Budiž mi prominuto, že proti všem pravidlům v beletrii obvyklým vedu čtenáře velkou oklikou k místu, na kterém se pranic zvláštního nesběhlo, a které má, nebo správněji řečeno, mívalo před lety pro mne přitažlivost výlučně jen subjektivní. Vzpomínámť právě zvláštních dob: slunných a přece zádumčivých, klidných a přece jemně mučivě vzrušujících, jež poetové nazývají bolně sladkými... Vzpomínám dob, kdy počíná mladého člověka ovládati mlhavý posud pocit čehosi naprosto neznámého a posud ještě netušeného; čehosi, co nezdá se míti žádné podstaty a přece již hlásí se ku svému suverennímu právu — pro co nemá člověk ještě ani jména a přece již cítí, že bezpředmětné nebo mlhavé toto cosi začíná již vrhati také stíny do jeho duše... Slovem vzpomínám doby, kdy počaly v duši mé zjevněji klíčili první zárodky samostatné snahy, ovšem ještě mlhavé a neurčité — doby, vlastně sladce mučivých okamžiků, kdy před čtvrtstoletím pokusil jsem se zdánlivě beze všeho impulsu o první verš v jazyku českém. Probíraje se ondy v starých zápiskách a notátech, nalezl jsem zvláštní toto nedochůdče své mladistvé muzy. Zadumal jsem se... V duši mé počaly se vyhupovati podivné, dávno již více méně zapomenuté obrazy. Znenáhla ocítil jsem se ve zcela jiném duševním ovzduší, nežli jakému jsem byl prodlením let uvyknul. Zdálo se mi, že jsem v podstatě přece jen týž, jakým jsem býval; že jsem se nezměnil, že cítím a myslím právě jen tak, jako jsem cítíval a myslíval. Avšak když jsem později své první veršované klikyháky na rubní straně sežloutlé staré krasopisné úlohy pozorně pročetl, zděsil jsem se sama sebe, vlastně své ubohé, ba přeubohé duše, jak jevila se před čtvrt věkem v rouše slovním. Nejprimitivnější naivně poetické blábolení o růži rozkvetlé na pokraji lesa — libou vůni dýchající a o uštknutí hadem ani netušící... Dechem slunce poupě rozkvetlo pod jarým dubem — zpěv slavíka probudil v rozkvetlé růži lásku — dub sklonil k ní své zelené ratolesti a ssál sladkou vůni růže milené. Však zrádný had kořen růže ohlodal, by zničil blaho blažených... Růžový keř uvadnul a jarý doubek vyprávěl mu krásnou báji o paprsku slunce, jenž byl růži jen jednou políbil a zaniknul... Statný doubek smutně k nebi ční a o milené růži sní — zádumčivým šelestem svým po ni touží... Nevzdoruje více jako druhdy prudkým bouřím — klesá — — Toť obsah vyloupnutý nyní namáhavě z nejnemotornější slupky nejkostrbatějších pseudoveršů, jaké kdy vyplynuly z péra, nemajícího o gramatice, neřku-li o poetické fraseologii ani ponětí, slovem toť moje první samostatná, dokumentem zjištěná poetická myšlenka, za jejíž přímo žebrácký háv skoro bych se styděl, kdybych nebylo skoro přesvědčen, že v hávu cizáckém, německém totiž, byla by tvůrce svého nyní nepoměrně příjemněji potěšila. Vzniklať, jak na prvopise svědomitě udáno — dne 26. července 1858 – – a já byl přece již tři roky před tím sveršoval drobný naivní článeček Vergissmeinnicht z Vernalekennovy čítanky, při kterém jest s nevšední svědomitostí udáno netoliko jméno autorovo, nýbrž i rok sepsání (1855) a tehdejší společenské postavení mé: Schüler der zweiten Unterrealschule bei Skt. Jacob im Prag. Na vznik tohoto, bez odporu prvního pokusu veršem německým, nepamatuju se. Vím jen, že napsal jsem jej ve škole pod škamnou při přednášce. , Za to vznik prvního pokusu veršem českým i nyní po letech živě mi tane na mysli. Vzniknuli zdánlivě na nejvšednějším a nejnepoetičtějším místě — na půdě domu, který by neměl pro širší kruhy nižádné zajímavosti, kdyby nebyl před nedávnem označen pamětní deskou, že narodil se v něm první český poeta žid, Siegfried Kapper. Po původním domě, jakož i po poetické půdě není už dávno památky. Vystavení na jeho místě dům nový, nepoměrně úhlednější, praktičtější a výnosnější, ale zároveň jako skoro všechny činžovní domy nové doby zcela prosaicky fádní. Asi před desíti nebo více lety byl to starý, šindelem krytý jednopatrový dům, jakých nyní na Smíchově již jen několik. Průčelí jeho bylo jednotvárné. V prvním patře sedm oken, v přízemí — od levé strany počítaje — jedno okno, pak široká vrata, dále krám s bytem o dvou oknech, pak ještě jedno okno. Nad novými, temně zeleně natřenými vraty byl primitivní rukou vymalován zelený věnec se žlutými a růžovými květy neurčitých foxem. Malba byla již vybledlá, tu a tam i malta z části oprýskaná. Podle označení toho říkali tu u věnců; ale starší pojmenování u Leváků bylo běžnější a obvyklejší. Vraty, za kterými se nalézal po pravé straně zděný výklenek s okovem a rumpálem místo pumpy, vešlo se dosti prostranným průjezdem do dvora. Zde objevil se oku po pravé straně nový přístavek — dům taktéž jednopatrový, tvořící se starým domem pravý úhel. Po levé straně dvora byly prejty kryté kůlničky na dříví a uhlí, v pozadí pak velká žlutě natřená vrata vedoucí za humna, jak tehdá říkáváno, poněvadž hned za domy rozprostírala se samá pole. Dvůr, tvořící pravoúhelný, asi dvacet kroků široký a pětadvacet kroků dlouhý obdélník, byl pečlivě upěchován, říčným pískem posypán a vždy ve vzorné čistotě držán. Ze dvora měl starý původní dům vzezření rozhodně úcty hodné — vše nasvědčovalo ctihodnému stáří, které zde nebylo jako v průčelí obílením nebo opravami maskováno. Dřevěná pavlač se zpola zpukřelými, z hrubá otesanými zčernalými a červotočinou prožranými sloupky — prkenné její pažení a podlaha: pouhá prkna na zčernalých trámech — dále staré jednokřídlé, nenatřené a věkem již zahnědlé dveře (až na jedny bez zámků a toliko s petlicemi), zčernalá, místy mechem porostlá šindelová střecha — vše vybízelo skoro k útrpnosti, zvláště u porovnání s úhledným traktem novým. Na pavlač starého domu, — pod kterouž byla zpola prkny zahražená kůlnička, z pola pak prázdný výklenek, v němž byl špalek ku štípání dříví — vcházelo se po kamenných schodech nového traktu. V domě samém bylo celkem sedmero bytů. V přízemí, jak už výše připomenuto, byl krám s pokojíčkem a šerou kuchyňkou, jediný to byt, do něhož se vcházelo z ulice, dále po levé straně vrat podlouhlý pokojík o jednom okně s temnou kuchyní a pološerou komorou, se vchodem z průjezdu a konečně malý podlouhlý pokojík s úplně tmavou kuchyňkou, do které se vcházelo skrze šerou chodbičku pod schody. Jediné okno bytečku toho šlo na ulici a bylo posledním oknem po pravé straně průčelí domu. V prvním patře bylo čtvero bytů. První o dvou pokojích, jeden s dvěma okny, druhý s jedním oknem na ulici, a šerou kuchyní byl nejpostranější. Druhý, s tímto sousedící, byl o jednom pokojíku s jediným oknem na ulici a kuchyňkou s malým okénkem do dvora. Ostatní dva byty měly společnou, čtverhrannou, dosti prostornou, světlou kuchyni s oknem na pavlač — první byl čtverhranný pokojík o dvou oknech, druhý podlouhlý pokojíček o jednom okně — vesměs na ulici. Kuchyně všech bytů byly vydlážděny dlaždičkami, dvéře všech pokojů jednokřídlé se železnými, podivně stočenými klikami oblých forem. V kterém z těchto sedmi bytů Siegfried Kapper se narodil, ovšem udati nemohu; ale soudíme-li, že byl synem rodičů aspoň tak mohovitých, že mohli jej dáti na studie, a připomeneme-li si, že v domě tom žili skoro vesměs lidé nehrubě majetní, ba chudičtí, možno s největší pravdě podobností souditi, že narodil se v bytě nejprostrannějším, který ovšem neposkytoval žádného zvláštního pohodlí a z kterého za oněch dob, v první čtvrti tohoto století, platilo se ročně sotva více nežli čtyřicet zlatých vídeňské měny, tudíž asi tolik jako nynějších patnáct, šestnáct zlatých. V takovém tedy paláci narozen první český poeta žid — a já v něm skomolil první své české verše. Zvláštním sběhem okolností bydlili rodičové moji v domě tom neméně nežli třikráte. Poprvé krátce po roce 1848 v zadním novém traktu s vyhlídkou za humna, později v domě starém s vyhlídkou na ulici a sice jednou v bytě s krámkem a po třetí v prvním patře. Již pouhé tyto byty znamenají jakousi skálu ubývajícího bIahobytu v naší rodině, možno-li totiž u malého řemeslníka o nějakém blahobytu vůbec jen mluviti. Stěhovali! jsme se z bytu nepoměrně výhodnějšího vždy do těsnějšího, až octli jsme se v druhé polovici let padesátých konečně v bytě pouze o jediném pokojíku s dvěma okny a kuchyňkou, vlastně jen pouhou prostrannější předsíní, se sousedem společnou. Jakým jsem v tu dobu býval, čím jsem se zanášel, jaké plány kul atd. bylo by nyní po čtvrt století zajisté nad míru nesnadné věrohodně konstatovali, kdybych neměl náhodou po ruce spolehlivý materiál: četné zápisky, notata a různé památky, z kterýchž mohu aspoň s poměrnou pravděpodobností na tehdejší svůj duševní stav soudili. Byl jsem tehdá — chci-li v stručnosti sama sebe charakterisovati — silný, svalovitý, zdravím kypící hoch — s duší, abych tak řekl, sentimentální, ba sentitivní. Byltě jsem smělý a neurvalý a přece zase ostýchavý a citlivý, spíše opravdový a vážný nežli lehkomyslný – – dumavý, snivý a sám s sebou v nejvyšší míře — nespokojen. V jazyku německém psané své denníky z let 1857 a 1858, jež jsem teprve v posledně udaném roce začal psáti po česku, jsou plny stesků, že nepracuju, jak bych si přál, že chci a musím napnouti všechny své síly atd. atd. Nemohu si sice vytýkati, že bych byl tehdá časem plýtval. Studoval jsem pilně a zabýval se privátně všemi možnými věcmi. Četl jsem a psal nepoměrně více, nežli kdykoli později; pří tom všem měl jsem několik kondic a nevyhýbal se společnosti přátel a známých, s kterými jsem se den co den stýkával — slovem nyní, kdy žiju zcela prosaicky jednotvárně, sám sobě se divím, kde nabral jsem tehdá ku všemu času, co jsem dle svých zápisků konal a podnikal. A přece mi vše to nestačilo. Ku zkouškám nebyl jsem nikdy náležitě připraven a se žádnou svou prací, nechť jakoukoli, spokojen. Zdálo se mi, že ku všemu potřebuju více času, větší, pilnější a svědomitější průpravy, krátce duše má vřela neukojitelnou touhou po něčem, co by mne aspoň poměrně uspokojilo. Původně více méně mechanické zaměstnání dětské a skoro výhradně jen reelní studium věcné, ustupovalo vždy více samostatnější činnosti duševní — slovem přestával jsem pohlížeti na svět dle starých, naučených šablon a tradic a počal samostatněji mysliti, tudíž i tímto způsobem sníti a dumati. Čilá, svěží, ba skoro bych řekl bujná obraznost počínala se vždy houževnatěji domáhati svého práva. Pamatuju se, že jsem se nesčetněkráte zamyslil a zadumal nad školní neb jinou knihou, z které jsem se chtěl učiti, a měl nejpevnější úmysl naučiti se aspoň jedinému odstavci. Pamatuju se, že jsem po starostudentském zvyku, kterého jsem druhdy neznal, vycházel časně z rána do blízkých vinic, abych o samotě lépe studoval; ale pamatuju se také, že jsem se nikdy tímto způsobem ničemu nenaučil, že mne čarokrásné jitro, krajina a jiné daleko více zajímaly; pamatuju se, že ležíval jsem po celé hodiny v trávě sám a sám — knihu podle sebe, ruce pod hlavou, oči a myšlenky bůh ví kde... Nejpříjemnější doba mládí — doba aspoň poměrně již uvědomělého snění a více méně předmětného dumání byla se právě dostavila se všemi svými luznými obrazy, klamy a mamy. Miloval jsem samotu a často, vůbec kdykoli jen bylo možno, uchyloval jsem se do ní mnohdy beze vší podstatné příčiny. Za takových poměrů není divu, že vyhledával jsem ji i jinde nežli pod širým nebem a pamatuju se, že po celou dobu svých studií neměl jsem vřelejšího a zároveň skromnějšího přání, nežli míti svůj vlastní, ovšem co možná malý pokojík v úplném zátiší, v němž bych nikým nevyrušován, mohl se oddati svým snům. Urputný osud však mi byl vždycky otčímem. Nejvřelejší přání mé zůstalo pouhým přáním — až pak konečně roku 1857, kdy s rodičemi, bratrem, sestrou a dvěma chasníky obýval jsem jen jediný pokojík, donutila mne i praktická potřeba studijní vyhledati si zátiší takového stůj co stůj. Tak octnul jsem se kdysi za jasného letního odpoledne zcela přirozeně s explikami a knihou v zátiší nejbližším, ku kterémuž se vcházelo s pavlače dveřmi hned vedle dveří naší předsíně — na půdě... Byla to sice půda jako statisíce jiných, v starých, šindelem krytých domech — se zčernalým a špinavě hnědým krovem, mnoholetým prachem a zaprášenými pavučinami, — se svými temnými kouty a přede vším světelnými efekty, jež tvořilo vikýři, skulinami a štěrbinami střechy do vnitř vnikající denní světlo, zvláště když širší a užší prouhy vzdmutého prachu ve všech možných směrech zcela zřejmě označovaly stopy do vnitř vnikajících slunečních paprsků. V takových chvílích panoval tu přísvit přímo poetický. Z nejzazších koutů zející černo splývalo s šerostí vždy jasnější – tu a tam buď vikýřem nebo vylomeným šindelem vnikal široký zlatý pruh světla intensivního, onde pak různotvarými, úzkými nebo širšími štěrbinami prodíraly se paprsky přímo žhavé... Není tudíž divu, že hned o první návštěvě stalo se mi více méně profanované toto místo tím, čím snad — co existovalo, nebylo nikomu — nejmilejším zákoutím. Nalezl jsem v něm starý dubový stůl, jejž jsem si přišoupnul těsně pod jeden vikýř, abych měl aspoň obstojné světlo, i když se slunce skryje za hustý mrak — nalezl jsem tu dvě staré židle a za komínem několik otepí slámy — nic více. Byl jsem spokojen. A první můj skutek: pohodiv expliky a knihu vyskočil jsem na stůl a rozhlédl se vikýřem po světě... Neobvyklé stanovisko, náhlý přechod z pološera v jasno a překvapující pohled nezůstaly na mne bez dojmu. Přes nízké nebo na nejvýš jednopatrové domky protější viděl jsem část Nového města — Emauze, Karlov a z části i Vyšehrad... A dole pode mnou zdáli se mi býti lidé nápadně malými, pitvorně směšnými a titěrnými... Dlouho jsem se díval nemoha se neobvyklým pohledem nabažiti. Konečně jsem seskočil. Ale místo, bych byl zasedl ku stolu k explikám nebo knize, počal jsem přecházeti s místa na místo, až mne konečně i přecházení omrzelo. Urovnav si několik otepí slámy před komínem ulehl jsem na znak a podepřev si hlavu oběma rukama díval jsem se vzhůru do podkroví. Přímo přede mnou a toliko asi dvě nebo tři stopy ve výši houpalo se na dlouhé pavučině dlouhonohé pavouče jako nejzručnější akrobat na visuté hrazdě. Okrouhlou skulinou ve střeše vnikající paprsek sluneční ozařoval náhodou toliko pavouka a jenom hořejší část pavučiny, tak že se zdálo, jakoby se pavouk vznášel ve vzduchu. Po chvíli vniklo několik paprsků jinými skulinami a ozářilo pavučinu tím způsobem, že zdála se býti na několik částí přetržena a přece kolmo napnuta. Možná, že bych byl pavouka déle pozoroval. Náhodou zavál mírný větřík, zasvištěl v podkroví a rozhoupal pavučinu. Pavouk střelhbitě vysoukal se nejvýše do své sítě, rozpínající se skoro majestátně nad mojí hlavou. Opakuju: majestátně; neboť v zlatém jasu nesčetných paprsků slunečních leskla se síť v nevylíčitelně půvabných barvách duhových. V tom cosi nad mojí hlavou zasvištělo. Vrabčík vlétnuv jedním vikýřem a prolétnuv půdou usedl na vikýř protější. Neposedně sebou vrtě začimčaral a pokukuje chvíli po stole pod vikýřem zdál se mít i stero chutí slítnouti na stůl. Ale rozmyslil se — po několika vteřinách odletěl... Po vrabci přilítnul holub — pak dva, tři vrabci — a vlaštovice. Každou chvíli mihly se podle vikýře nebo proletěvše jako blesk půdou zmizely, jako se byly objevily. A to vše a nesčetné jiné malichernosti měly ve zvláštním, každou čtvrt hodiny a mnohdy dříve se měnícím přísvitu půvab nevýslovně milý. Zadumal jsem se... „Myšlenky mé rozprchly se do všech úhlů světa,“ jak jsem ve svém denníku zaznamenal. Počal jsem vzpomínati. Čilá obraznost doplňovala si mlhavé a kusé obrazy v zaokrouhlenější, živější a barvitější, tak že mnohý, polo již zapomenutý obraz vyhoupnul se před duševním zrakem mým takořka v původní své svěžesti a bezprostřednosti. Avšak tím vším původní účel mého pobytu v místě tom zcela přirozeně zmařen. Pamatuju se, že hned prvního dne překvapil mne večerní soumrak neobyčejně brzy, že rozmrzen vzal jsem své expliky a knihu, do nichž jsem byl ani nenahlédl, a že opustil jsem půdu s trpkým pocitem člověka prohřešivšího se nepromijitelným způsobem na sobě samém. Nicméně následujícího dne byl jsem na půdě poznovu. Vábilť mně tam divuplný poetický přísvit a vše, co mi byla obraznost má v zadumání předvedla. Octnul jsem se tam sice zase s původním úmyslem studovati a také jsem se asi hodinu v explikách probíral; ale za nedlouho stalo se mi totéž, co den před tím: vyskočil jsem na stůl a nasytiv se pohledem z vikýře seskočil jsem se stolu a ulehl na improvisované slaměné lože a setrval zde v zadumání, až mne vyhnal večerní soumrak... Tak míjel den po dni — vlastně jedno odpoledne po druhém. Později uvykl jsem v místech těch i studiu a studoval denně aspoň hodinu nebo déle; ale vždy skončila exkurse má na půdě tímže nebo podobným způsobem jako poprvé. A kdysi, právě když už jsem se byl do syta nadumal a chtěl již své zákoutí mimo svůj obyčej dříve nežli jindy opustiti, vyskočil jsem ještě jednou na stůl, abych se rozhlédl po svém světě. Slunce právě zapadalo a vrhalo již dlouhé stíny. Některý z protějších domů byl již úplně ve stínu, jiný, mezi nímž a zapadajícím sluncem nebylo žádné překážky, nalézal se v plné zlaté záři zapadajícího slunce. Zrak můj těkal bezúčelně s domu na dům, s okna na okno.. Náhle utkvěl na jednom okně jednopatrového taktéž starého, šindelem krytého domu přímo proti vikýři, z kterého jsem se díval. Dům ten byl již zpola ve stínu a toliko hoření polovice nalézala se v plné záři slunce. Avšak jeden komín protějšího jednoho domu vrhal náhodou stín svůj takovým způsobem, že nalézalo se ve stínu i okno, na němž byl zrak můj mimoděk utkvěl. Okno to bylo otevřeno a plničké květin. Rozeznal jsem oleandry, rhododendrony a bazalky — vesměs v šedých kamenných kořenáčích. Ani nevím, proč vlastně oko mé na tomto okně utkvělo; ale po několika vteřinách kmitla se v zelených bazalkách sněhobílá ruka, odstrčila je a pod zeleným baldachýnem objevila se dívčí hlava. Ve zvláštním osvětlení, v jakém se právě uprostřed zelena nalézala, měla tvář ta výraz nad míru poetický. Byla to sličná, plná, bleďoučká tvář dívky na nejvýše šestnáctileté. Hladká líčka, svěží rty, pěkně klenuté čílko, vábně modelovaná brada, kaštanový vlas, modré oko — každý rys souměrný — — a přece se mi zdálo, jakoby tvář tu obestíral nevylíčitelný zármutek. Zdálo se mi, že kolem rtů pohrává úsměv nevystihlé, neukojitelné touhy; z oka že zírá zádumčivost, která může každým okamžikem v trpkou slzu se rozplynouti — a přece činil výraz ten tvář tu nad míru půvabnou, nejinak nežli jako cypřišový věnec ovinutý kolem jasného čela mramorové sochy. Chvíli dívala se dívka dolů na ulici, pak mimoděk zvedla hlavu; zrak její zakroužil po protějších domech a střechách a utkvěl i na vikýři, z něhož jsem se díval. Usmála se — sladce, čtveračivě — a zmizela... Znal jsem ji dávno. Byla to židovka a bydlela tam s rodičemi svými již od nějakého času; ale posud ještě nikdy neupoutala pozornost mojí jako tentokráte. Dlouho stál jsem na stole upíraje zrak svůj na okno, v němž byla zmizela. Stál jsem tu, když už bylo slunce dávno zapadlo, stál jsem tu, když už večerní šero zavládlo — a teprve, když začalo se nápadně stmívati, seskočil jsem a opustil své zátiší. Všední, ba nejvšednější snad případ; ale obraz spanilé židovky obletoval mne i ve snu... Přiznám se, že nebyl, abych tak řekl, mým tehdejším ideálem; milovali jsem, a každá vzpomínka na bytost jinou zdála se mi býti nepromíjitelným hříchem... Ale obraz její obletoval mne v duchu se sladce mučivou neústupností zamilovaných obrazu po mnoha týdnů, ba měsíců... Kdykoli jsem se později octnul ve svém zátiší a na stole u vikýře, vždy pohlédl jsem přede vším k onomu oknu, a kdykoli jsem zátiší své opouštěl, utkvěl zrak můj vždy ještě naposledy na tomto okně. Ale po čem jsem práhnul, nilkdy více jsem odtud nespatřil. Buď náhodou, buď zúmyslně — dívka nikdy více v okně se neobjevila... Za to vídal jsem ji v duchu, jak už připomenuto, častěji nežli jsem si sám přál – – – a jedna z mých prvních, ne-li nejprvnějších prací prosaických v jazyku českém zosnována na základě tohoto prostinkého případu. Obraznost má sepředla si první poetický románek, založený aspoň co do hlavní osoby na skutečnosti. V starých svých zápiskách nalezl jsem stručný plán, při kterém jest svědomitě připsáno i datum (1. srpna 1858) a začátek podrobného vypracování. Mohu se tudíž i nyní po letech aspoň poněkud vpraviti v tehdejší svůj duševní stav, ve své názory a spíše instinktivní než uvědomělé cíle. Novellistický tento pokus jest nadepsán Křesťan a židovka – a založen, jak se samo sebou rozumí, na konfliktu náboženském. Vypracování jest v pravém slova smyslu primitivně hyperpoetické — sloh obrazně a květnatě bombastický, samý superlativ krásy, lahody a sladkosti — gramatika však pod vší kritikou. První své rekyni ze skutečného života dal jsem také poetické jméno — Viola — a učinil ji, jak běžná fráze dí, dcerou rabína, ve víře svých otců sešedivělého. Krátce před tím, nežli jsem byl dívku z vikýře spatřil, vypukl nedaleko našeho domu v noci požár, při kterémž jsem pomáhal hasiti. I této příhody užil jsem ku své práci — vzav tedy hned poprvé útočiště k líčení z vlastního názoru. Plán sosnoval jsem v hlavních rysech takto: I. Vylíčiv krásný večer letní popsal jsem prostou komnatu a v ní jinocha — rozumí se studujícího, při kterém jsem myslil na sebe. Jinoch přemýšlí a vzpomíná minulých dob a sní o vezdejším ráji... Jest opuštěn a v širém světě žádné srdce proň netluče... V tom zazní z ulice poplach, že hoří. Jinoch vyskočí a pospíšiv k oknu spatří, že hoří protější dům. Slyší volati o pomoc, vyběhne, pospíší k hořícímu domu a vysvobodí z plamenů krásnou dívku, která mu v náručí padne do mdlob. Odnese ji na louku za domem a odevzdá pak polekané a ustrašené matce. Po té vrátí se jinoch do své jizby — načež, jak se samo sebou rozumí, neopomenul jsem vylíčiti city, jež v jeho srdci burácely... Vše ostatní zbylo v pouhém plánu. II. Jinoch se dozví, koho vysvobodil: Violu, dceru rabínovu. Podzim. V nádherné komnatě sedí rodina rabínova — i dcera Viola. Stařičký otec tone v blaženosti vypravuje orientálskou pověst s posvátného Libanonu. Jakýsi učenec nasytiv se evropského života uchýlí se na Libanon, kde vede život poustevnický. I seznámí se zde s jiným neznámým, který jej konečně vyzve, by vyslovil jakékoli přání, že bude vyplněno. Evropan přeje si nejsličnější ženštinu světa za ženu. Neznámý uvede jej do daleké země, kde ji nalezne — je to dcera indického knížete... Mladistvá kněžna prchne s Evropanem — jsou pronásledováni, ale šťastně uniknou na Libánon, kde v míru a klidu o samotě žijou. — Jejich štěstí... Když byl otec vypravování své ukončil, odebere se Viola do své ložnice. Křesťanský jinoch, jenž jí miluje, připlíží se k oknu její ložnice — dívá se do vnitř, vytlačí tabuli v okně — uleknutá dívka jej pozná, a poněvadž jej i ona tajně miluje, vyznají si horoucí láskou opojeni obapolně své city. V tom vstoupí rabín a kletba z jeho úst. — III. Jinochův sen, jejž později Viole vypravuje. IV. Viola odebéře se k vykládačce snů, od které se dozví, že jí z lásky její růže nepokvetou. V. Dlouhý den. Jinoch spatří Viola v synagoze; doprovází ji domů a vyjeví jí, že odejde do ciziny. Rozloučí se... VI. Viola zasnoubena... Vadne a chřadne, až zemře. — Pohřeb její. Pohřbu súčastní se i jinoch v plášť zahalený, a nikým nepoznán ubírá se v průvodu až na hřbitov, kde klesnuv na hrob, do nějž byly nejmilejší bytost jeho právě uložili, hořem a zármutkem — umírá... Toť osnova primitivního pokusu novellistického, o němž právem lze říci, že by nebyl nikdy vznikl, kdyby nebývalo poetické půdy a kdybych náhodou s vikýře nebyl spatřil v poetickém osvětlení sličnou tvář mladistvé židovky. — — Originál první své novellistické rekyně ze života po delší čas jsem více nespatřil. Ostatně já vůbec ani netoužil přiblížiti se mu, ani když jsem svou novellu začal psáti — ba více, já ani nevěděl, kdo byli jeho rodičové... Dostačilať mi tehdá zcela a úplně pouhá fantasie. Teprve po několika týdnech jsem se náhodou dověděl, že druhého nebo třetího dne po té, kdy jsem byl Violu z vikýře spatřil, odejela se svou matkou do lázní a že se více do starého bytu nevrátí, nýbrž že odstěhuje se přímo do nového bytu v Praze. Však ani po té jsem se nikoho ni slovem nezeptal, kdo jsou její rodiče, a přiznám se, že nevím to po dnešní den... Minulo několik měsíců. Stráviv část prázdnin r. 1858 na venkově vrátil jsem se osvěžen, ale zádumčiv. Nová černooká a černobrvá vidina byla mne očarovala tou měrou, že obraz sličné Violy netanul mi více tak živě a tak často na mysli jako dříve. Počal jsem pilně studovali a zároveň také skoro až vášnivě veršovati. Na podzim arci poetická půda pozbyla své přitažlivosti — páchal jsem první své literární hříchy obyčejně pozdě večer nebo v noci, když už doma všichni spali... Samotu jsem sice i nyní vyhledával; ale na podzim a v zimě nebylo přece možno dlíti tak často o samotě jako z jara a v letě – a tak vyhledával jsem častěji nežli kdy jindy kruhy přátel a známých. Tak octnul jsem se také kdysi pozdě večer s několika přátely v židovském městě pražském... Byl purim.... V tu dobu — roku 1859 — policie pražská počínala sice již býti k pouličním kratochvílím masopustním přísnější než jindy, ale přece ještě nebyla tak přísnou jako nyní, kdy jsou všechny pouliční zábavy toho druhu přísně zakázány, a často ještě aspoň jedno oko zamhuřovala. V křivolakých, těsných uličkách pražského města židovského bylo tehdá nad míru živo a veselo. Ze všech konců Prahy sešlo se tam diváků a zvědavců všech možných stavů. Maškary a polomaškary, mnohé s lampionky proháněly se z počátku volně uličkami — davy výrostků za nimi... Později sice policisté každou chvíli některou maškaru zastavili a přiměli k návratu domů; přes to objevovaly se maškary ještě pozdě večer na ulici a za každou hnal se povykující dav... Jedním takovým davem od svých přátel odtržen octnul jsem se v Rabínské ulici před pošmurným domem a zastaviv se díval jsem se apathicky na hemžící se přede mnou davy. V tom vyskočila z protějšího domu ženská maškara a náhodou zaměřila přes ulici přímo ke mně. Byla oblečena v šat španělské selky a měla černou škrabošku. Mihnuvši podle mne chtěla zaskočiti do sousedního domu, ale zůstavši na práhu státi zadívala se na mne. Po chvíli pospíšila ke mně a dívajíc se mi upřeně do očí pravila sípavým a přece žertovným hlasem: „Tebe, masko, znám!“ „Jakž bys neznala!“ odpovídám v smíchu. „Nejsem maskován.“ „Není pravda!“ maska na to resolutně. „Máš škrabošku — ohyzdnou, hnusnou, protivnou.“ A nečekajíc odpovědi přidržela mi malé kulaté zrcadlo před oči dodavši skoro velitelsky: „Podívej se!“ Podíval jsem se. Přes nehrubě jasné světlo nedaleké svítilny viděl jsem v zrcadle tvář svou zohyzděnou: ohnutý baňatý nos, široké odulé rty, nápadně vypouklé čelo... Chtěl jsem originelní žertík vysvětlili připomenutími, že dívám se do zrcadla vydutého; ale dříve nežli jsem odpověděl, rozesmála se maska zvonivým hlasem: „Však tě znám, a poznala bych tě, kdybys tvář svou zhyzdil třeba jako – –“ „Ale já tě neznám!“ vpadl jsem. Opět se zvonivě rozesmála. „Pojď se mnou — chceš-li,“ pravila. A vzavši mne za ruku táhla mne za sebou. Šel jsem ... Zavedla mne k domu, do kterého měla původně namířeno. Úzkou, těsnou předsíní vešli jsme do pološerého dvorku a stoupali po rupavých, příkrých, skoro bych řekl krkolomných schodech do druhého patra. Na schodech panovalo přítmí. Světlo malé lampičky v třetím patře ozařovalo toliko nejvyšší část schodů. Octnuvše se v prostrannější předsíni, zůstali jsme před staromódními dveřmi státi. Maska otevřela dveře. „Vejdi!“ pravila, skoro šeptem. Vešel jsem nic zlého netuše. Sotva však jsem překročil práh, přirazila maska za mnou prudce dveře a slyšel jsem zcela zřejmě, že otočila ve dveřích klíčem. Byl jsem vězněm, nevěda koho a proč. Přiznám se, že mi bylo v prvním okamžiku nevolno, jakoby mně byl náhle ovanul mrazivý vzduch. Skoro tajemné přivábení a neočekávané zavření neznámou osobou v cizím bytě bylo mi v nejvyšší míře podezřelé. Na štěstí nebyl jsem ve věku, kdy mají reflexe převahu. Obrátiv se rozhlédnul jsem se kolem. Nalézal jsem se v jakémsi podlouhlém předpokoji o dvou oknech a beze všeho nábytku. Se stropu visící lampa osvětlovala místnost jen tak spoře, že panovalo v ní pološero. Ve stěně po levé straně nalézaly se dubové dveře, na stěně po pravé mé ruce rozvěšeny byly na věšákách ženské a mužské pláště, svrchníky a klobouky. Dle všeho byla zde kdesi shromážděná dosti četná společnost. Zůstav chvíli státi naslouchal jsem. Kolem panovalo hluboké ticho, rušené jen občas ruchem a šumem dorážejícím sem z ulice. Okna předpokoje patrně šla na ulici. Mimoděk učinil jsem dva kroky ku předu směrem k oknům a teprve nyní jsem zpozoroval, žeť mezi okny umístěn velký podlouhlý obraz dosahující skoro ode stropu bezmála nad kolena od podlahy. Učiniv rychle ještě tři kroky ku předu mimoděk jsem se zastavil a upřel zrak svůj na obraz, jenž mimo nadání veškerou moji pozornost upoutal. Stál jsem jen asi pět kroků před pošmourným, zčernalým olejovým obrazem, představujícím sedícího Mojžíše — a nikdy nezapomenu na dojem, jaký na mine obraz ten v tajemném pološeru učinil. Na první pohled se mi zdálo, že to kopie proslavené sochy Michel Angelovy — tak mužně uvědoměle, tak mračně velitelsky díval se na mne z obrazu první mudřec starého věku. Charakteristická hlava s mužně drsnými a přece skoro klidnými rysy, dlouhý, skoro po pás splývající plný vous, hustý vlas, široké, vráskami rozryté čelo, energický nos a skoro bych řekl, smyslně mravokárné rty, s kterýchž mohla, jak se zdálo, každým okamžikem splynouti slova hřímající přísnosti — vše to působilo na mne s hrozivostí blížící se bouře. Pamatuju se, že zůstal jsem jako přimražen a nemohl zraků svých od podivného a přece tak prostého obrazu odvrátiti. Výrazné, ohnivé a přece tak přísně káravě z obrazu přímo na mne určené oči zdály se vždy více oživovati — slovem bylo mi, jakoby mohl tento Mojžíš každým okamžikem z obrazu vystoupiti a hromovým hlasem zahouknouti mi do duše kletbu na rozmařilé, titěrné, sybaritské pokolení našich dob... Podobně — napadlo mi — ba právě jen takto asi mohl vyhlížeti Mojžíš, když za blesku a hromu sestupoval s hory Sinai nesa vyvolenému národu zákon boží... V tom jsem byl vyrušen. Dubové dvéře zavrzly a pootevřely se. Do předpokoje vniknul proud světla z jasně osvětlené sousední místnosti, a na prahu objevila se tajemná maska. „Promiňte, prosím, že jsem vás tak podivným způsobem uvedla. Ale slavíme purim a tu jest mnohé dovoleno, co příčilo by se jindy dobrému mravu — odpusťte tedy, prosím ještě jedenkráte...“ „Již jest odpuštěno,“ připomenul jsem, nemaje hned jiných slov. „Však už jsem za to byla matkou pokárána,“ pokračovala maska překročivši práh a učinivši několik kroků blíže. „A za trest za můj nepředložený žert bylo mi uloženo pozvati vás k naší hostině.“ „Ale já posud nevím, s kým —“ zakoktal jsem. „Staří známí — sousedé,“ odvětila maska zvonivým svým hlasem sejmuvši škrabošku, Poznal jsem svou Violu — rekyni prvního svého pokusu novellistického v jazyku českém Přijal jsem pozvání a byl jsem Violou uveden do jídelny, oddělené od předpokoje prázdnou jednou komnatou. Nalezl jsem zde otce a matku její, kteří mne přátelsky uvítali; pak několik příbuzných — mužů, žen a dívek — a pobavil jsem se, jak v kruhu neznámých skoro lidí vůbec jen možno. Úplně neznámým, aspoň rodičům Violy arci jsem nebyl. Znaliť mne z mých vyhlídek vikýřem — znali mé rodiče — a já sám poznal v matce Violy ženu, posud ještě statnou a skoro sličnou, která byla na mne asi před desíti a snad i více lety, kdy jsem byl ještě hošík asi sedmi nebo osmiletý, učinila zvláštní dojem. Připomenul jsem si a po dnes ještě se dobře pamatuju, že před rokem 1848 nebo po roce tom, kdy bydlili jsme nedaleko Oujezdské brány, sedávala žena ta v malém krámku mydlářském, podle kterého — když jsem šel do školy — musil jsem tehdá jíti... Pamatuju, že tehdá skoro nikdy jsem neopomenul podívati se kradmo do krámku, kde sedávala za pultem modrooká bledá paní se svěžími, kyprými rty a lahodným úsměvem... Vše to arci vznáší se před duševním zrakem mým již jen jako v mlze; ale ve vzpomínkách svých vídám ji i nyní začasté dosti živě... Bylať dle všeho jednou z prvních bytostí ženských, které byly na čas upoutaly pozornost neuvědomělé ještě duše dětské – – – Asi po hodině opustil jsem společnost. Od té doby nezvěděl jsem o své Viole ničeho více... Nevím tudíž, co bych ještě dodal... Mnohé, začasté všední, ba nejvšednější příhody z mládí mívají na rozvoj povahy lidské postatný vliv. A tak zdá se mi, že neodchýlím se příliš od pravdy, dím-li, že právě jen tomu, co jsem byl právě vypravoval, děkuju, že po celý můj pozdější život neuklouzlo péru mému ani slůvka — proti židovstvu...