V pražském Podskalí fičel vítr jako všichni běsi v komíně a proháněje se podél Vltavy rval husté chomáče sněhu z tlusté peřiny sněhové, teprve v té noci z nebe spadlé, a zanášel je z jedné ohrady do druhé, jako by to chtěl urovnat: aby bylo sněhu všude stejné vysoko. Ale nedařilo se mu nějak; někde ometl dohola prkna a polena, do výše narovnaná, a jinde zase navál takových závějí, že by se byl měl z nich co vydrapovat, kdo by tam byl zapadl. Ale nedivme se mu, větru: neviděl na to. Bylo asi k šesté hodině ranní, nedaleko před sv. Třemi Králi, a v té době bývá ráno o šesté po čertech tma, třeba všude sníh se bělal.
V	to skučení větru žádný jiný zvuk se nemísí. Všude ticho, pusto. I v Podskalí, ač jindy již o páté hodině ranní čile se „rachotí“, přece v zimě déle se spí.
Jen v malém jednom domečku - skoro chaloupce - blíže Výtoně, v úzké přízemní světničce se zamříženými dvěma okénky na ulici, počalo se na červotočivé, vrzavé posteli nějaké tělo protahovati, a sotva že švarcvaldky nad pecinkou v koutě odkašlaly šestou, zachrchlalo to pořádně i na posteli. Starý Bíba oznamoval, že vstává...
„E, lež ještě!“ ozval se nevrle ženský hlas z postele druhé, která stála právě u dveří. „Tma jako v pytli, co tě rarach bere?“
„Tak tedy lež a spi, ale já vstanu; něco mě žere, udělám tomu v posteli místo.“
A Bíba vstával a strojil se. Byl s oblékáním brzy hotov, poněvadž spal polooblečen, a vlastně mu chyběly jen boty. Nahmatal juchtovky po tmě, vecpal do nich nohy, nadité v tlusté vlněné punčochy, a již stál. Nejdříve sáhl po sirkách na stolečku u okna a škrtnuv rozsvítil malinkou petrolejovou lampičku. Pak se chopil dýmky, vyklepal včerejší popel, nacpal, zapálil, oblékl přes kajdu černě a červeně kostkovanou krátký kalmuček, narazil na hlavu placatou čepici podskaláckou se štítkem, uvázal na krk fialovou šálu a zhasiv zase lampičku vyšramotil se ze světničky do průjezdu, otevřel vrata a stál na ulici zrovna proti řadě ohrad.
„Chrrr!“ zatřásl se v ostrém, pronikavém větru. „Dnes to cucá! Aby to tak konečně začalo! Kriste pane, šloupni do toho, ať to stojí!“
Zbožné to zvolání bylo výrazem nejvroucnějšího přání srdce Bíbova, aby řeka zamrzla. Tři Králové byli již za dveřmi, a Vltavě se ještě ani nezazdálo, že by měla ztuhnouti. Nárůdek Podskaláků chodil tesklivě kolem řeky a chvílemi linulo se z prsou toho onoho mrzuté zaklení na řeku vesele tekoucí.
Bíba dal se nalevo a minuv poslední ohradu bral se směrem opatrně vpravo níže, k řece.
Vítr fičel Bíbovi kolem hlavy, jako by mu chtěl uši uřezat, ale Bíba měl dobrý sluch a slyšel, co chtěl slyšet.
„Zamrzá!“ zahučel pojednou radostně, a stanul. Otočil hlavu trochu stranou a naslouchal směrem k řece. Nemýlil se, zamrzá skutečně! Bíba pokročil ještě několik kroků a nyní dorážel k sluchu jeho zcela zřetelně zvláštní chřestot z řeky, jako by tam pluly na povrchu skleněné střepy, přes tu chvíli do sebe vrážející a jeden
o	druhý se troucí. Tříšť!
Ano, byla to tříšť, a hodně hustá, jak Bíba ze stálého tření a zvonivého chřestu vyrozumíval. I hejsa! Bude led, sekání, nakládání, zkrátka, bude „rachota“ a tedy peníze!
Bíba poslouchal ještě chvíli a zlobil se, že se dosud nerozednívá. Vždyť jde tříšť a on by rád viděl, zdali voda u břehu již stojí. Ale jistě že stojí! Kam by se dělo! Takovýhle vítr, voda malá, sníh to pěkně pojí - musí stát! A Bíba byl by chtěl mít v tom okamžiku oči kočičí, aby pronikal tmou a spatřil, nač tak dlouho čekal: tuhnoucí řeku.
Však se dočká. A vlastně dobře ví, co uvidí, až se rozední. Vidí i teď v duchu ty věnečky a koláčky na povrchu řeky, jako z krup a sněhu, ještě vodou prosáklé, jak pomaličku plovou po vodě, větší, menší, jak pak náhle do sebe vrazí dva - tři - čtyři, - jak se z nich utvoří koláč veliký, jenž stále kolem vlastní osy se otáčí a zachycuje vždy nové a nové, sotva jako dlaň veliké věnečky, a již krouží po řece kotouč jako plachta. Pak se pošine někam ke břehu, zarazí
o	nějaký výběžek, zastaví se na okamžik, znova se dá na cestu, ale již volně, volňounce, a marně snaží se ode břehu odraziti. Nemůže již, tře se prapomalu a náhle stane docela - koláč přimrzl.
Vše to vidí Bíba, třeba že je tma, a přeje si, aby namrzlo těch koláčů přes celou šíři řeky, přes celou délku, ba až na dno, aby bylo do čeho sekat. Vždyť na to čeká celé Podskalí s otevřenými ústy! Zač stojí taková zima, když je pořád bláta jako kaše, kdy se v zimníku člověk zpotí! Jaké pak to byly svátky letos - vlastně již loni! Žádný výdělek! Kdo si mohl koupit rybu, když řeka utíká? Bíba odplivl vzteky na dosavadní počasí a vzpomenuv si, že měl na Štědrý večer jenom slanečka místo kapra! A teď, u všech čertů, nastává masopust, konečně už aby tedy byly nějaké peníze!
Ale budou! Zamrzá! Zamrzá! To pomyšlení naplňovalo Bíbu radostí a již viděl, jak se prohání po hladké ploše ztuhlé Vltavy, jak vyměřuje „plástve“ ledu, jak jej štípá a ke břehu postrkuje, tam těm ostatním, již vytahují kru za krou a do vozů nandávají.
Ale před tím očekával Bíbu ještě jeden požitek. Teď půjde, roznese radostnou zprávu po Praze, po svých pivovarech, a pěkně by dopadalo, aby mu za vítanou zvěst nenalili po půllitru.
Ještě chvíli naslouchal, otočil se, vyškrábal se zase pomalu do ulice a vracel se domů. Stará byla už vzhůru, měla světlo a oheň pod plotnou a vařila kávu, tu dobrou, mramorovou kávu, onu, jež vyhlíží jako rozředěná fialová barva malíře pokojů, jakou se postřikuje sokl v kuchyních a v předsíních.
„Ženo!“ vykřikl Podskalák. „Už je to tu! Zamrzá jako všichni čerti!“
„No, dej Pámbu!“ pronesla Bíbová radostně, načež ihned dodala nevrlým a drsným hlasem, jako by chtěla něco zapudit: „Ale aby to zas hrom nevzal!“
„Už nevezme!“ ujišťoval manžel klepaje dýmkou o kachel. „Klíží se to nadobro!“
Bíba teprv nyní opláchl obličej, plný oněch kratičkých štětinek, jak se jeví třetí, čtvrtý den po holení, vlil pak do sebe hrnec kávy a ucpal ji v žaludku dvoukrejcarovým bandurem, nacpal znova dýmku a vydal se na cestu do Prahy, když se již hezky vyjasnilo.
Bral se rovně Podskalskou třídou do Myslíkovy ulice. První jeho stanicí byl pivovar „U Fáfů“. Pan starý byl dnes časně vzhůru a právě si vyřizoval něco s podsudním v průjezdě, když Bíba vešel.
Vyndal dýmku, pozvedl placatici a pozdravil zdvořile:
„Pánbůh dobrytro, pantatínku!“
Pan starý hodil ukazováčkem pravice k uchu: „Dobrytro, dobrytro! Copak nesete?“
„A pantatínku, dobrou novinu! Zamrzá nám! Valí se to po vodě jako ošatky; vydrží-li nám tenhle ostrý větřík a přituhne-li ještě v noci, stojí řeka do rána.“
„I sakra!“ vyhrkl pan starý. „Však je na čase. Málem bychom byli nakládali cukrkandl!“
A pak pokynul podsudnímu:
„Nalejte mu sklenici.“
Pan starý odcházel do dvora a Bíba seděl již v nálevně a před ním stál půllitr bledého.
„Je dobře,“ pokyvoval Bíba a mrkal na podsudního, „to by bylo dobře, půlčík; ale dnes je tam po čertech větrno, chladno - takhle horký párek by mne nezastudil.“
Podsudní porozuměl - za chvíli chroustal Bíba horký párek. Snědl, dopil pivo a žejbroval se6 dále. Toť se ví, že U Fáfů neplatil.
Druhá zastávka byla U Myslíků. Oznámil asi podobně jako u Fáfů, že zamrzá, a pan starý poukázal mu za odměnu sklenici černého. Po černém byl Bíba jako posedlý. Inu, zaplať Pánbůh také za fáfovské, když nic nestojí, ale nic naplat, Bíbův žaludek měl porovnávat a shledal, že to myslíkovské je přece jinší samec. Upejpal se sice, když mu chtěli nalít podruhé, ale jen tak na oko; když před něj postavili čerstvou sklenici, chopil se honem ucha, aby mu nějak neuklouzla.
„Černé“ vždy rozvázalo Bíbovi jazyk. Také dnes, když se konečně vybral od Myslíků, měl jako namazáno a koukal náramně vesele do světa. Šel rovnou ke Kornelům do Široké a cestou již si radostnou událost zveličil; když vstoupil do pivovaru, hlásil plnýma listy:
„Mordie, pantatínku, dej Pánbůh dobrytro! Sakra, to bude ledu! Vltava už teče jen jako kolomaz a bříza by v tom zůstala stát. Voda je malá - mrzne ze všech stran a zejtra začneme sekat, dá-li Pánbůh...“
Jestli po Novém roce a nemrzlo-li dosud, bývá i nejnekřesťan¬štější sládek při sebenepatrnějším obratu počasí velké víry - a tak nespatřoval nikdo v hovoru Bíbově chvástání a náš milý Podskalák seděl za okamžik v trakteru a zase - pil.
Potom šel Bíba k Štajgrovům, odtud k Šenflokovům, a pletl se mu jazyk dosti povážlivě, když se k poledni dostal k Primasům. Zde si vymručel vítanou svojí zprávou žvanec oběda, načež se vracel zvolna k domovu.
Povídám zvolna, a bylo to opravdu zvolna. Vždyť měl ještě několik stanic, u Bachorů v Žitné, v Bránické pivnici u Lajblů, pak u Sedlerů a konečně u Virlů skoro na konci Karlova náměstí.
Zde se zdržel nejdéle, poněvadž se mu zdálo, že už je jako doma. Nespěchal tedy - vždyť je do Podskalí pár kroků, a nemá co zmeškat. Sekat bude teprve zítra.
Bíba seděl ve výčepu a pil a rozkládal všem dokola, jak to je, když řeka zamrzá. Mluvil hezky pomalu, jako by se mu jazyk ukládal ke spaní, a když sáhl po sklenici, ohýbaly se mu prsty velmi těžce. Čím dále do noci, tím víc ubývalo mu řeči. Zdálo se, že také Bíbova huba zamrzá.
Konečně mu připadlo, že se ještě musí podívat na řeku, jak to s ledem dopadá. Tuze opatrně vykobrtal se od Virlů a dal se Morání dolů k ulici Václavské a odtud k řece.
Na mou duši, mráz byl teď pořádný, a kdyby nebyl Bíba potřeboval rukou k udržení rovnováhy, byl by je s chutí zarazil do kapes kalmuku.
Trvalo hezky dlouho, než se dostal k řece. Sotva že našel jednu z těch uzounkých uliček mezi ohradami, aby sešel k vodě. Bylo všude nějak ukrutně tma a nejhůře v jeho hlavě.
Ano, Bíba měl pravdu. Na povrchu řeky valilo se to líně dále, a bylo toho již plno mezi oběma břehy; do rána Vltava stojí a nájemci řeky, sekáči ledu i sládci mají vyhráno - -
Do rána skutečně Vltava zamrzla. A chuďas Bíba, který se z toho nejvíce radoval, byl by málem také zmrzl. O půlnoci našla ho policejní hlídka v koutě mezi ohradami v hlubokém spánku a nebyl to vlastně již pouhý spánek, nýbrž nenáhlé tuhnutí údů - sotva že ho vzkřísili - -
„Je to starý fláma necudný!“ horlila druhého dne manželka Bíbova k sousedce Vopršálkové; „takovouhle ostudu mně udělá při každém novém ledu. Nejdřív se nachlastá ve městě jako cejcha, a potom jde spát na latě. Našli ho tam poldové - byl už jako rampouch u střechy...!“