„Pražačko,“ pravili jste mi často, když jsem mezi Vámi sedávala, „až se vám zas jednou zachce napsat nějakou tu kroniku, nevykládejte v ní o nás. Ta naše vymletá náves, ty naše otrhané ploty a sprosté naše řeči nehodí se do žádné knihy. Vykládejte raději o tom, jaká u vás v Praze móda, jaké vy tam máte muziky, námluvy, přástvy: to pak budeme rádi čisti. Nemyslete si, že bychom tomu snad neporozuměli; když přečteme noviny jako by nic, porozumíme i vám. Beztoho si říkáme, když přijdeme o svátém Janě na pout do Prahy: Jak pak to v těch hrozných černých domech uvnitř vypadá, a jaké mají ti boháči v nich asi myšlení?“ Vzpomněla jsem si, Vám k vůli, na takový hrozný dům, v němž jsem co dítě mnoho dní a neděl trávívala, a chci Vám vypravovati, jaké v něm měli ti boháči myšlení a jaké osudy. Bohužel, že ten, komu k radosti jsem tuto knihu vlastně napsala, více mezi námi nemešká; nedočkal se jí . . . zem kryje jeho bílou, drahou hlavu — však víte, koho asi myslím! — — Budiž kniha ta pamětním kamenem na jeho prostém hrobě! Na pražském Staroměstském náměstí stál na počátku našeho století po levé straně týnského chrámu velký starožitný dám, tak zvláště pošmourného pohledu, že se ho nejen lidské zraky, ale i sluneční paprsky jaksi bázlivě dotýkaly, neprodlévajíce nikdy dlouho na jeho šedých zdech. Co do výstavnosti vynikal ale nade všecka ostatní soukromá stavení, vroubivší tehdáž ono nejpamětihodnější ze všech prostranství země České. Jeho zoubkovaná lomenice, množstvím soch svátých okrášlená, převyšovala hrdě o mnoho sáhů střechy všech ostatních budov, závistivě a nevrle vedle něho se krčících. Od nepamětných dob náležel dům ten velkokupcům Schönbergům, proslulým svým jměním nejen po celé vlasti, ale i daleko za hranicemi, ba i v novém díle světa. Každé pokolení rodu toho bohatého a přirozeným během věcí tedy i mocného a váženého bylo po celé dlouhé řadě let, co byl jejich majetkem, tolik na něm měnilo a přestavělo, že se tím prvotní jeho ráz úplně setřel. Poskytoval teď zevnějšek jeho pravou směsici všech slohů, v níž nebylo sice šetřeno ani nejjednodušších pravidel souměrnosti, kteráž ale přece svou zvláštností zaujímala a poutala. Žádnému údu rodiny také nepřipadlo, aby se nepravidelnosti domu napravily, a všecky jeho části v krásný moderní celek slily. Právě v této své neobyčejné podobě jim byl milý; neb hrdí patriciové vším právem se domýšleli, že takto slávu jejich rodu a dávnoletou jejich důležitost v městě nejjasněji hlásá. Každé poschodí Schönbergovského sídla mělo jinou fysiognomii; počet jeho oken byl tak nestejný jako útvar jejich. V přízemí na příklad byla okna úzká a nízká, silnými mřížemi a okenicemi opatřená, osvětlujíce jen spoře sklady, k nimž náležela. Zasvěcenec v příběhy rodinné věděl, že pocházejí z doby onoho Schönberga, který byl po celém městě vyhlášen za největšího skrblíka. Neznaje vyššího zájmu nad shromažďování mamonu vyštval své děti do širého světa, ženu do těsného hrobu a zahynul bídně v samovolné opuštěnosti bez péče a lásky mezi svými pytly zlata. Za to připomínala řada krásných polooblouků v prvním poschodí a v nich broušená drahá skla zlatý věk onoho Schönberga, k němuž putovalo celé město jako do nějakého musea. Spanilomyslný boháč ten byl dlouhá léta cestoval, sbíraje bedlivě ve všech zemích poklady průmyslu a umění. Jeho sály bývaly naplněny vším, co Itálie, Anglie a Francie znamenitého v kterémkoli ohledu vyrobila. Celá záplava mramorových soch, mistrovských maleb, stkvostných čalounů vzbuzovala vedlé ohromných foliantů, vědeckých nástrojů a přírodních sbírek obdiv učenců a neučenců. Tím smutnější byl dojem druhého poschodí. Jeho těsná gotická okna, na jejichžto různobarevných tabulích byla s krutou pravdivostí vyobrazena utrpení několika mučedníkův, náležela někdy domácí jakési kapli, kde jeden z Schönbergovců odloučený od veškerého světa život svůj v tichém pokání trávil. Nešťastník byl neblahou náhodou vlastního bratra o život připravil. Z oné přesmutné doby pocházel také onen velký obraz na průčelí právě nad pavlánem, první poschodí zdobící. Představoval matku boží, před níž ve dne v noci hořela věčná lampa z rubínového skla záříc pod mlčenlivým pláštěm nočních stínů jako oko cyklopa po tichém náměstí. Malba, ač již značně zlobou povětří porouchaná a lijáky smytá, svědčila přece o veleumělém štětci. — Mimovolný vrah plýtval zlatém, chtěje nábožnými skutky nebe smířit, a nejpřednější umělec města, jehož i cizina s pochvalou jmenovala, byl od něho povolán k vyvedení práce. Více měsíců pracoval mladý malíř na lehkém lešení právě vedle okna, kde jediná růžolící dcera kajicníkova na vřeteně předávala, máčíc smutně nit svými slzami. Byla krásná a mladá, a život se jí zdál tak spanilý; ale ona jeho slastí okusiti neměla. Bývala otci nade všecko drahá, a protož ji hodlal obětovati bohu. Nebohou Jertrudu měly klášterní zdi na věky pohřbiti. Jen obraz její, kde byla vypodobněna již v řeholním rouše, s bílými růžemi ve vlasech, měl mu připomenouti, jakého klenotu se odřekl. Práce byla dokonána; velebně hleděla svátá panna se svým synáčkem dolů na vlnící se náměstí a každý nazýval malbu ozdobou města. Lešení zmizelo i mladý malíř; s nimi ale zmizelo i předoucí u okna děvče, zaslíbená to nevěsta církve. Otce ranila mrtvice, jak zaslechl hanobící zprávu; zemřel málo dní po Jertrudině útěku, a v starém domě se nikdy více o nešťastném děvčeti nemluvilo. Mezi lidmi proskakovala ale tajná, neurčitá pověst: že opuštěna od lehkomyslného manžela v nějakém pohorském zákoutí bídně zahynula, darovavši život pacholátku. Urputně zapíral jediný bratr její, že Jertruda dědice zanechala; ale staří, v rodině sešedivělí služebníci věděli dobře, jak sestrkuje rodina často potajmu hlavy, a zaslechli mimochodem, kterak se radí, co počít, kdyby se synovec, po němž marně slídili, jednou vyskytl žádaje si svého podílu. Krátce: každý kámen, každý vikýř, každá pavláčka starého domu vypravovala jakýsi tajemný román. Uvnitř nebylo stavení méně poutavé, podobajíc se pravému bludišti s těmi všemi nekonečnými chodbami, širými klenbami, točenými schůdky, ohromnými jizbami, v nichž každý krok tajemný ohlas vzbuzoval, s těmi sklepy, které zasahovaly tak hluboce pod zem, jak zdi se nad pí vypínaly, s těmi podivnými půdami, které nad sebou v lomenici visely jako někdy zahrady slavné Semiramidy. V těchto místnostech mohl konati archeolog nej znamenitější studie; po staletí ukládal se tam všechen nepotřebný nábytek. Tu stály postele, k nimž vedlo jako k nějakému trůnu několik aksamitem potažených stupňů; vedle nich odpočívadla, těžkými záclonami zahrnutá a různobarevnými chocholy ozdobená; křesla s pozlacenými lenochy, mramorové stoly s podivně zakroucenými nohami, jarmary a truhly slonovou kostí vykládané, loutny s vybledlými stužkami, citery, spinety a tak dále. Vše to bylo shotoveno z nejstkvostnějšího dřeva, zlatém a stříbrem okrášleno a s uměleckým vkusem provedeno. Ale celá ta nádhera dávná, z parádních pokojů sem vypovězená, sloužila teď pavoukům, myším a netopýrům za jeviště rodinných ctností. Po mnohá léta nebyla sem lidská noha zabloudila, a všecky tyto krásné výtvory dovednosti zašlých věkův propadly zapomenutí a zkáze. V době, kdy povídka naše počíná, vládl starým domem pan Melichar Schönberg, nejstarší ze tří bratrů. Vážný trojlist ten byl středem a kořenem daleko rozvětveného příbuzenstva, k němuž se hrdě nejbohatší a nejváženější rodiny pražského měšťanstva počítaly. Pán rodinného domu byl vždy i za hlavu celého rodu považován a ctěn: jeho hlas měl rozhodující platnost ve všech rodinných záležitostech a vůle jeho se obyčejně bez reptání vykonala, i kdyby nebyla podle chuti ostatních bývala. Tak velel starý patriarchální obyčej. Pan Melichar zaujímal tedy první místo mezi pokrevenstvem Schönbergovským: ale v městě bylo veřejným tajemstvím, že jest vlastně druhý bratr, Jiljí Schönberg, jenž se titulem císařského rady honosil, osou, okolo níž se vše otáčelo. Avšak věren dávnému rodinnému způsobu, ponechával bratrovi čest, zastupovati veřejně rodinu, a sobě vnitřní nad ní vládu i všecky s ní spojené práce, starosti a nepříjemnosti. Každý se divil tomuto sebezapření; pan rada vzbuzoval vůbec všeobecné tento cit: platili za pravzor muže. Vše na něm bylo hladké a lesklé, jako zlatá jeho tabatérka ozdobená podobiznou zeměpánovou, jižto vlastnoručně mu daroval, nikdo ho nikdy neviděl v nedbalkách, ani ne v duševních; každý jeho výrok, každý jeho pohyb byl vždy odměřen a prodchnut moudrostí a důstojností. I když si své zlaté brejle volné a povážlivé batistovým šátkem vytíral, vynutil úctu; i do tohoto jednoduchého činu vložil jistou vznešenost. V rodině byli tajné přesvědčeni, že by se mohl stáli okamžité ministrem, jen kdyby . . . chtěl; pro ně byl největším diplomatickým geniem, který se kdy zrodil; snad proto, že vždy činiti musili, co on si do hlavy vzal. Vše se u něho dělo na sekundu, na chlup; vše dle nejpřesnějších pravidel, jimiž se ale on sám co nejbedlivěji spravoval. Trpěl tak málo poskvrny na svých manšetách, jako na svém jméně, na které byl jako všichni Schönbergové nesmírně hrd. Nikdo ho nikdy nezastihl na neslušném činu, ba ani neslušného slova mu nevyšlo nikdy z úst; také nic tak nenáviděl jako neslušnost, co on totiž neslušností jmenoval Nebyl by ani na okamžik váhal děti své vyděditi, vyhnati, věčně se jich odříci, kdyby se bylo některé z nich něčeho neslušného dopustilo, jako na příklad, kdyby si byla chtěla jedna z jeho dcer vzít herce za muže, nebo kdyby se byl chtěl jeho syn učit nějakému řemeslu. Kdo ale byl tak šťasten, býti panu radovi na blízku, tomu se vykouřily takové neslušnosti samy sebou z hlavy; vlastně se ani v ní zroditi nemohly. Nejmladší bratr, Antonín, býval někdy mezi ženským světem pro svou krásu velmi proslulý; ale to bylo také vše, co o něm se říci mohlo. Neměl ni chuti ke kupeckému stavu, jako Melichar, ni náklonnosti a vytrvalosti k studiím, jako Jiljí, duševní namáhání se mu od nejútlejšího mládí vždy protivovalo. Jeho otci nezbývalo, než koupiti mu důstojnický patent, přes antipatii, která tehdáž v měšťanských rodinách proti vojenskému stavu skoro všude panovala. Pan Antonín nekráčel ale dlouho na dráze cti a slávy, stěžoval si neustále na trampoty vojenské služby, tvrdil, že vezme jisté za své, bude-li nucen, aby v ní setrval, a jak jeho tváře v skutku poněkud okrouhlosti pozbývati počaly, orodovala matka tak dlouho za mazánka, až směl vystoupiti. Od té doby žil bezstarostně jen slastem dobré tabule, kterou mimochodem řečeno za jediný důstojný úkol života považoval, nemoha nikterakž pochopiti, proč nečiní bratr Jiljí podle jeho příkladu a proč se aspoň teď ve stáří z nepohodlného úřadu nesvleče. „Bože, k čemu pak má Člověk peníze!“ vzdychl si z hluboká, přinesl-li mu ráno komorník šokoládu se zprávou, že pan rada již před dvěma hodinami vyšel, ačkoli byl teprv po půlnoci ulehl. Pan setník (neb s tímto titulem byl dán na odpočinutí) nepochopil nikdy, co to ctižádost, vládychtivost; protož mu byl a zůstal bratr hádankou. On nechal každého na pokoji, nežádaje si od svých, bližních jiného, než aby za to zas jeho na pokoji nechávali.' Jeho klidné nitro nerozohnila nikdy touha po slávě, po veřejném uznání, přišly-li jen bedny s vínem a soudečky s ústřicemi a s kaviárem neporouchány do jeho sklepa; více si na osudu nepřál. Pan Melichar byl první, který na starém domě ničehož neměnil a nepřistavěl. Za jedno nebyl čilé povahy, probuzeného ducha; jeho mysl libovala si vždy jen v tichém dumání, z něhož se jen obchodními záležitostmi vyplašiti dal, a za druhé nebylo mu více prostory než předkům jeho zapotřebí. Z množství dítek, vždy v nejútlejším věku smrtí mu odnímaných, zůstalo mu jen jediné, nejmladší z nich, synáček Bedřich. Hošík, v prvních letech slabý a křehký jako bratříčkové jeho, sesílil najednou; rostl a kvetl čím dále tím více nejen tělesně ale i duševně. Avšak rodiče nevěřili v jeho zdravotu vidouce ustavičně se srdcem rozechvěným neuprositelnou smrt i nad ním planouti. Báli se, ubozí, aby tomuto děcku, jak se domnívali, osudem jim jen půjčenému, příliš neuvykli a aby jim jeho ztráta, již měli za nevyhnutelnou, opět příliš bolestnou ránu nezasadila; pročež ho všemožně od sebe vzdalovali. Několik na slovo vzatých učitelů, kteří šťastnou náhodou pověsti své zasluhovali, bdělo nad jeho duševním vývojem. Starost o jeho tělesné potřeby připadla sloužícím, mezi nimiž nejpřednější místo zaujímala jeho chůva Kateřina. Milovala hocha jako lvice mládě své a klaněla se mu jako nějakému božství. Pan Melichar a jeho choť odvraceli se každým rokem více od světa. Nešťastná myšlenka počala u nich se zakořeňovati; považovali smrt svých dětí za trest vědomých a nevědomých hříchů svých a úkolem jejich života stalo se znenáhla, aby hněv nebes smířili. Paní Schönbergová, vzbuzujíc pokaždé při rodinných slavnostech všeobecný obdiv nejen důstojností, s níž menuet od první až do poslední tury provedla, ale i množstvím diamantů, stkvostností brokátových šatů a bělostí a délkou pštrosích per, bez nichž se jí zdál oděv vždy nedokonalý, odřekla se i těch nejnevinnějších radovánek, a šperky i péra nudící se v nejtemnějším jejím šupleti neměly prý za celého života jejího již ani jednou spatřiti blesk lustrů křišťálových, v němž jim bývalo tak volno. Sedávala teď celé dlouhé dni v tiché pošmurné své komnatě a obklopena svátými obrazy, růženci a modlitbami. vyšívala až pozdě do noci ornáty, oltářní polštáře, baldachýny a tak dále s trpělivostí a vytrvalostí nevyrovnanou. Její manžel, neméně horlivý, skoupil zas vše, co se u zlatníků vzácného v kostelních pracích vyskytlo, a připojiv tyto drahocenné věci k výrobkům pilnosti choti své, dařil jimi hojně pražské chrámy. Nebylo v celém městě ani nejskromnější kapličky, kde by se nebyly stkvěly důkazy jejich nábožné štědrosti. Veškerý veselý ruch pominul v starém domě, a rok tam uplynul smutně, jednotvárně, bez proměny, bez plesů. Dvakráte jen za zimu otevřely se jeho nádherné pokoje do kořán; povlaky zmizely s drahého nábytku a se zrcadel, stříbro vytáhlo se ze skříní, a na lustrech rozsvítilo se všech sedm řad voskových svící. Bylo to 5. prosince, v den svaté Judity a o třech králích; v tyto dni světily se totiž jmenoviny manželů. Příbuzenstvo se přihrnulo vždy in corpore, aby jim svá přání složilo, a pan Melichar i jeho choť se jim děkovali hody, dokazujícími výmluvně, že se jejich kuchyně nadarmo za první v městě nepovažuje. V tyto dni bývalo vždy půl Prahy na nohou, od rána až do večera obstupovaly zvědavé tlupy dům. Stálo vždy za podívání, když Schönbergové se ukázali. Ale tito domnívaví měšťanští šlechticové, kteří přihrčevše na svých vlastních stkvostných kočárech vždy jen opovržlivé diváky měřili, byli by se zajisté podivili, zaslechnouce, že se mezi tou chátrou, k níž každého vřadili, kdo neměl dům a koně, ještě více úšklebků než závisti ozývá. Bylo se udrželo podání, že první Schönberg co mladý hoch bos a otrhaný odněkud daleko z hor do Prahy připutoval, kde rohožky vlastní rukou zhotovené prodával. Napolo zmrzlý, hladem napolo mrtvý, zůstal prý sedět na prahu jednoho z oněch malých krámečků vtěsnaných tenkráte v přízemí staroměstské radnice v téže podobě, jak je dosud ještě spatřujeme v Týnské uličce mezi mohutnými pilíři chrámu, podle něhož je pokřtěna. Nájemník krámku se nad ním smiloval, podržel hocha u sebe a brzo vážil malý vesničan tak obratné sůl (neb v těchto krámcích se jiného neprodávalo) jako jeho dobrodinec, jehožto skromňoučký majetek byl prvním základem Schönbergovského jmění; neboť venkovan se stal jeho zetěm a dědicem. Bezohledné vystupování zbohatlé rodiny bylo příčinou, že se tento příběh nezapomněl; při každém zpupném objevení se ukazovalo se posměvavě na kořen jejich rodokmene; při každém novém urážlivém důkazu jejich pýchy šeptali si lidé o jejich praotci podruhovi a o jejich pramatce, hokynářově dceři, vyčítajíce jim, že se jim až doposud nepodařilo vyzouti se z dřevěnek, z nemotorné selské nadutosti, jak se vyzuli ze selského jména Šembera, změnivše je v lahodnější a vznešenější Schönberg. Sotva ale odrachotil poslední kočár ze starého domu, tu se zas vrátilo vše v obvyklé koleje; opět jím pak zasmušilá jednozvučnost vše tížící, vše zasahující mimo mladého Bedřicha. Hoch byl jediný v celém domě, který chodil s pozdviženou hlavou, jediný, jehožto pohled byl jasný, jehožto čelo bylo beze chmur. On jediný míval růžové sny, zlaté naděje; jen on se těšil z života nevěře v peklo, ačkoliv se celý dům co nejhorlivěji snažil jeho bytí mu dokázati. Sotva že připustil očistec. Ale za to věřil celou svou světlou duší v nebe; a to také zářilo z každého jeho usměvu, to mluvilo z každého jeho dětinského skutku. Bedřich byl všeobecným miláčkem pro sličnost a přívětivost svou. On jediný byl vyjmut z oné zášti, s kterou se na jeho rod odevšad patřilo, ač se mu veřejně největší úcta vzdávala Každý, kdo ho znal, přál pomilování hodnému hochovi; a kdo neznal světlokadeřavého Bedřicha Schönberga, s těmi temnými, vlídnými hledy, který každou neděli po velké v týnském průjezdě svůj měšeček nestranně pomocí chůvy mezi žebráky rozdělil, který se vrátil bos a bez kabátu domů, kdykoli nuzné dítě potkal? Velké naděje kladli Schönbergové v dorůstajícího jinocha, velké naděje v něj kladlo obecenstvo; nikdo se neobracel již teď bez výsledku k jeho srdci; kdo u něho zaklepal, tomu bylo vždy do kořán otevřeno. Ale není prý nic dokonalého pod sluncem; i Bedřicha x hyzdila vada sice jediná, ale tím vážnější v očích Schönbergovců: často i úmyslně zahovořil si v řeči luzy, po česku! Tehdejší dobu značila smutně nejhlubší skleslost národního uvědomění; jevila se tak hnusně, že naši vnuci cosi takového ani za možné míti nebudou a zajisté sebe střízlivější popis co přehnaný odloží. Čech přestal úplně Čechem býti; v celé vlasti nebylo snad dvacet mužů k národnosti české veřejně a s uvědoměním se hlásících. Již byli učenci svátou mluvu naši v prach mrtvých řečí vřadili, již se jí jen obdivovali co velkolepé mohyle na hrobě velkého slavného národa. Vše je v tomto omylu utvrzovalo. Venkovan, úpějící pod nesnesitelným břemenem cizáckého úřednictva, roboty, nevědomosti, nenarovnal svou stísněnou šíj a nerozhlížel se tázaje se: „Jaká to krev mi proudí v žilách? Jsem jedno se svými trýzniteli?“ Měšták opičící se podle šlechty byl dávno zapomněl na někdejší důležitost svou v otčině, na slávu vzdělaných, udatných předků svých. Překrucoval mrzce svá slovanská příjmení, aby jejich rázný hlahol uši vyšších neurážel, hovořil všude a vždy jen cizáckým jazykem a mateřština lámala se pouze v zátiší domácím. Čech sám vrhl každého v jeho řeči s ním hovořícího mezi chátru. Nebylo tedy divu, že Schönbergové nad Bedřichem ruce lomili, když se v jejich vznešené společnosti neb před cizími tak přeukrutně zapomněl, připomínaje jim, co by byli tak rádi nejhustším závojem zapomenutí přikryli: jejich plebejský původ. Bedřich byl příliš měkký a dobrosrdečný, než aby se nebyl snažil aspoň u přítomnosti svých příbuzných libůstku svou potlačili; vzdor všemu usilování pletla se mu přece zavržená řeč na jazyku, obzvláštně když se srdce více než hlava něčeho súčastnilo, což však se stávalo velmi zhusta. Jak minul mladému Schönbergovi dvacátý rok, byl vypraven na cesty s nějakým mentorem, a pan Melichar vyvinul za jeho nepřítomnosti neobyčejnou v obchodě činnost, prohlížeje všecky knihy, přiváděje všecky účty do nej přísnějšího pořádku; jeho lidé na sebe významně mrkali, tušili, co to znamená. Nemýlili se. Sotva se byl mladý pán po lhůtě k poznání světa mu vykázané zdráv a vesel vrátil, byl při veliké tabuli u přítomnosti celého pokrevenstva prohlášen slavné za plnoletého, a otec dychtě po odpočinutí svalil na jeho mladá bedra celé břemeno bohatství se všemi výhodami a obtížemi. Mladinký muž stal se náhle hlavou mocné rodiny, nejdůležitějším jejím Členem; byla to čest, po které jeho jemná mysl málo bažila. Snad by se byl své nové důstojnosti ještě více zalekl, kdyby mu nebyl otec zvěstoval, že ho bude pan ujec rada zkušeností a osvíceností svou tak horlivě jako dříve jeho samého podporovati. Několik dní po této významné slavnosti odstěhoval se pan Melichar s chotí svou do postranního křídla domu, jehožto pošmurné, tiché komnaty lépe se shodovaly se zádumčivým rozpoložením jejich mysli, než ona dlouhá řada stkvoucích se pokojů k náměstí obracených, které teď synovi odstoupil. Mladému muži nezbývalo, nechtěl-li rodiče na smrt uraziti a rodině pohoršení dáti, než mlčky vůli a rozkazům jejich se podrobili a hráti si na domácího pána a velitele neobmezeného. Trochu nevrlý na roli proti náklonnosti mu vnucenou, sedel Bedřich první večer ve svém novém obydlí. Necítil se ani dost málo domácím v těchto nádherou oplývajících klenbách, jejichžto ledový vzduch se i v létě velkým ohněm prohřívati musil, měly-li býti bytelnými. Stará chůva Kateřina přikládala pilně do velkých v koutě stojících kamen, v jejichžto bystrý plamen se byl její chovanec zamyšleně zakoukal. Zádumčivě zpomínal na svůj panický pokojík v zadní části domu, kde vyrostl. Stará lípa tam šuměla přívětivě právě před okny, a rok co rok hnízdily na ní pěnkavky, jeho první přátelé ... „Tobě se zde stýská,“ pravila chůva starostlivě ho pozorující; „věru není divu, i na mne to zde v těch velkých pokojích sahá. Nu však zde věčně tak ticho a smutno nezůstane; než se toho kdo nadáme, zasedne tam na odpočivadlo právě vedle tebe na to prázdné místečko nějaká mlaďounká, hezounká hospodyňka! Tu nám pak bude oběma veseleji. Že ne, miláčku?“ Bedřich se náhle od chůvy odvrátil, jako by mu plamen z kamen překážel; ale jeho tvář v polostínu ještě mnohem živěji zaplanula, než byvši k ohni obrácena. „Odbývá se na Malé straně u svátého Mikuláše ještě velká o desáté?“ otázal se po dlouhé přestávce chůvy "hlasem, jemužto pevnosti dodati se marně snažil. „Ještě, hochu,“ odpověděla stařena nemálo podivena tímto nenadálým skokem v hovoru jejich; „ale proč se tážeš? Což nehodláš služby boží v Týně navštěvovati, jak se na tebe sluší a patří? Tím bys velebného pana faráře i své rodiče velmi rozmrzel! Lidé by zajisté o tom povídali a báli ví co v tom hledali, kdyby tě v Schönbergovské škamně sedět neviděli. Nedám nic za to, že by z toho nepovstal klep, jako bys se byl dal tam za hranicemi, kde jsou prý sami berani, na jinou víru!“ Ale Bedřich ji více neslyšel. Položiv rameno s toužebným povzdechem na lenoch pohovky, jako by tam ta mladá, krásná hospodyňka, o které Kateřina mluvila, již seděla, pohroužil se v hluboké snění... Vzdor chůvině starostlivé námitce, že v něm budou lidé odvržence viděti, neobjeví-li se v týnském kostele, a vzdor její výhrůžce, že rozhněvá rodiče i tamějšího faráře, stál Bedřich Schönberg v neděli po tomto hovoru dlouho před tím, než velká započala, v svatomikulášském kostele vedle mramorové kropenky u vchodu. Ale posvátná prostora se svým ušlechtilým sloupovím zaujímala velmi málo Bedřichovu pozornost. Jeho oči byly s horečnou dychtivostí obráceny k vrzajícím dveřím, v nichž se malostranské krásky pořád v četnějších tlupách objevovaly. Více než hodinu stál na svém místě, neslyše ani slova z kázaní ani zvuku z pí-ně, která se pak odzpívala, a již se počal výraz zklamaného očekávání v jeho tváři rozhosťovati; najednou však sebou trhl a v témž okamžení již skrýval ho nejbližší pilíř vcházejícím do dveří. Ku kropence přistoupila dívka v oděvu velmi nuzném, což bylo tím nápadnější, a byl z látek někdy velmi stkvostných a elegantně přistřižen. Přehodivši černý krajkový, na všech místech chatrný závoj — ozdobu to, již tehdáž ještě jen dívky vyšších stavů nosily a nikoli i dcerky městské — odhalila, dotýkajíc se čela svěcenou vodou, obličej krásy skoro andělské. Pravím, že skoro; neb jistý ostrý, ledový výraz promrazívající její ku podivu pravidelné rysy nepřipouštěl, aby se jí bylo výrazu toho úplně přiřklo. Kdyby se byla měla sličnost její v obraze podati, byl by ji jen lepokámen vyznačil. Stkvěla se jako on, oslňovala jako on chladnými třpytícími paprsky slabé oči, vynucovala obdiv; hlubší mysl však neupoutala. Modlitelky okolo kropenky, z největší části malostranské paní kmotry nejchudším třídám náležející, poštuchovaly se posměvavě, zahlednuvše ji, a ukazovaly skoro na ni prstem, jak ve svém hedvábném, vybledlém, ošumělém pláštíku uprostřed kostela mezi množstvím poklekla. Bedřich objevil se znenáhla za pilířem; jeho plamenní zrakové nespustili se po celou mši ani na okamžik s klečící postavy krásné děvy. Než kněz požehnání lidu udělil, byl se tak dalece zpamatoval a osmělil, že se opět na své dřívější místo vedlé kropenky postavil. Tentokráte sice polekaně neuskočil, jak se mu onen spanilý zjev mezi hrnoucím se davem opět přiblížil, ale pokloniv se mu na celém těle se zachvěl. Dívka lhostejně k němu vzhledla, bylo jí patrně cosi obyčejného přijímati úklony mužů, avšak když poznala, kdo ji to pozdravuje, zasvítil se jí v oku blesk divoké radosti. Jaké to zvláštní oko! Bylo modré, lesklé a bodavé, jako kalený hrot ocelové dýky. Její pohnutí trvalo jen mžik; Bedřich ho ani nezpozoroval; viděli jen její ledové pokynutí hlavou a hrdé se odvrácení. Chvilku zůstal jako ohromený útlakem těchto dojmů; pak se vzchopiv, protlačil se jako šílený kostelními dveřmi za ní. Ale opět vázla jeho noha ostýchavě, když několik kroků před sebou její závoj v jasném ranním vzduchu vláti viděl. Zahnula do Ostruhové ulice. Bedřich bojoval patrně tuhý boj, má-li ji následovali; desetkrát hleděl za ní, desetkrát se zas v opačnou stranu obrátil, až se konečně přece váhavým krokem za ní pustil. Ona se ani neohlédla, vznášejíc se jako přelud před ním. Ale ač nebylo v chování mladé sotva sedmnáctileté dívčiny pranic nápadného, ač hustý závoj její obličej skoro neproniknutelně zahaloval a tedy sličnost její pohledy k sobě vábit nemohla: utkvěly přece leckteré oči s podivným výrazem na ní. Tlupa mladých mužů, jí právě v ústrety přicházející, chovala se již dokonce podivně. Mladíci se zastavili a šeptajíce si něco, hleděli s významným úsměvem za ní. Několik obstarožných paní vyhnulo se jí již z daleka, jako by se byly štítily zavaditi o oděv její. Bedřich si těchto podivných znaků dobře povšimnul; zaskřípal pokaždé zuby a znovu mu vázly nohy při těchto patrných osvědčeních opovržení. Ale opět jako by ho byla nějaká neodolatelná moc pudila, držel se její stopy a také se jí dříve nespustil, až dívka v jednom z oněch chudobných domků, na něž byl Pohořelec tehdáž ještě tak bohat, zmizela. Ač byla neděle, zaznívalo z něho cinkání sklenic, zpěv i klení, pusté to ohlasy sprosté zábavy. Bedřich byl tedy plnoletým teď a samostatným; Schönbergové očekávali s napjetím, s kterou asi ze svých kvetoucích sestřenic prsten vymění. V rodině té totiž panoval obyčej, že se údové její dílem z hrdosti, dílem aby se veškeré jmění mezi nimi zachovalo, jen mezi sebou vdávali a ženili. Rodiče ustanovili sňatky mezi sebou, radíce se o nich se staršími z příbuzenstva, a dětem bylo bez odporu poslechnouti. Na obapolnou náklonnost, na shodu mezi povahami nebralo se ani nej menšího ohledu; někdy byly děti již v kolébce zasnoubeny, jen výhody hmotné měly tu platnosti a váhy, láska byla Schönbergovcům směšným snem, zahanbeně v šedé nic před leskem zlata se rozplývajícím. Peníze, peníze: toť byl jediný ideál, za kterým spěli, kterému v srdcích svých oltáře stavěli, klaníce se mu co jedinému bohu svému. Nikomu nepřišlo ani na mysl, že by mohl Bedřich z tohoto posvátného pravidla se vymknouti. Nebylo tedy čemu se diviti, že se celé příbuzenstvo oň trhalo; že ho jeden strýc nad druhého častoval; že ho paní tety pod záminkou, že na svých cestách zajisté již úplně zapomněl, jak to u nich v domě vypadá, od půdy až do sklepa provázely, dávajíce mu samolibě na srozuměnou, že všecken tento vzácný pořádek, jemuž se dobro- srdečné obdivoval, chtěje vlídnost vlídností spláceti, dcery jejich zachovávají; že při těchto návštěvách jeho zardívající se tetky hradbami vlastnoručně zhotoveného pečivá ho obklopovaly, a ubohý Bedřich se zachvíval leknutím při myšlence, sesypou-li se naň tyto hrozebné stěny. Netušil ve své bezúhonnosti, jaké to úklady se za všemi těmi důkazy příbuzenské lásky skrývají; věřil na slovo, že ho mají jen jemu k vůli srdečně rádi; chválil strýcům víno, jímž ho častovali, líbal tetám vděčně ruce za jejich srdečnost, obdivoval se kuchařskému umění svých sestřenic a ... procházel se den co den na Pohořelci před pustým domkem. Dlouho očekávala rodina trpělivě jeho rozhodnutí; ale když měsíc po měsíci míjel, a Bedřich nikde ani nešpetnul a ku každému stejně často a jak se zdálo stejně rád docházel: tu přešla všem všecka trpělivost. Anyt se Bedřichovým rodičům světácké pletky úplně zhnusily, byli udělili radovi právo, aby jim syna oženil; k tomuto znamenitému muži obrátilo se tedy příbuzenstvo, žádajíc ho, aby konečně této neslušné nejistotě konec učinil; neb nikdo z nich nechtěl dcery vdávat, dokud nebyl Bedřich manželku si vyvolil. Rada byl až doposud z chytrosti mlčel a nejednal; popřával synovci v každém ohledu volnosti, nebol věděl, že si ho takto nejjistěji ochočí. Ale slyše se všech stran stesky a reptání nahlédl, že nastal čas k činnosti, a to tím více, že se mu zdál Bedřich po nějaký čas roztržitý a málo k sobě podobný. Při první příležitosti počal po vhodném úvodu s ním rozmluvu o důležitém tom předmětu, ale Bedřich vyslechl pana strýce se všemi znaky sotva tajené nechuti obraceje hovor v jinou stranu. Rada byl tímto neočekávaným chováním nemálo uražen a překvapen a přemýšlel nadarmo, co asi toho příčinou. Tu probíhala Prahu neslýchaná povést, vnikajíc až k jeho sluchu, městským klepům vždy ochotně otevřenému. Mluvilo se, že je Bedřich zasnouben s dívkou nevšedních sice vděků, ale skleslého rodu, zkalené pověsti, lehkomyslného života! Cosi takového bylo mezi Schönbergovi neslýchané! Mladí i staří synové tohoto vznešeného plemene mívali a měli něžných poměrů někdy až na tucty, jak to mezi patricijským mužským světem vždy dobrým tónem bývalo a snad vždy bude, ale předmět takové skryté lásky za choť povýšiti, jí čestného místa nejen v srdci ale i také v životě popřáti, ne — tak dalece se nezapomínal nikdy Schönberg! Vítězství citu nad předsudky nebo, jak to pan rada nazýval, nad slušností, bylo u nich cosi tak neslýchaného, co se tak příkře duchu i směru jejich příčilo, že se pan Jiljí, zaslechnuv tuto zvěst, jen opovržlivě pousmál. Umínil si ale přece, že synovce upozorní, aby své zamilované pletky obratněji ukrýval neb aspoň s osobnostmi méně pověstnými si zahrával než byla slečna Gabriela z Milšic. Bylť sice jinak co diplomat a muž velkého světa proti takovým slabostem velmi shovívav a nejednou se pronesl, že náležejí u mladého šviháka k celku; ale zde nemohl mlčeti: rodina, jíž domnělá nevěsta Bedřichova náležela, byla v městě příliš vykřičena. Plukovník z Milšic, její otec, byl pro špinavý skutek důstojnosti své zbaven a živil se teď pověstnou hernou. Jeho dva. synové sloužili co důstojníci, ale den ode dne se očekávalo, že i oni přinuceni budou, by čestná místa svá složili. V celé armádě jim nebylo rovných brachů, vždy k pití, karbanu a rvačce pohotových, Z počátku dařilo se plukovníkovi dosti mizerně; ale neobyčejná krása vykvétající dcery přivábila znenáhla hejna navštěvovatelů. Za krátký čas bylo módou, dát se pro svůdné oči spanilé Gabriely od bratrů obehrát. Někdy se ale stalo, že se obdivovatel nebezpečné kouzelnice, vida, jak se houfy střibrňáků od něho k jejím příbuzným stěhují, náhle ochladil a opět tolik smyslu pro svět mimo ni nabyl, že si jistých posuňků mezi otcem a syny vyměněných nebo jistých znamínek na kartách povšimnul; ale běda, jestli se tímto vynálezem pochlubil. Na první nedůvěřivé slovíčko byl okamžitě vyzván k zadostučinění; neb Milšicové nedali si pro nic poskvrniti znak, a zdráhal-li se kdo, byl k zadostučinění přinucen. Nejednou barvívala se dlažba na malém dvorku za domkem krví, a nejednou vynesli za tmy ze zadních dvířek do ztracené uličky se otvírajících cosi opatrně v pytel zahaleného, v čem se rozeznati daly obrysy lidské postavy. Ale dvířka do pusté uličky nekonávala vždy tak smutnou službu. Častěji než hrubé, krví zbrocené pěsti bratrovy, otvíraly je něžné prstíčky půvabné sestry tajemné návštěvě. Tak tomu aspoň chtělo několik zvědavých tlachavých sousedek, jimž byl napolo zbořený domek se svými dobrodružnými obyvateli nevyčerpatelným zřídlem pozorování, vyzvídáni a klevet. Jedna z nich, nejvšetečnější a nejsmělejší, která si nebyla obtěžovala, nejčastějšího a nejpozdnějšího navštěvovatele jeho vyčíhati, tvrdila s jistotou, že zahlídla pod jeho pláštěm uniformu a zaslechla cinkot šavle; chtěla na to umříti, že ho i v obličeji poznala, a zašeptala svým přítelkyním do ucha jméno, nad kterým vesměs ztrnuly; nikdy by nebyly za možné měly, že syn z takového domu a k tomu skoro dítě na letech takové má spády. Ale buď si jak buď: kdo Gabrielu viděl, když na rozkaz otcův úkol hospodyně při pustých hodech noc co noc ve vetchém domku na Pohořelci slavených zastávala, považoval zajisté všecky tyto pověsti a zprávy za hanebné lži. Chování mladé dívky bylo vždy odměřené, ba chladné a zůstalo i při nej přepjatějším jí se koření vždy stejné, jako by jí nebylo srdce v ňadrech tlouklo, a ona nebyla slula královnou herny. Arci vyskytli se také všezapírající duchové, kteří právě v této lhostejnosti viděli největší lákadlo prohnané kokety a tak málo v nepřemožitelnou hrdost krásné Gabriely věřili jako sousedka, která zaslechla cinknutí šavle. Dotěravým přítelem byl Bedřich, jenž vše dovedl, jen ne odporovali, jednou k návštěvě herny přinucen. S ošklivostí vešel do špinavého domku s pevným předsevzetím, že první vhodné příležitosti použije, aby z této dusné, v každém ohledu hnusné atmosféry uprchl. Ale vstoupiv na práh začazeného, se sprostou okázalostí zařízeného pokoje, pod jehožto nízkým stropem hustý čpavý kouř jako neproniknutelné mračno se plazil, hledaje nadarmo průchodu, zůstal najednou jako přimražen stáli a zastínil si oči jako náhle nějakým příliš jasným paprskem oslněn. Uprostřed herny opřená o velký, zeleným suknem potažený stůl, na němž se zlaté a stříbrné peníze koulely, stála dívka. Nezkušenému mladíku se srdce zastavilo! Že tolik krásy v jedné postavě slité na světě mešká, to netušil nikdy ani ve svých nej vzletnějších snech. Gabriela dělala, jako by si nového hosta byla ani nepovšimla, a on byl tak dojat, že mu ani nepřipadlo, aby se jí dal uvésti; jejímu zběhlému oku neušel ale účinek její krásy. Neminulo ani pět minut, a již věděla, aniž se zdálo, že se někoho optala, žeť on jeden z mladých Schönbergů, a to nejbohatší z nich, z nejstarší, nejmocnější větve na Staroměstském náměstí sídlící. U Gabriely bylo v témž okamžiku rozhodnuto. Duch této mladé dívky byl neobyčejnými, smutnými okolnostmi, v nichž se vyvinul, daleko nad věk její uzrál a zbystřel; cítila hluboce ponižující ji postavení v domě otcovském. Nedala se marností zaslepiti ni pochlebenstvím klamati v úsudku svém, Čím vlastně jest a čím jednou bude. Již dávno si byla pověděla, proč titíž mužové, kteří se jí doma klaněli, ji na ulici znáti nechtějí; a trpce se jim posmívala, hledali-li sto planých výmluv, aby se z obojetného chování ospravedlnili, nechtějíce ztratiti její přízeň. Podobalo se, zet její život plesem, stálým jen pocitem radosti, ale ve skutečnosti trpěla tajně nedostatkem nejpotřebnějších věcí, neb neuhasitelná žízeň bratrů a otce pohlcovala všecky stkvělé výdělky. Často nemohla krásná Gabriela vyjíti proto, že neměla jiných střevíců než bílé atlasové, a jiných šatů než z růžové dykyty stříbrem vyšívané v kterých se při večerních zábavách stkvěla, a často odnesli věřitelé i ty, a ona si musila na několik dní na nemocnou hráli, až jí je bratří zas nazpět vydobyli neb jiné zjednali. Jiná by se snad byla uspokojila triumfy, které denně stavívala, pro ně na vše ostatní zapomínajíc: ne tak Gabriela. Každým dnem se u ní ozývala hlodavější nespokojenost s osudem, touha po něčem vyšším, lepším, ušlechtilejším. Plakala, tesknila, lomila zoufale rukama ve své mizerné komůrce; činila sta blouznivých slibů, vyslyší-li ji osud a vysvobodí-li ji z kalu, v němž jí jest žiti. Ale vytoužená pomoc váhala k ní se snésti, a tentýž cit, který by se byl zajisté stal spásou její, kdyby se byla se soucitnou duší setkala, ježto by byla pučící zárodky dobra v ní poznala a pravý směr jim vytknula, zavinil, zbujniv, její zkázu. Všecky její vznešenější pudy slily se v jednu vášeň: ctižádost. — Lhostejně vyslechla nadšená vyznání lásky, ohnivé přísahy; dávno se jich byla přesytila, a kdyby jí bratří s ukrutnými výhrůžkami nebyli vždy nařizovali, aby jim hosty hloupou upejpavostí neplašila, nebyla by tajila, jak málo si těchto váží. Její myšlenky měly jinou osu než laškování s muži. Její srdce nezatlouklo při sladkém slově, ale při zpupném hrčení nějaké ekvipáže; její tváře nezaplanuly pod horoucím nějakým pohledem, ale nejživějším ruměncem zahořely, zahlídla-li okolojdoucí dámu v šustícím oděvu, provázenou lokajem. Roztržitě mlčívala při zamilovaném žvastání bohatých hejsků; ale zmínili-li se někdy o svých matkách, sestrách, o způsobech v rodinných domech jejich panujících, tu vyjela náhle ze své netečnosti a poslouchala skoro bez dechu, neunavujíc se v otázkách. Nic ji tak nezajímalo jako popisy těchto kruhů, z nichž měla na vždy vyloučena býti! Ach, jak často si představovala, jaká by to musila býti slast, těmto domýšlivým slečnám a paním se vyrovnati, ne: přezářiti je duchem a krásou! Co by byla za to dala, kdyby se byla mohla na jednu výši s nimi povznésti a pomstiti se jim za vše, co teď ve svém pohanění, trpěla — nebyla by váhala, dát se pekelným mocnostem na věky zapsati za několik roků vítězství a slávy. Neměla jiné naděje než sňatek; ale až posud byla marně doufala, ačkoli jí celá armáda zbožňovatelů u nohou klekala. U jedněch bylo ubezpečování věčné lásky jen frásí; jiní zas, kteří snad poctivěji s ní smýšleli, nezajímali takového postavení, jakého si žádala, anebo byli tak dobře střeženi od svých rodin, že měli ruce vázané; krátce, Gabriele se plány dařiti nechtěly. Tu najednou se objevil v herně Bedřich, a jeho chování vzbudilo v ní přesvědčení, že se tenkráte její touha a to neočekávaně stkvěle vyplní. Co den slýchávala o Schönbergovcích mluviti, jejich vliv ve městě a nesmírné jejich jmění vynášeti. Nikdy nebyla tak pozorná, jako vypravoval-li kdo o hrdém tom rodu, jenž vynikal nádherou nad mnohými šlechtickými v městě meškajícími. Nikdy se jí nezdál její pláštík tak nuzný, jako když ji vedla cesta okolo budovy nějakému Schönbergovi náležející; šla-li po náměstí a pohlédla-li do průjezdu jejich rodinného domu, kde se zlatém třpytící lokajové povalovali, aneb odhrnul-li vítr nahoře u okna záclonu a spatřila-li kus aksamitového čalounu zeď pokrývajícího, aneb paní Schönbergovou v damaškovém županě nad jemnou prací se klonící, nemohla se dojmutím mnohdy ani s místa hnouti. Její zrakové zůstali tak dlouho lpěti na předmětech těch, až ji podivený pohled některého okolojdoucího probudil z čarovného snění. — Zahanbeně spěchala pak domů, aby do sytosti se vyplakala. Gabriela uhodla na první pohled, jaká měkká povaha a citlivé srdce se v krásném jinochu skrývají, a jak hluboce ho ranila. Zachvěla se zpupnou radostí veškerá bytost její. Ale opět opršely její čáky; Bedřich zmizel po několika nesmělých návštěvách, za kterých nebyl si ani troufal ji osloviti. S nepocítěnou až posud záští slyšela, že na delší čas odejel. Proto ten zásvit vášnivý v jejím oku, proto ta hraná lhostejnost, když ho po jeho cestě v kostele zahlídla. Ale málo potěchy věru by poskytl popis nedůstojné hry, kterou s ním teď započala, jak ho dráždila, lákala a zas odstrkovala, aby ho jen tím pevněji upoutala: až jen jejíma očima viděl, jen v jejím smyslu jednal, až v ní miloval trpícího anděla, jehožto nebe samo k němu poukázalo, aby jej za vše odměnil, co život na něm provinil; až tak dalece s ním dospěla, že na vše zapomněl: na staré rodiče, na pyšné ujce, na čest starého domu, v němž byla dlouhá řada paní přísných zásad a ctností vládla — zaklínaje ji konečně na kolenou, aby se stala jeho chotí před oltářem páně. Když si pan rada k svému synovci zajel, aby mu sdělil, jaké to drzé lži si lidé o něm povídají, nenalezl ho doma. Bylo mu od služebnictva trochu ostýchavě praveno, že se teď mladý pán velmi málo doma zdržuje. Vrtě povážlivě hlavou vzkázal mu, aby ho na několik slovíček navštívil, a určil mu pro lepší jistotu den i hodinu. Ale kdo se nedostavil, byl Bedřich. Tu se diplomat přece jen zarazil. Nechat jej, pana ujce a radu, čekat, bylo v rodinných letopisech neslýchané! Za tím muselo přec jen více vězet. Právě o tom přemýšlel, že se asi nezkušená muška pevněji v osidla nebezpečná zapletla, než na počátku si myslel, an se před ním objevil pan Melichar siný jako umrlec, s tváří vztekem a bolestí strašně rozrývanou. Pan rada zůstal jako hromem poražen; než ještě bratr chvějící se rty otevřel, uhodl již, že je Bedřich ztracen, že mu rodiče místo požehnání kletbu udělili k sňatku hanebnému! Nemařil ale čas nevčasným bědováním jako starší bratr jeho; sotva se poněkud zpamatoval, dal okamžitě rodinnou radu svolati. Schönbergové se dostavili soptíce hněvem; mluvili o veřejném protestu; radili se, zdali by se nemohlo odštěpenci otcovské jmění zas odejmouti; a někteří byli pro úřední zakročení, aby byla nevěsta co lehkomyslná osoba z města vypovězena, kterýžto návrh došel souhlasu všech. Byloť uděleno radovi, v jehož hlavě se vylíhl, ihned plnomocenství, aby učinil všecky k tomu kroky. Pan Melichar byl ale tak sláb a dojat, že mohl sotva povstati se sedadla, na které byl vcházeje klesl. Proměna v jeho tazích znepokojovala radu; dal zapřáhnouti a sedl si vedle něho, aby ho domů doprovodil. U Zlaté koruny na Starém městě předjel jeho kočár jiný způsobem velmi nešetrným. Pan rada vykoukl rozhorleně okénkem, jaký to asi odvážlivec v něm sedí; neboť jeho povozu vyhýbal se obyčejně každý jiný: avšak onen již byl tak daleko před ním, že mu možná nebylo rozeznati livrejí sloužících; zahlídl ale, že se zastavuje před Schönbergovským domem. Podivné tušení ho projelo, vzkřikl na kočího, aby práskl do koní a co možná si pospěl. Přišel právě vhod, aby viděl, jak se vrata starého domu před osudným kočárem do kořán otevírají, a Bedřich záře blahem nese v náručí něžnou, zcela v bílý závoj zahalenou postavu nahoru po širokých mramorových schodech. Krásná Gabriela byla tedy na vrcholu všech svých nejvroucnějších přání. Muž její, jehožto láska blouznivá k ní denně vzrůstala, obklopoval ji vším, co lze koupiti zlatém; královna by nebyla pohrdala bydleti v komnatách mladé paní Schönbergové, v její šaty se odívati, jejími šperky se zdobiti; ale podivno, vzdor tomu všemu ochvíval rty mladé ženy málo kdy vlídný úsměv! Jmění najde vždy přátel a pochlebníků; Bedřich shromáždil vybraný kruh okolo zbožňované choti. Ale netrvalo ani měsíc, a již se zdráhala společnost tu u sebe uvita ti. Gabriela znala příliš dobře svět, aby nebyla prohlédla, jaký to druh lidí se k ní lichotí. Jí nešlo o důkazy této běžné úcty, kterou si boháč dobrou tabulí vždy zakoupí; pochlebenství parasitů jí nestačilo. Chtěla skutečně vážena býti, jako na příklad její tchyně, před kterou, jak to v kostele často z povzdálí viděla, každý ochotně ustoupil; chtěla, aby si každý za čest pokládal obcovati s ní jako s ostatními paními Schönbergovského příbuzenstva, které se vždy sterými pozornostmi obklopovaly, ráčily-li se u veřejnosti objevili. Avšak dosud se jí vyhýbaly paní Zachovalé jako dříve, a muži ji přes hněvivé pohledy Bedřichovy měřili rovněž tím výrazem a úsměvem, jako když ještě na Pohořelci přebývala. Ale bohužel tuto žádost nemohl jí Bedřich vyplniti, i kdyby byl chtěl celé své jmění na to obětovali. Minulost se smýti nedala, to cítila Gabriela, roníc krvavé slzy hněvu. Snad by se bylo obecenstvo k ní přece shovívavěji chovalo, kdyby byla rodina, do níž se vetřela, méně přísnosti ukázala. Leč příbuzenstvo Bedřichovo, nemohouc se sňatku jeho již protivili, mstilo se mu zaň největším opovržením. Co byl ženat, přestal pro svou rodinu žiti. Kdo ho potkal, hleděl v jinou stranu, šel mu všemožně z cesty, nikdo ho neoslovil, nepozdravil, nenavštívil, a nevyhnutelné rodinné záležitosti pořádaly se prostředníkem. Mladý muž žil ve vlasti, pod střechou otců svých, několik kroků jen od svých rodičů — jako v cizině u vyhnanství. Pan Melichar šel ve svém hněvu tak daleko, že si po synové sňatku zvláštní schody a zvláštní východ z domu prorazili dal, aby se se zavrženým synem a nenáviděnou chotí jeho nikdy ani náhodou setkati nemusil. V Týně opustili staří manželé dědičnou Schönbergovskou stolici, zakoupivše si jinou co možná od ní vzdálenou, aby jim ani v kostele na blízku být nemusili. Ale snad ještě více než rodiče, pobouřil Bedřichův sňatek starou jeho chůvu. Z prvku posmívala se všem zprávám o jeho poměru k pověstné dívce zrovna jako císařský pan rada, s nímžto náhledy o důstojnosti Schönbergovské rodiny do podrobná sdílela. Byla tak jista, že to nic jiného není než zamilovaná pletka, že se Bedřichovi nikdy o této záležitosti nezmínila; byla by myslila, že ho již pouhým předpokládáním možnosti podobného sňatku nanejvýš urazí. Ale jak se Bedřich nesa svou mladou paní v náručí před ní objevil na prahu téhož pokoje, kde byl vraceje se z cesty své její hovory o blízké jeho svatbě vyslechl s poklidem tak obojetným, že jej považovala za souhlas úplný s jejími náhledy, a jak onu, opojen jsa radostí, na pohovku položil právě na totéž místo, kde tak často v duchu svém nábožnou a ctnostnou jeho hospodyňku seděti viděla, tu zkameněla leknutím, lítostí a nevůlí. Uprchla, než jí ještě ženich zahlídl, vrazila do své komůrky, svázala si své věci a zmizela z domu. Nadarmo vyslal Bedřich, pohřešiv ji, posly do všech úhlů světa za ní; nikde nebylo po ní památky. Zklamal se, kdož se domníval, že mladá žena starý dům osvěží, že mu jejím příchodem nastane konečně ona doba světla, kterou se jeho šedé stěny pořád očekávati zdály; dům se kabonil ještě temněji než kdy před tím. Nikdo by v něm nebyl hledal obydlí dvou novomanželů vsí hojností pozemskou oplývající; nikde důvěrný hovor, veselý ruch, zamilovaný šepot! Lhostejně bloudili zrakové mladé paní po oněch stkvoucích se prostorách, jejichžto nádheře se byla z daleka vždy tak závistivě obdivovala a v nichž byla teď vládkyní neobmezenou: smutně stíhal manžel tyto pohledy, které jeho tvář nikdy láskyplně nehledaly. Jen když se v neděli po jeho boku do Týna na velkou přes náměstí ubírala, následována svým malým pážetem, mladým to mouřenínem, který v stkvostném fantastickém kroji její modlitby za ní nesl, a okolojdoucí bezděčně se stavěli, hledíce závistivě za ní: tu jedině přelítl její tvář výraz marnivého uspokojení, a její oko se zalesklo milostivěji na manžela. Zasloužil si je draze, tyto kratičké zásvity útěchy! Posměch všech, kteří ho dříve ctili, opovržení oněch, jichž lásce se v tak hojné míře těšíval, ale nejvíce nevrlá chladnost ženy, jíž byl vše bez rozvahy obětoval, hlodaly na něm hlouběji než lidé se nadáli, vidouce jeho, nyní ovšem poněkud přibledlou, tvář vždy stejně přívětivou. V hodinách osamělého stesku byla mu jediným paprskem naděje, že snad příchod něžného děcka matčino srdce pro otce zjemní, jejím myšlenkám blahý obrat dá a hněv rodičův jeho obměkčí. Vždyť mu byli v slastnějších dnech, kde i oni o jeho sňatku co o události radostné vypravovali, často pravili, že by je na světě tom smutném a hříšném jedině ještě jen vnuk potěšiti mohl. I podobaloť se konečně, že se chce osud přec jen nad Bedřichem smilovali. Gabrielu naplňovala myšlenka, že ona hrdému rodu dědice darovati má, nevýslovnou vítězoslávou. Z krve té nenáviděné vetřelkyně měl pojíti ten, který se snad měl státi jednou hlavou rodiny, nejpřednějším mezi dětmi úhlavních jejích nepřátel, dědicem jejich starého jména a Jejich proslulosti. Stala se skutečně k muži svému mnohem vlídnější a hovoříc s ním neustále o dítěti, jež potajmu budoucím mstitelem svým nazývala, připravovala tomuto toužebně očekávanému hostu s neobyčejnou pilností malé jeho věno. Nic jí nebylo příliš drahé a stkvostné, a Bedřich blažený, že ji přece něco zajímati počíná, sypal jí plnýma rukama zlata, jen aby každému rozmaru svému vyhověti mohla. Lůžko pro synáčka, s tak horoucí jistotou očekávaného, dala přísně vyvěsti podle kolébky korunního prince, k níž si byla s velkým namáháním vzor zaopatřila. Bylo ale v skutku pochybno, jestli králeviče samého očekávalo prádlo tak stkvostně vyšívané a brabantskými krajkami ozdobené, jako potomka pánů Milšiců, kteří byli, mimochodem řečeno, krátce po sňatku krásné Gabriely, k nesmírnému uspokojení všech matek a milenek, náhle z Prahy zmizeli. Proslýchalo se, že je byla policie tajně v noci vzala a velmi zdvořile přes hranice doprovodila, s prosbou, aby Čechy nikdy více návštěvou svou neoblažovali, je li jim vůbec jejich volnost milá. Nikdo nezvěděl, že tak se stalo následkem velmi pevnou ač patrně ženskou rukou psaného a úřadu tomu zaslaného dopisu, v němž byl život a druh výdělků těchto pánů tak do podrobná a, jak se vyšetřováním dokázalo, takovou znalostí poměrů vylíčen, že si páni úředníci hlavy nad tajemnou a obratnou zasilatelkou lámali, tušíce v ní choť nějaké dobrodruhy těmi z pravé cesty svedené ovce. Nebyli by nikdy na to připadli, že se nachází náš krb podivného psaní v tajném šupleti psacího stolu mladé paní Schönbergové, která se tímto ušlechtilým způsobem chtěla nejen věčně žíznivých pijavic a hanobících ji pokrevních svazků sprostiti, ale i zároveň za všecko, co byla jejich surovostí trpěla, jim konečně se pomstiti. Ale bylo psáno, že se měla mladá Schönbergová ve svých nejsladších nadějích vždy klamati. Místo synáčka tak pevně očekávaného plakala dceruška v pozlacené kolébce vedle její postele. Tato rána přivedla ji skoro na pokraj hrobu; padla v strašlivé křeče, jakmile se hlásek novorozeňátka ozval. Polekaný otec musil na rozkaz lékaře děcko do nejodlehlejší části bytu vzdáliti. Avšak nepominula dráždivost ta ani, když se Gabriela zotavila, a ponejprv zazlil Bedřich své choti popudlivost a horšil se, že se nesnažila, aby ji přemohla. Jak se jen mohla odloučiti od dítěte, které on slze zulíbal radostí a s chvějícím se srdcem co anděla útěchy bohem mu seslaného? I on si byl toužebné mužského dědíte přál; ale co držel dcerušku svou v náručí, zapomněl úplně na tuto touhu; malá děvenka zdála se mu korunou všeho tvorstva. Gabriela uzdravovala se jen velmi zvolna, majíc neustále na mysli ztroskotané své čáky a škodolibou radost, kterou Schönbergovci zajisté nad její pohromou ucítí. Červ tajné neuspokojenosti hlodal pořád více na jejím ctižádostivém srdci; kde byly ty slasti, ta vítězství její krásy a jejího ducha, které byla ve svém novém postavení s jistotou očekávala? Svou zlatou svobodu byla zadala: a co byla za ni vyzískala? Trochu blahobytu po boku nemilovaného muže; nic, pranic více. Její nevrlé rozpoložení mysli ustálilo se v chování vždy nakvašené, a Bedřich, nad jehožto hlavou se bouřka obyčejně spustila, utíkal se pořád častěji ku kolébce své dcerušky, jižto byl dal k dovršení matčina nemilého dojmu po staré paní Schönbergové Judita pokřtiti. Gabriela se chovala, jako by jí děcko ani nenáleželo; Bedřichovi pukalo srdce, když viděl svůj poklad vždy v rukou najatých, bez pečlivého dohledu. Lze si tedy představiti, jaké to břemeno mu spadlo s prsou, když jednou do pokoje své dcerušky vstoupil a starou svou chůvu jako strážného anděla u kolébky spatřil. Kateřina nebyla tak vzdálena, jak její vychovanec mydlil; věděla, co se u něho děje, a co nezvěděla, uhodla. Tušila, že jeho srdce ji volá, a hlasu tomu neodolala ani nenávist k mladé jeho paní. Štkaje klesl pověstný boháč na jediné srdce, které mu věrné zůstalo. Rozuměli si oba, když slzy své mlčky mísili . . . Sedm roků nebylo se ničeho v lůně Schönbergovské rodiny změnilo. Malá Judita nebo Jitka, jak jí otec říkával, zůstala k matčině zlosti jediným otcovským miláčkem; osud zapíral Gabriele tvrdošíjně syna mstitele. Bedřichovi rodiče dařili ještě horlivě kostely, modlili a poctili se co možná ještě horlivěji, ale co nejhorlivěji hněvali se na syna a jeho choť. Vnučku nechtěli ani viděti. Kateřina, použivši svého práva co dlouholetá služebnice, vesla jednou potajmu s nemluvňátkem k nim; ale stará paní zavřela před ní tak neuprositelně dvéře, jak je byla před Bedřichem zavřela, když hledaje smíření přisel ji poprosit, aby byla dítěti jeho kmotrou. I staří páni nemohli ubohé Jitce odpustili, že se místo hocha narodila, a Gabriela klesla, možná-li, ještě hlouběji v jejich očích. Nemalý to zármutek pro pana Melichary a jeho choť: viděti posloupnost svou po mužské straně, hynouti a rodinný dům v nebezpečí. I ostatní příbuzenstvo zůstalo si důsledné. Gabriela znala největší část své nové rodiny jen podle jména; libovali si ustavičně v opovržení k ní. Tabule stíhala u nich tabuli, zábava zábavu, ale nikdy nebyl Bedřich pozván k plesům, jichž středem jindy bývaly Starobylý dům mračil se více než jindy. Avšak jak oko naše po rozvalinách bloudící překvapí stopa svěžího břečťanu na pustých troskách, tak bylo každému žasnouti, že v poušti oněch neutěšených, trapných poměrů cosi tak líbezného se vyvinulo jako malá Jitka. Na ni měl dusný vzduch starého domu tak málo vlivu jako někdy na jejího otce. I dědila do podrobná jeho tvář i povahu, jen že se v ní někdy jevil prostomilý přídech matčiny pánovitosti a neústupnosti. Při vší. měkkosti citu šlo děcko vždy svou vlastní cestou; upouštěla od svých dětských přání, nahlídla-li nemožnost, aby jich dosáhla; ale nikdy od chůvy za to nepřijala náhrady. Žila vůbec se starou chůvou ustavičně v malém boji. Stařena děvčeti s nejlepší vůlí odpustili nemohla, že je dítětem ženy, která ji z domu a ze srdce miláčka jejího vyštvala a teď jen s velkou nelibostí u nich trpěla. Byla k Jitce nevědomky přísnější a nevlídnější než někdy k Bedřichovi, jemuž nyní bylo ustavičně dělati mezi vy chovatelkou a vychovankou soudce. Otci ale bylo děcko, ježto zůstávalo stále cizinkou v matčiných pokojích, dražší nad zřítelnici oka. Kdyby se byl někdo Gabriely tázal, jaké barvy jsou vlasy dceruščiny, zajisté že by byla do nesnáze přišla. Opět zkoušel Bedřich, aby aspoň v tomto ohledu kůru jejího srdce prolomil; ale pouhá již zmínka o Jitce ji tak popudila, že obyčejně hněvivé pokoj opouštěla, a dni minuly, než muže opět slovem poctila. Byl-li Bedřichův sňatek skutečné proviněním na rodině, kráčel mu také trest v zápětí. Gabriela neoplakávala j ž jen sama zbořené své ideály. Tím, že nepřirozenou chladností od sebe odstrkovala, čeho I si žena za největší klenot života vážiti má, učinil Bedřich, náhle příliš hluboký pohled do jejího nitra i strnul nad tím, co tam spatřil. Jak velká byla dříve jeho láska, tak bezedná byla teď jeho zoufalost, shledávajícího víc a více, jak málo Gabriela citů jeho hodna jest a byla. Snažil se na nešťastný svůj klam pozapomenout u dítěte svého, a hle! podobalo se jako by si byla malá Jitka vědoma, co otec postrádá a u ní pohledává. Nebyla by se jiných hraček dotkla, než které on jí přinesl, i kdyby jí byla Kateřina koupila ty nejkrásnější, které v krámech viděla, a sebe více s ní se vadila, že je odmítává. Nepočala si nikdy dříve hráti, dokud otec k ní ráno nevešel, aby jí s políbením podal dobré jitro. Večer zase neusnula nikdy, dokud k její postýlce nepřistoupil, aby se s ní otčenáš pomodlil, a jí křížek neudělal, i kdyby byla měla celou noc probdíti. Jen co jí otec vypravoval, to si pamatovala; a Kateřininy pohádky poslouchala jen proto, že se byly někdy jemu líbívaly, když býval ještě malým hochem. Matky si tak málo všímala, jako tato jí; potkala-li ji někdy na chodbách, šla okolo ní jako okolo soch, které na schodech stály, a o nichž dobře věděla, že k ní mluvit nebudou, aniž od ní nějakého oslovení žádají. Ale všecky perly, jimiž Bedřichovo srdce dítě obsypávalo, nebyly s to, aby ránu ztracené lásky v jeho nitru zacelily. Denně sršely safírové oči jeho manželky hroznější blesky, denně metaly její rubínové rty ostřejší šípy do jeho měkké duše, a denně klonil hlavu hloub k prsům, k nimž dcerušku pořád roztržitěji vinul. Za jednoho nevlídného podzimního večera seděli manželé ve svých chladných, velkolepých pokojích proti sobě, on málomluvnějsí, zamyšlenější, ona jizlivější, hněvivější než obyčejně. Po celé odpůldne byly okolo jejich oken hrčely ekvipáže plné vystrojených dam, právě jako by všecky jí navzdor tuto cestu volily. Císařský pan rada Schönberg sezval dnes stkvélou společnost; Gabriela byla opět vyloučena, zavržena . . . Celá tíže špatného rozmaru mladé paní svalila se na Bedřicha; čím méně se bránil, tím vášnivěji ho vinila; čím byl on temnější, tím rozjitřenější byla ona. Jeho úplné oněmění ji konečně tak podráždilo, že překročivši všecky meze, vyčítala mu jedovatě opovržení jeho rodiny co následek jeho zbabělství, co nedostatek mužnosti, důstojnosti i lásky. Vysmívala se mu, že ani svou vlastní ženu brániti nedovede před nestoudností jiných, a rozplakavši se konečně náruživě se ho tázala, jak se mohl opovážiti se ženit, když jí civ stal tak nešťastný los: život po boku slabocha. Bedřich prudce povstal; skoro se ho zalekla, když se tak náhle před ní vzpřímil a mlčky pohled na ni upřel. Divoká zoufalost z něho na ni vyšlehla; mlčky opustil pokoj. Gabrielu zarazilo mimovolně toto neobyčejné chování; tak nebyl ještě nikdy od ní odešel, a přec mívali dosti krutých půtek mezi sebou. Nadarmo očekávala; on se tento večer více k ní nevracel. Celou noc hořela v jeho ložnici světla, celou noc rozléhaly se po ní kroky jeho. K ránu se ozývalo silné zazvonění. Komorník vešel k pánovi a obdržel rozkaz, aby dal koně osedlati a pušky připraviti, že si vyjede na lov. Nařízení toto bylo rychle vykonáno. Ranní vyjížďka nebyla u mladého Schönberga nic kromobyčejného; často ujížděl takto své půvabné mučitelce; ale večer vždy se vracel desetkrát zamilovanější opět k jejím nohám. Při siném rozbřesku pošmurného podzimního dne vyšvihl se Bedřich na svého hřebce a bledý jako jitro nad Prahou vycházející, s pohledem k zemi sklopeným, vyřítil se ze starého domu, nechávaje dnes ponejprv šedivého podomka ochotně mu otvírajícího bez pozdravu. Tryskem uháněl náměstím, sotva mu stačili sloužící, a brzo zmizel v těžké čpavé mlze po ulicích se vlekoucí. Gabriela byla si své moci nad manželem tak jista, že ani okamžik o tom nepochybovala, že se hned ráno u ní dostaví, aby se s ní smířil. Brával vždy vinu na sebe a odprošoval ji za její hříchy, vykupuje si odpuštění obyčejně nějakým novým stkvostem. Dala se dnes co nejpůvabněji nastrojiti, a čím dále váhal objeviti se, tím pilněji přidávala šperk ku šperku. Vídal to tak rád, vyvyšovala-li svou krásu leskem lepokamů. Dnes chtěla býti spanilejší než jindy. Zamýšlela ho drážditi a mučiti tou svou zlopověstnou krásou, která byla z ušlechtilého mladíka slabou loutku učinila. Vždyť ho musila za včerejší zpupnost potrestati. Viděla patrně, že v něm vzniká zárodek vzpoury proti její nadvládě; ten se musil hned u vzniku potlačiti. Ale marně naň čekala celé dopoledne; on se neukázal, a teprv, když o poledni nanejvýš uražená vzkázala, že k tabuli nepřijde, aby se pro ni na stůl nepokrývalo, dozvěděla se, že pán při prvním úsvitu dne dům opustil, nezanechav zprávy, kdy se vrátí. Gabriela ustrnula. On se vzdálil nejen bez jejího svolení, ale i bez jejího odpuštění, přenechávaje ji netečně nevůli; co se to s ním najednou dělo? Že mu takové chování trpěti nesmí, bylo u ní rozhodnuto; ale jak ho měla dosti citelně za toto neslýchané buřičství potrestati? — Odpoledne jí minulo s olověnou zdlouhavostí; každou chvíli vyskočila, zdálo se jí, že slyší klusot jeho koně: ale pokaždé se klamala, a Bedřich nepřicházel. Jako příkrov položily se husté výpary sychravého večera na město. Dávno byly odzvonily zvony všech pražských kostelů slavný svatvečer, všude se zavíraly již krámy, znenáhla i domy, a konečně uhasla v jednom domě po druhém i poslední večerní světla. Tma rozprostřela své těžké peruti nad oněmělým náměstím, na němž se jen časem pádné kroky noční hlídky odměřeně ozývaly. Tichounce se sypal drobný sníh na dlažbu, a mlčky naň vrhala lampa před obrazem na Schönbergovském domě rudé dlouhé pablesky podobající se stopám prolité krve. Vzdor pozdní hodině nebylo po mladém veliteli starého domu ani památky. Služebnictvo sestrkovalo v čeledníku starostlivě hlavy, tázajíc se mezi sebou, kde pán za tak špatného počasí asi mešká. Nikdy ještě nebyl na lovu tak dlouho prodléval. Znenáhla vpletlo se do jejich hovoru vypočítávání všech možných nešťastných příhod, a jeden se teď nad druhého pamatoval, jaká rozličná zlá znamení se u pánova odjezdu ukazovala, a jaké temné rozpoložení mysli na něm samém znáti bylo. Komorník vstupoval zajisté po desáté nepokojně do pánovy ložnice; přikládal znovu do kamen, nastrčil na svícny nové svíčky místo dohořívajících, prohřál ještě jednou pánův aksamitový župan: jako by byl chtěl všemi těmito pečlivými přípravami jeho příchod urychliti. Rozjitřeně přecházela Gabriela po velké lesknaté jizbě, kde každý její krok v nočním tichu dutý ohlas probudil. Mimovolné si musila pořád připomínati manželův poslední pohled, a hrůza ji obcházela. Chtěla tuto děsnou upomínku zapuditi — marně; nebývala jindy tak citlivá, ale ona se teď pořád hloub v duši její vtírala, súžujíc jí prsa. Začala se báti, nevědouc proč a čeho: úplně nový to u ní pocit! Bledá, zmateným pohledem ohlížela se, zavadil-li její šat o nějaký nábytek; chvěla se při šustu jeho hedvábné látky. Začala se na sebe horšiti, že dětinství podléhá, a aby tento směšný strach jedním rázem přemohla, dala se do zpěvu. Nenapadlo jí ale nic jiného než sloka nějaké pijácké písně, která byla tak často vetchými zděmi jejího domova zatřásala, že se jí byla v paměť vryla. Opět se zachvěla a při prvních tónech umlkla bojácně, zalekši se svého změněného hlasu: byly se jí hrobové zvuky draly ze stísněných ňader. Její rozčilení rostlo každou minutou; trhla sebou jako zastrašené děcko, zavrzla-li podlaha pod její nohou, uhodily-li hodiny. Tu zaplápolala lampa, která velký pokoj duchovitou září mdle osvětlovala, a prskajíc, jako náhlým průvanem uhasla. Gabrielu obestřela najednou tma, krev v ní zledovatěla pověrčivým strachem. Chtěla na komornou zavolali, hlas jí selhal; chtěla zazvoniti, její třesoucí se ruka nenalezla zvonce; chtěla prchnouti, nohy jí vypověděly službu. Tu znenáhla zatemnělá okna objasnila z venčí ostrá zář jako z plápolajících plamenů: temný ruch se ozýval po náměstí, teď před samým domem, teď i v průjezdě na schodech ... a blíže se pořád více a více jejímu pokoji, rozléhal se jako hlasitý pláč, zděšený křik, bědování . . . I rozlítly se náhle dvéře, v nichž se objevil průvod, v jeho středu nosidla a na nich krvavá postava, strašně ozářena doutnajícími pochodněmi v rukou nosičů. Tak se vracel Bedřich. Ubledlým ústům Gabrieliným neuklouzlo ani vzdechnutí, když na smrt raněného manžela před ní postavili. Dlouho hleděla naň, jako by nechápala, co se vůkol ní děje; klesla těžce, jako by bylo i její tělo náhle pružnosti života pozbylo, za nosidla na kolena, a její tvář se zaryla hluboko v zakrvácené podušky, na nichž bledá hlava jeho spočívala. Ani pronikavé vzkřiknutí její tchyně, která přikvapivši na strašlivou zprávu, zoufale na synovo tělo se vrhla, nevytrblo ji z otrnulosti. Ach, jak horoucně zulíbala dnes stará Schönbcrgová chladnoucí čelo zavrženého svého dítěte! Přišly pozdě tyto důkazy mateřského jejího citu! Snad kdyby byla naň dnešní noci takovým láskou a bolestí rozechvěným hlasem „Synu můj!“ zvolala, když sám, bez poklidu po pokoji svém bloudil, snad že by nebyl teď skonávaje před ní ležel . . . Pohnul sice sebou, když palčivé slzy její naň kanuly; ale jeho ztrhaný zrak upíral se na ni beze stopy vědomí. Znovu zaznělo pronikavé vzkřiknutí všeobecným žalem, a stará chůva držíc malou Jitku v náručí klesla jako smyslů zbavená na miláčka svého. Zoufalými, šílenými polibky snažila se zahřívali mu jeho stydnoucí ruce, jako by mu byla mohla takto nový život vdechnouti, a pobízela Jitku divokými posuňky, aby dle jejího příkladu činila. Ale polekané dítě bylo otcovu šíj křečovitě objalo a položivši svou hlavinku na krvavý polštář vedle jeho siné tváře, nespustilo s něho ani na okamžik zděšené své oči. Byl to obraz plný nevýslovného zmatku a bolu; daleko po utichlém náměstí rozléhal se pláč a nářek ze starého domu. Jen pan Melichar se snažil, aby zachoval svou pevnost. Přemlouval se, že jeho syn umříti nemůže, že ho zavolaní lékaři uzdravili musí. K čemu by býval Schönbergem, kdyby mu byl měl syn tak mizerně zahynouti jako každému jinému? Dal si od služebníků, kteří byli Bedřicha provázeli, vypravovali, jakým způsobem se bylo neštěstí přihodilo; ale zachvěl se jako zvadlý na stromě list, když přišli k místu, kde nalezli mladého pána, předcházejícího je v houštině o málo kroků, po ráně z jeho pušky v krvi se brodícího. Domnívali se, že nejspíše větev o kohoutek zavadila a ránu mu prsoma prohnala. Co si ale o této strašlivé události myslila ta, která pořád ještě za marami obličej svůj skrývala, jako by se byla bála, aby ji manželův pohled nezasáhl: zdali jeho smrt také jen nešťastné náhodě přičítala, nikdo o tom nikdy nezvěděl. . . Mezitím byli sjeli se všickni proslulí lékaři, jimiž se Praha vykázati mohla. Přistoupili jeden po druhém ke zkrvácenému tělu, obtěžovali pracně oddychujícího všemožným vyšetřováním; ale jeden po druhém zavrtěl vážně hlavou. „Zde jest bohužel lidské umění u konce,“ pravil jejich senior; „dávno opustil nesmrtelný duch tělesnou schránku svou. Pohyby těla jsou pouze jen automatické; skonávající jest již úplně bez vědomí.“ „Nemýlí se vaše učenost tenkráte poněkud?“ ozval se za lékařem na slovo vzatým ostrý hlas; „jsem sice jen laikem, ale vidím přece patrné stopy vědomí v zraku svého synovce. Vyšetřujte ho prosím ještě přísněji, jsemť jist, že najdete v něm dosti ještě síly a ducha, aby nám poslední vůli svou na jevo dal a vaší pomocí své záležitosti uspořádal.“ Nanejvýš popuzen těmito určitými slovy, v nichž spočíval tajný rozkaz, ohledl se statečný učeň Eskulapův; ale rychle smrštila se jeho nepříliš ohebná postava v přehluboké úkloně. Poznal v smělém řečníku pana radu Schönberga, a kde ten v Praze zahovořil, tam umlkl okamžité kdokolivěk, jsa hnedlinko jeho vzneseného, nepochybného mínění. Lidé si šeptali, a, jak z lecčeho vysvítalo, nikoli bez příčiny, že má tak mocné rámě, že vše, co se mu v Praze jen poněkud znelíbí, okamžité změniti neb odstraniti může, ba že i u vídeňského dvora leccos jinak zařídil, co mu podle choulostivé jeho chuti nebylo. „Není sice pražádné naděje,“ vykoktal s novou úklonou pan doktor, chápaje se opět ruky Bedřichovy, aby žilobití pozoroval; „vašnostin pan synovec jest na kraji hrobu; ale není zas naopak žádné pochybnosti, že by mu tolik schopností nezbývalo, aby ustanovil poslední vůli svou, obzvláště přispěje-li mu vašnost ku pomoci. Opakuji ale, že je největšího spěchu zapotřebí; slábneť každou sekundou.“ „Prosím tedy, aby učení pánové na okamžik odstoupili,“ pokračoval rada, pánovitě po pokoji se rozhlížeje; „musíme se o závět postarati, rodinné poměry toho nanejvýš požadují, aby se každému zmatku předešlo. Po ukončení této smutné povinnosti požádám pak dva z těchto pánů, aby kšaft podepsali co svědkové, že se vše v nejlepším pořádku dle zákonů dělo.“ Lékaři se hluboce uklonili; snad aby ukryli své rozpaky, že se žádný z nich tolika drzosti opříti nedovede neb neosměluje. Ovšem kdyby byli měli jiného odpůrce; ale proti radovi vystoupiti, obzvláště když si něčeho tak zřejmě přál, k tomu by se nebyl nikdo odvážil; každý věděl, že by se odvažoval svou existencí. „A vy, velebný pane,“ obrátil se rada s touže snadností ku knězi, chystajícímu se k márám přikročiti, „račte tyto pány laskavě následovali. Zavolám vás okamžitě, jak budeme u konce.“ „Mně se vidí nanejvýš potřebným aby se umírající především s nebem smířil,“ odvětil kněz důtklivě; „zbude-li mu potom ještě času, ať ho věnuje světským svým záležitostem.“ „Vaše horlivost jest věru vzorná a zasluhuje úplného mého uznání,“ odvětil rada úsečně, a oko jeho bodavé jak oko dravého ptáka přeletělo ironicky tvář kněze; „neopomenu o ní se zmíniti jeho milosti knížeti arcibiskupovi, až mu v těchto dnech pokornou svou návštěvu učiním.“ Kněz poněkud zbledl, ale brzo se vzpamatoval, klaně se radovi tak hluboce a dvorně, jako před tím slavné lékařské kollegium. Porozuměli, co tato zmínka o něm v ústech tak mocného muže znamenala. „Jsem vašnosti již napřed povděčným,“ odpověděl obratně, „a lituji skutečně, že teď není k tomu doba, abych svou uznalost živěji na jevo dal. Nikdo nemůže býti přesvědčenější, že v ničem práva svaté církve obmezovati nehodláte, a protož se také dle vašeho přání vzdaluji.“ „Mé zásady jsou bohudíky v tomto ohledu dosti známy, než aby se o nich teprv mnoho slov Siřití musilo,“ odsekl mu rada hrdě, obraceje se po této kvapné ale významné rozmluvě opět k ostatním: „teď však bych si přál, aby všichni zde přítomní, až na mé bratry Melichara a Antonína, tento pokoj opustili. Jest nejvyšší k tomu čas.“ Tak velký byl vliv jeho, že i v tomto okamžiku všeobecné rozervanosti byl rozkaz ten bez odporu vyplněn. I matka umírajícího poslušně opustila posvátné své místo u lože synova a podporována jsouc bědující Kateřinou vrávorala za ostatními. Ale žádné domluvy, žádné násilí nebylo s to Jitku od otce odtrhnouti. Čas se nemohl déle mařiti, smrt zastírala pořád temnějšími a temnějšími stíny tvář nešťastného muže: musela se tedy dcera na místě ponechati; ale pohled pana ujce, který ji dnes ponejprv spatřil, zvěstoval jí, že si tyto vzdory pamatovati bude. Ačkoli byl rada tak pánovitě tvrdil, že je synovec ještě dostatečně při sobě, aby sám svou poslední vůli projevil, odporovalo přece jeho nynější chování tomu výroku úplně. Zrak jeho probíhal zpytavě pokoj, zdali se v něm žádný nepovolaný svědek neobmeškal, a když se byl přesvědčil, že je slabé osvětlená prostora úplně prázdná, přistoupil kvapně k bratrům a neohlížeje se ani dost málo na synovce počal horlivě: „Myslím, že netřeba, abych vám teprv dlouho rozkládal, že nastala doba rychlého srozumění se a ještě rychlejšího jednání, má*li se konečně tak dlouho šlapaná čest našeho domu opět z prachu pozdvihnouti. Musíme zhotoviti bez odkladu kšaft, jímž dítě a jmění Bedřichovo z tenat této poběhlice vezmeme . . .“ Tu se ale náhle zarazil, mrštiv podezřivě okem po márách, za nimiž to podivně zašustělo, když se byl o poběhlici zmínil. Ale vše zůstalo klidno, i stenání umírajícího bylo umlklo. Pan Melichar zakvílel, místo vší odpovědi hledě vytřeštěným zrakem na syna, který se chystal nesmířený s ním do hrobu vstoupiti. Byl úplně bolestí otupěl, nemaje smyslu pro to, co se kolem něho děje. Tím horlivěji kynul ale setník, který byl s radou na první zprávu o neštěstí okamžité přikvapil. „Ano, ano,“ opakoval poslušně po něm, „teď jest nám i nejrychlejšího srozumění zapotřebí, chceme-li se konečně této poběhlice zprostili.“ Rada přisednul mezitím spěšně k psacímu stolku mladé paní Schönbergové a chopiv se tam slonového péra se zlatým držátkem a vonného aršíku papíru, kteréžto věci se zajisté nikdy takového upotřebení nenadály, počal spěšnou rukou škrtati obyčejnou kšaftní formuli: že totiž Bedřich Schönberg s úplným vědomím a v neobmezené svobodě touto listinou poslední vůli svou ustanovuje, vzývaje k tomu pomoc nejsvětější trojice a svátého patrona. „Především se musíme ale na tom sjednotiti,“ mluvil rada, aby ani okamžik stkvostného času nezmařil, mezi tím co Gabrielino hezké péro v jeho ruce rychle po papíře mu jezdilo, „koho Jitce za poručníka zvolíme, aby nejen jmění její nezištně spravoval, ale i vychování jejímu blahodějný dal směr. Ty, milý Antoníne, neobtěžuješ se rád takovými nevděčnými úlohami —“ (setník svědčil ještě horlivěji hlavou, než obyčejně); „Melichar, co otec závětníkův, tento úkol převzíti nesmí, ostatní příbuzní mají se svými rodinami a záležitostmi plné ruce práce, vzali by s nelibostí nové starosti na sebe; nezbývá tudy, než abych všecku falešnou skromnost mimo sebe pustil a sama sebe v tomto případu nabídl.“ Setník jevil všemožnými posuňky svou spokojenost nad bratrovou obětivostí; ale mezitím pošilhával trochu nesměle na místo, kde synovec jeho ležel. Vzdor setnické své hodnosti přál si potajmu na sto mil býti vzdálen od hrozného obrazu a zajisté by byl prchl, kdyby sám nebyl nahlédl, jak důležitý jest tento okamžik pro celou rodinu. „Jest ale nanejvýš nutné,“ pokračoval rada, čině krátkou přestávku, „aby Jitka, naše malá synovkyně, co nejdřív matčina záhubného vlivu prosta byla; neb dětská mysl jest špatnému příkladu nejpřístupnější. Abych rodině dokázal, jak velice mi leží její zdar na srdci, chci se podrobiti i nepohodlí, že ji do domu svého přijmu, kde jako pravý otec nad jejím vzděláním bdíti chci. Jste-li co přirození zástupci Bedřichovi s tímto mým návrhem spokojeni, nechť tedy zde stojí co první punkt“ . . . „Proti kterému se vdova Bedřicha Schönberga slavně opírá,“ zaznělo určitě a hrdé v tichém pokoji, a za márami vztyčila se Gabriela, bledá jako duch, ale s hrozebným čelem. Setník, tímto neočekávaným zjevem k smrti polekán, klesl na nejbližší sedadlo; pan Melichar ve své zkamenělosti ničeho neviděl, jen rada se pln vzteku vzchopil. Měřili se temně planoucíma očima, jako dva soupeři před bojem na smrt a život. „Jakým právem zde paní zůstala, když jsem nařídil, aby se každý odsud vzdálil?“ soptil rada. „Jakým právem přišel pán do domu mého, když jsem proň nevzkázala?“ tázala se ho tak příkře, jako on jí. „Váš dům?“ rozpálil se rada nejen nad jejími drzými slovy, ale i nad tónem, jímž je pronesla. Takto si nebyl ještě nikdo troufal s ním mluviti. „Zdá se, že vědět nechcete, že my vašich práv neuznáváme, že vás za vetřelkyni považujeme a že také tak s vámi nakládati hodláme?“ „Vy nemáte v této chvíli více nad mým právem rozhodovati; můj muž je mrtev, stojím pod ochranou zákona!“ A aby slovům svým více důrazu dodala, potlačila mocně hrůzu, která mimovolně při pohledu na nebohou oběť ji obcházela; přistoupivši k márám, položila směle ruku na manželova prsa, která se již byla pohybovati přestala. Ale jako by bylo její dotknutí Bedřichu znovu smrtelnou ránu zasadilo, tak násilně to trhlo jeho tělem, sotva že o ně byla zavadila. Údy jeho se křečovitě natáhly, smrtelný chrapot se mu dral z ňader, několik kapek temné krve vystoupilo mu na rty a zbarvilo je lživou barvou života; těžce klesla jeho hlava nazpět... teď teprv skonal. Okamžik panovalo v jizbě děsné ticho; všichni přítomní byli stejně dojati; ale když rada, bledý jako mrtvola, před ním oči pozdvihl, setkal se se škůdným pohledem mladé vdovy, která byla dříve než on pohnutí své setřásla. Tento pohled obživil v něm dvojnásobně všecku zášť. „Ó ještě se nedomnívejte, že jste nad námi zvítězila,“ zvolal hlasem vztekem se třesoucím; „ještě nám zbývá moci dost, abychom vás dali vzhledem na dřívější život váš v nějakém klášteře uvězniti.“ „A aby se rodinná čest tak dlouho v prach šlapaná zas vítězně povznesla,“ posmívala se Gabriela, ale její rty se při tom křečovitě chvěly, „splatím vám službu službou: a poběhlice odevzdá falešníky závětní . . . káznici.“ Nedomluvila: železná pěst stiskla její rameno. „Ještě jedno takové slovo: a veta po vás,“ syčel rada a celé peklo zasvítilo v jeho malém šedém oku; rozdrtím, zničím vás ... vězte, že i já ve svém pádu bych měl ještě dosti k tomu moci! ...“ „Vímť to a proto jsem chtěla také s vámi úplně klidně a rozumně vyjednávat,“ odpověděla mu Gabriela zcela pokojně a zasedla si, jako by o obyčejných přirozených věcech hovořila, vedle něho k psacímu stolku; „a divím se nemálo, že se člověk bez bouřlivých výstupů s mužem tak věhlasných diplomatických vloh srozuměti nemůže.“ Věhlasný diplomat zakoukal se s netajeným a málo diplomatickým podivením na tu opovrženou poběhlici a zahanben se musil v duchu vyznati, že v ní nalezl mistra. Byla mu rovna, jak viděl, ve všem; čím on lidi ovládal a dle libosti vodil. Byla zrovna tak chladná, bezohledná a nestoudná jako slavný státník sám. „Mluvte tedy, čeho si od nás žádáte?“ pravil konečně po dosti dlouhé přestávce, když se byly jejich pohledy neustále křižovaly. Bylo to sice, velmi pokořující proň, že se s ní musil u vyjednávání pustit; ale viděl, že je tato žena všeho schopna. Byla ho na kalném činu zastihla; musil být rád, že sama ruku k urovnání poměrů podávala. „Mluvte rychle,“ připojil, když nepřestávala naň mlčky hleděti, „abychom příliš dlouhým prodléváním venku nemilé podezření nevzbudili.“ Schönbergová se potměšile pousmála; cítila, že se chce rada před ní krýti, čině ji posledními svými slovy spoluvinnicí svou. „Nebude to vinou mou, zdržíme-li se déle než nutno,“ odvětila bodavě; „měla jsem dosti času mezi tím, co vašnost tak mistrně vyjednávala s lékařem a s knězem, jichž svědomitosti jsem se patřičně obdivovala, přemýšleli o budoucnosti své. Mohu vám tedy bez dlouhého otálení pověděli, že vás sice za poručníka dcery své přijímám, ale to jen jedině proto, že vůbec před světem nějakého míti musí: jinak vás ale nehodlám tuze obtěžovati. Správou jmění a dozorstvím na vychování mého dítěte nemusíte drahý svůj čas mařiti; naopak žádám, abyste se mně zavázal, že ode dneška budu v tomto ohledu úplně nezodpovědnou a samostatnou . . . slyšte, pane rado, úplně nezodpovědnou, až do zasnoubení Jitčina. Ale neostýchejte se,“ připojila ironicky, když viděla, že se radův obličej prodlužuje a jeho oči hněvivě jiskří; „nelibí-li se vám návrh můj, nuže volno vám jej zamítnouti. Půjdu a otevřu dvéře, a pak to arci zůstane při našem prvním ustanovení, při klášteře pro poběhlici a pro vašnost . . .“ Rada sebou trhl, jako by ho byla bodla; co měl téct činiti? Jestli se jí opře, pokryje ho hanbou, a jestli její žádosti vyhoví, jaká to proň ztráta! Jaké to sumy by se tu byly daly do sňatku děvčete, jemuž bylo sotva osm roků, shrábnou ti! Mohl snadno vlastní kapitály zdvojnásobnili! Neb pan rada rozuměl špekulacím, a jemu se dařily; a teď se měl najednou všech těchto lákavých vyhlídek vzdáti? Než nebylo pomoci; v této ženě žila duše ďábla. „Buď si tedy,“ pravil konečně, avšak nikoli bez povzdechu, „přijmete-li ale naopak výminky mé.“ Ona naň napjaté pohledla. „První jest, že se okamžitě vzdáte všech svých práv nad dcerou, vstoupíte-li v druhý sňatek.“ Sarkastický úsměv přeletěl její tvář, když hlavu na důkaz svolení sklonila. „Přijímám ji, a ty ostatní?“ „Že se vaše dcera jen dle rodinného obyčeje za jed-' noho ze strýců svých provdá. Abychom se již napřed všemu nemilému nedorozumění uhnuli, ustanovuji svého syna Emanuela za budoucího jejího chotě.“ Zase se Gabriela sarkasticky pousmála; rada se rozpačitě odvrátil a vzal šňupec ze zlaté své piksly, na níž se brilianty okolo podobizny zeměpána v sousvětlí pokoje tak ostře zatřpytily jako Gabrieliny oči. „Slyš, bratříčku,“ ozval se z nenadání setník, který byl až doposud jen němým zaraženým svědkem tohoto výstupu; „což by nemohl Raimund . . . vždyť je starší . . .“ „Právě proto,“ nutil se rada ku chladnokrevnosti, neb bratrovo oživení mu přišlo velmi nevhod; „Raimundovi minulo tuším pětadvacet roků, a Jitka se nemůže před sedmnáctým rekem provdati . . . jinak bych nebyl nikoho jiného . . .“ „Raimund?“ opakovala Schönbergová napjatě, „Raimund se jmenuje váš syn, pane setníku?“ Ale pozorujíc, že rada podezřivě její pohnutí stíhá, připojila lehce: „Jaké to hezké jméno! Svoluji, pane rado, k vašim výminkám; ale jen tenkráte, učiníte-li něco pro tohoto Raimunda, jehožto jméno se mi tak . . .“ Setník se uklonil, ale rada se skutečně rozhorlil. „Nepochopuji věru, jak se v okamžiku tak vážném takovým dětinstvím zaměstnávali můžete; ale takové jsou ženštiny vesměs! Věru, kdybychom nebyli již příliš daleko, zvrhl bych vše, jen abych vás za vaši lehkomyslnost potrestal. Připíši tedy, že umře-li Emanuel, práva jeho na ruku sestřeničinu na Raimunda přejdou, co by se beztoho samo sebou rozumělo.“ „A kdyby Jitka sama... předčasné smrti propadla?“ tázala se Gabriela; ale teď ona rozpačitě své zraky klopila. Rada se na ni ostře podíval. „Tu připadne její jmění rodině, a vám se vykáže pouze roční plat. Totéž se stane, kdyby se Jitka proti našemu usnesení nedůstojné provdala,“ odpověděl chladně a odměřeně; ale jeho oko jako by bylo do jejího nitra vniklo a tam četlo. „Toho se není báti: Schönberg nikdy důstojenství svého nezadá, tím méně Schönbergová,“ odvětila Gabriela posměvavě, aby své nesnáze ukryla a jeho zas bodla; při tom vrhla záštiplný pohled na děvče, které se bylo mezi tímto hnusným vyjednáváním vzpřímilo, upírajíc své velké vyjevené oči takovým výrazem na matku a ujce, jako by bylo pochopilo, oč se zde jedná: že se jeho volnost a srdce mrzce k vůli několika pytlům zlata zašantročuje. „Bývalo tak někdy mezi námi, ale v poslední době se podivné proti tomu pravidlu hřešilo,“ vracel jí rada jizlivě urážku, podávaje jí při tom osudný spis; „nedůstojné sňatky nejsou více neslýchanou výjimkou v našem rodu.“ Gabriela se kousla do pysku, ale neodpověděla: přečetla několikráte bedlivě radou zhotovenou listinu, která měla platiti před světem za Bedřichův kšaft; pak mu ji teprv vrátila, kynouc, aby dvéře otevřel. Služebnictvo se vhrnulo opět do pokoje, na slovo vzatý lékař se podepsal s dvěma svými kolegy s hlubokými úklonami tam, kam jim rada ukázal, kněz udělil bez další námitky tuhému tělu poslední pomazání, a omdlelou odnesli mladou vdovu — vše bylo v nejlepším pořádku! Všecky formy byly přísně zachovány, všech předsudků bylo šetřeno; starobylý dům vracel se od onoho večera zvolna v staré koleje dávných zvyků, z nichž jej bylo vřelé Bedřichovo srdce na několik roků vyšinulo. Bedřich Schönberg pochován byl se vši nádherou, která jeho jménu, jmění a postavení v městě příslušela. Jeho mrtvola se balzamovala a byla po tři dni na parádní posteli vystavena. Všecky pokoje jeho bytu se obestřely černým suknem, všecka zrcadla a malby zahalily se černými závoji, a sta a sta voskových svíček s černými fábory plápolalo v zatemnělém sále, kde stříbrem kovaná rakev na zvýšeném místě stála, jsouc ve dne v noci obklopena množstvím kněžstva, které se střídavě za poklid jeho duše modlilo. Sám kníže arcibiskup vedl ze zvláštní přízně k radovi, svému oddanému ctiteli a, jak se potajmu v městě povídalo, i důvěrnému rádci, průvod pohřební. Celá kapitola pražská, farářové všech kostelův, řeholníci všech řádů, všecka bratrstva a dobročinné ústavy se žactvem všech škol kráčeli za ním, jsouce následováni nepřehledným davem lidstva a nekonečnou řadou vozů, mezi nimiž se mimo kočáry nejvyšší šlechty i stkvělé povozy několika údů dvoru právě v Praze meškajících pozorovaly. Soustrastný šepot prochvíval zástupy lidstva okolo smutečního domu, když se za rakví v pološerém průjezdě, děsně osvětleném fantastickými pablesky nesčíslných pochodní a svíček, objevila uprostřed rodiny mladá vdova, zahalená od hlavy až k patě v smuteční závoje. Opírala se o rámě císařského pana rady, jehožto zrak s tajným uspokojením rozebíral všecku tuto smuteční slávu, která opět dokazovala, na jak vysokém stupni všeobecné vážnosti jeho rodina stojí. Kráčela proti obyčeji pražskému, ženštinám místo v kočářích vykazujícímu, hned za rakví, již přední zastupitelé peněžní aristokracie až k bráně nesli. Podobala se krutým vichrem nalomené růži, když s hlavou hluboce k prsům nakloněnou, bledá jako smrt, při temně kvílících zvucích týnských zvonů se ubírala těsnými staroměstskými ulicemi, nad nimiž se již soumrak rozkládali počínal. Každé oko se bezděčně porosilo pohledem na ni; tak pohnutlivou byla v němé a přece tak výmluvné bolesti. K tomu se trousila ještě pověst mezi obecenstvem, že její malá dceruška, byvši v hrozných psotnících od mrtvoly otcovy odnesena, snad matku opustí, jako on ženu opustil. Nebylo to ale jen její neštěstí, co mladé vdově, až doposud tak nevlídné a přísné, náhle všechněch mysli naklonilo. Projevila v této strašlivé zkoušce, která takořka oči celé Prahy k ní obrátila, tolik pokory, nábožnosti a důstojnosti, že i její úhlavní nepřátelé najednou zahanbeně umlknouti musili, divíce se s ostatními, kde se v mladé Schönbergové tak najednou tyto poklady ctností vzaly, a jak to možná, že tak dlouho zneuznány v ní ležely. Hned druhé ráno po smrti manželově vykonala skutek skoro hrdinský, povážíme-li všecky okolnosti a poměry. Potlačivši svou vlastní bolest, dala se dovésti panem radou k nešťastným rodičům zvěčnělého. Byl to tuhý boj, než jí dovolili, aby jejich kolena objala a jim co náhradu za syna sebe nabídla, slibujíc jim neskonalou oddanost a poslušnost. Rada ji podporoval, a stkvěle se mu podařilo vyvrátili nejisté námitky pana Melichara, který se temně jako na těžký sen na její chování u mrtvoly synovy pamatoval. Co nebyla Gabrielina výmluvnost s to proraziti, to on prorazil přáním, aby se vše obapolně prominulo a zapomnělo, aby se konečně v rodině tak těžce zkoušené mír a svornost uhostily, a všecko pohoršení vymizelo. Kšaft byl, jak se všude vědělo, v posledních okamžicích Bedřichových tak spěšně zhotoven, že se v něm byly jen nejnutnější rodinné záležitosti ustanovily; neobsahoval žádných odkazův ni služebnictvu, ni ústavům veřejným, na které všichni Schönbergové vždy v závětích svých velmi štědře pamatovali. Těžce padla radovi tato myšlenka na srdce, když se z pohnutí posledních hodin zpamatoval. Věděloť se, že on poslední vůli psal, a obával se vším právem, že ho bude obecenstvo viniti, proč na věci tak důležité umírajícího nepřipamatoval. Ale jeho nově uznaná synovkyně ho nad míru překvapila jednáním svým a to tak příjemně a neočekávaně, že jí okamžitě polovičku všech hříchů odpustil. Pravíc, že nechce, aby jen slzy lítosti, nýbrž i slzy vděčnosti manželův příkrov máčely, pojistila všem sluhům nebožtíkovým tak velkomyslné postavení jejich a určila starším tak značný doživotní plat, že by byl Bedřich sotva s tou samou štědrostí jednal. Veřejné ústavy, spolky a tak dále obdařila s toutéž velkomyslností; nejvíce věnovala kostelům a klášterům. Všecken svůj šperk, který nenáležel ke stkvostům rodinným, obětovala obrazům panny Marie; rovněž tak naložila svými bohatými oděvy a stříbrným náčiním, které vesměs v lampy, oltářní, svícny a tak dále přepracovati dala. Konečně i přísahala, že se nikdy v jiný šat oblékati nebude než v roucho vdovské. K dovršení křesťanských svých skutkův ustanovila, že v tu celou dobu, co se mrtvola v domě nacházeti bude, žádný chudý neobdařen odejiti nesmí. Celý den rozdával starý domovník v průjezdu peníze, I celý den peklo a vařilo se v kuchyních přízemních, a na sto sytých žebráků opustilo v nových šatech smuteční dům, chvalořečíce ušlechtilé dobroditelce. S úžasem počítala Praha tisíce, které mladá vdova památce manželově věnovala, a rada počítal v tajnosti též. Jaký tedy div, že se žena před málo ještě dny pro dřívější život opovržená, v proměnlivé mysli lidské, vždy jen povrchně si všímající, najednou co vzácná povaha objevila, jíž jen příležitost scházela, že se vždy co vzor nestkvěla? Až ku bráně doprovodila Schönbergová mrtvolu Bedřichovu; tam byla tato do vozu dána a na panství do rodinné krypty odvezena. Gabriela ji dále nenásledovala, povážlivý stav jejího dítěte tomu nepřipustil. Starostlivě ji obklíčily služky, jimž se jako všem ostatním náhle v jiném světle objevila, když se do svých pokojů vrátila. Ale ač patrně s mdlobami zápasila, nepřijala přece od nich žádné pomoci. Kynula jim způsobem, jemuž nelze se protiviti, aby se vzdálily a ji v pobožnosti nerušily. Ale sotva dozněly jejich kroky v předpokojích, vyskočila s klekátka, na které byla jako bolestí přemožená klesla, a jedním skokem byla u dveří, které na dvojí západ zamkla. Pyšně se teď vztyčila s okem divoce se lesknoucím, a nikdo zajisté z těch, kteří ji před hodinou tak soucitně oplakávali, nebyl by v ní v této chvíli poznal tutéž osobu, která všech účastenství v takové míře vzbuzovala. Vášnivě vztáhnuvši ruce k nebi zajásala: „Tedy přece!“ Jako vítěz po šťastném boji kráčela teď z jednoho pokoje do druhého. Neděsila se všech těch odznaků smrti, které se nebyly ještě uklidily, a když jí sloupek, jímž si na této pouti svítila, dohoříval, rozžala si bez rozmýšlení jednu z voskových svící, až doposud prázdné máry obkličujících. Kdo z věnčí zář její svíčky tak duchovité v zatemnělých oknech starého stavení blouditi viděl uhnul se zajisté pln pověrečného strachu domu, z něhož se byla mrtvola dnes vynesla. Prohlížela si vše, jako by vše dnes ponejprv spatřila. Dnes teprv obdivovala se těmto jizbám s pozlacenými stropy, s nichž velké křišťálové lustry visely, v jejichžto průhledných kapkách se světlo z její ruky vycházející, spanile v purpurových i azurových odstínech lámalo; teď teprv hladila se zalíbením aksamitové záclony u oken a dveří; teprv teď měla pozorný pohled pro všecken tento stkvostný nábytek a smělou rukou strhala se zrcadel černé závoje a hleděla napjatě do nich jako by se byla chtěla pře- svědčiti, že to vskutku ona, která se vší této nádhery co majetku svého zmocňuje. „Teď teprv jsem zde paní!“ zašeptala zastavujíc se před dlouhou oponou splývající se zdi pokoje, jížto se dlouhá řada komnat končila. Chvějící se rukou ji pozdvihla; malá železná dvířka lišící se velmi jednoduchostí svou od přepychu, na němž se byly oči její před tím tak dychtivě pásly, se za ní objevila. S namáháním otočila v jejich zámku ohromný klíčem Vešla do malé, nízké komůrky, bez oken a jiného východu. Mrazivý vzduch ji ovanul ze stěn beze všech ozdob, kde nebylo jiného nábytku mimo jedinou řadu jarmar z temného dříví, těsně vedle sebe stojících. Otevřela jednu z nich; ale ač byla připravena na to, co obsahovati bude, vykřikla přece hlasitě, zastiňujíc si oči. Velké hromady stříbrných a zlatých peněz všech zemí a všech rázů byly v přihrádkách svorně vedle sebe nakupeny a vysílaly k ní blesky skoro oslepující. Rychle a nedbale postavila svíčku na zem a v každém posuňku jevíc hltavost, přiklekla k penězům jako k nějakému božství. Pohřbila svá bílá ramena až k loktům do třpytících se kup; pohled na zlato byl v ní probudil jakési šílení zimniční. Nabrala si vždy plné hrsti dukátů a vyhodivši je co mohla do výšky, naslouchala jako okouzlená zvukům, které spadávajíce vydávaly, a opakovala až k omrzení tuto pošetilou hru. „To všecko je teď moje, výhradně moje,“ šeptala si neustále, když schránku po schránce otvírala a z každé týž zlatý obsah na ni se usmíval ; „teď konečně budu já, ta opovržená poběhlice, jak mne nazývají, užívati, čeho jsi po staletí nalichvilo, nalakotilo, ty plémě zpupné . . . ach, jak se vám všem pomstím! . . .“ Ale najednou se zamlkla a její tvář se zatemnila. „Zapomínám, že je ona nemocna, toto nenáviděné dítě nenáviděného slabocha; lékaři tvrdí, že je v nebezpečenství života . . . můj bože, kdyby mi teď umřela, teď kdy mi je život její platen, nu pak věčně s bohem, vy mé hrdé sny . . . ach, ne, to není možná, ona umříti nesmí, osud neopouští smělých, neopustí tedy i mne . . .“ A Gabriela se mocně odtrhla od divadla tak čarovnou přitažlivostí na ni působícího, rychle zamkla železná dvířka, tolik bohatství tající, a bez dechu dorazila opět do své ložnice. Přistoupivši spěšně k zrcadlu, urovnala si na oděvu a na vlasech, co byla její vášnivá radost v pokladnici z pořádku přivedla, a tak dlouho zkoušela dáti tváři své přiměřeného výrazu, až se jí to konečně podařilo. Jako pohnutlivý obraz trpitelky vstoupila do pokoje svého dítěte. Gabriela bděla po mnoho neděl s obezřivostí nevšední nad svou dceruškou, potácející se na pokraji hrobu. Tím zavdala příčinu k novému podivu, vyvrátivši zároveň stkvěle po městě trousící se pověst, že své dítě hanebně zanedbávala a skoro nenáviděla. Nedovolila nikomu, aby s ní namáhavou úlohu její sdílel, a odstranila i starou Kateřinu, která zlomená událostmi oné strašlivé noci, bez velkého odporu své někdejší sokyni v srdci milovaného vychovance místo strážné u lože dítěte přepustila. Chůva zanesla tak jako rodiče Bedřichovi svůj žal do kostelů, kde jej před oltářem v slzách a modlitbách vylévala, a málo se o to starala co se v pokoji nemocného dítěte děje. Ale navzdor její netečnosti zavírala Gabriela přec velmi úzkostlivě dvéře, aby Jitčino blábolení k žádnému nepovolanému sluchu nevniklo. „Falšíři do káznice, matka do kláštera a Jitka Emanuelovi ... ne Raimundovi!“ křičíválo dítě ve svých horečných záchvatech. Gabriela ztrnula pokaždé, zaslechla-li ozvěnu oné vášnivé rozepře u lože manželova noční ticho kolem ní děsně a hrozivě prochvívati. Byly i okamžiky, kdy nabyla přesvědčení, že jsou tato slova více než výbuchy zimniční, že Jitka úplně pochopila, oč se v onen osudný večer jednalo a jak se bylo nad jejím životem rozhodlo. V takých chvilkách klonila se nad ní se zlověstným pohledem. Co potom, kdyby dítě to, co vidělo, za sen považovati nechtělo, kdyby žvástalo, a některý všetečník jeho slov se uchytil? Rozmýšlela, nemá-li radu o tom zpraviti, co se v duchu Jitčině děje: ale věděla, předobře, že. je všeho schopen, jedná-li se o zachování jeho cti před světem; on by nebyl snesl myšlenku, že spočívá pověst jeho v rukou tohoto slabého tvora ... „On by ji usmrtil,“ pomyslila si pak s hrůzou, „a ona umřít nesmí . . .“ Gabriela se nemodlívala; nebyla k tomu vedena aniž sama toho potřebu v sobě cítila; ale teď, kdy se několikrát za den až do hloubi svých sobeckých útrob zachvěla, že jí dcera smrtí svou tak špatnou proukáže službu jako svým narozením: teď se jí to hnulo v ňadrech a cosi jako modlitba vystoupilo z nich k nebesům. Připomínala jim, co jim byla při smrti manželově věnovala, a žádala teď na nich za odměnu štědrosti své život dcery zoufalým voláním. Jindy zas, když se děcko upokojilo, a naděje ji oživovala, že jí bude zachováno, zahleděla se s podivným výrazem v jeho bledou tvář. Přemítala o budoucnosti, o provedení onoho úmyslu, který byl u mař umírajícího manžela v ní vznikl, a jehožto cíl se pořád určitěji před ni stavěl... Osnovala tajemné, temné plány, které své kořeny pořád hloub v její duši pouštěly; naznačovala si pořád s větší jistotou cestu a prostředky, jak nej bezpečněji dosáhnout, po čem celá její bytost tak dlouho marné prahla: moci a volnosti!... ale při tom počítala napjaté žilobití na žhoucích ručkách nebohého, nesvědomitě v její ruce daného tvora, z něhož si hodlala udělati podnož, aby oné vytoužené výše dosáhla. Její vzdechy byly konečně vyslyšány; horečka pominula znenáhla, blábolení přestalo a upomínka na onen strastiplný večer s ním. Tak se aspoň Gabriele zdálo; neb často opakovala z nenadání a úmyslně u ucha Jitčina ona znepokojující slova, zkoušejíc, pak-li se jimi ona hnusná upomínka neobnoví. Ale děvče zůstalo úplně klidné a nejevilo v ničem, že mu jsou povědoma. „Milostpanina dceruška vyvázla z nebezpečí života,“ pravil lékař, když dítě ponejprv oči s jasným vědomím naň otevřelo; „ale bez vašnostina bezpříkladně obětivého ošetřování by byla ztracena.“ „Díky tobě, bože, žes mne této milosti měl za hodnu,“ vzdychla Gabriela pokrytě; „teď aspoň mohu svému stísněnému srdci v žalu o manžela uleviti — žádná povinnost mi to již nezakazuje.“ „Bylo by ale vašnostinu bděním podkopanému zdraví mnohem prospěšnější, kdybyste si trochu poklidu popřála,“ odvětil lékař pohnutý, jejími něžně a jednoduše pronesenými slovy; „musím milostivou paní bez toho připravili, že na ni čeká ještě úloha obtížná. Smutné divadlo otcovy smrti, neopatrností chůvinou malému děvčeti poskytnuté, působilo strašlivě na její nervy, bude to celé měsíce, snad ještě déle trvati, než se zotaví, a nesmí se ani dost málo namáhali, má-li sesíliti a úplně se pozdravili.“ „Vy tedy myslíte, že nesmí duševně ničeho pracovali, že se nesmí učiti, že nesmí mysliti,“ zvolala Gabriela tak kvapně a radostně, jako by bylo toto nařízení s jakýmsi vroucím tajným přáním v ní se shodovalo. Ale spatřivši udivený výraz na tváři lékařově připojila vážněji: „Těším se z toho, že souhlasíme; i bez vaší rady nebyla bych připustila, aby se Jitčiny útlé síly přepínaly; jsemť ráda, že budete při mně státi, bude-li pan poručník více na ní žádati, než snésti může.“ Lékaře uspokojila tato pravdě podobná odpověď úplné; opustiv hojně odměněn Schönbergovský dům, roztruboval všude obětavost a věrnou příchylnost mladé vdovy k sirotku manželem jí zůstavenému. Když Gabriela nahlédla, že svou dcerušku bezpečně opustili může, odevzdala ji znovu péči staré chůvy, jíž zchytrale všecka dřívější práva nad ní ponechala. Tím smířila i tuto jí dříve tak odpornou mysl, která se k ní již tehdáž poněkud kloniti počínala, když viděla její dobročinné, k oslavení Bedřichovy památky vykonané skutky. Teď teprv oddala se Gabriela, jak to byla lékaři zvěstovala, své dlouho potlačené bolesti o zvěčnělého. Dala si za svou ložnicí zřídili krásné oratorium a tam trávila největší část dne a skoro celou noc v nábožném rozjímání a v trpkých slzách — tak totiž pravila, a celý dům tomu uvěřil. Ale kdo by byl vnikl do onoho tajemného prostoru, v němž vždy opatrně se zamykala, byl by se přesvědčil, že se docela něčím jiným zaměstnává než modlitbami za pokoj manželovy duše, než pláčem nad ztrátou jeho. Klekátko před oltářem se proměnilo v psací stůl, na němž konala studie o směnkovém právě a vedení knih; oltář sám tvořil dvéře tajného archivu, kde vše ukládala, co jen její oči vidět směly. Každý den si dala zavolat starého kasíra, je až ji musil zasvětiti v tajnosti obchodní; všecky jeho nitky chtěla ve svých rukou spojití, nechtěla jen panovati, chtěla skutečně vládnouti. Tímtéž směrem se brala při správě statkův; jí se musilo vše předložiti, a co ona neprozkoumala a nepotvrdila, to se také nesmělo vykonati. Úřadníci a služebníci Schönbergovští, zvyklí jemné vládě Bedřichově, byli velmi nemile překvapeni tímto neočekávaným obratem. Byli se domnívali, že jim slabá ruka ženy ještě více povolí, a teď najednou žádala se od nich největší správnost a činnost. Jak se vyskytla ta nejmenší nedbalost v kterémkoli oboru, hned si jí Gabriela povšimla, a vinník obdržel důtku velmi citlivou. Opakovala-li se, byla pokutována okamžitým propuštěním ze služby. Ale vše se dělo s takovou spravedlivou určitostí a při tom s takovým přídechem lidskosti, že si nikdo ani hlasu svého proti soudu tak přísnému pozdvihnouti netroufal. Tato přísnost ale nesla dobré ovoce; obchod kvetl, a statky vynášely skoro o třetinu více než za živobytí, mladého pána. „Že mne má přítomnost ducha tenkráte tak zrádně opustila, když se tato ďábelská žena jako strašidlo za marami vztyčila!“ vzdychal si pan rada někdy v tajnosti, vida její energické jednání a příznivý jeho výsledek; „zrovna tak bych to byl zavedl jako ona. Ta poběhlice shrábne peněz za těch deset let nezodpovědné vlády nad dceřiným jměním, a nikdo nesmí ani muknout; je kšaftem kryta. Ale ani okamžik déle jí Jitku nenechám; jak jí vyprší sedmnáctý rok, v tentýž ještě den se musí státi Emanuelovou chotí.“ Ale jak negalantním býval rada ve svých monologách ku krásné své neteři, tak zdvořilé bylo jeho chování se k ní. Jeho rodina neznajíc pohnutku tohoto náhlého smíření, nemohla přijít samým úžasem k sobě. Vždyť přece jindy neoplýval snášelivostí, trpělivostí a jak se všecky ty ostatní ctnosti křesťanské jmenují, které teď jevil k té nenáviděné vetřelkyni, jejímužto přijetí do rodinného kruhu on vždy nejvášnivěji odporoval! Každou neděli k ní přijížděl v galle s dvěma premovanými lokaji za kočárem. Přicházel, aby se jí, jak to jeho poručnická hodnost před světem požadovala, pozeptal, v čem jest jí jeho služeb zapotřebí. Když k ní ponejprv přijel, skřípal zuby nad tímto neslýchaným pokořením; ale k svému velkému překvapení byl přijat od budoucí tchyně svého syna s takovou nenucenou uhlazeností, že se vedle ní okamžitě jako doma cítil; a při tom ho obklopovala onou malichernou etiketou, které tak nerad pohřešoval. Mohl na ní oči nechati samým podivením. — I když návštěvy své opakoval, nepronesena nikdy ta nejmenší narážka na jejich svár ni na jeho pohromu; chovala se zrovna tak, jako by se byla závět v nejlepším pořádku zhotovila. Někdy se zdál radovi výstup u mrtvoly synovcovy ohyzdným snem; jaký to rozdíl mezi onou drzou necitlivou ženou, která při posledním vzdechnutí manželové jiné myšlenky neměla, než jak by lakotnost svou ukojila, a touto důstojnou bytostí, která se s dětinskou pokorou při každém podniknutí o jeho mínění tázala! Nebylo-li právě podle její chuti, vždy tak obratně je obešla, že si přec myslil, že vůli jeho plní, i když právě proti jeho nařízení jednávala. Z počátku si byl řekl, že to není žena, že to démon jakýsi, a teď byl na nejlepší cestě, změniti tuto větu v opačný smysl. „Toť anděl, to není žádná žena!“ myslíval si, když služebník obě křídla do jejích pokojů před ním rozevřel a uctivě ustoupiv zvolal: „Jeho milost pan rada!“ a ona se ze svého místa vzchopila a krásná jako Eva, pyšná jako císařovna mu několik kroků vstříc udělala, vracejíc mu úklony tak svědomitě a odměřeně, jak on jí je podle přísných požadavků onoho věku skládal. Ani za celý svět by si nebyl přál, aby ho s méně okolky přijala, ač ji často za to prosil; ale Gabriela ho byla již na dno duše prohlédla a při každé jeho návštěvě překvapila ho novými tahy zvláštní grácie. „Nikdo, kdo vidí, s jakým taktem se Gabriela teď pohybuje, by neřekl, v jakém pelechu vyrostla; chová se skoro tak, jako by byla rodem Schönbergova. V té šlechtické krvi spočívají přec nepopiratelně vznešené vlohy, které jen potřebují vhodné příležitosti, aby se vyvinuly. Musím jí za touto příčinou prominouti, proudila-li jí někdy tato krev trochu bujněji v žilách, než se to s našimi přísnými pojmy o slušnosti srovnává.“ Takové výroky pronášíval teď pan rada velmi zhusta s rozličnými změnami, a jeho poukazování na toto malounké „z“, jímž so Gabriela honosívala, a kterému se zpupní patriciové ještě před rokem tak kruté posmívali, když je kdosi za přednost u ní považoval, bylo tak nápadné, že v tom musilo patrně ještě cos jiného vězeti než pouhá snaha, aby ji v očích příbuzenstva povznesl a jí vydobyl v rodině onoho postaveni, po kterém dychtila, a které jí dle práva co Bedřichově vdově také náleželo.                                       Schönbergové ušklibujíce se při těchto chvalozpěvích nemálo, nepovšimli si této zvláštnosti pro mrzutost, kterou pociťovali, jsouce teď nuceni obcovati s osobou, o níž dosud jinak mezi sebou nemluvili než co o vyvrheli pohlaví svého. Ale netroufali si, aby se mu byli zjevně protivili; nebyli by to ani dovedli, i kdyby byli chtěli. Reptali tak dlouho potajmu, až se jako obyčejné unavili a konečně i v tom ohledu jeho vlivu podlehli, poslušně o tom přemítajíce, není-li skutečně šlechtictví dosti lesklou rouškou, aby přikrylo pokalený život. I Bedřichovi rodiče snášeli se se snachou jen k vůli radovi a těžce to nesli, že se její přítomnosti zbaviti nemohou, nechtějí-li na sebe uvaliti výčitku nesrovnalosti. Gabriela to věděla, jak jest jim nepříjemnou, a nic se nevyrovnalo vychytralosti, jíž s nimi zacházela. Celý čas, který v oratoriu svém netrávila, náležel jim. S trpělivostí nevyrovnanou sdílela jejich nábožná cvičení, předčítala jim svaté knihy, bavila je hovorem; ale jak dlouho to trvalo, než jednou zaslechla nevrlé: „Díky, paní dcero, nežádáme, abyste se k vůli nám namáhala. Zůstaňte jen při svém zaměstnání!“ „Jen se zdráhejte,“ těšila se Gabriela, když cítila, že je trpělivost její u konce, „však já si vás přece okolo prstu otočím, jako celý váš nejapný rod s radou v čele.“ Mezi tím, co se Gabriela volně, ale tím neohroženěji za vytknutým si cílem pouštěla, podnikajíc němý, tajemný, ale tím neuprositelnější boj, probouzela se Jitka znenáhla k životu. Nemoc její ustupovala nad míru zdlouhavě; na několik jasných okamžiků následovaly zas celé dni v polospánku ztrávené. V tomto stavu jí minula celá zima. Ležela v téže komnatě, kterou byl otec její co hoch a jinoch obýval a jíž si byl tak toužebně připomínal, když se co mladý velitel domu do svého stkvostného bytu přestěhovati musil. Byl ji co novorozeňátko jako do nějakého asylu sem odnášíval, když její hlásek matce nové křeče působil; zde ji také vychovati hodlal, neb tento pokojík byl nejpřívětivější koutek v celém stavení. Jediné špičaté vysoké okno zastiňovala v zimě mříž ze štíhlých hnědých větví a v létě svěží záclona lupenů dvou lip, které, spojivše své ratolesti právě před oknem, dole na dvoře nad šplouchající kašnou se klonily. Tak jako stářím shrbený kmet, jehožto trpkým zkušením zoranou tvář nikdy pablesk úsměvu neobjasňuje, přece v nějakém zákoutí své paměti upomínku na mladost skrývá; tak skrýval pošmurný dům Schönbergovců v směsici svých zčernalých zdí, smutných dvorů a šerých průchodů toto zelené místečko. Ale jak se byl tento kousek boží přírody do chladného zajetí pyšného domu dostal? Byl to snad poslední zbytek oné proslulé zahrady, v níž se jednou rozvíjely karafiáty a tulipány, z nichž jedna sazenička sta a ještě více zlatých stála, a na jejímž místě byli Schönbergové, když bláznivá tato vášeň z módy vyšla, a oni svými pestrými záhony ni obdivu ni závisti více nevzbuzovali, nové křídlo domu vestavěli? Nebo byly tyto stromy snad ještě tytéž, které byl zakladatel rodu, onen vesnický hoch, vlastnoručně vsadil, aby mu připomínaly poesii jeho mladost ochvívající? Zpomína! si při jemné písni vody do kamenného koryta kašny řinoucí, při šelestu útlého nad ní listí na chudobný domov v horách, na staré rodiče, na nevinné hry s bratry? Nebo zaplanula již tehdáž, když v jejich stínu odpočíval, před duševním jeho zrakem stkvělá budoucnost očekávající jeho potomstvo: tušil, že ho zapře, až na poctivé jeho jméno? Nikdo to více v domě nevěděl, nikdo se více o to nestaral; jen Bedřich byl staré stromy miloval a lásku svou přenesl na dítě své, které s nimi mluvívalo a hrávalo jako s milými druhy. Bylo to v prvních dnech jara. Pěnkavky snášely na hnízdo na lipách se houpající; bílý motýl se kolébal mezi mlaďounkým lupením, a nějaká příliš horlivá včela bzučela tak hlasitě a nevrle venku před otevřeným oknem, že ještě na stromech žádných květů nenalézá, až to Jitku probudilo. Zpřímila se ponejprv po tolika měsících sama v posteli a hleděla s úsměchem na okřídlenou bručalku. „Hle, já chodím po prstech, abych panenku neprobudila, a ona zde zatím sedí rovná jako svíčka a kouká jako sysel,“ ozval se najednou za Jitkou jízlivý hlas, a Kateřina v hluboký smutek oděná přistoupila k její postýlce. Dívka podiveně na ni hleděla, a mdlý úsměv uhasí, na bledé hubené její tváři. Přejela si ručkou čelo, jako by si byla chtěla na něco vzpomenouti, co mělo souviset s tímto černým oděvem a temnou tváří; ale zavrtěla mrzutě hlavou — ještě to nešlo. Chůva byla o deset let sestárla; co ji bylo dítě na­posledy očima nemocí nezastřenýma spatřilo. Ale nejen co do vzezření, i co do chování poznávala jen stěží starou svou dozorkyni. Byla se s ní dosti vadívala, nechtěla-li ji na slovo poslechnouti; ale tak tvrdě a jízlivě nebyla nikdy k ní mluvila jako dnes. „Neškareď se tak na mne,“ pravila Jitka vzdorně, „pak mi tu tak do uší nekřič, jinak bych musila na tebe žalovati.“ „Vizte to škvrně“ volala chůva zlostně, „což mi ne­chce poroučet? Svému rozkazování a žalování si hezky od­vykneš, drahoušku, máme-li býti dobrými přáteli. Co bylo, není víc; ty musíš teď poslouchat, to si pamatuj!“ „A co bylo a co není více?“ tázal se otcův roz­mazlený miláček s tímtéž rozmarným tónem, jakým jindy hovoříval, věda, že mu všecko projde; ale slova mu od­umřela najednou na rtech, a jeho obličej se pokryl znovu barvou smrti. Ve dveřích se objevila postava tak jako chůva od hlavy až k patě v černém rouše, byla to Gabriela upírající na dítě pohled, jímž jakási strašná upomínka v něm obživlo. Najednou slyšela Jitka bědování, viděla krev a slzy, sinou tvář, jiskřící se oči, vášnivé posuňky; slyšela ohavná slova, ale rysy tohoto děsného obrazu nevystoupily určitě. Vše splynulo v jednu temnou směsici barev a zvuků, pak v pocit nesmírně trapný, jemuž jména dáti nemohla, nedovedla. Gabriela přistoupila kvapně k své dceři, nikoliv chladně a pohrdlivě jako jindy, nýbrž něžně, láskyplně. Přisedla k jejímu loži a falešná ústa jí přetékala radostí a vděčností, že jí nebe opět dítě navrátilo. Objala Jitku ponejprv ve svém životě ramenoma svýma, vtisknouc jí políbeni na čelo. Políbení to projelo slabému dítěti všemi žilami; a jako by se skrytý v něm jed najednou vyzradil a moc svou vysršel, klesla Jitka matčinýma rtoma dotknutá beze smyslů nazpět do svých podušek. Horečka se vrátila, a děvče stonalo znovu mnoho neděl. Když Jitka znovu oči otevřela a opět obrátila k stromům, na nichž jichž malounká ptačátka z hnízd zobáčky své vystrkovala, nesedla si více v posteli, aby se na prostomilý, míruplný obrázek s dětským zalíbením pousmála; a když Kateřina pozorujíc, že bdí, jako onehdy k ni přistoupila, nehrozila jí více, že si na její urputnost stěžovati bude, ač si chůva tak ostře jako před tím na ni vyjela. Velké slzy ji kanuly po lících; již si byla vzpomněla, „proč to více není, co bylo!" Již věděla, že tatínek nikdy více k jejímu lůžku nepřistoupí, aby jí křížek udělal, aniž se ji více zastane, bude-li jí Kateřina přezdívati svéhlavých a neposlušných. Již věděla, že ho daleko od ní do země zakopali. Nepohnutě, němě zůstala ležet, neodpovídajíc Kateřině, když se jí tázala, jestli se lépe čiti; ale sotva se objevila matka ve dveřích, tu oživla náhle, a rychle se skrčila pod své podušky: nejen aby onen strašlivý, při jejím pohledu opět v ní se probouzející dojem zaplašila, ale aby též opětnému objetí ušla. „Vždyť jsem nebožtíkovi vždy říkávala, že to dítě zkazí," bědovala Kateřina, nepochopivši, co v Jitce se děje; „teď se i vzpírá, vlastní matce úctu vzdáti. S chutí bych běžela pro metlu, abych je lepším způsobům přiučila, jen kdyby nebylo nemocné!“ „Kateřino, což zapomínáš, že to dítě Bedřichovo, s nímž k vůli mně takto zacházeti bys chtěla?" napomínala ji Gabriela s něžnou výčitkou, tváříc se, jako by se slz udržeti nemohla. „Právě že je to Bedřichovo dítě,“ horlila Kateřina jejími falešnými slzami ještě více proti Jitce popuzená, „nesmějí se mu takové rozmary trpět. Však jí je bohdá vyženu!“ Nejspíše že Kateřina přes pokrytecké domluvy velitelky své předsevzetí uskutečnila; neb od té doby nepohnula Jitka sebou, když matka k ní vešla, aby se o stavu jejího zdraví přesvědčila. A když ji políbiti chtěla, necouvla, ale zamhouřila při tom oči jako k smrti odsouzený očekávající ránu meče katova. Úmrtí Bedřichovo bylo Kateřinou tak krůtě zatřáslo, že toho nejen zdraví její ale i mysl hluboce pocítila; její nekonečný žal kalil jí nejen oči, ale i ducha a srdce. Nepovažovala a nemilovala Jitku co náhradu, již jí tu Bedřich za sebe zůstavil, nýbrž dívka nebohá budila v ní stále trapnou jen upomínku na ony blažené doby, kdy se vesele za svým kvetoucím svěřencem honívala, a povaha její denně více se ztrpčovala myšlenkou, že veškeré radosti její v hrobě spočívají. „Což jsi nemohl, o bože, místo něho k sobě povolali tohoto bídného tvora, který, mé tušení mne zajisté neklame, Schönbergovský rod nikdy neozdobí a neoslaví!“ vzdychala pro sebe, viděla-li, že se Jitka jako stín s místa na místo plazí. Děvčátko se bylo strašlivě spadlo; jako duchu se mu svítily velké temné oči ve špičaté tváři, těkajíce nepokojně s jednoho místa na druhé, s jednoho předmětu k druhému. Podezřivě se dotýkalo všech věcí; otcova smrt byla vůkol něho vše tak nápadně proměnila, ba obrátila, že ve své nevinnosti zkoušelo, zdaliž i předměty je obklopující vlastností svých předešlých nepozbyly. Ale Jitka přesvědčila se brzo, že byly méně proměnlivý než srdce lidská; její panny ukazovaly jí touž vlídnou tvář, její knihy tytéž veselé malby, a malý ozdobný její stoleček, při němž se byla s tatínkem učívala, podepíral i teď její unavenou hlavu tak ochotně jako tehdáž. když ji naň položila, aby laskavému tomu otci, jí tolikero pěkných věcí vypravujícímu, lépe v dobrotivou tvář viděla. Jak smutné zdálo se jí teď vše, co ji obkličovalo, vzdor tomu, že slunce svítilo a ptáčkové štěbetali jako kdy jindy. Nelíbilo se jí ani dost málo již v tomto přívětivém pokojíku, kde se jindy tolik nasmála, tolik nadováděla. Byla si přece myslila, že tatínek ten velký kámen, co prý nad jeho hrobem ležel, pozdvihne a k ní se vrátí; ale když Kateřina ji začata i biti, a on se neobjevil, aby ji bránil: tu konečně pochopila, že ho již nikdy neuvidí. Plaše zalézala do nejtemnějších koutků a tam produmávala celé hodiny, vyhýbajíc se úzkostlivě každému styku s lidmi, ale hlavně se svými příbuznými, jichž se skoro urážlivě stranila. Spokojeně usmívala se Gabriela, zpozorovala-li, jak dítě samota vyhledává, jak podivínsky si počíná. Ale každé společnosti se Jitka přece jen neštítila. Kateřině bylo uloženo, aby vedla svou svěřenkyni každý den na ranní do Týna. Vyplnila tento úkol tím svědomitěji, že svíčková v témž kostele byla její důvěrnou přítelkyní, s níž si přede mší nejlépe poklepnout mohla. Takovýchto okamžiků, kdy se dozorkyně její v hovor zabrala, používala Jitka velmi obratně; vyklouzla vždy ven z kostela a vrátila se k ní, jakmile zaslechla zvonek u sa­kristie, počátek mše oznamující. Kradla se do polotemného průjezdu před kostelem a tam se choulila mezi ty staré a mladé mrzáky a nuzáky, jako by mezi ně náležela; a nejednou se vztáhla k ní milosrdná ruka nějaké ranní modlitelky, aby i ji obdařila. Pozorovala tyto nebohé vyvržence lidské společnosti se soucitnou napjatostí. „Proč jste tak smutni? Umřel vám také tatínek? A proč zde stojíte, proč nemáte tak pěkné šaty, jako ostatní lidé? Proto že jste chudí? Pánbůh že to nechce? Ne, to není pravda, pánbůh to zajisté chce, tatínek mně vždy pravíval, že je bůh lepší než všichni lidé dohromady, a kdyby mi Kateřina dovolila a za to mne nebila, darovala bych vám všechen svůj oděv. Ne, musí v tom něco jiného býti.“ A Jitka se jala o tom přemýšleti, co asi toho příčinou, že je tolik smutných lidí na světě, a proč není aspoň každý bohatý, třeba veselým býti nemohl. „Nu, paní dcero,“ pravila jednou stará paní Schönbergová s nejjízlivějším přízvukem, „Jitka se sbírá, jak slyším; čím pak se zaměstnává?“ „Lékař mi radil, jak věděti ráčíte, abych ji nenamáhala,“ odvětila Gabriela mírně; ale obočí její se bezděčně hněvivé stáhlo — tušila, co následovati bude. „Což je trochu šití, pletení a modlení jakési namáhání?“ odsekla jí tchyně; „můj syn mi arci žádného práva nepřiřknul, abych se vychování jeho dcery ujmouti směla; ale považuji za povinnost svou, abych vás upozornila, že není pro děvče nic horšího, než naučí li se zahálet. Lépe věru pro matku, hledí-li takovému ničemnému mazánku do hrobu; dočká se na něm jen žalosti a hanby. Mámť vůbec za to, že nemůžeme dosti nad našimi dětmi bditi; přijmou tak snadno rodičům odporné a záhubné zásady. Vyčítáme si teď velmi trpce, že jsme Bedřicha cizímu vlivu příliš zůstavili. Kdybychom byli opatrnější bývali, nebyli bychom se zajisté na něm tolik . . . nemilého dočkali.“ Gabriela spolkla mlčky hořkou tuto pilulku. „Však já vám ji brzo vyrvu,“ myslila si, nemálo popuzena touto neočekávanou překážkou, která v jejích plá­nech tolik zmařiti hrozila. „Vy mně tak snadno nezatarasíte cestu k mému cíli!“ — Ale nahlas prosila paní tchyni, aby ji radou a zkušeností osvítiti ráčila: dovolí-li, že jí Jitku hned zejtra ráno přivede — nechť nad ní rozhodne, zdali její zdraví skutečně již poněkud jakési namáhání snese. „Pro pána krále, co se to zas s těmito šaty stalo!“ vzkřikla Kateřina polekaně, přebírajíc se druhý den po tomto rozhovoru v šatnici své svěřenkyně, aby ji k ná­vštěvě u starých pánů slušně vystrojila; „jak dlouho tomu,  co to děvče najednou všechen oděv odložili musilo, že byl náhle jedna skvrna, a teď je zrovna takový! — Myslila jsem tenkráte, že se vtáhla vlhkost ze stěny do jarmary a tak že přišly šaty ku zkáze, ale teď stojí na ruku ode zdi! Sama všecko žehlím, ukládám, vyndávám, nikdo sem takořka nevkročí, abych si myslit mohla, že mně to udělala nějaká závistivá služka naschvál! Co se to tedy děje! Ale hle, co to vidím? Tam stojí láhev na inkoust prázdna — nikdo jiný šaty nezkazil, a to naschvál, než ty, Jitko...“ A Kateřina spráskla v spravedlivém hněvu a úžasu ruce nad hlavou. Jitka se trochu zachvěla při výbuchu chůviny zlosti; ale byla jejímu věčnému hubování příliš uvykla, než aby mu byla mnoho pozornosti věnovala. Právě se byl prodral houštinou stromů bledý papi sek slunce do pokoje, a Jitka vylezla z temného koutka, kde obyčejně zamyšleně sedávala, i položila se zádumčivým zalíbením hlavu na stěnu, kam se upíral, zamhouřivši unavené oči. „Tak, místo co bys mne prošiti měla, abych ti tvůj nezpůsob odpustila a před paní matkou zamlčela,“ pokračovala v zlosti stařena, která by se byla asi ráda vyhnula výčitce, že na svou vychovanku ne dosti dohlíží (což bylo ostatně pravda, neb celý den proklimávala u kamen vedle svého černého kocoura, přenechávajíc Jitku úplně samu sobě); „místo abys pokání činila a napravení svého hříchu slíbila, jdeš a vzdoruješ Nu dobře, mně jedno, povedu tě tedy dnes k paní babičce v tomto domácím obleku a až se mne optá, proč tě tak nedbale ustrojenou předvádím, řeknu jí zrovna, že jsi sobě naschvál všecky šaty potřís­nila, abys jen k ní přijít nemohla. Ba povím Jí ještě více, vyzradím jí, že se celému vzácnému příbuzenstvu a nejvíce své paní matce jako ohni vyhýbáš.“ Dítě sebou trhlo a přejelo si rukou čelo. „Aha, chytla jsem tě,“ zasmála se stařena trpce; Jen sebou škubej, škubej; já ti přece pravdu zahudu, nevděčnice! Ty ani nevíš, jak tě bůh miloval, že tě postavil do rodiny tak vznešené, která má všude na vrchu a již se celá Praha koří. Denně bys mu měla na kolenou za tuto milost děkovati. Ale ty nejen že to nenahlížíš. ty se místo toho v hříšné zaslepenosti přidržuješ nejsprostší luzy! Bůh všemohoucí ví, co tě k ní vábí. Ve společnosti svých pánů ujců — to mlčíš zarytě, ale sotva spatříš nějakého otrhánka, rozváže se ti jazyk, a kde o nějakém tvém groši neb mlsu nevím, ten mu také strčíš. Můj bože, jak docela jiný byl tvůj nebožtík otec! kde je ta jeho přívětivost, ta jeho zdvořilost! Jak mne celá rodina chválila, dokud byl malý, za jeho zdvořilost a mravnost! Ten se nedal pobízeti, aby paním tetám ruce líbal a úklony skládal; ten mně nedělal hanbu jako ty, svéhlavá! A jak dobročinný byl k chudině! Ta ho vynášela až do nebe a přece mu ani jednou nepřipadlo, aby mezi ni zasedl a s ní se špinil. Byl jí dobro dincem, ale nikoli bratrem. Co by asi řekl, kdyby viděl, jak ty si počínáš; v hrobě se musí nad tebou obrátiti!“ Blesk vzdoru a bolesti vyletěl z očí Jitčiných při těchto bezcitných slovech; ale ústa její opovržlivě mlčela. „Děkuji bohu,“ hučela Kateřina dále, neb byla li jednou v proudu, nezastavila se tak brzo, „že tě chce stará paní vzíti trochu na paškál. Tvá paní matka je ušlechtilá duše, ale rozmazluje té Ještě více než nebožtík otec. Ten tě přiměl aspoň k učení; ale ona se tak ukrutně o své kvítko bojí, že té nechá růst, jak právě rosteš. Je ti skoro deset let a ty neumíš ještě ani německy. Jiná děvčata tvého stavu a stáří — ta se stydí a jak! uklouzne-li jim mimo kuchyni české slovíčko. Ale ty se tváříš, jako by to bylo v nejlepším pořádku. Podívej se na dcerušku pana ujce setníka, na slečnu Otilii, ta si mne, když mne na ulici potká, ani nevšimne. Pro nic jiného, milá Kateřino, říká mi pak soukromě, než že by mně to bylo hanba, kdyby mne někdo s tebou česky mluvit slyšel, a ty německy neumíš. To víš: každý na mne hledí. Schönbergová musí svého jednání opatrně dbáti, aby nevznikly o ni nějaké mrzuté řeči. — Podle té bys mohla si vzít příklad; ta si umí hodit hlavičkou, ta ví, co se na ni patří a sluší, a přec nebude mít ani polovičku toho, co ty jednou dostaneš...“ Snad že by byla chůva ješté celé hodiny tento výklad dále předla, kdyby se jí nebylo ohlásilo, že stará a mladá paní Schönbergová již déle než čtvrt hodiny na dítě čekají. Mrzutě, se sevřenýma rtoma, zakaboněným čelem seděla Gabriela vedle své tchyně, když Jitka chůvou vedena vešla a váhavé k staré paní přistoupila, aby jí ruku políbila; ale když viděla, jakým pohledem tato vnučku svou měří, objevila se v tazích jejích vlídnost a patrné milé uspokojení. „Hle, tu příklad, jak málo si člověk na přednostech tělesných zakládali má,“ pravila stará paní a významným pohledem na snachu, jejížto bujná krása byla asketické mysli její jako sůl v očích. „Vaše děcko nebylo věru ohyzdné, než se roznemohlo, a hle, jak je nemoc proměnila! Je teď skoro škaredé a podle toho, jak dřevěně přede mnou stojí a jak si nemotorně počíná, soudila bych skoro, že nemá příliš mnoho . . . daru ducha svátého.“ Každé jiné matce by snad byla tato tvrdá slova slzy vynutila; ale z Gabrielina oka vyšlehlo tolik sotva utajené radosti, jako tenkráte, když spatřila Bedřicha u kropenky svatomikulášské a tím nabyla jistoty, že jejím tenatům více neuklouzne. Na Jitčin zevnějšek byla nemoc vskutku velmi nepříznivě působila. Nebyl to již otcův zlatohlavý andílek; podobala se teď poupěti mrazem spálenému. Její údy byly nemocí pozbyly vší okrouhlosti a ohebnosti, plet její jindy tak svěží a hlaďounká byla teď přižloutlá jako zvadlý list lilie. Její krásné temnohnědé oči, otcovy to hvězdy, Jejímžto neobyčejně dlouhým řasám se vždy tak obdivoval, nazývaje je zlatými svými paprsky, byty teď zapáleny a chorobně staženy. I pravidelnost jejích rysů vadila jí teď více než prospívala: vystupovaly v její vyhublé tváři s takovou hranatostí a ostrostí, a její husté kučerovité vlasy braly teď na sebe odstíny tak nepříjemně měděné, visíce jí v chumáčích hluboko do čela — že babička jí tuze nekřivdila úsudkem o ní proneseným. Jitka byla teď v skutku ohyzdná. „I mně se náhle podobá, že je mnoho u dcery mé zanedbáno,“ odpověděla Gabriela zkroušeně; „ale doufám, že není ještě vše ztraceno, obzvláště poctí-li mne paní tchyně osvícenou svou radou . . . Ale co to vidím, Kateřino? v jakém to oděvu předvádíš nám Jitku?“ připojila překvapeně, všímajíc si teď teprv, že je děvče v ranním domácím šatě. „Vždyť jsem si to myslila, že za to odnesu,“ ospravedlňovala se chůva polo rozpačitě, polo nevrle; „nikdo zajisté neuvěří, že si Jitka již podruhé své pěknější šaty naschválů potřísnila.“  „Naschvál potřísnila? není možná!“ vzpřímila se stará paní hněvivě; „snad nechceš vlastní neopatrnost takto omlouvati?“ „Nevaďte se s Kateřinou,“ ozval se náhle mocně se chvějící hlas Jitčin, která nemohouc snésti, aby jiný za ni trpěl, násilně se snažila střásti nesnáze a úzkost, v něž ji vždy přítomnost příbuzných uvrhovala; Já jsem si šaty skutečně sama zkazila.“ Matka i babička hleděly s němým úžasem na ni. „A proč?“ vyjela si konečně stará paní. „Proto že v tak krásných šatech chodili nechci, když chodí jiní lidé v hadrech,“ odvětilo dítě pevně a pozdvihlo ponejprv své oči klidné k oběma paním. Stará paní vrhla na snachu svou pohled plný výčitky, jako by říci chtěla: Hle ... tu je již máš, ty pěkné ná­sledky svého vychování! Ale Gabriela ho neviděla; byla se sama plna nepokoje v dítě své zahleděla; kde se v něm vzala tato ráznost, kteroužto by teď již nebyla v zakrně­lém tvoru tom hledala? „Jaký to šťastný nápad od té staré čarodějnice, že to dítě sem povolala/ byla první myšlenka její, když se ze svého nemilého překvapení poněkud vzpa­matovala; „jinak bych nebyla ani poznala, jaké to nebez­pečné zárodky vzpoury dosud ještě v té potměšilce spočívají.“ „Kdo tomu dítěti takové věci do hlavy nasadil?“ tázala se stará Schönbergová přísně, „ponejprv ve svém životě musím ti říci, Kateřino, že jsem s tebou nespokojena. — Mlč,“ velela, když se tato znovu ospravedlnili chtěla; „kdybys byla dítěti vštípila, že je chudoba řízení boží, trest za mrhačství, opilství, lehkomyslnost, že bohabojný člověk nikdy v bídu neupadne, nebyl by tak pošetilý nápad v ní vznikl. Vždyť přece víš, kam nebožtík otec její přišel, že míval také takové vrtochy, které mu nikdo za mládí nevyvrátil, nenapravil... Teď jdi a nech mně dítě zde; musím mu trochu do duše mluviti, večer si můžeš pro ně zas přijít . . .“ „Já zde zůstati nechci“ vzkřiklo dítě, ohlížejíc se úzkostlivě po tom šerém, kapli se podobajícím pokoji, jehožto stěny zakrývaly velké temné obrazy, útrapy několika svátých mučeníkft představující. „Já to ale chci,“ zvolala stařena znovu nanejvýš tímto odporem popuzena, „a ty tedy bez další námitky uposlechneš! . . . rozumíš?“ „Ne, nebudu zde; zde je tma a teskno, a nahoře svítí slunce, nahoře jsou lípy a pěnkavky,“ zaplakala ubohá Jitka, bráníc se zoufale. „A já ti zas pravím, že nemáš nic jiného chtít, než co ti rodiče tvoji poroučejí,“ zavřeštěl sípavý hlas staré Schönbergové, a její ruka se chopila ramene prchajícího dítěte; „věz, že otce tvého veštvala vzpoura proti čtvrtému přikázaní do časného hrobu: bůh ho trestal náhlou smrtí, že nás neposlechl a přidržoval se toho, co jsme zavrhovali, a tobě se rovněž tak povede, budeš-li ho chtíti, jak se podobá, následovati. Ale právě k vůli němu, jenž tě tak tuze miloval jako já jeho, chci tě zachrániti před osudem takovým; vytrestám tě lépe než jeho, nebude se v rodině opakovati, co v ní se dělo světu k pohoršení a nám všem k věčné lítosti a želu: tvé buřičství ti neprojde! A abys si to, co ti teď pravím, na vždy pamatovala, skácejí se ty stromy, jimž k vůli jsi se proti prvnímu rozkazu babiččinu prohřešila, ještě dnes, a ty se musíš zde vedle v pokojíku celý den postit!“ Gabriela sledovala tento výstup s nevýslovnou napjatostí; na jeho výsledku záviselo její rozhodnutí, ponechá-li tchyni dceru. „Milost pro nezkušené děcko mé,“ prosila s pokryteckými slzami, když byla stará paní omámené dítě do vedlejšího pokoje strčila a za ním zamkla. „Nepřicházejte mně s nevčasnou měkkostí, když trnu, jak to s vezdejším a věčným životem vaší dcery dopadne,“ odpověděla jí tato, chvějíc se ještě pořád hněvem; „což nevidíte, jaký to záporný, nebezpečný duch děvčetem tím vládne? Netušíte, co se může z vloh těch vyvinouti záhubného pro nás pro všecky? Zapomínáte, že ona stanouc se chotí Emanuelovou, má býti zakladatelkou nové posloupnosti, pilířem vší u nás ctnosti, vzorem potomkům, pýchou sourodých? — Tato urputnost a svévole v ní musí se tedy záhy zlomit; dcera vaše se musí naučiti poslouchat jako nástroj, ona nesmí jinak jednat a myslit, než jak my jí to předepíšeme — jinak z ní při její povaze nic nebude, a my zahanbeně nad ní zapláčeme jako ... nad otcem jejím!“ Tenkráte necítila Gabriela urážlivou tuto narážku pro potěšení, které tchynino vyznání v ní vzbudilo. „Ona mi dopomůže nevědomky, kam chci, mohu složit ruce v klín,“ chechtala se potichu, ale nahlas ubezpečovala rozčilenou stařenu s takovým výrazem hluboké přesvědčenosti, že s ní náhledy její na vlas sdílí, a klesla ve svém zápalu tak nadšeně před ní na kolena, prosíc, aby ji nebohou vdovu se sirotkem neopouštěla a nevědomosti nezůstavovala, že osud svůj i dítěte svého jen jí v ruce klade: že tchyni také tenkráte úplně obelstila. Mimovolně pustila stařena svou jízlivost mimo a překonána obratným pochlebenstvím počala se s ní raditi, jak by se Jitčino vychování říditi mělo, aby poskytlo žádoucího výsledku. Nikdy neměla pozornější posluchačky, než když počala před snachou teď své pedagogické náhledy vyvinovali. Bylo tehdáž sice již obyčejem, že i měšťanské rodiny vychovatelky z ciziny k dcerám svým povolávaly; ale o této záhubné novotě nechtěla stará paní ani slyšet. Chtěla nade vším sama bdíti, celek sama říditi. K čemu se měla Jitka také řečem, tanci, hudbě priučovati ? Všecky tyto věci byly pro ni samé hladké, okluzké dráhy, vedoucí rovnou cestou do propasti pekelné. Jitka se měla nejen ohledem na slabé zdraví, ale hlavně že to babička za dobré uznala, jen čtení, psaní a trochu počítání přiučiti, toť se rozumí že vedle náboženství a ženských prací. Žádná z předešlých paní Schönbergovských nebyla prý víc uměla, a jak znamenitě byly přece k blahobytu a slávě domu přispěly! Stará paní sama chtěla býti Jitčinou učitelkou v pracích domácích, a zpovědník její, stařičký to kněz z řádu kapucínského, měl jí nejen náboženství, ale i ostatní předměty přednášeli. Kdo jim mohl lépe rozuměti než muž duchem božím nadchnutý? Stanoveno, že se bude Jitka celý den zaměstnávat pod dohlídkou babiččinou, aby vytrvalosti a pilnosti uvykla, a teprv po večerní modlitbě se vraceti pod dohled staré Kateřiny. Gabriela neměla co namítati; i v srdci svém podepsala každý puntík plesajíc. Ku konci pokračovala stará Schönbergová, bezděčně pochvalou své snachy ulahoděná: „Musíme se ještě na tom usnésti, jak dalece máme Jitce obcování s mladšími příbuznými dovoliti. Nutno, abychom si počínali v tomto ohledu velmi pozorlivě; neb nákaza záhubným duchem nového času jest všeobecná, a bohužel, tuším, že již zastihla i dorůstající pokolení našeho rodu. Slyšela jsem od své komorné — nebo prosím vás, co nepřijde mezi služebnictvo! — že se Otilie, dcera to příliš shovívavého švakra setníka, bůh ví jakou náhodou, nejspíše nějakou rozpustilou služkou, tančit naučila, a že tento nezpůsob, kdykoli jen může, provozuje. Také přechovává prý pod svou poduškou velmi nebezpečnou knihu, román nazvanou; ale otec její, kterému jsem nebezpečí to sdělila, nenalezl tam ničeho — a Otilie pokřtila prý mou nikdy neunavenou snahu o zachování rodinné důstojnosti…. vyzvědačstvím! Jen ať toho jednou nepyká! Přislíbila jsem setníkovi, že na jeho děti v kšaftě pamatovati budu, ani je radův Emanuel co ženich nejbohatší dědičky rodiny v znamenitém před nimi prospěchu; ale nechť se mají na pozoru —ještě mohu vše změniti! — V ostatních nevězí mnoho lepšího. Emanuel prý se vyjádřil, když se mu vytkla jeho netečnost ku všem vyšším, ale obzvláště posvátným věcem, že spí přece raději doma v měkké posteli než v kostele při kázaní na tvrdé škamně, a že mu je dýmka jeho úkolem nej vyšším!“ „Bůh ho naprav!“ vzdychla si Gabriela potměšile a nemohouc zdržeti se úsměchu, zakryla si na okamžik tvář. „Nahlížíte podle toho,“ chopila se její tchyně opět slova, „že má výstraha není marná; nesmíme Jitku nikdy samotnou mezi tyto nezbedné děti pouštěti. Jest nám tím více opatrnosti zapotřebí, jelikož se přese vši ostražitost před nimi úplně zatajiti nemohlo, že jest Jitka určena Emanuelovi. Obávám se, aby za touto příčinou mezi nimi nevzniklo nějaké nezpůsobné škádlení, což by se špatně shodovalo s přísným směrem, který si chceme při Jitčině vychování vytknouti. Jsemť vůbec pro to, aby se Jitce, má-li snad již nějaké důmnění, jak se nad ní rozhodlo, tato myšlenka úplně odňala. Přidržujme se dávného chvalitebného obyčeje rodinného a neoznamujme mladým lidem dříve, že budou svoji, než den před ohláškami. Co tomu říkáte, paní dcero? Nezdá se i vám tento způsob mnohem mravnější, než když si pouhé děti na zasnoubené hrají, a jiní takto s nimi nakládají?“ Opět svědčila Gabriela nadšeně! Vždyť jí šel osud sám v osobě tchynině v ústrety! Ano, tak právě, jak to stará paní určovala: nevědomost, odloučenost, vštípení přemrštěných náhledů, obmezených předsudků o povolání ženy a její povinnostech k rodině, k bohu . . . k tomu život bezbarevný, jednotvárný, utiskování všech mladistvých pudů, všech samostatných myšlenek: to bylo vychování, o kterém od manželovy smrti pro Jitku snila, měla-li se tato vyvinouti, jak jí toho bylo pro zdar ošemetných jejích plánů nevyhnutelně potřebí. Ponejprv dnes, že se snacha a tchyně rozešly, jsouce úplně ve svých myslech jedna s druhou spokojeny. Tato rozmluva teprv vtiskla pečeť na jejich smíření; již nebylo jen strojené. Stará Schönbergová hořela nedočkavostí, aby začala lámali vzdornou mysl vnučky, kteráž chtěla patrně více poslouchali své srdce než škrobené zákony rodinné. Ale nebyla to jen, jak si pravila, horlivost pro dobro, co ji k přísnosti a ostražitosti pudilo: nenáviděla v Jitce tak jako Kateřina nevědomky její matku a všecko zlé, co tato svým vetřením se v Bedřichovo srdce na rodinu uvalila. Bylať jí takořka živým pomníkem všech minulých útrap, oné nešťastné doby v slzách, v hanbě a hněvu strávené, a v její dobré úmysly vmísila se bezděčně mstižádost proti nevinnému děcku. Hned druhý den časně ráno poslala si pro svou nynější žačku a chovanku. Mladá dívka vešla s očima pláčem opuchlýma. Lípy byly v skutku na babiččin rozkaz zmizely, a pěnkavky obletujíce dlouho s úzkostlivým pokřikováním skácený domov svůj, zmizely s nimi, aby se nikdy již nenavrátily. Jitčino malé srdce osiřelo úplně. S nitrem překypujícím hořkostí a bolestí klesla na stoličku vedle nohou babiččiných, jí za sídlo vykázanou, a celé týdny minuly, než si zastrašené dítko troufalo očí svých pozdvihnouti k přísné učitelce, ježto nikdy dvakrát nenapomínala, nýbrž hned nemilosrdně pokutovala. Zpovědník staré paní byl pod jejím dozorstvím nastoupil učitelský svůj úřad. Jeho přednášky nebyly vskutku duchem času načichly. U dobrého kmeta otáčelo se ještě slunce okolo země, a hvězdy byly lesklými hřebíky na křišťálové nebes báni, k jejížto bráně choval svátý Petr velké zlaté klíče. Proň nebyla ni věda ni osvěta od dob Mojžíšových žádných pokroků učinila. Bral poetické alegorie bible doslovně, ale za to vykládal nový zákon s takovou ryze evangelickou prostotou, že by byla Jitka zajisté v něm potěchy nalezla, kdyby babička, nepochopivší svým úzkým rozumem a srdcem nižádné velikosti, mu nebyla vykázala za zdroje, z nichž učitel pro žačku čerpal, jen knihy mystického obsahu, jichž temná barvitost ji více než jasnost křesťanského učení poutala. Běda, nenaslouchala-li dívka duši i tělem těmto jí nesrozumitelným větám, jestliže nemohouc jejich ducha nikterakž pochopiti, aspoň zvuky jejich správně neopakovala! Žádný trest nebyl pak dosti přísný a pokořující, aby jí ho nebyla babička uložila za její náboženskou netečnost, jak to nazývala. Ale Jitka znala přece ještě něco strašlivějšího než babiččino železné žezlo. Připravovala-li se stará paní k zpovědi, což se pravidelně každý měsíc stávalo, odesílala Jitku s prací k matce. Gabriela, věrná své roli láskyplné matky, která dítě své rozmazluje, přijala ji vždy s otevřenou náručí přes to, že bývala od tchyně za to plísněna. Ale stokrát raději cítila Jitka na své tváři babiččiny kostnaté ruce než matčiny polibky. Čas nebyl onen podivný, vždy u matčiny přítomnosti ji uchvacující cit hrůzy zmírnil; vždy ještě jí bylo, jako by cosi ukrutného mezi nimi strmělo, co se ničím odstranili nedalo, ba co den ode dne vzrůstalo . . . V matčině pokoji, který se svým vkusem velmi od babiččiných zasmušilých komnat lišil, sedávala Jitka obyčejně u téhož okna, kde růžolící její prateta kdys, než ji mladý lehkomyslný umělec unesl, přidávala, máčíc svou nit při vzpomínce na klášter horoucími slzami. Jitka vzdychávala neméně bolestně, pohybujíc mechanicky svou jehlou neb koulejíc muži svými malými prstíky korále růžence, na němž úlohu svou odříkávala. Ji chystala matka ještě něco horšího než klášter, což počalo dítě přes svou nezkušenost a nevědomost tušiti. Gabriela zaměstnávala se v její přítomnosti obyčejný obchodními záležitostmi, v jichžto správě pořád více a více vynikala; ale ač se zdálo, že nemá pro nic jiného myšlenky, vrhla přece časem tajný, pronikavý pohled na Jitku. Spokojeně si pak řekla, že její tvář pořád více a více výrazu pozbývá, že jsou pohyby její volnější a pohled zahalenější . . . U matky nebývalo tak klidno a mrtvo jako u babičky. Tu vešel knihvedoucí a žádal si panina podpisu, aby se zadala žaloba proti váhavému dlužníkovi; za ním přišel nájemník, prose o prodloužení lhůty k placení, že mu nemožno povinnosti své dostáti; po něm následoval úředník z některého panství, dokazuje, že nemůže býti výnos jeho nikterakž takový, jak si paní přeje, nesníží-li se pracovníkům mzda a tak dále. Gabriela podepsala žalobu; ale pak se tázala dojatě asi desetkrát po sobě, není-li skutečně jiného prostředku. Nájemníkovi oznámila se slzami v očích, že mu dá s krvácejícím srdcem nábytek zabaviti, a úředníkovi vyčítala s hněvem šlechetným krutý jeho návrh. Ihned ale dodala, že příjmy z panství nesmějí býti ztenčeny; nechť si tedy podnikne, co před svým svědomím zodpovídati může! Ano kdyby prý to spravovala jmění vlastní a ne dceřino, počínala by si jinak — pak by ovšem mohla vládnout shovívavě. Ale jak teď věci stály, tu jí prý nebylo lze jinak; jednati než s přísnou určitosti, aby se poručník nedomníval, že jí záleží více na spokojenosti jiných než na prospěchu vlastního dítěte. Jitka hleděla na tyto výstupy trnouc; ale již byla tolik zkušenosti nabyla, že každá přímluva přísnost proti ní zhoršuje a nikomu neprospívá, již uměla mlčet, když ji srdce nejprudčeji napomínalo, aby mluvila — již prznil její bytost znak otroctví. Byla-li Gabriela s dcerou svou sama v pokoji, vytrhla se někdy náhle ze psaní neb počítání a chopivši se její ruky, stáhla ji rychle do svého oratoria, jehožto dvéře ale jako náhodou pootevřeny zůstaly. Nevinná Jitka si nepovšimla, že tato náhlá pobožnost souvisívá s rachocením před domem se dostavujícího kočáru, a že za málo okamžiků obyčejná návštěva vcházívá. Byltě to věru pohnutlivý obraz, zahlídl-li host vstupující v tajemném soumraku pootevřené modlitebnice postavu krásné matky zabalenou rouchem vdovy, jak držíc dcerušku v náručí, modlitbu jí předříkává za poklid zesnulého otce! Jaký to jemný ruměnec rozlil se pak úkladnici po tváři, spatřila-li, že ji někdo pozoruje; jak byla lahoda jejího zjevu ještě vyvýšena dojmem zakrnělého, nepěkného dítěte, které se rychle do nějakého koutku uteklo, jakmile matku někdo z přízně navštívil, a buďto docela nic anebo jen zlomkovitě odpovídalo, ráčila-li je osobnost ta oslovením poctiti. „Mladá Schönbergová je přece jen k politování.“ šeptávali si pak příbuzní mezi sebou; „nedočká se mnoho radosti na své dceři. Je to nejinak, než jako by ji byl chtěl bůh v tom nejmilejším, co má, za všecky různice mezi námi zplozené potrestati. Dítě nemá, jak se zdá, ani nejobyčejnějších schopností; až doposud neumí ještě ani pořádně německy a jak nemotorné je v ručních pracích! Babička si na ně velice stěžuje, nejen však na nedostatečné nadání, nýbrž hlavně na zarytou povahu a tupé pohrdání každým vznešeným zájmem života. Zmínila se vám také o jejím úmyslu, že bude jen v hadrech choditi? Chce matku zarmoutiti a potupiti — není o tom pochybnosti. Dobře, že to není hoch! vyvedla by zajisté ještě horšího než otec její. Musí býti držána jako ve skřipci.“ Někdy zaslechla Jitka takové hovory, jež vyvolala její v skutku neobyčejná plachost a neobratnost v obcování s lidmi; ale nic na ní nevyzradilo, že jest jimi dojata. Takové chování ovšem každého utvrzovalo v mínění, že jest její mysl vskutku neoblomná a zarytá. Jen zazněla-li k ní někdy z náměstí bezstarostná píseň některého chuďasa, protrhla se rouška bezcitné chladnosti tvář její stínící, tu krápaly veliké horoucí kapky na její práci a odnímaly hedvábí toho mála svěžesti, které mu její nedovedné ruce ještě ponechaly. Se srdečným povzdechem uvítala vždy první zvuky svatvečera, věstící jí konečné vysvobození. Celé služebnictvo od prvního až do posledního vcházelo pak k velitelce a postavilo se u dveří v uctivém mlčení do polokruhu. Mladá vdova vstoupila vždy se sklopeným zrakem do jejich středu a otevřevši bibli, předčítala jim z ní, jak to dávný obyčej domu kázal, několik řádků a pokleknuvši pak, pomodlila se s nimi otčenáš a zdrávas. Jak krásná byla v těchto chvílích! každý sluha to cítil, hledě v její nábožným vzletem zaruměnělou tvář, a obdivuje se jí, přeslechl, že měl její hlas tak jako její pohled ostrost a studenost břitvy. Teď teprv se směla Jitka do svého pokoje vraceti; ale každý večer nalézal ji tam smutnější a smutnější. Jindy byly lípy svými zelenými prstíky vábivé na okno klepaly, aby otevřela a s nimi o otci si pohovořila; ale teď byly tyto drahé přítelkyně zmizely, a na ni shlížela protější začouzená zeď, kterou byly jindy vlídně zakrývaly; hrozebně z ní zírala tlama nějaké, okap tvořící předpotopní obludy, jejížto strašlivost Jitku až do spánku pronásledovala. Jednou se ubírala do svého útulku později než obyčejně. Babičku bylo vyšívání její tak málo uspokojilo, že dílo opět rozpárati kázala, a dívka musila je za pokutu po modlitbě znova učiniti. K smrti unavena svou robotou, chopila se mdle kliky u dveří; tu zahučel roztlučeným na chodbě oknem prudký nával větru, vytrhl jí dvéře a uhodil jimi o zeď. Jitka se zalekla. Kateřina dřímávala již v tuto dobu v útulném koutku za kamny vedle černého mazánka; rozmar její býval nesnesitelný, porušil-li jí někdo tento sladký spánek. Tenkráte ale na štěstí neslyšela ničeho, nepohnula sebou; ale kočka vyjela a čerstvým, do pokoje se proudícím vzduchem jako osvěžená, počala se natahovati, záda křiviti a očima blýštěti; najednou zastříkala ušima, a než se Jitka toho nadála, skočila na zemi a jako střela dveřmi ven. Teď se teprv nebohá Jitka zalekla! Kdyby se chůva probudila a pohřešila mazánka, který se nikdy od ní nehnul, jaká to bouřka pak nad ní se strhne! Co počíti? Soumrak rozhosťoval se již na chodbě; nikde se nic v této části domu nehýbalo, bylo ticho a teskno vůkol. Jaká pomoc? Jitka potlačila vši moci vzmáhající se v ni pověrečný strach a pustila se odhodlaně za uprchlicí. Ale kočka letěla jako šíp, sotva že ještě Jitka, spěchajíc za ní, zahlédla, že zmizela na úzkých točitých schůdkách, jimiž se chodba jednou stranou končila. Jitce klesala znovu mysl; byla od otcovy smrti tak přísně hlídána a vězněna, že mimo cestu do matčiných nebo babiččiných pokojů jiných místností v starém rozsáhlém domě neznala; nevěděla ani, kam ji schůdky povedou. Jala se ale přece po nich stoupati, slyšíc kočku pořád před sebou šramotiti, a volala ji bázlivě lichotivými jmény. Ale najednou vázla noha její překvapením. Dostala se na poslední stupeň a před ní se otevřel náhle velký prostor, oddělený od ni jen mříží, v tomto okamžiku pootevřenou. Osamělé místo, kteréž před sebou tak neočekávaně spatřila, podobalo se kusu zašlého světa; bylo naplněno množstvím podivných, v malebném nepořádku rozestavených věcí. Zatemnělá zrcadla, staré zčernalé obrazy, podivně utvořený, pestře ozdobený nábytek, hudební nástroje krásně vykládané a ještě mnoho jiných věci, jež Jitka dnes ponejprv v takové podobě viděla, neznajíc ani jich úkol, stálo zde srovnanlivě vedle sebe. Poslední pablesky světla, vpadající několika ohromnými vikýři, ozařovaly tak plamenně vybledlou tu nádheru, mrtvou tu krásu, jako by jim byly chtěly nový lesk a nový život vdechnouti. Jitka se byla dostala na půdu, kde se schovávalo staré nářadí, kteréž mělo v očích domácích tak málo ceny, že Je ani zámkem před zloději neuzavírali. Ponejprv snad, co otce země kryla, zabuchalo Jitčino srdce radostí; cítila se volnou v zajímavých, zapomenutých těchto místnostech. Strach, který jí byl prsa úžil, spadl s ní jedním rázem, jako když se před zabloudilým v bouřlivé noci znenadání otevře brána domova, okolo níž omámen vichřicí a deštěm obcházel, nevěda, jak jí jest blízek. Ano procházejíc se s dětskou zvědavostí mezi těmito zříceninami dávného věku, pociťovala, jako by mezi nimi byla doma a nikde jinde; všecko ji k sobě vábilo přitažlivostí nepochopitelnou. Kdyby se nebyla sama před sebou styděla, byla by se hned s tím starým, přihnědlým nábytkem do důvěrného hovoru pustila; zdálo se jí, jako by z každého kusu přívětivý pohled na ni zářil, a stísněná duše její se rozehřála v této atmosféře tajemné přízně v míře takové, že rty její, chvějíce se vnitřním záhadným rozčilením, zbožné se dotkly uměle malovaného víka starožitné truhly, aby takto vlídným, zde uzavřeným duchům vděčnost svou projevila za uvítání tiché, tklivé, jen jí srozumitelné. Ale uprostřed bolnosladkého toho rozjímání polekalo ji jakési neobyčejné šustění. Byl to snad nějaký netopýr, který cítil blízký příchod noci a chystaje se na výlet, pružnost křídel svých zkoušel; ale Jitce se zdálo, že to vrzání Kateřininých pantofli. Chopila se rychle kočky, která se jí okolo nohou vinula, vidouc, že na to více nemyslí, aby ji pronásledovala, a spěchala s ní horem pádem přes spádné schůdky nazpět do svého pokoje. Byla se marně lekla; nalezla dvéře u něho dosud jen přivřené a Kateřinu ještě pevně spící. Jitka se vrhla celá ustrojená na svou postel; nebyla teď schopna obyčejného zaměstnání. Její duše byla se ponejprv povznesla na kouzelných perutích poesie a rozechvěla se až do nejtajnějších hlubin políbením jejích kvetoucích úst! Svět ten úzký, špinavý, v němž zakleta byla, jehožto vazby tak bolestně snášela, mizel před ní, a obrazotvornost otevřela před ní do kořán své zlaté brány . . . Ponejprv dnes usnula Jitka s úsměvem na rtech ... Když babička druhé ráno svůj pronikavý pohled na vnučku upřela, zarděla se tato jako hříšnice; myslila, že jí to na očích uvidí, kterak předešlý večer ztrávila. Ale k velkému úžasu nezmínila se tato ani jediným slovem o jejím výletě na půdu, což Jitčinu víru v její vševědoucnost, o níž dosud pevně přesvědčena byla, značně podrylo. Nikdy nebyla Jitka tak málo plísněna jako tento den; práce jí šla skoro zázračně od ruky, a na všecky otázky velebného pána měla jasnou, zvučnou odpověď. Ale jak přišel večer, počala se chvěti; celý den ji byla osvěžovala naděje, že bude dnes onen výlet opakovati, i bála se, aby se před ní žádná neočekávaná překážka nevztyčila. Tázala se neustále v duchu svém úzkostlivě, zdali snad někdo zatím mříž nezavřel, zdali nepřijala matka někam nějaké pozvání, zdali neurčila, aby jela s ní. Ale štěstí jí přálo; matka nejela nikam, babička ji nezdržovala, Kateřina usnula dnes tak pevně jako včera, a dvéře ani dost málo nezavrzly, když se jimi prokrádala. Již přelítla chodbu a schůdky, již stála tak jako včera na půdě se srdcem tlukoucím, se zraky vnitřním pohnutím zaslzenými před mříží . . . otevřenou. Jitka zajásala; klesla na kolena, a její čelo dotklo se zaprášeného prahu; zdálo se postrčenému sirotku, že bůh sám mu otvírá ráj . . . Od onoho večera vracela se den co den v to zapomenuté zákoutí pod střechou s touže tajností a opatrností. Nikdo nezavítal v tuto stranu, nikdo si nepovšiml těchto malých výletů; ni stará ni mladá Schönbergová neměly tušení, že Jitka sní každou noc pod lomenicí místo ve své posteli, a přec měly obě dobře zřízenou policii mezi služebnictvem. Teď měla Jitka přec nač myslit, nač se těšit, když seděla u nohou babiččiných, v tomto strašlivém jako krví malovaném pokoji jejím. A neustále tam snila o svém nalezeném ráji, a více a více se jí podobalo, že vše, co tam vidí, jejím jest vlastnictvím a dáno pod její ochranu. Něžně stírala prach se zasmušilé tváře zrcadel a obrazů; opatrně přišívala tu napolo utrženou portu, tam odpárány zlatý třapec k červeným aksamitovým polštářům nějaké dvoustoleté pohovky. Z počátku jen ostýchavě, pak ale prstem vždy smělejším vyluzovala těm starým loutnám a citerám jemně chvějící se tóny; zdály se jejímu uchu tak rozkošné jako matce zvuky zlata dole v pokladnici Schönbergovské, kterou právě v tutéž dobu pravidelně návštěvovala opakujíc stále: To všecko je teď moje, moje! Nejraději si však prohlížela při purpurovém svitu červánků, při tichých paprscích měsíce hromadu obrazů v koutku složených. Bývalyť předměty největší její pečlivosti. Obzvláště jeden z nich ji k sobě tak velice poutával, že zahleděvši se naň, někdy celé hodiny oka s něho spustit nemohla. Představoval mladou, krásnou dívku v řeholním rouše s věncem z bílých růží na hlavě; v modlitební knize, kterou v ruce držela, bylo vyryto jméno Jertruda. Na té o mladistvé tváři spočíval ale takový přídech zádumčivosti, že srdce Jitčino nad ní soustrastí a láskou skoro pukalo. Přemýšlela často o tom, co tuto nevěstu páně asi hnětlo; vždyť babička vždy říkávala, že se žádné blaho nevyrovná onomu, obětuje-li se člověk tělem a duší spasiteli svému. Proč tedy ony stopy žalu v temnohnědých jeptiščiných očích? Jindy zas, byla-li méně rozpoložena k rozjímání, klonila se Jitka daleko ven z vikýřů, a její prsa vdychovala nadšeně čerstvý večerní vzduch, a její oči ssály s rozkoší velkolepý před ní se rozprostírající obraz večerního nebe. Jaké to moře střech, vížek a věží se to před ní ježilo! Jak se to všecko pnulo k té ruměné světové báni; jak se těch sta a sta oken, lomenic, štítů a makovic třpytilo, loučíc se se sluncem! Jak mezi nimi hořely ty pozlacené sloupy kouře, a kterak se nad nimi zas vlnilo moře, moře to zvuků. I vznášely se ty velebné hlasy zvonů nad Starým městem jako sbor strážných jeho andělův, žehnajících mu v posvátné chvíli svatvečerní . . . Bylo-li povětří obzvláště jasné, zamodraly se v magickém osvětlení letního večera vrcholky středohoří na průzračném obzoru, a Jitčino nitro se naplnilo touhou nikdy nepocítěnou. Hledívala tak napjatě na tyto zjevy neznámého jí světa, že se vlaštovky, hledajíce svá hnízda, její tváře dotýkaly, majíce ji snad za jednu ze soch stojících ve výklencích lomenice. Jaké to sny rodily se pak v jejím nebohém, k nečinnosti odsouzeném mozku! Slyšela na těch horách, jejichžto jemné obrysy tak dychtivě stíhala, ty temné lesy šumět a viděla na temeně jejich bělat se věčný sníh; slyšela to jemné hrkotání studánek skrytých pod mechem fialkami protkaném; viděla ty slunečné paseky poseté neznámými spanilými květinami, a ona se procházela mezi těmito zázraky volná a štastná ... a nebyla sama. Jakási postava ušlechtilá, jejížto tahy rozeznati nemohla, poněvadž ji oslňovala záře přívětivosti z jejího úsměvu k ní proudící, kráčela po jejím boku, a hlas její byl tak sladký a slova tak utěšená! . . . Obrazy tyto, které její fantasie tak horlivě tkala, měly ale málo skutečného základu; sestavila si je částečně z popisů z bible a z vypravování chůvina. Byla-li Kateřina jasnější mysli, vykládala jí často o svém venkovském domovu, o jeho vnadách, a velebný pán byl jí již několikrát ráj do podrobná popisoval. Z vlastního názoru neznala Jitka ni hory ni lesy. Nikdy nekonala procházky mimo město, a podnikla-li babička nějakou pouť na Bílou neb Svatou horu, do Svatomarkytskébo kláštera, na Pankrác a tak dále, tu ji strčili sloužící za ní do kočáru, který se opatrně zavřel a zaclonil, aby k nim vniknouti nemohly ni vzduch ni slunce, jež považovala stará paní za velmi velké škůdce lidského zdraví. Dorazily-li štastné cíle, byla dívka s touž rychlostí vysazena a musila babičku hned následovati, aniž se po vůkolí ohlednouti směla; neb neslušno zevlovali, bylo jí praveno, chystá-li se člověk s bohem mluviti. — Často ponořila se Jitka v tak hluboké snění a toužení, že jaksi z mezí svého já vystupovala. Nevšimla si pak, že noc dávno svou vládu nastoupila, že burácí vítr okolo ní, že lomcuje kamennými svátými ve výklenku, že se cedí teď déšť z těžkých mračen, máčeje její vlas a oděv, že lítají blesky místo hejna ptáků okolo černých věží a kostelních bání, nýbrž slonila se v božském úsměvu oné nepovědomé zářící tváře. Procitla-li konečně a viděla-li, že ji obklopuje půlnoc se všemi hrůzami, tu se stalo z básnířky opět slabé, bojácné děcko; prchala chvějíc se v pověrčivém strachu a promoklá, prostydlá padala do svých podušek, více mrtvá než živá. Netroufala si ani dýchati, očekávajíc každou chvíli, že po ní sáhne ledová ruka nějakého ducha, jemuž byla snad na jeho tiché pouti překážela. Tyto hodiny prožité pod střechou mezi stopami dávných pokolení, v zapomenutí skutečné trapné přítomnosti, v neurčitých ideálech o jakési blaženější budoucnosti vypínající se na troskách jasné minulosti, staly se životním zdrojem mladého sirotka. Lepší Jitčina bytost byla by snad konečně přece zanikla v tomto dusném vzduchu zlovůle, zášti a předsudků, v němž jí bylo dýchati; ale tam nahoře ovanulo ji čerstvé povětří plné naděje; tam střásla na několik hodin svá pouta, tam pracoval její duch, tam se pohybovaly její údy dle libosti a potřeby, tam směla býti, čím ji vlastně příroda udělala, děckem snivým, nadšeným: a nová síla počala proudit jejími žilami. Dojem těchto několika hodin poklidu, volnosti a blaha duševního jevil se na ní tak mocně, že nemohl pronikavé pozornosti její matky ujiti. Stará paní počínala si pořád méně na vnučku stěžovati. Dítě chodilo s pozdviženou hlavou, jeho posuňky byly někdy plné čilosti, někdy se malovala i veselost v jeho očích veselost z čeho? Gabriela si byla přece tak jista, že ze života svého dítěte všecken podnět k veselosti a radosti odstranila! Již se stala skoro nepokojná z této neočekávané změny, kterou nevěděla čemu přičítati; tu udělila tchyně Jitce jednou u její přítomnosti dovolení, že se dříve vzdáliti smí, anať jí hlava bolí. Zásvit netajeného potěšení v oku dítěte matce vyzradil, že asi v této době, kde je sama sobě ponechána, se prýští zřídlo onoho blaha, z něhož pije zdraví a smělost. Znala Kateřinu a její vrtochy příliš dobře, než aby si byla jen myslila, že děvče v její společnosti potěchy požívá. Jsouc přesvědčena, že jí otázky málo prospějí, umínila si, že znepokojující toto tajemství sama vyzví. Lehounce vstoupila jednou, asi hodinu po Jitčině odchodu od babičky, nahoru do dceřina pokoje, kdež nalezla dvéře otevřeny a Kateřinu v náručí spánku, ale po dítěti ani stopy. Kochalo se již nahoře ve svém povětrném stánku, u libozvuku starého spinetu, jemuž malé prsty ty nejvznešenější fantasie vyluzovaly. Ale prsty najednou uvázly na rozladěných klavesích, a oči malé umělkyně se dalece leknutím rozevřely, jako by se bylo náhle před ní strašidlo objevilo. Zvuky se staly jejími zrádci. Matka stála před ní, nemohouc potlačiti ohyzdný posměch z dceřiny nevinné zábavy. Byla si myslila, že přijde na stopu nějakému předčasnému románu. Co měla ona v Jitčině stáří již zbožňovatelů! čím byla ona co čtrnáctileté děvče! Volně vzala Jitku za ruku, ale ponejprv po dráhných letech cítila odpor. „Milost!“ šeptalo děvče mroucím hlasem. „Milost? a proč, blázínku?“ smála se potměšilá žena dobrosrdečně; „že nechci, abys se zde v tomto průvaně k smrti nastydla, což by se zajisté stalo, kdybys ještě déle sem chodila.“ S těmito slovy zavřela mříž a strčila klíč do kapsy. Jitka se vrhla na zemi a dotknuvši se zoufale rtoma zaprášeného prahu, loučila se se svým štěstím. Věděla, že se nebude nikdy směti sem navrátit. Gabriela zmínila se u staré paní se smíchem o tomto výstupu, a tato se rozhorlila tak tuze z neslušné blouznivosti své vnučky, že jí uložila ihned za pokutu, aby dvě ohromná pásma zamotaných nití rozmotala a navila. Proudy světla a líbezných tónů prýštily se z otevřených, ale před zvědavýma očima dlouhými záclonami ukrytých oken jednoho z největších domů v Mostecké ulici. Dům ten, který se pro bohatou výstavnost i prostrannost směle palácem nazývati mohl, býval před stoletími sídlem mocného šlechtického plemene, které pro své účastenství ve vzpouře proti Ferdinandovi II. vlast svou opustiti musilo. Náležel teď Schönbergovcům a po otcově smrti připadl panu Jiljímu Schönbergovi co část jeho dědictví. Pan Jiljí byl od narození svého jediného syna Emanuela vdovcem. Obýval s ním sám první poschodí; byltě dcery svoje, starší bratra, již všecky skvěle vybyl a provdal. V druhém patře bydlel bratr setník s dcerou Otilií, s toutéž, která romány pod svou podušku skrývala a starou paní Schönbergovou, když tato její malé tajnosti vyšpehovala, vyzvědačkou nazvala, což jí, jak víme, přísná ta dáma odpustiti nemohla. Pan setník měl po otci také krásný, velký dům; ale co mu manželka umřela a jeho syn Raimund za svým plukem poodešel za hranice (bylť totiž krátce před Bedřichovou smrtí nadporučíkem jmenován a od té doby ještě domů nezavítal), zastesklo se mu v těch prázdných prostorách, a milerád přijal nabídnutí bratrovo, aby se k němu stěhoval a zděděný dům mu zaprodal. Celá Malá strana byla dnes na nohou a obstupovala zvědavě stavení, do jehožto slavně osvětleného průjezdu hrčel kočár za kočárem. Již se bylo v městě rozneslo, že nesmí měšťanstvo pana radu více mezi své ozdoby počítati. Bylť za neznámé a známé své zásluhy povýšen do šlechtického stavu, což nebylo tehdáž ještě vyznamenáním tak všedním jako za našich dnů. Pan Jiljí byl toto povýšení přijal přes to, že velká část Schönbergovské rodiny, v níž žila ještě stará měšťanská pýcha, pevně očekávala, že tak neučiní; ba trousila se i pověst, že byl sám k dosažení erbu potajmu pracoval a usiloval. Často bylo Schönbergům v dřívějších válečných dobách, kde vláda jejich plných měšců zapotřebí měla, šlechtictví navrženo; ale vždy byli touto odměnou povrhli, odpovídajíce i hrdě, že jsou raději prvními mezi svými spoluměšťany, než posledními v řadě šlechticů. Rada byl první, který se proti této staré rodinné zásadě prohřešil, dávaje tím urážlivqě na jevo, že potřebuje jméno Schönberga ještě jiného lesku, než dávnou občanskou proslulost. Dnes slavil novopečený svobodný pán tuto událost velkou hostinou; proto se tlačilo obecenstvo pod jeho okny, chtějíc aspoň v záblesku nádhery jeho se sloniti. Svobodný pan Schönberg, jehožto ale vždy mezi čtyřma očima ze starého zvyku jako dříve jmenovati budeme, ačkoli by nám nebyl snad nikdy tuto chybu proti etiketě odpustil, přijímal ve svých zářících sálech s tváří co možná důstojnou a odměřenou přání svých zpřízněncův. Choval se jako by považoval svoje povýšení za cosi zcela přirozeného a obyčejného; ale bezděčně zasvítila pokaždé z jeho oka ukojená samolibost, když kráčel novému hostu vstříc, a jeho držení těla bylo imposantnější než jindy. V nejprostrannější z klenutých síní, kde někdy květ české šlechty zasedával a na zdar národní věci nadšené přípitky skládal, kde byl směle kul své pikle, které ho zbavily života i statků: tam byla tabule připravena. Kde zaznívaly před dvěma sty lety rázná slova utrakvistického panstva, kde řinčely jejich zbraně, kde vlály jejich červenobílé chocholy, tam teď šeptal oholený, ulízaný byrokrat v hedvábných punčochách své cukrové fráse; tam se teď nadýmal zbohatlý poněmčilý kramář bez smýšlení, bez vyšších zájmů, neznaje jiného směru života, než jak by peníze z kapsy jiných ve svou vlastní přilákal. Ohromná zrcadla, mezi nimiž byly podobizny nejvýtečnějších, t. j. nejbohatších údů rodiny rozvěšeny, tvořily stěny sálu, od jehožto jednoho konce až k druhému dosahoval krytý stůl. Zbytečno tuším se zmíniti, že se prolamoval tíží stříbra a křišťálu, a že se stkvostné na něm náčiní vyznačovalo více svou váhou a ryzostí, než ušlechtilostí tvaru a vkusem. Sbor slavných umělců byl povolán, aby hosti před kvasem ve vedlejším pokoji bavil; ale tato pozornost domácího pána k společnosti byla velmi zbytečná — nikdo neposlouchal hudby. Vznešené shromáždění se mezi sebou vítalo, pozdravujíc se vzájemně nejapnou, přepjatou tehdáž panující zdvořilostí, a šustění hedvábných šatů, hluk poklon, šoupání sedadel přehlušovaly nebohý koncert úplně. Teprv když vešel major domus svobodného pána, nová to osobnost v jeho domácnosti, která podle všeho přísně aristokratické způsoby přijímati počínala, ohlásiv s hlubokou úklonou, že večeře slavnou společnost očekává: tu se udělalo na okamžik ticho. Vážně povstal svobodný pán a vyzývaje pohostinským posuňkem, aby hosti dle jeho příkladu učinili, ubíral se majestátně k polokruhu dam. Napjatě ho sledovalo každé oko, kterou asi z paní zvolí, aby u tabule první místo po pravici jeho zaujala. Avšak podobalo se, že každý tuší, komu prokáže tuto čest. Aspoň se nikdo nad tím nepozastavoval, když pan rada, zaraziv konečně své vážné kroky, vznešenou svou ruku, zahalenou až k prstům manšetou z nejjemnějších krajek, podal — mladé Schönbergové. Tak velký byl vliv, který si byla Gabriela za málo let vydobyla chytrostí a pokrytstvím, že se již všeobecně za první mezi paními hrdého rodu považovala. Byla tedy svého někdejšího ideálu dosáhla; ale na tom jí nebylo dosti; prahla ještě po více a jiném . . . Nejvíce jí zajisté k úplnému smíření s rodinou dopomohlo, že nezvratně kráčela týmž směrem, který si byla po manželově smrti vytknula. Její štědrost byla neobmezena; každou chvíli se četly v novinách příspěvky její na kostely, na dobročinné ústavy, a chvála její rozléhala se všude. Slula všeobecně nejposlušnější dcerou církve a nejobětivější podporovatelkou všech křesťanských, nábožných skutků. Závist a pomluva chrlily nadarmo proti ní své jedy: nepošpinily teď již ani lem jejího oděvu; její zjevné ctnosti tvořily příliš pevnou hráz okolo ní: stala se nedotknutelnou. Což se nevědělo, že vládla nezodpovědně dceřiným jměním, kterak svědomité zastávala svůj úřad, kterak skromnou byla ve svém osobním vydání, jak jednoduchá ve veřejném vystupování? což netvrdil rada, který co poručník dítěte měl právo a povinnost v účty nahlednouti, že Jitčino jmění ročně roste, že je matka ještě rozmnožuje? Kdo nezavrhl jako sprostou lež pověst, že stav poddaných na statcích této vzorné ženy jest ten nejbídnější, že je hejno špatně placených, na utiskování lidu poukázaných úředníků vysiluje, že hubí půdu a lesy, jako by měl po Gabrielině vládě nastati soudný den? „Což by to rada trpěl?“ ozývaly se všude hlasy proti těmto klevetám; „vždyť se mají statky ty dostati jednou synu jeho. Jakž by proti ní nepovstal a se nehlásil, kdyby nesprávně jednala!“ A nikdo v celé Praze, maje velkoduché její účinkování pořád na očích, neuvěřil tomuto utrhačství. Nebohý rada, na něhož se obecenstvo odvolávalo, byl by se rád hlásil, jen kdyby byl směl; kdo počítal jeho vzdechy, když v bezesných nocích účtoval, mnoho-li tisíc ta poběhlice za jediný rok si přisvojuje, aniž kdo muknouti směl? Nic na plat; on musil mlčet a se usmívati. „Neb ona by byla teď všeho schopna, kdybych jí překážel,“ pravíval si zkroušeně. Nejjasněji ale zračilo se vítězství nad všeobecným míněním v tom, že se květ pražského měšťanstva ucházel o ruku krásné vdovy, aniž rodinám nápadníků napadlo, vyřknouti nad nimi kletbu, jak se to před patnácti lety stávalo. Každý skoro týden přinášel mouřenín růžový lístek sličné své velitelce, jíž léta nejen vnad neubírala, nýbrž ještě spíše přidávala, a jež vedle této přednosti svým vybroušeným rozumem a nezvratnými zásadami slynula. Takové poselství uvrhlo Gabrielu zdánlivě vždy v pravou zoufalost; spěchala s ním k starým pánům, žalujíc jim domnělé toto pohanění. Mívali s ní pokaždé velkou práci, než jí dokázali, že si podobné případy nikterakž za urážky vykládati nesmí, nýbrž že slušno považovati je za důkazy úcty a důvěry všeobecné. Jiného Gabriela nechtívala slyšeti; byl to pro ni po-1 každé nemalý triumf, když musili jí opakovati, jak vysoce stojí ve vážnosti jiných. . . Gabriela byla s jistotou očekávala, že ji rada přede všemi ostatními paními vyznamená; ale cítila se přece předností jí danou teď tak lahodně dotknuta, že se celá zarděla. Považovalo se to ve společnosti za znak velmi prostomilého zmatku, a bezděčně utkvěl i zrak nejhlavnějších jejích soupeřek v říši krásy s obdivem na ní. Jak mladistvá ještě vypadala ve svém rouše z černého aksamitu, ač byla třicítku již překročila! Přiléhající těsně k ramenům a k šíji roucho vyzrazovalo spanilou dokonalost jejího vzrůstu. Jak se bělelo její čelo pod tím černým závojem, který si byla, povrhujíc dle přísahy své každým šperkem, lehce a malebně přes hlavu přehodila! Nejstkvostnější diadém by nebyl mohl půvabnost její tak vyvýsiti. Její nepřítelkyně si také pravily, že nemohla příznivější slib složití, než že se vždy v smutek odívati bude; vypadala v této barvě o deset let mladší než skutečně byla. Povstala; ale v okamžiku, kdy chtěla své prsty položití na bílou rukavičku radovu, otevřel lokaj dvéře ještě jednou do kořán před pozdním hostem. Všecky pohledy se od ní v tuto stranu obrátily; vždyť nechyběl nikdo v kruhu rodinném! I Gabrielino oko zaletělo ke dveřím; ale těžce klesla roka její pozdvižená, a její tvář proměnila se náhle v přižloutlý mramor. Do zářícího prostoru vstoupil kvapně velký krásný muž asi jejího stáří, s onou nedbalou jistotou, které se jen neustálým stykem s velkým světem nabude. Zastavil se na okamžik, a jeho oko přeběhlo badavě společnost; bylo při tom lesklé a číhavé jako oko kočky, než se chystá k rozhodnému skoku na vyvolenou kořist. Potměšilý úsměv, který ale okamžitě potlačil, vstoupil mu na rty, když našlo hostitele klanícího se před dámou, a s lehkým, hladkým hnutím, v němž opět kočku připomínal, blížil se k radovi. Chopil se ruky, kterou byla Gabriela pustila, a políbil ji s tak nápadnou uctivostí, že tato nemohla býti úplně upřímná. „I já vyslovuji své nejponíženější přání, milostivý pane ujče,“ pravil tak lichotivým, příjemným hlasem, že člověk pozbyl nemilého pocitu, vida, jak muž před mužem svou důstojnost ponižuje. „Ach, Raimunde,“ pravil rada velmi zvolna a nikoli, jak se zdálo, příjemně překvapen; Jak to, že jsi k nám po tolika letech tak neočekávaně zavítal?“ „Stal jsem se majorem a byl jsem přesazen k zdejšímu pluku,“ odpověděl krásný Raimund, potlačiv znovu potměšilý úsměv. „Tak?“ podivil se rada s ještě delší tváří; „nu to mne těší! Vida, jak málo smí se člověk na obíhající klepy obraceti. Před krátkým časem jsme zaslechli,“ dodal méně hlasitě, „žes nadělal v garnisoně tolik dluhů, že té věřitelé ani odtamtud pustit nechtějí, dokud jim otec peníze nezašle.“ Raimund se kousnul do pysku. „Má přítomnost dokazuje nejlépe, jak lživá byla tato pověst; jsemť přesvědčen, že pátral pan ujec v zájmu rodinné cti se vší přísností po původci tohoto utrhačství, abych ho mohl, jestliže to sám ještě neučinil, dle zasloužení potrestat.“ Z hlaďounké kočičky stal se levhart rty Raimundovy metaly blesky. „Jen zvolna, zvolna. Raimunde,“ krotil ho rada, polekán touto nejspíše neočekávanou prudkostí; „kdo by se klevetáři špinil! Měl bys věru křivdu, kdybysi se horšil nad takovým sprosťáctvím, jemuž nikdo víry nepřidával. Ale kde se vzala v tobě taková popudlivost? Vždyť nebývals přece jindy tak urputný?“ „Stal jsem se mužem, pane ujče; chlapeckou nevšímavost nechal jsem na bojišti,“ odvětil mladý major opět s dřívější lahodou; ale v jeho tónu spočívalo nevím co hrozebného. To i rada cítil; neb odvrátil se rychle od něho a vzal Gabrielu za ruku. „Nenuďme déle tuto dámu rozprávkou, k níž máme zejtra neb jindy času dost,“ odvětil chladně; „ale právě mně připadá, že nemáš ještě čest jí býti znám, — vždyť jsi opustil Prahu několik měsíců před Bedřichovou smrtí a v této smutné době nás teprv s ní poměry seznámily. Představuji paní neteři svého synovce majora Raimunda Schönberga; toť sestřenice tvá, Gabriela Schönbergova z Milšic.“ Gabriela upřela mimovolně pohled plný úzkosti na mladého vojína; ale on mnoho si ji 'nevšímaje, poklonil se jen velmi hluboko a pak se vmísil mezi ostatní příbuzenstvo, které ho více méně srdečné ze všech stran vítalo. Tato výtržka byla příčinou, že se společnost dnes ještě zdlouhavěji než obyčejně okolo stolu sesadila. Zasedání okolo stolu bylo ostatně tak znamenitým a vážným aktem v této rodině, že se vždy vykonávalo jen s největší vážností a odměřeností. Musil se v něm bráti ohled nejen na jmění, postavení a stáří každé osoby, ale i také na stupeň příbuzenstva. Jaké to studium, poznati a oceniti tyto bezpočetné něžné odstíny a získati jim vždy patřičné platnosti! Na štěstí měli Schönbergové v tomto případu značnou již zběhlost a zkušenost; jejich práva na to neb ono místo spočívala z velké části na dávném, celé rodině povědomém podání; jinak by to bylo zajisté několik hodin trvalo, než by se bylo vše ku všeobecné spokojenosti uspořádalo. Teď teprv, když celá rodina shromážděna byla, vidělo se, jakou podivnou je směsicí, a jak marné bylo až doposud veškeré namáhání a usilování radovo, aby na sebe vzala úplně patricijský ráz. Onť si toho nejspíše více než kdy jindy v tom okamžiku připomenul; neboť rozhlížeje se, odkašlal si velmi mrzutě. Vedle hlaďounkých panáčků ve špičatých fracích se zlatými knoflíky, v ohromných naškrobených náprsenkách, vlasy majíce á la kakadu načechrané, seděli obstarožní mužové s pudrovanými copy v světlobarevných, stříbrem a zlatém vyšívaných kabátech. Chlubili se přes upejpavý úsměv šviháckých sousedů, jakým způsobem byli ku jmění přišli, jak byli v mladosti stárkovali, sudy váleli, nebo dříví plavili, jak ochotně byli Schönbergovci dcery své za ně provdali, vidouce jejich vzrůstající mohovitost. Dnes si počínali v tomto ohledu hlučněji než kdy před tím; jejich strana to vlastně byla, jíž bylo radovo šlechtictví solí v očích. Posmívali se všem titulům, plný měšec jim šel nad každý erb, a měšťanský stav se jim zdál nejčestnějším a nejvolnějším ve světě; na všecky jiné vrstvy hleděli buď s opovržením neb s podezřením. V každém slově těchto starověrců, jak je rada potajmu jmenoval, skrýval se dnes ostrý hrot, jímž neustále a úmyslně dráždili a poraňovali sebelibost svého šlechtického příbuzného, v němž se byli klamali, ctíce v něm vzor občanské ctnosti. Ale jeho diplomatickým vlohám se nadarmo neobdivovali; choval se se spartánskou klidností, jako by jejich narážkám ani dost málo nerozuměl, ač uvnitř kypěl hněvem. Ženská pleť se zrovna tak křiklavě mezi sebou lišila jako mužská. Paní a slečny v hluboko vykrojených šatech s kratičkými životy a nadmutými rukávy, nejvíce v průhledné látky zahalené, posmívaly se (kroutíce licoměrně hlavičkami á la Titus ostřihanými) za svými vějíři stařenám v těsných kožíškách, v ohromných damaškových fěrtochách a v zlatých čepcích; pošilhávaly ale při tom velmi závistivé po očku na zvadlé krky, které byly obtočeny jako hrách velkými perlami s diamantovými sponkami, z nichž stála nejjednodušší tolik, co velký dvorec. Rada prominul těmto příbuzným jejich vzdorování módě jen proto, že své dukáty po statisících počítali, následovně velkého vlivu v městě požívali a ve všech záležitostech k němu o radu přicházeli. Vládl jimi, a vláda mu byla duševní potřebou. Na dolním konci stolu naproti domácímu pánovi sedělo dorůstající pokolení. Převládala-li ve tvářích starších nadutost, farizejství a chladná vychytralost, jevila se za to v tazích mladších nejvíce bezmyšlenkovitost, předčasná přesycenost a útlak duševní. Rodinná tyranie a kletba bohatství byly tato mladá čela záhy pečetí svou poznamenaly. Mezi těmito mladistvými ruměnými obličeji zdála se Jitčina tvář ještě bledší, hubenější a nepříjemnější, k čemuž její bohatě ozdobené šaty z pestrého hedvábí velmi živých barev nemálo přispívaly. Gabriela nevěděla pouze, co ženštině sluší a ji zdobí, ale i co ji zohavuje. Rok byl minul od té doby, co byla matčina neuprositelná ruka před Jitkou jeviště dětských radostí uzavřela, co si tato nebyla před obrazem krásné smutné jeptišky, k níž ji tak nepochopitelná sympatie vábila, srdce své vylila. Nikdo neviděl, že by se byla od tohoto dne pousmála; nikdo ale také, že by si byla zaplakala. V její netečné tváři nezračila se ani nejslabší stopa duševního hnutí vůbec. Dělo-li se vskutku něco v ní, dělo se to tak skrytě a hluboce, že to z duše nikdy na povrch tváře nevystoupilo. Bez odporu, ale také bez chuti konala, co se jí uložilo; přijímala trest i pochvalu vždy stejně. Odpověděla, byla-li tázána, a šla, kam byla poslána; již byla tím, čím ji babička, chápajíc se sama jejího vychování, míti chtěla. Ale teď zavděčovala se Jitka svým příbuzným ještě méně, než kdy se jim byla otevřeně a směle protivovala. Babičce nedostačovala najednou slepá její poslušnost; chtěla, aby jsouc v letech, kde by byla její zásady již pochopiti mohla, je také za své přijala, jimi se nadchnula a podle nich se spravovala; ale o tom nebylo u Jitky ani zdání. Matka ji sice omlouvala tím, že její slabé ústrojí snad živějších citů schopno není; ale stará paní stála na svém, že se pod touto úplnou povolností a lhostejnou oddaností více vzpoury skrývá než kdy v jejím buřičství; že není nikterakž tupá, jak se dělá, nýbrž prohnaně potměšilá. Přečasto si stěžovala radovi potajmu, co z děvčete asi bude, když ve svém patnáctém již roce tak málo mravní horlivosti ukazuje; prosila ho, aby on co poručník na ni působil, že je to také v prospěch synův. Ale rada vyslechl tyto stesky vždy velmi chladnokrevně. Co mu na tom záleželo, poslouchala-li jeho budoucí snacha z lenosti duševní neb z jiné příčiny: jen když vůbec poslouchala a mlčela! Jeho by bylo mnohem více poděsilo, kdyby byla vlohy k babiččině pánovitosti neb matčina podnikavého, neústupného ducha jevila; jemu byla netečná, nevšímavá nevěsta právě vhod. Gabriela to uhodla; těšila se potajmu, že tato sobecká myšlenka mu nedovolila, aby, jak se dříve často obávala, na jiný způsob vychování tlačil. Jitka seděla v kruhu pokrevenců svých nejbližších osamělá, opuštěná jako uprostřed nějaké pouště. Její mladší bratranci a sestřenice šeptali a žertovali polohlasitě mezi sebou, ale žádný z nich ji nevtáhl do hovoru. Co by je bylo k tomu mělo příměti? Sešli-li se, což se velmi zřídka stávalo, odpovídala Jim Jitka málokdy, a to ještě k tomu vždy tak podivně, že jí ani nechápali a z ní jen smích ti tropili. V posledním čase nedala si ani tuto práci více a promíjela narážky jejich vždy se zarytým mlčením; co tedy s ní? Brali na ni tak málo ohledu jako na sloup, vedle něhož právě seděli, a nedali si její přítomností ani dost málo ve svém vtipkování o starších a ctihodnějších hlavách překážeti. Emanuel Schönberg, mladík to asi dvacetiletý, byl jejím nejbližším sousedem. Ač stará paní přísně na tom stála, že se Jitka před vypršením sedmnáctého roku dozvěděti nemá, že ji otec na smrtelném loži zasnoubil, sbližoval rada tyto dva mladé lidi, kde jen mohl. Nepřipadlo mu sice nikdy, že by se mohl syn jeho vůli, kdy protiviti; ale Jitka byla tak neobyčejná a ve své neobyčejnosti tak nápadná, že uznal za dobré, aby mladík zpolehounka zvykal viděti ji po svém boku. Zdálo se, že Emanuel zásady, jimiž jednou starou paní Schönbergovou tak rozhořčil, ještě nezměnil a že v skutku ještě teď raději lenoší, než co jiného dělá. Nebyl otci ani dost málo podoben. Rada se držel jako svíčka; jeho zraku neušlo nic, on vše věděl, viděl a předvídal, všude radil, jednal, rozkazoval, v každém koutě ho bylo vidět, slyšet; ale Emanuel houpal se tak pohodlně na svém sedadle, mžoural tak nudné očima a zíval tak nenuceně při švitoření Otilie, své druhé sousedky, že bylo na první pohled poznati, že jest i v duševním ohledu protivou vždy čilého otce. Jinak ale byla jeho slabá, lehce ku předu nahnutá postava velmi souměrná a jemně naznačené rysy jeho tváře byly dosti příjemné; jen znak duševní netečnosti, který jeho celou bytost pronikal, kazil všecken příznivější dojem. Otilie ale nezdála se ani dost málo jeho nešetrností býti urážena; pokračovala ve vypravování, opírajíc na bratrance své velké plamenné oči. Ale nejen oči její, ona sama zdála se býti živým plamenem; její tváře, hledy, posuňky, slova — vše jako by v ní, na ní a vůkol ní hořelo, háralo a planulo. Ale všecka tato vřelá z ní vycházející zář života nevyvolala ani nejslabší ruměnec na Emanuelovu bledou tvář. Leckteré pohledy vážnějších a usedlejších pánů strýců dokazovaly, že by při pozornosti tak zajímavého děvčete nikdy tak nevděčnými nezůstali jako on, že stejnou měrou vždy by je spláceli. Když hosté konečně usedli, vstoupili dva lokajové, nesouce ohromnou stříbrnou polívkovou mísu, a majordomem vedeni, postavili ji na hořejší konec stolu. Byla to opět koncesse, kterou rada s těžkým srdcem šosácké straně ve své rodině učinil. Móda velela již tehdáž docela jiný pořádek při večeři; ale našim otcům zdála se každá hostina bez pořádného talíře polívky neúplnou, a hostitel se chtěl dnes zachovati. Vpraviv se v osud svůj, přijal velkou lžíci od sloužícího na stříbrném táci podanou a položil ji se zdvořilostí svou obyčejnou před Gabrielu, což u Schönbergů tolik znamenalo, jako že jí pro tento večer uděluje úřad domácí paní. Slušno podotknouti, že se tenkráte v ryze měšťanských kruzích nalévání polévky za tak čestný a důležitý úkol považovalo jako v nynější době připravování čaje v našich soiré. Nikdy se tato práce najatým rukám nepřenechávala, a kde se to přec učinilo, tam to považovali hosté za úmyslnou nešetrnost se strany hospodyně. Gabriela ale seděla jako v těžký sen ponořena a rada nemálo podivený její neobyčejnou roztržitostí, musil prosbu svou opakovati. Teď teprv vyjela; ohlížela se rozpačitě, zašeptala několik zlomkovitých slov, jimž nikterakž neporozuměl, hledě s rostoucím úžasem na její nápadné si počínání. Tento chladně zkoumající pohled přivedl ji teprv k sobě; vzpamatovala se náhle jeho vlivem a povstala rychle, přejíždějíc si tvář šátkem voňavkou napuštěným, jako by v jeho vůni posily př slabosti své hledala. Věděla předobře, ve které vrstvě rodiny se ještě odpor proti ní ozývá, kde ještě nebyla úplně pokrytstvím svým prorazila, kde jí ještě zapotřebí lahodných zbraní pochlebenství. Skromně se tedy přiblížila k paní s nejširším fěrtochem, s největším zlatým čepcem a položivši před ni s uctivou poklonou lžíci, pravila jí několika vybranými slovy, že se necítí v její přítomnosti nikterakž hodna, aby úkol hospodyně na sebe vzala. Paní tato, v kožíšku, začala se ale velmi nahlas bránit; vymlouvala se, že je prostá, neobratná jen osoba, jíž by se špatně příslušelo, aby takové vyznamenání na sebe brala, že to náleží paničkám z vyššího rodu, lepšího vychování: krátce, pověděla Gabriele pod záštitou největší pokory notně své mínění, které ji nejspíše již dlouho na jazyku pálilo. A když tato neztrativši ani na okamžik svou vlídnost, na svém stála, odevzdala stařena osudnou lžíci své sousedce. Nový povyk, nové se děkování a zdráhání se, nové šípy s jedovatými hroty — a opět vandrovala lžíce o dům dále, brzo v právo, brzo v levo, až skrze ruce všech přítomných dam prošla a opět do těch se navrátila, jimž ji byl rada svěřil. Ostatní společnost hleděla s velkým zadostučiněním na toto úklonkování; zdálo se jí podle všeho býti nejspíše' důkazem, na jak vysokém stupni civilisace Schönbergovská rodina stojí. Letmo roznášeli lokajové teď talíře Gabrielou naplněné; ale nikdo se nepouštěl ještě do jídla, nikdo nerozkládal ještě na klíně ubrousky, na nichž se již stkvěla šlechtická korunka; všecky zraky obracely se znovu k radovi, který vážně se svého místa povstal. Celé shromáždění učinilo s touž vážností dle jeho příkladu. Dravčí pohled domácího pána přeletěl přes zlaté brejle po celém stole a utkvěl na skupení mladých hlav na druhém konci. „Podle posvátného zvyku našich oslavených předkův,“ pravil, „vyzývá vždy nejmladší všemohoucího, aby nám naše skromná jídla požehnal; kdo jest nejmladší mezi námi?“ „Myslím, že to asi spanilá nevěsta tvá!“ zašeptal Raimund, klaně se posmívavě přes stůl k bratranci; „přijmi při této příležitosti docela v tajnosti mé přání! S ní aspoň nepoznáš žárlivosti, šťastný milenče!“ Emanuel se zapálil jako krev a mrštil, zapomínaje najednou na své mžourání, ohromující pohled po posměváčkovi; najednou měla jeho tvář barvy, výrazu, zajímavosti. Ale jeho pohnutí, na které Otilie jako okouzlená patřila, trvalo jen okamžik. „To by mně za to stálo, abych se nad špatnými vtipy horšil,“ pravil, opíraje se pohodlně, poněvadž jako ostatní státi musil, o stůl; „ale pro všecko věz, že nebudu vždy v rozmaru, abych takové narážky za pouhé vtipy považoval, a pak ..." a Emanuel neukončil svou vyhrůžku, chtěl-li vůbec nějakou pronésti; zívání ho přemohlo. Otilie si vzdychla, Raimund se smál. Zatím byl někdo vskutku Jitku za nejmladší mezi mládeží udal. „Na tobě tedy, mladá dívko,“ oslovil ji rada velebně, „abysi se za nás otčenáš pomodlila.“ Jitka pozdvihla zděšeně očí, jako by to za možné neměla, že jí jeho rozkaz platí; ale hned je zase sklopila. Všecky pohledy byly na ni upřeny. „Nedej nám čekat, milé dítě,“ pobízel ji rada ještě velebněji; avšak hlas jeho měl již trochu kyselé příchuti. Jitka vstala toporně jako samohyb, který právě byl natažen; ale jinak neukazovala, že ujcovým slovům porozuměla a že uposlechnout! hodlá; srdce v ní přestalo strachem biti. „Jitko!“ ozval se po třetí hlas radův, ale teď beze vší velebnosti, nýbrž hrozebně a tvrdě. V jizbě se rozložilo ticho, že by se bylo bručení mouchy zaslechlo. Jitka se počala na celém těle třásti; nikdy ještě nebyla v tak velkém shromáždění hlasu svého pozdvihla, — bylo to ponejprv, že ji babička k tak velké slavnosti na matčiny prosby dovolila. Její tváře zahořely nesnází a úzkostí, hledy její těkaly bez rady po jizbě, jako by odněkud pomoci z tohoto trapného postavení hledaly; ta klesly na protější zeď, kde visely rodinné obrazy. Mladá mužská tvář plná melancholie končila jejich radu; zdálo se, jako by své smutné oči soustrastné na dívka upírala. Jitku jako by byla elektrická rána projela: poznala otce! Její oči se zalily sladkými slzami, její čelo se ozářilo pableskem nevýslovné radosti, vrátila mu jeho slabý úsměv a jako zázrakem osmělená, nadchnutá, poznamenala se křížem a volně a zvučně počala modlitbu páně odříkávati' v témže jazyce, v němž ji byla tolikrát s otcem opakovala, když se večer k její postýlce přikradl, aby ji na noc požehnal. Celé shromáždění zůstalo jako omráčené, a bez překážky domodlila se Jitka svůj český otčenáš. Tento případ byl mezi poněmčilými Schönbergovci cosi tak neslýchaného a ohromného, že svobodný pán sám na několik minut samým úžasem oněměl, a Raimund, ačkoli jako pravý Schönberg každou neslušnost nenáviděl, přece hlasitého smíchu jejich tvářím ubrániti se nemohl. Ale tato veselost byla za velmi nevčasnou přijata; sto hněvivých pohledů pokáralo okamžitě mladého majora. Jen setník nesdílel jejich city; nebyl ani dost málo dojat, že se Jitka po česku modlila, ale za to byl nesmírně rozhořčen, že se nepočínalo jisti. Prorokoval neslyšeným hlasem, že polévka vychladne, a pak že do ní nic nebude. Gabriela hledívala vždy s tajným uspokojením na poklesky dceřiny a měla zvláštní obratný způsob, že omlouvajíc je, teprv patřičně na ně poukázala a zároveň ještě jiné odhalila; ale dnes ponejprv se vskutku za ni zarděla, a jedovatý šíp z jejího oka zabodal se v Jitčinu tvář, na níž ještě odlesk předešlého pohnutí dohárával. Dnešní přestupek dotýkal se jí nejnepříjemnějším způsobem. Jsou-li za našich dnův, anno domini 1858, česká slova, pronesená v besedách vyšších a nej vyšších tříd, považována za buřičství neb za nedostatek společenského taktu, byla před půlstoletím za největší sprosťáctví, za urážku všech přítomných uznávána. Osoba po česku oslovení vrhala se tím mezi nej nižší třídy, mezi nejnevzdělanější vrstvy pražského společenstva. Promluvil-li jsi na někoho v tomto jazyce, řekl jsi mu s obalem: Považuji tě, příteli, za sprosťáka na nejposlednějším stupni lidské kultury stojícího! Nebylo tedy divu, že to počalo mezi Schönbergovci hučet a šumět jako v lese před bouřkou, že bylo kvašení velké a všeobecné; ale nejvíce horlili pánové se širokými šosy a paničky v zlatých čepcích, kteří němčinu nejstrašlivějším způsobem lámali a přece za smrtelnou urážku považovali, oslovil-li je někdo u veřejnosti po česku. Jim se zdálo, že byl tento výstup naschvál tak nastrojen, že tato česká modlitba při tak důležité slavnosti měla zvláště hluboký význam, kterýž spočíval dle nich v tom, že chtěl nejspíše nový šlechtic na jejich původ ukázati a tím obratně naznačiti, jaká to sociální propast mezi nimi teď zívá . . . Pronášeli toto mínění bez ostýchání nahlas mezi sebou, a rada zaslechnuv úryvky těchto nakvašených hovorů, zalekl se skutečně, nahlížeje, že energicky zakročiti musí, nemají-li z tak jednoduchého, nepředvídaného připadu nepřehledně nemilé a důležité následky povstati. „Co to znamená, dítě, že jsi se dnes po česku pomodlila?“ zvolal přísně; ale musil hlasu svého pozdvihnouti, než všeobecné jitřeni přehlušil; „tropíš si blázny z nás, nebo tě někdo k tomuto nedůstojnému žertu navedl?“ Jitka naň opět zmateně pohledla, jako by ji jeho slova platit nemohla. „K čemu toto dlouhé vyptávání, pane bratře,“ zvolal setník s odhodlaností, které vždy nabyl, jednalo-li se o jídlo; „snad nebudete chtít teď jakýsi soud zaváděti! Polévka je bez toho jako led, a pečeně v troubách vysmahnou až hanba. Jestli vám to dítě překáží, ať opustí společnost, a zejtra si s ní dělejte co chcete; nezkazím si snad jí k vůli žaludek a chuť. . .“ „To je pravda,“ ozvalo se několik se setníkem stejně smýšlejících a stejně cítících; „ať se odstraní!“ „I já sdílím váš náhled,“ svědčil horlivě rada, kterému především na tom záleželo, aby všecku vinu na českém otčenáši se sebe svalil; „toto děvče nás hluboce urazilo. Dokázalo nám znovu, co arci bohužel již dávno víme, že si libuje v chování rovněž tak výstředném jak neslušném. Neplačte, paní synovkyně,“ pokračoval, když Gabriela štkáti počala; „nikdo zajisté vám vinu z chyb vašeho dítěte nepřičítá. Vím předobře, jak vy smýšlíte a jakou práci si se ctihodnou tchyní svou béřete, abyste z ní cosi řádného vyvedly. Jediný pohled na její zarytou tvář dostačí, aby její vychovatele neobvinil; zde vadí vrozená, vzdorná, nezlomná povaha.“ Schönbergové se znenáhla upokojili; počali nahlíželi, že je rada nevinen, ale tím více rostl jejich hněv naproti Jitce. „Arciť, arciť, víme dlouho, že je potměšilka; mezi námi dělá, jako by do pěti napočítali neuměla, ale s žebráky před Týnem mluvit dovede! Často jsme šli okolo ní, aniž nás poznala pro horlivou rozmluvu s nimi! Fí, pořádnému člověku je na nic, když si jen na tu nečistou chátru vzpomene!“ „To jí nezazlete,“ ozvali se zas druzí ještě jízlivěji, „vždyť slyšíte, že ani německy neumí; tu jí tedy nezbývá než taková společnost. “ „A poklonit se také ani neumí; stojí vždy před člověkem, jako by byla polkla loket.“ „A mně ani jednou bez pobídky ruku nepolíbila, a přece jsem vlastní sestřenice jejího dědečka! Toť hrozné! Co z toho dítěte bude, když ani příbuzné své nectí?“ „A těch nejsprostších lidí a jejich způsobů se přidržuje! Věru, mělo by přímě, velmi přísně s ní se nakládati “ „Ba přijdou-li tyto nezpůsoby mezi lidi, jsme my všichni zahanbeni.“ Tak znělo ze všech stran, ze všech úst, a povyk byl tak všeobecný, že musil rada, chtěje mluviti, několikráte opět přestati. než se mu podařilo hlasem proniknouti. „Nekalme si déle tento pěkný večer,“ pravil konečně nad míru spokojen, že se bouřka tak šťastně v jinou stranu táhla, „promluvíme v jiný čas o této svéhlavé hříšnici. Já co poručník vašnosti vybízím, abyste zatím přemýšleti ráčili, jakým způsobem bychom u ní zakročili; neb i já jsem toho mínění, že ty to výstřednosti její k vůli světu více trpět nesmíme. Ty Jitko ale, která’s nás dnes o celou utěšenou hodinu připravila, vstaň; nejsi hodna, abys déle mezi námi meškala Emanueli, doprovoď sestřenici ke kočáru, pojede domů.“ Gabriela dělala jako by se chtěla vzchopiti a spěchati k dceři, která s neobyčejnou u ní živostí sedadlo odšoupla, aby ujcův rozkaz vyplnila; ale byla od okolosedících zdržena. Hlasitě plačíc zakryla si tvář nad dceřiným zahanbením. Emanuel se mrzutě ušklíbl, slyše otcovo nařízení, a rozmýšlel se hezkou chvíli, má-li uposlechnouti. Ale Otilie, jejížto pozornost nad bratrancem ustavičně planula, zahlídla, jak se radovo čelo hrozebně stahuje, a šťouchla ho několikrát tajně, aby vstal. Učinil to konečně zdlouhavě, ale víre, jak se zdálo, aby sestřenčiným nepohodlným pobízením ušel, než aby otcovu vůli vyplnil. Podal Jitce, neobratně a nedbale společnosti se klonící, ruku a vyvedl ji ven do předpokoje. Že právě sloužícího zde nebylo, zůstavil jí samé, aby si plást a svrchní střevíce hledala, a nepoctil jí jediným slovem, než až se lokaj, vyslaný, aby kočár objednal, vrátil s vyřízením, že jest vše připraveno. Tu chtěl jí znovu rámě podati, aby ji po schodech svedl; ale ona mu tuto práci uspořila. Nečekajíc na něho, sběhla sama jako by šťastná, že jest aspoň na okamžik vazeb svých prosta. Emanuel se nenamáhal, aby ji následoval; slyše dole dvířka u kočáru bouchnout, vrátil se opět na své místo, aby znovu zíval a mžoural. Jitka ale se daleko vyklonila z vozu, hrčícího skrze starou bránu mostecké věže. Tisíce stříbrných jisker třepetalo se nahoře na nebi, tisíce stříbrných jisker dole na temně šumící Vltavě; vášnivě vztáhla ruce do tiché noci, jako by se chtěla udrhnout v její míruplnou náruč ... K velkému zadostučinění pana setníka nerušil žádný nepříjemný případ více slavnou hostinu. Jídlo šlo za jídlem a vše bylo až na polévku, která v skutku úplně vystydla, výborné. Pečeně byly šťavnaté, kompoty výtečné, zadělávané výborné, dorty a cukroví nad každé pomyšlení a vína v skutku non plus ultra; o čemž nejlépe svědčila podivná pohyblivost, která najednou mezi tak vážnými osobnostmi panovati počala. Tváře slavných Schönbergovců, nevyjímaje páně radovu, plály jako večerní nebe, tu v nejživějším purpuru, tam zas temné fialově; pohledy jejich jako by mlhou zastřeny, tkvěly na předmětech nevidouce jich, jak dokazovaly četné karamboly po desertu, kdy společnost stala, aby punče s koblihami, stojíc, užila. Nikomu nebylo nápadné, že Gabriela po tak nepříjemném výstupu od společnosti poněkud se odloučila, hledajíc samotu. Vyvolila si nejtemnější kouteček v celém sále u posledního okna, jehožto široká až dolů řasně splývající záclona i ji napolo zahalovala. „Konečně!“ zaznělo najednou v hedvábných záhybech vedle ní; „nechalas mne dlouho čekati, nevěrnice!“ „Ty mně výčitky! A co já ti mám říci, který jsi mně tajíval, že jsi Schönberg?! Ty nevíš, jaké následky mohl tento tvůj podvod míti,“ vyjela ona vášnivě. „Chtěl jsem milován býti co chuďas, tento cit. má zvláštní slast,“ odvětil hlas trochu posmívavě. „A co teď? chceš mne zkazit?“ „Gabrielo, takovou hnusnou důminkou mne vítáš? Vždyť sama víš, jak je lichá, neb dávno ti odpustila, jak slyším, Praha i Schönbergové, žes bývala jednou královnou berný a jaks bývala krásná, když jsi mně celá udýchaná ta malá dvířka, už víš, ta vzadu v uličce otevírala. Ale teď, teď se mi zdáš ještě krásnější; nevím, co to máš za kouzlo při sobě, že ti zachovává nejen spanilost, ale i mladost. Tys věru svůdná, Gabrielo.“ „Pochlebníku!“ zašeptala Schönbergová; ale oči její se přece zajiskřily. Dlouho nebyla hlasu vášně zaslechla; zapomněla naň pro hlas zlata; tím dychtivěji mu otevřela teď sluchu. „Tím přísámbůh nejsem, a abysi se o tom okamžitá přesvědčila, táži se tě, jestli to děvče, jež mně co tvou dceru ukazovali, skutečně tvé? S hrůzou jsem si při jejím; pohledu na to vzpomněl, co mi můj otec jednou před lety v dopisu podotknul: že mi Bedřich nějaké nároky na její ruku popřál. Nebohý, nebohý bratranče, kdybys byl dceři své odkázal stolec, z něhož bych mohl s ní celým světem vládnout, přece bych se všech svých práv odřekli“ „Hle, jak lehkomyslně zas hovoříš! Tobě není přece nic svaté, ani cit matky. Vidím, žes ještě týmž běsem, kterýms býval; léta tě nezměnila, nenapravila.“ „O tom se můžeš zlehka úplně přesvědčili, až ti svou návštěvu učiním.“ „Ne, Raimunde, to nesmíš; ty mne navštíviti nemůžeš.“ zalekla se krásná vdova opravdu; nikdo nesmí vědět, že jsem tě kdy dříve znala, nikdo tě nesmí u mne spatřiti!“ „Jen se vzpamatuj, Gabrielo; což jsem pravil, že mne má někdo spatřit . . .“ Gabriela se pousmála; tajemný hlas jí ještě něco pošeptal, šeptal ale tak tiše, že jeho šepot se šustěním dykytové opony v jedno splynul . . . Od onoho nešťastného večera, kdy byli mladého Schönberga umírajícího z lovu přinesli, nebyl starý dům tak pobouřen jako několik dní po hostině u svobodného pána. „Straší, straší, u nás straší’“ opakovalo se dole v čelednících jako nahoře v panských pokojích, a zde snad ještě s bledšími tvářemi a zděšenějším výrazem. Komorné doptávaly vesměs křeče, jakmile se smrklo; několik služebníků žádalo za propuštění, i stará paní Schönbergová, která se vzdor své křesťanské pokoře velmi silně domnívala, že stojí pod zvláštní protekcí nebeskou, nebyla by k večeru hlavu na chodbu před svými pokoji vystrčila; neb tam právě provozoval duch své nej strašlivější rejdy, jak tvrdívalo mnoho hodnověrných svědků, kteří byli stenání jeho zaslechli a vlající cíp jeho příkrovu zahlídli. Strach rostl každým dnem; neb každým dnem obíhaly hroznější a hroznější povídačky o strašidle. Všeobecné rozčilení dosáhlo konečně takového stupně, I že si toho i starý pan Melichar, který si máločím ve svém dumání překážeti dal, povšiml. Nevěděl si ale v tak povážlivém případě jiné rady, než že jako obyčejně poslal pro bratra Jiljího, aby ten tu věc vyšetřil a zároveň určil, co se státi má. Svobodný pán přinesl bratrovi tu hrozitánskou oběť, že se vzdor všem pracím, jimiž byl teď až po krk zahrnut, přece dostavil. Celé město se teď k němu hrnulo s blahopřáním, a jeho přední pokoje se od bílého rána až do pozdního večera navštěvovateli neprázdnily. „To jste si měli poslati pro nějakého pana pátera, aby vám dám vykropil a zlého ducha zažehnal, a ne pro mne, hříšného člověka,“ mrzel se rada napolo v žertu, napolo do opravdy, když zaslechl, oč vlastně běží. „To jsme již učinili, pane švakře,“ stýskala si stará Schönbergová; „ale, jak vidíte, nepomohlo to ani dost málo. Zdá se v skutku, jako by byl každý prostředek marný. A což teprv, kdybyste věděl, kolik mší svátých dala zde paní dcera naše sloužiti a co svěcené vody a kadidla spotřebovala; ale vše bez výsledku!“ Teď teprv, když zaslechl, jak Gabriela vše pojímá, stal se rada pozorným; znal její vyznání víry vzdor její přetvářce a počal tušiti, že má tato směšná věc svou tajnou vážnou stránku. „Nu, z toho ještě patrněji vysvítá, že to není žádný duch, který vás pokouší.“ pravil na oko úplně lhostejně; „dle mého mínění jest nejspíše nějaký zamilovaný sýček, který vyvolenou svou na vašich půdách zastaveníčkem překvapuje, původcem nočního nepokoje. Vlající rubáš přidala fantasie bojácného služebnictva.“ Po tomto prosaickém vysvětlení obrátil rada hovor jinam, ač se stará paní několikráte pokoušela, aby jej zas na týž předmět přivedla. On dal ale na srozuměnou, že ho tato řeč nudí, a strašidlo zůstalo tedy po celý večer z hovoru vyloučeno. Gabriela byla od své práce několikrát pátravě k němu pohledla; byla si dobře povšimla, že jeho zrak zkoumavě na ni spočíval, když se tchyně, jí k nevýslovné zlosti, o mších a kadidle zmínila. Ale tento inkvisitorský výraz nevrátil se více do tváře rodinného diplomata, a ona konečne s ostatními uvěřila, že radu duch méně než cokoli jiného na světě zajímá, i že si skutečně přeje, aby k vůli němu více obtěžován nebyl. Omlouvaje se, že se dnes jeho stará trapička dna silněji než obyčejně ozývá, vzdálil se svobodný pán hned po večeři. Ale odcházeje zastavil se proti zvyku v pokojíku starého vrátníka. V Schönbergovském domě se dlouho do noci nebdělo. Páni jeho se nezaměstnávali žádnými studiemi, aniž večerních hostů o sebe vídali. Četné služebnictvo, majíc ve dne málo práce, zahálelo večer úplně. Sotva tedy desátá na radnici odbila, uhasla světla v oknech, a každý, pán nepán, zahrabal se do své postele. Jen skulinami v okenici modlitebnice mladé paní prodírala se mdlá zář svítilny, při níž, jak známo, celé noci probdívala. Jak její komorné vypravovaly, oddávala se, co se duch objevoval, ještě s větší horlivostí nábožnému rozjímání. Samým strachem před strašidlem umlklo dnes staré stavení ještě dříve než obyčejně. Za žádnou cenu nebyl by se nikdo z domácích v této době odvážil na ty dlouhé, i ve dne šeré schody, ozdobené svátými sochami v životní velikosti, které vždy tak děsné stíny vrhaly. Za dnešní noci činily však tajemné prostory starého domu ještě strašlivější dojem na bojácné mysli. — Tu se do nich vloudilo plaché světlo kalného měsíce, a sto šeredných postav tancovalo mlčenlivé na jeho tajemné osvětlených stěnách; tu zas náhle vše zahalovala neproniknutelná tma, když prudký, v průvanech strašlivě hvízdající vítr těžké mraky přes měsíc přehnal. Ale s posledním uhozením dvanácté hodiny prochvívaly noční ticho ještě jiné zvuky než kvílení vichřice. Jednotlivé, táhlé, nevýslovně děsné tóny, jako přidušený pláč zoufalosti, ozývaly se mezi bolestným rykem Meluzininým na chodbě před obydlím starého panstva a rozléhajíce se po celém domě, naříkaly s ním o závod. Kdo je zaslechl, tomu vyvstala zajisté husí kůže, i zalezl ještě hloub v peřiny, odříkávaje s buchajícím srdcem, se zježenými vlasy všecka mu známá zaříkání duchů, vzpomněl-li si na ně v smrtelných svých úzkostech. V okamžiku, kde tento noční žalozpěv nejsmutnějšího výrazu nabyl, vyploul měsíc náhle z mračen a ozářil bílou postavu, která vlekouc za sebou dlouhý svůj příkrov, neslyšeným krokem chodbou se vznášela. Kdyby byla stará paní zahlédla tento zjev, jak se okolo jejích dveří plouží, zajisté že by byla leknutím v tu chvíli smrt měla. Muž, který neočekávaně za pilířem proti strašidlu se vyhrnul a zastoupiv mu odhodlaně cestu, k oknu je přivlekl, než se ubohý duch vzpamatovati a brániti mohl, měl zajisté silnější čivy než ona. „Však jsem si to hned pomyslil, že to nikdo jiný není než ty ohyzdo pohanská,“ pravil rada, když byl strašidlu příkrov strhl, a zděšená tvář Gabrielina černého pážete naň hleděla, „která to křesťanská, duše by takto bečeti dovedla?“ Mouřenín byl tak zaražen, že ani na obranu ani na útěk nepomyslil; klesnuv před radou na kolena, prosil ho s cvakajícími zuby o milost a mlčení. „Poslyš,“ pravil rada, když byl chvilku přemýšlel, a jeho železná pěst držela chvějícího se černocha jako v skřipci; „teď není, jak sám nahlédneš, doba k dlouhému okolkování; navrhuji ti tedy v krátkosti odpuštění tvého šibalství, vyznáš-li se mi okamžikem, kdo tě k tomu navedl, abys sobě na strašidlo zahrál!“ Dychtivě byl mouřenín vyslechl slib, že se mu ničeho nestane; když ale slyšel, pod jakou to výjimkou, počal se vymlouvat a kroutit a nechtěl nikterakž s barvou ven, až mu konečně rada netrpělivě zahrozil, že strhne pokřik a dá zavolati stráž, a že ho tak přinutí, aby z pravdy se vyznal: tu teprv zašeptal duch jméno, které byl rada dávno uhodl. „Co má tato žena zase za lubem?“ tázal se sám sebe podiveně. „Doveď mne k velitelce své,“ poručil nahlas černochovi, který se mu v rukou jako úhoř svíjel, nemoha se mu nikterakž vymknouti. „Vždyť mně vaše milost mlčení slíbila/ zalekl se mouřenín; „chceme-li k paní, musíme dříve služky v předpokoji spící vzbuditi, a ty to v celém městě roznesou.“ „Nezlob mne déle nejapnými výmluvami,“ rozhněval se rada; „což skutečně myslíš, že bych ti kdy uvěřil, i kdybysi se sebe obratněji přetvařoval, že nevíš, kudy se k paní potajmu dostaneš? V tomhle rubáši jsi nevylezl ani ze své komůrky ani z čeledníka; protož hybaj odtud a ukaž mi cestu k ní!“ Mouřenín nahlédl konečně, že je zde každá námitka marná. Vzdychaje stočil tedy rubáš, vstrčil si jej pod paží a ubíral se před radou, který se ho ale pevně za oděv držel, aby mu někde cestou neupláchl. Takto stoupali po schodech nahoru: tu se zatočili do chodby, v níž se jejich kroky duté ozývaly, a hned zas kráčeli otevřenými síněmi, kde sto podivných ohlasů vyvolali. Rada více ani nevěděl, kde se nachází; že ale v těchto končinách rodinného svého domu nikdy nebyl, na to by byl chtěl přísahu složit. Již se počal sám na sebe mrzeti, že tomu pohanovi tak lehkomyslně uvěřil, nemoha se ubrániti podezření, že ho naschvál tak dlouho provádí a snad nikoli v nejlepším úmyslu Jak snadno ho mohl někde shoditi do nějakého sklepení, kde by se snad byla jeho mrtvola nikdy nenalezla . . . Fantasie pana rady byla v plné práci; rodila sto temných obrazů, a již otevíral ústa, by svému průvodčímu na srozumění dal, že ho přec propustí, jestli ho ještě jednou poprosí: tu konečné se tento zastavil. Čirá tma obestřela je oba, ani nejmenší stopa bledého světla k nim nevnikala; musili se nacházeti někde v nějakém skrytém zákoutí. Rada slyšel, jak mouřenín po zdi bmatá a kterak, naleznuv nejspíše pravé místo, jemně zaklepal. Zaklepání se za chvilku uvnitř opakovalo, zeď se rozstoupila, a úzký pruh světla se vykradl otvorem. Rychle odstrčil rada mouřenína, švihl sebou, zapomínaje na svou imposantnost, jako ryba a rozšoupnuv odhodlaně tajné odstrkovací dvéře, stál najednou před svou krásnou neteři, která překvapena několik kroků ucouvla, když se před ní objevila docela jiná osoba, než byla očekávala. Mlčky ji měřil, kochaje se ve svém vítězství. Tedy se byl přece dočkal okamžiku, kde se jí mohl trochu mstíti za onu porážku, kterou nebyl vzdor všemu obdivu pro ni přece nikdy zapomněl; tedy ji přece jednou lapnul na něčem šilhavém, jako ona jeho tehdáž při kšaftu! Očekávalť, že se k smrti zalekne, vidouc, ano jest její tajemství vyzrazeno, že snad i omdlí neb aspoň tisícerými slzami za mlčení ho poprosí; ale jak velké bylo podivení jeho, když se ani jedno ani druhé nevyplnilo. Gabriela byla rychle své leknutí potlačila a bez nejmenší nesnáze pyšná a důstojná jako vždy jindy, tázala se ho plna uraženého citu, za jakou to důležitou příčinou ji v tak neobyčejnou hodinu návštěvou svou poctil? Ani zdání o zmatku anebo bázni a ještě méně o slzách a studu, ač uhodnouti musila, kdo ho sem dovedl, a že jest vše vyzrazeno. Rada byl tímto neočekávaným chováním tak dojat, že vší své velebné chladnokrevnosti pojednou pozbyl, klesnuv na nejbližší sedadlo. Teď teprv spatřil s novým úžasem, že se nachází v Gabrielině modlitebnici, kam se byl tajným vchodem dostal. S nemalou zvědavostí rozhlížel se po místě, kde tolik hodin prý v modlitbě trávívá; byloť s přísnou nádherou zařízeno. Stěny byly veskrz pokryty oponami z černého aksamitu, posetého stříbrnými hvězdami. Splývající záclony okolo oltáře, na němž se v nejisté záři malé svítilny znamenitá malba objevovala a zas v těžkých záhybech bledla, pojily se uprostřed stropu, s něhož visela velká stříbrná lampa v podobě okřídleného srdce. Před oltářem stálo klekátko touže temnou bohatou látkou potažené, a na škamnách po obou jeho stranách ležely velké hromady modlitebních knížek vedle všech druhů ... mučících nástrojů, jaké se jen v klášteřích nejtužších řádů nalézají. „Kdy se panu ujci zlíbí, by mi příčinu své neobyčejné návštěvy sdělil? Zamýšlí-li déle váhati, nezbývá mně, než abych se vzdálila,“ pravila Gabriela s výsostí, opírajíc se o klekátko. Jestli to byla více než náhoda, že si toto místo zvolila, musíme se jí přiznat, že prospěchu svému výborné porozuměla. Rada chystaje se, aby jí odpověděl, upřel své oči na ni; ale nemohl je více s ní spustit. Myslil, že ji dnes ponejprv vidí: tak krásná se mu najednou zdála. Celý prostor byl pohřben v zasmušilé pološero, vyjma malý střed před oltářem, kamž svítilna vysílala několik třepetavých paprsků lichotivě bloudících po půvabné postavě mladé vdovy, oděné v nejkoketnější nedbalky. Vzdor smutku zakrýval její vlasy čepeček s růžovými stužkami; ale nemoha celé bohatství jejich pletenců spoutati, musil povolit, aby mu jich uklouzly celé dlouhé zlaté prameny, visící až dolů k nožkám, vyhlédajícím v růžových pantoflích pod lemem oděvu. Jindy bývala Gabriela vnadná, okouzlující; ale dnes byla naprosto neodolatelná. Rada netrpíval na závrat, ale v tomto okamžiku točila se s ním modlitebnice. „Vy jste velmi nebezpečná čarodějnice,“ vykoktal konečně dosti pracně; .přišel jsem, abych se s vámi trochu vyvadil, a hle! hynu teď oslepen vaší spanilostí.“ Poslední fráse nebyl rada snad půl století použil; ani sám nepochopil, jaká to tajemná moc mu ji teď na jazyk přivedla. „Vyvaditi se chcete a proč?“ hodila ona hrdě hlavou. Tímto hnutím byla její celá tvář na okamžik jasně ozářena, neb právě zaplanula lampa živěji. Jakou to měla plet, jaká ústa, jaké líce! . . . Rada neviděl pro ně, že její pohled rychle a úzkostlivě k oltáři zabíhá. Záclony se tam poněkud pohybovaly — snad ještě následkem průvanu při otvírání dveří. „Vy se ještě tážete?“ zvolal rada z prudká, snaže se marně, aby rozčilení v něm se zmáhající potlačil; „a přec jste dávno uhodla, že mne sem nemohl nikdo jiný dovésti než sluha váš, jemuž jste nařídila provozování komedie, která celý dvůr pobouřila! Což nevíte, jakých to následků by mohla hra tato míti, kdyby někdo jiný než já její původkyni vyzkoumal!“ Gabriela si z hluboká oddechla, jako by se jí byl kámen s prsou svalil. Zdálo se, že se byla horšího obvinění strachovala. Odpověděla z lebka. „Byla jsem jista, že mi nepřijde nikdo jiný na stopu, a vás, pane ujče, jsem se . . . nebála.“ Rada vyskočil, jako by ho byla bodla. Byla se Jeho nejslabší stránky dotkla. Nebáti se ho, neuznávati jeho nadvládo: jaký to smrtelný hřích! „Tak,“ vzkřikl hněvivě, „vy si tedy ráčíte mysliti, poněvadž jsem vám jednou povolil, jsa poměry donucen, že se to musí státi povždy? Mýlíte se ale, paní neti, přisámbůh! mýlíte se; ještě nejsem vaší loutkou, ještě nemusím ku každému vašemu rozmaru poslušně hlavou kývati! . . .“ Gabriela nahlédla okamžitě, že se byla tuze daleko odvážila. Vzdor smělosti, kterou dnes jevila, prochvíval každé její hnutí a slovo jakýsi tajný nepokoj, který nedopustil, aby své výrazy s obvyklou obezřivostí uvažovala. Bylať si ale ženským bystrozrakém zanícení jeho příliš dobře povšimla, než aby se byla jeho hněvu v pravdě tuze lekala; již věděla, jakými zbraněmi proti němu se ozbrojili. Právě se mu chtěla smířlivě přiblížili: tu se rada, chtěje ze sedadla povstati. zapletl v nějakou na zemi pohozenou věc. Sehnul se pro ni a zdvihl velmi elagantní mužský kapesní šátek ze světlomodrého hedvábí, lahodnou vůni k němu! vysílající. S němým úžasem prohlížel rada nalezený předmět, který se tak málo do modlitebnice přednostně dámy hodil, a oči jeho těkaly podezřivě z jednoho kouta do druhého, jako by očekával, že se k šátku jakýsi doplněk objevili musí. Ale nic se vůkol nehnulo, ani záhyby u oltáře se více nepohybovaly. „Jak se sem dostal tento cár?“ rozkřikl se konečně' se strašlivým pohledem na Gabrielu. V tváři mladé ženy nezměnil se jediný tah; opřela se jen pevněji o klekátko a sehnula trochu hloub hlavu; světlo, které dříve hledala, jí teď překáželo. „Má-li to býti žert, že se pan ujec tváří, jako by svou vlastní věc neznal musím se mu vyznati, že se mi nezdá doba k této zábavě šťastně volena,“ odpověděla Gabriela s přítomností ducha, jíž se u ní v rozhodných chvílích nic nevyrovnalo. „Má věc?“ užasl rada znovu; „snad tím nechcete říci že patří tento šátek mně?“ „A koma jinému, smím-li prosit?“ rozhorlila se Gabriela; „snad vám nemusím teprv říkati, že tento práh mimo sluhu mého ještě mužská noha nepřekročila?“ „Ale vždyť jste viděla, že jsem v této chvíli tento šátek se země zdvihl?“ zvolal rada bez sebe. „Ano, tak jako jsem jej před tím viděla, jak vám při vašem bouřlivém rozhánění se z kapsy vypadl,“ zněla pevná její odpověď. „Není mým a nebyl nikdy mým, na to mohu přísahat,“ bránil se rada hněvivě; „nikdy nevolím, abyste jen věděla, tak světlé chlapecké barvy, nikdy nenapouštím své věci voňavými kapkami; a hle, zde v kapse mám svůj vlastní!“ „Tedy jste jej někde nevědomky sebral. Nic není snadnějšího než taková bezděčná krádež,“ odpověděla Gabriela s toutéž klidnou určitostí. „Ale vida,“ vzkřikla najednou, vítězně ukazujíc na cíp šátku, který rada s pohledem kriminálního soudce ještě v rukou držel, „tu v rohu velké S! pak ještě říkejte, že to není šátek váš!“ „Což blázním?“ chopil se rada za hlavu, hledě roztržitě na roh, kde se v skutku stkvěla začáteční písmena jeho jména. „Vidíte, teď jste chycen; zlý úmysl váš je dokázán!“ volala Gabriela. „Čím ale jsem já nebohá vdova vaši nenávist v té míře zavinila, že k takovým prostředkům saháte, abyste mne zlehčil a urážel?“ A Gabriela klesajíc na klekátko, bolestně zaštkala. Rada pohlížel se šátku na svou v slzách se rozplývající synovkyni a s ní zas na šátek; nechtělo mu přec jen do hlavy, že měl býti šátek jeho. Ale bol její jevil se tak pohnutlivě a svůdně, že konečně onen odhodlaně do kapsy strčil. „Vzpamatujte se, paní neti,“ pravil konečně; „nechtěl jsem vám nikterakž ublížiti. Přísahám ještě jednou, že tento šátek v skutku za svůj neuznávám; ale beru jej s sebou domů. Můj komorník zajisté pozná, jestli přec náleží mně. Prosím, nekazte si pro věc tak malichernou krásné oči.“ „Ano u vás mužů jest vše malicherné,“ štkala Gabriela znovu; „před chvilkou jste mne ani vyslechnout nechtěl, když jsem vám vysvětliti chtěla, proč se vás nebojím, a teď si patrně ty nejstrašlivější věci o mně myslíte.“ „Nikoli. Považoval jsem a považuji vás za ... anděla,“ zajíkal se rada a pozoroval skoro bez dechu mladou ženu, jíž se byl záchvatem uraženého citu čepeček s hlavy smekl. Namáhala se marně, aby pod něj bujné vlny svého vlasu podstrčila, a když k tomu ruce pozdvihla, odhrnuly se jí krajkové rukávy s loktů. Lada sama by byla žárlivostí zbledla, spatřivši jejich jemný útvar. „A teď mi povězte, proč se mne nebojíte,“ připojil, aby aspoň něco řekl; cítil, že mlčením příliš vyzrazuje, jaká bouře se v něm zmáhá. „Ne, to nemohu, znajíc vaši přísnost,“ zašeptala Gabriela s pohledem, který rozháral každou krůpěj jeho diplomatické krve; „vy byste mnou pak o . . . opovrhoval!“ „Gabrielo, co bych vám v tomto okamžiku neprominul!“ vřel rada, chopiv se její ruky; ale ona mu ji zmateně vytrhla, ač ne dosti rychle, aby ji nebyl mohl stisknout. Ani aksamit se nevyrovnal této ruce co do hebkosti. „Jsouť to staří páni, jimž k vůli jsem vše nastrojila,“ pravila, jeho slovy jako osmělená; „vy nemáte pojmu, co od nich trpím! Špehují každý můj krok a rozkazují mi, koho mám u sebe přijmout a koho ne! Tyto zákazy ale týkají se hlavně . . . nejbližších příbuzných!“ Gabriela učinila přestávku, rada nedýchal. „Vyznávám se, že je to velmi,“ velmi ošklivé, ale . . . chci je míti z domu . . . sice mne připraví ještě o mou jedinou útěchu ..." „Do týdne se musejí ti staří nepříznivci odstěhovat, Já vám za to ručím!“ horlil rada; „ale na jaké to návštěvy patří tak žárlivým okem?“ připojil, proniknut přesladkou nadějí. „Kdo jest vám z příbuzenstva tak . . . milý, že obcování s ním útěchou svou jedinou nazýváte?“ Gabriela se zapýřila — šťastný rada to viděl vzdor nejistému sousvětlí —, ale najednou vyskočila jako polekaná laňka a třesoucí se rukou ukázala na podobiznu Bedřichovu, kterou rada teď teprv před oltářem spatřil. „Jděte, jděte!“ vyrazila z prudká ze sebe; „což nevidíte, jak hrozebně tam s obrazu pohled na mne upírá... teď hrozí i vám! Prchněte . . . prchněte, tak jako já před vámi prchám . . .“ Než se rada, který se byl na její úzkostlivé volání vzchopil, toho nadál, byl od ní k východu tlačen, vystrčen — a najednou stál v temné síni, slyše, ana dvéře za ním zastrkuje. Jak dlouho po starém domě bloudil, kde všude byl, než se konečné na hlavní schody dostal: on sám to nevěděl. Již se ale počalo značně šeřit, když na okénko vrátníka zaklepal, aby ho z domu pustil. Dlouho váhal stařec, než se na práhu se svazkem klíčů objevil. „Račte stokrát odpustit, milosti, že jsem vás tak dlouho v nočním chladě čekati nechal; ale vašnostino klepání znělo jaksi děsně, nepřirozeně, a člověk zůstane přec jen člověkem, bojí se o svou kůži,“ omlouval se poníženě, otevíraje radovi malá dvířka v jednom křídle ohromných vrat. „Smím-li pak se tázati, co vašnost vyzkoumala?“ vyzvídal bojácně, hledě radovi v podivně změněnou tvář. „My jsme vesměs jen slabé třtiny, milý brachu; nikdy bych nebyl věřil, že mne cosi podobného potkat může,“ odpověděl rada temně. „Viděl jste tedy strašidlo?“ zachvěl se domovník od hlavy až k patě, ohlížeje se poděšeně; „a duch to nebožtíka mladého pána? Vždyť jsme to hned říkali, jak bez zpovědi skonal, že to jednou tak u nás dopadne.“ Ale rada mu více neodpovídal; vrávorali k mostu. Celý dům byl u něho vzhůru; nebyl ohlásil, že stráví noc mimo dům, a služebnictvo bálo se zlé nehody. Raimund ho očekával na prahu v nočním obleku; nepokoj v domě ho prý před půlhodinkou probudil a právě se chtěl ustrojit, aby vyšel pana ujce hledat, an tento se vrátil. Rada odbyl služebnictvo výmluvou a chtěl taktéž se synovcem učiniti; ale tento na tom stál, že vidí u milostivého ujce znaky vážné choroby, a nešel mu s krku vzdor všem jeho narážkám na vtíravost, pomáhaje komorníkovi ho odstrojiti, až jej konečně v posteli spatřil; ještě jednou se přesvědčiv, že nemá horečku, konečně se vzdálil do otcova bytu. Rada probděl několik nepokojných hodin; a když ráno v mysli probíraje celý výstup se svůdnou synovkyní, přitlumeným, pohnutým hlasem komorníkovi nařídil, aby mu přinesl světlomodrý kapesní šátek, který v kapse jeho kapotu najde, a pověděl, náleží-li vskutku jemu: tu jej onen nemohl nižádným způsobem najiti. „A přec bych svůj krk vsadil, že jsem na ulici nic z kapsy nevytahoval; kde jsem ho jen asi vytrousil?“ lámal si pan rada celý den v největším rozčilení marně hlavu. Raimund ale ukládal nahoře ve svém pokoji cosi modrého opatrně do skříně, k níž klíček schoval. „Schovaná věc se hodí!“ smál se mezitím. Mlčelivost nebývala nikdy dědičnou ctností podomků a Schönbergovský cerberus nebyl v tomto ohledu výjimkou. Jeho žena, která si byla dobře povšimla, že s radou pod večer šeptal, nedala mu pokoje, až jí konečně arci pod pečetí největšího tajemství svěřil, že se jeho milost tuto noc v domě skrývala, aby se přesvědčila, jak to s tím duchem přece dopadá. I u ní bylo tajemnými slovy radovými, kteréž jí muž opakoval, zjevování se ducha dokázáno, a než se ještě úplně rozednilo, obíhalo toto její přesvědčení s množstvím romantických dodatků v kuchyních a stájích, odkud si prorazilo cestu až do předpokojů mezi štěbetavé hejno panských a komorných. Jakmile stará paní Schönbergová vstala ráno ze své rakve, kde po smrti synově líhávala, a panská jí přehodila župan přistřižený jako řeholní roucho, byly to události této noci, co se prvně dozvěděla. „Ten dobrý švakr se nám zajisté nevyzná, že se s naším, synem setkal.“ pravila plačíc k panu Melicharovi; „ale já jsem přece o tom přesvědčena, že to nebohá duše jeho, která obydlí naše oblétá. Volá nás k sobě z tohoto marného světa . . .“ Pan Melichar svěsil šedivou hlavu ještě hloub k prsům. Nebýval nikdy živým a hovorným, a co mu poslední jeho dítě za ostatními takovým strašlivým způsobem odešlo, uplynul někdy celý týden, aniž by bylo jeho rtům nějaké slovíčko uklouzlo. „Již dlouho o tom přemýšlím,“ pokračovala jeho choť, „zdali by nám prospěšněji nebylo, kdybychom se úplně všeho, co je pozemského, odřekli. My zde arci žijeme v samotě a hledíme si pouze spásy duše a vychování vnoučete, které se nám bohužel tak špatně daří; ale přece k nám někdy zaznívá hlas oné příšerné obludy, ježto svět sluje, a vytrhuje nás. Nebylo by lépe, kdybychom se do nějakého kláštera utekli a tam smrt, která zajisté s příchodem svým dlouho váhati nebude, bohabojně očekávali?“ „Vy chcete, abychom se již teď rozloučili?“ zašeptal pan Melichar smutně. „Na jak dlouho, manželi?“ pravila stařena blouznivě; „pout naše bude brzo dokonána; za málo jen dní objevíme se oba před tváří soudu všemohoucího; jeden byl život náš a jedny chyby naše, jedna a táž nás tedy očekává i odměna! Na jednom místě budeme se společně od věčnosti k věčnosti radovati, na co si tedy stýskáte?“ Pan Melichar více neodpovídal; ale velká slza se mu třásla v bílých řasách, když se podíval na svou starou družku, která berouc jeho mlčení za svolení, hned přípravy k vyvedení úmyslu svého konati počala. Dopůldne po oné noci přijel rada opět k bratrovi. Co byl Gabrielu opustil, měl jen jednu myšlenku: jak by ji nepohodlných dozorců zprostil. Bylť svatosvatě přesvědčen, že Gabriela mínila jeho, mluvíc o útěše, již nalézá v obcováni s jistými příbuznými, v němž jí ale rodiče zvěčnělého manžela žárlivé překážeti chtějí. Její zmatek, její leknutí před podobiznou Bedřichovou — vše ho v tom potvrdilo, že má pravdu. Radovi se nepřestala pýchou hlava točití, že nejkrásnější žena v světě láskou proň hyne. „Nedám jí touhou umříti,“ pravil se samolibým úsměvem, kráčeje po schodech nahoru, „ale musí býti rozumná, abychom se nedostali do lidských úst.“ A rada ubíral se okolo dveří své tajné milenky, aniž se jak obyčejně u ní zastavil. Domníval se, že nebude ještě po tolika dojmech zotavena, a nechtěl, aby ji zjevení jeho znovu rozdráždilo; milující žena potřebuje tolik šetrnosti! Ale obíraje se těmito něžnými myšlenkami, nezatajil si přece, že bude míti vyplnění úmyslu, aby vypravil bratra a švakrovou do týdnu z domu, kde byli celý život strávili, kde měli právo až do smrti bydleti, více obtíží, než si v prvním zápalu myslil. Obracel věc v myšlenkách na všecky strany, až konečně přišel k náhledu, že byl Gabrielin nápad, vyhnati je duchem, ten nejlepší. Umínil si tedy, že nebude dnes proti Její pověrčivosti vystupovali, nýbrž jim na srozuměnou dá, že za těmito nočními úkazy přece něco nadpřirozeného vězí. — Jak příjemné bylo tedy překvapení jeho, když mu sami sdělili pevné své předsevzetí, že uprchnou světu do posvátných prostorů klášterních. Bojoval sice na oko proti tomu, domlouval jim, aby svou rodinu neopouštěli, a vida, že zůstávají nepohnutými, vyslal na ně celé příbuzenstvo: ale nikdo nezmohl již ani nejmenšího nad nimi. Ani slzy ani mdloby jejich snachy, která vášnivý vedla nářek, že bez jejich mravní podpory ve světě sama zůstati má, nad nimi ničeho nedocílily. Za málo neděl bylo všecko uspořádáno, a manželé rozloučili se se starým domem, kde byli spolu všecky radosti a žalosti života věrně snášeli. Stará paní odstěhovala se k Uršulinkám, jimž byla vždy velmi přála, a manžel její vyvolil si jeden z mužských klášterů za bydliště. Gabriela doprovázela svou tchyni až do předsíně posvátného stavení, a v celém klášteře nebylo snad koutka, kam by nebyl vnikl srdce přerývající její výkřik, když se před novou družkou velebných panen vrata uvnitř otevřela. I stará Schönbergová byla pohnuta, vážnost tohoto okamžiku byla příkrost její zmírnila. „Neplačte, paní dcero,“ pravila, utírajíc si oči, „těšte se vědomím, že jste povinnosti své k nám až do poslední chvíle věrně konala. Na důkaz našeho uznání odevzdávám vám tyto listiny. Pojišťují vám po mé smrti naše jmění, které manžel úplné v mé ruce uložil. Jak zavřu oči, můžete se v ně uvázati. Bylo sice určeno dětem švakrovým, ale Raimund je větroplach, hejří celé noci, a Otilie je licoměrná fiflena. — Co se týká Jitky a Emanuela, ti mají bez toho příliš mnoho na to, co jsou s to provésti užitečného a chvalitebného; vždyť znáte jejich vlažné smýšlení v oboru dobrých a posvátných věcí. Jedině ve vašich rukou ponese toto jmění dobré ovoce a pravé úroky, bude statkem církve a chudých. Ale mlčte o tom, co jsem vám teď sdělila, jako i já mlčeti budu, aby se nepřiplazila za mnou do mé posvátné samoty chtivost a mne neobtěžovala, bych změnila, co je nezvratné.“ A stará paní zmizela, než se jí překvapená Gabriela poděkovali mohla. Vrátivši se domů, kde byla teď teprv neobmezenou vládkyní, uzavřela se do svých pokojů a nepředpustila nikoho. Ani rada nebyl vyjmut a když přece jednou k ní vnikl, byl zasypán trpkými výčitkami, a ona pravíc, že se jí zdá, jako by teď podruhé byla ovdověla, oplakávala odchod rodičů manželových tak upřímně, že se v největším zmatku vzdálil, nevěda vskutku, na čem jest Usnesl se po dlouhém trapném přemítání konečně na tom, co mu nejvíce lichotilo: totiž, že se Gabriela za to hanbí, že mu tajemství srdce svého napolo vyzradila, chtějíc teď zdánlivou přísností prostomilou svou slabost skrýti. Umínil si velmi velkomyslné, že trpělivé a němě vyčká, až tento tuhý zápas se stydlivostí svou překoná a opět se odhodlá k oné sladké otevřenosti, která ho v oné dobrodružné noci tak očarovala. Gabriela použila doby, kdež ji každý mněl býti pohříženu v zármutek nad oním loučením, k uspořádání odevzdaných papírů. „Zas jeden stupeň k volnosti,“ usmívala se, přebírajíc se v těchto důležitých písemnostech; „nepřátelé skládají sami zbraň, a jejich jmění koulí se samo do mých rukou kdo z Schönbergovců ještě vzdoruje? I ti dva nejhrdější, nejnebezpečnější, rada i jeho proslulý synovec, leží u mých nohou a nemají horoucnějšího přání, než aby jim poběhlice křídla na věky růžovou stužkou spoutala. Ale ona ji neprodá, tu zlatou svobodu svou ...“ I v těchto důležitých proměnách nalézala ale Gabriela dosti času, aby nad dcerou svou ostražitě bděla. Celý den sedávala Jitka, zaměstnávajíc se s odměřeností stroje nějakou ruční prací, jí na blízku, a matčin pohled planul nad ní jako nějaké zlé kouzlo a sál z ní tajemně ale neuprositelně kapku po kapce ducha, mladost, zdraví . . . Pro poslední událost byl pan rada skoro zapomněl, jaké pohoršení Jitka při jeho hostině českou modlitbou da a celé rodině, i že se usnesl, sejiti se s příbuzenstvem, aby se rozhodlo, jakým způsobem by se Jitka nejen po trestala, ale i na jinou dráhu přivedla. Až posud byl, jak již podotknuto, dosti lhostejně na její podivínství patřil: ale teď, kdy celá rodina na ni ukazovala, nad ní se pozastavovala a horšila: tu počni nahlížeti, že si musí co poručník přísněji počínati, že musí ze všech sil na to tlačiti, aby děvče svých vzdorných vrtochů pozbylo a vznešené zásady svých pokrevenců nejen si přisvojilo, ale i podle nich se zachovalo. Jsa však teď zachvácen city, o nichž se domníval, že dávno v něm odumřely, byl by snad provedení tohoto úmyslu na jinou dobu odložil, kdyby mu nebyla Jitka teď právě nevýslovně překážela. Dříve bývala u babičky; ale kdykoli teď matku její navštívil, vždy to byla ona, na níž první pohled jeho utkvěl. Co mu bylo tedy plátno, že bratra a švakrovou vystrnadil ze starého domu, když tím nabyl rovněž tak nepohodlného svědka svých schůzí s krásnou neteří? Všecka žluč se v něm pokaždé pobouřila; jeho oči metaly blesky na nebohou Jitku, i dával jí všelijakým způsobem na srozuměnou, aby se vzdálila. Ale Jitka zůstala nepohnuté, zarytě na svém místě; matka ji nevybídla, aby odešla, a ona byla tak poslušnosti zvyklá, že by se jinak nebyla hnula, i kdyby se byl snad Schönbergovský dům bořil. A Gabriela se tvrdošíjné tvářila, jako by jeho netrpělivosti nerozuměla. Kdyby si nebyla aspoň Jitky všímala. Ale tu ji uprostřed hovoru k sobě zavolala a vdechla jí políbení na blednoucí čelo, nebo jí opravila něco na oděvu; jindy ji zase zaměstnávalo její zdraví více než jeho anekdoty, a po třetí přeslechla i jeho oslovení, hrajíc si s jejími vlasy. Někdy mu přešla všecka shovívavost k mateřské její lásce, i odvážil se upozorniti, že je chování její nespravedlivé, tvrdé; že by měla na jeho city více ohledu bráti. Tu pak chladně se zdvihla, jako by jí bylo poodejiti za jakýms zaměstnáním do vedlejšího pokoje, a — již se neobjevila, davši se u něho pro dnes omluviti náhlým prudkým bolením hlavy. Rada byl touto neústupnou zdrženlivostí hluboce uražen; cit marnosti pochlebované přecházel u něho v živější, odpor její ho dráždil, vášeň se počala v něm vzmáhati. Již více si neříkal: „Musíme býti teď rozumní!“ Teď si pravil, dupaje nohou: „Musí býti mou, nedám sebou zahrávati! Především musím ale to proklaté dítě odstraniti, aby bylo k ní přístupu, a ona neměla výmluvy.“ Svolal rodinnou radu, aniž to Gabriele ohlásil, a jednoho dne objevil se před ní s rozsudkem nad dcerou vyneseným. Rodina se v něm jednosvorně prohlásila, že ji uvádějí Jitčiny zvláštnost v posměch, že se již všude o tom mluví, jak nehodná se zdá krve, z níž pošla; nechce-li nikterakž nahlednouti, jaké štěstí jí prozřetelností popřáno, že se narodila v lůně tak slavného, vynikajícího rodu, a vzpouzí-li se přese všechno napomínání dle něho se spravovali: nechť tedy své příbuzné na tak dlouho opustí, až svou chybu pozná a napravili slíbí. Anat ale nejvíce se prohřešuje svou nejapnou příchylností k sprostému lidu a jeho mluvě, proto se vypovídá na venek, kde o samotě, jsouc pouze obklopena surovým selským lidem, nejlépe a nejsnadněji přemrštěnost svou uznati musí a ihned pokutu za ni vytrpí. Jitka vyslechla s obyčejnou vzdornou lhostejností tento znamenitý rozsudek. Co jí na tom záleželo, měla-li snášeti zde nebo někde jinde jarmo porobenství. Již byla pochopila, co ještě dosud nikdo neuhodl, že z ní chce matka udělati věčnou otrokyni, že se v jejím životě nikdy, nikdy nic nezmění. Nesnášela ale osud svěj s bohabojnou dětskou myslí, jak, aby trampoty tohoto světa snášela, babička ji byla učila, nýbrž užírala se v němé zoufalosti a s krutou radostí cílila, jak se mozek její otupuje, jak cit její ochabuje, jak pořád méně trpí . . . myslí . . . jak pomalu duševně umírá. Gabriela provozovala, slyšíc, oč se jedná, opět jeden z oněch výstupů, které se jí vždy tak výborně dařívaly, protože v ně vkládala skutečné umění. Podobala se herečce, která se svými rolemi v jedno splynula, a výsledku si jista, s chutí a s láskou úlohu svou provozujíc, obecenstvu vylákává obdiv, slzy, smích, s touž rovnováhou duševní, s touž uspokojenou myslí. Dnes stála na jejím programu matka, uražená ve svých nejsvětějších právech, a tento úkol vyvedla tak stkvěle a pravdivě, že radu ještě více rozžárlila a potvrdila v důmince, že mu Jitka více než vše ostatní v cestě stojí. Pudila ho tak daleko, až jí konečně rozjítřeně oznámil, že se jí dcera mocně odejme, nevydá-li ji dobrovolné, dokazuje právnickými důvody, že má rodina v tomto případě zákonitou k tomu moc. Teď teprv popřála, jako by polekána, slovům jeho trochu sluchu; avšak mnoho li ho to stálo proseb, výkladů, výhrůžek, než se konečně uvolila, že se usnesení rodiny podrobí! Uvnitř ale se chvěla, aby se rada jejími slzami pohnouti nedal. Nic se lépe k záměrům jejím, tajně a nezvratně od manželovy smrti pronásledovaným, nehodilo jako teď toto rozhodnutí. V denním styku s polozvířecími povahami, které Gabriela mezi chudinou předpokládala, zůstaven samotě, bez nejmenšího duševního popudu, musil dceřin, ve svém vyvinutí úmyslně násilím potlačený duch usnouti, zaniknouti. Již jevívala Jitčina tvář méně než lhostejnost; byla to tupost, která častěji a častěji na ní spočívala; již zpozorovala na ní matka s vnitřním plesem nepopiratelné známky vznikající . . . blbosti. Jen tento duševní stav měl takové posunky, takové zvyky, jaké se někdy na Jitce ukazovaly. Požíval slabomyslný občanské svobody? Nezůstal po celý život pod poručenstvím tak jako statky a jmění jeho? Směl se kdy zasnoubiti, byl-li jeho duševní stav veřejně prohlášen? Rada byl v podvrženém kšaftu na všecko vzpomněl, čím by mohl dědičná práva její obmeziti; jen na krátko jí vyměřil dobu její moci a slávy, ale možnost tu byl ostražitý diplomat přehlédl. Nevěděl tehdáž ještě, že Gabriela nezná, co je to nemožnost! Bylo se uzavřelo, že Jitka na čas, co její pokání trvati má, svěřena bude rukám spolehlivé osoby. Byla to pojezdná na jednom velkém, blíže hor ležícím Schönbergovském dvorci, která před lety sloužila v domě u staré paní za hospodyni. Dalo se předpokládati, že ona i manžel její, pan pojezdný Sýkora, úplně podle rozkazů pánů svých se zachovají. Ale Gabriela si přece umínila, že se na své oči přesvědčí, jakým okolnostem svěří plán, na kterém celou budoucnost svou zakládala. Znala sice ustanovené dozorce dceřiny co lidi úplně obmezené; věděla, že jí z této strany žádného nebezpečí nehrozí. Ale jim na blízku mohl někdo dlíti, kdo by se byl chtěl o to pokusiti, aby tento ochabující mozek k nové činnosti popudil, čímž ovšem by se byly náhle všecky její hrdé čáky na věčnou samostatnou vládu knížecím majetkem dceřiným náhle zvrtly. Kterak tedy nebýti nanejvýš opatrnou? Toto obávání, jak si sama vyznali musila, nebylo ale tuze podstatné. Javornický dvůr — tak se totiž jmenovalo místo, kam měla Jitka vypovězena býti — ležel v pravé poušti. Pojezdný, Jeho choť, dva písaři úřední, sluha (vulgo mušketýr) a asi deset čeledínů obojího pohlaví — toť bylo celé Jeho obyvatelstvo. Hory a lesy jej obklopovaly na několik hodin cesty, a nejbližší městy s, kde se kostel nacházel, kam měla Jitka na služby boží choditi, byl tak vzdálen, a v zimě byla k němu cesta ze dvora tak nebezpečná, že se nemusila Gabriela vlivu nějakého lidumilého kněze strachovati. Odtamtud nemohl nikdo vydatně na dívku působiti. Za krásného podzimního Jitra vyjel hlučně pohodlný cestovní vůz z Schönbergovského domu na starém náměstí, zahýbaje Celetnou ulicí k Poříčské bráně. Plačíc ležela Gabriela v jednom rohu kočáru; Jitka seděla vedle ní nepohnuté, jako dřevěná loutka. Rada se byl umístil naproti svým neteřem, odměřený, chladný na povrchu, pln vítězoslávy uvnitř. Vyprovázel je, předstíraje, že takto poručnická hodnost jeho káže, což také každý poslušně nahlédl; ale zatím se byl uchopil této nepohodlné cesty co velevítané příležitosti, přiblížili se ctnostnému předmětu svých tužeb, který si stále počínal, jako by ne pochopoval, co jeho pohledy, vzdechy a narážky znamenají. Tenkráte aspoň se nemohla Gabriela rozhodné rozmluvě s ním vyhnouti, tenkráte aspoň musila mu říci buď: „Já jsem si s vámi hrála!“ což jí ale neradil, anebo: „Ano, vyznávám se, že jsem tě vždy tajně milovala!“ Vzdor slzavému závoji, který Gabrieliny oči zahaloval, neušlo jí přece ani jediné hnutí dceřino. Pro ni měla tato cesta bytí zároveň zkouškou, jak dalece v nebohém sirotku vnímavost již odumřela. Dokud kočár městem hrčel, zůstaly tahy Jitčiny jako z ledu vytesány; hleděla dle svého zvyku na předměty, nevidouc jich, a poslouchala hovor ujcův s matkou, neslyšíc ho; ale jak vyjeli z brány ven na silnici a s ptačí rychlostí tu údolí, tam most, tu zas stromořadí přelétli; když počal čerstvý větřík zvadlé Její líce celovati, a slunko, toto slunko, které byla jindy tak milovala a na které si teď ani mysliti ne troufala, plným svým bleskem do kočáru zasvítilo; když se ponejprv před ní ten širošírý svět otevřel ve své neobmezené, netušené spanilosti, ona pak zahlédla ty vršiny a na nich ty věnce černých lesů a rad nimi ty lesklé bílé obláčky, jichž volný let teď ještě, když byla okamžik nepozorována, ze svého zlatého vězení tak závistivé pozorovala: ta se to počalo hýbati v tom zkamenělém obličeji, jako by se naň cosi volného, krásného k světlu propracovat! chtělo. Již se zalekla Gabriela dojmu přírody na dceřino stísněné srdce; z tu sklesla Jitčina hlava nazpět do polštářů kočáru; její víčka se klížila vzdor všemu přemáhání, její údy pozbývaly vlády, a olověnou tíží p ložil se letargický spánek na její unavené smysly. Silný vzduch, ostré světlo, nezvyklé pohybování byly tak mocně na sesláblé čivy mladého vězně působily, že ji dojmy tyto úplně ohromily. Oči šedivého Adonisa obracely se žehravě vždy v tutéž stranu, kam Gabrieliny hledy zalétaly; utkvěly tedy na scvrklém, přižloutlém obličeji Bedřichovy dcery. Proti svému obyčeji zahleděl se dnes déle a pozorněji v postavu, která se mu v poslední době co věčná strážnice matčina tak zprotivila. Zavrtěl povážlivě hlavou. „Uznávám za svou povinnost,“ pravil zamyšleně a jeho pohled se obrátil ještě jednou k děvčeti, které se pod tíží spánku mrtvole podobalo, „abych vám sdělil přesvědčení, které se mi sice Již několikrát, ale nikdy s takovou mocí jako dnes, nevnutilo,“ Gabriela naň napjatě pohledla, vybízejíc ho tím, aby pokračoval. „Toto děvče, které nás svými sprostými náklonnostmi tak hluboce uráží,“ hovořil vážně dále, „neví snad ani, co činí; není snad ani schopna, aby poznala chybu svou, která se jí tak často a veškerým způsobem, v přísnosti i v dobrém vyčítala. Mámť skoro za to, že je duch její větším vinníkem než vůle; krátce a přímě řečeno, mám ji za . . . přihlouplou, abych říci nemusil . . . blbou “ Ale sotva byl rada tento úsudek pronesl, již toho také litoval; Gabriela si div vlasy nad ním nervala. Vinila ho bezcitností, předpojatostí proti nebohému děcku, jehožto slabé zdraví nedovolilo, aby se byla z něho vyvinula učeňkyně, jak si to snad pan poručník přál; počínala si tak, že ho tímto výstupem ještě více proti nevinné příčině jeho popudila. Zatím ji nemálo tímto výrokem potěšil, potvrdiv ji v jejích bezbožných nadějích. Ale teď jí přišel se svým vynálezem příliš záhy; ještě musila Jitka hloub klesnout, tak hluboce, že nebylo víc povznesení se ve světlou říši myšlenek možno. „Nikdy snad jsem výčitek méně nezasloužil, než v tomto případě,“ hněval se rada; „pronesl jsem své mínění v nejlepším úmyslu, totiž jestli byste dceru svou raději do nějakého vychovacího ústavu nezavezla než na tu poušť, kde musí její duch, má li ho ještě stopu, úplně zmalátnět. Vzal bych zodpovědnost tohoto kroku před rodinou na sebe; škoda, že Jsem si dřív nepovšiml, jak je to dítě zakrnělé...“ Dávno již byla Gabriela na takový návrh připravena a právě se chystala k nové obratné vytáčce, an se kočár zastavil; mělo se přepřahat. Rada otevřel dvířka, aby viděl, jestli se vše v dobrém pořádku děje; nemohl nic tak málo vystát, jako překážku na cestě pro ztracenou podkovu, přetržený řemen a tak dále. Když se kočár pohybovati přestal, procitla Jitka ze své omámenosti. Ohlížela se překvapena, ale matčina tvář účinkujíc vždy na ni jako hlava Medusina, zapudila rychle i ten nejslabší stín nějakého pohnutí z jejích tahů. Prázdným pohledem zírala z kočáru na předměty jí právě před očima ležící. Byl to velký bezinkový keř stínící dřevěné koryto, z něhož otrhaný chlapec právě nabíral vody do roztlučeného džbánu. Zvědavě pošilhával klučina na pozlacený kočár, na premovaného kočího a bujné vraníky, a vida v něm bledé děvče nepohnutě v jeho stranu hledící, soudil skromně, že její pozornost nikterak jeho osobnosti platiti nemůže, nýbrž že si panna cestou unavená nejspíše doušek čerstvé vody přeje. Ochotně, ač poněkud nesměle přiblížil se kočáru, aniž si toho rada povšimnul. „Mně se zdá, že bysi se ráda trochu napila“ pravil upřímně, podávaje Jitce roztřípenou nádobu. Ruměnec přeletěl bezbarevné líce dívčiny; dychtivě se nahnula po džbánu a než to někdo zameziti mohl, popila z něho s patrnou chutí. Ale vrátit jej hochovi nemohla. Rada zpozorovav, co se děje, zdřevěněl nad tím, co se v jeho přítomnosti tak směle provozuje. Vytrhl Jitce nádobu tak prudce, že se voda po jejím oděvu i po aksamitovém koberci kočáru rozlila, a než se toho kdo nadál, vymetl ji ven na silnici. „Tu máš, vtíravý žebráku,“ okřikl kluka, že tento všecek polekaný od kočáru odskočil, a hodil hrstku drobných peněz za ním; Jestli ti Ještě jednou napadne při blížiti se nám, dám tě potrestati, jak toho nestoudnost tvá zasluhuje!“ Bouchnul dvířky, až se kočár zatřásl, a obrátil se celý zlostí zardělý k Jitce. „Nevím, jak jsem jen mohl tak pošetilým býti, že jsem v tobě víc nejapnosti než zlomyslnosti hledal! Děkuji ti vskutku, že jsi mi v tak vhodné době ukázala, jak to vlastně v tvém nitru stojí; málem byl bych nehoráznou hloupost vyvedl. Když jsem ti před odjezdem pohár s vínem podával, dotkla jsi se ho sotva ústy, jako by v něm jedu bylo, a najednou se před mýma očima jako naschvál napiješ ze džbánu, který tento otrhanec zajisté někde na smetišti sebral. Nejsprostší můj sluha by byl nádobu i kluka s ošklivostí odkopl, kdyby se mu byl s ní jako tobě přiblížil, a ty se k němu chováš jako k bratru pokrevnímu!“ Rada si utíral pot s čela; byl celý udýchán, celý dojat neslýchaným zločinem synovčiným. Za tak zkaženou ji přec neměl přese všecky, žaloby babiččiny. Jak rád byl teď, že mu jeho náhlá vášeň pro Gabrielu vnuknula tak krutý na ni trest! „Však ty přece zkrotneš, jen počkej,“ pokračoval škodolibě; „však ty se těch bosých miláčků nabažíš, že na kolenou žádat budeš,“ abys byla jejich společnosti zbavena! To vám ale povídám, paní synovkyně,“ pravil Gabrielu, která jen s těží uspokojení své tajila nad výstupem jí tak v čas přicházejícím, „ať mně pak zas nepřijdete se svou záhubnou slabostí pro toto děcko; ať mně pak zas hned nepláčete a nevzdýcháte, když by vám několik slzavých řádečků zaslala! Ne jeden, dvacet, sto kajícných dopisů musí nám psáti, než se bude směti vrátit k rodině své, jíž teď tak hanebně pohrdá; a bude-li vzdorovat, jak to její chvalitebný zvyk, tím hůře pro ni. Necháme ji tam shniti mezi tou venkovskou luzou. Já, já dokáži, co se ni vám ni tchyni vaší ni komu jinému ještě nepodařilo; já si ji podmaním.“ Rada byl neobyčejně rozjítřen, Gabriela se ani nepamatovala, že by ho byla kdy něčím tak uraženého viděla. Tvrdošíjné mlčení ubohé hříšnice ho ještě více popouzelo. Sotva se tknul oběda, když se kočár znovu zastavil, aby panstvo něco požiti mohlo. Gabriela se nadarmo snažila, aby ho uchlácholila; on neustal v plísnění. Celou cestou maloval Jitce strašlivými barvami očekávající ji samotu, surovost nových soudruhů, hrůzy přírodní, v zimě pak nevyhnutelný stesk po nádheře otcovského domu, po povznášejícím obcování pokrevenců. Ohlásil jí, že dozorkyně její obdrží přísný rozkaz, aby jí s nikým jiným zacházeti nedala, než s čeládkou, dokud on sám v tomto ohledu jinak nerozhodne; ani té útěchy jí ponechali nechtěl, že smí od matky neb od někoho jiného dopisy přijímali: krátce, veškerá páska mezi ní a civilisovaným světem musila přetržena zůstali až do doby jejího mravního znovuzrození. V tomto rozpoložení duševním dosáhli konečně cíle pouť. Samou kazatelskou horlivostí byl rada zapomněl si stěžovali na strašlivou cestu, po níž se déle Již než dvě hodiny v divoké, romantické pohorské krajině harcovali. Ni jemu ni Gabriele ani nepřipadlo, obdivovali se malebným krásám; oba náleželi svými náhledy ještě do copařské doby, kde byla příroda se svého vonného trůnu svržena, kde si člověk myslil, že nejeví chul dosti vytříbenou, koře se jí místo nestvůrám pokažené krasochuti, které zpotvořený vkus na místo její postavil. — Protož se jim zdál také Jitčin trest, který by snad leckteré v názorech naší doby vychované děvče s potěšením nastoupilo, vybraně strašlivým. Kočár se zastavil před vraty uzavírajícími nízkou zdí obehnaný dvůr, v jehožto pozadí vyčnívalo pošmurné, ohyzdné stavení. Bývalo nejspíše před časy loveckým zámkem; tak se aspoň podle znaků na dosti vysoké vížce po levém boku se nacházející, značně časem ohlodaných, souditi dalo. Tato vížka byla jedinou jeho ozdobou; pnula se z jedné strany nad hlubokým úvozem, z druhé ji obkličovala malá zahrádka. Lehká povětrná pavláčka ji kruhem svým obepínala; vystupovalo se na ni čtverými, v různé strany obrácenými dveřmi, které vesměs k jediné komnatě uvnitř náležely a místo oken zastupovaly. Odtamtud nejspíše pozorovávaly někdy rytířské dámy postup lovů; nebo rozhled odtamtud musil býti zrovna tak rozsáhlý jako půvabný. Mivala-li ale budova sama o sobě nějaký zajímavější ráz, jak se z několika zbytků souditi dalo, byl teď úplně s ní setřen; bylo se nemotorně na ní přestavovalo, aby se na hospodářské potřeby lépe hodila, a jen mysl netečná neb mělká mohla bez nemilého pocitu na zpotvořené stavení patřili. a celé odpoledne sebou ani nehnula při mém největším hřímáni. Jen se nedejte obměkčiti, to vám povídám!“ Gabriela měla všecko ostatní spíše v úmyslu, než aby se byla nad svým dítětem smilovala, ač radovi cosi velmi tklivého o bolestech rozervaného srdce mateřského odpověděla; při tom přebíhala ale zpytavě tváře všech přítomných, jestli se na žádné nenachází pablesk probuzenosti, který by se mohl Jitce sdělit. Ale komonstvo pojezdného, písaři a úřední sluha nejevili ve svých, nestřídmostí nabubřených obličejích ani bledé stopy této božské jiskry, a uspokojeně odvrátila Gabriela od nich oči, nevšímajíc si více pacholků a děveček za nimi stojících; těmi byla jista. Ale sotva byla několik kroků za radou k domu poodešla, zarazila se náhle. „Co to?“ tázala se pojezdné, která ji uctivě provázela a ukázala při tom opodál, kde se stáje nacházely. Jakýsi člověk vypřahoval tam z žebřinového vozu dvé krásných volů se srstí lesklou jako hedvábí, chovaje se při tom tak lhostejně, jako by vrchnosti nejen ve dvoře, ale vůbec ani ve světě nebylo. On jediný nebyl k ní přikvapil, aby lem jejího oděvu políbil, a teď, co šel slavný průvod jen několik kroků okolo něho, nepokynul ani hlavou, nepronesl ani obyčejného pozdravu. Mdlá záplava na večerním nebi, proniknuvši v této chvíli bělavé výpary jesenního podvečera, osvítila jen slabě jeho tahy; ale Gabriela poznala přec, že to hoch asi dvacítiletý, neobyčejně silné, pružné postavy, s jehožto pyšného, zasmušilého čela splývaly dlouhé temné kadeře, jichž se zajisté nůžky nikdy nedotkly. „Proto že, upřímně řečeno, bez něho být nemůže,“ pokrčila Sýkorová rameny; „jsouť práce, kterým jen on rozumí a které jen on dovede, a pak ho poslouchají lidé jako ovce. Co on řekne, to je svaté! Dohlídne na ně, domlouvá, a nejde-li to, pomáhá, kde může, a kde on je přítomen, tam se daří dílo samo. To si může vaše milost snadno pomysliti, že by ho můj muž jinak ani minutu v domě nevytrpěl, neb nám všem jest jeho podivínství sůl v očích. A co je nejhlavnějšího: může ho nechat klidně vedle celé kupy zlata ležet, on se na ni ani nepodívá, ač nemá nic jiného, co by na tělo vzal, než tuto spravenou halenu, v níž jste ho viděti ráčila.“ „A co dělá svým výdělkem, když nemá rodiny a když, jak pravíte, ani pijákem ani hejřilem není? Má snad příliš měkké srdce? přeje snad hezkým holkám?“ pokračovala Gabriela zvědavě. Pojezdná se zasmála. „Chtěla bych se hned s vašností vsadit, kdyby vůbec za to stál, že ten se ještě žádné přímo do očí nepodíval. Co se ho písaři k vůli tomu napokoušejí, jaké žerty si s ním již natropili, musím se smát, když si jen na to vzpomenu! Chtěli vědět, jestli se snad jen tak nepřetvařuje; ale přesvědčili se vskutku, že nemůže děvčata vystát. Není to ale nic divného, že nic nemá; neb co vydělá, to také v kapse nevytrpí, to musí rozdat do posledního halíře lidem, kteří již na práci chodit nemohou. „Co pak ale ty budeš mít, až ty jednou nebudeš moci pracovat? ptá se ho často můj muž; ale on se jen usměje jako nějaký kníže, na kterého čeká někde nějaké panství. Nu co bych vás ale dlouho tlacháním nudila; my všickni máme za to, že má Vojtěch Šembera o nějaké kolečko více, a že ho odešleme co nevidět do Kateřinek do Prahy.“ „Nebyla bych dle jeho tváře soudila, že jest ještě hloupější než vaše ostatní čeládka,“ odpověděla Gabriela zamyšleně; „neb uspokojit se jediným otrhaným oděvem, za- lízat do lesa, když může býti mezi lidmi, štítit se veselosti a nemyslit nikdy na budoucnost, což přec povinností každého rozumného Člověka: to jsou znaky velké zpozdilosti, velké zakrnělosti duševní.“ „Nu, neříkáme nadarmo: tvářka je lhářka,“ mínila pojezdná, otvírajíc před svými vznešenými hostmi, kteří byli mezi tímto hovorem do prvního poschodí vystoupili, svou nejkrásněji vyšňořenou jizbu. Vrchnost se byla opověděla, stůl byl tedy kryt a večeře připravena; ale hostům se chtělo tak málo do jídla, jak o polednách. Rada byl na Jitku příliš rozhorlen; byla mu celý krásný den, který mohl tak sladce, kochaje se v pohledu vyvolené, ztráviti, pokazila; Gabriela si hrála na dojmutou nastávajícím loučením, a dcera její klesala patrným unavením tohoto pro ni tak významného dne. Rada jí také velmi záhy pokynul, aby se vzdálila do pokoje jí určeného; její pohled mu byl již nesnesitelný. „O příčině návštěvy naší nebudu mnoho slov šířit,“ počal, když byla dívka ve dveřích zmizela; „zpravil jsem vás o ní již písemně.“ Pojezdný svědčil poníženě, vyměniv potměšilý pohled se svou manželkou. „Opakuji vám pouze, že jeví slečna Jitka Schönbergova několik znepokojujících zvláštností, jichž zde pozbyti má. Rodina není jako rodina; co by jí jinde prošlo, to jest u nás již velkým přestupkem. Vám, paní Sýkorová, která jste tak mnoho let mezi námi ztrávila, nepotřebuji snad teprv vykládati, že hledí celá Praha na Schönbergy jako do nějakého zrcadla.“ Pojezdná pozdvihla slavně oči k nebi, Jako by je za svědka brala, že jest tak, jak rada praví, a nejinak. „Chová se velmi nešetrně k osobám svého stavu,“ pokračoval rada; „ale k nejnižším třídám jeví jakousi nepochopitelnou příchylnost. Dosti na tom, řeknu-li vám, že se neostýchá mezi žebráky před kostelní vrata si zasednouti a s nimi hovořiti.“ Pojezdná zdvihla teď zděšeně nejen oči ale i ruce vzhůru, sprásknuvši je nad hlavou, že skoro rovnováhy pozbyla. „Chceme ji tím napraviti, že ji vypovídáme mezi její vyvolence: nechť je pozná z blízka, nechť se s nimi několik měsíců pobaví, myslíme, že se jí pak vykouří její vrtochy z hlavy.“ „Vaše milosti nemohly se na ničem prospěšnějším usnésti,“ skočila radovi pojezdná horlivě do řeči: „až slečinka ten lid, kterému tak tuze přeje, z blízka uvidí, až nejen několik okamžiků jako v Praze, nýbrž několik neděl i mezi nimi setrvá, až nejen jejich pochlebenství — neboť i myslím, že jen k vůli tomu se k nim tak laskavě kloní — ale i jejich surovost, jejich nejapné žerty, obyčeje a báchorky sezná, bude jich mít zajisté brzo a na vždy po krk; uvidí teprv, jak bloudila. Není snad ve světě nepříjemnějšího a tupějšího lidu nad ty naše české copáky; můj muž to říká denně.“ „Ano,“ svraštil rada čelo; Jest to hnusný lid, drsnatý a vzdělání neschopný, jako ten jeho barbarský jazyk, který V mi zní v uších jako řezání pily. Bohu díky, že se teď již 1 značně k hrobu chýlí; za nějaké desítiletí nebude ta jeho hatmatilka bohdá více v této krásné zemi zaznívali. Snad se toho ještě my dočkáme, že zdivočilé jejich zpěvy zaniknou, že pověrčivé obyčeje a surové mravy jejich vzdělance urážeti přestanou, že si konečně Němec volné oddechne ve vlasti, již si svou duševní silou a mravní převahou z Čech utvořil.“ „Jen kdyby to už bylo,“ vzdychla si paní pojezdná pobožně; „němčina je docela něco jiného; je tak uhlazená, tak vznešená — nemohu ani říci, jak se mi zde po ní stýská. Jen když mluvím německy, zdá se mi, že jsem člověkem; tou češtinou usprostačí našinec úplně. Všichni vůkolní honoráti si stěžují na totéž.“ „Když právě o honorátech mluvíme,“ odvětil jí rada ironicky, „musím vás na to upozorniti, že si nepřejeme, aby slečna koho z nich u vás vídala, dokud bude v domě. Má to býti jejím trestem, že se se žádným vzdělanějším sejiti nesmí. Za to ji nechte s čeládkou dle libosti zacházeli a nepředpisujte této žádných zvláštních ohledů k slečně. Pak si také pamatujte, že žádných dopisů přijímati nesmí —žádných námitek, paní synovkyně! — zvláště z vaší strany musí býti pevnost a stálost, sic nepořídím opět ničeho. Nechci se jmenovati Schönberg, když nepožádá za čtyry neděle o smilování, bude-li se dle mého nařízení s ní jednati.“ Gabriela si zakryla bolestně tvář. „Zejtra časně ráno odjedeme odsud bez loučení, ráčila jste mi rozuměli?“ připojil důrazně. „Pro lepší jistotu vezmu klíč Jitčina pokoje k sobě; až budeme pryč, pak se jí teprv otevře.“ „Ta nebohá paní!“ pravil pojezdný k své choti, když se byli hosté na odpočinutí odebrali; „jestli pak’s viděla, jak se třásla, když jí svobodný pán oznámil, že nechce, aby dala dceři s bohem? Ti Schönbergové mají přec jen přepodivné nápady; kdo jak živ o takovém trestu slyšel...“ „Jen ty Schönbergy nech,“ odpověděla Sýkorová ostře; „to jsou chytré lišky. Není v tom jiného, než co jsem ti hned řekla, jak jsme dopis obdrželi. Na tom, co rada mluví, není pravdivého slova, a slzy paní Gabriely, té vydřidušky, jsou pouhou přetvářkou. Někdo nás nejspíše u těch skrblíků očernil, a oni chtějí vědět, na čem s námi jsou, proto nám to děvče sem co špehounku přivezli, a aby mohla všude mít uši, máme ji pouštět mezi čeládku! Ne, lid —nás má seznati, toť to celé tajemství! Má vyslíditi, jestli já každé vejce odvedu, a ty každou otep slámy zúčtuješ! Však já ale té milé slečince úlohu její opepřím, že se jim podruhé k podobné úloze nepodá. Mne Schönbergové neobalamutí! Nežila jsem nadarmo tolik let mezi nimi; známť je bohu chvála skrz na skrz!“ Rada zaspal šťastně špatný svůj rozmar; sotva se svítalo, vyskočil rovnýma nohama s postele, jsa celý osvěžený myšlenkou na zajímavou jízdu po boku krásné paní, která byla v jeho vyprahlém srdci nový zápal roznítila. Tenkráte mu nemohla uklouznouti, tenkráte konečně se musilo vyjasnili, co temného, neurčitého v jejich obapolném poměru spočívalo. Ale jak velké bylo překvapení jeho, když ke kočáru přistoupil, a na místě jeho spanilé synovkyně objevila se nespanilá pojezdná, doručujíc mu malý lístek. Radovi se dělaly mžitky před očima; netušil nic dobrého. Také se neklamal; četl následující: „Viděla jsem této noci ve snu Bedřicha opět mi hrotícího; netřeba mi zajisté jiné omluvy, že ujíždím bez vás. Litujte ubohou Gabrielu.“ Rada smačkal lístek v největším vzteku a málem by jej byl pojezdné do obličeje hodil, kdyby si nebyl ještě v čas vzpomněl, že je Schönberg. Nezbývalo mu, než odjeti v nepohodlné bryčce pojezdného a proklínali špatné cesty a rozmary ženské. Jitka stála nahoře u okna svého pokojíku a hleděla za povozem ho unášejícím, jako by nikterakž nevěřila, že ji trýznitelé její v skutku opouštějí. „Myslím, ženuško, že jsi se přec jen ve svém úsudku o té nosí slečince zmýlila; věř mi, tak si nepočíná žádná vyzvědačka,“ pravil pojezdný své choti, když několik duí uplynulo a Jitka se ze svého pokoje nehnula. Seděla tam tak nepohnutě a mlčenlivé, jak tomu byla uvykla, a zaměstnávala se nějakým jednotvárným pletením neb šitím, které jen odkládala, aby své obvyklé modlitby zrovna tak bezmyšlenkovitě jako práci svou vykonala. Již byla ve své otroctví tak zabředla, že teď, kde ji dech svobody ovanul, nevěděla, jak si v něm počínati. „Můj bože, jaký jsi ty muži Což nepozoruješ, že nás tato malá ještěrka svou zdrženlivostí jen na lep dostati chce?“ odsekla mu pojezdná velmi nemilostivě; „ale já na ni přec vychytrám! Již jsem se před naší čeládkou zmínila, co si asi o příchodě naší slečinky myslím. Ta najede, až se bude chtít s nimi spřáteliti, aby na nich vyzvídala! Lidé naši jsou ukrutně na ni dopáleni a řekli mi jednosvorně, že může čekat, než z nich slova vytáhne a třeba jim tento slib nešel od srdce, jak u tohoto potměšilého lidu bývá, budou se přece báti s ní obcovati, abychom si nemyslili, že jí na nás nějaké klevety donášejí. Krátce narafičila jsem to tak, že slečna odjede odtud tak chytrá, jak sem přijela, a pochybuji, že nás tak brzo návštěvou svou poctí.“ Ale paní pojezdné nedostalo se tak brzo příležitosti těšiti se z výsledku své taktiky. Jitka zůstala tvrdošíjně ve svém pokoji a neprojevovala ani dost malé chuti k někomu se přidružiti. Odmítala vždy velmi zkrátka pozvání své dozorkyně, aby ji přec navštíviti a u ní trochu se pobaviti ráčila; nebo aby s ní trochu do zahrady neb na dvůr sestoupila a na to venkovské hospodářství, což jí zajisté bude něco nového, se podívala. Nebyla to vskutku žádná přetvářka, jak si pojezdná rozzlobeně myslila, odpověděla-li jí k jejím narážkám na dlouhou chvíli, již ve své samotě pocítiti musí, že se nikterakž nenudí. Byla by arci lépe řekla, že ji už nic nenudí; neb jaké to útrapy a zápasy prodělalo živé, duchaplné děcko, než jeho duševní schopnosti tak otrnuly, že žádná z nich více netrpělivě svá křídla k letu nerozprostírala, bažíc po potravě! Již byla prázdnotě ve svém nitru uvykla, již se vskutku nenudila. Ale za několik neděl zdálo se pojezdné, která svou svěřenkyni pilně skrze klíční dírku pozorovala, jako by svou roli více s takovou důsledností neprovozovala. Shledala, že méně mechanicky pracuje, že jí klesají častěji ruce v klín a že tam někdy celou čtvrt hodinky odpočívají. „Aha, teď ji poustevnictví již mrzí, teď se dočkáme nejspíše něčeho jiného,“ hádala ostrovtipná paní, pronásledujíc stále vidina svou, že je Jitčino chování chytře nastrojenou hrou. Jitka se probírala vskutku ze své otupělosti a počínala okolí svému více pozornosti věnovati. Ty velké vlny lesem obrostlých hor, na které byl s okna jejího velkolepý pohled, přitáhly bezděčně její oči, a co se stalo ponejprv mimovolně, to opakovala příště úmyslně. Znenáhla ji upoutaly tak mocně, že se celé hodiny na tyto jemné, ustavičně pochodem dne nebo vlivem povětří měněné odstíny světla a temna na jejich věčné zeleni zakoukávala, a divadlo toto působilo volně a mírně, ale tím blahodějněji na její stísněnou mysl. Pohledem na přírodu, která všude před ní a okolo ní s klidným úsměvem v náruč zimního spánku klesala, rozhostilo se v ní jakési méně trapné rozpoložení duševní. Temné dojmy a obrazy otcovského domu bledly a volně se vytrácely z jejího nitra jako to zvadlé lupení, ježto vítr před jejíma očima ze sadů odnášel, a místo oné hlodavé beznadějnosti, kterážto pramen ducha v ní vysílela a kořeny života jejího užírala, položila se znenáhla tklivá zádumčivost tak jemně na její skleslé smysly, jako se venku kladl lehký chránící plášť sněhu na unavená ňadra země. Pojezdná byla pravdu mluvila; Jitka měla svého poustevnictví vskutku dost. Až dosavad byl se jí zdál osamělý pokojík příbytkem dosti milým a příjemným; ale najednou se jí zdál příliš podobným tomu, kde byla železnou vládou své chůvy tolik nocí proplakala, než se byla vpravila ve svůj osud — za živa umírat. Předměty luksu, jímž jej byla dala matka její ozdobili, se jí zhnusily co upomínky na stkvoucí žalář v Praze; dech se jí v něm počal úžit, zaslechla-li ze dvora hlasy k sobě zaznívati, a jednou večír se jí v něm tak podivně zastesklo, že z něho uprchla, puzená neuvědomělou touhou po lidské společnosti. Ostýchavě jako dítě, jež ponejprv bez vodítek kráčí, nemohouc se v to ani vpravit, že ji zlomyslný pohled nestíhá a toto hnutí hned v zárodku v ní nedusí, netroufala si ani věřiti, že smí vskutku jít, kam jí libo, a v rozechvění tom podivném vstoupila, minouc pokoje paní pojezdné, mezi ten lid, k němuž ji to od dětinství tak nepochopitelně a neodolatelně táhlo. Vešla do ratejny. Čeládka zasedala právě k večeři okolo dlouhého stolu, na který stará šafářka v beraním kožíšku s varhánkami, vlasy majíc pod vínkem schované, stavěla velkou dřevěnou mísu s nějakým jídlem. Všecky pohledy obrátily se k nesměle vcházející slečně. Jitka se skoro toho bála, jak uvítána bude; ještě si vzpomínala s traplivým citem, jak podlízavě si byl lid při jejím příjezdě počínal. Ale tenkráte si nemohla právě na velkou poníženost stěžovati. Střeženi vševidoucím pohledem právě přítomné pojezdné, uvítali ji sice stálou svou frásí: „Poníženě ručičku líbám!“ ale nikdo jí nepřišel vstříc, nikdo jí nepozval, aby se posadila, a významné mlčení rozhostilo se náhle mezi nimi na místě předešlého dosti hlučného hovoru. S vychytralým úsměvem pozorovala pojezdná slečnin pokus, aby uskutečnila domnělá tajná nařízení své matky přiblížením se lidu. Očekávala pevně, že si dívka chování tak zvláštního povšimne a jím zaražená, do svého pokoje se vrátí. Ale tenkráte se zmýlila. Jitka si čeládky dále nepovšimla, nýbrž přikročila ke krbu, kde stála malá lavička. Přes všecko obojetné bránění se šafařky, která slečnu na tajné pokynutí pojezdné z tak nízkého a špatného místa posílala tam, kam prý náleží, totiž do panských pokojů, zaujala skromný kouteček u čmoudícího ohně v nejbližší společnosti huňatého strážce domu, který se zde na noční bdění sílil. Co si měli s ní počíti? I pojezdná nevěděla si v tomto nepředvídaném případě jiné rady, než že na šafářku mrkala, aby ustala slečně zdvořilým způsobem ukazovati dvéře. Myslila si, že bude asi ratejny míti za tento večer dost a dost; neb pro slečnu aristokraticky vyhejčkanou, v přepychu odchovanou, neposkytovalo pobytí zde, zvláště zimního času, právě velkých příjemností. Silné větry, předchůdcové to zimy, rozháněly otevřeným ohništěm štiplavý kouř po nízkém prostoru, jehožto malá okénka z přitemnělého skla byla mechem do póla ucpaná, aby zima nevnikala Často neviděl tam soused souseda nejen pro dým ale ještě více pro páru, vznášející se z velkých kádí, v nichž se připravovalo pití pro četný dobytek. K tomu všemu měla šafářka mezi svými svěřenci množství rozmazlených miláčků čtyřnohých i opeřených, jimž se lépe líbilo v ratejně, kde jim jejich ochraňkyně každou chvíli něco k zobání hodila, než v chlévích. Nikdo jim z ohledu na ni v této choutce nebránil, a okolo ohniště hemžil se tedy nejpestřejší houf kuřat, kachen, telátek právě odstavených a tak dále, jimiž nevládl vždy duch vzorné svornosti. Projevování jejich rozmanitých citů, spojené s neustálým hučením kolovrátků, které se byly s půd pro nastávající dobu zimní již snesly, tvořilo v ní od svítání až pozdě do noci ohlušující koncert Ale pojezdná spoléhala u Jitky nadarmo na městskou upejpavost; dívka jako by obtížný lomoz ani neslyšela a kouř ani necítila. Aspoň nejevil ani jediný posuněk jakousi nelibost a nechuť a od tohoto večera přicházívala den co den do ratejny. Vyhnula se každému, cítíc nepřízeň temně okolo sebe hlučeti, a skromně se utekla vždy na nízkou lavičku u krbu. Tam nechala kůzlata a beránky dle libosti po svých stkvostných šatech šlapati a nebránila kuřatům a holubům jemností její osměleným, aby jí lítali na ramena a do klína, vedouce tam půtky o drobty, kteréž jim ruce její chystaly. Zvířata ji brzo znala, a jakmile se její kroky přede dveřmi ozvaly, vyběhla, poznávajíce je, o překot jí v ústrety; jedni z rozčepejřenými ocasy, druzí s vlídným bekotem. Každé z nich se snažilo projeviti jí svým způsobem radost z jejího příchodu; za to zůstaly tváře čeládky od ní odvráceny. Přednost, kteroužto slečna ratejně před krásným pokojem paní pojezdné dávala, utvrzovala je více než slova paní jejich v podezření, že se za touto zvláštností, již si nikterakž a ničím vy světliti nemohli, nic jiného neskrývá než špehounství. Jitce chladnost jejich nepřekážela, vždyť jí byla od dětinství zvyklá! Ztrávila v ratejně pravidelně ty dlouhé zimní večery, hledíc do praskajícího na krbu ohně a hladíc roztržitě chundelatý kožich přívětivě k ní se tulícího hafana Někdy, ale to jen viděla-li, že jest úplně nepozorována, ohlídla se plaše po velkém stole, okolo něhož se čeládka, jsouc ve dne rozličnými pracemi po dvoře rozptýlená, večer vždy v plném počtu shromažďovala. Zdálo se podle jejího zpytavého pohledu, jako by někoho mezi ní pohřešovala. Ale vždy zas oči odvracela: ten nebyl nikdy mezi nimi, kterého pojezdná bláznem nazývala, protože se pánům neklaněl a na jiné vice než sám na sebe myslil. Často si ho představovala pohrdlivým a zasmušilým v hasnoucí záplavě umírajícího dne, jak na ni upírá pohled tak známý a přece zas tak cizí . . . A bolestně se zachvívala, kdykoli vichřice okolo stavení tak vztekle, řinkajíc okny a odnášejte došky se střechy, zaburácela, že šafářka polekaně přikvapovala a honem oheň uhasínala, by se žádné neštěstí nestalo: Jitka myslívala naň, jak sám a sám uprostřed lesa pod vetchým přístřeším prodlévá . . . A Jitka vždy tak netečná, tak nedbalá o vlastní osud svůj, sepjala pak ruce a pomodlila se v tichosti duše otčenáš, aby ho nebeské mocnosti ochránily . . . Jednotvárným tímto během plynula dceři Bedřichově neděle po neděli. Ve vůkolních vesnicích krátila si sice mladá chasa zimní dobu lecjakými hrami, ale ve dvoře zůstalo vše mrtvo. Pan pojezdný netrpěl žádného dětinství, a temný advent, významný štědrý večer, vánoce, tři králové i hromnice odbyly se v Javornici, jako by je nebyla poetická mysl lidu zvláštními obyčeji zasvětila. Tato odloučenost od veškerého světa, poměry úplně nové, neznámé a duševní samota, k níž mezi osobami ve vychování a zvycích se lišícími byla odsouzena, byla by zajisté každou jinou dívku Jitčina stavu a veku k zoufalosti přivedla; ale pro ni bylo vše to pravým balsámem. Okřívala v této atmosféře míru a klidu, a žádná hrozebná ozvěna z pošmurného otcovského domu nepřekážela účinku. Gabriela dostála slovu svému a nepsala Jitce; ale nikoli, že to byla radovi slíbila, nýbrž že jí to chytrost předepisovala. Nechtěla dřímajícího ducha dceřina probuditi, podávajíc mu podnět k přemýšlení; měl znenáhla usnouti, což se dalo tím bezpečněji docíliti, čím méně výtržek ho z nynějšího polosnění, v němž ho zahloubána měla, plašilo. Za to ale byla s pojezdnou umluvila tajnou korespondenci, v níž jí tato každý týden podrobný popis o tom, co se ve dvoře dělo, a jak se Jitka při tom chovala, zaslati měla. Tak stanoveno proto, aby byla mohla hned zakročiti, kdyby se byl u dcery nějaký znepokojující symptom vyskytl. Paní pojezdná honosila se sice značnými vlohami řečnickými, ale tím menší bylo spisovatelské její nadání. Její dopisy nebyly ničím jiným než velmi suchopárným vypočítáváním, co Jitka den po dni podnikla, do jakých šatů se oblekla, v kolik hodin přišla do ratejny, jak dlouho tam nečinně snila, hledíc do ohně neb pohrávajíc s nějakým zvířetem. Ale to bylo právě, co si Schönbergová přála, a pojezdná byla za své důkladné popisy zasypána chválou, jížto se ale před Jitkou nepochlubila, domnívajíc se, že této jest zase svěřena tajná kontrola, jestli také ona ve dvoře svou úlohu vykonává. — Znala ze zkušenosti policejnictví v Schönbergovic domě zavedené, kde jeden hlídal druhého, jsa zase od něho hlídán, a nedivila se ani dost málo úkolu, jenž jí od velitelky byl uložen. Čím déle nedostávala Jitka zprávu z domova, tím častěji vznikávala v ní myšlenka, že rodina její snad na ni zapomenouti hodlá. Tato důminka oživovala ji jako zázrakem. Oko její pozdvihovalo se teď směleji od země; mlčenlivé rty pootevřely se teď častěji k nějakému žertovnému napomínání, byli-li její okřídlení přátelé příliš dotíraví; s netajeným zalíbením poslouchala předoucí děvčata, začala-li po večeři s hochy louče řezajícími nějakou písničku notovati, neostýchajíce se více její přítomnosti. Vzdor výstraze jim udělené poznali konečně probuzenější mezi nimi, že se Jitka svým dozorcům rovněž tak úzkostlivě vyhýbá jako oni sami; že se leká a bledne, když ten neb onen písař s odznakem své důstojnosti — s karabáčem vešel, a že s tím potichu pláče, koho blesk jeho hněvu citelně zasáhl. Ale starci a zkušenější, ač nahlíželi čím dále tím jasněji její neškodnost, vrtěli přece povážlivě hlavou nad přítomností panského dítěte mezi sprostým lidem, předvídajíce jakýsi neblahý toho následek, buď že jim bude zvětšena robota neb ještě častější rekrutýrka, a bůh ví, čím ještě se děsíval ubohý ten lid vládě nezodpovědných jednotlivců zůstavený. Jitka pozbyla své chorobné plachosti konečně tak daleko, že se odvážila k malým procházkám ve dvoře i mimo dům. Dychtivě zabíhaly Její zraky do dálky, kde se mezi závoji šedých mračen temena bor v pablesku slabého zimního slunce jako stříbrná hráz blyštěla, kde se pole a lány vlnily jako širošíré démantové moře, kde se osněžené stromy třpytily, jako by od vrcholku až k nejnižší větvi samými lepokamy posypány byly. A v jejím srdci počaly se buditi hlasy dávno oněmělé; dávno vyhaslé obrazy se v ní obnovily a ona snívala tytéž sny, jako když se s vikýře otcovského domu nad střechami staré Prahy klonívala. Ale nejen vznešené zjevy přírodní, i mírný pohled na to jednoduché venkovské žití zajímal a blažil rozvíjející se smysly její. Dvůr, v jehožto středu stál mezi vysokými topolí červeně deštěný holubník, vedle studně, s níž visely podivně utvořené rampouchy jako třísně z nejčistšího křišťálu, ty čistotné chlévy opodál, z kterých vážný skot tak moudře na ni vyhlížel, lízaje lichotně její vždy štědré ruce: vše to jí vylákalo týž slabý úsměv rovněž tak blízce spřízněný s pláčem jako se smíchem. Počala všude choditi za starou šafářkou, která již dávno zapomněla posílati ji do panských pokojů; kutila a míchala s ní u ohniště o závod, že si tato ani lepši pomocnice přáti nemohla. „Nu, tu to máš konečně na bíledni, o čem’s tak dlouho pochybovati ráčil,“ horlila pojezdná, vypravujíc manželu, že teď slečna ve dvoře všecky kouty vymetá: „a víš, co mně dnes ohlásila? ... Že bude jisti s čeládkou! . . . Nu, ještě nepochopuješ, oč tu běží?“ „S čeládkou jisti!“ To přivedlo i pojezdného z jeho obyčejného flegma, a on tomu dříve nevěřil, až slečnu sám u stolu seděti viděl. Tento nový nápad zdál se ale pojezdné býti tak ohromný ve své zvláštnosti, že ho své velitelce oznámila, myslíc, že tato přece jinak zde rozhodne. Ale nový přesvědčující důkaz ten, že zanikají v duši všecky jemnější pudy, Gabrielu co nejpříjemněji překvapil; i odepsala okamžitě, aby se jí i v tom úplná vůle ponechala Jak chutě namáčela teď Jitka, která se byla jindy sotva jídla dotkla, dřevěnou lžíci s ostatními do nádoby, kde v slané vodě plavaly slcjsky z černé mouky aneb nemaštěné luštiny vysypány byly. Jak volně se cítila v této rovnosti s ostatními! Kdykoli ji pojezdná takto zahlédla, nemohla odolati, aby jí nebyla jízlivě pověděla, že se její hedvábné šaty mezi tou otrhanou chasou mají jako pěst na oko, což Jitka beztoho již těžce nesla; ale v tomto ohledu dívce nebylo pomoci. Nesměla svůj oděv za přiměřenější vyměnili; matka věděla příliš dobře, jak ji vždy tížíval, a pojezdná obdržela přísný rozkaz, aby slečna na žádný způsob městský svůj kroj neopouštěla. Doma býval Jitce okamžik, kdy se probudila, strašný. Loudávala se všemožně, odkládajíc okamžik, kdy se u matky dostaviti měla: teď vyskočila vždy jako srnka ještě za tmy z postele a budila děvečky, jež teď pravidelně k dojení doprovázela. Nezůstala ale jen zahálčivou divačkou. Se zručností, která se křiklavě lišila od oné lhostejné nemotornosti, s níž doma před očima babiččinýma pracovávala, zkoušela teď nejtěžší práce. Slabé její ruce odnášely za málo neděl cviku s takovou silou velké krajáče pěnící se smetany a naplňovaly tak pečlivě žlaby vonnou pící, jako by nebyly od dětinství nic jiného dělaly. Na Jitčino štěstí neměla pojezdná, stojíc na svém, že jen dobře prostudovanou komedii hraje, pro tyto nenáhlé přechody žádného bystrozraku; jinak by byla Gabriela sotva její dopisy s takovým uspokojením studovala, jak to až doposud činila, jsouc pevně přesvědčena, že jest vše na nejlepší cestě. „Věděli jsme, že to děvče jest zaryté; ale tolik vzdorů bychom přece v ní nebyli hledali,“ divili se Schönbergové, když jim na jejich otázky rada rozdurděně odpověděl, že Jitka ještě žádných kroků neučinila, aby si jejich odpuštění získala; „není však pochybnosti, že co nevidět zkrotne, a pak zůstaneme my nepohnutými.“ Ale celá zima minula a nevyplnila jejich naději. Březen nastal, teplejší větérkové zaváli, a všecko v javornickém dvoře se náhle zaradovalo. Sníh povolil lahodným prosbám jarního vzduchu a svlekl mladému osení bílý kožíšek; zvolna slezl s keřů a se stromů, a než se toho kdo nadál, odstěhoval se z údolí a volal na ně s nejvyšších vrcholků hor posmívavě „na shledanou!“ Dvůr oživl, studně se okryla, štěpy v zahrádce vylouply se ze slaměných pouzder, kohout vyvedl svou kdákající družinu zas ponejprv vítězně na kouřící se mrviště, a z kůlen vytáhlo se kus po kuse náčiní, aby se na něm spravilo, co kde chybělo, a vše pro blízkou potřebu uchystalo. Když Jitka jednou ráno z domu vystoupila, zahlédla na dvoře celý houf nových pracovníkův, hotovojících se k polním pracem, a mezi nimi vysokou postavu onoho mladíka, jehožto lhostejnost byla její matku tak popudila. Mimovolně zarazila své kroky; nevěděla, co to je, že se jí nahrnula všecka krev do tváře, jako by ji byl někdo při hříchu zastihl. „To je jich, slečinko, není-li pravda, jako much! Člověk se jich zrovna zalekne“ volala na ni šafářka stojící na prahu ratejny. Zpozorovala slečnino ustrnutí a vykládala si je nejpřirozenějším způsobem. Dělníci se po slečince ohlédli a pozdravili ji uctivě; ale Vojtěch všiml si jí tak málo, když se plaše okolo něho do ratejny kradla, jako ponejprv. Radostné jako vždy uvítal hafan slečnu, když si k němu k ohništi zasedla; ale dnes ponejprv neodplácela mu jeho lichocení. Vzdor svému sklopenému zraku byla zahlédla, jak se tvář mladého venkovana zatemnila, když její šaty vedle něho zašustily. Šafářka šukala dnes sama po dvoře; vybízela slečnu marně, aby jí přec trochu pomohla, že má plné ruce práce, že neví kam dříve skočit. Avšak zamyšleně zavrtěla Jitka na její pozvání hlavou. Od tohoto dne viděla den co den pootevřenými u ratejny dveřmi Vojtěcha vždy na dvoře. Slyšela, že byl po celou zimu s nejsilnějšími soudruhy hluboko z lesa na saních dříví vyvážel. Teď zas pracoval ve dvoře; ale jak mu šlo všecko od ruky! Pojezdná nebyla o jeho obratnosti příliš mnoho řekla; byl vskutku nejdovednějším a nejčerstvějším pracovníkem mezi všemi. Ostýchavě mrštila Jitka někdy po něm okem, vládl svými nástroji s takovou snadností, že v jeho rukou docela jiného významu nabyly. Jeho netížila práce jako ostatní; nebyla proň robotou, i duševní sílu člověka v stroj ponižující. On byl pánem nad ní, on v ní zachoval ráz člověka volného, své důstojnosti vědomého, který vykonává úlohu posvátnou, svědomím předepsanou; jeho povznášela práce jako ušlechtilý čin. Ale podivno. Od té doby, co Jitka Vojtěcha pozorovala, vracela se v koleje své dřívější otupělosti krok za krokem. Pozbývala opět své bodrosti, chuti k činnosti, zalíbení v procházkách, a jiskra pozdraveného ducha, která se byla sotva v jejím oku vznítila, zhasínala, jako její úsměv na jejích rtech. Někdy to jí ovšem trhlo, a smutný pohled její se oživil, když k ní zavanul dech probouzejících se na horách lesů; ale ještě hloub sklesla pak její hlava, a ještě více pak se stiskala do svého temného koutka u krbu . . . nemohla se odhodlati jíti okolo tohoto muže, který přes pohrdlivou lhostejnost tolik tajného odporu k ní v sobě chovati se zdál. Ano, Jitka se dlouho klamati nemohla; tento Vojtěch, který ji tak zajímal, jako ještě nikdo, který oplýval soustrastí k soudruhům svým a shovívavostí k duhujícím, byl k ní tak nespravedliv jako všichni, nenáviděl ji jako ostatní, aniž věděla, co provinila! . . . A Jitka počala ponejprv ve svém životě reptati . . . Často, neby1-li nikdo z písařů ve dvoře, pozdvihl Vojtěch hlasu svého, a plný, vážný jeho zvuk vnikal až k ní, až hluboko do její duše. Jak ladně mu plynul onen jazyk se rtů, v němž dosud tak ráda hovořívala, ač jí byli jiný vnutili, a který tak milovala, že otec vždy v něm s ní byl mluvíval! Poučoval je a v hodinách odpočinuti předčítal jim. sedě mezi nimi pod pučícími topoli u studně, z velké staré knihy. Jeho obličej pak planul, jeho oči metaly blesky. Poděšeně couvala ode dveří polootevřených, aby se ani jediný záhyb jejího šatu před ním nezakmitl; avšak srdce její při tom pukalo . . . Nikdy při největším odstrkování v otcovském domě nebyla pocítila takové tesknoty, takového bolestného zahanbení, jako v okamžiku, kdy viděla, jak jest mu pohled její protivný. „Proč za mne neoroduješ, otče můj, abych k tobě povolána byla?“ volávala teď večer na místo modlitby v proudech horoucích slz. Pojezdné nezbývalo, než velitelce oznámiti, že je teď slečna ještě mnohem mrtvější a bledší než v prvních nedělích; ale těšila ji, že toho bude nejspíše její náhlý vzrůst příčinou. V ohledu tom byla Jitka za těch několik klidných měsíců skutečně vše dohonila, v čem se byla dříve opozdila. Sílící pohorský vzduch, přiměřené pohybování, změna stravy — vše bylo ku podivu na zakrnělou dívku působilo. Již nebyla více dítětem; její postava se povznesla a plností pozbyla hranatých svých tvarů; za to nabyla její plet svěžesti, její vlas hebkosti a chůze lehkosti a obratnosti. Veškeré vady se u ní vyrovnaly, proměnivše se v dojímavý souzvuk. Nemohlo býti tklivějšího pohledu než na útlý její vzrůst, ohebný jako lodyha konvalinky, a její tvář bledou a něžnou jako bílé kalíšky této květiny. Vojtěch nevcházel nikdy do ratejny; snad že mu hlučný hovor, v němž si čeládka v nepřítomnosti pánů libovala, překážel; snad z jiné příčiny, jíž Jitka smutně se domýšlela; krátce odbýval vždy svůj skromný oběd venku sám a sám, jestli se k němu nějaký žebrák nepřidružil. A večer, jak bylo po práci, zmizel jako stín. Čeládka snášela proti svému obyčeji tyto zvláštnosti s velkou shovívavostí. Jiného by nebyla co hrdopýška mezi sebou trpěla; ale Vojtěchovi prošla ve všem vůle. I staří dělníci chovali se k němu s patrnou úctou a řídili se i v záhadných případnostech vždy jen dle jeho rady, jako by byl býval jejich vrstevníkem a nikoli hochem, jehožto ústa první chmýří stínilo. „Ten ví více než my všichni dohromady,“ slyšela je Jitka často si šeptati; „kdyby šlo podle jeho hlavy, jinak by to s námi dopadalo. Ale co všecko naplat, s chudým lidem to jinak nebude; dokud bude slunce na nebi, vždy bude boháč po nich šlapat!“ . . . Teprv když Vojtěch zmizel, odvažovala se Jitka ven a procházela se snivé okolo dvoru na kvetoucích lučinách, mezi mladými sady; ale mimovolně vracela se noha její s těchto půvabných stezek, na které jaro denně nových krás sypalo, zaměřivši téměř bezděčně k topolům, kde on tak často odpočivní. Tam sedávala na drnové lávce pozdě do noci, pozorujíc v bolestné zamyšlenosti, jak se hvězdy mezi mladým lupením třepetají, a slzy, jasnější nad ně, tekly jí volně po lících, aniž si toho bývala vědoma. Jednou opřevši se rukou při vstávání o prosté sedátko, ucítila v měkké trávě tvrdý chladný jakýs předmět. I zpozorovala teď teprve, že leží vedle ní mosazem kovaná kniha — nehádala dlouho, komu náleží a kdo ji zde asi zapomněl. Váhavě, s klopotným srdcem ji vzala do ruky; naplňovala ji skoro takovou bázlivou úctou jako majitel sám. Vzpomněla si nejen, jak se mu zdá drahou býti, ale i jak opatrně ji před písaři skrýval; musila býti velmi důležitého obsahu. Přemítajíc takto, zavadila o sponku; kniha se náhle otevřela, a jeden z listů vypadl na zemi. Polekaně sehnula se Jitka po něm, a aby jej opět patřičně do knihy vložila, přistoupila rychle k oknu ratejny zvenčí osvětlenému. Tu poznala, že nezdvihla jen potištěný arch, jak se domnívala, nýbrž malbu na pergamenové ploše. Přiblížila ji světlu, než si ještě vzpomenula, co činí; vzbudila se v ní vřelá touha, dozvěděti se, jakému to obrazu tak významné místo vykazuje. Tvář krásné dívky v řeholním rouše, věnec z bílých růží na hlavě, upírala na ni z obrazu zasmušilý pohled . . . Vojtěchův pohled . . . Byla to podobizna sličné jeptišky, první její přítelkyně, kterou na půdě otcovského domu nalezla. Teď najednou věděla, komu je Vojtěch podoben . . . Neměla kdy, aby se byla sama sebe tázala, jak se obraz ten mohl zde tak znenadání vyskytnouti a do Vojtěchových rukou dostati, aniž, jaká to tajemná vzájemnost mezi oběma panuje. Stín padl na malbu, a Vojtěch sám stál před polekanou dívkou. Mlčky, temně ji měře, vztáhl ruku po knize, pro kterou byl, pohřešiv ji, se vrátil. Nenašla slov, aby mu vysvětlila, že se kniha náhodou otevřela, a trnouc snesla jeho ledové opovržlivé hledy, kárající ji z vyzvědačství. Proplakavši celou noc nad nešťastným případem, Jenž ji ještě více v jeho očích snížiti musil, zapomněla na tajemný obraz. Za slunečního neobyčejně teplého odpoledne procházel se pan pojezdný Sýkora, s dýmkou mezi zuby a rukama za zády, pohodlně po dvoře. Byltě dobře obědval, snad i trochu více než měl, což mu prý, jak zlý svět pravil, často přiházelo; a teď pro lepší zažití dělal v stínu trochu komoce. Tu se mu přiblížil šafář, smekaje již z daleka více potměšile než uctivě, jako to obyčejně služební činívají, mají-li pána v kapse. „Jestliže jemnostpán myslí,“ pravil, „mohli bychom začít zejtra orat, aby nás jako loni jarní deště nepřekvapily.“ „Vy nemůžete dát ani chvíli pokoje,“ uškubl se naň jemnostpán se vší svou panskou hrubostí; „člověk nemůže u vás ani k oddechu přijít: brzo to chcete, brzo zas ono. Právě jsem si chtěl s panem kancelistou u karet pohovět, a teď aby si on sedl a vám cedulky na robotu psal.“ „Vždyť jsem to s tím oráním jen tak prohodil; chraň bůh, abych chtěl na svém stát,“ vymlouval se šafář; „vždyť toho můžeme nechat, až to vzácný pán sám za dobré uzná.“ „S—, e, se, známe se,“ hněval se pojezdný znovu; „kdybych to jen zkusil a vám řekl: Jděte mi k šípku... máme ještě času dost! to byste mne krásně vykřičeli po celém vůkolí, že jsem nedbalec, a hned by to páni v Praze věděli, že si šafář více hospodářství všímá než pojezdný. Beztoho nám jen k vůli vašim klevetám tu slečinku sem na krk poslali,“ doložil, ohlížeje se mrzutě po ratejně; „a teď jděte a netrapte mne déle! Mušketýr ať se chystá! Roznese cedulky na robotu po rychtářích a nechť jim zároveň vyřídí, že kdo z jejich osadníků se opozdí, ať se těší! Nehodlám se s těmi chlapíky letos mazlit; se mnou se páni také nemazlí — žádají všecko na krev, a tedy i já ode všech jejich povinnost na krev žádati budu. Zeptejte se ho při této příležitosti, zdali má vše v pořádku?“ „A jak dávno již, urozený pane,“ volal opodál stojící muž v polo selském, v polo vojenském oděvu, s tváří, v nížto se nestydatost a podlost hnusně mísila; „ale račte se sám přesvědčit.“ Těmito slovy přeběhl dvůr a otevřel hned vedle ratejny nějaká černá dvířka. Správec jsa hlasitě před čeládkou ve dvoře pracující vyzván, musil chtěj nechtěj za ním, mumlaje cosi o nesnesitelném dření. Jitka byla mimovolně poslední část tohoto hovoru zaslechla. Slunce, kloníc se volně k horám, vrhalo tak stkvělé pablesky až do temné ratejny, že ji z jejího zákoutí, kde opět dumavě byla seděla, až na práh vylákalo. Bylo to proto, že Vojtěch nepříjemnou mu dívku zahlédl, že jeho sekyra najednou dvojnásobnou silou bouchala do kleče, kterou právě do pluhu vrážel? „Jen račte blíže přistoupiti, vzácný pane,“ pobízel úřední sluha váhajícího pojezdného a pootevřel při tom temná dvířka dokořán; „nebojím se zevrubné visitace. Špatný řemeslník, který by si před prací nástroje své neuchystal,“ chechtal se uštěpačně. V témž okamžiku ozvalo se pronikavé vykřiknutí, a Jitka, bledá, chvějíc se na všech údech, přiskočila k němu. Zahlédla, jak se pohled Vojtěchův nevýslovnou záští naplňuje při žvástání mušketýra, a že při jeho posledních slovech sekeru takovým směrem napřáhl, jako by více na jeho hlavu než na pluh mířil. „Co že se slečně přihodilo?“ volali všichni; ale nejhorlivěji se jí vyptával mušketýr. Netušil, že to by! osud nad jeho hlavou se vznášející, který jí byl onen výkřik z prsou vydral. Jitka nebyla až doposud zalhala, ač by si byla mohla často nepříjemný výstup uspořiti výmluvou; bylať její povaha k tomu příliš přímá a nepodajná. V této chvíli procitl v ní ale jakýsi tajný pud, pravící jí, že teď pravdu mluviti nesmí, a ona své leknutí tak plynně omluvila jakousi nepatrnou příčinou, že se tomu sama podivila. Byla ale tak dojata, že se o nejbližší předmět zadržeti musila; byla to tajemná dvířka. Vojtěch odhodil sekeru, a ponejprv viděla Jitka, že si ruce založil, upíraje při tom zrak tak divoce do polotemného prostoro, vedle něhož stála, že zděšeně své oči v touž stranu obrátiti musila. Očekávala, že tam nějaké hrozné divadlo jeho mysl jiného, než nízké, vlhké k sobě vábí; ale nespatřila nic klenutí bez oken a v něm několik zcela jednoduchých, nepatrných předmětů. Nejpřednější bylo břevno ostřím vzhůru obrácené a stojící o čtyřech bydlech jako na nohách; silný provaz vinul se okolo nich. Nad tímto nářadím, o jehožto úkolu Jitka, znající Již veškeré náčiní hospodářské, marně přemýšlela, viselo několik širokých železných kruhů s dlouhými řetězy, a v koutku za nimi stála velká otep prutů. „Co to všecko znamená?“ zaznělo téměř mimovolně z úst Jitčiných. Pojezdný a pochop dali se její otázce do tak upřímného smíchu, že se až za boky popadali; ale na dvoře udělalo se náhle ticho, a čeládka opouštějíc jedním rázem svou práci, shromáždila se za Vojtěchem, pozorujíc jaksi hrozebně tento výstup. „Nu, mušketýre, když tedy slečinka úřad váš ještě nezná, trochu jí jej popište a vysvětlete jí úkol všech těchto vašich nástrojů,“ pobízel ho pojezdný pořád ještě se smíchem; „nebude to, tuším, na škodu, uslyší-li zde tito lidičky, kteří najednou zahálejí, aniž nahlédnouti mohu proč, jak si umíte s lenochy zatancovat.“ Mušketýr mrkl s úšklebkem na pojezdného na důkaz, že úlohu pochopil. „Od zejtřejška,“ pravil se svým hnusným chechtotem, I zkoušeje, zdali se nedají dvířka, ač byla již dokořán, ještě více otevříti, jako by chtěl, aby ohyzdná díra celou ošklivostí na diváky působila, „začne na polích robota. V zimě je to jen žert, jak jste ráčila sama vidět; lidem doma nic neuteče, přijdou bez odporu mlátit a na řezanku; ale teď, kdy všude plno práce nastává, tu jim robota tuze nevoní. Chtěli by raději na svém dělati než na panském, avšak není jim pomoci; na koho robota přijde, ten musí také jít a dokud povinné dni nerobotoval, nesmí na svůj grunt ani pomyslit.“ „To ale nechce některým do hlavy,“ pokračoval mušketýr pořád v hrobovém tichu, mrštiv jízlivý pohled po Vojtěchovi, který stál mezi svými soudruhy jako socha, plný němého, bolestného hněvu; „nemohou anebo lépe nechtí nahlednouti, že má vrchnost svaté právo na jejich práci, neb chrání a zastává se jich a dovoluje jim, aby na její půdě bydleli. Přijdou na robotu jako jen z milosti, lelkují, jakmile pan písař oči obrátí; ba někteří i dělají, jako by neslyšeli, když rychtář ráno zabubnuje, a vymýšlejí si pak leckteré lži, proč přijíti nemohli. Za tou příčinou jsme se těmito věcičkami zásobili“ (pochop zařinkal při těchto slovech pouty, až se to v klenbě rozléhalo), „jak někdo v čas nepřijde, hned si proň zajdu s těmito trochu obtížnými náramky, a kdyby mu žena umírala, musí se mnou. Tu zas máme mast“ (zašvihl pruty), „jížto občerstvujeme těch, kteří neradi žílu natáhnou, a pro ty, co mají mnoho rozumu, krmíme zde toto prostomilé zvířátko, jemužto osel říkáme,“ připojil, poklepávaje se zalíbením na břevno. „Přivážeme takovémuto mudrlantovi hezky pevně nohy, každou v jinou stranu, a teď ať si káže dle libosti, že se nepotřebuje panstvo se čtyřmi vozit a na stříbře jídat a v hedvábných poduškách lenošit na mozoly poddaného; my mu nebráníme. Ale věřte, slečinko, kdo si jen jednou na tom oslíčku pohačal, tomu se vykouří tyto nápady jako zázrakem z hlavy; schlípne uši, drží jazyk hezky za zuby, smeká z daleka a otáčí se s kosou, až milo na panáčka se podívat.“ Jitka zbledla Jako sníh; křeč projela jejími údy. Vojtěch nehleděl více do šatlavy; jeho planoucí zrak zabodal se do tváře dívčiny a stopoval napjatě na ní všecky dojmy: ošklivost, soustrast, hrůzu, hněv. „Ano, ano,“ odkašlal si ušlechtilý plnitel panských rozkazů, vzpřímiv se před dcerou panstva svého s hrdým sebevědomím; „my známe svou povinnost a umíme ji splnit. Dovedeme jak se patří s poddanými nám svěřenými zatančit; naší vinou nepřišla a nepřijde milostivá vrchnost ku škodě, ať si mluví kdo chce, co chce. Panská práce nám jde nade všecko, nechť lidem seno shnije, obilí vzroste, nechť si klidí a sejou při měsíčku, nechť si s pláčem ze statků utíkají, jak se to dosti zhusta stává. Nám panským úřadníkům je vše jedno. Vrchnost nás živí, vrchnost nás i na stará léta zaopatřuje, a my za to hledíme na její zisk jako na svůj vlastní; o tom se může každý denně přesvědčit. Kdybychom byli méně dbalí, však by pak panstvo vidělo, že by se musilo brzo svého panství vzdáti! . . .“ „Mlč, mlč, ďáble, a neotravuj mi déle duši!“ vzkřikla Jitka tak úpěnlivě, že pojezdná, hovící si nahoře v pokoji při kávě, rychle hlavu oknem vystrčila, tážíc se, co se dole děje. „Pryč,“ volala dívka, a jako smyslů zbavená trhala si oděv s těla, jako by ji jeho stkvostnost pálila; „pryč odtud, pryč se světa! . . .“ A jako šílená prorazila tlupu dělníků ji a mušketýra obstupující a vyletěla vraty ven do pole šírého. Celé stavení se pobouřilo; jeden se tázal druhého, co se slečně přihodilo, a nikdo to nevěděl, nikdo nepochopil její chování, její náhlou zoufalost. její nenadálý útěk . . . Mušketýr a velitel jeho stáli jako by s hvězdy spadlí; nebyli se nadáli takového ukončení výstupu obratně zosnováného, aby horlivost jejich pro dobré panstva vyšla co nejstkvěleji na jevo. Pojezdná nechavši kávu kávou, zoufale lomila rukama, prorokujte jako druhá Kassandra celému dvoru nevyhnutelnou zkázu, jestliže se slečně nějaké neštěstí přihodí, aneb-li, jsouc něčím uražena, více se nevrátí. Okamžitě vyslala, co ve dvoře jen nohy mělo, za uprchlicí; sama slídila okolo dvoru po všech místečkách, kde slečnu choditi a dumati vídala. Mezitím bylo slunce zašlo za velký mrak, jehožto zlatý kraj tím více bledl, čím více se po obloze rozprostíral. V mlaďounkých lístkách keřů počalo to šustěti; těžké kapky padaly se zatemnělého nebe, v dálce zaduněl hrom, bledý blesk projel křížem nebe. První bouřka táhla prudce a neočekávaně jarní krajinou, budíc a hubíc stonásobně život v ní klíčící; s nepořízenou, na kůži promoklí, vraceli se poslové pojezdné jeden za druhým: slečnu jako by byla země pohltila. Jen jeden se až posud nevracel; byl to Vojtěch. Na něm spočívala teď veškerá naděje postrašené pojezdné. Stojíc u okna, ani nespouštěla uplakaných očí s dvorních vrat, která ostrým svitem blesků každou chvíli v žluté září zaplanula; krátila si trapné okamžiky marného čekání tím, že svého zaraženého manžela obsypávala trpkými výčitkami, na které on ale neodpovídal, bledě tak strastiplně jak ona do bouřlivé noci. I jeho jedinou čákou byl Vojtěch, který znal všecky průsmyky daleko široko a zlobě povětří se posmíval. Než ho byl ještě někdo vybídl, byl se za slečnou pustil; ostatní ho viděli, jak za ní spěchal, předhoniv všecky co nejdále. Ale Jitka letěla jako okřídlená. Vojtěch ji viděl před sebou se vznášeti jako holubici, která hejnem dravců vyplašena, novou skrýši si hledá. Přese všechen spěch tratila se její postava pořád více a více před ním; sotva že bystré jeho oko ještě zákmit světlého oděvu jejího zachytilo, než zmizela na pokraji lesa, který se pod samo temeno hor rozprostíral. Déšť se počal právě liti s největší prudkostí, když se s tepajícími žilami, s netrpělivostí mladého jelena do houštiny za ní vřítil. Voda se řinula proudem s větví stromů na jeho horké čelo, máčejíc dlouhé jeho vlasy, prosakujíc jeho mizernou halenu; ale Vojtěch to necítil. Celá duše jeho spočívala mu v očích, v napjatém sluchu, jímž Jitčinu stopu sledoval. Tu to počalo v dálce hučet a šumět jako perutě mohutné vichřice, jako by nová bouřka proti bouřce táhla. Vojtěch naslouchal polekaně; znal tyto hřmotné hlasy: byly to náhlým přívalem rozvodněné bystříce, které se s hor jako mocné vodopády valily. Bělaly a kroužily se v záři blesků ve svých korytech jako báječní hadové s vlajícími, daleko se rozstřikujícími hřívami; podemílaly ve svém vzteklém spěchu zuřivě skály jim na bouřlivé cestě překážející a koulely je jako lehké hračky do polekaného údolí; vyvracely stoleté stromy a s běsným jekotem odnášely je na svých pěnících se hřbetech a opírajíce je o jiné, jich síle vzdorující, tvořily si z nich hněvivě jezy a vypínaly se s dvojnásobným hukotem přes ně. Kam Vojtěch vstoupil, tam mu podtrhoval řvoucí proud nohy; oč se chtěl opírat, to se s ním skácelo; jen rozčilení duševní, v němž si nevšímal rozvztekleného živlu okolo sebe, hledaje v této řičící směsici úzkostlivě bělavý obrys prchající postavy, nedalo mu klesnouti. „Jitko!“ volal do burácejícího lesa; „přítel, bratr tě volá!“ Ale jeho hlas pohltilo pokaždé rachocení padajících kmenů, ryk vody, a zoufale zalomil mladý muž rukama nad útlou dívkou, která sama, tisícerým nebezpečím obklopená, po lese bloudila a v této chvíli snad, zasažena podemletým stromem neb zápasícími vlnami v řeky vzrostlých potoků, bídně hynula, netušíc, že je jí pomoc tak blízká. Najednou zavadila jeho noha o nějakou hmotu, a tato nezůstala nepohnutá, jako úryvek skály, zač ji Vojtěch považoval: povolila, vydávajíc temné zastenání ze sebe. Rychle, jako jeden z těch blesků, které mu svítily, sehnul se Vojtěch a dotknul se něčeho, co se mu zdálo studenějším nad mramor, ale mramor nabyl pod jeho hmatající rukou tvaru lidského ramene: výkřik mu vyletěl z prsou a jako péro pozdvihl Jitčino tělo se země. S vášnivou radostí přitiskl ji k sobě, ale bez vlády klesla Jitčina hlava na jeho prsa, a žádný dech neovanul jeho horoucí tvář, když se k jejím rtům naklonil. Jeho srdce se ozývalo samo v této noční poušti, tlukot jejího srdce mu neodpovídal. „Ona jest mrtva!“ vykřikl tak zoufale, že to proniklo i hluk bouřky; přitisknuv ji ještě pevněji k sobě, letěl s ní takovým kvapem, jako matka prchající s dítětem svým před lačným vlkem . . . avšak na místo ku dvoru pořád lesem vzhůru. Nic mu nebylo překážkou; hnal se nejkratší cestou k svému cíli: odvážně skákal přes hlubiny, které byla voda rozryla, přelízal příkré skály, které mu byla v cestu svalila, a jako had prodíral se stromovím, chráně při tom milou tíž nebezpečím vlastního života. Více než půl hodiny trvala tato namáhavá pouť; s Vojtěchova čela neperlil se více jen pot, nýbrž i krev. Tu konečně se zastavil před malou chatrčí, mezi dvěma ohromnými smrky jako vlepenou, již by nebylo nikdy cizí oko v čiré této tmě od stromoví rozeznalo. Nahýbaje šíji hluboko, vstoupil do nízkých dvířek a udělav opatrné několik kroků, odložil své lehké břímě. V okamžiku měl rozkřesáno a kus louče v krbu zastrčené zapáleno. Ostrý čoudící plamen osvítil malounkou, velmi nuzně zařízenou sedničku. Celým nábytkem v ní byl hrubý stůl a před ním pařez na místo sedadla; vedle otevřeného ohniště police z několika prken sbitá a na ní řada starých knih a v koutku lůžko, hromada to suchého listí beránčí kozí pokrytá, na níž teď Jitka spočívala. Za málo okamžiků praskal na krbu veselý oheň, chvějící se rukou Vojtěchovou roztopený a brzo se na něm bleptal nějaký nápoj, vydávající silnou vůni. Starostlivě bděl mladý muž nad lékem, než se s ním přiblížil k dívce s rozpuštěnými vlasy, s roztrhaným oděvem bledé, jako mrtvola před ním ležící. Počítaje opatrně krůpěje, nakapal z koflíku jakousi temnohnědou tekutinu na její zamodralé rty, přikrývaje ji vším, co pod svou chudičkou střechou teplého a měkkého nalezl. Ale dlouho jí mnul spánky a zahříval nohy, než přeletěl její tahy slabý nádech života, než se její prsa zdvihati počala, než konečně oči s hlubokým povzdechem otevřela. Omámeně ohlížela se okolo sebe; několikrát si přejela rukou tvář, jako by své myšlenky sebrati nemohla. Ale najednou se překvapeně zpřímila: poznala, že se nachází v místnostech úplně cizích. Při tom klesl pohled její na mladíka s plesem ji pozorujícího, a vše, co se bylo dnešní podvečer s ní dělo, objevilo se před její duší. Viděla mučírnu úředního sluhy, slyšela hnusné jeho vypravování. . . „Pryč, pryč z tohoto světa!“ volala znova a opět se vzchopila jako šílená a spěchala ke dveřím, aby se znovu uvrhla do všech hrůz bouřlivé noci, aby mučícím ji obrazům uprchla; tu však ji zadrželo silné paže a neslo ji nazpět na skromné odpočívadlo. „Vždyť jsi světu již uteklo, nebohé děcko,“ pravil Vojtěch, přikrývaje ji znovu; „vždyť tě zde obestírá mír a poklid, nerušený žádným zlozvukem z venku. To, co slyšíš, co okolo chýšky burácí, jen bouřka jest a nikoli hlas lidského vzteku. — Podej mi ruce, abys pocítila stisknutí bratrské a uvěřila, že zde v bezpečnosti si oddechnouti můžeš!“ S těmito slovy chopil se Vojtěch jejích rukou a hleděl jí dlouho pevně a přímě do očí. Tento pohled a vřelý zvuk jeho slov působily jako kouzlem na předrážděnou mysl dívčinu. Neodvracela jako jindy zraky plaše od něho; nýbrž ponořila je badavě v jeho tvář a nechala své ruce v jeho spočívati. Jak ji tak před sebou seděti viděl zahalenou v bohatý plášť světlehnědých vlasů, ozářenou plamenem z nízkého krbu, podepírající si slabou ještě rukou bledé zamyšlené čelo, tím více se mu zdálo, jako by se z jejích rysů nějaký závoj ztrácel, a dívčí duše její v celé jasnosti a kráse do nich vstupovala. Pryč byla ona bolestná lhostejnost, ona těžká snivost, v níž její něžný obličej vždy zahalený viděl; její oči se blouznivě rozšířily, a ponejprv dnes prýštil se z nich volně onen tok horoucího hlubokého citu, jehožto pramen až doposud tak urputně v sobě potlačovati musila. Srdce i duch její slavily v této chvíli svoje znovuzrození. „Ty mně tedy odpouštíš, že pocházím z krve potlačitelů?“ tázala se ho rozechvělým hlasem, přijímajíc a vracejíc mu bratrské tykání, jako by mezi nimi ani jinak býti nemohlo. „Nemluv tak, Jitko má; na mně jest, abych tě za odpuštění žádal,“ odvětil mladík, kloně před ní pokorné svou hrdou šíj. „Věřil jsem pevněji než kdokoli, že té tvá rodina mezi nás co vyzvědačku vyslala, a že udávání tvé uvalí na nás ještě krutější jařmo, než pod kterým úpíme. Nevímť až doposud, co tě mezi nás uvedlo; ale těžce by pykal svého utrhačství ten, kdo by teď ještě o tobě pochyboval! Tak pevně, jak věřím v boha, věřím teď, žes dobrá!“ Velké průzračné perly padaly z Jitčiných očí, a její hebká ruka zachvěla se v tvrdé mozolovité pravici mladého čeledína. „Nech mne se vyplakati,“ prosila ho, když polekaně na ni pohlížel, obávaje se, že ji přímostí svou snad ranil; štkajíc položila hlavu na jeho rameno. „Tys první, co můj otec umřel, který ke mně vlídné slovo promluvil.“ Vojtěchovy vždy tak přísné oči se bezděčně zarosily. „Což nejsi ona Jitka Schönbergová,“ tázal se jí se soucitným úžasem, „která se za nejšťastnější svého pohlaví považuje? Což tě matka co stkvostný klenot svůj neopatruje, což tě nenosí příbuzenstvo tvé na rukou? Což nejsi tou, která jednou miliony vládnouti a poddané své jako stáda na tisíce počítati bude?“ „Ano, ano, jsem ona Jitka,“ svědčila nevýslovně smutně, hlavu kloníc, „na kterou lidé závistivě prstem ukazují, a která přec neví, co to je láska, shovívavost, ochrana, z níž se snad každé žebrácké dítě těší! Za vyzvědačku jste mne tedy měli, a proto jste se všichni tak podivně ke mně chovali? A zatím jsem mezi vás vypovězena co nezdárnice, rod svůj hanobící, poněvadž vám více přeji, než prý se to s důstojností mou srovnává. Věz, že se nesmím dříve do otcovského domu vrátiti, až hřích ten nahlédnu a napravím. Ano, ano, rodino má, rozkaz tvůj bude vyplněn. Poznala jsem zde, v čem hřeším a také se napravím: to ti svatosvatě přísahám!“ Vojtěch hleděl se vzrůstajícím podivením na rozblouznělou dívku, která se na loži vášnivě vztyčila, slavně pravici svou k nebi pozdvihujíc. Její vyznání znělo tak víře nepodobně, až se mu zdálo, že musí z ní horečka mluviti; uhodla, bolestně se usmívajíc, jeho důminku. „Ty myslíš, že blábolím, pravíc, že jsem chudší než žebračka? že jsem utiskována, povržena? Vidím ti to na očích, ale spoléhej se na má slova — nikdy jsem vážněji a pravdivěji nemluvila jako v této chvíli,“ pokračovala, upírajíc naň tak jasný pohled, že jí musil i nechtěje uvěřiti. „Což neznals mého otce a neslýchala nikdy o smutném konci jeho?“ Vojtěch kynul mlčky hlavou, tiskna pln soustrasti její ruku. „Vidíš, tenkráte mi nezemřel jen otec, nýbrž i mladost má a veškeré blaho mého života,“ mluvila dále, rozháravši se, čím déle vypravovala, tím více; „jest to strašná upomínka na jeho smrt, dvojnásobně tak strašná, že se s ní ve mně rovné tak děsně ozývá. Tobě mohu směle říci, Vojtěchu, co jsem ještě nikomu, ani zpovědníkovi, nesvěřila; že se cosi u krvavého lože mého otce dělo, čím byla na život můj uvržena Jakási kletba, která se teď ! ustavičně mezi mne a rodinu mou tlačí, tak že k této nikdy přilnouti nemohu. Ale kdyby se mi hlava samým • přemýšlením rozskočila, přece si vzpomenout nemohu, v čem záležela/ Vojtěch pustil mimovolně Její ruku, hledě jí s dvojnásobnou pozorností do tváře. — Její vypravování ho patrně rozčilovalo, jako by byl na něm více než přátelské, totiž osobní měl účastenství. „I rodina má mne od té doby odstrkuje: nenáviděla mne prý již dříve, proto že jsem se jí na místo dědice narodila; ale otcova láska byla tak velká, že jsem nikdy jiné nepohřešovala,“ vzdychla si dívka s novým tokem slzí. „Když jsem nad svou sirobou mlčky truchlívala, nazývali mne zarytou, a přec mi veškerou radost odnímali. Nechali mne v temnosti se potáceti, a když má mysl sklesla, pravili, že duch můj zaniká. — Shledala jsem se u každého jen s tvrdostí nebo přetvářkou, a když se mé oči toužebně a marně po srozumění obracely, když mne to konečně táhlo k těm, pro které neměl svět tak jako pro mne žádného milosrdenství, co trpěli nedostatkem vezdejšího chleba jako já nedostatkem lásky co mluvili se mnou v témž jazyku, v němž se mnou otec můj šeptával: tu se mne odřekli a vyhnali mne mezi vás ... Ale bůh mne chránil,“ doložila s vášnivým plesem; „seslal mi tebe! Tvá nespravedlivá, netajená zášť ke mně naučila mne přemýšleti, a co ve mně temně k světlu spělo, to mně objasnilo dnešní odpůldne. Již vím, proč jsem se před chudinou za svůj stkvostný oděv hanbívala, proč jsem se k ní pokorněji a úslužněji chovala než k pyšným ujcům svým: cítila jsem, že jim přepychem ukřivďuji — ale teď jsem o tom přesvědčena! Teď teprv vím, mnoho-li krůpějí krvavého potu lpí na těchto lepokamech, jimiž mne vždy proti vůli mé zdobívali, co vzdechů na pozlacených stěnách otcovského paláce: ach, teď teprv vím, mnoho-li lidí musí hlad a bídu trpět, abych mrhati, a mnoho-li ve dne v noci pracovali, abych zaháleti mohla! Ale vím také, jak mi jednat sluší... nevrátím se nikdy více pod střechu otce svého; neb každý okamžik tam ztrávený jest hříchem, a já déle hřešiti nechci . . . Skryj mne před mou matkou, Vojtěchu! Přijdou-li ujcové pro mne, nenechávej mne od nich odnésti .... K čemu bys mne byl zachránil, kdybys mne jim teď znovu vydati chtěl!“ Znovu zadržel Vojtěch dívku, která se mu v opětném záchvatu zoufalosti k nohám uvrhnouti chtěla. „Ne, Jitko, já si tě vyrvati nedám,“ volal mladý muž s planoucím zrakem; „zavazuji se ti v této posvátné hodině, kde nás jen bůh vidí a soudí, že tě chrániti budu krví a životem, že ti nahradím stonásobné obětavostí neskonalou vše, čím jsem ti zaslepeně ukřivdil. Zastanu se tebe vždy a v každém případě až do poslední hodiny života svého co jediné, drahé sestry . . .“ „A já ti přísahám, že tě co bratra poslouchali budu, že každý rozkaz tvůj vyplním jako zákon boží, i kdybys půl srdce z ňader na mně žádal,“ odpověděla šťastná Jitka, položivši ruku na svá vlnící se prsa. Ale zblednuvši náhle, počala klesati, překonána jsouc tolikerými dojmy. „O bože, teď mi nedej umřití!“ zašeptala, když ji nový bratr opět zachytil a v ní prchajíc! život znovu vzkřísil. „Hle, první z rozkazů bratrových, které prý jako zákon plniti hodláš,“ pravil Vojtěch, urovnávaje se starostlivým pohledem pečlivě rouno pod její hlavou, „jest, abys unaveným smyslům konečné oddechu dopřála!“ „Již poslouchám,“ zašeptala, kladouc hlavu na měkké místečko, které jí byl připravil, a její víčka se zavřela, a ruka hledala ruku jeho; „ale upokoj mne ještě jednou, že mi teď věříš a mne zastávali budeš ... že se více neodvrátíš, půjdu-li okolo tebe ... že smím na tebe mysliti, jako myslívám na otce svého . . .“ A Vojtěch se naklonil jemně k dřímotající dívce, která usmívajíc se blaženě, ze sna jeho ruku tak důvěrně k srdci svému přitiskla jako někdy ruku otcovu; tise opakoval jí, co si slyšet přála, až ji klidně oddychovat slyšel. Bouřka se mezi tím rozstoupila, a les utichl; jen v dálce šuměly ještě vody, a okolo chatrče probouzela se ranní píseň ptactva. Jako diamantové cimbuří třpytila se osněžená čela hor mezi sosnami, a na východě usmíval se mladý den. Vojtěch hleděl stále na toho mladého tvora v jeho objetí důvěrně odpočívajícího ... Vzdor dopisování a všemu ubezpečování paní pojezdné počal se v Gabriele zmáhati náhle jakýsi neurčitý strach. Tázala se sama sebe pořád úzkostlivěji, jestli poslední její prostředek, aby dceru lidské společnosti odcizila, přece tak výborný, jak si to byla z počátku představila. Hrozebně objevila se před ní postava onoho mladého venkovana, který si byl při jejím příjezdu do javornického dvora tak neobyčejně nezdvořile počínal, a pyšný jeho pohled zkazil jí leckterou hodinu. Nenávist mívá svá tušení jako láska! Nedalo jí to; musila se jednou o něm zmíniti. Tázala se tedy pojezdné v dopise jako mimochodem v žertovných výrazech, jestliže se již pan Vojtěch do Kateřinek odstěhoval, jak mu byla prorokovala. Ctihodná tato dáma, připomínajíc si, jak byla velitelka jeho nešetrností dotknuta, vyjela si, aby se jí zalíbila, velmi zostra ve své odpovědi naň. Pravila, že ho teď sice velmi málo vidí, an se ve dvoře, jsa stále na polích zaměstnán, skoro ani neukazuje; ale písaři si prý vypravují při obědě někdy tak podivné věci o něm, že se s osudem, jejž mu milostivá paní prorokovala, zajisté nemine. Avšak tajemný strach mladé Schönbergové nedal se uchlácholiti ani jistotou, že se dcera s ním nestýká; pořád se Gabriele zdálo, že jí nějaké nebezpečí hrozí, jako by se cosi pod ní bořilo, a desetkrát prostudovávala teď referáty paní Sýkorové, v nichž se ale nikdy i při napjatém zkoumání ničeho znepokojujícího nedozkoumala. Jitka sedávala stále nečinně v ratejně u krbu nebo pod topoli na dvoře — tak ji aspoň pojezdná ubezpečovala. Konečně nabyl tento trapný cit u ní takové moci, že si umínila dceru svou navštíviti, aby se o jejím duševním stavu sama přesvědčila. Ale rada se kroku tomu mocně protivil. Nebyl více tím podajným, úslužným ctitelem; její upláchnutí tehdáž ze dvora bylo pýchu jeho mocně ranilo; nezmiňoval se již o svých citech, ale žehravě sledoval každý její krok a neopominul příležitosti, aby jí ukázal, že nemá velké chuti, nevděčné se zavděčiti. Gabrielu bavila tato hra s někdejším urputným nepřítelem; nedala si žádnou práci, aby se s ním smířila; tyto výbuchy jeho zlosti a žárlivosti ji příliš obveselovaly, než aby jim byla chtěla udělati konec. Tenkráte měl rada ale vážnější důvod, aby nevyhověl přání jejímu. Jitka nebyla ještě psala, nebyla ještě o smilování prosila; Gabrielina cesta k ní byla by ponížením celé rodiny před vzdornou dívkou bývala — nemohl ji nechat odjeti. Ale nejen rada, i Raimund zdržoval krásnou vdovu od provedení úmyslu, a jeho odpor padl tížeji do váhy, než vdoviny moudré výklady. Ne aby byla Gabriela jakousi skutečnou náklonnost cítila k muži, který býval jejím prvním a jedině pravdivým milovníkem, jehožto jméno se jí v nejvážnějším okamžiku života tak zvláštním kouzlem dotklo, že skoro na vše ostatní zapomněla; nebyla nikdy ženou, která se dala nějakým něžnějším citem výhradně opanovati, a to teď méně než kdy jindy. Ale Raimund ji vždy při svých tajných návštěvách, z nichž byl rada jednu nemotorně přerušil, tak dobře bavil, že se cítila pak mnoho dní celá osvěžena; a ona toho měla vskutku zapotřebí. Ustavičná přetvářka počala ji teď již značně nuditi: očekávala s rostoucí touhou den, kdy se dcera její, místo aby se zasnoubila, za nepříčetnou prohlásí a na vždy pod její poručenství postaví. „A pak pryč, daleko pně z tohoto Kocourkova, daleko pryč od těchto obelstěných šosáků: do Itálie, do Francie, kde proudí tok života bystřeji, kde zaujímá krásná žena patřičné místo, kde se jí koří všecky mysli jako královně!“ — tak myslívala a unesena bujnými myšlenkami, nepochybovala v takových chvílích, že se jí veškeré její úklady podaří. Gabriele lichotilo nemálo, že muž jako Raimund Schönberg, jemuž nejen nejpřednější měšťanské ale i šlechtické domy dokořán se otvíraly, po kterém se celé ženské pohlaví bláznilo, jí přede všemi krásnými a mladými dívkami přednost dává; neboť dávno byla vyslídila, že vskutku nižádné jiné návštěvy nekoná mimo povinné etiketní. Byla sobě sice svatosvatě umínila, že svou volnost nikdy více nezadá a nejméně za Raimunda; ale přece ji mrzelo, že se s rolí přítele a společníka tak klidně uspokojil, že netoužil po cti, slouti jejím manželem. S jakým to zadostučiněním by mu byla košem dala, řkouc: „Tys mnou opovrhl, když jsem byla chudá, a teď opovrhám tebou já, že jsem bohatá!“ Ale on nečinil nikdy jiných nároků než na přízeň její a nedopřál raněné samolibosti její tohoto balsámu. Že jí tehdáž, když se z lásky její těšil, jméno a stav zapřel, pálilo její marnost jako žhavé uhlí; tušila, že asi její ctižádost a touhu po bohatém sňatku prohlédl — což mu nikterakž odpustit nemohla. Někdy ji přemohla její zášť, a říkala mu strašlivé věci, jimiž ho zcela opravdově od sebe odpudili, jej uraziti chtěla; ale Raimund se choval jako pravý kavalír, který ví, že se musí dámě mnoho prominouti, a vešel k ní druhý den na to s touže kočičí hladkostí jako kdy jindy. A ona pak byla ráda, že jí rozuměti nechtěl, neb již toho želela, že se o svou jedinou zábavu snad prudkosti svou připravila. V jeho společnosti mohla aspoň částečně škrabošku odhrnouti, mohla se s ním smáti a dováděti jako někdy na Pohořelci. Často shodili s klekátka modlitby a mučící nástroje, vytáhli karty z nějaké skrýše, a každý z nich hodil na ně hrst zlata. S lesknoucími zraky, s urychleným dechem sledovali pak rozmary hry, která brzo před tím, brzo před druhým hromadila třpytící se houfy, jež ale obyčejně ku konci zmizely v kapsáři paní Schönbergové. Těžko rozhodnouti, mělo-li její stálé štěstí příčinu ve větší obratnosti, aneb-li Raimund, vídaje křečovité chvění její ruky, když jí měla výhra uklouznouti, z galantnosti jí prohrávali nedopouštěl. „Nebohý Raimunde!“ pravila mu jednou, když se byl jeho poslední dukát k ní odstěhoval, „škaredí-li se Stěstěna pokaždé tak na tebe, jako hraješ-li se mnou, lituji tě a nedivím se více, stěžuje-li si rada, že jsi otci více než půl jmění prohejřil.“ „Hle toho starého skrblíka! chce, aby se celé rodinné jmění do jeho váčku dostalo, a mrzí se, že mu otec mým návodem žádných kapitálů k jeho spekulacím více zapůjčiti nechce!“ prohodil Raimund z lehká, ale čelo jeho se poněkud zatemnilo. „Vskutku, tvůj otec má ještě tak velké kapitály, že by i radu lákati dovedly?“ podivila se Schönbergová a přeměřila trochu posmívavě svého zajímavého zbožňovatele; „vida, v rodině se o něm cosi zcela opačného myslí. Když jsme již jednou v klepech, povím ti, že panuje mezi příbuznými důmněnka, jako by ti bylo nanejvýš zapotřebí bohaté nevěsty, abys rozervané záležitosti uspořádal.“ Raimund splatil posmívavý pohled její stejnou měrou. „Věřím, že tety moje tak mluví,“ odtušil docela nenuceně, „proto že by rády své dcery pod čepec dostaly. Možná dost, že i ty mně jejich návodem do svědomí mluvíš. Snad jsi již zpozorovala, že se Emanuelovi tuze do sňatku s tvou dcerou nechce, a co starostlivá matinka namlouváš jí teď druhého ženicha! — Ale mne nevábí její miliony a ona ještě méně; já budu věčně volati: Ať žije zlatá svoboda! A dokud budu jako pták v povětří, jemuž volno milkovati s každou květinou, která se mu zalíbí, dotud budu šťasten! . . .“ „Tys vskutku pořád ještě tentýž démon, jímžs býval,“ odpověděla mu Gabriela trochu odměřeně na jeho žert. „On jest neproniknutelný,“ doložila pak pro sebe, zamyslivši se na dlouho po jeho odchodu. Uprostřed nejhorlivějšího chystání se na cestu do Javorníka, kterou Gabriela jen na radovo bouření a Raimundovy laškující prosby ode dne ke dni odkládala, roznemohla se její tchyně velmi nebezpečně. Mladá Schönbergová zarazila okamžitě všecky přípravy k odjezdu a spěchala k ní. Netřeba podotknouti, že ji tam srdce nepudilo. Měla sice úpis jejího jmění v rukou, ale věděla ze zkušenosti, jak málo jsou Schönbergové když se o jejich rodinný prospěch jednalo, svědomití. Vedle toho jí bylo povědomo, že děti setníkovy mají ji-té nároky na toto dědictví; bylo by tedy nejen neopatrné ale i nebezpečné bývalo, kdyby se byla v tak rozhodné době vzdálila. Vzdavši se tedy na tu chvíli úmyslu svého aby dceru navštívila, umístila se u lože churavé tch ně, její to stav byl od lékařů jednohlasně za beznadějný prohlášen. Jitka netušila, jaká pohroma jejímu mladému štěstí hrozí. Když se od oné osudné noci z lesa do dvora vrátila, nebyla sobě více podobna; její celá postava zdála se větší a dospělejší, a z jejích tahů hleděla zvláštní uzralost duševní, jako by byla o deset roků pokročila: vše pravilo, že se byla s ní udála rozhodná změna. Byla to naděje, která tak zázračně na ni působila. Když se byla ve Vojtěchové chýšce probudila, nechtěla nazpět do dvora, pamatujíc ho na slib, že jí hájiti chce přede vším zlým, že jí více hřešiti nenechá. Odpověděl jí, že mezi spánkem o jejím osudu přemýšlel, a je-li vskutku odhodlána, zavrhnouti stkvělé postavení a žiti mezi chudinou prostě a bez viny, že ji zavede při první vhodné příležitosti do Krkonoš, kde ji starý jeho strýc, hluboko v horách o samotě bydlící, s otevřenou náručí přijme, bude-li se on chtít starati a s ním pracovati jako dcera. Kdo byl šťastnější než Jitka, když jí tyto plány sdělil! Kárala ho, když se obával, že nesnese pohorskou samotu, hrázy zimy, těžký život. „Proč mně nemluvíš raději o radostech mne očekávajících?“ vyčítala mu; „proč mně nelíčíš blahý cit, který mne pojme, až budu jista, že mne má rodina nikdy více nenajde, až se shledám s tím dobrým starcem, který se mi stane na tvou přímluvu opatrovatelem, až seznám, že mu jsem prospěšnou a potřebnou? Ty mi ustavičně jen popisuješ stinné stránky losu mi navrženého: proč mlčíš o krásách přírodních, které mne stále obklopovali budou, a všech těch příjemných pracích, kterým jsem se ve dvoře ze žertu hravě naučila a jimiž teď usnadním stáří tvého příbuzného? Ach zapomínám, že vše to oceniti nemůžeš, poněvadž nevíš, co to jsou za muka, cítí-li člověk, že jest zbytečným, prazbytečným na světě tom, že jen žije, aby mu jiní posluhovali, že činností přispívati nesmí k blahu jiných . . . Jak dlouho mne bude ještě očekávati okamžik, kde počnu žíti jako člověk! Proč mne nedovedeš hned k svému strýci?“ Vojtěch, jsa rovně tak blouznivý, snad ještě blouznivější než jeho mladá sestra, měl přece více zkušeností. Dokázal jí, že teď na útěk ani pomysliti nemohou, jelikož by byli za málo hodin dostiženi, pak že musí strýci příchod její ohlásiti, aby sousedy naň připravil a jí v ústrety přišel; neb on že nesmí s ní zároveň zmizeti, aby žádné podezření naň nepadlo a tím její útočiště se neodkrylo. Jitka se podala jeho důvodům a odhodlala se vzdychajíc, že zůstane tak dlouho slečnou Schönbergovou, pokavad on to za dobré uznávati bude. — Pojezdná běžíc slečně s radostným výkřikem vstříc, zalekla se jejího změněného vzezření. Považujíc znaky blaženého jejího srdce za předchůdce horečky a horečku za přirozený následek strašlivých, v lese přežitých výjevů, soudila podle slečnina roztrhaného a částečně ještě vlhkého oděvu, že zabloudivši byla noc pod šírým nebem strávila. Jitka ji nevyvedla z tohoto omylu, ač ji tuze tížilo, že se o tom zmíniti nesmí, s jakým nebezpečím ji byl Vojtěch hledal, v jakém stavu ji nalezl a jak otcovsky o ni pečoval. Ale on jí byl požádal, aby o výstupech dnešní noci před každým pomlčela, i uposlechla, aby se pojezdná žádného usrozumění mezi nimi nedopídila. Pojezdná vzkřikla ihned na služky, aby pokoj slečnin vytopily, její postel vyhřály a vařící vodu na čaj připravily; ona sama běžela pro svou domácí lékárnu a obracela ji na rub pro lék slečninu stavu nej přiměřenější. Mezi tím, co jej připravovala, dávala pacholkovi rozkaz, aby připravil bryčku, že pojede pán osobně do města pro lékaře. Ale Jitka byla ve Vojtěchově chýšce svou starou netečnost zapomněla; opřela se tak určitě všem snahám, aby z ní učinili na smrt nemocnou, právě v okamžiku, kdy se tak nevýslovně volnou cítila, že zůstala pojezdná celá nad ní zaražená. Zároveň vyznala se jí rozhorleně, že to byl mušketýr, který v ní svým vypravováním takovou hrůzu vzbudil, že jako smyslů zbavená uprchla z jeviště tolikerých krutostí. Její žádost pak, aby se na její zodpovědnost ni-; kdo více ve dvoře netrestal, podobala se rozkazu; a to obrátilo postup myšlenek pojezdné jinam. Teď aspoň věděla, komu se jí jest za strasti předešlé noci poděkovati. „Mému muži se nedivím,“ vadila se s mušketýrem, když se tento, tuše svůj osud, se sklopenou hlavou před ní objevil; „ten neměl nikdy za mák politik; ale nikdy bych nebyla o vás řekla, že jste takový trulant. Jak pak vám jen připadnouti mohlo, ukazovati slečně před čeládkou šatlavu? Což nevíte, kterak to je prastará lest všech pánů, že dělají, jako by nevěděli, jak služebník s poddaným zachází, a před lidmi se tváří, jako by jim chtěli nebe na zemi připraviti? Shlukne-li se někdy nějaká nepříjemná historie, je výmluva snadná; všecko se svalí bez ohledu na našince, a je-li nějaké oběti zapotřebí, praskne příliš horlivý sluha, a panstvo samo vyjde z bryndy bílé jako křída! Teď nezbývá naší vychytralé slečně arci nic jiného, než aby si na velkomyslnou hrála; avšak uvidíte, co tomu řekne její paní matka a poručník, až se dozví, jak neopatrné jste se chovali. Můžete se těšiti na notný výtopek, ne-li na cos horšího. Nechť jim to oznámí, kdo chce, že se robotníci ve dvoře víc netrestají, já s tím nechci nic mít …“ „Kdy pak tu zpropadenou holku konečně rarach odnese?“ zabručel pojezdný; „co je zde, neměli jsme ještě pokojné chvíle.“ Mušketýr neříkal ničeho, ale jízlivé pohledy, které vzdor poníženosti od této doby na slečnu střílel, dokazovaly, že tak brzo zapomenout! nehodlá, jak nemilosrdně byl jí k vůli vypeskován. Obávání pojezdné se nikterakž neuskutečnilo. Přes to, že se slečna jejích léků nedotkla a o doktorovi ani slyšet nechtěla, nevypukla u ní žádná nemoc, a brzo šlo všecko ve dvoře zase starým, obvyklým krokem. Znenáhla přestalo se mluviti o oné bouřlivé noci, kdy nebyl nikdo ze strachu o slečnu o a zamhouřil; zapomnělo se na ni pro novější příběhy. Jen Jitčiny myšlenky se pořád okolo ní otáčely, co o první hvězdu, která vzešla na zatemnělé obloze jejího života. Teď konečně měla podnět k životu, nalezla bratra, na kterého mohla a směla v radosti a důvěře myslit, který se o ni staral, její blaho zamýšlel, v němž mohla všecky své city soustřediti. Denně jí říkal, jak velice je i on šťasten, naleznuv sestru: jak by teď nebyla ráda žila! Často o tom přemítala, jak prorocké bývaly její sny, když tehdáž z lomenice otcovského domu přes pražské věže k horám planoucím ve večerním světle pohlížela a sebe vmýšlela v jejich útiší po boku drahé bytosti, provázející ji po jejich ráji, otvírající před ní brány života . . . Jen to ji rmoutilo, že mu nikdy zjevný důkaz svého přátelství podati nesměla. Jak ráda by mu byla vždy vstříc běžela, když se večer z pole s přípřeží vracel, aby mu pot s čela setřela, jej sklenicí mléka občerstvila! Ale jeho pohled velel opatrnost. Často jí vstoupily slzy do očí, když stál jen o dva kroky opodál ní, a ona k němu přistoupiti neměla, aby k němu promluvila. Jak nekonečné se jí zdálo půldne, kdy byl jí vzdálen! Někdy si ale dodala mysli a když se blížila hodina, kdy se domů ubíral, vykradla se. nepozorována ze dvora a skryla se v nějaké houštině, okolo níž ho cesta věsti musila. Jak rozmile se s ní pak vadil, že se dosti opanovat! nedovede, když naň neočekávaně vyskočila. Když však chtěli ruku svou z jeho ruky vymknouti, aby se tedy vrátila: jak vroucně zas žebronil, aby ještě neprchala, že ji beztoho dost záhy ztratí! Jitka si pak truchlivě vzdychla; neb Vojtěch jí byl řekl, že ji nebude více než jednou, nanejvýš dvakrát do roka u strýce vídati, a on uhodnuv příčinu její zasmušilosti, hleděl její čelo vyjasniti vypravováním. Zabrána jeho hovorem, zapomínala Jitka na všecko, i na neblahou minulost, i na pochybnou budoucnost Byla si dávno vědoma, že ničeho neví, ničeho neumí, než mlčky trpěti, a Vojtěch toho věděl tolik, že se jí až hlava nad jeho vědomostmi točila. Co byl proti němu rada, na kterého byli Schönbergové přec tak pyšni! Jitka ho byla tak často vykládati slyšela, kde ho všichni s největším obdivem poslouchali; ale jeho slova byla se jejího sluchu jen dotkla, nezanechávajíc žádných stop v její duši, jako nejnepatrnější slovo bratrovo. Vojtěch jí povídával o své rodině, že náležela ode dávna mezi čtenáře; že dovedla špatné od dobrého a pravé od nepravého dobře rozeznávali, a proto že byli údové její vždy za rejpaly a rouhače od vrchnostenských úřadníků považováni, a jen vzorné, skromné jejich chování bylo příčinou, že se byli vyhnuli zjevnému pronásledování. Jitka žasla, slyšíc, že Vojtěch staré knihy, které v jeho chýšce tehdáž jako v mlze byla za ohništěm narovnány viděla, všecky vícekrát přečetl. Byly od nepamětných dob v rodině, a pokolení po pokolení čerpalo z nich útěchu v trampotách a potěšení v šťastných dnech. A což teprv, když jí řekl, že některé z nich umí nazpaměť, jako na příklad bibli. Ano bible byla základem a vrcholem vzdělanosti tohoto nebohého hocha; ta byla zdrojem, z něhož se prýštila jeho láska k potlačeným a nenávist k potlačovatelům; ona v něm vyvinula onu blouznivou obětivost, jíž se stal terčem všech nízkých duší, i onu hlubokou mravnost, která i jízlivého posměváčka bezděčnou úctou a důvěrou k němu naplňovala. Ustavičným se v ní přebíráním nabyly jeho myšlenky oné hloubky, a jazyk jeho oné květnatosti a samorostlé poesie ve výrazech, jimiž nás tak často mluva českého vesničana pohne a překvapuje. Nekonečný jest počet těch, kteří nalezli v tobě, kniho všech národů, útěchu a sílu; ale nám Čechům jsi světější než každému národu jinému! Co by se bylo z našeho lidu stalo, kdyby mu byli i tebe, poslední a nejstkvostnější perlu z přebohatého, zmařeného pokladu mateřského jazyka, vyrvali? Darmo hledali bychom zajisté jméno naše, vykvétající teď k nové slávě v řadě jiných; bez tvé podpory vznešené byl by Čech v bahně odrodilosti dávno bídně utonul! Jitka cítila denně více, jak se mysl její v styku s duchem jeho povznáší, jak se její obzor šíří, úsudek tříbí: a tiché blaho, svátá spokojenost uhostila se v její duši. „Snad mne zde matka navždy zapomenouti hodlá, a útěk můj se stane zbytečným,“ těšívala se někdy, když jí myšlenka, že se s bratrem rozloučili musí, příliš srdce tížila. „Ach můj bože, jak bych ti pak za to děkovala, proti čemu jsem dříve tolikrát v nitru svém reptala: jak šťastnou by mne učinila nenávist rodiny mé, kdyby se můj nynější život nikdy nezměnil!“ Jitka byla sama příliš mnoho přetrpěla, než aby jí byly znaky utrpení na jiných ušly. Povšimla si brzo, že není Vojtěchova mysl vždy tak jasná jako teď její vlastní. Hovoříval s ní vždy srdečně a vroucně; ale někdy vyvstal na jeho čele mrak, který znenáhla celou jeho tvář zahalil. Vojtěch se pak zamyslil uprostřed hovoru a vzdychl si z hluboká a bolestně. Čistá radost, kterou mladá dívka vždy ve společnosti jeho cítila, počala se kaliti, když zpozorovala, že jí úplně nesdílí; smutně přemítávala o příčině jeho tajného žalu. Ale jak se jí měla dozkoumati? Schůzky jejich bývaly tak krátké, a k ohledání rány, aby se nešetrným dotknutím nezhoršila, bylo zapotřebí času a opatrnosti. V době té měl se právě odbývati výroční trh v blízkém městysi. Byl to jediný den v celém roce, kde obdržela dvorská čeládka dovolenou, nechati práce, aby si svých potřeb nakoupila. Hned z rána se ztratili hoši i děvčata ze dvora a k polednímu sedla si paní pojezdná s manželem do pověstného svého povozu, aby jarmark také vznešenou přítomností svou poctili. Nevybídla Jitku, aby se jim přidružila, předstírajíc rozkaz páně radův, aby dívka s cizími lidmi se nestihala; vlastně ale nechtěla, aby slečna viděla všecky ty zásoby, které pro domácí potřebu hodlala nakoupili. Slečna zůstala se šafářkou sama v celém dvoře. „Ale ty můj Kriste Ježíši,“ počala se najednou stařena v čelo bíti; „všecko si to pošlu pryč a zapomenu v tom hluku s tím nešťastným jarmarkem, že máme na horách u Hrubé Skály oráče. A přece mi ještě muž před svým odchodem nařídil, abych naň nezapomněla s obědem, že to za to nestojí, aby přisel s přípřeží takový kus cesty dolů. Teď tu nemám nikoho, kdo by mu ho donesl, a sama nesmím odsud.“ „Vy zrovna děláte, jako by mne nebylo vedle vás, zvolala Jitka s podivením; „co pak mi nedal pánbůh zdravé nohy a ruce? Vímť dobře, kde je Hrubá Skála, za malou hodinku jsem tam. Kdo pak to ale nepoužil dnes prázdného dne k vyražení?“ „Kdo jiný, než Vojtěch? Pán chce mít tu stráň tam nahoře zoranou; podplužný je nemocný a Vojtěch vzal jeho práci na sebe. Však se až do krve při tom napotí, chudák! Ale co jste to před tím povídala, slečinko, že byste šla za ním s obědem? To přec nemůže býti! Co by řekla paní pojezdná, kdyby jí někdo vyzradil, že jste nesla oráčovi krajíc chleba a džbán s podmáslím!“ „Paní pojezdná ať si řekne, co se jí líbí,“ rozhněvala se Jitka snad ponejprv ve svém životě do opravdy; „je mi jedno, jak o mně smyslí: ale to mi není jedno, že vy mne tak daremně zdržujete, když přece víte, že ten nebohý člověk tam nahoře je o hladu. Proč bych právě já sloužiti mu nemohla? Snad že jsem z měkčího hnízda než on? Styďte se, šafářko, za takové myšlenky.“ Šafářka si netroufala, vidouc slečnin opravdivý hněv, činiti žádné další námitky. Poodešla spěšně do ratejny a za chvilku se vrátila s malým ranečkem, s džbánem a holí, aby se slečně stoupání do příkrého vrchu usnadnilo. „Vezmu u paní pojezdné vše na sebe, dozví-li se o mé cestě,“ pravila Jitka klidněji a dala si uzlík nazad uvázati, jak to v horách obyčejem. V jedné ruce nesouc džbánek, v druhé hůl, byla ze dvora ven, než se toho šafářka nadála. Úzkostlivě vyšla šafářka za ní, aby ji k opatrnosti napomenula; cesta ke skále byla dlouhá a pro neotužené údy namáhavá, ba i nebezpečná. Ale Jitka byla již zašla za kvetoucí v sadě jabloně; napomenutí, které za ní šafářka volala, k ní nedoletělo. Kde byla na slečnině cestě nějaká chýška, z té vyběhlo zajisté dítě a nastrčilo jí umouněné tvářičky k políbení; neboť všecky děti ve vůkolí znaly „slečinku“, její vlídná slova a malé dárky. Za krátko však míjela obydlí lidská vedle ní; štěkot psů, kokrhání kohoutě a veselý dětský smích ozýval se za ní pořád slaběji a neurčitěji; stezka, po níž se ubírala, stávala se pořád nejschůdnější, ale také rozmanitější, vyhlídka do dálky půvabnější a velkolepější, a bezděčně uvolňovala Jitka své kroky. Příroda zavolala na ni oním sladkým hlasem, který zveme poesií. Srdce mladé dívky mu přes všechen spěch neodolalo, a nadšeně bloudilo její oko po čarovné pohorské samotě, která ji v kvetoucí náruč svou pojala. Nebe pokrývalo volně svou usmívavou tvář závojem oněch průzračných postříbřených mráčků, o nichž se lid domnívá, že jimi dušičky se zemí právě se loučící ve svém letu do jasnějších vlastí tak snadno a měkce proklouznou. Jejich jemné stíny položily se na krajinu jako nádech oné neurčité melancholie, která nás v pohledu rozvíjející se panny tak nevýslovně poutá. Jitka kráčela korytem, které byly podzimní přívaly hluboko do ňader skal vyryly; ale máj se byl všech jejich jizev soucitně růžovým prstem dotknul, a hle! z každé rány vyprýštil vonný chomáč květin, a každý kámen se potáhl smaragdovým kobercem něžného mechu. S obdivem hleděla Jitka na tuto živou lesknoucí se pokrývku, jíž příroda svou nahotu přiodívá. Stoupajíc, přicházela do malých hájků, propletených stříbrnými nitmi klokotajících potůčků, které jejím unaveným nohám aksamitové koberce pozlaceného chmerku podestýlaly; nedbala však jejich vábení, aby si v jich stínu odpočinula a s diviznami poslouchala, jakou to zvěst z dálných krajů vítr ve vrcholech stromů vypravuje: výše ještě neslo ji toužící srdce až tam, kde uprostřed suchopáru temný skalní jehlanec přísně dolů do údolí hleděl. Ach, již zahlédla vedle něho obrysy lidské postavy! Vojtěch tam seděl uprostřed té poušti, kterou ruka jeho zúrodniti měla, a vysoký smrk rozkládal nad nim mohutné větve; velká kniha ležela na jeho klíně, a vedle něho požívali klidně, jeho věrní rohatí pomocníci poledního odpočinku. Vlídné jejich zabučení, když z daleka zahlédli příznivkyni svou, která vždy tak lichotivé jejich mohutné krky hladívala, upozornilo zahloubeného do čtení jinocha, že se někdo blíží. Kdyby byla Jitka přesvědčena bývala, že při jejím pohledu z lidského oka někdy takový pablesk blaha vyšlehne, o mnoho-li slzí méně byly by zdi jejího otcovského domu viděly! „Tys to, Jitko má!“ volal překvapeně, když ji s jejím prostým břemenem zahlédl, a odhodiv daleko knihu, spěchal jí v ústrety; „co se to ve dvoře děje, že ty jsi se musila na tak namáhavou pouť vydati?“ „Nedozíravý,“ odpověděla mu ona, sprošťujíc se přinesených věcí, s oním dobrotivým úsměvem, který ji tak nevýslovně zdobil; „což ti teprv říci musím, že se tak stalo, abych ti posloužila. Můj bože, jak ráda bych to vždy činila! Nepřála bych si nikdy jiného úkolu!“ Vojtěch chystaje jí pod stromem stinné místečko, upřel při těchto slovech tak podivný pohled na ni, že se celá zapýřila. Zmateně, nepochopujíc, co se s ní děje, že je jí najednou tak úzko, klesla dívka na pažit, kde byl Vojtěch svou halenu pro ni prostřel; cítila, že cosi vyřkla, co vyřknouti neměla, ač nevěděla, v kterém výrazu byla pochybila. Opírajíc hlavu o strom, zamhouřila oči. Jeho pohled jí byl duši zažehl. Vojtěch se nebyl nadarmo k pojmu krásy povznesl; cítil, hledě na spanilou dívku, že stojí před ním jeden z nejušlechtilejších výtvorů přírody, podávaje mu nevinně nevinné srdce své. Jak krásná byla Jitka dnes! Podobala se v těch šatech z bledozeleného hedvábí, se splývajícími světlými kadeřemi oněm přízrakům z tajemného světa obrazotvornosti pohorského lidu, které lesními pannami pokřtil a o nichž si vypravuje, že navštěvují člověka, aby ho slastným a bohatým učinily. A což ty, panno z temné říše smrtelníků, postoupila jsi k mladíku tomu, ab s ho zlatým srdcem svým obdařila, anebo tě vyvolil osud, abys síly jeho zkoušela, zanechavši mu místo blaha jen palčivých ran? Když Jitka opět oči otevřela, viděla, že Vojtěch ještě na ni hledí; ale oko jeho jako by byl smuteční závoj pokrýval. Aby spíše rovnováhy citů nabyla, chopila se knihy, kterou byl při jejím příchodu odložil; přebírajíc se roztržitě v sežloutlých listech, poznala najednou, že je to táž, z níž vždy svým soudruhům předčítával, táž, v níž byla onu tajemnou podobiznu nalezla. Již otvírala ústa k otázce po obrazu: tu on jí skočil s bolestnou příkrostí do řeči. „Nedotýkej se tak zlehka této posvátné knihy, neb věz, že duše umírající matky tvé v ní spočívá!“ „Duše umírající matky mé?“ žasla dívka. „Ano, držíš v rukou dějiny české vlasti, sestro nešťastného lidu, který zde všude na těchto polích a stráních pod bičem surového cizince se svíjí!“ Opět pohledla Jitka naň plna podivení, nevědouc, kam on slovy svými míří. „Viď, že by teď nikdo neřekl, kdo nás vidí v naší hanbě a nízkosti, že z nás vyšel jednou plamen svaté pravdy, osvěcující veškeré národy světa, že se naši otcové nad všecky souvěké stkvěli vzdělaností, že se před nimi třásla podlost a tyranství!“ zasmál se Vojtěch trpce. „O vše tě oloupili, lide můj! Bohatství, jazyk, osvětu ti vyrvali, ale upomínku na někdejší slávu tvou ti přece vžiti nemohou, dokud tato svátá kniha trvati bude! Tisíckrát blahoslaveny buďte vy ruce, které jste ji složily!“ A Vojtěch vzal Jitce knihu z ruky a proudem vřelých slzí ji pokropil. Pak ji pozdvihl vášnivě k nebi, jako by je vinil, že ostražitěji nebdělo nad osudem národa tak horoucně milovaného. Bojácně klopila Jitka zrak před blesky, které jeho oči metaly, jako by byly chtěly zpustošiti nevděčnou zem, která dopustila, že se tak brzo stopa slavných synů z ní vytratila. „Neděs se mého žalu, dívko,“ pravil, pozoruje teď teprve její pohnutí, „a nech mne se vyplakati. Vždyť jsem ti také nebránil, když jsi slzela nad osudem nešťastného otce svého; hle, teď kvílím já nad roditelkou mou, která hyne pod drzou nohou vlastních dětí . . . Tak jako ty si stýskáš, žes cizinkou opovrženou u krbu otce svého, tak stkám já nad celým národem svým, který je nevolníkem tam, kde má posvátné právo dědice . . .“ Konečně věděla Jitka, co ho tížilo; ale jeho vyznání vzbudilo v ní podivně trapný cit Tyto výbuchy lásky a žalu ji bolely, aniž si příčinu tak odporného citu vysvětliti mohla. „Ty miluješ národ ten více než cokoli jiného na světě, nade všecko!“ zašeptala bezděčně, náhlým zármutkem jatá. Vojtěch si povšimnul dobře trpkého přízvuku v jejích slovech; ale bez váhání a určitě jí odpověděl: „Ano, národ svůj miluji víc než cokoli jiného na světě, nade všecko, neb tak káže povinnost každému muži, každé ženě. Jak hrdě mu přinášívali předkové naši život v oběť, než je úskočný nepřítel svedl s pravé cesty, odciziv je úloze jim od boha věčného svěřené! Ale tys o něm asi málo slýchala v otcovském domě, Jitko!“ „Nikdy jsem o něm neslýchala,“ odpověděla dívka, v jejímžto něžném srdci účastenství pro vše, co trpělo, znenáhla bylo vstoupilo na místo onoho nepochopitelného bolestného dojmutí, jež v ní vyvolalo poznání, jak vroucně a pevně srdce jeho k národu svému lne; .ale zprav ty mne o jeho osudech, abych si zamilovala jej . . . jako ty jej miluješ . . .“ „Věz tedy,“ počal Vojtěch, patrně jsa potěšen její žádostí, „že ustanovil bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti, aby Čech rovnost a bratrství příkladem svým mezi ostatními národy zachoval. Čech měl dokázati, že nemusí člověk hrubě nad člověkem vládnouti, nýbrž že, svorností nadchnuti mohou lidé mezi sebou žiti jako rodina jediná.“ Jitčin slzavý pohled se úplně vyjasnil a zaplanuv, utkvěl dychtivě na vypravovateli. „Proto nadal ho bůh jemností mravů, důmyslem neobyčejným a něžnou láskou k přírodě,“ pokračoval Vojtěch horlivě, povzbuzen její pozorností. „Vykázal mu za bydliště tuto zemi, která se tak spanile pod našima nohama rozprostírá, a divoká poušť proměnila se pilností českou brzo v zahradu. Láska a mír planuly nad ní co strážní andělé její. Ale za těmito horami, které se tak příkře nad námi ježí, bydlel lid tvrdý a surový, Hospodinem stvořený, aby jím zkoušel jiné národy. Hubili se mezi sebou jako dravá zvěř, a jeho kratochvílí byl lov krvavý. Zeme česká, kvetoucí jako zahrada Eden, lákala mysl jeho lakotnou; vtrhl do ní mečem a ohněm, a bůh tomu dopustil, aby seznal věrnost a sílu lidu svého. Háralť v útrobách českých svátý pro svobodu zápal; Čechové nerozšiřovali krvavou stopou hranice vlasti své v hrubé vládychtivosti: ale byla jim dražší nad život vlastní. Opustili svá rádla, ozbrojili své paže, požehnali ženy a děti a zahnali po tuhém boji nepřítele dvakrát, třikrát, množstvíkrát po sobě od hranic svaté otčiny. A zuřivě jim přísahal pomstu. Ale štítem neproniknutelným obklopovala česká chrabrost nivy otcovské, a nepřítel se nestyděl — a použil mrzké lsti. Vešel pod rouškou přátelství, medová slova maje na rtech, do země, a do kořán otevřely se české chýšky hostu. Podloudně přijal pohostinství, řka: Krásnáť je země vaše a národ váš statečný; byl by ale nejstatečnějším mezi všemi, kdyby nepanoval u vás tak podivný mrav. Proč vy. co máte množní stád, pevných domů a silných paží, nerozkazujete těm, jejichžto děti tam na suchopáře hubené kozy pasou, kteří nedovedou zbraní vládnout jako vy? Proč mají hlasy vaše s jejich v hromadách stejné platnosti? V čem pak jste si rovni? Jiný u nás obyčej! U nás panuje mocný a bohatý; chudý koná jeho vůli, nejchudší a nejslabší je porobcem všech. Jen bohatýři dávají u nás zákony, a protož je země naše tak velká a národ náš tak slavný: chudoba a slabost nemají v něm práv. — Čechové poslouchali s podivením takové vypravování; mnozí se odvrátili od cizince s nechutí: ale mnohým utkvělo v duši. Přemýšleli o slovech cizincových, stejně smýšlející si je opakovali a počali tajně o nich rokovat; brzo jednali i veřejně o nový pořádek v zemi, tupíce staré ústavy, a snášelivost odstěhovala se slzíc ze země, kde byla tak dlouho velebně sídlila. Pomíjel den, a roztáhli se stínové večerní. Všude nastaly různice a v mohutný kmen vzešlo símě vzpoury, úkladnou rukou v mysle Čechů vržené. Bratr se nechtěl více s bratrem rodným o dědictví děliti, nejstarší chtěl vládnouti sám statky otcovskými, jak to u souseda obyčej. Silný přepadl slabého a vyrval mu skromný majetek, a podléhající v boji nerovném stal se otrokem jeho i s dětmi, i 8 vnuky. Nejsilnější pak ze všech pravil: „Ját pánem této země, a vy všichni jste mně poddáni; chci, abyste mne králem nazvali.“ Svrženy staré zákony země, kde nej moudřejší v rodině byl hlavou a správcem společného jmění a nej moudřejší ze všech hlav soudcem a knězem národa celého. I rozpadl se národ český ve dvě strany: vítězná se nazvala panstvem a podléhající lidem. Ale brzo počal se ve vítězích buditi postrach, stín to každého hříchu. Báli se spravedlivé msty poražených a stavěli si podle proklatého příkladu sousedů úskočných nebetyčné hrady a tvrze, do nichž se uzavírali a z nichž vládli lidem nebohým. A tyto hmotné věže, tyto padací mosty, tyto bašty a příkopy, z kterých se pánové jeden na druhého vyhrnovali, aby se rvali o kus půdy neb lesa aneb o právo, kdo z nich má na stupních trůnu blíže státi tomu, který se tam co pán všech posadil, aby z nich přepadali své vlastní poddané, aby jim vyrvali děti, ženy, výtěžek žně: ty všecky musil stavěti tentýž lid, jenž úpěl pod jejich železnou metlou, a jeho krev byla maltou a jeho těla základnými kameny, jich slzy vymyly grunty. A jako studnice vypryštuje vodu, tak vyprýštilo panstvo zlobu svou; nátisk a zhoubu slyšeti ustavičně, bolest i bití! — Spiti mocí svou, zapomněli čeští pánové na všecku čest, pokřtívali sebe a sídla svá podle oněch cizozemců, kteří je naučili zapomínati na přikázaní boží a utiskovali bratry, opičili se po svých škůdcích v oděvu a mluvě, a králové čeští povolávali zrádně cizí plémě do země a zavrhujíce hříšně vlastní svůj lid, stavěli jim města k pohodlnému přebývání, k provozování obchodu a řemesel. A nepřátelé plesali nad snadným vítězstvím. I cestu k světlu božímu měl Čech zastoupenou ve vlastní otčině, neb třikrát většího práva požíval cizinec nad rodákem věnujícím se vědám. A bůh všemu tomu dopustil. zkoušeje lid svůj. Ale tu zavzněl najednou z lůna postrčené chudiny hlas jako trouba k soudu volající, a bohem nadchnutý muž z její krve pošlý pozdvihl svátá písma a rozhrnul jejich listy, čta všemu lidu, spíše že projde velbloud uchem jehly než boháč zatvrzelý branou nebeskou, třeba se odíval v nach a opíral se o berlu zlatou; že jen ten se bude těšiti po pravici spasitelově, kdo miluje bližního jako sebe samého. A na památku, že vykoupil Kristus člověčenstvo krví svou, učiniv ze všech lidí bratry, nahnul ke rtům každého kalich co znak rovnosti a bratrství. A celá země se zachvěla, jako když v poušti ledové zavane dech jara, a mnohé tvrdé srdce se obměkčilo, a mnohá příkrá mysl svlekla se sebe sobectví a pýchu, učinivši pokání. A chudý a bohatý, malý a velký hrnul se do chrámu a napil se z kalicha na důkaz, že se cítí bratrem všech. I zdálo se. že se vrátí doba zlatá, doba míru a lásky. Ale ti, co načichli duchem cizáckým, zalekli se, že odbila libovládě jejich poslední hodinka; spikli se mezi sebou, a brzo plamen udusil svatý hlas a obrátil v popel ruku neohroženou, která roznítila v národu svatý oheň bratrské lásky. A záplava tohoto plamene zatopila celé Čechy, probudivši v každém srdci zoufalost a zášť. Jako mohutná řeka přívaly jarními rozvodněná, vzbouřil se národ český a povstal co mstitel jediný. A pánové zachvěli se na svých zámcích, zaslechnuvše jeho zuření, jako se byli někdy jejich porobcové zachvěli, zazněl-li dupot panských hřebců okolo jejich chatrčí. V každé paži zaleskl se meč, každá prsa se pokryla železem, a celý národ stal se jedním vojem zápasícím a umírajícím pro práva postrčených. Slepý bohatýr postavil se v čelo jeho a v jedné ruce nesa kalich, rozrážel druhou závory otroctví, rozhrnuv slavně korouhev volnosti. Z vítězství k vítězství vedl lid, a dech svobody vál před ním, a sláva kráčela mu v zápětí; celý svět se třásl před božími bojovníky, kteří hubili soběctví a pokrytství, rozsívajíce símě lásky po všech zemích, kudy je vůle boží nesla. A všude zněla chvála Hospodinova, že se blíží čas, ve kterémž nebude v Babyloně hlas na harfy hrajících a zpěváků a pištců a trubačů víc slyšán, že utvrzeny budou zdi jerusalemské, a že lid boží prospívali bude z ctnosti v ctnost. Ale opět se zalíbilo Hospodinu zkoušeti lid svůj; pokynul andělu smrti, a jako podťatá lípa sklesl slepý hrdina v hrob. I bylo kvílení, že se to po celé zemi rozléhalo, a všickni synové a dcery přioděli se v háv smuteční, neb lid boží ztratil svého otce a vůdce. A hádě rozkolnictví nedošlápnuté nohou starého reka vztyčilo opět žihadlo a vidouc národ český, poražený bolestí, vzrostlo náhle v saň stohlavou, jejížto zuby se krvežíznivě zaťaly v tělo mladé svobody, škubajíce na něm kus po kuse. A opět zaplesal nepřítel národa českého. A opět byl lid jat v staré okovy, opět vládl mocný nad slabým, a bohatý utiskoval chudého, a nej silnější ze všech posadil si korunu na hlavu. Ale množství ruk se závistivě po ní vztáhlo, a krvavé sváry rozrývaly zem a podkopaly její blahobyt; jeden ji vyrval drahému a hle! najednou se zaleskla koruna svátého Vácslava na čele cizincově; trpká to pokuta nesvornosti vládychtivého panstva. Jedno právo za druhým jim bylo odňato, a cizí panovník je přidával k lepokamenům své koruny, povolav rodáky své na nejpřednější místa v zemi; oni jí vládli cizím jazykem a obyčejem, nešetříce mravu domácího. Hluboce pocítili pánové pokoření své, a krev svobodomilých předkův zapěnila se jim v žilách. Šumně vylítly jim meče z pochvy. „Svobodná budiž česká vlast,“ volali, a lid pozdvihl hlavu a naslouchal dychtivě. „Bez soka vládniž v ní český pán!“ zaznělo na hradech a v městech, a nadšeně připínaly slečny rytířům červenobílé fábory k přílbicím, a český lev vlál s věží a hradeb; ale smutně mlčely dědiny; o jejich svobodu nezasadil se nikdo. Netečně chopil se lid zbraně, jíž měl pánům vydobyti poklad, na němž mu nebylo podílu popřáno. Bez zápalu jako hejno žoldnéřů válčil, když se o Čechy hrálo, a lhostejně patřil na vlastní porážku. Co mu na tom záleželo, kdo zvítězí, když mělo po ztrátě i výhře vítězů totéž jho šíji jeho tížiti! Ztraceno vše, zhynulť národ český na Bílé Hoře . . . Kdo mi dá, aby hlava má byla vodou a oči mé pramenem slzí, abych ve dne v noci, oplakávati mohl zmordovaných lidu mého? Nemstěny zůstaly potoky krve, jimiž smylo panstvo české, krvácejíc hrdinsky, hodno slavných předků svých, pod mečem katovým hříchy své. Národ utonul ve vřelých vlnách jejich krve, hlouček otroků stojící nad hrobem zapomenutí nese jen k potupě toto jméno . . . Vlezla smrt okny našimi, vešla na paláce naše, aby vyhubila děti z rynku, mládence z ulice . . . Soud Hospodinův jest propast . . .“ A Vojtěch se zamlčel, bledá Jitka nebyla s něho ještě oči spustila. Bylo tak ticho vůkol, že bylo slyšeti šustění broučka v stéblech nízké pohorské trávy a cvrkání kobylky v mateřídoušce, jejížto jemná vůně se sladce pojila s výpary blízkých hájů. Jen hluboko dole v údolí šuměla bystřina, lesknouc se jako lem stříbrný na temném rouchu k nebi spějících skalisek a dálkou táhly volně zádumčivé zvuky píšťaly nějakého osamělého pasáka. Krajina dýchala takový mír, že se Jitce zdálo, jako by jí byl Vojtěch nějaký přelud své fantasie vypravoval. Bylo jí, jako by to ani býti nemohlo, že se v ní kdy tak neslýchaná vražda na celém národě páchala ... až doposud páchá ... Byly by se mohly jinak tyto lesy tam opodál tak vesele zelenati, ty modré zvonky vedle ní tak nevinně svými hlavinkami kývat, jako by život nebyl než líbezným snem? . . . A ti lidé byli by si mohli tak nepokrytě bez zardění do tváře hledět, vědouce, že jsou potomci vrahů . . . sami vrazi? Což musila ještě více opovrhovati těmi, z nichž pocházela, musela ještě s větší ošklivostí na minulý život svůj zpomínati! . . . Nepohnutě, mlčky trvali proti sobě slečna a čeledín, ona ohromena jeho krutou obžalobou, on rozechvěn vlastním vypravováním. Tak nepohnutě trvali proti sobě, že se motýl křídloma zlatě pruhovanýma volně přihoupal, zasedaje na bílou ruku dívky, maje ji za květ. „Nad hrobem stojí národ náš?“ zašeptala konečně Jitka, „a žádná ruka se nevztáhne, zkoušejíc, zdali ho nelze zadržeti: ani ruka tvá, Vojtěše?“ „Tvá dětská mysl mne má za muže osvíceného a mocného,“ odvětil Vojtěch smutně, „poněvadž vidíš, že mám poněkud vliv na své soudruhy; ale v očích světa nejsem nic jiného než porob bez vědomosti, připoutaný povinnostmi k půdě, na které si předkové slepili bídnou chatrč, již bez dovolení pánů svých opustiti nesmím!“ „Prchni, jako já trapitelům svým uprchnu!“ zvolala Jitka živé. Vojtěch na ni vážně pohledl. „Když mi dědeček na smrtelné posteli žehnal,“ odpověděl s výsostí, „pravil mi, sbíraje k tomu poslední síly svoje: ,Nečiň ty jako onen předek tvůj, který opustil tuto chýšku, aby bohatství a štěstí hledal. Šelma babylonská ho pohltila, a synové jeho zasedávají na stolici pýchy a hledíce na nás, praví si v srdci svém: Vyhubme je napořád. Tebe nechť ostříhá sprostnost a upřímnost, a milosrdenství a pravda nechť neopouštějí tě — přivaž je k hrdlu svému, napiš je na tabuli srdce svého. Uzavři sluchu svého, bude-li té duch vábiti ven do hluku světa, abys stopy po sobě zanechal v paměti jiných velkými činy. Jiný ti vykazuji úkol: Buď těšitelem lidu svého, padajícího pozdvihuj řečmi svými a kolena zemdlená zmocňuj. Buď zarmouceným podporou: kdož zvlažuje sám, bude zavlažen. Setrvám na místě, které mi vůle jeho vykázala, budu slzy stírat, těšit a navlažovat, dokud srdce ve mně biti bude; a až dobije, složím kosti své vedle kostí bratrů . . . jak jsem mu svatě slíbil. Vědělť, že vyprahl v srdci dětí českého národa dávno proud lásky k vlasti, a co bez ní lze učiniti? Bez ní život nemožný, nezbývá nám než důstojná smrt . . .“ „Mýlil se,“ volala Jitka se svátým zápalem; „v mém srdci se nevědomky hnula, a než jsem osudy svého lidu znala, než jsem měla tušení o jeho neštěstí, oplakávala, milovala jsem ho nevědomky a trpěla jsem s ním. V mnohém, přemnohém srdci takto neuvědoměle hárá, čekajíc na buditele. Ach kéž bys mne vyslyšel, Vojtěchu, kdybych ti řekla: Zmocni se života mého a působ jím, jak za dobré , uznáš: chci ráda znovu trpěti a zakrvácet! se, řekneš-li mi, že je toho potřebí.“ „Jitko!“ chopil se mladý muž vášnivě její chvějící se ruky, „slyšel a přijal jsem slib tvůj, nepřekvapuje mne! Již tenkrát, když jsi v chýšce v náručí mé po tvém vyznání víry spočívala, volalo to ve mně: Vidím, že svíce bezbožných jižjiž hasne, a světlo spravedlivých se rozsvětluje; neb v duši tohoto děvčete oživla opět ona svátá lidskost, kterou vložil bůh sám národu mému do srdce, vytknuv mu šíření její za úkol života. . . kéž by se byla v náruči mé probudila první zas Češka!“ ... . Za téhož odpůldne, co Vojtěch Jitku svým způsobem v dějiny vlasti její zasvěcoval, seděla Otilie Schönbergová před svým zrcadlem a vybírala z velké vázy, v níž se klonila vonná, pestrá kytice, jednu květinu po druhé, zkoušejíc marnivě, která z nich by se nejlépe hodila do jejích co uhel černých vlasů. Byla úplně pohroužena v toto důležité zaměstnání, a z křišťálové hladiny stříbrného zrcadla odrážela se tvář plná uspokojené samolibosti. Tu otevřel někdo prudce dvéře, a Raimund se do nich vřítil se zrakem divoce planoucím. Setřen byl dnes s jeho zevnějšku onen nádech rytířství, který ho tak zajímavým činil očím ženských a tak nebezpečným jejich příliš dojímavým srdečkům. Nepozdraviv sestru, která si jeho příchodem ani dost málo překážeti nedala, ve své ješitné hře chladnokrevné pokračujíc, vrhl sebou tak prudce do nejbližší lenošky, že se s ním až do prostřed pokoje odšoupla. Otilie upustila leknutím oranžovou větev, kterou si byla se zvláštním zalíbením v kadeřích pevnila. „Co se to s tebou dnes děje?“ tázala se, zpozorovavši teď teprv jeho změněnou tvář. „Ona se mne ještě táže!“ vyjel si náruživě; „což nevíš, že teta Schönbergová v kláštere dokonává, že pozbyla již úplně vědomí?“ Otiliiny velké, hravé oči pravily velmi nenuceně: „A co je více?“ Ale její ručka bělejší nad významný květ, který jí byl při bratrově výbuchu uklouzl, udělala velký kříž, a na okamžik sklopila dívka hlavu jako v nábožném rozjímání. „Tato smutná událost není pro mne nic nového“ pravila s pokryteckou truchlivostí; „vždyť jsem byla ráno přítomna, když ji zaopatřovali svátostmi umírajících. Dobře, že není masopust, bylo by po radovánkách,“ připojila, majíc příliš mnoho živosti, než aby se byla mohla v roli rozlítostněné synovky ně udržeti; „ale jen mně pověz, co tato věc tebe právě tak ukrutně dojímá?“ Raimund byl ještě upřímnější než jeho sestra. „Kdo praví, že mne smrt tetina dojímá?“ utrhl se netrpělivě; „ale zuřím, že jsme obelstěni, okradeni . . .“ „Jak to myslíš?“ tázala se ho dívka podiveně. „Můj bože, Otilie, jaká jsi dnes nejapná!“ dupl Raimund hněvivě nohou; „kdybych byl věděl, že nic nevíš, nic nepochopíš a ničemu neporozumíš, byl bych si zajisté uspořil cestu k tobě. Mluvím o soukromém jmění tetině, které nám slibovala, dokud se synem se hněvala. Stála k slibu svému i po svém smíru s jeho vdovou a dcerou, poněvadž obdrží bratranec s Jitkou věno tak ohromné, což nám dědictvím tím poněkud nahraditi chtěla; avšak právě teď jsem se dozvěděl, že vše odkázala . . . jiné osobě . . .“ „A pro nic jiného než pro těch několik tisíc děláš takový povyk?“ pokrčila Otilie opovržlivě ramenoma; „myslila jsem, bůh ví co se to děje! Styď se, Raimunde!“ „Ty mluvíš jako pravé děcko, které život nezná,“ rozhorlil se Raimund znovu; „ale odkud ho máš znáti? V hladině zrcadla tvého se neodráží a dále, vidím, nezabíhá ni zrak ni myšlenky tvoje.“ „Tys nezpůsobný, Raimunde,“ zapálila se dívka; „a věru dobře bys byl udělal, kdybys si byl, jak pravíš, uspořil práci ke mně přijít. Aspoň mohls dříve ve svém pokoji špatný rozmar svůj vyspati.“ „Teď není kdy k plané hádce,“ odvětil Raimund klidněji; „co mne užírá, týká se tak dobře tebe jako mne; jest nejvyšší čas, abychom se domluvili a rozumně spolu vyjednávali. Především mi ale pověz, jak stojíš s tím rozmazleným peciválem, se svým Emanuelem?“ Znovu se zapálila Otilie, ale hrdě pozdvihla svou hlavu. „Den nemine,“ pravila trpce, „kde bys mne Emanuelem nepotupil; ale nechť, známí se vzdor tvému posměchu pyšně k lásce své!“ „Výborně, výborně, první milovnice na našem divadle by ti mohla tvoje posuňky záviděti,“ posmíval se Raimund, zkoumaje při tom bedlivě její tvář; „ale musím ti přec říci, že je věčný popis lásky tvé již trochu jednotvárný! Měla bys někdy také o jeho citech blouzniti.“ „Vím, kam narážíš,“ odvětila dívka podrážděně; „jest to odměřenost a chladnost v jeho chování; ale Emanuel již jednou jiný není. Pod touto ledovou škraboškou dřímají ale prudké vášně, vůle neoblomná a nejpřepjatější i hrdost. Známí ho od dětinství, známí ho lépe než kdokoli i jiný. On se nestane nikdy manželem té nestvůry, kterou prý otec jeho proň chystá; on si vůbec žádnou nevěstu vnutit nedá!“ „V tom všem nevidím ale ještě žádných důkazů lásky k tobě, žádných nadějí pro tebe,“ namítal nemilosrdný Raimund chladně. „Vždyť ti pravím, že není s to, aby dal city své na jevo, aby zahořel tak jako ty na příklad,“ mrzela se Otilie nad nevěřícím bratrem; „ale jsem přesvědčena, že žádné jiné dívce tak nepřeje jako mně. Když jsme si co děti spolu hrávali, nazýval mne často ženuškou, nepřestal mne takto jmenovali ani teď, kde má tento název jiné důležitosti a významu v ústech jeho. Jen já mu dovedu dýmku nacpati, jen já vím, jak má polštář pod jeho hlavou ležet, když si chce po obědě na pohovce zdřímnout, jen já dovedu připraviti kávu podle jeho chuti; abych já to také nedovedla! vždyť slídím od nejútlejšího mládí po všech jeho náklonnostech a přáních. Také když se roznemůže, netrpí nikoho okolo sebe než Otilii, a sám otec jeho přichází pak pro mne a prosí mne, abych mu syna ošetřovala, že jen já jsem s to, abych ho uzdravila.“ „To je arci něco, a vezme-li to člověk kolkolem, i velmi mnoho; to ale není ještě žádná láska, sestřičko!“ mínil nenapravitelný Raimund. „Prosím tě, důvěřuj také trochu v můj ženský bystrozrak,“ hněvala se uražená Otilie, „a připomeň si staré přísloví, že ví ženština právě o čtvrt hodiny dříve, je-li nějaký muž do ní zamilován než on sám. Emanuel je povaha nezasvěcenci skoro nevyzkoumatelná a následovně nepříjemně působící jako na příklad na tebe. Ale právě tato zdánlivá netečnost jeho, právě tato chladná pohrdlivost mne tak nevýslovně k němu poutají. Pro mne jest jen jediný muž na světě, a ten jest Emanuel. Jediný nedbalý úsměv jeho jest mi milejší, než kdyby jiný sto básní na mne složil, a jeden ze zahalených mdlých jeho pohledů mne dojímá více, než kdyby celý mužský svět láskou pro mne zahořel. Chci se ti sterými přísahami zaručiti, že Emanuel nepojme jinou dívku za manželku, než kterou si sám vyvolí, a touto dívkou . . . budu já!“ „Kéž by aspoň tenkrát z úst tvých více než dívčí domnívavost mluvila!“ odvětil Raimund velmi vážně, „pak jsme oba spaseni.“ Otilie se zarazila nad opravdivým zvukem jeho hlasu; tak nebyla světáka ještě nikdy mluvit slyšela. „Poslyš,“ pokračoval a přiblíživ se dveřím, přesvědčil se, zdali v předpokoji žádný služebník neslídí, než opět proti sestře si zasedl; „svěřím ti něco, co nikdo z celé naší rodiny netuší, tušiti nesmí. — Jsem zadlužen po krk; nic, co mám, není více mé, žádný žid mně více ani haléře nepůjči; neb dluhy moje přesahují dávno podíl můj na dědictví otcovském. Moji věřitelé sami dopomohli mně k mému přesazení do Prahy, slíbil jsem jim, že, ňebudou-li i mne po celý rok obtěžovati, otci se svěřím, a pak jsem je těšil bohatým sňatkem. Znají rodinu mou i poměry naše — svolili v žádost mou . . .“ Raimund prudce vstal a počal přecházeti po pokoji; mlčky, plna úzkosti stíhala ho Otilie zrakem. „Přišel jsem mezi vás a rozptýlil jsem jistým, smělým chováním svým vznikající ve vás podezření o mém skutečném stavu,“ pokračoval temně; „ale jak jsem do otcových záležitostí tajně nahlédl, tu jsem shledal, že hospodařil otec jako syn. Všecky papíry v největším nepořádku; ani památky o vedení nějakých účtů — a když jsem počal poněkud, jen poněkud tuto směsici rovnati, s hrůzou jsem zpozoroval, že otcovo vydání již po drahná léta jeho příjmy přesahuje. Nedivím se: jaké to účty za vína cizozemská, za lahůdky, za tvé krajky a šperky jsem mezi těmi nejdůležitějšími listinami pohozeny nalezl, na jaké podvody a šmejdy ze strany služebnictva jsem tu přišel! Nikdy nebyl člověk nestydatěji okraden, nikdy nestál nikdo lhostejněji nad propastí jako otec náš — zemře-li dnes a sesype-li se to hejno skutečných a šejdířských věřitelů na nás, nezbývá tobě než klášter a mně . . . kulka do hlavy!“ Otiliina hlava sklesla na lenoch sedadla. „Až doposud podařilo se mi vše skrýti; ani otec neví, že je zkáza jeho tak nevyhnutelná. Kynula mně naděje, ucházel jsem se o ruku ženy, s níž jsem co kadetek někdy byl milkovali teď je bohatá, mocná. Mohla by nám všem pomoci; ale ona se mi teď mstí. Tuší můj stav a považuje mne za kratochvíli, jako jsem já ji pro ukrácení chvíle miloval. Těší se asi na okamžik, kdy se svými nároky zjevně vystoupím, aby mně mohla dáti košem.“ V Otilii pohnula se celá Schönbergovská pýcha; až posud byl sňatek s údem její rodiny všeobecně za čest považován. „Která ženština si chce troufati zamítnout Schönberga?“ vyjela vášnivě. „Táž, která nás oloupila o dědictví, která vládne radou, před nímž se my všichni třeseme, jako žákem a pobožnými paními tetami jako loutkami. Táž, která ti chce vyrvat milence pro dceru . . .“ Otilie vykřikla překvapením. „Mladá Schönbergová!“ zvolala s největším úžasem, „ta svátá, ten vzor všech ctností! Raimunde, teď já se táži, zdali z tebe nemluví mužská domnívavost! Vždyť jsem tě nikdy s ní hovořiti neviděla!“ „K čemu s ní veřejně mluviti, když to mohu každý večer v její modlitebnici beze svědků mnohem pohodlněji činiti?“ pousmál se Raimund trpce. „Hle, zase žasneš, a jak jsi se hněvala, když jsem ti vyčetl, že neznáš život! Gabriela nás hnusně obelstila; ale my jí to splatíme, budeš-li ty moudrá. Ty se staneš Emanuelovou chotí, a já . . . jejím zetěm.“ „Raimunde, pro boha, toť strašný nápad!“ lekla se dívka; „což jsi sobě Jitky nevšiml tenkráte o hostině, kde jsi ji ponejprv viděl; nebo jsi již zapomněl, že je mrzákem na těle i na duši? . . . Nezašantročuj se, dokud ti stín naděje kyne; až se stanu Emanuelovou chotí, urovnají se i tvé záležitosti, to ti slibuji v jeho jméně!“ „Děkuji pěkně, nemám ale nejmenší chuti, abych se stal lokajem tohoto nesnesitelného člověka; nenávidím ho jako otce jeho, který mne oblékl v bílý kabát, který mne do světa vyštval, proto že ve mně tušil duševního soupeře. Tušil, že bych se mu brzo vyrovnal co do vychytralosti, a on chtěl sám vládnout v rodině naší. Účet náš se musí teprv vyrovnat; ale nechme toho prozatím. Nemysli si, že jsem tak velkomyslný, abych se jediné v prospěch svých věřitelů s tou malou obludou, jak budoucí švakrovou svou nazýváš, zasnoubiti chtěl. Nikoli! Ale svět se usmívá na mne jako krásná panna, musím ho nechtěj zamilovaně k prsům přitisknouti a v jeho polibkách se opojiti: jinak mi život nemožný. Rozkoš nebo smrt! — Rozumíš mi teď, sestřičko? Chceš-li, abych dále žil, musíš mi práti mnoho, mnoho peněz, a ty obdržím jen s Jitčinou rukou! Doufám, že mi má duchaplná choť mnoho překážeti nebude, půjdu-li jinou cestou než ona. Co ty tomu říkáš?“ „Ty mluvíš hrozné věci, Raimunde! spojit se s tvorem nemilovaným a chystati se, bys jej oklamal! Ne, já bych nesměla býti na Jitčině místě. Raději bych viděla dýku v prsou muže svého než jinou ženu na nich odpočívající.“ „To jsou náhledy z románů, drahoušku; je vidět, že jsi nadarmo zapovězené knihy pod poduškami neskrývala. Ještě něco, Otilie, nejdůležitějšího, nejhlavnějšího: není otcův bývalý komorník, víš ten, který mně vždy tak ochotně vrata otevíral, když jsem pozdě domů přicházel, úřadním sluhou na témže dvorci, kde teď Jitka prodlévá jako zakletá princezna? Že ano?! Na zdar! toť nám sám osud pomáhá. S nejskvělejší nadějí vrhám se teď jeho proudu vstříc. — Jak se jen tak naivně tázati můžeš, co ještě činiti hodlám? Vždyť teď teprv jednati začnu. Což kdyby tvůj Emanuel přece otci neodolal vzdor všem vzácným vlastnostem, které v něm vidíš? Hled, holenku, na tento případ jsi zapomněla: musíme se tedy naň uchystat, ozbrojit. Řekl jsem radovi, že jedu na lov k dobrému příteli, ale zatím mířím do Javorníka; musím hledět, abych tu tvou sokyni trochu do lidských úst přivedl, aby se rozkřičelo, že ve svém vyhnanství nikterakž čas tak jednotvárně netráví, jak si snad mnohý z nás myslí. Moje spanilá sestřenice mne nezná: doufám, že mne přijme s otevřenou náručí a s plnou důvěrou. Umím se přestrojit, že ty bys mne ani nepoznala. Bude-li Jitka nařknuta, couvne rada nejprvnější, a Emanuel . . .“ „Emanuel, ten hrdý Emanuel by spíše umřel, než aby se dotknul její ruky,“ zkřikla Otilie; „tys, Raimunde, pravý ďábel, ale nemohu odolati: musím tě za tento šťastný nápad políbiti.“ A Otilie se zavěsila na krk bratrův. „Vida, tak se mi líbíš, teď jsi rozumná,“ chválil ji Raimund; „kdo se žene za nějakým cílem, nesmí se báti prostředků . . . použij mé nepřítomnosti a tepej železo, dokud je řeřavé; hled, abys z Emanuela rozhodné vyznání vylákala, než se vrátím.“ Podletní večer doplál nad horami, a ruměný soumrak rozložil se po Jitčině malém pokojíku. Mladá dívka sklapla knihu, v níž byla četla, a položivši si hlavu na podivně kované vetché desky, zakoukala se snivě do červánků. Vojtěch jí byl půjčil českou kroniku, a ona ponořovala svou rozblouznělou duši dychtivě v minulost lidu svého. Jak pochopovala Jitka utrpení tohoto ušlechtilého národa, který se tolikrát a s takovými vždy obětmi k pravdě, k světlu dopracoval, a jemužto drzé ruce tyto poklady vždy pošpinily, zničily, který byl doma porobem, jehožto dědictvím vládl cizinec! „Najdeš-li pak spasitele, jako já, národe můj?“ tázala se Jitka, zadumavši se nad podobností svého osudu s osudem jeho. Snad že by byla Jitka dnes jako jindy až hluboko do noci nad knihou snila, kdyby ji nebylo probudilo zaklepání na dvéře. Nečekaje ani na její „dále“, vstoupil někdo do pokoje; byl to úřední sluha. Jitka se s nechutí od něho odvrátila; tento mrzký pochop se jí hnusil jako hříchy její. „Neračte se mrzeti, že jsem tak dotíravým,“ pravil s obvyklou drzou ponížeností, vida chmuru na jejím čele; „jest to důležitý, velmi důležitý případ, který mne k slečince vede.“ „Čeho si přejete?“ tázala .se tato krátce. Mušketýr se opatrně ohlížel, než přidušeným hlasem počal: „Byl jsem dnes od pana pojezdného poslán v úředních záležitostech do města; to víte, že se nemůže na nikoho tak spolehnouti jako na mne. Dobří přátelé mne tam zdrželi déle, než jsem si přál, a jak se tu v soumraku naším lesem domů ubírám, zaslechnu najednou zastenání v křoví. Zalekl jsem se, mysle, že mne to nějaký zlý duch šálí, neb svatvečer je už odzvoněn; ale zvuky se opakovaly, a já poznal lidský hlas. Jdu blíže k houštině, odkud se kvílení ozývalo, a vidím, že tam leží nějaký muž celý zkrvácený . . .“ Jitka pozbyla své chladnosti a obrátila se náhle k vypravujícímu. „Ptám se ho, jestliže ho snad zlí lidé tak ztýrali; on však nechtěl s barvou ven. Ale jak viděl, že ho omývám a obvazuji jako vlastního bratra, tu se mi přece svěřil. Pravil mi, že ručil za přítele a že, když tento platit nemohl, byl sám na rok od věřitelů uvězněn. Nebožák má ale matku a malé sestry, které prací svou živil; ty by byly musily za ten čas pojít. Soucitný strážník mu dopomohl tedy k útěku, aby si za hranicemi, kde prý má příbuzné, hledal zaměstnání, jímž by mu možná bylo, rodinu jako dříve vším potřebném zaopatřili. Musil ale na svém útěku přelézti vysokou zeď, měl neštěstí, spadl a potloukl se. Není to sice v pořádku, že utíká, ale mne polily přece slzy, když mně své trampoty líčil.“ „Můj bože, když vás slzy polily, v jakém zoufalém stavu musí se ten nešťastník nacházeti!“ volala Jitka rozčilené; „ale co jste s ním podnikl? snad jste ho neopustil?“ „Právě proto přicházím k slečince," odvětil mušketýr, a jeho falešnou tvář přelétl ohyzdný úsměv; „byl bych ho rád s sebou vzal, aby si aspoň jednu noc pod střechou odpočinul; ale mohu co úřadní osoba uprchlíka u sebe skryti? I co by řekl pan pojezdný, kdyby mu někdo donesl, že u mne nocuje podezřivý člověk? To víte, čeládka má na mne s vrchu a kde může, na mne žaluje. Tu by přišel ten chudák z bláta do louže, neb náš pán by ho sám okamžité zatknul.“ „Jak velebné jsou ty vaše zákony!“ rozhorlila se dívka; „nebohá rodina tohoto může má tedy zahynout pro jedinou jeho chybu; co to pravím — pro krásný skutek, pro vznešenou jeho důvěru v přítele! Ale rychle, rychle: co jste si s ním tedy počal?“ „Nařídil jsem mu, aby se znovu dobře ukryl, řka, že já ho sice s sebou vžiti nemohu, ale že je teď právě naše slečinka ve dvoře, ta že se někdy večer okolo domu prochází. Bude-li chtít, že může proň do lesa těch několik kroků udělat a do dvora ho vpašovat; nikdo si jí tak nevšímá jako našince. Po cestě jsem si vzpomněl, že by to bylo pro vás zcela lehké; v zahradě stojí altánek, paní pojezdná mívá v něm zeleninu, ale teď jest úplně prázdný; klíč visí vždy u mne, vžil jsem ho hned s sebou. Kdybyste tedy chtěla . . .“ Rychle vytrhla mu Jitka klič, který jako by váhavě z kapsy tahal. „Jak jen můžete dělati tolik zbytečných okolků,“ kárala ho rozhněvané; „povězte mi raději, kde naleznu nebohého . . .“ „Víte, kde je ta velká sosna s tím svátým obrázkem; dvacet kroků za ní v tom ostružinci v pravo ho najdete. Teď je nejlepší čas, čeládka sedá k večeři, páni jsou u karet, budu na dvoře hlídat. . .“ Ale Jitka ho více neslyšela; nevzala si ani tolik práce, aby si nějaký pláštík proti nočnímu chladu přehodila; nevzpomněla si ani, že ji Vojtěch očekávati bude, a jako stín vyklouzla nepozorovaně ze dvora. „Ta šla brzo na lep,“ smál se mušketýr za ní, počítaje hezký váček plný dvacetníků; „pan major může mít radost: vše jde jako na šňůrce. Musím si ještě jednou opakovati, co mi nařídil. Jak uvidím, že vešel do altánku, mám strhnout povyk, že se někdo dobývá do zahrádky, slečně cestu zastoupit, aby nemohla do domu, a tak to nastrojit, aby každý poznati mohl, že si tam milence skrývá . . .“ Raimund snášel zatím ve své nepohodlné skrýši v lese velmi netrpělivé dlouhou chvíli a všecky ostatní s jeho položením spojené nehody. Při každém šustu vystrčil hlavu, Jestliže se Jitka ještě neblíží. „Nevím, jak jsem mohl k tak hrubé hře své svolení dáti,“ pravil konečně mrzuté sám sobě; „ale ten mušketýr mne celého obalamutil. Každé dítě může nahlédnouti, jak málo je ta historie, kterou si vymyslil, pravdě podobná. Ale on stál na svém, že ji tak nejsnadněji do pasti vlákáme, že je prý nejapná až hanba. Ale ať se těší, jestliže Jitka nepřijde!“ Tu to opět zašustilo ve větvích stromů: tenkráte to nebyl ani vítr ani veverka, jako pokaždé před tím; nýbrž ženská postava, která se zkoumavě ohlížela, vstoupivši za sosnu, v jejížto blízkosti čekal. „To není ona,“ myslil Raimund hněvivě, všímaje si štíhlosti jejích tvarů a půvabnosti hnutí: „to ale není také žádná selská grácie. Bude to nejspíše nějaká komorná nebo panská, kterou mi ten proklatý mušketýr posílá za náhradu, že se naše lest nepodařila. — „Slečna Schönbergová nemůže přijít, není-li pravda, milé dítě?“ pravil, vztyčiv se před postavou, která byla zatím v jeho stranu několik kroků učinila. Zapomněl úplně hlas změniti: tak jist byl, že tento pružný vzrůst není Jitčin, ačkoli by to bylo i v její přítomnosti velmi zbytečno bývalo; neb Jitka si ho byla o hostině, kde jej prvníkrát ve svém životě spatřila, málo povšimla. „Jitka Schönbergová stojí před vámi,“ odpověděla postava jemně, „a pokládá se za šťastnou, že její služby vzýváte.“ Ano, to byl Jitčin hlas, poznal ji po českém přízvuku, jímž němčinu vyslovovala; byl to týž hlas, který se o hostině radově tak směle český otčenáš pomodlil. „Ach odpusťte!“ pravil Raimund, couvaje dosti rozpačitě; neb domnělá náhradnice byla se mu zdála tak zajímavá v sousvětlí jasné, hvězdné noci, když se mu přiblížila, že se jí chtěl za její namáhání políbením odměniti. „Ale úřední sluha vás tak špatně popsal, že jsem vás měl, abych pravdu mluvil, za vaši komornou, která mně přichází vyříditi, že mne skryti nemůžete.“ „Z toho poznávám vskutku, že jsem vám byla špatně líčena,“ odvětila, hledíc soucitně na jeho zavázanou tvář a ruce; „jinak byste nebyl o mém příchodě pochyboval, domnívaje se, že bych tajemství vaše služce své svěřila. — Ale nemařme času: vše v tuto hodinu klidno ve dvoře, teď nejvhodnější okamžik, abych vás do útočiště pro vás vyhlédnutého nepozorovaně pustila. Pospěšte, můžete-li . . . dovolíte-li mně, povedu vás; nebojte se, dotknu se vašeho raněného ramene velmi opatrně.“ Raimund chtěl něco namítnouti, brániti a děkovati se jejímu účastenství, ale nenabyl žádných slov. Její prostota, nenucenost a upřímnost ho více zarazila než kdy to nejvybranější umění koketní. Dal se mlčky od ní odvésti. Její ruka spočívala na jeho rameně tak lehce jako růžový list; ale jak pevné ho přece podporovala, zadržovala, aby nepadl na neobvyklé cestě! Měl toho vskutku zapotřebí; neb klopýtal přes všecky kořeny a pařezy a klouzal na vlhké trávě, že své roli teď všecku čest dělal. Jitka útrpně vzdychala, vidouc nejistotu jeho chůze; byla by se snad všeho spíše nadála než příčiny její. Raimund se počal sám před sebou za svůj zmatek a za vyplývající z něho nemotornost styděti; kdo by byl v něm v této chvíli poznal nejobratnějšího tanečníka všech salónů? „Dovolte, slečno, abych šel sám, půjdu jistěji, budu-li vědět, že vás neobtěžuji,“ vypravil konečně ze sebe. Ona pustila jeho rameno a předešla ho o několik kroků, ohlížejíc se ustavičně a starostlivě za ním. Raimund se mrzel, že ho uposlechla; když necítil více něžný tlak její ruky, bylo mu, jako by byl neopatrně stkvostnou věc ztratil. „Co se s tím děvčetem událo?“ pravil si, kráčeje teď vskutku mnohem jistěji za ní; „buďto jsem se tehdáž u rady tak nedbale na ni podíval, že ji teď nikterakž poznati nemohu, nebo jest jí neurčité světlo noční tak příznivé; přísahal bych na to, že projde i při svitu slunečním! Musím se o tom přesvědčiti.“ Ale Raimund nedosáhl svého cíle; Jitka zahnula vždy v nejtemnější stezky, aby nikoho nepotkali, a on se musil spokojit pohledem na ušlechtilé obrysy jejího vzrůstu. „Ty ženštiny jsou přec jen vesměs závistivé tvory,“ pokračoval ve své samomluvě, stíhaje se zalíbením lehkou chůzi své průvodkyně; „což nenazývala Otilie sestřenici svou mrzákem na duši a na těle? Věru nepřál bych jí aby byl teď její Emanuel na mém místě; pochybuji, že by při vší své chladnosti zůstal tak chladným jako já.“ Ale Raimund se sám před sebou chlubil svou chladností. Měl na sta zamilovaných dobrodružství s pověstnými kráskami; ale žádné ho nebylo tak dojímalo jako tato tajemná pouť. Les mlčel jako ty hvězdy, které se jeho temnou klenbou sem tam tak tajemně zableskly, jako ty zarosené květiny na jejich osamělé stezce, jichž se útlá noha povětrné postavy, vznášející se před ním jako víla, sotva dotýkala. Od času k času pozdvihl jemný větřík kadeře její, a ony zavadily pak jako hedvábný závoj o jeho líce. Netroufal si ani hlesnouti v takovémto okamžení, aby si toho nepovšimla a je neodstranila; sál jejich jemnou vůni nepochopitelnou rozkoší do sebe. Zdálo se mu, že z nich vane zvláštní jakýsi vzduch neviny a čistoty, v němž mu nebylo ještě nikdy dýchati. „Jak se vám mám za vaši obětivost děkovati?“ tázal se jí konečně, aby podivné dojmy naň se hrnoucí ohlušil; jak by se mu byli jeho kamarádi smáli, kdyby je byli znali! „Těch několik mizerných kroků, které jsem vám udělala y ústrety, nazýváte obětí?“ pravila prostoduše; „a jak pak mám já zváti čin, pro který teď trpíte?“ Ve zvuku těchto slov spočívalo tolik úcty, že se Raimund vzdor vší světácké podlosti své zapýřil. Nikdo nebyl až posud v takovém tónu s ním hovořil. „Činil jsem jen svou povinnost,“ vykoktal zmateně; „ale vy, vy dáváte pověst svou v šanc.“ „Ach jaké to zbytečné vrtochy!“ odvětila zlehka; „jak by mnou mohl někdo za to opovrhovati, když se snažím někomu pomoci?“ „Vaše rodina nesdílí v tom ohledu vaše náhledy; jest velmi přísná, obávám se pro vás zlých následků, dozví-li se o tomto nočním výletu,“ odpověděl z něho nejen Schönberg, který to snésti nemohl, jednal-li někdo úmyslně proti běžným předsudkům, ale i budoucí manžel. Jak by se byl ale ještě před půlhodinkou tomu vysmál, kdo by mu byl řekl, že ho kdy uchvátí žehravost při myšlence, že by se Jitka mohla sama s nějakým mužem v takové době procházeti. — „Vidím, že znáte rodinu mou,“ pravila Jitka, zastavivši se náhle; „ale myšlenka na její hněv neznepokojujž vás; dovedu ho snésti. Vězte, i kdyby mně uložila nejtěžší pokutu za tento krok, jenž se vám zdá tak výstředním a mně tak přirozeným, opakovala bych jej přece při naskytujicí se příležitosti . . . bez rozmýšlení.“ Raimund byl vojákem, jeho úskočnost neudusila v něm jistou úctu pro sílu a odhodlanost, a síla a odhodlanost mluvila z každého hnutí této slabé dívky, která jediná se celému rodu svému opříti chtěla. A on ji chtěl tak mrzce za málo okamžiků na vždy zhanobiti! Tato myšlenka se mu náhle zhnusila, co viděl, že ona není tím blbým, zmrzačelým dítětem, které by nebylo ani s to bývalo pochopiti, jakou ránu mu jeho jednání zasazuje. Ale jeho zoufalý stav požadoval nevyhnutelně provedení mrzkého úmyslu toho. Mlčky kráčel zase za ní, a v jeho prsou burácel divoký zápas: co učiniti? Tu se zabělaly stromovím zdi dvorní, musil se rozhodnouti . . . „Slečno!“ pravil náhle, „darujte mně nějakou památku na vaši laskavost, na tento večer.“ Ona se zastavila. „Myslím, že vám zůstane pro váš celý život nezapomenutelným i bez nějaké viditelné památky!“ odpověděla, udivena jeho žádostí. „Když vás ale velmi, velmi prosím,“ doléhal on; „považoval bych vaše odmítnutí za opovržení.“ Tomuto důvodu se Jitka opříti nedovedla. „Nemám ale ničeho při sobě, co bych vám dáti mohla, leda náramek jeden. Obdržela jsem jej od jednoho ze svých bratranců, když se z cesty vrátil, a nosím jej na zvláštní rozkaz matčin. Myslím ale, že se dárce tuze sháněti nebude, pohřeší-li jej,“ připojila s úsměvem, připomínajíc si Emanuela, s jakou nevlídnou nemotorností jí byl náramky na jejích ramenou se třpytící na rozkaz otcův podal. Raimund jí jeden z nich násilně s ruky smekl, načež v tomtéž okamžiku zmizel v houšti. Jitka zůstala jak ohromena; nevěděla, co si o domnělém uprchlíku a jeho chování, mysliti má. Chvíli se jí zdálo, že ji snad do lesa přilákal, aby ji oloupil; ale věc, s kterou zmizel, měla tak málo skutečné ceny, byla více hříčkou než stkvostem, a ku všemu byl ji o ni napřed požádal: že zahanbeně od této důminky upustila. Čekala, zdali snad ještě přec se nevrátí; pak volala, hledala na blízku, ale její hlas zůstal bez ozvěny: její svěřenec se více neobjevil. Nezbývalo jí než zpáteční cesta bez něho. Uzavřela konečně sama při sobě, že mu jeho útlocit nedovolil, aby její pomoc přijal, v čemž jí mušketýr, který její vypravování s největším úžasem vyslechl, přisvědčil, ač vskutku nevěděl, jak o tomto případě souditi. Ukončení tohoto malého románu bylo mu tak záhadné a dotklo se ho tak bolestně jako Jitky samé; jen že z jiné příčiny. Ona se obávala zlé nehody pro nebohého, příliš obětivého přítele, a on se mrzel, že nemohl udělat slečně, kterou od onoho výstupu před šatlavou nenáviděl, trochu ostudy. Jitka strávila velmi nepokojnou noc; osud mladého muže, který se byl tak důvěrné jí v ochranu dal, a jemuž k vůli podnikla krok pro dívku tak kromobyčejný a v možných následcích jeho tak důležitý, vzdor tomu, že neznala ani jediného tahu jeho tváře ani jméno a stav jeho, nedal ji spáti. Každou chvíli vyjela; tu se jí zdálo, jako by někdo dole v zahrádce stenal. Hned zas, že mušketýr opět na dvéře její klepá, aby znovu její pomoci vzýval, a konečně vykřikla celá vyjevená; zaslechla dusot koní — snad to byli strážníci uprchlého dlužníka hledající, snad ho byli i našli a vlekli ho s sebou do dvora . . . Jitka vyskočila a běžela k oknu. Řehtání koní, které byla ve snu zaslechla, se opakovalo; ale nemohla v dálce ničehož rozeznati: ranní výpary kryly ještě vrchy i doly. S tlukoucím srdcem klonila se s okna; jak ráda by se byla přesvědčila, že ji opět přelud klamal. Ale tenkráte nebyly smysly její lháři; slyšela teď zřejmě klepání podkov o kamení, frkání bujné přípřeže, hrkotání vozu, a první sluneční paprsky zrcadlily se v stříbrem ozdobených řemenech krásného cestovního kočáru do dvora zahýbajícího. Jitka neměla tolik síly, aby byla od okna poodešla; pronásledovala kočár pořád očima; i když zmizel, hleděla pořád ještě dolů na čerstvé koleje, které byl vyryl do cesty . . . Dům se začal náhle bouřit, jako v onen večer, kdy byla vrchnost slečno přivezla; pacholci vyběhli a pomáhali vznešenému hostu z vozu, líbajíce mu ruce a oděv, a pojezdná otevírala, překvapena sice neopovězenou ranní návštěvou, přece s obyčejnou statečností hluboce se klaníc, parádní pokoje a děkovala při tom uvnitř bohu, že se jí tak šťastně podařilo, aby své nedbalky velkým salopem skryla. Všecko se dělo na vlas jako tehdáž; tytéž zdvořilosti, otázky, tytéž odpovědi, táž poníženost z jedné strany, táž nadutost z druhé; ale jaká to změna tam nahoře v tom srdci, které zděšené všemu tomuto hluku naslouchalo! Byl to rada, který javornický dvůr sám přítomností svou oblažil. Jsa v nejšpatnějším rozmaru, stěžoval si, že po cestě mnoho parna zkusil; pak prý se bylo něco na voze rozlámalo, co ho nad očekávání dlouho zdrželo; a odmítaje takto celé to hejno chytře nastrojených otázek pojezdné, pátrající po přičíně jeho nenadálého příchodu, rozkázal jí konečně dosti kategoricky, aby mu okamžitě slečnu zavolala. Pojezdná, přišoupnuvši mu stůl, na němž se objevila snídaně jako zázrakem, opustila pokoj s obličejem, který patrně pravil: „Žila jsem bohudíky dosti mezi Schönbergy, než aby mne takové chování překvapiti mohlo;“ ale mrkla přece ve dveřích velmi významně na muže svého, aby neopominul radu slušně obsluhovati. Poslušný manžel činil, co mohl; naléval a krájel, co mu síly stačily, a za několik minut dostalo se mu příjemného zadostučinění, že se aspoň ty hrozebné mraky na čele nemilostivého hosta rozstoupily. Rada prohodil velmi laskavě, že pečivo pojezdné, za vařené ovoce a studená pečeně opravdu projdou, a dokázal pravdivost tohoto výroku hned skutkem. Z tohoto ušlechtilého zaměstnání, majícího tak velký vliv na jeho duševní rozpoložení, vytrhlo ho velmi nemilé zavrzání dveří. Popohledl mrzutě a spatřil k svému nemalému překvapení, že vzdor ranní hodině a jeho přítomnosti nějaká cizí návštěva vchází. Vrhnuv na pojezdného zničující pohled, jímž mu vyčetl, že jeho manželka odkazuje beze všeho taktu visity do pokoje, kde jeho vznešená osobnost prodlévá, povstal kloně se mladé dámě, která byla vešla; viděl okamžitě podle oděvu a chování, že jen nejvyšším kruhům vůkolních honorací náleží. Ale dáma zůstala u dveří státi, jako by očekávala zvláštního vybídnutí, než se dále odváží. Radovi lichotila tato zdrženlivost, kterou nemohl ničemu jinému připsati, než imponujícímu svému zjevení, a jeho rozmar zlepšil se opět o několik stupňů. „Prosím vás, milý pojezdný,“ pravil lahodně, „představte mne přec této dámě, již má přítomnost jaksi zastrašuje; ubezpečte ji, jak milo mi bude, dovolí-li mi posnídati ve společnosti její.“ Ale místo co měl pojezdný uposlechnouti, počal si jako posedlý ruce, mnouti a se chechtati. „Výborně, na mou čest, výborně!“ volal, kývaje hlavou, „zrovna jako na divadle!“ Rada naň pln úžasu pohlížel a opakoval, když se poněkud upokojil, ještě určitěji žádost svou, mysle, že mu snad neporozuměl; ale nedocílil lepšího výsledku. Následoval nový záchvat smíchu. „Zbláznil jste se, pane?“ zvolal konečně netrpělivě, „nebo jste ve způsobech světa takovým nováčkem, že nevíte, čeho vyžaduje slušnost, totiž aby si byly neznámé osoby představeny?“ „Neznámé,“ chechtal se pojezdný znovu, he, he, he! vždyť to pořád říkám, že se mi zdá, jako bych byl na divadle a výtečného herce před sebou viděl. Škoda, přeškoda, že není žena má svědkyní, jak si vaše milost zažertovati dovede; člověk by vskutku na to přísahal, že ráčíte slečnu net dnes ponejprv v životě svém viděti.“ „Neť?“ žasl rada, a jeho oko těkalo nedůvěřivě odpojezdného na dívku, která pořád se sklopeným zrakem u dveří stála; domnívalť se, že vzdor ranní hodině asi z něho mluví víno. Vždyť nebylo možno, aby se tak nepěkné, zakrnělé děcko za méně než rok tak zázračně změnilo! Avšak čím déle na dívku patřil, tím více se přesvědčoval, že činí pojezdnému křivdu; poznával rodinné tahy jeden za druhým: jaký to nádech ušlechtilosti je teď zdobil! Byla to skutečně Jitka. Konečně se tak dalece sebral, mocí podivení svoje přemáhaje, že dívce pokynul, aby se přiblížila; ujecká důstojnost mu nedovolila, aby jí byl šel sám v ústrety. „Měl jsem vskutku práci, než jsem tě poznal; slunce mně svítilo právě do očí, když jsi vešla, a k tomu jsi se tak nemotorně chovala,“ pravil tvrdě; „shledávám, že ti venkovský vzduch a zahálčivost velmi sloužily. Nejsi sobě v tváři skoro ani více podobna. Kéž bych tutéž změnu i v duševním ohledu na tobě spatřil!“ Neočekávaný příchod ujcův vyrušil dívku tak náhle z nejblaženějších snů a postrčil jich uskutečnění do tak neurčité, pochybné dálky, že si skoro zoufala, jsouc k němu povolána. Ale jeho příkrost neponořila ji dnes v onu beznadějnou netečnost jako jindy; sebevědomí její se bylo zušlechtilo. „Mohu pana ujce ubezpečiti, že jsem si teď všech svých povinností úplně vědoma,“ odvětila, odhodlaně přistoupivši o několik kroků blíže ke stolu, přes který jí ujec marně ruku k políbení natahoval. Rada patřil s novým překvapením na ni; její slova a její patrné zdráhání, složití mu povinnou úctu, naplnily ho znovu nepříjemným podivením. Nepoznával ji opět. „Vskutku?" prohodil zostra; „nu těší mne, že jsme, vypověděvše tě, účelu svého aspoň částečné dosáhli. Jak jsme byli s tebou v jiném ohledu spokojeni, to ti povím později. Tuším, že asi nepředpokládáš, že po vzdorech, v nichž jsi sobě po celý čas svého zde pobytu znamenitě důsledně libovala, příjezdem svým přátelskou návštěvu zamýšlím; uhodla jsi zajisté, že mne sem vede příčina veledůležitá. Přicházím, abych ti oznámil velkou ztrátu. Tvá paní babička je v pánu; chystej se okamžitě k odjezdu, abys ještě přijela v čas k zádušním mším, které se zejtra za ni sloužiti budou." „Matka mého otce zemřela!“ zalekla se Jitka, „a já ani nevěděla, že stůně: nikdo mne o jejím stavu nezpravil!“ „To náleží k tvému trestu, že odešla, nepožehnavši tě," odvědil rada drsně; „podá asi velmi smutnou zprávu; otci tam nahoře o tvém chování k těm, jimž tě svěřil, abys jich poslouchala na místě něho.“ „Ustaňte, pane ujče,“ zaplakalo děvče; dotkl se nejcitlivější stránky její, vyčítaje jí lhostejnost k přikázání otcovu. „čím zasloužila slečna šetrnosti, které tak pánovitě žádá?“ obořil se rada na ni, spokojen, že nalezl u ní bolné místo; „opakuji ti, že se tvůj otec zajisté několikráte nad tebou v hrobě obrátil, a neustanu ve svých výčitkách, dokud neuvidím, že jsi se skutečně polepšila. Teď ale jdi, hned po obědě pojedeme odsud. Tvá dobrá paní matka, na niž jsi se mne ani Ještě tázati neráčila, poslal ti smuteční oděv a vlastní komornou, aby ho na tobě upravila; neb z kočáru vstoupíme přímo do kostela.“ Jako stroj potácela se Jitka nazpět do svého pokoje, kde již komorná ji očekávala, aby přinesený oděv na ní zkoušela. Dala se ustrojiti jako dřevěná panna, myšlenky její se rozbíhaly, krk její byl jako, v křeči stažen, a oči její pokrýval závoj. Nebyla by se snad bránila, kdyby ji byli na popravu vedli; tak ohromena byla nezdařením záměrů svých . . . záměrů bratrových. „Co on asi pocítí, až se dozví, že mne mu přece vyrvali?“ toto byla první určitější její myšlenka, když si srdce její v toku slzí ulehčilo, a štkajíc klesla na sedadlo u okna, kde byla ještě včera večer tak klidně a spokojeně seděla, sníc nad kronikou jeho . . . Vrhla na drahou knihu zaslzený, loučící se s ní pohled; tu spatřila mezi listy malý pruh papíru, který v ní dříve byla nepozorovala. Vytáhla jej rychle, blahou předtuchou jata. „Čekej a setrvej! “ znělo napomínání, které jí byla přátelská ruka mezi její nepřítomností zanechala. Vojtěch poznal radův kočár z pole, na kterém pracoval; uhodl všecko. Věděl, že má Jitka posily zapotřebí, aby neklesla; poštěstilo se mu posily té jí podati, aniž si toho kdo ve všeobecném ruchu povšiml. Jitka si utřela oči, a krev počala opět volněji v ní prouditi. Vzpřímila se, plna pevné naděje. „Setrvám!“ napsala jistou rukou na druhou stranu, nařizujíc šafářce, která plačíc přikvapila, aby slečně s bohem dala, by se kniha Vojtěchovi svědomitě vrátila. Rada nezaslechl po celé cestě ani jediného zavzdechnutí více. „Vojtech mne neopustí!“ pomyslila si Jitka pokaždé, když se zabodávala slova ujcova jako ledové šípy do jejího srdce. Týnský kostel se stkvěl v neobyčejné smuteční nádheře. Hlavní lod, škamna i mramorová dlažba byly černým suknem obestřeny; se všech oltářů hleděly umrlčí hlavy břečtanem obtočené, jsouce připevněny k černým závojům, jimiž pestré malby zahaleny byly; se všech svíček splývaly smuteční fábory; a uprostřed starého, slavného chrámu vypínal se velký katafalk, na němž stála rakev nezabudkami ověnčená a nesčíslnými světly obklopená, i bylo určeno, že odsud do krypty zavezena bude. Vše bylo uchystáno k slavným černým mším, jež se měly toto dopoledne sloužiti za starou paní Schönbergovou, obzvláštní to příznivkyni tohoto kostela. V sakristii byla shromážděna celá rodina, jen manžel zvěčnělé scházel: bylť sám příliš slabý a churavý, než aby byl mohl své útočiště opustiti. Jen příchod rady, který byl osobně pro svou poručenkyni zajel, aby se pohřební slavnosti co nejbližší příbuzná zemřelé dle práva a slušnosti zúčastnila, se ještě očekával. Gabriela seděla bledá a patrně trpíc v kruhu paní, vyhýbajíc se pohledům Raimundovým, který byl také k pohřbu tetinu přikvapil, ač byl před málo jen dny na návštěvu k příteli kamsi odjel. Byla mnoho nocí probděla u lože tchyně své, chvějíc se, aby sesláblé stařeně nikdo poslední vůli, opačnou oné, kterou ji byla doručila, nevylákal. Myšlenka na dceru byla prozatím ustoupila do pozadí, ale teď, co byla tato starost ukojena, objevila se před ni tím hrozebněji. Rozevřela své modlitby, aby s nikým hovořili nemusila; byla tak dojata, tak rozdrážděna! Příští hodina, ne, příští již minuta měla rozhodnouti nad jejím celým životem, měla buď celé rodině dokázati, že pozbyla potomkyně Bedřichova svých lidských práv, anebo . . . Gabriela nemohla domysliti, že se blíží okamžik, kde se má své slávy a moci ve prospěch dceřin vzdáti. Starší páni stáli opodál a hovořili pošeptmo mezi sebou, a mladý svět se táhl od nich nazpět až do kouta ke kamnům, jejichž vlídný plamen prohříval chladné klenutí, které nebyl dech jara ještě pronikl, a u nichž vzdor káravým pohledům paní tet ustavičné polohlasitě mezi sebou šeptali. Emanuel nevšímaje si jako obyčejně pohrdlivě ostatních, byl si k pohoršení všech přišoupl křeslo, jehož se o velkých mších u velkého oltáře upotřebovávalo, velmi nenuceně až k samé pícce, opíraje si nohy o dvířka kamen jako o nějakou podnožku. Mžouraje prohlížel si strop, nikoli ale, že by ho byla jeho klenba poutala, nýbrž že bylo jeho hlavě na lenochu odpočívající nej pohodlněji směrem tím oči upírati. Poněvadž ale někdo do sídla jeho strčil, čímž hlava nížeji mu sjela, sklesl pohled jeho se stropu, utkvěv na poblízké zpovědnici, na jejížto stupátka se byla právě umístila Otilie, předvídajíc, že temná, starožitně vyřezávaná stolice podá velmi zajímavé pozadí k její ruměné, usmívavé tváři. „Emanueli,“ pravila, vrhajíc na bratrance jeden ze svých žhoucích pohledů, „tys mně ještě neřekl, jak se ti v tomto klobouku líbím?“ Emanuel zívl. „Tuším, že jsem ti to již doma řekl,“ odvětil nedbale. „To jsi se vyjádřil jen o šatech,“ pravila, snažíc se patrně, aby jeho zrak na sebe připoutala; „kdybych se ti v něm nelíbila, objednám si jiný.“ „To by bylo věru zbytečné; kdybys mne na oděv svůj neupozorňovala, nikdy bych si ho nevšímal,“ odpověděl netečně, „pro mne si mohou lidé nosit, co jim libo . . . Jak nudný je vůbec celý svět a jak prázdný ten život! Co se mne týče, já bych ho nejraději prospal; nevím, jak může lidem tolik na něm záležet. . .“ Otiliiny oči jako by se byly chtěly slzami naplniti; rozmyslily si to ale a se vší líbezností pousmály se na mladého lenocha. „Takto mluví ženich v okamžiku, kdy očekává vzdálenou nevěstu?“ tázala se ho s prostomilým čtveráctvím. Emanuelova tvář oživla náhle; vyzrazovala nanejvýš uraženou pýchu. „Co to znamená, že mně již dnes podruhé opakuješ, nač se mi, jak dobře víš, mysliti hnusí,“ vyjel z prudka. Ani Otilie nebyla takový tón nikdy u něho slyšela. „Odpusť,“ pravila bojácně, „chtěla jsem tě jen trochu poškádliti.“ „Odpusť ty mi mou dráždivost,“ odpověděl mírněji, a jeho tělo vracelo se pomalu do starého položení; „vždyť víš, jaký to jsem mrzutý pavouk. Avšak co jsi teď pronesla, slyšel jsem dnes již tolikrát od každého takořka, kdo se na mne podíval, že jsem své žluči více bránit nemohl: překypěla. Zač pak mne ale všickni ti lidé považují, že jsou tak pevně přesvědčeni, že zatančím, jak mi otec zahude?“ „Nediv se lidem,“ odvětila Otilie, naslouchajíc s tlukoucím srdcem jeho odpovědi; „vědí, jak je otec přísný; jest to veřejné tajemství, že ti Jitku za choť určil, tak jako že tě nemilosrdné vydědí, nevykonáš-li jeho vůli.“ „Tím by mne tuze nepotrestal,“ zabručel mladý muž pohrdlivě; „matčino jmění dostačí mým potřebám: vždyť vlastně žádných nemám; jsem rád, když mám pokoj a pohodlí; jiného si nepřeji.“ Emanuel byl již opět tak dalece rovnováhu svých citů nalezl, že si srdečně zívl. „Dobré nebe, jaká to nudná vyhlídka na všecky ty boje, až otci ohlásím, že si Jitku vnutit nedám,“ pokračoval, protahuje se na židlici, na níž jen biskupové práva měli sedávati, že velmi povážlivě zapraskala; „a až je šťastně probojuji — neboť jsem ještě tvrdošíjnější než otec, i zvítězím nad ním — pak znovu nastane to vtírání, nabízení, domlouvání, vnucování jiné dívčiny! Člověk by si přál z tohoto světa utéci při této myšlence; ano, kdo by mohl tak utéci!“ „A kdo ti brání, abys toto přání nevyplnil?“ prohodila Otilie trpce. Nikdy jí ještě nebylo jeho sobectví tak dojalo. Jak velice se jí zdál míti Raimund teď pravdu, nazývaje ji domnívavou, že v Emanuelovu náklonnost věřila. „Toť trochu zpozdilá otázka, sestřeničko,“ odpověděl Emanuel, a jeho hlava ležela již zas pohodlně na lenochu; „co mi vyplnění mého přání zabraňuje, pravíš? Všecko, ti povídám, všecko pro tuto chvíli. Jak bych se z Prahy hnul, hned by otec zatykač za mnou poslal; vždyť nejsem ještě plnoletý, může dle libosti po mně šlapat. Ale jak odzvoní mému otroctví poslední hodinka, hned použiji své volnosti; vystěhuji se z otcovského domu a dám se pod ochranu prostomilé osobnosti, která uhodne mé myšlenky, než se ještě ve mně zrodí, která jest vtělená shovívavost a dobrota ke mně. Co tomu říkáš, Otilie? Netušíš, že chci naši dětinskou hru uskutečniti a ti navrhnouti, abysi se stala —“ „Pan rada zde!“ zaznělo najednou do sakristie. Byl to na stráži stojící kostelník, který Emanuelovi poslední rozhodné slovo přerušil a nejblaženější okamžik v životě Otiliině zkazil. Všecko se na tuto zprávu vzchopilo, spěchajíc do kostela, a Emanuel nebyl buďto dosti horlivým milovníkem, nebo výsledku svého příliš jist, než aby byl usiloval přetrženou rozmluvu patřičně ukončiti. Setník Schönberg podal Gabriele rychle rámě a provázel ji ven do chrámu, kde již zvědavé množství s netrpělivostí očekávalo objevení se rodiny, po níž se tak rádo opičilo. Ostatní pánové nabídli se vdaným dámám za kavalíry, jen Emanuel nezachoval se dle příkladu svých mladších bratranců, a ačkoli několik starších paniček bez průvodčích zůstalo, podal přec ruku Otilii, která co dívka podle rodinných stanov u veřejnosti práva na toto vyznamenání neměla. Otilie sama byla příliš šťastna, než aby ho byla upozornila na tuto chybu, která způsobila mnoho nelibých pohledů a podivný šepot mezi příbuzenstvem; zapomněla pro ni na své přerušené námluvy. Gabriela vrávorala; zástupy lidstva se před truchlícími z daleka rozstoupily, aby je pustily ke škamnám pro ně určeným. Snad že ponejprv ve svém životě se Gabriela před něčím chvěla! Mocně se snažila střásti mlhu, která se na její smysly spouštěla. S horoucím napjetím hledala radu, a její hledy letěly mu jako žhavé střely v ústrety. Viděla, že se volně ubírá hlavní lodí, v právo a v levo za pozdravy děkuje, že u mař poklekává, žehnaje se svěcenou vodou z kropenky před katafalkem stojící. Nemohla se déle opanovati a udělala mu několik kroků vstříc. Neviděla svou dceru s ním přicházeli; marně se ohlížela po její drobné nevyvinuté postavě s tou bledou hubenou tváří, do níž jí chumáče hustých vlasů visely, a od které se každý nepříjemně dojat vždy odvrátil! Ale za to klesl její nepokojně slídící pohled na útlou dívčí postavu, která pokleknuvši po radovi k márám, právě v tomto okamžiku povstala, aby své prsty do kropenky namočila. Dlouhé, světlohnědé kadeře, z nichž polední slunce, vpadající v plném blesku do starožitného chrámu, zlaté pablesky vyluzovalo, zastiňovaly skromně bílé čelo její i jemnou tvář, slabým ruměncem nadchnutou; její velké, temné oči, zahalené závojem dlouhých řas něžné stíny vrhajících, pozdvihly se úzkostlivě ku Gabriele, jako by o slitování prosily .. . Jako bleskem ohromena, zarazila Schönbergová své. kroky; její oči vystoupily z důlků, její ruce se natáhly proti spanilému zjevu, jako by mu dále jíti bránily ...   „Bedřichu!“ křikla, až se to po celém kostele rozléhalo, a bez vědomí klesla na dlažbu kostelní. Bedřich byl mstěn! . . . Právě tak jako on někdy u kropenky v celé své jinošské kráse a čistotě před ní stával, očekávaje, bledý, se srdcem tlukoucím, až se ho paprsek jejího chladného oka milostivě dotkne: tak stála teď dcera jeho co nejvěrnější odlesk jeho bytosti před ní, a probuzený, své důstojnosti vědomý duch zasvítil na ni z jejího tklivého pohledu . . . I ten nebohý lid byl mstěn, do jehožto středu ji byla opovržlivě vypověděla, aby poslední jiskru duševního života v ní udusil! V kostele se strhl ukrutný povyk; všecko se sesypalo okolo omdlelé, všickni jí chtěli najednou ku pomoci přispěti, a s velkým jen namáháním podařilo se konečně nával všetečného lidstva od ní vzdáliti, ji pozdvihnouti a opět do sakristie zanésti. Tam se v rychlosti několik sedadel sešouplo, několik koberců se na ně položilo, a na tomto lůžku odpočívajíc, byla Schönbergová odevzdána péči svých ženských příbuzných. Služby boží odbývaly se v rychlosti a zmatku; všeobecná pozornost byla obrácena jen na sakristii, jejížto dvéře si lékaři, sloužící, svíčkové a tak dále neustále v divém spěchu podávali, a obecenstvo bralo největší podíl na stavu matky, již bylo shledání s dcerou tak neobyčejně rozechvělo. Jitka klečela vedle své matky. Jen ona neplakala, jen ona nehnula k její obsluze rukou; pohled, jímž ji byla, volajíc otcovo jméno, uvítala, působil na ni vši svou záhubnou starou mocí, zaraziv v ní veškeré proudění života. Několikráte otevřela nemocná oči a spatřivši ji po svém boku, byla novou mdlobou uchvácena. Konečně si toho okolostojící povšimli, jak neblaze dceřina přítomnost na ni působí; bez šetrnosti byla ze své bolestné zpitomělosti vyplašena, bez okolků ze svého místa odstrčena a zahrnuta trpkými výčitkami, že nepřestává býti hřebem k matčině rakvi. Zahanbena, k smrti raněna prchla do nejtemnějšího koutka. Zůstala tam sama: nikdo k ní nepřistoupil, aby ji slovem potěšil, nikdo neměl pro ni podílného pohledu; stála tam co terč jízlivých poznámek. Po ukončené mši, když se lid rozešel, byla Schönbergová domů odvezena. Jiné osoby k ní zasedly do kočáru, a nikdo nevybídl Jitku, aby patřičné místo vedle ní zaujala; i když konečně rodina kostel opustila, nepřipadlo nikomu, aby ji domů dovedl. Proudem jí vyhrkly slzy z očí, když se sama prázdným kostelem ku vchodu ubírala. Naschvál váhala v průjezdě; očekávala s jistotou, že ji některý ze žebráků, pro které byla až do svého odjezdu vždy tolik účastenství měla, osloví, přivítá. Jak by byla vlídným slovem okřála! Žádný z nich nepoznal ale v dívce tak něžné krásy bývalou příznivkyni, a když jim do nastrčených rukou žádný dárek nepoložila, ana krejcaru peněz při sobě neměla odvrátili se lhostejně, nevrle od ní. S pukajícím srdcem vystoupila Jitka na pestré, hemžící se náměstí, zatopené oslňujícím světlem letního slunečného poledne. Právě se vystřídala na strážnici opodál sochy panny Marie stráž, a veselé zvuky vojenské hudby ostré a křiklavé jako pablesky slunce, odrážejícího se od starých lomenic domů a věží kostelních, vtíraly se jako posměch do její duše. Nikdy, ani tenkráte, když při strašlivém zápasu živlů v lese bloudila, nebyla se tak opuštěnou cítila jako dnes uprostřed tohoto hlučného davu vystrojeného lidstva, z nichž ji jedni do tváře hleděli s chladnou zvědavostí a druzí zas o ni zavaďovali jako o kterýkoli jiný v cestě stojící předmět, když ostýchavě mezi nimi proklouzla. Chladně a hrozebně jak obyčejně hleděl na ni rodný dům, a ledový vzduch jeho ohromných kleneb ovanul ji jako dech smrti. Bylo jí, jako by vstupovala do krypty, z níž není více návratu do kvetoucího života, který se byl líbezně několik krátkých okamžiků na ni pousmál. Služebnictvo ji jen němě pozdravovalo; již se v domě roznesla povést, že se byla velitelka dceřinou vinou roznemohla. Ostýchavě se jí tedy vyhýbalo, nevědouc, jak s ní zacházeti, aby si nevůli panstva nepřitáhlo. Bez rady zůstala Jitka státi na hlavních schodech, z nichž ani poledne zaplašiti nemohlo stíny na nich i v nejjasnějších dnech rozložené. K matce nesměla, i kdyby ji tam bylo srdce táhlo; bylo se jí přísně přikázalo, aby se u ní neukázala, dokud o ni sama žádati nebude. Chtěla nahoru do svého bývalého pokojíku, ale v tom stála před jejím vnitřním zrakem zamračená tvář chůvina a ústa přetékala výčitkami a hrozbami: ne, teď, s tou rozechvěnou duší nemohla k ní. Kam ale se obrátiti? Ač se dávno vědělo, že jest v domě, nepřišel přec nikdo jí v ústrety; a komu bylo jíti okolo ní, ten dělal, jako by ji nebyl viděl. Přemýšlela. Ale najednou ucítila podivné zvonění v uších; hlava se jí zatočila, před očima se jí udělaly mžitky, a kdyby se nebyla zachytila zábradlí, byla by se zajisté na kamenné schody zvrátila. Byly to následky unavení a dojmutí, jimž podlehla. Již se sama sebe netázala, kde jí bude dnes odpočinku popřáno; pootevřela s namáháním oči, kam by svou umdlenou hlavu položití mohla, a napolo omráčená, přitulila se, skrývajíc se mechanicky před zvědavými pohledy, k ledovým nohám velkého archanděla Michala, který stál v jednom z četných výklenků, schodům tak zvláštního rázu dodávajících. „On mne neopustí!“ byla její poslední myšlenka, než v těžký, mdlobě se podobající spánek klesla. Dědička domu nenalezla pod otcovskou střechou jiné podušky než schod. Křeče se konečně umírnily, a Gabrieliny rozdrážděné smysly hledaly zotavení v nepokojném polosnění. Lékaři prohlásili, že vyvázla z nebezpečí, a vzdálili se, nařídivše největší poklid. Když se po několika hodinách probudila, byla zdánlivé úplně sama. Vyjeveně se rozhlížela, sbírajíc rozprchané myšlenky. V její ložnici panovala již všude tma; jen sem tam vysílalo některé zrcadlo neb některá lesklá hladina nábytku mdlý odkmit: na malém stolku za pelestí bohatými záclonami zahrnutého lůžka míhal se, stínítkem chráněn, plamínek na stříbrném kahanci. Zaplanul trochu živěji, když sebou pohybovala a záhyby záclon rozechvěla, a osvítil teď teprv postavu vedle postele na velké lenošce dřímající. Podivně se zakoukala Gabriela na neobyčejného hosta; nikdy nedovolovala, aby někdo v její ložnici, i když churavěla, prodléval. Její první cit byl tedy hněv proti neposlušné služce, která se opovážila proti určitému rozkazu jednati, a již se k ní naklonila, aby ji probudila a přísně vyplísnila: tu poznala teprv, že to Otilie. Na všeobecné usnesení rodiny měla dívka tuto noc u nemocné tety bdíti. Ráda by se byla z této úlohy vytočila a čest tuto jiné přenechala, nejen že Schönbergovou teď nenáviděla co odpůrkyni bratrovu i svou, ale toužila již po samotě svého dívčího pokoje, aby výstup s milovaným jinochem ještě jednou dle libosti prosníti mohla. Avšak rada upřel na vymlouvající se tak krutý pohled, že si žádné další námitky více činiti netroufala a mlčky, s reptajícím srdcem zaujala místo u lože churavé nepřítelkyně. Pohlížejíc na dívku, nabývala Gabriela pozvolna vědomí, že se bylo cosi zvláštního s ní událo; v její sesláblé hlavě se to počalo pořádati, jasniti a najednou projel ji blesk . . . Tedy přece poražena! Jako raněná vlčice vzpírala se Gabriela na svém lůžku, představujíc si obraz dceřin v celé mladistvě ušlechtilosti a hlasitě zastenala; myslila, že musí šílenosti propadnouti, že není možná, aby žila, když se ctižádostivé plány její v nivec obracejí. Nic nepřekáželo, aby se stala Jitka manželkou Emanuelovou a dědičkou otcova jmění. Byla zdráva na duchu i na těle, a co ještě více, byla krásná: každý kníže mohl se o její ruku ucházeti. Jako naschvál přikouzlila jí obrazotvornost tyto posuňky plné grácie, tu nevinnost v pohledu, tu nevýslovnou jemnost v tazích, která jí musila každé nepředpojaté srdce okamžitě nakloniti. Nenávidění Schönbergové měli tedy přece zvítěziti! ... Gabriela se vrhla nazpět do podušek a zatínajíc do nich zuby, aby utajila vzteklé výkřiky, které se jí mimovolně z ňader vydíraly, proklínala svůj sňatek, nenáviděný jeho plod, ale nejvíce nenasytnou svou chtivost, která ji připoutala k umírající tchyni, když jí přece její předtucha tak určitě pravila, že se cosi neblahého děje. Házela sebou tak prudce s jedné strany na drahou, že se počala Otilie buditi. Ale duch mladé dívky nemohl vazby spánku pojednou se sebe střásli; zápasil podléhaje: Otilie dřímala po několika pohybech dále. „Emanueli!“ zašeptala, zaměstnána přízraky svého snu; „Jest to pravda, že mne chceš povýšiti za choť svou?“ V Gabriele zarazil se dech. S ústy napjatostí polootevřenými, s nataženým krkem pila každé její slovo; poslouchala ještě, i když Otilie dávno šeptati přestala, aby jí ani dechnutí neušlo. Úžas, radost, nedůvěra v tak nenadálou naději ztropily v ní takovou bouři, že veškerou sílu sebrati musila, aby znovu neomdlela. Jaký to pablesk v noci její zoufalosti! Emanuel miloval snad jinou, hodlal otci vzdorovati, ruku určené mu nevěsty zavrhnouti! On byl tvrdošíjný a neústupný pod pláštěm lhostejnosti: to věděla celá rodina, a často si byl rada v její přítomnosti na jeho vzdoruplnou apatii stěžoval. Ale tak náhle, jak jí slunce vzešlo, tak náhle je zatemnila nová chmura. „Vždyť zbývá ještě Raimund!“ zašeptala temně. Ano za Emanuelem stál Raimund se svými nároky, kterých mu byla v okamžiku bujnosti bezbožné, zpomínajíc u mrtvoly manžela na někdejšího milence, mimovolně sama vydobyla! Což se měly všecky její hříchy dnes vesměs na ní mstíti? Tu se opět zachvěla: slastná, požehnaná myšlenka jí pronikla. Což kdyby, zahalivši se v plášť mateřské lásky, v němž se i před ním tak často ukázala, mu dědictví své po tetě navrhla, aby se práv na ruku dceřinu vzdal a svobodu jejího srdce neobmezoval? Ji neklamala jeho dosavadní marnotratnost, tušila, jak to s jeho peněžitými poměry vypadá; a znajíc jeho lásku k volnosti, již osvědčil, neucházeje se o její ruku ni o ruku nějaké jiné bohaté dědičky, k níž by mu byla jeho rodina zajisté dopomohla: nepochybovala, že se jí tento úmysl zdaří. Tenkráte se probudila Otilie úplně, když se Gabriela její ruky dotkla. Vyskočila a omlouvala se trochu rozpačitě, že nebyla svému unavení lépe odolala. Gabriela upřela místo odpovědi na dívku dlouhý, pronikavý pohled, který tuto patrně zmátl. „Nedivím se, že tě Emanuel tak horoucně miluje!“ pravila jí beze všech příprav něžným tónem. „Nerozumím paní tetě!“ zajíkala se Otilie. „Nepřetvařuj se, děvče,“ pokračovala Gabriela s onou upřímností, kterou, chtěla-li, vždy tak mistrně lháti dovedla; „dávno pozoruji, co se mezi vámi děje, s pukajícím srdcem. Což nevíte, nešťastné děti, že je Emanuel Jitce určen? neznáte radu?“ „Emanuel se otce nebojí!“ vyjelo z úst popudlivé Otilii. „V skutku! Ty ani nevíš, jak mne tato zpráva těší,“ zaradovala se Gabriela tak nelíčené, že i Otilii tímto citem zachvátila; „ale nehleď lak zpytavě na mne, jako bys věřiti nemohla, že ve mně přítelkyni nalézáš! Mám se ti i já vyznati ze svých citů, abys nedůvěru svou snadněji odložila? Vidíš učiním to bez rozmýšlení, a svěřuji ti, co nikdo na tomto světě mimo tebe ještě neslyšel. — Já se chvěji před dobou, kde se má Jitka státi ženou muži, který ji nemiluje a pro kterého ona ve svém dětinském srdci pranic necítí. Ale netroufám si tomuto ustanovení se protiviti, neb bylo to poslední vůlí mého oslaveného manžela, který se domníval, že tyto dvě děti si od dětinství zvyknou a snad něžněji, než v našem světě bývá, k sobě přilnou. Zklamal se, nejsou si ničím! Jsem pevně přesvědčena, že by se, jak poměry nyní stojí, svého záměru vzdal a vrátil Emanuelovi i dceři svobodu. Jak dlouho již tomu, co máš Emanuelův slib?“ . . . „Teprv dnes ráno v sakristii promluvil určitěji o naší budoucnosti,“ zašeptala Otilie, jejížto nepředložená povaha se byla dávno všeho podezření vzdala. „Dnes v sakristii?“ podivila se Gabriela; vzpomněla si naň, jak si nohy o kamna opírá, prohlížeje strop. Ne, tak nevypadal zamilovaný ženich v okamžiku vyznáni lásky. Ale co jí na tom záleželo, jestliže Emanuela vzdory, rozmar aneb skutečná náklonnost do náruče mladé dívky pudily: jen když hodlal záměry své provésti. „Ano v sakristii,“ opakovala Otilie radostně; „což jste neviděla, jak mne vedl kostelem před celou rodinou, jako bych již byla jeho zaslíbenou nevěstou? Ach arci, vy jste to pozorovati nemohla, byla jste tuze napřed; ale ostatní si toho povšimli. Ještě je mi horko, když si na to vzpomínám, jak každý na mne hleděl, a nejsem přec jinak ostýchavá. Ach jak se chvěji před okamžikem, až se rada všecko dozví . . . umírám strachy . . .“ „Ano velké boje vám nastávají, nebohé děti, za krátký již čas; neb za málo měsíců bude se o sňatku mé dcery jednat; sedmnáctý den jejích rozenin má býti svatebním dnem mé nebohé Jitky. Tento sňatek jest zamilovaným snem radovým, nemůže se jeho vyplnění ani dočkati; jest bez sebe zlostí při dost malé námitce. Čím ho obměkčiti? . . . Kéž bych ti mohla poněkud přispěti radou a pomocí a při tom dceru svou osvoboditi! . . .“ „Jestli kdo na tomto světě jest s to mi pomoci, tak jste vy to, andělská teto!“ zvolala Otilie, pokrývajíc ruce Gabrieliny polibky; „jen vy máte moc nad ujcem radou, jen vašim důvodům se podá . . . Vždyť si celá rodina vypravuje, že je do vás k smrti zamilován . . . neodepře vám zajisté ničeho.“ „Hle ti pomlouvační lidé,“ odvětila Gabriela, hladíc lesklé kadeře své neteře; Jim není vskutku nic svátého na světě. Však upokoj se, dušinko drahá, učiním vše, co mi možné bude, ale pod jednou výminkou: abyste se nepřekvapili! Nejdřív musím radu patřičné na tuto myšlenku připravili, jinak jest vše ztraceno.“ „Odpovídám za Emanuela, že se nepřenáhlí!“ ubezpečovala Otilie tetu s tak prostomilou naivností, že se tato mimovolné pousmáti musila. „Ale s radou nejsme ještě u konce; mně překáží ještě jiná osoba v štěstí Jitčině, v úplné její volnosti,“ pokračovala Schönbergová, jako by zamyšleně, „a touto osobou jest bratr tvůj. Poraď mi, — Otilie, ty ho znáš lépe než já; nevím ani, proč se mi tak nelibě vyhýbá, že nikdy sním důvěrně pohovořili nemohu; neurazila bych ho, kdybych mu navrhla dědictví po tchyni co patřičnou a slušnou náhradu za postoupená mi ptává na ruku mé dcery? Chci, aby si sama vyvolila muže, jehožto manželkou jednou se stane!“ „Ach zlatá, zlatá tetinko!“ štkala Otilie; „jsem přesvědčena, že svolí s tisícerou radostí.“ „Zdvojnásobím sumu, bude-li si toho žádali; neb žádná oběť mi není dosti veliká k dosažení tohoto cíle,“ doložila Gabriela, tušíc ve vděčném zápalu neteřině, že zná peněžité rozpaky bratrovy; tenkráte nechtěla vskutku lakotiti, kde se jednalo o poslední výhru. „Ale teď buď z ticha — někdo přichází,“ připojila naslouchajíc. Někdo pootevřel vskutku dvéře; Otilie vstala, aby se podívala, kdo to; vrátila se, promluvivši s osobou venku stojící několik slov, kvapně ku Gabriele. „Emanuel čeká dole v kočáře,“ vyřizovala chvějícím se hlasem; „ujec rada ho vyslal schválně, aby mu určitých zpráv o stavu paní tety přinesl.“ Gabriela porozuměla tiché prosbě v jejích slovech spočívající. „Nechť vstoupí laskavě do vedlejšího pokoje “ pravila nahlas, aby ji čekající komorná slyšela, „mám zde důležité listiny, které jeho panu otci odeslati chci. Mohu je ale jen jeho rukám svěřiti. Ty mu je pak odevzdáš, Otilie?“ Vděčná Otilie vtiskla opět horoucí políbení na ruku domnělé dobroditelky. Emanuel Schönberg, leže pohodlně dole v měkkých polštářích kočáru, vyslechl se spravedlivým rozhořčením svého lokaje, jehožto byl nahoru k nastávající tchyni poslal, když mu sdílel neslýchanou žádost její, aby své pohodlné místečko opustil a u ní pro nějaké listiny se zastavil. Byl by s chutí kočímu rozkaz dal, aby práskl do koní a k domovu obrátil, a byl by zůstavil tetu i listiny osudu; ale vzpomněl si ještě v čas, jaké výčitky by mu asi otec dělal, kdyby se mu s nepořízenou vrátil; a těm se chtěl pro všecko na světě vyhnouti. Bylyť mu ještě nepohodlnější, než namáhati se nahoru na schody. Bál se jich nikoli ze zbabělosti, neb v tomto ohledu byl příliš otužen; ale nudívaly ho více než cokoli jiného v životě — nemívaly konce. Za tento případ byl by ho otec zajisté plné čtyry neděle v jednom kuse plísnil, a Emanuel miloval tak horoucně pokoj. Nezbývalo mu tedy než slézti, což konečně také učinil, z hluboká si vzdychaje a opíraje se na svého lokaje jako nějaký osmdesátiletý kmet. Emanuel následoval volně za starým domácím sloužícím, který ho se svíčkou v ruce uctivě na širokých schodech předcházel; jeho nevrlá tvář vyzrazovala dostatečně, jak nerad se tetiným rozkazům podrobuje, a že neočekává zamilovanou Otilii příliš sladké uvítání. Tu klopýtl sluha, a právě ho chtěl mladý pán za jeho neobratnost kárati an sklouzl sám a v celé své velikosti na schodech se rozložil. Emanuel vyskočil proti svému obyčeji jako jelen a sehnul se pln vzteku k předmětu, který se mu tak beze všeho ohledu a respektu v cestu vpletl, maje ušlechtilý záměr, hodit jej svítícímu služebníkovi na hlavu. Ale sloužící ho předešel, sám rychle po něm se shýbl, aby mladému pánovi z cesty ho odstranil, pohlížeje zaraženě a skoro bojácně na kus černého chlupatého hada, který se mu byl do ruky dostal a jehožto druhý konec se v soumraku ztrácel. V tomto ohledu byl Emanuel zkušenější; poznal v domnělém hadu černou bou, dlouhý to pruh kožešiny, Jíž si tehdáž dámy v zimě neb při nočních jízdách krky ovinovaly. I on se ohlížel po druhém konci jejím; ale najednou zůstal jako zkamenělý státi. Lokaj byl posvítil do jednoho z výklenků, a před Emanuelem se objevil obraz prodchnutý tak zvláště poetickým půvabem, že se jako kouzlem lenivých smyslů mladého boháče dotknul. U nohou mramorového anděla, který se jako ochránce k ní skláněl, dřímala dívka, bledá a spanilá jako jitřenka, a její rameno, o něž si hlavu opírala, spočívalo na kožešině, kterou Emanuel částečně v ruce držel. Musila býti velmi omdlena, že na těch tvrdých vlhkých schodech tak klidně spala, usmívajíc se sladce ze sna. Emanuel byl se až doposud velmi málo o krásnou pleť staral; jejich pohyblivý, v rozmarech si libující duch, galantnost, které i ta nejméně pěkná od druhého pohlaví požadovala: vše to protivovalo se pohodlnému pánu, který prohlásil za úkol života dumání na hedvábné pohovce s dýmkou v zubech. Ale podivno: on, který nebyl snad nikdy celou minutu nějaké dívce do tváře hleděl, který by byl v rozpacích býval, kdyby byl někdo podrobný popis Otiliiných tahů žádal: on se nemohl od pohledu na spící dívku odtrhnouti. „Můj bože, vždyť to je naše slečinka,“ zvolal starý Václav; „zajisté nenalezla v tom zmatku nikoho, kdo by jí byl cestu do jejích nových pokojů ukázal, a usnula zde unavením po cestě.“ „Vaše slečinka? To že je Jitka, která s mým otcem se vrátila z vyhnanství svého? A to pravíš tak chladnokrevně, padouchu?“ zkřikl Emanuel, jak ještě nikdo křiknouti jej neslyšel; „tak se zachází v tomto domě s budoucí velitelkou? Což to vás nebylo všech povinností, jí letět vstříc, když jste věděli, že přichází, a na kolenou jí sloužiti? Zejtra, ne, ještě dnes promluvím s paní; musí vás všechny vyhnat a tebe nejdříve, starý otroku!“ „Ale račte jen milostivě povážiti,“ koktal starý sluha se slzami v očích. „Mlč a posvěť pořádně; víš, kde jsou slečniny pokoje?“ obořil se naň Emanuel po druhé. „Vím, větral jsem je ještě ráno, jsou otevřeny,“ koktal Václav. „Tedy rychle ku předu, ukaž mi k nim cestu! Snad by ti nepřipadlo, slečnu pozdvihnouti a nésti? Pryč, pryč od ní! ani jediného vlasu jejího se nedotýkej, ponesu ji sám!“ A lenivý Emanuel, který stenal, že musil z vozu, vyzdvihl teď Jitku bez nejmenšího namáhání a nesl ji v náručí do pokoje s takovou lehkostí, jako by nebyl jak živ nic jiného dělal. Položil ji na nějaké odpočívadlo a mezi tím, co spěchal Vácslav pro služku, aby o slečnu pečovala, zahleděl se znovu v tyto něžné tahy, oplývané temnozlatým závojem vlasů . . . Otilie čekala s tlukoucím srdcem, až se dvéře předpokoje otevrou a on k ní vejde; čekala nadarmo. Emanuel šel okolo nich, aniž si vzpomněl, jaké řízení ho za nimi očekává; vrátil se po schodech, obmeškav se dlouho před andělem, a vrhnuv sebou do kočáru, zakrýval si oči, jako by se bál, že mu jiné předměty zastrou líbezný obraz, který mu byl v duši utkvěl. Neslyšel, když se ho otec tázal, jak je tetě; neslyšel, když mu více než hodinu kázaní držel pro jeho netečnost a nespolehlivost. Ranní záře se probudila a přehodila staré Praze královský, purpurový háv, který jí byl měnící se proud časů potupně s hrdých beder strhl. Náměstí bylo pohřbeno v hlubší ticho než o půlnoci; žádné kroky se ještě nerozléhaly, žádný vůz ještě po něm nehrčel; i voják před strážnicí byl zalezl před ranním chladnem do žlutočerné budky, a ponocný spal v krčmě pod podloubím vedle svého psa. Jen věže již procitovaly; velké houfy ptactva se z nich štěbetajíce a pokřikujíce spouštěly a proletovaly se vesele po prázdném prostranství, kde si ze starožitné kašny snídaní čerpaly. Všecka okna aristokratických domů na náměstí byla ještě neproniknutelně zastřena; jen jedno nad pavlánem Schönbergovským bylo již pootevřeno, a první úsvit líbal bledé Jitčino čelo. Uzavřený vzduch pokoje, který dala matka její pro ni vší možnou okázalostí uchystati, ji brzo probudil; byla mu, dýchajíc tak dlouho pružné pohorské povětří, odvykla, a na její prsa jako by se bylo náhlé břemeno svalilo. Nepřemýšlela dlouho, jakým způsobem se byla včera sem dostala; vše, co bylo od jejího odjezdu z Javorníka v ní se dělo, splynulo v jednu těžkou mlhu, v Jediný trapný cit, který rozebírati nechtěla, aby ji všecka zmužilost neopustila. Vzchopila se z lůžka a poodešla k oknu, které otevřela, obracejíc zamlžené oko k horám, kde Vojtěch na sestru myslil, za ni jednal, aby ji co nejdříve sprostil vazeb hnusícího se jí života. „Kdy se mu asi podaří pro mne přijití?“ tázala se sama sebe snivě, a její oko utkvělo mimovolně na velebných stavbách okolo ní se vypínajících, jemně pozlacených prvním pohledem dne. Dříve si jich nebyla ani povšimla; ale co jí byla ústa Vojtěchova tak výmluvně o nich vypravovala, co věděla, jaký význam měly pro národ, jehožto dcerou se teď cítila, staly se pro ni pomníky posvátnými. Před jejím vnitřním zrakem pohybovaly se v nich náhle všecky tyto hrdé postavy, o nichž byla v kronice české četla; viděla všecky tyto zlatém se třpytící krále a velmože, kteří řídili někdy v nich osudy vlasti a jež Vojtěch tak trpce vinil, že se prohřešili na národu svém, vnucujíce jej v jinou dráhu, než mu byl bůh vykázal, určiv ho za vzor bratrství a rovnosti všemu ostatnímu lidu. Viděla, jak národ věrný mravu svému s nimi válčí o práva svá, jak se svíjí, zápasí, trpí a jak vítězí, přijímaje odznak svého povolání kalich lásky na chrám. Ale běda! krutý vichr kalich shodil, on se roztříštil . . . není ruky více, která by jeho zlomky spojila, která by jej vztyčila — zaúpělo to v její duši. „Slečna již byla ustrojena!“ zaznělo najednou vedle ní; byla to komorná jí určená, která byla na špičkách vešla, aby slečnu ještě v spánek ponořenou neprobudila: a hle, ona již stála u okna, v úplném oděvu. „Ano, nepotřebuji vás více,“ odtušila Jitka, nemile ze svého snění vytržená. Komorná se uštěpačně pousmála a jala se po pokoji uklízeti. „I toho zanechte,“ pravila Jitka znovu, „uspořádám si vše sama.“ „Ale jaká práce mně pak zbývá, k čemu mne milostpaní matka tedy najala? Vždyť se mi musí každý s mou službou vysmáti,“ rozlítostněla se komorná, nanejvýš uražena slečniným odporem. „To by bylo zle, abyste v tak velkém domě mimo mou obsluhu práce nenalezla,“ odvětila slečna, nepohnuta jejím hněvem. „Ale co řeknou lidé,“ zkoušela ji komorná obměkčiti, „bude-li si slečna vašeho rodu sama sloužiti; vždyť je to neslýchané!“ „Tedy to provedu já první,“ pravila Jitka s chladnou výsostí. „Nevím, co tomu paní matka řekne; jsem přesvědčena, že to slečně nikterakž neprojde. Mám bez toho vyříditi, abyste se k ní odebrati ráčila; byla by sama k vám přišla, ale je k tomu ještě příliš slabá,“ vyřizovala služka poněkud potěšená nadějí, že aristokratická paní Schönbergová na věci zajisté jinak hleděti bude než dcera pro podivínství vyhlášená, a že jí zůstane výnosné místo slečniny komorné. Jitka umlkla a trnouc chystala se na tuto traplivou chvíli, vybízejíc v sobě všecku chladnokrevnost. Ale neuměla se přetvařovali; objevila se před svou matkou bledá jako duch, chvějíc se jako v zimnici. „Jitko,“ pravila jí falešná žena, jíž vše na tom záleželo, aby srdce dceřino k sobě upoutala i vládu nad ní si pojistila a tak dívka citem se stala otrokyní její jako někdy otec, jehožto srdce jí z očí hledělo. „Dcero má, což to má vždy mezi námi tak zůstati, jako až posud? Nenaučila jsi se ani v cizině, ani na poušti po matce toužiti a ji milovati?“ V Jitčině nepřipraveném srdci pohnul se mocně hlas přírody; tak nebyla matka ještě nikdy k ní mluvila; takové zvuky měla jen láska nejněžnější; a již chtěla vrhnouti se na kolena před její postel a jí přísahati, že nebude míti dítě oddanější, věrnější — tu jako by byla ledová ruka na její překypující prsa se položila, a za matkou šklebila se na ni opět ona příšera, která se od otcovy smrti vždy mezi ně vtírala; i dotkla se jen mlčky chladnýma rtoma její ruky. Gabriele neušlo její pohnutí, tak jako náhlá její studenost. „Vidím, že jsem si ještě svých práv u tebe nevydobyla,“ pravila přesvědčená, že nad tímto odporem brzo zvítězí; ale chci býti trpělivou. Čas a má neúnavná láska vše zahladí, co mezi námi příkrého strmí. Vím, že sáhala přísnost rodiny proti tobě příliš daleko; ale nezmohla jsem nic nad těmi tvrdými myslemi, vždyť jsi byla sama často svědkyní, když jsem za tebe orodovala a marně plakala.“ Jitka sklopila ještě více hlavu; vzpomínala si na obrany matčiny, které byly obnášely ještě větší obviňování, než které se nad ní vzneslo. „S velkou obtíží jsem od příbuzných dosáhla, že teď u mne zůstati smíš,“ pokračovala úlisně; „jen si považ, chtěli tě zas do tvého vyhnanství nazpět poslati, a jen náhlá moje nemoc, již jsem si za záštitu vzala, tě, drahá dcero, vysvobodila a zachovala mně na blízku. Ale hle, jak se tvá milá tvář zasmušila! Bojíš se, že tě bude ošetřo­vání mé nuditi? Neomlouvej se, vždyť je tento cit tvůj tak přirozený; tys mladá, svět se před tebou otvírá, ale já ti cestu k němu nezastoupím, toho tě ubezpečuji. Ty máš svůj byt, kdež tě ve volnosti obmezovati nebudu; použij času svého dle libosti. Tys teď dospěla — podivila jsem se a divím se ještě, jak jsi se stala spanilou. Nerdi se, což je to tvou zásluhou, že bůh tě tak hojně obdařil? Jen za něco tě budu žádat: večerní hodiny věnuj mně, rodině své. Nejbližší příbuzenstvo se bude teď u mne scházívat, aby svornost a náklonnost mezi námi se utužila; těžce bych nesla, kdybys se z tohoto kruhu vymknouti chtěla.“ „Ona je krásná, nezkušená, a byla až doposud stísněna — zneužije své volnosti, poskvrní své jméno, dá se do lidských úst . . . podrobím si ji krutěji než kdy jindy,“ myslila si Gabriela, co se jí Jitka za tolik milostí děkovala. „Dovolíte mi také, paní matko, abych obsluhu svou dle libosti zařídila?“ připojila ostýchavě. „Což nejsi s komornou spokojena, přeješ si jinou?“ vyzvídala Gabriela napjatě. „Myslila jsem, že ti dávám v ní služku velmi schopnou!“ „Ó, nemám ani dost málo proti ní; ale nenechávám si ráda sloužiti; uvykla jsem venku sama sobě dostačiti,“ odvětila Jitka prostoduše. „Nechce míti svědka, zajisté již myslí na nějaké za­milované pletky,“ zajásalo v Gabriele, když jí k tomu své svolení udělila. Gabrielina důminka, že by dceru ošetřování její nudilo, připoutala tuto k jejímu loži; ale podnikla úlohu její síly přesahující. Nutila se k vlídnosti, k vděčnosti za tolik projevené lásky; ale mocný hlas v ní ustavičně volal, že všecka mat­čina sladká slova nejsou více, než čím dříve bývala: lží. „Matka mne teď potřebuje, přeje si mé společnosti; ne, teď ji nemohu opustiti, i kdyby Vojtěch pro mne přišel,“ pravila si, když se setkala s jejími něžnými hledy, které pořád na ní spočívaly. „A přec mně zde nelze žiti,“ strnula, ohlídla-li se na náměstí; „jak bych mohla ustavičně na očích míti jeviště, kde byl národ můj zavražděn, jak mohu s těmi obcovati, kteří s dychtivostí na poslední dechnutí jeho čekají; což bych nebyla pak spoluvinnicí jejich?“ A Jitčina duše se bolestně zmítala mezi povinností k matce a neméně posvátnou k vlastní důstojnosti. Gabriela, svou dceru s napjatostí pozorující, brala zamyšlenost její za starou duševní lenost a tiché chování za někdejší netečnost ku kterýmkoli zájmům: počala se s pojezdnou, jíž byla za její úmyslnou neb skutečnou krátkozrakost věčnou pomstu přísahala, poněkud smiřovat. Rozebírala pitevním nožem její jednozvučné odpovědi a nenalézajíc v nich ani prášku onoho samostatného ducha, který ji byl při prvním pohledu tak ohromil, podivila se sama sobě, jak se jí mohla tak zděsiti. Nebylo sice více možná, aby ji za blbou vydávala; ale proto přece ještě v ní viděla všecky vlohy, aby se jiným způsobem stala jejím nástrojem. Arci tak pohodlná a snadná nebyla její úloha více; ale proto se nemusila ještě svého cíle vzdávati, obzvláště kdyby svolil Raimund v její smlouvu, o čemž ani dost málo nepochybovala, co byla uviděla Otiliino nadšení nad svým návrhem. Večer shromáždilo se skutečně nejbližší příbuzenstvo okolo Gabriely; byla si dala od lékařů předepsali, aby se velmi šetřila, v pokoji držela a obzvláště večerního vzduchu se chránila. Ochotně jí byl rada vzkázal, že jí s bratrem a s dětmi pomůže dlouhé tyto hodiny ukrátiti; vyhověl nevědomky jejímu tajnému přání. Bylo to pro ni nad míru důležité, denně se setkávati s osobami a zkoumati jejich jednání a hovory, které na její osud v této chvíli měly tolik vlivu. Otilie zbledla, spatřivši Jitku na blízku. Jsouc zaměstnána svými city, byla jí v kostele málo pozornosti věnovala; a teď ji překvapila zajímavostí svou. Byla příliš vášnivá, než aby byla dovedla utajiti, co se v její mysli dělo, a Jitka se zalekla temně hrozivého pohledu, který na ni vrhla. Ale Gabriela, majíc všude oči, uhodla brzo příčinu jejího pohnutí; pokynula jí tajně, ukazujíc jí pohledem Emanuela, který pozdraviv sotva svou sestřenici a posavadní nevěstu, rychle od ní se odvrátil, zasedaje, jak to zvykem jeho bylo, vedle Otilie. Tato chladnost potěšila lehkokrevnou Otilii tak tuze, že se okamžitě odřekla všeho podezření, že by se Jitka mohla kdy sokyní její státi; obzvláště když viděla, že si tato nejen z nezdvořilosti Emanuelovy pranic nedělá, nýbrž že jí podle všeho ani nepozoruje. Políbila ji tak vroucně za to, že jí ho beze všeho zápasu přenechává, a zvala ji tak vlídně, aby se s ní pustila do vyšívání nějakého koberce, že se cítila Jitka celá zahanbena projevováním tolika upřímného citu; opět se počala viklat, má-li rodinu, která se k ní teď tak srdečně měla, vskutku na vždy opustiti. Otilie neváhala s vyvedením svého úmyslu, kreslila hned vzory, volila vlnu a hedvábí, radila se s každým o rozměru práce a měla při tom sto prostomilých pozorností pro pohodlného pana bratrance. Ale Emanuel byl dnes jednozvučnější než kdy jindy a ponořil se místo odpovědi tím hloub v aksamitovou náruč lenošky, ačkoli byl dnes opominul zkoušeti, která je ta nejměkčí. I Raimund jako by byl pozbyl veškeré živosti, která z něho činila tak příjemného společníka; seděl vážně mezi otcem a ujcem hraje s nimi v karty naproti zajímavé domácí paní a obraceje důsledně, ač ne příliš galantně, lenoch svého sedadla právě v tu stranu, kde se zaměstnávaly dívky vedle dumajícího Emanuela, nepronášel jiného slova mimo zlomkovitě, ve hře nevyhnutelné věty. Škoda, že nebylo obratnému malíři popráno, viděti tento míruplný obraz tichého, rodinného života; svět by byl zajisté o dojímavou malbu bohatší. Ale komu by byla dána bývala moc, čisti v útrobách lidských, ten byl by se s hrůzou od něho odvrátil, strnuv nad všemi těmi temnými, v hlavách se křižujícími myšlenkami, nad těmi tak křiklavě si odporujícími zájmy, nad zárodky tolikerých zmatků, různic a hrozných skutků, které ve vší tichosti ve vlažném, vonném povětří tohoto pokoje, mezi vším tímto přepychem a nádherou klíčily. Jak svorně se klonily tyto dvě půvabné dívčí hlavy nad prací, a přece by byla jedna z nich přes roztomilý úsměv, jenž její plné rty stále oblétal, bez rozmýšlení dýku v prsa své družky pohřbila, kdyby byla zahlédla, jak se ruka toho bledého mlčelivého mladíka vedle ní mimovolně zachvívá, ozve-li se jemný její hlas v rozmluvě. A na druhém konci pokoje tam ta bohatýrská postava, tento magnet pro tolikeré ženské oči: kdo by byl tušil, že pod krásným čelem muže toho, který se zdál stvořen býti, aby život v nejvábivějších podobách objímal, krouží se zámysly, jak světu nejrychleji uklouzne těmi tajemnými dvířky, ježto smrtí jmenujeme, nepodaří-li se mu uloviti bílou holubici, po níž se ani ohlednouti netroufal, aby strážce její nepoplašil. A naproti němu ta žena tak svůdná vzdor zralosti krásy své: kdo by byl věřil, že se duše její nikdy k něčemu vyššímu nepozvedla, že plazíc se v temnosti, ani zločinu se neleká? . . . Gabriela předpokládala, že se jí Raimund o výsledku rozmluvy s Otilií zmíní; nechtěla sama začíti, aby přílišnou horlivostí mu neukázala, jak velice jí na vyplnění žádosti té záleží. Ale Raimund se choval, jako by o ničem zdání neměl, a ač věděl, že pro něho churava není, nevcházel teď nikdy tajemnými dvířkami. Toto mlčení ji počalo znepokojovat. „Což jsi již zapomněl na cestu k své nejstarší přítelkyni?“ tázala se ho jednou večer, když to při zmatku odchodu nepozorovaně učiniti mohla. „Přátelství mne nudí; toužím po citech vřelejších,“ odpověděl jako s utajenou vášní. „Chceš mi tím říci, že prosbu mou přátelskou vyplniti nechceš?“ zalekla se Gabriela. „Za cenu, kterou jsi mně sestrou navrhla, zajisté ne,“ odvětil vzdorně. „Tak mi urči sám sumu, jíž mi možno bude dceřinu svobodu zakoupiti.“ „Jsem já nějaký kramář, že se mnou smlouváš o několik zlatých? Prodám ti práva svá jen za jednu cenu: neuhodneš-li ji sama, tím hůře pro tvůj úmysl; já tě o ni žebrati nebudu,“ pravil hrdě, přenechávaje ji vlastním nesnázím. Byla tak dojata tímto vyznáním, že radovi ve své roztržitosti živě pravici stiskla, když jí na rozloučenou ruku políbil. „Hle, jak krotne, vidouc, že couvám, její pošetilou zdrželivostí uražen,“ pomyslil si, na nejvýš ulichocen; „ale já se jí tak brzo nepodám; krásná Gabriela se teči navzdychá, než uvidí svobodného pána Schönberga slabého a zamilovaného u svých nohou, jako tehdáž v modlitebnici.“ Když se Jitka v tento večer do svého pokoje ubírala, nalezla na prahu starého Vácslava klečícího. „Co se to děje?“ tázala se, polekaně zdvíhajíc starce se země. „Mladý pán stojí na svém, že nás milostivá paní matka ze služby propustiti musí, poněvadž jsme se tenkráte na slečně prohřešili,“ zahorekoval Vácslav. „Toť je zajisté jen omylem; vždyť o ničem nevím.“ „Což se slečna již nepamatuje na večer, když přijeti ráčila?“ „Ano a ne, milý Vácslave; byla jsem tak dojata a cestou omámena, že ani nevím, jak jsem se do svého pokoje dostala.“ „V tom to právě vězí! V tehdejším zmatku, když paní matku omdlelou domů přivezli, nevzpomněli jsme nikdo, že věděti neráčíte, kde teď svůj pokoj máte. Nemohla jste se nejspíše nikoho dovolati ni dočkati, kdo by vám byl mohl o tom pořádnou zprávu dáti; neboť byli jsme všichni po lékárnách a lékařích rozprášeni; krátce, usnula jste na schodech. Mladý pán jda paní matku navštívit, nalezl vás tam ve výklenku schoulenou; rozhorliv se tak ukrutně, jak ho ještě nikdo neviděl, odnesl vás sám do vašeho pokoje, hroze nám, že tuto nedbalost draze zaplatíme. Dostojí zajisté slovu; neb když jsem ho dnes skroušeně oslovil, aby se více na mne nehněval, utrhl se na mne jako na psa řka: „Nikdy vám nemohu odpustiti, vy otroci!“ „Co to mluvíte? mladý pán že mne donesl do mého pokoje?“ volala Jitka, prodchnutá nesmírně odporným citem při vzpomínce, že odpočívala několik okamžiků v náručí Emanuelově; „jak jste tomu mohl jen připustili? proč jste mne nezbudili?“ „Můj bože, jak může člověk ženichovi zapověděli, aby si svou budoucí manželku neošetřoval? A co konečně! na tom zlého?“ „Co to o budoucí manželce? Zbláznil jste se?“ „Ach račte milostivě prominouti, že mně to tak vyjelo; ale strach mně jaksi jazyk spletl. Zapomněl jsem, že panstvo nechce, aby se o svatbě mluvilo; ale mluví se přece nejen potajmu v příbuzenstvu, nýbrž po celé Praze; a bůh ví, jak tak všecko mezi lidi přichází.“ „Co to všecko pro boha živého znamená? Co to neustálo o svatbě? Co tají příbuzenstvo, co ví celá Praha?“ „Ale jemináčku, slečinka mluví zrovna jako by vskutku nevěděla, že pan otec určil, aby si vzala jednoho z pánů bratranců, že pro ni zvolil pana Emanuela, a kdyby ten umřel, čeho bůh nedopustí, ač dosti křehce a blede obzvláště po několik dní vypadá, pana majora, aby jmění zůstalo v rodině a jméno Schönbergovské stále slavně kvetlo.“ „To není možná, ty lžeš! Okamžitě se vyznej, že lžeš!“ křikla Jitka vášnivě a prudce zatřásla starým mužem. Vácslav konečně přece uvěřil, že Jitka skutečně neví, kterak nad ní rozhodnuto. „Nelhu, slečinko drahá; chci hned na to přísahati, že je to svátá pravda, co jsem vám pravil,“ ubezpečoval ji, pohnut jsa jejím pohnutím; „ale jestliže mně přece Nevěříte, přivedu vám kuchaře za svědka,“ připojil trochu váhavě; „stáli jsme oba náhodou za dveřmi velkého sálu, když se kšaft předčítal.“ Jitka ho dále neposlouchala; uvrhla se do svého po­koje a padnuvši uprostřed na kolena, pohřbila si tvář v ruce — tak strávila jednu hodinu, dvě ... celou noc ... Teprv když se jitro těžkými záclonami bázlivě, jako němou touto bolestí polekané, do pokoje vkrádalo, pozdvihla svou tvář — byla bledá, ale klidná. „Ne, nevěřím.“ pravila rozhodně, „že byl okamžik v životě tvém, otče můj, kde jsi dceru svou nemiloval; tys neustanovil, aby byl život její věčnou lží a žalem nekonečným! Ani když mrákoty smrti smysly tvé obestřely a pomátly, ani tehdáž jsi to nechtěl, a směle se postavím proti každému, kdo by se odvážiti chtěl, víru mou v tebe kaliti. Vojtěchu, Vojtěchu můj, což netušíš, že tane sestra u větším nebezpečí než tenkráte uprostřed bouře?“ Gabriela byla druhý den příliš zaměstnána, kterak by nenadálý, tajnou vášeň k ní vyzrazující odpor Raimundův zlomila, než aby si byla tuze povšimla nevýslovně unave­ného výrazu v Jitčině tváři. Ani z ostatních členů malé večerní společnosti nedbal nikdo na tuto proměnu v jejím vzezření, jen Emanuelovo oko zaletělo několikrát tajně a starostlivé k ní. Vácslav se neklamal, viděl-li, že mladý pán jaksi trpí. Býval vždy slabé postavy a přibledlý, ale nikdy neobkličovaly jeho zrak takové modré kruhy o probdělých nocích svědčící, nikdy nebývaly jeho líce tak vpadlé; služebnictvo zasvěcené v případ na schodech, šeptalo si usmívavé, že ho trápí láska ku krásné nevěstě. Od onoho večera, kdy se tak neobyčejnému, na své návyky tak nesmírnému namáhání podrobil, že vynesl Jitku do pokoje, jako by byla jeho energie ještě více ochabla. Ale od této doby nikdy více nezíval ani opovržlivě na lidi nemhoural: zamlčoval se jen ještě déle a hloub než jindy. Tento obrat neušel Otiliinu zraku; přičítala ho ve své důvěře v jeho city neustáleným poměrům, nechuti proti bojům ho očekávajícím a všem nemilým důslednostem, které domácí sváry v zápětí mívají. Za touto příčinou nezazlila mu ani dost málo, že se jí dále nezmiňoval o úmyslech, o kterých s ní byl v sakristii mluviti počal; měla za ta, že o nich tím horlivěji přemítá, že v něm dozrávají; netušila nebohá, co se bylo od této chvíle všecko změnilo. Její věřící srdce si vše tak snadno odůvodnilo a ospravedlnilo i to, co nepochopovalo, a marnivá mysl její jí v tom napomáhala. „Kéž by mně dovolil, abych já zaň válčila a za nás oba trpěla,“ myslívala si; „vědomí, že zápasím za blaho lásky naší, by mne nadpřirozenými silami obdařilo; škoda, že cítí muži v tomto ohledu jinak, domnívajíce se, že je takový boj ponižuje.“ Jitka se byla vždy o své bratrance málo starala; pokoušeli a posmívali se jí, když byla ještě napolo blbým dítětem, a ona uvykla jim se vyhýbati jako ostatní rodině. Dnes teprv ponejprv se odvážila k zpytavějšímu pohledu na ty, kterým byl prý otec její právo na ruku a následovně na srdce a život její popřál. „Ne, nevěřím,“ zvolala znovu vášnivě v duchu; „i kdyby mi listinu, v níž mi to otec výslovně nařizuje, předložili, neuvěřím, že by byl, znaje zde tohoto lenivého sobce, z kterého zahálčivost za jinošství již kmeta učinila, a tam toho marnivého muže, který je každý okamžik hotov, za nízký žold na bratra meč vytasiti, nějakých práv na mne přiřknul!“ Ale čím pravdě nepodobnější se jí zdálo, že toto ustanovení od otce vychází, tím více se jí vnucovala možnost, že její rodina tento sňatek zamýšlí; vzpomněla si teď na leckterou narážku nebo případ, jichž si nebyla dříve povšimla, a nabývala pořád pevnějšího přesvědčení, že jest její spojení s některým z bratranců věcí nejen žádoucí, ale snad skutečně již mezi příbuzenstvem vyjednanou. Hluboký povzdech uklouzl jejím rtům. Neméně bolestný z Emanuelových prsou mu odpověděl. Otiliino pozorné ucho jej zachytilo. „Tobě je zajisté parný vzduch tohoto pokoje nepříjemný?“ tázala se ho, přičítajíc toto němé projevení duševní tísně, jako obyčejně, tělesnému nepohodlí; „mohli bychom si sednouti ven na pavlán, je-li ti libo. Tam vane chladnější větřík, který tě občerství; Jitka půjde s námi.“ A netázajíc se ani sestřenice, kterou pro její skromnost ještě teď považovala za velmi nepatrného tvora, je-li s tímto návrhem spokojena, zavolala lokaje a kázala mu, aby vynesl sedadla i rámec vyšívací, na kterém s Jitkou pracovala, ven na pavlán. Jitka cítila vždy značnou úlevu, vyšla-li matce z očí; vyplnila tedy přání sestřeničino, ač nebyla ráda na pavlaně, kam tolikero zvědavých očí bloudívalo. Ale ani čerstvý večerní vzduch neoživil Emanuelovy tahy, nesetřel s nich to, co Otilii v nich znepokojovalo. „Tobě i zde jaksi nevolno,“ pravila znova, kloníc se pečlivě k mladému muži; „nemám zazvoniti pro nějaký občerstvující nápoj? Ale ne, ten sloužící lid bývá tak ne­obratný, neuhodne nikdy naši chul, půjdu sama a při­pravím ti něco, co tě ochladí.“ Jindy míval Emanuel přece za její pozornosti uznalý pohled aneb přívětivé slovo; ale po nějaký čas nenalézal ni jednoho ni druhého, a Otilie, která zdánlivě tak vesele odkvapila, smáčkla si skrytě slzu v oku, když to nikdo vidět nemohl. Jeho ustavičná chladnost ji počala boleti. Bylo by záhodno bývalo, aby Emanuel, jsa se svou sestřenicí sám, ji byl nějakým hovorem bavil; on sám to cítil, ale měl tak málo k němu nitek jako pro Otilii před tím srdečných pohledů. Jitka si dodala po krátkém boji mysli a přerušila mlčení sama; vzpomněla si na prosbu starého Vácslava, aby se zaň u mladého pána přimluvila; přemohla zmužile nevýslovně nepříjemný pocit, jenž ji při tom pojal. Ted byla doba nej příhodnější, aby tak učinila. Vzdor své ne­zkušenosti tušila, že by Otilie velmi nemilostivě přijala zprávu o rytířské službě, již byl Emanuel jiné proukázal a o níž se zmíniti musila. „Mám prosbu k tobě,“ pravila, zardívajíc se až po světlé kadeře nad smělostí svou; neb nikdy ještě nebyla sama oslovila muže mimo Vojtěcha. Jako by byla tato jednoduchá slova elektrickou ranou bývala, tak sebou trhl Emanuel, když k jeho sluchu došla; zpřímil a zapálil se. „Kaž, uposlechnu slepě,“ vypravil ná­silně ze sebe. V tom ale se Otilie již opět vracela se služkou ne­soucí pohár, a vytrhla Jitku z nesnáze, v niž ji horoucí přízvuk jeho slov uvrhl. Byla by beztoho sotva s to bývala mu odpověděti — tak se cítila překvapena a dojata. Ale Otilie jí jedněch rozpaků ušetřila, aby jí jiné připravila. „Hle, Jitko,“ volala posmívavě, ukazujíc dolů na ná­městí, po kterém její oko přese vši lásku k Emanuelovi přec po obdivovatelích slídilo; „tys nalezla tam mezi tou venkovskou chátrou velmi horoucího ctitele. Tam ten otrhanec v opáleném Širáku a záplatované haleně nespustil s tebe ještě očí, co jej pozoruji.“ Mimovolně ohledla se Jitka a ruce jí sklesly; všecka krev se jí zastavila v srdci. Na stupních okolo sochy Panny Marie byl se rozložil houf ženců. Přicházeli z chladnějších krajů, kde nebylo ještě obili zralá, a pronajímali se na žně hospodářům z teplejších končin, kteří si pro ně sem přijížděli, aby jim poskytli výdělku, dokud u nich samých doma práce nenastane. Otilie se podívala na Jitku, jaký účinek měl asi její vtip; ale polekaně vykřikla. Jitka zápasila s mdlobou. Jitka by byla na to přisahala, že se mezi tou hro madou nuzně ustrojených lidí zakmitla Vojtěchova postava. Na Otiliin pokřik vyběhli všichni z pokoje na pavlán, nepochopujíce, co se děje; ale již se byla Jitka vzpamatovala, a Otilie obdržela ze všech stran výčitky, že společnost nadarmo polekala. „Věřte mi, pane ujče, nekřikla jsem pro nic,“ omlouvala se tato horlivě radovi, který nejvíce na ni huboval. „Jitka vypadala zrovna jako nebožka, když jsem se jí otázala, vidí-li, jak tam dole nějaký člověk na ni oči upírá. Emanuel to může dosvědčiti.“ Emanuel neodpověděl; sklonil se dolů přes zábradlí a hledal plamenným zrakem otrhance, jehožto objevení bylo na Jitku tak mocně působilo, že ji skoro mrákoty obestřely. „Ach nepřemáhej se, drahé dítě,“ pravila Schönbergová úlisně; i ona byla dolů pohledla, a její úkladné oko bylo mezi množstvím zachytilo zákmit osoby, jejížto hrdá postava se jí byla příliš hluboko v mysl vryla, znepokojovavši její sny, než aby v ní nebyla poznala čeledína z javornického dvoru, který si pánů tak málo vážil. „Cítíš-li se skutečně churavou, jak bych skoro také podle tvého vzezření soudila, jdi si odpočinout; zodpovím to před tvými pány strýci, že nás dnes tak záhy opouštíš. — Tedy jsem se ho přec nadarmo neděsila,“ myslila si, „láska k němu probudila Jitku! Oni spolu až posud milkují, ach kdyby věděli, jakou službu mi teď proukazují! ... ale ticho, ticho, ať nikdo podezření mé nepozoruje...“ Jitka uposlechla, cítila, že by vyzraditi musila, co se v ní děje, kdyby déle zůstala. Uprchla do svého pokoje, letěla k oknu, neštítíc se teď zvědavých pohledů, které se zdola na spanilou dědičku metaly, a oči její prozkoumaly znovu dychtivě ono skupení venkovanů, mezi kterými byl bratr zmizel. Ale hledala ho marně a marně pronásledovala každého okolojdoucího; po Vojtěchovi nebylo více stopy. Snad se byla přece mýlila? . . . Dávno splynuly dole obrysy domů v soumraku letní noci v jedno, a ona stála ještě u okna, zpytujíc každý na náměstí stín, a pořád černější a černější stíny rozkládaly se při tom v její zklamané duši. Čím více ustupovalo dole bzučení lidského roje jakémusi svátečnímu tichu, tím větší bouře zmáhala se v ní. Tu se zakmitlo dole náhle světlo. Byla sobota, den svaté Panny, a u jejího obrazu, v postavci sochy, odbývalo se požehnání. Velebné zvuky zbožného nápěvu táhly nočním vzduchem a odrážejíce se od šedých zdí starých budov, naplňovaly mlčící náměstí zasmušilými ozvěnami, než, vznášejíce se vzhůru, tajemně v paprscích vycházejících hvězd umřely. Jitky se zmocnila nevýslovná touha, aby k sose sestoupila. Mohla sice s okna svátý obřad sledovati, ale pudilo ji to starou neodolatelnou mocí mezi tu pražskou chudinu, která odstrčena, povržena, od ostatních stavů za vyvrhel považována, přece stále dokazovala, že v ní spočívá hlubší cit pro ctnost a čest než v ostatních; neb statečně se držela jazyka a mravu národního, když se, jich byl pán dávno bázlivě a mrzce odřekl. Jitka se netázala, shoduje-li se to s pravidly slušnosti, a přehodivši jednoduchý jakýsi šátek přes hlavu, v němž se podobala dívce z lidu, vykradla se nepoznána z domu. Uvrhla se uprostřed zbožného shromáždění na kolena a upírajíc s přetýkajícími city své oči na obraz královny nebes, ozdobený pentlemi, světly, květinami, volala k ní, aby se nad ní smilovala a jí konečně seslala toho, kterého dnes na témž místě, kde teď klečela, viděti se domnívala. Teprv když kněz lid požehnal a všecko se rozcházelo, pozorovala, majíc se sama k odchodu, že stojí vedle ní venkovan, který si tvář širákem zakrýval. „Vojtěchu!“ vykřikla polohlasitě a chopila se jako' obyčejně jeho ruky; ale spustila se jí polekaně, když se jejich pohledy potkaly. V jeho tváři, slabě ozářené kmitavým svitem hvězd, jevila se dnes jakási příkrá, bolestná blouznivost, kterou byla jen jednou na něm pozorovala, když jí dějiny národa svého vypravoval. „Tu jsem,“ pravil temně. „Svatá panna mne vyslyšela,“ zašeptala ostýchavě a horoucně, „právě teď jsem k ní volala, aby mně tebe seslala. Ty netušíš, co všecko se na mne valí . . .“ „Vím všecko; chystají ti svatbu s tím, s kterým jsem tě dnešní večer na pavláně vašeho hrdého domu hovořiti viděl.“ Jitka se zachytila mimovolně za srdce, když ho tak chladně slyšela mluviti o věci, která ji nanejvýš pobuřovala. „Dobře jsi zpraven! Chtějí mně namluvili, že mi otec skutek tak podvodný nařizuje, a doufají, že mne takto nejspíše přinutí; protož pryč, rychle pryč odsud! Neodejdeš samotný z tohoto místa! . . .“ Jitčina ruka se opět po něm vztáhla, jako by ho pro­sila, aby ji co nejrychleji odvedl. „Vezmi život můj a použij ho pro bratry mé; chci ráda znovu trpěti a třeba zakrváceti se, uznáš-li toho potřebu,“ opakoval Vojtěch místo odpovědi její slova pod smrkem na horách pronešená. Z Jitčiny tváře zmizela barva života; plna nevýslovné úzkosti pozdvihla k němu oči. „Aj, světlo spravedlivých se rozsvětluje, a svíce bezbožných hasnou, volal jsem tehdáž radostí uchvácen; a teď se tě přicházím tázat, kdy hodláš svůj slib v skutek uvésti?“ Jitka klesla na stupen u podstavce sochy; neporoz­uměla mu, nechtěla mu rozuměti. On stál před ní s hlavou nadšené pozdviženou, a jeho pohled, v němž spočívalo cosi mučednického, těkal po němém náměstí, které se v této tiché noční době v celé své vznešenosti před nimi rozprostíralo. V gigantických rozměrech vypínaly se nádherné starožitné stavby v záři nesčíslných nad nimi planoucích hvězd jako by, prodchnuty duchem svých slavných dějin, směle do nekonečna spěly, opovrhujíce mezemi, do kterých je byla vůle lidská vtěsnala. Dávno byla veškerá světla uhasla, a věže se ztrácely tajemné v démantovém soumraku letní noci; jen věčná lampa na Schönbergovském domě třepetala se na něm jako krvavá slza. Dech několika prostých kytic, jakousi zbožnou rukou k mříži před obrazem světice připevněných, prochvíval lahodně tento noční obraz plný vážné velebnosti, jako když prochvívá sen lásky obrněná prsa bohatýrská. „Tys odešla, a duše má, nejsouc více omámena vůní tvé drahé bytosti, procitla a jala se přemýšleti,“ počal znovu; „vidí teď jasně v budoucnost, a bratr tvůj, který každou noc své lůžko slzami umýval, rozveselil se náhle a plesá nad tebou, nad úkolem tvým.“ Jitka naň znovu zděšeně pohledla. „Bůh pravil,“ pokračoval mladý blouznivec s rostoucím zápalem, „žena potře hada; ejhle had cizoty lid náš hubící skrývá se tam v těch šedých palácích, v srdcích zatvrzelých boháčů. — V jeho pelechu stála kolébka tvá, tys byla napojena jeho mlékem a odchována bylas na jeho spojenkyni; před tebou netajil své úskoky, svou faleš a lakotu, tys viděla, jak se vine v železných kruzích okolo národa tvého, jak v něm dusí ducha, čest, život; tys tedy mezi všemi povolána k boji s nimi. Nuže neváhej, chval boha, že ti dal pravdu poznati a obrň prsa svá láskou k postrčeným! Spravedlnost budiž pavezou tvou a vytrvalost štítem tvým a vítězství ti půjde v ústrety!... Na tvou rodinu hledí Praha co na vzor svůj, a dcerky tvého rodiště spravují se dle tebe v kroji i v mravu; nes svou lásku k národu jako posvátnou světlušku před sebou, a její plamen vzejme se ve všech srdcích; rozraz závory pokladnice své a osviť proudem zlata svého smysly v temnosti zabředlé, vykup svobodu těm, co v porobenství upí, a zjednej jazyku otců stará práva jeho. Svět se klaní mamonu, ty jím vládneš; lze ti všeho dosíci . . .“ „Jsem slabá, slabá jen dívka!“ zalhala Jitka. „Nelekej se slabosti své, neb již jsi sobě získala statečného spolubojovníka,“ pokračoval Vojtěch, stíraje si velké krůpěje studeného potu s čela; „Emanuel Schönberg tě miluje láskou hlubokou, vášnivou; vidělť jsem to, jak na tebe dnes pohlížel, i kdyby mně to nebyli lidé pověděli. Učiní vše, co mu veleti budeš, tuším, on že jest nejšlechetnějším z celého rodu svého.“ „Ale což nevíš, že já ho nenávidím?“ křikla dívka zoufale; „že nepůjdu nikdy za mužem nemilovaným? . . . Toť tedy ta ochrana, kterou jsi mně slíbil, že mne odstrkuješ chladně od sebe! Chtěls za sestru krev svou vycediti a teď . . . teď se lekáš msty její rodiny, kdyby se kdy vyzradilo, že si jí podal ruky pomocné!“ „Jitko!“ zakřikl ji s planoucím pohledem. „Ty se pak chlubíš, že jsi zapsal milosrdenství na tabuli srdce svého,“ zaplakala Jitka vášnivě, „a teď chceš nebohého tvora, který v tebe věřil jako v boha, který doufal, že jej vyprostíš z pout a útrap jeho, do nejstrašli­vějších muk veštvati, chladně jej vrhaje v náruč muže opovrženého. Nelítostně mně pravíš: Jdi a zakrvácej se za národ svůj! Ty tedy nevíš, muži neuprositelný, železný, co je láska? Vždyť bys jinak ode mne oběti tak nepřirozené, nemožné žádati nemohl!“ Jeho rty se pootevřely, jako by jí byly chtěly větší, trpčí oběť zvěstovati; ale vzpamatoval se ještě v čas. „Nemluv tak,“ pravil temně, „na místě, kde nás duchové tolika svátých mučedníků obletují, kde stopa jejich svaté krve ještě nevybledla. Viděl jsem v tobě potomkyni jejich zdárnou, řekl jsem si s potěchou: Ona, sestra má, jest slzou útrpnosti, kterou bůh nad nešťastným lidem svým vyrosil, navlaží srdce, kde dávno láska k němu vyprahla! — klamal jsem se; ona jest jen žena jako každá jiná, která bez odměny milovati nedovede. — Rci tedy, kdy a kde tě mám očekávati, abych slib svůj splnil? Jsi-li připravena, mohu tě v téže chvíli odvésti do útočiště ti vyhlídnutého.“ Všecka krev zledovatěla v Jitce mrazným přízvukem těchto slov. Tak chtěl tedy ode dneška s ní mluviti? Myslil skutečně, že by jeho opovržením obtížena žiti dovedla? Pohřbila zoufale tvář v ruce, ale i před jejím vnitřním zrakem stál jeho přísný pohled, a ozvěna jeho tvrdých slov rozrývala jí duši. On byl v ni věřil, v ni doufal, on pravil, že v ní viděl potěchu života svého, že proměnila slze jeho v ples. Vždyť si byla tak horoucně na něm žádala život užitečný a činný, on jí podával teď více; on odhrnul před ní život vznešený, plný odříkání a ctnosti, zasvěcený těm, které byla vždy tak vřele co bratry své kochala . . . přijímajíc jmění, které byla vždy odstrkovala, mohla mnoho působiti: co tu okovů, které přelomiti, co tu břemen, které odníti mohla! . . . Vojtěch na ni hleděl bledý, se založenýma rukama; v očích jeho střídalo se obávání s nadějí. Konečně pozdvihla hlavu a pohledla naň. Teď on si zakryl tvář; již věděl, co vyřkne; vida ji silnou a pevnou, klesal . . . „Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé,“ zašeptala hlasem mroucím.                         Když vzhledl, byla se vrata Schönbergovského domu dávno za ní zavřela. Ale jiná postava zaujímala Jitčino místo, měříc mla­dého čeledína hrozebným pohledem. „Co jsi se slečnou Schönbergovou v takové hodině vyjednával, padouchu?“ otázal se ho Emanuel hladem třesoucím se žárlivostí a hněvem. „Co se mne na to ještě tážeš, když jsi nás poslouchal?“ odvětil Vojtěch neméně hrdě. „Nejsem žádný špehoun,“ rozpálil se Emanuel; „ale nestoudné hledy, které jsi dnešní podvečer na mou sestřenici vrhal, zbudily ve mně podezření, že jí jakési nebezpečí hrozí: protož jsem ji následoval. Zdá se ale, že nevíš, komu tak drze odpovídáš?“ „Tys Schönberg, a já Šembera,“ odvětil čeledín chladně. Emanuel se patrně zarazil a pohlížel nedůvěřivě a vzdorně na soupeře svého. „Co jméno mé spojuješ se svým?“ pravil konečně, ale hlas jeho byl pozbyl vší jistoty, „jako by byla jakási tajemná vzájemnost mezi námi? Snad si nemyslíš, že mi na tom záleží věděti, jak ty se nazýváš?“ „Ty nevidíš tedy vzájemnosti mezi našimi slavný Schönbergu?“ pousmál se Vojtěch trpce; „ejhle, pak mi arci nezbývá, než abych ti ji vysvětlil a ti pověděl, že je jméno tvé škraboškou, kterou rod tvůj odrodilost svou zastírá! Nevyjížděj tak zpurně na mne, svo­bodný pane z Schönbergů, abych ti připomenout nemusil, že praotec tvůj Šembera přicestoval do Prahy, aby doma hlady nezemřel a že byl oděv jeho ještě chatrnější než ten, který ti teď právo dal, mne padouchem nazvati, a že jmění vaše, na které se tak nadýmáte, zde v tom nuzném hokynářském krámečku opodál vzalo svůj původ! — Nevytrhuj mne, když ti odhaluji tak důležité rodinné záležítosti, o kterých prý ještě nevíš; jinak si pomyslím, že je tak dobře znáš jako já, a že ti ani to tajemstvím není, že jedna Schönbergovna co bohu zaslíbená již nevěsta dům otcovský se svůdcem opustila a že zemřela, zrádným manželem opuštěná, na útěku, zanechavši syna dědice?“ „Ty jsi sprostý jen podvodník; tyto urážky našeho rodu jsou hnusné pásmo lží,“ zuřil Emanuel. „Hle důkazem nejjasnějším, že jsi přesvědčen o pravdě mých slov, jest mi tvoje rozhořčená tvář,“ pravil Vojtěch posmívavě; „ale chceš-li, mohu ti také jiných podali, více snad, než vám všem libo bude. Však nestrachuj se, ušlechtilý strýče; potomek nešťastné Jertrudy Schönbergovny, před kterým jste se dlouhá léta po tajmu chvěli, kterého jste marně hledali, abyste ho zničili a jehož jste přece před světem potupně zapírali, nepřijde, aby podíl svého dědictví od vás žádal; odřekl se i s dětmi svými bohatství jako vy prostnosti, a vnuk jeho zašle ti všecky listiny jeho práv se týkající, co dar svatební!“ V hlase Vojtěchovu spočívalo tolik přesvědčující vznešenosti, že si Emanuel více odporovali netroufal; sklopil hlavu a přiznával se konečně mlčením svým, že Vojtěch hlásá pravdu. „Prateta tvá si vzpomněla ve své největší nouzi,“ pokračoval Vojtěch pohnutě, „na své zavržené selské příbuzné, které byl dal zpupný otec od prahu svého odehnati, stydě se, že z nich pochází, Šemberové přijali Schönbergovnu s otevřenou náručí a považovali syna jejího za syna svého; sdíleli s ním chléb i trampoty a radosti, i jméno jejich, neb on se nechtěl zválí ni dle otce nevěrného ni dle matky: nechtěl býti Schönbergem, to jest potlačitelem a zrádcem lidu svého; zaléval raději co porob půdu, kterou jste vy co páni vládli, ač mu i dle zákonů vašich polovice z ní náležela, a já jsem jemu i sobě přísahal, že učiním dle jeho příkladu. Jediná hřivna, kterou bych si mozoly svými nevydobyl, nýbrž darovati dal, kterou bych zdědil, zažehla by mou ruku znakem věčné hanby. Ale hle, zde obraz prababičky mé, tety tvé!“ a Vojtěch vytáhl z náprsní kapsy své haleny obraz, který byl Jitku, když ho v oné knize nalezla, tak překvapil. „Toť Jitčina tvář!“ zašeptal Emanuel, když byl obraz přiblížil k oharku voskové svíčky, která zapomenutá před oltářem dohořívala. „Ano, toť tvář té,“ zvolal Vojtěch vášnivě, „kterou jste na poušť vyštvali, proto že se cítila Šemberovou, Češkou, z lidu pošlou, a že takto jednati chtěla, zavrhujíc vaše zmrzačilé cizácké předsudky a hříchy; toť ona, kterou jsem nenáviděl, vida v ní jako ve vás nepřítelkyni národa svého ... ale ona se mně zaslepenci brzo zjevila co nejčistší mezi anděly, jejichžto zástupy, podepírajíce podnož hospodinovu, chválu jeho od věčnosti k věčnosti zpívají. Zamiloval jsem si ji, jako ty ji miluješ, a ona mi darovala celou svou jasnou duši. Byla chvíle trapná, těžká chvíle, kde jsem si ji chtěl vydobyt za ženu svou, kde jsem vám chtěl vyrvat podíl svůj, kde jsem chtěl s vámi o ni zápasit; neb jsem strýc její, mám nároky jako vy na ruku její . . . Snad bych byl zvítězil: ale vzpomněl jsem si ještě v čas na svůj skleslý lid, na zavrženou větev svého rodu, na vás. — Ona musí zůstat mezi vámi, ona z vás musí vyhnat záhubného ducha cizoty, ona se musí státi první zas Českou v rodu vašem a probuditi ve vás cit národní! V jejích čistých rukou promění se zlaté zřídlo vašich hříchů v proud požehnání, ona smyje zločiny vaše svou svátou láskou, ona se stane spasitelkou vaší . . . Jestliže se v tobě cosi hne jako vděčnost k tomu, který tvému plemenu daruje vše, i nejdražší poklad svůj, a co pravý žebrák od tebe odejde: opatruj ji jako zřítel­nici oka svého a stůj statně po jejím boku, až se pustí v boj s vaším světem . . .“ Vojtěchovi selhal hlas, i vzdálil se rychlými kroky . . . Jitka byla zachovala svůj starý zvyk a chodila po svém příjezdě z Javorníka jako jindy zas na ranní. Dříve ji tam byla vodila Kateřina, ale teď ona tam vodila stařenu, jejížto smysly denně ochabovaly; nedoslýchala, neviděla, byla již úplným dítětem. Když Jitka zvěděla, že je někdejší chůva její tak vetchá a pomoci potřebná, zapomněla okamžitě, co byla její vinou trpěla; spěchala k ní, těšíc se, že jí teď může služby její stejnou měrou spláceti. V neděli po rozhodné rozmluvě s Vojtěchem vzchopila se Jitka, když jitrotýnské věže zlatiti počalo, se svého sedadla u okna, kde byla celou noc bezseně ztrávila, a zaklepavši na svůj bývalý pokojík, kde chůva až doposud bydlela, oznámila jí, že jest čas do kostela. Jitka si byla s krvavými slzami předsevzala, že bude silnou a oddanou, staň se co staň; Vojtěch se neměl v ní klamati, jeho naděje neměly jí zmařeny býti. Již stála úloha, kterou jí byl vytknul, co jediný cíl života nezvratně před ní; ale když se ubírala po náměstí okolo sochy, která byla důvěrnicí její touhy a svědkyní jejího se odříkání: jako by bylo náhle sedm dýk její srdce projelo. Jak omámená vrávorala dále, a druhá neméně ostrá ale ještě trpčí bolest ji projela, když u vchodu kostelního najednou viděla státi Emanuela. Snažila se, aby se přemohla; ale pohnutí její bylo přec tak patrné, že mladý muž nesměle ustoupil, když okolo něho kráčela. Její tvář byla strašlivě bledá, a kadeře její, nedbale po ramenou jako zlatá zář okolo ní rozpuštěné, svědčily, že dnes ještě nebyla sobě myšlenky věnovala. Podobala se s těma křečovité se chvějícíma rtoma, s tím blouznivě hárajícím pohledem v tomto okamžiku mučednici na hranici stojící, která se marně snaží pro nebe před ní se otvírající zapomenouti na trýzeň tělesní. Co tu chtěl v kostele, kam ona se dnes tak namáhavě vlekla, aby kapka útěchy rozervané nitro její osvěžila? Proč nelenošil jako jindy? Což nebylo dost na tom, že mu měla celý život svůj v oběť dáti; chtěl se ještě surově mezi ni a boha vedrati, špehuje každou slzu, kterou stísněné srdce její před ním vyroní? Emanuel nebyl méně rozčilen než ona; ale konečně se zmohl, a když si byla v postranní chodbě, jejížto prachem pokryté staré stěny právě prvními paprsky slunce se zaruměnily, zasedla v zadní stolici, kde nejraději své modlitby vykonávala, ana tam nejméně zvědavostí obtížena bývala, přiblížil se jí jen volně a ostýchavě. Jitka bývala vždy tak útrpná, když zpozorovala nejmenší stopu zármutku neb nesnáze v tazích jiného: hned se snažila rozptýliti je vlídnou neb podílnou otázkou. Ale Emanuelovo pohnutí jí dnes nedojalo; nechala ho se rdíti, blednouti a se zajíkati. neukonejšila ničím jeho trapný stav. On to byl, kterému se vzdáti musila bez lásky, ba co hůře, bez úcty . . . „Tys mne chtěla včera nějakým rozkazem poctiti; přicházím, abych se tě naň optal,“ oslovil ji nesměle. „K tomu se mi teď nezdá ani čas ani místo,“ odpověděla s neobyčejnou trpkostí. „Smýšlím naopak; na posvátném místě zapomíná prý zbožná duše na veškerý hněv i na vši zášť.“ „Nemám proti nikomu těchto citů,“ odvětila, poněkud zahanbena. „Proč je zapíráš; což ti je zazlívám? Vždyť mne nemůže nikdo tak nenávidět, jako já sám sebe nenávidím; vždyť se nikomu tak hnusit nemohu, jako se hnusím sám sobě!“ zvolal Emanuel bolestně. Jitka naň zpytavě a překvapeně patřila; jeho tvář planula, každý čiv se v něm chvěl. Nebyla by ho nikdy takové myšlenky, nikdy takového proudu řeči za schopna měla. „Co jest můj život? Bahniště, v němž duše má utonula! Čím jsem já? Otrokem rozmazleného těla svého! Co jsou činy mé? Dávám se krmit a odívat! Co můj úkol až doposud? Vražda ducha mého! Hle, jak mi pohled tvůj praví, že mám pravdu!“ Emanuel se třásl, hovoře takto jako v zimnici. „Podívej se na oděv můj,“ pokračoval s tímže hlubokým roznícením; „jest prosáknut noční rosou; přemýšlel jsem dnes ponejprv ve svém životě pod věčnou tváří nebes a viděl jsem se tuto noc v zrcadle svědomí svého v celé své nahotě . . . pochopil jsem náhle, proč se mi zdál svět od dětinství mizerný, ničemný, proč mne na něm již co chlapce nic, ale pranic netěšilo; cítil jsem, že mne vychovávají na ničemníka, bídáka, a chtěl jsem toto vědomí ohlušiti, snaže se vůbec nemysliti. Neb každá má my­šlenka by se musila proměnili v kletbu proti těm, které jsem milovati a ctíti měl a jejichžto tyranství mně vol­ného dechnutí nepopřálo, abych se byl mohl nad sebou zaradovali. Ale dnešní požehnanou noc spustil se hlas z ráje ke mně, pravě mi: Blízká ti spasitelka, a já přicházím teď k tobě a táži se tě, smím-li doufat, věřit, milovat, smím-li státi se člověkem?“ . . . Jitčiny oči se naplnily slzami; její trpké city proti bratranci roztály náhle jako sníh na slunci. „Tys světice,“ blouznil jinoch dále, „záře neviny a ctnosti obletuje hlavu tvou a osvětluje srdce mé; chci žiti v jejich svátých paprscích: ale běda, kdyby uhasla — shasl bych s ní, zahynul bych ve tmě zoufalosti, kdybych spatřil, že klesáš mezi houf obyčejných ženštin. Ale pryč, vy temné obrazy; naslouchej raději slovům slitování, srdce mé, která se vyprýští z jejích úst jako teď ta slza útrpnosti z jejího oka — budou svíce nohám mým a světlem duši mé „Tys nás poslouchal, ty víš všecko?“ zvolala Jitka plačíc. „Ano, poslouchal jsem vás; šel jsem tě špehovat; neb miluji tě od té doby, co jsem tě spáti viděl u nohou anděla, a ty jsi se mi zdála tehdáž jakýs jasný zjev z blažených nadpřirozených končin; mé žíly to projelo ponejprv jako mladost a síla: vyzdvihl jsem tě a přitisknul k ňadrům svým, a byl jsem tvůj každou myšlenkou svou. Včera jsem viděl, jak omdléváš pohledem jiného muže; žárlivost se svými tisícerými mukami mne pronásledovala, nedala mi spáti, a já kroužil okolo domu vašeho; skryt za sochou, slyšel jsem rozmluvu tvou se sokem mým. Byl jsem ohromen, bránil jsem se citu úcty, který mi mladík, jehož jsi bratrem nazývala, vynucoval. Ale když jsi zmizela, probudila se ve mně celá pýcha rodu mého; nemohl jsem to snésti, že někdo stojí nade mnou, že jsi obcovala s podruhem jako s tebou rovným, a já se naň vyřítil, abych ho zničil .... Ale on zničil mne: zdál jsem se sám sobě červem, když mi odhalil, že on strýcem naším . . .“ „Co to blábolíš? Vojtěch jest s námi spřízněn?“ vzkřikla Jitka skoro hlasitě. „Ty to nevíš? Tobě neukázal obraz tety naší, která uprchla s malířem? Neřekl ti, že on jejím potomkem a že práva jeho na naše jmění ještě nezanikla?“ „On mně vše tajil,“ zaštkala Jitka, zakrývajíc si zoufale tvář; „chtěl, abych aspoň v myšlence, že vykonávám otcovu vůli, zůstávajíc mezi vámi, útěchy nalezla. . . mohla jsem tedy býti s ním šťastná bez hryzení svědomí . . .“ Emanuel šetřil její bolest; mlčel, neruše její slzy, až ona sama se opět k němu obrátila. „On tě tedy proměnil?“ pravila, a znovu jí vyhrkly slzy z uplakaných očí; Již se ti nedivím . . .“ „Ano, ve styku s jeho duší znovu narodil jsem se za málo minut; budeme ho oba co vyšší bytost milovati aspoň v tomto citu splynou naše srdce,“ pravil mladý muž smutně. „Nebude to naposledy, co se najdou,“ pravila dívka, podávajíc bratranci ruku; „tys ušlechtilý a útrpný; půjdeme brzo jednou drahou, plníce jeho vůli!“ „Ano, spolu půjdeme; vždyť jsi jemu slíbila, že mi budeš vůdkyní a podporou!“ zvolal Emanuel nadchnut důkazem přátelství, které mu nenuceně dávala; „nenáviděl jsem veškerý boj a teď se naň těším; chci ti dokázat, co dovedu! Ach již si nepřeji život prospat, teď ho chci prožít . . . s tebou . . . Ale co mohu učiniti, abych se ti zavděčil? což se více nepamatuješ, že jsi mně chtěla včera jakýsi rozkaz dáti?“ „Vyhrožoval jsi služebníkům, kteří mne po mém příjezdu v pokoje neuvedli; prosím, neuváděj hrozby své v skutek; nežaluj na ně matce mé.“ „A za tento lokajský pronárod oroduješ, který se vždy mocnějším klaní? Zanedbali tě naschvál, proto že viděli, že se rodina na tebe hněvala; chtěli tě zapomenutím pokořiti a jí se mrzce připochlebiti “ „Vím, že to chtěli; ale nedivím se tomu. Což je sami k podlosti nepřiučujeme? Každému rozmaru se musí podrobiti za trochu mzdy, a nejsou-li dle vůle naší, vyženeme je bez milosrdenství. Chceme, aby se k vůli našemu pohodlí proměnili v pouhé nástroje, které nemyslí, necítí; všecky jejich snahy, jejich čas musí náležeti nám; my chceme být i pány nad duchem jejich: jak můžeš věrnost a přímost za sobectví a tvrdost žádati?“ „A jak to chceš změniti?“ pravil Emanuel zamyšleně; „společenstvo lidské se musí nevyhnutelně rozpadnouti ve dvě nerovné polovice: jedna pracuje duševně a druhá hmotně.“ Emanuel se zarděl; cítil, že nenáleží ani k jedné ani k druhé. „Emanueli, teď nemluvils ty, teď mluvil svobodný pán Schönberg, syn to císařského rady,“ rozhorlila se Jitka; „proč by neměly tyto nejen nerovné, ale i nepřátelské strany v jedno splynouti, proč by se neměl poklad myšlenkový i břemeno práce stejně rozdělí ti mezi člověčenstvem? Ano, jen tehdáž bude volno citlivému srdci na světě, až se této rovnováhy docílí, až každý bude oprávněn přemýšleti a povinen pracovati! Jen Vojtěch tuto myšlenku pochopil a také ji v skutek uvedl; pracoval celý den s těmi nejnižšími a po práci vypínal se mohutný jeho duch k tomu nejvyššímu. Čím jsme my dva proti tomuto nebohémn nádenníkovi, proti tomuto sluhovi všech? a přec jsme výstřelky nejmocnějšího rodu pražského? Ale soběctví nás porodilo a lenost odchovala; nikdy se mu nevyrovnáme.“ „Ještě ti úplně nerozumím, Jitko, ještě nevím, máš-li pravdu,“ pravil Emanuel dumavě; „ale budu o slovech tvých přemítati a povím ti výsledek přemýšlení. Viď, že půjdeš vždy o půl hodinky dříve sem do kostela; nalezneme jej pak prázdný jako teď, a volný bude náš rozhovor; u tvé matky nás tolikero očí špehuje.“ Stín se zakmitl náhle před Emanuelem; vzpomněl si na Otilii, která ho pozornostmi svými teď tak obtěžovala. Ale rychle zapudil myšlenku na ni; bylo to jeho staré já, jež mu připomínala tato dívka, hovící v slepé náruživosti každému i nejnedůstojnějšímu jeho rozmaru. Pomáhala mu tak horlivě i tu poslední jiskru energie v něm udusiti, aby se mu přilichotila; nechtěl více na ni mysliti. A Emanuel, který jindy až dopoledne lenošil, procitoval teď s prvním úsvitem dne, a Jitka ho nalézala vždycky v kostele u své škamny. Jaké to rozmluvy se mezi nimi pak rozpřádaly! Nikdy nebyl kostel zaslechl ještě tak svátých slov, jaká se linula z úst těchto dvou dětí; neb Emanuel nebyl vzdor pohrdlivosti a přesycenosti, kterou jevíval, přece ničím jiným než dítětem. Oddával se novým dojmům, které poznával v obcování s bytostí tak ušlechtilou, jako byla Jitka, s radostí a důvěrou skutečně dětskou; kolikrát jí opakoval, že je víra v ni životem jeho, že by zaniknouti musil, kdyby mu bylo jednou o vznešenosti její pochybovati! Probírali spolu všecky otázky mravné a společenské a rozlušťovali je s málem vědomostí a zkušeností sice, ale s tím poctivější a horoucnější myslí. Již si nevymiňoval Emanuel, že musí nejdříve přemýšleli o věci, kterou Jitka pronášela a za dobrou uznala; již býval vždy jejího mínění. Služebnictvo se dosti vynadivit nemohlo, že se stával z pánovitého, nevrlého mladého pána mladík vlídný a ochotný. Jitka umývajíc každou noc podušky trpkými slzami žalu, přestala přece znenáhla Vojtěcha viniti, že ji obětuje vidině; poznávala, že měl pravdu pravě, že jí nic neodolá, bude li míti Emanuela za spolubojovníka. Jeho láska k ní nabývala denně více síly: chtěl na její pokynutí světy vydobývat. Nikdo z příbuzenstva nezvěděl o jejich přátelských schůzkách, a kdo jich byl nahodilým svědkem, jako na příklad kostelníci neb některý z knězi, ti je považovali za věc docela přirozenou a chvalitebnou, že provází nastávající ženich nevěstu svou do kostela a že si libuje v důvěrném hovoru s ní, Paní Schönbergová naopak nedělala ve svých nových piklech tak rychlé pokroky, jak si žádala a jak byla předpokládala. Raimund si s ní hrál jako kočka s myší; někdy se zdál povolným učinili vše, co by si jen přála, někdy zas jako tajnou náruživostí přemožen, vyhýbal se každému hovoru s ní a nechtěl o ničem slyšeti než o tajemné ceně, kterou tušila a o níž se přec zmíniti netroufala, aby z něho nevylákalá ono určité vyznání lásky, jež mu zdánlivě pořád ze rtů splynouti chtělo. Dříve ho byla zvala, aby k ní jako jindy soukromě přišel; ale teď se ho bála a pilně zavírala tajný vchod. S Raimundem nebyly žádné žerty; kdyby ji zřejmě o její lásku, o ruku požádal: jak se mu vykroutiti? Doufala, že jí náhoda anebo lépe, že jí úskočnost vdechne přece šťastný prostředek, kterým se jí podaří, aby ho k odstoupení práv na dceřinu ruku přiměla, aniž jí třeba bude, nějakou jinou mu dáti odměnu, než kterou mu byla navrhla. Prozatím se ale tajně pídila, nejsou-li žádné směnky od něho v oběhu, a zvala rodinný kruh častěji k sobě, aby měla častěji příležitost se s ním sejiti. Rada, jehožto byla tehdáž svým mimovolným stisknutím ruky znovu pobláznila, přičítal každou tabuli, kterouž vystrojila, touze, aby mu byla na blízku; nadýmal se znovu svým vítězstvím, jehož byl teď jist. Byl to parný červencový den, když Gabriela své příbuzenstvo opět k obědu čekala; těžká mračna počala nebe zatemňovali a nad městem stahovala se bouřka. Emanuel byl se objevil; setník i děti jeho následovali, jen rada váhal nepochopitelně dlouho; byl prý obdržel důležité dopisy. Dusný vzduch venku jako by byl měl i vliv na mysli malé společnosti; na každém spočívala jakási tíseň, jižto ještě rozmnožovalo temné hrozebné mumlání vzdáleného hromu. Gabriela byla ponejprv zastihla přívětivé pohledy, které Emanuel s Jitkou vyměňoval, i jejich úsměv tajného srozumění, a strnula; i Otilii vzešlo dnes ponejprv světlo toho, co se okolo ní dělo. Již několik dní ozývalo se v ní podezření, že má Emanuelova mlčenlivost jiné příčiny, než že se ještě veřejně k ní hlásiti nesmí. Hrozebně stihalo temné její oko mladý, nic zlého netušící párek, a blesky nevýslovné zášti počaly se v něm křižovati jako venku na obloze. Gabriele bylo opět, jako by se vše pod ní bořilo; cítila, že není více paní poměrů, že se chystá osud k válce s jejími úklady, kterým až doposud vždy hovíval. Na náměstí zdvíhal vítr najednou velké kotouče prachu a listí, které byl zuře nad sady a lesy sem zavál. Liják bičující vší mocí okna, srážel jejich sloupy zas k zemi, a jeho vodopády zaháněly člověka i zvíře, každého do jeho skrýše; náměstí se podobalo vodní poušti. V tomto okamžiku přihrčel kočár, a rada vešel. Ale jen setník měl proň hlasitý pozdrav, ostatní ho přivítali jen němě; i on si zasedl mlčky na místo uchystané, nemaje ani pro Gabrielu obyčejné úklony. Každý tušil, že se něco rozhodného připravuje, něco rozhodného díti bude, aniž říci mohl, co a jak. Rada hledal v náprsní kapse a konečně z ní vytáhl dopis zmačkaný jako hněvivou rukou. Položil jej na stůl před sebe, a žíla na jeho čele strašlivě naběhla, když naň oči upíral. „Pan ujec jest jaksi rozladěn,“ přerušila Gabriela konečně tížící mlčení, které ve svém rozčilení déle snésti nemohla; „jest toho příčinou obtížná cesta v prudkém přívalu? Doufám, že nemá vašnostino temné rozpoložení mysli hlubšího významu, že to není snad rodinná záležitost, která . . .“ „Bohužel uhodla jste,“ vyjel rada pln zlosti; „myslil jsem, že mne mrtvice raní, když jsem obdržel tento dopis, který zde vidíte. Vinník ale není vzdálen; nu, Jitko, kdy se ti zlíbí zraku svého ke mně obrátiti? Nebo ti v tom vadí zlé svědomí?“ Jitčin pohled, obraceje se podiveně k němu, pravil jasně, že si není vědoma viny, že neví, oč se jedná. „Zde tyto řádky si přečti, nenapravitelná nezdárnice,“ rozkřikl se, ještě více popuzen její bezúhonnou tváří; silná rána hromová pohltila další jeho slova. Jitka vzala podávaný jí dopis, přečtla ho do konce bez nějakého znaku nesnáze aneb leknutí. „Obnáší, co se mne týká, až na několik maličkost čistou pravdu,“ odpověděla klidně; cítila, že teď nastal první okamžik vážného boje, že jí teď bude její náhledy a zásady bez obalu projeviti, a oko její hledalo Emanuela; již stál po boku jejím. „Cože, ty se vypínáš jako královna, čtouc obvinění své; ty nepadáš na kolena při vzpomínce na neprominutelné přehmaty, které mohou nej strašlivější následky míti? — Jen si považte, paní synovkyně: slečna zrušila na svou zodpovědnost všecken trest v javornickém dvoře, a pojezdný mi teď píše, že si neví více rady s robotníky, že mu vypovídají, teď v důležité době žní, všecku poslušnost, jsouce jisti, že pokutováni nebudou; chtějí na práci přicházeli, kdy jim libo a pohodlno, a nikoli, kdy on toho požaduje a potřebuje. A když chce s přísností zakročili, hned mu vyhrožují, že budou slečince žalovali, a těší se již, až ona převezme panství! Žádá mne pro boha, abych na vás působil, byste tento záhubný rozkaz nazpět vzala; myslí, že vychází od vás — kdo by si také představili mohl, že si dítě dovolí zrušiti zákony rodili dané!“ „Tak daleko to tedy již s ní přišlo,“ chvělo se ze rtů Gabrieliných, „a my ani tušení o její vzpouře?“ „A kdo tím vinen než vy s vaší slabostí pro ni?“ zvolal rada, namáhaje se, aby hlasem svým přehlušil zlobu venku pořád krutěji a krutěji zápasících živlů; „teď se musíme uchopili všech prostředků, abychom zlou setbu udusili! Když se té luze jednou uzdy popustí, nezná mezí, jak tolik příkladů potvrzuje: se záhubnou rychlostí žene se nákaza dále a dále; jen dokud cítí tato sprostá čeleď mocnou nohu na své podlé šíji, jen tehdáž možno s ní vyjiti. Pojedu zejtra sám do Javorníka, abych se vší přísností zakročil a těm buřičům pověděl, že jest ještě dlouho do vlády slečniny, která na štěstí dosud matčině metle neurostla. — Zavřete ji někde při chlebě a vodě, aby trochu bujnosti pozbyla . . .“ „Kdo se chce opovážit, zkřivit jediného vlasu na hlavě mé nevěsty!“ křikl Emanuel, a jeho tvář zsínala hněvem, když se před ní s planoucím zrakem postavil, jako by ji před útokem celého světa brániti chtěl. „Nevěsty tvé? Zrádce!“ zaúpěla Otilie vášnivě, zapomínajíc na všecku zdrženlivost; „jak dlouho tomu, co jsi se o mou rukuu cházel, co jsi mně sliboval, že se tyranu otci protivíš za každou cenu, co jsi s hnusností o vnucené ti nevěstě mírnil? Jen náhoda bráu.la poslednímu tvému rozhodnému slovu!“ „Odstup ode mne,“ zvolal mladík, couvaje v největším rozčilení před ní, „ty temný duchu minulosti mé; zrodil jsem se k světlu, nemáš více práv na mne: chci žiti, a tys mně chtěla v hrobě ustlati . . .“ V tom sjel rudý blesk právě okolo oken a pokoj stál na okamžik jako v ohni; ohromné rachocení, zatřásajíc útrobami Starého města, provázelo jej; hrobové ticho se rozložilo v pokoji. „Hoří! hoří!“ ozývaly se najednou úzkostlivé hlasy na náměstí, vzrůstajíce v strašlivý sbor, a brzy ohlásil zvon na radnici Pražanům, že jim hrozí nejmocnějším živlem nebezpečí. Rada zapomněl uraženého otce pro úřadní povinnost; spěchal k oknu, aby zvěděl, kde se požár vzňal. A hle, jedna z týnských věží, ovířena srážejícími se a vichřící hnanými mraky, hořela velebně jako pochodeň svobody v boji krutém. „Rychle, rychle, paní synovkyně, svolejte služebnictvo,“ zalekl se nenadálého divadla. „Dům jest v největším nebezpečí! Přeskočí-li vítr, jest úplně ztrácen. Dejte okamžitě stkvostné věci svázat a do sklepů ukryti! Raimunde, ty zůstaneš zde, abys dohled měl a paní tetě radil a pomáhal, já spěchám dolů mezi lid, abych jej ponoukal k činnosti.“ I v Gabriele zapudilo hrozící nebezpečí vzpomínku na předešlý tak významný výstup; lekla se o své nalakotěné jmění, které v modlitebnici skrývala a odkvapila napolo zoufale. Všecko se rozprchlo v největším zmatku, každý v jinou stranu, a brzo byl pokoj, kde se byla před chvilkou tak vášnivá slova ozývala, prázdný. Jen Jitka zapomněla na všecky osobní city, jen ona neztratila hlavu. Shromáždila služebnictvo, které se jalo nábytek a stkvostné náčiní z vlastního popudu krýti; neb Raimund byl náhle zmizel. A nedbajíc, že majetek svůj v šanc dává, spěchala s nimi dolů. Viděla, jak se lid k hašení déře, jak leze s nebezpečím života po viklavých žebřících do závratné výšky, jak mnozí se sekerou v ruce do samého plamene se uvrhují, aby dalším jeho pokrokům bránili, odstraňujíce vše, čím by se mohl více rozdmychnouti. Rychle kázala, aby malý její pluk sudy s vínem do průjezdu ze sklepů vyvalil, a sama spěchala otevřít nahoře skříně a roztrhovala drahé prádlo, které v nich nalezla, na obvazky; snášela hedvábné peřiny a žíňovky, kde jaká byla, a uchystala z nich pohodlné lože. Pak se pustila mezi množství; kde kdo ochaboval, byl nápojem posilněn, kde se kdo porouchal, byl odnesen, a ona sama vymývala a obvazovala jeho rány; brzo podobal se průjezd Schönbergovského domu nemocnici, a každý, kdo pomoci neb zotavení potřeboval, tam spěchal, a sesterské ruce ho ošetřovaly a poskytovaly mu všemožného pohodlí. Obětivost hasících nezůstala bez odměny; velký, starý týnský zvon se sice rozkapal, ale oheň se obmezil pouze na věž. K večeru objevili se ctihodní páni kapucíni s Hradčan, klekli řadou před radnicí a modlili se s pozdviženýma rukama za odvrácení všeho dalšího neštěstí. Jitka by byla snad celou noc na svém místě vytrvala, kdyby ji nebyl Vácslav, vida, že se jen s namáháním na nohou drží, s sepjatýma rukama prosil, aby si oddechnutí popřála, že se bojí, co mu řekne mladý pán, až se dozví, že připustil, aby se tak tuze obětovala. Tato slova teprv přivedla Jitku k sobě; teď teprv ho pohřešila po svém boku, teď teprv se pamatovala, že ani jeho ani Raimunda mezi hasícími nespatřila, a vzpomněla si na nebohou zklamanou Otilii . . . Nebyla více práce schopna; musila pořád mysliti na scénu, kdy mluvila dívka o svých právech na ruku jejího ženicha s tak přesvědčující zoufalostí, kdy ji odbyl blouzněním a nikoli důvody . . . Poodešla do svého pokoje, aby klidně přemítati mohla, co teď činiti. Její důstojnost žádala, aby se vzpouzela každému po­měru s mužem, na jehožto srdce měla jiná dívka starší práva; ale kde zůstalo pak provedení Vojtěchových záměrů? Umínila si, že bude bratrovi, jak Vojtěcha ještě potajmu jmenovala, psáti, aby jí řekl, jak se chovati má; slabý blesk naděje ji projel při této myšlence. „Snad se dá Vojtěch teď obměkčiti,“ šeptalo to v jejím nitru; ale rychle potlačila toto hnutí. „Myslím soběcky jen na sebe a zapomínám, jak teď Emanuel zápasí. Nebohý bratranče, draze pykáš za někdejší slabost svou; uvrhla nás oba v strašlivý labyrint.“ Ano, strašlivě zápasil Emanuel v této chvíli; v krutém labyrintu bloudila jeho duše. Od dětinství udušená, zmalátnělá, byla sice zápalu ještě schopna, ale nikoli více mužné síly. Myslil, že kráčí pevně v dráze nového života, a přece klesl přes první kámen, který mu úkladná ruka v cestu hodila; chtěl se vzchopiti, ale nebyl více sto. Ctnosti zapotřebí, aby člověk v ctnost jiných věřiti mohl, když lež na ni své bláto hází. Emanuel si ještě nebyl vydobyl ctnosti a mužnosti byl pozbyl — zanikl. Teprv ráno upadla Jitka v, nepokojný spánek, a kruté sny ji děsily. Had, s kterým na rozkaz Vojtěchův bojovati měla, ji pronásledoval, a ona se chtěla k němu utéci; ale on přísně před ní ustupoval, a ona klesla v náruč krvavé po­stavě a poznala v ní Emanuela. Zděšeně ze snů vyjela; byl to odzvuk jejích snů, že slyšela bědování, pláč v domě se rozléhati, že slyšela množstvím hlasů opakovati: „krev, smrt, vražda!“ Nebo byl nový požár vypukl, požaduje nových obětí? Polekaně vyskočila. Nad Prahou počalo se svítati; ale pableskům ranní záře nebylo se ještě podařilo, těžká mračna kouře nad ná­městím proniknouti. Oheň se nebyl znovu vzňal; dozuříval uvnitř věže, lízaje plamennými jazyky zčernalé zbytky zbořených zdí. Ale nebylo to zdání; dům byl v skutku jakousi strašlivou novinou pobouřen. Slyšela bouchání dveřmi, běhání služebnictva po chodbách, zvonění v panských pokojích, a když se z okna vyklonila, viděla radův kočár již před domem státi. Kočí vypravoval s živými posuňky nějaký hrozný děj trnoucímu množství, které nebylo po celou noc k vůli požáru náměstí opustilo. V tom se objevil na prahu Vácslav, bledý jako křída; tetelil se na všech údech. „Slečna má přijít okamžitě k paní matce,“ vypravil zlomkovitě ze sebe, jako by byla zimnice jím lomcovala. „Co se to děje? stala se jí jakási nehoda?“ křikla dívka. „Ne jí,“ koktal sluha. „Tedy komu, mluví“ „Mladému pánovi . . .“ „On je mrtev!“ zvolala Jitka, hroznou předtuchou proniknuta. Sloužící kynul mlčky hlavou. „Přišel prý odsud celý rozčílen a přijal od komorníka malý balíček s dopisem, který byl nějaký člověk málo okamžiků před jeho příchodem proň odevzdal; ale večer se čekalo marně, až zazvoní, aby se mu večeře přinesla — u mladého pána zůstalo ticho. Nikdo si netroufal k němu vejiti, když nikoho nevolal, a teprv když starý pán v noci od ohně domů přišel a synovi vzkázal, aby se okamžitě k němu dostavil: tu k němu vnikli a nalezli ho již — vlastním nožem probodnutého na zemi ležeti,“ vypravil stařec rozvláčně, ale zděšeně umlkl; lekal se podivného pohledu, který slečna naň upírala. Jitka si nebyla vědoma, jak se dostala do komnat matčiných; byl-li ji sluha dovedl čili se tam sama dostala: najednou stála uprostřed příbuzných svých. Siné světlo vpadající spoře do oken kotouči čpavého dýmu až posud ze spáleniště vystupujícími, proměnilo všecky přítomné v nebožtíky; matka, ujec, Raimund — všichni vypadali jako mrtvoly; i ti sluhové v pozadí, kteří zmizeli jako duchové na pokynutí radovo, jenž se byl za tuto noc v kmeta proměnil. „Nemluvme, prosím, více o tom,“ pokračoval v mluvě s Gabrielou před příchodem Jitčiným započaté, „že krev pošlá z krve mé náš rod poskvrnila; nazývám samovraha dnes naposledy synem svým. Uvrhl tímto hnusným činem dvojnásobný stín na čest naši, neb svět, neznaje k němu podnětu, praví, že si vzal život, jelikož jsme my, vy paní synovkyně i já, jeho sňatku s Jitkou bránili, zamýšlejíce sami sňatek mezi námi. Zde Raimund zaslechl sám toto obvinění na své uši, když běže pro lékaře, s ním se prodíral zástupy lidu, kteří na první zvěst o neštěstí vzdor ranní hodině dům hned obkličovali. Slyšel jsem to opakovati, když jsem teď do vozu stoupal, tak jako že chceme, aby Jitka, která se stala náhle miláčkem všeobecným, co si včera tak obratně na Samaritánku hrála, zůstala svobodnou, abychom jejího jmění užívati mohli. Komu můžeme říci, že to byla hanba, že se dvěma dívkám najednou zaslíbil a ustanovení rodinnému protivil, která Emanuela Schönberga usmrtila? Otilie mně přísahala na jeho mrtvolu, že ho včera pravdivě vinila, připojivši s děsnou chladnokrevností: Stokrát raději vidím svého miláčka v náručí smrti než v náručí jiné dívky…“ Rada klesl na sedadlo; unavení, dojmutí ho konečně přemohlo. Gabriela zůstala před ním státi s pevně sevřenýma rtoma, se zaťatýma rukama, s neproniknutelným čelem jako socha kamenná. „Musíme se očistiti a nepřátele naše stkvělo zahanbiti; Jitka musí býti co nejdříve zasnoubena! Bohužel, že připojiti musím: není to pouze k vůli světu, ani pouze abychom dokázali, že netruchlíme o . . . samobijce, nýbrž že jí samé přísného dohledu, pevného vedení zapotřebí, aby nás ještě citlivěji nepobanila než ten . . . nešťastník! Hle, co jsem nalezl, slídě na psacím stole vrahově po nějakém objasnění jeho skutku,“ připojil, klada na stůl náramek, který byl Raimund Jitce v lese vylákal; „jest to náramek obtočený cedulkou. Přečti ji, Raimunde, nevím, co to, že jaksi nevidím . . .“ Raimund četl pevným hlasem lístek, který byl sám úkladně bratranci zaslal: „Tento náramek darovala Jitka Schönbergová dne 20. května o desáté hodině večerní v javornickém lese muži, kterého ve dvoře přes noc skrýti chtěla, čemu jen náhoda zabránila. Tamější úřadní sluha může to přísahou dosvědčiti.“ „Poznal jsem náramek,“ pokračoval rada, „koupil jsem jej sám a dal jsem jej ... zaniknulému zločinci, aby jej Jitce co dar z cesty přinesl. Vaše dcera je, jak vidíte, nejen buřička proti nejsvětějším právům a zákonům, ale i . . . stydím se za pravé jméno, kterým bych ji nazval. Věru mnoho, mnoho radostí jsme se dočkali na dětech svých, právě na těch, které měly jméno Schönbergovské, císařskou milostí oslavené a povýšené, k nové moci a cti vznésti.“ Rada zasténal hluboko; všecka směšná nadutost a marnost s něho v tomto okamžiku spadla — nebyl ničím než truchlícím otcem, který plakal nejen nad svými zvrh­nutými potomky, ale nad úpadkem celého rodu. Když se opět vzpamatoval, vypínal se hrději než jindy. „Ale osud nechce, aby lehkomyslné ruce zbortily jejich stavbu, na níž předkové po století a my po celý život pracovali; zde stojí také ještě Schönberg“ (rada ukázal na Raimunda), „a ten je hoden jména svého. Slíbil mi, že vše napraví, seč síly jeho stačí, a já jeho slib přijal. Rdí se nad pohromou naší a chce nedůstojné chování Jitčino zapomenouti a jí ruky své podati co manžel, kdy to za dobré uznáme. Musí to býti brzo, velmi brzo; cítím cosi jako podivnou slabost . . . Děkujte se mu přec, paní synovkyně, jako já se mu děkuji, že chce dceři vaší čest její navrátiti!“ Gabriela se obrátila k Raimundovi; on si přejížděl právě čelo šátkem. Byl světlomodrý s bílým krajem . . . Gabriela porozuměla této němé hrozbě; ústa její zůstala sevřená, čelo neproniknutelné, ale oči její fosforní svit vysílající zvěstovaly mu cosi strašlivějšího než válku; zvě­stovaly mu nesmiřitelnou, neunavitelnou mstu na život a na smrt. Poznala jeho ruku v tomto krvavém pásmě. „Opakuji, že si přeji, aby byl tento sňatek co nejdříve odbýván; vímť, že se mnou souhlasíte, paní neti, že si také především přejete, abychom pomlouvače hanebné pokořili? Taká slavnost by ale dělala v Praze mnoho hluku, třeba bychom ji sebe více tajili; bylo by vůbec nejlépe, kdybychom šli lidem na nějaký čas s očí. Jsem tedy pro to, aby se svatba odbývala v nějakém odlehlém místě; myslím, že by se k tomu hodil nejlépe javornický dvůr. Naše přítomnost bude tam míti zároveň i úkol, zastrašiti drzou bouřlivou mysl tamějšího lidu.“ „Javornický dvůr!“ Gabrieliny rty se otevřely; vzdechnutí, jásající vzdechnutí jim uklouzlo. Před jejíma očima stála náhle postava v haleně, v širáku, upírající na Jitku pohled žhoucí. „Čiňte své přípravy, do týdne musí býti po všem! Všecky papíry ohlášek a dovolení se týkající zaopatřím já. Pohřeb nebudeme žádný slavit; nechť naloží církev se samobijcem dle práva a zásluhy ... nebudu jí překážeti. Rychle, Raimunde, čas ubíhá a nám zbývá mnoho práce; nastrč nevěstě své snubní prsten. . . žádné ceremonie . . .“ Bylo to ponejprv v jeho životě, co si rada ceremonie zapovídal. Pojezdných byli v největších rozpacích; za jedno jim mělo přibyti tak nenadále tolik vzácných hostí, a za druhé: jak je měli uvítati? Bylo by slušno bývalo, aby se svatebčané pozdravili ranami z hmoždířů, vlajícími prapory, vítěznými branami. Ale co by byl tomu řekl rada, který syna oplakával? A příznaky smuteční, které hodlali jemu ke cti na znamení účastenství vztýčit, by zas byly mladý pár poděsily: mohli si je pro budoucnost vykládati co zlé znamení. K tomu si byl vzal mušketýr, jejich pravá ruka, na několik neděl dovolenou, aby ve svém rodišti nějaké rodinné záležitosti uspořádal; zůstali tedy v tak důležitém případě úplně bez rady. Ustanovili se konečně po mnohých poradách, že uposlechnou paní Schönbergovou, která, oznámivši jim příchod svůj, si všecken hluk zapovídala, a všecky jejich přípravy obmezily se pouze na to, že upravili největší pohostinský pokoj v kapli, „jak ona tomu chtěla.“ Schönbergové přijeli pozdě večer, jako průvod duchů, v černých kočárech, s vranými koňmi, v černých oděvech, a za nimi služebnictvo v smuteční livreji. Sama pojezdná se jich zalekla, když na měkkém písku Jeden za druhým tak tiše do dvora vjeli, když z těch temných povozů ti bledí, mlčeliví lidé vylezli, žádajíce každý svůj pokoj, kde se uzavřeli, jako by se byli jeden druhého báli. Ale nejvíce se zalekla slečny, která je byla tak kvetoucí opustila; kdyby nebyla věděla, že to nemůže žádná jiná býti, nebyla by ji nikdy sama poznala. Jaké to měla vpadlé líce, jak velké hárající oči! A při tom kráčela s takovou obtíží po schodech, nepoznávajíc a neodpovídajíc jí ani, když ji oslovila. „Ta nebude dlouho dělat, na to chci krk svůj vsadit,“ pravila svému muži; „ta nepřečká rok.“ Ale nemohla jeho mínění vyčkati; poskočila rychle za Gabrielou, která ji zavolala do svého pokoje. „Nemám sice velké příčiny býti s vámi spokojena,“ pravila jí tato úsečně; „podávala jste mi o mé dceři špatný, prafalešný obraz; ale můžete svou chybu poněkud napraviti, posloužíte-li mně teď lépe. Jest žádoucno, abyste mi poslala potajmu toho člověka . . . zapomněla jsem jeho jméno, vím jen, že jste mne naň co na přemrštěnce upozornila.“ Každý tah pojezdné byl znamením otázky; co mu mohla milostpaní asi chtíti? Uhodla okamžitě, že myslila Vojtěcha. Ale byla příliš opatrná, než aby byla své nekonečné podivení a svou zvědavost v slova uvedla. Gabriela tušila, co se v ní asi děje. „Svobodný pán obdržel dopis, v němž se zmiňujete o vzdorech, které mezi vaším lidem panují; myslím, že on je svou záští proti pánům jejich původcem. Chci se ho mezi čtyřma očima na to vyptati, ho napomenouti a mu pohrozili, že se s ním s největší přísností nakládali bude, nezmění-li se tento odporný duch co nevidět,“ vysvětlovala naslouchající pojezdné. „Ráda bych vašnosti okamžitě vyhověla,“ odpověděla pojezdná, tímto výkladem úplně uspokojená; „ale on nespí ve dvoře.“ „Pošlete tedy okamžitě proň a uveďte ho opatrně ke mně, nechci, aby rada o tom zvěděl.“ Pojezdná vrtěla hlavou. „On nepůjde, až uslyší, kam a ku komu; třeba, bychom mu tajili proč. Jest po nějaký čas ještě podivnější než kdy jindy.“ „Nevyzrazujte mn tedy, že chci já s ním mluviti; přilákejte ho něčím jiným. Vzkažte mu na příklad, že slečna, stará známá jeho, přijela a že si přeje s ním rozhovor, třeba stran zejtřejší slavnosti.“ „Pochybuji velmi, že se i tu dostaví; nepřál, s dovolením vaším, příliš slečně dceři.“ „Byla bych se klamala?“ tázala se Gabriela sama sebe; „ne, on to byl přece, kterého jsem před málo nedělmi za sochou pod našimi okny zmizeti viděla, jemuž k vůli Jitka omdlela; nemůže to ani jinak býti, vše se shoduje. Pojezdná jest obmezená osoba, která nikdy nic neuhodne.“ „Vždyť to můžeme zkusiti,“ pravila nahlas; „posel ale ať vezme nohy na ramena a nejde mu s krku, až se s ním na cestu vypraví. Zejtra jest svatba: chci míti jasnou hlavu; byla bych ráda, aby se tato nemilá záležitost mírně vyjednala.“ Za hodinu vrátil se upachtěný posel, a pojezdná přinesla své velitelce lístek na hrubém papíru, místo pečetního vosku pryskyřicí zalepený; odeslal prý to slečince, která proň vzkázala. Zvědavě rozevřela lístek; obnášel jediné slovo: „Setrvej!“ Gabriela nepochopila, nač se toto slovo vztahuje; ale naplnilo ji přece radostí. Vysvítalo z něho jasné, že mezi nimi blízký poměr; tykali si. „Když je ten panáček tak hrdý,“ pravila po krátkém přemítání, „nezbývá mi, než abych ho sama vyhledala. Noc je krásná, jsem beztoho příliš rozčilena, než abych usnouti mohla; dejte mi spolehlivého, mlčelivého člověka s sebou, aby mi cestu ukázal: navštívím ho sama.“ „Jaké to předsevzetí, milosti!“ žasla pojezdná; „jen považte, že se chcete teď, kde je půlnoc blízka, do lesa pustiti — kdyby vás tak nějaká nehoda potkala, nikdy bych si to neodpustila, že jsem vám nebránila.“ „Nebojím se ani lesa ani noci ani čehokoli na světě,“ odvětila Gabriela s pohrdlivým úsměvem; „žádám vás, abyste bez odkladu přání mé vyplnila, je-li vám na spokojenosti mé vůbec záleženo.“ Pojezdné nezbývalo než uposlechnouti. Za několik minut zaklepal šafář na dvéře milostivé paní, nabízeje se jí za průvodčího. Vojtěch seděl při sporém svém kahanci, klaně se nad knihou, v které nečetl; tu se objevila na nízkém prahu jeho chýšky velitelská postava paní Schönbergové. Vojtěch překvapeně vyjel a skryl rychle mezi listy obraz, v jehožto pohled byl pohroužen, než vešla. Ona mu kázala posuňkem, aby zůstal sedět, a přišoupla si k němu hrubou stolici, měříc ho pronikavým pohledem. On ji jej vrátil s touže chladnou pýchou, která ji byla již jednou na něm tak zamrzela. Teď teprv ji byl poznal. „Ty miluješ dceru mou,“ pravila z nenadání, aby ho zarazila. On neodpověděl aniž zraku svého před ní sklopil. „Dobře, že se nesnažíš zapírati; nebylo by ti to bez toho nic platno. Vím, že tys to, který Jitku proti rodině pobuřuje!“ „V čem se protivuje vůli vaší?“ tázal se bádavě. „Na oko v ničem; ale vím, že snuje potajmu plány nám protivné.“ „Činíte jí křivdu; chování její jest upřímné, a ona v něm setrvá.“ „Ach tedy jste se usnesli, že se dle vůle naší provdá, a ty že zůstaneš potajmu jejím milencem!“ Blesk nesmírného opovržení zažehl tvář Gabrielinu. „Nebyl jsem nikdy milencem tvé dcery, matko nestoudná!“ „Kdyby mně nešlo blaho Jitčino nade všecko, odpověděla bych ti, jak zasluhuješ,“ rozpálila se zpupná paní; „ale musím se ozbrojili trpělivostí s tebou; kde jsi se měl přiučiti jemnému mravu?! Věz, že má dcera mi vše svěřila . . .“ Vojtěchův pohled zůstal chladný. „Že mne zapřísahala, abych štěstí jejímu žádných překážek více nekladla — a já, já jsem ve své slabosti mateřské ku všemu svolila.“ Ani jediný tah se nezměnil v jeho tváři. „Před chvilkou jsi se mlčky přiznal, že ji miluješ; a teď neplesáš, když ti ukazuji možnost, že cíle svého dojiti můžeš? Nevěříš mi, nebo jsi hercem tak obratným, že své city krýti dovedeš, aniž se vlnění jejich na povrchu jeví?“ Jeho jedinou odpovědí zůstalo povržlivé se pousmání. „Hle,“ pravila, položivši před ním velkou tobolku; zde pět, deset, dvacet tisíc, tot jmění, jímž si můžete v ci­zině budoucnost pojistili — prchněte.“ On třásl záporně hlavou. „Jest ti to málo, co ti podávám? Tedy zdvojnásobním sumu.“ „Leká se již had soběctví, kterého ve svých palácích krmíte tukem chudiny, leká se světlušky, již vztýčila její čistá ruka, že se jí za každou cenu zbaviti chcete?“ Vojtěchovo vzezření bylo tak blouznivé, když tato slova pronesl, a zvuk jeho hlasu tak podivný, že se ho Schönbergová zalekla. „On je blázen,“ zašeptala. „Jdu,“ pravila konečně, vidouc, že se hrouží Vojtěch v dumání, jako by jí v jeho malé světničce více nebylo; „ještě dnes se dozví dcera má, že jsi jí pohrdl, že chladně patříš na sňatek její s jiným.“ „Ona ti neuvěří! Tak jako mně jediný posuněk její více platí než doklady celých zástupů: tak ona si váží slova mého.“ „Hle, jak horoucí jest vaše láska!“ zvolala Gabriela, novou nadějí jata. „Ne, Vojtěchu, neodcházím s posledním tvým slovem; ty mne nenávidíš co paní svou, ty mně vzdoruješ, a pýcha a tvrdošíjnost mluví teď z tebe. Ale ty se rozmyslíš a až mne tu více nebude, nahlídneš zpozdilost, tvrdost svou. Budu tě očekávat, zejtra večer mají se slavit oddavky Jitčiny; jen čtvrt hodinky před nimi mi oznam, že nahlížíš dnešní chybu svou a že si přeješ, ji napraviti, a já najdu ještě prostředků, aby Jitka nenáviděnému svazku uklouzla a s tebou štastně uprchla.“ „Jsem jista, že má cesta marná nebyla,“ pravila si, plížíc se vlhkým jahodím a kapradím nazpět ku dvoru: „on se rozpomene a bude mne ještě rád o pomoc žádat. Raimunde, ty se mi posmíváš, že mi vítězství uklouzlo; ale směješ se tuze záhy: msta je také sladká, a tu držím pevně.“ Gabriela se dostala nepozorovaně do svého pokoje, kde ji pojezdná napjatě očekávala. „Jest to nesmírný zarytec,“ pravila jí; „ale doufám, že jsem ho obrátila na jinou viru, vyhrožujíc mu následky, které by mělo další dráždění lidu proň v zápětí. Přijde zejtra, aby se mi dopodrobna zpovídal; prosím: pusťte ho ke mně, ať si toho nikdo nepovšimne; byla bych velmi kárána od rodiny své za tento nevčasný soucit.“ Pojezdná se velmi divila, že se Vojtěch přiznával k věci, které byl tak nevinen jako nemluvně. Vzpoura lidu javornického, o níž byl muž její radovi tak důtklivě psal, strašila jen v jeho hlavě; byl starému pořádku příliš uvyklý a utekl se k výmluvě, aby jej zavésti mohl. Slíbila opatrnost a mlčení, ale nadarmo se druhé ráno ohlížela po dvoře, na němž se vše svátečně uklízelo k večerní slavnosti; neviděla Vojtěcha od lesa přicházeli, a nadarmo slídila Gabriela ze svého okna po pěšince, po níž se byla v noci tak neohroženě ubírala. Vojtěcha ne­bylo na ní spatřiti. Rada se dal v tento den velmi pečlivě ustrojiti; nic v jeho zevnějšku nemělo vyzraditi, že ještě na syna vzpomíná. Byl odložil i smutek, který za starou Schönbergovou nosil, aby se myslit nemohlo, že jej nosí za Emanuela. Samovrah, tato skvrna na novém lesklém erbu pánů z Schönbergu, který byl příčinou, že se měl za tím, jenž ho vydobyl, již zlomený v kryptu hoditi co za prvním a posledním tohoto jména a stavu, nebyl pro něho nikdy žil. Chtěl jeho památku ze srdce vyrvati a mrzel se na tu palčivou ránu, kterou mu tam zanechávala, co na slabost nešťastnou. Aby těmto citům ušel, prohlížel přípravy k svatebním ceremoniím; vzbudily v něm novou řadu trapných dojmů. Jak docela jinak byl si tento den představoval! Celá Praha měla býti na nohou, a hluk této slavnosti se měl rozléhati až do nejvzdálenějších končin země. Měla vše převýšití, co toto město kdy velkolepého spatřilo, a teď se odbývala v pusté krajině, v odlehlém dvorci, v nejužším kruhu rodinném: ani ne v kostele zasvěceném, snad v té samé době, kdy se ten, kdo měl v ní hráti první roli, za hřbitovní zdí zahrabával do jámy, kterou jen Otiliiny slzy vykropily. Jen ona mu zůstala věrná; ona bděla sama u mrtvoly, od níž každý v pověrčivém strachu prchal; ona ji umyla, věnčíc ji květinami, a píseň pohřební, kterou mu zpívala, zněla: „Raději tě vidím v hrobě, miláčku, než v náručí jiné; sladší mi bude život ve zdech klášterních, než kdybych věděla, že se jiná kochá v lásce tvé. — Nemohl-li jsi býti mým, náležiž smrti.“ Rada se počal sám na sebe hněvati, že se pořád tak nedůstojnými myšlenkami obírá, a obrátil se k jizbě, kde se rodina pomalu shromažďovala. Gabriela přecházela v zimničném nepokoji od jednoho konce k druhému; Vojtěch k ní nepřicházel, a přece byl nej vyšší čas . . . Raimund stál s vítěznou tváří vedle své nevěsty, která se ověnčená, v bílém rouše podobala oběti, poslední okamžik svůj očekávající. Umírala, hledíc na klekátko, kde přísahu pro život i věčnost vížíci složiti měla, umírala pohledy tohoto muže, kterého byl otec za nástupce Emanuelova určil, jemuž prý měla býti vděčná, že porouchanou její čest velkomyslně napraviti hodlal; zvěstovaly jí cosi strašlivého . . . náruživost . . . „Než se důstojné kněžstvo, které teď právě do dvora vjíždí, připraví,“ pravil rada Raimundovi, „bylo by záhodno, abys přijal blahopřání svých budoucích poddaných a několik vážných slov k nim promluvil, by věděli, že ty nehodláš různice a vzdory trpěti. — Rychtáři z vůkolních osad se dole ve dvoře s váženými sousedy shromáždili, odbuď je krátce a jádrně. A ty, Jitko, vyprovoď ženicha svého a vryj si slova jeho v mysl, abys dle nich se spravovati mohla.“ Sloužící se nevěstě rychle přiblížil, aby na její obnaženou šíj a ramena stkvostný šál položil; tohoto okamžiku použila Gabriela a přistoupila k ženichovi. „Hle,“ pravila, ukazujíc dolů do dvora, kde se byla dvorská čeleď, písaři vedená, v řadu postavila, na Vojtěcha mezi ní stojícího; „ten tam se věnčil květy lásky tvé nevěsty; on to byl, který ji tak zázračně proměnil, že jsme ji po jejím návratu nepoznali; nezapomeň se mu děkovati za službu tuto tak, jako že ti ji tak klidně přenechává, že ti jí dopřává . . .“ Byla dobře namířila; Raimund, jenž si byl tolikráte věrností a ctností ženskou hrál, cítil, jak se mu všecka krev vztekem k mozku hrne při myšlence, že se měl spojiti s dívkou, která jiného před ním milovala . . . snad doposud miluje . . . A kdo byl tento jeho sok? . . . Sprostý čeledín. Svedl ji dolů v průvodu mužských příbuzných, kteří měli býti svědky nastávajícího výstupu, a zpytoval, třesa se na všech údech, každé trhnutí jejího obličeje. Zdálo se mu nemožno, aby se v této dívce, která ho byla nevinností a bezúhoností tak hluboce dojala, faleš a nízkost skrývala. Ale nemohla nezkušeností, lehkomyslností pochybiti? Vždyť sám nejlépe věděl, jak neodvislé byly její náhledy o povinnosti, slušnosti . . . byla bez dohledu, měla na osamělém dvorci dlouhou chvíli; proč by si nebyla zamilovala čeledína, který, jak viděl, vynikal ztepilosti postavy a tváře! Gabriela byla úkladná, hanebná; ale snad by nebyla vlastní, jediné dítě své lživé vinila?“ Raimund neslyšel ani slovo řeči, kterou k němu nejstarší rychtář s obnaženou hlavou ve vší poníženosti měl; nespouštěl s ní oka: ale co to? Její tvář najednou zahořela, a její mroucí pohled hledal, ano hledal úzkostlivě a vyčítavě toho, kterého mu byla matka její co milence ukázala! Raimund se neznal; všecky vášně vněm zavířily; teď teprv si byl vědom, že tu dívku, již před rodinou pošpinil, aby nejen jmění jejího, ale i jí dosáhl, miloval jako ještě žádnou ženu. Hledal po svém boku zbraň — byl ji nahoře zapomněl; ale hle, tu zočil cosi lepšího než zbraň smrtící: cosi, co nevraždilo dotknutím svým tělo, ale na věky čest toho, kterého zasáhlo. O zeď opodál byl opřen zapomenutý bič. „Dobře, dobře, lidičky,“ pravil se strašlivou chladnokrevností; „vy si dáváte mnoho práce dokázati mi co novému pánu, jak mne ctíti a poslouchati hodláte. Věřím vám, ale cítím se povinen vám na vzájem ukázati, jak s vámi zacházeti budu, nesplníte-li své sliby.“ A Raimund napřáhl bič a švihl nejdříve rychtáře, pak druhého, třetího, dotíraje pořád se vzrůstající vzteklostí polekaným lidem až k Vojtěchovi; právě pozdvihl ruku k nové nemilosrdné ráně, která měla tvář jeho krvavým pruhem znamenati: tu zaznělo křiknutí, a Jitka se vrhla Vojtěchovi na prsa. „Toho nezasáhneš, surovče!“ volala, tvoříc mu tělem svým štít, „leda se mnou zároveň!“ Vojtěch ji jednou rukou pevně k sobě přitisknul, jako by ji na věky pustit nechtěl, druhou vytrhl Raimundovi rychlostí blesku bič, očekávaje se sršícím zrakem, kdo by se mu přiblížiti troufal. „Ona je má!“ volal; „nikdo mi ji více nevyrve!“ Raimund uskočil mimovolně, skřípaje zuby. Ale již se byli okolostojící zpamatovali; písaři sami, aby se pánům zalichotili, chopili se Vojtěcha se zadu, vytrhli mu zbraň, dívka byla po strašlivém boji od něho odtržena a rodině odevzdána. Jemu se svázaly ruce na hřbetě jako zločinci, a byl do šatlavy uvržen. Jizba, ježto se státi měla jevištěm tak povznášející rodinné slavnosti, zachvěla se hněvem a vztekem Schönbergovců. Bouřlivě obstupovali dívku, která byla teď veřejně čest jejich i svou zprznila, přiznávajíc se způsobem tak neslýchaným k své nízké lásce k sprostému čeledínovi. S Jitky ale jako by byla náhle všecka tíseň spadla; Vojtěch ji byl ve svém náručí podržel, cítila neomylným pudem lásky, že ji teď považuje za svou, že se vzdal svých záměrů, aby v srdcích své rodiny cit pro právo probudila; že nahlédl konečně, že by zde byla každá oběť marná. Pyšně pozdvihovala svého zraku, když jí zlostí pěnícími se ústy krutou pokutou vyhrožovali, že se opovážila milovati sprosťáka a před světem to ukázati; ale smutně klopila zrak, když jí vyčítali, že se rouhá otcově vůli, opovrhujíc rukou ženicha jím samým jí ustanoveného. Gabriela nebyla ponejprv dnes paní svých citů; nemohla utajiti svou radost nad podařením své lsti a s úškleb­kem patřila na soptícího radu, na zaraženého setníka, na zuřícího Raimunda, na to celé ohromené, uražené, nanejvýš popuzené příbuzenstvo.                                                                                                              Plnou duší naslouchala jejich plánům, jejich výhružkám, jejich nadění se: co teď, po takové ostudě, počíti? „A kde jste vy, paní synovkyně?“ křikl na ni rada, pozoruje teď teprv, že stojí co divačka nečinná opodál, místo co měla spolupůsobili v této rodinné tragedii, jak to povinností její bylo; „proč vy právě se s námi nepojíte, abyste dceru zatratila? Ustupujete snad proto zahanbeno z našeho středu, že příliš pozdě nahlížíte, mnoholi jste svou nerozumnou shovívavostí zhřešila?“ „Tak jest, pane ujče,“ odvětila s trpkým posměchem; „znám se k chybě své. Myslila jsem, že Schönberg nikdy své důstojnosti nezadá, tím méně Schönbergová.“ Opakujíc nevědomky tím samým tonem tutéž větu, jíž chtěla radu tehdáž bodnouti, když dohromady Bedřichův kšaft falšovali, vrhla na dceru též temný, záštiplný pohled, jako tenkráte. Nenadála se účinku. Tato slova, tento pohled, ten šerý pokoj, ty vášnivé hlasy, ty hrozebné tváře a posuňky; to vše byla již Jitka, která se v zimničném rozčilení chvěti počala, jednou viděla, jednou slyšela. Zatemnělý obraz oživoval v její mysli, roprchané, napolo zapomenuté dojmy se slily náhle v jedno a protrhly mlhu na nich spočívající. Dívka křikla, jako by bylo sto mečů její prsa protknulo, a všickni se zalekli jejího vyjeveného pohledu. „Již vím, co to mezi mnou a vámi strmělo jako strašidlo krvavé,“ volala, že se to po celém pokoji rozléhalo; „byl to hřích, k nebi volající hřích! Vy jste podvedli svět, vy jste učinili z mého umírajícího otce lháře; vy jste chtěli, abych ho v hrobě proklínala. Poběhlice do kláštera, falšíři do káznice! volali jste, než jste se na tom sjednotili, ošiditi mne o blaho života mého . . . odříkám se vás, neznám vás, plémě zpupné, podvodné! . . .“ Jitka umlkla náhle; někdo se na ni uvrhl a přitiskl jí všemi silami ústa svá na její rty. „Má dcera, nešťastná dcera má zšílela!“ pokřikovala Gabriela zděšeně, držíc Jitku tak pevně v náručí, že sebou ani pohnouti nemohla; „vy jste ji přísností svou o rozum připravili: i já se vás odříkám, vy plémě kruté! — Kde jest kdo, abyste nešťastné matce pomohli odvésti dítě churavé, které zavraždili zamýšlejí!“ „Pryč tedy s ní!“ zvolal rada, který ji okamžitě pochopil; „avšak lékař dosvědčí, mluví-li z ní, jak vy chcete, pomatená mysl nebo zlomyslnost nejčernější! Pryč, okamžitě pryč, aby nás pohled této nezdárnice déle neurážel, a její jedovatá slova hrůzou nad její pokažeností naplňovala! Zejtra se ukáže, které bude bydliště hanebnice, zdali klášter . . . nebo blázinec. Pojezdná, pomozte ji odvésti a zamkněte ji do nějakého dobře opatřeného pokojíka a při­neste mi klíč! Jestliže někoho k ní pustíte, vyženu vás okamžitě ze služby — a vy, paní synovkyně, vrátíte se okamžitě mezi nás; nahlídnete sama, že jste zde potřebná, abychom se mohli usnésti o budoucnosti.“ Ale nebylo nikoho zapotřebí, aby byl Jitku násilně odvedl; nahlédla, že byla vyzradil tajemství, což mohlo mít pro rodinu, jíž více za svou znáti nechtěla, nej důležitější následky, a svědomí jí činilo výčitky, že byla pobouřeným citům povolila. V pokoji bylo dosti cizích svědků, kteří se mohli jejích slov uchopiti a jich co zbraně použiti; podezřivě počali kněží pohlíželi na Schönbergy a Gabrielina bolest a zoufalost nad blábolící dcerou nezdála se v nich buditi mnoho soucitu; ani radova slova nenalezla podílného ohlasu. Mínění až doposud dívku vinící obracelo se znenáhla proti rodině. „Svatá panno,“ šeptala chvějící se pojezdná, „kdo by byl myslil, že se takové svatby dočkáme!“ Gabrielin přísný pohled jí velel mlčení. „Již jste o rozkazu svobodného pána přemýšlela?“ tázala se jí pánovitě; „již víte, kam povedeme slečnu?“ „Myslím, že by se k tomuto úkolu hodil nejlépe pokojík ve věži: okna jdou na pavlač a mohou se z venku okenicemi zavřití. Kdo neví, jak jimi zacházeti, nemůže se ani z pokoje ani do pokoje dostati, ale . . .“ „Na tom je hlavně záleženo: bojím se, aby se u dcery záchvat křečovitý, kterému jste ji před málo okamžiky podlehnouti viděla, neopakoval a ona k úrazu nepřišla, chtějíc svým předrážděným citům uprchnouti. Ukažte mi cestu k němu; jakou má ale vadu?“ „Léta v něm nikdo nebydlel; zdi jsou rozpukané, pavlač na spadnutí, všecko ve věži vetché.“ „Nehledám pro dceru pohodlí,“ odvětila, držíc pořád Jitčiny ruce ve svých jako v kleštích; ale nebohá Jitka, stoupajíc s ní po praskajících schůdkách do svého vězení, nepomyslila na útěk. Beze slov a odporu dala se ve věži zavříti a naslouchala mechanicky, jak se okenice jedna za druhou zabedňovaly, jak se ještě jednou na zámku zkoušelo, dobře-li zapadl, jak matka její s pojezdnou šeptají, dlouho šeptají, než opět schody pod jejich kroky zapraskaly. Byla jako omámená na nějaké staré sedadlo klesla, náhle obklopující: byly ji zanechaly beze světla. Těmito dveřmi tedy, jichž vrzání ještě v sluchu jejím doznívalo, byl se svět před ní zamkl; až se otevřou, uvidí před nimi jen zející dva hroby! „Jak to řekl strýc? blázinec anebo klášter? Hle, Vojtěchu,“ zalkala, „a tys již viděl, jak se světla spravedlivých rozsvětlují a jak svíce bezbožných hasnou; již jsi mne pozdravil co první zas dceru národa svého, v jehožto vzkříšení jsi věřil, že jsem se chtěla jemu k vůli všeho, i tebe odříci, milenče duše mé! Chtěls, aby mé zlato tisíce osvítilo, tisíce pout přelomilo — na hlavu jsem šlápnouti měla hadu cizoty a potříti ho v jeho pelechu: avšak hle: on potřel nás, zmařena setba lásky naší . . .“ A Jitčina hlava klesla na zed plísní pokrytou, a ona zaštkala, jako by se jí byla chtěla prsa rozskočiti. „Proč, ach proč jsi mne nenechal tenkrát prchnouti do samoty pohorské? Byla bych navlažovala žíznících a zmocňovala kolena zemdlených, jak tys to činil. Proč jsi mně nepopřál hrobu mezi lidem mým? Kdybys mně byl dovolil rozsívali mezi ním símě pravdy: v jak bujné bylo by vzrostlo osení! Od chýšky k chýšce byla bych putovala bosa v rouše režném jako někdy učedníci páně, a kroniku českou bych byla před sebou nesla jako oni evangelium, a byla bych nadšeně kázala lásku k vlasti; každé slovo by se bylo ujalo v kypré půdě zbožné jeho mysli: národ můj by byl vzpomněl, čím byl a čím jest, chuť k velkým činům by se byla opět v něm vzbudila. Že jsi nepovážil, blouznivče drahý, že pravda neklíčila nikdy v palácích a že neměla nikdy stánků svých v srdcích boháčů? V pošetilém boji zmařili jsme síly a zbraně ... já to tušila, viděla, jak to půjde, a povolila jsem ti přece v slepé lásce, abys mne miloval co hrdinku, vykonám-li vůli tvou . . .“ A Jitka si trhala šat, rvala si vlasy nad ztraceným životem svým, nad záhubou milencovou, kterého viděla umírati pod ranami pochopů co buřiče! „Bože, ty bože věčný!“ volala, vrhajíc se na podlahu, a její čelo dotklo se země; „ty, který čítáš v srdci a v útrobách lidských: nezasluhuji trestu tak krutého; ale uvrhni mne mezi šílence, sešli na mne všecka muka pekla, odvrať ode mne veškerou zář milosti své, chci zahynouti v zoufalosti; však jedinou prosbu mou uslyš: potěš Vojtěcha ... jemu k vůli ustrň se nad národem mým a popřej mu útěchy, že nemiloval poslední, nýbrž první zas Češku; vzbuď v něm naději, že oslavovali bude vlast naši po něm dlouhá ještě řada dcer hodnějších svého jména, ctností obětivějších než já jsem mohla býti, šťastnějších . . ano, sťastnějších . . .“ Ještě líbalo Jitčino čelo prach a slzy její umývaly zemi: tu zarachotil znovu klíč ve dveřích. Ale tenkráte ne hlučně jako prvé, nýbrž volně a opatrně. Jitka se vzpřímila; byla to Gabriela, která opět vcházela. Byla patrně u velkém rozčilení a nepokoji; její oči zabíhaly pořád ke dveřím a její sluch se napínal ke schodům, jako by se byla obávala, že ji někdo následuje. Položila na stůl balík, krerý byla opatrně pod svým oděvem skrývala; přiblíživši se Jitce, tázala se jí přidušeným hlasem: „Chceš s Vojtěchem prchnouti?“ Jitka sebou trhla, ale neodpovídala; myslila, že se za jejími slovy bud nový úklad aneb posměch skrývá. „Odhodlej se rychle; teď vyjednávají strýcové, kam tě zejtra zavezou. — Raimund za tebe oroduje; chce ti vše prominouti, chce tě přece za choť pojati.“ Jitka vyskočila, ale znovu uvázla její noha nedůvěřivé. „Ach ty mně nevěříš? Snad to pak učiníš, až ti povím, že této služby zdarma nepožaduji?" Jitka k ní vskutku blíže přistoupila. „Hle, zde tento arch mi podepíšeš: svěřuješ mi tím vládu nad svým jměním až do svého návratu, kterého se bohdá nedočkám; za to tě nechám uklouznouti s tvým milánkem. Pojezdný ví o tomto tajemství, čeká jen na znamení ode mne, aby Vojtěcha ze šatlavy pustil.“ „Ukažte mi nejdříve Vojtěcha svobodného, pak učiním vše, čeho si žádati bude . . .“ „Hle, jak jsi náhle zchytrala! Pojď a následuj mne, ale opatrně!“ Jitka vystoupila za ní na pavlán, který se pod jejími kroky velmi povážlivě houpal; Gabriela zavála šátkem — v zahrádce zakmitly se za chvilka dvě postavy: jedna byl pojezdný, druhá Jitka vztáhla k ní ruce. Jedním skokem byla nazpět v pokoji, chopila se péra, které byla Gabriela přinesla, a trhnutím byla listina odříkací podepsána. Gabriela otevřela zatím balík a vytáhla z něho jeden z úzkých žebříků z provazů upletených, které vídala Jitka viseti dole v průjezdě domu mezi hasicími košíky, aby byly při požáru hned při ruce. „Nesmíš po schodech,“ pravila, upevňujíc ho za zetlelé zábradlí; „mohla bysi se snadno s někým setkati; pojezdný mne ubezpečoval, žes obratná a zmužilá, že se povětrné cesty děsiti nebudeš.“ Jitka se přehoupla místo vší odpovědi jako pták přes zábradlí a pevně stavěla své malé nožky mezí úzké stupně; v několika okamžicích sjela a skočila tak prudce na zemi do náruče Vojtěchovy, že staré zábradlí prohýbajíc se zapraskalo. Gabriela ji sledovala s horoucí napjatostí; viděla, jak náruživě ji celuje mladík, slyšela, jak je pojezdný nabádá k pospěchu, jak se obracejí k dvířkám zahradním, jak jimi vyklouzli co stíny, jak konečně v širém poli zmizeli... ještě jednou zavlálo Jitčino bílé svatební roucho noční mlhou. Gabriela si vzdychla z hluboká. „Tak tedy přece jednou u cíle a pomstěna!“ pravila si, obracejíc se k odchodu; ale ucouvla s němou hrůzou. Raimund stál před ní. „Ano, jsi u cíle a pomstěna, ale já ještě ne,“ pravil hrobovým hlasem, měře ji se založenýma rukama. Gabriela se počala chvěti jako v poslední své hodince; ohlížela se, kudy uklouznouti, ale on s ní nespustil očí. Kam se obrátila, tam se setkala s jeho neuprositelným pohledem. „Milost, Raimunde!“ zašeptala; nechala jsem Jitku prchnouti ze ... žárlivosti, proto že toužím sama po tvé lásce!“ „Neposkvrňuj se novou lží, máš jich bez toho dost na svědomí: tvůj celý život nebyl nic jiného než jediný podvod.“ „Nelhu, vždyť ti nabízím ruku a jmění své, vezmi vše, oboje jest tvé!“ „Tvé hříšné ruky bych se měl dotknouti, kde její čistá pravice již co majetek můj v rukou mých spočívala?“ zařval Raimund, blíže se jí pořád hrozebněji; „víš-li pak, že ji miluji, jako tebe, vyvrheli pekla, nenávidím! že jsem, abych jí dosáhl, Emanuela do hrobu, a sestru do kláštera veštval? Jsou pomstěni, ale já ještě ne— ty musíš umříti . . .“ Ona zoufale vykřikla, ustupujíc až k samému zábradlí, jehož všemi silami se zachytila, když se na ni vrhl; — tu povolila půda pod jejich nohama, strašlivý praskot se ozval — zábradlí povolilo — propast je pohltila oba. . . . Bylo to 15. června 1848. Teplá letní noc objímala všemi půvaby svými Prahu, plynoucí v stříbrném moři paprsků měsíčných. Střelba děl, zvonění na poplach, praskotání kartáčů bylo na okamžik přestalo, a po Staroměstském náměstí rozléhalo se jen vážně: „Hej Slované!“ zpívaném houfem lidu a studentů, majících stráž u barikád. Opodál rozbourané strážnice, na stupních u sochy svaté panny seděli dva mladíci jasně osvětleni září nočního slunce. Jeden silného vzrůstu, vážného pohledu, zralejší co do věku, druhý světlokadeřavý, útlé, ohebné, skoro dívčí postavy, co do stáří ještě děcko. Oba byli v malebném kroji slovanském. Starší maje čelo obvázané, ohledával mlčky sice, ale patrně velmi starostlivě ránu na rameně mladšího. Přiložil na ni mast a přehodiv přes stupně svůj šňůrami ozdobený kabát, vybízel bratra, aby si na něm odpočinul, dokud nepřijde naň řada hlídky. „Nenuť mne k odpočinku, Vojtěchu!“ odpověděl mu na jeho pečlivé vyznání mladší; „kdo by mohl tak krásnou noc, plnou vážných, velkých dojmů propsati! Patr raději se mnou na tu řadu pyšných domů před námi a hádej se mnou, který byl asi Schönbergovský dům, jehožto každý kámen matka naše slzami svými skropila?“ „Těžko to vyzkoumati,“ odvětil druhý; „ujec rada nepřečkal dlouho matčin útěk a tragickou smrt nešťastné babičky; po jeho smrti byl dům prodán, rozkouskován, změněn. Není více Schönbergovského domu ani Schönbergovců; nová doba pohltila starý věk, světlo tmu.“ „Naše matka asi na nás vzpomíná!“ pravil mladší s vlhkým pohledem; „mezi deštěm kulek vidím ji ustavičně před sebou stojící vedle otce na zápraží naší pohorské chaloupky, hledící do modravé dálky ku Praze, kam byla dva nejmladší, nejmilejší syny své vyslala, aby bojovali za myšlenku, které byla celý život svůj věnovala, za rovnoprávnost lidskou!“ „Ano, nejen s láskou, Emanueli, ale i s hrdostí musíme k ní pohlížeti,“ zvolal Vojtěch: „ona probudila za málo let celou naši krajinu, duch národní vane u nás v každé chýšce, a celý houf mladíků s námi stejně smýšlejících přitáhl za námi do Prahy na studie a jest ozdobou našich škol. Již nezahyne národ náš, i kdyby byl znovu jat a ujařměn; sta a sta jsou hotovi navlažiti kořeny jeho krví svou, aby mohl mohutně vyrůstat! a klenby nebes se dotknouti.“ „Zdali pak se ještě pamatuješ na její slova, když se náš malý studentský pluk s ní po prázdninách loučil, prose ji o požehnání?“ tázal se Emanuel rozháraného bratra. „Pamatuji,“ odvětil tento; „ale opakuj mi je, aby se mi hluboko v srdce vyryla co druhé vyznání víry.“ „Vy mladí synové našeho vzkříšeného národa,“ opakoval Emanuel se zrakem k nebi podzviženým a velebným hlasem matčina slova, „kteří jste právem tak hrdí na jeho duševní vývoj, na jeho vzrůstající vzdělanost i sílu a s pýchou Čechy se zvete, nezapomínejte nikdy, že to byli ti mužové v hrubých halenách, s tvářemi osmahlými zlobou povětří, jižto po dvě a půl století věrně a obětivě poklad našeho posvátného jazyka střežili, národnost naši zachovávali; a nejsvětější vaší úlohou budiž, abyste odměňujíce se jim, ducha svého teď k tomu používali, byste je vyprostili z jařma nevědomosti a pověrčivosti a jejich děti ke svým dětem povznésti na výsluní blahobytu a osvěty!“