Jak ženská pýcha chladný a nevlídný večer listopadový snesl se nad Prahou. Pustými ulicemi fičí ostrý, pronikavý vítr mrskaje před sebou krůpěje drobného deště. Brzo zahučí z temna, brzo zas kvíle a sténaje řinčí svítilnami, do nichž časem zaléhá tak mocně, že plynové plameny prudce prudce plápolající scvrkají se v nepatrné, sotva viditelné mdlé proužky, aby hned na to zase intensivně tmavé, brzo zase světlejší, mlhovité silhouetty v podobě pravidelných šestihranů nebo rozličně z potvořených tvarů geometrických. V noční době skoro liduprázdná Malá strana jest pustější než obyčejně. V ulicích je téměř tma. Jen tu a tam hoří ještě jednotlivá svítilna; avšak mdlé, kmitavé světlo její sotva stačí k osvětlení na několik kroků v okolí. S věže svatomikulášské odbila právě jedenáctá, když od kamenného mostu zahnula vysoká mužská postava do Lázeňské ulice. Ačkoli nesla pod pažím dosti těžké břemeno, šla přece kvapně. Časem, vždy asi po dvou nebo třech stech krocích se zastavila a rozhlednuvši se pátravě kolem sebe, zdali nikdo nepřichází, položila břímě podle sebe na zem, jako by odpočívala. Nikdy však se nezastavila pod hořící svítilnou nebo na jejím blízku, vždy jen v takové vzdálenosti od ní, kde panovala skoro úplná tma. Kdykoliv se blížila postava ta k svítilně, přešla vždy již ve vzdálenosti dvaceti, třiceti kroků na příč přes ulici, aby se dostala na protější chodník a byla tak od světla pokud možná nejvíce vzdálena. Obličej muže toho nebylo možno rozeznati. Široký, hluboko do očí vtlačený klobouk a vyhrnutý límec u svrchního kabátu nebyly by ostatně dovolily rozeznati tahy obličeje, i kdyby bývalo v ulicích jasněji a muž nebyl se světlu tak opatrně, ba bázlivě vyhýbal. Muž ten prošel Lázeňskou ulicí, zahnul na druhé Maltézské náměstí, načež se ubíral skrze podloubí k paláci Nosticovu. V podloubí, v němž panovala čirá tma, bylo z nenadání slyšet blížící se odměřený krok. Muž zahnul ruče a opatrně asi v prostřed podloubí za jeden pilíř, čekaje patrně, až osoba přicházející mu vstříc podloubím projde. Přitlumený ohlas kroků zanikl však právě u pilíře, za nějž byl muž s břemenem svým zahnul; osoba v podloubí nejspíše před nepohodou útulek hledající policejní strážník, byla se zastavila. Muž za pilířem přitiskl se těsně ke zdi, aby od svítilny na rohu Nosticova paláce až k němu vnikající světlo netvořilo žádného stínu. Za chvíli zazněl z podloubí opět odměřený, leč vzdalující se krok, a za několik okamžiků plížila se postava za pilířem i s břemenem svým podle podloubí dále k Nosticovu paláci. Zde odbočila k Oujezdu a kvapně ubírala se směrem k Oujezdské bráně. Kdykoli zahýbala kolem rohu do jiné ulice, vždy dívala se s největší napnutostí před sebe do dálky, jako by pátrala, zdali ji nikdo nepřichází vstříc. Často ohlídla se také s touže pozorností na zad, zdali ji nikdo nenásleduje. Avšak před ní i za ní byly ulice pusty; nepotkala na cestě své ani živé duše. Když dospěla k malostranské zbrojnici, zahnula kolem rohu do Zbrojnické ulice a po několika krocích zastavila se před starým domem s úzkým průčelím, o dvou oknech a s velkými černými vraty. Zde zůstala několik okamžiků stát a položila břímě své vedle sebe na zem, jako by odpočívala. Po té vytáhla z náprsní kapsy klíč a opatrně, aby v zámku nezarachotil, strčila jej do klíčové díry a ještě opatrněji klíčem otočila. Otevřela, aniž by byl klíč v zámku zaskřípěl nebo zavrznul. Pomalu a bez hluku pootevřela dvířka ve vratech a zvednuvši břímě se země proklouzla dveřmi do průjezdu. Rovněž tak opatrně zavřela a plížila se pak po špičkách průjezdem a přes úzký dvorek k malým, otevřeným dvířkám v budově po pravé straně. Vešedši do předsíně opět se zastavila. Hned na to bylo slyšeti škrtnutí sirky o zeď; sirka nechytla. Škrtnutí opakováno, a za chvíli osvětlena předsíň žlutavou záři voskové svíčičky. Muž s břemenem pod pažím stál právě před vetchými, vyšlapanými schody dřevěnými. Chvíli pozorně naslouchal, pak pomalu a opatrně počal vystupovati vzhůru po schodech. Po každém kroku schody úpěnlivě zavrzly neb z temna zaruply, a po každém kroku zůstal muž pozorně naslouchaje několik okamžiků stát. Posléze dostal se do čtverhranné, vyšlapanými dlaždičkami dlážděné předsíňky v prvním patře. Stěny předsíňky jsou začmoudlé, malta místy opadaná; nizoučký stroje už skoro bez omítky, a tu a tam čouhá z něho roztřepený starý rákos. Po jedné straně jde úzké okénko do dvora. Přímo proti schodům visí na stěně nebo správně řečeno, opřené o stěnu od podlahy až po strosahající černě natřený dřevěný kříž s podobou Kristovou skoro v doživotní velikosti. Je to řezbářská práce nejprimitivnějšího druhu. Tvář Kristova má v švinavě žlutavé záři čoudící svíčičky místo nadpozemského výrazu utrpení a bolesti výraz zpurný, zdivočilý, jaký se jevívá v odporných tvářích surovců, když duší jejich zmítá nestoudná vášeň nějaká. Nahé, tu a tam zubem času jako ohryžené tělo Kristovo je ohyzdně zkrouceno jako tělo mrzáka vystavujícího z pouhého zvyku své zmrzačené tělo na odiv; z ran v boku, roztažených rukou a křížem přeložených rezavým hřebem probitých nohou se řinoucí krev je černá jak uhel; velké, rozmazané kapky krve z ran, jež byla trnová koruna spůsobila, podobají se na plochém čele a vpadlých skráních vředovitým, ošklivost budícím skvrnám, jaké zůstavuje na těle lidském morová hlíza. Muž s břebenem octnuv se v předsíni zastavil se, aniž by si byl čeho kolem sebe povšimnul a opět jen pozorně naslouchal. Kolem panovalo mrtvé ticho; jen časem zalomcoval vichr okénkem, že temně řinčelo, jako by někdo hrábnul do hromady ořechů, načež bylo opět slyšeti jen temný, jednotvárný, vzdalující se hukot, až zase nastalo ticho skoro hrobové. Po chvíli učinil muž několik kroků ku předu a pozvednuv svíčičku poněkud do výše, aby předsíňku lépe osvětlil, rozhledl se kolem sebe. Po jedné straně předsíněbylo dvé nízkých starých dveří; byly zamčeny. Na proti byly dvéře třetí, taktéž zavřeny; vedle dveří těch vedly dřevěné, začmoudlé starodávné schody k půdě, do které se vcházelo, jako v starých domech často bývá, dveřmi ve stropě. Jinak byla předsíňka skoro úplně prázdná; jen v koutě jednom leželo něco domácího nářadí, a u zábradlí podle schodů stál nevelký, černě natřený dřevěný kufr. Tajemný příchozí neslyše nikde ani šelestu ukápnul trochu vosku na zábradlí a přílepil naň hořící svíčičku; na to postaviv břemeno své vedle kufru posunul klobouk trochu do týla a rozhrnul svrchní kabát. Světlo padlo mu přímo do tváře a osvítilo celou jeho postavu. Byl to velký, štíhlý, asi třicetiletý muž širokého, více rázovitého než pravidelně sličného, tmavým plnovousem zarostlého obličeje. Čelo jeho, pokud bylo možno pod kloboukem pozorovati, bylo svraštěné; temné oko plálo rozčilením, leč tomu navzdor jevil se v něm jakýsi tklivý odlesk truchlivosti. Kypré, však pevně sevřené rty dodávaly jinakdosti mírné tváři výrazu chladné přísnosti, ba odpuzující tvrdosti. Sotva byl položil břímě na zem, sehnul se prudce a pokleknuv na jendo koleno ke kufru otevřel pomalu a opatrně víko. Zář čoudící svíčičky na zábradlí padla do vnitř kufru a osvítila v něm – nahou mrtvolu děvčátka. Leželo na tmavém, na dně kufru prostřeném šátku vlněném, jako by klidně dřímalo. Běloučké tílko bylo neobyčejně útlé; suchoučké ručinky měla mrtvola na prsíčkách křížem složené a úzkou purpurovou stužkou svázané. Hlavinka s pozapadlým temínkem a sporým ještě, ale jako havranní peruť se lesknoucím hedvábným vlasem byla poněkud nakloněna k prsíčkám, čímž jemné tahy něžného obličeje navzdor své mladistvé neurčitosti nabývaly rázu jisté, však nevýslovně miloučké vzdorovitosti. Pěkně vyklenuté čílko bylo hladké a jansé; namodralá, jemňoučkými žilkami prokaná víčka očí byla poněkud pootevřena, tak že zpod dosti hustých tmavých řas leskly se u prostřed úbělu oka zřítelnice jako dvé černých drobných perliček. Uzoučké, pevně sevřené rtíky byly však doposud ještě svěží, jako porosené poupě růžové. U kufru klečící muž zadíval se upřeně v stuhlé tahy sličné mrtvoly. Dlouho díval se nepohnutě, a duší jeho zajisté vířily myšlénky smutné a upomínky trpké: tvář jeho znenáhlase zachmuřila, čelo ještě více zakabonilo, rty ještě pevněji sevřely se, a z temného oka skanula později pomalu i slza po mužné bledé líci. Posléze prudce se odvrátil od mrtvoly, přivřel zase pomalu víko a sklonil se na ně jako člověk, jejž uprostřed nejprudších bolestí počínají síly opuštěti. Maje hlavu opřenou o pravé rámě, kterýmž byl mimovolně víko kufru obemknul, setrval dlouho bez pohnutí; oči měl zamhouřeny, a v tváři jevily se ještě dlouho stopy vnitřního pohnutí a bolestného rozechvění. Za nedlouho dohořela svíčička na zábradlí u schodů a v předsíňce rozhostila se čirá tma. Po nějaký čas tam panovalo také hrobové ticho; však znenadání vzdmul se venku prudký vichr a opřev se vší mocí o okénko tak jím zalomcoval, že s řinkotem se otevřelo do kořán, a vichr v předsíni do kola zavířil. Proud vichru byl tak mocný a náhlý, že porazilo stěnu pouze opřený kříž s Kristem, jenž s rachotem sřítil se na zem. Muž nad kufrem vztyčil hlavu. Kolem byla neproniknutelná tma, a jenom chladný dech vichru ovívalmu rozohněné skráně. Chtěl povstati, ale nepovstal; pohnul sebou toliko a sklesl poznovu jako bez vlády na kufr. V témže okamžiku zavrzly jedny z nizoučkých dveří, slabý proud žlutavého světla vnikl do předsíňky, a na prahu otevřených dveří objevila se ženská postava v sněhobílém nočním rouše. Byla to na nejvýš dvacetiletá dívka štíhlého vzrůstu. Bděním, starostí a žalem poněkud ubledlá, ale přece svěží a snivou čarokrásu Orientu připomínající tvář nahnědlé pleti byla nevýslovně zádumčivého výrazu. Dva proudy rozpuštěných havranních vlasů a sklopená, krví zalitá víčka očí dodávaly tváři té cudné dívky výraz Vestalky, kdežto kypré, takřka žhavé purpurové rty, na kterýchž zdálo se ještě zachvívati vášnivé, horoucí políbení, a plná, poloprůsvitným nočním rouchem jen z části zakrytá ňádra připomínala ženu spíše životu a rozkoši než odříkání náchylnou. Držíc v jedné ruce kahánek, v druhé nedohotovený bílý děcký rubášek kmentový, zůstala několik okamžiků nepohnutě státi mezi dveřmi pohlížejíc upřeně, ale nikoliv cize na muže, jenž byl u kufru k zemi sklesl. Učinivši pak několik kroků ku předu postavila kahánek na zábradlí, na němž byla krátce před tím vosková svíčička dohořela, a zůstala státi těsně podle muže. Tento vztýčiv se poněkud se země přejel si pravicí tvář, jako by chtěl trudnou nějakou myšlénku zaplašit, a zahleděl se mlčky v snivě zádumčivou tvář nenadále se objevivší dívky, která se byla k němu nachýlila a dívajíc se na něho taktéž mlčky, ale s výrazem dychtivosti, zdála se očekávati rozhodnou, buď radostnou nebo smutnou nějakou zprávu. Beze slova otevřel muž víko kufru poznovu. Ustaň! zasténala dívka zakrývajíc si jednou rukou tvář. Avšak hned na to nachýlila se ke kufru, vzala střelhbitě mrtvolu děvčátka a počala ji vášnivě, horoucně líbati na sněhobílé čílko. Nemohu, nemohu se odloučit! vzlíkla polopřitlumeným hlasem. U Kufru doposud ještě na jednom koleně klečící muž ani tentokráte nepromluvil, nýbrž odhrnul tmavý šat, kterýmž bylo podle něho ležící břemeno zahaleno. Objevila se černá dřevěná rakvička. Muž pozvedl víko. V rakvičce nalezala se rakvička jiná se skleněným víkem a v této uprostřed svěžích růží a myrt děcká mrtvola v bílém kmentovém rubášku. Dívka, držící v loktech chladnou mrtvolu, nahlédla pozorněji do rakvičky a zašeptla zdánlivě v radostném překvapení: Bože! Jaká to podobnost! Dlouho však už nelze otálet, podotknul muž dutým hlasem; jeť už po půlnoci, a do svítání musím býti hotov. Po té zavřel opět tiše kufr i rakvičku a prudce vstav vzal rakvičku i kahánek a vešel do světničky, z které byla dívka před několika okamžiky vyšla. Dívka s mrtvolou dítka, jež stále v čílko líbala, mechanicky jej následovala a pomalu, opatrně zavřela dvéře. Předsíňka zůstala opět prázdna, a jenom vichr, zavívající otevřeným oknem do vnitř, úpěnlivě a tesklivě v ní časem zavířil. V jizbičce, do které byl muž s dívkou vešel, a jejíž jediné, záclonou zakryté okno šlo do dvora sousedního domu, bylo světlo až do rána. Panovalo v ní sice ticho; ale kdo by byl bedlivě třeba z pozdálečí okno to pozoroval, byl by z mihajících se stínů poznal, že v jizbičce nespějí, a kdo by byl pozorněji ze sousedního dvora nebo z předsíňky naslouchal, byl by navzdor hukotu větru občas zaslechl zvláštní, v soukromých bytech neslýchaný lomoz. Zdáloť se, jako by časem někdo zatočil prudce nějakou klikou, pak následovala delší pausa a bylo slyšet přitlumený jakýs hukot, jako by vzduch vnikal prudce malým jakýms otvorem do vzduchoprázdné prostory, což vše vždy asi po desíti, patnácti minutách se opakovalo a trvalo skoro do rána, kdy tajemný muž opustil ještě za šera jizbičku i dům právě tak opatrně a nepozorovaně, jako byl přišel. Po té nastalo v jizbě ticho, ani nejmenším šelestem nerušené. Minulo dopoledne, aniž by se byly dvéře jizbičky otevřely. Zvědavé sousedky přišly sice několikráte ku dveřím a naslouchaly, ba jedna z nich i zaklepala; když však se nikdo neozval, čekaly trpělivě až do odpoledne. Několik minut před druhou hodinou konečně dvéře se oetvřely. V jizbičce, v níž mimo postel, stůl, malou skřínku a tři židlice nebylo jiného nábytku, byl stůl od stěny postaven do prostřed, a na stole ležela v černé rakvičce v bílý rubášek oděná děcká mrtvola. Přes rakvičku byl přehozen průsvitný bílý šat, tak že bylo lze mrtvolu vidět jen jako skrze hustou mlhu. U okna seděla bledá mladá ženština se sklopenou hlavou. V zádumčivém obličeji jevil se sice hluboký, ale přece již tichou resignací zmírněný zármutek. Zanedlouho naplnila se jizbička několika sousedkami a dětmi všeho stáří, jež rozestavivše se kolem stolu mlčky nebo jen šeptajíce očekávaly příchod duchovního. Udeřením druhé hodiny dostavil se duchovní z chrámu u Panny Marie Vítezné s kostelníkem. X Byl to muž drsné, apathické tváře, v níž skoro bez přestání pohrával úsměv, kterýž však od přírody nevlídnou, odpuzující tvář tu spíše hyzdil, než aby jí byl dodával přívětivosti. Kostelník byl postavy trpaslické s obrovskou hlavou a nevylíčitelným výrazem pustého idiotismu v tváři. Přišli a v několika minutách byli hotovi s církevním obřadem. Pronešeno několik latinských slov, kterýmž kromě duchovního zajisté ani jeho famulus, tím méně někdo jiný rozuměl, na to duchovní mrtvolu v rakvičce pokropil svěcenou vodou a pomodlil se po známém spůsobu s přítomnými třikrát Otče náš. Po vykonaném obřadu přijali oba za svou práci dle taxy vyměřené honoráře a právě tak vážně, jako byli přišli, zase odešli. Nežli však jizbičku opustili, přistoupil k rakvičce zcela neznámý muž v černém obleku, kterýž byl u dveří čekal, vzal víko, položil je na rakev a zatloukl hřebíky; na to vzal rakvičku a snesl ji po schodech, přes dvůr před dům, kde čekal již objednaný pohřební povoz děcký. Rakvička všoupnuta do přihrádky vpředu hned za kočím, do vozu vlezly tři sousedky a čtyry menší dítky, kdežto muž, kterýž byl rakvičku snesl, vyskočil na kozlík ku kočímu. Kočí švihnul koně, a povoz zahrčel po dláždění jeda dosti rychle přes Oujezd a Smíchov ku hřbitovu košířskému. Mladá, bledá ženština, která byla se sklopenou hlavou v jizbičce u okna seděla, po celou dobu církevního obřadu ani se nepohnula; ba i když neznámý muž rakvičku zatloukal, nepozvedla ani hlavy, aby se ještě naposledy podívala v stuhlou tvář mrtvého, dle všeho vlastního svého dítka. Mrtvolu snesli a odváželi; matka zůstala v chudičké jizbičce o samotě. A jako obyčejně zapomenuto i na tento děcký pohřeb v několika dnech, ba v několika hodinách. Jizbička, v které bydlila matka, zůstala jako před tím i nyní zase skoro po celý den zavřena, a tak se stalo, že sousedky, které vůbec s málomluvnou, zádumčivou, mladistvou matkou hrubě ani nemluvívaly, po několika dnech ani nespozorovaly, že dvéře jizbičky více se neotvírají, slovem že nikdo více jizbičku neobývá. Možná, že by byly ještě několik dní nic nespozorovaly, kdyby je nebyl z všedního poklidu neočekávaný výjev vyrušil. Patnáctého dne po vypsaném právě pohřbu dostavila se totiž do domu soudní komise sestávajícíc z rady trestního soudu, substituta státního návladního, dvou soudních svědků a zapisovatele. Zeptala se, v kterém bytu dítko zemřelo, vešla do předsíňky s ohyzdným krucifixem, zaklepala na dvéře jizbičky, a když se nikdo neozýval, dala přiveleti zámečníka a dvéře násilně otevříti. Byt byl úplně prázný; na první pohled seznáno, že v něm již od několika dní nikdo nebydlí. S chatrným, starým nábytkem, jenž náležel sousedce, u níž byla mladistvá matka zemřelého dítka v podnájmu bydlila, nebylo ani hnuto, a byl již pokryt tenoučkou vrstvou jemného prášku. Při další prohlídce bytu konstatováno z drobnůstek, jež byly v bytu po zmizelé obyvatelce zbyly, zejmena dle několika rytin vzácných obrazů i sousoší, dle četných vybraných knih v několika jazycích a jiných o vybroušeném vkusu a nevšedním vzdělání svědčících drobných věcí, že obyvatelka sotva asi byla tím, zač se vydávala, že nebyla šestadvacetiletou služkou Marií Kučerovou z Prahy, jak bylo udáno v čelední knížce, kterouž se byla prostřednictvím sousedky, u níž byla v podnájmu, u policie vykázala. Z dlouhého protokolu, jenž byl soudní komisí bez odkladu o stavu věcí sepsán, dlužno připomenouti následující důležité podrobnosti: Více než před rokem v měsící srpnu – přišla k domovníkovi mladá ženština, hledající nějaký malý byt v podnájem. Domovník ji odkázal ku vdově Anně Vobořilové, mající právě prázdný pokojík, v němž do nedávna bydlili dva studentíci, kteří byli odejeli na prázdniny. Vdova, na kterou byla mladá ženština učinila dojem poctivé holky, přijala ji do podnájmu a byla s ní po celou dobu úplně spokojena. Dostavši od dívky čelední knížku vykázala se jí u policie, kde připomenula, že živí se nyní dívka ruční prací ženskou, což také, jak všechny ostatní sousedky dosvědčily, zakládalo se úplně na pravdě. Dívka byla tichá a pořádná; skoro nikam nevycházívala, nikomu nepřekážela, nikoho neobtěžovala; žila jen své práci a byla náviděa ode všech, kdož s ní byli přišli v jakýkoli styk. Šatila se prostě, ale na nejvýš čistě; známých a přátel nějakých, jak se zdálo, neměla, a toliko jedna sousedka vydala svědectví, že viděla náhodou, kterak ji jakýsi čistě ošacený, plným vousem zarostlý mladý muž dva – nebo třikráte byl navštívil. Tak žila dívka ta po nějaký čas, aniž by se bylo co změnilo. Kdysi navštívila ji vdova Vobořilová a shledala k nemalému svému podivení, že se stane dívka matkou. Neřekla o tom sice nikomu, ale za nedlouho spozorovaly změnu tu i ostatní sousedky, a mluveno tu, jak v podobných případech bývá, ledacos; any však všechny sousedky dívku náviděly, nebylo ani jediné, která by jí nebyla politovala. Za několik měsíců stala se dívka skutečně matkou, a dítko, roztomilé děvčátko, pokřtěno beze všeho hluku v chrámě u Panny Marie Vítězné. Mladistvá matka dítko své ošetřovala s vzornou pečlivostí, ale peřse všechnu péči onemocnělo děvčátko za nějaký čas zánětem plic. Povolán lékař. Však ani pomoc lékařská nebyla nic platna; dítko zemřelo, a když byl okresní lékař mrtvolu ohledal, pohřbeno dle obvyklého spůsobu na hřbitově košířském. Vše, co tuto uvedeno, dosvědčily všechny sousedky a byly hotovy, svědectví své stvrditi přísahou. Však soudní komise na tom nepřestala. Především dala si dívku popsati; ale když souhlasný popis svědkyň porovnán s popisem v čelední knížce, shledáno, že popisy – nesouhlasí. Příčina, pro kterou to nikdo dříve nespozoroval, byla na bíledni; vdova Vobořilová neumějíce čísti nebyla se na knížku čelední hrubě ani podívala, tém méně pravost popisu vyšetřila. Nyní pátrala soudní komise, co dálo se po úmrtí dítka a před jeho pohřbem. Dlouho nemohl se nikdo z předvolaných na to upamatovati, až posléze jedna sousedka vypravovala, že vyšedši v den pohřbu – bylo to právě o dušičkách – časně z rána z bytu svého, spatřila v předsíňce na zemi povalený a pádem valně porouchaný krucifix, do kořán otevřené okno a na dřevěném zábradlí u schodou oharek voskové svíčičky. Vše to zanešeno sice do protokolu, ale soudní komise přece nebyla ještě uspokojena, zvláště když z předvolaných obyvatelů domu toho nemohl nikdo více pověděti. Jeden z členů komise, kterýž byl spozoroval, že jediné okno jizbičky jde do sousedního dvora, učinil návrh, aby byli vyslechnuti také obyvatelé sousedního domu, což se také stalo. Avšak ani z těch nemohl se nikdo již upamatovati, co dělo se v jizbičce první a druhý den, tím méně první a druhou noc před dušičkami. Toliko stařenka jedna, kterou vyslýchali naposled, udala chvějícím se hlasem, že okno její vnučky, u které bydlí, je právě naproti oknu jizbičky, a že zcela dobře se pamatuje, kterak v noci před dušičkami – nemohouc spáti – spozorovala skrze spuštěné záclony, že v jizbičce mihaly se dva stíny dorostlých osob skoro po celou noc, a že bylo odtamtud slyšet časem podivný jakýs zvuk, jako by někdo prudce klikou zatočil a hned na to, jako by vítr nějakou skulinou chvíli svištěl a náhle utichl. Soudní komise nemohouc se od předvolaných svědků a svědkyň jiného dověděti, předsevzala co možná nejpečlivěji prohlídku jizbičky. Nenalezla však ničeho, co by ji bylo mohlo uspokojiti; toliko zapisovatel našel v koutě za kamny na několik kusů rozbitou skleněnou baňku s hlazeným okrajem, pak starou jakousi kliku, několik malých šroubů a zkaženou písť, a po bedlivějším ohledání prohlásil jeden z členů komise, že jsou to nejspíše zbytky rozbité vývěvy. Jakým spůsobem zbytky takového přístroje do jizbičky se dostaly, nemohla si soudní komise vysvětliti, ačkoliv snad nebylo snadnějšího vysvětlení pro toho, kdo věděl, že v komnatce té bydlili dříve studující... Soudní protokol ovšem byl daleko obšírnější a podrobnější. Zanešenoť vše v tom spůsobě, jak byly otázky kladeny a zodpovídány; avšak z celého protokolu nebylo lze dověděti se, za jakou příčinou soudní komise do bytu toho se dostavila a po čem vlastně pátrala. Dovědělať se komise teprv tu, že nenadále zmizelá obyvatelka bytu toho, vykázavši se u policie cizí čelední knížkou, nebyla osobou, za kterou se vydávala, čímž vyšetřování záhadné záležitosti ještě více znesnadněno. Po sepsání a podepsání protokolu byl prohledaný byt soudně zapečetěn, a komise vážně a důstojně, jak byla přišla, opouštěla dům. Zvědavost sousedstva zůstala neukojena. Není tudíž divu, že jedna z odvážnějších sousedek vidouc, kterak obstárlý zapisovatel plíží se u vědomí své podřízenosti zvolna několik kroků za soudní komisí, právě v okamžiku, když komise vyšla ze vrat a zapisovatel jediný zůstati v průjezdě, rychle k němu přistoupila a s nejlahodnější prosbou v hlase otázala se, proč vlastně byla komise přišla a po čem pátrala. Zapisovatel zastaviv se položil suchoučký ukazovák k uzoučkému nosu své pergamenové tváře a změřil přísně tázající se od hlavy k patě, načež vážněji než nejdůstojnější tajný rada přitlumeným hlasem podotknul: Úřední tajemství! Avšak hned na to, jako by se byl rozpomenul, že mohou i cizí lidé přispěti aspoň částečně k rozřešení záhadné záležitosti, dodal s přízvukem úřadně vážné důvěrnosti: Vám však přece mohu něco svěřit, poněvadž pozoruju, že jste poctivá. na to se nachýliv se trochu pravil skro tajemně: Dítě, které zde asi přede dvěma týdny zemřelo – nebylo pohřbeno. Žena pohledla udiveně zapisovateli přímo do očí, načež rychle jala se mluvit: To přec není ani možno! Vždyť pak jsem na vlastní oči viděla ležet mrtvolu v rakvičce, vždyť jsem viděla, jak rakvičku zavřeli a hřeby zatloukli! Jak povídám, není to možno! Vždyť bych přec taky musila o tom něco vědět já, která jsem v kočáře jela s pohřbem na hřbitov a tam na vlastní oči viděla, jak hrobník kladl rakvičku do hrobu a hrobeček pak zasypal. Nevím sice, jak to bylo možné, vece zapisovatel již skoro u vrat, kam byl mezi řečí popošel, ale tolik je už zjištěno, že mrtvola zde zemřelého dítka pohřbena nebyla. Ale to mi přec řekněte, jak se toho mohla slavná komise dopídit, když byl hrobeček zasypán? ptala se žena poněkud naivně, avšak zároveň ještě zvědavěji, než byla kladla otázku první. Jak? Zcela jednoduše, odpovídá zapisovatel a možná by jsa jednou v proudu celé úřadní tajemství byl vyžvatlal, kdyby vstoupiv mezi vrata nebyl spozoroval, že členové komise vsedají již do kočárů. Zůstaviv zvědavou sousedku bez odpovědi pospíšil, pokud stáří a návyk volného kroku dovolily, za soudní komisí a přisednuv v prvním kočáře ku kočímu na kozlík opakoval rozkaz rady zemského soudu, kam má kočí jeti, a oba kočáry ujížděly k hřbitovu košířskému. Na hřbitově ohledala komise především napolo znova vykopaný hrobeček č. 65. v děckém oddělení, načež v bytu hrobníkově protokol doplněn. Hrobník diktoval do protokolu v podstatě následující: Včera večer rozkázal jsem jednomu z nádenníků, kteří mi časem vypomáhají, aby vykopal v děckém oddělení starší hrobeček číslo 56. Nádenník byl právě poněkud podnapilý a nežli došel k místu, spletl si číslo a počal kopati v témže oddělení hrobeček 65. Podnapilost, večerní šero a sníh, jenž byl před několika dny asi na střevíc zvýší napadl, byly příčinou, že nádenník při kopání nespozoroval kypřejší hlínu, než bývá u starších hrobů, ba že ani nespozoroval, že přišel na zcela novou rakvičku. Vší silou kopl motykou do rakvičky. motyka zarazila se do víka a jedním rázem víko odtrženo. Nádenník spatřil před sebou v hrobě otevřenou rakvičku a pohlednuv do ní pozorněji shledal, že v ní leží místo mrtvoly v bílý rubášek oděná, myrtami a růžemi obklopená – vosková figura. Poděšen běžel ke mně, aby mi to pověděl; já pak přesvědčiv se o pravdě jeho slov udal jsem dnes časně z rána všechno u policie. Protokol, zavedený s nádenníkem samým byl velmi rozvláčný a často si odporoval. Avšak když soudní komise nabyla přesvědčení, že příčinou toho není nesprávné udání, nýbrž toliko bázeň vyslýchaného, jenž tu poprvé stál před zástupci slavného soudu, uspokojila se i s udáním kusým. Vykonavši svou úlohu opustila soudní komise hřbitov. Avšak i další soudní vyšetřování a policejní pátrání, jež následovalo, zůstalo úplně bez výsledku. Kdo z nás, kteříž stárnouce a šedivíce vyškrtli jsme už lásku aspoň z pořádku denního, nepřipomenul sobě již někdy v osamělé chvíli dobu, kdy mladistvé naše duše poprvé opanoval tajuplný pocit jakési sladké nevolnosti a nespokojenosti, jakéhosi bezúčelného, bezpředmětného toužení! U někoho zvláštní tento duševní stav ovšem netrvá dlouho. Mnohdy jediný úsměv, jediný pohled nebo jiná nepatrná okolnost dá toužení tomu určitý směr; u jiného trvává to často léta, ba jsou také lidé – ovšem že jen řídkou výminkou – kteří se pocitu toho nezbavili po celý svůj život. Byl jsem sice vychován skoro výhradně v kruhu ženštin, ale přece se nemohu pochlubiti, že bych býval illuse té zbaven příliš záhy. Pamatuju se ještě zcela dobře na tuto dobu, ačkoli jí sobě nyní už jinak nepřipomínám než s útrpným, pohrdlivým úsměvem, divě se, kterak bylo možno, že se na mne něhyplný pohled krásných očí a sladký úsměv milostné tváře více působil než nejpřesnější důkazy logické, jak bylo možno, že něžný šepot a jemné stisknutí útlé ručky hlubší a trvalejší ozvěnu v mé duši budily než nejpromyšlenější řeč nejohnivějšího zastance lidských práv, hřímajícího proti utlačování lidu, proti nestoudné drzosti, vykořisťující bezbrannou slabost na prospěch hnusných sobeckých zájmův privilegovanců. Pravda sice, že mi tento sladký klam, toto nepochopení životního úkolu ani tenkráte nebránily v zanášení se hrdopyšnými plány životními; avšak vadily mi přece aspoň potud, že spozoroval jsem příliš pozdě, že život můj, místo aby se byl valil jediným plným tokem ku předu, rozběhl se v steré, nepatrné potůčky, z nichž znenáhla jeden po druhém v písku ideálního poblouznění se ztrácí a zaniká. V době té, kdy erotická píseň byla mi kanonem všeho vědění a snažení, kdy zejmena skvělé, půvabné, jak háďata na výsluní v tisícerých barvách hrající a jak sladký hřích svůdné písně nešťastného Alfreda de Musset nevýslovným kouzlem na mladistvou duši působily, v době té pohodil jsem mrzutě častěji než bylo radno knihou a zadíval se bezúčelně v neurčité prázdno před sebe, slovem v době té jsem více cítil, snil a dumal než přemýšlel a pracoval. A jednostranný duševní tento směr nezměnil se u mne po dlouhý čas přes to vše, že obýval jsem tichoučkou osamělou studentskou mansardu s člověkem toliko o několik roků starším mne, avšak již skoro úplně vystřízlivělým, s člověkem nadaným, pilným, svědomitým a pro vše co pěkné a dobré zaujatým, avšak ve věcech lásky, aspoň jak se zdálo, již úplně indiferentním. Žili jsme pospolu již po několik roků. Přítel absolvovav práva stal se auskultantem a v několika měsících adjunktem a c. k. zemského co trestního soudu a asi po roce po odbytých studiích byl k vlastní žádosti přidělen co substitut k pražskému státnímu návladnictvu. Stavu a zaměstnání svého přítel nemiloval a nezřídka se vyslovil, že je naprosto nemožno, aby někdy co veřejný žalobník vynikl. Přes to vše konal své tak zvané povinnosti svědomitěji než kterýkoli z jeho kolegů, ačkoli neuplynul skoro ani týden, aby mu byli buď představení nebo kolegové nevytkli, že před soudem, když nebylo lze úplně provésti důkazu viny obžalovaného, příliš často upouštěl od žaloby, čímž prý – jak kdysi jeden z kolegů pravil – trpí důstojnost veřejných žalobníků vůbec. Členem státního návladnictva a úřadníkem státním stal se přítel můj, jako tak mnohý, – proti své vůli. Vystudovav neměl prostředků k výživě a nezbylo mu, než uchýliti se s resignací do prvního uprázdněného hnízdečka, v kterémž byl chráněn aspoň před nedostatkem nejtrpčím. Byl přesvědčen, že do tohoto kruhu lidí nepatří a že bude mezi nimi věčně nespokojen; ae železnou rukou poměrů byl přinucen k setrvání. Smýšlením a zásadami politickými i společenskými náležel mezi nejkrajnější radikalisty. Opravní myšlénky své a plány rozvinoval jen zřídka kdy; ale když tak někdy učinil, mívala slova jeho neobyčejnou přesvědčující sílu, a člověk slyše jej mluviti byl přesvědčen, že muž ten má všechny schopnosti, aby časem svým vztýčil prapor onoho obrovského voje, jenž již po celé věky koná přípravy k velkému, rozhodnému boji proti dosavadnímu politickému i sociálnímu zřízení. Jinak byl přítel člověk dosti obyčejný miloval přírodu a vědy přírodní, miloval život i jeho rozkoše a býval, obzvláště jako student, vesel a zdánlivě bezstarosten. Však od posledních prázdnin, jež strávil na cestách po Šumavě, stala se s ním nápadná změna. Bývalť zasmušen a zřídka kdy se rozhovořil. Mimo to jen málo kdy a to vždy jen na krátko zdržel se doma; nikdy pak nic nečetl, tím méně aby byl něco studoval. Připisuje příčinu změny té změně zaměstnání a obzvláště přítelově nechuti k nuceně zvolenému stavu, přičinil jsem se, seč jsem byl, bych přítelovu zádumčivost zaplašil; avšak veškeré mé úsilí bylo marné. Zádumčivost přítelova vždy víc a více se zmáhala, by po několika měsících pozoroval jsem u něho i návaly divoké, skoro šílené bolesti. Tak žili jsme asi dva roky. Bydlili jsme sice stále v jedné mansardě, ale o nějakém obcování jako dříve nemohlo býti ani řeči, neboť málomluvný, nevrlý a bez přestání zamyšlený přítel zřídka kdy se doma pozdržel, a stalo–li se to přece, byl přítel snad všechno, jenom ne příjemný společník. Posléze, když se mi už zdálo, že počíná býti aspoň poněkud klidnější a veselejší, vrazil kdysi pozdě v noci do jizby a nedbaje, že spím, počal na kvapořádat své věci k odjezdu. Lomozem probuzen ptám se ho po příčině. Musím odtud – aspoň na několik neděl, dí přítel. Kam a proč tak na kvap? tážu se. Kam půjdu ještě nevím sám, a příčinou je prudká moje krev. Jak to? prám se dále. Stalo se mi, co se snad ještě nikdy žádnému státnímu zástupci nestalo, odpovídá soudruh, spáchal jsem – velezradu. velezradu! zvolal jsem poněkud udiven, ačkoli u člověka tak radikálních názorů a prudké povahy, jakým byl přítel, něco podobného nebylo nic divného. Vysvětlím ti vše několika slovy, odvětil přítel a pokračoval pak: Jak víš, bylo minulý čtvrtek sv. Markéty a dnes v neděli známá výroční slavnost ve Hvězdě. Dlouho bloudil jsem tam samoten mezi lidem, až posléze na odlehlejším místě nedaleko památného letohrádku ulehl jsem opodál větší jedné společnosti pod obrovskou jedli do trávy. Společnost byla vesela; tančeno, zpíváno a deklamováno, a v brzku byla společnost obklopena velkým davem zvědavých diváků a posluchačů. někteří studující přednesli vzletně několik vážných básní, a jeden z nich oslovil lid improvisovanou řečí. Leč k čemu dále vypravovat! Znáš moji povahu a pochopíš, že zapomenuv, čím jsem a jaké může míti jednání mé následky, promluvil jsem k lidu také. Mluvil jsem o osudné bitvě bělohorské, o jejích příčinách a následcích; mluvil jsem trpce a ostře proti vládě a dynastii. Lid vypukl sice v jásot, ale já spáchal řečí svou – velezradu. V davu přítomný tajný policista mne stihal; ale unikl jsem mu a nyní mi nezbývá, než abych se nějaký čas opustil Prahu, aby policistovi tomu vyšla podoba má z paměti. Napíšu dnes ještě přiměřené listy, bych v úřadě svůj nenadálý odchod omluvil. Jsem jist, že mi vše ostatní, čeho bude třeba, laskavě obstaráš. Neníliž pravda? Příslíbil jsem a také jsem slovu dostál. Ještě za šera opustil přítel Prahu, a já odevzdav jeho listy zůstal jsem nyní v mansardě o samotě. Musím se přiznati, že se mi po odchodu přítele skutečně po něm zastesklo, přes to vše, že býval v poslední době skoro k nesnesení nevrlý. Není tudíž divu, že roztoužil jsem se po nějaké změně, nechť již by byla jakákoli. V brzku naskytla se mi vhodná příležitost. Vrátiv se asi po čtrnácti dnech po přítelově odchodu pozdě večer z delší vycházky domů, nalezl jsem na stole dva dopisy, jež mi tam byl domovník, kterýž mi posluhoval, položil. Rozpečetiv první četl jsem následující: Milý hochu! Píšu ti sice jen několik slov, však píšu v naději, že přání mému vyhovíš. Neviděl jsem tě již po mnoho let a často se mi po tobě zastesklo. Naposledy jsem tě viděl co malinké vyžle; teď už musíš býti statný hoch. Rád bych tě opět spatřil; zvu tě tedy na několik dnů nebo týdnů – jak i bude libo – k sobě či lépe řečeno k nám, neboť jak ti snad již známo, oženil jsem se před nějakým časem, a mladistvé žínce mé počíná se v naší samotě trochu stýskati. I ona by tě ráda poznala; proto přijeď, pokud možná nejdříve a budiž jist, že ve společnosti mé žínky nezasteskne se ti ani v naší samotě po hlučném životě velkého města. Tvůj strýc Robert. Z části měl strýc pravdu. Byl jsem již statný hoch, však o nějaké příchylnosti strýcově k mé osobě pranic jsem nevěděl. Neznal jsem ho osobně a věděl jen, že před lety, když jsem byl ještě skoro dítě, byl u mých rodičů návštěvou jakýsi strýc, muž neobyčejně velké postavy a přísného vzezření, málomluvný a drsný. Více jsem o něm nevěděl, leda že jsem si později připomenul, kterak o něm bylo kdysi mimochodem někým prohozeno, že je bohat a podivín. Však pozvání jeho bylo mi v okamžiku tom právě vhod, a sotva že jsem list dočetl, byl jsem rozhodnut, že strýce navštívím bez odkladu. Rozpečetiv list druhý četl jsem následující slova: Vážený pane! Buď současně nebo v brzku po mém listě obdržíte list od svého strýce Roberta, kterýž Vás zve na nějaký čas k sobě na návštěvu. Promiňte, že co neznámý, avšak dobrý a upřímný Váš přítel varuju Vás, abyste vyzvání toho uposlechl; neboť učiníte–li tak, možná, že budete toho trpce želeti. Strýc Váš oženil se před nějakým časem a ačkoli již stár zvolil si za družku života dívku mladou, kteréž by mohl býti spíše otcem nežli chotěm, a kteráž svými divokými rozmary život jeho ztrpčuje, ba nesnesitelným činí. Uposlechnete–li strýcova vyzvání, může se státi, že roztrhnete svazek příbuzenstva a přátelství, jenž vás až dosud k strýci poutal, že vrátíte se nazpět co člověk proklínající okamžik, kdy vznikla v něm myšlénka, uposlechnouti vyzvání poctivého sice a Vám nakloněného, však přece v mnohých věcech nepředloženého strýce. Je–li Vám přátelství Vašeho strýce milo, nechoďte z Prahy k němu na návštěvu aspoň nyní, kdy hrozí přátelství Vašemu největší nebezpečí. Později, za několik měsíců nebude pak Vaší návštěvě pranic státi v cestě. List varující mne neznámého přítele nebyl podepsán, a přítel sám nebyl o mém poměru k strýci Robertu náležitě poučen, neboť upřímně řečeno, tenkráte mne k neznámému strýci pranic nepoutalo, ba člověk ten mi byl úplně lhostejný. A proto také, jsa již jednou rozhodnut, že strýce navštívím, nemohl jsem býti od svého předsevzetí odvrácen žádným, tím méně anonymním listem, v kterémž se mi mezi řádky vyhrožovalo, že mohu se od strýce vrátit co člověk proklínající okamžik atd. List ten vzbudil ve mně zvědavost a měl účinek zcela opačný. Pohodiv pyšně hlavou zaplašil jsem první a poslední stín nerozhodnosti vzdorovitou myšlénkou, že se zcela volný člověk budu se přec moci vrátiti, kdykoli za dobré uznám, a počal jsem konati přípravy k cestě. Netřeba podotýkati, že jsem byl hotov velmi záhy. Nebralť jsem s sebou nic než svazek básní Alfreda de Musset a dvouhlavňovou malou bambitku. Zdřímnuv ještě na krátkou dobu procitnul jsem před východem slunce, a nežli první jeho paprsky vnikly do mé mansardy, byl jsem již na cestě k Plzni. těše se nadějí, že mnohá z vroucích, ohnivých písní Mussetových bude mi útěchou na cestě, kterou jsem z nedostatku peněz musil konati pěšky. Ale zklamal jsem se. Kdo vykonal někdy cestu z Prahy do Plzně za bezpříkladného vedra pěšky za šestnáct hodin, přisvědčí mi, když řeknu, že jsem po celou cestu na útěchu z básní a na Musseta vůbec ani nespomenul a že doraziv konečně pozdě v noci do Plzně byl jsem tak zemdlen, že mi byl prostý odpočinek milejší nejkrasší básně nejgeniálnějšího básníka. Druhého dne časně z rána vydal jsem se z Plzně směrem jihozápadním na další cestu. K strýci, jehož statek byl skoro až na hranicích bavorských, měl jsem ještě skoro deset hodin cesty. Z počátku šel jsem po erarní silnici a v poledne dorazil jsem k osamělé hospůdce, kde počala se cesta rozbíhati třemi směry. Nezbylo mi, než vstoupiti do krčmy a pozeptati se na další cestu. Vešed do krčmy, v níž kromě krčmáře s připitomělým výrazem v tváři nebylo živé duše, požádal jsem za pivo a usednuv za velký stůl podepřel jsem rukou hlavu. Za chvíli jsem se zamyslil. Připomenul jsem si přípis varujícího neznámého, a mimoděk zmocnil se mne náhle zvláštní pocit trapné jakési předtuchy, a již již vítězil úmysl, abych neznámého mi strýce vůbec ani nenavštěvoval. Důvodu ovšem jsem neměl žádného, leda že jsem se po celou cestu nudil a že mi dle všeho i u strýce kynula jen naděje na dlouhou chvíli. Z přemítání byl jsem vyrušen rachotem v největším trysku přijíždějícího kočáru, jenž v několika okamžicích před krčmou zastavil. Hospodský vyšel loudavě ven, a kočí houknuv cosi na hostinského vrazil prudce do krčmy a plaše rozhledl se kolem sebe. Byl to asi padesátiletý ohyzdný, jinak statný ještě muž obrovské postavy. Krk a čelo neměl skoro žádné zrzavé vlasy visely rozcuchaně až k sivým jízlivým a hluboko v důlkách zapadlým očím, jež plály jakýmsi škodolibým, úsměšným ohněm. Vousů neměl žádných; brada byla jako by pod krk sražena, a nos, zejmena u kořene, nápadně široký. Krok škaredého zrzouna, ač rychlý a jistý, podobal se kolíbavému kroku námořníkův. Zpotvořený obličej zrzouna učinil na mne tak odporný dojem, že odvrátiv mimoděk hlavu zahleděl jsem se oknem na silnici, kde stál lehký elegantní kočárek, do něhož byli zapřaženi dva upěnění bujní vraníci, na nichž by bylo oko každého znalce s potěšením a zálibou utkvělo. Zrzoun přešel jen jednou přes jizbu a zrovna tak prudce, jak byl vstoupil, vyšel z krčmy, a nežli jsem se nadál, seděl již zase na kozlíku. Spatřil jsem ještě, jak obraceje povoz dívá se pátravě do dlaně, a zdálo se mi, jako by byl v ruce držel jakýsi obrázek. Na to zalusknul prsty, koně zařehtali, a povoz ujížděl úprkem týmže směrem, kterým byl před chvílí přijel. Několik okamžiků zůstal jsem opět o samotě, až vstoupil hostinský, přinášející mi teprv nyní sklenici piva. Postaviv pivo přede mne zasedl po obyčeji podobných lidí za stůl, za kterýmž jsem seděl a počal se vyptávati, odkud a kam a proč a to s takovým chvatem, jako by od mé odpovědi závisela nejméně spása celé jeho rodiny. Místo odpovědi na celou řadu otázek optal jsem se, jak daleko mám asi ještě k cíli své cesty a kterým směrem se musím dáti. Ah, vy jdete k černému Robertovi, zvolal krčmář dříve ještě, nežli jsem větu dokončil. Proč pak jste to neřek´ dřív? Proč? – Což nevíte, že má člověk všechno dělat v pravý čas a nikoliv teprv když už je pozdě? Před chvílí bylo času na vaši otázku, teď už je pozdě. A vstav popošel k oknu a díval se směrem, kterým byl zrzoun s vraníky odejel. Po chvíli dodal mumlavě: Ano, ano, teď je pozdě, už ho nedohoníte. Byl snad ten zrzoun černý Robert? tážu se jaksi nedůvěřivě nemoha epitheton černý nikterak srovnat se zrzounem. O ne, ne – nebyl, žvatlá zase krčmář, ale byl to Robertův povoz a kočí, a kdybyste byl mluvil dříve, mohl jste se svézti. Ale počkejte! dodává, jako by mu byla napadla šťastná myšlénka, teď pojede povoz do příkrého vrchu nejspíše pomalu, a pospíšíte–li si, můžete jej dohonit. Jděte prozatím prostřední z tří vozových cest; až dojdete po druhé k rozcestí, dejte se pěšinkou v pravo a nadejdete si. Tak, tak! kočár dohoníte; ale jen rychle! Vzchopil jsem se; hodiv na stůl asi dvakrát tolik drobných peněz, co stálo pivo, vyrazil jsem z krčmy a chvátal naznačeným mi směrem. Povoz viděl jsem na pěkně ujeté polní cestě bez přestání; jel už pomalu, ačkoli nejel ještě do vrchu, a zdálo se mi, že bych jej v brzku dohonil, i kdybych se byl za ním pustil po téže cestě, po které jel. Však uposlechl jsem rady krčmářovy a za nedlouho byla jsem přesvědčení, že nemůže mi již povoz ujeti, kdyby jel sebe rychleji. Nadešel jsem si hezký kus, a nežli kočár přejel první výšinu, kterou bylo od krčmy viděti, byl jsem již před ním a čekal na odporného zrzouna, až mne dohoní. Když se tak stalo, prohlásil jsem se, kým jsem a kam jdu. Za několik okamžiků seděl jsem již v povoze, a vraníci uháněli po rovině. Nějaký čas ujížděli jsme úprkem, načež když šla silnice do vrchu, jeli jsme zase volněji; jakmile však byla cesta opět jen poněkud rovnější, uháněli po ní vraníci jako zběsilí. Tak jsme jeli asi hodinu s rozličnou rychlostí od nejvolnějšího kroku až po nejprudší úprk, jakým mladí, zdraví a kočím ani dost málo v běhu nezdržovaní koně uháněti mohou. zrzoun seděl na kozlíku nepohnutě jako socha. Nepohledl ani v pravo, ani v levo, tím méně aby se byl ohledl na zad. neustále díval se přímo před sebe na voj mezi koně, kteří mu byli, jako tak mnohému čeledínu, jenž si byl koně odchoval, jedinými bytostmi, které ho těšily a kterým rozuměl. Po celou dobu, co jsme jeli, nepromluvil kočí ani slova. Mlčel jsem také. Posléze mne mlčení přece omrzelo. Máme ještě daleko? tážu se. Daleko, zní nevrlá odpověď kočího. A budem před večerem na místě? Možná. Jak to? Což neznáte cestu? Kočí mlčí; za chvíli odpovídá, aniž by sebou pohnul: Hm, jakž bych neznal cestu! Nevíte tedy, kdy mohou koně cestu urazit? Těžko říci; jsou někdy jankoviti. A váš pán vytrpí jankovitých koní? Nejsou jeho. Čí tedy? Panini. Ale vždyť není na koních nic pozorovat, že by byli jankoviti, podotýkám schvalně jaksi nejistě, jako bych se v takových věcech ani dost málo nevyznal. To se jen zdá. Proč tedy nezaopatříte jiných koní? Paní nechce. Proč? Nevím. A nemůžete ji upozornit, že se může stát nějaké neštěstí? Mohu, ale nesmím. Je snad paní zlá? Není, ale tvrdohlavá. Což kdyby se nějaké neštěstí přece stalo? Nestane se! Jak to možné? Protože jezdím s koňmi jen já. A vám se žádné neštěstí nestane? Nesmí! Neštěstí se však neptá po vůli kočího. Arci; ale koně nebudou jeho příčinou, dokud bude oprať v mých rukou. Tomu skoro nevěřím, pravím nedůvěřivě vida, že mluvím s člověkem, jenž si zakládá na své zručnosti, abych jej trochu poškádlil. Přesvědčím vás, vece zrzoun úsečně. Mezi řečí byli jsme vyjeli na kopec, odkud šla dále cesta skoro jako po rovině. Zrzoun ani sebou nepohnuv zvláštním spůsobem slabě zamlasknul. Vraníci poněkud se vzepjali a letěli pak jako vichr dále. Teprv nyní jsem pozoroval, jak vyteční jsou to běhouni. Mám zastavit? ptá se asi po pěti minutách nejprudčího trysku zrzoun. Zastavte! dím. Zrzoun opět sebou ani nepohnuv jen zamlasknul, leč tentokráte poněkud temněji. Upěnění koně opět se vzepjali, a nežli bys napočítal deset, stáli nepohnutě, stříhajíce ušima a potřásajíce hřívami. Výborně! chválím zručnost kočího a výtečnou dresuru koní. Kočí však na to neodpověděl, jako by se byla pochvala sama sebou rozuměla, a obrátiv se ke mně podotknul: Máte nějakou zbraň? Mám k čemu? Pojedem za nedlouho skrze les; není v něm dvakrát bezpečno. Mám bambitku; snad dostačí? Ukažte! praví zrzoun zvědavě. Podal jsem mu bambitku, kterou jsem byl s sebou vzal pro příhodu. Zrzoun si ji bedlivě prohlížel. Je nabita? optal se po chvíli, a když jsem přisvědčil, dodal: Není však k ničemu; taková by nám pranic nepomohla. Po té zahodil bambitku daleko do pole, podle kterého jsme právě jeli. Proč ji zahazujete? ptám se udiven a poněkud také uražen. Protože máme v kočáře několik nabitých revolvérů; sáhněte jen do postranního kapsáře v pravo nebo v levo vedle sedadla. Zahodil jsem ji však také proto, poněvadž nesmím něco takového přivézt domů. Proč pak? Paní nerada vidí něco, co se může nahradit něčím novým, výhodnějším, prospěšnějším. Zase paní, pomyslil jsem si při slovech zrzounových, v němž jsem zennáhla poznával člověka mnohem chytřejšího, než se na první pohled býti zdál. Vytáhnuv z postranního kapsáře jeden revolvér prohlížel jsem jej a mezi tím začal jsem se zrzounem hovor o jeho paní, kterou měl stále na paměti a o které bych se byl napřed rád dozvěděl nějakých podrobností. Ale zrzoun, jenž byl hned po zahození mé bambitky koním svým dal znamení k poklusu, na žádnou z mých otázek ni slovem, ni posuňkem neodpověděl. Chtěl jsem tedy začíti hovor o stráci, leč i na tyto otázky nedostal jsem více žádné odpovědi; zrzoun zatvrzele mlčel dívaje se bez přestání před sebe na voj mezi koně. Drže revolvér v ruce opřel jsem se pohodlněji o stěnu kočáru a jal jsem se přemítati o lidech, ku kterýmž jsem právě jel a o nichž počal jsem si aspoň dle jejich čeledína dělati zvláštní představu. Vedle toho jsem si umínil, že na podivínského kočího, jenž mluvil jen tenkráte, když se mu zlíbilo, po celou cestu více nepromluvím. Asi za půl hodiny vjeli jsme, jak byl kočí připomenul, skutečně do lesa; nisméně nevycházela z lesíka toho pražádná hrůza, ba zdálo se, že je v něm bezpečněji nežli v ulicích policií střežených velkých měst. Jízda lesem trvala dosti dlouho, načež jsme opět vyjeli na pohodlnější vozovou cestu a za nedlouho, jak se zdálo, na erarní silnici. Bylo mi to sice nápadno, poněvadž jsem byl již před lety doma slýchával, že je strýcova usedlost na samotě v lesích a že k ní po kolik mil vedou jen chatrné vozové cesty nebo stezičky; ale nechtěje se tvrdohlavého čeledína na nic ptáti dal jsem se mlčky vézti dále. Za nedlouho jsem spozoroval, jako bychom jeli po známé silnici. Spatřilť jsem opodál jaksi povědomý kopec a na něm bílé domky utěšené vísky, pak zase na silnici krátké topolové stromořadí a opět několik osamělých chatrčí u prostřed malých ovocných zahrad, a netrvalo to ani pět minut, byl jsem přesvědčen, že jedeme po téže silnici, po které jsem byl zrána šel pěšky od Plzně, ale že jedeme směrem zcela opačným, totiž nazpět k Plzni. S netajenou nevolí houknul jsem na čeledína: Což pak jste opilý? Zrzoun obrátiv ke mně napolo svůj škaredý obličej zahuhňal jako pro sebe: Já a opilý! Nebyl jsem nikdy a také nikdy nebudu. Kam pak jedete? Do Plzně, odpovídá lhostejně a chladnokrevně kočí. Já však chci k strýci! Já zas jedu k Plzni. A kdo vám tak rozkázal? Paní, zněla chladná a klidná odpověď. Proklatá paní! pomyslil jsem si dodav na hlas: Je snad paní v Plzni? Není. Či snad je tam někdo od vás? Také ne. Proč tam tedy jedete? Paní rozkázala. Chladnost čeledínova mne vždy více rozpalovala. Vědělť, když jsem sedal do vozu, že chci ku strýci, a veze mne proti mé vůli nazpět k Plzni. Rozhořčen zvolal jsem prudce: Teď však rozkážu sám! Nemáš–li, starý hochu, v Plzni co dělat, jeď nazpět k domovu! Nepojedu! zní vzdorovitá odpověď. Však já tě přinutím, pravím a povstav zvedl jsem mechanicky revolvér, jejž jsem stále ještě držel v ruce. zrzoun, jenž byl ke mně obličejem na polo obrácen, spozorovav mé hnutí pravil s nádechem líčené výčitky: Když máte zbraň, pak arci musím poslechnout. Po té střelhbitě obrátiv švihnul bičem podle koní, kteří divoce zařičivše jako zběsilí uháněli po rovné, pěkně ujeté silnici – nazpět. Za krátkou dobu spatřil jsem podlé nás mihnouti hospůdku, v které mi byl strýcův povoz ukázán; na to jsme jeli opět po polní cestě a asi po půl hodině vjeli jsme do lesa. Po celou tu dobu nepromluvili jsme ani slova. Chování se kočího bylo mi sice velmi nápadné, a nemohl jsem si je nikterak vysvětliti, ale přece jsem s resignací očekával, jak a kdy dobrodružná naše jízda skončí. Cesta lesem počínala býti vždy neschůdnější; byla kamenitá a hrbolatá, brzo šla do vrchu, brzo zas s vrchu a každým okamžikem zahybala kolem nějaké skaliny nebo šla více méně hlubokým ouvozem. Vyhlídka do okolí nebyla téměř pražádná; jen časem, když jsme vyjeli na některý vyšší kopec, spatřil jsem přes vrcholky sosen a jedlí v nedaleké již vzdálenosti tmavomodré obrysy pohoří šumavského. Vedro bylo vždy nesnesitelnější. Vzduch byl neobyčejně dusný, ba i občasný vánek spíše dusil než občerstvoval. Jeliť jsme směrem k západu a přes to vše, že po obou stranách cesty byly vysoké stromy, přijížděli jsme jen po delších přestávkách v záhybu cesty pod některým skaliskem na několik okamžiků do stínu. Paprsky slunce vnikajíce, obzvláště když jsme sjížděli s kopců, téměř kolmo do povozu pražily mně i kočímu přímo nesnesitelně do obličeje. Snášel jsem svízel tu trpělivěji, než bych se byl sám nadál, zvláště když pohlednuv náhodou malým okénkem v kočáře nazad k východu spatřil jsem, že na východě počaly nad obzor vystupovati sivé, bouři věštící mraky. Mrak od východu obyčejně nelení. Za nedlouho počala se obloha i nad námi zatahovati mraky, z dáli bylo časem slyšeti z temna zahřmění, a brzo na to počalo poprchávati. Slunce sice posud ještě svítilo, ale nebylo pochybnosti, že v brzku bude zahaleno mraky, a bouře že se rozzuří nad celou krajinou. V okamžiku, když bouři předcházející vichr poprvé prudce se vzdmuv kotouče prachu před námi hnal ku předu, vyjel povoz náš na vysočinu, s které byl volný pohled na celou krajinu před námi. Spatřil jsem přímo před sebou široké, kypře zelené údolí pošumavské, ohraničené po obou stranách vysokými, hustým černým lesem porostlými vršinami; v dáli bělel se v svěžím zelenu dvorec, a nedaleko něho leskl se v záři slunce skoko oranžově široký potok, vinoucí se lučinami a ztrácející se jak zlatá kadeř v tmavé úžlabině k oblakům strmícího, nyní již jako omženého pohoří. Sotva jsem se byl po krajině rozhledl, zahalil prudce k západu se valící mrak slunce, a celá krajina nabyla ihned zvláštního rázu pošmurné, ba hrozivé přísnosti. Kyprá zeleň byla se změnila v zasmušilou šedost, a lesem pokryté hory, jež zdály se až dosud s úsměvem vítati příchozího, jako by byly čela svá svraštily k přísnému, odpuzujícímu vzezření. Náhlá změna ta nezůstala na mne bez účinku; zmocnilť se mne jakýsi nepokoj, jenž tím více se zmáhal, čím více bouře se blížila. Blask a hřmění, jež v temném ohlase od dálných hor se odráželo, následovaly vždy rychleji za sebou; déšť počal houštnouti, bouře byla již skoro nad námi. Cesta přes vysočinu byla přímá, a koně volně klusali ku předu; ale jakmile jsme přejeli vysočinu, a cesta šla poněkud zase s vrchu, popustil kočí koním uzdu, a vranící jako s vichrem o závod letěli s vršiny. nepokoj můj počal přecházeti v úzkost. Bouře byla již skoro nad námi, a kočí žene koně v největším trysku kupředu. Jeďte přece volněji, pravím posléze ke kočímu. Zrzoun obrátil se na polo ke mně a jízlivě se pousmáv švihnul místo odpovědi bičem podle koní. Vraníci letí na to ještě prudčeji ouvozem, do kterého jsme byli právě přijeli. Vichr skuší a vyje úpěnlivě v lese, z něhož zaznívá praskot a loskot ohýbajících se, ba i kácejících se stromů; blesk následuje rychleji za bleskem, a hřímání je vždy prudčí. Není pochybnosti, že bych byl vyzvání své, aby kočí jel volněji, za několik vteřin opakoval s daleko větším důrazem než poprvé; avšak neobyčejný výjev upoutal z nenadání veškerou moji pozornost. Ouvoz, kterýmž jsme jeli, byl neobyčejně dlouhý a rovný, tak že nebylo ani lze dohledouti, kde končí nebo zahýbá. Vyhlednuv z povozu spatřil jsem navzdor setmění skoro na konci ouvozu několik tmavých proti nám úprkem se ženoucích skvrn. Vztýčím se poněkud, abych skvrny lépe rozeznal; ale sotva tak učiním, vidím již zcela určitě, že se proti nám žene celá smečka velkých černých psů. Běží prostřed cestou, jak se zdá, rychleji než proti nim uhánějícíc vraníci. Běží po dvou ve třech řadách; jazyky mají vyplazeny, tlamy, z nichž čouhají sněhobílé tesáky, upěněny. Doběhnuvše těsně před vraníky bleskorychle se rozstupují. Povoz letí sice dál; však po chvíli vidím příšerné feny klusat podle koní, po každé straně tři, těsně za sebou. Klusají mlčky v stejném tempu s vraníky jako příšerná eskorta. Co to znamená? vyrazím prudce ze sebe. Kočí poznovu jen na polo ke mně se obrátil, a kolem škaredých jeho úst zahrálo cosi jako jizlivý úšklebek. Neodpověděl. V tom zablesklo, a hned na to následovala hromová rána. Vraníci zařičevše vzepjali se do výše; avšak kočí práskl bičem, a zpěnění koně letí ouvozem ještě prudčeji. Nepojedeš, chlape, volněji!? vzkřikl jsem na zrzouna zpurně a velitelsky. Zrzoun však provádí starou mimiku; poznovu obrací se jen na polo a jaksi pohrdlivě ke mně, poznovu jizlivě se ušklíbá a již již zvedá opět bič. Hnutí to vehnalo mi všechnu krev do tváře, a ani nevěda, co činím, zvedl jsem pravici, v které jsem doposud držel revolvér, a namířiv zbraň k uchu kočího zahouknul jsem naposledy: Poslechneš nebo neposlechneš?! Zrzoun vidí sice zbraň a chápe výhružná slova, ale navzdor tomu švihl poznova bičem dvakrát po sobě a zamumlal vzdorovitě mezi zuby: Neposlechnu! Osudné slovo to pronešeno s přízvukem takřka ďábelského pohrdání. Stiskl jsem tedy, a rána zahoukla. V okamžiku tom sice jsem nevěděl, zdali se kule neminula cíle; střelil jsem však z takového blízka, že nebylo ani možno o tom pochybovat: zrzoun sletěl s kozlíku. Koně letí úprkem dále. Poohlednul jsem se nazpět. Zrzoun ležel na zemi; smečka černých hafanů byla se kolem něho shlukla. Více jsem neviděl, neboť neztrativ ducha přítomnosti snažil jsem se, dosáhnouti opratě, kočímu z ruky vypadnuvší. Avšak přes všechno úsilí nebylo to možno; koně necítíce se více opratí obmezování uháněli nyní, smýkajíce oprať po zemi, v zběsilém úprku dále. Děsná tato jízda trvala asi pět minut. Povoz projel ouvozem do údolí a ujížděl nyní po rovné, pěkně ujeté cestě těsně podle lesa poněkud volněji, ale vždy ještě nebezpečně prudce. Bouře doposud ještě nad krajinou burácela. Vichr vál děsnou svou píseň, z lesa zazníval praskot, a s oblaků lil se déšť proudem. Znenadání zaslechl jsem za sebou navzdor hukotu bouře a rachotu povozu koňský dusot. Ohlédnuv se spatřil jsem v dáli za povozem cválajícího jezdce, avšak za několik okamžiků rozeznal jsem dlouhý řasený šat. Nebyl to jezdec, nýbrž ženština v černém jízdeckém šatě s šedým kloboučkem na hlavě. Jela úprkem po téže cestě, seč dech a síly vraníkovy stačily, a za nedlouho povoz dohonila. Probůh, co to? vy nemáte kočího? zvolala zvučným altem cválajíc chvíli podle povozu. Sáhnouc pak střelhbitě náručnímu komoni k uzdě zachytila oprať a v trysku, v němž jsme dále uháněli, hodila mi ji do kočáru. Trhněte třikrát rychle po sobě koňmi! dodala. A mezi tím, co jsem její rady uposlechl, švihla bičíkem svého koně a ujížděla dále. Koně mého povozu již po prvním trhnutí opratí ochábli v trysku a po třetím zůstali, patrně s největším odporem, že je někdo nepovolaný týrá, za nedlouho státi. Před sebou viděl jsem vždy dál a dále uhánějící jezdkyni. Nejsa si hrubě ani vědom příčiny, zalusknul jsem po příkladu zrzouna–kočího prsty. Koně dali se opět do klusu. Jezdkyně přede mnou jela, jak se zdálo, pomaleji než dříve a právě vjížděla s cesty podle lesa na cestu do lesa. Viděl jsem nyní již jen mezi stromy mihati se ztepilou její postavu a vlající černý řasnatý oděv; ale čím více se v lese ztrácela, tím více se mi zdálo, že ji musím stůj co stůj dohonit a aspoň ještě jednou spatřit. Zmocnilť se mne jakýs nevysvětlitelný pocit, jenž mne hnal ku předu. Zalusknul jsem prsty ještě jednou, koně dali se do cvalu, a já nespouštěje očí s mihající se mezi stromy jezdkyně, ujížděl jsem za ní, aniž by mi bylo napadlo, že svěřuje se úplně neznámým koním vydávám se v největší nebezpečí. Podivný, nevysvětlitelný pocit, kterýž se mne byl zmocnil, nepřipouštěl žádnou reflexi; bez myšlénky, bez vůle dal jsem se unášeti koňmi dále. Za nedlouho zabočili koně bez pobídnutí na cestu do lesa a cválali úprkem dále lesem. Chvíli vidím ještě v dáli mezi stromy mihající se postavu jezdkyně; však znenadání se mi zdá, že se ztrácí, že úplně v lesním šeru zaniká... Vzpřímiv se v povoze pobízím koně k rychlejšímu trysku. Znenadání však jsem narazil čelem o větev stromu. Rána byla tak prudká, že jsem skleskl nazpět do kočáru. Cítil jsem ještě, že se mi line krev po skráních; slyšel jsem temný hukot větru a dusot koní, jež však vždy více zanikaly. Chtěl jsem se ještě jednou vztýčiti, ale nebylo už možno. Co se dělo dále, nevím; byltě jsem pozbyl vědomí. Mírný větřík zavál otevřeným oknem silnou balsamovou vůni do jizby. Procitnuv shledal jsem, že ležím vysvlečen v cizí komnatě na cizím loži. Kde vlastně se nalezám a jak jsem tam přišel, ovšem jsem nevěděl. Byl jsem sice trochu sláb, ale tak nepatrně jako po prudčím rozechvění mysli; ránu na čele, jež jsem měl navlhlým šátkem obvázané, ani jsem necítil. Vztýčiv se poněkud v loži rozhledl jsem se kolem sebe. Nalézal jsem se v prosté, nepříliš velké, čistě vybílené komnatě kasárnického rázu. Nábytku bylo v ní velmi málo: postel, na které jsem ležel, dva stoly, skříň, lavice a několik židlic; nábytek ten však nebyl ani natřen, nýbrž pouze čistě vydrhnut. patrně spíše k upomínce než k okrase rozvěšeno bylo po stěnách několik obrazů bitev a výjevů ze života vojenského. Na první pohled poznal jsem vyobrazení bitev z doby novější, zejmena výjevy z povstání maďarského r. 1849 a červnových událostí pražských 1848. U prostřed komnaty stál velký stůl a vedle něho na dvou židlích množství časopisů nejrozmanitějšího formátu. Na stole byla rozložena velká mapa, v kteréž bylo zapícháno množství špendlíků s malinkými různobarevnými praporečky, jakých užívají strategové a po nich tak mnozí diletující milovníci umění válečného, kteří si z dlouhé chvíle hrávají na strategy. Nad stolem nakloněn a ke mně obličejem obrácen stál na pohled asi šedesátiletý, stříbrovlasý kmet vysoké, athletické postavy, mocně vyklenutých prsou a širokých plecí. V poněkud drsném, do hněda osmahlém obličeji, jenž byl z větší části dlouhým, hustým, ale jako sníh bílým vousem zarostlý, jevila se právě bádavá napnutost, čímž ušlechtilé tahy pozbývaly poněkud původní své klidnosti. Jsa k mapě nachýlen držel v pravici špendlík s růžovým praporečkem, jako by hledal místo, kam jej má zapíchnout. Y Po chvíli, odkládaje váhavě špendlík, pravil polohlasitě sám k sobě: Není možno! Už tolik dní po bitvě a doposud ještě nelze si učiniti ani dle authentických zpráv jasný obraz o průběhu boje. Několik okamžiků zůstal stařec ještě nachýlen nad mapou, jako by dále přemítal; pak prudce se vzpřímiv zahleděl se přímo na mne. Spatřil jsem tvář rázovitou a neobyčejně zajímavou. Jevilo se v ní sice při pohledu na mně milé jakés překvapení, ale husté prošedivělé obočí na okamžik nad jiskrnýma očima poněkud se stáhlo, jako by byl duší starcovou z nenadání hněv zavířil. Nespouštěje se mne očí přistoupil stařec rychle k mému loži a podávaje mi vlídně pravici položil zkoumavě levou ruku na moji hlavu. Proč pak jsi nám nepsal, že přijedeš? pravil s jakousi výčitkou. Byli bychom mohli aspoň učinit vhodná opatření, a takto jsi se k nám dostal spůsobem velmi nehostinným. Chtěl jsem vás překvapit, odpovídám poznav z těchto několika slov, že nalézám se u strýce, a on sám že stojí přede mnou. Tebe však mohlo překvapení to stát život, pokračuje strýc. Upěnění koně přicválavše včera k večeru v nějvětším trysku bez kočího do dvora přivezli tě s tváří zbrocenou a beze smyslů. Reginino zděšení bylo strašné; ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozčilenou. Když však jsem ránu ohledal a prohlásil, že je nepatrná, rozesmála se Regina škodolibě, jako mívá v obyčeji, kdykoli někoho v divokém rozmaru trestá. Tedy již od včíra jsem u vás? tážu se. Ovšem, a po celou tu dobu, arci že nanejvýš nepokojně spíš, odpovídá strýc. Když jsme tě vzkřísili, mluvil jsi s námi zcela rozumně; ale v brzku jsi usnul a nyní již se více ani nepamatuješ, žes mi vypravoval celé své dobrodružství. Avšak teď už je dobře, není–liž pravda? Necítě žádné bolesti, ba ani žádné slabosti přisvědčil jsem. Musíš odpustit, že jsmě tě nechali v této nevlídné kasárnické jizbě, pokračuje strýc. Nechtěli jsme tě přenášet. Mezi tím dala ti Regina upravit tři ze svých zimních komnat, a trvám, že budeš spokojen. Myslím, že je na mně, žádati za odpuštění, opětuju strýcovu zdvořilost, jednak proto, že jsem vás znepokojil, jednak že vás budu častěji vyrušovat z práce, jako jsem tě, strýčku, vyrušil před chvílí. To, to! usmál se strýc. Vždyť je to jen hříčka. Býval jsem vojákem; nediv se tedy, že mne i nyní ještě zajímá nějaká bitva, zvláště před nedávnem skončené polní tažení v severní Italii, kde jsem před lety po delší čas s plukem svým posádkou ležel. Právě jsem si chtěl dle došlých již zpráv učiniti názorný přehled průběhu bitvy u Magenty, kde padla celá řada bývalých mých kolegů a přátel; avšak pro množství přímo si odporujících dat není to naprosto možno. Byl´s dlouho u vojště, strýčku? tážu se. Skoro čtvrt století. Sloužil´s u několika pluků nebo jen u jednoho? Toliko u jednoho; byl jsem u granátníků. Po vzdání se Görgeye u Vilagose jsem kvitoval. V červnu r. 1848 ležel jsem jakožto setník obsádkou v Praze. Poslední větu pronesl strýc s jakýmsi nádechem trpkosti a odmlčel se. Vojenský stav musí býti příjemný, pronáším se po chvíli v naivní bezmyšlenkovitosti, aby rozmluva nevázla. Příjemný nikoli; já aspoň žádné příjemnosti nepoznal, praví strýc; stav ten však je také méně záslužný, než se všeobecně za to má. Ale hrdinství, sláva vojenská, namítám ještě naivněji, než před chvílí. Sláva! Sláva! opakuje monotoně strýc. Pouhý dým, a k tomu ještě dým, kterýž jen zřídka kdy zahalí člověka, jenž si byl zahalení toho nasazením svého života zasloužil. A hrdinství? Pravda, že je zbabělost v obraně hanebností, ale rekovnost v boji, ač od pravěku chválena, není než bestialností. Či není to zvířeckost, když člověk člověka ubíjí? Přečti si jen několik neráznějších proklamací vojvůdců, kterýmiž podněcovali bojovnost svých vojínů; přečti je pozorně, porovnej je s nestrannými dějinami a přesvědčíš se, co tu lží a klamů! Dějiny zaznamenávají nehynoucím písmem skutky a jména rekův, a rodičové i pedagogové s hrdostí poukazují již od nejútlejšího věku mládeži k těmto vzorům. Jaký tudíš div, že mladistvé duše vsajou do sebe jedovatý zárodek, že roztouží se po tak zvané – rekovnosti. Jen v jediném případě, jen v obraně je boj oprávněn. Svět však miluje boj a rekovnost na útraty lidskosti. Žil jsem sám dost dlouho v tomto klamu a mohl bych se i pochlubiti, že byl mnohý nadějný život mou vinou, ba vlastní mojí rukou utracen. Leč k čemu tolik slov o věci, která se před soudným mužem sama odsuzuje! Patrně tu strýc jen něco napověděl. Ze všeho bylo zjevno, že dotklse předmětu toho jen povrchně a jaksi mimochodem a že více zamlčel než pronesl. Strýc mne počínal zajímati, neboť již z těchto slov nebyl jsem přesvědčení, že nenalézám se před starým vysloužilcem s běžnými názory, nýbrž před mužem, kterýž si neváží vojenské cti a slávy, a spíše lítuje než aby se vychloubal, že kdysi vrhal se krvelačen na svého bližního... Nežli však jsem odpověděl, otevřely se pomalu dvéře, a do jizby vstoupila asi sedmdesátiletá stařena. Zaslechla jsem hovor, zasípala, a soudíc, že mladý pán se už probudil, přináším mu trochu čaje. Přibelhavši se pak k mému loži podala mi cosi v bílém malém hrníčku. Mechanicky beru podávaný hrnek a podívav se pozorněji na stařenu zhrozil jsem se bezpříkladné škaredosti její. Tělo bylo strašně zkrouceno a hrbem napřed i v zadu zohyzděno. Scvrklý, pinavě žlutý obličej její byl jediná vráska; nizoučké čelo, plochý, v široké tváři téměř neviditelný nos, široká ústa s uvadlými, zmodralými rty a hluboko zapadlé, však dosud ještě jiskrné oči, slovem celé vzezření zbudilo ve mně mimovolně ošklivost. Y Stařena to musila spozorovat; usmálať se trpce, ale hned na to tvář její opět jevila zvláštní, polo přívětivý, polo odporný výraz. Také strýci neušel dojem, jaký na mne zmrzačená stařena byla učinila. Když odešla, podotknul: Není pomoci, milý hochu! U nás musíš přivyknout ledajakés výstřednosti. Stařena, kterou jsi viděl, není poslední mrzák, kterého u nás spatříš. Mrzák je nejnešťastnější člověk, pravila kdysi Regina, každý se od něho odvrací, každý se ho štítí, ba mnohý ho i nenávidí. Neřiďme se dle příkladu jiných Několik těchto slov dostačilo. Neřídili jsme se dle příkladu jiných, a tak se stalo, že mrzáci z celého okolí přestěhovali se poznenáhla do našeho domu. Zřídili jste tedy zvláštní útulek pro ubožáky? tážu se. Nikoli! Žijou s námi pod jednou střechou a pracujou na poli, v lese, v domácnosti, jak který z nich může. Dobrodiní jsme jim sice neprokázali žádného, neboť každý z nich pracuje svědomitěji nežli člověk úplně zdravý a šťastný. Pochopuju sice tvou nechuť k lidem tohoto druhu, ale jak jsem už podotknul, – jakmile jen poněkud přivykneš, nebudou ti naši mrzáci ani dost málo překážet. V duchu musil jsem dáti strýci za pravdu, ačkoli jsem se nemohl zbavit nemilého dojmu, jaký bylo na mne učinilo objevení se prvního strýcova mrzáka. Myslím, že by bylo nejlépe, pokračuje strýc, kdy bychom si vyšli nyní trochu do přírody. Nechám tě na několik okamžiků o samotě. Po těchto slovech strýc, nečekaje ani na odpověď, vyšel z komnaty. Vypiv jedním douškem hrníček horkho ještě čaje, jenž jsem po celou tu dobu držel v ruce, počal jsem se oblékati. Byl jsem hotov dříve ještě, nežli se strýc vrátil. Strýc otevřev po chvíli dvéře pokynul mi, abych jej následoval. Vyšli jsem skrze úzkou, jasně osvětlenou chodbu k vysokým, do kořán otevřeným dvéřím domovním, od kterýchž vedlo asi deset kamenných stupňů do prostranného, nevysokou zdí ohraženého dvora. Již ze dveří byl na krajinu pohled neobyčejně osvěžující. Leželť statek strýcův v přerozkošném širokém údolí, jehož středem vinul se brčálovými lučinami nevelký potok. Vysoké, z větší části lesem porostlé vršiny trčely v dáli k oblakům, a les rozprostíral se tu a tam i v údolí po nížině. Dvůr byl vydlážděn a skoro prázdný; jen místy stálo nebo leželo něco hospodářského nářadí. Smečka velkých černých psů, s kterouž jsem se byl již včera seznámil, ležela v jednom koutě dvora pode zdí ve stínu. Sotva však feny shledly, že vychází strýc z domu, vzchopily se a střelhbitě ke vchodu přiběhnuvše rozestavily se po obou stranách stupňů do dvora vedoucích a nespustivše s nás očí vycenily na nás své alabastrové tesáky. Proklaté feny! pravím k strýci. Včera mi nahnaly dosti strachu. A přece není nevinnějších a zároveň také ostražitějších zvířat toho druhu, dí strýc. Dresura jejich je výtečná, a kočí zrzoun, který tě včera vezl, zasluhuje za svou vytrvalou a namáhavou práci. Probůh, co se s ním stalo? přerušil jsem náhle strýcovu řeč připomenuv sobě včerejší nepředložený svůj skutek. Budiž bez starosti! dí strýc. Pohledni jen tamo k řeledníku a přesvědčíš se! Při tom ukázal rukou na zad. Ohlednuv se sptřil jsem dlouhý nízký domek, a v jednom z oken jeho šklebila se na nás ohyzdná tvář zrzounova s obrovskou dýmkou v ústech. Díval se na nás s olympickým poklidem nejšťastnějšího flegmatika a toliko když spatřil, že jsem se k němu obrátil, pousmál se po svém spůsobu jaksi důvěrným ušklíbnutím, jako by nechtěl ani víc a nic méně říci nežli: Aha! Tedy přece se zas vidíme! Nepochopuju, obracím se zase ku strýci, proč mne chtělo chlapisko to proti mé vůli vézti nazpět do Plzně. Pravou příčinu sice také nevím, zní strýcova chladná a odměřená odpověď, ale můžeš býti jist, že bez vážné, ba snad velmi důležité příčiny se to nestalo. Rovněž tak nechápu, proč vítáte přijíždějící hosty tak bizarním spůsobem – smečkou černých hafanů. Nediv se! vece strýc s úsměvem. Žijeme na samotě; často třeba po celý měsíc nevídáme cizího člověka, a tu není divu, když krátíme si dlouhou chvíli, jak můžeme. Avšak dresura těchto fen nebyla pouhou hříčkou. Rozhledni se odtud ze dvora do okolí a seznáš, že ve vzdálenosti skoro půl hodiny cesty jsou odtud vidět všechny silnice a stezky, které vedou sem ku dvoru. Jakmile někdo ze dne pěšky nebo v povoze přiblíží se k našemu dvoru na jistou distanci, a psi jej z daleka sptří, letí mu vstříc a doprovoí ho až k nám. Kdyby však se na cestě vrátil zpět, zůstanou stát a čekají, až se vzdálí. Za dne není tudíž možno, aby se k nám někdo po silnicích nebo stezičkách dostal nepozorován, za dne možno se ku dvorci přiblížit jen hustým neschůdným lesem; avšak u dvorce přivítá každého cizince zběsilý štěkot. V noci naproti tomu, když feny běhají v lesích okolí dvorce, nepřekvapí nás vůbec nikdo. Psi sice ve dne nikdy neštěkají, dokud cizinec, jejž doprovázejí, od dvora vzdálen; ale jakmile by chtěl vniknout do dvora, rozštěkají se jako zběsilí, a neumlknou, dokud je někdo z našich lidí neokřikne; v noci naproti tomu počnou štěkati i v největší vzdálenosti od dvorce, jakmile nějakého cizince vypátrají, a jde–li k nám, doprovodí ho, jako ve dne, ale s nejzběsilejším štěkotem. Po dnešní den však se ještě nikdy nestalo, aby se byli na někoho bez zřejmého rozkazu vrhli; jsou, jak jsem již podotknul, výtečně cvičeni a vrhají se na cizince toliko po výslovném vybídnutí někoho z nás. Musím však dodati, že po celou dobu, co feny ty máme, nenaskytla se nikdy příležitost, abychom je byli musili proti někomu poštvati. Kdybychom byli někdy nuceni tak učiniti, není pochyb, že by byl rozsápán. Mezi tím byli jsme pomalu popošli přes dvůr ku vratům. Černí hafani stáli doposud podle stupní u východu z domu nepohnutě jako sochy. Mám je zavolat, aby nás doprovázeli? táže se strýc po chvíli. Nevolej jich, strýčku, pravím; není mi jaksi volno v jich společnosti. Věřím; ale bude přece dobře, když se s tebou poněkud blíže seznámí, vece strýc a zatleskal rukama. Hafani mlčky letěli k nám a zůstavše ve vzdálenosti několika kroků státi čekali, jak se zdálo, na další rozkazy. Strýc nevšímaje si více psů vyšel ze vrat; já jej následoval. Psi plížili se stále v jisté vzdálenosti za námi. Před námi táhlo se dlouhé stinné stromořadí starých lip, a po obou stranách počínal velký park, kterýmž byl statek strýcův kolkolem obklopen. Vešli jsme do parku a v jendé ze stinných besídek jsme se zastavili. Na stole bylo již připraveno jídlo. Stařena, s kterouž jsem se byl před chvílí v strýcově domě setkal, čekala na nás u vchodu. Pojedl jsem něco zvěřiny a zapil několika sklenkami dobrého uherksého vína po dosti dlouhém postu s neobyčejnou chutí. Asi po půl hodině vydali jsme se na další cestu. Strýc provedl mne parkem a údolím, ukázal mi své lesy, svá pole, svá luka, vůbec vše, co nazýval svým a pobavil mne dosti příjemně vypravováním některých charakteristických podrobností z vojenského života. Poznal jsem v strýci vážného, skoro melancholického muže neobyčejně pevné vůle. Byl spokojen, že od nikoho nezávisí; klidná volnost samotářského života byla z něho učinila člověka, kterýž necítil ani nejmenší potřeby, aby volnost jiného, byť i sobě podřízeného, nějak obmezoval. Statek svůj spravoval strýc obezřele, ba výborně; nestaral se sice příliš mnoho o to, aby statek vynášel, jako spíše aby byl pobyt v něm pokud možná upříjemněn. Stoická, ale svěží mysl a svobodomyslné názory činily z něho dosti příjemného společníka. Přes to vše zdálo se mi, že v mladších svých letech býval dle všeho divoký a vášnivý, a že teprv v průběhu let přeměnila se povaha jeho aspoň potud, že stal se pánem svých vášní a náruživostí, že dovedl je ukrotit, kdykoli toho potřeba a rozum kázaly. Celkem učinil na mne strýc dojem velmi příznivý. Toliko jedna vlastnost zdála se mi býti záhadnou a s povahou i zásadami jeho naprosto neharmonující. V zásadě byl rozhodně proti boji vůbec, v zásadě horlil proti krveprolévání, necenil si reků, by tropil si i úsměšky z hrdinství, co z pouhého zvířeckého pudu a přece, když o boji se rozhovořil, rozjiskřilo se oko jeho zvláštním leskem, čelo se svraštilo a ruka stiskla se křečovitě v pěst, ba z každého hnutí bylo patrno, že muž ten pronášeje zásady své proti boji činí své vlastní povaze jaksi násilí. Rozum a soudnost válčily zde buď s vrozeným nebo vychováním vypěstovaným pudem. Byl to voják a nezapřel vojáckost svou ani v letech, když z přesvědčení vzpíral se proti něčemu, co ještě mělo tak přirozenou sílu, že jen s největším sebezapřením bylo možno oddolati pokušení, slovem nabyl jsem přesvědčení, že je strýc člověk, kterýž by mohl v návalu hněvu nebo v okamžitém rozechvění mysli i nyní ještě právě tak chladnokrevně jako před lety nejnevinnějšímu člověku kulku hlavou prohnat. Bylo asi šest hodin odpoledne, když vraceli jsme se skrze park nazpět ku dvoru. Psi, kteří nás byli na cestě doprovázeli, plížili se stále jaksi nesměle za námi; po celou dobu ani nezaštěkli, ani nezvyli, ba ani nás nepředběhli, nýbrž zdáli se bez ustání čekati na nějaký strýcův rozkaz. Strýc však, jako by byl na ně úplně zapomenul, více si jich nepovšimnul. Když jsme vstoupili do dvora, všimnul jsem si pozorněji budovy. Byla po jedno patro; zadní její část byla opřena o lysou, takřka nepřístupnou skalinu, jejíž témě vysoko čnělo nad střechu budovy. Dvůr byl doposud ještě tak prázdný, jako když jsme jej opouštěli. Toliko v čeledníku bylo hlučno, ba veselo; zazníval odtamtud zpěv, doprovázený zvuky harmoniky. Naši hoši vrátili se už z práce, připomenul strýc; nechtěl bys je vidět pohromadě? Vyzvání strýcovo sice mne nevábilo, ale neodporoval jsem. Vešli jsem do čeledníku. Byla to velká, čistá, skoro sálu podobná jizba, naplněna asi třiceti osobami obojího pohlaví a různého stáří od starce až po nemluvně. Asi deset jich sedělo za velkým kulatým stolem u plných mis; u jendoho okna stálo celé skupení kolem štíhlého mladíka s harmonikou v ruce, kdežto ostatní tvoříce třetí skupení seděli u vylkých kachlových kamen buď na nízkých lavičkách nebo na zemi naslouchajíce patrně vypravování obstarožného muže, kterýž opřen jsa zády o stěnu šermoval živě rukama, jako by vypravoval o nějaké rvačce. Rozhlednuv se kolem zachvěl jsem se; neboť ještě nikdy nebyl jsem spatřil tolik odpuzující škaredosti a tolik mrzáků pohromadě. Každý z nich měl nějakou tělesnou vadu nebo byl ohyzda nejodpornějšího druhu; ba i nemluvně, jež buclatá, zdravá, ale jednoruká mladá matka, sedíc u okna na nizoučké stoličce, na klíně hejškala, jevilo v odulé tváři nevylíčitelnou ohyzdnost. Když jsme vstoupili, nikdo si nás nevšimnul, nikdo nás nepozdravil; ano ni zpěv, ni zvuky harmoniky neumlkly. Strýc měl pravdu! Člověk musil těmto lidem dříve znenáhla přivyknout, aby mu nepřekáželi. Mně aspoň v tomto oakmžiku nejen překáželi, nýbrž přímo mne odpuzovali. Rozhlednuv se jen jednou kolem opustil jsem čeledník právě tak kvapně, jako jsem byl do něho vstoupil; strýc mne následoval. Není pomoci, musíš přivyknout! pravil strýc, když jsem se octnuli zase na dvoře. Nestarej se, strýčku, odpovídám; pozoruju sice, že to náhle nejde, ale znenáhla přece snad všem vašim bizarnostem přivyknu. Žel jen, pokračuje strýc, že budeš musit přivykat sám. Musím totiž v Plzni nutnou záležitost vyřídit a odejedu ještě dnes. Možná, že zdržím se tam celý týden, možná také, že déle. Budeš si tu tedy musit krátit čas, jak bude možno. Na štěstí je tu Regina. Mezi tím byli jsme došli až ku vchodu do domu. Nyní ti ještě ukážu pro tebe připravený byt, doložil strýc ubíraje se po stupních do domu, kam jsem jej následoval. Chodba v prvním patře byla ještě jasnější než v přízemí a bílým mramorem vydlážděna. Několik velkých starších obrazů olejových z řecké a římské mythologie na sněhobílých stěnách dodávalo chodbě ráz poněkud pošmurný; avšak svěží vysoké exotické květiny na obou koncích chodby, kde se vycházelo na elegantní pavlány, z kterýchž byla volná vyhlídka do okolí, nevlídný ráz chodby zase mírnily. V chodbě byly jen dvoje dvéře, v pravo a v levo. Strýc otevřev dvéře v pravo pravil: Zde tvůj byt! Podívav se otebřenými dveřmi dovnitř spatřil jsem několik elegantně, ba nádherně upravených komnat. Kdybys však chtěl mluvit s Reginou, pokračuje strýc, musíš si otevřít zde dvéře v levo. Po té dvéře ty otevřel. Spatřil jsem malou prázdnou předsíňku, jejíž jednu stěnu tvořila prostá skalina, v které bylo vytesáno několik stupňů, vedoucích do výše do jakés chodby ve skále. Nyní však je svrchovaný čas, abych odejel, praví strýc podávaje mi ruku. Což mne Regině nepředstavíš? tážu se. Není třeba; nedbámeť u nás takových věcí, odpovídá strýc a stisknuv mi přátelsky ruku nechal mne o samotě. Chvíli jsem ještě váhal; pak ale vstoupiv kvapně do předsíňky vyšel jsem po schůdkách vzhůru a octnul se v úzké, vysoké, ve skále vytesané chodbě. Podlaha byla pokryta těžký kobercem, a světlo vnikalo dovnitř shůry skrze strop, jenž byl překlenut jemně zeleným sklem, čímž chodba nabývala zvláštního, skoro báječného rázu. Jakmile jsem vstoupil, ovanulo mne skoro mrazivé chladno. Bylo mi, jako bych se byl náhle octnul v předsíni křišťálového paláce vodních vil. Učinil jsem několik kroků ku předu, kroku mého nebylo na těžkém koberci ani slyšet. Jdu dále a za několik okamžiků pozoruju, že chodba tvoří skoro polokruh, na jehož konci jsou otevřené dvéře. Prošed chodbou octnul jsem se v skvěle vyozdobené komnatě. Nádhera v komnatě, do které vnikalo světlo taktéž skrze strop, byla skoro oslňující. Komnata byla však prázdna. Pootevřené dvéře vedly do komnaty druhé, rovněž tak elegantně a nádherně vyozdobené. Však i tato byla prázdna. Chtěl jsem tedy vstoupit do třetí komnaty; ale mezi dveřmi jsem se mimovolně zastavil. na zemi na přeskvostném drahocenném perském koberci ležela mladá ženština oděná v řasnatý mušelínový šat bledě růžové barvy. Opírajíc se o levou ruku byla napolo vztýčena; k ňadrům nachýlená hlava nasvědčovala, že přemýšlí nebo sní. Těžký koberec na zemi a sluneční paprsky, vnikající poněkud skloněným stropem do komnaty přímo před ženštinu, byly příčinou, že mne tato hned nespozorovala. Nemoha zraků svých odvrátit od překvapujícího zjevu zůstal jsem stát mezi dveřmi. Byla to žena démonicky půvabná, jako hřích. Snivou čarokrásu Orientu připomínající tvář byla nahnědlé pleti, ale jasná, klidná, ba takořka průsvitná. Několik okamžiků ležela nepohnutě. Zpod řasnatého roucha vyčnívala útlá, narůžovělá, bosá nožka; mušelínový šat byl na prsou poněkud rozhalen, a kyprá ňádra téměř ani nezahalena. Dva proudy rozpuštěných havranních vlasů splývaly po šíji k ňadrům dodávajíce pravidelně vyklenutému jasnému čelu ráz svůdné smyslnosti a celé tváři uchvacující půvabnosti. Z nenadání však sebou pohnula prudce a vášnivě. Ňádra se vzdmula jako by je byla náhle uražená pýcha rozvlnila; pravá ručka v puhnutí přitiskla se k prsou, a zdálo se, jako by se byly i nehty křečovitě zaťaly v sněhobílá, divokou bolestí rozvlněná ňádra. Sladké, rozkoší dýšící rty byly sice pootevřeny jako rozpuklé pupě růžové, avšak přece se zdálo, jako by byl kolem nich pozahrál trpký, bolestný úsměv. Pohnuvši se vztýčila současně hlavu a zadívala se přímo na mne. Sivé, smaragdovým leskem zářící oko se rozjiskřilo, a vyšlehl z něho démonický blesk vzdorovitosti. Cítil jsem, že není přede mnou anděl, nýbrž svůdnost vtělená v neodolatelných půvabech padlého serafa. Chtěl jsem promluviti, ale hlas mi uvázl v hrdle. Čarokrásná žena vyskočivši lehce jako gazela se země přistoupila kvapně ke mně a ovinuvši pravé rámě kolem mé šíje počala mne vášnivě líbati. Smyslná čarokrása vnadné ženy a vášnivé, plamenné líbání působily na mne uchvacující silou. Cítil jsem, že se mi žene krev do tváře, a že se mne zmocňuje nevýslovný pocit úzkosti. Rozpuštěný vlas líbající mne ženy dokl se mé tváře, a bylo mi, jako bych se byl dotknul hebké, smyslnost budící srsti tygřice. Mimovolně ovinul jsem rámě kolem štíhlého těla svůdné ženy. Krev zavířila prudce mými žilami, a rovněž tak vřele, rovněž tak vášnivě opětoval jsem líbání čarokrásné neznámé. Vše to trvalo jen několik okamžiků. Líbající mne žena náhle sebou prudce pohnula jako by si byla připomenula překvapenost svého jendání, a ustoupivši o krok nazpět vztýčila hrdě hlavu, odhrnula splývající havranní vlas a zahalujíc si kvapně porozhalená ňádra zadívala se mi zkoumavě, polo přívětivě, polo přísně do očí. Výraz tváře její, před chvílí ještě vášnivou smyslnost jevící, byl zádumčivý, by skoro truchlivý, jako když náhlé sklamání ztrpčí sladkou upomínku. Odpusť, strýčku, promluvila po chvíli sympatickým altem, a hlas její chvěl se ještě vnitřním pohnutím, odpusť, že jsem tě takto přivítala. Byla jsem pohřížena v zpomínky, a nenadálé objevení tvé. Omlouvat se však nemohu, a také bys mi sotva uvěřil; ale přece jsem jista, že mi promineš. Sladký úsměv přeletěl při těchto slovech jako němá prosba zádumčivou její tvář. Ženy prudké, vášnivé povahy jako jsem já, pokračovala, aniž by byla vyčkala mé odpovědi, bývají často zmítány z jendé výstřednosti do druhé. Náhlé vzrušení a rozechvění přecházívá rovněž tak nenadále v poklid; místo vřelosti a vroucnosti, kterou tě vítají, shledáš hned v následujícím okamžiku odpuzující chladnost. Avšak opakuju to ještě jednou: jsem jista, že mi promineš, kdy dodám, žes nejbližší přítel jediného muže, kterého jsem milovala. Kterého jste milovala, tetinko? přerušuju její řeč klada důraz na slovo milovala. Což více nemilujete? Pst! vece teta přitlumeným hlasem a s čtveračivým úsměvem. Kdož by se byl nadál, že strýčinkova první věta bude platit lásce a zároveň výskumu, zdali rozmařilá jeho tetinka ještě miluje či nic?! Avšak takového něco nutno již v zárodku potlačit! Přede vším nedovolím, aby mi někdo vykal a tetinkou mne nazýval. Zovu se Regina a Regině se tyká. Poslední slova pronešena byla s tak líbeznou rozhodností, že prominul jsem nejen vše, co předcházelo, nýbrž i tento náhlý přechod v nejlehčí konversaci. Regina, která se byla dle všeho již úplně opanovála, nabídla mi místo podle sebe na pohovce. Cítě neobyčejnou převahu podivné této ženy sedal jsem podle ní jaksi nesměle a zpočátku jsem také tak na její otázky odpovídal; avšak za nedlouho rozpředl se mezi námi živý hovor, pro každou třetí osobu sice naprosto nezajímavý, ale pro mne, kterýž jsem se domníval, že jsem Regině úplně cizím, velmi závažný. Poznal jsem v mladistvé, sotva pětadvacetileté tetě ženštinu neobyčejně vzdělanou. Povahu její ovšem jsem nemohl ani v průběhu delšího hovoru přesně určiti, ale zdálo se mi, že bojuje tu sankvinismus s melancholií o převahu. Výstřednost, kterou jsem dle všeho, co předcházelo, u Reginy předpokládal, byla jen zdánliva a jevila se toliko v jednotlivostech, kdežto povšechný Reginin názor světa svou určitostí a jasností až překvapoval. Často celá řada vět nasvědčovala, že názor přiostřuje se k extremu, ale hned na to jeidný obrat nebo třeba jen jediné slovo dostačilo k důkazu, že není to než názor prostý předsudku a pronešený směle a rozhodně. Od ženštin podobně samostatného názoru světa a podobného vzdělání Regina valně se lišila. Na pohled zdála se býti mužatkou; avšak skoro naivní bezprostřednost citu, kterýž se nikdy nezapíral, vřelost, ba vroucnost, jakou v ní budilo i prostičké připomenutí povinností i práv ženy a matky, činily z jasně myslící a zdravě cítící ženy té bytost v nejvyšší míře zajímavou. Radost i žalost byly u ní vždy bezprostřední a nelíčeny; naznalať citu, jejž by musila skrývati nebo tlumiti; neznala myšlénky, jíž by musila zamlčeti, když kázala nutnost, aby byla pronešena. Poprvé setkal jsem se v životě svém s ženou se srdcem i rozumem, s přítulnou vřelostí, když láska nebo přátelství srdce rozvlnilo, ale také s chladnou pýchou, když vzdmula se ňádra oprávněným hněvem nad skutkem nehodným. Žena takového ducha a srdce dovedla právě tak vášnive milovat jako nenávidět. Charakteristické bylo stanovisko, jaké zaujímala v tak zvané ženské otázce. Nejsem sice v těch věcech kompetentní, pravila v průběhu řeči, když jsem byl mimochodem vyslovil tak často kaceřované slovo emancipace, nemohu platně soudit, poněvadž od okamžiku, kdy počala jsem samostatně myslit, nebyla jsem nikdy nikým ve svém jednání obmezována. Byla jsem a doposud jsem úplně volnou; ale vím také, že děkuju volnost svou jedině mimořádným poměrům, v nichž jsem byla vychována a v kterých žiju. V každých jiných poměrech byl bach snad přes všechnu svou samostatnost více méně závislou na muži, k němuž bych byla buď láskou, přátelstvím nebo svazkem konvenienčním upoutána. Nedivím se, že všude, kde muž zkracuje práva ženy nebo naopak, kde žena zkracuje práva mužova, zkracovaný snaží se prolomiti pouta. Vak nepoměr ten má kořeny své v poměrech společenských a v podstatě se nezmění, dokud tyto budou trvati. Ale mýlí se, kdo soudí, že je emancipace ženy chimérou. Jeť již tisíce žen emancipovaných, aniž by si toho kdo hrubě povšimnul. Žena chuďasova je emancipována. Máť tytéž povinnosti ajko muž, jako on pracuje v potu tváří, by koná často i práce nejtěžší, kterýmž nezřídka i podléhá. Proč tedy překážet ženě v zápase o existenci, když cítí sílu a schopnosti k trudnému, svízelnému boji? Chtěl jsem sice, jako u mladých lidí bývá obyčej, aspoň něco se svého vlastního stanoviska namítnout, ale kdož by odporoval mladé sličné ženě, když přimlouvá se za rovné právo a za volnost? Nejvíce však mne překvapilo, že byla Regina s rodinnými a osobními poměry mými mnohem lépe seznámena než strýc Robert, ba lépe než mnohý z mých nejlepších přátel. Znala moji povahu, náklonnosti, ba i libůstky; věděla, co a s jakou příchylností studuju, jak se bavím, čím mne možno popudit a rozhněvat, ba věděla též, že – jako skoro každý student český – píšu verše a k dovršení všeho mi pověděla, jak snadno a skoro hravě veršuju a naopak jak pracně a mozolně píšu prosou, slovem podivná tato žena patrně se o mne interesovala, jak snad ještě nikdo jiný. Prosím tě, odkud to všechno víš, Regino? tážu se, když mi byla s líbeznou impertinencí vytkla jendu z mých nejtajnějších náklonností, náruživé lopocení se přepočítáváním Vegových logaritmicko–trigonometrických tabulek. Což pak ti, strýčku, nedostačí, že to vím? vece Regina s úsměvem. Pravda, mělo by mi to dostačit, dím, ale takové podrobnosti jsou důkazem. Že tě znám! přerušuje mne Regina. A že musíš znát také Prahu, dodávám. Prahu! Prahu! opakuje Regina temným hlasem, a stín nevole nebo zármutku přeletěl jasnou její tvář. Odmlčeli jsme se. Po chvíli Regina vztyčivši se poněkud na pohovce sáhla na vedle stojící toiletní stolek po nevelké knížečce. Znáš to, strýčku? ptá se ukazujíc mi knihu. Znám, odpovídám poznav svůj majetek, básně Alfreda de Musset. Nalezla jsem je včera v kočáře, když tě zkrváceného odnesli, pokračuje teta, a zase ti je odevzdávám. Teprv v okamžiku, když mi byl připomenut minulý den, poznal jsem v Regině jezdkyni, která dohonivši mne včera na cestě podle lesa, byla později mimovolně příčinou mé nehody. Regino! vyrazil jsem ze sebe. Lehký ruměnec přeletl Regininu snědou tvář. Odpusť, strýčku, pravila měkce a prosebně, že jsem ti připravila tak nevlídné uvítání. Vyslala jsem ti povoz vstříc a dala jsem kočímu přísný rozkaz, aby tě odvezl – nazpět do Plzně. Tys tedy věděla, že vás navštívím? přerušuju tetino neočekávané vyznání. Ovšem; ale měla jsem vážnou příčinu, abys úmysl svůj neprovedl. Což jsi mne nemohla stručným lístkem uvědomit, že si nepřeješ mé návštěvy? dím vážně a s jakousi výčitkou. Když už jsi byl v Plzni a na cestě k nám, bylo pozdě, odpovídá Regina; avšak v Praze musil jsi dostat varující list. Anonymní varující list neznámého přítele byl tedy od tebe, Regino?! Ano; ale neměl, jak víš, žádného účinku. Nezbývá tedy, jak pozoruju, nic jiného, než abych vás opustil, pravím po chvíli. Ne, ne! zvolala Regina prudce. Nyní, když jsme se spatřili, bylo by to úplně zbytečno. Musím se vyznati, že vše to enchápu, podotýkám váhavě. Což kdybych byl renitentnímu kočímu v návalu hněvu kulkou hlavu roztříštil? O to jsem neměla žádné starosti, odpovídá teta. Znám kočího a věděla jsem, že učiní všechna možná opatření bezpečnosti. Což ti nezahodil vlastní tvou ostře nabitou bambitku a neupozornil tě na revolvery v kočáře? Ani jeden z revolverů těch nebyl nabit ostře. Přes to vše mohlo se snadno něco státi, co mohlo míti velmi nepříjemné následky. Napadlo mi to také, dí Regina, a pouza za tou příčinou vyjela jsem ti později navzdor bouři vstříc. Jsouc v lese skryta nechala jsem vás podle sebe jeti a následovala vás pak v přiměřené vzdálenosti. Zaslechnuvši později ránu z revolveru věděla jsem, že stalo se cosi, co vyžaduje mé přítomnosti. Jela jsem tedy rychleji a přesvědčivši se, že v ouvoze na zemi ležící kočí je nejen živ, ale také úplně zdráv, jela jsem za tebou, až jsem tě dohonila. Co se dále dělo, víš. Nyní bys měl právě tak nesnadnou cestu odtud jako sem, dí tetička s úsměvem, nyní tě více odtud nepustím! Tedy aspoň příčinu mi pověz, naléhám na sličnou ženu, jejíž slova mi byla vždy podivnější a podezřelejší. Regina zavrtěla záporně hlavou, aniž by byla odpověděla. Když mi tedy nechceš udat příčinu, pokračuju nedbaje zjevné tetiny nechuti, pověz aspoň, jak jsi se dověděla, že vás navštívím? Zcědavost tvá, strýčku, počíná obtěžovat, odpovídá teta s přízvukem žertovné výčitky. Ale abys neřekl, že jsem neúprosna, napovím ti aspoň něco. Předevčírem pozdě večer přibyl jsi do Plzně a nepamatuješ se, kdo ptal se tě u hostince po cíli tvé cesty? Pamatuju se; mladičká holčina otázala se mne, ale jen tak mimochodem. A nebylo ti nápadno, že v cizím městě cizí děvčátko táže se tě, kdy opustíš Plzeň? Když jsem děvčátku odpověděl, pranic mi nenapadlo; avšak později. Nuže, přerušuje mne teta, děvčátko se tě otázalo k vyzvání jednoho z tvých i mých přátel, kterýž se byl s tebou v Plzni náhodou setkal. Přítel ten podal mi o om bez odkladu zprávu; toť celý zázrak. Po těchto slovech Regina vstala a vyňavši z malé skříňky na toiletním stolku malý lístek podala mi jej se slovy: Prosím, čti! Vzav lístek četl jsem následující: Drahá Regino! Pražský strýček jde k Vám skutečně na návštěvu; je práve v Plzni a zejtra se vydá na další cestu. Prosím, postarej se, aby se k vám nedostal. Příčina je velmi závažná; důvody ve dvou nebo třech dnech ústně. Znáš rukopis? táže se Regina, když jsem byl lístek přečetl, sedajíc zase na pohovku. Chvíli zkoumám pozorně rukopis. Zdá se mi sice, že jsem podobný již někdy viděl, ale nemohu se upamatovat. Neznám, odpovídám posléze. Ale pro bůh, co mohl míti neznámý můj přítel za příčinu, překážet mi v cestě k vám? Dobře, že neznáš rukopis, vece teta, budeš aspoň tím zvědavější, zvláště když ti neudám ani příčinu, ani jméno přítelovo. Jak jsi mi však mohla, Regino, vyslat vstříc kočího, který mne neznal? tážu se nedbaje tetiny poznámky o mé zvědavosti. Velmi snadno, zní odpověď. A poznovu nachyluje se teta k stolku a poznovu mi cosi podává. Poznal jsem vlastní svou fotografii. Kočí měl tento průvodní list, pokračuje teta. Teprv nyní jsem si připamatoval, že ohyzdný kočí obraceje povoz před krčmou, v které jsem se tázal na cestu ku strýci, díval se pozorně do dlaně; patrně se díval na mou fotografii a porovnával, zdali jsem osobou, kterou měl potkati. Kdo ti dal moji fotografii? tážu se po chvíli, a proč jsi mi současně s listem strýcovým poslala anonymní dopis, abych vás nenavštěvoval? Zase se tážeš po něčem, na co nemohu odpovědít, vece Regina. Abys však neřekl, že jsem ve všem zatvrzelá, napovím ti ještě aspoň něco. Robert si znenadání vzpomněl, že ti bude psát, abys nás navštívil. Pověděl mi to, a já souhlasila. Později však jsem si vše rozmyslila a uznala, že bude lépe, když k nám zavítáš později, – v nepřítomnosti Robertově. Jak to myslíš? přerušuju Reginu. Nejinak, než jak jsem se vyslovila; Robert chce se v brzku vydat na delší čas na cesty, a doba ta zdála se mi býti k tvé návštěvě příhodnější. Jestiť Robert muž drsný, příkrý a prchlivý. Budiž bez starosti, Regino! Nezavdám mu ani nejmenší příležitosti. Věřím ti, ale Robert nečekává na příležitost. Poslendí věta působila na mne až mrazivě. Pozoroval jsem, že nalézám se ve společnosti ženy, která se mnou zahrává jako vichr málomocným stéblem. Přes všechnu svou chladnokrevnost nemohl jsem se ubrániti trapnému pocitu jakési nevolnosti. Veškeré mé namáhání, abych se dopídil aspoň nějaké pravdě podobné domněnky, dle které bych se mohl orientovati, zůstalo marným. Regina uklouzla vždy jako ouhoř hravě a hladce anebo odepřela prostě odpověď. Pozoruje, že má z mé rozpačitosti radost, odmlčel jsem se. Avšak Regina nedopřála mi dlouhý čas k přemítání. Postavši pravila vlídně: Nebylo by lépe, abychom se spolu podívali trochu z těchto těsných skalních stěn? Mlčky povstal jsem s pohovky na znamení, že jsem ochoten. Horšíš se snad na mne, strýčinku? táže se Regina upírajíc na mne své velké sivé oči. Pohled ten byl výmluvnější nejdojemnější prosby. Horšit? Není možno, Regino! odpověděl jsem takřka proti své vůli. Ale vždyť jsi se již skoro škaredil! Tvé oko mne odzbrojilo. Mé oko? Není možno, strýčku! paroduje Regina předposlendí má slova nespouštějíc se mne svých očí. Cítil jsem sice zcela dobře úsměšek, avšak výrazné oko Reginino bylo mne skutečně odzbrojilo. Mlčky podávám jí ruku; avšak i bez toho byla by svůdná žena z mé tváře vyčtla, že zvítězila. Poshov jen několik okamžiků, vece Regina kvapíc do vedlejší komnaty. Chtěl jsem se rozhlednout kolem sebe; ale mimovolně sleduje zrak můj otevřenými dveřmi sličnou ženu. Vidím, jak obléká bílou punčošku, jak útlá nožka vklouzla v črný atlasový střevíček. Nemohu odvrátit zrak, ale musím přece; neboť Regina již se vztýčuje a právě tak rychle, jak byla odešla, zase se vrací. Pojďme! zazněl poněkud velitelsky zvučný alt. Uposlechl jsem. Vyšedše z komnaty postranními dveřmi octli jsme se pod šírým nebem, avšak v úzké skalní úžlabině, z které vedlo asi dvacet ve skále vytesaných schodů vzhůru. Vystoupivše po schodech dostali jsme se na dosti prostranné, pěkně urovnané temeno o samotě stojící lysé skaliny, o kterou byl dům strýcův opřen. Pohled se skaliny do oklí byl překvapující a obzvláště za tichých, lubojasných letních nocí musil zde býti pobyt nad míru příjemný. Zda nezaslouží Robert pochvaly za svou vzornou péči? praví Regina pozorujíc, že rozhlížím se se zjevnou zálibou po přerozkošném divoromantickém okolí. Podivný to člověk! pokračuje Regina nečekajíc na mou odpověď. Učinil pro mne víc než jsem zasloužila. Vše by mi snesl k nohoum, každou myšlénku by uskutečnil, ačkoli jsem ho nikdy o nic nežádala, ba ani žádné ze svých přání zřejmě před ním nevyslovila. prodlením let stala jsem se druhou jeho duší. Každou moji myšlénku, každé přání uhodne a vyplní. Toliko pro cit nemá smyslu; neboť co jsem kdy cítila, ať lásku nebo nenávist, nikdy neuhodl, nikdy nespozoroval, nikdy nedovedl oceniti. Hlas Reginin při těchto slovech neobyčejně změkl. Naslouchal jsem pozorně; neboť ze slov těch zřejmě vysvítalo, že Regina sice strýce pro jeho výtečné vlastnosti ctí, ale že přes všechno přemlouvání se – nemůže ho milovat. Několik těchto slov učinilo na mne hluboký dojem. Cítil jsem cosi jako soustrast s osudem mladistvé tety své a pozoruje, že myšlénky její zaletají k předmětům mimo nás, nevyrušil jsem ji. Sám cítí prudce a vášnivě, pokračuje po chvíli Regina, jako by mluvila sama k sobě, Sám miluje a nenávidí náruživě a přece nechápe cit cizí, nerozumí mu. Však k čemu ti to vše povídám, strýčku? obrací se ke mně. Viz tamo dole okna mých zimních, nyní tvých letních komnat a v rohu pavlán, s kterého je sem vidět. Až se ti někdy za tiché noci pozasteskne a vyjdeš na pavlán, možná že se spatříme. Ty tam, já zde! Oba se roztoužíme; já po citu Robertově, ty po svých logaritmicko–trigonometrických tabilkách. A Regina hlasitě se rozesmála. Aniž bychom byli více promluvili, sestupovali jsme po chvíli po příkrých, ale pohodlných, ve skále vytesaných schůdkách se skaliny, až octli jsme se na místě, s kterého bylo již možno zcela pohodlně sejíti beze schodů. Byli jsme v parku. Prošedše park šli jsme do lesa. Regina, která byla nějaký čas mlčela, opět se rozhovořila. Vypravovala mi o spůsobu, jakým žila a žije v odlehlé samotě pohorské, vypravovala mi, jak starostliv je strýc Robert, aby se jí nestýskalo, jak vzorně pečuje, aby volnosti její nestála ani nejmenší překážka v cestě. Rozmluva byla čím dále tím zajímavější, a přes všechnu lahkost a hravost konversace pozoroval jsem, že u Reginy převládá cit, vroucí a hluboký, ba časem i uchvacující. Slunce právě zapadalo, když octli jsme se v přerozkošné pohorksé kotlině, obklopené nevysokými, lesem pokrytými vršinami. Kolkolem panovalo posvátné ticho; nikde ani ptáče nezatiklo, nikde ani větřík nezašelestil. Paprsky slunce vnikajíce do kotliny již kosmo zlatily jen vrchole vysokých sosen po jedné straně, čímž kyprou travou porostlá kotlina nebývala zádumčivého rázu. Není–liž toto místo jako stvořeno k tichému zadumání a snění? dí Regina. Přisvědčil jsem. A přece je jen zřídka kdy navštěvuju, pokračuje teta skoro šeptem, by vyhýbám se mu. Toť skoro k neuvěření! dím. Prožila jsem zde několik nejsmutnějších okamžiků svého života, praví Regina. Zde Robert poprvé ke mně promluvil přímo a bez obalu. Proto se místu tomu vyhýbám. Připomenuv si nedávnou poznámku Regininu o strýci, pochopil jsem slova její úplně. Pro mne nebylo již pochybnosti, že Regina strýce nemiluje. Nemilovala´s, Regino, nikdy upřímně, vroucně, ohnivě? tážu se, aniž bych se vzhledem k dosavadním zkušenostem nadál, že teta na zřejmou tuto otázku odpoví. Hleď, strýčku! dí Regina vážně a důvěrně dívajíc se mi upřeně do očí; mohla bych ti sice opět odepřít odpověď, ale neučiním tak. – Nejen že jsem milovala vroucně a ohnivě, já a při tom hlas její poněkud se zachvěl miluju doposud stejně vroucně, stejně ohnivě, stejně vášnivě. Roberta? tážu se. Regina svěšivši poněkud hlavu, jako by se hroužila v dávné zpomínky, neodpověděla. Miluju muže poněkud výstředních názorů, praví po chvíli, muže na pohled klidného a tichého, ale v pravdě na nejvýš nespokojeného, ba rozervaného. Muž, kterýž si dovedl získat tvou náklonnost, Regino, zajisté vyniká. Pravda, že liší se od jiných mnohou vzácnou vlastností, a možná také, že nad jiné vyniká, ale já toho nikdy nepozorovala. Vím jen, že mi porozuměl; skoumat příčiny své náklonnosti nikdy mi nenapadlo. Však poznáš povahu muže toho z několika slov. Regina počala mi po té líčiti muže své náklonnosti. Líčení její bylo charakteristické; nechválila, nekrášlila, nýbrž popisovala živě a určitě, tak že v brzku mohl jsem si učiniti dosti jasný obraz. Čím podrobněji Regina líčila, čím živěji vystupovala v duši mé líčená postava, tím pozorněji a napnutěji jsem naslouchal; neboť vše nasvědčovalo tomu, že Regina nepopisuje osobu cizí a mně neznámou, nýbrž – mne. Zpočátku jsem se domněnce té vzpíral; ale když Regina svůj popis skončila, když přitulivši se přátelsky a důvěrně ke mně zadívala se mi polo smutně, polo čtveračivě do očí, zdálo se mi, že nelze o tom pochybovat. Zmocnil se mne pocit nevýslovně sladký. Chtěl jsem něco pronésti, ale slovo uvázlo mi na rtech. Regina taktéž se odmlčela a po chvíli obrátila se k odchodu. Mlčky šli jsme podle sebe touže cestou, kterou jsme byli přišli. Slunce bylo mezi tím zapadlo, a tichý letní večer počínal již v lese rozkládati své šeré stíny. Mimovolně šli jsme rychleji, a teprv, když vyšedše z lesa shlédli jsme v nedaleké již vzdálenosti běleti se strýcův statek, opět jsme se rozhovořili. Regina byla opět tak roztomilá jako dříve, opět tak veselá a čtveračivá jak bezstarostné dítě. Měsíc právě začal vycházeti, když jsme se v parku loučili. Regina byla poněkud vážná. Když mi podala ruku, cítil jsem jemné stisknutí, ale neodvážil jsem se je opětovati. Regina odkvapila. Za chvíli viděl jsem ji už na úpatí skaliny, jak stoupá vzhůru; když pak přišla na schody, jež byly tak hluboko ve skále vytesány, že po nich jdoucího nebylo možno s žádné strany spatřiti, slyšel jsem ještě několik okamžiků šustot jejího šatu, načež vše utichlo. Dlouho procházel jsem se ještě utěšeným parkem. Myšlénky nejrozmanitějšího druhu, od nejvážnější reflexe až po nejbujnější vtip, vířily v divné směsici mým mozkem, a teprv asi po dvou hodinách přinutilo mne nastalé noční chladno, že odebral jsem se přes dvůr do komnat pro mne uchystaných. Prošed komnaty shledal jsem, že jsou právě tak vkusně a nádherně ozdobeny jako ve skále vytesané letní komnaty, v nichž jsem byl před několika hodinami poprvé s Reginou mluvil. Všechny byly v jendé řadě, tak že za otevřených dveří i s pohovky posledního pokoje bylo možno spozorovati, kdo do prvního vchází nebo z něho vychází. V poslední komnatě, patrně tetině ložnici, z kteréž vedly skleněné dvéře na pavlán, měl jsem odestlané lože a na stole přichystanou studenou večeři s několika lahvemi rozličných vín. Pojedl jsem něco zvěřiny a zapil sklenkou výborného madeirského. Něcítě ještě potřeby odpočinku vyšel jsem na pavlán. Noc byla neobyčejně tichá. Na chvíli ovanul mne vonný dech z blízkého lesa; zaslechl jsem jemný, vždy více a více zanikající šelest nočního vánku, až nastalo zase hluboké ticho. Měsíc nad vzdálenými temnými horami rozléval své plavé světlo po krajině, a údolím se vinoucí potok leskl se v magickém pološeru jako stříbrný prut. Obloha byla ajsná a plná slabě kmitajících, skoro neviditelných hvězd; jen kolem měsíce vznášelo se několik žlutavých obláčků. Rozhlédnuv se po krajině upřel jsem zrak svůj posléze ku skále, kde meškala Regina. O skalní stěnu opřena stála tam Regina v plné záři měsíce nepohnutě jako socha. Hlava její byla smutně k prsoum nachýlena, rozpuštěný vlas splýval jí opět volně ve dvou proudech po šíji, jako když jsem ji byl v komnatě její překvapil, a čarokrásná tvář její měla výraz nevýslovně truchlivý a zádumčivý. Dlouho stála nepohnutě; pak pomalu vztýčila hlavu a zadívala se do měsíce. Po chvíli sebou pohnula hlava naklonila se opět k ňadrům, a tichou nocí zazněl přitlumený nápěv jendé z nejmilejších mi písní erotických... V tom zahalily lehýnké mráčky měsíc. V nočním pološeru zdálo se, jako by Regina v husté mlze se ztrácela. Chvíli viděl jsem ještě šeré, vždy víc a více mizící obrysy její postavy, a když luna opět z mráčků se vyhoupla, byla Regina zmizela. Skoro zasmušen vrátil jsem se s pavlánu do poslední z Regininých komnat. Prosté, v celku pranic neznačící objevení se a zmizení čarokrásné ženy té na skalině zůstavilo v mé duši zvláštní, polo příjemný, polo trpký pocit. Neustále viděl jsem svůdnou její tvář, neustále viděl jsem sivé, časem téměř smaragdovým leskem zářící oko její, ba zdálo se mi, jako bych doposud ještě cítil jemné stisknutí ruky, kterýmž se byla se mnou rozloučila. Dlouho procházel jsem se po komnatě, načež poněkud již umdlen usedl jsem na pohovku. Připamatoval jsem si ještě jednou vše, co se bylo v poslední době se mnou dělo a čeho jsem byl svědkem; avšak přes všechno namáhání nemohl jsem si tak mnohé ani nejsmělejší domněnkou vysvětliti. Jednak zdálo se mi býti jednání Reginino podivné a nepochopitelné, jednak zase nebylo pro mne žádné pochybnosti, že chovala se Regina zcela přirozeně, jak jí byly cit a rozum kázaly. Jednak se mi zdálo, že chová ke mně cit pouze přátelský, ale po připomenutí si sterých podrobností nemohl jsem jinak, než směle vyznati, že svůdná tato žena vřele a vášnivě mne miluje. Čím více jsem se hroužil v zpomínky právě minulých okamžiků, tím více množil se chaos nejpodivnějších myšlének, tím prudčeji vířila krev mými žilami, tím více zmáhala se v mé duši ona tajuplná sladká úzkost, která je neomylným důkazem, že vítězí nad námi cit. Některé z nejkrasších básní erotických táhly mojí duší a nejdéle setrval duch můj u Mussetovy romance o markýzce d´Amaegui. Připamatoval jsem si, že jsem Mussetovy básně zapomněl u Reginy; ale romance ta tanula mi tak živě na paměti, že recitoval jsem skoro doslovně celé sloky. Mimovolně sáhl jsem po tužce a papíru na vedlejším malém stolku a vrhnul několik slok ohnivé této básně v českém překladu na papír. První dvě a poslední sloku, jichž převod mi dělal jakési obtíže, prozatím jsem vynechal a opřev pak hlavu o polštář počal jsem přemítati. Zpočátku jasný proud myšlének stával se vždy kalnějším, až přešlo přemítání povlovně v zadumání. za nedlouho počal jsem dřímati. Z nenadání se mi zdá, jako by někdo opatrně otvíral dvéře v prvním pokoji. Zaslechl jsem zcela zřetelně vrznutí a hned na to spatřil jsem otevřenými dveřmi, kterak štíhlá postava ženská v bílém nočním šatě plíží se komnatami pomalu jako stín ke mně. Pološero, jež v ostatních komnatách tvořily okny vnikající paprsky měsíce, dodávalo takřka ve vzduchu se vznášející postavě, jejíž krok po těžkém koberci ani slyšet nebylo, ráz skoro děsně příšerný. Vztýčiv se poněkud na pohovce upřel jsem zrak svůj na blížící se postavu, která v několika okamžicích zastavila se mezi dveřmi v mé komnatě. Poznal jsem Reginu. A právě v okamžiku, když jsem ji chtěl oslovit, počaly bíti hodiny. Byla půlnoc. Jednotvárný zvuk hodin dozněl, a z venku zaslechl jsem z dáli štěkot psů. Regina držíc v ruce knihu přiblížila se k mému stolu a dívajíc se mi po svém spůsobě upřeně do očí podává mi knihu. Poznal jsem, že mi podává básně Alfreda de Musset, jež jsem byl u ní zapomněl. Vzpomněla jsem si, že bys mohl, strýčinku, Mussetovy básně potřebovat, praví Regina přitlumeným, ale nevýslovně sladkým hlasem. Přináším ti je tedy v pozdní noční době. Robert bez toho mešká mimo dům. A při posledních slovech jako by se hlas její zachvěl vášnivým pohnutím. Neočekávané objevení se tetino v mé ložnici bylo mne překvapilo, a překvapení mé bylo větší, když seznal jsem také příčinu nebo vlastně záminku. Než však jsem odpověděl, padl zrak Reginin na proužek papíru, na nějž jsem byl napsal improvisovaný překlad Mussetovy básně. Co to? Verše? táže se Regina s úsměvem. Mimovolně položil jsem ruku na papír. Regina však toho nedbajíc vytáhla proužek papíru zpod mé ruky a počala jej čísti. Čtla na hlas a s přiměřeným důrazem následující verše: Mou jsi, mou! Mým těchto kyprých rtů i hladkých lící žár ten práhnoucí! Mým řas hedbávných sladký stín, mým její vlas i oko planoucí, mým jest i její hermelín! Mým její krk, když stěny v ložnici chladně ji zří ve vnadném poklidě! Mým roucho, bedra zahalující, mou i ta útlá bílá ručinka, i nožka v černém střevíci! Regina ustala od čtení a několik okamžiků tázavě na mne se dívala. Vyčetl jsem zřejmě z pohledu jejího otázku: Co to? Platí tyto verše snad mně? Nemohl jsem však odpovědítí; Regina čtla na hlas dále: O, kdyby´s skrze závoj žehravý shled´ blesk divoký z oka šlehnouti – Ha! při všech svatých v celém Kastilsku! ty by´s se vrhnul v zápas krvavý, – jen šatu smě se dotknouti! Kdyby´s ji shled´, tu krásnou postavu, jen jednou v bílém nočním oděvu! Kdyby´s ji shled´, jak bije kousajíc – a vztekle, horoucně mne líbajíc jak cizí slova blabolí... A ó! Jak zběsilou pak radost má, když zrána smějíc se a zpívajíc obléká punčošku svou hedvábnou, a atlasové rouchou praskajíc činí ji božsky půvabnou!! Regina dočtla. Pronikavý pohled její poznovu utkvěl upřeně a tázavě na mé tváři. Na to mlčky přistoupila až ke mně a usednuvši podle mne na pohovku ovinula své rámě kolem mé šíje. Krev zavířila mým tělem prudce a žhavě jako láva; avšak v témže okamžiku zase náhled stydla. Byltě jsem přímo před sebou mezi dveřmi druhého pokoje spatřil úsměšně se šklebící tvář ohyzdného zrzouna–kočího. Škaredý svědek Reginina nepředloženého skutku za nedlouho nepozorovaně zase zmizel. Krev hnala se mi opět k mozku, kterýmž vířilo stero myšlének. Byl jsem skoro přesvědčen, že strýc nenadále se vrátil, a že zrzoun nezamlčí, čeho byl právě svědkem. Ještě nikdy nepocítěná úzkost počala se mne zmocňovati přes to vše, že jsem si nebyl vědom žádné viny. Atlantovou tíží soužilo mi prsa vědomí Reginina sladkého hříchu; ale přece jsem nebyl s to, abych se byl svůdné ženě vymknul z náručí nebo ji aspoň několika slovy upozornil na hrozící nebezpečí. Neminulo však než několik okamžiků. Regina vztýčivši poněkud hlavu lehce, avšak v největším zděšení vzkřikla a přitulivši se ke mně ještě těsněji skryla svou hlavu na mých prsou. Strýc Robert stál mezi dveřmi, a za ním zrzoun se škodolybím výrazem v tváři. Strýc byl sice na smrt bled; avšak v tváři jeho jevila se resignace, ba skoro poklid. Chvíli díval se na nás upřeně a přísně, a zdálo se, jako by bylo oko jeho hněvem rozjiskřeno, leč za nedlouho pozbyl pohled jeho i posledního stínu přísnosti, a strýc mlčky, jako by se byl objevil, i s ohyzdným čeledínem zmizel. Byl jsem opět s Reginou o samotě. Úzkost má se zmáhala. Regina skrývajíc hlavu svou na mých prsou chvěla se a vzlýkala. Chtěl jsem povstati; ale cítě úzkostlivý tlukot Reginina pobouřeného srdce na vlastních prsou a horký, plamenný její dech na své tváři přivinul jsem v jekési nepochopitelné zmatenosti útlé, kypré její tělo ještě těsněji k sobě. A již již chtěl jsem se poněkud nachýliti, abych ji políbil v čelo a vyzval k – prchnutí, když poznovu vrzly dvéře, a v třetí komnatě objevilo se v pološeru několik temných postav současně. Opět jsem chtěl povstati, opět jsem chtěl aspoň něco pronésti, ale z nepochopitelné příčiny zůstal jsem nepohnutě seděti, a hlas mi uvázl v hrdle. I vidím dále, kterak temné postavy plíží se za sebou vždy blíž a blíže, jak vcházejí do komnaty a šourajíce se v plavé záři měsíce tajemně podle stěn znenáhla tvoří kolem mne a Reginy polokruh. Zdá se mi sice, že lampa na stole shasíná; ale přes to poznávám v postavách ohyzdnou čeleď strýcovu, kterou jsem byl před několika hodinami poprvé spatřil. Tu vidím v pravo jizvami strašně zohavenou tvář stařičkého pídimužíka, za ním obrovskou postavu mladého muže, ale s výrazem blbosti v tváři a s brzpříkladně odchlípenýma ušima, za tímto pak jodnookého a jednorukého hrbáčka, kterýž skoro k zemi klesaje vleče s namáhaním za sebou své tenoučké nožičky. V levo vidím podobné nestvůry; tu genialně vyklenuté vysoké čelo nad scvrklým malým nosíčkem v naduřelé tváři s širokými, smyslnými ústy; tam zas na mohutných plecích trpaslickou hlavičku s vyceněnými zuby a ku krku sraženou širokou bradou, a za tímto ohyzdou zas ohyzdu jinou a opět jinou. V patách za škaredou čeledí přihrnulo se tiše všech šest černých hafanů, kteří následujíce příkladu čeledi utvořili kolem nás ještě těsnější polokruh. Za těmi objevil se strýc Robert se zrzounem. Pomalu a vážně přiblížil se strýc až ke stolu. Regino! počal dutým hlasem. Regina štkajíc neodpovídá. Chci se ozvati sám, avšak nepochopitelným spůsobem nemohu ani tentokráte promluviti. Vidím vše, co se kolem děje, ale nejsem již mocen svých smyslů. Regina vztýčila hlavu. Zpočátku nechtěl jsem více než ukázati těmto ohyzdům, pokračuje strýc vážně mávna rukou kolem sebe, čeho je schopna hříšná čarokrása; zpočátku neměl jsem více v úmyslu, ale nyní rozhodl jsem se jinak. Odpusť, Roberte! zaúpěla konečně Regina. Není možno! dí strýc vážně. Vstaň! dodává velitelsky po chvíli. Regina uposlechla. Rozhal svá ňadra! velí strýc s krutou přísností. Regina mlčky počívá rozhalovati bílý šat na svých prsou. Chladně, ba ledově dívá se strýc několik okamžiků na Reginu, pak pomalu zvedá pravici do výše. Úzkost má přechází v hrůzu; spatřil jsem v pravici strýcově – revolvér. Chci vykřiknout, chci se vzchopit a na strýce se vrhnout; avšak přes všechno napínání sil nemohu sebou ani hnouti, ba ani hlásku vydati; mlčky a nečinně musím se dívati, kterak strýc počíná měřiti k Regininu srdci. Posléze s napnutím veškerých svých sil přece se vzchopím; ale v témže okamžiku zaduní rána. Vzkřiknu; leč současně poznávám, že se – probouzím. Zlaté paprsky ranního slunce pohrávají na protější stěně. Ležím oblečen na pohovce; přede mnou na stole je náčiní k psaní a skoro nečitelně načmáraný překlad několika slok Mussetovy básně; vedle pak dvě velké láhve, ale obě prázdné. Úzkostí téměř ještě se chvěje vstal jsem s pohovky a přešel jsem několikráte po komnatě. Všude panovalo hrobové ticho, jak v domě, tak na dvoře i v nejbližším okolí, v parku a v lese. Nebylo pochybnosti, že ve statku dosud všechno spí. Mrzut a unaven děsným snem vrhnul jsem se na lože; ale na opětné usnutí nebylo možno ani pomysliti. Poprvé v životě svém měl jsem sen tak živý a procitnuv litoval jsem, že děsný sen ten není skutečností. Litoval jsem toho přes to vše, že nejmilejší ženě stalo se příkoří a hrozilo nejstrašnější nebezpečí; avšak vědomí, že bylo aspoň ve snu možno, aby žena ta odvážila se smělého skutku pouze z lásky ke mně, naplňovalo mě pocitem tak nevýslovně sladkým, že zdálo se mi býti vše, co by jen z daleka pocit ten rušilo, nepromijitelným hříchem. Nemoha usnouti dlouho jsem přemítal, až ve dvoře nastalý ruch a veselý zpěv čeledi učinily i přemítání nemožným. Vstav z lože počal jsem volně přecházeti po komnatě. Sotva však jsem učinil několik kroků, již kdosi lehce zaklepal, dvéře se otevřely, a na práhu objevila se hrbatá stařena, s kterou jsem se byl v strýcově statku poprvé setkal. Zaslechla jsem, že jste vstal, zasípala, přináším vám tedy snídani. Děkuju, dím; postavte je na stůl! Stařena stavíc na stůl snídani připomíná: Nesu vám, co snídáváte nejradši. Jak jste se to dozvěděla? Regina rozkázala, a já jsem jen uposlechla, zní dopověď. Zase Regina, pomyslil jsem si, aniž bych odpověděl. Zároveň mám se vás zeptat, pokračuje stařena upírajíc na mne své jasné oči, jak jste se vyspal. Dobře, pravím temným hlasem; Regině můžete říci, že výborně. Nesmím tak říci, vece žena měříc mne přísně od hlavy k patě. Proč? Proto že se u nás nikdy – nelže, zní odověď tak přísně a rozhodně, že nebylo lze nic namítnouti. Mlčel jsem tedy. Dále se vás mám zeptat, zda–li jste volen, Reginu dnes ráno doprovodit, pokračuje stařena dále. Vyřiďte, že s největší ochotou. Vyřídím; ale kdy a zda–li pěšky nebo koňmo? O tom nechť rozhodne Regina! Regina by nejraději koňmo a jakmile se nasnídáte. Dobře; vyřiďte, že budu připraven. Stařena plíživě odchází. Než zavřela dvéře, seděl jsem již za stolem. Snídaně byla výborná a chutnala mi přes to vše, že byla presentována škaredou stařenou, která byla na mne při prvním setkání se s ní tak odporný dojem učinila. Tentokráte jsem si již škaredosti její hrubě ani nepovšimnul. Nasnídav se vyšel jsem na dvůr. Regina na mne již čekala; stála u schodů hned u východu z domu držíc za uzdy dva osedlané vraníky. Byla oblečena v šedý jízdecký šat; kolem pasu měla širokou purpurovou stužku a na hlavě hnědý kulatý klobouček s volavčím perem. Když jsem sešel po schodech, podala mi mlčky a s úsměvem ruku, načež lehce jako pírko vyskočila na jednoho z vraníků. Následoval jsem jejího příkladu vyšinuv se na druhého, a v několika okamžicích byli jsme již ze dvora. Mlčky jeli jsme po široké cestě parkem, až jsme přijeli na pokraj lesa. Pojedem podle lesa? táže se Regina. Jak ti libo, Regino, odpovídám poněkud temně nemoha se v přítomnosti její zbaviti jakési stísněnosti, kterou byl děsný sen v mé duši zůstavil. Ty´s dnes nějak smuten, strýčku, připomíná Regina zabočujíc na cestu, vedoucí dále podle lesa. Smuten právě nejsem, odpovídám. V tom vzepnul se Reginin kůň a popojel prudce ku předu, tak že jsem ani nezaslechl, co Regina odvětila. Pobídnuv svého koně dohonil jsem Reginu v několika okamžicích, načež jsme jeli opět nějaký čas mlčky podle sebe. Jitro bylo neobyčejně krásné. Obloha byla bez mráčků, a celé okolí lesklo a třpytilo se v nachovém odlesku slunce, jako se leskne a třpytívá báječná krajina duchů v bujné obrazotvornosti dítka, když se zatajeným dechem a tlukoucím srdcem naslouchá první pohádce. Asi po půl hodině přjeli jsme k pohodlné cestě vedoucí lesem do vrchu, a teprv nyní Regina se rozhovořila. Odpovídal jsem jendoslabičně, tak že teta posléze pravila: Strýčku, strýčku, s tebou se stala nějaká změna. Ani sám nevím, odpovídám, ale měl jsem dnes podivný sen. Sen! zvolala Regina. A sen by mohl býti příčinou tvé změny? A vesele, ba skoro rozpustile se rozesmála. Nuže, vypravuj tedy! Jeli jsme právě pomalu hlubokým ouvozem. Vyzvání Reginino nebylo mi sice obzvláště příjemno, avšak vliv podivné ženy té na mne byl tak mocný, že nemohl jsem neuposlechnouti. Vypravoval jsem jí celý sen, jak mi tanul ještě v paměti. Regina pozorně naslouchala, aniž by mne byla slovem přerušila. Když jsem skončil, podotkla: A tento sen tě poděsil? Jakž jinak, dím, vždyť pak. Tragické zakončení tvého snu vůbec není možné, přerušila mne Regina. Jak to? Zcela prostě, odpovídá Regina, kdyby nás byl Robert skutečně postihl, nebyl by ani čela svraštil. Jak to možné?! opakuju. Zase zcela prostě, zní Reginina odpověď, nemáť k tomu pražádného práva! Chtěl jsem namítnouti: Jak? Tvůj manžel nemá žádného práva? avšak odpověď Reginina byla pronešena tak rozhodně, že uvěřil jsem jí přes všechnu zdánlivou pravděnepodobnost. Příčinu sice jsem neznal; ale byl jsem přesvědčen. Nějaký čas jeli jsme opět mlčky podle sebe. Regina byla zamyšlena, a v sličném obličeji jejím jevily se stopy pohnutí nebo rozladění mysli. Zanedlouho vyjeli jsem z ouvozu, a cesta počínala býti vždy příkřejší, tak že každý z nás musil svou pozornost věnovati spíše koni než čemukoliv jinému. Po obou stranách cesty táhly se nízké, jen po různu zakrnělými borovicemi a řídkým bejlím porostlé skaliny, a každou chvíli rozevřela se podle cesty buď v pravo nebo v levo nějaká propast. Koně dosti těžce oddychujíce stoupali pomalu, ale pevným, jistým krokem ku předu, až octli jsme se na pokraji vysočiny. Před námi trčela k oblakům strmá stráň, od jejíhož úpatí tekl prudce horský potok, jenž nedaleko od cesty řítil se přes skaliska do hloubky. Regina vyjela první na vysočinu a zastavivši koně u samého potoka svlékla šedou rukavičku s levé ruky. Pobídnuv koně vyjel jsem za ní a zastaviv koně podle jejího rozhledl jsem se po okolí. Vyhlídka s místa toho byla vskutku čarokrásná. Viz tamo náš statek! praví Regina pohlížejíc k východu a ukazujíc levou rukou, v které držela rukavičku, do údolí. Pohledl jsemsměrem, kterým ukazovala; avšak v témže okamžiku vidím, že jí vypadla rukavička z ruky. Chci seskočit s koně; ale Regina uchopila mne levicí za ruku. Není třeba, přišel by´s pozdě, praví ukazujíc do potoka. Prudký proud potoku unášel rukavičku dále, a sotva že byla Regina domluvila, řítila se rukavička se skaliny do propasti. Útlá ručka Reginina spočívala chvíli v mé pravici. Cítil jsem jemné stisknutí, ale přes všechnu útlost a hebkost zdála se mi býti Reginina ruka ve dlani neobyčejně drsnou, jako ruka mozolnou prací rozpracovaná. Svlékávám rukavičku s levé ruky jen zřídka kdy, podotýká Regina, a strýčinek mi zajisté promine. Nevím, co bych měl promíjet, pravím. Což necítíš, že držíš v pravici ruku mrzáka, dí Regina smutně, jako by se hroužila v trapné zpomínky. Pozvednuv Regininu levici poněkud do výše shledal jsem, že je skutečně až ohyzdně zmrzačena. byla téměř o polovici menší než pravice, v dlani prohloubena, a od prohlubiny té rozprostíralo se na vše strany hvězdovitě množství více méně hlubokých rýh a jizev, jakoby byla ruka ta někdy velkým hřebem probita. Chvíli díval jsem se na zmrzačenou ručku, až ji Regina pomalu z mé ruky vytáhla. Smutná to upomínka, podotýká Regina jako mimochodem. Upomínka? tážu se. Prostá, ale výmluvná to upomínka na několik z nějděsnějších okamžiků mého života, vece Regina. Kdy a jak se ti to stalo? tážu se dále. Před několika roky byla mi ruka prostřelena. Zajisté se to stalo nešťatsnou náhodou nebo nese vinu člověk, jenž tě nenávidí. Nikoli! Stalo se to zúmyslně, a muž, kterýž tak učinil, nemiloval nikoho tak vášnivě jako – mne. Chtěl jsem se dále ptáti; avšak Regina popojela dále na vysočinu, načež seskočila s koně. Následoval jsem jejího příkladu. Když však jsem se ohlížel po místu, kde bych koně uvázal, podotkla Regina: Vraníka si více nevšímej! Konaliť oba tuto cestu nesčíslněkráte a bývají zde úplně volni; na pohé zatleskání vrátí se. Pustil jsem tedy vraníku úzdu. Kůň zařičev vzepjal se a ujížděl po vysočině: komoň Reginin jej následoval. Regina dívala se se zjevným potšením za uhánějícími koňmi. Když pak v dáli mezi stromy zmizeli, obrátila se ke mně. Hleď, strýčinku! Opustili nás, jakoby byli věděli, že si přeju býti s tebou o samotě. Nevím už sice proč, ale neodpověděl jsem. Regina chvíli mlčela, pak mi podala ruku řkouc: Ty´s dnes poněkud smuten nebo roztržit. Trvám, že ti je moje společnost jaksi nepohodlna. Znám ostatně také příčinu. Odpusť však, že jsem ji dříve již neodstranila. Je ti trochu nevolno, poněvadž nevíš, s kým vlastně mluvíš, kým a jakou jsem – není–liž pravda? Neodpověděl jsem ani na tato slova. Regina pokračovala: Na tomto místě, jež dosti často navštěvuju, bývá mi vždycky neobyčejně volno. Kdykoli jsem se zde octla, vždy se mi zdálo, jakoby se přede mnou rozkládala stověžatá Praha, ačkoli odtud není vidět než lesy, polu a louky. Možná, že snad zde v minulých letech živá jakás upomínka moji mysl rozechvěla, možná též, že má okolí jakousi, ovšem téměř neporovnatelnou podobnost s okolím Prahy; ale tolik je jisto, že cítím se zde jaksi povznešenu a že mi zde vždycky tane na mysli Praha. Hlas Reginin zněl neobyčejně sympaticky. Znáš–li nějakou tklivou pražskou historku, strýčku, vece po chvíli Regina, vypravuj mi ji! Musil jsem se přiznati, že neznám ani jediné. Vyslechl by´s mne, kdybych ti vypravovala pražskou idyllu? táže se Regina. Pražskou idyllu? opačil jsem; Praha nemá idyl! Mezi tím byli jsme došli k skalní stráni, v níž bylo vytesáno sedátko, s něhož byla úplně volná vyhlídka do okolí. Regina si sedla. Usednuv podle ní zahleděl jsem se mlčky před sebe. Po chvíli počala Regina vypravovati: Mysli si, strýčku, že je právě tak čarokrásné letní jitro jako dnes; ale že nad Prahou rozkládá se zvláštní, skoro trapné ticho. Bůže jitra bylo sice již dávno průsvitnými prsty odhalilo šerý závoj noci, a žhoucí slunce vymknuvši se z náručí růžových mráčků rozlívalo již po kolik hodin své zlato nad Prahou; však Praha samo zůstává klidna, ticha, pusta. O ruchu a šumu probouzejícího se velkého města není ani památky. Ulice, zejmena ulice Starého a Nového města jsou liduprázdny, a objeví–li se tu a tam na ulici přece nějaká postava, mihne se jen rychle podle domů, chvátá, kvapí, jakoby se ostýchala, jakoby se bála. Z nesčíslných paprsků slunce prodralo se několik smaragdovým listovím košatých lina levém břehu Vltavy, pohrálo si chvíli po zaprášené, stářím i nepohodou všeho druhu rozpraskané stěně a vniklo pak nečistým okénkem v nizoučkou, chudičkou komůrku v hradebním příkopu, východně od první staré Oujezdské brány asi dvě stě kroků od břehu Vltavy. Domky ty jsou v nejbližším okolí známy pod jmenem Štebska. Vniknuvše do jizby pohrávaly si paprsky v podobě jasné prouhy nejdříve po začmoudlé stěně skoro u stropu, pak pomalu, když slunce vždy výš a výše vystupovalo, sestupovaly doleji, až k chatrnému loži, na němž na starém, záplatovaném, vojanském plášti ležely dvě postavy. Spaly. Zlatý pruh slunce dotkl se nejdříve hladkého děckého čílka a hned na to svezl se na jemnoučká víčka oční. Dítko, asi dvanáctileté děvčátko v krátké košilce se pohnulo, útlé ručinky zašermovaly ve vzduchu, pohnuly se k očím – dítko procitlo. Dvé sivých oček rozhledlo se po stropě, a v mžiknutí oka sedělo již dítko na loži urovnávajíc si rozpuštěný hravranní vlas a rozhlížejíc se polo pitomě kolem sebe. Vedle dítka ležel na loži starý muž drsné, osmahlé, hustým prošedivělým vousem zarostlé, vráskovité tváře. Spal oblečen a tvrdě; chrapot jeho aspoň nasvědčoval, že necítí ještě potřebu probuditi se. právě procitnuvší dítko však se dlouho nerozmýšlelo; hlavinka jeho sklonila se k šedé hlavě starcově, bílá ručka obeknula do hněda opálenou, vychrtlou šíji, a růžová ústa zašveholila: Tatíčku, vstaň už, vstaň! Sluníčko taky vstalo – vstaň už, vstaň! Stařec sebou škubnul prudce, nevrle; pak natáhl se, zívnul a teprv za dlouhou chvíli otevřel pomalu oči. Děvčátko zadívalo se mu do obličeje s nevylíčitelným výrazem nejnevinnější škodolibosti v tváři, nemohouc patrně pochopiti, že může někdo otevříti oči a nevyskočiti hned z lože. Nežli se stařec protáhl po druhé a poznovu zívnul, seskočilo dítko jako laňka přes něho s postele a počalo se ruče oblékati. Bylo již ksooro oblečeno, když starocvy nohy svezly se s lože, a stařec sám na loži usednul. Vážná, ba přísná jeho tvář poněkud se vyjasnila, když dítko vystoupivši na stolici sňalo s dřevěné poličky asi půl bochníku okoralého chleba i nůž otci podávalo. Stařec ukrojil notný krajíc a vykrojiv z něho třídku podal ji dítěti; sobě ponechal jen kůrku. Dítě hladově sáhlo po chlebě a hltavě jej pojídalo. Budem dnes vařit oukrop? zašveholilo dítko. Nebudem, drahoušku, odpovídá stařec poněkud trpce, ale přece hlasem konejšivým. Tedy mne vezmeš s sebou, viď, tatíčku? prosí děvčátko majíc plná ústa. Vždyť snad dnes ani nikam nepůjdu, vece otec. Avšak hned na to dodává přitlumeným hlasem, jako by mluvil sám k sobě: Je sice neradno, ale jít přece musím. Kdož ví, co se dnes neb zejtra stane, a bude–li nějaká zásoba, bude vítána. Tedy mne vezmeš s sebou? – Budu hodná, tatíčku, uvidíš! žebroní zase děvčátko nedbajíc nebo neslyšíc, co byl otec právě pronesl. Nu, vezmu tě – rodička boží snad nás ochrání, dí stařec, a dítko radostí poskočivši vyběhlo z jizbičky. Stařec byl brzo připraven. Vyšel ven do předsíňky, umyl se, oblekl starou kazajku, vzal klobouk a vyšel před domek. Pod okny leželo ěnkolik souchorů, vesel a dřevěných lopat. Vzal sochor a potřebné pískařské náčiní, přehodil je přes rameno a ubíral se volně po uzoučké stezičce, vedoucí kyprou vysokou travou ku břehu něco přes sto kroků vzdálenému. Došed ku břehu popošel několik kroků proti proudu, kde byla u kůlu přivázána loďka. Vhodiv do loďky náčiní pískařské odvázal ji. Než však učinil poslední krok, aby do loďky vstoupil, mimovolně ještě se ohledl a spatřil za sebou své dítě. Bylo se za ním nepozorovaně připlížilo a držíc v ručinkách malý snopek různých lučních květin, jež bylo v chvatu po cestě natrhalo, pohlíželo na otce s výrazem dětinské ostýchavosti v tváři, jako by se bálo, že otec v rozhodném oakmžiku řekne, aby zůstalo doma. Vždyť jsem si to myslil, že ti neuklouznu, dí stařec vlídně. Pojď tedy! Dítko jako gazela vskočilo do loďky a usedlo, nejspíše po starém zvyku, v zadní části lodi na bobek. Otec sehnuv se zvedl sochor a odstrčil loďku vší silou od břehu, na to ponořil sochor ještě jendou do vody, a loďka nalezla se již skoro u břehu tak zvaného Židovského ostrova, jenž je v těch místech jen něco přes třicet stood břehu vzdálen. Po té ploula loďka po vodě těsně podle břehu ostrova až k jižnímu jeho cípu nad řetězovým mostem, kde nalezala se asi tři sáhy od cípu toho u kůlu uvázaná široká, mělká pískařská pramice. Stařec přirazil loďku těsně k pramici a přivázal ji k železnému kruhu, na to vhodiv pískařské náčiní do pramice přestoupil do ní opatrně, kdežto dítko shrnuvši na dně loďky ležící květinky do zástěrky skočilo jako kůzlátko za otcem. Mezi tím co konal otec přípravy ku práci, udeslo děvčátko na jendom konci pramice, rozhodilo květinky kolem sebe a nedbajíc více, co se kolem něho děje, počalo plésti věneček. Za několik okamžiků dal se otec do práce. Nejprvé začal s parcí jsa obrácen k Střeleckému ostrovu, tudíž proti slunci; avšak v brzku musil od práce ustati, poněvadž odlesk slunce, odrážející se od hladiny vodní zrak jeho oslepoval. Obrátil se tedy na druhou stranu a počal pracovati jsa obličejem obrácen k Petřínu. Čarokrásné letní jitro bylo již hezky pokročilo; avšak Praha zůstávala doposud ještě nápadně klidna, ba mrtva. Po řetězovém mostě nejel žádný povoz, ba nebylo na něm živé duše k spatření. Toliko na ostrově Kampě za malostranskou zbrojnicí bylo živěji, jako by se tam bylo něco vojska táborem rozložilo. Ale všude panovalo dusné ticho, a jenom v stromoví ostrovů a na levém břehu Vltavy zašuměl časem ranní vánek nebo zacvrlikalo nějaké ptáče. Stařec pracoval neunavně a v brzku měl za sebou hromadu říčného písku. práce byla mozolná; za nedlouho svlékl stařec kazajku a rozhalil si hrubou košili na osmahlých prsou, s kterýchž se v potůčkách řinul pot. Od práce však ani na okamžik neustal... Z nenadání padla kdesi na blízku rána z ručnice. Stařec se ani neohlednuv pracoval dále. Toliko hrající si děvčátko spozorovalo, že u břehu smíchovského cosi současně žblunklo do vody, jako by tam byl někdo prudce hodil malý kamínek. Voda vystříkla do výšky a počala dělat vždy větší a poznenáhla se ztrácející kola, až vše zas zaniklo. Po chvíli padla rána druhá a hned za ní třetí. Stařec ustal v práci a rozhledl se kolem sebe. Kolkolem bylo ticho a nikde ani živé duše; toliko u terčů na Střeleckém ostrově bylo pozorovati, jakoby mezi hustým křovím vznášelo se trochu již se rozptylujícího bělavého kouře do výše. Starý pískař nejspíše si v duchu vše nějak vysvětlil; počaltě zase pracovat, jakoby se nebylo pranic událo. Sotva však chvíli v práci pokračoval, padlo několik ran současně, a na několika místech kolem pramice vystřikla voda vysoko do výše. Stařec prudce se obrátil. V tváři jeho jevilo se náhle zděšení; byltě zpozoroval, že z křovisek na Střeleckém ostrově několik osob střílí, a terčem palby že je – on se svým dítkem. Hned na to zazněl z ostrova velitelský hlas, a v křovinách mihlo se několik bílých granátnických medvědic. V palbě pokračováno. Rána padala za ranou; zpočátku po různu a v delších pausách, pak vždy rychleji po sobě. Zděšení starcovo nelze vypsati. Zpozorovav, že je se svým dítkem terčem palby, věděl zároveň, že nelze se bráníti, že nelze se hrubě ani skrýti. Přítomnosti ducha však přece nepozbyl; jedním skokem byl u kůlu, u něhož byla pramice uvázána a snažil se ji rychle odvázat, ale ranními parami navlhlý provaz enbylo možno odvázat, a na loďku, v které byl připlul, stařec v zmatku a zděšení nejspíše ani nevzpomněl. Palba neustává; naopak počíná býti pravidelnější a prudčí. Kulky fičí starci i dítěti kolem hlavy. Tu zaryje se některá do pramice, tu jich několik padne do vody nebo přelítnou daleko na druhý břeh. Starci nezbývá, než vrhnouti se na dno pramice. S ostrova pálí bez přestání. Úzkost starcova se zmahá. On sám je sice poněkud kryt, ale dítko jeho je vystaveno nejprudčí palbě. Byloť na konci pramice pokleklo a sepjavši ručinky počalo se hlasitě modliti. Marně otec volá, marně prosí, aby dítě následovalo jeho příkladu; děvčátko nedbajíc, co se kolem něho děje a netušíc snad ani nebezpečí, jež mu hrozí, klačí nepohnutě jako socha, a jenom rtíčky jeho se pohybují: modlíť se. V strašné úzkosti šoupá se stařec po břiše k dítěti. Mezi tím však své tělo poněkud vztýčil, a kulka zasáhla jeho rámě. Bolestí zaúpěv vyskočil do výše. Spatřil na Střeleckém ostrově mezi křoviskami asi setninu granátníků, kteří bez ustání po něm a dítku pálili. Na samém břehu stál důstojník, muž athletické postavy. Drže v jendé ruce revolvér a v druhé vytasenou šavli díval se chladně, ale přece se zejvnou zálibou na strašné divadlo. Milosrdenství! Slitování! zaúpěl starý pískař spatřiv na břehu důstojníka. V snědém obličeji důstojníkově ani sval se nepohnul. Milosrdenství! Slitování – aspoň pro mé dítě! zaúpěl stařec srdceryvným hlasem, a aby chránil své dítko vlastním tělem, sklesl před ním na kolena a sepjal ruce k nejvýmluvnější prosbě. Důstojník slyší sice úpěnlivý starcův hlas, pozoruje jeho úzkost a zděšení, ale přece nedává rozkaz, aby granátníci zastavili palbu. Strašná tato situace trvala jen několik okamžiků. Na pramici bezbranný stařec a dítko na kolenou, za milost a slitování prosící; proti nim však brutální důstojník a neustále střílející granátníci. Stařec na pramici z nenadání prudce se vztýčil, jako by chtěl vyskočit; ale zavrávoral, hlava klesla k prsoum, hořenní část těla nahnula se poněkud přes pramici, a voda zbarvena krví: bylať starce kulka v plná prsa zasáhla. Rána padla osaměle, a s pramice bylo možno rozeznati i střelce. Byl to asi pětatřicetiletý škaredý zrzoun; mířil dlouho a když stiskl, a kulka posléze aspoň jednu oběť zasáhla, vystoupil z křoví úplně, a důstojník, stojící jen několik kroků od něho, pokynul mu rukou na znamení, že ví, kdo byl tak šťastně mířil. Starý pískař sklesnuv zachvěl se a snažil se obrítiti obličej k dítku; ale nebyl už véce s to. Tělo jeho několikrát sebou křečovitě škublo, a z prsou vydral se temný chrapot; za několik okamžiků sebou stařec více nepohnul. Na pramici zbylo jen dítě. Palba s ostrova Střeleckého však ani nyní neustává. Rána následuje za ranou, a terčem je nyní – modlící se dítě. Prudkou palbou na Střeleckém ostrově vyrušeno i nejbližší okolí. Na ostrově Kampě pod zbrojnicí nastal neobyčejný ruch mezi vojskem tábořícím tam pod širým nebem, a od Oujezda zazněl temný rachot bubnů: bubnováno do zbraně. palba s ostrova Střeleckého neustává, až posléze počala pramice s dítkem pomalu plouti po vodě. Bylať náhodou některá s přečetných kulek přerazila provaz, kterýmž byla pramice ke kůlu přivázána. Důstojník pozoruje, že živý terč jeho granátníků pomalu se vzdaluje, a již chce dáti přiměřený rozkaz své setnině, an tu s ostrova Kampy mimo nadání dáno trubačem znamení k zastavení palby. Důstojník svraštil hněvivě čelo, ale vyššího rozkazu musil uposlechnout. Mávnul šavlí na znamení, aby mužstvo ustalo v palbě, avšak sám postoupil několik kroků po vodě a namířiv revolvér vypálil rychle po sobě několik ran po dítku. Dítě klečelo doposud na pramici chvějíc se uvědomělou úzkostí. Po druhé neb třetí ráně z revolvéru dítko zaúpělo a vztýčivši se prudce ihned zase skleslo a zarylo levou ručinku do hromady písku. Za nedlouho zbarvil se povrch písku krví, a děvčátko úpěnlivě vzlíkajíc svíjelo se bolestí u nohou vychládající mrtvoly svého otce. Palba umlkla, a kolem rozhostilo se skoro hrobové ticho. Regina ustala od vypravování. K neuvěření! připomínám. Kdyby mi to nebyla vypravovala Regina, ani bych neuvěřil; nechápuť, že by mohlo něco podobného se v Praze státi. Nechápeš, poněvadž ti netane na mysli doba, kdy se to mohlo státi, praví Regina. Co jsem vypravovala, událo se v polovici měsíce června r. 1848. Teď vše pochopuju, dím; leč vypravuj, prosím, dál! Co mám dále vypravovat? táže se Regina. Jsem u konce: děvčátko, jemuž byla ruka prostřelena, byla jsem já, a střelcem – Robert. Regina po té povstala na znamení, že skončila své vypravování. V sličném obličeji jejím jevila se truchlivost. Dle toho nevidělas, Regino, Prahu od útlého mládí, připomenul jsem. Naopak, vece teta, žila jsem v Praze před nějakým časem asi po dva roky zcela samostatně. A Robert k tomu svolil? Robert mi nikdy v ničem nepřekážel a v tomto případě také nemohl: prchlať jsem. Že´s prchla, Regino! dím udiven. Nemohla jsem jinak. Zajisté se pamatuješ na krásnou pohorskou kotlinu, v které jsme včera večer krátký čas prodleli. Asi před třemi roky navštívila jsem ji za krásného letního večera s Robertem. Robert byl dlouho zamyšlen a dívaje se mi upřeně do očí pravil: Regino, ty´s nyní dorostla. Odpusť, že jsem tě po celou dobu, co u mne dlíš – klamal. Zajisté se domníváš, že vychoval jsem tě jako otec, že věnoval jsem tvému vychování veškerou péči z motivů čistých a lidských, a přece není tomu tak. Stalo se to z pouhého, by cynického egoismu. Když jsem tě poprvé co dítko spatřil, když jsem poprvé nahledl v tvé čarokrásné snivé sivé oko, určil jsem tě k tomu, abysi se stala mým dítětem a později mojí – milenkou. Roberte! zvolala jsem přitlumeným, ale chvějícím se hlasem, a srdce mé počalo prudčeji tlouci. Miluju tě, dí Robert klidně a vážně podávaje mi ruku, staniž se mou ženou. Věřím v tvou lásku, Roberte, pravím po chvíli přívětivě, tlumíc své pohnutí, ale nemohu ji opětovati. Ctím tě, vážím si tě a právě proto nezbývá mi, než abych tě – opustila. Ty mne opustit, Regino! vzkřikl Robert prudce a vášnivě. Musím, pravím klidně, ba skoro chladně. Robert neodpověděv svraštil po svém zvyku čelo, pak prudce se obrátil a zůstavil mne o samotě. Co se dělo v mé duši, nelze vypsati; duševní boj můj byl strašný. Avšak přes všechny námitky rozumu a chladné rozvahy zvítězil cit: druhého dne časně ráno byla jsem již na cestě ku Praze. A přes to vše stala jsi se později Robertovou chotí? tážu se. Regina nedbajíc mé otázky pokračovala: V Praze žila jsem si po dva roky nuzně, ba bídně, živíc se prací rukou svých. Pak jsem se opět vrátila k Robertovi. První setkání se naše bylo vřelé, přátelské, jakoby se nebylo mezi námi pranic přihodilo. Avšak místo statného muže plného života, jakým byl Robert, když jsem jej opustila, nalezla jsem málomluvného, zádumčivého, filosofujícího starce. Černý Robert, jak jej byli v okolí pro jeho krásný černý vlas a vous nazývali, byl v překrátké době po mém odchodu hořem a zármutkem úplně sešedivěl. Když jsem jej spatřila, vstoupily mi slozy do očí. Tedy z útrpnosti, z litosti stala jsi se jeho chotí? přerušuju opět tetu, nemoha si nikterak vysvětliti příčiny, z kterýchž stala se Regina za takovýchto okolností posléze přece chotí Robertovou. Nikoli! vece Regina; ani z útrpnosti, ani z litosti; neboť Robert od té doby nikdy jinak ke mně se nechoval, než jako otec. Leč nyní bude již čas, přerušuje Regina po svém zvyku náhle řeč, abychom se vrátili; není–liž pravda? a při tom zatleskala rukama. Oba vraníci, kteří se byli opodál skaliny v prořídlém mlází pásli, střelhbitě k nám přiklusali. Odpus´t, strýčku, že nemohu se déle zdržeti a vůbec že ti nemohu býti déle společnicí, pravila Regina. Vypravováním zbudila jsem v duši své tisíceré zpomínky a cítím, že bude nejlépe, když na čas vyhledám samotu. Při tom vyšinula se na kůň. Nevěda, co bych namítl, podal jsem Regině ruku. A kdy se opět spatříme? prám se. Kdykoli ti bude libo; ke mně máš aspoň vždycky přístup. Tu švihla bičíkem podle koně, jenž zařehtav dal se do cvalu po vysočině. Dlouho díval jsem se za Reginou. Jela pohodlnou cestou nejdříve cvalem, pak vždy pomaleji. Když mi zmizela s očí, chtěl jsem se vrátit k strýcovu statku touže cestou, kterou jsme byli přijeli; leč přes všechno přemlouvání se, že je nutno, abych vyhověl Regininu přání a nechal ji o samotě, vyskočil jsem na kůň a dal se týmže směrem, kterýmž byla Regina odejela. Dlouho bloudil jsem po lesních cestách zamyšlen, Reginy jsem více neshlédl. bylo již dávno po poledni, když jsem se ze své bezúčelné potulky vrátil do strýcova statku. Pobyt v krajině a společnost i osobnost Reginina vždy více mne zajímaly, tak že jsem již nikterak nelitoval, že vydal jsem se k strýci na návštěvu. Místo dívky, kteráž svými divokými rozmary život strýcův ztrpčuje, ba nesnesitelným činí – jak mi byla Regina ve svém varujícím anonymním listě o sobě do Prahy psala – seznal jsem bytost podivnou sice, avšak daleko spíše stvořenou k oslazení než k ztrpčování života. Regina strýce nemilovala; ale poměr obou byl přes to vše tak přátelský a vřelý, že mohl snadno substituovat i poměr, jejž by byla vroucí láska utkala. Ze všeho, co jsem byl od strýce slyšel, nenasvědčovalo ani nejmenší tomu, že by byla Regina kdy strýci v jakémkoli případě třeba jen slůvkem ublížila a naopak ze všech slov a veškerého chování se Reginy nemohl jsem vybrati ani jediný moment, že by byl strýc Regině kdy stéblo v cestu položil. Dle všeho panovala mezi oběma navzdor nepopíratelnému rozdílu povah, letor, názorů a citů neobyčejná harmonie, nejpevnější to záruka manželského štěstí. Vrátiv se byl jsem u vchodu do domu uvítán hrbatou stařenkou, která mne už jaksi netrpělivě očekávala. Už jsem myslila, že se mladý pán ani k obědu nedostaví, zasípala snažíc se marně, aby hlas její zněl pokud možná sympaticky. Co pak se Regina již vrátila? ptám se. Ovšem, zní odpověď, a nejen že se vrátila, ona už před hodinou zase odešla. Kam odešla? tážu se. Nevím, mladý pane; u nás není ve zvyku na něco takového se ptát, odpovídá babice skoro jizlivě. U nás může jítí každý, kamkoli chce, aniž by se musil obávati, že bude někdo vyzvídat, kam šel. Snad mi Regina něco vzkázala, dím přívětivě, jako bych byl jizlivost stařeny ani nespozoroval. Máte prý jí dnes prominout, že nemůže býti vaší společnicí. Dobře, ale kdy se vrátí? Nevím, mladý pane, nevím – také na takové věci se u nás nikdy nikdo neptá. Libo–li ostatně, oběd je připraven. Po té stařena poskočivši ruče jako mladice odkvapila. Odebrav se do svých komnta poobědval jsem. Na to chtěl jsem něco čísti. Počal jsem se probírati ve skříni s knihami, ale byl jsem příliš roztržit, aby mne byla mohla nekterá kniha trvale upoutati. Zavřev skříň vyšel jsem do parku. Leč i tu mne pronásledovala dlouhá chvíle. Jdu tedy parkem dále k lesu; nejdříve jdu nějaký čas podle lesa, pak lesem. Cesta byla zpočátku dosti pohodlná a v lesním stínu i příjemná. Občasný mírný větřík a pryskyřicová lesní vůně osvěžovaly, čímž bylo bezúčelné loudání se lesem valně upříjemněno. Tu zastavil jsem se mimovolně před prastarou sosnou, jejíž kmen byl mechem skoro úplně obrostlý, tam zase jsem se shýbl po nepatrné květince, vynikající náhodou nad jiné tím, že vypučela osaměle na nepatrné vyvýšenině; hned na to běžel jsem za letící muškou nebo jsem chytal na pohled neobyčejnějšího broučka nebo jsem pozorně naslouchal, když někde opodál vyplašené ptáče vzletnuvši zašelestilo v listoví, nebo když náhodou drobný kamínek, sesmeknuv se se skalní stráně, vzrušil posvátné lesní ticho. Přes hodinu loudal jsem se lesem. Čím více však jsem se vzdaloval od strýcova statku, tím neschůdnější a pustější byla cesta. Brzo musil jsem do kopce, brzo zas úžlabinou nebo podle skaliny; brzo musil jsem přelézati přes skaliny drápati se do výše a zase slézati, slovem musil jsem se prodírati neschůdným lesem, do kterého jen zřídka kdy někdo zabloudil. Nemohl jsem se sice orientovati, ale dle všeho jsem pozoroval, že jdu stále do výše. Znenadání octnul jsem se u lesní stezičky. Nebyla sice skoro ani k rozeznání, ale poznal jsem ji přece. Bez rozmýšlení šel jsem po stezičce vzhůru do vršku, až jsem se octnul na lysé skalině, s které byla volná vyhlídka. Přede mnou rozkládalo se malé údolíčko; po jedné straně táhla se dosti vysoká strmá skalní stráň, po druhé straně byl hustý les; v údolí samém bylo zádumčivými olšemi, jivami a vrbami skoro úplně obklopené malé jezírko. Hladina jeho byla hladká jako sklo, a s místa, s kterého jsem se díval, zdála se mi býti voda jezera černá jako smůla. A právě jen tento optický klam mne svedl, že seběhl jsem po neschůdné, příkré stezičce se skaliny do údolí k jezeru. V údolí panovalo posvátné ticho. Nějaký čas loudal jsem se po břehu jezezírka. Tu utrhl jsem několik listů jívy; tam jsem se nahnul k jezeru, abych rozeznal vodní květinu, jejíž květ houpal se mezi rákosím; zde zase jsem bezúčelně rozhrnul vrbové proutí a k nemalému podivení svému spatřil jsem v hustém vrboví u břehu ukrytou malou lodičku i s vesly. Skokem byl jsem v lodičce a uchopiv se vesla odstrčil jsem loďku od břehu. Jako pohorská jezera vůbec bylo i toto jezírko hluboké, a voda jeho jako kříšťál čistá a průzračná, tak že skoro na všech místech bylo možno dohlednouti až nad dno, jako by se člověk díval skrz jednoduché sklo. Chvíli vesloval jsem po jezírku; brzo ku skále ku které jezírko po jedné straně přiléhalo a kde bylo nejhlubší, brzo zas ku břehu k olším a jivám a zase nazpět. Za nedlouho mne však hříčka ta omrzela. Odloživ veslo nechal jsem loďku chvíli plouti směrem, kterýmž ji hnalo poslední zaveslování, až posléze zůstala u skaliny nepohnutě státi. Rozhlednuv se po okolí zadíval jsem se na chvíli do jezera. Dno jezera bylo v místech těch pokryto nejrozmanitějšími, jak brčál zelenými nebo zažloutlými a rudými již vodními rostlinami. Nejvíce poutalo moji pozornost dvé, těsně u skály se nalézajících skupin těchto rostlin s velkými, širokými listy, jež na dně jezera se pohybovaly vzhůru a zase klesaly, jekoby je proud vody zvedal vzhůru a zase nechal klesati. Zbystřiv svou pozornost spozoroval jsem, že čas od času vytryskuje u dna jezera ze skaliny pod vodními květinami živý pramen, kterýmž široké listy rostlin těch vždy na delší chvíli do výše se vztýčují, aby hned na to zase pomalu do své vodorovné polohy na dně jezera se ukládaly. Neobyčejné toto vztyčování a klesání listů vodních rostlin na dně jezera nemálo mne zajímalo. Nahnuv se tedy přes loďku zadíval jsem se do hloubky ještě pozorněji. Leč co to? Mámí mne zrak nebo je to skutečnost? Dívaje se upřeně na dno jezera vidím, kterak ze skály vytrysknuvší proud vody odhrnuje široké listy vodních rostlin od sebe a do výše, a pod listy pozoruju cosi jako lidskou hlavu. Sotva však listy rozhrnuty, již zase klesají, tak že nevidím opět nic jiného než jak brčál zelené skupení listů. Avšak hned na to opětný, prudčí proud vytryskne ze skály, listy vyhrnou se do výše, a zcela zřetelně vidím na dně jezera těsně u skály – otevřenou rakvičku a v ní uprostřed svěžích myrt a růží v bílém rubášku děckou mrtvolu. Dlouho díval jsem se na neobyčejný a na počátku skoro nevysvětlitelný výjev na dně horského jezera. Čím déle a pozorněji jsem se díval, tím zřetelněji mohl jsem pozorovati zdvihání a klesání širokých listů a mezi tím také mrtvolu samu. Ležela v rakvičce těsně u skalní stráně, která zde právě tak kolmo vzhůru se pnula jako pod hladinou až ke dnu jezera kolmo sestupovala. Mrtvola byla oblečena v sněhobílý rubášek; hlavinku měla poněkud k prsíčkám nakloněnou a ručinky na prsou křížem složeny. Tahy obličeje ovšem jsem nemohl zcela zřetelně rozeznati; avšak když po vytrsyknutí pramenu ze skály listy prudčeji do výše se zdvihly, a poněkud rozvlněná, ale jako křišťál jasná voda poznenáhla opět tišila, rozeznal jsem po několik okamžiků miloučkou tvář mrtvého dítka, až zas pomalu ke dnu klesající listy vše úplně zakryly. Musím se přiznati, že první myšlénka, která ve mně při pohledu na mrtvé dítko v jezeře vznikla, platila – Regině. Ale jak a proč přichází mrtvola sem do jezera? Čí je to dítko? Cizí nebo Reginino? Stal se zde zločin nebo je to skutek piety? Vše to zůstalo mi temným přes všechno úsilí, dopíditi se aspoň poněkud pravdě podobné domněnky. Kolkolem panovalo hluboké, hrobové ticho. Dlouho díval jsem se na dno jezera. Hra listů opakovala se v intervalech tří až čtyř minut s podivuhodnou pravidelností, a vždy, když listy vyzdviženy proudem do výše, spatřil jsem mrtvolu dítěte. Čím déle jsem se díval, tím více buď se mi pouze zdálo, že rozeznávám nebo jsem skutečně zřetelněji rozeznával tahy obličeje; ba zdálo se mi též, jakoby miloučká tvář mrtvého dítka jevila jakousi podobnost s tváří Regininou. Avšak hned v následujícím okamžiku odkázal jsem myšlénku tu do oboru přeludů a optických klamů. Později prohledl jsem si bedlivěji okolí. Z počátku nebylo mi pranic nápadno; ale později spozoroval jsem před sebou ve skále jakýsi výstupek, kde bylo možno zcela pohodlně státi nebo seděti. Vystoupiv z loďky na výstupek ten shledal jsem, že je počátkem dosti široké trhliny ve skále, v kteréž byly primitivní schody vytesány. Vystoupiv po schodech vzhůru octnul jsem se za nedlouho v dosti prostorné skalní kotlině, obklopené se všech stran, vyjímaje stranu k východu, břízami a hustými ostružinami. S pokraje kotliny byl směrem k východu pohled úplně volný nejen do okolí, nýbrž i na jezírko pod skalou. U několika, ve skále vytesaných laviček a po různu tu a tam po zemi pohozených pouvadlých polních a lesních květin soudil jsem, že v místě tom kdosi častěji dlívá, ba že tam musil někdo býti před krátkou dobou, poněvadž mezi pouvadlými květinami bylo také několik zcela čertvých nebo aspoň teprv před několika hodinami utržených. Přehlednuv pozorněji kotlinu shledal jsem, že do ní vede také stezka se skály; avšak v hustém křoví tak ukrytá, že ji nebylo možno tak snadno nalézti. Vrátiv se touže cestou, kterouž jsem byl přišel, odrazil jsem loďku od skály a plul pak nějaký čas po jezírku. Posléze i to mne omrzelo; i plul jsem k místu, kde byla loďka původně ve vrboví ukryta a vystoupil jsem na břeh. Slunce chýlilo se již k západu, a skalní stráň i stromy kolem jezírka počínaly už vrhati dlouhé stíny, ale hladina jezírka byla doposud v plné sluneční záři. Nějaký čas procházel jsem se po břehu. Když pak jsem chtěl zase nastoupiti zpáteční cestu, spatřil jsem, že po cestičce, po které jsem byl do údolí seběhl, někdo přichází. Pohlednuv bystřeji poznal jsem Reginu. Popošed jí několik kroků vstříc zůstal jsem státi. Regina seběhnuvši po stezičce šla volným krokem podle břehu jezírka přímo proti mně; byla zamyšlena a hleděla upřeně před sebe na zem, tak že mne nepozorovala, až když byla skoro přede mnou. Jak! Ty zde, strýčku? zvolala udiveně spatřivši mne několik kroků před sebou. Proč se tomu divíš, Regino? ptám se. Což nemůže člověk náhodou zablouditi na místo, kam jiní chodívají snad zúmyslně? Jak to myslíš? Zcela prostě, dím; myslím, že se zde sotva setkáváme náhodou. Mýlíš se, strýčku! odpovídá Regina. Náhodou se sice setkáváme; ale náhodou přišel jsi sem toliko ty. Ty sem tedy jdeš zúmyslně, Regino? Nejen že jdu, já zde již dnes byla, zní odpověď. A co tě sem vábí? tážu se maje stále na mysli mrtvé dítko na dně jezera. Regina neodpověděla. Co tě sem vábí, Regino? opakuju. Pouhá příroda sotva. Či snad sladké nějaké tajemství? Sladké tajemství? přerušuje mne teta. Ano, cosi nepochopitelného, neodolatelného vábívalo mne sem již za útlého mládí; od nějakého času však stalo se mi místo to nejdražším. Možno zvědět příčinu? naléhám. Regina dívajíc se snivě na hladinu jezera opět naodpověděla; zdálo se, že nedávala ani pozor na má slova. Odmlčel jsem se tedy také. Po chvíli obrátila se ke mně, jakoby si byla něco náhle připomenula. Zdá se mi, strýčku, že jsi se na něco tázal. Promiň, že přeslechnuvši tvou otázku neodpověděla jsem. Abych tě však přesvědčila, že je mi místo to skutečně milé a že zde častěji dlívám – viz tuto! Na to učinila rychle několik kroků podle břehu až k místu, kde byla loďka ukryta a rozhrnuvši vrbové proutí ukazuje rukou na loďku. Loďka! pravím s líčeným podivením, nechtěje prozraditi, že jsem již plul po jezeře. Regina vskočila do loďky. Ty chceš zůstat na břehu? táže se sedajíc a berouc vesla do rukou. Jak ti libo, dím. Byla bych nejraději, kdyby´s mne následoval, podotýká Regina s líbezným úsměvem. Aspoň se přesvědčíš, dovedu–li s loďkou zručně zacházet. Uposlechnuv vstoupil jsem do loďky a usedl na lavičce proti Regině, která odrazila loďku od břehu. Jezírko bylo sice malé; ale přece to trvalo vždy asi pět minut, než je bylo možno po délce přeplouti; k přeplutí po šířce dostačily asi dvě minuty. Hned první zaveslování Reginino bylo důkazem, že mívá Regina veslo častěji v ruce; veslovať zručně a bez velkého namáhání rychle. Slunce právě zapadalo. Poslendí jeho purpurové zábřesky odrážely se od hladiny jezera a zlatily vrchole blízkých i vzdálenějších lesních stromů. Kolkolem panující ticho bylo rušeno jen šploucháním vesel. Regina přeploula několikrát jezero po délce, aniž bychom byli promluvili. Slunce bylo mezi tím zapadlo; ale západ rděl se doposud v purpurových červáncích, jež poznenáchla počínaly blednouti. Regina odložila vesla; bylať se patrně poněkud unavila. Mám veslovat sám? pravím. Jak ti libo, strýčku; ale řiď loďku vždy jen v ona místa, jež ti naznačím. Vytáhnuv vesla a zaraziv je do kruhů u své lavičky počal jsem pomalu veslovati. Regina se rozhovořila. Hovor náš byl živý a nenucený jako vždy a rušen jen ob čas velením Regininým, v jakém směru nebo ku kterému místu mám loďku řídit. Regina mi počala vypravovat, jak často chodívá v tato místa, jak tu bývá šťastnou. Mezi řečí však ani nespozorovala, že místo plavby podle skály, jak mi byla posledně kázala, prudčím a hlubším zasáhnutím jendoho vesla do vody obrátil jsem loďku směrem k místu, kde na dně jezera spočívala mrtvola dítka. Náhle to Regina spozorovala. Vztýčivši se jako blesk, zvolala: Probůh, strýčku, tam ne! A proč? tážu se klidně ustav od veslování; ale vášnivý výkřik Reginin přece mne poněkud zarazil. Netaž se, strýčku! dí Regina skoro prosebně stojíc vztýčena přede mnou v plamenné záři červánků. Loďka se zastavila. Než však se to stalo, přiblížila se několik stok osudnému místu, tak že jen jediné trhnutí vesly dostačilo, aby loďka dorazila až ku skále. Neodpověděv zvedl jsem vesla do výšky. V tváři Reginině zračil se nepokoj a úzkost. Chtěla něco pronésti, ale hlas jí selhal. učinila krok ku předu; avšak v témže okamžiku ponořil jsem vesla do vody a jendím rázem přirazil jsem loďku ku skále zrovna k místu, před nímž mne byla Regina varovala. Náhlým, prudkým pohnutím loďky sklesla Regina na kolena. zachytil jsem ji do náručí. Můžeš mi, Regino, na tomto místě něco odepřít? tážu se měkce a přívětivě. Regina zadívala se mi zpytavě do očí. Poznal jsem z pohledu toho, že tuší, že znám aspoň z části její tajemství. Můžeš mi něco odepřít, když tě budu za to žádat na tomto místě? opakuju. Chvíli Regina váhala, pak zašeptala: Nemohu, zde jsem bezbranná. Smím zde tedy nahlednout až na dno jezera? pokračuju nemoha se ubrániti mocnému pohnutí. Regina neodpověděla, ale pohled její byl výmluvnější; zračilať se v něm nevýslovná truchlivost. Tobě nemohu zde v ničem bránit, pravila posléze; ty‘s původcem nejsladších okamžiků, jež jsem zde prožila. Já? Já? tážu se udiven. Ovšem; jsem ti nejvřelejším díkem zavázána. Dosud nic nepochopuju, pravím. Kdyby tebe nebylo, dí Regina, neodpočívalo by mé drahé dítko zde na dně jezera. Tvoje dítko! vyrazil jsem ze sebe; domněnka má tedy přece nebyla lichá? Moje vlastní dítě, praví Regina klidně, ale truchlivě, jako by byla duši její smutná upomínka rozechvěla. A Robert? tážu se po chvíli skoro šeptmo, jakobych se bál, aby osudnou tuto otázku aní vlny jezera nebo skalní stráň nezaslechly. Až dosud o ničem neví, odtuší Regina s největším poklidem. Chtěla jsem se mu sice již častokráte svěřit, ale vždy to odkládám. Podivení mé stále rostlo. A máš tolik zasmušilosti, aby´s tak učinila? tážu se. Nikdy jsem před Robertem ničeho netajila a nebyla bych tak učinila ani v tomto případu, odpovídá Regina, avšak uznala jsem přece za dobré, vyčkati dobu příhodnější. A kdy doufáš, že doba ta nadejde? Dnes nebo zejtra, zní odpověď tak klidně, ba vesele, jakoby chtěla Regina Robertoví zvěstovat zprávu radostnou a potěšitelnou. Přes to vše nepochopuju, jakým způsobem zasloužil jsem si tvého vděku, Regino. Což ti nebyl nápadný spůsob, jakým jsem tě přivítala a jak jsem se k tobě chovala? vece Regina. Od té doby, co stala jsem se tvou radou přes všechno neštěstí, jež mne stihlo, aspoň poměrně zase šťastnou, od té doby jsem tě milovala jako bratra. Po otci mého dítka stal jsi se mi nejbližším a nejmilejším člověkem, ač jsme spolu dříve nikdy nemluvili, ač jsme se dříve nikdy nespatřili. Čím dále, tím více stává se mi vše hádankou, přerušuju Reginu. A přece je vše tak prosté a jendoduché, odpovídá teta, Ty se více nepamatuješ. A kdož by si také medle mohl vždy pamatovat, kdy snad mimochodem pronešenou větou někomu prospěl, někoho oblažil. Vskutku si nepamatuju, dím. Napomohu tvé paměti, pravila Regina a usednuvši opět proti mně počala vypravovati: Pamatuješ se snad, že jsem před nějakým časem od Roberta uprchla. nebzalať jsem tenkráte s sebou nic kromě něco nejnutnějšího prádla a služební knížku asi šestadvacetileté dcery známé ti hrbaté stařeny. Dcera ta, jsouc v Praze zrozena, byla tam v poslendí době ve službě, ale ochuravěvši nevštívila u nás meškající matku a zemřela zde. Chtějíc, aby mne nemohl Robert v Praze vyhledati, vyžádala jsem si tuto knížku od mlčenlivé a spolehlivé stařeny, kteráž také o to ani slůvkem nikomu se nezmínila. Cestu do Prahy vykonala jsem pěšky. Unavena a zemdlena dorazila jsem pozdě večer ku Praze. Večer byl neobyčejně krásný; na obloze bylo plno, ale jen mdle kmitajících hvězd, měsíc stál skoro v zenithu. Když jsem se blížila k Oujezdské bráně, zmocnil se mne pocit nevýslovně truchlivý. V těch několika letech, co jsem meškala u Roberta, bylo se zde mnoho změnilo; avšak i to, co zbylo neporušeno a nezměněno, zdálo se mi býti úplně cizím. přicházela jsem sice v místa, v nichž jsem byla strávila první leta mladosti, ale z míst těch nevábila mne více ani ona, k nimž mne poutaly zpomínky nejdražší. Nevcházela jsem do města jako druhdy starými, temnými, nevlídnými branami, nýbrž branou novou a jasnou, ale vcházela jsem přece lhostejna skoro ke všemu, co jsem kolem sebe viděla. Doufalať jsem, že mysl má v Praze se osvěží, že duch můj nabude pružnosti a síly. Zklamala jsem se. Octnuvši se u Prahy pocítila jsem neobyčejnou prázdnotu a pustotu v duši a bylo mi, jakobych se byla octla před úplně cizím městem, v němž nikdo ani mé řeči neporozumí. Kvapným, ba plachým krokem prošla jsem Oujezdskou branou: chvátalať jsem do Zbrojnické ulice k stařeně, u níž jsem byla před lety několik měsíců co dítě prožila. Vrata domu byla již zavřena. zazvonila jsem. Když mi domovník otevřel, otázala jsem se, zdali tam stařenka ještě bydlí. Odpoveď domovníkova byla zdrcující; pravilť: Ah ta – ta zůstává teď na svatém poli. Zemřela tedy? tážu se chvějícím se hlasem, a slzy mi vstoupily do očí. Ale co pak od ní chcete? ptá se domovník dále. Chtěla jsem u ní zůstat přes noc, dím nesměle. Tady nemůže zůstat nikdo přes noc! odpovídá drsně domovník přirážeje vrata. Klíč ve vratech zarachotil; zůstala jsem před domem o samotě. Chvíli stála jsem nepohnutě, nevědouc si rady, neboť kromě stařenky, o jejíž smrti právě jsem se byla dověděla, neznala jsem v Praze živé duše. Teprv teď jsem poznala nepředloženost svého kroku, že jsem opustila Roberta; ale bylo už pozdě. Odhodlanost a zmužilost byly mne opustily. Nevědouc, co mám počíti, šla jsem volným krokem ulicí dále, až jsem se octla na Oujezdě. Ulice byly už pusty a nepamatuju se, že bych byla na své bezděčné cestě někoho potkala. Šla jsem k Smíchovu; u brány zabočila jsem k řetězovému mostu. Octnuvši e na mostě zanedlouho jsem se mimovolně zastavila; nalézalať jsem se právě naproti osudnému místu, kde jsem byla před lety co dítě se stařičkým otcem terčem Robertových granátníkův. V zenithu stojící měsíc zrcadlil se klidně ve vodě Vltavy právě v místě, kde byla tenkráte u kůlu uvázána naše pramice, kde otec, byv střelen v plná prsa, mrtev sklesl. Jediný pohled na osudné to místo zbudil v mé duši nejživější představu strašné, ukrutné události. Viděla jsem v duchu otcovu zsinalou tvář; viděla jsem, jak křečovitě se svíjí a kterak marně snaží se obrátit se ještě aspoň naposledy ke svému dítěti. Lítost, hněv a úzkost rozechvěly mou duši. Počala jsem se třásti a musila jsem se zadržet zábradlí, abych neklesla. V okamžiku tom cítila jsem nicotu života svého jako ještě nikdy před tím. Upřeně dívala jsem se přes zábradlí v třpytící se vlny; neviděla a neslyšela jsem ničeho kolem sebe, a za nedlouho počaly myšlénky mé chaoticky vířiti rozplameněným mozkem. Nahnuvši se ještě hlouběji přes zábradlí, chytila jsem se pravou rukou příční železné tyče, když z nenadání kdosi mne uchopil za ruku. Uleknuta se obracím. Přede mnou stojí mladý, asi pětadvacetiletý muž štíhlé, vysoké postavy, a pokud jsem v svitu měsíce rozeznati mohla, přímého, přívětivého vzezření. Co to činíte? praví neznámý káravě. Chvějíc se doposud na celém těle neodpověděla jsem. Mladý muž pozoruje mé rozpaky pravil přívětivě: Jen úplná beznadějnost má právo vyhledávati smrt, a vy jste ještě příliš mladá, aby mohl býti stav váš úplně beznadějným. Probůh! Vždyť ani nevím, co činím, vyrazila jsem ze sebe. Dle všeho zdá se, že jste poprvé v Praze, podotýká neznámý dívaje se na můj uzlíček prádla, jejž jsem byla před chvílí na zem upustila. Nikoli, odpovídám, nejsem v Praze poprvé; ale nebyla jsem tu už po několik roků a přibyla jsem do Prahy dnes asi před půl hodinou. A co tu hodláte dělat? Kde bydlíte? táže se neznámý dále. Nabyvši přívětivostí jeho poněkud zmužilosti, pověděla jsem mu stručně, co se mi bylo před krátkou dobou přihodilo. Nemáte tedy bytu, podotýká váhavě neznámý a po chvíli dodává: Chcete, abych vám byt zaopatřil? Chtěla jsem říci: ano, ale odpověď mi uvázla na rtech; pronesla jsem jen několik nesouvislých tonů. Pojďme tedy! vece neznámý poněkud drsně a obrací se k odchodu. Zvednuvši svůj uzlíček s prádlem následovala jsem neznámého. Šli jsme nazpět k Malé Straně. Po cestě nepromluvil neznámý ani slova a činil na mne dojem člověka přísného, nevlídného, ba drsného. za nedlouho octli jsme se v Zbrojnické ulici a po několika krocích před domem, od něhož jsem byla asi před půl hodinou zapuzena. Neznámý zastaviv se zazvonil. Zde budete moci zůstat přes noc, praví dívaje se kamsi do ulice. Chtěla jsem mu poděkovati, ale v tom bylo už slyšet za vraty v průjezdě blížící se kroky. Kdybyste snad později něco potřebovala, praví neznámý, přijďte kterýkoli den před devátou hodinou dopoledne před budovu trestního soudu; ale vezměte zase tento žlutý šátek, který máte právě na hlavě, podle něhož vás poznám. Opět jsem chtěla odpovědít, ale v tom otevřela se vrata. Pane Vojáčku, praví neznámý k domovníkovi, jenž byl otevřel; vy přec máte nyní, když jsou studentíci na prázdninách, poslední pokojík prázdný? Mám, zní odpověď. Nechte tedy tuto dívku u vás přes noc. S radostí, s největší radostí, zní vlídná odpověď z průjezdu. Jen ať jde dál. A potom, že se o vás nestarám, když už nejste mým domácím pánem, praví neznámý žertovně a přistoupiv těsně k domovníkovi, šeptá mu: Dejte děvčeti, co si bude přát – však se vyrovnáme – lae neříkejte jí, kdo jsem. Obrátiv se po té ke mně podal mi mlčky ruku. Však je dobře; nechť jen vstoupí, ať jen jde dále, zní přívětivě z průjezdu hlas domovníkův. Vešla jsem do průjezdu. Viděla jsem ještě, jak neznámý podává domovníkovi ruku, načež domovník prudce vrata přirazil a zamknul. Byla jsem uvedena do známých mi místností, v kterýchž jsem byla co dítě mnohou hodinu prodlela. Poznala jsem domovníka i jeho ženu a dcerušku, s kterouž jsem si druhdy hrávala; ale neprozradila jsem se. Přívítali mě vlídně, tázali se mne na steré maličkosti, vypravovali, co komu z nich právě napadlo, a tak minulo několik hodin, než jsem mohla v postranním pokojíčku, jehož dva obyvatelíčkové právě dleli u svých rodičů na prázdninách, na lože ulehnouti. Však na usnutí nebylo možno ani pomysliti. probděla jsem celou noc v přemítání o tom, co mám dále činiti. Rozčilení mé ustoupilo znenáhla chladnější rozvaze, a s touto vrátila se také moje odhodlanost. Rozvrhla jsem si plán pro druhý den a také jsem jej provedla. Vstavši časně z rána poděkovala jsem hostitelům svým co nejsrdečněji. Tázala jsem se na mladíka; ale domovník vyplnil včerejší jeho žádost a neprozradil ani jméno, ani stav jeho. Přes to vše dověděla jsem se přece více; neboť prostičtí lidé ti uvedli v průběhu řeči mimovolně tolik podrobností ze života neznámého, že jsem jej poznala i bez udání mi jména: bývalť před lety, v době, kdy jsem v témže domě meškala, jako student u domovníka v bytu, a sice v témže pokojíku, v kterémž jsem byla právě celou noc probděla. pamatovala jsem se na něho velmi dobře; činívalť na mne tenkráte co dítě dojem nepřístupného, drsného, odpuzujícího člověka, ku kterémuž neodvážila jsem se nikdy ani se přiblížiti. Opustivši pohostinný dům hledala jsem byt. Nalezla jsem jej v krátké době v téže ulici u jisté vdovy, která měla právě tak jako domovník, jehož rodinu jsem byla právě opustila, prázdný pokojík, v němž bydlili až do prázdnin dva studentíci. Vdova přijala mne dosti vlídně a přičinila se, seč byla, aby mi zaopatřila ruční práci k nejnutnější výživě. Počala jsem vésti život zcela nový, věnovaný nejpilnější a z části i velmi namáhavé práci. Pracovala jsem od rána až do pozdní noci, žila jsem nuzně, ba bídně, ale přece jsem byla spokojena, ba i šťastna. Uplynulo několik týhodnů, aniž by se bylo v mém životě něco změnilo. Leč něco přece se změnilo: změnilť se poněkud směr mých myšlének, neboť mladý muž, s kterýmž jsem se byla první večer v Praze setkala, tanul mi neustále na mysli. Snažila jsem se na něho zapomenouti; ale čím více jsem myšlénkám svým vykazovala jiný směr, tím zarputileji vracely se zase k témuž předmětu, až konečně znenáhla byly skoro výhradně jen jemu věnovány. Nemohla jsem si sice muže toho ani představiti, neboť onoho večera za plavého svitu měsíce nebyla jsem ani tahy jeho obličeje rozeznala, tím méně abych si byla podobu jeho v paměť vštípila; avšak právě tato mlhavá neurčitost a obzvláště chladné, odměřené, ba drsné jeho chování mě tím více vábily. Muže ten počal mne zajímati jako žádný z mužův, jež jsem byla až do té doby seznala. Dlouho jsem se bránila, dlouho jsem odporovala; ale posléze přece kdysi z rána rychle se obleknuvši vyšla jsem z domu, abych – s ním se setkala. Nevěděla jsem sice, co mu říci, nepotřebovala jsem právě ani rady, ani pomoci; přece však jsem vzala žlutý šátek na hlavu a před devátou hodinou dopoledne čekala jsem před budovou trestního soudu. Setkali jsme se. Poznal mne již z daleka a zrychlil kroky; přistoupiv až ke mně tázal se vážně: Probůh, stalo se vám něco, že přicházíte? Poprvé v životě svém poznala jsem rozpaky a poznovu cítila jsem, že naproti tomuto muži jsem úplně bezbranná. Nemohouc odpovědíti sklopila jsem oči. Potřebujete peněz, potřebujete pomoci? táže se. Nikoli, dím, nepotřebuju ničeho. Leč k čemu dále vypravovat? přerušuje se náhle Regina. Ještě dnes ráno, strýčku, sám jsi pravil, že Praha nemá idyll, a zde právě začíná pražská idylla. Regina na chvíli umlkla, načež počala dále vypravovati: Co následovalo, je tak prostičké, že netřeba o tom ani šíře vypravovat. Poznali jsme se: milovala jsem, stala jsem se před bohem jeho ženou a za nedlouho matkou. Milovala jsem své dítě s veškerou vroucností své ohnivé duše, milovala jsem je vášnivě, náruživě. Teprv v té době poznala jsem úkol ženy a štěstí matky, teprv tu jsem poznala tajemné kouzlo, jež může oblažit i ženu nejnešťastnější. Žel, tisícerý žel, že štěstí mé netrvalo dlouho. Mé dítko ochuravělo. Dnem i nocí sedala jsem i jeho lůžka, ve dne v noci pozorovala jsem s nevýslovnou úzkostí a bázní každé jeho hnutí, každé oddychnutí; ošetřovala a opatrovala jsem je, seč jsem byla; plakal, štkala jsem jako šílená, modlila jsem se... Však drahé mé dítě přece zemřelo. Vždy, kdykoli si připomenu poslední jeho okamžiky, zdá se mi, že se mi prsa bolestí rozskočí. bylo podzimní odpůldne, pošmurné a nevlídné. Dítko mé bylo se neobyčejně ztišilo; vzala jsem je do náručí. Otevřelo své očka a zadívalo se mi na chvíli upřeně do očí, pak počalo vždy tíž a tíž oddychovat, dech jeho vždy více se krátil a slábnul. Brzo očka pootevřelo, brzo je zase zavřelo. Sledovala jsem v bledičké tvářince každé hnutí, každé zachvění nejjemnější žilky, každé těžší nebo slabší oddychnutí. Dýchaloť vždy slaběji, až posléze v dýchání ustalo... Poslední jeho boj nebyl těžký, shasnulť život útloučkého tvora toho jako shasíná pohozená jiskřička, ale shasnul přec a v duši mé zůstavil strašné pusto. Necítivši více jeho dechu sáhla jsem ještě naposledy k srdíčku: cítila jsem ještě mdlé zachvění, pak ale i zde už ani sval se nezachvěl. Tílko počalo vychládati... Vědouc, že je mé dítě mrtvé, počala jsem je šíleně líbati, až v mé náručí úplně vychladlo. Na to svlekla jsem je ze štaiček, prostřela pak tmavý vlněný šátek na dně malého kufříku a položivši do něho své dítko, složila jsem mu suchoučké ručinky křížem na prsíčkách a svázala je červenou stužkou. Kufřík s dítkem svým vynesla jsem do předsíňky. Bolest má byla bolestí zoufalce. Nevědouc ani, co činím, vyběhla jsem z domu a dlouho bloudila jsem bezúčelně ulicemi. Náhodou potkala jsem otce dítka svého. Na první pohled vyčetl z mé tváře strašnou zprávu. chtěl mne těšit, pronesl měkce několik slov, ale slzy vstoupily mu do očí, zajikl se a počal sám štkáti. Doprovodil mne domů. Ukázala jsem mu jeho dítě a teprv v jizbičce své vyrazila jsem ze sebe první slova: Nemohu, nemohu se od něho odloučit! A přece budeš musit, slyším vedle sebe temný otcův hlas. Že budu musit! vzkřikla jsem vztýčivši se; leč hned po té zase jsem sklesla a truchlivě zašeptala: Máš pravdu! Nemohu a přece budu – musit! Což není žádného prostředku? Nikdo neodpovídá, a od toho okamžiku více jsem nepromluvila. Probděla jsem strašnou noc. Časně z rána ještě za šera překvapil můj miláček poznovu. V Praze není možno tvému přání vyhovět, Regino, dí kvapně šeptmo; ale můžeš–li a chceš–li se vrátit do hor k Robertovi, nebudeš se musit s dítkem svým rozloučit. Jak? Bylo by možno? zvolala jsem. Jeden z mých přátel, pokračoval dále – a zde jmenoval, strýčku, tvé jméno – a šeptmo sdělil mi vše ostatní. Večer téhož dne přinesl do mé jizbičky tajně vývěvu a v noci přede dnem, kdy měl býti pohřeb, přinesl taktéž tajně vše ostatní, čehož bylo ještě potřebí: v dřevěné rakvičce rakvičku skleněnou, jejíž okraje ostře jsouce hlazeny co nejtěsněji přiléhaly, pak mrtvému dítku podobnou, v bílý kmentový rubášek oděnou voskovou figuru. Tuto vložili jsme mezi myrty a růže do rakvičky dřevěné, určené pro hrob, své vlastní dítko pak taktéž mezi myrty a růže do rakvičky skleněné, načež z rakvičky té pomocí vývěvy všechen vzduch vyčerpán. práce byla dosti namáhavá a trvala skoro celou noc, ale podařila se přece. Druhého dne odpoledne byl pohřeb. Přehodila jsem přes rakvičku bílý poloprůsvitný šat, tak že nikdo klamu nespozoroval. Uloživši po pohřbu skleněnou rakvičku s mrtvolou svého dítka co nejpečlivěji do kufříku odejela jsem tajně z Prahy k Robertovi. Několik dní po té, za lunojasné noci listopadové, pohřbila jsem své dítko zde do křišťálových vod horského jezera. Regina skončila své vypravování. Mezi tím byl měsíc vystoupil nad vrcholky vzdálených lesních stromů a postříbřil hladinu jezera. Můžeš mne zde nechat o samotě? táže se Regina po malé chvíli hlasem neobyčejně měkkým a prosebným. Kdož by tvému přání nevyhověl? odpovídám a odraziv loďku od skaliny, byl jsem v několika okamžicích u břehu. Vyskočil jsem z loďky; Regina mne následovala. Musím tě vyprovodit, dí teta, jinak bys mohl zabloudit. Vyprovodila mne po lesní stezičce až na vozovou cestu, načež vrátila se zase k horskému jezeru – k mrtvému svému dítku. Vrátiv se do strýcova statku dověděl jsem se, že strýc, kterýž chtěl asi týden zůstat v Plzni, mimo nadání k večeru se vrátil. Chtěl jsem jej ze zdvořilosti navštívit; avšak stařenka, která mi přinesla večeři, zradila mne z toho připomenutím, že je strýc unaven a neobyčejně nevrlý. Zůstal jsem tedy ve vykázaných mi komnatách, ale na nějaký odpočinek nebylo lze ani pomysliti. Po celou dobu, co jsem dlel u strýce, byl jsem rozčilen a skoro jsem ani nespal; přes to vše necítil jsem pražádného unavení. Vyšel jsem na pavlán, s něhož byla volná vyhlídka z části do okolí a z části na skalinu, kde bydlívala v letě Regina. Obraz Reginin tanul mi neustále na mysli; neboť přes to vše, že podivná žena ta svěřila mi snad všechno, co skrývala před celým světem, navzdor tomu, že dověděl jsem se z vlastních úst jejích o jejím poklesku – zbudila ve mně svou přímostí a upřímností neobyčejnou sympatii k své osobě. Dlouho meškal jsem na pavláně, ale Regina se nevracela, a teprv krátce před půlnocí mihl se na skalině v plavé záři měsíce šerý stín ženské postavy... Nebylo pochybnosti, že se byla Regina vrátila. Leč hned na to bylo slyšet z daleka štěkot strýcových hafanů. Noc byla tichá, a štěkot psů brzy z dálky, brzy zas z blízka zaznívající měl v pusté lesní krajině cosi příšerného do sebe. Vrátiv se s pavlánu do své ložnice ulehl jsem, ale štěkot strýcových hafanů vždy více se blížil, až zdálo se, že štěkají hafani u samého statku; štěkot jejich byl skoro zběsilý. Vyšel jsem na pavlán poznovu. V statku bylo úplné ticho a pusto; jen u vrat, vedoucích do parku, odkud štěkot psů zazníval, viděl jsem těsně u zdi stojící a patrně na něco číhající mužskou postavu a zdálo se mi, že je to zrzoun, kterýž mne byl do strýcova statku vezl. Po nějaké chvíli štěkot psů počal se vždy více od statku vzdalovati, až posléze asi po hodině úplně umlkl. Druhého dne ráno navštívil mne strýc Robert sám. Dnes jsem tě, milý hochu, pravil přívětivě podávaje mi ruku, dostal do svých spárů já, dnes mi tě ani Regina nevyrve! Musil jsem strýce po celý den doprovázeti po polích, lukách i v lese, vůbec všady, kde bylo jeho přítomnosti potřebí. Podivil jsem se jeho zručnosti, obezřelosti a znalosti ve věcech hospodářských, a ačkoli jsem se vedle toho i příjemně bavil, nemohla mi společnost strýcova přece nikterak nahradit společnost Regininu, které jsem musil po celý den postrádati. Sám strýc, jak se zdá, společnosti Regininy pohřešoval; k večeru aspoň připomenul, že je mu velmi divno, že se Regina po celý den ještě ani neukázala, ač bývá jindy vždy první, která jej vítává, když odněkud domů se vrátí. Odebravše se pozdě večer do statku povečeřeli jsme v strýcově velké komnatě, a když Regina ani nyní ještě o sobě nedávala nic vědět, zasedli jsme z dlouhé chvíle k šachovnici. Strýc byl hráč náruživý; proto byla hra velmi zajímavá. Hráli jsme jedinou partii, ale neobyčejně dlouho. Každou chvíli mne strýc nutil nějakým nepředvídaným tahem k vždy větší obezřelosti, každou chvíli dával mému králi šach a současně některou jinou figuru bral, tak že mi posléze mimo krále a královnu nezbyl než jediný koník. Strýc měl ještě celou řadu figur. Znenadání dal koníkem šach mému králi i královně současně a dodal: Mat. Ne, ne, strýčku, dím, teď vezmu svým koníkem tvého koníka, dám tvému králi šach a mat. Strýc dívá se upřeně na prkno, přemýšlí a konečně dodává: Máš pravdu; jsem mat, ale nejinak, než jako bych byl hrál s Reginou. Také ona zná tento překvapující spůsob hry; koník je jí nejmilejší figurou, a dovede jím výtečně manévrovat. V tom bylo slyšet z daleka temný štěkot psů. Prosím tě, strýčku, přerušuju strýce, kterýž by se byl bezpochyby o Reginině hře rozhovořil, co pak se to včera a dnes s tvými hafany děje? Jáť nemohl pro pekelný jejich štěkot včera skoro ani spáti. Děje se to jen zřídka kdy, odpovídá strýc. Zdá se, že někdo nepovolaný a neznámý plíží se v okolí statku, a naši psi ho doprovázejí. Do statku však se nedostane! Ale Regině musí býti nočního času něco podobného velmi nepříjemno, připomínám, abych uvedl řeč zase na tetu. Regině? opáčil strýc. O tu budiž úplně bez starosti; nemáť jednak tak slabých nervů, jako ženy mívají, jednak zase byla již v životě svém svědkyní výjevů nejstrašnějších. Což ti nevypravovala o výjevu u Střeleckého ostrova roku 1848? Tys přec, pokud vím, jediný člověk, kterémuž Regina tak důvěřuje, že před ním i nejtajnější záhyb srdce svého odhalí. Vím všechno, připomínám. Všechno? Není možno, abys věděl všechno, praví zase strýc. Trvám, že mi Regina ničeho nezamlčela. Ovšem; ale do mého vnitra nemohl přec ještě nikdo nahlédnouti. Jak to myslíš? tážu se. Myslím, že nikdo nemůže dokázat, kdo vlastně a proč byl příčinou smrti Reginina otce. Regina soudí, žes to byl, strýčku, ty. Regina soudí dobře, ačkoli nemá pražádného důkazu; leč po dnešní den jí nikdo neudal příčinu. A možno se příčinu tu dovědít? tážu se. Strýc na chvíli se zamyslil, pak odpověděl: Tys, hochu, jak jsem už pravil, jediný člověk, jemuž byla Regina všechno svěřila; trvám, že zasluhuješ, aby se ti svěřil i strýc Robert. Jak ti známo, byl jsem roku 1848 setníkem u granátníků a ležel obsádkou v Praze. Když v osudných červnových dnech vojsko k rozkazu knížete Windischgrätze opustilo Staré a Nové město a soustředilo se na levém břehu Vltavy, hlavně na Malé straně a na Hradčanech, dostal jsem rozkaz, abych se svou setninou a s několika četami myslivců obsadil co přední stráž Střelecký ostrov. Pro vojsko nebylo tu žádné práce. Granátníci byli mrzutí; dychtiliť po palbě, po boji, po drancování; avšak po dva dny, co jsme leželi na ostrově táborem, neukázala se ni na pravém, ni na levém břehu živá duše. Znenadání objevil se časně z rána u jižního cípu Židovského ostrova na pramici starý pískař s mladičkým děvčátkem a počal zcela bezstarostně vážiti písek. Byl jsem tenkráte vojákem v pravém slova smyslu; jako každému z mých granátníků byl i mně každý nevoják jen loutkou, sloužící ku kratochvíli kteréhokoli sprostého vojáka. Spatřiv starce na pramici cítil jsem, že se mi nenávistí a hněvem žene krev k mozku. Tys nám, chlape, přišel právě vhod, pomyslil jsem si a obrátiv se ku granátníkům, kteří nedaleko od břehu v trávě leželi, děl jsem: Nebylo by dobře, tamhle toho chlapa skolit? Kdo chce, může po něm pálit! Sotva jsem dořekl, padla první rána. Stařec jí nedbal. Však za nedlouho padla druhá a třetí; granátníci počali pálit zcela pravidelně. Stoje na břehu díval jsem se s rozkoší na starcovu zoufalou úzkost a na celý výjev, jenž na mne působil jako divadelní hra. V brzku starý pískař, jsa kulí zasáhnut v plná prsa, sklesl. Obrátiv se, bych viděl, který z granátníkův starce skolil, spatřil jsem těsně za sebou vítězoslavně se šklebícího zrzouna, největší to obludu z celé své setniny. Pokynul jsem mu, že vím o jeho skutku. V tom pozoruju, že pramice s dítkem plave po vodě dolů a hned na to slyším, že od malostranské zbrojnice dáno trubačem znamení k zastavení palby. Ve mně vzkypěla žluč. Jak! To vížle by mělo uniknout? pomyslím si nespouštěje očí s děvčete, jež klečíc na pramici modlilo se, a popošed několik kroků po vodě vypálil jsem po dítku několik ran z revolvéru. Dítko zaúpěvši skleslo. Avšak v témže okamžiku – po prvé ve svém životě – pocítil jsem cosi litosti podobného. Vskočiv s dvěma granátníky do loďky plul jsem za pramicí, na níž se nalézalo raněné dítko. Vstoupiv na pramici spatřil jsem bolestí se svíjející, asi dvanáctileté čarokrásné děvčátko, jež na mne upřelo své velké, snivé, sivé oko s tak truchlivým a prosebným výrazem, že – musím se upřímně vyznati – brutálního skutku svého jsem litoval. Skutek můj však nezůstal bez trestu. Jelikož palba z ostrova Střeleckého nebyla zastavena bez odkladu, když bylo dáno znamení, byl jsem později postaven před vojenský soud, bych se zodpovídal. Soud můj odbýván však teprv po vzdání se Maďarův u Vilagose. Byl jsem souzen mírně, neboť v oněch dobách podobného porušení discipliny vylně nedbáno: ale musil jsem přece kvitovati. Nelitoval jsem toho; byltě jsem už syt vojenského stavu. Maje po rodičích dostatečného jmění zakoupil jsem tento statek. Co dále se dělo, víš zajisté z úst Regininých. Dodávám jen tolik, že muž, kterýž byl zastřelil Reginina otce, dlí od mnoha let mezi námi. Jest to kočí, kteréhož ti byla Regina poslala vstříc. Nepochybuju však, pravím, když byl strýc ukončil, kterak jsi mohl dáti bez příčiny pálit po ubohém, bezbranném starci a nevinném dítku. Jsem synem vojáka, otec můj byl plukovníkem u téhož pluku, u něhož jsem později sloužil, praví strýc. Jsa od přírody povahy prudké a divoké stal jsem se vychováním – byltě jsem vychován ve vojenské škole – brutálním vojákem. Neměl jsem smyslu než pro vojáckost; voják a válka byly mými idealy, vojenská čest ctí nejvyšší. Obcuje výhradně jen s lidmi podobně jednostranného názoru počal jsem opovrhovati vším, co nevycházelo z kruhů vojenských. Obecný lid pokládal jsem za pouhý bezmyšlenkovitý nástroj a počal ho nenávidět, slovem stal jsem se jedním z oněch nelidských důstojníků, kteří v bouřlivých letech ku konci minulého desítiletí. Leč k čemu dále vypravovat? Když vypuklo roku 1848 i v Praze povstání, byl jsem mezi prvními, kteří nejvíce práhli po krvi, po pomstě na nenáviděném lidu. Však po několik dní neměl jsem žádné příležitosti k ukojení své brutalnosti, až znenadání objevil se přede mnou na dostřel starý pískař. Pouhé jeho objevení se zbudilo ve mně všecken hněv, veškerou nenávist, kterou jsem choval ku všemu, co nepřísahalo věrnost praporu vojenskému a v okamžiku tom vyzval jsem granátníky, aby dle libosti pálili po starci a jeho dítku. Ty´s tedy, strýčku, lid nenáviděl? dím s výčitkou. Ano, nenáviděl jsem ho, ačkoli jsem nebyl navzdor své prudké povaze v podstatě člověk zlý. Již okolnost, že prosebné a nevýslovnou bolest jevící sivé oko mladičké Reginy mohlo ve mně, v drsném surovém vojáku zbudit soustrast, jest toho důkazem. Za to se ti dostalo v odměnu v Regině bytosti andělské, připomínám. Andělské? opakuje strýc náhle temně, zasmušile. Mýlíš se, hochu, pokračuje po malé chvíli; Regina dovede právě tak vášnivě nenávidět jako milovat. Poznav pouze její lásku neznáš její nenávisti. Na pohled je Regina skutečně bytostí andělskou; ale svou krásou, svým horoucím citem a duchem svým působí démonicky svůdně. Musíš ji milovat; vášnivě, šíleně milovat, byť by´s i věděl, že láskou tou zahyneš. Když prchla ode mne do Prahy, byl jsem nějaký čas zaražen, pak ale jsem téměř šílel a přece jsem věděl, že mne nemůže nikdy, nikdy milovat. Drsný, surový, nevzdělaný vojín, kterýž byl Reginina otce zastřelil, stal se v krátké době v pravém slova smyslu jejím otrokem. Na stolici, na které právě sedíš, seděl asi před třemi lety mladík, žádající mne za ruku Regininu. Regina stála opodál mlčky, avšak pohled výrazného oka jejího dostačil: Reginu vášnivě milující hoch roztříštil si v naší přítomnosti kulí lebku... Hoch ten nebyl poslední. Jiný, rovněž tak vzorný povahou a výtečný duchem. V tom strýc náhle umlkl a vztýčil se, neboť štěkot psů, kterýž se byl vždy více blížil, zazněl znenadání u samých hlavních vrat statku tak divoce, jako by se byly feny na někoho vrhly. Strýc vyšel na dvůr, ale za chvíli, když byl štěkot psů umlkl, zase se vrátil a usedl na své místo. Nežli však promluvil, vstoupil kočí–zrzoun a mezi dveřmi strýci ohlašoval: Dva neznámí muži chtějí s vámi, pane setníku, několik slov promluvit. Nechť vejdou! vece strýc a vstav vyšel do předního pokoje. Dvéře zůstaly pootevřeny, tak že jsem mohl mimovolně zcela zřetelně vyslechnouti celou rozmluvu neznámých se strýcem. Jeden z nich pozdraviv strýce pravil suše, ale vlídně: Odpusťte, pane, že vás tak pozdě na večer vyrušujeme; však povinnost úřadu. Co si přejete? táže se strýc poněkud nevrle. Ve vašem statku nebo aspoň v jeho blízku dlí velezrádce, zní odměřeně odpověď. U mne velezrádce! zvolal strýc prudce a rozhorleně. To není možno! Lituji, zní hlas neznámého chladně, že musím na své výpovědi setrvat. U mne? zvolal strýc poznovu ještě prudčeji než poprve. Ano; včera večer byl viděn ve společnosti vaší paní, praví neznámý. Ve společnosti Reginy! zvolal strýc hněvivě dupnuv nohou. Neračtež se rozhorlovat, vece s nezměněnou chladností neznámý. Stopovali jsme muže toho z Plzně až k vašemu statku. A kdo vás k tomu oprávnil? přerušuje strýc neznámého. Konám, pane, pouze svou povinnost, zní ledová odpověď; jsem policejní adjunkt, a zde, můj soudruh, je policejní zřízenec. Čím vám tedy mohu posloužit? táže se strýc. Račtež nám býti nápomocen při vypátrání stíhaného, praví policejní adjunkt. Já pomáhat při stíhání někoho?! zvolal strýc, a mocný hlas jeho chvěl se rozčilením a hněvem. Lituji, že musím žádati vaší pomoci, dí policejní úřadník, ale nemohu jinak. Posečkejte tedy okamžik, praví strýc a vraziv prudce do pokoje, v němž jsem meškal, šeptal mi skoro úzkostlivě do ucha: Prchni, hochu, prchni! Stíhají tě pro velezradu. Slyšel jsem vše, pravím klidně; není potřebí, bych prchal. Prchni! opakuje strýc monotoně. Zde těmito dveřmi dostaneš se do parku. Neodpověděv popošel jsem několik kroků a otevřev přivřené dvéře, kterýmiž byl strýc vešel, do kořán, zůstal jsem na práhu stát. V prostřed pokoji stál mladý, štíhlý člověk dosti inteligentního, ač trochu nevlídného vzezření a zažloutlé pleti, patrně policejní adjunkt; u dveří pak, těsně u zdi obstarožný již muž drsného obličeje a nejistého, jízlivého pohledu. Hledáte–li mne, pravím učiniv několik kroků ku předu; zde jsem! Muž stojící u dveří pohlednuv na mne, rychle ke mně přistoupil řka: Pane, já vás zatýkám! Avšak hned na to se zarazil. Couvnuv o krok zavrtěl hlavou a zamumlal: Odpusťte; zmýlil jsem se. Jste sice poněkud podoben, váš plný vous a plný obličej – ale jste přece mnohem mladší. Na to couvá zase nesměle pomalu ku dveřím. Nuže, co teď, když jste se zmýlili? táže se úšklebně strýc, kterýž byl za mnou vešel. Muž, k dveřím se šourající popošed k policejnímu adjunktu pošeptal mu cosi do ucha, načež tento obrátiv se k strýci pravil: Pane! Muž, kterého stíháme, byl viděn také dnes na blízku vašeho statku; vyzývám vás tedy jménem zákona, abyste nám byl svou čeledí nápomocen při jeho vypátrání a zatčení. Tedy honba na člověka! zvolal strýc, a oko jeho se rozjiskřilo, jako by se v něm byla znenadání probudila dávná vojácká brutalnost. Budiž! Pomohu vám! Obrátiv se k zrzounu–kočímu, kterýž byl celé scéně přítomen, dal mu tiše nějaký rozkaz, načež tento rychle vyšel na dvůr a spěchal do čeledníku. Za krátkou dobu byli jsme připraveni. Strýc vzav klobouk, sňal se stěny ručnici a dva revolvery. Vezmi jeden, praví ke mně podávaje mi revolvér, kdyby snad bylo zbraně potřebí. Vzal jsem podávanou zbraň, načež jsme s policisty sešli na dvůr. Před čeledníkem stálo již asi patnáct rozličně ozbrojených strýcových mrzáků; nekteří z nich měli pušky, jiní šavle, a opět jiní mimo zbraň také pochodně. Strýc dav si od policejního úřadníka udati směr, v kterém má býti pátrání provedeno, rozdělil tlupu čeledínů ve tři oddělení; první vedl policejní adjunkt, druhé jeho soudruh a třetí strýc sám. Smečka strýcových hafanů a zrzoun–kočí zůstali v tlupě strýcově, ku které jsem se i já přidružil. Kdyby někdo stíhaného dopadl, ať vystřelí! Kdo bude s pochodní na blízku, nechť ji rozsvítí, aby ostatní mohli pospíšit na místo, kde padla rána, zněl strýcův poslední rozkaz, načež všechna tři oddělení dala se na pochod. Naše tlupa postupovala v polokruhu pomalu ku předu. Večer byl neobyčejně tichý. Měsíc počal právo vycházeti, a v zažloutlé jeho záři leskla se divokrásná pohorská krajina v magickém osvětlení. Prošedše mlčky parkem vešli jsme za nedlouho do lesa. Kolkolem panovala hrobové ticho, rušené jen tu a tam vyplašeným ptákem nebo někým z nás, když klopýtnul přes pahejl nebo nějaký kámen. Svit měsíce pronikal i do lesa, v němž panovalo pološero. Zůstal jsem na blízku strýce, kdežto ostatní vždy více od nás v pravo i v levo se vzdalovali, tak že zůstal jsem v brzku se strýcem samoten. Výtečně vycvičení strýcovi hafani byli neustále před námi; slídíce v houští lítali jako zběsilí, ale ani jediný nezaštěknul, aniž zavrčel. Slídění naše trvalo skoro hodinu, až došli jsme se strýcem do lesa neobyčejně hustého. Nějaký čas šli jsme do vrchu, až jsme se octli na pokraji lesa. Asi sto kroků před námi lesklo se v záři měsíce horské jezero, a nad ním trčela k obloze šedá skalní stráň: poznal jsem, že nalézáme se u – hrobu Reginina dítka. Vystoupivše z lesa šli jsme volným krokem k jezeru. Strýc, kterýž byl po celou cestu ani slova nepromluvil, znenadání se zastavil a ukazuje rukou k temenu skalní stráně praví ke mně přitlumeným hlasem: Nevidíš tamo na stráni v houští cosi jako temné obrysy hlavy a dvé jiskrných očí? Pohlednuv bystřeji směrem, kterým strýc ukazoval, spatřil jsem přímo nad hrobem Reginina dítka cosi temného, ale nemohl jsem rozeznati, co by to mohlo býti. Zdá se, jakoby tam byla na stráň srnka zabloudila, praví strýc po chvíli tiše a hned na to dodává: Ano, ano! Neklamu se! V záři měsíce vidím zcela zřetelně lesknoucí se oči. Viz! – právě nahýbá se v houští hlava se stráně k jezeru. Dívám se ještě pozorněji, ale ani tentokráte nemohu nic rozeznati. Snad se klameš, strýčku, podotýkám taktéž přitlumeným hlasem jako on. Klekni! zvolal náhle strýc temně, avšak tak prudce a vášnivě, jako by se v něm byla znenadání probudila dávná divokost brutální povahy. Klekni! opakuje, abych si mohl o tvé rameno ručnici opřít. Strýčku, nestřílej! pravím poněkud hlasitěji. Tiše! Klekni! opakuje strýc hlasem přísným a velitelským, a oči jeho se rozjiskřily jako oči krvelačného tygra. Klekni! velí strýc poznovu drsně a surově, když jsem jeho rozkazu neuposlechl, nebo ti rozrazím pažbou lebku. Nežli jsem mohl odpovědít, mihlo se skutečně cosi temného v houští na stráni. Strýc nečekaje, až kleknu, rychle namířil ručnici, a rána zaduněla tichou nocí. Se stráně bylo slyšet slabý výkřik lidský. Probůh, co to? zvolal strýc, jakoby se byl teprv nyní spamatoval a chvátal ku stráni. Následoval jsem jej. Sotva byla rána zaduněla tichou nocí, splanula na vršině nedaleko nás pochodeň, již byl po rozkazu strýcově rozžal jeden čeledín, kterýž nám byl nejblíže. S rozličných stran z dálky bylo slyšeti nesrozumitelné volání; všickni chvátali k místu, kde hořela pochodeň. Čeledín s pochodní musil v záři měsíce poznati strýce, chvátajícího podle horského jezera a lesem na temeno skalní stráně. Spatřilť jsem aspoň, že zář pochodně pohybuje se týmže směrem, a nežli jsem se nadál, spatřil jsem hořící pochodeň na temeni skalní stráně. Neznaje cesty dostal jsem se lesem ne bez namáhání na stráň, kam mne byl strýc s čeledínem s rozžatou pochodní předešel. Vystoupiv z houští spatřil jsem před sebou strašné divadlo: Těsně u pokraje skalní stráně nad jezerem leží – Regina v náručí neznámého muže, jehož k prsoum nachýlený obličej není možno rozeznati. Strýc Robert klečí podle Reginy. V dvojsvětlí, jež tvoří stríbrná zář měsíce s rudou září pochodně, zdá se mi býti Reginin obličej barvy skoro příšerně olivové. Odpusť, Regino! slyším strýcův pohnutím se chvějící hlas. Letím k Regině: z prsou řine se krev. Odpustit? Tobě, Roberte? táže se Regina vlídně podávajíc strýci ruku; tobě odpustím vše. Robert povstal, a neznámý, kterýž byl až dosud Reginu držel v náručí, položil ji nyní opatrně na trávník. Zde můj miláček, praví Regina k Robertovi, a ruka její se pohnula, jakoby chtěla ukázat na neznámého muže, ale málomocně sklesla. Buďte mi vítán! dí strýc přívětivě k neznámému. Žel však, že vás vítám v tak strašném okamžiku. Neznámý neodpověděl, neboť strýc byl poznovu poklekl k Regině a roztrhnuv šaty její na prsou snažil se rukou zastaviti z prsou se řinoucí krev. Stoje těsně vedle Reginy viděl jsem, kterak krev prudce z prsou jejích se valící vystříkla mocně zpod strýcovy ruky. Po chvíli strýc se vztýčil. Není pomoci! pravil temně, ale klidně ke mně; rána je smrtelná. Mezi tím byli se na osudné místo dostavili skoro všickni, kdož byli s námi vyšlize strýcova statku. Stojíce v polokruhu kolem nás poskytovali zmrzačení strýcovi čeledíni v rudé záři pochodně a slabém světle měsíčním pohled skoro příšerný. Také policejní agent adjunkt a agent byli již zde a mlčky dívali se na strašnou scénu. Policejní agent z nenadání sebou prudce pohnul a kvapně přistoupil k neznámému muži, kterýž v myšlénkách jsa pohřížen stál vedle Reginy. Pane! praví policejní agent kategoricky; já vás zatýkám! Mne? otázal se neznámý klidně. Ano, vás, zní drsný hlas tajného policisty; zatýkám vás pro velezrádu. Neznámý neodpověděl. Všickni, kdož byli překvapujícímu tomuto intermezzu přítomni, shlukli se blíže kolem nás. Neznámý, kterémuž jsem se nebyl v zmatku ani do tváře podíval, právě se obrátil k policejnímu adjunktu, tak že jsem mu ani nyní, ač jsem stál těsně vedle něho, neviděl do tváře. Policejní adjunkt, kterýž byl blíže přistoupil, pohlednul na neznámého. Ale hned na to obrátil se k policejnímu agentu: Kdo že je velezrádce? Zde tento! odpovídá agent ukazuje rukou na neznámého. Šílíte? zvolal policejní úřadník hněvivě; tento pán zde je – státním zástupcem. Není možno! namítá policejní agent. Pamatuju se na něho zcela dobře, jak před několika dny mluvil na Bílé Hoře k lidu. Pravím, že se mýlíte, vece policejní úřadník; znám pána toho z Prahy již delší doby. Ne, ne, nemýlím se! odmlouvá agent. Odstupte! velí úřadník přísně agentovi a podávaje neznámému ruku dodává: Promiňte, že mohlo se něco podobného státi; však znáte naše agenty. Policejní agent zahanben couval pomalu do pozadí. Neznámý, kterýž se byl choval, jakoby tu byla řeč o osobě nepřítomné, mimovolně nyní tak se obrátil, že jsem mu mohl nahlédnouti v tvář. Spatřil jsem tvář známou, tvář přítele, s nímž jsem byl po několik roků bydlil v jedné mansardě a kterýž spáchav velezrádu byl před několika dny opustil Prahu, aby unikl stíhání policie. Probůh, kde se to shledáváme! dím k příteli, a teprv v tomto okamžiku bylo mi vše jasno, co zdálo se mi býti za mého pobytu u strýce a ve společnosti Reginině temným a téměř nevysvětlitelným. Mlčky a s bolestným úsměvem podal mi přítel ruku. Strýc Robert, kterýž byl beze slova a nepohnutě stál vedle krvácející Reginy, prudce popošel několik kroků a rozkázal svým čeledínům, aby udělali z větví mladých bříz, kterýmiž byla kotlina po jedné straně obklopena, nosítka. Strýcův rozkaz vykonán s úžasnou rychlostí. Mezi tím byl strýc, pokud bylo na rychlo možno, Regininu ránu obvázal, načež Regina vložena na nosítka, a několik čeledínů vyzvedlo nosítka opatrně do výše. Po celou dobu, co se to dělo, nikdo nepromluvil. Prosím tě, Roberte, pravila posléze Regina tiše k strýci, kterýž stál po jedné straně nosítek, dovol, abych směla ještě jednou pohlednouti se stráně do jezera. Přání Regininu vyhověno. Čeledínové přistoupili s nosítkami opatrně až na pokraj skalní stráně. Regina nahnuvši poněkud hlavu dívala se chvíli do jezera, jehož hladina leskla se v záři měsíce jasně jak stříbro, dívala se, až se jí oči zalily slzami. Odvrátivši pak hlavu pokynula Robertovi, aby dal rozkaz k odchodu. Průvod dal se po neschůdné stazce lesem na pochod. Napřed šli dva čeledínové s pochodněmi, za nimi několik jiných, kteří v případu potřeby klestili cestu odhrňujíce nebo přerážejíce příliš hluboko k zemi skloněné větve, aby nosiči, kteří s vršiny nesli nosítka téměř při zemi, volně mohli projíti. Strýc Robert a Reginin miláček šli každý po jedné straně nosítek, policejní adjunkt šel poslední. Zůstav státi na témže místě, s kteréhož se byla Regina naposled dívala do vlhkého hrobu svého dítka, díval jsem se za odcházejícími, až zmizeli v lesním temnu. Vida však, jak zář pochodní v dáli již zaniká, připamatoval jsem si, že nemohu zde déle prodleti, poněvadž bych jinak snadno mohl zblouditi. Obrátiv se k odchodu shledal jsem, že nejsem v kotlině samoten. Po jedné straně v stínu mladých bříz stál vrah Reginina otce a kolem něho smečka strýcových hafanů, kteří nepokojně, ale mlčky kolem svého velitele se plížíce čekali, jak se zdálo, na nějaký jeho rozkaz. V ohyzdné tváři zrzounově zračila se divokost, ba zuřivost; jízlivé oko jeho plálo ohněm téměř příšerným. Po druhé straně, asi dvacet kroků od zrzouna stála o bílý kmen břízy opřená temná mužská postava. Pohlednuv bystřeji poznal jsem policejního agenta. Stál nepohnutě maje pravou rukou obličej zastřený; zdálo se, že je pohřížen v myšlénky. Zrzoun nespouštěl s něho zraků. Sotva jsem se rozhledl, pohnul se policejní agent; leč současně vzkřiknul zrzoun na své psy, a celá smečka vrhla se bleskorychle na policejního agenta. Někteří ze strašných těchto hafanů jen ztemna zaskučeli nebo zavyli, a toliko jeden hlasitě zaštěkl. Jeden z nich vrhnul se na agenta z předu a zakousnuv se mu do prsou povalil jej na zem; ostatní vrhli se jako vzteklí na bezbranného. Vše to bylo dílem okamžiku. Policejní agent zdál se býti ztracen; hafani trhajíce s něho šat smykali jej po zemi... V okamžiku tom bylo mi muže toho líto. Rychle přistoupil jsem k zrzounu, jenž s ďábelskou chladností díval se na strašnou scénu, a mimovolně vztáhnuv proti němu výhružně ruku zvolal jsem hněvivě: Člověče! Co to činíte? Dílo odplaty! zachechtal se zrzoun a popadnuv mne železnou pravicí za prsa odstrčil mne od sebe. Regina se bude hněvat, uklouzlo mimovolně mým rtům. Regina! zvolal škaredý athlet, a jakoby bylo jméno to zázračně na něho působilo, vzkřiknul pronikavě na psy. Hafani nevrle zavrčeli; ale jsouce zvyklí poslouchati svého velitele na jediné znamení ustali ihned od své strašné práce a pomalu plížili se od povaleného muže k svému pánu. Popošed k policejnímu agentu spatřil jsem, že je šat jeho rozedrán a skoro úplně s těla ztrhán. Tvář jeho byla zalita krví, jedno ucho skoro utrženo, a s několika míst na těle řinula se krev. Pomozte! zaúpěl Ach, mé děti, mé děti! Poprvé v životě svém podal jsem ruku člověku takového druhu, aby mohl vstáti, ale skoro jsem se zachvěl odporem, jako bych se byl ledu dotknul. Krvácející muž ten povstal se země dosti namáhavě. Na štěstí však bylo poranění jeho jen lehké, neboť rozlícení hafani byli velitelským hlasem zrzounovým právě ještě v čas od své krvavé práce odvoláni. Zrzoun přistoupiv k nám blíže pravil k agentovi: Tvé štěstí, bídáku, že´s tu měl přímluvčího, a ukázav rukou k jezeru dodal: Tam se jdi umýt! Policejní agent neodpověděv uposlechl a pomalu vlekl se lesem se stráně k jezeru. Hafani plížíce se neustále netrpělivě kolem svého pána čekali marně na obnovení rozkazu; muž, jenž byl skoro zázračně unikl jich tesákům, odešel bez další pohromy. Ve společnosti zrzouna, kterýž znal v okolí každou stezičku, odebral jsem se k strýcovu statku. Po celou cestu splečník můj ani nepromluvil, a jenom jednou slyšel jsem jej zamumlati: Ne, ne; nebylo dobře, že ušel trestu – on jediný byl příčinou Reginina poranění. Dorazili jsme do strýcova statku asi o čtvrt hodiny později než Robert se svou družinou. Dozvěděv se, že byla Regina k svému přání donešena do komnaty, v kteréž jsem s ní byl poprvé mluvil, pospíšil jsem tam. Regina ležela na loži; sličný obličej její byl na smrt bled. Robert stál u dveří se svěšenou hlavou a se založenýma rukama; přítel můj a Reginin miláček seděl u lože maje oběma rukama obličej zastřený. Když jsem vstoupil, panovalo v komnatě hrobové ticho. Regina, jsouc obličejem obrácena ku dveřím, první mne shledla. Dobře, že ještě přicházíš, pravila slabým, chvějícím se hlasem snažíc se marně pozvednouti hlavu. Když jsem přistoupil k loži, dodala: Právě jsem se před Robertem naposled vyzpovídala. Jsem připravena. Tvůj přítel – otec mého dítka – zůstane po mé smrti zde, u Roberta. Chtěl jsem něco pronésti, ale Regina pokračovala: Doufám, že mi odpustíš, jako mi odpustil Robert. Smrt svou jsem zavinila sama; možná, že by bylo jediné slovo z mých úst. Regina náhle se odmlčela, jako by jí byla nenadálá bolest řeč přerušila. Dýchala obtížně, a útlá ručka její, kterou mi podala, byla studená jako led. Po chvíli pravila Regina s neobyčejným namáháním: Jen několik slov ještě. Odpusť, že´s byl mým mlčením klamán. Domníváš se, že jsem tvou tetou a Robertovou ženou, avšak já jí nikdy nebyla, neboť Robert mi byl jen – otcem... Vracejíc se k němu s mrtvolou svého dítka – o čemž jsem se mu teprv nyní zmínila – věděla jsem, že není už více možno, abych s ním žila pod jednou střechou jako druhdy, když jsem byla ještě dítětem. Robert byl téhož náhledu. Dohodnuvše se vzali jsme útočiště ku lsti. Robert mne prohlásil u svých čeledínů za svou legální choť, a tak mohla jsem žíti na blízku svého mrtvého dítka. Regina nedokončivši náhle bolestně zaúpěla. Chtěla se vztýčit, ale nemohla. Namodralé rty její ještě se pohybovaly, jako by mluvila, šeptalať cosi; pak ale i šepot utichl, a jen rty se chvěly. Prsa mocněji se vzdmula, oči její ještě několikráte pomalu se zavřely a zase otevřely, až zůstaly otevřeny a ztrnule k protější skalní stěně upřeny. Regina byla mrtva. Robert díval se na poslední zápas Reginin nepohnutě jako socha, a muž, kteréhož Regina nejvášnivěji milovala, ani neviděl, když poslední zásvit života v oku jejím shasnul. Nevýslovná bolest sevřela má prsa. Chtěl jsem promluviti, ale nebyl jsem s to; beze slova vyrazil jsem z komnaty. Probděl jsem strašnou noc. A když pak první zábřesky slunce zruměnily temena hor, byl jsem již – aniž bych se byl s Robertem nebo přítelem svým rozloučil – na cestě ku Praze. Vrátil jsem se – jak byla Regina ve svém anonymním listě předpověděla – proklínaje okamžik, kdy jsem uposlechl strýcova pozvání, abych jej navštívil. Minulo deset roků. Po celou tu dobu neslyšel jsem ani o strýci, ani o svém příteli; po celou tu dobu nemohl jsem se odhodlat, abych je navštívil nebo jim psal. Posléze jsem se přece odhodlal k návštěvě. Přibyl jsem do divokrásné pohorské krajiny té jako poprvé za letního odpůldne, ale strýcův statek jsem skoro nepoznal. Byltě téměř úplně spustlý,a na první pohled jsem viděl, že se o hospodářství po mnoho let nikdo nestaral. Spatřiv strýce ulekl jsem se: stálť přede mnou shrbený stařec s nevýslovně mdlým, skoro blbým výrazem ve vráskovité tváři: oko jeho bylo vyhaslé, bílý vous i vlas už valně prořídlý. Přijal mne ve své komnatě chladně, ba skoro ledově. Na mé otázky odpovídal jednoslabičně nebo vůbec ani neodpověděl. Nechť jsem mluvil o čemkolivěk, nic ho nezajímalo, pro nic nezdál se míti smyslu. Maje za to, že jej snad připomenutím vojenského stavu rozhovořím, otázal jsem se na jeho mínění o válce roku 1866. Strýc chvíli se na mne díval, pak se chladně otázal: A kde byla ta válka? Což nevíš, strýčku? dím. V Čechách a v Italii. Tak – v Čechách – praví strýc monotoně dutým svým hlasem. to slyším dnes poprvé. Nebylo pro mne více pochybnosti, že je strýc duševně skoro úplně otupělý. Na Reginu si ale zajisté často spomínáš! pravím posléze. Po vyslovení jména toho strýcovo vyhaslé oko poněkud splanulo. Uchopiv mne za ruku optal se chvějícím se hlasem: Ty´s ji znal? Ty´s znal Reginu? Byl jsem u vás, když zemřela. Ah, ano, ano! dí strýc. Teď už se pamatuju. Jak se ti od té doby vedlo? tážu se dále, vida, že toliko spomínka na Reginu budí v strýcově duši ještě slabou ozvěnu. Smutně, hochu, smutně, odpovídá strýc stávaje se hovornějším; byl jsem zatčen a skoro dvě leta ve vyšetřovací vazbě v Plzni pro zabití – Reginy. Chtěl jsem tě dát volat za svědka, ale později jsem se jinak rozmyslil. Prohlásili mne nevinným, a od té doby, ani nevím, jak jsem žil – s nikým jsem neobcoval, ba skoro ani nemluvil. Což muž, jenž zastřelil Reginina otce? tážu se dále. Mrtev, zní odpověď; zemřel dřív než skončeno vyšetřování – vždyť víš – nebo jsi snad slyšel, co učinil policejnímu agentu. A co se stalo s mým přítelem, který po smrti Reginině u tebe zůstal? Byl to dobrý, milý hoch, vypravuje strýc, však čtvrtý nebo třetí den – už ani dobře nevím – našli jsme jej u Reginina hrobu s roztříštěnou lebkou; byl třetí obětí sivookého démona. Strýc se odmlčel. Po chvíli mne vyzval, abych jej následoval. Šli jsme do spustlého parku a za nedlouho octli jsme se na místě, několika olšemi obklopeném – před hrobkou. Strýc otevřel, a po několika schůdkách sešli jsme dovnitř. Hrobka byla na pohled prázdná. Však strýc zvednul velkou kamennou desku uprostřed hrobky, a paprsky k západu se chýlícího slunce, jež v tu dobu přímo vnikaly do hrobky, ozářily vnitřek. Nahlednuv pozorněji spatřil jsem v rakvi se skleněným víkem Regininu mrtvolu. byla neporušena. Dlouho díval jsem se v tu krásnou, již polozapomenutou tvář: zdálo se mi, jako by kolem svadlých rtů doposud ještě pohrával svůdný úsměv, jako by se hladké čílko skládalo v mírné vrásky a zase vyjasňovalo, jako by skoro průsvitná víčka očí pomalu se otvírala, a z velkého sivého oka jako by vyšlehl blesk vášně. Vše, co již bylo polo zapomenuto, náhle se mi v paměti oživilo: viděl jsem opět tu ztepilou postavu, slyšel v duchu její hlas, cítil jemné stisknutí její ruky. Opět jsem cítil neodolatelnou moc půvabu démonické ženy té; krev mi zavířila tělem, hnala se k mozku a zase nazpět k srdci. Prudce odvrátil jsem se od rakve. Strýc, chtěje hrobku uzavříti, spouštěl pomalu kamennou desku. Náhle počaly se mu ruce třásti, a nežli jsem mu přispěl, vyklouzla mu těžká deska z rukou a rozrazivši se na několik kusů spadla dovnitř na skleněné víko rakve a na mrtvolu Regininu. Mrtvola rozpadla se skoro úplně v prach. Ještě téhož dne rozloučil jsem se se strýcem. Nežli však jsem okolí statku jeho opustil, navštívil jsem ještě pohorské jezero, v němž odpočívalo Reginino dítko. Strmou skalní stráň, pod kterouž bylo dítko pohřbeno, takměř jsem nepoznal; bylať se prodlením času z velké části do jezera sesula. Od té doby často se mi zdá, jako by svět se svými rozkošemi neměl více žádné vnady pro mne, jako by ve světě nebylo více ničeho, co by mne mohlo ještě rozechvěti, rozehřáti. Jen časem, když v osamělé chvíli pohroužím se v zpomínky, vyhoupne se z chaotické mlhy polozapomenutých chmurných obrazů obraz tak jasný a skvělý, že mi bývá, jako bych si i nyní ještě mohl poznovu život zamilovati. Avšak duševní tento stav netrvá nikdy dlouho. Reginin skvělý obraz počíná blednouti, a v brzku naplní duši mou nevýslovná trpkost.