Kdož z nás, kterýmž byl dobrotivý osud popřál vzácného štěstí, že seděli jsme jen jednou v životě svém v osudné poslední škamně — na místě hanby, nepřipomene sobě aspoň někdy v osamělé chvíli zvláštní pocit trpkosti a lítosti, jenž se nás byl zmocnil, když jsme poprvé zasedli v středu spolužáků nejnedbalejších, nejnezbednějších a nejrozpustilejších, v středu vyvrhelů společnosti školní?... Je tomu sice už více nežli čtvrt století; ale pamatuju se na případ ten, jako by se byl přihodil včera. Byltě jsem se před školou serval s jakýmsi drzým klučíkem z jakési vážené prý rodiny, a kdosi na mne panu učiteli žaloval. Když pak jsem vstoupil do školní světnice, a pan učitel mne shlédl, svraštil hněvivě čelo a ukázav pravou rukou velitelsky na poslední místo, pravil přísně, jakoby byl pronášel ortel smrti: „Tam — do poslední škamny si sedneš — do prostřed!“ Nevím sice, jak jsem se v okamžiku tom na pana učitele podíval; ale pamatuju se zcela dobře, že oči všech žáků i žaček byly na mne upřeny, že jsem se začervenal a že se mne zmocnil pocit nevýslovné lítosti. Tenkráte arci jsem ještě neměl ani ponětí o tak zvaných právech státního občana rakouského, kterému trestní řád zaručuje, že nesmí býti nikdy trestán, dokud nebyl řádným soudem souzen a odsouzen, a dokud rozsudek nevešel v moc práva. Ba tenkráte neměl jsem ani ponětí o tom, že trestní řád sice takto zřejmě v theorii předpisuje, ale v praxi že děje se zcela jinak — a podlé dalších paragrafů téhož zákonníku snad i díti se musí; neboť ve vyšetřovací vazbě může se každý, byť i nejnevinnější a nejspravedlivější z nás, octnouti každým okamžikem... Stalo se mi podobně. Odkázání do poslední škamny nemohu nyní pokládati za trest, nýbrž, abych tak řekl, za pouhou vyšetřovací vazbu, tudíž za cosi, co sice trestem v úřadním slova smyslu není, ale co ve skutečnosti přece ani za mák od pravého trestu se neliší. Možná také, že jsem tenkráte nebyl ještě za státního občana pokládán, že stál jsem tudíž mimo zákon, proto mohlo mnou býti nakládáno zcela libovolně. Nemohl jsem tudíž ani protestovati a musil se oddati osudu rovněž tak jako každý z nás, s kým bylo i v pozdějším věku, když už byl za státního občana pokládán, ve společnosti lidské libovolně nakládáno. Tenkráte pokládal jsem opatření páně učitelovo za trest nezasloužený — trpkost byla tudíž prvním pocitem, jenž se přihlásil ku svému právu. Ale nemoha se vzpírati silnějšímu a mocnějšímu, musil jsem sklonití dětsky hrdou šíji a — uposlechnouti. Krokem nejistým ubíral jsem se uličkou, kterou tvořily po obou stranách rozestavené škamny. Bylo mi v duši, jako bych šel pračaty. Všickni spolužáci i spolužačky obrátili zraky své za mnou a sledovali chvíli osudnou moji promenádu, až jsem usedl, kam jsem po učitelově rozkazu zasednouti musil. Zasedl jsem na místě hanby se sklopenýma očima, a když pak jsem poprvé zase nesměle oči pozvedl, spatřil jsem pana učitele, kterak stoje zcela lhostejně před tabulí, opravuje pera tak klidně a spokojeně, jako by byl před chvílí mávnutím ruky odehnal jen mušku, která jej byla svou dotíravostí znepokojovala. Nyní by mne taková lhostejnost soudcova v pravém slova smyslu rozjitřila. Ale tenkráte jsem byl rád, že učitel na mne nebo lépe řečeno na mé provinění jaksi pozapomněl. Pozapomenutí to bylo mi zároveň zárukou brzkého prominutí. Ostatně — soudím-li dle pozdějších zkušeností životních — dobře se mi stalo, že jsem se octnul na místě hanby. Nenahlížímť, po jakém právu bych byl mohl žádati, abych byl seděl buď mezi tak zvanými premianty neb aspoň no boku těchto nevyzpytatelných miláčků osudu, kteří bývají po celou dobu svých studií, nechť trvá studium jejich jakkolivěk dlouho, ode všech, kdož s nimi ve styk přicházejí, chváleni, velebeni a hýčkáni jako zázračná zvířátka, určená pro nějaké akvarium, a kteří později v životě skutečném obyčejně mizívají jako pouhé bublinky, po nichž nebývá ani památky. Byltě jsem dítě prachudých rodičů a trochu nesnadně jsem chápal... Byl jsem tehdy jaksi přihlouplý, neboli jinými slovy: dobrý a poslušný — dle toho, s jakého psychologického stanoviska mne posuzovatel pojímal... Tehdejší náš učitel neměl také pražádné příčiny, by mně zvláštní nějakou pozornost věnoval, neboť chudé a nehrubě schopné dítě bývalo druhdy vždy již jaksi od přírody určeno k něčemu nižšímu a musilo vždy a ve všem ustoupiti dětem z krve ušlechtilejší... Byl jsem tenkráte teprve jaksi pouhé embryo pouhého člověka, a dobře se stalo, že bylo dle toho se mnou nakládáno. Octnul jsem se tak v středu nejbídnějších členů uzoučkého našeho kruhu školního. Nějaký čas choval jsem se ku svým novým sousedům jaksi apathicky. Založiv ruce, díval jsem se upřeně na pana učitele a trvám, že jsem ještě nikdy před tím nebyl tak pozorliv jako tenkráte. Avšak poslední škamna, slouží-li za místo hanby, neboli za galeji káranců školních, mívá pro tyto zvláštní své výhody. Učitel si obyčejně nejvzdálenější škamny tak bedlivě nevšímá jako škamen bližších, v kterých zasedají tak zvané nejhodnější, hodné neb aspoň skoro hodné dětičky, kdežto ve škamně nejposlednější sedí kreatury, které povšimnutí nějakého vůbec ani nezasluhujou. Bedlivá pozornost moje však netrvala příliš dlouho. Asi po čtvrt hodině šťouchl mne sousedi po pravé straně a zašeptal: „Podívej se!“ Podíval jsem se mimoděk pod škamnu a spatřil v ruce sousedově mužskou figuru s obrovským nosem, malou hlavou a nepoměrně velkým břichem. „To je on!“ šeptal soused. „Kdo?“ optal jsem se zvědavě, ač poněkud nesměle. „Nu, on — učitel!“ zněla odpověď. V okamžiku tom mi bylo jaksi nevolno. Vypuštění obvyklého slovíčka pan před slovem učitel zdálo se mi býti neuctivostí nepromíjitelnou. Podíval jsem se tedy káravě šourem na svého souseda, jako bych mu chtěl říci, že má býti k učiteli svému uctivější; ale hošík pohledu mému nerozuměl, ušklíbl se škodolibě a podotknul: „Teď ti namaluju učitelku.“ A nežli jsem se nadál, načmáral pod lavicí na koleně na druhé straně papíru nejprimitivnějším způsobem krasavici nejhnusnějšího druhu... Tenkráte jsem nedával už tak bedlivý pozor na pana učitele, nýbrž nakukoval zvědavě pod škamnu, kde soused čmáral. „Chceš je na památku?“ optal se hoch, když byl se svým uměleckým výtvorem hotov. „Chci,“ zašeptal jsem, a v mžiknutí oka octly se konterfaje ctěných manželů učitelských v kapse záplatovaných mých spodků. V nižších i vyšších školách praobyčejná tato nezbednost zbudila ve mně zvláštní sympathii k sousedu, kterýž byl instinktivně svým satirickým uměním přispěl ku zmírnění mé duševní bolesti. Maje v kapse kus chleba, vytáhl jsem jej a ukázav jej sousedovi, zašeptal jsem: „Chceš?“ „Dáš-li kousek...“ zněla odpověď. „Tu máš celý,“ dím. A hošík vztáhnul ruku po chlebě, načež lámaje kousek po kousku pod škamnou, hltavě, ale opatrně, by ho pan učitel neshlédl, jej pojídal. „Máš hlad?“ optal jsem se hocha. „Od rána jsem nejed',“ pravil, „jen dvě hrušky, které po polední tuhle Jeník srazil se stromu v zahradě pana faráře.“ Při tom ukázal na hocha sedícího po levé mé straně. V tom počal pan učitel nápadněji pohlížeti k poslední škamně. Nezbylo nám tedy, nežli se tvářiti pozornými... Já aspoň pozorným nebyl; nemohlť jsem pochopiti, jak může jíti někdo hladov do školy... Bylo mi hošíka líto, a jakmile se pan učitel znovu zase jinam ohlédl, zašeptal jsem; „Já ti budu nosit každý den kus...“ Nedořekl jsem; pan učitel byl se ruče obrátil a ostrovidný zrak jeho padl na moji tvář. Přerušil vyučování a kázal mi vstáti. Uposlechl jsem. „Ty's jedl,“ pravil pak hlasem přísným. „Nejedl jsem, pane učiteli,“ odpovídám. „Vždyť jsem tě viděl žmoulat!“ zvolal učitel a hned na to dodal: „Vystup ze škamny a pojď sem!“ Uposlechl jsem. Na to kázal prvnímu premiantu, by mi prohledal kapsy. Jsa jist, že žádného chleba v kapse více nemám, obrátil jsem sám obě kapsy svých spodků na ruby — ale vypadlo mi kus papíru... Pan učitel shýbl se po papíru a spatřiv karikatury, svraštil čelo a přísněji nežli kdy jindy, když byl nejrozhněvanější, optal se: „Kdo to je?“ Začervenal jsem se jako pivoňka a mlčel. „Kdo to je?“ opakoval učitel, a hlas jeho se třásl. Pověděl jsem tedy pravdu: „Pan učitel a paní učitelová.“ Z očí učitelových šlehnul blesk hněvu; smáčknul papír v chumel a hodil mi jej pod nohy. „A kdo to udělal?“ optal se po malé přestávce, a když jsem mlčel, dodal přesvědčen: „Kdož jiný nežli ty, nezbedo! Za to budeš po celou hodinu klečet zde u tabule a zůstaneš po škole!“ Jelikož z takového učitelského rozsudku není žádného odvolání k vyšší instanci, musil jsem trest nastoupiti bez odkladu. Poklekl jsem na povýšeném místě u tabule a sklopiv oči, díval jsem se upřeně před sebe. Učitel začal obvyklým způsobem dále vykládati a já zůstaven svému osudu. Lítost, která se mne byla po prvním trestu zmocnila, byla nyní ustoupila vzdorovitosti, a daleko dříve nežli poprvé zvedl jsem oči a rozhlédl se po školní světnici. Zrak můj utkvěl především na poslední škamně, kterou jsem byl právě vyměnil za nové, ještě více pokořující místo hanby. Seděli v ní čtyři hoši. Znal jsem je sice všechny už dávno; ale až posud nebyl jsem si jich nikdy všimnul tak bedlivě a s tak zvláštním pocitem jako tentokráte. — Nyní po letech, když si tváře ty znovu připomínám, musím vyznati, že to byly obličeje neobyčejně rázovité a originelní. U porovnání s tvářemi kteréhokoli jiného spolužáka lišily se vesměs tak nápadně, že každý, kdo některého z čtyř těchto hochů jen jedinkráte shlédl, na jeho fysiognomií nikdy více nezapomněl. Všickni čtyři byli více méně škaredí, ba ohyzdní, a pověstný německý frenolog Gall a neméně pověstný fysiognomik Lavater a stoupenci jejich byli by z lebek i tváří těchto hochů vyčetli náklonnosti k nejhnusnějším nectnostem, nejbídnějším hříchům a zločinům. Byltě to čtverolístek ohyzdův, s jakými jsem se v životě svém zřídka setkal, a myslím, že nečiním sobě právě křivdu, když připomenu, že moje náklonnost a sympatie k rázovité škaredosti má prapůvod svůj v okamžicích, když mi bylo poprvé s místa hanby popřáno pozorovati bedlivěji nejohyzdnější své spolužáky. Hoch, jenž mi byl nakreslil karikatury učitele a učitelky, byl pihovitý, přizrzlý klacek s nápadně širokou tváří a skoro hranatou lebkou. Sivá malá očka v důlkách jen jen hrála; masitý nos a takové též odulé, takořka krvavé rty dodávaly tváři jeho výrazu zděšené trpkosti. Jmenoval se Robert Mravenec a byl sirotek; nemělť žádných příbuzných více kromě osmdesátileté babičky, která žebrávala před kostelem. Druhý hoch, kterýž byl pro Mravence srazil dvě hrušky se stromu farářova, byl tomuto podoben aspoň co do tvaru lebky a tváře. Vlasy a očí jeho byly však černé, čímž výraz tváře byl zcela jiný: hoch zdál se býti čipernější, ale zároveň mračnější a zádumčivější. Jmenoval se Jan Kroupa, a otec jeho byl topičem v některé továrně. Třetí, jenž seděl v poslední škamně na kraji, jmenoval se Václav Honec. Čím byli jeho rodičové, nevím; ale bohatí nebyli, neboť hoch ten míval na sobě obyčejně více děr nežli záplat. Byl suchoučký jako slaneček a bledý jako mléko; rusý, hebký vlas byla jediná jeho okrasa. Druhdy dle všeho pravidelná a snad i sličná tvář jeho byla od neštovic zhyzděna, že člověk jen poněkud útrpný nemohl se do ní podívat, by ho slze nepolily. Na pohled zdál se býti hoch ten neustále zamračen, ale duše jeho byla veselá a bezstarostná, smích jeho zazníval tak svěže a býval tak nakažlivý, že jakmile se hoch počal smáti, rozesmáli se všickni, kdož smíchu tomu naslouchali. Čtvrtý káranec seděl u okna poslední v lavici a byl — možno-li tak říci — nejsličnější a nejelegantnější všech. Otec jeho, jménem Kraft, byl dosti bohatým kupcem, otcem chudých a bůh ví, čím ještě, a miloval svého Arthurečka jako svou zřítelnici. Vyhovoval mu ve všem; každé, byť sebe smělejší přání hošíkovo bývalo otci pravým rozkazem. Ve škole ptával se otec na chování synáčkovo každý týden dva i třikráte, a pan učitel vždycky dával zprávu uspokojující nebo pochvalnou. A proto stalo se zajisté jen zázrakem, že octnul se nezbedný Arthurek Kraft nejposlednějším v poslední škamně. Pan učitel byl totiž skoro po celý rok po jobovsku trpěliv a křesťanštěji nežli kterýkoli z žijících vyznavačů učení lásky k bližnímu milosrden; ale Arthurek, povzbuzován vzornou otcovskou i učitelskou shovívavostí, hromadil jednu nezbednost na druhou, tak že ubohému učiteli na sklonku roku konečně přece nezbylo nežli sáhnouti ku prostředku nejkrajnějšímu. Arthur byl hošík jako rtuť; veselý, švitorný a žvavý jako straka. Byl to kudrnatý černohlávek s pichlavýma černýma očima. Na první pohled zdál se býti skoro hezký, ale kdo si ho všimnul bedlivěji, shledal, že ani široké, vypouklé čelo, ani ostrý, velký nos, aniž široká smyslná ústa nejsou v souměru s ostatními tvary tváře a hlavy, které byly pravidelný. Ani jediná z těchto čtyř školních nestvůreček nebyla starší dvanácti roků, ani jediná kromě Arthura neměla kabát a vestu, nýbrž jen košili a spodky; Mravenec chodíval i bez čepice. Však nedosti na této poslední škamně chlapecké, v třídě byla také poslední škamna dívčí, v které sedělo tentokráte jen jediné děvčátko, Božena Auerhahnová, asi jedenáctiletá dceruška mýtného. Bylo to děvče zamračené, zdánlivě urputné a nelítostné. Černý hustý vlas její byl vždy rozcuchán, nehrubě příjemná tvář umouněná a chudobný šat rozedrán. Když jsem konal svou přehlídku vyvrhelů školní společnosti naší, seděla se sklopenýma očima ve škamně. Zdálo se, že nevšímá si ničeho, co se kolem ní právě dělo. Takovými byli tedy nejneposlušnější, nejnezbednější moji spolužáci. Škoda, že jest pero k věrnému vylíčení zvláštních těchto tváří naprosto nedostatečno! Kleče takměř úplné dvě hodiny, měl jsem dosti času zkoumati tváře všech svých tehdejších spolužáků a spolužaček; ale jak jsem už výše připomenul, žádná mne nezajímala v takové míře, jako tváře právě popsané. Když bylo po vyučování, propuštěny dítky domů, a jedině já zůstal po škole. Byl jsem zamčen a teprve po hodině propuštěn. Vylítl jsem z budovy školní jako divoká šelma — však všichni čtyři hoši z poslední škamny na mne čekali opodál školy. Pozornost ta mi byla milá. Obklopili mne, vyptávali se mne na to a na ono, slovem chovali se ke mně soucitně. A tak ubíral jsem se poprvé v životě svém k domovu ve společnosti vyvrhelů... Na štěstí či neštěstí netrvalo káranství moje příliš dlouho. Byloť právě na sklonku roku, a čtvrtý nebo pátý den po nepatrném případu, jejž jsem byl právě vypravoval, byla veřejná zkouška. V tu dobu bývaly v rodišti mém celoroční školní zkoušky polovičními svátky. V předsíni školní světnice umístěny kotle a trouby, a při rozličných vynikajících momentech troubeno a bubnováno, až uši zaléhaly. Pan vikář, hodnostáři všeho druhu a vzácní i nevzácní hosté naplňovali školní světnici. Zkouška odbyta obvyklým způsobem. Vyvoláváni jen žáci, kteří vždy uměli. Odříkávali své říkání, byli pochváleni, a posléze za vřeštění trub a dunění kotlů premianti a premiantky odměněni. Divnou náhodou byl se však den před zkouškou Arthurek Kraft tak dalece polepšil, že pan učitel uznal za dobré, posaditi jej mezi žáky nejlepší; zbyli jsme tedy v poslední škamně čtyři. Auerhahnová ku zkoušce nepřišla. Jak nám po celou zkoušku bylo, netřeba dokládat. S nevýslovnou radostí vítali jsme konec zkoušky. Avšak pro nás bylo uchystáno překvapení nejvzácnější. Po obvyklém tehdá vyslovení díků školnímu dozorci a všem dobrodincům i hostům ujal se slova pan učitel. Žádal za prominutí, že radostnou, povznášející slavnost musí pokaziti nutným pokáráním nepolepšitelných. Musili jsme vystoupiti ze škamny, a když jsme se byli všickni čtyři postavili na pódium u tabule do jedné řady, představil nás pan učitel shromážděným hostům každého zvlášť s přiměřenou poznámkou. — Uvedlť vždy úplné jméno, stav otcův a provinění i zlozvyky každého z nás. Při mně na příklad děl: „Největší rváč celé třídy – posměváček nenapravitelný a tupec...“ Jako vše ve světě skončilo i toto tragikomické zakončení slavnosti školní. Sestoupili jsme s pranýře a zvláštní náhodou zazněly v okamžiku tom kotle i trouby, jako by hlásaly, že sestupujou nejvzornější žáci s trůnu, jejž si byli pilností, poslušností a vůbec všemi ctnostmi i přednostmi ducha zbudovali... Bylo po zkoušce a tím také po našem káranství. Bylať to v rodišti mém poslední třída, kterou jsme mohli navštěvovati; následujícího školního roku nebylo z nás pokáraných v třídě té ani jediného. Mnohý z čtenářů zajisté buď zná neb aspoň někdy četl o příkré vršině, vypínající se těsně nad malostranským hřbitovem u Košíř. Vršina ta sama o sobě nemá sice pražádné zvláštní důležitosti. Je to osamělé, zřídka kdy navštěvované místo, s něhož jest krásná vyhlídka na část Prahy a zvláště na bojiště bělohorské. Také se zde neudálo ani za dávných dob nic památného; ale na jižním svahu vršiny té, jenž jest od jiné vršiny, na které před nějakým časem vznikla celá osada dělnických domků, oddělen hlubokým skalnatým úvozem, nalézá se vinice Bertramka čili Petránka, v kteréž byl Mozart napsal část své nesmrtelné zpěvohry Don Juan. době, kdy udál se příběh, jejž počínám vypravovati, arci ani já, aniž kterýkoli z vyvrhelů školní společnosti, o nichž jsem se byl zmínil, neměli jsme o Mozartovi a jeho umění ani ponětí. Stinná zahrada a celá vinice Bertramka, v kteréž byl tvůrčí talent Mozartův aspoň krátký čas v činnosti, zajímala nás všechny vůbec jen co vhodné rejdiště ku skotačení. Přístup do vinice býval a jest podnes cizím zakázán. Jelikož však vinice ta není než podél připomenutého ouvozu zdí ohraničena, a přistup k ní s jiných stran, obzvláště od malostranského hřbitova, úplně volný, nebývalo nám nikdy nesnadno, dostati se do vinice a obzvláště na vršinu nad vinicí, kde bývalo a posud jest příjemné místečko pro snílky a samotáře, a nám tehdá sloužívalo za kolbiště odvážných gymnastických produkcí, na jaké ani jediný z nás pod dozorem rodičů nebo starších bratrů a sester nesměl ani pomysliti. Meškávaliť jsme v místech těch velmi často; zvláště z jara a v letě, kdy ptačí hnízda dráždívala naši zlomyslnost, a lézti po stromech nebývalo zcela bezúčelné. Asi deset měsíců po poslední zkoušce, o kteréž jsme byli my vyvrhelové společnosti školní tak exemplárně pokáráni a zahanbeni, odbývána na vršině té porada o odvetě. Stalo se to právě v osudný den, o němž se tehdá nejen všechny časopisy pražské, nýbrž i mnohé jiné dosti obšírně rozpisovaly, a sice buď před nebo po svátém Janu Křtiteli roku 1847. Navštěvoval jsem tehdá maltézskou školu na Malé Straně, a kdysi odpoledne čekal na mne u Oujezdské brány — Mravenec. Sotva mne spatřil přicházet, běžel mi vstříc a vzav mne důvěrně pod paží, pošeptal mi tajemně do ucha: „Pojď! Povím ti něco.“ „A co?“ ptám se. „Pojď! Uslyšíš!“ Po té mne vedl do kaštanového stromořadí, jež se táhlo před branou podél hradebního příkopu, Na konci stromořadí, kde nebylo živé duše, se zastavil. „Nu — co?“ ptám se. „Přijď zejtra odpoledne na Petránku.“ „Co tam?“ „Uslyšíš a uvidíš!“ Chvíli jsem mlčel, jako bych se rozmýšlel, kdežto přece nebylo žádné příčiny k rozmýšlení se, poněvadž jsem býval na Bertramce nebo na její blízku takměř každodenně. Mravenec se nejspíš domníval, že váhám; vzal mne za ruku a podíval se mi upřeně do očí. „Proč se na mne koukáš?“ ptám se. „Proč?“ opáčil hoch, upřev na mne jaksi nedůvěřivě sivá svá očka a dodal poněkud rozpačitě: „Poněvadž ti trochu nevěřím.“ „A proč bys nevěřil?“ „Bojím se — abys — na nás neprozradil...“ „Což bych moh' prozradit, když nic nevím?“ připomenul jsem jaksi hrdě, že se mohu opříti o důkaz tak nezvratný, „Ale dozvíš se!“ děl na to Mravenec. „Od koho?“ „Nu, od nás — od Krafta, od Honce, od Kroupy i ode mne.“ „A co se dovím?“ „Uslyšíš a uvidíš!“ opakoval Mravenec s tajemným důrazem, klada významně prst na čelo. Věděl jsem tudíž rovněž tolik jako před chvílí; ale zdálo se mi, že jde tu skutečně o něco neobyčejně důležitého, zajímavého, ba nutného, při čemž moje nepatrnost musela se stůj co stůj zaskvíti svou vzácnou přítomností. Přes to však jsem se musil dle všeho tvářit přece ještě jaksi neodhodlaně; neboť Mravenec uznal za dobré dodati mi trochu kuráže. „Budu tam já i ti ostatní... a žádný jiný,“ pravil s přídechem nucené bezstarostnosti; „nemusíš se pranic bát!“ „Proč bych se bál?“ opáčil jsem sebevědomě. Nebylť jsem sice nikdy výbojný a odvážný; ale spoléhal jsem se vždy jako výborný běhoun na své nohy. „Nu, vždyť pak povídám, že se bát nemusíš,“ pravil Mravenec; „já se taky nebojím a jsem slabší než ty.“ Slovy těmi patrně narážel na svou hranatost, kteráž mu ve rvačce a při výboji i obraně spíše překážela nežli prospívala. Uznal jsem důvod ten platným již proto, poněvadž jsem ani v onom věku nezapřel, že jako člověk pocházím z ženy, tudíž tvora křehkého a lichocení vždy přístupného. „Ale co budem na Petránce dělat, Roberte?“ počal jsem se vyptávati. „Uvidíš i uslyšíš!“ odpověděl po třetí Mravenec významně a s výrazem tajemnůstkářství v pihovité tváři. Sívá očka jeho zablikala, a odulé, krvavě červené rty jaksi křečovitě se sevřely. Nerozuměl jsem mimické této řeči ani za mák; ale pozoruje, že nechce Mravenec s barvou ven, uznal jsem za dobré nedotírati na něj. „Ale něco bys mi mohl přece napovědít,“ podotknul jsem ještě jen tak mimochodem. Mravenec se plaše rozhlédl kolem sebe a nespatřiv nikde ani živé duše, přistoupil těsně ke mně a zašeptal mi do ucha: „Musíme potrestat — učitele.“ „Učitele!“ vyrazil jsem ze sebe. „Pst! Nemluv tak nahlas!“ varoval Mravenec, opět kolem sebe se rozhlížeje, jako by radil k nějaké vraždě. Po chvíli dodal: „Přijdeš?“ Vše to dráždilo moji zvědavost; odpověděl jsem tudíž beze všech rozpaků pevně a určitě: „Přijdu!“ „Dobře tedy — nezapomeň!“ pravil Mravenec a odvrátiv se ode mne, dal se do útěku. Chvíli jsem se díval za utíkajícím přizrzlým klackem, jenž se v běhu klátil jako úprkem uhánějící žirafa. Na to jsem se i já obrátil k domovu, kam jsem se asi za čtvrt hodiny doloudal. Musím se přiznati, že v životě svém byl jsem málo kdy tak netrpěliv a zvědav jako tentokráte. Po mém náhledu nezasloužené pokárání, jakého se mi bylo před desíti měsíci dostalo od učitele, kterého jsem byl až do onoho okamžiku, když mne byl bez vyslechnutí odsoudil k ponižujícímu trestu, opravdu miloval, vřelo v mé duši doposud ještě jako vzpomínka na utrpěné bezpráví, Učitel onen byl mi nyní osobností v nejvyšší míře nesympatickou, a poprvé v životě svém pocítil jsem démonickou slast odvety na člověku, kterýž nám byl ublížil, maje nad námi neobmezenou moc, a kterýž pozbyv této moci, jest nám nyní úplně na milost a nemilost vydán. Nevěděl, ba netušil jsem ani, jakým způsobem možno učitele potrestati; ale pouhá myšlenka, že má býti potrestán, rozplameňovala mladistvou moji obraznost, kteráž pak v neskrocené bujnosti své připravovala pro ubožáka muka v pravém slova smyslu ukrutná. V noci jsem takřka ani nespal; neustále jsem se probouzel z nepokojných snů, jež mi každou chvíli předváděly vysokou, kostnatou postavu učitelovu s nevlídným, přísným výrazem v tváři. Učitel onen v mém rodišti sice už nevyučoval, nýbrž v Praze, ale bydlil tu ještě, tak že jsem jej vídal skoro každodenně. Obraz jeho nebyl se mi tudíž z pamětí vytratil; ale ve snu viděl jsem jej ohyzdnějším, přísnějším než býval, ba zdálo se mi, že tvář jeho prozrazuje zřejmě zvířeckou ukrutnost. Z různých obrazů, jež mi byla rozpálená obraznost ve snu předvedla, pamatuju se již jen na jeden: Viděli jsem učitele uvázaného ku stromu jako svátého Šebastiána, a my — vyvrhelové školní společnosti — házeli po něm ze vzdálenosti třiceti až čtyřiceti kroků z praků. Jeť sice cosi děsně ukrutného ve významu těchto několika, zdánlivě nepatrných řádků, jež jsem byl nyní i po čtvrt století napsal s jakousi trpkostí; ale líče případ ze života, nemohu jinak, nežli věrně sledovati i pocity, jež bylo v prosté mysli dětské zbudilo jediné bezpráví, spáchané ve vědomí moci a síly na stvořeníčku malomocném a úplně bezbranném. Procitl jsem neobyčejně záhy, takměř současně s vycházejícím sluncem, a trapně dlouhá chvíle mučila mne po celé dopoledne. Konečně nadešla hodina, kdy jsem chodíval odpoledne do školy. Ještě nikdy před tím nebyl jsem se vypravil tak kvapně a radostně jako tentokráte; ale místo do školy zabočil jsem u brány ku Kinské zahradě a dostal se tak asi po půl hodině přes malostranský hřbitov a po příkré stráni na umluvené místo nad vinicí Bertramkou. Již po několik dní panující vedro bylo se stalo téměř nesnesitelným. Vzduch byl dusný, skoro žhavý. Po celé hodiny nezavál ani nejnepatrnější větřík; i nejjemnější lístky a traviny, které se zachvívají nejmírnějším vlněním vzduchu, stály nepohnutě, ba zdálo se, jako by lístek v stínu lístku se kryl před palčivými paprsky červnového slunce, jež stojíc zdánlivě nepohnutě na bezoblačné, špinavé šedé, nevlídné obloze, žhoucíma rtoma usmívalo se na vyprahlou zemi. Octnuv se na místě, kde jsem se měl setkati s kamarády svými, byl jsem k smrti unaven. Pot řinul se mi po tváři v potůčkách; hrdlo jsem měl vypráhlé a žízeň nesnesitelnou. Z kamarádů nebylo tu však ještě ani jediného; zbylo mi tedy času poněkud si oddechnouti. Chvíli jsem přecházel po vyprahlé, zažloutlé trávě v stínu několika košatých stromů, jež v půlkole ohraničovaly místo, na kterémž měl býti vyřknut ortel nad učitelem — pak jsem ulehl do trávy a klidně, vlastně jaksi líně díval jsem se s vršiny. První pohled můj utkvěl na několika chatrných domkách, které stojí pod vršinou tou u silnice, a kterýmž — bůh ví z jaké příčiny — říká se podnes ještě Poslova chaloupka neboli zkráceně Poslovina. Po jedné straně rozprostírala se velká zahrada, kterouž od silnice dělila chatrná zeď, a na rohu zdi té nalézala se tenkráte tabáčnická bouda. Dlouho díval jsem se na tuto boudu, aniž bych byl věděl proč, až pak náhle vynořila se z mých zpomínek zpomínka zvláštní a vzhledem ku plánu, o kterémž mělo býti jednáno, velmi důležitá. Připomenuli jsem si, že bylo kdysi doma vypravováno, že bouda ta náleží sestře nebo sestřenici páně učitelově... a hned jsem si usmyslil, že — dojde-li skutečně k potrestání učitele — budu naléhati i na to, by byla potrestána také učitelova příbuzná, stará Bláhová. Znal jsem ženštinu tu velmi dobře. Vědělť jsem, že je dobrá a tichá a že obzvláště dětem nikdy neublíží… Ale jakž možno bráti ohled na podobné vlastnosti, když je příbuznou člověka, kterého nenávidíme? Tenkráte arci jsem neměl ani zdání o povinnostech člověka, jenž má své vášně a náruživostí krotiti. Až dosud nebyl mne tomu žádný učitel přiučil, ba naopak jeden z nich byl je bezohledností svou přímo rozdmychal; oddával jsem se tudíž rozvášněnému citu svému s rozkoší divocha, kochajícího se v primitivních svých názorech o odvetě a pomstě. Asi po půl hodině dostavili se Mravenec, Kroupa, Honec i Kraft. Všickni čtyři, ačkoli si byli zvolili na temeno vršiny cestu schůdnější než já, byli taktéž v nejvyšší míře unaveni. Leč unavenost ta jím pranic nevadila v bezodkladném zahájení porady, jak má býti učitel potrestán, Kraft ujal se první slova. Veselý, švitořivý a jako rtuť pohyblivý hoch zdál se býti v okamžiku tom vážným, ba přímo asketicky zelotickým. Mluvil z počátku pomalu a klidně; později však, když v něm vzpomínky na školní trest budily trpkost, rychleji a skoro vášnivě. „Řek' jsem Mravencovi,“ pravil mimo jiné, „aby vás sem přiveď. Musíme se umluvit, musíme ho potrestat. Proč jsme byli trestáni my čtyři, víme; ale proč byl trestán tenhle!“ — při tom ukázal prstem významně na mne — „nevíme a nedovíme se.“ Ze slov těch jsem vyrozuměl, že zavdal jsem k odvetě hlavně příčinu já. „Nu, co na tom?“ ozval se synek topičův Kroupa. „Co na tom?“ opakoval Kraft. „Moc, tuze moc. Mne může trestat; mne může mrskat, já se jen otřesu a je dobře. Ale když trestá takovéhle!“ — při tom zase ukázal prstem významně na mne — „když trestá takové, kteří jsou po celý rok hodni a poslušni – –“ „Nu, my byli taky někdy hodni a poslušni,“ vpadl Honec, a vedrem poněkud zarudlou jeho tvář přelétl stín nevole. „Někdy, někdy,“ opakoval poněkud posměšně Kraft; „ale tenhle“ — při tom ukázal po třetí významně na mne — „byl vždycky hodný a poslušný, a proto, že se jednou serval...“ „A pro nic za nic!“ dodal Mravenec, zamžourav malýma očima, „Co tedy uděláme?“ optal se Honec. „Něco, co ho bude mrzet,“ děl Kraft. „Ale co?“ ptal se Honec. „Potrestáme ho,“ pravil klidně a vážně Arthurek. „A jak?“ vyptával se Honec. „O tom se musíme dohodnout,“ ozval se Kraft. „Musíme si něco vymyslit; ale něco — lážného.“ Poslední slovo, nám všem známý lokalismus, znamenající tolik jako něco důkladného nebo výborného, pronesl s neobyčejným důrazem. Všickni jsme chvíli mlčeli; přemítaliť jsme s nejvážnějším, nejopravdovějším výrazem v tvářích. „On chodívá skoro každý den odpoledne na Malvazinku,“ přerušil posléze mlčení suchoučký Honec; „počíhejme na něho, povalme ho, svažme do kozelce a utecme[JS1]!“ „A on překouše provazy a uteče!“ rozesmál se Mravenec, mžouraje chytrácky malýma očima. Vyčouhlý sucháček vjel si bledou rukou do hebkého vlasu a jevil po několik okamžiků zjevné rozpaky; ale po chvíli dal se i on do smíchu tak veselého, že jsme se všickni srdečně rozesmáli. Náhle však jsme utichli. Kudrnatý Arthurek byltě se vztyčil a káravým hlasem připomenul; „Nebuďme dětií“ Slova jeho nezůstala bez účinku. Několik okamžiků jsme skutečně dětmi nebyli; chápaliť jsme důležitost rozhodného okamžiku a také jsme se podle toho aspoň tvářili. Počali jsme jeden po druhém navrhovati rozličné tresty, vesměs více méně dětinské, ale zároveň také dosti citelné, ba ukrutné. Tak navrhl Kraft, abychom zapálili dům, v němž delikvent bydlil; ale návrh ten setkal se s odporem Honcovým, kterýž namítal, že by mohl učitel prostě utéci, a tak že bychom měli po radosti. Za to navrhl Honec trest jiný. Po jeho mínění měli jsme učitele vlákat do háje cibulského a tam jej přivázat ku stromu, pod nímž je velké mraveniště. Honec byl si už dávno takové místo vyhlídl a chtěl nám je třeba hned ukázati. Také tento druh pokárání se nám nelíbil. Kraft aspoň namítal, že by nebylo dobře zanechat delikventa beze svědků; on prý nás pokáral veřejně a proto prý musí také pocítit, co je veřejné zahanbení. Mravenec tudíž navrhl, abychom učitele přepadli ve škole při vyučování; ale návrh ten zamítnut jednohlasně, byv uznán naprosto nepraktickým. Tak a podobně radili jsme se asi půl hodiny. Každý z nás přičinil se, seč byl, vymysliti něco kromobyčejného; ale ani jednomu z nás nepodařilo se vymysliti trest jednak úplně vhodný, jednak pak také takový, aby se jako odveta vyrovnal veřejnému pokárání, jakého se bylo dostalo nám. V této tísni vzpomněl jsem si na svůj sen a pověděl jej. Sotva jsem pronesl slova: „Viděl jsem jej přivázaného ku stromu jako svátého Šebastiána“, zatleskal Kraft radostně v ruce a vzkřikl: „A hlavou dolů!“ A když pak jsem se zmínil o pracích, dodal Mravenec: „Musíme házet oblázky, abychom mohli házet dýl!“ Kromě Kroupy souhlasili všickni s mým návrhem, a Honec navrhl také místo, kde měl býti trest vykonán: cibulecký háj. Vše bylo už skoro úplně v pořádku, a šlo již jen o dobu, kdy měla býti exekuce provedena. Kraft k tomu navrhoval následující den, Mravenec příští týden, Honec příští měsíc, Kroupa však — příští rok... Návrh Kroupův byl nám všem tak nápadný, že optali jsme se na příčinu. Kroupa nechtěl z počátku s barvou ven; když však jsme na něj naléhali, aby pověděl, počal z počátku upozorňovati, jak nesnadno, ba nebezpečno jest úmysl náš provésti, a když jsme důvody jeho vyvrátili, jal se učitelovo jednání omlouvati a počal nás snažně prošiti, abychom učiteli neubližovali, že prý jest přece jen také člověk jako my a že se snad polepší atd. Výmluvnost Kroupova však neměla na nás pražádného účinku. Kroupa namáhal se, seč byl; napomínal, varoval, vyhrožoval, ale nic naplat, zůstali jsme neoblomnými. Když to Kroupa zpozoroval, ustoupil zádumčivý výraz jeho tváře výrazu nevýslovné úzkosti. Nevzdávaje se však úplně naděje, jal se prositi poznovu, ba poklekl před námi, sepjal ruce a prosil nás se slzami v očích, hlasem tak dojemným, že jsme byli již skoro na rozpacích, máme-li exekuci skutečně provésti čili nic. Z nenadání však příroda další poradu překazila. Kroupa ještě klečel, an tu náhle zavál tak prudký vichr, že husté koruny stromů, pod kterýmiž jsme se radili, divoce Se rozhoupaly. Hukot vichru byl tak mocný a prudký, že jsme několik okamžiků neslyšeli ani vlastního slova. Byltě to první symptom blížící se bouřky červnové. Mimovolně jsme se všickni přikrčili za kmeny stromů. Když pak se vichr po několika okamžicích utišil, vystoupil Mravenec ze stínu stromů, které nám až posud zamezovaly vyhlídku na západ a jih, aby se podíval, zdali a odkud se bouřka blíží. Ale sotva se rozhlédl na západ, vzkřikl: „Pojďte se podívat!“ Následovali jsme Mravencova příkladu a vystoupili ze stínu. Slunce sice ještě svítilo, ale obzor na jihu a západu a částečně i na severu byl již zatažen šedými, místy zarudlými mraky, které se s úžasnou rychlostí valily k východu. V několika okamžicích zahalily slunce, a nad krajinou rozlétlo se náhle zarudlé šero. Pohled na západ ku Košířům a k severozápadu směrem k Bílé Hoře byl v okamžiku tom velkolepý. Pozorovaliť jsme zcela zřejmě jednotlivé proudy vichru, jenž tu a tam rozvířiv ohromné kotouče prachu silničního, hnal je v rozličných podobách a směrech k východu. Některé menší mráčky, které byly již dříve hlavní mraky předstihly, aniž by byly slunce zahalily, byly nám už v zenithu. Počalo krápati. Kapky dešťové byly velké a padaly prudce k zemi jako kroupy. Nad Prahou a nad místem, kde jsme stáli, panovalo ještě skoro úplné bezvětří; ale na západě slavil již vichr v divoké zběsilosti své orgie. Hnaltě mraky, které se zdály býti tak nízko nad zemí, že bys k nim kamenem dohodil, s úžasnou rychlostí ku předu. Občas šlehl z mraků těch slabý, zdánlivě málomocný blesk, a v dáli již temně hřímalo. Mraky valily se ku předu jako obrovské vlny mořské, a pohled na západ a severozápad byl rovněž tak děsný jako velkolepý. Dívali jsme se však jen malou chvíli. Vichr k nám zadul poznovu tak mocně a prudce, že uznali jsme za dobré couvnouti na místo, kde jsme se byli radili, a kde husté koruny v půlkole stojících stromů, které na západ, na jih a severozápad byly z části chráněny svahem vršiny a hustými i vysokými keři, tvořily jaksi přirozenou besídku, v kteréž jsme byli jednak před vichrem od západu, jednak pak neobyčejně hustými korunami stromů aspoň částečně také před deštěm chráněni. Sotva však jsme se octli pod stromy, rozzuřil se vichr i v bezprostředním našem okolí a nad Prahou. Ohromné kotouče prachu vznášely se nad domy nebo se valily jak smrště po silnicích. Kolkolem vichr sviště a kvíle, ohýbal stromy a keře; prach a písek zalétal i k nám, a každou chvíli zavířil vichr i v přirozené naší besídce do kola, jako by nás chtěl smésti s vršiny. Prudkost vichru byla tak strašná, že jsme na opuštění úkrytu svého nemohli ani pomysliti; bylť by nás při sestupování s vršiny jistě smetl bez obrany dolů. Přikrčivše se tedy za kmeny stromů, čekali jsme, až se první nával bouře přežene. Dlouho jsme nečekali. Bouře se přihnala s bezpříkladnou rychlostí. Spustil se liják. Ale nebyl to liják obyčejný; z mraků v pravém slova smyslu se lilo. Hned na to vichr poněkud ochabl; ale když zavál prudčeji a rozhrnul větve křoví, jež nám zakrývalo pohled na západ, mohli jsme chvíli pozorovat velkolepé, strašné divadlo. Zdáloť se, jakoby se mraky dotýkaly temen Bílé Hory a vršin, tvořících údolí košířské, ba zdálo se, jako by se i po úbočích vršin těch šouraly. Proudy vody valily se z výše, tak že v první době celou krajinu na západě a severozápadě nebylo takměř lze rozeznati. Za nedlouho zpozorovali jsme, že valí se po stráních vršin proudy vod. Také s vršiny, na které jsme se nalézali, valily se potoky kalné, žluté vody, která odnášela vše, co mohla strhnouti. Mezi tím blýskalo se a hřmělo; ale blesky i hřímání nebyly daleko tak strašný jako rozpoutané vody. Bouře trvala jen asi půl hodiny. Byli jsme všichni na kůži promoklí, a když pak posléze vichr se zmírnil, odvážili jsme se z částečného úkrytu. Pršelo dosud, ale kam oko dohlédlo na vršiny a zvláště do nížin, všady valily se spousty žluté vody. Silnice, vedoucí od Košíř podlé hřbitova malostranského, pokud jsme ji viděli, pak zahrady podlé silnice té, ba i hřbitov byly částečně pod vodou. Zahrada, rozprostírající se pod vršinou, na které jsme stáli, podobala se jezeru, a my zcela zřejmě pozorovali, že voda rychle — stoupá... Nechápali jsme sice úplný dosah všeho toho, čeho jsme byli právě svědky, a na následky, jež byly v zápětí, ani jsme nepomyslili; ale všech nás zmocnila se mimovolně neobyčejná úzkost. Uznali jsme za dobré opustiti vršinu a zapomenuvše na učitele i na další poradu, kdy má býti exekuce provedena, snažili jsme se dostati s vršiny. Byla to cesta, na kterou, co živ budu, nezapomenu. Půda byla kluzká, potoky vody hrnuly se ze všech stran. Chytajíce se stromů a keřů, slézali jsme dolů. Každou chvíli některý z nás padl a svezl se několik kroků níže. Po neobyčejném namáhání dostali jsme se konečně přece s vršiny dolů do dvora viníce Bertramky. Mohliť jsme se zde ukryti, ale úzkost naše hnala nás dále. Dali jsme se do útěku po vozové cestě, vedoucí ze vrat vinice dolů k Poslovině. Musili jsme se brodit vodou. Místy dosahovala nám po kotníky, místy po kolena, ba i výše... Před Poslovinou spatřili jsme strašné divadlo. Voda byla vnikla do příbytků. Lidé vybíhali z bytů a zase se vraceli. Všady panoval zmatek; na všech tvářích jevilo se zděšení. Voláno a křičeno ze všech stran. Silnice byla úplně pod vodou, a voda dosahovala až po kolena. Pamatuju se jen na jediný výkřik zděšení, jenž zazněl odkudsi z půdy; zvolal tam kdosi: „Ježíš Maria — stržení mračen!...“ My běželi, jak bylo možno, dále, až jsme se octli u tabáčnické boudy staré Bláhové, o jejímž potrestání jsem byl před krátkým časem přemítal. Bouda ta stála na rohu a těsně u zdi, dělící zahradu pod svahem vršiny, s kteréž jsme byli právě seběhli, od silnice. Zahrada byla už skoro plná vody, která si byla na některých místech i zdí proklestila cestu a každým okamžikem hrozila zeď povaliti. Bouda byla ve vodě, a proud vody nadzvedával boudu, hroze ji překotiti... Spatřil jsem i starou Bláhovu. Měla dvéře do boudy pootevřené a jsouc obklopena ze všech stran vodou, nevěděla, co počíti; mělať patrně na zřeteli své zboží. Spatřivši nás blížiti se k boudě, vykřikla na nás prosebně zoufalým hlasem: „Ježíš, Maria — hoši, pomozte mi — zadržte mi chvíli boudu!“ Slova ta nás zastavila, a bez odkladu obklopili jsme všickni boudu. Mravenec a Kroupa opřeli se o boudu od silnice, my ostatní pak po straně pootevřených dveří. Mezi tím stará Bláhová sbírala své zboží do zástěry a sukně, chtějíc patrně aspoň zboží zachrániti... Minulo několik minut. Nikdo z nás nepromluvil ani slova. Pršelo dosud; vody na silnici i v zahradě vždy více přibývalo, a k udržení boudy bylo již potřebí síly nadlidské. Voda ze zahrady valila se již chvíli přes zeď, a proud jeden dosahoval až na Kroupu, jenž byl u zdi nejblíže. On toho však nedbal, ačkoli byl po kolena ve vodě, a voda mu tekla na rameno a záda. Stará Bláhová byla už skoro hotova. „Hned, hned bude dobře,“ zvolala ještě... V tom zaslechl jsem — v tomto dni po třetí — slova: „Ježíš, Maria!...“ Tentokráte vyšla slova ta z úst Kroupových, kterýž ještě dodal; „Já už boudu neudržím!“ Řekl-li ještě něco, nevím; ohromný hukot, jenž následoval, přehlušil každé volání. Současně s hukotem tím nahnula se bouda k silnici. Mravenec odskočil, a bouda se překotila na silnici. Voda ze zahrady byla prolomila zeď, a část zdi převrhla boudu, která se překotila do vody na silnici, takže dvířkami padla na zem a srazila i Kroupu, jenž přišel pod boudu... Bláhová byla v boudě. — Ohromný proud vody valil se ze zahrady průlomem stržené zdi, a takměř v mžiknutí oka byla bouda skoro úplně pod vodou. Zděšení naše bylo strašné. Byliť jsme jen náhodou ušli záhubě; ale Kroupa byl ztracen... Nalézajíce se na místě, kde nám hrozilo největší nebezpečí, nedbali jsme toho v strašném svém zmatku ani dost málo; avšak zeď prolomila se z části i nad námi, a proud vody srazil nás dolů na silnici... Zde dosahovala voda už až po pás a hnala nás s ohromnou prudkostí po silnici dále takměř asi čtyři sta kroků... A právě to bylo naší spásou. U továrny Kínzelbergrovy srazil nás proud na levo za dům známý pod jménem Kajlova, a zde přebrodili jsme se přes dřevěný můstek vedoucí přes motolský potok na místo povýšenější. Ale sotva jsme se octli za můstkem, smetl jej proud vody. Byli jsme zachráněni... Co dále se dělo, nevím, Pamatuju se jen, že dostal jsem se šťastně domů, a že voda po silnici, po které jsme byli hnáni, dostoupila za několik okamžiků výše asi tří sáhů... Několik osob a koní přišlo tu o život... Zděšení, jež panovalo na blízku míst, kudy se vody hrnuly, bylo strašné. Ze všech stran sbíhali se odvážní muži, by pomáhali lidem, jejichž životy a majetek byly ohroženy. U Posloviny podařilo se také vyloviti starou Bláhovou i Kroupu... Oba byli mrtví.,. Pamatuju se na to, jako dnes. Přinesli mrtvého Kroupu do školy a položili jej na totéž pódium před tabulí, kde jsem byl asi před desíti měsíci skoro po dvě hodiny klečel na místě hanby... Několik zvědavých lidí a několik dětí bylo ve školní světnici. Pan učitel, jenž sice ve škole více nevyučoval, ale na blízku školy bydlil, přišel se také podívat. Poznal Kroupu na první pohled, a ještě podnes zní mi v duchu jeho slova, když pohlédl na mrtvolu: „Ah, to je Kroupa! Mohl to býti řádný hoch — měl nadání; ale nezbeda zůstane nezbedou — trest boží ho nemine...“ V okamžiku tom ani ještě nevěděl, že zahynul nezbeda ten smrtí závidění hodnou, ba nevěděl, že zahynul právě v okamžiku, když snažil se přispěti ku pomoci jeho příbuzné... Strašná živelní pohroma, jejíž očitými svědky jsme byli, zůstavila v nás ostatních nezbedech dojem hluboký a trvalý. Na vykonání odvety, o kteréž jsme se byli dohodli, ani jediný z nás více nepomyslil. ? Minulo asi deset roků ... V tu dobu arci jsem ještě ani netušil, jak rychle leta ubíhají, jak rychle, ba úžasně rychle člověk dospívá a stárne, aniž by mu napadlo klásti sobě účty ze života minulého. Studoval jsem. Vedl jsem známý, v románech a novellách nesčíslněkráte podrobně vylíčený život chudého studenta, kterýž skoro v ničem nemohl se spolehnouti na své rodiče nebo příbuzné, který již od svého dvanáctého roku musil se mučiti soukromým vyučováním vlastních některých spolužáků nebo mladších jejich bratrů a sester. Není tudíž divu, že přes všechnu pilnost svou nemohl jsem ve všem tak prospívati, jak bylo žádoucno; ale přes to vše byl jsem přece pokládán za žáka pilného, svědomitého, ba vzorného, K tak zvanému premiantství nepřivedl jsem to sice ani ve školách nižších, tím méně k nějakému obzvláštnímu vyznamenání ve školách vyšších, kdy životní poměry moje nedovolovaly, bych se byl věnoval studiu všech předmětů s onou bezstarostností, jakou studium vůbec vyžaduje, kdy musil jsem se spokojiti, že zbylo mi aspoň poměrně času ku svědomitému studiu předmětů, ku kterýmž mne přirozená náklonnost vábila. Navštěvoval jsem z počátku malostranskou maltézskou školu, potom školy reální na Starém městě. S dřívějšími svými spolužáky stýkal jsem se zřídka kdy a se spiklenci z poslední škamny, s kterýmiž jsem se byl v den osudné průtrže mračen r. 1847 radil o potrestání pana učitele, nemluvil jsem prodlením desíti roků snad ani jednou. Někdy jsem sice toho neb onoho z nich buď potkal nebo zdaleka viděl, někdy jsem se také o tom neb onom prostřednictvím jiných něco dověděl, co však nemělo takměř pražádné důležitosti; ale v bližší styk nepřišel jsem se žádným z nich. Arthur Kraft studoval soukromé nižší gymnasium a později německou obchodní školu. V tu dobu byl právě se svými studiemi hotov. Otec jeho, jenž byl už valně sestárnul a kromě toho neustále všemi možnými odrůdami hostce churavěl, přiměl Arthura k tomu, že převzal vedení otcova obchodu. Otec arci při tom ani dost málo nedbal synovy těkavé, nestálé povahy; nebo lépe řečeno soudil, že právě tento druh povahy může se velmi dobře snésti s vedením obchodu. Ale zmýlil se. Arthur, kterýž byl po celých deset roků svých studií uvykl životu bezstarostnému, pohyblivému, ba skoro hýřivému, záhy nabyl sám přesvědčení, že se mu z hlubin duše příčí přihlížeti k tomu, zdali ten neb onen druh zboží je na skladě, zdali ta neb ona firma může dnes nebo zejtra presentovati nějakou směnku, zdali tu neb onde je to neb ono zboží lacinější nebo lepší atd. A byly-li mu už protivný tyto a podobné obchodní záležitosti hlavní a důležité, tím více protivilo se mu to nesčíslné množství nepatrných, ba začasto i malicherných podrobností, kterýchž musí každý chef menšího obchodu dbáti, chce-li, aby bylo kupujícím ve všem vyhověno, a tak dobrá pověst firmy zachována. Po celý den na nic jiného nemysliti nežli na věci obchodní, ztráviti větší část dne ve skladě vlastním nebo na potulce po skladech velkoobchodníků, ostatní část dne pak prodlíti v dusné, zasklené kanceláři v krámě a neustále zapisovati, počítati, kalkulovati nebo k tomu neb k onomu při prodávání v krámě dohlížeti jest samo o sobě i pro člověka staršího, usedlého a trpělivého zaměstnáním unavujícím a nehrubě příjemným, tím více pak jím musilo býti pro povahu tak čilou, pružnou a nestálou, jako byla Arthurova, pro mladíka, kterýž až posud nebyl k žádné pravidelné práci přidržován, tím pak méně k zaměstnání tak jednotvárnému, jakému se musil nyní věnovati. Arthur si otci svému často stěžoval; mnohdy jen tak jako mimochodem, mnohdy však dosti trpce a patrně v úmyslu, by jej otec zbavil nějakým způsobem okovů, kterýmiž jej byl připoutal k životu, po náhledu Arthurově bezradostnému a nudnému. Otec však stesků těch z počátků nedbal; teprve když se počaly množiti, a Arthur závod zanedbával, nezbylo mu, nežli synkovi domluvit a zároveň přemýšleti o prostředcích, kterýmiž by jej nejsnadněji k obchodu upoutal. Přemýšleje o tom, rozhodnul se konečně, že požádá starého učitele o radu, a nemoha se sám z lenošky takměř ani hnouti, dal učitele k sobě povolati. Učitel se dostavil. Byl to muž asi šedesátiletý. Vysoká vychrtlá postava jeho zdála se býti vychrtlejší než před desíti lety, když byl v plné mužné síle. Hlavu měl nakloněnou k prsoum, záda už valně shrbena; ale přece se snažil choditi zpřímen a jaksi sebevědomě. Tvář a hluboko zapadlé oči jeho však svědčily o hoři, jež duši jeho skličovalo. Trvám, že v době té už nevyučoval, a pranepatrné výslužné že sotva stačilo na potřeby nejnutnější, asi v té míře, aby právě nezemřel hlady. Vešel do salonu bohatého kupce nesměle, skoro bázlivě. Muž, jenž býval druhdy ve škole pánem neobmezeným, jenž dovedl rozkazovati tak přísně, že jen zřídka kdy odvážil se někdo rozkazu jeho se opříti, choval se v životě vůbec ostýchavě jako člověk, kterýž se neustále obává, by slovem, posunkem nebo pouhým pohledem nevyvolal nějaké pohoršení. Tím nesmělejším pak byl v stáří pokročilém, když nabyl přesvědčení, že po mnoholetých službách, jež byl společnosti lidské prokazoval, odbyla jej tato skývou suchého chleba z milosti. Starý Kraft přivítal učitele vlídně, přátelsky a nabídl mu místo naproti lenošce, v kteréž seděl sám. Učitel se posadil, a Kraft jej oslovil: „Odpusťte, pane učiteli, že jsem vás dal zavolati; ale jak vidíte, nemohu se skoro ani hnouti.“ „Ó prosím, prosím, pane Krafte,“ vpadl učitel; „já vždy s největší ochotou...“ „Jsem o tom přesvědčen,“ ujal se opět slova Kraft; „chci vás požádati pouze o radu.“ Pan učitel se mlčky uklonil a Kraft dodal: „O radu, jak se mám zachovati v příčině budoucnosti mého syna Arthura.“ „Nemýlím-li se,“ podotknul učitel, „převzal váš pan syn obchod, pane Krafte.“ „Pravda; ale zaměstnání to se mu nelíbí, a poněvadž jste mně vy, pane učiteli, vždy byl dobrým rádcem a povahu mého synka už od nejútlejšího jeho mládí znáte, uznal jsem za dobré...“ „Prosím, prosím,“ opakoval učitel, snaže se zakrýti své rozpaky; neboť věděl velmi dobře, jak nesnadno jest raditi otci, jenž rozmazleného synka miluje jako svou zřítelnici, když zřítelnice tato jest neposlušnou nebo docela odbojnou. Po té Kraft starému učiteli podrobně vypověděl vše, co po jeho mínění bylo třeba věděti člověku, jenž má dáti radu v záležitosti tak závažné a důležité, a skončil svůj výklad v tento smysl: „Jak jste z toho, pane učiteli, vyrozuměl, jde mi především o štěstí a spokojenost mého synka; ale zároveň také o udržení výnosného závodu, kterýž synu mému zabezpečuje budoucnost. Jsem člověk praktický. Sestárnul jsem v obchodě a neznám jiných radostí nad radosti z dobrého obchodu a zdárných i šťastných dítek. Mám jen jediné a proto mi tím více záleží na jeho štěstí. Kdybych nebyl churav a mohl obchod vésti sám, nebo kdyby byla živa aspoň Arthurova matka, která byla ženou rovněž tak praktickou jako já, byl bych úplně bez starosti a ponechal bych Arthurovi úplnou volnost. Ale v poměrech, v kterých se nalézáme, není to možné. Musím syna svého buď při obchodě udržeti nebo mu dopomoci k takovému zaměstnání, jež by jej nejen těšilo, nýbrž zároveň také budoucnost jeho zabezpečovalo.“ Pan učitel, jenž byl slova Kraftova vyslechl mlčky, nalézal se tentokráte skutečně jako na skřipci. Uznával pravdivost slov Kraftových úplně; ale raditi bylo rovněž tak nesnadno, jako vymknouti se ze skřipce. Nejraději by byl odpověděl prostě: „Račte jednati po vlastním uznání“; ale odpověď taková nebyla by žádnou radou, za kterouž Kraft žádal. Panu učiteli tudíž nezbylo nežli poraditi aspoň něco; pronesl se tedy v tato slova: „Nemýlím-li se, ctěný pane Krafte, nemůžete sobě v jiném ohledu na svého syna naříkati; působte tedy na něj jakožto otec — domlouvejte mu, raďte mu, ba po případě můžete použíti i mírné a v pravdě otcovské vyhrůžky…“ „Vy tedy míníte, abych se snažil přiměti jej ku setrvání při obchodu,“ vpadl Kraft, a učitel hned poznal, že chtěje se vysloviti jen všeobecně, byl v pravdě poradil cosi positivního. Starý Kraft však pokračoval: „Ale vše to, co mi právě radíte, učinil jsem již dříve; ale nic naplat. Arthur počíná býti den ode dne nevrlejší, mrzutější, ba nedbalejší; nezbývá nežli se rozhodnouti rychle.“ „Zakročte tedy přísně po otcovsku,“ vyklouzlo učiteli z úst; „rozkažte přísně a uvidíte, jaký účinek bude vaše přísnost míti.“ „Přísným býti, milý pane učiteli,“ odpověděl Kraft, „vůbec ani nedovedu, a Arthur by na první pohled poznal, že je to přísnost jen líčená, a synovská jeho příchylnost byla by tím nemálo ohrožena. Musím se k němu i na dále zachovati, jako jsem se k němu choval až po dnešní den. Přísnost, nechť druhu sebe ušlechtilejšího, musí býti vyloučena.“ „V tomto případu arci nezbývá,“ pravil na to učitel, „než ponechati panu Arthurovi úplně na vůli. Optal jste se jej už, k jakému zaměstnání má náklonnost?“ „Ba arci, a právě to mne mýlí,“ vece Kraft; „chceť se mermomocí státi vojákem.“ „Vojákem?!“ zvolal učitel, a vážná jeho tvář se zachmuřila, jako by si byl náhle připamatoval trudný nějaký případ. „Ano, vojákem!“ opakoval Kraft a dodal. „Kdyby chtěl býti čímkoli jiným, byl bych aspoň klidným, ale tato jeho náklonnost mne znepokojuje. Nemohuť pochopiti, že by mladík jeho letory, jenž po celý svůj život takměř ani nepoznal, co je rozkaz, jenž vždy a ve všem řídil se dle vlastní vůle, ba často i pouhým svým rozmarem — mohl se cítiti šťastným v stavu, o němž napřed ví, že mu bude ukládati jako první povinnost: poslušnost na komando.“ „Právě proto musíte, pane Krafte, ze všech sil pracovali k tomu, by se váš pan syn vojákem nestal,“ pravil učitel. „Mámť za to, že nemůže býti nešťastnějšího stavu nad stav vojenský. Jednotvárnost života garnisonního, svízele a nebezpečí v poli v čas války, slovem celá ta spousta různých, malých i velkých nepříjemností, s kterýmiž jest stav ten spojen, a zejména věčná supernace, která nestrpí omluvy, tím méně odporu, musí časem svým život vojenský každému znechutiti.“ Při tom sobě pan učitel arci nepřipomenul život svůj vlastní, kterýž jsa jednotvárnější života vojenského, spojen byl s rovněž takovou spoustou nepříjemností všeho druhu jako kterýkoli jiný stav. Chtěl pokračovati, ale náhodou obrátil hlavu a spatřil na prahu dveří, vedoucích do vedlejší jizby, Arthura, kterýž byl nepozorovaně vstoupil a poslední slova učitelova vyslechl. „A vám se učitelský stav nikdy neznechutil, pane učiteli?“ optal se Arthur starého paedagoga, v jehož tváři jevily se rozpaky. Učitel neodpověděl; ale Arthur popošel ku předu, a podávaje učiteli ruku, pravil vlídně a přívětivě: „Nic naplat, milý pane učiteli! Odpusťte, že musím vám odmlouvati; ale stav kupecký nenávidím a nestanu-li se vojákem, nezbude mi nežli vzíti útočiště — k revolveru... Můj otec mne zná a snažil se ze všech sil, aby mi úmysl můj vymluvil. Není však možno. Posavadní život můj se mi již znechutil. Mám jej vésti dále, když je možná změna? Možná, že se mi časem svým i vojenský stav znechutí. Vím také, že nebude pak změna tak snadná jako nyní; ale těch několik let vojančiny netrvá věčně. Můj úmysl jest tedy pevný a nezvratný.“ Slova ta pronešena byla tak určitě, že zdála se býti každá odmluva marnou. Pan učitel pokusil se však ještě naposledy; důvody jeho byly pádný, a zejména důvod poslední, ačkoli nesubjektivnější, byl nad míru tklivý. Vypravovalť o svém vlastním nejmladším synu, jenž byl už po tři roky vojákem a po celou tu dobu se záložním praporem pěšího pluku Dom Miguel ležel posádkou v Pešti. Každý jeho list byl trpkým steskem; v každém litoval, že nemůže návštíviti svého stařičkého otce, že nemůže mu býti oporou ve stáří. A při slovech těch zalily se oči učitelovy slzami… Když skončil své vypravování, nastalo v komnatě chvíli trapné ticho, jež přerušil starý Kraft otázkou: „Nuže, milý Arthure, trváš posud na svém úmyslu?“ Arthur, jenž byl upíral oči své k zemi, podíval se nyní mlčky na otce, a pohled ten byl výmluvnější slov. Otec porozuměl, že synovo předsevzetí jest pevné a nezvratné. Nezbylo mu nežli svoliti — podal tedy ruku učiteli, poděkoval mu za upřímnou radu a pravil pak k synovi: „Buiďsi! Nebudu ti překážeti. Zvol si pluk, ku kterémuž máš největší sympathie a přihlas se ještě dnes... Povedu obchod, pokud bude možno, sám, abys později, až se snad vrátíš, nalezl doma aspoň útulek.“ Arthur byl slovy těmi dojat, a nechybělo mnoho, že by byl pronesl: „Ne, ne, otče! Já tě neopustím!“ Ale předsevzetí jeho bylo pevné, a dojem přátelských slov povolného otce v několika okamžicích ustoupil zase dřívějšímu rozpoložení mysli... A za několik dní byl Arthur Kraft kadetem u pěšího pluku maďarského Dom Miguel, jenž ležel tehdáž v Praze posádkou. Nadešlo léto roku 1859; v Itálii zuřila válka rakousko-italská.. Starý Kraft a starý učitel, vědouce, že i pluk Dom Miguel, u něhož jejich synové sloužili, účastní se polního tažení, trávili dny v trapné nejistotě a úzkosti. Starý Kraft sice dům svůj už dávno neopouštěl, na nejvýše že sešel namáhavě z prvního patra do krámu, a zřídka kdy s někým obcoval; ale nyní každý den nejméně dvakrát posýlal k učitelovi, zdali snad nedostal z Itálie od svého syna nějaký list, a učitel zase každý den dva- i třikráte se stavěl u Krafta v témž úmyslu, zdali snad mladý Kraft neposlal o sobě a o pluku svém nějakou zprávu. Ale od vypuknutí války minuly dva měsíce, aniž by se byli otcové o osudu svých synů něco dověděli. Kdysi dopoledne, když byl učitel starého Krafta jak obyčejně navštívil a usedl na židli naproti lenošce, v kteréž Kraft skoro bez ustání sedával, otevřely se dveře a vešel listonoš. Tvář Kraftova se vyjasnila; ale listonoš, drže v ruce list pravil: „Odpusťte, pane Krafte, že vyrušuju. Viděl jsem k vám vejiti pana učitele, pro kterého došel list z Italie.“ „Z Italie?!“ opáčil učitel, a hlas jeho se chvěl radostí, a třesoucí se ruka sáhla po listu. Na první pohled poznal na adrese rukopis synův... Byl tudíž přesvědčen, že je syn jeho živ... Výraz radosti v tváři Kraftově však ustoupil výrazu truchlivosti, ale hned na to jevila tvář starého kupce úzkostlivou zvědavost. „Čtěte, pane učiteli — prosím, čtěte, čtěte!“ vybízel učitele, kterýž drže list v třesoucí se ruce, díval se upřeně na adresu, jako by se bál list otevříti. Listonoš odešel. Učitel k vyzvání Kraftovu list rozpečetil a počal čísti. List zněl takto: Předrahý otče! Odpusťte, že jsem Vám tak dlouho nepodal o sobě žádné zprávy. Jsem nyní úplně zdráv a vynahradím Vám, co jsem byl proti své vůlí zanedbal. Za několik dní opustím nemocnici, kde jsem byl strávil sedm neděl; byltě jsem v první šrůtce předních stráží poraněn – ale nyní už jsem skoro úplně zdráv, tak že můžete býti o mne zcela bez starosti. průběhu polního tažení ovšem Vám nemohu povědíti takměř pranic z vlastního názoru, ačkoliv náš pluk Dom Miguel první překročil hranice italské a tak polní tažení zahájil. Pod ochranou k palbě připravených baterií položen v noci přes řeku Mincio lodní most, a dobrovolníci, kteří se byli před tím k vyzvání velitelů praporů přihlásili, že první překročí hranice, dali se na dané znamení na pochod. Byl jsem v první četě, která se ubírala přes most, a náhodou první, jenž vkročil s mostu na půdu italskou. Utěšená krajina, která se před námi rozkládala, byla pustá. Obyvatelstvo vesnic bylo buď ukryto neb uprchlo; nikde nebylo viděti ani živé duše. Také po vojsku nepřátelském nebylo nikde ani památky. První čety, které byly lodní most překročily, utvořily hned řetěz, a tak postupovali jsme pomalu v polokruhu, kterýž se vždy víc a více šířil, ku předu. Zatím táhla přes lodní most četa za četou, prapor za praporem, a v půl hodině byl celý náš pluk, dvě baterie polních děl a škadrona jízdy na druhém břehu Mincia. Přední stráže dobrovolníků pěchoty byly se v době té pošinuly asi čtvrt hodiny cesty od břehu, a když pak přešla přes lodní most i jízda, sesílen řetěz náš v krátké době přiměřeným počtem vedet. Postupovali jsme pomalu a opatrně dále, a po čtvrt hodině zazněl rozkaz: Stůj! Celý řetěz se zastavil. Nalézali jsme se právě před velkou nějakou vesnicí na úpatí nevysoké, ale na pravo i na levo se táhnoucí pahořiny, na které se rozkládal hustý citrýnový háj. Zdálo se, že jest háj obsazen vojskem nepřátelským, čekajícím, až se přiblížíme na dostřel. Kolkolem panoval hluboký klid. Žhavé paprsky italského slunce v pravém slova smyslu pražily; nebylo ani kde se ukrýti, neboť celý řetěz byl se právě octnul v rýžových a kukuřicových polích. Postáli jsme však jen asi deset minut, načež dán opět rozkaz k postupu. Po třech nebo čtyřech minutách padla z vesnice první rána. z pušky, a hned na to po celé obloučité čáře proti nám padala rána za ránou, a náš řetěz rovněž tak živě palbu opětoval. Byla to první srážka prvních předních stráží. Stříleno však z přílišné vzdálenosti, tudíž bezúčelně. Po několika minutách dán s naší strany rozkaz k rychlému postupu a k palbě neustálé. Četové zálohy řetězu našeho byly za námi ve vzdálenosti asi čtyřiceti kroků, a jakmile jsme počali proti nepříteli rychleji postupovati, utvořily zálohy ty řetěz k sesílení řetězu našeho, a nové zálohy pošinuly se blíže k nám. Páleno prudce přes čtvrt hodiny, aniž by byl někdo z našich poraněn nebo padl. Náhle vyřítilo se z vesnice asi půl škadrony nepřátelské jízdy. Nastal boj muže proti muži, a jenom tu a tam srazilo se několik mužů. Proti mně hnal se jezdec s napřaženým palašem. Vystřeliv, chybil jsem. Nezbylo mi než odrážeti sečné rány puškou a dorážeti na jezdce bodákem. Boj ten netrval však nežli několik vteřin. Jezdcův palaš byl mne zasáhl do pravého ramene, puška mi vypadla z ruky, a já sklesl na jedno koleno. Jezdec zatočil koně a napřáhl proti mně poznovu palaš, ale nežli ťal — padla těsně podle mne rána z revolveru, a jezdec sklesl s koně... Byl jsem zachráněn, Ohlédl jsem se a spatřil nadporučíka Arthura Krafta, kterýž byl teprve den před tím nadporučíkem jmenován, a kteréhož, milý otče, zajisté i Vy znáte, an jste býval jeho učitelem....“ „Ustaňte, pane učiteli!“ přerušil starý Kraft čtoucího starce. „Rozuměl jsem dobře?... Můj syn že by byl...“ „Ano, váš pan syn, pane Krafte, zachránil život mému synovi,“ dotvrzoval učitel. „Prosím, čtěte dále, pane učiteli, čtěte dále!“ zvolal Kraft. „Možná, že je v listě o mém synu ještě zmínka...“ A učitel četl pak následující: „Nadporučík Kraft odvedl mne sám nazad, kde mne odevzdal prvnímu muži sboru zdravotního, jejž jsme potkali, a pospíšil pak zase do bitevního šiku ...“ Při těchto slovech tvář starého Krafta jevila nevýslovnou úzkost, která však v několika okamžicích ustoupila výrazu radosti, neboť list končil těmito slovy: „Byl jsem dopraven do nemocnice a o svém ochránci Arthurovi Kraftovi dověděl jsem se právě dnes, že je živ a zdráv a že byl před několika dny jmenován setníkem... Odpusťte, milý otče, že list svůj končím. Příště Vám budu psáti, jak se mi vedlo v nemocnici. Váš věrný syn Edmund.“ Učitel dokončil. V tvářích obou starců jevilo se radostné uspokojení. Starý Kraft nahnul se k učiteli a podal mu mlčky ruku. Učitel ji taktéž mlčky stiskl... Mlčení obou starců bylo výmluvnějším slov; neboť v očích leskly se slzy radosti... Praví-li ryzí pravdu písmo svaté, že i nejspravedlivější člověk každodenně několikráte hřešívá, není divu, když marně se ohlížíme ve světě po ideálu člověka, po člověku naprosto cnostném a poctivém, jemuž by nebylo možno vytknouti ani poklésku nejnepatrnějšího. A přece se mnohým hříšným smrtelníkům podařilo zachovati sobě pověst nejen dobrou a neúhonnou, nýbrž mnohdy i pověst lidí vzorných. Mnozí z nás arci toho docílili jen opatrným a chytrým ukrýváním svých vad, necností, pošetilostí a všech podobných, úcty nehrubě hodných vlastností a skutků; ale mnozí dobrou, neúhonnou pověst svou přece právem zasloužili. Takových je prý sice ve světě velmi po řídku; ale existujou přece... A učitel, kteréhož jsme chtěli před více nežli třiceti lety tak originelním způsobem potrestati, náležel mezi vzácný druh hříšných smrtelníků, kteří se těšili pověsti nejchvalnější. Muž ten dovedl dobrou svou pověst zachovati až do svého stáří a na sklonku 1868, když už byl kmetem více nežli sedmdesátiletým, pokládán byl všeobecně za muže neúhonného a vzorně poctivého. Však náhle roznesla se pověst, že — klesl... A pověsti následovaly v zápětí i následky poklesnutí: stařičký učitel byl předvolán k zemskému, jinak trestnímu soudu, a po prvním výslechu podržán ve vazbě vyšetřovací pro zločin podvodu... Zpráva o tom vyslechnuta ode všech, kdož muže toho znali, počátku s nedůvěrou; ale když později zjištěno, že jest pravdiva, nevěřil zase nikdo ve vinu stařičkého učitele, a každý byl pevně přesvědčen, že stihl krutý osud ten kmeta nezaslouženě. O provinění učitelově arci skoro každý jinak soudil, a žádný nemohl se dopíditi pravdy; a po dlouhém dotazování se zjistilo, že podržán byl ve vazbě pro padělání směnky. Pravda sice, že ubohý muž ten neměl' nikdy nadbytku; pravda také, že pranepatrná pensička asi dvou set a několika zlatých ročně stačila pouze, by nezemřel právě hlady; ale že by muž, kterýž byl po sedmdesát roků zůstal poctivým a po celý svůj život raději nedostatek trpěl, než by se byl od někoho jen nepatrnou částku vydlužil, mohl na stará kolena padělali směnky, jež znal jen dle jména — toho se přece nikdo nenadál. A přec tomu bylo tak. Obžaloba zněla na tento zločin, a vyšetřování protáhlo se takměř po dva měsíce, ačkoli se byl obžalovaný hned o prvním výslechu svém ze své viny úplně vyznal. Konečně nadešel den závěrečného přelíčení. Velká soudní síň byla zvědavým obecenstvem, zejména z kruhů učitelských, takměř přeplněna. Každý, kdo obžalovaného znal, byl dychtiv posléze zvěděti, co vlastně a jakým způsobem stařičký učitel byl spáchal. Byl jsem taktéž mezi zvědavými, kteří se byli k přelíčení dostavili. Ale posud nikdy jsem nebyl tak dojat jako tentokráte, když otevřely se postranní dvéře a do sálu, v němž už soudní dvůr, veřejný žalobník i obhájce a četné obecenstvo obžalovaného očekávali — vstoupil stříbrovlasý, shrbený kmet a sotva se vleka belhal se k vyzvání předsedovu k lavici obžalovaných Mimovolně připomenul jsem si — místo hanby, poslední škamnu, do kteréž muž ten, dokud byl ještě svrchovaným pánem, tak rád posílával každého ze svých žáků, jehož jednání nezdálo se mu býti právě po chuti. Však jaký to rozdíl — před jedenadvaceti lety a nyní!... Tenkráte ještě muž v plné síle a vědom sobě svého práva i moci — a nyní chvějící se stařeček, jenž sotva nohy vleka plíží se bázlivě k lavici, na kterouž takměř bez vlády klesá... Mimoděk zalilo se mi oko slzou, a prsa má sevřela se mi lítostí... V okamžiku tom byl bych stařečkovi prominul více nežli pouhý přehmat, jediné jeho provinění proti mně... Zraky všech přítomných utkvěly na tváři starcově. Pouvadlá plef vrásko vité tváře byla takměř zsinalá; oči hluboko zapadlé a neustále k zemí sklopené. Byloť zřejmo, že dvouměsíční vazba byla starce v pravém slova smyslu duševně i tělesně schvátila. Zda připomenuli sobě v okamžiku tom i on tresty, kterýmiž druhdy své žáky a žákyně obmýšlel? Zda připomenul sobě, kolikráte byl toho onoho poslal na místo hanby, vydav jej takto v šanc posměchu spolužáků?... Pochybuju, že si to připomenul. Člověk zahanbený — nechť už po právu nebo bezprávně — zřídka kdy si připomíná okamžiky, kdy byl sám někoho zahanbil... Tím méně si to připomenul vetchý stařeček, sedící právě na lavici obžalovaných zdrcen a takměř bez ducha... Po několika okamžicích zahájil předseda soudního dvoru líčení pře obvyklými formálnostmi. Obžalovaný, jsa tázán na své jméno, stáří atd., povstal jako stín a nepozvednuv očí svých, odpovídal hlasem tak slabým, že jej sotva soudní dvůr slyšel. Po té přednesl veřejný žalobník obžalobu. Byla jako obyčejně rozvlečena a nehrubě jasna; ale vina obžalovaného byla dle znění zákona očividná. Tresť obžaloby byla tato: Jistý obchodník Jan Weissmann, na jehož jmění měl býti konkurs prohlášen, přišel v měsíci říjnu 1867 k obžalovanému a přiměl jej k tomu, že akceptoval Weissmannovi na oko jakožto věřitel směnku, znějící na dva tisíce zlatých, k tomu účelu, by se mohl přihlásiti jako věřitel a tak aspoň poměrné percento jmění Weissmannova pro tohoto podvodným způsobem zachránil. Obžalovaný nezapírá atd., a proto žaluje jej státní zastupitelstvo pro zločin podvodu atd. Po přednesení obžaloby vyzván obžalovaný, by se hájil. Povstal sice, ale nohy se mu třásly, tak že mu předseda dovolil, aby mohl své ospravedlnění přednésti sedě. Bylo prosté a stručné. Chvějícím se a sotva slyšitelným hlasem vypravoval stařeček, že Weissmann, jenž býval asi před dvaceti lety nejlepším jeho žákem a vždycky premiantem, navštívil jej kdysi a hořce se rozplakal, že jsa otcem četné rodiny, octnul; se na mizině, tak že mu nezbývá nežli — vzíti si život a zůstaviti rodinu svou bídě. Obžalovaný jej těšil, seč byl, dodávaje mu všemožným způsobem zmužilosti; leč Weissmann, muž prchlivý a náruživý, hořekoval dále a konečně padl před obžalovaným na kolena a sepjatýma rukama prosil úpěnlivým hlasem, aby se nad ním, vlastně nad nešťastnou a nevinnou rodinou jeho smiloval. Obžalovaný nevěděl sice rady, ni pomoci; ale Weissmann jakožto obchodník pověděl, co a jak možno učiniti. Obžalovaný jaktěživ žádné směnky nepodpisoval, ba o právu směnečném a výpomocných manipulacích obchodních neměl ani zdání, nicméně Weissmann vylíčil mu případ, o který šlo, barvami tak nevinnými, že obžalovaný posléze, nic zlého netuše, přání jeho vyhověl a akceptovav směnku, zachránil tak, po svém domnění, život nešťastného kupce a zachoval zároveň nešťastné rodině živitele jejího. Však za několik týdnů byl předvolán k soudu, kde mu zvěstováno, že Weissmann, jenž byl před tím uprchl do Ameriky, sám podvod ten prozradil... K omluvě své neměl ubohý stařec ani slůvka. Poznalť poklések svůj teprve u soudu, když mu byl vyšetřovacím soudcem vyložen — a nyní stál před soudním dvorem, aby vyslechl jen výměr trestu... Nedoufalť ani, že jest možno, by byl prohlášen za nevinna, když mu byl spáchaný zločin objasněn, a on sám se byl ze všeho upřímně vyznal. Po obvyklých formálnostech prohlásil, předseda soudního dvoru průvodní líčení za ukončené a udělil slovo veřejnému žalobníku, kterýž obžalobu reprodukovali a ke konci navrhnul, aby byl obžalovaný uznán za vinna zločinem podvodu a odsouzen — v tu dobu navrhoval veřejný žalobník ještě i výměr trestu — do těžkého žaláře na dobu pěti roků. Obžalovaný stařec, vyslechnuv konečný návrh veřejného žalobníka, počal se na celém těle třásti; hlava jeho sklesla k prsoum... Na to povstal obhájce. Byl to muž asi pětatřicetiletý, štíhlý, ba skoro vyčouhlý, ale přece statný. Dlouhý plavý vlas splýval mu až na ramena, hustý, taktéž plavý plnovous zakrýval z větší části tahy bledého obličeje. Kdo si muže toho všimnul bedlivěji, shledal, že bouře života byly jej naladily ku smýšlení vážnému. V tváři jeho aspoň jevila se zádumčivost, ba skoro truchlivost. Povstal pomalu a jaksi nesměle; skoro se zdálo, že bojí se pozvednouti zraků svých k soudnímu dvoru. V soudní síni nastalo hrobové ticho. Každý byl dychtiv, jakým způsobem zahájí nový obhájce svou obhajovací řeč, když bylo z průběhu líčení nade vši pochybnost zřejmo, že jest obžalovaný ztracen. Mladý obhájce zahájili řeč svou několika nehrubě vybranými frásemi; ale ton hlasu jeho učinil na soudní dvůr i na posluchačstvo zvláštní dojem. Vážná, nevlídná, ba zasmušilá přísnost úřadní, kteráž byla až dosud nad celým líčením pře vládla, ustoupila náhle jakési vlídné mírnosti. Hned po prvních slovech obhájcových takměř všem se zdálo, jako by nemeškali v soudní síni, kde panuje neúprosná Nemesis se zavázanýma očima, nýbrž kdesi, kde provinění lidská, nechť už druhu jakéhokoli, pokládají se spíše za neštěstí nežli za skutky trestuhodné. V hlase obhájcově spočívalo tolik mírné laskavostí, tolik lahodné lidskostí, že byl soudní dvůr v pravém slova smyslu překvapen. Zachvívaloť se v hlase tom cosi tak sympatického, cosi tak přesvědčujícího, že nebylo takměř ani možno oslyšeli nějakou žádost, tímto tonem a způsobem pronesenou. Takměř zázračnému účinku hlasu následoval v zápětí účinek formy i obsahu závěrečné řeči. Obhájce mluvil z počátku hravě, jako by šlo o věc naprosto nedůležitou, ba malichernou; mluvil však vážně a důstojně. Za nedlouho však uklouzlo rtům jeho rychle za sebou několik neviňoučkých vtipů, a tvář jeho přelétl na okamžik lehký úsměv. Odlesk úsměvu toho zračil se v tvářích všech přítomných i později, když přešel obhájce k meritorní části obžaloby a s řídkou důkladností probíral odstavec za odstavcem ses stanoviska výlučně právnického. Osvědčil se býti výborným právníkem, aniž by se vědomostmi svými chlubil. Důkaz jeho byl rovněž tak přesně logický, jako právnický a svědčil o nevšedním důmyslu. Soudní dvůr naslouchal slovům obhájcovým napjatě; neboť prvopočáteční frásovitost řeči byla znenáhla přešla ve věcný důkaz přesvědčující síly. Myšlenka stíhala myšlenku, a přece byl proud řeči prostý, přirozený, nenucený — a teprve když byl proveden důkaz právnický, přešel obhájce k momentu ryze lidskému. Kladl důraz na kardinální zásadu trestní praxe, že vždy a ve všem musí býti zřetel brán k tomu, zdali obžalovaný spáchal trestný skutek vědomě, zdali úmysl jeho byl skutečně zlým, a s toho stanoviska nedovolával se pro- svého klienta spravedlnosti ve smyslu zřejmého znění trestního zákonníku, nýbrž útrpnosti a lidskosti, na kteréž trestní zákon i trestní řád při každém trestním skutku béře s hlediště všeobecného přiměřený zřetel. A právě v této části obhajovací řeči slavila výmluvnost obhájcova pravý triumf. Byloť to ryzou lidskostí prodchnuté zakončení obhajovací řeči, jaká zřídka kdy proslovena byla v síních trestního soudu pražského — účinek její nemohl býti pochybný. Mezi řečí obhájcovou byl jsem si všimnul i obžalovaného. V pouvadlé tváři jeho jevila se z počátku beznadějnost; leč v průběhu řeči znenáhla mizela, a když obhájce skončil, zářila tvář stařečkova skoro vítězně. Zdáloť se, jako by býval stařec teprve obhájcovou řečí o své vlastní nevině přesvědčen. Nastala přestávka pro jistý druh obžalovaných nejtrapnější. Obžalovaní, kteří byli z průběhu přelíčení nabyli přesvědčení, že všechny jejich omluvy a veškeré hájení jsou vůči provedenému důkazu viny marny, vyčkávají prohlášení rozsudku obyčejně buď vzdorovitě nebo s resignací; obžalovaní však, kteří jsou přesvědčeni o své nevinně, nebo kteří z průběhu líčení pře čerpali naději, že věc jejich přece snad není úplně ztracena, že snad přece jest možno, že budou prohlášeni nevinnými, prožijou v přestávce té obyčejně největší duševní muka. Pan učitel náležel k tomuto poslednějšímu druhu obžalovaných. Když obhájce končil výmluvnou a přesvědčující svou obhajovací řeč, byl obžalovaný přesvědčen, že není ani jinak možno, nežli že bude prohlášen nevinným; ale jakmile obhájce umlkl, a soudní dvůr odebral se k osudné poradě, vznikla v duši starcově poznovu trapná pochybnost. Seděli na stolici obžalovaných po několik minut sklíčen, ba zdrcen; v tváři jeho jevila se úplná beznadějnost. Obhájce sám nebyl jist vítězstvím své výmluvnosti a seděl za svým stolkem naproti obžalovanému klidně sice, ale přece s výrazem mírné dychtivosti. Na štěstí netrvala porada soudního dvoru než několik minut. Soudcové se vrátili, a předseda za obvyklých formalit prohlásil rozsudek, znějící v ten smysl, že obžalovaný uznává se nevinným... Při slově tom vyhrkly obžalovanému slzy z očí. Povstal a chtěl pospíšit k obhájci svému, by mu poděkoval, ale soudní sluha, jenž stál vedle lavice obžalovaných, jej zadržel. Jelikož veřejný žalobník neohlásil, že se z rozsudku odvolá, prohlásil předseda soudního dvoru, že propouští se obžalovaný zároveň z vyšetřovací vazby, čímž líčení pře skončeno. Teprve nyní mohl obžalovaný ku svému obhájci. Třesa se na celém těle, vrávoral k jeho stolku a nevěda radostí, co činí, uchopil ruku obhájcovu, by ji políbil. Tento však ruku svou mírně odtáhl a vlídně podotknul: „Nikoli, pane učiteli! Konal jsem toliko svou povinnost,“ „Čím se vám odměním? Čím se vám odměním?“ šeptal stařeček tklivě, a slza za slzou kanula mu po vráskovité tváři. „Již jste se mi odměnil — a sice před více nežli dvaceti lety,“ podotknul obhájce. „Že jsem se odměnil — vám, vám, pane doktore — a před dvaceti lety?“ vyrazil ze sebe stařec, nemoha slov obhájcových pochopiti. „Ba arci,“ odvětil s úsměvem obhájce. „Vy ovšem se už na mne nepamatujete; ale mně utkvělo to v paměti a nikdy, nikdy nezapomenu...“ „Nepamatuju se, věřte, pane doktore,“ připomenul stařec, stíraje si slzy s tváře a dívaje se nyní obhájci upřeně do očí. „Nuže, povím vám to, pane učiteli,“ odpověděl obhájce. „Ale dříve dovolte, abych se k vám zachoval jako syn k otci svému.“ Po těchto slovech stařečka objal a políbil v čelo… V auditoriu, jež bylo neobyčejné této scéně v soudní síni přítomno, nastalo hnutí. Stál jsem obhájci i klientu jeho nejblíže a mohl jsem tudíž zřetelně slyšeti i další, přitlumeným hlasem pronesená slova obhájcova, „Býval jsem vaším žákem, pane učiteli,“ pravil měkce, skoro elegicky, jako by v myšlenkách zalétal v dávné doby bezstarostného mládí, „a byl jsem podobně jako dnes vy — na lavici káranců — v poslední škamně.“ „Vy, vy?“ vyrazil ze sebe zmateně stařec, nevěda, co počíti. „Nečiním vám výčitky, milý pane učiteli,“ pokračoval obhájce; „připomínám případ ten jen proto, byste se, možno-li, snáze upamatoval na zamračeného a přece veselého, suchoučkého slanečka s plavým vlasem a od neštovic poďobanou tváří, jehož jméno bylo a jest Václav Honec.“ „Václav Honec!“ opakoval jsem, připomenuv sobě dávného spolužáka. „Vy Honec?!“ zvolal učitel. „Ah, už se pamatuju — bylo to krátce před stržením mračen roku 1847 — není-li pravda?“.. Obhájce však stařečka neposlouchal; byltě mými slovy upozorněn a obrátil se ke mně. Chvíli se na mne díval zkoumavě, pak rychle ke mně popošel a podávaje mi ruku pravil: „Aj, vždyť pak tě přece poznávám!“ Na to obrátiv se k učiteli připomenul: „Považte, pane učiteli — jaké shledání! — Zde jest taktéž jeden, jenž byl před více nežli dvaceti lety aspoň jednou seděl' mezi námi — školními vyvrheli v poslední škamně.“ Stařec upřel na mne zrak a poznal mne. Chtěl něco pronésti, ale Honec děl: „Teď prosím, pane učiteli, jen rychle — sebeřte si své věci a opusťte co možná brzo osudný tento dům! Kmet obrátil se k odchodu; soudní sluha jej ještě jednou doprovodil do separace, by jej pak propustili na svobodu. Rozhovořil jsem se s Honcem. Několik slov z jeho úst dostačilo, bych se domyslil celého jeho posavadního života, jenž byl sice na vlas podoben životu tisícův chudých studentů, kteří o hladu a v bídě snaží se úsilovnou prací a vzornou pilností na osudu aspoň špetku poklidu a štěstí pro budoucnost vyvzdorovati, ale přece se lišil tím, že Honec musil zápasiti s útrapami, k jichž překonání bylo potřebí síly takměř nadlidské. Překonal však je přece. Studovalť z počátku na gymnasiu budějovickém, poněvadž měl v Budějovicích jakési vzdálenější příbuzné, kteří se ho byli v první době ujali; později studoval universitu ve Vídni, kde sobě také odbyl aspoň z části advokátní praxi. Před několika týdny byl zavítal do Prahy, kde se zamýšlel usadit a kde také s rozhodným úspěchem provedl první svou samostatnou při. Na vzájem musil jsem doktůrčeti vypravovat! v stručnosti nehrubě zajímavý, spíše nudný nežli zábavný průběh vlastního života. Tak bavili jsme se asi půl hodiny, procházejíce se v hlavní chodbě trestního soudu a čekajíce, až bude stařec na svobodu propuštěn. Když však dlouho nepřicházel, optal se obhájce dozorce chodby, na které byl stařičký učitel ve vyšetřovací vazbě, na příčinu; dozorce odvětil, že jest inkvisit již u žalářníka v tak zvané přijímací kanceláři. Pospíšili jsme do kanceláře té; ale tam nám bylo zvěstováno, že byl inkvisit na svobodu propuštěn a s malým svým ranečkem že už před čtvrt hodinou opustil budovu. Úřadník, jenž nám to zvěstoval, dodal, že jevil' stařec neobyčejné, ba skoro zoufalé pohnutí mysli. „Oh, já nešťastník,“ vzlykal prý, „jsem sice nevinen — ale jakž možno objevili se zase mezi lidmi!? Shořím hanbou!... Ne, ne! Já nemohu déle žíti...“ S těmito slovy prý opustil kancelář. Honec vyslovil obavu, že si může stařeček v rozechvění mysli sáhnouti na život. Z té příčiny pospíšili jsme za ním, abychom jej vyhledali; ale veškeré dotazování naše bylo marné. Dověděli jsem se jen tolik, že ubíral se stařec přes řetězový most a Oujezdskou branou, načež se dal podlé Kinské zahrady směrem ku Košířům. Ustali jsme tedy prozatím od dalšího pátrání. Třetího dne po závěrečném přelíčení navštívil mne Honec. Vypravoval, že jej osud stařičkého učitele dojímá, že ptal se po něm v jeho bytu, kde však mu děli, že stařec posud se nevrátil. Vydali jsme se tedy společně na cestu ku Košířům, abychom vypátrali, kam se byl kmet obrátil, a co se s ním stalo. Osobnost starcova byla takového druhu, že kdožkoli jej potkal, musil si ji pamatovali; nebylo tudíž nesnadno doptati se, kudy se ubíral. Byloť jej před třemi dny několik osob potkalo, a tak sledovali jsme stopu zmizelého až k posledním domkům Košíř, k tak zvaným Buďánkám, kde od císařské silnice, vedoucí dále k Motolu, odbočuje poboční cesta do vrchu směrem k cibuleckému háji. Zde byl stařec viděn naposledy. Ale kam se obrátil, nikdo nám nemohl udati. Pátrali jsme tudíž dále ve dvoře cibuleckého háje a v okolních vesnicích; ale všady marně. Stařec byl zmizel beze stopy. Minulo pět roků. Život můj vlékl se bezpříkladně nudně v robotné práci, a po celou tu dobu nezměnilo se v životě mém pranic, leda že jsem se z tiché postranní ulice svého rodiště odstěhoval do domu na hlavní silnici nedaleko Oujezdské brány, kde jsem byl z počátku po nějaký čas pouličním hlukem a lomozem v pravém slova smyslu duševně týrán. Ale jako přivyká člověk prodlením času i týrání, přivyknul jsem i já občasnému hřmotu, jenž mne obyčejně z rána budíval, a po dvou, třech měsících spával jsem i z rána, když povozy všeho druhu drnčely po dláždění, zase tak klidně, jako když jsem bydlíval v zátiší odlehlé ulice, kam zřídka kdy nějaký povoz zabloudil. Však kdysi na podzim časně z rána byl jsem ze spánku přece vyrušen neobyčejným hlukem. Otevřev oči, naslouchám chvíli. Zdá se mi, že slyším drkotavý hluk, jaký působívají po dláždění rychle ujíždějící stříkačky a voznice. V mžiknutí oka seskočil jsem s lože a pospíšil k oknu; leč místo stříkaček a voznic spatřil jsem baterií děl, ujíždějících poklusem od Oujezdské brány po hlavní silnici... Ujížděla k polnímu cvičení podzimnímu, kteréhož — jak jsem byl den před tím v novinách četl — měla se súčastniti celá vojenská posádka pražská, čítající tenkráte úhrnem asi deset tisíc mužů. Pohled na baterii zbudil v mé duši dávné vzpomínky z let, kdy bos a bez čepice vykračoval jsem si tak často před vojenskou hudbou, když táhla z cvičení... A jak už mnohdy i u lidí jinak zcela střízlivých bývá — rozhodl jsem se, že půjdu se zase jednou po dvaceti neb docela už pětadvaceti letech podívati na manévr... Oblékl jsem se rychleji nežli kdy jindy a pospíšil za vojskem. Šel jsem, jako jsem chodíval před lety — po stopě; neboť vojsko bylo mne už dávno předešlo, tak že jsem se musil tu a tam zeptati, kterým směrem se obrátilo. Dověděl jsem se, že oddělení, která vyšla Oujezdskou branou, dala se směrem k Motolu, kdežto prý větší část posádky vytáhla Strahovskou branou... Jakožto zkušený stratég, kterýž byl před lety, dokud chodil ještě bos a bez čepice, nevynechal ani jediného manévru, ba o každém sepsal si pro vlastní poučení podrobnou zprávu, jako by byl oním přeubohým členem generálního štábu, jehož povinností jest podávati raport o průběhu bitvy vládě — soudil jsem z této kusé zprávičky, kde asi musí dojiti ku srážce; neboť terrain jsem znal, a na takovém terrainu nebyla se stanoviska strategického jiná srážka možná, nežli jaká se tu dála od mnoha let každoročně aspoň jednou, nechť už v ohledu taktickém ten neb onen oddíl přátelské neb nepřátelské armády zachoval se způsobem jakýmkoli. Dal jsem se tedy směrem k — cibuleckému háji, odkud — jak jsem ze zkušenosti věděl — bylo možno bojiště nejlíp přehlédnouti. Na cestě připomenul jsem si opět jednou po delší době své spolužáky z poslední škamny a stařičkého učitele, jenž byl po svém procesu tak zvláštním způsobem zmizel. Avšak hned na to zaslechl jsem z dáli hřímání děl. Nalézal jsem se právě na výšině u cibuleckého háje... Ký div, že můj talent strategický přihlásil se ku svému právu, a že zapomenuv na vše, co kdy bylo nebo snad někdy ještě bude, sledoval jsem s napjatou pozorností kotouče bílého kouře, jež na vršinách nad Motolem naznačovaly stanoviska nepřátelských batterií. V několika okamžicích přehlédl jsem bojiště. Z rozestavení obou armád jsem seznal, že jde dle všeho o útok na cibulecký háj, v němž a kolem něhož soustředěno bylo jádro přátel. Nemýlil jsem se. Asi po čtvrt hodině spatřil jsem, kterak s výšin nad Motolem sestupují celé prapory pěchoty. Blížily se k háji — a teprve nyní zahájen boj... Trval bez mála půl hodiny, načež útočníci odraženi počali ustupovati. Z háje vyrojila se přesila myslivců a pěchoty, a po silnici od Košíř k Motolu, kam nepřátelé couvali, ujížděli již dvě škadrony jízdy, by prchající stíhaly... „Proklatý manévr!“ zabučel za mnou známý hlas. Ohlédnuv se, spatřil jsem doktora Honce. „Eh, kde jsi se tu vzal?“ tážu se, podávaje mu ruku. „Pomysli!“ odpovídá mrzutě. „Zmeškal jsem z rána vlak západní dráhy a poněvadž musím býti o jedenácté v Berouně, najal jsem si povoz; ale na konci Košíř mne vojenské vedetty zastavily, že nesmíím dál, dokud nebude po cvičení. Protestoval jsem, připomínaje, že podobného něco posud o žádném manévru se nestalo; ale nic na plat. Odpověděno mi prostě, že to rozkaz — a tak mi nezbylo nežli vylézti z povozu a vydrápati se sem na stráň, kde snad budu třeba hodinu neb i déle čekat. „Nemusíš-li, nejeď tedy,“ dím. „Nevyhnutelně tam právě býti nemusím,“ odpovídá Honec, „a v pravý čas tam sotva už dorazím — zůstanu tedy.“ Přítel kývnul na výrostka, jenž stoje nedaleko nás, zevloval kolem sebe, a dav mu něco drobných, poslal jej se stráně, by řekl čekajícímu kočímu, že doktor dále nepojede, aby se tedy vrátil nazpět. Zatím pokračováno v boji, jenž se táhl jednak po hlavní silnici, jednak po obou stráních nad silnicí tou směrem k Motolu. Cibulecký háj byl dle všeho takměř úplně prost vojska; jen jedna batterie, která byla až dosud s výšiny nad hájem pálila, popojela těsně k háji a zahájila s dvojnásobnou prudkostí palbu asi dvacet kroků od nás. Po třech nebo čtyřech minutách však náhle zazněla trouba štábního trubače, velící zastaviti palbu. Se všech stran známý zvuk ten opětován, a palba zastavena. Bylo po cvičení. „Vida, teď jsem mohl dále jeti,“ podotknul Honec, „a byl bych snad přece dorazil v čas.“ „Povoz je už pryč — nezbývá tedy, než..“ těšil jsem přítele, „Pravda,“ odpověděl nevrle přítel. „Eh, což!“ dodal, „bez toho jsem nebyl už skoro čtvrt století v cibuleckém háji. Pojďme se tam zase jednou podívat — snad najdeme místo, kde jsme chtěli učitele našeho přivázat ku stromu jako svátého Sebastiana — pamatuješ se?“ „Jakž bych se nepamatoval!“ dím, načež jsme zabočili na cestu, vedouci do háje. Byl krásný, teplý podzimní den, a v háji panoval hluboký klid a mír. Tu a tam sice bylo listoví ranních stromů už sežloutlo a z části také opadalo, ale přece tu bylo ještě dosti zelena a stínu, slovem celá příroda působila veškerým svým polozádumčivým kouzlem podzimním. Mlčky sešli jsme se stráně dolů do údolíčka, kterým se vine malý potůček, a ubírali se ve stínu vysokých a košatých stromů zcela bezúčelně dále. Náhle se přítel zastavil a ukázav rukou směrem před nás na stráň, pravil přitlumeným hlasem: „Pohlédni!“ Spatřil jsem osamělý košatý jasan a pod ním stříbrovlasého kmeta. Seděl, o kmen stromu se opíraje, jako by dřímal. Zlaté paprsky slunce, prorážejíce korunou stromu, ozařovaly mdle a zároveň nevýslovně poeticky vráskovitou a přece klidnou tvář starcovu. Poznal jsem kmeta na první pohled — byl to stařičký náš učitel, jejž byl Honec před pěti lety tak skvělým způsobem před soudem hájil. „Znáš jej?“ optal jsem se přítele. „Jakž bych ho neznal. Ale jak sem přichází?“ odtušil Honec. „Prohlasme se mu — bude mít radost,“ připomínám. Přítel souhlasil. Přiblížili jsme se k starci na tři nebo čtyři kroky a teprve nyní jsme zpozorovali, že klidně spí. Zůstali jsme státi, ale stařec byl patrně už ze svého spánku vyrušen. Otevřel oči a upřel je na nás. „Probůh, pane učiteli, jak sem přicházíte?“ optal se Honec. Stařec chvíli mlčel, načež pravil chvějícím se hlasem: „Kdo to? Hlas je mi povědom, ale zrak můj jest už mdlý, a nemohu rozeznat podobu.“ „Jsem doktor Honec,“ děl přítel. „Ježíš Maria!“ vykřikl stařeček, a v jediném výkřiku tom zachvěla se neskonalá radost, jakou může lidské srdce zajásat. Kmet se chtěl vztyčit, ale slabost mu nedovolovala. Přítel k němu poklekl. „Ale jak jste se octnul zde?“ optal se vlídně. „Odpusťte pro vše, co vám drahého, odpusťte, pane doktore, že jsem byl tak nevděčen,“ pravil stařec. „Zahnal mne sem stud — a byl bych tu nejspíš zahynul.“ „Jak to?“ optal se Honec. „Když jsem byl propuštěn z vazby, ubíral jsem se na zdařbůh směrem ke Košířům a potom dále sem do háje. A zde, jsa rozčilením, žalem a studem k smrti unaven, sklesl jsem a byl bych dle všeho zahynul, kdyby se mne nebyl ujal zdejší šafář.. Nalezl mne už skoro stuhlého, a sám mne dovlékl do dvora, kde mne on i jeho žínka ošetřovali po celou dobu, co tu meškám — jako vlastního, otce.“ „Znáte toho muže? Jste s ním snad spřízněn?“ ptal se Honec dále. „Nejsem s ním nijak spřízněn, ba jaktěživ jsem ho před tím neviděl. Ujal se mne — člověka, vlastně starce neznámého.“ „Víte, jak se jmenuje, milý pane učiteli?“ tázal se Honec dále. „Mravenec,“ odvětil stařičký učitel. „Mravenec Robert — není-liž pravda, pane učiteli?“ vpadl kvapně Honec. „Ano, Robert — Robert Mravenec — se jmenuje – Ale — což pak vy jej znáte?“ „Jakž bych neznal, vždyť jest můj a zde přítele mého“ — při tom ukázal na mne a dodal moje jméno — „spolužák a, tudíž, pane učiteli — bývalý váš žák... My všickni tři seděli jsme kdysi současně na místě hanby — v poslední škamně.“ „Můj bývalý žák — můj bývalý žák!“ opakoval stařeček, vrtě nedůvěřivě hlavou. „A přece se mi nikdy neprohlásil... nikdy — nikdy!“ Po malé pomlčce dodal: „Ó teď teprve chápu toho souvislost! Proto tedy mi tak často vypravoval o vás, pánové... Znal vás tedy — a já ani netušil, že od útlého mládí... Oh, ten bude mít radost, až vás k němu přivedu... Prosím, pojďme, pojďme!“ Stařeček byl jako proměněn. Chtěl zase rychle vstáti, ale nemohl. Pomohli jsme mu, a tak, podpírajíce starce každý s jedné strany, ubírali jsme se do dvora cibuleckého. K nemalému překvapení svému spatřili jsme tu celý generální štáb. Odbývánať, právě vojenská porada na základě výsledku posavadního boje. Důstojníci přijížděli a podávali zprávy o postavení rozličných oddělení vojska, jež byla nyní zaujala, o síle nepřátel, o terrainu atd. Ve dvoře panoval ruch v pravdě válečný, ačkoli vše dálo se klidně, odměřeně a vážně, ba přísně, jako by šlo o boj opravdový. Dvůr byl takměř přeplněn koňstvem. Štábní důstojníci stáli v prostřed dvoře kolem malého stolku, na němž byla rozložena velká mapa. Právě v okamžiku, když jsme se stařičkým učitelem vcházeli do dvora, byla válečná porada dle všeho ukončena. Někteří z vyšších důstojníků sedali již na koně, jiní sem tam popocházejíce, narovnávali své údy jako po namáhavé práci — všady jevil se účinek pro rakouského vojína nejkouzelnějšího slova ruht. My musili skrze koňstvo. Jeden z koní, v jehož blízku jsme se byli právě octli, počal se vzpínati. Honec odtrhl rychle stařičkého učitele, by nepřišel k úrazu – a já octnul se na druhé straně komoně. „Vrať se tudy!“ vzkřikl na mne Honec a vysloviv moje jméno, mávnul rukou směrem, kterýmž jsem měl jíti. „Jak že se jmenujete?“ oslovil mne důstojník, jenž se byl právě vyhoupnul vedle mne do sedla pěkného vraníka. Pověděl jsem. „A jste odtud — z Prahy — nebo...“ Nedořekl; kůň se vzepnul — leč důstojník — v němž jsem poznal majora — utišiv koně, zabočil ke mně... Odpověděl jsem na jeho otázku. Major střelhbitě seskočil zase s koně. „Věru, větší náhody snad ani nemůže býti,“ pravil, podávaje mi ruku — „já jsem Arthur Kraft.“ Měl pravdu! Náhodou byli jsme se tu setkali všickni, kdož jsme se byli před více než čtvrt stoletím zanášeli myšlenkou, že pomstíme se na učiteli, který nás byl posadil na místo hanby... Mám vypravovati, co se dále dělo? Bylo to srdečné shledání po více nežli čtvrt století v prosté jizbě šafáře Mravence, jenž k žádosti majora Krafta opatřil v úžasně rychlé době několik láhví dobrého vína od jakéhosi kupce, jenž měl v tu dobu se svou rodinou v cibuleckém háji najatý letní byt. Strávili jsme v důvěrném přátelském hovoru asi tři hodiny. Každý z nás vypravoval, jak se mu dařilo. Posledním z vypravujících byl Mravenec. Život jeho byl řadou svízelů a útrap. Nádeničilť déle patnácti roků a po celou tu dobu skoro neustále hladověl; byl týrán — a přece s úžasnou vytrvalostí střádal krejcar ku krejcaru, až uspořil několik set zlatých, aby si mohl koupit chaloupku s malým políčkem na blízku cibuleckého háje. A zde se nuzoval zase nějaký čas — až kdysi náhodou setkal se se správcem vlastníka Cibulek a stal se šafářem... Neměl sice ničeho nazbyt, nejméně z nás všech, kteří jsme se byli sešli; ale byl přece spokojen — a prokázal z nás všech stařičkému učiteli služby největší... A stařičký kmet? Teprve nyní se dověděl o dětinském našem plánu, že jsme jej chtěli přivázat ku stromu jako svátého Sebastiána a kamenovat oblázky,.. Usmíval se, když mu to major Kraft vypravoval, tak mile a spokojeně, jako když někdo vypravuje otci, že nejmilejší jeho dítě bylo osvědčilo řídké jakési nadání, jež může nejen jemu, nýbrž i otci býti zdrojem štěstí a blaha. Když však vypravoval Kraft o strašném stržení mračen roku 1847, kdy jsme byli na vršině nad Bertramkou sosnovali strašný plán pomsty, a připomenul smrt Kroupovu, kterýž byl zahynul závidění hodnou smrtí, pomáhaje příbuzné učitelově v nebezpečí života — zaleskly se v očích kmetových slzy... Kraft však rychle odbočil ku předmětu jinému:, veselejšímu, a za nedlouho zařinčely sklenky — připíjeli jsme poslední škamně. „Podivno,“ ozval se na to stařičký učitel, „že teprve nyní na sklonku svého života poznal jsem pravou podstatu mladosti. Náhodou četl jsem kdesi životopis slavného botanika Linnéa a dočetl se, že i on býval z mládí pokládán od svých učitelů skoro za tupce a že teprve v letech jinošských dostal od jednoho ze svých učitelů, kterýž byl nadání jeho poznal i ocenil, následující paměti hodné vysvědčení: „Mládež ve škole může býti porovnávána školce mladých stromů, kde se časem, ale zřídka kdy, stane, že mladé stromky, ačkoli jim byla věnována největší péče, nechtějí se dařiti a pravým pláňatům se podobají. Když však bývají později přesazeny, změní divoký svůj způsob a vzrostou v krásné stromy, jež nesou chutné plody.“ „A proto ještě jednou: Sláva poslední škamně!“ zvolal major Kraft po těchto slovech učitelových, zvedaje sklenku poznovu. Přiťukli jsme všickni. V tom okamžiku otevřely se dvéře a vstoupila žínka Mravencova. Mravenec nám ji představil a dodal: „Nezbude nám, nežli připíti poslední škamně do třetice — neboť moje žena, rozená Auerhahnova, seděla téhož roku jako my na místě hanby — v poslední škamně...“ Připili jsme po třetí a naposled... Byltě čas k odchodu. Rozloučili jsme se se stařičkým učitelem, s Mravencem a jeho žínkou... Od té doby — končil přítel, jenž mi byl tento příběh ze svého života vypravoval — nespatřil jsem více ani jediné osoby, o nichž jsem se byl zmínil. Život lidský bývá vrtkavý a takovým osvědčil se býti i ke mně. Vím jen, že stařičký učitel před několika měsíci zemřel. Žel, že já byl jediný, jenž mu po celý život jeho neprokázal ani nejnepatrnější úslužnosti. Možná, že nebyl jsem toho vůbec ani hoden; možná, že jsem byl horším všech ostatních, kteří byli se mnou seděli v poslední škamně, ačkoli jsem byl tenkráte i později přesvědčen, že jsem trestu toho ze všech zasloužil nejméně. A podivno! Po celý můj život pronásledovala mne fixní myšlenka. Zdáloť se mi, že může každou chvíli někdo vystoupit a rozkázat rovněž tak kategoricky jako před více nežli čtvrt stoletím pan učitel: „Tamo na místo hanby zasedneš!“ Možná, že bych i dnes uposlechl bez odmluvy; ale pousmál bych se při tom spokojeněji nežli člověk, jemuž se prokazuje čest nejvyšší. [JS1]V tisku tento tvar – zřejmě tiskařská chyba.