívala — pamatuješ se? Také ti to slušívalo... Ale teď zavládla i v Praze jiná móda. Je-li mladík tak něco přes čtyřiadvacet roků stár, netančí již... A po tancích tak poetických jako byla Varsovienka nebo Esmeralda — pamatuješ se ještě? — není už ani památky. Teď panuje nenáviděný druhdy valčík, jejž nazývá nynější mládež opojným...“ Ale domácí paní žvatlající přítelkyni již dávno neposlouchala. Tvář její zbledla, ba zesinala, rty se jí konvulsivně chvěly, oči byly upřeny do prázdna. Přítelkyně si toho všimla teprve, když byla pronesla poslední slova. „Probůh, co to?“ vzkřikla ustrašeně. Domácí paní však neodpovídá, nýbrž namáhavě vstává a obrací se ku dveřím, vedoucím do parku. „Vzduch — vzduch mne osvěží,“ vydralo se jí temně ze stísněných ňader. Nenadálé vzrušení mělo na každého z přítomných jiný účinek. Ve tvářích paní Klementiny a její dcer jevil se onen druh pseudosoucitu, jakýmž se v salonech maskují nepříjemné a odporné pocity. Tvář Mansvetova jevila zděšení; Anuška pronikavě vzkřikla a jenom manžel ubohé paní nejevil nejnepatrnějšího hnutí mysli. Tvář jeho byla jako z mramoru. Však dříve, nežli se kdokoli z připomenutých osob jen pohnul, přiskočila ruče z pozadí Eliška, aby přispěla ubohé domácí paní ku pomoci. „Račte dovolit, milostivá paní,“ zašeptala tiše, berouc ji ostýchavě a opatrně pod jedno paží. V bezprostředně následujícím okamžiku přiskočil i Mansvet a pomohl vrávorající matku vyvésti do parku. Manžel i Anuška následovali. V saloně zůstaly jen cizí dámy. Sledovaly odcházející s označeným již výrazem ve tvářích, až zmizeli. Hned na to však se fysiognomie i veškeré chování jejich změnilo. „Kam s nás to, matko, zavlékla?“ zahučela nevrle Adela. „Do útulného hnízda, v němž může býti některá z vás výhodně zaopatřena,“ odpověděla matka se schytralým úsměvem. „Vždyť jsme v tom až —“ Při tom učinila rukou významný vulgární posuněk, kterýmž se dává na jevo, že vězí člověk po krk v dluzích. Po té rozpředl se mezi matkou a dcerami následující charakteristický dialog. „Mohovití, jak se zdá, jsou v pravdě,“ připomenula Arnoštka. „Ale nebyli, nebyli,“ jala se vykládati matka. „Starý byl jako dítě chuďas — sirotek — a sám bůh ví čemu děkuje kariéru svou u vojště.“ „Z pouhé gáže však nezbohatli,“ ozvala se Adela. „Toť se rozumí,“ šeptala matka. „Jinak by byla stará složila kauci a nebyla by si dala po dvacet roků líbit úšklebky, že žije s vojákem v divokém manželství.“ „Ale jak tedy — prosím tě?“ optala se Adela. Matka pokrčila rameny. „Nesnadno říci,“ pravila pak tajemně. „Jedni praví, že starý vyhrál v loterii, jiní že v kartách... Jakmile byl jmenován plukovníkem, šel do výslužby, dal se se svou starou legálním způsobem oddat, koupil tento statek a teď – –“ Adela se pří posledních slovech matčiných ušklíbla. „Nu — peníze snad mají, ale nóbl nejsou,“ podotkla opovržlivě. „Já bych byla raději už zase doma.“ „A přece jsi sama vinna, že jsme sem jeli,“ odtrumfla s výčitkou Amoštka. „Tys matku nabádala.“ Matka opět pokrčila rameny. „Není pomoci,“ vyložila s trpkostí, provázejíc další slova svá sarkastickým úsměvem. „Musíme komedii dohrát. Sama pozorují, že tu dlouho nevydržíme. Podívejte se jen — to že je salon!“ Po té se s úšklebným opovrženími rozhlédla kolem sebe. „Ani nezametou!“ ušklíbla se po ní Arnoštka. „Pecky se válejí po zemi. Kuří oko mne teď pálí, jakoby mi je někdo žhavým železem vypaloval.“ „A vítají člověka jako Kamčadalové,“ doložila rovněž úšklebně Adela sedajíc k pianu. „Pošlou nám naproti starého medvěda — —“ „Kdežto mladý tu civí,“ převzala slovo Arnoštka, „jako spleenem churavící anglický sportsman, nežli si připne brusle nebo se líně vhoupne nějaké herce do sedla.“ „Ještě dost, že se umí aspoň jako pagoda uklánět,“ podotkla s mírným uspokojením Adela a prsty její dotkly se kláves piana. Chtěla začít hráti. Matka to zpozorovala. „Adelo!“ zvolala prudce. „To ne! Co ti napadá?“ „Proč pak ne?“ ozvala se zpurně Adela a nedbajíc matčina napomenutí, břinkla do kláves. Matka k ní přiskočila a chopivši ji za obě ruce, zasípěla: „Ne, ne! Domácí paní — jak jen můžeš zapomenout!“ „Eh!“ ušklíbla se Adela. „Schumannovou ukolébavkou snad ji nezabiju.“ V matce vzplanul oprávněný hněv. Tvář její zahořela, když dupnuvši nohou, přísně zasyčela: „Ani slova více — nebo –  –“ A při tom napřáhla poněkud ruku. Adela rozdurděna vyskočila od piana a mrzutě odsekla: „No, no — pro takovou hloupost —“ „Doma si trop, co ti libo!“ ujala se slova matka mírněji. „V cizím domě však —“ „Eh, cizí dům — necizí, vše jedno,“ odsekla popuzená Adela, „Co je mi po tom, kdyby třeba tu starou —“ „Ďas vzal — viď?“ vpadla s impertinentním přízvukem Arnoštka, „Jinak nás tu matka ještě spoličkuje.“ Tvář paní Klementiny hněvem zbrunátněla, z očí sršely blesky rozjitření, když opět zasyčela: „Teď dost! Nebo ztropím skandál, že vás obě bude do smrti mrzet. Já jsem matka a vím, co se sluší — co se může a co nesmí... Chcete-li bohatého ženicha...“ „Kdo pak ho chce?“ přerušila Arnoštka proud matčina výkladu. „Já o něho nestojím, a chce-li ho Adela, proč mám trpět já?“ Matka chtěla pronésti něco nesalonního, ale na štěstí se poohlédla ku dveřím do parku a zpozorovala, že vzpamatovavší se domácí paní s ostatními se vrací. Oblažila tudíž dcery jen ještě káravým pohledem a položila ukazovák pravé ruky na rty. Dcery i ona sama v několika vteřinách zase se tvářily, jako když byly do salonu vešly. Mírné rozčilení, jež se ve tvářích jejích zračilo a jež při nejlepší vůli nemohly úplně potlačiti, ovšem mohlo býti snadno vykládáno účastenstvím na nehodě, jež byla domácí paní stihla. Paní Klementina popošla vracející se Marii, kterouž nyní jen Mansvet po jedné straně podporoval, v ústrety. „Ah, díky bohu, že je zase lépe!“ zašveholila s úlisnou něžností. „Odpusť, milá duše, že jsem tě nedoprovodila! Jsem příliš citlivá, sensitivní — nesnesu pohledu na trpícího.“ „Na štěstí byl to jen pomíjející nával,“ odpověděla domácí paní matným hlasem, usedajíc zase do křesla, k němuž ji Mansvet dovedl. Zatím vrátili se z parku i ostatní a v několika vteřinách jevil salon podobnou fysiognomii, jako před nemilým vyrušením. Anuška, kterouž byl otec za ruku přivedl, zasedla zase v koutku ke stolu, vzala album a začala je prohlížeti. Společnice cizích dam zaujala totéž místo jako dříve a jenom chvílemi pohlížela soucitně na dítě. Mansvet zůstal po boku matčině, otec jeho pak se postavil za křeslo. Po několik minut panovala v saloně trapná nucenost. Teprve když domácí paní přítelkyni i její dcery vybídla, by usedly, ozvala se paní Klementina upejpavými tónem: „Díky, díky, milá Marie! Ani nevím, mám-li, či nemán-li v takovém okamžení – –“ „Jen zůstaň, milá Klementino!“ vybízela Marie svěžejším tónem. Paní Klementina usedla poblíž Marie, kdežto obě dcery se posadily opodál. „Totě jako po živelní pohromě,“ začala po opětné trapné přestávce paní Klementina. „A přece, milá Marie, když se tak porozhlédnu, musím ti znovu gratulovat.“ „K čemu, prosím?“ optala se Marie nucené. „K tak švarnému panu synovi!“ zašeptala paní Klementina, nedbajíc, že stojí mladý muž, jehož se slova ta týkala, těsně vedle matky. „Mně nebe podobného štěstí nedopřálo. Žel! Život můj byl by i nyní ve vdovském stavu nepoměrně blaženější, nežli právě jest, kdybych měla syna. Zajisté že pan syn studia dokončil?“ „Před rokem, milostivá paní,“ odpověděl manžel Mariin, na slova až dosud skoupý. „Studoval práva — není-liž pravda?“ podotkla paní Klementina s jistotou, že jí bude přisvědčeno; ale dověděla se, že odbyl studia technická, odbor inženýrství. „Tedy mohu gratulovat k nadějnému vynálezci!“ snažila se zalichotiti marnivosti rodičů; ale i tentokráte byla zklamána. „Pouhé studium — pouhá vědecká průprava k tomu nestačí,“ připomenul suše otec. „Ovšem, ovšem,“ přisvědčila paní Klementina; leč ihned zase odbočila: „Ale což pak neměl pan syn chuti k právnictví? Skvělá kariéra v právnictví jest nyní sice stižena; ale — má-li někdo protekci, jest přece nejen možná, nýbrž začasté překvapující.“ „Náš Mansvet vyhověl prostě otcovu přání,“ ozvala se Marie. „Škoda!“ obrátila se nyní paní Klementina přímo k Marii. „Mysli si, kdyby tak stál před soudem jako veřejný žalobník a pádnými důvody obžalovaného doháněl ku přiznání se — —“ „K tomu můj syn není,“ vpadl chladně otec. Paní Klementina však toho nedbala a pokračovala k Marii: „Anebo: kdyby jako obhájce plamennými slovy hřímal do duší porotců, by obžalovaného uznali nevinným... Nebo — ve sněmu!... Pomysli, milá Marie! Kdyby tvůj pan syn jako poslanec jal se mluviti celému národu z duše — —“ „Vše to jest sice krásné,“ vyložila Marie, „ale, jak už manžel pravil: Náš Mansvet k tomu není. Nemáť k tomu ani nadání, ani náklonnosti. Jeť spíše povaha hloubavá — nemluva —“ Vše to paní Klementinu nepřesvědčilo. Po zvyku či zlozvyku svém přerušila řeč Mariinu delším výkladem. „I to, milá Marie, v právnictví nikterak nevadí, jak se domníváš. Můj nebožtík také nebyl žádný řečník. Naopak — trochu přišišlával, měl drsný, houkavý hlas a zřídka kdy zmohl něco svou výmluvností. A přece byl, jak víš, hledaným advokátem. Byl bystrá hlava. To ti dnes dosvědčí všichni jeho kollegové, i ti, kteří mu za živa nepřáli nebo záviděli... Při volbě a provádění zaměstnání jde totiž přede vším jiným o to, aby se člověk uměl do všeho vpravit a každou situaci na svůj prospěch vykořistil. Nám — upřímně pověděno — také se nevedlo skvěle, když otevřel můj muž samostatnou kancelář advokátní. Oženilť se, jak víš, již jako koncipient. Měli jsme už dvě dítky – – a po klientech po celé týdny ani vidu!“ „Není možno!“ zadivila se domácí paní, která byla s interesem naslouchala. „A přece jsme byli,“ pokračovala paní Klementina po malé pomlčce, „přímo po knížečku zařízeni: byt o šesti pokojích — kancelář tři pokoje s předsíní — dva koncipienti, tři mundanti. A při tom všem týdně sotva jeden klient s nějakou lapalií.“ „K neuvěření!“ zamumlala domácí paní. „A přece svatosvatá pravda!“ ujišťovala přítelkyně, „Obrat k lepšímu nastal konečně přece. Rozumí se samo sebou — bez přičinění se nebyl by se nikdy dostavil. Ale kde pracuje důmysl — rozumíš, milá Marie, důmysl...“ Po té se na okamžik odmlčela, jakoby byla na rozpacích, má-li či nemá-li se dále vyznávati; ale ihned se rozhodla: „A na doklad, že jsem doposud tak upřímnou, jako jsem bývala, věz, milá Marie: Můj byl spekulant!... Mnohdy po celé dny, ba týdny celá kancelář zahálela. Ale jakmile někdo, ať klient nebo někdo cizí zaklepal, počalo se v kanceláři šukati. Jakmile osoba vešla do předsíně, začal můj hlasitě diktovati nějaký dopis. Na příklad: Vážený pane! Dovoluji si vám oznámiti, že zapletená a téměř beznadějná pře vaše jest šťastně a ve vší tichosti ve váš prospěch skončena. Získal jste tím — 20.000 zlatých atd. atd. — Rozumíš, milá Marie?“ Ale milá Marie, která byla s napjetím poslouchala, seděla, jakoby doposud nechápala. Teprve, když se k ní manžel nahnul a šeptmo podotknul: „Dopisy byly fingovány —“ přelétl tvář její trpký úsměv. Paní Klementina však si toho nepovšimla a dopověděla několika slovy: „Dobrá pověst mého muže rychle se šířila. Klienti začali se hrnout — a ve dvou letech jsme byli na suchu. Toť celé tajemství.“ Umlkla. Prostořeká upřímnost její působila však trapně nejen na vlastní dcery, nýbrž i na ostatní. Ale paní Klementina sotva by se byla dala odstrašiti a byla by se zajisté ihned nějakou pikantní podrobností z minulosti svého manžela pochlubila, kdyby jí v tom nebyl zabránil náhlý obrat situace. Podle okna, kterýmž se byla před příjezdem hostů Anuška dívala k nádraží, kmitnul se totiž posel telegrafního úřadu a upoutal pozornost všech, kromě Anušky a mladistvé společnice dam, která se zatím k dítěti přiblížila a nyní s ním tiše hovořila. Hostitel popošel poslovi v ústrety až na práh dveří, vedoucích do parku, přijal depeši a podepsav tužkou recepis, vrátil jej poslovi. Po té depeši otevřel a přečetl, aniž by byl dal nejmenší pohnutí na jevo, načež ji složil, zastrčil do kapsy a vrátil se zase na své místo. Domácí paní sledovala prostý ten výjev s nápadnou dychtivostí. Není tudíž divu, že se muže svého optala, kým mu bylo telegrafováno. „Neznámým, vlastně poloznámým člověkem,“ odtušil manžel lhostejně. „Není to tajemství?“ optala se ještě dychtivěji. „Naprosto ne,“ zní klidná odpověď. „O čem telegrafuje?“ „O nepatrné nehodě, milá duše, která nás stihla,“ odtušil manžel s nezměněným klidem. Osudné slůvko nehoda působilo však na domácí paní jako uštknutí hada. „O nehodě, pravíš?“ zvolala rozčileně. „O jaké? Netaj přede mnou ničeho!“ „Proč bych tajil?“ manžel na to, snaže se svým klidem působiti konejšivě na rozčilenou choť. „Vímť přece, žes moje žena, která už vyslechla nepříznivější zprávy, nežli jest tato. Krátce, jsme o několik tisíc zlatých chudší.“ „Ah tak!“ vzdychla domácí paní, přemáhajíc s napjetím veškerých svých sil své rozčilení, což se jí po chvíli podařilo aspoň tak dalece, že s poměrným klidem pravila: „Rci pravdu, co se stalo? Netaj přede mnou ničeho! Vždyť přece pozoruješ, že jsem na nemilou zprávu připravena.“ Manžel sice chvíli váhal, načež nejlhostejnějším hlasem odpověděl: „Rybařovský statek dnes v noci do základů vyhořel.“ „A to povídáte tak chladnokrevně?“ ozvala se nyní paní Klementina. „Rozčilením ničeho nenahradím,“ odvětil hostitel, upíraje pátravě zrak na svou choť, která se byla na polo vztyčila a po chvíli s polozatajeným dechem připomenula: „Ale tys přece pojištěn?“ Manžel zachoval svou chladnokrevnost i nyní, „To právě ta nehoda,“ pravil s úsměvem člověka, jenž mluví o ztrátě několika krejcarů, „že pojištěn nejsem.“ Marie vztyčila se úplně a chtěla učiniti krok ku předu; ale zavrávorala a zaúpěvši, klesla nazpět do křesla. „Probůh, pane, vy jste svou paní usmrtil!“ vzkřikla paní Klementina s nejtrpčí výčitkou, vyskočivši. Na všech tvářích jeví se zděšení. Všichni stojí jako zkamenělí. Jen manžel nepozbyl duchapřítomnosti. Nahnuv se k choti, položil ruku na její čelo, druhou ohledal tepnu. Po té se vztyčil a pravil úsečně k Mansvetovi: „Pro lékaře!“ Připomenutí toho nebylo třeba. Mansvet byl pro lékaře poslal ihned, když přišly na matku první mrákoty. Na matčin výkřik byla i Anuška přiběhla a stojíc před matkou, dívala se jí do tváře, kdežto Mansvet pokleknuv k matce, zaúpěl: „Matko — drahá, drahá!“ Po chvíli ubohá paní poněkud se vzpamatovala. „Kde je — Anuška?“ vzlykla namáhavě. Anuška sklesla před matku a skryla tvář svou do jejího klína. Matka vztáhla k ní třesoucí se ruku a snažila se dítě pohladit, ale ruka jí bez vlády sklesla. Paní Klementina, která byla ucouvla, byla s dcerami svými němou svědkyní děsného výjevu. Stály opodál jako zdrceny. Zsinalý obličej nešťastné přítelkyně působil na paní Klementinu tak mocně, že nemohla se na ni dívati. I obrátila se a dala dcerám svým významné znamení, na které se všechny tři nepozorovaně vytratily. Společnice jejich Eliška, která se zatím přiblížila za křeslo nebohé paní, zůstala a byla svědkyní i toho, co následovalo. Marie setrvala po několik vteřin bez hnutí a jenom chroptivý dech její byl důkazem, že ještě žije. Po té pokusila se několikráte promluviti, až se jí podařilo pronésti slovo: „Roberte!“ Manžel mlčky se k ní nahnul. Teprve nyní podařilo se nebohé promluviti několik souvislých slov. „Nevěř,“ pravila s bezpříkladným namáháním sotva slyšitelným, chroptivým hlasem, „nevěř, žes vinen — mojí smrtí... Víš přece, co mi lékař — předpověděl —“ „Vím, vím,“ odpověděl Robert. „Nezměnitelný zákon přírody —“ Nedořekl; Marie poznovu trhaně promluvila: „Kde je — Mansvet? Ach! ano — zde — O tebe, Mansvete, nemám starosti! Prosím jen, buď otci — synem věrným, poctivým.. V slovu vždy stůj!.. Čest otcovu i svou nade všecko..“ Další slova byla nesrozumitelná a teprve po chvíli bylo lze vyrozuměti, že zabývá se ubohá paní v duchu Anuškou. Posléze podařilo se jí přece ještě pronésti blabolivě a trhaně několik souvislejších slov. „O dítě — o dítě mám starost...“ blábolila sotva slyšitelným hlasem. „Buď jí, Mansvete — upřímným bratrem... A kdyby snad i otec někdy jako já — buď jí otcem!“ Poslední slova již jen matně vydechla. „Spolehni se, matičko má drahá,“ zaúpěl Mansvet, kdežto Robert doposud chladnokrevně sledoval smrtelný zápas, jevící se v zsinalé tváři bytosti, které nebyl až dosud ani myšlenkou ublížil. Po chvíli se k ní nahnul a zašeptal: „Dodychává.“ Avšak i nyní ještě v tváři jeho ani sval se nezachvěl. Neodvratně díval se do otevřených, ale hasnoucích očí, až se začaly přimykati. „Dotrpěla!“ zašeptal a teprve nyní vztyčil hlavu a zrak jeho setkal se náhodou s nevylíčitelně bolestným pohledem mladistvé dívky, stojící doposud nepohnutě za křeslem mrtvé ženy. I shýbnul se k ženě ještě jednou a políbil ji na čelo. V témž okamžiku vztyčil se i Mansvet, a Anuška, která před několika vteřinami od matky ucouvla, vypukla v usedavý pláč. Teprve nyní odvážila se dívka za křeslem, v jejíchž řasách leskly se slzy, předstoupiti, by plačící dítě odvedla a vzala v opatrování. Ujala je něžně za ručinky a odvedla do parku. Otec a syn zůstali u vychládající mrtvoly samotni. Chvíli stáli proti sobě němě. V tváři synově jevila se bezměrná bolest — tvář otcova však byla doposud jako z mramoru. Náhle klesl syn před otcem na jedno koleno a zajíkavě promluvil: „U vychládající mrtvoly matčiny ti, otče, přísahám, že budu ti synem po jejím přání!“ Po té se vztyčil a sklesl na otcova prsa – – Co následovalo bezprostředně po děsné rodinné katastrofě, zajisté není třeba ani doličovati. Paní Klementina, obě její dcery, jakož i společnice jejich Eliška odejely asi za půl hodiny, zůstavivše nešťastnou rodinu bezměrnému hoři. Syn Mansvet, pochopiv úplně dosah hrozné katastrofy, byl zdrcen. Anuška arci neštěstí, jež ji právě stihlo nejkrutěji, nechápala zcela; nicméně plakala dlouho usedavě a ustala jen tehda, když mysl její upoutalo něco jiného. Manžel naproti tomu zachoval závidění hodný klid svůj nejen v den katastrofy, nýbrž i později v den, když na prostém hřbitůvku vesnickém ukládali bytost na světě mu nejmilejší do hrobu. Stál nad otevřeným hrobem vzpřímen, upíraje zrak na rakev nade hrobem. I nejlhostejnější z účastníků smutného obřadu nemohli se ubránili hlubokému dojmu, když pohlédli na slzícího Mansveta, jenž stoje na pokraji hrobu po boku otcově, držel za ručku svou sestřičku, jejíž černá očka těkala právě bezstarostně, ba skoro čtveračivě kolem, jakoby šlo o pouhou zábavu. Když pak rakev spuštěna do hrobu a hroudy začaly dunivě na ni dopadati, zazněl z davu pláč, vyznívající časem v štkavé úpění. Ani jediné oko nezůstalo nezaroseno. I veselá, bezstarostná očka Anuščina konečně zvlhla a dítko vypuklo v pláč tak křečovitý, jakoby mu srdce pukalo. Jen otec stál s klidným, skoro možno říci chladným výrazem ve tváři, jakoby se loučil s nejdražší bytostí jen na několik okamžiků a nikoli na věky. A přece podivný muž ten miloval ženu, kterou právě spustili do hrobu, vřele, ba vášnivě — možno-li slov těch užiti o člověku, který citu tvého doposud snad ještě nikdy ani zachvěním jediné brvy na jevo nedal. Byltě to muž v nejvlastnějším slova toho smyslu: neoblomný, přísný, všem protivenstvím vzdorující. Leč podobně jako svou ženu, miloval muž ten i své dítky, jako málo který jiný otec, jenž cit svůj často i okázale na jevo dává. Miloval je tak mužně vroucně, že nejen nebožka manželka, nýbrž i dítky samy nepřály si ho míti jiným, nežli jakým právě byl: vzorem otce a muže zároveň. Z toho, co jsme až dosud zvěděli, zdá se, že byl průběh života jeho v podstatě aspoň poměrně příznivý, ne-li docela šťastný. Ale nebylo tomu tak: muž ten miláčkem osudu nebyl. Minulost jeho byla téměř nepřehlednou řadou útrap, nežli na osudu vyvzdoroval aspoň tolik, aby mohl klidně žíti jenom své rodině. Byl synem chudičkého vesnického učitele z Podkrkonoší; ale ztratil rodiče své již v útlém věku, kdy jich nejvíce potřeboval. Dorůstal v nouzi a bídě z milosti cizích lidí. Po nadlidském namáhání a přepínání sil podařilo se mu ve škole tak vyniknouti, že byl z milosti a bůh ví na čí přímluvu přijat do vojenské vychovatelny. Bída byla sice zažehnána; ale útrap a duševních bojů nebylo konec. Za nedlouho poznal, že nesrovnává se v náhledech a náklonnostech se svými spolužáky. Stali se mu odpornými a protivnými. Žil jen sobě, učil se pilněji než ostatní, vynikl a budil závist skoro všech, s nimiž byl nucen žíti. Posměch a úšklebek brousívaly si, jak byla choť jeho k synovi pravila, o jeho srdce a hlavu s drzou nestoudností své zuby nejen po čas průpravného studia, nýbrž i později, když vstoupil do vojště. A to výhradně jen proto, že byl povahou, náklonnostmi, snahami, vůbec celou svou bytostí jiným, nežli ostatní. Začasté se mu zdálo, že beznadějnost zatíná přímo zuřivě své spáry do jeho duše, že v poměrech, v kterých byl neúprosným diktátem přirozeného stavu věcí nucen žíti, nevydrží. A přece muž ten nejen nikdy nezoufal — stoický klid nezmizel nikdy s tváře jeho ani na okamžik. O tom, co a proč duševně trpěl, nikdo nezvěděl, ba neměl ani potuchy. Povinnosti svého stavu konal s přísností zeloty. Žádný z představených jeho nemohl mu vytknouti po právu a spravedlnosti žádného podstatnějšího prohřešení proti předpisům vojenským a přece — nebo snad právě proto — nebyl nikdy miláčkem svých představených. Ve vojště nepostupoval po zásluze, nýbrž jako kterýkoli netalentovaný a jenom trpěný důstojník dle posloupností doby služební. Vzornému konání povinností svých děkoval jen tolik, že nemohl býti pod nějakými záminkami přes zřejmé znění vojenských zákonů odstrkován. S Marií, pozdější svou legální chotí, seznámil se a v brzku na to se s ní zaslíbil již jako poručík a žil s ní od té doby jako s legální manželkou. Jinak nemohl. Bylať chudičkou šičkou... Vše to a mnohé jiné podrobnosti, jichž netřeba snad ani připomínati, zavdávalo příčinu k tak mnohým nepříjemnostem, úšklebkům a ústrkům, o jakých nezávislí lidé nemají ani ponětí. V kruhu rodinném byl v celku šťasten. Nejnepatrnější mráček nezkalil jasnou oblohu manželského jeho štěstí. Leč krutý osud zasáhl občas i do klidného toho zátiší surovým svým drápem. Prodlením let objevila se v zátiší tom medusovitá tvář smrti několikrát, aby rodičům ztrátou toho neb onoho dítka zasadila ránu nejbolestnější. Avšak i když v beznaději sedával u lože umírajících dítek svých, i když stával v němém hoři nad vychládajícími mrtvolami jejich — velké, hluboké, výrazné oko jeho nikdy se nezarosilo. A přece byl dítkám svým nepoměrně více, nežli bývají dítkám svým otcové zpravidla. Byltě jim nejen otcem v běžném toho slova smyslu, nýbrž i vzorným vychovatelem a nejupřímnějším, nejoddanějším, nejlaskavějším přítelem. Skoro možno říci, že pouhá náhoda tomu chtěla, že v prázdných chvílích zabýval se přemítáním o zásadách vychování a dospěl konečně k názorům, lišícím se dosti nápadně od názorů běžných; ale přece jen k názorům jedině správným, vypučelým z nepředpojatého názoru v svět vůbec. Rozvoji charakterův ponechával úplnou volnost. Nikdy v ničem nepřekážel, co nebylo v příkrém rozporu s rozumem; tradicionelních klamů a bludů, byť sebe obvyklejších a všeobecnějších, nikdy nepodporoval; slovem snažil se dáti dítkám svým vychování, které by v ničem neodporovalo přirozenému citu a rozumu. A za vděk dostalo se mu neobmezené lásky a uznání nejen ženy a dítek, nýbrž i každého soudného člověka, jenž se přesvědčil o výsledcích vychování na zásadách nepředpojatého rozumu a citu založeného. Vychování samo bylo ovšem vlastně dílem matčiným; otec byl pouze jeho zakladatelem. Bez jemnocitné, rozumné a vzdělané matky nebyly by zásady otcovy zajisté ani z části vypučely v květ tak uspokojující. S tohoto hlediště posuzován, byl poměr mezi dětmi a rodiči, kteří byli stejných názorů, přímo ideální. Matka byla dítkám madonnou, otec skoro polobohem... Přirozeno, že muž takové minulosti a takovýchto zásad byla povaha převahou uzavřená, nesdílná a nemilující obvyklých společností. Pokládaje větší část života svého za ztracenou, žil jen svým dětem v úmyslu upraviti jim dráhu života volnější, utěšenější a zdárnější. Následek toho byl, že o něm i poměrech jeho kolovaly rozmanité pověsti. I prostá, přirozená kariéra jeho jako vojáka zdála se mnohým nepřirozenou; tím více pak zbohatnutí jeho, jež nemohl si naivní rozum zvědavců jinak vyložiti, nežli výhrou z loterie nebo ve hře v karty. A přece bylo vše zcela prosté. Jsa z diktátu neúprosných poměrů povoláním vojákem, neměl po celý svůj život vřelejšího přání a snahy, nežli jařmo to setřásti. Praktický jeho smysl pro věci, jichž nelze měniti, kázal však již k vůli dětem, vyčkati. Leč jakmile byl skoro po třicetileté službě jmenován podplukovníkem, uznal za vhodné jíti do výslužby. Asi po roce tak také učinil a byl k nemalému podivení svému jmenován plukovníkem. tu dobu měl sice další život slušně zabezpečený; ale Štěstěna, která se snad poprvé v životě jeho na něj pousmála, neměla na jediném pousmání dosti. Několik jen týdnů po té bylo mu zvěstováno, čeho by se byl ani on, aniž kdo jiný nadál: že chudičká žena jeho zdědila po vzdáleném příbuzném, kterého vůbec ani osobně neznala, dosti slušné jmění, Plukovník ve výslužbě koupil tudíž malý statek a začal se – patrně z dlouhé chvíle, nežli z jakékoli jiné příčiny — zabývati hospodářstvím a vším, co s ním souviselo. Bystrý jeho duch vpravil se v brzku v nové poměry tou měrou, že předstihl mnohého, jenž v poměrech takových byl vychován. Plukovník-hospodář začal, jak víme, v brzku i směle, ba odvážně a zároveň nikoli s nezdarem spekulovati. A první nezdar, vlastně první živelní pohroma, která zdařenou spekulaci v niveč uvedla, zůstavila sice spekulujícího chladnokrevným jako kdy jindy, ale působila na starostlivou, čivní chorobou podrážděnou manželku jeho v míře tak osudné, že byla pohroma ta pokládána i za příčinu náhlé její smrti. Přes to vše, že byl plukovník o účincích mravních dojmů na organismus lidský zcela jiného náhledu, nežli jaký se všeobecně pokládá za právoplatný, napadla mu osudná tato souvislost mezi příčinou a účinkem neobyčejně živě právě v okamžiku, když stoje u otevřeného hrobu, viděl, jak jej hrobník s chvatem a zároveň s obvyklou lhostejností zasypává. Duší jeho šlehla nejbolestnější myšlenka, jaká může člověka vůbec vzrušiti: že byl vlastně on sám příčinou smrtí bytosti nejmilejší. Avšak i nyní zůstal, jakým býval vždy. Slyšel nejen vzlykot a štkání cizích lidí; slyšel usedavý, křečovitý pláč svých vlastních dítek, kterýmž srdce div nepukala; slyšel skoro příšerné dunění hrud na rakev dopadajících. a byl sil úplně vědom, že bytost, kterou právě zahrabávají, nikdy více nespatří a že mu nezbude nežli pouhá vzpomínka; nicméně i v této nejbolestnější chvíli života v mramorové tváři jeho ani sval se nezachvěl. Velké, výrazné oko jeho zůstalo nezaroseno... Mansvet naopak byl zdrcen a želel bezměrné ztráty nejzjevněji. Byl sice povahou, názory, ba i mnohými návyky otci svému podoben. Dovedl vzdorovati protivenstvím a tajiti žal i bolest; nicméně v tomto mimořádném případu otce nedostihl. Byl citu přece jen nepoměrně přístupnější a nečinil si žádného násilí. Plakalť usedavě nejen u hrobu, nýbrž i později po mnoho měsíců vždy, kdykoli si vzornou matku jen připomenul. Naproti tomu svěží, veselá, bezstarostná Anuška, nechápajíc dosahu nenahraditelné ztráty, zaplakala si, když viděla a slyšela plakati jiné; ale po několika dnech, jak přirozenou na matičku pozapomněla. Bylo jí jako člověku, jenž se s někým rozloučil a jest přesvědčen, že se s ním v brzku zase setká. Jenom chvílemi, když si zřejmě připomenula, že jest matka vlastně mrtva a nikdy více se nevrátí, soužilo se jí srdéčko. Nicméně jakmile upoutal mysl její jiný předmět, nastoupil zase normální stav. V týdnu byla Anuška skoro podobně bezstarostné, veselé a hravé dítě jako jindy. Po měsíci pak již na matku začasté po celý den ani jednou nevzpomněla a vzpomněla-li přece, bylo to, jako když vzpomínáme na milou, ale již polozapomenutou příhodu. Vše vyrovnávající čas osvědčil, jak přirozeno, u Anušky konejšivou moc svou nejrychleji. Jediný otec zůstal, jakým býval: klidným, vážným, opravdovým. O nebožce nemluvíval, než jakoby byla doposud živa. Nikdy nepronesl ani slůvka, z něhož by se dalo souditi, že želí její smrti. A přece jen on úplně chápal, co sám a přede vším, co vlastní jeho děti ztratily. Nerozdíralť srdce svých dítek nižádným steskem, ba žádnou bolestnou nebo trpkou vzpomínkou. A právě toto závidění hodné podvolení se krutému diktátu neúprosného zákona přírody působilo nejen na Anušku, nýbrž i na Mansveta nepoměrně konejšivěji, nežli kdyby byl otec žalu svého netajil. Nebyl člověk bez citu; naopak cit jeho byl opravdový a hluboký. A proto možno se domysliti, jaké přemáhání jej stálo, by po tak děsné katastrofě přece jen nepodlehl. V osamělých chvílích, když připomenul sobě ten neb onen tklivý a dojemný moment ze života ztracené bytosti, kterou nade vše miloval, pochopil bezměrnou ztrátu v celém jejím dosahu. Srdce jeho se křečovitě sevřelo a mnohdy se mu zdálo, že tlačí se mu palčivá slza do oka. V takových chvílích vždy vzal útočiště k jedině možnému léku: ku změně místa, k obrácení mysli na jiné předměty, vůbec ku práci. Po smrti nenahraditelné bytosti nebylo snad široko daleko člověka, jenž by byl tak horečně pracoval jako on. Před tím valnou část prací, s jakými bylo spojeno řízení hospodářství, přenechával svému správci a obmezoval se toliko na dozor přehledný. Nyní však podjal se práce, kde se vůbec naskytla, a stal se tak za nedlouho duší svého hospodářství. Nejhlavnější péči ovšem věnoval nyní svými dítkám. Bylyť mu vším; kromě nich nic pro něho neexistovalo, Byl přesvědčen, že jest jeho povinností nahraditi jim matku, a snažil se ze všech sil přesvědčení svému zadost učiniti. Tak míjel den po dni, týden po týdnu, ba měsíc po měsíci. V rodině zavládla posléze aspoň poměrná uspokojenost. I hoře Mansvetovo zmírnilo se v necelém roce aspoň tak dalece, že obraz matčin vznášíval se před duševním zrakem jeho již jen jako v mlze. Když pak si matku připomenul nápadně živě, srdce z pravidla již jen zamrazilo, ale oko více nevlhlo... životě a povahách otce i syna mnoho se nezměnilo. Za to měnila se, jak přirozeno, znenáhla a nepozorovaně povaha Anuščina. Po uplynutí nacelého roku otec konečně postřehl, že poměrné štěstí rodinné začíná kaliti záhadná chmura. Svěží, čiperné děvčátko, nemajíc dozoru matčina, počínalo jeviti vždy větší náklonnost k bezuzdnosti. Druhdy nevinný diblíček, jenž slovy a skutky svými nikoho nepohněval a nezarmoutil, začínal se měniti v neústupného, svéhlavého, vzdorovitého rozpustilce, vpravujícího se vždy více v mravy i nemravy skotačivých, ba divokých hochů. Něžná, jemná druhdy povaha jeho měnila se znenáhla v drsnou a příkrou, slovem dítě — divočilo... S chladnokrevností muže, jenž až dosud všemožným protivenstvím vzdoroval, pozoroval otec hrozivou tuto změnu a snažil se ze všech sil dáti rozvoji mileného dítka původní směr. Marně však... Napomínání odráželo se od zdrsněné dušičky jako písek, házený na skalní stěnu. Nezbývalo, nežli bráti útočiště k tomu neb onomu prostředku donucovacímu, ale i to pramálo pomáhalo. Dívka bez vedení a dozoru ženského jest jako květina, přesazená v písčitou půdu; ztrácí svůj jemný pel a sladkou vůni, buď zdrsní a zdivočí nebo zakrsá a zahyne. Není tudíž divu, že otec, starostliv o osud svého dítěte, přemítal o vhodných prostředcích k zachránění svého dítka, až posléze, když se všechny pokusy osvědčily marnými, počal nahlížeti, že jedinou možnou spásou jest dozor a vedení ženské – nová matka, macecha. Však právě tento prostředek zdál se býti nedostižitelným. Když mu poprvé napadl, vyhoupla se mu mimoděk před duševním zrakem jeho paní Klementina Rokosová, která byla v stejném skoro stáří s jeho nebožkou ženou. Ale první a až dosud poslední jeho setkání se s ní v den osudné katastrofy učinilo na něj tak nepříznivý dojem, že i nyní, bezmála již po roce, vzpomínku na dámu tu skoro násilně zaplašil. Připomenul sobě i obě její dcery, ba i jejich společníci, kter [JS2]naň učinila dojem nejpříznivější; ale on — padesátník a – macecha téhož stáří neb i mladší nežli vlastní jeho syn!... Mimoděk zavrtěl záporně hlavou, čímž nejbližší okolí co do volby nové matky nadobro vyčerpáno. Snažil se sice připomenout! si z dřívějších let nějakou bytost ženskou, která by mohla zaujmouti místo nebožčino a býti Anušce aspoň přibližně tím, čím jí byla matka. Leč celý svět zdál se mu býti pustým. Byl bez rady i pomoci i v případu, kdyby se byl chtěl obětovati a přivést! milovanému dítěti macechu, které by nemiloval. Neznalť žádné bytostí ženské, která by po jeho náhledu měla nezbytných vlastností ku převzetí úkolu tak nesnadného a choulostivého. Vše to zůstalo jeho tajemstvím. Nezmínil se o tom nikomu ani slovem. A přece — právě toto jeho tajemství bylo vystihnuto nejen co do příčiny, nýbrž i co do možných následků Klementinou Rokosovou přes to vše, že od smrtí své přítelkyně nepřekročila prahu plukovníkova letohrádku. Postaralať se, by byla o všem důležitějším a nápadnějším, co se v letohrádku a s jeho obyvateli dělo, náležitě instruována. Věděla, jaká změna se stala s Anuškou. Tušila, že právě tato změna musí míti časem svým v zápětí i změny jiné; krátce přemítala, kombinovala a sosnovala také přiměřený plán. Šlo jí především o to, zaujmouti uprázdněné místo po své někdejší spolužačce buď sama nebo je upraviti pro některou ze svých dcer, anebo se pokusit! ještě jednou o to, co byla před rokem náhlá katastrofa v rodině plukovníkově překazila: nebylo-li by možno vlákati pro tu neb onu dceru v tenata milosti – Mansveta. Bylo ji zcela lhostejno provésti ten aneb onen z těchto plánův; ale právě proto, že bylo možno v příznivém případě srealisovati dva současně, uznala za vhodné počínati si co možná nejobezřeleji. Z té příčiny také po celý rok rodinu plukovníkovu nižádným způsobem neobtěžovala, leda že dala se, když se naskytla nějaká příležitost, poptati, jak se jí vede, nebo vzkázati zdvořilý nějaký pozdrav. Jiným způsobem se nevtírala, ale konala tajně přípravy, ba přibírala si i výpomocnou sílu, která nemajíc o konečných cílech ani potuchy, ochotně svěřený jí úkol přípravní vykonala. Tak nadešel výroční den úmrtí paní plukovníkové. Letní slunce visí zdánlivě nepohnutě na bezoblačné obloze. Žhavé paprsky jeho padají již skoro kolmo na zemi. Vedro jest přímo nesnesitelné a jenom občas, když zavane svěží větřík, zdá se, jakoby dusno již již ochabovalo. V parku, obklopujícím plukovníkův letohrádek, panuje ticho, rušené jen šumným a cvrkavým šplounáním vodometů po obou stranách budovy. Velké zasklené dvéře, vedoucí ze salonu, v němž byla před rokem domácí paní zemřela, jsou dokořán otevřeny. Před letohrádkem jest volné prostranství, obklopené do půl kola stinnými stromy a keři, kdežto uprostřed trčí k výši košatý buk, jehož kmen jest poset nesčetnými výběžky po osekaných větvích. Pod bukem jest umístěn prostý kulatý stůl a kolem něho několik rákosových židli. Na pravo od letohrádku vyčnívají nad keře doškové střechy několika chalup, za nimiž viděli vížku prostého kostelíka. Na levo jest krytá veranda, na kterou vede několik schůdků a s které jest volný pohled do nenápadné krajiny. Neníť totiž odtamtud viděti nežli role a luka, v dáli pak železniční trať se strážnými domky a malým, as půl půl hodiny cesty vzdáleným nádražím a nejzáze pololysé výšiny, ohraničující obzor. Uvádíme čtenáře do parku plukovníkova právě, jako jsme jej byli před rokem uvedli do salonu — několik minut před příjezdem vlaku, jenž přijíždí do stanice sedm minut po jedenácté hodině dopoledne. Plukovník přechází právě se založenýma na zad rukama po verandě. V jednom koutě sedí na zemi buclatá dívčina s osmáhlou, ale nikoli nesličnou tváří. Majíc kolem sebe rozhozeno množství květin, vije velký věnec. Tvář plukovníkova jeví zasmušilý klid. Není žádné pochybnosti, že zabývá se v duchu myšlenkami nebo vzpomínkami truchlivými. Náhle se zastavil těsně u dívky a dívaje se chvíli zamyšleně, jak pracuje, připomenul: „Mnoho jasných barev nedávejte, Verunko!“ „Jak si ráčíte přát, milostpane. Ale jednu bílou růži dám mezi tmavé jiřiny přece. Byla to poslední růže, kterou si nebožka milostpaní před rokem utrhla.“ „Dejte!“ přikývnul plukovník. „Ale jen jedinou! Nebožka milovala květiny barev přitmělých.“ V tom objevil se mezi otevřenými dveřmi letohrádku Mansvet v uniformě husarského důstojníka a zdvihnul ruku do výše, dávaje tak otci umluvené nějaké znamení. Sokolímu zraku otcovu to neušlo. „Patrně nějaká návštěva z blízka,“ pomyslil si. Kývnul na syna, že přijde, obrátil se k dívce, řka: „Až budete, Verunko, hotova, zavěste věnec někam do stínu! Odpoledne jej donese Anuška s Mansvetem na hřbitov.“ „Jak si přejete, milostivý pane,“ odtušila dívka. „Jsemť okamžitě hotova.“ Plukovník sešel na to s verandy a zaměřil k letohrádku. Právě když vcházel do dveří, dovila Verunka věnec a pověsila jej na římsu do stínu. Na to shrnula zbylé květiny do klínu a chvatným krokem^ odešla směrem k hospodářským stavením na pravo od letohrádku. Prostranství před letohrádkem zůstalo chvíli prázdné. Náhle zazněl v pozadí zákeří kvikavý dívčí hlásek, snažící se nápodobili přísné komando vojenské. Několik nesrozumitelných slov a hned na to bylo slyšeti: „Pozor! Pochod! — Jedna dvě — jedna dvě — jedna dvě..“ A zároveň nemotorné víření dětského bubínku. Po několika vteřinách zahnuli kolem křoví v pozadí i původcové: hlouček po dvou seřaděných hochů vesnických, hrajících si na vojáky. Všickni hoši, z nichž jeden, nejstarší, byl již asi třináct roků stár, byli bosi, někteří bez kabátův a bez čepic. Ten onen měl papírovou čáku, některý dřevěnou šavli, jiný pouze kus dřeva, A v čele Anuška — osmáhlá, ba ve tváři pomazaná. Na hlavě má papírovou čáku, na zádech papírového draka, přes rameno starou čutoru a dřevěnou šavli v ruce. Jinak jest oblečena v prostý, ale vkusný šat: má krátké sukýnky a pěkné šněrovací botky. A vykračuje si v čele hochů statně, jak sluší se na velitele desíti- nebo dvanáctihlavé dětské armády. Osmáhlá líčka jsou rozpálená jako granátová jablátka, rtíky skoro žhavé, z černých oček srší jiskry pýchy neb aspoň sebevědomí. Celá tvářinka jeví nepřirozenou, tudíž zpola komickou přísnost. Za hochy šourá se nesměle asi dvanáctiletá, plavovlasá a pihovatá dívka v chudobných, skoro cárovitých šatech, kterou, jak se zdá, ani Anuška, ani hoši nezpozorovali. Když byly děti postoupily několik kroků, komandovala Anuška „Stůj!“ Hoši se zastavili. „Hamáčku! Vystup z řady!“ velí důstojníček v sukních. Hamáček — hranatý to klouček s jasnomodrýma očima — vystoupil. „Proč nemáš tornistru?“ obořila se naň Anuška. „Tatínek mi ji vzal a nařezal z ní futra do opatků,“ odpověděl s disciplinou Anuščiny armády obeznámený hoch. „To je pěkný pořádek!“ vzkřikla Anuška. A již chtěla diktovati také nějaký trest, když ji Hamáček vzorným salutováním odzbrojil. „Nu, jdi zas do řady!“ velela. A již chtěla zase komandovati: „Pochod!“ — když zahlédla dívku za hochy. Nedbajíc důstojnosti důstojnické, běžela, mávajíc nad hlavou šavlí, za hochy a rozdurděně se na dívku osopila: „Co tu chceš?“ „Co ti po tom?!“ odsekla zakabonivší se dívka vzdorovitě. „Marš odtud!“ velí rozdurděný důstojniček v krátkých sukýnkách. „Nepu'du — abys věděla! Just nepu'du!“ odpovídá ještě vzdorovitěji nežli poprvé vyháněné děvče. „To bych se podívala!“ vzpírá se Anuška. „Tady jsem já pánem. Marš odtud! Sem holky nesmějí!“ „Tys taky holka... Jdi tedy ty!“ odseklo děvče úsměšným tónem a s výhružným posunkem. Rozumí se samo sebou, že hned po prvním sražení se obou dívek byla disciplina armádičky ta tam. Hoši se seskupili kolem dívek a jeden z nich uznal za dobré Anušku konejšiti. „I nech ji, nech, Anuško! Ať se kouká!“ pravil dobrodušně a prosebně. Ale Anuška byla neúprosná. „Nenechám!“ vzkřikla rozčileně. „Ne a ne! Pryč odtud! Marš!“ Zároveň napřáhla na vzdorovité děvče dřevěnou svou šavli. Dívka sice o krok couvla, ale k odchodu se neměla. Zamračeně dívala se Anušce do očí. Po chvíli z ní zlostně vyhrklo: „Ty žábo — žabatá!“ V nejvyšší míře popuzená Anuška spustila napřaženou šavli a zasáhla dívku do tváře. „Tu máš — žabatou!“ dodala zlostně a dívala se zamračeně na zraněnou dívku, která se dala do naříkavého vřískotu. Chvíli stála Anuška s mračně vzdorovitým výrazem ve tváři, jakoby byla vykonala hrdinský skutek. Náhle jeden z hochů, jemuž bylo zraněného děvčete patrně líto, začal svou šavlí dorážet na Anušku. Tato se brání, hoši křičí. Děvče vzlyká i řve. Po chvíli dává se na útěk a hoši za ní. Anuška se chvíli za nimi dívá. „Jděte si! Budu vojákem sama!“ praví pak sama k sobě a dívá se za utíkajícími, až zmizeli. Po té se rozhlédla kolem. Shlédnuvši věnec zavěšený na římse verandy, ruče tam přiskočila, vytrhla z něho bílou růži a dala si ji za čáku. Na to utíkala směrem k letohrádku. Octnuvši se přede dveřmi salonu, nahlédla do vnitř; ale jakoby jí byl někdo pohrozil, běžela hned zase nazpět až ku košatému buku uprostřed volného prostranství a vyšplhala se jako veveřice na strom. Prchala-li před otcem, byl svrchovaný čas; neboť v témž okamžiku, když se v hustých větvích skryla, vystoupil otec z letohrádku v průvodu přihrbeného a stříbrovlasého stařečka s obrejlenou, bezvousou tváří pergamenové pleti. „Ráčíte míti pravdu, pane plukovníku,“ pravil stařec, oblečený v staromodní šat, poněkud sípavým hlasem, stíraje si modrým šátkem pot s čela. „Zde je přece jen volněji, nežli v dusném podkroví.“ „Libo-li, zasedneme, pane učiteli, pod verandou nebo pod stromem,“ připomenul plukovník. „Raději pod strom — pod strom!“ zasípal stařeček, belhaje se k buku. Mlčky došli až k buku a usedli ke stolu. „Dnes tomu tedy právě rok,“ ujal se slova host, „co jsme pochovali milostpaní – –“ „Pozejtří, pane učiteli,“ opravil jej plukovník. „Dnes tomu rok, co zemřela.“ „Ach, bože, bože!“ zaúpěl stařec. „Jak ten čas ubíhá. Tak něžná matka! Račte odpustit, pane plukovníku — tak vzorné matky, jako byla nebožka milostpaní, jsem dosud nepoznal. Dokud žila, byla i slečna Anuška andělíček — učiněný andělíček.“ „Teď je z ní ovšem diblík,“ připomenul otec skoro bezmyšlenkovitě. „A jaký, jaký, jaký!“ spustil host. „Když ji vidím — ale odpusťte upřímnosti starého pedagoga! — nemohu se ubrániti pocitu lítosti — upřímné lítosti.“ „Pravda, dítě je divoké,“ postesknul si otec. „Základní tento rys Anuščiny povahy obzvláště vyniká, když porovnám slečnu s klidným, rozvážlivým panem Mansvetem — ideálním to vzorem mladého muže. Jako důstojník mohl by býti výstřednější, záletnější. Ale takto musí vám, pane plukovníku, vzorného pana syna každý závidět... Za to Anuška, chci říci slečna Anuška —“ „Jeť přece jen ještě pouhé dítě,“ připomenul plukovník, pokrčiv ramenoma. „Ano, ano,“ přisvědčil stařec, „dítě — bez laskavé přísnosti vzorné matky, která jediná měla přímo divotvornou moc nad povahou – –“ Nedořekl. Cosi jako drobný kamínek neb suchá větvička padlo mu na klobouk a přerušilo řeč. Sňal klobouk, prohlédl jej, ale neshledav na něm ničeho, dal jej zase na hlavu a pokračoval: „Ano, ano, pane plukovníku — s dětmi bez matek je pravý kříž... Znám to ze zkušenosti — z vlastní mnoholeté zkušenosti... A proto, prosím, promiňte, že právě z té příčiny zavítal jsem dnes k vám.“ „Ke mně?“ optal se roztržitě plukovník, jehož myšlenky právě jinde bloudily. „Co to?“ zvolal místo vysvětlení starý učitel, jemuž bylo zase něco s hůry padlo na klobouk. I sňal klobouk a pohlédnuv do výše, připomenul: „Patrně buk, pane plukovníku, není-li pravda?“ Plukovník nechápaje, kam otázka ta čelí, mlčky přikývnul. „Ale buky teď teprve odkvétají,“ zamumlal učitel z póla pro sebe, načež s důrazem doložil: „Bukvice to tedy nebyla.“ „Jaká bukvice?“ optal se udiven plukovník. „Zdálo se mi, jakoby mi již po dvakrát padla bukvice na klobouk.“ „Spíše nějaká větvička, kterou vítr setřásl,“ vyložil plukovník. Učitel, vztáhnuv ruku, jakoby zkoumal, vane-li vítr, podotknul: „Panuje však úplné bezvětří,“ „I za úplného bezvětří padávají někdy se stromu uschlé větvičky,“ vyložil plukovník tónem tak klidným, že hosta přesvědčil. Starý učitel přikývl hlavou a pokračoval ve své dřívější rozmluvě: „Zavítal jsem tedy, pane plukovníku, k vám v záležitosti pro vás a pro vaši slečnu Anušku nad míru důležité. Můj zet, jak snad ráčíte vědět, učiteluje teď ve zdejší osadě jako můj zástupce – –“ „Vím, vím,“ vpadl plukovník, nechápaje, co úvod ten má znamenati a doložil: „Zkušený, vzorný to muž —“ „Ale nesmělý, úzkostlivě nesmělý, pane plukovníku,“ převzal zase řeč stařec. „Slečna Anuška sice zdejší školu již dávno nenavštěvuje — má informátora; přes to zeť můj mými ústy prosí — snažně prosí – –“ „Račte se jen vyslovit, pane učiteli,“ vybízel plukovník poněkud netrpělivě. „Milerád přání jeho vyhovím.“ Přes vlídný a ochotný tón, jakým byla slova ta pronešena, starý učitel váhal s odpovědí. Bylo zřejmo, že v duchu zápasí, jakoby chtěl za něco žádati, co není jeho přesvědčením a k čemu byl někým jiným povzbuzen nebo docela donucen. „Račte laskavě prominout, pane plukovníku,“ počal po chvíli nesměle a skoro zajíkavě, „že tak beze všeho obalu...“ Hned na to však se vzmužil, řka rozhodně: „Můj zeť totiž prosí, byste ráčil slečnu Anušku —“ A poznovu se na okamžik zarazil; ale hned se zase vzpamatoval, řka s přídechem zjevné nevole: „Neboť co slečna Anuška teď tropí, přesahuje všechnu míru – –“ V tom padl s hůry na stůl přímo před učitele bob a několikráte poskočil. „Co to?“ zvolal učitel udiven, načež vztáhnuv ruku po bobu a drže jej vítězoslavně do výše, dodal: „Bob! Bob, pane plukovníku!... Někdo sem hází boby.“ Zároveň pohlédl vzhůru. Plukovník, jenž byl slova jeho o Anušce s nehrubě příjemným pocitem vyslechl, učinil po jeho příkladu a spatřil ve větvích buku šelmovsky se šklebící Anušku. V tváři jeho sice ani sval se nepohnul, ale plukovník vztyčil se neobyčejně prudce, načež přísně, ba příkře velel: „Okamžitě dolů!“ Teprve nyní zpozoroval rozpustilé dítě na stromě i učitel „Ajta! To tedy ta šelmička?“ připomenul s uspokojením člověka, jenž pravě nabyl přesvědčení, že se nemýlil, a s přízvukem trpkého udivení mumlavě dodal: „Neuvěřitelno! Neuvěřitelno!“ Anuška slézala zatím se stromu. Tvář její — před chvílí, když byla otcem zahlédnuta, šelmovsky se usmívající, byla zakaboněna, zřejmý to důkaz, že dítě pokládalo házení bobů za cosi zcela nevinného a rozkaz otcův, by slezla se stromu, buď nechápalo, nebo mu nebyl vhod. I slézalo tak neopatrně, že mu i čáka spadla s hlavy. Když bylo pod stromem, dal mu otec pouhým posuňkem znamení, aby se chovalo způsobně a obrátil se zase k hostu, řka vlídně: „Račte být ubezpečen, pane učiteli, že přání vašeho pana zetě vyhovím.“ Zatím byla se Anuška shýbla pro čáku a strhnuvši s ní růži, strčila ji do kapsy; na to dala čáku zase na hlavu a postavila se jako voják těsně podle stromu. V tom bylo slyšeti z pozadí letohrádku zvláštní ruch a šum; jako když se několik hovořících a hubujících lidí kvapná blíží. Plukovník i učitel se obrátili směrem, odkud hluk zazníval. Nevidouce však nikde nikoho, domnívali se, že to nejspíše nějaký spor nebo hádka v bezprostředním blízku letohrádku. Z té příčiny plukovník učitele vybídnul, aby zase usedl. „Choulostivý můj úkol jest tedy šťastně — nad očekávání šťastně vyřízen,“ ujal se slova učitel, usedaje. „Vždyť to přece jen pouhá malichernost, pane učiteli!“ odtušil plukovník tónem ledabylým, sedaje za stůl naproti učiteli. „Ah nikoli, nikoli, pane plukovníku!“ začal horliti starý pedagog. „Naopak — naopak! Mně jako pedagogovi se zdá, že nutno vznikající zlo potlačiti v samém zárodku.“ „To se také stane, spolehněte se!“ ujišťoval plukovník, ale přec nemohl jinak, nežli dodati: „Ale doposud nevím, kterak váš pan svat —“ „Můj svat tedy,“ vpadl starý učitel chvatně a rozhodně, „snažně prosí — odpusťte jen, že se vyslovuji tak zcela bez obalu jedním dechem — abyste netrpěl Anušce výstřednosti, které prý se již neliší od zcela obyčejné rozpustilosti.“ Zatím co učitel takto na dítě žaloval a otce k přísnosti nabádal, připlížila se Anuška za učitele a právě v okamžiku, když končil, utrhla ruče ohon od draka a nepozorovaně mu jej přišpendlila k šosu. Plukovník chtěl na poslední slova učitelova přisvědčiti a ujistiti jej, že se vynasnaží ze všech sil, aby bylo dítě v kázni drženo; ale v tom byla pozornost obou upoutána zvláštním výjevem. Ruch a šum, jenž je byl již jednou vyrušil, zatím se přiblížil. Kolem rohu letohrádku zahnul právě nějaký muž, jenž vášnivě gestikuluje vlekl za ruku vzpouzející se plavovlasou dívku se zakrváceným obličejem. Na první pohled lze uhodnouti, že to obuvník. Je oblečen, jak byl vstal od práce: v gatích, bez vesty s podkasanou zástěrou. Pololysá hlava jest bez pokrývky; na očích má do výše pošoupnuté zelené stínítko. Původně dobromyslnou zádumčivost prozrazující, široká bezvousá tvář, chorobně nažloutlé pleti jest rozjitřením skoro brunátná. Pouvadlé rty se chvějí, zanícená víčka očí křečovitě pomrkávají. Za mužem, jenž jest drobné a suché postavy, objevila se žena v prostém domácím obleku. Je nepoměrně statnější muže. Tvář drsných rysů jeví taktéž rozhořčení. Z prudkých posunků jejích lze uhodnouti, že dráždí muže ku hněvu. Za ženou pak se vyhrnul dav vesnických dětí, mezi nimiž jest viděti i hochy, kteří si před chvílí s Anuškou hráli na vojáky. Není žádné pochybnosti, že rozčilený manželský párek jsou otec a matka dívky, kterou byla Anuška dřevěnou šavlí zranila. Dívka vzlyká a štká, jakoby ji na nože bral. A přece jest zřejmo, že činí tak spíše ze zlosti a mstivosti, nežli bolestí. „Pojď, pojď, ubohé dítě!“ vybízí otec, a vleče ji násilně dále. „A ne, abys se dal někým zakřiknout!“ povzbuzuje ho žena. „Jak pak — zakřiknout! Já — Matouš Horoušek — a dát se někým zakřiknout...“ „Nu — strašpytel jsi od jakživa,“ míní s úšklebnou jizlivostí žena. Muž jen cosi zlostně zabručel a vlekl dívku dále. Několik kroků před plukovníkem se zastavil. „Ach, bože, bože — vždyť sotva dechu popadám,“ zaúpěl zajíkavě, lapaje po vzduchu. „Bojíš se, bojíš! To je to!“ dráždí žena úšklebně. „Pojď, Baruško, pojď!“ vzmužil se muž. „Já jim posvítím, že na to budou věčně věkův pamatovat.“ Zároveň učinil ještě několik kroků a stál tváří v tvář plukovníkovi, který povstav od stolu, vše s obvyklým klidem pozoroval, nemaje tušení, co výjev ten znamená. „Co pak se stalo, pane mistře Matouši?“ optal se vlídně, „Čeho si přejete?“ Vlídnost ta pana mistra na okamžik zarazila, načež teprve vyhrkl výhružně: „Pane plukovníku!“ Ale hned na to začal zajíkavě: „Já — já — prosím — —“ „Eh — co prosím!!“ vpadla drsně žena. „Teď se neprosí!“ „Nech mne!“ osopil se muž urputně na ženu a obrátil se zase k plukovníkovi. „Já tedy, pane plukovníku — já jsem — poctivý muž a živím se —“ „Vím, vím,“ vpadl plukovník netrpělivě. „Ale čeho si přejete?“ „Pro umučení páně — tak se přece podívejte!“ vzkřikla žena zlostně, ukazujíc na dívku. „Upadla? Ublížila si?“ optal se plukovník s klidem člověka, jenž na; první pohled dovede rozeznati ránu povážlivou od pouhého pošramocení. „Upadla?“ opakovala žena s jizlivou ironií a nahnuvši se k muži, pološeptem jej dráždila: „Ještě si tě ke všemu nabírá.“ Muž spustil na to s novou rozhořčeností: „Já — prosím... Eh! Třeba bychom my byli chudí a potřební lidé — takhle, pane plukovníku — jako mne tu bůh všemohoucí vidí a slyší! – – takhle já to nenechám...“ „Ale co pak, pane mistře, co?“ vyzvídal plukovník. „Takhle moje dítě,“ vzkřiknul rozlícené pan Matouš a hlas jeho se chvěl hněvem a lítostí. „Takhle nám naše dítě zmrzačit – na do smrti zmrzačit!“ „Nu, snad to nebude tak zlé,“ konejší plukovník a prohlédnuv bedlivěji obličej děvčete, dodává: „Vždyť to pouhé pošramocení — trochu odřená kůže. Následkův to nebude mít žádných.“ —„Žádných následků!“ zvolal otec. „Ještě z tebe rozum tahá!“ popuzuje jej žena šeptmo. „Žádných následků, pane plukovníku!!* volá směleji pan mistr. „To bych si vyprosil!... A já — abyste věděl — já to takhle nenechám... Ať do mne miliónkrát tisíc láter — já mám taky srdce — a taky vím, že jsou na světě slavní úřadové, kteří se do toho mohou vložit.“ A hlas jeho se chvěl, jakoby celým tělem neviditelná moc potřásala, až mu zuby cvakaly. Plukovník sice pohnutí jeho chápal, ale neznal příčiny, pro kterou se obrací přímo na něho. Napadla mu sice Anuška; ale když viděl, že zde stojí u stromu zcela klidně, byt i vzdorovitě podmračená, zdálo se mu, že přece nemůže býti ničím vinna. „Ale dovolte, pane mistře,“ pravil konečně s přísným, ba příkrým přízvukem, „teď toho mám po krk! Co pak já mám s celou tou záležitostí —“ „Vy — vy, pane plukovníku —?“ zakoktal příkrým tónem zaleknutý Horoušek. „To je, prosím, tak,“ vyložila konečně rázná žena úsečně. „Tohle —“ při tom ukázala na svou Barušku — „je naše zmrzačené dítě. A tamhle“ — při tom opovržlivě ukázala na Anušku – „čumí ta fiflenka, která nám naše dítě zmrzačila.“ Plukovník obrátil se prudce k Anušce a přísně velel: „Předstup, Anuško!“ Anuška popošla jako voják a zadívala se upřeně otci do očí. „Co na tom pravdy?“ optal se otec. „Všechno,“ přiznává se dítě upřímně, ale tónem, z něhož zcela zřejmě lze souditi, že se nebojí trestu. „Ty's děvčeti ublížila?“ examinuje otec přísně dále. „Proč se plete, kam nepatří — mezi vojáky,“ odtušila Anuška poněkud zpurně. „My jsme si, prosím, hráli,“ osmělil se yyložiti jeden hoch. „Anuška byla oficír...“ „Rozumím,“ přikývnul plukovník a obrátil se zase k Anušce: „Proč jsi jí ublížila?“ „Nechtěla poslechnout. Ona je holka a já jako důstojník holky mezi vojáky netrpím.“ Anuška se chovala a odpovídala s tak naivní, v pravdě dětinskou opravdovostí, že otec nemohl se ubrániti úsměvu. „Teď teprve chápu vše,“ obrátil se k rodičům zraněné dívky konejšivě. „Avšak co se stalo, pane mistře a paní mistrová, nedá se odčinit. Dceru svou ostatně potrestám.“ A obrátiv se k Anušce, zvolal přísně: „Anuško!“ Dítě mu neohroženě a přece s dětinskou důvěrou pohlédlo do očí. „Přeješ si, tatínku?“ zašveholilo, jako kdy jindy, když k němu bylo mluveno laskavě. „Za trest nesmíš po tři dny z domu!“ pravil plukovník přísně. Anuška ani nešpetla. Salutovala a poodstoupila. „Tohle svět neviděl!“ vzkřikla neuspokojená paní mistrová. „Takhle se trestá nezbednost, když zmrzačí poctivým rodičům jediné dítě!?“ A vidouc, že se Anuška usmívá, obrátila se k mužovi: „A ještě si z nás ta žáchorka dělá blázny! Koukej!“ Plukovník, podívav se na usmívající se Anušku, pouhým mávnutím ruky naznačil, co si přeje. Anuška beze slova salutovala a po vojensku dala se na pochod směrem k letohrádku. V témž okamžiku objevil se mezi otevřenými dveřmi letohrádku Mansvet a dal otci znamení jako poprvé. Když mu otec mávnutím ruky dal na srozuměnou, že přijde, zase zmizel. „Teď už, pane mistře a paní mistrová, se nehněvejte!“ obrátil se plukovník ještě jednou k rodičům zraněné dívky. „Buďte ubezpečeni, že je mi nehoda ta rovněž tak nemilá, jako vám. Ale děti jsou děti —“ „Jenže nejsou stejný,“ odsekla paní mistrová jedovatě. „Jedny jsou jako draci a lité saně —“ „A jiné jako berušky, milá paní mistrová,“ doložil plukovník. „Každé po své povaze... A proto, prosím vás, promiňte! Vždyť snad se můžeme vyrovnat po dobrém. Nemyslíte, pane mistře?“ A podal mu ruku. Vlídným, srdečným tónem, zvláště podáním ruky, byl starý Horoušek na polo udobřen. „Nu — vždyť já sám,“ zakoktal rozpačitě. „Ale žena, matka – to víte, pane plukovníku...“ „Z tebe by po dobrém každý i duši vypumpoval!“ zahučela uštěpačně žena. A vytrhnuvši mu Barušku, kterou doposud držel za ruku, jedovatě zasyčela: „Pojď, Baruško! Máš to pěkného tatíka!“ Mrsknuvši opovržlivě zrakem po plukovníkovi, vlekla Barušku zase odtud, mručivě hubujíc. Zevlující děti, které tu dále nic nepoutalo, rozprchly se za nimi. Starý Horoušek postál chvíli, jakoby nevěděl, co počíti, Když však mu podal plukovník ještě jednou ruku, a srdečně prosil: „Už se, prosím vás, pane mistře, nehněvejte!“ uznal přece jen za dobré smířiti se docela. „Nu — já, já, pane plukovníku, vím, že vy —“ vykoktal. „Ale což, prosím vás! Vždyť to víte! — Matka — vlastní matka, když spatří zkrvácené, zmrzačené dítě – –“ „Přesvědčil jsem se, že není tak zle,“ odtušil plukovník. „A proto s bohem, pane mistře!“ dodal tónem tak rozhodným, že oslovený uznal za dobré opustiti bojiště. Plukovník obrátil se na to k starému učiteli, jenž byl celý výjev sledoval sedě a jenom různými výrazy v tváři dával na jevo, co se v duši jeho děje. „S dětmi je kříž, pane učiteli,“ připomenul plukovník. „Ale pro okamžik musím vás prosit za odpuštění. Nějaká návštěva..“ „Ah, prosím, prosím! Nechci zdržovat — ani dost málo zdržovat,“ odpověděl učitel, vstávaje a bera klobouk, jejž si byl před chvílí na stůl položil. „Libo-li, můžete počkat,“ míní plukovník. „Možná, že odbudu návštěvu v několika minutách.“ „Mám doma nějakou práci, pane plukovníku,“ zní odpověď a učitel obrací se k odchodu. V tom zahlédl plukovník „okrasu“ na jeho šose a okamžitě uhodnul, kdo byl svévolnost tu spáchal. Jaký div, že splynula mu se rtů mimoděk přitlumená slova: „Zase nezbednost!“ Učitel zaslechnuv poslední slova, obrátil se. „Neráčil jste pronésti cosi o nezbednosti?“ optal se. „Ano, ano,“ odtušil plukovník, snaže se nepozorovaně rukou odepnouti nebo nohou ušlápnouti ozdobu učitelova šosu, která visela až na zem, a hledě za tím účelem ještě chvilku pedagoga pozdržeti. „Anuška mi opravdu dělá starost. Rád bych s vámi o té věci promluvil. Byl bych vám upřímně povděčen, kdybyste mi přispěl svou zkušeností — kdybyste mi poradil —“ „MiIerád! Zítra — pozejtří, kdy vám bude libo – –“ „Zajisté utvořil jste si o té věci již určitý úsudek,“ pokračuje plukovník, jakoby byl poslední slova přeslechl, a za řeči snaží se přitočiti k učiteli a zbaviti jej nepozorovaně ohyzdného přívěsku. Marně však. Učitel již na odchodu sebou vrtí. „Pravda, pravda,“ mluví při tom. „Záležitost, o kterou vám jde, jest se stanoviska pedagogického prostinká. Anuška jest bez dozoru matky. Přirozeno, že nejlepším lékem byla by — kdyby totiž vůbec bylo možno — nová matinka — —“ „Vy radíte, pane učiteli?“ vpadl plukovník. „Ah, neradím k ničemu! Já jen pronáším svůj náhled, svůj subjektivní náhled – –“ „Který jest skutečně hoden uvážení,“ doložil plukovník, jemuž podařilo se šlápnouti na učitelovu draperii, což však tento zpozoroval. Scénu, která následovala, možno si domysliti. Učitel se zakabonil a s největší rozhořčeností zvolal: „Ah, totě příliš! Totě nezbednost nejhrubšího zrna!“ „Račte odpustit,“ konejší plukovník. „Nejspíše osudnou nějakou náhodou – –“ „Ah, žádnou náhodou!“ horlí starý pedagog, zvedaje dračí ohon se země. „Toť zúmyslné — vždyť je tu špendlík!“ Plukovník byl usvědčen. Nezbylo mu tedy, nežli vzíti útočiště k omluvě konvenienční. „Odpusťte — snažně prosím, odpusťte! Potrestám nezbednici co nejpřísněji.“ „Potrestejte!“ přikyvuje učitel. „Ale jen s otcovskou rozvahou a umírněností — mravně. Tělesných trestů jsem já nepřítel — úhlavní nepřítel – –“ „Vím, vím,“ vpadl plukovník. „Leč nyní odpusťte, prosím — Návštěva...“ Učitel nejevil sice valné chuti k odchodu; ale shlédnuv, že z letohrádku vystoupil právě Mansvet s nějakou dámou, pravil: „Přiznávám se vám upřímně: doposud snad nebylo mi nikdy vyrušení tak nemilé, jako právě teď. Ale dámě náleží přednost a proto – –“ Nedokončil. Plukovník mu podal ruku. Zatím co učitel gravitétně odcházel parkem, popošel plukovník dámě, přicházející s Mansvetemi, několik kroků v ústrety. Poznal Elišku, společnici a neteř paní Klementiny Rokosové. Byla sice rovněž tak prostě a nenápadně oblečena jako před rokem, když ji byl poprvé a zároveň naposled viděl; ale měla tentokráte černou mantylu a vkusný letní klobouček. Tvář její byla poněkud osmahlejší, ale plet svěžejší a pohled živější, sebevědomější. Když se setkali, plukovník zdvořile pozdravil. Eliška rovněž tak pozdrav opětovala. „Slečna by ráda, milý otče, nejbližším vlakem zase odejela domů,“ připomenul Mansvet beze všeho úvodu. „Má tudíž již jen patnáct minut k disposici,“ odtušil plukovník podívav se na hodinky. „Přicházím jen s pouhým vzkazem od tetinky, pane plukovníku“ ujala se slova Eliška po prostém a bezvýznamném tomto úvodu. „Tetinka slaví zítra své padesáté narozeniny a prosí vás, pane plukovníku, i pana Mamsveta co nejsnažněji..“ Z výrazu plukovníkovy tváře bylo zřejmo, že mu pozvání to není právě vhod. „Lituji, slečno,“ pravil suše, „že nebude tentokráte možno přání ctěné paní tetinky vyhověti. Mansvet odjíždí zítra na šest týdnů k polnímu cvičení.“ Eliška nedala se tím másti. „Tetinka vzkazuje,“ pravila, „že setká se pan plukovník nejspíše také s některými přátely z doby aktivní služby.“ „Lituji, srdečně lituji,“ odtušil plukovník tímže tónem jako poprvé. Pohlédnuv však na Mansveta uhodnul, že syn není právě proti návštěvě. Z té příčiny ponechal rozhodnutí jemu a dal to i na jevo řka: „Co soudíš ty, Mansvete?“ Mansvet chvíli přemítal, načež odpověděl: „Odjedeme-li odtud zítra smíšeným vlakem, mám půl hodiny k disposici, načež mohu od paní Rokosové dále jeti vlakem osobním, kdežto ty, otče, můžeš se tam zdržeti.“ „Pravda,“ přikývnul otec, což bylo Elišce znamením, že svoluje. „Mohu tedy tetince vyřídit,“ pravila tónem skoro radostným, „že se může těšiti?“ „Prosím za to,“ odpověděl plukovník „Dostavíme se! Ale což vy, slečno? Nemíníte se opravdu u nás zdržeti?“ „Mám přísný rozkaz vrátiti se bez odkladu,“ „Dej tedy zapřáhnout!“ obrátil se plukovník k synovi. Ale syn byl již tak učinil, jakmile se Eliška v saloně zmínila, že se nezdrží. Tím byl úkol Eliščin vyřízen. Vyměněno ještě několik bezvýznamných vět, načež Eliška připomenula: „Odpusťte, pane plukovníku: kde pak je Anuška?“ „Nastoupila právě disciplinární trest třídenního domácího vězení,“ odpověděl plukovník s úsměvem. „Toť krutý trest pro dítě, pane plukovníku,“ míní Eliška s mírnou výčitkou. Při tom pohlédla k letohrádku a spatřila v jednom z obou oken salonu zakaboněnou tvářinku Anuščinu. „Aj! Tam vykukuje ubohý delikventíček z vězení bez mříží!“ zvolala. „Ale jak se to stalo, že jsme ho v saloně neviděli?“ dodala po chvíli. „Patrně se delikvent za svou nezbednost styděl a zalezl někam do kouta,“ vyložil plukovník. „A což kdybych prosila o milost místo spravedlnosti, pane plukovníku?“ ujala se slova Eliška tónem prosebným. „Odepříti není snad ani možno,“ odpověděl plukovník s úsměvem a dal Anušce rukou znamení, že může zase do parku. Dítě odskočilo od okna a v bezprostředně následujícím okamžiku bylo je vidět uháněti parkem. Všickni tři dívali se na ně se zjevnou zálibou. „Věru, jako srnka!“ podotkla Eliška. „Ale poplašená — zdivočilá,“ doložil plukovník. Eliška popošla dítěti v ústrety a zachytila je do náručí. „Znáš slečnu, milá Anuško?“ optal se Mansvet, jenž byl s otcem popošel. „Jakž bych neznala!“ odpovědělo dítě radostně. „To je slečna Eliška.“ „Ty víš ještě, jak se jmenuji, dušinko?“ optala se Eliška hladíc a laskajíc ji. „Vím, vím!“ zní odpověď. A dívka se tulí důvěrně k Elišce. „Ale proč pak's u nás už tak dlouho nebyla? Mansvet i tatínek o tobě často povídají,“ prozrazuje s prostodušnou upřímností. Tvář Eliščinu přelétl lehýnký ruměnec. „A což ty, dušinko? Ty na mne také vzpomínáš?“ optala se, by ukryla mírné rozpaky. „Já?“ odpověděla Anuška táhle a udiveně, jakoby ani nebylo možno, by na Elišku vzpomínala. „Nu, ovšem —“ „Já mám — jiné starosti!“ odseklo náhle dítě suše. „A jaké pak, dušinko?“ „Jsem teď voják jako je Mansvet a jako byl tatínek.“ „Není možná!“ zadivila se Eliška, tváříc se opravdovou. „Podívej se!“ zvolalo dítě vzpřímivši se. „A víš už, milá Anuško,“ ujala se slova Eliška, „že ti byl trest prominut?“ „Nevím,“ odseklo dítě. „A já bych také jako voják žádné milosti nepřijala.“ „Ale disciplina, Anuško, disciplina!“ podotkla Eliška. Dítě bylo chvíli na rozpacích, má-li či nemá-li nabízenou milost přijmouti. Náhle se rozhodlo. Salutujíc obrátilo se k otci a suše pravilo: „Poslušně hlásím, pane plukovníku, že milost přijímám.“ „Dobře, dobře, delikvente!“ odtušil plukovník s úsměvem, načež obrátil se k Elišce řka: „Neráčíte-li se zdržeti, slečno, musím upozorniti —“ Eliška políbila Anušku na čelo. „S bohem, Anuško!“ pravila něžně a obrátila se k odchodu. „Není-li vám, slečno, nevhod, Mansvet vás doprovodí až na nádraží,“ připomenul ještě plukovník, podávaje Elišce ruku. Tato odpověděla zdvořilou frásí — plukovník a Anuška doprovodili Elišku a Mansveta až k letohrádku, kde se rozešli. Eliška políbila Anušku ještě jednou a zmizela s Mansvelem ve dveřích, vedoucích do salonu. „S bohem, s bohem!“ volala za nimi Anuška, která byla rozpačitě podle otce státi zůstala, jakoby nevěděla, co počíti. Náhle však se rozhodla: rozběhlať se za nimi do salonu a zůstavila otce v parku o samotě. Chvíli díval se plukovník upřeně do otevřených dveří, načež se obrátil a volným krokem ubíral se ke košatému buku uprostřed prostranství před letohrádkem. Před duševním zrakem jeho míhala se doposud ještě ztepilá postava a oduševnělá tvář Eliščina. Bylo mu, jakoby byl po dlouhé době zase jednou seznal bytost, ke které by mohl míti podobnou důvěru jako k mrtvé své Marii neb aspoň k Mansvetovi. Celá bytost Eliščina svou milou prostotou a přirozeností působila naň zvláštním kouzlem. Neoslnila ho, ba zdálo se mu, že jest mu přece jen více méně lhostejná. A přece nemohl se ubránili pocitu, jaký se zmocňuje člověka, když po několikadenní nepohodě slunce z mraků vysvitne a mile, příjemně zahřívá. Jaký div, že v souvislosti se scénou, která setkání se s Eliškou předcházela, kmitnulo duší jeho také cosi, jako by byl konečně nalézl, čeho Anuška nevyhnutelně potřebuje: buď druhou matku neb aspoň vychovatelku. Ale myšlenka ta šlehla jen jeho mozkem a hned zase jako přelud zmizela. První: aby se stala Eliška Anušce druhou matkou, nebylo vůbec možné; druhé: aby se stala její vychovatelkou, nedalo se provésti, dokud byl Mansvet v domě. Plukovník dalších důsledností v myšlenkách nerozpřádal. Možná sice, že by se byl k nim později vrátil; ale byl vyrušen: Anuška vracela se ze salonu štkajíc. Shlédnuv ji, připomenul si plukovník poznovu, co jej v poslední době hnětlo. Nevědělť si s dítětem rady. Veškerá jeho přísnost a ráznost byly vůči podivné povaze té úplně malomocny. Neposlušným, vzdorovitým a zlým dítě nebylo — naopak on sám si je co do základních rysů povahy vůbec ani jiným nepřál. Ale prodlením roku zvlčelo a starý učitel měl dojista pravdu, že jediným lékem může býti laskavá a něžná přísnost bytosti ženské. Přiblíživší se Anuška další proud myšlenek jeho přerušila. „Co pak se zase stalo, Anuško?“ optal se laskavěji, nežli by byl učinil jindy. „Běžela jsem za Eliškou a drcla hlavou do dveří,“ vzlykalo dítě skoro nesrozumitelně. „Proč pak nedáváš pozor?“ napomenul otec. V tom bylo slyšeti v dáli rachot kočáru, v němž Eliška s Mansvetem odjížděla. A jedině tomu, že si plukovník připomenul Elišku, která byla dle všeho svědkyní Anuščiny divokostí, lze přičísti, že obrátil se k dítěti tónem káravým, řka: „Ostatně — ty teď vyvádíš —!“ „A co pak, tatínku — co?“ optalo se dítě s veškerou milou naivností bytosti, která si není vědoma nejmenší viny. „Nezbednosti!“ doložil otec přísně, ale hned na to s laskavou vyhrůžkou a trpkým postesknutím dodal: „Děvče, děvče!“ „Vždyť já holkou být nechci!“ odseklo děvče s roztomilou naivností, ustávši vzlykati. „A čím pak, prosím tě, chceš být?“ optal se otec s úsměvem, jenž byl zřejmým důkazem, že mezi ním a dítětem zavládá zase dřívější poměr. Čiperné děvče nebylo ani okamžik v rozpacích o odpověď. „Husarem chci být! Kup mi šaty, šavli a ručnici!“ „Ale husaři ručnic nemají,“ namítnul otec. „Aťsi!“ odtrumflo dítě s komickou rázností. „Já chci být husarem s ručnicí!“ Odpověď ta otce usmířila. „Pojd blíž, Anuško! Promluvím s tebou upřímné slovo,“ pravil laskavým tónem, sedaje na stolici pod stromem. Dívka, která byla až dosud stála několik kroků před otcem, loudavě se přiblížila. Otec vzal hlavu její do obou dlaní a zpytavě, ale něžně zadíval se jí do Vlhkých ještě očí. Anuška dala si pochybné toto laskání klidně líbiti. Myšlenky její však těkaly jinde: bylať zatím vytáhla z kapsy bílou růži, kterou byla utrhla s věnce a měla na čáce, a začala si jí pohrávati. Náhle pustil otec její hlavu a s dojemnou laskavostí zašeptal: „Ne, ne — ublížit ti člověk přece jen nemůže!“ „A proč bys mi ubližoval?“ optalo se děvče, strkajíc stonek růže mezi zuby. Otec spatřiv růži mimovolně pohlédl k věnci, visícímu na římse verandy. Pohřešil tam jedinou bílou růži, kterouž byl věnec výlučně jen ku vzpomínce na poslední růži nebožky Marie ozdoben. „Nešťastné dítě,“ uklouzlo jeho rtům. Anuška naň vypoulila udiveně očka. „Proč nešťastné?“ odtušila, nemajíc potuchy, co by otcova slova znamenala. „Či proto, že mi nemůžeš ublížit?“ „Utrhla's růži s věnce, určeného na hrob tvé matinky,“ vyložil otec. Bezstarostnou tvářinku dítěte přelétla chmura upřímné lítosti. „Já — nevěděla, tatínku — věř!“ zakoktala polohlasitě. Současně vyndala růži z úst a smutně se na ni zadívala. Po chvíli růži políbila a jakoby si byla náhle něco připamatovala, dala se na útěk směrem k verandě. Otec ji zrakem sledoval. Doběhnuvši na verandu, zastrčila růži zase do věnce a rovněž tak rychle vracela se opět k otci. Otec pohlížel na ni se zjevným zalíbením. Přes to dítě, když k němu doběhlo na několik kroků, blížilo se ostýchavě a nesměle. „Pojď blíž, dušinko! Já už se nehněvám,“ vybídl otec dítě nejněžnějším tónem. Anuška se přiblížila. „Pan učitel, jenž tu byl — radí,“ pokračoval otec váhavě a přitlumeně, jakoby mluvil vlastně k sobě, „že by bylo záhodno, bych ti přivedl novou matinku.“ „Novou matinku?“ zadivilo se dítě. „A mně?“ „Komu pak jinému?“ opáčil otec. „Vždyť já žádnou nepotřebuju,“ odseklo děvče. „Ale což, kdybych ti ji přivedl přece?“ „Přiveď!“ Rozhodná tato odpověď otce skoro až zarazila, tak že se teprve po chvíli optal: „Pověz mi však, jakou matinku bys chtěla?“ Dítě, dívajíc se otci polo zpytavě a polo udiveně do očí, mlčí. „Nuže? Jakou bys chtěla?“ opakuje otec svou otázku. „Víš co?“ odpovídá dítě vzpomínavě, ale hned na to rozhodně dodává: „Přiveď mi — husarku!“ Otec nemohl se udržeti a vypukl v přitlumený smích. Přes to pravil s líčenou opravdovostí: „Dobře, dobře. Přivedu ti tedy matku husarku!“ „Ah, tys přece jen můj dobrý — milý, přemilý tatínek!“ vykřiklo dítě radostně a padlo otci do náručí. Otec je něžně políbil a laskal se s ním. A otci i dítěti nebylo už dávno tak do jásotu, jako tentokráte Mansvet doprovodil Elišku na nádraží a vyčkav, až vlak odejel, vrátil se v necelé hodině. Zastal otce sedícího v parku pod košatým bukem a dívajícího se upřeně před sebe. Anuška pobíhala po záhonech za motýly. Když se Mansvet přiblížil, zvedl otec hlavu a suše se optal: „Vše v pořádku?“ Syn přisvědčil. Otec uspokojeně přikývnul a pokynul synovi, by usedl. Mansvet uposlechl, ale otec mlčel. „Nepřeješ si ničeho, otče?“ optal se po chvíli syn. „Já?“ opáčil otec, jakoby se probíral z myšlenek; ale hned na to dodal: „Ah, pravda! Jsi na zítřejší cestu k polnímu cvičení připraven?“ „Úplně,“ zní určitá odpověď. Otec zase jen přikývnul a zahleděl se do dálky. Mansvet byl sice otcově lakoničnosti uvyklý; leč tentokráte byl mu přemítavý výraz v chladné jinak tváři otcově přece jen nápadný. „Nepřeješ si snad, otče, abych tě zůstavil o samotě?“ optal se po chvíli. „Ne, ne — nepřeješ-li si tak ty sám,“ odtušil otec, a po malé přestávce doložil: „Z čeho tak soudíš?“ „Zdáť se mi, milý otče, žes právě nějak neobvykle zachmuřen.“ „Přirozenoť,“ odtušil otec přitlumeným hlasem. „Myslím právě na zítřejší návštěvu —“ „A ta tě znepokojuje?“ ozval se syn s přízvukem mírného udivení. „Ah, nikoli! Připomíná mi však návštěvu — před rokem, která nám zůstane — —“ „Navždy v nejbolestnější paměti,“ doložil Mansvet smutně, připomenuv si matčinu smrt. „K neuvěření,“ ujal se po chvíli slova otec, „jak vytrvale vyhlazuje neúprosný čas jeden rys děsné katastrofy po druhém. Připomínámť si vše již jako v mlze.“ „I mně se tak děje,“ přisvědčil syn. „Avšak tys, milý otče, nápadně zamlklý již po delší čas. Zdá se mi, že bolestná vzpomínka není toho příčinou sama o sobě.“ „Pravda,“ odtušil otec rozhodně. „Mně hněte po delší čas Anuščina zdivočilost. A právě nežli jsi přišel, přemýšlel jsem opět vážně o prostředcích, jak tomu odpomoci.“ „A dospěl jsi k výsledku uspokojujícímu?“ optal se syn dychtivě. „Po mém náhledu jest jen jeden prostředek,“ odtušil otec. „Svěřiti Anušku ženskému vychování mimo dům.“ „Ty chceš dáti Anušku z domu?“ zvolal syn skoro prudce. „Ne, ne, otče!“ „Vhodnějšího prostředku neznám,“ zní klidná a rozhodná odpověď. „Nebylo by snad lépe,“ ozval se syn po krátkém přemýšlení, „přijmouti pro Anušku vychovatelku?“ Otec zavrtěl hlavou. „V poměrech, v kterých právě žijeme, není to radno,“ vyložil po krátké pomlčce. „Nezapomeň na úšklebné a zlomyslné jazyky lidské —“ „Rozumím!“ vpadl živě syn. „Leč, Anušku z domu — není možno!“ „Znáš snad jiného prostředku ty?“ optal se klidně otec. „Svoluješ-li, opustím na čas dům sám,“ navrhuje Mansvet. „Vydám se po skončeném cvičení polním na cesty.“ „A co tím bude získáno?“ namítl otec. Mansvet musil přisvědčiti. „Kdybys měl závažnou nějakou příčinu nebo neodolatelnou touhu vydati se na cesty,“ pokračoval plukovník, „neměl bych ničeho proti tomu. Ale cestovat! z donucení jest svrchovanou měrou nudné a nesmyslné.“ Mansvetovi nezbylo, nežli otcovu důvodu zase jen přisvědčiti. „Jest sice po mém náhledu ještě jeden prostředek,“ ujal se po krátké pomlčce otec slova; „ale prostředek ten, ačkoli mi bylo náhodou i dnes k tomu raděno, jest pro mne, pro tebe a z části i pro Anušku tak choulostivého rázu – –“ „Jak to míníš?“ vpadl syn. „Já aspoň jsem pro Anušku, jak víš, právě jako ty schopen všeho.“ „Věřím, věřím,“ přikývl otec; „ale tvoje oběť Anušku nespasí. Mínímť novou. — matku.“ Na syna zůstala však i poslední, závažná slova bez účinku Chápal sice dosah jejich úplně; ale věděl také, že otec na prostředek ten doposud snad ani vážně nepomyslil. „Posud však jsem se nerozhodnul ani v zásadě,“ doložil otec po chvíli suše. Teprve tato slova Mansvetovi připamatovala, že by se mohl otec časem svým snad přece i pro tento, jak pravil, choulostivý prostředek rozhodnouti. Z té příčiny uznal za vhodné vysloviti svůj náhled. „Opakuji ti, otče,“ pravil s přízvukem přátelské oddanosti, „že jsem pro Anušku hotov oběti jakékoli. Učiň, jak uznáš za vhodné! Jako jsem byl tobě vždy věrným synem, budu a zůstanu jím i matce, kterou zvolíš k zachránění Anušky.“ Otec jiné odpovědi neočekával. „Vím, vím, že jinak ani nemůžeš,“ pravil živě, „ale i já ti opakuji, že jsem se dosud ani v zásadě nerozhodnul. Buď však ubezpečen: kdybych byl časem svým nucen voliti obětní holubici — zvolím také, jak přirazeno i vzhledem k tobě; neboť...“ V tom přiběhla Anuška s lapeným motýlem a další hovor o této záležitosti přerušila. Otec klidně se zvedl, vzal Anušku za ruku a zaměřil k letohrádku. Mansvet je volným krokem následoval — — Odpoledne nesla Anuška s Mansvetem věnec na matčin hrob. Mansvetovo oko u hrobu několikráte zvlhlo. I Anuška byla chvíli smutná; ale když se vraceli ze hřbitova, jevila tvář její zase bezstarostnost a později byla veselá, ba skotačivá, jako jindy. Otec však byl po celý den nápadně zamlklý... Trváme, že ku charakteristice paní Klementiny Rokosové, která si byla k padesátému dni svých narozenin vyprosila návštěvu rodiny plukovníkovy, není hrubě ani třeba něco dodávati. — První její objevení se v letohrádku plukovníkově před rokem, zdá se nám, úplně postačilo k poznání netoliko její a jejích dcer povahy, nýbrž i z části poměrů, v jakých žily a zároveň také intence, s jakou byly rodinu plukovníkovu poctily první svou návštěvou. Přirozeno, že paní Klementina zmaření svého plánu neblahou katastrofou v domě plukovníkově nesla s jakousi trpkostí. Nicméně vše to jí ani dost málo nevadilo zanášeti se ihned zase plánem jiným. V téměž děsném okamžiku, kdy viděla choť plukovníkovu umírati, šlehla duší její myšlenka, která však zůstala jejím tajemstvím. Napadloť jí, že později, až vše vyrovnávající čas zacelí rány, jež byl neúprosný zákon přírody plukovníkovi a jeho synovi — na dítě Anušku nevzpomněla — zadal, bude snad možno pokusiti se nejen o zrealisování plánu původního, nýbrž i o plán pro ni samu nepoměrně příjemnější: o zrušení nevlídného, bezradostného stavu vdovského. A jedině této myšlence děkovala rodina plukovníkova, že paní Klementina zachovala se k ní s tak soucitnou jemností a po celý rok ji návštěvou neobtěžovala. Rozumí se, že neopomenula při každé příležitosti dáti na jevo interes, jaký má na osudu plukovníkovy rodiny a že starala i o to, by se o tom plukovník, ovšem vždy způsobem nejšetrnějším také dověděl. Vše to ovšem jí nikterak nepřekáželo, aby se pro své dcery nepoohlížela také po nějaké vhodné partii; ale neblahý osud tomu chtěl, že minul celý rok, aniž by se jí bylo podařilo vyslídili obětního beránka, jenž by býval ochoten snímati nejen marotty některé z její dcer, nýbrž i hříchy, jež měla o osud svých dcer tak přepečlivá a starostlivá matka na svědomí vzhledem ke svým a dítek svých financím. Minulost paní Klementiny Rokosové nebyla sice vzorná, jako jí nebyla její přítomnost; ale nebyla též nečestná. Bylat to afektovaná salonní dáma, uvyklá žíti po velkopansku. Majíc za živobytí praktického a s křehkostmi lidskými obeznalého muže svého dosti prostředků hmotných, mohla hověti choutkám svým dle libosti a také jim hověla. Že nebyla zlého srdce a že i dítky své milovala, toho nejpádnějším důkazem jest okolnost, že snažila se ze všech sil, aby se dítky její ve všem staly jí podobny, že dělila se s nimi přímo sestersky o každý požitek, jehož si dopřávala, a přede vším že jim nedovedla praničeho odepříti, po čem prahly nebo čeho se jim vůbec jen zachtělo — jen když tím nebyla zjevně porušena etyketa a nevymykalo se to ze zkostnatělé formálnosti tak zvaných velkopanských mravů a návyků. Byla z rodiny zámožné. Otec její byl inspektorem renomované pojišťovací společnosti a byl jí povahou i náklonnostmi poněkud podoben. Matka byla prostá žena z lidu, nemající v domácnosti skoro pražádného vlivu. Klementina vyrůstala tedy v poměrech pro rozvoj povahy nepříznivých, ale jinak přece dosti šťastných. Měla také slíbeno, ba zajištěno slušné věno a jedině k vůli němu zasnoubil se s ní její manžel již jako koncipient. Ale opatrným v tu dobu nazývaný otec Klementinin s vyplacením věna nepospíchal, předstíraje, že bude lépe, když stane se manžel dceřin dříve samostatným advokátem. Ovšem přispíval z počátku dosti štědře na uhražení životních potřeb dceřiných; nicméně dříve, nežli dceřin manžel dosáhl, po čem on i tchán tak prahli: samostatnosti — stihla tohoto prožluklá nehoda. Byltě zapleten do nepříjemného procesu pro zkracování pojištěnců a soudním vyšetřováním zjištěno, že byl vlastně hlavním vinníkem... Následek byl přirozený: byltě odsouzen do těžkého žaláře na dobu tří roků a v žaláři zemřel. Zároveň vyšlo na jevo, že jest bez jmění... Klementina zůstala bez podpory, a od té chvíle začala se povaha její znenáhla vyvíjeti ve směru praktickém, čímž stala se vhodnou pomocnicí praktického muže svého. Štěstí jim, jak víme, přálo tou měrou, že po smrti manželově zbylo paní Klementině dosti slušné jmění. Z počátku je měla uložené na úroky. Ale výtěžek zdál se jí býti malým. Z té příčiny koupila statek a zjednavši si výtečného znalce hospodářství za správce, nad kterýmž ovšem bděla okem ostrovidovým, neměla nejmenší příčiny želeti, že kapitál svůj vyměnila za výnosnější nemovitost. Nicméně výtěžek z hospodářství přece jen nestačil k uhrazení všech velkopanských výloh. Paní Klementina začala dělati dluhy a zároveň i spekulovati. Neméně nežli třikrát prodala své hospodářství se značným ziskem a jiné zase koupila, až pak před rokem a několika týdny koupila po čtvrté hospodářství v sousedstvu plukovníkově, ale kupní ceny již úplně nezaplatila, tak že na majetku tom vázl slušný dluh. Následkem toho snažila se paní Klementina, pokud vůbec po její náhledech bylo možno, uskrovniti se; ale žila přece jen po velkopansku a neodpírala sobě a svým dcerám zjevně praničeho, co by mohlo na její finanční stav vrhnouti sebe nepatrnější stín nějaké pochybnosti. Plukovník a jeho syn Mansvet se sice o její poměry nestarali a také, jak víme, hospodářství její nenavštívili; nicméně fama již se dobrovolně postarala, by zvěděli aspoň něco. Líčilať paní Klementinu jako rafinovanou mužatku s manýrami salonní dámy, jako ženu rovněž tak praktickou jako energickou. O hospodářství samém úsudky se rozcházely. Jedni tvrdili, že to spíše panské sídlo nežli na výtěžek počítající hospodářství. Jiní zase ujišťovali, že jest přes všechen luxus, jenž oko pravého hospodáře skoro uráží, v ohledu ekonomickém přece jen vzorné, jakoby tam vládla železná ruka mužská a nikoli ruka ženská — vdovská. Dle toho, co jsme právě o paní Klementině v stručnosti naznačili, byla to přes mnohé své nehrubě příznivé vlastnosti přece jen žena nepoměrně interessantnější, nežli jak se nám jevila o prvním vystoupení v saloně své nešťastné přítelkyně a měla tudíž, aspoň po svém náhledu, aspoň jakés takés právo zabývati se v duchu myšlenkou, že mohla by se za příznivých okolností státi chotí ovdovělého plukovníka. Dcery paní Klementiny Rokosové nebyly z daleka tak zajímavý co do povah jako matka. Byly to dámičky nemající o světě hrubě ani ponětí — názory, zvyky i náklonnostmi svými matce sice podobny, ale bez mačiny individuelní ráznosti; ženštiny, kterýmž byl celý svět lhostejný, nezasáhl-li čímkoli v ovzduší jejich ješitnosti, slovem salonní koketky. Cit jejich ovšem nebyl v té míře otupělý jako matčin; ale byly již na nejlepší cestě dospěti dříve nebo později k metě, ke které matka byla v ohledu tom již dávno k úplné spokojenosti své dospěla. Povrchního vzdělání měly pro domácí potřebu a pro kruhy, v kterých se byly až dosud pohybovaly, více nežli s dostatek. Čeho se jim nedostávalo, dovedly obratně jako matka obejiti a maskovati — a byly tudíž v saloně a vůbec ve společnostech bourgeoisie příjemné společnice, které měly aspoň takt. Nejméně zajímavou zdála se býti sestřenka a společnice jejích Eliška. Bylať, jak víme, dcerou sestry paní Klementiny, která se byla provdala za obchodního jednatele, jenž několik roků po narození Elišky zemřel. Přes to vynasnažila se matka její, která měla podobně praktický smysl, jako její sestra Klementina, dáti dcerušce své slušné vychování. Živíc se výtěžkem ručních prací ženských, vedla k tomu i svou dcerku; ale když tato jevila náklonnost státi se učitelkou, napjala matka veškeré síly, by jí to umožnila. Avšak neúprosná smrt zasáhla v rodinu tu dříve, nežli Eliška absolvovala vychovatelský kurs — matka její zemřela. Eliška žádala tudíž tetu Klementinu o podporu, by mohla kurs dokončiti; leč tato v návalu velkomyslnosti nabídla jí místo společnice svých dcer a osiřelá dívka nabídnutí přijala. Poměr její k sestřenkám i tetě nebyl sice nikterak něžný a jemný; ale snášela se s nimi jako dívka s rozvahou, vlastně s převahou duševní, nežádajíc jiného, než aby ji přímo a bez příčiny neurážely. Snažila se vyhovovati všem jejich marottám, přičiňovala se uhodnouti každou jejich myšlenku, by jí mohlo býti vyhověno. Přes to, nebo snad právě proto byla a zůstala v domě přece jen bytostí, kterou bychom snad mohli nazvati Popelkou. K hrubým, odporným pracím ovšem přidržována nebyla; nicméně při všem byla přece vždy poslední a dosti zhusta bývalo jí dáváno různými pokyny a polosrozumitelnými frázemi na jevo, že žije v domě z pouhé milosti. Eliška však si nikdy slovem nikomu neposteskla. Neměla! také komu. A jenom někdy, když o samotě o svém životě a budoucnosti své přemýšlela a připomenula si ten neb onen nepříjemný moment, zvlhly jí oči... Taková byla v nejhrubších rysech líčená rodina, která si k padesátému dni narození domácí paní vyprosila návštěvu plukovníka a jeho syna. Tito dva ovšem na nějaké zvláštní přípravy vůbec ani nepomyslili. Mansvet byl na cestu k svému pluku k polnímu cvičení, jak víme, připraven a návštěva rodiny Rokosových projektována jen jaksi mimochodem. Za to konala paní Klementina přípravy nejrozsáhlejší. Po několik dní panoval na její usedlosti zimniční ruch. Ona sama nelenila, dohlížejíc osobně nejen k upravení všeho, čeho bylo třeba v ohledu hospodářském, aby plukovník a jeho syn, kdyby hospodářství její podrobili přísné prohlídce, nabyli o něm ponětí co možná nejpříznivějšího, nýbrž i k přípravám v letohrádku k hospodářství přiléhajícímu. Rázná a obezřelá paní Klementina mohla si lichotiti, že vykonáno vše po jejím přání. I pozvání rozeslána v čas a byla naděje, že sejde se společnost vybraná, ba že se dostaví i osoby, na které se mohla domácí paní spolehnouti, že jí buď mimoděk nebo polo uvědoměle přispějí. V den slavnosti byla paní Klementina úplně spokojena. Vzorně nalíčená tvář její zářila nelíčenou radostí. Den byl krásný, pohoda příznivá. Hosté začali se scházeti, vlastně sjížděti v čas a krátce před polednem slavnost zahájena hostinou pod širým nebem, vlastně ve stínu košatých kaštanů bezprostředně před letohrádkem. Plukovník a jeho syn očekáváni k jedné hodině po poledni. Ale hodina ta odbila a vlak, kterýmž měli přijeti, minul již dávno stanici, jen asi pět minut cesty vzdálenou. Až dosud zářící tvář paní Klementiny — která byla hovornější, vlastně žvavější než kdy jindy — začala se zachmuřovati Napadlo jí, že plukovník postřehnuv tajného plánu, nedostaví se bez omluvy a zmaří tak všechen další pokus sblížení se. Není tudíž divu, že zmocnil se jí zvláštní nepokoj, že byla vždy zamlklejší, ba skoro nevrlá. Hodina míjela po hodině — nejvzácnější hosté se nedostavovali. Hostina byla již dávno odbyta — všední klepy a klepíčky dávno vyčerpány — zábava vázla... Cit a zvláštní nějaká náklonnost ovšem jí myšlenky té nevnukly. Vzniklať v duši její výhradně jen popudem praktického smyslu jejího. Rovněž nepomýšlela paní Klementina na žádný šmejd a žádný úskok. Šloť jí jen o sloučení dvou finančních objektů, z nichž jeden byl v deroutě a mohl za přispění a pomoci druhého šťastně z derouty vyváznouti. Základní rys a podstata její plánů nebyly tudíž podvodný a nemravný. Bylyť diktovány přirozeným pudem po sebezáchovám a mohly po případě i obapolně uspokojit!. Nicméně u volbě prostředků k realisování plánů těch nebyla paní Klementina nikterak vybíravá a v případu potřeby byla by se neostýchala vzíti útočiště nejen k intrice, k různému lživému předstírání a maskování pravého staví věcí a podobným, nýbrž i k prostředkům, které se vzpírají i mravnímu citu intrikánů, tudíž osob, balansujících na nejkrajnějším bodu mravnosti a poctivosti. Domácí paní, druhdy z pravidla vlastní duše zábavy, marně se přemáhala, aby ochabující zábavu oživila. Nemělať tentokráte dostatek mravní síly překonati svou nevrlost a opanovali své city jako jindy. Na štěstí přispěla jí jedna z dcer, Arnoštka, ku pomoci. Nabídlať se, že provede společnost po sklenících a ukáže některé z nejvzácnějších květin, jež se nalézaly v plném květu. Pozivující společnost přijala návrh ten skoro s jásotem a zvedla se jako na povel. Rozumí se, že i druhé dceři a domácí paní nezbylo, nežli se připojiti. Přes to vše učinila paní Klementina přece ještě opatření pro případ, kdyby se plukovník se synem dostavil. Rozkázala sloužícímu, by zůstal v parku na stráži a hosty, kdyby snad přece ještě se dostavili, doprovodil bez odkladu za ostatní společností do skleníku za letohrádkem. Byly právě tři hodiny, kdy společnost opustila park, vlastně jen stinné prostranství před letohrádkem, kde zůstal jediný sluha na stráži. Však asi v půl hodině i tento jediný strážce, jenž byl usedl, umdlením a dlouhou chvílí usnul. Tak se stalo, že nepozoroval, když přijel do dědiny kočár, a plukovník i jeho syn, vystoupivše daleko před letohrádkem, loudavým krokem se blížili. Mansvet byl oblečen v uniformu, otec v prostý černý šat salonní. Šli podle sebe mlčky; skoro se zdálo, že si ničeho nevšímají. Ale když vešli do parku a sokolí zrak plukovníkův jej přelétl, obrátil se otec k synovi s obsažnou poznámkou: „Fama dle všeho nelhala. Hospodářství zdá se býti ve vzorném pořádku. Také o pohodlí a luxus je postaráno.“ Syn přisvědčil. V tom opodál dřímající sluha rupotem kroků procitl a pospíšil jim devotně v ústrety. „Mám-li čest s panem plukovníkem Rohanem a panem synem,“ oslovil je tónem nejhlubší pokory a oddanosti. „mám od milostivé vrchnosti přísný rozkaz uvésti panstvo za ctěnou společností.“ „Počkáme, až se společnost vrátí,“ podotknul plukovník, vyměniv se synem významný pohled. „V tom případu mám přísný rozkaz příchod panstva okamžitě ohlásiti,“ ozval se lokaj, ukláněje se, načež se obrátil k odchodu. „Zůstaňte!“ velel kategorický plukovník. „Nechceme vyrušovat.“ Sluha se zastavil, přísný tón plukovníkův jej zarazil. „Jak je libo,“ zakoktal a devotně šoural se směrem k letohrádku v pevném úmyslu, že se nepozorovaně vytratí, by příchod hostů přece jen oznámil. Náhodou nebylo však třeba. V témž okamžiku, kdy dal plukovník na jevo, že počkají, až se společnost vrátí, opouštěla rozmrzená domácí paní s dcerou Adelou skleníky. „Pojď, Adelo!“ pravila k dceři, když byly o samotě. „Nechť se obětavá Arnoštka mučí ve skleníku explikacemi hluchým uším — my zatím —“ Nedořekla. Zahnulyť právě kolem rohu letohrádku a domácí paní shlédla toužebně očekávané hosty, stojící dosud nerozhodně nedaleko stolů, za nimiž bylo před nedávnem hodováno. Tvář její se vyjasnila, duše zajásala. Přes to nemohla si odepřít, dáti potěšení své vulgární po známkou na jevo. „Elišika tedy byla přece znamenitý postilion d'amour,“ zašeptala k Adéle. „Starý medvěd i s medvídkem se přece o stavili. Teď pozor! Především jest starý na mušce rozum Plukovník i syn, shlédnuvše dámy, popošli jim v ústrety. „Pozdě, ale přece!“ vítala je domácí paní z daleka nejsrdečnějším tónem, načež s laskavou výčitkou dodala: „Vždyť už je skoro večer a my čekaly po poledni!“ „Račte prominouti, milostivá paní,“ omlouvá se plukovník, ukláněje se jako jeho syn dámám. „Zmeškali jsme vlak a přijeli vlastním povozem. Mansvet přichází se vlastně jen rozloučí.“ „Vím, vím,“ odtušila paní Klementina, dávajíc nepozorovaně sluhovi opodál zevlujícímu nějaké znamení. „Eliška již zvěstovala.“ A obrátivši se k Mansvetovi dodala: „Přeji vám, pane Mansvete, abyste torturu polního cvičení šťastně přestál.“ A nečekajíc odpovědi, obrátila se zase k plukovníkovi s nejsvůdnějším úsměvem, jakého byly pouvadlé rty její vůbec schopny: „Ale vy, pane plukovníku, zajisté nás potěšíte svou přítomností déle nežli pan syn.“ „Setrvám až do konce slavnosti,“ zní odpověď. „Těší nás,“ míní paní Klementina; „zvláště Adelu, která –“ V tom si povšimla, že Adela věnuje pozornost apatickému Mansvetovi. Uznala za dobré, mírně se jí dotknouti a o on větu s obratností vyškolené dámy, beze vší nápadnosti, řkouc, „— často si vzpomíná, jak vzorným otcem panu Mansvetovi jste.“ „Z čeho tak soudíte, slečno?“ obrátil se plukovník k Adele. „Že jste dal pana syna odvésti k husarům,“ uklouzlo mimoděk Adele, která nemajíc na naivní odpovědi té dosti, obrátila se k matce s poznámkou ještě naivnější: „Podívej se jen, matinko, jak panu Mansvetovi sluší uniforma!“ Matce nezbylo, nežli přisvědčiti. „Výborně, znamenitě!“ pravila, přemáhajíc se. „A což teprve na koni — asi!“ připomenula Adela, usmívajíc se koketně na Mansveta, jenž stál sice, jak sluší se na mladíka dobrého vychování, ale přece apaticky. „Na koni jest Mansvet trochu nemotorný,“ připomenul otec. „Není možná!?“ zvolala Adela. „Tak elegantní důstojník!“ Plukovník chtěl poznamenati, že k eleganci na koni jest třeba, by jezdec téměř den co den jezdil koňmo; ale planý hovor byl přerušen výkřikem od letohrádku. „Plukovník Rohan — Robert Rohan zde?!“ volal kdosi sípavým hlasem. „Kde? Kde?“ Zraky všech obrátily se směrem, odkud hlas zazníval. V bezprostředně následujícím okamžiku zahnul kolem letohrádku asi šedesátiletý mužík drobné postavy a apoplektického výrazu v odporně sešklebené tváři nahnědlé pleti. Mávaje kloboukem chvátal touže cestou, kterouž byla před chvílí přišla domácí paní s Adelou. Oblečen byl elegantně. Každý knoflík zdá se nasvědčovati, že muž ten věnuje zevnějšku svému péči a pozornost jako nejzálibnější koketa; ale bezvousá tvář jest vychrtlá, vyžilá. V šedých, v normálním stavu bezvýrazných očích plá právě zimniční oheň; pololysá lebka, ovroubená kolem prošedivělým, kudrnatým vlasem, leskne se, když na ni skrze koruny stromů padne paprsek slunce, jako žloutnoucí tykev. Slovem zjev polo odporný a polo komický. Přes to vše, že jeví celá tvář radost a potěšení, postihlo by v ní bystřejší oko znalce lidí přece jen stopy bezcitné samolibosti, ba snad i brutálnosti. V několika okamžicích octnul se mužík ten u skupení, jež byl výkřikem svým z bezvýznamné rozmluvy vyrušil, a obrátil se přímo k plukovníkovi. „Roberte! Příteli Roberte!“ sípal, snaže se dodati hlasu svému co možná přátelské lahody a podávaje oslovenému ruku. Plukovník sice mu podal i svou, ale suše a zdvořile připomenul: „Račte odpustit — nemám čest!“ Mužík, pustiv podanou pravici, o krok zouvnul a změřiv plukovníka vyčítavým pohledem, zvolal v největším překvapení: „Jak že? I ty, Roberte, bys byl na mne zapomněl! I ty mne více nepoznáváš? Což pak jsem skutečně tak sestárnul, chci říci, tak sešel, že mne již ani ty – –“ A nečekaje odpovědi, dodal s přízvukem pýchy: „Jsem bývalý setník-auditor Roháček — Kamil Roháček od 61. pluku pěchoty.“ „Nemýlím-li se, ležel váš i můj pluk před pětadvaceti lety posádkou v Debrecíně —“ „Ano, ano — v Debrecíně!“ zvolal někdejší setník-auditor. „Tedy se pamatuješ? A zajisté si i nyní připomínáš, kterak jsme tehda den co den přinášívali oběti bohyni Venuši!“ „My?“ ozval se plukovník s ostrým přízvukem a mírněji dodal: „Nepamatuji se.“ „Nu, ne-li ty, tedy já, já!“ pokračoval rozjařený Roháček, jakoby vzpomínky na dobu mládí a bujarosti celou jeho bytost rozplameňovaly. „Ah, kde jsou ty blahé, bezstarostné doby bujného mládí!“ povzdechl si a tvář jeho zkřivila se k trpkému úsměvu. Teprve nyní uznala i domácí paní za vhodné promluviti, aby se stala rozmluva všeobecnější; neboť Adela i Mansvet stáli jako solné sloupy. „Pan setník-auditor nemůže si však, pane plukovníku, ani nyní ještě stýskati,“ pravila co možná líbezně. „Doposud má u dam závidění hodné štěstí.“ „Jinak bych si byl již dávno zoufal!“ zvolal Roháček s komickým pathosem a obrátiv se k plukovníkovi, vzal jej důvěrně pod paží, řka: „Pojď! Milostpaní již dovolí, abychom si někde opodál aspoň několik okamžiků důvěrně pohovořili, nežli se ostatní hosté vrátí.“ Plukovník však se nehýbal a po tváři domácí paní kmitlo cosi jako nelibost. V tom vraceli se touže cestou, kterou byl přišel před chvílí setník-auditor, ostatní hosté ze skleníkův. V čele ubírala se Arnoštka, zavěšena na rámě asi padesátiletého, nemotorného a hranatého pána s mrzutým výrazem ve tváři, zarostlé hustým, černým plnovousem. Za nimi šli po různu hosté ostatní: páni a dámy, vesměs však nenápadní, tak že jim netřeba věnovati ani pozornosti. Nejzáze belhal se podle Elišky stařičký učitel, jejž jsme byli den před tím poznali v parku plukovníkově, dívce patrně něco vykládaje. Domácí paní shlédla vracející se společnost hned, jak se objevila, a také na to upozornila. „Pojď! Pojď!“ vábil setník-auditor plukovníka. A zahlédnuv muže, na jehož rámě byla, vracející se Arnoštka zavěšena, pokračoval tónem vždy rozjařenějším: „Ještě jeden starý kamarád je zde! Pojď — pojď!“ Plukovník však stál jako přimražen. Mansvet, jenž až dosud ani slova nepromluvil, zpozoroval otcovu nechuť vzdáliti se, přispěl mu na pomoc. „Dovolte, slečno,“ promluvil k Adele, podle které stál a poodstoupiv k otci, suše jej oslovil: „Není pomoci, otče! Musím —“ „Pravda,“ připomenul si plukovník a představil setníku-auditorovi syna svého prostými slovy: „Můj syn!“ „Aj!“ zadivil se starý soudruh. Pustiv plukovníkovo rámě změřil Mansveta znaleckým okme[JS3], načež živě doložil: „Totě učiněný tvůj kontrofaj v mladých let! Ano, ano — tak a nejinak jsi vyhlížel ty. Ale —“ při tom přitlumil poněkud hlas — „je-li pán rovněž tak chladný k dámám, jako býval jeho otec –“ „Nuže?“ vpadl plukovník, jakoby chtěl zamezili možný indiskrétní závěrek věty. Roháček však se nedal másti; dopověděl, co chtěl pronésti, řka: „Bude toho v stáří zajisté litovali, jako lituješ ty!“ „Vždyť já ničeho nelituji,“ namítl plukovník. V tom došli ke skupině první hosté. Domácí paní — plukovníka a syna jeho představila. Po obvyklých vzájemných úklonách podotkla paní Klementina k Arnoštce: „Ale považ, milá Arnoštko — pan Mansvet nás již zase opouští.“ Arnoštka pustila rámě nemotorného hosta a s líčenou horlivostí zvolala: „Ah, ne, ne — tomu nedopustíme!“ „Povinnost káže,“ připomenul otec tónem nepřipouštějícím žádné námitky. Černooká brunetka však přece se odvážila k námitce. „Povinnost snad přece nebude tak ukrutnou, aby nám nepopřála potěšení jen ještě malou hodinku,“ pravila, roztouženě se usmívajíc. „Není-liž pravda, pane Mansvete!“ „Lituji, slečno,“ ujal se slova Mansvet. „Káže-li povinnost, není pomoci!“ převzala slovo domácí paní. „Mějte se dobře, pane Mansvete!“ I podala mu ruku. Mansvet ruku políbil a podav ruku i otci, mloky se ostatním uklonil Po té rychlým krokem odcházel. Všichni se na chvíli odmlčeli a dívali za ním-, až přerušila mlčení domácí paní: „Smím prosit, vážená společnost — k večeřil“ Na vyzvání to začali se hosté rozcházeti ke stolům, jež bylo zatím služebnictvo připravilo. Jen setník-auditor, jenž byl chvíli jako v ztrnutí do prázdna pohlížel, náhle — jakoby si byl teprve nyní vzpomenul — obrátil se k plukovníkovi „Zde máš také ještě jednoho kamaráda!“ pravil, ukázav na hranatého vousáče, jenž byl přišel s Arnoštkou a skoro tupě opodál státi zůstal. Plukovník, pohlédnuv na apatického muže, poznal jej na první pohled. „Aj! Totě misantrop Žežula!“ připomenul a popošed k němu několik kroků, podal mu ruku. Setník-auditor, živě rukama gestikuluje, jej následoval. Tak octly se paní Klementina i obě její dcery na malou chvíli beze svědků. „Vy jste mi pěkné salonní diplomatky!“ zasyčela domácí paní přitlumeně k dcerám. „Ignorovat, koho chceme přilákat a upoutat!... Toť svět neviděl!... Toť zúmyslná blamáž!“ A poohlédnuvši se trochu na zad ke skupení, v němž stál plukovník, dodala: „A teď nám i starého medvěda ulovili staří kocouři, kteří ho tak brzy nepustí. „Však je ňák zapudíme!“ zašeptla sebevědomě Adela. „A já se pokusím, upraviti půdu — pro tebe!“ nabízela se šeptmo matce Arnoštka. „Jen se opovaž!“ ušklíbla se matka zlostně, ale hned se zase opanovala. „Dosti! Víte, jak a co!“ dodala přísně. „Já teď musím k hostům!“ Po té se obrátila a začala volati: „Eliško, Eliško! Učiň, čeho jest třeba!“ Zároveň popošla k místu, kde již Eliška šukala, by přihlédla k posledním přípravám k večeři. Setník-auditor a nemotorný Žežula byli zatím plukovníka odvlékli ještě o několik kroků dále a donutili jej zasednouti s nimi k osamělému stolu, na němž jako na ostatních stolech bylo již prostřeno a stálo také několik lahví vína. Žvatlající setník-auditor ihned sobě i oběma někdejším soudruhům posloužil, naliv každému sklenku vína. Zvednuv pak svou vlastní, zvolal nápadně hlasitě: „Na šťastné shledání, kamarádi!“ Všichni tři přiťukli a připili. „Zdá se mi,“ připomenul plukovník k setníku-auditorovi, jehož chování bylo vždy nápadnější, „že jste již trochu rozjařen.“ „Jakž pak bych nebyl!“ přiznal se upřímně oslovený. „Popíjímť, vlastně zapíjímť už od časného rána nejnovější milostné dobrodružství,“ zalhal a nahnuv se k plukovníkovi, tajemně a s impertinencí drzého chlubila zašeptal: „Tady v domě je — kůstka!... Nu — magnifique!“ Při tom zaluskl se samolibou spokojeností prsty. „Roháček je totiž doposud ještě don Juan,“ vyložil Žežula plukovníkovi, ale s úšklebnou závistí dodal: „Ovšem již valně připlesnivělý.“ „Plesnivý vtipeček, na němž roste už staletý mech, mne, kamaráde, nepopudí!“ odtrumfoval Roháček. „Mně je a zůstane žena alfou a omegou života,“ pokračoval pak vždy živěji, ba rozčileněji, tak že slova jeho slyšeli i ostatní hosté. „Milovat — milovat do posledního dechu! Bez ženy poušť — se ženou ráj!“ Po té se obrátil přímo k plukovníkovi: „A což ty? Nic?“ „Jsem už po celý rok vdovcem,“ odvětil suše plukovník. „A říkáš teď — Apage satanello-ženo — jako já — není-Iiž pravda?“ ozval se úšklebně Žežula, hladě si vousy. „Mně je žena největším zlem, kterýmž může osud člověka potrestat.“ Zatím byla se nepozorovaně ke stolu připlížila Arnoštka a zaslechnuvši poslední slova, uznala za dobré žertem oponovati. „Protestuji, pane Žežulo, jménem celého ženského pokolení!“ zvolala patheticky. „Výborně, výborně, slečno Arnoštko!“ přizvukoval setník-auditor Roháček, vyskočiv se stolice. Popadnuv pak svou sklenku, zvedl ji do výše a pokračoval v zmáhajícím se rozjaření, ba rozčilení: „Připíjím ženám — krásným paním i spanilým pannám jako zdroji nevýslovných slastí! Já — po celý svůj život – –“ Poslední slova však pronesl trhaně a dutě, jakoby je namáhavě ze sebe vyrážel. Po té se zajikl, umlkl a mírně zavrávoral: leč hned na to se zase vzpamatoval. „Tedy já – –“ pokusil se poznovu mluviti, ale hlas jeho zněl chroptivě, tak že pronesl jen ještě dutě, skoro nesrozumitelně slova: „Ne — ne! Náhle — —“ Po té něco zablábolil, zaúpěl a pustiv sklenku sklesl zpět na židli. Tvář jeho byla brunátná, horečně se lesknoucí oči do prázdna vypouleny, rty konvulsivně poškubávaly. „Co to?“ připomenul klidně plukovník vstávaje. „Žert nebo —“ Nedořekl. Setník-auditor se nahnul a byl by sklesl na zem, kdyby ho nebyl Žežula zachytil. „Stýskal si už dávno na indisposici,“ vyložil tento plukovníkovi. „Možná tudíž, že to záchvat mrtvice.“ „Matinko, matinko!“ zvolala ustrašeně Arnoštka, která byla chvíli němou svědkyní děsného výjevu. Paní Klementina přikvapila a zůstala jako omráčena. Duší její šlehla vzpomínka na podobnou katastrofu před rokem v saloně plukovníkově a obraz nešťastné přítelkyně vyhoupnul se před duševním zrakem jejím tak jasně a: plasticky, že zdálo se jí, jakoby před ní stála s výrazem nejtrpčí výčitky v zsinalé tváři. Jisto, že byl to zákmit obdobným obrazem probuzeného svědomí. Leč paní Klementina byla přes to vše, že tvářila se často z pouhé kapřice sentimentální, ba sensitivní, přece jen ženou dosti otužilou a vzpamatovala se v několika vteřinách. „Pro milosrdenství boží! Co se stalo?“ zvolala zajikavě, jakoby obraz, jejž právě viděla, nebyl dosti výmluvným. A nečekajíc odpovědi zalomila rukama a bolestně zaúpěla: „Ach, bože, bože!... Vždyť umírá!“ Již na ustrašené zavolání Arnoštčino byli se někteří hosté zvedli. Na výkřik paní Klementiny zvedli se i ostatní a v zmatku i udivení pospíchali ke skupení, jež znenáhla v půlkruh obklopují. Plukovník byl zatím ohledal chladnokrevně tepnu trpícího a zvednuv hlavu prohodil: „Není ve společnosti náhodou lékař?“ „Není,“ odtušila ochotně Arnoštka, v jejíž tváři jevila se upřímná soustrast. „Ale okamžitě proň pošleme.“ I obrátila se a spěchala k letohrádku. Ruch a šum kolem panující přerušil opět plukovník, jenž byl ze všech jediný zachoval úplnou chladnokrevnost. „Myslím, milostivá paní,“ obrátil se k Rokosové, „že by bylo nejlíp, kdyby mu bylo upraveno lože — nežli přijde lékař.“ „Ah, ovšem, ovšem,“ odtušila domácí paní ochotně. „Hned se o to postarám.“ Ohlédnuvši se spatřila ze sebou Adelu, stojící skoro v ztrnutí. „Honem, Adelo, honem — učiň, čeho jest třeba!“ kázala. Adela přání matčinu vyhověla a pospíšila za Arnoštkou do letohrádku. Zatím byl setník-auditor přítelem Žežulou a ještě jedním hostem nadzvednut se stolice a pomalu a opatrně odváděn do letohrádku. Tvář jeho byla doposud beze změny; občas nadzvedl trochu hlavu, zablábolil něco a hned zase hlava sklesla jako bez vlády k prsům. Zevlující hosté ze zvědavosti za smutným průvodem následovali. Paní Klementina zdála se býti na rozpacích. Po chvíli však zalomila opět rukama a zaúpěla: „Ach, bože, bože — toť hrozné divadlo! A právě dnes — dnes —“ A pomalu, skoro vrávoravě ubírala se za ostatními a zmizela v letohrádku. I plukovník postál po zmizení hostův a domácí paní nerozhodně, jakoby chtěl i nechtěl učiniti po příkladu ostatních. Po té se však rozhodnul a zaměřil také k letohrádku. Náhodou však se přede dveřmi poohlédl a spatřil opodál pod stromem státi Elišku, jedinou, která nebyla ostatních následovala. Byla rovněž tak oblečena jako před rokem, když ji byl poprvé spatřil, zřejmý to důkaz, že toiletta její nebyla bohatá. Stála, jak již připomenuto, pod košatým stromem a dívala se za plukovníkem aneb aspoň ku hlavním dveřím, v nichž byli ostatní před chvílí zmizeli. V okamžiku, když se plukovník poohlédl a sokolí zrak jeho utkvěl na její tváři, pohrával matný pablesk slunce, prorážející skrze husté listí, po jedné líci, dodávaje pleti kovového lesku. Vrátil se — v prvním okamžiku výhradně jen z té příčiny, by ji pouze pozdravil, Avšak když pozdrav pronesl a zadíval se jí do očí, překvapil jej nejen klidný její pohled, nýbrž i chladnokrevnost, s jakou pozdrav vlídně opětovala. „Dovolte, slečno,“ uklouzlo mu skoro mimoděk. „Vás děsný případ ten nedojal, nerozčilil?“ Upřela naň jasnomodré očí, jakoby se ptal na cosi, nač nemůže vůbec ani odpověděti; ale po chvíli odpověděla přece: „Přiznávám se upřímně, pane plukovníku — zůstala jsem chladnou.“ „K neuvěření, zadivil se plukovník. „Trvám, že máte k tomu nějakou příčinu.“ Eliška lehynce přikývla hlavou. „A smím zvěděti, jakou?“ „Nenávidím muže toho z hlubin své duše,“ zní klidná a přece s ostrým přízvukem pronesená odpověď, „Vy že někoho nenávidíte?“ podivil se plukovník poznovu. „A proč — smím-li vědět — právě tohoto?“ Eliška váhala chvíli s odpovědí; ale po té přece se jen upřímně vyznala: „Pronásledujeť mne, kde se jen příležitost naskytne. A já jsem zde vůči němu úplně bezbranná.“ „Proč bezbranná?“ optal se plukovník, jsa oproti upřímnosti Eliščině skoro na rozpacích, má-li se dále vyptávati, Eliška odpověděla však i na tuto otázku upřímně: „Jsemť zde v domě trpěna pouze z milosti a on — jest nejen důvěrníkem, nýbrž i – – V tom, jakoby si byla připomenula, že přece jen nečiní dobře, když se tak upřímně vyznává, přejela jednou rukou rozpačitě tvář a zašeptala: „Ne, ne — nemohu — nesmím se déle zpovídati, pane plukovníku. Odpusťte!“ Plukovník tentokráte neodpověděl. Jako u hlubokých povah, které se i v rozmluvách zabývají v duchu něčím jiným, často se děje — duší jeho šlehlo náhle cosi, co mysl jeho odvrátilo od předmětu hovoru. Tvář jeho vzala na sebe výraz přemítavosti, ba poněkud se i zachmuřila, což bylo příčinou, že se Eliška nesmělým tónem ozvala. „Neračte mi, prosím, pane plukovníku, ve zlé vykládati,“ zašeptala sotva slyšitelně. Přes to vyrušila slovy těmi plukovníka z myšlenek. „Naopak,“ pravil živě, jakoby se byl náhle rozhodnul, co a jak má odpověděli. „Vaše upřímnost, slečno, mne překvapuje. Dovolte, bych důvěru vaši splatil stejnou měrou.“ „Račte býti přes příliš laskav,“ zašeptala dívka, a nemohouc zapříti povahu ženskou, upřela naň skoro s dychtivostí své krásné modré oči. „Nemiluji dlouhých výkladů,“ pokračoval plukovník. „Bývám začasté drsný, příkrý, a proto: — věřte mi, slečno, na slovo — já trpký osud váš tušil od prvního setkání se s vámi.“ „A zajisté jste mne politoval,“ uklouzlo mimovolně Elišce. Plukovník na tato slova neodpověděl přímo. Chvíli stál, jakoby ještě o něčem přemítal, po té neobyčejně živě a srdečně se optal: „A nepřála byste si život svůj — zaměniti?“ „S jásotem, pane plukovníku,“ uklouzlo Elišce jako před chvílí. „V tom případu dovolil bych si jen na něco se vás otázati: Nebyla byste ochotna státi se mé Anušce druhou matkou?“ Poslední dvě slova pronesl plukovník sice skoro šeptmo, ale Eliška, ačkoli naprosto nepřipravena, pochopila dosah jejich úplně. Tvář její zahořela studem a radostným udivením zároveň. „Anušce?“ zašeptala rozpačitě. „Činím návrh ten v souhlasu se synem,“ připomenul chladně plukovník. „A kdybyste —“ „Díky, pane plukovníku!“ zašeptala Eliška poznovu stísněným hlasem, v němž však se chvělo radostné pohnutí. „Jsem však laskavostí vaší tak pomatena – –“ Zajikla se a dodala jen ještě slůvko: „Odpusťte!“ a na polo se odvrátila. „Na mně jest, milá Eliško, prošiti za odpuštění,“ pokračoval plukovník srdečně, „že jsem tak beze všech ceremonií – –“ „Ne, ne, pane plukovníku!“ zvolala náhle Eliška přitlumeným hlasem. „Nemohu — nesmím –“ V tom objevila se paní Klementina před letohrádkem a když shlédla Elišku s plukovníkem! státi, zpurně zavolala: „Eliško, Eliško!“ Eliška, zaslechnuvši tetin hlas, zašeptala jen ještě: „Odpusťte!“ a pospíšila k paní Klementině. Plukovník se zjevnou zálibou se za ní díval. „Podivná bytost!“ pomyslil si. „Zpola ještě upřímné dítě a zpola již žena s veškerou vášní, ba nenávistí, jaké jest žena vůbec schopna.“ Když pak Eliška na zřejmý pokyn tetin zaskočila do letohrádku, popošel plukovník volným krokem k paní Klementině, která lomíc rukama, blížila se k němu s výrazem líčené sentimentálnosti. „Ach, bože, bože, pane plukovníku — toť hrozné divadlo!“ vzdychla úpěnlivě, když se setkali. „Přišel už lékař?“ optal se úsečně plukovník. „Ach, ano, ano,“ jala se ochotně vypravovati. „Byl tu v několika vteřinách a konstatoval mírný nával mrtvice, který však prý nemívá v zápětí smrt... Ale což to vše naplat! — Ten děsný pohled!... Právě odnášejí ubohého z rozkazu lékařova do vozu, by jej dopravili domů... Ach, bože, bože!“ V tom objevily se ve dveřích letohrádku obě dcery, hledající matku. Jakmile ji shlédly, zrychlily krok. „Matinko, matinko!“ volala Arnoštka již z daleka. „Někteří hosté se už poroučeli,“ „A jiní jsou již na odchodu,“ doložila Adela. Matka pochopila. „Není pomoci,“ obrátila se k plukovníkovi. „Musím konati úřad domácí paní. Odpusťte! Zatím račte vzíti za vděk společností mých dítek.“ Odkvapila. Plukovník, buď že myslil na rozhodný krok, jejž byl právě učinil a o jehož výsledku neměl do posud rozhodné jistoty, nebo že v pravém slova smyslu vnucená společnost mladých dam nebyla mu právě vhod, mlčel, což přivedlo obě dámy do rozpaků, mají-li či nemají-li zahájiti rozmluvu samy. Po chvíli dodala si srdce Adela, která jakožto blondýnka zdála se býti na pohled nepoměrně nesmělejší a jemnější brunetky Arnoštky, kdežto v pravdě byl opak toho. „Ah, jak jsem ráda,“ pravila na polo ku své sestře, „že jsme se konečně zbavily nemilé a nudné společnosti —“ „Která nemá smyslu ani pro přírodu,“ vpadla Arnoštka, uhodnuvši, kam sestra míří. „Tím méně pro umění,“ doložila Adela s jemným důrazem, čímž plukovníka z myšlenek vyrušila. „Pravda, společnost, jako byla dnešní, jest z pravidla nudnou,“ posvědčoval, což bylo zároveň důkazem, že i v myšlenkách pohřížen, přece sledoval, o čem byla právě zahájena rozmluva. „I vy jste, pane plukovníku, téhož náhledu jako my?“ zvolala Adela, chytajíc se stébla, by nenastala zase trapná pomlčka. „Musím se přiznati,“ ujal se slova plukovník, „že jsem po celý svůj život neměl nikdy času obírati se přes příliš přírodou a uměním. Přes to nebyl jsem a nejsem přítelem lidí – –“ „Kteří, na příklad,“ vpadla Arnoštka, „jako pan setník-auditor Roháček, jak jste sám slyšel, neznají nežli fráse —“ „Vůbec lidí bez srdce a bez ducha,“ doložil plukovník s ostrým přízvukem; ale hned na to si připomenul, že jest jeho povinností nenechat dámy státi, a pravil se zdvořilou úklonou, ukázav k nejbližšímu stolu: „Není libo?“ Dámy usedly, plukovník učinil po jejich příkladu, ale mlčel. Nastala opět trapná pomlčka. Obě dámy jevily vzmáhající se rozpačitost. Leč i nyní dodala si poznovu srdce Adela a zahájila rozmluvu beze vší souvislosti s tím, co předcházelo, „Ani byste nevěřil, pane plukovníku,“ pravila s koketní samolibostí, „že jest mi pozorování uměleckého díla a především krásného obrazu nepoměrně milejší jakékoli, byt sebe zábavnější společnosti.“ „Věřím — mně též,“ odpověděl úsečně plukovník. „A mně zase,“ převzala slovo Arnoštka, „jest vzácná nějaká květina rovněž tak milá jako sestře Adele umělecké dílo nebo krásný obraz.“ Plukovník, dívající se skoro lhostejně kamsi do dáli, odpověděl i nyní úsečně hrubým: „Přirozeno.“ Dámy jevily vždy větší rozpačitost. Přes to dodala se tentokráte zmužilosti Arnoštka. „A proto, věřte, pane plukovníku,“ pravila s přízvukem sentimentální zádumčivosti, „bývá mi začasté tak upřímně líto naší sestřenky Elišky.“ „Proč, prosím?“ optal se plukovník, jejž byla poslední slova zase pozorným učinila, živěji sice, ale přece ještě skoro lhostejně. „Poněvadž —“ zahájila Arnoštka svůj výklad, ale hned na to z hluboká vzdychla: „Ach, bože — cesty osudů lidských bývají podivný! Ubohé naší Elišce, jak snad jste ráčil pozorovati, odepřel krutý osud dostatečného vzdělání!“ Plukovník zadíval se mlčky, ale s výrazem jemné ironie na Arnoštku, která týmž tónem jako dříve pokračovala: „Prosím vás! Nebylo ani jinak možno. Ztratilať otce z mládí byla nucena žíti s matkou svou v nouzi, a když pak jí i matka zemřela, ujala se jí naše předobrá matička, které děkuje – –“ „Ale ve společnosti tak vzorně vychovaných dam,“ vpadl plukovník, „zajisté v krátkém čase mohla – –“ „Mohla — ovšem, že mohla,“ převzala živě slovo Arnoštka. „Ale nechtěla, pane plukovníku!“ doložila s jemnou impertinencí Adela. „Jeť umíněna, svéhlavá. Společnost v které my se pohybujeme, byla jí vždycky odporná.“ „Ale vždyť jste ráčily před chvílí samy se vysloviti,“ namítl chladnokrevně plukovník, „že i vám společnost ta není příjemná!“ Tvář vznětlivé blondýnky zahořela studem, že se dala v tak zjevné nedůslednosti postihnouti. Sestra Arnoštka káravě na ni pohlédla, ale přece jí přispěla ku pomoci povrchní omluvou, řkouc: „Pravda, pane plukovníku. Ale sestra Adela nemíní společnost, kterou jste ráčil poznati dnes...“ „A kterou, prosím?“ optal se plukovník zdánlivě ledabylo a bez jakékoli úmyslností, ale přece s tak ostrým, skoro možno říci, nesalonním přízvukem, že všední otázka ta vehnala krev i do tváře Arnoštčiny. Rozpaky obou mladých dam byly tím větší, čím více se snažily je zakrýti, a není nižádné pochybnosti, že bylo jim již studem skoro do pláče. Na štěstí přispěla jim v nejkritičtějším okamžiku náhoda ku pomoci. Paní Klementina objevila se ve dveřích letohrádku. „Aj, matička přichází!“ zvolala jako v radostném překvapení Adela, když ji shlédla. Plukovník vstal a zadíval se směrem, odkud se paní Klementina blížila. Obě dámy rozpačitostí nevěděly, mají-li učiniti po jeho příkladu nebo zůstat seděti. Vstaly; ale hned zase usedly a setrvaly v trapném mlčení. Paní Klementina pochopila nemilou situaci svých dcer již z daleka. Zrychlila krok a když došla, snažila se rozmarným úvodem napraviti, co snad byly dcery shatily. „Aj, totě jako v božím kostelíčku,“ počala líbezně se usmívajíc — „ticho, tichoučko jako o milém kázáničku... Ovšem — po tak děsné katastrofě není vůbec ani jinak možno. Není-liž pravda, pane plukovníku?“ Nečekajíc ani odpovědi, dodala tónem rozmarně koketním: „Dovolte, abych byla v zamlklé společností vaší — čtvrtou, ovšem neněmou společnicí.“ „Na nemilé případy,“ pokračovala usedajíc, „jest nejlépe, co možná nejdříve zapomenouti. Není-liž pravda, pane plukovníku?“ Plukovník mlčky přikývl a usedl naproti paní Klementině, která ještě dodala: „A vy, pane plukovníku, zajisté nás tak zrádně neopustíte, jako ostatní. Není-liž pravda?“ Na dvojí „není-liž pravda“ paní Klementiny plukovník neodpověděl; na třetí uznal za vhodné odověděti zcela zřejmě: „Lituji, milostivá paní, že musím jako muž dostáti svému slovu...“ „Jak to?“ vpadla paní Klementina. „Pravil jsem, že setrvám do ukončení slavnosti. Nyní jest slavnost ukončena — —“ „Ah, tak snad jste to přece nemínil?“ ozvala se paní Klementina s koketním úsměvem. „Vyčkal jsem jen, až hosté odejdou,“ pokračoval plukovník klidně, „abych mohl s vámi, milostivá paní, v záležitosti důležité, skoro možno říci delikátní – –“ „Se mnou?“ zadivila se domácí paní a sladké tušení projelo jí všemi údy. Tvář její jevila dychtivost; sivé, nazelenalé oči vzplály zvláštním ohněm, když skoro jako upejpavá dívčinka dodala: „A v záležitosti důležité — pravíte? Delikátní?“ Plukovník přikývl jen hlavou a upřel zrak svůj na paní Klementinu s tak zvláštním výrazem, že uznala za dobré, sklopiti oči. „Račte se, libo-li, vysloviti!“ zašeptala po chvíli skoro ostýchavě. Srdce jí přese všechnu otužilost přece jen prudce bilo a dech se jí tajil. Plukovník však, jakoby se úmyslně pásl na jejích duševních mukách, odpověděl teprve po delší pomlčce: „Jsem tu dnes vlastně, milostivá paní, jako — prosebník.“ „V záležitosti cizí nebo —?“ optala se domácí paní, vzmuživši se, aby přímým dotazem učinila konec vlastním rozpakům. „V záležitosti své vlastní,“ odpověděl plukovník upřímně. Nyní již nebylo pro domácí paní nejmenší pochybnosti, že nadešel konečně okamžik, kdy vyplní se nejvřelejší její tajné přání. Tvář její, která se nebyla po celé decenium začervenala, zahořela hektickým ruměncem, oko se rozjiskřilo a na rtech zdála se chvěti sladká prosba: „Mluv, mluv!“ A poprvé po mnoha letech nebyla v stavu odpověděti... „Prosba má,“ pokračoval plukovník s nezměněným klidem, „týká se však celé rodiny a proto bych si přál a snažně prosím, abych ji směl přednésti – –“ „Vždyť jsme zde všechny!“ vpadla s mírným udivením paní Klementina a zrak její zakroužil kolem. „Celá rodina...“ „Míním slečnu Elišku,“ připomenul suše plukovník. „Ah, ta přece nenáleží k naší rodině!“ míní paní Klementina, upírajíc zrak svůj vždy udiveněji na mučícího ji muže. „Vy však jste jí, milostivá paní, druhou matkou,“ pravil plukovník, jakoby pronášel něco, co se samo sebou rozumí. „Pravda,“ přisvědčila domácí paní; nicméně hned se zase mimoděk vzepřela. „Leč — co má, prosím, Eliška s rodinnou záležitostí —?“ „Nic více, nežli že si přejí,“ odvětil plukovník, „aby i ona jako nevlastní vaše dcera neměla nejmenší záminky – –“ „Ah, tak!“ uvolnila domácí paní stísněným prsoum. „Budiž tedy, jak si přejete!“ Po té jala se volati: „Eliško! Eliško!“ Nicméně hned na to obrátila se k Adele: „Zavolej Elišku!“ Adela, kterouž záležitost, o kterou šlo, rovněž tak napínala jako Arnoštku, vstala se zjevnou nechutí a plížila se k letohrádku. „Přiznávám se vám, pane plukovníku, že napínáte zvědavost naši v nejvyšší míře.“ „Okamžitě ji ukojím v pevné nadějí, že prosby mé neoslyšíte,“ zní klidná a zdvořilá odpověď. „Neoslyším,“ uklouzlo mimoděk domácí paní, dívající se skoro stydlivě k zemi. V tom vyšla z letohrádku Eliška, která byla patrně tetino volání zaslechla. Adela na ni kývla, obě blíží se chvatně ke skupení. „Neoslyším,“ opakovala zatím domácí paní s jemným důrazem. „Račte býti ubezpečen, že neoslyším! Neboť muž vašeho společnského postavení, vaší povahy, vašeho vzdělání nemůže přece žádati ničeho, co by se nesrovnávalo s intencemi nejušlechtilejšími.“ Za tímto výkladem byla Eliška s Adelou došla, lato usedla, Eliška zůstala však v pozadí státi. „Eliško!“ obrátila se domácí paní ku své neteři. „Pan plukovník přeje si ve tvé přítomnosti – –“ Oslovená se lehce zapýřila a sklopila oči, což však ani teta, ani sestřenky nezpozorovaly, poněvadž byl pozornost jejich upoutal zase plukovník, jenž převzal slovo, řka: „Žádost, vlastně prosba moje, milostivá paní, jest prostá,“ začal a za svrchované zvědavosti, zračící se ve tvářích matky a obou dcer, klidně dokončil: „Prosím za vaše laskavé svolení, aby slečna Eliška mohla se státi vychovatelkou mé Anušky.“ Svrchovaná zvědavost, jevící se po několik minut ve tvářích rodiny Rokosových, změnila se náhle v rovněž tak svrchované sklamání. Hektická červenost na tváři paní Klementiny ustoupila bledosti a zbyla jen jemná červeň líčidla. Rty její se chvěly a dech se tajil. „Eliška! Naše Eliška — vychovatelkou?!“ zvolala po chvíli přitlumeně, jakoby smyslu slov plukovníkových nechápala. Ale hned na to se hrdě vztyčila a s rozhodností amazonky dodala: „Ne, ne — to není možno!“ „A proč, prosím?“ optal se plukovník, v jehož tváři ani sval se nezachvěl, s týmž klidem, jako byl až dosud mluvil. Klid ten domácí paní rychleji vzpamatoval, než se sama nadála. „Odpusťte, pane plukovníku!“ ujala se slova tónem lichotivě omlouvavým. „Ráčíte přece vědět, že žijeme v příznivých poměrech, že jsme dosti mohovity, než abychom dceru mé vlastní sestry z domu vyháněly...“ „Ale což,“ namítnul plukovník, „kdyby slečna Eliška sama ničeho nenamítala?“ Slova ta domácí paní v nejvyšší míře popudila. „Jakže?!“ obrátila se zpurně k Elišce. „Ty bys chtěla?!“ Leč hned na to, jak sluší se na vyškolenou dámu salonní, vzpamatovala se a laskavěji dodala: „Ne, ne — k neuvěření! Ty bys nás, milá Eliško, chtěla opustit?“ V stydlivě zruměněné tváři Eliščině jevila se nerozhodnost. Tím rozhodněji ozvala se paní Klementina jako druhá její matka. „Ne, ne, pane plukovníku!“ obrátila se k tomuto a upřela naň nazelenalé a nyní vášnivě rozjiskřené oči. „I kdyby Eliška chtěla, ba i kdyby na tom stála – – Nemohu, nesmím svoliti..“ Další slova pronesla trhaně a jaksi ostýchavě, ale přece s takovou duševní převahou, že zdála se býti každá námitka nemožnou. „V rodině, pane plukovníku,“ pravila, „kde mladý, svobodný pán — jako pan Mansvet – – –Krátce — račte uvážiti: Eliššina dobrá pověst...“ „A jiných námitek, milostivá paní, nemáte?“ přerušil plukovník zajíkavý proud pronášených protidůvodů. „Jiných námitek?!“ zadivila se paní Klementina, nespouštějíc zraků svých s očí plukovníkových. „Trvám, že jediný tento důvod dostačí – –“ „V tom případu,“ vpadl živě plukovník, „jest jen jediný prostředek možný.“ „Tedy přece!“ uklouzlo domácí paní, v jejíž tváři zračila se opět dychtivost. „Nenamítá-li slečna Eliška ničeho,“ začal plukovník váhavě a po krátké pomlčce dodal: „— prosím za svolení, aby se mohla státi mé Anušce druhou matkou... Žádám za její ruku.“ Úžas, jejž poslední slova vynutila na tvářích matky i obou dcer, nelze vypsati. Chvíli zůstaly všechny tři jako v ztrnutí. Náhle matka vyskočila a obrátivši se k Elišce v nejprudším afektu, jakoby jí křečovitá bolest srdce svírala, vzkřikla: „Eliško — ty svoluješ?“ Eliška však bez slova zakryla si oběma rukama tvář. Adela i Arnoštka vstaly váhavěji nežli matka, ale přece tak nápadně, že si toho všimla i rozčilená matka. Chvatně přistoupily k sestřence a jedna přes druhou se ptala: „Svoluješ, Eliško? Svoluješ?“ I plukovník vstal a pozoroval Elišku s laskavou dychtivostí. Nemajíc ani tušení, že jsou zraky všech na ni upřeny, stála Eliška nepohnutě s nachýlenou k prsoum hlavou a se zakrytou tváří. Náhle spustila ruce a zašeptala: „Svoluji.“ „Oh!“ vydralo se mimoděk z rozvlněných prsou domácí paní. Zároveň couvala, zavrávorala a sklesla na stolici; ale hned se zase vztyčila, napínajíc všechny své síly, by se opanovala. Eliška pronesši rozhodné slovo, stála se stydlivě sklopenýma očima. Zruměněná tvář její jevila nejsladší rozechvění... Po chvíli plukovník k ní přistoupil a podával jí ruku. Zdráhavě podala mu svou a on ji políbil. Ostatní stály chvíli v němém úžasu — — Paní Klementina, žena ve společenských protivenstvích otužilá, vzpamatovala se v několika minutách aspoň tak dalece, že ukrotila démona zhrzené lásky, vlastně ješitnosti, a vzala na sebe škrabošku dobré vůle. Jiného jí pro okamžik nezbývalo. Vření v jejím nitru bylo sice doposud prudké, byla to bouře, jaké se do sebe vůbec ani nenadála; nicméně řídká energie vůle, kterou se lišila od sobě rovných a podobných, pomohla jí přes nejnebezpečnější úskalí, tak že se aspoň zjevně a nápadně neblamovala. Oběma dcerám jejím byl plukovník, jak víme, více méně přece jen lhostejný. Ta i ona byla by snad podobného něco jako matka pocítila, kdyby byl na místě plukovníkově požádal za ruku Eliščinu jeho syn Mansvet. Ale tak — řekněme to bez obalu: přály sestřence pochybného štěstí po boku obstarožného budoucího manžela s blahým pocitem, že přes všechny výhody přece jen nehrubě závidění hodný osud ten nestihl některou z nich. Eliška naproti tomu tonula v nejsladším a přece trpkém rozechvění. Bylo jí, jakoby se byla náhle z čiré tmy octla na výsluní, a přece jakoby se byla dopustila nepromíjitelného hříchu, o jehož možných následcích neodvážila se ani přemítati. Bylo jí sladce i bolestno zároveň. Zdálo se jí, že musí zajásat, a přece jí podivný, doposud nikdy nepocítěný stud bránil pronésti jen hlásku. Bylo jí, jakoby teprve nyní cítila pod nohama pevnou půdu, a přece se jí zdálo, že se chvěje, že ji pojímá závrat a že každým okamžikem může se sřítiti v bezednou propast. Jen plukovník zachoval závidění hodný klid svůj i v rozhodném tomto okamžiku svého života. Co byl učinil, stalo se po zralém všech možných následkův uvážení. Bylo to tudíž výsledkem rozumu a nikoli převahou citu, jako bývá nebo má býti, kdykoli jde o sloučení osudů dvou bytostí ku sdílení všech slastí, ale zároveň i trpkostí života. Byl si úplně vědom, že Eliška nemůže mu nikdy nahraditi ztracenou Marii, bytost, kterou druhdy tak vřele a vroucně miloval, že obraz její vznášel se doposud tak živé před duševním zrakem jeho, jakoby před ním stála. On Elišku nemiloval, ba dívka ta, kterou byl doposud ještě nepoznal ani tak dalece, by si mohl s jistotou vyznati, že vyhoví jeho a jeho dítek náklonnostem, nevynutila na něm ani dostatek úcty a vážnosti, která by je upokojila — krátce bytost, s kterou se právě zaslíbil, byla mu doposud ještě skoro cizí. Avšak upomínka na osudnou katastrofu rodinnou, kdy po smrti Marie zvedl hlavu a pohled jeho setkal se s Eliščiným zaroseným zrakem — prostá tato upomínka a ještě prostší připomenutí si dne bezprostředně předcházejícího: kdy setkala se Eliška po roce poprvé zase s Anuškou — prostinké tyto dvě upomínky převážily vše a byly skoro jedinými pohnutkami vlastního konečného rozhodnutí. Bez těchto dvou upomínek, zdá se, byl by plukovník snad i v nejrozhodnějším okamžiku váhal anebo docela i couvnul. Byl přesvědčen, že přináší vlastně oběť své Anušce — a přinesl oběť tu s rozvahou a klidem muže, jenž jinak vůbec ani nemůže.... I rozloučil se nyní s rodinou Rokosových zdvořile, s Eliškou srdečně a — odejel — — — Teprve po jeho odchodu popustila paní Klementina úplně uzdu svému citu, vlastně své rozhořčenosti nad zmařením svých plánů, jimiž byla původně skoro již jista. Jakých příprav byla k jich provedení učinila, zůstalo jejím tajemstvím; ale že přípravy ty byly vykonány, že byla osidla nastražena, bylo jisto... A vše zmařila po náhledu paní Klementiny podobná katastrofa jako před rokem... Jaký div, že rozplakala se hněvem i lítostí, že octnuvší se později o samotě, počínala si jako šílená: vzlykala, úpěla, štkala, ba i vlasy si rvala... Proklínala okamžik, kdy šlehla duší její myšlenka, by přijala Elišku do domu. Chtěla ji okamžitě vyhnati, ale hned se jí zase zdálo, že by ji měla odprosit nebo ještě hůře: že by se k ní měla teprve nyní lichotiti, jak toho prospěch její v jiném ohledu nutně vyžadoval. Rozhořčení, lítost a bolest paní Klementiny ovšem lze úplní pochopiti jen tehdy, když si připomeneme, že byly finance její skutečně již v povážlivé deroutě a že pro nejbližší dobu nevěděla si již skoro ani rady, tím méně pomoci. Noc, která následovala, probděla paní Klementina jako v horečném blouznění. Kdežto obě její dcery snily sen polospravedlivých, Eliška pak sen nejsladší, mučily paní Klementinu nejpříšernější přízraky při otevřených očích. Někdy se jí zdálo, že pokouší se o ni šílenství... I obraz mrtvé přítelkyně Marie vyhupoval se před duševním zrakem jejím s nejtrpčí výčitkou v bolestně zkřivené tváři... A přece vše, co předcházelo, co prudkou tuto bouři v duši její rozpoutalo, bylo tak prostinké, přirozené, ba všední, že chladně uvažujícímu člověku se zdá, jakoby bylo vůbec naprosto nemožno, by mohlo míti takové následky v zápětí. Paní Klementina však byla ženou vášnivou, skoro bychom řekli ženskou fúrií. Mořem pocitů lítosti, hněvu a bolesti rozvlnil se za nedlouho jemný záchvěv pocitu nevýslovně sladkého, jaký vzbuzuje v rozlíceném člověku první zákmit myšlenky o pomstě... Avšak hned na to šlehla příšerným temnem duše její trpká vzpomínka, že na pomstu přece jen nelze pomysliti z té prosté příčiny, že nyní — za přispění samé Elišky — bude snad možno srealisovati aspoň původní plán, kterýmž se byla paní Klementina zanášela před rokem... Teprve tím duševní bouře ochabla a znenáhla se tišila, až nastoupil zase normální stav. Následujícího dne k polednímu, když opouštěla paní Klementina svou ložnici, jevila sice stopy po rozvášnění a probděné noci, ale byla zase rafinovanou mužatkou s manýrami salonní dámy jako jindy. Zatím co byl plukovník Rohan v letohrádku paní Klementiny připravoval a posléze i způsobil vylíčenou domácí revoluci, odjížděl syn jeho Mansvet, jak víme, po dráze ku Praze a později dále k Pešti. Mladý a jak z toho, co jsme byli až dosud o něm napověděli, zřejmo, interessantní muž hrál až dosud ve vypravovaní našem úIohu jen episodní. A přece to byla povaha, která zasluhuje, aby k ní byla přese všechnu posavádní passivnost její obrácena pozornost. Víme již, že byl Mansvet co do povahy, názorů, snah i zvyků v mnohém podoben otci; že byl zjevem i chováním pro ženy a dívky ideálem mužské dokonalosti, krátce, až dosud známe skoro jen závidění hodné jeho vlastnosti. Že byl málomluvný, snivý a k všedním věcem více méně apathický, činí jej v očích čtenářek zajisté ještě zajímavějším. A přece vše to nikterak nestačí, abychom si mohli učiniti o povaze Mansvetově aspoň přibližně správný pojem. Co o něm až dosud víme, jest převahou pouze jeho zevnějšek a nikoli pravá jeho bytost, která byla skoro až psychickým problémem. Zdravý, silný a houževnatý jeho tělesný organismus již sám o sobě protestuje proti domněnce, že by mohl býti protkán nervy skoro až hystericky citlivými. Otužilý muž, jenž dovedl dvě, tři noci probdíti, aniž by pocítil unavenosti, jenž uměl, ať již duševně nebo tělesně pracovati za tři i více nejstatnějších — muž, jenž na koni, v plovárně, v tanci, v šermu a vůbec ve všech gymnastických produkcích neměl skoro soupeřů, lišil se přece jen nápadně od každého, kdo mu byl v tomto vzhlede podoben anebo se s ním právem měřiti mohl. Zevnějškem a chováním byl sice mužem v pravém slova toho smyslu, v podstatě však přece jen povahou, kterou podmiňuje soustava sensitivních nervů, tudíž povahou jemnou, nepoměrně vznětlivější, nežli na muže sluší, neboli jinými slovy, povahou skoro až ženskou. A přece zase vynikala povaha ta mnohou vlastností, jakýmiž začasté mnohý vzorný muž nemůže se honositi. Byltě rozhodný a přímý bez příkrosti — v přesvědčeních svých neoblomný, v studiích a práci vytrvalý — v předsevzetích pevný, odhodlaný a zmužilý, tak že otec právem o něm tvrditi mohl, že dovedl by se chladnokrevně dívati i v ústí revolveru. Chladnokrevnost ta lišila se od chladnokrevnosti otcovy jer tím, že tvář Mansvetova při prudších hnutích mysli mramorovost tváře otcovy nedostihovala. Oko bystrého pozorovatele, jakým byl otec, postřehl/v ní začasté záchvěv tak výmluvný, že z pravidla s největší pravděpodobností mohl udati i jeho příčinu, a zřídka kdy se mýlil. Přes to vše byla tato chladnokrevnost Mansvetova vlastností, které si otec na svém synovi cenil nejvíce. Bylať mu zárukou, že syn i v nejkritičtějších bouřích života, jež kácívají začasté i povahy nejhouževnatější, buď odolá neb aspoň padne jako muž. Narozen byl Mansvet sice v Debrecíně, když tam otec ležel posádkou, a byl tudíž po zákoně příslušník zalitavský; ale vychován byl v Praze, kde zahájil i ukončil svá studia. Vyhověv přání praktického otce, oddal se, jak víme, studiu technickému. Necítil sice k studiu tomu žádné nechuti; přes to zdá se, že vyhovění přání otcovu bylo mu aspoň v jistém vzhledě spíše na škodu nežli na prospěch. Mansvet v odborném studiu nevynikl nad prostřednost, prostě z té příčiny, že neměl k němu nadání. Snivá povaha a vůbec celá bytost jeho tíhla převahou k životu kontemplativnímu, tudíž spíše k studiu věd spekulativních. Čilá, ba ohnivá obraznost jeho spíše mu překážela, nežli prospívala, a jisto jest, že v kterémkoli druhu tvořivého umění byl by nepoměrně více vynikl, nežli ve vědách vyžadujících nejpřesnější logiky a všech s logikou spříbuzněných duševních vlastností. Leč právě toto zabývání se vědami exaktními nezůstalo na rozvoj povahy Mansvetovy bez vlivu prospěšného. Drželoť rovnováhu bujné obraznosti, takže i v tomto vzhledě mohl býti Mansvet pokládán za muže přímo vzorného. Citové záchvěvy nebývaly u něho sice častý: za to tím vytrvalejší. Cit jeho neznal přechodů náhlých a eruptivních; stupňovali se vždy jen znenáhla. Ale dostoupiv kulminační výše, opanoval celou bytost. Obyčejně zove se tento druh citu hlubokým; v pravdě však jest zcela přirozeným, ale ovšem jen údělem organismů naprosto zdravých a cizím vlivům tak snadno nepodléhajících. Míra positivních vědomostí, jež si byl mladý tento muž za čas svých studií nastřádal, nebyla malá; ale kromě otce, jenž ji přece jen spíše tušil, než aby byl o ní nabyl nezvratného přesvědčení, neměl o ní nikdo skoro ani potuchy. Názor jeho v svět byl široký a nezkalený. Nepojímalť světa po svém a jiných přání, nýbrž výhradně jen dle toho, čím opravdově jest: chaotickým mraveništěm nesčetných individuí, z nichž každé tvoří osobitý celek s vlastními názory, snahami a konečnými cíly, a musí býti pojímáno právě jen tak, jakým jest. Z té příčiny respektoval také každý názor jiný jakožto výslednici individuelního života a všech vlivů na život ten působivších. Měl shovění s křehkostmi, vadami a nedostatky, a snažil se ze všech sil ubrániti se nesčetným a začasté přemocným a svůdným vlivům, jež přesně rozumový názor v svět zakalují a tak často v odpornou a hnusnou karikaturu mění. Přání a snahy jeho nenesly se vysoko. Žádné z jeho přání nebylo nedosažitelno. Ctižádosti, závisti a celé plejady jiných pacností i necností, jimiž si smrtelníci mnohdy s pravou virtuosností život otravují, hrubě ani neznal. Šlehnul-li občas zásvit podobných příšerných blesků jeho duší, podařilo se mu až dosud vždy udusiti jej již v zárodku. Z toho, co jsme právě o povaze Mansvetově napověděli, jest zřejmo, že syn takový musil býti vzornému otci něčím, co nelze skoro ani definovati. I slovo idol zdá se nám býti nepřípadným, aspoň vzhledem k mužné povaze otcově, které byla veškerá idolaterie odporná. Milovalť syna svého v pravém a nepředpojatém slova smyslu jako sama sebe a syn zase týmž způsobem miloval otce. Řídká, skoro neuvěřitelná harmonie, panující mezi otcem a synem, má sice ráz naprosto ideální; avšak nám, kterýmž jde o přesné označení poměru mezi otcem a synem, zdá se, že nemáme nejmenšího práva pravdivý charakteristický moment zúmyslně znetvořovati jedině za tou příčinou, by nám snad někdo nemohl vytknouti pravdě nepodobnost. Ve světě pomyslném i nepomyslném jest doposud mnohé, co nepodařilo se vystihnouti ani duchům nejbystřejším. Záhad tak zvaných psychických bloudí světem taková spousta, že veškerá snaha realismu, rozřešiti je logickou analysou, zůstala pouhým pokusem. Tajemná sfinga, kterouž jedni duší, jiní výslednicí životních sil zovou, jest doposud hádankou, o jejíž řešení budou se snad ještě příští tisíciletí pouze pokoušeti. Jediným ideálním momentem v povaze ostatně nevymyká se po našem náhledu ani Mansvet, ani jeho otec z ovzduší reálnosti. Otec i syn kotvili celými bytostmi svými přece jen v pomíjející hroudě, ke které jest každý z nás přikován, a do které se po krátké pouti života konečně zase vrátí, by se stal opět tím, čím byl, nežli nabyl vědomí své existence... Přirozenoť, že mladý muž takové povahy zabýval se na cestě k polnímu cvičení zcela jinými myšlenkami, nežli reservní důstojníci konající tutéž cestu jako on. Jemu nebylo polní cvičení žádnou torturou, jak se domnívala paní Klementina, aniž bylo pro něj s nějakými výhodami nebo příjemnostmi spojeno. Podroboval se jako rozumný člověk prostě neúprosnému diktátu zákona bez reptání a obrněn nejpevnější vůlí vzdorovati nepoměrně větším nepříjemnostem, nežli s jakými bývá polní cvičení spojeno z pravidla. Jediné, co by jej snad mohlo hněsti, byla supernace, to jest dočasná ztráta nejdražšího pokladu: téměř naprosto neobmezené svobody, jaké se byl jako málo kdo jiný po celý svůj život těšil. Nicméně i v tomto ohledu byl obrněn neobyčejnou správností, jaké byl ve všem všudy v životě svém uvykl, a především závidění hodnou svou povahou, která v nezbytnostech nikdy se nebouřila, nýbrž zcela klidně podrobovala všemu, co nebylo lze změniti. Myšlenky jeho netěkaly tudíž ani kolem táboru, aniž po jakýchkoli zábavách a kratochvílích, jakýmiž důstojnictvo snaživá se zaplašiti démona dlouhé chvíle a nahraditi dočasná vyrušení z obvyklého života garnisonního. Bylo mu, jakoby odjížděl na jednodenní výlet, z kterého se k večeru nebo druhého dne z rána zase vrátí. Z počátku tanul mu na mysli poslední výjev, jehož byl svědkem v parku paní Klementiny Rokosové. Osoby, s nimiž se tam byl setkal, mihly se však před jeho duševním zrakem jen přeIetmo... V několika okamžicích zmizely do jedné a jenom zajímavá osobnost otcova tanula mu na mysli. Za nedlouho vyhoupla se před duševním zrakem jeho i postava Anuščina. Po nějaký čas jej bavily postavy samy o sobě. Později však začaly se myšlenky jeho zabývati tou neb onou vlastností otcovou nebo sestřinou a za nedlouho přemítal vážně a opravdově o vzájemném poměru jejich. Přirozenoť, že lék, jejž byl otec naznačil jako jedině spásný k zachránění Anušky, Mansvet v plné míře nejen uznával, nýbrž pokládal za nevyhnutelný, A čím dále o kritickém již stavu věci přemítal, tím více nabýval přesvědčení, že každý den otálení jest vlastně nezměrnou ztrátou pro Anušku. Přál si tudíž upřímně, aby otec co možná nejdříve se rozhodnul. Napadlo mu též, že mohlo by se tak státi za jeho nepřítomnosti a vyznal sám sobě zcela upřímně, že by mu to bylo nejmilejší. Ovšem mu také tanul na mysli mlhavý jakýsi obraz budoucí Anuščiny a zároveň i jeho nové matky. Připomenul si také tu neb onu podrobnost, která snad může následovati; ale nechť sebe více se namáhal, představiti si novou svou matku, vždy vyhoupla se před duševním zrakem jeho pouhá silhouetta. Několikráte napadla mu ta neb ona dáma z rodiny Rokosových, ba i sama Eliška; leč hned zase zmizely jako pouhé fantomy. Nejdéle setrval v duchu při představě paní Klementiny. Nicméně když uvážil všechny důvody pro i proti, vzdal se i této myšlenky. Nejistota a nemožnost představiti si novou svou matku nikterak ho však nehnětla. Naopak — čím déle se záležitostí tou zabýval, tím více jej nejistota bavila, tak že si konečně i přál, aby vůbec potrvala až do jeho návratu... Tak bavil se na cestě do Prahy, kam přibyl pozdě večer a odkud po krátké zastávce jel dále. Snažil se sice i nyní zapřísti se v myšlenky, kterýmiž se původně zabýval; ale za nedlouho cítil, že jej přemáhá dřímota. Nejsa zvyklý činiti si v čemkoli zbytečného násilí a jsa v kupé sám — natáhl se na sedadlo a za nedlouho usnul. Spal s krátkými přestávkami celou noc, až vlak na místě určení zastavil. Když se byl v nejbližším hotelu dočasně usídlil a u velitelství ohlásil, uznal za dobré napsati otci list, že šťastně dojel cíle cesty. Avšak dojmy z noční cesty byly tak všední, a on sám přes všechnu otužilost svou celonoční jízdou tak umdlen, že zdálo se mu, jakoby hlava byla pustá. Psal tudíž, co mu právě napadlo. Z počátku frásovitě, později vřele a srdečně a konečně — nevěda již jak vyplniti poslední stránku listu, zmínil se v stručnosti i o tom, čím na cestě do Prahy v duchu se zabýval a čeho by si vlastně, kdyby se otec skutečně odhodlal ku kroku pro Anušku tak důležitému, přál. List odeslán — a následujícího dne konal již Mansvet službu vojenskou... List došel náhodou v témž okamžiku, kdy byl otec dopsal list, v kterém synovi prostě oznamoval, co a jak se bylo sběhlo po jeho odchodu v parku paní Klementiny. Zakončení synova listu zdálo se mu býti po prvním přelítnutí skoro až dětinské. Četl je několikráte — vždy pozorněji. Ale prostý, srdečný tón byl tak přirozený, že nemohl jinak, nežli dospěti ku přesvědčení, že tomu skutečně tak, jak syn píše. Přes to byl na rozpacích, má-li, či nemá-li odeslati list již napsaný. V tom mu napadlo, že má snad Mansvet přece jiné, závažnější příčiny, než udává. A jedině z toho důvodu uznal za vhodné, napsali a odeslati pouhou odpověď na Mansvetův list a vyčkati několik dní, až co Mansvet odpoví. Učiniv tak, byl jist, že odpověď synova dojde nejdéle v týdnu. Zatím konal po svém způsobu zcela klidně přípravy ku svému sňatku a dohodnul se s Eliškou, aby sňatek byl odbýván v den po příjezdu Mansvetově. Přípravy skončeny v několika dnech; ale odpověď Mansvetova na poslední list otcův nedocházela. Otec psal po druhé — asi po týdnu po třetí, kdy synovi bez obalu oznamoval, co mu chtěl oznámiti již v prvním listu. Konečně týden před sňatkem došel z Pešti list cizí rukou psaný, kterýmž správa pešťské nemocnice oznamovala, že poručík v záloze Mansvet Rohan ochuravěl zánětem mozkových blan; ale že krisi přestál a již se pozdravuje. V tváři otcově se sice při čtení listu toho ani sval nezachvěl; leč co se dělo v jeho duši, toho lze se snadno domysliti. Jediné, čím se to manifestovalo, bylo, že nejbližším vlakem, aniž by se byl s někým rozloučil, odejel do Pešti, aby se o stavu synově přesvědčil. Bylo tomu skutečně, jak bylo psáno. Mansvet se již pozdravoval. Otcovy listy nebyly mu vůbec dodány a vráceny otci. Zároveň dáno otci na srozuměnou, že povaha synovy choroby vyžaduje svrchovaného klidu, co možná nejpečlivějšího šetření každého jeho přání, vůbec vyvarování každého rozčilení. A proto že bude nejlíp, když po propuštění z nemocnice odebéře se rekonvalescent do Itálie nebo do jižní Francie a stráví tam zcela bezstarostně a ničím nevyrušován několik měsíců. Otec, učiniv bez odkladu, čeho bylo ke všemu tomu potřebí, zdržel se v Pešti několik dní, až nabyl úplného přesvědčení, že Mansvetův stav v pravdě se lepší. Na to vrátil se skoro již upokojen. Přirozenoť, že otec své listy přinesl domů a že sňatek jeho s Eliškou, k němuž byly všechny přípravy vykonány, odbyt beze všeho hluku, ba spíše jako nějaký obřad smuteční. A téhož dne, kdy Eliška překročila poprvé práh Rohanova letohrádku jako plukovníkova choť, opustil Mansvet v průvodu jediného sluhy nemocnici a odjížděl do Nizzy. Čím a jak se bavil Mansvet na své cestě a později v Nizze, neliší se v podstatě ničím od zábav podobných rekonvalescentů, při nichž se musí úzkostlivě dbáti všemožného pohodlí a především vyvarování jakéhokoliv vzrušení mysli. Občas psával otci a otec zase jemu. Leč ani v listech synových, tím méně otcových nebylo praničeho, co by vzrušilo mysl toho neb onoho. Nejčastěji psával syn, že cítí vždy více vracející se zdraví, což potěšilo otce; otec pak nejčastěji zvěstoval, že poměry doma v ničem se nezměnily, leda že Anuška počíná býti znenáhla méně divoká, nežli bývala, což potěšilo zase syna. Za to děla se v letohrádku plukovníkově znenáhlá změna závažná a neočekávaná. Trapná, skoro možno říci pošmurná stísněnost, která byla po smrti první plukovníkovy choti v letohrádku zavládla a déle celého roku potrvala, po příchodu Eliščině jakoby byla zázračnou nějakou mocí zažehnána. Svěží, mladistvá a láskyhodná matka koná v letohrádku pravé divy. V několika týdnech jest vše, co bylo v poslední době zanedbáváno neb opomíjeno, v nejvzornějším pořádku, jako bývalo za nebožky paní. Mír, klid a spokojenost plíží se nepozorovaně pod krov muže, jenž byl v poslední době tak trpce osudem zkoušen a jenž již pochyboval, že by kdy mohlo býti v lůně jeho rodiny jako bývalo. Po několika jen dnech macecha — nejlaskavější snad bytost pod sluncem — vládla již v domě neobmezeně jako královna lásky. Před nedávnem ještě tak zdivočilá Anuška chovala se přese všechnu svou příchynost k Elišce z počátku přece jaksi ostýchavě a nedůvěřivě jako k polocizí bytosti, která se k ní chovala, jako se k ní chovávala nebožka matka, nyní již skoro úplně zapomenutá. Znenáhla lne však dítě k laskavé a rozumné nové matce vždy upřímněji, důvěrněji, oddaněji. V několika týdnech jsou matka a dítě takměř jednou bytostí. Pouhý úsměv nebo jen pohled matčin stačí k ukrocení nejneústupnější vzdorovitosti, která se sice u dítěte doposud ještě, ale vždy řidčeji dostavuje, až pak posléze mizí úplně. Po necelých třech měsících jest Anuška podobným nevinným andělíčkem, který ni slovem, ni skutky svými nikdy nikoho nezarmoutí, jakým bývala před smrtí vlastní své matky; ba i panenský stud začíná se dostavovati... Tak utkal se mezi macechou a dítětem, právě v pannu se rozvíjejícím, poměr nejněžnější: macecha stala se Anušce vzornou matkou, Anuška pak matce nejvzornějším dítětem... Za tak zázračné změny, která se děla před očima plukovníkovýma, není divu, že i srdce jinak chladného otce, jenž se byl původně domníval, že přináší vlastně dítěti svému pouhou oběť, začíná znenáhla táti. Divuplné kouzlo dobroty a lásky ženiny počíná naň působili přímo neodolatelně. Cítí, čeho by se byl nikdy nenadál — že počíná žínku svou rovněž tak vřele milovati, jako miloval nebožku, ba začasté se mu zdá, že miluje ji vřeleji, vášnivěji. Mnohdy pouhý pohled její divuplně rozehřívá, jindy pouhé slůvko dojímá hluboce a rozechvívá, jakoby je pronášela bytost nadpozemská. Znenáhla začíná plukovník chápati, jak podivné jest lidské srdce vůbec a jak přepodivné jest jeho srdce vlastní. Neodolatelné kouzlo pravé ženskosti bylo jej zachvátilo s veškerou lahodou a slastí vroucí, vášnivé lásky, jaké jest člověk jeho věku vůbec ještě schopen. Každý ženin pohled jest mu rozkazem, každý pokyn diktátem. V divuplné jasnomodré oko její dovedl by se dívati po celé dny — po jejím boku dovedl by seděti jako přikován — slovům jejím dovedl by naslouchat! jako toužnému tlukotu slavíka za lunojasné noci jarní... Někdy se mu zdá, že nezná již jiné slasti, nežli dlíti jí nablízku a dívati se jí v spanilou, oduševnělou tvář, jako se díváme na uchvacující umělecké dílo — pátravě a skoro se zatajeným dechem číhati, brzo-li promluví a pronese nějaké přáni, by je mohl bez odkladu vyplniti. Jako s dítětem, byla se stala přímo zázračná změna i s neoblomným druhdy otcem, Výraz tváře jeho zůstal i nyní mramorovým; ale bytost, kterou přivedl do domu, by dítěti jeho nahradila matku, stala se mu idolem, před kterým div nepoklekal jako před světicí. Muž, jenž byl v útrapách a protivenstvích nejkrutějších jako žula, stal se měkkou, podajnou hlinou v lásce k ženě své druhé. — Zatím, co dála se právě naznačená změna s otcem a dítětem, dála se znenáhla také podstatná změna i se vzdáleným synem. Mansvet až dosud ještě nikdy nebyl miloval. Žádná bytost ženská nebyla naň ještě učinila tak hlubokého dojmu, aby k ní byl zahořel láskou. Uznal sice ty neb ony přednosti té neb oné krásky; leč srdce jeho, byt se někdy jemně zachvělo, zůstalo až dosud chladným. Příčinou toho byla jednak vlastní jeho povaha, jednak pak okolnost, která se začasté i podceňuje, ale bývá mnohdy faktorem rozhodujícím: že nebyl vychován ve společnosti ženské a že ve styk se ženami přišel již jako panic, když byla ostýchavost opanovala úplně jeho bytost. Ani nebožka matka, která mu byla světicí, tím méně Anuška, sestřička o více než celé decenium mladší, která mu bývala milou hříčkou — nemohla mu nahraditi, čeho se mu nedostávalo: aspoň poměrné smělosti a odhodlanosti ve společnosti dam, jakou nad jiné vynikají z pravidla mladíci, kteří byli vychováni buď výhradně nebo převahou v kruhu ženském. Mansvet přes to vše, že činil dojem muže, ba že jím v pravdě také byl, vůči dámám býval ostýchavější a nesmělejší nejnevinnějšího panice. Občas mu sice vzkypěla i krev srdce, jež prudčeji bušilo; leč právě že nebylo nikde příležitosti a předmětu, jejž by byl uznal za hodna přiblížení se, cítíval jen matné a malomocné rozechvění bez určitého cíle. Avšak v době nejkritičtější, když začaly se u něho jeviti první symptomy nebezpečné choroby, začal se v horečných snech před duševním zrakem jeho vyhupovati obraz čarokrásné dívky divuplných očí a havraního vlasu. Vídal ji často a tak plasticky, jakoby před ním stála a neustále mu tanulo na myslí, že jen ji by mohl milovati a žádnou jinou... Když pak později nastoupilo úplné bezvědomí, a ještě později, když se vědomí zase vracelo, zdálo se mu, jakoby se probouzel z mrákotného sna, z něhož mu zbyla jen matná mlhavá vzpomínka na čarokrásný fantom. Nicméně čivní soustava jeho byla po dlouhý čas tak rozrušena a obraznost tak latentní, že nedovedl si vůbec ani podobu otcovu a sestřinu připomenouti jasně a plasticky jako druhdy, tím méně pak mlhavý obraz fantomu svých horečných snů. Některé rysy ovšem mu tanuly doposud na pamětí, ba zdálo se mu, že — kdyby se s fantomem tím setkal někdy ve skutečností, nebo kdyby se setkal s čarokrásnou dívkou fantomu tomu jen poněkud podobnou — že by si divuplnou tvář tu připomenul právě tak jasně a plasticky jako jí vídal v horečných snech... Nicméně nechť se setkal s dívkami sebe spanilejšími, nechť obraznost svou napínal sebe usilovněji, nikdy více nedovedl si připamatovati čarokrásného fantomu. Tak míjel i jemu den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pobyv delší čas v naprostém klidu a ústraní v Nizze, zajel si, když se cítil úplně osvěženým, do Říma, pak do Neapole. Odtud se přeplavil do Španělska — navštívil Madrid, Barcelonu a jiná města; po té jel do Paříže, odtud do Bruselu a Amsterodamu... Všady hledal madonu svých horečných snů a nikde jí nenalezl. Necítil se tím sice nešťastným; ale jemná a zároveň trpce tklivá zádumčivost vloudila se do jeho srdce a opanovala celou jeho bytost. Byloť mu jako člověku, jenž prahne po něčem, aniž by věděl po čem, ba aniž by tušil vlastně proč... Teprve v Amsterodamě, když už byl úplně zdráv, došel ho konečně list, v němž mu otec zvěstoval, co byl na prospěch Anuščin učinil a jaký obrat to měla v životě sestřině v zápětí. Mansvet ani dost málo se nepodivil, ba nebylo mu ani nápadno, že otec nešíří v listě slov o maceše. Připomenulť si, co byl po svém odjezdu z domova otci psal, a byl — spokojen. List končil prostým vyzváním, že by nyní — uzná-li toho již potřebu — mohl snad pomysliti na návrat... Mansvet vyzvání vyhověl bez odkladu a ještě téhož dne vydal se na zpáteční cestu k domovu. Oznámiv otci krátkým listem, kterého dne jej mají čekati, připomenul, že zastaví se na zpáteční cestě v Praze, odkud bude telegrafovat!, kterým vlakem přijede. Konečně den ten nadešel. Bylo to na počátku května. Příroda slavila své znovuvzkříšení: luh i háj byl samý květ a zpěv. Parkovitá zahrada, obklopující plukovníkův letohrádek, připomíná právě bujnou zelení, nesčíslnými květy a balsamickou vůní zahrady jihu. Nad krajinou klene se bezoblačná azurová obloha. Paprsky mírně rozhřívajícího slunce prokmitajíce hustými korunami stromů, pohrávají po stezkách a záhonech a přes to, že panuje skoro bezvětří, kmitají mezi zlatém slunečních paprsků chvějivé arabeskovité stíny... Od nejčasnějšího rána zaznívá zevšad zpěv a ševel ptactva, bzukot hmyzu, slovem, vše jest tak utěšené a vábné, jako málo kdy v roce. Dopoledne však minulo, aniž by byl Mansvet přijel aneb aspoň oznámil, proč nepřijíždí. I odpoledne míjela hodina po hodině, až schylovalo se již k večeru, aniž by byla došla o toužebně očekávaném Mansvetovi nějaká zvěst. Paprsky k zapadnutí se chýlícího slunce padají už nápadně šikmo a vrhají zádumčivé stíny. Zpěv ptactva a bzukot hmyzu byl již ztichl a jenom občas popolétne nějaké ptáče s větve na větev, zacvrliká a zase zmizí. Vůkol panuje hluboké ticho, rušené jen crkavým šploucháním nebo na okamžik nahodilým zvukem jiným... Šestá hodina byla již minula. Eliška sedí na verandě za malým elegantním stolkem, na němž leží šachovnice, a upírá právě zrak svůj na plukovníka, jenž stoje na pokraji verandy těsně u zábradlí, dívá se právě upřeně do dáli směrem k nádraží. Eliška jest prostě, ale vkusně oblečena v letní šat bledě blankytové barvy. Bohaté žlutavé krajkoví kolem šíje a rukávů dodává štíhlému tělu vábné, ba skoro svůdné ztepilosti. Účes bohatého havraního vlasu nevyniká sice umělostí, ale dodává tváři výrazu klidné laskavosti. Tvář sama jest svěží, líce jsou poněkud zruměné, rty však skoro žhavé. Celá postava nalézá se právě v plném jasu slunce k západu nachýleného, jehož paprsky padají šikmo na verandu, čímž pleť tváře nabývá skoro až kovového lesku. Plukovník nalézá se zpola ve stínu. Jet oblečen v týž prostý šat, jejž měl na sobě asi před rokem, když jej přišla Eliška zváti k slavnosti padesátých narozenin své tety. Tvář jeho jeví však přes to vše, že jej nepřijíždění synovo znepokojuje, obvyklý mramorový klid. Jen v oku do dáli upřeném jeví se dychtivé očekávání, podobající se skoro číhavému pohledu dravce. Kromě plukovníka a jeho žínky jest v parku jen ještě jediná osoba: Anuška sedící pod košatým bukem uprostřed prázdného prostranství před letohrádkem a držící v ruce nějakou knihu, v které čte. Oblečena jest v jednoduchý letní šat zarůžovělé barvy beze všech ozdob, ale nikoli již jako před rokem: v krátký, dětský, nýbrž v obyčejný dlouhý, čímž zdá se býti nepoměrně větší postavy, nežli by se na její věk hádalo. Na verandě panovalo chvíli úplné ticho. Náhle se plukovník obrátil k žínce a suše připomenul: „Doposud ještě není ani signál!“ „Možná také, že se zdrží ještě dnes v Praze a přijede až zítra,“ odpověděla Eliška. „Pochybuji, milá Eliško,“ ozval se plukovník vraceje se volným krokem k žínce, „Signalisovalť přece v posledním listě, že přijede na jisto dnes.“ „Ale zároveň připomenul, že bude z Prahy telegrafovati,“ upozornila Eliška. „A telegram doposud nedošel.“ Plukovník pokrčiv lehce ramenoma usedl naproti Elišce. „Přiznám se ti, milá Eliško, upřímně: mně je dnes přece jen jaksi podivno, když pomyslím, že vrací se náš Mansvet po tak dlouhém vzdálení z domu, aniž by věděl, jak velké změny se zde staly.“ „Ale tys mu přece hlavní aspoň již naznačil,“ upozornila Eliška. „Ovšem,“ přikyvoval plukovník, „psal jsem mu o tom...“ „Nebude tedy nikterak překvapen,“ vpadla žínka. „Leda — až se dozví, kdo se stal vlastně druhou jeho matkou.“ „Já však soudím, že ho nepřekvapí ani to,“ ujal se po chvíli slova plukovník. „Připomene-li si všechny okolnosti, jež předcházely, nemůže býti ani na okamžik v pochybnostech.“ „Co by jej tedy mohlo překvapiti?“ optala se živě Eliška. „Míním přímo zázračné dílo,“ odtušil plukovník s přízvukem svrchovaného uspokojení, „jež jsi ty, Eliško, v několika jen měsících vykonala.“ Při tom pohlédl směrem ku košatému buku, pod kterým seděla Anuška, ničeho kolem sebe si nevšímajíc. Tvář Eliščinu přelétl pří tomto lichotivém uznání lehýnký, mírně odmítavý úsměv. I ona pohlédla na Anušku se zřejmou zálibou a připomenula: „Změna, která se stala, milý Roberte, s naší Anuškou, není mojí zásluhou. Nezapomeň: dítě dospělo v pannu — toť celý zázrak.“ „Leč změna jest tak úžasná,“ ujal se slova plukovník. „Ale zároveň zcela přirozená,“ vpadla úsečně Eliška. „Přes to vše i ty máš na zázračném díle tom svůj podíl, milá Eliško!“ pokračoval plukovník. „Chováš se k Anušce tak milé, tak něžně... Věř! — Ani vlastní její matka – –“ „Ah, což vlastní matka!“ vpadla Eliška. „Nebožka přece měla k Anušce nepoměrně většího práva nežli já.“ „Doufám tudíž,“ pokračoval plukovník, aniž by byl k posledním slovům Eliščiným něco namítl, „že i k snivému, hloubavému a nyní, jak ze všech posledních listů vysvítá, skoro již zádumčivému Mansvetovi – –“ „V tom vzhledě můžeš býti, milý Roberte, úplně bez starosti!“ vpadla Eliška. „Návidímť jej, jako on návidí mne. Není tudíž nejmenší příčiny, pro kterou – –“ „Díky, milá Eliško!“ zašeptal plukovník skoro něžně, aniž by byl vyčkal, až Eliška dokončí. V tom objevil se v pozadí parku sluha telegrafního úřadu. „Konečně!“ zvolal plukovník a kvapným krokem sešel s verandy poslovi v ústrety. Eliška sešla volnějším krokem za Robertem, ale zůstala opodál státi a dívá se dychtivě na muže, jenž přijav depeši, podpisuje v dlani tužkou recepis, pak depeši rychle roztrhuje, rozbaluje a čte: „Viktoria!“ zvolal náhle plukovník, nedbaje, že odcházející posel není ještě ani pět kroků vzdálen. Po té otočil se k Anušce a hlasitě volal: „Anuško, Anuško! Mansvet už přijíždí!“ Anuška, zpozorovavši posla, byla již dříve knížku odložila a dívala se podobně jako Eliška dychtivě na otce. Jakmile otec zvolal Viktoria, vyskočila a tvář její zazářila radostí; když pak ji otec zavolal, pospíšila k němu. „Depeše se opozdila,“ připomenul plukovník dívaje se zkoumavě do listiny a drže ji, jako dalekozrací lidé, daleko od očí. „Bylať podána v Praze již o polednách a nyní —“ Podívav se na hodinky doložil: „Nejdéle ve dvaceti minutách jest Mansvet zde!“ „A nepůjdeš mu, otče, naproti?“ optala se Anuška. „Nepůjdu!“ zní rozhodná odpověď. „Vždyť přece víš, že Mansvet takových titěrností nemiluje. Ale okamžitě dám rozkaz, aby kočí s připraveným kočárem jel na nádraží. Zatím s bohem!“ Po té plukovník rychle se vzdálil. Eliška obrátila se po chvíli k Anušce. „Poprvé, milá Anuško, co otce znám,“ pravila měkce, „zdá se mi, že pozoruji na něm mírné rozechvění.“ „Není divu, milá matinko!“ odtušila Anuška zvonivým svým hláskem. „I mně je tak nějak podivno, teskno, skoro úzko.“ „Tys dívka, u tebe převládá cit,“ vyložila macecha. „Ale otec — vždyť přece víš — muž tak chladnokrevný...“ „Ale Mansveta má šíleně rád!“ vyhrkla Anuška s prostodušnou upřímností. „Radši nežli mne — věř, matinko.“ V tom zapískla v dáli lokomotiva. Eliška se poohlédla směrem k nádraží, ale hned se zase obrátila k dívce a odpověděla: „Nevěřím, dušinko — nevěřím.“ „Vždyť mne ještě v loni, před rokem do omrzení plísníval, káral, ba i trestal,“ posteskla si Anuška až trpce. „Měl k tomu příčinu,“ vyložila macecha přísnějším tónem. „Bylas svéhlavá, neústupná, divoká.“ Anuška postála chvíli mlčky se sklopeným k zemi zrakem jako kající hříšnice. Náhle zvedla hlavu a dívajíc se matce důvěrně do očí s přízvukem srdečné radosti připomenula: „Ah, ty mne máš, milá matinko, přece jen radši nežli otec.“ „Nevěř, dušinko, nevěř!“ odmítá matka pochvalu, hladíc Anušku něžně po tváři. „Tys mne nikdy netrestala,“ pokračuje dívka rozhodně, „nikdy neplísnila...“ „Pravda,“ odpověděla macecha upřímně; „ale jen proto, poněvadž jsem vůbec nesměla. — Kdybych tak byla jednou učinila, byl by se otec hněval... Však — abych ti dokázala, že tě má otec rovněž tak rád, jako Mansveta“ — při tom ukázala na verandu — „podívej se!“ Anuška pohlédla směrem, kterýmž matka ukazovala, a udiveně se optala: „Jak to míníš, matinko?“ „Připravil ti příjemné překvapení,“ odtušila matka. „Což pak nevidíš?“ Teprve nyní všimla si dívka dvou velkých lepenkových škatul, ležících v jednom koutě verandy. „Škatule?!“ zvolala překvapena. — „Vidím, vidím...“ „Počkej, přinesu je!“ podotkla matka, obracejíc se k verandě. „Ne, ne — já sama!“ vykřikla ochotně Anuška a dala se do útěku jako druhdy, dokud v ní vřela skotačivá krev. „Anuško!“ zvolala Eliška tónem napomínavým. Anuška se zastavila a obrátila. Spatřila macechu s laskavým úsměvem v tváři, jak jí hrozí prstem. Porozuměla a ubírala se na verandu krokem volným. Octnuvši se u škatul, popadla je a spěšně se vrátila ku stolu pod košatým bukem, kam byla matka zatím poodstoupila, a položila obě škatule na stůl. V tváři její jevila se dětinská dychtivost a zvědavost. „Poslice přinesla škatule sice z nádraží od poledního vlaku již v poledne,“ připomenula matka, „ale otec tě chtěl překvapiti, až dojde telegram od Mansveta.“ „A když telegram došel, samou radostí zapomněl,“ zvolala dívka, nemohouc potlačiti svou zvědavost. „Nu — nic, pranic nevadí... Ale — prosím tě, matinko — co je v nich?“ dodala netrpělivě. „Otevřme především tuto!“ praví matka, ukazujíc prstem na škatuli menší. Anuška na povel ten ruče nazvedla víko a s největší dychtivostí nahlédla do vnitř. Leč v bezprostředně následujícím okamžiku prudce sebou škubla, couvla a upřela zrak svůj s výrazem skoro hněvného zklamání na matku. „Matinko?!“ zvolala po chvíli vyčítavě a zajikla se. „Co pak, dušinko, co?“ ptá se matka tónem nejněžnější důvěry, usmívajíc se. Tón i výraz matčiny tváře dívku poněkud pomátly. „Podívej se!“ zvolala přitlumeně a nesměle. Matka Anuščinu přání váhavě vyhověla. Nahnuvši se nad otevřenou škatuli, vytáhla velkou loutku v pestrých šatečkách a husarském kožíšku. Chvíli loutku prohlíží, po té ji podává Anušce, která se upejpavě zdráhá loutku přijmouti. „Ale vždyť je to husarka!“ pobízí ji matka, tváříc se vážně. „Nechci ji — nechci!“ odpovídá Anuška skoro zpurně. Leč po chvíli se přece pamatuje a polo chtíc, polo nechtíc vztahuje ruku po loutce. Sotva však byla loutku vzala, již ji klade nevrle na stůl a tvář její křiví se k pláči. „Ne, ne, matinko!“ vzlyká zajíkavě. „Takový žert — viď, že to pouhý žert?! Já — já – –“ „Proč pak žert, milá Anuško?“ táže se matka opravdově; ale hned také sama odpovídá: „Soudíš předčasně. Loutka ta nepatří tobě!“ „Jakže?“ vzkřikla udobřená Anuška. „Mně — že nepatří?!.. A komu, prosím tě — komu?“ „Pamatuješ se ještě,“ vykládá matka, „na poslední svůj trest, nežli jsem se stala tvou matkou?“ „Jak jsem si ještě hrála na vojáky,“ opáčila Anuška, „a zkrvácela Horouškovu Barušku?“ Matka přikývla. „Otec totiž myslí,“ pokračovala, „abys nyní, když už dávno skutku svého lituješ, dala něco Barušce na památku a zároveň ji — odprosila.“ „Ah, s radostí, matinko, s radostí!“ zajásala Anuška, „My už jsme se dávno zase smířily...“ Sáhla pak po loutce a prohlížela ji se zálibou, polo pro sebe hučíc: „Ah, ta bude mít radost!“ „Toť se rozumí,“ míní matka; leč ihned dodává: „Ale vždyť snad je ve škatuli také ještě něco pro tebe!“ „Myslíš?“ táže se Anuška táhle, odkládá loutku na stůl a nahýbá se nad otevřenou škatuli. „Aj! kniha — knihy!“ vzkřikla radostně. A vytáhla ze škatule pěknou vázanou knihu. „Aj, povídky!“ zvolala a vyňavši druhou knihu, dodává: „A zde básně!“ Chvíli knihy prohlíží a pak se obrací k matce: „Ah, matinko, teď budu pilně číst — celý den — celý večer...“ „Nu, tak vidíš, že na tebe otec také něčím příjemným pamatoval,“ připomenula s mírně vyčítavým tónem matka, „Ah, to nebyl otec,“ odpírá dobrodušně Anuška, „Tos byla ty, matinko... Ty a ty — a nikdo jiný.“ „Nikoli, dušinko,“ opravuje matka srdečně. „Knihy jsou od otce. Já ti připravila potěšení jiné.“ „Jakže?! Ty také?“ zvolala dívka. Matka byla zatím odklopila víko druhé, velké škatule a Anuška odloživši knihy na stůl, zvědavě nahlédla do vnitř škatule. Tvář její zahořela radostí, oči se rozjiskřily. Zatleskala v ruce a jásavě vykřikla: „Nový klobouk — nový letní klobouček!“ Ruče sahá pro klobouk a vytáhnuvši jej, několik okamžiků jej zkoumavě prohlíží, ale hned na to si jej dává na hlavu a obrací se k matce: „Sluší mně, matinko — sluší?“ „Jak pak by neslušel,“ míní matka. „Teď jsi jako dáma — učiněná dáma.“ „Zrcadlo!“ vzkřikla náhle Anuška a pohnula sebou, jakoby chtěla odkvapit do letohrádku. „Počkej,“ zdržuje ji matka. „Zatím se, ty zálibný diblíčku, podívej na ostatní věci!“ Anuška ani okamžik nelení. Majíc nový klobouček na hlavě, vytahuje ze škatule nové letní šaty. „Jemináčku — nové šaty!“ volá jásavě. „Celá letní toiletta,“ dokládá Eliška. „A jupička!“ švitoří Anuška, vytahujíc ji ze škatule. „A šáteček!“ dodává, vytahujíc hedvábný šáteček, jejž si ihned přehazuje přes sebe a švitořivě hovoří: „Ach, bože, bože! — ta radost!... Matinko — ta radost!.. . Mansvet mne nepozná!“ „Jak pak by tě poznal,“ přisvědčuije matka. „Vždyt teď budeš, jak už jsem pravila, učiněná dáma.“ Náhle Anuška zvážněla. „Nemyslíš, matinko,“ obrátila se k matce, upírajíc na ni rozradostněný zrak, a po chvíli váhavě dodala: „— abych se převlékla hned?“ „Toť se rozumí,“ míní matka, vědouc zcela dobře, že ani jinak býti nemůže. „Abys viděla, jak mi to všechno bude slušet,“ opodstatňuje děvče své přání, skládajíc vyndané šaty, jupičku, šátek a klobouk ruče a přece opatrně zase do velké škatule. Náhle si vzpomněla. „Ah, matinko — hubinku!“ zvolala a hned padla matce kolem krku. „Tak, tak,“ štěbetá. „Hned jsem zase zpět — hned!“ A popadnuvši škatuli se šaty, chvátá do letohrádku. Při tom setkala se s otcem, který se opět k nim vracel. „Tatínku! Můj zlatý tatínku!“ vykřikla radostně, ale zároveň klopýtla a upustila škatuli na zem. Okamžik byla na rozpacích, co počít; po té poskočila k otci – objala a políbila jej — zvedla pak škatuli se země a jako vyplašená srnka uháněla k letohrádku... Otec i matka dívali se za rozradostněným dítětem, až zmizelo. „Posud přece ještě pouhé dítě,“ připomenul plukovník, když byl došel až k Elišce. „Ale již jen v okamžicích nestřežených nebo když převládá bezprostřednost citu živé letory,“ míní macecha. „Jinak by se mi byla asi sotva jako před chvílí přiznala, že miluješ Mansveta více nežli ji.“ „Klam ten jest přirozený,“ snaží se vyložiti plukovník. „Uvaž: dítě, které bylo ještě do nedávná nutno stále napomínati, kárati, ba trestati — a skoro již úplně vyspělý muž, který by mohl začasté vlastního otce pokárati.“ „Z jaké příčiny?“ optala se Eliška dychtivě. „Z nejedné,“ odpovídá chladně plukovník, „Především proto, že otec v pokročilém věku – –“ Nedořekl však, zaraziv se, jakoby byl chtěl něco pronésti, co by Eliška nerada slyšela. „Jen dolož, milý Roberte!“ vybízí Eliška s nejsladším úsměvem. A plukovník doložil: „Že přivedl otec synovi novou matku, aniž by se ho byl dříve otázal, může-li právě této matce býti synem v pravém toho slova smyslu.“ „V tom ohledu můžeš býti, milý Roberte, úplně bez starosti,“ konejšila Eliška. „Styky moje s Mansvetem nebyly sice časty, ale vždy — obzvláště pak, když mne posledně po tvém přání doprovázel na nádraží — choval se ke mně s tak ostýchavou úctou, jakoby tušil, že stanu se jeho matkou.“ „Bude však přece jen, milá Eliško, záhodno,“ ujímá se slova plukovník, „abys se k Mansvetovi chovala obezřele, abys s taktuplnou něžností, jaké jsi vůbec schopna, zapudila i nejnepatrnější stín možné nedůvěřivosti – –“ „Spolehni se, milý Roberte, úplně!“ vpadla Eliška. „Nezavdámť nejmenší příčiny. Budu —“ V tom upoutal nápadný ruch a šum, zaznívající od letohrádku, její pozornost, že věty nedokončila. Přicházelť dav svátečně oděných lidí: mužů, mladíků, žen a dívek. Plukovník poznal svou čeládku, v jejímž čele kráčel obstarožný poklasný. V pozadí bylo viděti družičku, nesoucí v ruce velkou kytici s dlouhými červeno-bílými fábory. Poklasný oznámil plukovníkovi, že přicházejí požádat o dovolení, aby směli mladého pána slavnostně uvítat a podat mu onu kytici. Plukovník zdráhal se přivoliti, dokládaje, že Mansvet nenávidí takových titěrností. Ale když se Eliška za ně přimluvila, svolil přece a jen důtklivě dodal: „Ale bez hluku — rozumíte?“ Potěšený dav děkoval oběma a šumně valil se parkem ku vjezdu. „Dobrý lid!“ připomenul plukovník po jich odchodu. „Předobrý,“ přisvědčila Eliška. „Ochota jeho však mi připomenula, že jsme přec jen něco opomenuli – –“ „Miníš-li zvláštní nějaké přípravy k uvítání,“ vpadl plukovník, „buď bez starosti! Mansvet podobného nemiluje ... Ostatně,“ dodal po krátké pomlčce, „můžeme za; dva měsíce — v den tvých narozenin — uspořádati malou rodinnou slavnost a pozvati —“ „Souhlasím,“ přikývla Eliška. V tom bylo slyšeti rachot blížícího se povozu. Plukovník rychlým krokem popošel k verandě, vystoupil po schůdkách a zadíval se do dáli. „Jede, jede!“ zvolal vraceje se zase. Eliška, která jej byla volným krokem následovala, setkala se s ním na prvním schůdku verandy. „A což já?“ optala se klidně. „Zůstaň jen na verandě,“ zní chvatná odpověď, „až já sám – –“ „Jak ti libo!“ odtušila Eliška a vystoupivši pomalu na verandu, zadívala se týmž směrem, kterýmž se byl před chvílí díval plukovník. Tento chvatným krokem ubírá se parkem ku vjezdu. Z verandy k silnici se dívající Eliška vidí, jak úprkem přijíždějící kočár zahýbá se do stinného stromořadí před parkem. Náhle zahnul kočár za husté křoví a zmizel její zrakům. Několik vteřin dívala se bezúčelně, po té popošla ke stolku, usedla a nevědouc patrně, co počíti, začala se baviti ledabylým přestavováním figur na šachovnici. Od vjezdu do parku zaznívá však doposud vždy více se blížící rachot kočáru a dusot koní. Náhle obé umlklo a vzduch rozvlnil se přitlumeným radostným voláním: „Sláva! Sláva mladému pánu!“ Eliška nadzvedla k prsům nachýlenou hlavu, vstala a zadívala se poznovu směrem ku vjezdu; leč po chvíli zase usedla ke stolu a bavila se dále šachovými figurkami. Tvář její byla sice klidná; ale v duši bylo jí přece jaksi teskně. Byla sice již před svým sňatkem všechny možné následky kroku toho uvažovala, byla vůbec na všechno připravena; leč před rozhodným okamžikem, kdy se měla setkati s posledním členem rodiny, bylo jí přec skoro až úzko. Nejrůznější myšlenky vířily jí mozkem. Některá zdála se jí být pošmurná, jiná hrozivá — chaos jejich měl účinek skličující.... Náhle však šlehla mozkem myšlenka naprosto uspokojivá. „Vždyť je mi mladík ten upřímně nakloněn,“ pomyslila si. „A když už jsem se dovedla vyvarovati všem konfliktům až po dnes, není ani možno, aby – –“ Poslední tato myšlenka její přerušena rupotem blížících se kroků a po chvíli objevili se otec a syn na hlavní cestě, živě spolu hovoříce. „Tedy zdráv?“ bylo slyšeti hlas plukovníkův. „Úplně, milý otče!“ zní odpověď synova. Náhle se oba zastavili. Otec změřil syna od hlavy k patě pátravým pohledem a úsečně, ale s přízvukem uspokojení připomenul: „Zmužnils hochu — zmužnilsl“ Opět popošli několik kroků. „A také tě již slunce jak náleží ožehlo,“ pokračuje otec ve svých poznámkách. „Není divu,“ odpovídá syn; leč náhle si připomíná: „Ale kde je Anuška?“ Při tom se poněkud poohlédl a ubírá se s otcem dále. V téměř právě okamžiku vystoupila Anička z letohrádku a rychle, ale důstojně blíží se nepozorovaně k otci a k bratrovi. Je úplně oblečena v nové letní šaty sirkové barvy, jupičku, hedvábný šáteček a má i nový klobouček se spuštěným závojem na hlavě. V ruce nese jednu z knih, jež byla před chvílí dostala. „Jáť myslil,“ připomenul Mansvet, když se blížil s otcem ku stolu pod bukem, „že skotačivý diblíček první přiběhne, by mne uvítal...“ V tom shlédl na stole ležící loutku a dodal: „Aj! Tady zůstavila Anuška po sobě stopu.“ Vzav pak loutku se stolu, prohlíží jí a libuje si: „Pěkná, hezoučká to hračka!“ Ale hned ji zase klade na stůl... V tom zpozoroval Anušku, která se byla zatím připlížila a nyní zdvořile se uklání. Ve tváři Mansvetově kmitlo cosi jako mírné rozpaky, kdežto otec klidně se syna na Anušku pohlížel. Avšak Anuška sama nemohla se déle zdržeti a odhrnula závoj. „Anuško! Má drahá Anuško!“ vykřiknul Mansvet radostně a obejmul a zlíbal ji srdečně. Po chvíli ji pustil a zkoumavě jí prohlíží... Vidí sice tutéž smavou krásnou tvářinku, tatáž černá šibalská očka, ale přece nemůže jinak, nežli pronésti slůvko: „K nepoznání!“ „Nepoznal — nepoznal mne!“ vysmívá se Anuška s nejdobromyslnějším přízvukem. „Jakž pak bych — prosím tě — takovou dán*u!“ tváří se vážným Mansvet. Náhle však, jakoby si byl něco závažného připomenul, obrací se k otci a skoro nesměle zašeptnul: „A — matinka?“ Otec beze slova obrátil se k verandě, kde sedí Eliška v růžovém reflexu zapadlého slunce a mile se usmívajíc prostý výjev pozoruje. Mansvet otočil se k zahradě se sklopeným zrakem a také tak popošel několik kroků. Otec i Anuška jej následují. Eliška zatím vstala a jde jim v ústrety... V tom zvedl Mansvet oči a zaraženě stanul. V tváři jeho jevilo se svrchované překvapení. „Madonna Eliška!“ vzkřikl náhle přitlumeným hlasem a sklesnuv na jedno koleno, zastřel si oběma rukama tvář. jediném výkřiku tom spočívalo vše: překvapení, udivení i vyplnění nejvroucnějšího přání... Poznalť v Elišce čarokrásný fantom svých horečných snů – – – Mansvet vzmužil se v několika vteřinách, když Eliška, sestoupivši k němu, promluvila první slova: „Budiž vítán, synu můj!“ Vztyčil se, chvíli se jí díval do krásného oka, načež beze slova se nahnul a vtiskl chvějícíma se rtoma první políbení na podanou mu ruku. – – – Návratem Mansvetovým v utěšených nyní poměrech rodiny plukovníkovy pranic se nezměnilo, leda že přibyl nový popud ku vzájemnému závodu v předstihování se ve všech úkonech, podmiňujících rodinné štěstí. Mezi všemi členy panovala nejvzornější harmonie. Každý byl šťasten sám o sobě a ještě šťastnější v štěstí ostatních. Mansvet ovšem nebyl více tím, čím býval před svým odjezdem. Vrátilť se nepoměrně snivější, zamlklejší, zádumčivější, nežli býval druhdy v dobách nejstísněnějších. Vyhledával samotu, byl nesmělý, ostýchavý, ba často se mu zdálo, že jest i bázlivý. Změna ta byla sice v ohledu pathologickém vysvětlena děsnou chorobou, kterouž byl postižen. Nicméně otec i matka, ačkoli sobě netajili, co jsme byli právě připomenuli, domnívali se tušiti, že jest příčinou změny Mansvetovy sladké nějaké tajemství; ale ani otec, tím méně matka nepokoušeli se tajemství toho poodhaliti... Jinak ovšem byl Mansvet doposud tímže vzorným synem otci jako dříve a po několikadenním odpočinku začal vésti týž pravidelný život jako před svým odjezdem. K matce choval se se zbožnou ostýchavostí, ba úctou. Jako otci, byl i jemu za nedlouho každý její pokyn, každý pohled rozkazem. Zdálo se, jakoby číhal na každé její slůvko, by jí mohl vyhověti. Plížíval se za ní jako stín — ale jen z povzdálí, jakoby se bál, aby jí svým krokem nebo snad pouhým dechem nevyrušil... Octnul-li se náhodu matce na blízku a tváří v tvář, dívával se jí do krásných jasnomodrých očí tak snivě a pátravě, jakoby chtěl uhodnouti i její myšlenky. Matka splácela mu stejnou měrou. Bylať k němu rovněž tak laskava a něžná jako k Anušce. Každé osvědčení oddanosti a příchylnosti synovské splácela po přání otcově nejsladším úsměvem, nebo je odměňovala i povzbuzujícím slovem. Tak míjel v blaženosti i klidu den po dni, týden po týdnu – až přiblížil se den Eliščiných narozenin, na který ustanovena, jak víme, malá rodinná slavnost. Přípravy vykonány pod dozorem domácí paní, která byla s tímto druhem společenských nezbytností a lidských zbytečností již z domu své tety obeznámena, se vzornou pečlivostí. Pozvání rozeslána — a poněvadž bylo právě léto, červenec, rozhodnuto, aby hostina uspořádána byla v parku. Jenom pro případ nepohody připravena byla i prostorná jídelna v letohrádku. Jinak nezměněno v letohrádku pranic. I salon zůstal, jakým byl již za nebožky plukovníkovy. Ovšem dbáno pečlivě o to, by bylo vše v pořádku a nic nezavdalo příčinu k sebe nepatrnějšímu pohoršení salonní úzkostlivosti; neboť mezi pozvanými byla i paní Klementina Kokosová se svými dcerami a někteří jíní z domácích přátel jejích. Poměr mezi Eliškou a paní Klementinou byl sice, jak z vylíčeného stavu věcí přirozeně plyne, po nějaký čas poněkud napjatý. Paní Klementina, odbyvši si svou očistu nejprudšího vzrušení mysli, uznala za dobré potlačiti každou zjevnou nevoli, a chovala se k Elišce, nežli nadešel den sňatku, nepoměrně úlisněji nežli dříve; Eliška pak, tonouc v době té v pravém slova smyslu v štěstí, prominula tetě i sestřenkám svým vše, čím jí druhdy vědomě nebo snad i nevědomě ublížily. Nezapomněla-li na vše, nutno to klásti jen na účet lidské přirozenosti, která často vzdoruje i nejpevnější vůli, neřku-li vůli slabé a křehké ženy, jakou při všech svých výtečných vlastnostech byla i Eliška. Paní Klementina naopak nezapomněla ničeho. Vše tanulo jí tak živě na mysli, jakoby se právě před jejíma očima dálo; ale vše: představy, kombinace a důsledností z toho plynoucí, zůstalo jejím tajemstvím. Od Eliščina sňatku nebyla paní Klementina s dcerami svými navštívila Elišku nežli jednou, a to před příjezdem Mansvetovým. Přes to vše věděla — jak také u ženy jejích schopností a intencí ani jinak býti nemůže — o všem, co se v letohrádku plukovníkově dělo, ba skoro co si lidé v něm bydlící, o které se interessovala, i myslí. Poslednější ovšem byly jen pouhé domněnky, ale nikoli pravdě nepodobné; neboť paní Klementina uměla na základě jednotlivých fakt výborně kombinovati a dospívala mnohdy k výsledkům přímo překvapujícím. Že vpravila se Eliška tak brzy a tak znamenitě v nové poměry, že byla svrchovaně šťastnou a zároveň oblažovala i jiné, paní Klementinu hnětlo a jenom zázrakem se stalo, že bledá závist, která ji občas zakalila zrak, nesvedla ji k nějaké neprozřetelnosti. V dobách normálních ovšem se kojila přirozeným průběhem všeho pozemského. Vědělať, že nic netrvá věčně a proto byla jista, že i nezkalené dosud štěstí rodiny plukovníkovy, tudíž i Eliščino, vezme dříve nebo později přece jen za své nebo se docela zvrhne v pravý svůj opak. Pozviklání pevných pilířů štěstí toho očekávala na jisto od návratu Mansvetova. Bylať sice i o jeho povaze, názorech a zvycích výborně instruována; leč mladistvá matka a syn téhož asi stáří jsou i v nejpříznivějších poměrech přece jen čímsi, co kalívá v rodinách mír a štěstí nejdříve. A proto byla, jak přirozeno, nemálo překvapena, když ji po návratu Mansvetově téměř den co den docházely informace, že harmonie mezi macechou a synem jest přímo vzorná. V první době jí to bylo skoro nevysvětlitelno; leč později, když jí docházely zprávy vždy důvěrnější, když jí vylíčeno již dříve naznačené chování Mansvetovo, domnívala se míti klíč k celému tajemství: Bylať přesvědčena, že mezi synem a matkou utkává se hříšný poměr — — — Za takových poměrů nadešel den Eliščiných narozenin. Slunce vyhouplo se nad obzor jako obrovský rubín. Okolí plukovníkova letohrádku oživlo hlasy přírody, v letohrádku samém panoval však hrobový klid. A přece byli plukovník i syn jeho po svém zvyku již dávno vzhůru a procházeli se v nejzazších partiích parku. Eliška a Anuška ještě spaly… Náhle zaduněla ranním tichem střelná rána. Eliška procitla. Napadlo jí, že plukovník i syn jeho střílívají často časně z rána v parku z revolverů do terče, a více na to nemyslila. Zbudila Anušku a jala se upravovat! svou toilettu. Minula hodina, ba dvě, tři, aniž by se bylo v okolí letohrádku něco změnilo, leda že v čeledníku, v kuchyni a jinde zavládl obvyklý ruch a šum, s jakými jsou spojeny přípravy ku každé slavnůstce. Salon, v němž jsme skoro před dvěma lety rodinu plukovníkovu a paní Rokosovou s oběma jejími dcerami poprvé spatřili, jest v plném jasu slunce, jež vniká do vnitř nejen okny s otevřenými žaluziemi, nýbrž i hlavními, do kořán otevřenými dveřmi, vedoucími do parku. Kolkolem panuje hluboké ticho, rušené jen temným crkavým šploucháním vodometů v parku, zpěvem i cvrlíkáním. ptáků a šviřením hmyzu. Náhle jednotvárné toto chaos přitemnělých zvuků vzrušeno zvukem novým, jako když ocel o ocel se odráží. Zpočátku zaznívá chřestivě cinkavý zvuk ten z dáli; ale blíží se vždy více — až zní již v bezprostředním blízku salonu... A teprve teď lze rozeznati, že to nevylíčitelný chřest šavlí nebo kordů. Občas zazní úsečně i lidské hlasy — a kdo zná hlas plukovníkův a Mansvetův, nebyl by ani okamžik na rozpacích, kdo z nich to neb ono nesrozumitelné slovo pronáší. Nebylo žádné pochybnosti, že otec a syn v parku šermují, a některý z nich couvá k salonu. Po několika minutách objevil se přede dveřmi salonu plukovník s kordem v ruce — zády ku dveřím obrácen a couvající. Hned po té objevil se i Mansvet — taktéž s kordem v ruce a na otce ohnivě dorážející... Oba chvíli šermují mlčky. Otec odráží rány synovy s obratností muže, jenž s kordem nebo šavlí v ruce jest v pravém svém živlu; syn pak doráží na otce s veškerou neohrožeností bujného soupeře, který stůj co stůj chce překonati svého mistra. „Výborně!“ vykřikl náhle otec, libuje si výtečné vedení synova kordu; ale hned na to zase napomíná: „Pozor!“ a zase si libuje: „Tak, tak!...“ Přes to jest nucen couvati přes práh salonu. „A přece ustupuješ!“ — připomíná drkotavě Mansvet vždy ohnivěji šermující. „Kryju si záda!“ vysvětluje otec a zase napomíná: „Klid, hochu, klid! Pozor!“ A odraziv prudkou ránu zase couvnul a šermuje dále s klidem muže vítězstvím úplně jistého. V tom otevřely se z lehká poboční dveře, vedoucí na chodbu ku komnatám Eliščiným a na prahu objevila se Eliška v černých hedvábných šatech, ozdobených krajkovím. Stanuvši dívá se na šermující, kteří se byli zatím tak otočili, že jest Mansvet k Elišce na polo obrácen zády, plukovník pak taktéž jen na polo tváří. „Znamenitě!“ vzkřikl po chvíli otec odraziv synovu ránu „Výborně vedena!“ libuje si. Ale hned zase opravuje: „Ale příliš prudce...“ A opět si libuje volaje: „Tak, tak!“ A přece zase couvá... „Necouvej,“ volá syn. „Není pomoci!“ omlouvá se otec... V tom shlédl Elišku a jediný pohled ten stačil, aby opomenul odraziti vášnivě vedenou synovu ránu bodmo. Mansvet bodnul otce přímo do prsou a spustiv rapír vítězoslavně, ač skoro již bez dechu zvolal: „Konečně!“ „A tamo příčina!“ odtušil s ledovým klidem otec, spustiv rapír podobně jako syn a ukázav ku postranním dveřím. Mansvet se poohlédl a se rtů splynulo mu slůvko: „Matinka!?“ Teprve nyní ujala se slova Eliška. „Střelbou z revolveru jste mne probudili,“ pravila tónem dobrosrdečné výčitky. „Odpusť, matinko!“ vpadl Mansvet omlouvavě. „Otec vystřelil jen jednou do terče – –“ „A Mansvet mne upozornil, že snad ještě spíš,“ doložil otec. „Viz!“ Po té vytáhl a ukazuje Elišce revolver. „Zbraň je dosud nabita a jenom jedna rána vystřelena.“ „A řinkotem kordů mne vítáte,“ pokračuje Eliška týmž tónem jako dříve, nedbajíc žertem omluvy plukovníkovy a synovy, „když v den svých narozenin vcházím mezi vás?“ „A otec, nejlepší šermíř, podlehl synovi právě jen proto, že poohlédl se k tobě, milá matinko,“ připomenul Mansvet něžně místo dalšího omlouvání se. „Budiž ti pro budoucnost výstrahou!“ obrátil se otec k synovi a odloživ rapír i revolver na stůl, popošel k Elišce, která učinila také několik kroků. „Jak jsi dnes sličná, milá Eliško!“ oslovil plukovník svou choť, zatím co syn ukládal rapíry do kouta za stolek, na němž ležela alba. Eliška podala choti svému ruku. „Myslím, že nemůžeme si dnes vzájemně jiného přáti,“ pokračoval plukovník, „než — aby shoda mezi námi potrvala…“ „A štěstí a blaženost posavadní,“ vpadla Eliška, „zůstaly nám na vždy věrny.“ Plukovník se poněkud nahnul a políbil sličnou žínku svou na čelo. Po té se poohlédl a spatřiv Mansveta klidně stojícího a k nim pohlížejícího, pravil: „Prosím — ulož také revolver, aby snad Anuška – –“ V tom zaznělo z dáli zapísknutí lokomotivy. „Vlak vjíždí právě do nádraží,“ obrátil se plukovník zase k choti své. „Nemyslíš, Eliško, abych vyšel hostům v ústrety?“ „Myslím, že nebude ani třeba,“ odtušila Eliška. „Dle všeho přijíždí tímto vlakem pouze tetinka a sestřenky.“ „Ale což kdyby snad přece i jiný nějaký host?“ namítl plukovník. „Jak ti libo!“ odpověděla Eliška. Plukovník obrátil se k odchodu a volným krokem odcházel. Zatím byl Mansvet popošel ke stolu, vzal revolver a zavěsil jej na hřebík na stěnu. V tom však ozvala se za postranními dveřmi Anuška, před kterouž zbraň právě uložena, volajíc: „Matinko, matinko!“ A dříve, než se kdo poohlédl, otevřely se dveře a Anuška v nových svých šatech rychle spěchá k matce. „Jak se ti líbím, matinko?“ švitoří, zálibně před matkou se kroutíc. „Jako andělíček,“ připomíná s uspokojením matka, sedajíc do křesla. „A což tobě, tatínku?“ volá Anuška za otcem. „A tobě, Mansvete? Podívej se!“ „Jako princeznička,“ odpovídá Mansvet, kdežto otec se jen zastavil a ohlédl. Anuška však běží k zrcadlu a koketně se v něm shlíží. Otec se obrátil zase k odchodu. „Tatínku, tatínku!“ volá za ním Anuška. „Já s tebou nemohu?“ „I můžeš,“ odpovídá otec již na prahu. Anuška jako srnka pospíchá za ním. Po několika vteřinách byl Mansvet — poprvé po svém návratu — s matkou svou o samotě. Byltě zatím poodstoupil k pianu a dívá se nyní upřeně, ale přece snivě k matce. Eliška sedí v křesle s rukama v klíně skříženýma a dívá se před sebe na podlahu. Tvář jeví klidnou blaženost a právě tím jest svůdnější než kdy jindy. Oba chvíli mlčeli. Po té Eliška nadzvedla k ňadrům nachýlenou hlavu a obrátivši se napolo k Mansvetovi, přerušila mlčení. „Otec, Mansvete, jest přece jen zvláštní, podivný muž,“ pravila přemýšlivě. „Proč tak soudíš, matinko?“ optal se Mansvet, aniž by se byl pohnul. „V protivenstvích a v bojí s krutým osudem jako žula, — v lásce však – –“ „Drolivý pískovec,“ doložil Mansvet klidně. Po těchto slovech se oba odmlčeli. „A ty snad jsi jiný, Mansvete?“ přerušila po chvíli mlčení Eliška. „Pochybuji, milá matinko,“ odpověděl pološeptmo Mansvet po krátké pomlčce, učiniv nesměle krok ku předu. „Pojď jen blíže, milý Mansvete!“ ozvala se matka, pozorujíc, jak nesměle byl ten krok učinil. Mansvet vyzvání tomu vyhověl; připlížilť se jako stín a upřel snivý zrak svůj na matku. „Skoro se mi zdá, milý Mansvete,“ ujala se tato slova, „jako bys se mi vyhýbal, ba jako bys se mne bál...“ „Ne, ne — nevyhýbám se ti, nebojím se tě!“ vpadl Mansvet s nesmělou roztoužeností. „Vždyť víš, jak často jsem na tebe v cizině vzpomínal. A sám jsem ti již vypravoval, že obraz tvůj i v horečných snech mých – –“ Eliška, mávnuvši odmítavě rukou, přerušila další jeho řeč. Po chvíli však mlčky ukázala na malou stoličku u svých nohou. Mansvet ostýchavě usedl a zadíval se matce upřeně do očí. „Ani bys nevěřil, milý Mansvete,“ ujala se po obvili Eliška slova nejněžnějším tónem, „jak jsem nyní ve vašem kruhu šťastna a blažena. Sama jsem se nenadála, že to vůbec možné.. Ctím, vážím si a miluji vzorného otce — miluji Anušku – –“ „A mne, matinko?“ vpadl se zatajeným dechem naslouchavší syn, dívaje se v divuplné oko matčino s nevylíčitelnou něhou „I tebe, milý Mansvete,“ odpověděla s nejlaskavějším úsměvem matka, „vzorného, upřímného, láskyhodného — syna...“ A bílá ručka její pohladila jej po tváři. „Prahnul jsem po návratu,“ počal Mansvet. „Aniž bys byl tušil, kdo stal se tvojí matkou,“ vpadla Eliška. „A když jsi se vrátil, když jsi déle dvou měsíců doma a přesvědčil se, jakou matkou jsem, chováš se, jako bys se mne bál.“ „Promiň, matinko!“ zašeptal Mansvet a hlas jeho zněl jako sladké zaúpění. „Nejsem nesmělý, věř!“ pokračoval po chvíli rozhodněji. „Znáš mne... Ale tobě neodvážil jsem se již ani po druhé ruku políbiti.“ Eliška mu podala ruku skoro jen mechanicky. Chopil ji chvatně a nesměle políbil; ale zároveň ve své podržel. Chvíli se díval matce něžně do očí, jakoby nevěděl, co pro- nésti; po té splynula s jeho rtů prostinká prosba... „A na čelo,“ zašeptal s nevylíčitelnou něhou, „na sněhobílé čílko tvé, matinko, jsem tě posud také ještě nikdy nepolíbil...“ Matka se s nejmilostnějším úsměvem nahnula, nabízejíc čelo své k synovskému políbení. Mansvet se prudce, ba vášnivě vztyčil; ale jakoby se byl hned zase vzpamatoval — políbil chvějícíma se rtoma matčino čelo ostýchavě a bázlivě, jakoby líbal ledové čelo mrtvoly... Po té couvnul a zadíval se matce v krásné oko, jakoby jedině z oka toho kynula spása jeho duše. V tom objevil se na prahu dveří z parku — otec... Stanul a byl svědkem i toho, co bezprostředně následovalo... Mansvet po chvíli vášnivě se pohnul a objav divoce matčinu šíji, vpil se jí na několik okamžiků v sladké, přežádoucí žhavé rtíky. Matka to strpěla... A s nejsladším, nejvábnějším, nejsvůdnějším úsměvem se naň dívala, když se po chvíli vztyčil a zaúpěv zakryl si oběma rukama tvář, jakoby se byl dopustil nepromíjitelného hříchu. Ve tváři plukovníkově, jenž byl výjevu toho svědkem, ani sval se nezachvěl. Viděl a pochopil vše. Leč v okamžiku, když se Mansvet vztyčil a zakryl si tvář, otec couvnul a zmizev za zdí, jal se hlasitě volati: „Anuško! Anuško!“ Mansvet, spustiv ruce, poohlédl se s výrazem leknutí ku dveřím; neshlédnuv tam nikoho, obrátil se k matce, sepjal ruce a vroucně zašeptal: „Odpusť, matinko!“ Matka, která se byla na plukovníkovo volání sice také, ale klidně ke dveřím poohlédla, při posledních slovech Mansvetových pouze se pousmála, jakoby prosil za něco, co jest již dávno prominuto. V tom bylo slyšeti opět otcův hlas, jakoby napolo k sobě mluvil, že Anuška neslyší. A teprve nyní objevil se plukovník zase na prahu a vstoupil do salonu. „Pomysli, milá Eliško,“ pravil klidným tónem, blíže se k žínce. „I člověku, jak jsem já, může se státi nehoda...“ „Nehoda — tobě?“ vpadla Eliška poněkud úzkostlivě, „Ovšem jen komická,“ zaplašil plukovník ženinu starostlivost. „Zaslechnuv zapísknutí lokomotivy, domníval jsem se, že to vlak od Prahy — a teprve u vjezdu do parku jsem zpozoroval, že to vjela do nádraží z opačné strany reservní lokomotiva.“ „Nepodíval jsi se na hodinky,“ připomenula upokojená Eliška. „Nepodíval,“ odvětil plukovník; „ale dopolední vlak od Prahy přijíždí teď o celé tři hodiny dříve nežli druhdy a proto —“ Z dáli zaznělo opětné písknutí lokomotivy a plukovník suše doložil: „Ale teď vlak přijíždí!“ Obrátiv se pak k Mansvetovi, upřel naň zkoumavý zrak a chtěl něco pronésti; ale byl vyrušen. Z parku zazněl Anuščin hlas volající: „Tatínku, tatínku.“ Hned po té objevila se dívčinka na prahu, „Tys mne volal, tatínku! Přeješ si snad něčeho?“ optala se úslužně. „Ah, ničeho,“ odtušil otec, „leda — nechceš-li jíti zase se mnou?“ „Chci, chci!“ odpověděla Anuška živě. „Pojďme tedy!“ děl otec a obrátil se k odchodu. Však dříve nežli dospěl ke dveřím, zastoupena mu cesta prvními hosty, kteří se byli dostavili vozmo a sice podmračeným misantropem Žežulou a setníkem-auditorem Roháčkem. „Aj, kamaráde!“ zvolal Žežula důvěrně. „Teď nám neuklouzneš! Kdo si pozve staré přátele —“ „Vítám vás!“ pravil srdečně plukovník, podávaje jednomu po druhém ruku. „Avšak pro okamžik,“ ujal se opět slova Žežula, „o tebe, kamaráde, nestojíme! My — vlastně přítel Roháček, si především přeje milostpaní —“ Nedokončil, nýbrž vzav přítele Roháčka za ruku, postoupil blíže k domácí paní. Tato, zaslechnuvši poslední slova, byla vstala a pohlédla na Roháčka, jehož tvář doposud jevila tak zřejmé stopy po strašné chorobě, že budila soustrast i v duší otužilé. „Už zdráv, pane Roháčku?“ oslovila domácí paní vlídně, ba srdečně hosta, o němž víme, že jí druhdy nebyl právě žádným přítelem. Přiblblá tvář osloveného zkřivila se k bolestnému úsměvu. Chtěl něco promluviti; ale zablábolil jen slůvko „ne, ne“, načež snažil se myšlenky své nejapně znázorniti mimikou, „Úplně zdráv doposud není,“ vyložil Žežula. „Jazyk jest ochromen.“ „Lituji vás, pane Roháčku!“ připomenula domácí paní tónem upřímného soucitu. „Já — já — nezaslu – –“ zakoktal blábolivě Roháček. „On chce totiž říci,“ přispěl mu Žežula ku pomoci, „že nezasluhuje, aby byl litován... Požádalť mne, abych zde byl jeho mluvčím — i přímluvčím zároveň.“ „Proč přímluvčím?“ optala se domácí paní. „Mám totiž,“ pokračoval žežula, „poprositi vás, milostivá paní, jeho jménem za odpuštění – –“ Roháček přikyvoval ku slovům přítelovým s bolestně prosebným výrazem. Uzardělá Eliška dala mu pohledem na jevo, že všechno odpouští, a chtěla odpuštění to i slovy projeviti, když ji v tom vyrušil ruch a šum, jejž působily rychle se blížící ženštiny. Pozornost všech obrácena k parku, odkud šum ten zazníval: paní Klementina přicházela s oběma dcerami. Eliška popošla tetince v ústrety až na práh. Tetinka, přiblíživši se, objala ji s výkřikem. „Eh, Eliško — drahá, předrahá Eliško!“ Po té objala Eliška i obě sestřenky a uvedla je do salonu. Ostatní byli všeho toho němými svědky. Teprve v salonu došlo k obvyklým úklonám a pozdravům. První uklonila se paní Klementina Mansvetovi, jenž se byl již dříve odplížil k pianu a opíraje se o ně, nezdál se míti pro jiné smyslu, nežli pro Elišku. Bystré oko jinak výborně informované paní Klementiny postřehlo to v několika vteřinách. Plukovník se omluvil obvyklou frásí, proč nepřišel hostům v ústrety, a nabídl místa; leč osoby v saloně seskupily se nahodile. Roháček couvnul do pozadí, jakoby ku společnosti ani nepatřil. Adéla zůstala státi skoro u dveří a pokukuje koketně k Mansvetovi, jenž stojí nepohnutě u piana. Žežula přitočil se k Arnoštce a tiše s ní hovoří. Anuška stojí skromně na blízku dveří. Jenom Eliška s paní Klementinou po jedné a s manželem svým po druhé straně postoupila do prostřed salonu. Jako vždy jindy převzala hlavní slovo i tentokráte paní Klementina. „Šťastna? Spokojena?“ obrátila se úsečně k Elišce. „Nevýslovně, tetinko!“ odpověděla tato s nelíčenou upřímností. „Slyšely jsme — slyšely,“ dotvrzuje tetinka. „A věříme na slovo...“ „A ty, tetinko?“ optala se Eliška. „Díky, jsme spokojeny!“ odpovídá ledabyle paní Klementina, rozhlížejíc se nonchalantně po salonu a věrna své methodě přeskakovati s předmětu na předmět pokračuje: „Doposud ještě vše, jako když jsme tu byly poprvé. Dobře, že zachováváte památku nebožky paní plukovníkové... Však odpusťte! Kde máte Anušku — andělského diblíčka?“ Anuška, zaslechnuvši své jméno, vytratila se do parku, kdežto paní Klementina, obrátivši se zase k Elišce, s výrazem přemoudřelosti doložila: „Doslýcháme, žes provedla na dítěti pravý div vychovatelský...“ „Prosím tě, tetinko!“ odmítá Eliška pochvalu. „Vlastní zásluhu má matka příroda.“ „Teď jest jen ještě na vás, pane plukovníku,“ obrátila se paní Klementina k tomuto, „abyste se podobně vyznamenal jako Eliška.“ „Co tím míníte, milostivá paní?“ optal se plukovník s chladnou dvorností. „Abyste totiž,“ vyložila paní Klementina se sarkastickým pohledem a důvěrně upřímným přízvukem, „nebyl tak egoistickým — promiňte, prosím, mé upřímnosti! — a oblažil co nejdříve i pana syna jako sama sebe...“ „Míníš, tetinko —?“ vpadla Eliška, nechápajíc temný smysl jasných slov. „Aby totiž pan otec pana syna — oženil!“ doložila paní Klementina, zamžouravši zchytrale očima, „Toť přec výhradně jen záležitost synova,“ připomenul suše plukovník. „Pravda, pravda,“ přikývla paní Klementina, leč ihned odpírala: „Ale jen z části — tak asi z polovice. Druhá polovice, ne-li větší část náleží na váš účet, ctěný pane plukovníku Plukovník chtěl něco namítnouti; ale paní Klementina popustivši uzdu své žvavé, začasté impertinentní, ba zlomyslné lžiupřímnosti, živě pokračovala: „Což pak myslíte, že my o vás praničeho nevíme? Lidé mají bystré oči – –“ „Ah, co ti napadá, tetinko!“ odpírala Eliška. Paní Klementina — jednou v proudu — nedala se másti. „Ale pověst, dobrá pověst rodiny jest ohrožena!“ spustila tónem káravé blahosklonnosti. „Odpusťte, prosím, pane plukovníku, mé upřímnosti, na kterouž nyní jako vaše blízká příbuzná mám právo!... Což pak jste až dosud skutečně ničeho nezpozoroval — ničeho nezaslechl?“ A nahnuvši se k němu, polo žertem a polo opravdově a přece s jízlivým přízvukem zašeptala: „Ani že pan syn — jak se již dávno povídá — nezdá se míti pro jiného smyslu nežli pro — Elišku?“ Plukovník, jenž se jí klidně díval do očí, ani nezamrkal; ve tváři jeho ani sval se nezachvěl. Eliška naproti tomu poohlédla se rozpačitě k Mansvetovi a zraky jejich se setkaly. Paní Klementina však ani plukovníka, ni Elišku nepřipustila k slovu. Odbočilať od původní řečí poznovu, řkouc: „Leč odpusťte! Nebyla bys, milá Eliško, tak laskava — abychom si mohly upraviti toilettu —?!“ Elišce byl obrat ten vítaný. „Prosím, tetinko,“ pravila živě, ukazujíc ochotně na dvéře, vedoucí k jejím komnatám. „Adélo! Arnoštko!“ zavolala paní Klementina. Po obvyklých úklonách vzdálily se dámy i s Eliškou; v saloně nastalo trapné ticho. Bývalý setník-auditor, jenž se po příchodu paní Klementiny a jejích dcer odplížil do pozadí, byl si tam usedl a jeví apathii. Mansvet stojí doposud u piana, dívaje se snivě v neurčité prázdno. Plukovník stojí vzpřímen a nepohnutě uprostřed salonu, upíraje skoro ztrnule zrak svůj na dvéře, jimiž byly dámy odešly, Jen Žežula byl doprovodil Arnoštku, která se vzdálila nejposlednější, až ku dveřím a obrátiv se pak, nemálo se podivil ztrnulé situaci, v jakéž přítomné postřehl. „Co se stalo?“ uklouzlo mu mimoděk. „Nic,“ odpověděl lakonicky plukovník. „Totě — jakoby z čista jasna —“ pokračoval Žežula, učiniv několik kroků k plukovníkovi a dívaje se udiveně s jednoho na druhého. „A přec se nic — pranic — nesběhlo!“ ujišťoval chladně plukovník, jevě zase obvyklé klidné vzezření. „Mně je, věř mi, kamaráde,“ oslovil Žežula úšklebně plukovníka, „ženská společnost doposud ještě tak protivná jako bývala...“ Plukovník chtěl odpovědít: „A přece jsi se před chvílí bavil s dámou;“ ale mimoděk mu uklouzlo bezmyšlenkovitě: „Věřím!“ „Raději,“ pokračoval Žežula s nelíčeným egoismem, „kdybys nám byl, hned jak jsme přišli, ukázal své konírny.“ „Přejete-li si?“ odtušil ochotně plukovník a obrátiv se k synovi zvolal: „Mansvete, buď tak laskav!“ Ale Mansvet jakoby neslyšel. „Neslyšels?“ ozval se plukovník hlasitěji. „Slyšel,“ odpověděl Mansvet a popošel. Nyní zvedl se i Roháček. Plukovník doprovodil všechny tři až na práh dveří vedoucích do parku a chvíli se za nimi díval. Po té se obrátil a volným, ale pevným krokem popošel až do prostřed salonu, kde stanul a zadíval se upřeně před sebe. Tvář jeho jeví sice týž ledový klid jako jindy a jenom občas zachvívá se kolem rtů sotva pozorovatelné křečovité poškubávání. Z toho, co se bylo před chvílí sběhlo a čeho byl bezděčným očitým svědkem, lze se domysliti, že byl duševní jeho stav nejmírněji řečeno — abnormální; avšak z výrazu tváře jeho nebylo by ani oko nejbystřejšího pozorovatele vyčtlo žádného zvláštního hnutí mysli. Náhle sebou prudce pohnul — z temna zaúpěl a se rtů splynula mu sotva slyšitelná slova: „Probůh... Co se to se mnou děje?... Bdím či sním?...“ A po chvíli dodal hlasitěji a rozhodněji: „Ne, ne — to nemůže býti...“ Ale hned zase zaúpěl: „A přece — přece – –“ Náhle vykřikl hlasem příkře velitelským: „Klid, klid — ledový klid, starý hochu — jako druhdy v dobách nejkritičtějších!“ Po té prudce popošel ku dveřím, kterýmiž byly dámy odešly, ale stanul — vrátil se a u křesla, v kterém byla před tím Eliška seděla, chvíli postál — pak sklesl do křesla a zastřel si oběma rukama mramorovou tvář... Tak setrval po několik minut bez hnutí. Náhle spustil ruce a upřeně před sebe se dívaje, pronesl temně a sotva slyšitelně několik z pola souvislých slov, označujících ráz myšlenek, jež mozkem jeho vířily. „A přece, přece jest vše tak jasné, že není nejmenší pochybnosti...“ zamumlal. „Ano, ano — jako vdovec byl bych mravně zahubil dítě – – a teď, když je dítě zachráněno — teď, ano, teď — syn – –“ Po té se prudce vztyčil, přešel na přič přes salon a zase se vrátil ke křeslu. „Přebytečným jsi, starý hochu!“ zamumlal s přízvukem sardonickým. „Překážíš a proto —“ Poslední slovo pronesl s mužným důrazem a sklesl poznovu do křesla... Po chvíli uklouzla pevně sevřeným rtům jen slova: „Aj — klid se vrací – –“ Ale i po té zastřel si zase tvář oběma rukama, jakoby přemítal... Tak setrval opět bez hnutí po několik minut, až byl vyrušen, Anuška, připlíživši se z parku ku dveřím salonu, nahlédla zvědavě do vnitř a vidouc tam otce zvolala: „Tatínku, tatínku!“ Plukovník spustil obě ruce a poohlédl se k Anušce; ale tato byla skokem u něho. Anuška pohlédla otci do tváře. „Tys tak smutný, tatínku!“ zašveholila s dětinskou starostlivostí. „Je ti něco?“ Otec neodpověděl. Vzal však hlavinku děvčete něžně do obou dlaní a zadíval se mu upřeně do očí. „Ubohé dítě!“ zašeptnul potom tak tiše, že slov těch ani Anuška nepostihla. Na to políbil dítě na čelo; ale náhle vstal a zamumlal: „Rozhodnuto!“ „Co, tatínku — co?“ ozvalo se děvče skoro bezstarostně. „Musím od vás — na cestu —“ odpověděl otec. „Dnes? Teď?“ vyptává se děvče a žebroní: „Nechoď — prosím tě — nemusíš-li...“ „Musím,“ zní temná odpověď. „A matinka už ví?“ ptá se děvče. „Neví,“ odpovídá otec. „Zavolej ji! A chceš-li, zavolej i Mansveta, abychom se rozloučili.“ „Hned, hned!“ odpovídá ochotně děvče. Zaskočivši ku dveřím, vedoucím k matčiným komnatám, otvírá je a volá: „Matinko! Na okamžik!“ A zavřevši zase dvéře, chvátá do parku, by oznámila Mansvetovi, čeho si otec přeje. Plukovník zůstal jen několik vteřin o samotě. Eliška objevila se na prahu... „Musíme se rozloučit, milá Eliško,“ oslovil ji plukovník s obvyklým svým klidem, popošed jí několik kroků v ústrety. „Rozloučit?“ zadivila se. „Ano — musím vás opustit — —“ „Ty — nás?“ vpadla živě. „Na cestu —?“ „Na dalekou,“ zní temná odpověď. „A kdy, prosím?“ „Hned.“ „Není možno!“ diví se choť. „Co se stalo?“ „Nic — pranic – –“ „Leč proč tak náhle?“ vyzvídá Eliška, nemohouc se probrat! z udivení. „Neptej se, prosím!“ odpovídá rozhodně plukovník. „Dozvíš se — Musím ...“ „Ale vždyť přece nedošla žádná depeše,“ namítá žínka. „Vůbec nic se nestalo – –“ „A přece musím... A Mansvet — —“ „Mansvet také?“ ptá se Eliška jevíc svrchované udivení. „Ano,“ zní lakonická odpověď. „Musí mne doprovodit.“ V tom vešel Mansvet s Anuškou chvatně do salonu. „Otče! Ty prý na kvap odjíždíš?“ zvolal Mansvet již mezi dveřmi. „A ty musíš s ním,“ připomenula Eliška. „Já?“ zadivil se nyní Mansvet. „A kam?“ „Hned se dozvíš,“ odpovídá otec. „Rozlučme se!“ Na slova ta padla Eliška plukovníkovi do náručí. Plukovník ji přitiskl k srdci a políbil; po té se jemně vyvinul z jejího náručí, objal i Anušku a chvíli ji líbal. Na to obrátil se k synovi, jenž stoje opodál smutně se dívá na loučícího se otce. „Rozluč se i ty!“ pravil otec. Mansvet popošel, objal a políbil Anušku, načež podával ruku Elišce. „Tak chladně se loučíš s matkou?“ připomenul otec. Po tváři Eliščině, jevící truchlivost, přelétl bolestný úsměv. „Obejmi matku, Mansvete!“ vyzval otec syna. Syn uposlechl a objal matku. „A ty, Eliško — tvůj syn,“ pokračoval plukovník a šeptmo dodal: „Políbení!“ Eliška syna políbila... „A teď,“ obrátil se plukovník k choti a Anušce, „zůstavte nás, prosím, o samotě! Musíme se ještě o něčem shodnouti... Ty, Eliško milá, učiň, prosím, čeho jest třeba. Omluv nás ve společnosti, že tak nepředvídaně —“ „Spolehni se, milý Roberte!“ odtušila Eliška ochotně. „Vynasnažím se, by si hosté nestýskali na dlouhou chvíli. Především je provedu parkem...“ Podala mu ještě jednou ruku. On však ji přivinul k srdci a políbil na čelo. Po té objal a políbil ještě jednou i Anušku a doprovodil obě až ke dveřím, kterými byla Eliška vešla. Anuška zmizela okamžitě. Eliška se na prahu zastavila a poohlédla. Zrak její setkal se s pohledem Mansvetovým a tvář její přelétl sotva pozorovatelný bolestný úsměv. Po té zmizela i ona... Plukovník u dveří chvíli naslouchal, až vzdalující se rupot Eliščiných kroků na chodbě ztichl úplně. Po té otočil ruče klíčem a pohlédl k Mansvetovi, kterýž s truchlivým výrazem ve tváři stojí nepohnutě na témže místě a dívá se v neurčité prázdno, jakoby myšlenky jeho bůh ví kde těkaly. Beze slova popošel plukovník i k druhým dveřím a zavírá i ty. Teprve nyní všimnul si toho syn. „Proč zavíráš, otče?“ ozval se. „Rád bych s tebou promluvil několik slov beze svědků a bez vyrušení,“ odpovídá otec. Zamknuv i druhé dvéře na klíč, vrátil se k synovi a zadíval se mu zpytavě do tváře. „Přeješ si, otče?“ optal se po chvíli syn. Otec, nespouštěje zraku s tváře synovy, odpověděl teprve po několika vteřinách, řka: „Rozumíš mi, co ti chci říci?“ Mansvet zavrtěl lehce hlavou. „Po krátkém, ale krutém boji jsem se rozhodnul,“ připomenul po chvíli temně otec. „K čemu?“ optal se syn. „Ty tedy — vůbec ani netušíš?“ opáčil otec. Mansvet poznovu zavrtěl hlavou. „Nebyli jsme si, milý hochu,“ počal otec, „nikdy přátely licoměrnými – –“ „Vím, vím, otče!“ vpadl syn s vřelou oddaností. „A proto — jen několik slov!“ pokračoval plukovník živěji. „Můžeš sobě připomenouti, cos mi byl zde“ — při tom ukázal na křeslo — „přísahal u vychládající mrtvoly své matky?“ Mansvet, jež se byl až dosud upřeně otci do očí díval, teprve nyní pochopil. Zaúpěv sklopil zrak a svěsil hlavu. „Tak ne, hochu!“ zvolal otec přísným tónem. „Hlavu vzhůru!“ velel. „Směle zvedni hlavu, jak se sluší muži, když byl nejsvětější cit — —“ „Oh!“ zaúpěl Mansvet, nadzvednuv hlavu; ale tato ihned zase klesá k prsům. „Vzmuž se, vzmuž!“ povzbuzuje plukovník. „Neboť jen tak jest možno, aby ti byl otec přísným, ale spravedlivým soudcem.“ tváři synově zračí se krutý duševní boj. Po několika vteřinách se vzmužil. Vztyčiv hlavu, zadíval se s výrazem němé zoufalosti otci do očí. „Tak, tak, hochu!“ libuje si otec a po chvíli dodával: „A teď jen ještě jediné slovo: Jsi vinen?“ Poslední slovo však pronesl tak temně, že je syn sotva postřehl. Po několik vteřin zůstal Mansvet jako v strnutí; po té se rty jeho zachvěly a splynulo s nich zcela zřetelně slůvko: „Jsem.“ Ale hned na to s prosebným výrazem živě, skoro vášnivě dodal: „Leč odpusť, otče — srdci!... Nemohlť jsem jinak.“ „Promíjím vše,“ odtušil otec klidně, ale hned po té zajásal: „Na moje prsa!“ Objav syna políbil jej, ale hned na to vyvinul se mu z náručí, couvnul a podíval se mu do očí. Syn mračného nyní pohledu otcova nesnesl. Sklopil zrak a svěsil hlavu... „Rozumíš, co ti chci říci nyní?“ ozval se plukovník s ledovou přísností. „Rozumím,“ odtušil syn váhavě a temně, ale hned rozhodně doložil: „Budiž! Buď mi tedy přísným a spravedlivým soudcem!“ Po té se plaše rozhlédl po salonu a zrak jeho utkvěl na revolveru, jejž byl po přání otcovu před půl hodinou zavěsil na hřebík na stěně. „Leč ne, ne!“ vykřikl náhle vášnivě. „Já sám!“ A rychle postoupil ku stěně, strhl revolver a namířil si jej proti čelu. „Zadrž — zbabělče!“ zahřměl otec, jenž nebyl postřehl, že Mansvet v zmatku opomenul zatáhnouti kohoutek u revolveru, hlasem tak velitelským, že syn spustiv ruku zadíval se s nerozhodným studem na otce. „Na svůj život nemáš žádného práva,“ pokračoval otec nyní zase s ledovým klidem. „A kdo by je měl,“ optal se syn temně. „Já,“ zní kategorická odpověď, Syn jen z temna zaúpěl. „Přistup!“ velí otec po krátké pomlčce. Mansvet váhavě uposlechl. „Odlož zbraň!“ káže otec. Syn uposlechl i nyní, položiv mechanicky revolver na stůl. Otec sáhnuv po zbrani, zkoumal, je-li nabita; pak natáhl kohoutek. „Teď rozumím!“ zvolal rozhodně Mansvet a po krátké pomlčce dodal: „Nuže — budiž mi tedy, otče — přísným a spravedlivým soudcem ty sám!“ „Máš dosti zmužilosti dívati se v ústí revolveru, nežli vypálím?“ optal se otec s ostrým přízvukem. „Mám,“ zní úsečná odpověď pevným hlasem. „Nuže tedy!“ zvolal plukovník, nadzvednuv zbraň. „Zadrž, otče!“ vykřikl náhle syn. „Máš snad ještě nějaké přání?“ optal se ledově otec, spustiv zbraň. „Nemám,“ odtušil Mansvet, „ale tys zavřel dveře – –“ „Pravda,“ přisvědčil plukovník, uhodnuv co syn míní. „Mohlo by se souditi, že jsme se přepadli jako zákeřníci – –“ I popošel ke dveřím vedoucím do parku a otevřel je do kořán. Mansvet pak otočil klíčem u dveří druhých. Na to se oba vrátili zase do prostřed salonu a zadívali se jeden druhému do očí. „Nuže, otče!“ upomenul temně Mansvet. „Čas kvapí...“ Otec beze slova zvedl zbraň a chladnokrevně namířil synovi mezi oči. V tom syn, opět zaúpěv, sklesl na kolena a chvějícím se hlasem zašeptal: „Milost, otče!“ „Ty prosíš o milost?“ zvolal plukovník s drsnou úšklebností, spustiv zbraň a couvnul. „Ne, ne! Jen jediné přání!“ zaúpěl syn. „Jaké?“ „Měř k srdci!“ „Budiž!“ Mansvet vstav připravil se k osudné ráně. Otec nadzvednuv revolver namířil synovi po jeho přání k srdci, ale zadíval se mu upřeně do očí. „Ne, ne — nemohul“ zvolal náhle bolestně, spustiv zbraň. „Já tvého pohledu přece jen nesnesu...“ „Prosím, otče!“ poprosil syn. „Obrať se!“ velí otec po chvíli. „Jako zbabělec?“ namítl syn. „Pravda,“ přisvědčil otec a po chvíli váhavě a trhaně dodal: „Ale tvůj pohled probodá mi — srdce —“ „Namiř a odvrať zrak sám!“ radí Mansvet pevným hlasem. „Ne, ne!“ vzpírá se otec a namířil přece zase synovi k srdci. Náhle však, jakoby mu byla šlehla mozkem spásná myšlenka, velí: „Zastři si oči!“ Mansvet pomalu zvedá ruku a zastírá si oči. V tom otec prudce se pohnuv, obrátil revolver k vlastním prsoum — a rána zahřměla... Mansvet spustil ruku a vidí otce potáceti se ku křeslu. „Pro milosrdenství boží! — Otče!“ vykřikl zoufale, spěchaje otci ku pomoci. Plukovník upustiv revolver, sklesl do křesla Mansvet poklekl k otci a s výrazem bezměrné žalosti dívá se mu v sinající, ale doposud ještě jako mramorovou tvář... Eliška, provázející s Anuškou paní Klementinu a sestřenky své po zahradě, zaslechnuvši ránu z revolveru, pospíšila ustrašeně do salonu. Ostatní chvátaly za ní. „Probůh, co se stalo?“ vykřikla na práhu. Mansvet vztyčiv se, pohlédl s němou zoufalostí na Elišku a ukázav na otce v křesle, pouze zaúpěl. — „Odpusť, milá Eliško,“ promluvil matným hlasem plukovník. „Žula — se drolí – –“ V tom veběhla i Anuška. Shlédnuvší hrozný výjev, sklesla i ona s děsným výkřikem před otcem a skryla tvář svou v jeho klín. — Za Anuškou dostavila se i paní Klementina se svými dcerami. „Probůh, co se stalo?“ optala se úzkostlivě. Plukovník zaslechnuv její hlas matně odpověděl: „Náhodou — nešťastnou náhodou – –“ Mansvet porozuměv, zaúpěl... „Ne, ne!“ zvolala náhle paní Klementina. „Já jediná chápu...“ A s výrazem zdrcení vrávorá k nejbližší židli a jako bez vlády na ni klesá. Obě dcery chvátají k ní, aby jí přispěly ku pomoci... „Roberte, srdce nejšlechetnější!“ vzkřikla náhle Eliška, vztýčivši se. Ale plukovník, jevě již poslední zápas, promluvil již jen trhaně a sotva slyšitelným hlasem: „Odpusť! ... Podnikám poslední cestu sám.... A poprvé v životě oko mé vlhne... A ty, Mansvete,“ — na to slovo sklesl zdrcený syn zase na kolena — „buď Anušce otcem a Elišce — Elišce —“ Poslední slova zaslechl již jen Mansvet a snad i Anuška... Otec namahavě na polo se vztyčil, ale hned zase sklesl nazpět. Zvlhlé oko zůstalo do prázdna upřeno... Byl mrtev. Anuška propukla v křečovitý pláč. Mansvet se vztyčil s výrazem zoufalé bolesti. Eliška klesla mu zdrcena na prsa — — Velkodušná oběť, kterouž byl otec přinesl lásce svého syna, byla však přece jen marna. Z nejvroucnějších přání plukovníkových vyplněno jen jediné: Eliška zůstala i na dále Anušce vzornou matkou a Anuška Elišce vzornou dcerou. Mansvet, jenž jediný znal pravou příčinu otcovy smrti, byl zdrcen na vždy. Snivá zádumčivost jeho změnila se znenáhla apathii, z které se více neprobral. I Anuška, ba i Eliška přestaly mu býti, čím mu bývaly!... Otupělť... [JS1]V tisku tečka – zřejmě tiskařská chyba. [JS2]V tisku tento tvar – zřejmě tiskařská chyba. [JS3]V tisku takto – zřejmě tiskařská chyba.