Nevlídný večer podzimní snesl se nad Prahu. Chladný vítr fičivě úpí pustnoucími ulicemi. Poprchává... V mihotavém světle plynových svítilen leskne se mokré dláždění měnivě v nesčetných odstínech — od matného nádechu našedlosti až po žhavý oranž. Tu a tam tvoří se mělké, mírně větrem zdouvané kalužinky, podobající se z daleka různotvarným, různě zprohýbaným a zrýhovatělým plochám mosazného plechu, jenž každou chvíli mění nejen svůj lesk a tvar, nýbrž i ráz a směr svých prohybův a rýh. Jedna z těchto kalužinek na rohu dvou pustých uliček Starého města poblíž Františkova nábřeží poutá právě pozornost mladého muže, kterýž byl před chvílí vyšel z nového třípatrového domu a před vraty nerozhodně se zastavil, jakoby byl na rozpacích, má-li sj dáti směrem na pravo či na levo. Rozhlédnuv se ledabylo a lhostejně kolem a nespatřiv ničeho, co by zasluhovalo pozornosti, všimnul si náhodné odchylky nej všednější: lesklé plochy na chodníku u rohu křižujících se dvou ulic, kde hoří plápolavá plynová svítilna, v jejímžto kmitavém světle mění žlutá plocha kalužinky kaleidoskopicky své odstíny tvaru a lesku. Mladý muž jest sice od předmětu své pozornosti asi dvacet kroků vzdálen; nicméně vidí zcela zřetelně každou nápadnější změnu. Leč jako každá malichernost podobného druhu, byla by jej zajisté i tato v několika vteřinách unavila, kdyby se nebyla náhodou změnila způsobem nepřirozeným. Zdáloť se mu, jakoby byl lesknoucí se plochu náhle přelétl matný stín, aniž se plynový plamen nad ní ztemnil — nejinak než jakoby se byl někdo za rohem zastavil, shýbnul a ve světle svítilny sousední ulice vrhl stín před sebe do ulice, ve které mladý muž stál. A tak tomu skutečně bylo. V bezprostředně následující chvíli totiž stín zase zmizel, a kolem rohu zahnula štíhlá ženská postava. Před mladým mužem kmitla se v dáli pouze temná silhouetta. V prvním okamžiku všimnul si jen bílé punčošky pod povykasaným tmavým šatem, z čehož soudil, že lesklá plocha kalužiny ztemněla bezprostředně před tím jen proto, že dáma za rohem na chvíli se zastavila a shýbla, by si šat povykasala. Mimoděk sledoval zrakem postavu, která zaměřivši na přič přes ulici chvátala dále. Zdálo se mu, že to dáma mladá; soudil tak dle pružného, lehkého kroku. V několika okamžicích zmizela postava za rohem ulice příční, a před duševním zrakem mladého muže vznášela se poznovu jen matná silhuetta štíhlé dámy s povykasaným tmavým šatem, ze spod kterého prokmitává sněhobílá punčoška. Všední, ba nejvšednější výjev ten nezůstal však na mladého muže bez vlivu. Po chvíli zaměřil za dámou — — — Náhlé toto rozhodnutí zdá se býti nepřirozené. Nicméně u muže, jemuž začínáme věnovati pozornost, bylo vysvětlitelno aspoň tím, co předcházelo. Vmysleme se na chvíli v duševní stav mladého právníka, jenž byl před rokem studia dokončil a doposud ještě se nerozhodnul, jakým směrem má na dráze životní pokračovati: zda zvoliti službu státní nebo se připravovati k advokacii nebo jako důstojník v reservě přihlásiti se k auditoriatu. Nalézal se tudíž před pythagorejskou větou života jako před tajemnou sfingou. Intermezzo to bylo mu upříjemněno malým dědictvím po poloznámém strýci, jež mu po ukončení studií, které byl konal jako chudý student, odkázaný na vlastní přičinlívost, přišlo nadmíru vhod. Přirozenoť, že snažil se vynahraditi si, co mu byl nehrubě příznivý osud druhdy houževnatě odpíral — vrhlť se, jak běžná fráse dí, střemhlav do víru života, vlastně lehkomyslného užívání. — Snažil se zahýřiti si po příkladu jiných, v oboru tom cvičených; ale neosvědčil žádného zvláštního nadání. Byltě sice povaha ohnivá, skoro prudká; ale přece spíše snivě rozjímavá, hloubavá, polo básnická a polo filosofická. Mnoholetý návyk pracovati více duševně nežli holdovati fysickým chtíčům — duchaprázdnost všedního hýřilství, krátce netalentovanost v oboru vždy odporněji působícím byla příčinou, že po několika měsících dostavil se přirozený obrat. Pocítil odpor a nemaje pro okamžik ničeho, co by jej vábilo, začal se nuditi. Kamarádi z hýřivých čtvrtí sice doposud vábili; tu a tam kmitlo také ledacos, co zdálo se státi aspoň za probdění noci – ale nic naplat... Bez nadání, bez chuti a bez zájmu jest i hýření a ubíjení času vlastně pouhou martyrologií. Neosvědčivší se hýřil začal se druhům svým vyhýbati; trávil celé dny doma, zapřádaje se znenáhla zase v někdejší svůj život, věnovaný studiu a přemýšlení. Ale nudy, začasté trapné a skoro chorobné, ze které snadno mohla vzniknouti hypochondrie, nemohl se zbaviti. A tak stalo se i tentokráte. Po celý den nebyl vyšel z bytu. Četl a studoval po několik hodin; ale jen jaksi do větru, bezúčelně a proto tím nudněji. Po celé odpoledne nudil se již jako nadějný hypochondr. K večeru dostavil se obvyklý za takových poměrů neklid – touha po něčem, ať už čemkoli, ale sdružená s nerozhodností — až posléze, krátce před desátou hodinou, když neklid změnil se v omrzelost, rozhodnul se vyjiti, aniž věděl, kam a proč. Jak nepatrná nahodilost dala vůli jeho z nenadání určitý směr — víme... Učinil chvatně několik kroků směrem, kterým byla neznámá zmizela, zahnul za roh a spatřil matnou postavu její v dáli asi čtyřiceti krokův. Mimoděk se zastavil. Nerozhodnost dostavila se poznovu. Napadlo ho, že podniká cosi naprosto bezúčelného, ba směšného, — a již se chtěl obrátiti, aby zvolil jiný směr, když kmitla v dáli svůdně bělost punčošky jako milostný pokyn. Polo chtě a polo nechtě postoupil, ale hned na to zrychlil krok a sledoval z povzdálečí neznámou, která šla chvatně a ničemu kolem sebe pozornost nevěnujíc, leda že občas, když zhlédla před sebou kalužinku, nadzvedla šat výše, aby jej hned zase zpola nebo zcela spustila. Prošli delší ulicí. Neznámá zahnula ke Karlovu mostu a chvátala dále, nemajíc tušení, že ji někdo sleduje. Přešla most, prošla Mosteckou ulicí, pak přes náměstí malostranské a počala stoupati do vrchu ulicí Ostruhovou. Mladý muž měl sice několikrát úmysl vrátiti se, ale neučinil tak z téže malicherné bezúčelnosti, která byla příčinou, že dámu sledoval. Nemyslil na cestě na nic zvláštního. Občas pohlédl na pravo nebo na levo, obzvláště když kmitl podle něho na protějším chodníku opožděný nějaký chodec nebo prostřed ulicí projel povoz. Ale nic ho nepoutalo, ba i neznámá byla mu skoro lhostejná. Tak prošli i ulicí Ostruhovou a stoupali Hlubokou cestou vždy výše, až asi v prostřed ulice neznámá u dveří jednoho domu se zastavila a poohlédla. Shlédnouc za sebou v dáli asi dvaceti kroků muže, rychle otevřela klíčem dvéře, překročila práh a dvéře za sebou zavřela. Mladý muž zaslechl zcela zřejmě skřípání klíče a když pak došel ke dveřím, a zastaviv se naslouchal, zdálo se mu, jakoby slyšel temné, vždy slabší rupavé krůčky po schodech, až utichly. Tvář jeho nejevila nejmenšího pohnutí nebo zklamání. Skoro se zdálo, jakoby mu byl tento výsledek všedního dobrodružství úplně lhostejný. Chvíli postál, nevěda, má-li se vrátiti nebo jíti ještě dále. Po několika vteřinách popošel však na přič přes ulici až ku zdi, dělící hlubokou cestu od zahrad na jižním sklonu návrší, a pohlédl na dům, v němž byla neznámá zmizela. Spatřil před sebou v šeru nočním a v slabém zákmitu žlutavého světla vzdálených svítilen nudné, praničím nápadné průčelí třípatrového domu, v jehož oknech byla vesměs čirá tma. Nad domem podobně jako nad ostatními domy v Hluboké ulici bylo v pozadí pozorovati šeré obrysy domů jiných, ale i v těch byla okna úplně temna. Obrátil se tudíž, a zrak jeho mimoděk zakroužil po čarokrásné panoramě, již s míst těch poskytuje část Prahy nejen za dne, nýbrž i v noci. Leč ani nyní neupoutalo pranic jeho pozornosti. I otočil se na polo, by nastoupil cestu zpáteční; ale přece ještě jednou přeletí zrakem skupení domů na svahu hradčanském... V tom kmitlo se v jednom okně domu nad domem, před kterým stál, slaboučké světlo, jakoby byl někdo rozžehl lampičku nebo kahánek. Pro mladého pozorovatele prostičkého výjevu nebylo nižádné pochybnosti, že jest to okno bytu neznámé. Věnoval oknu pozornost déle čtvrt hodiny, ale osvětlení okna se neměnilo... Za to nelenila obraznost mladého muže. Před duševním zrakem jeho kmitlo několik matných i jasných obrazův. Domníval se viděti chudobnou světničku s prostým nábytkem. — V ní modrookou blondýnku s něhyplným výrazem v lehce uzardělé usměvavé tváří — svlékající se a odestýlající pak prosté lůžko s čistými sněhobílými poduškami... Hned na to viděl však v duchu jizbu nevlídnou, pustou a v největším nepořádku... Všady prach a špína... V koutě u kamen sedí na nízké stoličce odporná babizna s kočkovité číhavýma zazelenalýma očima... V tom vstupuje neznámá elegantní dáma s výrazem drsné vyzývavosti ve tváři hrubých, smyslných rysův — a matka ji vítá lajíc a hubujíc sípavým hlasem jako vyvrhele... Však obraz ten vystřídán ihned obrazem jiným: Příjemné útulné zátiší — kolébka v pozadí, ale prázdná... A vstoupivší matka s výkřikem v zoufalé bolesti klesá u prázdné kolébky... A hned zas obraz jiný: rozkošné, útulné zátiší — komnatka přeplněná titěrnými tretkami dětinské marnivosti... Neznámá právě vstupuje. Není sličná, ani ohyzdná, ale bezměrně fádní bledá, bezvýrazná tvář, šedé duchaprázdné oko, bezbarvé rty... První pohled člověka zamrazí — A právě ve chvíli, když vyhoupnul se tento obraz zcela jasně před duševním zrakem mladého muže, mihnul se v osvětleném okně, ku kterému právě zrak svůj upíral, lehynký stín a — světlo zmizelo ... Mladý muž se trpce pousmál vlastní své bláhovosti — obrátil se a nastoupil cestu zpáteční. Co dělo se v duši jeho, není nikterak zajímavo. Střídalyť se v ní obrazy prosté a střízlivé s obrazy začasté i poetickými; ale oněch byla převaha. Nevrlý a skoro mrzut vrátil se domů a v hodině nebo dříve usnul... Příhody tohoto druhu nejsou ve větších městech právě řídké. Náš rek již druhého dne skoro úplně zapomenul na směšné ono dobrodružství své, které bylo zeleného mládenečka zcela důstojno. Připomenulť si je teprve k večeru, ale — skoro až stydlivě... I zapudil vtírající se reflexe a nové klamné obrazy skoro násilně – – Minulo několik měsícův. Nadešlo jaro a s ním obvyklé vycházky mimo obvod města. Kdysi — poprvé od svého naivního dobrodružství — vracel se náš rek k večeru Strahovskou branou z celodenního výletu a teprve před známým mu domem připomenul si, jakým způsobem byl na dům ten upozorněn. Zastavil se na témže skoro místě, odkud se byl před několika měsíci díval na osvětlené okno, jež — jak se mu zdálo, i nyní ještě poznal. Náhodou hrál si opodál asi desítiletý hošík, sedě na zemi. Mladý muž k němu popošel a optal se: „Kdo pak bydlí v tamhle tom okně?“ A ukázal rukou k oknu. Hošík zvedl hlavu, zadíval se směrem, kterým mladý právník ukazoval, ale odpověděl taktéž otázkou: „V kterém?“ Tázající se pověděl: „V třetím patře první okno na levo.“ „Tam, co jsou v okně kytky?“ vyzvídá hoch. — „Ano, tam —“ „Vedle jsou naše okna — dvě,“ odtušil hoch. „Ale já se ptám, kdo bydlí v okně s květinami!“ „Tam?“ opáčil táhle hoch, načež zcela určitě dodal: „Slečinka!“ „Slečinka! A jak se jmenuje?“ „Márinka.“ „A co pak dělá?“ „Co pak by dělala!? Není doma...“ „A kam šla?“ „Nevím.“ „Je hezká?“ Hoch vypoulil na tázajícího se oči a polopřipitomělý úsměv přelétl jeho tvář, jakoby chtěl říci: „Tys přece jen chytřejší! Proč se mne ptáš?“ „Je hodná?“ pokračuje inkvisitor. „Jak pak by nebyla!“ odpovídá s naivní upřímností hoch. „Dává mi každý den krejcar.“ „Opravdu? — A čím se živí?“ „Čím by se živila! Chodí pryč.“ „Ale kam — kam?“ „To já nevím, prosím; ale tamhle jde maminka. Zeptám se.“ Hoch vyskočil a chvátal k matce. Ale mladý muž, jak přirozeno, nevyčkal, až se hoch vyptá. Zastyděv se nad svým dětinským počínáním rychle se otočil a šel svou cestou — — — Od té chvíle vzpomínal na neznámou častěji, a obraz její vystupoval před duševním zrakem jeho vždy jasněji a plastičtěji. Rozumí se, že obraznost kouzlila mu vlastní jeho ideál, jak dřímal v jeho srdci: čarokrásnou blondýnku s růžovými tvářičkami a kyprými rtíky — s okem jako azur a s úsměvem Amorka. Zájem byl vzbuzen, a fantasmagorie obraznosti byla příčinou, že znenáhla uzrál v něm úmysl: přesvědčiti se. I přesvědčil se dříve, nežli se nadál. Po několika dnech — (však víme, jak se takové výpravy konají!)... chodil den co den podvečer jednou nebo dvakrát Hlubokou cestou... Konečně se dočkal. Kdysi k večeru vyšla z domu štíhlá dáma v prostém sice, ale přece elegantním obleku — černooká a černovlasá — líce jako granátová jablka, kypré rty jako rozžhavené — slovem svůdnější nežli vlastní jeho ideál... Jaký div, že ji sledoval. Ubírala se touže cestou, ovšem v opačném směru — až k Národnímu divadlu, kde zabočila ke dveřím, kterýmiž se vchází ku garderobám, a zmizela. Mladý muž nemoha odolati zvědavosti, koupil si lístek do přízemí — a v druhém aktu zpěvohry, která právě provozována, poznal mezi choristkami i neznámou. Zdála se mu býti krásnější nežli na ulici; černé hluboké oko její v pravém slova smyslu jej očarovalo. Od té chvíle byl v sladce bolestném rozechvění. A konec konců – –? Však víme — co a jak se v takových případech děje... V několika nedělích nebylo šťastnějších milujících pod sluncem nad Marii a mladého právníka, jejž byl čtveračivý Amor tak všední a přece klikatou cestou do přístavu lásky závedl... Mezi mladými lidmi zapřádal se poměr vždy něžnější a zároveň pevnější. Ona byla sirotek — dívka prostá sice a jenom povrchně vzdělaná, ale živá, ohnivá — v pravdě italský nebo španělský temperament — okouzlující svou něhou, přítulností, vřelou, upřímnou oddaností a náruživou láskou.... A on ji miloval s veškerou vroucností svého srdce. V prostém pokojíku, jejž obývala a jenž ovšem ani v nejmenším neodpovídal fantasmagorickým jeho obrazům původním, — prožili oba nejsladší okamžiky milosti, rovněž tak poetické jako romantické. V brzku poznali, že není na světě moci, která by je odloučila. Tak jako se milovali tito dva mladí lidé, miluje se snad jen v horkých pásmech, kde krev prudčeji koluje a vznětlivost lásky hraničívá začasté na šílenost... Byli ve své lásce nevýslovně šťastni. On byl by jí snesl vše, čeho si vůbec jen přála; leč přání její byla skromná. Odmítala vše, co zdálo se jí býti zbytečnou marnivostí... I nejprostší šperk byl by ji jako dar snad i pohněval... „Mám na svých tretkách dosti!“ říkávala, kdykoli o tom byla řeč. „Nepřeji si ničeho, praničeho.“ Však kdysi za krásného podzimního večera, když sedíc se svým miláčkem u okna, z něhož byla čarokrásná vyhlídka na Petřín, nad kterým měsíc svítil jako rybí oko a magické světlo své rozléval po Praze a okolí — slovem za okolností v pravdě poetických přijala malý dárek konečně přece... Miláček nosil jej již po delší čas pří sobě, ale až dosud nikdy se nemohl odhodlati milence jej nabídnouti, ačkoli to byla rodinná památka... Marie dlouho upírala totiž mlčky zrak na nejbližší dům, jehož zvlhlá střecha v pravém slova smyslu opalisovala. „Vidíš, jak se lesk ten mění?“ optala se posléze ukázavši prstem, kam se právě dívala. „Jako opál,“ odpověděl miláček. „Já opálu nikdy neviděla; aspoň se nepamatuji,“ odpověděla s prostodušnou upřímností. „A já zase znám opál jako snad žádný jiný drahokam,“ pravil on. „Tento prsten,“ při tom zvedl pravou ruku... „Ach, vím, už vím,“ ona na to živě. „Znám jej tedy — znám...“ On však přece sňal prsten a podal jej milence. Vzala jej ostýchavě a v lesku měsíce chvíli se dívala na kámen. „Opál je zvláštní drahokam,“ ujal se slova miláček. „Všeobecně se soudí, že to jediný kámen, jenž má život – –“ „Není možná!“ zadivila se dívka. „Aspoň odumírá — lesk jeho stává se začasté matnějším, až zmizí úplně...“ „Na vždy?“ optala se živě. „Někdy zase oživí.“ „A kdy a proč?“ vyptává se ona. „Nesnadno říci,“ odpověděl pokrčiv ramenoma. „Opál v tomto prstenu, jejž nebožka matka zdědila, odumřel a zase oživil, pokud vím, několikrát. Odumíral vždy, kdykoli se někdo v rodině naší nebezpečně roznemohl — pozbyl lesku, když nadešla smrt, a teprve po té povlovně zase oživoval — až po měsících nabyl lesku původního.“ „Není možná!“ zadivila se ona. „Patrně pouhá náhoda —“ „Anebo pouhá pověra,“ doložil miláček. „Nicméně v naší rodině osvědčil opál truchlivou svou prorockou moc tolikrát, že bych skoro mohl věřiti, že —“ „Předpovídá smrt,“ vpadla dívka věnujíc podivnému kamínku nápadnou pozornost. Zvedla jej proti měsíčnímu světlu a dlouho pozorovala jeho lesk ve všech možných sklonech k světelnému bodu, aniž jiného vypozorovala, nežli že to prostý kamínek nemající kromě vlastností, jimiž se liší od nerostů jiných, ani jediné, z které by se dalo souditi, že vyniká tajůplnou nějakou mocí věšteckou. Přes to jí bylo nevýslovně sladce bolestno, jako by držela v ruce památnou relikvii po bytosti nejdražší. Po chvíli přitiskla bezděčně kamínek ke rtům. Tvář miláčkovu, jenž byl počínání milenčino sledoval se zvláštním zájmem, přelétl lehynký úsměv. „Přeješ-li si prstýnku toho na památku?“ ozval se po chvíli. „Ne, ne!“ vpadla dívka živě a rozhodně, vracejíc mu jej. Však dříve nežli po něm vztáhl ruku, přitiskla jej ještě jednou ke rtům a váhavě připomenula: „Podivno! Je mi, jako bych líbala mrtvolu, od které se nemohu odloučiti.“ A po chvíli mírně rozechvěným hlasem dodala: „A jedině proto — prosím snažně — daruj mi jej přece!“ „Jest tvůj, duše má nejdražší,“ odpověděl s tajenou radostí, že přijímá od něho první cenný dárek. Vřelé, vášnivé políbení bylo mu odměnou... Nastrčila prstýnek na prst, chvíli se naň dívala, a po výměně ještě několika prostých domněnek přesunula se rozmluva milujících k předmětům jiným. Povídali si, vzpomínali, laskali se a líbali – – Však známe dětinské počínání milujících, kteří zapomenuvše na vše kolem sebe, nemají pro jiného smyslu nežli pro své city! Spusťme tedy roušku samaritánství před obrazem, jenž nemá pro jiného zajímavosti, leda dětinskými svými pošetilůstkami, jež nezřídka zavaďují o komičnost skoro až drastickou! Přiznáme se, že vzhledem k úvodu, v němž jsme vylíčili seznámení se těchto dvou lidí, měli bychom vlastně i jejich milostnému poměru věnovati aspoň podobně obšírnou pozornost. Nicméně poměr jejich byl — abychom to jedním slovem označili — ve všem všudy romantický. Ale v době, kdy realismus a naturalismus buší tak mocně na vrata české literatury, že rozlehá se to po vší vlasti, jakoby kyklopové budoucnosti dobývali přirozených svých práv, zdá se nám, že bychom snadno mohli upadnouti v podezření literárního reakcionářství. Nám zdá se sice, že tak zvaný romantismus v životě doposud ještě nevymřel úplně, ba více — že vůbec nikdy nevymře. Nám zdá se také, že realismus, tím více pak naturalismus, nemůže se vyhýbati ani líčení povah nejromantičtějších, když v pravdě existují, a proto že nezáleží v tomto vzhledě ani dost málo na tom, c o vlastně se líčí, nýbrž — jak... Přes to nemáme dosti odvahy nebo snad jen chuti rozpřádati milostné příhody romantické ani způsobem nejrealističtějším nebo naturalistickým a končíme prostým faktem, proti kterému nelze se stanoviska pravdy ničeho namítati. Marie vystoupivši ze svazku divadelního stala se nevěstou a byla nevýslovně šťastna. Miláček její přijav místo koncipienta u proslulého advokáta pražského učinil všechna opatření, aby vroucně milovanou dívku vésti mohl co možná nejdříve k oltáři. Co do dalšího života na celou řadu let nečinil si, jak přirozeno, žádných illusí. Vědělť, že dokud neodbude zákonní práxe a nestane se sám advokátem, bude mu zápasiti s mnohými svízelíčky; nicméně vědomí, že Marie jest sice dívkou vášnivě milující, ale nad míru skromnou, bylo mu zárukou, že dosáhne, po čem prahnul: klidného štěstí rodinného. Však asi týden přede dnem, na který byl sňatek ustanoven, stalo se cosi, co Marii přímo zarazilo. Mladý ženich, jenž od delšího času navštěvoval milenku svou den co den — jednoho dne nepřišel. Toužebně čekající Marie byla trpělivá. Nevykládala si nepřítomnost miláčkovu nežli způsobem nejpřirozenějším: že z jakékoli a možná nejvšednější příčiny vůbec přijíti nemohl. Když však nepřišel ani druhého dne, počala býti neklidnou, ba strávila nepokojnou noc, kdy mučily jí úzkostlivé sny. Ale když neobjevil se ani třetího dne, změnil se neklid její již o polednách v starostlivou úzkost, vždy více se vzmahající. Nevěděla, co počíti — a teprve k večeru, když vyhlížela z okna, a Praha stápěla se v růžové záplavě zapadlého právě slunce, pohlédla náhodou na prstýnek na své ruce... Opál v něm zasazený byl nápadně přitmělý... Připomenula si, čím býval tajemný kámen ten v rodině miláčkově, a výkřik zděšení vydral se jí z prsou. Tušila nejhorší a bez odkladu odhodlala se ku kroku rozhodnému: k návštěvě miláčka v jeho bytě. V necelé půl hodině byla u cíle a zaklepala na dvéře; ale nikdo se neozval. Obrátila se k sousedce, která prostě pověděla, že miláček Mariin před třemi dny nebezpečně ochuravěl a byl bez vědomí dopraven do nemocnice. Pospíšila do osudného domu, kde dověděla se zprávu zdrcující. Stav tyfem ochuravělého miláčka pokládán za beznadějný. Se zdrceným srdcem vrátila se do své útulné komůrky — a prožila několik dní a nocí v bezměrné úzkosti. V širém světě nebylo ničeho, co by jí bylo mohlo utěšiti neb aspoň nadějí oživiti. Den co den doptávala se; ale vždy tatáž odpověď: „Doposud nedostavila se ani krise.“ A vždy, kdykoli pohlédla na přitmělý kamínek v prstýnku, zdálo se jí, že jest přitmělejší než byl — ba asi dvacátého dne se jí zdálo, že pozbyl lesku svého úplně... ten den popřáno jí spatřiti miláčka z povzdálečí... Byl doposud bez vědomí — blouznil... A dobrozdání lékařův znělo: „Dnes nebo zítra dostaví se krise.“ Vrátila se domů téměř beze smyslův a probděla ve smrtelné úzkosti celou noc... Když pak za prvního přísvitu ranního pohlédla na tajemný opál, zdálo se jí, jakoby nebyl již úplně bez lesku, nýbrž jevil lehynký nádech opětného oživování. Nepatrná naděje vloudila se v její duši a poněkud jí odlehčila; leč trapná nejistota svírala ji doposud prsa... S tlukoucím srdcem poptala se po poledni poznovu po osudu miláčkově; zvěstováno jí, že krise štastně minula. Div nezajásala. Od toho okamžiku věnovala opálu ve svém prstýnku pozornost nejpečlivější — začasté stokrát v hodině... Prvního dne ovšem valných změn nepozorovala. Tajemný kamínek zdál se býti beze změny; ale netemnil se více. Druhého a třetího dne nabyla však nezvratného přesvědčení, že opál znenáhla, ovšem téměř nepozorovatelně, nabývá vždy více lesku, že oživuje. A téhož dne zvěstováno jí, že se stav miláčkův zlepšil, a že jest naděje v úplné jeho pozdravení... Jaký div, že tajemná souvislost opálu se zdravím miláčkovým nezdála se jí býti již nahodilou, aniž pověrou, nýbrž čímsi zcela přirozeným, co nebylo sice až dosud snad nikým vystiženo a vysvětleno, ale přece se nedá popříti. Není také divu, že rozpřádala základní myšlenku tu ve všech možných směrech, aniž však dospěla k jinému výsledku nežli právě uvedenému: že jest opál v prstýnku neklamným neb aspoň pravdě nejpodobnějším věštcem miláčkova zdraví. A v přesvědčení tom byla pak každým dalším dnem vždy více utvrzována. Neboť v téže míře, v jaké se vracelo znenáhla miláčkovo zdraví, nabýval opál vždy více lesku, až posléze asi po čtyřech nedělích, kdy miláček opustil nemocnici, jevil tajemný kámen opět původní svůj lesk jako ve dnech, když si byla Marie prstýnek od miláčka vyprosila. Neblahé intermezzo choroby mělo, jak přirozeno, pro oba milující nemilé následky. Sňatek byl na neurčitou dobu odložen, a jelikož lékaři k úplnému zotavení rekonvalescenta doporučovali změnu podnebí, rozhodnul se mladý muž, že odebéře se na několik měsíců do Itálie. Marie, která byla zase tak šťastnou jako dříve, chtěla vášnivě milovaného muže doprovázeti; ale uváživši, že jest mu kromě změny podnebí nevyhnutelně třeba také svrchovaného klidu, rozhodla se zůstati v Praze. Po několika dnech, věnovaných tichému štěstí a přípravám k cestě, snoubenci se rozloučili. Marie snažila se zatajiti hoře, jež jí působilo loučení; zdála se býti klidná, leč srdce její krvácelo. Doprovodivši miláčka na nádraží, — chvějícím se hlasem promluvila k němu poslední slova — objala jej a naposled políbila, načež na perronu vyčkala, až se vlak hnul. Sledovala jej zrakem, až zmizel — v očích leskly se jí slzy. Vrátila se domů krokem skoro vrávoravým a teprve zde, když byla beze svědků, popustila uzdu své bolesti a vypukla ve štkavý pláč. Bylo jí, jakoby se byla vrátila z pohřbu nejdražší bytosti. Myšlenka, že byla se s miláčkem rozloučila jen dočasně, neměla dosti konejšivé síly — odloučení zdálo se býti ubohé nevěstě zároveň také hrobem její lásky. Plakala dlouho. Marně snažila se v hoři svém najíti nějaké nadějné opory — a jenom pohled na tajemný opál, jenž leskl se jako za dnů svrchovaného štěstí, byl jí útěchou aspoň pro okamžik, kdežto budoucnost zdála se jí býti zachmuřena Po několika dnech, když došel od miláčka první list, že šťastně dojel do Meranu, že jest zdráv a kojí se nadějí brzkého návratu, po němž touží a práhne jako žíznivý po kapce rosy, upokojena Marie aspoň tak dalece, že hoře její ulevilo. Odpověděla okamžitě — vřele, ba skoro vášnivě, líčíc v listě svém sladkou touhu. A právě touto odpovědí ukonejšila sklíčené srdce své v té míře, že slzy, jež se jí při psaní tlačily do očí, pozbyly palčivosti slz beznadějnosti. Druhý a třetí list miláčkův, jež následovaly rychle za sebou, upokojily ji skoro úplně. Vpravila se v nezbytnost, obrnila se trpělivostí a žila jenom svým snům o brzkém vyplnění nejvroucnějšího svého přání. Poměr mezi oběma milujícími byl prostý sice, ale právě jako dvou věrných manželův. Miláček byl se postaral, aby mohla Marie žíti zcela bezstarostně — nejinak nežli jakoby byla již jeho chotí. Žila tedy po jeho i po svém přání v ústraní bez jakýchkoliv styků se světem, ba skoro i s nejbližším okolím. Vycházela jen zřídka kdy na chvíli na procházku — jinak ji pranic nebavilo a netěšilo kromě vzpomínání na vzdáleného miláčka... Tak minul měsíc první i druhý. Miláček zvěstoval, že jest již úplně zdráv a že co nejdříve nastoupí cestu nazpět do vlasti. Marie při čtení zprávy té pocítila nejsladší uspokojení a jako před dvěma měsíci bolestí a hořem zaleskly se jí v krásných očích slzy radosti – – Avšak štěstí lidské jest vrtkavo jako láska... V několika málo dnech došel totiž Marii lakonický list, že miláček ještě se nevrátí. Odepsala okamžitě, aby zvěděla příčinu; leč miláček na list ten neodpověděl. „Co se sběhlo? Proč neodpovídá?“ byly sice otázky prosté, ale odpovědí na ně bylo nesčetné množství. Psala po druhé, po třetí; ale i na tyto listy nedošlo žádné odpovědi. Nejistota stávala se vždy trapnější, neklid měnil se v nepokoj, až posléze, když ani po měsíci nedošlo žádné odpovědi na další listy, ba ani na telegramy, počala se domnívati, že stihlo milovaného muže nějaké neštěstí. Opál v prstýnku byl však jasný a lesklý jako dříve, což jí bylo rukojemstvím, že jest miláček aspoň zdráv. Leč proč neodpovídá — byť i jen slovem? Několikrát šlehla znepokojenou duší její myšlenka, aby odejela za miláčkem a přesvědčila se. Ale vždy zase nabyla nerozhodnost a trapná resignace vrchu, až pak posléze, když byly všechny pokusy dověděti se něco o jeho osudu marný, rozhodla se přece. Se zbytkem peněz, jež jí byl milovaný muž zanechal, aby mohla žíti bezstarostně až do jeho návratu, vydala se na cestu do Meranu. Přibyla do světoznámého města v největším nepokoji, ba rozčilení. Štěstí jí bylo v jistém ohledu příznivo. V hodině po příjezdu dověděla se, že miláček její úplně se pozdravil, ale že před nějakým časem opustil Meran — v průvodu cizí nějaké dámy. Marie byla zdrcena. Přes to zachovala chladnokrevnost aspoň tak dalece, že žalosti a hoře svého neprozradila. V prvním okamžiku byla pevně odhodlána vrátiti se bez odkladu do Prahy. Nicméně když po prvním nejprudším výbuchu bolesti začala klidněji uvažovali, když připomenula si všechny význačnější události z nedávné minulosti a zejména vřelou, upřímnou příchylnost miláčkovu, nemohla uvěřiti, že by ji byl opustil na vždy. Zdálo se jí, že jest méně vinen, než se zdá — že poklesl snad, ale že může za nedlouho nadejíti doba, kdy bude poklesku svého litovati a vrátí se... Bezměrná láska její promíjela i hřích nevěrnosti — a jedině tím lze vysvětliti, že vynasnažila se najiti aspoň stopy. Projela několik měst, užila všech prostředků, by se dopídila aspoň zprávy sebe nepatrnější; leč po dvou nedělích uznala, že jest veškeré úsilí její marno! S pocitem nejtrapnější beznadějností vrátila se do Prahy, kde snažila se vésti život jako dříve; ale — nežila, nýbrž živořila jako pouhý stín. V jasnějších chvílích ovšem se jí občas zdálo, že přece ještě není ztraceno všechno; chvíle ty byly však tak řídky, že nejchmurnější melancholie opanovala celou její duši. Neměla pro nic jiného smyslu, nežli pro trapné bolestné vzpomínky. Vzpomínala na miláčka svého s žalem, ale nikoli s trpkostí a hořkostí. Milovalať jej doposud — a to vášnivěji nežli v dobách nezkaleného štěstí. Jedinou, ovšem jen matnou útěchou byl jí opál v prstýnku, jenž jí leskem svým věstil, že jest milenec, byť i byl nevěrný, přece zdráv... Však po několika dnech, po návratu, když jako vždy hned po procitnutí pohlédla na tajemný drahokam, zdálo se jí, že pozoruje nepatrný šedavý nádech. V prvním okamžiku ji napadlo, že to snad klam. Otřevši kamínek co nejpečlivěji, zkoumala jej se zbystřenou pozorností a nabyla přesvědčení, že začíná se znenáhla kalili jako před měsíci, když začal miláček churavěti. Výkřik svrchované bolesti vydral se jí z rozvlněných prsou... V den ten snad tisíckrát zadívala se na domněle neklamného bezduchého věštce, hlásajícího neštěstí nejkrutější. Po dva, po tři dny nezpozorovala jiného nežli lehýnký nádech šedosti; leč od čtvrtého dne z rána osudný opál jevil již změnu nápadnou — pozbývali den ode dne vždy více lesku, slovem: odumíral... Co dělo se v duši ubohé dívky, nelze vypsati. Bylať pevně přesvědčena, že miláček nebezpečně churaví, a bylo jí, jakoby v nejtrapnější nejistotě dlela u lože umírajícího... Horečné rozčilení rozechvívalo její duši. Spánek míjel její oči, a zdřímla-li přece, mučily ji příšerné sny. Po několik dní neopustila bytu, až konečně vysílením a rozčilením ochuravěla. Útrpné sousedky se nad ní smilovaly a přivedly lékaře, jenž zjistil chorobu nervů, doporučil klid a předepsal chinin a později morfium. Avšak jak možno býti klidným, když každý pohled na tajemný drahokam prstýnku vždy více přesvědčuje, že děsná katastrofa blíží se znenáhla krokem neúprosným. K čemu užívati léků, když bezradostný život pozbývá vždy více naděje na pouhou možnost obratu aspoň k lepšímu? Neužívala ničeho; odkládala léky — a lékař téměř den co den předpisoval je poznovu. Zatím tajemný opál pozbýval den ode dne lesku, až posléze po čtrnácti dnech pozbyl ho úplně — odumřel... Poslední naděje zmizela. Marie byla přesvědčena, že nadešla obávaná katastrofa — že jest miláček její mrtev... Přes to vše láska k životu doposud ještě bojovala s rozhodnutím nejzoufalejším. Marie váhala ještě po tři dny... A když pak odumřelý opál ani třetího dne nejevil nejmenší změny, rozhodla se a rozhodnutí své provedla. Sousedka nalezla ji časně z rána v nejprudších bolestech... Rychle přivolaný lékař konstatoval — otrávení. Marie se přiznala, že požila nastřádaného morfia, by učinila konec bezměrným svým mukám... Vzorné péči lékařově podařilo se nešťastnou dívku zachovati. Vyvázla z nebezpečí a začala se pomalu uzdravovati. Po několika dnech, právě, když chtěla poprvé zase vyjíti — otevřely se dvéře a na prahu — živ a zdráv — objevil se — Mariin miláček... Líčiti, co následovalo, pokládáme za zbytečné. Kající miláček vyzpovídal se upřímně ze svého milostného poblouzení a bylo mu — prominuto... A nyní — po roce jest Marie šťastnou ženou... Osudný opál v prstýnku, jenž ji byl tajemnou vlastností odumírání přivedl na pokraj hrobu, nabýval po jejím uzdravení znenáhla zase původního lesku, až oživl úplně...