Nad míru prudká bouře podzimní právě dozuřila; — elektrický aparát matky přírody již jen potrhává... Z šedých, jednotvárných mraků, jež se už do syta vyplakaly, vyšlehuje z dáli jen ob čas slaboučký blesk a teprve po dvaceti a více vteřinách následuje chrochtavé zamručení hromu. Jak zcela jinak bylo před hodinou! Neobyčejné, po několik dní trvající vedro — poslední to úpalný pozdrav léta s naším podnebím se loučícího — působilo tak červencovitě (možno-li totiž v tomto případě tohoto epitheta po stránce jazykové užiti), že i lidé úplně zdravých, ba ocelových nervů stávali se již melancholickými jako pudlíci za nejparnějších letních dnů. Na štěstí poskytla dobrodušná matka příroda sama sobě, to jest přírodě trpící — v pravý čas osvěžující prostředek v podobě dobročinného lijáku, provázeného vichrem, bleskem a nezbytným za takových okolností hromem. Bouře přikvačila krátce po třetí hodině odpolední s úžasnou rychlostí. Ačkoli už podzimně obstarožná, rozzuřila se s neurvalou prudkostí vášnivé mladice v nejlepším věku. Šedavě zamodralá, bezoblačná obloha halila se tak rychle v temné kápě hrozivých mraků, že vichr, hlavní pomocník, dechem sotva stačil. V několika minutách nebylo po žhavém slunci, azuru, bezvětří, dusném vedru a všech ostatních atributech královny nebes ani památky. Ledový vichr fiče a skuče nebo hučivě sténaje, skláněl nejvyšší stromy skoro k zemi, lomcoval keři, že choulily se úzkostlivě k vypráhlé půdě — trhal došky a šindele se střech – a žena před sebou kotouče prachu, smetí, slámy a jiných málomocných atómů přírody, hnal se s dunivým lomozem v před, jako několik pluků jízdy k poslednímu, rozhodnému útoku na nejpevnější postavení nepřítelovo... V brzku zdála se býti celá příroda v nejhroznějším zděšení; z mraků blesky jen sršely, hřmění takořka neustávalo — slovem soudný den byl na zápraží, jak ctihodná, odvěkým prachem již z dáli zářící fráse dí. A proto běda každému, koho rozpoutaní živlové přírody, kteří se suverénním pánem a králem své vlastní matky nemívají žádného milosrdí — překvapili pod širým nebem! Nestihla-li ho žádná vážnější pohroma živelní, promokl na kůži... Blaze však bylo každému, kdo chráněn před hněvem soptící matky přírody, mohl se na řádění živlů pouze dívati... Jedním z těchto šťastných smrtelníků byl pan Florian Hanibal, přednosta X-ské stanice jedné z devatero drah pražských. Zpozorovav, že blíží se bouře, zarazil podle předpisu špejl – (jak nazýval prostý nástroj, kterým se v telegrafickém aparátu přerušuje elektrický proud, aby nezbedný blesk v nepříčetném stavu nemohl podniknouti drzý výlet přímo do aparátu a ve své bezmyšlenkovité zaslepenosti netoliko celý aparát, nýbrž i telegrafistu a vůbec vše, což v nejbližším okolí se nalézá, na padrť nerozbil) — slovem pan Florian Hanibal zabezpečil se ve svém bureau proti nepředvídanému výbuchu hněvu matky přírody. Na to pošoupnul stolici, — na které seděl, když byl před několika minutami dal signál do nejbližší stanice, že nákladní vlak stanici jeho právě opustí — blíže k oknu a maje nyní asi na dvě hodiny svatosvatý pokoj, zadíval se bezmyšlenkovitě oknem ven. Je to mužík droboučké postavy, skoro kost a kůže. Na pohled zdá se býti čtyřicátník; ale má už své abrahamoviny za zády. Nápadně vyvinuté, v pravdě granátnické kníry dodávají sice tváři ostrých tahů výrazu zmužilosti; plavá barva jejich a ještě plavější barva hustého geniálně rozcuchaného vlasu však zmužilost zase paralysuje. V celku prozrazuje fysiognomie páně Hanibalova přitrpčelý, skoro mrazivý klid, vlastně resignaci muže, kterýž byl přísným konáním nesnadných, mnohdy i mozolných povinností svých zažehnal všechny démony zpupnosti, nespokojenosti a všech těch necností, které člověku — z bláta společenského aspoň na chodník společenského postavení se deroucímu. — život po leta ztrpčujou. Pravidelnost a souměrnost hlavních rysů, pěkně vyklenuté čelo, ušlechtilý nos, ale výrazné, bleděmodré oko, energická brada — vše to trpkost výrazu mírní. Kdo však se vyzná ve fysiognomiích lidských jen poněkud, shledal by ve tváři té stopy prudkých bouří duševních. Mělať — nyní již ovšem se drolící pečeť dávné nespokojenosti, úmorné a vysilující práce, vůbec onoho krutého zápasu životního, jaký jest nucen podnikati skoro každý, kdo chud a bez dostatečného vzdělání, bez přátel a bez protekce snaží se s napjetím veškerých svých sil dodrápati vyššího společenského postavení, v němž jiní šťastnější smrtelníci, nechť už vlastní zásluhou nebo protekcí, octnou se začasté bez namáhání, hravě. Pan Hanibal osiřev totiž ve svém patnáctém roce, právě když byl absolvoval kvartu, protloukal se životem, jak vůbec bylo možno. Po nějaký čas diurnoval u advokáta, pak šťastnou náhodou octnul se jako diurnista u dráhy a poněvadž měl zdravý smysl pro věci praktické, vpravil se brzo v nové své postavení a stal se dosti zručným, spolehlivým, ovšem nehrubě skvěle placeným úřadníkem železničním. Druhé toto povyšinutí se stálo jej ovšem celou řadu let nejsvědomitější práce, bezpříkladného sebezapírání a úmorného namáhání. Avšak — jak u lidí tohoto rázu obyčejně bývá — on toužil přece ještě výše; neboť alfou a omegou veškerých jeho přání bylo: státi se přednostou některé z menších stanic, kde by mohl v klidu a spokojenosti ztráviti zbytek svého života v odloučenosti od celého světa, jenž mu byl, poněvadž s ním býval vždy jen v pranepatrném spojení, skoro až lhostejný, mnohdy i odporný. Pan Florian Hanibal sloužil tedy u dráhy od piky — sloužil věrně, ba vzorně. Přes to vše bylo by nejvřelejší jeho přání zůstalo nevyplněno, kdyby před několika léty náhodou nebyl se stal přednostou pražského nádraží muž, kterýž s ním před čtyřiceti a více roky do školy chodil a nyní poznav v panu Hanibalovi netoliko vzorného úřadníka, nýbrž i dokonalého člověka, stal se mu upřímným přítelem. Seznav jeho přání, přičinil se k tomu, aby byl přítel Hanibal z pražské stanice, kde byl až dosud nepřetržitě v kanceláři zaměstnán, povýšen a po svém přání přesazen jakožto přednosta na stanici v nejbližším blízku Prahy, tak aby mohl býti s pražskými kolegy i Prahou v nejužším a nejpohodlnějším spojení. Vzácný tento akt přátelské úslužnosti vzbudil v duši páně Hanibalově nejyřelejší city vděčnosti. Děkoval vzornému příteli se slzami v očích, což jest u člověka v trhanské službě železniční, která skoro k bezcitnosti otužuje, neobyčejnou řídkostí. Přítel, muž ryze zlatého srdce — perla perel, řekl by básník, — díků vůbec ani nežádal. Ujal pana Hanibala za ruku, potřásl jí a přivinuv pak přítele k ňadrům, políbil jej — nejinak než jako bratr bratra, ovšem bratr pravý, vzorný. Ba více — přítel, muž intelligentní a nepředpojatého názoru v svět, osvědčil se za příležitosti té také ještě jako vzorný otec, to jest jako otec dbající duševního blaha svého jediného dítěte nepoměrně více nežli hmotných prospěchů... „Víš co, milý Hanibale,“ pravil důvěrně hlasem skoro rozechvěným, „zasvěťme tento okamžik tvé svrchované spokojenosti také ještě aktem —“ „Jakým, jakým?“ vpadl kvapně pan Hanibal, a oči jeho zaleskly se v blahé předtuše. „Vím, že tvůj syn Václav,“ počal páně Hanibalův vzorný přítel, „miluje moji Elišku — zasnubme je!“ „Ale vždyť můj Vašíček teprve loni absolvoval,“ dovolil si pan Florian Hanibal namítnouti; „a posud ještě jako inženýr-aspirant laboruje...“ „Nic nevadí, milý kamaráde,“ zněla resolutní odpověď. „Vašíček je švarný hoch a bude z něho výborný trhan — ve dvou, třech letech může býti vrchním inženýrem...“ „Je-li možná?!“ zadivil se pan Hanibal. „Právě dnes byl mou intervencí jmenován přednostou trati třetí sekce se služným osmnácti set zlatých…“ Pan Hanibal zajásal a byl by přátelskému příznivci svému padl okolo krku, kdyby jej byl tento oběma rukama nezachytil. „Věc je tedy vyřízena, není-liž pravda, milý Hanibálku?!“ ujal se slova přítel. „Dám své dceři prozatím věnem dvacet tisíc, — příští měsíc, až budeš na své stanici, mohou býti naše děti zasnoubeny a sňatek může následovati v půl letě, jakmile se totiž tvůj Vašíček v novém svém působišti poohlédne.“ Pan Hanibal byl jako u vytržení. Takového nahromadění štěstí nebyl by se ani ve snu nadál. Byl člověk resignace, skoro již ani nedoufající, a právě v době, kdy doufal již jen v okamžicích největšího optimismu a to vždy na nejvýše ve zlepšení nejzvolnější, sype se mu štěstí, jakoby je Štěstěna z rohu hojností v návalu horečného přehmatu celými přehoušlemi přímo rozhazovala! Po tomto výstupu byl po několik dní jako v polosnění. Nemohlť ani uvěřiti, že se vše to opravdu sběhlo. Někdy, zvláště o samotě, byl radostí jako šílený; plakal a smál se, lomil rukama a hned zase vypukal v jásot skoro křečovitý. Posléze tato duševní bouře přece se utišila a pan Florian Hanibal nabyl zase své obvyklé duševní rovnováhy. Ale přítel, jenž mu byl tolik radostí připravil, byl mu nyní Bohem, před kterýmž by byl den co den poklekal, aby se mu v slepé oddanosti klaněl — Takový tedy byl přednosta X-ské stanice, jenž si byl před bouří ve svém bureau pošoupnul stolici blíže k oknu a usednuv na ní skřížil ruce v klíně a díval se oknem na vzpouru živlů. Sedě měl vzezření skoro marciální. Mohutné kníry aspoň dodávaly tváři jeho daleko více přísnosti, nežli se v ní zračilo, neboť základní rys trpkosti nedal se vyhladiti a budil spíše jakousi útrpnost nežli bázeň. Pan Hanibal úřadoval jako přednosta stanice již na šestý měsíc k úplné spokojenosti svých představených, v první řadě svého přítele — souchefa. On sám byl svrchovaně spokojen. Stanice jeho, pouze devět kilometrů od pražské stanice vzdálená, byla malá, skoro pouhá zastávka, tudíž netoliko vzhledem k úřadní manipulaci, nýbrž i co do spojení s Prahou nad míru výhodná. Vystoupilo-li tu někdy z vlaku pět osob, mluveno o tom po celý měsíc jako o nějaké katastrofě. Obyčejně nevystoupil a nevstoupil nikdo; jednou za den jedna nebo dvě osoby, zřídka kdy více, ačkoli tudy denně neméně nežli sedmero, po případě osmero osobních a smíšených vlaků projíždělo. Chtěl-li pan Hanibal do Prahy nebo jen na pražské nádraží, aby se s kolegy nebo se svým vzorným přítelem sešel (a jiných známostí vůbec ani neměl), stačilo vsednouti v kterýkoli osobní vlak a v osmnácti minutách, minuv jen jedinou zastávku, byl u cíle. Kdyby byl v stanici páně Hanibalově zastavoval i rychlovlak, bylo by k jízdě stačilo jedenáct, po případě i deset minut; ale pan Hanibal byl i tak úplně spokojen. Uvážíme-li ještě, že ve čtrnácti dnech mělo býti štěstí jeho dovršeno sňatkem jeho syna s dcerou dobrodincovou, možno si učiniti aspoň přibližně pojem o duševním jeho stavu. Vpravme se nyní v situaci! Odpovězme si na otázku, čím asi byla muži tomu prudká bouře, která se byla právě s veškerou neurvalostí jarních a letních bouří rozzuřila!? Nalézaje se v úplném bezpečí díval se pan Hanibal s ledovým klidem oknem na burácející živly. Orkánem skláněné topoly a jiné stromy a keře, hučivý lomoz vichru, hukot a praskot, crkot a šplounání dešťových kapek, jež vichr divoce hnal přímo do oken, takže v pravém slova smyslu jako k útoku bubnovaly — vše to i jiné: jako křižující se blesky a takměř ani neustávající hromobití zůstavilo pana Hanibala apathickým. Bylo mu, jakoby se díval na představení loutkového divadélka — tak prostinkým, tak všedním a bezvýznamným zdálo se mu býti hrůzně velkolepé divadlo přírody. Po celou skoro hodinu, po kterou bouře trvala, zůstal téměř bez pohnutí; ve tváři jeho ani sval se nepohnul. I když byla bouře přímo nad stanicí, když hrom následoval bezprostředně po blesku nebo duněl zároveň s ním, zůstal pan Hanibal úplně netečným jako v ztrnutí. Duše jeho, v poslední době tak často příjemně, ale zároveň také horečně rozechvěná, byla zase, abychom tak řekli, úřadně ledová — pan Hanibal nalézal se v normálním stavu duševním. Za nejpříšernějšího hukotu větru a nejhroznějšího hromobití vzpomínal úřadních záležitostí, kterými se po tolik let výhradně zabýval. Občas vyhoupnul se z chaotického vlnění suchopárných vzpomínek moment význačnější; ale ani ten pana Hanibala nevzrušil... Ba i později, když už bouře se vzdalovala a myšlenky páně Hanibalovy náhodou zakroužily kolem nedávné minulosti; když si připomenul své nenadálé štěstí — nebyl by z tváře jeho ani nejbystřejší pozorovatel vyčetl více, nežli že jest chladný až po srdce, jak po německém básníku často se opakuje. Toliko jednou šlehla ledovou duší jeho vřelejší myšlenka cosi jako slaboučký, sotva pozorovatelný zásvit čehosi posud ještě ani netušeného, neřku-li vysloveného. Byloť mu, jakoby ze středu nezkaleného štěstí a svrchované spokojenosti vyhoupnul se zarůžovělý obláček, z něhož šlehnul divuplný zásvit neskonale čarokrásného lesku — cosi jako náhlé otevření perspektivy, že může býti ještě šťastnějším a spokojenějším nežli jest — slovem ledovou duší jeho kmitnul paprsek vzniklý v tajuplné výhni ctižádosti. Až dosud, tudíž skoro po celé půl století, neměl pan Hanibal na zřeteli nežli popošinutí v ohledu hmotném, tudíž moment výlučně animalní; a teprve nyní, když byl v ohledu tom dosáhl všeho, po čem tolik roků toužil a prahnul, šlehlo duší jeho cosi jako doplněk — záblesk touhy po uznání duševním, po vyznamenání... Byl to však pouhý kmit — chladnou, ledovou duší páně Hanibalovou projelo to jako příjemný záchvěv, když člověk z jara poprvé pocítí účinek hřejícího sluníčka — načež zůstala duše zase netečnou, chladnou, ledovou... Zatím byla bouře, jak jsme již na počátku tohoto vypravování připomenuli, dozuřila. Pan Hanibal konečně instinktivně vstal a obrátil se k telegrafickému aparátu. Mžiknutím nabyla celá postava rázu zcela jiného, nežli jaký jevila, dokud seděl. Marcialnost tváře arci i nyní ještě zůstala; ale malá, drobná, suchoučká postavička, tenoučké ručky, a takové též, skoro hůlkám podobné nožky — slovem celek měl náhle ráz skoro komický. Laskavá matka příroda sice ve své nevyzpytné rozmarnosti s mnohým z nás smrtelníků ledajak si zahrála a mnohého z nás přímo zpitvořila; ale tak bezdůvodně, tak přímo negalantně jako k panu Hanibalovi, zachovala se k málo komu. Nezmrzačila ho sice, aniž zpitvořila; naopak zachovala se k němu u porovnání s oněmi, kterýmž na těle i na duchu ublížila, přece jen laskavě; ale míti vzezření marciální, dokud sedíme, a buditi netoliko soucit, nýbrž smích, jakmile vstaneme, jest přece jen cosi, proti čemu lze právem aspoň protestovati. Pan Hanibal však už dávno všech protestů se vzdal a nenapadlo ho už macešskou matku přírodu jakýmkoli steskem nebo jakoukoli výčitkou obtěžovati. Přivykl sám sobě a naučil se tělesné nedostatky vzorným chováním a vůbec virtuosním zacházením s lidmi paralysovati. Povstav nyní přišoural se drobným, skoro bychom řekli slepičím krůčkem k telegrafickému aparátu. Bílá suchá ručka vytáhla zručným hmatem špejl, kterýmž byl elektrický proud před bouřkou k účelu ochrannému přerušen, čímž vyřízeno prozatím vše, čeho okamžitě služba nádražní vyžadovala. Telegrafické spojení vzhůru i dolů, to jest po trati od Prahy i ku Praze zase docíleno — a pan Hanibal mohl si opět zcela klidně usednouti. Ale mimoděk zůstal u aparátu stát a jsa k oknu zády obrácen zadíval se v neurčité prázdno. Po několika vteřinách se mu zdálo, jakoby byl podle okna jeho bureau kmitnul nějaký stín. Střelhbitě jako čamrdička se otočil a spatřil na perronu čtvero osob. Již chtěl učiniti několik kroků směrem k oknu, by se přesvědčil, kdo v dobu, kdy neočekává se žádný vlak, mešká na perronu — v tom jedna z osob tak se obrátila, že viděl jí přímo do tváře. Zůstal jako přimražen. V tváři jeho kmitly mírné rozpaky — poznalť na první pohled korunního prince Rudolfa. V následujícím okamžiku však rozpaky zmizely; šlehlať duší jeho myšlenka zcela přirozená; „Patrně překvapila prince a družinu bouře na honbě — a bude potřebí zvláštního vlaku...“ A nerozmýšleje se shýbnul se poněkud a stoje zavolal telegraficky Prahu. Praha v okamžiku se ozvala a pan Hanibal několika úhozy na klapku telegrafoval v úřadním jazyku: „Korunní princ zde — zvláštní vlak.“ Napadlo mu sice, že snad přece nejedná správně, když telegrafuje o zvláštní vlak, dokud nebyl vlak nikým objednán. — „Ale vždyť mohu depeši okamžitě odvolat,“ domyslil; „v Praze beztoho nejsou pohotově a dříve nežli vyjedou — —“ Úplně domysliti nebylo ani třeba. V témž okamžiku zazněl z Prahy zvonkový signál, že žádaný zvláštní vlak — odjíždí. „Nu — jen se nepřeražte!“ pomyslil si pan Hanibal. „Však tu tak brzo nebudete!“ Na to se obrátil klidně k oknu a zůstal stát, jakoby byl na rozpacích, má-li vyjiti na perron a vzácné hosty uvítati nebo vyčkati, až snad někdo vejde do bureau. Tak setrval bez pohnutí asi po tři nebo čtyři minuty. Potom však přece popošel několik kroků ku zaskleným, na perron vedoucím dveřím -— leč v témže okamžiku dvéře otevřeny a vstoupil lokaj. „Jeho Výsost přeje si zvláštní vlak do Prahy,“ ozval se lokaj. Dříve nežli pan Hanibal odpověděl, vstoupil korunní princ sám. Pan Hanibal devotně se uklání a šeplavý hlásek jeho zdvořile ševelí: „Račiž míti Vaše Výsosti jen několik minut strpení — zvláštní vlak bude tu okamžitě,“ „Okamžitě?“ usmál se korunní princ nedůvěřivě, ale pronesl slovo to tak šeptmo, že je klanící se pan Hanibal ani nezaslechl. Zatím byli do bureau vstoupili i druzí dva princovi průvodčí: pobočník a druhý lokaj — a pan Hanibal nevěda patrně, co by dále pronesl, nebo chtěje mírné své rozpaky ukrýti, ucouvnul k telegrafickému aparátu a jal se na klapce a okolo ní cosi ohledávati, což s místa, kde korunní princ stál, podobalo se hravému výkonu telegrafickému. „Bouře nás překvapila na honbě,“ připomenul asi po dvou minutách korunní princ, jenž byl počínání páně Hanibalovo mlčky sledoval. „Rád bych byl co možná brzo v Praze – –“ „Okamžitě, Výsosti,“ ozval se pan Hanibal skoro šeptem vpadnuv princovi nehrubě galantně do řeči, načež korunní princ doložil: „Ostatní, kteří se byli skryli v lese, odjedou do Prahy večerním vlakem osobním.“ V tom všimnul si pan Hanibal, že princ, jemuž byl lokaj promoklý plášť již dříve sňal a přes nejbližší stolici přehodil, rozhlíží se, jakoby něco hledal. Současně pohlédl na princovy ruce a shledal, že by trochu čisté vody k umytí neškodilo. „Račte, Výsosti, dovoliti,“ ozval se devotně, „okamžitě opatřím umývadlo...“ Po třetí již opakované slovo okamžitě vyloudilo na tváři princově mírný úsměv. Ale pan Hanibal si toho nevšimnul; nevyčkav na svá slova ani odpovědi vyrazil z bureau. Okamžitě se sice nevrátil; ale půl druhé minuty — a delšího času k opatření umývadla s čistou vodou a ručníku nepotřeboval — podobalo se skoro okamžiku. Postaviv umyvadlo na stolici, na které byl v čas bouře sám seděl, přehodil ručník přes lenoch a uctivě několik kroků couvnul. Korunní princ po krátkém váhání povyhrnul si rukávy loveckého kabátu a jal si pomalu ruce mýti. Co následovalo, možno pověděti několika slovy. Myje si ruce vyptával se princ pana Hanibala na to a ono na krajinu, lid atd. Občas ustal v mytí a zadíval se odpovídajícímu přednostovi do očí. Vztáhnuv pak ruce po ručníku počal si je pečlivě utírati, což trvalo také asi dvě minuty. A právě v okamžiku, když si byl ruce utřel — Litujeme, že musíme vypravování své na okamžik přerušiti. Neboť současně s tím, co jsme byli právě vypravovali od okamžiku, kdy pan Hanibal poznav na perronu korunního prince, zavolal telegraficky Prahu a žádal za vypravení zvláštního vlaku, dálo se v pražském nádraží cosi, co jest s vypravováním naším v tak úzké souvislosti, že nemůžeme toho pominouti mlčením, aniž snad vypravovati později. I v pražském nádraží byli krátce před tím, nežli pan Hanibal svůj telegrafický aparát vytáhnutím špejlu — jak ve své hantýrce říkával — uvolnil, obdobnou operací přerušené telegrafické spojení zase obnovili. V telegrafním bureau meškal kromě telegrafního úřadníka přednosta stanice, vrchní inženýr Albin Stoklasa, vzorný přítel, dobrodinec a nastávající tchán páně Hanibalova syna. Z té příčiny nebude nemístno věnovati i panu Stoklasovi po několik okamžiků pozornost. Jest to muž jako pan Hanibal již více nežli padesátiletý, silné, hřmotné a přece svižné postavy. Zdravím kypící, poněkud již prošedivělým temněkaštanovým plnovousem zarostlá tvář jeví jakousi mračnou přísnost; ale jasné, klidné, temně modré oči kárají tento výraz osmahlé, drsné, ale pravidelné, skoro bychom řekli mužně krásné tváře ze lži. Bystrozraký fysiognomik poznal by na první pohled, že to vlastně dobrotisko, jež v dlouholeté drsné službě svého povolání uvyklo dávati původně dobrácké a srdečné fysiognomii své výraz přísnosti; slovem, že to muž, který dovede přísným, neúprosným pohledem rozkazovati, začasté i hřímavým hlasem kárati, a po případě i zaklíti; ale který při tom všem pranic necítí, a mnohdy pranic jiného nemyslí, než aby byla věc, o kterou právě jde, vykonána právě jen tak, jak jest předepsáno. Dodáme-li, že má pan Albin Stoklasa souměrně vyklenuté čelo, prošedivělý, krátce přistřižený vlas, řecký nos, husté obočí, kypré, ale přece jaksi sevřené rty, a zdravé, jak alabastr bílé zuby, pověděli jsme o něm v celku vše, co jest při prvním pohledu nápadno. U porovnání s panem Hanibalem jest pan Stoklasa pravý Apollo, kterýžto rozdíl arci bývá nejnápadnější, když oba tito přátelé stojíce podle sebe, živěji spolu rozmlouvají. Stoklasa, muž klidné rozvahy, chová se vždy odměřeně; Hanibal pak přes jakousi ztrnulost ve tváři nápadně živě. Pozorujícímu je zajisté často napadlo, jakoby hravý střízlíček laškoval s vážným, zádumčivým havranem. Rovněž tak rozdílná byla minulost těchto dvou přátel. U porovnání s panem Hanibalem byl pan Stoklasa pravé dítko Štěstěny. I on byl sice synem nehrubě zámožných rodičů, a podobně jako pan Hanibal záhy, v čtrnáctém nebo patnáctém roce věku svého osiřel. Na štěstí ujal se ho vzdálený jeden strýc, který mu sice z vlastní kapsy ničeho neposkytl, ale opatřiv mu prostřednictvím svých známých dvě stipendia a několik výhodných kondic v lepších domech, umožnil mu netoliko pohodlnější, nýbrž přímo závidění hodné studie, a jich dokončení. Absolvovav polytechnický ústav s vyznamenáním, nastoupil Stoklasa dráhtu praktickou, kde v brzku svou vzornou správností, pílí a svědomitostí domohl se výhodného postavení, a bohatě se oženiv žil v klidu a míru se světem i s rodinou toliko svým úřadním povinnostem. I pro něj, jako pro pana Hanibala ostatní svět hrubě ani neexistoval; oba byli pravé typy ryze praktických mužů, kteří vždy mají na zřeteli zájmy nejbližší a neohlížejí se, aniž se starají o záležitosti, do kterýchž jim pranic není, byt to byly záležitosti dosahu světového. V celku byl Stoklasa člověk nepoměrně měkčího srdce nežli Hanibal. Byl sensitivnější, možno-li totiž slovem takovým charakterisovati člověka jeho zaměstnání. Cit jeho byl snadněji vzrušitelný; ale nikoli jen ve směru positivním, dobrém, nýbrž i ve směru negativním. Avšak právě tak rychle jako cit Stoklasův vznikal, tak také buď zanikal nebo ustupoval citu jinému, takže Stoklasa mnohdy již v bezprostředně následujícím okamžiku nevěděl, jaký cit jej byl před tím rozechvíval. Tím měla povaha jeho ráz nad míru proměnlivý, možno-li tak říci — přímo aprilovský, a nikdo ji nemohl napřed stanoviti. Zakaboněné čelo takřka v mžiknutí se vyjasňovalo, nebo naopak. Usmíval-li se, nemohl nikdo ani přiblížené předpověděti, jak dlouho asi v této náladě setrvá; mnohdy zcela bezprostředně změnil se úsměv v mračnou přísnost, a dobrý náš Stoklasa zasoptěl hněvem a zařval mnohdy jako tur. Na štěstí byl nápadně nakloněn pocitům mírnějším. V opačném případu byl by býval muž ten pravou fúrií a tyranem. Ve službě byl přísný, neúprosný. Znaje obor své činnosti, jako málo který z jeho kolegů, dovedl přesně stanovití, co možno od toho neb onoho úřadníka v těch a oněch okolnostech žádati. Podřízené své nikdy prací nepřepínal; nikdy nežádal více, nežli seč byli. Ale co žádal, co byl jednou s rozvahou rozkázal, musilo býti vykonáno právě tak, jak byl rozkázal. V tomto ohledu byl pravým diktátorem a proto také vzhledem k celku výborným, vzorným přednostou. Stanice pražská aspoň za jeho správy mohla sloužiti všem jiným za vzor. On na všechno pamatoval, o všem dovedl se po pravdě instruovati, všechno měl v evidenci a ku všemu dohlídl, slovem, v stanici jeho šlo všechno jako na drátkách. Hodinová, ba minutová správnost jeho stala se v nejbližším okolí takořka příslovím. Vedle toho byl v svrchované míře spravedliv. Po celou řadu let, po kterou zastával namahavý a vysilující úřad přednosty nejdůležitější stanice celé trati, nemohl si ani jediný úřadník nebo kterýkoli jiný zřízenec dráhy postěžovati, že mu bylo jakýmkoli způsobem bezprávně ukřivděno. Rovněž tak jako nedbalost nebo docela nepoctivost ve službě káral a trestal co nejpřísněji — chválil a přičinil se o odměnění správného, neřku-li vzorného konání povinností — slovem, byl to přednosta, jaký snad v celých Čechách neexistuje. Zvláštní náhodou meškal i Stoklasa právě tak jako přítel jeho Hanibal po celou bouři v bureau telegrafním, toliko s tím rozdílem, že neseděl, nýbrž stoje u zasklených dveří, na perron vedoucích, díval se na řádící živly a když pak bouře ochabla, a již jen drobně poprchávalo, na pošinování vagonů, jež bylo před bouří na čas zastaveno, a dálo se nyní na hlavní koleji, kde sestavován osobní vlak večerní. Všední, pro přednostu stanice nej všednější výjev ten Stoklasu sice naprosto nezajímal; ale díval se naň ze zvyku, poněvadž nic jiného pozornost jeho nevábilo. Však v témže okamžiku, když přítel jeho Hanibal volal telegraficky Prahu — instinktivně se obrátil. U aparátu Morseova systému sedící úředník v mžiknutí panu Kanibalovi odpověděl, že jest k disposici a spustil stroj k otáčení proužku papíru. Přednosta Stoklasa mechanicky přistoupil k pracujícímu stroji, a nadzvednuv levou rukou roztáčející se proužek papíru, na němž pan Hanibal svou myšlenku pomocí galvanického proudu v bodech a čárkách vyjadřoval, díval se naň z počátku, dokud ze začátečních znamínkových písmen smyslu ještě nepochytil, lhostejně, ba apathicky, ba více — drže proužek v ruce, obrátil hlavu k oknu a zadíval se bezmyšlenkovitě na perron. V okamžiku, kdy dotelegrafováno, obrátil hlavu a pohlédl na proužek ve své levici. Přečetl jej v nerozdílném mžiknutí. „Kronprinz hier — separatzug,“ zvolal hlasitě a dodal k telegrafnímu úředníku: „Okamžitě dejte signál X-ské stanici, že zvláštní vlak odjíždí.“ Však dříve ještě nežli dal první dvě rány, že pojede totiž vlak směrem od Prahy, byl již Stoklasa na perronu. Lokomotiva, sestavující večerní osobní vlak, jela s jediným toliko vagonem druhé třídy s mírnou jen rychlostí právě mimo a již již zastavovala. Bleskurychle pospíšil Stoklasa k lokomotivě, obratně vyskočil na stupínek k strojvedoucímu a dal přiměřený rozkaz: „Zavěsit ještě jeden vagon první třídy!“ Strojvedoucí rozkaz ten vykonal. Náhodou nebylo více třeba, nežli popojeti jen ještě asi dvacet kroků na téže koleji nazpět a nejbližší vagon prostě připnouti — a zvláštní vlak byl připraven k odjezdu. Vše to nevyžadovalo více času nežli asi minutu. Zatím byl Stoklasa také strojvedoucímu pověděl, kam a za jakým účelem se pojede. Lokomotiva arci stála obrácena, právě jak byla náhodou posunovala; ale okolnost ta byla aspoň pro zpáteční jízdu výhodou. Signál k odjezdu byl už dán; nádražní sluha signálem upozorněn stál u zvonce. „Zazvoňte po třetí!“ houknul Stoklasa tak hlasitě, že se to daleko rozlehlo. Zvon zazněl, lokomotiva dala obvyklý výstražný signál k odjezdu a — právě asi v okamžiku, kdy pan Hanibal v X-ské stanici posud ještě stál ve svém bureau, jsa na rozpacích, má-li vyjíti na perron čili nic — vyjel zvláštní vlák z pražského nádraží. Lokomotiva jela sice, jak už připomenuto, po zpátku, a bylo třeba větší opatrnosti; ale přes to jsouc u přítomnosti přednosty stanice řízena zručným a zkušeným strojvedoucím jela za nedlouho se zvýšenou rychlostí. Vzdálenost devíti kilometrů ze stanice pražské do stanice X-ské projížděl obyčejný osobní vlak s jednou zastávkou v stanici bezprostředně předcházející, v osmnácti minutách. Se zvýšenou rychlostí jedoucí zvláštní vlak, jenž nestaviv se v právě připomenuté stanici, čímž tři až čtyři minuty času vyzískal, mohl vzdálenost tu projeti ve dvanácti neb i jedenácti minutách. Leč o tom byli jsme se již dříve aspoň částečně zmínili, a proto vraťme se do bureau pana Floriana Hanibala v stanici X-ské, kterou jsme byli v duchu opustili právě v okamžiku, když sobě korunní princ Rudolf ruce utřel Nyní jen dodáváme, že v témže okamžiku, kdy tak učinil, v bezprostředním blízku nádraží lokomotiva pronikavě zapískla. „Co to?“ optal se korunní princ. Však dříve nežli mohl pan Hanibal odpovědíti, vjel přijíždějící vlak do nádraží, a zastavil těsně u bureau. „Zvláštní vlak jest zde, Výsosti!“ zašeptal pan Hanibal, vlastním očím skoro ani nevěře. „Aj! totě báječná rychlost!“ připomenul s uspokojením korunní princ, a vyšel z bureau na perron. Ostatní následovali princova příkladu. Pan Hanibal pak okamžitě činil přípravy k bezodkladnému odjezdu. Vrátiv se kvapně k telegrafu, dal telegrafický signál nazpět do Prahy, že vlak odjede, a pospíšil zase na perron. Zatím byla lokomotiva zastavivšího se vlaku, která do stanice — jak víme — přijela pozpátku, odepjata, popojela k výhybce, přejela na druhou kolej a popojedši směrem ku Praze, přejela na kolej původní, a přirazivši k vlaku, byla připjata k vozu první třídy, původně poslednímu, tak že mohla nazpět ku Praze jeti obvyklým způsobem, — a v okamžiku, když se pan Hanibal zase na perron vrátil, stál již vlak k odjezdu připraven. Spatřiv přítele Stoklasu, — jenž byl zatím s lokomotivy seskočil a dvoje dvířka vagonu první třídy a jedny dvířka vagonu "druhé třídy otevřel, — pan Hanibal vše pochopil a tvář jeho přelétl úsměv svrchované spokojenosti. Bez odkladu upozornil korunního prince, že jest vlak k odjezdu připraven. Princ i průvodčí jeho popošli k vlaku, pan Hanibal jich následoval. „Totě rychlost přímo zázračná!“ připomenul korunní princ, vstupuje s pobočníkem svým do kupé vagonu první třídy, k panu Hanibalovi. Tento se mlčky uklonil, načež vyměnil s přítelem Stoklasou významný pohled a pospíšil sám ke zvonu, by mohl dáti předepsané znamení k odjezdu. Stoklasa, jemuž korunní princ žádné pozornosti nevěnoval, přirazil opatrně dvířka a zavřel. Zavřev pak i druhá dvířka, jež byl zbytečně otevřel, pospíšil k vagonu druhé třídy, kam byli vstoupili oba lokajové, a zavřev i zde, byl v několika okamžicích na lokomotivě, odkud dal příteli Hanibalovi rukou znamení, by zazvonil. Pan Hanibal spokojeně se usmívaje, zazvonil a udeřil třikrát na zvon, lokomotiva pískla a vlak se hnul. Pan Stoklasa, taktéž se usmívaje, nahnul se z lokomotivy a dívaje se nazpět, několikráte příteli rukou pokynul na rozloučenou a díval se naň, až vlak zahnul z přímky v mírný záhyb. Také pan Hanibal loučil se mlčky s vzorným svým přítelem, kývaje za ním rukou, a popošel pak dále, by odjíždějící vlak pokud možno nejdéle viděl. I postál zde asi čtyři minuty s výrazem svrchované spokojenosti v tváři, dívaje se upřeně za vlakem, až tento zahnuv za vzdálenou již vršinou zmizel, načež vrátiv se do svého bureau, chvíli zde přecházel, bavě se v myšlenkách tím, co se bylo právě sběhlo. Od řídké, v celku však přece jen všední a v manipulační službě železniční nejvšednější události, o které jsme byli právě vypravovali, uplynulo osm dní. Pan Stoklasa, jenž byl, jak víme, faktorem nejhlavnějším, připomenul si ji za tu dobu sice několikrát, ale vždy jen tak jako si připomíná svědomitý úřadník některý význačnější, ale přece jen všední výkon své povinnosti. Pan Hanibal připomínal si ji však po celý večer a v noci se mu o ní docela zdálo; nicméně následujícího rána byla již v paměti jeho tak vybledla, že neměla proň žádné zvláštní zajímavosti, a není žádné pochybnosti, že by na ni byl v brzku úplně zapomněl. Konaltě obvyklou službu svou obvyklým způsobem. Nebyl sice, jak víme, na své malé stanici, kde nebyla skoro žádná nebo jen nepatrná frekvence, prací příliš přetížen; ale doprava nákladů z blízké továrny a nedalekého cukrovaru, jakož i neméně nežli sedmkrát ve čtyřiadvaceti hodinách projíždějící osobní vlaky a rovněž tolikrát, někdy i vícekráte v téže době projíždějící vlaky nákladní a různé jiné práce, jakými jest přednosta každé, byť sebe menší stanice oblažován, zaujímaly skoro veškeren jeho čas, takže neměl hrubě ani pokdy na něco jiného mysliti, leda že v myšlenkách zabloudil v dobu nejblíže příští, na kterou byl ustanoven sňatek švarného jeho synka Václava s krásnou, duchaplnou a přece jako anděl dobrou, tichou a ve všem všudy vzornou dcerou vzorného přítele Stoklasy. Baviti se těmito myšlenkami a z nich plynoucími důslednostmi bylo pro spokojeného pana Floriana od nějaké doby slastí přímo závidění hodnou. Dovedlť se v ně, ačkoliv byl již asi deset roků vdovcem, vžíti se snivou houževnatostí mladíka, jehož srdce byl tajuplný záchvěv lásky poprvé otevřel růžovou perspektivu na život netušených rozkoší a slastí — takže, kdyby nebýval tak velkým routinerem ve službě železniční, byl by začasté tak mnohé důležité, ba nejdůležitější opomenul, co mívá mnohdy v zápětí zcela prosté, ale zároveň zdrcující propuštění ze služby. Lidem páně Hanibalovy letory a především oné routiny, které lze nabýti toliko úplným vžitím se v obor své působnosti, nevadí však ve svědomitém konání povinností daleko pohnutější momenty, nežli jest prostinké vžívání se v závidění hodný život dvou milujících se a milovaných osob — a tak konal pan Florian Hanibal i nyní své povinnosti jako kdy jindy s vzornou správností. V Praze, to jest v kruhu svých kolegů v nádraží pražském, za celou tu dobu nebyl ani jednou; také přítele a dobrodince svého Stoklasu neviděl a vůbec o něm neměl žádných důležitějších zpráv. Poptával se sice po něm, jako míval ve zvyku, toho neb onoho zřízence vlak doprovázejícího, když vlak ve stanici zastavil; ale náhodou nemohl mu nikdo dáti žádné jiné zprávy, leda že pana Stoklasu včera nebo předevčírem viděl v nádraží, že jest patrně zdráv a zároveň také spokojen, což spokojenému panu Kanibalovi úplně stačilo. Závidění hodný tento klid duše páně Hanibalovy byl konečně přece jen vzrušen, a to příjemněji, nežli se byl sám kdy nadál. Osmého dne po vypravení zvláštního vlaku a sice krátce po odjezdu ranního pražského vlaku poštovního byla panu Hanibalovi, sedícímu právě ve svém bureau u telegrafního aparátu, doručena malá škatulka a zároveň dopis ve velké, na pohled úřadní obálce, což obé bylo došlo právě přibylou ranní poštou. Pan Hanibal, který byl kromě od svého syna již po několik roků od nikoho žádného listu, neřku-li nějaké zásilky neobdržel, poznal sice na první pohled, že list není úřadní, totiž od správy železniční; a proto zvědavost jeho tak nedráždil, jako malá škatulka. Chvíli ji na všechny strany obracel, prohlížel a zkoumal adresu; potom vzal list a prohlížel a zkoumal i ten; ale opět jej odložil a prohlížel zase zapečetěnou škatulku, načež ji konečně pomalu, opatrně rozpečetil a rovněž tak rozbaloval. Nesmíme však opomenout dodati, že se mu při tom obě ruce trochu třásly — a že jevila tvář jeho výraz skoro horečné zvědavosti... Tak jej nepatrné toto intermezzo rozčílilo. Jaké však bylo jeho podivení, když posléze škatulku otevřel a spatřil v ní v ranním slunci divuplným, leskem zářící jehlici a dvé knoflíčků ku košili! Byl to šperk démantový. Pan Hanibal, ačkoli v klenotnictví žádný znalec, poznal na první pohled, že to vzácná, ryze umělecká práce nemalé ceny. Ceny samé arci nemohl ani přibližně odhadnouti; ale přece mu mimoděk napadlo, že něco tak hezoučkého, tak divuplně zářícího sotva lze za dvě nebo tři sta zlatých poříditi. Překvapení jeho bylo tak velké, že drže otevřenou škatulku v obou rukou díval se na šperk upřeným, skoro vytřeštěným zrakem po několik minut. Náhle šlehla duší jeho pochybnost. „Kdo mi to posílá?“ napadlo mu. „Syn či přítel Stoklasa? Nebo docela člověk cizí?... Ale proč a zač by mi to posílali? Neníť ani můj svátek, aniž jakákoli jiná obvyklá příležitost k poslání daru tak drahocenného... Aj! Snad mýlka! Snad není šperk ten určen pro mne, nýbrž pro někoho jiného. Snad se zasílatel zmátl v adrese?“ Ruče sáhl pravou rukou po embalaži, v které byla škatulka zaobalena a pátravě zkoumal adresu. Byla psána pevnou, vypsanou, ale panu Hanibalovi úplně neznámou rukou. Zněla však jemu: Ctěnému pánu, panu Florianu Hanibalovi, přednostovi stanice X-ské, dráhy —ské v Čechách. Zrak jeho, před chvílí pochybností poněkud zamutěný, zase zazářil. Odloživ embalaži, zadíval se opět na šperk zrakem lakotným. Několik okamžiků držel škatulku oběma rukama takořka křečovitě ve vzdálenosti asi desíti nebo dvanácti palců; pak ji od očí vzdálil a zase k nim přiblížil a různě ji nakláněje, prohlížel šperk se zálibou a na pohled znaleckým okem. V tom mu napadlo, že při adrese není udána cena, jak bývá v obyčeji, kdykoli se posílá poštou věc cenná, ba že tam není ani adresy zasílatelovy. Položiv otevřenou škatulku přímo před sebe na stůl, sáhl opět po odložené embalaži a jal se ji na vše strany obraceti, hledaje adresu zasílatelovu nebo aspoň cenu šperku; ale na embalaži nebyla nežli správná jeho adresa a razítko pošty: Praha — Hradčany. „Od syna nebo přítele to tedy najisto není,“ zamumlal, načež jal se mudrovati: „Ale vždyť jsem přece podepsal nákladní list! Jak jsem jen mohl býti tak neopatrný, ba pitomý, podepsati bezmyšlenkovitě a nepodívati se ani, kdo co posílá?!“ Odhodiv mrzutě embaláži, zadíval se opět na šperk přímo před ním ležící. Po chvíli sáhl po něm levicí a dvěma prsty pravice vyňal opatrně jehlici a držel si jí několik okamžiků před očima nepohnutě; pak ji na vše strany obracel, prohlížeje zářící démant i stříbrný, plochý lístek, v němž byl démant uměle zasazen, i špendlík, ba zkoumal i ostří špendlíku na vlastním palci, jejž by si byl málem do krve zranil... V tom mu napadlo, že mu byl také doručen list, na který byl, jsa leskem šperku takořka oslněn, úplně zapomněl. „Aj!“ zahučel. „Snad mi záhadu vysvětlí dopis!“ A ruče položiv jehlicí na stůl, sáhl po listě opodál, s chvatem jej roztrhl, rozbalil a jal se čísti... Překvapení jeho bylo ještě větší, nežli když byl rozbalil škatulku. List byl psán v jazyku německém touže vypsanou rukou jako adresa a zněl v doslovném překladu takto: Vážený pane! K rozkazu Jeho Výsosti korunního prince Rudolfa dovoluji si Vám oznámiti: Jeho Výsost uznávajíc Vaši nevšední zručnost v konání úřadních povinností, kterou jste před několika dny rychlým vypravením zvláštního vlaku osvědčil, ráčila mi naříditi, abych Vám jménem Jeho Výsosti vyslovil dík a k upomínce na onen den připojenou maličkost odeslal. Z hofmistrovského úřadu Jeho Výsosti korunního prince Rudolfa. Následoval sice ještě podpis, ale úplně nečitelný. Pan Hanibal přelítl těchto několik řádků s dychtivostí přímo horečnou. Zrak jeho se leskl, čelo a skráně zvlhly potem — tak mocně působil naň chladný, ryze úřadním slohem psaný list. V prvním okamžiku, jak se zdálo, nebyl si dosahu listu úplně vědom; počaltě luštit hieroglyf podpisu... Avšak po chvíli, když se z překvapení svého poněkud vzpamatoval a duší jeho šlehla myšlenka, že to vlastně vyznamenání, jakého se zřídka komu dostává, roztáhla se tvář jeho v blahém úsměvu a oči zářily nevylíčitelnou radostí. Několik okamžiků zůstal s listem v ruce bez pohnutí. Potom jej četl ještě jednou a přečta jej od začátku až po konec pomalu a nadmíru pozorně, počal jej čísti po třetí... Tentokráte však nedočetl. Při slovech uznávajíc Vaši nevšední zručnost v konání úřadních povinností, náhle se zarazil a rozradostněnou tvář jeho přelétl mráček leknutí. Lidé páně Hanibalovy minulosti, kteří byli po celý svůj život v konání svých povinností pravými vzory a přece zlepšení svých poměrů děkujou jen náhodě a protekci, bývají ke všemu, co týče se uznávání a odměňování zásluh, vždy více méně nedůvěřiví — a tak i pan Hanibal. Při vzpomenutých již slovech šlehla totiž duší jeho nová pochybnost. Napadloť mu, že není vůbec ani možno, by byl za výkon tak všední a bezvýznamný, jako jest prostinké odeslání depeše za vypravení zvláštního vlaku, tak štědře odměněn. Jal se o tom přemítá ti. Ale čím déle přemítal, tím pravdě nepodobnější zdála se mu býti jeho domněnka, zvláště když si připomenul, že rychlé vypravení vlaku náleží vlastně na účet náhody, a jde-li o zásluhu a odměnu, že náleží obé příteli Stoklasovi. „Ne, ne, ne!“ zahučel posléze. „To není možno. Toť buď mýlka nebo – –“ Nedohučel. Duší jeho šlehla nová pochybnost; vlastně nejnepříjemnější myšlenka, jaká kdy rozradostněného člověka ochladila. Napadloť mu, že snad si z něho někdo ztropil nevčasný žert že jest šperk bezcenná imitace a připojený list podvržen k tomu cíli, aby adresát klamu spíše uvěřil a fingovaným uznáním svých zásluh a takovou též odměnou před svými kolegy a celým světem nesmrtelně se — blamoval. „Ano, ano!“ zvolal pan Hanibal skoro v rozhořčení. „Tak a nejinak tomu! Někdo si ze mne ztropil hrubý žert... Ale kdo — kdo?“ A počal opět přemítati. Přemítal, kdo jej asi chtěl tímto rafinovaným způsobem podvésti; ale nemoha si nikoho připomenouti, koho by mohl míti právem v podezření, počal posléze ve svém pochybování zase kolísati. „Ale vždyť se přece můžeme přesvědčiti,“ zvolal konečně rozradostněným tonem, „je-li šperk pravý a není-li pouhá bezcenná imitace... A má-li cenu, pak ovšem – –“ Opět nedomluvil. Mechanicky vztáhl ruku po jehlici na stole a počal ji znovu zkoumavěji nežli dříve prohlížeti. Obracel ji na vše strany, nechávaje jasný démant hráti v reflexu slunečního světla všemi barvami, zkoumal ji proti světlu i ve stínu, z blízka i z dáli, ba opovážil se klepnouti jehlicí opatrně i o hranu stolu, jakoby chtěl také zkoumati zvuk. Ale nechť namáhal se sebe více, jistoty nenabyl. Čím déle však zkoumal, tím více se v něm vzmáhalo přesvědčení, že to není imitace, nýbrž pravý skvost nemalé ceny. Prozkoumav jehlici, jal se tímže způsobem zkoumati knoflíčky; ale i zde dospěl k témuž výsledku: jistoty sice nenabyl, avšak pochybnost jeho o pravosti šperku zaplašena tou měrou, že skoro již věřil, že nebyl někým oklamán, nýbrž — ovšem bez zásluhy — pochválen a nad jiné odměněn... Pan Hanibal však jako člověk praktický přes to vše uznal za dobré — neukvapovati se dříve, nežli se někomu tímto řídkým uznáním a odměněním svých zásluh (což obé musilo vzbuditi závist kolegů) pochlubí, zjednati si úplné přesvědčení, že jest šperk pravý, a nikoli pouhá, od pravého šperku na pohled skoro ničím se nelíšící imitace. Ale jak se přesvědčiti? Na malinké staničce, kde přednosta konal i službu telegrafního úředníka a kasíra, nebylo kromě přisluhujícího zřízence železničního a několika nádenníků, kteří vypomáhali při nakládání a skládání větších nákladů, živé duše, která by mohla panu Hanibalovi v jeho rozpacích přispěti. Rovněž tak bylo, jak se přemítajícímu z počátku zdálo, i v blízké osadě, obývané skoro výlučně lidmi, zabývajícími se polním hospodářstvím — a jenom snad farář a ředitel cukrovaru nebo ředitel továrny , „Ano, ano!“ přerušil pan Hanibal své přemítání nahlas. „Ten neb onen nebo všickni tři zároveň – –“ Nedomluvil. Podle okna kmitla se mužská postava. Pan Hanibal, poněkud se obrátiv, spatřil před zasklenými dveřmi státi přisluhujícího zřízence železničního. „Aj!“ uklouzlo mimoděk jeho rtům. „Jakž jen možno býti tak bezpříkladně zpitomnělým a zapomenouti, že je znalec v domě?! Vždyť přece vím, že je náš Tobiášek vyučený zlatník... Ano, ano,“ dokončil mumlavě, „Tobiášek pochybnost mojí jediným slovem zaplaší.“ Po té sáhl ruče po listě a zbaliv jej, strčil chvatně do náprsní kapsy; na to uloživ jehlici a knoflíčky zase do škatulky, zavřel ji a položil před sebe na stůl. Učiniv takto, čeho bylo po jeho náhledu k zjištění ryzí pravdy nevyhnutelně potřebí, položil plochou dlaň levé ruky na škatulku a vzkřiknul: „Tobiášku! Pane Tobiášku!“ Přede dveřmi lelkující zřízenec, zaslechnuv své jméno, prudce se obrátil. Poznav skrze zasklenné dvéře svého přednostu, vrazil prudce do bureau a postavil se těsně u dveří. Byl to muž asi třicetiletý, štíhlé, ale svalovité postavy, osmáhlé, dosti pravidelné, ale jinak bezvýznamné tváře. Zůstav u dveří státi, očekával po svém zvyku mlčky rozkazy svého představeného, který patrně v duchu svůj operační plán teprve formuloval. „Tobiášku!“ ozval se po chvíli pan Hanibal tonem nad míru laskavým a přívětivým. „Pojďte blíž!“ Tobiášek, zvyklý na stručná, mnohdy i drsná komanda, nevěděl v prvním okamžiku, co o nenadálé laskavosti chefově souditi; připlížil se ke stolu nesměle a ještě nesměleji upřel modré oči na svého představeného, v jehož marciální tváři pohrával právě dvojsmyslný úsměv. „Tobiášku!“ opakoval chef po krátké pomlčce tímže laskavým tonem jako před tím. „Víte snad přece, že jest mi přednosta pražské stanice, vrchní inženýr pan Albín Stoklasa, přátelsky nakloněn — —“ „Ano, ano, pane přednosto — vím,“ vpadl živě Tobiášek poznav, že nejde tentokráte o žádnou výtku nebo pokárání. „A víte zajisté také,“ pokračoval pan Hanibal, „že syn můj Václav pojme jedinou dceru páně Stoklasovu co nejdříve za manželku —“ „Jakž bych nevěděl, pane přednosto!?“ usmál se Tobiášek, nechápaje, kam chef tímto úvodem míří. „Víť o tom přece každý na celé trati...“ „Ano, ano — na celé trati,“ dodal pan Hanibal, zakroutiv si pravou rukou polovici svých mohutných knírů, načež po krátké pause významným tonem pokračoval: „A co byste řekl, pane Tobiášku, kdyby mi tak tento pan Stoklasa, dobrý a věrný můj přítel, poslal nějaký malý presentíček...“ „Hm, co bych mohl říci?“ odvětil Tobiášek skoro v rozpacích. „Řek' bych — že učinil dobře...“ „Ale což kdyby takový presentíček stál několik set zlatých?“ optal se pan Hanibal, upřev zkoumavě zrak svůj na Tobiáška. „Několik set zlatých?!“ podivil se Tobiášek nevěda, co by na tak zvláště formulovanou otázku odpověděl. „Ano, několik set zlatých,“ děl pan přednosta s důrazem, načež zvednuv levou ruku, kterouž byl až dosud škatulku se šperkem před zrakem Tobiáškovým ukrýval, dodal úsečně: „Podívejte se!“ Tobiášek upřel zvědavě zrak na škatulku, ale zůstal bez pohnutí, jakoby se ostýchal. „Jen se podívejte, jen se podívejte, pane Tobiášku!“ vybízel pan Hanibal ukázav ukazovákem pravé ruky na škatulku. Tobiášek natáhl ruku po škatulce nesměle; ale sotva ji vzal do ruky a podíval se na rub, zvolal: „Aj! totě nějaký šperk z dílny Grohmannovy, kde jsem se vyučil.“ „Ano — z dílny Grohmannovy!“ dotvrdil přednosta s přízvukem bezmyšlenkovitosti. Tobiášek zručně otevřel škatulku a zahlédnuv šperk zvolal v největším překvapení: „Aj! totě, pane přednosto, šperk, o kterém jsem sám pracoval...“ „Není možno!“ „Ano, ano — tento stříbrný lupínek pod jehlicí je moje práce,“ ujišťoval Tobiášek; „kámen zasazoval kamarád...“ „Aj, aj!“ uklouzlo panu Hanibalovi, jenž s tváře Tobiáškovy zraků nespouštěl. „A co pak asi takový šperk v celku stojí?“ optal se konečně přednosta, nemoha déle svou zvědavost ukrotiti. „Takový šperk?“ opáčil táhle Tobiášek. — „Takový šperk – v celku – –“ „Ano, ano — celý: jehlice i knoflíky dohromady,“ vpadnul kvapně pan Hanibal. Tvář Tobiáškova jevila chvíli zkoumavou přemítavost ododborného znalce, kdežto v marciální tváři páně přednostově zdála se býti zřejmě vyznačena bázlivá, skoro úzkostlivá zvědavost. „Dvě až tři sta zlatých, není-liž pravda?“ ozval se konečně pan Florian. „Ah, co vám, pane přednosto, napadá!“ zvolal Tobiášek osmělen, ale tonem tak neurčitým, že nedalo se naprosto uhodnouti, míní-li, že stojí více nebo méně. Pan Hanibal domníval se poslednějšího; tvář jeho poněkud se zakabonila, když děl: „Tedy sto nebo sto padesát!?“ „Ah nikoli, nikoli, pane přednosto!“ „Mnoho-li tedy — asi?!“ vyrazil ze sebe pan Florian a z očí šlehl mu blesk zklamání. „Mnoho-li?“ opakoval táhle pan Tobiášek, nemaje ani tušení, že svým otálením natahuje přednostu na skřipec. „Ano, mnoho-li!“ zvolal pan Florian skoro přísně, jako míval v obyčeji, když rozkazoval. Tobiášek ještě chvíli váhal, pak pravil pomalu přitlumeným hlasem: „Osm, až devět set zlatých!“ „Osm, až devět set zlatých?!“ opakoval pan Hanibal tonem nej vyššího podivení. „To není možné!“ „Ne-li více, pane přednosto,“ připomenul chladnokrevně Tobiášek. „To není možné, to není možné!“ opakoval pan Florian monotonně. „Ostatně,“ ujal se slova Tobiášek, „libo-li, pane přednosto, můžete se přesvědčit...“ „Jak to? Jak to?“ „Pamatuju se,“ pokračoval Tobiášek, „že v naší dílně zhotoveny byly tenkráte tři takové garnitury a jednu že zakoupil hrabě Valdštýn...“ „Ale jak se přesvědčit?“ vpadl pan Hanibal. „Zcela jednoduše,“ zní odpověď. „Náš pan doktor, který je právě teď u mé ženy, kterou zase ty proklaté srdeční křeče trápí, byl také tělesním lékařem hraběte Valdštýna. Pamatuju se zcela dobře, že bylo v dílně vypravováno, že pan hrabě kupoval garnituru ve společnosti pana doktora. Ten tedy musí vědět, co stála... Libo-li, pane přednosto,“ končil Tobiášek, „já pana doktora zavolám...“ „Ano, ano, zavolejte!“ uklouzlo panu Hanibalovi, kterému v okamžiku tom ani nenapadlo, že dopouští se tím aktu nehrubě galantního. Tobiášek byl v mžiknutí ze dveří a v několika vteřinách, jichž pan Florian Hanibal využitkoval k pokochání se pohledem na drahocenný šperk, přivedl doktora do bureau. Doktor, muž již obstarožný a fysiognomie v celku dobromyslné, byl jednou z oněch nečetných osob, s kterými se pan Hanibal aspoň občas v nejbližší hospůdce stýkával, aby si zahrál v karty nebo jinak, to jest zcela všedním hovorem o věcech zcela bezvýznamných se pobavil, zkrátka, přebytečný čas ubil. Není tudíž divu, že byli aspoň tak dalece spřáteleni, že chovali se k sobě s jakousi nonchalancí a mluvívali mnohdy skoro důvěrně. Přes to přivítal pan Hanibal doktora s jakousi zdvořilou škrobeností. Popošel mu v ústrety a ukloniv se podal mu jaksi blahosklonně ruku, řka tonem, jakýmž mluvívají lidé, kteří chtějí dáti jiným svou duševní nebo jinou převahu na jevo: „Račte prominouti, pane doktore, že jsem se osmělil... Jde mi o vážnou záležitost... Dostal jsem právě present...“ „Opravdu?“ usmál se doktor. „A jaký! Prosím, podívejte se!“ pokračoval pan Hanibal couvaje ke stolu, kde ležela škatulka. Doktor popošed několik kroků za ním zůstal státi. Přednosta vzal vítězoslavně škatulku do ruky a podal ji s posuňkem skoro až komediantským doktorovi. Tento otevřev netečně škatulku díval se chvíli na šperk s výrazem, s jakým se díváme na cosi, co v nás nebudí ani obdivu, aniž jakéhokoli jiného pocitu. Pan Hanibal však, jenž s tváře doktorovy zraků nespouštěl, domníval se v ní íisti výraz utlumené závisti. „Nu, co tomu říkáte?“ ozval se po chvíli, když doktor neodpovídal. „Pěkný present,“ zamumlal doktor, „ale já už takový jednou viděl.“ „Vím, vím — Tobiášek už mi povídal,“ vpadl kvapně pan Hanibal. „Ale co soudíte, mnoho-li asi stál?“ „Pan hrabě dal za takový šperk před třemi nebo čtyřmi lety devět set osmdesát zlatých,“ odpověděl doktor s klidem člověka, kterému jsou věci tohoto druhu zcela lhostejný. Pan Hanibal nedal tentokráte ani stáhnutím jediného svalu své podivení na jevo; zdá se skoro, že ho potvrzení slov Tobiáškových vůbec ani nepřekvapilo. „Nu, a co myslíte, — od koho jsem present ten dostal?“ ujal se slova přednosta po krátké pomlčce sáhnuv pravou rukou mimoděk na náprsní kapsu, kde byl schován potěšitelný list a zároveň nezvratný důkaz. „Od koho?“ opáčil doktor lhostejně, pokrčiv ramenoma; ale hned dodal: „Od koho jiného nežli od pana syna, jenž byl před nedávném povýšen...“ „Chyba lávky!“ vpadnul pan Florian, „Od syna ne! Hádejte! Hádejte!“ „Tedy od přítele Stoklasy...“ „Ne, ne! — Neuhodnul jste!“ „Od koho, prosím?“ „Hádejte! Hádejte!“ naléhal pan Hanibal, kterému působilo obzvláštní potěšení, že doktor hned neuhodnul. Tvář doktorova vzala na se výraz přemítavostí. Po chvíli pokrčil zase rameny řka s přízvukem, z kterého bylo lze pozorovati, že sám o svých slovech pochybuje: „Snad ne od ředitelstva?“ „Ah!“ uklouzlo mimoděk panu Hanibalovi. „To by tak! Od ředitelstva! Co vám napadá...“ „Od koho tedy?“ opáčil doktor dotaz. Tentokrát pan Hanibal neodpověděl. S nevylíčitelným výrazem sebevědomí a pýchy sáhl do náprsní kapsy a vyňav z ní list podal jej mlčky doktorovi. Tento jej rozbalil a počal čísti. Pan Hanibal stoje před ním rozkročen nespouštěl s tváře doktorovy očí — studovalť dojem, jaký naň obsah listu učiní. Náhle se mu zdálo, že kmitlo po tváři doktorově cosi jako zcela neklamná závist — pan Hanibal v duši zajásal... Klidně a beze všeho podivení dočetl doktor list, složil jej a vraceje jej panu Florianovi pravil chladně: „To vás zajisté potěšilo — ne?“ „Závist! Závist!“ zahučel v duši páně Hanibalově démon uražené pýchy. Pan Hanibal sám však se opanoval a tváře se taktéž lhostejným pravil chladně: „Prosím vás! Člověk koná jen svoji povinnost — a uzná-li to sám korunní princ, nemusí se člověk vzpouzeti...“ „To ne, to ne!“ vpadl doktor živěji. „A dostane-li člověk něco na památku,“ pokračoval pan Hanibal vypjav poněkud prsa, „může býti spokojen, obzvláště nestojí-li památka taková několik krejcarů...“ „Pravda, pravda!“ zahučel doktor. „A nebo, když uznání takové,“ pokračoval přednosta, „může míti jakýsi vliv na jeho poměr k ředitelstvu, to jest když ředitelstvo zvěděvši o tom bude muset přiznati, že člověk konal vzorně svou povinnost...“ „Pravda, pravda!“ přisvědčil hučivým tónem doktor, načež váhavě dodal: „Můžete býti spokojen — —“ „To také jsem...“ „A nemusíte se pranic proto rmoutit, když vám budou kolegové závidět...“ „Závidět!“ vyrazil náhle ze sebe prudce pan Hanibal. „Proč by mi záviděli?!“ „Prosím vás!“ odvětil doktor lhostejně. „Lidé jsou křehcí tvorové.“ „Ale proč by mně záviděli kolegové!“ vpadl přednosta, v jehož duši počala se otvírati zcela nová perspektiva do budoucnosti. „Nu — pro uznání vašich schopností a vzorného konání povinností, — pro vyznamenání před jinými.“ „A myslíte, doktore, že by mne něco podobného hnětlo?!“ ozval se nyní pan Hanibal sebevědomé. „Nechť mi závidí třeba celý svět — co mi po tom! Já se o vyznamenání neucházel, já se nikoho o nic nedožebrával — já konal pouze svou povinnost. A že jsem ji vykonal správně — kdož by mi mohl záviděti?“ „Nu, správného vykonávání povinností nebude vám sice nikdo záviděti,“ odvětil chladnokrevně doktor, „ale vyznamenání — vyznamenání, a především daru tak drahocenného...“ Pan Hanibal tentokráte neodpověděl. Zamyslilť se, tak že ani nezpozoroval, že doktor položil škatulku, kterou byl až dosud v ruce držel, zase na stůl. „Co na tom! Co na tom!?“ přerušil náhle pan Hanibal mlčení, jakoby se probíral z tvrdého snu. „Vždyť jsem muž — a dovedu již vzdorovati, byt se na mne závist šklebila třeba se všech stran...“ „Nu — tak hrozné snad to přece nebude,“ chlácholil pololhostejným tonem doktor. „Kolegové nejsou stejni — jeden bude závidět, druhý souhlasit a třetí snad z toho bude i potěšen... Obzvláště vzorný váš přítel, pan Albin Stoklasa „Ten zajásá!“ zajásal nyní pan Hanibal, jenž byl jevil až dosud jakousi stísněnost mysli. „Ano, ano — můj dobrý, vzorný přítel zajásá! A to jest mi dostatečnou náhradou za úšklebné snad poznámky závisti.“ „Věřím, věřím!“ připomenul doktor. „A máte-li pana Stoklasu na své straně, kdož medle, byť vám třeba šíleně záviděl, svedl by něco proti vám? Nikdo! Jste obrněn — nalézáte se v bezpečí jako v nedobytném hradě. Nechť závist kolem vás třeba zběsile zuří, vy můžete zůstati pod záštitou přítele Stoklasy klidným – –“ „A takovým také, přísám bůh, zůstanu!“ zvolal pan Hanibal povýšeným hlasem, kteroužto větou hovor v tomto směru ukončen. Promluvili ještě několik slov všedních; ale pan Hanibal nejevil na ničem interesu. Rozloučili se tedy — — — Hned za doktorem opustil bureau i Tobiášek, jenž byl u dveří němým svědkem celého výstupu; pan Hanibal zůstal o samotě — — — Chvíli přecházel pan Hanibal ve svém bureau v různých směrech. Zdál se býti tak spokojen jako kdy jindy — tvář jeho aspoň nejevila již nižádného rozčílení nebo jakéhokoliv pocitu vůbec. Byltě se buď vzpamatoval nebo mu bylo již vše, co jej před chvílí tak vzrušilo, více méně lhostejno... Náhle a mimoděk zastavil se před stolem, na němž ležela škatulka s drahocenným šperkem posud otevřená, jak ji tam byl doktor položil. V okamžiku, kdy zrak páně Kanibalův na šperku utkvěl, šlehnul z očí jeho znovu zvláštní blesk rozradostnění, vlastně svrchovaného uspokojení, — důkaz to, že vyznamenání a provázející je drahocenný dar nejsou mu lhostejný, naopak — že pohledem na skvost duše jeho znovu se rozehřívá . .. Chvíli díval se na šperk z povzdálí, pak jej vzal do ruky a prohlížel — nyní již s výrazem znalce.... Náhle radostně zamručel: „Devět set osmdesát zlatých! Aj, totě skoro celoroční gáže!“ A opět upřel zrak svůj na šperk a z očí šlehlo cosi jako neklamná známka lakoty a pýchy... „Škoda, že to neví ještě Stoklasa!“ zamumlal po chvíli. A po krátké pomlčce dodal: „Ale nic nevadí! Ještě dnes se to dozví, aby měl radost! A synovi také hned napíšu několik řádků...“ Po té díval se opět jen mlčky na skvost..“ „A závist!“ zahučel po několika vteřinách vzpřímiv se skoro komicky. „Bledá, žlutá nebo i nazelenalá závist může řáditi třeba zběsile. — Co mi po těch, kteří mi závidí! Naopak, naopak! Postarám se již sám, aby záviděli vášnivě a tak se sami v sobě užírali — já zůstanu klidným, ba lhostejným...“ „Ano, klidným a lhostejným,“ opakoval po malé přestávce temným hlasem, jakoby sama sebe vážně a opravdově napomínal; však hned na to dodal: „Ale — jak zůstati lhostejným, když člověku víří žilami krev tak vřele jako málo kdy jindy?! Ani když mi bylo zvěstováno, že jsem byl jmenován přednostou stanice, ani když mi přítel Stoklasa zvěstoval, že proti lásce a sňatku našich dítek ničeho nenamítá, nebylo mi tak podivně jaře a svěže, jako právě teď! A já bych měl zůstati klidným nebo docela lhostejným?! Ah, ano — klidným, rozvážlivě klidným, jak sluší se na muže, možno již zůstati; ale lhostejným?... Ne, ne, nikdy — A není také třeba! K vůli komu potlačovati své potěšení! Nepřízni a závisti k vůli? Nikoli! Toho se nikdy nedočkají. Naopak — nechť zví celý svět, že si nedám závistí předpisovat... Ano, ano — celý svět nechť zví, že jsem byl pochválen a vyznamenán, že se mi dostalo za vzorné plnění povinností řídké odměny.“ Po těchto slovech, při kterých zraků svých s drahocenného daru nespouštěl, vyňal opatrně jehlici ze škatulky a zapíchnul si ji do košile. Pak nahnul hlavu co možná nejhlouběji k prsoum, aby se přesvědčil, jak mu jehlice sluší — a nevylíčitelný úsměv uspokojení přelétl jeho tvář. Ale vše to mu nestačilo. Vyňal z kapsy malé zrcádko a shlížel se v něm jako nejkoketnější krasavice. Po chvíli jehlici zase vytáhl a položiv ji na stůl vyňal ze škatulky oba knoflíčky. I ty zkoumavě prohlížel, načež vyměnil obyčejné kostěné knoflíky u košile za démantové a sáhnuv po jehlici zapíchnul si ji opět na dřívější místo a sice co možná nejvýše pod krk, ale přece tak, aby ji bylo viděti, i když hlavu k prsoum hluboko naklonil. A opět se prohlížel několik minut v zrcadle. Po té si připomenul, že chce napsati svému synu několik řádků o potěšitelné události. Pomalu přišoural se ku psacímu stolku. Zasednuv zaň vytáhl ze zásuvky několik lístků listovního papíru a připravil si je před sebe. Vzav pak péro namočil je — Ale dříve nežli napsal první slovo, nemohl odolati pokušení: musil znovu naklonili hlavu hluboko k prsoum a podívati se na závidění hodnou okrasu svých ňader — musil sáhnouti i po zrcádku a shlížeti se v něm, jako byl již dříve učinil, a teprve po chvíli zrcádko odložil a počal psáti. Chtěl sice napsati jen několik řádků, ale z péra rychle po papíře jedoucího plynula řádka za řádkou tak úžasně lehce, že byla první stránka napsána, aniž by pověděl, co vlastně pověděti chtěl. Napsaltě pouhý úvod a nezbylo nežli list obrátit. Učinil tak a psal dále — až popsal všechny čtyři stránky těsným písmem a pověděl synu svému netoliko, co mu chtěl stručně zvěstovati, nýbrž vylíčil mu obšírněji i své pocity a naděje do budoucnosti. „Tak!“ zamumlal, když byl hotov. „Teď list zalepíme, napíšeme adresu a jakmile přibude první poštovní vlak, vhodíme list do ambulance poštovního vozu!“ Zatím konal, o čem si byl právě mumlal. Jsa hotov přichystal si před sebe nový lístek, chtěje psáti také příteli Stoklasovi; ale dříve nežli vzal péro do ruky, zazněl z nejbližší stanice signál, že vyjíždí odtamtud osobní vlak směrem ku Praze. „K ďasu!“ zahučel nevrle. „Vždyť pak už mám býti pět minut u kasy!“ Na to vyskočil a obrátiv se ku kase, to jest k oknu v protější stěně, mumlal: „Ostatně — Stoklasovi psáti není ani třeba. Mohuť mu to vzkázat po vrchním konduktérovi nebo strojvedoucím... Ano, ano — tak a nejinak učiním... Ostatně — pojede-li Stoklasa dnes nebo zejtra kolem, jak skoro každý týden činívá, mohu mu radostnou zvěst sděliti ústně a pozvati jej, aby se na zpáteční cestě u mne zastavil a teprve s nejbližšším osobním nebo třeba nákladním vlakem domů se vrátil... Ano, ano — tak a nejinak učiním!“ Takto mumlavě rozjímaje pouze se obrátil a byl již u kasy. Před kasou však nebylo živé duše. Pan Hanibal upraviv si razítko neměl pro okamžik ničeho na práci. Zůstav na obvyklém místě státi opřel se o stěnu a zamyslil se. Není divu, že myslil výhradně jen na present a připiš jej provázející, na přítele Stoklasu a svého syna, na závist svých kolegů — vůbec jen na to, co mu bylo již dříve na mysli tanulo. Přes to zamyslil se tak hluboko, že těch několik minut, jichž potřeboval přijíždějící vlak k doražení do stanice, uplynulo mu skoro jako tolikéž vteřin. Tobiášek stál již dávno připraven venku na perronu u zvonce, aby — jakmile shledne přijíždějící vlak — dal první znamení zvoncem, což se konečně také stalo a pana přednostu z příjemného dumání vyrušilo. Chvatně odskočil od kasy k telegrafickému aparátu, dal obvyklý signál nejbližší stanici a vyrazil na perron. Přijíždějící osobní vlak právě před staniční budovou zarážel. Na perronu nebylo živé duše a náhodou nebylo tentokráte ani žádných zásilek k dopravení. Pan Hanibal popošel několik kroků podle trati a zastaviv se opodál lokomotivy tím způsobem, že mohl býti netoliko s parostroje, nýbrž i s nejbližšího vagonu pro zavazadla, jakož i s poštovní ambulance pohodlně viděn, nápadně se rozkročil a rozradostněný zrak jeho těkal s místa na místo, vlastně s jednoho přijedších nebo právě odpočívajících zřízenců na druhého. Pozdraviv strojvedoucího s lokomotivy se nahnuvšího přívětivým kývnutím ruky, sledoval pan Hanibal zrakem svým vrchního konduktéra, jenž byl seskočil s vagonu, by obvyklým způsobem provolal stanici a vystupujícím otevřel kupé. toho pan přednosta kývnutím ruky vlídně pozdravil. Pozdrav jeho byl rovněž tak vlídně opětován; ale konduktér, ačkoli neměl jiného na práci nežli provolati stanici, poněvadž tu nikdo nepřisedl a nevystoupil, nevšimnul si právě tak jako řidič a topič parostroje, co jim pan Hanibal mlčky a přece tak nápadně ukazoval — jehlice a knoflíčků. Kdo by si byl právě pana Hanibala pozorně všimnul, nebyl by se ubránil zvláštního úsměvu. Stáltě pan Hanibal rozkročen nepohnutě jako socha, ale s nápadně vypjatýma prsoma, maje pravou ruku za vestou zastrčenou, a to tak, že palec pod dolejším knoflíkem zdál se přímo vyzývati: Sem a výše se podívejte! Však netoliko posice sama o sobě, i výraz tváře, obzvláště když si člověk všimnul také pitvorného tělíčka, působil neodolatelně komicky. Přísná marcialnost postoupila totiž na chvíli místa výrazu, abychom tak řekli ztrnulé vyděšenosti — tak aspoň jevilo se právě vítězoslavné rozechvění páně Hanibalovy duše v jeho tváři, v kteréž koulící se oči a nevylíčitelný úsměv svrchovaného uspokojení kolem zašpoulených rtů neobvyklý kontrast tvořily. Vlak, z něhož nikdo nevystoupil a do kteréhož nikdo nevstupoval, byl v několika vteřinách zase k odjezdu připraven. Pan Hanibal však otálel dáti znamení k odjezdu. Vrchní konduktér přednostu ještě jednou přívětivě pozdravil. Pan Hanibal vypjal prsa ještě více, přejel pravou rukou po bradě a prsou až dolů k vestě, kde byla před tím odpočívala, jakoby dával znamení, kam má býti pohlédnuto, načež ruku zase zastrčil za vestu a pohrával palcem pod dolejším knoflíčkem. Ale ani tentokráte si vrchní konduktér ve své otupělosti ničeho nevšimnul a panu přednostovi nezbylo, nežli nevšímavce na pozoruhodný skvost upozorniti. „Podívejte se!“ pravil lakonicky, ale tak zvučným hlasem, že slyšeli to i na lokomotivě, a ukázal prstem přímo na jehlici. Tentokráte musil si konduktér všimnouti ukázaného skvostu, jenž v záři sluneční v duhových barvách divuplně se leskl. Po tváři kmitlo mu nejvyšší udivení „Aj, totě překrásná jehlice!“ zvolal. „A rovněž takové knoflíčky!“ dodal tímže tónem podivení. „Present!“ připomenul opět lakonicky pan Hanibal. „A mnoho-li asi takový šperk stojí?“ optal se konduktér prohlížeje skvost z blízka dvou kroků. „Bez mála tisíc zlatých!“ vyložil pan Florian. „A od koho jste jej dostal? — Od pana pana přednosty pražské stanice — není-liž pravda?“ Pan Hanibal prudce zavrtěl hlavou. „Nikoli!“ děl rozhodně. „Hádejte!“ Konduktér pokrčil ramenoma. „Pojedeme?!“ ozval se s lokomotivy nevrlým tonem strojvedoucí, jenž byl výjev ten netrpělivě sledoval. „Hned, hned!“ odpověděl za konduktéra, jenž byl píšťalku již nasadil k ústům, pan Hanibal. „Hádejte!“ vyzval pak znova konduktéra; dříve nežli tento odpověděl, dodal pan Hanibal vítězoslavným tonem: „Od jeho výsosti korunního prince Rudolfa, a sice za rychlé vypravení separátního vlaku — před několika dny...“ „Není možno!“ zadivil se konduktér a chtěl ještě něco připomenouti, ale připomenuv si, žeť čas k odjezdu, dal sám znamení Tobiáškovi, aby zazvonil. Tobiášek zazvonil, konduktér zapísknul a obrátil se k vlaku, aby skočil na stupínek vagonu. Teprve nyní pohnul se i pan přednosta. Učiniv rychle několik kroků za konduktérem uchopil jej, právě když dal strojvedoucí písknutím lokomotivy signál, za rameno a chvatně pravil: „Prosím — vyřiďte panu Stoklasovi, že ho pozdravuju, a povězte mu, čím jsem byl tak příjemně překvapen! Že ho prosím, aby se zde u mne co možná nejdříve zastavil... Ano?“ „Ano, ano, pane přednosto!“ odvětil úslužně konduktér stojící na stupínku vlaku již se pohybujícího. „Nezapomeňte — prosím snažně!“ žádal pan Hanibal ubíraje se vždy rychlejším krokem podle vagonu. „Budu vám vděčen — Stoklasa bude mít radost — snad ještě větší nežli já...“ Po těchto slovech musil pan Hanibal již podle vagonu běžeti... „Prosím tedy ještě jednou,“ žebronil. „Nezapomeňte — nezapomeňte!“ „Ne, ne! Spolehněte se, pane přednosto!“ odpovídá konduktér vylézající na své stanovisko na vagoně. Pan Hanibal nemoha již vlaku vždy rychleji ujíždějícímu stačiti, zastavil se. „Nezapomeňte! Nezapomeňte!“ volal ještě za konduktérem, ale drkotavý hukot vlaku hlas jeho již přehlušil. Pan Hanibal setrval nepohnutě na svém místě po několik minut upíraje vítězoslavně zrak svůj upřeně za vzdalujícím se vlakem tak dlouho, až tento zahnuv z přímky za nejbližší vršinou zmizel. Zůstavme pana Hanibala v závidění hodné společnosti příjemných, ba nejpříjemnějších myšlenek jaké kdy úřadně chladnou duši jeho rozechvívaly, a věnujme po nějaký čas pozornost vzornému jeho příteli, Albínu Stoklasovi, kterému byl právě po vrchním konduktérovi vzkázal, čím byl tak nenadále a zároveň mile překvapen. Také Stoklasa byl již podobně jako pan Hanibal na onehdejší vypravení zvláštního vlaku skoro úplně zapomněl. Úřadní záležitosti, kterýmiž byl nucen obírati se, byly i vzpomínku na to tak do pozadí zatlačily, že připomenul si to v právě minulých několika dnech sotva třikrát nebo čtyřikrát a právě dnes, neb určitěji označeno, právě v okamžiku, kdy ze stanice páně Kanibalovy vlak se hnul, připomenul si to náhodou ještě jednou, ale vzpomínka duší jeho jen šlehla a hned postoupila místa vzpomínkám a myšlenkám jiným. Pan Stoklasa přecházel totiž, maje obě ruce křížem na zádech složeny, právě po perronu, zřízeném u východu z nádraží, očekávaje příjezd nejbližšího vlaku z pouhopouhé dlouhé chvíle, jaká se zmocní příliš zaměstnaných starších lidí vždy, kdykoli nemají náhodou třeba jen půl hodinky pranic co dělati. A právě taková, pro lidi páně Stoklasova zaměstnání spíše mučivá půlhodinka byla se mu přímo vnutila. Odbyv si před tím naléhavou a důležitou úřadní záležitost, která po několik hodin veškerou jeho duševní činnost zabírala, pocítil bezprostředně po té mírnou prázdnotu duše a vyšel na perron, aby se po nádraží pouze porozhlédnul. Učiniv tak a nespatřiv nikde, co by jej v úřadním nebo neúřadním ohledu zajímalo, popošel bezděky a bezmyšlenkovitě až na druhý perron, kde pocítil ještě větší prázdnotu duše nežli před chvílí. Teprve, když přešed několikráte po perronu připomenul si, že za několik minut přijede osobní vlak, vyplnila se prázdnota duše aspoň důstojným surogatem: čekal na vlak nevěda proč... Dlouho nečekal. Asi po desíti minutách, co si byl na okamžik připomenul vypravení zvláštního vlaku, zazněl z dáli asi tří set kroků zvonkový signál, že přijíždějící vlak opouští právě poslední stanici; po šesti neb sedmi minutách zazněl pak v bezprostředním blízku pana Stoklasy nádražní zvon, oznamující, že vjíždí vlak právě do dlouhého nádraží, a po dvou anebo třech dalších minutách vlak přijel a zastavil. Obvyklý ruch a šum, provázející vystupování, Stoklasu naprosto nezajímal. Sotva že zrakem jednou přelétl dav hemžících se lidí. Zastaviv se nedaleko lokomotivy díval se chvíli na parostroj, pak na vagony a později zase na parostroj... Strojvedoucí pozdravil, pan Stoklasa poděkoval. Podobně učinil i vrchní konduktér, který seskočiv s vozu pospíšil otevříti kupé. I jemu pan Stoklasa poděkoval za pozdrav a díval se pak kamsi v neurčité prázdno. V několika jen vteřinách byl vrchní konduktér pro okamžik hotov, načež učiniv několik kroků k zamyšlenému Stoklasovi vyrušil jej opětným pozdravem: „Má úcta, pane přednosto!“ „Dobrý den,“ odpovídá oslovený. „Co nového?“ „Nic, pane přednosto — přináším pouze pozdrav...“ „Ah, od přítele Hanibala!“ vpadl živě pan Stoklasa, a klidně přísnou tvář jeho, v níž se byla právě zračila naprostá bezmyšlenkovitost, přelétl úsměv všedního, ale přece příjemného pocitu. „Ano,“ dotvrdil lakonicky konduktér. „Zdráv?“ optal se Stoklasa živě. „Zdráv!“ dotvrdil opět konduktér, načež dodal: „Zároveň mám, pane přednosto, poprosili, abyste — —“ „– – přítele co nejdříve navštívil, není-liž pravda?“ vpadl kvapně přednosta. „Ano!“ zní odpověď. „Má prý pro vás nad míru potěšitelnou zprávu — —“ „Pro mne?“ zadivil se Stoklasa. „Ano.“ „A nevíte jakou?“ „Mám ji aspoň napovědít,“ zní odpověď. „Pan Hanibal byl vyznamenán – –“ „Není možno!?“ zadivil se opět přednosta jevě ve tváři mírnou zvědavost. „A kým a zač — prosím!“ „Korunním princem — —“ „Není možná!“ „Dostal darem démantovou garnituru v ceně asi tisíce zlatých...“ „Není možná — není možná!“ divil se pan Stoklasa, ale hned opětoval s důrazem svůj dotaz: „Ale zač — zač?“ „Za rychlé vypravení zvláštního vlaku před několika dny,“ vyložil konduktér. Tvář páně Stoklasovu, jevící až dosud jen mírnou, vždy více však se vzmáhající zvědavost, přelétlo po tomto vysvětlen cosi jako nepatrný stín nevole. Svraštiv čelo přimhouřil oči, ale hned jimi nápadně zamrkal. Celá tvář jeho protáhla se, abychom tak řekli, mračnou zvědavostí. „Jakže? Zač že?!“ vyrazil ze sebe, jakoby mu mluvení činilo největší namáhání. Konduktér opakoval do slova své vysvětlení. „Ale to přece není možno!“ zahučel pan Stoklasa. „A přece pravda, pane přednosto. Viděl jsem jehlici i knoflíčky na vlastní oči...“ „Není možno —; není možno!“ opakoval přednosta hučivě do vousů jakoby mluvil sám k sobě, načež prudce ze sebe vyrazil: „Vždyť on separátní vlak vůbec ani nevypravoval — —“ „Pravda,“ přikývnul konduktér, „ten přece musil být vypraven odtud — —“ „On pouze o vlak telegrafoval,“ pokračoval mručivě Stoklasa. „A právě jen za toto telegrafování dostalo se panu Hanibalovi pochlebného vyznamenání a drahocenného daru,“ vyložil konduktér, nemaje přese všechnu změnu v tváři a chování přednostově ani tušení, co počíná duší jeho vříti. „A právě to jest mi tak nápadné — tak přímo nevysvětlitelné — nepochopitelné...“ „Račte se sám přesvědčiti!“ povzbuzuje konduktér. „Za půl hodinky odjíždí nákladní vlak —“ „Ne, ne — nepojedu —“ zní odpověď skoro drsně. „A nejbližším večerním vlakem osobním můžete se zase vrátit.“ „Ne — nepojedu!“ opakuje pan Stoklasa rozhodněji než poprvé. „Pan Hanibal jest nadmíru potěšen,“ dokládá konduktér. „Věřím, věřím,“ mumlá Stoklasa. V tom parostroj pronikavě zapísknul na znamení, že s vyprázdněným vlakem couvne. „Dovolte, pane přednosto,“ ozval se konduktér uctivě a obrátiv se vyskočil na stupátko prvního vagonu, aby si snesl s vagonu plášť a příruční vak. Přednosta neodpověděl a na konduktéra také nečekal. Obrátiv se kráčel po perronu nazpět k svému bureau. Konduktér, seskočiv v několika vteřinách s couvajícího vlaku, viděl ho již, jak ubírá se vždy rychlejším, ba chvatným krokem dále podle kolejí k druhému perronu — Co dělo se v tu dobu v duši páně Stoklasově, nelze tak snadno pérem označíti, neřku-li názorně vylíčiti. V prvním okamžiku, když ze slov konduktérových vyrozuměl, zač byl přítel vyznamenán a odměněn, bylo mu nejinak, než jakoby jej byl někdo stéblem slámy šlehnul přímo do obličeje — nepatrné, lehce sice, ale přece tak, že jemný pocit projel celým tělem. Vímeť, že pocit ten provázelo první, mizivé ještě zakabonění tváře. V duši páně Stoklasově bylo posud jasno a klidno a jenom z dáli jakoby vystupoval hrozivý sice, ale přece jen sivý mrak. V bezprostředně následujících okamžicích, kdy na konduktéra dorážel dotazy a nedůvěřivost posud ještě měla jaksi vrch, cítil, jak se mu celé tělo mírně, skoro příjemně rozehřívá — krev počala vždy rychleji prouditi, až pak náhle, jako na povel, vzkypěla... Duší páně Stoklasovou šlehla oprávněná nevole... Nedal jí sice bezprostředně výrazu slovy — indirektně však se jevila, jak víme, v tváři i v chování i v přízvuku slov... Opanovali se, jak sluší se na muže jeho věku, stavu a temperamentu. Ale jakmile se byl obrátil a popošed několik kroků octnul se o samotě beze svědků, cítil zcela zřejmě, že se mu žene krev prudce ku hlavě a zase nazpět k srdci — a přece jej každým okamžikem zamrazilo, slovem v duši jeho začínalo vříti jako v sopce. Náhle se zastavil a upřev zrak přímo před sebe zamumlal: „Ano, ano — tak bývá v životě vždycky neb aspoň obyčejně! Uznání — spravedlivé uznání jest řídkostí... Člověk pracuje, namáhá se, předčí ostatní — a jiný sklízí pochvalu i odměnu... Zvrácenost — samá zvrácenost!“ Po těchto slovech zase popošel několik kroků — nejistě, skoro vrávoravě, jakoby pod tíží myšlenek mozkem vířících a pocitů srdce rozechvívajících skoro až klesal. Tvář jeho měla takořka mračný výraz; čelo svraštěno, rty pevně, skoro křečovitě sevřeny a oči ztrnule kamsi do prázdna vytřeštěny... Na štěstí netrval tento stav prudkého duševního vzrušení nežli několik vteřin. Chladná neb aspoň chladnější rozvaha opanovala zase pole. Opět se zastavil, opět upřel zrak přímo před sebe a setrval tak chvíli bez pohnutí jako v ztrnutí. Z nenadání vztýčil prudce hlavu a rozhlédnuv se plaše kolem sebe mumlal tonem, jakoby se probouzel z trapného sna: „Ale bloude — starý, pošetilý bloude! Proč se jitříš? Proč se škňouříš? Proč se nutíš do hněvu? Proč tak zbytečně, tak zcela bezúčelně sama sebe ženeš práčaty závisti?!... Či není Hanibal tvým přítelem a nejsi mu přítelem i ty!... Ano, ano! Tak křehcí, křehoučtí jsme my lidé! Po celou řadu let někoho návídíme, ba milujeme a byli bychom ochotni rozděliti se s ním o polovici svého štěstí — a přece stačí jediný okamžik, abychom naň skoro až zanevřeli. Fuj, Albine! Styď se — záviděti nejlepšímu, nejvzornějšímu příteli, kteréhos uznal i za hodna, by se stal tchánem jedinému tvému dítěti! Styď se! starý, pošetilý bloude!“ Po těchto slovech, provázených postupně se vyjasňujícím výrazem v zakaboněné tváři, pan Albin na chvíli se odmlčel a založiv ruce zdál se opravdově přemítati. „Ostatně,“ jal se po chvíli káravě mručeti, „vždyť to ani žádná závist není a býti nemůže!... Jakž bych mohl tomu dobrému, tichému, pilnému a svědomitému, slovem, jakž bych mohl tak vzornému muži, jako jest Florian Hanibal, závíděti já – já, který si ho vážím, který jej ctím a miluju... Ne, ne!... Žádná závist, žádná... To byl jen tak jakýsi mírný výbuch zcela objektivního pocitu nevole nad nespravedlivým udělováním odměn vůbec. Nic více, pranic více! A proto — ale ne! styď se, pošetilý Albíne Stoklaso, i za to zastyď se do hlubin duše sám před sebou, že nedovedl jsi se v tak malicherné záležitostí opanovati!... Fuj, fuj, Albine Stoklaso!“ Poslední slova provázel pan přednosta mírným dupnutím nohy a sešpoulením rtů, takže se zdálo, že již již musí si odplivnouti. Zároveň spustil obě založené ruce dolů a rozhlédnuv se opět kolem, jakoby pátral, nebyl-li na blízku mimovolný svědek jeho slabosti, popošel krokem pevným, až octnul se na perronu, s kterého byl původně vyšel. Tvář jeho jevila skoro již obvyklý, klidně přísný výraz — pan Albin Stoklasa byl se patrně již skoro úplně opanoval... Chvíli přecházel volným krokem po perronu snaže se dáti myšlenkám svým jiný směr aneb aspoň nemysliti na přítele Hanibala, vlastně na jeho vyznamenání a obdarování — ale nepodařilo se mu to, leda na okamžik… V následujícím okamžiku zase již na jiné nemyslil... Avšak myšlenky a vzpomínky jeho nemají už příchuti trpkosti nebo docela závisti. Vzpomíná a myslí na to, poněvadž na jiné mysliti nemůže — ale klidně, vlídně přátelsky, slovem počíná se s přítelovým štěstím aspoň přáteliti a zdá se, že by se byl z tohoto štěstí, jak přítel Hanibal předvídal, v brzku snad i zaradoval, kdyby — — Na hlavni trati stoji totiž k odjezdu připraven nákladní vlak. Přisluhující zřízenci železniční ještě tu a tam něco šukají čekajíce, až bude dáno znamení k odjezdu, a jeden z nich, jenž častokráte panu Hanibalovi vyřizoval srdečný pozdrav přítele Stoklasy, zahlednuv tohoto zamyšlené přecházeti po perronu, přiblížil se k němu. „Má úcta, pane přednosto!“ oslovil jej ochotným tonem. „Neračte něco vzkázati?“ „Komu?“ optal se nevrle přednosta, ačkoli zcela dobře věděl, koho zřízenec míní. „Nu — panu Hanibalovi,“ usmál se ochotný zřízenec. „Ne, ne — nic!“ zamumlal skoro hněvivě Stoklasa, v jehož duši vyslovení přítelova jména vzbudilo podivnou ozvěnu... „Snad aspoň pouhý pozdrav, pane přednosto?!“ osmělil se připomenouti ochotný zřízenec. Přednosta váhal chvíli s odpovědí. Tvář jeho mimoděk se zakabonila ... „Nic, nic!“ zavrčel konečně skoro jizlivě a obrátiv se k přeochotnému muži nezdvořile zády popošel a zmizel ve svém bureau – – Zatím bavil se, nebo správněji řečeno, kochal se pan Hanibal v myšlenkách takořka růžových, možno-li totiž výrazu takového užiti. Dívaje se za odjíždějícím vlakem, odnášejícím nahodilého posla s radostnou zvěstí příteli Stoklasovi, myslil pan Florian výhradně jen na tohoto. Ale jakmile vlak za vršinou zmizel a pan přednosta se obrátil a rozhlédl po pustém nádražíčku, které oživoval jen Tobiášek, kutící cosi u zahrádky, — pocítil cosi jako mírnou duševní prázdnotu, podobnou slaboučké kocovině po solidně prohýřené noci. Nebyloť v tom okamžiku na blízku nikoho, s kým by byl mohl radost svou sdíleti... Na štěstí měl pan Hanibal právě asi tři čtvrti hodiny prázdně úplně ku své disposici a proto pospíšiv do svého bureau vyměnil úřadní čapku za obyčejný slaměný klobouk a vyšel si — do blízké, asi deset minut chůze vzdálené osady, aby — Ostatního čtenář zajisté se domyslí a nám snad stačí dodati jen ještě následující: Po čem patrně toužil, ba snad i práhnul: aby se totiž náhodou setkal s někým, kdo by dosah jeho vyznamenání a štěstí aspoň pochopiti dovedl — nedosáhl. Náhodou potkal jen několik dětí, které naň sice zevlovaly, ale jehlice a knoflíčků ani si nevšimly. Potkal i několik nádenníků a nádennic vracejících se s polí, ale těm přece nemohl vypravovati, jakého štěstí se mu dostalo. Šel také podle domu představeného, podle fary, pak podle školní budovy, kde bydlil učitel, ba i podle továrny; ale do všech těchto místností nemohl se přece samovolně odvážiti, aby mu to snad nebylo vykládáno za marnivost a chlubičství... Tak prošel volňoučkým krokem a s vypjatýma prsoma malou osadou neméně nežli třikráte, aniž by byl někoho shlédl, kdo byl hoden, aby zvěstoval atd. Za své promenády bavil se však přece svými růžovými myšlenkami, jež mu nezdar výpravy počal sice později poněkud haliti v mlhu nevrlosti, ale přece mu je úplně nezahalil. Kmitalyť jako žhavé jiskerky i skrze temnou chmuru, která duši jeho zakalila, když konečně obrátil kroky své zase ku stanici. „Nic nevadí, nic nevadí!“ zaímručel před stanicí. „Však se o tom všickni dosti brzo dovědí — všickni.“ Po celou tuto svou výpravu připomínal si každou chvíli přítele Stoklasu jakožto duši, která snad jedině dovede úplně pochopiti dosah jeho štěstí, která se bude radovati s ním, jakoby bylo štěstí to potkalo ji samu, která A náhodou v témž okamžiku, kdy v nádraží pražském duší páně Stoklasovou šlehnul první pomíjející zážeh závisti, připomenul si pan Hanibal opět vzorného přítele toho a po delší čas na nic jiného nemyslil. „Ano, ano,“ mručel vstupuje do svého bureau, by učinil přiměřená opatření pro příjezd nejbližšího nákladního vlaku z Prahy. „Stoklasovi musím přece jen psáti obšírněji — musím mu povědíti vše — vše... Ano, ano — napíšu mu dlouhý list hned po odjezdu vlaku a pošlu mu jej po konduktérovi osobního vlaku večerního, by jej dostal ještě dnes a potěšil se...“ I připravil si ještě náčiní ku psaní a odbyv, co služební řád předpisuje, vyšel na perron. Za nedlouho nákladní vlak přibyl. Tentokráte nezůstal pan Hanibal u lokomotivy s vypjatýma prsoma prostě stáli — nikoli! tentokráte vrchního konduktéra přímo vyzval, aby se podíval, jak mu jehlice a knoflíčky sluší… A když konduktérovi vypověděl, co a proč atd., obrátil se i k strojvedoucímu a topičovi — i těmto ukázal dar a v stručnosti pověděl, co uznal za vhodné povědíti... Účel toho byl zřejmý. „Ve dvanácti hodinách zví celá trať o mém vyznamenání!“ zajásal pan Hanibal, když vlak odejel. Na to vrátiv se do svého bureau zasedl ku stolu a jal se příteli Stoklasovi psáti obšírný list. Dopis začínal do slova: „Velevážený příteli, příznivče a dobrodinče můj! Takořka s chvějící se rukou beru do ruky péro, bych Vám zvěstoval zprávu přeradostnou o události, o jejímž dosahu nelze mi doposud učiniti sobě náležitého pojmu. Čeho bych se byl ani ve snu nenadál, stalo se k mé a zajisté i Vaší bezměrné radosti. Jsem posud ještě jako u vytržení — je mi, jako bych byl s jasného nebe spadl přímo do růžového sadu na nejměkčí trávník, abych si v něm po útrapách života konečně aspoň na chvíli po zásluze poodpočinul...“ Po tomto, skoro až bombastickém úvodu vylíčil pan Hanibal věrně a svědomitě vše, jak se bylo sběhlo, a skoro do slova tak, jak byl již synu svému z části žvavým, rozvláčným, z části pak i bombasticky skoro až nesrozumitelným slohem obšírně vyložil. Tentokráte spotřeboval dva celé aršíky listovního papíru a ještě chtěl vzíti třetí, když mu napadlo, že jest list přece jen příliš dlouhý a že možno ostatní, co by chtěl ještě dodati, zejtra nebo pozejtří napsati a odeslati, nebo příteli raději ústně zvěstovati. Zalepiv list napsal adresu a připsav třikrát podškrtnutá slova: Laskavostí — okamžitě k dodání, vstrčil list do náprsní kapsy a oddal se zase svým blahým a slastným myšlenkám. Tentokráte vzpomínal skoro výhradně na přítele Stoklasu a představoval si ho v duchu, jak radostně bude dopis a zejména vylíčení radostných pocitů čísti. Nežli nadešel večer, odebral se pan Hanibal ještě jednou do osady v naději, že snad nyní někoho náhodou potká; ale vrátiv se i tentokráte bez úspěchu, ustanovil se pevně na tom, že večer po odjezdu posledního osobního vlaku odebéře se do hospůdky, v které se scházívala občas honorace osady, aby tam — Konečně poslední vlak přibyl. Pan Hanibal učinil vůči železničním zřízencům, vlak provázejícím, co byl již učinil při vlaku nákladním, a odevzdav vrchnímu konduktérovi list pro Stoklasu, snažně, ba skoro úpěnlivě poprosil, aby byl list příteli dodán bez odkladu. Po odjezdu vlaku odebral se ihned do hospůdky a k nemalému potěšení svému stihl zde skoro všechny, jež pokládal za schopny pochopiti netoliko cenu daru, nýbrž i mravní dosah vyznamenání: faráře i kaplana, představeného, ředitele továrny i správce cukrovaru, řídícího učitele a lékaře, kterýžto poslední, věda již o radostné události, byl shromážděnou společnost již před příchodem páně Hanibalovým uvědomil a tak panu Hanibalovi úřadní výklad uspořil. Rozhovor v hospůdce otáčel se pak skoro výlučně kolem jedné osy: démantové jehlice a knoflíčků. Zůstavme však pana Hanibala ve společnosti známých, z nichž mu vyznamenání sotva někdo záviděl, a podívejme se na chvíli opět k jeho příteli Stoklasovi. Skoro dvě hodiny před příjezdem posledního osobního vlaku večerního hověl sobě pan Albin Stoklasa, jak běžná fráse dí, u domácího krbu. Maje, jak ve velkých stanicích ani jinak býti nemůže, svého zástupce, svěřil mu dozor nad zbývajícími ještě pracemi a uchýlil se do svého bytu v prvním patře budovy nádražní, aby si po celodenních štrapacích konečně pohověl. Přišel domů, — kde byl přívětivě, ba radostně uvítán jedinou svou dcerou Eliškou, která zastupujíc zemřelou matku, měla dozor nad domácností — unaven a jak za poměrů, v kterýchž jsme jej byli opustili, jinak ani býti nemůže, také poněkud nevrlý. Navečeřev se ve společnosti svěží a hovorné své dcerušky, která ustavičně něco štěbetajíc, nepříjemné myšlenky otcovy rozptylovala, pocítil konečně — večeře byla totiž nad míru chutná — ono zvláštní, spíše však vegetativní nežli duševní uspokojení, jaké má každý zdravý, do umdlení pracovavší a vyhladovělý člověk po uspokojivém ukonejšení hladu, když jest mu zároveň popřáno dle libosti si pohověti. Byltě se vysvlekl a seděl nyní v pohodlné lenošce za stolem, na němž kromě zbytků několikera krmiček stál velký, čtyřlitrový kamenný džbán pravého plzeňského, a popíjel pomalu svou míru tří litrů. Poněkud zakaboněná tvář jeho v průběhu hovoru s dcerou úplně se vyjasnila. Dle všeho byl již zase zcela svůj. Vrátil se sice domů, jak již připomenuto, nevrlý; ale nevrlost ta nebyla již nevrlosti původní. Pan Stoklasa nemrzel se již na nic a na nikoho jiného, nýbrž sám na sebe a to právě jen proto, že popustiv před tím křehkosti své uzdu, mohl se tak dalece zapomenouti, že dovedl ovšem jen na několik minut — nejlepšímu příteli záviděti. Ještě o večeři, když Eliška cosi nehrubě zajímavého vypravovala, o této své křehkosti přemítal. Uznal ji sice s všeobecného stanoviska za oprávněnou; ale že právě on, muž rozvahy, mohl býti nyní právem vřaděn mezi lidi tuctové, mrzelo jej více, nežli kdyby se byl dopustil skutku řekněme třeba mírně brutálního... Posléze však i tyto myšlenky zaplašeny, a pan Stoklasa zase byl starým Stoklasou, jako kdy jindy. Žvatlal se svou dcerou, vyslechl klidně a trpělivě všechny kuchyňské klepíčky, dal si vypravovati i obsah knihy, kterou Eliška odpoledne čtla, a sám pak vypravoval několik drastických episod ze svého mládí, „dosud ještě“, jak sám připomenul, „neměl ani zdání, že bude někdy vrchním inženýrem a přednostou velkého nádraží“... Dceruška z plna srdce se smála a jsouc v nejlepší míře zahájila posléze obratným odbočením z nejvšednějších kolejí konversace rozmluvu o záležitosti sladce delikátní — o svém nedalekém sňatku. Při prvním vyslovení jména ženichova přeletěla sice klidnou tvář páně Stoklasovu lehynská chmura, jakoby si byl mimoděk připomenul nepříjemné intermezzo; ale hned zase zmizela, a vzorný otec hovořil s vzornou dceruškou o „sladce delikátních“ záležitostech skutečně delikátně, jako kdy jindy, a zdál se míti ze všeho nemalé potěšení. Konečně — právě když pan Stoklasa dopíjel už třetí litr a poslední vlak s drkotavým hukotem vjížděl do nádraží, — došla i tato látka, a Eliška uklidivši stůl a políbivši otce na čelo, odebrala se do své ložnice, aby se před usnutím pokochala nejsladšími myšlenkami a usnuvši, dala si obrazností předváděti nejluznější sny neskonalého blaha a štěstí. Pan Stoklasa zůstal samoten. Obyčejná míra jeho byla již skoro dopita — i on pomýšlel již na spaní; ale přece ještě setrval v dumavém rozpoložení mysli, jaká se při dopíjení míry obyčejně dostavuje. A mimoděk, ba proti své vůli začal ihned přemítati o zvláštní, nyní jemu samému takřka nevysvětlitelné duševní náladě, v jaké byl vyslechl první zprávu o vyznamenání přítele Hanibala a rovněž tak nevysvětlitelných toho následcích. Nyní naprosto nechápal, jak mohlo se vše tak sběhnouti, jak se bylo právě sběhlo; nechápal, jak se mohl v duši jeho vy- houpnouti jen slabý stín závisti nebo jen nevrlosti nebo vůbec něčeho podobného. „Ano, ano,“ zamumlal konečně, „takoví jsme všickni. Domníváme se míti sami sebe úplně v moci a zatím podléháme dojmům mnohdy i nejpošetilejším a začasté námi pouhé slůvko zalomcuje nejinak, nežli vítr málomocným kláskem. Jsme třtiny přese všechnu svou domýšlivost pouhé třtiny větrem se klátící —“ dodal konečně s uspokojením, jakoby byl pro vše, co zdálo se mu býti před tím záhadným, nalezl dostatečného odůvodnění a vysvětlení. Po té ještě chvíli setrval v tichém, resignujícím zadumání, načež dopiv poslední zbytek ve sklenici, chtěl vstáti, když kdosi lehce a jaksi nesměle na dvéře zaklepal. Pan Stoklasa chtěl říci: „Vstupte!“, ale připomenuv si, že jest v negligé, rozhlédl se dříve kolem, hledaje župan. Shlédnuv župan na nedalekém věšáku, rychle přiskočil, strhnul jej a přehodil přes sebe. Zatím klepání opakováno a kdosi venku drsným, ale přece nesmělým tonem zamručel: „Račte odpustit, pane přednosto! Mohu vejíti?“ „Vejděte!“ zvolal nyní rozhodně pan Stoklasa, postaviv se do obvyklé vítací posice. Dvéře vrzly, otevřely se a na prahu objevil se vrchní konduktér, jenž byl před chvílí s posledním osobním vlakem přijel. „Račte odpustit, pane přednosto,“ opakoval vkročiv do komnaty, „že ještě v tak pozdní chvíli vyrušuju...“ „Čeho si přejete? Stalo se něco?“ optal se úsečně přednosta. „Přináším jen pozdrav a tohleto psaní,“ odvětil konduktér, zvednuv pravici s páně Hanibalovým listem poněkud do výše. „Od koho?“ optal se Stoklasa zcela lhostejně, sahaje po dopise. „Od pana Floriana Hanibala,“ zní odpověď. V klidné tváři páně Stoklasově kmitlo cosi jako leknut nebo náhlé vzkypění hněvu. Celo na okamžik zvarhánkovatělo, z očí šlehly dva hněvné blesky a rty se zarputile sešpoulily. Přes to vše opanoval se aspoň tak dalece, že přijav podávaný list a drže jej zdánlivě lhostejně v ruce, optal se s přízvukem sotva pozorovatelné nevrlosti: „A čeho si pan Hanibal vlastně přeje?“ „Především vzkazuje srdečný pozdrav,“ raportoval klidně konduktér, „a prosí, abyste jej ráčil laskavě co možná brzo navštíviti —“ Právě dopitá každodenní míra plzeňského, po které se pan Stoklasa obyčejně kladl na lože, počala společně s dráždícím výkladem konduktérovým jeviti již mírné své účinky. Panu Stoklasovi bylo, jakoby byl ze studené místnosti náhle vstoupil do parní lázně. Cítil, že se mu žene krev, ovšem ještě mírným varem, od srdce k hlavě a přede vším do lící... „Já — navštíviti — pana Hanibala?“ zavrčel nevrle, aniž mu v okamžiku tom napadlo, že pronáší větu, která může v každém, kdo přátelský poměr jeho k panu Hanibalovi znal, vzbuditi nemálé podivení, ne-li docela podevření, že poměr ten už snad ani neexistuje. Konduktér si toho patrně nevšimnul, doložilť zcela lhostejně: „Pan Hanibal patrně by vám rád ukázal drahocenný present, kterýmž byl vyznamenán.“ Tentokráte nemohl se již pan Stoklasa zdržeti. „Dobře, dobře!“ zavrčel tonem skoro urputným, „Vím už — vím!... A ostatně – –“ Nedokončil. Příkrá slova, kterýmiž chtěl dokončiti, uvázla mu na jazyku. „Dobře, dobře!“ opakoval pak. „Děkuju vám — děkuju Můžete jíti!“ Současně pokynul konduktérovi rukou tak výmluvným způsobem, že konduktér skoro překvapen couvnul ke dveřím a zakoktav obvyklý pozdrav, odešel. Pan Stoklasa zůstal o samotě. Několik okamžiků stál bez pohnutí a němě — krev vířila již žilami prudčeji... Náhle sebou prudce pohnul a mrzutě zamručel: „Já — ho navštívit?! Že by mi rád ukázal present, kterýmž byl vyznamenán?! Ne, ne — nikdy, nikdy!“ dodal rozhodně a odhodil přítelův list hněvivě na stůl. Po té odhodiv župan, počal dlouhými kroky po komnatě přecházeti. Nával mírného hněvu, jenž mu byl na chvíli zpěnil trochu krev, nepotrval však nežli několik minut. Po zakaboněné tváří kmitl lehýnký úsměv; ale přes to mu bylo jako člověku, jenž se byl právě mimoděk kompromitoval. Z nenadání se zastavil a zamručel: „Ale, Albine, Albine! — Co pak to tropíš? Co pak se to s tebou děje? Což pak jsi dítě nebo – –“ Nedomluvil. Zrak jeho utkvěl na listě na stole pohozeném. Plíživě popošel ke stolu, sáhl po listě a počal jej na všechny strany obraceti. Adresu přečetl neméně nežli čtyřikráte — ale přece obálky neroztrhnul, nýbrž položil list zase na stůl a počal opět přecházeti. Po několika minutách, v kterýchž táhla duší jeho celá řada vzájemně si odporujících myšlenek, zastavil se u svého křesla a opřev se o lenoch, stanul bez hnutí. Bylo mu, jako člověku, který se byl přistihl při pošetilém nějakém skutku, jakého by se byl sám do sebe ani nenadál. Tvář jeho měla výraz skoro komický; polo káravý, polo usměvavý. Po chvíli se prudce nahnul k místu, kde ležel list, vzal jej do ruky a spustiv se do lenošky, zůstal chvíli s listem v ruce seděti. Tvář jeho byla již zase přísně klidná jako kdy jindy; i nádech komičnosti byl již úplně vymizel — zrak jeho upřen byl v neurčité prázdno… Náhle sebou pohnul a protrhnuv obálku, vytáhl list a počal čísti. Avšak hned po přečtení prvních slov pohodil list na stůl... „Ne, ne — nebudu, nemohu to čísti!“ zamručel. „Proč se dráždit? K čemu si z vlastní vůle pěnit krev!... Je to přece jen nespravedlnost... Člověku, který pranic daného nevykonal nežli že několikráte prstem zaťukal — (při tom ťukal pan Stoklasa palcem pravé ruky na stůl, jakoby telegrafoval) — dostane se vyznamenání, kdežto jinému, který vlastně vykonal, zač bylo vyznamenání určeno, nedostane se ani slůvka uznání.. Tak už je na světě! Práce, skutečná práce a přičinlivost mnohdy vzorná zůstanou nepovšimnuty, kdežto obratné a včasné přihrbení zad... Ano, ano! Za přihrbení zad dostalo se mu vyznamenání — za pouhou snad frási zdvořilosti — za několik ledabylých slov.. A já, bez kteréhož by byli nuceni na vypravení vlaku nejméně půlhodiny, ne-li déle, čekati — já tu sedím jako pouhý divák, já se mohu napásti čtením dopisu, v kterém se mi bombastickým, ba skoro výsměšným způsobem zvěstuje, jaký jsem nemotora ... Ne, ne! Nebudu to číst!“ Po té prudce vyskočil a počal opět po komnatě přecházeti. Právě pronešenými reflexemi hněv jeho vůčihledě se bouřil; ale po několika minutách chladný rozum nabyl zase převahy. „Bloude — starý bloude!“ zamručel pan Stoklasa, zastaviv se u své lenošky. „Což pak jsi se zbláznil? V takovém rozpoložení mysli jako právě dnes odpoledne a nyní večer posud jsem se ještě nikdy nepostihnul!... Co pak se to se mnou děje? Či nejsem snad už pánem svých vlastních myšlenek? Což pak se opravdu nedovedu již opanovati, když vlastní můj rozum praví, že to vlastně pošetilost, dětinství, titěrnost!?...“ Spustil se zvolna do lenošky a sáhnuv po listě, počal znovu čísti. Z počátku četl klidně; později bylo lze z výrazu tváře poznati, že se přemáhá, a konečně, když dospěl k místu, kde přítel nelíčenými slovy dává svou radost na jevo, mrštil listem hněvivě na stůl a vypukl v sardonický smích. „Ano, ano!“ zamručel po chvíli tonem, prozrazujícím zmáhající se duševní bouři. „Takoví jsou ti přátelé všickni... Dokud trpí a úpí pod jařmem trudných poměrů, jsou skromní a lísaví, div člověku ruce a nohy nelíbají; ale jakmile se na ně štěstí usměje, jakmile pookřejou, hned jsou zpupní, ousměšní – falešníci...“ Ustav na okamžik v mručivém monologu, dodal se zjevnou jízlivostí: „Oh, však já tě, ty dobrý, tichý, skromný Floriánku, konečně prohlédl!... Úlisný jako had jsi sice doposud; ale dříve jsi se neodvážil ukázat žihadlo, až teprve teď... Oh, však tě v duchu vidím, jak úšklebně jsi se usmíval, když jsi tyto řádky psal... Ano, ano — jako ďábel... A při tom jsi si myslil: „Tak! — Teď mu hezky napíšu, jakou mám radost — a proto že vlastně má míti radost on, poněvadž jedině on zasloužil pochvalu i vyznamenání, nemohou míti slova má jiného účinku, nežli že zlostí a závistí sezelená...“ Ano, ano — tak jsi myslil, ty vzorný přítelínku. Toho jsi chtěl docílit a také jsi částečně a na chvíli docílil... Ale nic více, pranic více nedocílíš — to ti teď v duchu přísahám... Od toho okamžiku nejsi mi ničím více, nežli kterýkoli jiný podřízený úředník — ba více — od toho okamžiku — –“ Pan Stoklasa nedomluvil. Vždy více se rozpalujícím mozkem jeho šlehla ošklivá, ba hnusná myšlenka odvety, ne-li docela pomsty za rafinovaně vylíčený úšklebek přítelův. Vyskočiv, pobíhal opět pokojem a když po chvíli zrak jeho utkvěl na pohozeném dopise na stole, vzbouřil se v něm hněv prudkostí přímo neuvěřitelnou. „A takového člověka,“ zvolal s pathosem rozzuřeného tragéda, „takového falešníka, takového bídáka měl bych snad ještě navštíviti a pásti se na jeho úšklebném úsměvu, na jeho jizlivých, jedovatých pohledech, kterými mne — nehodného, nevyznamenaného, vlastně pokořeného a potupeného — úšklebně měřiti chce?!... Ne, ne — nikdy! nikdy! Od tohoto okamžiku rozšklebila se mezi námi, pane Floriane, propast, kterou nelze překlenouti, přes kterou se již nesblížíme — jeden z nás musí střemhlav do ní... Ano, ano — jeden z nás: buď ty nebo já — ale já už tě vystihl, já se uhnu a do propasti sletíš ty — roztomilý ptáčku, a potlučeš si své křivé hnátečky...“ Po tomto humoristickém úšklebečku vztáhnul pan Stoklasa prudce ruku po dopise na stole a smáčknuv jej křečovitě v čuměl, hodil jej pod stůl. Ale hned na to se po zmuchlaném papíru zase shýbnul a porozbaliv jej, začal jej skoro zuřivě v malitké kousky trhati — — Teprve po půlnoci odebral se pan Stoklasa na lože. Spal nepokojně, jako horečkou zmítaný ubožák, kterému rozplameněná obraznost předvádí nejděsnější obrazy. Někdy ze spaní zamručel, jakoby se s někým vadil; začasté i jednotlivá slova pronesl tonem podrážděným a rozkvašeným, ba jednou docela i zvolal: „Padouchu — ničemo — lotře!“ Přes to vše měl i tento divoký sen svůj konejšivý účinek. Pan Stoklasa procitl sice méně osvěžen nežli obyčejně; ale přece mu bylo, jakoby mu byl někdo svalil s prsou ohromnou tíži. Po rozhořčení a hněvu, v jakém jsme jej před usnutím viděli takořka zuřiti, nebylo skoro ani památky. Tvář jeho jevila týž přísný klid jako kdy jindy a on sám ani slovem, ni jakýmkoli jiným způsobem nedal na jevo, že snad jest jiným, nežli kdy jindy; krátce pan Stoklasa patrně na vše, co se bylo den před tím sběhlo a co jej tak bezpříkladně pobouřilo, takměř úplně zapomněl... Možná, že by byl tento duševní stav potrval, kdyby byl Stoklasa buď někam odejel neb odešel v místa, kde by ho nebyl nikdo dráždil; ale pana Stoklasu volala povinnost do bureau, na perron, do skladů atd. Vyšel tedy — ale čert nikdy nespí, jak praví ošumělé přísloví a nespal ani tentokráte. Sotva pan Stoklasa překročil práh svého bureau, vystrčil tento čert své růžky v podobě páně přednostova zástupce, „Gratuluju, gratuluju, pane přednosto,“ bylo první slovo, kterýmž místo pozdravení svého chefa uvítal. „K čemu?“ optal se lakonicky chef. „Nu — k vyznamenání — k vyznamenání —“ Stoklasa se ušklíbnul. „K jakému vyznamenání?“ optal se po chvíli, když gratulující, nemoha si ušklíbnutí vysvětliti, udiveně naň pohlížel. „Nu — k vyznamenání pana Hanibala —“ „Co mi po tom?“ zavrčel Stoklasa. „Nu — já myslím,“ připomíná nevčasný gratulant, „že když přítel —“ „Přítel — nepřítel, vše jedno,“ vyrazil ze sebe prudce Stoklasa, „já mu sice přeju...“ „A proč byste nepřál,“ vpadl zástupce páně přednostův. „Pan Hanibal je přičinlivý, svědomitý, vzorný úřadník a k tomu nejlepší váš přítel. Trvám, že jste se upřímně zaradoval, když vám o tom podána zpráva.“ Na tato slova nedalo se ovšem se stanoviska páně Stoklaosva pranic namítnouti. Přednosta kousnul se do rtu a začal řeč o běžných věcech úřadních. Krev v něm počínala již zase mírně vříti, ale přece se opanoval aspoň tak dalece, že nedal to ničím na jevo. Vyřídil v bureau, čeho bylo třeba, vyšel na perron a — přišel „z deště pod okap“. Nechť obrátil se kamkoli, všude mu gratulováno. Každý, kdo vůbec jen mohl se osměliti pana přednostu o své újmě osloviti, oslovil jej a každý začal s panem Kanibalem a jeho vyznamenáním. Pan Stoklasa byl jako na trní. Oslovování mělo sice různé formy, ale tenor byl vždy týž a podoben tenoru, jakým byl již zástupce páně přednostův svého chefa skoro popudil. Každý pana Hanibala chválil, každý mu vyznamenání přál, nebo se tak aspoň tvářil. Toliko v duši páně Stoklasově hlodal ohyzdný červ závisti. A pan Stoklasa to cítil — věděl, žeť mezi všemi, kdož měli tisícerých příčin býti na pana Hanibala žárlivi, úplně osamocený, žeť on jediný žárlivec, nepříznivec a závistivec. A právě toto vědomí bylo mu trapnější čehokoli jiného. Chtěl se toho zbaviti násilně; ale nebylo možno. Démon Hanibal pronásledoval jej i do skladišť a topíren. Podřízení dělníci neodvážili se sice přednostu osloviti, ale mluvili zcela hlasitě jen o panu Hanibalovi a jeho vyznamenání. Pan Stoklasa po několik hodin jiného neslyšel nežli slova: pan Hanibal — vzorný, výtečný muž a úřadník, jakých je málo korunní princ — jehlice — knoflíčky — vše v ceně tisíce nebo dvou tisíc zlatých… A osudná slova ta zabodávala se do duše jeho s ukrutností přímo dábelskou. Nic než pan Hanibal! Na Stoklasu, na vlastního původce, na člověka, pro kterého bylo vlastně a po zásluze vyznamenání určeno, nikdo ani nevzdechnul... Ký div, že bouřil se v Stoklasovi oprávněný hněv s takovou prudkostí, že jen s napjetím veškerých svých sil se opanoval, aby hněvu nepopustil veřejně uzdu a tak se — neblamoval. Uchýlil se před nádraží — ale právě zde zasáhla jej rána nejbolestnější. Několik zcela neznámých mužů, stojících zde ve skupení, mluvilo právě o panu Hanibalovi a jeho vyznamenání, a pan Stoklasa zaslechl zcela zřetelně i slova: „A což — až se to dostane do novin, až se o tom dozví ředitelstvo a správní rada — trvám, že nezůstane to pro pana Hanibala bez prospěšných následků. Změna postavení — výměna stanice nebo něco podobného jest jistojisté; ba troufám si říci, že může se snadno státi, že bude přesazen třeba sem do pražského nádraží za přednostu...“ Pan Stoklasa vyslechl poslední slova jako odsouzenec svůj ortel. Duší jeho šlehlo cosi jako zdrcující blesk — a právě tak nepozorovaně, jako se byl ke skupení připlížil, zmizel zase v korridorech nádraží, kde s místa na místo přecházeje, marně hledal samotu a klid. Konečně odebral se do svého bytu a zavřev se do své ložnice na klíč, setrval tu až do poledne. Co tam konal, zůstalo jeho tajemstvím; ale při obědě byl nemluvný, zamračen a pojedl jen málo. Poseděv jen asi čtvrt hodiny, zvedl se k největšímu udivení své dcerky od stolu a pospíšil do svého bureau, kde jal se s chvatem vyplňovati různé blankety a psáti stručné, patrně úřadní listy. K jakému účelu, lze pochopiti, když se uváží, že všechny blankety i listy týkaly se přímo nebo nepřímo stanice X-ské, kde byl, jak víme, pan Hanibal přednostou; slovem pan Stoklasa vykonal právě svou pomstu, učiniv mocí svého úřadu nejrafinovanějším způsobem seč byl, aby byl pan Hanibal úřadní prací tou měrou přetížen, že „bude na to do smrti pamatovati a že se mu věčně věkův nezachce zajeti si do Prahy na návštěvu,“ jak se pan Stoklasa po ukončené své práci sám k sobě vyjádřil. Expedovav na pokoření pana Hanibala vyplněné blankety a úřadní přípisy zamnul si pan Stoklasa spokojeně ruce a vyšel na perron. Zde opakovalo se sice obdobně totéž jako z rána; ale Stoklasa vyslechl každou poznámku, ba každou pochvalu o panu Hanibalovi aspoň zjevně s neobyčejnou chladnokrevností. V duši jej sice každé takové slůvko i nyní ještě pobodlo; ale bodnutí nebylo již ani z daleka tak citelné jako dříve. Pan Stoklasa mohl býti s příznivým obratem své duševní bouře, která mu hrozila neukrotitelnými mukami, aspoň jakž takž spokojen — — — Zatím těšil se pan Hanibal v kruhu svých známých v hospůdce, kde jsme jej den před tím zůstavili, jak vůbec jen mohl. Rozumí se, že hovořeno skoro výhradně o něm a radostné události, kterou pan farář nazval řízením božím, představený pak událostí závidění hodnou... Přes to nikdo panu Hanibalovi v pravém toho slova smyslu nezáviděl. Byltě pan Hanibal v tomto kroužku oblíben. Kmitla-li duší toho neb onoho myšlenka, že by i on byl potěšen, kdyby se mu něco podobného přihodilo, vznikla myšlenka ta výlučně jen z důvodu subjektivního a neměla kořenů v nepřejícnosti neb docela v závisti. V tom, co sběhlo se zatím v nádraží pražském a co později – z rána a po poledni následujícího dne — následovalo, neměl pan Hanibal nejmenší potuchy. Naopak — on v úzkém kruhu svých známých několikráte se vyslovil, že nikdo snad nebude míti z jeho vyznamenání tak velkou, přímo dětinskou radost jako vzorný přítel Stoklasa a ubezpečoval, že jakmile o tom přítel zví, vydá se k němu bez odkladu na návštěvu. Ba více ještě — když se konečně v kruhu známých do syta natěšil a domů na lože se odebral, nemyslil pan Hanibal nežli na svého přítele a jeho radost — ba, když usnul, zdálo se mu o korunním princi, jehlici, knoflíčkách a ledačem jiném, co s tím souviselo a při všem viděl ve snu přítele Stoklasu s nevylíčitelným výrazem potěšení ve tváři Zatím stahovala se nad hlavou páně Hanibalovou přítelem rozestřená sít neodkladných prací úřadních. Již asi za hodinu po provedení Stoklasova pekelného plánu došlo pana Hanibala vlakem kolem jedoucím neméně nežli patero různých nařízení z ředitelstva, aby to neb ono bez odkladu vykonal, o tom a onom podal zevrubnou, úřadně doloženou zprávu, aby z toho a onoho složil podrobné účty, tam a onde cosi vyřídil, k něčemu přihlédl atd. Na malitké staničce, kterou pan Hanibal měl čest říditi, podobného něco posud ještě nikdy se nestalo. Žádáno-li někdy o něco, došel vždy jen rozkaz jediný a vždy tak prostinký, že bylo jej lze bez odkladu nebo v několika minutách vykonati. Tak složitých a zároveň tak četných rozkazů najednou nebylo z ředitelstva snad ještě nikdy ani největší stanici zasláno. Přes to se pan Hanibal nepodivil. Znaje úřadní manipulaci v ředitelstvu měl za to, že se záležitosti nahromadily a že nebude na vyřízení příliš naléháno – i jal se bez odkladu konati svou povinnost. Avšak nejbližším vlakem dodána mu úřadní urgence a zároveň přísný rozkaz, aby byly před tím uložené práce ihned vykonány. Zároveň došly nové rozkazy, dotazy a jiná manipulační nařízení z pražské stanice, ze skladů atd. I na tom neshledal pan Hanibal nic zvláštního. „Nahromaděno, nahromaděno!“ bylo jediné, zdánlivě zcela přirozené vysvětlení. „Nu — bude to po několik dní kus krušné práce!“ postěžoval si pan Florian, když byl poslední úřadní listinu přečetl a listiny podle naléhavosti a důležitosti obsahu si rovnal, aby nejnaléhavější rozkazy nejdříve vyřídil. I pokračoval v konání svých povinností s trpělivostí otroka, v práci toho druhu sešedivělého. Avšak nejbližší ku Praze jedoucí vlak přinesl nové rozkazy a nařízení z nejbližších stanic, skladišť atd. Bezprostředně následující vlak z Prahy a nejbližší do Prahy jedoucí oblažil pana Hanibala novými zásilkami, slovem každý mimo stanici jedoucí vlak zanechal mu kousek neb i kus práce, mnohdy namahavé, nebo nadmíru piplavé nebo docela napjetí veškerých sil vyžadující. Ve čtyřiadvaceti hodinách nahromadilo se panu Hanibalovi péčí vzorného přítele Stoklasy tolik neodkladné a namahavé práce, že by ji deset nejzručnějších úřadníků sotva v měsíci vykonalo — a se všech stran naléháno na vyřízení bezodkladné nebo co možná nejrychlejší. „Ke všem ďasům! Jak pak to jen zmohu!?“ zamumlal pan Hanibal, když si poslední rozkazy urovnal. „Nejlíp, abych to oznámil Stoklasovi a žádal za poshovění.“ Bez odkladu sedl a napsal přiměřenou úřadní relaci a odeslav ji pokračoval u konání svých povinností. Leč v půl hodině došel ho lakonický telegrafický rozkaz z pražské stanice: „Nic naplat — cito — cito!“ „Nu, postěžuju si příteli, jakmile se u mne dnes nebo zejtra zastaví nebo snad v úřadní záležitosti kolem pojede,“ pomyslil si pan Hanibal. „Však mi už nějak uleví...“ A jal se pracovati jako kůň... Ale čeho se ani nyní ještě nenadál, stalo se. Urgence stihala urgenci, pan Hanibal nestačil takměř odpovídati na pouhé urgence a vysvětlovati, z jakých příčin ten či onen rozkaz nemohl býti ještě vyřízen atd. Za nedlouho šla mu už hlava kolem. Ačkoliv byl v manipulaci úřadní nad míru zběhlý, počal se v chvatu takořka křečovitém dopouštěti nedopatření a poklesků přímo nepromijitelných. Některé pozoroval sice hned a napravil je, čímž ztratil času, jiné zůstaly neopravené a nutným následkem musilo býti pokárání, ba úřadní vypeskování. Ve své tísni psal několikráte Stoklasovi: „Pro bůh tě prosím, přijeď ke mně bez odkladu v záležitosti nejnaléhavější —“ ale Stoklasa ani na jediný list neodpověděl. Několikráte mu také v tomto smyslu telegrafoval a jednou docela jej zapřísahal při všem, co mu drahého, aby přijel hned, že jde o věc nezměrné důležitosti; ale Stoklasa jakoby vůbec ani neexistoval. Konečně čtvrtého odpůldne dostalo se panu Hanibalovi nepřímo odpovědi. Vrchní konduktér, provázející vlak z Prahy jedoucí, zvěstoval mu, že přítel Stoklasa před hodinou přijel do Prahy jeda podle X-ské stanice. „A u mne se nezastavil? Na mne ani nepromluvil? Mne si vůbec ani nevšimnul,“ postěžoval si pan Hanibal, když vlak odejel. „Podobného něco posud ještě nikdy neučinil! Ale možná, že snad spal, když zde vlak zastavil...“ A poslal mu ihned opětný telegram — důtklivější, prosebnější nežli dříve; ale Stoklasa zase ani muk, „Pro bůh, co se staIo?“ opakoval si přednosta přetížený prací každou chvíli úzkostlivě. A při tom neustále pracuje snažil se ze všech sil povinnostem svým dostáti. Ale nové rozkazy, nová nařízení, důtky a urgence se všech stran sypaly se jako krupobití... Tak minuly další tři dny... Pan Hanibal byl už skoro vrtohlavý. Nemaje ani okamžiku poklidu pracoval ve dne v noci s napjetím veškerých svých sil; ale práce neubývalo, naopak každým dnem jí ještě přibylo. V mnohém dal si pan Hanibal vypomáhati i Tobiáškem. Ale výpomoc ta nebyla mu mnoho platna; musilť po něm všechno přehlížeti, revidovati a opravovati, což bylo skoro zrovna totéž, jakoby byl práci konal sám. I napadlo mu, dopsati příteli Stoklasovi o výpomocného úřadníka, uvoluje se zaplatiti mu za výpomoc z vlastní kapsy; ale Stoklasa, jak už připomenuto, jakoby vůbec ani neexistoval. Psal tudíž a později telegrafoval ředitelstvu; leč i odtud nedošla dlouho odpověď, a když posléze došla přece, zněla tak neurčitě a vyhýbavě, že panu Hanibalovi nezbývalo nežli spolehnouti se zase jen na sebe. Bděním, starostí a vysilující prací přemožen chodil a pracoval již jako zmámený, zpitomělý. Několikráte mu sice napadlo, by si místo neustálého dopisování a telegrafování zajel do Prahy, v půl hodině nebo v hodině mohl býti zpět; ale zároveň mu také napadlo, jak nepříznivě by mohl býti uvítán, kdyby se dostavil do Prahy právě v době, když se všech stran tak důtklivě naléháno na vyřízení prací, jež on sám jako znalec pokládal za neodkladné. nezbylo mu nežli, jak několikráte v rozhořčenosti sám sobě připomenul — rasovati se do úpadu — — Za takových okolností není divu, že na své vyznamenání po celý ten čas neměl hrubě ani pokdy mysliti. Drahocenné knoflíčky a ještě drahocennější jehlici neopomenul si ovšem nikdy zapnouti a zapíchnouti; ale což bylo vše to platno, když neměl pokdy v duchu se tím těšiti, neřku-li o tom s tím neb oním známým důkladně pohovořiti. Při projíždění vlaků stanicí bývalo mu sice od zřízenců železničních, kteří o tom od svých kolegů zvěděli, často gratulováno a on gratulujícím s pýchou skvost ukazoval; ale potěšení to trvalo vždy jen několik vteřin — v následujícím okamžiku byl již pan Hanibal nucen mysliti na svou práci. Nejdivnější však mu bylo a chceme-li, skoro jej už trápilo, že přítel Stoklasa nedává o sobě vědě ti, a že vůbec na žádný list a na žádný telegram neodpovídá. V záležitostech služebních posléze tomu pan Hanibal uvykl, maje za to, že jest přítel jeho jinak a snad podobně jako on zaměstnán, tak že obor jeho převzal prozatím někdo jiný; avšak v ohledu soukromém nemohlo to býti panu Hanibalovi lhostejné. Den, definitivně již k sňatku jeho syna s dcerou Stoklasovou ustanovený, rychle se blíží — a Stoklasa ani slovem se nezmiňuje... Co to znamená? byla sice otázka prostinká, ale odpověď na ni tak nesnadná jako rozřešení nejzáhadnějšího problému. Pan Hanibal aspoň na to neměl odpovědi ani jen pravdě podobné. Chování Stoklasovo zůstalo mu hádankou. Co počíti? Dopsal tedy v příčině té, ovšem neobyčejně stručně, ba lakonicky, Stoklasovi, zapřísahaje jej při živém bohu a bůh ví čem ještě, aby aspoň v příčině blaha milovaných dítek třeba jen několika slovy odpověděl. Ale Stoklasa jakoby byl do vody padl. Pan Hanibal počínal již býti v nejvyšší míře netrpěliv. Občas zmocnila se ho i mírná úzkostlivost; ale přes to přece ještě doufal, že Stoklasa dá o sobě věděti. Pouhá hádanka změnila se však rázem v záhadu naprosto nerozřešitelnou, když ho v příčině té došel i list od syna. Vašíček mu zvěstoval, že i on psal a později telegrafoval nastávajícímu tchánu svému neméně nežli pětkrát, aniž by byl dostal odpovědi — ba více — že psal i své nevěstě, ale i ta že ani slovem neodpověděla. Nemoha si toho vysvětliti prosil otce svého, by mu ihned telegraficky odpověděl, zná-li toho příčinu nebo má-li pro to nějaké vysvětlení — den sňatku že už je za dveřmi a že nutno přece ještě vyříditi některé důležité věci, bez kterých se sňatek odbýti nemůže a t. d., slovem syn nalézal se dle listu svého v podobné situaci jako otec. Pan Hanibal přání synova bez odkladu vyhověl. Telegrafoval mu v ten smysl, že příčinu sice nezná, ale že ihned zajede k Stoklasovi, by ho interpeloval. Chvíli byl sice ještě na rozpacích, má-li v mimořádných poměrech, v kterých se nalézal, cestu do Prahy vážiti čili nic; ale konečně — ačkoli dobře věděl, čeho se odvažuje — rozhodl se pro rázné zakročení a zjednání si jistoty — a nejbližším vlakem odejel do Prahy, vlastně do pražského nádraží. S chvatem vrazil do bureau Stoklasova. Náhodou nebyl Stoklasa přítomen a zástupce jeho, patrně instruován, přivítal pana Hanibala nehrubě přívětivě, ba skoro drsně. „Co to, pane přednosto?“ pravil přísně. „Jak můžete opustiti stanici, dokud nejsou nejnaléhavější úřadní záležitosti definitivně vyřízeny? Jakž můžete — —“ „Račte, prosím, odpustit,“ vykoktal zaražený pan Hanibal; „rád bych s panem přednostou –“ „Není ho zde — —“ „Ale já s ním mluviti musím!“ dokládá pan Hanibal tonem skoro úzkostlivým. „Již jsem pravil, že není přítomen,“ vyložil drsně Stoklasův zástupce. „Přejete-li si něčeho v záležitosti úřadní — já jsem páně přednostův zástupce. Jinak vás musím upozorniti, že nesmíte se zde zdržeti ani hodinu — příčinu zajisté znáte...“ „Ach, ano, ano,“ dokládá pan Hanibal nemoha zatajiti své rozpaky. „Odjedu nejbližším vlakem — za čtvrt hodiny...“ „Prosím tedy!“ připomíná přednostův zástupce drsněji nežli před tím. „Ale s přítelem Stoklasou přece bych rád několik slov —“ dovolil si pan Hanibal připomenouti s důrazem na slově přítel. „Vždyť jste přece slyšel, že není přítomen,“ odvětil drsně úřadník. „Odejel ranním vlakem — vždyť jste jej musil vidět – ne?“ Poslední slova pronešena s přízvukem takořka úsměšným. Pan Hanibal zůstal, jakoby blesk sjel do telegrafického aparátu, u něhož stál... Stoklasa tedy zase jel podle stanice, aniž se mu, jako vždycky činíval, prohlásil. „A kdy, prosím, se vrátí?“ optal se pan Hanibal po delší pomlčce, v které tvář jeho jevila rozpaky přímo komické. „Nevím,“ zní lakonická odpověď. tom šlehla duší páně Hanibalovou šťastná myšlenka; připomenulť si Stoklasovu dcerušku, nastávající svou snachu... „Navštívím tedy aspoň slečnu Elišku,“ vykoktal ve zmatku. „Není doma!“ připomenul Stoklasův zástupce resolutně. „Odejela ku své tetě do Vídně a před měsícem sotva se vrátí...“ Slovy těmi byl pan Hanibal zdrcen. Svatba před dveřmi a nevěsta zatím – – „To — není — možno!“ vyrazil ze stísněných prsou zajíkavě. „Přesvědčte se!“ Panu Hanibalovi skutečně nezbylo nežli se přesvědčiti. Omluviv, pokud bylo vůbec možno, svou cestu do Prahy, požádal zdvořile za prominutí pro případ, kdyby se mu cesta ta měla vykládati za poklesek, a vyrazil z bureau. Zaměřil do bytu Stoklasova, kde mu služka prostě potvrdila, co byl právě slyšel. V tom zaznělo první zvonění k nejbližšímu vlaku. Pan Hanibal pospíšil na perron a v desíti minutách odvážel jej vlak již zase nazpět. Co dělo se v jeho duši, toho lze se snadněji domysliti, nežli to lze vypsati. Byla to duševní bouře, o jaké neměl pan Hanibal až dosud ani ponětí. Zdálo se mu, že nabyl úplného přesvědčení, že se naň přítel Stoklasa rozhněval; ale nevěda proč a jsa si úplně jist, že k tomu nižádné příčiny nezavdal, ihned zase o svém přesvědčení pochyboval. „Ne, ne,“ myslil si, „synovi to zvěstovati nesmím — aspoň pro okamžik ne... Možná, že nějaké nedorozumění — A proto mu odpovím vyhýbavě... Ale ne! Odpovím prostě, že jsem Stoklasu nezastihl, a dodám, aby dva, tři dny klidně vyčkal, žeť jinak všechno v pořádku...“ Tím sama sebe jen málo ukonejšil; duševní bouře trvala i na dále... Bylo mu, jakoby jej někdo každým okamžikem studenou vodou poléval; někdy zmocnila se ho i úzkost. Na štěstí šlehla duší jeho právě v okamžiku, když vlak v stanici X-ské zastavil a on z vagonu vyskočil, šťastná myšlenka. „Ano, ano,“ zamumlal. „Tentokráte mi Stoklasa neuklouzne! Musíť se přece vrátit — prohlednu tedy každý vlak — každé kupé... Tak, tak a nejinak učiním... Musím nabýti jistoty stůj co stůj — jednak k vůli sobě, jednak k vůli synovi...“ Vlak odejel a pan Hanibal měl příležitost po celé dvě hodiny, až do příjezdu nového vlaku směrem ku Praze, o svých trampotách přemítati. Ale k jeho cti budiž podotknuto, že osvědčil se býti i v mimořádném duševním stavu svém vzorným úřadníkem — bez odkladu jal se konati svou povinnost: počal pracovati... Avšak co platna všechna pevná vůle a řídká routina, když víří duší chaoticky spousta odporujících sobě myšlenek? Asi hodinu pracoval pan Hanibal aspoň obstojně; pak se počaly myšlenky jeho rozptylovati: dopouštěl se chyby za chybou, nedopatření za nedopatřením; konečně zmocnil se ho nepokoj v takové míře, že musil od práce ustati. Cítil bezpříkladnou ochablost, ba unavenost. Zdálo se mu, že se podlaha pod ním rozstupuje; občas pojímala ho i závrať. Vyšel na perron na čerstvý vzduch; ale i zde cítil, jak prudce koluje krev v žilách — tepny jeho v pravém slova smyslu bušily... Přecházeje brzo dlouhými, brzo krátkými kroky po perronu, každou chvíli se zastavil, jakoby naslouchal, ozve-li se zvonkový signál, že vlak opouští nejbližší stanici. Ba více — přes to, že zcela dobře věděl, že potřebuje přijíždějící vlak ještě skoro hodinu, nežli do stanice dorazí, vytáhl pan Hanibal každou chvílí hodinky, by se podíval, kolik minut ještě schází a v kterých místech vlak již asi se nalézá — ba občas popošel i ku kolejím a zadíval se upřeně do dálí, odkud měl vlak přijeti, jakoby měl přibyti před časem a bez jakéhokoli signálu; slovem tak netrpělivě, ba skoro bychom řekli: tak horečně netrpělivě neočekával pan Hanibal v životě svém příjezd vlaku nějakého ještě nikdy. Každá minuta zdála se mu býti, jak běžná fráse dí, věčností — a do příjezdu vlaku bylo ještě přes čtyřicet minut. Pan Hanibal musil tudíž vyčkati přes čtyřicet věčností... Avšak i čas má své zákony, a byt se vlekl zdánlivě sebe plžovitěji, posléze přece uplyne — a tak i tentokráte... Konečně zazněl z poslední stanice zvonkový signál. S úžasnou rychlostí učinil pan Hanibal ještě, co mu povinnost kázala, a postaviv se do prostřed kolejí, kde se rozkročil, upřel vytřeštěně zrak svůj do dáli, odkud vlak přijížděl. Není pochyby, že by byl tak setrval skoro po čtvrt hodiny tak dlouho totiž potřeboval ještě vlak k dojetí — ale po několika minutách zaslechl hlas Tobiáškův: „Pane přednosto, pane přednosto — někdo je u kasy!“ Pan Hanibal prudce sebou pohnuv pospíšil do svého bureau a vydal jakési stařeně žádaný lístek třetí třídy do nejbližší stanice, načež nečekaje, jak bylo jeho povinností, dostaví-li s pro lístek ještě někdo, pospíšil zase ku kolejím a opět se zadíval vytřeštěným zrakem do dáli, jakoby očekával příjezd své spásy... Konečně se dočkal. Z dáli zazněl jednotvárný, posud však temný hukot blížícího se vlaku a asi za dvě minuty zahnula lokomotiva kolem poslední vršiny na přímku. Tobiášek u zvonce stojící dal obvyklé znamení. Pan Hanibal div nezajásal. Jako srnka zaskočil do svého bureau, dal obvyklý telegrafický signál a vrátiv se ke kolejím díval se na přijíždějící vlak, jenž zarážeje již blížil se po rovné koleji zdánlivě tak pomalu, jakoby vlastně už stál. Konečně s drkotavým vrzotem a skřípotem dorazil a zastavil se. Pan Hanibal stál zrovna u lokomotivy. „Nejede pan Stoklasa?“ houkl na strojvedoucího. „Nevím, pane přednosto,“ odpovídá klidně strojvedoucí nakloniv se s parostroje. „Nejede pan Stoklasa?“ obrátil se pan Hanibal na vrchního konduktéra, jenž právě seskočil s prvního vozu. „Ani nemohu říci, pane přednosto,“ zní odpověď. „Snad vědí v zadu.“ Pan Hanibal letí do zadu, opakuje svůj dotaz u druhého, pak u třetího konduktéra; ale vždy táž neurčitá, skoro vyhýbavá odpověď; „Nevím — snad ví ten tam —“ a konduktéři přece vždycky vědí, jede-li přednosta pražské stanice čili nic. Avšak pan Hanibal s odpověďmi těmi se nespokojil. Ruče vyskočil na prkno u nejbližšího vagonu a nahlédl do vnitř kupé. Shlédl však jen samé cizí tváře. Rychle popošel k druhému, třetímu, čtvrtému kupé, však bez výsledku. Již chtěl seskočiti; ale přece ještě učinil krok dále a nahlédl do nejbližšího kupé, v němž nalézal se toliko jediný pasažér, vyložený právě z otevřeného okna protějšího. „Stoklaso!“ houknul pan Hanibal, domnívaje se v muži tom poznávati svého přítele. Muž z okna vyložený ani sebou nepohnul. „Stoklaso! Stoklaso!“ volal pan Hanibal zvýšeným hlasem netrpělivě. Ale ani tentokráte muž ten neodpověděl, jakoby neslyšel. Pohnul sebou toliko, jakoby se vykládal pohodlněji z okna, ale přece tak, že zahlédl pan Hanibal z části i tvář a poznal v něm přítele Stoklasu. „Stoklaso! Stoklaso!“ křiknul poznovu. V tom ozval se za panem Hanibalem hlas vrchního konduktéra: „Pane přednosto! Račte přece kývnout na Tobiáška, by zazvonil. Jsme zpozděni — osm minut...“ Pan přednosta ani se neohlédl. Doráží dále na muže v kupé, který sebou ani nehýbe, prosebným voláním: „Stoklaso — pro bůh tě prosím, příteli — vystup na okamžik! — Musím s tebou mluviti stůj co stůj — jdeť o záležitost nezměrné důležitosti...“ V tom šlehla duší jeho spasná myšlenka. Ruče vytáhl svůj klíč a otevřev kupé vyskočil střelhbitě na stupátko. „Teď mi neunikneš!“ zamumlal vítězoslavně. Teprve nyní se volaný ohlédl a líně obrátil. Pan Hanibal nalézal se tváří v tvář příteli Stoklasovi. „Pro boha tě prosím, milý, drahý příteli!“ volá do kupé. „Což pak mne neznáš?“ „Čeho si přejete, pane?“ ozval se nyní muž v kupé temným, chladným hlasem, a tvář jeho jevila přísný, skoro mrazivý klid. „Pro bůh! Což pak mne neznáš?“ opakoval pan Hanibal vášnivě. „Neznám!“ zní chladná odpověď. „Vždyť jsi přece Stoklasa — Albin Stoklasa, můj přítel —“ „Mýlíte se, pane,“ zní odpověď ledovým tonem. „Nejsem váš přítel.“ Tvář páně Hanibalova rudne, z očí srší blesky, rty se křečovitě chvějou. Je mu, jakoby jej někdo nožem do prsou, přímo pod srdcem pobodával... „Pro Kristovy rány,“ volá z úzkostí. „Což pak jsem se zbláznil?!“ A po chvilce úpěnlivě dodává: „Stoklaso, netrap mne déle! Musím s tebou promluvit, musím — slyšíš?!“ Muž v kupé, jenž byl až dosud bez pohnutí stál, učinil krok ku předu; leč právě tímto pohybem vzbudil v duši páně Hanibalově novou spasnou myšlenku. Ruče jako veveřice vskočil pan Hanibal do kupé a uchopiv Stoklasu za ruku vtáhnul jej blíže k otevřeným dvířkám. „Ale dovolte, pane přednosto,“ volá před vagonem netrpělivě vrchní konduktér. „Už je svrchovaný čas — musíme jeti!“ Pan Hanibal však neslyší. Drže vzpírajícího se Stoklasu křečovitě za ruku táhne jej navzdor tomu, že jest přítel nepoměrně silnější, blíže k sobě. „Pro vše — co ti — svátého, — tě prosím,“ úpí trhaně a hlas jeho třese se jako hlas zoufalce chytajícího se poslední opory, „smiluj se nade mnou!“ „Pane, vy jste — blázen!“ odpovídá vzpírající se Stoklasa hlasitě. „Ano, ano, pan přednosta se zbláznil!“ dotvrzuje vrchní konduktér. „Není pomocí, musím dát znamení sám!“ Po té se obrátil a dal znamení Tobiáškovi. Tento zazvonil, načež dal rychle za sebou tři rány na zvon. Vrchní konduktér dal znamení svou píšťalkou, lokomotiva pronikavě zapískla a vlak se hnul… „Pane přednosto, pane přednosto — už jedeme!“ křičí konduktér na pana Hanibala, chtěje přiraziti dvířka a zavříti. Ale pan Hanibal, jenž zatím v zápasu se Stoklasou couvnul, zatarasuje tělem svým dvířka. Zpozorovav, že vlak se hnul, trhnul s napjetím veškerých svých sil tak prudce, že Stoklasa zavrávoral. Okamžité této bezvlády pan Hanibal využitkoval. Bleskurychle sestoupil po zadu na stupátko a z toho jednou nohou na prkno, načež škubnuv zoufale ještě jednou strhnul Stoklasu z kupé. Vše to stalo se takořka v nerozdílném okamžiku — vlak jel ještě nadmíru zvolna a na štěstí byl před vagonem konduktér, jenž oba zachytil do náručí. Všichni tři padli na zem; ale konduktér ruče se zvednuv vyskočil na prkno posledního již vagonu a zůstavil pana Hanibala a pana Stoklasu jich osudu... Teprve po chvíli, když už byl vlak asi sto kroků vzdálen, zvedli se oba dosti namahavě a v následujícím okamžiku stáli si tváří v tvář jako dva rozkacení dravci. Pan Hanibal třásl se na celém těle; pan Stoklasa jevil sice menší rozčilení, ale přece byl rozechvěn jako málo kdy jindy. Tváře obou hořely, oči byly rozjiskřeny. Několik vteřin stáli proti sobě dívajíce se na sebe upřeně a se zřejmým rozhořčením. Stoklasa vzpamatoval, vlastně opanoval se dříve pana Kanibala. „Jaký to skandál tropíte, pane přednosto?!“ ozval se tonem chefa v nejvyšší míře rozezleného. „Žádný skandál — žádný!“ řičí pan Hanibal úzkostlivě a přece také rozezlen. „Když tě člověk prosí — dvacetkrát ti píše, desetkrát telegrafuje — když tě zapřísahá —“ „Ale já vás, pane, neznám!“ odsupnul pyšně a odmítavě Stoklasa. „Jakže!“ vzkřiknul pan Hanibal, až se to daleko rozlehlo. „Ty mne neznáš — ty mne nechceš znáti!“ „Neznám — nechci znáti —“ Teprve nyní pan Hanibal povážlivý stav věcí pochopil; teprve nyní domníval se poznávati, žeť Stoklasa na smrt uražen – slovem, žeť všechno ztraceno. „Ale — proč, proč? Čím jsem ti ublížil?“ zaúpěl tonem nezměrné bolesti, a rozpálená tvář jeho skřivila se k výrazu prozrazujícímu palčivá muka duševní. Stoklasa počínal již míti s těžce zkoušeným ubožákem mírnou útrpnost. Napadloť ho, že snad přece nekoná dobře, když chová se k starému, osvědčenému příteli tak bezpříkladně krutě a již chtěl pronésti slovo aspoň poněkud zmírňující, když zrak jeho utkvěl na lesklých knoflíčkách a zářící démantové jehlicí, kterýmiž byla prsa páně Hanibalova ozdobena. Jediný pohled ten dostačil k zaplašení smírčí myšlenky; v duši páně Stoklasově zplanul znovu hněv. „Čím jsi mi ublížil?“ opáčil zpurně. „Ty se ještě ptáš?“ „Ano, ano — rci — čím jsem ti ublížil,“ zvolal pan Hanibal poněkud rozradostněn, že mu Stoklasa počal zase tykati; „a já ti dám zadostučínění, jakého si budeš přáti.“ „Ostatně nemohl jsem ti ublížiti,“ dodal chvatně; „ne, ne! není možno! A ublížil-li jsem ti přece, stalo se tak nevědomky proti mé vůli a beze všeho úmyslu. A proto mohu tě směle poprositi za odpuštění... Při všem, co ti kdy bylo a posud jest drahého, prosím — zapřísahám tě – odpusť mi! Zapřísahám tě jménem svého syna, kterého tvá Eliška tak vroucně, tak upřímně miluje...“ Připomenutí Elišky a její lásky k páně Hanibalovu synovi, kterému byl Stoklasa upřímně nakloněn, působilo na roztrpčeného Stoklasu jako paprsek slunce, když po několikadenní pošmurnosti kmitne z nenadání z mraku. Ledová kůra jeho srdce počala táti... Chvíli postál mlčky s pevně sevřenými rty, jako by byl na rozpacích, co odpovědíti; na to se prudce pohnul řka úsečně: „Budiž tedy jasno mezi námi! — Avšak netropme skandál pod širým nebem! Pojď do bureau!“ — S nelíčenou radostí pan Hanibal přání tomu vyhověl. V několika vteřinách byli oba v místnosti, v které se bylo, jak víme, netušené štěstí na pana Hanibala tak lahodně usmálo... „Nuže — mluv!“ oslovil Stoklasa pana Hanibala zastaviv se uprostřed jizby. Pan Hanibal upřel na přítele udiveně zrak — nevědělť, co a jak mluviti. Po chvíli začal; ale zajíkal se, ba koktal vnitřním pohnutím a po prvních slovech umlknul. „Pozoruju,“ pravil Stoklasa, „že nejsi ani sama sebe mocen a proto ti dávám lhůtu desíti minut. Sedni si, odpočiň si — a potom mi stručně pověz, čeho si přeješ...“ Po těchto slovech přitáhl si židlí od telegrafického aparátu a usednuv na ni založil ruce. Pan Hanibal učinil po jeho příkladu; usednuv, vlastně sklesnuv na stolicí opodál v koutě a složiv obě ruce křížem v klíně setrval jako Stoklasa po několik minut v mlčení. V jizbě panovalo ticho rušené jen tikotem hodin a těžkým dechem páně Hanibalovým, jenž upíral zrak svůj k podlaze, kdežto Stoklasa díval se oknem ven. Posléze obrátil se pan Stoklasa zase k panu Hanibalovi a změřil jej od hlavy k patě. Zrak jeho zase utkvěl mimoděk na osudné jehlici a neméně osudných knoflíčkách v reflexu slunečním divuplně se lesknoucích a — v duši, která se byla zatím zase ku smíru náchylnější stala, zplanul hněv poznovu. „Nuže — mluv!“ ozval se kategoricky a drsně snaže se býti kliden. Pan Hanibal zvednuv hlavu k prsům nachýlenou začal mluviti. Hlasem z počátku stísněným jal se vypravovati, co a jak se bylo v právě minulých dnech v záležitostech úřadních sběhlo – jak den co den práce se hromadila — jak napínal a posud ještě napíná veškeré své síly, by povinnostem svým dostál — jak posílal list za listem, telegram za telegramem, aniž dostal odpovědi, slovem vypověděl stručně a přece věrně vše, co měl v ohledu tom na srdci. Stoklasa vyslechl tyto stesky, při kterých se hlas mluvícího začasté trpce a bolestně zachvíval, chladně, ba ledově. Jen občas kmitnul po přísné tváři jeho lehýnký záblesk škodolibosti, ba skoro radosti; ale hned po té jevila opět lhostejný klid chefa, který jest přesvědčen, že stalo se vše jen tak, jak jest předepsáno. Když pak pan Hanibal první kapitolu svých stesků zakončil tklivým postěžováním si na duševní muka, která byl vytrpěl, Stoklasa trpce se usmál a pokrčiv ramenoma pravil chladně: „A co, prosím, mohu já v těchto ryze úřadních věcech učiniti? Rozkazy vyšly z části z představenstva, z části od jiných stanic, z části pak plynou z manipulace služební vůbec. Vyřízení jich jest naléhavé, ba neodkladné... Což tu medle mohu činiti?“ „Žádal jsem zdvořile aspoň za výpomoc a uvolil se zaplatiti výpomocnou sílu z vlastní kapsy,“ osmělil se doložiti pan Hanibal, kterého byl chladně úřadní výklad Stoklasův skoro pomátl. „A nebyla ti povolena — toť vše,“ odvětil Stoklasa. „V ředitelstvu má se prostě za to, že's měl na vyřízení větší části prací pomýšleti dříve a v čas, slovem, že's neměl býti v konání svých povinností tak liknavý, pohodlný a neměl vyřízení odkládati, až nahrne se práce takměř nepřekonatelná. Ostatně,“ končil Stoklasa s mírnou výčitkou, „po mém náhledu není tak zle. Tak zručný a routinovaný úřadník jako ty svede v nepoměrně kratší době více...“ Posledními slovy byl pan Hanibal takměř zdrcen. Seznalť z nich, že mu Stoklasa nevěří, že pokládá stesky jeho za neoprávněné, za vylhané. Chvíli setrval v mlčení, pak se ozval: „Ale dovol, příteli, jen ještě slovo. Budiž tedy, jak pravíš! – Nechť jsem vše to zavinil sám — nechť tedy trpím... Ale probůh tě prosím, proč ty — jako přítel a dobrodinec můj, proč právě ty, když jsem ti psal a telegrafoval nikoli jako svému představenému, nýbrž jako příteli — proč jsi mi ty ani slovem neodpověděl?“ Tentokráte jevil Stoklasa, který se byl až dosud dovedl skoro úplně opanovati, mírné rozpaky. Přímý, již několikráte opakovaný dotaz Hanibalův vyžadoval nyní přímé odpovědi. Ale mohl ji Stoklasa dáti? Vypomohl si tedy obyčejnou frásí, řka: „A ty se ještě ptáš?“ Avšak fráse ta měla na pana Hanibala mocný účinek. Nabyltě nezvratného přesvědčení, že má Stoklasa vážný důvod a závažnou příčinu a nejsa sobě vzhledem k němu nižádného poklesku, ba ani nedopatření vědom, uznal nyní za dobré naléhati na přítele tak dlouho, až mu příčinu a důvod aspoň naznačí. pokusil se o to, seč vůbec svou výmluvností byl. — Naléhal, žádal a prosil jako žebrák; ale nic naplat — pan Stoklasa zůstal jako z kamene. Nanejvýše zavrtěl hlavou nebo pokrčil ramenoma nebo odpověděl: „A ty se ještě ptáš?“ „Ale já tě nechápu!“ zvolal konečně pan Hanibal, nevěda již co počíti. „Nežádám přece pranic více, nežli abys mi udal příčinu nebo mi ji aspoň naznačil — a poněvadž mi to tak houževnatě odpíráš, musím za to míti, že přestal's mi býti přítelem...“ „Ano — přestal jsem,“ zní úsečná odpověď. „Ale proč — proč?“ vpadl kvapně pan Hanibal. Stoklasa svraštiv čelo, pohlédl na jehlici páně Hanibalovu, ale tento nevšimnuv si toho, pokračoval: „Věř mi, příteli, že mi nejde o mne! Budiž, jak si přeješ — budiž mi třeba nepřítelem! Ačkoli to těžce ponesu, přece mi bude ulehčením vědomí, že nezavdal jsem k tomu nižádné příčiny. Ale probůh, čím ti ublížil můj syn, čím vlastní tvá dcera Eliška, že jim chceš překážeti ve štěstí, slovem, čím provinil se můj syn, že's naň zanevřel a přes to vše, že jest sňatek našich dítek za dveřmi, ani na nejnaléhavější listy nastávajícího zetě svého neodpovídáš?“ „Václav Hanibal se mým zetěm nestane — nikdy!“ uklouzlo nyní rozhodným tonem Stoklasovi. „Ale proč, proč?“ zvolal pan Hanibal trpce. „Jakž může člověk tak spravedlivý, jako ty, kárati a trestati nevinné?“ „ZceIa po právu,“ zní zarputilá odpověd. „Hříchy otcův trestají se i na synech...“ „Ale čím ti ublížil otec?“ vpadl pan Hanibal. Stoklasa chvíli mlčel, načež pravil rozhodně: „Budiž tedy jasno mezi námi! Ty's mi ublížil — ty's mne na smrt urazil a vydal veřejnému posměchu na pospas!“ „Já?!“ vyhrklo z úst páně Hanibalových tonem nejvyššího udivení. „Ano — ty — ty, licoměrný falešníku!“ zvolal Stoklasa, nemoha se po připomenutí svého domnělého pohanění déle opanovati. „Ale čím a jak, prosím?“ optal se nyní pan Hanibal, jenž zvěděv konečně z části domnělou příčinu přítelova hněvu, počal nabývati aspoň poměrně klidu. Avšak právě tento klid bouřil v duši Síoklasově hněv a rozhořčení v míře vždy větší. „Nuže tedy!“ zvolal podrážděn. „Budiž úplně jasno mezi námi! Povím ti vše!“ přikročil těsně k panu Hanibalovi a ukázav ostentativně prstem na jehlici na jeho prsou, zvolal povýšeným, skoro tragicko-komickým tonem: „Nuže tedy — tímhle jsi mi ublížil! — Tímhle jsi mne vydal veřejnému posměchu na pospas!“ „Tímhle?! Tímhle?!“ opakoval pan Hanibal v největším udivení kloně hlavu níže k prsoum, jako by jehlici prohlížel. „Ano — tímhle!“ zní odpověď tonem vždy podrážděnějším. „Ale — já — nechápu — nerozumím,“ koktá pan Hanibal. „Vždyť jsem ti o tom všem zevrubně psal... Vždyť víš, že to dar korunního prince za rychlé vypravení zvláštního vlaku —“ Připomenutí pravé příčiny konfliktu vehnalo Stoklasovi všechnu krev do tváře. „A ty's ten vlak vypravil — he?!“ vzkřiknul v nejprudším hněvu a zároveň jizlivě. „Já ne — já ne!“ zakoktal pan Hanibal. „Nuže tedy!“ pokračoval Stoklasa. „Teď snad chápeš, kdo a co zavinil! Zač pak's byl vyznamenán — zač? Vlak jsi nevypravil a vůbec při jeho rychlém vypravení nikterak nepůsobil — a přece jsi byl vyznamenán a odměněn, kdežto ti, kdož se při tom namáhali, kdož spolupůsobili, kdož osvědčili nevšední zručnost, zůstali bez odměny, bez vyznamenáni...“ „Pravda, pravda,“ přikývnul pan Hanibal, když byl prudce a vášnivě mluvící Stoklasa na okamžik umlkl, aby nalapal vzduchu. „Ale já přece za to nemohu, že byl šperk ten zaslán mně — já se o to nikterak nepřičinil...“ „Věřím, věřím,“ vpadl vášnivě Stoklasa. „Ty's se vůbec o nic nepřičinil. Ty nemáš nižádné zásluhy a přece jsi present i vyznamenání přijal a chlubíš se tím na útraty jiných, zasloužilých, ale náhodou nevyznamenaných — před celým světem. Co pak jsi medle při tom všem vykonal — co? Nic více, nežli že jsi několikráte ťuknul prstem na knoflík telegrafického aparátu — a za tohle,“ (při tom naznačil Stoklasa ve vzduchu ťukání prstem na klávesu aparátu), „byl jsi odměněn a vyznamenán, kdežto jiní, kteří pracovali —“ „Ale dosti!“ přerušil v nejvyšší míře rozhorlený Stoklasa sama sebe. „Teď to víš a na tom je dost! Víš, čím's mi ublížil, jak's mne pokořil a před celým světem, před kterým jsi se chlubil, zahanbil — a nemáš teď nižádného práva hlásiti se ke mně jako přítel.“ „Ale vždyť já za to nemohu!“ zaúpěl pan Hanibal úzkostlivě, vida přítele v nejprudším hněvu, jakého byl vůbec schopen. „Dosti!“ zahřměl Stoklasa. Pan Hanibal chtěl ještě něco podotknouti, ale v témže okamžiku zazněl zvonkový signál, oznamující, že nákladní vlak vyjel právě z nejbližší stanice směrem ku Praze. Pan Hanibal musil vyříditi ještě některé nejnaléhavější záležitosti před příjezdem vlaku a bez odkladu pustil se do práce. Stoklasa přecházel chvíli prudce po bureau, na to vyšel na perron. Jak pan Hanibal tentokráte své úřadní povinnosti dostál, není známo; ale zdá se, že v děsném duševním rozpoložení, v jakém se právě nalézal, nedostál jí ani z polovice. Vlak už byl v stanici, a pan Hanibal nebyl ještě hotov. Rychle dal obvyklý telegrafický signál nejbližší stanici směrem ku Praze, že vlak odjíždí, a učiniv ještě některá nejnutnější opatření, vyrazil na perron. Spatřil Stoklasu stojícího těsně u lokomotivy a dávajícího znamení k odjezdu. Zvon zazněl a vlak se hnul. Stoklasa vyskočil na parostroj. Pan Hanibal letí ke stroji – – „Příteli, příteli!“ volá úpěnlivě. „Pro vše, co ti drahého, – jen ještě slovo!“ – Ale Stoklasa dívá se na pana Hanibala chladně, lhostejně, jako na člověka cizího. Pan Hanibal běží chvíli podle lokomotivy. „Odpuštění – odpuštění!“ úpí. Po přísné tváři Stoklasově kmitlo cosi jako škodolibý úškledebek… Zavrtěl záporně hlavou a odvrátil se… S vytřeštěným zrakem sleduje pan Hanibal vzdalující se lokomotivu, vlekoucí za sebou neméně než asi šedesát, z větší části prázdných, nákladních vozů. Konečně přejel podle něho vůz poslední; ale pan Hanibal stojí nepohnutě, upíraje vytřeštěný zrak za vzdalujícím se vlakem. Za nedlouho zahnul vlak za nejbližší vršinu a zmizel. Toliko drkotavý hukot dorážel k sluchu páně Hanibalově. Pan Hanibal postál ještě chvíli, pak zalomiv rukama, potácel se jako opilý do svého bureau… Byl zdrcen… Co dělo se od tohoto okamžiku v duši páně Hanibalově, lze snadno uhodnouti. Byla to bouře, jaká tichou, skromnou, trpělivou, ba otužilou duši tu posud ještě nikdy nebyla rozechvěla. „Všechno ztraceno — všechno,“ byla jediná slova, jež uklouzla křečovitě se chvějícím zmodralým jeho rtům, když ve svém bureau jako bez vlády klesl na židli u aparátu, kterýmž si byl několika hmaty rukou veškerou tuto trýzeň sám přivolal. Pozbýti přízně svého souchefa a nemíti, jak bylo ze všeho zřejmo, naděje, že lze přízně té zase někdy nabýti, jest pro podřízeného úřadníka, který ví, jak může býti právě tímto chefem šikanován a týrán, ba přímo k zoufalosti doháněn, cosi tak hrozného, že člověk nezávislý a samostatný nemůže si o tom učiniti ani přibližně pravého pojmu. Pan Hanibal, jenž byl již, jak víme, následky nepřízně svého souchefa trpce zakusil, věděl, co jej bezprostředně očekává. Věděl, že se mu práce již nahromaděná v několika dnech zdesateronásobí, věděl, že bude výtka následovati za výtkou, důtka za důtkou, slovem byl přesvědčen, že nastane mu bezpříkladná lopota, provázená nejtrpčími mravními ústrky, pokořováním a týráním — namahavá, vysilující práce, s které není a v poměrech, v jakých se právě nalézá, nikdy býti nemůže — což vše může míti snadno v zápětí i katastrofu — zcela prosté propuštění ze služby... Ale vše to pana Hanibala přece tak nehnětlo, jako vědomí, že přenáší Stoklasa hněv svůj s otce na syna a především že může se snadno i — na synovi mstíti... Trpěti a pracovati třeba do úpadu, nebylo panu Hanibalovi tak proti mysli; spoléhali přece jen na svou routinu a neobyčejnou zručnost v pracích manipulačních, doufaje, že snad přece bude možno vyvarovati se aspoň nejhoršího — ale že by mohl býti dobrý, vzorný a zároveň nevinný syn jeho podobně týrán, rozdíralo mu srdce... Nicméně — i to snad přece ještě bylo k překonání; neboť i jeho syn byl již zručný inženýr a mohl provésti tak mnohé, seč jiní nejsou; ale vědomí, že jest milostný poměr synův k Stoklasově dceři přerušen, že ze závidění hodného sňatku, o němž již celá trať věděla, nebude nic — slovem hanba, která jej a především nevinného syna jeho očekávala, rozkládala nad rozechvěnou duší páně Kanibalovou stíny nejčernější. Bylo mu nejinak nežli jako zlosynu, jenž se byl mimoděk opustil skutku tak děsného, že se zhrozil sám. Lítost a hanba lomcovaly jeho srdcem, že se křečovitě oužilo a v mnohých okamžicích div se nerozskočilo „Všechno ztraceno — všechno —“ zamumlal asi po půl hodině, kterou byl skoro v ztrnutí na stolici proseděl... Konečně se namáhavě zvedl a vrávoravě počal po bureau přecházeti. „A přece není pomoci!“ zamumlal po chvíli. „Jediný prostředek k zažehnání aspoň katastrofy jest — práce, konání povinnosti...“ Pan Hanibal se vzmužil a počal pracovati. Ale jaká to práce! Napínal veškeré síly, snažil se, seč byl — ale vše vleklo se do nekonečna, při všem postihl sama sebe při nesčetných nedopatřeních, poklescích a chybách... A hlava pálí jako žhavý uhel, v srdci to buší jako v stoupách... Ne, ne — není možno pracovati... A k dovršení útrap došel právě asi po hodině stručný, ale významný a zároveň osudný telegram od syna. „Psal jsem nastávajícímu tchánovi obšírný list,“ telegrafoval syn, „a odpověď jeho zní: ,Nedělejte si žádných nadějí! Se sňatku sešlo. Příčinu poví Vám otec.‘“ „Otec, otec!“ zaúpěl pan Hanibal po přečtení zdrcující depeše. „Ano, ano — nešťastný otec, ubohý synu, poví ti příčinu – – Ale kdy asi? Kdy? A jak?“ Chvíli setrval v trapném mlčení, pak ze stísněných prsou vyrazil slova: „Ano, ano — pravá příčina je zde!...“ A při tom vytrhnul zlostně z košile své na prsou jehlici i knoflíčky a mrštil vším o zem — a již již chtěl šlápnout na jehlici, když vešel Tobiášek — — Pan Hanibal přes prudkou bouři, která duší jeho lomcovala, poněkud se zastyděl. I zvedl jehlici a knoflíčky, jakoby mu byly z ruky vypadly, a položiv vše na stůl aparátu, obořil se drsně na Tobiáška: „Co dobrého?“ „Nic, pane přednosto, pranic,“ zní chladná odpověď. „Jděte tedy po svých!“ zahřměl pan Hanibal, nemoha se již opanovati. Tobiášek, nemaje pro příkré chování chefovo žádného vysvětlení poslušně couvnul ke dveřím a zmizel. Pan Hanibal zůstal zase o samotě, netuše, že jej Tobiášek z perronu pozoruje. Chvíli stál bez pohnutí před aparátem, upíraje zrak na osudný šperk — pak sklesl zase na židli a dlouho, dlouho zůstal jako v ztrnutí. Duší jeho burácela poslední bouře, zuřivější předcházejících — nebylť již smyslů svých mocen, ocítil se ve stavu naprosto nepříčetném. A když pak konečně přece zase zvedl hlavu, utkvěl zrak jeho mimoděk na stěně, kde visel revolver. Divoce vyskočil se stolice, dovrávoral ku stěně, strhl s ní revolver a namířil jej proti svým prsoum. V tom jej uchopil někdo ze zadu za ruku. Ohlednuv se spatřil pan Hanibal Tobiáška, jenž se byl nepozorovaně za ním připlížil a v rozhodném okamžiku osudný skutek zamezil – – – – Pan Hanibal se chvíli sice bránil, ale Tobiášek mu vyrval zbraň z ruky, a když pak přednosta později poněkud se zase vzpamatoval — pověděl Tobiáškovi, nyní jediné duši, které se vůbec svěřiti a tak sám sobě ulehčiti mohl, co jej k zoufalému skutku, vlastně pokusu dohnalo. Tobiášek pozorně naslouchal. Důvěrnost páně přednostova nezůstala však bez odměny. Když pan Hanibal stručnou zpověď svou dokončil, zvolal Tobiášek zcela lakonicky: „A to by za to stálo! Já bych ty tretky se zdvořilou omluvou vrátil — a bylo by to!“ A podivno — problém, jehož pan Hanibal při největším duševním napjetí nebyl s to rozřešiti, rozřešen prostinkou odpovědí prostého člověka... Pan Hanibal skoro zajásal. „Ano, ano!“ zvolal radostně. „Vrátit! — S díkem vrátit – a připomenout, že toho nezasluhuju, nýbrž že zásluha o rychlé vypravení zvláštního vlaku náleží jedině přednostovi stanice Pražské, Stoklasovi!“ A bez odkladu učinil pan Hanibal, co si byl právě předsevzal. Ruče sáhl po jehlici a knoflíčkách a uložil je do škatulky, pak napsal přiměřený děkovací list a zapečetiv vše v jediný balíček, napsal adresu. A nejbližším poštovním vlakem putoval balíček do Prahy. A podivno! Již při psaní listu pocítil pan Hanibal nápadné ulehčení — a když pak osudný skvost odeslán, bylo mu, jakoby mu byla s prsou spadla obrovská tíže. Cítil se zase volnějším a v několika hodinách — vlastně teprve následujícího dne byl pan Hanibal zase týmž Hanibalem jako dříve — — Práce šla od ruky... V několika hodinách vyřídil více nežli v tolika též předcházejících trapných dnech... Ačkoli byl nucen pracovati do úpadu, pracoval s chutí a nadějí v příznivý výsledek – – – O tom, co bezprostředně následovalo, můžeme se zmíniti co nejstručněji. Staloť se, čeho se pan Hanibal, tím méně pan Stoklasa nadál. Obratem pošty došla totiž každého z nich zvláštní zásilka, a sice malá škatulka, provázená úřadním přípisem. Pan Hanibal poznal na první pohled, že to táž, kterou byl před několika dny obdržel — a otevřev škatulku, nalezl v ní démantovou garnituru, která mu byla již tolik potěšení i svízelů způsobila. Toliko připiš zněl jinak nežli poprvé. Zvěstovánoť mu, že zpráva jeho v příčině zásluhy o rychlé vypravení zvláštního vlaku vzata ku vědomí; přes to vše, že v uznání skromnosti, pravdymilovnosti a spravedlnosti zasílá se panu Florianu Hanibalovi k upomínce připojená maličkost.. Překvapení páně Stoklasovo bylo, možno-li, ještě větší nežli ono páně Hanibalovo. Rozbaliv zásilku, nalezl v ní rovněž takovou démantovou garnituru: jehlici a knoflíčky, jakou byl před několika dny pan Hanibal vyznamenán. Rozpečetiv pak připojený přípis, četl: „Vážený pane! Z rozkazu Jeho Výsosti korunního prince Rudolfa dovoluji si vám oznámiti: Jeho Výsost uznávajíc vaši nevšední zručnost v konání úřadních povinností, kterou jste před několika dny rychlým vypravením zvláštního vlaku osvědčil, ráčila mi naříditi, abych Vám jménem Jeho Výsosti vyslovil dík a k upomínce na onen den připojenou maličkost odevzdal. Zároveň račte prominouti, že děje se tak teprve nyní; neboť teprve dnes bylo nám přednostou X-ské stanice panem Florianem Hanibalem oznámeno, že zásluha o rychlé vypravení vlaku nenáleží jemu, nýbrž výhradně jen Vám. Z hofmistrovského úřadu Jeho Výsosti...“ Podpis (nečitelný). Po přečtení přípisu toho Stoklasa zajásal... Avšak po chvíli, když si připomenul obětavou šlechetnost páně Hanibalovu, zastyděl se pro svou mstivost sám před sebou... Jsa však, jak víme, v podstatě přece jen člověk poctivý, umínil si hřích svůj bez odkladu napraviti. Nejbližším vlakem odejel s jehlicí na prsou a knoflíky v košili do X-ské stanice k panu Hanibalovi Třeba snad ještě něco dodati?