Nepamatuju se, byla-li už hlavní silnice vydlážděna nebo ještě v primitivním stavu tak zvaných erárních neb okresních silnic — pouze štěrkována. Ale začernalého a žlutavého bláta bývalo na ní mnohdy místy skoro po kotníky, — a to hned od hranice, kde před někdejší Oujezdskou branou začíná pražské expředměstí, nyní ovšem již k nepoznání scivilisovaný Smíchov. Snad bych se už nyní — po čtyřiceti letech — na někdejší pověstné bláto svého rodiště ani nepamatoval, kdybych si nebyl právě připomenul všední a přece skoro bizzarní případ. Když jsem totiž tehdá za podzimního dne po poledni přišel ze školy domů, spráskla nade mnou matka ruce a s výrazem vyčítavého udivení zvolala: „Kudy pak's to, chlapče, capal? Chodníky jsou skoro suché a ty jsi samé bláto!“ Nevím, co jsem matce odpověděl: omluvil-li jsem se nějakou vytáčkou nebo-li jsem řekl pravdu. Ale když jsem se po sobě poohlédl, shledal jsem, že jsem postříkán blátem, jako bych byl asi po čtvrt hodiny úprkem blátem běžel. I na rukávech, ba i na klobouku byly jednotlivé střiky nelibě páchnoucího silničního bláta. A přece jsem neutíkal; naopak — šel jsem ze školy loudavě; ale skoro od brány až domů — v celku tak asi patnáct set kroků — šel jsem místo po chodníkách středem zablácené silnice, nedbaje, kam šlápnu a skoro ani nepozoruje, když mne kolem ujíždějící kočár nebo jiný povoz blátem postříkal. Nehody té, vlastně pouhého nápadu, jenž měl nehodu tu v zápětí, však jsem nelitoval a nelituju do dnes. Děkovali jsem tomu první sblížení se s člověkem, jenž se mi stal později až do své smrti jedním z oněch věrných a ve svém upřímně mužném přátelství neochvějných kamarádů, jak za doby skepse našich dnů vždy více vymírají. Prostý případ ten přihodil se takto: Vyhrnuli jsme se po dvanácté hodině polední ze vrat reálných škol v Mikulandské ulici v Praze s chvatem mravných, ale přece jen po jakémkoli šelmovství práhnoucích žáčků. Jakmile jsme se octli mimo ovzduší odporným paedagogickým esketismem páchnoucí mučírny, jakými byla v letech padesátých za pověstného ministra osvěty hraběte Lva Thuna skoro všechna učiliště v Rakousku, setřásli jsme se sebe školní prach a — bujnost přihlásila se ku svému právu. Rozprchli jsme se v hloučkách nebo po různu ovšem všemi směry; ale i těch, kteří zabočili směrem k někdejšímu řetězovému mostu, tudíž k Malé Straně a ku Smíchovu, bylo několik, A právě ti nepatřili zrovna mezi nejzvedenější. Jeden z nich, zhnusiv si později mučení učením, dal se na vojnu a padl jako důstojník v bitvě u Králové Hradce. Jiný byl za krátký čas z ústavu prostě vyloučen. A když se byl jako kadet nabažil vojenské supernace, uposlechl upřímné rady dobrého otce a vrátil se jako vzorný ztracený syn opět do lůna rodiny, kde z něho bohatnoucí otec bez jakýchkoli dalších paedagogických evolucí šťastně vypěstoval jednoho z nejhumannějších — milionářů... My ostatní, ku kterýmž se byl osud jinak zachoval, ovšem jsme byli více méně nuceni prospívati v ctnostech nepoměrně utěšeněji; ale tak zvanou lucernou ctností v pravém slova toho smyslu nebyl z nás nikdo. Předměstské ovzduší je prý vůbec podivnou smíšeninou opojně otravných výparů velkoměstských a osvěžujícího vzduchu venkovského. Skoro prý by se mohlo říci, že převaha toho neb onoho druhu vzduchu určuje v jisté, ovšem různě podmíněné míře jaksi i ráz povahy lidí žijících od útlého mládí v ovzduší předměstském. Nechť však tomu jakkoli. My ostatní, a to i ti, kteří se už neodvažovali — jako ještě před nedávném — skákati střemhlav do splavu u mlýna, by se nechali divokými vlnami skoro v úplné otupělosti chvíli bezvládně váleti a vyplavali pak někde poblíž jižního cípu Střeleckého ostrova — nahrazovali jsme si tyto a podobné neviňoučké zábavy předměstské kratochvílemi nepoměrně mírnějšími. Někteří z nás dokonce už byli také tak skoro cosi jako nadějní kandidáti jistého druhu šosáctví: strojeně vážní a nepřirozeně opravdoví, jako na příklad já, když jsem si byl již asi přede dvěma lety beze vší příčiny umínil, že se — nezasměju. Byl to zvláštní způsob duševního sportu a stálo mne dosti přemáhání, nežli jsem uprostřed nejbujnější veselosti a ve vířivé vřavě vtipů a sarkasmů budících bujarý neb úšklebný smích dovedl zakaboněn zachovati nepřirozenou masku stoika. A tak i tentokráte. Kamarádi se smáli, ba chvílemi i rozpustile chechtali různým svým vtipům a sarkastickým poznámkám, jež pronášeli s nesalonní neomaleností nejen o mnohých protivných spolužácích, nýbrž i s politování hodnou, ba bohopustou nestoudností také o některých nenáviděných profesorech. Přísnost disciplinárních řádů školních bývá v tomto vzhledě, jak známo, spíše pobídkou, než aby odstrašovala... Jen já, skoupý na slovo a ještě skoupější na úsměv, ubíral jsem se v malém hloučku s prknem ku kreslení a několika knihami, k prknu řemenem spjatými, skoro zasmušen, dávaje občas souhlas svůj na jevo buď pouhým pohledem nebo pokynutím hlavy. Byliť jsme v lásce i v nenávisti — možno-li totiž slov těch v tomto případě užíti — v naznačených směrech mínění skoro úplně souhlasného. Na štěstí nebylo těch nenáviděných ani mnoho, aniž byla nenávist tak hluboce zakořeněna, by potrvala déle několika minut. Nežli jsme dospěli k někdejšímu řetězovému mostu, hlouček náš valně prořídnul. Na most vstoupili jsme tentokráte jen tři: hezký, usmívavý kudrnáček ze zámožné německé rodiny, pak vychrtlý smíšek, Čech, a já — v masce zamračeného stoika. A jak už se někdy děje: bujný rozmar náš zdánlivě beze vší příčiny vždy více mizel. Capali jsme po mostě těsně podle sebe v nevysvětlitelném rozladění. Kudrnáček i smíšek snažili se sice brousiti vtip svůj aspoň o tu neb onu nápadnější vlastnost několika málo osob, jež jsme potkávali; ale náhodou potkávali jsme vesměs lidi nezavdávající k sarkasmu a úšklebku žádné podstatné příčiny. Po několikadenní nepohodě a celonočním prudkém lijáku byl nadešel jasný podzimní den. Slunce na bezoblačné obloze příjemně přihřívalo a obráželo se ve vlnách Vltavy místy v žhavě zlatých prouhách nebo mihotavě oslňujících jiskrách a různotvarých plochách. Tmavá, nočním lijákem osvěžená zeleň blízkých ostrovů, odkud chvílemi zazníval přerývaný, spíše melancholický nežli jásavý zpěv jednotlivých ptáků, jakož i vzdálenější partie Petřína a v plném jasu slunce vždy úchvatné panorama Hradčan atd. — vše působilo jaksi vážně a opravdově, tak že přes všechno úsilí vyslíditi někde nějaký vhodný terč bujnějšího rozmaru připadaly jednotlivé, jaksi do větru metané vtipečky i vlastním tvůrcům svým opotřebovaně přehřívané a odumíraly takořka na samých rtech. Asi v polovině mostu byl bujný, škodolibě úšklebný rozmar náš za úplného bezvětří rozvát do všech úhlů světa. Po několik vteřin ploužili jsme se v zarytém mlčení podle sebe, až náhle jeden soudruh pronesl jméno jednoho z nejsympatičtějších tehdejších našich profesorů. Mně aspoň byl muž ten nad jiné sympatickým od okamžiku, kdy vkročil poprvé do učební síně. Pamatuju se skoro, jakoby to bylo před několika týdny a nikoli před více nežli čtyřiceti lety, když za jasného odpůldne objevil se v naší třídě poprvé nástupce učitele češtiny, krátce před tím zemřelého. Místo plíživě vcházevšího a pokašlávajícího Václava Rozuma, jehož zádumčivá, k smrti bledá tvář a hekticky planoucí tmavé očí jevily již dlouho nenáhlý rozklad — vešel do učebné síně asi šestmecitmaletý muž výrazné tváře a štíhlé, ale přece statné, ramenaté postavy — v černém fraku a s cilindrem v ruce. Pružným krokem prošel kvapně středem škamen, v nichž byli žáci s šumným ruchem vstali, vystoupil na pódium a bagatelně, ale přece skoro až kolegiálně se ukloniv dal rukou znamení, abychom usedli. Na to odložil klobouk na stůl a důvěrně, ale sebevědomě rozhlédl se po žácích. Spíše vyhublá nežli plná, skoro bych řekl, poněkud i vyžilá tvář markantních rysů, velký, trochu zahnutý nos, mírně odulý dolenní ret, energická brada, dlouhý černý vlas a kníry téže barvy — vůbec celá fysiognomie prozrazovala muže nejen duševně úplně vyspělého, ale i člověka, majícího již také mnohou trpkou zkušenost životní za sebou. Po několik okamžiků jevila tvář jeho chladnou přísnost. Ale když byl několikrát přešel přes pódium a zamnuv nápadně bílé ruce obrátil se k nám a pronesl přívětivým barytonem první slova, oživil tvář jeho zvláštní, spíše sarkastický nežli dobrodušný úsměv. Co k nám žákům poprvé promluvil, nepamatuju se. Bezpochyby se nám několika slovy představil jako nástupce zemřelého profesora češtiny a možná že také naznačil, co a jak míní přednášeti. Přednášky jeho v brzku nás nad jiné zajímaly. Odbočovali často i k literatuře a vykládal nám mnohé, co nám dle předepsané osnovy učební přednášeti — neměl. Pamatuju se, že nám kdysi po celou hodinu vykládal o národních písních, hlavně o balladě Osiřelé dítě a připomenul, že pokusil se tento skvost národní poesie přeložiti do němčiny. Muž ten lišil se ostatně i jinak od ostatních paedagogů ústavu. Navštěvovati veřejné místnosti bylo nám v tu dobu zakázáno co nejpřísněji. Nešetření zákazu toho trestáno bez milosrdenství vyloučením z ústavu. Přes to nebo snad — právě proto navštěvovali mnozí z nás veřejné místnosti, jakoby zákaz vůbec ani neexistoval. Kdysi v neděli odpoledne zapadl jsem s několika spolužáky do někdejší Slovanské kavárny, kde mladý náš učitel hrál právě kulečník a pohlédl i na mne. Pozdravil jsem zaražen; ale pozdravený mi vůbec ani nepoděkoval. Po několika dnech, když jsem se ubíral do školy sám, náhodou mne dohonil a poznav mne oslovil mne řka: „Já vám ondy nepoděkoval. — Ve veřejných místnostech však vás neznám — rozumíte?“ Přirozenoť, že za dob skoro až asketické kázně školní byl takovýto profesor mezi přísnými a po každém poklésečku přímo ostrovidovým zrakem slídícími profesory pravou dissonancí, kdežto u žáků těšil se sympatiím jako žádný z jeho kollegů. Není tudíž divu, že — jakmile jeden z nás tří po mostě k domovu se ubírajících žáčků jméno muže toho pronesl, rozpovídali jsme se o něm v úryvkovitých školních reminiscencích; Již z toho, co jsem byl právě napověděl, jest jasno, že mladý suplent ten naprosto se nehodil mezí přísné, ba namnoze i příkré a drsné paedagogy, kteří za vlády pověstného tvůrce konkordátu hraběte Lva Thuna snažili se podle přesných i přísných předpisů z Vídně utlumiti v mládeži veškerou samostatnost názoru v svět a pokládali za největší triumf paedagogie vychovávati pro stát průměrnou intelligenci, která by ani nereptala, aniž jakýmkoli způsobem dávala na jevo svou nespokojenost s panujícími právě — nepoměry a zlořády. A takových kreatur vyšla z oněch škol, jak jsme se později přesvědčili, skutečně slušná řada, z kteréž se po dokončení studií rekrutovali nejen zjevní reakcionáři a slepí nástrojové různých vlád, nýbrž i všickni ti tak zvaní solidní, úzkostlivě opatrní také vlastenci, jejichž vřelé a upřímné vlastenectví nikdy nepřekročilo černožlutých sloupů; kteří nikdy nepřišli v nižádný konflikt se slavnými úřady a vroucně milované vlasti nikdy žádné oběti nepřinesli — slovem všichni ti, kterýmž právem náleží jinak více méně výnosné příjmi vlastenců — černožlutých. Nám bezstarostným studentíkům, kteří jsme do sociálně politických a jiných zákulisí začínali teprve jen jaksi nahodile ponakukovat, ovšem vše to a mnohé jiné bylo ještě skoro úplně temné; avšak instinkt mnohého z nás byl přece již dosti mocný, než aby nám nebyl prozrazoval a napovídal mnohé nesrovnalosti, proti kterýmž bouřívalo se v našich duších cosi jako neúkrotný odpor a temný nebo polouvědomělý vzdor. Z té příčiny není divu, že nový náš suplent připadal nám jako tajemná sfinga čekající jen na vhodný okamžik, aby všem těm zvrhlým paedagogům absolutismu, (mezi kterýmiž byli i tací, kteří si vydržovali z žákovstva i všelijaké špiclíčky), zahřměl do duší zahanbující slova neúprosné pravdy, jak bezměrné hříchy páchali na svěřené jim mládeží — — Jakmile tudíž jeden z nás pronesl jméno sympatického nám muže, kterýmž nebyl nikdo jiný nežli Jan Neruda — rozhovořili jsme se o něm s oním druhem bujně rozmarné piety mládí, která i v rozpustilém vtipkování bývá nepoměrně vřelejší a upřímnější nežli chladná a škrobená pieta ohledů plných rozvážlivců. Vedle slov opravdových a vážných pronášel ten onen z nás i slova nehrubě uctivá; ale přece vždy s oním zvláštním nádechem, z něhož jest zřejmo, že by posměváček sám se tomu opřel, kdyby byl někdo úšklebeček jeho prohlásil za bernou minci. Krátce hovor náš byl takového druhu, že by jej byl každý jiný nezasvěcený člověk prohlásil vlastně za zneuctění, kdežto my byli přesvědčeni, že pronášíme o sympatickém učiteli úsudky a poznámky tak lichotivé, jaké bychom při nejlepší vůli a třeba i z donucení nedovedli pronésti o žádném jiném z tehdejších našich učitelů. Takto se bavíce přešli jsme zbytek mostu, prošli i širokou a fádní tehdá Chotkovou třídou a zabočili novou, nyní taktéž již rozbouranou Oujezdskou branou na cestu vedoucí přes hradební příkop k někdejšímu bastionu u první staré Oujezdské brány, kde býval domek, úřadní místnosti erárních výběrčích potravní daně. „Vidíš? Už je tam zas!“ zvolal náhle kolega kudrnáček, jakmile jsme onen domek shlédli. „Kdo? Kde?“ optal jsem se. „Nu, tamhle u akcízu — ten podivín!“ zněla odpověď a kudrnáček mávl ledabylo rukou k domku. Pohlédnuv naznačeným směrem, spatřil jsem u jednoho z okének, kde se platíval poplatek, státi zavalitého člověka prostřední postavy a nevšimnul jsem si pro okamžik jiného, nežli že je oblečen v prostý světlý šat a že má na hlavě placatou čepicí. V témž okamžiku však se muž ten odvrátil od okénka a popošel mezi vozy před domkem, kde zrakům mým zmizel. „A to je podivín?“ optal jsem se. „Proč, prosím tě?“ „Jak by nebyl! Jede z Prahy a — platí. Což pak se platí potravní daň i z věcí, jež se vezou z Prahy?“ odpověděl kudrnáček. Okamžitě však byl poučen o jiném. „Což pak nevíš, že ten, kdo jede z Prahy, neplatí, nýbrž – bere?“ odtušil s poměry akcizními obeznámenější kolega-smíšek. „Jak to?“ „Zcela jednoduše,“ vyložil tázaný, „Kdo dopravuje potravní dani podléhající věci do Prahy, zaplatí u brány poplatek; kdo však takové věci dopravuje přes Prahu z jednoho předměstí do druhého, zaplatí u jedné brány poplatek, jenž se mu u jiné brány, kterouž věci ty vyváží, zase vrátí, čemuž se říká transito. Proto člověk ten podivínem být nemusí.“ „Ovšem, ovšem,“ omlouvá se kudrnáček. „Proto také podivínem není, nýbrž z jiné příčiny...“ „A z jaké?“ optal jsem se. „Pojďte rychleji — ať ho dohoníme! Uvidíte!“ zněla odpověď. Zrychlili jsme krok. U výběrčího domku potravní daně přitočil se kudrnáček ke zdi, kde kopnul do zvětralé, původně pouze nahozené malty při zemi, která se sesypala na zem. Na to se ruče shýbnul a nabrav rozdrobenou maltu několikrát do hrsti, vstrčil ji do kapsy. „K čemu to?“ optal jsem se. „Uvidíš!“ zní lakonická odpověď. Mlčky ubírali jsme se po chodníku zrychleným krokem dále a po několika vteřinách jsem se sám přesvědčil, že měl kamarád aspoň v jisté míře přece jen pravdu. V místech před vjezdem do Kinské zahrady dohonili jsme muže, jejž byl kamarád nazval podivínem. Po zablácené silnici jel totiž nevelký povoz s plachtou, tažený pomalu nehrubě vypasenou plavou kravkou. Podle vozu ubíral se zavalitý, ramenatý člověk v pomoučněném letním obleku. Jinak nebylo na něm ze zadu pranic nápadného, kromě širokého, skoro bych řekl turovitého krku a zmíněné již placaté čepice. Krk byl nápadným hlavně tím, že ubíral se muž ten podle vozu se svěšenou hlavou, jakoby se díval upřeně před sebe na zem. Když jsme povoz i muže po chodníku o několik kroků přešli a já se nenápadně poohlédl, musil jsem dáti kamarádovi v jistém vzhledě za pravdu. Spatřilť jsem jednu z oněch rázovitých fysiognomií, která jen jednou shlédnutá nevytratí se člověku nikdy z paměti. Široká, dobromyslná, byť i poněkud flegmatická tvář byla svěží a jemné pleti. Lehce zaruměněné plné líce, kypré, skoro odulé rty, oblá brada s lalouškem, přizrzlé knírky pod energickým nosem, jakož i široké a vysoké čelo s nápadnou kolmou rýhou uprostřed, znatelnou i pod stínítkem čepice — vše zdálo se nasvědčovati, že to asi šestmecitmaletý bodrý flegmatik, který se byl právě nad něčím tak hluboce zamyslil, že nevěnoval ničemu kolem sebe pozornosti. Vším tím ovšem by nebyl mladý muž ten k sobě upoutal pozornosti nikoho nebo snad jen na okamžik; ale právě proto, že neubíral se podle povozu jako tisíce jiných, nýbrž zcela neobvykle: drže totiž v levé ruce provaznickou oprat, v pravé pak malou nějakou knížečku, v které právě, jak se zdálo, pozorně ba napjatě četl — všímal si ho každý, kdo naň pohlédl, a to z pravidla nikoli bez úšklebného neb útrpného pousmání. A tak i my tři studentíci. V prvním okamžiku působil na mne neobvyklý zjev v svrchované míře komicky. Nemoha se zdržeti smíchu a nechtěje dáti bujný rozmar svůj na jevo, zastavil jsem se a obrátil se na zad. Oba kamarádi vypukli v řehtavý smích, a kudrnáček okamžitě provedl i rozpustilost. Sáhnuv do kapsy hodil několik kousků rozdrobené malty po komickém čtenáři. Avšak tento byl buď do své lektury tak zabrán, že ničeho nepostřehl, nebo vůbec postřehnouti nechtěl, ani když kamarád hodil po něm rozdrobenou maltou ještě jednou. Několik okamžiků jsme postáli, takže povoz popojel a já spatřil opět jen široká, povysedlá záda a turovitý krk komického čtenáře, ubírajícího se podle povozu jako vtělené flegma. V tom sáhl rozpustilý kolega kudrnáček poznovu do kapsy, by flegmatického čtenáře poškádlil novou salvou rozdrobené malty a rozpřáhl se již. Ani nevím, proč mi v okamžiku tom napadlo kamarádovi rozpustilost překaziti. Polo chtě a polo bezděky mávl jsem po napřažené jeho ruce; ale kamarád obratně uskočil a napřažená pravice smetla novou přehoušli rozdrobené malty a drobných kamínků směrem k povozu, nalézajícímu se právě asi dvacet kroků od nás. Tentokráte bezpochyby některý kamínek zavadil i o flegmatického čtenáře nebo mu docela padl snad i na knížečku. Ruka s knížečkou aspoň sklesla, jakoby ji byl někdo násilně srazil a čtenář sám, aniž by se byl zastavil, pootočil se k nám hlavou, takže jsem mu viděl opět do tváře. Přiznám se, že zřídka kdy v životě mém učinila na mne některá tvář náhle dojem tak zvláštní a překvapující jako tato. V prvním okamžiku postřehl jsem jen malé, světle modré oči, upřené, jak se zdálo, náhodou přímo na mne; ale hned po té pocítil jsem pro okamžik neodolatelnou moc celé fysiognomie. V tváři flegmatického dobráka zračila se tak přívětivá a přece bolestná výčitka, že jsem se zastyděl. Skoro až něžný pohled jeho zdál se výmluvně tlumočiti nejen mírné udivení, ale i dětinnou prosbu, jakoby chtěl říci: „Čím jsem vám ublížil, že mne znepokojujete? Prosím vás, jděte svou cestou!“ Skoro v nerozdílném okamžiku přelétl však tvář jeho přímo neodolatelný úsměv odpuštění. Obrátil se, zvedl ruku s knížečkou a pokračoval, jak se zdálo, opět klidně, ve své lektuře. Několik okamžiků jsem byl na rozpacích. Cítil jsem, jak se mi byla krev vehnala do tváře a trvalo několik vteřin, nežli jsem učinil první loudavý krok ku předu. Na oba mé kamarády učinila fysiognomie flegmatického čtenáře dojem zcela jiný, — komický. Tutlajíce smích dávali si různými posuňky na jevo své uspokojení, což mne skoro až popudilo. A jak za takových protiv častěji se děje, já učinil, čeho bych se byl jinak asi sotva odvážil. Beze slova zabočil jsem s chodníku na blátivou silnici, abych uraženého a dle všeho již také usmířeného flegmatika — odprosil... Oba kamarádi tušíce můj úmysl vypukli v řehtavý smích. Nedbal jsem toho, nýbrž rychle popojda dohonil jsem podivínského čtenáře asi po stu krocích. „Nehněvejte se!“ oslovil jsem jej skoro šeptem. Na ta slova ruka jeho s knížečkou sklesla a on sám napolo ke mně se obrátiv odpověděl: „Vždyť já se nehněvám! Proč bych se hněval? Pro nevinný žertík? Já si také rád zažertuju...“ „Ale to byl přece jen žert trochu rozpustilý, ba skoro brutální,“ připomínám s mírným rozhořčením. „I co vás napadá! lakového něco provádějí jen děti. A já nejsem z těch, kteří by dětem překáželi v zábavě.“ A v měkkém, přívětivém basovém hlase jeho chvěla se skoro až dětinná dobrosrdečnost. Neodpověděl jsem. „Nemyslete však,“ ujal se po chvíli slova zase on hlasem poněkud drsnějším, „že bych, kdybych se pokládal uraženým nebo vůbec nemile dotknutým, nedovedl urážku po zásluze ztrestati neb aspoň pokárati! Ale taková hříčka mne z duševní rovnováhy nevyhoupne...“ Teprve nyní mi bylo nápadno, že mladý muž mluví jazykem správným a zároveň slovy skoro až volenými. Okolnost ta vzbudila i zvědavost, jakou lekturou se byl bavil. „Dle všeho rád čítáte, není-liž pravda?“ připomenul jsem. „Ovšem,“ odpověděl s uspokojením. „Mám už hezkou knihovničku, — několik set svazků. Kdybyste si někdy přál, milerád vám zápůjčím...“ „Děkuju; dovolíte-li, použiji vaší laskavosti,“ odtušil jsem. „Knížečka, kterou jste právě četl, dojista je zajímava.“ „Nevím ještě. Koupil jsem ji dnes v poledne a přečetl teprve asi pět stránek.“ Současně nadzvedl ruku s knížečkou a já postřehl, že jsou to básně. „Verše?“ uklouzlo mi v mírném udivení. „Ano, verše — literární novinka.“ Přes to vše, že počínal jsem si už sám všímati literatury bedlivěji, neměla pro mne poslední dvě slova žádného zvláštního významu a vyzněla na hlucho. Mladý muž však na pouhých slovech nepřestal. Drže knížečku v nadzvednuté ruce obrátil několik listů a ukázal mi mlčky i titul: Hřbitovní kvítí — od Jana Nerudy. Možno se domysliti, jaký dojem na mne titul knížečky, vlastně jméno autorovo učinilo. Bezděky jsem se ohlédl po svých kamarádech, o nichž jsem se domníval, že nás z povzdálí sledují, jako bych jim chtěl dáti aspoň pohledem zvěst o svém překvapení, ale neshlédnuv jich více, obrátil jsem se zase k mladému muži. Připomenuv, že autor knížečky jest mým profesorem, o němž jsem neměl ani potuchy, že píše také verše, chtěl jsem si knížečku vyprositi po přečtení. Ale mladý muž mne předešel řka: „V tom případu vás bude knížečka daleko více zajímati nežli mne, kterýž spisovatele neznám osobně. Přejete-li si, půjčím vám ji hned...“ Slova ta pronesena s tak delikátní ochotou, že nebylo lze odmítnouti. Přijal jsem tudíž spisek s výhradou, že jej po přečtení ještě téhož dne k večeru vrátím — a doprovodil jsem mladého muže až k domu, v němž bydlil – – – Slovo samouk nemá u nás v Čechách už dávno tak sympatického zvuku jako mívalo před čtyřiceti lety a vůbec v době, kdy ve společnosti české hemžilo se analfabety. Z literatury aspoň se znenáhla skoro úplně již vytratilo a nejmladším generacím jest i pojem slova toho vždy cizejší. Generace, jež mají k disposici spoustu vzdělávacích pomůcek a již od nejútlejšího mládí v různých vychovatelských ústavech nabývají methodicky a začasté hravě všemožných vědomostí, dojista už si skoro ani nedovedou představiti člověka, který se byl ve škole nepřiučil nežli nejchatrnějším rudimentům a prodlením času bez cizího návodu z vlastní iniciativy doplnil politování hodný nedostatek svých vědomostí tou měrou, že vyrovnal se a začasté i předčil mnohého z tak zvaných normálních vzdělanců. Duševní zuboženost nejširších vrstev lidu českého byla totiž před čtyřiceti lety doposud ještě podobně v permanenci jako před rokem 1848. Celá armáda mých nejstarších spolužáků na příklad, kteří z dvojtřídní školy mého rodiště vstoupili přímo do života, zůstala co do vzdělání skoro vesměs na nejnižším stupni, ano mnozí zapomenuvše prodlením času i to málo, čemu se byli ve škole naučili, poklesli skoro až na analfabety. Mladý muž, s kterýmž jsem se byl vypravovaným způsobem sblížil, — (od vidění jsem jej znal už dříve) — a později spřátelil, byl samoukem. Vystoupiv z dvoutřídní školy našeho rodiště vyučil se u vlastního otce pecnářství, a poněvadž v době, kdy jsme se sblížili, stařičký otec jeho churavěl, zastával jej syn v závodě. Přihlížeje doma ku pracím pecnářským dovážel napečený chléb i na tržiště do Prahy, a vracíval se z trhu z pravidla s nějakou novou knížkou, kterou si v nejbližším knihkupectví koupil. Směr jeho vzdělávání se byl původně praktický. Kromě kupování a čtení spisů toho druhu navštěvoval též občas různé, ovšem nemnohé populárně poučné přednášky, jež v tu dobu pořádala skoro výhradně Průmyslová jednota, slovem snažil se vzdělati se na zdatného živnostníka. Z počátku aspoň jiných ambicí neměl. Prodlením času však, když dostávalo se mu do rukou také jiných knih, rozšiřoval znenáhla program svého vzdělávání se, až nabyl namnoze skoro závidění hodného rozhledu v různých oborech lidského vědění. A poněvadž vše to konal bez jakéhokoli návodu, spíše pro zábavu než z pohnutek přísného vědatorství, není divu, že připletla se mu při tom také mnohá hříčka. Tak na příklad přiučil se od starého kamaráda zpěvu dle not, ba i hře na harmoniku a kytaru, která bývala v tu dobu ještě oblíbeným hudebním nástrojem zamilovaných melancholiků. Ku charakteristice jeho cituju z jednoho listu jeho ze dne 27, prosince 1S57, jejž byl napsal příteli v Radnicích, několik úryvků: — „Nyní však k důležitějším věcem! Nu, jak pak: předplatíš se na Posla z Prahy? Slibuje v posledním svazku svém velmi krásné a poučné články pro příští rok. Chtěl jsem Ti ten program opsat, místo však nedovoluje. Nebude snad od místa, když Ti také dám zprávu o naší literatuře. Nejnověji vyšly od Němcové Slovenské pohádky a pověsti. Již jsou tři svazky venku; vyšly nákladem Šálkovým. Dále vyšly od Pečírky Obrázky štědrovečerní. Od nového roku bude prý vycházeti několik nových českých časopisů, jmenovitě Poutník od Otavy, pak jeden belletristický časopis a jeden kritický. Mimo to jest oznámen Technologický slovník od Vysokého. Velkou ztrátu jsme utrpěli. Zemřel nám velezasloužilý Franta Šumavský. Tu neděli před svátky ještě chodil po ulicích pražských, a na štědrý den již ho musili nésti — měl totiž pohřeb. Chudák! Jak pak — jsou u Vás také takové nemoce jako zde? Zde snad není človíčka, jenž by nebyl také stonal. Tato nemoc záleží v rýmě, kašli, bolení hlavy, nechuti k jídlu a kdo ví, v čem ještě. Mému otci jest velmi zle. Právě, co Ti píši, byl u něho důstojný pán (kněz) a podal mu posilnění do věčnosti. (Proto ale snad umřít nemusí.) Páni profesoři, co nám ve čtvrtek přednášejí, jsou také nemocni, a sice všickni tři, totiž Majer, Erben a Niklas. — Douška... Na obstarání těch knih, totiž Počátky rýsování a Zeměpis... mi ponech více času, neb jsem velmi roztržitý otcovou nemocí.“ Potud úryvek listu. Po dvou dnech zvěstoval příbuzným v Dobříši, že otec jeho zemřel, a dne 18. ledna 1858 zaslal příteli do Radnic dopis, z něhož vyjímám následující charakteristická místa: „A tak jsme nyní ponecháni s matkou sami sobě. Matka stále plakala a dosud pláče a já ji musím těšit. Sam se dovtípíš, že mi nezbývalo, než uchopit se mužně živnosti a provádět ji dále. Doufám, že přičiněním to přece někam dovedu. V prvním čase jsem ovšem také truchlil (a jak také jinak?}. Věda však, že tím ničeho nedocílím a znaje své povinnosti, jež mi nyní nastaly, přemohl jsem se a jednám teď jako muž. Je to přirozený přechod z melancholie k rázné cholerice. Ano, bratře, jsem nyní více cholerik. Chtěje však početí svého vedení živnosti nějakým užitečným skutkem zasvětiti, přemítal jsem, co bych činiti měl. Bratře, Ty znáš mne, můj charakter, má přání, mé touhy i snahy, Ty víš, že svou vlast a svůj národ nade vše miluji a že jediné a nejvyšší mé přání by bylo, viděti tuto vlast a tento národ oslavené a na stupni, na jakém se jindy za blažených časů Karla, Otakara a Rudolfa skvěl — myslím totiž ty časy, kdy vzdělanost a průmyslnost Čechů v celém světě vůbec známy byly — asi tak jako nyní vzdělanost a průmyslnost Francouzů a Angličanů. Pročež si snadno pomyslíš, že výsledek mého přemýšlení ani jiný býti nemohl, než něco pro český národ a sice pro jeho nejčetnější třídu, t. j. pro řemeslníky podniknouti. Přede vším mi napadlo, že se mluvilo o založení průmyslové matice. Bohužel, že se tak v brzce na to zapomíná. Já tedy obmýšlel novým a stálým usilováním věci na nohy pomoci. Chtěl jsem všude klepati, a kde by mi neotevřeli, ještě jednou a třeba i vícekrát na bránu jejich srdce zatlouci, ale – pomocí některých přátel přišel jsem k náhledu, že to věc, která se sotva provésti dá. Chopili jsme se tedy něčeho jiného, co nám až dosud scházelo, a co jedině může našemu průmyslu k pokroku dopomoci. Usnesli jsme se na tom, že všemožně se přičiníme, by nějaký řemeslnický časopis vycházel. Ano, drahý příteli, řemeslnický časopis nás může opět povznésti. Jeho pomocí se dovíme, jak se řemesla v cizině a jak u nás provozují, a návodem jeho, jak by se ulehčiti a zdokonaliti mohla. Co tu nyní vynálezů! a my chudáci Čecháčkové ani ponětí o nich nemáme. Časopis však by nás o nich uvědomil, podal by nám návod, jak jich upotřebiti máme a jak vše zaříditi. Obzvláštní cenu pak by časopis dosáhl tím, že by sami řemeslníci články o svých řemeslech do něho podávali a svá pozorování svým kollegům jeho prostřednictvím sdíleli.“ Potud citát. Nepochybuju, že na čtenáře našich dob, kdy není již skoro většího města, jež by nemělo svého časopisu, kdy skoro každý odbor lidského snažení má svůj odborný list a kdy moderní rychlolisy chrlí den co den takovou spoustu potištěného papíru, že ji už dávno žádný, byť sebe fanatičtější vlastimil nemůže přečísti — musí citovaná slova působiti s veškerou naivitou skoro až dětinské dobrodušnosti. Přes to citoval jsem doslovně na doklad, že nový přítel můj nebyl pouze prostý samouk, nýbrž zároveň také tak cosi jako vlastenecký a národní proselita, který se snažil prospěti dle skrovných sil svých také širším kruhům, po případě celé vlasti. V připomenutém listě zmiňuje se totiž, že projektovaný časopis nemůže dříve vycházeti, dokud nebude mít zabezpečený dostatečný počet odběratelů, on sám že uvázal se v úkol verbířský, a zapsav přítele bez okolků mezi naverbované abonenty jako devátého, vybízí jej, aby i on stal se podobným verbířem a verboval nejen abonenty, nýbrž i nové verbíře. Z toho, co jsem byl právě uvedl, jest zřejmo, že přítel můj náležel mezi skrovňoučký ještě počet prozíravějších vlastenců, kteří snažili se kypřiti půdu pro další duševní rozvoj, a má tudíž i nyní po letech v jisté míře nárok aspoň na uznání poctivých a nezištných svých snah, čelících na prospěch všeobecný. rodišti našem bylo v tu dobu podobných snah v svrchované míře potřebí. Rodiště naše nebylo v celku praničím jiným, nežli praobyčejným hnízdem obojetných šosáků, kterýmž na ničem tak nezáleželo, než aby měli ve všem všudy svátý pokoj a nepřišli v nižádný styk se slavnými úřady a jich orgány. Vyjímaje snad asi deset až patnáct občanů, kteří již roku 1848 stáli více méně v popředí vlasteneckého ruchu, nebylo v rodišti našem muže, který by se byl vůbec jen hlásil mezi patrioty, neřku-li aby byl měl ještě něco jiného na mysli, nežli onen druh surového egoismu, jaký se rodí jen v dobách politického a sociálního útisku. Roku 1848 vzpružila se duševně i u nás část čilejšího občanstva aspoň poněkud. Sestoupivši se jako jinde ve vlasteneckou zábavnou společnost, hlavně za účelem zvelebování českého jazyka založila sobě i slušnou českou knihovničku. Než po prvém zavanutí ledového dechu absolutismu, byla společnost ta úřadně rozpuštěna, naprosto nezávadná knihovna její zabavena a členové společnosti u větší nebo menší míře proskribování jako čeští — tudíž státu nebezpeční — rebelanti. Prodlením jediného decenia neúprosný zákon přírody ovšem i z tohoto hloučku pokosil tak skoro dobrou polovinu; někteří pak se dali na úctyhodné pokání a sympatisovali buď na oko nebo v pravdě s panujícími právě nepoměry, kdežto ostatní — pouhá hrstička — žili, abych tak řekl, u větší nebo menší míře ve vlastenecko-duševní lethargii. Mladší a nejmladší generace studentské dojista se nedovedou vpraviti v poměry, v jakých jsme žili a byli vychováváni my starší, kteří, byť i sebe mlhavěji, pamatujeme dobu před rokem 1848 a strávili jsme většinu let studentských v době absolutismu. Přímo nesnesitelný tlak se všech stran budil zcela přirozeně protitlak, a onen druh žhavé touhy po volnosti a nezávislostí, která zoceluje a činí člověka nesmiřitelným ku všem, kdož se vůbec kdy odvážili nebo docela po dnes ještě odvažujou klásti pouta přirozenému rozvoji. A právě v době, kdy žhavá tato touha vzplála v duši mé neodolatelnou silou, poněvadž jsem začal chápati, že skoro vše, co skytaly nám školy co do názoru v svět a především o mravouce a filosofii života, není v podstatě nežli tradicionelní humbug, založený na nepřirozenosti, sblížil jsem se s tichým, dobrým, rozvážným samoukem, kteréhož záhady života netrápily a kterýž spokojen v celku se svým osudem netoužil po jiném, než aby uhájil čestně svou existenci a využitkovav krátkou píď života i ku své zábavě a svému potěšení, přispěl zároveň také svou hřivničkou k tak zvanému všeobecnému dobru. Pamatuju se na okamžik, když jsem jej poprvé navštívil, abych mu vrátil vydlužené Nerudovo Hřbitovní kvítí, jakoby to bylo před několika dny. Otevřev zasklené dvéře vedoucí z ulice do pecnářského krámu, spatřil jsem jej seděti za stolem skloněného nad knihou. Když mne poznal, zazářila široká a svěží jeho tvář bodrým uspokojením člověka, jemuž se stala ochota skoro druhou přirozeností. „A líbilo se vám?“ optal se srdečně, když byl můj pozdrav vlídně opakoval. Přisvědčil jsem. „Je to dobrý poeta,“ doložil po chvíli. „Napsal už nějaké verše do Lumíra pod přijatým jménem Janko Hovora. Právě jsem si verše ty vyhledal a znovu přečetl. Přejete-li, půjčím vám i celé ročníky Lumíra nebo kterýkoli jiný spis, jejž mám ve své knihovničce.“ Po té pohodil hlavou k velké zasklené skříni, kde bylo v různých vazbách narovnáno několik set svazků rozmanitého formátu a ihned také co nejochotněji skříň otevřel. Zatím, co jsem knihovničku prohlížel, rozmlouvali jsme úryvkovitě o spisech i jiném. Pamatuju se však již jen na lapidární úsudek, jejž pronesl o Nerudovi. „Je to, jak se zdá,“ pravil, „poeta bolesti, v jehož pozamženém oku chvěje se cosi jako sarkastické Eh! Myslím, že osvědčí se takovým i v ostatních písních Hřbitovního kvítí, jež jsem doposud nečetl. Neznám z nich nežli několik a přečtu si celou sbírku ještě dnes.“ Po této první návštěvě navštěvoval jsem jej vždy častěji, až jsme se stali, jak už připomenuto, důvěrnými přáteli. Vzájemným sblížením se nás dvou sblížili se prodlením času také jeho a moji známí a přátelé v dobrovolné, ovšem svrchovaně volné kamarádské sdružení zvláštního druhu. Z počátku ovšem jen za účelem praobyčejné zábavy, zvlášť v neděli a ve svátek, kdy podnikali jsme malé výlety do okolí, bavíce se zpěvem, improvisovanými šprýmy, obvyklými tehdá deklamacemi, příležitostně i tancem a podobným. Nynější generace studentské ovšem už si nemohou učiniti ani přibližně pojmu o slastném rozechvění, když pod širým nebem — v úplném ústraní, kde nebylo široko daleko člověka — mohli jsme si z hlubin duše zapěti profanované tehdá neviňátko českých písní: Kde domov můj? nebo — ještě profanovanější a přímo revoluční Hej, Slované! A jednou zanotovaná slova odboje budila skoro v každém z nás zvláštní ohlas vzdoru a zpupnosti. Žádná světa moc nebyla by nás přiměla k jakékoli koncesi. Policií nejpřísněji stihané písně z roku 1848, Marselllaisa a vůbec písně revoluční byly nám tak běžný jako revolucionářům z instinktu a zpívány námi tak často a mnohdy tak neprozřetělně i v osadách a v hostincích, že stalo se dojista jen divém, že nám slavná policie řemeslo naše nepřekazila. Ryze demokratické zásady, jimiž jsme se o výletech a úřadům neohlášených schůzích instinktivně řídili, sdružily v kroužku našem nejheterogenější živly: studenty, řemeslníky, dělníky, ba i některé starší, ovšem odvážnější občany, kteří před policií a slavnými úřady nezalézali do zákoutí. A tak se stalo, že z původně zábavného kroužku vyšly za nedlouho i různé iniciativní návrhy, ba i skutky. Vyjímaje ochotnické divadlo, jež vzniklo původně popudem hlavně pražských milovníků musy divadelní v Košířích a přesídlilo později na Smíchov, kde stalo se, abych tak řekl, první dramatickou školou, z kteréž vyšlo neméně než asi padesát herců z povolání — vznikly všechny nejstarší spolky a mnohé již zaniklé buď přímo neb aspoň impulsem z našeho kroužku. Prvním takovým skutkem bylo zaražení knihovny. Bez jakéhokoli ohlášení policii vyprosili jsme si dovolení scházeti se v neděli odpoledne v jedné třídě obecné školy ku cvičením ve zpěvu. Za nedlouho snesli jsme do tříd té české knihy, jež jsme umístili ve zvláštní, uzavíratelné přihrádce a půjčovali je každému, kdožkoli se vůbec jen přihlásil. Každý z nás snesl do knihovničky té, co ze svých knih uznal za vhodné a právě přítel, o němž píšu, věnoval celou svou bibliothéku v ceně několika set zlatých, položiv tak z nás ze všech nejpevnější základ k nynější veřejné knihovně městské. Tak vzniklo bez úřadního povolení a bez jakýchkoli stanov a tak zvaných hodnostářů za doby nejtužšího absolutismu, kdy ostrovidové oko policie slídilo po každém, byť sebe nepatrnějším záchvěvu národním — první sdružení v mém rodišti. Než ani na tom kroužek náš nepřestal. Pořádányť i veřejné deklamatorní, zpěvní a hudební zábavy, o kterýchž produkoval jsem se i já, přednášeje vlastní humoristická čtení a komické deklamace. Mladistvá tato svá prohřešení proti duchu svatému prozrazuju zde ovšem jen za tím prostým účelem, aby bodří moji biografové, kteří mne stigmatisovali již od mládí za jakýs prototyp hypochondrického škarohlída, mohli se z prostého fakta toho domysliti, že pokoušíval jsem se tehdy dosti zhusta posluchačstvo — rozesmátí, a dodávám, že jsem je také často i rozesmál... A prozrazuju-li už své staré hříchy, nemohu opomenouti zmíníti se aspoň několika slovy o hříchu nejtěžším a přímo nepromíjitelném — hlavně z té příčiny, že byl mnou spáchán právě jen z popudu a naléhání přítele, o němž píšu. V neděli po svaté Markytě roku 1859, když jsme se v četném hloučku ubírali odpoledne přes petřínské kamenné lomy na pověstnou pouť do obory kolem Hvězdy, přítel ten každou chvílí připomínal: „Dnes musí někdo z nás promluvit k lidu... Ale kdo — kdo? — Nejlíp by to slušelo tobě — —“ „Eh, dej mi pokoj!“ odbýval jsem jej. „Snad nechceš, abych se už nyní připravoval a cvičil v řemesle, z něhož se rekrutuje cech odporných veřejných žvástalů.“ Přítel však byl neodbytný. Nabádal, vykládal, dráždil a prosil neustále... A tak se stalo, že k večeru, když jsme se chystali na cestu k domovu, vyskočil jsem poblíž známého letohrádku — tehdá ještě prachárnou — na prázdný sud a proslovil k zástupu lidu první a zároveň poslední svou improvizovanou řeč pod širým nebem, plnou historicko-politických invektiv —- jednu z nejbezohlednějších, jaká byla vůbec kdy v závětří policie proslovena Než dosti!... Vše to uvádím jen ku charakteristice ovzduší, v němž jsem se byl octnul po spřátelení se s dobromyslným samoukem. V prvních měsících po našem seznámení se pokládal jsem jej za bodrého, po širším a hlubším vzdělání prahnoucího bonvivanta, který pod nátlakem neúprosných sociálních poměrů dříve nebo později ve své proselytské snaze ochabne jako z pravidla všichni ti nadšení enthusiasté, kteří bez vzpružující vervy samostatného života duševního žijou jen reproduktivně z duševních vymožeností cizích. Duševní obzor jeho nezdál se býti ani zvlášť široký, aniž jevil nějaké nápadnější a tím zajímavé záhyby. Usmívavý klid, rozšafná umírněnost v benevolentních úsudcích a přede vším přímo do očí bijící a skoro úzkostlivá ochota dáti se kýmkoli vzdělanějším poučiti — byly základní rysy jeho povahy. Přes to byla soudnost jeho naprosto nepředpojata a podivuhodně přesná. Nepřijímalť poučení a jakýkoli cizí náhled bez kriteria a osvědčoval i v dissertacích o záhadách skoro až imponující takt tím, že nikdy nezabíhal v zámezí, kde není kompasu zdravých smyslů lidských, nýbrž spokojoval se vždy jen fakty naprosto pochopitelnými a přesvědčujícími. Jinak byl citu jemného, skoro bych řekl sensitivního s mírnou dosí lehoučkého vtipu a neviňoučkého sarkasmu. Asi po půl roku po našem sblížení se objevil se mi však ve světle zcela novém. I na tento moment pamatuju se tak živě, že mohu zcela správně udati aspoň přibližně dobu: poslední dny měsíce května 1859. Když jsem jej byl v tu dobu kdysi k večeru navštívil a když jsme se byli do syta vypovídali o všedních příhodách — odmlčeli jsme se. Stmívalo se... V krámě rozhostovalo se znenáhla vždy nápadnější a skoro bych řekl útulné šero. „A co byste řekl,“ — v ten čas jsme si ještě vykali, — „kdybych něco zazpíval?“ ozval se přítel po několika minutách odmlčení. „Ani slova bych neřekl,“ odtušil jsem sarkasticky. „Poslouchal bych,“ Přítel sňal se stěny kytaru, přejel několikrát ledabylo prsty přes struny a po kratinkém preludiu zapěl nesměle a přece neobyčejně přesně dvě sloky neznámé nu milostné písničky. Nápěv — z počátku zádumčivě tklivý — přecházel znenáhla v tony vždy svěžejší, až vyzněl v něžně jásavý ton čtveračivého uspokojení. „Co říkáte nápěvu?“ optal se přítel, když byl dozpíval. Pokrčil jsem ramenoma. „Patrně se vám nelíbí?“ „Naopak — líbí se mi; ale nepostřehl jsem slov a nedovedu tudíž posoudit, odpovídá-li i smyslu.“ „Přeříkám vám tedy i text,“ ujal se přítel slova s nápadnou ochotou a recitoval následující dvě sloky: „Ptával jsem se bledé luny, co ta láska může být? Nikdy odpověď však její nemohl jsem pochopit. Co však v modrá očka tvoje jednou zrak jsem potopil, cítím zplna, co je láska — všechno jsem už pochopil." Přiznám se, že mne text právě nepřekvapil; ale když mi přítel bez vybídnutí písničku tu zapěl ještě jednou, musil jsem vyznati, že nápěv přiléhá k prostinkým slovům a vystihuje jich smysl. „Já písničky té posud nikdy neslyšel,“ připomenul jsem suše. „Věřím, věřím,“ míní přítel dobrodušně. „A také jste jí nikdy slyšeti nemohl, poněvadž jí do dnes ještě vůbec nikdo neslyšel.“ „Jak to?“ tážu se, nechápaje hned smyslu pronesených slov. „Složilť jsem text i nápěv sám,“ pochlubil se přítel s přízvukem bodré skromnosti. „Ovšem jen pro sebe a snad jen pro některého z nejdůvěrnějších přátel, kdyby ji chtěl, jako právě vy, vyslechnout. Vímť, že nemá jiné ceny, nežli jakýkoli jiný výtvor samoukův...“ Slovy těmi prozradil se mi přítel nejen jako samouk básník, ale i samouk komponista. Ovšem ani text, aniž nápěv nenasvědčovaly vynikajícímu nebo rázovitému talentu; ale byly by dojista uspokojily aspoň prostoduché posluchačstvo diletantů. Co jsme dále spolu hovořili, vytratilo se mi úplně z paměti. Pamatuju se jen, že jsem si vyprosil od přítele opis veršíčků těch a že mi druhého dne doručil kromě opisu veršů, v nichž bylo připojeno datum vzniku 15, března, také ještě opis jiné básničky, pod kterou bylo připsáno datum 19. května 1859. Nové tyto veršíky měly titul Posel lásky a zněly; Zašumělo obilíčko bujné, husté jako les; skřivánek tím polekaný k oblakům se vzhůru vznes'. A u výši modrojasné pěje a se třepotá, šíporychle k zemi letí a zas k modru zalétá. Let jen, leť, můj skřivánečku, obláčkům své písně pěj; snes se k zemi, v zahrádku pak milenky mé čile spěj! Uhosti se na keř vonný, do okénka zašvehol, zjev jí, co mé srdce tísní, zjev jí srdce mého bol! Zaslechne-li pak tvůj hlásek, přiblíží se k okýnku — čtveráčkem tě pojmenuje — snad ti dá i hubinku... Nech se hladit — vypravují jí, jak jí vroucně miluju, po ni že jen toužím vřele, jí své blaho věnuju. Vyřiď jí, můj skřivánečku — — Však ne! — To, co říci mám, čtveráčku, to nesvěřím ti — radš jí to sám pošeptám… Po zběžném přelítnutí veršů těch musil jsem vyznati, že to prostoduchá básnička v duchu národních písní s neviňoučkou žertovnou pointou, ale co do ducha, sujetu a formy, že nezadá v ničem oblíbené tehdy lyrice téhož směru. „A proto“, doložil jsem, „zašlete ji bez rozpaku některé redakci!“ Po tomto mém vyzvání přítel uspokojeně, ale přece skoro až bolestně se usmál. Porozuměl jsem usmání tomu v celém jeho výmluvném dosahu. Přítel totiž přes uspokojivou kritiku z mých list přece jen nedůvěřoval svému nadání a to z příčiny zcela prostinké. Literární poměry tehdejší lišily se takměř diametoralně od poměrů našich dnů. Mladší a nejmladší generace literární dojista se už nikdy nevpraví v patriarchální poměry, kdy literáti čeští byli roztříděni v uznané a uznání teprve se domáhající nebo neuznané; kdy redakor kteréhokoli časopisu byl tak čímsi jako alfou a omegou skoro veškeré literatury a mohl po uznání prahnoucího začátečníka zcela pohodlně stigmatisovati jako talent nebo jej na dlouho učiniti v pravém slova smyslu nemožným. Prosté slovo uznání, po němž za našich dnů nikdo nepráhne, poněvadž jest bezvýznamné, a každý ví, že i nejuznanější nejsou vzhledem k dalším svým pracím nikterak assekurováni, mělo tehdá zvuk skoro až mystický. Esthetický kanon tehdejších redaktorů a kritiků v podstatě se skoro ani nerozcházel. Po vítězství svěžích mladých sil, tak zvaných májistů, nad úzkoprsými tradicemi několika málo literárních zpátečníků belletrii české sice uvolněno; ale na místě esthetických zásad starých nastoupily zásady mladých, kterýmž — chtěl-li kdo dosíci uznání — musilo býti hověno. A poněvadž zásady ty vždy více spovšechňovaly, závisel osud začátečníků rovněž tak jako dříve od několika málo osob, v jejichž rukou sbíhaly se nitky redaktorské, kritické a nakladatelské. Proraziti, kteréhožto slova užíváno již tehdá o úspěchu literárním, na celé čáře opusem novým, založeným na zásadách lišících se od zásad právě uznávaných, bylo právě tak nesnadné, ba naprosto nemožné jako kdykoli dříve a dlouhý ještě čas po té. Býti trvale literárně činným bez uznání redaktorů, kritiky, nakladatelů, ba i samého obecenstva — tvořiti a publikovali systematicky literární práce, pro které kromě autora a snad několik málo stejně nebo podobně smýšlejících nemají širší kruhy vůbec ani porozumění nebo je docela odmítají — jako jest možno za našich dnů — bylo před čtyřiceti lety nedostižitelným ideálem. Kdežto za našich dob nejbezohlednější, nejnespravedlivější a nejsurovější systematické kritiky vyznívají začasté na hlucho jako dutý ohlas čehosi, co nečiní nároků ani na pouhou pozornost, stačila před čtyřiceti lety jediná úšklebná řádečka v listárně redakce, aby bláhového začátečníka v očích nepatrného počtu členů obce literární na vždy kompromitovala. Kdežto za naších dnů ani nejhouževnatější všeobecný odpor proti jakékoli literární individualitě nedovede ji přiměti k tomu, aby v produkci ustála, stačila před čtyřiceti lety začasté jediná úšklebná nebo třeba jen nepříznivá kritika, aby i nejnadanější a nejproduktivnější literáty v produkci na delší nebo kratší čas zarazila nebo jim dočasně nebo docela i na vždy péro z ruky vyrazila. Fráse o vyrážení péra z ruky, která jest mladším literárním generacím naprosto neznáma, bývala tehdá okřídleným slovem, bez něhož se snad ani jediná antikritika a literární polemika neobešla. Pracovati literárně výlučně jen po své vlastní individualitě bylo tehdá dovoleno toliko autorům již uznaným neb oněm, kdož byli redaktory; literáti, kteří se uznání teprve domáhali, byli nuceni individualitu svou z pravidla zapříti nebo jim byl divousský opus otištěn z pouhé milosti a stal se terčem pokoutních úšklebků, nebo nad ním vyřkla své anathema neúprosná kritika. Přítelovy veršíky ovšem nebyly ani prácičkou divousskou, ba nenasvědčovaly ani žádné abnormální literární individualitě. Naopak — po mém náhledu náležely do kategorie lyriky v tu dobu všeobecně oblíbené a bývaly by, kdyby je byl přítel některé redakci zaslal, bezpochyby také otištěny. Stalo-li se tak, nevím, a dodávám jen ještě, že přítel uznáním mým povzbuzen konečně jako veršující diletant roztál úplně a svěřil se mi se všemi svými posavadními pokusy. Měl za sebou již dosti slušnou řadu hříčkových pokusů všeho druhu, zejména vážné a satyrické aforismy, šprýmovné anekdoty, humoristické dialogy a skizzy, hádanky, rebusy, charády, akrosticha, krotké epigramy, veršovaná přáníčka, milostné veršíky, ballady a drobné povídačky, ano i pokus biografický: stručný životopis člověka, jakým byl sám: samouka harfeníka jménem Josefa Teisingra, jenž byl v tu dobu již po mnoho let učitelem v ústavě slepců na Hradčanech. Přiznám se, že mi vše to ani neimponovalo, aniž mne naplňovalo snad zvláštní nějakou úctou k příteli. Vida jen počmaříkovaný papír a čta jen tu a tam některý titul nebo nějakou řádku, neměl jsem o obsahu veškeré produkce té vlastně ani zdání. Okolnost pak, že mám před sebou autora doposud neuznaného, diktovala mi zcela přirozeně lapidární úsudek: že vše to jsou bezpochyby pouhé hříčky k ukrácení času dobrodušného samouka. Od té doby ovšem už jsme častěji než kdy jindy a mnohdy skoro výhradně diskutovávali o literatuře, která mi byla taktéž ještě na sedm zámků uzamčenou svatyní, jejíž posvátný práh ostýchal jsem se přestoupili s touže dětinnou a možná i oprávněnou úzkostlivostí jako přítel samouk. Za nedlouho, a sice v listopadu 1860, kdy už jsem byl i já osudný práh ten nesměle překročil, překvapil mne přítel poznovu. Svěřilť se mi, že nebyl doposud ještě nikdy tak pilen, jako v právě končícím roce, v němž napsal dlouhou řadu básnických pokusů, několik drobných povídek a různé drobnosti, z nichž některé byly již také otištěny v Jičínském Obzoru, v Humoristických Listech a jinde. Na doklad ukázal mi dotyčná čísla časopisů, zejména několik čísel Humoristických Listů, v nichž číslem 25. počínaje otištěna byla z jeho péra rozmarná Ukázka z moderní květomluvy. Na některých byl podepsán pseudonymem Silorad Vokáč, na jiných pak vlastním jménem: Kocourek s připojeným přijatým jménem Silorad místo křestního jména Michal. V den ten předložil mi také ještě nejnovější své veršíky, jež byl dokončil krátce před tím, nežli jsem jej navštívil, a které zněly: Viděl jsem kdys starce vlasu stříbrného, slza se mu drala z oka vyhaslého. Hladem, zimou zmořen slzy bolu rosil, o sousto jen chleba, o zahřátí prosil. Marně ale prosil, marně hlavu klonil... Nikde nocleh — každý od prahu jej honil. Omrzel jej život — Pak mu nocleh dali: do tmavého hrobu tělo zahrabali... Prostinké a všední sujet veršů těch, jakož i rovněž tak prostinká forma ovšem mne nepřekvapily; ale vlastní jádro, sociální dissonance — v přítelových pokusech až dosud neobvyklá — učinila na mne přece jen hlubší dojem, než snad učiní dnes na jiné. Bylať mi důkazem, že přítelův duševní obzor se šíří a cit jeho prohlubuje. Z té příčiny a hlavně proto, že sám jsem v sociálních dissonancích tušil jisté vzpružení uměleckých motivů, neskrblil jsem upřímnou, byť i poněkud reservovanou pochvalou. V celku všední básnička ta zavdala nám podnět k různým sociálním dissertacím, kterýchž se později súčastnili také jiní z našich přátel a kamarádů, a vše to bylo příteli později popudem ku sepsání básnického opusu, jenž byl v tu dobu a po celou řadu let v literatuře českého svého druhu jediným. Od roku 1860 žili jsme skoro všichni naznačeným již způsobem po několik dalších roků, aniž by se bylo v životních poměrech našich něco v podstatě změnilo. Pravda, že neúprosná smrt vyrvala nám některého z našeho kroužku nebo že některý z různých příčin ubyl; ale kroužek náš vždy zase se doplňoval členy novými. K dosavadním zábavám přibyl nám zpěvácký spolek a ochotnické divadlo, jež z Košíř přesídlilo na Smíchov a v němž i přítel samouk pokoušel se v různých episodách, ale se zdarem pochybným. K akterské akci scházel mu vhodný exterieur, kdežto hlas nejen vyhovoval i požadavkům přísnějším, ba začasté schopností různé modulace až překvapoval. Slovem přítel byl a zůstal rozhodně dobrým, poněvadž přirozeným deklamátorem, a to přes vše, že buď z přirozené ostýchavosti nebo z jiných příčin nikdy veřejně nedeklamoval. Nedělní a sváteční výlety naše do okolí zůstaly i na dále v permanenci. Prodlením asi pěti roků podnikli jsme skoro do všech úhlů světa tolik výletů, že vyjímaje směr severovýchodní nebylo v okolí Prahy v okruhu dvou až tří hodin cesty snad ani jediné osady, kterou bychom nebyli již aspoň jednou poctili svou návštěvou. Kdykoli jsme se v tu dobu radili, kam máme obrátiti bujné své kroky, byli jsme z pravidla skoro všichni již na rozpacích. A tak se stalo i v listopadu roku 1864, kdy ani jediný návrh nedošel schválení většiny. „A co navrhuješ ty?“ obrátil se konečně přítel Silorad, s kterýmž jsem si už dávno tykal, ke mně, kterýž jsem bez zájmu poradě naslouchal. Pokrčil jsem ramenoma; než v témž okamžiku mi napadnul návrh, o němž jsem byl přesvědčen, že neprojde, a proto jsem mrzutě zamumlal: „Já bych byl pro výlet kombinovaný — klínovitý...“ Kamarádi se rozchechtali. „Ke všem všudy, totě z brusu nový výlet. Akceptuju bez udání směru!“ zvolal přítel samouk. Ostatní souhlasili a já pak navrhl: „Podle Bertramky přes Jinonice do Řeporyj. Tam zastávka. Ze Řeporyj Dalejským a svatoprokopským údolím do Hlubočep – tam zastávka — ovšem jen k vůli tanci — a před půlnocí přes Zlíchov domů!“ Proti podrobnostem výletního plánu ozval se sice mírný protest; ale posléze přece akceptován jednomyslně. A tak se nás před třetí hodinou odpolední vyhrnulo z knihovny, v níž jsme se byli sešli a radili, asi šestnáct a v nahodilých menších skupinách zaměřili jsme k Bertramce. Od té doby, co jsme podobné výlety podnikali, byly se poměry sociálně politické valně pozměnily. Po prohlášení ústavnosti po bitvě u Solferina. kdy nehrozilo již nikomu žádné nebezpečí proto, že jest Čechem a vlastencem, vylezli i u nás z různých zákoutí všickni ti občanští krtkové, kteří se druhdy v pravém slova smyslu křižovali, když před nimi někdo slovo Čech pouze jen pronesl — aby se taktéž přihlásili k tak zvané národní práci. Ovšem jen ku práci výhodné a praktické, z kteréž především pro ně samé mohl plynouti nějaký zisk. Z různých spolků, jež byly hlavně iniciativou našeho kroužku vznikly, okupovali starší, usedlejší a prozíravější tito praktikové především záložnu a občanskou besedu, mladším a nepraktickým silám přenechali činnost — ideální ve spolcích ostatních. Převalné většině z nás, kteří jsme do praktického života vstupovali nebo se nalézali teprve na jeho zápraží, vše to ani dost málo nevadilo. Skoro každý z nás měl zcela jiný životní cíl před sebou, nežli jaký sledovala většina praktických našich novonárodovců, kteří v brzku opanovali vešken veřejný život u nás. Jak snadno a začasté přímo hravě udělal za oněch dob ten neb onen miláček Štěstěny kariéru, toho nejpádnějším dokladem byl muž, kterýž byl před několika lety k nám přivandroval jako pekařský chasník a kteréhož — poněvadž byl naprostý analfabet — jeden z našeho kroužku učil číst, psát a počítat. Muž ten hned po prohlášení ústavnosti přidružil se k našemu kroužku, stal se později předsedou záložny a o prvním sjedu záloženském, jenž odbýván v nynějším ruském chrámě pražském, fungoval již jako zvolený předseda a zemřel později jako uznaná záloženská, finanční a vůbec národohospodářská kapacita česká prvního řádu, Než i jinak byly se poměry pozměnily. Česká píseň vůbec nebyla již profanována a Kde domov můj? i Hej, Slované! zpívány zcela veřejně. Následek toho byl, že jsme písní těch a jiných nezpívali již o výletech tak často a s takovým zápalem jako druhdy, dokud byly zakázány, čímž se mnohdy stalo, že nám cesta neubývala tak rychle jako jindy. A tak i tentokráte... Cesta, kterou jsme zvolili, náleží v okolí Prahy bez odporu k nejsmutnějším. Úzkou skalní úžlabinou, po jejíž jedné straně táhne se nepravidelná zeď někdejšího letohrádku Bertramka, vystoupili jsme na vrch, s něhož jest pohled na čarokrásné panorama Prahy. Odtud pak klikatou, hrbolatou vozovou cestou, po jejíž jedné straně táhne se takéž nepravidelná a různě se zatáčející zeď letohrádku Nikolajky, kdežto po druhé straně nevysoká, skoro kolmá stráň, porostlá keři zastiňuje rozhled — vyrazili jsme posléze na cestu vedoucí výlučně jen poli táhnoucími se jednak po širokém hřbetě vršiny, jednak pak po jejím jihozápadním úbočí sklání se vždy níže, až konečně ústí do erární silnice, vedoucí od Radlic k Jinonicím. Opakuju, že neznám v okolí Prahy cesty smutnější a zádumčivější nad tuto, ku které však mne od mládí víže tolik upomínek, že mi bývala a jest po dnes jednou z nejmilejších. Pamatuju se, že na cestě té a to i za nejslunnějších letních dnů a k tomu i v místech, kde jest volný pohled do krajiny, zejména směrem k Jinonicím a Butovicům, zmocnil se mne nesčetněkráte nevysvětlitelný pocit zádumčivé tesknoty a že mi jako hochu na mnohých místech bez jakéhokoli impulsu vstoupily i slzy do očí... A podobně dělo se tentokráte bezpochyby všem ostatním. Přitmělé nedělní odpůldne, kdy na polích nebylo pracujících lidí a vůbec i samo listopadové počasí — tesknou náladu zvyšovalo. Proti nám od jihozápadu vál sice ostrý mrazivý větřík; ale obloha byla jediný temně šedý mrak, z něhož každou chvíli mohl se začít schvívati sníh. Většina soudruhů ovšem byla v náladě nepoměrně méně sensitivní, nežli jsem býval já, když jsem se cestou tou ubíral sám a sám; neboť někteří ubírali se dále resignovaně zamlklí, kdežto většina nemohla si odepříti mrzuté poznámky a stesky o bezpříkladné fadesse, jakou jsem jim byl svým návrhem připravil. A všichni měli jsme jediné společné přání, abychom už co nejdříve dospěli k nějaké oase, kde bychom mohli třeba jen na několik minut zapadnouti do některé hospůdky. Když jsme se blížili k Jinonicům, chtěli jsme učinit první zastávku zde; ale když jsme si připomenuli krátký den, pokračovali jsme v cestě. Byla-li cesta až dosud fádní, byla nyní ještě fádnější. Někdy po pět a více minut nikdo z nás ani nehlesl. Vyjímaje jediného přítele Silorada, kterýž ani tentokráte nepozbyl bodrého svého humoru, byli jsme všickni rozladěni. Tak dospěli jsme k večeru k první metě výletu, do prosté a rovněž svrchovaně fádní vísky — do Řeporyj. Sotva však jsme zapadli do hospůdky, abychom se po cestě a dosavadní fadesse zotavili, zahučel venku z temna vichr a za nedlouho rozpoutala se jedna z oněch podzimních vichřic, jež rovněž tak náhle ustávají, jako vznikají. Vichr hučel a pral do oken s divokou zběsilostí skoro po půl hodiny, načež rovněž tak náhle, jako byl vznikl, utichl. A když pak jsme se vypravili na další cestu, shledali jsme, že vane týž svěží, mrazivý větřík; ale jednotvárný mrak že jest roztrhán a na východě že vystupuje právě nad obzor měsíc v úplňku. Za tak příznivé konstelace nemohl si nikdo z nás pomysliti jak jsme tehdá obyčejně říkali — romantičtější cesty nežli Dalejským a svatoprokopským údolím k Hlubočepům. Bez rozpaků zaměřili jsme z vísky do údolí Dalejského, kterýmž se nyní, jak známo, vine trať pražsko-duchcovské dráhy. Z počátku při matném sice, ale dostatečném světle měsíčním ubírali jsme se po jediné úzké stezce, vinoucí se skoro neustále podle potoka, údolí protékajícího — jeden za druhým dosti pohodlně, a mnohému z nás uklouznul i nějaký vtipeček, důkaz to, že rozmarná nálada znenáhla zase se vrací. A když pak asi po čtvrt hodině zanotoval kdosi zamilovanou naši Prosto zrakom, vpadli jsme všickni a opakovali píseň tu s neúmornou vytrvalostí po dalších asi dvacet minut s vervou skoro neuvěřitelnou. Skoro vesměs skalnatá úbočí Dalejského údolí neslyšela snad ještě nikdy zpěv tak apartní, jako tentokráte. A to proto, že hlasy naše odrážely se na mnohých místech od skalních strání nebo vyznívaly ze skalních rozsedlin zpět v tak bizarrně znetvořených tóninách, že jinak dosti korektní zpěv náš podobal se chvílemi hurónskému řevu. Údolí samo připomínajíc mnohdy některé partie divoké Šárky, jedno z nejpustějších a nejsmutnějších v okolí Prahy, mělo chvílemi ráz skoro až příšerný. Svislá, různě zahýbaná nebo rozsedlinami rozrytá skalní úbočí, na nichž daří se, a to jen místy pouze netřesku, bodláku, mateřídoušce, slzičkám a divizně, trčela nyní skoro úplně lysá k temné obloze, po které valily se v neustále se měnících obrovských chuchvalcích roztrhané temné mraky, jež hučivý jihozápadní vichr ve výši divoce mrskal a kteréž v plavém svitu měsíce každou chvíli měnily nejen svůj tvar, ale i barvu svou od svítivé zažloutlosti až po zahnědlou nebo modravou a úplně bezlesklou čerň. Nejnižším úžlabím hadovitě protéká potok, místy mělký a široký, místy pak úzký a dosti hluboký. Podle potoka rozkládala se tu a tam nevelká lučinka, nebo trčelo do výše bezlisté, zde husté, onde řídké roští nebo i nějaký zakrnělý holý stromek. Místy potok nejen že se leskl v záři měsíční, jako různě prohýbaná stříbrná stuha, on také někde buď bublaje nebo více méně šumně hrčel, a doplňoval tak hučivý koncert podzimního vichru, kdežto místy jakoby byl přenechal prim úplně vichru a skučivě nebo skuhravě se všech stran v nepostižitelných tóninách se ozývajícím loskotu. Úzká, hrbolatá, kamenitá a svrchovaně neschůdná stezka, vinoucí se klikatě skoro neustále podle severního úbočí údolu, po kteréž i za dne a za pohody zřídka kdy někdo se ubírá, nebyla právě pohodlná, a místy, kde vedla podle nějaké prohlubně nebo se zatáčela až k potoku, také nebezpečna. Avšak za měsíčního svitu přece byla aspoň tak dalece znatelna, že výletní karavana naše putovala po ní husím, ale dosti rychlým pochodem s onou bezmyšlénkovitou nonchalancí, jaká jest vlastní jen mládeži, nekalkulující s možnými nepředvídanými překážkami. Vše kolem nás mělo ryze pohádkový ráz, budící v jisté míře skoro až slastnou předtuchu onoho druhu hrůzy, které se člověk sice neleká, ale která přece jen budí v duši tajemný pocit nevýslovné tesknoty. Z nenadání však měsíc na východě zahalen hustým mrakem. údolí rozhostilo se šero. „Co to?“ zvolal někdo z nejpřednějších. Zastavili jsme se na stezce jako na povel, a beze slova upřeli zraky své směrem, odkud nám byl až dosud měsíc svítil na cestu. Místo na obloze, kde se měsíc právě nalézal, bylo sice doposud znatelné: ale černý hustý mrak valil se vždy dále, až zmizela poslední světelná památka po měsíci a v údolu rozhostila se tma takměř neproniknutelná. „Co teď?“ byla otázka, na kterou nebyla odpověď tak snadná. V čiré tmě nemohli jsme bez nebezpečí ani ku předu, ani zpět. Někteří z nás se sice o to pokusili; ale po několika krocích každý klopýtl tolikrát a tak bez obrany, že vzdal se dalších pokusů. „Co teď? Co teď?“ volali jsme jeden na druhého. Někteří se smáli, jiní hubovali a láteřili a jeden docela úšklebně dorážel na mne jako intelektuelního původce nemilé situace. Za nedlouho bylo nám všem jasno, že nerozežene-li vichr mraky zahalující měsíc, nezbude nám, nežli stráviti celou mrazivou a bouřlivou noc pod širým nebem. Některým z nás to bylo lhostejno, jiným ovšem v svrchované míře nemilo a mrzuto. Než — jaká pomoc? Pro okamžik nebylo, nežli učiniti podle rady nejrozvážnějšího z nás, přítele Silorada, který navrhl, abychom se na stezce sesedli v jednu řadu a bavíce se, jak vůbec bude možno, s Jobovou trpělivostí vyčkali, zdali se bodrý měsíček snad nad námi přece nesmiluje. „Anekdoty!“ zvolal kdosi, když jsme byli přítelovu radu uposlechli a sesedli se co možná nejtěsněji k sobě. Myšlenka sama o sobě nebyla zlá; ale ve společnosti kamarádů, z nichž ani jediný nedovedl novou nějakou anekdotu držeti za zuby, byla na nejnovější opusy toho druhu skutečná nouze. Po výměně asi dvou tuctů starších a v pravdě již více méně oprchalých byl tento druh improvisované zábavy do dna vyčerpán. Zahájeno tudíž všeliké povídání, prošpikované nahodilými vtipy a sarkasmy. Ale což vše na plat! Posezení na studené zemi bylo právě tak nepříjemné, jako když ledový vichr stáčeje se někdy s ohlušujícím hukotem v obrovských vlnách po skalní stráni pral do nás všech s tak zběsilou rozkoší, že jsme chvílemi pro ohlušující hukot a loskot vlastního slova skoro neslyšeli. Nevrlost všech nás, ani mne, vlastního vinníka, nevyjímaje, vždy více se vzmáhala. Někteří pokusili se tudíž k ukrácení chvíle o novou zábavu. Snažili se ve tmě nasbírati suchou trávu a klestí, aby rozžehli ohník. Ale pro vlhkost materialu a pro prudký vichr pokoušeli se o to marně skoro po půl hodiny. Zatím ostatní bavili se — možno-li slova toho v tomto případu užiti, jak vůbec bylo možno. Mnohý vypravoval úryvkovitě i vážnou nějakou příhodu ze života, a tak i přítel Silorad. „Nevím,“ počal velmi váhavě, jakoby se teprve rozpomínal, „jak kdo z vás pojímá nepříjemnou situaci, v které jsme se byli octli, do opravdy; ale já si právě myslím, jak asi musí býti člověku ubožáku, když na něj přikvačí nepředvídaně a náhle sociální bída, když octne se jako my pod širým nebem, nemaje kam by hlavy položil a nevěda, kde vzíti sousto chleba k ukojení hladu. Nepříjemná a mrzutá situace naše musí se, byť bychom zde byli nuceni stráviti i celou noc, přece jen po několika hodinách změniti, po případě zpříjemniti; ale jak asi jest člověku ubožáku, který stráviv hladov takovouto bouřlivou noc v nějaké skalní brloze jest přesvědčen, že z rána a pod večer příštího dne bude právě tam, kde byl den před tím — že bude bloudit světem a marně hledat přístřeší a skývu chleba k ukojení hladu. „A k čemu nám to povídáš?“ ozval se kdosi mrzutě a tónem úšklebné výčitky, „K ničemu — úplně bez účelu,“ odtušil přítel dobrodušně. „Vímť zcela dobře, že slovo „soucit“ je pouhým slovem, při němž si většina lidí pranic nemyslívá. Napadloť mi právě, jak asi jest jednomu z mých nejstarších kamarádů, který byl již před měsícem bez přístřeší... Přišel ke mně zbídačelý a vyzpovídal se mi upřímně. Vypomohl jsem okamžitě, jak vůbec bylo možno — na několik dní, a slíbiv, že naň nezapomenu, že jej po nějakém čase navštívím a bude-li třeba, zase něčím vypomohu, a právě teď jsem si připomenul, v jak hrozné situaci se snad nalézá.“ „Kdyby bylo zle, byl by, věř, přišel sám,“ připomenul kdosi. „Nikoli!“ odtušil přítel. „Obrátil se ke mně, jak pravil, v svrchovaném zoufalství poprvé a zároveň naposled. A jak jej znám, člověk ten dostojí slovu: nepřijde nikdy vice. Musím jej vyhledat a také vyhledám, buď ještě dnes, podaří-li se nám vyváznouti odtud v noci, nebo časně ráno...“ „Nelam si tedy zbytečně hlavy, když je možno v tak krátké době něco urovnat,“ podotknul kdosi konejšivě. „Pravda! Není snad ani třeba lámat si hlavu,“ ujal se slova opět přítel Silorad. „Ale situace jest přece jen svrchovaně choulostivá. Kdyby byl nešťastný můj přítel sám, a kdybych se mohl nadíti, že jest v stavu příčetném, bylo by jinak. Ale, ubožák má ženu a dva hochy — a když zoufalstvím dohnán odhodlal se poprositi mne o výpomoc, neušlo mí, že poklesl i mravně příliš hluboko. Choval se jako člověk skoro nepříčetný; slovem byl napilý, páchla z něho kořalka. Bojím se tudíž, aby v zoufalství svém nesáhl opět k démonu...“ „A víš, kde bydlí?“ vpadl kdosi tónem soucitné zvědavosti. „Na Zlíchově — nedaleko skaliska, na němž se vypíná zlíchovský kostelík,“ zněla odpověď. V tom vzplál konečně opodál malý ohníček, jejž byli někteří kamarádí tak dlouho neúmorně rozžehali, a pozornost nás všech obrátila se k ohni, jenž osvětloval z počátku okolí aspoň na několik kroků. Osvětlení to umožnilo vyslíditi nové klestí a vůbec hořlavé látky všeho druhu, takže v brzku a nyní i vichrem rozdmychován vzplál oheň dosti značný. Nevrlá a mrzutá nálada naše ustupovala zase znenáhla dobrému rozmaru. Dle všeho bylo možno udržeti oheň po celou noc... V žlutavě zarudlé záři plápolajícího a mocně čoudícího ohně nabylo okolí naše v okruhu asi tří až čtyř set kroků rázu v pravdě romanticky příšerného. Reflex plamenů kmital v nejrozmanitějších odstínech po skalních úbočích a po hladině potoka, jenž místy hořel nebo se aspoň třpytil v matných zarudlých a žlutavých vlnách, z nichž vyšlehávaly i žhavé jiskérky. Od západu a východu, kde v dáli asi čtyř set kroků splývalo osvětlení naše s čirou tmou, zívalo však na nás doposud příšerné černo. Zadíval jsem se náhodou směrem k východu. A jak se tak dívám, pozoruju, že kmitnul v dáli asi šesti set a snad více kroků z čiré tmy matný zažloutlý blesk zdélí asi dvou pídí. Upozornil jsem na to ostatní, z nichž skoro všichni upřeli zraky své směrem, kterýmž jsem ukázal. Po chvíli kmitnul blesk ten poznovu a byl jako poprvé kolmý, jakoby se zář ohně našeho odrážela v dáli od čepele kolmo postaveného dlouhého nože. Avšak dříve nežli jsme o tom vyměnili tři nebo čtyři náhledy, kmitnul podle prvého blesku ve vzdálenosti asi pěti až šesti kroků podobný blesk druhý a oba blesky kmitaly po několik minut tmou, až zase náhle zmizely. Po několika vteřinách však se opět objevily a tu konečně jeden z kamarádů, jenž byl před třemi roky odveden k artilerii a trávil právě u svých rodičů dočasně na dovolené, záhadu rozluštil slovy: „To jsou bajonety!“ Jak by přišly bajonety za bouřlivé listopadové noci do pustého údolu, ovšem nikdo z nás nechápal; ale artileristovi jako znalci neodvážili jsme se odporovati. „Přesvědčme se!“ připomenul po chvíli artilerista a za osvětlení naším ohněm popošel po stezce asi dvě stě kroků směrem k východu a houknul cosi mocným hlasem do čiré tmy, z které oba blesky doposud kmitaly. Výkřik jeho odrazil se jako zoufalé zaúpění od skalních úbočí a — po chvíli byl ze tmy, ovšem nepoměrně matněji opětován. Odpověď ta byla nám důkazem, že nejsme v údolu samotni. Popošli jsme tudíž po stezce za přítelem, kterýž zatím s nějakým člověkem vyjednával, a po několik minutách vše se vysvětlilo. V záři plápolajícího ohně mohli jsme po stezce, která byla čím dále tím matněji osvětlována, popojíti skoro až šest set kroků směrem k východu, kde setkali jsme se s dvěma četníky s nasazenými na puškách bodáky. Setkání to nebylo nám nemilé. Četníci, stihajíce, jak pravili, nějakého člověka, slyšeli již náš bohopustý řev, a když pak byli jako my překvapeni čirou tmou, sledovali naše počínání. Když pak konečně vzplál náš oheň, viděli oni nás z čiré tmy dosti zřetelně a čekali jen, co se bude dále díti. Intermezzo to nebylo však ani nám, ani četníkům nic platno. Ničím více neživený oheň znenáhla uhasínal a osvětloval okolí vždy matněji, až posléze uhasí. Octli jsme se i s četníky opět v čiré tmě a byli bychom dojista musili všeckni stráviti celou noc pod širým nebem, kdyby se nad námi nebyl asi po půl hodině milosrdný měsíc konečně přece jen ustrnul. Vyhoupnul se z mraku Možno si domysliti, s jakým chvatem pokračovali jsme po přestálých svízelích po neschůdné stezce v další cestě, abychom dostihli za měsíčního svitu aspoň údolí svatoprokopského a tamějšího mlýnu, kde v případu nejkritičtějším bylo možno — byť i na slámě nebo kdekoli pod střechou zůstati přes noc. Osud však nám byl nad očekávání přízniv. Vichr znenáhla ochaboval. Měsíc skryl se sice ještě několikráte za hustý mrak; ale po několika kratších a delších přestávkách, jež nám vnutila nastalá čirá tma, dospěli jsme k deváté hodině večer do údolí svatoprokopského, kde nás i oba četníci opustili — a odtud po další asi půl hodině po nepoměrně pohodlnější vozové cestě podle strmých vápencových skal k druhé metě našeho výletu — do Hlubočep, kde jsme skoro s jásotem zapadli do hostince. Když byly ještě Hlubočepy a svatoprokopské údolí oblíbenými výletními místy Pražanů, býval hostinec ten jednou z nejelegantnějších letních restaurací v okolí Prahy — s rozsáhlou stinnou zahradou a prostorným tanečním sálem. Než od té doby, co zvolili sobě Pražané následkem nových komunikačních směrů jiná výletní místa, hostinec ten znenáhla upadal a nežli byl zrušen, skytal po nějakou dobu občas útočiště tancechtivé chase domácí a z nejbližšího okolí. Když jsme do něho zapadli, jevil již zřejmé známky restauračního marasmu. Octliť jsme se v místnostech začmoudlých a zároveň ve společnosti bujných venkovských hochů a dívek, kterýmž hráli do tance zcela obyčejní šumaři. Místo některé z nejnovějších a nejoblíbenějších tanečních piec, hlavně salonních, jakýmiž se zde druhdy produkovaly nejvirtuosnější smyčcové kapely pražské, uvítalo nás ze sálu ohlušující vřeštění plechových nástrojů, vytrubujících právě jeden z nejbanálnějších kvapíků. Nám vše to ovšem ani dost málo nevadilo. Sotva jsme se v restauračních místnostech poohlédli po některém z obstarožnějších sousedů, jichž tu několik sedělo při kartách — již jsme byli — aspoň ti, kteří nebyli příliš unaveni v kole. Po několikerém zavíření v kole zapomenul jsem pro okamžik na vše, co předcházelo. Vůbec dělo se mi, jako se děje člověku vždy, kdykoli tančí s neznámou, ale výbornou tanečnicí, která zručností svou v tanci dovede v několika minutách vzbuditi taneční vášeň. Prodlením skoro celé hodiny nevěnoval jsem kromě své tanečnici, obstarožnější již dívce nehrubě vábných vnad, nikomu a ničemu valné pozornosti, až pocítil jsem přece jen mírnou únavu. Když pak jsem vešel ze sálu do restaurační místnosti, bych si odpočinul, spatřil jsem tam za stolem, jejž jsme byli okupovali, jedině přítele Silorada; ale s výrazem nejbolestnějšího vzrušení. „Pro bůh, co je ti, hochu?“ optal jsem se soucitně. „Proč netančíš?“ „Zatančil jsem si několikrát,“ odpověděl smutně, „ale od okamžiku, co jsem zde shlédl ženštinu podobnou ženě nešťastného přítele, o němž jsem se vám zmínil v údolí Dalejském, přešla mi k tanci všechna chuť...“ „Ale to přece není možné,“ připomenul jsem nedůvěřivě. „Je-li ještě v sále,“ odpověděl, „pojď a podívej se sám!“ Po té vstal a beze slova ubíral se k otevřeným dveřím taneční síně, a ukázal mi, jenž jsem jej taktéž mlčky následoval, ženštinu stojící právě mezi dvěma okny přímo proti dveřím. Spatřil jsem asi třicetiletou, polo venkovskou a z pola městskou ženštinu v prostých, bledě žlutých kartonových šatech. Opírajíc se lehce o stěnu a majíc obě ruce za zády skřížené dívala se právě apathicky na divoký tanec, vířící podle ní. Bledá, poněkud vychrtlá tvář pravidelných rysů jevila však výraz tak zádumčivý a skoro něžně bolestný, že jsem se neubránil aspoň okamžitému dojmu soustrasti. „Pouhá podoba však ti nemusila kalit humor,“ připomenul jsem, když jsme se opět vraceli ku stolu. „Pravda,“ odtušil trpce; „ale případ sám skončil tragičtěji, nežli bych se byl vůbec mohl nadíti...“ „Jak to? Dozvěděl jsi se něco bližšího? A od koho?“ tázal jsem se s kvapnou dychtivostí. „Nechci vám kazit zábavu,“ odpověděl váhavě. „Ty ovšem jsi jeden z nejotužilejších a dovedeš se s dokonaným faktem, byť sebe hroznějším — aspoň smířiti...“ „Nuže?“ „Za nedlouho po nás přibyli sem onino dva četníci, s kterýmiž jsme se byli setkali v Dalejském údolí. Poseděli tu u mne jako u nějakého známého několik minut. A od nich jsem se dověděl, že stihají nešťastného mého přítele. Ze zoufalství vrazil dnes své ženě starý hřeb do srdce — as oběma hochy svými zmizel.“ Přiznám se, že zřídka kdy učinilo na mne několik prostých slov dojem tak vzrušující jako tentokráte. Nejen že jsem nyní pochopil přítelovu změnu nálady, i po mé vlastní veselé náladě bylo veta, A přes to, že zdálo se mi, jako bych byl v přítelových očích místo upřímné soustrasti postřehl cosi jako záblesk potutelné uspokojenosti, zasmušil jsem se. „Ale nechci, jak už jsem pravil,“ ozval se. přítel po chvíli s trpkým úsměvem, „ostatním kazit rozmar, a proto myslím, že bude nejlíp, když se to zatím nikdo nedoví. Nemyslíš?“ Přisvědčil jsem a po výměně několika dalších dotazů a odpovědí zůstavil jsem přítele v restauraci a vplížil se zase do sálu. Chvíli jsem se díval apathicky na taneční rej. Příšerné rodinné drama sociální, jež mi byl přítel toliko několika slovy naznačil, rozvíjelo se však před duševním zrakem mým s veškerou barvitostí a plastikou skutečnosti, jako bych býval sám očitým jeho svědkem, takže vše, co dělo se právě přede mnou, zdálo se býti zastřeno mlhou. Jedině tím si vysvětluju, že octnuv se později opět v kole, tančil jsem, aniž bych si toho byl hrubě vědom, s touže ženštinou, kterou mi byl přítel před chvílí označil jako kontrfaj ženy, kterou byl vlastní muž ze zoufalství zavraždil. Teprve když vřískavá hudba umlkla a já pohlédnul naposled do zádumčivé tváře své tanečnice, zachvěl jsem se, jakoby mne byl někdo ledovou vodou polil. Od toho okamžiku byl jsem nadobro rozladěn. Odplíživ se ze sálu usedl jsem v restaurační místnosti vedle zachmuřeného přítele a čekal, až dá někdo z kamarádů signál k návratu domů. Náhodou netrvalo to nežli několik minut. Zaplativše nepatrný svůj řád vyhrnuli jsme se v nahodilých hloučkách před hostinec, kde nás čekalo nové překvapení. Celá krajina byla zasněžena. Zatím, co jsme se byli v hostinci bavili, obrátil a zmírnil se poněkud vítr, a umožnil tak připomenutou změnu. Vál nyní od jihovýchodu. Než stále ještě dosti prudce, tak že měsíc, který byl zatím vystoupil skoro k zenithu, každou chvíli skryl se za protrhané mraky. Vše to nebylo nám však ani dost málo na překážku. Bez rozpaků — smějíce se a vtipkujíce — nastoupili jsme čerstvě napadlým sněhem cestu k domovu. Z počátku, dokud jsme se ubírali obcí, dosti šetrně; ale jakmile jsme se octli na vrchu, a měli poslední domek obce několik kroků za sebou, zahřměla nocí jedna z nejbujnějších písní, jakou jsme zpívávali z pravidla v náladě nejrůžovější. A zanotoval ji sám přítel Silorad, který se po mém náhledu skutečně osvědčil jako otužilý muž. Mně jedinému nebylo do zpěvu. Vpadl jsem sice též; ale po první sloce jsem umlkl právě tak jako umlkl přítel, jenž byl píseň zanotoval. Tak putovali jsme zpívajíce jednu rozmarnou píseň po druhé, až octli jsme se u prvních domků Zlíchova, kde jsme, jak dobrý mrav kázal, ve zpěvu ustali, abychom nerušili v obci noční klid. Zatím byl se měsíc několikrát skryl za protrhané mraky a byl právě zahalen mrakem tak hustým, že ubírali jsme se v několika nahodilých hloučkách v přítmí. Když jsme dospěli skoro do středu obce pod osamělou skalinu, na níž se vypíná kostelík s malým hřbitůvkem, zaznělo z prvního hloučku našeho komando: „Stát! Kde je Silorad?“ „Bezpochyby napřed!“ zaznělo z hloučku nejposlednějšího. V okamžiku tom nalézal jsem se v hloučku prostředním, kde přítel Silorada také nebylo. Hlouček náš tudíž se zastavil, až nás došel hlouček poslední. „Snad je ještě někde vzadu!“ míní kdosi. „I co ti napadá! Napřed je — napřed musí být!“ volá jiný dosti hlasitě. „Mezi námi není!“ ozývá se odpověď z prvního hloučku, z něhož se k nám několik kamarádů vrací. Nevysvětlitelné zmizení přítelovo sice nikoho z nás nezarazilo, aniž podivilo; ale přece bylo dosti nápadné. „Kam se mohl podít? Počkejme chvíli!“ míní kdosi. A také tak učiněno. Srazivše se v jediný hlouček, čekali jsme několik minut. Někteří volali přítele i jménem, ale odnikud nikdo se neozval. „Snad šel navštívit přítele, o němž nám v Dalejském údolí vypravoval!“ upozornil konečně kdosi. „Možná!“ „Pojďme ho hledat!“ „Ale kam?“ „Zde kdesi na blízku — pod skalinou, na níž se vypíná kostelík.“ Tak a podobně disputováno po dalších několik minut. Někteří z nás skutečně se rozešli různými směry, by se pokusili vypátrati zmizelým přítelem jinak ničím neoznačené obydlí nešťastného jeho kamaráda. Ostatní vyměňujíce své náhledy zůstali v hloučku pohromadě. Mně jedinému, kterýž jsem byl o stavu věci poučen, zdálo se pravdě nejpodobnějším, že zmizelý přítel jest nejspíše pozadu a že se nám v panujícím přítmí zúmyslně skryl. Popošel jsem tudíž asi třicet kroků zpět, kde stál ještě jeden z kamarádů, kterýž mne uvítal slovy: „Nemyslíš, že snad nám na chvíli uklouznul, aby se pokochal vyhlídkou do okolí od kostelíka na skále?“ „Možná!“ odtušil jsem. „Pojďme se podívat!“ vyzývá kamarád. Ohlásivše to kamarádům vystoupili jsme po dosti široké stezce, která v těch místech vede na skalinu, až octli jsme se u hřbitovní zdi a posléze u kostelíka. Měsíc nalézal se doposud pod mrakem. Vyhlídka do okolí směrem ku Praze nebyla tudiž nikterak lákava, aniž něčím překvapovala. Celá krajina měla vzezření, jakoby byla zahalena hustou, ale nikoli šedou, nýbrž tmavou mlhou. Vrátili jsme se tudíž po prvním rozhlédnutí se po nejbližším a vzdálenějším okolí zase zpět až ku dvířkám vedoucím na hřbitůvek rozkládající se na mírném svahu skaliny jižně od kostelíka. „Zkusme, nejsou-li dvířka zamčena na zámek!“ připomenul kamarád a zalomcoval jimi. Dvířka skřípavě zavrzla a pootevřela se. Vešli jsme na hřbitov. Nežli však jsme popošli asi dvanáct kroků podle západní strany kostelíka, po kteroužto dobu panovalo kolkolem stále ještě přítmí, vyhoupnul se měsíc z protrhaných mraků a osvítil na několik okamžiků krajinu rozkládající se před našima zrakoma. Přeměna přítmí v jasné světlo měsíční, jež umožňovalo vyhlídku až na konec obzoru — k Modřanům, Závisti a Zbraslavi, stala se tak náhle a nepředvídaně, že jsme oba bezděky stanuli a upřeli zraky své do dáli. Scenerie známé sice, ale charakteristické zasněžené krajiny působila na nás s veškerou bájnou poesií luzného snu. Zraky naše s lačnou dychtivostí zakroužily po okolí. Vedle chvějivého matného stříbra širokého pásu Vltavy, odkud k nám zalétaly i žhavé, ba oslňující stříbrné jiskry, rozeznal jsem zcela zřetelně skoro souběžně, ovšem ve vlnivých liniích podle obou břehů Vltavy se táhnoucí silnice, jakož i skoro rovnočarou trať české západní dráhy. Po levé straně za řekou tměly se žlutavě místy skoro kolmé vysoké stěny vápencových skal bránických, dále k jihu pak kmitala z roztroušených bránických domků s posněženými střechami žlutavá světýlka. V pozadí leskla se zasněžená severní úbočí vršin za Bráníkem, kdežto úbočí západní přitměle jen probleskovala. Neméně půvabným byl i pohled na pravo, kde z bělostného hávu, zahalujícího výšiny Dívčího hradu a směrem jižním vápencové skály chuchelské zívaly pitoreskně prorvané tmavé skalní rozsedliny. Překvapující pohled do dáli byl nám však umožněn pouze několik vteřin. Tmavý mrak zahalil měsíc a kolem nás rozhostilo se opět přítmí. Bezděky pohlédli jsme do výše. Vysoko nad námi mrskal divoký vichr v zběsilé rozkoši šedými a matně stříbřitými pruhy varhankovitě protkaný černý mrak, jenž ubíhal pod měsícem prudce, jako po lupu práhnoucí vzdušná nestvůra. Přítmím okolí probleskovaly v delších nebo kratších intervalech stříbrné blesky kmitající buď vlnivě po hladině řeky nebo chvějivě přeletajíce úbočí vrchů, stráně a nížiny. Někdy stříbrný blesk kmitnul skoro až k nejvzdálenějšímu obzoru u Zbraslavi a v nejrozmanitějších světelných efektech letěl k nám, až oslnivě kmitnul i v našich očích a donutil nás oči přimhouřiti. Všemu tomu věnovali jsme pozornost sotva dvě, tři minuty. Mrazivý vítr kvílivě sviště lomcoval i kolem nás temně drkotavě poloztrouchnivělými dřevěnými kříži a rezí rozežranými nebo rozviklanými kovovými náhrobními deskami, jakoby se obrovská ruka prohrabávala v hromadě železa, oblázků a kostí. Chvílemi chaotické zvuky ty přiostřily se v odporný skřípavý koncert, k němuž z dáli hluboký hukot vichru zaléhal jako odumírající basový tón varhan. S místa, s něhož jsme abnormální tuto světelnou i zvukovou hříčku přírody po několik jen minut pozorovali, jevil se nám malý, skoro ničím nápadný vesnický hřbitůvek jako prostá zahrádka s několika málo zakrnělými stromy a keři, v jejímž středu trčel do výše nevysoký kříž. Hřbitůvek zdélí asi čtyřiceti a z šíře asi dvaceti kroků rozkládá se na jižním, mírně se sklánějícím úbočí skaliny a jest obehnán nízkou zídkou. Svislosti půdy odpomoženo zcela primitivním způsobem: příčním, nevysokým podezděním, čímž rozdělen hřbitůvek na dvě části. S místa, kde jsme právě stáli, přehlédli jsme, když se měsíc vyhoupnul na okamžik z mraků, netoliko první, vyšší část hřbitova, nýbrž i větší jeho prostoru za příční zídkou a neshlédli zde po několikerém rozhlédnutí se za dosti jasného, ovšem jen okamžitého osvětlení — ani stopy po nějakém člověku. I v čerstvě napadlém sněhu přímo proti nám na široké stezce mezi hroby, kudy se přijde k několika schůdkům vedoucím uprostřed příčního podezdění půdy do jižní, větší části hřbitova, nepostřehli jsme ani nejnepatrnější stopy po lidských krocích. — Okolnost ta byla nám nezvratnou zárukou, že zmizelý přítel v oné části hřbitova naprosto býti nemůže. A když pak po konstatování fakta toho měsíc trvaleji se skryl za mrak a kolem nás rozhostilo se opět přítmí, obrátili jsme se mlčky k odchodu. Sotva však jsme učinili několik kroků, zdálo se nám, že zazněl za námi z kvílivého svištivého povívání větru chraplavý lidský hlas. S úžasem jsme stanuli a napjali sluch. Chvíli jsme neslyšeli nežli hukot větru a skřípavý koncert křížů a náhrobních desek, až k nám posléze zase zalehl zcela zřetelně zvuk temného, skoro chroptivého lidského hlasu. „Někdo je na hřbitově,“ podotknul jsem šeptmo. „Nebo za hřbitovní zdí,“ doložil kamarád. Bez dalšího slova vrátili jsme se tiše a opatrně na místo před hlavní vchod do kostelíka, odkud jsme byli před chvílí hřbitov i krajinu pozorovali, a za panujícího přítmí rozhlíželi jsme se pátravě po hřbitůvku, očekávajíce, brzo-li měsíční blesk osvítí zase — třeba jen na mžik — nejbližší naše okolí. Na laskavost vrtkavé luny čekali jsme marně. Za to nám byl nepoměrně příznivější sám lidský hlas, jenž zazněl po chvíli zcela zřetelně z pravé strany při zdi za zděným přepažením, kde nad několika pomníky byli jsme již dříve za okamžitého přísvitu zpozorovali husté, nyní ovšem úplně bezlisté křoví. Chtěl jsem hlasitě vykřiknouti přítelovo jméno; ale kamarád mne zadržel. „Vyslechněme dříve, možno-li — co a ku komu se to mluví,“ pravil šeptmo. „Na prozrazení, že nasloucháme, jest přece dost času.“ Naslouchali jsme tudíž mlčky a napjatě. Hlas, jenž k nám v kvílivém a svištivém větru a v chaotických jiných zvucích zazníval, byl brzo chraplavý, brzo vášnivě rozechvěný a hned zase resignovaně znějící hluboký bas muže dle všeho drsného, vznětlivého a přece v nezbytnost osudu oddaného. Hned z prvních několika nesouvislých slov, jež jsem zaslechl zřetelněji, vyrozuměl jsem, že basový hlas mluví k jiné osobě cosi o dobrém noclehu — o měsíci — o těsné nějaké díře — a začouzeném bytě. Hlas znějící z počátku jaksi uspokojeně na chvíli umlknul, načež náhle skoro s vášnivou výčitkou zamumlal; „Je ti zima? Měl's kdy doma teplej'!?“ Z dalších několika slov jsem vyrozuměl, že mumlající bas posmívá se nějakému klukovi, který se třese zimou — a že mu dodává zmužilosti... Zaslechli jsem, že kluk má aspoň košili mumlající muž pak ani té... Poslední kabát že prodal, aby mohl koupit cosi sladkého... A jako dýka projela mi duší slova: „Zapijme to!“ Po nepatrném odmlčení, za něhož k nám v hukotu větru zazněl zvláštní šelest, jakoby si byl někdo uspokojeně pomlasknul, pokračoval mumlavý bas v samomluvě a hned zas kohosi oslovil. Postřehl jsem slova: „Netřes se — Pepšo! Tu máš!...“ A hned zase se mi zdálo, že slyším trpký bolestný stesk člověka mučeného vzpomínkami na svou bídu, když byl vyhnán z otcovského domu. Po několika vteřinách zanesl vířivý vítr k napjatému sluchu mému opět několik zcela souvislých slov: „Hoj — Pepšo, dřímáš? — Polož na hrob hlavu...“ A hned po té tonem chlácholivé výčitky slova: „A co ty, Jirko — co ty vzlykáš? Hled, jak tvůj bratr sladce odpočívá!...“ Ze slov těch bylo zřejmo, že jsou na hřbitově osoby tři: bezpochyby otec s dvěma hochy... Když jsem to postřehl, napadl mi přítelem vypravovaný tragický případ rodinný; ale pro napjatou pozornost, s jakou jsem naslouchal, aby mi ani slůvka z mumlavých a hned zase hlasitě pronášených slov neušlo, myšlenka ona duší mojí pouze kmitla. Přes to bylo mi nevýslovně teskno jako v předtuše strašného nějakého neštěstí, když jsem zaslechl po chvíli s drsnou melancholií pronesená slova o matce, — chudáku, která nebude už více hlady mřít... Z dalších mumlavých slov domníval jsem se vyrozumívati, že jde o nezaplacenou činži. Výraz psovská díra pronesen s temnou vzteklostí a ton jeho zmírněn hned následující resignovanou větou: „Dělejme místo, pryč se odstěhujme!“ V příšerném přítmí a takovém též chaotickém vlnění různých zvuků bouřlivé noci listopadové měla úryvkovitá slova ta na mne účinek přímo nevypsatelný. Fantasie má doplňovala si nesouvislými slovy jen zhruba a skizzovitě napověděný obraz bídy s veškerou životní plastikou a barvitostí. Viděl jsem v duchu za bezlistým křovím nade hrobem schoulenou zbídačelou mužskou postavu v hadrech a s výrazem zoufalé resignace ve vyžilé, hlady zmořené a nyní, v polo nepříčetném stavu do hnědá zbrunátnělé tváři, kterak opíjejíc své vlastní děti, zamýšlí jim upříjemniti, pokud možná, zmrt zmrznutím.. Jako bleskem rozvířila se v duši mé řada pokořujících a zdrcujících výjevů, jež hrozný stav ubožákův bezpochyby předcházela — a srdce mé sevřelo se křečovitou bolestí. Chvílemi se mi zdálo, že musím vzkřiknouti; „Nezoufejte! Lidská útrpnost snad přece ještě nevymřela úplně!“ — a byl bych tak nebo podobně vykřikl dojista, kdyby mi byl basový hlas poskytl času a nezněl po tak kratinkých intervalech pouhého oddechu. Vše, co jsem byl až dosud vyslechl, projeveno bylo v necelých pěti minutách; neboť mluvící muž pronášel někdy slova svá s křečovitým chvatem zoufalce, který se nemůže dočkati závěrečné strašné katastrofy. Po kratinké přestávce zazněl opět hlas jaksi uspokojeně. Zaslechl jsem jen slova: „Kořaličko — hřeješ,“ načež se mi zdálo, že vyrozumívám, že mluvící neměl ani na chléb pro děti a v poledne, když hlad se ozval, že pěstí žaludek si tisknul... A vše to mumláno a mluveno s přízvukem tak drsně tklivým, že každé nesouvislé slovo jako ostrý hrot vbodalo se mi do duše — až konečně zaslechl jsem zcela zřetelně několik příšerných vět o skutku vymykajícím se skoro pouhému pomyšlení. Basový hlas přitměv hluboký svůj tón označil cosi jako šťastný nápad a vyzněl pak v slova: „Matným krokem hmatal jsem vůkol — vždyť už bylo temno... Naleznuv ženu k ňadrům jsem ji vinul — a v její srdce — vtisknul starý hřeb, až — — —“ Bezděky vydral se mi z prsou neartikulovaný výkřik zděšení. Před duševním zrakem mým vyhoupla se vychrtlá tvář zádumčivého a skoro něžně bolestného výrazu ženy, s kterouž jsem byl posledně tančil a fantasie doplnila příšerný obraz… Chtěl jsem postoupiti ku předu; ale nohy mi vypověděly službu. Z místa, odkud byl až dosud basový hlas zazníval, zazněl hlas ten poznovu: Volal přitlumeně Jirku — a když se volaný neozval, zaslechl jsem věty: „Aj, on v sedě usnul... Výborně, kluci...!“ A hned po té, jakoby se s někým loučil, dávaje mu dobrou noc... Na to několik mumlavých slov o prázdnící se lahvičce — pak o neznámé, dlouhé a snad příkré cestě — a hned na to s příšernou divokostí výkřik: „A teď let tam, co ten kříž se černá!...“ A po výkřiku zazněl křaplavý zvuk, jakoby skleněná nádoba narazila prudce o dřevo .. . Chvíli kvílel a úpěl jen vítr, jenž vířivě vmetal mi do tváře drobné vločky poletujícího sněhu. Chtěl jsem postoupiti; ale kamarád mne zdržel i tentokráte. Basový hlas ozval se poznovu; ale unaveně jako na rtech zmírající trpký stesk rozplývající se v usmířující slast agónie... Zaslechl jsem zřetelně jen slova: „Ha, bídné oči — ne, já nechci spáti!... Hlava mi jde kolem — příliš těžká — Víc jsem jindy píval a přec mé nohy... Ne, ne!...“ A jakoby sám sobě dodával zmužilosti: „Strach? Co se to děje? Měsíc se kolem temní — vše kol hasne — zmírá – – Jen doušek ještě — potom klidně hlavu složím k věčnému spánku...“ A jako s posledním vzdechem usínajícího neb umírajícího zavál k nám větřík ještě sotva slyšitelně přerývaně šeptaná slova: „S bohem — s bohem!...“ Od toho okamžiku kvílel a sténal kolem nás jen mrazivý noční vítr, Charé, skoro příšerné přítmí panovalo však doposud. Stál jsem jako přimražen upíraje zrak svůj v místo, kde byl basový hlas za hustým, ale bezlistým křovím dozněl... Po chvíli objevil se za křovím tmavý stín vztyčující se mužské postavy a po několika dalších vteřinách, když se k nám postava přiblížila, poznal jsem — přítele Siloráda... Líčiti pocit, jaký se mne zmocnil v prvním okamžiku, budiž mi prominuto. Přiznám se, že i nyní po letech cítím oprávněné zahanbení, že jsem se dal i tak rafinovaným způsobem — přelstíti... Avšak illuse, kterou byl přítel u mne docílil, byla tak zvláštní, tak úplná, že se mi vzpomínka na ni nikdy nevytratila z paměti. Z té příčiny nemohl jsem příteli ani tehdá zazlívati. Vše, co byl v Dalejském údolí nám všem a později v Hlubočepích mně samotnému vypravoval o nešťastném starém kamarádovi a bezměrné, zoufalé jeho bídě, — nebylo tudíž nežli nevyhnutelná psychická průprava k docílení zamýšlené illuse. I kamarád, jenž mne byl pod skalinou vybídnul vystoupiti na skálu ku kostelíku a vejiti na hřbitůvek, byl k úkolu tomu přítelem tajně vyzván. A dodám-li, že mi přítel hned také vysvětlil i příčinu, pro kterou jsem v čerstvě napadlém sněhu nepostřehl žádné stopy lidských kroků, prostě tím, že neodebral se na vyhlédnuté místo po cestě středem hřbitova, nýbrž přes hroby těsně podle hřbitovní zdi, kde mi také stopy toho i za panujícího přítmí ukázal — pověděl jsem vše, čeho jest k povysvětlení třeba ... Přirozeno, že — když jsme posléze všickni tři sešli se skaliny na silnici, kde nás ostatní kamarádi již netrpělivě očekávali, a když jim pověděno, co a jak se bylo sběhlo, bavili jsme se — ovšem především na můj účet — originelním tímto mým přelstěním až domů — — — Avšak žertík ten měl hlubší a závažnější význam, nežli by se dle toho, co jsem byl právě napověděl, mohlo zdáti. Když jsem totiž svého přítele Silorada příštího dne navštívil a po výměně povšechných frásí podotknul, že se mu včerejší noční improvisace povedla, zavrtěl záporně hlavou, řka: „Ale já — neimprovisoval...“ „Jak to?“ táži se udiven. „Zcela přirozeně,“ vyložil přítel, „já recitoval vlastní své verše...“ Slovy těmi nabyl domněle nahodilý žertík zcela jiného významu. Není tudíž divu, že vztáhl jsem dychtivě ruku po rukopisu, když mi jej přítel podal, a ještě dychtivěji jej začal čisti. Jaký dojem na mne přítelovy verše tehdá učinily, jest lhostejno. V jádru svém nebyly mi již neznámy a proto nemohly na mne míti více účinek tak intensivní, jako o noční recitaci za přiměřené stafáže. Přes to nemohl jsem po přečtení příteli zamlčeti, že pokládám je za jeden z nejúčinnějších básnických monologů, jež byly do té doby u nás napsány. Měl-li jsem pravdu, čili nic, nechť posoudí čtenář sám. Znělyť takto Noc na hřbitově. Sem, děti, pojďte — na hrob usedněte! Mně v pravo, Jirko, v levo Pepšo sedni: tuť dobrý pro nás nocleh, věřte, děti! Ach, jak tu volno — jak nám měsíc svítí! Líp tady, děti, nežli v těsné síni, v bývalém našem začouzeném bytě... Co? — Je ti zima? — Měl's kdy doma teplej? Na — přihni sobě, to zná zahřát žíly! Fi, hanba! třást se takový kluk zimou, a máš přec aspoň košile kus dobrý. Co já mám říkat, ani té nemaje? Poslední kabát se sebe jsem prodal, bych mohl koupit tento sladký nápoj, na trápení co zapomínat učí... Leč — zapijme to! Ha, jak to hřeje — člověk je hned jiný — ba na mou věru! zapomněl bych snadno, že s mrtvými se v sousedství nacházím... Netřeš se, Pepšo! Tu máš, přihni sobě!... O, že jsem dříve moc tvou neznal, vodko! Jak jsem se trápil, chudým bý set uče, jak mne to hryzlo, když se na nás sběhli a z domu nás vyhnali otcovského! Kořalky kdybych moc byl tenkrát tušil, nikdy by slzí mých nebyli zřeli. Než — zapijme to! Hej, Pepšo — dřímáš? — Polož na hrob hlavu — slaďounce se ti bude tady spáti, místo peřin sněhu spoustu hojnou... Nuž, sladce hajej — konec tvé tu bídy — zejtra ti slunce shřeje mrtvé oudy. — — Hoj, zapijme to! A co ty, Jirko, co ty tady vzlíkáš? Hled, jak tvůj bratr sladce odpočívá. — Či toužíš po rozmilé matce? Chudák — než těš se, hladem nebude víc mříti. Poslední večer chtěli nás tam nechat — v té psovské díře — jsme prý dlužni činži — dělejme místo, pryč se odstěhujme! Však zapijme to! Hoj, kořaličko, jak to mile hřeješ — a jaký rozmar leješ v puklé srdce! Starostí, jakých jsem dnes ráno cítil, nemaje na tebe — ni dětem chleba! Když v poledne se v životě hlad budil, žaludek mocnou pěstí jsem si tisknul, až jsem tě posléz, milená, byl došel a tebou — šťastný nápad se mi zrodil. Napiv se tebe — matným krokem přes práh — hmatal jsem vůkol — vždyť už bylo temno... Naleznuv ženu, k ňadrům jsem ji vinul a v její srdce tiskl starý hřeb, až — — — Leč zapijme to! Hej, Jirko, Jirko! — Aj, on sedě usnul. Výborně, kluci, bída ta se tenčí! — Hoj, ještě já tu! — Ženy není více — ti červi malí? — Dobrou noc, mé děti! — Lahvičko milá, aj! i ty se prázdníš? Jen málo kapek — cesta, již chci konat, je neznámá a dlouhá, snad i příkrá, jen málo kapek, jen málo kapek k posilnění — — a nyní — leť tam, co ten kříž se černá! — O, jak ty třepy chřastí — až mne mráz pojímá. Leč již vše mizí! Ha, bídné oči — ne, já nechci spáti! Chci vidět ještě... Hlava mi jde kolem, je příliš těžká — Víc jsem jindy píval, a přec mé nohy – – ne, já nechci spáti! — Jen doušek ještě — strach, co se to děje? Měsíc se temní — vše kol hasne — zmírá — — jen doušek — a pak — klidně hlavu složím — k věčnému spánku — oči se mi klíží... Ah... s bohem!... s bohem!... Nechť soudí dnes o citovaných verších kdokoli jakkoli, já na jich prospěch mohu ujistiti, že recitoval jsem je později sám velmi často o různých příležitostech a že se nikdy neminuly na posluchačstvo účinku, mnohdy skoro až zdrcujícího. A to i o zábavách, kdy růžový, po případě bujný rozmar rozjařené společnosti nesnášel se již nežli s recitací rozmarnou, jakou byly za oněch dob oblíbené deklamace Rubešovy, Hálkův Frajtr Kalina, Přerhofův Vysloužilec a podobné. Zbídačelá existence, kteréž jest drsný, po případě i surový monolog vložen do úst, ovšem není a nikdy nebude osobností sympatickou. Ale nezaviněná bezměrná bída, jež ji byla uvrhla v zoufalost, vrhá na ni přece jen onen magický přísvit soucitu, jenž jest a zůstane věčně příznakem poesie lidskosti. Poesie pravdy — poesie, jejímž impulsem je krutá a bezohledná dissonance sociální bídy a provázejících ji neřestí a zločinů páchaných z bezměrné zoufalosti, ovšem byla a jest po dnes v jistých kruzích profanována. Uvážíme-li však, že citované verše vznikly o celou řadu let dříve, nežli se k nám do Čech převalil z Francie mohutný proud naturalistické poesie, musíme přiznati, že má původce jejich v jistém vzhledě právo aspoň na prioritu u nás. On sám, kterýž byl — a to taktéž bezpochyby první u nás po přiměřené průpravě s tak překvapující dokonalostí sehrál na hřbitově zlíchovském cosi, co za našich dob nazýváme intimní scénou — ovšem již ničeho od nikoho nežádá. Dřímáť už věčný sen, z něhož jej žádné kárné a odmítavé slovo kritiky více nevzbudí — žena jeho jest v blázinci a jeden z jeho synů plahočí se s kočující hereckou společností jako — groteskní komik…