Přiznám se z předu, že nemíním napsati tak zvanou krvavou novellu, aniž povídku, která by snesla tak zvaného esthetického měřítka, t. j. v které by bylo šetřeno kardinálních předpisů, jež byli esthetikové všech věků a národů ve svých spisech ze spisů produktivních spisovatelů vyvodili. Nechci tentokráte činiti pravdě nejmenšího násilí. Nechci ji krášliti, ani hyzditi. Nechci dospěti k nižádné konklusi vůbec, tím méně abych chtěl stůj co stůj na úkor pravdy dospěti k tak zvané básnické spravedlnosti... Chci se postaviti mimo látku a převzít! prostý úkol pouhého zpravodaje, slovem chci vypravovati ve svých počátcích jednoduchou, v zakončení svém tragickou příhodu právě jen tak, jak mi ještě po letech na mysli tane. Přiznám se také, že nečiním tak ze vzdoru nebo umíněnosti vůči předpisům esthetiky, nýbrž prostě proto, poněvadž se mi zdá, že příběh sám o sobě, má-li býti vůbec vypravován, nesnese ani nejnepatrnějšího přibásnění, tím méně nějakého zkomolení na úkor pravdy. Je-li nebo není-li toto mé stanovisko literárně oprávněno, zůstavuju soudu kompetentních znalců a nepřeju si nic více, než aby v případu posledním pokládány byly následující řádky za suchopárný, věcný a pokud možná věrný referát. — — — Za několik dní bude tomu deset roků, co odbyv sobě kriminální křest, vrátil jsem se po několikaměsíční vazbě z první své nedobrovolné návštěvy trestnice jako amnestovaný politický vězeň do kruhu rodinného. V tu dobu, na sklonku známé politické persekuce v Čechách, byly politické soudy, odsuzování a věznění tak zvaných politických provinilců již tak sevšedněly, že suchopárné zprávy, které o tom v novinách podávány, čítány už jen s oním vlažným interessem, s jakým čítáváme úřadní jmenování. četné stopy duševních bouří, a fysiognomik, nechť už přívrženec toho neb onoho systému, byl by v ní nalezl vítané látky ku svým meditacím. Velká hlava měla co do tvaru ráz ušlechtilý; ale hustý, spíše dlouhý než krátký, poněkud rozcuchaný, světle kaštanový vlas dodával nejen hlavě, nýbrž i celé tváří rázu drsného, skoro odporného. Tahy tváře jsou ostré, oči, jak již připomenuto, hluboko zapadlé, a lesknou se právě nyní, když se mu do nich zkoumavě dívám, skoro příšerně. Zdá se mi, že by je ani bodavý pohled nejpřísnějšího člověka nepřiměl ku sklopení — tak pevně, ba vzdorovitě dívají se v svět. Cadrnaté obočí, temnější barvy nežli vlas a hustý plnovous, jenž zakrývá více nežli třetinu tváře, nalézá se tak hluboko na očích, že z větší části zakrývá hoření víčka, jež jsou znatelna jen dle dlouhých, hustých řas, které právě nyní, když je tvář obrácena přímo k oknu, vrhají na bělmo očí zcela zřetelný stín, čímž vysvětluje se příšerný výraz jiskrného oka. Čelo není vysoké, aniž nízké, ale četnými vráskami rozryté; lícní kosti vysedlé, nos ničím nápadný, rty úzké, zarputile sevřené, pleť přihnědlá, kůže zdá se býti suchá a svalů nehrubě poslušná. V celku jeví hlava a tvář — ovšem že jen dle učení lavatrovského — rovnými liniemi a zašpičatělými útvary a rysy po-vahu přísnou, ba příkrou, ducha chladného, střízlivého, nehrubě vnímavého, ale za to pevnou vůlí a rázností vynikajícího. Takovým jevil se mi neznámý muž, když jsem fysiognomii jeho po několik vteřin podrobil přísnějšímu a pozornějšímu zkoumání. Zatím stál on mlčky a bez pohnutí; toliko oko, z počátku přímo na mou tvář upřené, zdálo se sledovat! každý můj pohled a jakmile jsem se mu zase zadíval do tváře, díval se mi on do očí rovněž tak bádavě jako já jemu. Teprve, když jsem podotknul: „Odpusťte — nemohu se upamatovati“ — přejel pravou rukou přes čelo a pravil temně: „Což pak se ti podoba má skutečně už vytratila úplně z pa-měti? Což už se nepamatuješ na plačtivého hocha, který po několik roků sedal s tebou v téže škamně, s kterým jsi druhdy den co den skotačíval, a který nemohl býti ani dne bez tebe, rovněž tak jako ty bez něho?“ Hlas neznámého zachvíval se při těchto slovech jaksi vyčítavě a zároveň trpce zádumčivě a budil v mé duši onen druh lítosti, který se nás zmocňuje, kdykoli se domníváme, že jsme byli někomu mimovolně ublížili. Však ani tato slova neznámého nepřispěla paměti mé ku pomoci. Zdálo se mi, že je muž ten komusi podoben, koho jsem druhdy častěji vídal, ale přes to vše nemohl jsem se upamatovati ani na to, do které doby svého života měl bych toto druhdy vřaditi. Nezbylo mi, než opakovati, co jsem byl již řekl, že se nepamatuju. Neznámý chvíli mlčel, jak podotknul tímže tonem jako před chvílí: „Z toho, že mne více nepoznáváš, milý hochu, soudím, že jsem se musil přece jen nápadněji změniti, nežli se mně samému zdálo. Život můj arci nebyl řadou dnů bezstarostných; zkusil jsem mnoho, ba přetrpěl jsem snad více, nežli lidská povaha obyčejně snese; ale toho jsem se přece nenadál, že může život i tvář lidskou k nepoznání změniti.“ „Možná, že není změna ta ani tak velká,“ podotknul jsem vážně; „možnáť, že slabá moje paměť nebo doba —“ „Ne, ne!“ vpadl mi neznámý kvapně do řeči. „Je tomu arci bez mála pětadvacet roků, milý hochu, co jsem s tebou nemluvil; ale tvoje paměť, pokud vím, nebyla a nemohla býti tak slabou, by se ti byla mohla podoba má z ní vytratiti úplně — změnil jsem se, a tím se vysvětluje vše.“ „Dle toho datuje se naše známost z útlého mládí, — z dob, kdy jsme počali chodili do školy,“ připomínám, namáhaje se marně uhodnouti, kdo přede mnou stojí. „Ano, ano,“ dodal neznámý, „ty jsi pak šel na studie a já na řemeslo. Já tě arci i později dosti často vídal; ba býval jsem ti mnohdy i na blízku, ale ostýchal jsem se hlásiti se k tobě.“ „Proč to?“ ptám se. „či jsem se choval odpudlivě?“ „Nikoli,“ míní neznámý; „ale bývals vždy, kdykoli jsem ti přišel na blízko, ve společnosti veselých, bezstarostných mladíků, kteří by si byli mohli snadno ztropiti smích z ostýchavého, bázlivého zádumčivce — tak aspoň jsem soudil a proto —“ Neznámý mne počal zajímati. Zdálo se mi, že shledávám se s jedním z oněch soudruhů z mládí, kteří překypujíce již v oné době citem, zůstávají, ovšem že spíše instinktivně než uvědoměle, i po letech věrni mlhavé příchylnosti, která byla v mladistvých duších jejich vznikla, slovem s jedním z oněch řídkých lidí, z kterých pravé přátelství rekrutuje nejvzornější své stoupence, kteří dovedou zůstati člověku přátely, i kdy je odpuzuje, uráží, ba i nenávidí. Závažnějších opor jsem k tomu arci neměl žádných; ale těch několik slov, jež byl neznámý až dosud pronesl, a vůbec prostý, přirozený tón, jakým byla pronesena, zdály se nasvědčovati, že muž ten byl a jest mi i nyní ještě osobně nakloněn. Nicméně vše to nikterak mé paměti nepomáhalo, a proto pokrčiv jen rameny, mlčel jsem. Také neznámý setrval chvílí v mlčení, načež učiniv krok ku předu, pravil: „Toť přece jen víře nepodobno, by ti nenapadlo ani jediné jméno některého z dávných tvých spolužáků.“ „Musím se přiznati,“ dím na to, „že mi napadlo několik jmen dávných mých spolužáků, s kterýmiž jsem sedával v téže škamně, a bez nichž jsem druhdy nemohl býti; ale právě proto, že tyto známky hodí se tímže právem na všechna jména v stejné míře, nelze mi, nežli —“ „Hádati — není-liž pravda?“ doplnil slova má neznámý a dodal: „Hádej tedy!“ Uvedl jsem jméno první — neznámý zavrtěl záporně hlavou; totéž opakovalo se po druhém, třetím, čtvrtém a pátém jménu, jež jsem pronesl. Zbývalo mi již jen jedno, poslední jméno. Obraz hocha, jenž se tak jmenoval, tanul mi však doposud tak živě na paměti, že mohl jsem podobu jeho skoro do všech podrobností porovnat! s podobou neznámého. Býval to suchoučký, slaboučký, sensitivní plavovlásek s nápadně jemnou pletí a s výrazem nevylíčitelné dobroty v jasné, přívětivé tváři. Podoba jeho různila se od podoby neznámého v takové míře, že ostýchal jsem se jméno to vysloviti. Odmlčel jsem se, a neznámý připomenul: „A jméno Rypota ti nenapadá?“ Mlčky a udiveně upřel jsem zrak na tázajícího se, jenž byl právě pronesl jméno, jež jsem se ostýchal vysloviti. „Já jsem Rypota,“ pokračuje. „To není možno!“ odpovídám rozhodně. „Zovu se Rypota Jan,“ opakuje neznámý s důrazem, „a býval jsem asi před pětadvaceti lety jedním z nejvěrnějších tvých soudruhů.“ Přiznám se, že mne ani tento moment nepřesvědčil úplně; neboť podoba neznámého, jak jsem ji byl výše v hlavních rysech naznačil, různila se od podoby hošíka Rypoty takovou měrou, že by bývalo nesnadno uvěřiti, i kdyby se byl pokoušel o provedení přesného důkazu. Zároveň mi také napadlo, že není vlastně nižádné příčiny neznámému nevěřiti, a proto uspokojil jsem se prozatím jeho ujištěním. „Buď jak buď!“ dím vlídně, podávaje mu ruku. „Nepoznávám tě; ale budiž mi vítán!“ Tvář Rypotovu přelétl lehký úsměv. Kvapně vztáhl pravici po mé ruce a stiskl ji — cítil jsem, že tiskne mi ruku ruka rozpracovaná. „Odpusť, hochu, že tě obtěžuju,“ pravil důvěrně a zároveň tónem tak nesmělým, jakoby se obával, že mi nyní, když se mi byl prohlásil, ještě méně přichází vhod nežli člověk úplně neznámý. "Především si, milý hochu, usedni,“ dím na to vlídně, ukazuje na prázdnou stolici nedaleko psacího stolku, „a buď ubezpečen, že mě neobtěžuješ.“ Usedl nesměle, a já sedaje na stolici proti němu, dodal: „Rci, co si přeješ! A nepřeješ-li si ničeho, také dobře. Pohovoříme si trochu o minulosti.“ „Ne, ne!“ vpadl mi kvapně, skoro úzkostlivě Rypota do řeči. „Jak ti libo,“ dím vlídně. Rypota mlčel. Zdálo se mi, že je v rozpacích, jak zahájiti další řeč. „Jak se ti vedlo po celou dobu, co jsme se neviděli?“ ptám se starého soudruha dále. „Dobře i špatně,“ dí lakonicky. „Jen když jsi byl aspoň poměrně spokojen,“ míním. "Spokojen?“ opáčil skoro prudce, načež ihned mírným tónem dodal: „Ach, pravda! Býval jsem spokojen — ale tomu už je dávno.“ „Doufej aspoň, že se poměrná spokojenost zase vrátí,“ připomínám. “Ne, ne — to není možno!“ zvolal Rypota s nápadným chvatem, ale hned na to dodal tónem mírným: „Ale odpusť — přicházím k tobě v záležitosti zcela jiné.“ „Mluv jen!“ vyzývám. „Přicházím k tobě na radu,“ pokračuje; ale jako by se zarazil, opravuje se: „Ne, ne — rady nepotřebuju — ale rád bych se na něco zeptal, o čem mi můžeš podati zprávu zcela spolehlivou.“ „Budiž ujištěn,“ pravím ochotně, „že ti podám o všem, načkolivěk se ptáti budeš, zprávu věrnou — ovšem jen potud, pokud se nebudeš ptáti na něco, čeho neznám.“ Tvář Rypotovu přelétl při posledních slovech polo ironický, polo útrpný nebo lépe řečeno soucitný úsměv. „Kdybych nebyl přesvědčen,“ pravil po malé pomlčce, „že se v tom vyznáš, neobtěžoval bych tě ani na okamžik — ale ty sám jsi v poslední době vedl život tak zvláštní —“ „Jak to míníš?“ přerušil jsem dávného soudruha, nemoha si hned připamatovati, nač posledními slovy naráží. „Míním tvůj pobyt ve vězení, odpověděl Rypota, a z jiskrného oka jeho šlehnul zvláštní blesk, jejž bylo možno vysvětliti rovněž tak náhlým vzplanutím hněvu jako prudkým soucitným hnutím mysli. „Aj — ty víš?!“ uklouzlo mi mimovolně a zároveň bezmyšlenkovitě, „Jakž bych nevěděl — já, tvůj starý kamarád,“ odtušil Rypota, „co může vědět každý, kdo čítá noviny.“ „Pravda,“ připomínám. „Čítám noviny už po několik roků každodenně,“ pokračuje Rypota. „V posledních dvou, třech letech zajímá mě nejvíce rubrika soudní síň a zprávy o odsuzování a žalařování politických provinilců. A věřil bys, že mi v právě minulých dvou letech ani jediná zpráva toho druhu neušla?“ „Proč bych nevěřil?“ míním suše. „Záliba lidská je různá — referáty ze soudní síně mají dosti široký kruh čtenářstva.“ „A uvěřil bys,“ pokračuje Rypota klidně, „že je mi přes to vše všechno, co se bylo v době té v soudní síni dělo, temné a nesrozumitelné?“ Otázka ta, ačkoli sama o sobě poněkud temná, poněvadž příliš všeobecná, mne nepřekvapila. Dle předcházejících slov domníval jsem se před sebou viděti člověka s pouhou, ovšem bizarrní libůstkou; poslední otázka však mě poučila, že člověk ten věnuje libůstce své nevšední pozornost. „Především nemohu si učiniti jasného obrazu,“ ujal se slova Rypota, dříve nežli jsem na jeho otázku odpověděl, „o všem tom, co předchází, než octne se člověk před soudem. Rovněž tak nemám jasné představy o závěrečném líčení pře.“ „Dle toho nebyls patrně nikdy závěrečnému přelíčení přítomen.“ „Nikdy.“ „Líčení ta jsou veřejná.“ „Vím, vím.“ „Libo-li ti, můžeš se podívati do soudní síně, kdykoli chceš.“ „Ne, ne!“ odpověděl kvapně Rypota učiniv pravou rukou odmítavý posunek. „Mně je vždy tak nevylíčitelně teskno, když jen musím jíti podle osudného domu toho, neřku-li, bych dobrovolně překročil jeho práh.“ „Jinak svou zvědavost arci neukojíš, leda bys se uspokojil pouhým popisem,“ připomínám. „Ale po mém náhledu jest bezprostřední názor vždy lepší popisu, byť sebe důkladnějšího.“ „V tom ti musím přisvědčiti,“ praví Rypota. „Četl jsem několik popisů toho druhu; ale místo jasné, určité představy zbyl mi ze všeho toho mlhavý obraz, o němž jsem přesvědčen, že ani z části neodpovídá pravdě.“ „Seznati proceduru při závěrečném přelíčení z vlastního názoru není tudíž tak nesnadno,“ vykládám dále, „nesnadněji jest učiniti si pravdivý obraz o předběžném vyšetřování, kterému kromě obžalovaného, vyšetřujícího soudce a zapisovatele zřídka kdy bývá někdo jiný přítomen.“ Starý soudruh po těchto mých slovech chvíli mlčel, jakoby přemýšlel; pak pravil: „Mně jsou ostatně i jiné věci temné. Tak na příklad nemohu si ze všeho toho, co jsem byl už četl, učiniti jasného obrazu o životě, jaký vedou odsouzení v dusných kobkách žalářních.“ „To arci už nesnadněji seznati z vlastního názoru,“ vykládám ochotně, „neboť dáti se dobrovolně pro ten neb onen přečin odsouditi a vězniti jedině k účelu, bychom z vlastního názoru seznali život žalářní, jest ve všech případech, ať už jde o přečin politický nebo nepolitický, více méně choulostivá věc. Popisů všech možných odrůd arci existuje hojnost, a vylíčen v nich život žalářní mnohdy tak věrně, že možno si o něm učiniti aspoň přibližně správný pojem; ale pokud se pamatuju, ani jediný ze spisovatelů, kteří přece tak mnohé podnikali a prováděli, by to mohli později věcně vypsati, nedal se k témuž účelu dobrovolně odsouditi a vězniti. Všickni nebo aspoň skoro všickni básníci, románopisci a vůbec popisovači života žalářního, kteří jej seznali z vlastního názoru, seznali jej nedobrovolně, proti své vůli, slovem byli k tomu donuceni; neboť jak už připomenuto, já aspoň nemohu se upamatovat na žádného. Již případy, jako na příklad onen, jejž zaznamenali životopisci Byronovi, kteří ujišťujou, že Byron, chtěje sepsati báseň Vězeň Chillonský, dal se v spustlém již vězení tom zavříti, by se vpravil v přiměřenou náladu, jsou velice řídké a postrádají opravdovosti. Člověk ví, že může si pobyt svůj ve vězení po vlastní vůli zkrátiti nebo prodloužiti; ví, že nesetká se s žádným z oněch odporných vyvrhelů lidstva, s jakýmiž možno se setkati ve vězeních, v nichž se byl octnul proti své vůli jako odsouzenec; člověk necítí se býti nijak vinen, slovem takovýto pobyt ve vězení nemá, abych tak řekl, oné ryze žalářní příchuti, kterou jest provázen žalářní život nedobrovolný. Proto jest a zůstane nesnadným seznati život žalářní z vlastního názoru ve všech jeho zvláštnostech. Kdo jej tedy chce takto seznati, musí se dát odsouditi a uvězniti.“ Starý můj kamarád naslouchal slovům mým s onou pozorností, s jakou nasloucháme znovu vypravovaným zajímavým příhodám, jež jsme byli buď už několikráte slyšeli vypravovati nebo je byli docela sami zažili. Já však si toho nepovšimnul až teprve ku konci svého výkladu a proto jsem rychle ukončil. Rypota chvíli mlčel, jakoby se hroužil ve vzpomínky, pak připomenul: „Tys však seznal život žalářní z vlastního názoru.“ „Ovšem,“ vpadl jsem mu do řeči. „Nedobrovolně, — proti své vůli, není-liž pravda?“ pokračuje. „Pravda.“ „A jest i tento druh života aspoň snesitelný?“ optal se Rypota. „Jak to míníš?“ opáčil jsem. „Zcela prostě,“ zní odpověď. „Rád bych zvěděl, může-li na příklad člověk, kterýž byl účty své se světem nadobro uzavřel, ve vazbě stráviti zbytek života svého poměrně klidně jako v nějakém klášteře, ovšem jen v takovém, kde jsou předpisy přísný nebo i kruty.“ Také tato otázka mě překvapila a to nejen svou zvláštností, nýbrž i obsažností. Odpověď na ni byla nesnadna, ne-li přímo nemožná. V stručnosti nelze na ní odpověděti než úryvkovitě, nedostatečně nebo frásovitě, a k širokému výkladu neměl jsem ani chuti, ani dostatečné životní průpravy; neboť když o otázce té přemítám i nyní po letech, zdá se mi, že mohl by na ni odpověděti jen člověk, který byl polovici nebo třetinu života svého ztrávil v žaláři, člověk, kterýž byl světu z větší části nebo úplně už odumřel. I odpověděl jsem také v tento smysl, poukázav hlavně k tomu, že zdá se mi býti odpověď na otázku tu především proto tak nesnadnou, poněvadž závisí tu vše jednak od subjektivnosti žalářovaného, jednak od poměrů žalářních, slovem, že nelze zde mluviti všeobecně, poněvadž rozhodujícím faktorem jest právě jen individuum, o kteréž jde. Avšak i tomto delšímu mému výkladu naslouchal Rypota s výše naznačenou pozorností. Zdálo se mi, že naslouchá spíše ze zdvořilosti ke mně, an byl otázku sám položil, nežli ze zvědavosti, a příčinu toho vyložil jsem si přirozeně tím, že jsem mu nevykládal vskutku pranic důležitého, čeho by se byl nemohl již dříve na základě své vlastní theoretické znalosti poměrů žalářních domysliti. Teprve když jsem skončil, jevila se v tváří jeho opět jakási zvědavost. Chvíli mlčel, jako byl už několikráte učinil, když jsem přestal mluviti, pak pravil: „A nemohl bys mi, prosím tě snažně, obšírněji z vlastní zkušenosti vypravovati —“ „O čem?“ vpadl jsem. „Prozatím o průběhu předběžného vyšetřování, pak o závěrečném přelíčení a konečně o životě žalářním.“ „A tebe to bude zajímati?“ optal jsem se bezmyšlénkovitě, nejevě obzvláštní chuti k vypravování věcí jednak nudných, poněvadž šablonovitých, jednak zase nezajímavých, ale zároveň nesnadných k vypravování. „Jakž by nezajímalo?!“ odpověděl Rypota. „Vždyť jsem ti už dříve pravil, že si přes všechno úsilí nemohu ze všeho, co jsem byl už četl, učiniti o tom všem jasného obrazu. Možná, že to bude možno, uslyším-li o tom vypravovali bezprostředně.“ Chtěl-li jsem starému spolužáku, který mě byl bez mála po čtvrt století znovu navštívil, dáti aspoň ochotu svou na jevo, musil jsem vypravovati. Zahájil jsem vypravování své od prvopočátku — od spá-chání trestného skutku. Vypravoval jsem o úkolu orgánů veřejné bezpečnosti a státního návladnictva, jak jím jej trestní řád předpisuje, pak o zavedení předběžného vyšetřování, o předvolání obviněného a jeho výslechu, o způsobu, jakým výslech ten dle předpisu zákona díti se má, pak o právech a výhodách obžalovaného, o povinnostech předvolaných svědků, slovem vylíčil jsem proceduru předběžného vyšetřování od prvního stadia až po ustanovení dne k závěrečnému přelíčení. Tentokráte naslouchal Rypota s nápadnou pozorností, z čehož jsem soudil, že mu vypravuju buď věci, o nichž byl až dosud ještě nikdy neslyšel, nebo tak zajímavé, že naslouchal jim poznovu s touže pozorností, jako když je byl slyšel poprvé. Když jsem skončil první stať svého vypravování, pravil klidně sice, ale přece tonem prozrazujícím mírné duševní pohnutí: „Dle toho, cos byl uvedl o právech a výhodách obžalovaného, má vyšetřující soudce úlohu dosti nesnadnou. Obžalovaný tedy může zatvrzele zapírat.“ „Ano,“ dím na to suše. „Toť jeho právo.“ „A může se vymlouvat, může na jiného vínu svalovat, slo-vem může v hrdlo lhát.“ „Ano,“ odpovídám. „A nemůže být pro to trestán?“ „Nemůže, vlastně nemá býti trestán, neboť výhod těch poskytuje mu zákon, kterýž předpisuje, že má býti seznání obžalovaného dobrovolné, že nemá býti na něm ani násilně, ni výhrůžkami, aniž lstí a úskokem nebo jakýmkoli jiným způsobem vynuceno. Který z obviněných nepřizná se ke skutku, z něhož jest obviněn, tomu musí býti skutek jeho dokázán.“ „Aj!“ uklouzlo mimovolně Rypotovi. „Provedení důkazu toho jest úkolem státního návladnictví,“ pokračuju. „Vím, vím,“ vpadl mi Rypota do řeči a ze živosti, s jakou tak učinil, soudil jsem, že jsem mu podal v celku i podrobnostech uspokojivý obraz o proceduře předběžného vyšetřování. Po té počal jsem líčiti podrobně průběh závěrečného přelíčení. při tom musil jsem poukázati k výhodám a právu obžalovaného. Dotknul jsem se práva odvolání k vyšším stolicím, jakmile se doručí obžaloba, vylíčil pak poměr obžalovaného k obhájci, k veřejnému žalobníku a k soudnímu dvoru a přikročil k podrobnému vylíčení průběhu závěrečného líčení pře a skončil poukázáním ku právním prostředkům, jichž může odsouzený po vlastní vůli použiti. I v tomto druhém líčení zajímala Rypotu nejvíce slova má o výhodách a právech obžalovaného, po případě odsouzeného. Když jsem skončil, položil mi v tomto vzhledě několik otázek, na které jsem odpověděl dle podstaty jejich buď stručně nebo obšírněji, ale k nemalému překvapení svému vždy k úplné spokojenosti Rypotově. Po té počal jsem líčiti proceduru nastoupení trestu. Rozumí se samo sebou, že jsem při tom všem měl na zřeteli skoro výhradně jen zkušeností vlastní a politických spoluvězňů, čímž líčení mé nejen usnadněno, nýbrž i přes svou improvisovanost nabylo aspoň obstojné plastičnosti. Zmíniv se o dojmu, když mi byl dodán definitivní rozsudek poslední instance, kterému bylo připojeno vyzvání, bych přisouzený mi trest nastoupil, nastínil jsem dosti obšírně různé, více méně mlhavé obrazy, jež mi fantasie má na základě posa- vadních vědomostí mých o žalářním životě předváděla, by rozdíl mezi pouhou představou a skutečností vystoupil co možná jasně na oči. Po té vypravoval jsem o proceduře v přijímací kanceláři, načež jsem podrobně popsal z vlastní zkušenosti budovu novoměstské trestnice, kde odbývají si z pravidla tresty své všichni, kdož nebyli odsouzeni k většímu trestu nežli k vazbě šestiměsíční, pak jsem popsal dle vypravování jiných budovu trestnice svatováclavské, kde pykají za svá provinění všickni, kdo byli odsouzeni k vazbě až pětileté, a zmíniv se v stručnosti o ženské trestnici v Řepích, vypravoval jsem, taktéž jen dle doslechu, o zemské trestnici kartouzské u Jičína, kdež odbývají si trest svůj všichni, kdož byli odsouzeni k vazbě více nežli pětileté, tudíž provinilci nejnešťastnější, z nichž mnohý odsouzen i na do smrti. Přiznám se, že již při popisování budov, v nichž tráví tolik nešťastných bytostí trudný svůj život, zmocnila se mě jakási nevolnost. Bylo mi jako člověku, jenž bráně se ze všech sil čemusi, co zdá se býti nejen jemu, nýbrž i každému jinému v nejvyšší míře odporné a hnusné, náhle pozoruje, že podnět, který v něm byl až dosud jen odpor vzbuzoval, je vlastně doposud ještě tajemnou záhadou, o kteréž nelze říci, zasluhujeli opovržení nebo-li politování, slovem zločin v nejširším toho slova smyslu objevil se mi mimoděk jako psychologický problém. Napadlo mi, že snad přece nejednáme dobře, když tak šmahem odsuzujeme i mravně každého, kdo byl propadl s dětskému trestu; že snad přece není správné a lidumilné, když odvracíme se tak chladně a opovržlivě od každého, komu byla tak zvaná lidská spravedlnost vypálila na čelo nevyhladitelné znamení zločince. Napadloť mi, že snad přece není tak zcela správné a logické, jak se všeobecně za to má, že podklady k našim zákonům váženy jsou z dob dávných, kdy panovaly primitivní názory o božství a víře, kdy přírodní vědy nalézaly se na tak nízkém stupni, kdy byl pojem lidskosti pojmem naprosto neznámým. Napadlo mi, že právnictví a soudnictví, — místo by braly do počtu jako důležitý faktor každou novou, vědecky zjištěnou pravdu fysiologickou, psychologickou a anthropologickou a snažily se dáti spravedlnosti lidské podklad moderní vědy a přesných, logických zásad, uspokojujou se ztrouchnivělým podkladem zkušeností lidí, kteří před věky vynikali sice tím neb oním darem ducha, ale přece s našimi názory o přírodě, o lidském duchu a jeho závislosti na ústrojí tělesném neměli pranic společného, ba skoro nic podobného. Napadloť mi, že přívrženci staré školy, která už po celá tisíciletí tresce k výstraze, musili přec už dávno přijíti k náhledu, že byl prerogativní prostředek ten pro lidstvo přece jen neplodný a neúspěšný; napadlo mi, že věk náš, kterýž byl v četných oborech lidského snažení dosáhl tak mnohých a skvělých, druhdy vůbec netušených úspěchů, zachoval se přece jen příliš vlažně, macešsky, ba apathicky k bohyni, kterou logika už od pravěku nazývá slepou, a která po dnešní den v celku skoro ničím neosvědčila, že by byla už aspoň poněkud prohlédla. Tyto a podobné myšlenky, ovšem že mlhavěji, nežli jsem je byl tuto v stručnosti nastínil, zavířily mou hlavou právě, když jsem popisoval pošmurné budovy, v kterých tolik vyvrženců lidské společnosti pyká za svá provinění. Není tudíž divu, že následkem křižujících se myšlenek popis můj ku konci nemálo utrpěl; neboť mnohá z výše označených myšlenek byla tak intensivní, že jsem se ve svém vypravování zajíkal, ba začasto v něm na chvíli i ustal, tak že se musilo zdáti, jakoby mě přemáhal cit. Přes to vše naslouchal dávný soudruh můj vypravování mému nejen s vzornou trpělivostí, nýbrž s tak nápadnou dychtivostí, jako bych mladistvému nadšenci skvělými barvami líčil ideál, který se byl před jeho duší až dosud jen jako v šeré mlze míhal. Teprve když jsem dokončil popis trestnice kartouzské a lakonicky dodal, že takměř třetina odsouzených, kteří práh budovy té překročí, v děsných zdech jejích také umírají, přejel si Rypota pravou rukou přes čelo a pravil temně: „Děkuju ti, milý kamaráde, za tvou laskavost! Pozoruju však, že ti vypravování činí obtíže. Zdá se mi, žes pohnut a proto raději odejdu.“ Po těchto slovech pomalu, polo chtě a polo nechtě, vstal a zůstal před stolicí státi. tváři jeho jevila se však v okamžiku tom jakási nelibost, tak že jsem uznal za dobré omluviti se. „Mýlíš se,“ dím přívětivě. „Nejsem pohnut. Co zdá se býti pohnutím, je prostě následek křižujících se myšlenek, které mi byly při popisování trestnic napadly.“ Rypota, jenž byl na mne upřeně zrak svůj upíral, trpce se pousmál. „Podivno!“ pravil. „Byl bych na to přisáhal, žes v nej vyšší míře pohnut a rozčílen — a zatím výraz tvé tváře a veškerého tvého chování — jako tak mnohé, co pokládáme za nezvratné klame.“ „Ceníš si snad více citu nežli myšlenky?“ optal jsem se. Rypota chvíli mlčel, jakoby nechápal hned dosah otázky, pak pokrčil rameny a pravil: „Posud jsem o tom nepřemýšlel — nemohu tudíž hned odpověděti.“ Prostá tato odpověď zdála se mi býti závažnější nežli jakékoli tak zvané duchaplné bonmot, kterým vzdělaní lidé podobný druh dotazů odbývají. „Nezdá se ti, že vždy třeba, by duší šlehla myšlenka, nežli vznikne pocit nějaký?“ pravil jsem po malé pomlčce. „Ne, ne!“ odpověděl kvapně. „Možná, že se tak děje u lidí, u nichž je v převaze rozum — u lidí citem překypujících zdá se mi —“ Nedořekl. Zdálo se mi, že je na rozpacích — že zdá se mu býti tvrzení mé rovněž tak správné jako vlastní jeho náhled, jejž byl právě napověděl. „Avšak buď jak buď,“ ujal se znovu slova dříve, nežli jsem odpověděl. „U mne — zdá se — míval cit vždycky převahu.“ „Možná,“ dím chladně; „ale převaha citu nikterak nevylučuje předcházející, byť i sebe mlhavější zásvit myšlenky, která city naše teprve probouzí.“ „A u tebe cit nemívá převahu?“ připomenul Rypota, Tenkráte jsem pokrčil rameny já. „Nesnadno říci,“ odpovídám s úsměvem, „a musím-li přece odpověděti, nemohu jinak, nežli se vyznati, že cit a chladná střízlivost obyčejně tak dlouho zápasily, až zvítězila střízlivost, nebo-li jinými slovy, až se dostavil zase normální duševní stav klidu.“ „Tys tedy obyčejně kliden?“ vpadl mi Rypota do řeči. „Obyčejně,“ dím chladně; „vzrušení mysli, rozčilení, podráždění a tomu podobné jsou u mne řídkostí; ale dostaví-li se, trvají déle, nežli si přeju, a stojí mě obyčejně nemalého pře-máhání, nežli potměšilé ty diblíky a ďábly, kteří svými spáry mé srdce rozdírají, odkážu do příslušných mezí.“ „Podivno!“ zamumlal Rypota. „U mne je pravý opak toho.“ „Možná,“ dím rovněž tak chladně jako před tím. „Od několika roků jsem skoro neustále rozčilen,“ pokra-čoval Rypota. „Zdá se mi, že je hlava v plamenu — krev aspoň mi stoupá ku hlavě jako člověku, jenž trpí závratí. A přece zase vždy náhle a zdánlivě beze vší příčiny vrátí se střízlivost.“ „Dle toho jsem tedy já daleko spíše schopen spáchati nějaký nepředložený skutek nežli ty,“ připomínám s jistotou. Tvář Rypotovu přelétl při těchto slovech trpký úsměv. „Škoda, že nejsem tvé povahy!“ pravil. „A proč?“ „Potřeboval bych ji!“ „K čemu?“ „Abych provedl jistý skutek.“ „Jaký?“ „Nepředložený.“ „A proč chceš provésti skutek nepředložený?“ ptám se poněkud udiveně. „Poněvadž se mi zdá, že ho s rozvahou a v střízlivém stavu duševním nikdy provésti nelze.“ „Tedy ho neprováděj!“ „A což když musím?“ opáčil Rypota a z očí jeho šlehl vášnivý blesk. Posledních několik slov vyměnili jsme s neobyčejným chvatem. Rypota mluvil sice jasně a logicky, ale smysl jeho slov zůstal mi přece temný. „A proč bys musil provésti právě skutek nepředložený?“ ujal jsem se po chvíli slova. „Proč vše zrale neuvážit a nejednati pak s rozvahou, jak se sluší na muže?!“ Rypota chvíli mlčel; přemítalť — pak pravil: „Pravda — proč jednati bez rozmyslu? Proč vše náležitě nerozmyslit, nerozvážit — a vyplyne-li z chladné, střízlivé rozvahy nějaký skutek — proč ho neprovésti.:. Není-liž pravda?“ „Chladné, střízlivé rozvaze náleží přece vždycky přednost před přenáhleností,“ připomenul jsem. „Ty mi tedy k provedení skutku toho radíš?“ vpadl mi Rypota do řeči. „Jakého skutku?“ ptám se poznovu. „Ke skutku,“ odpověděl Rypota po malé pomlčce, „jejž bych po zralé, střízlivé úvaze uznal za nevyhnutelný.“ tato odpověď byla mi temná; ale obsah její shodoval se úplně s logikou, proti které se nedalo nic namítati. Odpověděl jsem rovněž tak všeobecně, řka: „Já aspoň dám vždycky přednost skutku provedenému po zralém a střízlivém přemítání před skutkem, jejž diktuje vášeň, okamžitá nálada nebo vůbec nějaký pocit, který byl neprošel kristalisující výhní logiky.“ Tentokráte se tvář Rypotova poněkud vyjasnila. Zdálo se mi, že pozoruju v ní uspokojenost. Několik okamžiků mlčel, jakoby byl na vahách, má-li mi na poslední slova něco odpověděti čili nic, pak rychle couvnul o krok ku dveřím a pravil: „Odpusť, že jsem tě obtěžoval! Děkuju ti za radu. Lepší nemohl by mi vlastní otec dáti.“ Po té couvnul ještě dále ku dveřím a vzal levou rukou za kliku. Prostá zdvořilost kázala, bych popošel ku dveřím. Učinil jsem tak v témže okamžiku, když Rypota dvéře pootevřel. Mlčky podal jsem mu ruku. Stiskl ji nápadně, skoro bych řekl křečovitě, pak otevřel dvéře a couvnul na práh. „Dovol jen ještě několik slov,“ pravil přitlumeným, skoro nesmělým hlasem. „Mohu tě opět navštíviti?“ „Proč bys nemohl?“ odpovídám vlídně. „Přijď, kdy ti bude libo — vždy budeš vítán.“ „Děkuji ti — s bohem!“ byla poslední jeho slova. Po té zavřel za sebou dvéře. Skoro lituju, že jsem si byl předsevzal šetřiti pokud možná pravdy. Vše, co jsem byl právě vypravoval, shoduje se s pravdou aspoň potud, pokud jsem si mohl po letech znovu připamatovati, o čem a v jakém smyslu jsem byl s dávným svým spolužákem o první jeho návštěvě hovořil. Ze všech duševních sil, které při sepsání čehokoli působí, působila zde tedy skoro výhradně jen paměť; všechny ostatní pomůcky ležely ladem. Teprve nyní chápu, jak neskonale snadnější práci bych býval měl, kdybych byl vzal útočiště k fantasii. Jak zcela jinak — plastičtěji, barvitěji a určitěji byla by se objevila postava Rypotova. Mohlť jsem přítele svého odíti ve vábné roucho poesie, mohl jsem jej obestříti duhovým pelem, jakýmž obestírá fantasie vše, co náleží minulosti, ba mohl jsem jej učiniti i sympatickým, kdybych mu byl jen tu neb onu krásnou vlastnost přibásnil! Ještě více mohl jsem si usnadniti práci v ohledu psychologickém. Fantasie má mohla sestoupiti zcela suverenně v duši pří-telovu, mohla ji prozkoumati a vynésti pak na světlo vše, co zdá se jí býti vhodným, přiměřeným, charakteristickým. Fantasie má arci by byla z této psychické exkurse přinesla skoro výhradně jen domněnky nebo vlastní své výtvory — ale rek můj by byl v očích čtenářů, zvyklých na zaokrouhlené, prohloubené povahy, jak jim je líčívá fantasie básníků, nemálo získal. A přece by bylo vše, co bych byl z vlastní fantasie dodal, čím bych byl ten neb onen moment ozdobil a co bych si byl z básnické techniky vydlužil ku okrase, ku zvýšení dojmu a vůbec ke všem těm různým effektům, jimiž snaží se spisovatel mysl lidskou aspoň tak dalece upoutati, by čtenář dočetl až do konce — zcela nevinná lež, vymyšlená na úkor, tudíž na znetvoření pravdy. A mám snad krásnou lží hyzditi pravdu? Ne, ne! Proč lháti, že známe, o čem nemáme posud ani nejmenšího tušení — proč tvářiti se vševědoucími, když víme, že jsme posud ani na píď neprohlédli — proč se upřímně a poctivě nepřiznati: to a ono vím na jisto, a možno o tom podati nezvratných důkazů, to a ono je mi temné, o tom a onom nemohu pronésti než pouhou domněnku?! A tak chtěje zůstati pravdě věren, nemohu nežli prostě dodati, že po odchodu starého spolužáka nevěděl jsem o něm pranic více, nežli co jsem byl už vypravovali Přiznám se sice, že jsem se namáhal, bych si z doby, z které se známost naše datovala, připamatoval některé význačnější momenty; ale čtvrt století jest přece jen doba, v kteréž i dojmy nejúchvatnějších událostí mizívají z paměti lidí dorostlých, neřku-li by v době té nevymizely z nevyvinuté a necvičené paměti dětské dojmy příhod všedních. Přiznám se též, že mi byla návštěva Rypotova nápadna. Přemítalť jsem o příčině její; ale chování a slova Rypotova byla takového druhu, že přes všechno úsilí nemohl jsem se domysliti ani pohnutky pravdě jen podobné, neřku-!i pravé příčiny. Neméně nápadným mi bylo, proč vypravování mé nevyslechl až do konce, proč se tak nápadně ujal naskytnuvší se příležitostí k volnému hovoru, proč tak důtklivě mluvil o provedení nějakého skutku, jejž po jeho vlastních slovech s rozvahou a v střízlivém stavu duševním nebylo lze provésti, proč skutek ten ani vzdáleně nenaznačil a proč — když jsem se prohlásil, že dávám přednost skutku provedenému po zralém, střízlivém uvážení před skutkem diktovaným vášní, okamžitou náladou nebo vůbec nějakým pocitem, jenž byl neprošel kristalisující výhní logiky — poděkoval mi kvapně za radu a tak náhle mne opustil? Kdybych byl svědomitým, esthetických předpisů dbalým novellistou, musil bych na všechny tyto a podobné otázky více méně zevrubně, ale vždy co možná nejpřípadněji odpověděti: neboť každý krok, každé hnutí musí býti přiměřeným způsobem motivováno. Avšak což kdyby mě byl Rypota přes všechny zdánlivé známky nějaké účelnosti přece jen navštívil zcela bezúčelně – jen tak maní, náhodou, jako se v životě tak často děje? Což kdyby vše, co mi bylo z jeho slov a chování nápadné a co zdálo se míti nějaký účel, nebylo vlastně nežli výtvorem mé fantasie, která tak ráda doplňuje, kde domnívá se shledávati nějakých mezer a nedostatků, která tak ráda objasňuje a odůvodňuje, kde zdá se jí býti něco temného, nejasného, nesrozumitelného nebo záhadného? Podrobil jsem tudíž Rypotovu povahu a motivy návštěvy jeho oné analysi, jaké podrobuje svědomitý novellista povahu svého reka, když jej byl čtenáři poprvé předvedl — chtěl jsem stůj co stůj domysliti se pohnutek, kterými se řídil, účelu, který sledoval, a konečného cíle, ku kterému celou svou bytostí směřoval. Avšak mnoho-li pak těch našich přátel a známých, s kterýmiž žijeme v každodenním styku, tak že je známe mnohdy lip nežli sami sebe — mnoho-li pak lidí v tom široširém světě jedná vždy a ve všem důsledně a se zřetelem k jistému, určitě a jasně vytknutému konečnému cíli? Kolik pak lidí mluví a myslí vždy v tak harmonickém souladu, by se dalo ze slov přesně souditi na původní myšlenku, mnoho-li pak lidí dává účel ten slovy, chováním nebo jiným způsobem v té míře na jevo, že jej možno ihned postihnouti nebo se ho aspoň po delšími přemítání domysliti? Nezbylo mi tudíž, nežli spokojiti se prozatím pouhou, tu a tam ovšem ještě ani nedotaženou konturou obrazu. Ký div, že byl jsem zcela spokojen, když mě Rypota následujícího dne znovu navštívil. Vstoupil tentokráte méně nesměle nežli poprvé a nezůstal u dveří státi, nýbrž popošel až k psacímu stolku, za nímž jsem právě seděl, a podávaje mi ruku, pravil: „Odpusť, že tě zase obtěžuju — ale vždyť jsi včera své vypravování ani nedokončil.“ Přivítal jsem jej vlídně a vyrozuměv z prvních jeho slov, za jakým účelem znovu přichází, vybídl jsem jej, by si usedl. Učinil tak jako minule. Usedl na tutéž stolici nedaleko stolku, na níž byl včera seděl, kdežto já odstrčiv stolici svou od stolu, otočil jsem ji trochu šourem, tak že jsme seděli zase tváří v tvář proti sobě. tváři Rypotově jevil se týž nebo aspoň podobný klid jako den před tím právě v okamžiku, když byl vstal, aby mě opustil. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl mezi tím o něčem přemítal nebo že by byl býval rozčilen, slovem duševní stav jeho zdál se býti normální, vlastně zcela střízlivý. „A ty snad opravdu přicházíš,“ ujal jsem se slova, „jen z té příčiny, bych ti dopověděl, co jsem včera počal vypravovati?“ „Můžeš-li — nečiní-li ti to žádných obtíží a nemáš-li právě nic důležitého na práci,“ pravil Rypota s přízvukem zdvořilé prosby. „Proč bych nemohl?“ dím na to. „Baví-li tě vypravování tohoto druhu, milerád tvému přání vyhovím.“ „Takové ochoty jsem se věru nenadál,“ vpadl mi Rypota do řeči. „A proč?“ optal jsem se kvapně. Rypota chvíli mlčel, pak pravil přitlumeným hlasem: „Vykládáš-li si slova má v ten smysl, jako bych byl o tvojí ochotě pochyboval, pak tě prosím za prominutí — nemínil jsem tak. Zdáť se mi, že vypravování o věcech —“ Nedořekl. Přejel pravou rukou přes čelo, jakoby na něco vzpomínal, načež pravil: „Odpusť! Člověk bývá mnohdy jako pitomý; často ani nevít co mluví, obzvláště když se nevyspal.“ „Tys nespal?“ ptám se. „Po celou noc jsem ani oka nezamhouřil.“ „Pracovals?“ „Nikoli — ulehl jsem jako kdy jindy a nemohl usnouti — toť vše.“ „Či snad jsi o něčem přemítal?“ „Z počátku,“ zní klidná odpověď; „ale později jsem ne-přemítal, aniž na něco vzpomínal — a přece jsem probděl celou noc.“ „Podivno!“ dím na to, dívaje se mu přímo do očí. „Z tvé tváře aspoň by nikdo nevyčetl, žes po celou noc nespal.“ „Nejspíše proto,“ odpovídá, „že nebylo to dnes poprvé, co jsem nemohl usnouti. V poslední době dělo se to tak často, že jsem více nocí probděl nežli prospal.“ „Dle toho jsi churav — nejspíše choroba čivů,“ míním soustrastně. „Poraď se s lékařem!“ Tvář Rypotovu přelétl při těchto slovech nevýslovně trpký úsměv; ale hned na to jevil se v ní klid jako dříve. „A myslíš, že jest možno takovou chorobu vyléčiti?“ optal se po malé pomlčce. „Proč ne?“ opáčil jsem. „Ale zajisté jen odstraněním příčiny,“ pokračoval Rypota s jistotou člověka, kterýž byl v záležitosti té už dospěl k definitivnímu úsudku, „ale kde — jako u mne — nelze odstraniti příčinu, nelze také —“ „A ty se domníváš příčinu tu znáti?“ vpadl jsem mu do řeči. „Nejen že se domnívám — jsem o tom přesvědčen.“ „Aj!“ uklouzlo mi. „A myslíš, že ji nelze odstraniti? Pokus se aspoň!“ Tvář Rypotovu přelétl opět onen nevylíčitelný trpký úsměv, kterým se dle všeho manifestoval jistý druh význačnějších jeho myšlenek. „Není možná,“ odpověděl po chvíli. „Musil bych ze života svého vymazati nejhlavnější kapitolu — musil bych zapomenout! nebo lépe řečeno: musil bych zcela otupěti — a pak bych snad zase tak klidně spal, jako jsem spával z mládí nebo před dvanácti lety.“ „Tak dlouho tedy už tomu, co tě stihlo nějaké neštěstí, na které nemůžeš zapomenouti?“ optal jsem se. „Skoro,“ zní lakonická odpověď. „Snad nějaké úmrtí?“ „Ne, ne! Opak toho!“ „Jak to?“ „Zcela přirozeně. Od okamžiku, kdy jsem pohlédl poprvé v tvář jediného dítka,“ odpověděl Rypota přitlumeným hlasem. „To není možno!“ dím na to. „A přece pravda. Od osudného okamžiku toho jsem častěji noci probděl nežli prospal.“ „Přiznám se, že slov tvých nechápu,“ dím na to. „Či je tvé dítko mrzákem?“ „Kdo? Mé — moje dítko?!“ vyrazil ze sebe Rypota, nápadně prudce klada důraz na slůvka mé a moje. „Datuje-li se tvé rozčilení od okamžiku, když jsi poprvé pohlédl v tvář svého dítka, pak nelze jinak, nežli za to míti, že dítko samo —“ „Ach, ne, ne!“ vpadl mi Rypota kvapně do řečí. „Dítko bylo jak andělíček, a nyní už je z něho rozkošné, v pannu dospívající děvčátko.“ „Pak arci se musím vzdáti každé domněnky,“ připomínám. Rypota chvíli mlčel, pak pravil: „Oh, milý hochu, kdybys věděl vše! — Ale ne! Kdybys jen část toho znal, co od onoho okamžiku vířilo už mojí duší!“ „A nemůžeš mi to aspoň několika slovy naznačiti?“ Rypota se znovu na chvíli odmlčel, načež pravil: „Odpusť! Prozatím není možno. Pouhé naznačení by bylo tolik, jako kdybych ti místo obrazu ukázal pouhý jeho stín. Možno-li, dopověz mi dříve, o čem jsi včera počal vypravovati a já ti pak na vzájem —“ Opět nedořekl, jako byl už několikráte učinil. tváři jeho zračila se však v okamžiku tom němá a zároveň tak tklivá prosba, že jsem přání jeho odepříti nemohl. Počal jsem vypravovati. Především snažil jsem se podati celistvý obraz o povšechném, každodenním životě žalářním a o jeho účincích na různé temperamenty odsouzených. Vypravoval jsem, jak nudný a mrzutý jest život ten vůbec ve své jednotvárnosti beze všech význačnějších změn, a konstatoval, jak různě působí na různé charaktery odsouzených, tak že stejná doba odsouzení nikterak ještě není zárukou stejného trestu. Vypravoval jsem, jak nepoměrně snesitelnější jest život žalářní pro lidi lehkomyslné, kteréž vina jejich tak nehněte jako povahy vážné, jak bezpříkladně děsný pak jest pro lidi, kteří spáchavše trestuhodný skutek nějaký v stavu nepříčetném, pykají za jediný okamžik svého života touže měrou jako jiní, kteří byli týž nebo podobný skutek spáchali vědomě, po zralém uvážení, s rozmyslem a po dlouhých přípravách. Vypravoval jsem o životě oněch, kdo jsou odsouzeni na krátkou dobu nebo větší část trestu svého již byli přestáli; pak o životě lidí ve vyšetřovací vazbě dlících nebo na definitivní rozhodnutí vyšších instancí čekajících, a porovnal pak s trapnou touto nejistotou život oněch, kdo byvše sice zbaveni nejistoty té, nastupujou nebo teprve před nedávnem byli nastoupili trest delší a vidí před sebou děsnou perspektivu desíti-, patnácti- nebo dvacetiletého žaláře... Přiznám se, že dotknul jsem se tuto jen povrchně chodu tehdejších svých myšlenek; neboť k obšírnějšímu reprodukování jích — vypravovalť jsem o životě žalářním asi po dvě hodiny, aniž bych byl látku vyčerpal — nestačila by ani celá brožura. Přiznám se také, že mě vlastní vypravování již unavovalo. Ale pozoruje Rypotovu napjatou pozornost, přemáhal jsem svou nechuť a snažil se vypravovati pokud možná věrné, živě, plasticky, obzvláště se zřetelem k oněm podrobnostem a zvlášt-nostem, pomocí kterých možno se aspoň poněkud vmysliti v duševní stav odsouzených, v jich touhy, přání, stesky, útrapy a muka. Zakončení mého líčení bylo dosti živé; ale v tváři Rypotově nejevila se k nemalému mému podivení více ona dychtivost, s jakou byl dříve sledoval i registrování prostých, suchopárných dat, nýbrž nápadná dumavost, ba pohroužení se ve vlastní myšlenky, tak že se mi zdálo, že mě již bud vůbec neposlouchá nebo že naslouchá jen z pola. Sedělť se svěšenou k prsoum hlavou; zrak, jejž byl dříve upíral na mne, měl nyní sklopený, a po několik minut se zdálo, že dívá se neodvratně na jeden bod na podlaze. Ukončil jsem tedy vypravování násilně několika stručnými větami a připomenutím, že jest v tak krátké době naprosto nemožno vylíčiti vše dopodrobna. Avšak Rypota teprve po chvíli zpozoroval, že jsem umlkl. Pomalu zvedl hlavu, zadíval se mi zpytavě do očí a chladně pravil: „Děkuju ti! Dle toho, cos mi byl včera a dnes vypravoval, zdá se, že soudcové nečiní mezi těmi, které soudí, podstatného rozdílu.“ „Zákony naše proklamujou úplnou rovnost před soudem,“ odpovídám. „A proto se tedy nečiní žádného rozdílu mezi zločiny?!“ „Nikoli! Rozeznávajíť se přečiny politické a sprosté.“ „Tedy přece!“ zamumlal Rypota, načež hlasitě dodal: „A čím, prosím tě, liší se přečin politický od sprostého? Poskytujou se provinilci politickému nějaké zvláštní výhody před soudem, ve vazbě nebo vůbec?“ Nezbylo mi, než odpověděti na tuto otázku obšírněji. Vyložil jsem tudíž rozdíl mezi zločinem politickým a spro-stým, klada důraz na to, že onen čelí vždy proti státní správě a jejím orgánům, a vypravoval pak obšírněji, jakých, ovšem že v celku nepatrných výhod poskytuje zákon vězňům politickým. Rypota naslouchal sice pozorněji, nežli když jsem končil líčení o životě žalářním, ale přece se mi zdálo, že při mých slovech samostatně přemítá. Když jsem skončil, připomenul: „Dle toho pokládá se přečin politický za méně trestný?“ „Ano, a to právem,“ dím suše. „Jak to?“ ptá se kvapně Rypota. „Skutek, namířený proti vládě a touto trestaný,“ vykládám, „může se státi přes noc, když vláda tato padne, skutkem záslužným a velebeným.“ „A něco podobného se trestá?“ Mlčky pokrčil jsem rameny. „Zákon — není-liž pravda?“ dodal Rypota. „Zákon,“ opakoval jsem monotonně. Chvíli jsme mlčeli, pak se ozval Rypota. „Dle toho,“ pravil, „nerozlišujou se trestné skutky v přečiny politické a sprosté dle pohnutek pachatelů, nýbrž dle osob, proti kterým jsou namířeny.“ „Jak to míníš?“ optal jsem se, nemoha hned pochopiti do-sah těchto slov. „Zdá se mi,“ odpovídá Rypota, „že se nikdo neptá po pohnutkách pachatelových. Kdo podniká něco protizákonného proti vládě a jejím orgánům, jest provinilec politický, nechť už jedná z pohnutek šlechetných nebo nešlechetných, kdežto každý, kdo provinil se na osobě soukromé, bývá pokládán za zločince sprostého, nechť už byly pohnutky a příčiny spáchaného skutku jakékoli.“ Výrok ten mne více nepřekvapil, byltě jsem již dříve seznal v Rypotovi člověka bystrého ducha; ale slova ta mi byla novým dokladem, že Rypota o věcech, o kterýchž jsme právě hovořili, mnoho a pilně čítal a ještě pilněji přemítal. „Máš pravdu!“ dím po krátké pomlčce. „Podobně aspoň tomu bývá.“ „Nevypravovals také o tak zvaných polehčujících okolnostech?“ optal se beze všeho přechodu Rypota. „Ano,“ dím. „Béře se na ně pří vyměření trestu ohled toliko při proviněních politických nebo jen při sprostých?“ „Při obou druzích.“ „V pohnutkách trestných skutků tedy se skutečně nečiní žádného rozdílu?“ pokračoval Rypota se zvýšeným interesem. „Pokud já vím, jen zřídka kdy,“ odpovídám, „leda bychom měli na zřeteli kardinální zásadu našeho zákonníku.“ „Kterou to?“ optal se Rypota. „Zásadu, že jest k trestnímu skutku přede vším potřebí zlého úmyslu.“ „Komu tedy nemůže býti dokázán zlý úmysl,“ vpadl Rypota, „ten nemůže, nebo lépe řečeno nemá býti trestán.“ „Tak aspoň zní zákon,“ potvrzuju. „Dle toho mohu tedy někoho zavraždit,“ pokračuje Rypota, „a neprovedeli veřejný žalobník důkazu, že jsem měl zlý úmysl, nesmím býti trestán.“ „Dle kardinální zásady trestního zákona ovšem bys trestán býti neměl,“ vykládám; „ale při tom nesmíš zapomenouti, že ze skutku samého vysvítá mnohdy zlý úmysl tak zřejmě, že přes všechno zapírání vinníka není ani třeba, by byl zlý úmysl jeho někým zvlášť dokazován,“ Rypota zavrtěl při těchto mých slovech nedůvěřivě hlavou a po malé pomlčce se optal: „A což kdybych někoho zbavil života nešťastnou náhodou, bez své viny a proti své vůli?“ „Pak bys ovšem nemohl býti trestán pro zločin vraždy, nýbrž pro mírnější zločin pouhého zabití, pro kterýž je vyměřen trest nepoměrně menší.“ „A což kdybych,“ pokračoval Rypota ve svých dotazech, „někoho zbavil života nejen bez zlého úmyslu, nýbrž naopak v úmyslu dobrém?“ „Jak to? To není možno!“ „Kdybych někoho zbavil života,“ pokračoval Rypota, „k vlastní jeho žádosti, aby byl zbaven duševních nebo tělesných muk?“ „Pak bys,“ vykládám, „ovšem nemohl býti trestán pro nejtěžší zločin, pro vraždu úkladnou...“ „Ale trestán bych byl přece,“ vpadl mi Rypota do řeči. „Ovšem, a sice dle okolností, buď pro zabití nebo pro...“ „A což dobrý můj úmysl?“ přerušil mne Rypota. „Byl by snad pokládán za tak zvanou polehčující okolnost, a vyměřen dle toho trest o něco mírnější.“ Rypota poznovu zavrtěl nedůvěřivě hlavou, jako by vše nechápal, načež připomenul: „Dle toho nelze tedy někoho zbavit života úmyslně,“ ujal se opět slova Rypota, „to jest, kdybych po zralém uvážení všech okolností uznal nejen za spravedlivé, nýbrž i nevyhnutelné, abych někoho...“ „Pak bys ovšem byl trestán jako kterýkoli sprostý úkladný vrah,“ dokládám. „I kdyby svědčily všechny okolnosti na můj prospěch?“ „Jak to?“ „Kdybych totiž provedl nezvratný důkaz, že jsem jinak nemohl?“ pokračoval Rypota. „I tentokráte,“ odpověděl jsem lakonicky, neboť houževnatost, s jakouž si Rypota liboval v logickém rozebírání nehrubě zábavné této stati trestního zákona, počínala mne unavovati. Rypota mimo nadání svěsil hlavu a upíraje zrak svůj upřeně na jeden bod na podlaze, mlčel. Také já mlčení nepřerušil. Zůstav klidně seděti, čekal jsem, až Rypota zase zvedne hlavu nebo se ozve. Zatím nespouštěl jsem zraku s jeho tváře. Z počátku se mi zdálo, že jeví se v ní rovněž takový klid jako dříve; ale za nedlouho jsem se přesvědčil, že musí býti Rypota přes všechen zdánlivý klid hluboce dojat a rozechvěn. Teprve asi po pěti minutách Rypota pomalu, polo chtě a polo nechtě vstal se stolice a zadíval se mi mlčky do očí. „Přeješ si snad ještě něčeho?“ ptám se přívětivě. „Děkuji ti,“ odpověděl přitlumeným hlasem. „Pro okamžik nevím, nač bych se tě ještě zeptal — pověděls mi vše.“ Po té couvnul podobně jako den před tím o krok a když jsem i já vstal, couvnul až ku dveřím a vzal za kliku. Podal jsem mu ruku. Stiskl ji opět skoro křečovitě — otevřel dvéře a couvnul na práh. „Dovol jen ještě jednu otázku,“ pravil nesmělým tonem. „Je pravda, že ten, kdo zbaviv někoho zúmyslně života, nemůže býti na hrdle trestán, když se dobrovolně ke skutku svému nepřizná?“ „Pravda,“ dím chladně. Z očí Rypotových šlehnul podivný, skoro příšerný blesk. „Děkuju ti!“ opakoval rozechvěným hlasem — couvnul a zavřel za sebou dvéře. Přiznám se, že po druhé této návštěvě Rypotově, která zůstavila v duši mé dojem nehrubě příjemný, přihlásila se obraznost k svému právu a počala proti mé vůli pracovati. Povaha Rypotova počala se mi jeviti v různém světle. Brzo se mi zdálo, že to člověk podléhající citu; ale hned zase jsem myšlenku tu zavrhl a sama sebe ujišťoval, že má u něho chladná rozvaha přece jen převahu nad citem; brzo se mi zdálo, že jest povahy zcela průzračné, ale hned se mi jevil povahou záhadnou; slovem v křižujícím se ohni fantasie a soudnosti počaly se v duši mé rojiti divergující úsudky. Dokud měla převahu obraznost, jevila se mi povaha Rypotova dosti určitě a plasticky; ale jakmile nastoupila v právo své soudnost, zbyly z celého obrazu pouhé trosky. Nechť pak jsem si kladl otázku jakoukoli, nechť snažil jsem se ji zodpověděti sebe přesněji, vždy naskytla se nepřekonatelná překážka: nedostatek positivních zpráv o Rypotově životě, z kterých by bylo možno aspoň přibližně souditi na jeho zámysly a tak povahu jeho aspoň poněkud objasniti. Nápadno mi bylo, že člověk, který se byl o první své návštěvě skoro výhradně interessoval o přečiny politické, změnil o druhé své návštěvě — ačkoli se choval skoro rovněž tak jako poprvé — duševní fysiognomii svou skoro k nepoznání. Přesunutí interessu jeho s předmětů politických na věci kriminalistické praxe vůbec, již podstatou svou nesypatické, poskytovalo nejširší pole k různým domněnkám. Přes to opanoval jsem se v tomto vzhledě aspoň tak dalece, že jsem změnu tu sice konstatoval, ale ničeho z ní nevyvozoval. Hlavní zřetel můj obrácen byl ku zkoumání, náleží-li Rypota v podstatě k lidem, u nichž převládá cit nebo chladná roz­vaha. Pro první svědčily některé výroky jeho o vlastním jeho životě, pro druhé zase jeho chování, dotazy a odpovědi, obzvláště pak přesná logika. Avšak přiznám se, že logika ta neučinila na mne tak příz­nivého dojmu, jaký by byla bez odporu učiniti musila, kdyby ji byl Rypota osvědčil v jiném směru a jiným způsobem než při kusé, rhapsodické analysi věcí tak nesympatických. Pravda sice, že měla i za okolností, v kterýchž se manifestovala, přesvědčující sílu; ale působila mrazivě, budíc nepří­jemný pocit úzkostlivosti. Zdálo se mi, že podivný muž ten sleduje s železnou důsledností tajemný a zároveň děsný jakýsi cíl. Avšak z toho, co jsem až posud o něm věděl, nedalo se ani vzdáleně souditi ni na ráz, ni na pohnutky tajemného cíle toho. Nechť analysoval jsem závažnější myšlenky, jež byl pronesl, sebe přesněji, vždy dospěl jsem k výsledku, že jest definitivní úsudek prozatím naprosto nemožný. Z té příčiny snažil jsem se ustati v přemítání. Nicméně postava Rypotova tanula mi neustále tak živě před duševním mým zrakem, že musil jsem o něm přemítati, i když jsem už byl úplně přesvědčen, že jest veškeré přemítání zcela zbytečné, poněvadž naprosto neplodné. Není tudíž divu, že jsem byl na následující návštěvu Rypotovu nemálo dychtiv. K nemalému mému podivení uplynulo však asi deset dní, aniž by mne byl navštívil. Přes to vše interess můj neochaboval, a proto nelze se diviti, že setkav se kdysi z rána náhodou s jedním z dávných spolužáků svých a Rypotových, beze všech okolků přivedl jsem řeč na Rypotu. „Pamatuješ se ještě na Rypotu?“ optal jsem se. „Jakž bych se napamatoval!?“ zní odpověď. „Mluvil jsem s ním naposledy před třemi nebo čtyřmi dny.“ „A nevíš o něm nic bližšího?“ ptám se s chvatem. „Vím o něm více nežli kterýkoli z jeho kamarádů.“ „Zdá se, že žije v trudných poměrech,“ připomínám. „Nikoli,“ zní odpověď. „Nebo že je nešťasten.“ „Ani nešťasten není.“ Odpovědi ty mne překvapily. Byltě jsem úplně přesvědčen, že mi bude na mé otázky dána odpověď přisvědčující, a zatím se mi dostalo odpovědi, která zvědavost mou v nemalé míře podráždila. „Podivno!“ dím po malé přestávce. „Navštívil mě před několika dny. Nepoznal jsem ho, a zároveň se mi zdálo...“ „Že je zádumčivý, nesmělý snílek, jakým býval z mládí — není-liž pravda?“ vpadl mi do řeči starý soudruh. „Naopak,“ odpovídám. „Z počátku se sice choval nesměle nebo se mi tak zdálo — v celku však na mne učinil dojem zcela jiný, nežli dojem zádumčivého snílka.“ „A přece jest a zůstane člověkem, který se z přirozené náklonnosti vyhýbá společnosti a vede život samotářský.“ Tvrzení to zdálo se mi býti již pravdě podobnější, neboť jen člověk samotář může míti zálibu ve věcech tak bizarních jako Rypota. „Mnohdy,“ ujal se slova starý spolužák, když jsem hned neodpovídal, „stráví celé dny, ba i celé noci sám a sám nedaleko cibuleckého háje, kde sedává na holé stráni, a bůh ví, kam se dívá, a o čem přemítá nebo sní.“ „Podivno!“ uklouzlo mi mimovolně. „Tak podivné to arci není, jak se na první pohled zdá,“ vypravuje soudruh bez vybídnutí. „Rypota má na blízku cibuleckého háje — v tak zvaných Buďánkách za Košíři — malý domek se zahrádkou; není tudíž divu, že si za krásného počasí, když má pokdy, vyleze na stráň a — bůh ví, kam se dívá a o čem přemítá nebo sní. Kdyby byl milovníkem společnosti, zasedl by nejspíš do hospody, poslouchal by klepy, hádal a přel by se pro malichernosti nebo by si zakarbanil. Tak snad jest přece lip, když si po práci odpočine, než aby se zbytečně rozčiloval a unavoval,“ Slova ta mi sice otvírala zcela jinou perspektivu, nežli byla ona, v kteréž se mi byl jevil Rypota v křižujícím se světle obraznosti a soudnosti. Vše, co jsem byl právě slyšel, bylo tak prosté a přirozené, a vysvětlovalo tak mnohé, co zdálo se mi býti o obou návštěvách Rypotových temným, zvláštním a podivným, ale přes to uklouzla mi skoro mimovolně slova: „Zdá se však, že rodinné poměry jeho nejsou právě ve vzorném pořádku.“ „Jak to míníš?“ vpadl mi soudruh do řeči. „Zdá se, že mu dcerka jeho působí hoře nebo...“ „Eh — co ti napadá! Kdybys to roztomilé dítě spatřil! Kdybys mu jen jednou pohlédl v smavou tvář a v snivé oko, založil bys se o jakoukoli sumu, Že děvče to nemohlo a nemůže otci svému způsobiti ani nejnepatrnějšího hoře.“ „Fysiognomie lidská však často klame,“ namítám. „Pravda, ale nikoli fysiognomie Rypotovy dcerušky,“ zní odpověď. „Povaha její odpovídá úplně výrazu tváře. Kdo seznal i její povahu, řekl by ti totéž, co já.“ „Možná tedy, že jiná nějaká příčina,“ připomínám, „že snad Rypota sám...“ „Ani pomyšlení!“ ujal se kvapně slova dávný soudruh dříve, než jsem větu dokončil. „Rypota své dceři posud ani slovem, ani pohledem neublížil. Neměl také nikdy příčiny, aniž se mu naskytla nějaká příležitost. Miluje jí — jak se říká — jako zřítelnici svého oka, a myslím, že by nebylo na světě nešťastnějšího člověka nad Rypotu, kdyby mu roztomilá dceruška jeho buď zemřela, nebo kdyby ji stihlo nějaké neštěstí.“ Mimoděk zavrtěl jsem nedůvěřivě hlavou, ačkoli jsem neměl nejmenší příčiny o pravdivosti těchto slov pochybovati. „Ty nevěříš?“ připomenul bývalý spolužák. „Věřím ti sice na slovo,“ dím; „ale vše, co mi právě vypravuješ, odporuje vlastní mé zkušenosti. Dojem, jaký byl na mne Rypota vůbec učinil, i mnohá poznámka, která mu zdánlivě mimovolně uklouzla, zdá se nasvědčovat!...“ „Není možná!“ vpadl mi starý spolužák znovu do řeči. „Rypota není ten člověk, kterému by mohlo něco uklouznouti proti jeho vůli. Zdá se tedy, žes mu buď dobře nerozuměl, nebo žes něco přeslechl, nebo docela že podkládáš slovům a chování jeho zvláštní nějaký smysl, kterého nemají. Znám Rypotu příliš dobře, než abych nevěděl, že jest se svým osudem úplně spokojen. Žijeť v poměrech spořádaných klidně a tiše své rodině, miluje roztomilou svou dcerušku rovněž tak vřele jako ona jej, slovem je šťasten. Žil jsem s ním před lety po delší čas pod jednou střechou; byliť jsme u téhož mistra v učení, líhali jsme na jedné posteli, jídali z jedné mísy a byli upřímní kamarádi. Po vyučení jsme spolu vandrovali a pracovali vždy v jedné dílně. Když jsme se vrátili, byli jsme po několik let nejen dobří přátelé, nýbrž i vzorně snášenliví sousedé; bydliliť jsme v téže osadě třicet nebo čtyřicet kroků od sebe a vídali se a mluvívali spolu každodenně. Můžeš tedy pochybovati, že Rypotu a jeho rodinné poměry neznám?“ „Podivno!“ připomenul jsem zavrtěv znovu hlavou. „Věřím všemu na slovo; nemámť příčin pochybovati. Ale čím podrobněji vystupuje přede mnou obraz jeho dle tvých slov, tím nápadnější a podivnější jest obraz, jejž jsem si byl z vlastního názoru hlavně na základě Rypotova chování a některých jeho výroků učinil. Jsem vskutku na rozpacích.“ „Ale vždyť se můžeš přesvědčiti,“ přerušil mne dávný soudruh. „Neníť nic snazšího! Navštiv Rypotu v jeho domácnosti a přesvědčíš se, že jsem nepronesl ani slůvka lživého.“ „Máš pravdu. Navštívím jej ještě dnes,“ odpověděl jsem; ale hned na to mi napadla závažná myšlenka. „Dovol jen ještě jednu otázku,“ pravím. „Rypota je přece ženat, není-liž pravda?“ „Ano,“ zní odpověď; „vždyť víš, že má dceru.“ „A v jakém poměru žije se svou chotí — nemyslíš, že snad...“ „V poměru přímo vzorném. Neznámť snášenlivějších manželů; ba více —zdá se mi, že Rypota žínku svou zbožňuje jako světici.“ „A ona?“ vpadl jsem. „Miluje jej upřímně, vášnivě, skoro bych nazval její lásku křečovitou. Ostatně — vždyť se přesvědčíš.“ Po té jsme se rozloučili. Vše, co jsem byl právě slyšel, bylo v tak nápadném odporu s mojí představou o Rypotovi, že jsem si umínil přesvědčiti se bez odkladu. Rychlým krokem zaměřil jsem ku Košířům. Cesta k chudičké, v novější době však dosti rychle zkvétající osadě té vede, jak snad mnohý čtenář z vlastního názoru ví, ze Smíchova po Plzeňské silnici podle malostranského hřbitova. Osada rozkládá se v dosti širokém údolí po obou stranách silnice; něco domků a chatrčí je roztroušeno v příčních údolíčkách a na úpatí holých nebo v zahrady přeměněných strání; tu a tam jest viděti nějakou menší villu, nebo dvorec, nebo výstavnější nějakou budovu. celku má osada fysiognomii dosti pitoreskní a místy, obzvláště v stinných úzkých údolíčkách pobočních, rozrývajících úbočí jižních strání, i poetickou. Zvlášť časně z rána a k večeru, když paprsky slunce ozařujou výhradně jen hlavní široké údolí, kdežto poboční údolíčka, úžlabiny a rokle na stráních nalézají se z části v stínu, má celá osada ráz nevýslovně zádumčivý, skoro truchlivý — a vždy, kdykoli jsem v tu dobu do osady té zabloudil, zmocnila se mne nepochopitelná, trapné nejistotě podobná tíseň, jaká se zmocňuje člověka v místech osamělých a pustých. Podobně dělo se mi i tentokráte, když prošed osadou, octnul jsem se v krátkém stromořadí stoletých lip, kde na úpatí skalnaté stráně rozkládá se osadička Budánka, čítající jen několik čísel. Také zde jest úzké poboční údolíčko, vlastně úžlabina, kterou možno se dostati na světoznámé bojiště české, na vysočinu bělohorskou, která zde končí tu a tam příkrou, jinde pak skoro kolmou strání, tak že není žádné pochybnosti, že právě v těchto místech zahynul největší počet prchajícího vojska českého, zvlášť uherských jezdců, o nichž dějiny vypravují, že po nešťastné bitvě bělohorské hledali spásu v útěku směrem k údolí motolsko-košířskému. Mimovolně jsem se zastavil. Bylo rozkošné dopoledne. Obloha byla skoro úplně bez oblaků; jen na západě a východě lesklo se několik sněhobílých obláčků, jako stříbrná pěna na klidné azurové hladině mořské. Vůkol panoval sváteční klid; nikde, ani na silnici, aniž jinde neviděl jsem živé duše, a jenom mírný větřík, jenž pohrával v košatých korunách lip, a občas táhlé zahvízdnutí kosa nebo řinkavé zapinkání pěnkavy v některé z blízkých zahrad rušilo mrtvé ticho. Několik okamžiků stál jsem v myšlenky pohřížen bez pohnutí. Bylo mi teskno, a při vzpomínce na krvavou episodu bělohorské bitvy, před jejímž dějištěm jsem právě stál, zúžil se mi dech. Duší mou šlehlo několik trpkých vzpomínek a zároveň také myšlenka: jak neskonale malichernou výpravu právě podnikám.... A již již jsem měl v úmyslu vrátiti se, an tu náhle z jednoho z nejbližších domků vyběhlo bosé klouče v rozedraných gatích a v několika skocích octlo se přímo přede mnou, kde se zastavilo. „Kde bydlí Rypota?“ uklouzlo mi skoro mimovolně. Klouče, jež se bylo patrně jen náhodou přede mnou zaslavilo, ušklíblo se při mé otázce jako člověk, jenž byl náhle z příjemných myšlenek vyrušen; ale hned na to se zasmálo a mávlo pravou rukou k poboční úžlabině. „Kde že?“ optal jsem se. „Tam!“ odpovídá klouče, ukazujíc nyní prstem v témže směru, v kterém bylo před tím rukou jen mávlo. „Poslední do-mek — nejvýš!“ Po té nečekajíc, zdali a jak poděkuju, obrátilo se a uhánělo po zaprášené silnici ku Košířům, Pohlédl jsem směrem, jejž mi bylo klouče naznačilo, pozorněji. Spatřil jsem před sebou skupinu domků se zahrádkami, za nimi holou skalnatou stráň, po stranách mírnější svahy a na těchto několik menších domků a chatrčí, jež stály vesměs výše nežli domky u silnice. Na první pohled však nebylo naprosto lze rozhodnouti, který z nich je nejvýše. Popošel jsem tudíž ještě několik kroků po silnici, a teprve když se mi otevřel volný pohled do úžlabiny, spatřil jsem na východním svahu jejím uprostřed bujného zelena stromů a keřů cosi jako vyčnívající střechu. Více jsem prozatím nerozeznal. Teprve když jsem se uhnul s hlavní silnice na poboční cestu, zpozoroval jsem zcela zřetelně nejen střechu, nýbrž i část malého domku, nad kterýmž ve výši několika stop trčelo z rozsedlin skalních pět nebo šest košatých stromů, jichž kmeny byly poněkud nahnuty, tak že koruny tvořily přirozený zelený baldachýn nad domkem a tak jej shora částečně zakrývaly, kdežto vysoký hustý plot, z něhož tu a tam vyčníval nějaký, taktéž košatý strom, zakrýval dolejší část domku, tak že — nechť přicházelo se k domu se strany kterékoli — nebylo odnikud viděti nežli nanejvýš některé jeho části. Také jsem na první pohled nyní rozeznal, že je to nejen poslední, ale zároveň také nejvýše se nalézající domek v celé osadě, kterou jsem mohl s poboční cesty, na níž jsem se právě nalézal, úplně přehlédnouti. Kdyby byl býval domek o něco výše, tak asi o deset nebo dvacet stop, a nebyl tak hustým zelením zakryt, byl by měl z dáli vzezření rozvalin starého nějakého hradu; neboť ony části, jež bylo viděti, zdály se nasvědčovati valnému stáří, bylyť Šedy, pošmurný, právě jako části zřícenin. Zrychlil jsem krok. Za nedlouho octnul jsem se v úžlabině. Cesta byla z počátku dosti široká; ale později se vždy více oužila, až octnul jsem se na pouhé stezce, která jsouc po stranách šeříkovými keři ohraničena, vinula se zprvu ve velkých, později pak vždy menších oklikách vzhůru po skalině — patrně k domku poslednímu a nejvyššímu. Ubíral jsem se po stezce té, s které kromě do výše k obloze a z části k lysé strmé skalině nebyla na žádnou stranu volná vyhlídka, volným krokem zcela instinktivně. Napadlo mi sice, že jsem se mohl v některém z domků na pokraji úžlabiny zeptati, jdu-li dobře; ale nalézaje se už dosti vysoko, neměl jsem více chuti vrátiti se a ubíral se po klikaté stezce dále. Stezka byla čím dále nejen užší, nýbrž i neschůdnější Mnohdy vedla skoro příkře do vrchu, jinde zase zahýbala náhle, byla kamenitá, a šeříkové keře po obou stranách tak ji zatarasovaly, že jsem se musil pod větvemi přímo prodírati; slovem vše nasvědčovalo tomu, že po stezce té zřídka kdo a zřídka kdy chodívá. Z nenadání jsem se octnul skoro v houští, takže jsem stezku před sebou sotva rozeznati mohl. Prodrav se houštím o několik kroků výše, vystoupil jsem náhle na volné prostranství, — přede mnou rozprostírala se malá zahrádka, v pozadí byl malý starý domek. Mimovolně jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Zahrádka byla ohraničena živým plotem hlohovým a šeříkovým; keře byly tak vysoké, že jen vzrostlý člověk mohl přes ně dále do krajiny viděti. Několik košatých jabloní a hruší vrhalo stíny skoro na všechny záhonky květin a zelenin, a jenom tu a tam byla zlatá, více méně široká prouha sluneční důkazem, že se i sem paprsky sluneční aspoň v jistou dobu denní prodírají. Domek v pozadí přiléhal zadní částí svou ku kolmé skalině, trčící nad ním několik sáhů do výše. Z několika hlubokých i širokých rozsedlin vyrostlé zmrzačené hruše s křivými bambulovitými kmeny a různě zkroucenými větvemi rozkládaly část svých košatých korun nad domkem a tak jej zároveň s vysokým živým plotem zahrádky z větší části zakrývaly před zrakem každého, kdo jen z dáli se díval. Sluneční paprsky však prorážely širším prostorem mezi dvěma stromy nad domkem, tvoříce v žlutém písku přímo před otevřenými dveřmi širokou, arabeskovitými silhouettami ohraničenou prouhu, jejíž reflex padal zase nazpět na šeré průčelí domku, jež ve zvláštním osvětlení tom lesklo se v měnivých barvách od oranžově nahnědlé až po zlatoskvoucí, občas i oslňující jas. Kolkolem panovalo hluboké ticho. V korunách stromů a v keřích nezašelestil po několik vteřin ani nejjemnější větříček, a teprve když jsem zase popošel, rušil hluboké ticho jen ruport mých vlastních kroků. I popošel jsem až k malým dvířkám nizoučkého dřevěného plotu, kterým byla zahrádka s této strany ohraničena, a shledav je jen přivřené, vešel jsem do zahrádky, kde mě ovanula libá vůně různých květin. Teprve nyní jsem si všiml, že odlesk slunečních paprsků osvětluje dosti jasně nejen úzkou prázdnou předsíňku, nýbrž i vnitřek dvou, předsíňkou od sebe oddělených, čistě vybílených sedniček s okénky dokořán otevřenými. Na první pohled jsem poznal, že jedna světnička slouží obyvatelům za byt a ložnici, druhá za dílnu. V první panoval vzorný pořádek a taková též čistota. Nábytku nebylo mnoho, a nevynikal ani novostí, aniž ošumělostí; byltě to prostý nábytek, s jakým se setkáváme v bytech nehrubě zámožných řemeslníků. V pozadí světničky viděl jsem pootevřené dvéře a těmito do malé kuchyňky, jejíž okna byla patrně směrem k silnici obrácena. Druhá sednička sloužila, jak již připomenuto, za dílnu. Nedaleko jednoho okna byl umístěn velký krejčovský stůl, za kterýmž mohlo pět i šest lidí pracovati, a na něm ležely rozhozené části rozdělaných ženských šatů. Avšak i zde bylo ze všeho zřejmo, že milujou obyvatelé pořádek. K nemalému překvapení svému však jsem ani v zahrádce, ani v předsíňce, aniž v sedničkách a kuchyňce neviděl živé duše. Zůstav před vchodem státi, naslouchal jsem, neozve-li se odněkud nějaký šelest; ale kromě mírného šumotu v korunách stromů nad svou hlavou, do nichž byl právě hravý větřík zalehl, neslyšel jsem žádného zvuku, z něhož bych byl mohl souditi, že jest někdo na blízku. Popošel jsem tudíž o něco v zahrádce a obešel roh domku. Zahrádka táhla se tu dále, a v nejzazším koutě těsně u skaliny, u které počínal živý plot, zahlédl jsem primitvní, hustým listovím divokého vína obrostlou stinnou besídku. Zaměřil jsem k ní; ale i besídka, v níž stál stolek před malou dřevěnou lavičkou, byla úplně prázdná. Vešel jsem dovnitř; ale sotva jsem se u stolku zastavil a z besídky vyhlédl, nemohl jsem se ubrániti překvapení. Vyhlídka s místa toho byla úplně volná. Před sebou viděl jsem v nedaleké dáli na přič se táhnoucí, z části v zahrady proměněné nevysoké vršiny; tu a tam leskly se v zlatých paprscích slunce bílé domky, onde zase vyčnívala z hustého zelena nějaká villa. Níže táhla se bělavá, jen přímo před mnou krátkým stromořadím vysokých a košatých lip zastíněná silnice. Na pravo viděl jsem holé vršiny, táhnoucí se k cibuleckému háji, jenž v pozadí zádumčivé obzor ohraničoval. Na levo otvírala se vyhlídka nejvolnější a zároveň nejkrasší; viděl jsem holé i v zahrady přeměněné, tu a tam úzkými údolími přervané výšiny a na nich i na jejich úpatí četné domy a domky; nejdále, skoro v mlhavé dáli bylo lze rozeznati i část Prahy: Karlov a okolí jeho. A nade vším rozkládal se mír jasného letního dne s veškerou svou nevylíčitelnou čarokrásou, která i pošmurným, nevlídným předmětům dodává svěžesti a lesku. Dlouho stál jsem na témže místě, kochaje se nepředvídaným pohledem do kraje, jenž přes to vše, že jsem jej znal již po mnoho let, a že byl obzor jeho v celku přece jen nepatrný, působil na mne bezprostředností obrazu, na který v životě svém upíráme zrak svůj poprvé. Byl jsem si vědom, že příčinou toho jest výhradně jen změna stanoviska, s jakého jsem se právě díval, a ze základní myšlenky té počaly se rojiti myšlenky jiné. Napadloť mi, jak často pronášíváme o věcech i lidech, prostých i záhadných, definitivní úsudky, aniž bychom jich byli prozkoumali se všech přístupných stanovisek. Napadlo mi, jak často tak činíváme jen proto, poněvadž stanovisko — s něhož by se nám věc nebo povaha lidská objevila ve světle novém, intensivnějším — zdá se nám býti pro okamžik nepřístupné, nepříhodné, nepohodlné nebo v odporu se stanoviskem, s jakéhož věc nebo povaha lidská až dosud tradicionálně pozorována bývala. Napadlo mi, jak křiklavých, mnohdy i nepromíjitelných poklesků, bezprávností a křivd musí se v životě svém dopouštěti každý, kdo dívá se a posuzuje věci a lidí výhradně se stanoviska jediného, nechť už subjektivního nebo domněle objektivního, poněvadž tradicionálně ustáleného. Z všeobecných těchto reflexí vynořil se za nedlouho předmět určitý a zároveň nejbližší — Rypota. Usednuv na dřevěnou lavičku, s kteréž byla do kraje rovněž tak volná vyhlídka, jako když jsem stál, zahloubal jsem se v myšlenky. Nyní po letech arci už myšlenky ty věrně recitovati nemohu; ale přibližně mohu doposud ještě aspoň chod jejich naznačiti. Přemítal jsem o Rypotově povaze. Zdálo se mi, že rozkošné idyllické zákoutí, v kterém skoro v úplné odloučenosti od světa žil, nemohlo zůstati bez vlivu na jeho povahu. Domácnost jeho nezdála se oplývati přebytkem, svědčícím o zabezpečené budoucnosti a vylučujícím starost o vezdejší chléb; ale kdo nečině přílišných nároků na život, uspokojil by se tichým, klidným životem rodinným, mohl tu býti za okolností jen poměrně příznivých nejen spokojen, nýbrž i šťasten. Vše zdálo se nasvědčovati tomu, že měl můj i Rypotův bývalý spolužák, který mě ujišťoval, že jest Rypota se svým osudem spokojen, daleko spíše pravdu nežli já, který jsem z některých výroků Rypotových soudil na opak. A přece ihned zase celá řada protidůvodů — kterýmž pomáhá k životu vždy ochotná fantasie, kdykoli jde o opodstatnění něčeho, co jsme byli už jednou zpola nebo z části za pravé pokládali — vyrojila se proti úsudku skoro už definitivně ustálenému, a soudnost má byla znovu nucena příti se s obrazností o větší nebo menší pravdě podobnost. Tak táhly mozkem mým myšlenky volně a zároveň v onom ošumělém staromódním pořádku, v jakémž je vyrudlá tradice vyhánívá na procházku v sváteční dny duše naší, kdy rozmařilé psychičce nebývá nic tak milého jako obvyklé pohodlí a obvyklý klid, v kterých se s tak sybaritskou rozkoší kochává. Z nenadání byl jsem ze svých neplodných meditací vyrušen. Zdálo se mi, jako bych byl na blízku zaslechl jemný zpěv. Svěží, veselé, rozmarné tony tetelily se ztichlým vzduchem zvonivě jako zvuky linoucí se z hrdélka skřivánka, spouštějíjícího se s nedohledné výše k zemi. Vztyčiv se poněkud, naslouchal jsem pozorněji. Tony jsem slyšel zcela zřetelně, ale slovům jsem nerozuměl; zdálo se mi, že přichází zpěv s výše, nejspíše se skaliny nad besídkou a domkem, a byl jsem přesvědčen, že to zpěv dívčí. Nápěv písně mi byl úplně neznámý; z jednotlivých tonů však jsem soudil, že to nelíčený, svěží nápěv nějaké rozmarné písně národní. Za několik vteřin však zpěv rovněž tak náhle umlkl, jako se byl ozval — patrně byl nepředvídaně přerušen. Naslouchal jsem sice ještě chvíli; ale když se zpěv více neozýval, zahloubal jsem se znovu do svých myšlenek, čekaje, až se někdo v zahrádce nebo na blízku domku objeví. Za nedlouho byl jsem z myšlenek vyrušen rupotem drobných krůčků v písku. Sedě v stinné a tak hustým listovím divokého vína obrostlé besídce, že jsem nemohl býti nikým dříve zpozorován, až když se octnul přímo u vchodu, potřeboval jsem jen hlavu poněkud otočiti, bych skulinami mezi listovím přehlédl celou zahrádku až ku dvířkám k dřevěnému plotu. Obrátil jsem hlavu, jakmile jsem byl rupot zaslechl; zahrádka však byla prázdná, a rupot buď utichl nebo byl pou-hým přeludem mé obraznosti. Chvíli těkal zrak můj bezmyšlenkovitě po nejbližších záhonkách květin, až se zastavil u vysoké, štíhlé, posud ještě nerozkvetlé slunečnice, která nad ostatní květiny vynikala. témže okamžiku zvolal však kdosi na blízku: „Tatíne — tatíčku můj drahý!“ A do zahrádky vskočíla lehce jako laňka štíhlá, asi patnáctiletá, ale přec už úplně vyvinutá dívčina ve vybledlých kartonových šatech fialové barvy. Pro mne nebylo žádné pochybnosti, že to Rypotova dceruška. Zdravím kypící, poněkud sluncem ožehnutá tvář zářila v okamžiku tom nevýslovnou radostí. Černé, jiskrné, hluboké oko, hladké, hrdě vyklenuté čílko, mírný nádech ruměnce na líčkách, svěží rty a havraní vlas, splývající nad skráněmi ze spod malého, šedého šátečku, jejž měla na hlavě koketně na zad pošinutý, slovem celý zjev působil nevylíčitelným kouzlem prosté a přece uchvacující poesie lidu. Bylo mi, jako bych byl v naivní písni lidu náhle postihl hlubokou, překvapující myšlenku, s jakou zřídka kdy setkáváme se i v poesii nejšťastnějších miláčků Mus. A přece tu pranic jiného nepůsobilo nežli duševní má ná-lada, idyllické okolí a svěží, zdravý, kyprý zjev mladé dívky, která nemajíc ani tušení, že je někým pozorována, chovala se přirozeně. Vskočivši do zahrádky, zůstala státi a upírajíc jiskrný, dětinsky rozradostněný zrak svůj přímo na průčelí domku, zdála se v myšlenkách samu sebe kárati, že počíná si tak dětinsky. Po té učinila několik kroků ku předu pomalu, vážně a důstojně, jako hrdá kněžna, když u vědomí své neodolatelné krásy ubírá se po parketované podlaze svého salonu k zrcadlu; ale hned zase poskočila, zavýskla, a s kyprých rtíků jejích splynuly první dva verše jedné z nejrozmarnějších národních písní. Mezi tím mohl jsem tvář její bedlivěji pozorovati. Nebyla to sice tvář antické krásy, jakou jsme byli dle vzorů řeckých a římských uvykli zváti ideální; ale jemností tahů, svěžestí pleti a výrazností svou byla by uspokojila i fanatického velebitele ideální krásy antické. Spočívalať v ní nevylíčitelná dobrota, něžnost a zároveň energie. Zdálo se, jakoby tvář ta náležela sice podnebí mírnému, ale byla oživena plamennou duší jižní, která se dovede v tváři rovněž tak jemně a sensitivně zrcadliti, když jest šťastna a blažena, jako jí dovede dodati výrazu medusovitého, když ji plamenná vášeň rozvlní. „A tato dívka mohla by býti příčinou bezesných nocí Rypotových od okamžiku, když jí byl poprvé pohlédl v tvář?“ byla první myšlenka, která šlehla po spatření dívky mou duší, a hned odpověděl jsem si v duchu určitě a pro okamžik nezvratně na tuto svou otázku prostým: „Ne, ne — toť nemožné!“ K dalšímu pozorování a přemítání nezbylo mi času. Dívka, zanotovavši jen začátek rozmarné písně, rozběhla se přímo k besídce a v několika okamžicích stanula před vchodem. Spatřivši tu neznámého člověka, couvla o krok; ale hned pokročila a optala se jemným, zvonivým hlasem svým: „Račte odpustit — hledáte někoho?“ Slova ta sice nasvědčovala duševní zralosti, ale tón, jakýmž byla pronešena, byl dětinský a naivně důvěrný, důkaz to, že stojí přede mnou přece jen spíše ještě dítě nežli panna, „Rád bych mluvil s přítelem Rypotou. Bydlí zde? — Je doma?“ odpovídám vstávaje s lavičky. „S tatínkem?“ uklouzlo mimoděk svěžím rtíkům dívčiným. „Ano.“ „Tatínek není doma — a možná, že se tak brzo nevrátí,“ připomíná dívka. „Byl dnes ráno zase smutný a vyšel si na stráň k cibuleckému háji.“ Poznámka ta mi připomenula charakteristická slova, jež jsem byl slyšel z úst svého i Rypotova bývalého spolužáka, a proto jsem hned neodpověděl. Dívka učinila dva kroky ku předu a vztáhnuvši oblou ručku svou směrem k jihozápadu, kde černaly se na konci holé stráně první stromy připomenutého háje, pravila: „Vidíte tam za křížem před hájem tmavý předmět na skalisku?“ Pohlédl jsem směrem, jejž byla naznačila, a spatřil jsem v dáli za křížem skutečně temný jakýsi předmět. „To můj tatíček,“ dodala dívka a obrátivši se ke mně, připomenula: „Libo-li, doskočím pro něj!“ „Ne, ne — děkuju vám za vaši laskavou ochotu,“ dím kvapně; „dovolíte-li, počkám.“ „A což když se tatínek vrátí až k večeru?“ namítla dívka, načež jaksi váhavě dodala: „Což když se vůbec dnes nevrátí?“ Podivení mé rostlo; ale napadlo mi, že by byla podobná otázka, byt sebe slušněji položená, přece jen nezdvořilou dotíravostí, a proto jsem pravil: „Pak arci mi nezbude, nežli dojíti k němu sám nebo se vrátiti domů.“ Dívka upřela na mne své jiskrné oko s onou naivní zvědavostí, s jakou se dívají děti na neznámého člověka, když byl pronesl něco, co jen z částí chápají. A přece byla slova má pochopila úplně — připomenulať chvatně: „Nevracejte se, prosím — dojděte raději k němu — snad se potěší.“ Pří posledních slovech přelétla tvář její lehýnká chmura starostlivosti. Několik okamžiků zdála se býti na rozpacích, a dříve, nežli jsem se rozhodl, pravila rozhodně; „A přece bude nejlíp, když pro tatíčka doskočim. Promiňte!“ Po těchto slovech prudce se obrátila a rychlým krokem spěchala po úzké stezce k východu ze zahrádky. Mimoděk popošel jsem několik kroků za ní. Byltě jsem na rozpacích, mám-li zůstati nebo za ní pospíšiti; ale posléze, když byla zmizela mezí šeříkovými keři na stezce, po které jsem byl přišel, rozhodl jsem se, že počkám. Toť vše, co mohu pravdivého pověděti o prvním svém setkání se s dcerou Rypotovou, Přiznám se, že teprve nyní cítím v plné míře nesnáze referentského svého úkolu. Vše, co jsem byl až dosud vypravoval, musí se zdáti každému, kdo jest uvyklý čítati povídky umělecky propracované, kusým, nudným a dlouhochvilným. Neníť tu plastiky, aniž koloritu, není tu děje, aniž prohloubenosti charakterů — vše rozplývá se jako v šeré mlze bez tvarů, ba skoro bez ostřejších obrysů. A přece — jak rozkošný idyllický obrázek dal by se z prostinké a přece tak poetické látky nakresliti, kdybych obraznost svou nedržel násilně spoutánu a ponechal jí aspoň poněkud volnou uzdu! Co vše dalo by se tu doplniti, zaokrouhliti, přibásniti, by postava í povaha Rypotovy dcerky vystoupila co možná plasticky! Jak nepoměrně příjemněji čtla by se pak takto propracovaná a poeticky vyšňořená scéna! ... Co všechno mohl bych už nyní pověděti o minulosti i budoucnosti polorozkvetlého poupátka toho! A přece by vše to nebylo nežli nevinná — lež. Zůstanu tudíž i na dále věren původnímu svému úmyslu vypravovati vše jen tak, jak se bylo sběhlo a jak mi bylo v celku a podrobnostech po letech ještě v paměti utkvělo — Byv zůstaven o samotě, přecházel jsem z počátku po zahrádce po úzkých stezičkách mezí záhonky květin a zelenin. Později jsem se vrátil zase do besídky a zadíval se do okolí. Zrak můj několikráte zalétl k místu na stráň k cibuleckému háji, kde za křížem doposud ještě bylo viděti temný předmět, jejž byla dívka prohlásila za svého otce. Duší mou vířily myšlenky nejrůznějšího druhu. Snažil jsem se na základě toho, čeho jsem byl před chvílí svědkem, skombinovati sobě aspoň pravdě podobnou představu o povaze Rypotově; ale kombinace tohoto druhu byla nyní daleko nesnadnější nežli po první návštěvě Rypotově; jeden rys odporoval druhému, jedna domněnka kárala druhou ze lži a vyvracela, co jsem byl před chvílí pokládal za pravdě nejpodobnější, slovem octnul jsem se v labyrintu, z něhož aspoň pro okamžik nebylo lze vyváznouti. Pokárav v duchu sama sebe pro neplodné, ba zpozdilé přemítání, snažil jsem se dáti myšlenkám svým jiný směr, což se mi za nedlouho, ač ne bez namáhání, také podařilo, Mysle na věci zcela všední a s Rypotou nikterak nesouvisící, díval jsem se do krajiny, Viděl jsem se svého stanoviska Rypotovu dcerušku, ubírající se rychlým krokem po stráni směrem k cibuleckému háji; viděl jsem, jak minuvši kříž, zastavila se za nedlouho u temného předmětu, jejž mi byla co svého otce označila, jak vztýčila se tam mužská postava, a kterak dívka i muž nastoupili dosti rychlým krokem cestu nazpět Za nedlouho jsem poznal, že to skutečně Rypota. Šel těsně podle své dcerky se svěšenou hlavou, a zdálo se mi, že jdou oba podle sebe mlčky. Asi po pěti minutách zmizeli ve stínu lip na silnici, pak se kmitli ještě jednou na chvíli na poboční cestě a zmizelí v šeříkových keřích. Opustiv své posavadní stanovisko v besídce, popošel jsem až ku vchodu zahrádky. Za krátko zaslechl jsem rupot kroků a praskavý šelest rozhrnovaných větví, a po několika okamžicích vynořila se ze zelena postava Rypotova, Zhlédna mě, lehýnce vzkřikl překvapením, pak zrychlil krok a octna se u mne podával mi s výrazem zjevného potěšení v tváři ruku, „Ani bys nevěřil, jaké potěšení mi činíš svou návštěvou!“ připomenul radostně, „Příznám se, že mě už dávno nic tak nepřekvapilo.“ „Což na tom něco divného, že tě navštěvuju?“ ptám se, „Ovšem že!“ odpovídá Rypota. „Nepamatujuť se ani, že by mě byl v této mé samotě vůbec někdo navštívil. Sotva že sem jednou do roka některý zákazník zabloudí,“ „A přece je tu tak milo, tak příjemno, že bych si sám, ačkoli jsem zvyklý hluku a životu městskému, přál obývati podobně rozkošné hnízdečko,“ „Věřím — ale jen dnes a ještě po čtyři nebo pět měsíců,“ vece Rypota s úsměvem, „pak bys o rozkošném tomto hnízdečku soudil zcela jinak.“ „Jak to?“ ptám se. „Zcela přirozeně,“ vykládá klidně Rypota. „Z jara a v letě bývá zde ovšem příjemno; ale když počnou podzimní větry hučeti své zádumčivé písně, když zelená okrasa stromů a keřů sežloutne a opadá, když zimní sněhové bouře hučí a skučí tu kolem v děsné zběsilosti, nelze si pomysliti smutnějšího, trudnějšího obydlí nad bídnou tu chatrčku, která po každém prudčím zavanutí větru v základech se otřásá a hrozí sesutím. Přál bych ti zažiti zde jen letní bouři, když vichr zaléhá do keřů a stromů, když zdola od silnice zanese sem spoustu prachu, když proudy vody hrnou se se skály a zaplaví celou zahrádku, když v dáli nebo na blízku křižujou se blesky a hrom burácí. Věř, že nikde snad není bouře tak děsná, jako když ji člověk pozoruje z této mé chýše; neboť věděti, že nás může každým okamžikem vichr i s chatrčí smetnouti, že nás může příval se skály zatopiti, nebo že nám může nějaký balvan zcela pohodlně proraziti střechu nad hlavou — to nejsou zajisté právě příjemné myšlenky, které se rojí člověku v hlavě, když se odtud dívá na rozkacené, burácející živly.“ „Za to však je tu pobyt za příznivé pohody stonásob náhradou,“ připomenul jsem. „A jedinou pohnutkou,“ dodal Rypota, „že tu ještě bydlím, že jsem rodný domek, dědictví po otci, už dávno neprodal a neodstěhoval se blíže ku Praze nebo do Prahy.“ „A na mne při tom zapomínáš, tatínku?“ ozvala se Rypotova dceruška, která byla mezi tím, co jsem s otcem hovořil, a nejbližšího šeříkového keře mlčky hovoru naslouchala. „Pravda,“ odpověděl Rypota. „Jinou a snad hlavní pohnutkou je tuto má Evička, která se tu narodila a byvši tu vychována, nevyměnila by tuto bídnou chatrč za nejkrasší palác ve světě. A jedině k vůli Evičce nešetřím práce a namáhání, když nám vichr, příval a bouře zahrádku spustoší. Ani bys nevěřil, jakého namáhání to mnohdy stojí! Viz jen mé ruce!“ Po té ukázal mi ruce. Byly rozpracovány jako ruce konající nejmozolnější práci nádennickou. „Za to jsi mým zlatým, drahým, jediným tatíčkem!“ zvolala dívka polo dětinsky naivně a polo se zanícením skoro až náruživým. Na to přiskočila k otci a obemknuvši střelhbitě pravou rukou jeho šíji, vtiskla mu lehýnké políbení na čelo. Po té odskočila a zapýřivši se, jakoby si byla teprve nyní připomenula, že jest cizí člověk na blízku, dala se do útěku a v několika vteřinách zmizela v předsíňce domku. „Počkej, ty šelmičko!“ pohrozil žertem Rypota za svou dceruškou. „Však já si dám na tebe pozor!“ Obrátiv se pak ke mně pravil: „Odpusť, že tě vítáme tak zvláštním způsobem. Ala nediv se lidem, kteří zřídka kdy se světem se stýkají. Žijeme tu po svém způsobu, a promineš-li nám některé naše nemotorné zvláštnosti, shledáš, že nejsme lidé ani zlí, aniž...“ Nedořekl. Zdálo se, že mu náhle projela duší závažná nějaká myšlenka, která proud řeči jeho zarazila. Po malé pomlčce prudce sebou pohnul a couvna o krok, připomenul: „Probůh! Vždyť stojíme posud ještě u dvířek zahrádky, a já tě ani nevybídl, abys šel dále. Pojďme, prosím!“ Po té učinil krok stranou, jakoby mi dělal místo, bych mohl jiti napřed, a pokračoval: „Přeješ si, bych tě uvedl do bytu, nebo si usedneme v besídce, v které tě má Evička poprvé spatřila?“ „Pojďme do besídky,“ připomenul jsem lakonicky. několika okamžicích seděli jsme podle sebe v besídce. Chvíli jsme mlčeli, jakoby žádný z nás nevěděl, o čem rozpřísti hovor; pak se ozval Rypota, a já odpověděl. Hovor náš, jenž následoval, byl tak všední a bezvýznamný, že nepamatuju se více nežli na to, že jsme mluvili o věcech nejobyčejnějších, a že nás fádní rozmluva za nedlouho oba unavila. Chtěl jsem sice několikráte dáti nějakou otázkou rozmluvě jiný směr, zejména mi několikráte tanula na mysli otázka, co vábivá Rypotu na stráň k cibuleckému hájí, a o čem tam o samotě přemítává; ale zároveň mi vždy také napadlo, že by nebylo nemístnější a nejapnější otázky nad tuto. Proto jsem raději vždy jen přikývl nebo prohodil otázku jen ledabylou, by hovor právě nevázl, a ponechal tak fádní rozmluvě přirozený, tudíž i oprávněný její směr. Tak seděli jsme v besídce asi hodinu. Přiznám se, že mi zřídka kdy bylo tak nevolno jako právě za bezvýznamného tohoto hovoru s člověkem, který mě byl do nedávná v tak neobyčejné míře zajímal. A přece zase vždy, kdykoli jsem se rozhlédl po okolí nebo když jsem se podíval Rypotovi ve výraznou jeho tvář, zdálo se mi, že může se hovor náš každým okamžikem státi zajímavým. Ale nestalo se tak. Unaven povstal jsem posléze, bych se rozloučil. „Navštiv mě, prosím, zase brzo,“ připomenul Rypota, učiniv po mém příkladu. „Bývá mi tu někdy k smrti smutno. Dnešní tvá návštěva mě tak potěšila a zároveň osvěžila, že nevím, jak bych ti poděkoval.“ Nebyla-li slova ta pouhou frásí, jakou tak často diktuje zdvořilost, pak arci jsem nemohl býti osvěžení toho příčinou bezprostřední. Napadlo mi, že by byla Rypotu rovněž tak potěšila návštěva kohokoli jiného, jenž by jej byl vyrušil z dumání, jakémuž se dle všeho na stráni u cibuleckého háje oddával, a proto jsem ze zdvořilosti připomenul, že při příležitosti zase se u něho zastavím. Zároveň mi duší šlehlo pevné předsevzetí, že se to nestane tak brzo… Rypota mne doprovodil až k východu ze zahrádky, kde jsem mu podal ruku. Stiskl ji skoro křečovitě a opakoval svou prosbu, bych jej brzo zase navštívil. Pohlédl jsem mu do tváře. Zdálo se mi, že jeví se v ní výraz nevýslovně trpký. Po té jsem vyšel ze zahrádky. Octna se na stezce mezi šeříkovými keři zaslechl jsem veselý zpěv Rypotovy dcerušky. Bylať patrně vyšla z domku, a zpěv její dorážel k uchu mému přitlumeně, že nerozuměl jsem nežli jednotlivým slovům. Avšak v témže okamžiku byla trapná nevolnost, která mě byla v hovoru s jejím otcem opanovala, ta tam. Zdálo se mi, že se musím ihned zase vrátítí. Zůstal jsem státi a naslouchal zpěvu, a teprve když dozněl, seběhl jsem rychle po stezce dolů k silnici a ubíral se k domovu. Přemítal jsem o podivné této návštěvě. Ale čím déle jsem přemítal, tím více jsem nabýval přesvědčení, že hlavní vina padá vlastně na mne, který jsem se choval s přílišnou reservou, chladně a neupřímně, A proto není divu, že dříve, nežli jsem urazil polovinu cesty, byl mi Rypota osobností dvojnásob zajímavější nežli dříve. Zdálo se mi, že stalo se mi jako tak mnohému, když stoje rozmrzen před zajímavým nějakým obrazem, nebo když naslouchaje bezmyšlenkovitě výtečné nějaké hudební skladbě, nebo čta v apathickém rozpoložení mysli důmyslnou nebo cituplnou nějakou báseň, neshledává na nich — ovšem že jen vlastní vinou svou — pranic zajímavého. Rozhodl jsem se tudíž, že navštívím Rypotu co nejdříve. Nenáležím sice k onomu druhu lidí, kteří svá předsevzetí vždy buď hned nebo aspoň co možná brzo provádějí; jsemť člověk nerozhodný, váhavý a pohodlný, ale přes to vše provedl jsem ku vlastnímu svému podivení poslední předsevzetí své neobyčejně rychle; navštívilť jsem Rypotu ještě téhož dne k večeru. Od té doby navštěvoval jsem jej po několik neděl pravidelně tři- i čtyřikráte v týdnu v nejrůznějších dobách denních: časně z rána, před polednem i po něm, odpoledne, večer, ba kdysi — vraceje se právě pěšky z malého výletu do okolí Berouna — zaklepal jsem na dvéře domku jeho za čarokrásné lunojasné noci letní krátce před půlnocí. Na tuto svou noční návštěvu nikdy nezapomenu. Zahlédnuv se silnice, po které jsem se ubíral, stříšku Rypotova domku, zaměřil jsem k němu, a teprve když jsem se octnul přede dveřmi a lehce zaklepal, napadlo mi, jak bláhové si počínám, chtěje Rypotu ze sna burcovati. Chvíli jsem naslouchal, ozve-li se někdo na první mé zaklepání; ale když se tak nestalo, plížil jsem se opatrně po špičkách od domku, až jsem se octnul v besídce. A právě na tento okamžik v životě svém nikdy nezapomenu. Pohled na ztichlou noční krajinu v magickém osvětlení luny byl vskutku uchvacující. Připouštím sice, že zvláštní, abych tak řekl poetické rozpoložení mysli a obzvláště fantasie má nemálo přispěly k okrase krajiny, která za jiných okolností sotva by byla na mne učinila dojem tak hluboký; ale tentokráte se mi zdálo, jako bych se byl náhle octnul v báječné nějaké krajině, kde jen mír, poklid a nevýslovné štěstí jest domovem, v krajině, kde není tvora, jenž by byl v životě svém jen okamžik nešťasten. Dlouho stál jsem v besídce kochaje se pohledem na krajinu, pak rovněž tak opatrně, jako jsem se byl plížil od domku, opustil jsem nepozorovaně zahrádku a pospíšil domů. — — — Následujícího dne jsem o této své noční návštěvě Rypotovi pověděl. K nemalému překvapení mému vzal Rypota zprávu mou k vědomosti zcela chladně, ba apathicky, jako bych mu vypravoval o všední, stokrát prožité, ba odporné příhodě. A právě tato chladnost a apathie byla jediným význačnějším momentem, jejž jsem byl za častých svých návštěv na Rypotovi zpozoroval. Chovalť se vždy a ve všem nenuceně, přívětivě a s onou hravou bezstarostností, která nám činívá tak milým obcování s lidmi spokojenými a šťastnými. Hovořívali jsme sice o věcech různých různým způsobem; Rypota však nedal ničím na jevo, že by se o to nebo ono více zajímal. Vše zdálo se mu býti stejně zajímavým, o všem pronášel úsudky tradicionelní sice, ale správné, vše zdálo se mu činiti spíše potěšení, než aby budilo v duši jeho nespokojenost, slovem po celý ten čas, co jsme spolu častěji obcovali, nevyšinul se ani jediným skutkem, ba ani slovem nad niveau obyčejné spokojeností, jaké se mohou těšiti jen lidé tuctoví. Vše nasvědčovalo tomu, že měl přece jen pravdu můj i Rypotův spolužák, když mě ujišťoval, že jest Rypota s osudem svým spokojen, že žije v poměrech dosti příznivých a že nalézá v kruhu své rodiny, v dcerušce a žínce své, úplnou náhradu za vše, co jiní pokládají k dovršení svého štěstí za nevyhnutelné. O nějaké výlučností nebo docela výstředností v životě a chování Rypotově neshledal jsem ani památky, Žiltě a pracoval jako tisíce řemeslníků jeho druhu; byl zručný dělník, měl dostatek práce, a zdálo se mi, že má také uložený nějaký kapitáleček pro všechny možné případy. Vypravoval mi také kdysi o svém minulém životě; ale ani zde nebylo žádných závažnějších momentů. Vystoupiv ze školy šel na učení; zkusil dosti jako tak mnohý jiný učeník, ale nevynikl ani co dělník, ani jako člověk — ani nějakou ctností nebo nápadnou vlastností, aniž nějakým zlozvykem nebo hříchem, slovem byl dle všeho jedním z oněch tuctových dělníků, kteří pracujou, by živořili, a živoří, by pra-covali... Teprve v cizině stal se jakýsi obrat. Počaloť prý se mu v cizí zemi, kde nerozuměl jazyku, stýskati po čtení, a nemaje knih, počal prý vyhledávati samotu a přemítati o věcech, o kterých se mu druhdy ani nezdálo. Teprve když se zase z ciziny vrátil domů, počal prý pilně čisti a dlužil si knihy, kde bylo možno, a občas, pokud prostředky stačily, také nějaké kupoval. Někdy jevívaly se v hovoru jeho stopy povrchní čtenosti. Ale to bylo vše, čím se lišil od lidí nejobyčejnějších; vše ostatní zdálo se býti zcela neb aspoň převahou podobné životu nejvšednějšímu. Také s žínkou jeho jsem se seznámil. Byla na pohled téhož stáří jako on, štíhlá, modrooká a rusovlasá. Bleďoučká tvář pravidelných tahů a neobyčejně jemné pleti měla výraz nevýslovné oddanosti a pokory. Zdálo se, že byla žena ta buď z mládí nebo později přestála kruté boje duševní, že byla mnohé hoře a utrpení přetrpěla, nežli nabyla nynějšího klidu nebo správněji řečeno nynější resignace. Tak aspoň zdála se mluviti její tvář, kdežto vše ostatní nasvědčovalo opaku. Byla to žena tichá, mírná, prostoduchá sice, ale jsouc si patrně vědoma svých řídkých ctností a předností, vystupovala vždy s jakousi ušlechtilou rozhodností. Domácnost obstarávala úplně samostatně a k úplné spokojenosti svého muže. Zdálo se mi, že ji Rypota miluje vášnivě, skoro bych řekl křečovitě; ale přes to vše, že choval se k ní vždy, aspoň v mé přítomností, s jakousi reservou, neušlo mi, že láska jeho podobá se spíše oné zimničné příchylnosti, s jakouž bývají vášnivé povahy oddány bytostem trpícím. Také skotačivá Evička svou matku, ovšem že jiným způsobem, milovala. Zdálo se, že je jí matka alfou i omegou života, že nezná kromě otce nikoho na světě, kdo by mohl činiti nároky na její příchylnost. Byla to vřelá, upřímná a přirozená láska dítěte. Avšak zcela jinak zdála se matka milovati své dítě a muže svého. Přiznám se, že jsem o prvních svých návštěvách nepozoroval vzhledem k tomu ani nejnepatrnější abnormality, Zdálo se mi, že jest vzájemný poměr těchto tří osob přímo vzorný; že milujou se vzájemně stejně vřele a upřímně, že není nižádné příčiny, pro kterou by láska jednoho z nich měla se lišiti od lásky druhého. Nicméně později, když jsem byl častěji přítomen mnohé, na pohled zcela bezvýznamné scéně rodinné, zdálo se mi, že pozoruju jakési odchylky a různosti. Zbystřil jsem tudíž v ohledu tom pozornost. Výsledek zbystřeného pozorování však byl i po týdnech více méně imaginerní. Zdálo se mi sice, že se nemýlím; ale různosti zůstaly mlhavy a pohnutky jejich tajný; vše zůstalo pouhou domněnkou, vrcholící v dvou divergujících náhledech: buď že Rypota žínku svou dříve nemiloval, a teprve když stala se jeho ženou, zamiloval si ji vášnivě, nebo že miloval jí dříve rovněž tak náruživě, jako ji miluje nyní, ale že zvláštní nějaká příhoda, nějaký konflikt nebo řídká duševní přednost ženina dodala lásce jeho nádechu lásky skoro až romantické, z čehož pak ovšem také zcela přirozeně resultoval rozdíl lásky Eviččiny k matce a otci. Opakuju však, že vše to byly rozdíly tak jemné, že začasté odkazoval jsem je sám, kam právem patřily: v obor pouhých domněnek; neboť existovala-li zde nějaká různost vůbec, mohla býti daleko spíše podmíněna přirozenou růzností povah nežli čímkoli jiným. Vše bylo v rodině té v jejích zvycích, způsobech, náklonnostech a přáních tak prosté, jednoduché, přirozené a zároveň průzračné, že nedovedu o všem tom pranic více říci, nežli že jsem se podivil nenápadností všeho toho, co stavívá se v rodinách obyčejně do popředí. Sám Rypota zdál se býti člověk beze všech nároku, prostý, přímý, pracovitý a nelišící se v celku, aspoň na pohled, praničím od obyčejného řemeslníka. Později ovšem jsem se přesvědčil poněkud o jiném; ale uvádím tuto svůj vlastní úsudek po několikatýdním pozorování na doklad, jak často možno se v úsudku o povaze lidské i při největší svědomitostí mýliti. O věcech kriminalistické praxe, které zdály se Rypotu, aspoň dle prvních jeho návštěv u mne, v nemalé míře zajímati, Rypota nikdy více se nezmínil. A kdykoli jsem buď mimoděk nebo zúmyslně přivedl na ně řeč, odbočil vždy dosti zručně k předmětu jinému nebo jevil takovou lhostejnost, že jsem se později sám podobným věcem v hovoru vyhýbal. Zdáloť se mi, že čtením spisů a referátů kriminalistické praxe se týkajících podrážděná obraznost Rypotova byla se buď úplně nebo z větší částí zase utišila. Mimo nadání sběhlo se však cosi, čím se mi objevil Rypota ve světle zcela novém. Časté mé návštěvy byly mu nápadny, a ačkoli se mi přímo nikdy o tom nezmínil, neušlo mi z různých, ledabylo pronešených jeho poznámek, že by mu bylo nemálo milo, kdyby zvěděl pravou pohnutku. Pokusil jsem se tudíž o vlastní újmě pověděti mu, ovšem že ve formě tak zdánlivě nahodilé, jako on se dotazoval, upřímně a pravdivě, proč jsem jej v poslední době tak často navštěvoval Přes to vše zdálo se mi, že jej upřímná zpověď moje úplně neuspokojila. Tušil jsem, že podkládá častým návštěvám mým pohnutky zcela jiné; vyslovil jsem se tudíž při nejbližší příležitosti přímo a bez obalu. Bylo to za krásného červnového nedělního odpůldne. Seděli jsme spolu v besídce. Žínka a dceruška Rypotova nebyly doma. Rypota byl zamyšlen a málomluvný, a když mu později znovu uklouzla poznámka výše naznačeného druhu, odpověděl jsem mu obšírně a upřímně. Vyslechl mne trpělivě a pozorně. Když jsem skončil, zadíval se mi upřeně do očí, zavrtěl nedůvěřivě hlavou a pravil: „Vím, žes dobrým, upřímným mým přítelem; odpusť však, že o pravdivosti tvých slov pochybuju. Buď se mýlíš nebo klameš sám, nebo se snažíš svésti mě z přirozené a tudíž oprávněné příčiny s pravé cesty.“ Rozhodná tato slova mne donutila k přímé odpovědi. „Dle toho,“ pravím klidně a s důrazem, „nezbude, než abych tě nikdy více nenavštívil.“ „Ne, ne!“ zvolal Rypota prudce uchopiv mě za ruku, načež pokračoval tónem klidnějším: „Přiznám se ti, že jsem nebyl posud ještě nikomu tak přátelsky nakloněn jako tobě, a že mi nebyla společnost nikoho tak milá, jako právě tvoje.“ „A přece mi nedůvěřuješ, přece můžeš mým návštěvám podkládati jiných pohnutek, nežli ku kterým jsem se ti upřímně přiznal?“ přerušil jsem Rypotu. „Odpusť!“ odpověděl měkce. „Vždyť jsem sám pravil, že se mi zdá, že snad klameš sama sebe, že se mýlíš.“ „Ubezpečuju tě,“ dím na to s rozvahou člověka, který jest si vědom, že mluví ryzí pravdu, „že se nejen nemýlím, nýbrž..“ „Budiž tedy jasno mezi námi!“ vpadl mi do řeči Rypota. „Můžeš mi odpověděti upřímně na několik otázek?“ „Proč bych nemohl? Mluv!“ „Budiž tedy! Pověz mi především: miloval jsi někdy?“ „Ano,“ dím udiveně. „Upřímně, vřele, vášnivě?“ „Jak pravíš.“ „A miluješ posud ?“ „Ano.“ „Upřímně, vřele, vášnivě ?“ „Ano.“ „A koho?“ Poslední otázka mne překvapila a zároveň zarazila. Byla přes všechnu zdánlivou bezprostřednost přece jen nedelikátní. Váhal jsem tudíž s odpovědí a nežli jsem odpověděl, připomenul Rypota: „Přiznám se, že položil jsem otázku tu — nevčas; proto nežádám na ni prozatím odpovědi. Zároveň však tě musím ubezpečiti, že proti tvé náklonnosti ničeho nenamítám.“ Podivení mé rostlo. Slova Rypotova byla mi čím dále, tím záhadnější; nezbylo, nežli odpověděti zase jen přímo. „Pravil's sice,“ dím klidně, „že si přeješ, aby bylo jasno mezi námi, a přece mluvíš v hádankách. Nerozumím ti, ba nechápu ani vzdáleně, kam slovy svými míříš.“ „Což pak ti musím výslovně připomenouti tvou noční návštěvu?“ pravil Rypota s úsměvem. „Já nebyl tehda doma.“ „Doposud ničeho nechápu,“ odpovídám s nezměněným klidem. „A mám-li ti návštěvu onu vyložiti, nezbývá mi, nežli říci, že to byla prostinká marotta poněkud romantického nádechu.“ „Opravdu?“ optal se Rypota s dvojsmyslným úsměvem, jejž bylo možno rovněž tak vyložiti uspokojením jako nedůvěrou. „Opravdu,“ opakuju monotonně a rozhodně. Rypota chvíli mlčel, pak podotknul: „Podivno! Právě od okamžiku, když jsi mi pověděl o své noční návštěvě, pozoroval jsem cosi, co mi činí tvé návštěvy podezřelými.“ „A můžeš mi nyní pověděti upřímně ty, co jsi pozoroval?“ optal jsem se rozhodně, položiv důraz na slůvko co. „Proč bych nemohl?“ zní odpověď. „Zdá se mi, ba jsem přesvědčen, že ozvalo se v srdci Eviččině cosi, co se v obyčejném životě zove první láskou.“ Teprve po těchto slovech počalo se v mé duši rozbřeskovati; ale přes to připomenul jsem jen jaksi mimochodem: „A v jaké souvislosti mohou býti symptomy první lásky tvé dcery s mými návštěvami?“ Rypota se opět dvojsmyslně pousmál a upřev na mne pronikavě svůj zrak odpověděl: „V souvislosti zcela přirozené. Evička bývá nyní často zamyšlena, vyhledává samotu a ještě častěji se ptává, kdy zas přijdeš!“ „Já?“ opáčil jsem udiveně, „Ano, ty — Evička ptává se tak nápadně často na tebe!“ zní rozhodná odpověď. „Ty tedy soudíš —“ ozval jsem se, ale nedořekl. „... že Evička miluje tebe!“ dodal klidně Rypota. „Není možná!“ uklouzlo mi. „Vždyť jsem ženat.“ Tvář Rypotovu přelétl úsměv mírného podivení. „A myslíš, že bývá okolnost ta někdy vážnou překážkou?“ optal se. Chtěl jsem odpověděti, ale Rypota mě předešel. „Budiž však bez starosti,“ pravil měkce a důvěrně. „Milostný poměr Eviččin jest sice mimořádný, a já bych se mu měl opříti; ale neučiním tak. Vímť, že by to bylo jednak marné, jednak že bych tím život její navždy otrávil. Náklonnost nedá se nikomu vnutit, aniž ze srdce vypuditi... Miluje-li ledabylo, přejde vášeň sama sebou, miluje-li opravdově, upřímně, z celé duše, pak bych pouhým stínem odporu srdce její rozdíral. Nechť je šťastna, jak může!“ „Ale dovol — vždyť já sám —“ namítám rozpačitě, nevěda, co na podivná slova ta odpověděti. Rypota však mi přispěl ku pomoci, „Odpusť mé upřímnosti,“ pravil s nezměněným klidem. „Pochopuju tvou rozpačitost; ale nečiním Evičce ani tobě nějakých výčitek. Dovedete-li vzájemnou svou náklonnost ospravedlniti před svým svědomím — nemá v celém světě nikdo práva překážeti vám v tom, že nejste si lhostejni, že se návidíte, že se milujete.“ Přiznám se, že neoctnul jsem se v životě svém ještě nikdy v tak trapné situaci jako tentokráte. Původně skoro indifferentní rozmluva byla na se vzala ráz opravdový a týkala se nejen Rypoty a jeho dcerušky, nýbrž i mne, kterýž jsem byl ve všem tom osobou naprosto trpnou. Byltě jsem sice pozoroval, že jest mi Evička, přátelsky nakloněna, a já sám ji náviděl; ale že by mne mohla milovati, ani ve snu mi nenapadlo. Kromě toho bylo mi také nápadno stanovisko, jež Rypota vůči zvláštnímu milostnému poměru své dcerky zaujímal. Objevilť se mi jako muž klidné rozvahy, kterýž aspoň v tomto vzhledě nepřiznával se k náhledům tradicionelním. Co se týče Evičky, mohl míti Rypota přes to vše, že já ničeho nepozoroval, pravdu; ale co se týče mne, byl na omylu. Bylo tudíž mojí povinností vyložiti mu stav věcí pravdivě, aby mohlo býti v čas vyvarováno důslednostem, jež ze záhadného nedorozumění toho dříve nebo později vyplynouti mohly. Pokusil jsem se o to se vší možnou opatrností a šetrností, jakou delikátní záležitost tohoto druhu nevyhnutelně vyžaduje. Uvedl jsem všechny důvody a upozornil na všechny okolnosti, kterýmiž bylo možno důvodům mým dodati váhy, bych provedl přesný a nezvratný důkaz, že se Rypota mýlí. Vyslechl mne pozorně a trpělivě. Když jsem skončil, zdálo se mi, že jest aspoň z části přesvědčen. Kývl několikráte hlavou, zamyslil se a pravil přitlumeným hlasem, jakoby mluvil sám k sobě: „Podivno! Uvažuju-li nyní vše, co předcházelo a co jsi mi byl právě na paměť uvedl, nemohu jinak, než dáti za pravdu tobě a přiznati se, že jsem se aspoň vzhledem k tobě mýlil. Nicméně, co se týče Evičky, musím i nyní setrvati na tom, že miluje a sice — tebe.“ „Z čeho tak soudíš?“ ptám se. „Z různých změn v chování, z různých poznámek, jež jí mimoděk uklouzly — mimo to mám i písemný důkaz.“ „Není možno!“ uklouzlo mi. „A přece pravda,“ pokračuje klidně Rypota a vytáhnuv z kapsy tobolku, otevřel ji a vyňav z ní několik kousku roztrhnutého, po krajích ohořelého papíru, podal mi je se slovy: „Nalezl jsem kusý koncept Eviččina milostného lístku.“ Vzav podávané mi kousky papíru, položil jsem je před sebe na stůl. Urovnav je, pokud bylo možno, seznal jsem, že to skutečně primitivní lístek milostný, ačkoli nebylo možno pře-čisti nežli jednotlivá slova a úryvky vět, z kterých nedalo se nijak souditi na celý obsah. Vraceje nezvratný tento důkaz Rypotovi, připomenul jsem: „Ale já tě ubezpečuju, že jsem ani podobného, aniž jakéhokoliv jiného lístku od Evičky nedostal.“ Pohlédl na mne přísně, vyčítavě, zamračeně poprvé od okamžiku, co jsme se byli znovu sblížili. Zdálo se mi, že pozoruju v tváří jeho onen nevylíčitelný výraz, jakým odpovídáme mimoděk mlčky na očividnou nepravdu, kterou nám někdo vnucuje. Chvíli mlčel, jakoby byl na rozpacích, má-li mi také slovy pověděti, co zračilo se v zamračeném pohledu, načež — když jsem ani já mlčení nepřerušil — ujal se slova přece. „Odpusť,“ pravil zpočátku váhavě, „že jsem tě před chvílí zkoumal, když jsem děl, že jsem se vzhledem k tobě mýlil.“ Po malé pause dodal pak s důrazem: „Nemýlil jsem se — mámť v rukou zřejmý důkaz.“ „Není možno!“ uklouzlo mi opět mimovolně, jako když mi byl zvěstoval, že má písemný důkaz o náklonnosti Eviččině Rypota vytáhl z tobolky několikráte přeloženou čtvrtičku listového papíru a podávaje mi ji, připomenul: „Znáš tento rukopis?“ Vzav lístek do ruky, poznal jsem na první pohled, že to není rukopis můj vlastní, nýbrž rukopisu mému nápadně podobný. Lístek zněl takto: ,Drahá Evičko! Promiň, že nemohl jsem dnes slovu svému dostáti. Ostatní ústně pozejtří — v sobotu. Tvůj A.‘ Přelétnuv stručný tento obsah, vrátil jsem lístek zase Rypotovi a pokrčiv rameny, pravil jsem s týmže klidem, s jakým byla celá tato naše rozmluva až dosud vedena: „Můj rukopis to není!“ „Že není?!“ zvolal prudce Rypota, a tvář jeho zahořela bud překvapením, leknutím nebo hněvem. „Opakuju, že není,“ připomínám rozhodně, „a přesvědčíš se, jakmile rukopis lístku toho porovnáš se skutečným mým rukopisem.“ Vyňav notiční knížku, v které jsem měl ledacos také perem zaznamenáno, podal jsem ji Rypotovi. Chvatně vzal mi knížku z ruky a rozevřev ji, položil záhadný lístek podle ní na stůl a dlouho zkoumal, porovnávaje rukopis lístku a rukopis můj v notiční knížce. Po té zvedl pomalu hlavu a zadívav se mi upřeně do očí pravil s důrazem a přece hlasem vnitřním pohnutím roze-chvěným: „A ty jsi na tomto lístku rukopisu svého neměnil?“ „Neměnil a také měniti nemohl,“ dím pevně; „vždyť tě ujišťuju, že jsem lístku toho nepsal.“ „A přece tak nápadná podobnost rukopisu!“ zamumlal Rypota. „V pravdě velice nápadná.“ dodávám; „skoro bych řekl, že měl pisatel lístku toho po několik roků bud téhož učitele krasopisu, nebo že jsem býval učitelem jeho já sám — tak frapantní to podobnost!“ „Tedy jsem se přece — přece zmýlil!“ zamumlal Rypota s dutým přízvukem skoro křečovitě a násilně tlumené bolesti, což bylo příčinou, že jsem více neodpověděl. Také Rypota chvíli mlčel, jakoby přemítal, co nutno pro okamžik předsevzíti; pak prudce vstal a podávaje mi ruku, pravil: „Odpusť, že jsem tě tak týral. Ale věř, že jsem se nenadál, že budu tak nepříjemně překvapen.“ „Proč nepříjemně?“ dím. „Vždyť miláčka Eviččina posud ani neznáš, a zeptáš-li se jí při vhodné příležitosti způsobem ryze otcovským, zajisté ti nebude tajiti...“ „Ne, ne!“ vpadl mi Rypota prudce do řeči, couvna o krok. „Nemohu, nesmím se Evičky na nic podobného ptáti.“ „Tedy klidně vyčkej!“ napomínám. „Možná, že časem svým bud sama nebo že snad jiným způsobem...“ „Ne, ne!“ opakoval Rypota dutě, jakoby byl poslední má slova přeslech], a mluvil sám k sobě: „Toho jsem se nenadál, že mi i nyní ještě připraví hoře.“ „Ale vždyť to tvá jediná dcera!“ míním tónem důvěrně káravým. „Moje — jediná — dcera?!“ vyrazil Rypota trhaně ze stís-něných prsou, načež přitlumeným, chvějícím se hlasem dodal: „Ne, ne — a přece! Ach, bože!“ Nenadálý tento obrat mne překvapil. Rypota stál přede mnou se svěšenou hlavou. tváři jeho zračil se prudký duševní boj. Po chvíli zakryl si oběma rukama tvář, pak zas obě ruce spustil a zadívav se mi upřeně do očí, pravil: „Pozoruju, že zdánlivá nedůslednost, která se jeví v mých slovech a v mém chování, činí na tebe dojem nepříjemný, ba trapný. Nechci-li zůstati v tvých očích člověkem pošetile nedůsledným, musím ti podati neklamný důkaz o mimořádném poměru, jaký panuje mezi mnou a Evičkou. Budiž tedy, jak jsem byl už dříve podotknul, jasno mezi námi! Jsi-li ochoten vyslechnouti mne, povím ti vše prostě a upřímně.“ Pronesl jsem v případech takových obvyklou frásí zdvořilosti, která neznamená ani neochotu, aniž z ní nevysvítá zvláštní nějaká zvědavost. Fráse ta mi vlastně mimoděk uklouzla; neboť zvědavost má byla právě v nemalé míře podrážděna. Rypota ještě chvíli v myšlenkách přede mnou postál, jakoby přemítal o způsobu, jakým má zpověď svou zahájiti, pak snaže se všemožným způsobem potlačiti mocné hnutí své, couvnul až ku vchodu besídky. I zde postál několik vteřin, na to se prudce obrátil a beze slova zaměřil rychlým krokem k svému domku. Nevěda, co má v úmyslu, díval jsem se za ním, až zmizel v domku. Za několik okamžiků však zase vyšel a rovněž tak rychle, jako se byl odstranil, vrátil se do besídky, kde usednuv přímo proti mně, položil staré album na fotografie na stůl. tváři jeho jevil se nyní již poměrný klid. Zdálo se, jakoby několik těch kroků do domku a nazpět bylo zaplašilo vzpomínky aspoň nejtrpčí a zahladilo stopy jejich v tváři. Mlčky rozevřel zdánlivě zcela nahodile album a pošoupnul je přímo přede mne. Spatřil jsem dvě podobizny. Po levé straně starou daguerotypii, obraz štíhlého, asi osmnáctiletého mladíka s oblou, tradicionelně sličnou tváří, tmavými vlasy, takovým též, nejspíše černým chmýřím nad hořením rtem a černýma jiskrnýma očima. Oblek mladíka byl starého střihu, nejspíše z let čtyřicátých. Po pravé straně byla starší, valně již vybledlá fotografie malého, sotva tříletého děvčátka v bílých, kratinkých šatičkách s varhánkovitými rukávky a širokým nabíraným límečkem kolem krčku. Výraz oblé tvářinky byl mdlý a dětinsky neurčitý, vlásky i oči zdály se býti původně černé, nyní však už jako kaštanové. „Porovnej, prosím, obě tváře!“ připomíná Rypota po chvíli. Dívám se brzo v tvář mladíka, brzo zase v tvář dítěte — porovnávám; ale kromě vzdálené nebo snad jen zdánlivé podoby hlavních rysů, hlavně rysů tváře, čela, brady a nosu nepozoruju pranic nápadného. „Nuže, co pozoruješ?“ ptá se Rypota. Pověděl jsem. Na to obrátil Rypota v album jeden list. Spatřil jsem dvě fotografie, a sice týž obraz děvčátka po straně levé, po pravé pak fotografii z doby novější — obraz děvčete asi třináctiletého. Na první pohled jsem poznal Evičku a porovnav obraz její s fotografií děvčátka, poznal jsem i v děvčátku Evičku. Po té obrátil Rypota beze slova ještě jeden list v album. Spatřil jsem opět dva obrazy; daguerotypii mladíka, kterou jsem byl poprvé viděl, a fotografii Eviččinu z doby nejnovější. K nemalému svému překvapení jsem shledal, že jsou si v tváři tak nápadně podobní, že mohli by býti směle pokládáni za bratra a sestru. „Nuže?“ připomenul Rypota, když jsem byl zvedl hlavu. Pověděl jsem, co soudím. Tvář Rypotovu přelétl trpký úsměv uspokojení. „A mladíka toho neznáš?“ optal se. Zadíval jsem se na obraz poznovu a pozorněji nežli dřivé. Zdálo se mi, jako bych byl tvář tu někdy už viděl; ale nemohl jsem se upamatovati, kdy a při jaké příležitostí, a také jsem se v tom smyslu vyslovil. „Což pak se už nepamatuješ na vládního radu Hukala?“ připomenul Rypota. „Jakž bych se nepamatoval!“ dím chvatně. „Vyučovaliť jsem před lety nejmladšího jeho hošíka Adolfa soukromě a stýkal jsem se i s otcem dosti často.“ „Daguerotypie jest obraz Hukalův z mladších jeho let!“ připomenul Rypota hlasem poněkud stísněným, jakoby tlumil prudký nějaký pocit. Podívav se ještě jednou do album na obraz, shledal jsem skutečně dosti nápadnou podobnost daguerotypie s vládním radou Hukalem, ba i s jeho synkem Adolfem, jak mi oba ještě na mysli tanuli. Po malé pomlčce ozval se opět Rypota. „Porovnej nyní,“ pravil klada důraz na slůvko nyní, „fotografii Eviččinu s obrazem vládního rady a rci, kdo je...“ Nedořekl však; zajikl se a v nej větším pohnutí zakryl si opět tvář oběma rukama. Uposlechl jsem vyzvání Rypotova a pozoroval oba obrazy. Shledal jsem skutečně nápadnou podobnost. Rypota po několika okamžicích spustil zase ruce. Tvář jeho měla výraz násilně tlumeného pohnutí. Upřel na mne zpytavě svůj zrak, pak pomalu vstal a nespouštěje se mne očí, připomenul dutým hlasem: „Nuže — chápeš nyní mé dlouholeté rozčilení? Chápeš nyní, proč jsem neměl od okamžiku, co jsem poprvé pohlédl Evičce v tvář, klidného spánku? Tušíš nyní — kdo jest jejím otcem?“ Chtěl jsem něco namítnouti, ale Rypota vztáhl ke mně odmítavě ruku a pravil: „Odpusť, že tě musím opustiti! Jsemť rozčilen — promiň tedy!“ Po té vzal album, podal mi ruku a rychlým krokem se vzdálil. Viděl jsem, že se ubírá směrem k cibuleckému háji. Vyčkal jsem v besídce ještě asi čtvrt hodiny; na to jsem sešel volným krokem k silnici a zaměřil k domovu. Minulo několik dní. Chtěl jsem sice Rypotu v době té navštíviti; ale — jak už v životě mnohdy se děje — nebylo to z různých, zcela naho-dilých příčin naprosto možno. Osmého nebo devátého dne navštívil mne Rypota sám. Byl opět krásný, jasný den. Seděl jsem právě ve svém pokojíku za stolem při práci, když přítel zaklepal a nečekaje ani, až pronesu obvyklou frási „Vejděte!“, otevřel a nesměle, skoro plaše vešel. Tentokráte však nezůstal těsně u dveří státi, jako když mě byl navštívil poprvé, nýbrž popošel ke mně, podal mi mlčky ruku a pošoupna prázdnou stolici nedaleko dveří blíže ku stolu, usedl si, aniž by byl slova pronesl. Také já nepromluvil čekaje, až zahájí rozmluvu Rypota; ten však seděl po několik okamžiků bez pohnutí upíraje zrak svůj přímo před sebe na zem, tak že jsem mohl tvář jeho bedlivěji pozorovati. Jevila se v ní podobná mračná, skoro zarputilá trpkost jako o první návštěvě, ale poněkud zmírněna nádechem resignace, Zdálo se mi, že vidím před sebou tvář muže, který se byl po dlouhém a krutém duševním zápasu odhodlal k nějakému skutku, jehož provedení však mu nečiní žádného potěšenu celku jevila Rypotova tvář jakousi ztrnulost, a jenom občas se mi zdálo, že pozoruju, kterak kolem očí a pevně sevřených rtů svaly mírně pohrávají, jako když člověk násilně tlumí vnitřní pohnutí nebo by rád vypukl v hlasitý smích a — ostýchá se. Po několika vteřinách zvedl Rypota poněkud k prsoum nachýlenou hlavu, zadíval se mi upřeně do očí a vztáhnuv pravici svou ke mně, jakoby mě chtěl vzíti za ruku, ozval se přitlumeným hlasem: „Odpusť, že tě opět obtěžuju! Ale neznám v širém světě člověka, kterýž by....“ Nedomluvil. Sklopil zase zrak a opět setrval několik okamžiků v mlčení. Na to se poněkud na stolici vztýčil a snaže se ze všech sil prudké duševní hnutí utlumiti, vyrazil ze sebe trhaně slova: „Kostky — jsou vrženy... první krok učiněn — druhý, poslední a rozhodný musí následovati v zápětí!“ V okamžiku tom šlehl z hluboko zapadlých, temněmodrých očí jeho příšerný blesk, důkaz to, že Rypota přes všechno své úsilí nedovedl se opanovati úplně. „Probůh, co se stalo?“ uklouzlo mi mimoděk. Rypota chvíli otálel s odpovědí. „Rozhodl jsem se!“ děl konečně přitlumeným hlasem. „K čemu?“ ptám se chvatně. „Rozhodl jsem se,“ pokračoval přítel rozechvěným hlasem, „po zralém uvážení všech důvodů pro i proti — jak jsi mi byl radil.“ „Já že ti k něčemu radil?“ opáčil jsem. Rypota se zamyslil, pak pravil tónem poněkud vyčítavým: „Což pak už se nepamatuješ? O druhé mé návštěvě u tebe – pravils zcela určitě a jasně, že dáš vždycky přednost skutku provedenému po zralém a střízlivém přemítání před skutkem, jejž diktuje vášeň, okamžitá nálada nebo vůbec nějaký pocit, který byl neprošel kristallisující výhní logiky. Jak vidíš, pamatuju se na tvůj výrok do slova.“ Teprve nyní jsem si připomenul, že jsem byl tehda podobnou všeobecnou sentenci skutečně pronesl. Rypota však pokračoval: „A zajisté se ještě pamatuješ, že jsem se tenkráte vyslovil v ten smysl, že bych si přál býti tvé povahy.“ Mlčky kývnul jsem hlavou a Rypota pokračoval: „A k tomu jsem v poslední době také pracoval. Pravda sice, že povahy naše nemohou býti nikdy totožný; ale tolik jsem po tvém příkladu přece docílil, že snaže se ze všech sil potlačovati každé prudčí hnutí, pozoroval jsem v právě minulých dnech, že i u mne bojoval jako u tebe cit s chladnou střízlivostí, až konečně zvítězila střízlivost, nebo-li jinými slovy, až dostavil se normální stav klidu. A v takovém duševním roz-položení učinil jsem první krok.“ Posud jsem nebyl Rypotu nikdy slyšel takto mluviti. Ale přes jeho ujišťování, že jest klidným, bylo z veškerého chování zřejmo, žeť v nejvyšší míře rozčilen a že se ze všech sil přemáhá, by se klidným aspoň zdál. „Ale vždyť pak klidným nejsi, jak pravíš!“ připomenul jsem. Tvář Rypotovu přelétl lehýnký úsměv. „Možná,“ pravil, „že právě nyní nejsem více tak klidným; ale když jsem se k prvnímu kroku rozhodl, když jsem krok ten učinil, byl jsem chladný jako led — ani sám jsem nechápal, jak to bylo možné.“ „Podivno,“ dím; „ale já posud ani slovu nerozumím. Či snad Evička…“ Rypota prudce vstal. Poslední mé slovo bylo mu dle všeho poznovu připamatovalo vše, co bylo předcházelo, než byl nabyl onoho klidu, o němž právě mluvil. A vstav, počal přecházeti po jizbě. Po malé chvíli zastavil se u své stolice a usednuv, pravil se zjevným klidem: „Jak vidíš, dovedu se už přece aspoň tak dalece opanovati, že zdám se býti klidným, i když duší mou šlehne myšlenka nejtrpčí, která by mě byla druhdy k zběsilosti rozplamenila.“ „Já však posud ničeho nechápu,“ připomenul jsem. „Přeješ si něčeho?“ „Ne, ne,“ odvětil Rypota kvapně. „Nepřeju si ničeho, leda bys mi prominul, že tě poznovu obtěžuji.“ „Vždyť jsem se tě já návštěvami svými daleko více naobtěžoval nežli ty mne,“ míním upřímně. „Ale tvoje návštěvy bývaly pro mne samotáře vždy jaksi dobrodiním, kdežto moje návštěvy musí tě nuditi.“ „Kdož ví, nenudil-li jsi se o mých návštěvách ty více nežli i já o tvých?“ připomínám. „Vždyť jsme o tom posud ještě ani i nemluvili, neřku-Ii abychom byli vzájemně naše styky přesně analysovali a porovnávali.“ „Pravda, pravda,“ přikývl Rypota v myšlenkách. „Děje se tak v životě obyčejně, a zřídka kdy člověku napadne zkoumati, kdo vlastně —“ Závěrek věty pronesl tónem tak mumlavým, Že jsem nevyrozuměl, vztahuje-li se k předcházející rozmluvě neboli jest přiostřen k myšlence, kterou se přecházívá k jinému předmětu. Rypota seděl chvíli mlčky a bez hnutí, upíraje zrak svůj k zemi. Nevyrušil jsem ho. Vyčkal jsem, až se ozval zase sám, což se stalo opět beze vší pohnutky. Zvedlť pomalu hlavu a pravil váhavě: „A ty jsi se zajisté nenadál, že mne tvá poslední návštěva vyruší v takové míře, že po několik dní nebudu schopen úsudku jen poněkud správného.“ „Odpusť!“ připomínám měkce. „Odpustit!?“ opáčil Rypota chvatně. „Ne, ne, na mně jest, abych ti za to poděkoval; neboť bez náhodné rozmluvy naší tápal bych dnes ve tmách.“ „Ty tedy už víš, koho Evička miluje?“ optal jsem se maje za to, že Rypota jiného míniti nemůže. „Ano — vím to — vlastně nevím, nýbrž jen tuším a pouhé tušení mne naplňuje nevýslovnou trpkostí. Vímť, že milostný poměr ten nemůže býti trpěn ani člověkem nejshovívavějším; vím, že musí býti bez milosrdenství násilně roztržen; ale zároveň jsem přesvědčen, že pukne Evičce srdce.“ „Ale vždyť pak milostný poměr Eviččin, nechť už je druhu jakéhokoli, nemůže býti v tvých očích závadným, když bys jak jsi se sám vyslovil — nenamítal ničeho ani proti poměru nedovolenému!“ namítl jsem. Rypota neodpověděl. „Mluvil jsi snad s Evičkou?“ optal jsem se. Přítel zavrtěl záporně hlavou. „Znáš jejího miláčka?“ pokračuju. „Znám i neznám.“ „Jak to?“ „Znám mladého, švarného muže, o němž se domnívám, že jej Evička miluje.“ „A co o něm soudíš?“ „Že je vzorný mladík — vzdělaný, dobrého srdce, mohovitý a zdá se mi, že i on Evičku návidí.“ „A ty bys mohl takovému milostnému poměru překážky klásti?“ Rypota pokrčil mlčky ramenoma a po malé pomlčce odpověděl rozhodně: „Není pomoci! Musím poměr ten přerušiti násilně!“ „Ale proč? Vždyť jsi sám pravil, že se pouze domníváš, že Evička miluje mladíka, o němž jsi pravil, že Evičku — jak se ti zdá — návidí! Jak můžeš něco podnikati na základě pouhého zdání, pouhé domněnky? Zjednej si dříve nezvratnou jistotu a pak teprve se rozhodni!“ Rypota chvíli mlčel, jakoby byl na rozpacích, co odpověděti, pak prudce vstal a počal opět přecházeti po jizbě. Přiznám se, že mě toto jeho chování rovněž tak překvapilo, jako mě již počínal nuditi rozpředený hovor, který se mohl rovněž tak pohodlně vléci ještě po celou hodinu, jako mohl býti rázem několika slovy ukončen. Přes to vše nedal jsem ani nejmenším nic na jevo; zůstav klidně seděti sledoval jsem přecházejícího přítele zrakem svým. Po chvíli zůstal Rypota, jako byl už jednou tak učinil, u své stolice státi, usedl a pravil takořka s ledovými klidem: „Podivno, že lidé mé povahy mívají tak zřídka kdy důvěry sami v sebe, když mají nějaké předsevzetí provésti. Ani bys neuvěřil, jak snadno by každý jiný na mém místě předsevzetí takové provedl... Tak prostinké, tak všední jest!“ „A můžeš mi aspoň říci, co jsi si byl předsevzal?“ ptám se udiveně tónem co možná důvěrným. — „Přišel jsem k tobě,“ zní odpověď, „abych se ti upřímně vyzpovídal. Ale sotva že jsem překročil práh tvé jizby, počal jsem kolísati, mám-li, nemám-li tak učiniti. Zdálo se mi, že bys mohl slova má ve zlé vykládati.“ „Což pak jsem ti zavdal někdy příčiny,“ vpadl jsem příteli do řeči, „abys tak mohl souditi?“ „Ach nikoli!“ připomíná Rypota chvatně. „Tak si nesmíš slova má vykládati — jako vůbec nesmíš dbáti všeho toho, co jsem byl dnes mluvil. Vím, že mluvím beze vší souvislosti — vlastně že jsem tak mluvil; neboť teprve nyní, když jsem ti byl řekl, že jsem se přišel k tobě upřímně vyzpovídati, zdá se mi, že vrací se mi nevyhnutelný k tomu klid. Odpusť tedy, zavdal-li jsem ti nějakým slovem příčiny k nějakému nedorozumění!“ Rypota umlkl, a když jsem ihned neodpověděl, pokračoval živě: „Jsem člověk prostý — vím to, a právě toto vědomí je příčinou, že bývám tak často ostýchavým, ba bojácným. Taneť mi vždycky na mysli, že bych se mohl snadněji nežli kdo jiný směšným státi.“ „Nechápu,“ dím lakonicky. „A přece není nic snazšího k pochopení,“ pokračuje přítel, „když vezmeš v úvahu názory, jaké panujou všeobecně o lidech mého stavu. Krejčík — mistr cihlička — větroplach — trhlý baron a tomu podobná jména jsou dostatečným dokladem, jak se o nás smýšlí. Nuže — a kolik povídek jsi četl, v nichž hrál krejčík úlohu sympathickou nebo vážnou? Ze sta jediná povídka netropí si šašků z nás, z tisíců jediná staví stav náš na roveň se stavy jinými. A soudí-li tak o nás vzdělanci, jak možno se nadíti, aby o nás soudil obecný lid jinak? Zdáť se skoro, že je lid pevně o tom přesvědčen, že krejčí není vůbec ani schopen těch pocitů jako jiný člověk, že nedovede mysliti a cítiti jako jiní lidé, že vždy, nechť koná cokoli, nechť přemýšlí, miluje nebo nenávidí, musí býti — směšným.“ „Kam to zabíháš?“ ozval jsem se, když byl Rypota na oka-mžik ve svých všeobecných reflexích ustal, aby si oddechl. Přítel však klidně pokračoval: „Odpusť! Seznáš však hned, že nezabíhám, když dodám, že právě jen tyto a podobné myšlenky, jež mě počaly znepokojovati, když jsem se odebral po vyučení na cesty do ciziny, byly příčinou, že vrátiv se domů, vyhýbal jsem se lidem a stal se samotářem. Pravda sice, že zárodek k tomu spočíval již jaksi v mé povaze; ale myšlenkami těmi dodáno zárodku větší klíčivosti. A tak vyhledával jsem v okolí svého domku osamělá místa, až nalezl jsem nejvhodnější na pokraji cibulského háje, kde sedávaje nebo líhávaje ve sporé trávě ve stínu stromů nebo keřů, dívával jsem se v zamyšlení na silnici, po které tehdá, když jsem takto počal žíti, jezdívalo daleko více povozů a chodívalo více lidí než nyní. Tam bývalo mi nejklidněji. Vyhlídka do krajiny arci jest odtamtud volná; ale krajina sama, jak víš, ničím nevábí — hlavním rázem jejím je smutná osamělost, která budívala v mé duši myšlenky zádumčivé a smutné... Dlíval jsem lam nejraději pod večer a často i pozdě do noci — právě v dobách, kdy mi tam bývalo nejsmutněji. Přiznám se ti, že jsem býval obyčejně kliden; ale mnohdy mne smutek přemohl, a bývalo mi jako člověku beznadějnému, a často zabýval jsem se, aniž bych byl věděl proč, myšlenkou sebevraždy... Však kdysi — bude tomu právě tento měsíc šestnácte roků přihodilo se mi tam cosi zcela všedního, co však mělo na pozdější můj život rozhodný vliv. Bylo to za krásného večera. Slunce bylo už zapadlo a mírné červánky zlatily západ. Ležel jsem na znak v trávě v zadumání. Duší mojí táhly opět smutné myšlenky — vzpomínal jsem si právě na zemřelé rodiče. Náhle jsem byl z myšlenek vyrušen lehýnkým krokem, jenž zarupal po kamenité stezce, vedoucí podle místa, kde jsem právě ležel. Vztyčiv se, spatřil jsem mladou dívčinu v čistých kartonových šatech žlutavé barvy, s růžovým šátečkem na hlavě. Byla vyšla z cibuleckého háje a ubírala se po stezce se stráně. Shlédnuvši mne, zastavila se a zadívala se polo udiveně, polo zvědavě na mne. Odlesk mírných červánků zlatil i její tvář — oko její bylo tak důvěrné, tak milé... Avšak dříve, nežli jsem promluvil, obrátila se a pospíchala po stezce se stráně dolů. Díval jsem se za ní, jako se díváme za milým, ba nejmilejším stvořením, když nám na vždy odchází — pak jsem vstal a nevěda ani proč, ubíral jsem se po téže stezce a týmže směrem jako dívka, až tato na silnici pod mým domkem v stromořadí lip zmizela.“ „A dívka ta stala se později tvou žínkou — není-liž prav-da?“ připomenul jsem, když byl přítel učinil malou pomlčku. „Uhodl jsi,“ pokračoval Rypota. „A vše to, co jsem ti byl právě vypravoval, uvádím jen na doklad, jak prostinká, všední příhoda určuje mnohdy život lidský a bývá zárodkem rovněž tak nepředvídaných slastí jako strastí a utrpení. U mne tyto poslední měly převahu. Za krátký čas, asi v týdnu po tomto prvním, nahodilém setkání, setkal jsem se s dívkou podruhé, rovněž tak nahodile jako poprvé. tom, co následovalo, nebudu šířiti slov. Děloť se vše jako už nesčíslněkráte, kdykoli v srdcích dvou mladých lidí počala klíčiti vzájemná náklonnost. Dívka byla prostá, upřímná a milovala mne z celé duše; já ji navzájem miloval s veškerou vroucností, jaké jsem byl tehda schopen, a přiznám se, že bych byl dobré, tiché, oddané duši té obětoval vše — i život svůj. Za takových okolností není divu, že za nedlouho, asi za čtvrt roku po našem prvním setkání se, konali jsme přípravy k našemu sňatku. V tu dobu vypravovala mi milovaná dívka častokráte o své minulosti, a prosté vypravování její mnohdy mne hluboce dojímalo. Mládí její bylo bezradostné; ztratilať otce svého, jenž nádeničil v jedné z blízkých cihelen, dříve nežli se narodila, matku pak v pátém roce věku svého. Pak vedla život potulný, z rodiny do rodiny v nejbližším okolí, slovem žila, jako žije sirotek, o něhož se nikdo nestará, kterého nikdo nemiluje, který každému překáží, a pro něhož mnohdy není ani místečka na slámě k přespání. Často měla hlad, a po čtyřech, pěti letech nezbylo jí, nežli postaviti se na silnici a žebrati. A tu ji kdysi pod večer spatřil statkář a zároveň vyšší úřadník Hukal, když vracel se v kočáře z Prahy na svůj letohrádek. Němá prosba v tváři otrhaného děvčátka jej dojala. Vyzval je, aby se druhého dne dostavilo do jeho letohrádku, a když to učinilo, byl osud jeho prozatím rozhodnut. Hukal, tehdáž muž asi pětatřicetiletý, ujal se dívky jako otec. Nevěsta má vypravovala mi o všem tom se slzami vděčnosti v očích. Vypravovala, jak milé, utěšené dny prožila v kruhu vzdělané rodiny, kde s ní nakládáno jako s vlastním dítětem. Vypravovala mi o dobré, tiché žínce svého dobrodince, o jeho dítkách, s kterýmiž byla na roveň postavena, a neměla dosti slov k vylíčení dobroty a laskavosti, s jakouž s ní zacházeno. A přece vždy, kdykoli o tom vypravovala, nebo lépe řečeno, když končívala své vypravování, vypukla v usedavý pláč.“ Rypota na chvíli ve svém vypravování ustal a zamyslil se, jakoby se hroužil v zpomínky oné doby; pak sebou prudce pohnul a vypravoval dále: „Z počátku měl jsem za to, že jsou to slzy vděčnosti, ačkoli mi byly bolest a pohnutí, jež slzy ty provázely, nápadný. Přes to nežádal jsem nikdy žádného vysvětlení. Uspokojilť jsem se prostým, dojemným vypravováním. Posléze však a sice v den před naším sňatkem dostalo se mi vysvětlení — nevěsta má se mi upřímně vyzpovídala. Byl tichý večer v podletí. Seděli jsme spolu na témže místě, kde jsme se byli poprvé setkali, ruku v ruce, v zadumání. Později mi nevěsta má opět něco vypravovala ze svého života; náhle vypukla v křečovitý pláč, padla mi kolem krku a počala mne vášnivě líbati. Po té rovněž tak náhle v líbání ustala a hořce plakala. Udiven mlčím, až pak posléze nevěsta má, štkajíc, pronesla slova: „Ne, ne — nemohu, nesmím tě klamati! Tys tak dobrý, upřímný — a já tak bídná. Musíme se na vždy rozloučiti!“ „Probůh, co se stalo?“ ptám se, uchopiv dívku za ruku. Chvíli ještě plakala hořce, křečovitě — pak snažila se promluviti. Z počátku mluvila trhaně, nesrozumitelně. Zdálo se mi, že ze slov jejích vyrozumívám, jakoby ji tížil nepromíjitelný hřích. Těším ji a ubezpečuju své lásky; promíjím jí napřed vše a kladu důraz na to, že nebudu nikdy naléhati, by mi pověděla, co ji trápí. Dlouho nemohla se upokojiti, dlouho váhala s odpovědí, konečně se přece rozhodla. Vyznala se mi ze svého hříchu několika slovy. „Cítím se matkou,“ pravila váhavě, „nejspíše od téhož dne, kdy jsme se byli poprvé spatřili.“ Přiznám se, že několik těch slov mělo na mne účinek zdrcující. Nadálť jsem se všeho jiného spíše než podobného. Zůstal jsem jako omráčen upíraje beze slova vytřeštěný zrak na svou nevěstu, která byla poznovu vypukla v usedavý, křečovitý pláč. Pozoroval jsem, že snaží se opanovati, že snaží se promluviti; ale nerozuměl jsem ani slovu. Krev mi stoupala k hlavě; pojímala mne závrať, a přece se mi zase zdálo, že jsem v ztrnutí, že nemohu sebou pohnouti... Možno-li ti vpraviti se v duševní můj stav jen poněkud, uznáš, že nedím nepravdu, když připomenu, že se mi zdálo, jako bych byl znenadání zšílel. A přece byl duch můj zcela jasný; chápalť jsem vše — z počátku ovšem jaksi nedůvěřivě; ale později, když minul poněkud účinek prvního zdrcujícího dojmu, chápal jsem i možné následky, které před duševním zrakem mým počaly se míhati v nestvůrných, hrozivých a děsivých podobách. A při tom všem budila se v duši mé nevýslovná lítost. Zdálo se mi, jako bych se nalézal tváří v tvář bytosti neskonale nešťastné, která neštěstí svého ničím nezavinila a má plné právo na soucit a útrpnost. Možná, ba jsem přesvědčen, že by se bylo vše jinak dělo, kdyby se byla ubohá dívka snažila poklesek svůj jakýmkoli způsobem omluviti nebo ospravedlniti. Ale právě toto její prosté přiznání se ku své vině a oddání se v osud svůj mírnilo palčivou bolest v mých prsou. Vždyť bylo vše tak prosté, tak přirozené! Provinilať se v době, kdy neměl jsem na ni žádného práva, a jedinou její vinou bylo, že nepověděla mi o tom dříve. Ale pověděla přece v čas, abych se mohl ještě rozhodnouti a bud ji zatratiti nebo jí prominouti! A já jí — prominul! Neptal jsem se, kdo jest otcem dítka, jež nosí pod svým srdcem — neptal jsem se na nic — ani tenkráte, ani později. Nuže — a co soudíš? — Učinil jsem tak dobře?“ Prostá tato otázka, kterouž Rypota prozatím zakončil své vypravování, přivedla mne skoro do rozpaků. Zdálo se mi, že jednal zcela správně; ale hned zase mi napadlo, že bych na jeho místě asi sotva byl učinil podobně, aniž jsem si byl hned vědom, jak bych se byl asi zachoval. Z té příčiny otálel jsem poněkud s odpovědí. Rypota si toho však nevšimnul, a jakoby mi byl žádné otázky nepoložil, pokračoval: „Prominul jsem pro okamžik a tím učinil jsem duševním mukám dívčiným i svým vlastním — ovšem že taktéž jen pro okamžik — konec. Neboť když octnul jsem se později o samotě a počal o stavu věcí přemítati, zdálo se mi, že nezbývá nežli smrt — její i moje. Po celou noc jsem ani oka nezamhouřil. Nějaký čas meškal jsem ve svém domku, pak v zahrádce — přecházel jsem volně a prudce; ale nechť jsem se octnul kdekoli, všady se mi zdálo, že pálí mne půda pod nohama. Prsa se mi oužila křečovitou bolestí, ale hned zdála se šířiti, jakoby byla prázdná a pustá; dech se mi tajil, a hned zase srdce prudce bilo, a hlava pálila. Seběhl jsem do údolí a vyběhl na protější stráň. Pak zase volným krokem ubíral jsem se po mezi a přes pole a hned zase po silnici — slovem bloudil jsem po celou noc, aniž bych byl věděl, kde. Co dělo se v mé duši, nelze vypsati. Přiznám se sice, že každou chvíli hlásil se chladný rozum k svému právu a vítězil nad citem; ale vždy zase tento ozval se tak prudce, že zaplašil chladnou rozvahu. Že bych byl za děsné oné noci přemítal, toliko se mi zdá; přemitalť jsem z počátku, pak ale vířily duší mou steré myšlenky v divoké směsici. Teprve k ránu, když jsem byl unavením na pusté stráni nad Motolem, kam jsem byl zabloudil, sklesl, a chladný ranní větřík po nějaký čas rozpálené mé čelo ovíval, vracelo se znenáhla vědomí toho, co se bylo stalo. Vztyčiv se vrávoral jsem jako opilý k domovu a na cestě, když zaslechl jsem cvrlinkavý zpěv, když viděl jsem, jak probouzí se krásné jitro a tisíceré rosné krůpěje skvějou se na trávě a kvítkách; když jsem slyšel bzučící mušky a viděl kolem sebe, jak se vše v přírodě raduje ze života, zdálo se mi, že bych se prohřešil sám na sobě, kdybych — neprominul. A tak jsem se teprve na této cestě k domovu rozhodl po krutém celonočním zápasu duševním, a mohu-li rozhodnutí to něčemu připsati, připisuju je jen onomu krásnému jitru, jež mě po děsné noci vítalo. Jitro pošmurné bylo by zajisté duši mou ještě více zachmuřilo a roztrpčilo. A tak se stalo, že octnul jsem se za několik hodin po té po boku padlé dívky u oltáře a stal se manželem.“ Rypota opět učinil ve svém vypravování malou pomlčku. Zdálo se mi, že připomenutí posledního momentu budilo v něm pocit aspoň poměrně uspokojující. Tvář jeho byla aspoň na několik okamžiků pozbyla trpkého výrazu, jenž se byl v ní skoro po celou dobu jeho vypravování jevil. Avšak sotva se přítel opět slova ujal, zachmuřila se tvář jeho poznovu; vypravovalť rovněž tak smutnou kapitolu, jakou byl právě skončil. „Na pohled mohlo by se zdáti, že tím, co jsem byl právě vypravoval, vykonal jsem skutek útrpnosti a milosrdenství, jak předpisuje křesťanské náboženství. Přineslť jsem oběť, abych neztrpčil život bytosti, kterou jsem nade vše miloval; slovem zdá se na pohled, že jsem vykonal skutek ctnostný. Ale u nás prostých lidí má se to se skutky tohoto druhu jinak než u lidí vzdělaných, kteří mívají sterých pomůcek a vzorů před očima, dle kterých mohou se ve svém jednání říditi. Já však se rozhodl a jednal jen z pohnutek, jež jsem byl už uvedl — ze žádných jiných. Nenapadlo mi, že bych byl přinesl nějaké oběti, nenapadlo mi, že vykonal jsem skutek útrpnosti a milosrdenství — až te-prve později jsem se přesvědčil, že byla to přece jen s mé strany oběť, ale zároveň oběť bezúčelná. Ani já, ani žena má nebyli jsme šťastni tak, jak jsme snad očekávali. Pravda — neublížili jsme si nikdy ani slůvkem; nikdy jsme o trapné a bolestné vzpomínce ani nehlesli, a přece se za nedlouho mezi nás vplížil děsný stín, jejž jsme nemohli zaplašiti. Neboť viděti den co den nejmilejší bytost, jak u vědomí své viny klopí bázlivě zrak, jak plíží se nesměle kolem nás a úzkostlivě naslouchá každému slovu, není-li přiostřeno v bodavou výčitku, jest prodlením času trapnější nežli největší muka tělesná. Nejistota, trapná, mučivá tato nejistota nedala se z duše mé ženy vypuditi — čím mírněji, čím laskavěji a přívětivěji jsem se k ní choval, tím nápadněji jevila se u ní ostýchavost a bázeň. Plížívala se tiše jako stín, naslouchala každému šelestu, ostrovidným okem sledovala každé mé hnutí, by mi vždy a ve všem mohla býti po vůli, by ani krokem, ani posunkem, aniž čímkoli jiným nezavdala nejnepatrnější příčiny k mé nespokojenosti; slovem stala se mi strážným, ale zároveň nevýslovně trpícím andělem. Vzýval jsem jí v duchu jako světicí, ve skutečností však jsem se musil chovati jen mírně, klidně; neboť každé vroucnější slovo, každý vřelejší pohled můj jí působil muka... Tak žili jsme po několik měsíců — na pohled šťastně, v pravdě však v trapné, vždy více vzmáhající se vzájemné úzkosti a bázni. Marně jsem se snažil najiti nějakého prostředku k zmírnění duševních našich muk; přemítal jsem ve dne v noci, při práci i na svých bludných procházkách po okolí: ale nic naplat čím více jsem přemítal, tím zjevněji předstupovalo přede mne příšerné strašidlo budoucnosti. Konečně se mi zdálo, že šlehla duší mou spasná myšlenka. Napadloť mi, že trapný poměr náš změní se snad, až narodí se nám ubohý ten červíček, o němž jsme nikdy nemluvili, na jehož příchod jsme se nikdy netěšili. A od toho okamžiku byl jsem poněkud klidnější, až posléze nadešla rozhodná doba. Však první pohled na ubohé novorozeně působil na mne podobně zdrcujícím způsobem jako časem svým prosté a přece ohromující přiznání se mé nevěsty. Pamatuju se na to, jakoby se to bylo přihodilo včera nebo předevčírem. Pomalu, nesměle plížil jsem se po špičkách k loži ženinu. Žena ležela tu na znak s přimhouřenýma očima. Když mne poznala, přelétl bledou tvář její nevýslovně trpký úsměv, a oko její obrátilo se ku stěně, kde leželo v peřince zavinuté dítko. Nahnul jsem se přes ženu, vzal dítko do náručí a popošel s ním do prostřed jizby. Žena sledovala každé mé hnutí. Sotva však jsem pohlédl dítku v tvář, zachvěl jsem se na celém těle. Nohy počaly se mi třásti, před očima se mi dělaly mžitky, hlava se mi točila. Musil jsem napnouti všechny své síly, bych neklesl nebo dítě neupustil. Tak stál jsem beze slova několik okamžiků. Posléze jsem se obrátil k ženě. Zraky naše se setkaly — žena vztyčila se na loži, ale hned na to s výkřikem zděšení sklesla nazpět do podušek. Děsný výkřik ten mne poněkud vzpamatoval. Dovrávoral jsem až k oknu a pohlédl ještě jednou dítěti v tvář, zdali jsem se snad nemýlil. Zdálo se mi, že se nemýlím. V mizivých, neurčitých posud tazích dítka poznal jsem zcela zřejmě tahy — ženina dobrodince, statkáře Hukala. Napjal jsem všechny své síly ještě jednou, bych neklesl nebo nevzkřikl; pak jsem pomalu dovrávoral k ženinu loži a položiv opatrně dítko na místo, odkud jsem je byl vzal, vyrazil jsem jako zběsilý z jizby. Co dělo se v mé duši, nelze vypověděti. Bloudil jsem s místa na místo, brzo volným krokem, brzo jsem spěchal, brzo zas utíkal. Kdo mne potkal, musil býti přesvědčen, že vidí šílence. A bůh sám ví, kde jsem bloudil! Teprve k večeru stal jsem se, následkem tělesného unavení poněkud klidnějším; rozčilení mé bylo aspoň tak dalece ochablo, že počala již nastupovati jakási otupělost. Vrátil jsem se domů. Slunce právě zapadalo, a odlesk krvavých červánků vnikal okny do jizby, kde ležela má žena. Byla se opět vzpamatovala a vítala mne nyní němou, ale nevýslovně tklivou prosbou za odpuštění v tváři. Přistoupil jsem těsně k loži, nahnul se a políbil ženu na čelo. Pak jsem přitáhl stolici k loži, usedl a vzav ženu za ruku, setrval jsem v mlčení. Nepromluvili jsme po několik hodin ani slova, nepohnuli jsme se — až posléze přemohla ženu dřímota. Opatrně pustil jsem její ruku a vytratil se z jizby do zahrádky, kde vanul již první dech jara. Zde jsem strávil zbytek noci.“ Rypota, ustav ve svém vypravování vstal a přešel několikráte pomalu po jizbě. Vypravování jeho, z počátku i v průběhu svém místy jaksi nejisté a mlhavé, bylo se později přiostřilo v jasnější kontury a nezůstalo na mne bez dojmu. Prostá a přece tak dojemná zpověď muže, který v životě svém o svém hoři posud snad nikomu ani slovem se nezmínil, působila na mne přes všechnu svou neúplnost jako vypravování zcela plastické a umělecky propracované; budilať v mé duši pocity, myšlenky a obrazy, kterými jsem si sám doplňoval, co byl přítel bud zúmyslně nebo následkem nedostatku vypravovatelského nadání mimovolně mlčením pomíjel. Pozoroval jsem též, jak snaží se prostý tento muž klásti těžiště v moment psychologický a líčí, aniž by si toho sám byl vědom, skoro výhradně utrpení své duše. Přiznám se, že mi bylo nevýslovně smutno, když přítel skončil, a že jsem nenalezal slov, kterýmiž bych jej mohl potěšiti. Mlčel jsem tedy. Rypota zdál se však býti klidnějším, nežli když byl vypravování své zahájil, jakoby byl závěrečnými slovy stísněnému srdci poněkud ulevil. A jako byl již dříve po dvakráte učinil, zastavil se po chvíli opět u své židle a ujal se slova. „Promiň,“ pravil, „že jsem tě obtěžoval tak dlouhým vypravováním. Je to poprvé v životě mém, co příhodu tu vypravuju — nediv se tudíž, že nevím, jak a co bych mohl říci stručněji. Zdá se mi, že ani tak obšírně, jak jsem vypravoval, nepověděl jsem vše, co druhdy vířívalo a posud ještě mou duší víří.“ Chtěl jsem něco pronésti; Rypota ujal mne za ruku, ale hned ji zase pustil, řka: „Ne, ne — dovol dříve, abych dopověděl.“ Po té počal dále vypravovati: „Byl jsem tudíž ve svém očekávání, že narozením ubohého červička trapný poměr můj a ženin se změní, sklamán. Prominul jsem sice i nyní — ale nemohl jsem se zbaviti myšlenek, jež mne pronásledovaly.“ „Za tu tedy cenu musila si ubohá dívka zakoupiti dobrodiní, jež jí bylo prokázáno?!“ byla základní myšlenka, z které se rojily myšlenky jiné a jedna trapnější druhé. Od té doby míjel mne i spánek. Rozčilen kladl jsem se na lože a rozčilen, unaven zase jsem je opouštěl. Nechuť k životu a ke všemu kolem mne, nechuť k obvyklé práci a vůbec k jakémukoli zaměstnání zmáhala se vždy více. Byl jsem skoro neustále zamyšlen, ba zadumán a nejraději jsem bloudil beze cíle v nejbližším okolí, v místech nejpustších. Místo však, kde jsem byl žínku svou poprvé spatřil a kde jsem druhdy tak rád prodléval, míjel jsem nyní jako místo prokleté; byloť s něho viděti do zahrady a na letohrádek ženina dobrodince. Za nedlouho počalo mne však osudné místo to neodolatelnou mocí vábiti. Čím více jsem se ho vzdaloval, čím sebevědoměji jsem se mu vyhýbal, tím smutněji mi bývalo — až pak posléze kdysi za tichého večera letního octnul jsem se na něm náhodou poznovu. Dlouho stál jsem v myšlenkách pohřížen na jednom místě upíraje zrak svůj k letohrádku. Viděl jsem lidi procházející se v zahradě, vcházející do letohrádku a zase z něho vycházející; ale zrak můj byl zakalen, že nerozeznal jsem, ačkoli byla vzdálenost jen nepatrná, ani dítě i od dorostlého — vše zdálo se splývati v mlze a jenom předměty pohybující se poutaly mimoděk moji pozornost. Nevím, jak dlouho jsem tenkráte na osudném místě tom stál; ale pamatuju se zcela dobře, že v duši mé vyhupovaly se též obrazy milé a konejšivé. Připomenul jsem si, že jsem druhdy s místa toho musil v zahradě a před letohrádkem často vídati svou žínku, dokud bývala ještě šťastnou. A tak se mi zdálo, že jí tam vidím doposud ještě jako skotačivé děvčátko, honící se za motýly, jako dospívající pannu, trhající kvítka a procházející se pod večer po stezkách v stínu stromů. A právě, když jsem takto snil, šlehla duší mou zdánlivě spasná myšlenka. Napadloť mi, abych hledal úlevy v knihách. A od toho okamžiku stalo se mi ono místo rovněž tak milé, jako mi bývalo druhdy; od té doby meškával jsem tam rovněž tak často jako dříve a obyčejně s knihou v ruce. Četl jsem pilně beze všeho výběru vše, co mi přišlo pod ruku, každou knihu, každý potištěný lístek, jehož jsem se mohl dopíditi. Z počátku mne čtení zajímalo; zapomínalť jsem; ale úlevy, po které jsem prahnul, hledal jsem marně. Ve všech knihách nedočetl jsem se ani o jediném člověku, kterýž by byl spáchal nějaký nehodný skutek a nebyl za to potrestán, o žádném člověku, kterýž by byl trpěl a nebyl za to konečně odměněn. A právě toto pravidelné odměňování ctnosti, pravdy a poctivosti a trestání hanebnosti lidské naplňovalo mne nevýslovnou trpkostí. Napadloť mi tak často: Proč právě ta moje ubohá žena, proč právě já mám tak trpěti, jako zřídka kdo jiný trpěl, a proč právě onen člověk, jenž utrpení naše zavinil, má žití šťastně, spokojeně, bez trestu, ba bez pokárání — když ve všech těch knihách, jež jsem četl, každé zlo se trestalo a každá ctnost odměňovala, slovem když lidé, kteří knihy ty sepsali, nikdy by nestrpěli, aby se děl na světě opak toho?! Pravda sice, že mi též napadlo, že snad v jiných knihách stojí jinak psáno; ale náhodou ve všech, jež jsem byl až po dnešní den četl, nebylo jinak, než jak jsem byl pověděl: ctnost vždy vítězila a hanebnost byla vždycky potrestána. A tu mi napadlo, co by se asi musilo státi, aby se tak stalo i vzhledem k mé ubohé ženě — napadlo mi, zdali i tu jest možno, by vinník byl po zásluze potrestán, a trpící žena má rovněž tak po zásluze odměněna. Přiznám se upřímně, že snažil jsem se o těchto otázkách přemítati poctivě, jak se na muže sluší. Přemítal jsem o nich při každé příležitosti až do nedávna; nicméně výsledek veškerého přemýšlení byl ten, že za poměrů, v jakých jsem žil se svou žínkou, není to nikdy možno. Nabyl jsem arci přesvědčení, že jedině já mohu v té věci učiniti rozhodný krok a že dokud já kroku toho neučiním, nemůže se pranic změniti. Vše záviselo tudíž jen na mně — trest i odměna — avšak jedno vylučovalo druhé. Nezbylo tudíž než zůstaviti vše času a snažiti se — zapomenouti.“ Rypota ustal poznovu ve svém vypravování. Zdálo se, že mu činilo nemalého namáhání, by pověděl vše tak, jak se bylo v duši jeho dálo. Byltě mluvil trhaně a nesouvisle; často se zajíkal, a přes to vše, že vypravoval poměrně dosti klidně, bylo ze všeho zřejmo, že jest rozčilen nebo aspoň hluboce dojat a že mnohé pomíjí mlčením, co zasluhovalo zmínky, slovem, že snažil se vylíčiti duševní své boje co možná nejstručněji. Avšak i kusý tento rozbor psychologický mne zajímal; neboť teprve nyní počínal jsem chápati tak mnohé, co mi bylo až dosud v povaze a chování Rypotově temné a nevysvětlitelné. Po krátké přestávce ujal se Rypota znovu slova. „Odpusť,“ pravil, „že vypravoval jsem tak obšírně o věcech, které tak zřídka kdy někoho zajímají. Vím, že bych se byl i tobě zavděčil, kdybych byl popsal některé výjevy ze svého života, jež bys sobě mohl zcela jasně představiti, nežli když jsem se snažil pověděti, co a jak dělo se v mé duši. Mám však za to, že bys bez tohoto úvodu nedovedl sobě tak mnohé z mého života vysvětliti, co nedá se vyložiti nižádným skutkem předcházejícím, nýbrž výhradně jen dojmy, jaké byl ten neb onen závažný nebo rozhodný případ na mne učinil a tak pro jednání mé budoucí již napřed jaksi půdu upravil. Přiznám se ti, že nebýval to můj způsob vypravování, a že jsem se tomu přiučil z mnohých knih, jež jsem byl četl, a v nichž bylo o podobných věcech podobným způsobem vypravováno. Nevykládej mi tedy ve zlé, že vzal jsem při své nedostatečnosti vysloviti se útočiště k způsobu —“ „Ale vždyť já ničeho nenamítám,“ vpadli jsem příteli do řečí jsa daleko dychtivější na další věcné vypravování nežli na jeho povšechné poznámky. Rypota kývl na to hlavou, jakoby dával na jeho, že to ví, načež pokračoval: „Přede vším tedy jsem se snažil zapomenouti. Ale ty sám zajisté uznáš, že to bylo nejen nesnadné, nýbrž naprosto nemožné. Nechť konal jsem cokoli, nechť jsem se namáhal sebe více, bych tím neb oním způsobem obrátil pozornost svou k něčemu jinému, vždy vracel jsem se v duchu zas a zase k tomu, na co jsem chtěl zapomenouti. Nějaký čas vedl jsem i život lehkomyslný, skoro divoký; ale i mezi lidmi a v krčmách, v hluku a vřavě mnohdy až zběsilé, vyhupovaly se přede mnou mučivé obrazy. Po příkladu mnohých chtěl jsem se mnohdy — přiznám se ti upřímně — i opiti; ale nedovedl jsem toho. Pil jsem přes míru; nicméně vždy, když snad už mělo pití účinkovat, omamujíc, znechutilo, zhnusilo se mi — a tak zůstával jsem vždy střízliv. A právě jen tato má střízlivost znechutila, zhnusila mi prodlením času vešken ten život lehkomyslný, a já zamiloval si zase samotu jako dříve. Od té doby, — asi rok po narození Evičky — nezměnilo se v životě mém zevnějším skoro nic podstatného. Žil jsem až do nedávna se svým trapným tajemstvím, abych tak řekl, v nejdůvěrnějším přátelství. Pozoroval a sledoval jsem duševní muka své ženy, aniž bych jí to byl dal na jevo, jako matka dech churavého svého dítěte, a bývalo mi skoro neustále nevýslovně úzko. Z úzkosti té vyvinula se znenáhla dráždivost a popudlivost. A za takových chvil šlehla náhle jako blesk duší mou chmurná myšlenka, které jsem se z počátku sám zalekl. Později však se vyvíjela, obzvláště když jsem býval o samotě, z jediné takové myšlenky celá řada podobných. I přestal jsem se myšlenek těch lekati, uvykl jsem jim a konečně jsem se do nich dovbrovolně a s jakousi rozkoší zapřádal. Bývaloť mi vždy jaksi volněji, když meškaje na své zamilované stráni u cibuleckého háje, zahloubával jsem se v myšlenky o ukončení ženina duševního trápení. Přemítal jsem o prostředcích a shledal, že jediným prostředkem je — smrt. Přiznám se ti, že jsem z počátku přece jaksi váhal uznati prostředek ten za jedině spasný. Ale později počal jsem se s myšlenkou tou znenáhla vždy více přáteliti, až zdála se mi býti tak prostou a zároveň při-rozenou, že jen zázrakem mohla zůstati až dosud neprovedenou. Pronásledovala mě po celou tu dobu s bezpříkladnou houževnatostí a ještě před nedávnem, krátce před tím, nežli jsem tě po letech poprvé navštívil, zdála se mi býti nejen jedině vhodnou, nýbrž zároveň také právě na čase. A jedině proto jsem tě tenkráte navštívil, jedině proto jsem se tě, jak se zajisté ještě pamatuješ, vyptával na věci, jež ti musily býti nad míru nápadny, jedině proto jsem se tě ptal na radu, mám-li provésti skutek, jejž jsem mylně nazval nepředložený, jedině proto jsem se tě vyptával podobně na právní následky, slovem já po celou řadu let a obzvláště poslední dobu zanášel se myšlenkou učiniti konec duševním mukám své ženy násilně — vraždou.“ Mimoděk uklouzlo mi několik nesouvislých slov překvapení a leknutí zároveň. Avšak Rypota s nezměněným klidem pokračoval: „Zdá se to býti skoro víře nepodobné; ale kdybych ti dovedl vypověděti, co a jak má ubohá žena trpěla, kdybych ti dovedl třeba jen povrchně nastíniti, jak znenáhla vyvíjela se myšlenka ta z různých jiných, méně příkrých, ba výhradně jen soucitných, kdybych ti dovedl vylíčiti aspoň z části, co vířívalo mou duší, pochopil bys, že ani jinak býti nemohlo. prvních letech svého manželství jsem při tom na následky pro mne nebral žádného ohledu. Teprve později, když Evička dorůstala, zdálo se mi, že přece snad není mým právem jednati zcela bezohledně, že musím přece jen aspoň poněkud vzíti ohled na Evičku, která by beze mne zůstala opuštěnou. A jedině tím snad možno vysvětliti, proč jsem s provedením I otálel, proč nedostávalo se mi nevyhnutelné odvahy.“ „Ale nyní snad jsi konečně nahlédl,“ vpadl jsem příteli do řeči, „že bys skutkem takovým zmařil tré životů — zcela bezúčelně!“ „Bezúčelně? Zcela bezúčelně — pravíš?“ opakoval dutě Rypota, jenž byl od poslední své přestávky vypravoval s klidem skoro ledovým, načež vzpřímiv se na své židli, zadíval se mi upřeně do očí. „Což mi opravdu nerozumíš?“ vyrazil náhle ze sebe prudce a zajíkavě tónem vášnivě a přece bolestně rozechvělým. „Což pak je lidské srdce skutečně tak sobecké, jak o něm mnozí tvrdí, že cizí utrpení, cizí muka duševní zůstavujou je chladné, i když trpí přítel?! Nebo jsem mluvil tak kuse, nejasně a zmateně, že nemůžeš se ani částečně vpraviti v duševní stav můj a ženy mé?!“ Chtěl jsem něco odpověděti; Rypota však učinil odmítavý posuněk a pokračoval s nápadným chvatem: „Ne, ne, má milá duše! Tuším, co chceš říci, a proto prosím, promiň mi poněkud příkrá slova, která mi byla uklouzla! Ale toť kletba všech nás polovzdělanců a nevzdělanců, že domníváme se míti dosti nadání a zručnosti k vylíčení pocitů a duševních bojů. Obyčejně chceme říci příliš mnoho a pro nedostatek slov, ba i pojmů nedovedem se pří nejlepší vůli vyjádřiti ani z části I tak, aby nám bylo rozuměno, abychom byli pochopeni. A proto zdáme se býti skoro vždy jaksi jen tvory, jichž jednání řídí se pouhým pudem, okamžitou náladou, tvory, jichž jednání je zcela bezdůvodné a bezúčelné. A přece i u nás polovzdělanců a nevzdělanců klíčí každý náš skutek ze zárodku svého týmže nebo aspoň podobným způsobem jako u každého vzdělance. Ale my znenáhlé vyvíjení se skutků našich zřídka kdy sledujeme s onou přísnou bedlivostí, jaké je k tomu nevyhnutelně třeba, a sledujeme-li jich přece, nedovedeme výsledek svého pozorování nikdy dost jasně vyložiti. Vzdělanci naslouchají výkladům našim jako polosrozumitelnému blábolení dětskému — z počátku je to zajímá, pak omrzí, a naslouchají již jen na půl ucha — a dříve, nežli jest nemotorný výklad skončen, zabývají se v duchu již dávno něčím jiným a nevědí mnohdy ani, o čem byla řeč. A proto odpusť, že jsem tě tak dlouho nudil. Pokusím se dokončiti svou zpověď co možná stručně; jsemť sám už unaven.“ Rypota složil ruce v klín a chvíli díval se smutně přímo před sebe na podlahu, jakoby přemítal, jak má další vypravování zahájiti; po té vztyčil zase hlavu a pokračoval: „Teprve nyní se mi zdá,“ počal monotonně, jakoby mluvil sám k sobě, „že chápu, proč mi nerozumíš. Často mi napadlo, že by byl každý druhý, třetí člověk zcela jinak jednal nežli já, a že by se byl z tisíce snad jeden zachoval podobně jako já. Zdá se mi, že neodchýlím se příliš od pravdy, připomenu-li, že bys mi snad daleko spíše rozuměl, kdyby byly úmysly a skutky mé vznikly z popudu jiného nežli z útrpnosti, kdyby je byla diktovala nějaká vášeň nebo náruživost, nebo vůbec nějaké prudké hnutí mysli, nebo docela — kdyby byly podmíněny mou povahou. Ale ty sám dobře víš, že jsem člověk mírný, tichý a snášelivý, a já jen dodávám, že nejsem sobě vědom ani jediného skutku, kterýmž bych byl někomu ublížil. A jedině tím, zdá se mi, můžeš si aspoň poněkud vysvětliti, proč jsem nikdy před žínkou ani slůvkem se nezmínil o jejím poklesku, proč jsem nikdy nežádal žádného objasnění, tím méně nějakého vysvětlení, slovem že po dnešní den nevím o tom všem více, než co jsem ti byl již pověděl. Jsemť přesvědčen, že poklesek ženin stal se v jednom z oněch tajemných okamžiků lidského poblouzení nebo lépe řečeno zapomenutí se, kdy ani vlastní původce nezasluhuje více, nežli snad pouhého pokárání. A tím můžeš si zase vysvětliti, proč asi nevznikly v duši mé myšlenky mstivé. Znal jsem pravého otce Eviččina od svého dětinství. Je to muž, jak sám víš, dobrý, laskavý, dobročinný, zasluhující úcty, které požívá. Přiznám se, že mi často napadlo, že by bylo dobře, kdybych opustil rodnou svou chaloupku a odstěhoval se jinam, kde by mi nic nepřipomínalo, co mne a ženu hnětlo; ale nám chudým řemeslníkům nelze něco podobného tak snadno provésti. Byl bych musil prodati domek a počíti svou živnost v jiném místě, kde jsem neměl žádných zákazníků a známých. Kdybych byl člověk smělý a podnikavý, byl bych tak zajisté učinil. Ale lidé mé povahy podobných změn neradi neb jen z donucení provádějí; obávajíť se nejisté budoucnosti a dávají mnohdy přednost i životu svízelnému, jen když se vleče starými, obvyklými kolejemi. Mne nikdo nevyháněl, nikdo mi nepřekážel, nikdo mi nepoložil ani stébla v cestu — jakž tedy možno rozloučiti se se vším, co mi bylo od maličkosti tak milé? Zůstal jsem tedy a žil, jak jsem byl už pověděl — až konečně nadešel rozhodný okamžik, a já se odhodlal k prvnímu kroku.“ „Probůh — cos učinil?!“ uklouzlo mi mimovolně, neboť teprve po obšírném vypravování přítelově počal jsem chápati, čím asi se zanáší. „Prozatím nic, co by tě mohlo lekati,“ odpověděl chladně Rypota. „Navštívil jsem — poprvé ve svém životě — Eviččina otce.“ „Co tě k tomu přimělo?“ ptám se dále. „Nutná záležitost. Musímť svou rodnou chaloupku přece jen prodati; musím se vystěhovati.“ „A co jsi chtěl od Hukala?“ „Aby mi byl pří tom nápomocen — aby mi odkoupil domek za cenu, za kterou stojí, bych nebyl ošizen; aby mi — kdyby se mi jinde nevedlo tak jako nyní — poskytl nějaké výpomoci.“ „Ale co tě pohnulo ku kroku tak rozhodnému? Proč se chceš odstěhovati, když tě, jak sám pravíš, nikdo nevyhání?“ „Že nevyhání?“ opakoval Rypota dutým hlasem, načež dodal živě: „Druhdy mne arci nikdo nevyháněl — ale nyní mne vyhání Evička.“ „To není možné!“ „A přece pravda.“ „Jak to? Nechápu ani slova!“ Rypota chvílí mlčel, pak pravil: „Pochopíš však, jakmile ti povím, co následovalo po tvé poslední návštěvě u mne. Měl jsem tě, jak víš, v podezření, že miluješ Evičku ty. Ale tys zapíral, ba více — tys podal i důkaz, že se mýlím, a zároveň jsi mě přivedl na stopu Eviččna miláčka.“ „Jak to?“ vpadl jsem. „Zcela přirozeně. Pamatuješ se ještě, žes mi tenkráte ukázal svůj vlastní rukopis, abych jej mohl porovnati s rukopisem stručného milostného lístku, pro Evičku určeného?“ „Pamatuju.“ „A pamatuješ se, žes tenkráte sám prohlásil, že jest rukopis lístku toho tvému vlastnímu tak podoben, jakoby býval měl pisatel téhož učitele v psaní jako ty, nebo jako bys býval ty sám jeho učitelem?“ „Ano — pamatuju se.“ „A připomeneš-li si, co jsem byl od tebe několikráte slyšel, žes býval před lety soukromým učitelem Hukalova nejmladšího syna, pochopíš, jak jsi mne přivedl na stopu.“ „Ty tedy myslíš, že miluje Evičku Hukalův syn?“ „Nejen myslím — já jsem o tom přesvědčen,“ odpověděl Rypota neobyčejně kvapně a dodal pak váhavě: „A nyní snad také pochopíš, že v témž okamžiku, když jsem se o tom přesvědčil, šlehla duší mou myšlenka, že nemohu zůstali, že nesmím váhati provésti skutek, kterému jsem se byl tak dlouho vzpíral; neboť jen tímto způsobem jest možno vyvarovati se následkům nepřirozeného milostného poměru mezi bratrem a sestrou.“ „Což ale,“ namítl jsem, „mýlíš-li se vzhledem k milostnému poměru tomu přece, jako jsi se zmýlil vzhledem ke mně?“ „Ah, nikoli — tentokráte se nemýlím!“ odvětil Rypota chvatně a s jistotou. „Byltě jsem nabyl úplného, nezvratného přesvědčení.“ „Ptal jsi se snad Evičky?“ „Nikoli! S Evičkou jsem o tom ani slova nepromluvil. Také se jí na nic ptáti nebudu, neníť toho naprosto třeba.“ „Oč tedy opíráš své přesvědčení?“ ptám se dále. „Povím ti to několika slovy,“ vece Rypota. „Nabyl jsem přesvědčení toho rovněž tak prostě a přirozeně, jako jsem se byl ondy přesvědčil o tobě. Byv tebou přiveden na stopu, že osudný lístek nemohl psáti, nežli kdo měl téhož učitele jako ty, nebo komu jsi byl učitelem sám, není divu, že mi napadla rodina Hukalova a především Hukalův syn Adolf. Nemaje však pro domněnku tu nižádné opory, nezbylo mi, než opatřiti si rukopis mladého Hukala. Nebylo to nesnadné. Opatřil jsem si rukopis ten v několika hodinách a porovnav jej s rukopisem lístku, seznal jsem, že není žádného rozdílu.“ „Ale i tento důkaz může býti jen zdánlivý, klamný,“ namítl jsem. „Pravda,“ odpovídá Rypota; „napadlo mi to též, a proto jsem si zjednal důkazu neklamného, nezvratného.“ „Jak to?“ „Mladý Hukal se mi přiznal sám.“ „Není možno!“ uklouzlo mi. „A přece pravda. Znám švarného toho mladíka od nejútlejšího jeho mládí. Nebylo tudíž nesnadno zastaviti jej zcela prostě na cestě, přidružiti se k němu, zeptati se na to a ono, a konečně přivésti řeč na věc, o kterou mi šlo. Setkal jsem se s ním pod večer, když ubíral se pěšky z Prahy domů, v stromořadí lip na silnici pod mým domkem. Viděl jsem z dálky, že jde volným krokem; zdálo se mi, že je zamyšlen. Zmírnil jsem taktéž krok, a tak jsme se setkali. On zvedl hlavu a poznav mne jevil jakousi mírnou rozpačitost a pozdravil. Poděkoval jsem a jako jsem byl jindy dost často učinil, vyptával jsem se na to a ono; pak jsem se k němu přidružil, a šli jsme dále, hovoříce o věcech více méně lhostejných a všedních. Když’ jsme se přiblížili k vratům Hukalova letohrádku, shýbl jsem se, právě když se byl mladý Hukal ohlédl, rychle k zemi, jako bych něco zvedal. Mladý Hukal si toho všimnul a pravil: „Co pak jste to nalezl?“ „Zvedl jsem kousek papíru,“ odpovídám lhostejně a rozbaluji připravený v ruce lístek. Hukal zůstal taktéž státi, ale když jsem lístek rozbalil a chvíli se tvářil, jako bych jej pozorně četl, jevil i mladý Hukal jakousi pozornost. Beze slova podal jsem mu lístek. Vzal jej do ruky a sotva že pohlédl na písmo, zarazil se. Neušlo mi, že jeví se v tváři jeho mírné rozpaky. „Písmo je mi jaksi povědomo,“ dím lhostejně. Hukal na mne pohlédl s výrazem rozpačitosti a vraceje mi zdánlivě lhostejně lístek pravil váhavě: „Kdo viděl jen jednou můj rukopis, musí na první pohled poznati, že jsem psal lístek ten já.“ Ačkoli se v tváři Hukalově jevila rozpačitost, byla slova ta přece pronesena s jakousi jistotou a tónem upřímným. „A což kdybych se zeptal, komu byl lístek ten zaslán?“ optal jsem se tímže upřímným tónem, jako byl mladý Hukal poslední slova svá pronesl. Tázaný chvíli mlčel, pak odpověděl roztržitě; „Proč byste se nemohl zeptati?“ „A odpovíte mi upřímně, pravdivě?“ tážu se chvatně dále. Hukalovi musil býti chvat můj nápadný; pohlédl na mne, jakoby chtěl říci: „Proč se ptáš tak nápadně?“ a odpověděl s lehýnkým úsměvem: „Lístek ten nebyl zaslán nikomu!“ „A proč jste jej tedy psal?“ ozval se jsem poněkud přísným, skoro drsným tónem. Mladý Hukal jevil opět rozpaky. Zdálo se mi, že měl z počátku v úmyslu přiznati se mi bez obalu a upřímně; ale že byl tónem mých posledních slov zaražen, Mlčel chvíli, pak pravil: „Kdyby býval lístek někomu zaslán, byl byste jej sotva nalezl zde před vraty na silnici.“ Musil jsem uznati, že se Hukal obratně dostal z nastražené léčky; ale právě toto zapírání nebo lépe řečeno odbočování bylo mi zřejmým důkazem, že jsem přiznání se, k němuž se byl dle všeho hotovil, vlastní svou přenáhleností zmařil. „Ale jak přišel lístek v tato místa?“ ozval jsem se po malé pomlčce. Hukal pokrčil rameny a odpověděl: „Nejspíš náhodou — nějakým nedopatřením — vlastně způsobem, jejž si nedovedu vysvětliti.“ „A k jakému účelu tedy byl psán?“ pokračuju. „K jakému účelu?“ opakoval Hukal dutým hlasem, jakoby otázku tu kladl sám sobě, a dodal pak rozhodně: „K žádnému účelu — byl psán zcela bezúčelně.“ „To přece není možno!“ opáčil jsem. „A přece pravda!“ odpovídá Hukal upřev na mne svůj zrak. „Povím vám to upřímně. Otec můj před několika týdny náhle ochuravěl a musil zůstati doma, ačkoli měl, jak pravil, pilnou jakousi záležitost v Praze osobně vyříditi. Aby se mu nestýskalo, zůstal jsem také doma. Nějaký čas jsme se bavili hovorem; pak jsem začal otci kreslit pro ukrácení chvíle rozmarné obrázky. Náhle otec pravil: „Já už sotva něco podobného dovedu.“ Podal jsem mu do postele papír a tužku. Otec chvíli se namáhal; ale nesvedl nic kloudného. Zamyslil se, pak připomenul: „Pravda — vždyť už je i mé písmo trhané, třesavé“ — a napsal na doklad několik řádek. Podávaje mi je, dodal: „Že je tvůj rukopis úhlednější, zřetelnější — napiš něco!“ „Co mám psáti?“ odpověděl jsem. „Napiš něco veselého nebo stručný lístek milostný,“ pravil otec. Chtěl jsem něco odpověděti, otec však dodal: „Piš tedy, co ti budu diktovat!“ „I diktoval, a já napsal lístek, jejž jste byl před chvílí nalezl. Jak vidíte, byl lístek psán zcela bezúčelně. Podal jsem jej otci; otec jej lhostejně přečetl, načež připomenul: „Víš-li pak, že dceruška souseda Rypoty jmenuje se také Evička — musíme lístek zahodit.“ Po té lístek několikráte přeložil, aby zmenšil jeho objem a zahodil jej kamsi ke kamnům. Toť vše; není tudíž divu, že takto pohozený lístek dostal se mezi smetí a že se octnul náhodou zde před vraty na silnici.“ „Potud omluva mladého Hukala,“ končil Rypota své vypravování o záhadném lístku. „Přiznám se ti, že mne slova ta překvapila. Seznal jsem z nich neobyčejnou duchapřítomnost a obratnost Hukalovu. Vše bylo tak prosté, jednoduché a pravdě podobné, že nedalo se nic namítati, a přece zase tak mnohé, co předcházelo, obzvláště přiznání se Hukalovo, že lístek skutečně psal, pak mírné jeho rozpaky a zřejmá snaha rozpaky ty zakrýti byly důkazem, že se nemýlím. Když domluvil, podal mi ruku, stiskl ji přátelsky a rozloučiv se se mnou několika nad míru vřelými slovy, vklouznul do vrat otcova letohrádku. Chvílí jsem se za ním díval, pak — Však dosti už! Vypravujuť opět, jak se zdá, věci nepatrné, nedůležité; neboť tys už zajisté dávno přesvědčen, že nejednal jsem lehkomyslně, nýbrž že snažil jsem se zjednati si jistoty, a že mohl jsem dnes právem říci, že Eviččina miláčka znám i neznám, že pouze tuším, kdo jím je, jako mohu říci, že jsem o tom úplně a nezvratně přesvědčen.“ Rypota umlkl. Z počátku byl jsem i já přesvědčen; ale sotva že skončil, napadlo mi, že přesvědčení Rypotovo jest přece jen subjektivním. Připomenul jsem tudíž, že sice o jeho přesvědčení nepochybuji, nicméně že vším tím, co byl vypravoval, přece ještě není podán důkaz nezvratný a všeobecně platný. Rypota slovům mým pozorně naslouchal, pak pravil: „A jakého důkazu mohl bych si ještě přáti?“ Pokrčiv rameny, odpověděl jsem: „Nesnadno říci — ale na jednu věc musím tě přece upozorniti. Mladý Hukal sice se přiznává, že lístek psal — o tom tedy nemůže býti žádné pochybnosti — ale kdo ti za to ručí, že si vykládáš další jeho omluvu správně? Proč by se nemohla omluva ta zakládati na pravdě?“ „Ty tedy myslíš, že byl lístek ten skutečně napsán bezúčelně a že byl pohozen, jak mladý Hukal ujišťoval?“ ozval se Rypota. „Důkazu pro opak aspoň není,“ dím. Rypota chvíli váhal s odpovědí; pak pravil: „A jakž medle by se lístek ten octl v modlitbách Eviččiných, kde jsem jej nalezl? A byl snad i milostný lístek Eviččin, jehož částky jsem ti byl ukázal, také psán bezúčelně? Odpověď na tyto dvě otázky není nesnadná a zároveň jest důkazem, že byl lístek psán mladým Hukalem rovněž tak účelně jako milostný lístek Eviččin.“ Teprve nyní zdálo se mi, že nelze ničeho více namítati. Rypota byl mne skutečně přesvědčil, že soudí správně a logicky. Přes to naskytla se, jak už u nás skeptiků tak často se děje, ihned námitka jiná. „Ale co tě pohnulo k návštěvě starého Hukala?“ namítl jsem, ačkoli se byl Rypota již dříve o tom v stručností zmínil. Tvář Rypotovu přelétl opět onen trpký úsměv, kterýmž se u něho manifestoval jistý druh význačnějších myšlenek. Po svém zvyku chvíli mlčel, pak pravil váhavě: „Zmínil jsem se o tom již dříve; zdá se tudíž, že ti slova má nedostačila. Nezbude tedy, než abych se přece jen vyslovil šíře.“ Po té přitáhl stolici svou blíže ke mně a vypravoval v tento smysl: „Nabyv úplného přesvědčení o milostném poměru Eviččině uznal jsem, jak víš, za nevyhnutelné opustiti s ženou i Evičkou své rodiště. Nemysli však, že jsem se rozhodl bez předběžného pře-mítání. Uvažoval jsem, jak by bylo možno nejsnáze vyvarovati se možným osudným následkům nepřirozeného milostného poměru, a rozhodl se pro odstěhování se teprve druhého dne pod večer, když dlel jsem zase na svém zamilovaném místě na stráni u cibuleckého háje. Slunce bylo už dávno zapadlo; kolkolem bylo šero, jen východ skvěl se mírně žlutavě purpurovou září, předcházející východ měsíce. Polo leže a polosedě přemítal jsem, až mne přemohla unavenost. Počal jsem podřimovati. A tu se mi zdálo, jako bych slyšel z dáli temné dunění vod. Bylo mi nevýslovně teskno. Vše kolem mne zdálo se býti pusté. Náhle jakoby byla nad mou hlavou zašuměla bouře. Probral jsem se z dřímoty a cítil, jakoby se vzduchem chvělo vzdálené úpění. Však přelud ten trval jen několik okamžiků. Vzpamatoval jsem se úplně a počal opět přemítati. Napadla mi myšlenka zdrcující. Připomenulť jsem si, jak mnoho ubohých dítek potuluje se světem, které právě tak jako Evička neznají svých otců. Ký div, že následující myšlenka týkala se mne, Evičky a jejího otce. „Po jakém právu,“ napadlo mi, „může člověk vzdělaný a bohatý přenésti s tak lehkou myslí své otcovské povinnosti k dítěti svému na člověka polo vzdělaného, ba nevzdělaného a chudého, jako byl učinil Hukal? Jak přijdu já, prací rukou svých v potu tváři se živící prostý řemeslník k tomu, bych po tolik roků živil a staral se o dítě cizí, do jehož otce mi pranic není? Čí zapomněl snad otec na své povinnosti? A zapomněl-li, nebylo by záhodno upozorniti jej na ně — ovšem jen způsobem mírným, přátelským, bez výčitek?“ A z těchto a podobných myšlenek vznikl a dozrál konečně můj úmysl navštíviti starého Hukala, poprositi jej za podporu a výpomoc a po případě mu i upřímně a opravdově vyložiti, proč tak učiním, vlastně proč jsem k tomu nucen. Avšak rozhodnutí mé, ačkoli pevné, nebylo lze tak snadno provésti. Scházelať mi odvaha předstoupit! před muže, kterýž byl život můj i ženy mé takovou měrou ztrpčil... Po celý následující den bloudil jsem kolem letohrádku Hukalova a přecházel podle vchodu. Viděl jsem starého Hukala za tu dobu třikráte a dvakráte jsem jej z dáli i pozdravil; ale přiblížiti se k němu nebylo možno. Vždy mi vstoupila náhle krev k mozku a pojala mě mírná závrať. Konečně k večeru před západem slunce odhodlal jsem se přece. Smělým krokem vstoupil jsem hlavními vraty do letohrádku; ale sotva jsem učinil několik kroků, musil jsem se opříti o strom u cesty, bych neklesl. Nohy počaly se mi třásti, srdce prudce bilo, vše kolem mne vznášelo se jako v mlze. Chtěl jsem se vrátiti; ale kdosi z domácích lidí, jenž šel právě odkudsi domů, mne zpozoroval. ,Koho hledáte, pane Rypoto?‘ optal se vlídně. Vztyčil jsem hlavu a namáhavě vypravil ze sebe: ,Pana Hukala — starého pána!‘ ,Ten je nejspíš na konci zahrady v poslední besídce,‘ zní odpověď. ,Pojďte — já vás dovedu na hlavní stezku a ukážu vám!‘ Nezbylo mi, než jíti. Šel jsem, vrávoraje, se svěšenou hlavou, až jsme se octli na počátku hlavní stezky. ,Tam! — Vidíte tu besídku u zdi pod košatým jasanem?‘ pravil úslužný průvodce, ukázav rukou před sebe. Zvedná hlavu, podíval jsem se v před; ale do očí šlehnul mi oslňující proud světla, tak že jsem musil zavříti oči. Zdáloť se mi, jakoby byla písčitá stezka přede mnou rozžhavena — a přece to nebylo nic jiného než odlesk k západu se chýlícího slunce, jenž pozlacoval cestu k besídce. ,Jen jděte, jděte — nic se neostýchejte — pán je dobrý!‘ pobízel průvodce a otočiv se ubíral se nazpět k letohrádku. Učinil jsem několik kroků se zamhouřenýma očima. Teprve po té jsem oči zase pomalu pootevřel. Nalézal jsem se právě u mírného svahu, a paprsky slunce padaly nyní na stezku skrze husté křoví v pozadí zahrady, tak že bylo zcela volně viděti až k besídce. Rychle popošel jsem ještě několik kroků, stezka zabočila v právo, a já stál před vchodem do besídky. Muž, kterého jsem hledal, seděl u stolu, maje hlavu oběma rukama podepřenou a oči zamhouřeny. Zdálo se mi, že spí. Pomalu, po špičkách přiblížil jsem se ještě blíže a zůstal asi šest kroků před vchodem do besídky státi. Zadíval jsem se Hukalovi v tvář. Jevila neobyčejný klid a spokojenost. Jeť Hukal posud ještě zdravím kypící muž v plné síle; výrazná tvář jeho nikterak nenasvědčuje skutečnému stáří; zdát se býti o patnácte i dvacet roků mladším, nežli v pravdě jest. Sotva jsem postál jen několik vteřin, otevřel Hukal oči a shlédnuv mne před besídkou státi, prudce vyskočil. Ale hned na to poznav mě, pravil přívětivě: ,Ah — pan soused — Rypota! — Co pak mi nesete? — Pojďte blíže! — Vstupte! — Sedněte si!‘ Vlídnost ta mne překvapila. Očekávalť jsem, že mne přivítá se zakaboněným čelem neb aspoň s chladnou zdvořilostí; ale stal se opak toho. Popošel mi v ústrety, podal a stiskl mi ruku a vyzvav mě, abych se posadil, čekal, až jsem tak učinil; na to usedl přímo proti mně. Přiznám se ti upřímně, že jsem v okamžiku tom úplně za-pomněl na vše, co jsem mu chtěl říci. Zdálo se mi, že jsem ztrnulý. Chtěl jsem něco pronésti, ale jazyk mi vypověděl službu. Seděl jsem chvílí bez pohnutí a beze slova. Přes to mi neušlo, že jeví se v tváři Hukalově jakési rozpaky. Oko jeho těkalo nejistě s místa na místo; a navzdor vlídným slovům, kterými mě byl uvítal, nepodíval se mi ani jednou přímo do očí. ,Nuže — co mi přinášíte? Přejete si něčeho?‘ ozval se vlídně po chvíli. ,Zdá se, že jste churav — nebo vás stihla nějaká nehoda?‘ Teprve tato slova rozpoutala můj jazyk. ,Nikoli, pane Hukale — nejsem churav — nestihla mě žádná nehoda,‘ odvětil jsem trhaně. ,Přicházím ve vážné zále-žitosti.‘ Z očí Hukálových šlehl podivný blesk. Zdravím kypící tvář jeho na okamžik zbrunátněla, jakoby se byl něčeho náhle ulekl, ale hned zase nabyla dřívější své svěží barvy. „Mluvte — jsem k službám!“ připomenul s chladnou zdvořilostí a upřel zrak svůj k zemi. Počal jsem. Z počátku však se mi slova pletla. Začal jsem vypravovati cosi o dlouholetém sousedství, o svém mládí a podobném. Hukal trpělivě naslouchal, a za nedlouho jsem zpozoroval, že tvář jeho nabývá vždy více klidu. Když pak jsem skončil, abych si oddechl, odpověděl klidně: ,Vyslechl jsem vás; ale ze všeho, co jste mi byl povídal, ani netuším, čeho si přejete.‘ Počal jsem tudíž poznovu, opatrně a z počátku jen tak jaksi bezúčelně. Počal jsem vypravovati o svých stísněných poměrech, o bídných časech pro řemeslníky a pověděl pak, že mám pevný úmysl vystěhovati se z osady. Sotva však jsem slova ta pronesl, pravil Hukal nápadně prudce: ,Ne, ne — to nesmíte!‘ Ale hned na to, jakoby se byl vzpamatoval, dodal mírněji: ,To by bylo hezké, abyste opustil rodný svůj domek, v kterém jste žil až dosud tak spokojeně.‘ Při posledních slovech Hukalových jsem se zachvěl. Zdálať se mi býti skoro až výsměchem, ačkoli byla pronešena vážně a opravdově. Chvíli jsem mlčel, načež jsem se poznovu ujal slova a skončil, že jsem přišel právě jen za tou příčinou, bych Hukalovi nabídl ku koupi svůj domek i zahrádku. Hukal však zavrtěl hlavou a pravil: ,Ne, ne, příteli — nekoupím od vás ničeho, ani domku, ani zahrádky — i kdybyste mi jich nabízel za třetinu skutečné ceny.‘ Nezbylo mi tedy, nežli jíti o krok dále. Snažil jsem se co možná mírně Hukalovi vysvětliti, že se vystěhovati musím; ale Hukal zůstal neoblomným, a já mu konečně udal i pravou příčinu. ,Znáte Evičku Rypotovu?‘optal jsem se. ,Vaši dceručku?‘ opáčil Hukal, a v tváři jeho jevily se opět mírné rozpaky. ,Evičku — Rypotovu,‘ opakuju s důrazem na příjmení. ,Znám,‘ odpověděl po chvíli váhavě Hukal. ,A co byste řekl,‘ pokračoval jsem, ,kdyby tato Evička Rypotova milovala —‘ Z očí Hukalových šlehl opět onen podivný blesk, jako když jsem poprvé řekl, že přicházím ve vážné záležitosti. ,Zadržte!‘ vpadl mi tónem vášnivě rozechvěným do řeči. ,Vy mi tedy rozumíte? A chápete tedy, že se odstěhovat musím?!‘ ,Ne, ne — vy se vystěhovat nesmíte!‘ pravil Hukal a poprvé upřel na mne svůj zrak, ale hned jej zase sklopil. Byl jsem na rozpacích. Zdálo se mi, že přece jen nerozumí, a proto jsem dodal: ,Není pomoci, pane Hukale! Musím odtud stůj co stůj — neboť Evička miluje a je milována vaším synem Adolfem.‘ Teprve nyní zmizely s tváře Hukalovy všechny rozpaky; ba přelétl ji i lehký úsměv uspokojení, ba skoro radosti. Místo odpovědi vypukl však Hukal v smích. Byl jsem zaražen. prvním okamžiku se mi zdálo, že musím vyskočiti a splatit posměch ten Hukalovi ranou do prsou; ale přes to zachoval jsem klid. Musil jsem však vyčkati několik okamžiků, nežli jsem mohl promluviti. ,A vy se můžete — pane Hukale — něčemu podobnému — smáti?‘ pravil jsem zajíkavě. ,Kdo by se nesmál?‘ opáčil rozmarně Hukal. ,Nechte je — jsouť oba mladí — až se pomilujou, pak se zase rozejdou, jako se byli sešli. Vždyť pak —‘ Nedořekl. Pohlédl na mne a vida nejspíše, jaký dojem byla slova jeho na mne učinila, zarazil se poněkud; ale hned se vzpamatovav, dodal vlídně a opravdově: ,Ne, ne, milý příteli! Nepokládejte každé zdání a každou domnění za ryzí pravdu. Znám svého syna Adolfa příliš dobře, než abych nevěděl, koho miluje, Evičku Rypotovu však — tím můžete býti jist, — Adolf můj nemiluje a milovati nebude.‘ Slova ta pronesena byla s takovou jistotou, že jsem nevěděl, co odpověděti. Chvíli jsem přemítal a uznal pak, že nezbývá, nežli jíti ještě krok dále. Pověděl jsem tudíž Hukalovi o své rozmluvě s jeho synem a předložil mu na doklad svých slov nejen lístek synův, nýbrž úryvek milostného lístku Eviččina. Hukal mne i tentokráte vyslechl trpělivě, ba trpělivěji, nežli byl poslouchal dříve. Vypravování mé ho více neznepokojilo, aniž mu působilo nějaké rozpaky; naopak zdálo se mi, že jest se vším tím, co vypravuju, úplně spokojen. Když jsem skončil, optal se mne s důrazem: ,Vy tedy jste přesvědčen, že se ti dva mladí lidé milujou?‘ ,Ano,‘ dím; ,vždyť vidíte toho důkazy.‘ ,Budiž tedy,‘ Hukal na to. ,Milujou-li se — dobře — já ničeho nenamítám —‘ ,Ale vždyť to nemůže — nesmí býti,‘ uklouzlo mi mimoděk tónem skoro vášnivým. Hukal mi pohlédl do očí; tón mých slov jej zarazil. ,A proč by nesmělo?‘ optal se váhavě. Chvíli jsem váhal s odpovědí; ale pak jsem se rozhodl pro nejkrajnější. ,Prostě proto,‘ dím klidně a vážně, ,že jest váš syn Adolf Eviččiným bratrem!‘ Dojem těchto slov na Hukala byl hluboký. Vyskočil prudce; tvář jeho zbrunátněla, čelo se zakabonilo, a z očí šlehl blesk uražené pýchy nebo leknutí. Upřel na mne svůj rozjiskřený zrak, jakoby chtěl nahlédnouti v mou duši, a teprve po delší pomlčce pravil namáhavě: ,Jak to míníte? — Nerozumím vám!‘ Slova ta vehnala mi všechnu krev do tváře. Vyskočil jsem rovněž tak prudce jako před chvílí Hukal, a tak stáli jsme několik okamžiků před sebou tváří v tvář, oba v největším rozčilení. Hukal — tak se mi aspoň zdálo — opanoval se daleko dříve nežli já. Ustoupil o krok a změřiv mne pohrdlivě a úsměšně od hlavy k patě, pravil dutým, drsným hlasem: ,Teprve nyní chápu vše! Přicházíte s urážlivou, podlou, ni-čemnou lží — abyste na mně vylákal peněz!‘ Dojem, jaký na mne slova ta učinila, nelze vylíčiti. Bylo mi jako člověku, kterýž byl přišel poníženě poprositi za slitování pro člověka, do něhož mu nic není, a byl za to udeřen v tvář, až zavrávoral. I já zavrávoral a kdybych se nebyl zachytil stolu, byl bych klesl na zem. Chvěl jsem se na celém těle; žilami vířila krev jako roz-žhavené olovo, a zároveň jsem cítil, jakoby mě neviditelná jakás moc nutkala ke skutku nejkrajnějšímu. Přiznám se, že stalo se jen zázrakem, že jsem se nevrhl na Hukala jako dravá šelma. Nemoha promluviti, stál jsem chvíli o stůl opřen jako člověk nenadálým zablesknutím na polo omráčený. Také Hukal stál, ale vzpřímen, hrdě, sebevědomě. Tvář jeho zdála se mi býti zrcadlem bezedné, zpupné drzosti. Chtěl jsem něco promluvit, ale jazyk mi opět vypověděl službu. Jen rty se chvěly jako úzkostí nebo zbabělostí. A právě tyto klamné známky mého duševního stavu dodaly, jak se zdá, Hukalovi zmužilosti. Učinil krok ku předu a zvolal přísným, drsným hlasem: ,A nyní pryč odtud — okamžitě! — Bídný, prolhaný ničemo nebo tě dám odtud vypráskat!‘ Při tom učinil výhrůžný posuněk a napřál na mne ruku. Stál jsem bez pohnutí, dívaje se Hukalovi přímo do očí. Zdá se mně, že právě jen tím zadržena byla rána mně určená. Hukal zase o krok couvnul, ruka jeho sklesla jako malomocná. Opět jsme stáli proti sobě několik okamžiků beze slova. Hukal pravil na to tónem poněkud mírnějším: ,Jděte, sousede, jděte! Nechci užiti prostředků násilných, nechci a nebudu se vám mstíti. Lest a úskok váš se nepodařily – na tom budiž vám i mně dosti! Mně aspoň tento váš trest úplně dostačí. Ale nyní rychle odtud — jinak nestojím za nic!‘ Po těchto slovech sáhl ruče do kapsy, a v ruce jeho objevil se malý revolver. Zůstal jsem i nyní ještě několik okamžiků státi. Bylo mi zcela lhostejno, že chystá se Hukal k obraně nebo k útoku. Zdáloť se mi v okamžiku tom, že není ani možno, by mi kule nebo cokoli jiného mohlo v něčem bráníti. Zároveň však mi zbraň v ruce Hukalově vnukla děsnou myšlenku. A jedině této myšlence děkuje Hukal, že vyvázl — zatím životem. Po chvíli couvnul jsem o krok a obrátiv se vrávoral jsem po téže stezce, po které jsem byl přišel, nazpět ku vratům zahradním. Zdálo se mi, že vidím neobyčejně jasně — rozeznal jsem každý strom, každou květinu, každý kamének, na němž bylo mé oko utkvělo. Učiniv asi dvacet kroků, zastavil a obrátil jsem se, aniž bych byl věděl, proč tak činím. Hukal stál před besídkou a díval se za mnou. Zdálo se mi z dáli, že pozoruju v tváři jeho nápadnou změnu výraz její nepoměrně mírnější, nežli jaký jevila, když jsem mu stál tváří v tvář. Učinil též několik kroků ku předu, jakoby chtěl za mnou pospíšit; ale vida, že se nehýbám, zůstal nerozhodně státi. Já pak se pomalu obrátil a šel krokem již jistějším dále. Sotva jsem učinil dalších deset nebo dvanácte kroků, zdálo se mi, že slyším za sebou Hukalův hlas. Zdálo se mi, že mne volá. Zrychlil jsem krok a v několika okamžicích byl jsem na silnici...“ Rypota ustal na chvíli ve svém prostém, ale co do věci samé zajímavém vypravování. Naslouchal jsem s napjetím; neboť přes všechny vady vypravování, přes všechnu rozvláčnost a neúplnost měl jsem nyní o všem obraz zcela jasný; vlastní obraznost má doplnila si, co byl přítel mlčením pominul. Dříve však, nežli jsem něco promluvil, ujal se Rypota poznovu slova: „A nyní snad chápeš,“ pravil chladně a klidně, „co dělo se asi v právě minulých dnech v mé duši. Z počátku jsem byl — jak jinak býti nemůže — rozčílen a mamě jsem se namáhal rozčilení své aspoň poněkud zmírniti. Po celou noc bloudil jsem po okolí a teprve k ránu vrátil jsem se domů na smrt unaven. A teprve následující dny vracel se znenáhla zase aspoň poměrný klid. Počal jsem přemítati, a výsledek přemítání toho byl, že rozhodnému kroku, jejž jsem byl učinil, musí následovati krok ještě jeden, poslední, ale rozhodnější kroku prvního, slovem, že mi nezbývá, než zbaviti se duševních svých muk násilně — smrtí Hukalovou.“ Poslední slova pronesl přítel s ledovostí, která mne zamrazila. Bylo mi, jako když slyším jasný a přece trhaně sykavý zvuk, jež vyluzuje na brusu chvatně broušený nůž. Bylo mi jasno, že po tom všem, co mi byl Rypota právě vypravoval, není naděje, že by mohl někdo pro okamžik myšlenky a záměry jeho svésti k předmětům jiným; nicméně přes to pokusil jsem se, pokud bylo možná, upraviti prozatím aspoň půdu pro dobu pozdější, kdy by byl mírnějším náhledům přístupnější. Opatrně a šetrně počal jsem jej upozorňovati na nevyhnutelné následky takového kroku nejen pro něj, nýbrž i pro ženu a Evičku. Neopomenul jsem ničeho, co zdálo se mi býti pro okamžik vhodným a přiměřeným, slovem snažil jsem se přesvědčiti jej o bezúčelnosti jeho zámyslu. Vyslechl mne pozorně a trpělivě, jako míval ve zvyku. Zdálo se, že mu neušlo ani jediného důvodu, ba ani jediného slova, jež jsem pronesl; ale když jsem skončil, pravil chladně: „Pravda, — souhlasím se vším, co uvádíš. Vím, co bude, co musí nutně následovati. Vpravil jsem se dle vlastního tvého vylíčení i v děsná duševní muka třeba i doživotního žaláře — a právě proto, že smrt nebo muka žalářní s duševními mukami jež snáším, ani přirovnání nesnesou, nemohu jinak, nežli jali jsem se byl rozhodl — Hukal musí zemříti — musí zemříti mou vlastní rukou a to v okamžiku, kdy budu nejchladnější.“ Pokusil jsem se ještě jednou přítele přesvědčiti, Ale nic naplat! Zůstal chladným a neoblomným. Po té jsme se rozloučili. Byl-li jsem již dříve nucen vysloviti se v ten smysl, že lituju, že jsem si byl předsevzal šetřiti přísně pravdy a vypravovati prostě a nelíčené, čeho jsem byl před lety očitým svědkem, a co a jak mi bylo po letech z vypravování přítelova v paměti utkvělo, nemohu jinak, nežli slova ta nyní opakovati. Pozorujuť teprve nyní, co vše dalo by se z předcházejících úryvků za přispění jen poněkud živé obraznosti a s použitím obvyklých, třeba šablonovitých pomůcek novellistických učiniti. Jakmile popustím obraznosti své jen poněkud uzdu, zdá se mi býti vše tak jasné a průzračné jako křišťál. Mnohá scéna, kterou byl přítel ve svém vypravování pouze naznačil, nebo která třeba jen z vypravování jeho přirozeně vyplývá, a kterou byl úplně mlčením pominul, vyhupuje se před duševním zrakem mým v zázračné výhni obraznosti jasně a plasticky. Zdáť se mi, že vidím do nejtajnějšího záhybu přítelovy duše, že vím, kdy a jak klíčil v duši jeho zárodek děsného skutku, k němuž se byl posléze rozhodnul, slovem, že postihuju všechny ty různé tajemné příčiny, které jej k rozhodnutí jeho přímo dohnaly. A přece se nalézám před problémem, o jehož řešení pokoušely se od pravěku hlavy nejbystřejší a nejdůmyslnější, před tajemnou, záhadnou sfingou — lidskou duší. Kdybych se mohl domnívati, že lidskou duši znám, že vím, kterými zákony se řídí, mohl bych se o řešení zvláštního případu, o němž jsem byl vypravoval, aspoň pokusiti. Ochotná obraznost zajisté by mi v mnohém přispěla; vyplnilať by mi tak mnohou mezeru zdánlivě pravdivou domněnkou a pomohla by mi spojití ty nesčetné, na nejrůznějších příčinách závislé nitky v pletivo více méně harmonické, kterému říkáme umělecké dílo. Ale zdá se mi, že k řešení těchto a podobných záhad nestačí obraznost sama o sobě, jak bývalo v oblibě za dob, kdy positivní vědění bylo ještě v plenkách; nýbrž že může býti na nejvýše pouhým vodítkem v labyrintu zkoumání přesně fysiologického. A proto — bych se neodchýlil přes příliš od obvyklých tradic vypravování — zůstanu i na dále věren původnímu svému úmyslu a budu v stručnosti vypravovati jen pouhá fakta, ačkoliv tato procedura mívá rovněž tak jako přesné zkoumání fysiologické skoro výhradně jen ráz pathologický. Položme si a zodpovězme na základě předcházejícího kusého referátu po uvážení všech okolností jen ještě jedinou otázku: Jest možno a pravdě podobno, by muž takové povahy jako Rypota, po tom, co byl sám o svém životě, o svých útrapách a duševních mukách, o svých zámyslech a cílech napověděl — děsný skutek, k němuž se byl po velkém duševním bojí rozhodl, skutečně také provedl?“ Trvám, že z desíti čtenářů sotva jeden neřekne ano — a já sám, přiznám se, byl jsem pevně přesvědčen, že po tom všem, co předcházelo, Rypota děsný skutek provede. Přemítal jsem o způsobu a prostředcích, kterými bylo by možno provedení skutku takového zameziti; ale přes všechno úsilí své nenalezl jsem ani jediného. Vše záviselo výhradně jen od vůle Rypotovy, a proto pokusil jsem se ještě několikráte dáti vůli jeho jiný směr. Navštívil jsem jej několikráte, a on mi návštěvu oplatil. Po každé jsem přivedl opatrně řeč na záhadné thema a s největší šetrností počal vykládati. Přítel mne vždycky trpělivě vyslechl; ale když jsem skončil, zavrtěl buď mlčky záporně hlavou nebo pronesl několik slov, z nichž nade vši pochybnost bylo jisto, že jest pevně odhodlán, a že jej nic od provedení zámyslu jeho neodvrátí. Teprv o osmé nebo deváté návštěvě, když jsem mluvil o léku pro duševní útrapy: o resignaci — zdálo se mi, že jeví přítel nápadný interes. Ale když jsem skončil, zavrtěl jen lehce hlavou a neodpověděl. Od té doby vídali jsme se vždy řidčeji: mnohdy jen jednou týdně a posléze již jednou nebo dvakráte za měsíc. O zámyslu, který nás byl oba tak vzrušil, a o němž jsme si byli zajisté už řekli vše, co nás mohlo ještě zajímati, asi po půl letě více jsme nemluvili. Zdáloť se mi, že jeví přítel v celém svém chování skutečně známky všeléčitelky duševních útrap: resignace. Ostatní, tak jsem aspoň doufal, učiní čas. Po roce však a sice právě za jednoho z oněch parných dnů, které budívají v duši lidské podobnou melancholickou náladu jako listopadové mlhy, rozlétla se náhle zpráva o vražedném útoku na život statkáře a vládního rady Alfreda Hukala. Vypravováno, že byl pozdě večer ve své ložnici úkladně přepaden a smrtelně nožem do prsou pobodán. Všechny pražské denní listy měly obšírné, některé i sloupcové referáty o sensační této události. Vypravováno a kombinováno tu na základě všech možných zpráv, jichž se byli reportéři dopídili. Mimo jiné vylíčeny i pohnutky strašného skutku, a líčení všech listů tak se shodovalo, že nemohlo býti pro čtenáře žádné pochybnosti, že stalo se právě jen tak, jak bylo vypravováno. Vinník byl zatčen a dodán trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. Úkladně přepadený vládní rada byl sice posud na živě, ale lékaři pochybovali, že vyvázne životem. Bylo však přece možno vyslechnouti jej jako hlavního svědka; leč seznání jeho, jak za takých okolností ani jinak býti nemůže, zůstalo zatím pro veřejnost tajemstvím. Vím, že ze sta novellistů sotva jediný dal by si ujiti tak vhodné příležitosti k osvědčení svého vypravovatelského talentu, jaká se mi právě naskýtá. Mohlť bych, jak se každý routinovaný čtenář snadno domyslí, vylíčiti duševní stav vrahův, nežli přikročil k provedení skutku, mohl bych vypravovati, jak obcházel místo skutku, mohl bych podrobně vylíčit! osudné setkání a čtenáři plasticky na oči přivésti sám děsný skutek. Ale neučiním tak! Nebylť jsem všeho toho svědkem a musil bych vzíti výhradně jen útočiště k obraznosti své. Rovněž tak nebudu podrobně líčiti další proceduru kriminalistickou: vyšetřování předběžné a závěrečné přelíčení; nebudu vypravovati o chování se obžalovaného a soudců jeho atd., ačkoli vše to spadá v obor vypravovatelský a má, je-li jen poněkud plasticky líčeno, vždy své vděčné čtenářstvo. Obmezím se na prosté registrování některých suchopárných momentů, které se mi zdají býti nutný k doplnění celku, aniž bych ze všeho toho chtěl něco vyvozovati. Rypota jevil o svém zatčení i později ve vyšetřovací vazbě a před soudem neobyčejný klid a resignaci skoro až mrazivou. Skutek svůj však rozhodně popíral. Tvrdilť prostě, že skutku toho nespáchal, aspoň ne úmyslně — ba že ani neví, jak se mohl státi. Avšak všechny okolnosti svědčily proti Rypotovi. Skutek byl spáchán za pozdního večera, a očitými svědky byli Hukal a — Evička Rypotova. Hukal však podlehl svému poranění, zemřev před závěrečným Učením pře, a Evička užila jako domnělá dcera Rypotova zákonem jí poskytnutého práva a vzdala se svědectví. Tak provedeno přelíčení jen na základě protokolů, jež byly zavedeny s těžce poraněným Hukalem, a na základě výpovědí celé řady svědků, kteří, vyjímaje jediného, nebyli sice na místě skutku, ale jichž výpovědi měli jakous takous důležitost. Hukal sám ve svém seznání Rypotu sice přímo nevinil; ale byv několikráte tázán, koho pokládá nebo koho domnívá se pokládati za vinníka, vyslovil se jasně a určitě, že Rypotu. skutku samém vypověděl Hukal a bylo v protokole zaznamenáno do slova následující: ,Pozval jsem dceru Rypotovu Evičku v důležité jakés záležitosti na večer k sobě. Dostavila se o dvě hodiny později, nežli byla pozvána a byla mým sluhou Valtrem dovedena do mé ložnice, kde byla již rozžata lampa na stole. Na chodbě před ložnicí, jejíž dvéře nebyly na zámek zamčeny, zůstal sluha Valter, maje rozkaz nikoho nevpustiti, dokud by jej nebyl dříve ohlásil. Sotva však Evička Rypotova usedla, a sotva jsem s ní promluvil několik slov, otevřely se prudce dvéře. Na prahu objevil se soused — Jan Rypota a vrazil do ložnice přímo ku stolku, za nímž jsem s Evičkou Rypotovou seděl, a na němž hořela velká lampa. Při tom narazil nejspíše o stůl, lampa se překotila, a poněvadž byly záclony v oknech spuštěny, nalézali jsme se všickni tři v čiré tmě. Evička divoce vzkřikla a pronesla několik slov, kterým jsem v zmatku a leknutí nerozuměl, neboť hned na to zaslechl jsem hlas sluhy Valtra, kterýž byl patrně za Rypotou do ložnice vrazil. Také slovům Valtrovým jsem nerozuměl; ale vím, že nastal ve tmě krutý, několik vteřin trvající zápas mezi Rypotou a Valtrem. tom cítil jsem ránu do prsou a skácel se k zemi, Co se dále se mnou dělo, nevím.‘ Potud úryvek protokolu. Druhý hlavní svědek, dlouholetý obstarožný sluha Hukalův, Valter, vypověděl, že nalézaje se právě na konci chodby před ložnicí, viděl temný stín lidské postavy plížiti se ku dveřím a vraziti do ložnice pánovy. Několika skoky vrazil za ním a musil s ním zápasiti. A tu navzdor tmě pocítil, že má Rypota v ruce ostrý nějaký nástroj. Napjal všechny sily, by mu nástroj ten vyrval z ruky; ale nebylo možno. Náhle pán zoufale vzkřikl a skácel se k zemi. Sluha povalil pak i Rypotu, Hluk a lomoz přivábil pak některé domácí lidi, kteří přišli se světlem — Rypota byl svázán, a opodál na zemi ležícího Hukala nalezen zkrvácený nůž, jejž sám Rypota prohlásil za svůj vlastní. Tolik z protokolu Valtrova. Valter seznání to opakoval i o závěrečném přelíčení. Rypota však přes to vše, jak již připomenuto, skutek svůj rozhodně popíral, tvrdě, že neví, kdo smrtelnou ránu vedl. Ujišťoval, že vrazil do komnaty v největším rozčilení a sice s nožem v ruce; ale že nemůže pověděti, byl-li mu nůž z ruky vyrván, nebo vedl-li snad on sám ve tmě a mimoděk bez úmyslu osudnou ránu, Na otázky, proč byl tak rozčilen a proč přepadl Hukala v ložnicí, Rypota ani slovem neodpověděl. Podobně neudal ani Hukal ničeho, z čeho by se mohlo souditi na pravou příčinu, tak že ani soud, aniž kdo jiný neměl ani tušení o přirozeném vzájemném poměru Hukala, Rypoty a Evičky Rypotovy, Za to vysvětlovalo se vše to zcela přirozeně ze stavu věcí vůbec. Všeobecně mělo se za to, že se byl mezí Hukalem a Evičkou Rypotovou utkal milostný poměr, jenž dohnal Rypotu jako otce ke skutku násilnému. Domněnka ta nabyla pak také pravděpodobnosti a byla dotvrzena svědectvím několika svědků, kteří skoro s jistotou tvrdili, že takový poměr existoval; viděliť prý na vlastní očí, že se Hukal s Evičkou tajně scházívá. Toť v podstatě vše, co bylo o přelíčení zjištěno. Není tudíž divu, že slovům Rypotovým nedáno víry, nýbrž že pokládána za pouhou výmluvu. Mimo to byl Rypota na soud i na obecenstvo svým chladným, mrazivým chováním a zatvrzelým svým zapíráním učinil dojem nehrubě příznivý a tak uznán byl vinným zločinem úkladné vraždy a odsouzen k smrti. Pro formální jakési nedopatření však rozsudek ten neuznán nejvyšším soudem za platný, a po čtyřech nebo pěti měsících ustanoveno nové přelíčení. Avšak ani tentokráte nezjištěno nic nového. Rypota uznán poznovu vinným a vzhledem k četným okol-nostem polehčujícím odsouzen k těžkému žaláři na dobu dvaceti roků. Teprve po té dopraven byl do zemské trestnice v Kartouzích. Naposledy viděl jsem Rypotu v soudní síni, když mu byl prohlášen rozsudek. Vyslechl jej s tímže mrazivým klidem, jako byl o přelíčení odpovídal na všechny otázky, jež mu byly kladeny. Mrazivý klid ten vykládán všeobecně za zatvrzelost. Od té doby jsem Rypoty více nespatřil. Vzpomněl jsem si na něj sice častokráte; ale — jak už v životě tak často bývá — nezbývalo mi času, bych jej navštívil. Rovněž tak jsem si často připomenul Rypotovu ženu a domnělou jeho dceru Evičku. Než i těch jsem více nenavštívil a dověděl jsem se o nich jen tolik, že žijou v poměrech nehrubě příznivých, jakožily, dokud byl Rypota ještě na svobodě. Minulo přes osm roků. — Teprve letos z jara, získá v času, rozhodnul jsem se, že Rypotu v živém jeho hrobě navštívím. Vymohl jsem si k tomu cíli povolení pražského státního návladníctví a prvního slunného dne, jenž letos, jak známo, již v březnu přerušil jednotvárnost zimních dnů, vydal jsem se na cestu. Přibyl jsem do Jičína odpoledne a druhého dne před polednem překročil jsem práh osudné budovy v Kartouzích. Přiznám se, že mi bylo přece jen jaksi nevolno, když jsem se octnul v přijímací kanceláři a odevzdal lístek, kterýmž mi umožněno promluviti u přítomnosti úřadní osoby půl hodinky s nešťastným přítelem. Čekal jsem skoro čtvrt hodiny, nežli byl Rypota strážníkem předveden. Vstoupil pomalu, ostýchavě — patrně mu nebyl nikdo pověděl, proč jest do přijímací kanceláře povolán — a zůstal u dveří státi. Zrak jeho přelétl po komnatě, jakoby hledal osobu, která jej dala zavolati — pak spočinul na mně, ale chladně, skoro tupě, jako na člověku zcela cizím. Poněkud odulá tvář jeho byla nápadně bledá, pohled však klidný a jistý. celku nebyla se tvář jeho valně změnila, leda že nebylo v ní více ani stopy po onom rozčilení, jež jí druhdy dodávalo výrazu skoro apathického, slovem, že zračil se v ní týž klid jako v pohledu. Po několika vteřinách povstal úřadník, jemuž jsem byl lístek odevzdal, od stolu, za nímž byl seděl, a pohlédnuv na Rypotu, ukázal rukou na mne. Rypota učinil několik kroků ku předu a teprve nyní mne poznal. Rtům jeho uklouzlo několik nesouvislých slov překvapení. Rychle postoupil až ke mně a mlčky mi podal ruku. Cítil jsem stisknutí skoro křečovité. Několik okamžiků stáli jsme tváří v tvář beze slova. Úřadník stál opodál a musil zaslechnouti každé naše slovo. „Jak se ti vede, milá duše?“ přerušil jsem konečně mlčení poněkud stísněným hlasem. „Poměrně dobře,“ zní odpověď dutým hlasem. „Jsem spokojen — člověk, jenž jest se světem úplně vypořádán, uvykne pravidelnému životu, jaký vedu, dosti záhy.“ Náhle změnil se výraz Rypotovy tváře, jakoby byla duší jeho šlehla radostná myšlenka. „Přinášíš mi pozdravení od Evičky — od ženy?“ optal se rozechvěným hlasem, a zrak jeho utkvěl s nevýslovnou dychtivostí na mé tváři. Teprve jsem si připamatoval, že vydal jsem se na cestu, opomenuv věc nejdůležitější: zeptati se nejmilejších duší, co vzkážou člověku nejnešťastnějšímu. „Přináším!“ zalhal jsem. Tvář Rypotovu přelétl úsměv uspokojení; ale dříve, nežli jsem pronesl další slova, pravil přítel neobyčejně chvatně: „Děkuji ti — děkuju! — Ale probůh! ani slova o nich! Puklo by mi srdce.“ Po té sklopil oči a setrval v mlčení. „A jak se tobě vedlo po celý ten čas, co jsme se neviděli?“ přerušil Rypota po chvílí mlčení. Pověděl jsem v stručnosti, co jsem pokládal za nejdůležitější. Rypota pozorně naslouchal, jakoby čekal, že mi uklouzne také nějaké slůvko, jež by jej mohlo potěšití. Když jsem skončil, zdálo se mi, že pozoruju v tváři jeho výraz truchlivosti. Po té mluvili jsme o věcech více méně lhostejných a o všech s jakýmsi chvatem, jako bychom chtěli krátký čas, jenž nám byl popřán k rozmluvě, co možná vykořistiti. Asi po čtvrt hodině připomenul Rypota beze všeho pře-chodu: „Skoro bych byl zapomněl! Víš-li pak, že už mám odbyty dvě pětiny svého trestu? Zbývají mi tudíž již jen tři pětiny. A bude-li jednou celá první polovice odbyta, bude skoro vyhráno druhá polovice ubíhá prý jako voda.“ Věda z vlastní zkušenosti, že nikde nepočítá se tak svědomitě každý den a neporovnává uplynulá doba s dobou, která má do jisté doby ještě uplynouti, jako v žaláři, nedivil jsem se slovům Rypotovým ani dost málo; ale slova ta mi zároveň uvedla na paměť, ze bývá oněm vězňům, kteří přestáli dvě třetiny svého trestu, další trest prominut, když se byli ve vazbě, jak běžná fráze dí, polepšili. Z té příčiny jsem Rypotu na to upozornil. Vyslechl mne pozorně, ale když jsem skončil, pravil; „Pravda, skoro bych byl zapomněl — jáť už mám slíbeno, že bude v případu tom na mne vzat obzvláštní zřetel. Pak by arci zbývala již jen jediná pětina — pouze čtyři roky“. Slůvko pouze vyslovil se zvláštním důrazem, právě asi tak, jako říkáme v obyčejném životě: Pouze půl hodinky. Po té přejel pravou rukou přes čelo a mluvil dále: „Ani bys nevěřil, jak se na ten okamžik těším! Nikoli snad proto, že budu zase na svobodě. Ne, ne! Zdá se mi, že budu musit svobodě zase znenáhla přivykati, jako jsem musil přivykati životu v celi žalářní. Těším se, až zase spatřím Evičku, že jí budu moci všechno — všechno upřímně, pravdivě vypravovati. Vždyť už nebude dítě — bude snad ženou, snad šťastnou matkou — a tu snad jí bude moci pěstoun její pověděti vše. Není-liž pravda?“ Pozoruje, že jeví tvář Rypotova po vyslovení jména Evička nápadné rozčilení, přisvědčil jsem jen kývnutím hlavy a snažil se uvésti rozmluvu na jiný předmět. Rypota mě opět trpělivě vyslechl; ale když jsem skončil, pravil bez ohledu na to, o čem jsem byl právě mluvil: „Jen za jedno tě prosím, duše milá! Dojdi, až se vrátíš, k Evičce — dojdi k ní a rci jí, že ji i matku srdečně pozdravuju — že na ně vzpomínám každý den, ba každou hodinu, ačkoliv mi každá vzpomínka projede duší jako žhavá jiskra. Slibuješ mi to?“ „Slibuju,“ dím úslužně. „Vyřiď jí, prosím,“ pokračoval Rypota. — „Však ne! — nic, pranic více jí nevyřizuj, než že na ni vzpomíná člověk nevinný.“ Poslední slova učinila na mne hluboký dojem; bylať pronešena s takovou určitostí, že nemohla býti pokládána za pouhou frási. Chtěl jsem něco odpověděti, ale zrak můj utkvěl na tváři naslouchajícího úřadníka, kterýž byl podobné tvrzení o nevině zajisté už tak často z úst vězňů slyšel, že mu nevyloudí nežli pohrdlivý úsměv. Shlédnuv úsměv takový, mlčel jsem. Také Rypota chvíli mlčel, jakoby přemítal, co mi má ještě pověděti, pak pravil chvatně: „Ach, bože! Má paměť mne opouští! Skoro bych byl zase zapomněl! Vždyť jsem ti ještě ani neřekl, že bych byl bezmála z této šeredné klícky unikl.“ Při posledních slovech, jež pronesl přitlumeným hlasem, přelétl zádumčivou jeho tvář lehýnký úsměv. „Jak to?“ optal jsem se taktéž přitlumeným hlasem, mrsknuv okem po úřadníku, bych Rypotu upozornil, že není snad radno o podobné věci šířiti slov, Rypota však, nedbaje mého mimického upozornění, poněkud přitlumeným hlasem pokračoval: „Asi před čtvrt rokem byl jsem z nenadání ze své cely povolán sem a znovu podrobně vyslýchán. O mém výslechu sepsán rovněž tak podrobný protokol. Teprve po výslechu dáno mi na srozuměnou, že bude snad záležitost má ještě jednou, tudíž po třetí ve veřejném přelíčení projednána.“ „Jak to možno?“ vpadl jsem příteli zvědavě do řeči. „Zcela přirozeně,“ odpovídá Rypota, jevě v tváři opět týž klid jako před chvílí, dokud si byl nepřipomenul Evičku. „Já arci o tom všem dozvěděl se teprve po dvou měsících po svém opětném výslechu, když mi to bylo úředně oznámeno. Státní zastupitelstvo pražské obdrželo od jistého faráře v okresu plzeňském přípis, v kterémž mu podána o mé záležitosti důležitá zpráva. Farář ten totiž zvěstoval, že byl povolán k umírajícímu muži, by mu poskytl poslední útěchy, a muž ten že se vyzpovídal ze zločinu, pro který trpím já. Státní návladnictvo učinilo ihned přiměřené kroky, bych byl nejen já, nýbrž i připomenutý duchovní soudně vyslechnut, aby — vyšetří-li se jen některé nové věci — mohlo žádati za obnovení přelíčení.“ Rypota, jenž byl s nápadným chvatem vypravoval, musil si oddechnouti, načež pokračoval: „V přípisu připomenutého faráře byl celý případ podrobně vylíčen, jak se byl z něho umírající vyzpovídal. Ujišťováno tu, že prý muž ten — byl to Hukalův sluha, Václav Valter — vraziv v osudném okamžiku za mnou do ložnice Hukalovy, kde panovala čirá tma, vyrval mi nůž z ruky a oháněje se kolem sebe, teprve když Hukal zoufale vykřikl, zpozoroval, že byl někoho bodl — a tu prý z bázně před trestem nůž pouze odhodil a tak veškeré podezření od sebe odvrátil.“ „Ale proč pak’s tenkráte vrazil tak rozčilen a s nožem v ruce do ložnice, jak bylo o závěrečném přelíčení zjištěno?“ optal jsem se, nemoha si souvislost toho, co mi právě zvěsto-váno, hned vyložiti. „Proč?“ opáčil Rypota váhavě, jakoby se rozmýšlel, má-li mi odpověděti čili nic; pak pravil: „Povím ti vše několika slovy. Pamatuješ se ještě, že jsem měl v podezření mladého Hukala, že miluje Evičku? Však ne jen v podezření — já byl, jak víš, o tom úplně přesvědčen. A přece jsem se mýlil. Teprve téhož dne, kdy stal se strašný skutek, byl jsem po-učen o jiném, Přesvědčilť jsem se, že milostný poměr Eviččin jest nepřirozenější, nežli jsem z počátku za to měl — slovem, že miluje Evička vášnivě — vlastního svého otce!“ „Není možno!“ uklouzlo mi mimoděk, „A přece pravda!“ dodal Rypota vážně, temným hlasem, „Lístek mladým Hukalem psaný byl skutečně určen pro Evičku – byl otcem jen na oko pohozen a pak odeslán,“ „Ale Hukal se přece po té dověděl, že jest Evička jeho dcerou! Vždyť jsi mu to pověděl!“ připomenul jsem „Pravda,“ odpovídá Rypota, „a také se od toho okamžiku Evičce, kterou byl dříve lichotivými slovy lákal, vyhýbal. Po nějaký čas se mu to podařilo. Krátce před osudným večerem však jsem se dověděl, že starý Hukal pozval Evičku na večer k sobě. Sledoval jsem každé její hnutí. Když pak odešla z domu a ubírala se do letohrádku, plížil jsem se za ní a vrazil pak do ložnice Hukalovy. Spatřil jsem tu děsné pro mne divadlo: Evička ležela v náručí Hukalově. mžiknutí oka měl jsem nůž v ruce; ale v témž okamžiku mne Evička shlédla a vzkřikla: „Ach, bože, bože — pane Rypoto — já nalezla právě pravého otce svého!“ Jediný výkřik ten mne poučil o stavu věcí; Hukal byl patrně Evičku pozval, aby jí svěřil tajemství jejího původu. témž okamžiku zavadil jsem o stolek, na němž stála lampa, a porazil jej. Co se dále dělo, víš.“ „Tys tedy skutečně nevinen?“ uklouzlo mi opět mimoděk, neboť slova Rypotova zaujala veškeru mou pozornost. Rypota chvílí mlčel, pak pravil temně: „Nevinen!“ „Ale co se stalo s člověkem, který se byl duchovnímu přiznal, že spáchal skutek, pro který trpíš ty?“ ptám se chvatně. „Zemřel,“ odpovídá Rypota; „ale úmrtí jeho nebylo by, jak mi praveno, pranic zmařilo — v osudy mé zasáhla smrt ještě jednou. Státní návladnictvo požádalo po obdržení přípisu telegrafickou cestou plzeňský soud, aby v příčině té vyslechl faráře, jenž byl přípis zaslal. Žádostí té vyhověno bez odkladu; ale vyšetřující soudce, jenž vydal se ihned na cestu, nestihl faráře na živě — bylať jediného svědka mého několik hodin před tím ranila mrtvice,“ Přiznám se, že prostá a přece jasná slova ta působila na mne zdrcujíc. Vše zdálo se mi býti tak průzračné — a přece nebylo na-děje. „Zbyl tedy pouhý přípis duchovního,“ pokračoval Rypota. „A na základě přípisu toho zavedeno znovu vyšetřování bedlivější, svědomitější, nežli první; ale jak mi později úřadně zvěstováno, ni z mého výslechu, ni z výslechu kteréhokoliv svědka nezjištěna ani nejnepatrnější okolnost, která by opravňovala k obnovení líčení pře. Přípis duchovního zůstal záhadným; moje vína se v něm sice popírala a uvalovala na osobu jinou, nicméně nepodáno tu důkazu, jakého vyžaduje zákon. A tak po opětném svědomitém vyšetřování nezbylo, nežli další, zbytečné kroky zastaviti.“ „Nepochybuju tudíž, že ti bude aspoň třetina trestu promi-nuta,“ připomenul jsem, když byl Rypota skončil. „Tak mi bylo aspoň slíbeno,“ odvětil přítel, a zrak jeho zalétl k naslouchajícímu úřadníku, jehož tvář jevila již dlouhou chvíli; neboť vše to, co mi byl Rypota právě vypravoval, bylo mu bezpochyby úplně známo. Rypota prudce sebou pohnul, řka: „Není pomoci! Musíme se rozloučiti. Děkuju ti za tvou návštěvu — buď s bohem!“ Po té mi podal ruku a křečovitě jí tiskna dodal: „A nezapomeneš na Evičku? — Navštívíš ji hned, jakmile zavítáš domů — a povíš jí vše, co jsem ti právě vypravoval?“ „Nezapomenu! — spolehni se!“ „Ale hned, jakmile zavítáš domů!“ opakoval Rypota s pří-zvukem nevýslovně zádumčivým. „Hned!“ děl jsem ochotně. Ještě jedno stisknutí ruky — pak jsme se rozloučili. Rypota odveden těmiže dveřmi, kterými byl vstoupil; krok jeho byl pružný, lehký. Já pak po několika vteřinách opustil osudnou budovu a vrátiv se do Jičína odejel jsem ještě odpoledne nazpět ku Praze. Po celou cestu tanul mi na mysli přítelův osud; po celou cestu přemítal jsem jednak o původně záhadném a nyní zase v celku tak jasném sběhu okolností, kterými byl osud Rypotův podmíněn, jednak pak o prostředcích, kterýmiž by bylo možno osud ten aspoň zmírniti. Avšak všechno mé úsilí bylo marné. Ze všech fakt, jež mi byl přítel o poslední rozmluvě uvedl, vysvítalo nad vši pochybnost, že osoby, které byly o jeho osudu rozhodly, nebyly mu nenakloněny, naopak že ze všech stran činěny všechny možné pokusy, by byl zjednán ryzí pravdě průchod. Co byly platny všechny pravdě podobné domněnky, všechny kombinace a třeba i přesvědčení toho neb onoho jednotlivce, když nebylo možno provésti přesného důkazu, jak ho vyžaduje a vyžadovati musí zákon? A tu jsem se v meditacích svých octnul v labyrintu, z něhož, jak se mi zdá, nelze prozatím vyváznouti. Moderní duch byl sice u porovnání s duchem antickým a středověkým pro ryzí lidskost mnoho učinil; ale vzhledem k požadavkům nepředpojatého citu a rozumu přece jen teprve první nesmělé, skoro neuvědomělé a proto nejisté kroky. Zdědivše po minulých stoletích různé tradice o rozlišování člověka ve dvě heterogenní části: v duši a tělo, řídíme se při zkoumání lidských skutků doposud ještě skoro výhradně maximy spekulativní psychologie, která činí hmotu, tudíž tělo lidské závislým na duchu, a málo kdo z nás toho dbá, že novější a nejnovější vymoženosti věd, zejména fysiologie, podávají četné, nezvratné důkazy o opaku, o závislosti ducha lidského na hmotě a tudíž) i na různých okolnostech. A tu mi napadlo, jak lehkomyslně i my novelisté často si počínáme, když zavíráme oči před jasným paprskem vědy, jenž nám usnadňuje aspoň nahlédnouti v divuplnou dílnu lidské duše, a snažíme se všechny tyto a podobné záhady nebo po případu i prosté událostí rozřešiti výhradně pomocí fantasie. Rozřešení tohoto druhu asi jest poměrně snazší; jen poněkud živá obraznost dovede z nouze vypomoci i v případech nejchoulostivějších — upoutáme pozornost, pobavíme a uspokojíme čtenáře; ale zdali jsme tím záhadu v pravdě rozřešili, zda jsme tím přispěli jen pouhým zrnečkem k rozvoji kulturnímu, jest ovšem jiná otázka, na kterou netřeba teprve odpovídati. Octnuvše se jednou před problémem nějakým, bojíme se zůstaviti jej nerozřešeným i tenkráte, když se byly o rozřešení marně pokoušely i hlavy nejdůmyslnější, a chtějíce jej stůj co stůj rozřešiti, nastupujeme obyčejně místo svízelné cesty poctivého zkoumání pohodlnou, vyšlapanou dráhu tradícionelní, na které nás ohnivá fantasie bleskorychle přenese přes všechny překážky a postaví u cíle — obyčejně jen domněle pravého. Tyto a podobné myšlenky vířily mou hlavou, když jsem přemítal o osudu přítelově. Nevýslovný smutek zmocnil se mé duše, a není tudíž divu, že přibyv pozdě večer do Prahy, byl jsem rovněž tak unaven jako rozčilen. Na bezodkladné vykonání slibu mého nebylo lze ani pomysliti. Rozhodl jsem se, že navštívím Evičku a její matku druhého dne časně z rána. Avšak rozčilení mé potrvalo skoro po celou noc. Usnulť jsem teprve někdy k ránu, když už se počínalo šeřiti a probudil se po poledni. Bez meškání vydal jsem se na cestu ke Košířům. Bylo pošmurné, nevlídné odpoledne. Nikde nebylo už více ani stopy po sněhu; ale nikde nebylo též ještě ani památky po blížícím se jaru: keře a stromy byly holé, pole prázdná, a jenom tu a tam zazelenal se časný trávníček. Šel jsem rychle a za nedlouho octnul jsem se pod vršinou, na níž stál Rypotův domek, Viděl jsem jej skrze holé stromy a bezlisté keře již z dáli. Učinil na mne dojem opuštěnosti. Zrychlil jsem krok ještě více a přešel i po stezce do vršku, až jsem se octnul v zahrádce. Byla pusta a ze všeho bylo zřejmo, že nebyla už po několik roků nikým pěstována. Ve všech záhonkách, kde bývaly druhdy květiny a zeleniny, trčely celé snopy suchého bejlí a chrastí, jež z jara a v letě dusívalo vzrůst zbytku květin, tak že jen tu a tam vyčníval osaměle suchý nějaký stonek zakrnělé květiny neb zeleniny. Pohled ten mě poněkud zarazil. Pomalu popošel jsem až k domku, jenž byl sice beze změny, ale valně už sešlý; malta místy opadala, střecha místy šindelů zbavena. Vůkol panovalo hrobové ticho; zdáloť se, že tu není živé duše. Teprve, když jsem přistoupil těsně k okénku první jizbičky, která byla druhdy Rypotovi za dílnu sloužila, zpozoroval jsem uvnitř lidskou postavu. Byla to ženština v ošumělém, na polo rozedraném šatu. Seděla u stolu, opírajíc hlavu o obě dlaně, jako by dřímala. Chvíli jsem u okna postál, pak jsem zaměřil ku vchodu a prošed úzkou předsíňkou otevřel jsem přivřené jen dvéře do kořán, abych mohl vstoupiti. Dvéře nápadně vrzly, a ženština u stolu zvedla hlavu. Byla to tvář vychrtlé, jako hladem zmořené kostry, s výrazem nevýslovného utrpení, žalu a bolesti. Ze spod vybledlého šátku, jejž měla na hlavě, splývalo po skráních něco šedivých vlasů, čím nabývala tvář výrazu poněkud drsného, skoro zdivočilého. Upřela na mne kalné, do krve uplakané oči s bezpříkladnou apathií. Zdálo se mi, že vidím očima jejíma až do duše — beznadějné a pusté. Mlčela; jen pravou rukou pohnula, jakoby chtěla odhrnouti vlas se skráně, ale ruka jako bez vlády klesla na stůl. „Což pak mne více neznáte, paní Rypotová?“ ozval jsem se vlídně. Vypoulila na mne oči jako v zděšení, pak několikrát zamrkala, jakoby chtěla ochablý nerv zrakový fysickým způsobem zbystřiti, a zašeptala několik nesrozumitelných slov. Postoupil jsem o několik kroků a pravil tímže vlídným tonem jako dříve: „Jsem Rypotův přítel a přináším vám od Rypoty pozdravení.“ Teprve nyní ubohá žena vstala a učinivši krok ku předu, zavrávorala. „Ah — pravda — pravda,“ pravila dutým, nesympatickým hlasem. „Už vás poznávám. A od mého muže že přicházíte?“ „Ano,“ dím na to. „Vzpomíná na vás den co den a pozdravuje vás srdečně — vás i Evičku.“ „Evičku!?“ vykřikla žena, a tvář její jevila podobné zděšení, jako když jsem se byl poprvé ozval. „Ano — i Evičku — mohu s ní promluviti?“ Zrak ubohé ženy, jenž byl na mne upřen, svezl se po této mé otázce k zemi a těkal po podlaze, jako by něco hledal. Po chvíli upřela zrak ten zase na mne — chladně, bezvýznamně, skoro tupě. „Mohu Evičku spatřit?“ opakují po malé přestávce. „Ach, — ano — ano!“ zaúpěla žena trhaně. „Můžete!“ Po té jsem cítil, že dotkla se skoro ledová ruka její mé pravice. Vzala mě za ruku a vedla do druhé jizbičky. Cítil jsem, že se ruka její třese. Otevřela dvéře a opřela se o dveřeje, by neklesla. Octna se na prahu, pohlédl jsem dovnitř. Vidím v prostřed jizbě na dvou starých židlích rakev a v ní v prostém rubáši beze všech jiných okras mrtvolu dívky. Zavrávoral jsem — poznalť jsem Evičku. Tvář její jevila taktéž stopy utrpení, žalu a bolesti; ale smrt byla veškeru trpkost setřela, tak že se zdálo, jakoby dívka jen klidně spala. Dlouho díval jsem se jí mlčky v tvář, pak jsem zašeptal: „A kdy umřela?“ „Včera v noci — právě — o jedenácté hodině,“ odpověděla taktéž šeptmo, ale zajíkavě ubohá matka. Slova ta mi projela duši jako ostrá dýka. Bylať umřela skoro o čtyři hodiny později, nežli jsem přibyl do Prahy s pozdravem nešťastného člověka, jenž ji nade vše miloval — a byl bych jí mohl i pozdrav ten v posledním okamžiku vyříditi. Duši mou naplnila nevýslovná lítost. Stál jsem bez pohnutí ještě chvíli, pak jsem podal ubohé ženě mlčky ruku a matným krokem vyšel jsem z předsíňky. Ještě jednou ohlédl jsem se nazpět. Matka stála doposud o dveřeje opřena. Zdálo se mi, že slyším štkavý pláč. Nemohl jsem se déle zdržeti; v několika okamžicích byl jsem na silnicí. Bylo mi, jakoby se mi měla prsa rozskočiti...