Zrána po svaté Kateřině  –  ač večer před tím požil v nezvyklé míře nápojů a dlouho bděl  –  procitl Martin Žemla neobyčejně časně. Cítil sice jakous ochablost, nevyspáni, trochu pustoty v hlavě, ale jinak nic mu nescházelo. Vzpomínal s klidem na včerejšek, a ve všem, co se s ním bylo událo, neshledával nic nápadného, nic překvapujícího, vše mu připadalo, jako by se rozumělo samo sebou, jako by se ani jinak nebylo mohlo státi. Uvažoval, že bylo zcela slušno jiti nahoru a přáti paní Šustrové, a nic neobyčejného neviděl v tom, že ho pozvala a že tam strávil celé odpoledne a večer až do noci. Nemohlo se nic jiného státi! Byl damám Šustrovým průvodčím skoro po celé léto a slušelo se tedy vlastně, že ho paní pozvala, aby ho trochu uctila. Avšak Pavlína..!
    Náhle vystoupila před Martinem postava její v celé životnosti a zdálo se mu, že jí hledí upřeně do tváře  –  a nyní ovšem nesklopil očí, když s ní mluvil v duchu. Viděl ji zase v tom půvabném domácím úboru, vracel se v myšlenkách do bytu Šustrových, ke stolu, u něhož hráli, opakoval si všechna její slova, kterak mu při hře radila, kterak mu sahala do karet, kterak za něj vynášela. Vzpomínal na její vlídné chování, na okamžik, kdy se s ní loučil, na její poslední slova. A na vše myslil teď bez rozčilení. Vždyť se to vyvinulo tak soustavně, samo sebou, že ho nic nepřekvapovalo. Vždyť musila již dávno býti pozorována jeho náklonnost ke slečně Pavlíně, a jistě jen proto ho včera pozvaly. Nyní k nim bude docházeti častěji  –  ze všeho vysvítá, že to hotový milostný poměr, známost, jež spěje k jedinému jen konci...
    Všechny tyto úvahy Žemlový, tak střízlivé na pohled, byly přec docela přirozený. Do včerejšího poledne byla každá čiva, každá strunka celé jeho bytosti napjata, vše pracovalo v něm zimničně nekonečným vypočítáváním, co se může státi  –  neboť do té chvíle tonul Žemla v nejistotě  –  ale když odcházel od Šustrů, bylo vše rozhodnuto, rozluštěno! Napjetí čiv povolilo, myšlenky Žemlový plynuly volnějším tokem. Snad působila k tomu do jisté míry i památka po nezvyklé večerní pitce, jíž se Martin nemohl tak rychle zbavit, ač si při mytí nalil na hlavu dva plecháče studené vody, pro niž doběhl sám v čiré tmě ke kašně pod Emauzy.
    Dnešní povětmost byla mnohem přívětivější nežli včerejší, a Žemlovi připadalo, jako by se byla přizpůsobila jeho rozmaru. Těšil se nesmírně na večer, kdy zas půjde nahoru. Přemítal o tom, bude-li tam docházeti denně, což ovšem nezáviselo jenom na něm, ale také na Šustrových, budou-li ho zváti a jak ho budou zváti.
    V takových úvahách uběhlo mu celé dopoledne a chýlilo se již silně ke dvanácté, když na schůdkách ozvaly se kroky  –  ne sice tak pádné, jako jindy  –  ale přece tak určité, že Martin věděl ihned, kdo přichází, třeba ke dveřím nehleděl.
    Ano, byl to jeho denní host, starý sekáč Kyllian, na něhož Martin od rána ani nepomyslil. Vystupoval po schůdkách, bije o každý stupeň španělkou a pochrchlávaje, aby vyjasnil hlas, načež vyrazil hromotlucky dvéře, jako vždy, a vstoupil do krámu. Zjev jeho v této chvíli, kdy Žemla vzpomínal prožitých již kapitol svého milostného románu a dohadoval se budoucích, účinkoval na kupce jako strašidlo.
    Závěrek včerejšího večera dřímal dosud pod prahem jeho vědomí a bylo skutečně třeba zjevu Kyllianova, aby se vynořila vzpomínka na věci, jež udály se ode chvíle, kdy Martin a Kyllian odešli z domácnosti Šustrových a klopýtali se schodů, Kyllian jako bouřka. Martinovi zcela živě se vynořila postava rytmistra Kylliana, kterak stojí u ohrady a káže mu, a vzpomínal, jak se s ním utahal, než ho dovedl na Moráň a odevzdal pečlivým rukám domovníkovým.
    Tato kyllianská kapitola v historii lásky jeho připadala mu velice nehezkou, ba odpornou. Vzal už ďas, že se tam dotřel  –  ba Žemlovi nebylo to včera nevhod  –  ale jen kdyby se nebyl opil! Pozorovaly-li to také Šustrovy, co si pomyslí! Žemla se odhodlával, že Kylliana nějak šetrně upozorní na včerejší závěrek večera. Snad se zastydí a budoucně se umírní. Chtěl pozdraviti pensistu, ale než otevřel ústa, rozkročil se Kyllian, švihl španělkou o podlahu a zachroptil hlasem, z něhož posud vyznívalo včerejší oslavování svaté Kateřiny: 
    „Himmel sakrment, Žemla, du warst gestern práchtig besoffen!“
    Žemla vykulil oči na Kylliana.
    „Já že jsem byl, pane rytmistře ... ?“
    „Tisíc hromů!“ chrochtal Kyllian, „nedělej nevinného! Naposled o tom nevíš, co! Když ses ochlastal, řekni: ochlastal jsem se  –  a je dobře! Z toho se daň neplatí! Kriminál na to není! Tak to řekni, slívo, řekni to!“
    A poule oči blížil se Kyllian k pultu. Trudovitá eho tvář byla bledší než jindy, nos jindy červený měl nádech barvy čistě fialové. Pod očima jeho byly hluboké rýhy, popelavě zbarvené, a knír netrčel na strany s obvyklou výbojnou jistotou.
    Ah, Žemla skutečně užasl! Tento starý pijan, jejž táhl včera do vrchu Václavské ulice s namáháním, jak uštvaný kůň dělo na kopec, tento nestřídmý, kořalce uvyklý butykář, z něhož čpěly všecky vůně včerejška, obviňuje jeho, Žemlu, že byl opilý. Žemla pozbyl trpělivosti.
    „Pardon, pane rytmistře, bezpochyby jste docela zaspal včerejšek, myslíte-li, že já nemírně pil. Račte se jen upamatovati, pane rytmistře, koho jsem táhl...“
    „Já se ráčím upamatovat,“ přerušil Žemlu rytin i str, „že jsi táhl včera domů paviána jako slona, víš! A musíš s té bestie tam ve svém brlohu mít kůži  –  jen se podívej, Martine, podívej se!“
    Při těch slovech tělo Kyllianovo povážlivě se zakývalo a Žemla zpozoroval teprve nyní, že rytmistr není střízliv. Ale to nebylo od včerejška, to bylo dnešní  –  Kyllian patrně přicházel z kořalny Herzlovy, kde potíral včerejší opici novým popíjením. Žemla poznával, že by bylo marno odmlouvati a vysvětlovati cokoli této bčcce špiritusu. Umlkne, ať mluví rytmistr cokoli.
    Taková věc lehčeji se umíní než provede, a rytmistrovu tlachání podařilo se brzy vylákati Žemlu ze zálohy.
    Nejdříve dal si Kyllian naliti slivovice. Žemla posloužil mu mlčky a hned uklidil láhev, aby pijáka nedráždila. Ale úskok byl marný. U Kylliana neplatilo : sejde s očí, sejde s mysli. Pečoval příliš o svou žíznivou útrobu, a jedva dopil, již nastavoval kalíšek, aby jej Žemla znova naplnil. Při tom se pohupoval a chvílemi chytal se pultu, aby nepozbyl rovnováhy. Olizoval knír, říhal hlasitě, a pojednou, obrátiv se k Žemloví a hledě mu ostře do tváře, promlouval chroptivě:
    „Tak poslouchej, Žemlo, jak pak teď myslíš dále? S těmi hořejšími...!“
    Žemla neodpovídal. Hleděl upřeně na Kylliana a zastrkoval ruce za zástěru. Myslil, že starý tlachal umlkne, kdy mu neodpoví.
    „Kujóne!“ rozkřikl se Kyllian pojednou, „rád bych věděl, máš-li to s nimi upleteno již dávno, nebo jestli jsi tam byl včera poprvé! Já ti na to přijdu, nestarej se. Hle, hle, chodí si na kávu a na bábovky do druhého poschodí a starému kamarádovi neřekne: pojď se mnou. Ale teď jsem tě tam dopad’ a nespustím se tě. Ostatně musím říci té staré, aby si na tebe dala pozor, aby neměla žádnou ostudu. Takoví, jako jsi ty, jsou nejhorší! Vypadáš horkokrevně jako nakládaná okurka, ale zatím jsi podšívaný ...!“
    Žemla ještě mlčel, ač mu potrhovalo kolem úst A Kyllian pokračoval:
    „Víš  –  jetzt bin ich in meiner stimmung, jetzt geh’ ich hinauf  –  a vyřídím to tam. Kdybych se do toho nevložil, pěkně bys frajlajn Pavlínu zreformoval!“
    Dosrknuv slivovici z kalíšku obrátil se, jakoby chtěl odejít Ale již se Žemla nezdržel.
    „Pane rytmistře,“ zvolal a popadl pensistu za kabát, „učiníte nejlépe, když se nevložíte do ničeho a půjdete po svých! Jsem dávno plnoletý a nepotřebuji žádného poručníka, pane lytmistře,  –  pravím, že ho nepotřebuji, ale hlavně si vyprosím, abyste vy se do ničeho nepletl. Čeho bylo a bude třeba, vyjednám si sám, pane rytmistře, docela sám ...“
    Žemla zbledl, chrle tato slova; rytmistr hleděl na něj udiveně a nepochopoval, kde se v něm vzalo pojednou tolik ráznosti. A teď usmál se šibalsky a nahnuv se k Žemloví poklepal mu na rameno a zavrčel:
Furiante furiantská, s tebou je práce, než z tebe člověk slovo dostane, ale teď vím, co jsem chtěl vědět!“ a přikloniv hlavu k uchu Žemlově, funěl mu horkým dechem do ucha: „lch bin ja ein kriegsspion  –  stará chtěla vědět, jak s tebou dopadá, musil jsem jí to udělat! Sie ist dir gut  –  a čeká jen, abys přišel, kašpare! Tak tam jdi dnes večer, upleťte si všecko! Nerada by, aby se to dlouho patlalo  –  víš, k vůli holce ...“
    Po tomto sdělení odstoupil Kyllian na dva kroky od Žemly a díval se naň vítězně, jakoby mu byl oznámil, že vyhrál hlavní trefu, jakoby očekával, že mu kupec za přátelskou tu zprávu padne kolem krku. Avšak Žemla nebyl překvapen příjemně. Jakoby ho studenou vodou polil, že paní Šustrová zvolila si právě tohoto tlachala za důvěrníka, a viděl, že je jiejvyšší čas, aby se nahoře určitě vyjádřil, by nebylo třeba podobného prostřednictví. Poděkoval Kyllianovi chladně a krátce za sdělení a odlehčilo se mu, když pensista po chvíli vytáhl paty. Vyšel na schůdky a vyhlédl za Kyllianem, aby se přesvědčil, kam jde; oddechl si, vida, že kráčí přímo k Moráni.
    Neomalené sdělení Kyllianovo vyvolalo v Žemlovi trapné pocity. Jak radostně byl by je vítal, kdyby
s ním byl přišel někdo jiný, kdyby mu byla paní Šustrová přímo pověděla, s čím se svěřila Kyllianovi. Jest mu nakloněna! Co to znamenalo! Ale zda mluvil Kyllian pravdu? A kdy mu to pověděla paní Šustrová? Vždyf po celý večer seděl vedle Kylliana, v jeho přítomnosti nepadlo ani slovo, byl by něco zpozoroval. Ah, nyní vzpomněl Žemla, že Kyllian doprovázel dámy, když vyšly před večeří z domu. Tedy cestou. Ale kde se vzala pojednou ta důvěrnost? Ze všeho, co posud slyšel a pozoroval, soudil neomylně, že mezi ryímistrem a paní Šustrovou panuje chladné napnutí, neIi dokonce nepřátelství. Kterak je možno, že při prvním setkání pověděla starému tlachalu, co měla na srdci?
    Žemlovi nebylo dáno, aby koho podezříval z intrik, vypočítavých spekulací  –  v příčině paní Šustrové vůbec by se nebyl něčeho takového odvážil. I nalezl vysvětlení záhady, jak mu bylo vhod a jak se ho s radostí chápal. Paní Šustrová zná jeho časté styky s Kyllianem, a aby jej povzbudila, naznačila něco rytmistrovi. Zajisté však ne s úmyslem, aby Kyllian vše vytlachal, a co pověděla, znělo sotva tak určitě, jak mu Kyllian oznamoval. Pensista vyprávěl věc svým způsobem a přidal mnoho ze svého.
    Martin byl přesvědčen, že došel vysvětlení jedině pravého, a přemítaje později o věci byl celkem rád, že Kyllian vše vyžvatlal. Věděl aspoň, jak se má dále chovat.
    Bylo k osmé hodině večer, když posluhovačka Fána přišla nakoupit nějakých drobotin. Žemla vzpo
mněl si, že jí nedal včera propitného, poněvadž nebyla již v kuchyni, když odcházel, i sáhl do zásuvky pultu a hrábnuv do drobných, vtiskl Fáně do šedivé dlaně dva desetníky.
    „Za to včerejší běhání, paní Fanynko,“ řekl nesměle.
    Fána trochu se zdráhala, odstupovala od pultu, ale ne tak daleko, aby k němu nedosáhla rukou, již měla stále nataženu, a konečně, když bylo zdráhání dosti, sevřela rychle desetníky do dlaně a ponořila je do kapsy záplatované sukně. Potom dívala se stále nějak milostivě a slibně na Žemlu, jakoby pro něj měla nějaký dárek, a konečně, když jí navážil, oč byla žádala, a když taky zaplatila, naklonila se k němu přes pult a oznamovala skoro šeptem, tajnostně:
    „Milostpaní vzkazuje, že se slečinka dává pěkně poroučet, zdali se může těšit, přijde-li dnes milostpán! Jestli nezapomněli.“
    Jak dobře to paní Šustrová provedla! Ona vzkazuje, že se dcera dává poroučet! Pravda bylo, že slečinka nevěděla o ničem.
    Žemla se zapálil. Hle, hle, věc počíná býl veřejnou. Jeho poměr k Pavlíně není již jen mezi ním a oběma Sustrovými; ví o něm ode včíra rytmistr Kyllian, ještě lépe rozumí tomu posluhovačka Fána, zítra bude poměr jeho zcela jasný i Randové. a pomaloučku zví o něm celá ulice. Žemlu těšilo celkem, že se to vyjasňuje, jen té „ulice“ bál se poněkud. Neštítil se ničeho tak, jako všetečných pohledů, posudků a snad i jízlivých pomluv. Neměl


sice dosud žádných zkušeností, ale tušil, jak se veřejné to účastenství vyvíjí.
    Vše proletělo mu bleskorychle hlavou. Vyčkávající postoj Fánin upozornil ho, že musí nějak odpovědět. Obešel pult a řekl posluhovačce:
    „Vyřiďte milostpaní, že uctivě ruku líbám a že se osmělím přijít, jen co se navečeřím a zavru. Myslím, že snad za hodinku; čekám na Randovou.“
    Žemla úmyslně vložil do vzkazu: „až se navečeří“, neboť nechtěl, aby ho čekali k jídlu.
    Přišla Randová, odestlala a poklidila, přinesla vodu a zmizela zas. Pokusila se sice hovořit o něčem, ale Žemla neodpovídal. Randová viděla v této upjatosti ještě hněv od včerejška, ale kupec nechtěl jen, aby mu zůstala příliš dlouho na krku.
    O – deváté hodině oblekl se, zavřel krám a vystupoval tiše a opatrně nahoru. Bál se, aby nepotkal na schodech někoho z domu, přál si, kdyby tak mohl k Šustrovým chodit oknem. Potkati nějakou sousedku  –  to by bylo řečí hned na začátku !
    Paní Sustrovou byl uvítán tak důvěrně a pří větivě, jakoby tam chodil rok. Slečna Pavlína seděla při stole u otevřené knihy a pletla. Vstaia, pokročila mu vstříc a podávala mu s vlídným úsměvem ruku, již Martin ostýchavě políbil. Kéž jen tato něžná, hladká ruka uková mu hodně těžké pouto  – jak rád a vděčně je přijme, jak blaženě v něm bude kráčeti životem! Pohlednuv na stůl, poznal host, že vzkazu jeho: >až se navečeří“ bylo porozuměno. Nebylo tu žádných příprav ke stolování, jen tři sklenice stály na stole a džbánek s pivem, přikrytý čistým ubrouskem, aby nápoj nevyvětral.
    Vzpomínaje na večer včerejší, kdy se hlučně hodovalo, zpívalo a hovořilo, cítil Žemla, že dnes počíná to pravé. Včerejšek připadal mu teď jako veřejná hostina, ale dnes je v klidném, tichém kroužku domácím, dnes žádné slovo nebude přeslechnuto, dnes musí se míti na pozoru, aby dobře obstál. Tím se stalo, že hovor vedla skoro výhradně paní Šustrová, Žemla hovořil co nejméně a slečna Pavlína téměř mlčela. Pletla, jakoby musila dnes ještě dva páry punčoch urobit; bylo-li na ni namířeno otázkou, odpovídala „ano“ neb „ne“, usmála se někdy a chvílemi nahlížela do knihy. Bylo dnes Žemlovi poněkud nevolno; přece tu scházela nějaká čtvrtá osoba, aby se zbavil stísněnosti. Konečně udeřila paní Šustrová na věc, při níž se mohl živěji súčastnit a kdy se dostal do ohně. Zmínila se o panu rytmistrovi, jaký že to veselý, rozpustilý kumpán, ale jinak prý dobrá duše ze starého světa. Tu byla očekávaná příležitost, aby pronesl své mínění o něm, aniž sám osobu jeho na stůl vyvlekl. Přisvědčil paní Šustrové, že je pan Kyllian sice dobrák, ale že se zdá, že má i nectností dost.
    „Pravda, pravda,“ pokyvovala paní Šustrová, „rád si přihne! Ale prosím vás, je tu sám na světě, jako kůl v plotě, bez ženy a dětí, bez radostí  –  hledá potěšení jinde. Ale jinak dobrý přítel.“
    Žemla souhlasil celkem s paničkou, ale podotkl z daleka, že na dobrém příteli žádáme, aby byl mlčeliv, šetrný, aby uměl zachovávati, co mu svěříme. Pan rytmistr není takový, pan rytmistr má příliš sdílnou povahu a nesmící vše, co ví. Pan Kyllian nehodil by se nikomu za důvěrníka, poněvadž by se mohlo státi, že by věc vyžvatlal právě osobě, o níž se mu něco svěří.
    „Ah, ah, snad mu ubližujete, pane sousede,“ namítala paní Šustrová. „Neznám sice pana lytmistra důvěrněji“  –  a ta slova vyřkla panička s důrazem  –  „ale myslím, že je spíše drsný než klevetný ; je to tak pravý vojenský karakter ...“
    „Bůh uchovej, abych mu chtěl ubližovat,“ ujišťoval Žemla, jenž tentokráte ku podivu pevně opanovával svoje stanovisko, „ale mám tak malé zkušenosti, milostpaní, a musím říci, že právě dnes měl jsem nemilé setkání s ním. Pan rytmistr vtipkoval dosti nevhodně o mé včerejší večerní návštěvě u vás,“  –  tu již musil Žemla sebrat všecku sílu, aby dokončil, co začal, a nebyl s to, aby se podíval paní Šustrové do očí  –  „k níž jste mne ráčila vybídnouti, milostpaní. I dal jsem panu rytmistrovi na srozuměnou, že není slušno, plésti se do cizích záležitostí ...“
    Žemla musil ustati; cítil, kterak se naň věsí rozpaky vždy větší, kterak se červená a kterak mu na čele vyvstává pot. Kdyby se však byl v okamžiku tom podíval na paní Šustrovou, byl by viděl, kterak se při posledních slovech zarděla. Bylo to jistě zlé svědomí, vzbuzené narážkou kupcovou. Ale Žemla nemohl povznésti očí, nesměl se podívati ani na paní Šustrovou, ani na slečnu Pavlínu, chtěl-li dokončiti, jak si umínil. Stůj co stůj, myslil Žemla
dnes chtěl míti jistotu, chtěl odejiti s určitým vědomím. I napjav poslední krapet prchající již odvahy, vypadl se svou válečnou lstí, jak v něm během hovoru vznikla:
    „Ale pak, milostpaní, když pan rytmistr odešel a já byl sám, přemítal jsem chladněji o tom, co pověděl, a napadlo mi, že snad vidí bystřeji než já a že snad mohl postřehnouti“  –  hlas Žemlův klesal při těch slovech a tišil se  –  „že návštěvy moje mohly by vám být nevítány, a v tom případě, milostivá paní“  –  Martin vytáhl kapesní šátek a otíral čelo i obličej, neboť se mu zdálo, že se mu hlava zamotává  –  „prosil bych za odpuštění, že jsem obtěžoval, a buďte ubezpečena, že se neodvážím nikdy již vyrušovati vás v klidné, útulné domácnosti vaší...“
    Dále Žemla nemohl. Snad již řekl příliš. Hlas rozechvěl se mu a posledních několik slov, jež měl ještě na jazyku, uvázlo a nedostalo se přese rty. Ale nebylo jich třeba. Paní Šusírová slyšela dosti a porozuměla výborně. A nyní cítila, že je řada na ní, aby provedla mistrovský kus, jakýž ukládala jí mateřská její povinnost. Její tvář, jevící dosud zvědavost a nedočkavost, co ze Žemly se vyklube, náhle zvážněla; znamenitý cvik její, jímž dovedla jeviti na zevnějšek známky vnitřního pohnutí, nalezl teď vítanou a pravou chvíli, aby se znova osvědčil. Vzbudila násilně všechny čivy a svaly, jež přivozují změny ve tváři, a líce její pojednou odělo se vzezřením, jakoby se snažilo utajiti mocný dojem. Oči její znenáhla se zalily, a když Martin konečně vzhledl, aby
úkradmo na matku zbožňované dívky se podíval, spatřil tvářnost její cele změněnu. Kolem úst potrhovaly jí svaly, líce bylo jako ku pláči naladěno, a když oči její setkaly se s pohledem Žemlovým, povstala náhle, vztáhla k němu obě ruce, chopila se rukou Martinových a pronášela třesavým hlasem: „Pane Žemlo, nevím, rozumím-li vám dobře, ale jako matka mám právo vykládati si smysl vašich slov, jak jej mateřské srdce tuší. Myslím, že již dávno jsem pochopila, proč si nás dvou opuštěných ženských všímáte, a co mě úctou k vám naplňuje, jest způsob, jakým jste to činil. Nevyhrkl jste, jako nějaký nepředložený mladík, ale zkoumal jste dříve sebe a j i, mou dceru, ubohého toho opuštěného sirotka“  –  paní Šustrová zavzlykla a slzy jako hrachy tekly jí po tváři; byla již vpravena do pohnutí nejvyššího  –  „který nebude tu mít nikoho, až mě Pánbůh povolá za mým drahým nebožtíkem pánem. Nuže, mám-li si tak vykládati vaše slova a celé vaše jednání po delší čas, vaše doprovázení, jež jste nám obětoval, vaši včerejší a dnešní návštěvu u dvou opuštěných a jenom na sebe odkázaných ženských, tedy vám odpovídám, milý pane Žemlo: souhlasím a svoluji! Nedivte se, že vám sama jdu naproti  –  ale matka je matka! Moje oči vidí mnoho, moje srdce tluče jen pro mé dítě, které vám ráda svěřím, je-li vaším úmyslem, ujmouti se ho. Pánbůh ví, že vám nevnucuji svou dceru, jako jsem ještě nikdy neučinila, ačkoli už mnoho nápadníků se kolem ní otáčelo, ale já nedůvěřovala ještě nikomu tak jako vám, a moje dcera ještě nikoho nemilovala  –  až vás ...“
    Paní Šustrová pustila jednu ruku Žemlovu, sáhla pro šátek, otřela si oči, načež hledíc už jiným, radostným pohledem na Žemlu, pokračovala: „Koukejte, jak tu ubohá sedí a jak je šťastna, že jste se vyjádřil. Zkusila dost nejistoty, ale všecko má konec. Pavlínko, vstaň, Martinku drahý  –  smím-li vám tak říci  –  obejměte ji; dejte si hubičku, děti!“
    Slečna Pavlína vstala a podala ruku Žemlovi, kterýž se vzchopil a radostným rozčilením skoro se zapotácel. K políbení nebylo by došlo, kdyby paní Šustrová nebyla oba mladé lidi k sobě přistrčila. Pavlína nastavila tvář a Martin ucítil jako elektrickou ránu, když přitiskl chvějící se rty na její pevná, růžová ústa, a když na hrudi své ucítil plná ňadra dívčina.
    Potom usedli všichni tři; slečna Pavlína se sklopenou hlavou, Martin Žemla všecek zmaten a v nepopsatelných rozpacích, paní Šustrová zardělá umělým dojetím a pláčem, a šťastna, že se jí úkol tak vydařil....
    Rozumí se samo sebou, že po slavnostním tomto výjevu vázla rozmluva, a nebýt paní Šustrové, byli by Martin a slečna Pavlína seděli jako němi třeba do rána. Ale vypraktikovaná tato matka uměla zatáčeti. Svedla hovor obratně na minulost, na své mládí, popisovala, jak se seznámila s nebožtíkem pánem, Šustrem, jaký to byl hezký muž, jak jen tato okolnost rozhodla, že si ho vzala, ač mohla udělat jinou partii, poněvadž ji tenkráte chtěl bohatý jeden kupec; ona že vždy měla zvláštní příchylnost ke stavu kupeckému. Mohla prý dnes jinak sedět, a on, chudák, ten odmítnutý kupec, prý se později utrápil. Líčila, jak se měli s nebožtíkem Šustrem rádi, jak se těšili, když měla přijít rodina  –  a pozorujíc, že se Žemla červená, poznamenala paní Šustrová: „No, teď už o tom mohu před vámi mluvit,  –  vy jste muž a Pavlínka má taky rozum!“ Ach, jaké to bylo roztomilé dítě, Pavlínka, jak prý se jí celé sousedstvo obdivovalo, ale co s ní zkusili! Byla outlá, drobounká, slabá, a mnoho stonala. Ale ona ji ošetřovala jako oko v hlavě, vždyť byla jejich jedináčkem, a byli by si zoufali při pouhém pomyšlení, že by snad chuděrka zemřela. Paní Šustrová promodlila prý tenkráte celé noci. A najednou prý jí někdo poradil, aby koupala dítě v medové vodě, učinila to  –  a dítě se spravovalo. To prý bylo medu a stálo to peněz nepočítaných, ale zaplať Bůh, pomohlo to.
    Paní Šustrová mluvila obšírně a s takovou horlivostí, jako by Pavlínu prodávala na trhu. Řeč její plynula jako syrob a Žemla dosud nikdy neslyšel a nečetl, aby matka o dítěti pronesla tolik pochvalných, ano milostných slov. Jí nestačilo na označení vlastností Pavlíniných slovo jediné; panička pověděla jich vždy celou řadu, ať již líčila, jak hezké to bylo dítě, či jak chřadlo a stonalo. Jaké prý to bylo „malé, tiché, rozmilé, drobounké, usměvavé, přítulné děťátko! A jak prý pojednou to „bílé, jemné, čisťounké tělíčko schlo, chřadlo, hublo, žloutlo vadlo, hynulo“.
    Paní Šustrová po svém líčení se odmlčela, pohlédla na Pavlínu milostně a téměř zaníceně, a dodávala :
    „Však má teď tvářičky jak sametové, Pavlínka, a je vám po celém těle jako alabastr, milý Martinku, jako porcelán. Neměla bych to říkat, jako matka, ale je to má chlouba, mé štěstí! Vždyť já bych se byla po muži utrápila, kdyby mi po něm nebyla ona zůstala! A můj nebožtík pán, drahý pane Žemlo, jak ten ji měl rád! On byl vůbec dobrák, ale Pavlínu měl jako své srdce, jako své oko! Jak ráno vstal, první jeho chůze byla k její postýlce a líbáním ji probouzel. A když se probudila a na tatíčka se usmála, vyzvedl ji z peřinky, stáhl jí košilku a na celém, celičkém těle ji zlíbal, od hlavy po kůtka, od vlásků až k malým nehýtkům, až byla líbáním celá červená. Jí patřilo první sousto ode všeho; co jí na očích viděl, všechno udělal. Večer sedal u ní, dokud neusnula, a pak ještě ji líbal na čílko a hladil vlásky. Ubožák, že se jí nedočkal, až dospěje. Ten jistě na nás hledí s nebe a raduje se, že tak vyrostla, a jistě se raduje, pane Žemlo, že nalezla vás, věřte mně, a kdyby mohl, sestoupil by mezi nás dolů a položil by vám Pavlínku radostně do náručí, jako jsem to udělala já, a řekl by mně: Dobře děláš, Katy, já s tebou souhlasím, Žemla si jí zaslouží a ona jeho ...“
    Paní Šustrová pronášela poslední slova hlasem třaslavým, jakoby v nich byl pláč, a opravdu se jí zalily oči, a panička potahujíc nosem mačkala si okázale šátek do očí. Pomlčela, vzdychla několikrát z hluboká, a zase mluvila dlouho a obšírně, až jí v krku vysychalo, a vidouc konečně, jak tu sedí Žemla zamlklý, stále v těžkých rozpacích, vyzvala ho, aby také on něco vyprávěl o své rodině a o švem mládí, o svém životě. A Žemla počal, z počátku sice těžce, nesouvisle, ale později se rozhovořil volně, hladce, a líčil, kterak bylo doma, kterak vyšel do světa a jak jej konečně zavanul osud do Václavské ulice.
    Slečna Pavlína za řeči matčiny hleděla tupě na svou punčochu a na její tváři bylo by bývalo možno postřehnouti jakýsi zákmit opovržlivosti. Znala způsob matčin a cítila dobře, že rozplizlý její tlach má učiniti ji  –  Pavlínu  –  Žemloví dražší a milejší. Proto uvedena ona historie nemoci její a slabosti v dětství, proto ona zmínka o medových koupelích, kterých ostatně nebylo tak mnoho. Vše bylo nalíčeno na Žemlu, aby děkoval v duchu prozřetelnosti, že zůstala Pavlína pro něj zachována, vše vypočítáno na vděčnost jeho ke staré paní, že mu dceru vypěstovala.
    Ale když se rozhovořil Žemla, naslouchala slečna Pavlína pozorněji as jistým účastenstvím. Pozdvihla chvílemi hlavu a pohlížela stranou na Martina; vypravování jeho dosti ji zajímalo, hlavně proto, že se jí zdálo upřímným a pravdivým, v čemž se lišilo od povídavosti matčiny, která si množství okolností vymýšlela teprv při vypravování.
    Bylo půl dvanácté, když Martin zpozoroval, že pivo dávno již vypito a že je čas, aby odešel. Poča! se loučit, a matka pojednou odběhla do kuchyně, aby nalila vody  –  v pravdě však proto, aby poskytla Zemlovi příležitost, aby se rozloučil něžněji s Pavlínou. Leč odvaha Martinova byla dnes již vyčerpána, a slečna Pavlína nové mu nedodala. Podala mu sice ruku, opětovala jeho stisknutí slabým tlakem, ale nedošlo k políbení, jak se stará domnívala, a když se panička vrátila, držel Martin již klobouk v ruce a byl na odchodu. Vyzvala ho, aby přišel zas brzy, co nejdříve, totiž zítra, a posvítila mu na schody.
    Když se vrátila a zastrčila závorku u dveří kuchyně a zavřela za sebou také dvéře pokoje, postavila svícen na stolek, shasila svíci a obrátila se k dceři:
    „Ty, Pavli, ty jsi jako panádl, na mou pravdu! Ten člověk je v plném varu a ty vedle něho sedíš jako mumie!“
    „Prosím tě, mutr,“ utrhla se slečna Pavlína, shazujíc šaty, „každý neumí tak hrát komedii jako ty! Já pro divadlo nejsem!“
    „Ty hubatá!“ řekla paní Šustrová hoříc, „ještě mi vyčítej, když se takhle starám, abys nezkysala. To je vděk dětí, když je vychováme...“
    „Ale, mutr, začínej zas, ano? Je dost na tom, co ty napovídáš, někdy je toho až příliš. Koukej, kam jsi došla s rytmistrem! Já ti hned povídala, abys se s ním nespouštěla  –  ten jistě všecko Žemloví vyžvanil  –  a jemu to není vhod, to si mohu myslit...“
    „E mlč, huso, a lehni! Já vím, co mám dělat...“
    Zatím šoural se Žemla se schodů a chodbou domovní ke vratům, tápaje rukama v právo v levo. Byl zmaten štěstím a blahem dnešního "Pčera. první políbení Pavlíny hořelo mu ještě na rtech, cítil stále dotek jejích plných ňader ...
    A nyní, když se za ním zavřely dvéře bytu Šustrových, když osaměl, byl náhle nespokojen sám s sebou. Zlobil se, kterak je nestatečný, stydlivý, ostýchavý. Proč nepolíbil Pavlínu, když se matka její vzdálila? Chápal teď, proč se vzdálila, poznával, že mu nechtěla vadit, jasně viděl, že odešla proto, aby jednal, jak za dobré uzná. A byť to nebylo jejím úmyslem: co mu vadilo, aby Pavlínu nepřivinul podruhé na prsa, aby ji nepolíbil, aby ji nezlíbal nesčíslněkráte! Neměl k tomu práva? Zdali neprahl po jejích rtech, po jejím dechu, nelomcovala-li jím neukojitelná žádost, aby přitiskl tvář na aksamitové líce Pavlinino? Proč mu vše to připadá teprv nyní, kdy již nemůže napraviti, co zmeškal!
    Žemla stanul v tmavém průchodě a celým jeho nitrem zalomcovala náhle lačná, nenasytná žádost, aby tu měl Pavlínu, aby ji uchopil a sevřel v objetí aby ji zlíbal do únavy, až by klesl, aby vyssál z jejích rozkošných rtů v jediném okamžiku, po čem tak dlouho toužil. V té chvíli probudilo se v Žemloví rázem vědomí, že jest Pavlína ženou a on mužem, a že, co zmeškal dnes, nikdy již se nevrátí. Co jest láska ? Má na ni stále hledět, jako na svátý obrázek, má se k ní modlit? Není již jeho? Nepatří mu to ladné tělo dnes a navždy? Vždyť jí dobyl, vždyť mu ji matka vložila v náručí! Proč odešel tak hloupě, jako nesmělý školák!
    Krev bila mu v žilách, a pojednou mu připadlo, že se musí vrátit nahoru za jakoukoli záminkou, že musí Pavlínu spatřit ještě jednou, že jí poví, jak v něm vše bouří, že před ní padne na kolena, že ji strhne k sobě, snad již prostovlasou, snad již v nočním oděvu  –  ach, tím lépe!  –  že ji pokryje polibky a že k ní zvolá: Pavlíno, miluješ mne skutečně, jsi má, nenáležíš nikomu, než mně, nemiluješ nikoho, než mne?
    A Pavlína skloní se k němu a šťavnaté její rty dotknou se jeho čela a tváří, jeho úst, tvárná její ňadra přitisknou se na jeho hruď, a on ucítí, kterak také její srdce buší hlasitě, a všeptá jí do ucha, co dosud žádné ženštině nepověděl, o čem do dneška nevěděl, co se v něm probudilo právě teď a před čím sám se zachvívá, ale co je hrozně, velikolepě krásné, čeho se leká a v čem by zároveň chtěl utonouti ...
    Žemla chvěl se na celém těle, divá, neskojitelná touha jím otřásala  –  dnes, ještě teď musí té bouři dáti průchod, sice zšílí. Vždyť už je šílený, zdálo se mu, vždyť cítí a myslí jinak, než jindy, a co v něm uvádí krev do varu, musí ještě dnes dojiti ukojení ...
    Otočil se a vracel se ke schodům. Nelze jinak, musí nahoru, aby pověděl, co zamlčel, k čemu se dřív neodhodlal.
    Ale tma, jíž byl obklíčen, objala ho náhle, padala 11a něj a tlačila ho zpět. Zajisté je tma i nahoře, u Šustrů, a Pavlína i matka jsou již v postelích. A při tom pomyšlení zastavil se Martin a vší silou vymaňoval se z divného kouzla, jímž byl jat. Jako opojený tápal zase ke vratům domovním, otevřel je jako samohyb a vykročil na chladný noční vzduch.
Zavřel vrata a po špičkách kradl se na druhou stranu ulice a pohlížel vzhůru do oken bytu Šustrových. Bylo tam temno, okna byla černá, Žemloví zdálo se, že slyší jemné oddychování spící dívky. Hleděl chvíli do oken, jako by si přál, aby z nich někdo vyhledí, ale toto přání se nevyplnilo. Konečně kráčel ke svému krámu a když otvíral vrata, zdálo se mu, že je opilý ...
    Žemla nezažil dosud tak pěkné, milé zimy, jako tentokráte. Byl téměř denně u Šustrů a nemohl se nikdy dočkati večera, aby jen už mohl zavřít a vejít k Šustrovým. Prvních několik dnů se ostýchal a stál vždy chvíli za dveřmi na chodbě, než se osmělil zaklepati, vpoklonkoval se rozpačitě dovnitř a ještě rozpačitěji odcházel. Ale za týden zbavil se této trémy a konal pak návštěvy směleji, neboť chování Šustrových dodávalo mu odvahy. Vlastně však jen chování matčino. Slečna Pavlína sedala v prvních dnech a týdnech právě tak nemluvně a lhostejně, jako poprvé. Za to matka Šustrová neměla dosti lichotivých slov pro Žemlu. Říkala mu mazlivě Martinku, někdy
i žertem Žemličko, pečovala, aby mu sklenice nevyschla, a občas připravila večer nějakou pochoutku, již přinášela na stůl právě v okamžiku, kdy Žemla přicházel. Pak ovšem činila paní Šustrová, jakoby se to bylo stalo pouhou náhodou, a pobízela Pavlínu: „Ale kočičko, jdi, dej sem talířek a vidličku  –  Žemlička si šťouchne, aby věděl, jak umíš kmochtit!“
    A slečna Pavlína vstala, přistoupila mlčky ke kredenci, sáhla do příhrady, vybrala talíř a příbor, položila vše mlčky před Žemlu a stará paní již mu podávala. Tu ovšem nemohl Žemla se vzpírat a odmítati, musil si vzíti již proto, že to „kmochtila slečna Pavlína“, aby ji neurazil. A přece to byl jenom nevinný mateřský úskok, neboť slečna Pavlína „nekmochtila“ téměř nikdy, poněvadž ji kuchaření netěšilo. Poznámky paní Šustrové byly vypočítány prostě na nezkušeného Žemlu, který věřil, co se mu povědělo. Chtěla, aby pokládal dceru za dobrou hospodyni, aby její cena v jeho očích stoupala. Žemla věřil všemu a netušil pravý stav věcí.
    Aby se poněkud odsloužil za ta večerní sousta, přinášel zas někdy krabičku sardinek nebo láhev punče. Takovéto oplátky přijímala paní Šustrová jen s podmínkou, že se to sní nebo vypije, až přijde také pan rytmistr, jejž pak musil Žemla jejím jménem na druhý den pozvati. Martin uvykl konečně i těmto občasným návštěvám Kyllianovým. Zdálo se mu, že starý pensista vpravuje se do společnosti a že se chová mírněji, než při první návštěvě o svaté Kateřině. Ale v pravdě nebylo tomu tak; Žemla uvykal jeho manýrám a neurážely ho již tak velice.
    Čím dále do zimy, tím řidší a kratší byly také vycházky společné. Buď trávil Žemla celé odpůldne u Šustrů, nebo vyšli brzy po obědě na procházku a vracívali se mnohem časněji, než druhdy, a pak vařívala paní Šustrová kávu a Pavlína hrávala na citeru.
    Vše to zařizovala a určovala stará paní, ovšem zcela nenápadně a ponechávajíc Žemloví na vybranou, jak chce neděli strávit A Martin rozhodl vždy, jak sama si přála. Měla ho nyní již zcela v moci a umiňovala si, že ho nespustí s dozoru. Držela se nápadníka dceřina zuby nehty a nechtěla, aby se jim třeba jenom na den vymkl. Mohl by přijít do jiné společnosti, mohl by mu někdo něco namluvit, mohl by otevřít cizím přičiněním oči,  –  a snad by byl pro Pavlínu ztracen. Posuzovala dobře jeho nezkušenost a chtěla ho dovésti tak daleko, aby nemohl couvnouti. A Žemla tak ochotně a rád se dal poutati.
    Paní Šustrová docházela nyní také častěji do krámu Žemlová. Přicházela nakupovat rozličných drobotin, ale pravým účelem návštěv jejích bylo, aby seznala, jak se daří obchodu. Všímala si bystře zásob v krámě a pozorovala nenápadně, co kdo kupuje; počítala, kolik asi Žemla trží, a stačí-li to, aby uživil ženu. Byla by ráda věděla, s jakým kapitálem Žemla začat, ale netroufala si, aby se ho přímo zeptala. Dotkla se sice leckdy této okolnosti, ale Žemla nedal nikdy přímou odpověď. Ne proto, aby pravý stav zatajoval, ale jaksi z pudu, z kupeckého zvyku. Vždyť se mu po tolik let kázalo a do paměti vštěpovalo, že nesmí žádnou „obchodní tajnost“ prozraditi.
    Ale paní Šustrová nedala se odstrašiti neurčitými odpovědmi Žemlovými. To by bylo pěkné, aby všecko neprokoukla ona, chytrá, zkušená žena; ona, matka slečny Pavlíny, za níž kupec chodil! Je to nejen jejím právem, ale přímo povinností, aby
věděla vše, co se týče obchodu Martina Žemly, kterýž bude jejím zetěm. A pojednou jí připadlo, kdo by ji mohl spolehlivě zpravit o věcech, na nichž jí záleželo: Randová! Ta je od začátku při Žemloví, znala ho snad již dříve, ví zajisté nejlépe vše, co s pánem jejím souvisí, aspoň lépe než celá tato ulice, kam přišel Žemla jako nováček, nikým neznán, všechněm neznámý.
    Stará Randová divila se, že ji pojednou „ta ouřadnice“ přívětivěji pozdravuje, ale v přirozené prozíravosti prostého rozumu svého domnívala se, že zná příčinu. „Bodejť, to je k vůli milostpánovi, že chodí za holkou!“ myslila si, a pokračovala v úvaze své: „Holenku, kdybych já do toho měla co mluvit, však by nelez’ na ty schody nahoru a dal by vám pokoj. Z vás mu nekouká žádný užitek!“ Konečně naskytla se paní Šustrové příležitost, aby zastavila na ulici Randovou. Ubírala se do trhu a teprv na ulici zpozorovala, že nemá u sebe šátek.
V tom okamžiku vycházela Randová z krámu a pozdravila paní Šustrovou,
    „Ale paní Randová!“ zvolala pensistka prosebně, „hleďte, zapomněla jsem šátek nahoře, nechtěla byste mi pro něj doskočit? Lezu do schodů již trochu těžce.“
    „Proč pak ne,“ zahuhňala Randová, a zmizela v domě. Za několik okamžiků objevila se s bílým kapesníkem, držíc jej konečky palce a ukazováčku.
    Paní Šustrová děkovala, a že šla Randová také k Moráni, kráčely teď obě podle sebe  –  paní Šustrová schválně tak pomalu jako Randová, aby nenechala posluhovačku za sebou. A by jí neunikla, zapředla hned přívětivý hovor o počasí, o zimě, a pohlížejíc na chatrný oděv Randové řekla:
    „No, no, nejste na zimu tak zaopatřena, jak je potřeba. Máte vy ještě hodně horkou krev  –  já bych v tom zmrzla!“
    „I to není od krve!“ broukla Randová strkajíc ruce pod zástěru. „Ale každému se s nebe nesy pe!“
    To měla být narážka na pensi paní Sustrové, a Randová myslila, že si „ouřadnice“ opravdu z toho vybere, co jí náleží. Ale paní Šustrové nenapadlo pranic při proslovení tak obyčejném, i pokračovala přívětivě:
    „Kdybych vás neurazila, paní Randová, měla bych takovou obnošenou vatýrku, ale dobrou  –  dávno ji nenosím; mohla byste si pro ni přijít.“
    Randovou počalo cukati, a to zlostí nad nabídnutím „ouřadnice“. Proč jí chce darovat vatýrku ? Proč ji nedá své posluhovačce, Fáně! Ta by ji také unesla, a snad jí potřebuje spíše než ona, Randová. Af si nechá prezenty, beztoho v tom něco vězí. A ta vatýrka bude asi pěkná, když už ji paní Šustrová odložila. Vždyť takové paničky také nosí vatýrku tak dlouho, až jsou v ní provazy místo vaty. Ale proto přec vynutila ze sebe:
    „No až jednou  –  přijdu, milostpaničko; však dá Pánbůh, že nebude letos zima dlouhá  – máme samé šťastné čtvrti měsíce!“
    Paní Šustrová byla, kde chtěla být. Mluvila o zimě, o topení, o pálení svíček a petroleje, o tom že se více vypije a sní, poněvadž se žaludek musí stále zahřívat, a konečně prohodila:
    „Však váš pán radši by viděl, kdyby byla zima hodně dlouhá. Pekařům, hospodám, řezníkům a kupcům v zimě je nejlépe. Co jen té bryndy se v zimě vypije! To se kupci vždy vytrhnou za špatné obchody letní ...!“
    „Ajajaj!“ prolétlo Randové hlavou, „myslíš si, že se mému pánu nedobře daří?“ A pojednou se v popudlivé babě probudila všechna hrdost, a teď pokládala za svou věc, aby Žemlu proti mínění tak chatrnému ubránila. Velel jí tak zájem pánův, ale ještě více ji pobízela ctižádost vlastní. A mnohem ochotněji než jindy otevřela ústa, aby úsudek „ouřadnice“ o pánovi opravila:
    „A to je u nás jedno, milostpaničko! Pánovi jde stejně dobře v zimě jako v létě  –  peněz jako želez po celý rok. Takový kupecký krám je zlatý důl, když se tomu dobře rozumí  –  a pán tomu rozumí dobře! Nemíchá, jako všichni ostatní, a není hrubián, jako mnohý jiný. U nás  –  (Randová vždy říkala „u nás“)  –  jak přijde zboží z Ameriky a z Austrálie, tak se prodává lidem v krámě, nic se nepřidává, nic se neubírá. Vždyf milostpaní sama nejlíp ví, jakou pije kávu teď, od nás, a jakou pila jindy od jiného, co?“
    „Jen co je pravda,“ přisvědčovala paní Šustrová, „jsem s panem Žemlou spokojena. Co má, je dobré a čisté, a moje uznání ho může těšit, protože jsem už na světě jedla a pila ledacos  –  ale kde pak, tahle krajina je chudá, každý tu kupuje po krejcaru!“
    Randová hodila pohrdlivě hlavou:
    „Inu bodejť, po krejcaru, u koho pak teď stovku najde! (Tu máš, pejcho ouřadnická, vem si!) Je lepší za hotové po krejcaru, než na dluh po zlatkáchi Co je v šuplíku, neuteče už, a za takový dluh si člověk nic nekoupí! Drobečky jsou taky chleba  –  dobře udělal pán, že šel do téhle končiny, krejcary od poctivých přinášejí požehnání  –  a to náš pán má ...!“
    „Však mu také každý přeje,“ prohodila paní Šustrová, uspokojena smyslem řečí Randové, neboť nic jiného nechtěla slyšet.
    „A kdyby nepřál, bylo by to jedno,“ vrčela Randová dále. „Pánbůh kouká na to, kdo si co zaslouží, a kdo pracuje, zaslouží, aby vydělával. Těch, co člověku přejou, je na světě tak málo, že by je na prstech spočítal.“
    Obě ženštiny vycházely právě na Dobytčí trh. Paní Šustrová byla by ráda ještě chvíli Randovou poslouchala, aby se co nejvíce dověděla, ale babice rozloučila se na rohu velmi krátce a úsečně a jechala sadem napříč, k Ječné ulici.
    „Hle, hle,“ bručela po cestičce mezi zasněžer nými záhony, „jak by tahala z člověka rozum! AIJ na mne si nepřijde! Ať si myslí, jak se pánovi dobře daří  –  a dařilo by se mu teprv, kdyby ho maškaiy nezdržovaly a o čas neokrádaly. Ale sám taky nemá rozum! Přijde pometlo v sukních a splete mu hlavu! Na to by měl čas, až by si koupil dům  –  holek bude vždycky dost ...“
    Zachumlala ruce cío chatrného šátku a neúnavně vrčíc ubíhala dále, až zmizela s očí paní Šustrové, která ji zrakem sledovala. Ubohá Randová netušila, že by byla pánu svému lépe prospěla, kdyby živnost jeho byla zhaněla.
    Paní Šustrová kráčela klidně ke Spálené ulici v těžkém, teplém „vikleru“, a vypřádala pilně další nitky tenat, v nichž měl Žemla uváznout V chůzi pracuje mozek tak čile, rychle, myšlenka plodí myšlenku a rozvíjejí se záměry na celá léta. Již viděla starostlivá matka dceru svou teple usazenu po boku Žemlově, jako paní kupcovou, kteréž nebude pracně dobývati chleba věčným pícháním do látek a počítati úzkostlivě s každým krejcarem, těžce vydělaným. O vše bude se starati Žemla sáni, nejvýš mu někdy žena v krámě vypomůže.
    Jen něco nebylo po chuti paní Šustrové: těsný, pochmurný krámek ve Václavshé ulici s tím dusným kumbálkem vzadu, který se podobal více žalářní kobce. Přála si, aby dcera její panovala v něčem veselejším. Ráda by ji viděla v širokém, prostranném krámě v živé nějaké ulici, a za krámem světlý, příjemný byt o dvou, o třech pokojích, v němž by Pavlínka trávila klidný život. Paní Šustrová šla dále a kochala se již luzným pomyšlením na drobná Žemlata, jimž bude ustýláno v bílých peřinkách, v roztomilé kolébce, a až zrostou, v úpravné postýlce. A pokradmu uhnizďovala se ještě jedna myšlenka ke všem ostatním. Bylo by zajisté smutno dceři, kdyby trávila celé dny sama, kdežto její muž bude se oháněti v krámě. Bude nutno, aby měla společnost, aby jí někdo vypomáhal v domácnosti a bavil ji za dlouhých odpůldnů, aby ji vyprovázel po městě, když půjde nakupovat, na vycházkách na hradby a za bránu, když se jí zachce čerstvého vzduchu. Bude v takové mladé domácnosti třeba zkušené, moudré osoby, která by se svými radami a pomocí stále byla po ruce. Jaké štěstí pro mladé ty lidi, že budou míti takovou rádkyni a přítelkyni, již by ani zlatém nevyvážili!
    Paní Šustrová se blaženě usmála, když v duchu tak daleko dospěla. O tu zkušenou, moudrou osobu je postaráno  –  tímto strážným andělem mladé, nezkušené domácnosti manželů Žemlových bude  –  ona sama, paní Šustrová!
    Návštěvy Žemlový u Šustrů nezůstaly utajeny. Brzy věděl celý dům  –  a k tomu nebylo třeba mnoha důvtipu  –  kam Žemla chodí a proč tam chodí, a za nedlouho vykročila zvěst z domu a rozšířila se po celé ulici. Ty končiny pražské, v nichž se Žemla usadil, působí dojmem venkova a mají vlastnosti venkova. Lidé znají se tu navzájem a pozorují se, i nemohl tedy utajiti se román, jenž v nárožním domě naproti Šárymu se vyvíjel. Kdo neznal Šustrových? Celá ulice o nich věděla. A kdo by nebyl znal Žemlu, který už téměř rok vážil sousedům kávu a cukr a rozmanité koření? A tyto osoby byly jaksi vynikajícími členy zdejší společnosti, komu by tedy byly ušly vzájemné jejich styky? Leda oněm drvoštěpům se sekerami a pilami na ramenách, jejichž těžké, kované boty dopadaly denně na hrbolatou dlažbu a vymleté chodníky, a jimž záleželo nejvíce na tom, má-li Žemla dobrou kořalku, kteří však nestarali se o jeho srdečné záležitosti. Neušlo to zvláště ženám, jež mají v takových věcech tykadla nejjemnější a oči ostrovidovy.
    A Žemla seznal brzy, že o tom „ulice“ začíná vědět. Čím dále, tím častěji bylo mu slyšeti z úst ženských narážku  –  hrubší, jemnější, jak právě všetečné huby uměly. Z počátku činil Martin, jako by poznámky přesléchal, jakoby se ho netýkaly. Ale s tím dlouho nevydržel. Bývaly pak útoky prostořekých ženských ostřejší, určitější, a tu se mu zdálo, že je nejlépe odbývati je vtipem. Ale chyba lávky! Ke vtipkování nebyl Žemla stvořen a brzy ztrácel chladnou rozvahu a stával se podrážděným. Jeho povaha byla vážná, hleděl na každý podobný poměr, v jakém sám teď byl, jako na záležitost zcela soukromou, nedotknutelnou, jako na věc, do níž nikomu nic není, a zlobilo ho velice, že mu teď cizí lidé do jeho kase foukají. Snažil se také ž počátku, aby toto své mínění vštípil sousedkám se všetečnými zobáky, ale poznal brzy, že ta snaha je zcela marna. Krom toho zapomněl na jednu věc  –  a možno, že o ní nikdy nevěděl, že nedospěl k její poznání: že totiž svobodný kupec je jaksi veřejným majetkem, že je pokládán za předmět výherní, na nějž mají vsazeno všecky svobodné ženštiny z okolí, které do jeho krámu zapadají, a že jest vzácným dotud, pokud není po tahu. Svobodny kupec jest kandidátem ženitby pro všechny, a čím déle se nerozhodne, tím lépe pro něj. Ale jakmile si vybral, jakmile sáhl po jedné ženské bytosti ze zástupu jej obklopujícího, tím okamžikem vzbudil žárlivost všech ostatních, což jest výhodnější, anebo ztratí cenu a zájem všech, a to jest méně výhodné, ba někdy nebezpečné pro člověka, kterýž nemá posud pevné půdy pod nohama. A Žemla, kteiýž byl obklopen konkurencí kolem dokola, neměl té pevné půdy, a škodilo mu nejvíce  – 
o – čemž nevěděl  –  že se přiklonil právě k Šu strovým, kteréž nebyly v sousedstvu velice oblíbeny.
    A jak vyzývavy byly někdy poznámky babek, matek i svobodných z ulice Václavské!
    „Čó slyším, co slyším!“ zvolala kdyš paní Pýšková, manželka krejčího Pýška a matka tří dospělých dcer, na pohled všecka udivena; „pan Žemla prý je šťastným ženichem?“
    Žemla odvažoval jí lot kávy a hleděl rozpačitě fta jazýček váhy. Nebyl to sice první dotaz toho rázu, ale do rozpaků uváděl Žemlu pokaždéi
    „I Bože, paní,“ odpovídal již po desáté stejně, ^ženichem je každý, kdo se ještě neoženil. Ale jiná věc, jak daleko ještě do svatby!“
    A sypal rychle kávu do kornoutu a krájel za krejcar cikorky, aby paničku co nejdřív odbyl.
    Ale panička poroučela si ještě za tři krejcary škrobu a za krejcar modřidla a za dva sody, a vždy jedno po druhém, jakoby teprve na věci vzpomínala, abymohla co nejdéle na kupce dorážet.
    „A kdo pak je ta šťastná, kterou pan Žemla povede k oltáři?“ ptala se cukrovým hlasem dále, ač věděla vše.
    „Ba, sám ještě nevím, s kým půjdu do kostela,“ nutil se Žemla do žertu, ale ve tváři bledl a uvnitř se zlobil.
    „Tak jsem slyšela,“ usmívala se neodbytná panička a pokračovala ve své zlomyslnosti, jako by jí kapal med z huby, „že nešel pan Žemla daleko, že si vyhlédl hospodyňku skoro nad hlavou. Inu bodejť, když má člověk povolání á uvázání, nemůže mařit mnoho času pochůzkami na táč do daleka. Dej Pánbůh štěstí, dej štěstí.“
    „Ano, ano,“ přisvědčoval Žemla, rád, že trefí na výhybku,' „štěstí, štěstí... folio nám všem třeba v těchto časech; Máme se všichni co ohánět!“
    Ale panička byla neústupná jako moucha. Hrabala se v kapse, vyndavala peníze po krejcaru a mluvila dále:
    „Však ona ta vyvolena taky zle nepochodí. Kupec je kupec  –  to je živnost jak apatyka. Panu Žemloví nemůže tn;t nikdo za zlé, že šel vejš, rovný rovného si hledá a nobl slečinky jsou taky rády, když jim někdo pomůže z octa. Nejhůř je holkám řemeslnickým,' třeba byly do práce jako kati a pořádný jako hodiny. Já mám o všem povědomost, já jsem matka zkušená a rozumím všemu  –  dala jsem si s dcerami dost práce  –  ale kde nejsou tisíce, rezaví petlice  –  nikdo o dvéře nezavadí!“
    „No, paničko, peníze nejsou všecko,“ lahodil Žemla mistrové, aby ulomil hrot bodavým jejím poznámkám; „pořádná hospodyně má větší cenu nežli tisíce. Na to rozumní lidé nehledí!“
    „I taky tak říkám, taky,“ přisvědčovala panička, „a vím, že pan Žemla nehledal peníze, sice by se byl obrátil jinam. Každý není tak skromný a rozšafný.“
    A když mu vlepila tuto poslední zlomyslnost, byla také již hotova s vypočítáváním krejcarů a poroučela se.
    Žemla neodpověděl na poslední její slova. Byl rád, že má zlomyslnou ženštinu s krku, a vzdychl při pomyšlení, kolik ještě podobných pilulek bude mu spolykati, než se věč ukončí.
    Tyto skryté i zřejmé útoky, toto pozvolné bodání bylo trpkým příměskerrt do nápoje lásky, jímž še opájel. Kéž by mohl učinit, aby všem těm zlomyslnicím oněměly jazyky aspoň na chvíli, kdy u něho v krámě meškají. Jinak ať o něm smýšlejí a mluví po chuti, ale jemu af dají pokoj. On také o jiné se nestará, ale nejméně již všímá si zamilovaných párků. Ba, Žemla byl v této věci tak šetrným, že stávaje někdy před krámem a vida, kterak se blíží nějaká služka, provázená chasníkem nebo vojákem, ucouvl do krámu, aby se milenci před ním neostýchali. Proč tedy do jeho milostné historie strkají nepovolaní lidé všetečné nosy? Nic naplat! Ať se zlobil jak chtěl, klevetné a dotěravé huby sousedek nezavázal. Bylo mu tak, jakoby se celá ulice proti němu spikla, a jedva že byl hotov s jednou paničkou, již tu byla jiná a začala znova.
    A věc podivná! Kdežto bylo Žemlovi dříve velice protivno, že se mu do poměru se Šustrovými vpletl Kyllian, byl tomu nyní skoro povděčen, neboť starý sekáč odrážel za něj všetečné dotazy, když se k tomu hodil, a Žemla míval svátý pokoj aspoň v okamžicích, kdy u něho v krámku pensista dřepěl. Dokud neutopil Kyllian rozum ve slivovici, míval vzezření jakési bodrosti a zdálo se, že uvažuje stav Zemlův a že chápe, jak trapně naň účinkují tlachy závistivých, nepřejících bab. Přicházel v zimě častěji do krámu Žemlová a zdržoval se tu déle, poněvadž ostré větry, vánice a plískanice znepříjemňovaly a znesnadňovaly mu obvyklé lajdání ulicemi.
    Usadil se na pytel kávy nebo rejže v koutě a vydržel tak při své slivovici tři, čtyři hodiny. Někdy bavil Žemlu vyprávěním historek z celého okolí, jindy přinášel si z trafiky Pražský denník, schumlal si pod nohy prázdný pytel, narovnal skřipec na nose a četl. Co vyčetl, vypravoval Žemlovi s poznámkami, jež bavily kupce nejvíce. A když k večeru Martin rozsvítil a krám se oživoval, držel Kyllian orgán svůj sice před nosem, ale pohlížel přes papír po návštěvách a naslouchal hovoru. A když dotkla se některá z paniček záležitosti Žemlový, nevšímajíc si starého pána na pytli, počal Kyllian mnouti chuchvalce knírů, a v okamžiku, kdy Žemlovi docházel dech, sekl v hovor nějakým slovem a uťal paničkám další jízlivosti u samé špičky jazyku. Někdy ani tak dlouho nevydržel. Pokládalť se v poslední době za domácího přítele Šustrových a jaksi za protektora Žemlová a měl za svou povinnost, aby ho chránil a podporoval. Ostatně cítil, že je Žemlovi vůbec zavázán. Vždyť u něho pil stále na dluh a pokulhával náramně se svým placením. – 
    Přišla zase jednou paní Pýšková
    „Nu, kdy pak už půjdeme na svatbu, pane sousede?“ spustila na Žemlu, když si poručila lot kávy.
    Tentokráte nečekal Kyllian, jak odpoví Žemla. Bylť právě před tím jednu spanilomyslnou kmotru vyprovodil á měl tedy nabroušeno.
    „Nestaraj’ se, paničko, nestaraj’,“ zachrochtal
i kouta, „povídal Žemla, že jich poprosí za družičku, a já půjdu za mládence  –  pěkný párek, co?“
    Paní Pýšková podívala se jedovatě na Kylliana, že se plete do řeči, a chtěla ho odbyti žertovně.
    „Jdou, dědku! Družiček je na vybranou! Mám sama tři doma ..
    „Já vím,“ odpovídal Kyllian, a oči mu svítily zeleně pod přimhouřenými víčky; ^slyšel jsem, že na budoucí Boží tělo půjdou poprvé s procesím. Je td radost pro matku, čo?“
    Paní Pýšková zaťala zuby. Kyllian trefil ji na místě nejchoulostivějším, neboť dvě ze slečen Pýškových silně dozrávaly, ba přezrávaly. Již neodpověděla rytmistrovi, jehož nevymáchanou hubu znala, a od té chvíle měl od ní Žemla pokoj.
    „Vidíš,“ povídal Kyllian, když panička odešla, „takovým babám musíš vyparírovat, sic by tě užraly. Ale když jsi takový neslaný, nemastný! Koukej, jak jede! Jedna, dvě! vrazit jí ňákou galanterii a víckrát nezačne  –  za to ti ručím. A začne-li ti ještě jednou, zeptej se jí jako namátkou, chodí-li se slečnami ještě na bály k Šáiymu. Tam odtud vyházeli jednou starého Pýška s celou rodinou  –  uvidíš, jak jí zatneš!“
    „Nerad bych se kočkoval, pane rytmistře,“ odmlouval Martin, „a nesluší se, abych se s kupci vadil...“
    „Vadil, vadil!“ opakoval Kyllian zlostně. „Tak se nech štípat! Já bych je na tvém místě pěkně vystrnadil!“
    „Já bych je také vystrnadil,“ odpovídal Žemla zvolna a potichu, upadaje v zamyšlení; „ale co pak?“
    Ano, co pak? Žemla tu vyslovil velikou otázku, již nedovedl zodpověděti ani sám ani kdo jiný, nejméně však pensista. Kyllian mlčel, neboť přes lehkomyslnost svoji uznával, že má kupec pravdu.
    Paní Kateřina Šustrová dávno tušila, co se v Martinovi děje, ano věděla to téměř s jistotou od onoho prvého setkání v zahradě na Slovanech. Ani na okamžik nebyla v pochybnosti, že se Pavlína Žemlovi líbí, každý jeho pohled neklamně to vyzrazoval. A s uspokojením pozorovala, kterak náklonnost jeho roste, kterak se sesiluje  –  a každá žilka hrála v ní nedočkavostí, kdy se konečně Martin vyjádří. Dobře věděla paní Šustrová, jaký je rozdíl mezi líbením a ženěním, vždyť měla tolik zkušeností s dcerou. Kolika mladým lidem se Pavlína líbila! Kolik s ní prometla zábav 3 věnečků v zimě, na kolika výletech s ní byla v létě  –  a začalo to hezky brzy, Pavlíně bylo sotva šestnáct let, když ji matka počala „uvádět“. Jaké množství tanečníků ji obklopovalo, kolik mladíků si vyprošovalo u staré dovolení, aby směli slečnu doprovoditi  –  ale tím také věc obyčejně končila.
    Buď to byli mladíci nevyspělí, nemající dosud samostatného, jistého postavení a sami dostatečné výživy, a o takové nápadníky paní Šustrová nestála. Vždyť nechtěla zaopatřiti jenom Pavlínu  –  myslila pokaždé i na sebe. Anebo se zas namanuli lidé stejně chytří, jako paní Šustrová, kteří brzy vyčenichali, jaká partie jim Pavlínou kyne  –  a ti zmizeli, jak se byli objevili. A byť se byl časem vyskytl někdo méně opatrný, kdo neuměl majetkové poměry rodiny Šustrových prohlédnouti  –  kolik tu bylo hned úslužných prostředníků či spíše prostřednic a donašeček, které ochotně mu pověděly, že paráda Šustrových je jen povrchní a pod ní že není nic, pranic, než těžké zápolení s životem, tu a tam bolestný dloužek a doma místo spořitelních knížek  –  zásoba „amtovních cedulek“.
    Kolikrát již paní Šustrová vyhodila udici v pevné naději, že bude polknuta, a kolikrát ji s hořkým, zlostným sklamáním prázdnou vytáhla!
    Tu konečně se vyskytl Žemla a panička s rozkoší pozorovala, kterak zabral a uvázl. Třásla se nedočkavostí, aby ho již měla v rukách, a zase násilím sbírala veškeru opatrnost, aby se neukvapila.
    Neboť ač viděla jasně, kterak vážně, upřímně to Žemla myslí, chvěla se obavou, aby se v něm náhle neprobudil počítající kupec. Vždyť měl-li kdo plné právo, uchýliti se v lásce své také k číslicím, byl to Žemla, kupec, který od maličkosti své uvykl měřiti a vážiti. Byla by mohla jednati rychleji, byla by to dovedla, avšak paní Šustrová přemáhala se, aby ho nějakou ukvapeností neprobudila a nezarazila. Chtěla docíliti, aby jí Martin přišel do polou cesty vstříc. Pak teprv promluví a učiní, co na ní závisí, a skuje věc dokonale.
    Podařilo se paní Šustrové plnou měrou, več doufala a k čemu s vynaložením vší své chytrosti pracovala.
    Jda po niti, na níž ho vedla, vyjádřil se Žemla, a věc byla vyřízena. Aspoň zatím vyřízena. S plným uspokojením oddechne si teprv paní Šustrová, až půjde Žemla s Pavlínou od oltáře. Ale on půjde  –  o tom jest přesvědčena!
    Ještě měla paní Šustrová nějakou starost. Žemla nesmí nahlédnouti do nedávné minulosti rodiny. Pravda, nestalo se nic zlého, ale přece nesmí zvěděti, že byla Pavlína tolikrát a lehce na zadání  –  kdyby byli nápadníci dodrželi. Setrvá-li v domnění a přesvědčení, že jest prvním, jemuž se chce Pavlína pro život věnovati, tím lépe. Věděla paní Šustrová, že lidské srdce je podivná nádoba. Jsou lidé, kteří neskonale žárlí do minulosti  –  kdož ví, nedříme-li taková slabost i v Žemlovi?
    Tato starost byla při Žemloví ovšem zbytečná. Jeho nenapadlo pátrati po něčem, a snad  –  ba zajisté by nebyl ani uvěřil, kdyby byl něco zaslechl.
    Ale paní Šustrová učinila svoje opatření, pokud bylo v její moci. Hlavně myslila na Pavlínu. Ta se nesmí nikdy ani slovem prozradit, ani pohledem. A když nastal okamžik, že se mohla k dceři důvěrněji obrátit, řekla Pavlíně jednoho dne:
    „Ty, Pavli, teď, když už jsme se Žemlou tak daleko, buď náramně opatrna, víš...?“
    „No, co pak?“ otázala se dcera, k matce ani nevzhlédnouc.
    „Myslím tolik, že není třeba, aby věděl, žes měla někdy zábavy s jinými pány, aby věděl, že na tebe někdo myslil...“
    „Těch nebylo tak mnoho,“ odpovídala Pavlína suše. „Však to víš.“
    „No dobře,“ mluvila Šustrová klidně dále, aby dceru nějak nepodráždila, „ačkoliv bys si měla na to domýšlet, kdyby jich bylo bývalo hodně  –  a také jich bylo, vždyť jsi byla holka k světu! Ale na tom teď nezáleží, Pavli; co tam, to tam, o to hlavu nelam. Myslím jen, že bude lépe, když o takových maličkostech Žemla ani nezví  –  nikdy to nedělá dobrotu.,
    „Já se mu chlubit nebudu,“ odpovídala Pavlína jednotvárně, „kdo všecko by si mě snad byl vzal, kdybych byla měla kufr tisícovek. Vždyť vidíš, že mluvím jen, co musím ...“
    „To je pravda, Pavli,“ přisvědčovala paní Šustrová vyčítavě, ale opatrně, „to je pravda, mnoho řečí nenaděláš. Nemysli si, že mě to těší. Dobře, dcero, věřím ti, že nejsi do Žemly zblázněna, ale máš-li si ho vzít, musíš mu uvyknouti, a čím dřív to uděláš, tím lépe. Člověk se také někdy musí nutit. Neříkám ti nic jiného, než: pamatuj na budoucnost.“
    Pavlína mlčela, z čehož matka nabyla přesvědčení, že je dcera dnes v mírnějším rozmaru, že s ní lze mluvit. I pokračovala panička:
    „Ale o to se teď taky nejedná, to vše nahlédneš sama. Chtěla jsem jen tolik říci: dej na sebe pozor, abys se před Žemlou nijak neprozradila. Na mou duši, vždycky se třesu úzkostí, jdeme-li se Žemlou, aby nás nepotkali ti mladíci ze všech těch spolků, ti tvoji bývalí galantomové, víš, a aby se na tebe nějak tuze důvěrně neusmívali. Aby se Žemlovi nevyjasnilo, co v tom vězí. To víš, takové lidi nosí ďábel do cesty právě nevčas. A kdyby se to stalo, Pavli, pokaždé se jim raděj vyhni, a nejde-li to, koukej na ně už z daleka hezky vážně, cize, jako bys je neznala. Radš na ně vůbec nekoukej 1 Ano, slušné, zdvořilé pozdravení  –  proti tomu pranic nenamítám, a ty zdvořile poděkuješ. Aspoň uvidí Žemla, že máme známosti, to neškodí. Ale jen žádnou familiárnost. To už mnoha děvčatům zkazilo vdavky...
    Pavlína seděla nehybně a hleděla do své práce. Myslila si, že matka zbytečně káže, že ona vše to také ví.
    Paní Šustrová ještě nebyla hotova. Šukala chvíli po pokoji, přendávala rozličné trety, aby se jich za okamžik opětně chopila a na předešlé místo je postavila, a pohlížela úkradem na Pavlínu.
 – 
    Konečně si dodala odvahy a sedajíc s nějakým rozešitým kusem oděvu na pohovku pronesla polohlasně :
    „Poslouchej, Pavli, na toho Plagwitze přece juž nemyslíš ?“
    Pavlína mlčela, což uvádělo matku do rozpaků. Přemítala, má-li otázku svoji opakovati. Ale pojednou ozvala se Pavlína, a hlas její zněl trpce, skoro tvrdě:
    „Co by mně to bylo plátno! Víš dobře, že si mne všímal jenom chvíli. Což myslíš, že u nás hledal kauci?“
    „To vím, že ne,“ odpovídala matka polohlasně. „Ale zaslechla jsem jednou, že mluvil jako o kvitýrování...
    „To jsi snad nebrala vážně ?“ namítla dívka trpce. „To by se mu nevyplatilo, to byl tlach. K vůli mně!“
    Nastala pomlčka, načež opět řekla paní Šustrová:
    „No dobře, však já tomu taky nevěřila. Měla jsem jen starost, aby tebe to nepopletlo. Mohl by o tom mluvit a zatím by v tom vězelo něco jiného...“
    A za chvilku dodala:
. „Vidělas ho od těch dob ? Sešla jsi se s ním ?“
    Pavlína pohodila nevrle hlavou a pronesla hlasem, z něhož vyznívala již zlost:
    „Kam by to vedlo! Kdybych na něj myslila, nechodila bych se Žemlou ...“
    Šustrová byla spokojena a nedoléhala již na dceru.
    Arnošt Plagwitz byl také jednou kapitolou z loveckých výprav paní Šustrové, jaké podnikala s dcerou dlouho přea tím, než se Martin Žemla ve Václavské ulici objevil. Víme dobře, že léč nebyla nikdy zatažena, past sklapla vždy na prázdno, ženich se nechytil.
    Na oněch výpravách pečlivé matky za ženichem seznámila se Pavlína také s lajtnantem Arnoštem Plagwitzem, který uměl nejlépe tančiti, nejpříjemněji se dvořiti, nejlíbezněji, nejsvůdněji se usmívati. Ach, toho, toho...! vzdychávala potají Pavlína.
    Ale kde není kauce, tam lajtnanti nemohou, nesmějí bráti. A přec jen on, on byl jediný, jemuž by Pavlína byla rozuměla.
    Matce neušlo toto zanícení pro vyškoleného galána, a Pavlína slyšela od ní mnohé trpké slovo.
    Ovšem pronesl kdys Plagwitz, že by kvitoval, ale Pavlína vyslechla to jako pouhý vtip, nemyslila na to dále. Jí se líbil Plagwitz jako důstojník. Co by z něho bylo zbylo, kdyby byl svlékl uniformu a odložil řinčící šavli? Takoví důstojníci, mající v uniformě vzezření hrdin, vypadají v občanském oděvu mnohdy velmi smutně.
    Ostatně Plagwitz zmizel pojednou stejně náhle, jak se byl objevil  –  Pavlína již ho nespatřila. A za čas objevil se na obzoru Žemla, všechna romantika vzala za své.
    Pavlíně bylo nějak hořko, když na to vše myslila. Za Plagwitze Žemla!
    Za to se ulehčilo paní Šustrové, když poznala z rozmluvy s dcerou, že i tato „fantasie“  –  s Plagwitzem totiž  –  vykouřila se dceři z hlavy. Probouzelo se v ní nyní zlé svědomí nad tím, co druhdy podnikala. Stíny někdejších „nápadníků“ vystupovaly před ní teď jako strašidla, a obezřelá panička vší mocí je zažehnávala. Ať jen se nikdo z nich nezjeví 1 Ať nespatří Pavlína nikoho z oněch, na něž druhdy se zalíbením pohlížela. Ať zemrou všichni, ať se vystěhují do Ameriky  –  zkrátka, ať zmizejí na vždy  –  je zde Žemla, ten nesmí být zaplašen.
    Což Martin! O toho se konečně tak příliš nebála. Ale v Pavlíně mohla by se probudit nějaká stará vášeň.
    Několik dalších návštěv Martinových utvrdilo Šustrovou v radostném vědomí, kterak jest kupec zamilován, kterak je vděčen, že smí přicházeli a sedaíi vedle zbožňované Pavlíny. A paní Šustrová, která houževnatě a krok za krokem sledovala svůj záměr, přemítala stále o nových prostředcích, kterak by vášeň milostnou v Žemlovi ještě více podnítila kterak by jej přinutila, aby se odhodlal co nejdřív k obřadnému zasnoubení, a kterak by konečnQ urychlila sňatek. A tímto přemítáním dospěla k tomu, že by neškodilo trochu nevinné žárlivosti  –  ovšem ne do minulosti, nýbrž na osobu náhle se vyskytnuvší, a třeba  –  vymyšlenou, předstíranou.
    Také to se jí podařilo. Běželo o dceru, o ni  –  o paní Šustrovou  –  paničce žádný úskok nebyl pochybným a neslušným, jímž by mohla věc popohnati. Užívala každé lsti, aby Martina v ohni udržela, a kde bylo třeba, dovedla mluviti také ústy jiných.
    Nenadála se nikdy, že nalezne spojence v rytmistru Kyllianovi. Ale jakmile se objevil tak blízko, jako se stalo na její svátek, dovedla ho využitkovati.
    Jednoho dne vstoupil do krámu Žemlová Kyllian a sotva že se ulebedil, prohodil neomaleným svým způsobem:
    „No, snad ani nevíš, že ti někdo leze do zelí, co?“
    Žemla hleděl na rytmistra vyvalenýma očima.
    „Jak to, pane rytmistře? Do jakého zelí ?“
    „Jak to!“ opakoval Kyllian. „Do jakého zelíf Moh’ bys čichat, že u Šustrů !“
    Žemla zčervenal jako pivoňka a nedostal se k další otázce; zatajil se v něm dech.
    * Byl včera u siaré nějaký doktor a koukal se tuze po holce. Nevím, co tam chtěl, ale ptal prý se, může-li zas přijít. No víš, neboj se, stará je ti náramně nakloněna, ale já na tvém místě bych si na toho chlapa počíhal a polil bych ho lákem ze slanečků... To víš, holky mají někdy podivné nápady !“
    Žemla byl jako na jehlách a po celý den byl velice rozčilen. A když přišel večer k Šustrovým, hleděl zpytavě s dcery na matku a s matky na dceru. Stará byla jako med, ale Žemloví zdálo se, že slečna Pavlína je k němu dnes o poznání chladnější. Mýlil se. Dívka chovala se právě tak, jako vždy, a za mák netušila, jak to v prsou kupcových bouří. Pan doktor byl na polo vybásněnou figurou paní Šustrové. Den před tím totiž dohonil ji Kyllian na Moráni v okamžiku, když od ní odcházel mladý muž, o němž mu pak stará povídala, že to je doktor, že jde od nich a „že se mu Pavlínka nějak líbí  –  chce prý zase přijít“. Skutečně však to byl písař z nějaké advokátní kanceláře, který přisel uponúnat paní Šustrovou o nějaký dloužek. Panička ubezpečila ho, že dloužek co nejdříve zapraví, a poněvadž se ubírala právě do města, doprovázel ji písař až na Dobytčí trh, kde se poroučel. Paní Šustrová použila jeho zjevu, aby skrze Kylliana učinila Žemlu trochu žárlivým.
    Žemla chodil s červem v srdci celý týden, sestupoval častěji před krám, aby viděl, nejde-li někdo k Šustrovým nebo od nich, ale nespatřil nikoho. Po osmi dnech zmínila se paní Šustrová o „doktoru“ sama, když sešla k Žemloví do krámu.
    „To vás ondyno pan rytmistr znepokojil, Žemličko, co?“ promluvila k němu sladce, nahýbajíc se přes pult. „Ale nemějte starost, já věc vyřídila, jak mi kázalo srdce a úcta k vám. To víte, je-li holka k čemu, leckdo se ohlídne, ale já vím, že bude Pavlínka šťastna jen s vámi, že ji Pánbůh přisoudil vám  –  a pokud jsem já tu, buďte bez obavy. To já už jinší pány odmítla, když jsem viděla, že by mé jediné dítě nebylo šťastno. Můj Bože, nikdo neví, jak obtížno je být matkou! Nevidíme každému do srdce a do duše  –  ale vás prohlédla jsem hned, Žemličko, a vím, že máte srdce diamant. Však vy také dostanete dobrou dušinku, vždyť ji chovám jako oko v hlavě ...“
    Hlas paní Šustrové měkl, a když domluvila, přejela si šátkem oči. Ó, byla to výborná matka, paní Šustrová, a bude jistě také dobrou tchyní  –  myslíval Žemla.
    Brzy potom přišla paní Šustrová k Žemloví s otázkou, má-li nějaké noviny s posledními tahy losů. Ráda prý by se podívala, zdali jí konečně nevytáhli šťastné numírko  –  má prý naději už dvacet let, a posud nic, Snad prý Pánbůh přece jednou...
    Žemla neměl novin, ale opatřil je paní Šustrové a poslal po posluhovačce Fáně nahoru. Měl se domnívati, že má panička nějaké losy, zatím to byla jen promesa, již paní Šustrová nedávno před tahem koupila. Večer vrátila mu stará paní noviny s povzdechem, že „zase nic!“
    „Nu, jednou to přijít musí!“ těšil ji Žemla.
    „Ano, ale kdy a komu!“ vzdychla panička.
    A když slézal Žemla pozdě večer se schodů, jda od Šustrů, a když octl se v kumbále za krámem, myslil stále na ten los paní Šustrové, a jak byl nezištný a nechtěl spoléhati na nic, co by mu náhodou a bez vlastního přičinění do klína padlo, přece stále přemítal o tom, že los jednou vyhráti musí, a pomalounku vkrádala se mu do mozku myšlenka: „Nevyjde-li dříve, může to štěstí potkati jednou nás ...“ a to nás znamenalo jeho a ji, Pavlínu. A jakkoli jest naděje na výhru skrovná a nespolehlivá, a ač Martin dosud nevěděl, o jaký los tu běží, přece počítal s nejistou nadějí tou do budoucna. Vnadidla paní Šustrové dobře uvázlo.
    Dny, neděle míjely, nastala dlouhá, umořující zima, jejíž večery počínaly v úzkém krámku Žemlově někdy hned po poledni, neboť zadní část Šárovského pivovaru čněla naproti do výše jako skála a zabraňovala přístupu skrovného světla slunečného, kteréž prodíralo se pracně mlhami a vrstvami oblaků sněhových. Bylo té zimy málo dní, kdy nemusil Žemla již před třetí hodinou odpolední rozsvěcovat. Byly to nekonečné večery, ba noci, trvající ode tří, ode čtyř hodin odpoledne až do osmé, deváté hodiny z rána. V pochmurné té době, kdy hodiny zoufale zdlouha míjely, kdy pro Žemlu nastávala jedna noc hned po jídle a druhá o deváté večerní, byly mu jedinými světlými, radostnými okamžiky hodiny po zamčení krámu, když sedal u Šustrů, někdy sám, jindy s rytmistrem Kyllianem. Také Šustrovým, zdálo se, byly vhod večerní ty táčky. Bylof sice na počátku zimy ještě dosti práce a stará paní stále stříhala na širokém stole látky, upravovala je pro Pavlínu, která pilně šila, a den plynul jim dosti vesele. Nenadály se a byl tu večer, v kamnech poznovu zapraskal silnější oheň, rychle uvařeny nějaké brambory k večeři nebo ohřátý zbytky oběda, a když dámy ukončily práci a roztahané kusy látek uklidily, postavila paní Šustrová na plotnu hrnek vody na čaj, obě chopily se nějakého pletení nebo háčkování a očekávaly Žemlu nebo „oba pány z dola“  –  totiž také rytmistra. 
    Ale čím blíže k vánocům, tím vzácnější byly objednávky paniček, a konečně nastala doba, že nebylo do čeho píchnout. Paní Šustrové zmáhala se mrzutost, slečny Pavlíny nekonečná nuda. Sedávaly pak po celé hodiny proti sobě mlčky a pletly, ale chvílemi omrzela je práce, ruce obou klesaly do klína a ženštiny vyhlížely oknem do smutné, téměř liduprázdné ulice. Slečna Pavlína se někdy letíce chvěla zimou, poněvadž se s topivem šetřilo. Zima bude dlouhá, i odpočítávalo se každé polénko, každá lopatka uhlí, již kamna pohltila. Paní Šustrová navlékala na sebe staré, podšívané, vatou vyložené kusy oděvu, na nohy tlusté bačkory, aby se zahřála, ale slečně Pavlíně bylo protivné toto obalování, i seděla raději v lehčím, úhlednějším oděvu. Nelíbila se sama sobě v huňatém zakuklení, zdálo se jí, že jí to nesluší. Byla marniva dost, i když seděla sama doma, nikým neviděna a nepozorována.
    „Mrzni si, hloupá!“ říkávala paní Šustrová zlobivě, když Pavlína neuposlechla její rady, aby si vzala starý matčin vikler.
    „Vždyf se v tom nemohu ani hnout!“ odsekla jí obyčejně slečna Pavlína.
    Ale i ta trudná doba měla několik velmi veselých, teplých okamžiků pro všechny. Byl to především Štědrý večer, jejž strávil Žemla u Šustrů. Pozvali také Kylliana, aby licho neseděli u večeře. Toho večera po dlouhém rozpakování a odhodlávání Žemla požádal znova a zcela obřadně paní Šustrovou za dobrotivé vyjádření, zdali jsou jeho návštěvy u nich milé, rozumí-li jim jemnostpaní a slečna tak, jako on, není-li jim nevhod, že přichází denně, a smí-li chodit i dále. Přiměla ho k tomu zvláště událost s oním doktorem kteráž nřihodila se krátce před tím
    Jak radostně odpovídala mu paní Šustrová přetvářeným svým způsobem, hlasem chvějícím se a zavlhajícím v pláč 1 Ovšem že je těší, že v něm mají přítele! Ať jen přichází dále a hodně často! Což nevidí, jak je Pavlínka vždy rozradostněna, když se objeví? Což je třeba ještě podobné otázky? Což nevědí všichni, jaký mají význam jeho návštěvy?
    Rytmistru Kyllianovi bylo to vhodnou příležitostí, aby požádal o novou sklenici čaje a aby připil oběma „mladým zajícům“, jak Žemlu a slečnu Pavlínu jmenoval. A hned o boží hod vánoční z rána přišel Kyllian k Žemlovi a mluvil do něho velmi horlivě:
    „Weisst du, alter knabe, du solltest endlich um die hand der tochter anhalten  –  du solltest die verlobung feiern  –  aby byla máma bez starostí, aby věděla, co a jak. Vždyf se pak nemusíš hned druhý den ženit  –  ale máš to s krku!“
    Ta rada Žemlu zase rozpálila a připravila mu náramné rozpaky. A když v poledne seděl u Šustrů u oběda  –  byl k nim pozván na celé svátky  –  pozoroval stále paní Šustrovou, jak mluví, jak naň pohlíží, chtěje vyzkoumati, zdali snad rada Kyllianova nevychází z nějakého pokynu, jejž dala matka pensistovi. A když po obědě dostavil se Kyllian a když všichni čtyři vyšli na procházku, připojil se Žemla po velikém boji vnitřním k paní Šustrové, zanechav po boku dívčině Kylliana, a po mnohých nezdařených, rozpačitých úvodech vyrazil ze sebe konečně otázku, svolila-li by milostpaní k zasnoubení jeho se slečnou Pavlínou.
    Málem by ho byla na ulici objala, a blažený úsměv, jenž po vyjádření Martinově rozestřel se jí po líci, nezmizel již po celý zbytek dne. Paní Šustrová odpověděla, že je šťastna, že pan soused je tak upřímný, že s radostí požehná jemu i dceři a že tedy  –  je-li srozuměn  –  zasvětí domácí tou slavností Nový rok; to je nejšťastnější den a bude prý šťastný celý rok, když se takovým způsobem zasvětí.
    Byla sice tuhá zima onoho dne, ale Martin byl šťastným vyjednáním záležitosti tak rozehřát a dokonce i spocen, že mu připadalo počasí jako jarní. Neopustil již po celou cestu paní Šustrovou. Ostýchal se přistoupiti opět k Pavlíně, mysle, že by mu na očích vyčetla, o čem právě s matkou jednal, a bál se nových rozpakův. Ostatně ho paní Šustrová ani nepustila. Počala mu vykládati o svých rodinných poměrech, o domácnosti, vyptávala se Martina, jak mu jde v obchodě, těšila ho, že to půjde pořád lépe, a později prý, „až se to jednou stane“  – : mínila sňatek s Pavlínou  –  přibude mu řádná, pilná, ochotná pomocnice. Je prý sice svobodný stav hezký, ale manželství  –  ach, to je stav nade vše ostatní! Jaký bude mít Martin pak pořádek! Domácí stravu, všady čisto, uklizeno, prádlo jako sníh  –  a což teprv, až přijde nějaká rodina! (Martin se chvěl ostychem i radostí, když panička o této věci se zmínila.) Pak ona, paní Šustrová, bude konati svoji povinnost. Neopustí dceru v těžkých hodinách, tím Žemlu ujišťuje, a opatří mu celou domácnost, pokud Pavlínka nebude moci. Jak se těší, až bude babičkou A vidouc, že Žemla klopí zraky a že nemluví, dodala
    „Inu, na vše musíme pamatovat, milý Zemličko  –  to jsou věci od Pánaboha a bylo by smutno a zle, kdyby nepřišly! Jaký by to byl život! Nebyl byste spokojen ani vy, ani Pavlínka, ani já  –  ale co pak záleží konečně na mně, já umru, nechám vás tu  –  mne si neberete!“
    Žemla byl všecek pitomý z věcí, o nichž paní mluvila, a byl rád, když konečně došli na Malou Stranu a zastavili se v kavárně u Radeckého. Poněvadž byl boží hod, pili čokoládu.
    Rytmistr Kyllian ovšem čokoládu nepil, něco takového nemělo pro něj chuti, nebylo dosti dráždivě. Poručil si čaj s trojnásobnou dávkou rumu, a za chvíli hořel jako maják. Zase měl řečí jako rody a dobíral si Martina dorážeje naň, aby pověděl, „co to cestou s milostpaní šuškal“.
    Žemla se styděl jako dítě a netroufal si ani pohleděti na Pavlínu. A když bylo dotírání Kyllianovo přílišné, ujala se Martina paní Šustrová a potřepávajíc pensistovi rukavičkou před nosem domlouvala mu rozmarně:
    „Netrapte mně pana souseda, vy zlomyslný! Nešuškali jsme nic  –  co my spolu mluvíme, může slyšet celý svět ...“
    „Tak af to poví,“ hlučel rytmistr, „af to poví! Já ho nekousnu  –  a ostatně je nevděčník!“ .
    A otočiv se k Žemlovi pokračoval:
„Teď pověz upřímně: komu pak máš vlastně děkovat? Kdo tě seznámil tuhle s milostivou a kdo ti pověděl, že má takovou roztomilou slečinku ? He?“ Náhle změnil Kyllian tón a pokračoval dobrácky:
    „Vidíš, Martine, teď si nepřeju jiného, než abych měl panství! Tebe bych přijal za vlastního a tuhle slečně Pavlíně bych dal svatební šperk, že ho turecký císař neviděl. Ano, abyste měli po mně památku! A dal bych se ti namalovat v oleji  –  v životní velikosti  –  abys mohl ukázat dětem, jakého měly dědečka ...“
    Rozesmála se paní Šustrová a hleděla šibalsky na dceru, která zatínala rty, aby také nevypukla. A konečně se smál i Žemla.
    Při odchodu z kavárny zařídila paní Šustrová věc tak, aby šel Martin s Pavlínou, sama si podržela Kylliana.
    Šel tedy Žemla vedle dívky a za každých deset kroků padlo celé slovo. Nevěděli, o čem by s děvčetem mluvil. Kdykoli jí byl ponechán, cítil se bezbranným, neobratným. Konečně Pavlína sama rozpředla nějaký lhostejný hovor a Žemla by jí byl zlíbal ruce, že ho vyvedla z rozpaků. Uvolnilo se mu velice, když se octli po dlouhém pochodu ve Václavské ulici a když vystupovali do druhého patra.
    „Děti, děti, – “ hrozila prstem paní Šustrová, když dohonila čekající párek před domem, „vy jste nás prohnali! Nejste k dovolání.“
    Žemla sám nespozoroval, kterak cestou spěchá a tím také Pavlínu pohání.
    A pak tedy přišel Nový rok. Ke slavnému obědu byl pozván též Kyllian, aby tu byl i někdo cizí a
aby okamžik zasnoubení byl svátečnější. Paní Šustrová ujišťovala Martina, že Pavlínka dosud o ničem neví, že to pro ni bude překvapením. Zatím věděla slečna Pavlína hned večer na boží hod o všem  –  jak by byla paní Šustrová tak sladké a blažené tajemství po celý týden uchovala!
    Paní Šustrová koupila během téhodne prstýnek, Žemla druhý; při zasnoubení měly býti vyměněny.
    „Jenoni neberte prstýnek s perličkami, Žemličko!“ napomínala paní Šustrová Martina. „Ty znamenají slzy, pláč, neštěstí do budoucnosti.“
    Martin uposlechl a vybral prstýnek s červeným kamínkem, kterýž znamená lásku, a prstének, jejž koupila paní Šustrová, byl ozdoben kamínkem modrým, což znamená věrnost a stálost. Odpoledne po kávě oznámila paní Šustrová pohnutým hlasem, jak významný a důležitý obřad má býti vykonán.
    Kyllian při té zprávě hladil a třel knír tak silně a neúnavně, jakoby z něho chtěl elektrickou jiskru vyloudit, slečna Pavlína pohrávala se lžičkou a klopila oči, Žemla seděl na židli v nevypsatelném pohnutí a napjetí.
    Paní Šustrová otázala se pak Martina, trváIi při svých úmyslech s její dcerou, má-li ji rád, dovede-li ji až k oltáři, a potom obrátila se k dceři s otázkou, přijímá-li pana Žemlu za svého průvodce na celý život azachová-li mu tak horoucí lásku jako dosud.
    Žemla odpovídal drsným, chraptivým hlasem, což pocházelo od pohnutí, slečna Pavlína vyřkla odpověď s malým zdráháním, ale pevně, stále se lžičkou pohrávajíc. Pak jí matka smekla s prstu kroužek, jejž jí byla před obědem nastrčila, Žemla sňal namáhavě s malíku svůj prstének, matka je vyměnila  –  zasnoubení bylo vykonáno.
    Když matka snoubence pobídla, aby se políbili, zakryla si Pavlína zástěrkou tvář a zdálo se, že pod ní štká. Žemla povstal, přikročil k dívce a snažil se odtáhnouti ruku její se zástěrou, aby ji políbil. Dnes byl smělejší, než tehdy po svaté Kateřině, a slabé bránění rozohňovalo a popohánělo jej. Kyllian hledě na ten malý zápas poklepával prsty pravice na hřbet levé ruky, sevřené v pěst, a když konečně Žemla přemohl odpor Pavlínin a přikloniv se políbil ji, rozevřel Kyllian obě ruce, roztáhl je a sprásknuv zase dlaně volal rozjařené:
    „Na also  –  die g’schichť wár’ abgethan!“ Asi za hodinu po zasnoubení vybrala se společnost na procházku, a když vyšli před dům, pronesla paní Šustrová k Žemloví žertovně:
    „No tak, Žemličko, jen si ji pověste, pověste  –  teď už to může být i před lidmi  –  af každý vidí, že jste se na tu svátost rozběhl!“
    A smála se tak milostně mateřsky a Kyllian přizvukoval chraptivým basem a žertoval:
    „Nebo budeš-li se tak nimravě otáčet, chytím se slečinky já  –  a se mnou si nehřej  –  já bych tě vyhodil ze sedla! Nicht wahr, fráulein?“
    Aíehonil se a paní Šustrová smíchem až oslzela.
    „Ten pan ryímistr  –  to jsou nápady!“ a hrozila mu laškovně prstem.
    „Stará vojna, stará vojna, jemnostpaní!“ hlaholil Kyllian. „Já se ještě nezahodím!“
    Žemla nastavil pravé rámě, ale slečna Pavlína jakoby nepozorovala. Musila ji paní Šustrová pobídnout, aby se zavěsila Žemlovi pod paždí. Potom šli.
    Tentokráte nezastavili se nikde. Vyšli na Dobytčí trh, kráčeli kolem všeobecné nemocnice, minuli hostinec u Aeskulapa v Lipové ulici, došli volným krokem na Václavské náměstí a vraceli se domů velikým kruhem Ovocnou ulicí, Ferdinandovou třídou, kolem divadla, Vojtěšskou ulicí a křivolakými uličkami podskalskými  –  nebylof tehdáž nynějšího rovného nábřeží. Žemla toho dne již neotevřel. On i Kyllian šli zase nahoru k Šustrovým a Nový rok skončil střídavým rozmarem, veselým i plačtivým. Plačtivé a sentimentální okamžiky vyvolávala paní Šustrová rozličnými vzpomínkami z minulosti a uvažováním o budoucnosti; nejmenovala sice nikdy nikoho, ale bylo zjevno, že, pokud hledí prorockým duchem do budoucna, mluví vždy o životě a domácnosti snoubenců.
    Žemla upadal chvílemi v zamyšlení a připadalo mu, že těžká, vážná rafije na hodinách života jeho pošinula se o velký, důležitý krok. Kyllian hleděl si nejvíce punče a pojídal žemličku se sardelovým máslem. Slečna Pavlína později už zívala, čehož však Žemla v rozechvění svém nepozoroval. Paní Šustrová naklonila se k ní jedné chvíle a šeptala dceři do ucha;

    „Neotvírej stále tak hubu, jakobys nás chtěla všecky spolykat!“
    Poněvadž dívka před hosty nemohla se s matkou hádati, vstala, odešla do druhého pokoje, jakoby tam něco hledala, a vrátila se za hodnou chvíli. Paní Šustrová porozuměla tomuto vzdoru a stíhala dceru hněvivým pohledem. Této mezihry nikdo z mužů si nevšiml. Kyllian pro jídlo a pití, Žemla pro vážné myšlenky, hlavou jeho táhnoucí ...
    Pavlína zatím usedla. Výraz vzdoru, jímž pokryla se její tvář po napomenutí matčině, ustoupil zas naprosté lhostejnosti. Uznávala konečně, že ji matka napomenula právem, že neměla zívati v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o celé budoucnosti její a Žemlově. Cítila, že se nechová dosti vážně jako nevěsta, a byla povděčna, že Martin nespozoroval němou její potyčku s matkou. Bolelo by ho to zajisté. Vždyť se ničím neprovinil. Jeho upřímnost, vážnost, jeho něha ji odzbrojovala. Vždyť nevpadl do domu jako lupič. Přicházel poctivě a ona trpěla jeho návštěvy. Vždyť nebyla děckem a mohla mluviti, Nemluvila však proto a nekladla odpor, jelikož jedinou její myšlenkou a snahou bylo, aby unikla matce, aby se jí zbavila. K tomu se Pavlína v nitru svém přiznávala.
    Byla všecka zmatena a popletena. Již viděla, že ze všeho toho není vyváznutí. Dnešním zasnoubením byly za ní spáleny všechny mosty. Seděla tu jako socha a přece byla rozhárána. V té spoustě odporu, přemáhání se, zápolení a poddávání kmitala jí kdesi v dáli, jako v hlubokých tmách, skrovná jiskřička


naaěje, že tomu přece konečně uvykne, jak tvrdívala matka. Proto neodporovala, proto se dala zasnoubiti.
    Netušila, jak lehkovážně tu hraje se životem svým i Žemlovým!
    Netušila také paní Šustrová, jak pochybného dobyla vítězství.
    A po tomto dni plynul život lidí našich dále týmž tokem, jako dříve. U Žemly nezměnilo se nic. Byl i nadále tak ostýchavým k dívce, a chování Pavlínino nedovolovalo mu důvěrnějšího sblížení. Žemla pociťoval teprv nyní, že mezi nimi zavládá divná odměřenost místo přívětivé, vzájemné důvěrnosti, ale přičítal vše panenské nesmělosti a ostýchavosti dívčině.
    Za to paní Šustrová snažila se vynahraditi mu plnou měrou, čeho mu Pavlína nedopřávala. Ode dne zasnoubení byla k němu přívětivá a důvěrná, jako skutečná tchyně, která chová první své vnouče. Poklepávala mu na ramena, hladila mu časem hlavu a někdy žertem potleskávala mu na líce. Málomluvnost a tuhost dceřinu zastírala mu stálým povídáním, aby nepozoroval, že holka sedí a nemluví. A když někdy se vzmužil Žemla sám a pojal Pavlínu za ruku, pohladil jí prsty, urovnával na čele vlasy nebo dokonce si zahrál s náušnicí v malém dívčině uchu, pohlížela paní Šustrová úkradmo s rozkoší na tyto nesmělé pokusy ženichovy, zraky jí zajiskřily a pokyvovala hlavou, jakoby chtěla říci: Dobře, dále, dále! Cítilaf, jaká jest posud mezera mezi mladými lidmi, a přála si, aby byl Žemla výbojnějším. To jediné snad mohlo Pavlínu trochu rozplameniti  –  tak počítala.
    Ale Žemla nedostal se přes tyto drobné, nesmělé rozběhy. Sedal opravdu někdy „tak horkokrevně, jako nakládaná okurka“  –  jak mu říkal rytmistr Kyllian. A netušil, ubožák, jak je tu na nepravém místě. Osud měl postaviti k Pavlíně muže smělého, odvážného, mělké třeba povahy  –  to jí bylo stejné a nerozuměla tomu  –  ale se zvučným hlasem, s ráznými posunky; muže, který v nepřítomnosti matčině byl by ji chytil kolem pasu a přitiskl na prsa, který by jí někdy poškrábal ruce, když by se bránila, který by ji chopil za hlavu a zlíbal tváře do červena, rozcuchal vlasy, smačkal límeček, který by ji sterým drobným škádlením pokoušel a pak smíchem a polibkem udobřoval, jenž by se jí nedotýkal, jakoby byla z cukru  –  jak Žemla činíval –  ale kterýž by položertem, poloopravdu stiskal její ruce, až by vykřikla a mohla pak za trest jeho přes ruku plesknout. Takového muže bylo třeba vedle Pavlíny, dovádivého, výbojného, nebojácného, který by se byl odvážil všeho, čeho lze u dívky se odvážiti  –  a kam se poděl proti podobnému jejímu ideálu Žemla, kterýž sedě vedle ní stále se chvěl a vzdychal ...
    Po čase, když na vše to vzpomínal, býval Žemla naplněn hořkostí při pomyšlení na úkladnou přívětivost staré paní, a postava její připadala mu pak jako zjev staré, prohnané, necitelné dohazovačky ...
     Uběhl měsíc leden, masopust byl v plném proudu, ale do Václavské ulice málo jeho šumu zalehlo. Jen paní Šustrová připamatovávala společnosti, že je masopust, a to svým způsobem: sledovala v krejcarových novinách záznamy sňatků a předčítala je večer nahlas, když přišel Martin a s ním někdy Kyllian. Pak usedla, nasadila okuláry, roztáhla číslo časopisu a jala se čisti širokým, rozmáčklým hlasem, kdo vstupuje v stav svátého manželství. Slečna Pavlína pletla nebo háčkovala a poslouchala se sevřenýma rtoma. Martin klopil hlavu a pohrával si s třepením ubrusu, a byl-li u Šustrů také Kyllian, tedy funěl, kroutil kníry a rušil někdy předčítání paní Šustrové žertovnými výkřiky:
     „Gottes Kristiwillen  –  to je sebevrahů! Žemlo, vzpamatuj se, do čeho to lezeš, nech toho  –  já se ti obětuju a vezmu si fraulein Paulině sám!“
     A smál se řehotně a díval se po všech u stolu, jak vtip jeho působí. Slečna Pavlína nehnula ani brvou a upírala zraky na pletení neb háčkování, jakoby skrze ně četla. Žemla býval při podobných poznámkách lytmistrových rozpáčit a skoro také trochu žárliv. Jenom paní Šustrovou strhl chvast Kyllianův k tichému usmívání, jež rozložilo se jí na tenká, široká ústa a na zvětralé tváře. Skákala pak očima s Žemly na dceru a s dcery na Žemlu a v jejím pohledu skrývalo se cosi drzého, nestydatého. Paní Šustrová snažila se vložiti do tohoto pohledu něco žertovného, šibalského, blahopřejného, ale zatím se vydařil skoro jako usmívání kuplířky.
     Jednou, ícdyž zase paní Šustrová dočetla svůj šeznam sňatků, položila číslo novin na stůl, odklonila zvolna trup k opěradlu pohovky a držíc se všemi desíti prsty desky stolu, zamžourala na Žemlu a pronesla hlasem, jakoby chtěla někomu dělat laskominy: „Ale což pak, Žemličko, až takhle zde jednou bude jméno vaše a Pavlínčino! Taky to sem přijde, taky!“
     Martiri vzhlédl skoro uleknuté ke staré panů Byl odjakživa nepřítelem všeho veřejného hluku, a nyní připomněla mu paní Šustrová něco nepříjemného. A jakoby chtěl věc zažehnat) odpověděl rychle: „I to snad nepřijde do novin, jemnostpaní. Kde pak oni vědí o všech případech! To jen, když jim lidé pošlou oznámení . . .“
     „Ba ne, Žemličko, ba ne,“ poučovala paní Šustrová kantorsky, „do novin přijde vše, protože se to tam dává z matrik  –  z matrik!“
     „Ja das versteht sich!“ přisvědčoval Kyllian, „z matrik, chlapečku! A snad ti to nebude vhod, co ?“
     Žemla mlčel; jakby mohl říci, že mu skutečně nebude vhod! Vždyť by urazil slečnu Pavlínu. Krom toho podíval se na paní Šustrovou a vyrozuměl z jejího pohledu, kterak ona se těší na okamžik, až sňatek dceřin bude v novinách. Neříkal tedy pranic. Ať to přijde do novin! Vždyť každý jich nečte. Ostatně nelze ničemu zabrániti, když se to vybírá z matrik ...
     Tak sedávali za zimních večerů u stolu den co den. Stará paní za ten čas pověděla Žemloví celý svůj životopis již po několikáté, opakujíc po způsobu stalých, žvavých žen stáíe totéž; slečna Pavlína upletla snad již několikátý pár punčoch a při vaření čaje vypotřebována velká láhev rumu. Žemla uvykl těmto pravidelným návštěvám a nebyl by mohl bez nich býti. A Kyllian litovával skoro při každé své návštěvě co nejupřímněji, že nebydlí také v domě, aby byli všichni pohromadě, aby nemusil pozdě večer přes ulici.
     „Jak vyjdu ze vrat,“ vykládal vždy na odchodu, „rozrazí mne na ulici zima a mám co dělat, abych se cestou nerozházel. Kdyby tu v domě byla nějaká díra prázdná, hned bych se sem stěhoval. To bychom se pak teprv slézali, jako štěnice za rámečkem!“
     Žemla děkoval v duchu Pánubohu, že zde takové díry není. Pak by teprv měl rytmistra celý den na krku. 1
     Jak řečeno, ruch masopustní nedoléhal do ztracené Václavské ulice. Jen když v neděli vracívala se společnost z nějaké procházky, zarážel jim o sluch ze všech hospod na Dobytčím trhu řinkot hudby a výskání opilých vojáků.
     Paní Šustrová čekala stále, že se zmíní Martin o nějaké zábavě, ale když týdny míjely a masopustu bylo na mále, prohodila panička jednoho večera sama:
     „Nu, což pak, Žemličko, ani si letos nezatančíte? Koukejte, v neděli je u Šáryho věneček  –  měli bychom se aspoň jednou mezi lidi podívat...“
     Žemla hned neodpověděl. Bál se od počátku masopustu, že stará paní s něčím takovým se vytasí  –  a už je to tu. Ale nebylo lze, aby odporoval. Když paní Šustrová domluvila, vzhlédla slečna Pavlína mnohem živěji než jindy a upřela tázavý pohled na ženicha. Martin pochopil, co tento pohled znamená. Má jiti do zábavy.
     Ano, zmínka o tanci vyrušila slečnu Pavlínu, jinak nehybnou. Byla náruživou tanečnicí a dosud každého masopustu dosyta užila. Ovšem, jindy to mohlo být, do loňska byla svobodna, volna, a matka vymetla s ní, kde co bylo přístupno a kde co slibovalo dceři zábavu a poskytovalo matce naději do budoucna. Avšak letos nemohly samotný. Byl tu Žemla, milovník, ženich, nemohlo býti řeči o tom, aby šly bez něho. Ale Žemla se nezmiňoval ani slovem a paní Šustrová vycítila, že o tanec nestojí, mlčela tedy také. Konečně však pohnulo se jí srdce nad dcerou, která z hluboká vzdychala, kdykoli procházkou pohlížela do výkladních skříní, v nichž bylo masopustního, plesového zboží, až oči přecházely, a kteráž někdy pozdržela se deset kroků za matkou, zastavujíc se na nárožích a vyčítajíc z návěští, kde jaký věneček a zábava. Než slečna Pavlína ani slovem se nezmínila, že by chtěla jiti do bálu. Ne ze skromnosti, ale z jakéhos trpného vzdoru.
     Loni v masopustě říkávala slečna Pavlína jenom: Kam pak půjdeme, mutr?
     A paní Šustrová odpovídala: I, kam chceš, vyber si!
     A pak šly, jak dcera rozhodla. Letos však pociťovala Pavlína, že se o vliv na matku rozdělila se Žemlou, že bude rozhodovati jeho slovo, bude-li
o – tom vůbec řeči, i vyčkávala, až začne někdo jiný. Čekala, čekala, masopust schyloval se, a o tanci dosud nikdo se nezmiňoval. A když tedy konečně matka si vzpomněla, zaradovala se Pavlína v duchu a podívala se na Žemlu pohledem, jemuž neodolal. Bylo mu sice nepříjemné pomyšlení, že mu bude strojiti se v nepohodlný, těsný černý oděv, že bude musit navléci bílé rukavice  –  jeho veliké ruce půjdou na výstavu  –  že při vstupu do sálu se slečnou Pavlínou upře se na ně na sta očí, že bude nucen tančiti, že bude posuzován paničkami i děvčaty, že projde ohněm bálové kritiky  – ale slečna Pavlína by ráda do plesu nebo do věnečku: jak jí molil odepřít! A Žemla svolil.
     „Da geh’ ich aber auch mit!“ zvolal Kylliart. „Moje pedály nejsou sice do tance, ale podívám se zas jednou rád na ten hipodrom. Když vidím takový hon kolem do kola, vzpomenu si vždy na vojančinu a jak jsem proháněl koně v jízdárně! Počkej, Žemlo, zejtra vyházíš krám a já ti dám lekci  –  tancuješ ty asi, jako věšák na šaty!“
     Slečna Pavlína svírala rty, aby přemohla smích, který jižjiž cukal jí tváří, a Žemla zčervenal, neboť cítil, že má rytmistr s tím tancem skoro pravdu.
     A šli do věnečku k Šárymu. Úbor pro slečnu Pavlínu byl připraven skoro za půl dne. Mělať paní Šustrová náhodou doma šaty jisté paničky, které měla rozpárati a přešiti, a poněvadž na to bylo dosti času a poněvadž byly šaty slečně Pavle jako ulity, rozhodla paní Šustrová, aby jich dcera užila pro ten večer. Spíchly rychle nějakou okrasu, tu tam našily ryšků, ubraly kousek tuniky, vyžehlily, a šaty byly jako novy. Až se v nich slečna Pavlína vytančí, rozpářou se a vyperou, a nikdo nebude tušiti, že byly na bále.
     V neděli nebylo o procházce ani řeči, ba u Šustrů skoro ani řádně neobědvaly.
     Panoval tam již od rána chvat a rozčilení, jakoby začínal věneček již v poledne, a posluhovačka Fáná přes tu chvíli skákala se schodů a vracela se horempádem domů, snášejíc rozmanité drobnosti, jichž bylo na večer třeba. Teď běžela pro kousek křídy, za okamžik pro jehlice do vlasů, pak pro záběl do rukavic, pro bílou tkanici do plesových střevíčků od loňska, pro láhvičku voňavky  –  Fána ani nepamatovala, co vše toho dne snesla, a k večeru již nohou necítila. Když se setmělo, dostavila se frizerka ze Spálené ulice a vytvořila na hlavě slečny Pavlíny dosti prostý sice, ale pracný a „ umělecký“ účes. Paní Šustrová svítila při této důležité práci a skoro ani nedýchala, aby věc nepokazila. Chvílemi slinila palec a urovnávala jím dceři jednotlivé vlasy, jež nechtěly přiléhat.
     Rozčilení podobné, ač tlumenější, panovalo dole v krámě Žemlově. Bylo to rozechvění vážnější, mužnější.
     Žemla sice nezačal hned ráno se strojením, ale přec odcházel z krámu častěji do kumbálu, aby přehlédl, je-li vše v pořádku, a čeho snad se nedostává, aby v čas bylo opatřeno. Tentokráte kartáčoval oděv sám a než jej položil na postel, pokladl pokrývku její velikými archy papíru, aby se na oděv nenachytalo peří. Probíral sé deset minut prádlem Ve truhle, nemoha najít košili dosti bělostnou, skvělou. Tato měla nějakou skvrnku níže, ona výše, na jiné zas bylo vidět, že již není nova. Konečně přece vybral jednu, připnul k ní límec a opatrně ji položil vedle černých šatů. Stejně pečlivě schystal ostatní kusy prádla.
     K poledni přinesl ševcovský učeň nová perka, Rozinky, a Žemla hned je obul, aby je do večera trochu vyšlapal. Jako Fána s hora, měla i Randová dosti běhání. Musila obstarati nový, atlasový nákrčník, a přinesla jich Žemloví půl tuctu na vybranou. Pak běžela pro čerstvou pomádu a dvakráte musila zaskočiti k holiči na Dobytčí trh, aby neopomenul po obědě pana Žemlu oholit a vlasy mu přistřihnout Od rána přikládala Randová do kamen v kumbále, aby se hřála voda na mytí. Když bylo poledne, byl hrnek skoro prázden  –  voda stálým vařením se vypařila. Randová běžela pro čerstvou, jakoby jí hlavu zapálil. A do všeho toho pletl se Kyllian, který již dopoledne přišel k Žemlovi černě oděn, s obnošenými žlutými rukavicemi v náprsní kapse, s kníry navoskovanými, jakoby měl pod nosem dva špejly. Pokusil se také vniknout k Šustrovým, ale tam ho nepustili.
     „Pavlinka se strojí,“ oznamovala mu paní Šustrová s úsměvem na prahu, a Kyllian skutečně zahlédl skulinou nedovřených dveří slečnu Pavlu v pokoji, s rozpuštěnými vlasy, ve spodničce a v bělostné košili, která jen dopola zakrývala plná její ňadra,
i poroučel se, ač nerad. Vrátil se k Žemlovi, vešel do kumbálku, prohlížel jeho oděv, podíval se i na Žemlový nové boty, hádal, kolik asi budou stát, radil Martinovi, aby do nich nasypal „jen hodně mnoho fedrvajzu, aby v nich měly nohy dost místa“  –  a aby si ukrátil chvíli, popíjel slivovice.
     Také Žemla nemohl obědvat, jak byl zaujat přípravami na večer a očekáváním, kterak tato výprava dopadne.
     Konečné nastal večer.
     Žemla již od šesté hodiny zcela připraven stál uprostřed krámu, aby o nic nezavadil a se nezatřísnil. O půl sedmé přiběhla bez dechu Fána, „že milostpaní vzkazuje, že už jsou hotovy, aby se milostpán pro ně zastavil“. Žemla zhasil, zavřel krám a šel k Šustrovým, kde zastal Kylliana v hlučném hovoru. Starý obejda civěl tam již půl hodiny a mluvil na dluh.
     Zjev slečny Pavlíny oslnil Martina, že se v něm až dech zatajil. Těšil se na ni, jak asi bude vypadat, ale všechno jeho očekávání bylo předstiženo. Stála tu v bílých kreplisových šatech s růžovými ozdobami. Sukně nedosahovala až k zemi, i bylo zřítí dvé malých, atlasových střevíčků, šněrovaných hedvábnou tkanicí. Živůtek slečnin byl mírně vykrojen a objevoval bílou, jemně namodralou pleť plných ramen a opojné vzedmutí tvárných ňader. Ruce dívčiny vězely v rukavičkách s dvanácti knoflíčky, sahajících skoro až k lokti. Krk její obepjat byl tenkým zlatým řetízkem drobného článkování, a v ouškách dívčiných tkvěly náušnice ze slonové kosti s křišťálem uprostřed. Přes židli přehozen byl pláštík s labufkou, jejž slečna při vstupu do předsíně tanečního sálu měla nésti na ramenou. Paní Šustrová byla již také připravena. Byla oděna v černé hedvábí, v šat sice trochu staromódní, ale šetrně zachovaný. Byl to zajisté úbor sváteční, jejž oblékala jednou, dvakráte do roka. V ruce držela beduinu, do níž měla se zahaliti Pavlína, „aby po ulici nestrašila“, a bílý vlněný šátek, jejž si měla slečna přehodit přes hlavu.
     „Jsme hotovi, Žemličko,“ pronesla paní Šuštrová milostně, měříc Martina, jak jest vyparáděn. Byl černý od hlavy po paty, jenom na prsou probleskovala bílá vesta pod kabátem na knoflík zapjatým. Vlasy jeho byly tentokráte nakadeřeny a vycházela z nich líbezná vůně růžové pomády. Podrobiv se horkému želízku vlásenkářovu, činil tak Žemla se značným sebezapřením a jenom po výslovném přání slečny Pavlíny, jež byla tlumočila paní Šustrová. Oholené tváře zamodrávaly se kořínky vousů pod koží, knírky byly navoštěny. Na velikých rukou Žemlových nataženy byly rukavičky barvy makové.
     „No, to je párek k pohledání!“ zvolala paní Šustrová zálibně a samolibě a strkala Žemlu, aby se postavil vedle slečny Pavlíny. Dívka podávala Martinovi koketně ruku  –  dnes, kdy ji vedl do bálu, se vším se smiřovala. V tom okamžiku byl by ji Martin láskou snědl a do hlavy vstupovalo mu netušené, neznámé opojení. Padala s něho tréma, jež od rána ho tísnila, a nemyslil na nic jiného, než jak bude s drahou, milovanou dívkou tančit Zapomínal při tom i na nedostatečný svůj výcvik taneční.
     Slečna Pavlína byla v myšlenkách dále; těšilať se, jak bude tančit s tanečníky, s mnoha tanečníky  – neboť slečna Pavlína mívala vždy mnoho tanečníků. Kyllian pohlížel taky jenom na vystrojenou dívku a jedl ji očima, počínaje pěknou její hlavou a zakusuje se vždy níže. V tom okamžiku zdálo se, že rytmistr vrací se do své minulosti, v tom pohledu byl celý životopis starého kavaleristy.
     Paní Šustrové neušlo pohnutí obou mužů. Pozorovala předobře zanícení Žemlovo a lačné pohledy Kyllianovy a slavila v duchu vítězství. Ano, takto chtěla okázati dceru nastávajícímu zeti svému, aby viděl, co z jejích rukou dostane, a aby byl za to vděčen. Byla dnes hrda na to růžové dítě, na vystrojenou tu dívku, za niž si chtěla koupit pohodlné, bezstarostné živobytí a kus panování pro zbytek života...
     Ještě sebrala paní Šustrová něco špendlíků k zacelení případných trhlin v oděvu dceřině, několik jehel do vlasů, pár obnošenějších rukaviček Pavlíniných pro dobu po půlnoci, strčila do kapsy dva neb tři kapesní šátky  –  a již sestupovala společnost se schodů. Fána svítila na cestu a poslouchala poslední rozkazy paní Šustrové, co a jak opatřiti a co vše připraviti, neboť Fána měla dnes přespati v bytě Šustrových, aby nezůstal tak zcela prázdný.
     Venku byl krásný únorový večer nedělní. Bylo suché počasí, sníh ležel umrzlý a pískal pod nohami čtyř bálečníků, zatáčejících na Moráň. Napřed Šel Žemla se slečnou Pavlínou, kteráž i v dlouhé beduině tetelila se zimou. Vážněji, delšími kroky spěchali za nimi Kyllian a paní Šustrová. Po desíti minutách vcházeli obloukem do zahrady na Slovanech a za okamžik potom vstupovali do osvětlené síně zahradní budovy, kde již zavládl šum tanecního večera.
     V šatně vyvlékla Pavlína levé rámě, jímž byla na Žemlu zavěšena, a stanula, aby vyčkala matky a Kylliana, kteří byli asi deset kroků pozadu.
     „Svlékněte si zimník,“ pronesla šeptem k Martinovi.
     Paní Šustrová došla spěšně, sňala s dcery plášť, shodila také svůj a kladouc oba kusy k zimníku Žemlovu velela ženě v šatně, aby všechen oděv uložila pod jedno číslo, jež pak podala ženichovi.
     „Vemte to k sobě, pane Žemlo  –  u vás je nejjistější.“
     Zatím shodil i Kyllian svůj plášf, vytáhl z fraku hedvábný šátek a zatřepal jím silně. Vyrazila z něho pronikavá vůně bergamotového oleje, který se míchá do nejlacinějších voňavek.
     „Saprlot, vy jste se natřel!“ prohodila s úsměvem paní Šustrová.
     „Moje stará asekurace!“ odpovídal rytmistr nakláněje se k paničce. „Nerad čichám ten bálový pot!“
     Pavlína nevšímala si tohoto hovoru. Hleděla dychtivě do osvětleného sálu a již se levicí zavěsila znova na Žemlu.
     „Pojďme!“ pobídla ho.
     A vstupovala do sálu po pravém boku Žemlově. Vstupovala tam jako dáma, která jest v tanečním sále doma, vstupovala jako královna plesu, s hlavou vztyčenou, hrda, zářící, vědoma svých úspěchů a dychtící po nových vítězstvích.
     Bylo před prvním tancem, z orkestru ozývalo se poslední ladění nástrojů, kapelník stál před svým pultíkem s taktovkou v ruce, připravenou k zaklepání, sálem procházely páry, čekající na první zavznění hudby, veškerou prostorou nesl se živý šum, vznikající šustem ženských šatů, tlumeným hovorem a smíchem tu tam vybuchujícím.
     Zraky všech mladíků, kráčejících právě mimo se svými tanečnicemi, upřely se rázem na skvoucí zjev Pavlínin, upřely se na ni i zraky dívek.
     Muži hleděli na ni plni obdivu a žádostivě, dívky s jakýmsi chladem, tušíce, že se tu objevuje nebezpečná sokyně.
     Pavlína tvářila se, jakoby nepozorovala tyto pohledy obdivu a tajené závisti. Přelétla očima sáJ a obrátila se k matce:
     „Tamhle pod zrcadlem je místo, mami, tam bysi se mohla posadit Pojďme!“
     A zamířila k zrcadlu, pod nímž bylo ještě několik prázdných židlí.
     Když došli na místo, obrátila se Pavlína k matce zády, paní Šustrová sňala s beder dívky pláštík s labuťkou a Pavlína lehce se zachvěla. V sále bylo dosud chladno, jako vždy před prvním tancem.
     Paní Šustrová přeložila šetrně pláštík, usedla, a vedle ní posadil se Kyllian.
     S pocity zcela jinými vstoupil do sálu Žemla. Byl za celý svůj život asi třikrát neb čtyřikrát v taneční zábavě, v té době, kdy mládencoval ve filiálkách. Před tím chodil krátký čas k tanečnímu mistru Godrovi, mistru třetího to řádu, ale nedospěl v umění tanečním veliké dokonalosti. Dal se do tanečních hodin pohnouti několika kolegy, ale cítil, kterak jest neobratný, kterak nedobře se vyjímá jeho dlouhé, kostnaté tělo, a větší část večerů tanečních prostál nebo proseděl. Pro složitější tance neměl vůbec smyslu a paměti, s bídou naučil se tančiti dokola, valčík nikdy nepochopil.
     Později, když se odhodlal jiti do taneční zábavy, vlastně když jej tam soudruzi zavedli, vmísil se pravidelně v hlouček tanečníků netančících, dívajících se, a jen po dlouhém rozpakování odvážil se časem přistoupiti k některému děvčeti se žádostí
o – taneček. Nikdy neodvážil se na ony dívky, které byly stále v kole, které šly z ruky do ruky. Vybíral si takové, jež celý večer seděly. Myslil, takové že budou co nejshovívavěji posuzovati jeho výkony. Cítil zkrátka Žemla, že na tanečníka není zrozen.
     A pojednou po letech přichází do plesu jako ženich, s nevěstou, které snad  –  ba jistě  –  má se pro celý večer věnovati.
     Postřehl dobře všechny ty pohledy, upírající se na Pavlínu, viděl, že i na něj dorážejí zvědavé zraky, a bylo mu, jakoby se byl octl na pranýři. Co vše člověka očekává, je-li ženichem! Jakých tu povinností!
     Cítil, co leží v těch zracích, kteréž obléhaly jeho nevěstu, a v nitru jeho ozvalo se něco jako žárlivost. Proč svolil k této výpravě! Proč se neopřel rázně!  –  Martin byl by se nejraději obrátil, aby utekl domů. Ale bylo pozdě. Již vešel, a před druhou, třetí hodinou ranní není vyváznutí.
     Hleděl zmateně před sebe a skoro nic a nikoho neviděl. V tom vlnění, jímž prošli, než se dostali k zrcadlu, nerozeznával již jednotlivých postav. Byla to směsice hlav, v nichž  –  zdálo se mu  –  je po čtyřech očích, bylo to blýskání a poskakování, byl to jediný vír –  Martinovi téměř hlava se zatáčela. Ah, plesy! Kdo to vymyslil! Kterak –  proti tomuto honění a kvapu, proti této výstavě  –  je milo a příjemno sedět v klidné domácnosti a hovořiti bez rozčilení a vzrušení!
     Jedva že paní Šustrová svlékla s Pavlíny pláštík a usedla, ozvalo se rázné zaklepání kapelníkovy taktovky a již zavzněly zvuky lákavé polky. Pochod párů po sále náhle se zastavil, ale jenom na okamžik. V okamžiku nejbližším změnil se obraz, a již míhaly se páry v houpavém křepčení kolem Žemly a Pavlíny.
     Při prvních zvucích vyvlékla Pavlína ruku ze závěsu a stála nyní vedle Žemly vzpřímena, vyčkávající.
     „Na also, Žemla!“ ozval se hlas Kyllianův, „dej se do toho  –  a ne celý kousek  –  já bych také rád fráulein Paulině poprosil!“
     Žemla se uklonil, Pavlína položila levé rámě své na jeho rameno a přilnula k němu plnými,


dmoucími se ňadry. Zněla hudba  –  dívka náležela již jen tanci. Martinovým tělem projelo mocné, smyslné zachvění  –  náhle děkoval v duchu, že tu jest, že přišel. Neboť kde mizelo vše ostatní před tímto blahem! Byl v opojení, cítě na svých prsou Pavlínu, a jako v mrákotách slyšel ještě slova paní Šustrové:
     „Neudychej se mně, Pavlínko! Neuchvať se! Martin – , pane Žemlo, dejte mně na ni pozor...!“
     A Žemla octl se v reji.
     Při prvních obratech zatočila se mu hlava. Nevěděl, odkud s Pavlínou začal, kterým směrem tančí, kde sedí paní Šustrová, na které straně je vchod a kde hrají hudebníci  –  nevěděl nic a nikoho neviděl. Byl jat skoro závratí a cítil, kterak bledne úzkostí, neboť se mu zdálo, že se při nejbližším obratu překotí, že upadne a  –  Pavlína s ním. Průvan ho mrazil na hlavě a na čele vyvstaly mu krůpěje studeného potu. Nyní, nyní to nastane! Ta hanba strašlivá! Kterak se zodpoví před Pavlínou! Vždyť mu pak nezbývá, než aby se šel utopit...
     Ale Pavlína byla pevná tanečnice. Cítila, kterak jsou kroky Martinovy nejistý, a ač se zdálo, že na tanečníku svém spočívá plnou tíhou těla, držela jej bezpečně a jistě, a pozorujíc, že se ruce Martinovy třesou, zašeptala po chvilce:
     „Ne tak rychle, pane Žemlo  –  pozbudete dechu. Ne do kola, šanžírujte trochu ...“
     Žemla nerozuměl, co Pavlína chce. I nepoddala se Pavlína již při nejbližším obratu, nedala sebou otočit, nýbrž táhla Martina za sebou a šeptala mu:
     „Chvilku rovně  –  a hleďte nahoru, abyste uvykl. Vy jste již dlouho netančil, viďte ?“
     Žemla chtěl odpověděti, ale nemohl slova vyraziti. Plíce jeho sotva popadaly dechu, prsa zvedala se mocně a rychle, srdce mu bilo, jakoby chtělo vyskočit.
     „Jen volně, volně,“ napomínala Pavlína opětně. „A nezapomeňte dýchat. Při druhém tanci půjde to lépe.“
     Žemla byl zahanben, že jej drží tanečnice, a zase by byl Pavlínu zlíbal vděčností, že je tak shovívává a že ho vede.
     Nyní tančili volně, proplétajíce se ostatními páry, a Martin radostně pozoroval, že se vzpamatovává, že volněji oddychuje a že se může podívat na tanečníky kolem sebe, aniž se mu hlava točí. Vykračoval bezpečněji, a když protančili sálem na dél, počal se opět otáčet. Šlo to.
     Pavlína, ucítivši nyní, že ji Martin drží jistěji, pronesla polohlasně:
     „Nu vidíte, že to jde. Je jen o začátek.“
     „Děkuji vám, slečno,“ odpovídal Žemla chvějícím se hlasem. „A nehněvejte se na mne, že jsem tak nemotorný. Já neměl nikdy času, abych byl chodil do zábav a do plesů. Tím více lituji toho nyní, kdy mohu  –  kdy smím tančiti s vámi. A s vámi, Pavlinko, chtěl bych protančiti celý život ...“
     Pavlína lehce se usmála a Martin vzpomněl teprv nyní, že oslovil dívku jen křestným jménem,
i zapálil se a fiorko rozlilo se mu až po šíji.
     „Slečno,“ šeptal Martin s namáháním, „nehněváte se, že jsem byl prostořeký ... ?“
     „Nehněvám,“ odpověděla Pavlína usmívajíc se. Věděla, čeho se omluva Žemlová týče.
     Žemla protančil s dívkou dvakráte sál a blížil se k zrcadlu, pod nímž seděla paní Šustrová. Obávaje se, aby Pavlínu příliš neunavil, zastavil se s ní právě před matkou, uklonil se a děkoval za tanec.
     Pavlína jen hořela a ňadra se jí mocně dmula.
     „Nesedej, dítě, nesedej!“ volala paní Šustrová. „Až si trochu oddechneš!“
     Zatím Kyllian, který seděl vedle staré paní, popotahoval si vestu, urovnával na sobě frak, zamnul kníry a teď povstal.
     „Ah,“ zvolal, „fráulein Paulině vydrží víc! Smím prosit, slečinko ?“
     A hluboko se uklonil.
     Pavlína přetřela si krajkovým šátkem čelo i tváře urovnala kdesi na šatech nějaký záhyb a obrátila se k matce:
     „Nejsem rozcuchaná?“
     „Nejsi, dítě, nejsi,“ mluvila Šustrová sladce. „Jsi jako ze skřínky.“
     „Tak prosím!“
     A zvedala obě ruce.
     Kyllian nakřivil tělo, pojal dívku, a již se vzdalovali. Tempo rytmistrovo bylo pomalejší, jeho způsob tance staromódnější, skoro komický, avšak obratný a jistý. Paní Šustrová hleděla za ním s úsměvem.
     Žemla usedl, když se pár vzdálil, a otíral šátkem obličej i krk. Paní Šustrová obrátila se k němu a tázala se mateřsky:
„Nu, pane Žemlo, jak pak vám Pavlínka tančí?“ „Můj Bože, milostpaní, slečna tančí jako anděl,“ odpovídal Martin a vnikal zrakem do směsice tančících, v níž mu dívka s Kyllianem zmizela. „Bojím se, že já jí nevyhovuji.®
     >Jděte, jděte!“ promlouvala paní Šustrová přívětivě. „Tančíte, jako byste byl chodil k Linkoví. Nevěděla jsem, že to tak dobře půjde. Jen srdnatě do toho, pane sousede! Bez kuráže nic se nedokáže !“
     Žemla usmíval se polo rozpačitě, polo blaženě, a vyhlížel, kde se mu Pavlína objeví. Již se blížila s Kyllianem, mihli se kolem a zase se vzdalovali. Kyllian zářil radostí a karmínovou barvou obličeje. Když se blížili podruhé, umlkla náhle hudba, a Kyllian nabídnuv Pavlíně dvorně rámě přiváděl ji k matce.
     Dívka usadila se po pravé straně matčině.
     „Počkej, dítě, tak ne,“ volala paní Šustrová. „Seděla bych mezi vámi. Vstaň, sedni sem, vedle pana Žemly, a já na tvé místo  –  tak!“
     A než usedla, hodila okem milostně po Žemloví, jako by chtěla říci: „Hleďte, kterak vám všecko pěkně zaonačím!“
     Po ukončení polky tleskalo se v celém sále, s počátku jen místy, mírně, ale náhle tleskot vzrostl a stával se ohlušujícím, neústupným. Bylo nenasytným tanečníkům vyhověno. Již se ozvalo zaklepání taktovkou a znova rozezvučela se polka sálem.
     Tu již také přistoupil ke slečně Pavlíně jakýs mladík vysokého vzrůstu, výbojného vzezření, a žádal za tanec.
     Dívka povstala bez rozmýšlení, zavěsila se a tančila.
     „To je žába,“ zvolala paní Šustrová se smíchem, obracejíc se k Žemloví. „Ani se vás nezeptala...!“
     „AIe milostpaní,“ odpovídal Žemla překvapen, „což já smím slečně dovolovat nebo zabraňovat.“
     „Ano, ano,“ potvrzovala paní Šustrová s jakousi vážností, „nevěsta má se ptáti ženicha  –  vždycky, vždycky, pane sousede. Ale nesmíte se na ni hněvat, ona již dlouho nikde nebyla a vůbec toho mnoho neužila. Je to to jediné  –  až se vezmete, přejde ji tanec. Nastanou jiné starosti...“
     V duchu však byla panička ráda, že pro dceru přišel tanečník. Jen af jich přijde více, hodně mnoho, aby Žemla viděl, jak se Pavlínka líbí, jak se o ni derou. Af vidí ženich, co má.
     Pavlína tančila celý kus přidané polky s neznámým tanečníkem a nevrátila se k sedadlu ani když hudba utichla. Mladík po tanci bez okolků si ji zavěsil a prováděl, aby si promenádou oddechla, a Pavlína ochotně jeho průvod přijala. Dala se dovésti k matce a Žemlovi za hodnou chvíli.
     Než usedla, vyňala taneční pořádek a podávala jej tanečníku s otázkou:
     „Nezapíšete se?“
     „0 prosím, slečno!“
     Tanečník sáhl po lístku, vyňal z vesty drobounké olůvko a podepsal se, načež s úklonou odcházel.
     „Což pak?“ tázala se paní Šustrová. „Zadala jsi se?“
     „Na čtverylku,“ odpovídala Pavlína.
     „A tuhle pana Žemly ses neptala ?“ pokračovala matka s jemnou výčitkou. „A prve ses také nedovolila...“
     „Pan Žemla se nehněvá, že ne?“ obrátila se k němu Pavlína přívětivě.
     „Ale slečno,“ volal Žemla, „já jsem šťasten, že se dobře bavíte! Nemám co dovolovati!“
     > Přece, přece, milý Martinku,“ dokazovala matka.
     Pavlína sepjala žertovně ruce a upírajíc jiskřící zraky na Žemlu, žadonila dětinsky:
     „Nu tak, že se nehněváte, že mi dovolíte? Vždyť se spolu ještě vytančíme ...“
     Žemla byl blažen. Takto Pavlínu ještě neviděl. Zářila štěstím a byla tak přívětivá, tak milostná. Žehnal v duchu okamžiku, kdy se tato zábava ujednala, a myslil, že by šel nyní každý týden. Jak i toto jest krásné! Kterak tu srdce roztaje! Tu slyší od Pavlíny, k čemu nikdy nebylo příležitosti. On má právo něco dovoliti. Jak by jí nedovolil. Ať se vytančí, aby mu neměla co vyčítat. A řekl k paní Šustrové:
     „Slečna je dobrotivá, že se mnou vůbec tančí, milostpaní. A figurové tance vůbec dobře neumím, nebudu ani slečnu obtěžovati. Jen se zadejte, drahá Pavli  – “
     Odmlčel se. Již zase byl by vyřkl její jméno. Rád by to byl učinil, ale obával se, aby touto důvěrností dívku nepohněval. I dokončil:
     „ –  zadejte se, slečno. Budu vám vděčen, necháte-li mi vždy kousek do kola.“
     A díval se pak, kterak Pavlína tančí čtverylku, později dvořanku a besedu, pohlcoval nevěstu očima a v srdce vkrádala se mu malá žárlivost, že s ní nemůže tančiti všechno sám. Záviděl všem těm tanečníkům, že také oni přivinují k sobě nevěstu jeho, že s ní mluví, že jim odpovídá ve zvonivém smíchu> a připadalo mu pojednou, jak mnoho v životě zmeškal.
     Chýlilo se k půlnoci, kdy Žemla opětně se octl v kole s Pavlínou, toho večera již po několikáté. Po celý večer chystal se k něčemu, k nějaké otázce, při každém delším tanci odhodlával se k tomu a vždy dohráli dříve, než se toho odvážil. Jeho rozjaření a rozčilení rostlo, chtěl mluvit a zase se bál, že mu unikne celá noc a že se nedostane k řeči. Nyní tedy, nyní, než hudba umlkne! .Zdálo se mu, že v tanečním reji možno říci tak mnoho, na všechen způsob mnohem více, než sedí-li se klidně při stole, než jde-li se volně ulicí. A Martin začal tedy hlasem, který chvěl se nejen bouřlivým dechem, ale také značným rozčilením:
„Rád bych se na něco otázal, drahá slečno...“ Pavlína vzhlédla k němu plnými zraky:
„A sice?“
„Avšak  –  slečno  –  mohla byste se hněvat...“ „Proč?“
     „Poněvadž se chci zeptat, slečno  –  drahá, máte-li mne ...“
     V Žemlovi zatajil se dech. Tof hrozné, jak obtížno pronésti jediné slovo –  jediné jen  –  a kteréž přece znamená Žemlovi celý svět, celý život
     „Máte-li mne, drahá slečno, trochu  –  trochu ráda ...“ vydechl Martin.
     Pavlína sklopila hlavu, hleděla Žemlovi přes rameno do sálu, ale za okamžik zase k němu vzhlédla a pronesla polohlasně:
     „'Teprve teď byste se ptal? – 
Byla bych tu s vámi ...?“
     Nebyla to přímá odpověď a Žemla neviděl také a nepoznával, jak podivný při tom leží výraz na její tváři, ale jemu stačila slova dívčina. „Byla bych tu s vámi?“ Co jiného znamená to, než: ovšem, že vás mám ráda! Tuto odpověď slyšel Martin ve slovech dívčiných, poněvadž ji slyšeti chtěl. A když slova Pavlínina dozněla a hlava její snížila se zase, přitiskl Martin děvče ještě silněji na prsa a šeptal: „Díky vám, díky, zlatá Pavlínko ... Díky! Neklamal jsem se ...“
     A hleděl na její malé, růžové ouško, a přál si, aby tam mohl všeptati vše, co v té chvíli cítil, a aby směl slova svoje provázeti nekonečným líbáním drobného, krásného toho ouška, i vlasů, čela, úst...
     A když hudba ztichla a Žemla doprovázel Pavlínu k sedadlu, nemluvil již. Když pak ji dovedl k židli, ujal ji něžně za pravou ruku, povznesl ji zvolna k ústům a vtiskl na bílou rukavički? polibek, načež usedl také sám, štěstím všecek zmaten.
     Požehnaná taneční zábava! Kterak se prohřešil, že jenom na chvíli pocítil odpor k ní. Může být něco krásnějšího? Což to není ples a kvas duší a srdcí? Teprv dnes  –  zdálo se Martinovi  –  poznává, jakou rozkoší jest milovati a milovánu býti. A tanec, k němuž vždy pociťoval nechuť, pokládaje jej za nesmyslnou zábavu a hřích proti zdraví, připadal mu náhle jako květ pozemské blaženosti, jako nejvyšší, neocenitelný požitek. Toto víření je provázeno podivným kouzlem, které probouzí v člověku nové smysly, které i jemu dodalo výmluvnosti, aby pověděl, k čemu v jiných okolnostech nemohl se odhodlati. Hle, vždyť promluvil a dostal žádoucí odpověď. Jindy sotva se odvážil chopiti se ruky milované dívky, zde ji smí před celým světem obejmouti a k sobě přitisknouti. Tanec  –  jaký to andělský výmysl!
     Žemla myslil při tom stále jenom na sebe a zapomínal, že podobných slastí účasten je každý, kdo vyzývá Pavlínu k tanci, že ona stejně těsně přimyká se také k jiným cizím mužům.
     A jí bylo v pravdě lhostejno, s kým tančí. Tuto byla ve svém živlu a náležela všem, každému, kdokoli přišel. Kolik nocí v životě takto protančila! Kolik mladíků našeptávalo jí slova mnohem ohnivější v těsném tom spojení, a všichni zmizeli zase, aby jinde začali znova. Na tyto věci Žemla nemyslil, nevěděl o nich, nenapadlo ho nic podobného.
     Nastal půlnoční odpočinek a paní Šustrová vstala.
     „Nyní se navečeříme, Žemličko  –  však jste asi také vy trávil.“
    A obrátila se k dceři:
    „Pojď, Pavlínko, abychom nebyli poslední, aby^ chom dostali místo.“
    Staiý Kyllian potácel se sálem s nějakou tlustou paničkou, do níž horlivě mluvil, a vida, že se jeho společnost sbírá, dovedl rychle svoji mohutnou tanečnici k židli, posadil ji, poroučel se a spěchal k paní Šustrové.
    „Půjdem jíst, jeliž pravda?“ volal již zdaleka. „Však je čas. Nesmí se zapomenout na žaludek. Tohle není malá práce! Jakživ jsem nemyslel, že se do toho ták obořím. Ale je to lepší než parní lázeň.1 Vorwárts, Žemlo!“
    Podal ruku paní Šustrové, Pavlína zavěsila se na Žemlu a rychle kráčeli ke stolům, k nimž hrnuli se také ostatní hosté.
    Při večeři pozorovala paní Šustrová s uspokojením, kterak zraky nejbližší společnosti upírají se na její dceru a na Žemlu, zvědavě, zkoumavě, a aby naznačila, že není matkou dcery, která touží teprv po nějaké známosti, která snad odejde ze zábavy s prázdnem, jak byla přišla, oslovila Žemlu náhle: Pane synu!
    Dosahovala tím dvojího. Předně naznačovala zcela určitě všem, kdož chtěli slyšeti, že není tanečník její dcery pouhým nahodilým společníkem pro dnešek, který by zítra zmizel, aby se nikdy nevrátil, že je to ž e n i ch, její nastávající zef, a za druhé připínala k sobě a k dceři Žemlu veřejně, před lidmi. Za chvíli zví polovina přítomného obecenstva, čím je tento pár mladých lidí, a Žemla jako počestný muž má o závazek více.
     Během rozmluvy opakovala paní Šustrová svoje „pane synu“ několikrát a Žemla byl tak mile a radostně dojat a takovou odvahou naplněn, že se několikráte chopil ruky Pavlíniny, nyní rukavice prosté, a tiskl na ni horoucí polibky.
     Pavlína zanícená nad vydařenou zábavou, usmívajíc se a nemyslíc na nic jiného, neutrhovala mu ruku a nechávala mu ji líbat. Odměňovala se tak Žemloví, že ji vedl do plesu.
     Byly čtyři hodiny s půlnoci, když paní Šustrová vyzvala snoubence, aby již netančili a odpočali si. Jsou zpoceni, venku je zima, mají trochu oschnouti. A je čas, aby šli domů. Pavlína ovšem si může poležet, ale Žemlička musí časně otevřít.
     „Nic plátno, děti,“ mínila paní Šustrová, „všechno na světě má konec. Však jste netančili posledně  –  ale Žemlička si musí lehnout aspoň na dvě hodiny ...“
     O půl páté vycházeli do šatny, a Pavlína, kterou matka pečlivě obkládala oděvem, pohlížela lítostivě do sálu, na seřídlé páry, které teprv teď pohodlně a do syta se mohou vytančit.
     Na Moráni odloučil se Kyllian, jejž zima tak rozrážela, že zuby jektal, a za několik minut stanul Žemla s damami před domem ve Václavské ulici. Políbil ruku paní Šustrové a políbil ji i slečně Pavlíně, ale pak ještě tiskl malé její prsty pravicí a hleděl jí nyvě do tváře.
    „Ale bodejť že, Martinku!“ volala paní Šustrová rozjařené, jakoby tušila, co znamená toto Žemlovo otálení. A udeřila jej lehce do zad. „Vy jste jako školáček! Tof je rozmýšlení!“
    A Žemla přiklonil se tedy a poceloval slečnu Pavlínu.
    „Dobrou noc, Žemlo,“ zašeptala Pavlína, „děkuj u vám ...“
    Klíč zaskřípěl v zámku, vrata se rozevřela a matka i dcera zmizely v nich.
    Jako opojený kráčel Žemla ke svým dveřím.
    Ach, jaká to byla krásná noc!
    Po čase vzpomínal na tuto blaženou noc a pocit nepopsatelně hořký naplňoval jeho nitro.
    Minul masopust, nastaly plačtivé, sychravé dm postu. Lidé doháněli delším spánkem noci v masopustě probděné, v rodinách plynul život klidným, jednotvárným tokem, jako před masopustem, leckde se dařilo hůře, než druhdy; neboť někteří poživálkové byli profančili vše, co jim po nutném nasycení zbylo, ba některým a mnoha rodinám zbyly z masopustu mrzuté dluhy. Za vlády prince Karnevala žilo se vesele, nyní nastalo ono povědomé „pískání flauty“.
    Nevlídné dozvuky masopustu pocítěny i v domácnosti Šustrových. V masopustě ještě bylo tak dosti práce, ale Popelec jako by vše uťal. Málokdo přicházel nyní se zakázkou, a kdo přišel, přinášel nanejvýš jen předělávku, něco ku přešití. První otázkou bylo vždy, kolik to bude státi, a věc usmlouvána vždy na trojník, na krev. Jediným jistým a určitým důchodem ženštin bylo výslužné paní Šustrové, a to bylo tak nedostatečné, že nastaly chůze do zastavárny, pokud bylo co zastavovati. Paní Šustrové zmáhal se zlý rozmar a nyní přemýšlela mnohem častěji o sňatku dceřině a hleděla nedočkavě vstříc jeho uskutečnění. Až to se stane  –  přemítala  –  bude lépe. Nyní se musí pro domácnost vše koupiti a hotovými zaplatit; jak jinak bude, až se sejde dolů do krámu a tu jen se vezme, čeho třeba k snídani, k obědu a k večeři. Nebo byf i neměl Žemla vše, má přece mnoho věcí pro živobytí. Kávu, cukr, koření, chléb, mouku, krupici, olej, ocet  –  zkrátka, jeho krám jest učiněnou špižírnou pro rodinu, a do té špižírny bude paní Šustrová chodit jako do své. Vždyť bude vařit pro dceru, ženu Žemlovu, a pro zetě! Rozumí se tedy, že se při tom taky nají. Čekala jenom na příležitost, jak by Žemlu popohnala, a příležitost naskytla se dost brzy.
    Jednoho večera ke konci března vystoupil Žemla do druhého patra, jako obyčejně, a nalezl doma jenom paní Šustrovou. Oznamovala mu s přívětivým úsměvem, že „Pavlínka musila odejít do města® pro nějaké maličkosti, ale že co nevidět se vrátí, a když pozorovala, že je Žemla starostliv, aby dívku nic nepříjemného nepotkalo, upokojila ho, že s ní šla Fána a že jí zas domů doprovodí. I usedl Žemla v rozpacích, jak zatím stráví chvíli s paní Šustrovou.
Tušil, jakoby se nad ním něco vznášelo, a tušení ho nesklamalo. Paní Šustrová šukala okamžik v kuchyni a v pokoji, nalila Žemlovi sklenici piva a uvelebila se pak na pohovce s punčochou, na níž právě ujímala.
     Mlčení trvalo Martinovi poněkud dlouho, i zapředl sám hovor otázkou, co má milostpaní nového. Ptával se tak vždy buď on, buď paní Šustrová, obvyklou touto otázkou započínal se pokaždé hovor, ale nikdy nepřišel s ní Žemla tak vhod, jako dnes.
     Paní Šustrová hrála lychle prsty, v nichž se kmitaly dráty, a vzhlížejíc k Žemlovi odpovídala:
     „Měla bych novinu, měla, milý pane Žemlo, kdybych s vámi směla docela důvěrně a bez ženýrování promluvit...“
     Již dlouhý čas paní Šustrová neoslovovala kupce „pane Žemlo“, nýbrž vždy mnohem důvěrněji >milý Žemličko“ nebo tak nějak. Martinovi neušlo neobvyklé dnešní oslovení a očekával něco vážného.
     „AIe jemnostpaní, prosím ...“
     „Neříkejte mi stále jemnostpaní, pane Žemlo!“ zvolala paní Šustrová a pustila ruce s punčochou do klína, „říkejte mi maminko! Či nás chcete opustit, že se děláte tak cizím ... ?“
     Martin hleděl rozpačitě na paničku a pohled jeho jevil dostatečně, že nechápe, kam Šustrová bije. Nepostihoval nikdy manévrů jejích, nepostihoval ho ani dnes a pojímal vše vážně. Ale než se dostal k odpovědi, pokračovala již paní Šustrová:
    „Můj Bože, můj Bože – pane Žemlo, já také plácám, jako bych vás neznala! Ale víte dobře, že ze mne mluví vždy jen matka  –  jak byste mi mohl míti za zlé! Tak tedy  –  Žemličko  –  nehněvejte se, že vám řeknu, jak si co myslím, ale jednou k tomu musí dojít!“
    Po této předmluvě pustila dráty s punčochou docela, sáhla po kapesním šátku, popotáhla nosem, přejela obličej šátkem a hledíc na Žemlu upřeně a pohledem, jímž chtěla vyjádřit nejvyšší mateřskou, dobrotu, mluvila dále:
    „Martinku milý  –  odpusťte mně  –  víte přece, co mně naplňuje srdce! Už dávno není žádnou tajností, proč k nám chodíte, a vy se jistě nebudete hněvat, když se vás upřímně zeptám: tedy kdy? Flintu máte nabitou  –  abych se tak po sprostu vyjádřila  –  kdy pak vystřelíte ? Já vás neuháním, Martinku, ale to víte: všecko do času, Pánbůh na věky. Jsem stará, Martinku, já vím, já nebudu dlouho živa  –  srdce by mně to utrhlo, kdybych měla jít se světa dřív, než byste si Pavlínku odvedl! (Paní Šustrová skryla tvář do šátku a zaštkala, že se Žemla ulekl, aby ji v tom okamžiku neranila mrtvice. Ale výtečná matka Šustrová uměla se svými dojmy a city hospodařiti; přetřela šátkem dvakrát obličej a vzhlédla zas k Žemlovi. Tvář její byla teď o stín smutnější.) Nebojte se ničeho, Žemličko, Pavlínka je dobré dítě, má vás ráda, vy ji taky máte rád, já budu živa jen pro vás dva  –  a věřte mně. že nebudu dlouho živa, cítím to ...“

     A zas utřela si panička nos a oči a hleděla ztrnule před sebe, jakoby četla v knize budoucnosti. A pak, probírajíc se znenáhla z tohoto zamyšlení a povznášejíc pomalu oči, až utkvěly na Žemlovi, mluvila tišeji:
     „To vám všecko povídám proto, že je ted právě příhodná doba, abyste si Složili domácnost. Tu vedle nás vystěhoval se od Sýkorů ten kandidát, víte, z toho pokoje se zvláštním vchodem  –  má jen dvéře z chodby, z ostatního bytu ne  –  a Sýkorovic mají to už dva měsíce prázdné a nemohou to držet, vrátí pokoj domácímu pánu a bude pak od kvartálu k najmutí. Tak jsem si myslila, Žemličko  –  hlas paní Šustrové měkl jako syrob  –  kdybyste se chtěl ženit, že bych vám postoupila tenhle svůj byt a vzala bych pro sebe ten pokojíček. Mně stačí  –  dočkám se tam smrti a budu stále při vás a přece vám nebudu vadit. Než se zmůžete na něco většího v jiné ulici  –  a Pánbůh vám požehná, obchod vám poroste, vy mu rozumíte a nešidíte lidi  –  dostačí vám to zde, jak to leží a stojí! Je to beztoho všecko Pavlinčino  –  já bych si vzala tam do pokojíku jen postel na přespání nebo tuhle starou pohovku, židličku a stolek  –  co jiného potřebuji? A vy s Pánembohem hospodařte v tomhle!“
     Hleděla na Žemlu pohledem tak nyvým, že sklopil oči. Ano, pravda, uznával v duchu Žemla. Nikdy ještě nepomyslil na tyto starosti s bytem, nikdy mu nepřipadlo, kde by bydlil s Pavlínou, kdyby se oženil  –  a hle, tu přichází matka její § hotovým

záměrem, tak dobrým, příhodným, jak by ho sám nikdy nebyl 
vymyslil.
     A přece  –  ač rozvinovala před ním stařena tak vábivý obraz  –  nebyl s to, aby promluvil. Zmaten pohlížel na nastávající tchyni, rád by byl něco řekl  –  ale co, co jen? Nemohl se dočkati té krásné chvíle, až se octne v těchto prostorách jako ženich, pořád na to myslil  –  ale nyní, kdy pojednou věc byla vyslovena tak určitě starou paní, zachvěl se skoro, jakoby se naň valilo něco ohromného, něco neodolatelného, čemu neunikne. Ženění! Tedy už je to zde, už se to pronáší, milostný jeho poměr zbavuje se náhle těch obláčků, jimiž si jej stále obetkával, oněch růžových závojů, kteréž obestíraly jeho a slečnu Pavlínu kouzelným tajem, a z pološera toho vystupují oba v nové podobě, jako muž a žena! Muž a žena! Pavlína bude jeho ženou! Žemla vytrhl se násilně z pletiva zmatených myšlenek a snažil se, aby myslil co nejstřízlivěji. Sedí tu na židli při stole, na němž jest bílý ubrus, oblitý jasným světlem petrolejové lampy. Tam v koutě sálají kamna příjemným teplem, venku hvízdá vítr, ale zloba povětří nemůže sem dovnitř. Okna pevně jsou zavřena a bílé záclony jsou hranicí nevlídné tmě, která se rozestírá nad ulicí. Mezi okny leskne se zrcadlo ve starém, hmotném rámci, na stěnách rozvěšeny jsou staré, vybledlé obrazy, nad pohovkou cvakají odměřeně hodiny a ciferník jejich shlíží na Žemlu tak vážně, rozumně, skoro jako živý obličej. Vídá zde Žemlu denně, denně mu odměřuje ty sladké hodiny, jež tráví po boku milované dívky, je to starý, dobrý známý, ale když dospěje u večei jeho ručička na jisté místo, kyne ciferník Žemlovi, aby vstal a rozloučil se, kyne mu, aby šel. Vše to je tak známé, povědomé  –  a vše to náležeti bude Zemlovi, až se tu udomácní jako manžel. Pak nebudou ho tyto klidné nemluvné hodiny odtud vyháněti, pak přimhouří starý ciferník oči nad štěstím, v němž se bude Žemla potápěti...
     Stará paní hleděla na Žemlu, který dosud nemohl nalézti slova, jímž by vyjádřil, že tedy souhlasí, že je srozuměn.
     Tu pojednou ozvalo se na dvéře kuchyně klepání. Slečna Pavlína vracela se z města. Žemlovi zbýval jen okamžik, neboť až vejde ona, nevypraví ze sebe teprv slova. Paní Šustrová vstali, aby dceři otevřela, ale než pokročila, upřela na Žemlu ještě jednou dlouhý, tázavý pohled.
     Žemla rozuměl té otázce a vzchopil se. Cítil, že musí odpověděti. Nerděl se, ale bylo zřejmo, jak jest rozčilen. Pokročil, a vztahuje pravici po ruce paní Šustrové, pronesl zticha, ale určitě:
     „Ano, maminko!“
     Potom ujal ji za ruku, sklonil se a políbil jí prsty. Paní Šustrová vytrhla mu rychle ruku, chopila ho oběma dlaněma za hlavu, a zvadlé její rty vtiskly na čelo Žemlovo políbení. Martin cítil také, jak mu na nos ukápla horká slza. Paní Šustrová snad byla v tom okamžiku do opravdy pohnuta. Spěšně kráčela do kuchyně, aby vpustila dceru ...
     Později nerozpomenul se Žemla nikdy, o čem toho večera dále hovořili a zvláště co mluvila slečna
Pavlína. Pamět jeho sahala jen k onomu polibku staré paní...
     Když Martin o jedenácté hodině odešel a Pavlína v koutě u kamen zdlouha a mlčky se odstrojovala, prohodila paní Šustrová, shazujíc se sebe jednu sukni po druhé:
     >Nu tak vidíš, Pavlinko, budeš se vdávat...!“ Pavlína neodpovídala. Zvedla pravou nohu na židli, aby rozvázala u botky tkanici, jež se jí zadrhla na uzel. Její tvář byla bledá a tvrdá.
     Paní Šustrovou neobyčejně dráždilo tvrdošíjné mlčení dceřino. Dráždilo ji pokaždé, ale dnes, kdy se domnívala, že dostoupila vrcholu svých úspěchů, kdy ujednala se Žemlou svatbu, uráželo ji pohrdavé chování dceřino tím více. I prohodila bodavě, stojíc nepohnutě u stolu:
     „Nu, snad ti to všecko není vhod, co?“ Pavlína skláněla se nad svojí botkou a neodpovídala hned. Po chvilce teprv zahučela:
     „ Vždyť nic neříkám ...“
     „Bodejť bys říkala!“ zvolala paní Šustrová jízlivě. „To by tak scházelo! Ty ovšem neříkáš nikdy nic, za tebe stále aby mluvila a jednala matka  –  a té se krásně odměňuješ!“
     Pavla mlčela.
     Matku dohřívalo to mlčení. Dodala bodavě:
     „Mohla bys všech deset olízat!“
     Za půl hodiny shasla lampa v bytě Šustrových a za malou chvilku potom chrupala již matka biaženě a spokojeně. Zdálo se jí snad, jak se Žemla žení a jak ona počíná hospodařit v jeho krámě.
     Venku po mračivé obloze plul úplněk, a když se vyhoupl na chvíli ze mraků, švihl bílým svitem do pokoje Šustrových a až k lůžku, na němž odpočívala Pavlína.
     Dívka ležela s očima otevřenýma, majíc obě dlaně pod hlavou. Ležela tak dlouho, dlouho, a oči její nezavřely se ještě, i když půlnoc dávno minula.
V nočním tichu počaly pracovati všechny ty čivy, jež ve dne jsou uspány a kteréž za hlubokých nocí probouzejí se k nepřetržité činnosti, ke traplivé hře, jíž nemůžeme uniknouti. I slečnu Pavlínu trýznily teď podivné myšlenky, jichž nemohla zapuditi. Něco jest rozhodnuto, čemu dosud upřímně nevěřila. A ten spokojený, odměřený matčin chrapot naplňoval ji odporem.
     „Konečně, konečně!“ zajasaia paní Šustrová v duchu, když se z rána probudila a na včerejší večer a jednání se Žemlou vzpomněla. „Konečně bude dohráno a  –  vyhráno! Neunikne mně již, vezme si Pavlu, a já – „
     Myslí paní Šustrové přelétlo bleskem vše, co již vykonala, a v okamžiku prožila i několik neděl, které zbývaly ještě do svatby, viděla hospodářství mladých manželů, vmyslila se rázem do –  krámu Žemlová, a doplnila po této přehlídce svoji nedokončenou myšlenku:
     „ – a já budu bez starostí živa!“
     Zaslepená ženština byla stále hlavní osobou v celé hře, již prováděla se Žemlou a s dcerou.
     Byla zaslepena, nebof ani nepozorovala, nebyla si vědoma, že staví jen sebe do popředí, že vše, co provedla, provádí k vůli sobě. Ujišťovala se v duchu, že vše, co koná, koná pro dceru, a nepozastavila se pranic nad tím, že ani jednou se neotázala Pavlíny: Máš jej opravdu ráda? Je ti příjemný? Vydržíš s ním spokojeně do smrti?
     Což by se ptala po takovýchto malichernostech paní Šustrová, která svého nebožtíka „pána“ taky si nebrala z lásky, ale z čisté sobeckosti, aby byla zaopatřena, aby nezůstala starou, nuznou pannou.
     Vlastně paní Šustrová o všem tom ani nepřemýšlela. Nepřipadlo jí; že dcera má právo hledět na muže svýma očima a nikoli matčinýma; Ostatně nepoddá-li se nějaká nepatrnost ihned, však se poddá později. Vždyť je Žemla muž, kterého lze ovinouti kolem prstu. To je neocenitelná vlastnost  –  kterou až Pavlína pochopí, bude matce neskonale vděčna.
     A že není Žemla horkokrevný, ohnivý, taky mu neškodí.  –  Ba, naopak  –  jakým je nyní, takovým zůstane. Není možno zmýliti se v jeho povaze. Jaké to vlastně štěstí pro Pavlínu, že dostává takového muže. Jaká to trefa pro děvče, když vidí bez brejlí, koho si bere.
     Zkrátka, paní Šustrová byla se vším nad míru spokojena a nemudrovala víc o zdaru nebo nezdaru. Co činí Pavlína, činí z hloupého vzdoru. Kdyby jí matka bránila, chtěla by snad Žemlu. Že jí ho doporučuje, chová se odmítavě. Pavla si ho vezme a dost!
     Hlavní věcí pro paničku bylo nyní, kdy bude Svatba. Na všechen způsob neradno odkládati. Čím dřív, tím lip. A vyjednala to také hned večer toho dne, když se Žemla dostavil.
     „V maso pustě by to bylo bývalo pěkné,“ promlouvala nastávající tchyně Martinova špoulíc ústa, „ale když se to nestalo, bude to v máji také pěkné ...“
     „Jak je vám libo, maminko!“ odvětil polohlasně Žemla a zahleděl se na Pavlínu. Bylo mu divno u srdce, když vyslovoval to důvěrné, synovské „maminko®.
     Rozumí se, že Kyllian byl první, jenž zvěděl
o – tom, co se událo onoho večera. Paní Šustrová potkala jej druhý den na Moráni a bez dlouhých úvodů a okolků vyhrkla:
     „No tak, pane rytmistře, Pavlinka se bude Vdávat  –  půjdete na svatbu ...“
     Hleděla dychtivě na rytmistra, jak bude novinou překvapen, a pohled její dodával: tak jsme už, kde jsme chtěli být!
     „Verfluchte g’schichť!“ zvolal, ba skoro vykřikl rytmistr Kyllian. „Už se s ním provaz utrh’?“
     „Eh, vy máte řeči,“ pronesla Šustrová, jako by se durdila, a hnedle dodávala nedočkavě:
     „Už to řekl a bude to nejspíš v máj i!“
     Pověděla to tajnostně, nahýbajíc se k fialové tváři Kyllianově, ale měla se co držet, aby nevykřikla radostnou zprávu přes celou Moráň až na
Dobytčí trh. V takovém byla vytržení nad nastávajícími vdavkami dceřinými.
     „Der kerl hat eile!“ smál se pensista kroutě strašidelné svoje kníry. „Inu, já bych nad fráulein Paulině taky dlouho neotálel ...“ dodal mlsně. „Hříšníče starý!“ klepla ho v žertovném po
kárání šťastná matka. „Kam byste se – „
     Kyllian zamžoural a otázal se:
     „Kam si ji odvede, slečinku?“
     Paní Šustrová vypověděla mu stručně, ják věc ujednala, a byla by povídala ještě mnohé, kdyby se Kyllian náhle nebyl vytrhl. Nutkalo ho, aby se podíval na Žemlu, na „šťastného ženicha“. Salutoval paní Šustrové po vojensku, vztyčil španělku jako palaš a kráčel rychle dolů k Žemlovi. Cestou mnul kníry, až mu jednotlivé vousy V prstech vázly, a za okamžik vystupoval hřmotně po schůdkách do krámU. Otevřel dvéře, zastavil se a blýskaje očima Volal do krámu:
     „Kujóne! Chystáš svatbu a nejlepšímu kamarádovi nic neřekneš? Může ti někdo lépe poradit, než já, starý kavalerista? Co?“
     Žemla nevěděl, jak by odpověděl; ulekl se, že lytmistr křičí ve dveřích a že ho mohou slyšet lidé na ulici, i spěchal před pult, chopil rytmistra za ruku, vtáhl jej do krámu a přirazil dvéře.
     Kyllian dal se dostrkati až k pultu, klesl pak stranou na pytel a upíraje pronikavé oči na Martina otevíral pomalu ústa a vyhrkl:
     „No  –  hhha!?“
     Zatím Žemla vrátil sé za pult a pokračoval v práci; sekal cukr na kostky, jež shraboval do veliké zásuvky pultu, vyložené zinkovým plechem.
     „Do svateb ještě daleko, pane rytmistře,“ odpovídal polohlasně. „ Ostatně posud není nic určitého ...“
     „Určitého, určitého!“ hartusil Kyllian. „To vím, že se nebudeš ženit dnes ve dvě hodiny po obědě! Ale proč to tak tajně pleteš, co? Mě to uráží, že se mi nesvěříš, rozumíš?
     Vstal a postaviv se těsně k pultuj vypjal prsa a mluvil se směšnou vážností:
     „Bin doch dein alter, váterlicher freund“  –  víš, a ty se pouštíš do takových věcí beze mne, co? Dělám ti slona, rozumíš, a za to mě odstrkuješ...?“
     „Ale pane rytmistře,“ bránil se Žemla starému tlachalu, „vždyf se nic nestalo  –  a ostatně se chci ženit já  –  ne vy...“
     „Také bych se ti poděkoval, vařbuchto!“ rozkřikl se Kyllian. „To bych si musil vzít starou, když jsi ty zbaňkal dceru. Ja, das wár’ ein hochzeitgeschenk fůr dich, abych si vzal tchyni, nechtěl bys? Ale to bys mně musil koupit hned pistoli  – abych se zastřelil...!“
     Nu, teď mohl Kyllian mluvit co chtěl, Žemloví bylo vše jedno; věc je nahoře vyřízena, nikdo mu ji nezkazí, a tlachavému pensistovi hubu nezacpe  –  áť mluví. Místo odpovědi a dlouhých výkladu, místó všeho bránění přistoupil Martin k regálu u stěny, chopil se láhve se slivovicí, naplnil obvyklý kalíšek a postavil jej před Kylliana. Tím spůsobem obyčejně aspoň na polo ho umlčoval. Čárky na opažéní dveří sice množily se  –  úzký šuplíček dávno nestačil na účet povědomé litery K  –  kdy a kdo je zaplatí, nebylo také jisto, ale byl pokoj –  Žemla jiného si nepřál. Potom jořikročil k pultu a sekal dále, a když byl hotov, chopil se jiné práce. Rytmistr ať si hovoří Kyllian popíjel pálenky, tlachal, tlachal a nic mu nevadilo, že Martin neodpovídá. Odpovídal si za něho a rozváděl řeč na všecky strany, umlkal chvílemi, pohlížel zkoumavě na Žemlu, dopil, dal si znova naplnit a mluvil dále. Ztichl jen, když přišel někdo do krámu pro zboží, nebo vrčel nesrozumitelně. Po odchodu každého kupce obrátil se náhle k Žemlovi a zahučel nevrle:
     „Také ti sem pořád někdo leze! Ani si nemůžeme nic povědět!“
     „Jen kdyby jich sem hodně lezlo, od rána do večera, pane rytmistře, to bych byl rád!“ řekl Žemla. „Vždyť tohle není salon pro povídání!“
     „To vím, že jsi svou butyku pro zábavu neotevřeli hučel Kyllian. „Ale je tu jako na ulici! Mám toho tolik na srdci, co bych ti rád řekl...“
     „Už to všecko vím,“ pronesl Žemla suše; „opakujete stále totéž, pane rytmistře.“
     „Tak vidíš, pendrekáři, jak jsi nevděčný!“ žvanil Kyllian. „Takový přítel a kamarád, jako já  –  a ty už všecko víš!“
     šklonil hlavu, jakoby byla ootěžkána závažnými myšlenkami, ale za okamžik opět se vzpřímil na pytli a hledě hněvivě na kupce zvolal:
     „Ty toho víš, ty zajíci! Vždyf mě urážíš! Už to všecko vím, už to všecko vím!  –  (opakoval posměšně po Žemlovi)  –  Nic nevíš! Ale dobře, nechám tě v tom, mudrci, a až se někdy na něco zeptáš, odpovím ti: A vždyf už víte, milostpane!  –  víš, to ti řeknu!“
     Tak sé dočkal Kyllian poledne, kdy se přišoufala posluhovačka Randová.
     Kyllian se s ní posledně zle byl rozešel, a Randová, když ho spatřila, zaškaredila se; to však rytmistra nezastrašilo, a vida, že se Žemlou řeči není, spustil ria Randovou:
     „Matko, blíží se april  –  mají-li pak už všechno
V pořádku k výletu na Horoucí Skálu? Letos dal magistrát přísný rozkaz metařům, aby si dávali pozor na košťata  –  poslední léta se jich mnoho ztrácelo. Ale dají mi dobré slovo, já jim opatřím pometlo z pivováru  –  bude mít sedlo a oprať,  –  na takovém nejeli nikdy ...“
     Randová došla zatím za pult a složila tam režné pytlíky a pytle, jež měla doma u správy. Byla shrbena a odvrácena od Kylliana a hučela teď do nějakého truhlíku:
     „Ba ne, mladý pane, letos pojede se na starých, odřených kozlech s hadími jazyky. Dají pozor, si"' byli před soumrakem doma  –  sic ponesou také ...“
     Kyllian se rozMital a volal k Žemlovi:
     „Té tvé báby je sem škoda, kamaráde, ia by mela sedět ve fabrice na utrejch!“
     Pak se citočil k Randové:
     „Jdou, jdou, byl to žert  –  já vím, že ještě nejsou plnoletá!“
     A zase obrátil se k Žemloví:
     „Necháš tohle zjevení u sebe, až se oženíš?“
     Žemla přebíral se v nějakém koření a tvářil se, jakoby neslyšel.
     „No bodejť že necháš,“ odpovídal si rytmistr za Žemlu, „když ti věnovala svoje nejkrásnější mladá léta! A pak budeš mít v domě strašidlo pro děti  –  ta se ještě vyplatí! A nevěsta má do výbavy také takového tvora  –  budeš mít pěknou menažerii!“
     Žemla mlčel. Žvástání Kyllianovo uráželo ho, ale neměl chuti do hádky a neodpovídal. Randová zatím vešla do kumbálku, aby poklidila, kde nutno, a ohánějíc sé nyní smetákem a hadrem funěla zlostí při slovech rytmistrových. Však jí ten starý dědek všecko zaplatí  –  nic mu neodpustí.
     Ale krom toho trápilo ji ještě něco, mnohem více. Byla to zmínka Kyllianova, že se pan Žemla bude ženiti  –  dnes poprvé to vyslovil staiý korala rytmistr určitě a jakoby se samo sebou rozumělo, je tedy věc pravdiva, ujednána . ,.
     Randovou cukalo to v těsném kumbálku a připadalo jí, jakoby prach, kteiýž pod smetákem se zvedal, dusil dnes mnohem víc než jindy. Tedy hotovo, uděláno! Bylo jí pojednou praošklivě v úzké té prostoře, v níž denně šukala. Cítila, že už zde dlouho nebude hospodařit, ale to ji netrápilo. Tu zlatku vyslouží si jinde také  –  ale co pán, pán? Jak jemu se povede? Vždyť ona také něčemu rozumí a vidí, že co nastává, nepovede k dobrému. Jak jí byl pojednou celý ten dům protivný! Proč pán vlezl právě sem, do téhle ulice, do tohoto nepříjemného domu s úzkým, nevlídným krámem a s těmi souřadnicemi“ nahoře! Je to osud, myslila Randová dále, osudu nikdo neuteče. Kdyby se byl stěhoval jinam, byl by zajisté zase tam nalezl dvě ženské, které by seděly v nějaké díře jako dva pavouci a čekaly na mouchu předouce sítě, až by ji polapily. Těmhle se to dobře povedlo! Ale proč jen si je uvazuje pán na krk, proč? Vždyť nic nemají! Vždyť pán by potřeboval peníze! Randová to ví. Dobře pozoruje od samého počátku, jak pan Žemla večer počítá stržené krejcary a desetníky, pomalu, jeden po druhém, jako by jim popřával času, aby se rozplemenily, než dopočítá. Vídala ho často s kusem křídy v ruce, jak psal po pultě a počítal, počítal  –  a patrně málokdy se dopočítal, neboť mnohdy  –  stíraje zvolna řady cifer  –  oddychl z hluboká a zakoukal se do šedivé ulice a zamyslil se těžce. A Randové se zdálo vždy, že čte na jeho tváři slova: Ještě to nestačí, pořád nestačí! A když to nestačí jemu samotnému, tomuto skromnému člověku, který se sytí napolo svým řemenem, jejž po obědě utahuje, kterýž pije jako pták, který nekouří a nešňupe  –  jak stačí bídný ten obchůdek později pro dva, ano oro tři  –  neboť „ta stará“ přijde na něj také!
Randové vlastně není do Žemly pranic, vždyť není její příbuzný, vždyť ho poznala teprve v poslední dobu mládencování v Žitné ulici, odkud si ji do Václavské přivedl, ale přece s ním cítí. Ubožák, kdyby byl tušil, že, chtěje se ženit, vzbuzuje soucit své posluhovačky, které platí tři zlatky měsíčně! Jaká to smutná ženitba, při níž je litován, jakoby ho vedli na šibenici.
     A než ukončila Randová svoje uklízení, byla odhodlána, co učiní: promluví s milostpánem, ať je co je. Nezapomněla sice, jak ji odbyl tehda, když si omočila, ale to neškodí. Co jí může udělat, když promluví? Hlavu jí nestrhne, nanejvýš ji vyhodí a ona přijde o toto posluhování  –  nu, zítra bylo by jiné. Taková služba se najde, ale nenajde se hnedle zas tak hodný pán, kterýž zasluhuje cosi lepšího, než tu fiflenu s hora, nahou, bez peněz, a než tu starou špekulantku, která ho uhnala.
     Randová byla by se dala do Žemly nejraději hned, ale překážel jí tu Kyllian, protivný ten piják, který se nehýbal od své slivovice. Kdy potáhne ke všem ďasům?
     „Randová, oběd!“ zvolal nyní Martin Žemla do kumbálu, čímž přetrhl babici pásmo myšlenek. Ovšem, málem byla by zapomněla. Sebrala misky, utáhla řemínek, vzala džbánek na vodu a šla. Procházejíc krámem vrhla zuřivý pohled na rytmistra, který se zarýval do svého pytle hloub a hloub. Kyllian upíral na ni zelené oči z pod hustého, zježeného, žlutě šedého obočí, a olizoval špinavé kníry, na nichž při každém doušku utkvělo několik krůpějí slivovice.
     Kyllian rozuměl laskavému tomu pohledu, ale nezkazil si rozmar. Zašklebil se, až se objevily zbytky žlutých zubů, a zvoial k Randové rozmarně :
     „Jdou, jdou, hospodyňko, ták! A kdyby se jim tu nelíbilo, až se jim pán ožení, mohou jít ke mně za kuchařku. Potřeboval bych někoho, kdo by mně vařil pro šváby doma. Už mně všecko sežrali, už jim nemám co dát!“
     Randová vyletěla z krámu a za ní hřměl chraplavý smích pensistův ...
     Toho dne nepodařilo se Randové, aby pověděla Martinu Žemloví, co jí hubou škubalo. Kyllian seděl v krámě dlouho přes oběd a přečkal Randovou, a když přišla večer, pozorovala na pánovi nějaký spěch a nedočkavost  –  chystal se zas nahoru k Šustrovým  –  i mlčela a odešla s nepořízenou. Druhého dne přišla v poledne o něco dříve a zaradovala se, když viděla, že jest kupec samoten, že tu není protivný starý kavalerista, jejž by na lžíci vody utopila. Zdálo se jí, že jest pán v dobrém rozmaru  –  to jí bylo vhod; vyslechne ji spíše a bude přístupen moudrému slovu.
     Když Martin Žemla poobědval a když Randová poklidila nádobí, přišourala se pomalu z kumbálu do krámu a počala nesměle, dívajíc se do koutů, jakoby něco hledala:
     „Tak milostpán se nám přece ožení ?“
     Žemla kroutil pomalu kornoutky ze žlutého, slaměného papíru, a strkal jeden do druhého do prázdné láhve se širokým krkem, do láhve po okurkách.
     „Proč se ptáte, Randová?“ otázal se docela lhostejně, po babicí ani se neohlédnuv.
     „Inu proto, že o tom mluvil včera ten hladolet, co zde vyžírá slivovici, milostpane...“
     „Ale proč vy se po tom ptáte?“ opakoval Žemla jednotvárně, kroutě dále kornoutek za kornoutkem.
     Tímto opakováním byla Randová poněkud zmatena. Shýbla se, zvedla kus schumlaného motouzu, počala jej rozplétati a pokračovala nesměle:
     „Wo, myslím, jestli jako milostpán jde na jisto; že snad kouká milostpán také na nějakou pomoc, a to že nahoře není nic krom té drahé duše. Já nejsem žádná dohazovačka, milostpane, ale potřebujou-li just hospodyni, věděla bych o slečince, která má taky něco krom té drahé duše...“
     Randová se odmlčela. Čekala, že zas řekne něco pán, ale Žemla neodpovídal. Dohotovil právě poslední kornoutek z rozřezaného papíru, chopil se nové složky slaměných archů, ohnul na polovic, přejel dlaní a zajel doprostřed dlouhým nožem. Prořízl papír kvapně, že to vydalo zvuk, jakoby roztrhl kus pevného, škrobeného plátna. Řízl ještě dvakráte na čtvrtky a točil kornouty dále. Randová pokračovala :
     „Já jsem stará bába, milostpane, ale mnoho jsem přehlédla a myslím, že se slečinka Šustrovic nehodí do tohohle hospodářství. K tomu není každý, milostpane  –  a to ostatní člověka také věčně netěší, to se přejí, jako všecko na světě. Ono je hezké, vzít si kupce s plným krámem zboží, když jsou doma prázdné almary, ale ty krky, milostpane .,.“
     Randová sc zarazila, neboť pohlédnuvši náhle na Žemlu, spatřila, jak na ní utkvěl přísným pohledem a jak stiskl rty. Nedodělaný kornout v prstech
1 vé ruky rozbalil se mu ve čtvrtku papíru a pravice jeho opřela se o pult A nyní promluvil Martin Žemla chladně:
     „Poslyšte, Randová, už jsem vám jednou a dostatečně dal na srozuměnou, že si nepřeju, abyste se pletla do věcí, do nichž vám nic není. Ale vy jste stará ženská, která nemůže držet za zuby. To se rozejdeme.“
     Po těch slovech vytáhl z pultu zásuvku s penězi, svou pokladnici, vyňal z přihrádky tři zlatky, pak ještě zlatku a pět desetníků, položil peníze na pult a pokračoval:
     „Pozejtří máme prvního  –  tu jsou vaše tři zlatky za březen. A tu je zlatý a padesát krejcarů za čtrnáct dní do patnáctého dubna  –  vemte si to a můžete zůstat doma, nemusíte sem už chodit, daruji vám těch čtrnáct dní. Chtěl jsem od vás jen, abyste mi uklízela, metla a posluhovala  –  nic jiného. Tu máte, jděte!“
     Posouvl peníze hřbetem ruky blíže k Randové a svíjel dále kornouty. Bylo vidět, že nechce Randovou déle poslouchat a že mu není do řeči. Byl rozčilen, svaly pocukávaly mu bradou, a aby zakryl toto své rozčilení, hleděl přes pult na ulici a poča! šeptem pohvizdovati, ale rty mu selhávaly.
     Randová se nenadála, že jí Žemla tak brzy přetrhne řeč. Myslí tak dobře s pánem, a on ji za to vyhání! Stála tu zahanbena, žmolíc a chumlajíc na
U snědeného krámu II.
novo motouz, s nímž si byia hrála, a hleděla stranou na pána, hleděla naň jako tlustým, hrbolatým sklem, neboť jí lítostí a hanbou vstoupila do očí záplava slz. Stála tak chvíli něma, nemohouc ze sebe slova vypraviti, a popotáhla jen dvakrát nosem, neboť neměla šátku. Žemla nedíval se na ni, ale slyšel a cítil, že posluhovačka pláče. Konečně ozvala se Randová chraplavým, pohnutým hlasem:
     „Mě ještě nikdo nevyhnal tak bez výpovědi, milostpane, ale pro tohle už docela ne  –  vždyť jsem nic neukradla. Já jsem takové staré, hloupé hovado, že jsem myslila, že musím milostpánovi říci, co si myslím, ale nechtěla jsem milostpána urazit. Já tedy půjdu, milostpane, ale dostanu jen ty tři zlatky za tenhle měsíc, a to až dosloužím do konce! Víc mi nepatří a víc nevezmu  –  já vím dobře, že milostpán nemá na vyhazování. Milostpán si někdy na Randovou vzpomene  –  Pánbůh jim dej štěstí!“
     Žemla se tvářil, jakoby si nevšímal slov staré posluhovačky, ale bylo mu velice nevolno, když Randová vzlykajíc mluvila. Potom odcházela tiše, beze šustu do kumbálku, jako spráskaný pes, a utírala si v koutě u kamen záplatovanou sukní oči a nos a klapala bezzubými dásněmi jako v zimnici. Ráda by se byla octla již na ulici, daleko odtud, neboť se styděla za nezdařenou výpravu proti ženitbě Žemlově, ale právě tak styděla se v tomto okamžiku mihnouti se kolem Žemly a čekala, až někdo vejde do krámu, aby pak nepozorována a nepovšimnuta utekla. Opanovala ji hanba a stud malomocného, podřízeného člověka, kterýž byl neodolatelně umlčen, který nedošel slechu, ač jest přesvědčen, že má pravdu a že chtěl vykonati něco dobrého. Již usušila oči i nos po pláči a pořád nikdo nepřicházel do krámu, v němž pán její šustil slaměným, křehkým papírem.
     Konečně ozvaly se na schůdkách něčí kroky, do krámu zazněl pozdrav, a Randová, chopivši se džbánu, vycházela rychle z kumbálu. Žemlu pozdravila, když byla už na schůdkách, a pak seběhla dolů, div se nepřekotila. Byla ještě rozčilena a zdálo se jí, že všichni mimojdoucí hledí na ni a že uhádají, co mezi ní a panem Žemlou se událo. Oddechla si teprve, když se octla na osamělé pěšině širokých sadů na Dobytčím trhu a zde zmírnila kroky své.
     Večer přinesla Randová ve džbáně studničné vody a pozdravila kupce nesměle, ostýchavě. Odestlala mu spěšně postel, připravila vše na noc jako obyčejně a odcházela pak mnohem spokojeněji, neboť Žemla neříkal již slova.
     Myslila tedy Randová, že se pán již nehněvá.
     Žemla nehněval se vlastně ani v prvním okamžiku. Co v něm bouřilo při slovech posluhovačky, nebyl hněv, nebyla zlost, nýbrž jiný pocit, nevýslovně trapný, hořký. Pokořovalo jej nekonečně, že stará posluhovačka tak bezohledně posuzuje jeho počínání, styděl se za to skoro sám před sebou. Což jest chlapec a podniká něco tak nemoudrého, nepředloženého ? V čem to vězí, že tato baba nemá k němu tolik úcty, aby mlčela? Zahodil se někdy před ní? Vypadá tak hloupě, aby se posluhovačka směla pokládati za rozumnější? Co ji opravňuje, aby mluvila tak nevážně o jeho nevěstě, k níž sám vzhlíží jako ke světici!
     Jak jej uráželo, že babice vyčítá Pavlíně stále její chudobu. To jej má odpuditi? Nebyl by ničema, kdyby se chtěl oženiti pro peníze?
     Či jest v tom něco jiného  –  a Randová netroufá si pravou příčinu svých nájezdů vysloviti?
     Nic, pranic! rozhodl Žemla. Kdyby na dívce bylo jen poskvrny  –  však by byli přišli také jiní a něco pověděli; tak nezmohl se však nikdo než na zlomyslné, nejapné poznámky. Na rodině Šusírových není stínu, pověst slečny Pavlíny je bezúhonná. Kdyby něco bylo, nebyl by to dávno pověděl tlachal Kyllian, tato slepičí řiť?
     A chudoba nevěsty jeho! Může za to ubohá dívka? Nebude tím skromnější ve svých požadavcích? A je tak zcela jisto, že Sustrovy nic nemají? A jeho obchod neuživí dva lidi?
     Jen až bude míti Žemla po starosti, až po sňatku zmizí všechna jeho roztržitost a v mysli nastane klid, kterak se chopí své živnosti s celou silou, aby ji rozšířil! Klidná, šťastná domácnost mu dodá síly k neúmorné práci, přijdou nápady, vymyslí nové podniky  –  na něž nyní nemá času a pokojné mysli  –  vydělá víc, a co na tom pak sejde, byla-li Pavlína bohata či nic!
     Takto bojoval Žemla s Randovou, kdy už dávno v krámě nebyla, zápasil s ní v d u ch u, sbíral v sobě všeliké vývody, jen aby zvítězil, aby si mohl s plným vědomím říci: Randová je překonána. A kdykoli tak v myšlenkách Randovou udolal, kdykoli již hodlal se obírati něčím jiným, vyhoupla se v mysli jeho znova a znova otázka: Proč? Proč vše to Randová řekla?
    Že by mluvila z pouhého, čirého nepřátelství, nepodezříval ji Žemla. Tuto přicházel k něčemu, co jej k novému šermu dohánělo. Randová nesbírala nikdy klepů, netlachala nikdy na dluh, jako jiné baby, nikomu neubližovala, krom potyček s Kyllianem neměla s nikým svárů. Proč právě strany Šustrových stála tak tvrdošíjně na svém ? Jen v prvním okamžiku, a to při oné dřívější příležitosti, vznikla v Žemlovi domněnka, že Randová vzpírá se jeho známosti se slečnou Pavlínou, poněvadž se bojí o službu, o výdělek. Ale samo od sebe vtíralo se Žemlovi, že tato domněnka je bezpodstatná. Jiného cosi v tom vězí. Co povídá, k tomu ji nutká jakés neodolatelné přesvědčení  –  a v tom jest chyba! Ona se mýlí, patrně se mýlí. Je sprostá, nevzdělaná ženština, ale je patrno, že ho nechce urážeti. Z její řeči vyznívalo takové upřímné, ale nepříjemné účastenství. Věří-li Žemla sobě, věří-li tomu, co se děje nahoře u Šustrů, nesmí připustit ni jediné námitky Randové, nesmí dovoliti, aby mluvila dále.
    Jaká byla chyba, že se tito dva lidé nemohli dorozuměti, což vyplývalo již z jejich vzájemného poměru. Mezi ním, pánem, a Randovou, pouhou posluhovačkou, nemohlo býti té důvěrnosti, aby se o záležitosti Žemlově rozhovořili. Přítel nějaký mohl se o to pokusiti, ale takového přítele neměl Martin.
    Randová tušila, že sňatkem s Pavlínou hrozí pánu jejímu nějaké nebezpečenství, ale ona měla na zřeteli stále jen hmotnou stránku spojení. Ob mezený duch její nepronikl dále, neměla k tomu příležitosti, neuměla celý poměr posouditi. Domnívalaf se ubohá žena, že Pavlína sahá po kupci všemi desíti, což bylo pochopitelno. Slečinka si bere kupce, aby se jí dobře vedlo. Jak by se byla Randová zhrozila, kdyby byla tušila, co se děje v srdci slečny nevěsty. Pak by byla pověděla Žemlovi něco jiného, a snad by se byl v čas vzpamatoval.
     Když dozněla slova Randové a zanikla v hluši krámku, když uplynulo půl dne a nepříjemný dojem odporu stařenina pominul, byl Martin rád, že ho Randová hned neopustila, když ji vypovídal. Byl přesvědčen, že prostořeká babice je jinak dobrá a poctivá. Mluví, jako každá stará, hloupá bába, která dávno zapomněla, co je láska, a myslí jenom na peníze.
     Později vzpomínal přečasto na její výstražné vystupování, vzpomínal na ně s pocitem hanby a studu, ale později bylo právě navždy pozdě. Otravovalo jej vědomí, že baba ta, ač neuhádala pravý stav věci, měla přece bystřejší zrak, než on ...
     Jak strašlivě se vyplnilo její proroctví! Mnohem strašlivěji, než sama tušiti mohla.
     Od onoho večera, kdy se počalo zcela určitě mluvit o svatbě a kdy ustanoven měsíc květen ke spojení „milenců“ Martina Žemly a slečny Pavlíny, bylo paní Šustrové, jakoby se znova narodila. Jak okřála rozhodnutím Žemlovým, jak ji osvěžovalo vědomí, že jest u cíle! Nastávala jí ovšem veliká starost s pořizováním výbavy pro Pavlínu, ale jak radostna je takováto starost! Již druhého dne po hovoru se Žemlou, když dámy poobědvaly, chopila se paní Šustrová kusa papíru a tužky, vsadila na nos okuláry a počala spisovati, co by Pavlínka potřebovala. Seděla při tom na pohovce, dcera seděla u okna a šila na šatech, které měly být zítra hotovy.
     Paní Šustrová naslinila tužku a napsala řádek. Potom otočila hlavu k dceři a promluvila:
     „Myslím, Pavli, že budeš potřebovat aspoň dvanáct košil, co?“
     Slečna Pavlína věděla, jaký to matka činí rozpočet. Chvíli neodpovídala, neodvrátila ani oka od práce, a konečně odvětila:
     „No ty, co mám, silně docházejí. Jsou jako řitice  –  v těch bych nedělala velkou parádu!“
     Paní Šustrová odsekla:
     „No to víš, košile nejsou pro parádu, ale pro pořádek. Navrch je nosit nebudeš.“
     Napsala opět slovo a zas obrátila se k dceři: „Kalhotek taky tucet  –  musí jich být tolik, jako košil.“
     A zase po delší pomlčce prohodila dcera:
„E, vždyf víš, co ženská potřebuje, jen to sepiš!“ „Ty máš hubu, Pavli!“ prohodila mrzutě paní Šustrová. „To se rozumí, že vím, co potřebuješ, ale můžem o tom spolu mluvit, vždyf nezůstáváš v Americe!“
     Pavlína nechala sítí, složila ruce do klína a zahleděla se do ulice, jakoby nebyla slyšela.
     Matka pohlížela na ni zlostně chviličku, načež upřela zraky na papír a psala dále, opakujíc vždy pro sebe, co napsala.
     „Tucet párů punčoch  –  nejmíň tucet, to se ví. Ty staré se vyspraví  –  bude jich dohromady dva tucty ...“
     „ Spodniček máš hodně, šest nových dostačí. Ale černá prošívaná musí být nová, nějaká moárová ...“
     „Pak také zástěry, asi tři černé, mohérové, a půl tuctu bílých s krajkami . . Lajblíků šest, to snad stačí... Prádlo na stůl, aspoň dva tucty ubrousků a tři velké ubrusy. Dostaneš, co zbylo z mé výbavy, ostatní se přikoupí... Jak pak prádlo ke kávě? Asi tucet ubrousků a velký kávník ...“
     Paní Šustrová psala dál a dále, až byl papír popsán. Chopila se čerstvé čtvrtky a pokračovala se zálibou vždy větší, jakoby připravovala výbavu pro sebe. Když byla hotova s počítáním prádla a šatstva, vzpomněla na nádobí, na sklo a na porculán. Při tomto důležitém odstavci seznamu zahryzla se paní Šustrová častěji do tužky, napsala něco, přeškrtla zas napsané a přemýšlela znova. Byla v patrných rozpacích, vypočítávání nádobí činilo jí obtíže. Byla by se ráda obešla bez dotazu k dceři, když viděla, jakou lhostejnost jeví Pavlína ve vážném tomto okamžiku, ale konečně přece promluvila:
     „Poslouchej, Pavli, myslím, abych servis a všechno ostatní počítala na dvanáct osob, co říkáš?“
     „No počítej, jak rozumíš, mutr,“ odvětila nedbale slečna Pavlína. „Tabule se dávat nebudou. Ostatně prozatím je hlavně třeba, aby dva měli z čeho jíst...“
     „Kdybych takhle počítala,“ mluvila rohatě paní. Šustrová, „nemusilo by se kupovat nic. Víš dobře, co je tamhle v kredenci, a že vám to všecko dám. Ale musí se to nějak doplnit, aby byly celé garnitury. Potřebuje se toho dost: servis jídelní, kávový, čajový, na pivo, a někdy přece přijde nějaký host, ne?“
     Slečna Pavlína všimla si jen prvních vět matčiných a teď poprvé zvedla hlavu a obrátila se k matce:
     „Že mi to všecko dáš? A co pak zbude tobě, z čeho ty budeš jíst ?“
     Matka položila tužku a pohlédla ostře na dceru.
     „Ty jsi dobrá, holka! Což pak pro mne nebude místa u vašeho stolu? Mám se odstěhovat do Paříže, že ty se vdáš? Já myslím, že tvoje jako moje ...“
     „Ty myslíš, mutr, že budeme bydlet všichni pohromadě? Takhle já si své vdávání nepředstavovala , . .“
     Slečna Pavlína promluvila tato slova tak tvrdě a necitelně, že Šustrová, jak byla ostřílena a uvyklá nezpůsobům dceřiným, zahleděla se překvapena do tváře Pavlíniny a okamžik pomlčela. Ale náhle pronesla hlasem, v němž se třásla zlost i lítost:
     „A ty myslíš, že se odstěhuji k Bartoloměji, až se vdáš? Nebo že se postavím za Strahovskou bránu s flašinetem a že budu spát v cihelnách? Tak teď najednou svému dítěti překážím? Pánbůh ví, kdybych se nepamatovala, jak jsem tě vynosila a odkojila, myslila bych, že mi tě někdo strčil do hnízda, jen abych tě vyseděla ...“
     Slečna Pavlína byla zatím již zase schýlena nad prací, jakoby matku ani neposlouchala. Ale v paní Šustrové zabouřila dceřina slova, že tak hned neutichla. I hleděla na Pavlu, na jemný její profil, jakoby ji zrakem polykala, a pokračovala:
     „T a k h 1 e jsem si tě vychovala? Starám se na tebe od maličkosti, nosila jsem tě zrovna na rukou, a tohle je tvoje odsluha? Myslíš, že už mě nebudeš nikdy potřebovat ? Ostatně, abys věděla: já nechci bydlet právě s tebou a se svým zetěm pod jedním stropem, ne! Už proto ne, že to není věc docela slušná. Ale zůstanu v domě, víš, najmu si pokojík po Sýkorovic kandidátu a přečkám tam  –  dá-li Bůh  –  ještě kousek toho živobytí, až mě složíte do hrobu. Tak to udělám a nebudu nájemníkem vaším, ale pana domácího. A na stravu si přidám, co bude potřeba, a snad se uvaří ve tvé kuchyni víc o ten žvanec, který sní tvá matka, a snad vám nepropálím židli, na kterou se posadím. Vidíš, cizí člověk  –  Žemla  –  ten se nelekal, že zůstanu s vámi pod jednou střechou, ale moje vlastní jediné dítě má ze mne strach a rádo by mě poslalo do špitálu na Karlov. Ach, ty Kriste pane, neříká se nadarmo, že rodiče vychovají a uživí deset dětí, ale že deset dětí dohromady neuživí rodiče. I mě čeká ta smutná zkušenost...“
     „Vždyť tys nevychovala deset dětí!“ přerušila Pavlína nevlídně žaloby matčiny.
     „Zaplať Pánbůh!“ zvolala paní Šustrová. „Zaplať Bůh, že jsem jich neměla deset! Dost mě bolí, co musím slyšet od tebe  –  kdyby se to ozvalo ještě z jedné huby, byla by to moje smrt! A jsme tu dvě ženské na světě samotný, měly bychom se k sobě tulit jako dvě hrdličky! Kdyby to slyšel tvůj nebožtík tatínek, chudák, přišel by a vzal by mě k sobě. Můj Bože, Bože, jen pod zem, pod zem se mnou, se starou, nepotřebnou osobou. Vždyt jenom négři zabíjejí staré rodiče a tchány, když už jich nemohou k ničemu potřebovat, a ty jsi taky taková! Dcero, dcero!“
     Hlas paní Šustrové třásl se hněvem a lítostí, a poslední slova byla vychrlena v mocném zavzlyknutí. To nebylo líčené, to bylo opravdové.
     Slečna Pavlína pracovala na pohled velmi lhostejně, ale přece roztržitě. Byla uvyklá rozličnému kázání, naslouchávala paní Šustrové vždy s nej větší lhostejností  –  leda že se uvnitř zlobila  –  ale toto pokárání bylo jí trapné. Cítila dobře, že byla neopatrna a necitelná, že řekla, co říci neměla  –  hlavně však, že to řekla předčasně.
     Ode chvíle, kdy dospěla k samostatnějšímu uvažování, pociťovala Pavlína častěji a častěji, mnohdy s velikou trpkostí, že ji matka dokonale nevychovala, že o vše jiné na světě starala se pečlivěji, než o dobré vypěstění jediného dítěte svého, ale nyní se jí zdálo, jakoby v tomto okamžiku stála matka přece výše, než ona, a to se jí trapně dotýkalo. Bylať Pavlína uvykla pokládati matku opravdu za starou, nepotřebnou ženštinu, kteráž nevyplnivši úkol, k němuž byla povolána, je zbytečná na světě. Slova matčina mrzela ji nikoli proto, že by ji opravdu jako matku milovala, ale proto, že byla zaslouženě pokořena a že na ně neměla odpovědi. Pavlíně nebylo dáno, aby vstala a pojala matku kolem krku a řekla: Nu nehněvej se, maminko, já to tak nemyslila! Nikoli, v této ladné dívce, vynikající všemi přednostmi těla, byla prázdná duše, srdce chladné, lhostejné. Neměla lásky k matce, neměla jí k nikomu. Paní Šustrová nebyla před lety pochopila, k čemu přicházejí do rodin děti, Pavlína nechápala později, k čemu jest matka. V této domácnosti nebylo nikdy teplo, poněvadž nebylo tepla v srdcích. Bytem Šustrových čišel vždy nepříjemný, sychravý chlad. Nebylo zde ani pravé mateřské, ani dětenčí lásky.
     Do této společnosti měl vstoupiti na celý svůj život Žemla, který miloval a jehož trpné povaze bylo tak velice třeba lásky.
     Ano, Žemla! Smiřovalo-li cos Pavlínu se Žemlou, k němuž necítila nijaké náklonnosti, byla to myšlenka, že se zbaví matky, až se vdá. Po dnešní rozmluvě s matkou viděla však Pavlína, že se těšila marně. Těšila se na samostatnost, na to, že bude vlastní svojí paní, za tu cenu podávala ruku Žemlovi. A matka u nich zůstane! Pavlína tušila, že zas jen matka povede domácnost, že ona bude míti ve všem první slovo. Cítila dobře, že ze tří osob, kteréž nyní mají pod jednou střechou přebývati, jest matka povahou nejsilnější, kteráž dovede pro sebe zachovati vládu, byť žila zdánlivě na výměnku. Jak ráda by byla viděla Žemlu hranatějším, sprostším, urvalejším, aby mohla doufati, že zatlačí matku do pozadí, že ji po případě jednoho dne vypudí. Ah, vše mamo! A hleděla-li Pavlína až dosud na vdavky své zcela lhostejně, pociťovala od té chvíle přímo nechuť a odpor při pomyšlení na spojení se Žemlou.
     Ubožák Martin, kdyby byl tušil, jaké milostné pocity ovládají jeho nevěstu! Domníval se, že milovaná dívka stejně jak on se nemůže dočkati chvíle, kdy poklekne s ním před oltářem útulného, klidného kostelíku Trojického v Podskalí.
     Po vylíčeném svrchu hovoru se slečnou Pavlínou ustala paní Šustrová ve svém rozpočtu. Byly mezi ní a dcerou téměř na denním pořádku rozličné potyčky a šarvátky, vznikaly i drsné hádky, ale paní Šustrová nikdy je nebrala příliš na váhu. Dnes však poprvé vycítila ze slov dceřiných něco, nač nikdy nemyslila: nevděk  –  a dnes poprvé ji to zarazilo, ba ohromilo. Najednou se před ní vyjasnilo. Proto tedy dcera byla srozuměna se Žemlou, proto se dala matkou dovésti tak daleko, poněvadž chtěla býti sama, bez ní! Vše to pochopovala pojednou paní Šustrová, jenom příčiny neznala. Proč jí není přítomnost matčina milá? Proč by se chtěla od matky odloučiti? Pro paní Šustrovou byla to ohromná otázka, na niž si nedovedla odpověděti.
     Paní Šustrová složila popsaný papír a vložila jej i s tužkou do zásuvky stolu a sňala také okuláry s nosu, neboť ji v očích nějak pálilo. Nemluvila již k Pavlíně, ale pohlížela na ni chvíli k oknu, a pěkná ta hlava dívčina, kteráž od bílé záslony tak ostře se odrážela, zdála se jí pojednou nějak cizí. V očích se jí zamžilo, ale paní Šustrová vznesla levici a přitiskla ji dlaní dvakráte silně na čelo, jakoby chtěla zabrániti, aby jí slzy nevyhrkly. Nechtěla býti před dcerou tak slaba.
     Seděla tak chvíli. Náhle se vzchopila a pokročila do druhého pokoje, aby se ustrojila. Chtěla vykonati cestu, již odkládala až k večeru nebo na zítřek, ale nedorozumění s dcerou vyhánělo ji z domu. Neměla stání v úzkých prostorách bytu, do něhož snad za krátko nebude moci volně vstupovati, z něhož ji vlastní dcera vypudí.
     Panička se oblekla a obracejíc se k dceři mluvila:
     „Jdu ven, Pavli, půjdu k tvému panu poručníku Madrasovi, abych mu oznámila, jaká změna se stane, a abych vyžádala jeho svolení. Měla bys jít vlastně se mnou, ale ty šaty spěchají a pak  –  já vím  –  tobě na tom ani nezáleží, abys tam šla...“
     Slečna Pavlína se ani neotočila k matce. Řekla jenom nedbale:
     „Když jsi vyjednala všechno, vyjednej tohle taky. Snad při tom nemusím být.“
     „No, bylo by slušné, abys se panu Madrasovi za všecko poděkovala,“ podotkla paní Šustrová s důrazem.
     „Zač pak?“ otázala se Pavlína rychle a obrátila se k matce. „Zač pak?“
     „Za to, že byl tvým panem poručníkem. To není maličkost, vzít si nějakého sirotka na starost, a poručník musí býti, když zemře otec!“
     „Nu, já mu mnoho starosti nenadělala!“ zvolala Pavlína s trpkým úsměchem. „V tom ouřadě mohl zcela klidně spát. Vždyť mě za celý ten čas viděl asi pětkrát, a to vždy jenom náhodou. Zde jsme ho ani nespatřili!“
     „Ano, ano, milá holka,“ odpovídala paní Sustrová, „což myslíš, že tě měl krmit a oblékat? On je jenom spoluporučníkem, a já byla ráda, že to přijal, když tatínek umřel. Byla bych na konec musila požádat za poručníka nějakého domovníka  –  když jsme neměli jmění  –  a pan Madras je přece ouřadník  –  to je pro tebe čest!“
     Nastala malá pomlčka, načež pronesla slečna Pavlína tónem, značícím, že nemá dále chuti ke dlouhému hovoru:
     „Tak jen se nezdržuj a jdi k němu. Vím, že fo vyřídíš dobře beze mne. Nekoupil mi nikdy ani za krejcar třešní  –  co bych u něho dělala.“
     „Vidíš, jak jsi nevděčná, holka,“ mluvila káravě matka. „Šťastnou náhodou jsme od něho nic nepotřebovaly, to by tě mělo nejvíc těšit! Ostatně možno, že ti dá něco teď ke svatbě ...“
     „Pošle-li to po tobě, mutr, dej pozor, abys to neztratila!“ odsekla Pavlína úsměšně.
     Paní Šustrová neodpověděla již ani slova a odešla z domu. Nekráčela dnes tak vesele a s chutí jako dosud, když sháněla svatbu. Nevděk dceřin a její uštěpačné poznámky o panu Madrasovi rozmrzely ji tak, že v tom okamžiku málem by jí bývalo lhostejno, jak vše dopadne. Vyřídivši věc u pana Madrasa nevracela se přímo domů, nýbrž prošla několik ulic a zde onde zastavila se před krámem, aby rozptýlila nevlídné myšlenky, uváznuvší po rozmluvě s dcerou. Vrátila se teprv k večeru do Václavské ulice a zastavila se dole u Žemly.
     „Byla jsem u pana poručníka, milý Martinku,“ oslovila ho přívětivě, „aby se to s Pavlínou všecko vyřídilo. Ale nebyla jsem tam sama nic plafna. Pan Madras mi řekl, že musíme všichni čtyři  –  já, on, vy a Pavlínka  –  že musíme všichni k vrchnoporučenskému ouřadu, tam do Celetné ulice, kde s námi pan adyjunk zavede protokol. Musí se před ním říci, že svolujeme, aby si vás Pavlinka vzala  –  můj Bože, jak bych nesvolila, takového muže!  –  ona sama se musí vyjádřit, že ji k tomu nikdo nenutí, a vy zas máte proukázat, že jako můžete ženu uživit. Já si myslila, když mi to pan Madras povídal: kdyby každý muž mohl uživit ženu tak jako vy, bylo by dobře na světě! Z toho si nesmíte nic dělat, Martinku, je na to zákon s paragrafy, to je jen tak pro forma! Ať se sem přijdou podívat, jaký máte krám  –  a šlo by to bez protokolu! A tak jsem se chtěla zeptat, Martinku, máte-li snad zítra trochu času, aby se to odbylo. Pan Madras mně slíbil, že tam odpoledne zajde a že se zeptá, kterou hodinu odpoledne bychom tam mohli jít Pošlu k němu pak Fánu a on mi všecko vzkáže...“
     Žemla slíbil, že půjde, když to musí být, že nechá v krámě zatím Randovou a že to snad nebude dlouho trvat Panička koupila trochu kávy a cukru  –  neboť neodcházela od Žemly, aby mu nedala aspoň krejcar utržit  –  a vystupovala pomalu, těžce do druhého patra.
     Pavlína neuvítala matku  –  jakoby ani nebyla přišla  –  matka nevšimla si dcery. Teprv asi za dvě hodiny, kdy již měl přijít Žemla, oznámila stručně Pavlíně, že zítra půjdou společně na ouřad.
     Pan Madras opatřil druhého dne věc, vzkázal paní Šustrové, aby přišla s dcerou a ženichem ve tři hodiny do Celetné ulice, kde bude čekat –  a ve tři čtvrti na čtvrtou vycházeli již všichni ze soudní budovy s dekretem, že se slečna Pavlína Šustrová může provdati za pana Martina Žemlu. Pan Madras pozval společnost na kávu k Červenému orlu, a ač byl Žemla jako na trní, aby už zas byl v krámě, nemohl odříci a šel také. Společnost uvelebila se u okna, pan Madras poručil kávu v nádobkách, a když sklepník podával hostům košík s rohlíky, odmítl je pan Madras a velel chlapci, aby přinesl na stůl něco lepšího.
     Mezi prvním a druhým šálečkem prohodil pan Madras několik moudrých slov o manželství, že to je totiž krásná věc, když se vydaří, a že se může vždycky vydařit, když jsou obě polovice rozumný. Paní Šustrová kývala s plným přesvědčením hlavou, Žemla díval se upřeně panu Madrasovi do očí, aby pohledem na slečnu Pavlínu nepřišel do rozpaků, slečna Pavla pak vyhlížela lhostejně a jako v nejvyšší nudě oknem na ulici, jakoby tu seděla sama a jakoby se jí slova páně Madrasova pranic ne týkala.
     Když pan Madras vyirkal druhý šáleček kávy, obrátil se k Žemlovi a chtěje vyjeviti účastenství s nastávajícím manželem své poručenky, jakož i dáti na jevo, že také něčemu rozumí, otázal se Martina, „s kterého že ostrova potahuje kávu?“
     Žemla odpovídal co nejzdvořileji, že nemá s ostrovy co dělat, že kupuje kávu v Praze od velkoobchodníků a ti že ji dostávají z Hamburku.
     „Ano, ano, z Hamburku,“ přisvědčoval pan Madras. „Já vím, co jde od moře, všecko musí přes Hamburk, bodejť.“
     Žemla se osmělil poznamenat, že mnohé zboží přichází i přes Terst.
     „No jo, dobře,“ kýval hlavou pan Madras, „přes Terst taky něco. Ale u Hamburku je větší moře, než u Terstu.“
     Potom, poněvadž mu nebyla věc s těmi moři zcela jasna, přešel k jinému předmětu, o němž mohl směleji mluvit Tázal se Žemly, má-li už najatý byt.
     Tu odpověděla za Martina paní Šustrová, pozorujíc, že tou otázkou jest uveden v rozpaky. Vysvětlila panu Madrasovi, jak to s bytem udělala, aby mladí manželé neměli hned na počátku zbytečných starostí. Také bude dobře pro Pavlínu, když zůstane v posavadním bytě, aby uvykla novému stavu, aby se vpravila ve vlastní hospodářství. Pamatuje piý se dobře paní Šustrová, jak na ni působila změna bytu, když se vdala. Jak na ni v nezvyklých prostorách vše padalo, jak ji tísnilo nové okolí, sami cizí lidé, všeteční, vyhlížející za ní, kdykoli paty ze dveří vytáhla a kdykoli se domů vracela. Takhle si Pavlinka pěkně zvykne, Martinek je tam beztoho také jako doma  –  Žemla se začervenal při této poznámce  –  a až se jim tam jednou znelíbí  –  no s Pánembohem, pak ať se odstěhují, kam chtějí.
     Slečna Pavlína po celý výklad matčin klepala lžičkou o stůl a paní Šustrová jí za to šlápla na nohu.
     Pan Madras držel v zubech povědomou tlustou, staromódní špičku, a vypouštěl chvílemi husté mraky čpavého kouře z roztřepeného, smrdutého doutníku za dva krejcary, a Žemla mrkal rychle, neboť ho dým štípal do očí. Poručník také Žemlovi nabídl krátké ze své tobolky a Martin je ze zdvořilosti zapálil a chvíli kouřil, ale najednou vyňal doutník z úst, podržel jej mezi prsty a pil rychle vodu. Nebyl kuřákem, ale zvláště nebyl kuřákem krátkých a měl smrtelné úzkosti, že mu bude zle.
     Konečně se společnost vzchopila a vyšla na ulici. Žemla si oddychl radostně na čerstvém vzduchu. Paní Šustrová děkovala panu Madrasovi za jeho ochotu a podotkla, že beztoho Martinek a Pavlinka přijdou v neděli s visitou a hlavně, aby se Pavlinka poděkovala za poručnictví. Potom se naše trojice rozloučila s panem Madrasem, který se dal Templovou uličkou hlouběji do Starého Města, k domovu.
     Paní Šustrová, která se ještě trochu hněvala na dceru od včerejška, hleděla si cestou výhradně
Žemly. Když se od nich odloučil pan Madras, zamířila paní Šustrová se snoubenci na Ovocný trh a promluvila k Žemlovi:
     „Tahle ouřadní záležitost by byla odbyta. Ted jenom ještě na faru pro ohlášky a je po všem; viďte, Martinku!“
     „Ano, ohlášky, maminko,® přisvědčoval Martin zamyšleně. Byl poněkud rozrušen dnešním úřadním jednáním, kteréž bylo sice provedeno byrokraticky suše a prkenně, ale na Žemlu působilo vážným dojmem, neboť byl dnes poprvé svědkem a účastníkem soudního řízení vůbec. A již zaze nastávají ohlášky. Žemlovi bylo, jakoby se blížila veliká, ohromná událost, po níž nastane netušený obrat v jeho životě. Blížila se taková událost…
Večer toho dne odešel Žemla z bytu Šustrových časněji než jindy.
     Dnes nebylo v tom zátiší tak útulno, tak teplo, jako jindy. Pavlína, když mu byla při jeho příchodu podala ruku, zabrala se zas do piáce, a když ji Žemla oslovil, když se na něco ptal, odpovídala tak málomluvně. A chvílemi, když hovořil s paní Šustrovou, uznamenal Žemla, že se hlava dívčina zvedla náhle od práce a oči nevěstiny že na něj hledí tak vážně, zkoumavě. Martin patřil na matku a přece cítil tyto pohledy se strany, kterak se o něj ópírají, á mátly jej, že míuvil vždy roztržitěji, až konečně umlkl. Hlava Pavlínina nížila se pak pomalu a již zas obírala se slečna prací, jakoby tu seděla sama.
     Také paní Šustrová nebyla dnes tak hovorna, jako jindy. Žemlovi připadalo, jakoby na její tváři ležel mráček jakési starosti. Vše bylo zamlklejší, i kyvadlo hodinové  –  zdálo se Martinovi  –  cvaká pomaleji, tišeji.
     Zamlklost ženských vysvětloval si Žemla dnešním jednáním u soudu. Sám teď pociťoval jistou rozladěnost, když na ně vzpomínal. Spisování protokolu, jeho předčítání a podepisování, suchý výslech úřadníkův  –  jak to vše bylo střízlivé. Jak podivně bylo Martinovi, když úřadník vyzval jeho, matku Šustrovou a pana Madrasa, aby odstoupili do předsíně, načež zůstal v úřadovně sám s Pavlínou, aby se jí zeptal beze svědků, o samotě  –  by nebylo nátlaku ostatních účastníků  –  svoluje-li k sňatku se Žemlou bez nucení, dobrovolně.
     A když pak je úřadník zase všechny zavolal a oznámil, že tedy není překážek a že je věc vyřízena, a když odevzdal paní Šustrové dekret, bylo Žemlovi, jakoby nad ním byl vynesen jakýs rozsudek, nezvratný, neodvolatelný.
     Teď večer u Sustrů, v přestávkách, kdy nikdo nemluvil, myslil na vše to, vzpomínal na každou podrobnost a divný jej opanovával dojem. Toužil, aby byl sám se svými myšlenkami, i vstal náhle a přál dobrou noc.
     Paní Šustrová nezdržovala ho, jak obyčejně činila, a Pavlína, jedva že domluvil, vstala a podávala mu ruku.
     Žemla cítil, jak je ruka její chladna a že se lehce chvěje. Políbil ji, políbil ruku i staré paní a odcházel.
     Za několik okamžiků octl se ve svém kumbále za krámem, ale na spaní neměl pomyšlení.
     Rozsvítil petrolejovou lampu a postavil ji na stolek v kumbále, přisedl k němu, podepřel dlaněmi spánky a setrval dlouhou chvíli v zamyšlení. Pojednou se vytrhl z tohoto přemítání. Vyňal z kapsy klíček, otevřel zásuvku stolu a vytáhl ji. Byla naplněna rozličnými zápisky, knížkami a papíry. Martin sáhl do pravého kouta a vyndal staré, ohmatané, odřené desky, svázané uprostřed dvěma chatrnými tkanicemi. Zahleděl se na sbírku sežloutlých papírů, Vzdychl z hluboká a počal se v nich probírati.
     Byla to Žemlová korespondence, byly to psané rozmluvy jeho rodiny, matky, otce, sester, konečně bratra Jiřího.
     Navrchu srovnány byly dopisy matčiny, ovázané červenou páskou.
     Všecky tyto listy byly sežloutly, a na místech, kde byl někdy papír složen v obálku, byly prolámány a děravý.
     Všecky tyto dopisy měly nadpis „Drahý Martinku“ a písmo jejich prozrazovalo, že psala je ruka stará, třaslavá, chabnoucí. Byly to listy, jež mu zasílala matka, když byl v učení. Z pozdějších dob jeho mládencování bylo jich mnohem méně. Milý hovor drahé, zbožňované matky Martinovy kdysi náhle utichl, oči její zavřely se, než mohly viděti Martina dospělého v muže, měkká, laskavá ta ruka navždy vystydla a ztuhla. Zemřelaf matka Martinova krátce před tím, než odešel ze služby u pana Štěrby. Zvěst o její smrti zastihla tehdáž Martina v okamžicích, jež pokládal za nejtrapnější v životě svém. Spěchal domů, aby posledně políbil matčiny rty, nyní ledové, navždy oněmělé, a doprovodiv ředitelku svoji ke hrobu vracel se zas do Prahy.
     Martin povznesl sežloutlé popsané papíry ke rtům a líbal je. Z úst vydral se mu bolestný vzdech a oči se mu zakalily.
     Žemla přemohl násilné svoje pohnutí a vybíraje jednotlivé listy přečítal je. Co v nich bylo dobrých napomenutí, co povzbuzován^ Co bylo Ve všech vroucí, nezměrné lásky!
     Martin přečetl nejstarší, první, jejž dostal do učení, i poslední, v němž matka tolik toužila, aby svého Martinka zas brzy spatřila. Nespatřila ho již. Těžká, zákeřná nemoc udolala ji brzy potom ...
     Svázav listy matčiny a odloživ je chopil se Martin jiných, které byly křížem ovázány černou stužkou atlasovou  –  dopisů otcových. Bylo jich jenom několik. Otec jeho napsal se dosti v kanceláři u advokáta a neměl pak již trpělivosti a chuti, aby i krom povinnosti své mnoho psal. Jen k svátku psával Martinovi. Jediný otcův dopis byl delší  –  onen, jejž poslal synovi, když byl vyučen. Tyto listy, stručné obsahem, byly taky sušší a vážnější, než matčiny. Otec Martinův těžce zápasil se životem, i nebyl schopen výrazů něhyplných, laskavých jako matka.
     Také tuto ruku nestiskne Martin nikdy již. Taky otec již dávno tlí na hřbitově pouchovském; zemřel asi za tři roky po matce, znaven, ztýrán, náhle.
     Ruce Martinovy chvěly se, když i tyto listy opětně svazoval. K nim, jako k oněm matčiným, nepřibude po celý život ani jediné blány. Co v nich obsaženo, nebude do nejdelší smrti ani slovem rozmnoženo. Vzácné tyto spisy, jediné památky po rodičích, jsou na vždy zakončeny, uzavřeny.
     Znova se Žemla trudně zamyslil. Jaká bolest vkrádala se mu v srdce! Čím byl jeho celý dosavadní život! Jako chlapec čtrnáctiletý odešel z domova, přes čtrnáct roků tráví již v Praze. Když odcházel, byl téměř dítětem, nechápal ještě, čím jsou člověku rodiče. A za ten čas, kdy žil neutěšený, svízelný, otrocký život, ztratil je oba. Nový hluboký, bolestný vzdech unikl jeho rtům. Kterak zasloužil, že právě on byl tak brzy oloupen o rodiče! Vždyí jich neužil, nepoznal radosti z milého s nimi obcování, z důvěrného hovoru. Jak šťasten byl by, kdyby jich teď měl. Ach, kterak by mu nyní bylo třeba matky, aby se jí se vším svěřil, aby jí vypověděl, co hárá jeho nitrem, aby od ní dostal požehnání.
     Matka, jen matka mohla by nyní býti jeho důvěrnicí, jeho nejlepším přítelem. S jakou pýchou ukázal by jí Pavlínu a otázal by se: líbí se vám moje vyvolená, matičko?
     Vše marno. Spí tam daleko od Prahy, vedle ní otec …
     Žemla sáhl k dalším dopisům, k dopisům sester svých. Byl jich také značný počet. Nejčastěji psávaly mu v prvních letech jeho pobytu v Praze, čím dále tím skoupěji se ozývaly, konečně umlkly sestry skoro zcela a vzpomínaly Martina jenom jednou do roka, v den jeho jmenin.
     Sestry jeho žijí. Jsou vdány na venkově, blízko svého otcovského města, ale bydlo jejich není nejskvělejší. Mají starostí dost, mají po několika dětech, není času, aby dopisovaly bratru v Praze. Martin ani nezná svých svaků, služba jeho nedovolovala mu, aby jel na svatby.
     Malý jakýs úřadníček odvedl jednu, druhou řemeslník, pracující v potu tváří, aby dobyl chleba. Neměly věna krom skrovné výbavy, nedočkaly se skvělejšího osudu.
     Několik posledních dopisů pocházelo od bratra Jiřího. S tím dopisoval si Martin nejméně. Ještě se učil, když Jiří stal se doktorem a odešel z Prahy do vzdáleného města na jihu Čech, jako koncipient ke starému advokátovi. Uplynula řada let povinné praxe, Jiří stal se advokátem, usadil se ještě dále na jihu, oženil se tam a do Prahy nepřicházel, Martin již několik let ho neviděl.
     Poslední dopis bratra Jiřího byl přes rok starý. Tehdáž odpovídal Martinovi na jeho oznámení, že se hodlá samostatně zaříditi. Advokáta nenadchl velice tento záměr Martinův. Odpověděl mu dosti obšírně, avšak velmi střízlivě, skoro suše. Tázal se, zdali Martin vše dobře uvážil; zdali vypočítal, stačí-li mu neveliká hotovost k zařízení závodu; má-li dosti známostí a s dostatek úvěru; vybralíi si dobré místo; a konečně nebylo-li by lépe, aby uskutečnění záměru svého odložil a raději několik let ještě mládencoval, dokud nebude míti zcela pevno pod nohama.
     Z toho dopisu mluvila chladná rozvaha advokátova, zkušenost i starý zvyk, stavětí vždy na bezpečném základě, ale úmysl Martinův nebyl zviklán, třeba že ho dopis bratrův nepovzbudil a neposílil. Odpověděl tehdáž Jiřímu, že obchodník musí podnikati a věc že nikdy není předem jista, byť i kapitál byl sebe větší. Že doufá ve zdar podniku, jemuž se chce celý věnovati a pro nějž bude neúnavně pracovati.
     Jiří nepsal pak již a nepsal po celý rok. Jejich zájmy tak příliš se rozcházely, a bratr advokát nechtěl pěstovati velikou důvěrnost. Bál se snad, aby Martin jednoho dne nežádal za pomoc, o půjčku.
     Martin vycítil příčiny bratrovy zdrželivosti, ba chladnosti, a umlkl také. Vzmáhal se ho trpký pocit, když poznával, kterak mezi nejbližšími příbuznými, mezi sourozenci s rostoucím věkem ochabuje vzájemná láska a příchylnost. Probíraje se nyní starými těmi dopisy, cítil s bolestí, kterak je na světě vlastně sám, opuštěn, všemi zůstaven.
     Ach, jen rodiče jsou pravými přáteli dětí svých do posledního dechu. Jen oni mají vroucí účastenství, jen oni žijí, cítí a pracují pro nás ...
     Přes tuto vlažnost a uvolnění rodinných svazků uznával Žemla za vážnou povinnost, aby sourozencům svým oznámil, k čemu se nyní chystá.
    Srovnal dopisy v aesicach, jež zase svázal a do stolu vložil, a vytáhl ze zásuvky několik aršíků listovního papíru. Přinesl z krámu inkoust a péro a jal se psáti.
    Nejdříve sestrám. Oznamoval jim upřímně, co mu nastává, zval je srdečně na svatbu, jejíž určitý den ještě oznámí, těší se, že přijedou, je-li to jen poněkud možno, a zcela prostoduše připojil na konci, že neočekává žádných darů svatebních a že by ho velice bolelo, kdyby si k vůli němu způsobily útraty. Co potřebuje, má a opatří sám, o nějaký přepych pak nestojí. Také nevěsta že je vším opatřena. Martin vstupuje do hotové domácnosti.
    Déle a pomaleji, než oba dopisy sestrám, psal Martin list bratru Jiřímu.
    Započal s líčením obchodu svého, vypisoval počátky samostatného kupčení, vyjadřoval spokojenost nad tím, jak se mu dosud vede, a vyslovil pevnou naději, že bude stále lépe, hlavně až  –  až se bude moci věnovati obchodu svému s veškerým klidem a spokojenou myslí, čehož dosud neměl,
neboť  – 
    A po tomto „neboť“ zasvětil bratra v sladké tajemství své, sděloval, kterak se seznámil, líčil bodrost a pořádnou domácnost Šustrových, zvláště však milováníhodnou bytost Pavlíny, své nevěsty. Dnes  –  oznamoval Martin  –  vyřízena byla věc na úřadě, poněvadž je Pavlinka nezletilá, i pokládá za milou povinnost  –  když věc tak daleko dospěla  –  aby učinil bratrské oznámení Jiřímu, na nějž vždy vzpomíná s láskou a vděčností, neboť mu byl jedíným přítelem a oporou v dobách učení, v němž snad by nebyl vydržel, kdyby ho bratr Jiří nebyl radami svými a mravním povzbuzováním posilňoval.
     „Nemohu Tě zváti na svatbu slavnou, bohatou  – “ mluvil Martin k závěrku  –  „vše se odbude tak po domácku, jak vyžaduje a dopouští můj obchůdek a skrovné poměry nevěsty mé. Avšak svojí přítomností, drahý bratře, zvýšil bys lesk a radost okamžiku, kterýž je tak rozhodným pro celý můj další život. Můžeš-li jen trochu uniknouti své kanceláři a překvapiti nás návštěvou, učiň tak. Byl bych tolik, tolik rád, kdybys v den ten seděl mezi námi ...“
     Martin uctivě pozdravoval svoji svakyni, kterou zná jen z podobizny a kterou zváti si netroufá, a vyjádřiv opětně pevnou naději, že bratra na svatbě uvidí, skončil dopis.
     Oddechl si, když tu práci vykonal, z hluboká oddechl. Po celý čas, co chodil se Šustrovými, a hlavně od svátku paní Šustrové, kdy započaly návštěvy v domě a kdy dosavadní neurčitá známost změnila se v ucházení zcela vážné, pociťoval jisté výčitky svědomí, že, odhodlávaje se ke kroku tak důležitému, bratru svému se nesvěřuje. Po smrti obou rodičů pokládal Jiřího za hlavu a náčelníka rodiny, kterýž má míti vědomí o všem, co ostatní členové rodiny činí.
     Dnešním dopisem Jiřímu splnil svoji povinnost. Zdálo se mu, že tím okamžikem, kdy list ukončil a podepsal, dovídá se bratr všeho, a že již dnes o záležitosti Martinově s manželkou svojí hovoří. V té chvíli jakoby byl Martinovi kámen se srdce spadl.
    Žemla přečetl zvolna psaní jednou, dvakrát, byl zcela spokojen, jak se mu podařilo vše vypsati, složil papíry pečlivě, vsouvl je do obálek a zapečetil všechny tři dopisy. Te y i to jest vyřízeno, již zvídá o všem také jeho rodina; připadalo Žemloví, jakoby tím zas o hodný kus k cíli se byl přiblížil.
    Seděl drahnou chvíli nepohnutě a hleděl na obálky dopisů. Četl stokrát adresy sester, u nichž zmizelo rodné jejich jméno a nastoupila jména nová, mužů jejich, a čím déle na ně patřil, tím cizejšími připadala mu.
    Jak podivný jest život! S těmito osobami, se svými sourozenci, žil kdys úzce spojen pod jednou střechou, pod jedním stropem, a tehdáž ani na mysl mu nevstoupilo, že by se měli rozloučiti. Ro. diče, bratr, sestry  –  jaká to milá společnost! Jak se krásně shledali u toho rodinného stolu  –  odkud, jakým způsobem, na to tehdy chlapec Martin nemyslil. Bylo to patrně tak ode dávna.
    A pojednou – řada roků, dlouhých sice
a přece letem uplynuvších, a klidný, útulný ten život rodiny Žemlových rozbit nadobro. Nevrátil se v malý ten hradecký byt ani Jiří, ani Martin, rodiče vyneseni jsou mrtvi a uloženi v zemi, sestry staly se matkami vlastních rodin, každá jinde. Osud rozvedl je všecky na různé strany, a v oněch prostorách, v nichž strávil Martin svoje dětství, jací as nyní shromažďují se lidé? Cizí, neznámí, Martin ani potuchy nemá, jak vypadají, jak se nazývají, jak žijí.  – 
     A čtyři ty děti, kteréž druhdy žily pospolitě, bezpečně pod záštitou rodičů Žemlových, jako ptáčata pod teplýma, ochrannýma křídloma svýcb Starých, rozprášeny jsou po světě a skoro již se neznají. Stárnou, rysy tváří se mění, snad vlasy šediví, a sotva že jednou v roce na sebe vzpomínají.
     A zatím, co jej osud od bratra i sester oddělil  –  snad navždy  –  chystá on se, Martin, aby založil novou, vlastní domácnost. Pozbyl rodičů í sourozenců  –  v náhradu za ně a za vše přichyluje se k němu cizí bytost, o níž ještě před rakem neměl ani ponětí. Všechny svoje lidi ztratil, jediná tato dívka má mu je nahraditi.
     Jak podivný je život!
     Takto přemítajícímu Žemlovi padala do duše hluboká zádumčivost. Přejel několikráte dlaní čelo. aby zaplašil tklivé vzpomínky z mládí. Vše to tam, tak dávno již, k čemu truditi mysl.
     Ale nebylo tak lehko, vybaviti se ze všech těch myšlenek. Hlava Žemlová, probuzena po delší době k této práci, předváděla mu nové a nové obrazy z minulosti. Po vzpomínkách z dětství přišly na řadu jiné, stejně živé, na jeho pobyt v Praze,
     Martin vzpomínal na večer, kdy přijel do Prahy, na okamžik, kdy byl uveden do krámu Rorejsova, Viděl se, malého kupeckého učně s šedivou zástěrou, za pultem krámu strašlivého toho člověka, France Rorejsa. Zcela živě viděl zas jeho zamračený Obličej, v duchu slyšel jeho mručivý, hřímavý, štěkavý, jízlivý hlas  –  jak právě zněl při té oné příležitosti. V okamžiku táhlo jeho myslí celých pě| let, jež prožil pod železnou rukou onoho tyrana.
     Co nadávek splynulo se rtů neurvalého muže, jemuž byl Martin vydán na milost a nemilost. Kolik asi lidí prošlo hořkou tou školou života! Jak se dařilo jiným, když Martin odešel?
     Nikoli, dlouho již netrval ten očistec nikomu. Martin zachvěl se teď. Na mysli zatanula mu pojednou postava učně Antona, s nímž prožil kus ži vota u Rorejsa, i vzpomněl na slova drsného tohc mladíka, pronesená kdys o Rorejsovi: „Dřu se mu pět let, ale chtěl bych to vydržet ještě rok, kdybych se za to dočkal, že ho psa uvidím na šibenici!“
     Na tato slova, jež se byla v pamět Žemlovu vryla jako v kámen, nevzpomněl Žemla dnes poprvé. Vynořila se mu častěji, když stával sám a sám v krámě svém. Zda se dověděl Anton, kterak hrozně se vyplnila, krom té šibenice. Skutečně sešel Rorejs smrtí násilnou, již sám si připravil. V době, kdy byl Martin u pana Šlosra, scházel obchod Rorejsův, a on, chtěje si pomoci na nohy, zabředl do rozličných odvážných podniků, z nichž mnohé podobaly se podvodu jako vejce vejci, a Rorejs, aby ušel trestu i hanbě, oběsil se v ložnici své na klice a brzy potom zmizel s jeho krámu štít s povědomým oprýskalým nápisem.
     Žemla odpouštěl teď Rorejsovi všechno, všechno. Jeho násilná smrt, kterouž bývalý principál sám se soudil, smířila Martina s tvrdým tím člověkem. Aí klidně odpočívá. Jeho vyučenci jsou živi, zdrávi, a snad budou někdy šťastni a bohatí.
     Martin Žemla bude šťasten – 
     Zalétl v duchu i do obchodu Štěrbova na Spálené ulici. Kvete dosud, ale pan Štěrba, bývalý velitel Žemlův, má již hlavu bílou jako mléko. Však jej také potkaly hořké věci. Dvě dcery vdal  –  jedna z nich brzy ovdověla a vrátila se mu domů. To nebylo nejhorší. Ale slečna Antonie  –  kterou druhdy nabízel pan Štěrba Martinovi  –  učinila otce svého dědečkem a sama zůstala svobodna. Svedl ji jeden z mládenců Štěrbových, kteří přišli po Martinovi. Ovšem, pan Štěrba byl by ji rád svůdci dal  –  ale tento nestál o nabízené štěstí a uprchl.
     Trpký úsměv zakroužil na tváři Martinově. Slečna Antonie, kteráž dle vůle otcovy měla se státi jeho ženou!
     A náhle se zasmušil. Hle, neblahý její osud zavinil snad i svým dílem. Nemohlo se to státi, kdyby ji byl pojal za manželku... Snad i pan Štěrba podobně uvažuje, když se podívá na ubohé vnouče své, kteréž nemá otce. Nevděčník Martin ...
     Podivný, podivný je život!
     Žemla vzchopil se a mnul silně dlaní čelo, jakoby chtěl vypuditi z hlavy, co v ní hrálo. Proč na vše to myslí právě teď, dnes, kdy mu na ouřadě přiřkli nevěstu? Čertovy vzpomínky, jak nevhod přicházejí a jak násilně opanovávají mozek. Chystá si svatbu, a tu jej týrají podivné, staré věci. Co mu do všeho toho! Chce být vesel, spokojen, šťasten  –  a tu se hromadí živá spousta rozličných podivných
smutných zkušenosti. Proč se tak zahleděl do minulosti? Doúčtoval s ní a nyní kyne radostná budoucnost. Co bylo, pominulo a zapadlo na vždy. Jeho vlastní život a jediné štěstí leží v budoucnosti, a ta je skryta v růžových dlaních drahé, milované, zbožňované Pavlíny.
     Žemla svlékal se pomalu. Bože, jak vše pomíjí ! Jak se otřásal na počátku v této tmavé díře  –  za několik neděl bude z ní vykoupen.
     A pak tam nahoře ... – 
     Snoubenci vykonali návštěvu u pana Madrasa, paní Šustrová vyběhala ohlášky, konečně ubíral se Martin se slečnou Pavlínou na katechismus do fary.
     Ohláškami v Trojickém kostele podskalském vzrušena byla celá Václavská ulice a Žemlovi bylo ze všeho toho účastenství až horko. Stokráte za den slyšel otázku: „Tak náš pan soused promění svůj svobodný stav?“ A stokráte za den musil otázku tuto zodpovídati. Ani nejposlednější baba, kteráž kupovala u něho za krejcar cikorky, neodpustila mu odpověď. A když podal Žemla vysvětlení strany své osoby  –  čímž myslil, že zpověď je ukončena  –  ptaly se báby znova: „A která pak je to slečinka Šustrová, mladý pane?“
     Věděly babizny předobře, která; věděly, že v této ulici bydlí jen jedna, znaly ji dobře, ale taková bába musí míti zprávu důkladnou, na všech


stranách kovanou, aby „držela vodu“, jak se říká. Neboť tyto báby z okolí budou choditi se svou novinou dům od domu, budou ji roznášeti, stokráte za den opakovat  –  je nutno, aby věděly vše na vlas. Kdo jim to měl povědět krom Žemly?
     Zaťukaly sice taky u Randové, domnívajíce se, fa že ví a poví mnoho věcí tajných, zajímavých, s nimiž se Žemla před krámem chlubiti nebude, ale zmýlily se. Randová chodila ode dne ohlášek zamračena jako sova, hleděla stále pod sebe, a když ji některá z kmoter podskalských zastavila, aby rozmnožila své vědomosti o nastávajícím párku manželském, a zeptala se: „Tak co, kamarádko, jak je to s tím vaším pánem ?“  –  podívala se Randová zuřivě na tazatelku, popadla se palcem a ukazováčkem za nos, vymáčkla jej vzhůru, jakoby jej chtěla na ruby obrátit, a zavrčela:
     „Tuhle to máte vytištěno  –  přečtěte si ...!“
     Rozumí se, že takováto urážlivá odpověď nezůstala bez řádné odvety se strany tazatelek, z čehož však Randová si pranic nedělala, neboť ji těšilo, jak zvědavé paničky odcházejí od ní v mizerném humoru. Jděte si k němu, ptejte se, hudrmanice!
     Duben uběhl, nastal květen, den svatební se lychle blížil. U Sustrů bylo mnoho práce a mnoho starostí. Paní Šustrová chodila denně do města, aby nakoupila nutných věcí a potřeb, a denně se vracela s balíčky plátna, kartounu, látek, jindy zase s košem, kterýž byl naplněn drobným nářadím domácím, kuchyňským, slánkami, pepřenkami, lžičkami, novými vařečkami a jinými předměty, pro mladou paní nezbytnými.
     Již několikátý den pásla pani Šustrová po Randové, až se jí konečně dočkala, zatáhla ji do chodby domovní a žádala ji tajnostně, aby vynesla z pánova prádla nepozorovaně jednu košili a přinesla ji nahoru, aby mohla ona  –  paní Šustrová  –  nastříhati na šest nových, jemných košil, plátěných, kteréž měla slečna Pavlína pro ženicha ušiti, jak je starým zvykem.
     Randová zamračila se trochu a již chtěla odpověděti záporně. On se vás prosí o košile  –  projelo jí hlavou; až bude chtít, koupí si, co potřebuje. Ale hned se vzpamatovala: i jen mu našijte košil  –  bude to asi jediné, co od vás dostane! A slíbila ochotně, že košili přinese, a přinesla ji hned odpoledne.
     Nikdy nevyměřovala paní Šustrová a nestříhala na jakýkoli oděv s takovou láskou, jako na tyto košile pro ženicha své dcery. Byla na ně opatřila nejjemnější plátno, tenoučké, běloučké, a když kladla nastříhané kusy před dceru, napomínala ji laskavě:
     „Dej si záležet, Pavlinko, jsou to košile pro tvého muže! Dej pozor, abys nemusila nic předělávat  –  jak se ti podaří košile, tak se ti vyvede manželství! Nikde ho nesmějí škrtit, abys taky ty mu nebyla obtížná... A pak mu do nich vyšiješ pěkné jméno, hned pod prsa  –  ne na podolek, jako nějakému starému dědkovi ...“
     Slečna Pavlína přijala nastříhané kusy plátna od matky mlčky a položila je zatím stranou a chopila se jich teprve, když rozdělanou práci dohotovila,
     Bylo jí nějak divně, když jí hladké plátno prsty klouzalo. Šije košile pro svého muže! Bylo v tom něco tak důvěrného. Ale toto její pomyšlení, které se podobalo z počátku jakémus pohnutí, brzy se proměnilo v jistý nelibý pocit Košile v jejích rukou oživovaly, jakoby kryly něčí postavu, a Pavlína vypřádala v duchu obraz za obrazem, scénu za scénou, a tato hra obraznosti jí netěšila. Byla ráda, když košile byly hotovy a když se chopila zase ženských oděvů, cizích i vlastních.
     Kvapem nadcházel den, kterýž měl být pro paní Šustrovou nejšfastnějším, jemuž vstříc hleděla slečna Pavlína s jakousi vnitřní zarputilostí, chvílemi s tupou oddaností, a jejž Martin Žemla očekával s chvěním a nepokojem stále rostoucím.
     Vše bylo hotovo, připraveno, paní Šustrová obývala již svůj zvláštní pokojík a v dosavadním bytě Šustrových chystáno vše pro mladé manžely. Posluhovačka Fána měla plné ruce práce a jezdila z pokoje do pokoje, řítila se se schodů a zas hupsala hřmotně vzhůru, jakoby sháněla vdavky pro sebe.
     Také ona měla na této události zájem. Nají se toho dne dobře, napije se do sytosti dobré kávy, a co hlavní: bude mít nové látky k povídání po celém Podskalí! Jak budou kmotry sousedky nastavovat uši, až jim vylíčí všechny podrobnosti svatebního dne, vypíše tabuli, podá zprávu o hostech, vypočítá, jakých darů dostala slečna Pavlína  –  ah, vždyť je to celá historie, která jí vystačí na měsíc. Co bylo Fáně nejdivnější: že posluhovačka Žemlová,
Stará Randová, nejeví stejné účastenství! Kdykoli na ni Fána promluvila, Randová sotva že odbroukla, a někdy mávla rukou tak prudce, jakoby chtěla říci: E jděte mi s tím se vším do pekla!
     Ovšem rozluštila Fána po krátkém přemítání, proč Randová nehledí na ženitbu pánovu tak radostně. Jaký div, můj Bože! Ví, že přijde o posluhování, nebof dvou posluhovaček nebude v domácnosti třeba, a že zůstane u manželů Žemlových ona, Fána, bylo nade vše jisté. Nevěsta zajisté si ponechá osobu, na niž je uvyklá. Vždyť ona, Fána, náleží již dávno skoro jako k rodině.
     Po několik dnů bylo nahoře v bytě vše vzhůru nohama. Po vyklizení několika kusů nábytku, jež si vzala paní Šustrová do svého pokojíku, přestaveno a znova srovnáno bylo všechno nářadí. Ale při tom objevilo se na malovaných stěnách několik míst, která nutně potřebovala opravy. Tu byly skvrny, tam černé čáry po nábytku, jak dříve ke stěně přilehal, zde onde nějaká trhlina.
     Obeslán malíř pokojů, aby oba pokoje střídou chlebovou vycídil, stropy opravil, trhliny zatmelil, kuchyni celou vybílil. Nastalo nové rámocení. Nábytek shrkán doprostřed pokojů, obrazy pak a hodiny, zrcadla, záclony sňaty; v bytě vypadalo to po několik dnů jako na stavbě, a při večerních návštěvách Žemlových seděli všichni v malém pokojíku paní Šustrové.
     Kyllian byl několikrát za den u Šustrů, „aby na toho mazala dohlédl“, jak říkal. Chodil za malířem z kouta do kouta a poháněl jej, „aby s těmi smrady v hrncích táhl, odkud přišel, aby se po něm již mohlo větrati.
     Pó odchodu malířově započato s opětným rozestavováním nábytku, rozvěšováním obrazů, a Kyllian i tuto byl svojí znaleckou radou nápomocen. Potom přivedla Fána leštiče podlahy, a když tento svoji čistou práci vykonal, pokladena podlaha obou pokojů hadiy a rohožemi, aby se leštění nezašlapalo.
     Pak vyprány rychle sežloutlé a uprášené záclony, a zavěšeny. Všechno všudy smejčeno, otíráno, leštěno, kartáčováno a myto  –  náhle byt Šustrových veseleji prohlédl. Bylo v něm jasněji, čistotou vše se lesklo, okna byla jako křišťálová.
     Paní Šustrová chodila z pokoje do pokoje, obličej radostí jí zářil a chvílemi zase starostí se vraštiL Co ještě zbývá? Co ještě?
     Také Žemla dole měl množství rozličných, větších menších starostí, a také krám i kumbál za ním byl plný hřmotivého rytmistra Kylliana, který měl řečí jako mouky, „otcovských“ rad jako máku a lámal si od rána do večera hlavu za Martina.
     „Auch du musst um deine ausstattung sorgen,“  opakoval stále Žemlovi s vážnou tváří. „Máš v pořádku prádlo? Nesmíš se ženit s ničím roztrhaným! Co za to stojí, dej spravit, co je už na dranc, vyhoď. Máš dost punčoch, spodků, košil? A šaty abys měl aspoň jedny nové! Až si vyjdeš poprvé s mladou paní, musíš solidně vypadat, musí z tebe koukat nové živobytí. Co pak boty? Zavolej si hada, aby ti pořídil aspoň dva páry nových. Na svatbu nesmíš jít ve starých, rozumíš ... ? A všecky ostatní dej do reparatury, tak. Jen mně všecko okaž, Martine, já ti povím, co a jak ...“
     Kyllian se staral, jakoby ženil syna, a Žemla se mnohdy upřímně usmál horlivosti rytmistrově.
     „A což hosti ?“ otázal se jednou Kyllian. „Máš to sepsáno? Víš, kdo přijde? Nezapomněls na nikoho ze svých?“
     Ano, hosti byli již sezváni  –  nebylo jich mnoho.
     Ale z příbuzenstva Žemlová nepřijde nikdo. Brzy potom, kdy odeslal svoje dopisy, odpověděly obě sestry skoro současně, poděkovaly za pozvání, přály mu upřímně k nastávajícímu sňatku, ale přijeti nemohou. Manžel starší sestry chystal se s výrobky svými na několik výročních trhů, ona tedy musí zůstati doma u dětí a při hospodářství. Sestra mladší čekala se v nejbližších dnech a není ani pomyšlení, aby se vydala na dalekou cestu. Obě sestry poznamenávaly, že si ponechají návštěvu Prahy na dobu příhodnější  –  snad kdysi v létě nebo na podzim  –  a přijdou pak již do zařízené domácnosti Žemlový. Přály Martinovi k milé nevěstě, nastávající paní švekruši, projevovaly radost, že nalezl dívku tak milou a hodnou  –  jak jim píše  –  a končily žádostí, aby jim nezapomněl poslati podobiznu své ženušky.
     Dopis bratra Jiřího vyzníval jinak než prosté, upřímné listy sester.
     Hned na počátku zcela určitě vyslovil, že nemůže být ani řeči, aby se vzdálil z kanceláře. Je zaměstnán od rána do večera, nemůže se vydati nikam přes pole, na cizí lidi nesmí se v ničem spolehnouti. Má velikou zodpovědnost ke svým klientům, jediný den nepřítomnosti mohl by mu způsobiti velikou škodu. Však prý Martin takovým věcem rozumí, jako obchodník.
     Další řádky obsahovaly dosti zřetelné napomínání, aby se Martin neukvapoval. Nemá na spěch, čím déle by zůstal svoboden, tím více prý má nadějí. Následovala obalená sice, ale chladná otázka, jaké jsou vlastně poměry jeho nastávající tchyně? Bratr Jiří nemůže si nikterak myslit, že by se Žemla ženil jen aby měl ženu. Počítá-li při všem po obchodnicku? A je-li snad jiná příčina kvapného toho ženění  –  jako se mnohdy mladým, nezkušeným lidem stává  –  tu že by měl Martin teprv co nejopatrněji jednati. Podobná manželství mívají nepěkné následky  –  snad prý by se dala věc vyrovnati beze všeho hluku, peněžitou obětí...
     Při tomto místě zabušilo srdce Martinovo prudce. Rozuměl bratrově domněnce a cítil, kterak zahořel v obličeji.
     Dopis bratrův jej zkormoutil. Tak tedy bratr pohlíží na jeho sňatek! Zdálo se mu, že to není řeč bratrská, ale advokátská. Jaký led vane z každého řádku! Bylo mu, jakoby četl suché, necitelné paragrafy.
     Maně vzpomněl Martin na slova Randové. Také tento muž, jediný bratr, který by mu měl býti přítelem nejdůvěmějším, laskavým, mluví k němu jako k chlapci s ledovou opatrností, a pronáší konečně podezření, kterým ponižuje a uráží nikoli jeho, Martina, nýbrž jeho nevěstu Pavlínu.
     Žemloví připadalo, že tímto dopisem přeťaty jsou všecky jeho styky s bratrem, beztoho již tak vlažné. Zdálo se mu, že napomínáním svým pojišťuje se Jiří do budoucnosti. Kdyby snad se Žemloví vše nevydařilo, kdyby upadl někdy v tíseň, kdyby snad byl v manželství nešťasten, aby si nikdy nemohl bratru postěžovati, neboť pak by řekl Jiří: Vidíš, já tě varoval, já tě na vše upozornil  –  co máš, připravil jsi sobě sám, nyní se vymotej...
     Kvapem přečetl poslední řádky a pak uložil dopis, který jej neskonale rozladil.
     O svatbě neuvítá tedy nikoho ze svých, a ke všemu nemá pro něj bratr jiných slov, než truJivého varování. Očekával srdečné účastenství  –  na jeho místě přichází taková zlověstná pranostyka.
     Zvaní hostů připadlo tedy výhradně paní Šustrové. Nejprve ovšem byl pozván slavně poručník slečny Pavlíny, pan Madras, pak jakási prastará teta Šustrových, poloslepá a přihluchlá, která se podepisovala „von Huber“, vdova po oficíru, jejíž rodinu tvořila smečka tučných, dychavičných, prašivých psíků. Pozvána i paní domácí, kteráž se omluvila, že pro spuchlé nohy nemůže se dostaviti, ale slíbila, že za ní přijde její dcera, slečna domácích, stará panna.
     Rozumí se samo sebou, že rytmistr Kyllian nesměl scházeti. Paní Šustrová zvala ho předně z vděčnosti, že pomáhal svým způsobem, aby věc se Žemlou dospěla k cíli, kromě toho měl přítomností svojí přispěti k zábavě. Pan Madras nebyl příliš hovorný, paní „von Huber“ žvejkala na prázdno bezzubými dásněmi, slečna domácích to nepotrhá  –  kdo jiný měl opatřiti nějaký šprým a žert, než Kyllian !
     A to byla vlastně celá společnost. Scházeli ovšem ještě dva  –  mládenec a družička, a tu si paní Šustrová nevěděla rady. Kde je sehnati 1 O malé děti nestála, a o slušný párek bylo zle. Mládence vlastně měl zváti Žemla, ale kde ho vzíti? Neznal nikoho, neměl kamarádů  –  a za mládence, za družbu zve se vždycky nějaký důvěrnější přítel. Než nic naplat; mládenec musel být, a poněvadž nevěděl Žemla, kudy kam, pomohl mu Kyllian.
     „Tobě by bylo zle o mládence ?“ hlaholil v krámku, zakrucuje kníry. „Tobě? víš, já ti přivedu nějakého, já ti vůbec opatřím všechno, co potřebuješ a co ti ještě schází. Jen mi řekni, jakého si přeješ! Malého, velkého, tlustého, tenkého  –  každý člověk má jiné gusto!“
     „Hlavně pořádného, slušného, pane rytmistře,“ odpovídal Žemla, vida, že mu nezbývá než přijmout) nabídnutí Kyllianovo.
     „Slušného, slušného!“ opakoval Kyllian po Martinovi ousměšně, jakoby byl uražen touto podmínkou; „když ti ho přivedu já, bude to člověk slušný  –  to se rozumí samo sebou  –  myslíš, že kamarádím s dráteníky?“
     A za dva dny přivedl rytmistr a představil Žemloví kandidáta mládenecké funkce, s nímž byl ženich spokojen.
     Byl to vytáhlý, hubený kandidát učitelství, jejž Kyllian kdo ví kde nalezl. Vyprávěl o něm již dříve, než ho přivedl, že chodí k nejlepším rodinám na Dobytčím trhu vyučovat děti a že z něho bude jednou profesor na universitě. Žemla přijal pana mládence rozpačitě, nabídl mu skleničku sladké rosolky a žádal ho pak zcela obřadně o službu, o níž ho byl už pan rytmistr vyrozuměl.
     Kandidát, kterýž byl v rozpacích nemenších, slíbil ostýchavě, že přijde v určitý den, a prosil pak v náramném zajíkání, aby mu bylo odpuštěno, že se snad neumí chovati tak, jak se ve společnosti sluší; že pro studie neměl času a příležitosti, aby se v této příčině vzdělal, že však se bude chovati co nejskromněji.
     Hned se chopil slova Kyllian, aby odpověděl nastávajícímu mládenci za Žemlu. Učinil mu malou přednášku, že vůbec teď mladí lidé zanedbávají „galanterii“ a že se to pak na nich vidí. Ale aby se nebál trémy; přijde prý sice pan kandidát do nobl společnosti, ale ta ho nesní. Ostatně prý všechno půjde samo sebou.
     Po tomto poučení, při němž se bledá tvář ubohého kandidáta několikráte začervenala, k čemuž asi bylo třeba veškeré krve vyhublého jeho těla, odvedl rytmistr pana Němečka  –  jak se kandidát nazýval  –  avšak vrátil se za malou chvíli.
    Martina nepřekvapila opětná tato a brzká návštěva ryt mistrova, neboť se u něho v poslední době povaloval celé dny. Kyllian však se vracel z důležité příčiny.
    Dal si naliti slivovice, a když zvrátil první kalíšek do hrdla, postavil se před pult a povídal vážně:
    „Es hat nur eine schwierigkeit mit diesem jungen mann, mein lieber Žemla“  –  ten chlap nemá ani černý kabát, ani kalhoty na tu svatbu. Budeme mu to musit nějak splašit!“
    Žemla překvapen pohlédl na rytmistra, pootevřel ústa, a po delší pomlčce řekl zticha, skoro bázlivě:
    „Snad mu nemám koupit černé šaty, pane ryímistře!“
    „Kdo pak povídá, abys je kupoval,“ zvolal Kyllian. „Ale oblíknout ho musíme, aby nedělal ostudu. Na zktku nesmíš koukat Já už vymyslil, jak to všecko uděláme. Dojdu k tomu hnidopichu Papáčkovi na Spálené ulici  –  má plný krám hotové gadroby. Za dvojku půjčí všechno, co ten preperant potřebuje, a musí dát jen pozor, aby se nepobryndal. Po svatbě to vrátí, a je odbyto.“
    Rytmistr otřel si po řeči nos modrým kapesníkem a pohlížel na Žemlu, jehož tato náhlá zpráva o nedostatečnosti mládencovy šatnice nemile překvapila. Neodpovídal Kyllianovi, i dodal rytmistr sám iako na vlastní omluvu:
     „Chlap mi neřekl ani slova, když jsem ho na svatbu angažíroval. Teprv teď, cestou odtud, vylezlo z něho najednou, že má všecky šaty v báni krom toho, co má na sobě. Má prý tam také celý černý oděv, a tak mi nadhazoval, že nemá na vyplacení. No bodejf! My mu to vyplatíme a pak uvidíme, že mu v tom debužírovali moli... Myslím, že bude nejlíp, když to vypůjčím od Papáčka ...“
     Martin ani teď nic neříkal. Hleděl do prázdné ulice, jakoby tam hledal poradu, co činit Ale konečně se rozhodl a vytáhnuv zvolna šuplík, vyňal z něho opatrně dva zlaté a klada je na desku pultu řekl zvolna k rytmistrovi:
     „Tuhle jsou ty dvě zlatky, pane rytmistře, myslíte-li, že stačí. Buďte tak Iaskav, vyřiďte to nějak s tím oděvem ...“
     Vida peníze, vyjasnil Kyllian obličej, že se věc tak dobře projednala, a shrábnuv dvě zlatky vstrčil je do kapsy u vesty a řekl:
     „To se koukneš, kamaráde, jak ti ho šnofouna oblíknu, že ho nepoznáš! Také se musí vykoupat, než půjde na svatbu. Nestarej se, já ho vezmu do ekvitace jako rekrutu  –  jen af paní tchyně nezapomene na družičku!“
     A po těch slovech dopil druhý kalíšek slivovice a toče španělkou mezi prsty odcházel z krámu. Žemla pohlížel za ním nějak starostlivě; pootevřel ústa, jakoby chtěl rytmistrovi ještě něco říci, ale neučinil tak. Po několika vteřinách vyšel volně ze zápultí, přešel krámek a sestoupiv se schodů díval se za rytmistrem, kterýž pádně kráčel k Moráni. Skoro vznikala v Žemlovi obava, dojdou-li jeho dvě zlatky tam, kam dojiti mají.
     Přiblížil se den sňatku, stanoveného na poslední neděli květnovou. Od počátku měsíce bylo chladné, nepříjemné počasí  –  jaro se bylo toho roku o celý měsíc opozdilo. Nejhorší den však nastal dnes, v den svatby, kdy od časného jitra padal drobounký, studený, pichlavý déšť.
     Žemla za celou noc prospal sotva dvě hodiny, a to ještě nepokojně. Bylf se navrátil velmi rozčilen z večerní návštěvy u Šustrů, z poslední to návštěvy nevěsty své, která za málo hodin měla se státi jeho ženou. Paní Šustrová rozplývala se opět pláčem, mluvíc o rozloučení s dítětem, kteréhož se vzdává a kteréž klade do rukou Žemlových. Ví sice, jak dobře bude u Žemly schováno, ale což to vše plátno! Jakmile se dcera vdá, odcizí se matce, byť ji milovala nade všecko na světě, a přilne k muži, jehož si byla pro celý život zvolila. A loučí-li se člověk s posledním, co mu na světě zbylo, cítí přece bolest nevýslovnou, třeba věděl, že se milé mu stvoření dostane do rukou stejně dobrých a pečlivých. Srdce je srdce!
     Tyto lamentace rozčilily Žemlu, neboť byl velmi přístupen takovýmto výlevům citu, a čím plačtivější struny napínala paní Šustrová, tím víc nořil se v přemítání, je-li schopen učiniti slečnu Pavlínu tak šťastnou, jak toho v jeho očích zasluhovala a jak si sám umiňoval. Slečna Pavlína sice neplakala, ba skoro ani nemluvila, ale Martin pozoroval na ní zádumčivost, kteráž ho znepokojovala.
    Jaký to panoval u Šustrů podivný rozmar! Bývá tak vždy před svatbou? Doufal, že poslední ten večer před sňatkem stráví vesele  –  a hle, u Šustrů zvučelo vše žalostným tónem. Ovšem k závěrku vymnula paní Šustrová slzy a snažila se vzbuditi žertovnou nějakou náladu, ale již bylo pozdě.
    Žemla odpovídal z myšlenek nesouvisle, jedním slovem, slečna Pavlína vůbec neozývala se.
    A ještě něco rozladilo Žemlu. Měl v kapse krabičku s malými zlatými náušnicemi, kteréž přinášel nevěstě svatebním darem a kteréž jí chtěl ještě toho večera vetknouti v malá, rozmilá ouška. Ale hned po příchodu nechtěl se s nimi vytasiti, čekaje na okamžik příhodný, jaký však po plačtivém rozjímání paní Šustrové již se nedostavil. Odcházel tedy Žemla s náušnicemi, jak je byl přinesl, a zlobil se sám na sebe, že se s nimi nevyložil na počátku, což by zajisté celému večeru bylo dalo jiný obrat. Když se rozloučil s Pavlínou, kteráž setrvala při jeho odchodu v pokoji, vyprovodila jej paní Šustrová až ke schodům, a tam, tisknouc mu ruku, šeptala mu milostně do ucha:
    „Zejtra, Martinku, těmahle dobami budete snad vyprovázet vy mě do mého osamělého pokojíčku a zůstanete pak sám s Pavlinkou. Zejtra těmahle dobami budete už dávno muž a žena  –  vyspěte se dobře!“
     Pak za ní zaklaply dvéře, a Žemla šoural se opatrně s tmavých schodů, maje hlavu plnou. Ano zítra, zítra!
     Potom bděl dlouho přes půlnoc u malého stolku v kumbále za krámem, opíraje hlavu do dlaní, a když se konečně uložil na lůžko, bděl ještě dlouho, nemoha oka zamhouřiti. Jen jediné slovo doznívalo mu v uchu: Zítra, zítra!
     Ach, co vše bude zítra touto dobou!
     A když konečně usnula ztýraná hlava jeho, honily se jí tak podivné sny, jaké se na Žemlu ještě nikdy nesnesly. Vytrhoval se stále, převracel se s boku na bok a konečně byl probuzen vzdáleným nějakým šumotem, který čím dále tím tvrdošijněji doléhal k jeho sluchu. Rozeznal konečně, co to jest, neboť malé zamřežené okénko kumbálku, vedoucí do úzkého dvorku, propouštělo sem zvuky zvenčí. Pršelo  –  a pršelo takovým způsobem, jenž naznačuje, že déšť potrvá dlouho.
     Žemla se rozpomínal, co bylo včera, jaký nastává den a jaká práce  –  a pojednou vzpomněl, k čemu se dnes probouzí. V kumbále bylo sice šero skoro jak o půlnoci, ale Žemla posadil se na posteli, neboť cítil, že již neusne. Byl unaven, nevyspalý, nepříjemný ranní chlad roztřásal ho.
     Martin se nemohl dočkati tohoto rána a dne, a když nastával, přál si, aby se vrátil včerejší večer, kdy uléhal na lůžko, a po něm aby přišla
dlouhá, dlouhá noc, by se zahřál v peřinách, by se řádně vyspal a by se probudil jindy, až se nebe vyprší. Neboť toto šelestění deště, dopadajícího tak určitě, pravidelně, drobným crkotem na dlažbu dvorečka, šplíchajícího v rouře okapu, která byla hned vedle okna kumbálku, narážejícího chvílemi na okénko a rozplizujícího se pak po slepých tabulkách  –  toto studené kropení, kteréž uvítalo Žemlu hned při probuzení a jehož konec byl nedohledný  –  vše to naplňovalo Žemlu strašlivým, zoufalým rozmarem. – 
     Kdykoli dříve pomyslil na sňatek s Pavlínou, vždy si maloval, že jej prožije za slunečného jasu, za teplého, jasného dne, kdy odevšad bude zaváněti bez, kdy budou ptáci švitořit a zpívat, kdy bude rozkoší vstoupiti ve chladnou prostoru chrámu, v tajemné pološero, kde k sobě Pavlínu připoutá na věky.
     Stalo se jinak. Prší, je zima, květ bezový se nemohl v dosavadním chladnu rozviti, ptactvo krčí se pod okapy střech, pod mokrými kři, pod hustšími, listnatějšími větvemi stromů, s nichž nachytané krůpěje prší k zemi po druhé; dnes bude šero všude, ba v kostele bude jako ve sklepě.
     Žemla se otřásl; bylo mu, jakoby mu studené dešťové kapky zatékaly za krk. K rozladění včerejšího večera, jehož Martin dosud neztrávil a nezaspal, přibylo mu z této kocoviny přírody rozladění nové, silnější, nepříjemnější. Byl to škaredý úvod ke svatbě, k veselce. Žemlovi připadalo spíše,


jakoby za chvíli měli přijít nosiči, aby ho donesli do nemocnice.
     Sňatek v kostele byl určen na hodinu s poledne, aby co nejméně byl zanedbán Žemlův obchod. K večeru beztoho již neotevře a ztratí tak několik desetníků tržby, dokonce snad nějakého odběratele. Ale budiž to obětováno. Žení se jen jednou a dnes posledně si dopřává mimořádných prázdnin, neboť od zítřka nastane bývalá pravidelnost otvírání a zavírání, jako na počátku.
     Dneškem uzavírá Žemla nejneklidnější dobu života, od zítřka zavládne klid a stejnoměrné, obvyklé rozdělení času.
     Jakoby i do kumbálku Žemlová bylo pršelo! Zdálo se mu aspoň, jakoby celou tou malou prostorou mžilo, jakoby jí táhla mlha, a vlhká ta zima rozrazila ho pojednou, že se rychle schoulil pod peřinu, aby se zahřál. Na celém těle naskočila mu husí kůže, jektal zuby a vlasy na hlavě se mu ježily, Ah, však tomu všemu bude dnes konec!
     Vzpomínal na minulá léta, kdy se každého jitra probouzel v nějaké takovéto díře za krámem nebo nad schody, studené jako psinec, nehostinné jako cela trestancova, páchnoucí stuchlinou; vzpomínal, jak jen v tomto svém nynějším brlohu spí již přes rok, jak se probouzí vždy do pusta, prázdna, chladna, jako vězeň v žaláři, a jak by zde snad musil zahynouti, kdyby ho náhle v noci přepadla nemoc ...
     Ah, vše to dneškem skončí! Spal naposledy
V té lidomorně, v pokojíku, který spíše se podobá umrlčí komoře, a zítra již probudí se v jiné, přívětivé místnosti, po boku živoucí bytosti, ve společnosti milované, drahé osoby.
     V pokoji bude již zatopeno, z kuchyně ozývá se bublání vařící se vody na kávu, vše kolem něho bude míti vzezření života  –  jak se těší na budoucí rána po dlouhém posavadním životě poustevnickém ...
     Všecka ta mizerie vezme za své a zas bude žiti v rodině jako druhdy, před mnoha lety.
     Tento nový, pospolitý, lidský život stojí za mnohou obět, již si ukládá, za větší napjetí sil!
     Žemloví připadalo pojednou, že teprv teď pochopil vlastně, proč se žení, že teprve v tomto okamžiku vystoupil před ním pravý účel všeho, co podniká, že o všem tom nebyl dříve jasně uvědomen. A pak af prší třeba denně, od rána do večera! Bude míti domácnost, útulné své čtyři stěny, do nichž se uchýlí po denní klopotě, bude v nich zaznívati hlas milované ženy, na všem znatelný budou stopy její péče, vše bude posvěceno jejím konáním, její hospodářskou činností. Ej, pak af se děje venku cokoli. Af mrzne, af hrom burácí, ať sněží či bez přestání prší  –  na něj nebudou již míti zevnější tyto věci účinku  –  ba naopak, tím lépe dovede oceniti, co si připravil: blaženost vlastního krbu ...
     Pršelo stále a po celý den. Chladný déšf Stříkal okny i do kočárů, v nichž jeli svatebčané do kostela svaté Trojice v Podskalí. Pro Žemlu měla tato nepohoda jediný příjemný následek: dostavilof se do kostela pramálo diváků a cestou nezastavil se ani jediný zevlovač, nebof kdo musil přes ulici, spěchal, aby se dostal co nejdříve pod střechu. Však se bál Žemla nejvíc veřejného účastenství, oněch zvědavých, dotěrných pohledů, očí do kořán, zevlování, jež uvádí ve zmatek každého, kdo jest mu vydán, onoho nepříjemného šepotání a posuzování, kteréž zaráží jen pátým, desátým slovem o náš sluch a jemuž nemůžeme uniknouti.
     Tvrdošíjný déšť a rozrážející chladno zmenšily toto účastenství co nejvíce. Bylo po kostele roztroušeno několik bab z nejbližšího okolí, ale stály zde neb klečely tetelíce se zimou, a klepavé huby jakoby jim byly zamrzly. Žemla poznal i několik známých tváří sousedek, kteréž u něho kupovaly, ale minul je rychlými kroky a octl se v prázdnu před oltářem. Obřad sám netrval dlouho, nebof i kněz spěchal, aby byl hotov co nejdříve, a tak v půlhodince odbyto vše a průvod svatebčanů pílil zas k vozům a po chvíli již vstupovali všichni účastníci do domu a za krátko usedli ve vytopeném prvním pokoji Šustrových.
     Paní Šustrová již před oddavkami kutila v kuchyni u plotny, připravujíc oběd, a když se vybrala s nevěstou a ženichem do kostela, zastala ji při vaření posluhovačka Fána.
     Po návratu z kostela shodila paní Šustrová rychle atlasové šaty, oblékla se po domácku a již spěchala ku plotně, aby co nejdříve mohla nositi na stůl, neboť dobře věděla, že chladná nálada a rozpačité chování celé společnosti může býti rozplašeno jen chutným obědem a důkladným zavlažením.
     Komnatou vanul ledový dech nudy, jež zavládá v každé společnosti, sestávající z lidí neznámých, kteří se vidí málokdy nebo poprvé v životě.
     Mladí manželé, kteří na povel Kyllianův musili zaujmouti význačné místo na pohovce, seděli vedle sebe jako němi. Nevěsta hleděla mrtvě před sebe a zraky její utkvívaly chvílemi na jednotlivých hostech, z nichž každý zaujal jiné postavení, chvílemi zalétaly k oknu, za nímž sypal se s nebe stále drobný, hustý déšť, ale ani jednou neobrátily se do druhého kouta pohovky, kde seděl Martin Žemla, rozpačitější a ostýchavější než jindy. Tušilť, že je dnes krom Pavlíny hlavní osobou, a že stejnou měrou, jako na Pavlíně, spočívají i na něm zvědavé a zkoumavé pohledy přítomných. Hotovil se několikráte, že rozpřede hovor se svojí chotí, ale kdykoli se k ní obrátil a spatřil její ledový profil, ztrácel odvahu a mlčel dále. Pak pohrával v rozpacích svými manšetami, svlékl rukavičku, ale popatřiv na velikou a červenou ruku svoji, strkal ji znova rychle do rukavičky.
     Konečně se otevřely dvéře z kuchyně, a paní Šustrová, všecka zardělá horkem plotny a chvatem, vnášela do pokoje mísu s polévkou. Bylo patrno, kterak všem, kdož seděli kolem stolu, uvolnilo se tímto zjevem. Hosté vítali s uspokojením oběd, poněvadž měli opravdový hlad, Žemla pak i Pavlína těšili se, že pozórnost přítomných obrátí se jiným směrem. Ale jak rozdílné při tom byly vnitřní pocity obou novomanželů!
     Oběd trval téměř do půl čtvrté, a při tom stále nalévala paní Šustrová pivo z ohromného džbánu, s nímž Fána lítala k Šárymu, vždy s deštníkem, aby do piva nenapršelo. Přinesla pivo již asi čtyřikráte. Vždyf zde byl Kyllian a pil svědomitě za tři. Na závěrku oběda otevřela šťastná matka Šustrová několik láhví vína, a když se do poslední krůpěje vyronilo, nalévala svatebčanům černou kávu pro vytrávení. Asi po páté hodině, kdy se zdálo, že déšť ulevuje, navrhl Kyllian nějakou malou procházku, pro vyvětrání, jak podotkl. Dámy zůstaly sedět, ale muži rádi se zvedli, aby napařené hlavy osvěžili na Chladném vzduchu, a pan Madras byl první, kterýž se oblékl a z pokoje vyšel. Jeho následovali Kyllian, pan mládenec a Žemla, jemuž paní Šustrová na prahu pošeptala, aby se páni venku dlouho nezdržovali, by na ně nebylo čekáno s večeří.
     Dole přitočil se Kyllian k Žemlovi a vrčel mu do ucha:
     „Holenku, procházka nám udělá dobře! Člověk tím jídlem botná jak fizole v hrnku  –  mně už sotva kůže stačí!“
     Kráčeli pomalu Morání na Dobytčí trh a níže ke Spálené ulici.
     Žemlovi nebyla tato vycházka nemilá a přece si myslil, že neměl dnes odcházeti od ženy; vyčítal si, že se tak připravil o krásný kus života, o hodinu, která se mu již nikdy nevrátí. Snad právě teď, v tomto okamžiku, kdy jsou na ulici, byia by pukla ledová ta kora napjatosti, pod niž patrně dřímal pravý rozmar, který dnešnímu dni a jeho události příslušel. Liduprázdné, mokré, chladné ulice zíraly dnes na něj tak cize, neznámě. Vždyť tomu tak dávno, kdy jimi posledně chodil sám, a pak nastaly ony společné procházky, kdy veškerou svou pozornost věnoval jenom zbožňované dívce, kráčející po jeho boku…
    Zatím nahoře v bytě ujala se siova paní Šustrová, kteráž teprve po odchodu pánů přisedla trvaleji ke stolu, neboť až dosud stále jen přisluhovala. Bylo jí skoro milé, že na chvíli odešli, neboť se mohla tím nenuceněji rozhovořiti o milém zeti, jehož vychvalovala do nebe. Pavlína naslouchala chvalozpěvu tomu s hlavou nakloněnou; udrobujíc kousky cukroví, paní „von Huber“ natahovala stále levé ucho, jímž slyšela lépe, slečna domácích seděla nepohnutě a hleděla upřeně na Pavlínu Šustrových, jíž záviděla, že se vdala. Jak je to nespravedlivé! Taková nemajetná holka našla ženicha, a ona, dcera domácích, kyše čím dále truchlivěji. Ale ještě neskončilo vše; kdo ví, jak bude dále! Družička konečně, jakási slečna Rajzingrova, vytáhlá, nosatá dívka, nějaká příbuzná páně Madrasova, poslouchala beze všeho účastenství. Jak ji také mohl baviti hovor o muži, který se právě dnes oženil. Co je jí do toho! Kromě toho byla dnes poprvé u Šustrů, viděla všecky ty lidi mimo stiýce Madrasa poprvé, a kdo ví, uvidí-li je ieště někdy. Co tedy jí na všem záleží!
     Asi za dvě hodiny vrátili se pánové, deštěni skropeni a větrem profoukáni, že z nich čišela zima. Odloživše vlhké svrchníky zasedli do kola s výrazem uspokojení, že přišli zas do tepla. Nevěsta, jejíž roucho za nepřítomnosti Žemlový se bylo poněkud roztáhlo po pohovce, shrnovala záhyby šatů k sobě, aby měl Žemla dost místa. Ale činila to tak pečlivě á úzkostlivě, jakoby chtěla zabrániti, aby nepřišla s ženichem ve styk ani sebe nepatrnějším dotykem šatů.
     Zatím dopekla se venku telecí kýta, U níž byla na stráži Fána, která dopíjela již asi šestý šálek kávy. Chtěla užiti toho božího daru, kterého dnes bylo hojně a vzácné dobroty; vonělaf celá kuchyně vanilkou,  –  a kdy už Fána nepila kávu s vanilkou! Snad nikdy na světě;
     Večeřelo se k osmé hodině, pak zase teklo proudem Sárovské a po něm vařila paní Šustrová čaj. Žertování Kyllianovo povzbudilo i pana Madrasa, že vyrval z paměti jakous prastarou, zaprášenou anekdotu, již vyprávěl s velebným přízvukem, a když dokončil, zachechtal se tence a hleděl kol do kola, zdali se smějí taky ostatní. Smál se ovšem kolegiálně rytmistr Kyllian řehotným smíchem svým, smála se vděčně paní Šustrová, smál se skromně i pan kandidát, mládenec. Tím odměněn a pobídnut vyložil pan Madras anekdotu druhou a třetí, načež jej vystřídal zase Kyllian.
     Čas ubíhal, odbíjelo devět hodin. Tu se zvedla paní „von Huber“, aby se vypravila domů. Zívala již plnou hodinu a beztoho se jí po celé odpůldne
Stýskalo po její psí společnosti. Mládenci byl svěřen paní Šustrovou čestný úkol, aby starou dámu doprovodil.
     Bylo to nejspíš poprvé, kdy na něj vznesena takováto rytířská povinnost; sotva kdy vyprovázel dámu toho druhu, jako byla paní „von Huber“. Byl svatosvatě přesvědčen, že má před sebou nějakou šlechtičnu z prastarého rodu, a nevěděl teď, kam se postavit, jak vykročit a jak ji doprovodit Má jít před ní nebo za ní? Či hned vedle ní? Z těchto rozpaků vytrhl mládence kyllian, až se ubohý mladík ulekl. Přikročili k němu rytmistr a tlačil ho svým tělem skoro až k oknu, kde se naklonil, aby mu něco pošeptal, ale mohl to slyšet za devátou stěnou:
     „Poslouchejte, mlaďochu, tuze se s ní nezdržujte, abyste zas brzy přišel  –  je tu ještě čaj! Jak vyletí z domu, chytněte ji za křídlo a táhněte ji rovnou cestou do Černé ulice. Po cestě nemusíte ani hubu otevřít  –  ona beztoho neslyší! Nechte ji mluvit, bude-li něco povídat ...“
     Kyllian se narovnal, mládenec se červenal až za uchem, poněvadž viděl, že krom paní „von Huber“ slyšela celá společnost, co mu rytmistr povídá  –  ale hned zase naklonil se starý pensista a funěl mládenci do ucha s chraptivým smíchem:
     „A vyklepte se, až ji u vrat složíte! To z ní do vás naskáče blech  –  ona má psů jak antoušek ...!“
     Paní Šustrová se kousala do pysků, neboť slyšela zřetelně, co Kyllian povídá, a trnula strachy, aby stará paní něco nezaslechla. Vědělaf, že jsoij hluší, k jejichž uchu nedoniká hlučný hovor, ale kteří zcela jemně postihují šepot. Marné obavy. Paní „von Huber“ neslyšela ani hřmot ani tikání hodinek, a levé její ucho bylo na štěstí od Kylliana odvráceno.
     Mládenci se zdálo, že by bylo na návrat k Šuštrovým pozdě, i počal se všem poroučet zároveň s paní „von Huber“. Ale stará Šustrová vybízela jej horlivě:
     „Nu, co pak, mladý pane, snad byste už nepřišel? Pak teprv budeme veseli, až se vrátíte!“
     A obracejíc se k dceři volala:
     „Koukej, Pavlinko, pan mládenec chce už na dobro utéci!“
     A nevěsta teď ku podivu rychle sé otočila a domlouvala kandidátovi:
     „Ó, pěkně prosím  –  přijďte ještě!“
     „ Vidíte,“ pokračovala Šustrová, „a nevěstě nesmíte její první přání odříci. Jen přijďte, přijďte  –  naše Fána vám dá domovní klíč ...“
     Tu přistupoval k paní Šustrové pan Madras a povídal vážně:
     „No, my také půjdeme, aby to bylo jedním vrzem. Mám už těžkou hlavu  –  a musím odvést holku domů ...“
     Tou „holkou“ mínil družičku.
     Marně paní Šustrová zdržovala pana poručníka. Pan Madras hodil hlavou po družičce, šel si do druhého pokoje pro svrchník a klobouk, a za chvilku stál připraven a čekal jen, až bude vypravena i dívka.
     Vidouc, jak hlavní hosté odcházejí, vstala i slečna domácích a sbírala své věci. Kyllian mrzutě se díval na tento všeobecný útěk, ale pak, zakrucuje si knír, prohodil rozmarně:
     „No, já nepůjdu, dokud mne nevyhodí!“
     Ještě okamžik loučení, a paní „von Huber“ s mládencem, pan Madras s družičkou a slečna domácích vyhrnuli se z pokoje. Paní Šustrová je vyprovázela a uvnitř zbyli jenom novomanželé s Kyllianem.
     „Sedněte si, pane rytmistře,“ pobízela pensistu nevěsta. „Vy nám přece neutečete.“
     „Co pak je do toho!“ zlobil se Kyllian. „Utíká to všecko jako kuřata  –  takhle jsem si to nemyslil !“
     Ovšem, Kyllian byl by pil až do rána, pokud by na něm záleželo. Usedl sice, a když se vrátila paní Šustrová, začal o něčem tlachat, ale všechno již vázlo, ač i paní Šustrová se snažila, aby přivedla hovor do proudu. Mluvili jen ti dva staří; nevěsta seděla tu jako zařezaná a Martin Žemla cítil, že pil trochu mnoho. Točila se mu nějak hlava a litoval teď, že se nepřidal k hostům, aby je kousek cesty vyprovodil. Ani opětným příchodem mládencovým nezměnila se valně zábava, a když uplynula další hodina a rytmistr vycházel z pokoje, spěchala za ním paní Šustrová do kuchyně a šeptala mu:
     „Nu, pane rytmistře, teď je pomalu zanecháme! Není to maličkost, když tak od božího poledne sed; jako voskové figury v panoramě.“

     „Zanecháme, zanecháme!“ bručel Kylliart. „Vsak oni se nesnědí. Ale já půjdu s tím utřinosem někam na černou kávu  –  já nejsem takovému pití zvyklý...!“
     Bylo k jedenácté, když konečně Fána vyprová zela poslední hosty, rytmistra Kylliana, rozmrzeléhozávěrkem veselky, a mládence, ostýchavého kandidáta učitelství, načež odcházela sama domů, poklidivši jen tak ledabyle v kuchyní a pověsivši druhý klíč domovní na opažení dveří v pokoji. Paní Šustrová byla už jak na trní a hleděla s radostí oběma pánům na paty. Když odešla i Fána, seděla ještě chvilku s mladými manžely, mluvíc teď o nejlhostejnějších věcech; ukazovala Pavlíně, kde je káva na ráno, kde je cukr, hnedle však dokládala:
     „Ale nestarej se o to, Pavlinko, a polež si a pospi ráno. Budeš unavena po dnešní štrapáci, a Martinek taky. Jen mi ráno otevřte asi v šest hodin, a já uvařím snídani  –  vy můžete pak ještě dospávat ...“
     A dodávala za okamžik, vrhajíc na Žemlu mnohoslibné pohledy:
     „Však mě teď budete musit zasvětit do svých tajností dole v krámě, zetíčku! Vždyť nebudete civět stále doma, půjdete někdy se ženuškou na procházku, mezi lidi  –  a já budu za vás tržit peníze.“
     Žemla se usmál a paní Šustrová opětovala tento jeho úsměv. Vypadala v tom okamžiku jako ona čarodějnice z pohádky, smějící se na mladého panoše, v jehož krvi se chtěla vykoupat, aby omládla. A ona dnes opravdu omládala. Její sen je vyplněn, Pavlína jest provdána  –  a před ní, před paní Šustrovou, leží krásný život spokojené matky, zaopatřené tchyně a v brzku zajisté i  –  babičky. Ah, babičky ! Jaké sladké pomyšlení! – 
     Staré hodiny na stěně zahrkaly  –  odbíjely tři čtvrti na jedenáct. Paní Šustrová vstala náhle, přikročila k pohovce, na níž dosud nepohnutě Pavlína seděla, a berouc ji za hlavu a líbajíc ji na čelo pronášela měkce:
     „Tak, tak, dceruško, rozšněruj se pomalu. Musíš v tom už být celá zadušená. Svatební šaty jsou krásné  –  ale, když to dlouho trvá, tlačí! Už jdu, dceruško, už jdu ... a nechám vás tu ...“
     A políbila dceru asi desetkrát.
     Pavlína trpně držela čelo, chladné a vlhké, jakoby na něm vyvstával studený pot Ruce její ležely v klíně, bez vlády.
     Konečně odtrhla se paní Šustrová, utřela oči a přistoupila k Žemlovi, aby i jej objala:
     „Spěte dobře, Martinku, spěte dobře!“ A přichýlila se mu až k uchu, jakoby neměla Pavlína slyšet, co dále povídá: „Tohle je noc v životě, která se vám nikdy nevrátí. Já se budu modlit, aby vám Pánbůh dal štěstí.“ A dodala nahlas: „Ale posvítíte mi, viďte ?“
     Žemla vstal poněkud nejistě, jak byl nezvyklým požitkem piva a čaje zmožen, a kráčel do kuchyně, kde hořela svíce. Paní Šustrová ještě jednou při-
kročila k dceři, políbila ji posledně, pohlédla na ni významně a šla za zetěm. Žemla stál již u otevřených dveří kuchyně a očekával ji. Vyšli na chodbu paní Šustrová přitáhla za sebou dvéře a sáhla do kapsy pro klíč ke svému pokojíku. Učinila deset kroků, otevřela malý pokojík, jehož jediné okno vedlo na dvorek, a obrátivši se kynula Žemlovi, aby ji následoval. Žemla šel jako pod vlivem kouzelného pohledu a stanul ve světničce.
     Paní Šustrová hleděla na něj okamžik, políbila ho znova, tentokráte na ústa, a řekla přitlumeně:
     „Martinku milý, děkuji vám. Prosím vás, mějte s ní strpení, s Pavlínkou, buďte shovívavý. Vy nevíte, jaká je tohle pro mladou, nevinnou ženu chvíle ...“
     Martin nevěděl, co by odpověděl: políbil staré paní ruku a zašeptav „dobrou noc“ vracel se do nového svého bytu, jejž měl ode dneška sdíleti s Pavlínou  –  se ženou.
     Ta cesta trvala jenom několik kroků, ale Žemla prožil za krátkou chvíli v myšlenkách kus života.
     Chladným vzduchem chodby, kam fučelo ze dvora, a slovy staré paní vystřízlivěl pojednou!
V uchu zněla mu poslední její slova: „Vy nevíte, jaká je tohle pro ženu chvíle!“
     Ano, a jakáž pro něho! Vždyť i jemu nastává taková chvíle, a až pomine, nevrátí se nikdy již. Vždyť v posledním roce žil jen, aby se dožil tohoto okamžiku! A náhle se Žemla skoro zapotácel. Co vlastně nastává? Co ho očekává? Tušil něco nepopsatelného, neobyčejného, něco, o čem nemožno mluvit, ale co nemožno ani vymyslit, něco, o čem není ani ponětí, dokud jsme k tomu nedospěli, a když jsme dospěli  –  
     Eh, teď zachvěl jakýs podivný, nový, silný pocit Martinem od hlavy až do konečků prstů, že na okamžik stanul, aby se připravil na věc, jíž kráčí vstříc. V tom okamžiku cítil, že jej obestírá náhle podivný klam. Zdálo se mu, že se pojednou na věžích kol do kola rozezvučely zvony, že se vzduch rozvlnil zmateným duněním, jež mu zaléhá v uši, a dunění to je tak silné, až otřásá celou jeho postavou ...
     Nezvučely zvony  –  hnala se to krev ke hlavě Žemlově, a jinak bylo všady ticho; jenom tvrdošíjný, neústupný déšť pliskotal na střechu, se střechy zurčela voda do plechového okapu a z okapu řinula se do stoky křivou rourou, odrážejíc se o kulatou její stěnu a způsobujíc tak představu poskakování.
     Ale teď nebudilo věčné toto ronění v Žemlovi týž pocit jako z rána, kdy se probouzel. Kapka padala za kapkou, ale zvuky ty ho již nerozlaďovaly. Zbývají mu dva, tři kroky, a octne se v teplé světnici, u Pavlíny  –  u ženy! Ach, tento déšť zdál se mu milým, vítaným průvodem ke všemu, co nastává ... Toto šelestění deště přehluší snad vzdechy a stony, jimiž bude mluviti dnešní noc. Lekal by se mrtvého ticha  –  jak je rád, že prší, že z veněí doráží v ten klid aspoň pliskotání deště ...
     Učinil ty tři kroky, a když zamykal za sebou dvéře kuchyně, zatajil se v něm dech. Zavřel  –  celý svět je venku, za těmito dveřmi, on pak sám pod jedním stropem s ní, s ladnou tou milovanou bytostí, a za krátko  –   – 
     Martin vstoupil do pokoje  –  byl prázdný. Slabé šustění za skleněnými dveřmi prozrazovalo, že se Pavlína uchýlila do ložnice. Na stole v prvním pokoji stála dosud lampa. Žemla pohlédl plaše ke skleněným dveřím a viděl, kterak bílými záclonkami, jimiž byly dvéře ověšeny, bliká z ložnice slabé světlo svíce. Jiného nespatřil. Stanul na okamžik uprostřed pokoje, kterýž měl být ode dneška jeho bytem, jako v rozpacích, co by činil. Pak shodil kabát, zcela bezděky, nevěda ani sám jasně, jak to učinil. Páry požitých nápojů působily, že se neostýchal svlékati se v prostoře, jež mu dosud byla posvátným chrámem. Přehodil kabát přes opěradlo lenošky u okna, vytáhl z vesty zcela mechanicky hodinky a vypjal háček řeiízku z dirky. Potom rozepínal pomalu knoflíky, svlekl vestu a stál v pokoji ve svatebních černých spodkách a v bělostné košili, v jedné z oněch, jež byl dostal včera od nevěsty, ale z rukou paní Šustrové. A teď kráčel pomalu ke skleněným dveřím, za nimiž odstrojovala se nevěsta. Chvíli ještě váhal a zachvíval se lehkým mrazením. Jak má vejiti? Jak má osloviti ženu svou? Konečně otevřel a tiše vstoupil.
     Pavlína stála blíž okna, u malého stolku, na nějž byla položila věnec, závoj nevěstinný a všechen šperk, jímž se toho dne byla vyzdobila. Její bílý atlasový šat byl svlečen již a na židli. Stála zde v nedbalkách sice, avšak její postava byla jimi cele zahalena. Bylo patrno, kterak spěchala, aby byla převlečena, než se Žemla vrátí. Místo živůtku byle tělo její oděno bílým kabátcem s krajkami. V bělostném úboru tom vypadala Pavlína nepopsatelně vábně.
     Žemla postál okamžik na prahu a vpíjel se planoucími zraky v postavu mladé ženy. Pak učinil dva kroky a zvolal něhyplným, chvějícím se hlasem:
     „ Pavlínko!  –  Ženuško!“
     Pavlína se neobrátila. Zdálo se, že se lehce zachvěla, a dopínala rychle knoflík bílého kabátce u krku.
     „Pavlínko!“ opakoval Žemla šeptem a blížil se tiše. „Pavlínko, již jsme sami! Maminka šla spat ...“
     Ve spáncích mu bušilo, rty se mu chvěly, kolem koutků potrhovalo mu.
     „Pavlínko, Pavlínko!“ opakoval Martin, blíže se k ženě. Chtěl i nyní šeptati, ale již se mu nezdařilo tlumiti hlas jako dříve, již trhalo vnitřní vzrušení všecky hráze posavadní ostýchavosti a nesmělosti, a hlas dobýval se mocněji z hrdla. Chtěl šeptati, aby nevzbudil spáče pod podlahou a kdesi vedle za stěnami, chtěl šeptati, aby nevzbudil něco, co snad spalo i v této komnatce, něco neviditelného, co nesmí bdíti v tomto okamžiku, kdy přistupuje, aby poprvé objal ženu  –  ale všechny jeho čivy a svaly, dosud spoutané, ovládané, povolovaly náhle, a Žemla pojednou vyhrkl, až hlas mu selhal;
     „Pavlíno, ženo drahá!“
     Tu se obrátila nevěsta a křížíc ruce na ňadrech, s dlaněmi vyvřenými proti Martinovi, jako
na obranu, tázala se s podivným chladem, skoro jako s bázní:
     „Co chcete, Žemlo ?“
     „Co chci? Pavlínko?“ opakoval Žemla, nepozoruje výraz její tváře a nechápaje ho. „Co chci? Ženuško má ...!“
     A nyní vzedmula se v něm nezkrotná, neodolatelná žádost všeho, po čem tak dlouho toužil, nač měl právo jako manžel a co mu v této noci kynulo. Rozepjal ruce, přikročil až k Pavlíně, objal ji a počal ji horoucně líbat na ústa a na tváře. Rád by byl vyřkl nějaké lichotné slovo, ale tváře se mu třásly, brada téměř drkotala, hrdlo bylo jako staženo.
     „Nechte mě, Žemlo!“ vykřikla Pavlína, a vzpírajíc dlaně proti jeho prsům vymkla se mu z objetí. „Nechte mě!“
     Žemla nechápal, proč se Pavlína brání, nechápal její výkřik. Byl odražen, ale dosud stál proti Pavlíně s rukama rozpjatýma a hledě na ni něhyplným pohledem rychle vyrážel, až se mu jazyk zadrhoval:
     „Pavlínko  –  vždyf jsme sami  –  všichni juž odešli –  ani maminka tu není  –  jsme zde sami dva  –  ženuško drahá ...“
     „Vím, že odešli,“ volala tlumeně Pavlína, kteráž byla ustoupila až za stolek, „a tedy můžete taky odejít, Žemlo, abych mohla spát ...“
     A hleděla ledově, skoro s odporem na Martina, jemuž znenáhla ruce klesaly a kterýž jakoby se najednou probouzel z podivného sna. Byl se octl u jedné z postelí, jež tu stály odestlány, s poduškami, z jejichž povlaků svítily rudé vložky, v jejichž nohách byly přeloženy prošívané pokryvky a přes žíněnky jejichž byla napjata sněhobílá prostěradla. Zavadil nohama o postranici jedné postele, vedle níž stála druhá, a cítil, že musí usednouti, neboť se pod ním nohy roztřásly. Usedl tedy a pohlížeje na Pavlínu pronášel jednotvárně:
     „Ale vždyť já neodejdu, Pavlíno  –  já budu bydleti s vámi  –  jste moje žena, Pavlíno  –  jsme manželé! Dost jsem se natoužil, než jsem se toho dočkal...“
     A domluviv hleděl stále na ženu s pootevřenými ústy.
     Pavlína zírala s počátku upřeně na Martina, načež se pohled její smekl na jeho náprsenku, na bílou košili, kterou nedávno šila. A nyní si vzpomněla, jak jí bylo, když tyto košile šila, jak se jí zdálo, že jí v rukou oživují, že v ně vstupuje jakás postava. Ano, nyní oživly, ta postava je zde, živá, mluví k ní, vztahuje k ní ruce, a ona cítí nepřekonatelný odpor k ní  –  odpor k muži svému, Martinu Zemlovi. Jak je jí přítomnost jeho nesnesitelná, jak ráda by prchla, kdyby mohla a měla kam! A všecky tyto myšlenky oděly se konečně slovem.
     „Ne, Žemlo, mám-li zde zůstat já, musíte vy odejít  –  nebo si tu zůstaňte a uteču já... Nebudu zde s vámi!“
     „Ale proč?“ vyrazil ze sebe Žemla. „Proč, Pavlínko? Což mne nemáte ráda?“
     „Ne, Žemlo, nemám vás ráda!“ vykřikla Pavlína. „Mohl jste to vidět, kdybyste viděl, mohl jste to cítit! Nechte mě zde a jděte! Vás si brala maminka, ne já! Já vás nechtěla a nechci vás  –  jděte si dolů, do krámu ...!“
     A nevěstin obličej byl bledý, hranatý, když tak mluvila, a zraky jí plály a rty se jí chvěly.
     Martin poulil oči úžasem, slyše takto ženu svou. To nebyl zvuk hlasu jejího, jak jej znal, jak jej do dneška slýchal. Bylo to vření a syčení, ale také to bylo bodání, ubíjení. Bylo mu, jakoby byl dostal palicí do hlavy, a divil se, že neleží na podlaze, pod postelí. Vždyť taková rána zabije.
     Na smrt zsinalý ryl prsty pravice v peřině a levici vztahoval a tápal jí, aby se opřel o pelesť, neboť necítil dosti síly, aby vstal bez pomoci. Přitáhl se k pelesti, opřel se, zdvihl se namáhavě, a stoje ted jak na vodě a stále o pelesť se opíraje tázal se ještě posledně:
     „Ale proč jste mi to neřekla dříve, Pavlínko? Proč jste šla až k oltáři ...?“
     Pavlína neodpověděla. Hleděla jen cize na nebohého, zničeného muže, a chvěla se lehce, jakoby ji zima roztřásala ...
     Žemla cítil, že mu počíná brada znova drkotat, ale teď již ne účinkem onoho vzbouření čivního, jež bylo jím otřáslo prve, když se vracel od maminky Šustrové; teď rozjektala se tak, jakoby hrozilo vypuknutí hořkého, lítostného pláče. I sebral Martin poslední sílu a řekl s namáháním:
     „Jdu tedy dolu, Pavlínko, do krámu, když mě vyháníte  –  snad přes noc uvyknete, že jste mojí ženou a že tu mohu býti ... Vždyť jsem se ptal tolikráte, chcete-li mne, a vaše maminka – „
     A když došel k tomuto slovu, když vyřkl „a
vaše maminka – „ tu mu bylo, jakoby do tmy,
v níž dosud stál, sjel náhle oslňující blesk, jemuž v zápětí následoval ohlušující třesk hromu  –  blesk, jehož pronikavé světlo protrhlo dosavadní jeho slepotu, třesk hromu, kterýž ho probudil z luzného sna. Procitl, prohlédl, a celou jeho duší zazněl zoufalý výkřik. Již chápal vše a bytosti jeho zmocnil se netušený, nenadálý úžas. V jasu blesku, jímž byl sražen, uviděl náhle pravou podstatu všeho, co se dosud kolem něho dálo, do čeho byl vtažen, k čemu byl přilákán, přiváben, na vždy přikován. Jakoby duchem byl vystoupil ze svého těla a hleděl na vše s výše, poznal pojednou, jaká komedie s ním byla prováděna. Najednou vystihl tykadly duše své, že byl pouhou loutkou v rukou staré Šustrové, která ho postavila vedle Pavlíny, již mu vložila do náručí. Vzpomněl na všecky večery, kdy sedal vedle Pavlíny, a pojednou porozuměl strašlivě, jaká to byla „láska“, kterou stará Šustrová předstírala a kterou Pavlína mlčením svým potvrzovala.
     Nyní pronikal postavu slečny Pavlíny naveskrz, nyní cítil, jaká ledovost z ní vanula po celý čas jeho známosti s ní  –  nyní, ach nyní! Celý rok nestačil k tomu, aby posoudil střízlivě, v čem tone  –  a nyní najednou, za několik vteřin všechno to pochopil.
     Bože na nebi  –  hřímalo to v Žemlovi  –  tof byl úklad! Tof bylo zákeřnictví, co proti němu obě tyto ženy byly páchaly! Proč si vybrala Šustrová právě jeho a proč mlčela Pavlína! Proč byla budována tato ohromná, umělá lež, jíž byl sveden a o svobodu, o sebe sama připraven! Kdo dal těmto ženštinám právo, aby s ním tak nakládaly! Myšlenka stíhala myšlenku, a proniknuv komedii, jejíž obětí se stal, uhodl i další. O něho neběželo, o něj se nejednalo, jeho krám, jeho obchod byl vnadidlem, do něhož se zakousla stará Šustrová, a chtíc pohltiti krám, musila pohltiti dříve jeho, Žemlu!
     Nemohl mysliti dále. Bez pozdravu, bez „dobré noci“ vyšel z ložnice do prvního pokoje, a hněvem, bolestí i studem se zajíkal, když oblékal vestu a kabát a když si zavěšoval hodinky.
     Sáhl dle zvyku do kapsy, má-li u sebe klíč ke krámu, přikročil ke dveřím do kuchyně, sňal tu s opažení klíč domovní a tápal jako náměsíčný ke dveřím kuchyně. Odemkl, vykročil po prstech do tmy, zavřel za sebou tiše, aby odchod jeho nikým nebyl spozorován, a tiše, všecek se třesa, šoural se chodbou ke schodům. Pomalu, beze šustu sestupoval se schodů a musil se držet, aby nepadl, nebof kolena pod ním klesala. V uších mu hřmělo, a Žemla čekal, že se pojednou zdi domu zboří a pohřbí jej ve svých ssutinách. Myslil, že se to musí státi. Ale v domě byl mrtvý klid  –  vše spalo. Prošel po paměti chodbou domovní, otevřel vrata a vystoupil do chladné ncci, načež opatrně za sébou zavřel. Vyšel z bytu bez klobouku  –  na hlavu jeho plískal nyní drobný, studený, pichlavý déšť a zatékal mu za krk. Ale zdálo se, jakoby to Žemla necítil. Odemkl po paměti krám, vešel, zatáhl dvéře, zamkl, a kráčel tmou podél pultu do kumbálku. Puch krámu poprvé dnes vyrazil proti němu tak silně, že mu bylo, jakoby se jím měl zalknouti. Těsný prostor dýchal jako plísní a hnilobou.
     Vstoupil do kumbálku a rozžehl ohořelou svíci; žlutá, strašidelná záře rozlila se truchlivým brlohem, do něhož jakoby se navracel Žemla po dlouhém, dlouhém čase. Postel stála tu nepřipravena  –  na ní byl rozestřen všední oděv Žemlův, jak jej tam byl ve spěchu rozložil.
     V kumbále bylo chladno, vlhko, sychravo. Zdálo se, jakoby sem všemi stranami čišelo, táhlo. Plamen lojovice poskakoval a plápolal, jako by se kolem vítr točil. Žemla nezavřel za sebou dvéře do krámu, kumbál plnil se znenáhla zápachy, jimiž byl vzduch v krámě přesycen.
     Žemla rozhlédl se tupě, jako bez vědomí a bez myšlení, a utkvěl zrakem na svém stínu, dlouhém, úzkém, černém, který padal na stěnu vedle kamen. Pojednou se zatřásl jako v zimnici.
     Vše, co v sobě dosud potlačoval, propuklo nyní. V prsou jeho zaburácelo, těžký tlak vystupoval mu z nitra hrudi k hrdlu, brada rozdrkotala se opět, a jak teď Žemla maně přelétl psí svůj útulek, ve kteiý že se ještě dnes navrátí, před hodinou netušil  –  viděl jen jakousi špinavě žlutou záplavu, v níž jiskřilo na sta stříbrných nitek. Z očí vyhrkl mu proud slz, a Žemla sklesl v zoufalém stkáni na postel.
     „Martine, Martine!“ zavzlykal přeiývaně, a hlava jeho zaryla se do směsi oděvu a do studené, téměř vlhké pokryvky lůžka.
     Nohy spočívaly bezvládně na zemi, trup Žemlův cukal sebou a zmítal na posteli v násilném, neukrotném stkáni a z úst vydíraly se zvuky, jež nebyly ani vzdechy, ani slovy ...
     Nedopalek svíce dokonával, až konečně zbytek knotu utonul v roztaveném loji ve svícnu a prskaje zhasl. Tmou svítil ještě chvíli rozžhavený jeho koneček a kumbálem šířil se odporný zápach škvařeniny.
     Plynuly minuty, chvíle, hodiny, dlouhé, těžké, zapadající v černou, hluchou noc. S věže kostela v Emauzích doléhaly slábnoucí zvuky hodin, kdesi v ulici doznívaly táhlé tóny píšťaly ponocného.
V krámě chvílemi cosi zapraskalo, zašelestilo.
     Z toho všeho Žemla nic neslyšel. Klečel polo na podlaze, půlí těla ležel na posteli. V kumbále jakoby se byla vznášela jakás příšera, která jej hnětla, mačkala, rdousila.
     Na dvoře plískal déšť, zurčel rourou okapu do stoky a stékal po slepých tabulkách zamřeženého okna kumbálu...
     Za chvíli po Žemlově odchodu z bytu Zachrastil ve dveřích pokojíku paní Šustrové klíč,
dvéře se otevřely, na chodbu padl úzkým otvorem pruh světla ze vnitř, a brzy zase zatemnilo se. Paní Šustrová vykročila, přivřela za sebou a kradla se kuním krokem ke dveřím kuchyně. Zlehoučka, co nejopatrněji přiklonila hlavu a přiložila ucho ke klíčové dirce. Naslouchala tak chvíli  –  v bytě bylo ticho, ticho hrobové. Po pěti minutách odkradla se paní Šustrová, jak se byla připlížila, a když vstoupila do svého pokojíku a v plnou zář lampy, stojící na nočním stolku u postele, rozkládal se na její tváři široký, blažený úsměv, tak nesmírně podobný úsměvu
staré, spokojené kuplířky – 
     Venku neustával crčeti zoufale neústupný, drobný studený, pichlavý déšť.