Po bouřlivém večeru, jenž dnes na nebi rozžehl místo zlatých červánků na sta plamenných bleskův a rachotem hromových ran rouhavě přehlušil zbožuý hlahol klekání, přivalila se na Prahu mlhavá noc, černá jako prst hrobová, těžká jako víko z rakve, neproniknutelná jako budoucnost.
Položivši se na město jako můra, záhy v něm utlumila každý ruch, zpupně v něm přidusila každý zvuk a závistivě v něm potlačila i tu nejslabší jiskru světla. Kdož venku se obmeškal, rychle spěchal do útulku domácího, jako by se byl bál, že ho pohltí černý zející jícen její.
I starý ponocný, který byl přece zvyklý nepohodám a hrůzám nočním, cítil, že dnes vládne tajemná nepřátelská jakás mocnost, před níž i on dle možnosti skrýti se hleděl. Zimomřivě se krče v opelichaném svém kožichu, shasl lucernu, zavěšenou na černožlutém kůle před novoměstskou radnicí, o celou hodiau dříve, než měl úřadně nařízeno, načež rychle zalezl do chranlivého úkrytu vyčnívajícího průčelí poblížkého domu, svátými sochami ozdobeného. Schouliv se tam v koutě u vrat vedle své halapartny a poroučeje se do ochrany kamenných mučenníků, v hojném počtu nad ním se vznášejících, nedával již jiného života znamení, než že se ob čas ještě důkladněji napil z plechové láhve na krku mu visící, než bývalo jindy chvalitebným jeho obyčejem. Umiňovalť si asi, podle všech znaků, že děj se dnes co děj, on své útočiště neopustí.
Bylo-li tomu skutečně tak, tož zbytečně v duchu se prohřešoval předsevzetím, povinnostem jeho tak příkře odporujícím ; v hospodách okolních, kdež přese všecku zápověd bývalo až dlouho přes půlnoc při zavřených vratech a okenicích živo a veselo, zůstávalo tak ticho jako venku na tom osamělém, lidupustém prostranství, pohrouženém v mlčení téměř hřbitovní a zahaleném tak dusnou tmou, jakáž vane jen v kryptách. Ani jednou mu nebylo dnes buditi městskou stráž na radnici, aby jí ohlásil rvačku neb jinou výtržnost, páchanou v obvodu ostražitosti jeho svěřeném, což jindy obyčejně aspoň jednou za noc se stávalo.
V sychravých stínech noci té podobaly se domy a kostely bývalého náměstí novoměstského mohylám bez tvaru a hranic určitých, matně jedná’ na druhou se kupícím a s ostatními v jedinou nemotornou hmotu, v jednu pitomou směsici splývajícím. Emauzské okolí jako by se bylo. hluboko nazpět pošinulo do pohanské své minulosti, kdy zde ještě trůnívala pošmurná Morana na děsném svém stolci, marně podemílaném slzami smrtelníkův, marně otřásaném jejich klatbami, marně podkopávaném zoufalostí jejich ...
I podobalot se, že hrozná ta noc jest rodnou její sestrou, kteráž v divoké k ní lásce snad se zapřísáhla, že k příkladu jejímu také jednou všechen život zarazí a omámí a pod svými příkrovy jiného světla nestrpí, než kde smrt Stánek svůj si rozbila, neb rozbit hodlala, bud u bledé hlavy jí již propadlé, neb tam, kde se jí kořist teprve připravuje ...
Ejhle tu záře se kmitá! Zdaž to plápolá umrlčí svíce nad srdcem mrtvým, či bliká to bojácný plamének na kahanci v ruce třesoucí se hříchem, z níž právě vypadla dýka krvavá, bambitka kouřící, neb nádoba, z kteréž nakapala jedu nepříteli či příteli do poháru?
Což usmrcuje jen dýka a kulka, otravuje jen jed?
Hlouběji než ocel a bezpečněji než jed do útrob se vlouaívá, srdce hubívá a života kořeny v něm ničívá – slovo zrádné ...
Osamělé světlo to, na venek přidušené splývajícími u okna záslonami, míhalo se v arkýři domu, jehož obrysy ze všech okolních stavení nejmohutněji se odrážely od zatemnělého pozadí. Rozkládalo! se v rozměrech velkolepých nedaleko Emauzského kostela, naproti bývalému sídlu jesuitů novoměstských, kamž byli před půl druhým stoletím Ferdinandem II., příznivcem jejich nejoddanějším, uvedeni) a před dvěma desítiletími Josefem II., odpůrcem jejich rovněž tak rozhodným, zas vypovězeni.
Osvětlený arkýř, jenž ostře vrýval do pusté temnosti rudou brázdu, lišící se od ní jako stopa krvavá od černého rubáše, náležel k ložnici paní domácí od Pěti zvonečků. Tak nazývali Pražané onen dům podle pěti zvonečků připevněných k pěti hvězdám, kteréž obklopovaly hlavu svátého Jana Nepomuckého, jehož obraz byl v nadživotní velikosti na průčelní zdi vymalován. Jsouce v roce, kdy byl v Římě za svátého prohlášen, jemu k poctě z ryzího stříbra zhotoveny, dojímaly sousedy často svým lahodným souzvukem, jenž nenadále při každém zavání větru okolí prochvíval jako pozdrav jakýsi z lepších vyšších světů; neb se ozýval jako tajený chechtot skrytých v nich posmívavých diblíků, otevřela-li neb zavřela-li se zprudka pádná, uměle vyřezaná vrata domu, na nichž se šklebily nejpodivnější hlavy nej podivnějších zvířat.
Dům u Pěti zvonečků slynul po městě svou památnou nádhernou výstavností; byltě prý v téže době založen, jako staroslavná kaple svátého Těla božího, kteráž stála uprostřed náměstí, proti chrámu sv. Ignacia. K rozkazu císaře Josefa před několika lety zavřena, byla se ted právě beze všeho ohledu na její význam pro národ neb snad právě k vůli němu rozbourala.
Avšak nehlásil se dosud žádný kupec k rozvalinám jejím, ježto by byly poskytly laciný materiál zajisté několika stavbám, neb hleděl se ho slavný magistrát za každou cenu zbyti; ba již chtěl přepustit jo zdarma tomu, kdož by se byl uvolil je odkliditi a místo, na němž se kaple za dnů štěstí a slávy české tak hrdě vypínala, se zemí zarovnati.
Bylyť se totiž trosky starožitného chrámu staly pro Pražany předmětem hrůzy pověrčivé a nekonečného množství strašlivých bájí a pověstí. Za dob nočních slýchány prý od pozdních chodců zoufalé výkřiky, kteréž k nim zaznívaly z podzemních jeho kleneb; jiní zas slyšeli řinčení zbraní a okovů, úpěnlivé volání o pomoc a slitování; ještě jiní viděli, jak bloudí okolo zbořeniště postavy v rubáších bílých, v rouchách kněžských řeholí a řádů v zemi neznámých, neb dokonce v pláštích katanských, jak vlekou za sebou nástroje a meče popravní.
Od té doby však, co dva vůbec vážení a věrohodní měšíané, vrátivše se tamtudy o půlnoci domů ze křtin, které pomohli slaviti příteli na Vyšehradě, na spásu duše své přísahali, že byli zdaleka svědky popravy, v zbořeništi vykonané houfem zakuklenců na jakémsi nešíastníku, tož se místu tomu každý ještě opatrněji než jindy vyhýbal a kdo nemusel kolem, i ve dne velkým kruhem je obešel.
Jen málo kdo věřil, že strašlivý ten děj se asi jen odehrál v myslech oněch dvou dobrých občanů, hojnými přípitky na zdraví novorozeňátka snad stejně povážlivě podrážděných. Jedna Část obyvatelstva tvrdila nezvratně, že se v sklepích kostelních dosud shromaždují svobodní zedníci, jejichžto předchůdci byla kaple ve čtrnáctém století založena. Druzí byli zas rovněž tak pevně přesvědčeni, že tam odbývají jesuité, jejichžto správě byl chrám v posledaí době svěřen, tajné krvavé soudy nad oněmi odpůrci, jichž rámě spravedlnosti pro nedostatek právních příčin veřejně dotknouti se zdráhalo, a že nechávají z krutých oněch výjevů schválně ob čas nějaký děsný zásvit neb ozvěnu mezi lid vniknouti pro výstrahu a na důkaz, že dosud nad jejich dušemi stejně horlivě bdí, byt se to za nynějších poměrů jen potajmu díti smělo. Opět měla jen velmi skrovná část střízlivých hlav za to, že si asi vyhlídli zbytky stavby tulákové a zloději za vhodnou noční skrýš, odkud okolojdoucí straší v přestrojení rozličném a zvuky žalostnými, aby tam zůstali nevyruŠeni a neobtěžováni. Nebylo tedy právě čemu se diviti, že se nikdo o stavivo z té kaple nehlásil, moha téměř najisto předpokládati, že si na ně osobuje právo jedna z oněch tří mocností, s nížto se žádnou nikdo tehdáž rád nežertoval.
Budova u Pěti zvonečků byla již po dlouhou řadu let v držení staroměštanské rodiny Nepovolných, která ted však jen již po přeslici se udržovala. Nynější majitelka domu a vnučka její byly poslední potomkyně onoho rodu, druhdy nad jiné široce po Praze rozvětveného a kvetoucího.
Za oné pozdní hodiny noční odpočívala paní Nepovolná v pozadí své ložnice na široké posteli, mohutně vystlané poduškami bělostnými, podle tehdejší mody kolkolem ozdobenými ohromnými mašlemi barvy granátové. Mezi oponami též nádherné látky a barvy byl postaven stolek, na jehož mramorové plošce trčel jako malá věž zlatý šestiramenný svícen, na němž byly všecky svíčky rozžehnuty, jako o významné slavnosti.
Krutý to osud stihl paní od Pěti zvonečků; nešla životem po samých jen růžícli, jak snadno mnozí lidé se domnívali, kteří znajíce ji jen podle jména a podoby vidívali ji v neděli v těžkopádné její ekipáži, vystrojenou a vyšperkovanou, jako jakýs divotvorný obraz ve skříni své pozlacené, po mostě na hrad k svátému Vítu se kolébat, kdež bývala vždy přítomna kázání i velké mši svaté. Bylat rodem také Nepovolná, a dům ten jí byl otcem přidán k věnu za odměnu, že příliš neplakala, když ji v patnáctém roce jejím, aby zůstalo jmění rodinné pohromadě, provdal za strýce, jenž, jak aspoň ona o něm tvrdívala, jiným se honositi nemohl než svými penězi, jehož ale považovali jiní lidé za zcela řádného poctivého člověka. Po bouřlivém, s obou stran velice nešťastném manželství, které nejednou zavdalo pražským dámám příčinu k nejzajímavějším klípkům a povídačkám, ovdověla paní Nepovolná jsouc ještě v plném květu let a krásy po celé Praze pověstné a v krátkých na to lhůtách ztratila čtyři nadějné syny. Zůstala jen o jediném dítěti, dceři to své nejstarší, kteráž provdavši se ve věku tak útlém jako matka, málo neděl po svatbě tak hrozně a beznadějně na duchu ochuravěla, že se muž její nad neštěstím jejím brzo utrápil. Ona však se soužila déle než on, přežila ho o celé desítiletí; dnes tomu byl teprve rok, co manžela na věčnost následovala.
Nelze zajisté si ponoysliti nic krušnějšího pro srdce ženské nad vdovství a osířelost mezi hroby milovanými a upomínkami nej trapnější mi; málo které srdce by nebylo podlehlo. Ale podobaloC se, že srdce paní od Pěti zvonečků je snad utkáno z látek méně tklivých, než u jejích spoluseater bývá pravidlem, neb že snad duch její nadán jest zvláštní silou, kteráž jej nechává vždy nad citem zvítězit; bylat aspoň dosud vzezření tak svěžího a bodrého, že by byla mohla od svých padesáti roků směle patnáct lidem do očí upřít, a ještě by zajisté byla zaslechla dosti pochlebných a zároveň i oprávněných úklon, jak sličně a mladistvě na svá léta vypadá.
Vedle stolku naproti loži jejímu seděla dívka překrásná, v hluboký smutek oděna. Majíc levé rameno opřené o žíhovanou jeho hladinu a spočívajíc na něm hlavou, sledovala s největší napjatostí všecky pohyby paní od Pěti zvonečků, která volně a slavně stříbrným klíčkem odmykala skříň šarlatovým aksamitem potaženou.
Paní a panna tak velice si byly podobny, že každý v nich okamžitě nejbližší pokrevní příbuzné poznati musil; byl by ale spíše hádal, že vidí před sebou matku s dcerou, než babičku a vnučku.
Tvář matróny pozbyla ovšem již oné ruměné zaokrouhlenosti a plet její onoho měkkého lesku, jímž obličej dívčin každého okouzliti musil; ale za to si byla zúplna zachovala ony čisté, jemné rysy, kteréž její vnučku mezi nejpřednější krásky vřadovaly a pohled vždy stejně poutají a mu lahodí, necht se s nimi setkává na tváři mladé či již zralé.
Nejen rys, ale i výraz tváře byl u paní a panny Nepovolných tentýž, táž smělá vůle vyklenula jim oběma hrdá čela, týž úsměv náhlý a žhavý jim těkal okolo úst, táž propast temně zářivá zamihla se jim v očích, z nenadání-li je pozvedly.
S povážlivostí a volností okázalou jala se babička za vzrůstající pozornosti vnučky své vyndávati ze skříně šperk  za šperkem, klenot za klenotem, a každý stkvost v ruce vážíc, dlouho zkoumavě proti světlu ho držela, než k ostatním před sebe na stolek jej položila; a z každého vysršel vždy plamenný déšt jisker různobarevných, na důkaz, že to nejsou jen kousky benátského skla uměle broušeného a leštěného, s nímž tehdáž veliké se tropily šmejdy, nýbrž skutečné drahokamy ceny znamenité. Přechovávala šarlatová krabice v sobě celé jmění.
Vypočítaným tím způsobem objevila paní od Pěti zvonečků před děvou, víc a více omámenou oslňujícími těmi ohňostroji, brilantové kříže a náušnice každé velikosti a rozmanitého útvaru, dlouhé šňůry perel se sponkami v podobě rubínových srdcí neb smaragdových lupenů, jehlice ametistové, spínadla safírová, růžence z topasů a jaspisů, na nichž visely v zlatých schránkách třísky ostatků svátých, které vždy zbožně k ústům přitiskla, podávajíc je vnučce rovněž k políbení, než z rukou je dala. Slovem, vše co vymyslilo a vytvořilo umění klenotnické, aby zvýšilo ženskou krásu, zalahodilo ješitnosti její a k nové ji roznítilo touze po plodech jeho, vše to čerpala paní Nepovolná ze své skříně, kteráž se vskutku zdála bezednou.
Nakupivši takto na stolku celou horu třpytu a lesku v pravdě čarovného, náhle vše odstrčila vnučce až pod ruce.
„Vše to jest ode dneška tvoje, Xavero“ pravila k panně laskavě, „ulož a opatruj si teď sama, co po dlouhá léta pro tebe jsem střežila.“
„To že jest moje?“ zvolala panna opojeně, nad stkvostnou kupou se sklonivši, a kvetoucí ústa její dotkla se lichotivě nahromaděného před ní pokladu. Nezůstalo při políbení jen jediném; jako magnetem neodolatelně přivábeny, vrátily se líbezné její rty dvakrát, třikrát, nesčíslněkrát po sobě k němu, až na něm konečně zcela utkvěly, jako by s ním v jedno splynouti chtěly.
Dlouhou chvíli pohlížela paní Nepovolná zkoumavě na vnučku, stopujíc pozorně, kterak ponořuje tvář v drahé kamení, jak jí nelze od něho se odtrhnouti, jak zamilovaně s klenoty laškuje, tu náramek si prohlíží a počítá, z kolika lesklých se skládá článků, hned na to zas řetěz okolo krku si otáčí a splítajíc ho s jiným i vzrůst jím si opásává, jak si věší stkvosty do vlasů, do uší, na ramena a na oděv všude, kde se jí zavěsiti dají, jak je vymýšlivá a neúnavná ve své dětinské hře.
„Odevzdávám ti celý rodinný náš šperk,“ ujala se konečně opět slova, patrně uspokojena tím, co vyzpytovala, „a ponechávám si z něho jen, co nevyhnutelně mi potřebí, abych při slavnostních příležitostech vedle tebe slušně a důstojně ukázati se mohla, činím tak ale za jediné jen výminky, totiž zůstaneš-li mne i nadál tak poslušnou jako dosud; jinak – pozbudeš naň zas okamžitě a navždy veškerých práv.“
Dívka přes stolek se nachýlila a pocelovavši místo slibu babiččiny bílé ruce, zas sklesla na své sedadlo, znova se zahloubávajíc v pohled na knížecí před sebou bohatství.
Tvář paní Nepovolné přelétl obojetný úsměv, jenž však tak rychle zmizel, jak se byl objevil. Opět se zamlčela, jako by si byla přála, aby se dívka celou duší ve vášnivé svoje nadšení vžila, a víc jí nevyrušila z dojmu toho. Teprve když Xavera z hluboká si oddechla jako při probuzení ze slastného sna, opět k ní zahovořila:
„Již se mi tedy nedivíš, proč jsem tě na hodinu tak pozdní k sobě zavolati dala? Nahlížíš zajisté ted sama, proč jsem nechtěla, aby nás překvapil nějaký svědek ne-li povolaný a zvědavý a zkazil nám nejapně okamžik radostný a významný, nejradostnější snad, který jsme kdy spolu zažily. Ano významný to večer dnes pro mne i pro tebe, Xavero, neb odevzdávajíc ti klenoty tyto v pohřební den matky tvé, uznávám tě tím za jedinou dědičku svou, zůstaneš-li mi totiž tak oddanou, jak si přeji, jinak – jak již jsem pravila, bude dědičkou mou – svátá církev katolická.“ Xavera vážně povstala a před babičkou uctivě se poklonila na důkaz, že výminku tu nejen přijímá, nýbrž že ji i za zcela oprávněnou a spravedlivou uznává. „Dnešním dnem, milé dítě,“ pokračovala paní od Pěti zvonečků živě, „nadobro tedy zakončena smutná doba prvního mládí tvého. Teď budeš štastnou; chci, abys byla tak šťastna, jado nižádná jiná dívka v celé Praze. Yše, čeho se ti dosud nedostávalo, čeho’s postrádala, čeho mně bylo ti odepříti, přehojně ted ti nahradím. Nemohla jsem ti dosud pomoci, ubožátko, musila jsem tě žalářovat v truchlivém domě našem, odlučovat tě od družek veselých, zdržovat tě ode všech radovánek a zábav věku tvému přiměřených. Svět k stejnému s matkou tvou tě odsuzoval životu a mne také. Kéž bychom byly aspoň tím umírnily útrapy její tělesné a poněkud povyjasnily noc ducha jejího. Bohužel nesnášela nikoho vedle sebe, nebylo jí to pranic plátno, že jsme se s ní soužily v samotě a světa odloučenosti. Chovala jsi se věru vzorně po celou tu dobu, Xavero; budiž ti za to chvála, že jsi se tak rozumně a bez reptání vpravila do neutěšených rodinných našich poměrů. Nikdy jsi mne neobtěžovala prosbou, jejížto vyplnění by mi bylo nemožné bývalo, nikdy jsi zármutek můj nerozmnožovala tváří neuspokojenou a mrzutou, nikdy jsem tě pokárati nemusila ze vzdorů a rozmarů. Pilná návštěva chrámu Páně, přítomnost u služeb božích, vykonávání křesťanských povinností povznášelo tě nad trud a jednotvárnost naší domác nosti. Jestií to neocenitelná pro celý tvůj život výhoda, žes nezdědila jen podobu mou, nýbrž i mou mysl, Bohu a církvi nade vše oddanou ve všech strastech života, jen v lůně jejich útěchu hledajíc a vždy nalézajíc.“ Xavera znova uctivě a vděčně před babičkou se sklánějíc, sklopila oči. „Nechvalte mne přílišně, paní babičko,“ namítala jí rozpačitě; „nesnášela jsem nikterak osud svůj tak pokorné, jak se domnívati ráčíte. Nahlédla jsem ovšem záhy, že majíc matku churavou a tak velice nešťastnou, veseliti se nemohu a nesmím, jako dívky jiné, ale poklid můj byl často jen strojen. Kdož spočítá noci, kteréž nad osudem svým jsem provzdychala a proplakala. Každým téměř měsícem, ba téhodnem více jsem cítila, půjde li to tak u nás nadále, tajeným že steskem se utrápím, umořím, také zblázním. Jen z vřelé k vám lásky jsem se opanovala, abyste si nepovšimla neladu ve mně a nade mnou truchliti jste nemusila. O byly to noci velmi smutné, které jsem probděla; Bohu díky, že jsou, jak pravíte, navždy za mnou.“ A Xavera hluboce si oddychla, než se vzrůstající prudkostí pokračovala: „Marně, ach marně oči jsem zamhuřovala, svátým křížem se znamenala, k patronu svému se modlila, hlavu v poduškách skrývala, srdce oběma rukama držela, ano ve mně mlčeti nechtělo, urputně a bouřlivě stále volajíc: ,Chci také býti konečně veselá, blažena, mlada, chci! V minulém masopustě nespala jsem krom pátků snad ani jediné noci; byltě tak hlučný. Každou chvíli mi šlehla do pokoje zář pochodní, provázející nosidla, na* nichž z plesu a do plesu se ubíraly bohaté Podskalačky. Musila jsem si pak v duchu představovati místnosti bálové, stkvěle osvětlené, jež jste mi tak často popisovala, vykládajíc mi o světě, jeho lákadlech a nástrahách, i viděla jsem pak v duchu, kterak se tam vznášejí postavy okřídlené radostí, květinami ověnčené, jimž vše se koří a každý obdivuje –“ „A z nichž přec ani jedna Xaverce Nepovolných vyrovnati se nemůže,“ babička větu zakončila. „To právě jsem nemyslila,“ začervenala se Xavera. „Ne-li to, tedy alespoň cosi velice podobného,“ trvala paní od Pěti zvonečků na svém. „Proč ale přede mnou se upejpáš a právě s těmito myšlenkami a city se skrýváš? Což v nich něco nepřirozeného či dokonce snad nedovoleného? Plísnil tě za né kdy pater Inocenc, když z nich před ním jsi se vyznala? Jsem přesvědčena, že nikdy tak nečinil, neb právě jeho svátý, nad jiné osvícený řád neschvaluje pobožnost těla a ducha umořující, nebrání nikomu v rozumném života užívání, nýbrž stále k tomu poukazuje, že naše víra ani v jediném článku vyznavačům svým nezakazuje, aby se netěšili přednostem osudem jim uštědřeným, jen stává-li se to mírně, slušně, bez výstřednosti. Právě pro svoje moudré pojímání učení Kristova, pro hluboké a důmyslné porozumění přirozenosti lidské a shovívavou mravouku stali se tovaryšové Ježíšovi tak proslulými, u malých a velkých tak oblíbenými, a oblíbeností tou tak mocnými, že i největší světa králové jiných prostředníkův mezi sebou a Bohem nechtí. Směšno tedy, kdybys nadál za povinnost svou pokládat! chtěla, že věděti nesmíš o sličnosti své. Ba byla by to spíše přetvářka než zásluha, a tedy spíše hřích než ctnost. Což nikdy nepohledlas do zrcadla, nikdy jiných dívek vedle sebe nespatřilas? Zdaž ti může ujiti překvapení těch, kdož maně s tebou se setkávají? A konečně což je krása tvoje zásluhou tvou, že ji chceš ze skromnosti zapříti, neb aspoň zmenšovati? Skoro bych za povinnost ti vytknula, abysi se z ní tak vděčně radovala, jako z každého jiného daru, jímž láska všemohoucího na tebe si vzpomněla. Kdož by se nesmál královně, kteráž by skrýti chtěla korunu, již jí boží milost na hlavu postavila? Spanilost tvá je také korunou z milosti boží ti udělenou, i ty bys tedy zasluhovala jen výsměchu, kdybys daru toho zapříti chtěla. Konečně, milé dítě, nesmíš zapomenouti, co Bůh činí, nikdy marně učiněno nebývá, a dobře tedy uděláš, budeš-li někdy o tom přemýšleti opravdově a svědomitě, zdali nebes pán, uděliv ti před tisíci jinými lepost postavy, snad nějaký s tím nespojil úkol, úkol to pro tebe čestný, blaživý, závidění hodný.“ Oči děviny vzplanuly zvědavým úžasem stokrát stkvěleji, než ty drahokamy před ní rozložené. Avšak babička obrátila náhle hovor a to způsobem tak určitým, že Xavera si netroufala tázati se jí blíže na to, co za dobré uznala úplně nevyřknouti. „Tedy zejtra konečně tě zase spatřím v jiném oděvu, než v tom černém, protivném mi hávu, který tváři tvé přidává deset let,“ zahovořila paní od Zvonečků přízvukem tak střízlivým, jako kdyby nebyla s vnučkou po celý večer o	jiném mluvila, než o šatech a věcech podobných. „Bohu díky, co živa budu, v smutku tě již nespatřím, nemáš, za koho bys ho již nosit musila, než mne.“ „Co to, probůh, mluvíte, paní babičko?“ zvolala dívka s citem nelíčeným; „proč mi kazíte večer, jejž před chvílí sama pro mne radostným a slavnostním jste nazvala? Jak jen se můžete tak lhostejně a chladně o svém odchodu se světa zmiňovati, jak zapomenouti, že mimo vás nejen nikoho na zemi již nemám, ale nikdy jsem neměla, že jste mně tedy dvojnásob, ba stonásob tak drahá a k štěstí úplnému potřebná, jako dívkám jiným matka matky jejich? Kdybyste vy si mne nebyla všímala, o mne se starala, k sobě mne volala, mne pohladila a políbila: kdo jiný by tak byl učinil? Vy jediná jen jste se tomu těšila, že žiji, že roštu a prospívám – nikdo, nikdo jiný. Ba bez vás by byla duše má ztracena bývala, nikdy by jí nebyla osvítila pravá víra, nikdy nepronikla pravá vřelost křestanská, nikdy bych nebyla seznala, kterak má smýšlet a jednat pravá katolička, jejímžto jste vzorem; po celý život svůj bych se byla podobala lodičce ubohé, na rozburácené jezero zaváté, kteréž souzeno, by nikdy k břehu nepřistala ...“ Paní Nepovolná nehleděla, aby ukonejšila rozčilenou vnučku, nechala ji pokojně dožalovati a se vyplakáti. Opět se zdálo, že snad chce dnes dívce hlouběji do duše nahlednouti a podrobněji než jindy zvěděti, co se vždy v ní dělo a ozývalo. „Matka snad ani nevěděla, že mne má,“ Xavera sotva se utišivši, znova v hořký vypukla pláč; „nepamatuji se aspoň ani jednou, že by se mne byl pohled její kdy zpříma dotknul. Jak zřídka jsem jí bývala na blízku, jak bývala chudák bídná a bledá, když jsem někdy pootevřenými dveřmi pokradmo na ni pohledla. Měla oči vždy do krve vyplakané, vlasy po šíji a prsou divoce rozpuštěné, oděv na sobě rozházený, ač klíčnice vždy co nejstarostlivěji o ni pečovala. Dosud cítím, jaká mne uchvacovala hrůza při pohledu na ni; avšak s hrůzou ještě větší si připomínám noční její výkřiky. Vnikaly přes celý dvůr až ke mně do pokoje. Co to asi křičela? Proč tak úpěnlivě hořekovala? Čeho pak tak tuze se bála a děsívala? Nerozumívala jsem zvukům jejím zoufalým, avšak někdy se mi zdálo, jako by někoho před jakýmsi strašným nebezpečím varovati chtěla, jako by viděla meč se vznášeti nad něčí hlavou. Otec můj prý nebyl churav, ale proč i on tak podivně si počínal, že i mně, dítěti tak útlému, to bývalo nápadné, proč i on nikoho k sobě nepouštíval krom pátera Inocence, proč i on tak pošmurně ode mne odvracel zrak, kdykoli jsem mu náhodou vstoupila do cesty? Nečiním si otázek těch teprve dnes, dávno již mne znepokojují, ale nikdy jsem vás jimi neobtěžovala. Avšak pravíte, že smutný dětský věk mám za sebou, jmenovala jste mne svou dědičkou, čímž za dospělou jste mne prohlásila; nemusím se tedy již tvářiti, abych se vám všetečnou nezdála, jako bych o tom pojmu neměla, že temné jakés záhady rodinu naši obkličují a skličují. Dnes není ovšem k tomu den přiměřený, avšak jednou, až vás shledám v příznivém k tomu ducha rozpoložení, za večerního soumraku k vám se přitulím a požádám vás, abyste mně pověděla, co otce mého hnětlo, kdy a proč duše matčina nezhojitelně ochuravěla, zdali on jí ublížil, neb provinila-li se ona na něm; svěříte mi pak, jestli nenáviděl v dceři manželku, neb styděl-li se před dítětem svým, že matku jeho urazil. Konečně pak se dovím, čí to vina plane nad domem tím, na pohled tak štastným a bohatým, zatemňujíc ho černými svými perutěmi a vyhánějíc z něho radost veškerou, jaký to hřích se mstí na mně nevinné ...“ Xavera v rozechvění svém nepovšimla si, jak hněvivě babička mezi řečí bledne, jak hrozebně proti ní se vztyčuje. Teprve když s očí slzy si utřela a na ni pohledla, očekávajíc od ní slib, že co nejdříve přání jejímu vyhoví, zalekla se jí. Takovou tvář, v niž ted patřila, ještě na ní neznala: nebyla si babička téměř ani podobna. „Co to blábolíš? Kdo ti co nalhal? Kde sebralas hloupé, podlé ty klevety?“ paní od Pěti zvonečků zasípala. „Zajisté jsi si dala přes přísnou zápověď mou od klíčnice vypravovati o matčiných šílených přízracích. Domnívala jsem se, že mi bude osoba ta vděčnější, všecky děti jsem jí zaopatřila, jí samé pohodlný pobyt v domě svém až do smrti zabezpečila, aby o tom pomlčela, co v choré mysli nešťastnice opatrování jejímu svěřené se líhlo, by svízele naše domácí více než potřebí po městě se neroznesly, a hle, ona neví ted o lepší pro mne odměně, než že tebe tím děsí a znepokojuje. Hned zítra musí opustiti dům ten, jehož dobrodiní se stala nebodnon, prohřešivši se tak hrubě proti nejdůtklivějšímu rozkazu mému.“
„Klíčnice pranic o matce mi nevypravovala, zcela nevinně byste od nás ji vypověděla,“ bojácně Xavera se ozvala, nechápajíc dosud babiččinu rozhořčenost. „Přiznávám se vám, že jsem se jí mnohdy na nebožku optala, žádostivá jsouc, zdali ani v jediné jasné chvíli si nevzpomněla, že jí Bůh dceru daroval, jíž nikdy nepožehnala ni slovem, ni slzou, ni úsměvem, ale vždy touž odpověd mi dala, abychom nechaly matku klidně odpočívat v hrobě a planými o ní řečmi v poklidu jí tak velice potřebném jí nerušily. Ne ne, paní babičko, ni ona, ni kdo jiný z domácích mi nenamluvil, proč byste se horšiti musila, a s cizími osobami mluvívám tak zřídka; ostatně vy sama nejlépe víte, že ani k vážnějšímu hovoru nedojde, nechci-li, aby mohl se mnou kdosi rozpřísti rozmluvu o jakýchsi tajných poměrech rodiny mé.“ „Nelži!“ vyjela Nepovolná na vnučku ještě drsněji; „důminka o vině, za niž trpíš, v hlavě tyé nevznikla, byla ti nějakým ošemetníkem pošeptána. Jsi ke mně falešná jako všichni ostatní, láska tvoje k osobě mé jest jen strojena, jako byl strojen poklid tvůj za živobytí matky tvé. Již se počínáš kazit, a za krátko se zvrhneš jako celá ostatní moje krev. Jiného, ó Bože, jsem si tedy na tobě nezasloužila potomstva, než houf dětí, slabých tělem i duchem, z nichž jedny předčasné smrti podlehly, a druhé mne zapírají každým slovem a činem? O nehlásím se k nim, jen otci svému náležejí, muži tomu všednímu, jenž v ničem mne nechápal a jiného neuměl, než žárlivě obmezovat vzlet duše mé, tebou, ó nevyzpytatelný, nadchnuté, práhnoucí, aby víra, služebníky tvými nám hlásaná, tak hluboké kořeny vpustila v mysl veškerého lidu tvého, že duchu pekelnému již se nepodaří ji z ní vyrvati neb zviklati. Zde v děvče to poslední svou naději jsem skládala, pěstovala a milovala od té chvíle, co z dětské její tváře moje podoba na mne se pousmála, víc a více přesvědčení ve mně se upevňovalo, ona že povolána, aby vítězně dokonala, co v protivenství jsem započala, v Čem spatřuji úkol a cíl pouti své vezdejší.
Y ní ted jsem chtěla znova omladnouti a život svůj dovršiti; ona pochopivši mne, měla díla má korunovati konečným zdarem. Avšak klamaly mne oči její, zvěstujíce mně, že táž síla, kteráž vládne duší mou, vládne i duší její, že tytéž myšlenky a touhy ji oživují. Již poznávám, že jsem si vypěstovala jen dědičku jmění svého, ale nikoli svých záměrů, a do hrobky Nepovolných se položím co poslední pravá bojovnice tvoje, co poslední horlivá jména toho plnitelka svaté vůle tvé. Taková tedy, o soudce neomylný, spravedlivost tvoje k nejoddanější služebnici tvé, takovou jí chystáš odměnu za její poslušnost a obětivost? Rci, o rci, kde máš v městě tom věrnější vyznavačky, odhodlanější zastaňkyně, obětovnější služky nade mne, že chladně odvracuješ ode mne tvář svou a větru dovoluješ, by zanesl prosby mé tebou oslyšené do všech úhlů světa? Nemají v očích tvých vskutku více ceny než suché to listí, které mu dovoluješ dle libosti rozmetati?“
A paní od Pěti zvonečků v náruživém tom horování pozdvihla obě ruce k ohromnému Kristu, starému to dědičnému kusu rodinnému, jenž visel na kříži nad ložem jejím, strašlivě jsa zkroucen řezbářem a obarven malířem, maje však na hlavě korunu trnovou z ryzího zlata a na místě pěti ran zasazené veliké granáty.
„Ne, nemohu dopustiti, abyste se tak velice rmoutila a mne za nevděčnici, lásky vaší nehodnou považovala,“ zaštkala Xavera nanejvýš dojata babiččinými stesky a výčitkami, jichž ponejprv dnes snášela. „Y tom ovšem máte pravdu, že důminka o jakési vině, v rodině naší spáchané, nevznikla sama ze sebe v hlavě mé, avšak žádná ústa klevetivá mi o ní zvěst tajně a ve zlém úmyslu proti vám nepošeptala. Náhoda o tom mne zpravila, že jakási krutá událost zapudila mír a spokojenost zpod krovu toho. Zajisté ještě se pamatujete, že jdouce v loni z Emauz ze zádušních mší za mou ubohou matku sloužených, mezi dveřmi kostelními v houfu dotíravých žebráků jsme uvázly. Než jste je všecky podělila, zaslechla jsem stojíc vedle vás, kterak dvě škaredé ženy hrozebně na vás pohlížejíce, si šeptají: „Již nemá než tu, vše bídně zahynulo prstem božím sporážené, ale tím nepřestala nevinná krev volat k nebi, není dosud smyta s prahu jejich.“ Mráz mne obešel, počala jsem se chvěti, vrávorati, až konečně pozbyvši smyslů, klíčnici v náruč jsem sklesla. Při slovech žebraččiných, při pohledu na její prst hrozebně proti mně pozdvižený najednou se mi zdálo, že drápy šílenosti, sotva se spustily utrýzněného mozku nešťastné matky mé, po hlavě mé sáhají, do mysli mé se zarývají, že nastupuji po smrti její teď já po ní dědictví jakési klatby strašlivé ...“ A Xaveru přeběhl mráz při vzpomínce na onen výstup, její rty zmodraly, její ruce se zachvěly. Líce paní Nepovolné ubledlé hněvem a dojmutím znenáhla zas rozkvetly. Znova zas pohodlně se opřela o svoje ozdobené, prudkostí její předešlou z pořádku přivedené polštáře.
„To jediné ti tedy hlavu plete a jiného nic?“ vyzvídala s pronikavým na vnučku pohledem.
Xavera přisvědčila.
„Nechápu, kterak jsi si mohla pamatovati tak nejapné tlachy,“ pohrdlivě na to hlavou hodila; „nedivila bych se tomu věru, kdybys nebyla ode mne na stokrát slyšela, že každý takový bídák jest vrozeným nepřítelem všech lidí majetných. My v zdejším okolí nejzámožnější jsouce rodinou, jsme tedy zcela důsledně od luzy nám na blízku bydlící nejkrutěji nenáviděni; používá ráda každé příležitosti, kde nám ublížiti a uškoditi může. Musí se každý z nás do toho vpravit; štědrost boží vždy v zápětí mívala záší lidskou, bude to sotva již jiné. Ty staré vrány tedy krákoraly zas cosi o nevinné krvi? Nezapomněly tedy dosud svou bajku a opakují si posud tu blbou o ní smyšlenku? A ty hodláš pokaždé omdlévati, vyčíhají li vhodného okamžiku, aby s ní znova se vytasily, neb přijdou-li ti s čímsi podobným? Ne, to státi se nesmí, té radosti již se nedočkají, to jim mohu překaziti a také – překazím. Raději se přemoliu a vyhovím žádosti tvé, před tím pronesené, podrobím se nudě, připomenouti si příběh, na který asi narážely,   
Nepomyslila jsem si ovšem, povolavši tě dues k sobě, že se dám do výkladu takového. Ale ne, dnes nejsem toho schopna!“ A paní od Pěti zvonečků opět ve tváři se proměnila.
„Jdi,“ velela vnučce, „nech mne o samotě a zítra se o mne nestarej po celý den – večer však v tutéž jako dnes hodinu sem se dostav.“
Xavera všecka ustrašená okamžitě uposlechla. S touže pozorností, jako když se jala babička šarlatovou skříň před ní vyprazdňovati, opírala se příští večer panna Nepovolná o mramorový stolek vedle lože jejího. Ale dnes nebyla její pozornost babičce tak vítána jako včera, neb zamáchla si rukou několikrát okolo tváře, jako by cosi jí obtížného od sebe zapuditi chtěla. Avšak když Xavera, neporozuměvši posuňku tomu, zraku svého od ní neodvracela, počala konečně přec, tak spěšně však, jako by se chtěla nepříjemné úlohy své co nejrychleji sprostit: „To již víš, že jsem se provdala v dětských ještě létech bez lásky, nerada a z přinucení a že jsem želela manželovy ztráty jen z povinnosti? Hlásilo se po jeho smrti celé hejno nápadníků o mou ruku, ale já měla na jedné zkušenosti dost a pak byla mysl moje neštěstím dozralá, již nad věci pozemské povznesena. Stavši se paní svého času a svých skutků, po jiném touhu jsem neměla, než kterak bych každým činem svým Boha nejvíce oslavovala. Vedle modlitby a zpovědi ozdobovala jsem chrámy, zavádějíc mezi paními, stejně smýšlejícími, zbožné sbírky k účelu tomu. Sestoupily jsme se k radě patera Inocence, jehož mně byl již tehdáž kvardian protějších ctihodných otců za zpovědníka schválil, v jednotu stálou, tajnou, neb císař Josef byl všecky pobožné spolky zapověděl; trpěl jen jediný, „činná láska k bližnímu nazvaný. My jsme pojmenovaly svůj podle svátého srdce Ježíše Krista, a já byla za krátko za přednostku jeho zvolena. S hrdostí mohu tvrditi, že vše, co v posledních létech v pražských kostelích se zvelebilo, hlavně, ba jediné mým popudem a přičiněním se podniklo a vykonalo. Na příklad oltář Ježíškův u karmelitánů na Malé Straně by se nebyl nikdy tak stkvostně opravil a bohatě obdařil, kdyby nebylo bývalo mne. Ted je šatnice svaté sošky tak stkvěle a hojně zásobena, že, jak aspoň cizinci tvrdí, všichni němečtí říšští knížata nemají dohromady tolik šperků jako ona samojediná.“ „Zajisté jste chrám ten přede všemi ostatními obmyslila, poněvadž je zasvěcen Panně Marii Vítězné, která na Bílé Iloře šiky kacířů rozplašila!“ Xavera babičce do řeči skočila. „Ovšem že,“ přikývla jí Nepovolná samolibě; „těší mne, žes to ihned uhodla. Ale právě moje horlivá příchylnost k církvi svaté, zjevná moje úcta k jejím služebníkům a směr působení mého měly mnoho nemilého pro mne v zápětí.“ „A co, drahá babičko? tázala se Xavera soucitně, hladíc při tom lichotivě její ruce. „Nenáviděli a pronásledovali ve mně mnozí přívrženkyni starých pravd novým nešvarům ze všech sil se opírající a hledali příležitost, kterak by mne zastrašili, se mi pomstili a navždy neškodnou učinili. Necouvali, jak sama ihned poznáš, před žádným prostředkem. Všichni moji odbytí ženichové, všecky ženštiny, žárlivé na moje přednosti, k nim se přidali. Sňatek tvé matky jim toužebně očekávané té příležitosti konečně poskytnul.“ Xavera ani nedýchala. Paní Nepovolná si přitiskla znova k tváři svůj hebounký kapesní šátek. „Chtěla jsem, aby matka tvoje byla šíastnější mne, pročež jsem jí vyhledala ženicha, jehož zbožnost mi byla toho zárukou. Byl to mladík z našeho příbuzenstva, kterého jsem růsti viděla, jehož vychování jsem společně s rodiči jeho řídila. Smýšlení a povaha jeho mi byly tedy zevrubně povědomý. Jak jsem mohla předvídati, že svazek ten tak svědomitě zosnovaný a promyšlený neblaze dopadne? Sud sama, mám-li v tom nejmenší vinu. Ještě za manžela mého byli jsme koupili rozsáhlé lesy, které jsme pro naše závody znenáhla sporážeti dávali. Statkář, jemuž náležely, přál si, aby nabyl syn jeho všestranných vědomostí, a jsa s námi v stálém spojení, žádal, abychom ho vzali na nějaký čas na zkušenost do svého obchodu. Možná, že umluvil s manželem mým sňatek mezi synem svým a dcerou naší, ale mně o tom nic známo nebylo. Starala jsem se vůbec málo o toho mladíka, jenž nikdy se mi nelíbil; byltě prostořeký, všetečný a osoboval si o nejvyšších věcech smělý soud. Jeho vliv na chasu naši nebyl dobrý, poučoval ji o poměrech a záležitostech, do nichž lidem takovým pranic není, páchl vůbec všemi novotami, jsa věrným synem své doby. Nelitovala jsem ani dost málo, když počínaje najednou postonávati, se musil domů odebrati, a netruchlila jsem s ostatními, když se roznesla zvěst, že je mrtev. Měla jsem dost jiných starostí; tehdáž právě jsem matku tvou vdávala. Ale zpráva o jeho smrti byla mylná a nemnoho dní po její svatbě strhl zahradník najednou pokřik, nalézaje ho v houští u zdi zahradní probodnutého. To Bůh ví, jak nepozorovaně se do domu dostal a proč ho skutkem svým zprznil. Upláchl své rodině prý v pomatení horečném, a v stavu tom vydal se na cestu, a v stavu tom, nevěda co koná, spáchal zajisté svůj hříšný čin –“ A paní Nepovolná zas zamáchla rukou okolo tváře, jako by chtěla cosi obtížného od sebe zapuditi, nejspíše mouchu vtíravou, kteráž ji tak dotíravě oblétala jako upomínka zlá; ale opět se jí to nepodařilo, neb svraštivši čelo, nevrle pokračovala: „Příběh ten nepochopitelnou mi dosud rychlostí po okolí se rozletěv, byl nepřáteli mými mistrně použit. Vmísili se mezi lid, jenž se počal, přilákán smutnou událostí, dle obyčeje svého okolo domu shromaždovati, a ihned měli složenou báchorku, která jako každá lež ihned hojnost věřících nalezla. Tvrdili, že samovražedník byl manželem mým dceři za chotě určen, že se oba co nejvroucněji milovali, já však lásce té nepřejíc, že úmyslně jsem ho vzdálila a roztrousivši nepravou zprávu o smrti jeho, jsem ji donutila k sňatku s mužem, jenž v té míře je nástrojem mým, jako já nástrojem jesuitů. Slyše, že se matka tvoje vdává, uprchl nemocný svým ošetřovatelům, vloudil se do domu a nalézaje ji skutečně co ženu jiného, prý zoufale o	život se připravil. Podněcována povídačkami takovými, nabývala luza před domem od minuty k minutě hrozebnější tvářnosti a rozlícenost její dostoupila vrcholu, když se objevil kat, aby dle práva svého se zmocnil mrtvoly samovrahovy. Všecky pěsti se pozdvihly proti oknům mým, když zaobaliv ho do příkrovu na trakař ho položil a odvezl, aby ho pro příklad odstrašující zakopal pod šibenicí, a jméno moje se ozývalo po náměstí mezi zuřivým klením a láním. Ját nepozbyla ani na okamžik rovnováhy duševní v strašlivé té vřavě, avšak na matku tvou výjev ten tak mocně působil, že padla do mdlob, nařež těžce se roznemohla, uzdravivši se tělesně teprve po mnoha měsících; z mrákot duševních však nikdy již ani na dost krátký okamžik se neprobrala. V stavu tom darovala tobě život, pročež se nediv, že tě neznala.“ Xavera křečovitě se držíc stolku, sama zápasila s mdlobou. „Tot hrozné, hanebné, neslýchané,“ zastenala; „ach již tedy vím, nad čím matka bědovala, Čeho se děsila, jakých to hrozných představ zbavit se nemohla, a také již vím, proč otec můj se stranil lidí a klesl do hrobu předčasného. Již rozumím jeho stálé mlčelivosti a nedivím se, že mne nemiloval. Yždyt jsem mu připomínala nejhroznější okamžik života jeho, narodila jsem se mu, když mu duší manželčinou všecka radost a naděje odumřela. Ale čeho si ještě žádá ten pomsty lačný, nenasytný lid kolem nás? Za jeden život padly dva životy naše; máme my všichni pojít, celý dům náš s námi se propadnout, poněvadž v něm spáchal jakýs pomatenec skutek krvavý? Jaký to rozum ve výhrůžkách a kletbách, jichž jsem zaslechla? Máte pravdu, paní babičko, nedají se jiným vysvětliti a odůvodniti, než onou dědičnou záští nemajetných proti majetným. Ale především jest mi litovati vás, drahá, neohrožená mučednice přesvědčení svého! Jakého jste to ducha vynikajícího, že jste se nedala ni zastrašiti, ni umačkati návalem tolikeré zlovůle!  Xavera nemohla dále; hlas její v slzách se rozplynul. „Ba že jsem se umačkati nedala, ba že jsem necouvla ani o píd s cesty, již jsem si vytknula/ zvolala paní Nepovolná se zrakem sršícím; „za největšího hluku, když vše okolo mne na kolena padalo, rukama lomilo a omdlévalo, vyslala jsem klíčnici do ohrad a na pily, vzkázavši, nevynasnaží-li se chasa moje, aby vzteklé houfy co možná brzo rozptýlila, poukazujíc jim k přečetným dobrodiním, jí ode mne prokázaným, že do posledního nádenníka ze služby mé propuštěna bude. Avšak ted se ukázalo, jak neblahý vliv měl onen samovrah v domě mém, chovaje se ke každému, jako by mu byl roven, nejen před Bohem, ale i před lidmi, a rozšiřuje podobné mezi nimi náhledy. Otrhanci ti, živící se z drobtů milosti mé, zařvali tak vztekle jako ostatní ta rota, slyšíce, že je mrtev; zdráhali se nejen mým rozkazům vyhověti, nýbrž opustivše sami práci, vrhli se za katem a kdo měl co bílého při sobě, namočil to do stopy krvavé, již trakař po sobě v ulicích zůstavoval, co do krve oběti nevinné. Sami nehty svými mu vykopali pod šibenicí na „židovských pecích“ hrob u blízkého kostela Yolšanského, ukradli s oltáře stkvostnou pokrývku a veliký pozlacený kříž; do pokrývky ho zabálili, kříž na hrob mu postavili, příkrov mezi sebou rozdělili, jako nějaký svátý ostatek, a střídavě ve Volšanech po celý den a noc mu zvonili hrany. Mne a můj dům vydali zcela v šanc; musilo přijít vojsko a výtržníky rozehnati.“ „Jak, jak?“ vzkřikla Xavera; „oni nevděčníci se vzpouzeli vám přispěti ku pomoci, ba osmělili se jednati přímo proti vám, a vy jste nevyplnila ihned hrozbu svou, živila jste je až do nedávná? Nechápu vaši velkomyslnost a ponejprv dnes s ní nesouhlasím; nikdy, nikdy jste jim neměla prominout! a kdyby vás to bylo stálo půl, ba celé jmění vaše.“ „Na štěstí jsem měla tehdáž osvícenější rádce, než svou a tvou popuzenou pýchu,“ prohodila paní Nepovolná s oním obojetným úsměvem, který vždy rychlostí a ostrostí blesku na tváři její se objevil a opět zmizel; „nevyrovnala jsem se s nimi ovšem hned a okázale, stalo se to ve vší tichosti, ale neměj žádnou starost, že se to nestalo jak náleží. Tvářila jsem se jako by nic, když za nějaký čas do práce jeden po druhém se zas dostavil, ale dělala jsem také jako by nic, když všude jinde chase přidávali a hodiny práce zkracovali. Nepřidala jsem pracovníkům svým po celých dvacet let jediného krejcaru a neprominula jim jediné minuty; jak to bylo, když obchod po manželu jsem přejala, tak to zůstalo, aniž si troufali reptati, neb jakési zlepšení stavu svého žádati, jsouce si vědomi svého proti mně hříchu. Tím způsobem jsem mohla vždy levněji prodávat než ostatní, kupci ke mně se hrnuli, menší obchody vedle mne zanikaly, stala jsem se v Podskalí paní vševládnoucí, blahobyt můj vzrůstal od onoho dne vzpoury, že se brzo zdvojnásobnil; tot jejich trest, že mi k němu dopomohli a že to vědí – zdaž je to více nemrzí, než to, co ty bys byla navrhla? Prodala jsem své závody teprve, až jsem nabyla tolik jmění, že mohu teď žiti nejen měšíansky ale šlechticky.“ „A kdož byli oni skutečně opatrní a zkušení rádcové?“ „Protější velební otcové. Nikdy by se nebyl onen pohoršlivý výstup udál, kdyby nebyl jejich vliv tehdáž již v lidu zlomen býval rouhavým příkladem, jenž se mu s liůry dával. Již proskakovaly o tom tajné slechy, co několik měsíců na to také skutečně se stalo, že je hodlá totiž Josef vypověděti. Páter Inocenc hned zvěstoval dobu hrůz a svízelů nás za tou příčinou očekávající, a hle, dva roky po vypuzení řádu tovaryšů Ježíšových vypuklo ono selské povstání, o	němž jsem se ti již často zmínila, a sotva jsme se zotavili po strachu, že nám Prahu oni venkovští loupežníci ve všech čtyřech úhlech zapálí a nás vydrancují, již n?s počaly zas děsiti zprávy, že se to počíná ve Francii stejným způsobem, jen že stokrát povážlivěji kvasiti, a nezastaví-li se onen bezbožný ruch v čas, že celý svět nakazí. Kéž by toho nedopustil Bůh, k('ž by odvrátil osud takový především od naší země, kdež símě kteréhokoli odbojnietví vždy nepochopitelnou rychlostí se ujalo a rozšířilo, což i v nej nepatrnějších věcech se jevívalo. často matka moje o tom se zmiňovala, jak dlouho to trvalo, než zbožný pozdrav „po chválen buď Ježíš Kristus“, který byl za jejího mládí s ltazatelnic veřejně prohlášen, obecně v Čechách se zavedl, kdežto ho lidé na Moravě přijali hned.“ Vzdech, který uklouzl babičce nad onou smutnou způsobilostí země české přijímati všeliké símě nebezpečué a popřáti mu v lůně svém vzrůstu a zdaru, nalezl nejtesklivějšího ohlasu v prsou vnuččiných. „Za to, že jsem byla vždy poslušná pokynutí ctihodných otcův, prokázána mi čest, že byl přijat můj návrh, aby tři členové jejich po jich vypovězení přijali u mne pohostinství a přístřeší až do Časů lepších. Zbyl z nich bohužel jen páter Inocenc. Když jsi se narodila, byla jsi od nich pokřtěna podle patrona opuštěného sídla jejich, v pevné naději, že než dorosteš, dávno zas v něm povládnou. Teprve ted však jsou tužby ty blízky vyplnění!“ „Ach, drahá paní babičko, jak vás za to miluji, že jste pronásledovaným otcům zde domov lásky a úcty připravila,“ zvolala Xavera a zrak její znova se zarosil; „jaká k tomu náležela oddanost, otevříti jim dvéře, když císař sám je vyobcoval. „Ba pravdu máš,u přiznávala se Nepovolná vnučce za nového záchvatu samolibé hrdosti; „měla jsem tehdáž opět proti sobě všecky ony tajné ueznabohy, kteří se okázale nazývali duchy svobodomyslnými a osvícenými, a znova k nim se přidala luza, tupíc mne veřejně; avšak opět jsem došla přehojné odměny, že jsem se jich přidržela. Hosté moji se stali mými vychovateli a učiteli, rozšířili můj obzor, opravili moje náhledy, obohatili moje vědomosti, vytříbili mého ducha a mou povahu, podávajíce mně zároveň klíč k povahám jiným. Zprůzračnili pro mne mysl lidskou způsobem takovým, že lidi ted se snadností stopuji na křivolakých jejich drahách, a než oni se ještě rozhodnou k činu nějakému, již dávno vím, kudy se budou ubírati. Jimi teprve jsem pochopila úplně a v celém jejím rozsahu úlohu církve katolické, i úlohu řádu toho, jemuž sám Bůh vy tknul, aby vládl v jeho jménu místo knížat a císařů národům veškerým.“ „Ó jak toužím, abyste mi právě o tom vše, ale vše vypravovala, co sama víte!“ zvolala Xavera s planoucím zrakem. „Vyhovím zajisté tvému přání,“ ubezpečovala ji babička opět se zalíbením do ní se zahleděvši. Jak byla krásná v této chvíli! „Ale kdy? kdy? „Až budu méně zaměstnána, milé dítě. Pro tento okamžik mám celou řadu úloh důležitějších, jak přece sama nahlédnouti musíš, krotila vnučku. „Ovšem že to nahlížím, ale tuze nerada. Opakujte mi aspoň za odměnu, že mi bude zajisté velmi dlouho na tento váš výklad čekati, co vám pater Inocenc onehdy vypravoval králi francouzském, Ludvíku XVI. Zdálo se mi to příliš děsné, tak děsné, že jsem se zdráhala tomu uvěřiti. Je-li pak možná, že se proti němu zrádný jeho národ bouří? Či přeslechla jsem se?“ „Bohužel nepřeslechla.“ „Že nepřeslechla?“ žasla Xavera. „Nikoli, bouří se skutečně nevděčný národ jeho proti němu,“ vzdychla si paní Nepovolná zádumčivé, „a to jedině proto, že vždy chtěl a dosud chce zůstati nejkatoličtějším mezi králi, ó kéž by byl učinil, jak mu radili jeho přívrženci a jak učinil jeho předek Karel IX., jenž za podobného jitření vyvolal sám schválně povstání, a pak na své poddané z okna paláce královského střílel. Ale on jejich rady neuposlechl, a za to ho ted povstalci s trůnu shodí, korunu s hlavy mu smetou, podryjou svým příkladem nejen říši jeho, nýbrž celý ostatní svět a pošinou ho bohaprázdnými pletichami na pokraj zkázy, – nepostaví-li se proti proudu tomu v čas pevná hráz. –“ „Kdykoli si vzpomenu, že máme takových zlosynů zde v městě našem, ovane mne to dechem morovým,“ Xavera, ošklivostí jata, se otřásla. „Jest nejvyšší čas, abychom o jejich vyhlazení se zasadili, uchopivše se za tou příčinou všech prostředků: kdož dobře smýšlí s Bohem a s církví, s námi spolčit se musí,“ tvrdila Nepovolná s mladistvým zápalem; „první nejrozhodnější, ba jediný bezpečný k tomu krok jest, aby otcům navrácen byl jejich vliv, jejich moc a všechen bývalý majetek. Oni jediní umějí vésti lid a naň působiti. Napomínají ho k úctě proti vrchnosti, ku skromnosti a střídmosti, moudře mu vždy radí, aby odvracel zraku od statků pozemských k statkům věčným, trvalejším, v království nebeském každého člověka dobré vůle očekávajícím; jen kde oni mají správu duchovní, lze člověku, jehož Bůh hojností obmyíliti ráčil, pokojně spáti, života užívati a jemu se těšiti. Jen oni jsou s to zameziti nával oněch nebezpečných zásad a myšlenek, které se k nám v rozličném zakuklení již přiloudily a ještě přiloudí.“ „Kéž byste se nemýlila, paní babičko!“ vzdychla si Xavera toužebně.
„Ó nemýlím se. Zajisté o tom se přesvědčíš, neb co nevidět zbožný Leopold otěží vládních se uchopí. Jaké to štěstí, že choť jeho Marie Luisa je dcera španělského krále a tedy celou duší otcům oddaná. Okamžik takový tak hned se nevrátí, musíme ho vykořistit a vyčerpat až do krajností, hledět obecenstvo k sobě strhnouti a vládě dokázati, že jednajíc ve smyslu našem, jedná ve smyslu všech. Učinila jsem dnes o své ujmě v ohledu tom první důležitý krok, který zdaří-li se, bude zajisté dalekosáhlý. Pronesla jsem v schůzi jednoty srdce Ježíšova návrh, který mi vnuknul zajisté sám Bůh, a jenž byl s všeobecným nadšením přijat.“
Paní od Zvonečků chtěla učiniti přestávku; rozmluva ji počala patrně zas namáhati. Ale Xavera sepjala před ní ruce s pohledem tak prosebným, že si dlouhého zotaveni nedopřála.
„Povím ti tedy ještě, oč se jednalo, ale pak mne ušetři,“ žádala ji; „dychtím, abych si odpočinula po dojmech dnešního večera; avšak i tobě pokoje potřebí, oči tvoje po tolikahodinném stálém rozčilení mají výraz a lesk, jako bys měla horečku. Mezi korunovací císaře a císařovny bude arcivévodkyně Marie, dcera jejich, povýšena na představenou zdejšího ústavu šlechtičen, na kterouž po zrušení kláštera svatojirského přeneseno právo abatyší řehole té, že smějí s arcibiskupem pražským zároveň korunovati královnu českou.“
„Skutečně, babičko?“ těšila se Xavera. „Sama arcivévodkyně bude vznešenou máť svou korunovati? Jaký to velebný pohled na nás čeká!“
„Ano, věru, velebná to bude chvíle,“ svědčila jí babička se zářivým pohledem. „Stanovila jsem na oslavu nastolení vysokorodé abatyše odpolední pouť do kostelíčka Bělohorského, a to pouť tak nádhernou, že není podobné nejen pamětníka, nýbrž, že ani v knihách se neděje zmínka o něčem takovém. Přípravy k ní se konají věru velikolepé. Onen obraz Panny Marie, jemuž vypíchali evangelíci v Strakonicích oči a jenž se vznášel při rozhodném bělohorském boji nad pluky katolickými, když již již ochabovaly a před kacíři utíkati chtěly, a jejž nalezl pak generál karmelitánův zázračným způsobem večer ve svém stanu, dáme umělcem napodobit podle odliky jeho, kteráž visí dosud nad hlavním oltářem u Marie Vítězné, neb divotvorný obraz sám byl do Říma odvezen. Opatříme malbu stkvostným rámcem, v Četném procesí ji doneseme na Bílou Horu, kdež ji dáme co nejslavněji posvětit, než ji podáme arcivévodkyni darem na památku jejího prvního pobytu v Praze. Tím se mi co přednostce jednoty naskytne nejlepší příležitost k ní se přiblížiti a ve vhodné chvilince jí pověděti, co mám ve prospěch věci naší za nutné a prospěšné. Neopomenu jí říci, že čím více je ohrožena moc církve, tím více se musí chvěti světská, na boží milosti založená, o práva a panství svoje. Princezna zajisté císaři o tom se zmíní, co slyšela ode mne, musí se tedy jednota především o to postarati, jak již jsem pravila, aby při slavnosti jí uspořádané byly zastoupeny nejvážnější vrstvy pražského obecenstva, a ona se stala v očích nejvyšsích vrchností tlumočnicí a zastupitelkou jeho smýšlení a přání. Avšak opakuji, že uskutečnění plánů našich jen tenkráte je možné, zasadíme li se o jejich provedení všichni se stejnou horlivostí a obětovností.“
„O tom přec nelze pochjbovati!“
„Mladost nikdy nepochybuje, ale tím volněji oddává se věk zralejší důvěře a nadějím. Já aspoň na nikoho zúplna se nespolehám, ani ne na tebe.“
Xavera v tváři zahořela.
„Vy ... vy pochybujete o mé lásce k Bohu?“
„O lásce té ovšem nepochybuji, ale obávám se . . „Čeho?“
„Lásky tvé k člověku.“
Líce dívčiny zbarvil ruměnec ještě ohnivější.
„Zejtra vstoupíš do světa, jsi krásná, bohatá, duchem nadaná, vše se ti pohrne v ústrety; zajisté bude v Praze málo mladých mužův, kteří nezatouží, vidouce tě, pokusiti se o tvou přízeň. Jakž potom, zalíbí-li se ti některý z nich tak, že svolíš upoutati život svůj k životu jeho?“
Xavera pohledla k babičce tak nevinně, jakoby v touze té právě veliký přestupek neviděla.
„Zdaliž pak jsi již ale kdy o tom přemýšlela, co potom na tebe čeká? Po několika promilkovaných dnech přesycenost, nuda, beznadějné doživotní vězení. Z vladařky všech mužův staneš se najednou poníženou služkou jednoho, jenž za každý poklesek čeládky tě učiní zodpovědnou, za každé pocítěné nepohodlí tebe vyplísní, jehož děti tě připraví nejen o pokoj denní a oddech noční, z nichž ale vedle toho ještě každé ubere lícím tvým lesku, postavě tvé souměru. Sestárneš před časem co choť a matka a promarněné krásy nikdy již nenabudeš …
Xavera zděšeně ruce proti babičce vztáhla, aby nepokračovala v kresbě obrazu tak strašného. Ale paní od Zvonečků se nedala dle obyčeje svého másti.
„Ba uvadneš, a manžel tvůj pak k jiné se obrátí, s níž tobě opuštěné, postrčené posmívati se bude. U ní a ne již u tebe stráví pak každou prázdnou hodinu a nakoupí za věuo tvoje darů, aby jimi ozdobena, ještě více se mu zalíbila a každou upomínku na někdejší tvou sličnost v něm zahladila, ó nevrť tak nedůvěřivě hlavou, nemysli si, že se tobě tak státi nemůže, že právě choť tvůj bude výjimkou, že v něm roznítíš na vždy lásku a obdiv. Jen se rozhlédni a za krátko poznáš, že jsem nenadsazovala ze sobeckého strachu, že provdavši se, bys mne snad opustiti mohla. Ba uhlídáš a přesvědčíš se, že již od oné chvíle, když nevěsta muži se zaslíbí, každá jiná dívka více ho zajímá než ona.“
Xavera se zadumala.
„Jaký to hrozný osud na nás dívky čeká, jak mnohem šťastnější jsou tedy muži,“ zašeptala pošmurně; „ó kéž jsem se narodila hochem!“
„A kdo ti brání, abys nebyla rovněž tak šťastna, to jest rovněž tak volna jako některý muž?“ tázala se paní Nepovolná vnučky tichým, určitým hlasem, zahleděvši se jí pevně do očí; „tobě aspoň nikdo. Jen dívce chudé, bezvnadné a nenadané jiného nezbývá, než aby schýlila šíji pod jho manželské a tomu byla povděčna, kdož jí propůjčí jméno svoje, aby za to z ní udělal svou kuchařku a chůvu. Avšak dívka, jíž uštědřil osud krásu, jmění, ducha, jest paní svou, jako muž pánem svým; oba jsou stejně svobodni,  samostatní, oprávněni – totiž je-li ona mysli dosti zmužilé, hrdé a vznešené, aby nevšímajíc si klevet závistníků vybočila z koleje všednosti a velebnější životu svému po ložila cíl, než u spolusester jejích bývá.“
Xavera víc a více bleila.
„Pohledni na mne, vnučko – ! byla jsem tak krásna jako ty: miloval mne můj manžel proto vřeleji, věrněji? Nemohu a nechci ti vypravovati, kolikrát mne v tomto ohledu pokořil a snížil, kolikrát dal přednost sprostotě a obmezenosti. Co jeho clioí byla jsem tvor malomocný, bez významu a činnosti, neustále bojující se svým velitelem a před ním se chvějící, s pláčem pokaždé slunce vítající a se slzami s ním se loučící, a čím jsem teď? Nabyla jsem tolik vlivu a moci v městě a prokázala jsem svaté věci církve samospasitelné tím tolik služeb, jako žádný ještě muž dcby naší. Ó přijde chvíle, kdy ce to uznati musí nejen v soukromí jako ted, nýbrž veřejně, a kdy se to zaznamená na vždy do dějin katolického náboženství v Čechách, jakých mám já o jeho upevnění zásluh. Ó žena smělé, volné vůle vždy mnoho zmohla. Připomínám ti smutné časy před onou bitvou, již chceme oslaviti, kdež v Čechách koukol v takové míře se rozplemeňoval, že pšenice se zdála navždy vyhubena býti. Nábožní otcové tovaryšstva Ježíšova, jsouce za tou příčinou do Čech uvedeni, nemohli pranic proti panujícímu zde duchu poříditi a již se i oni domnívali, že naše věc zde ztracena; tu připadli na to, jakž kdyby ženy za spojence si zvolili? I postarali se v rychlosti, aby ke dvoru vídeňskému pozvány byly nejkrásnější šlechtičny z Itálie, ze Španěl a Německa katolického, jejichžto rodin horlivost ve víře byla nad každou pochybnost. Mladí čeští vysokorodí kacíři, okolo arcivévodů se otáčející, nemeškali, jak předvídáno, do nich o překot se zamilovati a nabízeti jim jméno a jmění svoje. Prostředek ten se ukázal znamenitým býti, neb od té doby bylo skutečně lze pozorovati úchylku k lepšímu, kteráž štastně se skončila úplným vítězstvím nad bludaři. Jestiť až úžasno, jakou obratností zabloudilé ovce zas do ovčinců opuštěných nazpět přivedly i v jak překvapujícím počtu. Neuspokojily se ale jen tím, že obrátily své manžely, nýbrž pracovaly rovněž tak neúnavně na spáse celého jich příbuzenstva, úřednictva i čeládky, a tam, kdež se jim nepodařilo vykořeniti mylné učení, aspoň je otřásly a zviklaly. Největší zásluhu o obrácení mužské mládeže v Praze měly však bez odporu ony nábožné panny, kteréž nedbajíce pomluv lidí krátkozrakých, svoje jmění, svou krásu a mladost obětovaly k tomu, by pod rouškou zábav a kratochvílí uprostřed víru světských marností a rozkoší Bohu a svaté církvi sloužily. Ba sloužily jim stokrát lépe a vydatněji než klášternice, kteréž se uzavírajíce, jen vlastní spásu na zřeteli mají a o ostatní se nestarají, leda, že si jich připomínají v modlitbách. Ony Bohem nadchnuté misionářky vydatněji bojovaly proti nepříteli, než armády všech tří Ferdinandů sešikované proti rouhačům. Tot se rozumí, že si vzaly od svých zpovědníků napřed odpuštění všech nevinných lží a úskoků, jimž musily nutně se podrobiti, a ono jim také vždy poskytnuto bývalo; neb jen to hříchem, při čem vůle naše sc účastní; poklesky, jichž se dopouštíme z dobrého úmyslu, při tom je zatracujíce, za hříchy nám počítány nebývají: vždyt účel posvěcuje každý prostředek. Ano, jestit pravdou tak jasnou jako slunce jasné, že děkuje katolická víra v Čechách především a hlavně ženské kráse a ženskému důmyslu, že nad proklatým kalichem zvítězil konečně svátý kříž, a bohdá že nám nastane znova doba, kdy ženská krása'a ženský důmysl kříž opět tak vysoko povznese, že jeho božská záře všecky bludy a nešvary v zemi navždy vyhladí až na poslední prašivé stopy jejich.“
Paní od Pěti zvonečků vyrazila poslední věty hlasem tak mohutným, že v komnatě voskové svíce vedle Xavery zaplápolaly a zapraskaly.
Pohledem zmateným dívka po nich se ohledla a do nich se zahleděla, při čemž přejela si rukama, jako led studenýma, horoucí čelo, v němž to bušilo a klepalo, jako ještě nikdy, načež je přitiskla pevně k vlnícím se prsům. Chtěla v nich cosi potlačiti – zamačkati?
V tom sáhla paní Nepovolná k hlavám svého lože, kdež stála šarlatová skřínka, jejížto obsah prudkým hnutím zcela neočekávaně před vnučkou vysypala.
Zrak dívčin utkvěl dychtivě na klenotech před ní nakupených; ale něco jiného ted v něm planulo než včerejší dětinské zalíbení nad jejich leskem a radostné překvapení, že jsou ted všecky tyto krásné věci její, jiné závrati ted podléhala mladá její hlava, nezkušené její srdce; – konečně k nim se nahnula, nikoli však již zamilovaně a hravě, nýbrž vážně a významuplně ...
Čemu je zasvěcovala?
Zas se pousmála paní od Pěti zvonečků svým náhlým, ostrému zákmitu blesku se podobajícím úsměvem. Konec srpna a počátek září roku 1791 uplynul Pražanům nad míru hlučně a vesele. Plesali dobrý český lid, že se konečně zas jednou dočkal korunovace. Dne 5. září mol Leopold, bratr zesnulého Josefa II., poprvé zasednouli na trůn panovníkův českých. Půl století uplynulo od té doby, co slavnost taková v starém královském tom sídle odbývána nebyla. Těžce to nesli Čechové po všechen ten čas, že císařovna Marie Terezie, posadivši si jejich korunu na hlavu, ihned na to do Vídně ji odvézti dala, aniž ji její rádcové na to upozornili, že se tak stává proti právu a obyčeji zemskému, anatjest posvátným symbolem její úmluvy s národem, viditelným to odznakem moci, již rukám jejím svěřil zároveň i s odpovědností, kterouž za jeho osudy před světem přijala, aniž jí pověděli, že je pro celý národ klenotem takovým, jehož cena ani odhadnouti se nedá, ježto proudy nejšlechetnější krve synův českých tekly pro jeho obhájení a zachování a že tisícové a statisícové jsou nanovo hotovi položití za ni život a statky. Zvláštní deputace sestavená z údů nejpřednější šlechty české s velikou okázalostí á se skutečným zápalem vlasteneckým pro starobylou korunu drahé své otčiny do Vídně si zajela. Velmožové ti byli u dvora co nejpřívětivěji přijati a kudy s ní pak jeli zpět do čech, všude i v té nejnepatrnější a nejchudší vesničce země té co nejnadšeněji a nejslavněji uvítáni. Jak by si nebyli připomínali vysokorodí vyslancové ti, na něž byl vložen úkol tak čestný, na této cestě plné velikého pro národ významu, kterak rody jejich s korunou tou souvisí, jaké jí prokázali předkové jejich služby, jakými vlasteneckými činy v zájmu jejím kdy se zastkvěli? Zdaž si všichni při tom umínili, že budou kráčeti v šlépějích slavných otcův, aby se mohli zas jednou potomci honositi před národem skutky jejich? Složili ji s ostatními klenoty korunními v kapli svatováclavské na hradě pražském, kdež zůstala až do večera vystavena. Tisíce a tisíce lidí se přihrnulo, aby svaté poklady zemské pozdravili, a málo které oko zůstalo suché při pohledu na ně, ba mnoho osob, připomínajících si vše, co národ zkusil od té chvíle, kdy ponejprv se zasíkvěla na hlavě krále českého, dalo se do pláče tak usedavého, že z toho až omdlévaly a musely z kostela vyvedeny býti. Stavové čeští zvolili mezi sebou zvláštní komisi, jíž bylo svěřeno, aby bděla nad uspořádáním a provedením slavnosti korunovační, jakož i nad úpravou a bezpečím města. Postarala se o lepší osvětlení a dlažbu a pro větší pohodlí cizinců, jichž nával byl ohromný, zařídila ubytovací kancelář, kdež ti, kdož byli volni přespolním hostům část bytů svých postoupiti, to ohlašovali. Veliké sumy byly tam vypláceny za příbytky v oněch ulicích, kudy měl císař Prahou na hrad jeti, nájemné za jednotlivý pokoj na jediný týden 200 až 300 dukátů ve větších domech obnášelo. K vůli velikolepýra přípravám pro korunovaci chrám svátého Víta několik neděl před tím zavřen, i v hradě samém vše co nejnákladněji se obnovovalo. Při této příležitosti byla i zámecká zahrada, od času Rudolfa II. zanedbaná a spustlá, konečně zas zvelebena, a park bubenečský v nynější své podobě upraven. Císař Leopold přenocovav v Libni, vjel do Prahy Poříčskou branou, kdež ho očekával purkmistr, jenž podávaje mu klíče města na stříbrné míse, jej oslovil po němečku. Císař mu klíče zas vrátil s několika vlídnými slovy v témž jazyku pronesenými. Na náměstí staroměstském byl panovník opět řečí uvítán: promluvil k němu rektor university po latinsku, načež on v téže řeči mu odpověděl. Teprve na hradě pražském purkrabí hrabě Rottenhahn českého krále po česku pozdravil, a když panovník na to i po Česku se ozval, vypuklo množství tam shromážděné v jásot tak radostný, že se to dole v městě hukotu bouře podobalo. Korunovace sama odbývána za veliké slávy dle dávného obyčeje při zavřených branách městských. Jindy vypálil obyčejně pokrývač bambitku na nejvyšší špici kostelní zámecké věže, což však tenkráte pro uvarování neštěstí vynecháno rovněž jako mávání praporem na témž místě. Zavlála korouhev červenobílá jen na věžní pavlači. Také korunovační peníze se neházely s oken hradu, nýbrž hrabě z Vrtby co dědičný maršálek projížděje se po nádvořích zámeckých, mezi lid je rozdával. Z obavy, aby nerušila jakás neblahá náhoda radost dnešního dne, neteklo také tenkráte víno červené a bílé do kašny pod sochou svátého Jiří za kostelem zámeckým jako jindy při takové příležitosti; nebot vznikaly vždy krvavé rvačky mezi lidem nejen o to, kdo více a dříve vína si nabere, nýbrž i o pamětní poháry, které bývaly vždy schválně k tomu účelu shotoveny. Avšak korunovace královny české bývala ještě mnohem stltvělejší než králova, ač se nerozdávaly při ní žádné peníze, ježto nemá královna práva je raziti, ač nebyl nikdo pasován na rytíře svátého Václava, ježto královna nepotvrzuje žádnou přísahou svobody zemské. Nejen že abatyše svatojirská se účastnila samého obřadu korunovačního, i jiné vznešené dámy měly při věci jisté úlohy, ovšem že méně významné a důležité. Chot kancléře českého na příklad posadila abatyši v kapli svatováclavské, kde šlechtičny se shromáždily, aby královnu očekávaly, korunku její knížecí na hlavu, manželka nejvyššího komořího pomáhala pak u hlavního oltáře při pomazání královny, chot hofmistru nejvyššího položila jí na hlavu červený atlasový podkladek, na který pak koruna postavena byla, a tak dále. Který z hodnostářů jmenovaných nebyl ještě ženat, neb již vdovcem, požádal vždy nejvznešenější paní z příbuzenstva svého, aby při slavnosti místo manželky jeho zastupovala. Při ho stině měly dámy pak svůj zvláštní stůl, jsouce hned po králi a královně obsluhovány, a král sám vynesl po přípitku na zdraví nové královny přípitek na zdraví jejich, začež jedna z nich dlouhé nej poníženější díky mu vzdávala. Přípitek byl také vždy zvláštní střelbou doprovázen, neb po celé trvání tabule hučela děla s Petřína. Mezi oběma korunovacemi na svátek narození Panny Marie byla dcera císařského páru v kostele u Všech Svatých povýšena na představenou ústavu šlechtičen, a tím na ni přeneseny všecka práva a výsady někdejších knížecích abatyší staroslavného prvního kláštera v Čechách. Na pozejtří měla pak čelo matčino ozdobiti korunou. Odpůldne onoho pro princeznu významného dne určeno k uskutečnění návrhu paní od Pěti zvonečků, jenž se potkal s tak rozhodným souhlasem v schůzi jednoty srdce Ježíšova. Vše tak se dělo, jak to byla udala; vyveden znamenitým umělcem obraz podle odliky malby, kteráž hrála v osudném boji tak osudnou úlohu, a stkvostným jsa opatřen rámcem, určen jest arcivévodkyni za dar. Před odevzdáním měl býti slavným způsobem do kostelíčka bělohorského donesen a tam patřičně posvěcen. Arcibiskup sám překvapil spolek milostivým nabídnutím, že obřad církevní nad obrazem vykoná, arcivévodkyni k návštěvě kostelíku pohne a dar sám vhodnou řečí jí tam schválí, což, jak samo sebou se rozumí, s nadšením obecným přijato bylo. Vždyt tím kníže církve nejen dokázal, jak jednoty si váží, nýbrž i že s působením jejím úplně sc shoduje, čímž jí nejen ted, ale i do budoucnosti činnost její znamenitě usnadnil. Málo kdo jen věděl, že se kníže tak laskavě v prospěch jednoty rozhodl po dvouhodinné audienci, již měla u něho ještě před příjezdem císařovým paní Nepovolná. Na zprávu, že arcibiskup sám jaksi ochráncem jednoty se prohlásil, dalo se do ní tolik nových členů zapsati, že se vrata u paní Nepovolné téměř po celý den otvírala a zavírala, Čímž diblíci nad nimi ve zvoncích z chechtotu ani nevycházeli. Vítávala svoje návštěvy s nejlahodnější zdvořilostí a známým svým úsměvem. Jakž by se nebyla usmívala? Cítilií již lidé, že vane jiný vzduch, a hleděli, aby se dostali ještě v čas do jeho proudu, aby je nesporážel, nalézaje je stojící proti němu. Zvláště pak osobnosti, které byly předešlé soustavě zjevně stranily, pospíšily si ted, aby osvědčily dost časně ochotu a schopnost přizpůsobiti se v případu potřeby i jinému směru, posýlajíce svoje manželky o překot na Dobytčí trh k Pěti zvonečkům. Ohlásiti se u paní Nepovolné za úda spolku, jehož byla jak známo tvůrkyní a duší, tehdáž se rovnalo téměř politickému činu: znamenalo to rozhodné se přiznání celé rodiny, k níž onen člen náležel, k jisté barvě, k jistému heslu, k jisté myšlence, která za panování Josefa do pozadí pošinuta, ted nade všecky jiné násilně vyniknouti a zas na vzájem je odstrčiti a potlačiti se snažila. Prapor strany její byl hned po předčasné smrti Josefově tak rychle vztýčen, tak směle rozvinut, a přechodní doba, kdy každý se tázal, co asi nastane ted, byla tak obratně použita, byl v ní prapor ten tak náhle do veřejného mínění zaražen a zavlál lidem tak hlučně a okázale nad hlavami, že většina .obecenstva tím překvapena a omámena, brzo tázati se přestala, majíc vítězství jeho již za dokonané. Uvědomělejší menšina mrzutě nahlížeti počala, že aspoň pro nynější chvíli skutečně jiného nezbude, než vpravit se do nastávajících poměrů a postoupiti ovšem jen na oko. a na čas pole těm, kteříž za jednotou se skrývali. Xavera ale tak spokojeně se neusmívala jako babička, když dle obyčeje svého nynějšího večer naproti loži jejímu se usadila, aby s ní o denních záležitostech si zahovořila. „Připravovala jste mne na krutý, tuhý boj,“ stěžovala si pak rozmrzele, „a já naň jako dítě se těšila, obrňujíc si prsa i hlavu; a hle! vše se nám podává bez vytasení zbraně! Po celé Praze není ni dechu, ni slechu o jakémsi protivném nám hnut*. Každý, s kýmkoli o věcech víry do řečí se pouštím, necht si to muž, paní neb dívka, je nadchnut stejnými se mnou city, věří a doufá jako vy a já.“ „Jsi věru víc dítětem, než jsem se nadála,“ plísnívala ji babička za podobné výroky; „jak jen můžeš být tak lehkověrná a krátkozraká, domnívajíc se, že se ti někdo, zpříma. vytasí se svým vyznáním, obzvláště, projevíš-li se mu dříve se svým? Věz, že největší části lidí slouží mluva jen k tomu, aby myšlenky svoje rouškou její tím lépe zakryti mohli. Nikdy – to dobře si pamatuj – nesmíš tomu věřiti, co zpříma se ti praví, nýbrž vždy jiný smysl a úmysl za tím hledati. Avšak právě to ticho, ta zdánlivá shoda všech myslí mne zas dosti znepokojuje. Podobá se mi, jako by lidé v trvání nynějšího stavu věcí hrubě nevěřili a tedy za zbytečné považovali, aby se mu protivili. Průběh událostí veřejných ve Francii musí protivníky naše naplňovati nejbujnějšími čákami v zdar tajných jejich piklů. Téměř co den sděluje mi pater Inocenc z dopisů, které ho docházejí z ciziny, kterak v Paříži vyvrhel obyvatelstva králem víc a více vládne a sám ustanovuje zákony, kteréž on jim pak musí potvrditi panovnickou svou přísahou. Jaké to ponížení nejen posvátné osoby jeho, ale vladařů všech, a přec ještě žádný z nich nesbírá své voje, aby hanbě všech korunovaných hlav konec byl učiněn. Kéž toho jednou všichni nepykají! Buď ubezpečena, že boj nás nemine, i na to se spolehej, že bude tuhý a namáhavý, pročež místo marné po něm touhy raději se naň připravuj, zkoumajíc opatrně půdu pod nohama svýma, zdali pod tebou nepovolí, až kýžený onen okamžik nastane. Což nezpytuje každý moudrý vojevůdce především vlastní síly, nepřesvědčuje se o vlastních slabých stránkách, snaže se, aby zaujal nejpevnějšího a nejpřiměřenějiího postavení v předvečer bitevní, než pomýšlí na bitvu samu? Tak musíš učiniti nejen ty, nýbrž my všichni. Vše, co vidíš, slyšíš, i nejnepatrnější, nej malichernější okolo sebe děj pilně v pamět ted zanášej, ničeho nepřehlížej, nic za příliš všední nepovažuj. Případ na oko nejobyčejnější již často přispěl k pádu i k povznesení celých říší, jak pater Inocenc k úžasu mému tolikrát již mi dokázal. Kdyby nebyl na příklad Ludvík francouzský na svém útěku před třemi měsíci náhodou na stanici z okna cestovního svého vozu vyhlédl, nebyl by ho tamější poštmistr poznal a ke zpáteční cestě přinutil. Mohl ted již býti spasen. Jediný posuněk, jediné náhodou a bez úmyslu pronesené slovo může zas i tobě nejdůležitější pro nás věc maně objeviti. Jestit u patera Inocence téměř najisto postaveno, že nejvydatnější a nejurputnější pro nás odpor má svoje těžiště v jistém novém tajném odboru spolku svobodných zedníků.“  Xavera se jala ještě napjatěji než dosud babičce naslouchati. „členové jeho, nečetní sice, ale za to ku všemu odhodlaní a všeho schopní, zovou se synové činu a jsou prý v nejužším spojení s nejčelnějšími zbojníky francouzskými, jejichž záměry sdílejí. Oněmi zlosyny vládne však pouze jedna hlava, ostatní za sebou neodolatelně vábící a je svádějící. Je-li ctihodný otec dobře zpraven, a já doufám, že je, tož záleží tedy především na tom, aby hlava ta vypátrána a odstraněna byla, by s ní padlo celé spiknutí. Kdo jest onen odvážlivec? Kde ho hledati? Ovšem kdyby měli tovaryši Ježíšovi jako jindy správu duchovní v rukou svých, dávno by se toho byli v zpovědnicích domakali. Do jaké as třídy obyvatelstva náleží? Někdy se podobá dle jistých znaků, že to snad řemeslník, který seznámiv se na cestách za hranicemi na zkušenou konaných s rejpaly německými, dle jejich příkladu zde osnuje zmatky; jindy zas přesvědčení nám se vnucuje, že to muž rodu vznešeného, jenž spolčiv se s nespokojenými šlechtici madarskými, s nimi o českého a uherského se zasazuje. Dle nynějšího náhledu patera Inocence nemůže to však býti žádný člověk stavu nízkého. V listech, které se proti nám tajně rozšiřují, po domech roztrušují a v noci na rohy lepí, jeví se znalost kruhů nejvyšších a dosti veliká sečtenost i písemná obratnost. Snad i my s ním se setkáváme leckde v nejlepší společnosti. Jakáž to zásluha přijíti mu na stopu!“ Jakž by si nebyla Xavera umínila, že se o to pokusí, aby zásluhy té si vydobyla! Měla-li babička pravdu, – a zajisté měla pravdu – u vnučky byla aspoň babička tak neomylná jako u babičky pater Inocenc; byl-li skutečně onen smělý svůdce spiklenců stavu vyššího, snad dokonce šlechtic, který pro seznání poměrů vyhledávati musil besedy a společnosti vznešené, pak neměl ovšem nikdo takové příležitosti přijíti mu na stopu, jako panna Xavera Nepovolná, jejížto objevení se o jedenácté hodině dopolední na procházce v nových právě založených alejích a na kamenném mostě tehdáž v Praze jediném, neb večer v divadle po každé události se podobalo. Nejen že při všech plesích v bohatých měštanských domech byly Nepovolných vždy mezi nejpřednějšími hostmi, ale bývaly i zhusta zvány k zábavám, kteréž dávala šlechta při jistých příležitostech, jako na příklad o jmeninách a rozeninách císařské rodiny, a k nimž zvávala i osobnosti z kruhů úřadnických a měštanských, kdež pak nehrála domácí paní od Pěti zvonečků co představená spolku tak důležitého nikdy úlohu poslední. Zároveň byla ted sama otevřela svůj stkvěle zařízený dům třikrát téhodně každému, kdož mohl či niti nároky na vlídné její uvítání buď postavením, jměním neb jménem proslulým v tom Či onom oboru. Chytře to nastrojila žačka patera Inocence! Nedovolovala posud vnučce pod záminkou rodinného neštěstí, aby ve veřejnosti se ukazovala, posýlala ji jen časně z rána neb k večeru do kostela a to vždy jednoduše ustrojenou, opatrně zakuklenou, i působila teď Xavera na obecenstvo vší mocí novosti. Leckdo byl sice slyšel, že má bohatá Nepovolná tak krásnou vnučku, jako bývala sama, ale že je tak krásná, přec nikdo si nepomyslil. Nebylo jí věru těžko uhodnouti, že se pohrne vše Xaveře vstříc, že bude každý hledat příležitosti, aby k ni se přiblížil, s ní se seznámil a u babičky její byl uveden. Komu se to nepodařilo, snažil se aspoň setkati se s ní na veřejném mMě, klauěje se jí zdaleka. Kudy se ubírala, tam tlupy obdivovatelů ji následovaly. Kostely, kamž ona chodívala na mši, bývaly přeplněny, a nikdy neměli kazatelé takového posluchačstva, jako dostavila-li se ona na kázání jejich. Mohla tedy vším právem se honositi, že misii svou církevní již b'ahodějně započala, působíc na návštěvu služeb božích co nejpříznivěji. Její úchvatná sliénost, dívčí hrdost, s níž vystupovala, jakož i nádhera jejího oděvu, vše tak vyzývavě na obecenstvo účinkovalo, že byla za krátko po Praze pod jménem Zvonečková královna známa. Titul ten býval jí ovšem přidělován nej rozmanitějším přízvukem, jak právě kdo smýšlel o její babičce, neb byl dojat jejím zjevem. Obmýšlené procesí jednotou srdce Ježíšova mělo pro Xaveru význam asi takový, jako pro vojína před válkou přehlídka vojanská, kdež přísahá celá armáda za zvuků hudby a vláni praporů vůdcům svým, že zvolí raději smrt, než by se dopustila zrady. Předsevzala si, že se zasvětí teprve v onen den jak náleží úkolu, jejž jí babička za jedině jí hodný a přednosti její důstojný naznačila, a že se ohlásí Bohu po příkladu jejím co nejoddanější služebnice svaté jeho církve na témž požehnaném místě, kdež se stala tak stkvěle vítězkou nad oněmi neznabohy, o jejichž opětné pronásledování a konečné úplné vyhlazení znova se ted jednalo. Téměř všecky pražské rodiny, vynikající jměním a postavením, nabídly jednotě dcery svoje k procesí za družice a syny za fakulanty. Počet těch i oněch určen na dvě stě. avšak navržen pro každé pohlaví kroi tak stkvostný, že bylo jen nejbohatším lze si jej opatřili. Docílila tím jednota beze všeho hluku, co zamýšlela, totiž aby se procesí účastnili jen dcery a synové rodů nejzámožnějších, čímž nabyla slavnost nejen žádoucího výlučně vznešeného rázu, ale zároveň neopomenula, jak předvídáno, uciniti očekávaný dojem na ony třídy obecenstva, které tak rády po vyšších a bohatších se opičí. Než ještě bylo po procesí, již se vědělo, že nezůstane výjev ten osamotnělým, nýbrž že bude následován co nevidět několika podobnými, tak že se bude moci k těmto slavnostem skutečně poukázati co k významným příznakům doby. Jakž se neměla paní Nepovolná pak usmívati, bojechtivá Xavera opět si stěžovati, že se jim vše vzdává bez vytasení zbraně? Avšak i mezi oněmi rodinami, jimž na tom nezáleželo, mnoho-li bude oděv pro děti jejich státi, byl ještě velmi obratně jistý výběr učiněn. Tu odstraněna planou jakous výmluvou dívka, jejížto příbuzenstvo dle náhledu paní Nepovolné dosti rychle a ochotně ji neohlásilo, jiné zas uděláno několik lichotivých kroků vstříc, aby se její rodina tudy i v jiném ještě ohledu získala a tak dále. Vedle toho jednota se netajila, že nejen zbožnost dívek, ale i ztepilost jejich postav při volbě rozhoduje; přijetí družičky bylo tedy zároveň jakýmsi veřejným uznáním předností jejích nad mnohými ostatními. Nebylo tedy zajisté čemu se diviti, že přípravy k procesí pražské obecenstvo téměř v té míře rozčilovaly a zajímaly jako slavnost korunovační sama, a že bylo o tajných při něm pletichách tolik řečí jako o slávě na hradě a všech vzácných jeho hostech. Průvod se sešel po polední v Týnském chrámě. Vedl jej arcibiskup sám, provázen jsa přečetnou asistencí, všemi pražskými faráři a představenými řeholí a řádů, jakož všech nábožných spolků, kteréž ač byly zakázány Josefem, proto přec nepřestaly soukromě působiti, ale dnes ponejprv zas veřejně se sestoupivše, čilou ted činnost ohlašovaly. Nesmírné davy pobožných a zvědavých následovaly průvod, v jehož čele kráčely ony šíastné vyvolenkyně osudu, kteréž si byly konečně vydobyly hodnosti, dnes tak velico záviděné, býti družicemi nejsvětější Panny. Střídavě nesly na nosidlech zlatohlavem pokrytých sochu její a před ní onen obraz, kolem něhož se zdánlivě celá slavnost otáčela. Po pravé straně byla první v jejich řadě jedna z kněžen Lobkovicových a na levé panna Xavera Nepovolná, stokrát krásnější a pyšnější než všecky kněžny světa toho. Podle dívek ubírali se rovněž ve dvou řadách mládenci Panny Marie s rozžatými svícemi z růžového vosku v rukou. Všude, kudy procesí táhlo za hlaholu zvonů, hluku kotlů a pozounů i zpěvu přečetných sborů marianské písně pějících, byly pavlány a střechy domů tak přeplněny diváky, jako při vjezdu císařské rodiny, a jak tehdáž poutaly královské osobnosti k sobě všecky zraky, tak je poutala dnes opět královna – ovšem jen ta od Pěti zvonečků. celém zástupu viděli lidé téměř jen ji, vedle a kolem ní zdálo se každému vše jen mdlé a všední. Podobalot se, že teprve ona dodává celku pravého lesku, výrazu a barvitosti. Však věru těžko by bylo bývalo i obraznosti nejbujnější vymysliti si přízraku čarovnějšího, dojemnějšího a půvabnějšího nad onu mladou dívku v těžce hedbávném sněhobílém rouše, s jejížto hlavy splývaly vlasy dle tehdejší módy volně ve dva dlouhé vrkoče spletené, stříbrným pudrem poprášené a ozdobené věncem liliovým, z něhož jako kus mlhy se spouštěl závoj, zlatým třepením vroubený, až k lemu šatů, táhna se daleko za ní s brokátovou jejich vlečkou zároveň. Po celou dobu slavnostní byla Xavera ještě více než kdy dříve středištěm všech pohledů a předmětem obdivu a nadšení každého, kdož ji spatřil. Když jelo před několika dny na sta povozů pltiých vystrojených krasavic císařské rodině vstříc, jen na ni pouliční diváci ukazovali prstem. Večer v divadle, kdež za přítomnosti dvoru nová Mozartova opera, „La clemenza di Tito, poprvé se provozovala, výhradně zas jen ona všecky zraky nejen obecenstva, ale nej vyššího panstva k sobě vábila. Císařovna sama ráčila se tázati, komu náleží ona spanilá děva, a velmi ráda slyšela, že to vnučka oné paní Nepovolné, o níž za svého krátkého pobytu v Praze již tolik chvalitebného slyšela ode všech hodnostářů církevních, kteří přišli, aby zeměpaní se poklonili a k její žádosti jí podali mravní obraz hlavního města nového jejího království. Ale ani v kočáře s červeným aksamitovým biretem na blavě, ani pod lustry divadelními ozdobena nejdražšími klenoty z babiččiny krabice nedošla krása její takové platnosti jako ted, kdy se sklopeným sice zrakem, ale hrdě vztýčeným čelem pod azurovým baldachýnem usmívavého letního nebe kráčela stinnými ulicemi Prahy, jejížto vážné starožitné budovy tvořily pozadí tak vhodné a protivu tak zajímavou k světlé její postavě, k mladé milostné její tváři. Čtyři celé hodiny minuly, než se dostalo procesí z Týna na planinu bělohorskou, kde již z daleká poutníkům vstříc se červenaly báně stavby na potupu českého národa založené, kteráž byla viditelným pomníkem jednoho z nejosudnějších okamžiků jeho dějin, na okamžiky takové přebohatých. Zdaž myšlenka ta přec někomu v průvodu se vnutila,  či konali pout všichui účastníci její s podobnými city, tužbami a úmysly, jako Zvonečková královna? Vnutila-li se někomu přece, zachvívajíc jeho nitrem až do hlubin, tož znal svoje city velmi obratně skryti, neb na žádné tváři v celém průvodu nespočívala chmura, z každé zářila pobožnost utěšená. Brány do nádvoří chrámu toho byly po celá desítiletí zavřeny za příčinou pobožnůstkářských výjevů, jichž se byl stal velmi často jevištěm. Dnes ponejprv se zase otevřely do kořán a zvony jeho se hlučně rozezvučely, svolávajíce okolní lid vesnický k uvítání zbožných a vzácných hostů. Avšak nečekal teprve na vyzvání jejich. Již od rána se zde shromaždovali rolníci na několik mil cesty se svými rychtáři a konšely, aby i oni dokázali, jak jsou potěšeni, že zapomenutý kostelík opět dochází své staré cti a slávy, a tím zas poněkud se upevnili v důvěře panstva, dosud valně otřásané vzpomínkami na povstání jejich, jímž tak bezohledně z jeho poklidu je vyplašili a tolik mu nahnali strachu, vzbudivše v něm obavu, že nastávají české zemi snad doby Žižkovy a obou Prokopů. Zdaž kdo při pohledu na jejich četné, uctivě před procesím až k zemi se klanějící houfy si připomenul někdejší tábory lidu českomoravského, kdež tak volně a směle o nejvolnějších a nejsmělejších myšlenkách rokovával? Jak spěchával z daleka na místo úmluvy pln nadšenosti posvátné, zavazuje se hrdly a statky k obhájení svobody svědomí? Či se radoval každý jako Zvonečková královna, že se tak Četně přihrnul, aby zpozdile pozdravil návrat k době vazby duševní a pojmů zatemnělých, křivých, v jejichžto smutném stínu se chystali jistí živlové usilovněji než kdy jindy poroučeti nojen jeho tělu, ale i jeho duši a srdci?
Paprsky sluneční zatápěly již nádechem ruměným kostelíček, jenž slavil dnes svoje vzkříšení, když arcibiskup konečně překročil jeho práh. Oživovaly září svou vjbledlé na obmítce malby, poprášené sochy, rozpraskané na oltáři obrazy, a vonné kotouče kadidla, vznášejíce se s mohutnými vlnami chorálů k vlhké jeho klenbě, brzo v něm zapudily hrobový dech plísně, jenž zarážel poutníky jako náhlé memento mori.
Ano vstávali z mrtvých a s ním vše, co s ním souviselo a od něho tajně a zjevně po celé zemi do paláců a chýží se rozvětvovalo, aby to žilo navždy. Tak aspoň Xavera doufala a věřila, rozhlížejíc se po něm plna nevýslovného pohnutí. Nikdy zajisté ještě nehostil v sobě tolik nádhery, tolik krásy jako dnes, ani snad ne v den svého založení. Zvonečkové královně se chvílemi zdálo, dnes vlastně že se zakládá, či vlastně na základ stavby tisíckrát velkolepější se zasvěcuje, ode dneška že se vlastně stane tím, čím chtěli, aby byl, ti, kdož jej stavěti počali.
Nevešel se ovšem celý zástup poutníkův za arcibiskupem do kostela, největší jich část musila zůstati venku, ale dveřmi a okny dokořán otevřenými a za nábožného ticha kolem něho panujícího bylo i tam slyšeti, co kníže církve praví k arcivévodkyni, kteráž procedí s komonstvem svým již zde očekávala.
Kdožkoli arcibiskupa tehdáž slyšel, tvrdil, že sám sebe překonal výmluvností a nábožným zápalem. Nikdy, ba nikdy ještě prý neřečnil s důtklivostí tak přesvědčující a vzletem tak úchvatným, jako popisuje princezně dobu před tím dnem, kdy matka boží se zjevila věrným svým, aby jim bojovati pomohla v obrazu, jehož kopii věrnou a zdařilou paní jednoty srdce Ježíšova jí ted podávají na památku oněch přeradostných a přeslavných dnů, kdy se stali její vznešení rodiče rodiči českého národa a ona nejpřednější jeho dcerou, povolanou, aby s nimi zároveň o blaho jeho vezdejší i budoucí nejpilnější péči měla. S jakou to výmluvností nadšenou, jakými to barvami rovněž živými jak spanilými jal se jí líčiti dráhu jejího budoucího života, oplývající šlechetnými skutky, stále korunovanou božím požehnáním! Neopomenul se zmíniti, kterak byli dva vysoce postavení muži oknem hradu vyhozeni, poněvadž trpěti nechtěli, aby se synům Kristovým děla křivda tak veliká, a jak již tehdáž svátá Panna ony svoje věrné viditelně chránila, zachovavši jim život způsobem zázračným. Vylíčiv pak onen výjev co nejobšírněji, jal se nejplamennějšími barvami malovati všecky hrůzy války, do níž byla země česká vinou a přičiněním rouhačů a neznabohů stržena, jak v oněch zmatcích krvavých po třicet let trvajících na tisíce tichých nevinných občanů bylo o statky a životy připraveno a země druhdy kvetoucí v spáleniště jest proměněna. Upozornil, že týž záhubný zárodek vzpoury a nevěry, jenž zmáhaje se a vzrůstaje tehdáž celé blaho Čech pohltil, ted se počíná objevovati ve Francii, a nedejž Bůh, aby odtamtud ještě dále se rozšířil; neb všechen pořádek již v oné nešťastné zemi dnem vzhůru obrácen a zlořád na zákon povýšen, jako druhdy v Sodomě. Obrátiv se na to k celému shromáždění, počal je nejtklivějšími slovy napomínati, aby v době tak nebezpečné, kdež odvěký nepřítel člověčenstva již z daleka číhá, jak by je dostal konečně do svých drápů a ke konečné zkáze je přivedl, co nejopatrněji bdělo nad každým hnutím duše vlastní a duše bližního svého, stávajíc se v případu potřeby jeho lékařem. Uložil každému za nejsvětější povinnost, aby shledávaje u svého příbuzného neb přítele nejnepatrnějsí závady v jeduání neb smýšlení, ihned to udal správci svému duchovnímu, neb v nejmenší hlíze morové prý tolik jedu smrtonosného skryto, že stačí k nákaze celého světa. Při tom vyslovil řečník vysokorodý nejhlubší přesvědčení, že zajisté císařská rodina i tu se zastkví příkladem svým a vše bezohledně odstraní, co by duševnímu zdraví národů, její vládě Bohem samým svěřených, mohlo býti dosti málo na úkor. Zakončiv výklad svůj, povolal arcibiskup čtyři nejpřednější hodnostářky jednoty k oltáři, aby přijavše posvěcený obraz z jeho ruky arcivévodkyni co nejuctivěji ho podaly. Představil jí je při tom co rytířky Kristovy, které již drahně let a za velikého protivenství a pronásledování nad tím bdí, aby nejdražší, co Člověk má, víra jeho, žádného poškození a ukřivdění neutrpěla. Nabádaje spolek k další blahodějné činnosti, přál mu ve jménu všech dobře smýšlejících stálého šíření a vzrůstání.
Princezna byla tak dojata, že ani hlasitě děkovati nemohla. Pokropivši obraz proudem vřelých slz, pokynula své hofmistryni, šeptajíc jí několik slov, načež tato přistoupila k paní Nepovolné, ožnamujíc jí hodinu, kdy zejtra ji milostivě očekává, aby jí sama pověděla, jak velice uznává blahonosnou Činnost spolku.
Xavera tušíc, oč se jedná, pocítila závrat radostí. Vše šlo neustále nejlepším směrem a nejrychlejší cestou ku předu, jen jediný ztemuělý bod opět se zamihl v růžovém světle dnešního dne: víc a více mizela u ní naděje na onen boj těžký a záslužný, jímž by i ona svoje jméno zapsala mezi rytířky Kristovy. To vyzvídání, zkoumání, pátrání, kteréž jí byla babička prozatím uložila, pořáde méně se jí líbilo a méně důležitým zdálo, a čím dále tím více měla důminky a obavy její za přepjaté. Co jí se týkalo, tož byla jista, že po dnešní slavnosti, kteráž nad očekávání stkvěle se vydařila, již nikomu ani na mysl přijít nemůže, zjevně proti pravým dětem církve neomylné povstati, že i ona hlava spiklenců, onen drzý odvážlivec, zahanben všech svých záměrů se vzdá a uznávaje, žet poražen jednotou srdce Ježíšova, přestane hanopisy svoje večer lidem do otevřených oken a průjezdů metati a v noci na nároží je lepiti. Mezi všemi těmi pocity a myšlenkami ozývala se však v Xaveře nejvroucnější vděčnost k babičce. Jak dobře jí byla poradila! Jaká to byla obět veleti jediné struně v srdci, aby umlkla, jedinému obrazu, aby se již neobjevoval, když na záměnu toho teď ji oblétalo na sta zvuků a představ pestřejších, lákavějších? Domnívala se, že je těžko zapomenouti, nač po celé měsíce jsme myslili, a hle, jak to bylo snadné. Odřeknuvši se doživotního svazku s mužem jedním, lásky jeho proměnlivé, stala se za to velitelkou všech ostatních, vzdala se okovů pro diadém! Ach, byla skutečně velitelkou všech, kdož se jí přibližovali, a dobře ji pokřtili královnou; vždyt jediným pohledem a slovem dělala neštastné a šíastné, povznášela je k nebi a uvrhovala do propasti. Ta zlatá babička dostála v každém ohledu slovu svému, vše jí nahradila, Čeho postrádala, proměnivši nynější její život v řadu neustálých triumfů; nebylo věru slastnější dívky v celé Praze, ba byla šťastnější nad arcivévodkyni, potomkyni to samýcli císařů. Na koho medle pohlíželi teď mládenci Panny Marie, všichni ti mladí krásuí mužové? Viděla pod spuštěným závojem hedvábných řas, že na ni, jen na ni, na Xaveru Nepovolných, kteráž v ohni jejich pohledů hrdě Bohu slibovala, že za to vše, čím ji obdařil přede všemi jinými, upevní základy jeho království  na zemi. Cítilat se mu v opojení okamžiku toho v pocitu své krásy a mladistvé síly takřka rovnou také mocnářkou, také bohyní ...
Když arcivévodkyně se svou družinou opustila kostel, vzdálili se všichni přítomní za ní až na družice a fakulanty. Tak bylo již dříve ustanoveno za příčinou památek, jež arcivévodkyně dívkám zde zůstavila, přejíc si, aby jim byly pro větší význam na posvátném místě tom doručeny.
Mládenci učinili na pokynutí ceremoniáře arcibiskupského od stupňů oltáře až ku dveřím kostelním špalír, jímž dívky opět po dvou se ubíraly, přijímajíce po řadě jedna za druhou z jejich rukou po stříbrné misce, na níž byl vyryt erb habsburský a verš na. pochvalu nejsvětější Panny. Na vzájem zas podala každá dívka jinochu, od něhož misku obdržela, umělou lilii, květinu to Panny Marie, již dnešní slavnost za symbol si zvolila. Bylať velice uměle ze stříbrných nití a perel od klášternic pražských k poctě dnešního dne zhotovena.
Panna Nepovolná, vstoupivši s kněžnou první do kostela, podle pořádku ted s ní co poslední pár z něho ubírati se měla. I snažil se každý fakulant více méně nápadně a obratně, aby i on se dostal do řady poslední ku dveřím právě na tu stranu, kudy jí bude z nich vystoupiti. Ten, jemuž se štastně podařilo vydobýti si onoho kýženého místečka, stal se terčem závistivých a nepříznivých pohledů všech ostatních. Byltě to mladík velice ušlechtilé podoby, útlé postavy a pohledu jemně blouznivého. Zarděl se do temna, když před Xaverou se pokloniv, jí odevzdal památku na princeznu.
I panna se zarazila, stojíc náhle naproti němu a patříc mu neočekávaně tváří v tvář; i její líce přelétl mráček ruměný, když svlékala rukavičku, aby podle etikety holou rukou se dotkla daru vznešeného a jiný na výměnu mu podala. Bylo to zmatkem, spěchem, či jen náhodou, že mladíku nejen lilie ale i rukavička její v ruce zůstala a že zmizela, než ještě se mohl vzpamatovat a ji upozorniti na ztrátu její? Byly to jen rozpaky, co si počne s nenadálou kořistí svou, že nenásledoval jinoch svoje druhy z kostela za družicemi se hrnoucí, aby jim byli nápomocni při vlézání do povozů jejich, že zbledl, zavrávoral, až se musil zadržeti staré zpovědnice, kteráž mu stála na blízku? Rozjímal jen o	tom, jak ji nejvhodněji vrátí, zíraje na úhlednou rukavičku z bílého hedvábí tkanou, zlatým třepením vroubenou, na níž byla nevyhnutelná dnes lilie perlami vyšitá? Byla tak něžná a malá, že se spíše hříčce, než částce oděvu podobala; přitiskl ji jen k ústům z dětinského nad ní zalíbení? O čem snil, nevšímaje si, že rachocení kočárů a hluk množství vždy víc a více se vzdaluje, že počínají podél zdí kostelních stíny vždy delší a černější se plížiti, číhajíce v jich úkrytu na poslední zlaté stopy dne, které se jim konečně také pohltiti podařilo, – nepozoruje, že již je v kostelíku s kostelníky jen sám? Shasínajíce svíčky a skládajíce stkvostné náčiní na oltáři, hlasitě a bez ohledu na posvátné místo mezi sebou rozmlouvali, kolik jim vynesl dnešní den, a dělali si předběžný rozpočet, co na každého z nich přijde ze značných darů, jichž arcivévodkyně a paní jednoty hojně při odchodu jim zůstavily. Snad by se byl jinoch ten dal v zapomínání světa veškerého zde zavřít, tiskna rukavičku stále k srdci, kdyby nebyl náhle do kostela vrazil mladý vysoký muž, jenž náležel podle kroje také mezi fakulanty. Měl na sobě aksamitový kabát barvy broskvové, dlouhou bílou atlasovou vestu, stříbrnými liliemi vyšívanou, v ruce držel tříhranný klobouk a po boku se mu houpal ozdobný kordík. Rozhlížeje se zrakem, jenž v pološeru živě a bystře se zajiskřil, přiblížil se několika rychlými kroky k zpovědnici. Uchopiv jemně, ale určitě zadumaného jinocha za ruku, vyvedl jej bez oslovení a objasnění z kostela. Rozhorleně se mu chtěl onen v první chvíli vzpouzeti, ale poznávaje konečně v zatemnělém prostoru, kdo se to proň do chrámu vrátil a tak neúprosně ho unáší blaživé říši jeho snů, němě sklonil hlavu a podrobil se mu bez dalších námitek. Ohromné spousty prachu pozdviženého zástupy ku Praze vozmo a pěšky vracejících se poutníků valily se v zářivých mračnech mezi nebem a zemí, když vystoupili mladíci na prostranství před kostelem. Teď teprve bylo znáti, že nemají jen stejný kroj, ale i stejnou podobu, jen že byl unášeč, ač také postavy a tvářnosti jemné a útlé, přec o něho silnější, větší a patrně starší než unesený, a že každý pohled a hnutí projevovalo povahu ráznější a smělejší. Sotva venku se objevil, přihrčel k nim kočár, na jehož kozlíku seděl premovaný kočí. Starší mladík mu pokynul odmítavě rukou, řka krátce: „Půjdu s bratrem pěšky domů.“ Tvář kočího, jenž byl zajisté starým služebníkem rodiny, podle laskavého výrazu, jímž utkvělo oko jeho na pružných, švarných postavách obou jinochů, starostlivě se zatemnila. „Půjdou-li mladí páni pěšky domů, sotva přijdou v čas k večeři, a pan otec se bude zas hněvat,“ namítal. Starší netrpělivě hlavou hodil. „Necht si říká otec cokoliv, nebude to ani ponejprv ani naposledy, že vyplísní nás jako dvě neposlušné děti, opozdíme-li se o několik minut. Budeme hledět, abychom se dostavili v čas,“ dodal hlasitěji; „nepřijdeme-li ale právě v určitou hodinu, tož otci oznam, že mě rozbolela nesmírně hlava po dnešním vedru a že jsem se chtěl poněkud zotavit procházkou ve večerním chladu, Leokad se mi dosti bránil, ale já neustal, až svolil, že mne doprovodí.“ „Tak to nevyřizuj,“ odporoval mu mladší; „řekni, že jsem se Klementovi sám k procházce nabídl, vida na něm, kterak mu jí nutno, a požádej otce, necht nám laskavě promine, že jsme si vyšli bez opovědění. Vždyí je teď beztoho doba výjimečná, celá Praha, nejen my, vybočuje z kolejí obvyklého pořádku.“ Kočí nepřestal hlavou kroutiti; předvídal patrně, že bolení hlavy jednoho syna, jakož i důvod druhého, nebude míti u otce veliké váhy. Teprve když Klement podruhé netrpělivě rukou mu pokynul, práskl do koní a za málo okamžiků zmizel i jeho povoz v kmitajících se oblacích prachu. Kočár ten byl poslední v nepřehledné řadě ekypáží a jiných povozů silnici ku Praze v celé šířce a délce zaujímajících; jak odhrčel, rozhostil se pa planině okolo kostelíčka, kteráž poskytovala za dnešní půldne pohled tak mnohotvárný a rozmanitý, onen němý a pošmurný klid, vyznačující samotu tu tak zvláštním způsobem. Dlouho stál Klement tak nepohnutě a zamyšlen v zapomínání světa veškerého před kostelem jako bratr jeho před tím u zpovědnice a pohled jeho těkal při tom zádumčivé, ba hněvivě okolím, až pak ramena jeho opět se uchopiv, jako ty davy před nimi ku Praze s ním zamířil. Mladíci kráčeli volně umlkající krajinou, prach se usazoval, vyhlídka do dálky se uvolňovala, vrchy a lesiny kolem nich se rozvlňovaly, do krve zulíbány večerem, jenž před nimi zpolehounka rozprostíral temnozlatou roušku, pod jejížto záhyby v kolébce zelených pahrbků se hotovila Praha unavena jásotem a slávou k spánku. Nic je nevyrušovalo z myšlenek, do nichž se oba zahloubali: znenáhla se vytráceli všichni chodcové s cest a pěšinek okolních, nepřicházelo jim již živé duše vstříc, jen někdy zakroužila nad nimi kavka, letíc zpět ke kostelním báním, kdež jich na tisíce sídlelo, někdy zašelestilo vedle nich v trávě jakés plaché zvířátko, jemuž přišli z nenadání do cesty, někdy se k nim sklonila větev stromu, o který náhodou zavadili, a ze šerého jeho krytu ukápla pak jasná krůpěj rosy na jejich čela. Leokad nemohl bratrovi stačit, jakási tíseň svírala mu prsa. Když si toho Klement nikterakž nepovšimnul neb povšimnouti nechtěl, kráčeje týmž odměřeným odhodlaným krokem ku předu, konečně se mu vymknul. „Proč chtěls jiti pěšky domů po namáhavé naší pouti odpolední?“ ozval se nesměle a rozpačitě. Klement se zprudka zastavil. „Proč se mne tážeš na to, co ti tak dobře. povědomo jako mně?“ vyčítal bratrovi trpce. Leokad sklopil hlavu jako před tím v kostele, když poznal, že se to bratr proň vrátil. „Či skutečně snad neuhodíš,“ zvolal Klement rozčileně, „že se tě chci konečně zeptati, jak je možuo, aby muž ted na jiného ještě myslil, ještě jiného chtěl, po jiném ještě bažil, než jak by k tomu přispěl, aby národ jeho, použiv doby, jejíž stříbrný rozbřesk nad Francií vychází, konečně smekl tisíceré svoje okovy? Přemlouval jsem se dosud, že jen mysl mělká či tupá může nechápati významu a důležitosti nynějšího okamžiku, po němž naše vlast již po dvě století marně touží, a nikoli ten, jehož duše zdravá, rozum nepředpojatý, srdce šlechetné a spravedlivé; – po nějaký čas se mi však vnucuje přesvědčení, že i muž takový je s to žiti ted ještě prospěchům jiným, rovněž mu tak drahým, ba snad ještě dražším, a palčivá nedůvěra k celému člověčenstvu se mne zmocňuje, předvídám, že nevybředne z otroctví svého – poněvadž z něho vybřednouti nechce. Poznávámt s duší trnoucí, že mu vládnou horší tyrani, než ti na trůnech, na které si ještě žádný Brutus dýku nebrousí – jsou to vášně jeho.“ Leokad sklopil hlavu ještě hlouběji, ještě kajícněji k prsům. „K čemu ale všecky tyto vytáčky a narážky,“ rozhodl se Klement, znova před bratrem se zastavuje; „vždy zpříma s tebou jsem jednal, zpříma ti povím i dnes, co sám poznati se zdráháš – že mne totiž zhluboka zarmucuješ. Dávno již na tobě pozoruji neblahou jakousi změnu, kterou jsem nevěděl čemu přičítati, která se však stala v posledních nedělích tak patrnou, že jsem vše činiti musil, abych ji skryl před matkou a vždy vhodně před druhy omluvil. Druhdy bývals v schůzích našich pln nejšlechetnějšího zápalu a posvátné horlivosti, – ted jsi nejnetečnější z nás všech a roztržitě mluvíváš i hlasuješ o věcech nejdůležitějších, nikdy již nečiníš nových návrhů, k žádné výjimečné úloze se nehlásíš, ponecháváš nám ostatním myšlenku i čin. A. přec nebylo nikdy úsilí horlivějšího a napjatějšího potřebí jako právě ted. Ano ted, kdy tmáři a zpátečníci všeho druhu sbírají polekaně všech svých sil, aby se opřeli zúrodňujícímu a oživujícímu ruchu, jímž se chvěje západ, jímž se zachvěje brzy celá Evropa, pochopí-li člověčenstvo, že na orloji jeho těžkých osudů konečně se chystá uhoditi hodina jeho osvobození, že zapění gallského kohouta zvěstuje i jemu, že po dlouhé bouřlivé noci, stále otřásané hromovými ranami válek hříšných a děsně osvětlené zničujícími blesky lidského fanatismu nastává rosné jitro budoucnosti šťastnější, za jejížto modrojasnými rouškami vidím třpytiti se zlaté sloupořadí, kdež trůní jediná kněžna, kteréž pak se klaněti bude – svátá věda.“ A Klement pozvedl očí svých s takovým nadšením k večerní obloze, jako by tam ono sloupořadí zlaté již klenouti se viděl. „Ach, jak vše ve mně vřelo při dnešní pouti, k níž jsme se sami hlásiti musili, abychom od sebe odvrátili podezření, že snad se nechceme státi tak svátými jako ostatní,“ pokračoval po pohnuté přestávce, když zase nabyl poněkud více poklidu. „Jak jsem skřípal zuby při urážkách, kteréž tam byly metány v tvář národu našemu, jak jsem se musil přemáhati, abych nevyzradil, co ve mně se děje při zlehčování jeho nejdražších, nejvznešenějších upomínek. Přísahalt jsem před tím oltářem schválně vztyčeným na místě, kdež volnost jeho myšlenková zavražděna byla, ohnivěji, světěji než kdy jindy, že mu jí dobudu zpět nejvřelejší krví svou, že po všecky časy a poměry jen jemu náleželi bude moje srdce, moje tělo, moje statky i myšlenky veškeré. Ach konečně zvítězí pravda a právo, již o tom nelze pochybovati. Došly mne dnes zprávy přes Itálii, že ve Francii vše k republice se chýlí. Jak bude prohlášena, vyšle svoje syny ostatním bratrům zajisté ihned na pomoc, aby s nimi konečně zarazili onu velkou říši vzájemné lásky, spravedlnosti a rovnosti, v níž člověk teprve pocítí, žet člověkem. Musíme se ze všech sil vynasnažiti, aby nás nalezli osvoboditelé naši připravenými, hodnými darů, které nám přinesou, čekát na nás velká ještě práce, kteráž vyžaduje muže celé – a ty, Leokade, nejsi svým ...“ Leokad sebou bolestně trhl. „Ano, nejsi svým,“ zahořekoval Klement, „ženě náležíš a jaké to ženě – Zvonečkové královně. Dnes, kdy červenaje se, jsi netroufal sobě očí k ní pozvednouti, kdy ruka tvoje, majíc se k ní vztáhnouti, se ti třásla jako listí osykové, přesvědčil jsem se určitě, žes zamilován do vychovanky největší modlářky pokrytecké, proti níž všichni tak dlouho již bojujeme a kteráž právě ted ještě více než kdy jindy sítě svých bohaprázdných pletich po Praze rozpřádá a dnešní slavnost sosnovala na potupu toho, co nám všem nade vše sváto. Nepřemýšlí o jiném, než kterak by konečně prosadila, aby pokrytecký chytrák mohl na vždy ve jménu božím využitkovati prostého poctivého dobráka, odměňuje se mu za štěstí a hojnost, jimž se zde na útraty jeho těší, poukázkami na blaho, kteréž ho prý za jeho poslušnost nemine na onom světě – miluješ potomkyni vrahův! „Klemente! rozkřikl se ted Leokad tak vášnivě jako bratr; „příliš hřešíš na mou lásku k tobě. „Nuže, nevěříš-li mi, jdi a přesvědč se! Optej se na Slovanském vrchu na rodinu Nepovolných a uslyšíš v každém domě a domku, že neměl tamější lid po drahně let úhlavnější nepřítelkyně: vyssála svoje pracovníky do poslední krůpěje krve jako pijavice. Roztrhla svazek lásky manželem zesnulým posvěcený mezi dcerou a šlechetným mladíkem, jehož nenáviděla pro lidumilné zásady a odstranivši ho, omámila dítě svoje lživými zprávami o jeho smrti, až se jí dala provdati za muže, matce zcela poddaného. A když jednoho rána byl neštastný milenec nalezen zavražděný v její zahradě, byl od ní drze za samovraha prohlášen a katem odklizen jako kus zdechlé zvěře. Avšak lid tomu nevěřil, považoval neštastníka za její obět a namáčeje si do jeho krve co do krve nevinné kusy svého oděvu, vyprovodil slavným způsobem mrtvolu na popraviště, kde měla býti pochována. Byl by snad její dům v ssutiny obrátil, kdyby jej nebylo vojsko rozehnalo. Jen mocní její přátelé zamezili vyšetřování soudní v hrozném onom příběhu, avšak dcera sšílevši mezi děsnými oněmi výjevy, v záchvatech svých neustále milence varovala před kordem, kterýž naň manžel její k radě matčině ve vražedném úmyslu vytasil, když zoufale přikvapil, slyše, že mu je odňata, aby se přesvědčil, zdali zvěst to pravdivá. Ona, ona hlavně překáží již drahně let všemu pokroku, ničí vše dobré a troufá si smělým čelem, opírajíc se o tajné svoje ochrance, celému světu vzdorovati a vzdorovala i tím, že přijala pod střechu svou jesuity z Prahy vypovězené. Bydlí u ní dosud. Z jednoty srdce Ježíšova, kteroužto pracuje pro ně, vyšlo dnešní procesí, vyjde co nevidět i prosba, aby byl ve prospěch mravopočestnosti obmezen tisk; opět z jednoty vyjde žádost, aby se evangelíci již nepochovávali na týchže hřbitovech s katolíky, jak nyní v obyčej vešlo, opět ze středu jednoty vyjde adresa, kteráž bude po městě kolovati a hojnými jsouc podpisy pokryta císaři se odevzdá, aby zapověděl ve svých dědičných zemích všecky knihy, kteréž zlehčují katolické náboženství, a takový přestupek najdou v každé, kteráž se jim líbit nebude; po adrese té již navržena ještě jiná, v níž zas se žádat bude, aby vláda v souhlasu s vrchností robotníkům opět přitížiti ráčila, by neměli kdy obírati se věcmi, do nichž jim nic není, čímž se stávají lenivými a vzdornými, a konečně, až bude vše dostatečně připraveno, vylíhne se z ní obrovská prý petice, aby vůči povážlivému stavu, v němž celá Evropa se kolísá, jesuité co nejbedlivější strážcové mravnosti národů do svých dávných sídel zas uvedeni byli. – Ó, žena ta je vtělený zlý duch města toho!“ „I kdyby vše to pravda bylo, co o ní tvrdíš, což může dítě za svoje rodiče?“ domohl se konečně Leokad slova. „Ba ovšem nemůže dítě za svoje rodiče, ale mimovolně dědívá jejich podobu, jejich ducha, jejich vlastnosti. Nezdědili jsme my oba k veliké nelibosti otcově mysl a srdce matčino? Nepřijímáme od nejútlejšího mládí se zbožnou úctou, s pevnou vírou v její neomylnost každé její slovo, nesouhlasíme s každým jejím náhledem, než jej vysloví? Běda mladé Nepovolné a především běda tobě, chodila-li k své vychovatelce tak ráda a ochotně do školy, jako my k naší … „Právě, že jí je rodina její tak nebezpečna, musí jí každý šlechetný člověk přáti, aby v muži co nejdříve nalezla protiváhu vlivu toho.“ „Ted není na to kdy, aby žil muž ženě jediné, Klement znova se rozhorlil; „každý z nás musí žíti lidem všem, národu veškerému, a žiti ted národu jest zabojovati, pořád a neustále mu vydobývati, co mu nutno, prospěšno, žádoucno, a v zápasu tom nikdy neustati. Kdož se chce státi řádným bojovníkem jeho, musí býti především volným.“ „Třeba srdce v poutech, jen když je mysl volná,“ ostýchavě Leokad namítal bratrovi, v němž každá žilka hrála rozčilením. „Hle, jak porážíš sama sebe! Právě tys důkazem nejjasnějším, že je-li srdce v poutech, i vše ostatní spoatáno jest, že nekoná ni hlava, ni ruce službu patřičnou!“ zvolal Klement bolestně. „O bratře, vzpamatuj se přec a neoslyš hlasu mého! Rozhlédni se, kudy to noha tvoje kráčí. Což k tobě zde nemluví každá ta brázda pole, zmrvená mrtvolami těch, kdož padli za práva ducha, toho ducha, jenž v lůně přírody k vědomí se probudiv, sám sobě usoudil, že vše přetrvá a bude, když ničehož nebude, a velkolepou úlohu tu již vítězně započíná? Voda, oheň, země, vše jen se proměňuje, částky a účinky živlů těch jsou od věků k věkům tytéž: jen duch lidský se šíří, vzrůstá mohutně od století k století, nových si přibírá vlastností, stále se povznáší, víc a více z pout hmoty se vymaňuje, přese všecky její vzdory den ode dne dokonaleji si ji podrobuje – kdo může říci, kde se zastaví? Ó nezastaví se, jest neobmezeným, nekonečným! Zdaž se ti nezatočila hlava, když předevčírem onen smělý plavec Blanchard podnikl za korunovace první v Praze vzduchoplavbu z parku bubenečského a na malé své lodičce do povětří se vznesl, aby proniknul taj nosti etheru dosud nevyzpytného, až zmizel v něm očím našim? Koho čtoucího o divech, které zkoušejí v Anglii parou, neuchvacuje táž blažená závraí, tytéž hrdé naděje do budoucnosti? Tušívalot lidstvo vždy, jaká v nitru jeho dřímá vše opanující moc, snažíc se zaříkávat! bouřky, požáry, povodně; nejsme příliš vzdáleni doby, kdy tak skutečně učiníme; již velíme blesku a vykazujeme plamenné záhubné stopě jeho dráhu neškodnou. Ne, není to jen blouznění, že vláda ducha započala. Vědou odpoután a vysvobozen ze žalářů předsudků, kteréž sám si zbudoval, v nichž v smutném pomatení tak dlouho sám sebe věznil, jí osvícen a spasen, brzo silou svou pronikne a si podrobí vesmír, a až tam ta ohnivá koule na nebi, právě pod obzor se nořící, dohoří, pak on na jeho klenbu se zavěsí, popel zašlých světů novým jasem, novým teplem prohřeje a stvoří konečně onen kýžený světla ráj, jehož předtucha nás zde v hodinách pochybnosti ochvívá perutěmi andělskými, a jehož démantové sloupy zde otesáváme každou plodnou myšlenkou. Jen v duchu je věčnost, pročež budiž hanba a zkáza těm, kteří jeho svaté jiskry v nás zahubiti a umořiti se snaží, chtějíce ze zlomyslnosti, závisti a hlouposti, abychom zůstali navždy hliněnými jen trupy, které neumějí než trpět a užívat a jimž tak pohodlně se panuje. Hanba a zkáza těm, kteří nám vnucují jiné pravdy než ty, k jejichž poznání on nás vede a to právě ted, kdež se chystá ke skoku tak velkému a hrdinskému, jímž se chce navždy vymrštiti z krvavých a tmavých pustin středověku hnusného. A Klement zastaviv se zrovna před bratrem, zabodával pohled tak pronikavý do tváře jeho, jako by se mu chtěl dostati na dno duše a jí zatřásti, aby se mu konečně ozvala, jak toho byl žádostiv, ale nedocílil toho. „Ty klopíš ještě oči, marně mne necháváš klepati na brány svědomí svého? Což nenaleznu jediného slova, jímž by se pohnula a otevřela mysl tvoje? Jaký to zlořečený cit ta láska, že stírá s muže mužnost a i v tom nejlepším zpitomuje pojem cti a poctivosti? Strašlivá to je choroba, strašlivější šílenosti samé, neb šílenec aspoň se vzpírá přízrakům mysl jeho zmalátňujícím, ale zamilovaný je kochá a v sobě hejčká samovolným jsa bláznem. Můj Bože, co ti mám tedy ještě říci a kterak tě přesvědčiti, že vidině obětuješ život svůj krásný a nadějný. Kéž by mne klamalo tušení moje vší mocí se mi vnucující, že dívku tu používají za lákadlo a ona pomstí na tobě věc posvátnou, pro niž k vůli ní schladls. Nemožno, abysi se byl dokonce již vzdal vší vlády nad vůlí svou, jindy tak pevnou a čistou, že bys tomu citu nemohl dát výhost, kdybys jen skutečně chtěl. Či nechceš?“ A Klement zalomil tak zoufale rukama, že Leokad poprvé sebou trhl, zakrývaje si prudkým hnutím oči, ale jiné určitější odpovědi bratr se přece na něm nedočkal. „Nevěřím naprosto, že by muž vše nemohl, co nezvratně si umíní,“ děl Klement zamyšleně více k sobě než k Leokadovi. „Známí přec také tu Nepovolnou a přisvědčuji ti, že to tvor velice vnadný, ale proč se nemusím chvěti i já jí na blízku, proč nejsem i já do ní zamilován neb do některé její družky? Vždyt i ve mně živý cit pro krásu a že mi nebije srdce bezcitné v ňadrech, dokazuji snad svou láskou k matce, k vlasti, k svobodě, ke všem bezbranným, slabým a nevinně trpícím, jsa povždy hotov lásku tu svou krví pečetit. Avšak kdykoli jsem se o to pokusil, kořiti se dívce, vždy smrtelná mne ovanula nuda, neb nahlédl jsem do mělčiny krásné nádoby, do těsňounké dušinky uměle naduté nekonečnou marností. Nemohu pochopit, čemu na dívkách se klaněti? čím jsou vědě, otčině? Co dosud dokázaly? čím si zasluhují naší náklonnosti? Mnoho-li z nich se povzneslo nad úlohu živočicha, chtějíce býti lidmi? Nejen že nemají pražádných zásluh o duševní postup lidstva, zdržují muže na dráze jeho, dělají z nich loutky jako z dětí svých, z nichž vychovávají v titěrné své hravosti a duševní obmezenosti samé jen slabochy, což jde stavem vzdělání obecného a záležitostí veřejných smutně na jevo. Ony jsou vinny, že z nás nic není a ještě snad dlouho nic nebude. Kdybych neznal matku naši a neviděl na ní, jaké obětavosti a vznešenosti ženské srdce schopno, kterak se může roznítit pro nešlechetnější zájmy, kdyby se nebyla stala naší nejpřednější, nejlepší učitelkou, zajisté bych celé pohlaví její za ničemné prohlásil. Avšak jestit výkvět takové spanilé duše asi vzácnější než květ aloe, jenž vždy jen jednou za století se zastkví mezi tvrdým, trnitým listím svým. Leokade, bratře, slyš! Nemůžeš-li jinak, nuže pak miluj, miluj si třeba sto dívek najednou, jen na tu jedinou zapomeň ! Což jich není v Praze na tisíc, které mají tak červená, k líbání vábící ústa, tak bílá čela a tak měkké ruce a jimž je teprve osmnáct let jako té Nepovolné?“ „Zde, zde to právě vězí,“ zaštkal Leokad, „proč ona a vždy jen ona, proč ne jiná? Proč mi nemožno srdce od ní odtrhnouti, k jiné přiložiti a jiným obrazem duši naplniti? Co ted jsi mi pravil, řekl jsem si sto-, ba vícekráte sám ještě příkřeji a ostřeji, avšak nic naplat! Musím na ni mysliti, ji milovati, i kdybych věděl, že všecko zlo, které mne potká, její ruka mi uštědří, ba nemohl bych jinak, musil bych tu drahou ruku políbiti, i kdyby mi zrádně dýku do ňader zahloubila. Je-li to nemužná slabost, nuže známí se k ní, kárej, trestej mne za ni, vydej mne v posměch všem soudruhům, postav mne ua pranýř jejich opovržení, odsud mne dle práva svého, co hlava a soudce bratrstva našeho, za to k smrti a ozbroj proti mně co křivopřísežníku ruku tajného popravčího, citů mých tím nezměníš, nezměníš jich ani tím, kdyby ona sama všecku naději na lásku mi odňala.“
A ted zas Leokad vášnivě před bratra se postavil, nutě jej takto, aby vyslechl jeho žhavou zpověd do posledního slovíčka.
„Ó jak špatně cit ten pojímáš, bratře,“ horoval dále, „domníváš-li se skutečně, že to jen touha po políbení krásných úst, po objetí měkkých ramen. Jestií láska přáním nejněžnějším a zároveň nejvášnivějším, aby bytost, kteráž city naše tak vřele a záhadně k sobě přivábila jako luční pláň svoje pestré květy, nebe stříbrné svoje hvězdy, nad každý pojem štastnou byla. Ovšemt žije v nás vedle něho touha stejně horoucí, bychom my se stali tvůrci štěstí toho, námi a v nás aby jedině je poznala; ale nedojde-li vyplnění, zvolí-li si ona jiné srdce za opěru, kdož v pravdě milující proto na ni zanevře? Což to není její právo? Nepřestane blaho Xaverino za všech poměrů a proměn býti blahem mým, dokud bude ve mně dech života. Nemohu ti arci pověděti, proč tak cítiti a smýšleti musím, ale vždyt ti také nemohu podati žádného důvodu, proč vykvétají růže, proč zářivé vlasatice náhle na nebi se objevují, proč okean zemi v bouřlivém náručí svém vězní. Pohlížej na mne tak ledově, jak ti libo, rád uznávám sílu ducha tvého i převahu vzácné tvé povahy, tím ale ještě přesvědčení ve mně nezvrátils, že kdyby každý pozemčan tak miloval jako já. jsa na vzájem opět tak milován, lidstvo by nepotřebovalo žádného jiného léku a všecka vítězství ducha by se mu stala zbytečná, ba nepotřebovalo by žádného nebe, žádné věčnosti, neb v jediném okamžiku lásky takové spočívá slast a velebnost všech rájů věčnosti, jichž duch 3 to si vymysliti a na osudu vydobyti.“
Klement zíral na bratra v nejhlubším zármutku.
„Co řekne matka, až zví, co v tobě se děje,“ pravil mu nikoli již příkře, nýbrž se žalem tak opravdivým, že Leokad znova před ním oči sklopil. „Jak jí to aspoň ještě na čas skrýti? Je ted právě zas tak slabá a bídná, že by ji poznání, koho miluješ, snad uvrhlo do hrobu, jejž bez toho asi již za krátko nasýpáme nad tím drahým nebohým srdccm jejím, kteréž tak málo do světa toho se hodilo. Ty nebohá, nebohá matko moje, což se ti má skutečně vše zmařili a ani jediná radost nevykvésti? čeká na tebe nová ještě zkouška, nový klam, bolestnější všech ostatních? Snad bys, nešťastný bratře můj, uměl lépe nenáviděti, kdybys byl býval tehdáž se mnou jejím průvodčím, když prostovlasá, na polo šílená z domu se vyřítila tam na onu výšinu u brány, kde trčel k chladnému sychravému nebi rannímu příšerně vysoký holý sloup. Nechápaje, co s ní se děje, nad čím tak pláče a rukama lomí, byl jsem se, vida ji prchati, křečovitě šatu jejího zadržel, utíkaje s ní, aniž v hrozném tom rozčilení věděla, že jedno z dětí svých za sebou vleče. Brzo ale upoutal mou pozornost více než rozervaná, siná její tvář, průvod za námi z brány se ubírající. Za temného víření bubnů černým suknem pokrytých a pronikavého kvílení zvonku, jehož hlas tenkráte ponejprv jsem zaslechl, vedli kněží a vojáci okolo nás k onomu sloupu spoutaného starce, jehož stříbrné šediny smutně okolo bledé tváře mu vlály. „Co s ním budou dělat?“ bez děčně mi uklouzlo. „Chtějí jej usmrtit,“ vydralo se matce  z drkotajících hrůzou úst. „Co udělal?“ „Nechtěl, aby se směli chudí lidé trýznit hladem a bitím.“ „A ty jim ho necháš usmrtit?“ rozkřikl jsem se pln hněvu, maje za to, že všude tolik může jako doma nad námi, a připomínaje si, že ve všech půtkách se soudruhy vždy jsem býval vítězem, bez rozmýšlení jsem se jí vyškubl, abych přispěl ku pomoci onomu starci, jehož pohled malé srdce moje na rub obracel, v hněvu nikdy dříve nepocítěném, v němž předčasně jsem dozrával na muže. Ale byl jsem od okolostojících zadržen a zpět přiveden k matce, kteráž přestávši náhle plakat, silou nadpřirozenou mne na ramena svá vymrštila, aby zrak starcův, hledaje ji mezi množstvím, i na mně utkvěti musil. A také utkvěl, poznal ji i ve mně její dítě, v němž mu ukazovala budoucího zastance těch, za jejichž svátá práva umíral. On jí porozuměl a spoutanýma rukama udělal v stranu naši kříž s úsměvem tak vznešeným, že jsem naň nikdy nezapomněl – vidím jej dosud, mnohdy nevídám po celé dny a noci nic jiného. Často mi matka pak pravila, že přenáhleným oním dětským skutkem jsem ji životu zachránil, byla by podlehla zoufalosti nad křivdami, jichž člověk na člověku se dopustiti smí, kdyby se nebyla v ní vznítila náhle naděje, že synové její, dospěvše v muže, jim konec učiní, že vlasti v nich jako druhá Kornelie Grakchy darovala. Potvrzovali jsme ji horlivě ve víře té, slibujíce jí, že budeme působiti jako někdy Hus a Jeroným; zajisté netušila, že jeden z nás viklati se bude jako druhdy Jeroným.“
Leokad zbledl jako umrlec.
„Zadrž, aspoň pro dnes zadrž, nechceš-li mne na dobro zničiti i ve vlastních očích,“ zvolal tak prosebně a tklivě, že Klement útrpností jat, skutečně ve výčitkách ustal, od kládaje pro dnes zakončení hovoru toho a rozhodnutí jejich pří.
Mlčky dorazili mladíci k bráně, mlčky jí prošli, ubírajíce se okolo Strahovského kláštera, ale jak chtěli podle něho zalmouti do hluboké cesty, oba rázem se zastavili.
Nad protějšími soumrakem sivě omženými výšinami vycházel úplněk tak stkvěle a velebně, jako by byl i on chtěl přispěti svou hřivnou k nynější době slavnostní. Však hle, co tam vedle něho se třpytilo, jako by z bílých, z Vltavy vystupujících výparů ještě jeden měsíc vykouleti se chtěl?
Nerodil se tam k poctě dnešního dne nový měsíc, byla to jen zlatá záře okolo sochy svátého Ignacia, kteráž jeho světlem oblitá tak vyzývavé k nim metala paprsky. Prudce oba od ní hlavu odvrátili, Klement v hněvivém rozčilení, Leokad, jako kdyby se byl srdce jeho náhle dotknul ostrý nůž. Rychle se pustili příkrou cestou dolů, a stanuli konečně u nárožního domu, jehož průčelí bylo do Ostruhové ulice obráceno.
Z osvětlených oken prvního poschodí zazníval až na ulici hrubý zlostný mužský hlas. Klement k nim povznesl chladný pohled, než vešel s bratrem do průjezdu, taktéž hojně osvětleného, což bývalo tehdáž ještě za veliký luksus považováno.
Dům ten byl obýván cis. král. vrchním polním a vojenským komisařem von Natterer. Pan císařský vrchní komisař sedal s několika přátely k večeři, již kázal právě v onu minutu, kterou k tomu byl určil, na stůl postaviti, beze všeho ohledu na nepřítomné syny, když tito ve dveřích se objevili. Přivítal je, neohlížeje se dost málo na svou společnost, takovým kázáním, jako by to byli dva malí, nezbední žáčkové, ač se byl Klement před nedávnem stal doktorem veškerých práv a Leokad jej měl za krátko následovati. Smělost, s níž si byli troufali poslati kočár prázdný domů, přijití za ním pěšky, kdež on přece chtěl, aby přijeli, dáti se omluviti jako dvě ženštiny bolením hlavy, které si chtěli zahnati procházkou při měsíčku, což vše nebylo na programu dnešního dne, jejž vždy časně z rána, sotva oči ze spaní protrhl, pro celý dům, rodinu i služebnictvo sestavil, vše to zavdalo mu příčinu k pojednání velmi obšírnému a bouřlivému o nynější nezvedenosti dětí, nevázanosti mládeže, nekázni a nemravnosti celého člověčenstva, jakož i k znamenitému a pamětihodnému proroctví, že lidstvo veškeré, válejíc se v bahně všech možných špatných vlastností, mezi nimiž drzá neposlušnost proti vyšším do první řady náležela, v bahně tom také nadobro shnije, jak právě prý příklad Francie jasně dokazuje, ač nešvihne-li lidstvo to hodnou metlou některý imperátor, jenž vzhledem k hrozným poměrům vládu světovou k sobě strhne, tak citlivě a neúprosně, že vyskočí, zčiperní a konečně zas na nohy do slušné positury se postaví. Doufal pan císařský komisař pevně, že tímto spasitelem pravé civilisace se stane nejmilostivější Leopold rakouský. Bratři vyslechli jeho důtku i politické jeho náhledy dle předpisu tehdejšího přísného rodinného mravu mlčky, stojíce za svými sedadly. Teprve když zakončil, oba se posadili mezi společnost, kdež se nebylo ani jediného hlasu v prospěch jejich a k utišení otcova proti ním hněvu ozvalo. V oné absolutistické době, kteráž neznala ještě národů, nýbrž jen poddaných, a kdež poddaní ti bez odvolání a zjevného reptání poslouchati musili jako děti nedospělé, jimž vše jen se uděluje ne po právu, nýbrž z dobré vůle a milosti, musily v rodinách, kteréž bývají vždy odleskem veřejných poměrů, děti zase poslouchati jako poddaní. Jak nebylo žádného odvolání proti vůli vlády, tak nebývalo odvolání proti vůli rodičů, každé vzpouzení se proti jejich autoritě, každá touha po větší samostatnosti, po sebeurčení, každý pokus vydobyti si jich tu i tam svatozrádě se rovnal. Kdo sčítá, mnoho-li inteligence přivedl onen nešíastný směr na zmar, mnoho-li rázných povah zmrzačil, mnoho-li jasných hlav potlačil a mnoho-li srdcí plamenných nad životem pochybeným, bezvýznamným, nečinným tehdáž v zoufalosti se strávilo? Nenít tomu ještě příliš dlouho, co se vytratil ze staroměštanských rodin pražských, nejkonservativnější to třídy našeho národa, kde zvláště mnoho obětí si vyžádal, nejeden nadějný život doháněje k tragickému zakončení. Mezi všemi samovládci rodinnými i úřadními nepožíval však nikdo takové pověsti jako pan císařský komisař. Manželka a děti směly toliko k jeho rozkazu mluviti, služebnictvo nesmělo míti nižádného mínění a úřadníci mu podřízení žádných myšlenek. Předpis z vyššího místa do kancelářů zaslaný směl býti jediným vodítkem jejich jednání a náhledů. Kdož by si byl troufal jen vzdechnutím se ozvati proti vůli jeho, propadl jeho nejstrašlivějšímu hněvu, jenž se nejevíval vždy jen slovy, nýbrž i skutky. A v záchvatech takových pan vrchní komisař obyčejně se neznal. Avšak nežádal si pan z Nattererů jen poslušnosti a slepého podrobování se vyšším rozkazům od ostatních, bylí on sám nejpřednějším příkladem, kterak se mají pojímati a plniti. Seznávaje, že se dopustil mimovolně jakési chyby neb poklesku nenapravitelného, nebyl by se zajisté rozpakoval jednati jako onen kuchař krále francouzského, který v zoufalosti, že nechutnala králi ryba, již mu byl připravil, na život si sáhl, probodnuv se vlastním kordem. Zachovával se doma sám nejpřísněji podle zavedeného pořádku, býval v úřadě prvním i posledním, nikdy ničehož nepřehlédl, neopomenul a nezapomněl. Objevoval se v skladištích a pracovnách erárních jeho dozoru svěřených krom času k tomu určeného, zcela neočekávaně; mnohdy uprostřed nejčernější noci, za kruté chumelenice neb bouřky. Přišel-li na nějaký šmejd, neúprosně bez dlouhého soudu a zavádění protokolu vinníka bičem svým přetáhl a vyhnal. Vše, co v pisárnách se vyhotovilo, šlo jeho rukama; běda, byl-li kdesi opomenut puntík neb čárka, neb nebylo-li psáno dosti úhledně, ihned nebohému písaři na služném srazil a pokutu poslal k pensijnímu fondu, málo toho dbaje, má-li k tomu právo. Každá přeska na střevících, každá pentlička na eopcch, každý knoflík na šosatých fracích osob podřízených podléhal jeho přísnému soudu, vše na nich musilo býti jako na strunkách, vše se třpytit a lesknout, a s touže nešetrností, jakouž bděl nad jeji(li zevnějškem, staral se o jejich vnitro. Beze všeho ohledu vloupával se jim do pulpitů jejich, kdež slídil po zapovězených spisech, kteréž vycházejíce za hranicemi v tajných tiskárnách, přes hranice houfně se přeloudívaly a  pro jejichž podrobný seznam 'vždy na policii si posýlal. Bylo to jedinou věcí, již ted ještě studovával. Tajné spolčování, ježto tehdáž vešlo téměř v módu, nemělo krutějšího nad něho nepřítele. Vše, co panovník jeho chtěl, vyřknul a dopouštěl, bývalo proň tak posvátné, že to přijímal jako nějaké dogma církevní, o němž rozjímati a je rozebírati bylo by hříchem. Ale za tou příčinou byl by se málem císaři zesnulému z úřadu poděkoval. Žádaje ho za zvláštní audienci, s pláčem mu vyčítal, že dává trůn svůj v šanc, trpě takové tajné rejpalství v zemi; a měltě mocnář velikou práci, než ho poněkud ukonejšil. Dokazoval mu, že nadsazuje, že v té věci není, co v ní spatřuje; taktéž že se zbytečně bojí vlivu tajných jesuitů v mnohých vrstvách posud neobmezeného, jimž pan z Nattererů rovněž nepřál, považuje anglikánskou církev, kteráž soustředuje moc světskou a církevní v rukou vladaře, za ideál náboženství národního. Již několikrát byl učinil císaři v soukromých úřadních s ním úradách nejponíženější návrh, aby přec uápodobiti ráčil příklad Jindřicha Vlil. Svou bezohlednou, ba krutou poctivostí byl pan z Nattererů za oněch válečných dob, kterých šibalští dodavatelé všemožně.využitkovati se snažili, vládě tak velkých služeb prokázal, že se stal u dvora osobností tam největšího vlivu požívající. Avšak i u obecenstva pražského těšil se veliké vážnosti pro vzácnou neporušitelnou svou poctivost; ale přes to všecko šel mu přec každý rád z cesty a kdož jeho společnosti hledati nemusil, také zajisté jí nehledal a vyhnul se mu zdaleka. Bylo člověku vedle něho, jako když stojí nad sopkou, kteráž hrozí každou chvíli výbuchem, málo si všímajíc, koho svými lávovými proudy spraží. On si toho dobře povšiml a také mu to velice lichotilo; vidíval v chování tom uznání nadvlády své povahy nad povahami ostatními, obzvláštní k ní úcty a před ní hrůzy. Paní z Nattererů seděla proti svému manželu na hořejším konci tabule. Nepozdvihla očí, když otec syny přede všemi hostmi vyplísnil, a tvář její zůstala při tom nezměněna co do barvy a výrazu. Téměř průhledná bledostí a hubeností, byla v úbělové té průzračnosti a nepohnutosti prorvána tahem tak živé a stálé bolesti, že se podobalo, jakoby byla v jakémsi hrozném okamžiku náhle v pocitu tom strnula a navždy zkameněla. K ní manžel možná-li ještě nešetrněji se chovával než k ostatním, mělaí u něho mnohem méně práv, než kterákoli služka domu jeho, jíž přec sem tam jakýsi stín svobody a vlastní vůle ponechati musil. Ale jí neponechal a nepřiřknul ničehož, žila v úplné závislosti vedle něho jako otrokyně v zlatém vězení, bylat strojem na povel jeho jednajícím, věcí, již od otce jejího si vyžádal pro domácí svoje pohodlí a s níž tedy také zcela jen dle pohodlí svého nakládal. Nikdo, kdož na bledou, utrápenou paní tu pohledl, jsa svědkem domácího jejího mučenictví, nemohl se ubrániti hlubokému soucitu s ní a úctě rovněž tak hluboké, viděl-li, s jakou mlčelivou důstojností je již po tolik let snáší. Jen ke komu pozvedla svoje dosud krásné oči, plné nevýslovné tesklivosti, poznával, že se mu asi v nitru svém nepodrobuje s onou příkladnou pokorou a oddaností, že v ní plá tajný jakýsi odpor proti osudu, jenž znenáhla trávil a ničil její síly. Jen její chot neviděl, jak slábne, den co den kázal strojit hostiny, jichž byl náruživým milovníkem, kteréž musila ona do nejmenší podrobnosti řídit, a zval si k nim hojna hostů, nad jejichž obsluhou jedině ona směla bdíti. Teprve když poslední host se vytratil a pan císařský komisař, opíraje se o nejsilnějšílio lokaje, do svého pokoje vrávoral, směla ona konečně z jídelny se vzdálit. Jak čabto ji odnesli do ložnice synové její na polo omdlelou unavením, jak často trávívali noc u jejího lůžka! Nechtívala je pak od sebe pustit, bránívala se spánku, jí tak velice potřebnému, jen aby se mohla pokochati v jejich pohledu, pohrávat si jejich vlasy, pocelovat jejich tváře, aby slyšela zvuk jejich hlasů, aby jich ještě užila. Ach vědělat také, co viděli na ní jiní, věděla, že jsou dny její již spočítány, že je musí opustit, ty svoje krásné syny, jimiž jediné poznala, co to radost, které zasvětila službě lidstva, aby mu pomohla smyti jelio veliké hříchy, jichž samo nad sebou se dopouští a nad nimiž jí bylo srdce tak nezhojitelně puklo, že byl život její od té doby stálým trapným jen umíráním ... Odnesli ji synové i dnes na lůžko. Dvéře letního přízemního domku u Pěti zvonečků byl} dokořán otevřeny lahodnému vzduchu večernímu, jenž prochvíván vůní květin a protkán stříbrem měsíčním jimi se loudil do krásné chladné síně, jeskyni představující. Se stropu visely umělé krápníky, podlahu pokrýval koberec, napodobující pažit květnatou, a po mramorových stěnách rozkládal břečtan temné lesklé lupení. V obou postranních zdech byly naproti sobě hluboké výklenky; v jednom z nich se prýštil ze skalního om enélio balvanu jasností démantovou živý pramen, ztráceje se ve vysokých před ním travinách, a v druhém stála v houští šeré rozmariny pěkně vyřezávaná soclia Panny Marie v přirozené velikosti. Bylať oděna rouchem z bílé vlny a s ramen se jí spouštěl stkvostný plást ze světlomodrého aksamitu, růžovou dykytou podšitý; hlavu její obepínal zlatý kruh, v němž se stkvěla křišíálová hvězda vedc půlměsíce. Před ní z mechového klekátka vykvétala růžc z rubínového skla, v jejímžto kalichu byla skryta lampička, jejimužto plaménku Xavera nikdy uhasnouti nedala. Na stole uprostřed jeskyně stály mísy s drahými lahůdkami v nejhojnějším výběru, kteréž klíčnice as po páté již vystřídala. Mezi nimi trčel onen věžovitý zlatý svícen, jejž paní od Pěti zvonečků vždy jen v některý památní den zapáliti kázala. A byl dnes opět den takový: zastkvěl se vším právem u večeře, kteráž zakončiti měla řadu hodin, plných vnitřního pro ni jásotu a zjevné slávy. Líčilaí je právě jednu po druhé výmluvnou obšírností až do nejmenší podrobnosti pateru Inocencovi, imponující to a pozoruhodné co do zevnějšku osobnosti, jenž odpočíval s chladnou vážností v lenošce z karmoisinového hedvábí proň zvláště zhotovené mezi babičkou a vnučkou. Nepovšimla! si paní Nepovolná v radosti srdce překypujícího nad vydařenou pou í odpolední, že Xavera záříc v kostele štěstím a pýchou, proti ní ted zamyšleně ubledlé čelo klopí, sotva jídla se dotýká a jen roztržitě odpovídá, obrátila-li se k ní někdy s úsečnou otázkou. Ba nepozorovala ani toho, že se sedadla svého volné se pozdvihla a jeskyni opustila, aby se odebrala do nejtemnějšího stromořadí prostranné zahrady, obehnané vysokou středověkou zoubkovanou zdí, kteráž zadní část stavení u Pěti zvonečků dosud tnk hrozivě střežila jako v oněch nepokojných dobách, kdy mocné rodiny patricijské tak urputné půtky v městě mezi sebou vedly, jako králové v širém poli. Jesuita, podobaje se přísnou a zasmušilou tvářností svou více mnichu než knězi světskému řádu tak volného, poslouchal štědrou hostitelku svou i dnes mlčky, bez nejmenšího znaku jakéhosi účastenství neb vnitřního pohnutí, jak to bývalo vždy jindy jeho obyčejem. Avšak dala-li se tím másti, stavši se ve vypravování svém méně důslednou a určitou, tož jí okamžitě dokázal jedinou jen větou, ano mnohdy jediným jen slovem, jednozvučně a lhostejně prohozeným, že nejen ničehož nepřeslechl, ale že události, kteréž mu teprve sděluje, dávno již duchem předstihl, uspořádal, seřadil a všecky možné jejich následky i význam pro svátou matku církev již všestranně uvážil a ocenil. I napjala pak paní Nepovolná rychle zas pružinu bystrého ducha vlastního, aby podivuhodné chápavosti svého velebného hosta opět nové zajímavé látky k pronikání a spracování podala; nebo jen způsobem tím vedle sebe jej zdržela a upoutala, jinak se jí brzo vymknul hladkostí a obratností úhoře. Věru osvědčil tehdáž představený semeniště novoměstského opět stkvěle onu znalost lidských hrudí, na niž byl jeho řád vždy tak hrd a pro kterou se stal tak mocným a proslulým, schváliv své bohaté, krásné a bujné sousedce naproti u Pěti zvonečků nejučenějšího bohoslovce řádu svého, asketického patera Inocence, za duchovního rádce. Nemohl ji skutečně vhodnějšímu zpovědníku svěřiti, přeje si, obzvláště když se stala vdovou a paní samostatnou velikého rodinného jmění a zároveň poručnicí jediné své vnučky, aby zůstala tovaryšstvu Ježíšovu v křestanské lásce a úctě nakloněna a oddána. Méně duchaplným by byla brzo pohrdla, méně přísného málo si vážila, ochotnějšího, shovívavějšího brzo sama si podmanila. Ale o tuto ledovou skálu v kněžském hávu, jak zpovědníka svého přečasto s tajnými slzami nazývala, v níž se skrývalo tak oslňující slunce nejvzácnějších předností ducha, rozkotávaly se všecky její vrtochy, rozmary, úskoky a choutky. Byl si vždy stejným v studené velebné pýše, muže nad světské marnosti povzneseného nedojímaly její nejobratněji naň osnované útoky, aniž ho zajímaly, i nevidíval v spanilé své svěřenkyni po celou tu řadu let, co bděl nad spásou duše její, nikdy více než nejvhodnější v celém městě nástroj k rozmnožení slávy a upevnění moci tovaryšstva Ježíšova, což bylo u něho totožné se slávou a mocí boží. Nepřetvařovalí se pater Inocenc, jak jeho ovečka, jsouc mistryní v umění tom, na počátku věřila a doufala; byltě knězem z přesvědčení, jesuita s nadšením, hluboce proniknut důležitou úlohou řádu svého, slepě mu oddán a nade vše přesvědčen o blahonosnosti všech povinností, které mu ukládal, hrd na to, že je plní do jediné nejen pro představené, ale sám pro sebe a před sebou. Když půvabná vdova s hravou stydlivostí si mu stěžovala, kterak je pronásledována nápadníky zamilovanými, udělil jí úsečně radu, jak se jim má vyhýbati a v modlitbě pozapomínati na jejich pošetilé a daremné řeči; svěřila li mu pak na to, že se zábavy s nimi vzdáti nemůže, poněvadž musí ohlušiti svoje srdce, kteréž zahořelo pro muže, jejž milovati hříchem jest, tož neprojevil nejen nikdy nejmenší dychtivosti seznati předmět tužeb těch horoucích, nýbrž uložil jí přísně přiměřené pokání za závadné přání srdce jejího. Často, přečasto se mu chtěla, nanejvýš uražena v pýše své ženské, vymknouti, vlivu jeho vzdorovati, ale on ji držel pevně v pasti ctižádosti její, od něho v ní chytře probuzené, podněcované, vyvinované a tak obratně vypěstované, že se stala vášeň ta nejprudší ze všech ostatních. Proměnili ji brzo zas v beránka pokorného a poslušného, jen co učinil dosti malou zmínku o spisu, který měl prý v péře a v němž pojednával o osudech, jichž doznala svátá církev v samé Praze, jehož vydání nebylo však dříve možné, pokud se nestanou jesuité zas pány stavu věcí. Zaujímati v spise tom místa vynikajícího, ba nejpředuějšího, donutiti tu ledovou skálu v kněžském hávu, aby jí musil v knize své věnovati onen obdiv, s nímž ve skutečnosti tak lakotil, býti oslavována a zvěčněna právě jeho pérem, o němž jí bylo dobře povědomo, žet nad jiné vzletné a ohnivé, potrestati jej tímto způsobem za všecky rány, které její marnosti zasadil, bylo vlastně ted nejvyšším, nejtajnějším cílem všech jejích záměrů a snah, jen vzhledem k němu snášela pokořující vědomí, že si kdy troufal nechtít viděti, jak je krásná. „Lidé vrátivše se z pouti domů, nalezli v průjezdech zas celé houfy pobuřujících listů,“ odpověděl jesuita odměřeně na její stkvělý a nadšený výklad. Polil ji slovy těmi jako studenou vodou. Yědělať, že poznámkou tou nechce nic jiného říci, než že celé to divadlo, kteréž mu ted tak výmluvně líčila, jest více méně bezvýznamné, dokud se neví, kde asi vězí onen kořen zla, z něhož tak hojně a drze vždy novou silou a odvahou se plemení, a dokud dobyt a zničen nebude. „Jest v nich tenkráte narážka velmi ostrá na vás a na vnučku vaši,“ pokračoval pater Inocenc, když mu paní Nepovolná neodpovídala, ne tak zaražena jeho novinou, jako že neví pro ni o jiné odměně po namáhání tak velkém, jemuž se v poslední době tak obětivě podrohovala; „tvrdí hanopisec, že k radě naší Xaveru zneužíváte za vnadidlo, a dává všem mladým mužům výstrahu, aby se jí co nebezpečné sířeny opatrně stranili a vyhýbali, aby nad lákavým zpěvem jejím se nepozapomínali nad svou ctí a povinností, jak již některý mezi nimi prý učinil, jehož jméno se vydá v známost a opovržení celého města, nevráti li se co nejdříve k úloze své zpět. Víc a více se přesvědčuji, že skladatel těchto hanebných nájezdů není jen člověk obyčejný, nýbrž že lo muž netoliko vzdělaný, ale i učený, který podle příkladů, jež uvádí o zrádcích vlasti, má dějepis starý v malíku. Dostávám se tím zas na stopu jinou ... ale ještě jste mi nesdělila, co dnes Xavera slyšela; meškala po celé půldne mezi květem učenosti našich vysokých škol, mezi mladými doktory, profesory, právníky, filosofy.“ „Kdožkoli se k ní přiblížil, o jiném prý s ní nemluvil, nežli že dnes je nejkrásnější den jeho života,“ malomyslně a váhavě paní Nepovolná mu odvětila. „Pátráí panna podle všeho více, odkud by k ní zavzněl hlas lichometníka hladké tváře, než sykot hada, jenž dílo naše otravuje,“ pronesl jesuita káravě. „Neměla jste ji tak mnoho ponechávat samu sobě, vědouc, jaký to úkol jí bude jednou svěřen; není ted dosti bystrá a rychlá v pozorování a pojímání.“ Paní Nepovolná se hryzla bezděčně do rtů. Bylof pravda, z čeho pater Inocenc ji obviňoval; často ji na to upozorňoval, aby vnučku více okolo sebe zaměstnávala a ji se obírala, ale ona jeho napomenutí schválně nedbala, ba vzdalovala vnučku následkem toho jen tím více od sebe. Domnívala se, že jí chce v ní vnutiti stálou dozorkyni, kteráž by mu v zpovědi o každém kroku a slovu jejím zprávu podávala, což ovšem potřebovati nemohla, vyplňujíc řas mezi pobožnůstkářskými svými zábavami tím, že zaplé ala a vyplétala se do nejrozmanitějších galautníeh dobrodružství a to velmi často i do takových, jimiž by právě nebyla, jak přec tak vroucně si žádala, žárlivý v něm hněv rozplamenila. Nezasluhovala paní od Pěti zvonečků nikterak nadšené vděčnosti, kterou vnučka, nepoznavši nikdy jiné lásky a pečlivosti, k ní lnula. Vyrostla dívka osiřelá v zahradě domácí, méně pěstována než mnohý v ní keř, na němž zahradník si zakládal. Jedinou zábavou a radostí její bývalo houiti se s některou mladou služkou po trávníkách, mlsati se stromů dozrávající ovoce, sklouzati se v zimě na zmrzlých vodometccli a krmiti poloskřehlé ptáčky v houští. Volávala ji babička jen k sobě, aby si s ní zahrála, vládu svou nad duší její upevnila a některé hrany v chování a způsobech jejích obrousila, aby se snadněji vpravila do své misie, kterouž jí byl pater Inocenc hned tenkráte vytknul, když ji pokřtil na jméno patrona, jehož nejvíce si vážil. „Doufám, že se co nejdříve nabaží sladkého nápoje pochlebenství, který jen proto ji opojuje, poněvadž mu není zvyklá,“ mínila paní Nepovolná se strojenou klidností; nechtěla dát na sobě znáti, že výčitkám jeho rozumí a hroty jejich cítí; „já pro svou osobu jsem jista, že nejen v krátkosti již vystřízliví, ale nás oba i překvapí. Avšak, drahý otče, nemáte, na co byste mne upozornil, až zejtra u arcivévodkyně se představíme? Xavera mne na hrad doprovodí, zvolily si ji družice, aby princezně v jejich jméně se poděkovala za významné památky, jimiž byly všecky od ní poděleny.“ Pater Inocenc vytáhl za záňadří několik proužků papíru. „Již jsem na to pomýšlel a zaznamenal jsem vám zde některé otázky, které arcivévodkyně nejspíše k vám učiní,“ pravil, podávaje jí proužky; „a zde zas jsem naznačil, kterak byste nejvhodněji k nim odpověděla. Nebude zajisté zbytečno, projdete li je několikrát a připravíte-li se na možné odchylky. Pročež dovolte, abych vás pro dnes již opustil, byste se mohla patřičně vmysliti v onen důležitý okamžik, který zajisté naše záležitosti o velký krok ku předu pošine, bude-li vhodně použit.“ S těmito slovy jesuita vstal a paní Nepovolné nezbývalo jiného, než také vstáti, jemu se děkovati a co nejpřívětivěji slíbiti, že se ihned do své ložnice uzavře, kdež se dá do nejpilnějšího studování podaných jí zápisek, aby zejtřejší audience měla výsledek takový jako dnešní procesí. Nad slibem a úmyslem tím, jakož i hněvem tajným, že zpovědník dnes opět tak nevděčně k ní si počínal, zapomněla opouštějíc zalnadu zavolati na Xaveru a jí naříditi, aby i ona již déle po zahradě netěkala, nýbrž také do domu a ihned na lůžko se odebrala, by se zejtra před princeznou v neporušené svěžesti objevila. Xavera bloudila dosud pod starými stromy, jedinými věrnými to soudruhy osamělého jejího mládí, v jejichžto stínech si zajisté již páté pokolení dcer Nepovolných krásná čela ochlazovalo. Bylat dosud v bohatém slavnostním svém kroji a tak bledá, jako jeden z těch paprsků měsíčních, které pronikajíce hustý kryt z lupenů vlhkých nočním dechem, před ní na písek bílými prsty kreslily záhadné runy, ježto květiny lesknoucí se tu a tam podél cesty v zamlklém úžasu tichými vzdechy si vykládaly. Nikdy ještě nepocítila, co'cítila teď, ni tu palčivou nespokojenost, ni ten hlodavý stud, ni bojácnou tu nedůvěru k sobě samé. Před málo jen hodinami přesvědčena o svých přednostech, domnívala se královnou býti s Bohem samým smlouvy uzavírající, svou krásu a mladost velkodušné jeho službě zasvěcující, vyčítajíc mu v hrdém sebevědomí, proč váhá ji zkoušet; a sotva odvrátila tvář ještě v nadšení slibů těch planoucí od oltáře, kdež se mu ohlásila co nejspolehlivější jeho dcera, sotva učinila první krok zpět do toho světa, jejž mu hodlala co nevidět zúplna vydobyti, a již zavrávorala, klesala, půda pod nohama jejíma povolovala – co se to s ní tak maně dělo? Vyslyšeli snad všemohoucí její prosby a seslal jí boj, aby seznal, kterak v něm obstojí? Bylo-li tomu tak, pak jí neporozuměl: za takový boj ho nebyla žádala, jiného byla dychtivá, kde stojí soupeř směle proti soupeři, kde vidí, jakou to naň napřahá zbraň, kde může na vzájem směle kord z pochvy vytasit a také naň dorážet; ale zápasu toho trapného, němého, v němž na ni naléhal nepřítel neviditelný, jehož zbraně jí byly nepovědomy, o němž domysliti se nemohla, jakým způsobem poraniv ji při prvním setkání již tak citlivě opět požene na ni útokem – zápasu takového, v jakém ted bledla, se chvěla, rady si nevěděla, toho nikdy si nepřála ... Klamala se, ano klamala! Myslila, že pohřbila navždy srdce svého první hravý sen, a najednou stál domněle mrtvý před ní v celé mladistvé kráse své, uchvátiv ji do kvetoucí náruče – a ona se mu uchvátit dala. Ne, ještě nedala! Ale klamala se myslíc, že se jí z paměti na dohro vytratily ony zimní večery, kdy po boku Leokada Natterera zasněženými ulicemi domů se ubírala ze „studentského14 kostela u svátého Salvatora, kamž chodívala pod dozorem staré bývalé své chůvy po celý půst vždy v pátek a ve středu na kázání. Bývaly to chůze tak veselé. Štěbetali spolu tak důvěrně o všem a o ničem, smáli se až do ochuravění, vrazili-li v horlivosti těchto hovorů do některého okolojdoucího mrzouta, jenž pozastaviv se za nimi, pořádně je vyplísnil za jejich slepotu a nepozornost, neb sklouzla-li chůva a byla-li by málem padla, Či dostali-li se do hodné závěje, z níž nevěděli kudy kam, či utrhl-li se z některého okapu na loket dlouhý rampouch a řinkl li jim právě před nohy ... Měla za to, že již neví, jak na ně vždy se těšívala, nejen od týdne k týdnu, nýbrž rok od roku, že tehdáž ani neměla, na co by se byla jiného těšila! Bylat Xavera ještě na polo dítětem, když jednou na takové cestě domů z kázání houf studentíků, přilákán jejím obličejem, který v tajemném přidušeném osvětlení kostelním z kukle kožešinou premované magickou líbezností na ně se zaleskl, za ní se pustil, chtěje ji doprovoditi, málo dbaje proseb a domluv vetché její opatrovatelky. Tu najednou ochrance se objevil. Mladší Natterer jda také z kostela, kamž musila vždy celá akademická mládež na postní kázání se dostaviti, a vida z daleka, co se děje, mezi hejsky vstoupil a rozehnav svévolné soudruhy, sám za rytíře se nabídl. Jaké to ohromující dobrodružství! Xavera nespala mnoho nocí, neustále v duchu každou jeho podrobnost si opakujíc. Babička na to mladému Nattererovi zaslala poděkovací list a dovolila vnučce, když dopisem tím osmělen, znova za rytíře se jí ohlásil, že smí průvod jeho přijmouti. Pravil totiž pater Inocenc, obraceje povždy opatrně zřetel k budoucí její úloze, že nebude nikterakž na škodu, sívykne-li si záhy zacházeti se zdvořilými a slušnými mladíky z dobrých domů, a její mladistvý ochrance nemohl býti z domu lepšího. Otec jeho co poloviční voják nebyl sice kuěžskému stavu mnoho přízniv, ale za to přál osvícencům ještě méně, jak bylo po městě známo. Vychoval syny své co nejpřísněji, jakž by jim nebyl vštípil své náhledy? Oba vynikali ve studiích a staršímu se pro jeho vážnost a znamenitou na jeho věk učenost všude jen mladý mudrc přezdívalo, oběma však prorokovala se při vlivu otcovu u dvora stkvělá budoucnost na dráze diplomatické. Bývalo jc jen málo viděti ve schůzích studentských, neradi opouštěli matku, již oba nanejvýš milovali a kteráž po mnoho již let churavěla nejen tělesně, nýbrž také snad duševně, jak aspoň mnozí si šeptali, připomínajíce si jistý příběh z první doby jejího manželství, který tenkiáte všeobecný vzbudil úžas a po němž ji nikdo již pousmáti se neviděl. Použiv svolení babiččina, hlásil se Leokad k úloze své rok co rok; doprovázel Xaveru tři, čtyři léta za sebou z kostela domů. Ještě letošní zimu měřili zasněžené, soumrakem zatemněné ulice svými lehkými pružnými kroky, jeden k druhému ostýchavě se tule. Naslouchala Xavera se srdcem bušícím, kterak tichým chvějícím se hlasem blouzní, jaké by v tom shledával štěstí, kdyby ji směl takto doprovázeti povždy na všech jejích cestách života a z nich odstraňovati všecko bodláčí, trní a kamení a podestýlati nohám jejím všecky země té růže a nebes těch nad nimi hvězdy. Nechávala jej přání to opakovati, až se stalo jeho každodenní modlitbou, a dovolila, aby při tom tiskl ruku její, nadějí se třesoucí, k ňadrům – jak jinak uniknouti smutnému domu rodinnému, nudné zahradě, v níž znala každé stéblo trávy nazpamět, státi se článkem světa toho, který se do její osamělosti tak vábivě zajiskříval, než pomocí lásky jeho? Jakž ji tedy nepodněcovati? Ale vzešelt jí neočekávaně den, kdy babička sama svět před ní otevřela, kdy ji poučila, jak nejlépe ho užije, aniž kdy ochutná jeho hořkosti, jak zůstane nejdéle krásnou, mladou, nejdéle svůdnou a milovanou, jak si vydobude nejbezpečněji slávy vezdejší a koruny nebeské. A když oslněna leskem a významem osudu takového přede všemi jinými dojmy a hlasy mysl uzavřela, všecky je zapudila a v sobě potlačila, aby zůstala navždy volnou, navždy svou a právě nejlépe všech radostí připovězených okoušela, všech výbojů slíbených dosahovala, majíc se dnes za štastnější té dcery císařovy naproti ní klečící pod baldachýnem knížecím, tu před ní se objeví skromný soudruh oněch tichých hodin štěstí tak všedního a dětinského a duše její zmocní se tak záhadná blaženost, že zapomíná všecko do budoucnosti předsevzetí, všecky rozkoše, které ji obklopují a ještě kynou, i zdá se jí, že jen tenkráte vedle něho byla skutečně a úplně štastna, skutečně spokojena, a v zpomínání tom sladkém zůstavuje rukám jeho památku na tuto chvíli konečného opětného shledání ... Zdaž to nebylo k zoufání? Jak mela nazvati závrat tu? Bylaf to ona láska, před níž ji byla babička tak důtklivě varovala, dokazujíc jí, že činí z dívek otrokyně, ba ještě hůře, že dívka milující se stane směšnou, lhostejnou, obtížnou manželovi, jíž rád zapomíná u sokyně, kteráž si s láskou jen hrála a ve hře té pořád novou a zábavnou mu zůstává? Nebyla to láska, kteráž Xaveru v kostele překvapila, nýbrž v mysli její tak velice zanedbané, omámené potměšilými radami vychovatelky její, avšak původně hluboké a vroucí, ozval se hlas přírody, pudící ji na srdce ji milující, které toužilo jí náležeti a oblaženo jí na vzájem ji zas oblažiti, pudilt ji na jiné dráhy, jiným účelům vstříc ... Ona ale hlasu tomu spasnému v nezkušenosti své neporozuměla, hrozila a děsila se, že se stane obětí citu jí záhulmého, jenž setře s jejího čela náhle zář vší zajímavosti, jímž sklesne se stolce domnělé své slávy, jímž navždy se poníží ... Unavovala se víc a více, stávajíc se sobě pořád větší hádankou. „Není pomoci, musím se přec jen svěřiti babičce,“ konečně se rozhodla, přemáhajíc násilně jakýs vnitřní proti tomu odpor, jenž jí byl bránil ihned k ní se utéci, a s úmyslem tím vracela se k jeskyni. Vstoupivši, viděla, že je již prázdná a zatemnělá. Jen paprsky měsíce lichotivě se tulily k břečtanu na zdi a před sochou na mechovém klekátku rděl se plamének v rubínové růži. Xavera bezděčně se přiblížila k soše, před níž obyčejně večerní pobožnost svou vykonávala, ctíc takto dar babiččin k posledním svým jmeninám. Domnělým nebezpečím jsouc ohrožena v nitru svém, zmítána jako ještě nikdy, měla dnes modlitby zajisté více potřebí než jindy. Sklesla na klekátko, ale žádná modlitba se jí nechtěla louditi ze rtů sevřených v napjatém bolestném rozjímání, v kteréž na novo se ponořila. K čemu babičku zbytečně polekati vyznáním tak podivným? Mělat v životě tolik již starostí a trampot, hříchem ještě jí jich přidati. Rozetne uzel zmatků a pochybnosti těch zkrátka a rázně sama, pošle zejtra klíčnici veřejné k Leokadovi a požádá ho jejími ústy, aby jí vrátil rukavičku, již mu včera v spěchu ponechala a zpět žádati opomenula. Ano, tak učiní! Leokad zajisté se rozhněvá, pozná, že si nepřeje, aby starý jejich poměr kdy obnovil, kdy k ní opět se hlásil, vyhne se jí, jako ona jemu, nikdy již jí nevstoupí v cestu, aby ji znova uvedl v pokušení, by všetečným hnutím srdce pošetilého dotknouti se chtěla stavby nádherné, již svým životem sama sobě co pomník nehynoucí postaviti chtěla … Ale již zas potřásala netrpělivě a hněvivě hlavou a v rozhořčení, že ještě nepřišla na pravou cestu, jíž by vybředla z bludiště citů svých, strhla si s hlavy liliový věnec a rozškubala všecky jeho hedvábné kalíšky až do posledního poupěte, jako by jí bylo potřebí bývalo dokázati Činem, co se děje v ní, že ve vášnivé, zaslepené zpupnosti ničí a hubí květy duše své. Co potom, pakli on domrzen, že dnes v něm vzbuzuje naděje, které zejtra zas ničí, že pásku mezi nimi tak náhle a prudce roztrhává, na ni zanevře a dychtiv splatiti jí ránu ranou, k jiné dívce okázale se obrátí? Ne, ne ... to se státi nesmí, toho by nesnesla, nesnesla by vědomí, že mluví k jiné týmž jako k ní přízvukem, týmž zaníceným pohledem, že jí praví vše to, co pravíval před krátkou teprve dobou jí, že jiné snad i vyzrazuje, jak opětovala ruky jeho stisknutí! Ne, ne, co jí kdy dal, bylo její, nesměl jí to vzíti, musilo to zůstati na vždy jen jejím majetkem. Xavera s klekátka vyskočila, bujná, sobecká, babiččina krev v ní náhle procitla a se rozproudila ... A v jeskyni bylo tak klidno, pramen ze skály se řinoucí zvučel tak sladce mezi travinami, jako hlas srdce plného svaté spokojenosti v ňadrech dobrého člověka – svátá panna ve vonném svém háječku tak blaženě se usmívala, rozprostírajíc náruč v mlčelivém žehnání, měsíc zíral do útulného tohoto zákoutí jasností tak nebeskou, venku v zahradě tak snivě to šelestilo – jen v té krásné lidské bytosti, kteráž tu stála tak tvrdě a nepohnutě jako mramorový sloup, divoce to burácelo, jen v ní byl nelad. Xavera dlouho přemýšlela, mimovolně se chystala vyplniti věštbu Klementovu a pokutovati bratra jeho za to, že miloval, co měl nenáviděti, pomstiti na něm věc, v jejížto službě z lásky k ní ochaboval – dlouho přemýšlela a přec nepřicházela k žádnému ještě cíli. „O svátá ty panno,“ zvolala konečně opět před sochou na kolena klesajíc, „což mně nesešleš žádné vnuknutí za to, že jsem tě dnes tak velice oslavovala? Vydáš mne skutečně opovržení vlastního svědomí a posměchu sokyně mne nedůstojné? Ničehož, prauičehož za to mi neudělíš, že se všecka chci dáti tobě?“ Poslední slova v nejvétší prudkosti pronesená odrazila se o klenutý strop jeskyně a dozněla duchovitě ve výklenku za sochou. Xavera naslouchala zmírajícímu jejich hlasu s polootevřenými ústy, s pohledem vyjeveným … Vzbudily v ní nový cliod myšlenek, který náhle roz luštil v ní všecky hádanky a nesnáze. Bezděčně opakovala týmž temným jako ohlas dozvukem: „Chci dáti tobě ... tobě ... tobě.“ Vyslyšelat ji svátá panna a právě chtěla u jejich nohou zaplesati v díkučinění blouznivém, tu za ní cosi zašustilo. Klíčnice stála u vchodu jeskyně a jak Xavera mrzuta, že ji někdo vjrušuje, hlavu k ní obrátila, požehnala stařena sebe i ji křížem. „Co se stalo?“ vyjela si dívka, „co se křižuješ, co mi chceš?“ „Nemohla jsem pannu poznat,“ klíčnice se omlouvala, „je bledá jako smrt, oči má jako sklenné a vlasy jí visí tak divoce do tváře, že ... že se mi zdálo... že to vidím nebožku matku její.“ Xavera se zachvěla, mráz ji přeběhl, bylo to ponejprv, co se jí stará věrná služebnice sama o nebožce matce její zmiňovala. Proniklo ji to opět všemi žilami, jako tehdáž v kostele, když ty zlé ženy na ni si ukázaly pr&tem hrozebným a zdálo se jí, že nastoupila po matce jakés hrozné dědictví. „Proč až sem za mnou přicházíš?“ utrhla se znova na klíčnici, aby pocitu toho se sprostila; „což jsem tě volala?“ „Přišla jsem panně povědět, že již dávno půlnoc odbila, a paní babička mi poručila, abych ji zejtra časně strojiti začala k vznešené návštěvě. „Ach, vždyt se mám zejtra představiti princezně“, zpomněla si Xavera, a nový zářivý blesk jí projel hlavou; co bylo dosud v ní mlhou, nabývalo rysů vždy určitějších …
Dala se od klíčnice doprovodit do své komnaty nad ložnicí babiččinou, avšak nedovolila, aby ji odstrojila a do postele připravila. Stoupla si do arkýře a vyložila se daleko ze širokého okna nad ní v umělý oblouk vyklenutého, z něhož přehlížela celé náměstí ted v sady tak půvabné proměněné, tehdúž ale pusté, neurovnané, v jehož středu dosud se černaly rozvaliny starého chrámu, tolikerými děsnými pověstmi oblétané.
Xavera jich neviděla, vůbec ničehož neviděla, jen tím zaměstnána, co v ní se rodí. Někdy svraštila čelo, cosi jí překáželo, ji vytrhovalo, rozčilovalo, co od ní poroučeti si nedalo, jako její srdce a svědomí. Bylyí to domácí zvonečky, které rozhoupány ochlazujícím se vzduchem, každou chvíli vedle ní tiše si zaplakaly.
Když paní Nepovolná ráno oči otevřela, podivila sc nemálo, shledávajíc, že sedí vnučka u jejího lože dosud v kroji družic nejsvětější panny, až na věnec liliový. Než se jí ještě otázati mohla, co se děje, vrhla se jí okolo krku a zpovídala se jí věrně ze všeho, co od včerejšího poledne u ní se dělo, co pocítila a co si umínila.
Paní Nepovolná naslouchala jí pořád pozorněji a pozorněji, div že samou napjatostí dýchati nezapomněla.
„Což jsem to včera večer pateru Inocenci nepravila, že nás co nevidět něčím překvapíš,“ vítězoslavně zvolala, když vnučka zakončila.
„Učiníte tedy k mému návrhu?“
„Bude-li s tím pater Inocenc srozuměn, a jakby nebyl? O dítě zlaté, ne ty ode mne, ale já od tebe ode dneška učiti se budu, nemáš již potřebí žádné nad sebou mistryně,“ dodala s přízvukem nejhlubšího přesvědčení. Předpokoje u arcivévodkyně byly v pravém slova smyslu přeplněny, ve všech koutech šustilo nejtěžší hedvábí, zářil nejdrahocennější šperk, ozývala se jména nejpřednějších rodů českých. Všecky dámy k tomu oprávněné stavem manželovým neb svým vlastním, dostavovaly se, aby princezně složily nejponíženější poklonu k poctě včerejšího povýšení jejího. Jindy se dámy při podobných příležitostech rozestavovaly a rozsedávaly, mluvíce o zábavných novinkách, ale dnes vládl jimi jakýsi zvláštní duch svornosti a sjednocenosti. Shromažďovaly se znenáhla v jediné veliké skupení pod zlatými lustry uprostřed nejprostrannějšího salonu, a jejich na odiv stavenou hladkou vlídností a hovorností pronikala trpká jakás nespokojenost, prozrazujíc se tu úsměškem, tam zas obojetným pohrdlivým pohledem a jinde bezděčným hněvivým svraštěním čela neb obočí. Jakž se neměly také horšiti všecky ty dámy, mezi nimiž byly samé jen dcery neb choti mužů slavných, vysokorodých neb aspoň zasloužilých, jsouce dnes odsouzeny v komnatách jednoho člena císařské rodiny, jemuž chtěly právě úctu svou prokázati, aby ustoupily prosté jen měštance, někdejší dřevařce, kteráž byla sice bohatší než mnohá z nich, ale za to osoba kalné v každém ohledu pověsti, požívající ovšem v městě vlivu, avšak jen na základě všemožných pletich, z nichž jedna z nej obratnějších zajisté byla beze všeho odporu ta, že učinila arcivévodkyni včera středištěm veliké pobožné, téměř národní slavnosti, čímž si získala teď k ní přístupu a slyšení, kteréž nemělo skutečně žádného konce! Dalat princezna hofmistryní svou dámám ohlásiti, že vážíc si všech stejně, k sobě k pokloně je připustí podle listiny, na níž byly v témž pořádku zaneseny, v němž jedna po druhé na hrad přijela, a hle, najednou zcela neočekávaně pravidlo to přerušeno a náhle učiněna výjimka. Objevilat se mezi nimi pověstná předsedkyně spolku svátého srdce Ježíšova s neméně pověstnou svou vnučkou, kteráž jak na muže pohledla, již mu v té míře učarovala, že od té chvíle jen myslil na ni, touže jen po ní, a sotva ji spatřila dvorní dáma, službu mající, vcházeti, již uklouzla do návštěvny princezniny, a jak se vzdálily šlechtičny právě v ní meškající, zašeptala hofmistryně mezi záslonami u dveří místo jména dámy, kteráž ted dle práva a pořádku k ní vejiti měla – jméno paní Nepovolné! Ne dosti na tom: ostatní dámy přijímala princezna jen na minuty, vyměnivši s každou jen několik slov, za příčinou unavenosti po včerejší pouti, a tato žena prodlévala u ní již více než půl hodiny – ano již půl hodiny a celých deset minut! Cosi podobného bylo věru neslýchané v dějinách dvoru toho, vždy tak přísně svého etiketního řádu se přidržujícího; připomínalat událost ta skutečně ony doby císaře Josefa, kdež býval ne vždy šetřen, ne vždy náležitě zachováván; leč ani tenkráte nebylo se nic podobného přihodilo, jak všecky dámy velmi dobře se pamatovaly. Bývalyt sice měštanky často mezi ně vřaděny a s nimi zároveň vyznamenány, ale nedělaly se nikomu ústupky, s nikým zvláštní jakési výjimky, šlechtična i měštanka musila se stejně podrobiti ohlášeným a zavedeným pravidlům. Uražené dámy byly by se nejraději zdvihly a odešly, kdyby se nebyly obávaly, jakého asi posouzení by došel krok takový doma u manželů a otců. Sotva asi by byli oni pánové schvalovali, že raněné své důstojnosti v takové míře a takovým způsobem uzdy popustily, a možná dost, že by je byli i jednohlasně donutili, aby se u arcivévodkyně proto omluvily – to by jim tak bylo ještě scházelo; měly dosti na jednom pokoření, pročež rozkazujíce vší mocí své citlivosti, vším právem popuzené nad postrčením tak hrozným, radily se obezřele, jak a kdy by princezně nejzřejměji a zároveň nejopatrněji ukázaly, kterak proti nim se prohřešila, jak nevýslovně je zarmoutila předností udělenou babičce Zvonečkové královny, kteráž ted tak drze lidské duše do pastí chytala, ponechávajíc vnučce lov mužských srdcí, v němž i ona jindy znamenitě vynikala, jakž by byla mohla tak mnohá zde přítomná paní dosvědčiti. Jen jediná ze všech těch vysokorodých a vysoce postavených dam nesúčastnila se důležité té úřady, byla to paní z Nattererů. Ač ji by ly ostatní s největší přívětivostí a zdvořilostí při příchodu jejím pozdravily a na stav zdraví jejího se vyptaly – neb již bylo na jevu, že manžel její u nynějšího panovníka rovněž tak dobře zapsán jako u předešlého – nevolaly ji přec ted mezi sebe. Dávno již byla se sama od nich odloučila svým uzavřeným mlčelivým způsobem, zůstávajíc vždy a všude stranou a opodál, a to tak vytrvale a důsledně, až v ní přestávaly konečně viděti družku, považujíce ji víc a více za paní citů chorých a pouhou jen figurantku, k níž měly sice jisté nevyhnutelné společenské ohledy, na niž ale již v ničem nepočítaly, o	kterou se nestaraly a která jen málo je zajímala. Kterak ji také nepovažovati za nepříčetnou, když se jich nikdy na žádné noviny netázala, nikdy sama žádných nevypravovala, nikdy ani nevěděla, co je v mode, na nic si nestěžovala, na nic se netěšila. Musilt se každý rozumný člověk vedle ní uzlobiti neb uzívati. Jen velmi zřídka, když dámám již úplně vyšla každá jiná nitka hovoru, že také na ni si vzpomněly, hádajíce opět, co za jejími srdečnými křečmi a v stálé zamyšlenosti se skrývá? Ale přestávaly obyčejně brzo mluviti o ní a daly se raději do litování pana císařského komisaře. Pravda, že nebyl právě nejlíbeznějším, nejoddanějším chotěm, ale byl by si přec jen jiné manželky zasloužil. Nepopíralyt dámy sice nikterak, že koná jeho paní všecky povinnosti svoje na vlas, že řídí dům jeho směrem velmi vznešeným, že se nedá nikdy nejmenšího namítati proti jejím tabulím, připouštěly i to, že musí míti dosti velikou s ním trpělivost, ale míti zas naopak ženu, kteráž nikdy se nezasměje, ničím se nebaví, vždy jen vypadá jako zkamenělá slza, již musí manžel do každé návštěvy honit, kteráž majíc šatnici plnou nejvkusnějšího a nejdražšího oděvu, vždy jen na sebe hodí, co komorná právě jí podává, ani dost málo si nelibujíc v přepychu, jehož jí v štědrosti nevšední poskytuje – to se dalo zas z jeho strany snášeti! Kdo ví, zdali by nebyl přec jen časem zjemněl, kdyby ona jinou bývala? Snad musil s ní právě tak zacházeti, jak zacházel? Dosti možná, že se skrývala za její trpitelskou tváří značná částka svéhlavosti, neústupnosti a vzdorovitosti, jak to obyčejně bývá u takových zdánlivých andělů. Což nepodala již důkazů, jakých výstředností je schopna, nedoprovodila, ó hrůza! jednou odsouzence k popravě? Právě od oné doby tak podivně si počínala. Celá Praha tehdáž nad ní strnula, jedni hádali, že tak učinila z přemrštěného citu náboženského, druzí, že snad byl odpravenec tajným jejím milovníkem. „Ale vždyt to byl kmet sedmdesátiletý, namítali někteří. „Nuže, tedy to byl otec neb strýc oblíbence jejího,“ za odpověd jim dáno, a strana tvrdící, že v onom pohoršlivém výjevu hrála láska hlavní úlohu – jakž také. u ženštiny jinak! – tenkráte rozhodně vyhrála. Opírajíc se o jedno z oken na město otevřených a skrývajíc se co možná za záslonu, nad ním se spouštějící z římsy ozdobené císařákou korunou, pohlížela paní z Nattererů dolů na to červené čeřící se moře střech, z něhož vyčnívaly jako stěžně nádherných lodí štíhlé kostelní věže, z jejichžto křížů a bání vyluzovalo slunce na sta blesků nad městem se křižujících, jako zlatá, živá, chvějící se sít. Dámy významně na ni pohlížejíce, vzdychly si opět souhlasně nad jejím manželem. Ona si stoupne za záslonu, ta svrchovaná nevděčnice, kdežto on zas jednou osvědčil k ní svou velkomyslnost, dokazuje, jak tuze mu na tom záleží, aby co jeho cliot důstojně vystupovala a vždy mezi první se vřaditi mohla. Takové těžké brokátové šaty, protkané květy aksamitovými, takové dlouhé šňůry perlí, takové briliantové držadlo u péra na turbanu měly v celém dnešním shromáždění jen ještě tři dámy, a ona při tom vypadala opět jako popelec. Podle zvyku svého nevšímala si matka Klementova a Leokadova, co kolem ní se děje a vře, neviděla nevůli dám nad její nevděčností k manželu, ni zármutek jejich nad princeznou, ba neviděla paní Nepovolnou a její vnučku jich pobouřenými řadami ani přicházeti ani odcházeti. Netušila, že krev ženy té započala právě v těchto okamžicích smělou hru s krví její, z níž měl vypuknouti zápas až na smrt, netušila, že tam za těmi pozlacenými dveřmi, na které upírala pohled tak netečný, jejichž prahu si přála býti již zase vzdálena, byl právě tcd se rozhodnul osud jejích synů té, kteráž do něho zasáhla krásnou rouhavou rukou svou ... Zůstávajíc nevyrušena, ponořila se znenáhla v stálý drahý svůj sen o synech. Zdálií se jí oba jaksi rozčileni, když na odchodu z domu do jejich pokoje vstoupila, aby jim ozuámila, kamž ji otec jejich posýlá. Na její starostlivou otázku odpověděli, že se tak rozhárali opakujíce si, co bylo ve včerejším kázání vyzývavého pro celý národ český, čímž na oko se upokojila. Avšak byla přesvědčena, že v nich se kvasí něco jiného, závažnějšího, důležitějšího. Což neznala výraz každého jich tahu, každého jich slova? O	čem ale spolu tak naléhavě rokovali? Chtěli jí snad skryti, že nadešla doba činů? Zajisté že již nadešla, což by byl jinak Klement, její miláček, jenž jí byl více ještě bratrem než dítětem, tak opravdově na Leokada jejího pohlížel? Báli se tedy přec jen ženské její citlivosti a myslili, že nedostojí úloze své. Zachvěla se ovšem při myšlence, žet okamžik rozhodný již se přibližuje, ale což to bylo v strachu malicherném bázně osobní? O nikoli, zachvěla se v hrdinském jen očekávání a vítání událostí se připravujících a v její mysli vždy tak zádumčivé a zatemnělé zrodil se jasný jakýs přízrak. Pohlížejíc dolů do té slunné hloubky, v níž Praha tak velikolepě se rozprostírala, slavíc přípravami k zejtřejší korunovaci české královny opět dnes neděli, slyšela v tom ruchu a bzučení radostném k sobě vystupovati jméno synů svých, kteréž město jejich rodné za velikého svátku národního s touž vyslovuje hrdostí a láskou jako mateřské srdce její. Všestranně spoutána a obmezována světem, poměry a předsudky, bylat se paoí z Nattererů rázem zmužile okolí svému vymknula, aniž mělo o tom nejmenšího tušení, a tak vysoko se povznesla silou citu svého nad svoje pohlaví a svou dobu, že tehdáž zajisté žádná česká žena tak směle se nevyšinula v myšlénkách a záměrech. Paní z Nattererů byla dcera schudlého šlechtice, vychována na malém statku o samotě venkovské, v domácnosti skromné ba obmezené. Císařský pan komisař ji poznal, úcastniv se v její krajině velké honby na kance, kdež s otcem jejím, rovněž tak náruživým ctitelem lovu, jako byl on sám, tak velice se spřátelil, že se u něho na několik dní ubytoval, aby se mohli ve své obapolné libůstce patřičně pobavit. Půvabná jemnost mladé dcery hostitele jeho, pečlivost, kterou věnovala mladším bratrům a sestrám, neskonalá shovívavost a laskavost ke každému, s nímž ji zacházeti viděl, ale především její slepá poslušnost a obětivá oddanost k mrzutému otci, mučenému vedle starostí o domácnost ještě i krutou pakostnicí, přesvědčily pana komisaře, dosud každému sňatku rukama i nohama se vzpouzejícího, zcela neočekávaně, že je to přec asi zcela jiná věc, slouží-li muži vlastní žena než najatá jen hospodyně, s nimiž míval neustále rozepře a výstupy neslýchané. Vždy okamžitě k tomu odhodlán, k čemu jednou se rozhodl, žádal ihned za ruku dívky, kteráž mu byla s touže kvapnou určitostí přiřknuta, aniž otci na mysl přišlo optat se té, jíž ruka ta náležela, zdali i ona k tomu tak radostně svoluje jako on sám? Ona tomu se nedivila, byla takovému k ní chování a s ní zacházení od nejútlejšiho mládí tak zvyklá, že by se byla naopak zajisté velice podivila, kdyby se jí byl otec v této záležitosti na mínění její tázal. Rovněž se nepodivila, když manžel, odváděje si ji do Prahy, na vlas tak s ní nakládal jako doma otec, schlazuje si na ní všecky zlé rozmary, jen jí poroučeje, vše jí nařizuje, každou i tu nejnižší službu bezohledně pro osobu svou si žádaje a nikdy, nikdy důvěrně a laskavě k ní nemluvě. Zabrala se tak svědomitě do svých povinností, konala je s takovým přesvědčením posvátným, s ta kovou snahou přepjatou, aby jim dostála, že neměla nikdy okamžiku prázdného, v němž by se jí byla vnutila otázka, kdo že zas má povinnosti k ní, kterak je koná a jakých ona má na světě práv? Tu polekala Prahu zvěst, že na ni táhnou sedláci, ozbrojeni kosami a cepy, aby ji zapálili, každého, kdo co má, ubili, a o bohatství v ní nalezené se rozdělili. Rodiny prchající před jejich nesčíslnými zuřivými prý houfy do hlavního města, nejhroznější o nich věci rozšiřovaly, jimž slepě se věřilo, a poplach obecný téměř každou hodinou se zmáhal. Jediná paní Nattererová nelekala se zpráv těch, nevěřila jim. Vždyt jej znala skrz na skrz, ten dobrý, trpělivý, pilný lid český, v jehož středu se zrodila, jenž byl vlastně jejím vychovatelem, od něhož se naučila tak věrně a tiše milovati, tak mlčelivě bez reptání trpěti, tak ráda a neúnavně sloužiti, jehož písněmi synáčky své ukolébávala, jehož pohádkami je odměňovala, na nějž nikdy bez slz vzpomenouti si nemohla. Vědělaí, že není jeho povaze nic tak cizí jako hrubé násilí, pomsta a krvolačná chtivost. Dychtila, aby přesvědčením tím nezvratným upokojila svého manžela, jenž si počínal jako posedlý, slyše, co na venkově se děje. Ale netroufala si ani ústa otevříti k obraně sedláků; byl tak rozlícen na ně, že by ho byla málem mrtvice ranila, když ho došel první toho ohlas, že si plevel ten troufá býti nejen nespokojen se stavem svým, ale že se proti němu vzpouzí, žádaje si rozhodně zlepšení osudu svého. Rozvinovali pan císařský polní a vojenský komisař činnost téměř horečnatou, aby byli povstalci patřičně uvítáni, až ku Praze přibudou, a pobízel k ní každého, kdo měl na. veřejné záležitosti jen dost málo vlivu. Nevěděli věru, má-li se více horšiti neb radovati, že k uvítání tomu nedošlo, že byli na pochodu svém záhy zastaveni, poraženi, náčelníci jejich spoutáni, do města přivezeni a odevzdáni hrdelnímu soudu, jenž čtyři z nich odsoudil k smrti provazem, kterouž měl vytrpěti každý za jinou branou. předvečer smutného dne, kdež byl nešfastníkům ortel ohlášen, dal se u paní Nattererové ohlásili kněz. Nepřijímala zvláštních návštěv a dala se i jemu omluviti, ale on stál tak určitě na svém, že s ní musí o předůležité věci sám vyjednávati, až jej konečně předpustila, domnívajíc se, že se jedná o jakousi značnější almužnu. Mýlila se. Představiv se jí v hlubokém dojmutí jako zpovědník jednoho z odsouzenců, jemuž byl přidělen, aby na poslední jeho cestě jej vyprovodil, podával jí v jménu jeho malý plechový obrázek. Poznala v obrázku dárek, který jednou přinesla ovčáku z pouti. Vážili si daru dcery pána svého tak velice, že jej od té doby vždy na tkaničce okolo krku nosil na památku, že si naň na posvátném místě vzpomněla, jako by jí byl roven. Muž ten slul v celém okolí svou poctivou povahou, svým zdravým, bystrým rozumem a nelíčenou zbožností; kdokoli byl žádostiv rady a útěchy, jen k němu se obracel. Právě pod jeho nízkým krovem, u jeho skromného krbu byla nejčistší radosti dětství svého zažila, právě od něho slyšela výroky, plny osvícené moudrosti, které byly jejím vodítkem. A on prý byl nejen povstalcem, ale jeden z těch, kdož proti pánům nejvíce se prohřešili, on právě byl jeden z těch zlosynů, kteří za jednání svoje trapnou potupnou si zasloužili smrt! „To není možné,“ zvolala paní Nattererová po prvním leknutí a ustrnutí; „v tom zajisté jakýsi omyl.“ A zapomínajíc v rozčilení svém na všechnu svou dosavadní ostýchavost a tajnou hrůzu před manželem, vrazila k němu ponejprv v životě svém neopovězena a nevolána do pokoje, kdež právě se hotovil na cestu do Vídně, kamž byl samým císařem na kvap povolán. Ale jak se zděsila, když se jí manžel vysmál, potvrdiv vše, co kněz jí byl sdělil! A když na to k nohám se mu vrhla, žebroníc za život starého svého přítele jako za největší milost a štěstí, již je on s to na císaři pro ni vyprositi, slibujíc mu, že nikdy, nikdy k žádné jiné již prosbě úst před ním neotevře, tu rozhorlen nad její neústupností, již ponejprv dnes v ní seznával, nejen s novou urputností od sebe ji odstrčil, nýbrž s novým posměchem dodal, že o to sám se zasadil, aby byla ona holota přísně souzena, a že sám k císařovně se obrátil s prosbou, aby v prospěchu občanské bezpečnosti rozsudku soudců potvrzení svého neodepřela, jak se proslýchalo, že učiniti hodlá. On ... on byl tedy poprav těch hlavním strůjcem! ... Nejpokornější žena, nejoddanější manželka byla s tisíci slzami jeho nohy smáčela a objímala; netušil a neuhodl, vida ji němě se země sc zdvíhati a odcházeti, jaká úplná proměna sc byla za několik těch okamžiků udála v duši její, neznající a neuznávající dosud světějšího a vyššího zákonu nad slepou lásku ke všem těm, jimiž se světem souvisela, málo o ten svět se starajíc. Beze slov vstala, beze slov opustila jeho pokoj, beze slov opustila i jeho dům, následujíc zpovědníka do vězení odsouzence, do jehož uáriiči sklesla jako na prsa otcovská. Po celé tři dny mu povolené zákonem, aby se rozloučil se životem a nu jiný se připravil, od něho se nehnula, sedíc vedle něho na kamenné vlhké zídce v temném dusném sklepení osamělá, strnulá, zapomínající, že ještě jiný má domov než li něho a v něm děti, které ji s pláčem volají – náležela jen tomu, jehož byl manžel její pomohl k smrti odsouditi ... Kdožkoli by byl viděl mladou tu ženu schoulenou a svíjející se po boku kmeta s jasným čelem a pohledem k ní nakloněného, byl by nejinak hádal, než že na ni čeká ona těžká pout, a on že ji na ni těší a posilňuje. Dokázali starý ovčák, že jest skutečně tím mudrcem, za něhož jej od dětinství tak velice ctila, hleděl smrti vstříc jako velikán klidně, pln důvěry ve vyšší světa řízení, za jehož pouhý nástroj se považoval, nemající žádného práva proti němu se ozvati a reptati, jsa na to hrdým, že trpí za spravedlivou věc, o jejímžto konečném vítězství byl přesvědčen. Vypravuje své zoufalé přítelkyni, co dohnalo lid selský, aby se konečně smluvil, se shromáždil, vzchopil a táhl na Prahu, kdež nechtěl nikterakž drancovati a páliti, nýbrž jen svoje vrchnosti snažně prošiti, aby se konečně nad jeho nesnesitelnou bídou smilovaly, domluvivše se s ním, kterak by bylo lze jí uleviti, aniž by při tom přišly ke škodě, objevuje jí poměry jí povědomé, všední, které mívala ale za přirozené, samy sebou povstalé, oprávněné a nikoli za násilné, křivé, vynucené, odhaloval jí onou výmluvností biblickou, kterouž se lid český na výši básnickou povznesl, dědičný hřích světa toho, tvář oné příšerné, rvoucí, vždy lačné obludy, kteráž se zove sobectví lidské, tu hroznou chtíč jedněch, aby opanovali, uchvacovali, potlačovali druhých beze vší potřeby a nutnosti, jen z pouhé záliby pro ukojení libovolné choutky, vzpírající se nejvyššímu zákonu lásky boží, kteráž chce, aby měl každý, když ze země té se zrodil, s druhým stejná práva a povinnosti a nikoli na ní si počínal hůře než ta zvěř po ní rozptýlená, kteráž jen z hladu a nikoli z kratochvíle mezi sebou se dáví a pohlcuje, i objevili jí do jedné všecky ty lži a šalby, jimiž silnější dotvrzuje, proč jej musí slabší poslouchati a mu sloužiti. Mezi jeho řečí pocitovala paní z Nattererů, že nenosí všichni porobi haleny a kytlice, že se jich dosti odívá v hedváb, že nebydlí všichni pod došky, nýbrž i pod střechami palácův, pocitovalat, že i ona náleží do jejich počtu, mezi ty, kteří jsou k služebnosti odsouzeni, poněvadž se brániti neumějí a splatiti nechtějí ránu ranou, poznávalať, že i ona po celý život lačněla, hladova jsouc spravedlnosti, že i ona zimou se třásla, maně se ohlížejíc po srdci, na kterém by se ohřála, že i ona musila nechat svoje osení na polích shniti a pánovo sklízeti, potlačujíc násilně ducha svého, aby ti, kdož byli nad ní, vždy pravdu měli, že i ona žebračkou, jíž se nikdy nedostalo almužny lásky, že i ona bývá bičována bezcitnými slovy a skutky, cítilaf, že pře lidu jestit i pří její, že přítel odsouzený povstal i za práva její a že umírá ted i za ni ... S tíží jen v poslední noci zpovědník od kmeta ji odtrhl, ve jménu úřadu svého ji žádaje, aby mu nepřekážela v posvátné povinnosti, připraviti jej na blízký soud boží. Jen důvodu tak závažnému konečně ustoupila, domů se ubírajíc, ale sotva se začalo šeřiti jitro hrozného pro ni dne, již zase prchala z domova, aby ještě jednou jej spatřila, mu pokynula, jej pozdravila – doufala, že hořem a lítostí zemře s ním.
Pravdu děla synovi staršímu, ubezpečujíc ho, že jí tenkráte jasnost ducha již povážlivě zkaleného zachoval,  rozhorleně se jí tázaje, proč trpí, aby byl kdos nespravedlivě trestán, a spěchaje mu sám v dětinském přecenění sil svých na pomoc. Prochvělo v ní vír bouřlivých zmatených pocitů náhlé vnuknutí, že právě onen zákon v přírodě, jehož se tak hrozila a jenž vždy silnějšímu vládu nad slabším pojišťuje, veškeru lidskost tím podkopávaje, ochráncem a zachovatelem lidskosti by se stal, kdyby se dobří spolčili a sjednotili s touže vytrvalostí a neústupností jako nepřátelé lidu, k jejich příkladu nikdy nccouvajíce, nikdy se neobměkčivše, ničím se nedadouce másti a zastrašiti, práva svého ve všem a vždy se přidržujíce, kdyby šlechetní s myšlenkami svými ostýchavě a skromně se neskrývali, nýbrž tak určitě k nim stáli a tak bezohledně se snažili získati jim průchodu, jako ti, kdož lid zotročiti si přáli, kdyby dobří nechtěli jen již trpě ti, sníti a vzdychati, nýbrž také jednati, se brániti, bojovati za pravdu, za volnost, jako odpůrcové jejich za lež, za tmu a nadvládu. V zápalu myšlenky té, pod jejímžto červeným praporem započal francouzský národ dvacet let později svůj bezohledný boj proti všem, kteréž považoval za nepřátele osvěty a svobody, povznesla syna svého, aby mučeník umírající mu požehnal, a v okamžiku tom položila obě děti svoje co obět zápalnou na oltář doby své a odříkajíc se na ně práv svých mateřských, darovala je lidstvu.
Nebylo se panu Nattererovi tenkráte věru co divit, že strhl strašlivý lomoz, slyše čeho se byla chot za nepřítomnosti jeho dopustila, ale výbuchy hněvu jeho a výčitky urážlivé jí tenkráte již nedojaly, nedojaly jí nikdy již více. Zůstala ve svém jednání a chování k němu neproměněna, konajíc s touže svědomitostí jako dříve svoje povinnosti, ale mysl její zaměstnávalo ted něco jiného než jeho pohodlí, obírala se v duchu jinými věcmi, než kterak by vyhověla jeho vrtochům a rozmarům; propast nepřekročitelná je dělila.
Když po smrti starého přítele ponejprv zas v neděli do kostela Kajetánského vkročila, podal jí člověk chatrně ustrojený ostýchavě a skryté jakýsi spis. Přijala jej bez otázky domnívajíc se, že ji v něm žádá za podporu; již často byly jí podobné prosby tímto způsobem podány. Avšak nebyla to žádost za podporu, nýbrž nabídnutí podpory. Neznámí přátelé, kteří ve spise tom se nazývali bratry jejími, vřelý projevovali souhlas s lidumilným jejím skutkem osladiti útrpně poslední okamžiky odsouzence, kteréhož nazývali jako ona mučeníkem za práva potlačených. Vybízeli ji srdečně a horlivě, aby neustala, neochabovala, nýbrž v kruhu svém ze všech svých sil k tomu pracovala, aby zásady, jimiž ona se řídí, se staly všeplatnými a jimi nastal v brzkosti úplný a trvalý obrat k dobrému. Oznamovali jí zároveň, že ji budou zásobovati knihami, z nichž sezná nejen světový postup myšlenkový, ale z nichž jí bude lze čerpati útěchu a posilu, kdjby v boji s okolím svým malátněti se cítila. Přijímá-li ruky jejich bratrské, necht to projeví tím, že postaví ještě týž večer do pravého okna své ložnice na pět minut hořící svíčku.
Pevnou rukou dala neviditelným bratrům znamení, že se chce sestrou jejich státi, a od toho dne jí docházely ob čas bedničky, v nichž se jí zasýlaly objednané prý látky, šátky, krajky, vějíře, pod nimiž nalézala všecky spisy, které tehdáž tak mocně a neodolatelně působily na mysl obecenstva, probuzujíce v něm onu vznešenou idealnost, již považuje naše doba za tak velice nepraktickou, škodlivou, ba směšnou. Četla je s proudy slz, učila se z nich celým místům nazpaměí, žila jejich dechem více než potravou. Ale nečetla je dlouho sama, brzo z nich předčítala svým hochům a za nedlouho předčítali jí oni z nich, za nedlouho začali psáti věci, které se aspoň jí zdály tak krásnými, ba ještě krásnějšími všech spisů ostatních. Pan císařský komisař velmi často se mrzíval, že žádný ze synů nezdědil Herkulovu jeho postavu, liřmotný jeho hlas a způsob, hněvával se, že jsou oba přihlédli, rusovlasí, štíhlí a vytáhlí po matce, a kdykoli mu přišli maně na oči, pokaždé si zavtipkoval ne tuze šetrně o zženštilém jejich zevnějšku. Znalt je příliš málo co do ducha a povahy, ba znalt je skutečně jen co do podoby, aniž mohl nabýti přesvědčení, že Klement zdědil celou ncunavnou jeho činnost i jeho odvahu a podivuhodnou smělost. Nepostačilo Klementovi dlouho tiché působení svobodných zedníků, kteří syny ctěné sestry brzo vtáhli v kruh svůj obmezující se na šíření pravd, náhledů lidumilných, skutků dobročinných; ohnivý jeho duch práhl po ovoci těch snah, meltě za to, že se člověčenstvo již dosti nasnilo, namudrovalo, napřemýšlelo, kudy a jak ku předu, že mu je potřebí ted již činů, aby pravd nabytých upevnilo a v poznání nových dál se pošinulo. Francie příklad zářivý, lákavý, svádějící, vše staré kácející, předstihující let ducha časového o celá století ho opojoval, zdálot se mu tak snadné přetvořit celý svět.
V smyslu tom řečníval s přesvědčeností tak úchvatnou a plamennou v tajných schůzích bratrstva, že všichni členové k němu se přidali. Starší uznávajíce oprávněnost jeho výroků a návrhů, lekali se ovšem jich provedení, ale tím rozhodněji mladší okolo něho se shromažďovali, tím nadšeněji oni mu přizvukovali, tlačíce jej v před.
Stalí se takto hlavou nového samostatného spolku, aniž věděl jak, nemaje snad ani v úmyslu jej založiti, stalí se jím zcela přirozeně na základě vzácných vynikajících svých vlastností, vysoko nad ostatní jej povznášejících. Nikdy sám sebou, vždy jen vyšším jakýms zájmem se obíraje, nikdy prospěchu, uznání, pochvaly, slávy nehledaje, vždy jen myšlenkou zaujat, právě silou té myšlenky pak každého k sobě strhl, musil za ním chtěje nechtěje. Náleželi do malého počtu oněch smrtelníkův, kteří pracují za deset, myslí a jednají za sto, aniž se podobá, že cosi dělají, aniž při tom sami cítí jakousi mdlobu tělesní neb unavenost duševní. Nepotřeboval Klement nikdy spánku, nikdy odpočinutí, čím více a namáhavěji pracoval, tím veselejším, živějším se stával. I závistníci, kteří se mu přiblížili, aby jeho vliv v bratrstvu podkopali, jej urazili a možná-li s jeho výše jej svrhli, nemohli mu dlouho odolati; i oni podlehli konečně jeho osobnosti, jeho nadání, jeho povaze a zahořeli proň touž láskou a šli za ním s týmž zápalem, jako jeho nejlepší přátelé.
Jak mohl pan c. k. vrchní vojenský a polní komisař z Nattererů jen tušiti, jsa tak přesvědčen o posvátné moci své úřadní a rodinné autority, tak jist svou vládou všude, kam soukromě a veřejně zasahovala, a lak hrd na svůj důvtip vše pronikající, na svůj vliv vše si podrobující, na svého ducha vše opanujícího, že právě v svém domě chová nejnebezpečnější osvícence, ba že je sám k tomu vychoval a Čím byli, že se stali jím? že právě v něm spatřovali synové jeho obraz tyrana a poznávali všecky vlastnosti, jimiž hubívá se štěstí rodin a národů, že on je naučil nenávidět otroctví, libovládu a milovati svobodu, sužuje jejich matku, potlačuje jejich dětství, pokořuje je ještě v jinošském věku jako nezbedné chlapce, že právě on zacházeje se služebníky jako s loutkami dřevěnými, tímto si počínáním k rodině a k podřízeným, v nich roznítil touhu, aby všecka samovláda zničena byla, aby jednotlivec i lid si určovali svoje osudy podle potřeby citu, přesvědčení a svědomí vlastního, že jím pod jeho střechou vlastně revoluce se zrodila, že ji každým činem svým posilňoval, opravňoval? Nikdy mu nepřišlo na mysl, že spisy, po nichž se tak rád v pulpitech svého úřadnictva hrabal, jejichž názvům se učil tak svědomitě nazpaměť, všecky do jednoho by nejbezpečněji nalezl v psacích stolech vlastních synů, že nehoří lampa v ložnici manželčině jen k vůli srdečním jejím křečem, kteréž od popravy obětí selského povstání velmi vážně život její ohrožovaly, nýbrž že i ona je v těchto hodinách do sebe ssaje, považujíc je za lék proti smrti volně se jí opoví dající. Avšak co by byl asi řekl, dovídaje se, že otevřené ty listy k obecenstvu, které po Praze se roztrušují a v jistých kruzích tolik pohoršení, v jiných zas tolik souhlasu vzbuzují, sepsány jsou jeho starším synem, že nabývá oné znalosti poměrů vyšších tříd, jimiž se stávaly tak závažnými a nebezpečnými, u otcovské tabule, když přátelům jeho víno jazyky odpoutává, že je s několika soudruhy sám sází v tajné tiskárně, již si zařídil v letohrádku nedaleko Kateřinek ted „Amerika“ nazvaném. Najal si jej s několika mladými doktory práv prý k vůli krásné zahradě, kdež pořádávali v létě na trávnících pod stromy a v zimě na kluzištích při záři pochodňové rozkošné malé slavnosti, k nimž zvánu býti bylo oslavou každé pražské krásy. Mezi tím, co se nahoře vybraná společnost smála a bavila, pracováno dole ve sklepích střídavě co nejpilněji, neb hluk plesu udušoval podezřelý hluk strojů. Kdož si toho povšiml v shromáždění tak četném, tak dobře se bavícím, zmizel-li ten či onen mladý muž tu i tam na hodinu? Postaral se obyčejně o náhradníka velmi zajímavého u dámy, již opouštěl pro černidlo a lis, aby nebyl příliš pohřešen a snad hledán. Jak by bylo asi na něho působilo, kdyby – byl někdy Klementa spatřil v některé osamělé zapomenuté krčmě za branou uprostřed mladých řemeslníků a venkovanů, jak jim vykládá o jejich významu a důležitosti v společnosti lidské, jak je zove bratry, tiskna jejich hrubé ruce, žádaje na nich, aby i oni tak jej nazývali. Zajisté by byl méně hněvivě uvěřil zprávě, že zejtra nastane světu nová potopa, než že si „synové činu“ jednohlasně vyvolili Klementa, aby se postavil v jejich čelo, až se objeví na hranicích pluky francouzských bratrů, aby jejich pomocí byla i jejich otčina zahrnuta v onu velikou říši lásky, rovnosti, svobody a bratrství, o jejímžto příchodu a možnosti sní každé mladé, šlechetné srdce svátý sen, již však považoval pan cis. král. komisař za největší, nejhříšnější nesmysl, který kdy v lidských hlavách se zrodil a v níž by byl zajisté již první den zemřel dlouhou chvílí a zlostí, nevěda, co v ní si počíti. Ještě méně by byl však uvěřil, že chot jeho, ta zkamenělá slza, jak ji přítelkyně její nazývali, již vidívával den co den tak opatrně v kuchyni bdíti nad přípravou jeho zamilované paštiky, domnívaje se, že celou duší jen v důležitou úlohu tu je ponořena, považujíc ji za přední svůj denní ba životní úkol, že žena ta slabá a plachá, která se pokaždé zachvěla, švihl či kopl-li svého psa, a zbledla, zatahal-li některého sloužícího za ucho neb za vlasy, o všem tom nejen věděla, ale že i synům říkávala: „Pokuste se, nic na mne se neohlížejíce; neproniknete-li sami, aspoň prorazíte cestu – jiní přijdou po vás a zvítězí.“
Paní Nattererová procitla náhle ze svého snění; oslo vilat ji hofmistryně princeznina, již do předpokojů vyslala, aby dámy na audienci ještě čekající v jejím jméně pobavila. Snad byl k ní již vnikl jakýsi slabý ohlas bouře temně v nich hlučící, že za dobré uznala tak učinili. Přistupovala! k choti císařského vrchního komisara s nejvlídnější tváří.
„Jak jste dnes zas bledá, nejmilejší paní z Nattererů,“ pravila jí; „zajisté se cítíte slabší ještě než kdy jindy. Co dělají vaše křeče?“
A mezi tím, co jí paní Nattererová cosi vyhýbavého odpověděla, dodala tlumeným hlasem, velmi důležitě při tom se tváříc:
„Uznávám za svou povinnost, abych vzhledem k slabému zdraví vašemu vás připravila na přeradostnou novinu, by vás tuze nepřekvapila, až vám ji naše nejmilostivější princezna sdělí.“
Paní z Nattererů lhostejně se poklonila; nebylaí tuze dychtivá novinu tu zvěděti.
„Velká, velká milost se udělí vaší rodině ...“
Paní z Nattererů ještě lhostejněji se poklonila; nejspíše měl býti manželu jejímu zas udělen nový řád.
„Princezna si vzala včerejší exhortu tuze k srdci,“ pokračovala hofmistryně týmž tajemným způsobem, nedadouc se másti odmítavou mlčelivostí své posluchačky; „dlouho včera s nejjasnějšími rodiči o ní rozmlouvala. Když ted paní přednostka jednoty nejsvětějšího srdce Ježíšova k ní se dostavila, aby přijala výraz nejvznešenějšího uznání jejího za věnovaný jí obraz, který kázala princezna hned včera v ložnici své právě naproti loži zavěsiti, tázala se jí, zdali v jednotě nikdy o tom se nepřemýšlelo a nerokovalo, co by se díti mělo, aby úcta k církvi svaté se upevnila mezi obecenstvem? Načež přednostka jí odpověděla, že právě to bývá hlavním předmětem všech úrad, a zmínila se o všem, co v ohledu tom již se podniklo a ještě podniknouti by se mělo; kladla největší váhu na návrh, aby císař pán sám některé přední rodiny v městě vybídnouti ráčil, by syny své službě duchovní věnovaly, čímž by vliv stavu toho nejlépe se rozšířil a zakotvil. Ovšem že by jim musilo Jeho Veličenstvo pak prý blahosklonně připověděti, že k nim především se bude přihlížeti při obsazení míst čelnějších a důležitějších, ba že přednost nad čekanci jinými jim jest pojištěna. Jmenovala paní Nepovolná hned několik rodin, jejichž synové by byli k tomu způsobilí, mezi nimiž však především rodinu vaši, zmiňujíc se co nejpochlebněji o mladším synovi vašem, jenž prý je vzorem pěkných, mírných mravů a tedy především povolán, aby byl takto vyznamenán. Nemohla si 11a jeho křestní jméno zpomenout, musila jí je napovědět vnučka. Učinila to dívka ta hlasem tak zvučným, že se princezna tomu pousmáti ráčila; neslyšela ve svých komnatách zajisté ještě nikoho tak nahlas si zahovořiti a milostivě přehlédla její neznalost způsobů. Prosím vás, kde jich má také děvče takové nabyti a seznati? Nedá se jiného ani od ní očekávati. Mně ale tím na všechen způsob posloužila, budu si na vždy pamatovati, že váš pan syn, jeho biskupská milost in spe, se jmenuje Leokad – ale vždyť jsem to předvídala …
Paní Nattererová padla totiž tak silně hlavou na zed, že by byla málem záslonu i římsu a zlatou na ní korunu na sebe strhla. V mžiknutí obklopily ji zvědavé dámy 9 přetvářenou útrpností a jedna nad druhou jí podávaly svoje lahvičky s voňavkami, které měly na zlatých řetězích na pasech zavěšené; a zase při tom vyměňovaly mezi sebou významné pohledy. Ta Nattererová přec nikdy nevěděla o ničem lepším, než že kam přišla, tam také omdlela. Právě z nejzajímavějšího hovoru je zas jednou vyplašila. Muž takové ženy musil se skutečně nazývati mučenníkem.
Ale paní Nattererová se brzo zpamatovala. Prosíc chvějícími se rty hofmistryni, aby ji u princezny omluvila, všecky okolostojící, aby jí odpustily, že je polekala, dala si lokajem kočár svůj objednati.
Synové její seděli ještě vedle sebe ve svém pokoji, zabráni v onu horlivou rozmluvu, jejížto předmět by si byla přála znáti, když mezi nimi náhle a prudce zas se objevila, padnuvši Leokadovi okolo krku.
„Oni mi tě chtějí vyrvat,“ štkala tetelíc se na celém těle; „co probůh jsem té ženě udělala, co té mladé dívce, že mne chtějí o tebe oloupit a navždy připravit?“
Dlouho to trvalo, než se synové dopátrali, co matku jejich tak velice pobouřilo, než se domyslili souvislosti mezi jejími slovy a tím seznali, co na hradě v pokojích princezniných se bylo asi mluvilo a událo.
Domnívala se paní z Nattererů v novém návalu vášnivé bolesti, že uchvacuje Klement bratra jen proto do náruče, že i on se strachuje jeho ztráty, že ho jen proto k prsům svým tak pevně tiskne ...
Co by byl Klement za to dal, vida jak líce bratrovy barvou popela se pokrývají, jak pohled jeho tak nepohnutě a sklenně na něm spočívá, cítě, kterak jeho srdce k smrti raněné a podvedené na prsou jeho víc a více se zastavuje, jakoby nemělo již sil déle tlouci a žiti, kdyby se nebyla včerejší jeho věštba vyplnila, íe Zvonečková královnn m něm pomstí věc posvátnou, pro' niž k vůli ní ochaboval. Ach jak rád by se byl tenkráte osvědčil špatným prorokem, jak rád bratrovi nejen dovolil milovati, ale i doufati, že všecky jeho tužby a naděje se vyplní, ba v této chvíli byl by se snad sám stal u ní jeho námluvčím ...
„Musíme vše zaříditi a připraviti, aby mohl Leokad uprchnouti,“ vzdychla si matka klesajíc vedle siného syna na odpočívadlo neméně siná než on sám; „není jiné pomoci, neb jakmile císař přání své vysloví, aby Leokad se stal pro příklad povzbuzující a povznášející knězem, okamžitě otec jeho za rozkaz je přijme a o jeho provedení také ze všech sil se zasadí. Nevím, čím by se dal obměkčiti a od úmyslu toho odvrátiti; nepohne ho k tomu žádný již smrtelník.“
„Ano, Leokad musí pryč a to brzo,“ svědčil jí Klement zamyšleně, „zaopatřím průvodní proň list, vypravím ho na bezpečné místo, kdež může pro naši věc působiti, odkud se vrátí k nám s osvoboditeli našimi …
Ale nedomluvil, zachytil ted zas matku do náruče, tiskna ji k prsům, jako před tím bratra, ba ještě úzkostlivěji a něžněji; – pozbývala smyslů úplně – na dlouho ...
Procitnuvši na loži z mrákot paní z Nattererů již nehořekovala, již o svého Leokada se nebála, nýbrž blaženě se usmívala. Zdálot se jí, že stojí opět na hradě a že patří dolů na to červené čeřící se moře střech, z nichž jako štíhlé stěžně nádherných lodí vyčnívaly kostelní věže, z jejichž křížů a bání vyluzovalo slunce na sta blesků křižujících se nad ní jako zlatá chvělá sít, a ze slunné té hloubky vystupoval k ní velebný hlahol zvonů, hluk nedělní, bzučení rozradovaného lidu, kterýž slavil veliký svátek národní, a ona slyšela v ruchu tom k sobě zaznívati jméno svých synů, kteréž vyslovovalo rodné jejich město s touže hrdostí a láskou, jako její srdce mateřské ...
Když pán z Nattererů dnes k tabuli večerní se dostavil, nalezl celý svůj dům na rub obrácený; všickni sloužící se byly rozutíkali po lékařích a lékárnách, žena jeho si troufala přímo proti programu dnešního dne na smrt se rozstonati. Nikde snad v celém mocnářství rakouském nezpůsobila předčasná smrt císaře Leopolda, jenž již několik měsíců po své korunovaci v nej mužnějším ještě věku ve Vídni zemřel, takové dojmutí jako v Praze u Pěti zvonečků. Domnívala se paní Nepovolná, že jsou jisté věci tak obratně a bezpečně navlečeny, že z nich to a ono již nevyhnutelně samo sebou se vyloupnouti musí; kdykoli večer do ložnice své vstoupila, přikročila k oknu, pohlížejíc plna nejslastnější nedočkavosti naproti ke kostelu svátého Ignáce, na jehož portálním pavlánu vidívala pak v duchu státi patera Inocence, kterak co představený nově vysvěceného a jeho řádu opět navráceného semeniště v celé své nedostižné a vznešené velebnosti žehná lidu na náměstí shromážděnému, mezi nímž rozdávají paní jednoty svátého srdce Ježíšova jeho znamenitý šíastně dokončený spis o protivenstvích církve svaté za císaře Josefá II., v němž dokazoval s nejvzletnějším zápalem, jak jen přispěním její nejvěrnější dcery, velectěné paní Nepovolné od Pěti zvonečků, konečně nad nimi štastně zvítězila – tu najednou vše právě v nejlepším vývoji se zase zastavovalo. Byltě sice vlastní syn nebožtíka císaře, mladý arcivévoda František, následovníkem otcovým, ale každou novou vládou, třeba přecházela s otce na syna, vždy mnoho sc jinačívá; s jinými osobnostmi vstupují v popředí i jiné zásady, ježto musí člověk teprve seznati, vyzkoumati, uměle si předcházeti a obcházeti, což se nestane za několik jen hodin. Paní Nepovolnou očekávaly tedy znova práce sotva vykonané, starosti sotva odbyté, obtíže sotva přemožené; znova jí nastávaly noci bezsenné, kdež jí bude přemýšlet a vymýšlet, a dnové unavující, kdež jí bude od rána do večera chodit, přemlouvat, domlouvat, vyvracet, přesvědčovat. Nebývá nikterakž pravidlem, abychom to, čemu jednou jsme s chutí se podvolovali, i po druhé s touže ochotou a zálibou vykonávali. Také paní Nepovolná patřila na úlohu znova jí nastávající ted poněkud jinak, než když po prvé v ni se uvazovala, a shledávala, že je mnohem méně zajímavá než před rokem. Pozbyvši pro ni mocného půvabu novosti, zdála se jí nyní více robotou než povinností čestnou a příjemnou. V rozladění dojmů a za úvah podobných olbýval se dnes u Pěti zvonečků oběd velmi mrzuté a krátce, ač byl svátek veliký, Květná to neděle, a celý dům před svátým týdnem již V rouše nádherně slavnostním. Beze špetky obyčejné své živosti vypravovala paní Nepovolná pateru Inocenci jednozvučně o dopoledních svých návštěvách, vykonaných za příčinou pobožností kostelních, jichž se hodlal její spolek opět v příštím témdni velmi okázale účastniti, a stěžovala si mu velmi trpce, jak roztržitě byly všude přijaty její narážky, co nám nová doba asi dobrého přinese, a jak vyhýbavě na ně sc jí odpovídalo. Poznával pater Inocenc z hovoru své hostitelky, že se chce asi již napřed kryti a ohraditi, protáhne-li a opozdi li se na novo vyřízeni záležitosti jeho řádu, již si přec byla s takovým nadšením vzala na starost. Chtěje ji potrestati za její ochabnutí a vlažnost nynější, vytáhl ze své tobolky kus hrubého, roztrhaného, potištěného papíru a podávaje jí jej, prohodil, že to jeden z plakátů, které se dnešní noci na kasárny přilepovaly a v nichž vojsko se vyzývá, aby při blízké válce s Francouzskem se hledělo všemožně vyhnouti boji s těmi, kteří se chystají vymaniti všecky spolutrpitele z okovů je svírajících. Provolání to končilo asi v následujícím smyslu: „Neposlouchejte přec déle hlasů těch, kteří se udělali libovolně vašimi pány. Což neuštědřil stavitel všech světů každému z vás vlastního rozumu, vlastního svědomí, že si je dáváte od jiných vnucovati, že jednáte jen podle jejich rozkazů a nikoli podle přesvědčení vlastního? K čemu potřebujete mezi sebou a tvůrcem prostředníků a zastupitelů? Čeho od nás si žádá, do srdcí vašich hluboce vepsal, zkoumejte vnitro svoje a sami poznáte nejsvětější jeho zákony, ó vzchopte se konečně, bratří, a chtějto býti více než stádem, kteréž na jatky se žene, nýbrž samostatně rozhodujte nad osudem svým a všichni vespolek nad osudem vlasti.“ Věty takové a podobné jsou v naší době tak běžné, ba otřepané, že slyšíce přeslýcháme je jako známý nápěv a shledáme li se s nimi v některém spisu, nudně je pře skakujeme; tehdáž však, kde po dvou stoletích zas ponejprv se ozývaly mezi lidem, působily naň elektrisující mocí. Nepřiznali se ovšem každý, že i on nalézá na své cestě ona tajná vyzvání neznámých zastanců lidských práv, o nichž všude se mluvilo, a že je nejen pokaždé zdvihne ale i čte; avšak účinek jejich byl všude citelný, jevě se v jakémsi neobyčejném ruchu, a tajemná ozvěna z nich vznášela se takřka ve vzduchu nad hlavami všech. K utlumení onoho temného mlčelivého, avšak hlubokého hnutí v myslích obecenstva nepřispívaly právě noviny, dochá'ející od Sekvany, kdež národ zasednuv sám na trůn a nazvav se sám králem, hroznou začal páchati odvetu na všech těch, které za nepřátele svrchovaného práva svého považoval. Krom některých tříd obyvatelstva, v stálé stagnaci duševní si libujících, nejevila se již nikde ona podajnost podrobiti se daným poměrům, jíž paní Nepovolná tak obratně použila. Bylit lidé tenkráte jaksi unaveni zavedenými novotami, přáli si oddechu; teď však si již byli odpočinuli a dali se zas rádi rozčilovati veřejnými záležitostmi. Byli v letech předešlých uvykli aspoň myšlenkami a tužbami účastniti se postupu dějinného, a zvyk ten dobyl si brzo zas staré své moci nad nimi. „Měli jsme dosud za to, že se tyto škváry tisknou kdesi za hranicemi, ale tímto listem nabýváme jistoty, že se tisknou zde v Praze,“ pokračoval pater Inocenc se známou ledovou ostrostí svou.“ Teprve předevčírem se rozšířilo v městě usnesení vlády, že se započne konečně přec válka proti arcivrahům francouzským, a hle dnes již na to zde dána odpověď. Nepochopuji naše úřady, že tak málo. horlivosti projevují, aby přišly svatozrádným těm šmejdům na kloub. Ale právě v těchto vrstvách se nalézají nejnebezpečnější rýpalové a tajné spolky mají mezi úřadníky nejčinnější své údy. Neuposlechne-li nový vladař rychleji a lépe duchovních rádců svých než otec zesnulý, nezapočne-li okamžitě smeť tu buřičskou všude vyklízeti, tož znova opakuji, že se octneme v době nejkratsí v témž kalu krvavím, v němž ted tone vlast svátých králů Jindřicha a Ludvíka. Není vlastně nikde, kamkoli člověk zraky obrací, pozorovati té pravé, tiché, ryzokřesfanské, ueunavné a nám nade vše potřebné horlivosti; největší činnost jevívá se jen v krásných chlubných slovech.“ Nebyla by musila býti paní Nepovolná tak dlouholetou žačkou patera Inocence, kdyby nebyla ihned poznala, koho vlastně výčitky ty se týkají, a nebylo jí tedy divu, že jsouc si vědoma svých neocenitelných a, jak viděla, přec jen neoceněných zásluh, dříve od oběda povstala, než bývalo v takový svátek v jejím domě obyčejem a že, jak pravila, do svého pokoje odstraniti se musila, aby krátkým spánkem osvěžila síly, v poslední době prý velmi citlivě zviklané. Narážce té na minulé veliké její namáhání porozuměl však pater Inocenc zas tak dobře jako ona dříve jemu a rozloučil se s ní za to s takovou odmítavou výsostí, jako kdyby on jí ve svém domě již dvacet let pohostinství poskytoval, jako by on k tomu pracoval, aby se zas dožila pozbylé cti a slávy, jakoby ona mu byla za to vše ted ještě vyčetla nedosti velikou obětovnost pro jeho záležitosti. Ale nikdo neopustil jídelnu tak nespokojeně a rozčileně jako Xavera. Ne, nemohla se ted jako babička do svého pokoje uzavříti, byla by se tam snad udusila, musila ven, dolů do zahrady, tam se projiti, krev si utišiti, v samotě se sebrati, opanovati a možná li zapomenouti na to, co právě slyšela. Zúpoménouti? Ne, to nemohla! Věděla, mnoho-li v slovech zpovědníkových platilo nejen babičce, ale i jí, a chvěla se nad tím hněvem. Kolikrát a v jakých to odstínech a proměnách již slyšcti musila, že není dosti dbalá cti církve boží, že více, mnohem více od ní se očekávalo, že se neukazuje dosti hodnou stkvělého, tak velikomyslně jí poskytnutého losu! Opakoval to pater Inocenc tak dlouho a vytrvale, že s ním počínala ted již často i babička souhlasiti, a podle způsobu, jak od ní se odvracela, když jí ted po obědě ruku políbiti chtěla, poznávala, že je s ní rovněž tak nespokojena, jako zas s ní pater Inocenc a že vše to, co ted u stolu slyšela, zajisté uslyší ještě jednou dnes večer v její ložnici od ní soukromě, mnohem však ještě důkladněji, podrobněji a obšírněji. Xavere bylo až do pláče. Procházejíc se po dlouhých chodbách zahradních, vroubených živými křovinatými stěnami, nůžkami zahradníkovými přísně přistřiženými, které první dech jara právě pokrýval lehounkým zeleným závojem mladých puků, zpytovala svoje svědomí, v čem tedy je nedbalá, netečná, čím si zasluhuje každou chvíli tak přísného pokárání? Což nevykonávala vše, jak jí to nařizovali? Nepátrala, nenaslouchala, nepamatovala si netoliko každé slovo ale i posuněk, co od lidí a o lidech slýchala, neopakovala to babičce a zpovědníkovi vždy s největší svědomitostí a ochotou? Projevila kdy jediným jen slovem svou nechut proti tomu? A přec byl úkol ten dosud tak málo jí příjemný, tak málo s její povahou se shodující, podrobovala se mu s velikým jen sebepřemaháním, musila se k němu ještě teď tak nutit jako v první době, kdež byl na ni vložen, co měla ještě více činiti? Vždyť si znamenal pater Inocenc po každé besedě a společnosti, ba po každé procházce její celé archy, jmenovala mu každou vynikající osobnost, s níž se byla setkala, a oznámila mu věrně, s kým koho viděla a kdo komu se vyhýbal, nedala si skutečně, jak jí nařízeno, ani nej malichernější maličkost ujiti. Jakým to zajímavým a důležitým rodinným příběhům a poměrům byl tím již přišel na stopu, nad nimiž i babička užasla, a které byla jako druhá Dělila vylákala ze svých ctitelů v sítích její půvabnosti se třepetajících. Opojeni hrou jejích očí, tahů, posuňků a libozvukem jejího hlasu, když pronášívala vypočítavou licoměrností nejroztomilejší nesmysl, pověděli jí vše, co si věděti přála, aniž si byli vědomi, že cosi vyzradili, co neměli. Kde to nešlo čtveráctvím a hrou, tam se nutila do vášně, jíž nepocitovala a z níž náhle vystřízlivěla k zoufalému obyčejně ustrnutí toho, jenž se domníval býti jejím předmětem, dověděla-li se, čeho byla žádostivá a nebylo-li již ničehož v srdci jeho, čím by se jí byl mohl ještě svěřiti. A pak prý nebyla horlivá, pak prý nesplňovala naděje, jež druhdy vzbuzovala! Necht si mluvil pater Inocenc cokoliv, věděla přec jen, mnoho-li mu byla již závažného odhalila, na jak důležité stopy jej byla přivedla, že byl tu mladý úředník ten odstraněn, zde zas onen důstojník přesazen a třetí postrčen jen 11a základě jejího udání, že byla svaté věci mnoho, velmi mnoho prospěla. Ba sdělila mu toho již tolik, že by byl mohl dle jejího náhledu již sám přijíti na onen tajný, bohužel dosud nevypátraný kořen smělé vzpoury v městě, že by nebyl musil věru teprve na to čekati, aby ona sama prstem mu ukázala na onoho odvážlivce, jenž urputností vzrůstající všechen nebezpečný ten odpor stále proti pravým vyvolencům božím rozdmychoval a osnoval. Proč ani zpovědník ani babička ještě neuhodli, čí to ruce ty plakáty tisknou, lidem do oken je házejí a na všecka nároží téměř den co den lepí? Proč nechávali všechno na ní? Mimovolně se vracela duchem k poslednímu provolání, zanechávajíc svých němých výčitek proti vychovatelům. Bylo v něm cosi, co se jí jaksi osobně dotýkalo, vnucovalt se jí při vzpomínce na ně neuvědomělý, nejasný jakýsi pocit, jakoby platilo vyzvání to i jí, jakoby byla i ona takovým nástrojem libovůle, jako ten voják, k němuž tajemný pisatel jeho se obracel. Což nemučila stát také pořád na stráži, býti ve zbrani, pořád hotova jsouc k zápasu, k němuž nikdy však nepřicházelo? V tom aspoň byl voják šťastnější než ona; byl vyslán do pravého boje, po jehož opojení ona marně dychtila, ó kéž by konečně přec jednou došlo k otevřené seči mezi oběma stranami, pak by se byli mohli podívat, kdo první potáhne proti nepřátelskému táboru, kdo výše pozdvihne prapor s křížem, v čí ruce meč směleji se zableskne, ó pak by jí zajisté nebyl nikdo vyčítal liknavost! Ba méně byla ted než takový voják, byla jen sprostým vyzvědačem, jenž nebývá ani zastřelen, chytí-li jej – nýbrž oběšen ... a Zvonečková královna plakala ted skutečně. Nebylo to dnes nikterakž ponejprv, co byla Xavera mrzuta a rozčilena, co hledala samotu, aby se utišila a přemohla; ale ponejprv dnes, co k tomu určitě se přiznala a s příčinou nespokojenosti již sama před sebou se netajila. Jindy vždy se snažila v duchu babiččině se přemlouvati, že žádné jiné dívce osud tolik nepopřál, jako jí. že žádná, co jich zná, nezažívá tolik obdivu a zbožňování, žádná že nebývá jako ona dnes kněžnou plesu, zejtra sluncem divadla, lákajícím všecky pohledy k sobě, a pozejtří slaveným středem přátelské společnosti, že je všude nejen nejkrásnější, ale i nejstkvostněji vystrojena, především však ze všech družek svých nejvolnější. Ostatní dívky, opatrnými matkami hlídány a napomínány, musily se úzkostlivě přidržovati jednoho ctitele a vším možným uměním ho střežiti, aby jim neuklouzl, ona však jediná si směla počínati zcela dle libosti, srdce mužská přijímati, odmítati, vyslyšet! jejich vzdechy aneb se jim posmívali, oslňovati je na čas žárem své milosti a zas od nich se odvraceti, aniž jí kdo v hře té bránil; ba bývala ještě pochválena, čím bujněji, vyzývavěji si počínala, připravovala-li všecky muže blížící se jí o poslední špetku zdravého rozumu. Jí jedinou neobmezoval žádný zákon, jí nevadil žádný ohled, byla skutečně zcela volna. Ale dnes se sama sebe tázala, čím to tedy, že ač je mnohem šťastnější a volnější jiných, na jejím čele se počíná ukazovati jakýsi lehký stín mezi obočím, asi jako žilka na listu liliovém, a že je to vráska, skutečná vráska, jíž nebylo ovšem viděti, když se smála a bavila, kteráž se ale okamžitě objevila, když zamyšleně do zrcadla se zahleděla? a jaký druhý to stín se jí tak často přiloudívá do srdce, že pak se v něm rozhostívá takové studené, bolestné prázdno, jako na příklad teď? po čem to tedy bažívá a tesknívá majíc vše? ... Xavera najednou se zastavila, po zahradě se rozhlížejíc. I zdálo se jí náhle, že se pro každého dnes modrá nebe safírovou průhledností, pro každého že s něho se spouští jaro po dlouhých vlahých pablescích slunečních mezi širé městské zdi, pro každého že ti malí zpěváčkové na omlazujících větvích tak sladce šveholí, hledajíce si mezi nimi nejbezpečnější domov pro svou lásku, pro každého že pučí z kypré prsti ty žluté a bílé zvonky tam na záhonech, pro každého že jest dnes Květná neděle, veliký to svátek – jen pro ni ne, že byla jen tenkráte skutečně veselá a volná, když neznala z celého světa než tuto zahradu a větší a lepší zábavy než broditi se s Leokadem Nattererem večer sněhem z kázání postního domů. Ach Leokad! Jak dlouho již tomu, co si naposled naň zpomněla. Vstoupil prý již skutečně do semeniště, jak se proslýchalo, k přání císaře samého. Nedivil se tomu nikdo, že přání tak vznešenému vyhověl, kdož znal za jedno jeho otce, jenž by ho byl zajisté okamžitě z domu svého vypudil, kdyby si byl troufal toho nejmenšího proti vůli císařově namítati, a pak kdo znal i jeho. Pravili jeho známí, že srdce tak měkké a jemné jako jeho není ani pro svět náš a hrubou jeho lásku stvořeno, že je nejlépe schováno v takovém svátém útočišti, kdež mu dopřáno, aby jen předměty a zájmy nejvyššími se obíralo. Počínal si při smi ti matčině prý tak zoufale, že ho musil bratr jeho rovněž si zoufající neustále střežiti, aby si v ničem neublížil, a mnoho nocí mu bylo s ním probdíti na hřbitově u hrobu jejího. Zdali pak Leokad tušil, koho podnětem císař ono přání jeho budoucnosti se týkající vyslovil? Jaký to pošetilý pomysl! Zajisté nesdělil mocnář nikomu, že mu byla vnuknuta dcerou jeho myšlenka, aby se věnovalo několik mladíků z předních pražských rodin jiným pro dobrý příklad stavu kněžskému, a že byla princezně zas pošeptána přednostkou spolku srdce Ježíšova, ani jak a kdy tak se stalo. Ale netušil-li Leokad, že ona v osud jeho zasáhla, proč jediným slovem jí neohlásil, co s ním se díti má? Což bolest nad ztrátou matčinou každý ostatní cit v něm nejen potlačila, ale i vyvrátila? Mola věru příčinu naň se hněvat; jakž kdyby ho nebyla Panně Marii obětovala, nýbrž se odhodlala, že lásce k němu se poddá, a jako dříve na ni počítala, že jí vymaněna bude z trudných poměrů domácích? Vida, jak dobře měla přec jen babička varujíc ji před muži; ani Leokad nebyl s to věrně milovat, také on snad schladl právě v tu chvíli, když ponechávajíc mu rukavičku, tím mu podala důkazu, že naň ještě nezapomněla. Xavera se počala opět procházeti, klidněji však než před tím. Již nemyslila ani na patera Inocence, ani na plakát, chtěla tomu konečně přijít na stopu, proč Leokad jí nedal ani s Bohem. Byla se připravila na loučení velmi slzavé, již měla celý výstup vymyšlený, byla by snad i omdlévala, podávajíc mu naposledy ruku svou, již znal tak vřele k srdci tisknouti, že by byla na stálost a upřímnost jeho citu hrady stavěla. Méně než kdy jindy chtělo jí dnes do hlavy, že by se byl Leokad za několik neděl tak k nepoznání proměnil; vždyt 11a něm přece o procesí viděla, jak je štasten, že se s ní konečně zas jednou shledává. Za jeho úplným na ni zapomínáním a náhlým od ní se odvrácením, jakož za jeho dobrovolným odříkáním se světa vězelo na všechen způsob ještě něco jiného, než pouhý žal nad úmrtím matčiným. Zdaž za tím nevězel jeho bratr? Náležel Klement Natterer do malého počtu těch, kteří setkavše se s ní, neměli pro ni jiného než němou úklonu, kteří neucházeli se nikdy o čest, aby byli nějakým přítelem k Pěti zvonečkům zavedeni. Často jej vidívala ubírajícího se po náměstí, nejspíše, že tamtudy chodil nahoru k onomu letohrádku, kdež se vděčil se svými kolegy pražským dámám tak roztomilými zábavami. Ani jednou ještě nebyla pozorovala, že se ohlédl na zvonečky, jako každý jiný kolemjdoucí mladý muž, ano nejednou se jí zdálo, že jako naschvál hlavu od nich odvrací ke zdi, aby jich ani nezahlédl. Při oněch zábavách ani jednou k ňí se nepřiblížil, ovšem nebližíval se i dívkám jiným; ale což to bylo proň omluvou? Bylo v Praze mnoho krásnějších a zajímavějších mužů než Klement, ale tak vznešeně z nich přec žádný nevypadal, obzvláště ted v tom černě aksamitovém smutkovém kroji. Byl o tom jen jediný hlas mezi dívkami, a ač nebývala s nimi často jednoho mínění, tenkráte s nimi přec jen souhlasiti musila. On a nikdo jiný byl tím vinen, že se jí Leokad sřekl; věděla, že míval na mladšího bratra vždy veliký vliv, že byl od něho považován za jakousi vyšší bytost zvláštního ducha a povahy. Tak nesoudil o něm ostatně jen bratr, tak soudívali o něm lidé vůbec. Jsa nepřítelem lásky a dívek, chtěl snad, aby ho Leokad napodobil v pyšném jimi pohrdání, a obávaje se jejího vlivu naň, sám mu asi domluvil, aby se utekl za klášterní zdi, chtěje mu svobodu srdce zachrániti. Jak by se mu nebyl Leokad se svou láskou svěřil? Zajisté o ní věděl! Často upírala Xavera tuto zimu na Klementa tajně pohled, když opíraje se o strom, zíral před sebe na tu pestrou směsici pohybující se na uměle vytvořené ledové hladině nahoře v zahradě za letohrádkem, kdež bývalo ted střediště elegantního světa. Na svoje soudruhy, kteří vozívali při zvucích hudby dámy svoje na hezoučkých, kožešinami pokrytých sáňkách s velikým zápalem a vytrvalostí, patříval s tak podivným výrazem, že by si byla přála věděti, co asi při tom si myslí – nechť by to nebylo právě jejímu pohlaví lahodilo. Na všechen způsob si myslíval o nich zcela jiné věci, než jeho přátelé a bylo by ji věru bavilo, koneČuě jednou také něco jiného slyšeti z mužských úst, než jednu a touž píseň ... Zvonečky nad vraty se ozvaly. Vracel li se to někdo z domácích z nešpor, jež byla s babičkou dnes zameškala, či opovídaly návštěvu? Kéž to byla návštěva vymaňující ji z nudy dnešního půldne, které na ni v zoufalé nepřehledné dálce zívalo. Pater Inocenc se hněval, babička se hněvala, dnes nebylo žádné divadelní představení, aniž kde větší nějaká zábava, vše se obmezovalo k vůli době velikonoční jen na kruh rodinný a nejbližších domácích přátel. Kdožlcoli z nich dnes se ukáže, bude přivítán jako pravý spasitel. Napjatě pohlížela na cestu od domu – zůstávala prázdna; zajisté to jen zavítala některá stará modlářka k babičce, kteráž u ní pobude až do noci a její nemilostivý rozmar proti vnučce ještě zhorší. Novou nevrlostí uchvácena počala Xavera opět měřiti délku hlavní chodby v zahradě, již byla dnes již tolikrát přeměřila, ale jak na jejím hořením konci se obrátila, aby zas k domu sestoupila, tu by se byla málem tak zarazila a zarděla, jako o	pouti na Bílé Hoře před Leokadem, kdyby si nebyla od oné doby již více vlády nad svými tahy a posuňky osvojila. Mezi živými stěnami v slunci zlatě se zelenajícími přicházel provázen klíčnicí naproti ní ten, o němž byla právě před chvilkou rozjímala ... Ač se znali a oba se chtěli nanejvýš opanovati, přec to trvalo několik okamžiků, že mlčky proti sobě stojíce na to nepomýšleli, vyměniti běžné fráse zdvořilosti v takovém případu předepsané. Ona byla příliš překvapena jeho nenadálým se objevením, on příliš rozechvěn myšlenkou, že to patří tváří v tvář oné pověstné Zvonečkové královně, která svou krutou hrou s bratrem jeho zajisté urychlila smrt jeho matky, že to překročil práh domu, v němž již tolik hříchů se vylíhlo ... Podlehlat paní Nattererová v náručí synů, zdrcených krutou tou ranou, své dlouholeté nemoci následkem hrozného rozčilení několik dní po oné osudné audienci u arcivévodkyně. Do poslední chvíle stále ji oblétala blažená vidina, že synové její šíastně vykonali velikou úlohu, kterouž jim svěřila. Nadarmo prosil Klement po její smrti Leokada, aby učinil dle posledního přání jejího a útěkem se zachoval před hrozícím mu klášterem. „Klášter ted pro mne všude,“ těžkomyslně na doléhání jeho mu odpověděl, každý podobný návrh jemně ale určitě od sebe odmítaje. Nemohl si Klement jinak mysliti, než že zrádkyni dosud miluje a to tak velice, že mu je nesnesitelná myšlenka vzdáliti se z města, kde ona mešká. Nevěřil mu, když při odchodu z domu otcovského, pevně jeho šíji objímaje, mu pošeptal: „Jdu tam, kde více než všude jinde průkopníků potřebí. Přísahám ti při tvé lásce ke mně, že budeš ode dneška se mnou spokojen.“ Klement povždy s nechutí se vyhýbal Zvonečkové královně a v poslední době i se skutečnou záští. Dobře viděla Xavera, že naschvál tvář od domu jejich odvrací, aby oči jeho ani pohledem oň zavaditi nemusily. Ale ted již tak či niti nesměl. Velela mu povinnost přísně a neodkladně seznati ji blíže a vypátrali, jakými prostředky by se dal vliv její seslabiti a ona neškodnou se učinila. Den ode dne stávaly se citelnějšími mezery a zmatky působené v šikách jeho spojenců ošemetným jejím uměním, které vrcholilo v nesvědomitém způsobu, jímž se sprostila jeho bratra, an jí počal nepochybně svou věrnou láskou v některé pletce překážeti. Mnoho neděl napjatě o	tom přemýšlel, kterak by jí bohaprázdnou její moc ne-li vyrval, tedy aspoň podkopal a ruce jí svázal. Konečně sc na tom usnesl, že se o to pokusí, postaviti jí v cestu muže, jenž by ji dovedl celou zaujati a upoutati, jak ona toho vždy dokázala u svých ctitelů. Troufal si muže takového najiti a proti ní ozbrojiti, znalí jich několik obratných, ve světských způsobech sběhlých, chladných, ženskou krásou přesycených to dobrodruhů ve vyšším smyslu slova, kteří byli pro úlohu takovou jako stvořeni. Aby mohl mezi nimi učiniti vhodnou volbu a patřičuě je poučiti, jakým to směrem se musí bráti, aby přišli u ní k cíli, bylo nutno hlouběji vniknouti v záhyby mysli mladé jesuitky a blíže se spřáteliti s jejími náklonnostmi a zvláštnostmi. Komu ale mohl svěřiti úkol tak důležitý, těžký a choulostivý? Měl-li se vydařiti, musil on sám nad jeho provedením bdíti. „Jsemť doktor Klement Natterer,“ poklonil se konečně před ní, „a prosím, aby mi panna Nepovolná pro minula, že v takový den ji vyrušuji. Avšak schválně jsem si jej vyvolil, abych na jisto doma ji nalezl. Přicházím co posel bratra svého Leokada.“ Úsměv její zůstal jasný, plef stejně průzračná, čelo hladké, jen onen stín mezi obočím se na něm objevil. Podle přízvuku, jímž vyslovil Klement jméno bratrovo, nabyla Xavera přesvědčení, že jen on byl toho příčinou, že Leokad tak snadno s ní se rozloučil. Co jí v jeho jménu asi chtěl? „Odebral te Leokad, jak snad panně již od jiných známo, do semeniště, aby se tam připravil na příští svůj úkol. Rovnaje si před odchodem svoje věci, přišel na rukavičku, již byl tak štasten zdvihnouti, když jste ji ztratila. Nenaskytla se mu však hned příležitost vám ji vrátiti a později to opomenul pro smutné rodinné události. Jestií příliš stkvostná, aby si ji byl mohl podržeti bez dovolení vašeho na památku, že měl čest vás znáti.“ Přese vši chladnou a důstojnou klidnost, do níž Klement se nutil a jíž by byl na všechen způsob také každého jiného oklamal, poznávala Xavera, že se přibližuje jako nepřítel. První skutečný to nepřítel, kterého měla v kruhu mužské mládeže! Jaký to zcela nový a velmi zajímavý pocit přemohl její překvapení a zvítězil i nad její uraženou marností, že jí Leokad po jiném vrací, ba že jí vůbec vrací, co – jak dosud se domnívala – jako svátý ostatek si ukládal. „Děkuji vám,“ pravila co možná nenuceně, a aby věděl, že ji ani dost málo neranil, přijala ochotně i pěknou skříň, v níž rukavičku jí podával; „jsemí velmi ráda, že si váš bratr na ni vzpomněl, já skutečně nevěděla, kde a jak jsem ji vytrousila. Slíbila jsem oděv, k němuž náleží, ctihodným sestrám Uršulinkám pro jich chudé novicky, aby důstojně k oltáři co nevěsty Kristovy přistoupiti mohly; ted aspoň jim ho mohu odevzdat úplný. Nadarmo jsem se po podobné rukavičce pídila, je lyonská, a obchodníkovi, u něhož jsem ji koupila, nebylo možno v nynějších zmatcích odtamtud jiný pár mi opatřiti. Ale jak vás mohu jen tak dlouho obtěžovati takovými ženskými malichernostmi? Povídejte vy mi raději o Leokadovi, zdali se cítí štastným a spokojeným v novém povolání svém? Přála bych si toho velice, nebot jsem měla příležitost seznati ušlechtilou jeho povahu. Býval, jak zajisté vám pověděl, po několik let na cestě z postních večerních kázání mým rytířem.“ Klement nemohl jinak než hlavou pokynouti, obávaje se, že by ho tentokráte zajisté vyzradil hlas rozliořčeností se chvějící, kdyby jí slovy odpověděl, činila z přírody lhářku, podobalo se, jakoby v ní projeviti chtěla jednu ze svých nejspanilejších myšlenek a zatím v sobě skrývala jen šalbu a podvod. „Ale otázky moje jsou věru zbytečné,“ pokračovala Xavera s lichotivou zdvořilostí, jíž Klementa víc a více pobuřovala; „jsemt o tom přesvědčena, že bude jako kněz úplně šfasten. Jaký jiný stav vyrovná se stavu tomu co do významu, důležitosti, vznešenosti, jaký tedy je hodnější jeho?“ Nemohl Klement déle jen mlčky ji vyslechnouti. „Odpusťte mi, panno, všetečnou otázku,“ pravil jí trpce; „proč považujíc stav duchovní za nejvznešenější, ušlechtilé povahy nejhodnější, sama pro sebe jste jej nezvolila?“
„Nezvolila jsem pro sebe stav duchovní, poněvadž je v něm velký rozdíl co do působení obou pohlaví,“ odpověděla mu bez rozpaků a s výrazem hlubokého přesvědčení, jakoby byla o věci té sama mnoho přemýšlela. „Jakou činnost má klášternice? Slouží mši, zpovídá lid, káže? Nesmí a nemůže jiného v stísněném, obmezeném svém oboru než se modliti. To mohu všude i mimo zdi klášterní a mimo to ještě jinak slovy a příkladem účinkovati, než taková nebohá uvězněná jeptiška. Nemusíte mi ovšem věřiti, ale proto je a zůstane přec pravdou, že narodivši se mužem, bych byla jen zvolila povolání kněžské. Uchopila bych se ze všech sil duše a schopnosti své úlohy a prováděla bych ji s posvátným zápalem a úsilím všestranně, používajíc vší moci, jakou mi poskytuje. Přestala by se brzo pak země hemžiti nepřátely Kristovými, kdyby každý kněz tak smýšlel a jednal, jak bych já na jeho místě jednala; pročež dovolte, abych opakovala, že povolání Leokadovo je nad jiné důležité, vznešené – a závidění hodné.“
„A vy mi zas dovolte, abych s vámi litoval, že jste se mužem nenarodila, a že nelze dobu pošinout nazpět – byl by se z vás podle všeho vyvinul znamenitý inkvisitor.“
„Kdo to je?“
„To vy nevíte?“ nedůvěřivě ji měřil.
Ona mu neporozuměla, že jen tomu se diví, že jí slovo to je neznámo, nýbrž že vůbec se diví její nevědomosti, kterouž byla často již pocítila ve společnostech, když o jiném než o městských novinách řeč se rozpředla. Mnohdy musila v hovoru umlknouti, poněvadž jí byly věci i předměty, o které se jednalo, bud zcela neb aspoň částečně neznámy, a těžce to nesla, promluvila-li o nich vtipně slovíčko některá dívka, již považovala za zcela nepatrnou a ku které se pak všecky zraky obrátily. „Konversace“ považována tehdáž za talent, lidé se stavěli ve společnostech kolem toho, kdož dobře hovořiti uměl, jako ted okolo zpěvačky neb pianisty. Dotknul se svou poznámkou velmi bolestného místa v ní, tak že nad tím náhle na přetvářku zapomněla.
Zarděla se do temna a mimovolně vstoupily jí slzy do očí.
„Máte pravdu,“ zašeptala s onou přirozenou přímostí svou, jíž všecka naučení babiččina v ní dosud ještě zcela nepotlačila, „vím velmi málo, ale není to vinou mou, ráda bych sc byla učila. Babička i zpovědník však vždy tvrdili, že zbytečným učením přiloudí prý se dívkám nebezpečné věci do hlavy, které pak ohromují mír duše její.“
Mimovolně pohnut zaroseným jejím pohledem a překvapen, že viilí dívku a právě tuto dívku pro něco jiného slzeti než pro oděv neb šperk nedostižený neb ctitele vrtkavého, a tak upřímně k něčemu se znáti, co by byla jiná opatrně skrývala neb uražena zahaliti se snažila, Klement živě do řeči jí skočil.
„Křivdíte mi, panno,“ omlouval se horlivě; „nedivil jsem se jinému, než že vy při přísně náboženském svém vychování, jímž v městě slynete, nevíte, že inkvisitor se jmenoval předseda duchovního soudu, jenž odsuzoval kacíře a je dával pro bludné vyznání víry upalovati.“
„Za živa je dal upálit?“ zašeptala Xavera, pohlížejíc naň zděšeně, a on viděl pod krajkami, šíji její zahalujícími, kterak ji mráz přebíhá. Ne, tenkráte se nepřetvařovala, tak by jí nebylo tělo její poslouchalo, takovou pravdivostí nemohla lhát hrůzu, neznala skutečně ukrutnosti páchané, aby rozmnožena a upevněna byla sláva boží na zemi.
„Ano, mnoho tisíc jich upáleno inkvisicí a to každého pohlaví a stáří.“
„I zde v Čechách?“
„I zde v Čechách. Sídlila inkvisice na břehu Vltavy nedaleko staroměstských mlýnů u svátého Jana u zábradlí. Ale co mi řekne vaše paní babička, až uslyší, Čím jsem vás bavil?“
„Já jí to nepovím; přejet si, aby mi lidé vypravovali samé jen příjemné věci, ale já také ráda slyším
o	jiných. Je to tak zdlouhavé poslouchat vždy jen jedno a totéž. Je to ale věru strašné, že bylo tak veliké přísnosti potřebí,“ zhrozila se znova. „Což si nechtěli dáti oni nešťastníci nikterak říci? Nejspíše to byli asi tak zatvrzelí a drzí neznabozi, jako ti proklatí svobodní zedníci.“
Zlořečila těm neznabohům tak srdečně, že by se jí byl Klement málem pousmál.
„Zdaliž pak panně povedomo,“ pravil, rozhlížeje se po zahradě, aby tvář od ní odvrátiti mohl, „že právě oni neznabozi, kterých vším právem tak nenávidí, rodinný dům její založili zároveň s tou zbořenou kaplí naproti němu? Hle tam nad vchodem do zahrady vytesáno kladívko a obrouček, znak to svobodných zedníků. Nejspíše bývalo zde jejich shromaždiště a sídlo jich mistra, jak představeného spolku svého nazývali. Snad byl dokonce předek panny Nepovolné tehdáž jejich hlavou. Není o tom žádné podání v rodině? Mohlo by to býti, nebot rod váš je velmi starý.“
Xavera udělala kříž.
„Pro bůh, co to mluvíte? Jaké to neštěstí, pocházet od takových bludařů!“ zalekla se.
„Co byste vy mohla za bludy praotců? Jest mnoho domů v naší Praze, které náležejíce druhdy arcikacířům, jsou ted v držení potomků, které čítá církev mezi své nejoddanější děti. Dovoluje si často osud takovou hru a věru velmi to zajímavé a poučné, stopovat zdánlivé jeho rozmary.“
I rozpomněl se Klement s dojmutím, kterak ve vlastní jeho poněmčilé rodině českou matkou se probudil nejvřelejší cit národní a z odrodilců se stali nejoddanějši zas synové vlasti.
„Ach ovšem, ovšem,“ svědčila mu Xavera se zaníceným pohledem, jako kdyby byl před ní rázem odhalil netušené dálky; „jak zajímavo vědět, co se událo před tolika sty lety, jací to žili lidé a jnk smýšleli. Vím, že pojednávají o tom celé knihy, ale já jich neznám; však jsem vám již pověděla proč. Přečetla jsem jich tak málo, – ale pojďte, podívejte se a přesvědčte se sám, že nejsem tím sama vinna, že jsem tak nevědomá.“
A nečekajíc na jeho odpověď, spěchala před ním do jeskyně a ukázala mu tam na malou skříň v podstavci sochy umístěnou, v níž spatřil několik sporých řad knih.
„To je vše,“ vzdychla si.
Klement si také vzdychl, prohlížeje si knihu za knihou, jen že za jinou příčinou než ona. Měly v čele nápis: „Nákladem dědictví svátého Václava.“ Byly to spisy druhdy vydané novoměstskou kolejí jesuitskou.
Největsí jich část byla smutným svědectvím, na jak nízký stupeň vzdělanosti sklesl národ český, když podobné věci trpělivě přijímal. Zakladatelka dědictví svatováclavského byla jakás novoměstská měšíanka Marie Stejrova, a největsí jeho podporovatelka jedna z hraběnek Sternberkových, kteráž mu v kšaftu velikou částku peněz odkázala. Obsah knih těch byl bud suchopárně dogmatický neb fanatický a fanatizující, a právě nejhroznější z nich, jako na příklad: „Věčný pekelný žalář“, který byl nejednoho příliš horlivého čtenáře svého o rozum připravil, honosily se zde nejstkvostnější vazbou a přední místo jim vykázáno. Několik postil, legend a svazků písní nábožných doplňovaly sbírku tu.
„Vaše knihovna není ovšem četná,“ pravil Klement, skláněje se dosud ke knihám. Nemohl se na Xaveru podívat, styděl se za útrpnost, již s ní v této chvíli pocitoval,
i za výčitky, které si činil, že ji tak přísně posuzuje a odsuzuje. Zdaž z ní mohlo něco jiného býti, než čím byla, při takové potravě duševní?
„Ale za to je vaše tim četnější a rozmanitější, není-li pravda? Slýchávám často, že není ze všech mladých doktorů nikdo tak učený jako prý vy, a odkud vám ta učenost přišla ne-li z knih?“ vyptávala se ho zvědavě a při tom si sedla na stupeň u klekátka, jakoby očekávala, že jí více poví o té své učenosti a kterak k ní přišel.
„Přečetl jsem ovšem více než panna, ale proto přec nikoli tolik, jak bych si přál,“ vyhýbal se jí, ale ona ho tak snadno nepropustila.
„Mluví z vás jen skromnost; jsemt přesvědčena, že víte všecko. Jak jste šíasten! Vímt sice také, že Bůh stvořil svět jedině vůlí svou, ale jakými to prostředky jej zachovává a ozdobuje, o tom mi pranic známo není.“
A s těmito slovy natáhla ruku pro narcisku, která sc bělela ve váze u nohou Panny Marie.
„Ráda bych na příklad věděla, kterak se tu ten kalíšek znenáhla sám tak uměle vystrouhal, jaký to neviditelný štětec jej tak krásně obarvil?“
A podávajíc Klementovi květinu, aby její otázky zodpovídal, upřela naň pohled tak přímý a poctivě tázavý, že těkavé její blýskavé oči neměl ani za schopny takového pohledu. Zapomínaje nad ním, koho to před sebou má a zdali snad právě na témž klekátku, kdež ji seděti viděl,
o	tom nepřemýšlela, kterak si bratra jeho s cesty odstraní, když jí láskou svou překážel, počal jí vykládati vše, co věděl o vývoji a vzrůstu květin a jakým zákonům i vlivům podléhají.
Poslouchala ho tak napjatě a pozorně jako dítě, jemuž vypravujo matka první pohádku. Viděl, že má ještě mnoho vedlejších otázek na rtech, ale že si ho netroufá vyrušiti, aby jediného slova nad tím nezapomněl a snad dokonce neustal, nuděn obmezeností, již by mu znova v nich vyzradila. Netrvalo dlouho a Klement na novo pohnut pokorou, kterouž si žádala a přijímala jeho poučení, jakož i v horlivosti výkladu, který jej počal zajímati jako ji, sedl si vedle ní na stupátko, aby jí mohl vše, co o květině povídal, lepe ukázati.
Bylo tak útulno ve sváteční to odpůldne v jeskyni prozářené prvním zlatým paprskem jara, pramínek v ní se prýštil jasností tak démantovou z omženého balvanu svého, zpívaje si jako srdce lidské plno svaté spokojenosti, rodička boží rozprostírala ve svém vonném hájku nad klekátkem náruč v tak blaženém žehnání světu, a venku v zahradě šveholili ti drobní zpěváčkové tak sladce, hledajíce si mezi brunátnými poupaty na stromech bezpečný úkryt pro lásku svou, že Klement podléhaje proti vůli své víc a více tiché poesii malé té poustevny, jakož i výrazu vděčnosti, zrcadlícímu se v té milostné dívčí tváři vedle něho, sám se stal poetou. Jeho výklad o květinách a tichém vonném jich žití aspoň znenáhla se proměňoval v nadšenou velikolepou dithyrambu na přírodu a nevyčerpatelnou její krásu.
Ale najednou jeskyně se zatemnila a tím báseň náhle přervána a básnický zápal uhašen. Stín ve dveřích se objevil, učitel i žačka stejně mrzutě svraštili čela nevítanému rušiteli vstříc.
Byla to paní Nepovolná, před níž Klement s chladnou úklonou povstal. Slyšela prý teprve ted od klíčnice, když z odpoledního spánku trochu později než obyčejně se probrala, jaký to vzácný host k Zvonečkům zavítal, a přišla ho pozdravit. K jejímu rozkazu pokryla klíčnice okamžitě v jeskyni stůl, a Klement musil přisednouti ke stkvostné svačině. Zavířilo to v něm ovšem hrozným způsobem, když si zasedl jako host k jejímu stolu, a několik okamžiků myslil, že to zkouška tuze tuhá pro jeho city; ale proč sem tedy vlastně přišel? Jak jinak chtěl povinnosti ostatní své dostát a provést, co zamýšlel, než chovaje se jako navštěvovatelé domu toho? Přemohl se Klement konečně tak dokonale pamětliv jsa úlohy své,?e vyslechl s pozorností paní Nepovolné velice lahodící obšírné její líčení korunování divotvorného Marianského obrazu na Svaté Hoře u Příbrami, k níž připutovaly všecky bohaté pražské měštanky a veliký počet šlechtičen pěšky, které však byly pak přítomny v oděvích tak neslýchané nádherných, že po celé zemi o tom kolovala podivná zvěst. Obětovaly obrazu samé jen veci z nejryzejšího stříbra a zlata. Matka domácí paní od Pěti zvonečků, trpíc tehdáž zrakem, věnovala tam prý veliké rubínové oko a skutečně krátce na to ze své oční choroby zcela se vyléčila.
„Má u vás ženský mozek tolik ceny jako ženská rukavička?“ tázala se Xavera Klementa, provázejíc jej při odchodu zahradou. Tento její nepřítel byl ji dnes tisíckrát lépe bavil než všichni její zbožňovatelé.
Přiznal se, že mluví proň v hádankách.
„Vydal jste se k nám k vůli mé rukavičce; chtěl byste se jednou a snad víckrát tak namáhati, abyste poskytnul mozku mému trochu světla? Vy ani neuvěříte, jak jsem byla mrzuta, než jste přišel; nic mne netěšilo, ani ne naděje, že zas bude korunovace. Nevěděla jsem, co mi schází a proč je ve mně tak pusto a prázdno – ted to vím, poněvadž je v mé hlavě skutečná poušt. Budte ubezpečen, že vám tím nezpůsobím žádnou mrzutost u babičky, ne  povím jí o tom ničeho. Dostala jsem od patera Inocence k svému svátku 11a celý rok odpuštění všech všedních hříchů, k nimž náleží zamlčovati něco úmyslně, avšak jen tenkráte, nemá-li z toho nikdo žádné škody. Z vašeho poučení budu však mí ti veliký prospěch ... ale já snad příliš mnoho na vás žádám;“ dodala, vidouc, že váhá se slibem žádaným, a její tvář se zaruměnila uraženou hrdostí tak spanile, že i Klement do ní s podivem se zahleděl. Hněvala se ted skutečně. S jakým jásotem by byl každý jiný muž její přání přijal a mu vyhověl! Byltě Klement jejím skutečným nepřítelem, ba že byl, a jen on Leokadovu duši v té míře od ní odvrátil, že jí vrátil i jedinou 11a ni památku. Ráda by byla slyšela, kterak jej o ni omámil, jen aby měl dostiučinění jí ji podat a jí dokázat, že nemá v jeho srdci již co pohledávat. V té chvíli si přísahala svatě, že on nepřítelem jejím zůstati nesmí.
„Váhám s odpovědí jedině proto, poněvadž se domnívám, že z vás se pouze ozývá přívětivá snaha, dokázati mi, že jsem vám dnes nepřišel příliš nevhod,“ odvětil jí, divným jsa ovládán pocitem. Jak trpce si vždy na ženštiny stěžovával, že nic jiného jich nezajímá, než co titěrné marnosti a hravosti jejich lahodí, a najednou – ponejprv vo svém životě setkal se s dívkou, kteráž si žádala více, a právě tou jedinou byla – Zvonečková královna! Byla to také taková jen hra osudu, o níž se jí dříve zmínil, neb vypátrala ona dříve než on, přemítajíc již zase o novém úkladě, jehož obětí on měl tentokráte býti, onu, jak se domníval, velmi obezřivě zatarasenou bránu, kudy bylo lze se dostati k jedině dobytnému místečku v jeho srdci? Ó, necht se jen panna Nepovolná naň chystala, on byl připraven na její útok. Nevěděla, koho má před sebou, ještě nevěděla, co to muž! On jí to konečně jednou ukáže.
„Jste tedy přece jen jako všichni ostatní mužové?“ vyčítala mu to.“ „Chcete, abych vám pochlebovala? Nebo vás to mrzí, že se chci od vás učiti? Závidíte nám dívkám drobet vědění, myslíte také, že pán Bůh stvořil svět jen pro vás, a nás jen proto, abychom vás na něm vyrážely? Snad byste mi ochotněji sliboval brzkou zas návštěvu, kdybych od vás žádala, abychom si pak – zatančili? Těší mne skoro, že nejste tak dokonalý, jak jsem si myslila – před tím jsem se vedle vás skoro trochu styděla.“
Jak se mohl Klement déle rozmýšleli? Opakoval si, že přiblížil k té, kteráž mu bratra se světa vypověděla, že: překročil kletý práh jejího domu rodinného jedině, aby vypátral, kterak by její vliv podkopal – mluvila-li teď jen poněkud pravdu, tož mu sama ukazovala, jakým prostředkem by ji nejbezpečněji neškodnou učinil - zúrodňuje totiž a osvěcuje zanedbanou duši její, v níž snad pře? někdy skutečný stesk a touha se ozývaly po čemsi vyšším a lepším, než se jí podávalo?
Jaký to triumf, zmařiti ošemetný plán jejích vychovatelů, kteří nejen za lakadlo jí zneužívali, ale snad přejíce jí největší volnosti s mladými muži, právě tím zamýšleli, aby nikdy pravé lásky nepoznala! Ne jeden již o	tom slyšel hlas mezi lidem, že krásná Xavera musí zůstat svobodna, aby veliké jmění Nepovolných, v rukou jejích soustředěné, připadlo jednou těm, které babička její tak dlouho v domě svém hostila. Možná dost, že byl Leokad jen proto tak obratně vzdálen, poněvadž se obávali skutečné u ní proň náklonnosti? A ona jim snad byla v tom nápomocna z náboženského jakéhosi vrtochu?
Jaká to radost, vyrvati ji živlům ji obklopujícím silou probuzeného v ní srdce a navrátiti ji Leokadovi vytříbenou, povznesenou!
Vždyt se byl od světa jen odvrátil, ještě proň nebyl ztracen.
Klement slíbil, že zavítá zase co nevidět k Zvonečkům, a také dostál slovu. Zapomínal Klement, plně slib svůj, asi nadobro, co tehdáž vyčítal bratrovi, když z procesí domů se vraceli: ted že není doba k provedení úlohy tak malicherné, vychovávati ženu jedinou, nýbrž muž že náleží národu veškerému a jeho boji, a boj ten že si ho právě ted vyžaduje celého. Právě teď, kdy vše kolem něho vřelo, rychle dozrávalo a skrytě dospívalo k výbuchu, k němuž „synové činu“ očekávali znamení z Paříže, ted se vší rázností své povahy uchopil se myšlenky, kterak by vyprostil vnučku předsedkyně jednoty svátého srdce Ježíšova z vazby duševní, v níž nevědomky hynula oslněna svými zlatými okovy, jak by ji získal pro své zájmy, nadchnul pro své záměry, aby zrádná ta siréna, jejížto svůdný hlas již tolik nadějných Sodíků svedl s dráhy pravdy, znenáhla se proměnila v rekyni pravdy té, sama ji hlásajíc, rozšiřujíc, pro ni bojujíc. Výbor spolku „Děti činu“, jenž denně vzrůstal – bylat se teď vzhledem k stavu veřejných záležitostí každému jfcho údu uložila povinnost, aby spolku získal ještě vedle sebe člena horlivého, za jehož poctivost a bezúhonnost pak sám vlastní ctí a životem ručiti musil – výbor spolku toho byl onehdy svolal valnou hromadu do sklepů pod letohrádkem, ježto zahrnujíce v sobě tajnou tiskárnu až daleko pod zahradu zasahovaly. Předložili v ní členstvu připiš z ústředního sboru francouzských povstalcův. Poděšeni zvěstmi, jaké ohromné válečné síly hodlají vlády proti nim vypraviti, by je pokořily a zdrtily, vybízeli Francouzové všude spojence své a tedy i „Děti činu“ v Čechách, aby nečekajíce, jak bylo ujednáno, na jejich přispění, o své vlastní ujmě žádoucí ve vlastech svých opravy podnikli. Dokazovali, že nastane k tomu velmi příznivá doba, až budou země krom nepatrných, tu a tam spoře rozsetých posádek všude prosty vojska, čímž vyplyne pro ně prospěch neocenitelný a pro společné jejich zájmy neméně důležitý tím, že zprávami o tom, co doma se děje, povstane zmatek, nechut k dalšímu tažení a snad i vzpoura v řadách pluků, jejich hranice svírajících a k pochodu a útoku na Paříž určených. Klement sám první hlasoval pro přijetí návrhu toho, vyznávaje se slovy dojímavými, jak těžce to dosud nesl, že národ český, jenž první se cítil národem, podnikaje boj za svobodu duševní a rovnoprávnost občanskou, měl teprve čekati, až jiný mu dopomůže k samostatnosti a svéprávnosti. Jakž by se nebyl návrh ten tedy nadšeně přijal, když Klement tak ohnivě se lio zastal? Nechávalit jej soudruzi rádi za sebe myslit a rozhodovat, bavíce se mezi tím tajnými obřady spolkovými a romantikou svého úkolu a pokřtívajíce se podle nejpřednějších hrdinů starého věku. Bylo to tak zajímavé býti tajným spiklencem, náleželo to tehdáž u mladého, poněkud probudilého a vzdělaného muže téměř k věci, brojiti v některém spolku proti zavedenému pořádku a blouzniti o jiném, vykrásti se v noci z domu, zahalen od hlavy až k patě v široký plást, spěchati s tlukoucím srdcem na místo úmluvy, hráti si tam hroznými přísahami a dýkami, do kterých byly přísahy ty vryty, děsiti milenky možnou náhlou smrtí neb aspoň záhadným zmizením, kochati se v jejich slzách a slibech skálopevné ještě pohrobní věrnosti a osvěžiti je nadějí na blažené shledání se ve vlastech nadhvězdných. Klement byl tak dychtiv splatiti vychovatelům Zvonečkové královny lest lstí, že si sestavil pro ni celý učební plán, podle něhož volně a obezřele postupovati hodlal, aby co nejrychleji a nejbezpečněji účelu svého u ní dosáhl. Mnohdy než k Zvonečkům se vydal, přemýšlel více než hodinu o předmětu, o němž dnes zavede hovor s Xaverou, kteráž přesvědčena, že všecko ví a nechtějíc si to dát nikterakž vymluviti, také vše na něm vyzvěděti si přála, cokoli jí její vymýšlivou hlavou prolétlo. Nebyla z jeho strany taková opatrnost nikterak zbytečná, ba naopak byla nanejvýš nutná. Xavera ovšem stále tvrdívala, že ni babičce, ni zpovědníkovi ničehož z rozmluv jejich nesdílí, poněvadž, jak mu již byla svěřila, nechtí, aby si vážnými věcmi mysl kalila; ale Klement jí nevěřil, moje za to, že jej chce jen tak ukolébati, aby se dal strhnouti k nějakému závažnému a neprozřetelnému výroku, jehož by se mohli proti němu pak uchopiti. Dával tedy s velikým uměním všemu, cokoliv Xaveře pověděl, obrat vždy takový, zvoliv k výkladu svému slova tak bezúhonná, prostá a běžná, že nemohla babička se svého stanoviska ničehož proti tomu namítati, čím vnučku její bavil, leda snad, že to vše nemá pro ženštinu žádného významu a důležitosti. S touž prozřetelností také dbával, aby příliš náhle a citlivě nezavadil u dívky o některý hluboce v ní zakořeněný předsudek neb o pojem již s bytostí její srostlý. Ale k svému nevýslovnému překvapení shledával, že byla Xavera v tomto ohledu tak nepečlivě vychována, že nebyla ani jediná náboženská zásada tak hluboké kořeny do její mysli vpustila, aby se nebyla dala v ní zviklati a zvolna i úplně vyvrátiti. Nikdy se nebylo jiného na ní žádalo, než aby slepě věřila, a nikdo si nevzal s ní ani tolik práce, aby ji byl o tom, co věřiti měla, také přesvědčil. Krom veliké, až dětinské pověrčivosti a velmi nedůstojného strachu před božstvím, v němž nemilovala nikterakž nej vyšší dobro, lásku a pravdu, ač přec tak hrdě se zvala učednicí Kristovou, nýbrž v němž se posud jen klaněla onomu přísnému neúprosnému Hospodinu Abrahama a Mojžíše, který trestal hříchy až do posledního kolena, před nímž se chvěti a mu vzdorovati, jej vzývati a jeho slova dle potřeby překrucovati od babičky se byla naučila, měl v ní před sebou hotovou atheistku bez vědomí, bez přesvědčení, bez pojmu o	mravní své zodpovědnosti a vyšší jakési povinnosti, než poslušnosti k svým opatrovatelům, neznající a neuznávající nikdy jiného pravidla a zákonu, než svůj prospěch neb svou chtíč. trnul Klement nad její vnitřní bídou, nelhala mu tedy přec, stěžujíc si na onu bolestnou v sobě prázdnotu, nazývajíc svou mysl pouští? Cítila, ba cítila aspoň někdy, jak je nešfastna ve svém štěstí a chudá ve své hojnosti, nebyla tedy ještě úplně zatvrzelá, úplně ztracena. Vědomí to oživilo vždy zase naději, často v něm klekající, že se mu práce jeho vydaří, a zapuzovalo obavu, že s ní ztrácí marně a zbytečně svůj čas v oběf ho dávaje vidině. Xavera byla nejvděčnější žačkou, již lze si pomysliti, její chut poučiti a vzdělati se, ač při tom mela ještě jiný záměr, byla přec jen pravdiva. Cokoli jí Klement pověděl, o	čemkoli jí vypravoval, vše bylo aspoň v jistém ohledu pro ni nové a tedy zajímavé a překvapující. Žasla rovněž tak radostně nad jednoduchými prostředky, jimiž Bůh svět svůj udržuje a ozdobuje a které si vždy tak vřele znáti přála a jichž se jeho návodem ted aspoň částečně dopátrala, jako nad občanskými válkami starých Římanů a krásnými lehkomyslnými bohyněmi dávných Řeků, s nimiž uzavřela okamžitě tuhé přátelství, cítíc se k nim asi nevědomky přivábena jakousi tajemnou páskou duševní spřízněnosti. Bylat vnímavá a v citech bezprostřední jako dítě, chápavost a paměí její byly podivuhodný, nadání stkvělé, vedle toho byla vytrvalá a hloubavá, vnikala do všeho, přisvojila si vše, neštítíc se žádného duševního při tom namáhání, neměla nikdy dříve pokoje, dokud zevrubně nezvěděla, čeho věděti si přála. Jak ji mohl Klement pak opustiti, i když počal konečně přec nahlížeti, že se dává příliš zaujímati snahou, aby v době tak naléhavé obrátil mysl jediné jen ženy k pravdě! Připadávalo mu nitro mladé té dívky jako kus pralesa, obklopeného břehem bařinatým. Kdož přilákán pestrým, lesklým, povrch jeho pokrývajícím bejlím, neprozřetelně se mu přiblížil, začal při prvních krocích již již tonouti a čím více se pak bránil, tím více klesal v hlubinu tu temnou a smutnou, úkladně a schválně ku zkáze jeho nastraženou. Ale komuž se podařilo přes ony nebezpečné hranice se přemrštiti, kdož nepropadl pokryteckému jejímu umění, k němuž vedena a donucena bývala, kdož jako on konečně se dostal k jejímu jádru, ocítil se náhle v houštině plné divoké sice, ale původní a skutečné krásy, kteráž jen čekala na ruku zahradníka, aby oklestiv tu pahejl, tam suchou sněí, tu odstraniv tlející kmeny a lišejníky na zdravých stromech, vzduchu a slunci uvolnil průchod, aby celé to bohatství vonných a líbezných, dychtivě k světlu se tlačících poupat konečně puknouti, rozvinouti se a vykvésti mohlo. Vše v ní dosud leželo ladem, každá schopnost a síla dřímala v zárodku, nevěděla ještě, že má srdce, ač byla láska jejím jediným zaměstnáním, nevěděla ani ještě, že žije, neb žádná posvátná a drahá páska se světem ji nespojovala. Nebyla ni dcerou, ni sestrou, ni přítelkyní, ni milenkou, za to vše jí podali jen rozkoš, aby v ní se opojila a na vše ostatní zapomněla, jako druhdy Evropané podali praobyvatelům Ameriky lihovin, aby opojivše se v nich zapomněli, že je okrádají o jejich vlast, mrav a volnost. Nebyla dosud ničím jiným, než nebohým sirotkem, jenž čekal na almužnu lásky, na srdce, o které by se ohřál, náležela do počtu oněch porobkyň, které v hedváb se odívají a na hedvábných polštářích podřimují, k nimž druhdy matka jeho náležela, nad jejichž osudem tolik prolila slz a za jejichžto zastance ho určila. Jakž neměl tedy nad ní se slitovati, svoje někdejší opovržení k ní zapomenouti a se jí konečně i neobdivovati, že při tom všem své duši tolik ryzí spanilosti a nevinných půvabů zachovala, že se úplně snížiti a pokaziti nedala? A co Xavera? „Prosila jsem pana doktora Natterera, aby někdy k nám přišel učit mne latině, poněvadž bych ráda tomu rozuměla, co u oltáře se pronáší,“ oznamovala babičce, když Klement na Květnou neděli se vzdálil. Babička spokojeně se pousmála, že si vymyslila tak vhodnou příčinu, aby mladého muže toho k Častějším návštěvám pohnula. Doufala, že tím poněkud zas usmíří patera Inocence, jenž často byl Xaveru na to upozornil, jak důležito by bylo k sobě jej přivábiti a na něj dobrý pozor dávati. Nemohlo již déle tajno zůstati, jakého neobmezeného vlivu požívá mezi mládeží mužskou; jakž by nebyl věděl, co mezi ní se kuje? Třeba snad se vyhýbal, ze strachu před přísným otccm a z obavy, aby si nepokazil dráhu budoucí, kteráž, jak císařský pan komisař doufal a chtěl, přímo do ministerstva zavěsti ho měla, všem nebezpečným piklům, přec nebyl nikteraž u patera Inocence tak zapsán, aby tento byl věřil, že nemá ani nejmenšího účastenství v znepokojujícím tlumeném tom ruchu v městě. Neměl proti němu dosud pražádného důkazu, krom veliké jeho oblíbenosti, nevěděl o jediném podezřelém příznaku proti němu svědčícím, jen jakýsi pud jej před ním varoval, poznávaje v něm nepřítele nad jiné závažného. Možná, že nebyl mladý Natterer sám údem nějakého tajného bratrstva, ale zajisté byl přítelem, důvěrníkem, ba i rádcem mnohých z nich. To bylo u zpovědníka paní a panny Nepovolné hlubokým přesvědčením. I on jej vidíval kolem Zvonečků choditi a tvář od nich odvraceti, i jemu bylo podezřelé, proč se Xaveře tak nápadně, ba někdy až urážlivě vyhýbá, i on nemohl věriti, že by se tak jen dělo k vůli bratrovi, aniž se mohl domysliti, kterak by se byl dověděl, že nikoli ve hradě, nýbrž u Zvonečků se určilo, aby vstoupil do semeniště. Nepochlubila se hofmistry ně přinceznina ovšem nikomu, pro jakou radostnou zprávu matka Leokadova tehdáž omdlela a snad i zemřela, zvláště když jí piňncezna oznámila, že si nepřeje, aby to, co paní Nepovolná u ní mluvila, přišlo do veřejnosti. Ted se objevil zcela nenadále Klement u Zvonečků sám pod záminkou ztracené rukavičky – velice příjemná a potěšitelná to pro ně událost. Býval tedy Klement u Nepovolných vždy se zvláštní vlídností uvítán a téměř vždy s Xaverou o samotě ponechán. Xavera si byla přísahala, že nesmí zůstat nejen jejím nepřítelem, nýbrž že se mu musí i pomstit za to, že od ní bratra odloudil a sám tak dlouho od ní se vzdaloval, že v něm roznítí proti vůli jeho lásku a pak že se mu. vysměje, jak ještě nikomu se nevysmála. Také se hned při druhé jeho návštěvě již pustila do provozování svých obyčejných kejklí u mužů, ale brzo v nich ustala a dařilo se jí s ním jako druhdy její babičce s paterem Inocencem. Klement se jí znal tak útrpně pousmát, že jako žačka na mlsu učitelem zastižená proti vůli své vždy se zapálila a všecku svou sílu sebrati musila, aby se nedala do pláče, nýbrž vhodně a obratně v jinou stranu zabočila a jiného předmětu se zachytila, aby nepozoroval její nesnáze. Před ním stála náhle beze zbraně, bez hledí, bez pancíře, jakousi jí neznámou v něm mocí na milost a nemilost mu vydána. A přec jí nic tak nelahodilo jako jeho přítomnost, ač ji nikdy nepohlcoval zraky, nikdy jí nepravil, jak je krásná, ba ač se vedle nikoho tak nepatrnou necítila, jako právě vedle něho. Nevěděla, kdy a jak se tak stalo, ale cítila se náhle uchvácenou něčím, co pojmenovati nemohla, a jatou v poutech, aniž věděla v jakých. Někdy ji to zamrzelo, chtěla se pokochati ve své staré nevázanosti a pak si pravívala rozzlobeně: „Co mi po tom cizím Člověku, který není ani mým příbuzným, ani mým zpovědníkem, že si z něho tolik dělám? že mi na tom tak velice záleží, co o mně soudí, že ho ve všem tak příliš poslouchám? Necht si nechá svou vědu, již mne omrzela, chci zase se veselit a tančit jako jindy a každý den s jiným se pobavit. Nebudu doma, až přijde, nebudu proň již nikdy doma.“ A skutečně nalezla v sobě ještě tolik staré svéhlavosti a vzdorovitosti rozmarné, že právě jednou, když byl Klement najisto slíbil, že přijde, s babičkou odešla někam do společnosti Ale jak mile se blížila hodina, kdy obyčejně se objevoval, již neměla pokoje a stání a najednou se tam dala do pláče tak usedavého, že nevěděli, co s ní se děje. Vymluvila se, že ji bolí snad hlava neb zub, sama nevěděla, jakou to náhle pocítěnou bolest za tak nenesnesitelnou udává. Babička s ní musila rychle domů, kdež štastně ještě zastihla Klementa, po zahradě se procházejícího. Nemohl věřiti, že odešla a že se nevrátí, nemohl věřiti, že ho chce urážeti. Polekán jejími slzami a divným jejím si počínáním, opakoval i on otázku v poslední půlhodině asi stokrát slyšenou, co že jí schází? Dlouho vzlykala a sama sobě se bránila, ale konečně se mu přec vyznala. „Nemohla jsem to snésti mezi těmi hloupými lidmi, kam babička mne zavedla, a nikdy již mezi ně nepůjdu, necht se mnou dělá cokoliv. Již bych nemohla býti taková jako oni, taková, jakou jsem bývala, než jste k nám přišel.“ Jak se neměl pak Klement tak velice zaradovat nad její proměnou, kteréž si již sama byla vědoma, že uchopiv poprvé dnes její ruku k ústům ji přitisknul? Avšak pomýšlel tak málo na to ji pustiti, jako ona, aby ji vymkla ... Bledá dojetím, uvnitř plná blahého, nikdy nepoznaného, netušeného pocitu, který, jak poznávala, znenáhla chvěním její ruky i jemu se sdílel, zírala naň – byl nalezen ten muž, kterého jí chtěl postavit v cestu, aby ji tak zaujal a uchvátil, jak ona to vždy u svých ctitelů dokazovala – věděli Klement náhle, že ho již liledati nemusí. Volně se sklánělo slunce za Petřín, zlatíc vrcholky starých stromů, nebe zahořelo, zbledlo, ztmavělo a hvězda za hvězdou se zatřpytila nad zoubkovanými lomenicemi starého domu. I zdálo se Klementovi v sladkém tom večerním stmívání, v němž její postava vedle něho víc a více se rozplývala a mizela, že Xavera volně se sebe svléká roucha těla svého, jehož krásou tolik zavinila, že je pod těmi svátými hvězdami jen sám s duší její, kterouž v ní vzkřísil, vytříbil, která byla jeho ... Co bylo jeho? Klement pustil její ruku, již dosud mlčky ve svých rukou držel. Což činil nějaké na ni nároky? Nevychovával jejího ducha pro svátou věs lidstva a její srdce pro Leokada? Vyskočil a omluviv se spěšně uprchnul od Zvonečků tak zmateně, že na útěku tom zabloudil. Místo na most, kamž byl namířil, dostal se na pustý břeh u Vltavy. Sklesnuv tam na poražený strom, seznával sám na sobě trpkou pravdu výroku vlastního, že ještě žádný Brutus na to nepomyslil nabrousiti si dýku proti nejhroznějším lidstva tyranům, kteří nejurputněji mu brání na dráze pokroku, nejošemetněji na ní je zdržují, kteréž za to ještě v srdci svém liostí a hejčká – poznával, co to vášeň! Vychloubaje se svou duševní převahou, honose se, že může vše, co chce a že chce vždy jen to, co dobré a pravé, byl nebohého Leokada tolika příkrými slovy tehdáž poranil, když se mu přiznával, že láska tak přirozeně v srdci mu vykvetla jako pomněnka na lučině, hvězda na nebi, když ho ubezpečoval, že se jí mohl tak málo ubránit, jako se může keř ubránit růži, kteráž na něm vypučela; – co mel ale ted sobě říci, poznávaje na sobě totéž! propadávaje témuž neúprosnému zákonu v přírodě, jímž si věčnou zachovává mladost, jemuž se však chtěl zpupně vymknout, neuznávaje ho za hodna sebe a domnívaje se v směšné mu ted samolibosti, že záleží při tom jedině na vůli jeho? Chytře se mu dostala Xavera do srdce jedinou dobytelnou v něm branou, již měl za tak opatrně zatarasenou, a k níž ji byl přec sám ukázal cestu! On, právě on musil se zamilovati do Zvonečkové královny, ach nejen zamilovati, nýbrž milovati ji musil vší silou první lásky, jí právě, jí musil v obět dáti prvotiny svého citu. Z hlubin zoufalosti poprvé v životě pocítěné volal Klement. temné noci v netečnou tvář znova osudnou onu otázku, již zajisté tisíc a tisíckrát ve všech nářečích slyšela: „Ó Bože, proč ona, proč ne jiná?“ A. posmívavá jakás ozvěna v něm opakovala krutou jeho radu bratrovi: „Ano, proč ona, proč ne jiná? Vždyt je na sta děvčat, která mají tak červená ústa a bílé ruce jako ta Nepovolná. Je-li tvé mělké mysli, nechápající vznešenost doby, potřebí hříčky, proč si nezvolíš aspoň jinou místo ní?“ A jiné se nedočkal odpovědi ... jen vlny Vltavy u jeho nohou si někdy povzdychly a zalkaly, jakoby ho politovati chtěly; než samy hnány rovněž tak neúprosným zákonem, jakémuž podléhal ted on, za svými předchůdkyněmi dále spěchati musily, dále a dále bez oddechu, pořád jen dále ... jak nepatrného, malomocného, směšného tvora zcvrkl se Člověk v oněch hodinách před Klementem, jak pochybná se mu zdála stkvěla budoucnost, již byl duchu lidskému zvěstoval, tomu duchu, jenž se měl státi pánem a vladařem světa a jenž neuměl ještě ani vládnouti vlastnímu nitru, jenž nemohl ani na hodinu napřed říci, „to vykonám, tak a ne jinak jednat budu,“ jenž pořád se mýlil, klamal a jehož vyhlášený rozum každý zeměplaz překonal určitostí svých pudů ... Včera se byl Klement Xavery polekaně tázal, co jí schází, a dnes učinila k němu touž úzkostlivou otázku ona, když vstoupil k večeru do jeskyně, kdež čekajíc naň, četla v jedné z jeho knih. „Necítím se dosti zdráv,“ pravil temně; „musím na nějaký čas na venek.“ On nechtěl viděti její smrtelné zblednutí. „Neutrpí vaše studie mou vzdáleností,“ pokračoval co možná lhostejně; „nechám vám zde mnoho zajímavých spisů a pak vám schválím přítele, kterýž vás bude rovněž tak svědomitě učit, jak jsem to činil já. Poví vám zajisté vše, jak si to vždy přejete.“ Chtěl žertem zakončiti, žertem s ní se rozloučiti a praviv, že jede na venek, v Praze před ní se skrývati, až vystřízliví ze svého opojení; ale ona v němém ustrnutí vztáhla ruce proti němu s vášní tak velikou a hlubokou v pohledu, že mu nejen žert, ale i každé slovo na rtech zmíralo a hlava se mu zatočila – blažeností. Neuprchl, jak chtěl, ale tolik si přec zachoval síly, že zavolal paní Nepovolnou, aby se přišla podívat na sbírku rytin z biblické dějepravy, již byl dnes s sebou přinesl, že ji prohlížením zdržel mezi sebou a Xaverou po celý večer. Když odešel, sklesla Xavera na klekátko, kde se byla jednou svíjela v tak dětinském strachu, že Leokada snad miluje, láskou tou že setře všecku zajímavost s čela svého, citem tím navždy se poníží a neschopnou se stane býti služebníkům Páně nápomocnou v upevnění základu království nebeského na zemi. Pousmála se ted sama sobě a po vrhovala sama sebou, že mohla kdy jediný jen okamžik se domnívati, že miluje jiného muže než nejvznešenějšího mezi nimi – Klementa! Ted byla jista, že miluje, a nestyděla se za to, nýbrž cítila se v té lásce tak velikou, tak posvátnou sama sobě, že se jí zdálo, jakoby její hlavu oblévala také jakási zář, jako nad ní hlavu svaté panny té, kterouž láska světu se zrodila. „Kdybys mi, ó svátá panno, všecky koruny světa darovala,“ volala k ní v náruživém horování, „pod jeho je hodím nohy, aby je rozšlapal; kdybys mně všecky poklady země té darovala, před něj opět v prach je hodím, aby je rozmetal; jedině v jeho rukou spočívá koruna, po níž bažím, jen on chová v srdci svém poklad, po němž teskním. Ach netoužím již po žádné slávě, nechci než jemu sloužit, necht mne za to potlačuje, necht mne zneužije, nic toho nebudu dbáti, 11a nic si stěžovati, jen bude-li mne milovat jediný rok, ba jen tři dni – ne, jedinou jen hodinu! Do smrti pak na hodinu tu vzpomínati nepřestanu, věčně jí budu žehnati, co mi v ní dá, nikdo, ani on sám mi již vzíti nemůže –“ Do listnatých hlubin kvetoucího pralesa zalehla bouře: usne v ní, ukolébaná sladkým lásky snem? Běda, rozepne-li tam svoje perutě! čím jsou proti ní krotké vichry v našich tichých hájích? – Sotva zaduní a již se dotýkají kořeny stromů, jejím dechem zuřivým vyvrácené, ohnivých nad nimi se valících mračen a koruny jejich, blesky rozštípené, vrývají se do rozpoutaných vln bystřic, aby v nich pokořcní své smyly a skryly. Vše v divém zmatku od scbe se odrývá, v divém víru kolotá, nezůstává jediná květina nezlomena, jediné hnízdečko nezaplavené, jediný lupen nepošpiněný – všude pak zkáza jen a zničení ... Xavera nikdy nemyslila na budoucnost a jaký obrat v ní vezme osud její, ani kterak budou její vychovatele pohlíželi na její lásku ke Klementovi, až se jí dopátrají, a zdali jí dovolí oddati se jí podle potřeby srdce svého, neb budou-li na tom státi, aby nadál poskvrňovala svou mladost, šlapala svou důstojnost nohama, byla živou lží a vtělenou šalbou. Neobírajíc se budoucností, tím dychtivěji hltala přítomnost. Dostačovalo k jejímu štěstí úplně, když Klement den co den přicházel, vedle ní hodinu prodlel, když slyšela jeho hlas, viděla jeho tvář, když cítila jeho pohled na sobě spočívati, když celoval každým slovem chvějící se duši její. I Klement na budoucnost nemyslil, se zamhouřenýma očima se poddával proudu, do něhož se byl dostal v přílišné k sobě důvěře, domnívaje se, že náleží k oněm vyvolencům, jimž dovoleno božským si hráti ohněm, aniž jich plameny jeho uchvátí a zažehnou ... Bál se, co řekne Leokad, až se doví, že miluje, a koho že miluje. Ted prý se bratrovi zdál celý svět klášterem; čím asi se mu budí; pak zdáti a čím lidé v něm? Za strach ten, co doba příští mu přinese, Klement v palčivém studu sám před sebou se hanbíval. Kdoby mu byl prorokoval, on že se bude kdy člověka báti, něčího pohledu se Štítit, něčímu soudu se vyhýbat? Ale když seděl naproti Xavere a slonil se v jejím úsměvu, v němž bylo tolik pýchy a zároveň tolik pokory, tolik blaha a zároveň tolik zádumčivosti, tu na vše ostatní zapomínal. Viděl pak před sebou jen zázrak, z mrtvých vstalou, znovu zrozenou, kteráž se chystala svou láskou k němu všecky hříchy někdejšího života svého smyti, s níž byly již sňaty věčnou láskou, poněvadž tehdáž ještě nevěděla, co činí ... Jak bylo možno, aby tak veliká vnitřní proměna se nebyla konečně u Xavery projevila i proměněným chováním a jednáním? Zahrada, kteráž se jí zdála jindy tak těsnou a nudnou, stala se opět jejím celým světem, z něhož se jí teď nikdy nechtívalo. Vymlouvala se, měla-li někam 11a návštěvu, činila vše, aby co možná málo návštěv u Zvonečků se ukázalo, a poslouchala babiččiny rady a napomenutí vždy netečněji. Vzdělávajíc se nikoli jen povrchně, nýbrž opravdově, poznávala konečně víc a více její obmezenost a jak málo mateřsky s ní vždy jednala, kterak vlastně nikdy dítě dceřino, nýbrž vždy jen vhodný nástroj v ní hejčkávala a vychovávala. Neminul ted den, aby si nebyla Xavera vzpomněla na závěrečná slova na onom plakátě, aby se nebyla zarděla nad tím, co vychovatelé její z ní si udělali a že se jim k tomu poddala tak slepě a ochotně. O lépe, stokrát lépe by bylo bývalo, kdyby ji byla ponechala babička placené čeládce a kdyby byla čeládka ta zapomínala jí dát jíst, jí poskytnouti potřebného oděvu, než že jí byla hojnost darovala za takových výminek a poměrů. Konečně Xavera krátce se rozhodla, shodila přetvářku, ježto se jí stala nesnesitelnou, se sebe úplně a ve všem, nevěděla nic již nikdy tajného a zajímavého, co by bylo pateru Inocenci stálo za poznamenání, a přestala babičce naprosto donášeti, pravíc, sobě, neiht pojde z toho co pojde. Netrvalo dlouho, a pater Inocenc upozornil svou hostitelku, že Xavera pro své dlouhé zábavy s mladým Nattererem zapomíná na účel, za jehož příčinou jí jsou povoleny. „Povšimla jsem si toho tak dobře jako vy, velebný otče, ale neuznala jsem za potřebné, jí proto učiniti výčitku. Jsem přesvědčena, že se z toho vyloupne cosi podobného, jako tenkráte s bratrem jeho,“ odtušila mu paní Nepovolná v hrdém vědomí, jak výtečný dala směr vnučce své. „Až přijde Xavera na to, co si na něm vyzvěděti umínila, až ho zúplna vyčerpá, pak nám najednou poví, co v něm vězí, a odstraní si jej tak vtipně s cesty jako Leokada. Co mne se týče, já se těším na zvláštní v tom ohledu překvapení, které nám s ním zajisté chystá.“ Ale pater Inocenc nedal se mýliti; dokázal své žačce, že je Xavera ted docela jiná, než když s Leokadem se znala, i v čem je jiná, pročež neočekává prý nikterakž jako ona překvapení příjemné, nýbrž že z toho všeho asi jiného nic se nevyloupne, nežli že Xavera se do opravdy zamilovala a že se bude chtít provdat. Paní Nepovolná vyskočila na tato slova se svého sedadla v skutečném zděšení; tato myšlenka, že by Xavera kdy opravdu milovati mohla, k ní nikdy ještě nepřistoupila. Začala ihned přemítati o vhodném zámyslu, jímž by se Klementovi přístup do domu zamezil; ale pater Inocenc dutklivě napomínal k největší opatrnosti, aby láska, byla-li v ní skutečně vzbuzena, odporem nevzrůstala a se nesílila. Vedle toho vyžadoval Klement všemožného ohledu a šetrnosti nejen k vůli otci, nýbrž i k vůli sobě. Bylo by to divně v obecenstvu působilo, kdyby si byl mohl právem na nějakou urážku se strany její stěžovati. Což si mohla paní jejího stavu vhodnějšího ženicha pro schovanku svou přáti? tehdejší době, kdy stavy ještě velice příkře od sebe se oddělovaly, byla by to bývala znamenitá čest pro pannu Nepovolnou, která přes všecko své bohatství přec jen byla a zůstala měštanskou dcerkou, jejížto rodiče byli v ohradě dříví prodávali, kdyby ji byl pan doktor z Nattererů, syn tak vysoce postaveného úřadníka, šlechtickým svým jménem k sobě povznesl. Jakou by byla měla omluvu, že sňatku tomu brání, kdyby se byla proií Xavera rozhodně prohlásila? Pročež se musilo velmi prozřetelně, velmi volně ku předu; bez toho již svět zbytečně mnoho o tom tlachal, proč paní od Pěti zvonečků vnučce tolik ženichů do domu zve a k žádnému jí nedomlouvá. Navykl si lid ode dávna velmi nepříjemným způsobem o rodinné záležitosti domu toho se zajímati, pořád měl zrak k němu obrácený a stopoval, co v něm se děje. Tedy ještě jednou, pozor! Umluvil se pater Inocenc s paní Nepovolnou, že pro uvarování možných pohoršlivých výstupů budou s Xaverou velmi shovívavě jednati. Balička se bude tvářiti, jakoby neměla tušení o tom, co v srdci vnuččinu se děje a děje-li se tam vůbec cosi zvláštního, ke Klementovi bude ještě zdvořilejší než jindy, ještě horlivěji bude jej k návštěvám vybízeti – ale tím pevněji bude na tom státi, aby Xavera se přestala u něho učiti, a odvolá se k tomu, jak při tom zbledla a zhubeněla, že nemůže tedy u ní trpěti libůstku, zdraví jejímu tak velice škodlivou. Ale jak pronesla babička medovým svým hlasem a kočičí svou vlídností před vnučkou první o tom větu, žet vzezření její změuěno, a proč se o její zdraví strachuje, dodávajíc, jak ráda ostatně Klementa ve svém domě vidí, ba že mu dává přednost přede všemi ostatními muži, kteří jej navštěvují, již věděla Xavera, na čem s ní je, že láska její vyzrazena, ohrožena a že vychovatelé nejen na to pomýšlejí od Klementa ji vzdáliti, ale že se nebudou štítiti žádného prostředku, aby cíle svého dříve neboli později také dosáhli. Bylat jejich věcí, potřebnou a nutnou věcí, a tou měla navždy zůstati. U nich bylo již dávno rozhodnuto nad jejím osudem, srdcem, štěstím ... Xavera odpověděla babičce lhostejně, vyhýbavě, ale chránila se vyzraditi jí, že ji prohlédla. Tím větší a hlubší byla však jojí vnitřní úzkost. Kde měla přítele, rádce, zastance krom Klementa? Nezbývalo jí než k němu se obrátiti a na to jej upozorniti, co se děje a díti má. Ale úmysl ten ji stál veliké sebepřcmáhání, cit její byl zjemněl a se zbystřil, věděla sice, že ji Klement miluje, ale nevěděla ještě, zdali si přeje s ní jiného spojení, než v jakém dosud s jinými muži si libovala. Snad se chtěl jen nějaký čas s ní pobaviti, neměl ji snad ani za hodnu jména svého a ruky své. – Bože, vždyt se sama drahé ruky té za hodnu neměla, vždyt věděla, jak se mu budou lidé smát a o něm vtipkovat, povznese-li k sobě Zvonečkovou královnu! Málokdy vytrpěli dva milenci, jsouce oba tak přesvědčeni o své obapolné a tak je blažící lásce, tolik muk, jako Klement a Xavera. Vše ostatní v nich a mimo ně, každý jiný cit, myšlenka a poměr jim působil bolest, výčitky a zahanbení; jakž neměli v strastech takových tím více k sobě přilnouti? Trvalo to mnoho dní, než Xaveře se podařilo, aby s Klementem o samotě zahovořiti si mohla; babička je patrně hlídala, vynalézala si známou svou vymýšlivostí na sta příčin, aby teď každou chvíli mezi ně vstoupila, hovor jejich přerušila a v jiný je zapletla. I Klement brzo si povšiml, že v tom již více, než pokaždé jen náhoda. Viděl, že je stopován a s Xaverou pod přísným stálým dozorem. Pohled jeho pravil jí často, jak se cítí tím popuzen a že nehodlá býti dlouho trpělivým. Konečně jednou, když se vedle něho po zahradě procházela a klíčnice babičku rychle za neodkladnou jakousi příčinou od nich do domu odvolala, rychle mu pošeptala: „Babička je pořád s námi, abychom se učit nemohli. Praví, že mi učení škodí, že při něm blednu; obávám se, že mi je co nevidět zakáže.“ Tu přemohl Klementa cit, nejen že ji měl ztratit, ale že měla býti znova ztracena pro svět, a co v něm bylo krásného a svátého; mélat v špíně jeho tedy přece jen utonouti? To státi se nemohlo, nesmělo, i zapomněl na obyčejnou svou prozřetelnost, odpovídaje jí se zrakem planoucím: „Jen několik neděl ještě strpení, v nichž veliké věci se rozhodnou, pak budu náležeti jen vám a vaší obraně. Pak přestanete poslouchati hlasu těch, kteří se sami v hříšné libovůli udělali vašimi pány, a jednati podle jejich rozkazu. Nepotřebuje člověk prostředníků mezi sebou a Bohem, jenž uštědřil každému z nás vlastní rozum a vědomí a skoumajíce svá srdce, poznáme nejlépe sami, čeho od nás si žádá; neb napsal nám do nitra našeho nejsvětější svoje zákony ...“ Klement náhle umlkl; spatřilt naproti mezi záhony patera Inocence, jenž čta navzdor soumraku ve svém breviáři, tím nejlépe prozrazoval, že má sice oči na knize, ale pozornost jeho že je jinde zaměstnána. I cítil Klement, že mu poslední kapka shovívavosti uchází, dnes že již není s to se opanovati. S prudkým „na shledanou14 od Xavery se odvrátil a nečekaje na paní Nepovolnou, aby s ní se rozloučil, opustil chvatně zahradu. Xavera zůstala nepohnuta na témž místě, kde ji opustil. Co to slyšela? Jaká to neštastná, nezapomenutelná a nezapomenutá slova mu to přivedla náhoda na rty? Či nebyla to náhoda? Byltě 011 pisatelem oněch vět, které se vryly s takovou určitostí v její mysl, a opakoval je dnes, jsa naladěn stejnými city jako tehdáž, kdy z péra mu vyplynuly? Xavera zkameněla; ale čím více trnula, tím divočeji se svět kolem ní točil, stromy, záhony, jeskyně tam opodál, vše kolem ní vířilo v reji hrozném ... Kam dávala dosud rozum, důvtip? Kam dávali rozum a důvtip pater Inocenc, babička? On byl pachatelem oněch smělých provolání k lidu, on byl ta hlava spiklenců, tak bedlivě a vytrvalo, hledaná, on to byl, jenž strhl ostatní za sebou, jenž byl duší onoho tajného odporu, jenž osnoval nový společenský pořádek, jenž pobuřoval Prahu, kdo jiný by to byl také dokázal než Klement – nešíastný, drahý Klement – její to Klement! Málem by byla jméno jeho hlasitě vykřikla v nevýslovné bolesti a strachu, domnívajíc se, že se udusí poznáním tím strašným, kteréž, čím více se mu bránila, tím neodolatelněji, tím určitěji se jí vnucovalo, až jí nezůstala' ani jediná jiskra naděje, že 011 to není, že se mýlí. Připadlo jí bezděčně na sta slov a výroků podobných těm, které ted vyslovil, připadalo jí, jak zpytavě mnohdy na ni pohlédl, když o tajných spolcích po Praze a jejich působení před ním si zahovořila, zpomněla si, jak vyhýbavě jí byl mnohdy odpověděl na otázku zcela prostou, že tomu až někdy se podivila, zpomněla si na směr všech jeho hovorů a poznala, proč od Zvonečků tak dlouho se odvracel, jí se stranil a proč konečně přec se k ní přiblížil.
On to byl – nebylo o tom nejmenší pochyby, ale co na tom? A především co ted?
Xavera již na to nemyslila, čím byl on, čím byla ona; jeho víra, její víra, její úkoly, jeho úkoly, vše přtd ní mizelo, vše pohlcovala úzkost oň, vše se jí zdálo malicherné, směšné vůči otázce jediné, kterak jej varovat a zachránit?
Jak děkovala ted Bohu, že je babička lichými hovory po celé půldne trápila! Aspoň Klementa k tomu donutila, že vypravoval o hostině, již dává dnes večer otec jeho pa počest důstojnictvu jistého pluku, jenž zejtra ráno z Prahy odtáhne, a o novém kuse, který se dnes v divadle provozuje a na který se půjde dříve podívat, než sám k ní se dostaví. Aspoň věděla, kde dnes je a bude.
Co měla dělat? – Psát mu?
Jak snadno ale mohl přijít dopis do nepravýeli rukou a ne-li to, tedy se mu dodat, až bude pozdě. Projeví-li, že je list naspěch, vzbudí tím podezření, nebude-li v dopise dosti zřetelná, Klement jí neporozumí, poví-li mu pravdu, zas jej poděsí a snad k nepředloženému kroku svede ...
Snad kdyby klíčnici s ústním vzkázáním k němu vyslala?
Nastávaly tu rovné rozpaky, jako s dopisem; pravdu říci nemožno, zaobaliti ji, mohlo vésti k nebezpečným zmatkům.

Ještě jedna cesta před ní se otvírala, nejjistější, ale také nejtěžší – aby jej vyhledala sama.
Ano, vyhledá jej sama, aby mu pověděla, že prchnouti musí, že po něm slídí nepřátelé, od nichž se nemůže nadíti slitování, že, jak ona podle několika slov jej poznala, i jiný podle jiného nenadálého znaku jej poznat může. Musí pryč, možno-li hned, půjde k němu sama, aspoň ještě jednou jej uvidí.
Xavera cítila při této myšlence, jak cosi v srdci jejím puká, šílená bolest pronikala její celé tělo. – K němu! ... k němu! ...
Pohnula se od stromu, o nějž se byla opřela, obejmuvši jej tak těsně, jakoby chtěla s ním v jedno srůsti a promění ti se v jeho větve a listí, aby již necítila tu svou lidskou bídu, aby nemohla sebou vládnouti, měla nohy jako podťaté, tělo olověné. Ale jediné slovo „k němu, k němu,“ zpružilo její údy, již jí rostla křídla, i duchu jejímu rostla křídla. Bylo mu jich potřebí; veliký a tuhý kus práce, co leželo před ní k překonání a vykonání.
Vešla do domu, vstoupila do jídelny, chtějíc si na babičce vyžádati, aby jí dovoleno bylo odstraniti se do své ložnice.
Ale jídelna byla prázdna! přišel prý paní babičce odněkud list, na který musila ihned odpověděti, pater Inocenc jí pomáhal, večeřeli při tom v jejím pokoji, Xaveře vzkázáno, aby pojedla ve svém. Jak si oddechla! Nebe samo patrně s ní se spolčovalo.
„Milovala jsi mou matku, stařeno?** tázala se klíčnice, když v jejím pokoji nedotknuté jídlo se stolu odklízela, a uchopivši se její ruky, pevně do očí se jí zahleděla.
Klíčnice ji odpověděla hlubokým vzdechem a vřelou slzou.
„Tedy udělej jediné její dceři, již nebohá opustiti musila, ani jí nepoznavši, něco k vůli, zacež ti až k hrobu vděčnou zůstane, zač nebožka tam na nebesích přímluvou svou u patronky tvé zajisté se ti odmění. Hled, abych se dostala ted na hodinu z domu.“
Klíčnice se zalekla a chtěla jí úmysl její vymluvit.
Ale Xavera ji k slovu nepřipustila.
„Hled,“ opakovala, „abych na hodinu z domu se dostala a nikdo o tom nezvěděl, nikdo v té době mne nepohřešil a na ulici mne nepoznal. Nechceš-li mi vyhověti, neb nedokážeš-li toho, pak věz, že ti nastane znova hlídka u – šílené, kteráž nebude tak dobrá a trpělivá jako ta první, neb znáti a nenáviděti bude v tobě – nepřítelkyni.“
Xavera se zachytila za čelo, nebyla to pouhá jen hrozba, již pronášela, aby věrnou služebnici donutila k splnění žá dosti své, neb v hlavě jí cosi pukati začalo, jako před tím v srdci.
Klíčnice zaražena, polekána, nechápajíc, co se děje, počala jí shledávati svůj nedělní oděv, mezi tím co vyndávala Xavera za jejími zády šarlatovou skříň ze své jarmary, načež přes svoje hedvábné šaty přehodila sukni, kterou jí podávala, a na svoje vlasy veliký vlněný její šátek, zabalivši skrytě a opatrně skříň do jeho hrubých záhybů. Klíčnice po chodbách slídila, zdali není špehouna na blízku, a nepozorujíc nikoho, kradla se před Xaverou po schodccli do průjezdu. Volajíc tam na podomka, že si spěchá pro něco do lékárny, ježto se jí ozývají její staré bolesti v rukou, otevřela dvéře, a Xavera vyklouzla za ní na náměstí, slyšíc, jak mu oznamuje, že čeká ještě dnes večer svou net z venku, aby ji vpustil do domu; pakli mu jest ale obtížno, lak dlouho bdíti, že sama velmi ráda to zaň učiní.
„Kdyby se přec jaksi vyzradilo, že nejsem doma,“ byla ldíčuici na schodech pošeptala, „tož babičce řekni, že mne vypudil z domu sen, jenž mi kázal, abych se šla na most k patronu svému pomodlit.“
Oddechla si Xavera zhluboka, stojíc před domem na pustém náměstí; první krok, první obtíž měla šťastně za sebou: jak se jí povede dále?
Ze zahaleného nebe spouštěl se déšt drobný, pronikavý, při tom hustý jako mlha, nebylo na tři kroky do dálky vidět, dnešní tma se mohla věru krájeti. Ač nebylo ještě pozdě, přece již bylo všude pusto, ticho, prázdno. Xavera nepotkávala človíčka, spěchajíc po náměstí k Spálené ulici. Těch několik osob, které se jí cestou přec tu a tam zamihly, měly tak na kvap jako ona a ani si nepovšimly schoulené postavy její, ploužící se podle zdi rychlostí a pružností stínu.
Cestou teprve o tom přemítala, kde má Klementa očekávat. U divadla? Bylo by bývalo nápadné, kdyby byla mladého muže tam oslovila zakuklená ženština, přátelé by se mu byli smáli a snad by se byli snažili viděti její tvář, aby mu mohli jeho dobrodružství bud závidéti, neb se mu vysmáli pro špatný vkus.
Ne, tam s ním setkat se nesměla, také tam bylo vše osvětleno, snadno ji mohl někdo poznat; v ulicích to bylo také nejisté, mohlo se státi, že doprovázeje přítele, ani nezvolí rovnou cestu k mostu, nýbrž od ní značně se uchýlí; nejbezpečněji ho zastane na všechen způsob na samém mostě, kudy domů se ubírati musí.
Xavera přemýšlela tak napjatě, uvažujíc všecky náhody a nehody, které mohly křižovati její předsevzetí a v něm jí překážeti neb zcela je překaziti, že se octnula v mostecké bráně, nevědouc ani, jak a kudy se k ní dostala. Ale sotva z ní vykročila, sotva učinila několik kroků po mostě, nevidouc před sebou, vedle sebe a nad sebou nic jiného než to Černé sychravé prázdno, v němž mizely i obrysy zábradlí, kteréž na ni hledělo dvěma krvavýma očima, svítilnami to u kříže, a z něhož k ní duněl hlas temný, jednotvárný hukot to jezu, tu síla jí vypovídala, cítila teprve ted, že je noc a že je sama bez ochrany na ulici, vydána v šanc všem jejím hrůzám, veškerému jejímu nebezpečí.
S těží se doplazila ke kříži, kdež na Klementa čekati chtěla, chvějíc se v pošetilém strachu, že ji ta černá prohlubeň, do níž každým krokem zdánlivě hlouběji padala, pohltí, než se ho dočká, než jí bude lze pošeptati mu jediné slovo o tom, co duší její zmítalo. Ale když konečně přece ke kříži se dostala, nová hrůza, hroznější předešlé, krev její v led proměňovala a na polo mrtva sklesla před křížem na kolena.
Dávala se pod ochranu kříže; ale zdaž bude chránit tu, kteráž se mu zpronevěřila? Za jeho rytířku se vydávala, hrdé smlouvy s ním uzavírala, vysoko chtěla povznést prapor jeho v boji za vznešená jeho práva, zarazit jej chtěla do země, aby žádná síla lidská již ho nezviklala, a ted v hodině rozhodné, kdež jí byla dopřána nevýslovná milost s hůry, za kterou se byla vždy tak vroucně modlila, že ten, jehož ji naučili nenáviděti jako největšího jejího nepřítele, byl její moc dán, kdež si mohla vydobýti nehynoucích vavřínů, nesmrtelných zásluh, jen co by byla ruku vztáhla proti němu a svaté církvi naň ukázala: tu nejen váhala tak učiniti, ale nasazovala vše, aby jej před spravedlivým trestem zachránila, a nechtěla nejen aby byl pokořen a zničen, nýbrž byla v smělé hříšné touze srdce svého žádostivá, aby zvítězil ted a vždy jindy nejen nad ní ale i nade všemi, aby panoval a vůle jeho plněna byla zde v městě tom, jako vůle pravého velitele jeho ...
Ale v směsici rouhavých těch myšlenek spatřila náhle nad sebou Hospodina Abrahama, Jakuba a Mojžíše, jak drže v přísné pravici plamenný klín pomsty, na ni zírá a hrud její zpytuje. I udeřila čelem o zem před křížem, na němž nechal syna zemříti, aby vykoupil lidstvo krví svou svátou, a jemuž byla učinila v srdci svém a ústy svými tolik křivých přísah.
„Nevěř, co ti o nem praví, Bože veliký!“ úpěla v hoři svém; „oni ti lhou, nenít on nepřítelem tvým a nechce zlehčovati ni tvou moc, ni tvoje jméao, nikdy slova zlého z úst jeho proti tobě jsem nezaslechla, miluje lidstvo, jak je miloval tvůj syn a také by za ně na kříži umřel, kdybys mu to poručil. Pročež mne vyslyš, jen tenkráte mne vyslyš a pak se mnou dělej, co ti libo. Seznáš-li ve mně hříšnici za to, že jej miluji a toužím, abych jej zachránila, nuže zatraí mne za to do věčných plamenů, rozdmýchaných a živených hněvem tvým, rajský mne v nich ovane větřík, že jsem jej spasila láskou svou. Uzdá-li se ti, že trest ten ještě malý, tedy na vždy ode mne ho odervi a dej ho jiné – jen těm ho nevydej, kteří zavraždili mou mladost, moje štěstí – zavraždili by i jeho.“
Kroky zazněly od věže, spěšné, určité to kroky; ach, jak velice povědomé to kroky, jež snad naposledy dnes k ní se přibližovaly ...
Xavera se země se pozvedla, – byl to skutečně Klement.
Vida proti sobě povstávati od kříže ženskou postavu, zabalenou v prostém šatu, domníval se asi, že to žebrácká, a sáhl rychle po své tobolce. Ona se ale kvapně vypjala, když vedle ní se zastavil a uchopivši se jeho ruky, přitiskla na ni svoje palčivé rty, pokropila ji svými palčivými slzami. V tom se jí svezl šátek s hlavy a on ji poznal.
V prvním radostném překvapení, že to ona, vše ostatní před ním zmizelo. Viděl jen ji, její drahou blízkost.
„Tys to?“ vzkřikl a objímaje ji, přitáhl její postavu k sobě, položiv si hlavu její na svá prsa. Ona zamhouřila oči v tichém výkřiku k Bohu, aby se nad ní smiloval, aby jí dopřál, by v chvíli štěstí tak svrchovaného zemříti mohla.
Ale najednou se vzpamatoval, v jaké to hodině a na jakém místě s ní samoten se shledává, i zalekl se, co se to s ní děje.
„Jak sem přicházíš, předrahá?“ doléhal na ni pln nevýslovné starosti o ni pokrývaje při tom její třesoucí se studené ruce polibky, aby je zahřál, zahrnuje její hlavu zas šátkem, aby ji ochránil před nočním vzduchem. „Uprchla jsi svým utiskovatelům? Co ti udělali, že ke kroku tak zoufalému tě dohnali?“ Co od ní se vzdálil, byl neustále jen na ni myslil. Ó kéž by byla matka jeho žila, aby ji byl svěřil její péči! Její pomocí a její radou by se mu bylo zajisté podařilo vyrvati ji škůdcům jejím, ale co teď? I kdyby byl hned za její ruku žádal, za ochrance jejího se prohlásiv, mohli mu jí odepříti, nesměla nad ní sama rozliodnouti, nebyla k tomu ještě oprávněna, nejsouc plnoletou. Nemohl pro tu chvíli praničeho pro ni učinit!; nesnesitelná to myšlenka! Musil ji zase jen k trpělivosti odkázati a pouze doufati, že poštěstí-li se blízký zamýšlený převrat, i v jejich poměru pak převrat nastane.
Ona se mezi tím zotavila a na prsou jeho, v záštitě jeho lásky se posilnila.
„Klemente!“ pravila mu, „drahý, drahý můj Klemente, nelekej se mne! Neudělali mi doma ničehož, neuprchla jsem před nimi – vydala jsem se za tebou, aby nikdo nevěděl – jsi v nebezpečí.“
On naslouchal podiveně.
„Jsi v nebezpečí hrozném . .
Neodpověděl.
„Musíš prchnouti odtud ... co nejdříve, bez odkladu ... možná-li hned. Zde ti přináším svůj šperk, aby okamžité peněžité rozpaky snad zbytečně a ke zkáze tvé tě nezdržely.“
A Xavera vyndala z pod šátku krabici.
On ještě neodpovídal ... ona ho posýlala pryč, neodkladně ... ona!
„Klemente, nemlč přec tak. strašlivě lhostejně; pověz mi jediným jen slovem, že jsi mne nejen vyslechl, ale že hodláš i k radě mé učiniti. Není-li ti možná uprchnouti hned, hled, abys mohl prchnouti zejtra, nanejdéle pozejtří – každou hodinou nebezpečí tvoje vzrůstá – ó slituj se konečně nad úzkostí mou a promluv ke mně – pověz, co podniknouti hodláš?“
Prosíc a domlouvajíc mu takto s rukama sepjatýma, s proudícími se po lících slzami, netušila, co v něm se děje, a ké to hrozné podezření v něm vzniká. On měl náhle a neodkladně se vzdálit, podávala mu k tomu sama prostředky, mluvila o hrozném nebezpečí. Již došlo tedy i na něho, začal ji nuditi neb překážtti a cli těla se ho zbavit? Jednoho bratra odsoudila za mříže klášterní, druhého chtěla vyštvat do ciziny,
„Nechápu, co to přišlo panně tak maně na mysl,“ vypravil konečně ze sebe, „a jaké to nebezpečí by mne mohlo tak velice ohrožovat, že bych musil před ním teď v čiré noci utíkati.“
„Bože, Klemente, nepřetvařuj se přede mnou!“ znova zaplakala; „já vím vše... tys ona hlava tajných spiklenců, s níž prý padnou všecky jejich záměry, tys duší onoho tajného odporu, jejž stále rozdmychuješ – po tobě pátrají, tebe hledají, především tebe ... jen tebe ..., budeš-li ty odstraněn, pak prý ničehož již se nebojí ...“
„A panna Nepovolná si vzala šlechetný ten úkol na starost?“ Klement s trpkým výsměchem a krvácejícím srdcem se jí otázal.
„Co to mluvíš a jak to náhle ke mně mluvíš?“ vykřikla.
„A co se stane, neuposlechnuli milostivého, tak dobře míněného rozkazu?“ dále na ni dorážel s týmže krutým přízvukem a výrazem.
Xavera nemohla odpověděti; byl náhle sšílel, že takto k ní hovořil?
„Panna mlčí? Nemá otázku tak prostou ani za hodnu odpovědi? Musím tedy . hádati, jaký mne osud očekává, nedám-li se jí pokojně s cesty odkliditi? Když ji začal jeden z bratrů nuditi, ráčila jej odsouditi do kláštera, a když měl ted i druhý neštěstí ji omrzeti – vyhlídla mu za odměnu jeho k ní lásky rozmilý útulek, kdež mu nebude hluk světa také příliš na obtíž – podzemní to kasamaty některé pevnosti. Klaním se jejímu důvtipu, ale co se panně  jednou podařilo, nepodaří se jí podruhé – nejsem ani tak dobrosrdečný, ani tak – zamilován jako Leokad, jenž bez reptání se podrobil orteli smrti, jejž se jí zalíbilo pro vznešenou svou kratochvíli vynésti nad jeho nebohým srdcem … Konečné mu Xavera porozuměla, chápajíc jeho rozčilení a nedůvěru. Jakási neštastná náhoda byla mu přece jen odhalila, jaké účastenstw' méla v proměně Leokadova osudu. Nepřišlo jí ted ani na mysl toho zapírati.
„Přiznávám se, že jsem bratra tvého obětovala panně Marii, avšak stalo se tak v pošetilém poblouznění, aby mne neuváděl v pokušení a já ho milovati nemusila. Nevěděla jsem, bláhová, tehdáž, co to láska. Nechtěla jsem sloužit někomu, nýbrž něčemu, ne člověku jen jedinému, nýbrž jakési svaté věci ... Ty jsi se stal tou největší, nejsvětější pro mne věcí, tobě bez rozmyšlení obětuji spásu duše své, varujíc tě před těmi, k nimž na sta krutých slibů mne váže ... pochybuješ ještě o mně? Nuže, chceš-li, tož uprchnu s tebou, co zde ta krabice v sobě chová, stačí na dlouho pro nás oba.“
„A budeme-li chyceni, pak tím soud můj značné se urychlí. Proč jsem prchal, cítě se prost vší viny?“
Ona snesla trpělivě i ránu tu.
„Tě ly mne uchop rychle za ruku a zaveď mne odtud rovnou cestou kamsi, kdež nikdo o mně nezví, mne nenajde, nikdo se mnou mluvit nemůže. Zavři mne u některého přítele svého co rukojmí a rozkaž mému žalářníkovi přísně, aby mne dříve z vazby nepropouštěl, dokud nebude míti jistotu, žes zachráněn.“
On jí posud nevěřil, maje za to, že tak mluví, jsouc jista, že spojenci její snad kdesi zcela na blízku v úkrytu tmy číhají a je pozorují, aby mu ji vyrvati mohli, kdyby chtěl skutečně učiniti dle slov jejích. „Dosti marného namáhání a slov, panno Nepovolná!“ oznamoval jí s nechutí; „tenkráte se vám lest vaše nevydaří. Dost dlouho jste mne omamovala a mé lehkověrnosti asi se posmívala, že mi osud bratrův není výstrahou. Možná dost, že se mi budete ještě více smáti, neujdu-li tomu, co se mnou zamýšlíte přese všecko nynější se vám bránění; ale toho přec se jen nedočkáte, abych vám vlezl sám ochotně do pasti! Já z Prahy se nelinu.“ Ona hodila krabici tak prudce na zem, že víko se rozletělo, a počala se hrabati v její hloubce, v níž se to třpytilo, lesklo a zářilo, jako v nějaké skříni kouzelné. Rychle vytáhla z motanice šperků veliké spínadlo, přehodila si rukáv s ramena a zahloubila si do něho jeho zlatý hrot s takovou rychlostí a úsilím, že z něho vystříkla krev jí až do tváře a jemu na oděv. „Krví svou ti pečetím pravdu svých slov, při krvi mé a tvé tě zapřísahám, abys prchnul,“ zvolala. „Pakli mi ještě nevěříš, pakli tě jen tehdáž přesvědčím, zakrvácím-li se ti zde před očima, nuže, pověz to směle, učiním tak – jen probůh prchni! Klement sebou trhl, cítě náhle na ruce své teplou její krev; takové lži snad nebyla přec jen schopna. Možná, že vše se odkrylo nešťastnou náhodou neb zradou a že první radostná o tom zvěst doletěla k Zvonečkům. Ale byl-li spolek skutečně prozrazen, pak teprve uprchnouti nemohl; nesměl opustiti přátele v okamžiku takovém, musil věc svou hájiti až do poslední chvíle. Právě že byl vůdcem, musil ukázati, nejen kterak se bojuje, nýbrž i jak se trpí a snad i umírá,. Klement ještě jednou se zachvěl. Chtíti někde shniti na vlhké slámě podzemní žumpy, čímž nikomu vlastně neprospěl, ničemu vlastně dosti neučinil, než vlastnímu svědomí, kdežto potřeboval snad skutečně jen hlavou pokynouti, aby byl nejen zachráněn, nýbrž aby poznal největší slast života po boku té útlé, třesoucí se vedle něho postavy, kteráž mu nabízela svou krásu, své srdce, svoje poklady; zdaž to nebyla přemrštěnost? Ale zdaž nebylo přemrštěností ještě nepochopitelnější a větší, svcřiti se jí Tolikrát lhala, proč by právě ted pravdu mluvila? Že ho milovala? Leokad tiskna její rukavičku k srdci také se domníval, že je milován, ten a onen také se domníval, že je milován, znal celý houf mužfi, domnívajících se, že byli milováni Zvonečkovou královnou a chlubících se její proměnlivou přízní ... „Neodejdu,“ odvětil jí příkře. „Ty tedy se dáš raději chytit a umučit, než bys mně uvěřil? Ty se tedy vysmíváš mým slzám, povrhuješ mou láskou, bavíš se zoufalým mým strachem o tebe? Nemiluješ mne tedy a nikdy jsi mne nemiloval? Přiloudil jsi se ke mně, abys mne podvedl a mne ošálil? Ty, tys mně lhal, a poněvadž bylo každé tvoje slovo ke mně lží a přetvářkou, tož se bojíš, abych ti ted nesplácela stejnou měrou, hledáš ve mně co v sobě – klam a lest. Zdali ihned se mi nezaručíš, že uprchneš a slibu svému nedostojíš, tož poznám, žes zákeřníkem, jenž krade lidem srdce z ňader, a když je zbaví jeho bohatství, do bláta je zašlápne, jako měšec rozedraný, a při sám bůh, také s tebou tak nakládati budu!“ Opět mu dala výstrahu, jíž si nepovšiml. Vykouzlila láska utěšený v ní květ, avšak nemohla ještě zapustiti kořeny dosti hluboko do mysli její, i lodyha byla dosud jen slabá a křehká, nešetrné se jí dotknutí ji zlomiti musilo. A on se jí dotknul krůtě, neprozřetelně, zapomínaje, že má před sebou vychovanku řádu požívajícího smutné pověsti, kterak vybraně se zná mstíti svým odpůrcům. Pevně a určitě i tenkráte opět jí odpověděl: „Zůstanu!“ Očekával na to nový výbuch, nové slzy, nové přemlouvání, ale mýlil se. Ona na slovo to již ani nehlesla. Zůstala před ním státi s klidností a nepohnutostí kamene. Nevěděl, co v ní se děje, měla hlavu tak hluboce na prsa skloněnou, že mu nebylo lze v temnu její tahy rozeznat. Dlouho tak stáli proti sobě v tom černém prázdnu, které na ně zíralo dvěma krvavýma očima u kříže, z něhož k nim duněl hukot vody, prázdnější a ještě jednotvárnější, než ta tma kolem nich, a v nich obou tak divoké víření života, tak podivné proměny citů, tak hluboké záchvěvy vášní, takový zápas ... Najednou Xavera se schýlila k zemi a jala se sbírati šperk, z něhož byla předešlou svou náruživostí několik kusů na vlhkou dlažbu vyhodila. Pozorně je shledala, pátrajíc zrakem, zdaliž nikde nic ležeti nezůstalo a přec nepozorujíc, že rozšlapuje při tom velikou šňůru stkvostných perlí. Jak hýla hotova, zdvihla šátek, který byl s ní 11a zemi spadl, zakuklila si hlavu a zaobalila do něho zas krabici. „Smím vás doprovodit?“ tázal se Klement. Její mlčení působilo naň strašlivěji, než před tím nejpalčivější její slzy, jejbodavější její výčitky, bylo v něm cosi mrtvého, příšerného, co v něm vzbuzovalo hrůzu. Ona zavrtěla hlavou a udělala několik kroků k věži, on však ji přec následoval; tu se obrátila a natáhla proti němu tak velitelsky ruku, že bezděčně zůstal státi; viděl, kterak z ní kapou veliké krůpěje krve na zemi – značily její stopu až domů ... Paní Nepovolná dopsavši s paterem Inocencem onen důležitý dopis, byla právě spánku v náruč sklesla, když ji vyplašilo hřmotné otvírání dveří a nešetrné kroky k její posteli se blížící. Poznala při svitu lampičky u noh ukřižovance, že je Xavera tou bezohlednou rušitelkou nočního klidu jejího, a již chtěla proti ní ostrým slovem vyjeti, tu pocítila na své ruce ruku její, studenou a těžkou jako kus kovu. „On to je,“ pravila jí nehybným jazykem. „Kdo a co?“ tázala se jí babička, rychle se vzpřímivši a s udivením patříc vnučce v ssinalou tvář, v sklený zrak. „Klement Natterer je hlavou těch, kteří se spikli proti svaté církvi samospasitelné a jejím služebníkům nejvěrnějším, Klement Natterer mne chtěl odvrátit od kříže, žádaje si, abych se modlila k němu co k Bohu svému, ale já jsem se obrněla pancířem víry a ozbrojila jsem ruku svou smělostí, spustila jsem se s ním v boj, po němž tak dlouho jsem práhla. Hle, kterak jsem v něm okrvácela! Ale plesejte zástupy věřících a vy rytířstvo Kristovo udělejte mi místo vedle sebe, zvítězila jsem nad ním a nežádám si jiné na vás odměny – než abych viděla, jak bude jat a soudu odevzdán co kacíř a zbojník.“ Den svaté Anny, svátek to paní Nepovolné, vždy velmi stkvěle u Zvonečků se slavíval, letos však ještě mnohem stkvěleji než jiná léta. Domácí paní si dala záležeti, aby hosté, sezvaní k velikému u ní plesu, dlouho s obdivem a potěšením si jej připomínali. Nikdo z nich se nepamatoval, že ji kdy spatřil v tak výborném rozmaru a v tak štastném naladění mysli. Vypadala dnes ještě lépe a mladistvěji než obyčejně. Což se neosvědčila před paterem Inocencem opět jako znamenitá prorokyně? Nepomstila ji na něm vnučka překvapením, jež všecko očekávání ješiě převyšovalo? Ukázalo se konečně, jak obratnou a šfastnou byla vychovatelkou přese všecky jeho námitky. V jednom ohledu byla strana jejich již bezpečně u cíle, majíc v rukou nejúhlavnějšího, nejneunavnějšího nepřítele svého, a kdo jí k tomu dopomohl ne-li Xavera? Jak se mezi hosty proslýchalo, měla Xavera po několik dní dosti prudkou horečku následkem nahodilého poranění se jehlicí, kteráž do ramena jí zajela, když si jí pás sepnouti chtěla. Utrpěla při této nehodě prý dosti značnou ztrátu krve a skrývala nezacelenou dosud ránu pod širokým zlatým náramkem. Nedivil se tedy tomu nikdo, že je domácí dcera dnes tak neobyčejně bledá a že metají oči její blesky takové, jako by dosud měla horečku. Mnohému se líbila ostrá protiva, již tvořily její bledá tvář a veliké temné, jiskrnaté oči, které na ničem a na nikom dnes určitě neutkvěly, nepokojně s jednoho předmětu k druhému, s jedné osoby k druhé těkajíce; ale na mnohého působila zas až děsivě. V tom však shodovaly se všecky hlasy, že nebyla Xavera ještě nikdy tak krásná a nikdy – tak bujná jako dnes. Uvítala totiž překvapenou společnost oděna jako mladá královna, s níž hrdě splývaly vlny purpurového aksamitu, přehozeného přes bílé hedvábné, stříbrem lemované roucho, na hlavě majíc korunku, na níž se houpalo – pět stříbrných zvonečků, věrně nápodobených podle těch venku nad vraty. Projevila tím, že nejen ví, jak po městě jí říkají, ale že je na to hrda, snad i více ještě, že chce zůstat na dál „Zvonečkovou královnou“ v onom smyslu, který se v přezdívce té vlastně skrýval.
Takový význam hledal aspoň Klement v jejím přestrojení, které dnes vylákalo všem rtům podivení a obojetný úsměv i šepot. Nevěděl opět, co si má pomysliti o záhadné, svůdné té bytosti, která před ním se třpytila všemi přednostmi, jichž příroda jen nejpřednějším svým miláčkům uštědřuje, zdali je to had v podobě andělské, či chce-li se to anděl vymknouti z kůže hadí. Kdož by mu to byl mohl povědět a sprostit jej nesnesitelného břemena, kteréž uvalil na jeho duši onen výstup na mostě, bud mu říci určitě: jestiC to podvodnice, kteráž tě chtěla skutečně svým uměním dostati do léček, neb: světice je, kteráž tě přišla spasit, vzdávajíc se za tebe vlastní spásy.
Obdržel hned druhé ráno po jejich závažné rozmluvě od Xavery lístek, v němž se mu omlouvala pro své včerejší noční třeštění, jak své chování na mostě nazývala. Slyšela prý od zpovědníka při večeři, že má býti nějaký mladík pronásledován jako úd jakéhosi tajného spolku, a v prvním leknutí prý myslila, že to on. Celý ten nemilý omyl zavinila prý jedině veliká podoba jmen. Bylo na věci té cosi pravdivého; nechtěl jakýsi mladý důstojník dostáti  své vojenské povinnosti, zůstaviv prchaje svým příbuzným dopis, v němž jim oznámil, proč tak činí, což vše přičítáno vlivu a působení svobodných zedníků a úřadům dotyčným přísně nařízeno, aby po něm slídily. Avšak musil pater Inocenc, zmiňuje se o případu tom, jeho jméno velmi podivně vysloviti, že v něm shledala podobu s jeho jménem, ač nemělo s ním ani té nejmenší. Končila svůj připiš slibem, že vše ostatní ústně u něho omluví, žádajíc jej naléhavě, aby o babiččin svátek na jisto se dostavil a jí pomohl jej oslaviti; do té doby že jí bude již možno opustiti lůžko, na které ji včerejší pošetilosti její uvrhly.
Klement, jenž nebyl po celou noc oka zamhouřil, zůstal dlouho nad dopisem jejím nakloněn, studuje smysl každé věty, každého slova v něm. Ale nic nevyvedlo ho z bludiště strašných, včera v něm probuzených pochybností, kteréž v něm neustále se střídaly s okamžiky neklamného přesvědčení, že ji přec jen láska za ním pudila, a s pocity rovněž tak hlubokého zahanbení, že se dává na novo marností zaslepiti, jsa opět na nejlepší cestě ji věřiti.
Z dumání těžkého a trapného, v němž byla duše jeho neustále pohřížena, jen s nej větším namáháním vždy se vyrval, aby, bylo-li v její výstraze přec něco podstatného, vše tak uspořádal, by jeho soudruzi nepřišli do žádných nemilých a nebezpečných zápletek. Byl spolkové záležitosti vždy tak řídil a spravoval, že vše v jeho osobě se soustřeďovalo, že jen on měl za vše zodpovědnost; chtěl samojediný jen trpět v případě odkrytí neb vyzrazeuí. Směrem tím si počínal i teď, zničil všecky listiny, seznamy jmen a dopisy, jichž nebylo nevyhnutelně potřebí, a nutné papíry ještě lépe ukryl, přátelům do podrobná nařizuje, kterak, kdyby sám náble zmizel, mají se chovati, mluviti a jednati, aby věc jejich tím neutrpěla, nýbrž i bez něho dospěla k žádoucímu cíli. Avšak činil to vše tak pokojně, mluvil tak klidně a povážlivě, že jeho soudruzi měli vše, co konal, za pouhé opatření pro všemožné případy a nikoli, že by to, o čemž se zmiňoval, považovali za možné. Čím více byl kdo přesvědčen o jeho bedlivosti a svědomitosti, tím méně se mu teď divil, a tím přirozenějším se mu zdálo jeho jednání. Vždyt jediné jeho veliká obezřelost, jíž vše předvídal a všemu předešel, dosud je byla chránila před odkrytím a veliká přísnost, kterouž každé nekalé jednání hned zpozoroval a stopoval, před zradou. Nepovšiml si Klement ve víru bolestných starostí svých, že bývá od onoho večera na mostě zdaleka sledován, že ti, kdož za ním se plíží, se zastavují, pakli on se zastavuje, prohlížejíce si, co on si prohlíží, obzvláště však osoby, s nimiž cestou mluvil. Vrátil li se domů, zůstali státi kdesi v ulici, každý na jiné straně, dobrý majíce zřetel k tomu, kdož vcházel a vycházel. Na štěstí nebyl starý pan Natterer doma a neviděl tedy, jak je dům jeho střežen jako pevnost; jemu by to asi sotva bylo ušlo. Ale on si zajel opět kamsi na lov, jímž se teď ještě častěji a déle bavíval než jindy, co přišel jeho dům úmrtím manželčiným z obvyklého pořádku a on znovu s hospodyněmi zlobit se musil. Klement dlouho se rozmýšlel, má-li Xaveře vyhověti, a v onen slavnostní večer Zvonečky navštíviti, nebo má-li nadál se jí straniti a vyhýbati, dokud nějakým paprskem neobjasní se zmatek, v němž tonul; ale kdož jiný měl vše rozluštiti a vysvětliti? Jediné ona mohla a musila jej přesvědčiti, mnoho-li v ní pravdy, má-li před ní pokleknouti a ji odprositi, že neslýcháně ji urazil, neb býti povděčen osudu, že se mu dala poznat dříve, než bylo ještě pozdě; pročež se konečně rozhodl, že pozvání její přijme. Nemohl se po celý večer dostat k ní na blízko, vždy kdosi nepovolaný se namanul, kdož jejich hovor přerušil, neb ona sama z něho se vytáhla, prokazujíc zcela proti svému obyčeji leckomu mnohdy dosti zbytečnou pozornost. Teprve když vše k večeři zasedlo, stáli proti sobě sami beze svědků. Se vší starou nenuceností uchopila se Xavera ted jeho ramena. „Pojďte,“ pravila mu s onou prostomilostí, jíž ho tak Často okouzlila, z níž ale k němu přece dnes cosi cizího a chladného zavanulo; „projdeme se trochu zahradou, beztoho jste si posud nepovšiml, kterak jsme i ji babičce k poctě osvítili. Troufám si tvrditi, že se vám bude v naší poustevně ještě lépe dnes líbiti než jindy. Viďte, že v ní rád býváte?“ Klement jen mlčky pokynul, nemoha v sobě najiti jediného vhodného slova, jediného přiměřeného přízvuku, jímž by jí byl odpověděl. Tušil, že jej schválně až do jeskyně zavádí, aby se s ním mohla pokojně domluvili. Ted teprve, co cítil její ruku na svém rameně jemně se chvěti, přišlo mu na mysl, že byla-li nevinna a náleželo-li mu srdce její skutečně tak neobmezeně, jak mu v oné nešíastné noci se vyznala, musila po celou tu dobu tisíckrát více ještě trpěti než on. Ona také znenáhla umlkla, ubírajíc se vedle něho týmiž chodbami, kudy byli tolikrát a vždy s tak tichou potěchou vedle sebe kráčeli při velebných zvucích svatvečera nad nimi se vlnících neb za jemného úsměvu měsíce. Kdy byli oba šťastnějšími, než tehdáž, ana mluvila jejich srdce i ústa slova nejsvětější? Kdy byli oba milování hodnějšími? Ale dnešního večera zdála se Klementovi zahrada divně proměněna, asi tak jako naladění jeho. Všecka místečka mu milá a povědomá pohlížela naň tak cize, jako naň Xavera pohlížela; v záři pestrobarevných svítilen květiny vedle cesty jejich bud bledly jako její líce, neb hrozivě se tvářily jako její pohled. I ty stromy se dnes tak chladně a vysoce vedle něho vypínaly jako její postava, skrývajíce uraženě před ním koruny svoje v příkré temnosti, v níž se obloha nad osvětlenou zahradou klenula. Avšak v jeskyni Klementa teprve divný obešel pocit. Ozařovala ji dnes svítilna v podobě luny, jejížto paprsky proměňovaly každého v umrlce, kdož k ní se přiblížil. Ó nebyla to dnes stará přívětivá jejich poustevna, prozářená sluncem a Xaveřiným úsměvem, zvučící zpěvem jasného zřídla a ptactva venku v zahradě, nýbrž podobala se jakési úmrtní kapli, kdež ronil skalní pramen slzy věčného stesku, kdež střežila svátá socha v smutečním hájku vchod do podzemní krypty, kdež asi stála rakev vedle rakve, a v nich spočívaly mrtvoly všech svadlých nadějí života, všech mrtvých jeho radostí, kdež v prach a popel se rozpadávalo nejsladší jeho milování a všecky sliby v pavučiny se proměňovaly ... Klementovi se stalo jeho postavení nesnesitelným, umínil si, že uzel neŠtastných těch zápletek rázem přetne. „Xavero,pravil vážně; „proč mne nevybízíte, abych vás odprosil za vše, co onehdy na mostě jsem vám pověděl?“ „Nemáte toho potřebí,“ odpověděla mu s ledovým úsměvem, jehožto ostrost již skrýti se nesnažila, a opřela se proti němu o klekátko, měříc jej zrakem vyzývavým; „mluvila jsem tehdáž tak spletené věci k vám, že jste byl zcela v právu, považoval-li jste mne za šílenou a bránil-li jste se mi. Považte, co by z toho bylo povstalo, kdybyste mne byl uposlechl a se mnou prchl? Byli bychom se světa se ztratili do nějaké lesní snad samoty, tam bychom si byli nejspíše vystavěli poustevnu, podobnou této, kdež bychom zapomínali, že jsou mimo nás ještě lidé na zemi. Podobný stav nazývají básníci, z nichž jste mi tak často předčítal, štěstím svrchovaným – nemýlím-li se? Prosím, pokárejte mne z omylu, klamu-li se skutečně.“ Klement zpytavě na ni pohledl, co as tím míní, malujíc mu vysmívavě obraz blaha, nad nějž láska nezná? Chtěla mu tím pověděti, že pozbyl všech nároků na ně, prohřešiv se na ní tak neslýchané opovržlivou nedůvěrou? Tušil, dívaje se jí do očí, které počaly naň sršeti blesky, že to v ní burácí tak, jak to burácelo v něm po celou dobu, co jí neviděl; ale o té bouřce, kterou byl v duši její rozpoutal, postaviv se jí na odpor a pokutovav za ni bratra v okamžiku, kdež mu podávala důkaz lásky tak nesobecké, o bouřce takové, ježto náhle v ní zlomila a vyvrátila vše, co byl do ní spanilého zasadil, znova ji proměnivši v poušt, neměl ani pojmu, neměl snad ani za možnou podobnou vichřici zlých vášní v lidských prsou.
Pozoruje ji smutně, viděl najednou, jak sebou trhla, posměch jak na rtech jí shasíná, jak naslouchá napjatě do zahrady, tak napjatě, jakoby se byla celá její duše náhle v sluch proměnila, čeho se chtěla dopátrati takovou
dychtivostí? Z domu zaznívala hudba; sudovala tam v duchu snad toho, jehož za zástupce mu byla určila?
I Klement sebou trhl, myšlenkou tou do živého bodnut.
„Byl jsem, jak teprve ted uznávám, velice neskromným, že jsem pannu z bálu odvedl,“ pravil bodavě; „hudba k nám zaznívá, tančí se znova. Budou ji tanečníci v kole pohřešovat.“
Ona neodpověděla, křečovitě klekátka se zadržujíc. Hodina pomsty se blížila: proč neplesala, proč se chvěla, jakoby sama jí měla padnouti za oběť, a ne ten, jenž ji urazil, jí pohrdl, ji oklamal a jehož odevzdávala dle zasloužení a povinnosti ramenu tajné spravedlnosti?
Tu zaslechl i Klement, co slyšela ona již dlouho – volné to, tiché, k jeskyni se blížící kroky a viděl opětně, kterak se zachvěla. Nemohl to býti nikdo jiný než šťastnější jeho sok, jenž snad zde čekal, až on se vzdálí – v Klementovi se pobouřila každá krůpěj krve při myšlence té, pocítil, co ještě nikdy nepocítil, co že nikdy nepocítí, hrdě se domníval – žárlivost.
„Hle, tu někdo přichází, aby mne za nešetrnost mou pokáral,“ dodal a před očima se mu dělaly mžitky. Umínil si, že toho, kdož s posměchem ho špehuje, jsa ted pánem v jejím srdci, patřičně uvítá. Rychle poodešel ke dveřím, aby venku obcházejícího pozval, aby jen bez ostýchání vstoupil, že se vzdal již všech svých práv – na Zvonečkovou královnu.
Ale místo očekávaného mladého a švarného soupeře vešel Xaveřin zpovědník.
Kde však byl dnes jeho netečný pohled a výraz lho,stejnosti na tváři? Omládl o deset let, jako nahoře paní Nepovolná, oči jelio podobaly se dvěma ostrým střelám a
každý jeho pohyb byl při vší majestátnosti přec pln jinošské pružnosti.
Domuívajc se, že se chce Klement vzdáliti, když ke dveřím tak prudce se blíží, zastoupil mu obratným hnutím cestu k nim.
„Hledám vás, pane doktore,“ pravil mu, „abych vám oznámil dosti závažnou pro vás věc.“
Klementovi spadl jeho se objevením kámen se srdce; vybízel zpovědníka posuňkem, aby pokračoval.
„Přijelo několik pánů, kteří si přejí neodkladně s vámi mluvit.“
Klement se stal pozornějším.
„Seznav zde z toho archu, za jakou příčinou si toho přejí, prosil jsem, aby sečkali, až vás vyhledám a na hovor s nimi připravím.“	
Byl to zatykač, jejž Klementovi podával.	
Nestalo se pateru Inocenci zajisté již dávno, aby se byl něčemu tak velice podivil, že nemohl úžasu svého ani skrýti. Očekával, že Klement sklesne zničen někam na sedadlo, neb že začne bouřlivě po jeskyni se rozháněti, tvrdě, že je nevinen, že v tom nevězí nic jiného než nedopatření neb omyl, ale Klement neučinil ani to, ani ono, ba ani nezbledl, nýbrž – až po vlasy se zarděl a to patrně vášnivou radostí! Xavera byla nevinna! jiné myšlenky nebyl v té chvíli schopen, vše před ním mizelo blahou tou jistotou. Přišla na most za ním, aby jej varovala, tušíc asi, že to, co ted vypuklo proti němu, již tajně se kuje a připravuje.
Pater Inocenc nemoha si nikterak záření jeho pohledu vysvětliti, domníval se, že snad dosti určitě se nevyjádřil, i počal tedy znova volněji, hlasitěji a ještě důrazněji.
„Podle řeči oněch úřadních osobností lpí na vás podezření, že jste hlavou velmi nebezpečného spolku, jehož členové se zovou „synové činu“ a jenž je prý v přímém spojení s revolucionáři francouzskými.“
Klement jej slyšel jen jako ve snu, obraceje se ke klekátku, odkud Xavera naň zírala vytřeštěným zrakem. Ó, anděl to byl nejčistší, nejvznešenější ze všech zástupů na nebesích. V čiré noci za ním sama se vydala, aby jej zachránila! Které srdce znalo tak milovati jako srdce její? Jak ji mohl jen jediný okamžik zneuznávati?
„Váš byt prý byl prohledán i onen letohrádek pod Kateřinkami, jménem vaším najatý. Nalezeny tam tajné dvéře, vedoucí do tajné tiskárny, do rozsáhlých sklepení...“
Klement sebou mimovolně pohnul; nenadál se, že budo vchod ten vypátrán; bylt jej se soudruhy velmi opatrně zatarasil, skryl tam celou svou korespondenci. Poznával* že věc stojí skutečně povážlivě ... vždyť ale jen pro něho. Budou-li ostatní opatrní, nedoznají žádných nepříjemností, vše jen zůstane na něm, budou moci dále pokračovati a pracovati, záležitosti jejich tudíž celkem neutrpí, nesejde na jednom bojovníku ...
„Radím vám, mladý muži, abyste se nesnažil zapírati, neb vše je na jevu, téměř již dokázáno a zatvrzelostí postavení svoje jen zhoršíte. Uposlechněte otcovské rady mé a přiznejte se kojicně ke všemu. K vůli vašemu váženému otci mnoho se váno promine, snad se vám promine vše, udáte-li své spoluvinníky a objevíte-li všecky tajné nitky, jimiž souvisíte se spiklenci jiných zemí.“
Klement se rychle obrátil, vztyčiv se v celé výšce své postavy naproti jesuitovi, a zjeho očí vysršel blesk takový, že pater před ním ucouvl. Ale s útrpným úsměvem od něho zas hlavu odvrátil, jakoby si byl řekl, že zde škoda každého slova.
Pater Inocenc však úsměvu tomu dobře porozuměl.
„Mladý muži,“ oslovil jej znova, ne již s lahodou otcovskou, nýbrž ve vší přísnosti soudcovské, „vy pa trii č nevěříte, do jakého jste se uvrhl nebezpečí lehkovážností zlomyslnou. Jste obviněn z takových přestupků, že nejmenší z nich pokutuje spravedlnost žalářem tuhým v železích …
Xavera již se udržeti nemohla, padla na klckátko, zničena tím, co před ní se dělo, co vyvolala ze zášti mstivé, co by byla chtěla odvolati ted za každou cenu, nejraději však za cenu svého života.
Skokem byl Klement u ní a sklesl před ní na kolena.
„O nelekej se osudu mého!“ zvolal dotknuv se ústy lemu jejích šatů; „co je nejtužší vazba próti tomu, co jsem vytrpěl, maje tě za lživou, křivdě ti bídně v srdci svém! Ach rci, vznešená, že mi odpouštíš můj hřích pro muka, která mi působil!“
„Pravil jsem, že nejmenší přestupek takový, z něhož jste obviněn, Klemente z Nattererů, bývá pokutován žalářem,“ ozval se pater Inocenc znova, „ale vy jste se dopustil, jak se podobá, i takových, na něž určena je – smrt.“
Xavera zaúpěla, jako by ji cítila ve svých útrobách.
„O nelituj mne,“ žádal ji Klement znova, zahřívaje její zledovatělé ruce polibky; „nelekám se smrti, neb stonásobnou nejkrutější smrt jsem vytrpěl, maje tě za bídnou vyzvědačku, kteráž za mnou se přiloudila, aby mne zkazila. – Nic mne již ted nepoděsí, nic nezabolí, i nejhoršímu osudu půjdu vstříc s otevřenou náručí, s usměvavou tváří. O Xavcro, vždyt tys chtěla dáti za mne svou krev, chtělas mne vykoupit duší svou. Věr, že zůstanu lásky tak veliké hoden v žaláři, na skřipci, na popravišti, kamkoli mne odsoudí. Buď ubezpečena, že nikde neochabnu, nikde ti neselžu, jiného ti již dáti, jinak se ti již odsloužiti nemohu. O netruchli tak velice, že se musíme rozloučiti, nebyli bychom nikde zažili pravého štěstí, vždy by byl mezi námi stál Leokad, a kdykoli bych se byl dotknul tvé milé ruky, vždy bych byl tím zavadil o jeho nebohé srdce, dvakrát zrazené tebou i mnou, b}l bych je viděl krváceti a matku umírati, že jí byl syn vyrván tebou. Nelituj ničeho, Xavero, ni mne, ni sebe! Co se vyrovná slastné spokojenosti této minuty, kdy stojíme proti sobě oba čisti? Ach dobře měl přec jen Leokad: v jediuém takovém okamžiku lásky celá věénost blaha, co jsou proti němu všecky ráje, jichž lidský duch s to je si vymyslit a vydobýt? Pohrdám jimi pro toto jediné políbení, jímž posvětiti rty osud mi dopřál – v něm nebe pro mne, nikde jinde ...“
A Klement se naklonil a přitisknul na rty Xaveřiny první a poslední políbení. Zápasila s mdlobou, netušil ani tisící díl strastí, svírajících duši její.
„Nepřestaň mne milovati, Xavero,“ žádal ji při tom; „věz, že kdekoli budu na zemi i pod zemí, všude mne najde paprslek tvé lásky, všude že mne potěší, prohřeje – a nevěř, že v smrti zapomenutí – uslyšíš-li, že jsem mrtev.“
Již ho neslyšela, beze smyslu a citu před ním ležíc v bujném královském svém zakuklení ... Neviděla, kterak jej jali a odvedli. Jak ohromná příšera přivalila se dnes na Prahu noc, temná a mlhavá. V sychravých stínech jejich podobaly se domy a kostely na bývalém náměstí novoměstském mohylám bez tvaru a hranic, matně jedna nad druhou se kupíce a s nimi v jednu pitvornou směsici splývajíce. Těžká jako víko rakve, černá jako prst hrobová, neproniknutelná jako osud, podobala sc býti rodnou sestrou smrti samé, kteráž v divoké k ní lásce přísahala, že také jednou k příkladu jejímu každé života proudění, každý ruch a zvuk, každou jiskru utlumí a jen tam světla vytrpí, kde svůj stánek si rozbila neb rozbít hodlala – u srdce již mrtvého neb které umříti má.
V arkýři u Zvonečků kmitala se slabá záře svítilny vedle lože, na němž odpočívala Xavera. Neodpočívala, trhala sebou na něm divoce v divokých snech.
Co ze zahrady ji odnesli beze smyslů, nebyla se ještě z mrákot k úplnému vědomí probrala, ještě nebyla k nikomu promluvila, jen nesrozumitelné zakvílení se jí vydralo z prsou, učinil-li někdo k ní otázku, kterak se má?
Pater Inocenc ale tvrdil, že je ochabnutí to jen následek velikého rozčilení, že byl konečně poznán, odkryt a jí před očima pokořen nepřítel, po němž tak horlivě sc pídila, a nepřičítal její chorobě žádné důležitosti, načež posadila babička k lůžku jejímu klíčnici, aby ji opatrovala, dále o vnučku se nestarajíc. Měla ted jiného na práci, než bdíti u churavého dítěte své nebožky dcery, musila po Praze vyzvídati, kterak na lidi působí náhlé zmizení Klementovo, co kdo tomu říká a koho to zvláště dojímá. Ač sc každý za tehdejších poměrů a obzvláště po takovém případu snažil býti opatrným, přec bylo pohnutí všeobecné, hluboké a'mocné. Klement byl vážen a milován i od těch, kdož jej znali jeu z daleka. Soustrast s jeho osudem ještě vzrostla, když se roznesla zpráva o smrti jeho otce; byltě sc na onom lovu neopatrností svou vlastní ručnicí tak velice poranil, že okamžitě na místě mrtev zůstal. Avšak nikdo neměl jeho smrt za nahodilou, jsa přesvědčen, že si ji udělal sám, dověděv se, z čeho je syn obviněn a kterak jeho záležitosti stojí.
Najednou Xavera v posteli si sedla a vyjeveně se rozhlížejíc, zamáchla si prudce rukou před očima, jakoby obraz před nimi se vznášející a ji mučící vtím úsilím od sebe zapuditi chtěla. Konečně s lože se vymrštivši, letěla k oknu, aby je otevřela; scházel jejím prsům náhle vzduch, zdálo se jí, že se musí udusit. Strašné to měla vidění!
Daleko z arkýře se vyhýbajíc, jak to bývalo jejím obyčejem, těžce a pracně oddychovala, při čemž jí rozptýlené a rozplývající se myšlenky v hlavě kolotaly jako proudy tekutého ohně, které každou chvíli v jinou a zas v jinou postavu se slívaly, z nichž byla jedna hroznější a děsnější druhé.
V trapném omámení tom, z něhož se propracovati se jí nepodařilo, sklesl její pohled na zříceniny staré kaple proti kostelu svátého Ignacia, snad přitažen jakousi plaše mezi nimi poskakující jiskrou. Zůstal k nim připoután, sleduje mimovolně její skoky. Jindy by byla Xavera ucouvla plna hrůzy, že to tam obchází nějaké strašidlo, ale dnes si na to ani nevzpomněla; byla již tolik skutečných hrůz poznala ...
Pozorujíc bezděčně světélko mezi rozvalinami, konečně viděla, že se nepohybuje, ale že se pohybuje cosi neb kdosi vedle něho, čímž bývá střídavě zasloněno a zas odkryto, i poznávala znenáhla, že vychází ze svítilny na zemi stojící, vedle níž dva muži kopají jámu.
Xavera v otrnulosti své netázala se sama sebe, co to asi kopají v tak pozdní hodinu, na takovém místě.
Najednou zmizela jiskra i postavy jako některý z těch přízraků, jichž celá hejna spánek její znepokojovala a bdění její proměňovala v horečnatý sen, svírající mozek její tín olověnou, a zas se rozhostila ta němá příšerná tma po náměstí, pod jejížto rouškou se podobala hřbitovu, po němž vanul dnes dech, vanoucí jen v kryptách.
Opět se vyložila Xavera z arkýře, opět se jí zdálo, že se musí udusit nedostatkem vzduchu. V tísni té se jí počaly dělati mžitky před očima, mezi nimiž se zase vyskytla i ona bludička před tím v zříceninách poskakující, a z ní se vyrojila ted celá řada míhající se jí všude před očima, kamkoli pohledla, kroužíc a točíc okolo staré kaple jako jiskřící se had, áž konečně had ten se zakroutil v kruh okolo vykopané jámy. Místo dvou stálo tam tcd celé kolo mužů a každý z nich držel v ruce lucernu a každý byl od hlavy až k patě zakuklen.
Xavera tupě na ně pohlížela, ještě tomu se nedivíc, že se tam objevili, ni tomu, co tam chtějí; nad čím mohla ještě užasnout po tom, co s ní se dělo?
Kruh se rozevřel, přivalili k té otevřené jámě cosi černého; byl to špalek, k němuž přistoupil muž taktéž zakuklený, ale nikoliv v černý háv, nýbrž v plášt červený jako krev, pod nímž cosi se blýskalo.
Xavera sebou škubla a zamáchla si opět tak prudce jako před tím rukou před očima, aby zapudila onu hroznou postavu, kteráž před ní se objevivši, jejím prsům vždy ubírala vzduchu, před níž právě ted z lože uprchla, jíž se zbaviti nemohla od té doby, co ze zahrady ji odnesli, ač zoufale se jí bránila. Ale postava i tenkráte se nehnula, trvajíc na svém místě.
Opět kruh se rozevřel, přivedli do něho vězně spoutaného, v bílém rubáši, jediná to postava nezakuklená, jediná pyšně hlavu vzhůru nesoucí mezi všemi.
V tom zavál vítr, zvonečky vedle Xavery zahlaholily a zvuk jejich prochvěl náměstí tichým pláčem.
Postava náhle se obrátila, jeden z těch bludných pablesků okolo ní osvítil její tvář, zářící v bolestném nadšení, jako by praviti chtěla: Hle, jak jsem zůstal veliké lásky tvé hoden!
„Klemente!“ křikla Xavera, vztáhnouc obě ruce v největší úzkosti k zříceninám, – ještě zahlédla, kterak se zamihl blesk nad hlavou milovanou, katův to meč ... a již zas němě před ní se černaly v němé noci ...
Kam zmizel strašlivý obraz tak náhle, jakoby ho byla pohltila ozvěna jejího hlasu? Snila v okně dále onen hrozný sen, jenž z lůžka ji vyplašil?
Ale srdce její v přízrak nevěřilo.
„Zavraždili jste mi miláčka!“ zahořekovala tak pronikavě, že se to po celém náměstí rozléhalo. Paní Nepovolná netěšila se v poslední době nocem příliš pokojným. Nebylo tomu dlouho, co ji vnučka ze spánku vytrhla, vybízejíc ji hrdě, aby jí vedle sebe místa udělila co rytířce Kristově, kteráž zvítězila v boji nad nejnebezpečnějším ze všech kacířů a zbojníků, a dnes ji zas náhle vyplašily hrozné jakési výkřiky, podobné těm, které jindy z pokoje dceřina přes dvůr k ní vnikaly, na jejichž význam vnučka tak naléhavě v dobu tak nepřiměřenou se byla tázala. Naslouchala všecka polekána, nemohouc se domysliti, co aái značí, nemajíc dosti odvahy, aby vstala a po jejich příčině se tázala. Nevycházely z jednoho jen místa, bloudily po celém domě, brzo tu, brzo tam se ozývajíce přicházely jí znenáhla blíže, vždy blíže. Chtěla vstáti a dvéře zamknouti, ale nemohla se s místa hnouti. Snad se to pozdvihl skutečně z hrobu dceřin duch a přišel se podívat, kterak se má její dítě, její jediné dítě, v takových strastech zrozené, zdali ono aspoň více štěstí zde na zemi poznalo než ona, zdali aspoň o vnučku lépe se postarala než o dceru, zdali ji aspoň byla matkou za to vše, čím ná dceři se provinila ... Ba byl to hlas dceřin, poznávala ho, vždyt jej byla tak dlouhá leta vedle sebe kvíleti slyšela. Paní od Zvonečků zježily se vlasy na hříšné hlavě i počala se hrabati ke dveřím, zapomínajíc, že duchové hrází a překážek neznají; než ale ještě k tomu sil skleslých sebrala, již se rozletěly dokořán a dcera zemřelá v nich se objevila, bledá, majíc vlasy divoce spuštěné, oči do krve vyplakané, volajíc na ni jako jindy, když ji před sebou spatřila: „Zavraždili jste mi miláčka!“ „Zavraždili jste mi miláčka,“ křičí dcera dnes právě tak zoufale, jako za oné hrozné noci, kdež se tajný její milenec náhle objevil, žádaje od matky zpět tu, kterouž úkladně od něho odervala, poněvadž si dosti nevážil pravých služebníků církve svaté, právě tak hrozně křičí, jako když viděla, že matka vtisknuvši zeťovi do ruky kord, jej tenkráte navedla, aby bezbrannému, jakožto przniteli domácí cti, prsa jím proklál. „Zavraždili jste mi miláčka!“ volá k ní dnes opět a znova týmž srdce rozrývajícím hlasem, ale běda, vždyť není dcera samotna, vedle ní postava ještě jedna ve všem jí podobná, totéž volající ... Jest to dítě její i dítě jejího dítěte, které obě vedle postele její stojí bledé, zoufalé, šíleně rukama, lomíce, a Xavera ukazuje prstem matce na babičku a obviňuje ji tak hlasitě, že to slyší nejen celý svtt, ale i Bůh na nebi, že v ní duši zabila zrádným slovem ... Neusmrcuje jen kulka a ocel, neotravuje jen jed ... Těžce sklesla paní Nepovolná nazpět do své nádherné postele – raněna mrtvicí. Nastoupila Xavera smutné po matce dědictví, a ted teprve pravili lidé, žet smyta krev nevinné oběti s prahu jejího rodinného domu, že přestala volat k bohu. Uprchla Xavera od postele babiččiny do zřícenin, kdež viděla kopati Klementův hrob, nad nímž jej viděla státi a v poslední ještě chvíli po ní se ohlížeti – tam sklesla na zemi a odtamtud již se nehnula po celý svůj život, jenž •jebyl ovšem již dlouhý, ale který by byl za málo dní shasl, kdyby jí nebyla klíčnice vždy přes moc trochu pokrmu vnutila a na ni dle potřeby počasí hodila kus oděvu. Žádným násilím ni prosbami se nedala pohnouti, aby místo svoje opustila. Setrvala tam při nejkrutších bouřkách, při největších mrazech, neskrývala se před lijáky ni před vedrem slunečním, necítila proměnu povětří, nevěděla, kdy je noc a kdy den ... Nikdy ještě nebyl hrob věrněji střežen ... Ležel tam ale Klement skutečně zakopán? Či šílela již Zvonečková královna, vidouc jeho popravu? Přikouzlilo jen její zlé svědomí onen hrozný obraz před ni? Nebyla ale Xavera jediná, ježto za oné noci se domnívala viděti, kterak zahynul mečem katovým, bylo tu ještě svědků jiných, kteří totéž tvrdili. Mělo se vůbec za to, že bylo vše naschvál tak hrozným, napolo veřejným způsobem odbýváno, aby se toho jeho přátelé zděsili a tím zastrašiti se dali od provádění dalších záměrů svých. Krom Klementa nebyl nikdo zatknut a ani jediný z jeho soudruhů do vyšetřování vzat; poctivě byl se v hrozných oněch zmatcích duševních, v nichž poslední dni života svého tonul, o jejich bezpečí postaral, nevyšlo nic jiného najevo, nežli že on je hlavou jakéhosi spiknutí. Kdo byli jeho spojenci, od něho nikdo se nedověděl, on jediný trpěl za ně všecky, jak to vždy chtěl. Ale od onoho tajného soudu s mladým Nattererem všecko spolčování nad míru přísně se nejen zapovědělo, ale i stíhalo a všecky podezřelé místnosti tak zevrubně se prohledaly a střežily, že se staly schůze nemožnými. Od oné doby mizí a zanikají všecky stopy působení téhož spolku. Paní Nepovolná byla na celém těle ochromena, nemohla se bez cizí pomoci ani hnouti a srozumitelného slova pro mluviti. Marně se ohlížela po těšiteli, jenž by,jí byl ted nade vše nutným a potřebným býval. Pater Inocenc opustil její dům, vida, že je zdraví její navždy zničeno. Nejsa její čeládkou již tak pečlivě obsluhován jako jindy, přijal pohostinství u jiné zbožné vdovy a odstěhoval se od Zvonečků s kšaftem paní Nepovolné, podle něhož po úmrtí vnučky, kteráž v něm k životu svobodnému se zavazovala, celé jmění Nepovolných řádu jeho připadnouti mělo. Ted ovšem již nebjlo potřebí střežiti Xaveru, aby se nezamilovala a provdati se nechtěla, a s babičkou byl již také hotov. Neměl skutečně u Zvonečků co dělati. Ale stalo se, že jednou paní Nepovolná ráno oči otevřevši shledala, že se může sama posaditi, sama s místa se hnouti. Pokynula klíčnici, aby ji podporovala, a pracně se její pomocí dovlekla k oknu. I viděla ji tedy na svoje oči, tu svou krásnou slavenou vnučku, kteráž druhdy celou Prahu pobuřovala, kteráž měla dílo její korunovali, viděla ji otrhanou, prostovlasou, sluncem osmahlou, bídnější nad každou žebračku, na holé zemi schoulenou, a jak několik uličníků opodál na ni posmívavě pokřikovalo: „Zvonečková královno,“ tu vyhrkl staré bídné té ženě proud slz ze srdce zatvrzelého a její zdřevěnělý jazyk zpružněl na okamžik. Pošeptala klíčnici několik slov. ICIíčnice uloživši svou nešťastnou paní opět do postele, spěchala na radnici, odkud se vrátila s úřadníkem. Za málo dní zemřela paní od Pěti zvonečků, a když pater Inocenc vytasil se s kšaftem, poukázáno mu k závěti pozdější, podle níž se jmění Nepovolných rozděliti mělo mezi dobročinné zemské ústavy. Xavera babičku jen o několik neděl přežila. Zesnula tiše na Klementově hrobě, a ze zetnó té pusté, kteráž pila jeho krev a její krvavé slzy, pučí nám ted nejkrásnější květiny uprostřed usměvavých trávníků. Velkou bylo pro Prahu událostí, kdjž se rozhlásilo, že příští neděli bude míti Leokad Natterer první odpolední postní kázání v kostele u svátého Salvatora. Ač byly čtyři roky uplynuly od tajemného zmizení jeho bratra – zajisté dosti dlouhá to lhůta pro zapomětlivost lidskou – přec byl Klement u svýcli přátel ještě v nejživější paměti, dosud nenahrazen, dosud oplakáván jako nenahraditelný. Nepřičítáno nynějším tuhým poměrům, že každé volnější hnutí utuchlo, nýbrž jedině jeho ztrátě. Znenáhla rozprchaly se všecky naděje na opravy, jichž chtěl spolek „Dětí činu“ na vládě žádati, čekaje na vhodný okamžik ve velkých, jím předvídaných proměnách veřejných, které také za nedlouho skutečně celou Evropu převrátily. Nenalezl Klement žádného stoupence, kdož by byl s to býval zmatků těch použiti k prospěchu národa, jak on hodlal a chtěl. Celé zástupy se hrnuly do kostela, kdež že se stane kazatelem, Leokad zajisté nikdy si nepomyslil, provázeje odtud Xaveru domů – hrnuly se tam na důkaz účastenství se smutným osudem, jemuž propadla celá jeho rodina, z níž zbyl on samojediný. Chtělo obecenstvo za dne proň tak významného a čestného rodinu tu u něho zastupovati. Když Leokad na kazatelně se objevil, tož jako úmluvou vše ve škamnách povstalo, aby úctu vzdalo jeho neštěstí, a každý s pohnutím se shledával v bledé truchlivé tváři mladého kněze s tahy Klementovými. Co byl Leokad uzrál, nápadně se stal staršímu bratrovi podoben. I poznával Leokad, spatřiv tolik známých a přátelských tváří kolem sebe, že tu stojí nejen za sebe, ale i za bratra, že mu nastal okamžik, kdy měl i zvěčnělému dokázat, co mu slíbil, louče se s ním, že se stane tam, kde toho nejvíce potřebí, průkopníkem oněch svátých myšlenek, jimž matka jejich je zasvětila a jejichž uskutečnění Klement padl za oběť, mýle se v prostředcích. Vše, o čem matka jeho kdy snila, co srdce její tísnilo, o čem Klement blouznil, co on sám procítil, vše, co oni všichni vytrpěli, v čem bloudili, bylo se za těch několik let tichého přemítání v Leokadovi ustálilo, vytříbilo a vykrystalisovalo v drahokam, v nejčistší to lásku k celému lidstvu, v nejvřelejší to snahu sloužiti mu a snahu tu vzbuditi i v jiných. I zahořel pro svoje povolání vším zápalem, jehož bylo schopno citlivé, těžce zkoušené jeho srdce, uznávaje, že musí převrat mravní předcházet každý jiný, má-li býti blahodějný a míti trvání. Ještě nikdy nebyly se na kazatelně td hlásah myšlenky tak smělé, nové, vzletné, ohnivé, jakéž metal Leokad mezi svoje posluchače, a přec tak přirozeně je vyvinul a odůvodňoval, že se jim zdálo, jakoby jim je vyčetl ze srdce. Cítili, že to, co on chce a praví, musí býti základem každé povahy, vodítkem každého Činu, má-li se státi každý šťastným, i cítili, že není štěstí jiného, než přesvědčení, že konáme svědomitě dle schopností svých úlohu svou životní, pomáhajíce bližním, aby i oni jí dostáti mohli. Leokad kázal hodinu, dvě, tři a nikdo na místě svém ani se nepohnul, nikdo ani nedýchal, dojat až do nejtajnejších hlubin srdcc svého, kamž každé slovo dopadlu jako krásná svátá hvězda. Nojen tahy, ale i úchvatná výmluvnost Klementova, jíž druhdy každého s sebou a k sobě strhl, přešla na mladšího jeho bratra se vším kouzlem svým. Byl by snad Leokad teprve nocí zakončil, kdyby nebyl náhle vyrušen býval, vzpamatovav se tím, že již dávno vyměřený mu ke kázání Čas překročil. Naproti němu ve škamně seděl vedle staršího pána bledý slabounký hoch, patrně velmi útlého zdraví, jehož temné, dojmutím zaslzené oči ani na okamžik od nadšeného kazatele se neodvracely. Chvěl se jeho zápalem, jeho horlivostí, ale konečně rozčilení svému podlehl – omdlel. Byl odnesen do zákristie a tam vzkříšen, ale zotaviv se, nechtěl se dáti otcem, jemuž byl patrně velmi drahým, odtamtud odvésti. Čekal na Leokada. Když konečně mladý kněz vešel, tu hoch k němu přistoupil a přitisknuv jeho ruku pln zbožné úcty k ústům, prosil ho: „Řekněte mému otci, abych se směl státi knězem. Chci jednou tak kázati jako vy.“ Leokad se obrátil k otci, jehož tvář se zasmušila, když se syna u něho zastával. Byl to bohatý obchodník, jenž chtěl dítěti svému dobře zavedený a výnosný obchod odevzdat a tím život bezstarostný a pohodlný mu zabezpečit. Ale na jiném než na pohodlí a jmění trvala mysl jeho syna. Chorý, bledý ten hošík, jehož buditelem byl Leokad Nattercr a jemuž byl učitelem a přítelem nejvřelejším těch málo let, co mu bylo popřáno v Praze působit – neb za nedlouho se stal pro svou vzrůstající oblíbenost velmi nepohodlným u jistých mocných osobností, jimž také se podařilo odstraniti jej na venek, kdež na některé odlehlé, zapomenuté faře ve kvetu stáří svého zemřel – hošík ten skutečně se stal knězem. Jméno jeho – Bernard Bolzáno.
Nemýlilo se tedy přec jen srdce matky Klementovy a Leokadovy, tušící v posledních okamžicích svých, že sc její synové zavděčí otčině. Nevyslovovalat vlast sice nikdy jejich jména, jak byla ve svých snech slyšela, ba zapomněla si je i naznačit, ale jejich snažení nejen nezaniklo v písku, nýbrž došlo cíle. Objevil se dědic, který z půdy, v níž spálil mráz setbu, příliš ranně jimi zasetou, konečně vylákal ono požehnané osení, jež ovšem zazelenati se neviděli. Ale zazelenalo se přec, a byla z něho hojná žeň. Kdož pracující na roli myšlenkovém si může více a lepšího přáti? Bratři aspoň jiného si nepřáli, ni matka jejich, vždyí jim byla tolikrát opakovala: „Třeba nezvítězíte, jen když pravdě cestu proklestíte.“ Dědicem tím byl Bernard Bolzáno. Mnoho-li čtenářů mých asi ví, kdo to byl? Mnoho-li jich mezi nimi, jimž známo, že to byl jeden z nejšlechetnějších mužů, kteří kdy žili, jeden ze skutečných dobrodinců naší vlasti? Kdo jej zná co spisovatele, učitele, učence? Komu je povědomo, že uznával za přední povinnost kněze a tedy za přední povinnost svou šířiti mezi lidem osvětu pérem a slovem, býti nejhorlivějším jejím strážcem a hajitelem, postaviti se na výši myšlenkovou své doby, poddvati svým žákům nikoli jen prázdnou formu, dogma jakési, nýbrž živou a oživující pravdu, čerpanou z čerstvého pramene vědy, v níž se jeho zbožné mysli zjevil Bůh a jemuž v ní se klaněl? Kdož sčítal všecky výtečné žáky jeho, jež ozbrojil svými velebnými zásadami, vyslav je do života, aby tam bojovali za práva ducha, za rovnoprávnost všech lidí, za všecky utiskované, postrčené a slabé? Kdož ví, že rekovný ten voj nikdy před žádnou světskou mocí se nezachvěl, nikdy před ní necouvl, z nichž ale mnohý byl k smrti pronásledován a uštván tmáři a nepřátely každého v lidu pokroku a jeho štěstí? Kdo si je toho vědom, že běz těchto hrdinů, cestu našim snahám razících, bychom si byli sotva toho dobyli, co máme, sotva se dostali tam, kdež stojíme ted? A přec jsme prý národ vděčný, křisitelů a dobrodinců svých nad jiné pamětlivý! Kterýž pak národ uspořádal na počest jejich tolik slavností, postavil tolik pomníků, ověnčil tolik hrobů? Ponechávám péru dovednějšímu a k tomu oprávněnějšímu, aby konečně vylíčilo a ocenilo onen kulturní moment, ve vývoji našeho života duševního, jímž jest působení Bolzánovo a jeho stoupenců, v nichž onen znamenitý muž, jenž na české půdě zrozen, ale původem Vlach a píše po němečku, tolik nám odchoval nejryzejších, nejobětovnějších vlastenců, z nichž každý se stal také mužem znamenitým. Dlouhá a stkvělá jestif řada jejich a vysoce potěšitelný, poučný a důležitý každý jejich krok. Ze zvěčnělých jmenuji jen šlechetného Fr. Náhlovského, jehož poslední leta jsou pravou martyrologií, a Wenziga. jehož veliké, ba nesmrtelné zásluhy o zavedení našeho jazjka do škol, v kterémžto boji dal tolikrát svoje postavení v šanc, nejsou dosud náležitě uznány. Ale co se přimlouvám za věnec pro muže takové? Pohrdli by zajisté hříčkami těmi, jimiž tak rádi plýtváme, a odkázali by nás s nimi k některé ješitné umělkyni. Náležejí! době, kdež nenalezal ještě každý krok v službě věci národní vykonaný vděčného ohlasu v časopisectvu, kdež nebýval ještě pasován na výtečníka, kdož konal svou povinnost občanskou, a ještě nebýval za mučeníka prohlášen, kdož stál k svému přesvědčení; národ cítil ovoce jejich snažení, ale o jejich namáhání a práci, o jejich utrpení zvěděl jen málo kdy. Co konali oni praví mužové, konali z vlastního popudu, z vnitřní potřeby; dostačovalo jim jen vlastní při tom vědomí, že tím konají svou povinnost, málo o sobě psali a p>áti dali, pročež také tak málo o nich víme. Nemají ovšem potřebí našeho uznání, ale tím více máme my potřebí, abychom s nimi se seznámili, je poznali a se učili z příkladu těchto vznešených duchů, jejichž stopa?e stkví za doby smutné a zatemnělé na posvátné půdě vlasti jako teplý a jasný paprsek lásky ze slunce věčného ideálu.