Budem, nebudem — světa nepřebudem. České přísloví. Bezděky jsem se zastavil, jakoby mi byl někdo náhle cestu zastoupil... Stál jsem těsně u polozpukřelých, druhdy černě natřených, těžkých vrat — několik jen kroků před nízkou zvětralou zdí, do které jest zasazena zrezavělá kovová deska. Žhavé letní slunce skloněno bylo již hluboko k západu, a zarudlé paprsky jeho prokmitujíce matně stromovím a zádum¬čivými thujemi mihaly se po špinavě zahnědlé desce jako zlaté mušky s žhavými křidélky. V prvním okamžiku mi bylo, jakoby mne byl někdo ne¬urvalým způsobem ze sna probudil. S bezděčně zbystřenou pozorností upíral jsem mlčky a na¬pjatě zrak svůj na desku, vlastně na jméno zapomenutého člo¬věka, na němž byl zrak můj utkvěl pouhou náhodou. A jako z pravidla, když nás v pravém slova smyslu pře-kvapí něco, co v nás budí sice dávné, ale živé vzpomínky — před duševním zrakem mým vyhouplo se bleskurychle několik obrazů, jež byly jednak s přečteným jménem, jednak se starou kovovou deskou v jisté souvislosti. Přede vším kmitl před duševním zrakem mým výjev plný ruchu a v nejžhavějších barvách reelnosti, vyvolaný nahodilou vzpomínkou na historický fakt z roku 1777. Zdáloť se mi, jako bych se byl náhle octnul ve východním nádvoří pražského Klementina, do něhož jde i několik oken universitní knihovny. Uprostřed nádvoří hoří obrovská hranice obklopená v půlkole davem studentů a duchovních, kdežto z oken knihovny postavy v černých klerikách házejí knihy a spisy do plamenů... Obraz tento vyvolán byl v obraznosti mé, jak už připome¬nuto, nahodilou vzpomínkou, že zapomenutý muž, jehož jméno na kovové desce bylo mne takořka zarazilo, náležel stavem svým k oněm fanatikům, kteří po zrušení řádu jesuitského roku 1777 aranžovali v Klementinu pověstné auto-da-fé domněle bludařských spisů a knih, a že buď skutečně byl neb aspoň mohl býti mezí oněmi, kteří osudnou hranici obklopovali nebo docela mezí těmi, kteří z oken knihovny házeli knihy a spisy do pla¬menů... Nad míru živý, ač jen imaginární obraz ten vystřídán však skoro okamžitě celou řadou obrazů nepoměrně živějších, po¬něvadž individuelně vzpomínkových. Známť místo, kde jsem se právě nalézal, od nejútlejšího mládí. Meškával jsem tam druhdy za nejrůznějších dob i okol¬ností nesčíslněkráte. Znám tudíž netoliko vše, co v místě tom bývalo a na mnoze po dnes ještě jest jen poněkud nápadnější, nýbrž i množství podrobností, jichž si zřídka kdy někdo povšimnul. Prodlením právě minulých dvaceti a několika roků však jsem místa toho nenavštívil ani jednou: ba i tentokráte — asi před osmi lety — octnul jsem se tam za příjemného letního podvečera čirou náhodou. Ubíraje se totiž loudavě kolem a shlédna vedle zavřeného mřížového hlavního vjezdu otevřená postranní dvířka, vešel jsem zcela bezúčelně. Nevěnuje skoro ničemu kolem zvláštní pozorností, přešel jsem malou oklikou na přič přes volné prostranství až ku pro¬tějším starým dřevěným vratům, kde zrak můj — rovněž jen čirou náhodou utkvěl na zrezavělé kovové desce, zasazené do zvětralé zdi s oprýskanou maltou a špinavě plísňovitými šmou¬hami. Než, netoliko místo vůbec, i samu desku, která byla moji pozornost upoutala, znám už bezmála — půl století. A jak ji znám!... Jako nikdo jiný... Jediný člověk, který ji znal jako já, poněvadž jí byl po tři roky v různých dobách společně se mnou a později bezpochyby i sám věnovával z dálky i z blízka nad míru bedlivou pozor¬nost, jest už skoro po třicet roků mrtev. Z té příčiny je tudíž víře skoro nepodobno, abych si byl jména na desce nezapamatoval, tak aby mne mohlo po letech v pravém slova smyslu překvapit, ba zarazit… A přece tomu tak! Před lety měla totiž deska ta pro mne a jednoho z mých tehdejších kamarádů význam zcela jiný, nežli v okamžiku, když jsem se nad přečteným jménem pozastavil. Sloužívalať nám — ovšem jen, když jsme nebyli nikým pozorováni — za terč rov¬něž tak zajímavý, jako tajemně lákavý. Pamatuji se na okamžik, když kamarád terč ten v pravém slova smyslu odhalil, nad míru živě. Poskotačivše kdysi za letního podvečera, kde a jak vůbec bylo možno, zastavili jsme se asi dvacet kroků přede zdí, do níž jest deska zasazena. Slunce bylo se již tak hluboko naklo¬nilo k západu, že musilo v několika minutách zapadnouti. Západ rděl se v růžové záplavě a vše kolem nás vrhalo dlouhé stíny. Náhle kamarád ukázal rukou ku zdí s deskou a zvolal: „Vidíš?“ „A co mám vidět?“ optal jsem se, když jsem byl pohlédl naznačeným směrem a nic nápadného nepostřehl. „Což pak máš vlčí mhu?“ odtušil kamarád nevrle. „Tam u vrat — na zdi! — Na tej tmavomodrej měnivej tabulce! — Nevidíš tam — — tři zlaté hvězdy ?“ Zadíval jsem se pozorněji; ale nepostřehl opět nic jiného, nežli skoro čtverhrannou, úplně černou a bezlesklou desku z šíře i délky asi dvou stop. „Což pak ani teď nevidíš?“ ozval se po chvíli kamarád, když jsem neodpovídal. „Nevidím!“ „Ah, tak!“ zvolal kamarád, jemuž napadlo, že nevidím bez¬pochyby proto, poněvadž stojím asi o tři kroky dále. „Pojď tedy sem, kde stojím já!“ Uposlechnuv, vstoupil jsem na jeho místo a pohlédl na desku ve zdi. Místo bezlesklé černé desky — spatřil jsem lesk¬noucí se měnivou desku tmavomodrou, na které se třpytily v jedné řadě tři zlaté hvězdy zvíci vlašských ořechů. Třpyt jejich v tmavém měnivém modru byl tak zvláštní, že jsem nemohl očí odvrátiti. Zatím mne kamarád obcházel, dívaje se jako já na desku. „Teď zas já nevidím, nežli černou tabulku — ať se dívám odkudkoli!“ pravil po chvíli tónem mírného podivení. Měl pravdu.  Když však si vyměnil místo se mnou, viděl zase, kdežto pro mne třpytící se zlaté hvězdy v měnivém tmavomodrém poli pohasly. Zvláštnost ta nás zajímala, aniž jsme si ji dovedli vysvětliti. Teprve když jsme se k desce přiblížili a zkoumavě ji prohlíželi, shledali jsme, že povypuklé písmeny latinkou provedeného nápisu byly původně pozlaceny, ale že zlato se všech již odpryskalo a toliko na třech písmenech v jediném slově ¬ na dvou o a na jednom a zůstalo aspoň z části neporušeno, čímž písmena ta leskla a třpytila se v záři sluneční v podobě zlatých hvězd. Zkoumati příčinu, pro kterou se i barva desky měnila, ani nás nenapadlo. Prozkoumavše desku z blízka, chtěli jsme se zase baviti pohledem na třpytící se zlaté hvězdy; ale trvalo několik minut, nežli jsme nalezli místo, odkud to bylo možno. Slunce právě zapadalo; skoro třetina žhavé koule byla již pod obzorem... V tom nad našimi hlavami cosi zaskřehotalo, a když jsme pohlédli vzhůru, spatřili jsme kavku, snášející se těžkopádně na zeď přímo nad desku, kterou jsme se bavili. Usednuvši, zatřepetala křídloma a protáhnuvši se, začala s gravitétními posuňky ďobati zobákem do zvětralé a rozdrolené svrchní cihly. „Počkej, ty černá důro!“ zamumlal kamarád, v jehož očích zračilo se náhlé vzplanutí polokomického hněvu. „Možná, žes to ty, pro jejíž mládě bych se byl ondy na věži zabil...“ Po té střelhbitě a přece opatrně se shýbnul po nejbližším oblázku a mrštil jím po kavce. Kámen zašviřel vzduchem. K uchu mému zalehl dunivě zvonivý zvuk nárazu na kov, načež se na delší chvíli rozzvučely jemné tóny... Současně se zvukem nárazu kavka těžkopádně vzlétla a toliko mírně hučivý, rychle se vzdalující šum jejích křídel splýval po několik okamžiků s tajemným zněním, podobajícím se tonům, jakoby byl někdo v dáli v kovové struny harfy zasáhl. Na místě, kde a v době, kdy se to stalo — za hlubokého podvečerního ticha na liduprázdném hřbitově malostranském právě když všechny předměty kolem nás vrhaly v zakrvavělé záři zapadajícího slunce dlouhé a skoro příšerné stíny – působila na mne rozzvučevší se kovová deska nevylíčitelným kouzlem. V prvním okamžiku jsem se zachvěl, jako bych byl zaslechl štkavý vzdech z hrobu. Hned po té však se mi zdálo, že to není povzdech bolesti a utrpení, nýbrž toužně jásavý a přece přitlumený vzdech nejsladší rozkoše. Bezděky jsem napjal sluch, jako bych čekal i vyslovení zřetelných slov; ale tajemné tóny vlnily se večerním tichem v harmonickém souzvuku — brzo táhle, brzo chvějivě, ale vždy matněji, až konečně zavládlo kolem nás opět hluboké ticho. I kamarád byl překvapen, I on zadíval se upřeně na desku a napjatě naslouchal. Když pak tajemné rozzvučení doznělo, obrátil se ke mně lakonickou otázkou: „Slyšel’s?“ Přikývl jsem. Ale v tom už se byl kamarád opět shýbnul pro nejbližší kámen a mrštil jím poznovu po desce. Kámen narazil sice na desku i tentokráte. Než místo jemného rozvučení, podobného zvukům eolské harfy, zalehl k mému uchu zvuk prosaický — jako když kusem dřeva udeříš o tlustý plech — a skoro v nerozdílném okamihu zase utichnul. „Co to?“ obrátil se kamarád ke mně. Pokrčil jsem ramenoma. „Ah, tak!“ zvolal soudruh, jakoby mu byla napadla pravá příčina. „Jdi a dívej se, kam musí kámen narazit, aby se tabulka rozzpívala!“ Popošel jsem tudíž skoro až k desce a díval se se strany pozorně na ni. Kamarád nasbírav zatím oblázky do jedné ruky, začal – experimentovat. V jedné minutě letělo přes deset kamenů směrem ku kovové desce. Některé přelétly přes nízkou zeď, jiné vrazily do zdi, až se kus malty odlouplo. Toliko tři neminuly se cíle, narazivše na desku; ale ani po jediném nárazu deska se nerozzpívala. Kamarád opakoval týž experiment ještě jednou; leč s touže bezvýsledností. „Eh, nechme to!“ vzkřikl konečně rozmrzen; ale přece mrštil po desce ještě jedním kamenem, kterýž — jak jsem zcela určitě viděl — narazil na prostřední pozlacené o nápisu, a deska se opět rozzvučela jako poprvé. Stoje skoro těsně u desky, slyšel jsem tajemné rozzvučení zřetelněji. Náraz byl skřípavě pronikavý, skoro odporný, tak že jsem mimoděk o krok couvl; ale další dojem byl týž jako po prvé, jen že ztichlým vzduchem tetelící se tóny zněly zřetelněji a déle, nežli když jsem je slyšel z dáli asi dvaceti kroků. Naslouchal jsem tak napjatě, že jsem skoro ani nepostihl, kdy tajemné znění náhrobní desky utichlo. Teprve, když kamarád přiběhl, abych mu ukázal, oč musí na kovové desce kámen naraziti, aby se rozzvučela, obrátila se pozornost má zase k desce samé. Chvíli stáli jsme s kamarádem před deskou, prohlížejíce ji a snažíce se přečisti nápis. Některá slova jsme si přečtli; ale žádné z nich nemělo pro nás významu. Nerozuměliť jsme kromě křestnímu jménu Ignatio žádnému slovu, proto že byl nápis v jazyku nám nesrozumitelném. — Myslím, že nemusím ani dodati, že bavívali jsme se nyní s kamarádem zpívající náhrobní deskou vždy, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. Po každé hledali jsme také místo, s kterého by bylo lze pozorovati v záři sluneční se třpytící tři zlaté hvězdy; ale nevyslídili jsme místa toho prodlením skoro celého měsíce nikdy jindy, nežli bezprostředně před západem slunce. Asi po měsíci však jsme místa toho, ačkoli jsme si je byli z opatrnosti označili zvláštním kamenem, k nemalému podivení více nevypátrali. Nechť jsme se postavili v místě, odkud jsme před tím vídali v měnivě temně modrém polí všechny tři zlaté hvězdy zcela zřetelně, kamkoliv, odnikud neviděli jsme nežli zcela střízlivou bezlesklou černou plochu. Bavívali jsme se tudíž zatím pouze házením do náhrobního terče. Úkol házení převzal však vždy kamarád, který jako hrobníkův synek byl na hřbitově až k profánnosti zdomácnělý, kdež¬to já, dušička nepoměrně bázlivější, spokojil jsem se pouhým nasloucháním, kdykoli kámen šťastně narazil o prostřední po¬zlacené o nápisu, což stalo se ovšem jednou z dvaceti a více pokusův. Přirozenoť, že počínali jsme si při tom svrchovaně opatrně, by nás nikdo nepřistihl. Před každým pokusem buď kamarád nebo já neb oba jsme se rozhlédli, není-li někdo na blízku, a teprve když jsme se přesvědčili, že nás nikdo nepozoruje, zašviřel kámen kama¬rádem hozený vzduchem. Za nedlouho překazila nám zábavu tu podzimní a zimní nepohoda. I pokračovali jsme v ní pak až teprve z jara následujícího roku a prodlením celého léta. Aspoň vždy, kdykoli mne ka¬marád na hřbitov vyvábil nebo kdykoli jsem tam zaskočil z vlastního popudu. Než jaké bylo naše podivení, když kdysi za parného letního podvečera krátce před západem slunce vyslídili jsme poznovu místo, s něhož bylo lze lesknoucí a třpytící se zlaté hvězdy v měnivě temnomodrém poli pozorovati. Nemajíce pro tuto zvláštnost žádného vysvětlení, bavili jsme se nyní po nějaký čas opět buď díváním na zlaté hvězdy nebo donucováním kovové náhrobní desky k tajemnému zpěvu. Po několika týdnech však se znovu opakovalo, co jsme byli již před rokem zpozorovali: přes nejbedlivější a nejsvě¬domitější hledání nemohli jsme totiž už vyslíditi místa, s něhož bylo by lze zářící tři zlaté hvězdy shlédnouti. Tentokráte nás to již nepřekvapilo. Hledali a pátrali jsme sice bedlivěji a opatrněji nežli před rokem; ale marně. A teprve asi po roce a sice opět v plném létě opakovalo se, o čem jsem se byl právě zmínil. Nemohu zamlčeti, že nás toto mizení a opětné objevování jedině vhodného stanoviska k pozorování zářících hvězd napl¬ňovalo nemalým podivem a že jsme o něm často mluvili a všelijak si je vykládali. Přirozený výklad však nám nenapadnul. Není tudíž divu, že vše působívalo na mne začasté kouzlem skoro až pohádko¬vým. — Po třech letech, prodlením kterýchž jsme se byli vypra¬vovaným způsobem asi dvěstěkrát pobavili, byla nám zábava ta překažena. Byliť jsme starým hrobníkem, kamarádovým otcem, přistiženi při skutku a bylo nám oběma pohroženo tak významně, že ani nepoměrně smělejší a jinak dosti vzdorovitý kamarád neodvážil se již dalšího pokusu donutiti kamenem ko¬vovou desku náhrobní k tajemné zpěvomluvě. V létě třetího roku bavívali jsme se, když jsme se na hřbi¬tově sešli, již jen hledáním místa, s něhož bylo by lze zlaté hvězdy postřehnouti. Pamatuji se zcela určitě, že podařilo se nám to posléze na počátku měsíce června. Jelikož však hříčka ta působila jen na jediný náš smysl, na zrak, kdežto dříve v nepoměrně zajíma¬vější míře zaujat byl také sluch, není divu, že nás vše za ne¬dlouho skoro omrzelo. Na sklonku měsíce července vyslídili jsme tajemné místo naposled. Když pak jsme ho v následujících dnech více nevy¬pátrali, nepodivili jsme se sice již ani dost málo; ale experimentův svých už jsme společně ani v tom, aniž v onom směru více neopakovali — — — Od té doby minulo, jak už jsem byl připomenul, bez mála půl století. Přiznám se, že jsem si prodlením doby té vzpomenul na hříčku tu častěji; ale nikdy tak živě a s takovým zájmem jako v okamžiku, když jsem se po mnoha letech zase jednou octnul na hřbitově a zastaviv se pouhou náhodou před starou náhrobní deskou, přečetl na ní jméno Ignatio Cornova a z la¬tinského nápisu vyrozuměl, že muž ten, jehož hrob byl už dávno srovnán se zemí, zemřel dne 7. července 1822. Co tají jméno to v ohledu kulturním, jest dnes i většině intelligence české skoro pohádkou. Upadloť již dávno skoro v úplné zapomenutí. Jenom kulturní historik, probírající se v starých památkách z konce minulého století, povšimne si někdy jména toho i jeho významu a připomene je z pravidla lapidarně několika slovy v tento smysl: Že to byl muž v pravdě osvícený, povaha ryzí a neúhonná netoliko jako člověk, nýbrž i jako učenec a učitel… Že to byl přes jisté pozatemnění logického rozvoje dušev¬ního přece jen jeden z oněch vzácných pionérů nejryzejší ethikou i humanismem provanuté kultury, kteří pérem i živým slovem snažili se mládež vysokých škol pražských nadchnouti k životu ryze lidskému v nejširším slov těch smyslu... Že to byl historik, kterýž — ačkoli Němec a tudíž také v jistém vzhledě germanisující nástroj za dob císaře Josefa II. I později — přilnul k velkolepým dějinám národa českého s onou nestranností a s oním zanícením pro pravdu, bez kte¬rýchž jest badání historické pouhou šalbou... Stál jsem tudíž před náhrobní deskou muže, jehož jméno vzbuzuje u znalce kulturních dějin hlubokou úctu, a s trpkostí i žalem jsem si připomenul, že náhrobní deska ta sloužívala kdysi kamarádu mému za terč a mně k dětinné zábavě. A jak tak stojím před hrobem se zemí vyrovnaným a hroužím se v dávné vzpomínky, napadá mi tak mnohé, co nemá skoro pro nikoho zajímavostí, ale co zdá se mi býti aspoň v ji¬stém vzhledě tak charakteristickým, že to reprodukuji. Připomenulť jsem si, čím mi hřbitov ten býval druhdy, když jako malý hošík octnul jsem se na něm o dušičkách v průvodu matky poprvé, a nebylo na něm rovu, na němž bych byl mohl zapáliti svíčičku — a čím se mi stal prodlením let... Připamatoval jsem si, čím mi býval, dokud jsem ještě na vlastní oči neviděl nikoho umírat, dokud jsem ještě nikoho neprovázel na poslední jeho cestě a neslyšel příšerné dunění hrud na rakev bytosti drahé nebo třeba jen známé — čím mi býval později, kdy jako dospívající jinoch kochával jsem se v medita¬cích o poesii hrobu a toužil vniknouti v jích domnělé tajemství, naplňující nezkušenou duší posvátnou hrůzou	a čím jest mi nyní, kdy tajemství hrobu není mí již dávno záhadou; když už se nenamáhám řešiti domnělé problémy lidské fan¬tasie, tedy pouhé fantomy; kdy přestav s resignací na přirozené hranici lidského pohnání, neodvažuji se žádných pokusů vnik¬nouti v zámezí lidským smyslům nepřístupné;	krátce, když už jsem dávno nezvratně přesvědčen, že hrob není ničím jiným, nežli místem, v němž se mrtvé tělo v původní prvky roz¬padává ... A podivno! Přes tyto truchlivé meditace se mí zdálo, jako bych byl doposud tímže bezstarostným hochem jako druhdy. Byl to ovšem jen klam okamžitého rozcitlivění. I bylo mi tak milo, tak nevýslovně svěže, jako člověku procitnuvšímu z tvrdého sna. Nenamáhal jsem se illusi tu zaplašiti... Po chvíli však jsem maně nadzvedl k prsoum nakloněnou hlavu, a zrak můj zakroužil po hřbitově. Bylo to totéž podlouhlé, nízkou zdí ohraničené prostranství v údolí, jejž tvoří na jihu strmá, jen sporým křovím a jednotlivými stromy porostlá stráň, na severu pak nejnižší úbočí vysočiny bělohorské — slovem týž zádumčivý i poetický hřbitov, jak jej znám déle půl století. Zrak můj především utkvěl na největším pomníku na volném prostranství uprostřed hřbitova — na mohutném stupňovitém piedestalu, ohraničeném železným zábradlím, na němž jest v nadživotní velikosti socha klečícího církevního hodno¬stáře v řasnatém taláru — s rukama nad knihou na kamenném pulpitu sepjatýma — s tváří obrácenou k východu a tak povztýčenou, jakoby mrtvý zrak kamenné sochy hroužil se v blankyt oblohy... S pomníku toho sesmekl se zrak můj k nejzazšímu konci hřbitova směrem k východu, kde nad husté koruny vysokých stromů bělal se prostý, skoro fádní kostelík bez okras architektonických i uměleckých a vedle něho nevysoká štíhlá věž s černou jehlancovitou střechou... Hned po té — ale skoro bez interessu — zakroužil zrak můj po celém hřbitově. Všude táž temná nebo brčálovitá zeleň stromů, keřů a trávy, z níž tu a tam vystupují známé mi náhrobky — táž široká a rovná hlavní cesta, vedoucí od kostela k západu — tytéž užší, místy zahnuté cesty postranní — týž nízký prostý domek hrobníkův u hlavního mřížového vjezdu a táž stará příšerná kostnice poblíž místa, kde právě stojím... Slovem — na pohled skoro vše, jak bývalo — aspoň bez značných změn. — A přece již v bezprostředně následujícím okamžiku jsem postřehl, jak nápadně liší se nynější fysiognomie hřbitova od někdejší. Prodlením asi dvou decenií, co jsem nebyl hřbitov navštívil, všechny stromy zmohutněly, všechny keře, smuteční vrby a zádumčivé thuje zhoustly... Popošel jsem tudíž několik kroků, bych mohl přehlédnouti aspoň onu část hřbitova, kde bývalo před lety stromoví jen po skrovnu, a kde i nyní jen osamělé thuje, jednotlivé vrby a še¬říkové i jiné keře a stromy zamezovaly mi právě pohled do dálky. Než již první pohled mne zarazil. Místo dlouhých druhdy řad různotvarých hrobů a takových též křížů a pomníků spatřil jsem v zarůžovělém jasu k západu nachýleného slunce celé záhony nejrůznějších květin v plném květu, z nichž jen tu a tam vyčníval nad osamělým hrobem ně¬jaký kříž nebo pomník. Pokud jsem mohl dohlednouti, skoro nic nepřipomínalo mí¬sta, kde bylo už tolik tisíc lidských těl zpráchnivělo a doposud ještě v prach se rozpadá. I těch několik křížků a náhrobků mezí smutečními vrbami a zádumčivými thujemi, i tu a tam kmitající matné světélko na některém hrobě, ano i hroby samy, vůbec vše, cožkoli mi druhdy vyluzovalo pocit tklivé a dumavé truchlivosti, připadalo mi v bujné i tmavé zeleni a v nejpestřej¬ších barvách celých záhonů kvítí, vypučelého a rozkvetlého na hrobech již úplně se zemí vyrovnaných, jako zbytky zvetšelých a znenáhla se drolících bizzarních okras starých šlechtických parkův, jež sloužívaly druhdy jen rozkoši a nejsladším hříchům záletného panstva... Chvíli jsem stál jako před zjevem naprosto nevysvětlitelným. Věděl jsem sice již dávno, že i toto zádumčivé místo mrtvých zasvěceno jest smrti; věděl jsem, že již asi po čtvrt století ne¬poskytuje se na něm nikomu místa k věčnému odpočinku a že nikoli z piéty ku prachu mrtvých, nýbrž z více méně podezře¬lých ohledů na zámožné žijící příbuzenstvo popřává se někte¬rým mrtvým ještě jistá lhůta – přes to vše neubránil jsem se lehkému zamrazení. Pomyšlení, že vyčkává se jen příchodu nových generací, které už nebudou mít žádného nebo jen pranepatrného interessu na všech těch bytostech, jejichž těla zde byla setlela; že čeká se s mrazivou lhostejností, až památka všech těch mrtvých vyhyne; až nebude buď nikoho nebo skoro nikoho, kdo by si kohokoliv z nich připomínal s piétou, s jakou jsme uvykli připomínati si nenahraditelnou ztrátu svých milých i nejdražších — krátce pomyšlení, že octl jsem se na hřbitově vymírajícím, rozvířilo v duši mé chaos myšlenek i citů. Snad ještě nikdy nepochopil jsem význam slova pomíjejicnost v celém jeho hrozném a zdrcujícím dosahu jako tento¬kráte — a srdce sevřelo se mi křečovitou bolestí... Čím jsi, člověče — ty hrdý, pyšný nebo skromný tvore s ve¬škerými svými vznešenými i nízkými snahami, s veškerou vášní a bojovností, s veškerou palčivou nebo třeba jen mírně roz-hřívající touhou po štěstí a slávě, ať již efemérní nebo po¬smrtné — čím jsi, když — jako zde — s tutlanou nebo i netajenou nedočkavostí čekáme, až v nových generacích vyhyne neb aspoň vychladne veškerá piéta k tvému prachu? Jaké přívaly vzdechů a křečovitého pláče slyšely ty staré stromy a keře — jaké proudy trpkých i nejtrpčích slz vpila tato půda od okamžiku, co byla zasvěcena nejvšednějšímu a přece tak tajemnému úkolu svému? A kolik jmen ze všech těch tisíců, k jejichž hrobům putovávali skoro po celé století aspoň ti, kterým se památka mrtvých nevytratila z paměti — zachová se v pamětí příštích pokolení, až slzami prosáklá půda ta odevzdána bude po dalším čtvrtstoletí účelu profánnímu? — — Náhle jako blesk vyhoupla se z chaosu povšechných re¬flexí skoro příšerně mrazivá myšlenka subjektivní, Napadloť mi, že přečkav již několikero generací, ploužím se sám už dávno světem v nehrubě vábné podobě kmeta — a přes to, že jsem doposud ještě každým okamžikem ochoten pustiti se v jakýkoli matohlavý rej mládí — — patřím přece již do kategorie lidí, kteří mají svrchovaný čas vypořádati se s životem a připraviti se na katastrofu závěrečnou. A jako vždy, když nám neúprosnost logiky vmetne do duše jiskru nejžhavější: já bezděky prudce se pohnuv a pohodiv lehce hlavou, zaměřil jsem na zdař bůh mezi kypré a svěží záhony květin na místě se zemí srovnaných rovů. Prošed několika záhony, zahlédl jsem z květin a trávy vy¬čnívající známý šeříkový keř, pod kterýmž byly už před dáv¬nými lety zpráchnivěly kosti útlého stvořeníčka — sestřina dítka — nad jehož hrobečkem jsem si byl jako malý hošík v životě svém po prvé usedavě zaplakal... Po rovečku nebylo již památky. Keř však byl doposud svěží – hlavní peň podobal se skoro kmenu dosti silného stromu; ale místy již byl vyhnilý, tak že první prudký vichr mohl jej sklátiti a vyvrátiti a zničiti tak poslední památku... Postál jsem před keřem jen několik okamžiků. Cítě, že pří pohledu na prostinkou tuto upomínku na první můj hluboký žal dětský vkrádá se mi i po tolika letech ještě slza do oka — prudce jsem se obrátil a rychle, jako bych prchal po spáchaném trestuhodném skutku, opustil jsem vymírající hřbitov... Což však plátno prchati s místa, jež v nás bylo vzbudilo trpce bolestné myšlenky, když nás pronásledují vlastní jejich původkyně: vzpomínky. Po nějaký čas — aspoň na cestě k domovu — jsem vzpo¬mínkám přece unikl. Živý ruch po ulicích, tu a tam nějaká všední a přece ná¬padnější neobvyklost nebo zvláštnost upoutaly moji pozornost. Nicméně, když jsem po západu slunce octl se doma sám a sám a po dávném zlozvyku chtěl zahájiti noční práci, přihlásily se mimořádně vzbuzené vzpomínky ku svému právu. Před duševním zrakem mým počala se vyhupovati dlouhá řada všech těch milých i nejmilejších přátel, s kterýmiž jsem býval druhdy v nejdůvěrnějších stycích; všech těch známých i poloznámých, s nimiž jsem se setkával jen nahodile; všech těch bodrých, veselých, ba i bujných kumpánů, s nimiž jsem byl strávil mnohý večer, ba i mnohou noc v bezstarostném veselí; slovem celý kaleidoskop osob, s kterýmiž v životě nikdy se již nesetkám... Za nedlouho začal jsem si připomínati i jména a více méně matné silhouetty podob duševních heroů různých národů, jejichž zápasy, úspěchy a začasté i útrapy a strasti jsem byl po léta s největším zájmem sledoval... A to vše vířilo a proplítalo se v obraznosti mé chaoticky s úžasnou rychlostí. ,Armáda — nepřehledná, obrovská armáda mrtvých!‘ hu¬čelo mi duší; ale z nepochopitelné příčiny jaksi chladně, ba ledově ... Přirozenoť, že všechny tyto představy a vzpomínky krou-žily skoro výhradně v ovzduší pomíjejicnosti a že posléze my¬šlenky mé vrátily se zase k původnímu zřídlu abnormální této nálady — k vymírajícímu hřbitovu. Před duševním zrakem mým vyhoupla se nová řada hřbi¬tovních episod, jichž jsem byl před lety buď očitým svědkem nebo docela účastníkem. Zaznamenávám z nich aspoň jedinou, která jest v jisté, ovšem jen pranepatrné souvislostí se zapomenutým hrobem exjesuity Cornovy. Druhdy tak tajemná kovová deska nad hrobem tím netajila však nyní pro mne již žádné záhady. Vše, co mi bývalo druhdy tak podivné a nevysvětlitelné, bylo zcela přirozené. Hřbitovní zeď s náhrobní deskou jest totiž obrácena k se¬verozápadu a sice tak, že sluneční paprsky dopadati mohou na zeď a tudíž i na samu desku jenom krátce před západem slunce v nejparnějším létě, když slunce zapadá, abych tak řekl, nej¬severněji, A i tak dopadají paprsky sluneční na desku šikmo, čímž jest podmíněn veškeren optický klam, jenž mne druhdy tak překvapoval. Asi před půl stoletím byla ještě kovová deska, nyní ovšem jíž zrezavělá, skoro úplně černá a bez lesku, Byla-li však ozářena šikmo dopadajícími paprsky k západu nachýleného slunce, jevila z jisté vzdálenosti, vlastně s určitého bodu místo bezlesklé barvy černé jemně se lesknoucí měnivou barvu tmavomodrou. Toť celý zázrak. Neméně přirozený byly i tři zlaté hvězdy zvící vlašských ořechů, jež jsme s kamarádem za připomenutých již okolností vídali. Povypuklé písmo náhrobní desky bylo totiž původně pozla¬ceno. Prodlením bezmála tří desítiletí zlato skoro se všech písmen více méně nápadně oprýskalo. Následkem toho leskla se v plné záři sluneční toliko tři písmena ve jméně Cornova, — obě o jakož i a, kterýmž jméno končí — na nichž se bylo zachovalo nejvíce zlata a jež nejen svou zřetelností, ale i okrouhlým tvarem svým napomá¬hala hvězdovitému tvaru zlatého reflexu. Rovněž tak přirozeným bylo domněle tajemné znění ko¬vové desky. Záviseloť, jak jinak ani býti nemůže, jednak od zvláštního zasazení, po případě snad i porozviklání desky, jednak od ná¬razu kamene na určité místo. Kámen musil totiž naraziti na prostřední z tří zlatých hvězd, tudíž na pozlacené o skoro uprostřed jména Cornova. Narazil-li na kterékoli jiné místo, vydala deska místo déle trvajícího harmonického znění zcela prosaický zvuk přerývavě drsný a křaplavý, trvající jen několik okamžiků. Tedy nic, pranic nepřirozeného nebo nevysvětlitelného. Charakteristické však jest, že po celou tu dobu, co jsem s kamarádem desce té věnoval pozornost, aniž kdy jindy, když jsem později na hřbitov docházel, nezastavil se nikdy nikdo před deskou, nežli — jednou... Nevím, bylo-li to r. 1850 nebo o rok později; ale pamatuji se, že bylo neobyčejné parné odpůldne, když kamarád po škole prál: „Přijdeš se strefovat?“ „Přijdu,“ odpověděl jsem, ačkoli jsem sám nikdy neházel a v hodině byl jsem na hřbitově. Pro sálavé vedro nebylo na hřbitově živé duše. Byla tedy nejvhodnější doba. Avšak sotva kamarád nasbíral několik oblázků a postavil se do posice, by hodil prvním kamenem, upoutalo pozornost naši nápadné hrčení kočáru po silnici, vedoucí podle hřbitova, což bylo v tu dobu v oněch místech vzácností. Sotva však jsme se poohlédli, veběhli otevřeným hlavním vjezdem dva uřícení a zaprášení panští běhouni skoro až k mo¬numentálnímu pomníku uprostřed hřbitova, kde stanuli a těžce oddychujíce stírali si kapesními šátky pot. Po malé chvíli přihrčel i panský kočár, tažený čtyřmi upěněnými vraníky a zastavil taktéž skoro u pomníku. Lokaj, stojící, jak bylo tehdy u panstva modou, na širokém stupátku za vozem, seskočil střelhbitě dolů a přiskočiv ku dvířkám kočáru, jediným chvatným mávnutím ruky je otevřel. Z kočáru vystoupil za přispění lokaje nějaký staroušek ve vojenské uniformě... „Koukej! Ňákej jenerál!“ upozornil mne zcela zbytečně ka¬marád. Byl-li to skutečně jenerál a od jakého pluku, nevím; nemělť jsem tehdy pro tyto odstíny společnosti lidské žádného poroz¬umění. Dle toho, co mi utkvělo v paměti, soudím, že to byl buď plukovník nebo vyšší nějaký hodnostář od genie. Byl to sice muž vysoké postavy, ale přihrbený, a přes to, že se mi fysiognomie jeho vznáší před duševním zrakem již jako v mlze, zdá se mi, že se neodchýlím příliš od pravdy, dím-li, že to byla drsná, osmahlá a vráskovitá tvář stařečka nejméně osmdesátiletého. Avšak kmet nepoutal pozornost moji nežli několik vteřin; neboť hned po něm vystoupila z kočáru rovněž tak pomalu a opatrně a za pomocí lokaje postava — komická. Podivínský kokrhel, v němž vězela hlava drobné ženské postavičky, oblečené v černý nějaký hábit — působil neodo-latelně komicky. Tvář však byla zahalena hustým černým zá¬vojem. V prvním okamžiku mi napadlo, že to jeptiška a nejspíše také nějaká stařenka, což zdálo se dotvrzovati veškeré její cho¬vání, hlavně pak gravitétní chůze, když učinila první kroky a ještě více těžkopádná gesta, když se rozhlédla kolem a nad¬zvednuvši hlavu, ukázala pravou rukou na pomník, u něhož stála, jakoby se stařičkého soudruha pouhým posuňkem na něco dotazovala. Tázaný přikývl jen hlavou a nabídnuv komické dámě ruku, vedl ji pomalu, co noha nohu mine, před pomník. Zde se oba zastavili. Chvíli se dívali oba upřeně vzhůru — na pomník, jakoby čekali, brzo-li i socha pomníku skloní k obloze povztýčenou hlavu a zadívá se dolů na ně. Po té dáma pomalu a opatrně poklekla před pomníkem na zem, a požehnavši se křížem, sepjala ruce k modlitbě. Stařičký soudruh stál podle ní poněkud přihrben a možná, že i on se v duchu modlil. Po několika minutách, když dáma vyňala z kapsy modliteb¬ní knihu, naklonil se k ní a něco jí pošeptal. Přikývla hlavou, načež otevřela knihu a zadívala se do ní. Stařec plíživě poodstoupil a podíval se mlčky na lokaje, kterýž v uctivé vzdálenosti několika kroků čekal na každý pokyn. Lokaj úslužně přikývl a pronesl šeptmo několik slov, načež oba — lokaj, jakoby ukazoval cestu, pán pak, jakoby se dle toho řídil — zaměřili směrem k místu, odkud jsme je s kamarádem pozorovali. Poodstoupili jsme a k nemalému podivení jsme po chvílí seznali, že lokaj vede stařičkého pána svého k desce, která nám sloužívala za terč. Dívali jsme se tudíž nyní z pozdálí brzo na stařičkého Vo¬jáka s lokajem, brzo na klečící a do modlitební knihy upjatě se dívající dámu před pomníkem. Ale ani tam, ani zde nedělo se pranic nápadného, neřku-li neobyčejného. Stařec stál mlčky, dívaje se upřeně a snad zamyšleně na desku, dáma pak klečela bez pohnutí jako socha. „A tam je snad taky někdo pochován?“ optal jsem se šeptmo kamaráda, ukázav instinktivně nenápadně na pomník. „A to ty nevíš ?“ zadivil se kamarád, jakoby nebylo ani možno, by to někdo nevěděl. „Vždyť je to hrob a pomník kní¬žete pasovského…“ „Na pomníku však je nějaký kněz,“ namítnul jsem. „Nu, kníže pán byl biskup,“ vykládal ochotně přitlumeným hlasem kamarád. „Byl prej to, jak tatínek povídal, poslední kníže biskup pasovskej a zemřel na Cibulce — tam za Košířemi, víš? Tatínek ho pochovával, když bylo tatínkovi asi dvacet let a teď už je mu pětapadesát... Ale tady u nás — pod tím pomníkem je prej pochované jenom srdce — rozumíš? — jenom srdce…“ „A jak se jmenoval — nevíš?“ optal jsem se skoro bez zájmu. „Ah, vím, vím!“ odtušil kamarád. „Leopold — počkej, však já si vzpomenu! — Leopold — hrabě nebo kníže“ — a teprve po chvíli doložil: „Thun-Hohenštein.“ V tom však se před pomníkem klečící dáma skoro prudce vztýčila a odhrnuvší závoj, zadívala se upřeně na sochu klečí¬cího biskupa pasovského na pomníku. Teprve nyní jsem ze vzdálenosti asi patnácti kroků po¬střehl, že to není žádná vetchá matróna, nýbrž mladičká, sotva dvacetiletá dívka. Tvář její však byla jako z vosku — stuhlá a příšerně bílá. I tato fysiognomie vznáší se nyní před duševním zrakem mým již jen jako v mlze. Kromě uvedeného pamatuji se jen ještě na černé obočí a černé jiskrné oči, jež k nám po chvíli pohlédly plaše jen jed¬nou, načež se zase upřely upjatě na sochu na pomníku. Po několika minutách postřehl i stařičký vojín před ná¬hrobní deskou Cornovovou, že se dáma již nemodlí a zaměřil volným krokem k ní. Když to dáma zpozorovala, vykročila jaksi pozaleknuta, při čemž jí modlitební kniha vypadla z ruky. Shýbla se pro ni ruče, aniž by byla k zemi pohlédla, načež volným krokem ubí¬rala se v ústrety stařičkému pánu. Setkavše se, vyměnili šeptmo několik slov. Pán podal dámě rámě a uvedl ji ku kočáru, kde čekal již lokaj u otevřených dvířek. Přispěv dámě i pánovi při vstupo¬vání do kočáru, zavřel dvířka a vyšinul se za kočár. V okamžiku, když se kočár hnul, vyběhli i oba běhouni, kteří vše to od vjezdu na hřbitov pozorovali, ze vrat a v něko¬lika okamžicích vyjel i čtyřspřežní kočár ze hřbitova. Bezúčelnou zvědavostí puzeni pospíšili jsme i my, jediní svědkové prostinké této scény, před hřbitov; ale nežli jsme doběhli před vrata, byl kočár již asi pět set kroků ode vrat. Neviděliť jsme nežli mocné kotouče silničního prachu, valící se za kočárem, ujíždějícím úprkem směrem k Smíchovu. „A co teď?“ optal se po chvíli kamarád, „Mně se chce domů.“ „Jdi si tedy!“ dáno mi nevrle v odpověď. A tak jsme se rozloučili. Druhého dne ráno byl jsem ve škole dříve nežli kamarád. Když přišel i on, běžel přímo k mé lavici. „Heč, já něco mám!“ chlubil se. „A co?“ „Až po škole — venku na ulici...“ „Ale co to je?“ „Uvidíš!“ Více jsme o věci té nemohli mluvit, poněvadž vcházel prá¬vě do školy pan učitel. Když pak bylo po vyučování a žactvo se vyhrnulo před školu, stál kamarád před hloučkem spolužáků a něco jim uka¬zoval. Když jsem se přiblížil i já, prál: „Podívej se! Tohlenc ti chci ukázat!“ Postaviv se proti slunci, zašermoval mi pěstí pravé ruky přímo před očima. „Nevidíš?“ optal se s důrazem. „Co bych měl vidět?“ odtušil jsem. „Koukej tedy na mou ruku!“ Po té experiment opakoval. Na okamžik přidržel mi pěst k očím, pak ji prudce odtrhl a několikrát zavrtěl před mýma očima pěstí proti slunci. Tentokráte jsem skutečně postřehl cosi zvláštního, ba ne¬obyčejného. Zdáloť se mi, jakoby byly z kamarádovy pěsti vy¬šlehly tři žhavé jiskérky. „Co to?“ uklouzlo mi. „Tři zmrňavělé zlaté hvězdy — tedy tři žluté hvězdinky!“ zasmál se kamarád. „A kdes k nim přišel?“ „Vyloup‘  jsem je z naší náhrobní desky na svátém poli,“ vysvětloval kamarád, potutelně se usmívaje a s důrazem na slovo naši, načež otevřel pěst. K nemalému podivení svému spatřil jsem v jeho ruce na několikero složený kus papíru. „Vždyť je to jen kus papíru!“ připomenul kamarád sebe¬vědomě, podávaje mi papír. Vzal jsem papír do ruky, rozbalil a prohlížel. Bylo to sku¬tečně jen kus starého, poněkud drsného, popsaného papíru. „A to vydává jiskry?“ ozval jsem se, když jsem byl papír prohlédl a pranic na něm nepostřehl, čím bych si byl mohl vysvětliti vyšlehnutí jiskřinek. „Vždyť jsi přec viděl — ne?“ vece kamarád. „Dej sem — ukážu ti to ještě jednou!“ Po té rozbalený papír zase složil na osmero a vzav jej do pravé ruky tím způsobem, že mu okraj povykukoval mezí dvěma prsty v pěst zaťaté ruky — zavrtěl pěstí proti slunci před mý¬ma očima. Teprve nyní jsem postřehl, že tři žhavé žluté jiskérky vy¬šlehly z okraje papíru mezi kamarádovými prsty a vytušil tak tajemství aspoň částečně. Když jsem na to upozornil, vysvětlil nám kamarád ostatní. Rozbaliv složený papír, ukázal jej mně i ostatním spolužákům sám. Byl to ve dví přetržený nějaký dopis psaný švabachem na zažloutlém papíru, jehož okraje byly původně zlaceny. Pozla¬cení bylo však již oddroleno až na tří místečka na hořejším okraji, tak že — když se tímto okrajem zamávlo proti slunci, zaleskla se pozlacená místa, jakoby z nich rovnoběžně vyšlehly tři žhavé jiskřičky. Vysvětlení to nikoho z hochů seskupených kolem experi¬mentujícího kamaráda nepřekvapilo. Naopak — skoro všichni dali různým způsobem na jevo svou nespokojenost, že je záhada tak prostinká a v několika okamžicích rozprchli se na všechny strany. „A kdes to vzal?“ optal jsem se kamaráda, když jsme i my dva zaměřili loudavě k domovu. „Našel jsem to včera večer před pomníkem knížete biskupa pasovského,“ odpověděl kamarád ledabylo; ale úšklebně dodal: „Nejspíš to tam ztratila ta černá maškara s tou voskovou lar¬vou. Nejspíš jí to vypadlo z modlitební knížky, když ji upustila na zem.“ Kamarádův surový úšklebek dotkl se mne tak nemile, že jsem šel mlčky vedle něho. „A co s tím budeš dělat?“ ozval jsem se po chvíli bez ja¬kéhokoli zájmu. „Nu, co bych s tím dělal? Až si pohraju, zahodím to!“ „Dej mi to!“ připomenul jsem, aniž bych si byl vědom, proč ta slova pronáším. „I tu máš! Mám to zahodit zejtra nebo dnes.“ A tak putoval zbytek starého dopisu z kamarádovy čítanky do mé vlastní. Pokusil jsem se doma i jinde provésti se zbytkem zlaté ořízky experiment několikrát; ale nepřekvapil jsem nikoho, ba zdálo se mi, že každý, před kýmkoli jsem se produkoval, po-kládal to za titěrnost prvního řádu. Není tudíž divu, že mne experimentální vyrábění zlatých jiskřiček v několika málo dnech omrzelo a že jsem i papír po¬hodil. Asi po pěti nebo šestí letech, když už jsem, měl vyvinutější smysl pro písmo a vyznal se také v němčině, nalezl jsem list ten náhodou mezi starými explikami z druhé třídy. Přirozeno, že jsem mu tentokráte věnoval větší a bedlivější pozornost, nežli když jsem se stal jeho vlastníkem. Než ani tentokráte neshledal jsem na něm pranic zvláštního. Byly to pouze asi dvě hořejší třetiny dopisu, psaného na prvních třech stránkách listovního papíru velkého formátu. První dvě stránky byly v celém dopise patrně popsány úplně; třetí pak jen asi do poloviny, kde list končil prostým podpisem Joseph. Poslední stránka byla prázdná. V tu dobu uměl jsem již obstojně německy a mohl si list také přečisti. Obsah úryvků neudělal na mne bezpochyby bud žádného nebo pranepatrného dojmu. Neboť, když jsem si po půl století po návratu svém z vymírajícího hřbitova v úplném osamotnění vypravovanou právě dětskou příhodu i dopis ten živě připamatoval, nepamatoval jsem se na jiné, nežli že to byl list psaný nějaké dívce buď jejím otcem, učitelem nebo pěstounem a že v něm dávána adresátce dobře míněná nějaká paedagogická ponaučení. Však právě tento poslední moment zbudil v abnormální duševní mé náladě zvláštní druh zvědavosti. Napadloť mi, že člověku mého věku, kterýž si byl právě tak neobyčejně živě připamatoval svou i jiných pomíjejicnost, nemusí snad býti bez útěchy nahlédnouti do paedagogického receptu, jejž byl neznámý, dávno již mrtvý paedagog dal jaksi jako rukověť života do vínku mladistvé ženské bytosti, která se byla bez pochyby již také s životem rozžehnala. Přiznám se, že mne skoro současně opanovala i skepse a že jsem místo útěchy očekával spíše omšenou paedagogickou fraseologii. Ale zvědavost má byla tak intensivní, že jsem se ihned pustil do hledání starého dopisu. U spisovatele, živícího se výtěžkem svého péra, kterému už jest každý lístek papíru více méně cenným, bývá takovéto hledání, obzvláště po mnohaleté činnosti literární, v svrcho¬vané míře nesnadné a svízelné; avšak dík jistému druhu pe¬danterie, která mne naučila ukládati počmáraný papír aspoň jaks taks systematicky — já po vybrakování asi deseti balíků a balíčků as tak po dvou hodinách nalezl hledaný dopis přece. Půlnoc byla již dávno minula a měsíc v úplňku, vznášející se nad Petřínem, díval se mi na psací stůl, když z balíčku nej¬starších mých rukopisných památek vynořil se švabachem psaný zbytek hledaného dopisu. V dvojsvětlí měsíce a hořící lampy, v němž se po mnoha letech opět objevil, působil na mne v prvém okamžiku jako znovu nalezená drahá relikvie, kterou jsme pokládali za ztracenu. Mimoděk zamhouřil jsem oči a — jak už za takových okol¬ností bývá: obraznost má si zahrála. Před duševním zrakem mým vyhoupl se opět vymírající hřbitov v celé své tklivé a bolestné melancholii. Zdálo se mi, že ze zášeří cypřiš, smutečních vrb a zádum¬čivých thují dívám se nekonečně dlouhým stromořadím vyso¬kých a košatých stromů do dálky, kde bylo vše tak chladné, pošmurné a temné jako zamračená tvář, v níž byl výraz němé bolesti zkameněl... Bezděčné zamrazení mne vzpamatovalo. Otevřev oči vstal jsem od stolu a spustil v okně záclonu, by mi melancholický měsíc nepřekážel — a počal pak dopis prohlížeti, ba zkoumati, jakoby tajil nějakou záhadu. Kromě již vytknutých známek a vlastností shledal jsem na něm nyní ještě mnohé jiné. Rukopis spíše zaokrouhleného nežli bodavě špičatého šva¬bachu prozrazoval pevnou ruku mužskou, uvyklou psáti s ne¬obyčejnou úsporou času, tedy kvapně, někdy i letmo. Nadpis zněl: Liebe Terese! Z textu zbyly jen tři úryvky: začátek, část prostředku a zakončení s připojeným po levé straně datem: Wien, 29. August 1787… Papír, ačkoli původně nejspíše sněhobílý a poněkud drsný, byl stářím sežloutlý, skoro přihnědlý. Vůbec měl vzezření, jakoby byl už prošel tisícerýma ruka¬ma nebo jakoby jej byl jednotlivec nesčetněkráte a k tomu v nejbolestnější náladě pročítal. Byl pomačkán, místy umolousán a páchnul také trochu zvláštní, skoro vonnou plísní. Tu a tam bylo písmo rozplizlé a inkoust rozmazán, nejinak než jakoby býval dopis někdy vodou postříknut nebo byly naň skanuly slzy... Mnohé, co jsem byl na dopisu nyní postřehl, ovšem mohlo býti také novějšího data — zejména pomačkání, umolousání papíru, jakož i stopy po postříknutí vodou; ale přes to byl jsem nyní přece jen skoro přesvědčen, že býval dopis ten adresátce nejspíše drahou relikvií již proto, že byl aspoň z části zachován a v modlitební knize — patrně na památku uložen. Možnost, že byl také slzami skropen, nebyla aspoň vylou¬čena. Není tudíž divu, že po bedlivém prohlédnutí, ba skoro inkvisitorském prozkoumání zevnějšku začal jsem list čisti s nema¬lým interesem, ba s dychtivostí — a přiznám se, že mne hned první řádky v pravém slova smyslu překvapily. Pochopilť jsem, že před lety, když jsem jej jako patnáctiletý hoch pročítal naposledy, nemohl mne naprosto zajímati v té míře, jako mne začal zajímati nyní hned po přečteni prvních řádek. V překladu zněl dopis ten, vlastně úryvky jeho v tento smysl: Milá Terezo! K útěše Tvé píši Ti několik dní po našem posledním setkání několik slov. Štěstí a blaženost má každý z nás jedině v sobě. Chceš-li mne oblažit a šťastným učinit, vynasnaž se vypátrati, co mi po mém náhledu k mojí — ale jedině k m o j í spokojenosti, k m é m u štěstí a k mojíblaženosti ještě chy¬bí… A můžeš-li, vyplň a uskutečni všechna moje přání! Ale nedomnívej se, že — co mne činí šťastným a blaženým dnes, musí mne blažiti také ještě zítra. Jako se každým okamžikem mění naše bytost i individua¬lita, rovněž tak mění se nepostižitelně i všechny naše názory, úsudky, přání atd. — vůbec vše. Jako každá kapka vody nebo jiného nápoje, jež požijeme; jako každé, byť sebe menší kvantum vzduchu, jež v sebe vdech¬neme, způsobí v organismu našem jisté, ovšem nepostižitelně změny, rovněž tak podmiňují tyto změny také analogické pro¬měny v naší tak zvané duševní činnosti, v našich pocitech, ná¬zorech, přáních atd. — vůbec ve všem. Nic nevadí, že si změn těch v nepatrných intervalech času a za nepostižitelných vlivů nejrůznějšího druhu vůbec ani ne¬uvědomujeme; ale změny ty jsou nepopiratelný a neod	 Člověk jest a zůstane tvorem nápodobivým. Jakým byl v podstatě před tisíciletím, takovým jest dnes a takovým zů¬stane, nechť žije v zemi civilisované nebo v prairiích a prale¬sích. Jen způsob života a tím i zvyky a mravy, názory, přání atd. se mění. Jako tvor nápodobivý neprovádí člověk v podstatě nic, nežli čemu se byl od jiných přiučil. Samostatný, od jiných od¬chylný způsob života a tím i samostatný názor v svět atd. jsou abnormalitou, řídkou výjimkou a nikoli pravidlem. I to, co pokládáme za nejpřirozenější — cit, není nežli ná¬vyk, odkoukaný proces napodobení. Neodolatelný pocit bolesti nad úmrtím milené a nejmilejší bytosti pokládá se za pocit naprosto přirozený. A přece není nežli pouhým návykem. Kdybychom byli od nejútlejšího mládí vídali, že rodičovi, příbuzní a vůbec všichni lidé při úmrtí nejmilejších bytostí neslzí, nýbrž jásají, neplakali bychom ani my, nýbrž jásali s jásajícími. Než i každý jiný pocit, jako vůbec vše, jest individuelní. Přes všechnu podobnost těla i ducha lišíme se ve všem. Jako nebylo, není a nikdy nebude dvou kongruentních lístků, dvou naprosto stejných zrnek písku atd., rovněž tak ne¬bylo, není a nikdy nebude dvou stejných lidí. Majestát lidstva, majestát jednotlivých národů imponuje jen jako celek. Jakmile je začneme analysovati v jich atomech: v individuích — zděsíme se bezměrné spousty ubohostí všech možných odstínů. Není pošetilosti, není zvrácenosti, není	 Od okamžiku, co jsme spolu stáli před záhadným nebo jak u vás pravíte: mystickým obrazem — vidím do šíra světa nepoměrně jasněji. Nechť hrajeme v karty života sebe tradiciolněji, sebe umě¬leji nebo třeba sebe primitivněji nebo sebe přirozeněji — po¬slední trumf vyhazuje vždycky naše individualita a — přebíjí.. Individualita jest u blba i genia stejně suverénní, a žádná světa moc jí s jejího trůnu nesrazí. Pokládej za pravdu, za právo, za štěstí atd. cokoliv; bud si v ohledu tom podobného nebo zdánlivě stejného názoru s ja¬kýmkoli množstvím jiných lidí — pro mne a tak i pro každého, kdo není bezmyšlenkovitě ve vleku názorů tradicionelních, není já — po případě co každý jednotlivec za pravdu, právo, štěstí a nemůže býti pravdou, právem, štěstím atd. nic jiného nežli co atd. pokládáme. A — o to, pravím s důrazem, rozbíjely a rozrážely se všechny reformatorské, všechny regenerační pokusy každého, kdo chtěl lidstvo nebo národy — tedy davy různorodých, různě smýšlejících, různě cítících a nejrůznějším nepostižitelným změ¬nám podrobených jednotlivců změniti, po případě oblažiti a spasiti dle ztrnulých doktrín individuálního svého přesvědčení. Joseph. Ve Vídni, 29. srpna 1787. Přiznám se, že mne dopis ten, od začátku až po konec, v svrchované míře zajímal; ale že mne, když jsem jej dočetl, přece jen zklamal. Zajímalť mne nejen klidnou, skoro filosoficky vyrovnanou formou, nýbrž i povšechným myšlenkově obsažným obsahem, prozrazujícím myslitele, který pojímá svět, jakým právě jest a nad ničím se nebouře, vyslovuje své náhledy s neúprosností předsudků prázdného muže-logika, nelekajícího se ani nejdrs¬nějších dissonancí, ku kterýmž byl ve svých meditacích dů¬sledně dospěl. Ale právě tím, čím mne nejvíce zajímal: povšechností svou – také mne zklamal. Neboť z ničeho nedalo se souditi, kým asi byla ta milá Tereza, které byl psán a kým byl podepsaný Joseph, a ještě méně pohnutky, pro které byl list tak apartního obsahu psán – dámě. Rozhodně pedagogický ráz listu, jakož i mnohostranná vzdě¬lanost pisatelova, a bezpochyby i adresátčina jsou nepopira¬telný. Avšak proč jest list ten psán, abych tak řekl, tak opatrně, že podobá se vlastně jen snůšce různých aforismů, a z ničeho nelze souditi na vzájemný poměr pisatele a adresátky? Co znamená na příklad úvod; že jsou řádky ty psány k útěše? Z jakých důvodů potřebovala adresátka útěchy a jakou útěchu mohla vážiti ze slov tak povšechných a zároveň neúprosně krutých: že jest člověk vlastně ve všem všudy tak čímsi jako chameleon a k tomu ještě pouhou hříčkou více méně brutální přírody? A jak trpkou, ba snad i bolestnou minulost měl asi za sebou pisatel listu, když psal k útěše slova tak pesimistická, skli¬čující, ba zdrcující, že veškeré oprávné a oblažující snahy roz¬rážejí se o nerozdrtitelnou skálu individualismu? Je tento jeho názor výslednicí studia historického a sociálně pathologického, tedy jaksi jen theoretický, nebo se muž ten sám někdy a v jakém asi směru pokoušel o reformy? Jedinou oporou ke zkoumání v tomto směru zdála se mi býti zmínka o mystickém obraze. A jaký obraz to byl, t. j. co asi a jakým způsobem znázor¬ňoval, že muž tak vzácného a hlubokého vzdělání a zároveň i tak pevných zásad, jakým se jeví pisatel z jediného toho listu mohl napsati, že — od okamžiku, co před obrazem tím stál, vidí do víru světa nepoměrně jasněji? Je možno, by záhadný, po případě mystický obraz ně¬jaký, ať už jakýkoli — otevřel někomu, obzvláště pak muži tak vyspělému, z nenadání takovouto perspektivu v labyrintu světa? A kde možno obraz ten spatřiti, aby mohl člověk přímo zázračný účinek jeho zkoumati? Vše to, a mnohé jiné, co mi po prvním přečtení dopisu na¬padlo, byly vesměs otázky, na které nebylo ani přibližně uspo-kojivé odpovědi. V tomto vzhledě byl jsem tudíž zklamán v takové míře, že zklamání mé přecházelo znenáhla skoro v jistý druh mírné roztrpčenosti. Přes to přečetl jsem přes všechnu jasnost a povšechnou srozumitelnost tak záhadný dopis co možná nejpozorněji po druhé i po třetí; ale s tímže výsledkem jako po prvé. Vzhledem k osobám a vzájemnému jich poměru zůstal mi dopis i nyní úplně temným a neposkytl nejmenší opory k jaké¬koli další kombinaci. Po nějaký čas zabýval jsem se v duchu jeho obsahem; ale následek připomenutého zklamání: mírná roztrpčenost bránila mi v přesné úvaze, tak že se neodvažuji výsledku jejího ani naznačiti. A již jsem chtěl, skoro už rozmrzen, list prostě zase uložiti do balíčku, v němž byl bez mála po čtyřicet let vyčkával svého dočasného vysvobození, když zrak můj náhodou utkvěl na posledních řádkách a po chvíli zcela bezděky sesmekl se na podpis. A jak se tak upřeně a přece bezmyšlenkovitě dívám na jméno Joseph, zdá se mi, jako bych byl podpis ten přece již někdy — snad jen letmo shlédl a nemohl se upamatovati, kdy a kde. Bezděky zbystřil jsem pozornost, ale beze všeho vý¬sledku. Podpis byl psán latinkou a končil nehrubě umělým manupropriem v podobě neurčitého zatrhnutí pérem, z něhož v opač¬ně vedeném obloučku zatrhnuto ještě jednou k levé ruce šikmo dolů a hned zase na právo šikmo nahoru. I toto manuproprium nejevilo žádné abnormálnosti. Náhle, jakoby mi byla divinace přispěla ku pomoci, pozo¬ruji, že se mí prostinké manuproprium před očima rozložilo v pravé své tvary. První neurčité zatrhnutí pérem nebylo totiž začátkem manupropria, nýbrž zakončením jména písmeny us a teprve od¬tud dvojím zatrhnutím šikmo na levo a rovněž tak nahoru pro¬vedeno vlastní manupropria. Podpis nezněl tedy Joseph, nýbrž — Josephus	— A jako blesk šlehlo mozkem mým uvědomění, že podpis ten není mi tak nepovědomý, jak se mi skoro do poslední chvíle zdál, nýbrž že jsem jej častěji vídal buď v reprodukcích nebo v originále na různých listinách, podepsaných císařem Jose¬fem II. Naprosto nepředvídané odhalení to překvapilo mne v prv¬ním okamžiku v takové míře, že jsem ani vlastním očím nevěřil. Než když jsem si po chvíli připomenul, kdo a o jaké příle-žitosti a kde dopis ten ztratil, nebyla možnost, že byl dopis ten psán císařem Josefem II., aspoň vyloučena. Přirozenoť, že byla nyní zvědavost má podrážděna, jako snad ještě nikdy. Četl jsem dopis se zvýšenou pozorností a zbystřenou zkoumavostí zas a zase; ale opět bez jakéhokoli positivnějšího výsledku. Avšak právě tím poskytnuto nejširší a nejvolnější pole všem možným domněnkám. A tak možno se domysliti, jaký myšlen¬kový, vlastně doměnkový vír mělo vše to u mne v zápětí. Leč což vše naplat, když před člověkem leží jen jediný dokument, z něhož nelze pro okamžik praničeho více vyčisti, nežli co už bylo vytčeno, a když přes všechno přesvědčení, že to vlastnoruční podpis císaře Josefa II., vtírá se člověku my-šlenka, že se snad přece jen — mýlí!... Nechť však tomu tak neb onak, — byla závěrečná myšlen¬ka, s kterou jsem k ránu uléhal na lože — tolik jest jisto, že chmurná a pesimistická nálada, jakou byl v duši mé vyvolal vymírající hřbitov, byla na dobro a snad i na dlouho zažehnána a místo její zaujala skoro chorobně podrážděná zvědavost, po případě onen druh horečného osvěžení ducha, jaký zachvacuje člověka vždy, kdykoli jej začíná ovládati fixní nějaká myšlenka problematického rázu. Dlouho jsem nemohl usnouti. Když se to posléze přec stalo, mučily mne bizarní sny, v kterých však — císař Josef II. nehrál žádné úlohy. Když pak jsem po několika hodinách procitl, byl interes můj na domněle důležitém nebo nad jiné zajímavém dopise tak ochabl, že mi vše, čím jsem se před usnutím zabýval, připadalo jako onen druh bezúčelného a jalového domněnkářství, do ja¬kého zabřídají tak často lidé s podrážděnou obrazností. I sám podpis dopisu, když jsem jej z rána znovu zkoumal a za pravý uznal, nedodával věci, když jsem ji chladnokrevně a bez abnormální nálady uvažoval, nijaké zvláštní důležitosti. Přes to jsem se fixní myšlenky nezbavil úplně. Přítel Aleš aspoň mi dosvědčí, že přišel jsem k němu kdysi s žádostí, aby mi jako osvědčený talent v oboru tom — udělal věrnou kopii podpisu císaře Josefa II. A když jsem ji měl a porovnal s podpisem dopisu, byla fixní myšlenka opět v permanenci... A od té chvíle	 Než k čemu líčiti další chaotické proplítání všech těch domněnkových vlákének a prokmitání myšlenkových jiskérek, nežli z utkvělé myšlenky šlehnul první jasný zásvit, osvětlivší na okamžik dráhu, po které bylo by lze dospěti k resultatu aspoň relativně positivnímu! Zmiňuji se o tom v největší stručnosti. Přede vším snažil jsem se přijíti na stopu za přispění dějin. Po několik měsíců věnoval jsem každý volný okamžik slídění po historických a memoirových spisech o císaři Josefovi II., jež jsem, ovšem co možná s největší úsporou času, pročítal. Pravda — vážil jsem z obrovské spousty potištěného papíru o	panovníkovi tom i jisté, tak zvané poučení. Skoro každý z těch nesčetných historiků a memoiristů takořka se zaklíná, že zaujal vůči panovníkovi tomu stanovisko nejobjektivnější a že líčí jen svatosvatou pravdu. Zatím mi při čtení někdy bývalo, jakoby mne bylo v širém poli překvapilo krupobití. Za oslňujících blesků loyálních dythiramb a dunivého hukotu antidynastického a jiného hřímání metal mi vířivý vichr závě-rečných konklusí přímo zuřivě do duše — vzájemně si odporu¬jící úsudky. I nejprostší, nejpřirozenější fakta křivena a stáčena jsou uměle nejrafinovanějším způsobem v nejtendenčnější absurd¬nosti. Brzo se člověku zdá, jakoby viděl před duševním zrakem svým poloboha a hned zase	 Ne, ne! Kdo chceš a můžeš věřiti, věř, komu ti libo a kdo na tvou soudnost působí nejpřesvědčivěji! Já se v chaosu tom nevyznám... Pro mne zůstal tento druh dějin snad vším možným, je¬nom ne — věrným zrcadlem minulosti. Kromě tohoto nehrubě cenného poučení nevyvážil jsem z celé lektury k vytknutému účelu ani pouhého pokynu a již již jsem pochyboval, že se mi to vůbec podaří, když mi pouhá náhoda přispěla ku pomoci. Vrátiv se kdysi za lunojasné podzimní noci z malého výletu domů, zadíval jsem se oknem ven. Měsíc, zahalen lehkým mráčkem, vznášel se nad zádumči¬vým Petřínem. Náhle z mráčku vyplul a ozářiv několik oken v zahradním jednom domku Kinské zahrady, připamatoval mi muže, který byl zasvěcen v mnohá tajemství kruhů aristokra¬tických — stařičkého správce Kinské zahrady, otce jednoho z nejstarších mých přátel. Napadlo mi sice, že paměť kmeta, který byl už překročil první polovinu devátého desítiletí svého věku, ovšem už asi sotva může býti ve všem věrna; ale za pokus to stálo… Vypravil jsem se tudíž na vzácnou návštěvu hned následu¬jícího dne dopoledne. Zastal jsem skutečně již vetchého, skoro jen vegetujícího marastického kmeta v lenošce. Povyhaslý zrak jeho utkvěl na mně s výrazem naprosté apathie. I když jsem se prohlásil, zdálo se, že mne buď nepoznává nebo se na mne už nepamatuje. Chvějivý hlas jeho zněl dutě jako z hrobu. Třesoucí se žilnatá ruka, když mi ji konečně namahavě podal, byla studená jako led. Zahájil jsem tudíž rozmluvu bez jakékoli naděje na nějaký výsledek — ledabylo a přece opatrně pouhými vzpomínkami. Sotva však jsem pronesl po prvé jméno mrtvého přítele, jenž byl roku 1866 padl v bitvě u Králové Hradce, fysiognomie starcova nápadně oživila. Začal se sám vyptávati, jevě na všem vždy větší interes, až vzpružila se životní síla jeho skoro k normálu jeho věku. Když pak jsem posléze v rozmluvě zabočil k vlastnímu thematu a připomenul, že mám část starého dopisu z péra císaře Josefa II., jenž byl asi před čtyřiceti lety ztracen neznámou dámou, která v průvodu nějakého generála navštívila malo¬stranský hřbitov a u pomníku knížete biskupa pasovského se modlila — vpadl mi stařec dosti živě do řeči: „Ah, ah! Tedy — vy? Nu, pamatuji se — jakž bych se ne¬pamatoval!? Relikvie, kterou rodina chovala jako posvátnost..“ „A která rodina — smím-li se ptát?“ optal jsem se dychtivě. „Knížete Dietrichšteina,“ zněla odpověď. „Roku 1851 — pamatuji se zcela dobře, poněvadž ztráta dopisu měla v zápětí neobvyklé vzrušení — roku 1851 v plném létě přijel sem k nám do zámku kníže František Dietrichštein, v tu dobu již stařec více nežli osmdesátiletý, s jistou mladou příbuznou — myslím Evelinou nebo Emilianou — by navštívil hrob — —“ „Posledního knížete biskupa neb arcibiskupa pasovského Leopolda Leonarda Thuna z Hohenšteinu,“ doložil jsem klidně, když stařec ve svém výkladu ustal. „Ano, ano,“ ujal se tento zase slova. „Kníže František Dietrichštein chtěl ještě jednou před svou smrtí spatřiti pomník svého strýce, bratra své matky -— rozené hraběnky Thunové 	 kterýž byl u přítomnosti císaře Josefa II. jako svědka od¬dával nešťastnou jeho sestru Marii Terezii s hrabětem Filipem Kinským…“ Poslední dvě jména, obzvláště pak jméno Terezie — půso¬bila na mne v prvním okamžiku tak překvapujíc, že jsem jen stěží postřehl další slova starcova, jenž pravil: „Tím si také vysvětlíte, že přijeli právě sem do zámku a že se zde několik dní zdrželi. Stařičký kníže pán Dietrichštein ovšem byl už jako plukovník dávno ve výslužbě a zemřel roku 1854 ve Vídni v stáří 87 let. Dosáhlť o sedm roků vyššího věku nežli jeho otec, jenž byl ještě hrabětem, Jan Baptista Valter Dietrichštein...“ „Divím se vaší paměti,“ uklouzlo mi bezděky. „Ach, vždyť jsou to jaksi data rodinná — nesčetněkrát opakovaná — tudíž nezapomenutelná…“ „A na dámu, která přijela s knížetem, se nepamatujete?“ optal jsem se. „Nepamatuji. Spatřil jsem ji tenkráte po prvé. I jméno její už se mi vytratilo z paměti. Pamatuji se jen, jak hořce, skoro zoufale se komtessa rozplakala, když postřehla ztrátu dopisu, 
jak něžně a laskavě ji kníže pán Dietrichštein těšil a konečně 	co vše bylo s naší strany, ovšem marně, podniknuto, aby byl ztracený dopis nalezen.“ „A o kontesse Terezii Dietrichšteinově, provdané, jak jste pravil, za hraběte Filipa Kinského, vlastně o poměru jejím k císaři Josefu II. neračte vědět ničeho?“ optal jsem se s přímo nezdvořilou dychtivostí. „Jakž bych nevěděl!“ odtušil stařec, nevzav skoro drsný tón posledního mého dotazu ani ad notám. „Je to, milý příteli, smutná historie, známá druhdy jen v nejintimnějších kruzích vyšší aristokracie. Nyní žijící šlechta už se o ni nezajímá a také ji, trvám, snad ani nezná…“ A nečekaje dalšího vybídnutí s mé strany, vypravoval pak trhaně a tu a tam nesouvisle; ale přece srozumitelně. Bylo to bezpochyby poslední souvislejší vypravování kme¬tovo; neboť za nedlouho zemřel		 Vše, co následuje, založeno jest na tomto vypravování a doplněno jen některými povysvětlujícími podrobnostmi z před¬cházející historické a memoirové mé lektury.  Za příjemného odpůldne v měsíci srpnu roku 1787 — mezi druhou a třetí hodinou odpolední — projednávána mezi dvěma lidmi: otcem a dcerou — delikátní záležitost. Jádro věci bylo sice thema všední, ba nejvšednější; než okolnosti, jež je provázely, byly rovněž tak zajímavé jako ab¬normální. Projednávání dělo se náhodou v malém, vkusně upraveném i vyzdobeném pokojíku, z jehož jediného okna byla volná vy¬hlídka do širé, mírně vlnité krajiny, kterouž táhne se v dáli serpentinovitě silnice v podobě obrovského bělavého hada. Otec přechází právě po pokoji, maje ruce na zádech skřížené; dcerka sedí v starobylém křesle u okna. Otec je asi šedesátiletý muž marciální postavy; každý coul aristokrat — jak omšelá fráse dí. A přece každý rys pra¬videlné, byť i poněkud drsné jeho tváře jeví oduševnělou do¬brotu a laskavost mnohostranně vzdělaného člověka, u něhož jsou rozum i srdce v harmonické rovnováze. Dcera nezdá se býti ještě ani devatenáctiletou. Je štíhlé, prostřední postavy a oblečena v jednoduchý bledě žlutý mušelínový šat obroubený kolem krku, na ňadrech i kolem širokých rukávů drahocennými sněhobílými krajkami, Sedíc zády k oknu, má právě ruce v klíně skříženy a upírá zrak svůj před sebe na podlahu. Tvář její jeví sice vzdálenou podobnost s některými rysy tváře otcovy; ale hlavním kouzlem jejím jest onen druh jemné, skoro bychom řekli sladké zádumčivosti, která zdá se býti pouze dočasnou poetickou maskou nejžhavějších citů milosti. Bezvadný ovál obličeje, ladně vyklenuté čelo, proporcionelní řecký nos a přede vším skoro divuplně modelované žhavé rty — vše, jakoby byla příroda sama s sebou závodila o palmu vytvořiti tvář nevšední, skoro ideální krásy. I bohatý kaštanový vlas spletený v prosté copánky nedo¬dává tváři se sklopenýma očima výrazu ani v nejmenším ener¬gičtějšího. Naopak — vše zdá se nasvědčovati přímo andělské oddanosti, jakou okouzlují jen nejspanilejší nevěsty nebes. Po pokoji až dosud mlčky přecházející otec náhle se za¬stavil před dcerou, a tato zvednuvši zrak, upřela jej na otce. Teprve nyní, když černé žhavé oči utkvěly polo tázavě a polo s nejsladší výčitkou na otcových rtech, jevila dívčina tvář nejvlastnější svůj výraz: neodolatelné kouzlo zádumčivé, trpící a přece sebevědomé madonny, před kterouž by snad i divoch v zbožné úctě poklekl. Tmavé husté řasy dodávaly oduševnělým očím, z kterýchž plál tlumený žár bolestného utrpení, výrazu skoro hektického; ale i tak byla to tvář mladistvě svěží pleti a podmaňující spanilosti. „Milá Terezo!“ ujal se otec slova hlasem nejlaskavější pří¬tulnosti. „Když tě tak vidím smutně ploužiti se z komnaty do komnaty a vyhledávati samotu, nemohu se ubrániti bolestnému pocitu. Rci, může ti otec tvůj něčím přispěti, aby se milá sladká očka tvá zadívala do světa radostněji nebo třeba jen nadějněji?“ „Odpusť, otče drahý,“ odtušila dívka hlasem nejtklivější omluvy. „Já za to nemohu! Ale zároveň buď o mne úplně bez starosti! Nechuravím; nic, pranic mí neschází. Také po ničem nepráhnu, ba ani netoužím, Jsemť svrchovaně spokojena v kru¬hu rodinném a nepřeji si, než aby zůstalo do mé smrtí vše právě jen tak, jak jest…“ Otec naslouchal slovům těm pozorně, skoro napjatě. Zdálo se, že jej sice těší, ale úplně neuspokojují; neboť tvář jeho přeletí několikrát úsměv mírné trpkosti. „Pravda,“ pravil tónem klidného resonéra. „Tak a podobně odpovídáš mi vždy, kdykoli o záležitost tu zavadím, Věřím ti také, že nechuravíš tělesně; ale dušinka tvá je zachmuřena a trpí... Jinak bys nemohla míti záliby v odloučenosti od světa, v samotě, kde jen svými myšlenkami a city se zabýváš. Bojím se, aby melancholie tvá nezvrhla se v hypochondrii nebo hy¬sterii; neboť — —“ „O to buď, milý otče, bez starosti!“ vpadla dívka hlasem svěžího rozmaru. „Což pak se skutečně chovám tak odlišně od jiných? Což pak se někdy vymykám nějaké společenské povin¬ností nebo se lidem vyhýbám? Naopak! Mně se zdá, že nikdo z vás nechová se jinak. A že se mi někdy pozasteskne na chvíli po samotě, že ploužívám se, jak pravíš, smutně z komnaty do komnaty — to přece není nežli okamžitý rozmar nebo důkaz přirozené mé náklonnosti k životu kontemplativnímu. A — což pak si časem nepohovořím, nezatančím, nezazpívám, nezavýsknu, když se naskytne příležitost? Čí snad jsem se někdy vzpírala jeti s tebou a s kýmkoli z našich milých a nejmilejších, kdykoli jste si tak přáli?... A proto zapuď, milý otče, všechny tísnící tě myšlenky vzhledem ke mně! Jsem zdráva, klidná, svrchovaně spokojena. Přeješ si, aby ti snad dítě tvé odpoví¬dalo jinak?“ „Pravda, pravda,“ přikývnul otec zdánlivě uspokojen. „Ale život, jaký vedeš, není životem, který by mohl uspokojiti trvale. Jsi už ve věku, kdy muž i žena prahnou také ještě po něčem jiném, nežli po pouhém klidu a spokojenosti v nejužším kruhu rodinném. Jsi sličná a — jak pravíš — zdravá, jsi také vzdě¬laná; miluješ umění, miluješ, jak se zdá, i život, ano i proslavení se nebylo by ti po mém soudu protivno — a přece se vzpíráš všech těchto i jiných darů ducha a náklonností využitkovati ku svému uspokojení. Dívce tvého temperamentu, tvého společen¬ského postavení a tvých předností otevřen jest celý vznešený svět; ale ty se od světa toho odvracíš, jakoby ti nemohl praničeho poskytnouti, co by ti mohlo šťastný a spokojený život třeba jen na několik okamžiků ještě více zpříjemniti.“ „A co tím chceš říci, milý otče? Vlastně, co si přeješ, aby se stalo k tvému úplnému uspokojení?“ optala se dívka s po¬tutelným pousmáním, jež však ihned postoupilo v tváři místa okouzlující zádumčivosti. „Nic více a nic méně,“ odtušil otec, „nežli že bych konečně jednou přece rád viděl, kdybys někomu, ovšem jen tomu, kdo tvému srdci konvenuje, projevila třeba jen zásvit své sym¬patie…“ „Ah, můj ty bože!“ povzdychla si dívka. „Což pak mohu za to, že jsem doposud nikoho —“ „Že's zamítla několik švarných kavalírů, kteří se o tvou ruku ucházeli,“ vpadl otec s přízvukem otcovské shovívavosti, „skoro se ani nedivím, ačkoli bych si přál, abys tak aspoň u toho neb onoho nebyla učinila. Ale že, jak se mi zdá, nemáš nejmenší sympatie k mladému muži, který tu u nás již po delší čas prodlévá; že chováš se k němu, jako bys ani netušila, že pobyt jeho u nás má zvláštní účel; že ani pohledem nedáváš přednosti před jinými Filipovi	“ Nežli povíme, co na slova ta dívka odpověděla, vsunujeme sem několik slov o člověku, o němž tu řeč. — Nám všem, kteří žijeme mimo tak zvaný vznešený svět a mimo tak zvané rozhodující kruhy; nám všem, kteří jsme se nikdy žádné světodějné akce nesúčastnili, tak že skoro každá historicky památná událost souvěká kmitla podle nás jen jako vzdálená a matná fata morgana; — nám všem nedostává se skoro ani náležitého porozumění pro závidění hodnou exklusivnost člověka, který zbaven všech svízelů existenčních a obdařen netoliko příhodnými dary ducha, ale těše se také při¬měřenému vzdělání, má arénu světa netoliko jen otevřenu, ale i dráhu k nejsmělejším závodům tak upravenu, že stačí za- časté jen chtíti, aby byly zraky takořka celého světa k němu upjaty... A takovým dítkem štěstěny byl tento Filip, kterémuž zá dumčivá  Tereza nedávala oni pohledem předností před jinými.. Byl to mladý, zajímavý a sličný muž, poněkud zasmušilého vzezření, málomluvný, uzavřený a svéhlavý, ale dobrého srdce a začasté i lidumilný. Původně to byl chudičký šlechtic, který neměl naděje, nežli na nepatrnou apanáži. Majorátním pánem rodinného panství stal se starší jeho bratr, kterémuž nebesa tak požehnala, že jej — ať již v šťast¬ném nebo méně šťastném manželství — oblažila neméně nežli desíti potomky. 
Filip, jako druhorozený syn, po případě mladší bratr majorátního pána, neměl tedy ani naděje na jakoukoli mimořádnou podporu od bratra a musil se spokojiti rentou několika tisíců ročně. Jinak postaráno o jeho povšechné vzdělání obvyklým u šlechty způsobem, tak že se od jiných vzdělaných kavalírů ne¬lišil nežli svými individuálními vlastnostmi. Že byl hrdý a pyšný na svůj rod i na své já, netřeba snad ani dokládati ; již po¬všechně naznačený ráz jeho povahy tomu asvědčuje . Že by však byl zvláštním nějakým nadáním nebo odborným vzděláním nad jiné vynikal, o tom nezachovalo se ani důkazův, ba ani žádné, třeba jen pravděpodobné památky. Avšak jakmile se na něj štěstí v mužném věku jen jednou pousmálo, změnila se situace úplně. Před tím tak úporná Štěstěna zamilovala si svého vyvolen¬ce s veškerou tvrdošíjností svého temperamentu a v pravém slova smyslu mu házela z rohu hojnosti celými přehoušlemi bohatství za bohatstvím přímo do klína. Již první pousmání Štěstěny stálo za dík nejvřelejší, po¬něvadž při tom miláček Štěstěny nebyl ani dost málo spolu¬působil. Náhodou měl tetu, která žila ve Francii; ale přes to, že byla bohatě provdána, po celý život svůj na synovce svého ani jediným frankem nepamatovala a nebyla by mu ani po své smrti praničeho odkázala. Naopak! Nehrubě soucitná žena ta vedla život prostopášný a promrhala značné summy. Mimo to zalíbilo se jí také v politických a jiných intrikách, zejména s pověstnou Pompadourovou. Vším tím upadla v nemilost u císařovny Marie Terezie, která učinila, čeho bylo třeba, by zbývající a to velmi značné jmění po manželu, na něž měla právo toliko jediná dceruška, nedostalo se do mrhavých rukou prostopášné intrikánky. Dceruška ta, dědička zbývajícího jmění, octla se u dvora rakouského a za nedlouho ochuravěla. Dobrozdání lékařů znělo v ten smysl, že se bezpochyby neuzdraví. Následkem toho kázala jí císařovna, by učinila vzhledem ku značnému dědictví po otci přiměřené poslední pořízení; ale s tou podmínkou, že může dědictví své odkázati komu jí libo jenom ne své matce. Bylo-li někým usilováno, by poslední vůle churavící kontessy zněla na prospěch matčin, není zjištěno; ale nebývalo by nic plátno; neboť císařovna Marie Terezie měla příliš pevnou vůli a věděla také, proč tak a nejinak káže. Ze všech svých příbuzných — strýců a tet, bratranců i se¬střenic atd. neznala však churavící kontessa náhodou nežli strýce Filipa, kterého byla v životě svém jen asi třikrát shlédla a skoro s ním ani nepromluvila. Nevědouc tedy, komu by měla dědictví svoje odkázati, odkázala je strýci Filipovi. A když pak za nedlouho zemřela, procitl před tím chudi¬čký kavalír v den po jejím pohřbu jako boháč. Ihned učinil, co mu za takových poměrů kázala kavalírská čest i ctižádost. Odebral se do sídelního města, kde v kruzích bohatého panstva zahájil život ryze kavalírský a zároveň se snažil, dostati se v bližší styk se dvorem, což se mu za nedlouho také podařilo. Císař Josef II. si ho povšimnul a přidělil mu také úřad komořího. V tomto postavení rozvinul Filip své nehrubě vzácné na¬dání diplomatické, jež nečelilo k ničemu jinému, než aby si získal a udržel přízeň a milost panovníkovu. Podařilo se mu to v míře svrchované; staltě se panovníko¬vým miláčkem. Než ani tím se Štěstěna ještě neuspokojila. Panovníkův miláček přišel v brzku v nejintimnější styky s jiným bohatým kavalírem, kterýž byl již před tím jmění své v poslední vůlí odkázal jednomu ze svých příbuzných. Panov¬níkův miláček zkusil diplomatické své nadání i na tomto ka¬valírovi, snaže se si jej nakloniti, což se taktéž podařilo k úpl¬nému jeho uspokojení. Kavalír ten zamiloval si miláčka císařova v té míře, že testament svůj změnil a odkázal veškeré své značné jmění Filipovi. Leč i tak ještě Štěstěna na svém miláčkovi nevymstila se definitivně. Na zděděných panstvích měla stará jedna teta zemřelého testatora pojištěný kapitál půldruhého statisíc zlatých, Miláček Štěstěny pokusil se tudíž svým nadáním diploma¬tickým o své štěstí i u této stařenky, kterouž ostatní příbuzní zanedbávali. Šťastnou náhodou nebylo třeba žádného zvláštního namá¬hání. Stačiloť trochu kavalírské zdvořilosti, a dobrodušná sta¬řenka odkázala miláčkovi Štěstěny netoliko svůj kapitál, na jeho panstvích pojištěný, nýbrž i skoro stejnou částku peněz na hotovosti. A dodáme-li, že takovýmto diplomatickým talentem obda¬řený kavalír dovedl se nepřetržitě udržeti v neochvějné přízni a milosti panovníkově, tak že jej císař Josef II. přibral také mezi své komonstvo, když podnikl v měsících dubnu až červnu roku 1787 pod jménem hraběte Falkenštejna cestu na Krim k návštěvám čarovný Kateřiny a k úmluvám v příčině turecké války — označili jsme zajisté s dostatek, o jakém muži, po případě o jakém — ženichovi jest právě řeč. A přípojíme-li, že zádumčivá madonna Tereza byla dcerou jednoho z nejbohatších a nejdůstojnějších kavalírů říše, hraběte Jana Bapt. Valtra Dietrichšteina a že rozmluva mezi otcem a dcerou dála se na rodném jejím zámku Mikulově na Mo¬ravě, označili jsme i celou situaci v té míře, že stačí k dopl¬nění jen ještě odpověď, kterou dala dcera starostlivému svému otci, — — — — Kontessa Teresa chvíli mlčela. Na to přejela bílou ručkou přes čelo a s výkřikem ,Nikdy!‘ vyskočila	 Dojem jediného slova toho na otce, který byl sice přípraven na mírné zdráhání se, ale naprosto se nenadál odpovědi tak rozhodně odmítavé, byl příliš mocný, aby jej byl mohl hrabě Dietrichštein potlačiti. Až dosud v pravdě otcovskou laskavost jevící tvář jeho zakabonila se nejtrpčím zklamáním. Jediným slovem tím zdály se býti všechny a to nikoli ne¬smělé plány otcovy, když právě ne zmařeny, tedy aspoň skříženy a na dlouho odročeny. V prvním okamžiku se mu zdálo, že musí milovanou dceru s veškerým důrazem otcovské starostlivosti o její blaho upozorniti, že nechce sice činiti žádného nátlaku; ale že by mu bylo přece jen milé, kdyby se rozhodla pro dráhu života nikoli jen tradicionelně sybaritskou, v jaké má zálibu většina aristokratek, nýbrž pro dráhu k životu nepoměrně oduševnělejšímu, k životu snad i významu světového, jaký jí kynul po boku muže, jemuž byla Štěstěna tak příznivá, a jenž byl dle všeho samým slepým osudem vyhlídnut hráti dříve nebo později ve světovém koncertu jednu z hlavních rolí. Avšak když ji viděl před sebou státi vzpřímenu a s výra¬zem neoblomné rozhodnosti v sličné tváři, která vždy jindy jevívala jen něžnou oddanost, byl přesvědčen, že okamžik k de¬finitivnímu rozhodnutí doposud nenadešel a že bude nejlíp, ještě nějaký čas vyčkati. Mráček zklamání zmizel s jeho tváře skoro v nerozdílném oka mihu. Mlčky přikývnul, jakoby s míněním dceřiným sou¬hlasil, a popošel k oknu, kterýmž se zadíval do krajiny. Dcera taktéž více nepromluvila. Spustivši se do křesla, z něhož byla vyskočila, zadívala se opět upřeně před sebe na podlahu. Po několik minut nerušeno hluboké ticho nežli odměřeným tikotem starobylých nástěnních hodin, na nichž těžkopádné rafie ukazovaly právě půl třetí. Otcův zrak těkal zatím zcela bezúčelně po známé a přece přerozkošné krajině. Před zrakem jeho rozkládala se v žhavém odpoledním slunci srpnovém širá, mírnými, tmavou zelení pokrytými pa¬horky rozrytá rovina, z kteréž tu a tam trčí k obloze příkré a lysé vápencové skály jako zkamenělé příšery. V rovině samé střídá se zeleň luk se zažloutlými strništi a zahnědlými zoranými poli. Tu a tam v dáli viděti ze zelena vyčuhující nebo pod skalami se tulící chatrče a domky malých osad, kdežto nejblíže, avšak hluboko pod oknem, kterýmž se otec dívá, rozkládá se amfiteatralně na úpatí tří vršin nevelké, hradbami obehnané malebné město s rozsáhlými předměstími, do nichž se vchází z města třemi branami. Zrak dívajícího se, přelétnuv krajinu, nevšiml si jiného, nežli že nad krajinou klene se právě zašedle modrá bezoblačná obloha a že v dálí nad obzor jihozápadní vystupuje tmavý mrak. A již se chtěl od okna obrátiti k dceři, když zrak jeho utkvěl na nápadnějším tmavém předmětu na nedohledném skoro konci bělavé poštovní silnice, která se hadovitě vine krajinou směrem k městu a odtud zase dále. Zahleděv se na předmět ten bystřeji, rozeznal po chvíli rychle ujíždějící povoz, za kterýmž za nedlouho objevily se ještě dva jiné povozy. Neobvyklá rychlost, s jakou všechny tři povozy po silnici ujížděly, byla mu nápadná; sledoval je tudíž neb aspoň kotouče zvířeného bělavého prachu zrakem ještě po několik minut. Otcovým mlčením znuděná dcera konečně vstala a přistou¬pivši k oknu, zadívala se taktéž do krajiny. „Tři kočáry ujíždějí úprkem po silnici — bezpochyby ce¬stuje někdo z Brna do Vídně,“ podotknul otec ledabylo. „Vidím,“ odtušila dcera lakonicky, sledujíc beze všeho zájmu zrakem ujíždějící povozy. Když se kočáry přiblížily k městu, zastavily. Z dáli, z které byly otcem i dcerou pozorovány, zdálo se, že osoby v povozech rozhlížejí se po krajině, zejména po ma¬lebném městě — jakoby byly na rozpacích, mají-li či nemají-li vjeti branou do města. Po chvíli jeden z kočárů zase se hnul, zabočil k městu, projel branou a úprkem ujížděl městem. Teprve nyní bylo lze rozeznati, že je to lehký cestovní vůz s poštovním kočím a ve voze že sedí dva muži. Pranic tedy nápadného... Povoz projel několika klikatými uličkami města. Brzy za¬hnul za domy, brzo se zase objevil. Náhle vjel na silnici ve-doucí velikou oklikou do vrchu... „Aj! Totě návštěva k nám!“ ozval se otec skoro překvapen. „Nezbude, než abych učinil, čeho je třeba, a dal přiměřené rozkazy.“ „A co já, milý otče?“ optala se dívka úslužným tónem. „Zatím učiň, co za vhodno uznáš,“ mínil otec. „Návštěva nebyla nám nikým ohlášena. Nevíme tedy, kdo nám prokazuje čest, nebo nás přijíždí ponudit. Bude-li tvé přítomnosti třeba, uvědomím tě okamžitě.“ Po těchto slovech otec opustil kvapně místnost jedněmi dveřmi, dcera pak loudavě dveřmi druhými. Povoz s neznámými návštěvníky byl zatím pro příkrost do vrchu vedoucí úzké skalní silnice nucen zmírniti dosavadní rychlost a jel pomalu. Před zraky přijíždějících vypínal se totiž skoro uprostřed malebného města na osamělé vápencové skalině velkolepý sta¬robylý šlechtický zámek, imponující z dál i z blízka nejen svou mohutností, ale i malebností. Povoz s neznámými dospěl po příkré, ve skále vytesané úzké silnici k první bráně zámecké po několika minutách. Teprve když projel branou, začala se jeviti vždy více archi¬tektonická mohutnost celku i podrobností. Povoz musil však projeti ještě několikera nádvořími — zámek skládá se totiž z množství budov — nežli vjel úzkou skalní branou do nádvoří vlastního zámku, tvořícího nepravidelný čtverhran. Zde utkvěl zrak neznámých především na vysoké věži, na¬čež přelétl průčelí vlastního zámeckého stavení o jednom patře a všiml si i velkolepého kamenného altánu, vystaveného směle na četných vysokých pilířích nad stinným prostranným parkem. K podrobnějšímu rozhlédnutí se nepopřáno jim však času. Vlastníkem zámku avisované služebnictvo čekalo již jich příchodu, a sotva povoz zastavil, obklopilo jej v přiměřené vzdálenosti a s výrazem nejdevotnější úslužnosti. Z prvního povozu, jehož dvířka si ruče sám otevřel, vy¬skočil asi třicítiletý muž v šedém cestovním obleku. Obrátiv se k nejbližšímu sluhovi, pronesl lakonicky slova ,Hrabě z Falkensteinu,‘ načež věnoval pozornost svému spolu¬cestujícímu. Tento vystoupil z povozu sice taktéž ruče, ale přece s jistou opatrností. Mávnuv významně rukou, že si od služebnictva nic nepřeje, popošel s nápadným kvapem ku hlavnímu vchodu do vlastního zámku, kde stanul, aby se ještě jednou po zajímavém nádvoří rozhlédl. Je to skoro již padesátiletý muž, prostřední postavy v za¬prášené důstojnické uniformě rakouských chevauxlégerů, jejíž zelená barva mu dobře slušela. Bezvousá jeho tvář, původně asi jemné pleti, je sluncem skoro do hněda osmáhlá, a jeví právě mírnou zvědavost, pře¬konávající cestovní nudu. Jinak jest fysiognomie jeho dosti markatní. Pěkně vykle¬nuté čelo, husté, světle hnědé obočí, velký, ostře zahnutý nos, poněkud svěží líce a trochu odulý dolení ret — vůbec celá fysiognomie jeví rázovitost muže prudkého temperamentu a přece rozvážného, přemítavého. I světle hnědý vlas, vlastně vlásenka, není základnímu vý¬razu tváře na újmu. Jeť po způsobu, jak jej tehdy mívali upra¬vený rakouští důstojníci, spleten v cop s dvěma prostými po¬stranními loknami. Nejvýznačnější známkou fysiognomie však jest azurové oko, plné něhy a laskavosti, jehož neodolatelné kouzlo pociťoval snad každý, na němž třeba jen na okamžik utkvělo. Muž ten postál však jen několik vteřin. Zámecký pán, kterémuž byl sluha ohlásil hraběte z Falkensteina — v pravém slova smyslu seběhl po schodech, aby ohlᬚeného co nejuctivěji uvítal. „Račte odpustit	“ bylo vše, čím jej mohl osloviti. „Ach, milý hrabě — dosti, dosti!“ vpadl oslovený tónem příjemného překvapení. „Jen žádných ceremonií. Jedu z Olo¬mouce inkognito přes Brno do Vídně a nemohl jsem při pohledu na staroslavný Mikulov odolati, abych se konečně také jednou nepodíval na půl hodinky do zámku věrného a milého nám hraběte z Dietrichšteina. Ale jen na půl hodinky — rozumíte, hrabě? Ještě dnes musím býti ve Vídni.“ Slova ta pronesena skoro s horečným chvatem, jakoby vzácný návštěvník i v mluvení skrblil macešsky vyměřeným časem. Hraběti Dietrichšteinovi nezbylo času, nežli ku slovům: „Jak je libo, císařská milosti!“ — neboť převzácný host pojav jej přátelsky pod pažím, zmizel s ním kvapně v předsíni, ve¬doucí k hlavnímu schodišti. „A kontessa Teresa?“…  Zdráva? Šťastna?“ byla první slova, jež pronesl císař Josef, když se byl octl s hrabětem Dietrichšteinem o samotě. „Právě jsem s ní rozmlouval o důležité záležitosti,“ odtušil hrabě jaksi zdráhavě, „když jsme shlédli z okna po silnici při¬jíždějící kočáry, nemajíce ovšem nejmenšího tušení, jak vzácný host nás poctí svou návštěvou...“ „Dost, dost, hrabě!“ vpadl panovník netrpělivě. „Především prosím o stručnou historickou instrukci; pak mi ukážete ně-které z nejzajímavějších památností, na to několik galantních slov s kontessou Terezou a po té hned zase dále! Čas kvapí.“ Stalo se po přání panovníkově. Uveden hrabětem do nádherné rodinné síně, rozhlédl se císař skoro plaše kolem, načež jako unaven vrhl se do staro¬bylého křesla. Hraběti bylo to pokynem zahájiti po přání panovníkově stručný instruktivní výklad. Předeslav několik slov o založení zámku pokračoval: „Celek i jednotlivosti stavby jsou důkazem, že předkové naší rodiny dali zámek ten vystavěti výhradně k účelu, abych tak řekl, rodinně strategickému: pro případ, kdyby jim bylo hledati posledního útočiště proti útokům nepřátel. Nasvědčujeť tomu netoliko smělá stavba na příkré, isolované skále; ale i neobyčejně tlusté zdí — zde v rodinné síni měří totiž neméně nežli jedenáct stop — čímž stal se zámek druhdy skutečně ne¬dobytným.“ „A což tyto malby zde?“ optal se panovník lakonicky, ukázav rukou na obraz představující statnou postavu muže v kardinálském obleku. „Skoro vesměs obrazy rodinné,“ odtušil hrabě. „Obraz, jenž byl zbudil pozornost vaší císařské milosti, jest podobizna jed¬noho z mých předků, kardinála Františka, který hrál v dějinách důležitou i nebezpečnou úlohu. Otec jeho, Adam, státník za Ferdinanda I. a Maxmiliana II., přičiňoval se ze všech sil o srealisování náboženské tolerance. Syn jeho František, kardinál, byl pravým opakem svého otce; jedním z nejvážnějších přívrženců katolicismu, obzvláště po bitvě na Bílé Hoře, kdy jako snad žádný druhý šlechtic na Moravě přičinil se o vyhlazení jinověrců a vykořenění prote¬stantismu... Obraz jeho zde zakrývá tajnou kapli, která zelotickému kardinálu r. 1620 v nejtěžších dnech jeho života skytala ochranu a útěchu... Vyobrazení na klenbě sálu jsou historická a vzta¬hují se k činům kardinálovým. Ostatní freska maloval Preiner, komorní malíř císařovny Amalie...“ Císař Josef naslouchal výkladu tomu nepoměrně pozorněji, nežli když hrabě líčil vznik a ráz zámku. Zdálo se, že zmínka o náboženských bouřích po bitvě bělo¬horské a vůbec o třicítileté válce dotkla se ho nemile. Tvář jeho, až dosud apathická, nápadně se zachmuřila a nevyjasnila dříve, až když sám ujal se slova, řka: „Ach, milý hrabě, jak podivné, zvrácené názory propago¬vány tehdy! Jak zcela jinak jest nyní, kdy záležitosti svědomí lidského nevyřizují se více mečem a ohněm. Jak zcela jinými věcmi zabýváme se my potomci! Pamatujete se, hrabě, na první moji cestu do Banátu, na které jste mne provázel? Pamatujete se na společnou naši cestu roku 1769 do Itálie, do Říma, když tam odbýváno konklave, — do Neapole, Florencie, Parmy, Turina a Milána? Pamatujete se, co mne a vůbec nás oba na těchto cestách zajímalo? Čím jsme se zabývali a jaké plány kuli? Pamatujete se na společnou cestu naši roku 1770 po Če¬chách, Moravě a Slezsku, když v zemích těch panoval velký hlad, a mně šlo o to, přesvědčiti se o stavu věcí na vlastní oči a poskytnouti dle možností úlevy? Jak zcela jinými lidmi jsme my u přirovnání k lidem rázu vašeho předka kardinála! Trvám, že kardinál ten nikdy se netěšil a nemohl těšiti přátelstvím takových mužů, jako jest kníže Rosenberg, polní maršál Lascy a jakým jste, hrabě, vy — kteří jste mi po tru¬dech nesnadného panování zpříjemnili aspoň okamžiky života. A proto nyní, kdy břímě panovnické, kdy i pokročilý věk, podryté zdraví, kdy i nesčetné zmařené naděje a nové útrapy, vzniklé následkem dissonance v Uhrách a Nizozemí a opětného konfliktu s Tureckem ztrpčují mi život v míře takořka již ne¬snesitelné, přijměte, milý hrabě, můj upřímný dík!“ Císař, jenž byl tentokráte proti svému zvyku mluviti chvatně a úsečně, mluvil zpomínavě s nádechem jemné melan¬cholie, jevil v tváři neobyčejnou srdečnost. Krásné azurové oko jeho zaplálo mladistvým ohněm, když se vztyčil a podával jednomu ze svých několika nejvěrnějších a nejupřímnějších miláčků ruku. Hrabě byl tímto nepředvídaným vyslovením díků mile pře¬kvapen. „I spanilomyslné vaší choti měl bych vysloviti svůj nej¬vřelejší dík,“ pokračoval panovník, tiskna hraběti ruku. „Doveduť oceniti, čím byla jako dvorní dáma mé matce až do mat¬činy smrti a čím jest i mně, kdykoli mi bývá popřáno stráviti v kruhu duševně spřízněných dam, jakou jest ona a některé z jejích přítelkyň, přímo neocenitelně povznášející okamžiky. Ježto však není, jak vím, právě v zámku přítomna, prosím, vyřiďte jí, hrabě, můj nejsrdečnější dík vy!“ Panovník na okamžik se odmlčel, načež s přízvukem jemné trpkosti dodal: „V mém věku a za množících se příznaků blížícího se ko-nečného rozkladu člověk už nikdy není jist, že se se svými nejmilejšími ještě setká…“ Poslední slova císařova hraběte Dietrichšteina zarazila. Chtěl připomenouti, že vzezření panovníkovo naprosto nena¬svědčuje ještě právě vysloveným obavám; ale císař jej předešel, odbočiv po svém zvyku ku předmětu zcela jinému. „Hrabě Filip Kinský, trvám, mešká doposud ve vašem zámku?“ optal se suše a přece s důrazem. „K službám, císařská milosti!“ odtušil hrabě Dietrichštejn. „Učiňte tedy opatření, aby mohl se mnou odejeti!“ připo¬menul císař tónem napolo rozkazovacím. „Nežli však odjede¬me, nechť se hrabě domluví s kabinetním mým tajemníkem, jenž byl se mnou přijel.“ Hrabě Ditrichštein učinil pohyb, aby okamžitě panovníkův rozkaz vyplnil; ale císař drže jeho ruku doposud ve své jej zadržel: „Není na spěch, milý hrabě,“ pravil. „Instrukce, které má kabinetní tajemník pro hraběte Kinského, jsou tak stručný, že stačí k dohodnutí několik minut. Na cestu jest bezpochyby připraven. Byltě již včera avisován kurýrem. Až se doví, že byl kurýr poslán mnou, bude překvapen.“ Po té panovník pustil ruku hraběte a spustiv se zase do křesla, lakonicky pravil: „Zatím můžete pokračovat ve svém výkladu!“ Hrabě uposlechl. Stoje před císařem, zmínil se o dalších osudech zámku, zejména o požáru, jenž v srpnu roku 1719 vypukl v židovské části města a zničil i zámek do základu. Po té líčil společenské a náboženské poměry kraje i města, v němž žil v tu dobu skoro stejný počet obyvatel vyznání ži¬dovského jako křesťanského, načež vrátil se zase k zámku. Zmíniv se o jeho znovu vystavení, o více nežli sto jeho komnatách, o velkolepém parku na jižní a východní straně, pokračoval: „I vzácnými návštěvami hostů z rodů panovnických může se zámek náš honositi. Tak roku 1575 hostil zde hrabě Adam Dietrichštein, otec zelotického kardinála, císaře Maxmiliana II., roku 1612 kardinál František císaře Matyáše, vracejícího se od pohřbu císaře Rudolfa II. z Prahy do Vídně a konečně roku 1753 hrabě Karel, můj otec, císařovnu Marii Terezii...“ „O mém dnešním pobytu zde však dějiny pomlčí!“ vpadl náhle císař Josef skoro drsně, vstávaje z křesla, a zrak jeho zakroužil po bohatě vyšperkovaném sále, jakoby pátral, je-li zde ještě nějaký předmět památný. Hrabě chtěl devotně namítnouti, že nestranné dějiny zazna¬menávají i takovýto fakt a že bezpochyby ani návštěva dnešní nezůstane zamlčena; ale císař jej opět předešel, řka: „Čas kvapí, milý hrabě. Musím se spokojit tím, co jste mí byl líčil. Rád bych se teď v zámku, po případě po okolí po¬ohlédl.“ Přání panovníkovu s největší úslužností vyhověno. V několika minutách octl se v průvodu hraběte Dietrichšteina na kamenném altánu vysoko nad samým zámeckým par¬kem, odkud jest volná vyhlídka do širého kraje, místy na dvě až více hodin cesty. Chvíli rozhlížel se císař po krajině mlčky; pak se na to a ono dotazoval a hrabě odpovídal buď stručně neb obšírněji. Nad jiné zajímalo císaře skupení tří vrchů, na jejichž úpatí město se rozkládá: Kalvarie, Srní hora a Zámecký vrch, na němž strmí k obloze zámek, s jehož altánu panovník právě se rozhlížel. Hrabě líčil podrobněji charakter připomenutých vršin, ze¬jména Kalvarie, jinak také svaté hory, — skoro lysé a jen tu a tam chudými travinami porostlé vápencové skaliny, která svými zažloutle šedými rozsedlinami skytá z blízka pohled bi¬zarně romantický. Císař naslouchal s počátku pozorně. Když však hrabě podotkl, že na klikaté skalní cestě, ve¬doucí k temenu Kalvarie, nalézá se památná Křížová cesta s figurami v životní velikosti, vytesanými z pískovce a umí¬stěnými v malých, ve skále vytesaných nebo zvlášť vystave¬ných kapličkách — tvář panovníkova se zachmuřila a zrak jeho zakroužil neklidně po městě, rozkládajícím se na úpatí všech tří vrchů. „A co je tamo nejníže ve městě?“ optal se poněkud pří¬krým tónem, jakoby si přál, aby hrabě odbočil k jinému před¬mětu. „Napohled začazené nějaké zříceniny, není-liž pravda?“ „Trosky chrámu svaté Anny, jejž byl v letech 1701—1708 vystavěl hrabě Leopold Ditrichštein,“ odpověděl hrabě a ne¬porozuměv bezpochyby panovníkově pokynu dodal: „Nalézal se v něm také marianský obraz, jejž lid pokládal za zázračný.“ Tvář panovníkova opět se zachmuřila. Hrabě nepostřehnuv toho, klidně pokračoval: „Chrám ten zničen byl požárem před třemi lety, 14. září 1784. Shořel i velký oltářní obraz představující rodinu Kristovu, o	němž se znalci domnívali, že byl malován Quidem Renim a jehož cena páčena na čtyři tisíce dukátů...“ Po těchto slovech mávl císař odmítavě rukou a prudce se obrátil k odchodu. „Teď, milý hrabě, jen ještě malou procházku některými pa¬mátnými místnostmi,“ připomenul císař laskavě, „potom ně¬kolik důvěrných slov s kontessou Terezií — — —“ Přání panovníkovo bylo hraběti rozkazem. Sestoupivše s altánu, odebrali se do zámecké kaple, v jejíž předsíni zajímali císaře dva historické obrazy. První, znázor¬ňující sňatek Sigmunda Dietrichšteina s Barborou z Rottalu, roku 1515, za přítomnosti císaře Maxmiliana, krále Vladislava uherského a Sigmunda polského a jiných knížat — druhý pak: turnaj konaný v den po sňatku na počet snoubenců, jejž zahá¬jili slavní tehdy rekové v boji: Vilém Bavorský a Kazimír Brandenburský. Po té vstoupili do kaple, o kteréž panovníkův průvodce lakonicky podotknul, že byla založena roku 1380, tedy před více nežli čtyřmi věky k uctění sv. Jana, evangelisty. Císař však se v kapli jen zběžně rozhlédl a obrátil se k odchodu. „A jiných památností nebo pamětihodností již v zámku není?“ připomenul panovník, když byli vyšli z kaple. „Kromě obrovského sudu z roku 1641 ve sklepě,“ odpo¬věděl hrabě Dietrichštein s úzkostlivostí dvořana, který po¬kládá za svou povinnost obeznámiti panovníka i s podrob¬nostmi méně důležitými, „jest zde ještě knihovna a hlavně obrazárna, kterouž byli předkové moji prodlením staletí znač¬ně rozhojnili. Přeje-li si Vaše císařská milosti –“ Panovník mlčky přikývnul. Po několika vteřinách octli se oba před velkými, bohatě vyřezávanými dveřmi. Hrabě Dietrichštein sáhl na kliku, by otevřel, císař však připomenul: „Zde v obrazárně, milý hrabě, nebude mi asi potřebí žád¬ného průvodce. Zůstavte mne chvíli o samotě a učiňte zatím opatření, aby hrabě Filip Kinský zvěděl, že si přeji, by mne doprovodil...“ Hrabě Dietrichštein devotně se uklonil a zůstavil panov¬níka o samotě. — — — — Nežli však budeme vypravovati, co sběhlo se po krátkém čase v obrazárně, jest nutno vsunouti sem několik slov o po¬měru mladistvé Terezy Dietrichšteinovy k císaři Josefu II. Před rokem, na sklonku léta, meškala komtessa se svým otcem v Praze a dojíždívala často na návštěvu k jedné z nej¬důvěrnějších přátelkyň, k mladé hraběnce Lažanské. A tak se stalo, že navštívila ji i odpoledne dne 19. září, kdy meškal v Praze i císař Josef II. Přirozeno, že hovor obou kontessek věnován byl převahou památné události té. Obě byly sice s poměry u dvora dostatečně obeznámeny aspoň dle doslechu, ale byly ve věku tak mladistvém, že ne- naskytla se jim doposud ještě nikdy příležitost spatřiti panov¬níka, o němž byly jíž tolik slyšely vypravovati, a jejž jim ohnivá obraznost jejich předváděla před duševní zrak v po¬době nepřístupné imperatorské vznešenosti. Obě nepřály si tudíž pro okamžik ničeho vřeleji, než aby se jim naskytla příležitost shlédnouti císaře aspoň z dáli. Náhoda jim byla příznivá. Právě když o záležitosti té horlivě diskutovaly, objevil se v komnatě, v které meškaly, jeden z nejdůvěrnějších přátel starého hraběte Lažanského a zároveň učitel kontesčin, učený exjesuita a profesor na universitě Ignác Cornova. Mladistvé kontessy netajily se před ním svým přáním a Cornova po kratinkém přemítání věděl i rady. „Jeho milost císařská,“ pravil, „navštíví dnes večer s ge¬nerály Laudonem a Lascym a bez pochyby i s ostatním komonstvem české divadelní představení v tak zvané Boudě, kde bude provozována Schikanedrova veselohra Loutníci aneb Veselá bída a pantomima Čihadlo. Kdyby tudíž panu hraběti Dietrichšteinovi — pan hrabě Lažanský doposud se nevrátil z cest — bylo libo — —“ „Ach, ano, ano!“ vpadla radostně kontessa Tereza. „Můj otec nás obě uvede do divadla. Poprosím jej a jsem jista, že nám toho neodepře.“ Hrabě Dietrichštein skutečně také neodepřel. Tak octla se kontessa Teresa se svou přítelkyní v průvodu otcově pod večer na českém představení v loži, nalézající se přímo proti loži císaře Josefa II. Než od okamžiku, kdy objevil se panovník v loži a uvítán byl hřímávým jásotem, pro kontessu Terezu v divadle skoro pranic více neexistovalo. Upírajíc zraky své neodvratně na panovníka, neslyšela a neviděla, co na jevišti mluvilo a dělo, ba začasté přeslechla i poznámky otcovy nebo přítelčiny nebo na ně odpovídala úsečně. Vzdálenost mezi oběma lóžemi nebyla sice značná; ale i slavnostní osvětlení divadla bylo tak nedostatečné, že kontessa i za nejnapjatější pozornosti neviděla fysiognomii panovníkovu zřetelněji, než jakoby se dívala pozamženým sklem. Sokolí zrak panovníkův, postřehl však již v průběhu prvního aktu hraběte Dietrichšteina a v meziaktí objevil se sám v jeho loži. Prodlel v ní sice jen několik vteřin, vyměnil s přítomnými jen několik slov; ale od okamžiku, kdy kontessa Tereza spatřila na svém blízku místo chladně nepřístupné imperatorské vzne¬šenosti muže nejlaskavější přívětivosti a po prvé pohledla v to divuplné azurové oko, jež bylo již tolik smrtelníků okouzlilo — nemohla odolati tajemnému kouzlu a po dosavadním nadějném klidu jejího srdce bylo na vždy — veta... Jak sladké a snad i smělé sny rozvířilo toto první její se¬tkání s panovníkem, vlastně toto první pohlédnutí v magické modré jeho oko ve vznětlivé duši patnáctileté kontessy Terezy, zůstalo jejím tajemstvím. Ale ode dne 19. září 1786 měl císař Josef II., jehož zavilí a fanatičtí odpůrci a nepřátelé množili se již dávno den ode dne takořka jako písek v moři, aspoň o jedinou duši více, která byla ochotna za jediný okamžik jeho štěstí zříci se na vždy své vlastní spásy a obětovati mu vše... Od toho dne byl císař Josef II. kontesse Tereze idolem. Netajila se tím před nikým; ani před otcem, ani před matkou.. Přiměla rodiče, že svolili, by ztrávila zimní měsíce v sídel¬ním městě, kde v průvodu otcově nebo matčině a někdy i sama setkala se častěji s panovníkem... Tak utkal se mezi oběma jeden z oněch něžných a snad i nejněžnějších duševních poměrů, pro jaké není v lidské mluvě skoro ani slov. Projevili-li si to někdy, zůstalo tajemstvím a nám ani ve snu nenapadá pokoušeti se po více nežli stu letech o jeho od¬halení. Snad stačí, dodáme-li zjištěný fakt: Když kontessa Tereza z jara roku 1787 opouštěla Vídeň, aby letní dobu strávila v rodném zámku Mikulovském a později na cestách po Evropě, pravila k otci: „Jsem císařem Josefem a jeho vznešeným dílem nadšena. Jisto, že to jeden z nejšlechetnějších mužů, kteří vůbec kdy žili; ale zároveň jeden z nejnešťastnějších.“ Když kontessa Tereza po několikaměsíčním pobytu v sídel¬ním městě a v kruzích nejvyšší aristokracie rakouské vrátila se do zámku svých předků, byla úplně změněna. Do nedávna ještě skoro úplně bezstarostná, ale mnoho¬stranně vzdělaná, ba duchaplná dospívající panna, která měla převahou ještě zálibu spíše v různých hříčkách nežli v opravdovém a vážném pojímání života, změnila se v snivou, zamlklou a zádumčivou bytost ženskou, která přes oslňující svou krásu a vděkuplné vnady tělesné i duševní zdála se býti světským radovánkám skoro úplně odumřelou. Ačkoli byla v kruhu rodinném a vůbec každým, kdožkoli s ní přišel v jakýkoli styk, přímo zbožňována, neznala nyní slastnější rozkoše nad samotu. Po celé dny, ba často dlouho do noci bloudívala samotinká zamlklým stinným zámeckým parkem v hlubokém zadumání nebo sedávala buď v některé z nejodlehlejších komnat zámku nebo i na altánu, odkud se začasté po celé hodiny dívala snivě do krajiny nebo docela kamsi v neurčité prázdno. Do nedávna ještě smavá a svěží nadějností okouzlující její tvář jevila nevylíčitelný nádech sladce bolestné melancholie, jaká se jevívá v tvářích čarokrásných, ale nešťastných žen, je¬jichž neštěstí zaviněno nejsladším tajemstvím a rozplynulo se v slastně mučivou resignaci. Kdožkoli ji nyní třeba jen zběžně zahledl nebo docela, ko¬mu bylo náhodou popřáno promluviti s ní několik slov, každý byl přesvědčen, že šťastna není a že vůbec ani nedoufá, že se někdy snad šťastnou stane. Přirozeno, že osudná tato změna Tereziny bytosti, jejíž vlastní příčina nebyla rodičům žádným tajemstvím, působila na otce i matku s veškerou skličující hrozivostí tajemné předtuchy znenáhla se blížící, neodolatelné rodinné katastrofy. Není tudíž divu, že otec i matka vynasnažili se ze všech sil, aby vroucně milované dítě — zachránili. Jediným prostředkem k tomu zdál se jim býti brzký sňatek. Avšak Tereza nechtěla o sňatku ani slyšeti. Mamě ji otec i matka přemlouvali, marně jí nejčernějšími barvami líčili bezradostný život staropanenský — Tereza zůstala neoblomnou. Posledním slovem jejím bylo vždy, že není nešťastnou a že se nikdy neprovdá. Tak se stalo, že prodlením několika měsíců zamítla několik z nejskvělejších partií a že i krátce před příjezdem císaře Jo¬sefa do zámku Mikulovského s veškerou rozhodností jemné a přece enerické duše své zamítla — jak již víme — otcem na¬bízený sňatek s jedním z panovníkových milostníků, hrabětem Filipem Kinským, kterýž právě také dlel návštěvou v zámku Mikulovském. Kontessa Tereza po rozhodném odmítnutí dívala se, jak taktéž víme, chvíli oknem na blížící se povozy a nemajíc ani potuchy, kdo vlastně přijíždí, opustila posléze komnatu, v kte¬réž byla s otcem tak vážnou záležitost projednávala, a čekala v nejbližším salonu, dá-li jí otec po svém slibu věděti, vyžaduje-li návštěva její přítomnosti čili nic. Když však otec, kterýž byl tak vzácnou a neočekávanou návštěvou zaujat v té míře, že i na vlastní dceru na okamžik zapomněl, nic jí nevzkazoval, domnívala se kontessa Tereza, že to návštěva nevyžadující její přítomnoit i. Z té příčiny asi po půl hodině opustila salon a po svém zvyku bloudila snivě z komnaty do komnaty, až octla se v nád¬herné bibliotéce, sousedící s prostornou obrazárnou, před kte¬rouž se byl hrabě Dietrichštein s císařem Josefem rozloučil, aby po přání panovníkově uvědomil hraběte Filipa Kinského, že se má připraviti k odjezdu s panovníkem. A právě tento nahodilý sběh nejvšednějších okolností měl v zápětí zauzlení jednoho z nejosudnějších erotických, po pří¬padu manželských románů... Hrabě Dietrichštein, octnuv se o samotě, připomenul si ne-jen svou dceru, ale i závěrečnou scénu bezprostředně před příjezdem panovníkovým, a jako blesk šlehla duší jeho domněle spásná myšlenka: obrátiti se v tak příhodném okamžiku přímo na panovníka a poprositi jej, aby svou interevencí zamezil hro¬zící rodinnou katastrofu, a Terezu, která, jak se zdálo, nedo¬vedla panovníkovi praničeho odepříti, sám přiměl ku provdání se za hraběte Kinského. Myšlenka sama o sobě byla sice rovněž tak odvážná jako dobrodružná, ale za panujících právě poměrů k úspěšnému rozetnutí vždy osudněji se splítajícího gordického uzlu erotické tragedie jedině účelná. Hrabě Dietrichšteín kalkuloval zcela správně. Miluje-li císař Josef Terezu, jako miluje, jak tomu nasvěd¬čovaly všechny okolnosti, ona jej, není vůbec možno milostného poměru toho přervati, a veškeré úsilí v tomto směru bylo by marné. Nemiluje-li jí však tak vroucně neb opanoval-li jíž vlastní své srdce tou měrou, že — třeba i po krutém duševním boji — může utlumiti náklonnost svou k milované bytosti, aby jí dal¬šího života nezkalil, není nižádné pochybnosti, že vyhoví přání starostlivého otce a nešťastně milující dívku rozhodným slovem svým zbaví všech blouznivých nadějí — 		 Zatím, co hrabě Dietrichšteín vzdaloval se dlouhou a šerou chodbou od vzácného svého hosta, stisknul panovník mohutnou kovovou kliku bohatě vyřezávaných dubových dveří, a vešel volným krokem do obrazárny. Octnul se v prostorné klenuté síni, po jejíchž stěnách roz¬věšeno bylo množství obrazů různých rozměrů. Zrak jeho zakroužil však po místnosti s výrazem mírného překvapení; neboť přes to vše, že neméně nežli patero velkých i širokých oken obrácených směrem k západu za normálních poměrů propouštělo i za šerých dnů dostatečné světlo do vnitř, panovalo právě v místnosti skoro přítmí, tak že i na nejblížších obrazech největších rozměrů nebylo lze rozeznati nežli matné kontury a nejživější barvy v podobě nahodilých různotvárných šmouh a kaněk. Císař, domysliv se okamžitě příčiny, popošel mimovolně k nejbližšímu oknu a zadíval se do krajiny skýtající právě v celku všední, ale přece překvapující obraz rozpoutaných živlů před blížící se bouří, Po slunci nebylo již památky. Více nežli polovina obzoru byla zatažena roztrhanými mra¬ky, jež valily se po obloze jako příšerné nestvůry, srážejíce se vždy více v mrak jednotvárně černý, z něhož chvílemi šlehaly blesky, provázené vždy v kratších intervalech mručivým hří¬máním. Vichrem vzedmutý prach v chaotickém vlnění zahaloval vyhlídku do dáli skoro úplně, a jen chvílemi, když se zde neb onde porozptýlil, bylo lze dohlédnouti až na konec obzoru; ale jen jako za mlhavých dnů. A vše to provázeno bylo obvyklým basovým koncertem vichru, z jehož jednotvárného doposud hukotu vyznívaly již také brzo vzlykavé a úpěnlivé, brzo zase skuhravě jásavé nebo neurvale drkotavé tóny rozvášněné zběsilosti. Panovník věnoval všednímu a přece skoro vždy majestát¬nímu divadlu přírody pozornost po několik minut. Duší jeho kmitlo — jak se byl později k starému hraběti Dietrichšteinovi vyslovil — několik prostých a přece vždy pře¬svědčivých myšlenek o malomocnosti lidské oproti přírodě, kteréž ve spojení s trpkými a bolestnými vzpomínkami budívají v člověku onen druh teskné a skličující nálady, v kteréž i nej¬mocnější a nejotužilejší pociťují skoro zdrcující nicotu lidského života. Císař Josef nebyl v tu dobu již oním neochvějným stou¬pencem svých zásad a svého přesvědčení o konečných cílech lidského života. Nesčetná sklamání, houževnatý odpor proti reformním jeho snahám na mnoze se strany oněch, v jejichž prospěch snahy ty čelily, slovem veškeren dosavadní nezdar v provádění humán¬ních jeho plánů byl jej již častěji v hlubinách duše citelně zranil a z části podryl i jeho víru v konečné vítězství pravé osvěty a lidskosti nad rafinovaným tmářstvím a zavilým otrokářstvím duchů. Právě v tu dobu byl skoro až sklíčen bezměrnými starostmi v příčině Uher a Nizozemí, kde odpor proti jeho novotám jevil se vždy hrozivěji; mimo to zanášel se také velkolepými a nebezpečnými plány v příčině Turecka. Přes to vše přece ještě doufal, že poctivé snahy jeho dojdou časem svým uznání a podpory aspoň u nejprozíravějších, po případě podobně smýšlejících a nepřál si, než aby mu osud poskytl toliko dostatečného času. A právě toto poslední přání rozvlnilo duši jeho skoro k jisté přecitlivělosti, když se chvíli díval oknem na rozpoutané živly... Bouře byla se zatím rozzuřila s veškerou sběsilostí. Roztrhané tmavomodré mraky srazily se v jeden černý mrak, z něhož za hukotu vichru spustil se prudký liják, a šle¬haly vždy intensivnější, někdy i oslňující blesky, provázené ohlušujícím rachotem hromu a osvětlující na delší nebo kratší chvíle i prostornou obrazárnu. Pro muže již pokročilejšího věku, jakým byl v tu dobu císař Josef v celku zcela všední divadlo vynikalo však tentokráte přece aspoň jistou odchylkou od obyčejností. Panovník, dívající se upřeně oknem na rozpoutané živly, v brzku postřehl, že vyšlehují z mraku občas převahou blesky v jisté míře abnormální. Po dvojím nebo trojím matnějším a zcela obyčejném za¬blesknutí vyšlehl totiž vždy blesk neobyčejně intensivní, kte¬rýž — jakoby byl na své obvyklé klikaté a úžasně rychlé pouti vzduchem kdesi pozaražen — vzplál následkem toho ještě in¬tensivněji a trvaleji a osvítil tak na několik vteřin celé okolí tou měrou, že bylo lze dohlédnouti až na konec obzoru. Císaře zvláštní tato hříčka chvíli zajímala i bavila. Přistou¬piv těsně k oknu, díval se upřeně a napjatě do dálky, čekaje, až trvaleji intensivní blesk ozáří jasně místo, kam se právě díval. Po několikerém takovém zablesknutí vyšlehl však z mraku blesk přímo oslňující, tak že panovník skoro až zaraženě se obrátil a zadíval se zcela nahodile na protější stěnu síně, kde viselo několik obrazů. Skoro v nerozdílném okamžiku vyšlehl však z mraku blesk nový, podobně intensivní a osvítil na několik vteřin zcela jasně všechny obrazy na stěně — tudíž i — obraz, na němž byl právě císařův zrak náhodou utkvěl. Na poprvé nepovšiml se panovník jiného, nežli že zadíval se právě na starý nějaký obraz, měřící do šířky asi pět, do výšky pak něco přes tři pídě, a že obraz ten znázorňuje kuriosní nějakou scénu v uzavřené místnosti: buď v nějaké dílně nebo kuchyni nebo laboratoři. Prvním pohledem postřehnutá mlhavá kuriosnost znázor¬něné scény vzbudila císařovu zvědavost v té míře, že zbystřiv pozornost, zraku svého od obrazu neodvrátil. Za panujícího přítmí však nerozeznal ze vzdálenosti asi dvanácti kroků, z které se na obraz díval, nežli hrubé kontury širokého zlatého rámu — obraz sám byl jako zamžen. Když pak po chvíli po několikerém matném zablesknutí vyšlehl z mraku blesk intensivní, všiml si císař na obraze aspoň nejnápadnějších figur v popředí; zejména toho, že některé z nich, majíce sepjaté ruce, klidně sedí na stolicích s vysokými lenochy, kdežto jiné stojí a dvě z nich	 „Ne, ne! To přec nemůže být!“ napadlo ho při postřehnutí jedné figurky po pravé straně v popředí. A jako by jej byl někdo důtklivě vybídl, učinil několik kroků blíže k obrazu; ale za poznovu nastavšího přítmí nepo¬střehl opět jiného, nežli co byl již viděl od okna, leda že tu a tam živější barvy obrazu nápadněji vynikly. Jinak zůstal obraz i nyní ještě jako zamžen. Teprve po novém a trvalejším intensivním zablesknutí, kdy oslňující blesk osvítil obraz na několik vteřin, přesvědčil se panovník, že ho zrak před tím přece jen neklamal. Rozeznalť nyní na obraze zcela zřetelně polonahého muže, který se byl právě rozpřáhl, aby jinému muži, kterýž maje sepjaté ruce klidně před ním sedí na stolici — širokým se¬káčkem — uťal hlavu. O bezprostředně následujícím zablesknutí sesmekl se pa¬novníkův zrak na nejnápadnější skupení dvou figur. I zde jest vyobrazen nějaký muž, sedící klidně a se sepja-týma rukama na stolicí, ale — bezhlavý. Za stolicí stojí polo¬nahý jiný muž, kterýž drží v obou rukou lidskou hlavu a nemá, jak se zdá, jiného úmyslu, než aby hlavu tu co možná nejopatrněji položil k bezhlavému trupu muže, před ním zcela klidně, ba důvěřivě sedícího. A jako z pravidla, když nás něco nepředvídaně překvapí: císařův zrak — místo aby byl o novém intensivním zablesknutí věnoval bedlivější pozornost momentům již postiženým, — za¬kroužil zvědavě po celém obraze a utkvěl na pozadí, kde po pravé i po levé straně postřehl podrobnosti rovněž tak pře¬kvapující jako bizarrní. V pozadí obrazu na právo spatřil totiž otevřené dvéře, jimiž byly do podivné jakés laboratoře právě vstoupily čtyři osoby: nějaká dívka a tři mužští, jež jiný muž — bezpochyby pán čili přednosta laboratoře — zdvořile vítá. Císaři neušlo ani to, že dívka a jeden z mužů právě vstou¬pivších drží v ruce — škrabošky... Skupení na levo, jakož i střed pozadí panovníka příšer¬ností takměř zarazily. Spatřili ve stěně otevřenou výheň, z jejíž plamenů vyku¬kují dvě lidské hlavy, a před výhní muže, rýpajícího železnou tyčí do plamenů, jakoby oheň výhně rozdmychoval nebo lidské hlavy v plamenech obracel. Vedle výhně postřehl dva jiné muže, šukající kolem nizou¬čkého kulatého stolu, na němž leží tři lidské hlavy. Mezi sku¬pením na právo a na levo spatřil na podlaze koš, z něhož vykukovalo několik lidských hlav... Panovníkova rázovitá tvář, která byla v dosavadním pře-rývaném pozorování jevila pouhou zvědavost vzdělaného muže, náhle se nápadně zachmuřila. ,Bezpochyby nějaká mučírna nebo katovna!‘ šlehlo mu mozkem. Avšak dříve, nežli si mohl souvislost až dosud zjištěných podrobností přesně uvědomiti, zablesklo se intensivně pozno¬vu, a císař postřehl na obraze podrobnosti nepoměrně bizarrnější nežli doposud. Zrak jeho smekl se opět do popředí, kde spatřil mezi dvě¬ma sedícími osobami státi dva koše. Z jednoho koše vykukují tři lidské hlavy, z druhého pak dvě — hlávky zelí, kdežto na levo na zemi válí se několik jiných hlávek zelí… „Co to?“ zamumlal panovník, kterýž byl podivný obraz až dosud v různých intervalech blýskání pozoroval klidně a mlčky — svrchovaně udiven. Skoro ani nevěřil, že viděl dobře a napjatě pozoroval nyní obraz, trpělivě čekaje, až se zase intensivněji zableskne. Stalo se tak po několika vteřinách a panovník zjistil nejen vše, co byl před chvílí postřehl, nýbrž i další jeden a to přímo neuvěřitelný moment: že tři osoby, sedící klidně, ba skoro ztrnule v popředí obrazu — mají místo hlav — — hlávky zelí.. A právě tak, jako se byla před několika okamžiky tvář jeho náhle zachmuřila, nyní bleskurychle opět se vyjasnila. Zasmálť se zplna srdce, aniž by byl spustil zraku svého s podivínského obrazu, jenž v něm byl v několika vteřinách vzbudil tak diametrálně se rozcházející nálady. V přítmí poněkud již se vyjasňujícím však doposud nero¬zeznal na obraze nežli nejmatnější obrysy nejnápadnějších jed¬notlivostí. Avšak čím déle a zkoumavěji za opětujícího se intensiv¬nějšího blýskání obraz pozoroval, tím více ustupovala náhle propuknuvší veselá nálada přemítavé opravdovosti. Přede vším všiml si bedlivěji nizoučkého kulatého stolu s lidskými hlavami a obou polonahých mužů, šukajících kolem něho. Jedna z hlav těch — dle výrazu tváře a dlouhých vlasů hlava ženská — leží na stole jako pohozena... Druhá hlava a sice mužská leží na levém spánku a jeden z obou polonahých mužů, jak se zdá, oběma rukama ji hněte... Třetí hlava leží na stole obrácena obličejem ku stropu. Muž stojící před ní, drží v levé ruce nějakou misku, dotýká se nějakým nástrojem bud úst nebo jazyku beztrupé hlavy... Císaři, pozorujícímu obraz vždy napjatěji, neušlo ani to, že na stěně v pozadí jest umístěna prostá police s různotvarými láhvemi a sklenicemi, jako v lékárnách. A teprve po zjištění tohoto momentu, když si totiž připo¬menul, že různé láhve a sklenice ty obsahují bez pochyby me¬dikamenty nebo zázračné léky — domníval se rozpoznávati, že nevidí před sebou vyobrazení příšerné mučírny nebo ka¬tovny, aniž obraz pouze snad komický, nýbrž nejhumánnější la¬boratoř plnou divů a zázraků, v které se živým lidem po vlast¬ním jich přání hlavy jejich bez bolesti a snad i za pocitů nej¬slastnějších zázračným způsobem — preparují a za jiné — vy¬měňují... Přes to vše, že bylo císaři možno pozorovati bizarrní obraz v pouhých intervalech za intensivnějšího blýskání, nebylo proň po tom, co již byl vystihl, žádné pochybnosti, že stojí před jedním z oněch rovněž tak smělých jako tajemných obrazů, jehož původce, vynikaje překypující obrazností, snažil se — pokud obmezené grafické prostředky dovolují — s reelní ná¬zorností zobraziti jednu z oněch tajemně sladkých pohádek, jakýmiž si lidstvo za dob naivního svého mládí oslazovalo v du¬chu nepříjemné a začasté i kruté trudy života, věříc fantasmagorickým přeludům nejen v říši obraznosti, nýbrž i v oblasti chladného, neúprosně přesvědčujícího rozumu. Komposice vůbec, hlavně pak charakter hlav — staré nizo¬zemské kostýmy, obzvláště figur ženských, jakož i kolorit ce¬lého obrazu nasvědčoval stáří asi dvou století a nizozemské škole malířské, tak že císař nemohl v prvním okamžiku jinak, nežli souditi, že bizarrní obraz ten může býti vším právem při¬psán slavnému Petru Breughlovi, mladšímu. S počátku císaři vůbec ani nenapadlo pokusiti se o roz¬luštění tajemného smyslu mystického obrazu; nicméně čím déle se naň za občasného blýskání díval a čím větší počet více méně překvapujících podrobností na něm shledával, tím více budil jeho zájem a dráždil jeho zvědavost. Pocit odporné neb aspoň nemilé příšernosti, jenž byl pa-novníka na chvíli opanoval, když na obraze postřehl momenty katanské, ustoupil později pocitu v jisté míře skoro až horečně vzpružujícímu. Za opětného blýskání všiml si císař na obraze především všech šesti osob sedících v popředí, o jejichž hlavy dle všeho jde... Obleky jejich nasvědčují, že jsou to muži a ženy různých stavů. Všichni sedí v starofranckých křeslech s tak filosoficky klidnou nebo chceme-li — s tak zbožnou důvěřivostí, nejinak než jako v nejblažším očekávání, že v bezprostředně následujícím okamžiku vyplněno bude nejvroucnější a nejslastnější je¬jich přání — což odlišuje se a odporuje nápadně celku jevícímu tak hrůznou proceduru, ale harmonuje zase úplně nejen s klid¬ným a důvěřivým vzezřením osob do domnělé katovny právě vstoupivších, jakož i s jistotou a bezpečností, s jakou příšerní polonazí dělníci krvavou i nekrvavou práci svou v tajemné laboratoři vykonávají. Domnělý katan na právo v popředí muži před ním sedící¬mu hlavy jeho však ještě neuseknul, nýbrž pouze — ňaťal, a právě se rozpřahuje k nové ráně, aby krvavý nebo chceme-li, snad i záslužný výkon svůj dokonal. Docela na pravo sedí však v křesle také ještě ženština, na kteréž procedura výměny hlavy bud již byla šťastně pro¬vedena nebo která s důvěřivým klidem čeká, až přijde na ni řada, by se proceduře té podvolila. Sedíť s pootočenou hlavou, jakoby naslouchala muži, jenž, stoje za jejím křeslem, mešká zde bud za tímže účelem jako ona nebo jako pouhý divák — což oboje možno předpokládati ostatně i o dámě samé. Neméně zajímavé a překvapující podrobnosti vypozoroval císař Josef v několika dalších minutách na skupení v popředí na levo. Polonahý dělník, jenž zde stojí za křeslem, v němž sedí bezhlavý muž — (kdežto před křeslem u nohou bezhlavého muže válí se useknutá hlávka zelí) — drží oběma rukama lid¬skou hlavu za vlasy přímo nad bezhlavým trupem... Ze všeho, zejména z úzkostlivé a přece neobyčejnou zruč¬nost v řemesle prozrazující pozorností, s jakou si dělník ten počíná, jest zřejmo, že snaží se hlavu tu nasaditi na bezhlavý trup co možná nejsprávněji. Široká páska, visící přes lenoch křesla, patrně jest určena za obvaz, jakmile bude hlava správně nasazena. Krátce — kdežto na pravo na obraze v popředí jde o první výkon tajemné operace: o utětí hlavy a nasazení připravené hlávky zelí — jde na levo o proceduru závěrečnou: o nasazení preparované nebo nově vyrobené hlavy na bezhlavý lidský trup, jehož zatímná a dočasná náhrada hlavy: zelná hlávka v podobě přílbice byla před chvílí uťata a válí se na zemi. Vlastní fabrikace neboli preparace hlav nalézá se v pozadí na levo. Uprostřed nízkého kulatého stolku, na němž leží tři lidské hlavy, viděti totiž na tlusté tyči nádobu v podobě velké mísy, v které se bezpochyby nalézá bud tajemná látka, z které se nové hlavy vyrábějí, nebo zázračná nějaká tekutina, pomocí které se useknuté hlavy omlazují nebo vůbec zdokonalují. V jaké souvislosti jest procedura na kulatém stole s výhní po straně, t. j. přicházejí-li odeťaté hlavy dříve do výhně a pak teprve k reparatuře na stůl nebo na opak — to jest: vyrábějí-li nebo preparují-li se hlavy dříve na stole a potom teprve ve výhni — buď v pouhém ohni nebo v písčité lázni nebo jakým¬koli jiným způsobem definitivně se dožíhávají a dodělávají – císař Josef z vyobrazení se nedomyslil. Z celku i jednotlivostí obrazu však bylo zřejmo, že v ta¬jemné laboratoři přes všechnu zdánlivě příšernou proceduru jde o bezbolestnou a snad i slastnou výměnu hlavy a tím i mozku za hlavu a mozek buď naprosto nové neb aspoň po přání vlastníka přiměřeně preparované, bez pochyby, ba najisto zmlazené, zkrášlené a vůbec přiměřeně zdokonalené, Rovněž tak nemohl císař zcela určitě rozeznati, za jakým účelem dvě z osob, jež byly právě do laboratoře vstoupily, mají v rukou škrabošky. Podrobnost tu vyložil si aspoň přibližně správně v ten smysl, že stydíce se za operaci, které se chtějí podrobiti, přišly k domu až do dveří v škraboškách, aby jich na cestě nikdo nepoznal nebo — že si v škaboškách těch při¬nášejí jaksi modele, dle kterýchž sobě přejí, aby jím byl obličej preparován. Celek i podrobnosti vnukly panovníkovi zcela neklamně závěrečný úsudek v ten smysl, že na první pohled příšerný, v pravdě však svrchovaně bizarrní a snad i trpkou satiru tající obraz znázorňuje mystickou operací, v jaké věříváno v době, kdy pověstný Theophrastus Paracelsus budil spisy svými sensaci, a fantasmagorie všech odrůd slavívala tak často pochybné své triumfy. Není nižádné pochybnosti, že obraz tak zvláštní a tajemný právě proto, že byl panovníkem pozorován za okolností tak abnormálních, zbudil u něho také ještě jiné a taktéž abnormální myšlenky a snad i pocity. Ale hrabě Dietrichštein, s kterýmž císař Josef asi po půl¬hodině o obraze tom rozmlouval, zachoval v paměti jen závě-rečnou úvahu a několik reflexí panovníkových, jež zněly v ten¬to smysl: „Nejsmělejší a zároveň nejsladší sen, jakého jest člověk vůbec schopen: bezbolestné nebo docela i příjemné obrození vlastní bytosti, — výměna ohyzdného nebo sobě samému se zhnusivšího já za bytost uspokojující — kochání se v mož¬nosti tajemně vábného a nevýslovně slastného omlazujícího, zkrášlujícího a zdokonalujícího procesu může sice snad naivňoučkému dítěti na několik okamžiků zpříjemniti neúprosnou drs¬nost reelní pravdy; ale kochá-li se v tom všem dospělý muž, činící nároky na bytost rozumnou nebo taková též žena nebo 
kochají-li se v tom docela celí národové, nemůže býti po¬chybnosti, že je to politování hodná degenerace mozkového ústrojí, podmiňujícího myšlenky a city přirozeně zdravé. A přece, když jsem konečně — jak se mi zdá — vlastní tajemství mystického obrazu vystihl úplně, napadlo mi, že každý z nás lidí nemůže býti šťastným a blaženým, nežli podle re¬ceptu vlastní individuality — že tudíž následkem toho nikdo z nás lidí nemá v podstatě práva překážeti komukoli v jeho názorech o štěstí a blaženosti — že nikdo z nás nemá práva nutiti jiného člověka nebo docela celé národy, by volili ku svému štěstí jiných cest a prostředků, než jaké oni sami poklá¬dají za nejvhodnější, byť i byly nejbludnější... Slovem — vystižení tajemství mystického obrazu, ať již správné nebo klamné, otřáslo povážlivě základními zásadami opravných mých plánů... Možná, milý hrabě, že pokusím se odčiniti neb aspoň pozměniti, po případě seslabiti tak mnohé, co po svém nejupřímnějším přesvědčení jako nepředpojatý my¬slitel a vůbec jako člověk, který má na zřeteli jedině ryzí lid¬skost, snažil jsem se provésti, abych národy své oblažil –“ Avšak i když byl císaři Josefu šlehl mozkem zárodek prá¬vě reprodukovaných reflexí, nezdál se mu býti tajemný smysl mystického obrazu přece ještě rozřešen definitivně. Stáltě před obrazem s výrazem dumavé přemítavosti, upíraje zrak svůj ne¬odvratně a bádavě na obraz, aniž by byl spozoroval, že bouře již ochabuje a přítmí v obrazárně mění se znenáhla v jemný přísvit, Není pochybnosti, že by byl před obrazem postál v zadu¬mání a skoro bez hnutí ještě po několik minut; ale náhodou byl vyrušen. Po straně vrzly dvéře, vedoucí ze sousední knihovny do obrazárny, a když se císař v tu stranu obrátil, spatřil ve vzdá¬lenosti asi třiceti kroků na prahu státi štíhlou ženskou postavu v bělavém rouše. V prvním okamžiku se mu zdálo, že jej klame zrak, že to pouhý přelud... Když však hned po té prokmitl protrhávajícím se mrakem první zásvit slunce, poznal panovník — kontessu Terezu — — Co sběhlo se po tomto nahodilém setkání se císaře Josefa s komtessou Terezou z Dietrichšteinu v obrazárně zámku Mi¬kulovského — zůstalo jejich tajemstvím... Ani císař ani kontessa Tereza nezmínili se nikdy o jiném, nežli že postáli chvílí před tajemným obrazem, jenž byl upoutal panovníkovu pozornost, a vyměňovali si o něm náhledy.. . Když však asi po čtvrt hodině opouštěli ruku v ruce obra¬zárnu, jevila před tím starostlivá tvář panovníkova neobyčejný klid, kdežto zádumčivá tvář kontesčina zářila nejslastnějším rozechvěním... Císař Josef pobyl na zámku Mikulovském jen ještě asi hodinu. Po diner v nejužším kruhu rodinném, při kteréžto příleži¬tosti hovořeno mimo jiné i o mystickém obraze, vystoupil pa¬novník, provázen jsa starým hrabětem Dietrichšteinem, ještě jednou na kamenný altán, aby se pokochal rozkošným pohle¬dem do širého kraje po osvěžující bouři. I on zdál se býti v neobvyklé míře osvěžen; tvář jeho je¬vila klid a spokojenost skoro normální, což vše přimělo hra¬běte Dietrichšteina pokusiti se o provedení myšlenky v příčině spásy kontessy Terezy. Učinil tak, jak se mu zdálo, v okamžiku nejvhodnějším — právě když mu císař bodrým tónem nejpřátelštější důvěrnosti děkoval za příjemné chvíle na zámku ztrávené — a zároveň také v nejtaktnější formě diplomatické. Císař naslouchal s počátku s klidnou pozorností. Když však vyrozuměl, oč jde, tvář jeho nápadně se zachmuřila. Mávna odmítavě pravou rukou, odvrátil se od hraběte a prudce prošel několikrát po altánu. V tváři jeho jevil se zřejmě krutý duševní boj . . . Hraběti se zdálo, že smělou žádostí svou panovníka po¬hněval nebo docela urazil, a již chtěl co nejdevotněji prošiti za prominutí, když císař, zastaviv se před ním, dutým hlasem jej oslovil, řka: „Vznášíte na mne, milý hrabě, žádost rovněž tak neob¬vyklou jako nesnadnou. Jsa však pamětliv šlechetných i obě¬tavých skutků vašich, slibuji vám, že se pokusím příměti kontessu Terezu, by po vašem přání podala ruku hraběti Filipu Kinskému...“ Hrabě Dietrichštein div nezajásal. Nenadálť se, že císař Josef, kterýž byl zvyklý každý, byť sebe nepatrnější případ dříve náležitě vyšetřiti, vyhoví jeho žádosti bez dalšího dotazování se. Pronesl tudíž několik slov nejdevotnějších díků s připomenutím, že by se byl nikdy ne¬odvážil panovníka tak delikátní prosbou obtěžovati, kdyby ne¬šlo o blaho bytosti, která jest i panovníkovi s veškerou něhou své něžné duše tak vroucně oddána — jako kontessa Tereza... Císař smyslu slov těch skoro snad ani nepostřehl. Postál jen ještě chvíli zamyšlen, upíraje zrak svůj kamsi do dáli, načež prudce se obrátil k hraběti a skoro drsně pravil: „Není pomoci! — Povinnost volá...“ Zamlklý a zasmušilý sestoupil císař v průvodu hraběte s al¬tánu, by se s členy rodiny rozloučil. Shlédnuv kontessu Terezu, pospíšil k ní a s nejněžnější dvorností podal jí mlčky ruku. Všem, kdož byli prostého výjevu toho očitými svědky, ne¬ušlo, že byla kontessa Tereza v hlubinách duše rozechvěna. Zádumčivá tvář její zářila sice nejslastnějším ruměncem; ale čarokrásné oko bylo zamženo slzou. Rozloučili se mlčky pouhým stisknutím ruky... K odjezdu bylo již vše připraveno. Starý hrabě Dietrichštein, dvacetiletý jeho syn, v tu dobu nadporučík u genie, kontessa Tereza a hrabě Filip Kinský, který měl s císařem odejeti, doprovodili panovníka až k ce¬stovním povozům. Zde císař mlčky pokynul hraběti Kinskému, by vstoupil do vozu, načež pronesl po svém zvyku chvatně k přítomným ještě několik srdečných slov, z nichž zapamatován starým hrabětem Dietrichšteinem toliko závěrek tohoto smyslu: „Lidem, obzvláště panovníkům, kteří chtějí uplatniti svůj vliv na celé národy nebo docela na lidstvo, měl by osud popřáti nepoměrně delší život nežli jiným smrtelníkům. Co však se týče mne — nevím — nevím	“ Po té se zarazil, jakoby násilně potlačil nepříjemnou nějakou myšlenku — pozdravil ještě jednou chvatně a laskavě všechny přítomné, načež ruče vskočil do vozu, v němž nalézal se hrabě Filip Kinský. Po té všechny tři povozy se hnuly z nádvoří a po několika vteřinách zmizely v první bráně zámecké. Kontessa Tereza postála na místě, s něhož se všickni dívali za odjíždějícími povozy, se zamženým slzou okem nejdéle. Po té si připomenula, že možno povozy i po odjezdu ze zámku po nějaký čas ještě viděti. Pospíšila tudíž do oné komnaty zámku, z níž byla po roz¬hodné své odpovědi v příčině sňatku s hrabětem Filipem Kin¬ským viděla povozy přijížděti. Nemajíc ani zdání o tom, s jakými pocity panovník opouští zámek  Mikulovský, dívala se v slastném rozechvění oknem, až se povozy objeví v městě na úpatí zámku. Dočkala se toho za několik minut. Spatřila všechny tři povozy, ujíždějící úprkem městem. Ro¬zeznala i povoz, v němž jel císař Josef s hrabětem Kinským, a domnívala se viděti, že se císař nahnul z vozu a díval k zámku, jakoby se loučil naposled... Sledovala povozy, obzvláště povoz císařův, když vyjely městskou branou na silnici, vedoucí směrem k Vídni, a neodvrátila zraku, až v dáli na nejzazším obzoru konečně zmizely — Kdy a kde se setkal císař Josef s kontessou Terezou po¬znovu; kdy nebo jakým způsobem vyplnil přání starého hraběte Dietrichšteina, by podala ruku hraběti Filipu Kinskému — nevíme... Jisto však jest, že se tak stalo, a že kontessa Tereza, pře¬svědčivši se, že byl císař nad svým srdcem zvítězil, posléze — svolila. Možno si však pomysliti, po jak hrozném duševním boji a jaké proudy slz rozhodnutí to předcházely i provázely... O	dalších osudech nešťastné této lásky nemohl mi stařičký muž, jenž mi byl předeslané vypravoval, pověděti více, nežli že sňatek kontessy Terezy z Dietrichšteinu s hrabětem Filipem Kinským byl v svrchované míře nešťastný. Napověděl mi sice cosi i o samé katastrofě a o některých podrobnostech; ale vše tak neurčitě a nesouvisle, že mi zůstal celek mlhavý a jádro věci nesrozumitelné. Náhodou podařilo se mi však později vyslíditi staré memoiry, v kterýchž jsem nalezl aspoň lapidární zmínku o tom momentu. Reprodukuji z nich tudíž v téže prosté a nelíčené formě, v jaké jsou psány, tento doplněk: Sňatek kontessy Terezy z Dietrichšteinu s miláčkem císaře Josefa II. hrabětem Filipem Kinským odbýván ve Vídni a sice v kapli císařského zámku. K církevnímu výkonu kopulace povolán do Vídně kontesčin strýc, bratr její matky — poslední kníže biskup pasovský Leo¬pold hrabě Thun — (týž, jehož pomník nalézá se v středu vymírajícího hřbitova malostranského). Císař Josef II. měl býti o sňatku tom svědkem. O sňatku došlo k pohnutlivým scénám, o nichž nebude lze nikdy nabýti úplné jasnosti. Kontessa Tereza dala zcela ne¬klamně na jevo, že byla k osudnému kroku tomu donucena, a že oběť, kterou přinášela, jest nad její síly. Byl to sňatek provázený zběsilou bouří, která se byla ná¬hodou nad Vídní rozzuřila — sňatek podobný spíše popravě nežli slavnosti. Ubohá kontessa Tereza přistoupila k oltáři polo beze smyslů a když byl obřad ukončen, omdlela, tak že jen stěží a po velkém namáhání opět vzkříšena. V hrdém srdci hraběte Filipa Kinského burácela strašná bouře. Dožiti se tolika a takových pokoření, bylo pro něj přes příliš. V duši jeho vznikly nejstrašnější pochybnosti. Zdálo se, že se domníval, že styky kontessy Terezy s cí¬sařem Josefem překročily meze dovoleného, že byl zneužit a na cti uražen a že snad byl i vyhlídnut, aby před světem zakryl plod nějakého provinění. Přes to musil se podrobiti a podvoliti církevnímu obřadu; neboť odstoupiti nebylo již možno — bez největšího pohoršení.. Jakmile však byly trapné slavnosti skončeny, prohlásil hrabě Filip Kinský své manželce, s kterouž byl právě oddán, že láska jeho k ní v ohromném přílivu pokoření uhasla; že ví, že není milován a proto že nemíní s ní žiti — že ji opustí a odebéře se do Říma, by tam zahájil přiměřené kroky — k roz¬vodu... Události ty sběhly se několik jen dní před tím, nežli císař Josef II. roku 1789 vypravil se do války s Tureckem. Rozpor hraběte Kinského s císařem byl následkem událostí těch nezbytný, ba již dovršen. Příšernými pochybnostmi mučen vyžádal si druhdy tak vy-znamenávaný milostník propuštění ze všech úřadů a hodností. Císař Josef II. vyřídil žádost hraběte Kinského obvyklým vlastnoručním slovem ,Povoleno —‘ a připojil k tomu ještě slova: ,Mám teď aspoň o jednoho fantastu méně,‘ Takovéto vyřízení žádosti hraběte Kinského bylo sice stručné, ale zároveň úplně srozumitelné. Hrabě Kinský mohl nyní přemýšleti i o tom, co váží milost panovníkův. Ale takovým právě byl císař Josef II. Srdečný a laskavý tam, kde miloval, stával se, byl-li podrážděn, velice trpkým a mohl zcela chladnokrevně odmítnouti věci a osoby, jichž si druhdy cenil a vážil. Hrabě Filip Kinský a jeho choť žili v úplném odloučení. Oba přáli si rozvodu; ale církev činila nemalé nesnáze. Možno, že uznáno v ohledu politickém za vhodné prokázati císaři Josefu II., kterýž byl vůči papeži a církvi katolické tak příkře vystupoval, právě vůči osobám, stojícím císaři tak blízko moc církve. Dle dogmatů katolické církve není manželství pouhou kn재skou kopulací ještě ukončeno, k tak zvanému matrimonium consumptum patří ještě více. Jelikož v tomto případu manžel i manželka bezprostředně po sňatku žili od sebe odloučeni, ne¬byl sňatek jejích v církevním smyslu právoplatně ukončen. Přes to vše naskytla se překážka na překážku. Posléze roz¬hodnuto se využitkovati k dosažení povolení k rozvodu mdlobu, kteráž byla nevěstu na stupních oltáře zachvátila. Snaželoť se vysvětliti mdlobu tu jako následek bezměrného strachu, jaký nevěsta pocítila za zběsilé bouře, zuřící právě o církevním vý¬konu nad sídelním městem. Kníže biskup pasovský, hrabě Leopold Thun z Hohenšteinu, kterýž kontessu Terezu s hrabětem Filipem Kinským oddával, vydal k tomu cíli svědectví, že o oddavkách hřmění takořka ani neustalo, následkem čehož vůbec ani neslyšel, pronesla-li zpola omdlelá nevěsta svolující své ano čili nic. Teprve tímto důvodem Řím a stolice papežská se spokojily. Manželství Filipa Kinského a Terezy z Dietrichšteinu prohlᬚeno za neplatné a tak konečně neblahý svazek rozloučen právoplatně a trvale. Císař Josef II. nepřečkal události ty nežli asi rok. Zemřelť, jak známo, v únoru 1790. S hrabětem Kinským rozvedená Tereza z Dietrichšteinu provdala se později, v únoru roku 1807, za polního podmaršálka a generála jízdy, hraběte Maxe Merveldta, (kterýž byl r. 1797 s Napoleonem uzavřel mír v Campo Formio a roku 1807 meškal v Petrohradě jako vyslanec u dvora ruského). Rok na to zemřel ve Vídni Terezin otec, starý hrabě Dietrichštein, roku 1815 pak — po osmiletém manželství Tereza ovdověla a po dalších šesti letech dne 16. září 1821 zemřela. Rok po její smrti rozžehnal se s životem v 82. roce věku svého Ignác Cornova, kterýž byl, jak víme, umožnil, že Tereza Dietrichšteinova poprvé spatřila císaře Josefa II., kdežto po dalších čtyřech letech zesnul na své romantické usedlosti Cibulka u Motola i Terezin strýc, hrabě Leopold Thun z Hohenšteinu. Hrabě Filip Kinský přečkal všechny; zemřelť v šestém roce po smrti Terezině roku 1827, kdežto bratr její František, po¬slední očitý svědek návštěvy císaře Josefa II. v zámku Miku¬lovském, kteréhož jsem byl před půlstoletím viděl na hřbitově malostranském, zemřel v stáří 87 let ve Vídni teprve dne 8. července 1854. Od té doby, co mi byly tyto příhody vypravovány, minulo skoro osm roků, prodlením kterýchž nezměnilo se ve vlastním životě mém podstatně takměř pranic — leda že přiblížil jsem se v dobu tu k osudné metě poslední... Před nedávnem navštívil jsem a to opět jen náhodou vymírající hřbitov svého rodiště poznovu — a ani zde nepostřehl jsem žádných nápadných změn, leda že tu a tam ubylo rovů a v květné záhony se měnící místa namnoze se jen porozšířila a protáhla. Hřbitov vymírá rovněž tak znenáhla a nepozorovaně jako vymírají v nás starších a nejstarších všeliké ty naděje, kterýmiž jsme se v mládí namnoze i v bujném věku mužnosti tak často konejšívali. Nechť bráníme se tomu jakkoli, životní obzor náš znenáhla a nepozorovaně přece se vždy více zamžívá, kdežto perspek¬tiva v labyrint světa v témže způsobu se povyjasňuje. Myslím, že neodchýlím se příliš od pravdy, dím-li, že nám starším a nejstarším, kterýmž již častěji napadlo, že blíží se doba k vyrovnání účtů s životem — obzvláště pak oněm, kteří se vůbec někdy a to třeba sebe povrchněji nebo sebe opravdo¬věji zabývali také reformními nějakými plány — bývá někdy v osamělých chvílích podobně, jako bylo asi císaři Josefu II., když za zběsilé bouře stál v obrazárně Mikulovského zámku před mystickým obrazem. Jako se ztroskotaly skoro všechny opravdové plány císaře Josefa II. o skály tradicionelního názoru v svět a o vzdor individuelní pravomoci, podobně ztroskotávají se i nepoměrně skromnější plány nás všech, kteří jsme u přirovnání s mocí pa¬novníka tak energického, jakým byl císař Josef II., pouhé třtiny, jež může každý prudcí větřík z kořene vyvrátiti. Nic naplat, že na místě nás vymírajících dostavují se na kolbiště života vždy zase nové generace, tudíž zcela jiné indi¬viduality — s novými názory, a novými snahami, po případě i s novými pošetilostmi a zvrácenostmi. Dostavujíť se s podobně růžovými nadějemi, jako jsme se dostavili před časem i my, nyní stárnoucí a vymírající, kterýmž bylo popřáno sledovati matohlavý rej už několika různých generací, jejíchž růžové na¬děje třeba jen v poměrné vítězství lidskosti nad surovou brutalností usvádaly znenáhla před našima očima jako pouvadly naděje naše vlastní... Než dosti! Myšlenky a city, jež ve mně zbudil vymírající hřbitov mého rodiště po opětné návštěvě, jsou příliš chaotické, abych je mohl dále rozpřádati... Končím prostinkým připomenutím, že vrátil jsem se tento¬kráte z vymírajícího hřbitova — nikoli truchliv a rozlítostněn jako před lety, nýbrž s klidem resignujícího člověka, který skoro ani nelituje, že bujný druhdy jeho sad nadějí vymřel skoro už úplně; ale který se domnívá, že vidí nyní do víru života lidského nepoměrně jasněji, nežli vidíval, když byl jeho sad nadějí a plánů v plném rozkvětu...