Nechť o mně časem svým soudí kdokoli spůsobem jakýmkoli, nechť mě podceňuje nebo přeceňuje, tolik jest jisto, že mi ani nejzarytější můj odpůrce nebude moci popříti smutnou slávu, že náležím mezi evropské kuriosity. Kdož medle v celé Evropě, nechť zločinec nebo padouch sebe bídnější, může o sobě říci, že byl v poměrně krátké době pěti roků asi stokrát vyšetřován, asi šedesátkrát obžalován a asi padesátkrát souzen? Nezmiňuji se o zvláštnosti té, abych se snad pochlubil — neboť vavříny vnucené nejsou vavříny pravými a netěšívají ani člověka nejješitnějšího – připomínám to prostě jen proto, aby čtenář snáze pochopil, že za takových poměrů — byltě jsem odpovědným redaktorem politického denníku — nebyl žádný zázrak, když octnul jsem se také za mřížemi. Stalo se to několikráte. Laskavý čtenář nesmí si však moderní žalář politického provinilce představovat jako nějakou středověkou mučírnu; nesmí se domýšlet, že leží tu člověk na hrstce shnilé slámy přikován k železnému kruhu u vlhké stěny v dusném sklepení, do něhož paprslek světla denního buď nikdy nebo jen občas a na chvíli zabloudí. Když si nyní po letech pobyt svůj v žalářích, zdá se mi, že nebylo vskutku nic zbytečnějšího nad tento druh trestu. Trochu resignace, o něco více trpělivosti a ještě více klidné mysli a — zdravý člověk přetrpí vše. A když pak se octneš opět na svobodě, na žalář a utrpení své zřídka kdy vzpomeneš. Na podzim r. 1873 octnul jsem se v podobném vězení v České Lípě. Zůstaviv doma stařičké rodiče, ženu a dvě dítky, vypravil jsem se tam s malým příručním vakem, jako bych jel někam na celodenní výlet — a přece jsem věděl, že zůstanu mimo Prahu a domov déle nežli rok. Byl jsem ubytován v přízemních apartementech budovy krajského soudu poněkud těsně a nepohodlně, ale přece snesitelně. A podivno! Strávil jsem v malé, čistě vybílené světničce o jednom malém zamřížovaném okénku takměř jedenácte měsíců v samovazbě a přece nemohu říci, že bych byl měl někdy v pravém slova smyslu dlouhou chvíli. Bavil jsem se, vlastně ubíjel jsem čas spůsobem nejrozmanitějším. Důkazem toho jsou tyto úryvky listů, jež jsem psal své žínce: Dnes k večeru — psal jsem v dubnu r. 1874 — položil jsem samu sobě důležitou a vážnou otázku: Co pak jsi, milý hochu — (slůvka milý musím nyní vždycky použíti, kdykoliv mluvím sám k sobě, poněvadž mi tu kromě žalářníkova černého kocoura nikdo jiný milým není) — tedy: Copak jsi, milý hochu, po celý den dělal? A milý hoch se na mne podíval jaksi nesměle, pak se trochu zamračil a ušklíbl a — mlčel. Myslím, žes nedělal nic! dotírám zhurta. Ale toť přec hanba, durdím se, hoch tak velký by se mohl stydět po celý den lenošit. Na ta slova milý hoch svraštil čelo, udeřil pěstí na stůl a povídá: Co pak je vlastně Tobě po mé práci?! Či myslíš, že. Tu se zarazil a dodal měkce, přátelsky, ba lichotivě: Už mi to, prosím Tě, odpusť! Budu pracovat, věř, že budu. Ale dnes a včera a předevčírem nebylo možno. Možná, že zejtra nebo pozejtří. Musím si nyní vzpomínat na své dítky, milou žínku, na drahé rodiče. Co tedy s takovým hochem? Mám jej mrskat do práce, když zalétají myšlenky jeho k vzdáleným duším nejdražším? Potud citat. Na nějakou práci, ať hravou k ukrácení chvíle nebo namáhavější, duševní, nebylo možno arci ani pomysliti. Nečinil jsem sobě ostatně nižádného násilí a vbrzku jsem dospěl k náhledu, že jest nejlépe, když si čas co možná nejvíce rozdrobím, aby mi k žádné práci vůbec nezbylo času a tak abych musil každou, i sebe nepatrnější maličkost odkládati na podruhé. Tomuto receptu na ubíjení času jsem zůstal věren a musím se přiznati, že se osvědčil aspoň — za dne. V noci bylo ovšem poněkud jinak. Vmysliž se, laskavý čtenáři, v moji situaci. Představ si, že nalézáš se v malém pokojíčku, v němž kromě obyčejné dřevěné pryčny, starého stolu, dvou židlí, umyvadla a železných, zvenku vytápěných kamínek není pranic než dubové zavřené dvéře, zamřížované okénko a drahocenné tvé já, o jehož pohodlí jest poněkud lakotně postaráno obyčejným slamníkem, dvěma erarními houněmi, dvěma tvými poduškami a jednou peřinou a k jehož poučení a kratochvíli povoleno úřadně asi padesát censurovaných kněh, jeden úřadní a jeden poloúřadní časopis, pak dvě nebo tři brková péra, kalamář a několik archů obyčejného papíru. Mysli si, že‘s úplně syt a že nemáš žízeň, že den co den a noc co noc takto trávíš již přes sto a osmdesáte dní a že víš, že podobným spůsobem budeš musit ještě více než dvě stě dní strávit; mysli si, že ležíš na pryčně naznak natažen a s rukama pod hlavou, že se díváš do stropu, kam jsi se byl už nesčíslněkráte po celé hodiny díval; mysli si, že zpomínáš na své vzdálené dítky, na ženu a stařičké rodiče, jež jsi nebyl už dávno, dávno viděl — a rci pak, zda jest možno diviti se, když člověk náhle s pryčny seskočí a počne prudce přecházeti: tři a půl kroku ode dveří k oknu a rovněž tolik kroků od okna ku dveřím; když zasedne po chvíli ke stolu, vezme papír a péro, aby něco napsal, ale zanedlouho péro odhodí a vyskočí na stůl, odkud jedině jest možno se zadívati zamřížovaným okénkem v stichlou noční krajinu. Mnohdy bývá pobyt v takové jizbičce ku podivu mrzut. Máť každá cela žalářní, ba každá pryčna svou vlastní, mnohdy i tragickou historii. Na téže pryčně, na kteréž jsem líhával, prospal přede mnou mladý zdravý muž celý rok. Byl ženat a žena jeho na svobodě. Ale když byl po roce propuštěn na svobodu, těšil se volnosti jen dva dni — třetího dne prohnal si kulku mozkem. A před ním sloužila pryčna ta po dva roky za lože taktéž mladému silnému továrníku obrovské postavy. Zdráv byl přišel a trpělivě snášel po dva roky útrapy vazby. Konečně nadešel den svobody a zdráv, jak byl přišel, opustil vězení, aby se odebral do své továrny a k žínce. Přivítala jej jaksi podivně, jaksi cize. A zanedlouho měl po radosti. Mladá žínka milovala už dávno jiného — za krátký čas dopravili ubohého manžela do Prahy — do blázince. A přece jsem zcela klidně a bezstarostně lehl poprvé na osudnou tuto pryčnu a líhal na ní i na dále klidně a bez bázně. Kdysi — trvám že to bylo buď ke konci prosince nebo na počátku ledna — ležel jsem pozdě na večer jak obyčejně na své pryčně naznak natažen po několik hodin. Nepřemýšlel jsem, nedumal jsem, nesnil jsem — ležel jsem prostě jako ležívají na pohovkách lidé zcela šťastní a bezstarostní, kteří nemají pražádných přání, jež by nebylo možno vyplniti. Na stole hořela millova svíčka, osvětlujíc jizbičku jasněji, než bývají svými plynovými světly osvětlovány velké sály pražské; kuželovitá, z chodby vytápěná kamínka hřála tak příjemně a kolkolem panovalo ticho tak milé, že nepřál jsem si v tu chvíli ani nejnepatrnější změny, slovem byl jsem zdánlivě po nějaký čas úplně šťasten. A jako se všeobecně ví, že lidské štěstí netrvá nikdy dlouho, netrval mimořádný tento můj duševní i tělesní klam ani do půl noci. Milé, příjemné ticho bylo náhle přerušeno vzdáleným zapísknutím parostroje a hned nato zaslechl jsem drkotavý, vždy více se blížící hukot přijíždějícího vlaku. Znal jsem hukot ten už dávno a dobře. Zazníval každodenně zcela pravidelně asi k jedenácté hodině před půlnocí. Přijíždíval to vlak od Šluknova a Rumburku, zastavil se na pět minut v nádraží českolipském a ujížděl pak dále k Bakovu. A ani jednou jsem vlak tento nepřeslechl; po každé jsem vyskočil na stůl a zadíval se okénkem směrem k nádraží, jež bylo od budovy krajského soudu asi půl hodiny cesty vzdáleno. I tentokráte jsem vyskočil na stůl a zadíval se k nádraží; ale neviděl jsem ani tentokráte nic jiného než temné obrysy vzdálených pahořin, za kterýmiž se táhla železniční trať. Tentokráte byla noc temnější než kdy jindy; ale přece jsem setrval na stole tak dlouho, až parostroj poznovu pronikavě zahvízdl a vlak, hnuv se, odejel. Slyšel jsem jak obyčejně zasmušilý, temný, vždy více se vzdalující, brzo zdánlivě vzdálenější, brzo zase bližší drkotavý hukot takměř po čtvrt hodiny a naslouchal jsem, až hukot ten v dáli úplně utichl. Druhdy jsem obyčejně zase ihned se stolu seskočil; ale tentokráte setrval jsem, aniž bych byl věděl proč, na svém stanovisku a opřev se oběma lokty o nakloněnou římsu okna, zadíval jsem se bezúčelně v čirou noc. Po nějakém čase jsem přimhouřil oči a myšlenky mé se rozletěly jako hejno vlaštovic. Jedna letí daleko, jiná do výše, některá se dívá v blízký domek, jiná pak poletuje nad Prahou. I zdá se mi, jako by se čirá noční tma přede mnou rozstupovala — asi tak jako z dáli blíží se mlhou nějaké světlo — z temna nočního vynořuje se zpočátku mlhavý, pak vždy více se jasnící obraz. Vidím vnitřek prosté jizbičky bez okras a bez pohodlí. A na lůžku leží naznak asi čtyřletý hošík. Leží klidně se zamhouřenýma očkama; patrně spí. Dívám se mu přímo v plnou, zdravím kypící tvář — dívám se — dívám. a duší mou zní podivný refrain: Náš hoch dnes zemřel. Slyším a poznávám chvějící se bolestný hlas své žínky, slyším usedavý pláč stařičké své matky, vidím opodál starého svého otce se zaroseným okem a vedle něho děvčátko své s truchlivým výrazem v bleďoučké tvářince. Poznávám je, poznávám své dítě a vidím je — mrtvé. Náhle šlehl chmurnou duší mou zásvit jasné myšlenky: Ne, ne! To není možné! A jako se probouzí člověk z trapného děsného sna, probouzím se z mrákotného polosnění. Dívám se — dívám. a nevidím před sebou než zívající temno. Avšak co to? Čirou tmou se leskne cosi jako dvě světlušky těsně vedle sebe. Leskne se to měnivě — brzo žlutavě, brzo zelenavě, brzo jasně, brzo zas mlhavěji. Náhle obě světlušky poskočily a září temnem o několik kroků blíže okna. nepohnutě a přece měnivě jako dříve. Napínám zrak. Světlušky náhle zmizí a v mžiknutí oka vletí cosi tmavého do okna. Mimovolně jsem couvl od okna a vidím na dvě stopy před sebou — černého kocoura žalářníkova. Předa protahuje se, hrbí hřbet, mrská ohonem a otírá hlavu o železnou mříž. Několik okamžiků se dívám na pěkné zvíře, nemoha si hned vysvětliti, jak to možno, aby kocour vyskočil do okna přes dva metry od země, a mimovolně jsem sáhl k oknu, abych pootevřel okenici a kocoura vpustil do cely. Ale sotva jsem sebou pohnul, seskočil kocour zase s okna. Nahnuv se s okna díval jsem se za ním. Viděl jsem jen, kterak oči jeho ještě jednou nočním temnem se zaleskly — zvíře zmizelo. A podivno! Druhého dne právě v tutéž dobu, když zaslechnuv přijíždějící vlak, vyskočil jsem jako obyčejně na stůl, abych se zadíval v ztichlou noční krajinu, spatřil jsem na témže místě v temnu oči kocourovy znovu. Věda tentokráte, kdo mě poctívá svou návštěvou, napodobil jsem mňouknutí. Kocour odpověděl, ale ani sebou nepohnul; ba i když vlak odejel a drkotavý hukot jeho v dáli úplně dozněl, viděl jsem obě zelenavé jiskerky nepohnutě na témže místě. Hodil jsem zvířeti kůstku od večeře. Zelenavé světlušky změnily svou posici. Spozoroval jsem, že zvíře skočilo po hozené mu kosti a uchvátivši ji, zmizelo v houští sousední zahrady. Třetího dne v tutéž dobu a za těchže okolností mě poctil kocour svou návštěvou poznovu. Opakoval jsem proceduru z předešlého dne. Kocour uchvátiv kost, zmizel. Následujícího dne dostavil se kocour zase, ale zasedl již blíže k oknu. Návštěvy jeho opakovaly se nyní den co den v tutéž dobu, tj. vždy, když zazněl zdáli hukot přijíždějícího vlaku, dostavil se kocour na dvorek před mé okno, a číhal, až vykouknu a hodím mu něco od večeře. Někdy zasedl dále, někdy zas blíže k oknu. Po několika dnech však s kůstkou neodběhl, nýbrž zůstal klidně sedět a když ji byl ohryzl, čekal patrně, zdali mu bude hozeno ještě něco. Hodil jsem mu kus masa. Zvíře skočilo po něm hltavě a po chvíli se přiblížilo asi na metr daleko od okna. Když pak jsem od okna poodstoupil, skočilo nebo lépe řečeno, vydrápalo se — což jsem byl o prvním šťastném pokusu kocourově nezpozoroval — po vydrolené zdi s úžasnou rychlostí do okna, kde jsem měl v zásobě ještě několik zbytků od večeře, jimiž jsem chtěl instinktivní pozornost němé tváře odměniti. Jelikož jsem se nehýbal a zvíře neplašil, pochutnalo si na připravených zbytcích a zůstalo i potom ještě na okně, předouc a hrbíc hřbet, nebo se protahujíc a hlavu o mříž otírajíc. Okno bylo tentokráte otevřeno. Seskočil jsem co možná opatrně se stolu a vábil kocoura do cely. Zvíře dlouho se zpěčovalo a když pak jsem mu hodil na stůl skývu chleba, skočilo, domnívajíc se, že to kus masa, s okna na stůl. Chtěl jsem se mu přiblížiti; ale sotva že jsem sebou pohnul, vyskočilo plaché zvíře rychlostí blesku na okno a s okna jedním skokem do dvora. Následujícího dne opakovalo se totéž. Zvíře vyskočilo na okno, s okna do cely na stůl a dalo se tentokráte i pohladiti. Ale plachost jeho byla stále neobyčejná, tak že jsem se musil vždycky chovat co možná nejopatrněji. Takovým spůsobem bavil jsem se každodenně před půlnocí, až mi kocour přivykl a v cele se zdržel mnohdy hodinu, mnohdy i déle. Jakmile jsem pozoroval, že je mu společnost má nepříjemná, že chce zase z cely, otevřel jsem bez odkladu okno, a kocour obvyklou cestou mě opustil, aby se následujícího večera poznovu vrátil. Měl jsem tedy v osamělé vazbě své společníka, jenž mi každodenně pomohl ukrátiti dlouhou chvíli. Zpočátku ovšem jen asi na hodinu, později však daleko déle, obzvláště když úplně se spřáteliv, stal se přítulným, hravým, jakým dovede býti jen kočka, když jí člověk nejen neublíží, nýbrž i lichotí. Podařilo se mi to v době poměrně dosti krátké. Kocour přilnul ke mně v takové míře, že ani jediného dne neopomenul mě navštíviti. Později chodíval i za dne, a když jsem se procházíval dopoledne a odpoledne po dvorečku, lísal a lichotil se ke mně, ba běhával později za mnou jako psík. Nyní po letech arci vím, že jsem měl býti zvířeti tomu nejen za jeho přítulnost, nýbrž i za vzácné jeho služby, jež mi krácením dlouhé chvíle v samotě žalářní prokazoval, vděčným. Ale člověk jest, jak známo, stvoření nevděčné, ukrutné. Není tudíž divu, že stal jsem se později ke kocouru rovněž tak nevděčným, jako ukrutným. Posavadní přirozené služby, jež mi prokazoval, znenáhla mě počaly nudit; nedostačovaly mi. Přemýšlel jsem, jakým spůsobem bych jim dodal novosti a pikantnosti. Počal jsem ubohé zvíře cvičit v rozmanitých kouscích, jakýmž se učívají psíci, koně a jiná zvířata, k podobným produkcím daleko schopnější než kočka. Ubohé zvíře bylo nyní vskutku politování hodno; zkusiloť jako málokteré jiné. Metla a hůl konaly svou povinnost a přítel kocour byl rád, když jsem ho po několikahodinném týrání pohladil. Jsa však přítel opravdový a něžný, nedbal toho, že stal jsem se jeho tyranem, a chodíval každý den, aby se dal metlou a holí popohánět k nepřirozeným a povaze jeho naprosto se příčícím produkcím. Takovým spůsobem míjel den po dni, noc po noci. Kocour musil se cvičiti ve dne v noci a musím mu tuto vydati svědectví, že dělal pokroky poměrně dosti rychlé, tak že byl po několika měsících k úplné mé spokojenosti dresírován. Na zavolání nebo na pouhé hvizdnutí přiběhl, na pouhé znamení rukou se vydrápal na zábradlí, kterýmž byl dvorek ohražen, a lezl opatrně po vyčnívajících latích v pravo nebo v levo, kam jsem totiž prstem ukázal. Na komando Stůj! se zastavil a když jsem mu řekl Pochod! — šel dále. Na povel: Skoč dolů! seskočil a prováděl pak nejrozmanitější kousky po dvoře na pouhé slovo, jako by úplně rozuměl všemu, co jsem k němu mluvil. Vyskoč na okno! Hop do cely! Ven z cely! byla hesla, kterým dostál vždy s největší precisností. Pronesl-li jsem slova: Hop na mne!, skočilo zvíře ke mně, vydrápalo se mi po nohou a prsou až na rameno, a odtud, jakmile jsem sňal klobouk, vlezlo mi opatrně na hlavu. A na komando Dolů! mžiknutím seskočilo. Celkem mohl jsem býti s dresurou kocoura spokojen. Ale člověk je stvoření nenasytné. Mučil a trápil jsem ubohé zvíře věcmi vždy nesnazšími a umělejšími. Kocour počal posléze jeviti jakousi ochablost a nechť jsem se namáhal sebe více, nepřiučil se už praničemu novému. Počal jsem jej zanedbávati, a on mi splácel podobnou měrou. Zpočátku přestal každodenně čekávat z rána u chodby, kterouž jsem vycházíval na procházku; později, když jsem hvizdal a volal, častěji se nedostavil a ještě častěji počal se před půlnocí, když přijížděl vlak, dostavovati jen na místo, kde jsem jej po prvé spatřil, a mnohdy jsem jej mohl vábit sebe více, na okno a do cely neskočil. Někdy, nejspíše když trochu na moji nevšímavost pozapomněl, ovšem uposlechl na povel; ale poslušnosti jeho ubývalo, až mne celá hříčka omrzela, a já si kocoura hrubě ani nevšímal. Den míjel po dni, týden po týdnu, ba měsíc po měsíci v nudné jednotvárnosti. Na podzim, v zimě a v první polovici jara mě jednotvárnost ta nehnětla; ale když z jara divuplný dech omlazující se přírody budil v prsou mých touhu po svobodě, když pak v létě z rána i z večera vzdálené pahořiny purpurem a zlatém plávaly, a ptactvo i kvítí a vše, co jsem vídal zamříženým oknem, zdálo se plesati — bývalo mi občas přece jen nevolno, ba smutno. Psával jsem sice domů doposud ještě rozmarné, ba rozpustilé lístky takměř každodenně; ale mnohý z nich nebyl už více ani obrazem okamžitého rozpoložení mysli, nýbrž nevinně lživý. Znenáhla a nepozorovaně, jako míjí čas, byla se stala se mnou změna, podmíněná nepřirozeným spůsobem života, jejž jsem byl nucen vésti. Staltě jsem se znenáhla zádumčivým a později, aniž bych byl něco pozoroval, hypochondrem. Básníci líčívají rádi reky zádumčivé a mnohý se domnívá, že zdrojem zádumčivosti, kterouž dodávají reku svému zajímavosti, jest duše; ale lid a moderní fysiologové soudí o této chorobě zcela jinak — lid se hypochondrům prostě směje a fysiolog dí, že zdrojem choroby té jest ochuravění tak zvaného systému gangliových nervů. Přiznávám se k náhledu poslednějšímu. Ochuravěl jsem tedy tělesně a prošel všemi stadiemi hypochondrie od prosté pomíjející nevrlosti a nechuti k životu až po děsnou rozervanost, která se tak často a tak snadno měnívá v zoufalost. Bezesné noci letní bývaly často strašny. Žhavý proud myšlenek a vzpomínek víříval rozpálenou mou hlavou; vídal jsem v duchu obrazy temné, strašné a zoufalé. Nikdy nebyla mi nicota lidského života a snažení tak zřejmá, jako v trudných těchto okamžicích svrchované duševní roztrpčenosti. Mnohdy jsem vyskočil divoce z lože, zaťal pěsť a zaskřípal zuby; ale hned nato zmocnila se mne nepochopitelná úzkost a duše rozzvučela se zádumčivé sladkou písní tichého zármutku. Zdávaloť se mi, že jsem dítě a stařec zároveň; mnohdy se mi mimovolně zalily oči slzami, jindy zase jsem přemítal o nejstrašnějších obrazích, jež mi chorobná obraznost předváděla, s resignací kmeta, jenž klidně nebo skoro již tupě se dívá v otevřený hrob, v němž budou snad za několik dní kosti jeho tlíti. A podivno! Navzdor všem těmto zcela zřejmým symptomům choroby jsem pokládal duševní i tělesný stav svůj mnohdy za zcela normální, kdežto jindy zase jsem byl zdánlivě přesvědčen, že jsem churav skutečně a povážlivě. Dal jsem povolati lékaře a otázal se jej; lékař prozkoumav, co uznal za hodné prozkoumání, dal si dopodrobna vylíčiti minulý i nynější můj spůsob života, předepsal mi jakýs medikament a dav mi na srozuměnou, že není žádného nebezpečí, zůstavil mne mým dumavým snům. Tak trávil jsem dny i noci letní v trapném rozčilení, v úzkosti a nevylíčitelné rozervanosti. Kdysi za lunojasné noci srpnové, když jsem byl už i světlo shasil, ležel jsem opět na znak na pryčně v zadumání, když jsem zaslechl známý, temný, vždy více se blížící drkotavý hukot přijíždějícího vlaku. Od delšího času nebyl jsem si toho hrubě ani povšimnul; ale tentokráte jsem pozorně naslouchal, až zaznělo tichou nocí pronikavé pisknutí, až drkotavý hukot vždy více zanikaje zanikl úplně — a vlak v stanici se zastavil. Nevstal jsem však, jak jsem byl na počátku své vazby každodenně činíval, abych se díval oknem, nýbrž zůstal ležeti. Za nedlouho jsem zaslechl hukot rozjíždějícího se vlaku. Drkotavý rachot po nějaký čas vždy zřetelněji zazníval, načež několik minut zněl jednotvárně a pak zas ochaboval, až dozněl úplně. V cele mé se rozhostilo jako obyčejně po posledním tomto pravidelném každodenním vyrušení před půlnocí hrobové ticho. Reflex měsíce vnikal zamříženým oknem do jizby a mdlý odlesk jeho pohrával si na stěně přímo proti mně. Chvíli jsem se díval na měnivé tyto světlejší pruhy a skvrny, pak jsem přimhouřil oči a duši mou obestřela dřímota. Tu však z nenadání se mi zdá, že slyším rachot takměř úprkem přijíždějícího povozu. Procitl jsem z dřímoty, jak se mi zdálo, právě v okamžiku, když povoz ujížděl po silnici těsně podle budovy krajského soudu. Avšak dlouho jsem rachot neslyšel — povoz se byl zastavil patrně před sousedním domkem. Povoz v tak pozdní noční době a v místech právě uvedených byl cosi neobyčejného; dle všeho přijel někdo z nádraží, kam byl přibyl vlakem od Rumburku. A vskutku zaslechl jsem za chvíli klepání na dvířka a za několik okamžiků mihl se přede mnou na stěně, kde pohrával odlesk měsíce, odlesk rudého světla. Patrně byl někdo ze sousedního domku vyšel na dvorek se světlem. Pavle! Pavle! zaslechl jsem zcela zřetelně poněkud drsný ženský hlas. Pospěš! Eldora je zde. Dle všeho ženština ta čekala, až povoz přijede, a budila někoho, aby otevřel. Za několik okamžiků jsem zaslechl hlas mužský, ale nerozuměl jsem, co povídá; pak několik kroků po dlážděném dvorečku, zaskřípání klíče v zámku, vrznutí dveří a — radostné, ale nesrozumitelné hlasy, mezi nimiž jsem rozeznal zcela zřetelně sympatický jasný hlásek dívčí. Všickni, jichž nesrozumitelným hlasům jsem naslouchal, vyšli na dvorek, odkud bych byl mohl každé slovo zaslechnouti; ale v témže okamžiku zaslechl jsem rachot povozu, od sousedního domku odjíždějícího, jenž přehlušil hlasy mluvících osob. Zvědavostí puzen vyskočil jsem z lože a jedním skokem octl jsem se na stole, abych se podíval do dvora a možno-li na osoby ve dvorku sousedním; ale neviděl jsem než kmitající se reflex přirudlého světla svíčky, jak si pohrával v záhonkách mezi kvítím a v korunách stromků nedaleké zahrádky. Hovor jsem sice slyšel, ale nerozuměl jsem ani slovu. Po malé drvili i přirudlý reflex zmizel, hovor zanikl v domě úplně, a já neslyšel více, než že v sousedním domku a sice právě v jizbě, která hraničila s mojí celou, několik osob živě hovoří. Okno jizby bylo patrně otevřeno; zaslechlť jsem i některé slovo zcela zřetelně; ale z jednotlivých slov nemohl jsem nikterak uhodnouti, o čem se hovoří. Tak setrval jsem stoje asi čtvrt hodiny — pak jsem pomalu a opatrně slezl a ulehl. Dlouho jsem nemohl usnouti. Nepatrná příhoda, že někdo přijel právě návštěvou sousedům, stala se v okamžicích těch pro mne pravou událostí. Následující den uplynul rovněž tak nudně a jednotvárně jako celá řada předcházejících. Byl jsem mrzutější než kdy jindy. Vyšel jsem si na procházku do dvorka a zahrady — kde mi bylo dovoleno procházeti se — jen na několik minut a vrátiv se do své cely, snažil jsem se démona dlouhé chvíle zapuditi počítáním. U člověka do počítání takměř zamilovaného, jakým jsem já, býval to arci prostředek nejpohodlnější; ale tentokrát osvědčil se býti tento časobijce úplně malomocným. Po několik hodin konal sice svou povinnost, ale později, když nadešla noc — vypověděl mi službu. V rozmrzelosti své vzpomněl jsem si na soudruha-kocoura, a jakmile jsem slyšel přijížděti vlak, vyskočil jsem na stůl, abych se podíval, je-li kocour na obvyklém stanovisku. Náhodou tam tentokráte byl a náhoda ta mě s ním opět smířila. Byltě to zřejmý důkaz, že ubohé zvíře na mne nezapomnělo, ačkoliv jsem byl jeho trýznitelem. Počal jsem kocoura obvyklým spůsobem vábit ke skoku na okno; ale kocour se ani nepohnul. Oči jeho se jiskřily šerem jasné noci jako mdlé dva chrysoprasy, ale nepohnuly se. Náhle však jsem byl z obnovené své zábavy vyrušen. Tichou nocí zazněl jemný zpěv. Zdálo se mi, že přichází buď z malé zahrádky nebo z některého otevřeného okna vedlejšího stavení. Také slovům jsem nemohl z počátku porozuměti, slyšelť jsem jen hlas a melodii. Byl to první lidský zpěv, jejž jsem tu byl zaslechl, a vyrušil mě spůsobem neobyčejným. Naslouchám pozorně, ba napnutě. Nočním tichem vlní se jemňoučké tóny stříbrného hlásku jako zlaté paprsky osvěžujícího jarního slunce ranní mlhou. V podivném hlásku spočívá něco čarovně sladkého, něco tak divuplně okouzlujícího, že nelze než se zatajeným dechem poslouchati. Teprv když píseň dozněla a kolkolem rozhostilo se tajemné noční ticho, pochopil jsem úplně, jak jemný, sladký, divuplný, ba zázračný to hlas. Bylo v něm vše, co může sobě nejpřísnější kritik hudební přáti: měkkost i síla, pružnost i lahoda nevýslovná, slovem, byl to onen vzácný druh hlasu, jakýmž možno okouzliti, unésti a rozplameniti i duše nejchladnější, nejblaseovanější. O zpěvu ovšem nebylo možno říci nic jiného, než že nevynikal nad obyčejný naturalismus. V osamělé cele žalářní učinil na mne podivuhodný hlásek ten zvláštní dojem. Nebylo pochybnosti, že je to hlas dívky, která byla ten den před tím skoro v tutéž pozdní dobu přijela. Kdo a odkud ta dívka byla, neměl jsem ani tušení; ale zvláštnost hlasu mě zajímala v takové míře, že jsem dlouho naslouchal, zdali se ozve ještě jednou. Ale neozval se více. Seskočiv tedy se stolu počal jsem se v malinké celičce procházeti, možno-li tak nazvati chůzi po prostoře půldruhého čtverečního metru. O čem jsem přemýšlel, na co jsem zpomínal, sám více nevím; ale byla to nejpodivnější směsice myšlenek i zpomínek. A podivno! Bledé jitro stihlo mne bdícího a procházejícího se. Byl jsem sice již unaven, ale přece jsem neulehl. Když bylo slunce už dávno nad obzorem, zasedl jsem za stůl, podepřel hlavu oběma rukama a tak jsem usnul. Procitl jsem asi za hodinu a cítil neobyčejnou svěžest. Poprvé, co jsem meškal v samovazbě, procitl jsem takovým spůsobem. Po nevrlosti nebylo takměř ani památky. Počal jsem se poznovu procházeti, — až jsem byl puštěn na vzduch. Žalářníkův kocour čekal tentokráte u chodby, a jakmile jsem vyšel, počal se ke mně lísati. Pohladil jsem jej a zvíře běhalo chvíli za mnou po dvoře. Provedlo pak také několik svých nejlepších kousků a odběhlo. Mimochodem optal jsem se žalářníka, zda-li slyšel v noci zpěv a kdo to zpíval; ale žalářník nemohl mi dáti žádného vysvětlení. Pozeptám se, pravil a tím musila vzíti zvědavost má prozatím za vděk. Minulo několik dní. Můj kocour, s kterýmž jsem se byl poznovu spřátelil, prováděl nyní každý den na dvoře a v zahradě, když jsem byl na procházce, akrobatské své umění a prozrazoval mimo nadání neobyčejnou chuť a talent, jichž jsem u něho dříve nebyl ani pozoroval. Byl jsem s ním úplně spokojen a pokusil jsem se též o nové některé produkce. Zvíře se naučilo jim neobyčejně snadno a s jakousi mimořádnou ochotou. Zpěvu, jenž mě byl před nedávnem tak dojal, více jsem neuslyšel ani v noci, ani ve dne, a byl bych, jakž už v podobných případech, o jakémž zde řeč, vůbec ani jinak býti nemůže, časem svým na neznámou pěvkyni, vlastně na podivuhodný hlas její, úplně zapomněl. Ale asi za čtrnácte dní po prvém zaslechnutí hlasu toho byl jsem naň zvláštním spůsobem znova upozorněn. Nadešla bouřlivá noc. Prudký vítr hvízdal a hučel po dvorku a zalehl časem v koruny stromů blízké zahrady, že rozšumělo se listoví tajemným šelestem. Obloha byla jediný mrak; vzduch byl dusný a po několik hodin blýskání a hřmění ani neustalo. Ale nepršelo ještě; bouře zuřila doposud ve vzdálenějším okolí města a nad městem se teprv stahovala. Občas sice trochu skráplo; leč po chvíli déšť zas ustal, a blesk a hrom prováděly své rozmarné a pro diváka i posluchače nehrubě příjemné evoluce dále. Na usnutí nebylo možno ani pomysliti. Naslouchal jsem tedy hukotu větru ode dveří, neboť u zamříženého okna nebylo radno dlíti, poněvadž drát od bleskosvodu na budově krajského soudu tažen byl těsně podle mého okna. Pošoupl jsem si tedy židli a stůl až ke dveřím, usedl si a podepřev se zády o dvéře, díval jsem se tak oknem na čtverhrannou plochu oblohy. Byla takměř bez přestání v plameni. Hřímání v pravém slova smyslu neustalo, a tím se také stalo, že přeslechl jsem tentokráte drkotající hukot přijíždějícího vlaku a byl na něj upozorněn teprv, když pronikavé písknutí lokomotivy i divoký rej bouře přehlušilo. Chtěl jsem přistrčiti stůl k oknu a podívati se ven aspoň na chvíli; ale v témže okamžiku zablesklo se tak silně, že jsem musil zamhouřiti oči a bezprostředně následovalo tak prudké zahřmění, že jsem se instinktivně uhnul poněkud do kouta. Když jsem opět otevřel oči, upřel jsem zrak na zamřížené okno. Zablesklo se poznovu a současně s bleskem kmitlo se v okně cosi temného — byltě tam skočil černý můj přítel kocour. Protahuje se, hrbí hřbet, mrská ohonem a otírá hlavu o železnou mříž. Okenice byla otevřena, poněvadž bych byl jinak v dusné cele nevydržel. Kocour tedy mohl pohodlně skočit dovnitř; ale zůstal na okně. Vábil jsem jej, ale i vábení zůstalo bez úspěchu. Vstal jsem tedy a popošel k oknu. Kocour jaksi nedůvěřivě se na mne zadíval, pak předa shrbil hřbet a otíraje se hlavou o mříž, mrskal ohonem prudčeji než kdy jindy. Avšak co to? Na krku kocourově vidím něco jako bělavý obojek. Byl jsem zvědav a počal vábiti kocoura poznovu; ale kocour zpěčoval se do dusné cely skočiti. Nechtěje zvíře zaplašiti, musil jsem zůstati na témže místě. Tak jsme stáli hezkou chvíli proti sobě; zdánlivě nedůvěřivý kocour na okně a zvědavý a vábící jeho trýznitel pod oknem. Znenadání zablesklo se poznovu neobyčejně intensivně a zároveň zaduněla ohlušující rána hromová, div že jsem neklesl. Zdáloť se mi, jako by blesk sjel po drátu bleskosvodu podle mého okna; viděl jsem nebo se mi zdálo, že vidím kmitnout oslňující běloskvoucí elektrickou jiskru. Současně se zablesknutím a zahřměním skočil kocour s okna přes moji hlavu přímo na stůl nedaleko dveří. Byl to skok asi na dva metry a patrně byl k němu černý můj soudruh dohnán zablesknutím a zahřměním. Musím vyznati, že jsem v okamžiku tom osvědčil více duchapřítomnosti než v kterémkoli vážném a důležitém případu svého života. Rychle jsem přiskočil k oknu a zavřel je, kocour byl polapen. Mimo nadání nejevil však ani nejnepatrnějšího odporu nebo bázně. Dal se pohladiti, ba lísaje se ke mně a otíraje hlavu o moji ruku, zůstal klidně na stole, když jsem mu sáhl na krk, abych se přesvědčil, jaký to má obojek. Byla to široká, patrně na dýl přeložená, bílá, hedbávná a pevně na dva uzle přivázaná stuha. Odvázal jsem ji, bych ji prozkoumal. Byla přeložena a podél okrajů sešita. Když jsem ji ohmatal, zpozoroval jsem, že je cosi v stužce zašito; zaharašilať, jako by v ní byl složen na dél přeložený papír. Rychle vytáhl jsem z kapsy perořízek, v několika okamžicích byly švy rozpárány a ze stuhy vypadlo kus několikráte přeloženého papíru. Zvědavost má rostla. Rovněž tak rychle jsem papír rozbalil a shledal, že je popsán, že to nějaký list. Písmo bylo drobňounké, poněkud nepravidelné a v ohledu gramatickém i syntaktickém nehrubě správné, poznalť jsem na první pohled, že to písmo ženské. Lístek byl psán v jazyku německém a zněl v překladu takto: Vážený pane! Promiňte, že zasílám Vám neobvyklou touto cestou lístek. Přijela jsem před krátkým časem návštěvou ke svým příbuzným a byla po několik dní nepozorovaně svědkyní Vašich zábav v zahradě. Poptala jsem se, kdo jste a jaké jest Vaše provinění, a rozhodla se, že Vám pro případ, kdybyste si něčeho přál, nabídnu své služby. Nevykládejte mi ochotu moji ve zlé! Známť trapný stav žalářování z vypravování vlastního otce a znalost ta přiměla mne k tomuto kroku. Volila jsem neobvyklou cestu k zaslání svého lístku jen z té příčiny, bych nevzbudila pozornost osob, které Vás střeží, a mohla Vám tak, kdybyste si něčeho přál, snadněji posloužiti. Dověděvši se od tetinky, že Vás černý kocour žalářníkův, jejž jste byl tak podivuhodným kouskům přiučil, skoro každý večer ve Vaší cele navštěvuje, přivábila jsem jej dnes odpoledne, když zabloudil do naší zahrádky, k sobě, vzala jej do svého pokojíku a napsavši tento lístek, pouštím právě o půl jedenácté hodině před půlnocí věrné zvíře opět na svobodu a soudím, že za panující nepohody dostane se snadněji a nepozorovaně do Vaší cely. Podaří-li se to, jest první krok k našemu dorozumění se šťastně učiněn. Spalte tento lístek a kdybyste si někdy něco přál, nebo kdybyste mi vůbec chtěl na tyto řádky odpověděti, učiňte, prosím, podle následující mé rady. Zahrada, v kteréž je Vám dovoleno se procházeti, hraničí se zahradou mé tety a jest jak víte, oddělena pouze dřevěným zábradlím z latí a živým plotem. Nejnížeji, skoro u potoka, nalézá se, jak Vám zajisté povědomo, besídka těsně u zábradlí, a pod lavičkou jest plochý bělavý kámen, jejž zcela snadno rukou dosáhnete. Kdybyste si tedy něco přál nebo mi chtěl lístek nějaký poslati, račte jej laskavě položití zejtra, až půjdete do zahrady na procházku, nepozorovaně pod onen kámen a pozejtří naleznete tam moji odpověď. Prosím ještě jednou, abyste mi tento můj krok nevykládal ve zlé. Cítím s Vámi celou tíhu strašného osudu, jenž Vás byl stihl, a ráda bych Vám, bude-li třeba a možno, v něčem přispěla. Jen za jedno Vás ještě žádám: neptejte se po mně nebo po sousedech svých nikoho z osob, které jsou kolem Vás — abyste nezbudil ani nejnepatrnějšího podezření, jehož následek by bezpochyby byl, že by Vás dopravili z budovy soudní do krajské trestnice v městě, odkud byste se ovšem s nikým a nikdy nemohl tajně dorozuměti. Eldora. Celkem dosti střízlivý a úplně jasný tento list ukonejšil sice prvotní mou zvědavost, ale vzbudil novou. Kdo jest podepsaná Eldora? tázal jsem se mimovolně v duchu. Přečetl jsem list ještě dva, ba třikráte; leč přes všechno namáhání nemohl jsem z řádků více vyčísti než zřejmý střízlivý jejich smysl; motivy a vůbec účel nabízeného mi tu sblížení se s neznámou ženštinou zůstaly mi úplně temny. Po delším přemýšlení pustil jsem rozřešení otázky té mimo sebe a počal uvažovati, zdali snad vše to není jakousi léčkou osob mne střežících a zda-li jest možno důvěřovati osobě, kterou jsem posud nebyl ani shlédl, ba která výslovně žádala za zatajení veškerého našeho styku. V tu dobu jsem nepotřeboval jsem více vyhledávati žádného spojení se světem mimožalářním; měltě jsem svou tajnou a důvěrnou kriminální poštu již dávno zřízenou a proto nebylo mi také třeba služeb jiných osob. Ale přímo odmítnouti jsem nemohl nabídnutí neznámé, jak se samo sebou rozumí, již ze šetrnosti a galantnosti k dámě také nemohl; rozhodl jsem se tedy, že rozpředu s ní korrespondenci o věcech nedůležitých a pro ukrácení chvíle. Mezi tím byla se bouře venku poněkud utišila a kocour, kteréhož jsem si skoro hodinu ani nepovšiml, počal býti netrpěliv. Začal mňoukat a choval se, jak míval ve zvyku, kdykoli se mu zachtělo z cely. Otevřel jsem tedy okno a kocour skočil na okno a odtud dolů do dvora. V témže okamžení zaslechl jsem venku přitlumené zatleskání rukama. Podle všeho byla Eldora dávala pozor, zdali kocour skočí na okno a kdy zas seskočí, a dala mi tímto spůsobem na srozuměnou, že postiliona svého sleduje. Odpověděl jsem na tuto pozornost tímže spůsobem, zatleskav v ruce. Z venku zazněla pak ještě odpověď, ale přitlumenější než první ozvání se, čímž neočekávané intermezzo ukončeno. Po chvíli zasedl jsem ke stolu a napsal odpověď. Přiznávám se, že mě poněkud namahala; neboť k několika řádkům potřeboval jsem více než hodinu, jednak proto, že nevyznám se v stylistice německé, jednak pak z té příčiny, že jsem skutečně nevěděl, co a jak odpovědít. Konečně jsem lístek dokončil. Psal jsem, že děkuji neznámé za laskavou pozornost a za její soustrast s politickým vězněm hlavně proto, že kromě tří nejintimnějších přátel nebyl mě po celou tu dobu, co jsem v České Lípě meškal, nikdo navštívil, a kromě dvou, kteří mi dopisovali častěji, pranikdo mi ani lístečku neposlal. Děkoval jsem též za nabízenou ochotu a pravil, že pro okamžik ničeho nepotřebuju; ale že by mě těšilo, kdyby mi neznámá na tento můj lístek odpověděla, a byla-li to ona, která ondy pod večer zpívala tak milou a zádumčivou píseň, aby mi ji laskavě zazpívala ještě jednou. Přání Eldořině, abych první lístek její zničil, nevyhověl jsem, a nebylo toho také třeba, poněvadž jsem byl takměř úplně jist, že nikomu vůbec ani nenapadne, aby v mé cele konal prohlídku, jakouž dozorci trestnic podle předpisu trestního řádu občas vězně oblažujou. Druhého dne čekal jsem vskutku velice netrpělivě, až mě žalářník pustí na vzduch do zahrady, a když jsem se domníval, že mě nikdo nepozoruje, vložil jsem odpověď svou na lístek Eldořin pod plochý bělavý kámen, jak si byla neznámá pisatelka přála. Bylo mi neobyčejně volno, když jsem byl nesnadnou práci tu vykonal; neboť nejen v zahradě, v kteréž jsem se procházel, nýbrž i v zahradách okolních byli neustále lidé. Avšak za nedlouho zmocnila se mne opět netrpělivost. Odpoví-li neznámá? tázal jsem se sama sebe. Byla to Eldora, jejíž hlas mne byl před několika dny v pravém slova smyslu okouzlil? Mohl jsem sice nyní interpelovat žalářníka, zda-li se pozeptal, jak mi byl přislíbil; ale připomenuv si přání neznámé, bych se neptal nikoho ani po ní, aniž po svých sousedech, ukrotil jsem svou zvědavost a čekal. Večer téhož dne byl skutečně bezpříkladně dlouhý. Čekalť jsem, zazní-li zpěv, — ale doba, kdy přijíždíval vlak od Rumburku, byla už nedaleká, a venku stále ticho a klidno. Posléze přibyl i vlak — naslouchal jsem jako obyčejně příjezdu i odjezdu jeho; ale i po té zůstalo venku vše klidno a ticho. Nadešla i půlnoc, ale sotva že odbila dvanáctá, zazněla ze sousední zahrádky přitlumeným hlasem známá mi již píseň. Naslouchal jsem se zatajeným dechem; nebyloť pochybnosti, že neznámá pěvkyně s čarokrásným hlasem jest Eldora. Následujícího dne jsem čekal ještě netrpělivěji, až budu puštěn na vzduch do zahrady. Skoro ostýchavě přiblížil jsem se k besídce a opatrně jako zloděj nadzvedl plochý bělavý kámen. Pod kamenem ležel lístek. Rychle jsem jej zvedl a v nejzazším koutě zahrady pod stinnou hruší kradmo a kvapně jsem jej přečetl. K čemu však dále vypravovat? Z toho, co jsem byl právě uvedl, jest zřejmo, že mě dobrodružství to zajímalo a bavilo a že není divu, když jsem s neznámou tímto spůsobem skoro měsíc korrespondoval. Zpočátku byly listy naše jaksi nesmělé a chladné, jako mezi lidmi neznámými; ale později, když jsme si byli v listech vzájemně tak mnohé z vlastního života připomenuli, staly se lístky důvěrnějšími, ba později přátelskými. Byla to vskutku nejpodivnější korrespondence, jakou jsem kdy v životě svém vedl; nicméně bavila mě nade všechny jiné. Žel, že lístky, jež jsem psal já, přišly v ztrátu a že nemohu zde podati než některé citáty z listů Eldořiných. Činím tak arci jen z té příčiny, bych vlastními slovy podivné ženy té přispěl k její charakteristice. Jsouc mně, jako já jí, úplně neznáma, musila v mnohém listě svém promluviti o sobě a svém posavadním životě, a právě jen tato místa vyjímám z jejích listů. Především cituju několik řádek listu třetího ze dne 8. září 1874. Opakuji poznovu. Promiňte, prosím, že jsem tak učinila. Jsem dítě horských pustin, nevyznám se v požadavcích světa. Žila jsem až dosud v odloučenosti jen svým snům, ale žila jsem volně jako ptáče v osamělém pustém lese; milovala jsem jen přírodu a některou tu knihu — když do mé samoty zabloudila. Jedině tím můžete si vysvětliti, že jsem se odvážila ke kroku tak neobyčejnému, ba smělému — psáti muži úplně neznámému. Ale osud Váš není mi neznámý; známť jej, procítila jsem vše, když mi otec za dlouhých zimních večerů vypravoval o svém utrpení. Ačkoli rodem cizinec, miloval otec můj tuto krásnou zemi vroucně a upřímně — miloval též svobodu rovněž tak náruživě jako tu Vaši i moji vlast. V barikádním boji v dnech svatodušních roku 1848 byl raněn. Byl dopraven do domu stařičké jakés chudé ženy, bydlící nedaleko chrámu svatojakubského. Ošetřovala jej jako matka — skrývala jako vlastního syna a posléze, když se pozdravil, přispěla mu vším, seč její síly byly, aby mohl z Prahy uprchnouti. Otec vydal se na cestu na venek a dorazil až do Warnsdorfu. Byl však stíhán zatykačem; v prosinci roku 1848 vypátrán, zatčen a dopraven nejdříve sem do České Lípy, kde přenocoval jednou v téže cele, v které meškáte nyní Vy, načež v nejkrutějším mrazu dopraven spoután do Prahy. Tam byl vězněn přes půl roku, pak souzen, uznán nevinným a propuštěn na svobodu. Z toho, co jsem byla uvedla, poznáte motivy mého zdánlivě nepředloženého jednání. Doveduť pochopiti Vaše city a utrpení; dovedu jako málokdo vmysliti se v strašný duševní stav, jenž Vás ovládá při zpomínce na vzdálené rodiče, na milou žínku a miloučké dítky. Vás ovšem netýrají, jako byl týrán můj otec, po Vás arci neplvali, jako po mém otci, když spoután veden byl podle vojenské strážnice na Hradčanech; ale utrpení Vaše musí býti rovněž tak nebo aspoň podobně strašné. Nechápu sice úplně, jak možno člověku žiti v nevolnosti, jak možno měsíc nebo týden žíti v dusné cele bez oněch, jež nade vše milujeme. Buď, že cítím, že nemám k tomu síly, buď že nemohu duševní stav ten úplně pochopiti. Ne, ne! já bych toho nemohla nikdy. 10. září. Musím se Vám přiznati upřímně. Ostýchavě, ba s jakousi bázní jsem rozbalovala Vaši odpověď na svůj první list. Rozbalila a čtla jsem list Váš v nejzazším konci zahrádky, aby mě nikdo neviděl. Bylo už k večeru; den byl pošmurný, nevlídný, obloha zachmuřená a prudký vítr hnal mraky ku Praze. Byla jsem rozčilena, ruce se mi třásly. a při čtení míhaly se mi písmenky před očima. Byloť mi, jako bych čtla první milostný lístek, psaný rukou nejdražší. A přece byl list Váš tak chladný a střízlivý, tak odměřený a zase tak důvěrný. Nespala jsem takměř celou noc. Zdáloť se mi, že jsem Vás svou dotíravostí pohněvala, zarmoutila, ba že snad jsem Vám vědomě ublížila. A přece jsem nemohla nic podobného z Vašich řádků vyčísti. V tu noc zapřádala jsem se v podivné sny. Přála jsem si býti ženou muže milovaného, přála jsem si býti matkou, přála jsem si býti klidnou, šťastnou a spokojenou ve svých dítkách. A tu se mi zdálo, že bych dítkám svým nemohla býti jinou matkou, než na jakou možno i v pozdním věku zpomínati jen s tklivou, dojemnou rozkoší, jako na matku a ženu, která bývá muži a dítkám svým, čím bývá zbožným duším Madonna. V tu dobu arci jsem ještě nevěděla, že připomínáte si věrnou, drahou žínku svou. Duší mou táhla známá píseň Heineho lm wunderschönen Monat Mai; ale nemohla jsem si již připomenout než následující verš: als alle Knospen sprangen. Dlouho jsem snila. Pak jsem Vám napsala odpověď a opět se zadumala. Ale Heineova píseň rozchvívala mou duši jako mírný vánek jarní. Polosníc sáhla jsem znovu po péře a napsala tuto sloku: Durch meine Seel ziehts wie ein Lied, halb süsses Weh, halb süsser Schmerz; mir ist, ais wenn ich sterben sollt. mir ist so bang, so weh ums Herz — Nesmějte se, prosím, mé naivnosti! Myslím, že pravá píseň rodí se jen v takovém duševním rozpoložení, v jakém jsem se nalézala já; a mojí vinou není, že nedovedu cit svůj jinak vyslovit, než tak nejapně, tak známě. 17. září. Děkuji Vám, že jste mi z dopisu své milé žínky přeložil několik úryvků. Poznávám z řádků těch milou tu Vaší duši. Není to pouhý lístek — nýbrž plamen, vášeň. Plamenná touha dýše z prostičkých těch řádků a rozechvívá duši. Oh, že jsem nikdy — nikdy podobné touhy nepoznala! Neznámť nikoho, jenž by dovedl podobný žár v mých prsou rozdmychati. Cítím, že nemožno pochopiti poesii ženy než v podobném trapném a přece šťastném okamžiku loučení, když vzniká v duši plamenná touha — líbati až do skonání. 20. září. Ještě více než za úryvek z listu Vaší žínky děkuji Vám dnes, že jste k poslednímu listu svému přiložil i fotografii její. Chtěla jsem Vám již včera odepsati a napsat lístek dlouhý, abyste měl radost; ale nepsala jsem než několik řádek, kterýmiž tento lístek počíná. Usnulať jsem u stolu a procitla teprv k ránu. Svíčka posud hořela na stole a vedle ležel poslední Váš list a na něm podobizna. A dnes? Je mi podobně jako včera. Po celý den jsem na Vás myslila a teď před půlnocí teprve zasedám za stůl, bych psala. Jak dlouho vydržím? Přestala jsem po chvíli — vždyť sotva držím péro v ruce. A Vy přec čekáte na odpověď — musím tedy psát — musím. Ale pro bůh! co to píšu? Chtěla jsem Vám napsat lísteček tak miloučký — a teď, když počínám, nevím, co bych měla psát. Právě odbila půlnoc. Vzala jsem fotografii a zadívala se v tu milou, klidnou, spokojenou tvář Vaší žínky. Pousměj se na mne, — aspoň jednou se pousměj! zašeptla jsem mimovolně. A věřte! — zdálo se mi, jako by se byla skutečně pousmála. tak mile, tak sladce. Promiň mi, ty dobrá, tichá duše, zašeptala jsem poznovu, že píši Tvému nejmilejšímu — promiň, že vzpomínám na Tebe a Tvé dítky. Ó, jak ráda bych byla její obraz políbila! Ale bála jsem se, že by se na mne nikdy více neusmála. A tak jsem se jen dívala v ty snivé její oči dlouho, dlouho. Z pouhých úryvků, jež jsem byl právě citoval, jest zřejmo, že byla neznámá moje přítelkyně, která brala tak vřelého účastenství na mém i rodiny mé osudu, skutečně ženštinou interesantní. A vyznám se upřímně, že jsem bručíval nyní častěji než kdy jindy na svou vazbu, která mi bránila seznati Eldoru osobně. Čím déle trvala naše tajná korespondence, tím přátelštější, důvěrnější a vřelejší byly listy Eldořiny a mnohý z nich skutečně nelišil se od lístku erotického. Podivnou ženštinu tu zajímala každá maličkost, která se týkala mě nebo mé rodiny; psávala o všem — mnohdy poněkud zmateně, ale vždy bezprostředně, bez přílišného přemýšlení, jak jí slova a věty z péra vylétly. Všemi listy jejími vanul zvláštní dech, abych tak řekl — naivně romantický a zároveň tak svěží a milý jako vánek, když zavívá k člověku přes záhony rezed, violek a růží. Někdy však vyšlehl blesk dlouho tlumené vášnivosti, ale jen kmitnul a zase zanikl — a milé žvatlání dobré té duše bavilo mě dále, jako bavívá člověka vnímavého řada drobných, více méně hravých erotických veršů. Jednotlivé ty blesky vášně však prozrazovaly neobyčejnou sílu elementární. Zkoumaje je, byl bys nutně musil přijíti k závěrku, že ženština, která takto dovede cítit a city své tlumit, může býti šťastnou aspoň poměrně na tak dlouho, dokud dovede city své opanovati; ale jakmile city její vzplanou a opanujou ji, že musí býti city těmi stržena v divoký proud náruživosti, jenž končívá obyčejně — zoufalostí. Představoval jsem si dle toho Eldoru jakožto ženštinu kyprých tělesných vnad a aspoň zjemnělých známek smyslnosti. V duchu jsem viděl před sebou štíhlou a přece statnou postavu ženskou s výrazem zádumčivě sladkým v hladké, bledé tváři. Havraní vlas a černé jiskrné oko. Avšak k čemu popisovat pouhý přelud obraznosti Znalť jsem pouze písmo a hlas Eldořin. Hlas její zazníval neustále v mé duši jako dávná nějaká zpomínka z dob nejsladšího rozechvění. Ký div, že v korespondenci své zmínil jsem se o něm dosti často; leč Eldora poznámky mé vždycky ignorovala. Zpočátku jsem si toho nepovšimnul; ale později mi to bylo nápadno a proto jsem v jednom ze svých nejposlednějších lístků žádal výslovně za odpověď. Byltě jsem v lístku tom Eldoru upomenul na vzácnost jejího hlasu a opatrně jsem jí dal na srozuměnou, že by bylo záhodno, aby se cvičila ve zpěvu a časem svým vystoupila co zpěvačka na divadle. Odpověď Eldořina zněla zpola záporně, zpola pak se zdálo, že návrh můj schvaluje a že jej provede; ale jistoty jsem z odpovědi její nenabyl. V následujícím lístku jsem návrh svůj opakoval a odpověď Eldořina, kterou mi napsala v předposledním svém lístku, zněla v ten smysl, že nemá sice ve své herecké nadání velké důvěry, nicméně že přece rady mé uposlechne. Byl jsem spokojen. Napsav ještě jeden lístek obsahu povšechného, obdržel jsem dne 8. října následující odpověď: Kvituji poslední Váš list tímto lístkem posledním. Musím odjeti nakvap ještě dnes a to v několika hodinách. Buďte zdráv a promiňte, že obtěžovala jsem Vás ve Vaší vazbě po několik týdnů svými dopisy. Tento je poslední. Na štěstí nebude Vaše vazba už trvati než několik dní a nežli opustíte Českou Lípu, spatřím Vás ještě jednou a naposledy. Buďte s bohem a zachovejte v přátelské zpomínce Eldoru. Měl jsem tudíž po radosti i jediné zábavě, která mě ještě těšila. Teprv po odjezdu Eldořině poznal jsem úplně dobrodiní, jež mi svými lístky prokázala. Chmurná moje melancholie byla mě už opustila skoro úplně; ale po odjezdu Eldořině počala znovu rozkládati své charé stíny nad mojí duší. Celé dny trávíval jsem ve své cele a děsné obrazy počaly mě opět ve snu mučiti jako dříve. Na štěstí blížila se již doba osvobození; musil jsem konati aspoň občas přípravy k odjezdu, čímž zádumčivost moje aspoň částečně byla paralysována. Konečně udeřila hodina, na kterouž jsem byl déle než rok čekal. Dne 16. října udeřením desáté hodiny dopoledne zaslechl jsem naposledy zaskřípnutí velkého klíče v zámku dubových dveří, jež vedly na chodbičku, kterouž se vcházelo k mé cele; naposledy zaslechl jsem volný, pohodlný krok žalářníkův — pak zaskřípal klíč v zámku, dveře mé cely se otevřely a na prahu objevila se atletická, marciální postava starého žalářníka. Bohudík, že přicházím naposledy, pravil měkce po německu a hlas jeho se poněkud chvěl. Jste na svobodě! Čekal jsem už připraven. Větší část mých zavazadel byla už odeslána na nádraží; měl jsem jen malý příruční vak. Rozhlédl jsem se ještě jednou po holých stěnách, zamřížovaném okně a holé pryčně — a upřímně praveno — v okamžiku tom se mne zmocnil zvláštní pocit lítosti. Místo, jež jsem po celý rok takměř proklínal, bylo se mi stalo skoro milým — důkaz to, že člověk prodlením času mnohdy i otroctví uvyká. Po chvíli však jsem byl na svobodě. Obrátil jsem kroky k úřadu telegrafnímu, abych zaslal domů následující telegram: Právě jsem opustil celoroční svůj palác. Odpoledním vlakem odjedu; večer o sedmé hodině přibudu do Prahy. Na první tuto svou cestu po více než celoroční vazbě nikdy nezapomenu. Byltě jsem se sice všemožným spůsobem bránil rozčilení; ale octnuv se na svobodě před budovou krajského soudu, zpozoroval jsem, že se byla se mnou stala nápadná změna. Nohy se mi třásly, pot mi vyvstal na čele; byl jsem unaven a sotva jsem se dále vlekl. Byl jasný podzimní den. Listoví stromů a keřů počínalo již žloutnouti a opadávati; přes holá, pustá strniště vál studený a časem dosti prudký vítr. Romantická krajina kolem města měla ráz smutný a zádumčivý. Zvolna, co noha nohu mine, ubíral jsem se k budově telegrafního úřadu. Ale když jsem telegram odevzdal, zmocnila se mne taková mdloba, že jsem nemohl takměř ani z místa hnouti. Dojíti do nádraží, asi půl hodiny cesty od města vzdáleného, bylo naprosto nemožné. Vrátil jsem se tedy do budovy krajského soudu a objednal si povoz. Musil jsem čekat přes hodinu. Jelikož bylo dosti času, čekal jsem trpělivě. Konečně povoz přijel a zastavil se před budovou. Vsedl jsem do povozu a kočí práskl do koní; povoz mírným cvalem ujížděl městem a zabočil pak na silnici, vedoucí k nádraží. Pohřížen v myšlenky a vzpomínky, jež se mi mimovolně vtíraly, nevšímal jsem si ničeho kolem. Teprve, když jsme se octli asi čtvrt hodiny za městem, ohlédl jsem se v otevřeném povoze, abych se podíval ještě jednou na město. Avšak co to? Ve vzdálenosti asi třiceti kroků za rychle ujíždějícím povozem běží prostřed silnicí — černý kocour. Poznal jsem věrného soudruha, kocoura žalářníkova. Kázal jsem kočímu zastaviti a kocour nás doběhl. Chvíli jsem se díval, jak si bude počínat. Plaše ke mně do vozu pohlížeje, zůstal státi, pak se rozběhl nazpět, ale zase se vrátil a zamňouknuv opět ke mně pohlížel plaše a bázlivě. Bylo mi zvířete líto; umínil jsem si, že je vezmu domů, a pronesl jsem obvyklé komando: Hop! Kocour se ocitl skokem v povoze a hned nato na mém klíně. Kočí práskl na to do koní a rychleji než před tím ujížděl k nádraží. Byl nejvyšší čas. Vlak od Rumburku byl právě přijel; v nádraží bylo veliké množství lidu. Rychle vyskočil jsem z povozu, abych si koupil jízdní lístek, a v chvatu tom pozapomněl jsem na kocoura, jenž se byl mezi jízdou schoulil v koutku. Kocour skočil s povozu za mnou. Několik hochů, kteří lelkujíce stáli před nádražím, shlédnuvše kocoura a nevědouce, odkud se tu tak náhle octnul, osopili se na něho a zahnali jej. Nemaje času nazbyt pospíšil jsem ku kase. Právě zazněl zvonek po druhé, když jsem se s lístkem prodral davem lidu, jenž se tlačil před kasou. Pospíšil jsem na perron. Vlak ku Praze jedoucí stál připraven, cestující už vsedali. Sotva však učinil jsem několik kroků od perronu k vlaku, zdálo se mi, jako by byl někdo za mnou pronesl moje jméno. Kvapně jsem se poohlédl, ale na perronu stálo jen několik osob, z nichž jsem ani jedné neznal. Jedna z nich byla nápadnější ostatních. Byla to štíhlá, útlá dívka prostřední postavy v černých hedvábných šatech. Tvář její byla jemná a k neuvěření běloučká. Nebyla to však bledost chorobná, nýbrž bledost neobyčejně jemné pleti, která při nejmenším vzrušení mysli musila se zrůměniti. Oko dívčino bylo, pokud jsem mohl v kvapu rozeznati, buď sivé nebo bledě modré, vlas plavý. Výraz tváře i oka jevil nejhlubší duševní poklid, jaký se zračívá v tvářích dcer Albionu nebo divuplných hor norských, kteréž dívka ta, opírajíc se o železný sloup perronu a dívajíc se se založenýma rukama před sebe, veškerým vzezřením připomínala. Můj zrak utkvěl sice na dívce té několik okamžiků; ale v tváři její ani sval se nepohnul. Nemohl jsem tudíž jinak souditi, nežli že ona jména mého nepronesla, že jsem se nejspíše klamal. Obrátil jsem se tedy zase k vlaku; ale hned nato zaslechl jsem své jméno poznovu a zřetelněji než před chvílí. Otočil jsem se a zrak můj utkvěl opět na bleďoučké tvářince sličné dívky. Tentokráte však se mi zdálo, že kolem úzkých korálových rtíků jejích pohrává lehynký, ale blahý úsměv, na bledá líčka že se vkrádá jemný ruměnec a oko že jaksi plane. Zůstal jsem státi. Dívka, která byla před chvílí zrak svůj upírala k zemi, dívala se mi nyní přímo do očí. Po několika okamžicích však sebou prudce pohnula a rychle popošla až ke mně. Přijela jsem, bych dostála danému slovu, pravila ke mně nevýslovně měkkým hlasem, v němž jsem poznal hlas — Eldořin. Eldora! zvolal jsem překvapen; neboť takto jsem si neznámou svou přítelkyni nikdy nepředstavoval. Přicházím vás osobně požádat za odpuštění, že jsem. Prositi za odpuštění, přerušil jsem Eldoru, musím já. Dívka sklopila oči, a líčka její vždy více se rděla. Zdáloť se, jako by byla v rozpacích. Avšak nejen ona, i já jevil rozpaky; byltě jsem skutečně nemálo překvapen a jedině tím možno si také vysvětliti podivnou, naprosto neobsažnou naši krátkou rozmluvu. Přijela jsem tímto vlakem, jenž jede do Prahy, ujala se slova Eldora, a vrátím se večer zase domů. Chtěl jsem odpovědít, ale Eldora pokračovala: Přišla jsem se s vámi jen rozloučiti, jak jsem byla slíbila. Pozdravujte svou milou žínku, své dítky i rodiče. Vtom opakováno volání konduktérů, aby se vsedalo. Sbohem tedy! pravila dívka a podala mi ruku. Byla to jemná bílá ručka, jakou svalovitá pravice má posud ještě nikdy nebyla stiskla. Chvěla se v ruce mé a bál jsem se stisknutí její opětovati. Několik okamžiků jsme takto mlčky postáli. V tom zazněl vedle mne hlas konduktérův, bych vstoupil. Prudce jsem sebou pohnul. S bohem! pravil jsem k Eldoře a obrátiv se k vlaku, skočil jsem rychle do otevřeného kupé. Byl jsem z cestujících, kteří vsedali, poslední. Zaslechl jsem za sebou sladký hlas Eldořin, jenž polohlasitě pronesl slova: S bohem! Pozdravujte! Ostatní jsem přeslechl; konduktér byl přirazil dvířka a zvonek zazněl po třetí. Podíval jsem se oknem. Vlak mimo obyčej chvíli ještě stál. Eldora stála nepohnutě na témže místě, kde jsme se byil rozloučili. Vtom však se cosi mihlo na zemi podle ní. Poznal jsem kocoura, jenž se patrně zahrádkou dostal do nádraží. I Eldora jej poznala a zavolala – kocour k ní přiběhl a ona jej vzala do náručí. Vtom zazněla píšťalka vůdce vlaku a lokomotiva pronikavě zapískla. Ale vlak se posud nehnul. Rychle jsem otevřel okno, abych vyhlédl ven. U vedlejšího vagonu stál právě přednosta stanice, rozmlouvaje s někým známým ve vagonu. Když se vlak nehýbal, obrátil se prudce směrem k lokomotivě a zahouknul otázku, proč se už nejede. Kdosi cosi odpověděl. Přednosta zamručel nevrle několik slov do vousů a hněvivě se rozhlédl po nádraží. Zrak jeho utkvěl na Eldoře. Podívejte se!, pravil po německu ke svému známému ve vagoně. Tamto stojí primadonna, o kteréž jste byl dnes ve Warnsdorfu slyšel vypravovat. Při tom mávl nedbale rukou směrem, kde Eldora stála. Přednostův známý jevil zvláštní účastenství. Kde, kde? optal se kvapně a dodal: Znáte její rodiče? Znám, pravil přednosta stanice. V okamžiku tom lokomotiva poznovu zapískla a vlak se hnul. Přeslechl jsem další otázku z vagonu, a zaslechl jen odpověď přednosty stanice, jenž jda podle vlaku, pravil: Nejoriginálnější žába. Jak to? optal se známý z vagonu. Přednosta stanice se rozesmál. Libo-li — tedy nejoriginálnější želva nebo třeba tygr. Nerozumím vám, namítal zvědavý ve vagonu. Vlak už jel a hukot páry a drkotání vozů přehlušovaly řeč. Přednosta stanice podle rozjetého vlaku už skoro běžel. Jak se zdálo, vysvětloval cosi svému známému. Nezaslechl jsem než poslední jeho slova. nejgeniálnější opice, kterou jsem kdy v životě svém spatřil. Vlak už jel tak rychle, že nemohl přednosta stačit. Známý jeho se ozval ještě jednou z kupé. Zaslechl jsem zase jen několik slov. Je provdána? Zasluhuje svého jména? Jakého jména? ozval se přednosta. Sněhobílý slavíček. Ah, pravda. zvolal přednosta, zastaviv se a salutuje. Muž v kupé optal se ještě na něco, ale vlak už rychle ujížděl. Nezaslechl jsem než hlasitou odpověď přednostovu: Až jindy, kamaráde — jindy! Úryvkovitá rozmluva, kterouž jsem byl právě slyšel, nemohla se týkati nikoho jiného než Eldory a vše, co jsem byl zaslechl, bylo mi hádankou. Vyhlédl jsem oknem nazpět do nádraží. Eldora stála posud na témže místě, kde jsme se byli rozloučili, a dívala se za ujíždějícím vlakem. Kocoura držela v náručí; viděl jsem z dálky, že jej hladí. Několik okamžiků jsem ji ještě viděl, pak zahnul vlak s posavadní přímky kolejí a nádraží i Eldora zmizely. Zapomenutí! Podivné slovo! Mnohdy by člověk rád zapomenul a nemůže; jindy zase ze všech sil se namáhá, by nezapomněl — a zapomene přece. Všechny ty různé positivní i negativní variace na známé pořekadlo Sejde s očí, sejde s mysli, bývají ve skutečném životě mnohdy rovněž tak lživy jako celá řada jiných neomylných, povšechných pravd, s kterými se setkáváme v mudrosloví lidu, v mravouce pedagogů, ba i v reflexích geniálních básníků, filosofů a mudrců všech věků. Mnohý z nás zapomíná rychle, skoro hravě, zdánlivě beze všech pohnutek fysických nebo duševních; jiný zase nemůže zapomenouti ani po letech, ba po celý svůj život, a mnohdy se zdá, že by nezapomněl ani tenkráte, kdyby se dostavily skoro všechny fysiologické podmínky zapomenutí. Někdo zapomene nejsnadněji na urážky, utrpení, svízele a bolesti, jiný zase na blažené a šťastné chvíle, na prokázaná dobrodiní a vůbec na vše, co jej kdy těšilo — ale u každého jeví se fysiologický tento proces spůsobem jiným, podmíněným nejrůznějšími faktory. Dokud jsem meškal ve vazbě, domníval jsem se, že na útrapy žaláře nebudu moci nikdy zapomenouti. Ale jakmile jsem se octnul na svobodě, jakmile jsem měl osudný palác za zády a vlak mne unášel ku Praze, zapomněl jsem na větší část těchto útrap. A když pak jsem se octnul v kruhu své rodiny a oddal se dřívějšímu svému zaměstnání, nezbylo mi z trpkých upomínek než několik pouvadlých a nyní po letech už úplně suchých lístečků, na které se člověk dívá, aniž by v duši jeho zbudily nějakou ozvěnu — nyní jsou to pouhá slova, která druhdy mívala význam hluboký, ale významu toho úplně pozbyla. Když jsem odjížděl po prvním zběžném spatření Eldory na nádraží českolipském ku Praze, byl jsem pevně přesvědčen, že na milou, sněhobílou dívku v brzku zapomenu, že něžná, bledá tvářinka její, kterouž jsem spatřil jen tak mimochodem a v chvatu, vymizí z paměti mé dříve, než přijedu do Prahy. Ale zmýlil jsem se. Obraz Eldořin utkvěl mi v paměti, jako bych jej byl podrobil nejpřísnějšímu studiu, jaké věnuje malíř čarokrásnému originalu, jehož netřeba idealisovati, nýbrž zobraziti co možná nejvěrněji. Obzvláště v chvílích úplného osamotnění vyhoupl se obraz ten před duševním mým zrakem mnohdy tak plasticky, jako by Eldora stála přímo přede mnou. A ani okolnost, že jsem si byl dříve Eldoru po několik týdnů představoval co ženštinu kyprých smyslných vnad a že vždy, kdykoli jsem si ji připamatoval, tanula mi na mysli imposantní postava Rubensovy druhé ženy, nevadila ani dost málo, abych si byl nevštípil v paměť skutečnou podobu Eldořinu, kteráž mi hned o prvním setkání uvedla na paměť divuplný obraz čarokrásné Tizianovy milenky, jejž jsem byl krátce před svým příjezdem do České Lípy ve vídeňském Belvederu spatřil jen letmo, kdežto před obrazem kypré ženy Rubensovy byl jsem postál skoro hodinu. Obraz Eldořin změnil však i posavadní moje mínění o její povaze. Ze všech listů a z veškerého chování Eldořina soudil jsem dříve na povahu vášnivou; ale skutečný obraz její káral úsudek můj zdánlivě ze lži. Ani jediný tah v tváři, ani jediný pohled, ani jediný pohyb podivné této dívky neprozrazoval duši náruživou a vášnivou. Zdálať se býti tak klidnou, tak nevýslovně dobrou, mírnou a tichou, jako norská víla, kterouž nemožno opěvati než písní sensitivní a kteréž by i nejrealističtější básník nemohl vykázati místa než v nejněžnější, blahem a štěstím nevinnosti dýšící idyllce. Není tudíž divu, že jsem si činil později i výčitky, že jsem se k Eldoře choval jaksi chladně, zdvořile nejapně, ba skoro naivně. Z počátku jsem chování své sám před sebou omlouval tehdejší svou rozčileností a překvapením, když se mi Eldora prohlásila; ale později jsem se mrzel přece, že jsem aspoň několika vřelejšími slovy nedal na jevo svůj dík za milé okamžiky, jež mi byla neznámá dívka svými listy v trudných dnech samovazby připravila, že jsem se jí aspoň nezeptal na její příjmení nebo vůbec na něco, z čeho by byla mohla souditi, že není mi právě lhostejnou. Avšak český žurnalista a literát, kterýž jest nucen vyráběti skoro každodenně takové kvantum rukopisů jako šťastnější, byť i nejplodnější literáti a žurnalisté jiných národů za celý týden, nemívá příliš mnoho prázdných chvil, v kterých by se mohl baviti zpomínkami takového druhu, o nichž jsem se byl právě zmínil. Za několik týdnů po svém návratu do Prahy zapředl jsem se zase do svých dřívějších poměrů životních a vysilující žurnalistické a literární práce vyžadovaly zase jako dříve veškeren můj čas. Časem mi sice napadlo, ba žínka má, kteréž jsem o Eldoře vypravoval, naléhala, abych Eldoře napsal aspoň malý lístek; ale neznaje než křestního jejího jména, neučinil jsem tak a rozhodnul se, že při první příležitosti, která se mi naskytne, zajedu do České Lípy a pak do Warnsdorfu. Tak míjel den po dni, týden po týdnu podobně jednotvárně, jako míjí každému z nás, kdo jest ukován k pravidelné práci každodenní a musí pracovati, nechť se tomu duch a tělo sebe více vzpírá. Odvyknuv ve vazbě českolipské společnosti i zábavám, vyhledával jsem jich nyní ještě méně než kdy jindy. Avšak v létě roku 1875 octnul jsem se — v jízdárně, na kteréž jsem druhdy nikdy nemohl nalézti nijakého půvabu. Stalo se to takto: Šestiletá moje dceruška, slyšíc od známých dětí vypravovati o jízdárně, v kteréž posud ještě nikdy nebyla, škemrala tak dlouho, až jsem konečně svolil, by se tam s matkou podívala. Když se vrátily, vypravovalo dítko, co bylo vidělo. Žínka má však byla poněkud zamlklá. Nevypravovala pranic, ba když se dítko svědectvím matčiným dokládalo, že zvláště smělá jedna produkce budila všeobecný úžas, odpověděla žínka, že neví která, poněvadž nedávala právě pozor. Zajímalo tě něco mimo produkci? optal jsem se jen tak ledabylo. Ovšem a sice cosi tak zvláštního, tak neobyčejného, že jsem nemohla takměř ani zraků svých odvrátiti. Mohu zvědět, co? Arci že — mladá dáma v černých hedbávných šatech, která seděla přímo proti nám těsně u barriéry. Znáš ji snad? Nikoli. A čím tě zajímala? Neobyčejnou svou pozorností, kterouž všechny produkce sledovala. Tak, jako se tato dáma dívala, nedíval se snad ještě žádný člověk ani na produkce nejsmělejší a nejoriginelnější, neřku-li na tak prostřední, jaké byly na programu dnešního, pondělního představení. Byla sličná? optal jsem se. Žínka se pousmála. Nejen sličná, nýbrž i interessantní — a to tak interessantní, že ji musíš vidět sám, pravila žínka. Podívej se zejtra do jízdárny! Mlčky zavrtěl jsem hlavou na znamení, že nepůjdu. Žínka chvíli na mne taktéž mlčky pohlížela, načež s úsměvem podotkla: A přece půjdeš! Nepůjdu! děl jsem rozhodně. Ani když ti povím, kdo asi ta dáma může býti? Znáš ji? Vždyť už jsem pravila, že ji neznám. Domnívám se pouze. Vlastně mi jen tak mimoděk připadlo, že to může býti. Žínka nedokončila a právě tím zbudila moji zvědavost. Kdož by to mohl býti? pravil jsem skoro jako sám k sobě. Podle vlastního tvého popisu, odpověděla žínka, nemůže to býti — ovšem že jen tenkráte, jestliže jsi popisoval věrně — nikdo jiný než Eldora. Byla v jízdárně sama? optal jsem se. Nikoli. Jakýsi elegantně oblečený pán seděl vedle ní a častěji se k ní naklonil, aby jí něco pošeptal. Myslím, že se nemýlím, když dím, že to byl manžel její. Eldora však není provdána! namítl jsem, ačkoli jsem nevěděl jistotu. Netvrdím, že to byla Eldora skutečně, připomenula žínka. Ale tvůj popis Eldory úplně souhlasil. Přesvědč se sám, zdali jsem se nemýlila; nabudeš tím zároveň přesvědčení, vylíčil-li jsi mi Eldoru tak věrně, že jsem ji mohla dle pouhého popisu poznati. Ostatně i v případu, je-li ti ta dáma úplně neznáma, nebudeš litovati. Je to skutečně zjev interessantní, a napnutá pozornost, s kterouž sleduje veškeré výkony, obzvláště výkony jednoho z nejsmělejších akrobatů, zasluhuje s hlediště psychologického povšimnutí. Chtěl jsem sice ještě namítnouti, že snad je to nějaká dáma z venkova, která umělých produkcí krasojezdeckých a akrobatských posud ještě neviděla, a že se nejspíše po druhé do jízdárny nedostaví; ale připomenul jsem si, že mi Eldora v jednom listu psala, že byla vychována v odloučenosti od světa. Bylo tudíž přece možno. Rozhodl jsem se tedy, že se podívám druhého dne do jízdárny. Dostavil jsem se druhého dne do jízdárny právě, když bylo představení zahájeno. První kůň a první akrobat konali svou jednotvárnou kruhovitou cestu, z kteréž nemožno bez trestu odbočiti, leda na obvyklé komando bičem. Hudebníci hráli jednu z tak zvaných vymrskaných polek, jež člověk už nikde jinde neslyší než v cirku, kde jsou starším koním obvyklým taktem k pravidelnému poklusu. Pohlednuv zběžně jen na koně a akrobata, rozhlédl jsem se po jízdárně. Byla dosti četně navštívena; ale obecenstvo, nejsouc ještě ani dost málo animováno, dívalo se na první produkci posud skoro lhostejně. Jen tu a tam bylo viděti jednotlivou nějakou tvář, v které se jevil jakýsi interes. Pohlednul jsem také na místo, kde podle vypravování mé žínky den před tím seděla dáma, kterouž jsem hledal; ale v místech těch seděla řada důstojníků. Musil jsem tedy hledati jinde. Leč sotvy jsem obrátil zrak svůj ku straně protější, spatřil jsem těsně u barriéry seděti štíhlou, elegantně oblečenou dámu v černém hedvábném oděvu. Sledovala právě divadelním kukátkem akrobata na koni a pravá ruka, kterouž kukátko držela, zakrývala její tvář. Podle dámy seděl taktéž elegantně oděný pán. Byl to muž v nejlepším věku, na nejvýš čtyřicátník. Bezvousá jeho tvář nebyla sice sličná, aniž obzvláště rázovitá, ale také ne ohyzdná; jevila však neobyčejnou dobromyslnost. Muž ten však mě nezajímal. Díval jsem se jen na dámu, čekaje, až sebou pohne. Ale nestalo se to, až když podkoní v kole známým spůsobem zapráskl bičem na znamení, že je první produkce ukončena, a akrobat seskočil s koně. Hudba umlkla, cirkem zazněl mírný potlesk; ruka dámy, kterouž držela kukátko, sklesla jí do klína; poznal jsem — Eldoru. Seděla poněkud ku předu nahnuta. Lesknoucí se oko její bylo upřeno do prázdna, tvář trochu zruměněná a výraz její skutečně jevil napnutou pozornost, jakou bych byl při první, obyčejně prostřední neb i slabé produkci, v celém cirku mamě hledal. Eldoru zajímala tudíž i tato první produkce v míře nemalé, ba nápadné. Muž, sedící vedle Eldory, poněkud se k ní naklonil a něco jí pošeptal. Eldora zavrtěla hlavou, ale rty její se nepohnuly; patrně ani neodpověděla. Chvíli jsem se díval na Eldoru upřeně. Nepohnula se, nepromluvila, ba ani jednou po cirku se nerozhlédla. Několik okamžiků jsem byl na rozpacích, mám-li se jí prohlásiti nebo jí ještě nějaký čas nepozorovaně pozorovati. Vida ji právě pohříženu v myšlenky a skoro apatickou, rozhodl jsem se pro poslední a pozoroval ji i o ostatních produkcích. Nelitoval jsem toho, a žínka moje měla úplnou pravdu, když děla, že jest chování dámy té v nemalé míře zajímavo. O zahájení nové produkce byla Eldora zpočátku vtělenou pozorností. Seděla bez pohnutí a jenom oko zdálo se sledovati pohyby a evoluce produkujících se osob. Znenáhla však se počala v tváři Eldořině jeviti více než pouhá pozornost. Bleďoučká tvář její znenáhla se ruměnila, oko nabývalo vždy většího lesku, pevně sevřené rtíky se pootevřely. Zdáloť se, jako by v duchu sledovala každý pohyb, každý skok, každé zalusknutí prsty, každé švihnutí a zaprásknutí bičem. ba ještě více — jako by sledovala první debut bratrů a sester svých. Zpočátku, dokud produkce nezajímala ještě příliš ani širší obecenstvo, dívala se Eldora skrze divadelní kukátko; ale když později ta neb ona evoluce obzvláště obratně se podařila a cirkem rozlehl se pochvalný potlesk, když koňům uvolněny ohlavce a obyčejný jednotvárný poklus jejich změnil se podle zrychleného tempa hudby v cval, sklesla ruka Eldořina s kukátkem do klínu. Eldora sama nahnula se ještě více ku předu a zrak její sledoval koně i akrobaty s takovou pozorností, jako by od zdaru smělejších, odvážnějších produkcí závěrečných závisela vlastní její čest. Psycholog, fysiognomik a mimik by byl mohl z tváře Eldořiny v průběhu jedné produkce vyčísti nejrůznější pocity a myšlenky, jež jí vířily duší. Jevilyť se v tváři té postupně nejen pochvala s výkonem neobyčejnějším, nýbrž i nevrlost a okamžitý hněv, když se nezdařil výkon; nejen obava, když se akrobat hotovili ku skoku nebo evoluci odvážnější a smělejší, nýbrž i radost, když se skok nebo evoluce zdařila a cirkem zahřměla bouřlivá pochvala. Interes, jaký brala Eldora na každém hnutí umělců všech odrůd, byl vskutku neobyčejný a zajisté psychologicky odůvodněný; neboť takto nemohl se na výkony krasojezdců a akrobatů nikdy dívati pouhý laik, jenž je sleduje pouze v hlavních rysech obyčejně povrchně a soudívá podle nápadnějších, do očí bijících nebo překvapujících evolucí. Eldora sledovala patrně produkci okem znaleckým. Pochvala a uspokojení nejevily se v tváři její než po výkonech skutečně neobyčejných, které zůstavují mnohdy větší část diváků skoro úplně lhostejnou, ale ke kterýmž je potřebí největšího napnutí veškerých sil a jejichž nezdar znamená pro produkujícího se takořka vždycky zchromení některého údu nebo i smrt. Nebylo pro mne zanedlouho pochybnosti, že jest Eldora úplně obeznámena se všemi podrobnostmi odvážného, nebezpečného umění akrobatů všech odrůd, od prostého provazolezce a skokana, až po nejsmělejšího a nejobratnějšího parforce-jezdce-akrobata, jenž na neosedlaném koni s nejnebezpečnějšími nástroji v rukou provádí evoluce, z nichž každá, byť i zdánlivě nejsnazší a skoro ledabylá, není ničím jiným nežli vznášení se nad propastí, v které číhá — jistá smrt. Jedno však mi bylo přece poněkud nápadné: Eldořin neklid. Akrobati, kteří od nejútlejšího mládí uvykají nelekati se a nebáti se ani výkonů nejodvážnějších, musejí vždy a ve všem stůj co stůj zachovati chladnokrevnost. I v nejprudčím varu krve, když jako láva rozpálená krev žene se prudce k mozku a odtud zase prudce k srdci, kdy pot řine se potůčky s celého těla, kdy srší z očí plameny a každá žilka, každý nerv jest nepnut, div se nepřetrhne, když celý organismus jest, abych tak řekl, rozžhaven — nesmí akrobat nikdy pozbyti chladnokrevnosti, musí skok neb evoluci provésti přesně dle pravidel v době nejstřízlivějšího přemítání a rozpočítávání, neboť jen úplná chladnokrevnost jest mu zárukou zdaru. Činnost mozku jeho musí býti i v nejkritičtějším okamžiku aspoň poměrně normální, a obyčejně, obzvláště u vynikajících akrobatů, takovou také bývá. Nervy akrobatovy musejí býti úplně zdrávy a mozek jeho nesmí býti zeslaben přílišným přemítáním, studiemi a podobným, jinak jest po jeho umění veta. Bedlivý pozorovatel výkonů akrobatských mi přisvědčí, že všichni akrobati jeví skutečně také neobyčejný klid a chladnokrevnost nejen při dívání se na výkony cizí, nýbrž i při vlastní produkci. Avšak u Eldory jevil se pravý opak toho. Klid její při zahájení produkce se změnil v brzku v neklid a když produkci déle sledovala, bylo z celé její tváře zřejmo, že je duše její pobouřena a mozek i nervy v největším rozechvění. Byltě to důkaz, že je sice s podrobnostmi výkonů akrobatských v theorii úplně obeznámena, ale v praxi že by musila ustoupiti každému podřízenému členu, nemohouc se vykázati vlastností kardinální: chladnokrevností. Produkce v cirku následovaly rychle za sebou, ale nevynikaly celkem nad obyčejnost. Některé podrobnosti jednotlivců byly sice pěkné a svědčily o zručnosti a vzorném cviku; ale vše, co jsem právě onoho večera viděl, bylo už nesčíslněkráte s větší menší zručností provedeno. Program představení však byl sestaven velmi pečlivě; produkce následovaly za sebou v pořádku promyšleném a každá následující byla alespoň v některé části stupňováním produkce předcházející. A v téže míře, jako se jevila gradace v produkci, jevil se také zvýšený zájem v tváři i chování se Eldory, tak že při mnohých pozdějších, smělejších a odvážnějších produkcích nezůstávala více klidně seděti, nýbrž i pohybem ruky, hlavy nebo těla jaksi vyznačovala, co se dělo právě v okamžiku tom v její duši. Výraz tváře její měnil se později vždy rychleji za sebou, takže se mi skoro zdálo, jako bych se díval v kaleidoskop, v němž v úžasné rychlosti se střídají nejrůznější výrazy tváří. Eldořina tvář, jak mi byla po prvním setkání se našem v nádraží českolipském v paměti utkvěla, nezdála se mi býti nikterak schopna tak různých mimických odstínův, jež jsem měl nyní příležitost pozorovati; zdálať se mi býti sice měkkou a jemnou, ale přes to jsem se nenadál takové výraznosti a pružnosti svalstva, jakýmiž krásná bledá tvář ta v pravdě vynikala. Poslední produkce prvního oddělení programu ohlášena vřeštivou fanfárou. Sluhové rozhrnuli oponu zakrývající místo, odkud produkující se koně a umělci vyjíždějí. Chvíli zůstala opona rozhrnuta, načež jako střela vyrazil poněkud vychrtlý, neosedlaný bělouš, jenž přeskočiv bariéru octnul se třemi skoky uprostřed kola čelem k hudebníkům. Fanfára zazněla poznovu. Pod rozhrnutou oponou objevil se mladý akrobat, kterýž podobně jako komoň třemi nebo čtyřmi skoky octnul se za barriérou a přemetnuv se tu rychlostí blesku skočil klidně stojícímu bělouši po zadu na hřbet, kde zůstav rozkročen státi, zvedl hrdě obě ruce do výše. Zář sterých plynových plamenů pohrávala v lesklých čepelích asi sedmi velkých nožů, jež držel buď v rukou nebo v zubech a s kterýmiž byl provedl rovněž tak překvapující jako zručné salto mortale. První tento skok a zvláště přemetnutí bylo tak mistrovské, že upoutalo všeobecnou pozornost. Cirkem zahřměla bouře pochvaly; leč akrobat ani sebou nepohnuv, stál chladnokrevně na koni, aniž by mu napadlo třeba jen pousmáním dáti vděčnému obecenstvu na jevo svůj dík za tak bouřlivou pochvalu, jaké se až posud nebylo dostalo ani jedinému z umělců, kteří se byli před ním produkovali. Po několik vteřin jsem měl jako každý, ke komu byl akrobat obličejem obrácen, příležitost všimnouti si tváře i celého těla bedlivěji. Byl to mladý, na nejvýš třicetiletý muž, vysoké svalnaté postavy. Široké pléce, mocně vyklenutý hrudník, masitý, takřka túrovitý týl a vůbec celé tělo svědčily o neobyčejné tělesní síle, podmíněné zdravými, vším možným spůsobem otuženými svaly a nervy. Černé husté a jako havraní peruť se lesknoucí kudrnaté vlasy, jiskrné, hluboké černé oko a malé knírky byly by poněkud osmahlé, pravidelné, ale v okamžiku tom skoro krásné tváři dodávaly výrazu šelmovského, kdyby nebyla výraz ten paralysovala neobyčejná chladnokrevná přísnost a odměřenost, která se v tváři té právě jevila, činíc ji tak nadmíru zajímavou. Oblečen byl jednoduše: prosté sněhobílé trikoty, ovroubené jen u krku úzkou tmavou stužkou, černé krátké kalhoty a šedivé střevíce. Pozlacených a postříbřených tretků, jakými bývají obleky akrobatů okrášleny, na jeho obleku nebylo; toliko pod krkem, kde byla tmavá stužka na uzel svázána, lesklo se cosi jako démant. Akrobat postál na koni jen několik vteřin, načež kůň zdánlivě bez vybídnutí prudce sebou pohnul a za zvuků hudby, která teprv nyní zahájena, pustil se v matohlavý rej uvnitř bariéry. Běžel mírným poklusem podle taktu obyčejné polky, a akrobat, jenž byl na nějaký čas pozornost moji upoutal, stoje na koni se založenýma rukama, vyčkával patrně vhodný okamžik k zahájení vlastní své produkce. Pohlédl jsem na Eldoru a od toho okamžiku akrobat pozornosti mé již skoro neupoutal. Pohlédl jsem sice občas, obzvláště když bouře pochvaly zahřměla cirkem, na koně i na akrobata; ale Eldora byla po deset nebo dvanáct minut, co produkce trvala, daleko zajímavější než nejsmělejší, nejoriginalnější evoluce akrobatovy. Vím jen, že produkoval se spůsobem, jenž budil obdiv všech přítomných se sedmi velkými noži, které vyhazoval do výše, takže mezitím, co všech sedm nožů vznášelo se ve vzduchu, provedl nějakou smělou evoluci na koni a hned nato zase všechny nože jeden po druhém oběma rukama schytal a s úžasnou rychlostí takovým spůsobem jeden nůž po druhém do výše před koně vymrštil, že dříve — nežli kůň v cvalu podběhl a nože s výše zase dopadly tak hluboko, že bylo možno jeden po druhém schytat a zase dále do výše vymrštit — mohl akrobat provésti novou, překvapující evoluci na koni. Způsob, jakým sledovala Eldora všechny posavadní produkce, opakoval se sice i tentokráte, ale v míře zajímavější. Tvář její byla takměř živým mimickým zrcadlem, v němž odrážel se každý pohyb akrobatův. Eldora nespouštěla s akrobata očí; ba zdálo se, že nedívá se tak na akrobata samého, jako spíše na vymrštěné do vzduchu nože, sledujíc jednak parabole, jež popisovaly všechny zároveň a obzvláště pak nůž, jenž dopadal právě nejhlouběji. Byla i nyní poněkud ku předu nahnuta a neklid její patrně přešel v nepokoj takměř zimniční. Pozoroval jsem zcela zřejmě, že se občas zachvěla, jako by se jí byl někdo dotknul ledovou rukou. Tvář její byla rozohněna, z očí šlehaly blesky, a prsa se jí mocně vlnila. Nebyla to více pozornost a záliba milovníka, nýbrž vzrušení interessenta. Tak nedíval se nikdy na produkujícího se umělce člověk pouze umění milovný, nýbrž člověk, v jehož spřízněné duši dřímají tytéž tužby, člověk, jenž ví, že se zdarem či nezdarem produkce jest sloučena jeho vlastní čest, člověk, který by si zoufal, kdyby produkující se umělec zahynul nebo třeba jen — pochybil. Tak jako sledovala Eldora produkci akrobatovu, nemohla ji sledovati než akrobatova matka nebo — milenka. V tváři Eldořině se zračily všechny pocity, jež může smělá, odvážná a zároveň v nejvyšší míře nebezpečná produkce tohoto druhu zbuditi v duši milující. Brzo se v ní jevila úzkostlivá bázeň, brzo nevýslovné napětí a hned nato, když obava na okamžik minula nebo napětí ustoupilo resignaci, okamžité zajásání duše, jež nenalézá slov, ni tónů k vyslovení radosti, která duší jen šlehla, aby ji poznovu ponechala v trapné úzkosti a bázni. A v téže míře, v jaké stupňoval akrobat smělé a později odvážlivě kombinované svoje evoluce, stupňovalo se též účastenství Eldořino, takže ku konci produkce, když kůň zbaven jsa ohlavce, v nejprudším letu uháněl a akrobat takořka zběsile smělými evolucemi vyvolával takovou bouři pochvaly, že se celý cirkus otřásal, Eldora nemohla se zdržeti a povstavši se sedadla, nahnula se tak blízko k barriéře, že kůň mohl se každým okamžikem ve svém slepém letu podle bariéry dotknouti její hlavy. A v nejprudším letu koně Eldora se nahnula přes bariéru. Bílá rukavička, kterou držela v pravé ruce, upadla jí na písek, a komoň, jenž právě letěl mimo, zašlápl ji zadní jednou nohou zpola do písku. Eldora však se vztyčila a držíc malý jakýs kamínek v pravé ruce, zůstala nepohnutě státi. Akrobat byl si však i v nejprudším letu a v okamžiku nejsmělejší evoluce — přemetnuv se dvakrát po sobě na koni dříve nežli do výše vymrštěné nože dopadly — povšiml, že Eldora upustila za bariéru rukavičku. A při druhé a zároveň poslední objížďce vymrštil všechny nože do výše a dále před koně než posud a seskočiv s koně, zvedl rukavičku, vymrštil se na koně a schytav jeden nůž po druhém, ukončil produkci. Bouře pochvaly, která zaduněla cirkem, trvala několik minut. Akrobat seskočiv s koně, uklonil se, načež popošed k bariéře až k místu, kde Eldora stála, podal jí rukavičku. Tato zručnost, duchapřítomnost a zároveň galantnost akrobatova skoro ani jedinému diváku neušla. Bouře pochvaly duněla dále. Eldora přijala rukavičku z ruky akrobatovy mlčky, ale planoucí její tvář a obzvláště oko byly výmluvnější slov. Jevilť se v nich dík tak milý a přívětivý, že i vážnou tvář akrobatovu přeletěl úsměv uspokojení. Mocně vyklenutá prsa akrobatova bouřlivě se dmula. Dychal namahavě, jako by nemohl vydechnouti, pot se mu řinul po celé tváři i po krku, oko jeho bylo rozjiskřeno; ale přes to vše odstoupil s jeviště pevným krokem, jako by odcházel po produkci nejsnazší a nejobyčejnější. Bouře pochvaly nepřestávala. Musil vystoupiti ještě třikráte, aby se poděkoval. Učinil tak proti obyčeji akrobatův důstojně; uklonil se pouze na několik stran, ale chladně, bez úsměvu, bez jakékoliv známky, z kteréž by se dalo souditi, že mu bouřlivá všeobecná pochvala lichotí. Nato zmizel za oponou, kterouž se vcházelo k šatnám a konírnám. První oddělení programu bylo ukončeno. Podkoní ohlásil obvyklým spůsobem, že následuje přestávka desíti minut, v kteréž jest obecenstvu loží a přízemí volno prohlédnouti sobě konírny. Mezi diváky nastal jako vždy ruch a šum; velká část jich vstala a někteří použili dovolení k návštěvě koní; ale nebylo jich tentokráte příliš mnoho. A mezi prvními byla Eldora a společník její. Šel jsem také. Vešel jsem však vchodem druhým, kterýmž byl odveden komoň, kdežto Eldora a společník její vstoupili vchodem, kterým byl odešel akrobat. Setkali jsme se u vchodu k první konírně; ale následkem panujícího zde pološera Eldora mne nepoznala, nýbrž popošla se svým společníkem několik kroků dále a zastavila se. Pozoroval jsem ji. Dívala se do pozadí, kde akrobat, jenž byl právě produkci svou ukončil, sedě na jakési staré bedně, stíral sobě šátkem pot s obličeje a krku. Zář lampy hořící v sousední konírně vnikala větším nějakým otvorem v prkenném přepažení na místo, kde akrobat seděl, a osvětlovala mdle skoro celou jeho postavu. Prsa jeho posud mocně, bouřlivě se dmula; dýchání jeho bylo doposud ještě namáhavé. Každou chvíli vypnul prsa a vztyčil hlavu v před, lapaje po vzduchu. Pohled na něho v tomto místě, kde na místo poesie krasojezdeckého umění nastupuje rázem nejvšednější prosa života akrobatského, byl skoro skličující: muž, kterýž byl před několika okamžiky zručností a opravdovým uměním gymnastickým zbudil všeobecný obdiv několika set lidí, seděl tu o samotě, ode všech opuštěn a zůstaven svému osudu — jenž mohl se každým okamžikem objeviti v podobě oněch různých druhů smrti, které dle organisace člověka nastupujou po nadlidském napnutí veškerých sil. Tělesná organisace muže toho byla však neobyčejně pevná a obzvláště plíce úplně zdravé a otužilé, pokud možno o otužení orgánu tak jemného a citlivého mluviti. Před chvílí ještě z opatrnosti přecházel; nyní však, nemoha se již unavením udržeti na nohou, byl si usedl. Eldora nějaký čas z pozdálí akrobata pozorovala, pak učinila ještě několik kroků ku předu a octnuvši se u něho, něco mu podávala. Akrobat, sáhnuv jednou rukou po předmětu a druhou pod krk, kde měl trikot tmavou stuhou na uzel sepjatý, poznal, že byl ztratil jediný svůj šperk. Přijal jej mlčky, jako byla Eldora před chvílí přijala od něho svou rukavičku; nemohlť posud ještě mluviti a uklonil se jen lehce a dvorně. Eldora chvíli ještě postála, pak akrobata oslovila. Jsa od nich asi deset kroků vzdálen, nerozuměl jsem smyslu slov a vím jen, že mluvila po německu. Akrobat vyrazil ze sebe několik nesrozumitelných slov. Eldora hned na to odpověděla v jazyku anglickém. Patrně byl akrobat Angličan. Pro panující zde pološero jsem nemohl výraz tváří jejich rozeznati. Avšak dlouho jsem se na ně nedíval. Eldořin společník, jenž byl za ní popošel až k akrobatovi, cosi Eldoře pošeptal a tato zavěsivši se mu na rámě, vrátila se touže cestou, kterouž byla přišla. Zůstal jsem státi a oba mne přešli; avšak po několika vteřinách Eldora se obrátila a vytrhnuvši se společníku svému, lehce vzkřikla – bylať mne patrně poznala – a chvátala ke mně. Ach bože! pravila radostně, podávajíc mi ruku. Tedy jste už dnes dostal můj lístek? My teprv včera odpoledne přijeli a já vám teprv pozdě večer, když jsme se vrátili z cirku, napsala několik řádků, že jsme zde; udala jsem též, kde bydlíme, a připojila, že budeme dnes večer zase v jízdárně. Toho jsem se věru nenadála, že obdržíte můj list už dnes. Z proudu těchto slov a vůbec z celého chování Eldořina jsem poznal, že jí setkání se se mnou působí nemalou radost. Odpověděl jsem, že jsem žádného lístku posud neobdržel a že se setkávám s ní náhodou, vlastně že jsem přišel do cirku k vybídnutí své žínky, která byla podle mého popisu Eldoru poznala. Eh, nic nevadí, že jste můj lístek posud neobdržel; jen když se s vámi setkávám, počala opět Eldora švitořiti. Lístek můj buď už máte doma nebo jej zejtra obdržíte. Ale my vás dnes více nepustíme. Musíte s námi do hôtelu. A ani byste neuvěřil, odkud právě přijíždím a proč meškám v Praze. Pomyslete si! Uposlechla jsem vaší rady a učila se zpěvu. Činila jsem pokroky tak úžasně rychle, že v půl létě. Vlastně jsem teprv v prvopočátcích a přece už jsem se odvážila debutu. Vystoupila jsem před několika dny ve Vídni v oboru lokální zpěvačky s úspěchem rozhodným a přijíždím do Prahy, abych se zde dále cvičila ve zpěvu, abych se přiučila vaší mateřštině a vystoupila pak na divadle českém. Eldora mluvila tak kvapně, že jsem ji musil nechat domluviti. Na divadle českém? opakoval jsem, když byla skončila. Divíte se, není-liž pravda? odvětila. Ale já už učinila slušné pokroky; učila jsem se dnem i nocí. Na to pronesla několik českých frasí s přízvukem cizím, ale přece správně a zřetelně, a ukončila po německu slovy: Aj – zapomněla jsem. zde můj muž, doktor Stein. Při tom ukázala na svého společníka. Mlčky jsem se uklonil. Manžel Eldořin však pravil: Těší mne. Tuším z rozmluvy, kdo jste. Hovořili jsme o vás a vaší vazbě českolipské velmi často. Uklonil jsem se mlčky poznovu; Eldora však počala zase švitořiti: A jak jsem pravila — dnes už vás nepustíme. Musíte s námi. Půjdu, pravil jsem ochotně. Vím, že vás produkce rovněž tak málo zajímá jako mého manžela, připomenula Eldora; libo-li vám, pojďme hned. Svolil jsem a šli jsme. Eldora bydlila zatím se svým chotěm v hôtelu u města Vídně. Zůstali jsme pohromadě v hôtelu tom skoro do půlnoci, a musím se přiznati, že jsem se pobavil mile, ačkoli mluveno skoro vesměs povšechně. O Eldoře zatím jsem se nedověděl nic více, nežli že přiměla svého chotě, aby s ní zůstal asi rok v Praze, by se zde mohla úplně zpěvu dramatickému přiučiti, a že najali si už také byt soukromý, do kteréhož se za dva nebo tři dni přestěhujou. Když jsem se loučil, musil jsem přislíbiti, že je v novém jejich bytu za tři dni najisto navštívím. Týden jsem se svou návštěvou otálel. Věda, že úplné zařízení domácnosti pro novomanžele, kteří byli přijeli do Prahy s malými příručními vaky, vyžaduje času, nechtěl jsem překážeti, aniž obtěžovati. Avšak již v krátké této době nabyl jsem přesvědčení, že Eldora zbudila v Praze jakousi pozornost. Mnohý z mých přátel by mi mohl dosvědčiti, že mě v tu dobu upozornil na bleďoučkou mladou dámu, která obyčejně k večeru procházela se v průvodu ničím nápadného pána po Příkopech. Každodenní navštěvovatelé pražského korsa znají se vzájemně aspoň od vidění a objeví-li se tu nový nějaký, jen poněkud nad všednost vynikající zjev, není divu, že dojde povšimnutí. Nápadná bledost, vlastně sněhobílá pleť Eldořina neušla ani pozorovatelům povrchním, vycházejícím na ulici jen proto, aby vůbec někam vyšli. Leč nikdo nevěděl, kdo a odkud ta dáma jest; mnohý tušil, jiný pak poznal, že jest v Praze cizinkou, z čehož souzeno, že co nejdříve zase Prahu opustí. Podle slov, kterýmiž mi ten nebo onen z mých známých neznámou dámu popisoval, seznal jsem sice, že to nemůže býti nikdo jiný než Eldora. Ale neznaje dosud sám životních jejích poměrů, ba nevěda ani, jak se nazývala, dokud byla ještě svobodna, uznal jsem za dobré neprohlásiti se nikomu ani slovem, že je to dáma, s kterouž jsem si byl před nějakým časem tak zvláštním spůsobem dopisoval. Přiznám se, že učinil jsem tak jen z opatrnosti co člověk, bydlící v předměstí, kde jsou společenské poměry podobné oněm v kterémkoli malém městě; obávalť jsem se, aby manželská moje věrnost nemohla býti brána v pochybnost. Opatrnost tato mi později arci ani dost málo nepřekážela navštěvovati doktora Steina, vlastně jeho choť, a chovati se v úzkém kruhu několika osob, s kterýmiž se byli mladí manželé za nedlouho seznámili, jako bych byl člověk, kterémuž pranic na tom nezáleží, jak o jeho ctnostech manželských kdo soudí. Leč již první moje návštěva mě poněkud překvapila. Domnívalť jsem se, že nenaleznu posud byt Eldořin úplně zařízen; zmýlil však jsem se. Nescházelať v něm ani nejmenší nepatrnost; ale vše jevilo bezpříkladný, abych tak řekl geniální nepořádek, s jakýmž se tak zhusta setkáváme v bytech umělců, kteří znají pedanterii a s touto spříbuzněné ctnosti i nectnosti pouze dle jména. Byt manželů Steinových se nalézal v jedné z nejtišších a zároveň nejširších ulic Starého města. Skládal se z pěti pokojů, z nichž dva velké měly okna na ulici, kdežto okna dvou jiných šla do dvora; okny pátého pokoje, jenž sloužil Eldoře za ložnici, bylo viděti do zahrady dosti prostranné, která byla se všech čtyř stran budovami obklopena. Nábytek v bytu byl vkusný, elegantní, ba drahocenný. Byloť pamatováno na vše, co může sloužiti k pohodlí obyvatelů uvyklých životu nejrozmařilejšímu. Na první pohled jsem poznal, že pochází Eldora buď z rodu bohatého nebo že se aspoň nyní provdala za muže mohovitého. Stihl jsem Eldoru samotnu doma. Schylovalo se k večeru. Seděla v prostředním pokoji u piana; probírajíc se v klávesách, neslyšela, když jsem byl zaklepal, ba nezpozorovala, když jsem byl vstoupil a u dveří zůstal státi. Po chvíli však obrátila maně hlavinku ku dveřím a spatřila mne. Vyskočila radostně od piana a spěchala mi v ústrety. — Podivno! pravila přítulným svým hlasem. Právě jsem si na vás zpomínala, činíc si výčitky, že snad jsem vás nepozvala k návštěvě dosti vřele — a vy zatím už zde. K západu se chýlící slunce vnikalo dvěma okny do vedlejšího pokoje a jelikož byly dvéře otevřeny, zabloudil reflex slunečních paprsků také do pokoje, v němž jsme se právě nalézali, čímž předměty a obzvláště štíhlá postava Eldořina v bělostném domácím šatu se leskly v zlatém, takřka kouzelném světle. Zdáloť se mi, jako bych se byl octnul v báječné nějaké komnatě, z kteréž nemožno uniknouti než násilně. Tak milo, tak příjemno tu bylo. Bleďoučká tvář Eldořina měla v podivném tomto osvětlení výraz poněkud živější, než když jsem ji byl na nádraží českolipském poprvé spatřil; ale ani jediný tah, ba ani radostí se lesknoucí oči neprozrazovaly, že jest tvář ta schopna tak různých a zároveň výmluvných mimických odstínů, jež jsem byl pozoroval, když jsem se byl s Eldorou setkal po prvé v Praze v jízdárně. Všeho toho, o čem jsem se byl právě zmínil, všiml jsem si za rozmluvy, která následovala po výše citovaném oslovení Eldořině. Rozmluva naše nevynikala z počátku nad obyčejnost. Mluvili jsme o tom a onom, o Praze, o České Lípě, o jízdárně; ale nepronesli ani slůvka, jež by zasluhovalo povšimnutí. Dověděl jsem se z rozmluvy té jen tolik, že Eldora navštěvuje jízdárnu každodenně. Prohodil jsem, zda-li ji snad výkony krasojezdců zajímají, ale Eldora na otázku moji přímo neodpověděla, nýbrž odbočivši lehce a obratně k jednomu z nejlepších výkonů, jejž byla den před tím viděla, dala pak rozprávce jiný směr. Rozmluva naše však netrvala ani půl hodiny; manžel Eldořin vrátil se z procházky a po nějaký čas mluveno opět o věcech všedních, ba nejvšednějších. Měl jsem příležitost poznati aspoň povrchně manžela Eldořina. Byl to muž vzdělaný, podle všeho tichý, mírný a dobrý; zdáloť se, jako by neměl jiné vášně nežli žiti klidně a spokojeně, ba více ještě — muž ten učinil na mne dojem člověka, kterýž se nikdy nestaral o záležitosti veřejné; krb domácí se mu zdál býti alfou i omegou života, a trvám, že se nemýlím, když dím, že by byl za šťastný rodinný život obětoval veškerou slávu světa, kdyby byl někdy po nějaké slávě vůbec prahnul. Z různých poznámek, obzvláště z výmluvné pozornosti, kterouž věnoval své mladé sličné žínce, domníval jsem se poznávati, že jest Eldoře oddán upřímně, ba že ji miluje onou tichou vášní, která nikdy nevypuká v bouři, ale kterouž — když je beznadějnou — srdce hořem puká. Také Eldora se mu zdála býti rovněž tak vřele nakloněna; chovalať se k němu aspoň s onou přítulnou vážností, která tak mile dojímá každého, kdo byl někdy upřímně a vroucně milován ženou, která mu byla vším. Posléze nás všední naše rozmluva všechny omrzela. Eldora navrhla, abychom si vyšli na procházku. Manžel její sice upozornil, že jest svrchovaný čas jíti do cirku, kde nejspíše již počíná druhé oddělení programu; ale Eldora dala tentokráte přednost procházce, připomenuvši prostě, že program, kteréhož si byla všimla již z rána na nárožích, není nijak lákavý. Rozhodnuto tedy jíti na procházku a zastaviti se na půl hodinky na Žofínském ostrově. Mezi tím co vklouzla Eldora do své ložnice, aby se převlékla, a manžel její omluviv se, že musí na rychlo napsati jednomu ze svých přátel lístek korrespondenční, vešel do vedlejšího pokoje, zůstal jsem několik minut v komnatě sám. Povstav se stolice přešel jsem několikráte volným krokem po komnatě, prohlédl si několik obrazů visících na stěně proti oknům a zůstal pak státi u piana, na němž bylo v nepořádku rozhozeno několik ženských tretků a dvě knihy. Mimoděk sáhl jsem po jedné z kněh a rozevřel ji. Byl to anglický spis přírodovědecký, pojednávající o opicích. Vtom jsem zaslechl vrznouti dveře Eldořiny ložnice. Chtěje rychle položití knihu na místo, kde ležela, zavadil jsem o roh piana a kniha mi vypadla z ruky. Shybnul jsem se po ní; ale v tomže okamžiku jsem cítil, že mi cosi — skočilo na záda. Střelhbitě sáhl jsem pravou rukou za krk a dotkl se jemné srsti. Vztyčil jsem se a lehké břímě, jež jsem cítil na svých zádech, drápalo se výše a skočilo mi pak na hlavu. Vše to se stalo v několika okamžicích; leč přes to vše poznal jsem, že nemůže to býti než českolipský kocour, s kterýmž jsem byl před několika měsíci podobné experimenty tak často prováděl, že jsem jej poznal i nyní, aniž bych ho spatřil. Mávnul jsem tudíž obvyklým velitelským spůsobem rukou a pronesl slovo dolů! S hlavy mé skutečně skočil černý kocour. Podíval se na mne trochu nesměle; ale hned na to lísaje se ke mně, otíral svou hlavu o mé nohy a předa mrskal ocasem, jako onoho večera, když mi byl po prvé skočil do okna mého vězení a otíral hlavu o železnou mříž. Shybl jsem se k němu a pohladil přítulné zvíře, jako jsem byl druhdy činíval, kdykoli provedlo nějaký nesnadnější experiment s obzvláštní dovedností. Kocour jevil nad tím svým spůsobem potěšení a ze všeho bylo patrno, že přísného, ba ukrutného trýznitele svého z dřívější doby poznal. Nežli jsem se vztyčil, vešla Eldora již oblečena v černý hedbávný šat, v jakém obyčejně vycházela. Vidouc mne, kterak hladím kocoura, připomenula s lehkým úsměvem: Ani byste nevěřil, jak se váš českolipský soudruh ve svém umění zdokonalil od té doby, co jsem jej cvičila já! Po té popošla do středu komnaty a zaluskla prostě dvěma prsty. Kocour se vztyčil na zadní nohy a stál tak několik okamžiků. Eldora zaluskla pak po druhé, a kocour jedním skokem skočil jí přes hlavu a ihned se zase postavil na zadní nohy, jako by čekal na třetí komando. Skok jeho byl skutečně výkonem neobyčejným a nevím se pamatovati, že bych byl kdy slyšel nebo se byl někde dočetl, aby kočka někdy na pouhý pokyn přeskočila stojícího člověka. Kdybych to nebyl viděl na vlastní oči, připomenul jsem, nebyl bych nikdy uvěřil, že to možné. A přece není nic snazšího nad to, pravila Eldora; váš bývalý spoluvězeň dovede více a můžete se o tom každým okamžikem přesvědčiti. Všemu jinému bych snad snáze uvěřil; ale tento skok, jejž jsem byl právě viděl. Není než skokem zcela obyčejným, přerušila mne Eldora. Jeť zcela správně rozpočten a vyměřen — není tudíž žádným zázrakem. Jak to míníte? tázal jsem se. Eldora se jaksi sebevědomě pousmála a pravila: Všimněte si skoku toho bedlivěji, kocour jej musí opakovat. Po té se obrátila čelem k zvířeti, jež doposud stálo na zadních nohou, a zaluskla prsty. Nyní jsem už rozeznal, že zalusknutí to liší se poněkud od zalusknutí prvního, jímž dala dříve kocourovi znamení, aby se postavil na zadní nohy a připravil tak ku skoku; bylo to tudíž znamení ku skoku samému. A zvíře skočilo jako poprvé přes hlavu Eldořinu a zase se postavilo na zadní nohy. Povšiml jste si skoku? optala se Eldora. Povšiml, ale nevím, co bych o něm mohl říci jiného, než že je to skok naprosto nepochopitelný. A přece zcela jednoduchý a přirozený, dodala Eldora. Jiného skoku, tudíž ani vyššího ani delšího síla a pružnost svalů tohoto zvířete nyní vůbec ani neprovede. Později, až zvíře sestárne a síly jeho ochabnou, arci ani takového nedovede. Ale nyní je skok ten nejen možný, nýbrž i poměrně dosti snadný a není k němu potřebí žádného neobyčejného napnutí sil. Nevyhnutelnou však jest jistá vzdálenost, z které musí zvíře skočiti. Kdyby skočilo jen ze vzdálenosti o píď větší nebo menší, jest skok ten naprosto nemožným; v obou případech by zvíře nedoskočilo nutné výše. Skok ten tedy není ničím více než výsledkem jednoduchého rozpočtu vzdálenosti a síly. Eldora pronesla slova ta s překvapující jistotou znaleckou. Byloť zřejmo, že se vyznala teoreticky i prakticky v dressuře zvířat k účelům, abych tak řekl, akrobaticky uměleckým. Znalost teoretickou osvědčila právě svými slovy; svědectvím znalosti praktické bylo vycvičení kocoura v skoku tak neobyčejném. Chtěl jsem v tomto smyslu k Eldoře pronésti něco lichotivého; ale v okamžiku tom vstoupivší manžel její mě předešel. Divíte se Eldořině vzácné, ba skoro bezpříkladné trpělivosti, pravil s úsměvem poněkud ironickým. Skoro se mi zdá, jako by byla moje žínka pamětliva všech možných ran osudu, jež mohou člověka sraziti s klidné, šťastné dráhy ve vír života beznadějného, kdy nemoha uživiti se sám, musí sobě vzíti ku pomoci němou tvář, aby mu pomohla dobývati nejnutnější skyvy chleba. Tvář Eldořinu přelétl lehýnký mráček. Manžel však pokračoval: Doufejme, že zůstane černý čtvernohý akrobat Eldoře navždy jen pouhou hříčkou k ukrácení dlouhé chvíle; neboť život beznadějný by ta milá sladká očka její za nedlouho. Nedořekl. Eldora sebou prudce pohnula a manžel její, uchopiv ji oběma rukama kolem pasu, vtiskl na běloučké její čílko políbení. Takořka průsvitná tvář Eldořina zahořela a v oku zaleskla se slza. Avšak pohnutí to netrvalo než několik okamžiků; Eldora přehodila svrchní šátek přes ruku a mlčky učinila několik kroků ku dveřím. Kocour, jemuž byl po celou tu dobu nikdo nedal znamení, že jest produkce u konce, stál posud na místě, kam byl doskočil, a nemoha se na zadních nohou už udržeti, posedával a zase se vztyčoval. Eldora si toho teprv nyní povšimla i zaluskla opět prsty a kocour několika dlouhými skoky zmizel v její ložnici. Po tomto intermezzu vyšli jsme všichni tři z domu. Nějaký čas procházeli jsme se po Příkopech a odebrali se pa na Žofínský ostrov. I tentokrát byla zábava naše věcně rovněž tak nezajímava jako v bytu Eldořině; ale přes to vše nemohl jsem se od podivné ženy té zdánlivě takměř ani odloučiti. Bylať mile svůdnou i slovem skoro úplně bezvýznamným; tajuplné kouzlo její nespočívalo tak v obsahu řeči, jako spíše v nevýslovné lahodě hlasu jejího, v miloučké prostodušnosti a zvláštním výrazu sličné tváře, v kteréž se každá myšlenka a každý pocit zračily tak výmluvně, že nebylo takměř ani třeba slov k jich vyjádření. Mimo jiné mi Eldora vypravovala, jakým spůsobem se stala vlastnicí kocoura; ale nemohla si vysvětliti, jak se bylo zvíře octlo na nádraží českolipském. Pověděl jsem jí to. Byl byste je vzal do Prahy? optala se Eldora. Nevím, odpověděl jsem; byltě jsem poněkud rozčilen, když jsem z České Lípy odjížděl. Bylo tedy pro kocoura pravé štěstí, že jsem dostála svému slovu a dostavila se do nádraží, než jste odejel, podotkla Eldora a zrak její utkvěl na mně, jako by očekávala, že jí dám za pravdu. Kývnul jsem hlavou, a manžel Eldořin, jak o podobné zábavě jinak nebývá, dal rozmluvě všední jakousi otázkou směr jiný, ale rovněž tak všední, jako byla naše rozmluva vůbec. A podivno! Bavil jsem se přece líp a příjemněji, než jsem se mnohdy bavil ve společnosti osob učených nebo duchaplných, důkaz to, že zábava řídí se těmiže pravidly jako úsudek, že jest totiž vždycky v první řadě závislí na rozpoložení vlastní naší mysli. Není tudíž divu, že míjela hodina za hodinou tak rychle, že mě překvapilo, když na pražských věžích odbila dvanáctá. Na ostrově bylo již jen několik hostů. Zvedli jsme se tedy i my a u řetězového mostu jsme se rozloučili. Eldora ubírala sse se svým manželem Ferdinandovou třídou, já zabočil na most. Byla lunojasná noc. U prvního mostního pilíře jsem se obrátil. Nemýlil-li mě lesk měsíce, zpozoroval jsem, že se byla i Eldora ohledla. Chvíli jsem postál, dívaje se za Eldorou, až v dáli u kláštera Voršilek postava její i manžela jejího v stínu zmizela; po té jsem se obrátil a ubíral se dále. Sotva však jsem učinil asi třicet kroků, zastavil jsem se mimoděk poznovu. Pokud jsem po mostě dohledl, nikde nebyloo živé duše. Kolkolem panovalo tajemné ticho letní noci. Ani nejjemnější vánek nečeřil hladinu Vltavy a měsíc shlížel se v temných vlnách jako za úplného bezvětří v hlubokém pohorském jezeře. Pohled na úkaz přírodní, jejž jsme byli viděli už nesčíslněkráte, budívá v nás zřídka kdy nějaké city; ale tentokráte bylo mi jaksi nevýslovně milo, a přece zas rovněž tak nevýslovně sladce zádumčivě, jako před mnoha, mnoha lety, když díval jsem se za podobné čarokrásné letní noci na tentýž úkaz přírodní a vzpomínal na duši nejmilejší. Mohl jsem tudíž tentokráte konati sám na sobě zajímavé psychologické studium, jak klíčí v duši lidské sladký hřích. Leč cit byl mocnější soudnosti, a nyní, když si případ ten připomínám, nevím se pamatovati na více, nežli že obraz Eldořin vznášel se tenkráte přee mnou v tak milé svůdnosti,, že na nějaký čas zastínil vše, co mi kdy bylo a co mi posud jest nejmilejším. Od té doby navštěvoval jsem Eldoru, kdykoli jsem měl jen poněkud pokdy. A podivno! Před prvním setkáním se s ní v Praze nezbývalo mi času takměř ani k nejnutnější procházce, kdežto nyní zbyla mi skoro každodenně aspoň půlhodinka k návštěvě dámy, s kterouž jsem se doposud nebyl ještě ani jednou pobavil než o věcech všedních, ba nejvšednějších. Nabyl jsem tím přesvědčení, že skutečná nebo líčená duchaplnost není vždy oním kouzlem, jež nás vábívá do společnosti toho neb onoho člověka. Eldora aspoň nebyla ještě ani jednou pronesla slova, kteréž by bylo svědčilo o zvláštní vynikající nějaké duševní síle, vypěstěné a potencované na útraty duševních sil ostatních. Zdáloť se, jako by tělesná i duševní organisace její těšila se oné řídké a zároveň divuplné harmonii, která nepobádajíc člověka, aby v tom neb onom směru nad jiné vynikl, uspokojuje se individuelním pocitem vlastního blaha a štěstí. Obsah listů, jež mi byla psala do vězení, nasvědčoval arci čemusi zcela jinému. Ale listy tyto byly psány před několika měsíci, možná tudíž, že duševní stav Eldořin v době té úplně se vykrystalisoval. Nemělať, jak se zdálo, prozatím žádných nevyplnitelných přání více. Zdáloť se, že těší se nyní skutečně blahu a štěstí, jaké jen zřídka kdy a obyčejně jen na krátký čas bývá údělem některého smrtelníka. Navštěvuje Eldoru obyčejně odpoledne, zastihl jsem ji dosti často samotnu. Návštěvy moje však nikdy netrvaly déle než do šesté nebo půl sedmé hodiny večerní; neboť Eldora navštěvovala jízdárnu, kde počínala představení o sedmé hodině, každodenně. Kdysi však mě překvapila připomenutím, že zůstane doma, poněvadž program představení, jenž jí byl od nějakého času co každodenní navštěvovatelce cirku dodáván vždy dopoledne, nepřislibuje nc zvláštního. Program ten ležel právě na pianě. Sáhl jsem po něm a probíraje číslo po čísle, přečetl jej pozorně. Některé číslo zdálo se mi však býti přece zajímavo, ale nepronesl jsem svého mínění. Také Eldora se více o tom nezmínila a teprv později jsem si připomenul, že nevystoupí tentokráte nejzručnější a nejsmělejší akrobat, jehož výkony byla Eldora, když jsem ji byl v jízdárně poprvé pozoroval, s tak napnutou pozorností sledovala. Zůstal jsem u Eldory déle než jindy a byl jsem tomu povděčen. Dozvědělť jsem se takměř náhodou některé podrobnosti z jejího života, které mi podivnou ženu tu objevily ve světle zcela novém. Proneslť jsem v průběhu rozmluvy jen tak mimochodem, že si doposud nemohu vysvětliti, kdo nebo co bylo pravou příčinou našeho setkání se. Eldora se pousmála řkouc: A přece jest pravá příčina skoro na bíledni – byltě to náš čtvernohý akrobat, českolipský kocour. Domníval jsem se, že vás někdo na mne upozornil, připomenul jsem. Nikoli, odvětila Eldora. Procházejíc se druhého dne po svém příjezdu do České Lípy samotinká poprvé v zahradě své tety, spatřila jsem vás, jak jste kocoura na dvoře krajského soudu maltretoval, a spůsob, jakým jste to konal, upoutal moji pozornost. Musím vyznati, že máte skutečně talent. Děkuju za lichotivé uznání, připomenul jsem poněkud sarkasticky; ale můj učeň byl tvrdohlavý, skoro tupý. Naopak, děla Eldora vážně, nedbajíc ani dost málo sarkastické mé poznámky. Váš učeň byl a jest posud řídkým úkazem – nepoznalať jsem z jeho rodu ani jediného individua, kteréž by bylo nad něho vyniklo nadáním, tělesnou zručností a duševní čilostí. Žel jen, že prvním cvičitelem jeho byl pouze talent naturalistický nikoli talent obeznámený se všemi těmi nesčíslnými umělými spůsoby, jakýmiž se dresura němých tváří systematicky usnadňuje. Trvám, že jste charakter kocourův vůbec ani nestudoval. Ani mi nenapadlo, přerušil jsem Eldoru. A přece jste tak měl učiniti dříve, než jste přikročil k cvičení nejsnazšímu. Ani byste neuvěřil, s jakým interesem, s jakou horlivostí byste se byl pak oddal dalšímu cvičení. Byl byste přilnul k zvířeti jako ku tvoru, bez kteréhož člověku nelze ani žíti, byl byste je mnohdy po celé hodiny napnutě a bedlivě pozoroval, byl byste dovedl – možno-li tak říci – čísti v jeho fysiognomii tj. především v jeho očích, v nichž se jeví duševní stav zvířete ve všech možných odstínech, pak v různých pohybech těla, které bývají mnohdy rovněž tak charakteristické jako významné. A seznámiv se takto důkladně se svým učněm, byl byste záhy zpozoroval, že rovněž tak, jako by počínáte rozuměti jeho mimice, počíná sobě i ono navykati nebo jinými slovy, rozuměti vašim slovům, posuňkům, ba i pohledům – ovšem že jen tak dlouho, dokud by se nejevila v mimice vaší obyčejná lidská licoměrnost. Jak to míníte? přerušil jsem Eldoru, která byla těmito několika slovy zřejmě dala na jevo, že jest v theorii s tímto odvětvím lidského důmyslu úplně obeznámena. Míním tolik, že by vám němá tvář porozuměla jen potud, pokud by byla slova i mimika vaše úplně v souhlasu s tím, co chcete jimi vyjádřiti, což u lidí zřídka kdy bývá. Společenský náš život takměř ani nedovoluje, aby se myšlenky a city naše zračily v slovech, posuňcích, pohledech a v mimice vůbec; všickni jsme sobě o mladosti navykli tajiti nebo tlumiti své myšlenky a city, každý z nás činí tak dle vlastní individuality a proto jest také tak nesnadno vyčísti z fysiognomie lidské, co děje se v duši. Mimika lidská závisí komě toho na sterých nahodilostech vedlejších a jest, abych tak řekla, chameleonská, kdežto mimika němé tváře, ačkoli jednotvárnější a pro oo neznalecké skoro nevyvinutá, jest daleko přesnější, určitější a rázovitější, slovem přirozenější a vždy pravdivá. Člověk svou mimikou zvíře neobyčejně mate; není tudíž divu, že laik, kterýž neuvykl býti mimikou svou rovněž tak nebo aspoň podobně přirozeným a pravdivým jako zvíře, nemůže nikdy při cvičení kteréhokoli zvířete dosáhnouti úspěchu rozhodného. A právě jen proto divím se vašemu naturalistickému talentu, že bez znalosti nejnutnějších podmínek docílil jste u zvířete k umělým evolucím takměř neschopného tolik, že. Pokládáte mne tedy skutečně za talent zvláštního druhu? přerušil jsem opět Eldoru sarkasticky, ačkoliv jsem byl didaktickému výkladu jejímu s nemalou zálibou naslouchal. Nezbývá mi tudíž již z pouhé galantnosti, než dáti na vzájem výraz svému obdivu, že jste mne znalostí theoretickou i zručností praktickou daleko předčila; neboť bývalý můj nemotorný učeň. Jest vskutku pravé unicum, dodala Eldora. Bude-li vám někdy libo, můžete se o tom přesvědčiti; škoda, že je dnes poněkud nervosní. Nervosní! zvolal jsem podiven, připomenuv sobě, že jsem byl kdysi v jakési poloučené knize četl, že jest tato choroba výhradně jen údělem nás lidí. V pravém slova smyslu nervosním ovšem není, připomenula Eldora; ale my zoveme aždou duševní a tělesnou indisposici cvičené němé tváře, nechť jeví se spůsobem jakýmkoli, prostě nervositou a popřáváme zvířeti nějaký čas úplného klidu, aby se mohlo zotaviti. Vše to, co jsem byl právě od Eldory slyšel, dráždilo moji zvědavost. Domníval jsem se, že rodičové nebo blízcí její příbuzní nebo aspoň lidé, u kterých byl vychována, byli buď krasojezdci nebo snad i prostí kejklíři; ale neodvážil jsem se zeptati se Eldory přímo. Připomenul jsem tudíž, že by mě nemálo těšilo zvěděti, od které doby datuje se Eldořina náklonnost k tomuto druhu zábavy. Eldora se opět pousmála, jako by chtěla říci, že velmi dobře ví, kam moje otázka čelí, a po chvíli odpověděla: Směle mohu říci, že od nejútlejšího mládí. Kdybyste věděl, kdo byli moji rodičové nebo jen můj otec, pochopil byste slova moje v úplném jejich dosahu. A nemohu to zvěděti? optal jsem se, připomenuv sobě úryvek řeči, kterouž jsem byl zaslechl na nádraží českolipském, a která se nemohla nikoho jiného týkati než Eldory. Proč byste to nemohl zvěděti? odvětila Eldora a potutelně se usmívajíc dodala: Pocházím po meči z rodu – žabího. Odmlčela se a zrak její spočinul na několik okamžiků na mé tváři. Když však jsem neodpověděl, pokračovala: A libo-li vám – třeba z rodu tygřího – želvího – nebo opičího, není-li vám tento druh zvířat obzvláště protiven. Slova ta byla mi rovněž tak nesrozumitelna jako úryvek rozmluvy, o níž jsem se byl zmínil. Pověděl jsem tedy, že jsem byl cosi podobného již slyšel, ale že smysl toho naprosto nechápu. Napovím vám aspoň něco, pravila Eldora. Právě tomu čtyřicet roků, co meškal v Paříži jeden z nejznámějších krotitelů divokých šelem, jménem Van Aken. Zvěřinec jeho náležel tehdá mezi nejznamenitější zvěřince evropské; mohlť se vykázati nejen četnými, ale zároveň vzácnými druhy šelem a zvířat všech pásem a byl po delší čas velmi četně navštěvován. Pravým magnetem byl Orang Utang, u jehož klece stávalo obecenstvo obyčejně nejdéle a nejhojněji. A tento Orang-Utang byl mým – otcem. Chtěl jsem Eldoře odpovědít, že žertuje; ale ona mne předešla: Zdá se vám to býti podivno, a přece tomu tak. Přes půl roku bavil můj otec pařížské obecenstvo všech stavů: prosté dělníky i aristokraty, učence i laiky, slovem každého, kdo navštívil Van Akenův zvěřinec a zastavil se před klecí Orang-Utangovou. Než na tom není dosti. Asi po dvou letech, nemýlím-li se, bylo to roku 1835 nebo o rok později, odebral se můj otec do Vídně a představiv se tehdejšímu divadelnímu řediteli Carlovi, žádal jej pokorně za engagement. Ředitel změřiv jej pánovitě od hlavy k patě optal se: Nu, pro jaký obor? Mladý kandidát umění odpověděl prostoduše: Pro obor opic. Ředitel se rozesmál a po chvíli odpověděl rozhodně: Není možno – obor opic jest u všech divadel hojně a dostatečně obsazen. Po té mladého mima pokynutím ruky propustil. V nadějích svých sklamaný novic obrátil se smutně k odchodu; ale u dveří se na okamžik zastavil, zvedl jednu nohu do výše a zaškrábal se – za uchem. Evoluce ta rozhodla jeho osud. Ředitel Carl ho zavolal nazpět a engažoval. A od té doby přálo štěstí otci mému v takové míře, že se stal v několika letech evropskou zvláštností. Posud ještě nechápu, pravil jsem, když byla Eldora skončila. Nezbývá mi tedy, pokračovala opět Eldora, než se vysloviti určitěji. O původu mého rodu kolujou nejdobrodružnější pověsti. Dle jedněch pochází prý otec z rodu šlechtického a jmeno, pod kterýmž se stal světoznámým, není prý jeho pravým jmenem; ale na všech těchto pověstech není ani za mák pravdy. Otec můj narodil se z chudičkých rodičů r. 1813 v Londýně a již co malý hoch byl statistou v divadle Drury-Lane a vystupoval později co clown v dialogisovaných vánočních komediích. Později, když mu bylo asi dvacet roků, odebral se do Paříže, kde působil nějaký čas jakožto mimik a zamiloval se do dcery krotitele šelem a vlastníka zvěřince Van Akena. Za nedlouho stihla Van Akena velká nehoda, která mohla míti pro celou jeho rodinu snadno v zápětí následky nejosudnější. Nejvzácnější exemplář jeho zvěřince, jenž budil obdiv pařížského obyvatelstva v takové míře, že býval zvěřinec každodenně v pravém slova smyslu přeplněn – dorostlý a pěkný to Orang-Utang – přes noc zahynul a sice, jak později zjištěno, jedem, jejž mu byl nějaký závistník Van Akenův podstrčil. Van Aken byl v zoufalosti. Věda, že ztratil největší magnet svého zvěřince, obával se následků nejhorších. Rada byla nesnadná. A v nejkritičtějším tomto okamžiku, když šlo o existneci Van Akenovy rodiny, přispěl radou i pomocí mladý mimik. Orang-Utang byl stažen a mladý mimik, dav se zašíti do kůže opičí, substituoval v kleci Orang-Utangovy original s tak mistrovskou dovedností, že z přečetných navštěvovatelů zvěřince ani jediný úskoku toho nepoznal, ba ani netušil. Návštěva zvěřince byla rovněž tak četná, ba četnější než dříve, neboť substitut pravého Orang-Utanga prováděl v kleci překvapující evoluce s takovou dovedností, že navštěvovatelé Van Akenova zvěřince o jiném nemluvili než o podivuhodném Orang-Utangu, jakého posud ještě nikdo nespatřil. Touto obětavostí mladého mimika dojat svolil Van Aken později k sňatku své dcery s originálním umělcem, kterýř pak s bezpříkladnou vytrvalostí věnoval se studiu povahy, života a vůbec všech vlastností Orang-Utanga. V gymnastice a mimice vůbec byl už dříve vycvičen; šlo mu tedy především o gymnastiku a mimiku opičí. Pilností i nadáním svým přivedl to skutečně k tak řídké dokonalosti, že předčil všechny gymnastiky a mimiky, kteří se byli v oboru tom až posud produkovali a zjednali si jmena evropského. A muž ten byl vaším otcem? optal jsem se, když byla Eldora učinila malou přestávku. Ano pokračovala Eldora, jsem dcerou muže, kterýž byl proslul – co opice. Narodila jsem se však, když už sláva otcova bledla, za nedlouho po revolučním roku 1848. Avšak slyšte o dalších osudech mého otce. Kromě studia opic věnoval se otec můj s nemenší horlivostí a pílí studiu ještě některých jiných zvířat, zejmena žáby, tygra a želvy. I v tomto druhu charakterisování němé tváře dovedl provésti kopii s takovou věrností, že ji nebylo tak snadno rozeznati od originálu. Nejvýtečnějšími výkony otcovými však byl přece jen Orang-Utang, jehož umění před čtyřiceti lety Vídeňáky v pravém slova smyslu elektrisovalo. Otec můj byl se totiž v tu dobu odebral do Vídně, a jak jsem už připomenula, byl ředitelem Carlem engažován pro obor opic. Asi deset roků před tím produkoval se ve V9dni jakýsi Briol co opice a byl po dlouhý čas obdivován v dvorním operním divadle, kde umění své nesčíslněkráte před přeplněným domem prováděl. Otec můj měl tedy šťastného předchůdce. Avšak i po mém otci a sice již r. 1837, tedy právě v době, když byly výkony mého otce posud v živé paměti Vídeňanův, vystoupili ve Vídni dva podobní umělci evropské pověsti: Lawrence a Redisha a docílili skvělých úspěchů; ale s úspěchy otce mého, jak mi očití svědkové vypravovali, nebylo prý je možno takměř ani porovnati. Člověk prý by ani neuvěřil, že jest možno, aby pouhý napodobitel opice elektrisoval obyvatelstvo tak velkého města v takové míře, že po mnoho měsíců, ba přes rok ve všech společnostech, ve všech hostincích i jinde takměř o ničem jiném nemluveno než o nevyrovnatelných výkonech bývalého clowna, o opici jmenem Mamock. V myslích obyvatelstva vídeňského spůsobil otec můj pravou revoluci. Nebylo prý ve V9dni takměř ani jediného hocha, kterýž by se byl po příkladu Mamocka necvičil v kozelcích a skocích; ve všech hostincích prouovali se napodobitelé Mamocka, ve všech výstavkách byla vyložena více méně zdařilá vyobrazená podivuhodných výkonů Mamockových, ba kde se sešli jen dva Vídeňané, nemluvili prý o ničem jiném než o Mamocku a obyčejně prý se přeli a hádali, zdali je Mamockův výkon na dvou židlích umělejší výkonu na řebříku. Eldora ve svém vypravování opět na okamžik ustála. Vypravování její zdálo se mi býti poněkud přemrštěné; ale z dalších slov jejích jsem vyrozuměl, že líčení její zakládá se na pravdě. Pokračovalať: Není tudíž divu, že měl ředitel Carl z představení, v nichž můj otec vystupoval, báječný užitek. Každý den byl dům vyprodán, každý den byla před kasou ohromná tlačenice a často prý se tu lidé i do krve servali. Obdiv i nadšení bylo prý všeobecné; bouře potlesku v divadle takměř ani nepřestávala. A podivno! Nadšení diváků mělo neodolatelný vliv i na střízlivé recensenty, kteří bývají k výkonům uměleckým obyčejně chladní, ba často ledoví. Zde však byli strženi všeobecným enthusiasmem a zřídka kdy otištěna nějaká recense, v kteréž by nebylo plýtváno bombasticky chválou. Otec můj nazýván umělcem geniálním nebo fenomenálním. K neuvěření, k jak barokním, ba šíleným porovnáváním bral mnohý recensent své útočiště, aby nadšené diváky svou recensí neurazil. Tak na př. napsal jeden z nich, že jest Mamock mezi opicemi tím, čím byl Herder mezi lidmi; jiný, jakýsi Tuvora, napsal doslova: Mamoc jest polichinellem opic, Beethovenem v gymnastice. Fraša, v kteréž můj otec co opice vystupoval, provozována nesčíslněráte a trvalo to přes rok, nežli nadšení vídenských ctitelů Mamocka tak dalece ochladlo, že spokojili se pouhými napodobiteli, kteří se po hostincích a na veřejených místech o poutích a slavnostech produkovali. Ředitel Carl zbohatnul a otci mému připadla taktéž značná část z ohromného výtěžku. Mohlť tedy na dále žíti bezstarostně a věnoval se s obvyklou svou rázností, horlivostí i vytrvalostí studiu úloh žáby, tygra a želvy. Ale po roce nadšení obyvatelstva vídenského vychládalo tak rychle a v takové míře, že otec můj uznal za dobré uchýliti se do života soukromého. Po nějakém čase vydal se na cesty a všude, kam zavítal, slavil pravé triumfy. Bohatství jeho se množilo. Všechny své úspory ukládal si u anglického bankéře a domníval se, že je ukládá na místo bezpečné; avšak asi před rokem bankéř ten bankrotoval a otec můj přišel tak o veškeré své jmění. Byli jsme na mizině. Eldora opět se na chvíli odmlčela. Výrazná tvář její však zůstala tentokráte bez změny, jako by bylo vypravováno o neštěstí člověka zcela cizího. A nyní? podotknul jsem, abych aspoň něco pronesl. Nyní jsem provdána, pokračovala Eldora za muže dosti mohovitého a netřeba mi obávati se nouze a bídy; ale ubohý otec můj těžce nese svůj osud, že musí žíti z milosti své dcery, vlastně z milost svého zetě. Jeť už vetchý, dvaašedesátiletý stařeček, ale duch jeho jest posud čilý a svěží jako býval v době štěstí a slávy, možno-li mluviti o slávě akrobata, tudíž umělce nejpodřízenějšího druhu. Ale i tento druh umělců touží rovněž tak po vyznamenání, po pochvale a po potlesku, jako kterýkoli jiný umělec, jehož duch tíhne k věcem nejvznešenějším. Nemyslete sobě, vy laikové, že prostý kejklíř, jenž provádí před vámi na provaze nebo na koni třeba nejprimitivnější evoluce, liší se v podstatě od kteréhokoli herce, virtuosa, sochaře, malíře, básníka a všech těch nesčíslných odtud onoho zvláštního druhu lidí, které jsme uvykli umělci nazývati. Bez talentu a bez ctižádosti, ať už ušlechtilé nebo nezřízené, která pudí člověka k napínání veškerých sil, jest akrobat i clown rovněž takovou anomalií jako kterýkoliv jiný umělec. Akrobatem musí se člověk zrodit jako umělcem a přirozené nadání musí býti záhy, pečlivě a bez ustání pěstováno a vyvíjeno, jinak se zvrhne v karikaturu. Ba více ještě. Nadání v jistém směru musí býti pěstováno na úkor všech ostatních duševních vlastností, aby dozrálo k výkonům neobyčejným, originelním, a rovněž tak jako bývají slavní umělci všeho druhu často velmi jednostranní a nemívají pro ostatní věci obyčejného života kromě pro svoje umění takměř ani smyslu, nemohou se ani akrobati všech barev vykázati obyčejně zvláštní nějakou všestranností. Obyčejně to bývají lidé prostí, ba skoro naivní, mnohdy beze všeho vzdělání a ve vědách i jiných světských věcech rovněž takovými ignoranty jako obrovská armáda jiných umělců, ať už produktivních nebo reproduktivních, kteří tak často pouhou svou divinací proniknou hlouběji, než kdyby byli vzali ku pomoci všechny posavadní vymoženosti věd a umění. Tak zvaná mnohostrannost bývá u akrobatů rovněž tak řídkým úkazem jako u jiných umělců a vyskytne-li se někdy přece, obmezuje se obyčejně na onen druh umění, kterémuž se byl člověk s obzvláštnostní zálibou věnoval. Avšak promiňte, že vás nudím theoretickými výklady; ale my umělci, nechť už jsme jimi v pravém nebo posměšném toho slova smyslu, libujeme sobě často v takovýchto výkladech. COž pak i vy se počítáte v řady umělců? vpadl jsem Eldoře do řeči. Eldora se pousmála. Pozoruju, pravila pak, že jste posud zřídka kdy meškal ve společnosti akrobatů. Naopak, ujišťoval jsem; za svého mládí. Ah Toť něco jiného, ujala se slova Eldora. Tehdá jste o nadání k umění, o jeho dědičnosti, o spůsobech, jakými se jevívá a o podobném zajisté ani nepřemítal, neřkuli abyste si byl některý obor umění obral za předmět vážného studia, hlavně se stanoviska psychologického. Musím vám dopovědít úryvek ze života svého otce. Vy jste se tedy také někdy pokusila? optal jsem se dosti negalantně, nedbaje posledních jejích slov. Jen jednou, připomenula Eldora, a sice před krátkým časem ve Vídni. Což pak se už nepamatujete, že jsem vám byla hned o prvním našem setkání se zde v Praze zvěstovala, že přijíždím právě z Vídně, kde jsem byla debutovala jakožto soubretka? A jindy nikdy? opáčil jsem rovněž tak negalantně jako před chvílí, ačkoliv odpověď na tuto moji otázku obsažena byla v posledních slovech Eldořiných. Nikdy! pravila Eldora. Jsemť posud. Avšak o tom jindy. Nezbylo mi tudíž než ukrotiti svou zvědavost a vyslechnouti další vypravování Eldořino. Vypravovalať v tento smysl: Z toho, co jsem vám byla vypravovala, zajisté jste vyrozuměl, že byl otec můj na obzoru umění v nejširším slova toho smyslu zjevem pozoruhodným. Je to povaha ryze umělecká a možno jen pravým zázrakem nazvati, že dovedl po tolik roků žíti úplně v zátiší soukromého života. On sám nemohl si to vysvětliti a často, přečasto si stýskával, jak touží opět vystoupiti. Ale přece se dovedl opanovati a zůstal věren kdysi danému slovu, že nikdy více veřejně nevystoupí – a nevystoupil aspoň tak dlouho, dokud nebyl donucen. Byl totiž osudná slova ta pronesl kdysi o nešťastném jednom vystoupení, kdy byl tak rozladěn a roztržit, že jedno evoluce po druhé se nedařila a publikum, tenkráte skoro až nevděčno, takměř ani nezatleskalo. Tím byla otcova pýcha uražena. Mimo to pozbyl otec jaksi i důvěry nejen ve své umění, nýbrž i v sama sebe, a maje slušné jmění, uchýlil se v život soukromý. Bankrotem bankéře anglického vyrušen však z klidného života. Bída byla na nás tak náhle vycenila své zuby, že otec dnem i nocí přemítal, jak odpomoci – aspoň poněkud. Pomoc byla dle všeho snadná: mohlť prostě ještě několikráte vystoupiti; ale dlouho nemohl se odhodlati k zrušení svého slova, což pokládal za hřích nepromíjitelný – až k tomu byl konečně z jara r. 1873 nouzí dohnán. Vystoupilť poznovu po přestávce dvanáctileté v Rudolfsheimském divadle ve fraškovité slátanině Albo, opice z Malicoloa a naposledy před několika týdny, v květnu letošního roku v Carlově divadle ve Vídni v známém výpravném kuse Cesta kolem světa. Těmto představením jsem byla přítomna osobně. Ale věřte – když jsem stařičkého meta shledla na jevišti, zalily se mi oči slzami, tak že jsem po mnoho minut neviděla před sebou nic jiného než temné obrysy, jako bych se dívala skrze hustou mlhu. Později jsem přece prohledla; ale pohled na otce mého byl srdceryvný. Neznala jsem sice výkonů jeho z doby, když byl v plné síle jinošské a veškeré obyvatelstvo vídenské elektrisoval, znala jsem pouze jeho výkony cvičební z let pozdějších, když v soukromí byl pamětiv, že jest nevyhnutelně třeba neustále se cvičiti. Leč i u porovnání s těmito byly poslední jeho evoluce před veřejností pravými pokusy. Pohledem na starého vetchého muže, jenž spocen napínal veškeré své zbylé síly, aby provedl, co mu bývalo druhdy pravou hříčkou, nemohli se diváci nijak rozjařiti. Síla a pružnost otcových svalů byla ta tam. Mnozí z diváků znali výkony otcovy z doby největší jeho slávy a úsudek všech zněl: že není smutnějšího pohledu nad křečovité tyto pokusy vetchého, politování hodného stařečka, kterýž už nebyl ani s to, aby provedl tak zvaný čtvernohý skok se země na stůl a musil si jej rozložiti, to jest skočiti dříve se země na židli a s této teprv na stůl. Větší část evolucí, kterýmiž byl před čtyřiceti lety budíval bouři pochvaly a potlesku, nebyl už na prosto v stavu provesti; toliko v charakterisování opice vůbec vyznamenal se, a i tentokráte bylo mu tleskáno. Byl to však potlesk z milosti a útrpnosti. Zdrcen vrávoral otec za kulisy, kde k smrti unaven sklesl na stolici. Eldora na chvíli umlkla, přejel bílou ručkou svou tvář a v očích se jí zaleskla perla. Otec se rozplakal jako dítě, pokračovala pak, a já stojíc podle něho dívala jsem se mu v tu vráskovitou a nyní na smrt bledou tvář. Bylo mi nevýslovně úzko. Chápala jsem děsný stav věcí teprv nyní úplně a porozuměla otcově bolesti. A v tomto okamžiku dozrálo v mé duši rozhodnutí, kterémuž jsem se byla až dosud vzpírala. Rozhodlať jsem se, že bolest otcovu, pokud aspoň bude možno, zmírním vlastní obětí. Jak to? vpadl jsem Eldoře do řeči. Rozhodla jste se snad, že sama vystoupíte? Nikoli, odvětila podivná ženština. Něco podobného nebylo pro dítě akrobatovo žádnou obětí. Dráhu tu však jsem prozatím ještě nastoupiti nemohla – a nám, vlastně otci, bylo třeba rychlé, ba neodkladné pomoci, neboť výtěžek z posledních jeho her byl tak nepatrný, že stačil sotva na uhražení nejnutnějších potřeb na několik týdnů. Nezbylo mi tedy než svoliti – k sňatku s doktorem Steinem. Vy jste se tedy provdala proti své vůli? vyrazil jsem udiven, neboť veškeré posavadní chování Eldořino nasvědčovalo tomu, že se provdala z lásky upřímné a vřelé. Proti své vůli vlastně jsem se neprovdala: svolilať jsem, odpověděl s přízvukem zádumčivým; ale za jiných okolností podobného něco sotva by se bylo stalo. Nynější můj manžel ucházel se o moji ruku již před dvěma roky. Jeť rodilý z Warnsdorfu a muž mohovitý, kterémuž na praxi lékařské, kterouž vůbec jen jaksi mimochodem a z libůstky vykonává, ani dost málo nezáleží. Seznámila jsem se s ním o jedné zábavě nedělní v nejelegantnější a největší nové restauraci warnsdorfské Colosseum, když se byl právě vrátil z cest po Evropě. Učinil na mne dojem příznivý, ale žádný jiný; vážila jsem si dobrého, poctivého a citulpného muže toho; leč více. Avšak promiňte mi další. Prořeklať jsem i tak již více, než-li se s konvenienčními mravy srovnává; ale mám za to, že k pravému příteli nemusíme býti ani my ženy nikdy neupřímny. Důvěra Eldořina mi v okamžiku tom poněkud zalichotila; ale hned na to mi bylo sličné, zajímavé ženy té líto. Chtěl jsem na upřímnou její odpověď odpovědít rovněž tak upřímně; ale přiznám se – scházelo mi slov, ba snad myšlenky. Cítil jsem toliko, že mi srdce poněkud prudčeji bije. Neboť meškati s mladistvou, sličnou a zajímavou žínkou, která se nám byla právě přiznala, že manžela svého nemiluje, o samotě, dívati se jí v hluboké, výrazné oko a cítiti litost s osudem jejím – jest i pro stoika situace poněkud svůdná, neřkuli pro člověka, v jehož duši byl už počal klíčiti sladký hřích a před jehož duševním zrakem vznášíval se obraz Eldořin mnohdy již v tak milé svůdnosti, jako před mnoha lety obraz bytosti nejmilejší. Avšak provdané ženy bývají mnohdy ukrutnější než si snad samy přejou; Eldora aspoň v tomto případu zachovala se podobně. Pozorujíc, že jevím poněkud rozpaky, odbočila náhle k předmětu zcela jinému. Ale vy mužští býváte někdy podivní, pravila tonem laskavé výčitky. Právě si připomínám, že jste mě vůbec ještě ani nepozval, abych navštívila vaši žínku – a přece víte, že mne interessuje. Cítil jsem, že by byla omluva, nechť druhu jakéhokoli, nejapna; mlčel jsem tedy a Eldora pravila: Kdy míníte chybu svou napraviti? Třeba hned, odpověděl jsem. Zvu vás tedy; ale. Proč s podmínkou? přerušila mě Eldora. Byl jsem opět v rozpacích; ale hned v následujícícm okamžiku jsem se vzpamatoval. Přeju sobě jen ještě odpověď na jedinou otázku, připomenul jsem. Mluvte! Jste šťastna? optal jsem se, upřev zrak svůj na tvář Eldořinu, která byla tenkráte rovněž tak klidna, jako když jsem ji byl v nádraží českolipském spatřil poprvé. ELdora chvíli váhala; zdálo se mi též, že přes všechen klid v sličné její tváři šlehl z výrazného oka zásvit prudčího pohnutí duševního; patrně byla na rozpacích, má-li mi odpovědít přímo a bez obalu, nebo s reservou. Zda-li jsem šťastna? opáčila po chvíli skoro truchlivě. Co zovete štěstím? Jen člověk klidný, nevášnivý může býti trvale šťastným; povahy náruživé nemohou býti nikdy úplně šťastnými, leda na několik okamžiků. Štěstí v nejušlechtilejším slova smyslu není podle mého náhledu ničím jiným než lid a spokojenost; ale právě tyto dvě kardinální podmínky štěstí jsou zároveň největší závadou snažení uměleckého. Umělec klidný a spokojený, tudíž šťastný a blažený, umělec bez vášně a náruživosti, umělec, jenž nepřeje sobě více žádné změny – nalezá se na pokraji nejděsnější propasti, která se může před umělcem vůbec rozevříti – na pokraji všeobecné stagnace. Vyrozuměl jsem z těchto slov, že se byla Eldora rozhodla pro odpověď nepřímou, povšechnou; ale právě tato reservovaná odpověď mi byla zároveň výmluvnou odpovědí na moji otázku: Eldora v stavu manželském šťastnou nebyla. A přece jsem se ještě jednou zeptal soucitně na příčinu. Eldora zavrtěla hlavou. Ne, ne, neptejte se! pravila. Možná, že bych vám to přece pověděla a pak snad – bych byla nešťastnější nežli jsem. Vy nešťastnou? vyrazil jsem ze sebe. Možná, pravila po malé přestávce, že zasluhuje duševní můj stav pouze jmeno nespokojenost; ale nespokojenost ta bývá časem svým tak trapna, že možno ji porovnati jen se skutečným a trvalým neštěstím. Jen trpělivost, Eldoro! podotknul jsem, nemaje ani tušení, jaký druh nespokojenosti Eldora míní. Pravda, trpělivost mnoho zmůže, ujala se opět slova Eldora; ale tento druh nespokojenosti nikdy nevyléčí, ba spíše jej jitří, než by napomahala k zmírnění. Což nepoznal jste nikdy tajemný žár, jenž šlehna duší lidskou, osvítí náhle celý náš život, tak že vidíme takměř až ku hrobu? Člověk vidí před sebou náhle život zcela jiný, než jest onen, jejž byl posud vedl, život rozčilující a tělesné i duševní síly snad znenáhla ničící, ale přece život uspokojující. Co tím míníte? optal jsem se, nemoha vyrozuměti smyslu poněkud temných těchto slov. Míním duševní život umělců, odvětila Eldora. Vy spisovatelé rovněž tak jako malíři, sochaři a jiní umělci, kteří mnohdy třeba po celý svůj život neshlednete ani jediného člověka, jenž by ve vaší přítomnosti hlučnou pochvalou některý výkon váš odměnil, arci se valně lišíte od celé řady jiných umělců, kteří nemajíce naděje na slávu pozdější, musejí se uspokojiti oslavou okamžitou. Míním umělce v nejširším slova toho smyslu, kterýmž jest potlesk vděčného obecenstva vším. Kdo nepoznal tajuplného, omamujícího kouzla potlesku, nepochopí nikdy úplně ctižádosti tohoto druhu umělců. Avšak rcete, co soudíte o umělci, jenž obětuje umění svému vše, co mu bylo milé v životě, ba sám život svůj? Nemohu jinak, odvětil jsem chladně, než jednání takové schváliti. Tedy byste mi neklnul, kdybych podobně učinila? vpadla mi kvapně Eldora do řeči. Nikdy! pravil jsem rozhodně. A přece tak učiniti nemohu a nesmím, počala opět Eldora. Posud jsem se sice kromě ve zpěvu v žádném umění vůbec ještě ani nepokusila a sama nevím, zda-li jest nadání moje schopno rozvinutí v tomto směru; ale duši moji sžírá plamenná touha po opojujícím kouzlu potlesku. Pokračujte tedy v cvičení se ve zpěvu a vystupte na našem jevišti. První pokus váš se zdařil a byl slibný, netřeba tudíž zoufati, radil jsem. Eldora chvíli mlčela, jako by se rozmýšlela, co mi má odpovědít, a pravila pak poněkud ledabylo: Vždyť pak se cvičím pilně. a v brzku snad už vystoupím. Ale v hlase jejím nespočívala ona rozhodnost, jakou se obyčejně odpovědi její vyznačovaly. Chtěl jsem něco pronésti, leč Eldora mne upozornila, že někdo přichází. Za několik okamžiků vešel Eldořin manžel. Eldora jej přivítala vlídně a rozmluva naše zabočila pak v obvyklé koleje povšechnosti. Zůstal jsem ještě asi čtvrt hodiny, načež jsem se rozloučil. Po několik dní byl jsem tak zaměstnán, že jsem na návštěvu manželů Steinových ani pomysliti nemohl. Tím častěji zpomínal jsem na Eldoru, která se mi byla vypravováním svým objevila ve světle nad míru zajímavém, ačkoli doposud ještě poněkud záhadném. Mohlť jsem sobě nyní vysvětliti nejen úryvkovitou rozmluvu o jejím původu, kterouž jsem byl zaslechl, když jsem odjížděl z České Lípy, nýbrž i nápadnou její zálibu v umění akrobatském a krasojezdeckém. Rovněž tak byl mi nyní zcela jasný vzájemný náš poměr i pravé příčiny skoro romantického našeho seznámení se v době, když jsem byl uvězněn. Eldora byla patrně pozorovala moje nemotorné produkce s kocourem na dvorku česko-lipsého krajského soudu, a nemohouc odolati vrozené své náklonnosti k umění toho druhu nebo domnívajíc se ve mně skutečně viděti jakýsi talent, jak byla kdysi připomenula, počala se o mne interessovati a jsou zároveň náchylna k romantičnosti, neváhala seznámiti se se mnou spůsobem, jak jsem byl již dříve vypravoval. Teprvé vlastním jejím vypravováním byl náhled můj o povaze její podstatně opraven. Vrátil jsem se skoro úplně k původnímu svému náhledu, jak jsem si byl Eldoru představoval, dokud jsem ji nebyl seznal osobně. Byl jsem nyní úplně přesvědčen, že v něžném, útlém tomto tílku dřímají neskrocené vášně, které mohou každým okamžikem vypuknouti a podivnou ženštinu tu dohnati na scestí, s kteréhož není žádného návratu ani ku štěstí, třeba jen okamžitému, tím méně trvalému. Seznal jsem v Eldoře zároveň ženštinu neobyčejně vzdělanou. Náhledy její o světě a lidech byly zdravé a mnohdy skoro střízlivé; chování její bylo beze vší afektace, prosté, přímé a upřímné, následkem čehož byla i nejvšednější rozmluva s ní neobyčejně příjemná, ba milá. Hlavním rázem chování jejího byla umírněnost, skoro úplné ovládání sama sebe; ale časem šlehl z oka jejího blesk takřka démonické vášně. Někdy zas jevily se symptomy prudké duševní bouře i v přízvuku slov, někdy i v posuňku nebo okamžitém výrazu tváře; ale nikdy nespozoroval jsem více než pouhé symptomy. Když však jsem o těchto symptomech a možném výbuchu vášně přemítal, zmocnila se mne zvláštní tesknost. Tušil jsem, že první výbuch může býti Eldoře záhubou, ale neznal jsem žádného prostředku, kterýmž by bylo možno jednou vzplanulou vášeň Eldořinu ukrotii nebo aspoň umírniti. Z počátku se mi zdálo, že jest tlumená vášeň Eldořina rázu výhradně erotického, a z veškerého chování Eldořina ke mně mohl jsem vším právem souditi, že jsem srdci jejímu bližší než kdokoli jiný; avšak přes to vše nespozoroval jsem ani nejnepatrnější známy, kteráž by byla svědčila o jiné příchylnosti než jest vřelé a přítulné přátelství. Možná, že bych se byl snad prodlením času sám jaksi vemluvil v cit vřelejší a subjektivnější; avšak náhodou byl jsem zvláštním výjevem přiveden na myšlenky zcela jiné. Od poslední mé návštěvy manželů Steinových minulo asi pět dní. Vraceje se pozdě večer z redakce domů, zahnul jsem takřka mimovolně do ulice, v kteréž Eldora bydlila. Byl nevlídný letní večer. Obloha byla takměř jediný mrak. Na západě se občas zablesklo a z dáli byli slyšeti temné dunění hromu. Jižní vítr, jenž občas zavířil, hnal mraky prudce na sever, tak že bylo skoro jisto, že bouře nerozzuří se nad Prahou, nýbrž že potáhne podle města. Přes to vše byly i hlavní ulice skoro liduprázdny; ulice poboční, do kteréž jsem byl právě vstoupil a v níž Eldora bydlela, byla úplně pusta. Chtěl jsem ulicí tou pouze projít a zabočiti zas do ulice, kterouž bych se co možná brzo dostal k domovu; ale sotva že jsem do ulice vstoupil, spustil se prudký liják. Nezbylo mi, než hledati nějakého útulku. Popošel jsem několik kroků a postavil se ve výklenku velkých vrat, nad nimiž byl v prvním patře balkon, kde jsem byl aspoň poněkud chráněn před deštěm nejprudčím. Naproti domu tomu byl dům třípatrový a vedle tohoto pošmourný dům jednopatrový, v němž bydlili manželé Steinovi. Svítilny v ulici té rozsvěcovány obyčejně pouze na obou koncích ulice, tak že jednou svítilnou osvětlena byla strana jedna, druhou pak strana druhá; avšak tentokráte byl vítr zhasil svítilnu na rohu fronty, v kteréž byl byt Eldořin, tak že protější fronta ulice byla neosvětlena. Nalezal jsem se tudíž úplně ve stínu a mohl jsem, ačkoli nedostatečně, přehlednouti celou ulici, aniž bych byl pozorován. Z počátku jsem si toho hrubě ani nepovšimnul. Podíval jsem se toliko na dům, v němž Eldora bydlela, a nevida v oknech prvního patra žádného světla, domníval jsem se, že nikdo už nebdí, a zrak můj sledoval lehké stíny, jež tvořily proudy deště ve světle jediné svítilny, asi patnáct roků ode mne vzdálené. Dešť netrval však než asi osm nebo deset minut a rovněž tak rychle, jak se byl spustil, ochabnul; poprchávalo pouze. V tom počaly na blízké věži bíti hodiny. Počítal jsem mechanicky a napočítal jedenácte. Leč udeřením posledním šlehnul z jednoho okna v bytu Eldořině žlutavý zásvit – jako by byl někdo, stoje s lampou těsně u okna, prudce vyhrnul záclonu a rovněž tak rychle ji byl zase spustil. V bytu Eldořině tudíž posud ještě někdo bděl. Současně zaslechl jsem na blízku, dle všeho v ulici sousední, hrčeti kočár a než jsem se nadál, zastavil povoz ten na onom rohu ulice, kdy byla svítilna shasnuta. Neviděl jsem tudíž než temné obrysy kočáru, koní a vozky na kozlíku. Sotva že se kočár zastavil, vyskočila z něho mužská postava. Kočár jel bez odkladu dále, kdežto postava zahnula do ulice, v kteréž jsem stál, a rychlým krokem ubírala se podle domů, jejichž fronty nalezaly se v temnu. Blížila se ke mně. Byla zahalena v řasnatý dlouhý plášť, jakých nyní už zřídka kdo v Praze nosívá; široký kalabreský klobouk, v Praze taktéž už skoro vzácnost, měla hluboko do tváře vtlačený, slovem byla mi, pokud jsem mohl v temnu rozeznati, nápadnou i podivnou. Dle všeho byl to statný muž; rok jeho, ačkoli chvatný, byl pevný a jistý. V několika okamžicích přiblížila se postava ta asi na patnácte kroků ke mně a zastavila se u vrat domu, jenž nalezal se přímo proti domu, v němž bydlela Eldora, a po pravé straně domu, pod jehož balkonem jsem právě meškal. Kdyby byl muž ten popošel jen ještě několik kroků dále, byl by mně shlednul – ale on zůstal státi právě na místě, odkud bylo sice možno přehlednouti celou ulici, avšak přece nebylo viděti v temný výklenek u vrat domu, kde jsem byl ukryt. Jakmile se byl muž ten zastavil, zatleskal mírně v ruce, tak že zvuk ten sotva bylo slyšeti dále než dvacet kroků. Hned na to šlehnul z téhož okna Eldořina bytu jako před chvílí podobný žlutavý zásvit, jako by byl někdo střelhbitě povytáhl spuštěnou záclonu a rovněž ta rychle ji zase spustil. Pohledl jsem k oknu a spozoroval nyní, že jest otevřeno; zároveň jsem spatřil, že kdosi vyhodil oknem bílý nějaký předmět, jenž padl do prostřed ulice. Postava rychle popošla pak ještě dále až ku vratům domu, v němž Eldora bydlela. Teprv nyní jsem rozeznal, že oknem vyhozený předmět byl klíč, zavinutý v bílý šátek. Postava totiž šátek rozhrnula, vysmekla klíč a otevřevši, jak se mi zdálo, opatrně vrata domu, zmizela ve vratech, jež rovněž ta opatrně, jako byla otvírala, zase zavřela. Zaslechl jsem ještě mírné zaskřípnutí zámku, pak temný rupot kroků, jako by do domu vešedší muž ubíral se po schodech nahoru, načeš nastalo zase kolem noční ticho, rušené jen crkajícími kapkami, padajícími se střech, a občas vzdáleným zakvílením větru. Dle všeho, čeho jsem byl právě svědkem, nebylo pro mne žádné pochybnosti, že pozdní a neobyčejná tato návštěva platí manželům Steinovým. Dle všeho byl muž ten očekáván a bylo také již dříve umluveno, jakým spůsobem dostane se do domu, aniž by musil zvonit na domovníka. Ale kdo je ten muž, jenž přichází takovýmto, skoro romantickým spůsobem návštěvou buď k Eldoře nebo k jejímu choti nebo k oběma současně? Nechť jsem se namahal jakkolivěk, nepřipomenul jsem si pranic, čím bych byl mohl tajemnou tuto návštěvu vyložiti. Rozhodl jsem se tedy, že setrvám ještě nějaký čas na svém posavadním stanovisku. Zůstal jsem tudíž ještě déle než hodinu na témže místě a pozoroval dům, v němž Eldora bydlela. Okna bytu Eldořina zůstala temna a zdálo se, jako by bylo v domě vše v tuhý spánek pohříženo. A přec tomu tak býti nemohlo, an byl právě kdosi přišel návštěvou. Posléze mě čekání i přemítání omrzelo. Vrátil jsem se domů s myšlenkami nejpodivnějšími. Jaký tudíž div, že puzen zvědavostí, navštívil jsem druhého dne Eldoru již dopoledne. Zastal jsem ji samotnu doma. Byla bledší než jindy; výraz tváře její byl poněkud unavený a víčka oči trochu zarudlá, jako by byla plakala. Přivítala mě vlídně a přívětivě jako jindy; ale hlas její byl poněkud temnější. Jste churava? byla první moje slova. Nejsem, odvětila Eldora; ale nevyspala jsem se. Nemohla jste snad usnouti? Naopak; byla bych zajisté usnula a tvrdě spala, kdybych nebyla měla návštěvu. Snad pozdní? optal jsem se jako maně. Krátce před půlnocí. Před půlnocí? zadivil jsem se. A v nepřítomností mého chotě, jenž byl předevčírem odejel do svého rodiště, dodala Eldora. Přiznání to mě překvapilo a podráždilo zároveň moji zvědavost. Chtěl jsem cosi připomenouti, ale Eldora mě předešla řkouc: A pomyslete – nikdo nesmí o tom zvěděti. Nikdo? A přec to vypravujete mně. Kromě vám a otci svému nesvěřila bych podobného nikomu. A což kdyby to už někdo věděl nebo aspoň tušil? opáčil jsem. Jak to? Není možno! zvolala Eldora překvapena. A což kdyby byl někdo na vlastní oči – viděl. pokračoval jsem. Eldora sklopila zrak a po malé přestávce podotkla: Můžete mi povědít kdo? Mohu. Nuže? Já, odvětil jsem. Tvář Eldořina se vyjasnila. Ah, toť jiná! podotkla. Před vámi netřeba ničeho tajiti. Ale jak se stalo, že vy sám. Pověděl jsem v stručnosti, čeho jsem byl minulé noci náhodou svědkem. Mohu se spolehnouti na vaši mlčenlivost? počala Eldora, když jsem byl skončil. Vždy, odpověděl jsem. Pak vám tedy mohu povědít, že muž, jenž mě byl dnes navštívil, je srdci mému bližší než legalní můj manžel. Chtěl jsem pronesti slova: Jak to? – ale Eldora vstala, popošla ku skříni mezi oběma okny, vyňala skvostné album a vrátivši se ku stolu, položila je mlčky přede mne. Chcete vidět jeho fotografii? otázala se. Přisvědčil jsem. Eldora otevřela album. Na prvních dvou listech byla podobizna její a stařičkého kmeta. Můj otec! připomenula Eldora a rychle obrátila list. Po levé straně byla opět fotografie Eldořina, po pravé pak fotografie asi dvacetiletého mladíka s neobyčejně klidným, ale zároveň také odhodlaným výrazem v tváři. Poznáváte jej? optala se Eldora dříve, než jsem si byl fotografii náležitě prohledl. Zdá se mi, odpověděl jsem, že jsem mladíka toho posud ještě nikdy neviděl. V této podobě arci jste ho nikdy nespatřil, připomenula Eldora; ale viděl jste jej, dyž byl o deset roků starší. Po těchto slovech obrátila v album ještě jeden list. Po levé straně spatřil jsem tutéž fotografii téhož mladíka jako před tím; po pravé straně pak fotografii statného svalovitého muže asi třicetiletého – a teprv nyní jsem poznal, že jsou to fotografie jedné a téže osoby, kterouž jsem nyní poznal na první pohled. Akrobat?! uklouzlo mi mimovolně. Ano, akrobat, opakovala Eldora měkce, skoro elegicky. Tímto přiznáním byl se Eldora ke mně zachovala důvěrněji a upřímněji, než jsem se byl nadál. Zvědavost moje arci nebyla ukojen úplně; leč slušnost a zdvořilost kázala, abych se uspokojil tím, co mi bylo napověděno. Netázal jsem se tudíž více a Eldora ujavši se po chvíli slova, ptala se, zdali a kdy ji opět navštívím, čímž rozmluva naše zabočila opět v kolej obyčejné konversace. Rozloučiv se asi po čtvrt hodině s Eldorou, bloudil jsem nějaký čas bezúčelně ulicemi. Teprv nyní se mi zdálo, že pojímám zcela dosah toho, co jsem se byl právě dozvěděl. Zmocnil se mne zvláštní pocit trapné nejistoty a obavy před něčím neznámým. Zdáloť se mi, jako bych věděl o nějakém poklesku, jejž musím stůj co stůj vyzraditi, ba jako bych se byl sám dopustil trestuhodného poklesku nějakého. Avšak pocit ten netrval dlouho; ustoupilť pocitu jinému, jejž možno zcela prostě naznačiti slovem – žárlivost. Od té doby, co mi byla Eldora napověděla jakési, dle všeho sladké tajemství, byla mi podivná tato žena milejší než druhdy; ale přes to nebývalo mi v její přítomnosti tak volno jako dříve. Mimo to pozoroval jsem zcela zřejmě, že chová se k svému manželi, jenž se byl v několika dnech zase do Prahy navrátil, jaksi odměřeněji, ba chladněji než jindy. Neušlo mi sice, že snaží se chladnost svou všemožným spůsobem ukryti; ale nepodařilo se jí to vždy a v té míře, jak si přála; výrazný obličej její, v němž zračívaly se mnohdy i nejjemnější odstíny myšlenek a pocitů, prozradil takměř vždy, kdykoli byla duševní rovnováha Eldořina vzrušena. Nejdivnější však mi bylo, že manžel Eldořin, jak se zdálo, změny té nepozoroval. Bývalať nyní Eldora často zamlklá, mnohdy i smutná, a občas byla na ní pozorovati, že byla plakala. Avšak manžel její choval se k ní rovněž tak jako jindy, vlídně sice, ale nijak něžněji, což bych byl u něho najisto předpokládal, kdyby byl zpozoroval změnu, která byla zřejmým svědectvím, že Eldora trpí. Navštěvoval jsem sice i nyní byt Eldořin rovněž tak jako dříve; ale skoro nikdy nezdržel jsem se dlouho. Zdáloť se mi, jako by v domě tom panovalo ono dusné ticho, jaké obyčejně předcházívá prudkou nějakou bouři. Nebylať Eldora více onou roztomilou a švitořivou bytostí, která i v nejplanějším hovoru zajímala; bylať to žena trpící, ne-li duševně chorá. A přece o svém utrpení ani slovem se nezmínila. SNažil jsem se sice několikráte, když jsme byli o samotě, přivesti řeč na sladké tajemství; ale Eldora odbočila vždy k předmětu jinému a mnohdy mi nezbylo než spokojiti se pouhým zavrtěním hlavy nebo slovy: Až jindy! Kromě toho byla mi i jiná okolnost nápadna: od téhož večera, kdy viděl jsem vejíti akrobata do bytu Eldořina, nebyla Eldora ani jedinkráte v jízdárně, ba o krasojezdectví a akrobatství více ani slovem se nezmínila. A přece jsem ji nyní skoro vždy, kdykoli jsem ji navštívil, postihl při cvičení českolipského kocoura v evolucích vždy nesnadnějších a mnohdy vskutku překvapujících. Zabývala se tudíž nejen v duchu, nýbrž i prakticky akrobatstvím, buď rovněž tak často nebo snad i častěji než jindy. Leč i o kocouru samém jen zřídka kdy mluvila a zmínila-li se o něm přece, nebývala to více neobmezená chvála jako druhdy, nýbrž častokráte a mnohdy skoro elegické postěžování si na obtíže, s jakými jest spojena svědomitá dresura tohoto druhu němých tváří. Vše to, co jsem byl právě pověděl, nečinilo návštěvy u manželů Steinových příjemnějšími, a ačkoli Eldora chovala se ke mně přívětivěji a přátelštěji než dříve, přece mi bývalo mnohdy ve společnosti její, jak jsem už připomenul, jaksi nevolno, ba později někdy i trapno, tak že jsem počal z počátku návštěvy své krátiti a později jsem častěji než jindy vůbec ani nepřišel. Přiznám s,e že se mi vždy, kdykoli jsem Eldoru den nebo dva dni nespatřil, jaksi stýskalo; ale jakmile jsme se setkali, bylo mi vždy zas jaksi nevolno, tak že jsem v duchu sama sebe káral, že jsem Eldoru navštívil. Zvláštní toto chaotické vlnění citu, jehož různé a jemné odstíny arci nelze slovy vyjádřiti, trvalo celkem asi měsíc. Z počátku připisoval jsem je žárlivosti, možno-li tak nazvati pocit, jenž se mě byl zmocnil, když mi byla Eldora ukázala fotografii muže, kterýž ji byl v noční době a v nepřítomnosti manžela jejího navštívil. Pocit ten byl sice podoben žárlivosti, jak se jeví u osob náruživě milujících; ale přece se od ní velice lišil. Náklonnost moje k Eldoře byla ta zvláštního druhu, že nejsem s to, bych ji slovy vylíčil tak, by si o ní mohl učiniti někdo jiný aspoň přibližně pravý pojem. Ba kdybych vzal útočiště i k porovnání a porovnal ji na příklad s náklonností jakoukoli, přece bych nenaznačil více, než co vyznačuje mlhavý nějaký pojem, jejž si každý člověk jinak vykládá. Tolik však je jisto, že náklonnost moje k podivné této ženě byla tak neurčitou jen za okolností, za jakých jsem byl Eldoru poznal a v jakých jsem právě žil. Za jiných okolností byla by dle všeho náhle vzplanula a jevila se zcela určitě, aspoň tak určitě, že by ji pochopil každý, kdo někdy náruživě miloval bytost, která dovedla lásku jeho ještě vášnivěji spláceti. Ze zvláštní této náklonnosti vyplývala také zvláštní moje žárlivost: muž, o němž jsem se domníval, že je Eldorou milován, byl mi, ačkoli jsem ho blíže neznal, tak milý jako dávný a věrný některý můj přítel. Jen někdy se mi zdálo, jako by on sám mohl býti žárliv na mne, a tu mi bývalo, jako bych muže toho přece mohl někdy nemilovat, ba po případě i nenávidět. Psychologické tyto záhady arci jsem v době, o které vypravuju, nikdy nezkoumal; počalť jsem o nich přemítati teprv později, když už jsem neměl pražádné příčiny k žárlivosti, tudíž v době úplné duševní rovnováhy, kdy možno každý pocit daleko chladněji analysovati než v době, kdy jsme byli v jeho tenatech. Netaje nikdy nic před svou žínkou, byl jsem jí už dříve o tomto svém poměru k Eldoře pověděl věrně a upřímně vše, co ji mohlo zajímati. Vyslechla mne, když jsem jí o tom poprvé obšírněji vypravoval, klidně a na svou povahu neobyčejně vážně. Když jsem dokončil, vzala mne za ruku a zadívavši se mi upřeně a zkoumavě do očí, připomenula skoro čtveračivě: Budiž o mne i o sebe, milý hochu bez starosti. Kdo dovede býti upřímným, nemůže své ženě nikdy ublížit, a to mi dostačí. Dle všeho zůstaneme tím, čím jsme si byli až dosud, i na dále. Chtěl jsem něco odpovědít; leč žínka zavrtěla hlavou a připomenula: Cit vůbec a sympatie nebo nesympatie zvlášť neřídí se zákony chladného rozumu. Nebýváme tudíž nikdy jejich pány; naopak, ony obyčejně opanujou nás, a byť bychom se sebe více vzpírali, neodoláme jim skoro nikdy. Nerozpřádejme tedy hovor o něčem, co nezávisí na naší vůli! Tím byla záležitost ta odbyta a od té doby hovoříval jsem se žínkou o Eldoře jako o milé sestře. Žínka má byla se sice osvědčila v celku tak zvanou rozumnou ženou – ale ženskost přece nezapřela; neboť když jsem jí pověděl, že ji míní Eldora navštíviti, pravila zcela určitě: Bylo by lépe, kdyby tak neučinila, čímž zcela zřejmě naznačila, že přece nepojímá stav věcí tak, jak by se bylo dalo z dříve citovaných slov jejích souditi. Pověděl jsem o tom při příležitosti i Eldoře. Pousmála se a odpověděla: Škoda! Právě proto přála bych si žínku vaši seznati osobně; ale ona si toho nepřeje, vyhovím tedy jejímu přání. A tak se stalo, že obě tyto ženštiny, jež byly srdci mému nejbližší, nepoznaly se osobně. Asi po měsíci po vypravovaném nočním dobrodružství objevila se mi ELdora ve světle zcela novém. Bylo to poslední neděli v měsíci září. Navštívil jsem ji k večeru a zůstal u ní, ana byla tentokráte hovornější než jindy, o něco déle než obyčejně. Manžel ELdořin, jenž meškal v Praze jen k vůli své žínce a neměl zde skoro žádných přátel, patrně se tu nudil a odjížděl v poslední době často do Warnsdorfu. I tentokráte nebyl už asi týden v Praze a v týž večer, o kterém právě mluvím, očekávala Eldora jeho návratu. Když však asi k osmé hodině, kdy měl přijeti, nepřicházel, počala Eldora jeviti nepokoj. Často přerušila rozmluvu a naslouchala, zdali někdo nepřichází. Teprv asi o půl deváté náhle vyskočila a spěchala ke dveřím. Zaslechl jsem kvapný dupot po schodech. Eldora otevřela dvéře a zvolavši skoro jásavě: Konečně přicházíš vyšla na chodbu. Ale hned na to se zase vrátila a po několika vteřinách vstoupil člověk zcela neznámý. Co si přejete? optala se Eldora. Muž, jenž byl patrně chvátal, zakoktal několik nesrozumitelných slov a podal Eldoře malý složený lístek. Eldora přistoupila ku stolu k světlu a lístek rozbalila. Sotva že do něho nahledla, vzkřikla zděšeně a zavrávorala. Pro bůh, co se stalo? ptám se dychtivě. Mými slovy se Eldora vzpamatovala. Rychle obrátila s ek neznámému muži a pravila: Pospěšte a vyřiďte, že přijdu bez odkladu! A mezi tím, co muž odcházel, otevřela skříň, vyňala velký šátek a klobou a hotovila se k odchodu. Chvíli jsem ji mlčky pozoroval. Byla na smrt bledá a v tváři její se jevilo zděšení. Nemohu zvědět, co se stalo? optal jsem se posléze měkce. Ah, promiňte! odvětila. V zmatku a leknutím jsem zapomněla. V jízdárně se přihodilo neštěstí. Jemu? opáčil jsem. Na štěstí nezdá se býti poranění nebezpečné, podotkla ELdora, vědouc patrně zcela dobře, koho míním. Po těchto slovech podala mi lístek, jejž byla obdržela. Byl to jen kousek papíru a na něm tužkou napsáno několik řádků. Rukopis však byl velice primitivní a naprosto nečitelný. Poznal jsem jen, že je psán v jazyku anglickém. Nemohu ty hieroglify rozluštit, pravím, vraceje Eldoře lístek. Tato rychle po něm sáhla a napolo do něho se dívajíc překládala takto: Duše má nejmilejší! Stihla mne nehoda. Musil jsem dnes na koně, jenž už po několik dní churaví a jehož poklus byl poněkud nejistý. Provedl jsem produkci jako vždy jindy; ale při poslední evoluci – buď churavý kůň něčeho se lekl nebo že já sám, mysle neustále na nejistotu koňovu, pozbyl jsem rovnováhy – smekla se mi pravá noha s krku komoňova. Spadl jsem; ale rychlostí blesku vyšinul jsem se na koně – bouřlivý potlesk – leč hned na to, aniž toho vím příčinu, octnul jsem se poznovu v písku. Musil jsem býti v povoze dopraven do svého hótelu. Lékař však praví, že není žádného nebezpečí. Tvůj Edgar. Eldora byla čtla i překládala tak rychle, že jsem nemohl zatajiti své podivení. Jak je vám jen možno tyto hieroglify ta rychle čísti? podotknul jsem. Nejsou mi neznámy, odvětila s úsměvem Eldora; od několika týdnů dostávám podobným, vlastně tímže písmem psané lístky skoro každodenně. Po těchto slovech obrátila se k hodinám na stěně, ale hned na to zas ke mně a pravila: Máte ještě chvíli pokdy? Mám, odpovídám. Můžete mne doprovodit? Mohu – kam? Do hótelu. Do kterého? Do hótelu akrobatova, zní rychlá odpověď Eldořina. V tváři mé musil se jeviti zvláštní druh podivení, ana i ELdora jaksi podvině na mne se zadívala. Nyní? ptám se po chvíli. Ano nyní. Vždyť je tak pozdě a váš manžel může se. .každým okamžikem vrátit, přerušila mě Eldora a dodala: Dobře, že jste mi to připamatoval. Zanechám mu zde lístek, aby věděl, kam jsem odešla. Po té přistoupila k psacímu stolu a vzavši lístek papíru, napsala na něj několik slov. A píšete, kam odcházíte? optal jsem se, když byla Eldora hotova. Napsala jsem pouze, že jdu navštívit. ozvala se Eldora, ale nedořekla větu, nýbrž kvapně popošla ku dveřím. Nezbylo mi než následovati ji. V několika okamžicích octli jsme se na ulici. Eldora šla tak kvapně, že jsem jí sotva stačil. V desíti minutách byli jsme u prostřed Václavského náměstí před hótelem u arcivévody Štěpána. Eldora vešla a pospíchala po schodech a po chodbě v prvním patře, nikoho se neptajíc; patrně ze už někdy a snad častěji byla a věděla, kde akrobat bydlí. Když pak se před jedněmi dveřmi zastavila, připomenul jsem, že počkám na chodbě; ona však zaklepala, otevřela a ujavši mě za ruku, v pravém slova smyslu mě do pokoje vtáhla. Zůstal jsem státi u dveří a rozhledl se po pokoji. Naproti dveřím stál stůl a na něm hořela lampa; vedle stolu pa byla pohovka a na té pololeže a polosedě odpočíval akrobat. Byl posud ještě oblečen, jak jej byli z cirku přivezli – toliko trikot na pravé noze bylo nad a pod kolenem rozpáráno a koleno obvázáno. Noha ta byla přímo natažena, kdežto levá noha visela s pohovky dolů. Eldora vstoupivši do pokoje, pustila mou ruku a spěchala k pohovce. Akrobat, zaslechnuv lomoz spůsobený otevřením dveří a naším vstoupením, obrátil hlavu mlčky k nám a zadíval se upřeně na mne. Avšak Eldora byla už u pohovky, kde poklekla a nahnuvši se k akrobatovi, počala jej líbati. Vše to, co jsem byl právě vypravoval, netrvalo než několik vteřin a dělo se mlčky. Teprv po té promluvil akrobat několik slov v jazyku anglickém a Eldora mu odpověděla. Napnul jsem sice sluch a veškerou pozornost, bych porozuměl; avšak moje znalost jazyka toho – dovedu totiž toliko pomocí slovníku pomalu a namahavě v knihách čísti a po celý svůj život neslyšel jsem snad než asi tři nebo čtyřikráte několik slov po anglicku pronesti – naprosto nestačila k porozumění rozmluvy. Stál jsem tudíž jako přimrazen nevěda, mám-li se mlčky odstraniti nebo setrvati. Eldora však na mne nezapomněla. Po několika slovech, jež byla s akrobatem vyměnila, povstala a učinivši několik kroků ku dveřím, vyzvala mě, bych přistoupil blíže, že mě akrobatovi představí. Uposlechl jsem. Eldora pronesla několik slov anglicky, akrobat odpověděl a podal mi ruku. Klidnou jeho tvář přeletěl přívětivý úsměv. Musím se přiznati, že mi ve společnosti těchto dvou lidí bylo velmi nevolno. Byltě jsem nyní přesvědčen, že Eldora akrobata miluje, a věděl, že oběma překážím. Nemoha pak podílu bráti na jich rozmluvě, připomenul jsem k Eldoře, že sečkám dole v hostinci – ale k nemalému mému podivení žádala mě Eldroa snažně, bych jen zůstal, že se postará, abych se nenudil. A slovu svému také dostála. Tlumočilať moje slova akrobatovi a akrobatova zas mně s takovou lehkostí a zručností, že jsem ve čtvrt hodině vůbec ani nepozoroval, že se s někým dorozumívám prostřednictvím tlumočnice. Dle slov, jež mi Eldora tlumočila, domníval jsem se v akrobatovi poznávati člověka dobrosrdečného, ale zároveň duševně skoro obmezeného. Znal sice svět; byltě už navštívil takměř všechna hlavní města evropská a také v Americe byl skoro dva roky prodlel; ale vzdělání jeho bylo přece jen primitivní. Možná, že tomu bylo skutečně tak, možná též, že se mi to jen zdálo – neboť člověk, kterému nerozumíme úplně, zdá se nám býti vždy obmezenějším, než skutečně jest – ale od této chvíle byl mi poměr Eldořin k akrobatovi nepochopitelný a zároveň udušen tím poslední zbytek pocitu, jejž bych mohl žárlivostí nazvati. V průběhu dalšího hovoru dozvěděl jsem se od akrobata, že spadl s koně vlastní nepozorností a že to nepodotknul ve svém lístku k Eldoře z pouhého studu. Byltě prý si v okamžiku, když hotovil se k přemetnutí, vzpomněl na ELdoru – a něco podobného, aby byl totiž o produkci na něco jiného myslil, nestalo prý se mu posud ještě nikdy. Na štěstí, pravil, není to než vyvrtnutí nohy v oleně; ale kdož pak vydrží dva nebo tři týdny bez koně? Dle toho, co jsem byl od něho až posud slyšel, věřil jsem mu na slovo. Tak a podobně bavili jsme se takměř dvě hodiny. Byla to sice zábava primitivní, ale zajímala mě přece hlavně se stanoviska psychologického. Domnívalť jsem se míti opětného dokladu k tomu, že pravá láska vzniká zcela bezprostředně a bez ohledu na předmět, jemuž platí – že milujeme, aniž bychom si byli vědomi, proč. Eldora aspoň tak dle mého náhledu milovala. Asi k jedenácté hodině rozloučili jsme se s akrobatem. Já mu podal ruku, Eldora jej políbila. Na cestě k domovu byla Eldora zamlklá. Také já mlčel skoro po celou cestu. A když jsem ji byl doprovodil až k domu, vyčkal jsem, až otevřela a zavřela – pak jsem ještě chvíli postál, načež jsem se obrátil k domovu. Tak střízliv jako tenkráte nevracel jsem se domů ještě nikdy před tím. Následek toho, čeho jsem byl v hótelu akrobatově svědkem, byl zcela přirozený. Střízlivost duše mé přešla v několika dnech v chladnost a tato v lhostejnost. Eldoru jsem více nenavštívil. Asi po čtrnácti dnech dostal jsem však poštou od Eldory lístek, v kterémž se tázala, proč nepřicházím. Omluvil jsem se písemně zdvořile, ale chladně a obdržel následujícího dne nad očekávání vřelou a přátelskou odpověď. Eldora zvala mě k návštěvě poznovu a podotkla ku konci svého lístku, že v případu, kdybych nenavštívil jí, musí navštíviti mne. Váhal jsem sice, ale posléze přece jsem se rozhodl, že ji navštívím; avšak neučinil jsem tak až teprv třetího dne po obdržení jejího lístku. Schylovalo se právě k večeru, když jsem zaklepal na její dvéře a otevřel. Eldora stála uprostřed prvního pokoje úplně oblečena a k vycházce připravena. Moje objevení se patrně ji příjemně překvapilo. Tvář její přeletl úsměv uspokojení, když přivítavši mě, podotkla: Děkuju vám, že jste přišel – bylať jsem právě na cestě k vám a byla bych vás tak dlouho hledala, až bych vás byla nalezla. A z jaké příčiny? tážu se zdvořile: Na pohled bez příčiny, odpovídá Eldora, kteréž byla chladnost moje neušla; v pravdě však z příčiny velmi vážné. Mohu příčinu tu zvědět? ptám se rovněž tak zdvořile a chladně jako dříve. Prozatím – totiž pro dne mějte mne omluvenu, vece Eldora; zejtra příčinu tu zvíte. Jsem spokojen, odvětil jsem. ELdora rychle odložila klobouk a svrchní šátek a vybídla mne, bych vešel do durhého pokoje. Uposlechl jsem a zasedl vybídnutí Eldořinu za tentýž stůl, za kterýmž jsem byl tak častokráte v milé mi společnosti Eldořině prodlel. Eldora usedla naproti mně. Chvíli jsme mlčeli, načež Eldora otázala se na něco zcela všedního. Odpověděl jsem jednoslabičně. Eldora však pokračovala po svém spůsobu ve svých dotazech, tak že jsem byl později ze zdvořilosti nucen odpovídati více než několika slovy. Z počátku jevila Eldora jakési milé rozradostnění; ale za nedlouho pozoroval jsem, že není jí do veselosti, že je smutnější než byla v poslední době, když jsem ji byl častěji zastihl po pláči. Rozmluva naše, z počátku odměřená a jednoslabičná, zabočila za nedlouho z koleje obyčejné rozmluvy k věcem závažnějším; zádumčivost Eldořina zbudila v mé duši soucit a za nedlouho zapomněl jsem na vše, co se bylo v poslední době sběhlo, a posavadní lhostejnost moje ustoupila úplně zvláštní oné milé rozechvěnosti, jakou jsem byl pocítil druhdy vždy, kdykoli jsem byl ve společnosti Eldořině. Hovor náš byl vždy živější, přátelštější a důvěrnější. Eldora vypravovala mi celou řadu zajímavých podrobností ze svého života – pak jsme si připomenuli naše seznámení se v České Lípě, na to první naše shledání se v nádraží českolipském. A trvám, že nedím nepravdu, když připomenu, že bylo i Eldoře při vzpomínkách těch rovněž tak sladce zádumčivě jako mně. Pozoroval jsem to z Eldořina pohledu i hlasu, ba z každého slova. Mluvilať tak měkce, tak mámivě měkce, že bych jí byl v okamžicích těch snad prominul i poklesek největší. Ký div, že se mne později ani dost málo nepříjemně nedotklo připomenutí Eldořino, že akrobat sice se pozdravil, ale že jest naprosto nemožno, aby před rokem nebo dvěma lety mohl zase na koně. Ba naopak – připomenutí, že muž, kteréhož byla Eldora v mé přítomnosti líbala, zbudilo v mé duši jakousi soustrast. A co počne nyní? optal jsem se. Musí se protloukat světem bez hlavní své podpory – bez koně, připomenula Eldora smutně, což jej daleko více rmoutí, než kdyby byl přišel k jakémukoli jinému úrazu. Chtěl jsem něco namítnouti, ale Eldora pokračovala: Ani byste neuvěřil, jak se rozplakal, když mu to lékař zvěstoval. Byla jsem právě přítomna. Nedbal, že se mu snad lékař vysměje – plakal jako dítě. Oh, můj Saturn! Můj Saturn! vzlíkal. Tak se totiž zove kůň, na němž byl už po šest roků prováděl své odvážní evoluce. Rozloučit se s ním mám?! Rozloučit? Není možno – není možno. Více nepromluvil, ale plakal a pláče každý den, kdykoli si to připomene, což bývá velmi často. Kdyby byl muž vzdělaný, snad by se snadněji oddal neodvratnému osudu; ale duše tak prostičká, duše s tak primitivními názory jako jeho, ani nechápe, že možno živu býti bez němé tváře. ELdora umlkla. Bylať patrně slova akrobatova citovala věrně, jak je byl pronesl, a duši její rozechvěl trpký zármutek. Pohlednuv jí v tvář, shledal jsem, že vyklouzlo dvé slzí zpod hedvábných jejích řas. Chtěl jsem pronesti několik slov k její útěše, ale Eldora mě, jako už tak často, opět předešla. A přece není pomoci! pravila s nádechem nevýslovně truchlivým. Musíme se rozloučiti se vším – i s bytostmi nejmilejšími. Po té povstala a dodala: I my se musíme rozloučiti! Máte pravdu, pravil jsem, meškám zde už déle dvou hodin. Eldora neodpověděla. Tvář její byla nevýslovně truchliva a zarosený zrak bloudil po podlaze, jako by něco hledala. Po chvíli zaluskla prsty, a jako blesk vyskočil do prostřed komnaty českolipský černý kocour a postaviv se na zadní nohy, čekal patrně na další nějaké znamení Eldořino. I s tímto budete se musit rozloučit! pravila ELdora, ukazujíc na zvíře, jehož oči plály zazelenalým ohněm. Ja to? optal jsem se. Darovala jsem je akrobatovi, odvětila Eldora. Neodpověděl jsem, nýbrž vzav klobou, obrátil jsem se k odchodu. Již tedy skutečně jdete? pravila Eldora a hlas její se chvěl. Musím, dím; jeť už čas. Pravda i je už čas, opakovala Eldora temně, ba bolestně a podala mi ruku. cítil jsem, že se ruka její chvěje. Na to jsem pocítil vášnivé, křečovité stisknutí. ELdora vzkřiknuvši S bohem! odkvapila do třetího pokoje. Zůstal jsem o samotě. Chvíli jsem se díval otevřenými dveřmi do pokoje, v němž byla Eldora ve tmě zmizela, a spatřiv tam temný její stín státi u okna, obrátil jsem se odchodu. Odešel jsem mlčky. Ve dveřích jsem se ještě jednou obrátil a spatřil, že českolipský kocour, jenž byl až dosud stál na zadních nohou v prostřed pokoji, otočil po mně hlavu, jako by se i on se mnou loučil. Tento večer smířil mne s Eldorou úplně. Opět jsem na ni zpomínal, opět mi byla tak milá jako kdy jindy. Následujícího dne večeru pospíšil jsem k ní, abych se dozvěděl příčinu, pro kterou mne chtěla osobně vyhledati. Byt byl zamčen; musil jsem zaklepati. Tentokráte mi otevřel Eldořin manžel. Dobře, že přicházíte, pravil. Přijel jsem odpoledne z Warnsdorfu a nalezl zde na stole zapečetěný lístek od Eldory pro vás. Chtěl jsem vám jej už poslat. Což není Eldory doma? tážu se, následuje manžela jejího do druhého pokoje. Není, odpovídá on zcela klidně. Na to vzav se stolu lístek, podal mi jej. Rozpečetiv list přeletl jsem jej zběžně a sotva jsem zrakům svým věřil. Zněltě takto: Předrahý příteli! Příčina, pro kterou jsem Vás chtěla včera vyhledati, jest jednoduchá. Chtěla jsem se s Vámi rozloučiti a jak víte, rozloučila jsem se. Promiňte mi, že jinak nemohu. Vy sám jste se častokráte vyslovil, že pravý umělec obětuje umění vše, třeba i svůj život. Odejela jsem dnes z rána do světa s ubohým akrobatem – Promiňte m! Nemohla jsem jinak. Českolipský kocour konati bude bludnou cestu světem s námi. Můj manžel o konečném mém rozhodnutí posud neví – ukažte mu, prosím, prostě tento list. On pochopí a promine mi, jako prominete i Vy Eldoře. Zůstal jsem ztrnulý. Manžel Eldořin vyčetl z mé tváře, že mi píše Eldora něco vážného, ba smutného, a zvolal po chvíli: Pro bůh, mluvte! Co se přihodilo? Několik okamžiků jsem váhal, obávaje se, že by list Eldořin, kdybych jej manželi jejímu dal čísti, mohl míti osudné následky v zápětí; ale připomenuv si, že Eldora vždy a ve všem jednala s rozvahou a že tudíž i přání její, by manžel její list ten četl, jest odůvodněno, podal jsem mu mlčky list. Manžel Eldořin četl osudný list pomalu a klidně. V tváři jeho k nemalému mému podivení ani sval se nepohnul. Když dočetl, vratil mi list a připomenul: Očekával jsem katastrofu tu již po několik měsíců. Dítě akrobatovo jinak nemůže – promiňte mu! Věděl jsem o všem a konec mě nepřekvapuje. Byla to vzácná, šlechetná duše; ale vášeň její je prudká, nezkrotitelná. Teprvé nyní dovedu si vysvětliti, proč loučila se se mnou, když jsem odjížděl naposled do Warnsdorfu, tak tklivě a něžně. – Nechť je tedy šťastna! Chtěl jsem něco pronesti, ale sotva že jsem vyslovil jméno Eldořino, připomenul její manžel: Možno-li vám, nerozpřádejme více řeči o události pro mne tak bolestné. Pokládejme Eldoru za mrtvou. Po několika okamžicích rozloučil jsem se s podivným tímto mužem, jehož duševní poklid mě v tomto případě soro urážel, a více jsem se s ním nesetkal. Dozvěděl jsem se později náhodou, že následujícího dne opustil Prahu. kam se byla Eldora obrátila, neměl jsem ani tušení. Ne cestách v pravém toho slova smyslu nebyl jsem posud nikdy. Za našich dob, kdy každý cestuje, kdy cestuje se tak rychle a zároveň poměrně tak lacině, jest vkustku hanba, když se musí český spisovatel, jehož hlava bezmála už sešediví, přiznati, že posud nikdy necestoval. Příčina toho však byla prostá: byltě jsem ukován k práci a neměl peněz. Přes to vše nemohl jsem se ubrániti, když zmocnila se mě ob čas neodolatelná touha po cizině, která mne na den nebo na nejvýše na den a noc vyhnala do světa tj. několik mil od Prahy, ať už ve směru jakémkoli. Touristický tento záchvat vznikal v duši mé obyčejně v noci náhle a býval tak prudký, že skoro vždy vydal jsem se na cestu buď bez odkladu nebo časně z rána, tak že obyčejně nikdo nevěděl, kam a proč jsem vlastně odešel. Rozumí se samo sebou, že skoro vždy chodívám pěšky a jen zřídka kdy používám povozu nebo železnice. Bez odporu nejbizarnější takovýto výlet podnikám ryze po amerikánsku – s největší úsporou času i peněz – už od mnoha let skoro každoročně v létě po české západní dráze do Řezna v bavořích. Obyčejně vyjíždím v sobotu večer, jedu celou noc a v neděli ráno jsem v Řezně, odkud na večer zas vyjíždím a jeda po celou noc bývám v pondělí ráno v Praze. První takový výlet podnikl jsem před patnácti lety a byl jsem už v Řezně čtrnáctkráte. ale kdyby se mě někdo na město, na jeho zvláštnosti a památnosti zeptal, nemohl bych povědíti skoro pranic z vlastního názoru. Neznalť jsem až do lonska než cestu od nádraží ke městu, pak úzkou uličku, kterouž se přichází do ulice o něco širší, která se křižuje s neobyčejně těsnou ulicí třetí, v které jest starý pošmurný dům a v přízem jeho nevlídná hospůdka. Více neznám a příčinou toho jest moje umíněnost a tvrdohlavost. Byltě jsem první výlet do Řezna podnikl v době neobyčejné rozmrzelosti, v době, kdy beznadějnost zatínala ostré své spáry v moji duši. Doufalť jsem, že delším tímto výletem nejsnazším spůsobem zaplaším těžkomyslnost, která mi byla od nějakého času život ztrpčovala. Ale zklamal jsem se. Nalezaje se v železničním kupé po celou noc samotinký, oddal jsem se chmurným svým myšlenkám a zpomínkám s rozkoší nezhojitelného zádumčivce a octnuv se z rána v nádraží řezenském, byl jsem rovněž tak mrzut a nevrlý, jako když jsem byl z Prahy vyjel. Den byl nevlídný. Obloha byla zatažena mraky a sotva že jsem vyšel z nádraží, spustil se prudký liják. Pospíšil jsem do města, zabočil do první úzké uličky a proběhnuv ji, octnul jsem se v ulici širší a za nedlouho v uličce třetí, v jejímž přízemí byla hospůdka. Vešel jsem. Hospůdka, prostá to jizba se začmoudlými stěnami a několika primitivními stoly, byla úplně prázdná. Zasel jsem za jeden stůl u jednoho z tří oken, jež šly na ulici, ale z kterýchž nebylo viděti než začmoudlé průčelí protějšího domu. Dle všeho ani do uličky, tím méně do hospůdky nezabloudil paprsek sluneční ještě nikdy a musilo tu býti pošmurno, i když slunce nejjasněji svítilo. Tím nevlídněji bylo v hospůdce právě nyní, když byla obloha mraky zatažena a proudem pršelo. Čekal jsem asi čtvrt hodiny, než vešla obstarožná hostinská. Přivítala mě a přinesla pak, co jsem si poručil: něco k zakousnutí a džbánek pravého bavorského. Hospůdka zůstala ještě asi hodinu prázdná. Na to však vhrnulo se do ní množství venkovanů. Patrně byli někde v blízkém kostele a zastavili se tu po mši. Byli to dle všeho hosté každonedělní a většina z nich muži rázovití a více méně zajímaví. Popíjeli statně, bafali z dýmek ještě statněji a za nedlouho byla hospůdka plna dýmu. Z počátku málo který promluvil; leč později, když už skoro každý z hostů dopíjel pátý nebo šestý džbánek, nastal znenáhla velký ruch a šum, jazyky se rozvázaly; počalo i občasné výskání a někdy panoval v jizbě i pekelný hluk. Z počátku mě společnost ta zajímala, později však mě omrzela. CHtěl jsem si vyhledati jiné útočiště – ale kam v prudkém dešti? Musil jsem zůstati. Z hostů někteří odešli, ale jiní zase přišli, a tak zůstala hospůdka po celý den plná. Ký div, že jsem byl mrzutější, než když jsem byl přijel. Někteří z hostů mě oslovili, ale když jsem odpovídal jen jednoslabičně, nechali mě posléze na pokoji. Tak trávil jsem celý den v hospůdce a k večeru odebral jsem se taktéž se taktéž v dešti a co možná nejrychleji na nádraží, kde vsednuv do vlaku, odejel jsem nazpět ku Praze, kam jsem přibyl za překrásného letního jitra. První tento můj delší a vlastně až posud nejdelší výlet neminul se účinku. Přibyl jsem do Prahy zemdlen a unaven, vyspal jsem se a následujícího dne byl jsem duševně tak čilý a svěží, jako bych byl jaktěživ nezakusil, jak trapné okamžiky působí člověku nejromantičtější choroba nervů – zádumčivost. Spomínal jsem na tuto cestu dosti často a litovat, že nemohl jsem si pro nepohodu starožitné město prohlednouti. Umínil jsem si, že zajedu při nejbližší příležitosti do Řezna poznovu, ale v době pohody. Umínil jsem si, že zajedu při nejbližší příležitosti do Řezna poznovu, ale v době pohody. Příležitost naskytla se však teprv v červnu následujícího roku a vyjel jsem z Prahy za čarokrásné noci. Na obloze nebylo ani mráčku. Hvězdy třpytily se tak mile, vzduch byl čistý a dle všeho soudil jsem, že bude i následující den jasný. Sotva však vlak po půlnoci od Plzně odjížděl dálek Domažlicům, počala se obloha zachmuřovati; jedna hvězda po druhé hasla a když jsme přijeli do Domažlic, počalo poprchávati. Čím více jsme se blížili k bavorským hranicím, tím více pršelo a na cestě z Bordu až do Řezna byl déšť podoben lijáku. Vyskočiv v řezenském nádraží z vagonu a vida, že nelze se nadíti příznivé pohody, pospíšil jsem do téže hospůdky, v kteréž jsem byl před rokem celý den strávil. Pozvali mě a přivítali vlídněji než poprvé. Opakovalo se totéž co před rokem. Pršelo zase po celý den; zase přišli titéž hosté a chovali se jako před rokem. Zase mě někteří z nich oslovili, tázajíce se, odkud a za jakou příčinou jsem přijel do Řezna. Tentokrát jsem byl vlídnější a odpověděl; rozpředl se hovor s tím neb oním hostem a přes to vše, že jsem zase nic více neviděl, než co viděl jsem před rokem, pobavil jsem se. Hostinská vypravovala mi odpoledne, když bylo v hostinci méně hostů, některé všední noviny městské, pa něco ze svého života a ukázala mi také svých pět dětí. Tak uplynul mi den rychleji než poprvé a za deště musil jsem k večeru na nádraží. Tentokráte doprovázel mě nejstarší, nesa nade mnou ohromný červený deštník. Vrátil jsem se do Prahy; a když pak vlak vjížděl do nádraží smíchovského, bylo opět čarokrásné jitro letní. Můj druhý výlet do Řezna tedy se také nezdařil dle mého přání. Rozhodl jsem se tedy podniknouti ještě aspoň jeden a podnikl jsem jej zase až po roce a sice opět v červnu a za překrásné pohody. Vyjel jsem opět za krásného letního večera; po několik hodin byla pohoda, ale pak se obloha zakabonila nežli jsem dojel do Řezna, pršelo jen se lilo a neustalo, až když jsem byl asi v polovici cestě nazpět do Prahy. I o tomto třetím výletu byl jsem jen ve své hospůdce a nespatřil pranic více, než co jsem byl dříve spatřil. Po roce vydal jsem se na cestu do Řezna po čtvrté. Tentokráte však jsem vyjel za deštivého počasí jsa pevně přesvědčen, že přijedu do Řezna v dešti a že tam jako kdy jindy den strávím ve své hospůdce. Ale přepočetl jsem se. Sotva že jsem dojel k Berounu, počala se obloha jasniti a od Rokycan až do Brodu byla nejkrasší pohoda, a když pak vlak vjížděl do nádraží řezenského, usmívalo se na něj nejspanilejší letní jitro. Eh což! pomyslil jsem si. Po třikráte mě povětrnost zklamala a po čtvrté mě chce příjemně překvapit. Ale já nepotřebuju žádných milostí a pomstím se nyní na povětrnosti – nepodívám se na město, kdyby bylo sebe krásněji a příjemněji, nikdy více. Slovu svému jsem dostál. Odebral jsem se z nádraží do své hospůdky, zůstal tam po celý den a k večeru vydal jsem se na zpáteční cestu. Někteří hosté, s kterýmiž jsem se byl již dříve seznámil, vybízeli mě sice, abych se podíval na město, a nabídli se mi za průvodčí; já však jsa pevně odhodlán pomstíti se, zamítl jsem jejich nabídnutí a popíjeje zcela klidně po spůsobu ryze bavorském, vydržel jsem po celý krásný den v začmoudlé hospůdce, do které ani odlesk slunečních paprsků nevnikl. Od té doby navštěvoval jsem jsem tímže spůsobem Řezno, recte svou řezenskou hospůdku každoročně a vynechal jen leto roku 1874, které jsem byl strávil ve vazbě v České Lípě. Seznal jsem ve své hospůdce osudy celé řady hostů a zejména osudy hostinské dopodrobna, a musím vyznati, že mne později zajímaly nejen osudy, nýbrž i lidé, a že jsem své umíněnosti nelitoval. Dobromyslní lidé ti pokládali mne a doposud pokládají za člověka bohaté, kterýž z dlouhé chvíle neví, co by podnikal. Vymlouval jsem jim o sice a pověděl pravdu, kdo a odkud jsem a proč do Řezna přijíždím; ale nevěřili mi a nevěří snad posud, ačkoli ani jediný z nich nemohl pravou příčinu pochopiti. Zval jsem je také do Prahy; leč po dnešní den nepřijel do Prahy ani jediný, ačkoli mnohý z nich jmění své páčí na sto i více tisíc a po celý svůj život pranic nepracoval, nýbrž po městě a okolí jen lelkoval. Roku 1874, když jsem meškal v České Lípě ve vazbě, čekali mne v mé řezenské hospůdce po celý červen každou neděli. Po každé měl jsem připraveno něco chutného k zakousnutí, po každé dostavili se staří známí do jednoho i ale já nepřijel. Mudrováno o tom všelicos a čekáno v měsíci červenci, pak i v srpnu, ba i v září každou neděli, a když jsem ani v tomto měsíci nepřijel, vymudrovali, že Pražan – jména mého posud neznají – nejspíše zemřel. Tím větší bylo pak jejich překvapení, když jsem následujícího roku opět přijel. Přivítali mne jako nejmilejší přítele, připíjeli mi na zdraví a když pak jsem se ubíral na nádraží, abych jel nazpět do Prahy, doprovodili mě skoro všickni až na perron. V loni navštívil jsem svou řezenskou hospůdku po čtrnácté a zároveň – naposledy. Bylo to opět v měsíci červnu. Několik dní před tím skoro neustále pršelo; leč v noci, když jsem vyjel z Prahy, vyjasnilo se, a tak přibyl jsem do Řezna za nejpříznivější pohody. Obloha byla úplně bez mráčku; sluneční paprsky byly sice takměř žhavy, al vzduch byl několikadenním deštěm tak ochlazen, že červnový den ten podobal se nejkrasšímu dni jarnímu. Ve stínu, obzvláště v zahradách musilo býti v den ten neobyčejně příjemno. Ký div, že loudaje se z nádraží do své hospůdky obvyklou cestou, poprvé jsem litoval, že jsem před lety ze vzdoru a pomsty si usmyslil nepodívati se na město. Jsa však člověk umíněný, pohodil jsem pyšně hlavou a odbyl ďábla pokušení nehrubě galantní poznámkou – a tak překročil jsem práh své hospůdky s pevným předsevzetím, že z hospůdky nevyjdu, dokud nebude večer čas k odjezdu do Prahy. Hospůdka byla prázdná a musil jsem čekati skoro čtvrt hodiny, nežli se objevila hostinská. Přivítala mě rovněž tak vlídně jako jindy, ale zároveň vyslovila ihned své politování nad tím, že se tentokráte v hospůdce nepobavím. Na moji otázku: Proč? odpověděla, že jest kdesi před městem na lukách velká jakási slavnost, skoro celé město a okolí že je tam shromážděno a před večerem že sotva některý z mých známých do hospůdky zavítá. Vybízela mě sice, abych se podíval na slavnost; ale česká tvrdá lebka bývá někdy až směšně umíněna a osvědčila se i tentokráte. Nepůjdu nikam a zůstanu zde třeba sám a sám, pravil jsem rozhodně. Hostinská sice ještě několik okamžiků se pokoušela, aby můj úmysl zvrátila; ale vidouc, že úsilí její je marné, přinesla mi něco k zakousnutí a džbán piva, načež zůstavila mě v hospůdce samotného. Pojedl jsem a počal pa pomalu popíjeti. Ale nechutnalo mi jaksi; nemělť jsem žízně a asi po hodině počal jsem býti přece jaksi nevrlý. Hostinská měla pravdu. Do hospůdky nevešla ani živá duše. Vydržel jsem to hodinu, dvě a tři; ale když pak odpoledne i hostinská se všemi dětmi svými odešla na slavnost a zanechala v hospůdce jen pro případ, kdyby nějaký host přece snad přišel, přihluchlou a přiblblou stařenu, která jí v kuchyni přisluhovala, počali mi býti přece jen smutno, ba později pojala mě v chladnou svou náruč i dlouhá chvíle, tak že jsem takměř neustal zívati. A přece jsem v hospůdce vytrval skoro až do večera. Posléze však mě i moje vzdorovitost omrzela – opustil jsem hospůdku skoro asi o tři hodiny dříve, než byl čas k odjezdu. Místo k nádraží dal jsem se směrem opačným a ubíraje se se svěšenou hlavou kdesi v středu města u jakéhos menšího náměstí, pře kteréž vracel se právě malý zástup venkovanů s praporem a několika hudebníky od slavnosti k domovu. Zůstav státi, díval jsem se apathicky na zástup, až v blízké uličce zašel, načež jsem se chtěl dále ubírati, an tu zrak můj utkvěl mimovolně na nároží, před kterýmž jsem právě stál. Byloť tam přilepeno primitivní ohlášení v jazyku německém. Byl to arch obyčejného papíru a na něm prahanebným švabachem na prst velkými písmeny napsána slova: Produktion der schneeweissen Nachtigall im Hótel zum blauen Stern. Anfang um 6 Uhr. Jindy bych si byl něčeho podobného ani nepovšimnul; ale v den, kdy větší část obyvatelstva meškala mimo město, byla mi produkce v městě samém, kde nebylo se lze nadíti ani poměrně slabé návštěvy, nápadnou. Co to může býti za produkci a proč asi nevyužitkuje umělec nebo umělkyně vhodné příležitosti o slavnosti? pomyslil jsem si a vytáhnuv hodinky, shledal jsem, že schází do šesté hodiny jen asi pět minut. V tom mihnul se podle mne jakýsi výrostek. Hola hej! Kde pa je hótel u modré hvězdy? volám za ním po německu. Výrostek, zastaviv se na okamžik, ukázal mlčky rukou do poboční ulice a chvátal přes pusté náměstí dále. Dal jsem se tedy naznačeným mi směrem a asi ve dvou minutách poznal jsem podle štítu hledaný hótel. Byl to bídný, napolo zbořený hostince na spůsob našich tak zvaných výsadních hospod. Širokými, do kořán otevřenými vraty bylo viděti prostranný dvůr s rozjetou a místy vytrhanou dlažbou. Byla samá smeť; místy bylo rozházeno něco slámy nebo sena. V pozadí viděl jsem státi několik selských povozů. Vešel jsem do průjezdu, odkud bylo možno přehlednouti celý dvůr. Nikde však nebylo živé duše, aniž nějaké tabulky nebo nějakého návěští, kde se produkce pořádá. Vrátil jsem se tedy zase před dům a teprv nyní jsem si všimnul plakatu na vratech, kde bylo po německu napsáno, že se produkce pořádá ve velkém sále – na pravo po schodech. Nelogické naznačení místnosti však mi nijak nevadilo. Vešed znova do průjezdu, spatřil jsem po pravé straně schody a vyšel po nich do úzké chodby, a zde jsem už snadno nalezl vchod do sálu. Zaplativ u vchodu jakési černovlasé mladici vstupné, vešel jsem do sálu. Byl to skutečně velký sál, ale velice sešlý. Stěny byly začmoudlé, strop takměř černý a místy byla malta opadalá. Sál byl asi v třetině přepažen oponou, vlastně šedým kusem plátna, na němž byli primitivně namalováni rozliční netvorové, o jakých snad ani nejbujněší fantasie lidská neměla posud zdání. Leč k nemalému podivení shledal jsem, že je sál takměř plný; sedadla, jichž mnohlo býti po patnácti a v třiceti řadách, byla už skoro úplně obsazena. Podobně bylo s místy stání podle oboru hlavních stěn a sedadel. Zůstal jsem v pozadí. Auditorium náleželo dle všeho lepším třídám. Chovalo se velmi slušně, ba skoro jako obecenstvo velkého divadla nějakého. Šum a ruch sice v sále panoval, ale byl přitlumený, jako když distinguované obecenstvo očekává neobyčejnou, ryze uměleckou pochoutku. V sále bylo pološero; hořelať uprostřed stropu toliko jediná malá lampa, následkem čehož jsem teprv po několika okamžicích spozoroval, že mezi obecenstvem kolujou jakési lesknoucí se předměty, jež jeden divák druhému podával. Poznal jsem množství velkých a malých nožů. Dva z nich byly ochotným jedním sousedem i mně podány. Čepel jednoho byla asi střevíc dlouhá a po obou stranách jako dýka broušena. Špička nože byla jako jehla, ostří pak jako břitva ostré. Druhý nůž byl o něco menší, ale rovněž tak broušený jako první. Sotva jsem byl nože prohledl a dále podal, rozhrnula se poněkud opona a vystoupil malý hoch, kterýž ohlásiv, že bude produkce v několika okamžicích zahájena, požádal obecenstvo za vrácení nožů. Přání jeho bylo v úžasně rychlé době vyhověno, načež hoch, zastrkav jeden nůž vedle druhého do jakés přihrádky v koutě po levé straně opony, zase za oponou zmizel, aniž by byl někomu popřál na jeviště jen pohlednouti. Od toho okamžiku panovalo v sále hrobové ticho, tak že bylo sebe nepatrnější šelest slyšeti. Z nenadání zazněl za oponou stříbrný zvuk malého zvonku a opona se rozhrnula. Leč i nyní panovalo v sále podobné pološero jako dříve. Napnul jsem zrak, abych viděl, co se na jevišti děje; ale nespatřil jsem nic. Zdáloť se mi, jako bych se díval za lunojasné noci kamsi, kde rozkládá se hustá mlha. Po malé chvíli zaslechl jsem z mlhy té jemňoučké tony, jako by sladký dívčí hlas v dáli zpíval zádumčivou jakousi píseň. Zpěv byl vždy zřetelnější a za nedlouho bylo lze rozeznati i nápěv. Byl podoben nejtklivějším nápěvům písní slovanských, ale přece měl jakýsi cizí ráz. Současně jasnilo se na jevišti, jako by se mlha rozprchávala. Po chvíli počal jsem rozeznávati předměty na jevišti. Zdálo se mi, jako bych se díval z dálky na nějakou jižní krajinu. V pozadí rozeznal jsem skaliny, pod nimi pak řeku a po obou březích platany, citryny a palmy. Za několik okamžiků rozeznal jsem celý obraz: byla to skutečně jižní krajina neobyčejné krásy. V pozadí v pravém koutě spatřil jsem jakýsi tmavý kůl a k němu černými, dosti silnými provazy přivázanou útlou a štíhlou postavu v řasnatém sněhobílém oděvu. Dle všeho byla to mladičká dívka, představující v liduprázdné krajině nějakou mučennici. Běloučké ruce měla na prsou křížem složené a halvu tak hluboko k prsoum nakloněnou, že s mého stanoviště nebylo viděti než hustý tmavý, rozpuštěný vlas a sněhobílé čílko. Podobně nemohl jsem z počátku rozeznati, odkud libý, stále ještě přitlumený zpěv zaznívá; ale dle všeho, co jsem před sebou viděl, nebylo žádné pochybnosti, že to zpívá ke kůlu přivázaná dívka. Osvětlení jeviště bylo znenáhla vždy intensivnější, až bylo lze na jevišti vše tak zřetelně rozeznati, jako o polednách za nejjasnějšího dne. Pře zrakem mým rozprostírala se v magickém osvětlení čarokrásná jižní krajina v plné sluneční záři. Čím déle jsem se na obraz před sebou díval, tím klamivěji působil na moji obraznost, tím více se mi zdálo, že nevidím před sebou pouhý obraz, nýbrž krajinu skutečnou. Krajina i dívka působily na mysl moji skoro mámivě. Po několik okamžiků neviděl jsem než obraz před sebou a neslyšel než jemný, sladký dívčí zpěv. Ba nemohu ani udati, jak a odkud octnul se náhle na jevišti statný muž prostřední postavy, mocně vyklenutých prsou a černých vlasů. Byl zahalen v bílý řasnatý plášť a oči měl bílým šátkem zavázané. Popošel mlčky a opatrně ku předu, shodil plášť, ukázal rukou na zavázané oči a ustoupil pak v popředí k levé straně, ta že jej od dívky dělila diagonala rovnoběžníku, jejž jeviště tvořilo. Byltě od dívky asi patnáct nebo osmnáct kroků vzdálen. Sotva že se byl zastavil, vytáhl pravicí jeden z připravených břitkých nožů z přihrádky po svém boku a zatočiv jím prudce nad hlavou, mrštil nožem tím po dívce. Čepel zaleskla se jako bílý blesk a nůž zasvištěv vzduchem, zabodl se do kůlu, ku kterémuž byla dívka přivázána, těsně u kolena levé nohy její. Rána byla tak prudká, že nůž přeseknuv jeden z provazů, jimiž byla dívka ke kůlu připoutána, zarazila se dle všeho asi na palec hluboko. Dívka sebou ani nepohnula; mírné vlnění prsou a zpěv její byly důkazem, že je živa. Sálem zahřměl bouřlivý potlesk. Teprv nyní jsem pochopil úplně druh produkce. Muž se zavázanýma očima patrně chtěl svými vymrštěnými noži zpřetínati všechny provazy, kterými byla dívka ke kůlu přivázána. Nemýlil jsem se. Sotva že se potlesk utišil, opakoval muž svou smělou evoluci poznovu. Zatočil nožem nad hlavou a mrštil jím tak prudce, že zasviště a zaleskna se ve světle jako stříbrný, prudce vymrštěný šíp, zabořil se, přetnuv opět jeden provaz o něco výše nad kolenem, do kůlu s temným zvukem a chvíli se tetelil. Opět zahřměl sálem bouřlivý potlesk. Ale produkující se muž pochvalného potlesku nedbal. Jeden nůž po druhém letěl po kůlu a ani jediný neminul se cíle; každý přetnul jeden provaz. Avšak čím dále, tím rychleji nože lítaly, až se zdálo, že letí dva i tři tak těsně za sebou nebo podle sebe, jako by byly všechny vymrštěny současně. Muž se zavázanýma očima produkoval se vskutku s úžasnou zručností a rychlostí, tak že obecenstvu nezbylo ani času k potlesku. Po několika okamžicích rozhostilo se v sále hluboké ticho, rušené jen mrazivým svištěním nožů; neboť čím rychleji nože lítaly, tím větší napnutost jevilo obecenstvo, jež později takměř se zatajeným dechem nebezpečnou, ba děsnou produkci sledovalo. Musím se přiznati, že jsem podobného něco ještě nikdy nebyl viděl. Zručnost a jistota produkujícího se muže budila pravý úžas a produkce sama měla děsně poetický ráz. Produkce netrvala v celku než deset minut. V přihrádce zbývaly již jen tři nože, ale nejdelší a největší. Produkující se muž na okamžik ustal; ale hned na to vzal jeden nůž mezi zuby, druhý do pravice a třetí do levé ruky – patrně se chystal k evoluci poslední, nejzručnější a zároveň nejnebezpečnější. Dívka byla totiž již jen třemi provazy, a sice těsně přes prsa jdoucími ke kůlu přivázána a produkující se patrně chtěl všechny tři zdánlivě současně přetnouti. Chvíli váhal, jak se zdálo, aby obecenstvo bez výkladu poslední evoluci pochopilo. V tom pohledl jsem nad hlavu dívky a spatřil na kůlu seděti velkého černého kocoura tak přikrčeného, jako by se hotovil ku skoku na lup. Zrak můj svezl se níže. Dívka byla sebou pohnula a poprvé, co trvala produkce, pozvedla hlavu. Viděl jsem jí nyní v tvář, v níž zračila se truchlivost. Avšak pohledem tím stydla v mých žilách krev. Poznalť jsem – Eldoru. Prsa se mi sevřela nevýslovnou úzkostí. Chtěl jsem vzkřiknouti, ale hlas mi uvázl v hrdle. Byl jsem bez vlády, bez vůle. Dojem, jaký na mne učinila čarokrásná tvář Eldořina v tomto okamžiku, byl takměř zdrcující. Zdálo se mi, že zračí se v jemných tazích bleďoučké tváře beznadějnost. Růžové rtíky byly křečovitě sevřeny a přece se mi zdálo, že kolem nich pohrává milý úsměv. Vše to spatřil a pocítil jsem v jediném okamžiku. Produkující se muž, zatočiv oběma rukama nad hlavou, mrštil dvěma noži a hned na to i třetím tak prudce po kůlu, že odlesk širokých čepelí podobal se odlesku tří podlouhlých zrcadel. Místo zasvištění zaslechl jsem však vřískavé zahučení a zároveň spatřil, kterak po vymrštění prvních dvou nožů seskočil černý kocour s kůlu na podlahu před Eldoru, ale hned na to střelhbitě – dříve než doletěl ke kůlu třetí nůž – vymrštil se opět do výše, aby skočil zase na kůl. V tom vrcholilo dle všeho umění produkujícího se a provedeno také s bezpříkladnou zručností takměř v jediném okamžiku jako vždy jindy. Lišilo se však přece. Vřískavé zahučení posledního nože, kterýmž měl býti přetnut poslední provaz, jímž byla Eldora ke kůlu přivázána, následoval podivný jakýsi zvuk. Postranným sálem byla totiž zaduněla bouřlivá pochvala, která by byla každý jiný zvuk utlumila – ale bezprostředně před vypuknutím pochvaly zdálo se mi, že jsem zaslechl zvuk podobný divokému zamňouknutí a bolestnému, leč přitlumenému vzkřiknutí lidskému. Produkci ukončivší muž strhl bílý šátek s očí. Poznal jsem akrobata, s kterýmž byla Eldora z Prahy uprchla. Akrobat lehce se uklonil tleskajícímu obecenstvu, obrátil tvář svou ke kůlu. Z ňader jeho vydral se divoký výkřik. Jedním skokem octnul se u Eldory, která byla poněkud pod kůlem sklesla. Pohlednuv bystřeji, spozoroval jsem, že poslední provaz, kterýmž byla Eldora ke kůlu přivázána, není přetnut, Eldora sama že tiskne křečovitě pravou ruku k srdci a pod dlaní její že prýští krev. Takměř současně spozorovali totéž i jiní. Bouřlivý potlesk skoro náhle umlkl; v sále nastal šum a hluk a bezpříkladný zmatek. Někteří vyskočili na jeviště, kde akrobat klečel u nohou Eldořiných; jiní se tlačili k východu a opět jiní nevědouce, co se bylo přihodilo, tázali se po příčině zmatku. Ani už sám nevím, jak jsem se octnul na jevišti. Prodral jsem se tam s napnutím veškerých sil, nedbaje nikoho, kdo mi stál v cestě. Prodral jsem se i lidmi, kteří na jevišti Eldoru i akrobata obklopovali. Spatřil jsem tu děsný obraz. Eldora ležíc v náručí akrobatově, jenž byl rychle poslední provaz přeřízl, byla bez vědomí. Krev prýštila jí z prsou. Vedle zraněné ležel na podlaze nejdelší a nejširší nůž s čepelí skrvácenou. Pochopil jsem vše. Akrobatův poslední nůž, minuv se cíle, byl se zarazil do prsou Eldořiných a Eldora vytahnuvši jej z prsou, byla pozbyla vědomí. Akrobat zachoval však aspoň v prvních okamžicích úplnou chladnokrevnost. Roztrhnuv Eldořin šat na prsou, snažil s prýštící krev zastaviti rukou; ale vida, že úsilí jeho jest marné, obrátil se klidně, ba skoro ledově k nejblíže stojícímu diváku a pronesl několik slov v jazyku anglickém. Oslovený sice nerozuměl, ale pochopil a zvolal hlasitě po německu, zdali je nějaký lékař přítomen. Kdosi ozval se z pozadí a za nedlouho octnul se na jevišti u Eldory. Ohledal její rány a mlčky ji na rychle obvázal, načež kázal, aby byla Eldora opatrně donešena do svého bytu na lože. Akrobat dle všeho aspoň smysl rozkazu toho vyrozuměl; obrátilť se, jako by hledal, kdo by mu pomohl Eldoru odnesti, a zrak jeho utkvěl na mně. Rtům jeho uklouzl výkřik překvapení. Pomohl jsem mu, aniž bych byl slova pronesl. Odnesli jsme Eldoru malými dveřmi do vedlejší komnaty, v kteréž s akrobatem bydlela, a položili ji na lože. Lékař nás následoval a učinil vše, co bylo možno; ale rána byla smrtelna. Asi po půl hodině nabyla Eldora opět smyslů. Otevřela pomalu oči; zrak její utkvěl na akrobatovi, jenž mlčky stál u jejího lože. Bledou její tvář přeletěl lehký úsměv uspokojení. Akrobat nakloniv se k ní, políbil ji v čelo a pronesl šeptmo několik slov. Eldora snažila se obrátiti hlavu k místu, kde jsem stál já. Přistoupil jsem blíže k loži. Poznala mne. Výrazná tvář její jevila milé překvapení. Po chvíli zvedla pravou ruku, jako by mi ji chtěla podati; ale ruka ta vypověděla jí službu, skleslať bez vlády na podošku. Několik okamžiků setrvali jsme všickni tři v trapném mlčení; posléze promluvila Eldora slabým, sotva slyšitelným hlasem: Kdo by se byl nadál, že se zde a za takových okolností znova shledáme! Probůh – nemluvte! napomínám Eldoru, vida, že ji každé slovo stojí nemalého namahání. O, ne ne! zaupěla Eldora a po několika okamžicích pokračovala: Vím to, vím, že byla dnešní moje produkce poslední, a proto ještě jen několik slov. Vždyť přec musím vzkázati aspoň pozdrav svému manželi a vaší žínce. Žel, že jste opustila Prahu! uklouzlo mým rtům. Proč? opáčila Eldora živě a hasnoucí její zrak vzplanul. Tak zvaný důvod rozumný, pokračovala pak, arci udati nemohu; ale tajemná démonická moc hnala mne do svět. Démon ten dřímal v duši mé od nejútlejšího mládí, jako dřímá v duši každého umělce, ba snad každého člověka vůbec. Vzpírala jsem se mu, seč jsem byla; ale vše marně – posléze přece zvítězil. Tajemné, démonicky vábné kouzlo potlesku a pochvaly zaznívalo v duši mojí ve dne v noci. Nemohla jsem jinak! Od okamžiku, kdy spatřila jsem vás poprvé v České Lípě cvičiti černého kocoura, byl osud můj zpečetěn. Pravda sice, že jsem si mohla zvoliti dráhu méně nebezpečnou; ale když jsem byla později přítomna poslednímu vystoupení mého otce ve Vídni a když pak jsem se setkala v Praze s bratrem. S jakým bratrem? přerušil jsem Eldoru. S akrobatem, připomíná Eldora. roč jste mi již dříve o tom nepověděla? optal jsem se. Promiňte, odpovídá Eldora vždy namahavěji. Neznala jsem, ba nevěděla ani, že vůbec nějakého bratra mám. Teprv po posledním vystoupení otcově ve Vídni jsem se z úst otcových dozvěděla sladké tajemství jeho srdce. Edgar narodil se v Praze roku 1848; matou jeho byla anglická akrobatka, s kterouž se byl otec můj v Praze seznámil a kteráž pak dozvěděvši se, že je otec jejího dítka ženat, vydala se s dítkem svým na bludnou cestu světem. Otec můj o dítku a matce jeho nikdy více neslyšel; vystupovalať pod cizím jmenem. Když pak se mi otec po letech ze svého tajného hříchu vyzpovídal, odevzdal mi brillantovou jehlici řka, že rovněž takovou byl daroval matce Edgarově a toliko podle té že mohu bratra poznati. A náhodou jsem jej také poznala. Téhož večera, kdy jsem se s vámi setkala v Praze v jízdárně, ztratil jeden z nejsmělejších akrobatův brillantovou jehlici a podle té jsem poznala Edgara. Leč i jemu prohlásila jsem se teprv později a nyní činím tak před vámi. Eldora umlkla. Dýchala již těžce a namahavě; hlas její vůčihledě slábnul a zrak hasnul. Eldořin bratr stál po celou dobu, co Eldora mluvila, podle jejího lože se založenýma rukama. Slovům Eldořiným nerozuměl a v tváři jeho jevil se nevylíčitelný poklid. Teprv když Eldora skončila a těžký dech prozrazoval blížící se poslední zápas její, naklonil se poněkud k loži a mlčky políbil Eldoru v čelo. Potem zvlhlou tvář Eldořinu přeletl ještě jednou onen nevýslovně milý úsměv, kterýmž druhdy okouzlovala; ale hned na to tvář ta nabyla dřívějšího, takměř již ztrnulého výrazu. Po několika minutách Eldora napnuvši všechny své síly, prudce se pohnula, jako by se chtěla vztyčiti; ale úsilí její bylo marné. Tělo její bylo už skoro úplně bez vlády. Po malé chvíli zvedla poněkud ruku a snažila se zalusknouti prsty; leč zalusknutí bylo sotva slyšitelné. Edgar, jenž s Eldory zraku nespouštěl, však porozuměl; opakovalť zalusknutí to hlasitě, a rozhledl se při tom po pokoji, jako by něco hledal. Hned po té zaslechl jsem z jednoho kouta jakýsi šramot a pohlednuv tam bystřeji, spatřil jsem černého kocoura, kterak namahavě vleče se po podlaze k loži, zůstavuje za sebou krvavou stopu. Teprv nyní jsem poznal pravou příčinu Eldořina zranění. Kocour vyskočiv patrně o vteřinu později do výše, byl nožem Edgarovým zasáhnut, čímž letícímu noži dán směr poněkud jiný – k prsoum Eldořiným. Akrobat, zvednuv krvácející zvíře se země, podal je Eldoře na lože. Mělo protnutý krk. Eldora je jednou pohladila, ale pak už nemohla ruku více zvednouti. Několik minut trvalo trapné mlčení. Posléze zašeptala Eldora sotva slyšitelným hlasem ještě několik, ale naprosto již nesrozumitelných slov; slábnoucí její dech znenáhla přešel v smrtelný chrapot a po několika minutách přestala dýchati. Beze slova bez pohnutí pozoroval akrobat poslední zápas své sestry. Když však přestala dýchati, vzkřikl tak divoce, že mne až zamrazilo. Posud klidná, vážná jeho tvář jevila náhle výraz zoufalce. Po chvíli sklesnuv u lože Eldořina, počal vzlíkati a za nedlouho plakal jako dítě. Dlouho díval jsem se v bledou tvář Eldořinu. Pak jsem se naklonil k loži a poprvé a naposledy jsem ji políbil na sněhobílé čílko. Teprv nyní jsem si vzpomněl na svůj odjezd. Podívav se však na hodinky shledal jsem, že vlak ku Praze jedoucí vyjel z nádraží před třemi minutami. Nezbylo mi než zůstati až do rána. Ale zůstati u mrtvoly Eldořiny nebo se vrátiti do hospůdky, kterouž jsem byl po tolik let skoro každoročně navštěvoval, bylo naprosto nemožno. Beze slova podal jsem akrobatovi ruku. Stiskl ji křečovitě. Ještě jednou pohledl jsem na Eldoru a opustil pak komnatu. Bloudil jsem ulicemi města až do rána. Byla čarokrásná letní noc; obloha plná hvězd, vzduch teplý a vonný. Noc však, která duši moji obestřela, byla temná a pustá. Časně z rána odejel jsem ku Praze a přibyl do Prahy – nikoli osvěžen a za krásného jitra jako tak častokráte – nýbrž za bouřlivého večera a se srdcem zdrceným.