Kde kdo byl v závodě pánů Křikavy, Chramostejla a spol., nikdo neměl v lásce Alojsa. Krom pana Ledvinky všechen personál ho nenáviděl a rozličnou sekaturou jej pronásledoval. Jen skladník Ledvinka - jak řečeno - rozuměl tomu patronu, brával jej v ochranu a hájil proti útokům a týrání ostatních. Alojs byl starý sluha, v závodě již asi na dvacátý rok, nejstarší člen personálu. Na toto své nejdelší spolupracovnictví v závodě si něco domýšlel a hleděl na ostatní zřízence, většinou „mládež“ - jak říkal - trochu přes rameno. Hlavně se domníval, že za dvacet let služby si může trochu pohovět, i dával pozor, aby se nepřetrhl, a pamatoval vždy na vážené kolegy, aby jim také kousek práce zbylo. Továrna na pečetní vosk pánů Křikavy, Chramostejla a spol. byla rozsáhlá, zakázky z venkova se jen hrnuly a konkurence nebyla tehdáž tak nesnesitelná. Práce bylo tedy dosyta, a zatímco Alojs tak pomaloučku ovíjel ukazováček motouzem a zvolna, zvolňoučka ovazoval balíčky pečetního vosku, musili se otáčeti, jak náleží soudruhové jeho, sluhové Anton a Mates, aby všechny komise vyřídili. Alojs požíval zvláštní důvěry svých pánů, ale jak řečeno, oblibě ostatního personálu se netěšil. Šoural se již tak pomaloučku, jako by nesl vrchovatou sklenici drahého nápoje, a bylo-li třeba, aby někdo ze sluhů rychle něco obstaral, někam doběhl, něco odnesl, a voláno- li po Alojsovi, nebylo ho nikde viděti. Vždy jako by se byl propadl. Ale jakmile sehnán nakvap někdo jiný a odeslán, tu objevil se zase pojednou Alojs a šoural se magacínem, jako by se nechumelilo. „Kdepak jste byl, Alojs?“ zařval obyčejně „pan derektor“ závodu, hlavatý, plešatý Krampula, přes jehož spodní ret, odstávající jako naplněný váček, visely ztrápené čínské kníry. „Kde jste chodil, hledali jsme vás!“ A koulel sivýma očima, jako by chtěl Alojsa probodnout. „Já?“ tázal se Alojs tichým, šeplavým hlasem, a pohlížel udiveně na „derektora“. „Kde jsem byl? Ani se nehnu, tamhle vzadu pakuju.“ „Pakujete! Není pravda!“ rámusil Krampula. „Hledali jsme vás, křičeli po vás.“ „To je divná věc,“ potřásal hlavou Alojs. „já neslyšel nic.“ A šoural se dále, nevšímaje si již pana „derektora“, kterýž u svého pultu zelenal a modral. Pravda, že Alojs neslyšel. Jakmile zpozoroval, že by měl s nějakým balíkem do města, sklouzl opatrně po příkrých schodech vzadu do sklepa a zalezl za nějaký sud nebo bednu a přikrčil se. Teprve když volání po něm docela utichlo a když vypozoroval, že nepříjemný úkol byl svěřen jinému, vyhrabal se zcela tiše z úkrytu a vrátil se ke svému stolu, aby dále ovazoval balíčky. Bodejť, bude se brodit blátem, sněhem, nebo trápit úpalem slunečním. Zde ve skladě se mu tak dobře a pohodlně pracuje. Ať jde Anton nebo Mates. Však se Alojs nalítal dost v letech dřívějších, dokud byl sluhou jediným. Stejnou pohodlnost - nebo neochotu, jak chcete - jevil Alojs i v soukromých záležitostech personálu. Za dvacet let, co byl v závodě, vystřídali se ostatní zřízenci několikráte, tak že zbyl konečně sám z původního služebnictva. Ani „derektor“ Krampula nebyl tak dlouho u firmy jako Alojs. A starému tomuto švejdovi19 protivilo se, že měl mladým pánům přes tu chvíli sloužit za poslíčka. Však jim to brzy odvykl. Poslal-li si ho někdo pro sklenici piva, zůstal venku tak dlouho, že mohl čekající žízní shořet. Šel-li pro rohlík, přinesl jistě včerejší, a měl-li obstarat někomu doutník, přebral svědomitě celou trafiku, než vyhledal nejvlhčí a nejhorší. Takovým způsobem nabyl pověsti ,komisionáře' náramně nespolehlivého, ale to mu nevadilo. Vícekrát ho nikdo pro nic neposlal a Alojs měl pokoj, jak si přál. Nejvíce nevražil na starého sluhu ředitel závodu Krampula. Byl to chlap nadutý s velikou sice hlavou, ale s malým mozkem, který se stal ředitelem náhodou bůhví jakou. Nedostávalo se mu rozhledu, neuměl jednati se zákazníky, neměl nikdy vlastního původního nápadu. Přes všecky tyto nedostatky a právě pro ně byl neobyčejně domýšlivý, ctižádostivý, nedůtklivý. Alojs milého svého představeného brzy prohlédl a nevážil si ho za mák. Nebyl k němu sice hrubý, nevzdoroval zjevně a neodmlouval, ale mel zvláštní způsob, jakým uměl dáti svoji převahu najevo, a odpověděl mnohdy řediteli takovým způsobem, že se všechen ostatní personál potají chechtal. Tak se stalo, že Krampula - ředitel - považovali Alojsa - sluhu - za svého soupeře v závodě. Nikdo neuměl mu připraviti tolik rozpaků, jako starý ten švejda, který měl sedm zlatek týdně. Časem varovali Alojsa jeho soudruzi, aby s „panem derektorem“ nehrál, že by ho mohl přece vypíchnout, jako již dvacet jiných. Na takové výstrahy odpovídal Alojs pohrdlivě: „Ten partyka? Ten mi neuškodí! Přečkal jsem tu jiné pány! Na mne nemůže.“ Jen ke skladníku panu Ledvinkovi jevil Alojs ochotu a rád mu posloužil, kdy chtěl. Mělo to svou příčinu. Kdežto všechen ostatní personál říkal Alojsovi jen tak zhurta: Alojs, jdou sem! Nebo dokonce: Lojzo, honem! Oslovoval Ledvinka starého sluhu vždy šetrně „pane Alojs!“, což mu velmi lichotilo. Mělť pan Alojs jakýsi společenský takt a způsob a jistou svoji ctižádost. Tak ho nesmírně zlobívalo, že ředitel Krampula, přicházeje a odcházeje, nikdy nepozdravil. „Nemrava starý!“ hučíval do vousů, „však by mu neprask ten odvalený pysk, kdyby řekl: dobrytro! Dobrou noc! Když jsem byl na vojně, byl náš major jinší pán, a přece řekl vždycky: dobrytro, hoši! Servus, kamarádi!“ Nebylo divu, že první úředník továrny na pečetní vosk, Krampula, byl jakýmsi hulvátem. Vyučil se kdesi kupcovině, propekl se pak v soukromém učilišti kupeckém a dostal se šťastnou náhodou na nynější místo. Neměl tedy nikdo na světě příležitosti, aby hranatost jeho otesal, aby mu rohy otloukl. Nestaral se také o nic jiného než o pečetní vosk, a jinak bylo hlavní jeho zásluhou, že nemaje zvláštních vloh a zkušeností, rozmnožoval zcela zbytečně práci celému personálu a zavedl ve své zmatenosti tolik daremného zapisování, opisování a vypisování, tolik rozličných soustav, knih a účtování, že se v tom na konec nikdo nevyznal. Tomu všemu sice pan Alojs nerozuměl, ale dobře rozuměl, že by pana Krampulu netěšilo nic tolik, jako kdyby ho mohl ze závodu vystrnadit. Krom toho pozoroval Alojs i jinou věc. Že totiž pan Krampula ani Ledvinkoví nepřeje, a přirozeným pudem vyčenichal Alojs i příčinu, proč se tak děje. Předně nebyl pan Ledvinka otrocky podlízavý a za druhé se choval k němu, k Alojsovi, přívětivěji než všichni ostatní, hlavně však přívětivěji a přátelštěji než k samému řediteli Krampulovi. Od chvíle, kdy nabyl o těchto věcech přesvědčení, přilnul Alojs teprve ke skladníku Ledvinkovi a posluhoval mu tím ochotněji. Zároveň však stopoval každou událost ve skladě a natahoval uši, stala-li se zmínka o Ledvinkovi. Tušil, že ubohému tomu člověku, kterýž měl třicetpět zlatých měsíčně, za něž bylo mu pracovati od rána do pozdního večera, nejsou okolnosti v závodě příznivé. Vlastně mu byl nepřízniv jen pan Krampula. A pozornosti Alojsově neušlo, že kdysi, když jeden z šéfů, pan Křikava, navštívil sklad a procházeje jím pronášel rozličné poznámky a činil dotazy ke Krampulovi, kterýž s nahrbeným hřbetem pána doprovázel a odulým rtem bez ustání klapal, že při této příležitosti otázal se náhle pan Křikava po německu, jako vždy: „No jak, sklad v pořádku, pracuje dobře Ledvinka?“ Tu se Krampula odmlčel, jako by něco nechtěl říci, a konečně odpověděl: „I pracoval by dobře, herr von Křikava, ale tak se mi zdá, že nemá přehled, přehled.“ Nejomezenější palice v závodě vytýkala jinému, že nemá přehled! Tuto podlost si pan Alojs zapamatoval. A zapamatoval si též, že pan Křikava prohodil pak ještě: „Nu, kdyby vám v něčem nevyhovoval, nejsme s ním kopu- lírováni.“20 Na tváři Krampulově rozložil se výraz spokojenosti, tak šeredný vždy, jeví-li se u lidí podobně podlých, jako byl Krampula. Alojs při pohledu na ředitele plivl vztekle do kouta. Po skončené inspekci odešel pan Křikava do pisárny v patře nad skladem a Krampula ukládal do zásuvky psacího stolu množství účtů, dopisů a ceníků, s čímž se vytasil vždycky, kdykoli čenichal, že některý z šéfů do skladu zabloudí. Tím naznačoval, jak je prací zanesen. Za několik dnů po návštěvě Křikavově stalo se, že pan derektor, navrátiv se z nějaké obchodní pochůzky již k večeru, svlékl se, a chtěje pověsiti svrchník do šatnice, ryl rukou mezi nahromaděnými tam kabáty všeho personálu, aby vyhledal prázdnou skobu. Náhle zavadil prsty o něco tvrdého, a ruka jeho sjela jako had do nějaké kapsy. Ihned byla venku, ale chopila se znova kabátu a povytáhla jej trochu na světlo. Jediný pohled sivých očí poučil Krampulu, komu kabát náleží. Srovnal šatstvo, zavřel dvířka šatnice a přistoupil ke svému pultu. Psal a psal, ale nějak roztržitě, a supěl nosem jak obyčejně. Pracoval dnes kromě zvyku horlivě, a stalo se zase po dlouhém čase, že zbyl v písárně do posledka. Všichni písaři byli již odešli, jen skladník Ledvinka dodělával nějakou práci. Konečně byl také hotov, umyl si ruce, shodil pracovní kabát, oblékl se a přeje Krampulovi dobrou noc, ubíral se pomalu ke dveřím. Náhle zastavilo jej zvolání Krampulovo: „Pane Ledvinka, počkaj' trochu! Podívaj' se, nemaj' na sobě cizí kabát?“ Ledvinka stanul, mrskl okem po svrchníku a odpověděl pokojně: „Ne, nemám, to je můj svrchník.“ „Tak jdou sem,“ řekl podivným hlasem Krampula, ale nečekaje, až Ledvinka přání jeho vyhoví, přikročil k němu rychle, hrábl do jedné z postranních kapes a vytáhl z ní několik kousků pečetního vosku, zlomků, tyčinek to při balení přeražených, jež se obyčejně znova rozpouštěly a do formiček vlévaly. Nepříjemný jeho pohled spočinul na tváři Ledvinkově. „Co pak to vynášejí?“ Ledvinka zbledl jako papír a rty se mu roztřásly. Nemohl ze sebe slova vyraziti. „No, kam to nesou, oni zloději, co? Kolik centů už takhle ukradli? Komu to prodávaj', povědí, než zavolám policajta!“ Ledvinka třásl se na celém těle; teď zdvihl hubené ruce, sepjal vyzáblé prsty a pronesl skoro plačky: „Pane řediteli, nedělejte mne nešťastným! Vzal jsem si ty kousky domů, žena posílá několik klobouků ven a nemá to čím zapečetit. Já nekradu jako zloděj, to je pro moji potřebu.“ Ledvinka oddychoval, jako by mu někdo klečel na prsou. Vzpomněl na ženu, na tři děti, na svých třicet pět zlatých měsíčně, na blížící se kvartál, na policii, na soud, a oholená jeho brada hrkala jako v zimnici. Bylo lítostné podívání na tohoto pětačtyřicetiletého muže, jehož tváře teď popelavěly, jehož zraky zalévaly se slzami, celé tělo prudce se třáslo, až všechen ošumělý oděv na něm se chvěl - a to vše pro několik kousků vosku, zlomků, majících ceny asi pěti nováků. Než to vše Krampula neviděl, ničeho si nevšímal. Přikročil opět k Ledvinkovi a rozepjav mu násilně kabát, jal se prohledávati ostatní kapsy oděvu skladníkova. Nenalezl již nic. Jen v jedné kapse měl Ledvinka čtyřkrejcarák. „Tak já jim povím,“ počal plešatec, „aby neřekli, že chci někoho zkazit. Zejtra půjdou nahoru ke starému a dají mu sám výpověď - já budu mlčet. To by nám scházelo, abychom tu měli zloděje. Já pozoruju dávno, že se zde krade, ale nevěděl jsem, že jsou oni to.“ Ledvinka upustil klobouk a zaštkal srdcelomně: „Pane ředitel - pro - Krista pána - vždyť já to dnes vzal po prvé - jsou to zlomky - to není krádež - já nevzal nikdy nic. V tom okamžiku ozvaly se šouravé kroky a z temnoty zadní části skladu vynořovala se postava - Alojsova. Oba mužové pohlédli na něj překvapeni - domnívali se, že tu není již nikoho. A pan Alojs přiblížil se zvolna, odchrchlal a upíraje kalné oči na Krampulu mluvil skoro šeptem: „Pane derektor, až tedy půjde pan magacinér nahoru k pánovi a až se vrátí, tak tam půjdu zas večer se svými poznámkami do redakce já a dotvrdím, že se tu krade a dost krade. Já mu povím něco o balíčku cinobru, pravého čínského, který tuhle také vypadl z jednoho kabátu a jejž jsem našel a někam si uschoval. A pak mu řeknu, že jsme posledně dostali místo dvaceti centů kalafuny jen deset, ale dvacet platili. A pak mu povím, jak se tuhle poslalo do jednoho místa padesát liber vosku numero null místo fakturovaného numera třetího, a ještě něco mu povím, ale budu mluvit o někom jiném - ne o panu magacinérovi.“ „Alojs!“ zařval Krampula vztekle. „Nekřičej na mne tak, pane derektor, já vím, že se jmenuju Alojs. Ale jsou bez starosti, já nepůjdu k pánovi dřív, dokavaď tam nepůjde pan Ledvinka.“ Po těch slovech obrátil se klidně k Ledvinkovi, zdvihl mu klobouk, vložil mu jej šetrně na hlavu a řekl tiše: „Jdou, pane magacinér, půjdem spolu.“ A za chvíli, když se octli na ulici, řekl Alojs k Ledvinkovi: „Pane Ledvinka, stály jim ty smrtelné úzkosti za těch několik všivých kousků vosku?“ Ledvinka neodpovídal; oba muži kráčeli pomalu dále, pan Alojs šouravě stále o krok pozadu.