Podzimní noc… Šerá, bezoblačná obloha, plná jasných, třepotavých hvězd klene se nad krajinou — mírně prohloubenou rovinou bez nápadných vyvýšenin, bez lesů a téměř i bez zahrad. Kamkoli oko za dne dohlédne, všady pouhá role a luka — a uprostřed na úpatí jediné, nápadnější vyvýšeniny, podle které se bělá klikatá silnice, rozkládá se malá víska: několik domků a chatrčí, dva velké, zahradami svými těsně přiléhající statky a tu a tam topolisko nebo koruny stromů vyčnívající nad střechy — jest vše, co oko z dáli za dne postřehne. I za nejkrasších jarních nebo letních dnů, kdy odívá se příroda v nejluznější svůj háv, jeví krajina ta ráz smutné, skličující jednotvárnosti. I když po žírných polích kloní se zrající klasy hluboko k zemi, a vše, kam pohlédneš, nasvědčuje, že stojíš na požehnané půdě, která vracívá zasetá zrna z pravidla s užitkem přímo překvapujícím, zdá se ti, jako bys se byl octnul na poušti, kde jen slunce praží a člověk i jiný tvor po stínu a vláze prahne. Tím smutněji, skoro bychom řekli bolestněji působí krajina ta za šeré nocí, kdy nepostřehneš nežli v dáli vlnitou linii obzoru, nad kterou nikde ani strom, ani keř, tím méně nějaké stavení vyčnívá, a jenom uprostřed rozeznáš mlhavou, temnější silhouettu vísky. Pusto, nevylíčitelně pusto zeje na tebe ze všech stran jako na nepřehledné stepi. A jenom když svěží větřík ovane tvoji tvář, zdá se ti, jako bys cítil, že i zde možno šťastným býti, když nečiní člověk nároků na více, nežli co kraj ten poskytuje. A přece se mýlíš, jako se mýlilo statisíce jiných, kteří byli krajinou tou pouze projeli nebo prošli. Ani v nejromantičtější krajině pohorské, kde téměř při každém kroku se zastavuješ, abys v úžasu pásl oko své na velkolepé kráse okolí, na strmých, pitoreskních skalách, na lesích s nejrůznějšími odstíny zelena a vůbec na všech překvapujících divech přírody, — nežije se tak klidně, spokojeně, ba šťastně jako právě zde, uprostřed zdánlivého jednotvárná polí a luk, bez vábné vyhlídky do kraje a všech přírodních krás, které uspokojují oko, ale člověku neposkytují, čeho k životu potřebuje. Naopak. Právě zde úrodnost půdy usnadňuje klopoty života — odkud ve třech hodinách dojedeš k nádraží a v hodině jsi v Praze, kde možno ti vyhověti každé choutce moderního života a odkud možno v několika hodinách nebo v jediném dnu zajeti do krajiny nejromantičtější a pokochati se přírodou — právě zde, kde není skoro nedostatku, tím méně bídy, kde i nejchudší prací rukou svých uhájí život nepoměrně snáze nežli kdekoli jinde — zde žije se klidně bez nápadného vzrušení, skoro bychom řekli bez příkrých, náhlých přechodů psychických, z kterýchž vznikají prudké, neodolatelné vášně s nepřehledným komonstvem nepostižitelných svých následků. Není to sice žádný ráj; i zde řádívají útrapy lidské s veškerou svou přirozenou neurvalostí, i zde smutek i zármutek slavívají své triumfy. Ale povšechný ráz jest přece jen klid a rozvaha a resultující z nich umírněnost snah a přání, což možno právem nazvati přibližnou spokojeností neb aspoň resignací. Rozjiskřené oko, rozvášněná gesta, prudká, náruživá slova, vůbec vše, čím na příklad rázovití horalé neb obyvatelé rozčilujícího zaměstnání vynikají, postřehneš zde tak zřídka kdy, že se skoro zdá, jakoby tu rozčilení, roztrpčenost a všeho druhu vášně nebyly ani domovem. Umírněnost, ba laskavost, možno-li slovem tím označiti jistou ochotnost prostého, tudíž přece jen drsného lidu — klidná zamlklost, která zkázek a zpěvu hrubě ani nezná — klidný, skoro možno říci ztrnulý výraz tváří, z kterýchž ani přibližně nevyčteš, co děje se v duši, — nehlučnost prostých zábav a radovánek — časté zamyšlení a dumání — vše to a mnohé jiné jsou rázovité známky lidu, kterýmiž se, ovšem nenápadně liší od lidu krajin jiných, třeba v bezprostředním sousedství. Jaký div, že má obvykle i víska podobnou fysiognomii. Ticho a klid jsou charakteristickými známkami. Mnohdy po celý den, ba začasté po celou noc ani pes nezaštěkne. Vidět někoho běžeti jest skoro událostí; hluk, řev a pokřik, neřku-li noční povykování slyšeti zde jednou, dvakrát za rok. I děti, které přece nikdy a nikde nedbají dorostlých vzorů, skotačívají zde umírněněji neb aspoň méně hlučněji nežli jinde. Avšak dnes změnila víska svou fysiognomii. Hlukem sice nevyniká; velká část vesničanů stojí od večera ve skupinách před jedním z obou velkých statků a — zevluje... prostranném dvoře statku stojí totiž asi třicet povozů s přípřeží i bez ní — ze statku, hlavně z prostorného obydlí statkářova září četná světla — na dvoře a vůbec v celém statku panuje neobvyklý ruch a šum… Příčina jest prostinká: mladý statkář, jediný syn nejbohatšího statkáře v celém okolí, slaví svůj sňatek — pro vísku tedy událost neobyčejného dosahu. Církevní obřad odbyt odpoledne v děkanském chrámě nejbližšího, asi dvě hodiny cesty vzdáleného města a k večeru přibyli svatebčané do rodné vísky ženichovy, by ztrávili několik hodin, po případě celou noc při svatební hostině. Nevěstu spatřili, vlastně jen zahlédli vesničané teprve, když po boku ženichově vjížděla již jako legální choť v polootevřeném kočáře do statku. Kdožkoli jí zahlédl nebo jí mohl aspoň po několik vteřin věnovati bedlivější pozornost, nemohl se ubrániti zvláštnímu pocitu, jaký budí krásná, svěží, modrooká blondýnka téměř sněhobílé pleti, zarůžovělých líček a usmívavých žhavých rtíků, v jejíž tváři zračí se bezměrná skoro dobrota, laskavost a srdečnost. — Nádherný bílý svatební šat, moderní účes bohatého vlasu, zlaté a démantové ozdoby, vůbec vše zdálo se nasvědčovati, že nepřijíždí žena z lidu, nýbrž nějaká kněžnička, ba skoro možno říci bájný nějaký zjev... Výměna prostých, začasté naivních myšlenek vesničanů, před statkem v skupinách dlících, platila po delší čas výhradně sličné nevěstě. Všickni — mladí i staří, chudí i zámožnější — byli v pravém slova smyslu překvapeni. Očekávaliť sice nevěstu hezkou, ba sličnou; nicméně přímo oslňující krása její působila na mysli všech divuplným kouzlem, budíc v duších lahodný pocit přízně, příchylnosti, ba lásky dříve, nežli nevěsta jakýmkoli skutkem dala na jevo, že toho také zasluhuje. Avšak to, jak působilo objevení se nevěsty na vesničany, není dostatečným měřítkem její krásy. Dojem, jaký učinila na prostý lid, nelišil se valně od dojmu, jakým okouzlovala každého, kdo ji vůbec jen spatřil nebo s ní docela častěji ve styk přišel. V kruzích důvěrných přátel nenazývánať jinak nežli královnou dobroty, oddanosti a lásky — a mnozí, kdož domnívali se jí znáti dokonale, tvrdívali, že není a vůbec snad ani na světě nebylo bytosti laskavější, ba dokonalejší. Ale vše to jsou pouhé pověsti. Přesvědčme se na vlastní oči: vstupme do hodovní síně! Hlavní a jediný vjezd do statku neliší se sice ničím od širokých, dlážděných průjezdů; ale již rozhled z průjezdu skoro překvapuje. Přes noční šero pozoruješ před sebou velký, čtverhranný dvůr, ohraničený se tří stran hospodářskými zděnými staveními: stodolami, stájemi, konírnami atd. Po obou stranách jen mdle osvětleného klenutého průjezdu vede několik širokých a dlouhých schodů do výše asi dvou metrů — po levé straně k jakési chodbě, k obydlím dozorců čeládky, poklasného a jiných, po pravé straně pak ku zděné kryté verandě s vysokými okny, z kterýchž lze přehlédnouti celý prostranný dvůr. pozadí verandy vidíš velké, vyřezávané, nyní otevřené dubové dveře, vedoucí k obydlí statkářovu. Se stropu verandy visí velká, vkusná petrolejová lampa, osvětlující kromě verandy i průjezd a protější chodbu. Na verandě i v protější chodbě panuje zvláštní šukavý ruch. Neméně než asi deset osob ženského a mužského pohlaví přebíhá zde s chvatem a šumem, jež provázejí přisluhování při velkých hostinách. Dle všeho nalézá se kdesi v protější chodbě i kuchyň, z které na přič přes průjezd přinášejí mladá děvčata plné mísy, láhve piva a vína a vše možné jiné do hodovní síně a bud úplně nebo z části vyprázdněné zase odtamtud odnášejí... Velké dubové dvéře, vedoucí z verandy do bytu statkářova a patrně i do hodovní síně, jsou sice do kořán, ale pro vcházející a vycházející přisluhující osoby nepozoruješ v prvním okamžiku, nežli že jest místnost, do které dvéře ty bezprostředně vedou, jasně osvětlena, a že hodovní síň nalézá se dle všeho o něco dále. Přes chaotický ruch a šum sem tam pobíhajících přisluhovačů a přisluhovaček projdeš dveřmi zcela pohodlně a octneš se ve velké, skoro úplně prázdné předsíni, z kteréž vedou přímo před tebou nové, taktéž dokořán otevřené dvéře do podlouhlé komnaty s nečetným, ale vkusným nábytkem, z něhož přede vším jiným padne ti do oka pěkně vyřezávaný psací stolek, několik zasklených skříní s knihami a četné přihrádky s novinami, různými listinami atd., dle všeho jakýsi druh soukromé kanceláře statkářovy. I jediné, poněkud užší, hnědě natřené dvéře, vedoucí do místnosti vedlejší, jsou nyní dokořán a vejdeš jimi do hodovní síně: do čtverhranného, prostorného salonu, vykrášleného se vší možnou rafinovaností moderního umění ozdobnického — nejinak než jako bys byl vešel do síně v knížecím paláci. Nádherně a zároveň s nejjemnějším vkusem tapetované stěny, vysoká zrcadla se sněhobílými, lesknoucími se barokovými rámy, které se od temně hnědé základní půdy tapet s pozlacenými a postříbřenými arabeskami odrážejí, jakoby byly ze slonové kosti... Jemně oranžové damaškové záslony s uměle proplétanými purpurovými tkaninami, které v jasném světle, jež rozlévá ze středu stropu — jednoduše, ale nadmíru vkusně malovaného — velký, sedmiramenný korunní svícen s velkými alabastrovými koulemi, působí jako žíhaná tygří srst v blednoucí červánkové záplavě zapadajícího slunc ... Těžké indické, vkusně vzorkované koberce — vyřezávaný, drahocenný nábytek, o němž nelze na první pohled udati, je-li zhotoven ze dřeva mahagonového nebo-li to pouhá, k nerozeznání provedená imitace — krátce všechno nasvědčovalo přepychu, kterýmž jen knížata okrašlovala druhdy své salony: hedvábí, atlas, damašek, stříbro a zlato mají takovou převahu, že celek vynikající řídkou dovedností úpravy přímo oslňuje. Vstoupivšímu, jenž nebyl před tím připraven, zdá se, jakoby se byl náhle octnul v bájném ovzduší pohádkovém — na prahu síně, v které hodují bytosti obraznosti... A kdyby byl zrak jeho náhodou utkvěl hned při vstoupení na chvíli na ženichovi a nevěstě a vedle ženicha sedící družičce, bývala by illuse úplná; neboť všichni tři vzezřením svým zdáli se býti právě jen bytostmi téměř pohádkovými. Ale zrak náš, zakrouživší plaše a zvědavě po saloně, nenalezl v prvních okamžicích předmětu, na kterém by byl déle utkvěl, a v následujících okamžicích, kdy utkvěl náhodou na té neb oné osobě, které tu hodovaly, začala původní illuse mizeti, jako když svěží větřík rozvívá ranní mlhu a před zrakem objevuje se znenáhla střízlivá, nehrubě krásná, ba všední krajina, která měla zvláštní poetický půvab toliko v mlhavém hávu. Kolem několika v půlkole rozestavených stolů s vysokými vázami a velkými kyticemi, s četnými mísami, talíři, stříbrnými příbory, lahvemi, sklenkami a vším, co možno při každé hostině boháčů postřehnouti, sedí více nežli čtyřicet osob: mužů a žen, mladíků i dívek — skoro vesměs v šatech moderního střihu a jenom tu a tam pozorovati někoho, o němž lze se domnívati, jakoby do společnosti té vlastně ani nenáležel. Fysiognomie skoro všech připomínají nelíčenou skutečnost; tu a tam vidíš i tvář nejen drsnou, nýbrž přímo ohyzdnou. Zde sedí bachranatý, asi šedesátiletý muž s velkou hlavou, jejíž přistřižený prokvetalý hnědý vlas odstává jako krátké štětiny. Hladce oholená, vráskovitá tvář jest do hnědá osmahlá, pleť se leskne, jako bys ji byl schválně natřel olejem. Na zad sražené nízké čelo, vysedlé líční kosi, odchlípené uši, tupý, bradavicí zhyzděný nos, bezbarvé rty a široká, kolozubá ústa, pracující při jídle odporně žmoulavě — krátce obraz, od kteréhož v nádherně vyšperkované síni mimoděk se odvracíš. Tamo vidíš vyčouhlou, bledou dívku s libelovitým tílkem, ale neforemnou, hruškovitou hlavou, vybíhající v zašpičatělou bradu, s bezvýraznýma očima. Je oblečena v šaty moderní sice, ale na bezňadrých prsou odporně koketně vystřižené. Vedle ní sedí matróna — malá to osůbka, sotva na střevíc nad plochu stolu vyčnívající; ale ohyzdně tlustá, jako neforemný, pařezovitý obrovský kus tuku s malilitkýma mžouravýma očkama. Mrzut odvracíš zrak svůj jinam. Vidíš dvě, tři osoby, které ničím nevybízejí k pozornosti; obyčejná těla s praobyčejnými fysiognomiemi, jakých ročně na sta vidíš a na každou již v nejbližším okamžení zapomínáš. Hned po té utkví však zrak tvůj u stolu, za kterým sedí dle všeho inteligence společnosti. Na první pohled poznáš děkana a dva kaplany — domníváš se poznávati i úřadníky, vůbec vzdělance. Fysiognomie jejich se sice různí; ale ve všech postihneš cosi, čím manifestuje se převaha ducha neb aspoň naučené, odkoukané a navyklé formálnosti nad neurvalostí přírody sobě samé zůstavené. Tamo pozoruješ i sličnou tvář a lepé tvary těla, onde aspoň stopy po někdejší kráse. Zde upoutá tě na okamžik mužný, sebevědomý výraz ve tváři mladíka, onde pak tě odpudí úskočně číhavý výraz tváře, kterou bys nejpřípadněji snad nazval kočkovitou — krátce nejrůznější to směs fysiognomii, postav, manýr a návyků, jak ji byla náhoda, diktovaná ohledy krevního příbuzenstva a osobního přátelství, na jedno místo zavála. Vybranou aspoň společnost tu nazvati není lze. Hladkost, jemnost a noblessa obcuje tu po několik hodin pod jednou střechou s drsnou nebo zamlklou naivností, ráznost a sebevědomí s úzkostlivou bázlivostí, nevědomá prostota s rafinovanou prohnaností, učenost, znalost světa a lidí atd. s nejnaivnějším názorem v svět. A přece jest zábava nenucená, skoro bys řekl, bodře přátelská. Po několika minutách pozoruješ, že to vlastně společnost nejrůznějších povah, z nichž skoro všechny vzájemně se znají neb aspoň o sobě slyšeli, — že to společnost z nejbližšího nebo vzdálenějšího okolí, která z větší částí nesetkala se tu poprvé a proto dovede se vpraviti v neobvyklé manýry jednotlivců, ničemu se nediví, poněvadž skoro vše zná, krátce, že to společnost, s jakou možno setkati se o venkovských svatbách a rodinných kratochvílích dosti často. Toliko jediná vlastnost zdá se býti na pohled všem společnou: zámožnost. I sedlák nejdrsnějšího výrazu, oblečený v šat nemoderní — patrně ženichův nebo nevěstin blízký příbuzný — jeví oblekem svým, že nepatří mezi chuďasy. Každý mosazný knoflík leskne se jako zlatý; šátek u krku je hedvábný a těžký zlatý řetěz od hodinek zřejmě nasvědčuje, že muž ten nepatří mezi lidi, kteří si mozolně vydělávají na skývu nejnutnějšího chleba. Nicméně vše, čemu jsme byli právě věnovali povrchní pozornost, přehlédl bys zajisté v několika minutách a při ničem bys dlouho se nepozastavil; hned po té by však pozornost tvou upoutali skoro výhradně ženich, nevěsta a družička v čele tabule přímo proti dveřím, kterýmiž jsi vešel. Na první pohled se všickni tři uprostřed rázovité společnosti sice jaksi ztrácejí. Ale věnovav zběžnou pozornost vtírající se, skoro možno říci neodolatelné rázovitosti, byl by zrak tvůj konečně se zálibou spočinul na obraze v pravdě krásném. O nevěstě jsme již něco napověděli. Ale zdála-li se nevěsta vesničanům, kteří ji byli spatřili jen letmo, a všem, kdož ji znali blíže ze všedního života, nad jiné spanilou, měla zde, po boku ženicha svého a v klamném osvětlení večerním vzezření, pro které nelze nám najiti vhodného označení. Představte si nejsličnější blondýnku bezvadných téměř rysů, s lahodou a nevylíčitelnou dobrotou, něžností a přítulností v mladistvě svěží tváři nejjemnější pleti, s nejhebčím, nejbohatším vlasem, s nejsnivějším azurovým okem okouzlující hloubky představte si obraz ten co nejživěji a před duševním zrakem vaším vyhoupne se bytost, která nám tane na mysli. Po boku jejím sedí ženich — asi třicetiletý elegán v černém salonním obleku moderního střihu: štíhlý jako sosna, pravý vzor souměrnosti, co do těla i tváře. Černý, hebký, poněkud kučeravý vlas, takové též knírky a především nápadně snědá, skoro bronzová pleť dodávají bezvadně modelované, mužně krásné tváři s černým, jiskrným okem rázu cizího, skoro bychom řekli orientálního. Dodáme-li, že tvář tato měla výraz klidné a přece laskavé, přívětivé mužnosti a rozhodnosti, že každé hnutí mladého muže nasvědčovalo ušlechtilým mravům, každé slovo řídké vzdělanosti a lidumilnosti, zajisté se sotva někdo pozastaví nad tím, když jediným slovem označíme v podobenství celkovitý ráz zajímavé osobnosti té a díme, že nebyl nepodoben sličným mladistvým indickým princům, jak nám tanou na mysli z orientálních pohádek. A máme-li jej porovnati s všeobecně známou nějakou osobností, nemám proň jiného porovnání nežli prince Džalmu ze Suevova románu Věčný žid. Avšak nad ženicha i nevěstu vynikala přece ještě v jistém směru družička, sedící po druhé straně ženichově. Kdo by byl náhodou a nepřipraven pohlédl z jisté vzdálenosti jen na skupení těchto tří osob, byl by si zajisté především povšimnul ženicha a nevěsty pro kontrast základních odstínů pleti a vlasů, kdežto družička — černovlasá, černobrvá a černooká brunetka — podle ženicha podobné pleti, podobně jiskrných černých očí a lesklého černého vlasu neupoutala na první pohled pozornosti výhradně. Leč při bedlivějším zkoumání seznaťs, že to jedna z nejsvěžejších, nejkypřejších ženštin, které kdy bezvadnou krásou, ohnivým pohledem a svůdně vábným úsměvem netoliko okouzlovaly, nýbrž přímo šílenou lásku rozdmýchávaly — dívka téhož asi stáří jako nevěsta, ale nepoměrně vášnivější, cosi jako čarokrásný anděl s nejžhavějšími sny, s nejplamennější touhou po líbání. Porovnal bych ji s nejkrásnější madonnou Murillovou; ale přese všechnu podobnost tělesnou vzpírá se porovnání tomu celá vnitřní bytost: cosi jako žhavá touha po něčem, co nesrovnává se s nadpozemskostí, ale jest nejkrasší, nejpoetičtější vnadou ženy — plamenná touha po lásce. Čilost a živost její nápadně kontrastuje s jemným klidem oddanosti nevěstiny. Každý pohled, každý posunek, každé slovo jest důkazem zřejmého neklidu, ba jakéhosi vnitřního vření, které v normálním stavu pouze rozehřívá jako jarní ranní slunce, nežli vystoupí k zenithuj ale v stavu abnormálním může rozplameniti jako žhavé pablesky letního slunce poledního... A promluví-li, zní hlas její jako nej jemnější kovová struna: plně, jasně a lahodně... Není to sladký, ševelivý hlas tiché oddaností a obětavé lásky, jakýmž okouzluje nevěsta, nýbrž zvonivě svůdný, neodolatelný hlas plamenné duše, který nevábí k tichému cukrování v zátiší, nýbrž strhuje ve vír nejsmělejších snů a nejvroucnějších, nejžhavějších přání... A právě teď v šumu a ruchu, jež působí bavící se různorodá společnost — ve svůdně klamném umělém osvětlení, kdy již po několik hodin jsou obě tyto dámy i s ženichem skoro výhradně předmětem pozornosti všech, kdož mají smysl pro krásu a ušlechtilost, pro přednosti těla i ducha, právě teď, když jest zábava v plném proudu — poskytují tito tři lidé pohled nadmíru zajímavý. Pro zábavu jiných nezdají se míti smyslu. Bavíť se výhradně jen skoro mezi sebou — a jenom když ten neb onen z hostů přímým dotazem někoho z nich vyruší, odpoví mu; ale hned po té věnuje pozornost zase jen kruhu nejužšímu. I člověk naprosto cizí, který by neměl o vzájemném poměru těchto tří lidí nejmenší potuchy, poznal by na první pohled, že není mezi přítomnými dvou osob, mezi kterýmiž by panoval poměr tak přátelsky důvěrný, tak něžně a vřele srdečný, jako mezi nevěstou, družičkou a ženichem. Není také divu! Od mnoha let vlastně od nejútlejšího mládí slučuje nevěstu a družičku nejdůvěrnější, nejvzornější přátelství takřka v jednu bytost. Po mnoho let žily v pravém slova smyslu nerozlučně. Otcové jejich, oba zámožní obchodníci pražští, byli po čtvrt věku v nejužším obchodním spojení, po té sloučili obě firmy v jedinou. — Matky pak byly přítelkyně rovněž také upřímné jako otcové přátelé, a po mnoho, mnoho roků nezkalila ni jediná neshoda vzorný tento poměr obou rodin. I dítky jejich, ačkoli povahou a temperamenty svými se lišící, přilnuly k sobě od nejútlejšího mládí s podobnou vřelostí jako dvé nerozlučných dvíčat. Žilyť v jedné ulici, v domech těsně podle sebe, jejichž nevelké, ale vkusně upravené zahrady byly vlastně zahradou jedinou, rozdělenou pouze nízkým železným zábradlím a dvířkami, jež nikdy nezavírány. Vídaly se den co den; chodívaly do jedné školy a doma cvičeny jedním učitelem, krátce vyučovány a vychovávány dle jednoho učebního a vychovávacího plánu. Léto trávívaly s matkami svými v téže výletní osadě na blízku Prahy, kam otcové skoro den co den společně dojížděli a odkud vždy časně z rána do Prahy za svým zaměstnáním se vracívali. Když dítky dorůstaly a společné hry, kterýmiž se za dětství bavívaly, začaly vyměňovati za zábavy jiného druhu; když začaly se pilněji zabývati lekturou a navštěvovati koncerty, výstavy, divadelní představení a později i plesy, dělo se to jako vše jiné za dob mládí — společně. Knihu, kterou dnes přečtla jedna, musila následujícího dne čisti také druhá. Neměla-li jedna chuti jíti některý den na procházku, zůstala doma i druhá nebo naopak. Zatoužila-li jedna po zábavě nějaké, provodila ji tam družka i tenkráte, když po zábavě toho druhu právě ani dost málo netoužila. Krátce, obě žily a dorůstaly skoro za úplně stejných poměrů. Na duševní poměr jejich působily, když právě ne tytéž, tedy aspoň nápadně podobné vlivy, nejinak nežli na dvé nerozlučných blíženců. Přes to vše vyvíjely se povahy jejich zcela samostatně. Tichá skromnost a oddanost jedné kontrastovaly s živou, ovšem umírněnou rozhodností a ryze ženskou iniciativou druhé. Snivá kontemplativnost jedné lišila se začasté dosti nápadně od otevřenosti a čilé účasti druhé se vším, co jakýmkoli způsobem vzrušovalo. Krátce různost povah, kristalisujících se názorů v svět a tudíž i konečných, doposud ovšem ještě mlhavých cílů životních byla přes všechnu zdánlivou stejnost neb aspoň podobnost mravů, návyků, libůstek a všeho, čím se povaha lidská manifestuje, přece jen větší nežli soudili lidé, kteří je pokládali za sestry blíženky v nejvlastnějším toho slova smyslu. A když obě překročily osmnáctý rok svého věku, sběhlo se cosi zcela prostého a zároveň přirozeného, čímž posavadní život jejich nápadně se změnil. O jednom z četných plesů, jež byly o předloňském masopustě navštívily, byl jim kýmsi představen mužně sličný absolvovaný právník, který však po odbytých studiích výhradně věnoval se hospodářství a spravoval sám po otci zděděný velký statek. Obě pocítily pro vzdělaného, dobrodušného a duševně čilého muže skoro stejnou zálibu. Bavily se s ním k uspokojení — a za nedlouho, když se s ním byly setkaly několikráte, utkal se mezi všemi třemi zvláštní, zpočátku jen ryze přátelský poměr, který nezůstával bez vlivu na další osudy jejich. Zamilovalyť si jej — jedna s veškerou něžností své tklivé jemné duše, druhá pak s veškerou vroucností živého, ohnivého temperamentu svého. Avšak ani ta, ani ona sladkého tajemství srdce svého neprozradila několika týdnech nebylo jich však více tajno, že mladý muž, který se byl z počátku ku oběma stejně srdečně choval, dává přece jen přednost sladké něžnosti před sladkou vroucností... Okamžik, v kterém to náhodou obě současně postřehly, vrhnul poprvé v životě jejich lehýnký, sotva pozorovatelný stín na řídkou harmonii jejich duší, v které byly až dosud žily; sladká něžnost zachvěla se pocitem nejvroucnějšího radostného vzrušení, sladká vroucnost pocítila zamrazení... V několika minutách nesouměrnost citů však se opět vyrovnala. Sladká vroucnost nemohla jinak, nežli přáti štěstí toho sladké něžnosti z hlubin duše své. Padly si do náručí, políbily se, jako se líbávaly v okamžicích nenadálého rozradostnění a rozhovořily se pak upřímně o svých snech a nadějích, o svých touhách a přáních, o svých srdcích a konečných cílech života. Co následovalo, prostě jen několika slovy registrujeme. Několik dní po té vyznal mladý muž několika vřelými slovy plavovlasé Anně svou lásku, požádal matinku její u přítomnosti černobrvé přítelkyně Marie za Aninu ruku a obdržev svolení, zajásal. Současně zajásala i duše Mariina. Byloť jí, jakoby štěstí a blaženost, které kynuly přítelkyni Anně, kynuly vlastně jí samé; cítilať se srdcem přítelčiným, jež rozechvíval nepostižně sladký pocit milostné rozkoše... Jelikož nebylo se žádné strany překážek, vykonány přípravy k sňatku obou vroucně se milujících mladých lidí v několika týdnech. Marie, která šťastnou přítelkyni v posledních dnech takměř neopouštěla, doprovodila ji jako družička k oltáři a nyní sedí po boku mladého manžela, kochajíc se s nelíčenou upřímností v štěstí a blaženosti Annině. Lehýnký stín, jenž byl před několika týdny na okamžik prolétl její duší, když poprvé postřehla, že není milována ona, nýbrž přítelkyně, čistou, upřímnou duši její nikdy více nezachmuřil; ba když stála v chrámě za Annou a kněz snoubencům žehnal, zdálo se jí, jakoby zároveň žehnal i jí, jakoby i ona mohla býti účastnou téže blaženosti jako přítelkyně Zábava ženicha s nevěstou i družičkou jest nelíčená, vřelá a živá. Skoro se zdá, jakoby všichni tři neměli, jak již připomenuto. pro jiného smyslu nežli pro sebe. Lehkokřídlá sentence a nevinný žert mají v rozmluvě převahu. Laškující škádlení, zvonivý smích družičky, sladký, stydlivý šepot nevěstin a rozhodný, uvědomělý a přece srdečný tón, jakýmž odpovídá ženich, střídají se tou měrou, že nelze téměř postřehnouti, kdo vlastně vede hlavní slovo, kdo jest vzrušen radostněji. — Znenáhla stává se zábava i všech ostatních vždy živější. Výborné víno začíná rozjařovati — šum a ruch se zmáhá, žert a vtip začínají dominovati. Krátce před půlnocí, kdy byli před statkem z večera zevlující venkované dávno již doma v spánek pohrouženi, jest zábava v plném proudu. Náhle zvedl se stařičký pan děkan, jenž byl novomanžely oddával, aby pronesl první přípitek. Trvalo ovšem několik minut, nežli se ruch a šum tak dalece utišil, že mohl duchovní pronésti několik vřelých slov. Když děkan domluvil, použil nastalého ticha jiný host a pronesl také přípitek — a tak stíhal jeden přípitek druhý, až se vystřídali z hostů všickni, kdož cítili se k pronášení přípitků oprávněni. Posléze povstal sám ženich, aby vzdal díky všem, kdož jemu a nevěstě tímto způsobem blahopřáli a pronesl přípitek — družičce, na kterou bylo zajisté jen nemilou náhodou v pronesených přípitcích zapomenuto. „Vzdávám srdečný, upřímný dík všem,“ pravil zvučným hlasem za hrobového ticha, „kdož přáli mně a milované mé choti štěstí. Jsem přesvědčen, že po boku bytosti tak milé, tak něžné a laskavé, jako jest moje Anna, není ani jinak možno, než aby byl člověk svrchovaně šťasten. Doufám tudíž v štěstí nezkalené, aspoň na tak dlouho, dokud vrtkavý osud, nevížící se nikdy na lidská přání, zůstane vůči nám laskav a milostiv. Avšak i v případě, kdyby osud náš nezůstal nám laskavě a milostivě nakloněn, doufám, že mužnému, odhodlanému vzepření se všem rušivým vlivům podaří se na něm vyvzdorovati aspoň tolik, aby láska nezměnila se v opak. Připíjím tudíž především stálostí lásky — mužnému vzdorování osudu, třeba sebe trpčímu!“ Po těchto slovech připito s jásotem stálosti lásky. Sklenky zařinčely a někteří z hostů opakovali i závěrečná slova ženichova. Po chvíli, když se vzniklý hluk poněkud utišil, ženich libozvučným hlasem svým pokračoval: „Budiž mi však prominuto, že v okamžicích řídkého štěstí, jakého se mi dostalo, pamatoval jsem v prvé řadě na sebe a svou žínku, že opomenul jsem bytost žínce mé bez odporu nejbližší, bytost to, která s žínkou mojí od nejútlejšího mládí sdílela slasti a na štěstí jen zřídka kdy pomíjející strasti života, bytost, která jest a zůstane nám vždy strážným andělem — spanilou družičku...“ Při těchto slovech družička, která byla z počátku s jemnou dychtivostí na ženicha zrak svůj upírala, sklonila hlavu, sklopila oči a ruměnec líček změnil se v brunátnost granátového jablka. Ženich však pokračoval: „Netajím sobě, že nynější a budoucí štěstí své děkuji hlavně jí. Vímť, že bez jejího souhlasu, ba směle mohu říci: bez jejího svolení sotva bych byl na záhoně milosti utrhl pro sebe nejkrasší, nejněžnější, nejčistší lilii, jaká tam kdy vykvetla. A proto zvedám sklenku svou a připíjím nejvěrnější družce mé lilie — ohnivé růži!“ Poněkud strojený a jaksi patheticky pronešený přípitek, připomínající první pokusy nadání erotického básníka, neminul se na přítomné účinku. Celá společnost jako na povel vstala — sklenice zařinčely – připíjeno vzájemně. Každý tlačil se k stydlivě zapýřené družičce, aby sklenkou svou aspoň zavadil o sklenku její. Nevěsta přiťukla si s družičkou předposlední, ženich pak poslední. Tvář ženichova jevila v okamžiku tom čtveračivou přívětivost, tvář družiččina však jakousi vážnost, ba přísnost; ale když se zraky jejich setkaly, přelétl i její tvář nejmilostivější úsměv, jakým kdy svůdná siréna okouzlila — — Po tomto prostém intermezzu rozproudila se zábava s nepoměrně větší živostí nežli posud. Společnost vždy více se rozjařovala. Zábava stávala se všeobecnější, volnější, nenucenější, ba skoro možno říci ušlechtile rozpustilejší a byla by zajisté potrvala na dále, kdyby asi po hodině po pronešení posledního přípitku nebyla ji náhodou přerušila nemilá událost. Jedna z přisluhujících osob doručila totiž ženichovi telegram, jenž byl právě zvláštním poslem z nejbližší telegrafické stanice přinešen. Pozdní doba, bylyť již skoro dvě hodiny s půlnoci, nevěstila nic příznivého, neboť blahopřejné přípisy a telegramy byly došly již prodlením odpůldne a večer. Nebylo tudíž divu, že přijal a otevřel ženich telegram váhavě a jaksi nevrle. Přelétl jej takřka v mžiknutí oka. V tváři jeho jevilo se v okamžiku tom leknutí, které však ihned zase zmizelo, když telegram složil a podstrčil pod talíř před sebou. Vše to nebylo zábavě na závadu. Skoro ani nikdo nezpozoroval nebo si nevšimnul, co se právě dělo. nevěsta a družička, ačkoliv obě viděly, že byl ženichovi doručen telegram, pohlédly jen z pouhé zvědavosti kradmo na papír; ale když jej ženich klidně podstrčil pod talíř, domnívaly se, že neobsahuje nic důležitého a nevěnovaly mu více pozornosti. Ženich však byl od okamžiku toho zamlklý. Byloť zřejmo, že o něčem přemítá — a po několika minutách nahnul se k družičce a zašeptal: „Škoda, milostná Marie, že budeme se muset záhy rozloučiti!“ „Proč? Co tím míníte?“ opáčila oslovená. „Vždyť pak si Anna přeje, abych u vás pobyla několik týdnů.“ Rozhodný tento dotaz ženicha poněkud pomátl. Pokrčilť rameny a po chvíli poznovu zašeptal: „Podivno, jak osud s člověkem často zahrává! V okamžicích nejtrudnějších překvapuje začasté utěšivě, ba radostně, kdežto naopak — v okamžicích nejradostnějších přikvačí mnohdy zpráva truchlivá, bolestná....“ „Doposud vám nerozumím,“ přerušila družička taktéž šeptem šepot ženichův. „Co tím chcete říci?“ „Nic více, nežli že musí býti člověk vždycky připraven na překvapující nějakou událost. — A tak stalo se i nám — musíme se rozloučiti.“ Teprve nyní pochopila družička jemný takt, s jakým snažil se ji ženich dle všeho připraviti na nepříjemnou nějakou zprávu. „Pro bůh, co se stalo?“ uklouzlo kyprým jejím rtům, a veselý, rozjařený výraz krásné tváře změnil se ve výraz úzkostlivého očekávání. „Připravte se, milá Marie,“ ujal se šeptmo opět slova ženich, „na zprávu nepříjemnou, na cosi, co vás vzruší bolestně.“ „Jsem na vše připravena — i na nejhorší,“ zašeptala Marie mocně se snažíc utlumiti vnitřní pohnutí. Po těch slovech ženich ještě chvíli váhal, domnívaje se, že byl družičku na nepříjemnou zprávu dostatečně připravil, načež s přízvukem tklivé soustrasti doložil: „Dobrá matinka vaše lehce ochuravěla.“ „A to vám bylo telegrafováno?“ optala se družička s udivením a ruměnec její tváře ustoupil téměř v nerozdílném okamžiku bledosti. „Ne, ne!“ dodala pak chvějícím se hlasem. „Bylo-li vám něco telegrafováno, nemohlo vám býti zvěstováno nic jiného, nežli že matinka ochuravěla povážlivě, nebezpečně.“ A dříve, nežli tomu mohl ženich zabrániti, sáhla pro telegram pod talířem a ruče jej rozbalivši dověděla se, že matku ranila mrtvice. Přes to, že byla již na nepříjemnou, truchlivou zprávu připravena, působilo na ni několik prostých slov o rodinné katastrofě jako bezprostřední událost. V očích se jí zajiskřilo... Telegram jí vypadl z ruky — z prsou vydral se výkřik leknutí... Chtěla vstáti, ale nohy jí vypověděly službu. Zůstala jako v ztrnutí. Teprve nyní byla rozjařená společnost upozorněna, že sběhlo se něco nepříjemného. Hlučná zábava v několika vteřinách ustoupila hrobovému tichu a ženich několika slovy pověděl, co se stalo. Následovala slova soustrasti, politování, udivení, jakož i ruch a šum zcela jiného druhu nežli před chvílí. — A když pak se družička po několika minutách ze své ztrnulosti probrala, předsevzaty bezodkladně přípravy k jejímu odjezdu do Prahy. Ženich nepozbyl ani na okamžik duchapřítomnosti. Podívav se na hodinky konstatoval, že družička, vyjede-li v půl hodině, dorazí povozem ještě v čas na nádraží k nejbližšímu vlaku a bude ráno o šesté hodině v Praze, a dal okamžitě přiměřené rozkazy, by se tak státi mohlo. Ve čtvrt hodině, po kterouž dobu byla zábava úplně přerušena, bylo vše k odjezdu připraveno. Nešťastná družička byla se v té době aspoň tak dalece vzpamatovala, že byla opět úplně mocna svých smyslů. Odebravši se s nevěstou ze salonu do místností, jež jí byly pro pobyt vykázány, převlékla se v několika minutách a v průvodu přítelkyně vešla zase do salonu, by se s hostmi rozloučila. Loučení bylo prosté. Marie beze slova podala tomu a onomu z hostů mlčky ruku, načež provázena nevěstou a několika hostmi, zvláště dámami, opustila salon, aby v průjezdě sedla do připraveného povozu. Vedle povozu stál však již sám ženich, taktéž k odjezdu připravený, a nabídl se, že družičku doprovodí až do nádraží. Marie nabídnutí zdvořile zamítla. „Ne, ne — není možno!“ pravila štkavě. „Nemohu, — nesmím vašeho nabídnutí přijmouti.“ Objala a políbila nejvěrnější svou družku, nevěstu, podala ruku ženichovi a pocítivši jemné stisknutí mimoděk je opětovala, načež vstoupila do krytého kočáru. Scéně té přítomný družba — ženichův nemluvný přítel, kterýž byl po celou hostinu sotva sto slov pronesl, nedal si však ujiti příležitosti, aby neosvědčil se k odjíždějící dámě galantním. Vydluživ se od ženicha, k odjezdu připraveného, plaid, vyskočil prostě ke kočímu na kozlík — a v následujícím okamžiku pobídl kočí koně k odjezdu. Kočár vyjel z průjezdu. Někteří svatebčané, zejména ženich a nevěsta, vyšli před vrata a dívali se, až rychle se vzdalující kočár v nočním šeru zmizel. Po té vrátili se všickni zase do salonu. Neblahým tímto intermezzem přerušená zábava však se více nerozjařila; vázlať vždy více, až asi po hodině uznali někteří z nudících se již hostí za dobré rozloučiti se. A v další hodině, tudíž asi v době, když družička bud dojížděla k nádraží nebo již čekala na vlak, rozloučili se i ostatní hosté a novomanželé zůstali o samotě... Zatím co dělo se toto na statku novomanželů, ujížděl lehký kočár, odvážející nešťastnou družičku k nádraží, mírným poklusem šerou podzimní nocí po křivolakých vozových cestách brzo do mírného, sotva pozorovatelného vršku, brzo zase s vršku dolů, brzo podle strnišť nebo zoraných již polí, jindy podle rybníčku nebo nějaké louky a hned zase skrze nějakou vísku podle chatrčí, domků — a tu a tam podle nějaké zahrady neb osaměle stojícího topolu. Všechny tyto a podobné nápadnější předměty v jednotvárné krajině míhaly se podle povozu jako v mlze. Družička, sedící uvnitř vozu v koutku přikrčena, nevěnovala jím nejmenší pozorností. Nezpozorovala ani, že jest obloha poseta myriadami třepotavých hvězd, že divuplný, zádumčivý klid vládne nad krajinou a působí i na její duši znenáhla přece jen jaksi mírně konejšivě. Jen jednotvárný dusot koňských kopyt a drkotání povozu, občas pak zašvihnutí bičem zalehlo k jejímu sluchu a připomenulo jí, že odjíždí. Z počátku, když povoz vyjel ze statku, bylo jí, jakoby opouštěla dusnou atmosféru, která jí hrozila zalknutím. Ňadra se jí prudce dmula, srdce křečovitě svíralo; nevýslovná úzkost a přece jakási ztrnulost překážely činnosti fantasie. Zdálo se jí, jakoby se dívala v čirou, neproniknutelnou tmu — jakoby necítila nežli nevylíčitelnou tíseň, proti které není prostředků... Za nedlouho počaly však samota a jednotvárnost osvědčovati svou divuplnou moc, vzpružujíce latentní obraznost. Před duševním zrakem Mariiným začaly se vyhupovati různé, z počátku mlhavé, ale později vždy jasnější a určitější obrazy z doby bezprostředně minulé — kmitavě jako bludičky, tu jen letmo, tu zase trvaleji a vesměs kaleidoskopicky jako v divokém víru. Avšak ani jediný, byt sebe pomíjejícnější z obrazů těch netanul jí na myslí sám o sobě. Vždy se jí zdálo, jakoby v mlhavé dáli viděla trpící nebo již umírající matku, jejíž výrazný, bolestně zkřivený obličej s hasnoucím již okem zdál se jí býti nejtrpčí výčitkou. Přes to vše nekmitla mozkem ani jediná určitější myšlenka. Obraznost byla úplně opanovala její duši a nedopustila, by obrazy, které jí předváděla, působily jinak nežli na pouhý cit, jejž rozplameňovaly jen k větší nebo menší trpkosti, k úzkostlivé ustrašenosti a bolestné stísněnosti. Ubohá dívka nalézala se doposud ještě jaksi v mrákotné poloztrnulosti, z kteréž jen občas vyšlehávaly jednotlivé jiskérky probouzejícího se vědomí o pravém stavu věcí. A dlouho, dlouho setrvala v podivném tomto duševním polootupení, až pak náhle, zdánlivě beze všeho popudu šlehla mozkem určitá myšlenka, porovnávající nynější její stav se stavem dřívějším. Nenapadloť jí, že právě dnes posavadní, ani jediným mráčkem nezkalené štěstí její zvrhlo se náhle a nepředvídaně v pravý opak — a srdce se jí sevřelo tak křečovitou bolestí, že ztemna zaúpěla. Jediná myšlenka ta vzpružila schopnost její pocítiti úplně dosah děsného neštěstí, jež ji bylo právě stihlo — a z embrya základní myšlenky vyrojila se spousta myšlenek jiných: žhavých mrazivých, jako když horečně rozpálenou hlavu postřikuješ ledovou vodou. Mimoděk připomenula si bezměrnou blaženost nejvěrnější, nejmilejší družky, kterou byla opustila, — obraznost předvedla jí obraz nejmilostnější – a mozkem šlehla myšlenka: Proč proč právě já jsem tak neskonale nešťastnou, když ji, která mne tak miluje, rozechvívá nejsladší, nejžhavější pocit milosti? A zase se jí zdálo, jakoby ji byla opanovala mrákotná poloztrnulost... Fantasmagorické přeludy obraznosti zmizely a bylo jí, jako by se dívala v čirou, neproniknutelnou tmu. Za nedlouho vyhoupnul se z čiré tmy obraz nový, provázený zážehem nové myšlenky a po chvíli vířil duší její již zase kaleidoskopický rej myšlenek a pocitů trpce a bolestně mučivých, až sevřelo se srdce tak prudkou bolestí, že ubohá vypukla v štkavý, křečovitý pláč –  Mladý muž, jehož sňatku jsme právě věnovali povrchní pozornost, náležel k onomu druhu lidí, kteří své vzdělání, své vynikající a zároveň i v mnohých záležitostech rozhodující postavení společenské, krátce své tak zvané štěstí děkovali výhradně šťastnému rozřešení rurální otázky roku 1848. Děd jeho, teprva před několika lety v stáří 90 roků zemřelý, byl ještě poddaným, robotoval a snášel s vzdorovitým oddáním se v nezbytný osud veškeré svízele a útrapy, jakýmiž byl stav selský až do roku 1848 hněten a začasté v pravém slova smyslu týrán a ušlapáván. Pravda — starý Želetinský byl sedlák dosti zámožný. Osud jeho i v krutých dobách poddanství nebyl nikterak tak trudný jako osud tisícův méně zámožných selských hřbetů, které byly po názoru svých vrchností jen k tomu stvořeny, by se na ně nakládalo, by v pokoře se lopotily, jak jim pověstní páni Francové s karabáči v ruce kázali se lopotiti pro pány, kteří pro ně neměli nežli opovržení... Avšak což naplat býti zámožnějším jiných, když břímě poddanství tlačí v stejném skoro poměru jako jiné! Což naplat míti dva páry koní a tři páry volů, když jeden pár koní a dva páry volů téměř den co den robotují na panském, když pět, šest čeledínů živíš a vydržuješ jen k tomu cíli, aby vzdělávali půdu cizí, do které tobě pranic není! Což naplat míti svůj vlastní statek, své vlastní hospodářství, své polnosti a luka, svůj brav, skot i svou drůbež, když ti může na vlastním tvém strništi kterýkoliv z vrchnostenských karabáčníků z pouhé zlomyslností beztrestně postříleti, co mu přijde na mušku, když ti může třeba i plnou stodolu zapáliti, aniž by se obával, že bude někým pohnán k zodpovídání se — když může nejen tebe, nýbrž i ženu a dítky tvé poctíti výpraskem, kdykoli se mu jen zlíbí?! My epigoni, kteří jsme krutých oněch dob poddanství nezažili, nemůžeme sobě již nyní, po necelých ještě čtyřech deceniích, ani přibližně učiniti pravého pojmu o bezpříkladných útrapách selského stavu před rokem 1848. Jednotvárnost jednotlivých případův, den co den se opakující klopoty, útrapy a týrání, nelišící se, leda způsobem, jakým byly občas zvyšovány — a vůbec skoro nemožnost vpraviti se úplně v poměry, které za našich dob pokládáme za přímo neuvěřitelné, brání nám vžiti se v bezradostný život celé třídy politováníhodných lidí, kteří byli odsouzeni otročiti několika jednotlivcům bez jakékoli naděje v možnost osvobození. Krvavé listy dějin selských válek a četných selských vzpour lokálních jsou nejzřejmějším důkazem bezpříkladného útisku a zároveň malomocných pokusů vybaviti se z potupného, začasté nesnesitelného jařma, jakýmž byla odvěká vydíračná panstvílačnost své oběti obmyslila. Starý Matěj Želetinský zažil útrap těch jako celá řada jeho předkův do syta, vlastně do přesycení. Houževnatost organismu celého rodu odolala však všem útrapám. Opakujeme s důrazem: houževnatost organismu, neboť organismus slabý, nebo docela chorobný podléhal v půlstoletí a dříve. Kdo neměl skálopevné zdraví, kdo neměl, abychom tak řekli duši v žulu zakletou, hynul předčasně nebo přenášel slabost a malomocnost na své potomky, kteří dříve nebo později podléhali, aniž by byl kdo dbal, že obyvatelstvo země vymírá Rod Želetinských nebyl sice vesměs s dušemi v žulu zakletými. Mnozí z členů jeho podlehli úmorným, vysilujícím útrapám předčasně; leč někteří přece jen houževnatostí organismu svého přetrpěli vše a při vzorné pracovitosti, opatrnosti a jiných nezbytných vlastnostech dovedli toho, že udrželi se déle a výše nad vodou nežli jiné rody. Přes to byl starý Matěj Želetinský již poslední svého rodu, kterému se podařilo udržeti slušný majetek rodinný v té míře, že náležel mezi nejmohovitější sedláky v širém, nad jiné úrodném okolí. Na štěstí byl muž ten, jak běžná fráse dí, hlava dosti otevřená; jinak by byl i on, jakožto poslední svého rodu, přece také podlehl. Především byl — jak v poměrech, v kterých žil, ani jinak býti nemohlo — opatrný a obezřelý, tudíž začasté, když toho potřeba kázala, potměšilý. Vrchnost byla mu veřejně vrchností v pravém slova smyslu. Před vrchností a jejími zástupci nebo karabáčníky smekal uctivě již z dálky, podroboval se bez odporu a reptání každému rozkazu, ba každému pokynutí, slovem snažil se s trýzniteli svými vyjiti stůj co stůj — začasté i za cenu svého přesvědčení, ba lidské důstojnosti, což za dob patrimoniálních nazýváno prostě selskou drbaností. Potají ovšem zatínal často pěst a skřípal zuby; leč pro svět, nechť pány nebo nepány, byl až po krk upjat — nikdo z něho nevymámil křivého slůvka, ba ani povzdechu. Mračný výraz pravidelné, sluncem do hnědá osmahlé tváře nejevil skoro nikdy žádné změny. Vášně a náruživosti byly úplně v jeho moci. Tvář jeho aspoň nikdy nebyla jejich zrcadlem, a proto také nikdo nikdy ani z daleka neuhodl, co děje se v jeho duši. Byla to povaha uzavřená, tudíž přemítavá, ba hloubavá, ačkoli beze všeho vzdělání. Pamatování na sama sebe, tudíž jistý druh, poměry neúprosně diktovaného sobectví, bylo základním rysem jeho charakteru. Věda z dlouholeté zkušenosti a na základě rodinných tradic, že jiným nemůže v ničem prospěti, ba že nesmí ani raditi, jak by si snad mohli trudný osud svůj zlepšiti, naučil se mysliti jen sám na sebe a pracovati pro sebe dle vlastních svých názorů bez ohledu na volbu prostředků, které ani nenáležely vždy mezi nejchvalnější ve smyslu moderní mravouky, jež v přední řadě vyžaduje přímost a pravdomluvnost, o kterýchžto vlastnostech neměl starý Želetinský skoro ani potuchy. Za našich dob nazvali bychom povahu takovou poťouchlou: pro svět klid, začasté mrazivou spokojenost — pro sebe však roztrpčenost; pro svět, zejména pro pány uctivost a úslužnost skoro patolízalskou, pro sebe však vzdor a pýchu nezdolnou; pro svět po případě přívětivé slovo, napomínání k mírnosti a trpělivosti, pro sebe však nejtrpčí, nejžhavější kletbu na vše, co kolem něho bylo původem a vinno útrap, v kterých s jinými poddanými žil. Poctivec však byl od kosti, byt i jen z pouhého instinktu, jako jím bývá každý nevzdělaný člověk vůbec, kterémuž jest v tomto ohledu vodítkem jen zvyk a tradice. Přes to vše, že snažil se učiniti poměrům ve všem všudy zadost, nebyl u vrchnosti a jejích karabáčníků nikterak oblíben již proto, že byl ze všech poddaných nejmohovitějším. Byltě jen jaksi trpěn a to proto, poněvadž nebyl vzdorovit, tím méně odbojný, což pokládáno vlastně za pouhou povinnost a nikterak za nějakou přednost, která by se musila odměňovati třeba sebe nepatrnější laskavostí. Kdykoli vůbec jen bylo možno, vždycky bylo jařmo robotní Matěji Želetinskému přitíženo. Při každé příležitosti dáváno mu na jevo, že přes zámožnost svou jest přece pouhopouhý hloupý selský hřbet, který není ani hoden, aby mu kterýkoli pan Franc věnoval sebe nepatrnější pozornosti. Jaký div, že za takových poměrů uzrála v hloubavé duši jeho myšlenka pokusiti se ze všech sil o to, by aspoň jediný syn jeho Václav stal se důstojným členem společností lidské, to jest aby se stal aspoň rovným některému — panu Franci... Provedení myšlenky té ovšem nebylo za oněch dob snadné a umožněno jen za přispění a pomoci starého faráře nejbližší větší osady, kterého zchytralý starý Želetinský přelstil předstíráním, že nábožná žena jeho zasvětivši syna svého již o jeho narození Panně Marii z hlubin duše si přeje, aby se stal sluhou církve. pravdě neměl starý Želetinský jiného na mysli, nežli aby syn jeho, bude-li vůbec možná, stal se člověkem, ku kterémuž by se páni Francové chovali jinak nežli k otci jeho... Kariéra duchovního stavu byla sice tehdá jedinou, které dosíci selský synek český mohl se aspoň pokusiti. Ale starý Želetinský pamatoval na své hospodářství a dostačilo mu, aby syn jeho proběhl aspoň několik škol, čehož také za laskavého přispění farářova dosáhl. Mladý Želetinský, byv po nějaký čas vyučován soukromě farářem, dán na studie do Prahy, kde pobyl několik roků. Avšak dříve, nežli absolvoval gymnasium, dříve tedy, nežli mohl farář nabýti přesvědčení, že úskočný otec nepustí hocha do semináře, nýbrž jej strhne ze studií, nadešel věkupamátný rok 1848 a prohlášen patent, kterýmž poddanství a roboty zrušeny... Mladý Václav Želetinský, súčastniv se jako gymnasista pouličního barikádního boje v svatodušním témdni v Praze, vrátil se, aniž by byl kým stíhán, do rodné vísky, by se více do Prahy trvale nevrátil. Jediným škrtnutím péra, kterýmž byl císař Ferdinand podepsal robotní patent, rozřešen zdánlivě nerozřešitelný problém sociální — odčiněna odvěká křivda, páchaná po staletí na jednom z nejpilnějších, v práci nejneúmornějších stavů společnosti – A stav ten začal se znenáhla, ale na pevných základech zákonních na prospěch svůj vlastní jakož i na prospěch všeobecnosti obrozovati. Návratem mladého Želetinského do rodné vísky zapadla zvláštní jiskérka do kruhů prostých, světa neznalých vesničanů. Již pouhým připomenutím, že zúčastnil se mladý tento muž barikádního boje v krvavém témdni svatodušním, jest ráz jiskérky té dostatečně charakterisován. Mladý Želetinský arci nehrál v revolučním hnutí pražském žádné vynikající úlohy; byltě jen pouhým, zdánlivě bezvýznamným atomem, který byl vyšetřujícími orgány vojenského soudu bud přehlédnut nebo jim vůbec ani nestál za stihání. Z počátku choval se, jak opatrnost kázala, s reservou, ale za nedlouho, když politické vlnobití poněkud se zmírnilo, býval by zajisté zcela jinak se choval a působil, kdyby — krutý absolutismus nebyl kázal opatrnost ještě větší. V prvních pěti letech vypomáhal otci při hospodářství, věnuje veškeren svůj prázdný čas čtení a studiu spisů v prvé řadě hospodářských, v druhé pak všeho druhu vůbec, tak že přes to vše, že vedl život skoro až samotářský, zůstal v duševním styku se světem vůbec a neušla mu žádná, jen poněkud důležitější událost. Po té převzal po stárnoucím otci — matka byla zemřela již před rokem 1848 — hospodářství; oženil se, vybrav si ze zámožných dcerek selských v okolí po vlastní zálibě nevěstu nejsličnější a soustředil pak veškeru snahu svou ku zvelebení svého věnem manželčiným zvětšeného hospodářství. Přikoupil některé polnosti, přistavěl některé hospodářské budovy a vůbec snažil se povznésti a zvelebiti hospodářství své s použitím všech moderních prostředků a vynálezů, jež osvědčená praxe nebo důmysl hospodářský doporučovaly. Byl prvním v celém okolí, jenž použil nových hospodářských strojů. Zkoušel vše, co zdálo se mu býti vhodným — snažil se využitkovati půdu všemožným způsobem a především naučil lid svůj spořiti časem, kterýmž bylo druhdy po venkově českém tak hříšně plýtváno. Všestranná snaha jeho korunována v několika málo letech netušeným úspěchem. Krutých břemen robotních zbavený statek jeho vůčihledě zkvétal, mohovitosti přibývalo a za nedlouho byl statek ten pravým vzorem pro každého hospodáře, jenž měl jen poněkud smysl pro rationelní novotiny hospodářské. Vedle toho věnoval Želetinský pozornost svou také obchodní stránce svého hospodářství. Nečekal, až snad některý obchodník z nejbližšího okolí přijde sám, aby ten neb onen druh plodin koupil, nýbrž vešel v přímý i nepřímý styk s četnými obchodníky mimo okolí, a prodával tak plodiny své nepoměrně výhodněji, nežli kterýkoli jiný hospodář. Pověst Václava Želetinského jako vzorného hospodáře šířila se po okolí. Ze všech okolních osad docházívali k němu staří i mladí hospodáři na radu. V brzku stal se středem hospodářského ruchu okolního, a malá rodná víska měla pro okolí v ohledu hospodářském nemalou důležitost; jméno její bývalo tu častěji vyslovováno nežli jméno nejbližšího krajského města. Přes to vše, že věnoval hlavní zřetel hospodářství, sledoval Želetinský, jak již připomenuto, vše, co dělo se důležitého mimo rodnou vísku. Odbíral všechny v době absolutismu vycházející časopisy české, jichž arci nebylo, jak známo, mnoho; kupoval knihy a založiv si slušnou knihovnu, čítával, obzvláště v zimě, kdy hospodářské práce nevyžadovaly napjaté pozornosti, nadmíru pilně. Jak se zdálo, neměl muž ten, jenž prodlením jediného decenia stal se jedním z nejvzdělanějších občanů, pro jiného smyslu, nežli pro zvelebení svého hospodářství, tudíž pro zájmy hmotné a v celku přece jen více méně sobecké. Čeledi své a vůbec venkovanům, s kterými přicházel ve styk, byl arci vždy: oněm dobrým pánem, těmto pak vlídným a přátelsky upřímným rádcem. Přes tuto mez veřejná činnost jeho však nesahala. Vedlť život uzavřený. Zábav, společností a kratochvílí nemiloval. Octnul-li se ve společnosti, byl málomluvný; nikdy se nikoho na nic nedotazoval, a byl-li sám tázán, odpovídal prostě a upřímně. Na počátku let šedesátých, kdy prohlášena ústavnost, stala se s Václavem Želetinským nápadná změna. Sledoval vždy čilejší politický ruch se zvýšenou pozorností, účastnil se všeho, co bylo v jakémkoli spojení s národním programem, a později zúčastnil se politického ruchu osobně. Jaký div, že zvolen byl nejen starostou rodné obce, nýbrž i do výboru okresního zastupitelstva, jehož předsedou byl v první době potomek šlechtice, kterémuž byl otec Želetinského robotoval, později pak sám Václav Želetinský, jehož jméno za nedlouho vyslovováno s touže úctou v Praze, ba po celých Čechách, jako v nejbližším okolí. Byl horlivcem ve věcech národních skoro až fanatickým — každý coul Čech a ačkoli jména vlasti nebral nikdy nadarmo, patriot nad jiné dbalý a obětavý. Není nižádné pochybnosti, že by byl býval volen i do zemského sněmu, kdyby se nebyl nabízené mu kandidatury vzdal prostě z té příčiny, že jako člověk hloubavý nedomníval se míti dostatečného nadání k řečnictví, v kterém se v životě svém dřívějším nikdy necvičíval. Veřejné působení Želetinského však bylo i v užším kruhu příliš horlivé, než aby nebylo pozorováno v kruzích nejširších, obzvláště na sklonku let šedesátých, když za známého odporu celého národa proti vládě vídeňské a neméně známé persekuce, která skončila prohlášením výminečného stavu pro Prahu, vyžadovalo vlastenectví české nejen vlasteneckých frásí, nýbrž i skutků, a především obětavosti. Václav Želetinský byl mezí prvními občany, kteří svolávali věkopamátné tábory lidu, na kterýchž vládě vídeňské mělo býti veřejně a neohroženě pověděno, jak smýšlí lid český o jejích krocích; on byl mezi prvními, kteří tuto smělost svou odpykali stíháním, obžalobou a posléze i žalářem. Přes to zůstal neoblomným jako žula, krátce byl a zůstal jedním z oněch poctivých horlivců, kteří podnes tvoří jádro národní uvědomělosti na venkově, jedním z oněch, kteří byvše zbaveni nesnesitelného jařma robotního, podnikli pouhou konkurencí houževnatý sociální boj s potomky někdejších svých pánů a téměř na celé čáře tou měrou zvítězili, že možno je nazvati právem moderními českými zemany. Trváme, že netřeba ani zvláště dokládati, že muž ten věnoval vychování syna svého Jaroslava péči nejvzornější. Sám jsa mužem v pravém slova smyslu, nepřál sobě, než aby syn jeho vstoupil v jeho šlépěje a ve všem, v čem otec pokládal sám sebe nedostatečným, jej předčil. Po vzorné průpravě soukromé, ku kteréž byl povolal zvláštního učitele z Prahy, dal hocha svého do Prahy na studie gymnasiální a později universitní, kde vystudoval práva. Hoch byl netoliko jedním z nejsličnějších, nýbrž také nejnadanějších. Vytrvalost a vážná opravdová snaha byly duševní vlastnosti, jež měl společné s otcem, a které přispěly nemálo ku zdaru vychování. Jemnou mysl, dobré srdce, přítulnost a jakési mužně koketní chování, kterýmž dobýval srdce každého, s kým přišel v jakýkoli styk, měl aspoň z části společné s matkou. Když dorostl v jinocha a později v rozhodného, ba rázného jinak muže, měl i řeč téměř úplně ve své mocí, a stal se nejen dobrým, vždy vítáným společníkem, nýbrž i věrným, upřímným a obětavým přítelem. Byl-li otec každým coulem muž, byl syn každým coulem milování hodný mladík a byla naděje, že humánní jeho názory ani v pozdějším věku se nezmění. Vzdělání jeho bylo mnohostranné. Studuje výhradně jen, abychom tak řekli k domácí duševní potřebě s hlavním zřetelem k hospodářství, jež měl časem svým převzíti po otci, jako je byl tento převzal po dědovi, zabýval se Jaroslav Želetinských všemi možnými obory lidského vědění. Právnictví a hospodářství arci věnoval péčí hlavní; nicméně i vědy politické a národohospodářské, filosofie, umění a mnohé jiné nebyly mu neznámy a jelikož již z mládí cvičíval se v řečnictví, nebylo nižádné pochybnosti, že časem svým, až nastoupí místo svého otce, tomuto netoliko se vyrovná, nýbrž jej v mnohém předčí. Názor jeho v svět byl hlubší a širší nežli otcův; zásady zdánlivě méně pevné, v pravdě však jen méně příkré, ale jasnější, vykrystalisovanější. Náruživostí neznal jako otec téměř pražádných, leda že předčil otce v ušlechtilé snaze odpomáhati nezaviněné bídě, pracovati ku zlepšení hmotných poměrů netoliko své čeledi a dělného lidu, který mu při pracích hospodářských dočasně vypomáhal, nýbrž každého, kdožkoli se k němu o nějakou pomoc uchýlil. V okolí široko daleko měl pověst lidumila a požíval v ohledu tom větší úcty a vážnosti, než otec. Nebyloť člověka, který by se byl mohl pochlubiti, že byl svědkem nějakého skutku vrhajícího na mladého muže toho sebe nepatrnější stín. I v případech nejchoulostivějších, kdy šlo na příklad o výpomoc člověku nehodnému, který bídu svou sám zavinil nezřízeným životem, dovedl Želetinský najiti vhodný způsob, když právě ne výpomoci přímé a úplné, tedy aspoň úlevy jaks taks uspokojující. chování byl umírněný, nenucený, přímý a přece elegán. Vlastního přesvědčení nikomu nevnucoval; vážilť si přesvědčení každého, bylo-li pravým přesvědčením, a nesrovnával-li se s ním, snažil se, ovšem vždy jen důvody logickými, podati nezvratný důkaz, že jho vlastnímu přesvědčení náleží přednost. Došlo-li přes to ke sporu, hájil přesvědčení své s veškerou neústupností logiky a začasté ohnivě, ba rázně, až posléze odpůrce svého buď přesvědčil neb aspoň překonal podáním důkazu, že jest jakýmkoli důvodům zdravého rozumu nepřístupen. Přednost logiky jeho začasté překvapovala i muže právě touto vlastností nad jiné vynikající, obzvláště když šlo o věci spletité nebo docela o problémy. Jaroslav Želetinský byl tudíž netoliko muž vřelého citu, nýbrž i myslitel. City i myšlenky jeho však byly v úplné harmonii. Nikdy nepřemítal bez citu, a žádný pocit nevznikl v duši jeho bez jiskry myšlenkové. Znalost světa, poměrů a lidí budívala začasté obdiv i mužů nejzkušenějších, kteří byli právě tomuto zkoumání věnovali největší píli. Již jako studentík na gymnasiu podnikal o prázdninách cesty po Čechách a z větší části pěšky proputoval Čechy křížem krážem. Nebyloť téměř města, ba skoro ani vísky, kterou by nebyl aspoň prošel. krajinách vynikajících buď přírodními krásami, rázovitostí obyvatelstva, průmyslem, obchodem nebo tím oním druhem umění, prodlel vždy déle, snaže se z vlastního názoru poznati vše, co zasluhovalo povšimnutí a pozornosti. Později, když nastoupil studia universitní a ještě později, když po odbytých studiích vrátil se do rodné vísky, by společně s otcem řídil hospodářství, podnikal — z počátku o prázdninách, později vždy po žních a začasté i v zimní době — větší cesty do ciziny a procestoval skoro celou Evropu a to nikoli snad pouze pro zábavu, nýbrž pro poučení. Krátce otec přičinil se ze všech sil, aby dal synovi — jediné své naději do budoucnosti — vychování přímo vzorné a byl s výsledkem úplně spokojen. Syn jeho stal se skutečně, čím si jej otec přál míti: všestranně vzdělaným, rázným a přece dobrým mužem, kterýž dovedl imponovati i v kruzích nejvzdělanějších. Měl náležitě vyvinutý smysl pro všeobecnost a snažil se ze všech sil býti ve všem všudy práv nejen nepředpojatému rozumu, nýbrž i ryze lidského citu. Vliv mladého, činného, ba i horlivého muže toho byl nepoměrně větší nežli samého otce. Vnuk někdejšího selského cháma, kteréhož mohl někdejší pán jeho dát spráskati, kdykoli se mu zlíbilo, překonal vnuky dědova pána tou měrou, že nesnesli s ním žádného porovnání – – – Takovou tedy, ovšem jen zběžně naznačeno, byla rodina mladého, intelligentního statkáře, jehož sňatku jsme věnovali pozornost — takovým byl Jaroslav Želetinský sám... Není tudíž divu, že první doba, kterou prožil v líbánkách po boku vzorné své choti, byla skutečně životem závidění hodným. Byl šťasten a spokojen v míře svrchované. Klid jeho rušilo jen občasné, nevylíčitelně šťastné rozchvívání, kterým štěstí jeho zvyšováno — — A choť jeho Anna? Sledujme ji aspoň prvního dne po vyplnění nejvroucnějšího jejího přání, po jejím sňatku! Procitla z poněkud nepokojného, ale příjemného sna v náručí milovaného muže, který byl již dříve procitl a obléknuv se, žínku svou políbením probudil. V prvním okamžiku zachvěla se zvláštním pocitem stydlivostí a leknutí, jakoby byla přistižena při skutku nehodném, a skryla uzardělou tvář na prsou manželových. Avšak po několika vteřinách téměř mimoděk ovinula své ručky kolem jeho šíje, nadzvedla hlavu a zadívala se mu s veškerou něhou své jemné duše do jasných, upřímných očí. Políbil ji poznovu — vřele, ba vášnivě a ona polibek jeho rovněž tak vášnivě opětovala... Nepromluvili ani slova... Nevěděliť, co by si měli ještě říci — myšlenky byly úplně postoupily místa pouhému citu. A teprve po dlouhé, dlouhé chvíli, když byli vyměnili několik dlouhých polibků, šlehla duší Anninou matná vzpomínka. Připomenulať si přítelkyni Marii a mimoděk splynula jí s jemným povzdechem s růžových rtíků slova: „Ubohá, přeubohá Marie!“ „Ano — ubohá, přeubohá!“ doložil Jaroslav soucitně a tiskna milovanou choť svou těsněji k ňadrům, slíbal jí s rozžhavených rtů další slova, jež snad chtěla pronésti. několika okamžicích zmizel před duševním zrakem Anniným se vyhoupnuvší obraz Marie skoro úplně. Opětovala líbání svého chotě, naslouchala jeho slovům, když začal mluviti, a odpovídala k jeho dotazům prostě, ba dětinsky, jakoby dítě s dítětem laškovalo. Připomenuli si to a ono z minulého dne, z minulého týdne, ba mnohé i z doby starší; ale nic, pranic závažného, pranic důležitého. Rozmluva, možno-li tak nazvati bezúčelnou výměnu ledabylých nápadů, trvala přes svou neobsažnost přece asi čtvrt hodiny, až se posléze Jaroslav rozhodl přerušiti ji. „Odpusť, sladká duše,“ pravil s přízvukem nejjemnější prosby, „že tě na chvílí opustím. Musímť kamsi dohlédnouti. Ale vrátím se brzo a bude-li ti pak libo, můžeme si společně prohlédnouti hospodářství.“ „Ano, ano, jak navrhuješ,“ zašveholila sladce milostná žínka, ovinula bílé ručky kolem jeho šíje a vtiskla mu políbení. On je opětoval a v několika vteřinách byla Anna o samotě, Chvílí zůstala v loži napolo vztýčena seděti, jak se byla vztýčila, když ji manžel prvním políbením ze sna probudil — dívala se upřeně na dvéře, kterýmiž milovaný manžel zmizel, a duší její táhlo cosi jako neuvědomělé přání, aby byl přece jen ještě zůstal — aspoň na chvíli... V prvních okamžicích ji vůbec ani nenapadlo, že poprvé v životě svém procitla pod cizí střechou a na cizím loži. Byloť jí, jako bývá člověku po unavení a rozčilení, jež byl spánek sice umírnil, ale úplně nezapudil. Bylo jí jaksi teskno, ale příjemno, skoro možno říci sladce teskno... Rovněž ji nenapadlo rozhlédnutí se kolem a zkoumati, kde se vlastně nalézá. Okolí nemělo pro ni žádného půvabu — žilať v okamžicích těch jen své a jeho duši, svému a jeho srdci — abychom tak řekli v mlze milostného rozechvění. A přece bylo v prostranné, vkusně vším možným moderním komfortem opatřené a vykrášlené ložnici tak příjemno a útulno! Jemné podzimní slunce, vnikajíc napolo spuštěnými záclonami dvěma velkými okny do ložnice, oblévalo všechny předměty zlatým přísvitem. Dvě velké, podle sebe stojící, uměle vyřezávané postele z ořechového dřeva s bělostnými prachovými poduškami a drahocennými, jemně modře a růžově pruhovanými připryvkami. Mezi nimi elegantní stolek s dvouramenným stříbrným svícnem s millovými, jen asi do pětiny ohořelými svícemi. V pozadí proti oknům u stěny dvě ořechové, taktéž uměle vyřezávané skříně, mezi nimi nejmodernější pohovka temně kávové barvy — křeslo a tři židle přiměřeně rozestavené — mezi okny toilettní stolek s kulatým zrcadlem v hnědém orámování – nad stolkem na stěně velké, podlouhlé visací hodiny s dlouhým, těžkopádným kyvadlem, alabastrovým ciferníkem a černými, z daleka viditelnými rafiemi. Na stěně přímo proti postelím dvě olejové podobizny ve zlatých barokových rámech: otec a matka Jaroslavova — krásná noční lampa s namodralým sklem, visící ze středu vkusně malovaného stropu — těžké koberce neurčité, popelavě namodralé barvy s lehýnkým, žlutavě červeným žíháním a hnědými okraji. Vše to a mnohé jiné maličkosti: od věšáku s několika částmi ženského šatstva opodál toilettního stolku a umyvadla až po atlasové pantoflíčky vedle medvědí kůže rozestřené těsně před ložem Anniným, od alba ležícího na stolku mezi postelemi, až po prostý špendlíček na stolku toilettním, vše mělo v přitlumeném zlatém přísvitu ranního slunce ráz nadmíru půvabný: lesklo a třpytilo se matným leskem jako poroseno. Čarokrásná Anna, opírající se právě jedním loktem o sněhobílou podušku a dívající se upřeně ku dveřím, v kterýchž byl milovaný muž zmizel, neměla pro vše to, jak se zdálo, smyslu. Avšak kdo maje smysl pro krásu byl by jí právě v okamžiku tom spatřil, nebyl by se ubránil pocitu nejmocnějšímu. Bylať v poetickém přísvitu ranním půvabnější nežli kdy jindy: roztoužený výraz v oduševnělé, nyní právě poněkud unylé, ale přece sladkou něhu prozrazující tváři; dlouhý, bohatý, zpola rozpuštěný plavý vlas, splývající z části po bělostné šíji, z části pak na polorozhalená kyprá ňadra a především nevylíčitelný, polo svůdný a polo přitrpčelý a přece nevýslovně slastný úsměv kolem růžových rtů dodával jí podoby plavovlasé madonny... Dlouho se nepohnula; jenom rty několikrát se zachvěly, jakoby byla chtěla zašeptati sladké nějaké přání, ale již první hláska jí odumřela na rtu — Náhle v hodinách hrklo — bila desátá. Anna otočila pomalu hlavu k hodinám, zadívala se na rafie, zakývla hlavou, jakoby dávala spokojenost svou na jevo, načež levou rukou odhrnula pokrývku, kterouž byla až přes pas přikryta a učinivší rozhodný pohyb oběma rukama, seskočila lehce a graciésně s lože. Byla-li půvabnou pololežíc v loži, byla tím půvabnější stojíc v sněhobílém řasnatém nočním rouše s bosýma zarůžovělýma nožkama, zabořenýma zpola v černě lesklé srsti medvědí kůže se splývajícím vlnivým vlasem a s nevylíčitelně oživeným výrazem čarokrásné tváře, v níž zračil se jemný sladký žár milostného roztoužení. Několik vteřin postála bez pohnutí; po té vklouzly nožky do atlasových pantoflíčků, načež čarokrásná žínka popošla rychle k jednomu oknu, přikrčila se poněkud pod zpola spuštěnou záclonu a zadívala se ven. Zrak její plaše přelétl velký, téměř úplně čtverhranný dvůr, obklopený se tří stran hospodářskými staveními: stodolami, stájemi a kůlnami. Půda dvoru jest rovná, pěkně upěchovaná. V prostřed trčí k obloze velký dřevěný holubník — kolkolem pobíhá nebo si hoví drůbež — zde viděti pluh, tamo dva vozy, onde pak jiné nářadí hospodářské, krátce vše, co možno spatřiti ve velkých, řádně spravovaných statcích. prvním okamžiku sličnou ženu ani nenapadlo, že liší se dvůr ten přece jen nápadně ode dvorů jiných hlavně přímo vzornou čistotou a urovnaností. Kdyby byla znala venkov třeba jen povrchně, bylo by ji okamžitě napadlo, že jest dvůr neobvykle umeten a nikde téměř ani smetky, že vrata stodol, stájů a kůlen jsou natřena, pluh i vozy vydrhnuty a vše, co u nich ze železa, ať řetěz nebo hák nebo cokoli jiného, že leskne se jako nové... Byla by si povšimnula, že ve třech koutech dvora stojí zcela moderní litá čerpadla místo starobylých nemotorných pump, že v jedné kůlně, jejíž vrata jsou právě dokořán, viděti různé hospodářské stroje, že mezi drůbeží vykračuje si pyšně i páv, a mnohé jiné, co nelze v jiných dvorech postřehnouti. Chvíli těkal zrak její z předmětu na předmět, aniž by byl na něčem déle a se zvláštní nějakou zálibou spočinul. Zdáloť se, že jest jí všechno více méně lhostejné, nebo že dívá se na věci známé a všední. A přece jí bylo vše nové; neboť až dosud nebyla ještě nikdy spatřila nějaký dvůr, leda jen letmo a povrchně jako většina velkoměstských dam, které sice mají oči, ale nevidí, anebo když si byly někdy něčeho podobného povšimly, v brzku zase zapomínají. Annu aspoň venkovský život až dosud nezajímal. Rodiče její, žijící ve zcela jiném ovzduší a zabývající se zcela jinými věcmi, nevnukli jí pro venkov jiného smyslu nežli jako pro nudnou, k vůli zdraví ovšem nutnou villegiaturu, kde člověk tráví letní dobu v příjemném, ba krásném letohrádku, vychází denně z rána a k večeru do blízkého lesa, v kterémž když se byl do syta nabažil přírodních zvláštností — baví se obvyklým u měšťáků způsobem a přese všechny výhody a příjemnosti přece jen touží, ba začasté prahne po městě. Viděla tudíž cosi, co ji naprosto nepřekvapilo, ačkoli se nápadně lišilo od obvyklosti — a po několika minutách odvrátila se od okna, by uspořádala svou toilettu. Přistoupivši k umyvadlu, rychle se umyla a upravila si vlas. Po té ruče oblékla připravené na věšáku šaty světle žluté barvy s hnědými kostičkami, odhodila atlasové pantoflíčky, navlékla sněhobílé punčošky a obula černé střevíčky se stříbrnými přeskami — krátce odbyla ranní toilettu rychleji než mívala ve zvyku. Když byla úplně hotova, zadívala se s jakousi koketerií do zrcadla a již již se chtěla odvrátiti, když v zrcadle postřehla, že má víčka očí poněkud zanícena a tvář její že jeví unylost, ba unavenost. Pousmála se a lehýnké zívnutí zahrálo jí kolem růžových rtíků. Ale přemohla je přirozeným způsobem, davši se do smíchu, při čemž objevily se mezi růžovými rtíky dvě řady perliček. Pohlédla do zrcadla ještě jednou ... Ze zrcadla dívala se na ni vlastní podoba, jevíc právě úplnou spokojenost. V témž okamžiku šlehla však duší její vzpomínka na přítelkyni a spokojeností zářící tvář přelétla lehýnká chmura. Leč téměř v nerozdílném okamžiku otevřely se dveře a na prahu objevil se Jaroslav. „Již hotova?“ optal se přitlumeným tónem. „Hotova, hotova,“ zní šveholivá odpověď. A mladý muž a žínka jeho letí si do náručí... Několik vřelých polibků, několik dětinsky sladkých slov — „Snídaní jest připraveno,“ přerušil po několika vteřinách mladý muž laskání. „Pojď, duše drahá, posnídáme a potom si prohlédneme hospodářství!“ Ujav ji za ručku, vtáhl ji něžně do komnaty, z které byl přišel, a kde byla již snídaně připravena. Komnata ta byla podobně vkusně a moderně upravena a vyzdobena jako ložnice. Byloť tu postaráno o vše možné pohodlí; každá maličkost byla svědectvím, že neopomenuto ničeho, co by zde pobyt zpříjemnilo. Mladí manželé zasedli za kulatý stůl uprostřed komnaty proti sobě a posnídali — žertujíce a laškujíce jako bezstarostné děti, na které se osud až dosud ani jednou nezakabonil. Mluvili o tom a onom hravě a přeletavě, jakoby nebylo na světě ničeho, co by zasluhovalo bedlivější úvahy. Připomenuli si různé momenty z doby nedávno minulé, ale ani o jediném nerozhovořili se déle nežli několik vteřin. Krátce rozmluva měla ráz kaleidoskopické výměny pouhých nápadů, z nichž ani jediný nezdál se míti pro mladé manžele jiné ceny, nežli svatojanský brouček, když za noci před zrakem kmitne a hned zase zmizí. Byli klidni, spokojeni a svrchovaně šťastni. Ani on ani ona v tu chvíli ničeho si nepřáli, leda snad — aby pocit svrchovaného štěstí potrval na vždy... Asi po půl hodině, když se byli za přisluhování čiperné černooké dívčiny snědých líček nasnídali, vypravili se k první společné exkursi po statku. Anna, vzavši jen letní slaměný klobouk a slunečník, zavěsila se na rámě Jaroslavovo a přitulila se k němu, jakoby jej nechtěla pustiti; ale po chvíli sama vykročila a opustila s ním komnatu. Prošli ještě jednu, rovněž vkusně upravenou jizbu a octli se v kryté verandě, s níž se přicházelo po několika schůdkách do průjezdu. S verandy bylo lze přehlédnouti jako z ložnice celý dvůr. Ale Jaroslav mávnul jen lehce rukou směrem ke dvoru, jakoby chtěl naznačiti, kam půjdou, a svedl žínku po schůdkách do průjezdu a odtud na dvůr. Po několika krocích se zastavil a on i ona rozhlédli se mlčky kolem. Přehlédliť nejen celý dvůr, nýbrž všechna stavení, kterýmiž byl se všech čtyř stran obehnán. Zrak Annin utkvěl především na prostém průčelí hlavního stavení, jež s manželem obývala. Přízemí bylo upraveno k účelům hospodářským; bylyť tu různé kůlny ku přechovávání vzácnějšího nářadí a hlavně hospodářských strojů — první a zároveň jediné patro označeno bylo neméně nežli dvanáctí jednotvárnými okny s různými záclonami, z nichž jen některé byly spuštěny. „Tamo jest naše ložnice, není-liž pravda, milý Jaroslave?“ připomenula Anna, ukázavši zavřeným slunečníkem asi do středu oken. „Po čem to poznáváš?“ optal se Jaroslav. „Podle záclon, milý Jarouši, jichž jsem si byla všimla,“ odpověděla Anna. „Vždyť přece pozoruješ, že jsou vždy ve dvou oknech jiné záclony.“ „Ano, ano,“ odtušil Jaroslav bezmyšlenkovitě a obrátil pak pozornost manželčinu k jiným věcem. Ukázal jí, kde jsou stodoly, kde konírny, stáje a menší chlívy; ukázal i velký holubník uprostřed dvoru, ačkoli stáli jen několik kroků před ním, a při všem dodal několik vysvětlujících slov. Anna, nejevivši z počátku takměř žádné zvědavosti, rozhlížela se kolem skoro apathicky a jenom přikyvovala nebo lakonicky dávala na jevo, že vidí, co manžel právě ukazuje a že rozumí tomu, co vykládá. Jaroslav však byl právě ve svém živlu. Převedl žínku dvakrát na příč přes dvůr, ukázal jí různé, namnoze i vzácné druhy drůbeže, které tu pobíhaly, ukázal jí páva i pávici, ačkoli si jich byla Anna všimla již několikráte, ukázal také několik vzácných druhů holubů. Zastavil se s ní u pluhu, vysvětlil na něm některé změny u porovnání s pluhem staré konstrukce a vodil pak Annu od jednoho hospodářského stavení k druhému. Vedl ji podle kravína, kde ji ovanul sladce teplý mlékový vzduch; přešel s ní podle koníren a chlévů skopového a vepřového dobytka, kde ji ovanul postupně vzduch méně příjemný, takže si ani nepřála, by Jaroslav dvířka toho neb onoho chlívku otevřel a vyslovila jen přání, aby ji uvedl do kravína. Vyhověl jejímu přání bez odkladu. Vešli do dlouhé, téměř nepřehledné místnosti, po jejíž obou stranách byly pod nízkými okny upraveny žlaby a jesle. Panující zde pološero mladou paní v prvních okamžicích překvapilo; několik kroků za prahem se zastavila, jakoby se jí dále nechtělo. Avšak jakmile oko její šeru uvyklo, postoupila sama ku předu. Středem kravína vedla totiž zcela čistá cesta, vydlážděná žlutavými dlaždičkami — ale kravín byl skoro prázdný. „Dobytek jest na pastvě,“ podotknul Jaroslav a po chvíli dodal: „A viz přece, milá duše, jak tu čisto!“ „Ano, ano,“ připomenula Anna ubírajíc se dále a na pravo i na levo se rozhlížejíc. Ačkoli posud nikdy žádného kravína neviděla, byla jí přímo vzorná čistota nápadnou. Čerstvé podestlání, čistě vydrhnuté sloupky a příční dřeva, žlaby ze zarudlého českého mramoru, každý řetěz, ba každá skoba jako nové — krátce všechno s vzornou pečlivostí upraveno a vyčištěno. „Kravín ten jest na stoosmdesát kusů,“ připomenul Jaroslav, když byli asi vprostřed místností. „Doma je jen několik kusů — tamo v pozadí: tři krávy, které churaví, dále sedm matek s telátky...“ Rychle popošla Anna dále; Jaroslav ji následoval, vysvětluje jí, co zdálo se mu býti záhodno — až došli k churavým a matkám. S útrpností spočinulo krásné oko Annino na trpících... Ale v několika okamžicích, když po několika dalších krocích utkvělo na matkách a jejich plodech, radostně se rozjiskřilo. Nemohla si odepříti, aby to a ono telátko, které buď leželo nebo stálo na blízku cesty, po které se ubírala, nepohladila. Začala se na to a ono vyptávati: jak je staré, kdy půjde poprvé na pastvu a podobné; slovem začala jeviti vždy větší interes. Jaroslav odpovídal a vykládal i mnohé, po čem nebyl tázán; ba vypravoval v stručností celé životopisy té neb oné matky: kdy se sama narodila, jak je stará, kolík telátek a jakého druhu měla, nejinak, než jakoby neměl vlastně z celého hospodářství svého jiného na starosti nežli svůj kravín. Anna naslouchala vždy s větší pozorností. Před duševním zrakem jejím začala se z nenáhla otvírati perspektiva v zcela nový svět, o němž neměla dosud než slabou potuchu, a o kterém se původně domnívala, že ji nebude bud pranic nebo pramálo zajímati. Na pohled všední život ten poskytoval každým okamžikem něco nového, posud neviděného, ba namnoze i překvapujícího, že začal Annu zcela přirozeně vždy víc a více — když ne doposud ještě ne právě baviti — tedy aspoň zajímati. Po přehlédnutí telátek popošla Anna k vybídnutí manželovu několik kroků dále, až dospěla téměř na konec kravína, kde následkem zastřených oken panovala skoro tma. Znenadání se zastavila. Zrak její utkvěl totiž v odděleném temném koutě na lesklém sršivém bodu zvící vlaského ořechu. „Co to?“ obrátila se k manželi, jenž ji byl v patách následoval, ukázavši prstem na lesklý bod. „Pro nás hospodáře nic zvláštního,“ odpověděl klidně manžel, „ale pro vás dámy přece jen cosi postrašujícího.“ „Jak to? Nerozumím ti, milá duše,“ odtušila Anna, upřevši poznovu zrak svůj na nehybný a právě proto snad příšerně se lesknoucí sršivý bod, „Máš-li dosti zmužilosti, — nebojíš-li se, neulekneš-li se,“ ujal se slova manžel, „Proč bych se bála, proč lekala, když jsi ty se mnou?“ vpadla Anna, nechápajíc, co manžel slovy těmi míní. „Nuže tedy,“ manžel na to, „poodstup několik kroků na zad a nespouštěj zraku s lekle sršivého bodu!“ Anna uposlechla. Manžel pak střelhbitě strhl s věšáku, u kterého stál, bič a švihnul jím do temného koutu směrem po lesklém bodu. Anna zpozorovala, že se lesklý bod pouze nepatrně pohnul a zaslechla temné zařínčení, jako když se někdo řetězu dotkne. Manžel však nelenil, švihnul tímže směrem prudčeji ještě jednou, pak dvakrát rychle po sobě. temnu pohnulo se ještě temnější podlouhlé nějaké těleso. Světle sršivý bod zmizel a s dunivě řinčivým lomozem vztýčilo se v koutě veliké zvíře — zařvalo div uši nezalehly a vzepjavši se poněkud na zadní nohy, skleslo zase a začalo sebou divoce zmítat, až podlaha pod slámou, na které bylo leželo, příšerně duněla. Ustrašena couvla Anna o krok nazpět. Ale manžel, chtěje ji ukázati překvapující divadlo, trhnul provazem, kterýmž se v této části kravína jedním rázem dřevěné poklopy tří nebo čtyř oken otvíraly, a před zrakem Aniným objevil se téměř v plném jasu denním podrážděný černý býk. — Mohutné zvíře koulelo divoce očima, řvalo a škubalo sebou s nesmírnou vzteklostí a bylo v hněvu a podrážděnosti své téměř majestátní. Postrašená a zaleknutá Anna nemohla se ubrániti hlubokému dojmu. V prvním okamžiku se jí zdálo, že mohutné zvíře švihnutí bičem vůbec snad ani necítilo; ale po několika vteřinách jí bylo i rozzuřeného býka líto jako krotké holubičky. „Prosím, nedráždi ho více!“ zvolala prosebným hlasem na Jaroslava. Nicméně tento byl již strhl se skoby ve věšáku bejkovec a mávnul jím několikráte nad hlavou rozlíceného zvířete, které s chroptivým řvaním začalo se tišiti, až v několika vteřinách úplně se utišilo a stálo nepohnutě. Jen rozjiskřené oči koulely se divoce sem a tam — důkaz to, že podrážděnost přece ještě neminula úplně. „Toť přímo zázrak!“ zvolala Anna v udivení. „Jakou to moc máš, milý Jaroslave, nad obrovským zvířetem! K nepochopení! K neuvěření!“ „A přece jest vše tak přirozené, že nemožno si přirozenější věci snad ani mysliti,“ odpověděl Jaroslav. „Býk bojí se jen bejkovce, kterým byl trestán od mládí; jiného pranic mu neimponuje, nanejvýše ho jen dráždí.“ Po těchto slovech chtěl Jaroslav experiment opakovati a sahal již po odhozeném na zemi biči, aby býka poznovu podráždil; ale Anna prosebným hlasem vzkřikla: „Ne, ne! Prosím tě snažně — nedráždi ho více!“ Jaroslav uposlechl. Zavěsiv bič a bejkovec zase na skoby, postupil blíže k býku a poplácal jej po pleci. Anna, pozorujíc, co počíná, chtěla vzkřiknouti; ale výkřik jí odumřel na rtech; zachvěla se na celém těle. Vidouc však, že Jaroslav v bezprostředně následujícím okamžiku zvíře opouští a k ní se blíží, rychle se vzpamatovala. „Pojď, pojď, milý Jarouši!“ ozvala se a hlas její se chvěl. „Začíná mi tu býti úzko — bojím se...“ Jaroslav okamžitě vyhověl jejímu přání. Rychle k ní popošed podal jí rámě a opustil s ní kravín. Avšak sotva byli zase na dvoře, minula postrašenost Annina úplně. „Ani bys nevěřil, milý Jarouši,“ šveholila, když ji manžel vedl ke kůlnám, aby jí ukázal některé nové hospodářské stroje, „jak mne vše začíná zajímati. Obraz, jehož jsem byla právě svědkyní, nevymizí nikdy z mé paměti. Teprve nyní počínám chápati, že život na venkově přece není tak jednotvárný a nudný, jak se mi zdál, když jsme meškávali na letních sídlech, kde jsme se vlastně o nic nebo skoro o nic nezajímali, než — jak bychom zaplašili dlouhou chvíli... Teprve nyní začínám chápati, že vstupují v nový svět, který poskytuje více zábavy, vlastně zajímavosti nežli svět, jejž jsem byla právě opustila. Věř, že se mi po starém světě nezasteskne!“ Přitulivši se při posledních slovech mimoděk blíže k milovanému muži, cítila jemné přitisknutí Jaroslavova rámě. „Však já se už o to postaral a v budoucnosti ještě postarám, aby se ti, milá duše, po starém světě nezastesklo,“ pravil Jaroslav něžně, když vcházeli do první kůlny s hospodářským náčiním, kde myšlenkám jejích dán jiný směr. Manžel ukazoval a vykládal. Mladistvá choť nebyla již ani dost málo apathická; naopak byla vtělenou pozorností, ba více — vtělenou zvědavostí. Všemu věnovala pozornost, všeho si všimla, na vše se vyptávala a mnohý výklad, jehož hned nechápala, dala si opakovati. Jaroslav byl s žínkou i v tomto vzhledě úplně spokojen, obzvláště když po prohlédnutí všech místností s hospodářskými stroji dala Anna na jevo, že překonala již i nechuť, jakou cítila, když poprvé se ubírali podle koníren a chlévů. I dala otevříti několik chlévů, by do nich nahlédla; dala si ukázati i prasnici s mláďaty, kurníky slepic a vešla pak s manželem i do prostranné konírny, kde panovala jako v kravíně přímo vzorná čistota, a bylo místa na neméně nežli šestnáct párů koní. Avšak konírna byla prázdna až na jediný pár vraníků v pozadí. „Všechny koně jsou v práci,“ připomenul Jaroslav, když překročili práh. „Ale tamo vzadu vidím přece dva,“ upozornila Anna, „Jsou snad churavi?“ „Nikoli! Rozkázal jsem, aby je nechali odfrknout, Vždyť přece víš, že byli v noci na nádraží a teprve k ránu se vrátili.“ „Ah, to jsou koně, kteří vezli ubohou Marii?“ vzdychla Anna a tvář její přelétl mráček zármutku. Ale již v následujícím okamžiku dal Jaroslav myšlenkám Anniným jiný směr. „Pojďme teď, libo-li, do zahrady!“ pravil něžně. Anna okamžitě uposlechla. Před duševním zrakem jejím kmital sice obraz ubohé přítelkyně, ale přece jen jako v mlze a po několika minutách, když na cestě do zahrady pozornost Aninu jiné předměty upoutaly, zmizel úplně. Mladí manželé vrátili se do průjezdu, z kterého byli vyšli, vystoupili tu po schůdkách nalézajících se přímo naproti schodům, vedoucím na krytou verandu, do široké jasné chodby a prošedše ji zastavili se před přivřenými dveřmi. Jaroslav otevřel dveře a před zrakem Aniným objevila se velká, parkovitá zahrada se stoletými stromy, vkusně upravenými záhony květin, vodomety, sochami a vůbec vším, čím poutají zahrady boháčův, určené pro pouhou zábavu. Mimoděk uklouznul Anně lehýnký výkřik radostného překvapení. S povýšeného místa, s kteréhož bylo lze téměř celou zahradu přehlédnouti, byl pohled nadmíru příjemný. Chladný dech podzimu byl totiž až dosud přes zahradu jen jaksi lehýnce zavanul. Větší část pozdních květin byla doposud v plném květu, zeleň stromů a keřů nebyla sice již kyprá a svěží a tu a tam na stromech a keřích, po zemi v trávě i po chodníkách bylo lze pozorovati žloutnoucí nebo již sežloutlé a zahnědlé listí. Však právě tento odstín dodával zahradě, v kteréž převládal tón temně zelený, zvláštní, lahodně zádumčivý ráz. Anna rozhlížela se mlčky po zahradě s patrnou zálibou a tvář Jaroslavova jevila uspokojení. Po malé chvíli sestoupili mladí manželé po několika schůdkách dolů do zahrady a Jaroslav jal se choť svou po zahradě prováděti. Sledovati mladé manžele na této procházce krok za krokem nepokládáme za nutné a dodáváme jen, že byla Anna každou chvíli něčím novým, neočekávaným překvapena. Středem zahrady vinul se totiž veský potok, jehož ode dveří, kterýmiž manželé do zahrady vešli, nebylo pozorovati. Koryto jeho bylo místy dosti hluboké a vedlo přes ně několik kratinkých můstků. Jaroslav vedl svou žínku zahradou klikatě jednak po stezkách, jednak po můstkách přes potok vedoucích — tu středem záhonů, tu zase ve stínu košatých stromů nebo podle hustých, po obou stranách stezky se táhnoucích keřů, až octli se na pustějším malém prostranství těsně u zdi, kterouž byla zahrada na východ oddělena od sousedního statku. Ve zdi té byla malá, zcela nová dvířka bez zámku a pouhou závorou opatřena. Jaroslav popošel ku dvířkám a otevřev je připomenul: „Zde máš, milá duše, překvapení nejnovější!“ Anna učinila několik kroků ku předu a zastavivši se ve dveřích, spatřila před sebou velký selský dvůr a v pozadí hospodářská stavení. Avšak celek nápadně se lišil ode dvora, jejž s manželem prohlédla před vstoupením do zahrady. Po čistotě a úpravnosti, jakým onen vynikal, nebylo zde nejmenší památky. Nepořádek, kupy smetí, zablácené vozy, pluhy a vůbec vše, na čem oko utkvělo, bylo v nejvyšší míře zanedbáno, jako bývají usedlosti, v kterýchž panuje starý šlendrián, kde hospodář o nic se nestará, než aby bylo zaseto a sklizeno, neboli jinými slovy: kde hospodář spoléhá výhradně na to, co příroda bez valného účastenství s jeho strany poskytne. „A to že jest nějaké překvapení?“ připomenula Anna s laskavou výčitkou, odvrátivši se od nehrubě lákavého obrazu. „Ovšem,“ odtušil klidně Jaroslav, načež vše několika slovy vyložil: „Dvůr ten i statek jest nyní taktéž náš. Koupil jsem jej minulý týden a zaplatím kupní cenu z věna, které jsi, milá duše, přinesla ty. V několika měsících provedeme zde všechny možné opravy a z jara dvůr i statek nepoznáš. Nebudeť se lišiti od statku našeho a trvám, že již příštím rokem bude výtěžek z něho nejméně o deset procent větší nežli doposud. Podobně stane se i s rozsáhlou, nyní ovšem zanedbanou zahradou, rozkládající se za dvorem a sousedící na jihu se zahradou naší. I tu dám ještě letos na podzim upraviti tak, jako jest upravena naše, s kterou bude tvořiti jediný celek, tudíž velký park.“ Mladá žínka, ačkoli neměla náležitě vyvinutého smyslu pro tak zvané praktické věci, naslouchala těmto slovům se zvláštní zálibou. Pochopovalať, že manžel zcela dobře činí, když část věna jejího obrací k účelu užitečnému — a proto není divu, že když domluvil — odpověděla s úplným uspokojením: „Výborně, výborně, milá duše! Tak a nejinak se staň! Souhlasím se vším, co vůbec podnikneš.“ Odtud vedl Jaroslav Annu dále po zahradě, až dospěli k zákoutí nejromantičtějšímu; k nevelkému, kolkolem vysokými, hustolistými stromy obklopenému místu, v jehož středu byla elegantní besídka. Za besídkou vypínala se nevelká, keři porostlá vyvýšenina, k jejímuž vrcholi vedly skrze husté keře labyrinthové stezky. Jako laňka vyběhla Anna po jedné z těchto stezek na vrchol, kde přímo v udivení stanula. Byltě odtud úplně volný rozhled netoliko přes celou vísku, nýbrž po celém okolí na dvě až tři hodiny cesty daleko a přes to vše, že krajina neposkytovala v celku nic zvláštního, pohled na ni přece jen zajímal. Pod třemi košatými kaštany na temeně vyvýšeniny upravena byla krytá a na vše strany otevřená besídka. Přímo před vchodem do besídky bylo několik schůdků, vedoucích k umělé skalině, s kteréž se řítil umělý vodopád, jehož vody shromažďovaly se v malém jezírku, po němž pluly právě dvě sněhobílé labutě… Mladá žínka nebyla se ještě ani po krajině a nejbližším okolí náležitě rozhlédla, když manžel, vystoupiv po jiné klikaté stezce, stanul podle ní. Obrátila se k němu, zadívala se mu do očí — a mlčky, ale v radostném rozechvění padla mu do náručí... „Ano, ano,“ zašeptla mu po chvíli něžně. „Zde budu prodlévati celé večery. Zdeť tak milo, tak příjemno!... Podobně poetického zákoutí dosud jsem nepoznala.“ „A já zde budu prodlévati s tebou, milá, sladká Anno,“ odtušil Jaroslav, líbaje jí na bílé čílko a tiskna jí k ňadrům. Vyvinuvši se z manželova náručí, věnovala Anna pozornost nejbližšímu okolí. „A na památku, že jsme si tak přislíbili,“ připomenul Jaroslav, „vyřežu zde do kůry jednoho z těchto tří kaštanů příležitě začáteční písmena našich jmen a datum dnešního dne.“ „Ano, ano, tak učiň — na památku —!“ odpověděla mladistvá žínka v myšlenkách, rozhlížejíc se po okolí a nemohouc se nasytiti pohledu, jakého by se v krajině tak jednotvárné ani ve snu nebyla nadála. Oba manželé pobyli tu as půl hodiny, načež sestoupili zase dolů do stinného zákoutí a vešli do besídky. „Libo-li ti, milá Anuško,“ pravil Jaroslav, „můžeme zde poobědvat.“ Anna s radostí přisvědčila. „Dám tedy přiměřený rozkaz,“ připomenul Jaroslav. „Mámeť odtud, jakož i od několika jiných míst v zahradě a jiných míst na statku telefonické spojení netoliko s mým a tvým bytem, nýbrž i s kuchyní a čeledníkem.“ Po té přiblížil se k telefonického aparátu v popředí besídky umístěnému, a dal obvyklým způsobem znamení, že chce mluviti s někým v kuchyni. V několika vteřinách zazněla odpověď, že volaný poslouchá a Jaroslav dal rozkaz, aby byl oběd upraven v besídce pod vodopádem. Anna sledovala vše to s největším udivením a dříve ještě nežli s manželem svým vyměnila myšlenky, které jí napadly v příčině neobvyklé této novoty na statcích, přinášena již jídla a v několika minutách bylo vše k obědu připraveno. Oba manželé zasedlí za stůl a pojídajíce, bavili se živě a nenuceně. Mluvili o všem možném stručně, úryvkovítě. Vzpomínali na to a ono, ba zmínili se též o těch a oněch plánech do budoucnosti. Byloť zřejmo, že jsou v svrchované míře šťastni a že panuje i v názorech jejích v svět úplná harmonie. Avšak výměna myšlenek byla tak kaleidoskopická, že nelze ji nikterak reprodukovati. Posléze rozhovořili se o hospodářství a manžel mladistvou choť svou o tom a onom, na co se vyptávala, poučoval. „A moje, vlastně naše hospodářství,“ připomenul mimo jiné, „zajisté tě, milá Anuško, již o prvním rozhlédnutí se po něm překvapilo — není-liž pravda?“ „Ovšem, ovšem, — a to v nemalé míře,“ odpověděla Anna. „Nevyznám se v tom sice; ale jedno mi bylo přece jen nad jiné nápadno...“ „A co, prosím — co?“ „Vzorný pořádek a neméně vzorná čistota...“ „Však tě překvapí ještě mnohé jiné,“ vpadl manžel choti své do řeči. „Hospodářství naše jest zařízeno zcela moderně. Z nejnovějších vymožeností hospodářských, strojnických i vědeckých není zde ničeho opomenuto, co zdálo se mi býti jen poněkud vhodným a praktickým. Nelituji peněz ani na pouhé experimenty, neřku-li na nová zařízení, která se již osvědčila, a musím dáti pravdě svědectví, že jsem až dosud skoro ve všem pochodil k úplné své spokojenosti.“ „Věřím, věřím,“ připomenula Anna. „A zajisté se časem svým také o všem přesvědčíš,“ doložil Jaroslav. „Neníť žádné pochybnosti, že vpravíš se co nejdříve úplně v život venkovský, že nalezneš v něm zálibu a budeš šťastna.“ „Ovšem — ale jen po tvém boku, milá duše,“ vpadla živě Anna. „Po tvém boku byla bych šťastnou i v poušti.“ Jaroslav na ta slova neodpověděl, nýbrž ve svém výkladu pokračoval: „Lid zdejší je přímo vzorný a jako si vážil mého otce a váží si a ctí mne, bude si vážiti i tebe, ba více, bude tě přímo zbožňovati. Poměr můj k lidu, obzvláště k čeledi, jest zvláštní. Lid ten nebyl mi nikdy, čím jest tisícům jiných, kteří jej toliko vykořisťují na svůj prospěch. Pracovný lid byl mi vždy pomocníkem, kterého si musím vážiti, kterému musím život i těžkou práci jeho, pokud vůbec možno, usnadniti, pro který musím učiniti vše, co jest v mé moci, aby mohl žíti, jak sluší se na člena lidské společnosti. Tak choval se k lidu pracovnímu můj otec, tak chovám se a budu se k němu chovati i já až do své smrti. Nebyl jsem, nejsem a nikdy nebudu svrchovaným jeho pánem, jako tisíce jiných; jsem a zůstanu mu přítelem, po případě i otcem...“ „A já zase chci mu býti matkou!“ zvolala Anna téměř se zanícením. odměnu za slova ta políbil ji Jaroslav na čelo a po krátké pomlčce pokračoval: „Vím sice, milá Anno, že vše to, co jsi až dosud u nás spatřila a co jsem ti již vypravoval, nemůžeš oceniti úplně prostě proto, poněvadž neznajíc důkladně jiných hospodářství a poměrů v nich panujících, nemůžeš činiti přiměřených porovnání s naším hospodářstvím. Vím, že nemůžeš si učiniti ani přibližně pravého pojmu o rozdílu mezi naším hospodářstvím a tisíci jiných, v kterých panuje starý šlendrián nebo zavádějí se přiměřené novoty příliš pomalu. Tak na příklad, abych uvedl jen příklad jediný: já, vlastně již můj otec před několika roky zavedli jsme snad jediní v celém království zdánlivě nepraktickou, v pravdě však nad jiné výhodnou novotu co do úspory, vlastně do zvýšení pracovních sil vůbec. Naše čeleď a pracovní náš lid nepracuje jako jinde od časného rána až do poledne a po jednohodinném odpočinku až pozdě do večera. My ustanovili prostě osm pracovních hodin denně a ponecháváme čeledi a lidu pracovnímu úplně na vůli, kdy a jak si je chce odpracovati, vlastně rozděliti. Můžeť pracovati po čtyři hodiny dopoledne a po čtyři odpoledne nebo v létě od páté nebo šesté hodiny ranní nepřetržitě do jedné nebo do dvou odpoledne nebo může dva, tři a více dní pracovati od nejčasnějšího rána až do nejpozdějšího večera, tudíž po patnáct nebo šestnáct hodin. A kolikrát po osmi hodinách si odpracoval, za tolik dní vyplatí se mu mzda a — kolikrát po osmi hodinách předběhl, po tolik dní může pak odpočívati, takže mnohý, jenž byl po celý týden napjal veškeré své síly, mívá pak celý týden úplně ku své disposici. Ovšem jest ustanovení to v jistou dobu a v případech neobyčejných obmezeno; neboť když jest práce naléhavá, neodkladná, žádám i já od lidu, aby napjal své síly, čemuž náš lid již vzhledem k výhodám, jež jsem byl vytknul, vždy s největší ochotou se podvoluje.“ Sličná Anna naslouchala suchopárnému a přece v podstatě tak humánnímu výkladu se zvláštním interesem. Dosahu jeho úplně sice nechápala; ale zdálo se jí, že tak a nejinak nutno se k pracovnímu lidu chovati a klidné uspokojení naplnilo její duši. „A jedině tím, milá Anno,“ ujal se po chvílí opět slova Jaroslav, „co jsem právě uvedl, vysvětlíš si tak mnohé, co zdá se býti u nás každému přímo nepochopitelným; vpravdě vzorná čistota a přímo zuřivá chuť lidu našeho ku práci. U nás každý ví, že není žádným otrokem, že může nejdražším majetkem svým — časem — skoro po celý rok nakládati více méně po vlastním uznání. On ví, že jej do práce nikdo nehoní, neřku-li, aby jej do ní mrskal, a proto — práci v pravém slova smyslu miluje... A jedině této lásce ku práci děkujeme v podstatě vše: spokojenost a štěstí své vlastní, přímo závidění hodný rozkvět hospodářství a očividné, každým rokem se množící bohatství. Dnes jsme nejbohatšími lidmi v celém okolí na mnoho mil.“ Jaroslav ukončil svůj výklad a když Anna i nyní zase dala se vším svůj úplný souhlas na jevo přesunula se rozmluva k věcem více méně všedním a poměry necharakterisujícím. Tak bavili se mladí manželé o prvním obědě po svém sňatku a ještě asi hodinu po něm, načež dal Jaroslav zapřáhnouti a vyjel s chotí svou do okolí, by jí ukázal i vzdálenější polnosti. Objeli klikatě po erární silnici a po vozových cestách polních veškeren svůj nemovitý majetek a vrátili se domů již za soumraku poněkud unaveni. Povečeřevše v komnatě, v které byli dopoledne posnídali, bavili se po několik hodin, až nadešla doba k odpočinku... Byliť svrchovaně šťastni a blaženi... Zatím, co dělo se toto na statku šťastných novomanželů, prožila ubohá přítelkyně nevěsty, černobrvá Marie, nejděsnější den svého života. Co dělo se v duší její, když v noci odjížděla ze statku Želetinských k nádraží, již jsme napověděli; ale ona sama neměla ani potuchy o tom, co ji očekává. Naděje, — byť sebe slabší — obletovala ji po celou cestu po dráze. Brzo se jí zdálo, že není, že nemůže býti ani možno, co jí bylo zvěstováno. Začasté skoro ani nevěřila, vlastně ani nechtěla věřiti, co může následovati. Ale hned zase vyhoupnul se před duševním zrakem jejím obraz nejděsnější, aby po chvíli ustoupil poznovu naději, ovšem jen slabé, leč přece jen nadějí v možnost matčina uzdravení. V nejtrapnější, nejbolestnější nejistotě dojela z rána do Prahy a tryskem ujíždějící najatý povoz dopravil jí domů. S úžasným chvatem pospíšila po schodech do bytu matčina a takměř bez dechu stanula u lože, u něhož byl po celou noc dlel lékař. První pohled, jejž vyměnila s lékařem, ji poučil, žeť všechno ztraceno. Popošla k loži, pohlédla na zsinalou, křečovitě zkřivenou tvář bytosti, kterou tak vřele milovala — a se srdceryvným výkřikem bolesti kácela se k zemi. Lékař ji zachytil, že nedopadla, a za přispění přítomné přisluhovačky odnesl ji na nejbližší pohovku a napjal veškeré své síly, by ji vzkřísil. Na štěstí byl to jen pouhý nával. Asi v půl hodině začala znenáhla nabývati vědomí, až posléze nabyla smyslů úplně. K radě lékařově sice ve vedlejší komnatě ulehla. Ale což naplat nabádání ku klidu, když jest celý organismus horečně vzrušen, když jsou nervy tak rozechvěny, že vibrace jejich nemůže snad už býti prudší, když bezpříkladná lítost a úzkost svírá křečovitě srdce, kdežto mozkem v chaotickém víru kmitají a protínají se myšlenky nejděsnější – a jediný přirozený lék, pláč — se nedostavuje?! Zdánlivě v úplné apathii, s očima strnule ku stropu upřenýma leží Marie na loži — ale hektická rudost obličeje, zanícená víčka očí a křečovité poškubávání kolem rtů jsou důkazem, že trpí nevýslovně ... Tak ležela bez hnutí hodinu a déle. Posléze, když byl i lékař nabyl přesvědčení, že jest umění jeho malomocno, a matčino lože opustil, — a to v téže asi době, když přítelkyně Anna po první svatební noci procitla z nejsladšího sna — vztyčila se Marie prudce na svém loži a po chvíli s něho seskočila. Několik okamžiků postála těsně u lože a zrak její zakroužil vytřeštěně kolem, až utkvěl na starší podobizně matčině, visící na stěně přímo proti ubohé dceři. Marii v okamžiku tom ani nenapadlo, že to podobizna matčina — byloť jí, jakoby se dívala na obraz zcela cizí a jí lhostejný. Sličná tvář matčina s jasným, sebevědomým pohledem a s hrdě něžným úsměvem kolem kyprých, přežádoucích rtů, jak dívala se na ni z obrazu z doby nejlahodnější své svěžesti a krásy, — tvář to, na které bylo druhdy oko dceřino tak často a vždy jen s pocitem nejvřelejší sympatie spočinulo — neměla tentokráte žádného účinku... Ba více — z počátku byla Marie přesvědčena, že dívá se na nějaký obraz, který byl mimoděk pozornost její upoutal; ale znenáhla se jí zdálo, jakoby obraz se stěnou ustupoval vždy více do pozadí, nebo jakoby se halil v mlhu, až konečně zmizel úplně... Zrak Mariin byl zdánlivě úplně zamžen. Ale zamžení to bylo přece takořka momentanní, neboť po několika jen vteřinách vystoupil matčin obraz náhle z mlhy tak jasně, jako když se naň dívala ve chvílích nejnormálnějších. A svěží, sličná, spokojená tvář na obraze u porovnání s obrazem, jenž byl v duši dceřině utkvěl od posledního pohlédnutí v matčinu tvář na smrtelném loží, působila na Marii jako nenadálé bodnutí do prsou. Zaúpěla divoce jako šílená — přitiskla pravou ruku k srdci, jež se sevřelo křečovitou bolestí — a v několika vteřinách cítila, jak tlačí se jí palčivé slzy do očí, až vypukla v usedavý, štkavý pláč... Plakala po několik minut. Slzy tekly jí proudem po hladkých, zarudlých lících. Neviděla ničeho kolem sebe, ba neslyšela ani, když posluhovačka ve vedlejší komnatě sama k sobě cosi hlasitě promluvila, ačkoli byly dvéře skoro do kořán otevřeny. Úleva, jakou poskytuje pláč zdrcenému srdci lidskému, dostavovala se pomalu, ale přece; z počátku jako když mrákotné ztrnutí začíná ustupovati znenáhla se dostavujícímu vědomí, až pak posléze slzy skoro náhle ustaly téci, zamžení očí pominulo a jenom nevýslovná tíseň oužila prsa. Hluboký, táhlý vzdech vydral se jí z prsou. Pravá ruka přejela tvář, jakoby mimoděk chtěla setříti stopy slzí –  A bezděky — pomalu a tiše jako stín, ale krokem nejistým plíží se nebohá dívka ku dveřím, přestoupuje práh a šourá se, aniž by čemu kolem sebe pozornost věnovala, dále, až octla se těsně vedle posluhovačky u matčina lože. Vidí sice tutéž zsínalou, křečovitě skřivenou tvář jako poprvé, když ji byl pohled na ni rázem zbavil smyslů; ale dívá se na ni nepoměrně tupěji nebo klidněji, možno-li totiž při duševním stavu jejím slova toho vůbec užiti… Tak neodolatelně mocná jest totiž příroda ve svých účincích. — Zdrcující dojem ztrácí již o druhém pohledu na své síle, že jej alespoň sneseme a při dalších pohledech nebo trvalém dívání se pozbývá na svém účinku tou měrou, že člověk, byť se byl původně zhrozil sebe více, začasté v několika jen minutách přece jen jaksi uvyká. Tak dělo se i Marii. Vydržela dívati se v matčinu tvář po delší chvíli, aniž by byla pocítila jiného nežli otupělou jakousi stísněnost, cosi, co neliší se valně od jistého druhu, abychom tak řekli latentní apathie, která však každým okamžikem může propuknouti v šílený výkřik křečovité bolesti. Viděla ztrhané, do prázdna upřené a přece horečně se lesknoucí oči s nápadně rozšířenou zřítelnicí; pozorovala křečovité poškubávání kolem pootevřených rtů; viděla mocně se dmoucí prsa, ba zdálo se jí, že pozoruje i prudké vření krve v naběhlých žilách na spánku; ale všechny tyto symptomy konečného rozkladu nepůsobily více jako první, ovšem jen povrchní pohled. Náhle šlehla duší její myšlenka. „Nemohu, nesmím matku svou opustiti v posledních okamžicích, byť mé srdce krvácelo,“ pomyslila si a bez ohledu na svůj vlastní stav vyzvala přisluhující ženu, by se odstranila, že chce matce své posloužiti sama. Vyzvaná uposlechla. Vzdálila se jen do předsíně, aby byla po ruce, kdyby bylo její pomoci potřebí. Marie zůstala s umírající matkou o samotě. Chvíli postála na témže místě bez pohnutí jako socha, upírajíc zrak svůj neodvratně na matčinu tvář, vlastně na jediný jen bod na čele. Po té se náhle poněkud naklonila a položila chvějící se ruku ostýchavě na matčino čelo, ale hned zase vztáhla ji zpět a něžně zašeptala: „Matičko! Má drahá, drahá matičko!“ Ale matka dotknutí čela necítila a pronesených slov neslyšela. Tvář její zůstala beze změny. Mimovolné křečovité pohyby jedné ruky, konvulsivní poškubávání kolem rtů, těžký, namáhavý, občas chroptivý dech... Vše jako dříve... Marie nahnula se ještě více a se zatajeným dechem naslouchala, právě když chrapot ustal. Zdáloť se jí, jakoby se matce dech již krátil, jakoby dodychávala. Po několika vteřinách ozval se však hrčivý chrapot náhle poznovu, tak že Marie prudce se vztyčila a s lehýnkým výkřikem sklesla na židli vedle lože. S hlavou k prsům nakloněnou a s rukama křížem v klíně složenýma setrvala po delší chvíli bez hnutí, až posléze vzmužila se poznovu. Vstala a opět se jen zadívala matce v tvář. Po chvílí vztáhla ruku a pohladila matku po skrání, na to vzala její ruku do své a hned po té odvážila se nahmatati puls. Avšak tep jeho nezdál se jí býti příliš zrychlený — tak aspoň usoudila — a naděje šlehla poznovu její duší... Nahnula se k matčině tváři, políbila ji na čele a vztyčivši se setrvala bez hnutí se zrakem na matčino čelo upřeným. „Ne, ne — není možno!“ zašeptala po krátké pause. „Ty nemůžeš, nesmíš, drahá matko, umříti!... Ty mne nemůžeš, nesmíš opustiti! Ne, ne — tak krutým, tak bezcitným osud nemůže býti ani k tobě, ani ke mně ... Čím bych byla — bez tebe; bez jediné bytosti, která —“ Nedošeptala. Opět se sklonila k matce, opět ji políbila na čelo, načež zase se vztyčila a upřela zrak svůj na čelo matčino jako dříve — Duší její začaly vířiti vzpomínky... Připomenula si ten onen moment ze svého života, při němž hrála matka závažnou nějakou úlohu. Připomenula si i mnohou maličkost, bezúčelnou hříčku — mnohé slovo, ba i mnohý pohled a bylo jí, jakoby se osud její mohl na ni poznovu usmáti... Náhle šlehla duší její myšlenka, žeť to vše přece jen pouhý klam, že neúprosná příroda nezná, nemůže znáti milosrdenství... Srdce se jí sevřelo, vypukla opět v štkavý, usedavý pláč A zase sklesla na židli vedle lože... A po chvíli, když pláč poněkud ulevil, opět se vztyčila... Urovnávala podušku pod hlavou, hladila matku po tváři, brala ruku její do své — volala ji — mluvila k ní — vypravovala jí trhaně to a ono, jak jí právě napadlo — — až asi po dvou hodinách dostavil se opět lékař. Neučinil tentokráte více, nežli že sáhl nemocné na tepnu a asi po minutě suše dodal: „Račte se, milostivá slečno, připraviti na nejhorší. Umění moje jest malomocné. Přes to vše, že příroda konává začasté divy, v tomto případě mohu dle mnoholeté zkušenosti najisto předpověděti, že dostaví se katastrofa nejdéle v hodině.“ Marie naslouchala slovům těm, jakoby se týkala osoby zcela cizí. Doprovodila lékaře až ke dveřím a dívala se za ním, až zmizel... Po té vrátila se k matčinu loži — a po chvíli polostrnulosti sklesla na židli vedle lože... mrákotné otupělosti setrvala tentokráte skoro půl hodiny bez hnutí; po té se poznovu pomalu vztyčila a zadívala se na matku. Mimovolné křečovité pohyby byly skoro úplně přestaly. Hrčivý chrapot byl sotva slyšitelný, dech se vždy více krátil, ňadra vždy méně se zdvihala, až po několika jen minutách více se nepohnula ... Ještě jeden hlubší, ale malomocný vzdech a dýchání ustalo úplně… Všeho toho byla Marie němou svědkyní bez hnutí. A teprve, když již byla po několik minut s vychladlou mrtvolou o samotě, připamatovala si krutou ránu osudu v celém jejím dosahu. Vzkřikla ještě jednou, ale přitlumeně, jakoby se jí byl náhle dech v prsou zatajil, sklesla na židli a vypukla v usedavý pláč. Asi v půl hodině vzpamatovala se tak dalece, že mohla mysliti. Avšak teprve nyní, když zdrcena seděla u vychladlé již mrtvoly bytosti až dosud nejdražší, zahájila duše její boj s čímsi neznámým, nepochopitelným a nevysvětlitelným, s čímsi, co nanejvýše jen cítíme, co tušíme pouze dle účinků začasté naprosto nepochopitelných — krátce zahájila duševní boj s krutou, bezcitnou, ba brutální bezpředmětností, která jí byla zasadila ránu nejosudnější. Výsledek toho boje byl prostý a přirozený. Mezi pláčem a vzlykáním — uprostřed nejpalčivější bolesti musila sama sobě vyznati, že jest úplně bezmocná. „Vím, že více žíti nebudu,“ byla poslední myšlenka, která šlehla její duší, když se loučila s mrtvolou matčinou. „Já další život svůj jen protrpím v upomínkách na bytost, která mne jedině milovala a kterou já zbožňovala.“ — — Co následovalo, nelíčíme. Pohřeb odbyt obvyklým způsobem a Marie, kteréž byla šťastná přítelkyně Anna v dojemném listě vyslovila upřímnou svou soustrast — zůstavena svému osudu... Příhody a události, o nichž jsme vypravovali, nezůstaly, jak přirozeno, bez vlivu na osoby, kterýmž jsme byli v předcházejícím pozornost věnovali. Druhdy téměř nerozlučné družky, které přes různost povah a temperamentů vedly život skoro jako dvě blíženky, byly náhle trvale od sebe odloučeny. Každá z nich začala vésti život naprosto nový, samostatný. Šťastná, nevýslovně šťastná Anna na venkově, jenž jí poskytoval každým dnem, ba každou hodinou něco nového, více méně vzrušujícího. — Marie jako jindy v Praze, kde nebylo pro ni téměř ničeho, co by ji mohlo překvapiti, nebo-li jinými slovy: Anna ve světě a v poměrech naprosto nových, Marie v poměrech pozměněných sice, ale přece jen ve světě starém. Není tudíž divu, že tato změna nezůstala bez vlivu na další rozvoj povah jejich, tak že bytosti, které byly až dosud téměř stejného názoru v svět, jejichž přání a snahy měly až dosud skoro stejný neb aspoň nápadně podobný, ovšem více méně mlhavý konečný cíl na zřeteli, začaly se znenáhla v ohledu tom vždy více různiti, až pak posléze Avšak nepředbíhejme událostem! Konečný výsledek duševního rozvoje, vlastně psychických změn, které se s Annou i Marií přirozeně státi musily, byl by kdybychom jej beze všeho odůvodnění prostě konstatovali — nejen pravdě nepodobný, nýbrž přímo neuvěřitelný. Z té příčiny nezbývá, než abychom se vynasnažili zjistiti aspoň nejhlavnější z nesčetných, začasté téměř nepostižitelných myšlenkových a citových zásvitů, z kterýchž znenáhla a nepozorovatelně vznikají úmysly a z těchto pak skutky lidské; abychom snažili se zachytiti aspoň nejcharakterističtější z různorodých, vzájemně se protínajících a často sotva pozorovatelných vlákének, z kterýchž pod vlivem a nátlakem okolností spřádá se divuplná síť osudů lidských. První myšlenka, která ze změny, že Anna začala žiti na venkově, Marie pak v Praze, mimoděk se vtírá, jest: že Anna zahájila na venkově život nepoměrně klidnější nežli Marie v hluku a ve vřavě velkého města. Avšak tradicionelní názor, že venkov znamená vlastně klid, velké město pak nejmírněji řečeno neklid, obyčejně však více méně zimničné rozčilení, nezdá se nám býti v tomto a v četných jiných případech úplně případným. Domnělá horečnost života velkoměstského oproti zdánlivému klidu venkova jest po našem náhledu přece jen nepoměrně menší, nežli se všeobecně soudí. Vizme dvě protivy: člověka chudého a bohatého! První, chce-li uhájiti život, ovšem musí ve městě i na venkově pracovati usilovně, namáhavě, začasté s napjetím veškerých sil. Ale jak nepoměrně snáze uhájí pracující člověk život ve městě nežli na venkově, kde — abychom uvedli aspoň moment jediný — nepoměrně častěji práce se nedostává. Jakž možno nabyti klidu, když nouze a bída dobývá se již do chatrče a člověk jest odsouzen k zahálce, přemítá a hloubá a nenalézá východiště — nikoli snad z tajemného labyrinthu, nýbrž z prosté, jasné chodby, z které vidí zcela zřetelně konečný cíl a nemůže vůbec ani vykročiti... Jak zcela jinak jest ve městě! Není-li práce zde, jest snad jinde. Stero způsobů vydělati aspoň na skývu nejnutnějšího chleba naskýtá se každému, kdo chce pracovati, a v nejhorším případu jest i poslední útočiště: žebrota — nepoměrně snazší nežli na venkově. Z pravidla zdá se nám býti život chuďasa ve velkém městě přece jen snesitelnější nežli na venkově, kde není dostatek zřídel výdělku, kde při nejlepší vůli pracovati nenalezne zaměstnání a při nejvzornější chuti ku práci přece jen — hladoví. A zažebrá-li si, jak brzo jest s okruhem dobrodinců a lidumilů hotov! Po třetí, po čtvrté již obtěžuje a po páté může býti skoro jist, že mu ukáží prostě dvéře. Nám však nejde zde o chuďasy, nýbrž o lidi zámožné, vlastně bohaté, kteří bez práce a namáhání tráví život, jejichž snaha čelí jen k upříjemnění života, kteří na okolí a panujících právě poměrech výhradně nezávisí, nýbrž žijí po vlastní vůli a zálibě. Zatouží-li takovýto po klidu a přeje-li si vésti život samotářský, jak snadno, přímo hravě dosáhne toho ve velkém městě! Stačíť odstěhovati se do jiné čtvrti, začasté třeba jen do jiné ulice a v starém bytě zanechati pro známé a přátele zvěst, že jsme na cestách — a vyhýbá-li se člověk, aspoň ulicím hlavním, má pokoj na mnoho měsíců. Jak zcela jinak jest na venkově! Vezdejšími statky požehnaný člověk bývá tu středem pro celé okolí, z kterého dostavují se návštěvy mnohdy až do omrzení často. Chce-li míti klid, chce-li vésti život samotáře, nezbývá, nežli zůstaviti statek cizí správě a odejeti do světa neb aspoň někam, kde člověka nikdo nezná. Ve velkém městě můžeš, abychom tak řekli, oči dle libosti pozamhouřiti a uši si poucpati, bys neviděl a neslyšel aspoň všechno, čemu jsi druhdy věnoval pozornost. Můžeš zredukovati nebo z programu svého úplně vypustiti zábavy a kratochvíle, jichž jsi se nasytil. Můžeš se vyhnouti mnohým nepříjemnostem, které tě rozčilovaly nebo ti překážely, aniž bys pocítil vlády nejděsnějšího démona lidské společnosti: nudy a dlouhé chvíle, poněvadž velké město i za takových okolností poskytuje člověku i proti jeho vůli vždy ještě dostatek, ba přebytek duševního zaměstnání. Na venkově naopak bije tepna společenského života nepoměrně líněji. Tam není zábav a kratochvílí na denním pořádku. Příjemné i nepříjemné události dějí se tam sice zřídka kdy, ale zajímají dlouho celé okolí. Na venkově nemůžeš očí svých přimhuřovati a uší poucpávati, bys neviděl a neslyšel, co ti nepříjemno. Tam se ti každá skoro událost přímo vtírá a takořka do duše zaryje, a vyhneš-li se jí přece, neubráníš se, by ti ji proti tvé vůli jiní aspoň prostředně vypravováním nevnutili. Krátce na venkově nemůžeš dojmův pospolitého života zredukovati, aby tě za to nestihl trest nejkrutší: nevylíčitelná dlouhá chvíle, nejtrapnější hlodavý démon, který mučí a trápí, aniž by působil bolest, a užírá znenáhla kořeny života, až posléze znechutí život úplně. Různící se tyto a podobné okolnosti začaly, ovšem znenáhla, působiti na Annu i na Marii. Anna zahájila život plný sladkých a nejsladších nadějí do usmívavé budoucnosti, — nejinak než jako skřivánek, když časně z rána vzlétne z jarního osení a raduje se ze všeho, co čilé oko jeho postřehne – – Marie pak život trapně a bolestně kontemplativní s neutěšenou perspektivou do temné budoucnosti — nejinak než asi jako tažné ptáče, když na své první pouti do neznámých krajin věčného jara, po kterýchž instinktivně tak vřele toužilo, bylo za nevlídného, podzimního večera náhle smrtelně raněno a kdesi v tmavém, příšerném houští v trapné nejistotě přemítá o své malomoci oproti krutému osudu. Anna začala tudíž v pravém slova smyslu žiti, Marie pak se zdrceným srdcem životu odumírati... Oné zdálo se, jakoby svět, vlastně okolí, v němž žíla, nalézalo se v plném jasu denního světla, této pak, jakoby vše kolem ní zahaleno bylo v mlhový závoj, který vždy více houstne nejinak jako když po chmurném dnu dostaví se soumrak a čirá tma vždy úsilovněji domáhá se přirozeného svého práva. Byvše od sebe náhle a takořka násilně odloučeny, vzpomínaly na sebe, jak přirozeno, v prvních dnech velmi často. Leč jaký rozdíl již v pouhém vzpomínání! Anna, nemajíc téměř ani času k zahloubání se, připomíná si přítelkyni jen jaksi příležitostně a přeletmo. Cítí i chápe, jak krutý osud přítelkyni stihl; ale pocit ten jest ve víru čilého nového života příliš prchavý, než aby se jevil jinak nežli pouhým povzdechem nebo náhle vniknuvší a rychle pomíjející chmurou v krásné, štěstím a blažeností zářící tváři. Nemáť ani času, ni dosti pevné vůle uvažovati o kruté ráně osudu, která přítelkyni zasáhla, neřku-li aby mohla nebo docela chtěla dosah neštěstí toho úplně vystihnouti... Naopak — ona se všemu tomu instinktivně brání. Každá vzpomínka toho druhu jí překáží a kalí sladký pocit bezměrné, druhdy vůbec ani netušené blaženosti, která ji právě trvale rozechvívá. Marie naopak nemajíc pro jiného smyslu nežli pro své hoře, ovšem vzpomíná hlavně na matku. Ale kdykoli si připomíná šťastnou přítelkyni, po matce jedinou bytost, pro kterou má smysl aspoň tak dalece, že obraz její vyhupuje se před duševním zrakem jejím nadmíru jasně — připomíná si ji s vytrvalostí člověka osamoceného, který má dosti času k hloubání i k pocitům, jež z hloubání toho vznikají, a nikterak se jim neubrání, naopak nalézá v nich skoro zálibu. Příkrý kontrast mezi přítelčiným štěstím a vlastním jejím neštěstím harmonuje s chmurnou duševní náladou její aspoň tak dalece, že jí nepřekáží, ba spíše ji nutká, by nebyla vzpomínka naň zaplašována; neboť bolest, jakou vzpomínka ta Marii působí, nevyrovná se nikterak bolesti nad ztrátou milované matky a bolest tu spíše jaksi doplňuje – – – V prvních dnech po pohřbu zdálo se Marii, jakoby žila v mlhavém, trpce přisládlém ovzduší, které ji mírně omamovalo. Cítila nevylíčitelnou únavu a ochablost. Hlava byla těžká, nohy jak olověné, nejinak než jako když se začínají jeviti první příznaky nebezpečné choroby. Vše, co jí obklopovalo, na co pohlédla neb o čem zaslechla promluviti, budilo v duši její zvláštní, doposud ještě nepocítěnou, polo milou a polo nepříjemnou apathii. V některých okamžicích se jí zdálo, jakoby byla skoro úplně otupělá, jakoby nebylo ve světě praničeho, co by ji mohlo snad někdy ještě potěšiti nebo co by vůbec jen stálo za pozornost. Avšak hned na to opanoval duši její podivný pocit sladce zádumčivé něžnosti a jemnosti, takže i věci, které jí bývaly druhdy úplně lhostejny, zdály se jí býti hodny pozornosti. Po celé hodiny seděla bez pohnutí v křesle nebo na pohovce, upírajíc oči v neurčité prázdno, nebo přecházela bezúčelně z pokoje do pokoje nebo v jediném pokojí sem a tam, aniž věděla proč. Vůle její byla v tajemných okovech nervosní ochablosti. Vymanila-li se z nich, stalo se to jen na několik okamžiků a i tu jevila se vůle její jen jaksi v instinktivní nahodilosti a bezúčelnosti. Někdy se jí zdálo, jakoby byla o něčem přemítala; ale v témž okamžiku, když si to připamatovala, nevěděla, co jí bylo bezprostředně před tím na mysli tanulo. I obraznost její byla zachmuřena. Obrazy, které jí občas předváděla před duševní zrak, byly mlhavy. Jenom někdy vyhoupnul se obraz barvitější a plastičtější; ale vždy jen na krátko, ba začasté již v bezprostředně následujícím okamžiku rozplynul se v charou mlhu. Teprve po několika dnech trapného, skoro možno říci více méně bezpředmětného dumání, vymanila se vůle její z tajemných okovů apathie. Marie se rozhodla vyjíti na ulici. Byl krásný večer podzimní. Slunce klonilo se již k západu.. Marie vyšla z bytu po boku staré služky, někdejší své kojné, která ji milovala jako své vlastní dítě. Ale sotva popošla v první ulici několik kroků, pocítila nevýslovnou únavu. Krok její byl matný, skoro vrávoravý. Na čele a skráních vyvstaly jí lehýnké krůpěje pot – nepochopitelná úzkost zmocnila se jí tou měrou, že tajil se jí skoro dech.Náhle zavrávorala a byla by snad klesla, kdyby ji nebyla společnice zachytila. V několik okamžicích však se opět aspoň tak dalece vzpamatovala, že mohla se vrátiti domů. Nicméně sotva překročila práh bytu, zmocnila se jí nevylíčitelná úzkost. Vypukla v štkavý, usedavý pláč… Přecházela po bytě – usedla a hned zase vstala – slovem chovala se, jakoby se jí začaly i smysly zachmuřovati… Úzkost svírala jí prsa jako předtucha nějakého nebezpečí. Marně se namáhala vmysliti se v pravý stav věcí a zapuditi vždy více se vzmáhající úzkost, až pak posléze se rozhodla vyjíti z domu poznovu. Vyšla jako poprvé, – matným, skoro vrávoravým krokem. Namáhavě prošla první, méně živou ulicí a zabočila do ulice živější. Slunce již zapadlo. Večerním šerem kmitala již světla četných svítilen… Ruch a šum procházejících se byl větší než kdy jindy. Ale pro Marii byly tto jen matné stíny, míhající se jí před zamženýma očima, v kterých každou chvíli zaleskla se slza, která pomalu usýchala, aby učinila místo slze jiné. V pouličním ruchu a šumu velkoměstském, jenž druhdy vždycky vábíval a v němž cítívala se jako ve vlastním živlu, cítila se tentokráte osamělejší nežli v největší uzavřenosti v právě minulých dnech, kdy nebyla bytu svého opustila. Zdálo se jí, jakoby ruch a šum ten byly úplně bezúčelny; jakoby kolem ní míhaly se pouhé marionetty bez citu a vůle… A nevýslovné pusto naplnilo její duši… Hoře a tichý zármutek ustoupily pocitu bez odporu nejtrpčímu: duševní prázdnotě, kdy se člověku zdá, jakoby bylo nitro jeho úplně vyprahlé, hlava pustá a vědomí skoro již umrtvené. Opírajíc se o rámě své společnice, ubírala se však vždy dále, nevšímajíc si ničeho kolem sebe – mlčky a zároveň bezmyšlenkovitě. Jenom cit byl v permanenci; ale poměrně mdlejší nežli na počátku. Poslední slza, chvějící se matně v oku, usýchala již tak pomalu, jakoby byl zdroj její skoro již vyprahlý… Marie viděla sice předměty kolem sebe, vlastně jen přímo před sebou, ale přece matně jako v pouhých konturách, bez barvitosti a plastiky, jako markantnější silhouetty. Náhle utkvěl zrak její na přihrblé postavě stříbrovlasé stařenky v chudobném oděvu, která o berličce belhala se pomalu a namáhavě proti ní. Upřela na ní zrak svůj instinktivně tak bystře, že viděla na chvíli vše tak jasně a určitě jako jindy; ale hned po té zalily se jí oči slzami, že neviděla ani na krok před sebe. Stařenka přešla. Marie se za ní neohlédla; ale před duševním zrakem jejím stál obraz stařenčin zcela jasně; vidělať vráskovitou tvář zažloutlé pleti a ostrých, spíše drsných než dobráckých rysů, hluboko zapadlé, skoro bezvýrazné oko, uvadlé namodralé rty, krátce obraz tělesného úpadku, bytost, o kteréž právem dalo se souditi, že jest nad hrobem svým již hluboko nakloněna. Chvíli jí bylo vše to úplně lhostejno; leč náhle sevřelo se jí srdce bolestí – myšlenka pomíjejícnosti vbodla se jí do srdce tak hluboko, div nezaúpěla… Zastavila se, přejela jednou rukou přes tvář, jakoby chtěla nějaký přelud zaplašiti, a beze slova obrátila se nazpět k domovu. Společnice jí v ničem nebránila. Poskytujíc jí jen opory, mlčela jako Marie – a tak octly se asi v půl hodině zase doma. Marie byla k smrti unavena, téměř vysílena. Sklesla na pohovku jako bez vlády a dlouho zůstala bez pohnutí. Vycházka tato nezůstala na duševní a tělesný stav její bez vlivu. Asi po hodině se vysvlékla a ulehla – a poprvé po smrti matčině byl spánek její aspoň tak dalece osvěžující, že nemučil jí horečnými sny, že spala klidněji. Procitla nápadně osvěžena. prvním okamžiku, když rozhlédla se po vkusně vykrášlené ložnici, která v oranžovém lesku ranního slunce podzimního měla zvláštní půvab, zdálo se Marii, že procitla jako kdy jindy, dokud byla ještě svrchovaně šťastnou. Po několika vteřinách připomenula si však děsnou katastrofu rodinnou, srdce se jí zoužilo křečovitou bolestí a slzy vstoupily jí do očí. Mimořádný tento stav netrval však dlouho. Slzy poulevily bolesti; Marie začala — poprvé po pohřbu matčině — normálněji přemítati. Nebylo to sice přemítání přesně pravidelné, nýbrž přelétavé, ale přece již přemítání trvalejší. Zdálo se jí, jakoby v duši její klíčil zárodek pevnější nějaké vůle, nějakého rozhodnutí. Napadloť ji, že hrob nikdy nevrací, co byl jednou pojal; že osudu, který byl stihl milovanou matku, žádný člověk a žádný tvor neujde — že týž osud stihne dříve nebo později i ji... Připamatovala si některé přítelkyně a známé, které byl týž osud také již stihl, které v hoří a v zármutku taktéž div nezoufaly, ale časem svým přece se zase vpravily v život, pozapomenuly nebo docela zapomněly a žily pak jako druhdy. Napadlo ji, že ona jest sama již také asi dvé decennií na světě, ale celá minulost že podobá se několika týdnům, takže jest vlastně skoro až lhostejno, umírá-li člověk dříve či později, krátce celá řada důvodů i pseudodůvodů, jakými se lidé v takových případech snažívají potěšiti, táhla jejím mozkem a poskytla jí skutečně jakési úlevy. Zdálo se jí, že oproti neuprosnému zákonu přírody hoře a zármutek lidský jsou nejen malomocny, nýbrž úplně bezmocny, tudíž marny i zbytečny; že nejsou nežli bezúčelným mučením a týráním člověka, který se jim oddává... A proto žeť zcela rozumno i prospěšno vzepříti se jim ze všech sil, snažiti se — upoutati mysl k předmětům jiným, slovem — zapomenouti... Ale jakž možno zapomenouti, když obraz milované, na vždy ztracené bytosti tane člověku doposud ještě každou chvíli na mysli, když každá maličkost kolem nás bytost tu připomíná, když domníváme se slyšeti její hlas — když doposud ještě vše jest v živé paměti a srdce při každém připomenutí bolestně se ouží a oko slzou zalívá! Jediný prostředek, kterýmž možno zapomínání podporovati, jest vír života, co možná nejrychleji se střídající kaleidoskop zevnějších dojmů .. Ale jakž možno mladistvé, intelligentní dámě ze slušné rodiny vrhnouti se do omamujícího víru života? Poměr její k otci byl sice vřelý a upřímný, ale přece nikterak tak důvěrný jako k matce. Obyčejně zamlklý a hlavně obchodními spekulacemi se zabývající otec byl Marii přese všechnu něžnost, s jakou jej milovala, přece jen jaksi člověk, který jí nerozuměl úplně. V době rodinné katastrofy dlel otec v důležitých záležitostech obchodních v Londýně a přibyl na telegrafickou zvěst o náhlém úmrtí své choti teprve v den po jejím pohřbu do Prahy. Zajel si na hřbitov, uspořádal některé nejdůležitější záležitosti rodinné a obchodní a když se byl po několik dní po svém způsobu pokoušel dceru svou utěšiti, odjel hořem sklíčený opět v záležitostech obchodních do ciziny. Marie byla tudíž zůstavena sama sobě. Kromě někdejší své staré kojné, s kterouž byla poprvé vyšla z domu, neměla nikoho, kdo by ji provázel. Avšak žena ta přes všechnu svou dobrotu srdce a příchylnost k rodině, obzvláště ku své někdejší kojence, byla přece jen ženou příliš obmezenou, než aby se mohla státi důvěrnou společnicí, jakou Marie v osudných chvílích života svého nevyhnutelně potřebovala. Marie nalézala se tudíž přese všechny příznivé poměry hmotné přece jen v postavení politování hodném. Pravda — mohla navštíviti některou svou známou... Avšak čím jsou člověku v tak kritických okolnostech, v jakých se nalézala Marie, ta zvané známé, které nemají pro naše hoře nejmenšího smyslu? Marie aspoň neměla k žádné nejmenší důvěry. Jediná bytost, která by jí mohla býti aspoň poměrně mravní oporou, jediná, ovšem nejvěrnější, nejupřímnější přítelkyně Anna, nebyla více v Praze. Marie byla tudíž úplně osamělá a opuštěná... Opustila lože oblékla se a počala, aniž by věděla proč, přecházeti z pokoje do pokoje. Nevěděla, co počíti, zda něco čisti nebo si zasednouti k pianu nebo vyjiti na procházku — nebo zajeti si na hřbitov k matčinu hrobu... Bezúčelně z jednoho pokoje do druhého šukajíc zabývala se v myšlenkách věcmi více méně nezávažnými, až posléze v ložnici matčině, do které byla několikrát vešla a zase ji opustila, upoutala mimoděk pozornost její matčina malá fotografie, visící nad prostým psacím stolkem. Chvíli dívala se na obrázek s pocitem zádumčivé bolestným, po té bezděky zasedla za stůl, a bezmyšlenkovitě a bezúčelně otevřela hlavní zásuvku. Byla, jak ji matka zůstavila; bylo v ní několik dopisů, nějaké drobné účty a různé tretky, jež nalezneme skoro v každém stole dámském. Marie vzala jeden dopis do ruky, podívala se na adresu a zase dopis odložila. Po chvíli chtěla zásuvku zase zavříti, ale zrak její utkvěl na malém klíčku ležícím v koutku zásuvky po pravé straně. Poznala, že to klíček od menších přihrádek ve stole. Vzala jej do ruky, pohlédla naň a bezmyšlenkovitě otevřela jím malou jednu zásuvku po pravé straně. Spatřila v ní nevelkou knížku v červených safianových deskách. Sáhla po ní, otevřela ji a poznala matčino písmo — matčin denník z právě minulých měsíců. Cítila, že tlačí se jí slzy do očí; přes to probírala se v lístkách různým písmem psaných — ovšem ledabylo, jakoby chtěla a nechtěla čísti... Tu a tam utkvěl zrak její na vlastním jméně jejím, až posléze na posledních popsaných stránkách utkvěl na datum dne přede dnem matčiny smrti... Písmo bylo nadmíru nestejné, řádky nerovný. Dle všeho byly poslední tyto řádky matčiny psány v rozčilení nebo v předtuše smrti. Marie nahlédla v písmo pozorněji. Ale dříve nežli přečtla a pochopila několik řádek, na nichž byl zrak její náhodou utkvěl, zalily se jí oči slzami. Neviděla, nemohla dále čisti. Chvíli držela knihu v ruce, která se jí začala chvěti... Po té prudce přitiskla poslední písmo matčino ke rtům, zavřela knihu a uloživši ji na místo, odkud ji byla vzala, zavřela zásuvku na klíč a uložila klíček do zásuvky hlavní. Několik okamžiků setrvala ještě před stolkem, načež jala se poznovu bezúčelně přecházeti s místa na místo, z pokoje do pokoje, až posléze usedla ve své ložnici na divan a zadumala se. Setrvala v polomrákotném zadumání až do poledne, načež naobědvavši se zadumala se poznovu. V chvílích těch nepřála si ničeho, ba skoro ničeho necítila a zajisté jen divém se stalo, že ke druhé hodině odpolední se rozhodla vyjeti si se starou společnicí do Stromovky. Dala objednati fiakr a vyjela. Den byl opět jasný a krásný, jeden z oněch příjemných podzimních dnů, v kterých šťastní a spokojení lidé skoro až slastně kochávají se v pomíjejícnosti, kdežto lidé nešťastní cítívají se ještě nešťastnějšími. Nenápadné ještě, ale přece již zjevné symptomy blížícího se odumírání přírody působily na Marii dojmem skličujícím. Bylo jí, jakoby jí neviditelná ruka pomalu svírala hrdlo, až se jí tajil dech. Občas z hluboká vzdychla, někdy vstoupily jí slzy do očí... Nedívala se na pravo, ni na levo; lidé, které povoz potkával, byli jí úplně lhostejni — ani jediný předmět neupoutal její pozornosti. Povoz projel parkem bubenečským jen jednou; Marie dala rozkaz k návratu. Krátce po čtvrté hodině odpolední byla již zase doma, aniž by si byla z vyjížďky přivezla jiného dojmu nežli temného hukotu podzimního větru, když zalehl několikráte v husté ještě koruny stoletých stromů. Ozvěna mrazivě příšerného hukotu toho pronásledovala Marii po několik hodin. I když posléze ulehla a usínala, zdálo se jí, že slyší hukot ten, jakoby se blížil a hned zase vzdaloval a znenáhla usínal... Tentokráte nespala tak klidně jako minulé noci. Obraznost byla zdánlivě bez příčiny (dle všeho však následkem toho, že byla Marie nalezla zápisky své matky) nadmíru podrážděna a předváděla dívce obrazy nejdivočejší bez ladu a souvislosti a přece aspoň momentanně jasné, barvité a plastické. Brzo se jí zdálo, jakoby se vznášela nad nějakou propastí a v smrtelných úzkostech hledala opory; hned po té jí bylo, jakoby ležela kdesi v čiré tmě a cítila se všech stran nevysvětlitelný tlak, jakoby vzduch kolkolem měnil se v led a tělo její vždy více tísnil, až pak — když úzkostí již již ustávala dýchati – náhle tlak povolil a Marii se zdálo, jakoby seděla na nějaké věži a dívala se v širý kraj... Jaký to byl kraj, nemohla rozeznati; ale měl ráz jižní, jenom že po azuru oblohy nebylo památky. Po obloze valily se příšerně černé mraky, z nichž vyšlehávaly rudé plaménky... Znenáhla začaly plaménky splývati a v úžasně krátké době šlehaly z mraků plameny, až vzňaly se mraky úplně a celá obloha podobala se nepřehlednému hořícímu moři... Marii sice při tom napadlo, že mohou to býti příznaky tak zvaného soudného dne; ale k nemalému podivení svému nepocítila nejmenšího strachu. Dívala se v oslňující, do nedozírné výše šlehající obrovský plamen, až jí oči přecházely; ale zůstala klidnou, jakoby se dívala na dokmitávající jiskřičku... Znenadání plamen uhasí, jakoby jej byl někdo sfouknul, a nad krajinou klenula se bezoblačná noční obloha s myriadami třepotavých hvězd. Marie zůstala i nyní klidnou; ale bylo jí, jako by stůj co stůj chtěla si něco připomenouti a — nemohla ... Prostinký obraz ten potrval po delší čas, až posléze Marii unavil. Chtěla odvrátiti svých zraků, chtěla vstáti; ale byla bez vlády jako přikována. Zmocnila se jí úzkost. Napadlo ji, kde a proč asi se tam nalézá — jak se tam octla — a vůbec co vše to znamená? Ale dříve nežli si mohla odpověděti, zdálo se jí, že není vlastně na žádné věži, nýbrž doma, v ložnici matčině — že sedí za matčiným psacím stolkem, majíc před sebou knihu s červenými safianovými deskami. Dívá se na knihu a nechápe, jak přichází na stůl. Domnívá se, že to nějaký dar — béře knihu do ruky, prohlíží ji a chce otevříti, ale nemůže... Podivení její roste... V tom pozoruje, že se kniha sama otvírá ... Klade jí na stůl — poznává matčino písmo, ale naprosto nečitelné jako nějaké hieroglyfy... Sklání se nad písmo, snaží se čisti, ale nemůže... Písmenky splývají v nerozeznatelné vodorovné šmouhy, jakoby bývala každá řádka hned po napsání prstem na dél smazána. Marii napadá, že snad nebude moci písmo matčino nikdy více čisti, — cítí lítost. tom se jí zdá, že kdosi na dvéře zaklepal... Ohlédne se a pozoruje, žeť noc... Lampa visící se stropu osvětluje zcela zřetelně na stěně hodiny, jejichž rafie ukazují právě půlnoc. „Patrně jsem se mýlila,“ myslí si Marie. „Kdož pak by o půlnoci přicházel?“ Sotva domyslila, ozvalo se klepání poznovu. Upřela zraj svůj na dvéře, za kterými ozývá se podivný klapavý lomoz, jako když někdo podupává pouhými podpatky. Hned po té však se dvéře pomalu otevírají... Na prahu objevila se ženská postava v cestovním plášti, za ní postava mužská a obě blíží se pomalu, klapavými kroky ke stolu, za nímž sedí Marie, která jest nepředvídanou noční návštěvou v nejvyšší míře překvapena. Chce se optati, čeho si neznámí přejí — v tom poznává přítelkyni Annu a jejího chotě; ale zdá se jí, jakoby tváře jejich jevily úzkost, ba zděšení. Náhle ztemnila lampa na okamžik svůj lesk, ale hned zase jasně vzplanula a Marie spatřila tři kroky před sebou — dva kostlivce. Chtěla vzkřiknouti, ale hlas jí vypověděl službu. Začala se chvěti, úzkost jí zoužila prsa. Však dříve nežli pochopila, co vlastně se děje, zpozorovala, že jest sama — kostlivcem. S výkřikem hrůzy a zděšení Marie procitla a teprve po chvíli nabyla vědomí, že nalézá se na svém loži ve vlastní ložnici... Matné svělo noční lampy — temný hukot podzimního větru, jenž občas zaléhal do oken, až zařinčela — odměřené tikání nástěnných hodin — vše kolkolem zvyšovalo hrůzu snu i po úplném nabytí vědomí. Marie chvěla se na celém těle, až jí zuby cvakaly. Nevýslovná úzkost svírala jí ňadra. Brzo ji zamrazilo, brzo zase cítila, jakoby žhavá lava proudila žilami. Studený pot, jenž jí byl vyvstal na čele a skráních, pomalu usýchal — čelo i skráně ji mrazily, kdežto oči pálily, jakoby jí byl někdo do nich drobného písku vhodil. Nebyla sice ani dost málo pověrčivá. Strašidla, duchové a přízraky byli jí právě jen tím, čím jsou vpravdě vzdělaným lidem s nepředpojatým názorem v svět: pouhými přeludy obraznosti. Přes to schoulila se mimoděk pod přikrývku a zakryla i tvář, jakoby tím chtěla přízraky zaplašiti. Nic však naplat! Podrážděná, vlastně rozpoutaná obraznost pracovala dále. V chaotickém víru míhaly se před duševním zrakem dívčiným obrazy nejpříšernější. Úzkost její vzmáhala se v té míře, že chtěla několikráte sáhnouti po zvonci na stolku vedle lože a zazvoniti na přisluhovačku; ale myšlenka, že ji polekal a pobouřil pouhý sen, jejž podrážděná obraznost jen dále rozpřádá, zdržela ji od toho. Asi po čtvrt hodině opanovala se aspoň tak dalece, že poodhrnula přikrývku s tváře — po chvíli nadzvedla i hlavu a rozhlédla se po komnatě. Vše jest beze změny, jako kdy jindy: noční lampa, visící uprostřed stropu, rozlévá matné světlo kolem — nástěnné hodiny odměřeně tikají — vítr venku již jen pohučívá, jakoby v dáli usínal... Poměrný klid vracel se do duše její znenáhla, ale vracel se přece. Po chvíli položila hlavu zase na podušku a zamhouřila oči.. Nicméně na opětné usnutí nebylo lze ani pomysliti. Děsné, příšerné obrazy, jež jí byla obraznost před tím předváděla, vystřídány obrazy více méně všedními, které hrůzy více nebudily. Ale obrazy ty byly tak jasné, barvité a plastické, jakoby se na ně dívala z takového blízka, že mohla rozeznati nejsubtilnější podrobnosti — důkaz to, že činnost obraznosti doposud neochabla, nýbrž pozměnila toliko svůj ráz. Bezmála půl hodiny setrvala Marie téměř bez hnutí, snažíc se opět usnouti. Veškeré úsilí její zůstalo však i nyní ještě marným. Bylať úplně při smyslech; necítila nejmenší únavy, ba naopak zdálo se jí, jakoby byly duševní síly její nad normál vzpruženy. I vztyčila se posléze na loži, jakoby byla v rozpacích, má-li či nemá-li vstáti. Po chvíli se rozhodla. Přemetnuvši se ruče přes pelest, stanula u lože; ale tvář její zřejmě prozrazovala, že neví vlastně, co počíti. V matném světle občas mihotavě plápolající noční lampy byla kyprá, černovlasá a černobrvá brunetka, jejíž jiskrné oko plálo právě skoro až horečně, zjevem přímo okouzlujícím. Bílé řasnaté roucho noční splývalo ji po pravé straně až po kotník bosé nožky, kdežto po druhé straně, kde je držela levou rukou, bylo poněkud podkasáno. Ňadra, na která splýval polo rozpuštěný havraní vlas, byla skoro úplně rozhalena. Chvíli postála bez hnutí dívajíc se v neurčité prázdno; po té spustila roucho, jež držela levou rukou a zahalila si ňadra, načež se zadívala nerozhodně v neurčité prázdno. V tom začaly bíti na stěně hodiny. Marie je slyšela, ale nepočítala, kolik bije. Teprve když po několika vteřinách hučivý vítr zalehl do oken a prudce jimi zalomcoval, nadzvedla k prsoum poněkud nakloněnou hlavu a podívala se na hodiny, které ukazovaly právě půlnoc. Okolnost ta zůstala však na ni bez dojmu. Pohodila hlavou, jakoby si byla připamatovala pověrečný význam půlnoční doby, ale zároveň jakoby význam ten také po zásluze se stanoviska zdravého rozumu posuzovala — a lehký, polo pohrdlivý a poloútrpný úsměv přelétl oduševnělou její tvář. Po několika okamžicích se rozhodla. Nahnulať se, bosé nožky vklouzly do atlasových pantoflíčků u lože; na to se vztyčila a pomalu co noha nohu mine šourala se od lože ku dveřím vedoucím do vedlejší komnaty, matčiny ložnice. Šoupavě klepavý zvuk trepek a šelest nočního roucha s temným hukotem větru, jenž právě zase mocněji zalehal v okna, až se řinčivě chvěla, působily až příšerně. Nicméně Marie zdála se býti právě něčím jiným, vážnějším zaujata; popošlať šouravě až ku dveřím a položila ruku na kliku; ale hned zase ruku odtrhla, jakoby se byla dotkla ledu, načež se obrátila a šourala se k toiletnímu stolku, kde stála příruční lampa. Rozsvítila lampu, vzala ji do pravé ruky a nadzvedla... V ložnici zavládlo úplné jasno a zrak Mariin padl náhodou i pod stolek u lože, kde ležel nějaký list. Místo ke dveřím vedlejší komnaty, kam měla patrně namířeno, popošla Marie se světlem v ruce k loží, shýbla se, zvedla ruče list a postavivši lampu na stolek podívala se na adresu listu. Poznala rukopis přítelkyně Anny a domyslila si, že došel list k večeru, že byl, jako každý jiný list, jenž došel v její nepřítomnosti, položen prostě někým ze služebnictva na stolek k loži a že byl později při upravování lože nedopatřením smeten se stolku na zem. okamžiku, když rukopis poznala, pocítila mírné bodnutí u srdce, jako když nás dojde list, jenž nám nevěstí nic dobrého. Hned po té však přelétl tvář její trpký úsměv, jakoby by byla jista, že dočte se v listě zpráv nejsmutnějších, nejbolestnějších. Chvíli držela list nerozhodně v ruce. Několikráte jej obrátila, po té usedla na pelest lože, roztrhla obálku a váhavě, jakoby nebyla ani dost málo zvědava, co jí asi přítelkyně píše, vytáhla list, rozevřela jej a po několika vteřinách začala čisti. Čtla následující: „Drahá, předrahá Marie! Odpusť, prosím Tě snažně, že píši dnes list tak krátký. Píši jen, abys věděla, že jsem na Tebe nezapomněla, že na Tebe vzpomínám. Cítím s Tebou bolest a hoře Tvé... Myslímť si, jak by bylo asi mně, kdyby mne byl stihl podobný osud — a skoro se mi zdá, že bych podobné rány osudu vůbec snad ani nepřežila... Nejsemř z těch, jež dovedou osudu vzdorovati. Zdáť se mi, jako bych byla z nejjemnější pavučiny, kterou každá muška protrhá... Když došla zpráva o Tvém neštěstí, plakala jsem, jak už jsem Ti psala, skoro po celý den. I dnes ještě, když si na Tebe vzpomenu, vstoupí mi slzy do očí. Ale Tys silnější mne. Ty se konečně přece jen vypláčeš a časem svým utěšíš aspoň tak dalece, že budeš na dobrou matinku svou vzpomínati jako na světici... Plač jen, plač! V slzách jest jediná úleva. Každá jiná útěcha jest malomocna. Každé slovo, byť sebe soustrastnější, jest přece jen pouhým chladným slovem, které ránu spíše jitří a nepůsobí konejšivě dříve, až když se rozpláčeme... Opakuji totiž: Plač jen, plač, drahá Marie! Jen proudy slzí spláknou konečně hoře Tvé, jen slzami ulevíš své bolesti“ Dočetši až k těmto slovům Marie ustala. Přítelčina slova útěchy byla v pravdě jen pouhá chladná slova a nepůsobila ani dost málo konejšivě. Marii se zdálo, jakoby byla přečtla slova týkající se osoby zcela cizí; ba více — jakoby byla přečtla slova úplně bezvýznamná. Po chvíli začala dále čisti a čtla následující: „Přiznám se Ti, drahá duše, upřímně: Kruté neštěstí, jež Tě bylo stihlo, dojímá mne právě nyní dvojnásob bolestně. Víš přece a zajisté si připomeneš, jak jsme se před mým sňatkem těšily, že zůstaneš po mém sňatku na nějaký čas u nás, abys byla svědkyní nevýslovného štěstí, jehož se mi dostalo. Ale nemilosrdný osud zmařil naše naděje. Skoro se ostýchám, ba bojím pozvati Tě k nám. Vímť, že klid a samota budou Ti přece jen pro první dobu prospěšnější, nežli život v ruchu a šumu na našem statku. Neníť zde u nás, jak jsem se domnívala, smutno a truchlivo. Na mne aspoň působí vše, jako bych se byla octla v bájném nějakém světě, o němž jsem neměla dosud ani potuchy. Zdánlivě nejvšednější věci, pro které jsem nemívala druhdy ani smyslu, začínají mne zajímati více nežli mě zajímaly druhdy velkoměstské událostí, o nichž jsme po mnoho dní hovořívaly. Čas míjí mi zde nepoměrně rychleji nežli v Praze. Dlouhé chvíle aspoň jsem doposud nepocítila. Den míjí po dní tak rychle, že se často večer divím, jak mohl již uplynouti. Statek náš připadá mi jako obrovské mraveniště, v němž jest každému mravenci přesně vykázán obor jeho působnosti, jejž s vzornou důkladností a svědomitostí vykonává. Začasté panuje u nás takový ruch a šum, že mi jde skoro až hlava kolem. Dívám se na vše a divím se, jak jest možno udržeti ve všem pořádek. A duší Všeho toho zdánlivě zmateného šukání a lopocení, lehké i těžké práce a vůbec všeho ruchu jest můj Jaroslav. On o všem ví, všechno zná... Divím se přímo neuvěřitelné jeho paměti, vzorné jeho správností a přímo obdivuhodné svědomitosti. Takto jsem si sličného elegána Želetinského druhdy nikdy nepředstavovala a ani ve snu mi nenapadlo, že může se mi objeviti ve světle tak příznivém. Každým dnem nabývám vždy více přesvědčení, že to muž v pravém toho slova smyslu: dobrý, laskavý a přece energický; vzdělaný, prozíravý, pilný, svědomitý, spravedlivý a při tom všem cituplný, ba skoro sensitivní; krátce že to muž, v němž soustřeďují se všechny možné vzorné vlastnosti, jakýmiž se zřídka kdy může některý muž prokázati. Vesnický lid, obzvláště pak lid pracovní, jenž jest na našem statku zaměstnán, Jaroslava miluje, ba skoro zbožňuje. V několika dnech jsem se přesvědčila, že úctě, jakou požívá můj muž, netěší se v celém okolí ani jediný statkář — a dodám-li, že začínám býti úcty té účastna i já, domyslíš se, milá Marie, že nový život, jejž jsem před nedávnem zahájila, má pro mne vnady, o jakých se mi až dosud ani nesnilo. Přála bych Ti viděti, jak se chová lid, když s mužem svým vyjedu do okolí nebo si vyjdu na procházku. Nejinak, než jakoby vyjížděla kněžna, ba královna nějaká – a vyjdu-li pěšky, neubráním se, aby mi na potkání nelíbali ruky... Pomyslíš si snad: „Toť malichernost, která může uspokojiti jen lidskou ješitnost.“ Ale věř mi, já ješitnou nejsem. Mne těší upřímná tato příchylnost lidu — nikoli snad proto, že týká se mne, nýbrž že objevení moje nebudí v lidu odpor nebo nenávist jako jiné statkářky z okolí, které lid namnoze prý i proklíná, kdežto já, jak se zdá, působím mu potěšení. Za tuto příchylnost lidu ke mně, které jsem si až dosud ničím nezasloužila, a kterou prozatím kladu na účet Jaroslavův, chci býti vděčna. Chci se státi lidu tomu pravou matkou. Nediv se, milá Marie, že v duši Tvé Anny, kterou znáš jen jako ostýchavou, nesmělou, ba bázlivou berušku, vznikají takové myšlenky. Pomyslíš si snad, že s úkol ten vůbec ani nejsem; že nemám k tomu sil a schopností atd. Avšak, věř mi, pokusím se o to ze všech sil již proto, abych vyhověla přání svého Jaroslava, který jest mi v ohledu tom jaksi vzorem. I on jest lidu, zvláště pracovním silám na našem statku, pravým otcem. Přicházíť k němu se vším, co je skličuje a souží, s každým přáním, s každou prosbou, ba s každou radostí, když je rozechvěje — a nikdy neodcházejí neuspokojeni. Přála bych Ti viděti takovouto, abych tak řekla, statkářskou audienci v neděli a ve svátek dopoledne, když po službách božích lid náš schází se k mému muži, aby jej požádal o nějakou radu, nebo přednesl nějaké přání nebo si na něco postěžoval nebo docela z něčeho se vyzpovídal. Minulou neděli sešlo se takovýchto prosebníků a stěžovníků u mého muže přes dvacet. Byla jsem přítomna jako němá svědkyně a přiznám se Ti, že ještě nic neudělalo na mne tak hluboký dojem, jako toto udílení audiencí. Jeden chtěl zálohu a byla mu vyplacena. Jiný si přál zvěděti, za jakých podmínek mohl by synek jeho jíti na studie a Jaroslav nejen že pověděl, jak a co, on i přislíbil synka podporovati. Stařenka jedna přišla si postěžovat na svou dcerku, která provdavši se před nedávnem do jiné vesnice, muži svému, který prý ji týral, utekla — a Jaroslav bez odkladu přijal dceru do práce, by nebyla matce na obtíž, a slíbil, že vynasnaží se, bude-li vůbec jen možno, spor mladých manželů vyrovnati. Statná chalupnice, vdova, přivedla asi čtrnáctiletého hocha s výrazem zpupné vzdorovitosti v tváři a postěžovavši si, že je hoch nepořádný, líný a vůbec tak zdivočilý, že neví si s ním rady, žádala za přispění. Jaroslav pokrčil rameny, jakoby chtěl dáti na jevo, že v tomto ohledu jest malomocný; ale po chvíli přemýšlení pravil: ,Chcete-li, matičko, nechte mi hocha na měsíc zde. Dám jej pod dozor nejsvědomitějšímu šafáři a po měsíci uvidíme, co se dá dělat.‘ Matka s radostí svolila a dnes — po několika jen dnech — zvěstoval mi šafář, že je hoch jako vyměněn a že doufá, že zdivočilost jeho časem svým aspoň ochabne. Z toho, co jsem Ti byla, milá Marie, právě jen zběžně naznačila, ovšem sobě nemůžeš učiniti obrazu pravého; ale pochopíš, že začínám vésti život zcela nový a nikoli nezajímavý. Opakuji, co jsem byla již z počátku připomenula, že míjí mi nyní den po dni, jakoby den nebyl delší jedné nebo dvou hodin. Každou chvíli naskytne se něco nového, více méně potěšitelného. Nepříjemného nebo mrzutého nepotkalo mne až dosud pranic. Jsem spokojena a šťastna a nepřeji si jiného, než aby štěstí a spokojenost moje potrvaly a — odpusť, že dotýkám se toho poznovu! — abys co nejdříve i Ty k nám na delší čas zavítala a byla svědkyní nezměrného štěstí, kterému se těším. Však odpusť! K nemalému podivení svému pozoruji, že chtěla jsem Ti psáti list krátký a že jsem se rozepsala, jako bych nevěděla, kdy přestátí. Ale takovými jsme my ženštiny snad všecky. Jakmile se rozhovoříme o tom, co nás těší, nevíme jednak, jak to povědíti, a začneme-li o svém štěstí vypravovati, nevíme, kdy skončiti. Mámť toho plnou hlavu, co bych Ti chtěla povědít; srdce — ach ano, srdce slastí téměř přetýká a já nemám slov, jimiž bych Ti mohla o tom učiniti aspoň přibližně pravý pojem. Mysli si, že stala se ze mne žena, která si praničeho více nepřeje, než aby zůstalo vše beze změny — a Ty, nejvěrnější, nejupřímnější přítelkyně její, abys dlela k dovršení jejího štěstí na jejím blízku. Prosím Tě, drahá duše, ještě jednou za prominutí, že jsem se proti své vůli rozepsala o věcech, které Tě snad ani zajímati nebudou. Ale Jaroslav, jenž tento list četl, pravil, že jsme my ženštiny, v tomto ohledu nenapravitelný a proto abych Ti jen list ten poslala a požádala Tě i jeho jménem za prominutí. I on, můj Jaroslav, zve Tě k nám. A jemu, muži tak dobrému, laskavému a dvornému, který — jak sama víš — ctí, ba miluje Tebe skoro jako mne — mému Jaroslavovi snad neodepřeš zajeti na delší čas k nám a potěšiti šťastnou svou přítelkyni — Annu.“ Dojem, jaký prostý a přece v celku i podrobnostech dosti charakteristický list ten na Marii učinil, nedá se tak snadno označiti. Začala čisti váhavě, skoro možno říci s jakousi nechutí a čtla z počátku pomalu slovo za slovem, jakoby slabikovala. Dojem, jaký na ni učinil úvod listu, již jsme konstatovali. Později, když přešla Anna v listu k vlastní osobě, když zmínila o svém nevýslovném štěstí — Marie trpce se pousmála. Když líčila Anna život svůj a zmínila se pochvalně o svém manželu jako o vzoru mužů, uklouznul Marii mimoděk lehýnký vzdech a víčka oční nápadně se zachvěla, jakoby se do nich slza tlačila. Ale oko zůstalo suché a přebíhalo další řádky s chvatem, jakoby duše prahla po závěrečné nějaké pointě. Řádky o chování se lidu k Anně a manželu jejímu přelétla Marie skoro bezmyšlenkovitě a teprve když začala čisti, jakým jest Jaroslav vůči lidu, zajímal ji list aspoň tak dalece, že věděla, co čte. Ostatní — úryvkovité líčení o audiencích neučinilo na Marii žádného dojmu. Teprve zakončení listu působilo na ní tou měrou, že rty její sešpulily se k trpkému úsměvu a při čtení slov, že Jaroslavovi snad neodepře zajeti na delší čas ku šťastné Anně, splynulo se rtů Mariiných sotva slyšitelné, ale rozhodné slovo: „Nikdy!“ Po prvním přečtení list Annin Marii ani nepotěšil ani nezarmoutil. Duševní nálada její zůstala v celku nezměněna, leda že myšlenky její odvráceny ode snu, jenž ji byl poděsil, a upjaly se k Anně a jejímu choti. Držíc přečtený list v ruce, zadívala se Marie v neurčité prázdno a zadumala se. Z počátku se jí zdálo, jakoby se v duši její zmáhal zvláštní, nepochopitelný pocit bezpředmětné nechuti, jakéhosi odporu proti něčemu neznámému — a přece myslila právě na Annu a jejího chotě... Vzpírala se tomu instinktivně; ale mlhavý myšlenkový proud nebyl v její moci a vlnil se dále po svých zákonech, zůstavuje za sebou toliko stopy pocitu, nelišícího se valně od trpkého zklamání. Bylo jí, jakoby ji někdo místo zprávy potěšitelné zvěstoval zprávu zarmucující. A přece si byla vědoma, že byla právě četla list překypující pouze spokojeností a štěstím pisatelky. Zvláštní tento rozpor mezi myšlenkou a citem potrval však jen několik minut. Marie takměř náhle probrala se ze zadumání. Připomenula si Annu i chotě jejího s takovou živostí, že se jí zdálo, jakoby je viděla před sebou — a po několika vteřinách vypukla v usedavý pláč. „Ach, Anno — duše drahá, drahá!“ vzlykala přidušeně. „Dobře, případně pravíš: ,Plač jen, plač! V slzách jest jediná útěcha...‘ Pláči tedy, ano — pláči, jako bych teprve nyní chápala pravý význam tvých slov... A přece pláči, aniž bych věděla proč, bez pohnutky, bez příčiny... Či přeji si snad zbaviti se svého hoře? Ne, ne! Nikdy! A proč bych si tak přála? Nebylo by to hříšné znesvěcení památky matčiny? Byla by si snad matka má, kdybych byla umřela já, přála zbaviti se hoře svého? Byla by se snad snažila zapomenouti?... A přece — co se to se mnou děje? Vímť, že nepláči teď pro matku. Slzy mé vytryskly z příčiny jiné — neznámé, nepochopitelné... Ale z jaké? Kdo mi to vysvětlí?...“ Náhle ustala v bezděčné své samomluvě, jakoby ji bylo napadlo, že pronáší myšlenky nesouvislé a bezúčelné. Nemohouc se však ubrániti pocitu, jenž jí byl opanoval, štkala a vzlykala přidušeně dále, ale vždy mírněji, až posléze po několika minutách utichla úplně. Myšlenky a city její nebyly v nižádné souvislostí. Cítilať něco zcela jiného, nežli nač myslila. Mozek i srdce pracovaly, abychom tak řekli, každý na vlastní svůj vrub; činnost jejich aspoň neharmonovala. A jenom tím zdá se nám lze vysvětliti, že vznikl v duší její úmysl odepsati na list přítelčin bez odkladu a to přes to vše, že si hrubě ani nebyla vědoma, co jí byla Anna psala, tím méně, aby věděla, co chce přítelkyni odepsati. Marie vstala. Vzavši do pravé ruky lampu se stolečku a držíc v druhé ruce Annin list, šourala se pomalu do vedlejší komnaty, do které chtěla vstoupiti, nežli byla postřehla list ležící pod stolkem. Vešedši do komnaty, plížila se loudavě ku psacímu stolku, postavila naň lampu, položila Annin list na stůl a po chvíli usedla. Na to vytáhla ze zásuvky několik aršíků namodralého listovního papíru, připravila jej před sebe, pak sáhla po péře, namočila a nasadila je ku psaní. Řádkům psaným v tak mimořádném stavu duševním, jenž neliší se valně od jistého druhu mírné nepříčetnosti, v obyčejnám životě ovšem se nepřikládá váhy. Ale nám zdá se, že bychom pozdější změnu v povaze Mariině přece jen nepochopili úplně, kdybychom ji nesledovali krok za krokem i v okamžicích nestřežených, kdy bývá člověk sám k sobě nejspravedlivějším. Proto zaznamenáváme zde aspoň momenty nejhlavnější. Chvíli setrvala bez hnutí, jakoby přemítala, co má psáti. Náhle ku psaní nasazené péro ruče sebou pohnulo a zůstavilo po sobě stopu slov: „Milá, předrahá Anno!“ Marie opět chvíli zůstala bez hnutí, načež jala se psáti; ale péro se jí chvělo — písmenky byly nesouměrny, řádky nerovny. Psala následující: „Milý Tvůj list, duše má předrahá, poskytl mi v hoři mém úlevy aspoň také dalece, že jsem se rozplakala. A v slzách, jak sama v listě svém pravíš, jest jediná útěcha... A teď, když slzy ustaly téci, zasedám v nocí ku stolku, abych ti odepsala, že i já na Tebe, na Vás vzpomínám, jako Ty, jako Vy – – –“ Po těchto slovech ustala Marie psáti. Zrak její přelétl, co byla napsala. „Co to píši?“ zvolala přitlumeně. „Proč lhu hned v prvních řádkách, řkouc, že mně list její poskytl úlevy v mém hoři? Ne, ne! Tak jí, té drahé, upřímné duši psáti nemohu a nesmím.“ Po těchto slovech odstrčila začatý list stranou, nasadila péro ku psaní na nový aršík a napsala nadpis jako dříve. Po chvíli rozmýšlení jala se psáti jako před tím písmem nerovným a třaslavým, ale přece čitelným, co následuje: „Zdá se mi, že jest to zcela přirozeno, když člověk nešťastný připomíná si člověka šťastného; ale opak toho, když člověk šťastný, jako Ty, má duše předrahá, připomíná sobě bytost tak nešťastnou, jako jsem já — zdá se mi býti dvojnásob hoden vděčného uznání. Soucit a soustrast člověka šťastného k nešťastnému jest vzácností. Přirozenoť. Člověk šťastný nerad si připomíná, co by mu mohlo štěstí zkaliti — on snáze zapomíná, on – – –“ Po tomto slůvku napsala Marie ještě tří slova, ale naprosto nečitelně. Nedbajíc však toho, psala dále: „A Ty, duše má — Ty připomínáš sobě v nezměrném štěstí svém, kdy máš úplné právo zapomenouti na vše, co by vrhlo sebe nepatrnější stín zármutku v tvou duši, mne — bytost tak bezměrně nešťastnou a proto – –“ Opět dopsala nečitelně celé dvě řádky a nedbajíc toho, pokračovala: „Tvůj list, drahá Anno, jest psán, jak se mi zdá, vřele a soucitně; ale přiznám se upřímně, nečinil na mne jiného dojmu, nežli že jsem se posléze rozplakala, aniž bych věděla vlastně proč. Promiň, prosím, mé upřímnosti!“ Marie ustala psáti a zrak její přelétl řádky, jež byla napsala. Z počátku zdála se býti s napsaným spokojena; tvář její nejevila aspoň žádné nelibosti. Když však dočítala řádky poslední, přelétla chmura nespokojenosti její tvář — levá ruka sáhla skoro zimničně po ne dopsaném aršíku a odhodila jej nevrle stranou. „Ne, ne, takto jí psáti nemohu, nesmím. Upřímnost moje jest nemístná. Jak snadno mohla by něžnou, citlivou duši její raníti. Psalať mi zajisté jen v úmyslu nejlepším, jak jí srdce diktovalo — a nemůže za to, že list její nepůsobil na mne, jak si přála ... Ostatně věc ta je vedlejší. Mohuť ji pominouti prostě mlčením.“ Po těchto slovech se zamyslila a po chvíli, rovnajíc před sebou nový aršík papíru, ve své samomluvě pokračovala: „Ale — co a jak psáti? Lháti nechci a upřímnou býti nemohu a nesmím. Skoro se mi zdá, jakoby krutá rána osudu, která mě stihla, kladla znenáhla mezi mne a Annu neviditelnou a nepochopitelnou překážku. Já aspoň nejsem vůči nejvěrnější duši, která mi zbyla, více tak nepředpojatou, jako jsem bývala. Bojímť se býti upřímnou i k duši nejupřímnější! A proč?... Abych jí neublížila. A proč bych jí mohla ublížiti upřímností?... Ach ano, ano! Prostě proto, že nejsme více obě šťastny, jako jsme bývaly, že city i myšlenky naše se různí — ona jásá a já — marně se namáhám – –“ Nedomluvila. Byloť jí jasno, že někdejší soulad citů a názorů jest porušen, Ale domyslila se toho jen jaksi proti své vůli a s nedůvěrou, že by tomu mohlo v pravdě tak býti, Náklonnost a láska její k dobré, cituplné Anně byly doposud ještě tak mocny, že nedopouštěly ani, by o nich počala pochybovati. Milovalať Annu s veškerou vroucností své duše; přála jí její štěstí a vůbec vše, ba byla by se snad pro ni obětovala... A přece cítila, jak klade se jakýsi mrazivý stín mezi ni a přítelkyni. První příznaky byly aspoň neklamný; ale nikdo, nejméně Marie v mimořádném svém duševním stavu mohla se domysliti, jaký význam stín ten míti může. Spokojilať se s postižením již naznačené pointy a nepřemítala o ní více. Chvíli setrvala bez hnutí, načež urovnala si před sebe nový aršík a začala psáti poznovu. Péro její letělo tentokráte lehce po papíře a nechvělo se jako dříve, ačkoli písmenky byly nesouměrnější a řádky nerovnější nežli před tím. Psalať prostinká, ba všední slova, jak následuje: „Milá Anno, duše má nejdražší! List Tvůj došel mne dnes a odpisuji naň jen několika slovy. Odpusť! Nalézám se dosud v tak mimořádném stavu, že nelze mi psáti, aniž mysliti. Píši Ti jen proto, bych Ti mohla napsati, že odpovím Ti později na Tvůj list a vůbec na každý lístek, který mi snad ještě pošleš, obšírně. Tentokráte toho však na mně, prosím snažně, nežádej! Buď šťastna a vyřiď, prosím, svému panu choti srdečný můj pozdrav! „Na vždy Tvá věrná Marie.“ Dopsavši lístek ten, přelétla jej a trpce bolestný úsměv pohrával jí kolem rtů, když zašeptala: „Jak chladně, jak mrazivě ta slova se čtou! A přece nemohu jinak — nemohu — — nemohu — — Možná, že za několik dní; možná snad, že již zítra se budu moci rozepsati... Ale dnes — teď — není naprosto možno...“ Složivši lístek na dví, všoupla jej Marie do obálky, načež obálku zalepila a začala psáti adresu. Úvodní slovo, ba i křestní jméno napsala skoro letmo; leč při příjmení péro jaksi zatrhlo a teprve po několika vteřinách dopsala slovo Želetinská — a připojila pak místo určení. Dokončivši práci, ku které se byla rozhodla jen následkem mimořádného rozpoložení mysli, pocítila Marie zřejmou úlevu. Již mezi čtením Annina listu a později mezi psaním odpovědi byla touto svou prací tak zaujata, že přeslechla i hukot větru, jenž zaléhal každou chvíli do oken a mnohdy jimi lomcoval, jakoby je někdo prudce z poutek vymykal. Když pak dopsala i adresu a list poodložila, bylo jí, jakoby se byla zbavila zdánlivě nedůležité, ale v pravdě přece jen naléhavé záležitosti, jejíž vyřízení nebylo jí právě příjemné. Zůstala za stolem seděti a dlouho dívala se bezmyšlenkovitě před sebe. Obraz Annin a chotě jejího vznášel se před duševním zrakem jejím jako v mlze, obraz matčin pak byl úplně ustoupil do pozadí. Nemyslila na nic a toliko ochablá obraznost předváděla jí matné obrazy nejvšednějšího druhu. Kdyby bylo možno nazvati tento druh duševního stavu klidem, mohli bychom říci, že byla Marie klidná. V pravdě však to byl klid jen zdánlivý. Marie byla duševně i tělesně unavena a domnělý klid její mohl býti každým okamžikem a možná i nejnepatrnějším impulsem znovu vzrušen. Však impulsu toho právě nebylo a Marie setrvala déle čtvrt hodiny bez hnutí. Teprve když odbila na hodinách ve vedlejší ložnici třetí hodina, Marie prudce sebou pohnula a vstala. Rozhlédnuvši se plaše kolem sebe, jevila v tváři výraz nerozhodnosti. Po chvíli však znovu usedla a zrak její těkal na psacím stolku s místa na místo. Několikráte utkvěl na zásuvce, v níž byl na klíč zavřen matčin denník, ale vždy zase sesmekl se jinam, až pak posléze Marie zdánlivě bezděčně otevřela hlavní zásuvku, vyňala klíček a otevřevši zásuvku, v níž byl uložen matčin denník, nechala ji otevřenou, tak že bylo viděti jen červené safianové desky... Marie upírala zrak svůj na desky po několik vteřin, jakoby byla na rozpacích, má-li či nemá-li po denníku sáhnouti. Konečně vztáhla váhavě pravou ruku, vyňala denník a položivši jej opatrně přímo před sebe, zadívala se poznovu na desky. Tvář její nejevila nejmenší zvědavosti. Dívalať se na knihu jen jako na pouhou relikvií, o které byla téměř přesvědčena, že neobsahuje než drobné, více méně všední poznámky, které nemají pro nikoho, ba snad ani pro ni samu žádné zvláštní důležitosti. Možná, že by byla i nyní knihu zase odložila jako poprvé, kdyby ji nebylo náhodou napadlo, že snad matka zaznamenala v ní některá svá přání, jichž vyřízení nesnese odkladu. I otevřela knihu a počala pomalu obraceti list za listem. Shledávala, že první stránky, ba skoro půl knihy obsahuje více méně důležité soukromé poznámky, kdy kde byli na procházce nebo na návštěvě, kdy a kdo je navštívil, co a zač bylo koupeno atd. Tu a tam byla zaznamenána nějaká vzpomínka z matčina mládí, lišící se slohem nápadně od suchopárných poznámek. Tak čtla na př. Marie na jednom místě do slova: „““ Prostinké, zdánlivě bezvýznamné tyto řádky měly však pro Marií nemalou důležitost. Osvětlilyť jí vzájemný poměr rodičů jejích tak intensivně, že teprve nyní začala chápati, co jí bylo až dosud více méně temným. Manželství rodičů jejích bylo sice v běžném slova smyslu šťastné; ale postrádalo přece jen nevýslovně poetického pelu vzájemné lásky — byloť konvencionelní. Marie věděla, že v životě rodičů neudálo se nikdy nic, co by bylo rodinný mír třeba jen na krátko porušilo. Mezi otcem a matkou panovala řídká harmonie. Otec byl vtělená dobrota, matka pak vtělená laskavost — a přece matka nemilovala otce, jak by si byla přála... Ctila jej, vážila si ho; ale mezi ní a jím přece jen byla nevystižitelná překážka blaženosti dokonalé. Teprve nyní po přečtení prostých řádek matčiných počala Marie chápati vlastní svůj poměr k matce — teprve nyní domnívala se nabývati přesvědčení, proč milovala matka tak vášnivě jen ji, proč právě ona byla a zůstala matce své idolem... Není tudíž divu, že začala se nyní Marie v zápiskách matčiných probírati s nepoměrně větší zálibou. Leč míst podobných právě citovanému více nenalezla. Tu a tam postihla místa o sobě a z každé řádky bylo zřejmo, jak vřele, ba vášnivě byla matkou milována. Z mnohého místa bylo zřejmo, že byla to mateřská láska, jaké snad nebylo láska, která by byla pro jediné dítě své obětovala vše s nejlaskavějším, nejoddanějším úsměvem. Posléze utkvěl Mariin zrak na předposledních několika stránkách, jež byly psány, jak se zdálo, buď zběžně nebo v rozčilení. Bylyť místy skoro nečitelný, tu a tam pouhé hieroglyfy. Několikráte začala Marie čisti, vlastně slabikovati — a již již chtěla zápisky odložiti, když padl zrak její na místo čitelněji psané, z něhož poznala, že jsou řádky ty věnovány jí. Pokusila se tedy poznovu o jejich rozluštění a dočtla se následujícího: „Budeš-li někdy, milá Marie, tyto řádky čisti a dočteš-li se, jaký poměr panoval mezi mnou a tvým otcem, zajisté pochopíš, že hlavní mojí péčí po celý můj život bylo zabrániti, aby podobný osud jako mne nestihl i tebe, dítě mé jediné. Zjednavši sobě dostatečný vliv na tvého otce, docílila jsem tolik, že měla ti býti v lásce ponechána úplná volnost; že nemělo ti býti v ničem překáženo, co mohlo by tě učiniti šťastnou a blaženou. Přirozenoť, že když jsi dorůstala a začala chápati, co jest láska, sledovala jsem každé tvé hnutí, každé tvé slovo, ba každý posuněk, z něhož bych mohla postihnouti aspoň záblesk tvé náklonnosti. Rovněž jest přirozeno, že poohlížela jsem se po muži, který by ti mohl býti chotěm ve smyslu mém vlastním; milujícím přítelem, kterého bys i ty milovala s veškerou vroucností svého srdce a který by lásky tvé zasluhoval. Přiznám se ti však upřímně, že po dva roky, co pátrala jsem mezí mladými muži, s kterýmiž jsme přicházely ve styk, po ideálu chotě v mém smyslu, nenalezla jsem žádného, jenž by byl tebe a své lásky hoden. Přiznám se ti, že bývalo mi začasté k smrti teskno. Domnívalať jsem se, že neujdeš podobnému osudu, jaký byl stihl mne — že budeš posléze okolnostmi nucena vzíti za vděk mužem, kterého snad budeš ctíti, ale nikoli milovati a staneš se prodlením času bezměrně nešťastnou. Můžeš si tudíž představiti, jak duše moje zajásala, když seznámily jsme se posléze s mladým Želetinským, v němž poznala jsem v brzku ideál muže, a zvláště když jsem postřehla, že jest tobě právě tak vřele nakloněn jako ty jemu. Věnovala jsem klíčení lásky vaší největší pozornost a přičinila se ze všech sil, aby přirozený rozvoj její nebyl ničím rušen. Byla jsem šťastnou — nevýslovně šťastnou ve vašem štěstí, jež zračívalo se v každém vašem pohledu — a proto můžeš sobě představiti mé zděšení, když jsem postřehla, že jediný muž, jehož jsem pokládala a posud pokládám za ideál, začal dávati přednost nejvěrnější tvé přítelkyni Anně. Ty dobře víš, čím byla dobrá Anna i mně — ty dobře víš, že přála jsem jí vždy nejlepší a že bych jí nemohla ani slovem, ba ani myšlenkou ublížiti. A také jsem jí nikdy neublížila a nikdy neublížím ... Rovněž jsem ani v nejmenším se nepřičinila, by štěstí, které ji očekává, bylo zkaleno nebo zmařeno... Zůslalať jsem pouhou pozorovatelkou — s krvácejícím srdcem: nešťastnou matkou, která pozoruje, jak odvrací se nevýslovná blaženost od jejího dítěte, a kloní se k přítelkyni — — Však slova jsou malomocná vyjádřiti, co dělo se a děje právě v mé duši. Co jsem byla napsala, zdá se býti psáno rukou skoro až chladnou neb aspoň diktováno srdcem resignujícím; ale po písmě trhaném a nečitelném poznáš, že se mi ruka třese, že jsem v hlubinách duše své vzrušena a rozjitřena, a že jen s napjetím veškerých svých sil se přemáhám, aby mi neuklouzlo ani jediné slůvko vášně, která mne rozechvívá. Nejsem, přiznám se ti upřímně, skoro ani sama sebe mocna. Nesčetněkráte jsem vstala od psaní a usedavě se rozplakala. Někdy se mi zdálo, že se mi srdce rozskočí... A přece není pomoci — žádné, pražádné pomoci!... Tys obětí!... A právě dnes — když si v duchu představuji, jak provázíš dobrou Annu jako nevěstu k oltáři — když si představuji, jak blaženě ona se usmívá, a tobě — ubohá — snad srdce krvácí... Ne, ne — odpusť, že píši tak nemotorně — — Možná, že se mýlím; možná, že ty sama doposud ani netušíš, jaký osud tě očekává a jsi klidnější, než se domnívám — Ale vše to nikterak nekonejší děsnou duševní bouři, která mnou lomcuje, že sotva péro držím v ruce — že píši zdánlivě chladně a střízlivě a přece — Ach, ne ne! Není možno psáti! Zas a zase ustávám... Hlava má jest v plamenu; tepny a spánky buší — slyšímť skoro i tlukot svého srdce... Chvílemi se mi zdá, že bolest moji nemůže nikdo vůbec ani pochopiti, ba že i ty sama ji nikdy nepochopíš... Ale vše to křečovitou bolest mojí nikterak Ach — vždyť už nevím, co a jak píši... Zdá se mi, jako bych měla psáti žhavým písmem, které by rozvášnilo — a zatím nedostává se mi slov... Teprve dnes poprvé v životě svém cítím, že bezměrná bolest jest němá a veškeré úsilí vyjádřiti ji slovy úplně marné... Nechť však tomu tak neb onak – – vždyť pozoruješ, Marie má drahá! že vypovídá mi službu i pouhá fráse — nechť tedy – – Však dosti! Nemohu více pokračovat... Vstávám... Leč tolik jen ještě, věz, duše má nejmilejší, že — ach! skoro se bojím vysloviti nejhorší... Vždyť již blábolím, jako bych se byla rozumem minula... Duševní stav můj skutečně již hraničí na šílenost... A nenadejde-li dnes katastrofa, nezaplatím-li dnes bezměr nou lásku svou k tobě, dítě mé nejdražší — smrtí, není vůbec ani možno, bych kdy jindy A stane-li se tak — nespatříme-li se více — věz, že příčinou mé smrti bylo — — Ach, odpusť — odpusť, že nemohu ani domysliti Končím...“ o přečtení, vlastně po namáhavém rozluštění matčiných hieroglyfů zůstala Marie jako v ztrnutí. V prvních okamžicích nechápala vše úplně; ale když si doplnila, co byla matka skoro až zmatenými svými řádky naznačila, nabyla úplného přesvědčení, že dobrá, věrná přítelkyně Anna, ovšem bez své viny, byla dle všeho příčinou i — smrti její matky. Srdce se jí sevřelo křečovitou bolestí. Zaúpěla a v prvních okamžicích se zdálo, jakoby se i ona byla minula s rozumem... Názor, jakoby byl každý člověk strůjcem svého osudu, tedy názor, jejž mnozí vyvozují, jak známo, i z nesmrtelných děl Shakespearových, zdá se nám býti přes všechnu zdánlivou případnost přece jen rovněž tak mylný, jako názor starověký, dle kterého vládne prý ve světě temné, slepé a bezcitné fátum. Každému, kdožkoli pozoruje a zkoumá život jednotlivců, aby ze zjevných a postižitelných symptomů pokusil se vystihnouti zákony, jimiž se řídí tajemná bezpředmětnost, kterou jsme uvykli nazývati duší — nesmí povšechný názor nějaký, ať již zdánlivě sebe případnější, nikdy imponovati v té míře, aby pozorovaná individua názoru tomu přizpůsoboval. Pozorované individuum musí mu zůstati, abychom tak řekli, předmětem experimentálním. Povinností jeho jest pozorovati a zkoumati individuum to se stanoviska nepředpojatého bez ohledu na povšechné názory, které — jak známo — diametrálně se rozcházejí. Kdyby se na příklad přidal k stoupencům názoru, že jest duch výslednicí chemického procesu, jejž zoveme životem, mohl by všechny výkony individua rovněž tak pravděpodobně vysvětliti, jako kdyby se přidal k názoru opačnému: že jest duch neobmezeným pánem hmoty, nebo kdyby zaujal kterékoli z nesčetných stanovisek mezi těmito dvěma. Spekulativní filosofie pro všechny tyto názory sestavila více méně přesné regulativy k vysvětlení všech možných záhad. Práce naše mohla by býti nepoměrně snazší; mohlať by se omeziti pouze na vyhledání zákonů, jež se z toho neb onoho stanoviska k vysvětlení té neb oné záhady hodí. Ale vším tím nepřiblížili bychom se ani dost málo k cíli, jejž máme na zřeteli. Stoupencům theorie, kterouž bychom přijali za svou, neposkytli bychom praničeho, co by si nemohli vysvětliti sami, kdežto stoupenci jiných theorií mohli by nás směle a po právu kárati z mylného názoru a matení pojmův. Nám tedy nesmějí býti osoby, o nichž vypravujeme, čímsi, s čím bychom mohli zacházet libovolně neb aspoň dle stanoviska, jež bychom po vlastním uznání zaujali. My nesmíme více, nežli konstatovati prostě výsledek svého pozorování a snažiti se nanejvýš vyvoditi z toho co možná nejpřesnější logické důslednosti. Z té příčiny budiž nám prominuto, když neodvážíme se jiného, nežli co diktuje nám snaha poukázati k cestě, kteréž lze po našem náhledu nejsnadněji vystihnouti pravdu na základě dokonaných událostí. Minulo několik týdnů. V poměrech Marie a Anny v podstatě nic jiného se nezměnilo, nežli co podléhalo vlivům, jež na ně právě působily. Anna zůstala nevýslovně šťastnou, Marie rovněž tak nešťastnou. Nový život, jejž Anna zahájila, působil na ni způsobem osvěžujícím; život, k němuž byla odsouzena Marie, nemohl míti na ni jiného vlivu, nežli beznadějně skličujícího. Vyměnily si několik listů. Anna cítila nevýslovnou potřebu otevříti někomu své srdce a líčiti své štěstí; ale ze šetrnosti k duševnímu stavu přítelčinu psala z počátku s jakousi reservou. Marie naproti tomu necítila nejmenší potřeby vyměňovati si s kýmkoli myšlenky o svém neštěstí. Z té příčiny byly i její listy z počátku jen jaksi ledabylými zdvořilými odpověďmi na listy Anniny. Za nedlouho přihlásil se však duševní stav té i oné ku svému právu a začal diktovati listy právě jen tak, jak pisatelka právě cítila. Listy Anniny začaly býti, abychom tak řekli, vždy slunnější, až začala psáti dopisy, z jejichž každé řádky duše její jásala blažeností — nemajíc ovšem ani zdání o tom, že téměř každým slovem svým srdce přítelčino rozdírá. Marie snažila se všemožně nekaliti Anninu blaženost; přes to byly odpovědi její vždy smutnější, tklivější a zádumčivější. A jako nezůstaly slunné listy Anniny bez vlivu na Marii, nezůstaly chmurné listy Mariiny bez vlivu na Annu; toliko s tím rozdílem, že vliv na Marii jevil se hned, kdežto Anna vlivu Mariiných listů delší čas vzdorovala. V brzku pocítila Marie ve výlevech svých citů jakousi úlevu. Psala listy vždy delší, vřelejší, promyšlenější — tudíž působivější. Začasté po celý den na jiné nemyslila, nežli jak by ten neb onen chmurný myšlenkový záblesk, ten neb onen trpký nebo bolestný pocit, jenž právě duši její rozechvíval, co možná nejpřípadněji přítelkyni své slovy označila. Anna naproti tomu pocítila neustálým líčením svého štěstí a blažeností své jakousi únavu. I ona snažila se najiti vhodných slov k vylíčení pravého stavu své duše; ale štěstí lidské jest přese všechnu svou blaživost přece jen příliš jednotvárné neboli jinými slovy: slovník lidského štěstí jest u porovnání se slovníkem lidského neštěstí nepoměrně chudší. Anně nedostávalo se slov. Začala štěstí své odbývati začasté pouhými frásemi a zabývati se chmurnými myšlenkami a bolestnými nebo trpkými pocity přítelčinými častěji a déle nežli z počátku, čímž listy její pozbývaly původní roztrpčující síly. Marie odpovídala nyní vždy důvěrněji a tklivěji. Anna čítala listy ty vždy s větší zálibou a často o nich přemýšlela. Den ode dne stávaly se jí milejšími; čítávala je tak často, že uměla mnohý skoro slovo od slova z paměti. Některými místy dávala se unášeti; jiné více méně chladnokrevně rozbírala, o některých hloubávala. Mimoděk a skoro proti své vůli vpravovala se vždy více v přítelčin nevystižitelný duševní stav, vlastně v bezměrné její neštěstí. Začala je vždy více chápati, pokládajíc je nejen za zcela přirozené, nýbrž i oprávněné a zároveň i neodčinitelné. Nabývalať vždy více přesvědčení, že ani lék nejmocnější: vše vyrovnávající čas není s to, aby hoře přítelčino zmírnil, neřku-li trvale vyléčil. Upřímný soucit, jejž původně cítila s Mariiným neštěstím, zmohutněl v soustrast tak hlubokou a nevymýtitelnou, že byla by pokládala za nepromíjitelný hřích, kdyby nebyla některý den o neblahém osudu beznadějně nešťastné přítelkyně přemítala. Přirozenoť, že snažila se Marii v listech svých utěšiti. Za jiných poměrů bývala by snad upřímná slova útěchy působila na Marii aspoň konejšivě. Ale za úplné beznadějnosti, která ji byla opanovala, neměla útěcha ta konejšivého účinku; naopak — hluboké, nezacelitelné rány srdce ještě více jitřila. Chmurné ovzduší beznadějnosti, v němž Marie trávila bezradostné dny svého života, šířilo zatím výměnou listů obou přítelkyň obzor svůj vždy více, až začalo se znenáhla snášeti i na Annu. Prodlením jednoho roku, po kterouž dobu nebyly se přítelkyně ani jednou shlédly, stala se i s Annou v celku nenápadná, ale přece podstatná změna. Pravda sice, že na změně té měly podíl také vlivy jiné, zejména trvalé odloučení od Prahy a především poměry, vlastně nepoměry venkovské. Nicméně bez nálady, jakou listy Mariiny znenáhla v duši její připravovaly, sotva by byly vlivy ty tak záhy a mocně působily, jako se stalo. Poměr Annin k milování hodnému manželu naprosto se nezměnil; naopak byl den ode dne vřelejší, něžnější, oduševnělejší. V tomto vzhledě byla spokojenější než v první době po sňatku. Sladkobolné rozechvění bylo ustoupilo pocitu trvalého bia ha, jenž se skoro již ani nestupňoval, nýbrž působil den co den více méně stejnoměrně příjemně. Avšak skoro vše ostatní, co Annu obklopovalo, začalo se jí jeviti znenáhla ve světle docela jiném nežli původně, když okolí svému věnovala pozornost jen povrchní. „Ani bys nevěřila, drahá Marie,“ psala své přítelkyni ro po svém sňatku, „jak podivný pocit mne ovládá, když pomyslím, že blíží se zima. Nevlídné mlhy šourají se již z rána a pod večer skoro příšerně po polích jako šedé mraky, věštící jednotvárnou zim noc. Bojím se jí, ačkoli jsem ji byla teprve jednou v životě svém prožila. Až začne pršet a neustane po dva, tři, snad i deset dní, budu se těšit na první sníh. Ale až začne sněžit a neustane po dva, po tři a více dní, až celé okolí, kam oko dohlédne, se v bělostný háv, budu se těšit na sanici, na návštěvy sousedů a příjemné dlouhé večery zimní v útulné ložnici po boku nejmilejší bytosti nebo na zábavy v blízkých městech nebo v Praze… Ale až se jednou, dvakrát za třeskutého mrazu projedu po saních po okolí a vrátím se skřehlá a unuděná, až navštívíme tři, čtyry rodiny v blízkém nebo vzdálenějším sousedstvu a vrátíme se znaveni nasloucháním planým, bezduchým a titěrným nebo škodolibým klepům… Až nám dvě, tři rodiny ze sousedstva oplatí z pouhé zdvořilosti návštěvu a rozmrzí nás tímže nebo podobným způsobem, jako když jsme je navštívili my… Až tři, čtyři nebo více dlouhých večerů ztrávím o samotě se svým vroucně milovaným Jaroslavem, až si vše vypovíme, až se do syta, ba do přesycení ulíbáme, až dostaví se zcela přirozeně pozivování a nejprotivnější nuda, jaká zachvacuje člověka jen tenkráte, když pokládá za svou povinnost brániti se jí, aniž by se jí mohl ubrániti… Až si jednou nebo dvakrát zajedeme do blízkého města na nějaký ples nebo jinou zábavu a já postřehnu, že jsem zábavám toho druhu již jaksi odvykla, že mi začínají býti lhostejny, poněvadž mne více nebaví v té míře jako jindy… Krátce až nadejde zimní život, jaký jsem nucena vésti jako věrná družka mohovitého statkáře, věř mi, zatoužím zase po brzkém návratu jara s luznými jeho světelnými effekty, osvěžujícím zelenem a pestrými květy, se zpěvným ptactvem, bzučícím hmyzem a vším tím jarobujným omlazením přírody, po němž – ať v městech nebo na venkově – v zimě vždy tak dětinsky toužíme, aniž bychom uvážili, že i jaro jako zima má své nevlídné průvodce. Pravda sice, že netřeba mi v ničem činiti sobě nejmenšího násilí, že stačí dáti na jevo jakékoli přání, by bylo vyplněno; že stačí na příklad říci: ,Jeďme do Italie –‘ a zítra nebo již dnes jsme na cestě. Leč co naplat, když můžeme míti všechno, co nám vůbec napadne, ale když zároveň vše, co nám napadá a co podnikneme, v brzku nás omrzí? Namítneš snad, milá duše, že právě takovým jest život lidský vůbec – že povaha lidská vzpírá se jednotvárnosti a nechť jí hovoříš v čemkoli a jakkoli, vždy prahne po změně. Mně však se zdá, že mi k pravému životu přece jen ještě něco schází, aniž bych věděla vlastně co. Napadne ti snad, že nejsem posud matkou, že nemám něžného stvořeníčka, jemuž bych se mohla zcela oddati, sladce usměvavého andělíčka, jenž by k sobě přivábil všechny mé myšlenky a city, takže bych na jiného vůbec ani ve snu nepomyslela. Nicméně ani to nezdá se mi býti nutným k dovršení mého štěstí. Vím, vlastně tuším, že by slasti mateřské zvýšily snad blaženost, které se těším, ale že by mne přece neuspokojily úplně. Opakuji, že nemohu se ubrániti vždy trvaleji se dostavujícímu pocitu nespokojenosti, prázdnoty, ba začasté pustoty. Někdy mi bývá, jakoby pojíc z poháru štěstí, dopouštěla se hříchu, jako bych prahla po napití se z číše utrpení se z číše utrpení a přece se bála po číši té sáhnouti z vlastního popudu, neřku-li abych si měla snad trpký nápoj hoře a zármutku sama připraviti. V takových okamžicích, věř mi, duše předrahá, zdá se mi, jako bych Tobě Tvé hoře a Tvé bezměrné neštěstí skoro až záviděla. Zdáť se mi, jakoby bylo vůbec naprosto nemožno vydržeti po léta v sladkém ovzduší štěstí a blaženosti; zdáť se mi, že jest k životu potřebí i pelyňku a že každý z nás, komu byl osud popřál tak zvaného štěstí jako mně, oblažen jest vlastně darem jen domněle blaživým, za který dříve nebo později trpce musí pykati. Trvalé štěstí zdá se mi největším břemenem, jež osud na lidská bedra složiti může – – – Ani bys nevěřila, jak prahnu po něčem, co nedovedu vůbec ani označiti. Nějaká změna, ať už jakákoli, zdá se mi, byla by mi vítanou. A jelikož zvýšení blaha svého pokládám za nemožné, zdá se mi – byť se Ti to zdálo sebe podivnějším – že prahnu po změně ve smyslu opačném… A přece zase jsou chvíle, v nichž mimoděk se zachvěji, když pomním, že mohlo by někdy jinak býti, nežli právě jest, že bych mohla – Sama nedovedu nynější svůj duševní stav slovy vyjádřiti. Jsem blažena a přece se mi zdá, že v pravdě šťastnou a spokojenou nejsem a nikdy více býti nemohu. Jednou si nepřeji změny nižádné, podruhé zdá se mi, jako bych prahla po změně jakékoli — a hned zase — — Však dosti! Zdá se mi, že mi vůbec ani neuvěříš — — —“ Potud list, v němž snažila se Anna napověděti, jakou duševní změnu byla u sebe postřehla. Mnohé v listě tom ovšem jest pochopitelné, jiné zdá se býti v odporu nebo neurčitě pověděno; z celku však vysvítá, že Anna nebyla již šťastna úplně, aniž by si byla zcela jasně vědoma příčin. Útěcha však, jakou může poskytnouti člověk nešťastný člověku, v jehož duši začaly klíčiti záhadné pochybnosti, nemůže býti útěchou pravou, nýbrž spíše dotvrzováním nežli vyvrácením klíčících pochybností. „Věřím Ti, duše drahá, na slovo,“ napsala Marie mimo jiné. „Ale život lidský po mém náhledu jiným není. Toužíme vůbec jen po tom, čeho nemáme. Jakmile toho dosáhneme, dostaví se uspokojení; za nedlouho nám nabyté sevšední, později nás omrzí a konečně se nám může více méně i zprotiviti. Toť celé tajemství. Člověku nezbývá, nežli počítati s nezměnitelnými zákony přírody. Buď prahnouti po něčem bez ustání a vzíti v odměnu neklid a nepokoj, nebo přestat toužiti a vzíti v odměnu nudu. Nuda trvalého štěstí však jest přece jen nepoměrně méně trapnější nudy, po případě utrpení trvalého neštěstí. Věřím Ti, že pro okamžik začasté nevíš, po čem bys ještě toužila, čeho bys sobě ještě mohla přáti. Pokládám to však za pouhou duševní stagnaci, která dříve nebo později pomine. Napovídáš-li však, že se Ti zdá, jako bys toužila po hoři, zármutku a utrpení, soudím, že Ti slova ta uklouzla jen mimoděk. Nepřeji Ti, bys vůbec kdy zvěděla, co jest utrpení. I ono, trvá-li, znudí; ale nuda ta jest nepoměrně trpčí a bolestnější nudy trvalého štěstí. Podobáť se nevylíčitelnému tlaku, působícímu se všech stran s bezpříkladnou jednotvárností jako znenáhla se svírající skřipec, jímž má býti mučený stejnoměrně rozmačkán. Zdá se Ti, jako bys necítila žádných nebo nepatrných bolestí; ale dech se Ti vždy více ouží, až nemůžeš skoro ani vydechnout. Slova má nezdají se skoro nic nebo pramálo značiti; ale úzkost, jaká se člověka zmocňuje, jest tak trapná, děsná, bez měrná, že nelze ji slovy vylíčiti... A k tomu ta úzkost neulevuje, nýbrž trvá až – – Promiň však, že nerozpřádám myšlenek svých dále! Musila bych sama býti aspoň dočasně zbavena trapné úzkosti toho druhu — —“ Tak a podobně psala Marie. Z pouhého úryvku lze se domysleti, že slova její nemohla míti na Annu účinku konejšivého. Nicméně i v případě opáčném, kdyby bývala Marie jinak psala, byla by slova její sotva asi měla účinek trvalý.“ Nadešla zima... Co byla Anna předvídala, dostavilo se skoro vše, Nešťastnou a nespokojenou v pravém slov těch smyslu nebyla. Manžel její hověl každému jejímu přání, ba snažil se uhodnouti i přání nevyslovená. A přece vkrádala se v duši Anninu zádumčivost vždy trvaleji. Dopisy, jež posílala Marií, byly vždy něžnější a tklivější. Bylo z nich zřejmo, že snaží se Anna blížícího se neznámého a nepochopitelného démona všemožným způsobem zažehnali; ale že jest malomocnou. Často si posteskla; však stesky její byly z větší části mlhavy, neurčity. Zdálo se, že neví, ba ani netuší, co jest příčinou vždy více se zmáhající tesknoty její. Každý její důvod, každé vysvětlení její zdálo se býti více méně nepřípadným a jenom občas uklouzlo jí mimoděk několik slov, z kterých se dalo souditi na první zřídlo. „Myslím,“ psala v jednom listě svém, „že příčinou mé tesknoty jest svět, jenž mne obklopuje a jednak vědomí, že Ty, milá duše, jsi tak nešťastna. Přiznám se Ti upřímně! Pamatuješ se snad na jeden v prvních mých listů několik dní po mém sňatku, v němž jsem Ti líčila, jak mne nový život zajímá! ... V prvních dnech bylo tomu skutečně tak. Avšak po několika jen týdnech pozbyl svět, v němž jsem se byla octla, z neznámých mi tehda příčin pro mne interesu. Začala jsem se mu vyhýbati, aniž bych věděla proč, a to v době, kdy nebylo mi popřáno svět ten seznati v pravé jeho podstatě. Opakuji, že příčiny toho byly mi tehdá neznámy, a dodávám, že domnívám se je vystihovati teprve nyní. Přirozenoť, že moje vyhýbání se světu bezprostředně mne obklopujícímu nebylo mi nic platno, že byla jsem proti své vůli nucena seznamovati se s ním přece... A čím více svět ten poznávám a pochopují, tím více pozoruji, že se do něho nehodím... Přiznám se i k tomu, mi svět ten není protiven — snáším se s ním, jak vůbec možno; ale zdá se mi, že svět ten nemůže se snésti jaksi se mnou... Nejsem mu snad dosti silnou a ráznou; nesnesu snad jeho příkrostí a drsností. Připadám si jako exotická květina, vystavená nezvyklým vlivům drsného podnebí. Ty naopak zdáš se býti pro život tohoto druhu jako stvořena. Ty bys se s ním nejen snášela, nýbrž mu v případě potřeby i vzdorovala a donutila jej, aby se Tobě podrobil, kdežto já jako slabá třtina dám se bez značného odporu vláčeti. Pevná vůle, rozhodnost a ráznost Tvá konaly by zde snad pravé divy, kdežto já skoro všemu se vyhýbám, ke všemu jen z daleka bázlivě a nečinně přihlížím a nejvýš v listech Tobě si postesknu. Ty na mém místě byla bys zcela jinou. Nemohla bys býti nečinnou; naopak zasáhla bys v život kolem sebe s neoblomnou vůlí ohnivé své povahy a byla bys nepoměrně šťastnější nežli mohu býti já. A pomyslím-li si, že vše to zavinila jsem já sama že pojavši za chotě vzorného muže, jenž byl rovněž tak jako mně nakloněn Tobě, zbavila jsem Tebe života, jenž by Tě v neštěstí Tvém jedině utěšiti mohl, kdežto já stávám se ke všemu, co mne druhdy těšívalo, vždy více apathickou; krátce — vmyslím-li se v příčiny všeho toho, co v listech svých tak často rozbíráme, bývá mi nevýslovně bolestno“ — — Pokud se tyto důvody jemnocitnou Annou uváděné srovnávaly úplně s pravdou, nelze rozhodnouti. Jisto však jest, že měly nemalou pravděpodobnost do sebe. Uvážíme-li, jak nesnadno a začasté naprosto nemožno jest vystihnouti všechny příčiny nějaké duševní změny, nezbývá nežli uspokojiti se pochybnou a jenom v nejřidších případech případnou diagnosou, kterou činí churavící člověk sám. Není žádné pochybnosti, že Anna začínala churavěti a že churavost svou pozorovala. Symptomy tělesné nejevily se doposud nápadně, kdežto symptomy duševní zdály se býti povážlivější. Zjevným symptomům melancholie — zamlklosti, vyhledávání samoty atd. ovšem se ani ona neubránila. Symptomy ty však byly pomíjející. Mijívalyť začasté rovněž tak náhle, jako se dostavovaly a zřídka kdy potrvaly po několik dní Tak míjel den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci… I na sklonku zimy dostavilo se, co byla Anna na podzim předvídala. Začalať se v listech svých Marii na příchod jara těšiti jako dítě. Zvala Marii na tu dobu k sobě, slibujíc si od toho pro sebe i pro ni úlevy. Ale Marie, ovšem vždy co nešetrněji, pozvání odmítala. „Zůstav mne mému hoři a mé samotě!“ psala jí kdysi. „Nejsemť více tím, čím jsem bývala, a nemohu ani Tobě poskytnouti útěchy leda ze vzdálenosti, pouhým slovem. Kdybys mne měla stále na očích, kdybys viděla, jak trpím, nemohla bys jinak než litovati mne. A proto — zůstaňme odloučeny! Snažme se, možno-li, vzájemně se těšiti jako posud! Jiného nám nezbývá“ Nadešlo jaro ... Zázračná osvěžující moc jeho nezůstala bez vlivu na Annu. V listech Marii psaných jevilo se nápadné osvěžení mysli. Psala řidčeji a nezabývala se thematy tesknými a chmurnými. Někdy uklouzly péru jejímu i řádky diktované sladkou rozkoší svrchované spokojenosti, Však právě tato místa působila na Marii bolestněji, nežli když psávala Anna zádumčivé, tklivě a teskně. Nálada Annina neharmonovala s duševní náladou Marie. Není tudíž divu, že odpovědi Mariiny byly dojemnější než kdy jindy. Minulo jaro a nadešla doba parných dnů... Listy Anniny změnily opět základní svůj ráz. Za nedlouho byly zase tak zádumčivý jako dříve a zůstaly takovými, i když léto se loučilo a podzim nastupoval svou vládu. Dva z listů z doby té nad jiné charakterisovaly poměry, v jakých se byla něžná, jemná, citlivá Anna octla. „V poslední době,“ psala na sklonku září, „žili jsme po nějaký čas v klidu. Žně a vůbec polní práce bezprostředně po nich následující zbavily nás návštěv sousedů. Také my nikam nejeli a žili v odloučenosti od světa, stýkajíce se toliko s čeledí a lidem vesnickým. Teprve nyní naskytla se mi příležitost poznati život lidu toho lépe, nežli bylo až dosud možno. Provázívalať jsem Jaroslava skoro všady, kam uznal za nutno jíti a dohlédnouti. Někdy jsem si vyšla také sama do polí k žencům nebo do vsi k té neb oné rodině, abych se seznámila aspoň s tím, co by mne mohlo zajímati. V prvních dnech mne i nyní zase vycházky ty bavily. Spatřilať nebo slyšela jsem každý den několikráte něco, o čem jsem neměla druhdy ponětí. Tu muže siláka, jenž uzvedne třikrát tak těžká břemena jako jiný, onde zase ženu, která prací rukou svých živí nejen osm dětí, nýbrž po dvacet roků již také vlastního muže, jenž byl v opilství spadl kdesi do rokle a zlomil si obě nohy, stal se ku práci naprosto neschopným. Seznámila jsem se s prací na poli za nesnesitelných paren — sledovala sluncem do hněda opálenou čeleď a vypomáhající lid, jak v potu tváří mozolí se za skývu nejnutnějšího chleba — poznala různé povahy a vyslechla nesčetné stesky a nejrůznější přání a touhy starců a stařen, mužů, žen i dětí — krátce život venkovský začal se před duševním zrakem mým teprve nyní znenáhla rozvíjeti jako zajímavé panorama. Avšak — což vše platno, když i k pouhému pozorování života toho jest potřebí srdce, abych tak řekla nepoměrně zatvrzelejšího, nežli jest moje. Uzoučký, začasté obmezený duševní obzor lidu nedovoluje vůbec ani žiti, nýbrž na nejvýše jen víceméně živořiti. Titěrná, ba směšná přání, záliba v malichernostech a podobné následky bezmyšlenkovitého živoření budí sice z počátku pocit veselosti; ale později přece jen roztruchlí. I veselost a jásot zdají se mi býti často spíše nucenými. Nelzeť začasté skoro ani uvěřiti, že by mohly býti něčím jiným, nežli pomíjejícím výbuchem okamžité nálady. Smějící se a jásající v bezprostředně následujícím okamžiku zachmuřují se, propukávají v hněv nebo popouštějí vášním svým uzdu — krátce lidé ti nejsou takovými, jak jsme o nich slýchali vypravovati nebo čítali v knihách. Jsouť po mém náhledu ubožejší a politování hodnější nežli se zdá. O tom, co zoveme my poesií života venkovského lidu, o které jsem byla tolik krásného čítávala, nepostřehla jsem téměř ničeho. Možná, že nemám pro to dosti vnímavosti nebo že názory svými a vychováním tak nápadně se liším od lidí, jež pozoruji nebo snad z jiné nějaké příčiny. Ale mně se zdá, jakoby většina těch, kdož píší o prostém lidu venkovském, byli jej pozorovali skrze růžová skla a všechno příjemné, lahodné a krásné, čeho se vůbec jen domysliti mohli, z útrpnosti a milosrdenství snažili se přenésti na tyto ubožáky. Myslím však, že prohřešujeme se tím na lidu tom podobně jako lékař na churavém člověku, jejž prohlašuje za zdravého, by nemusil přemýšleti o způsobu léčení. Nesčíslněkráte slyšela jsem vychvalovati život lidu venkovského jako závidění hodný, nesčíslněkráte čtla jsem knihy, v nichž byl líčen tak příznivými barvami, že zatoužila jsem druhdy žiti podobným způsobem. Avšak, když nyní poznávám život ten z vlastního názoru, pochopuji, proč chvalořečníci jeho dávají přece jen přednost životu jinému, proč žijí raději ve velkých i menších městech a na venkov zavítají jen na čas v dobách pohody — slovem život, jejž pozoruji, budí v duši mé spíše tichý žal a zármutek, nežli potěšení. Zdáť se mi, že pochopuji jak nepoměrně příjmněji bylo dosti dobré vůle v kruzích, které by opravy ty mohly na prospěch lidu provésti. Ale slyším-li ujišťovati kolem sebe, že všechny nesrovnalostí, jež vidím i stínem oněch, jež možno seznati jinde; především u nás na našem statku učiněno bylo pro ubohý pracovní lid vše, co prý vůbec nynějších poměrů učiniti lze – přemítávám často v nejtruchlivější náladě o politování hodném osudu neznámých mi bytostí… Přiznám se Ti, duše drahá, že nepokládám se ani za schopnou vylíčit Ti vše, jak právě cítím a jak soudím. Ale tolik snad mi uvěříš přece, že život mne obklopující působí na mne dojmem skličujícím. Nechť uvažuji o životě tom tak neb onak, vždy vtírá se mi myšlenka, že by bývalo pro mne lépe, kdybych ho vůbec nebyla poznala, a když už se tak stalo, že by bylo dobře, kdybych se mu mohla jakýmkoli způsobem trvale vyhnouti. Ale rci — jak to možné? A byť i bylo možno — v témž okamžiku, kdy zdá se mi, že bych mohla Jaroslava přemluviti, aby statek prodal nebo dal dočasně v nájem — v témž okamžiku mi napadá, že bych tím na ubohém lidu spáchala nepromíjitelný hřích, poněvadž lze právem předvídati, že by se poměry jeho nepoměrně zhoršily. Z toho, co jsem Ti byla, milá Marie, právě naznačila, snadno se domyslíš, že šťastnou a spokojenou v pravém slov těch smyslu nejsem a býti nemohu — neboli jinými slovy, že konečně dostavilo se, po čem jsem před nedávnem neuvědoměle prahla.. Nicméně“ – –  Další řádky dopisu toho byly dopsány později — teprve po týdnu. Především se Anna omlouvala, že byla v psaní vyrušena Jaroslavem, kterýž ji zval, aby šla se s ním podívat na pole k mlátícím strojům. „Šla jsem,“ psala Anna do slova dále; „ale poprvé v životě svém litují, že jsem přání Jaroslavovu vyhověla. Mohlať jsem se snadno omluviti a uspořiti si vzpomínku, která zůstane na vždy v mé paměti zapsána písmem nevyhladitelným... Chýlilo se k večeru. Slunce bylo se už hluboko nachýlilo k obzoru. Šikmo na zemi dopadající žlutavé paprsky jeho dodávaly krajině zvláštního rázu. Tiše rozmlouvajíce došlí jsme ve čtvrt hodině k místu, kde mláceno. Jaroslav udělil některé rozkazy a již jsme se chtěli zase vrátiti k domovu, když na jednom stroji sesmekl se řemen. Jaroslav klidně popošel, dal stroj zastaviti a sám řemen narovnal. Stroj začal zase pracovati. Stála jsem asi pět kroků od stroje, přihlížejíc klidně, kterak asi šestnáctiletá černooká dívčina ruče přikládala obilí. V tom — aniž bych byla vlastně více viděla, nežli neurčité mihnutí lidského těla — zaslechla jsem děsné, srdce pronikající zaúpění. V okamžiku na to vidím dívku ležeti před strojem bez pravé, až po rameno utržené ruky... Proud krve byl tak mocný, že několik kapek stříklo mi až do tváře... Co dále se dělo, nevím... Pamatuji se jen, že Jaroslav přiskočiv ke mně, utrhl z mých šatů několik kusů a mocným hlasem vzkřikl: ,Vodu! Pro lékaře!‘ Více jsem neviděla a neslyšela; bylať jsem omdlela… Když jsem se zase vzpamatovala, shledala jsem, že nalézám se ve svém loži. Lékař, jenž byl zatím přispěl nešťastné dívce, stál s Jaroslavem u mého lože a prohlásil, že stav můj není nebezpečný, že zotavím se v několika dnech. Byla jsem vskutku tak sesláblá, že nemohla jsem opustiti po tři dny lůžko. I teď, po týdnu, cítím, že sotva se tak brzy zotavím úplně. Spánek míjí moje víčka a usnu-li na chvíli přece, mučívají mne příšerné sny, v nichž často vidím ubohou dívku, která se byla zmrzačila v naší službě. Rozumí se, že učinil Jaroslav pro nešťastnou vše, co uznal lékař za vhodné. Dal ji dopraviti bez odkladu do Prahy do nemocnice a právě dnes došla zpráva, že vyvázla z nebezpečí života. Přimluvila jsem se u Jaroslava, by jí další život co možná upříjemnil. Přislíbil s připomenutím, že by tak byl učinil i bez mé přímluvy. Ale což naplat, když vidím neustále před sebou zděšenou její tvář s výrazem nevylíčitelné prosby a výčitky zároveň! Myslíš, milá Marie, že obraz ten časem svým vybledne? Mně se skoro zdá, že je to naprosto nemožné... Však dosti! Ani sama nechápu, jak jsem se mohla odvážit vypsati děsný tento případ... Leč více, věř mi, nikdy více se o něm nezmíním.“ Kde vzala jemná a jemnocitná Anna síly a chladnokrevnosti k tak objektivnímu, byť i spíše naznačenému než dolíčenému vypsání strašné události, bylo rovněž tak nápadno, jako že neprovázela prosté faktum žádnými hlubšími reflexemi. Marie soudila, že tak učiní Anna v listě nejblíže příštím přes to vše, že končila list poznámkou opačného smyslu. Avšak v nejblíže příštím listě, zaslaném Marii po týdnu, osvědčila Anna poznovu svou chladnokrevnost — psalať do slova takto: „Píši Ti, milá Marie, tentokráte pod bezprostředním dojmem podobně děsné, vlastně strašnější události než minule. Připomínám z předu, že to bylo taktéž pouhé, nikým nezaviněné neštěstí, jakýmž nelze se nikde ubrániti a jimž podobné dějí se zajisté i jinde. Ale na mne učinil případ ten dojem zdrcující. Procitla jsem dnes nadmíru osvěžena. Už dávno nebylo mi tak volno, jako tentokráte, aniž bych věděla proč. Den sliboval býti překrásný; jitro bylo utěšené. Vyšla jsem do zahrady a procházela se. Trhala jsem pozdní kvítí a vzpomínala na Jaroslava, jenž byl včera odejel a dnes dopoledne měl se vrátiti. Vzpomínala jsem i na Tebe a skoro se mi zdálo, že jsem zase takovou, jako jsem bývala a že vše, co na mne až dosud nemile působilo, bylo vlastně jen přeludem podrážděné obraznosti. Doposud snad ještě nikdy necítila jsem se zde tak spokojenou jako tentokráte. Nabaživši se procházení a hraní, vracela jsem se zpět, nesouc si v ruce malou kytici květin. Jak víš, musíme ze zahrady přejiti na přič přes průjezd — a já octla se již také v prostřed průjezdu, když vešel jeden z našich šafářů, statný, silný to čtyřicátník, nesa v ruce malou sekyrku. ,Kam pak, Krištofe?‘ optala jsem se, aniž bych věděla, proč se ptám. ,Chci nabrousit sekyrku, milostivá paní,‘ odpověděl. tom bylo slyšeti před statkem podivný hluk a varovné volání. Bezprostředně po té vhrnulo se do průjezdu několik prchajících dětí, z nichž některé upadly, kdežto jiné utíkaly dále do dvora. Vystoupila jsem na schůdky vedoucí k našemu bytu, kdežto šafář pospíšil před vrata, by se přesvědčil, co se děje. Co následovalo, bylo sice dílem několika vteřin; ale děsně grandiosní výjev ten z pamětí mé nikdy nevymizí. — Do průjezdu vrazil splašený býk. ,Děti!‘ bylo vše, co šafář mocným hlasem vykřikl. Zároveň nadzvedl sekyrku, by zvíře odehnal nebo zastavil. Děti byly sice v bezpečí, ale šafář sám byl býkem na zem povalen. Rozlícené zvíře proběhlo průjezdem; ale dříve nežli šafář vstal, vrátilo se, porazilo ubožáka poznovu a nabravši jej na rohy, mrštilo jím vší silou do výše. Narazil o strop a padl k zemi... Pamatuji se jen ještě, že zahlédla jsem, jak začal býk po ubožákovi předníma nohama zběsile šlapati. Co dále se dělo, nevím; omdlelať jsem... Když mne vzkřísili, dověděla jsem se, že jest šafář Krištof, otec tří dítek, mrtev; že podařilo se sběhnuvším se lidem rozkaceného býka pouhým pohrožením býkovcem ukrotiti a do stáje zahnati, a že Jaroslav, jenž se byl několik minut po osudné katastrofě vrátil, v neobvyklém návalu hněvu býka ve stáji — zastřelil...“ V dalších listech svých se sice Anna nikdy více o těchto dvou událostech nezmínila. Ale listy její byly vždy tklivější a dojemnější — mnohý byl od začátku až po konec nejjemnější elegií. I když vypravovala všední, ba nejvšednější příhodu, zdálo se, jakoby měla při psaní plné oči slzí. Líčení událostí smutných nápadně se vyhýbala a uznala-li někdy za nutné zmíniti se o některé přece, učinila tak co možná nejstručněji. Příčina byla prostá a přirozená. Po bezpříkladném duševním rozechvění, jež následovalo po obou děsných katastrofách, byla tak zcitlivěla, že dojímal ji každý, jen poněkud tklivý výjev tak mocně, že plašíval i její spánek nebo jí mučíval sny úzkost budícími nebo příšernými. Útlocit její nápadně zjemněl. Stalať se vnímavou i pro ony útrapy cizích lidí, pro jaké nemívá člověk v normálním stavu skoro ani smyslu. Z dobré a laskavé Anny stal se, abychom tak řekli, nejjemnocitnější anděl strážce každému, kdo jakýmkoli způsobem trpěl. Nejenom služebný a přisluhující lid na statku, i lid venkovský ctil ji jako světici — div před ní nepoklekal... Bylať každému, kdo potřeboval jakékoli útěchy, ochrany nebo pomoci, vždy ochotnou a laskavou utěšitelkou, ochrankyní a pomocnicí. Kdykoli někdo z lidu ve vísce ochuravěl, kdykoli někoho stihla nějaká nehoda nebo neštěstí nebo mu hrozilo nějaké nebezpečí, objevila se Anna jako anděl spásy neb aspoň útěchy. Ruměnec s lící jejích byl zmizel již asi před rokem. Bylať bleďoučká — výraz vážné tváře byl unyle truchlivý a hluboké modré oko plálo nevylíčitelnou laskavostí. Jediný pohled divuplného oka toho byl by stačil k odzbrojení nejbrutálnější vášně. V nejbližším okolí jinak ji nenazývali nežli Želetinským bledým andělem. V celku zdála se býti Anna spokojenější, vlastně klidnější než kdy jindy. Chování její k manželu v ničem se nezměnilo; leda že byla zamlklejší, vlastně snivější a že tichá láska její změnila se v nejněžnější oddanost. Příznivá pohoda potrvala tentokráte déle než obyčejně. Celý říjen, ba skoro celý listopad podobaly se měsícům jarním — a jenom z rána a podvečer šourávaly se po okolí zádumčivé mlhy. Anna příznivou pohodu vykořistila. Mnohdy ztrávila celý den v zahradě a především na vyvýšenině nad jezírkem v besídce pod kaštany, kteréžto místo byla si hned o první návštěvě zalíbila a kde, obzvláště za krásných večerů buď sama nebo s Jaroslavem nejraději prodlévala. A tak dělo se i nyní, toliko s tím rozdílem, že prodlévala tam v snivém zadumání začasté dlouho do noci a nejraději sama. Na sklonku listopadu seděla tam za lunojasného večera po boku Jaroslavově několik hodin. Byla zamlklejší než jindy, skoro smutná. Když pak posléze Jaroslav připomenul, že snad je již čas k návratu domů, vstala sice, ale — váhala... „Libo-li, zůstaňme!“ pravil Jaroslav laskavě. „Ne, ne!“ odpověděla živě, načež se rozhlédla plaše po okolí a dodala: „A přece — vždyť je zde tak milo, tak rozkošno! Skoro bych si přála, prodlíti zde ještě asi hodinu o samotě.“ „Zůstaň tedy, milá duše,“ odtušil Jaroslav. Políbili se jako vždy, kdykoli se loučili a třeba jen na chvíli. Jaroslav zůstavil Annu o samotě. Sešel po jedné z klikatých stezek dolů do zahrady a procházel se tu skoro hodinu. Po té vrátil se volným krokem pro Annu. Nalezl ji v besídce; ale — na zemi a svíjející se v nejstrašnějších bolestech... S výkřikem zděšení k ní poklekl. Poznala jej; ale nemohla už mluviti, nýbrž blábolila... Vyrozuměl jen tolik, že prosí jej úpěnlivě za prominutí — že jinak nemohla — že učinila z vlastní vůle životu svému konec otrávením. V několika minutách dodýchala. Líčiti, co následovalo, zdá se nám býti úkolem, s kteréhož nejsme. Želetinského zdrtila nepředvídaná, nepochopitelná a nevysvětlitelná katastrofa tou měrou, že vše, čeho bylo třeba vykonati, musili vykonati jiní... I Marii podána o tom zpráva teprve po pohřbu — — Přirozenoť, že dobrovolná smrt Annina učinila na každého, kdo Želetinského bledého anděla znal, nejhlubší dojem; ale příčiny děsné katastrofy nikdo nechápal, ba ani netušil. Jedinou bytostí, která příčinu aspoň tušiti mohla, byla Marie. Ale bolest její nad ztrátou nejmilejší, nejvěrnější přítelkyně byla tak křečovitá, že v prvních dnech, ba týdnech o příčinách vůbec ani nepřemítala. — A když pak se později o to pokusila, zdálo se jí, že jest přece jen naprosto nemožno, zoufalost Anninu vysvětliti. Na statku Želetinského v podstatě jiného se nezměnilo, leda že majitel jeho nalézal se začasté na pokraji zoufalosti. Celou řadu dní a nocí prožil v mrákotné otupělosti a vzmužil-li se k přemýšlení, netanuly mu na mysli než otázky, na které nebylo jiné odpovědi, nežli jakou dává nejzbabělejší zoufalost. Nejvzácnější vymoženost lidská: nepředpojatý názor v svět – jediný tento maják v labyrintu světa, chránící myslícího člověka před dobrovolným oddáním se v domněle napřed určený osud, jenž byl až dosud Želetinskému oporou, zdál se býti v základech svých otřesen a podryt a již již hrozil sesutím. Z muže, jenž se byl vyzul téměř ze všech předsudků zděděných z dob pověr a fantastického blouznění, z muže, jenž byl přesvědčen, že nic neděje se ve světě způsobem nadpřirozeným nebo nahodilým, stal se za nedlouho člověk, pochybující o všem, co bylo až dosud najisto postaveno — počínalť věřiti, že vládne ve světě přec jen tajemné fátum... Nežil, nýbrž živořil — a přece jako zbabělec váhal učiniti živoření svému konec násilím. Z muže, druhdy tak přívětivého, laskavého a nad jiné humánního stal se popudlivý nevlídník, nestarající se o nic kolem sebe, kromě ledabylým pohledem... Jaký div, že vše kolem sebe nesprávně pojímal a posuzoval, že nic neshledal v pořádku, že jej všechno dráždilo; krátce, že stal se lidu svému tyranem, kterémuž se jiní, pokud vůbec bylo možno, vyhýbali — — — — Minul asi rok... Po celou tu dobu zůstaly komnaty, jež byla Anna obývala, v témže stavu, jak je byla opustila. Jaroslav neodvážil se tam ani vstoupiti. A přece poskytl mu vše vyrovnávající čas úlevy aspoň tak dalece, že z dumné apathie, která jej byla po děsné katastrofě obestřela, znenáhla se probíral. Teprve po roce a několika měsících zdálo se, jakoby se stával znenáhla zase takovým neb aspoň podobným, jakým býval.. V duši jeho začal klíčiti psychický proces, jenž sám o sobě stál by za podrobné sledování. Leč proces ten není v podstatné souvislosti s naším vypravováním a proto budiž připomenut pouze konečný jeho výsledek. Po celou dobu, co žila Anna po jeho boku, nebyl Želetinský nešťastnou Marii spatřil; ba více — nebyl jí ani jednou psal. Od smrti Anniny — právě proto, že na Annu tak často vzpomínal, tanul mu obraz Mariin nepoměrně častěji a živěji na mysli nežli dříve; vlastně vždy, kdykoli si připomenul Annu. Podobně dělo se Marii. I ona nezasýlala již listů na statek Želetinského; ale jako Jaroslav na Annu a Marii, vzpomínala i ona na nešťastnou přítelkyni a jejího muže stejně soustrastně. I v její duši začal klíčiti podobný duševní proces jako v duši Jaroslavově. Leč i ten pomíjíme mlčením a zaznamenáváme pouze konečný výsledek. Někdejší náklonnost Jaroslavova k Marií přihlásila se k svému právu. Půldruhého roku po smrti své Anny Jaroslav se rozhodnul nabídnouti Marii ruku. Napsal jí vřelý lístek a dostav rovněž tak vřelou odpověď, pokračoval krátký čas v dopisování, až se posléze vyslovil. Marie zdála se váhati; ale neodmítla úplně. Teprve nyní odhodlal se Zeletinský navštíviti ji v Praze. Setkali se po letech poprvé zase v téže komnatě, v které byla Marie čtla zápisky své matky... Ale vše to a mnohé jiné bylo v rozhodném okamžiku tom zapomenuto ... Spatřili se — Marií zaleskly se slzy v očích — a v bezprostředně následujícím okamžiku ležela v náručí Jaroslavově... Co následovalo, mohlo by býti taktéž líčeno obšírně. Však i tato změna zdá se nám býti rovněž tak přirozenou jako její vznik, a proto obmezujeme se pouze na konstatování pouhého fakta: Za několik měsíců — ve výroční den sňatku nešťastné Anny odbýván na statku Želetinského tímže způsobem jako před lety sňatek Mariin. K hostině pod večer sešli se do téhož salonu skoro titíž hosté svatební jako tehda. Marie seděla po boku Jaroslavově na témže místě jako před lety přítelkyně. Rozdíl byl jen ten, že svatební veselí nepřerušila žádná smutná událost. I z rána opakovalo se, co se bylo dělo v den po sňatku Annině: Jaroslav provázel Marii po hospodářství a zahradou. Rozdíl byl jen ten, že před lety přikoupené hospodářství a zahrada jeho nelišily se od zahrady a statku Želetinského a že Marie pamatujíc na statek a jsouc z dopisů Anniných skoro se vším obeznámena, nepotřebovala téměř žádného vysvětlování. Již prvního dne navštívila společně s Jaroslavem též zamilované místečko Annino, kde byla ubohá přítelkyně tak tajemně život skončila — a rozplakala se tu tak usedavě, že Jaroslav se slzami ve vlastních očích snažil se ji ukonejšiti. Rozdíl byl jen ten, že Marie neprohlásila jako před lety Anna, že jí bude místo to nejmilejším, nýbrž štkajíc zašeptala, že jí zůstane místem posvátným... Nejnápadnější rozdíl byl v chování Mariině ku svému novému okolí. Zdáloť se, jakoby se byla octla v nejvlastnějším živlu. Provázela Jaroslava všady, kamkoli se hnul. Ničemu se nevyhýbala, všechno ji zajímalo, ačkoli se zdálo, jakoby ji pranic nepřekvapovalo a pranic jí nebylo úplně neznámo. V prvních dnech téměř se ani nezastavila. Živý, ale až do nedávná latentní temperament její zdál se býti teprve nyní povaze své přiměřeně rozpoután. Tvář její, ještě před půl rokem ubledlá a vždy více méně zachmuřená, nabyla skoro úplně své původní svěžesti. Temně karmínové líce podobají se barvě granátového jablka, černé jiskrné oči lesknou se opět tak vábně a svůdně jako druhdy a žhavé rty zdají se podobně toužiti po vášnivém, plamenném líbání jako před lety; krátce prodlením několika jen měsíců stala se Marie nejkrasší madoně Murillově podobnější, nežli byla, když meškala na statku jako Annina družka. Přes to vše, že zdála se býti klidnější, umírněnější, skoro bychom řekli zjemnělejší, byla přece jen zase týž krásný anděl s nejžhavějšími sny a nejplamennější touhou po líbání; bytost, v jejímž obětí by nejledovější srdce roztálo, na jejíchž ňadrech by i nejnešťastnější člověk zapomněl na vše, co jej kdy k zoufalosti dohánělo... A Jaroslav skutečně také po jejím boku, neřku-li v jejím náručí zapomínal právě tak jako ona na vše, co bylo minulo — byltě rovněž jako ona nevýslovně šťasten. Štěstí a blaženost jeho ovšem se v podstatě přece jen lišily od blaženosti a štěstí, jež byl pociťoval po boku něžné Anny; neboť obraz Annin vyhupoval se před duševním zrakem jeho aspoň občas přece ještě příliš živě, než aby se mohl těšiti blaženosti naprosto nezkalené. Ale láska vášnivé Marie rozplameňovala a opojovala zároveň... Čilý ruch, jenž právě jen následkem živého temperamentu Mariina rozproudil se po jejím sňatku na statku Želetinského, nezůstal bez vlivu i na bezprostřední okolí, na obyvatelstvo vísky. Iniciativa Mariina začala lidu imponovati. Nectili ji sice jako anděla, před kterýmž byli ochotni poklekati; ale milovali ji jako matku, která ví, proč co dobrého koná a jiného konati nebude; slovem Marie byla prostému lidu bytostí přístupnější, lidštější, nežli etherická, snivá, něžná a ostýchaná Anna. Tak míjel den po dni, týden po týdnu... Však na sklonku prvního měsíce po Mariině sňatku událo se, co učinilo nejen na Želetinského, nýbrž na každého, kdo měl s jeho osudem sebe menší účastenství, týž zdrcující dojem, jako když sladká jeho Anna tak náhle a tajemně se světem se rozloučila. Želetinský byl v záležitostech obchodních nucen na den odejeti. Přál si sice, aby jej Marie doprovodila; leč tato v pravém slova smyslu si vyprosila dovolení, by směla zůstati doma. „Jdi jen, jdi, duše drahá,“ pravila mimo jiné s nejsladším úsměvem. „Zkusím, jak žije se bez tebe aspoň po jeden den. Déle bych toho snad nedovedla.“ Rozloučili se vřele: dlouhé, plamenné políbení — několik sladkých slov a v žárném oku Mariině zaleskla se slza. Ale slza ta uschla dříve, nežli kočár, v němž Jaroslav odjížděl, vyjel z průjezdu. Marie vyšla před statek a dívala se za kočárem, až zmizel. Po té volným krokem se vrátila Od okamžiku, co stala se Marie chotí Želetinského a meškala na statku, nebyla téměř ani na okamžik o samotě. Nový život poutal ji, jak už připomenuto, tou měrou, že chtěla co možná v nejkratším čase z vlastního názoru poznati všechno, o čem se byla dočtla v listech nešťastné přítelkyně neb o čem zaslechla vypravovati. Všechno ji zajímalo; všemu, začasté i věcem nejmalichernějším věnovala pozornost. Žila výlučně jen přítomnosti, jakoby si chtěla vynahraditi, co byla zameškala, když po smrti matčině žila jen nejtrpčí, nejbolestnější minulosti bez jakékoli naděje do budoucnosti. Nyní však pro ni minulost téměř ani neexistovala. Nemělať vůbec ani pokdy zabývati se jí, leda když mimoděk a nahodile zbuzená šlehla duší její nějaká vzpomínka, která však z pravidla v nejbližším okamžiku zase něčím z bezprostřední přítomnosti zaplašena. I po odjezdu Jaroslavově, když vracela se Marie do bytu, zabývala se v duchu bud přítomností nebo nanejvýše minulostí právě minulých několika dnů, tudíž vzpomínkami nejsladšími. Občas kmitlo sice duší její také cosi jako mlhavá myšlenka o nejbližší budoucnosti; ale i tyto myšlenkové silhouetky působily příjemně rozehřívajíce. V bytu Marie dlouho neprodlela. Zasteskloť se jí po zahradě, kde v průvodu Jaroslavově denně se procházívala — i obrátila kroky své do zahrady a začala se procházeti. Den byl nevlídný, pošmourný. Chladný vítr mrskal temné chmury po obloze a jen občas vysvitlo slunce, aby se po chvíli zase skrylo za mraky. Marie však toho nedbala. Nevěnovalať pozornosti ani suchému listí, kterýmž si vítr v zahradě pohrával, zdouvaje je do výše a nechávaje je zase klesati, takže mnohdy se zdálo, jakoby ve vzduchu poletovalo množství co do tvaru a barev skoro příšerných motýlů... Marie ploužila se bezúčelně po stezkách se skloněnou k prsům hlavou. Někdy usedla na některou lavičku; ale po chvíli opět vstala a zase se volným krokem procházela. Tvář její nejevila žádného zvláštního hnutí mysli. Marie byla jen poněkud zamyšlená... V duši její bylo jasno — byloť jí, jakoby měla každou chvíli zajásati. Teprve dnes, když jí popřáno déle o samotě přemítati, zdálo se jí, že počíná chápati a oceňovati dosah změny svého života: neočekávané a skoro náhlé přemetnutí se z beznadějného neštěstí v bezměrné štěstí. Bylo jí, jako za nejblažších dnů bezstarostného mládí, kdy neměla žádných nesplnitelných přání, kdy v každé tváři, byť sebe zachmuřenější, domnívala se pozorovati líbezný úsměv — Se kolkolem zdálo se oplývati štěstím a blažeností... V takovém duševním rozpoložení ztrávila v zahradě celé dopoledne. V poledne odebrala se do jídelny, naobědvala se a bez odkladu odebrala se zase do zahrady. Den byl doposud pošmourný a nevlídný, na Marii nezdál se míti žádného vlivu. Procházela se v myšlenky pohřížena po zahradě. Brzo se zastavila nebo usedla na některou lavičku, by po chvíli vstala volným krokem zase se procházela. Duševní stav její byl skoro beze změny, leda že po několika hodinách patrně následkem mírné únavy a ještě mírnější nudy – pocit dokonalé blaženosti měnil se znenáhla v nevýslovně sladkou tesknotu. Bylo jí, jako před lety, kdy seznámivši se s Jaroslavem, poprvé po něm zatoužila a v snivém zadumání čekala, brzo-li se otevrou dveře a on vstoupí... Tenkrát se dočkala a srdce její chtělo se tajnou rozkoší; leč nyní pocit sladké tísně a tesknoty potrval... Nebránila se mu naopak — i když k večeru vítr poněkud se utišil a slunce hluboko nad obzor nachýlené prokmitlo temnými mraky a šourem do zahrady padající paprsky vrhaly dlouhé, tu a tam skoro příšerné stíny, bylo jí, jakoby si přála, by sladkobolný pocit vždy zádumčivější tesknoty, jenž jí právě ovládal, potrval na vždy… Harmonovalať s minulostí její více nežli pocit jásavé blaženosti. A jedině tomuto pocitu lze snad přičísti, že právě když slunce v krvavé záplavě zapadlo, Marie mimoděk, ba proti své vůli začala se v duchu zabývati minulostí. Ovšem z počátku a po delší čas minulostí nejbližší — příjemnou. Avšak náhle, zdánlivě bez jakéhokoliv přechodu vyhoupnul se před duševním zrakem jejím obraz nešťastné Anny tak jasně a barvitě, jakoby Anna před ní stála... Mimoděk zvedla hlavu a zrak její zakroužil plaše po nejbližším okolí. Seděla pravě na lavičce pod pololysým jasanem a neviděla dále než asi na deset kroků k nejbližšímu křoví, jež tvořilo plot kolem malého prostranství, v jehož středu stál jasan. Ale nevšimla si nežli pololysých, na všecky strany trčících větviček a bizarrně propleteného stínu, jejž v hasnoucí záplavě zapadlého slunce vrhaly keře na zem, postlanou kolkolem opadalým, žlutým a nahnědlým listím, Mimoděk šlehla duší její myšlenka pomíjejícnosti. Pocítila lehynké zamrazení — i vstala a rozhlédnuvši se bystřeji a pozorněji nežli poprvé kolem, zaměřila k východu ze zahrady. Sotva však popošla několik kroků, zabočila, patrně v zamyšlení, na stezku, která k východu nevedla — šla dále prošla celou zahradu až k nejzazšímu jejímu zákoutí, kde pod skupinou pololysých kaštanů se zastavila. Chvíli dívala se upřeně na zem; po té se rozhlédla... Kolkolem bylo šero — světlo vnikalo sem hlavně s hůry... Marie zvedla zrak do výše a zahlédla skrze pololysé větve na šeré obloze matný doposud měsíc, jenž se právě nalézal skoro v úplňku. „Až se sešeří, zaskvěje se krajina v nejkrasším svém nočním hávu,“ pomyslila si. Polo chtíc a polo nechtíc obrátila se a zaměřila směrem k vyvýšenině nad jezírkem, s které byl volný pohled do krajiny. Octla se na úpatí jejím v několika minutách a stanula u jedné z klikatých stezek, jež skrze křoví vedly vzhůru, jakoby váhala vystoupiti. Ale po chvíli vykročila a volným krokem ubírala se po stezce, až octla se na vrcholku vyvýšeniny. Rozhlédla se po krajině. V panujícím právě soumraku zdálo se býti celé okolí poněkud zamženo. Rozhled nebyl velký a jenom stěží bylo lze rozeznati vzdálené obrysy obzoru. Mimoděk rozhlédla se Marie po okolí bezprostředním. Za dne a za lunojasných večerů vždy tak útulné a poetické zátiší bylo za matného večerního šera v pokročilé době podzimní nevlídné, skoro pusté. Žluté a zahnědlé listí a suché větvičky, jež sem byl vítr se všech stran zavál, tvoří po zemi přirozený, ale smutný koberec. Ještě před několika dny husté keře kolkolem a přede vším tři kaštany, rozkládající větve své nad krytou besídkou, jsou již z pola lysé. I stříška a vnitřek besídky, zvláště kulatý stůl a lavička kolem něho, jsou posety opadalým listím. Leč všemu tomu věnovala Marie jen povrchní pozornost — rozhlédlať se jen ledabylo a popošla pod besídku, kde smetla listí se stolu a s lavičky a usedla. I z besídky byl sice zcela volný pohled skoro na vše strany; ale Marie se nerozhlédla, nýbrž upřela zrak svůj přímo před sebe na umělé skalisko, jež několik kroků před vchodem do besídky zastiňovalo v šíři jen asi čtyř stop vyhlídku a k jehož temenu vedlo několik schůdků, opatřených po levé straně vkusným dřevěným zábradlím. I skalisko, zvláště pak schůdky byly zažloutlým a hnědým listím posety, že zdálo se, jakoby byly pestrým kobercem pokryty. Jelikož se byl vítr skoro úplně utišil, panovalo kolem hluboké ticho, rušené jen jednotvárným hukotem vodopádu, řítícího se s umělé skaliny s výše asi šesti stop do nevelkého, ale přímo pod vodopádem hlubokého jezírka. Občas vzedmul se sice také na chvíli vítr. Zahučel v dáli nebo zasvištěl na blízku; ale nikdy ne na dlouho. Zrak i sluch Mariin neměly tedy skoro žádných mocnějších impulsů k činnosti. Mimoděk opřela se Marie pohodlně o lenoch lavičky, přimhouřila oči a zadumala se. Zpočátku dlela v myšlenkách u Jaroslava; později přesunuly se myšlenky i k jiným předmětům, ale představy byly mdlé a matné. Za nedlouho nebyla si Marie vůbec ani vědoma, nač a proč vlastně myslí nebo vzpomíná — cítila jen, že jest jí nevýslovně blaze... Dlouho-li v příjemné této polodřímotě setrvala, zda hodinu nebo déle — nebyla by mohla sama udati. Zatím bylo se úplně setmělo a světlo měsíce domohlo se svého práva. I vzdálenější okolí poněkud se vyjasnilo, vlastně postříbřilo a obrysy obzoru byly zřetelnější. Rovněž změnil se ráz nočních stínů: bylyť kratší, ale temnější, tu a tam i příšernější. Obzvláště stín, jejž vrhaly pololysé koruny kaštanů kolem besídky, podobal se černé, místy šedě nebo bíle skropené, místy krajkovité obrubě, vybíhající na pokrajích v zamotané šedé třásně. Náhle vzedmul se prudký vítr — zahučel z dáli jako temný zvuk varhan a zavířiv kolem besídky, zdul několik suchých listů se země a zavál je do besídky. Jeden z listů těch zavadil o tvář sladce snící Marie, která prodravši se z polodřímoty, otevřela oči a rozhlédla se kolem. V prvním okamžiku se jí zdálo, jakoby vůbec ani nevěděla, kde se nalézá, ale hned po té postřehla i změnu, která se byla kolem ní stala. V magickém lesku měsíce stopené vzdálenější okolí ji příjemně překvapilo; ale když hned po té obrátila pozornost k okolí bezprostřednímu, nemohla se ubrániti lehynkému zamrazení. Větrem rozkývané koruny kaštanů vrhaly kolem besídky oživený stín, měnící se jako černá hladina rozčeřeného horského jezera, ale působící právě touto svou pohyblivostí příšerně. Marie mimoděk vstala a vystoupila z besídky. Poznovu upoutalo pozornost její okolí vzdálenější. Rozhlédla se a pozorujíc, že se byl vítr zase utišil, učinila několik kroků přímo ku předu, načež rychle vystoupila po schůdkách na skalisko a rozhlédla se po krajině i odtud. Bylo jí opět nevýslovně slastno. Chvíli dívala se do dáli; po té upoutal pozornost její hukot vodopádu přímo pod jejíma nohama. Pohlédla dolů do jezírka. Zčeřená hladina jeho leskla se v plné záři měsíce, jakoby byla poseta nesčetnými stříbrnými škleblemi nejrůznějšího tvaru a lesku. Někdy šlehnul z jezírka tak intensivní bílý blesk jako z rozžhaveného stříbra, div nebyla Marie nucena přimhouřiti oči. Přes to dívala se upřeně dolů, až ji pojala mírná závrať... Zachytila se dřevěného zábradlí, couvla o krok a — zase se zadívala na kmitající stříbro jezírka, až ji přešel téměř zrak. Po chvíli se pomalu obrátila, sešla váhavě po schůdkách a již chtěla zaměřiti k nejbližší stezce vedoucí dolů do zahrady, když pozornost její upoutána zdánlivou nepatrností. Zahlédlať v plném lesku měsíce v kůře kaštanu po pravé straně vchodu do besídky vydlabané nějaké jméno. I popošla blíže a přečetla jméno Jaroslav. V témž okamžiku zavál prudký vítr proti ní. Obrátila se a zrak její utkvěl na kmenu kaštanu po levé straně vchodu, kde postřehl v kůře podobné. I popošla a čtla v kůře vydlabené jméno Anna. Bezděky se zachvěla. Před duševním zrakem jejím vyhoupnul se náhle obraz nešťastné Anny tak jasně a plasticky, jakoby před ní stála, ale nikoli s obvyklým výrazem sladké něhy, nýbrž nejtrpčí výčitky. Marii pojala hrůza... Rychle se obrátila a spěchala po nejbližší stezce dolů do zahrady. Seběhla v několika vteřinách — hukot větru ji provázel... Ve dvou minutách byla u východu ze zahrady a teprve zde, když byla vyběhla po schůdkách až ke dveřím, vedoucím na chodbu do domu, stanula a obrátila se. Zahrada měla tutéž fysiognomii jako kdy jindy. Vítr se ztišil; kolkolem panovalo hluboké ticho. Tvář Mariina jevila mírnou ustrašenost. Teprve po chvíli přelétl ji lehýnký úsměv, jakoby si byla připamatovala bezdůvodný spěch. Marie postála ještě několik vteřin, načež se obrátila a opustila zahradu. Volným krokem prošla osvětlenou chodbou, potom přešla na přič přes průjezd, vystoupila po schůdkách na krytou verandu a z této vešla do bytu, přímo do jídelny. Tvář její nejevila již nejmenšího hnutí myslí. Bylať opět tak klidná, vlastně spokojeně zářící jako kdy jindy — nejpádnější to důkaz, že bezděčná představa, která ji byla postrašila, pozbyla úplně své moci a síly... Po večeři udělila Marie přisluhujícímu děvčeti některé všední rozkazy pro příští den a odebrala se do ložnice, osvětlené toliko jedinou svíčkou, hořící na malém stolku vedle lože. Volným krokem postoupila až doprostřed jizby, kde stanula a rozhlédla se kolem, V matném osvětlení měla ložnice ráz útulného, ale přece jaksi zádumčivého zákoutí; Mariin zrak utkvěl však jen na obou odestlaných ložích a tvář její přelétl lehýnký úsměv... „Po několika týdnech tedy zase jednou poprvé sama!“ pomyslila si a popošla až ke svému loži, kde usedla na pelest a složivši obě ruce křížem do klína, zadívala se přímo před sebe na podlahu. Nebylo jí ani slastno, ani teskno, nýbrž jaksi skoro lhostejno, jako bývá člověku, jenž nemaje pro okamžik žádných přání, neví ani, čím by se měl v duchu obírati. Vzpomínala sice na to a ono, hlavně na Jaroslava. Vzpomínky její byly však zpočátku matné jako vybledlé upomínky na doby dávno minulé. I seděla pět, deset, patnáct minut skoro bez hnutí. Kolkolem panovalo hluboké ticho. Jen občas zalehl z venku vítr do oken, ale pouze jakoby zkoušel, může-li se o ně opříti — buď z temna zahučel nebo přitlumeně zasvištěl a zase ztichl. Marie tomu nevěnovala nejmenší pozornosti; skoro se zdálo, jakoby byl i sluch její nedosti vnímavý. Znenáhla děla se však v duši její jakási změna přece. Nejsouc ničím vyrušována, ponechala vzpomínkám svým úplnou volnost, následkem čehož obrazy před duševním zrakem jejím se vyhupující nepozorovaně vždy více oživovaly. Neblahá, vlastně přenešťastná minulost její od Annina sňatku a matčiny smrti byla tak přebohatá na chmurné, ba nejchmurnější momenty beznadějnosti, že nyní — po slastném opojení posledních týdnů — kdy byla se zase jednou octla o samotě, nebylo ani jinak možno, nežli že z trapných a bolestných momentů oněch začal se znenáhla před duševním zrakem jejím vyhupovati jeden po druhém vždy živěji a tudíž i účinněji. Připomenula si tak mnohé, nač byla v slastném rozechvění před svým sňatkem a později po boku Jaroslavově skoro již úplně zapomněla. Život její a život lidský vůbec začal se jí mimoděk jeviti podobně jako dříve: jako tajůplná hádanka, závisící na tisícerých nahodilostech, proti kterým jest člověk úplně bezbranným. Vrtkavost lidského štěstí, po případě nestálost třeba jen poměrné spokojenosti začala se jí jako snad ještě nikdy jeviti v tak přesvědčivé síle, že pocítila cosi jako mírnou bázeň, že štěstí její nynější může dříve nebo později také zase minouti... Znenáhla opanoval ji pocit jemné, do pola sice ještě slastné, ale přece již také trpké tesknoty. Bylo jí, jakoby ji v příjemném podzimním ovzduší ovíval časem již chladný vítr blížící se zimy. Několikrát se sotva pozorovatelně i zachvěla. Posléze zvedla k prsům skloněnou hlavu, rozhlédla se kolem a zdánlivě beze vší příčiny vstala. V tom zalehl vítr do oken s temným hukotem. Marie popošla k jednomu oknu a zadívala se ven. Dvůr byl stopen v střízlivé pološero; po několika vteřinách zaleskl se však v jasné záři měsíce. Marie pohlédla oknem k obloze. Měsíc byl již skoro v zenithu. Temné, tu a tam černé mraky valily se právě skoro příšerně podle něho — a po dalších několika vteřinách jej zase zahalily. Chvíli dívala se Marie k obloze, kde prudký vítr roztrhané mraky skoro zběsile hnal přes měsíc a naslouchala temnému hukotu větru, jenž v dáli, dle všeho v zahradě, rozhupoval stromy, až větve jejich s loskotem o sebe narážely, jakoby jimi nadpřirozená síla lomcovala. Neušlo jí, že měsíc každou chvíli více méně matně prokmitával skrze mraky a že hukot větru měnil se brzo v táhlé a hned zase trhané skuhravé pištění, brzo zase v nevylíčitelně přerývané kňučivé zvuky, jakoby v dáli smečka vlků marně se pokoušela jednotvárný hukot vytím přehlušiti. Náhle vítr divoce zaskučel a hned zase bolestně zakvílel, jakoby před oknem někdo nůž si vrazil do prsou... Marii zamrazilo... Mimoděk o krok couvla; leč v témž okamžiku vyhoupnul se měsíc na okamžik ze mraků a stříbrný svit jeho kmitnul před očima Mariinýma jako bílý blesk, aby hned zase postoupil místa střízlivému šeru. Marie pohlédla mimoděk na dvůr, ale nepostřehnuvši tam ničeho nápadného, pomalu se obrátila a volným krokem postoupila zase až k loži, kde chvíli postála, načež usedla poznovu na pelest jako dříve. Slastně trpká tesknota její byla se změnila v trapnou nevolnost. Nejvšednější jinak výjev přírodní vzbudil tentokrát v duši její náladu zádumčivé sklíčenosti. Bylo jí, jakoby ji mělo stihnouti něco nemilého, aniž by věděla kdy a proč... Bezděky zamhouřila oči a naslouchala; ale vítr byl se zatím ztišil a kolem panovalo hluboké ticho. Otevřela oči a pohlédla k oknům; leč i tam bylo jako dříve: měsíc byl za mraky a matné světlo svíčky bylo intensivnější střízlivého šera, vnikajícího z venku. I přimhouřila zase oči, nahnula se a podepřevši se pravým loktem na polo ulehla s předsevzetím, že po chvíli zase vstane, aby se svlékla a položila ku spaní na dobro. Setrvala tak, aniž by byla myšlenky své k něčemu upjala trvale. Vířilyť mozkem jejím vždy chaotičtěji; brzo jasně a určitě, ale hned zase matně, jakoby nebyly vůbec ani v její moci. Marie se tomu nebránila, nýbrž ponechala vzpružené činnosti duševní úplnou volnost. A jedině tomu snad lze přičísti, že myšlenkový proud posléze přece ochabnul a dostavila se polodřímota. V polomrákotném tomto duševním stavu domnívala se Marie slyšeti jen jednotvárný hukot větru, podobající se hukotu vzdáleného vodopádu, a zdálo se jí, jakoby jí vždy více ovládal pocit nevysvětlitelné pustoty. Několikrát šlehla mozkem také myšlenka nebo vzpomínka, ale vždy jen jako matná, dokmitávající jiskřička. Náhle sebou Marie zdánlivě beze vší příčiny prudce pohnula, pootevřela oči a nevědouc patrně ani proč tak činí, vztáhla levou ruku ku svíčce a shasla. V ložnici zavládlo přítmí. Marie zamhouřivši hned zase oči, toho hrubě ani nepozorovala. — Položila hlavu na polštář a setrvala v polodřímotě ještě po několik minut, až se dostavil neklidný spánek. Zdálo se jí cosi v nejvyšší míře matohlavého, nepostižitelného. Brzo jakoby chtěla vstáti a nemohla sebou pohnouti a hned zase jakoby se bez cíle vznášela v povětří nebo klesala vždy hlouběji, aniž by si byla vědoma kam. Pocit pustoty, jenž ji byl ovládal v polodřímotě, změnil se znenáhla v pocit mírné úzkostlivosti, jakou budí v duši lidské nerozhodnost v kritických momentech a zdál se přecházeti v pocit vždy trapnější. Náhle vzdmul se venku vítr a zalehl tak prudce do oken, že zařinčela, jakoby je někdo násilně vymýkal. Marie procitla. Přítmí v ložnici bylo ustoupilo jasnému pološeru: měsíc vrhal právě plnou svou záři po jizby a dvě široké, stříbrné prouhy táhly se od oken na přič přes podlahu i přes lože až ku protější straně, kde visely dvě podobizny v životní velikosti, z nichž však toliko jedna nalézala se v plné záři bledého světla měsíčního. Marie zůstala několik okamžiků ležeti s otevřenýma očima, jakoby nechápala, kde se nalézá. Náhle však se prudce vztyčila a seskočivši s lože, obrátila se náhodou přímo proti stěně, na které visely podobizny. Bezděky vyrval se jí z prsou lehýnký výkřik překvapení a skoro zděšení; poznalať podobiznu nešťastné Anny. Za Marií hučel a skučel vichr lomcuje okny, před ní pak v nepozorovatelně chvějivém osvětlení měsíce dívá se na ni čarokrásná, ale nyní příšerně bledá tvář mrtvé přítelkyně s nevýslovně trpkým, skoro vyčítavým úsměvem... Marie se zachvěla; zamraziloť ji. Pravou rukou přejela přes tvář, jakoby si zastírala oči; ale hned zase ruku spustila a dívala se upřeně na podobiznu, jako by nemohla zraků svých odvrátiti. V okamžiku tom ji pojala mírná závrat; přes to učinila krok ku předu a stanula poznovu. Zrak její zakroužil plaše po jizbě a zase utkvěl na podobizně, jevící nyní v chvějivém osvětlení měsíce výraz nevýslovně bolestný. Marii se zdálo, jakoby ji oči Anniny vábily neodolatelnou mocí blíže; ale nohy byly jako bez vlády — Marii ovládnul pocit hrůzy... Cítila, jak jí tepny a srdce prudčeji bijí, jak se jí žene krev od srdce k hlavě a jak jí na čele i na skráních vyvstává studený pot. Duší její šlehlo úžasně rychle několik jitřivých vzpomínek. Připomenulať si, že byla právě seskočila s lože, na němž si byla nešťastná přítelkyně tak často s vroucností na ni vzpomínala — připomenula si, že nalézá se v jizbě, kde není předmětu, jehož by se bývala Anna nedotkla, nebo na němž by nebývalo aspoň oko její spočinulo, a že nalézá se zde — poprvé v životě svém — samotinská za pozdní noci podzimní jako za trest, že v hříšném záchvatu lásky zaujala místo, jež byla nejvěrnější přítelkyně svou smrtí uprázdnila... Zachvěla se poznovu a v očích zaleskly se jí dvě slzy. Nevýslovná lítost, zachvacující člověka před skutkem nejzoufalejším, zoužila jí srdce — dech se jí zatajil a s přitlumeným, zajíkavým výkřikem, jakoby ji byl někdo pěstí do prsou udeřil — zavrávorala ... V bezprostředně následujícím okamžiku však se vzpamatovala. Obrátila se — by uprchla ... Potácivě učinila několik kroků až ke dveřím, vedoucím do jídelny a vzala již za kliku. Dotknuvši se rozpálenou rukou studeného kovu, zachvěla se a zároveň také vzmužila. Vyděšenou tvář její přelétl lehýnký úsměv rozhodnosti. Napadloť ji, že to přece jen pouhý přelud podrážděné obraznosti — napadlo ji, že prchá před obrazem bytostí, která ji vřele milovala a kteréž by byla obětovala vlastní své štěstí... A jako vábena neodolatelným kouzlem, pohlédla znovu k obrazu. Tentokráte však se jí zdálo, že se Anna sladce a spokojeně usmívá... Po chvíli učinila plíživě několik kroků nazpět až těsně pod obraz a zadívala se naň s výrazem nevýslovné bolesti. Ale výraz Anniny tváře byl týž jako před chvílí: zářilť štěstím a spokojeností... Marie sňala obraz se stěny, chvíli se naň dívala a políbivši jej, zase jej zavěsila... A znovu se naň upřeně zahleděla, jakoby nemohla zraků svých odvrátiti… Posléze posunul se zrak její poněkud na právo na obraz, nalézající se ve stínu. Poznala podobiznu Jaroslavovu, nemající v matném šeru téměř žádného výrazu. V bezprostředně následujícím okamžiku pohlédla ještě jednou na obraz Annin, načež se obrátila a plíživě ubírala se ku svému loži, kde usedla zase na pelest. V témž okamžiku pojala ji úzkost poznovu. Vztyčila se a rozsvítila svíčku. Leč světlo nezdálo se jí býti dosti jasným. Popošla k toiletnímu stolku, kde stála velká lampa, rozžala i tuto a obrátila se k obrazu Anninu. Nepostřehla na něm nic nápadného. Byltě to opět jen obraz, jak jej viděla za dne i pod večer jindy — chladný a přes všechnu věrnost podoby skoro až bezvýrazný. Marii se zdálo, že vrací se jí znenáhla obvyklý klid — popošla k loži, usedla na pelest a složivši ruce v klín, zadívala se upřeně před sebe na podlahu. okamžicích těch pro ni jiného neexistovalo, nežli nešťastná přítelkyně. Vzpomínala na ni se zbožnou téměř vroucností. Připomenula si ten neb onen moment z bezstarostného mládí, tu a onu příjemnou událost z dob pozdějších, a hned zase trpké a bolestné okamžiky z vlastního života, když tonula Anna v rozkoši a slasti — — Po chvíli zaujaly však mysl její vzpomínky nejtrpčí: připomenulať si dobu, kdy Annina mysl začala se zachmuřovati, až nadešla posléze děsná, nevysvětlitelná katastrofa. Doposud ještě nikdy netanul Marii záhadný život a ještě záhadnější úmrtí Annino tak živě na mysli, jako tentokráte. Vidělať v každém momentu, jejž si byla připomenula, Annu tak živě, jakoby před ní stála; ba domnívala se slyšeti i její hlas.. Rozmlouvala s ní v duchu jako před lety; doptávala se na to a ono, až posléze kmitla duší její tajemná záhada úmrtí... Marii zoužilo se srdce a vypukla v pláč... Přes to vše, že nebyla si vědoma nejmenšího poklesku, bylo jí, jakoby se byla sama na přítelkyni prohřešila způsobem nepromíjitelným; štkala a plakala usedavě. Po chvíli náhle ustala štkáti, a po několika vteřinách setřela si poslední slzy. „Ne, ne — já nejsem, nemohu býti ničím vinna,“ zašeptala stísněným hlasem. „Přálať jsem jí štěstí a blaženost její z celého srdce. A že jsem v štěstí jejím nemohla býti sama také šťastnou, není a nemůže býti vinou mojí.“ Po několika vteřinách šlehla duší její nová jitřivá výčitka. Napadloť ji, že — kdyby byla uposlechla vyzvání Annina a v bezprostředním blízku jejím delší nebo kratší čas žila, nebylo by snad přece došlo k děsné katastrofě... Však domnělé výčitce následovala omluva v zápětí. „Ne, ne — nebylo možno!“ zašeptala. „Nemohla — nesměla jsem... Přítomností svou byla bych snad i proti vůli své v srdci Jaroslavově i Annině rozdmychovala city, jež by byly katastrofu snad i uspíšily... A přece, přece — když vše rozvažuji...“ Umlkla jakoby ji byl napadl přesvědčující důvod. Chvíli setrvala v truchlivém zamyšlení, načež poznovu zaleptala: „Ne, ne! Což pak jsem ji v listech netěšívala, když si stýskávala, když prahla po změně, ba když i v návalu mírné ne příčetnosti domnívala se míti dosti síly i ku snášení neštěstí! Ne, ne! Těšívala a radívala jsem jí upřímně a poctivě, jak mi srdce mé kázalo... A právě moje listy jsou toho nezvratným důkazem...“ Po těchto zašeptaných slovech váhavě vstala a zrak její zakroužil po jizbě, jakoby po něčem pátrala, V prvním okamžiku zdála se býti s výsledkem svého rozhlédnutí se neuspokojena; leč hned po té zašeptala: „Ach ne, ne — Anna mé listy sotva zničila. Listy ty jsou někde uschovány... Ale kde — kde?“ I rozhlédla se pátravě ještě jednou kolem sebe, načež vzala svíčku se stolu a plíživě odebrala se do svého, druhdy i Annina budoiru — a po krátkém hledání nalezla v nejdolejším šupleti psacího stolku několik balíčků dopisů. Vrátila se s nimi do ložnice a položivší je na toiletní stolek, postavila svíčku vedle lampy, načež si přitáhla stolici a usednuvši, počala se v dopisech přebírati. Brala jeden list po druhém do ruky, zběžně naň pohlédla a zase odložila. Při mnohém již při povrchním pohlédnutí naň zbudila se v duši její ta neb ona vzpomínka, až posléze, když byla všechny listy probrala, zamyslila se. Shledala sice, že nejsou sice všechny, ale že jsou pečlivě chronologicky seřaděny, jak byly původně zasýlány, což zdálo se jí býti zřejmým důkazem, že bývaly Anně nad jiné mily a že je i později často čítávala. Venku hučel podzimní vítr svou zádumčivou píseň brzo dutě a z hluboká a hned zase kvílivě nebo jásavě; ale Marie neslyšela. I měsíc brzo jasně, brzo přitměle pohlížel oknem; ale Marie hlavy nenadzvedla. Pro okamžik neexistovalo pro ni pranic kromě vzpomínek. Půlnoc byla již minula, Marie necítila však nejmenší únavy; naopak nalézala se v stavu mimořádném. Bylať duševně tou měrou vzrušena, že každý nový popud měl v zápětí vždy více se vzmáhající rozčilení. Bylo jí nevýslovně teskno. Chtěla i nechtěla vzpomínati — důkaz to, že vůle její nebyla více úplně v její moci, že závisela na větším nebo menším vzrušení mysli. Několikrát vstala Marie od stolku, přešla přes pokoj, ba zastavila se i před obrazem Anniným. Ale měsíc byl se zatím na obloze pošinul, takže — i když se vymknul úplně z náručí mraků, nevrhal více světlo na Anninu podobiznu. Marie pohlédla na obraz a nepozorujíc nežli mlhavé obrysy, vrátila se poznovu ke stolu, kde usedla a začala se poznovu v dopisech svých probírati. Posléze vzala jeden, nejsvrchnější, dle datum nejstarší a jala se jej číst. Zpočátku čtla jen jaksi povrchně, jako z donucení; později však vždy pozorněji, až zaujal list její pozornost. Zajímal ji více, nežli se nadála. Přečetši list první, sáhla po druhém a čtla se zvýšenou pozorností, ba skoro s napětím — a pokračovala tak dále, pročítajíc — brzo zběžně, brzo pozorně a s napětím — jeden list po druhém. Asi v půlhodině přečtla jich několik. Nečtla sice pranic nového, nýbrž své vlastní úvahy a myšlenky, své vlastní líčení různých citů. Leč právě proto, že čtla je po letech, když už byla na ně úplně nebo z větší části pozapomněla, působily na ni, jakoby se dívala do kouzelného zrcadla, z něhož vlastní minulost její vždy jasněji a určitěji vystupovala. Poznávala svůj někdejší názor v svět, svou vlastní bytost, krátce samu sebe, jakou — bývala… Mimoděk činila porovnání s názorem svým nynějším, s pozměněným svým já — a výsledek působil na ni v celku konejšivě. Výraz tváře její nabýval vždy více klidu; rozčilení a vzrušení mysli znenáhla se mírnilo. Čtla dále — vždy dychtivěji, skoro možno říci zvědavěji... Myšlenky, šlehající při čtení její duší, — city, rozechvívající její srdce, zračily se více méně zřejmě ve výrazné tváři její. — Po další asi půl hodině začal se výraz tváře její znenáhla nápadně měniti. Dostavující se již klid a spokojenost zmizely; tvář začala se pomalu zachmuřovati, jakoby se do duše vluzoval tichý zármutek. Náhle ve čtení ustala, z ňader vydral se lehýnký vzdech. Po chvíli začala znovu čisti — dychtivěji nežli před tím, jakoby vlastním očím nevěřila nebo nechápala úplně smysl právě čtených vět. Čtla po několik minut. Vždy více se zachmuřující tvář jeví dostavující se rozčilení. Náhle zaúpěla, přejela rukou tvář — a zase čtla — chvatně, skoro možno říci horečně, až posléze začala se jí ruka třásti a list jí vypadl z ruky. Vstala prudce, jakoby ji byl had uštknul. Zvedla list se země, chvíli se do něho dívala, snažíc se poznovu čisti; ale po několika vteřinách list odložila a zůstala jako v ztrnutí, upírajíc zrak svůj do prázdna... Tvář její jevila svrchované zděšení; líce jí hořely, oči se horečně leskly a rty se chvěly — občas bylo pozorovati křečovité poškubávání svalů kolem úst... Náhle divoce vzkřikla, jakoby jí byl někdo k srdci vrazil nůž — zavrávorala a byla by sklesla, kdyby se nebyla zachytila lenochu stolíce, u které stála. Byloť zřejmo, že usiluje, ba že napíná veškeré síly, by se opanovala. Ale vzrušení mysli bylo příliš mocné, než aby je byla mohla potlačiti. Bylo to cosi, jako když člověku, zabývajícímu se po léta důležitým nějakým problémem, na jehož rozřešení závisí veškerá jeho budoucnost, náhle kmitne duší první zásvit nezvratného přesvědčení, že se mýlil a nalézal na scestí — že bylo veškeré úsilí jeho marné a on sám že jest pro budoucnost na vždy ztracen... Venku skučel vítr jako smečka vyjících šakalů, slídících po kořisti. Marie příšerných zvuků těch neslyšela; nemělať smyslu nežli pro tajemný a nepoměrně příšernější hlas duševní — pro hlas vlastního svědomí. Po několika minutách opanovala se však aspoň tak dalece, že zase usedla a počala dále čísti. Čtla skoro hodinu, až pročtla i listy ostatní; ale kromě občasného zachvění nejevila žádného mocnějšího hnutí mysli, až když dočítala list poslední... Nedočetla ho, nýbrž vypukla v štkavý, křečovitý pláč ... Plakala po několik minut... Po té se prudce vztyčila, rozhlédla se plaše kolem, přešla několikrát po pokoji, jakoby byla na rozpacích, co počíti... Posléze se zastavila u toiletního stolku, vzala jeden list a držela jej nad dohořívající již svíčkou, až se vzňal... Náhlé vzplanutí ji na okamžik oslnilo. Odvrátila zrak od hořícího papíru, ale v bezprostředně následujícím okamžiku upustila hořící list na zem a plamen udupala. Po té se shýbla a zvednuvši do dvou třetin uhořelý list, položila jej, kde jej byla vzala, načež všechny listy složila do balíčků a vzavši do jedné ruky dohořívající svíčku, do druhé dopisy, odnesla je do budoiru a uložila na totéž místo, kde je byla nalezla. Po kratinkém rozmyšlení přinesla lampu z ložnice, postavila ji na psací stůl, načež usedla a upravivši si před sebe náčiní ku psaní, začala něco psáti. Psala chvatně a ruka se jí chvěla... Péro po papíře téměř letělo; ale písmenky byly z větší části nečitelny, řádky nerovny... Psala v největším rozechvění skoro hodinu, aniž by byla na chvíli ustala. Popsala několik lístků ... Náhle ustala psáti — shrábla popsané lístky a vhodila je do zásuvky, kde byly její dopisy; po té zavřela zásuvku na klíč a buď úmyslně nebo nedopatřením klíč vytáhla a vstrčila do kapsy. Vrátila se se světlem do ložnice krokem potácivým a sklesla na lože... Po několika vteřinách však se prudce vztyčila, zalomila rukama a seskočivši s lože, dala se do útěku směrem ke dveřím budoiru... Proběhla budoir a otevřevši dvéře Jaroslavovy pracovny, v které byly záclony spuštěny, veběhla do ní a octla se v čiré tmě... Přes to vše chvátala dále; ale narazila hlavou o nějaký předmět a sklesla na zem... Co se s ní dále dělo, snad ani sama nevěděla — — Asi po půl hodině, když už byl měsíc zapadl a krajina zahalena byla skoro v čirou tmu — právě když na východě objevila se první lehýnká známka svítání, zaslechl ponocný před statkem obcházející, že se psi ve statku divoce rozštěkali... Avšak po chvíli štěkot skoro náhle jako na povel utichl a jenom vítr vál svou zádumčivou píseň dále — – –  Nadešlo šeré, střízlivé jitro podzimní. Lehké mlhy zahalovaly okolí; slunce objevilo se nad obzorem jen na několik okamžiků jako matná žlutavá plocha, načež zase zmizelo. Na statku Želetinských probudil se obvyklý každodenní život — toliko v ložnici Mariině hořela lampa jako za noci... Přisluhující dívka vešedši do ložnice, aby ohlásila, že jest snídaně připravena, nemálo se podivila, že lampa doposud ještě hoří a po paní ani památky... Rychle prošla všemi pokoji bytu, ale nenaleznuvši paní ani zde, vyšla na dvůr, aby se po paní poohlédla; neshlédnuvši ji zde, pospíšila do zahrady... Nicméně ani zde nebylo po Marii nejmenší stopy. Vracejíc se nazpět, setkala se dívka v průjezdě s vrátivším se pánem a zvěstovala mu prostě, že nemůže paní najíti. Želetinský jal se hledati sám — v brzku byl celý statek na nohou: doptáváno se, hledáno — nic naplat... Nikdo nedovedl jiného povědíti, nežli že v ložnici panině hořelo světlo po celou noc a že ráno nebyla lampa zhašena... Pátráno po vsi; někteří vyšli i do nejbližšího okolí; ale marně — po Marii nikde ani památky. Prostorná zahrada, v které meškala Marie nejraději, proslíděna několikráte ve všech směrech a jenom na umělé skalině nad vodopádem nalezena v besídce na stole Mariina zápisní knížka a tužka, jež tam byly patrně zapomenuty A teprve k večeru Marie nalezena v jezírku pod vodopádem mrtva Jest možno, abychom se odvážili vylíčiti, co následovalo? Péro jest malomocno... Bolest Jaroslavova byla rovněž tak bezměrná jako o smrti Annině... Obě děsné katastrofy byly stejně náhlé, stejně nepředvídané, nepochopitelné a nevysvětlitelné. Podobně jako dobrovolná smrt Annina učinila i samovražda Marie hluboký dojem na každého, kdo byl zdravím kypící a štěstím zářící ženu tu poznal. Ale právě jako Želetinský nedovedl nikdo udati sebe povrchnější důvod děsné události. Želetinský byl zdrcen. Pohřeb odbyt, jako když zemřela Anna. Na statku zavládl po té zase podobný život jako jindy, ale vlastník byl zcela jiným; život Želetinského byl nejtrapnější duševní martyrologií. Celou řadu dní prožil v mrákotné otupělosti. Může-liž býti pro myslícího člověka pevnější opory a mohutnější pružiny k napětí veškerých sil nad vědomí, že děje se všechno po nezměnitelných zákonech přírody a že jedině vystihnutím zákonů těch jest možno položití základ k novému životu budoucích pokolení, aby se mohla vyvarovati nesčetným následkům nepřirozeného pojímaní pravého stavu věcí, kterýžto názor v svět, vzniknuv v dobách duševní temnoty, vrhá beznadějné stíny i do doby naší? Želetinský této opory a pružiny více neměl... K čemu vléci břímě života mrákotným šerem k neznámému, nepochopitelnému a bezúčelnému cíli? Proč přemýšleti a dopomáhati lidskosti k vítězství? Proč se snažit, pracovat, plahočit a mučit, když ťapáme i v bezprostředním okolí svém ve tmách, když i průběh života bytostí nám nejbližších a nejmilejších zůstává nám nerozřešitelnou záhadou? Kdež medle nabýti nových sil k dalšímu vzdoru proti neúprosnosti odvěkých zákonů přírody a vléci břímě bezradostného života dále, i tenkráte, když v bezprostředním blízku člověka odehrály se dvě tajemné tragedie, jichž nechápe, jimž nerozumí a jež zasadily nejen jeho srdci nezhojitelné rány, nýbrž zůstavily v srdci nevylíčitelné pusto a otevřely před ním nejděsnější perspektivu do budoucnosti? Možná, že by jediný zásvit přesvědčení usmířil neb aspoň vzpružil k dalšímu životu — — a zásvit ten teprve po týdnu Želetinského zachránil před zoufalstvím... Pozdě večer, právě když v dumném přemítání seděl ve své pracovně, přinesl mu jeden z čeledínů malý, tužkou nečitelně popsaný kousek papíru, jejž nalezl na poli za zahradou a na němž byl přečetl toliko podpis: Marie. Želetinský poznal na první pohled písmo Mariino, ačkoliv byl lístek dle všeho psán v největším rozčilení a třesoucí se rukou. Dle formátu byl lístek vytržen z notiční knížky, která byla v besídce nad vodopádem i s tužkou nalezena. Želetinský domyslil se tudíž, že byl psán před osudným krokem a později prudkým větrem, jenž oné noci panoval, zanesen do polí. Rozřešení Mariiných hieroglyfů podařilo se mu teprve po dlouhém namáhání; vyčetl následující: Jaroslave! Před osudným krokem vzpomínám na Tebe s krvácejícím srdcem. Odpusť mi provinění moje; odpusť mi i krok můj, jenž Ti připraví bezměrné hoře, a snaž se zapomenouti — na hříšnici!.. Nepátrej po příčinách toho, co se stane ... Možno-li Ti — ale ne, ne! — vždyť ani nevím, co a proč píši... Čas kvapí — na obzoru se objevivší bělavý pruh počíná už rudnouti... Chtěla jsem umříti jako Anna, aniž bych se byla s Tebou rozloučila.,. Ale nemám síly, a proto těchto několik slov: Neklň mi — pro vše, co Ti bylo kdy drahé na světě... Nemohu jinak. Na místě, kde nezapomenutelná Anna zemřela, kladu pod velký bělavý kámen tajemství své smrti. Marie. Možnoť si pomysliti, s jakými pocity četl Želetinský tyto řádky a jaký dojem naň učinilo temné zakončení posledního Mariina listu. Vzchopil se a pospíšil do zahrady. Měsíc byl v úplňku, ale níže nad obzorem nežli před týdnem, a v magickém svitu jeho mihaly se po stezkách temné silhouetty větví stromů a keřů, jako když se zde Želetinský naposledy s Marií procházel a ona jej na jednotlivé stíny upozorňovala. Několikráte se zastavil — srdce se mu oužilo a posléze i oko zvlhlo... Jinak necítil však bolesti, ni žalu, ni trpkosti. Nejživější obrazy, jež mu fantasie v posledních dnech tak jasně předváděla, že se jich lekal, byly tentokráte jako zamženy. Skoro se mu zdálo, jakoby se ubíral k místu na polo lhostejnému. Přes to vyběhl na skalinu nad vodopádem co nejrychleji a zrak jeho okamžitě nalezl před besídkou velký bělavý kámen. Poklekl k němu, by jej poodvalil; ale sotva se ho dotknul, utrhl ruku, jakoby se byl dotknul ledu. Zamrazilo jej — cítil, jak se mu hrne krev od srdce k hlavě: před duševním zrakem jeho byl se vyhoupnul obraz mrtvé Marie tak živě, jakoby před ním skutečně stála... Vztýčil se a rozhlédl kolem. Večerní ticho rušil jen temný, šplounavý hukot vodopádu. Obzor krajiny byl lehynce zamžen; přes to bylo v měsíčním svitu daleko viděti. Nikde však se nejevilo nejmenší hnutí; vše zdálo se býti jako v ztrnutí. Zrak Želetinského zakroužil po dáli, obrátil se k bezprostřednímu blízku. — Místo, druhdy tak útulné a poetické, jest nevlídné a pusté. Opadalé a větrem tam zanesené zažloutlé listí a zahnědlé větvičky zakrývají zemi... Pohled na prostou, ale přirozenou tuto změnu osamělého místa zbudil v duši Želetinského zvláštní pocit trpkosti. Chvíli rozhlížel se kolem; po té — jakoby si byl náhle připomenul, proč vlastně přišel, poklekl k bělavému kamenu a odvalil jej. K nemalému podivení svému neshledal pod kamenem ničeho. Teprve když přejel rukou po černé prsti, nahmátl malý tvrdý nějaký předmět a poznal klíček... V prvním okamžiku se mu zdálo, že záhada rozřešena novou záhadou; ale v bezprostředně následujícím okamžiku bylo mu úplně jasno, co klíček znamená. Vrátil se do bytu, zotvíral zásuvky Mariina, druhdy Annina psacího stolku, a nalezl nejen Mariiny a Anniny listy, nýbrž i několik lístků, jež byla Marie v noci, vlastně již k ránu před svým zmizením napsala, v nichž snažila se vylíčiti své city a chování, jak jsme již vypravovali. Želetinský četl zápisky a později i dopisy obou svých manželek. Z počátku se mu zdálo, že ani nyní ještě není vůbec možno poodhaliti roušku s tajemných, zdánlivě naprosto nevysvětlitelných událostí. Avšak čím dále četl, tím více domníval se chápati, až se mu zdálo, že pochopil úplně... Znenáhla, ale vždy jasněji a určitěji rozvíjel se před duševním zrakem jeho jeden z nejtajemnějších psychických procesů. Obzvláště listy Mariiny, jež byla ona sama v osudné noci s tak mocným vzrušením myslí čtla, vrhaly na záhadu nad míru intensivní světlo. Od listu k listu poznával Želetinský neodolatelnou moc a přesvědčující sílu někdejšího chmurného názoru beznadějné, nešťastné Marie. Každá věta, ba skoro každé slovo bylo váženo z hlubin duše a působilo neodolatelnou silou nezvratného přesvědčení. Pochopil a uznal Mariina slova v jednom dopise, že život má cenu jen pro člověka doufajícího; pro člověka beznadějně nešťastného však že nemůže býti nežli naprosto bezúčelným břemenem. Uznal, že takovýmto břemenem býval život i Marii... Pochopil, že milujíc Annu upřímně a z celé duše, snažívala se ji Marie v okamžicích pomíjející její zádumčivosti utěšiti; ale že jí těšívala vlastním svým bezměrným neštěstím, líčíc jí bezúčelné břímě svého života... Nabyl přesvědčení, že dělo se tak v úmyslu nejšlechetnějším; ale poznal, že útěcha ta měla na něžnou a jemnocitnou Annu účinek opačný, znenáhla otravný... Pochopil, že počala sentimentální Anna pojímati život podobně jako Marie, až stal se jí nejen bezúčelným, nýbrž zároveň i nesnesitelným břemenem. Zdálo se mu, že chápe, proč Anna konečně podlehla a proč silnější Marie odolala, a domníval se i chápati, že když Marie za vylíčených okolností nabyla nebo se domnívala ze svých listů nabývati přesvědčení, že vlastně ona sama proti své vůli s intencemi nejušlechtilejšími zavinila Anninu změnu názoru na svět a tudíž i děsný toho následek, nebylo jinak možno, nežli že — podlehla i ona – – –  Vyznáváme, že nevíme, co bychom doložili. Sledovati další reflexe a domněnky nešťastného muže zdá se nám býti spojeno s nebezpečím, že bychom se snadno mohli octnouti v zámezí psychických utopií. Končíme tudíž prostým připomenutím, že buď v pravdě nebo jen domněle správné rozřešení tajemných událostí zachránilo Želetinského před zoufalstvím, a že od smrti Marie žije v ústraní jen tichému svému hoři a úlevě utrpení jiných.