V malém, úzkém kumbálku za krámem, kterýž měl býti jeho bytem, jídelnou i ložnicí zároveň snad na dlouhou řadu let, uložil se Martin Žemla po prvním dnu samostatného kupčení na skrovné lůžko svoje a brzy usnul.
    Dnes po dlouhých nedělích stálého napjetí a rozčilení upadl v tvrdý spánek, z něhož nevyrušil ho ani jediný z oněch těžkých, nepokojných, strašlivých snů, jimiž byl trýzněn v posledním čase mládencování a po celou dobu, kdy zařizoval svůj obchůdek. Spal jako zabitý, a spal neobyčejně dlouho Pojednou slyšel  –  dosud ve spaní  –  drnčení kol, práskání bičem, a náhle zadunělo na vrata krámu několik pádných ran, a hlas, jenž mu odvčerejška utkvěl tak dobře v paměti, hlaholil z věnčí: 
    „Ja, freundchen, um Gottes Kristi willen, wirst du denn ewig schnarcnen? Mach’ auf!“
    Byl to hlas rytmistra Kylliana, kterýž patrně žíznil po slivovici. Žemla protrhl se ze spaní, naslouchal okamžik, vyskočil, hodil na sebe nejnutnější oděv a tápal temným krámem ke dveřím. Zarachotil klíčem, odsouvl závóťu á rozevřel poiovíd vrat. Z ulice ovanul jej chladný vzduch březnový; všady bylo ticho, nikde ani človíčka, jen z dáli ozývalo se drobné drnčení mlékařského vozíku, spěchajícího na své stanoviště. Kylliana tu nebylo. Žemla se podivil, jak živý to byl sen, neboť ještě nyní mu připadalo, jakoby mu v uchu dozníval hlučivý hlas rytmistrův. Byl rád, že se takovým způsobem vzbudil  –  byl by málem zaspal. Byltí po páté hodině. Slunce nevycházelo dosud, ale všady jozestíralo se již ono šedivé jasno, ono nevlídné, chladné jitro, jež dýše mlhou a jinovatkou. Ulice byla mrtva, tichá, jako po vymření, nikde neozývalo se lidského hlasu. Skřek hejna vrabců, poskakujících na žlabě protějšího pivovaru, zněl skoro jako štěkot a zvyšoval nevlídné vzezření jitra. Žemla otřásl se na chladném vzduchu a přivřel vťata, aby se umyl a dokonale oblékl. Byl brzy hotov a pak otevřel krám docela, vyvalil na schody několik soudků, vyložil na stojan při opažení dveří několik láhví a počal v krámě poklízet. Znenáhla oživovala se ulice jednotlivými postavami v silných ještě nedbalkách. Ženy nevyspalých, neumytých tváří, ve spodničkách s rozparky až k obrubě, ovázaných kolem boků narychlo zbytky tkanic na zadrhmo nebo jen sešpendlených, s šátečky křížem přes prsa nebo jen ve špinavých košilích, s vlasy rozcuchanými, na nichž lpěla smítka a drobné peří, v rozbitých křámech na hubených nohách nebo také v bačkorách; služky s účesy ještě včerejším s jakými se položily na lůžko, se zástěrami na křivo ovázanými, s rukama holýma, mnohá neumyta, ale skoro každá ve střevíčkách s vysokými špalíčky, třeba na boso obutých  –  vše míhalo se kolem krámu s hrnéčky, konvicemi nebo džbánečky na mléko. Ta ona zaskočila i do krámit Žemlová, aby koupila půl lotu kávy nebo za půl krejcaru cikorky, čtyři loty cukru nebo kousek soli Žemlovi ovšem nebyly zjevy tyto ničím novým. Znal ode dávna to ranní, nevyspalé, zívající obecenstvo, nelíčené, neupravené, jak se ze svých doupat vyhrabuje, aby se o snídaní staralo. Na každé té postavě bylo zřetelně vidět, jak těžce se loučila se zahřátou postelí, jež nyní doma pomalu vychládá. Však mnohá z paniček i služek, až doma rozdělá oheň a plotnu hrnky zastaví, skočí 'sí zase do peřin, aby si ještě na chvíli v milém teple pohnízdila. – 
    Dnes nebyl Žemla tak těžkomyslný, jako včera. Zdálo se mu, že stojí za tímto pultem již dlouhý čas a že jde vše pravidelným, třeba zdlouhavým krokem. Dnes počali se trousit i drvoštěpové, kteří v těžkých botách, s pilami a sekerami na ramenou ubírali se hřmotným krokem do práce. Vypili po jednom, po dvou kalíšcích perlové nebo jalovcové, rumu nebo „míchané“, zaplatili po dvou, po čtyřech krejcarech a šli dále. Po nich přicházeli plavci, kteří opřevše sochory a tyče své o zeď domovní, vstupovali do krámu také na kořalku. Někteří ptali se po „Pražském Denníku“, aby si před početím „dřiny“ něco přečtli. Žemla litoval, že nemůže posloužiti; nemohl všechno najednou opatřiti. Snad prý později se postará, aby dostal filiálku.
    Přišla Randová, poklidila, přinesla Žemloví polévku od „Šálků“ a odcházela po svém. Dnes posnídal Žemla s chutí a zdálo se mu polévky málo. Až dosud snídal sice vždy kávu, ale zde v sousedství nebylo kavárny, kromě oné, jež zírala nedaleko krámu Žemlová jediným širokým oknem přes Moráň na Dobytčí trh  –  ale odtud nechtěl Žemla míti snídani. Byla to kavárna nehezká, s červenými záslonami, polo pod zemí, pověsti velice škaredé. Mimo to byla polévka o čtyři krejcary lacinější, a to byla pro Žemlu důležitá okolnost. Ostatně jest polévka zdravější a záživnější, myslil Martin.
    Dopoledne plynulo právě tak zdlouhavě, jako včera, jen že návštěva byla dnes poněkud živější a Žemla stržil do oběda o několik krejcarů více, než včera do té chvíle. K poledni přišel do krámu rytmistr Kyllian, z něhož páchla již kořalka z butyky Herzlovy. Měl mnoho řečí, mával po krámě holí, že se Žemla úzkostlivě ohlížel, kdy co sletí s regálů na podlahu, a konečně velel Žemloví:
    „No, nekoukej na mne tak, stará vojno, a nalej mi štamprlátko té včerejší jádrové, af si spravím trochu žaludek!“
    A když Žemla nalil, pozvedl rytmistr skleničku proti světlu, obrátil se k Žemlovi a pohlížeje na něj pronikavě, pronášel:
    „Poslouchej, Žemlo, dokud budeš čepovat tenhle ten výtečný nátěr vnitřností, dotud budeš mít u mne přízeň, rozumíš? Chraň tě Pánbůh, aby ti připadlo, míchat do toho vodu z kašny, jako tam ten prasák Merzl! Já mám nos, rozumíš, a dobrý nos, já ti
padnu na všechny tvé kupecké šmejdy a partyky 5 falšováním!“
    „Naopak, naopak, pane rytmistře,“ odpovídal Žemla s úsměvem, „vynasnažím se, abych měl zboží vždycky nejlepší, abych si získal a udržel nejen vás, ile všechny okolní nájemníky ...“
    „No, myslíš-li ty báby,“ přerušil Martina Kyl[ian, „tedy si nedělej zbytečných starostí. Těm můžeš dát všechno a žádná nic nepozná. Pro ty je škoda dobrých věcí! Taková škatule si uvaří kávu z praženého hrachu a chlubí se po celém domě, jak si pochutnala.“
    A Kyllian zvedal pomalu kalíšek a náhle jej obrátil a lil pálenku do hrdla po jazyku, stočeném do žlábku a poněkud vyplazeném. Nezůstalo při jedné skleničce  –  Kyllian byl asi při třetí, když se přihnala do krámu Randová s obědem od „Šálků“. Zanesla misky do pokojíčku, prostřela na stole ubrousek, připravila Žemlovi příbor a pak popadnuvši džbánek spěchala pro vodu do Václavských lázní. Byla tu hned zase, a když se dal Žemla do oběda, postavila se Randová mezi dvéře a pohlížela do krámu. Na Kylliana zamračila se hned prve, jak ho byla spatřila, a nyní mrskla po něm chvílemi pronikavým pohledem. Kyllian stál před pultem rozkročen a křičel ledacos na Žemlu do pokojíku přes pult a přes ramena posluhovačky, jakoby jí tu neviděl. Ale pojednou počaly oči jeho kroužiti kolem postavy Randové, utkaly ji ve tváři, jakoby ji chtěly přibiti na opažení dveří, a Kyllian s pekelným humorem pronesl;
    „Co pak teď mohou čarodenice chodit pořád v civilu? Kde pak maj’ koště, co?“
    Randová porozuměla Kyllianovi a vzteky třásly se jí rty, ale sebrala se, aby zlost utajila a odpovídala:
    „Koště na vymetání všelijakého svinstva, co do krámu nepatří, máme tady za kamny v koutě. Ale na urážení rohů všelijakým trkounům bude musi milostpán koupit notnou palici  –  koště nestačí.“
    Kyllian přijal tento náležitý díl za svou otázku také s humorem a volal zase přes ramena Randové do kumbálku:
    „Ja, Žemla, diese deine alte da ist eine verfluchte hexe!“ 
    Žemla srkal polévku a neodpovídal. Zlobil se na Kylliana, uslyšev, jak Randovou dráždí, a zase měl starost, aby Randová neodpovídala pensistovi příliš neomaleně.
    Bylo jisté, že ti dva staří lidé od prvního spatření na sebe zanevřeli. Nebylo divu, že Randová po nezdvořilé otázce Kyllianově na něj tak vyjela. Kyllian opravdu chvílemi činil dojem prasprostého kořaly. Jinak leželo v tomto vzájemném škádlení kus humoru a Žemlu jen mrzelo, že nemůže naslouchat hovoru jejich nepozorován, uschován někde za španělskou stěnou. Jinak byl přesvědčen, že huba Randové stačí Kyllianovi úplně.
    Nyní provedla Randová rytmistrovi šibalský kousek. Mlčky a potichu chopila se láhve se slivovicí, jež stála na pultě, zazátkovala ji, postavila ji na obvyklé místo na regále a pak ponořila kalíšek do plechové nádržky s vodou, opláchla jej a postavila na místo.
    Kyllian v tom okamžiku byl obrácen na ulici, ale zaslechnuv šramot otočil se a zpozoroval, co se stalo. Chytil se za silný chuchvalec pod nosem a potahuje za knír, až si vrchním pyskem hýbal, mluvil k Randové:
    „Kdo pak jim poroučí, aby to uklízeli, co, on všetečná Meluzino! Řek’ jsem, že už nebudu pít?“
    Randová strčila ruce pod zástěru, a vyhýbajíc se zraku Kyllianovu, zahleděla se někam do ulice a odpovídala:
    „Teď je čas k obědu, ne na patálii! Z kořalky nepochází nic dobrého večer, nadtož ve dne. Ostatně se taková láhev nemusí vypit najednou  –  stojí moc peněz.“
    Nyní se podíval rytmistr na Randovou tak zuřivě, že bezděky ucouvla zase mezi dvéře kumbálku, a Kyllian rozkřikl se zlostně:
    „Oni staré strašidlo, kdo pak to bude platit,
co?“
    Ale Randová, jaká byla, nelekla se hromového hlasu Kyllianova a tisknouc se na opažení dveří prohodila k sobě:
    „To bych sama ráda věděla.“
    Rudý ®bličej Kyllianův zrudl po těchto slovech ještě silněji, že zrovna hořel, a zdálo se, že ze silných jeho pysků vyvalí se na Randovou záplava nadávek  –  ale pojednou šlehl tváří jeho blesk nezdolného humoru, který se rozlil v dobrácký úsměv od brady až k obrví, že se špičky strašidelného kníru pensistova zatřásly, a rytmistr sáhnuv do kapsy a vyloviv z ní desetník podával jej Randové s oslovením nejdobrosrdečnějším:
    „Jdou, oni babizno, přinesou mi tamhle z trafiky jedno viržinko, ale černé, rozumějí? To ostatní si nechaj’ od cesty.“
    Randová, jakkoli naplněna nevolí a odporem ke starému sekáči, nebyla s to, aby mu nevyhověla, neboť Kyllian řekl žádost svou a podával jí peníz tak žertovným způsobem, že musila uposlechnouti.
    Žemla byl rád, že skončila potyčka obou hubatých protivníků tak dobře, a děkoval v duchu Randové, že šla pro doutník. Nechtělť ryt mistra uraziti a proti sobě popudit a umínil si, že Randové něco důkladného řekne, aby se budoucně vystříhala podobných neutěšených hádek. Zdálo se mu, že se nesluší, aby jeho posluhovačka jednala takto s hosty.
    Randová šla úmyslně hezky zvolna do trafiky i nazpět a vrátila se za hodnou chvíli do krámu s viržinkou, obalenou starými novinami.
    „Kde pak ji dali dělat, že to tak dlouho trvalo,“ zahlaholil Kyllian a sahal po doutníku! Ale shodiv obal rozčertil se znova: „Tisíc facek! Vždyť je to bledé jak žemle! To tam nenašli nic tmavšího, oni?“
    „Kdybych byla našla, byla bych přinesla,“ odpovídala Randová úsečně. „S neděle dostanou prý
čerstvé,“ dodala ještě a položila na pult půlšesta krejcaru, dodaných na desetník. Nechtěla podržeti propitné od úhlavního svého nepřítele, jak Kylliana cenila. A rytmistr, zapomenuv opravdu nebo na oko, že prve daroval zbytek Randové od cesty, shrábl krejcary do kapsy a požádal o sirku. Zapálil si, vybafl několik mocných oblaků, až se celý krám naplnil modravými vlnami čpavého dýmu, a pak obešed pult nahnul se ve dveřích do pokojíku a řekl polohlasně k Žemlovi, který dojídal rýžový nákyp:
    „Du, Žemla, heut waren’s drei! Schreib’s auf!“
    Žemla s plnými ústy pokývl hlavou, přisvědčuje a louče se zároveň. Kyllian vykřikl hřmotně: „Lebe wohl, stará vojno!“ a mrsknuv okem po Randové, jež malovala na pult křídou velikou trojku, pozdravil ji letem úšldebně: „Ať jsou tlustá, oni škilete!“ načež vykročil z krámu s vypjatýma prsoma, drže hůl při boku do výše jako šavli, jakoby kráčel před plukem vojáků.
    Po jeho odchodu postoupila Randová do kumbálku a řekla na prahu důvěrně:
    „Milostpane, tohle je čistá vochomůrka na začátek. Já bych ho vyprovodila, kdybych tu měla co poroučet!“
    Martin Žemla utíral si ústa a rád by byl Randovou nějak pokáral, ale byl na rozpacích. Konečně se vzmužil:

     „No dobře, Randová, já vím, že máte nejlepší vůli, že to myslíte dobře, ale člověk nesmí všecko říci, co si myslí. Vy jste trochu hubatá na pana rytmistra  –  já se nesmím s nikým znepřátelit.“
     „Já jsem hubatá, milostpane?“ podepřela si Randová boky, „já? No dobře, tak snad se mám jednostpána Kylliana zeptat, chce-li to vychlastat všecko, co tu máme, to se rozumí, že na dluh, a pak nebudeme mít co prodávat za peníze, až přijdou jiní... Dobře, já mu budu líbat ruku, tomu šnofounovi, a dám si od něho nadávat, od partyky starého, profousa kostrbatého. Ale pamatujou na mne, milostpane, tohle je mořská houba, která čím víc pije, tím víc botná, až se jim zde tak roztáhne, že nebudou moci sám chodit okolo pultu...“
     Randová dokončila, obrátila se prudce do kumbálku, chopila se nádobí, umyla je a oplákla, stáhla řemenem, postavila na kamna a poklidila na stole, u něhož Žemla obědval. Pak si náramně rázně a skoro rozzlobeně upravovala šátek na hlavě a chopivši se svého košíku vyšla do krámu.
     „Poroučej’ ještě něco, milostpane?“ tázala se úsečně Žemly, který stíral právě s pultu onu trojku, již byla Randová nakreslila.
     „Teď nic,“ odpovídal kupec a ukládal hadřík do kouta za soudek s octem.
     Randová zabrumlala nesrozumitelné pozdravení a vyšourala se na ulici. Teprve nyní, když vyšla na vzduch, cítila se volnější a začala hudrovat jako krocan. Nadávala Kyllianovi obejdů, vojanských tahounů, nařvaných trubačů, a čím dále šla, tím hlašitěji hubovala. Když už vycházela z Moráně na Dobytčí trh, vrazila  –  stále ještě hubujíc  –  do pekařského učenníka, potácejícího se v modrých podvlékačkách ospale ulicemi.
    „Až se vyspíš, nakejslý bandure, tak se tě zeptám, co se ti zdálo!“ zahulákala na výrostka Randová, ráda, že se konečně na někom může schladit.
    „Mně se právě zdá, že jsme oba spadli  –  vy do medu, já do ...“
    „Půjdeš, ty niěemo!“ rozehnala se po něm Randová, rozlícená začátkem známého sna, v němž dopadne to smutně s oním, kdo se zkoupal v medu.
    Kluk uhnul se ráně Randové a s velikým řehotem ubíhal níže k Vyšehradské třídě. Randová dala se známou cestou parkem na přič.
    Ostatek dne až do večera uběhl Žemlovi právě tak jednotvárně jako včera. Vycházel chvílemi před krám, aby se rozhlédl ulicí, a vždy s pravou rozkoší vtáhl do sebe trochu čerstvého vzduchu. Vše již vonělo jarem a také těmito úzkými ulicemi zavanul svěžejší vánek, tím příjemnější, poněvadž urval dole v ohradách trochu čerstvé, dřevné vůně a nyní nahoru ji přinášel. Žemla odjakživa vítal příchod jara s radostí, poněvadž den rostl a minuly konečně ty věčné večery v kupeckých krámech, počínající již o třetí hodině. Nyní připadalo mu vše tím milejší a vítanější, ježto se těšil, že toho bude užívati „ve svém“. Těšil se na nedělní odpůldny, těšil se na vycházky za bránu, nejlépe za Vyše-
hradskou, poněvadž tu měl nejblíže do zelena. Zajde si v létě na Pankrác, na Lišku, do Krče i dále do Kunratic. Těšil se, že vybředl z té otročiny a že bude zas teď vídat stromy, obilí, křoviny, že bude čichat rozkošnou vůni lesa, že se protáhne někdy na mechu. Jak dlouho všeho toho postrádal! Kolik let nepodíval se přírodě v tvář, neboť musil vždy spěchat s procházky, aby byl v čas doma k otevřeni, jež dálo se v nejpříznivějších případech nejpozději
O šesté hodině v létě, v zimě již o páté. Umiňoval si, že si teď vše zařídí jinak. Ne že by se mu chtělo lenošit, ale aby ostatním dal příklad, nechá v neděli zavřeno vždy od dvanácté až do osmé večer. Však potřebuje-li kdo čeho, koupí si věc dopoledne. A zvětší-li se někdy obchod, jakou mu to bude působit radost, že popřeje svému personálu v neděli odpočinku! Bude se o něm říkat, že jest lidským principálem, budou u něho s radostí pracovat a vynahradí mu ty nedělní darované chvíle ve všední dny co nejhorlivěji. Ah, však on pak později, až nabude u ostatních trochu vlivu, ujme se věci ubohých kupeckých mládencův a učedníkův, aby měli pro povolání své více lásky a ku principálům více příchylnosti a oddanosti. Dokáže celému světu, že nemusí nad hlavami učňů svištět stále karabáč a že se nemusí mládencům hrozit stále policií –  že je třeba trochu dobré vůle se strany principálův a že může býti všem vyhověno: pánům
0 služebníkům. Vše, všecko půjde dobře a snadně, jen třeba, aby se všichni cítili lidmi se stejným dílem práv a povinností. Ale začátek musí být učiněn principály! Vždyť oni jsou vlastně učiteli mladých lidí, věnovavších se kupectví, oni mají se starati o to, aby řady mladíků, jimiž se armáda kupců doplňuje, uměly nejen vážit a zboží upravovat, nejen krájet, sekat, tlouci a počítat, ale také cítit a myslit. On si troufá vychovati jiných pomocníků, než jsou Augustové a Vincencové, Antonové a jiní. Ano, on to dokáže.
    Takové myšlenky přinášel mu jarní větřík a Žemla hleděl skoro radostně a ťozjařeně do budoucnosti, jež se před ním otevírala. Nozdry jeho chtivě lapaly březnový, svěží vzduch, a když se poobčerstvil rozhledem po veselé ulici, vracel se vždy spokojeně do krámu a kroutil kornoutky, rozděloval koření a jiné zboží na malé dávky po krejcaru a po dvou, nasejpal, zahaloval a ukládal do šuplíků a přihrádek, aby bylo všecko pohotově, až nastanou svátky, aby se mohlo kupcům rychle podávat a nikdo aby dlouho nečekal.
    Přiblížil se večer a s večerem zavítal do krámu zase rytmistr Kyllian. Odbyl již všady obvyklé své návštěvy a hodlal si nyní ještě „pokřápat“ se Žemlou a se sousedy a sousedkami, s nimiž se u něho sejde.
    Seděl již asi hodinu v koutě na pytli a mluvil
o – všem, co jen mu právě připadlo, žertoval s kuchtami a chvílemi povstával se svého sedadla, aby některé hezčí a onačejší děvče štípl do brady nebo vzal za ucho, dobíral si holky s milovníky a umlouval s některými na neděli dostaveníčko a nezlobil se pranic, když mu mnohá odsekla:
    „E, jděte, vy dědku, kam se hrabete!“
    Měl rád takovéto rázné odpovědi a dráždil děvčata tím více, aby mu žádné odpověď dlužno nezůstalo, a řehtal se tím veseleji, čím rozpustileji ho dívky odbývaly.
    „Víš, Žemlo,“ hlaholil Kyllian, když s Martinem na chvíli osamotněl, „kdybych nebyl býval rytmistrem, byl bych se chtěl stát kupcem. To je švanda, když se to ženské plemeno sleze v krámě a člověk nemusí před nimi zastírat hubu ubrouskem. Taková neohrabaná kuchta připadá mi zrovna jako mladý kůň v ekvitaci. Člověku dělá radost, když se ta hovádka pomaloučku cvičí v kroku a v řeči. Já už z leckteré křápy udělal člověka.“
    Martin Žemla usmál se bezděky tlachu rytmistrovu, a Kyllian, domnívaje se, že mu Žemla rozumí, rozesmál se na celé kolo a tahal se samolibě za silné kníry, toče je do špiček, jimiž moh skoro oko vypíchnout.
    „Ja, mein lieber Žemla, ich war ein flotter knabe, aber es ist ein gottverfluchtes zeug, dass man auch alt werden muss. Měl jsi mne vidět ještě před desíti lety, Žemlo, jakým jsem byl tehdy bastantem!“
    „Nu, pan rytmistr ještě teď vypadá velmi dobře a zachovale,“ zalichotil Martin Kyllianovi.
    „E mlč, kujóne, však já vím, kde už je všude mechanika polámaná!“
    „AIe jste zdráv, pane rytmistře, jako řepa, jak říkáme,“ namítal Žemla.
    „A tys ještě nikdy neviděl řepu vyšeptalou, pendrekáři?“ smál se Kyllian. „Mአmě vidět, když tak na mne v zimě sedne revma, jak pískám nosem a kroutím ušima bolestí. To mám z manévru, když jsem seděl půldruhé hodiny na koni ve vodě až po kolena. S koněm to dopadlo lépe než se mnou. Můj Paša dostal zapálení plic a pošel, já dostal revmatismus a budu s ním chodit do smrti. Ale když mne to pustí, moh’ bych zase skály lámat a nikdo nepozná, jak mám hnáty zpuchřelé. Chraň se revmatismu, kamaráde, nebo ten po čertech ujímá člověku červa. Já se proto neoženil, vidíš, a mě) jsem krásné partie!“
    Martin zakroutil hlavou na znamení podivení.
    „To bylo od vás velmi šlechetné, že jste chorobu svou neutajoval, pane iytmistře,“ pronesl po malé chvilce.
    „Snad si nemyslíš, že jsem se s tím chlubil!“ vyhrkl rytmistr, „ale byl bych se styděl sám před ženou za své mrzáctví! Dneska se s ní ožením a za čtyry neděle mne bude musit mazat opodeldokem, ne?“
    „To je pravda,“ poznamenal mimovolně Žemla.
    „Čerta je pravda!“ rozkřikl se rytmistr. „Hlupák jsem byl tehdáž, to je pravda! Oženili se všichni u našeho regimentu a byli někteří většími mrzáky než já, ale já byl pyšný a marnivý člověk. Dieser verfluchte rheumatismus, das war eben eine ehrensache bei mir!
    A Kyllian ťukal pří tom holí na podlahu tak důrazně, že po každém udeření zůstal v prkně malý dolíček.
    Po posledních jeho slovech zašustěly na schodech šaty a do krámu vystoupila pomalu a opatrně vysoká ženská postava ve velikém, ještě zimním klobouku, černou mantilu s dlouhým hedvábným třepením na špičatých ramenou, jako na věšáku; v šedé, polohedbávné sukni s nesčíslnými záhyby; Ženština tato měla ještě krinolinu, ač velebné této modě byli již odzvonili, ale byla to krinolina tvaru střízlivějšího, nikoli ona klec hromového rozměru balonového, pod níž za deště mohla se skryti celá společnost výletníků.
    Žemla spozoroval paní již na schůdkách á vida, kterak vážně a jaksi slavnostně vystupovala, tušil v ní důležitého, vzácného kupce, i ukláněl se ještě než vešla do krámu, a hleděl na ni pln očekávání.
    Kyllian přestal ťukat holí na podlahu a usedl rovně, vzpřímeně na svém pytli.
    Paní vstoupila, kývla hlavou přímo k Žemloví a pronesla odměřeně a s jakousi přípravou:
    „Dobrý večer, pane sousede, dobrý večer! Vítáme vás tu a ať vám Pánbůh požehná, jak zasloužíte. „
    Tento úvod působil na skromného, ostýchavého Žemlu velice vážně. Bylo mu, jakoby sám osud byl vložil v ústa neznámé paní blahopřejná slova. Dosud nikdy ji nespatřil, ale co mu pověděla, velice mu lahodilo. Proslovením svým získala si ho neznámá ženština rázem.
    Pln rozpaků uvítal ji Žemla:
    „Ruku líbám, milostpaní, a děkuji uctivě za laskavost. Čím mohu posloužiti, smím-li se ptáti?“
    Než panička odvětila, ozval se hlučivý hlas rytmistrův:
    „Mein Gott, gnádige frau! Sie! Ergebenster diener!“ 
    A s těmi slovy povstával s pytle.
    Žemla hleděl sice upřeně na paní, ale nepostřehl, kterak její tváří bleskl výraz nepříjemného překvapení, že se tu setkává s Kyllianem. Než dáma uměla se patrně ovládati. Jak vznikl, tak rychle ulěhl tento stín nemilého dojmu, a paní, kývajíc hlavou na poděkování, mluvila co nejpřívětivěji:
    „I hle, hle  –  dobrý večer, pane ryt mistře. Vy Už také u pana Žemly? Gratuluji, gratuluji! Vy ho zajisté neopustíte, pokud bude míti dobré zboží...“
    Slova závěrečné věty jakoby byla broušena. Žemla byl poněkud nejapný, aby vycítil, že hrot jejich uvázl Kyllianovi v týle. Byla pronesena tak lehce, nenuceně.
    Kyllian lépe chápal. A jakoby ani zdaleka netušil, kam panička míří, jakoby nerozuměl, že naráží na jeho slabost pro lihoviny, zařehtal se:
    „Der gute mann hat alles, gnádige frau! Dost slivovice pro nás, vanilky pro ženské a cikorie  –  pro báby!“
    A hleae na dámu pichlavýma svýma očima, jakoby ji propaloval, kroutil si kníry a zvolna sedal zase na pytel. Zdali pak i jeho střela trčí náležitě, kam byla vypuštěna?
    Neznámá paní, jakoby byla přeslechla odpověd rytmistrovu, přistoupila k pultu a vytáhši pravicí kapesní šátek z malé brašničky, aby si pozorně a jemně otřela nos, zatřepala jeho krajkovou obrubou a zas jej schovala. Pak hodila okem po regále, přelétla nahoře zásobu homolí cukru a láhviček s rosolkami, vrátila se zrakem na pult a přebíhajíc i tu vyložené zboží, láhve a soudečky, prohodila:
    „Voní vám to zde, jako v apatyce, pane sousede!“
    „Všechno Čerstvé, milostpaní,“ ukláněl se Žemla: „v kupeckém krámě má vždycky všecko vonět, dokud nic nehnije a neplesniví, milostpaní.“
    „Ono nemá nic hnít a plesnivět v kupeckém krámě, pane sousede,“ poznamenala paní.
    „To se také nikdy nestane, milostpaní,“ odpověděl Žemla poněkud na rozpacích, „když jde zboží rychle na odbyt. Ale někdy při nejlepší vůli není možno ...“
    Paní vztyčila pravici, potřepala jí a pronesla trochu vysokomyslně:
    „Není možno, není možno! Ale proč nejde všechno na odbyt? Poněvadž páni prodavači se houževnatě drží a neprodali by o krejcar laciněji, kdyby jim prohnil celý krám! Známe to. Radila bych vám, pane sousede, abyste v téhle věci nebyl tak umíněným, jako všichni ostatní. Je-li něco lidem drahé  –  dobře, slevím groš a hned je pomoc. Ale každý kupec chce být hned milionářem, to je to.“
    „No z té branže, jaká v téhle ulici bydlí, nevycucá kamarád Žemla do smrti milion!“ křísl do rozmluvy rytmistr a zachechtal se.
    Rozpaky Žemlový, v něž byl uveden neočekávanou poznámkou neznámé paní, vzrostly ještě prostořekostí pensistovou. Nemohl rozeznati, znají-li se ti dva blíže či seznamuje-li se teprv Kyllian s paničkou po svém způsobu.
    Aniž by se ke Kyllianovi obrátila, pronesla paní odměřeně a studeně:
    „To se ví, že nevycucá, ale ta zdejší branže platí hned, co kupuje. Jen af se pan soused opatrně chrání oněch, co sem chodí cucat z jiných ulic...“
    Z této odpovědi chápal Žemla konečně, že paní Kylliana zná, a ač nebyl pranic škodolibým, pomyslil si s jistým zadostučiněním: „Hlehle, přece na Kylliana někdo vyzrál! Statečná panička!  –  Říká mi sousede  –  bude z blízka. Odkud pak?“
    Kyllian chechtal se na pytli dále, tepal hůlkou ztřeštěně podlahu a smíchem sotva že mluvil:
    „Nic plátno, staré paničky rozumějí žertu nejlépe! Schau, Žemla, mit der gnádigen da und mit deiner alten Randová vertrag’ ich mich am besten. Ja man muss alt werden, um einen guten spass zu verstehn!“
    Neznámá paní na pohled zcela lhostejně rozhlížela se po krámě, nevšímajíc si prostořekosti Kyllianovy, ale Žemla pozoroval velmi dobře, jak tvář její skoro zsinavěla a kterak svaly v ní zlostí ztuhly.
    Panička však uměla sé ovládati. Obrátila se zase co nejklidněji k Žemloví a pronesla:
    „Dejte mi půl libry kávy, ale dobré!“
    Milostpaní si přeje zelenou, je-liž pravda?“ tázal se Žemla.
    „Nu ovšem, kam pak s praženou! Ta by nám pěkně vyčichla  –  jsme jen dvě.“
    „Rozumí se, že dáme míchanou, milostpaní,“ mluvil dále Žemla, snímaje s draka váhy. „Čtvrtku Geylonu, čtvrtku Menado.“
    „Mívám vždycky javu,“ poznamenala paní.
    „Milostpaní, račte zkusit Menado; mám výborné zboží a jen o nějaký krejcar dražší.“
    „Dejte Menado,“ pokynula paní vysokomyslně, aby se nezdálo, že jí běží o nějaký ten krejcar. „Uvidím, jak se vyznamenáte.“
    Radostně a obřadně vsypal Žemla kávu do dvou kornoutů, zamáčkl je důkladně dle kupecké náuky, „aby se jimi mohlo přes kostel hodit“, navážil pak ještě čtvrtku cukru, podal sloupek cikorie a tázal se, čím ještě má posloužit. Paní nepotřebovala zatím nic jiného. Vážně a opatrně vytáhla z brašničky tobolku, vyňala z ní obezřele zlatku a položila na pult, Žemla dodal, uložil velice dvorně zboží do brašničky a vyprovodil paní s mnohými poklonami ke schůdkům.
    Paní odcházejíc nezavadila o rytmistra ani pohledem. Než starého pensistu taková věc nemátla. Vstal se svého pytle a sňav klobouk vysekl paničce poklonu, že mu sotva krámek stačil, a volal za odcházející: „Auf wiedersehn, meine gnádige, auf wiedersehn!“
    Šustot šatů zanikl a hned na to utichly i kroky. Zdálo se, jakoby panička byla vešla do nejbližšícb dveří domovních.
    Žemla vracel se za pult nevšímaje si rytmistra, jenž tu stál uprostřed rozkročen a s hůlkou pozdviženou, jako vyvolavač před zvěřincem. Zlobil se na Kylliana pro narážky jeho a pevně se odhodlával, že mu něco řekne, aby mu neodpuzova! kupce. Ale dnes ne, snad až zejtra. Kyllian vida, že Žemla nezačíná, obrátil se na půl kola a tázal se hlubokým hlasem, s posměšným přízvukem:
    „Kennst du diese edle dame, mein lieber freund und kupferstecher?“
    Žemla byl by nejraději mlčel, ale rytmistr houkl si vždy tak vyzývavě, že musil odpovídati.
    i Ba neznám, pane rytmistře,“ řekl tedy Žemla; „kdo je to?“
    A rytmistr Kyllian, přistoupiv blíže k pultu a vztáhnuv k Žemlovi pravici, jako nějaký prorok, mluvil posměšně vážně:
    „Das ist eine alte, záhe hopfenstange, milý kamaráde, která si myslí, že je v nejlepších letech!
A teď se ti musím přiznat, že jsem byl kdysi ukrutánský osel, neboť se mi tohle strašidlo začínalo líbit Ale abys nemyslil, že jsem blázen, tedy ti musím říci, že to bylo asi před dvacíti lety. Tehdáž měla ještě ňákou libru masa na sobě a pak se malovala! Malovala se, mein lieber freund,“ mluvil Kyllian hrozným hlasem dále, „malovala se mit einer kunst, so wie ein zimmermalergesell! Dlouho jsem nic nevěděl, až jednou v Šárce při hrozném dešti jí celá ta fasada stekla za krk a tu jsem viděl, že to všecko samý pačok!“
    Rytmistr rozesmál se při té vzpomínce a zatahav se za knír, pokračoval:
    „Jakživ jsem nenáviděl takové reparatury ženských, kamaráde! A tenkráte jsem se styděl, že jsem dříve nic nepozoroval. Starý voják takový hřích proti nátuře nesnese! Pomohl jsem ji otřít vlastním kapesním šátkem, aby tu ostudu nikdo nespatřil  –  aber die zuneigung war hin, mein lieber Žemla  –  es war aus! Už ani nevím, jak jsem se tehdáž ze všeho vytáh’. Byla už tehdy vdovou a měla takovou mrňavou žábu. Kopu let jsem vůbec vdovičku nespatřil, až jsem se přistěhoval do téhle Siberie. Tu jsem ji shlédl poprvé o pouti emauzské a vedle ní její holku. Ale Žemlo, to jsem koukal na holku! Vyrostla na všecky strany a byla hezká, poněvadž nebyla mámě podobna. A tu jsem si provedl žertík! Řekl jsem staré, že se mi holka líbí a že bych si ji vzal  –  neptej se, jak jsem táhl! (Kyllian rozchechtal se tuto až do kašle.) Řekla mi, že děkuje Bohu, že jsem se nestal druhým otcem jejího dítěte, ale že by holku raděj otrávila, než by mi ji dala. No, ty mi rozumíš, že jsem ji chtěl jen dopálit! Tenkráte bylo děvčeti asi osmnáct  –  to bych byl pochodil!“
    Rytmistr si odkašlal, chopil se kalíšku se slivovicí, a obrátiv jej na jazyk zamlaskl:
    „Ale kdyby tak ta žába měla peníze, to by byla partie! Přál bych ti ji, Žemlo, nebo ta holka nedopadla po mámě. No, však ji uvidíš, urozená paní máti i s dceruškou residuje zde v domě.“
    Žemla naslouchal vypravování Kyllianovu se založenýma rukama, a nyní, jakoby se probouzel z hlubokého zamyšlení, pronesl skoro šeptem nesmělou otázku:
    „Račte dovolit, pane rytmistře, jak se jmenuje ta paní?“
    „Bodejf že se jmenuje,“ hlaholil Kyllian, „Sustrová se jmenuje po nebožtíku Šustrovi, bývalém oficiálu zastavárny. Má asi dvě stě pense a ostatek si vyšijou. Šijou šaty pro paničky  –  to víš, těch ženských hadrů je potřeba na fůry!“
    „Ale to je také dobře, pane rytmistře,“ podotkl Žemla jaksi nesměle; „co by taková ubohá vdova dělala? Vždyť se dvěma sty nemůže vystačit!“
    „Říkám, že to není dobře?“ rozkřikl se Kyllian. „Povídám jen, kdyby se každý držel mody jako já, stačil by pro celou Prahu jeden krejčí! Koukej, tyhle své pepity nosím už deset let  –  nejsou pěkný, co?“
    Žemla neodpověděl, ale zamysliv se pohlížel upřeně na šedivou stěnu protějšího domu. Vzpomínal v tom okamžiku na svou rodinu, na dětství, a teprv nyní chápal, jaké to byly tehdáž trudné chvíle, jaká byla doma nouze. Viděl zase před sebou tu milou, drahou postavu matčinu, jak šije a spravuje pro celou rodinu. Ah, ona by byla ráda šila třeba nepřetržitě, ale nebylo vždy z čeho  –  nebývalo látky. Vzpomínal, jak někdy sedávala zamyšleně nad kusem oděvu, obráceným juž na všecky strany, záplatovaným, prosvíiajícím místy jako pavučina, a takových hadrů musilo se ještě upotřebiti, musilo se v tom chodit, poněvadž nebylo jiného Lepila záplaty na záplaty a zas bylo na čas pomoženo. A mimovolně, nevěda ani, že tak činí, pronášel Žemla myšlenky své nahlas:
    „Někdo vůbec nemůže ke krejčímu  –  milý pane. Nepamatuji, že by můj otec byl míval oděv od krejčího, všecko mu šila maminka. A co již nemohl nosit tatínek, z toho ušila oděv nám dětem.
I čepice nám hotovila maminka, a vídal jsem často, kterak si spravovala brynelové botky  –  někdy také nebylo ani na obuvníka. Ano, pane rytmistře, vy jste to snad nepoznal, ale já viděl, já vím, co jest nedostatek. My děti nenajedly se často ani chleba  –  ač nám dala matka tolik, co jen mohla. Můj Bože, vzpomínávám si a rozumím tomu teprv nyní, proč matka někdy, strkajíc nám svůj krajíček, říkávala: tu máš, já již nemohu. Ne, nebyla syta, byla hladova  –  ale my děti nerozuměly jsme tomu a chtěly jsme ještě a ona tedy dala, co měla! Pane rytmistře,“ pokračoval Žemla chvějícím se hlasem dále, „takové věci pochopí člověk teprv, když dospěje, a pak mu bývá do pláče...“
    A dále Žemla nemohl. Cítil, že mu hlas selhává, a cítil, jak ho v očích pálí a jak se mu řine slza po tváři.
    Rytmistr Kyllian hleděl po celou tu chvíli na Žemlu upřeně, se rty zaťatými, a nyní, když kupec domluvil, musil náhle zakašlati a pak promluvil chraplavým hlasem:
    „Něco na světě nemohu viděti, příteli Žemlo, za žádné peníze! Eine thráne bei einem manne  –  nein, das beisst mich! Nebreč, stará vojno, nebreč! Má-li někdo z nás dvou řvát, byl bych to já, kamaráde  –  já mám také pěknou historii. Ale já mlčím, protože všechno není nic plátno a byla by náramná komedie, abych tak spustil ...“
    A vida, že tu Žemla dosud stojí jako zkamenělý, chopil se láhve, naplnil kalíšek slivovicí, vyprázdnil jej a utíraje si kníry obořil se na Žemlu: „Jdi, sakramente, tys mi pokazil večer! Chtěl Jsem se ještě povyrazit s tou tvou Meluzinou, ale teď jdu, poněvadž jsi melanchóliš jako talianský flašinet.“ A okazuje na kalíšek po slivovici dodal: „Prosím tě, napiš si ty kapky  –  nevím ani, kolik jich bylo. Čert sem tu Šustrovou nosil  –  mně se zde tak dobře sedělo!“

    A oprášiv si spodky a urovnav na sobě kalmuk pokynul Žemlovi za pult, vykřikl „čau“ a sestupoval ze široka se schůdkův a bral se směrem k Dobytčímu trhu. Neušel ani padesát kroků a byl by málem vrazil do Randové, jež spěchala do krámu. Kyllian chytil posluhovačku za rameno a obrátiv ji tváří ku plynové svítilně zahromoval na ni:
    „Oni baletko, kde pak čarovali tak dlouho? My tam na nich čekáme jako blázni a oni sháněl kdesi randevú s luciperem!“
    Randová třásla se zlostí ve drápech rytmistrových, a Kyllian se řehonil jako zlý duch. Konečně ji pustil, pohladil ji žertovně po tvářích a prohodil úsměšně:
    „Dala na sebe pozor, holčičko, nevěřila, kdyby si ji někdo namlouval!“
    A šel s velikým řehotem dále.
    Randová byla zlostí bez sebe, ale pojednou nabrala dechu a zařvala za rytmisírem:
    „Dědku protivný!“
Smích rytmistrův zanikal již za rohem Moráně. 
    Slovo, jež dnes padlo za řeči rytmistrovy, utkvělo Martinu Žemlovi na chvíli v mysli.
    „Kdyby ta holka měla peníze, to by tak byla partie pro tebe!“
    Martin až dosud nepomyslil vážně na ženění, ba pomnění takové jej vždy rozlaďovalo, poněvadž dosud byl se obával, že se bude musit oženit někomu k vůli, že bude musit vysvobodit dceru některého ze svých principálův. Ale nyní bylo jinak, nyní byl volný, samostatný, nyní mohl dělat, co se mu líbí!
    Avšak po ty čtyři neděle nebo pět, co byl opustil krám páně Šlosrův a zakládal svůj vlastní, měl jiných věcí na starosti. Počítal a počítal, rozjímal a uvažoval. Jeho mozek byl skladem číslic a hotovým seznamem rozličného osadnického zboží, kde tu zbývalo místa na ženění! A kterak by se tím byl vůbec obíral. Vždyť do té chvíle nepocítil žádné náklonnosti k určité ženštině vůbec. V době, kdy ostatní známí mládenci kupečtí a soudruzi jeho namlouvali si každý měsíc jiné děvče, nevybírajíce, zdali to služka nebo švadlena, pomocnice modistky nebo šička rukavic, pokládal se Martin stále za chlapce, jemuž něco podobného nesmí se zazdáti. Žemla byl jiný, než všichni ostatní; protivil se mu způsob, jakým oni „milovali“. Pln odporu naslouchal jejich hovorům, když se chlubili, že si „narazili“ novou holku, když mluvili s drzostí a urážlivým pohrdáním o poměrech a stycích, na něž on hleděl jako na posvátné záležitosti, kterých neslušno před jinými odhalovati. V Martinu vypěstován byl zcela jiný názor o známosti s dívkou a o milování, byl vypěstován stálým čtením novel a románův, v nichž záležitosti milostné byly vyličovány jako něco nadpozemského. Martin věřil, že vždy dva lidé ve světě jsou si nezvratným osudem určeni a že se jednoho dne musí sejiti, byť i byli sebe vzdálenější.
     A podivno, když tu náhle chvastoun Kyllian prohodil na prázdno, bez rozmyšleni svoji poznámku o „partii“, kterak se Martin Žemla u slova toho pozastavil a  –  aniž sám si toho byl vědom, kterak se uchyluje od posavadního mínění a myšlení svého  –  s věcí obírati se počal.
     Přemítavý, jaký Žemla byl, a maje v osamělosti své v krámku dosti času, nořiti se v rozjímání, rozpřádal myšlenku o partii všemi směry. Slovo to bylo mu do dneška téměř neznámo v tomto smyslu. Jako kupec mluvíval vždy a slýchal mluviti o partii cukru, o partii kávy –  pojednou přeneseno bylo na předmět jiný.
     S počátku obíral se věcí dost ostýchavě, neboť se sám vždy velmi nízko cenil, pokud se ženských týkalo. Styděl se skoro v duchu, že se vrací k něčemu, co mu Kyllian v pouhé chvástavosti nadhodil, ale zase shledával věc zcela přirozenou. Ano, proč by také nemohl učiniti partii, když se to podařilo jiným lidem? Není krásný, je pravda, ale snad je dobrý člověk. Tak áspoň soudil sám o sobě. Nemá veliký obchod, ale je poctivý, a kdyby měl v rukou větší kapitál  –  jistě by něco provedl. A pojednou si vzpomínal Žemla, že slýchal často, kterak je holek na vdávání, že by jimi Vltavu zastavil, a to i děvčat s penězi, ba mnoha penězi. A jakoby v něm vyvstávaly pojednou obavy, že jeho prostředky k tomuto obchodu nestačí a že by bylo dobře, ohlédnouti se v čas po nějaké té partii, umiňoval si, že ne?av'e úmyslně oči před ničím. Bylo by velmi dobře, kdyby něco vyženil, neboť čím více hotových v ruce, tím lépe a pohodlněji se obchoduje, s jistotou, beze strachu, s větší odvahou a štěstím. Zdar a štěstí obyčejně se lepí na člověka, který už něco má, peníze volají peníze, pod člověkem majetným se půda netřese, jako pod nuzákem. Než nejen to všechno  –  Žemlu těšilo by ještě více něco jiného! Bylo by mu zadostučiněním, kdyby tu stál zcela bezpečně a kdyby všichni, kdo až dosud více méně o něj se starali, poznali náhle, že mu netřeba počítati na denní krejcárkový prodej, že se netřese, když se blíží čas nájemného, plynárna s účtem, když berní ouřad upomíná o daně. Ah, jak by tu koukal pan Štěrba, který jej chtěl učiniti šťastným svým zetěm a který velice posměšně přihlížel k tomu, kterak se Žemla zařizuje „u svátého Václava, tam za kriminálem“  –  jak by koukal, kdyby Žemla pojednou trefil „partii“ děvče s penězi, jež by obchod jeho bezpečně podepřelo!
    Kterak někdy zmate člověka slovo sebe hlušší, sebe tlachavější! Vždyť rytmistr Kyllian nemyslil na nic, ale docela na nic  –  prohodil to jen tak, jako tisíc jalových slov jiných, jež všechna Žemla jedním uchem zachycoval a druhým hned zas vypouštěl  –  jen toto jediné si zapamatoval a rozpřádal je dále.
    Zatím nic tak nebylo proti přirozenosti Žemlově, jako ženitba z pouhé spekulace, pro „dobrou partii. Vždyť to již mohl učinit u pana Štěrby, kde mu byla nabízena nevěsta, zajisté i peníze k ní, zavedený obchůdek, naděje na bezpečnou budoucnost  –  ba bezpečnost sama. Zetě svého by pan Štěrba nebyl opustil. A přec všemu tomu Žemla se vzpíral,
ba utíkal taky od pana Šlosra, aby se neoctl podruhé před podobným „buď, anebo“.
    Arci, byl tu rozdíl. Obíral-li se Martin teď myšlenkami podobnými, předpokládal, že by ona dobrá partie musila býti taky hezká, že by se do ní zamiloval, že by ji pojímal za ženu z lásky, čehož u slečny Štěrbovy nebylo.
    Tlachem svým, zkrátka, nasadil starý žvanil Kyllian Žemlovi „červa do hlavy“, jak se říká.
    Martin snad sám si nebyl vědom, oč jest nyní pečlivějším a dbalejším svého zevnějšku. Býval vždy pořádným, čistým, upraveným, ale ode chvíle, kdy mu uvízlo v hlavě, že by mohl vyženiti štěstí, dával na sobě tím více záležet. Na šatech jeho nebylo nikdy pírka, prádlo jeho, když v neděli odpoledne vycházel, bylo skvěle bílé a bezvadné. A když časem stanul před malým zrcadlem v kumbálku, přiznával si sám ostýchavě, že není tak zcela nepatrného zevnějšku. Byl jen poněkud vytáhlý, trochu hubený, scházelo mu trochu té okrouhlosti, jaká mladým, třicetiletým mužům tak dobře sluší. Měl nevyplněný, kostnatý obličej, prsa jeho byla stísněna, celá postava jeho jako by stále chodila pod jakýmsi břemenem. Nemohl uvyknouti novému postavení svému, neuměl tak sebevědomě vykračovat, kráčel vždy s jakousi nejistotou a často se na sebe díval, neschází-li mu někde něco. Tušil snad sám, že nečiní dojem hrdiny. Byl to výsledek všeho toho otroctví, v němž do nedávná vězel. Byl zastrašen dosavadním životem, vždyť to trvalo celých patnáct let  –  v takových poměrech vyrůstá člověk jinak!
    Těšil se na léto. Za krásných, teplých neděl, až zavře krám o dvanácté, rychle se naobědvá a vyjede si někam zábavním vlakem, do Šárky, do Hvězdy, do Roztok, na Zbraslav, připlete se k nějaké společnosti, seznámí se s lidmi, uvede se trochu do světa  –  ano, to mu posud scházelo. Ale nyní vše dohoní. Pak také vstoupí do některého slušného spolku, do měšťanské besedy snad, přijmou-li ho. Slýchal, že se tam scházejí měšťané s rodinami, nejlepší pražské rodiny, nejhezčí děvčata  –  i takováto společnost Žemlovi dosud scházela. Čítal, že ženská společnost mladé muže zušlechťuje, a soudil, že to může být věc docela pravdivá. Stýkal se arci posud stále s pohlavím ženským ve všech těch kupeckých krámech, ale zpytoval-li sám sebe, musil se přiznati, že sice dovede velmi dobře hovořit s kuchařkami a se služkami, že se vyzná v paničkách ze sousedství všech vrstev, ale vmyslil-li se v onu pravou společnost, ve kroužek slečen na plesích neb zábavách  –  o nichž vždy jen slýchal, do nichž však sám nikdy nepřišel  –  upadal věru v rozpaky, jak by si počínal. Přemýšleje nyní o svém postavení, o své osobě vůči ostatnímu světu, cítil Žemla, kterak jednostranně vyrostl, a že mu nastává nová škola.
    Málem by byl ze všech těch úvah podlehl ťěžkomyslnosti. Dopoledne sice ubíhal čas dosti rychlý neboť lidé trousili se se svými krejcary až do oběda, ale odpoledne trvávalo mnohdy smrtelně dlouho. Nebyloť ve Václavské ulici onoho proudění obecenstva, jako v ulicích jiných, jak je znal Žemla v ulici Spálené a Žitné, kde přecházelo denně na tisíce lidí, z nichž mnozí bezděky se zastavovali u skříní výkladních a něco kupovali. Václavská ulice byla od oběda do večera mrtva a teprv s večerem přicházeli drobní kupci pro potřeby na ráno. Ted mohl čisti do sytosti a skutečně také často sáhl po knize  –  ale nikdy dlouho nevydržel. Proto snad si nezařídil obchod, aby celé dny četl! K tomu zbude mu ještě času večer! A přes tu chvíli zavíral Žemla knihu a sestupoval před krám, aby se rozhlédl ulicí, aby se lidem ukázal, aby mimojdoucí pozdravil, aby sousedům vlídně hlavou pokývl. O to běželo nyní, o stálý styk s obecenstvem. Nesmějí na něj zapomenout, musí stále světu připamatovávat, že tu jest a že chce prodávat!
    Štěstí pro Žemlu, že měl Randovou. Přicházela ovšem jen třikráte denně, ale někdy, měla-li čas, zůstala u něho třeba několik hodin v krámě. Poklízela, myla, metla, cídila, a při tom stále mluvila. Neušlo jí, že pán její není zcela spokojen, a tu vybírala drobty ze svého mudrosloví a sypala je smutnému rozmaru Žemlovu.
    „Ňák se sem ti lidé nehrnou,“ říkávala časem, Když meškala již po dvě hodiny v krámě a živé duše se nezjevilo; „ale to jinak nejde! Svět najednou se nespolkne, milostpane! Lépe, přibývá li všeho po troše, než najednou ryc a pak nic! Chvála Bohu, viděla jsem už mnoho začátků na světě a všude všechno dobře dopadlo! Nejdřív krápě, potom prší...“
    „Nedá se z každého krápání do deště, milá
Randová,“ chytal se Žemla slova, jež bylo soustem pro jeho těžkomyslnost.
    Randová, jež vždy na počátku huhlala jako do sebe, aniž po Žemlovi okem hledla, zahryzla se do každé námitky Žemlový, jako pes do kosti. Pak se obyčejně vzpřímila, vztyčila pravici s hadrem, s kartáčem nebo se smetáčkem, a upírajíc malé, živé oči na kupce, hovořila horlivě:
    „Co je v povětří, musí spadnout na zem  –  dnes nebo zejtra! Lidé nemohou jíst krejcary a šestáky, lidé musí mít kávu a cukr, koření a vařivo. A někde se to musí koupit! Je to div, že se nehrnou do krámu? Vždyť tu před nimi byl hokynář a prodával košťata a věchfoví  –  kdo pak může za pár dní uvyknout!  – Však až sousedé poznají, že prodává milostpán dobré věci a poctivě, každý přijde. Nemůže to jít hned, jak se otevře...“
    „Ano, pravda,“ posvědčoval Žemla, „ale někdo jen otevře, aby zase zavřel. Takových také bylo mnoho, milá Randová.“
    „No dobře,“ práskla Randová oběma rukama na stehna, „kdyby člověk měl myslit pořád na funus, raděj hned se zastřelit. Kdo sází do lutrie, myslí, že vyhraje  – a kdyby to nemyslil, zasloužil by pardus hned, jak sadí!“
    A někdy si Randová založila také ruce do boků, přistoupila blíže k Žemlovi a přenášela táhle a vážně:
    „A vlastně, milostpane, co pak jich pořád trápí? Ať přijdu kam přijdu, všady slyším: ten nový kupec je slušný člověk  –  ten pan Žemla má dobré zboží  –  ten pán dává dobrou váhu  –  u něho kdo koupí jednou, koupí vždycky  –  co pak ještě chtějí? A taky lidé nemůžou jíst jenom cukrkandl a čokoládu! Potřebují krupaře a řezníka a uzenáře  –  a kolem Emauz nejsou žádní boháči, aby utráceli jako z fundace ...“
    A po těchto šplechtech Randové bývalo Žemlovi vždy veseleji. Nakonec rád se dával babicí přemluvit a přesvědčit; jistě později nastanou lepší časy. Vždyť je teď léto a v létě je pro kupce nejhorší doba, i pro ty možné a veliké ...
    „A může-li něco milostpána mrzet,“ končívala obyčejně Randová svou politiku, „je to jen ta jediná věc, že se jim sem usadil ten obejda.  –  Takoví invalidi nepřinášejí nikomu nic dobrého. Jsou živi na outraty ostatních a kradou Pánubohu čas. Aspoň já bych už nevešla s krejcarem nikam, kde by se takový škvor uhnízdil. To není volavý pták!...“
    Žemla věděl, že poznámky ty sluší přičísti na vrub osobní nechuti Randové ke starému pensistovi, ale již nehoršil se teď ani v duchu na ni, že si proti Kyllianovi vyjíždí, a skoro se přikláněl k úsudku své posluhovačky. Měl sám bezpečnou zkušenost  –  s paní Šustrovou. Od první návštěvy nebyla u něho posud, a Žemla dobře tušil, že se vyhýbá krámu jen proto, aby se tu nesešla s Kyllianem. Přicházela sice vždy nějaká stará žena s poručením od paní Šustrové, aby poslal to a to, ale Žemlu mrzelo, že nepřichází paní sousedka sama. Často vykukoval z krámu, aby ji snad uviděl a mohl pozdravit, ale marně.
    Konečně jednoho dne poštěstilo se mu, že se setkal s paní Sustrovou. A co více: Žemla při té příležitosti poznal i dceru její, slečnu Pavlínu.
    Byl krásný, nedělní den červnový, kdy Martin Žemla vracel se s vycházky domů, aby s večerem otevřel. Byl si dnes vyšel na zamilovaná místa, na tiché Hradčany, prošel hrad, dal se tichými ulicemi vzhůru ke bráně Strahovské, vyšel ven a kráčel opuštěnou silnicí kolem hradeb, vracel se pak Bruskou do města, pomeškal v Chotkových sadech, naplněných vůní pozdního jara, zastavil se naproti v „Panoramě“:, na sklenici piva, a sestupoval pomalu do města. Kdykoli se vracel s procházky do těsných ulic pod Slovany, vždy mu bývalo nějak teskno. Jak rád byl by proseděl celý večer kdesi v zahradě, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, aby naslouchal veselé hudbě, aby rozptýlil mysl šumotem a hukotem nesčetných lidí, bavících se tak vesele při sklenicích napěněných, jak rád byl by pozoroval to proudění odcházejících a přicházejících, ale té zábavy nebylo mu dopřáno! Dokud byl mládencem, nemíval času a šetřil penězi, a nyní, když se „udělal pro sebe“, nemohl teprv z krámu, nemaje nikoho, kdo by za něj kupce obsluhoval. Žemla tušil jen, jak je v rozličných těch pražských zahradách příjemno chladiti se večer po parném dni, seděti tu v lehkém kabátci, s hlavou nepokrytou, pokuřovati zvolna doutník a popíjeti chutného piva od čepu.
    Žemla pracoval rád po celý týden, neúnavně, nemysle na nic jiného, než na svůj obchod, ale rád by byl měl neděli pro sebe! Tu cítil nejvíce tíhu svého povolání, tu poznával nejzřetelněji, že malý kupec je otrokem, nemajícím ani tolik svobody, jako kterýkoli nej poslednější dělník.
    Dnes byl takový parný den. Jaro bylo již na sklonku a kvapem blížilo se léto  –  doba, na niž se Žemla tak těšil. Dni se natahovaly, a dnes, kdy se vracel Martin domů, aby ještě na několik hodin se opásal soukennou svojí zástěrou, bylo daleko do západu slunce a vše kolkolem lákalo k pobytu pod širým nebem.
    Přes to Žemla spěchal. Kudy kráčel, všady již byly kupecké krámy otevřeny. Zde onde stáli mládenci mezi dveřmi, vyhlížejíce toužebně nebo mrzutě do ulic, v nichž počínalo večerní hemžení, jinde trousily se již služky a paničky, jež opatřovaly si potřeby na večer i na ráno.
    Žemla dlouhými kroky málem přešel celý Dobytčí trh a blížil se k Moráni, když uzřel před sebou dvě postavy ženské, ubírající se týmž směrem, poněkud pomaleji. Starší z obou poznal Žemla ihned, ač ji byl viděl jen jednou před tím. Byla to paní Šustrová. Ah, mladá dívka po jejím boku je tedy nejspíše slečna dcera!
    Žemla umírnil kroky. Byl na okamžik v rozpacích, má-li ženštiny předejiti čili nic. Rozhodl se. Povypjav prsa vzpřímil hlavu a učiniv několik rychlých kroků sňal co nejdvorněji klobouk a pozdravil uctivě paní Šustrovou.
    „Ach, pan soused,“ pokývla vdova trochu vysokomyslně, trochu přívětivě a důvěrně, a jakoby jej chtěla pozdržeti, dodala: „Také s procházky?“ „Ano, milostpaní,“ přisvědčoval Žemla rozpačitě, „s procházky, domů, abych otevřel...“
    „My také, my také,“ mluvila paní Šustrová pomalu; „teď večer není na ulici nic příjemného. Všude se jen rojí, prach se zvedá, nejlíp utéci tomu.“
    A najednou, jakoby se byla rozpomenula, obrátila se paní Šustrová k dívce po pravé straně a řekla:
    „Ano heleď, Pavli, to je náš pan soused, pan Žemla z dola.“
    Paní Šustrové nevidělo se, aby také dceru svou Žemlovi opověděla. Možno, že zapomněla, možno, že opomenutí bylo úmyslné.
    Žemla poklonil se opětně, smekl, a dívka kývla lehce hlavou.
    Žemla podíval se jen letmo na dívku a sklopil hned oči. Nevydržel zkoumavý pohled, jenž k němu z jejích očí zaletěl. V rozpačitosti stahoval rukavičky s načervenalých rukou a pečlivě je skládal a sbaloval. Malou chvilku kráčeli všichni mlčky. Žemla byl by rád něco řekl, neboť toto mlčení bylo mu trapným. Stará paní šla uprostřed pomalu, ale dlouhým krokem, s rukama na břiše, jakoby byly unaveny břemenem, jež nesly. Drželať v levici slunečník, v pravici šátek. Hleděla před sebe, jakoby ani nevěděla, že jde po pravé straně dcera a po levé Žemla, ale zdálo se, že očekává nějaký hovor. Ba zdálo se, že naslouchá i něčemu, co se nemluví. Žemla pořád ještě nevěděl, co by řekl, a paní Šustrové konečně trvalo mlčení dlouho. I pronesla zcela obyčejnou a v té chvíli nejvhodnější otázku:
    „A kde chodil náš pan soused? Daleko, daleko?“
    Žemla si oddechl. Ulehčilo se mu, že stará paní začala sama. Myslilf si po celou tu chvíli, že mohl jít pěkně svou cestou a nikoho si nevšímat.
    „Nebyl jsem daleko, milostpaní,“ odpovídal ochotně. „Vlastně jsem nebyl ani z Prahy. Vyšel jsem Strahovem, Bruskou jsem se vrátil a chodil jsem Chotkovými sady. Tam je krásně, příjemně: panuje tam zvláštní, milý klid.“
    „Kdyby nebylo toho zpropadeného kopce!“ hovořila paní Šustrová. „Ráda bych se tam taky někdy podívala, ale člověk aby tam lezl za plat.“ A po malinkém pomlčení dodala: „My byly dnes v Kanálce.“
    „V Kanálce je také pěkně, milostpaní,“ navazoval Žemla rychle, aby zas hovor neuvázl, „jenom že tam bývá v neděli příliš živo, mnoho lidí.“
    „Ba, mnoho lidí,“ poznamenala paní Šustrová čileji než prve a trochu zlobivě; „a mnoho židů tam je vždycky  –  to je nejhorší. A takových těch malých dětí a chův a služek  –  Bůh ví, kde se ty děti berou!“
    Žemla nevěděl, co by na tento stesk paní Šustrové odvětil. Hodil okem po slečně Pavlíně a vida, že dívka nejeví žádného účastenství, upadal do nových rozpakův. Mrzelo ho, že se na ženské přilepil. Mohl jít rovnou cestou domů a mohl mít již otevřeno. Paničky loudaly se velice. Takhle by ovšem stará paní nedostala se tak brzy do Chotkových sadů ...
    Tu zas ozvala se paní Šustrová:
    „To je naše užití neděle: vyjdeme si odpoledne na procházku, vrátíme se k večeru domů, navečeříme se, a pak si zajdeme ještě někam do zahrady, kde hraje hudba. Dnes půjdeme k Sárymu, na Slovany. Je horko, tam se člověk ochladí! A není to daleko, hlavní věc.“
    „Tamje asi příjemno posedět,“ prohodil Žemla, aby něco řekl. „Šel jsem nedávno kolem, je to tam pěkně zarostlé.“
    „A vy jste ještě nebyl u Šáryho, pane sousede?? divila se Šustrová.
    „Ba nebyl, milostpaní,“ svědčil Žemla; „našinec nemá času. Kupec nemůže jít večer nikam, zvláště je-li sám, jako já. A po zavření je kamkoli pozdě.“
    „Ale to je chyba, milý pane sousede,“ hodila paní Šustrová slunečníkem. „Měl byste časem chodit mezi lidi, abyste se seznámil! To je důležité pro obchod  –  a měl byste se také povyrazit...“
    Zahýbali právě z Moráně do Václavské ulice, a Žemla, pohlednuv dolů, ukázal ke krámu a řekl:
    „Nu vidíte, milostpaní! Opozdil jsem se jen o chvilku, a již tam čekají. Kupec je učiněným otrokem, milostpaní, otrokem od rána do večera, vlastně do noci. Kdež je u nás pomyšlení na zábavu!“
    Skutečně stály před krámem dvě služky a nějaká stará babička, očekávajíce příchodu Žemlová. Martin poroučel se rychle paní Šustrové a slečince a spěchal s kopce dolů.
    Nebyl ani iřicet kroků vzdálen, když pani Šustrová pronesla blahosklonně k dceři:
    „Dieser Žemla scheint ein ordentlicher menscb zu sein, a dodala: „Jak pak si asi stojí?“
    Slečna Pavlína neodpověděla. Zívala a přikrývala si šátkem ústa, a pak vydechla z hluboká, jako velkým unavením. Bledě modré zraky její těkaly lhostejně kolkolem a utkvěly konečně na šedivé zdi zadní části Šárovského pivováru, jenž má z ulice Václavské vzezření kriminálu.
    Pomalu došly až k domu. Žemla zatím již otevřel a obsluhoval v krámě kupce. Paní Šustrová vstoupila první do domu. Slečna Pavlína zastavila se ještě na okamžik, pohlédla unaveně vzhůru k Moráni a dolů do Podskalí, zase zívla, zakryla šátkem, ústa  –  a zmizela za matkou v chodbě...
    Smrákalo se pomaloučku. V těch dnech zdá se jakoby noc jen pracně dobývala svého práva  –  den ustupuje zvolna, nerad, a dlouho ještě nahlíží do noci svým svítáním, posledním roztříštěným světlem tonoucím znenáhla ve tmách. Krátké, teplé večery a noci červnové vydechují těžkou, omamnou vůní, jež opojuje mysl a vnáší v lidské duše tolik nových pocitů, probouzí nezkojitelné tužby a láká kamsi do daleka, k neznámým pramenům štěstí, blaha.
    Žemla obsloužil kupce, kteří v první chvíli krámek naplnili, a nyní trousily se jen jednotlivé postavy. Martin pokaždé, když někdo odešel z krámu,
sestoupil do ulice a rozhlížel se na všecky strany. Bylo mu dnes těsno v té úzké prostoře. Lokal teplý, lahodný vzduch plnými plicemi, a dnes poprvé pociťoval neznámou posud hořkost a nechuť k povolání svému, dnes poprvé cítil tak docela těžce a opravdově svoje pouta. Jakési podivné vnitřní pohnutí pudilo jej někam daleko na procházku, do širé prostory, za město, do opuštěného stromořadí, kde by byl sám; nebo do nějaké místnosti, naplněné množstvím lidí, skvělým osvětlením, do zahrady s hlučnou hudbou a se smíchem a výskotem opojeného davu, kde by byl také  –  sám. A nemohl nikam. Byl upoután na tuto díru, dýšící zápachem olejů, fermeže, octa, syrobu. Musil tu setrvati do noci, tak dlouho, až se vyprázdní ulice, až pohasnou skoro všude světla, až již nikomu nepřipadne, aby si něčeho za krejcar koupil  –  a pak se uzavře do oné druhé díry, do kumbálu za krámem, a bude naslouchati chrastění myši za kamny, na niž kolik dní již marně líčil. Žemla bál se dnes té opuštěnosti.
    Tu zaduněly chodbou domovní dvojí kroky, blíž a blíže šustily šaty a ze vrat vystoupila slečna Pavlína a za ní paní Šustrová. Povečeřely doma a nyní ubíraly se do zahrady na Slovany, k Šárymu.
    Žemla uldonil se ženským a zdvořile pozdravoval. Slečna Pavlína učinila asi pět kroků a stanula, čekajíc, až jí matka dojde. Paní Šustrová obrátila se k Žemlovi, usmála se přívětivě a pronesla žertovně:
    „Vida, vida, pan soused užívá lacino léta  – 
 – 
fia ulici. Ale u Šáryho je lépe, pane Žemlo; hraje tam hudba a je tam tuze pěkná společnost. Měl byste se tam přece taky podívat  –  zde z těch mříží to příliš nevoní.“ A obrátila se k dceři: „Počkej, Pavli, neutíkej mi, však se nasedíš ještě dost.“ Potom pokynula kupci přátelsky hlavou, pronesla přívětivě „dobrou noc!“ a kráčela zvolna za slečnou Pavlínou.
    Žemla chtěl na oslovení paní Šustrové nějak odpověděti, ale při náhlém odchodu jejím stačil mu právě čas, aby přál paním příjemnou zábavu. Potom hleděl se založenýma rukama za ženskými, až mu na Moráni za rohem zmizely s očí...
    Hleděl vlastně jen za jednou z nich, za  –  slečnou Pavlínou. Hleděl za vysokou, ladnou tou postavou, kráčející pružným, pevným a přece lehkým krokem do vrchu. Pohlížel na mladé, křepé to tělo, obemknuté úpravným, přiléhajícím oděvem. Pozoroval, kterak pevné, oblé boky její při každém kroku střídavě, ač sotva znatelně se nadzdvihují, a celým jeho tělem projelo náhle neznámé dosud, zvláštní pohnutí. Hruď jeho vzedmula se a rozšířila pojednou ke hlubokému vdechnutí, bytostí Martinovou projelo mocně tušení jakéhos krásna a blaha ve světě, o němž neměl dosud ponětí. V tom okamžiku naplněn byl všecek neznámou a nepochopitelnou, bolnou blažeností, že by byl objal celé svoje okolí. Slečna Pavlína vzdalovala se víc a více k Moráni a již již mizela za rohem. Žemla přál si v té chvíli usilovně, aby Václavská ulice byla nekonečně dlouhá, aby neměla východu a aby se mohl dívati ještě dlouho, do noci a nekonečně za dívkou, která se tu vzdalovala. Její zjev táhl jej za sebou. Bylo mu, jakoby měl prchnouti z krámu, af se s ním stane cokoli, a jiti v povzdálí za ní a hleděti na ni a jenom na ni. Zdálo se mu, že zřetelně rozeznává její šlepěje na chodníku, a záviděl mrtvému, nehybnému a necitelnému kamení, na něž byly došlapovaly malé, úzké botky dívčiny.
    Dávno byla slečna Pavlína zmizela za rohem a Martin stál ještě před krámem a neodvratně upíral zraky na místo, kde ji posledně viděl. Snad se objeví ještě jednou, na okamžik...
    Nestalo se tak, a Martin po drahné chvíli vystupoval do krámu jako opojený...
    Bylo po půl desáté. V té části města bývalo v neděli tou dobou na ulici jako po vymření. Pořádní lidé byli doma, nepořádní v hospodách a teprve k půlnoci vraceli se klidně nebo s notnou opicí na krku k domovu. Do krámu Žemlová již přes půl hodiny duše nepáchla. Martin přecházel nepokojně za pultem, vystupoval chvílemi před krám a zas vracel se dovnitř. Těkání jeho podobalo se přecházení plaché zvěře v těsné kleci zvěřince.
    Konečně se k něčemu odhodlal. Uklidil si ve krámě, zakryl otevřené pytle mouky a vařiva, vstoupil do kumbálku, shodil zástěru, ocídil boty a spodky 3 umyv si ruce oblékal se pomalu. Okartáčoval pečlivě klobouk a když byl se vším hotov, vyhlédl ještě jednou na ulici, jde-li nějaký kupec. Všady ticho. Vrátil se, uzamkl opatrně přihrádku s penězi, ghasil světlo nad pultem a sešed se schůdkův přirazil vrata, zavřel dlouhým, těžkým klíčem a bral se pomalu do vrchu, k Moráni. Prošed krátkou tuto ulici zahnul na právo a směřoval rovně do zahrady Šárovské. Tam odtud řinčely právě poslední zvuky nějakého tureckého pochodu, a když vstupoval do zahrady, ozýval se na všech stranách neústupný, rostoucí tleskot hostí. Žemla kráčel řadami stolů ostýchavě a zraky jeho těkaly zkoumavě zahradou, jako by někoho hledaly. Nezvyklý podobnému šumu a nemaje cviku, aby ve směsi lidí spolehlivě vyhledal, co vyhledati chtěl, byl by se již málem obrátil, když pojednou dolehlo k jeho sluchu:
    „I hle, hle, pan soused! Tedy přece taky ...“
    Žemla poznal hlas, vycházející z jedné besídky, jež tonula v polostínu. Promluvila to paní Šustrová, jež seděla tu s dcerou a s nějakým prastarým pánem pokuřujícím z dlouhé, přepálené pěnové špičky starodávného tvaru a vyřezávání.
    Žemla otočil se po hlase, sňal klobouk a přistupuje blíže pozdravoval do besídky. Paní Šustrovou shledal teď trochu jinak, než jak dosud ji viděl. Nevypadala tak přísně a škrobeně, tak nějak zpanštile, jako jindy; zdálo se, že jest už rozjařena požitkem piva a veselou hudbou. Žemlovi připadalo, že právě v tom okamžiku přestala se hlučně smáti  –  ve tváři hrály jí dosud všecky žilky, a celý obličej, jindy zažloutlý, pokrýval se přirozenou červení Žemla vzpomněl bezděky na vypravování rytmistrovo o líčení paní Šustrové, ale tento ruměnec byl pravý, nikoli malovaný. Slečna Pavlína odkrojila právě na otypečky řetkviček a jala se olupovati největší z nich.
Žemla pokročil k besídce a pozdraviv na všecky strany podržel klobouk v ruce a stanul na chvíli v rozpacích.
    „Nu, neposadíte se, pane sousede?“ zvolala paní Šustrová; „místa je dost  –  nehledáte-li snad nějakou lepší a příjemnější společnost  –   – „
    „Ó prosím, milostpaní,“ vpadl Žemla, „nehledám nikoho, nemám tu známých. Dovolíte-li a nebudu-li vám na obtíž, posadím se na chvíli...“
    „A třeba tady vedle Pavlínky, aby do vás lidé nevráželi,“ poukazovala paní Šustrová, vidouc, kterak se Martin chápe židle a neví, kam by ji postavil.
    „Dovolí-li slečna...?“ otázal se Žemla, drže dosud židli nad zemí.
    „Nesníte-li mi řetkvičku, s radostí,“ zažertovala si slečna Pavlína, patrně taky již podléhajíc účinkům piva, horka, hudby a všeobecné rozjařenosti, jež zavládala celou zahradou a ladila každou mysl do veselejších, výstřednějších tónů.
    Slečnin vtip Žemly příjemně se dotkl. Do té chvíle beztoho se mu zdálo, že slečna Pavlína neumí mluvit. Náhle její zažertování osmělilo Žemlu, vyvedlo ho z nesmírných rozpaků. Postavil židli, usedl vedle slečny a dovolil si také zažertovati:
    „Ale kdybych poprosil, aby mi slečna jednu takovou růžovou řetkvičku dala, snad bych nežebral marně?“
    „Jednu? Jednu ano, ale nic víc. Tu máte, ta je nejmenší, a teď už nedostanete nic.“
     A aby dodala svým slovům důrazu, přikryla rozmarně hromádku oběma rukama.
     Žemla podíval se na ty ruce. Byly hezké, malé, pravidelné, masité. Drobné prsty byly bezvadného tvaru a špičky jejich pokiyty byly tak pěknými, podlouhlými, hladce okrojenými, růžovými nehty bez jediné záděry, že Martin, hledě na luzné ty končetiny, stáhl mimovolně veliké a načervenalé vlastní ruce s desky stolu na kolena. Styděl se za své kupecké „pařáty“  –  jak je sám jmenoval  –  když je porovnával s pracičkami Pavlíninými. Ovšem, věděl dobře, že malé ty ručky ženské nekonají těžkou práci, že jí konati nemohou a nesmějí, mají-li být zachovány prsty ohebné a hladké, aby o ně nezadrhovaly jemné látky, hedvábí, krajky, s kterýmiž věcmi bylo slečně Pavlíně denně pracovati.
     Stará paní postřehla bystře zálibný pohled Žemlův, jímž na ruce její dcery se upínal, ale Žemla nepozoroval nic. Zdálo se mu, že paní Šustrová pohlíží upřeně kamsi na padesátý stůl.
     Starý pán, kteiý seděl vedle paní, hleděl neodvratně na svou sklenici s pivem a jen bafal. Chvílemi zachrčelo mu něco v hrdle a hned na to v nose, což dálo se tak pravidelně, že Martinovi připadalo, jakoby v nějakém pohyblivém panáku chrastila nenamazaná kolečka stroje.
     Všechno toto pozorování Zemlovo trvalo jen okamžik, neboť za malou chvilenku již rozpřádal se znova hovor mezi paní Šustrovou a starým pánem, a Žemla pokládal za slušné, aby se také súčastnil, ač mu překáželo, že starého pána neznal a že mu
     nebyi představen. Ale paní Šustrová znala manýiy. Když se Martin na své židli uvelebil a když slečna Pavli řetkvičkovou záležitost vyřídila, řekla paní Šu ;trová obřadně:
     „Páni se neznají  –  to je pan Žemla, kupec, náš pan soused z domu  –  a pan Madras, císařský královský loterní kancelista na pensi, poručník naší Pavlínky.“
     Žemla se nadnesl a uklonil panu Madrasovi, a pan Madras otočil hlavu na půl kola, vyndal z levého koutku špičku, odklopil s hlavy rozježený cylindr a zas jej přiklopil. Žemla poznal při tomto obřadu, že taky obličej páně Madrasův jest velmi podobný obličeji vyřezávaného panáka, neboť se v něm nepohnul ani sval, a když pan Madras smekl, pošinuly se mu na hlavě všecky vlasy. Pan Madras nosil paruku tmavě zrzavou.
     „Pan kancelista chodívá asi často k Šárymu,“ řekl Martin, aby nějak začal.
     „Moc málo!“ odvětil pan Madras, nevyndav špičku z úst a na Martina nepohlédnuv.
     „Náhoda, náhoda, pane sousede,“ vysvětlovala paní Šustrová; „náš pan poručník má na Vyšehradě pochovanou paní, šel ji dnes navštívit a zastavil se zde. Byly jsme rády, že jsme tu pana poručníka našly  –  nemusily jsme sedět samy. A jsou tak všelijaké věci, že si člověk za čas jednou rád promluví ...“
     „A já přišel překážet, milostpaní...“ omlouval se Žemla, zaraziv se.
    „I toto, pane sousede! My nemáme žádných tajností! A o čtyřech se to lépe sedí...“
    Přece se zdálo Žemlovi, že překáží, nebof pan Madras seděl tu jako mumie, nehledě v právo ni v levo, a nemluvil skoro nic. Naslouchal jen hovoru paní ŠustroVé a chvílemi kýval hlavou a někdy vyklouzlo z jeho rtů jediné slovo. Suchý tento patron vadil s počátku Žemlovi velice, ale později uvykl nemluvné a zdlouhavé té figuře a nevšímal si jí. Silné pivo, jehož dnes popíjel nad obyčej mnoho, rozjařilo ho za hodinu a způsobilo mu růžový rozmar. Rozmlouval vždy nenuceněji se sousedkou, slečnou Pavlínou, a pozoroval s rostoucí zálibou hravé její prsty, jimiž rvala nať řetkvičky na drobné kousíčky.
    Slečna Pavlína teď nežívala. I na ni účinkovalo pivo a čím dále do noci, tím více jiskřily zraky její a tím častěji se smála. Žemlovi líbila se ted neporovnatelně lépe, než při prvém setkání na ulici, kde se zdála tak unavenou, nemluvnou, nevšímavou. Během zábavy pošinoval Žemla židli svou vždy blíže a seděl nyní již tak blízko, že se lokty dotýkal skoro loktů Pavliných. Nehleděl nyní jenom na ruce slečniny, ale dotýkal se očima celé její postavy; pozoroval, kterak od zápěstí počínajíc mohutní paže její vzhůru k ramenu a jak vystupuje z límce blůzy plná, bílá šíje, osypaná světlými, kratinkými vlásky jako aksamit. Všiml si teprve nyní drobného ucha jejího, propíchnutého sice, ale bez náušnice, díval se na malý, rovný nos, jehož tenké nozdry chvílemi se zachvívaly. Pak sklouzal zrak Žemlův po obličeji dolů, utkvěl na okamžik na bradě, kulaté a masité, s malým lalouškem, jenž tvořil jakousi umělou ozdůbku tváře, a pojednou, po dlouhé zastávce na bradě, sjelo oko Martinovo níže, na světle modrou bluzu, jež prozrazovala každý dech slečny Pavlíny a jež chvílemi zvedala se jako příbojem k bílému krku ... Zraky Martinovy dlouho se chystaly k tomuto poslednímu skoku, a když tam konečně dospěly, umlkla na okamžik jeho ústa. Byl pojednou roztržit, a jakoby se obával, aby nebylo spozorováno, co jest příčinou jeho náhlého odmlčení, odvrátil oči a těkal okamžik po stole, po sklenicích, dopola vyprázdněných, zahleděl se na zvětralou, zkornatělou a nehybnou tvář páně Madrasovu, ale něco ho pudilo, aby se vrátil k jasněmodré blůze.
    Slečna Pavlína nevšímala si tohoto bloudění Žemlová, neboť chroupala zcela pohodlně a spokojeně mandolát, jejž si byla vybrala z koše malého, silného Taliána, zahradou obcházejícího.
    Ale dvé očí postřehovalo dychtivé, zkoumavé pohledy Žemlový, utkvívající na Pavlíně, a tyto oči náležely paní Sustrové, kteráž mluvila do pana Madrasa jako do dubu a o níž by se každý byl domníval, že, ponořena ve svůj výklad, zapomíná na všechen svět ostatní. Nikoli, nezapomínala. Horlivý, hlučný její hovor sloužil jí jenom za štít. Nikomu nepřipadlo, aby se po ní ohlížel, poněvadž ji bylo slyšet bez přestávky, ale ona z úkrytu svého činila výpady slídivými zraky a nic jí neušlo.
    Za to Žemla neznamenal pranic. Hudba, pivo, teplý vzduch večera a jakási horká vůně, šířící se od slečny Pavlíny, linoucí se z jejích vlasů, vycházející z rukávů modré blůzy a vystupující každým vzedmutím ňader z volného, širokého límce jejího  –  vše to opojovalo všechny čivy Martinovy. Znal dosud jen kořennou, nakyslou, nasládlou, olejnou vůni kupeckých krámů, uvykl připečené vůni sušeného ovoce, čpavému, štiplavému zápachu sardelí a slanečků, nejvýše libodechu šestákového mandlového mýdla. Tato ženská vůně, prýštící ze slečny Pavlíny, byla mu něčím novým, neznámým, záplavou nového živlu, do níž se s rozkoší, ale zároveň i s jakousi bázní nořil. Až do dneška, kdykoli se přichýlil blíže k nějaké ženské hlavě v kupeckých krámech, jimiž byl prošeL vždy pochytil čichový jeho smysl nepříjemný zápach nečisté nějaké mastnoty, jíž byly vlasy kuchařek a služek napuštěny, zatuchlý zápach nemyté hlavy, nepročesaných a slepených copů, nebo nejvýše vůni nějaké sprosté, žluklé a nakyslé pomády. Tyto zápachy nikdy nerozčilily Žemlu, naopak, unikal jim co nejrychleji, aby zachoval žaludek v rovnováze.
    Ale tato vůně, již vyzařovalo ladné tělo slečny Šustrovy, toto opojné ovzduší, jež každým novým výbuchem smíchu, každým pohnutím jejím se rozvlňovalo a Žemlu zatápělo, pohánělo krev jeho ke prudčímu oběhu, rozpalovalo jeho líce, omamovalo jej,  –  ač tuto změnu sám na sobě nepozoroval, ač se mu zdálo, že sedí právě tak tiše, jako obyčejně, a že hovoří klidně, jako jindy. Vše se líbilo Žemlovi, jak náleží, a liboval si v duchu, že sem zašel. Cítil, že se mu v prsou uvolňuje, a celý svět jakoby se před ním rozesmával. Hleděl ke tmavé, hvězdami poseté obloze, dýchal s rozkoší vlahý vzduch, houpal svou obraznost na vlnách jásavé hudby a oddychoval ze široka. Shodil na chvíli pouta otrocká, prchl na několik hodin těsným těm čtyřem stěnám, jež ho svíraly jako zdi vězení, a ani mu nepřipadlo, půjde-li také dnes domů a kdy půjde. Nepomýšlel na návrat, nepomýšlel na svůj krám, zapomněl na Randovou, na Kylliana, na vše. Jen jediná myšlenka upínala se mu v té sladké zahálce mozkové na vědomí, roztahovala se a sílila; jak by bylo pěkné, kdyby mohl takto častěji trávit večer, kdyby tak častěji mohl sedat vedle slečny Pavlíny ...
     O – půl dvanácté sebral se pan Madras, podal paní Šustrové i její dceři ruku, posmekl před Žemlou, při čemž se mu zase pošinula přizrzlá paruka, a zamumlav nesrozumitelný pozdrav, kráčel k východu zahrady. Cestou vyfukoval prázdnou špičku a ukryl ji pak ve hlubokém šose dlouhého, černého kabátu.
     Loučení s panem Madrasem použil Martin, aby oddálil poněkud svou židli od židle slečny Pavlíny, neboť se mu zdálo, že by těsné skupení bylo nyní nápadnějším, když ze společnosti jedna osoba ubyla. Potom usedl a obrátil se se zdvořilou otázkou k pan/ Šustrové, jak se dnes ráčila bavit
     „I dobře, dobře,“ přisvědčovala paní Sustrová. „Můj Bože,“ dodávala, „kdyby to jen bylo pokaždé tak!“
     A pak se rozpovídala, jako by byla roztála. Což ono by se tu krásně sedalo, kdyby bylo vždy kousek společnosti, ale takhle ony samy  –  to je náramně smutné. Je to vůbec smutné, tráviti íak jednotvárně život Čely čas pilně pracují, pořád pracují, ale pak, vyjdou-li si někam, jsou jako prodány. Nikde nemají človíčka známého, totiž tak známého, aby ho mohly pokládat za přítele a sejít se s ním, posedět chvíli, pobavit se. Chodí někdy sem k Šárymu, ale co je to, když mají sedět celý večer samotný. Předně věc velmi zdlouhavá a pak je svět utrhačný, zlomyslný, pošklebavý, řekne se ledacos
o – ženštinách bez průvodu pána...
     Žemla naslouchal pozorně, šetrně, a pokyvoval hlavou. Paní Šustrová povídala vše tak upřímně, tak sdílně, že musila vzbudit v posluchači zájem. Slečna Pavlína seděla při přednášce matčině nehybně a žvýkala bezový list, jejž za sebou v besídce utrhla.
     A když se vypovídala paní Šustrová, zatočila zase obratně rozprávku na dnešní večer, libovala si, že se pěkně vydařil, a skončila přáním, aby takových večerů bylo letos ještě mnoho.
     „Však by vám také neškodilo, pane sousede,“ radila k závěrku, „kdybyste se tak někdy ze svého tmavého brlohu vybral a na chvíli se obveselil. Nemáte mít pořád na mysli jen to shrabování peněz, a na nejkrásnější léta se zahrabat. Kam to vede! Člověk nic neužije a Smrtonoš ho popadne v polovici života. Můj ty Bože, je mi vždy do pláče, když si vzpomenu na svého nebožtíka pána. Pracoval chuďas jako blázen, dřel se den ode dne a umřel právě v tu chvíli, když měl avanžírovat To měl ze své svědomitosti!...“
     A po těch slovech vymnula paní Šustrová z oka slzu drahé památce zemřelého manžela, což se
Žemloví líbilo, neboť poznal, že to paní citlivá. A bylo to i pěkné zakončení večera; nejdříve zábava, smích, žert  –  a nyní vážné rozechvění strun tklivých vzpomínek  –  velmi pěkné.
     Slečna Pavlína seděla klidně, nepohnutě na svém místě a potahovala zuby cípek kapesního šátku. Bylo vidět, že je zvyklá mlčeti, když matka mluví  –  aspoň před lidmi.
     Několik minut po dvanácté utichla hudba a za malou chvíli spěchali hndebníci kolem besídky, nesouce své hudební nástroje Společnost valně pořídla a v zahradě místy se tmělo. Jednotlivé svítilny pohasly.
     Konečně prohodila paní Šustrová, že by bylo slušno jítř domů, aby nebyli posledními. Zavolala sklepníka a platila útratu jako osoba, jež uvykla samostatnosti v hospodě. Za to Žemla hrabal se v tobolce a kladl opatrně na stůl desetník k desetníku, aby se nepředal. Platil tak, jako platí skoro každý člověk, jenž přichází málo kdy do hospody. Jsou lidé, kteří mění při placení útraty poslední zlatku, ale vytáhnou ji z tobolky takovým způsobem, jako by jich tam měli nacpáno. V takovém furiantství Žemla se nevyznal. Bylo na něm vždy viděti onu úzkostlivou, stále se dopočítávající povahu kupce, který trží po krejcarech.
     Zvedli se. Žemla teď věru nevzpomenul si, po které straně děvčete slušno jiti, zda po levé či pravé. Náhodou vykročil dobře.
     Když vyšli ze zahrady, kráčeli všichni v řadě mlčky, Paní Šustrová změnila brzy ten pořádek. Pojednou stanula, nechala mladé lidi předejít a šla dva kroky za nimi.
     Chodník pro tři nestačí,“ vysvětlovala svůj ústup, „třetí z nás šel by stále po hrbolaté dlažbě!
V noci musíme hledět, abychom šli pohodlně a přišli celí domů.“
     Žemla šel dále jako ovce a divil se, jak stará paní na vše připadne. Nepozoroval taky ni za mák, že mezera mezi ním a slečnou a matkou stále se větší  –  neměl ani potuchy o všelikých těch praktikách matek, majících dcery na vdaní.
     Snažil se, aby zapředl hovor se slečnou Pavlínou, ale temno, jež ho obkličovalo, tísnilo jej, a nikterak nemohl se vpraviti ve dřívější rozmar. Mimo to odpovídala Pavlína pouhým slovem nebo dvěma, což ho nikterak nepovzbuzovalo. Ale bylo mu, jakoby měl sousedce mnoho co říci, a pociťoval těžce svou nevolnost a obtíž při vyjadřování.
     Než se nadál, stanuli ve Václavské ulici před povědomým domem a čekali, až jich rnní Šustrová dojde.
     Byla teplá noc. Slečna Pavlína rozevřela vějíř a ovívala se. Chvilkami zavál proud vzduchu i Žemlovi do tváře a přinesl mu teplou vůni  –  byla to smíšenina lehké páry potu, dechu dívčina a neurčité nějaké voňavky. Žemla zas teď upadal v předešlé rozčilení, jež ho opanovávalo v zahradě a kteréž účinkovalo ve tmě ještě opojněji. Neodolatelně táhlo jej to k dívce  –  byl by rád ji pojal za ruku, nutkalo jej cosi, aby přichýlil hlavu k její, zas viděl v duchu ty hebounké vlásky na šíji, viděl ten
laloušek pod bradou, vlnění modré blůzy ... Žemla pokročil a povznášel bezděky pravici  –  v tom okamžiku přiblížila se paní Šustrová.
     „No, už jsme tu,“ oddechla si; „to se dnes bude spát!“
     A vytáhši domovní klíč z kapsy horlivě otvírala. Pak se obrátila k Žemlovi, podávala mu ruku a mluvila přívětivě:
     „Tak dobrou noc, pane sousede! Bylo to dnes hezké. Však to nebylo naposledy, viďte? Léto uběhne jak voda, musíme ho užívat, jak můžeme...“
     Žemla smekl levicí klobouk, sklonil se, aby políbil ruku staré paní, a koktal rozpačitě:
     „Bude mne velmi těšit, dopřeje-li mi zas náhoda ...“
     „E, náhoda,“ přerušila ho paní Šustrová, „jsme sousedy, pane Žemlo, uděláme si náhodu sami, to je nejlepší. No, Pavlínko, nevidíš, že ti pan soused podává taky ruku  –  nezdržuj ho!“
     A zase Žemla ani nezpozoroval, že vlastně nepodával ruku dívce a že bylo třeba tohoto mateřského povzbuzení, aby tak učinil. A bylo mu neskonale blaze, když ve své ruce ucítil ty malé, teplé, hebounké prsty ...
     Dvéře za ženskými zapadly. Žemla stál před krámem sám a hledal klíčový otvor. Odemkl, přitáhl vrata, zatočil klíčem, zatarasil po paměti železnou závorou a dotápal se neproniknutelnou tmou do pokojíku za krámem.
     Žemla došel k nočnímu stolku u lůžka s jistotou slepce, jemuž dlouhý cvik je spolehlivým vůdcem. Nikde nezavadil a hned nahmatal svíčku a sirky na stolku. Když se zaschlý knot svíce vyprskal, tukem napojil a jasně rozhořel, usedl Žemla na černou truhlu u kamen. Hudba, šumot lidí, širá zahrada, plynové plameny, smích a hlahol, paní Šustrová i slečna Pavlína  –  vše zmizelo a Žemla ocitl se poznovu v malém prostoru, z něhož do dneška v tu dobu se nebyl vzdálil. Připadalo mu, jakoby odtud byl dávno odešel, a divil se skoro, že je vše tak na svém místě, jako dříve. Zdálo se mu, že do tohoto kutlochu spadl s veliké výše.
     Chýlilo se k hodině s půlnoci, ale Žemla nesvlékal se. Bál se, že, odkládaje oděv kus po kuse, setřásl by se sebe také vše, co na něm z dnešního večera utkvělo a ulpělo  –  a Žemla rád by si byl tuto náladu zachoval co nejdéle. Přinesl si do dusného obydlí svého trochu nezvyklého, libého zápachu, obláček podivného ovzduší, a bál se, aby ho zas hned nerozplašil. Seděl chvíli na truhle, hledě upřeně do plápolavého plaménku svíce, třesoucího se v zarudlém kruhu. Konečně povstal. Bylo tu nesnesitelně horko, skoro parno. Žemla přikročil k malému, zamříženému okénku, otevřel je a vystrčil mřížemi nos na malý, úzký dvorek, kde bylo trochu chladněji.
     Pojednou se odtrhl od okna. Nebylo mu do spaní, ale vzpomněl si, že musí o půl šesté otevřít, nezbývalo tedy mnoho času k odpočinku. Pomaličku se svlékal, odkládal oděv na židli u postele a zavřev asi po čtvrthodině okno usedl na lůžko.
     Jak je tu smutno člověku samotnému! Žemla nejraději by se vzchopil, oděl se znova a odešel by někam daleko, na břeh Vltavy, aby tam zkonejšil mysl šumem plynoucí řeky. Ale co by mu to prospělo! Vrátil by se opět a zas by osaměl v tomto kumbále, z něhož nikam není vyhlídky, do něhož není odnikud přístupu. Pak se zahleděl na dvéře do krámu. Jak by bylo krásné, kdyby se pojednou otevřely a v nich objevila se povědomá modrá blůza, nad ní bílý krk, svůdný laloušek, červená ústa, chvějící se nozdry rovného nosíku, a kdyby ladná postava Pavlínina přiblížila se a usedla vedle něho. Žemlovi zabušilo srdce prudčeji, krev valila se do hlavy a Martin cítil v koutcích úst jemné potrhování. Podivná pára, jež opojovala Žemlu při rozchodu se Šustrovými, zavadila mu znova o čich a Žemla poposedl na lůžku, jakoby někomu ustupoval. Viděl v duchu, jak Pavlína vedle něho sedá, postřehoval opětně, jak oddychuje z hluboká, jak modrá blůza vlní se k její bradě a klesá, jak opakuje se to do nekonečna a kterak pojednou bílá víčka její se níží, zapadají, hlava dívčina klesá mu na prsa... Polehounku, pomalounku zvedá Martin pravici, obejímá ladné tělo, ona se neprobouzí  –  i klade opatrně hlavu její na podušku a pozoruje s rozkoší růžová, pootevřená ústa, v nichž svítí řada bílých,
pravidelných, bezvadných zubů, a hlava jeho přiklání se k usnuvší dívce, níže, níže, níže...
     Náhlé zaprsknutí a červená záplava probudily Žemlu z dřímoty; neseděl nu lůžku, nýbrž ležel na křivo a nohy visely mu s postele. Usnul, aniž shasil svíci, jež dohořela, a nyní chytil papír, jímž byla svíce obalena. Tukem napojený ten obal hořel špinavě rudým plamenem a škvařící se zbytek svíce šířil těžký zápach. Žemla vyskočil, udusil plamen a lehl zase. Hodiny v Emauzích odbíjely třetí. Špatným ležením měl Žemla údy jako zpřerážené.
     Hlava strašlivě ho brněla, v hrdle mu práhlo, jazyk byl pokryt jako blátem a v ústech cítil škaredou chuť. Martin zapomněl na vše, čím se by! obíral, než ho dřímota obestřela, a s hrůzou pociťoval, jaká to bude ráno kocovina. Usínal s novou zkušeností: že k hospodským toulkám přes půlnoc je třeba delšího zvyku a cviku ...
     Když za Šustrovými zapadla vrata, šustily obě ženštiny tmavou chodbou ke schodům a vystupovaly pomalu vzhůru. Nohy paní Šustrové dopadaly těžce na schody, bylať unavena; slečna Pavlína pojednou byla ospalá a šourala se vzhůru téměř po zdi, zachycujíc se chvílemi zábradlí, aby nepřepadla zpět Šla se zavřenýma očima, s hlavou svěšenou. Obě již podléhaly největšímu unavení a dusilo je horko, sražené v uzavřených prostorách domu.
     Vystoupily do druhého patra. Paní Šustrová odemkla dvéře kuchyně, vpustila dceru napřed, sehnula se pak zcela po paměti do kouta přede dveřmi a uchopivši tu džbán se studničnou vodou, jejž sem byla posluhovačka před desátou postavila, vhrkala se také dovnitř, zastrčila klíč, zamkla a kráčela krátkou kuchyňkou do pokoje. Odtud bylo slyšet jakés bouchnutí a zastenání rozvrzané židle: slečna Pavlína vrhla se do staré lenošky, jak byla ustrojena. Čekala, až matka rozsvítí.
     Paní Šustrová, hledajíc na malém stolku blíže dveří sirky, shodila nějaké dva předměty rychle za sebou na podlahu, pak sletěly nůžky a posléze řinkla
o – podlahu lžíce. Konečně nahmatala krabičku se sirkami a jak netrpělivě škrtala o stěnu, odletělo jí asi pět hlaviček. Potom vyskočil modravý plamének a při jeho svitu hledala matka lampu.
     Po pokoji rozlilo se žlutavé světlo. Paní Šustrová vzala svítilnu s malého stolku a postavila ji na větší stůl uprostřed pokoje. Ač byla okna otevřena, bylo zde dusno, a paní Šustrová odhazovala spěšně klobouk a oděv, aby si uvolnila. Klobouk hodila na starou pohovku vedle kamen, mantilu přehodila přes lenoch židle a pak usednuvši jala se rozšněrovávati brynelové botky.
     Slečna Pavlína dřímala v pohovce.
     Bác! bác! Paní Šustrová shodila botky. Jedna íetěla ke kamnům, druhá odrazila se od nohy stolu a překotila se až u dveří. Paní Šustrová povstala, jala se rozepínati život a odvazovala sukni. Teď podívala se na dceru a zvolala:
     „No, Pavli, chceš spát ve fodelu?“
     Dívka probouzela se jako z mrákot a líně vstávala.
     „Fuj, to je horko!“ vydechla mumlavě.
     „Tak se v tom nepeč a shoď to se sebe!“
     Slečna Pavlína vzchopila se docela a počala uvolňovati, rozepínati a rozvazovati oděv a roznášela kus po kuse po pokoji v takovém pořádku, jako dříve matka. Za malou chvíli leželo na každé židli a na stolech po kousku šatu, jako v nespořádané dílně krejčovské. V šustění látek mísilo se klapání podpatků, jak slečna po pokoji přecházela.
     „Zuj tykřámy!“ zvolala zas matka, „vždyt’ nemusíš zbudit celý dům!“
     Dívka vrhla se na pohovku bez ohledu, nač sedne, a zouvala perka.
     V tomto pokoji byly dvě postele. Jedna blíže okna  –  matčina  –  druhá naproti pohovce, u dveří sousedního pokojíku.
     Když zula slečna Pavlína botky, přistoupily ženštiny k postelím a jaly se odestýlati. Obě stály tu již ve dlouhých košilích, matka zcela na boso, dcera v bílých punčochách. Jedva že Pavlína jakžtakž odestlala, převrhla se na postel a položila ruce pod hlavu.
     „Mohlas také zavřít okna,“ hubovala matka, „jsi náramně pohodlná!“
     Přistoupila k oknům a zavřela jedno po druhém, načež hrabala se v přihrádce malého stolku u okna, hledajíc něco. Brzy měla okuláry a útržek staré bavlněné punčochy v rukou. Usedla na lůžko, cídila okuláry a zívala při tom jako lev. Podívala se několikrát na dceru, která ležela s očima zavřenýma a hluboce oddychovala.
     Když vyčistila okuláry, posadila je paní Šustrová na nos, odložila punčochu a pohlížejíc na dceru zvoala: „Pavli!“
     Děvče na lůžku nehnulo sebou.
     „Neslyšíš, Pavli! volala paní Šustrová hlasitěji.
     Slečna Pavlína otočila zvolna hlavu na půl kola, pootevřela s namáháním víčka a ptala se ospale, žvatlavě, skoro nesrozumitelně:
     „Copak zase?“
     Paní Šustrová nahnula se ku předu, podepřela se oběma rukama o postel a tázala se přidušeným hlasem, jakoby nechtěla, aby někdo za dveřmi mohl slyšet:
     „Ty, co pak ti říkal Žemla?“
     „E, nic!“ odpovídala dcera mrzutě, že ji matka vytrhuje ze spaní.
     „No nic, to je odpověď!“ mrzela se matka. „Mluvil do tebe pořád, když jste šli domů, a v zahradě nepřestal, když vedle tebe seděl. Tak co?“
     „Ale! Co říkal v zahradě, víš dobře,“ odpovídala dcera nevrle a úsečně. „Poslouchala jsi lip než já. A cestou neříkal nic  –  neviděl na to snad.“
     „Ty jsi hubatá holka!“ kárala paní Šustrová dceru. „Já poslouchala! Co bych poslouchala, když mluvil s tebou  –  ale to vím, že jsi se k němu nechovala tak, jak bys měla.“
     „Ale muttr, nech mě! To je zdlouhavý člověk  –  jak pak se k němu mám chovat?“
     „Zdlouhavý, zdlouhavý!“ zlobila se matka. „Tot se ví, zdlouhavý! U tebe je každý zdlouhavý, kdo netluče hubou jako řehtačka! Vážný je, to je to! Pamatuj si, takovýhle ,zdlouhavý' je mně mnohem milejší, než ti kloučkové, co tak jenom kolem holek tajtrlíkují. Ale takoví se ti líbí, viď! Mají řečí jako máku, v kapse nic, v hlavě samé taškářství, tahají holky za nos a pak je nechají tam, kde je našli. Ale takový muž, jako dolejší kupec, zakousne-li se do něčeho, nenechá toho hned tak. A pak to není takový mladíček, aby byl živ z ruky do huby. Má něco, má obchod, a možná, že bude mít někdy několik takových krámů. A mně se líbí právě pro tu svou zdlouhavost. A mohla bys být ráda, kdyby tak Žemla vydržel. Na letech ti přibývá a kde nic, tu nic  –  nikdo se pro tebe nežene! Teď musí být holka ráda, když přijde třeba takový ,zdlouhavý1. Už bys mohla rozumět, že nejsou holky na světě jen tak pro parádu!“
     „To vím,“ broukla slečna Pavlína z podušek.
     „To si myslím, že víš  –  ty víš ledacos! Právě proto bych ti radila, abys měla rozum. Nemysli, že tě nutím, Pánbůh chraň! Ale vyber si z toho něco, co povídám. Peníze nemáš, to víš. Já je také nemám.
V sirotčí kase nečeká na tě nic. Na ten kousek masa, co na tobě je, si nedomejšlej. Za několik let uschneš a pak je po komedii ...“
     „Ježíšmarjá, muttr, co pak ses dost nevypovídala a Šáryho?“
     Slečna Pavlína povstala na lůžku a dívala se mrzutě a vyčítavě na matku.
     „Takhle končí každá neděle!“ pokračovala urovnávajíc pod sebou podušky. „Nesedne-li si nikdo ke mně, děláš kázání; sedne-li někdo a mluví-li se mnou, kážeš zase. Jsem-li k někomu přívětivá, není ti to vhod, a podruhé, nepadám-li lidem kolem krku, nenecháš mne taky spát. Tak co mám dělat, mami? Lehni si teď a spi  –  já už nic nevidím ...“
     Slečna Pavlína zaryla se do podušek, přitáhla na sobě pokrývku, obrátila hlavu ke stěně a z hluboká oddychovala.
     Paní Šustrová seděla dosud na posteli, nohy na podlaze, rukama opírala se o postranici a dívala se několik okamžiků upřeně na dceru.
     Byla by ráda něco řekla, byla by ji ráda fala, ale nenapadalo jí. rázem nic ostrého a zlobilo ji náležitě, že ji dcera tak odbyla. Vyzvedla pomaloučku nohy na postel, natáhla se, nepřikryla se ani, jak jí bylo horko, a pak sáhla na stolek po nějakém čísle německého časopisu, po zábavné to příloze „Bazaru“. Urovnala si okuláry, vyhledala místo, kde včera přestala, ale nemohla se do čtení zabrati. Ruka s číslem klesla na břicho, hlava zas otočila se k posteli dceřině a ústa panina znova se otevřela:
     „To je tak, víš, Pavli,“ začala odměřeně a nějak tvrdě, „já vím, co ty si teď o mně myslíš. Ty si myslíš: ,Matka je staré trdlo. Třepí si tady daremně hubu a není to nic platné, já tomu všemu nevěřím.“ No věř si nebo ne, víš, Pavli, ale já ti povím, co na takové holky čeká, které v čas nenatáhly ruku. Už jsem ti povídala o Pepi Madrasovic, (o byla holka jako broskev  –  o něco hezčí, než ty!  –  a také dělala náramnou drahotu. Ale tak to šlo do třicítky  –  a pak si vzala starého kolektanta Lajmona, a byla ráda, že přišel ten  –  udělal to beztoho tatíkovi k vůli, dokud byl ještě v úřadě. No, znáš Lajmona, nepotřebuji ti nic povídat, ale jen si pomysli, že bys jednou musila kousnout taky do takového Lajmona  –  mně se zdá, že by ti zuby trnuly. Já vím, ty si myslíš na oficíry  –  jen lež, jako zabitá, já vím, že nespíš  –  ale nezapomeň také na svátého Apolináře! Tam odtud se oficírské kauce nenosí.“
     Pět hodin byla by mohla stará Šustrová mluvit, slečnou Pavlínou nebylo by to hnulo, dokud se netkl hovor matčin této poslední choulostivé věci. Ale když došlo k tomuto útoku, nespala Pavlína nikdy.
I nyní se prudce obrátila, až stará postel zastenala, a rozčileně odpovídala:
     „Poslouchej, muttr, já si dám všechno líbit, a dokud neusnu, poslouchám trpělivě všechno, co tě napadne. Ale s těmi oficíry mne netrap, muttr. Já ti ještě nikdy nevyčfla, že pro mne nemáš kauci  –  za to ty nemůžeš  –  ale tak mě netrap! Já se dosud nespustila • –  a snad se toho na mně nedočkáš  –  ale ty oficíry si nech pro sebe, muttr, pro sebe, vis!...“
     Nastalo ticho, ne však na dlouho. Poslední slova Pavlínina vyzněla bodavě, jakoby byla zamířena na nějaké choulostivé místo staré paní. Vzhled Šustrové dokazoval také, že byla zasažena. Obličej zhranatěl jí náhle a oči upíraly se jedovatě na dceru, ovšem bez účinku; Pavlína byla se obrátila ke stěně.
     Vztek stáhl ústa matčina v úzké dva proužky a zdálo se, že je Šustrová otevírá s největším úsilím, když se odhodlala k odpovědi. Zlostné pohnutí učinilo, že hlas její zněl zlomeně, chraplavě. Bylo to skoro vrčení a bylo patrno, že se panička přemáhá, aby se nerozkřikla. Neopanovávala se k vůli dceři, ale k vůli sousedstvu. Bylo všady hrobové ticho v pozdní hodině noční.
     „Mluvíš jako hubatá děvka, ne jako dcera, Pavli!“ vrčela Šustrová. „Nemáš tu nikoho mimo mne a takhle odpovídáš na mateřské rady? Myslíš, že je to t v o j e zásluha, že jsi se nespustila? Nehlídala já tě odjakživa jako oko v hlavě? Já musila mít rozum! J á vím jako stará matka, že se polámané hračky nekupují! Plagvic nebyl oficír? Panečku  –  ten by tě byl vzal na vojnu  –  nebýti mne ...“
     Staré Sustrové zahrčelo v krku, hlas jí došel. Umlkla, odkašlala, sáhla pod podušku pro šátek a utřela si ústa, a zdálo se, že chce pokračovati. Neučinila to však. Uvažovala, že dala dceři dosti. Dalším hovorem vydávala se v nebezpečí, že poslední slovo zůstalo by dceři.
     A Šustrová nemohla věděti, nebyla-li by poslední slova Pavlínina jedovatější předešlých. Nechápala vůbec, kterak se zmohla dcera na narážku s důstojníky. Vždyf to byl kdysi jen jeden  –  rytmistr Kyllian  –  a tomu je tak dávno. Tehdáž byla Pavla pouhé dítě. Hle, kterak se jí stará historie stává nebezpečnou v ústech vlastní dcery!
     Šustrová povstala, naklonila se nad noční stolek a shasila svítilnu, a již zase stenala pod ní postel, jak sebou panička vrtěla, hledajíc pravé položení.
     Z obou postelí ozývalo se pak pravidelné oddychování a chvílemi zapraskala jedna neb druhá ve svých drážkách. Obě dámy dlouho ještě bděly, rozčileny hádkou i horkem, naplňujícím nízkou ložnici. 
     Od prvního setkání Žemlová s rodinou Šustrovic uplynulo několik neděl, ale krátký ten čas postačil, aby mladý kupec nadobro byl ukován. Nebyla to slečna Pavlína, jež by ho byla oplétala kouzelnou nějakou sítí milostných úkladův  –  byla to její matka, stará, vypraktikovaná ženština, jíž padl Žemla do léček a kteráž hubenými, kostnatými prsty vedla nezkušeného, nevidomého Martina na pavučině, ukazujíc mu v dáli chutné, šťavnaté, vonné sousto  –  svoji dceru Pavlínu. Jako křižák lapenou mouchu obetkávala jej stará Šustrová hustým pletivem, a Martin uvázl v té pavučině mateřské laskavosti a dobromyslnosti na dobro, jsa blažen, že tam uvázl. Do čeho se podajný, lehkověrný kupec uvrhl, nebylo moře lásky a sladkých pocitů, jež po jeho domnění srdce slečny Pavlíny zaplavovaly a jej ke sťastnému utonutí pozývaly, ale nevystihlá chytrost matčina, jíž byla dcera pouhým nástrojem. Martin se domníval, že plyne po modrém nebi na růžovém obláčku, a zatím vězel v pytli, jejž mu paní Šustrová stahovala přes hlavu. Myslil, že ho dcera staré pensistky upřímně miluje a že si toho paní matka ani nevšímá  –  a netušil, s jakou nechutí a malomocným vzdorem podrobovala se dcera záměrům starostlivé matky, jež byla přesvědčena, že tentokráte vyhazuje sítě na určito, na jistou kořist. Žemla se domníval, že dobývá přízně dívčiny vlastní snahou a silou, a netušil, kterak ho matka Šustrová vede nejen za ruce, ale také za nos, za uši a za vlasy.
     Bylať paní Šustrová z oněch matek mistryň, jež házejí dcery své přímo do náručí uchazečům, kteří se domnívají, že jich získali sami a že matky ani netuší, kterak jim srdéčka děvčátek uloupili. Matky rázu paní Šustrové sázejí dcerky své nadějným ženichům téměř na klín, a omámení milovníci domnívají se, že překonávají těžké překážky, ba, skoro mají z matek strach.
     Tak bylo i se Žemlou. Kterak by byl užasl, kdyby byl tušil, jak to vypadá v srdci a duši slečny Pavlíny.
     Probudivši se po prvém setkání se Žemlou a po večeru u Šáryho, po noční vádě s matkou, viděla jasně, co se nad ní vznáší. Pochopovala úmysly a záměry matčiny. Jí, kteráž znala a jako sklo prohlížela svoji roditelku, nebylo ani na okamžik nesrozumitelno, co včerejší schůzka znamená. Zabere-li, vytrvá-li kupec, má býti jejím chotěm; tak usoudila matka. Pavlína v prvním okamžiku ani nezkoumala, je-li Žemla mužem, o němž se jí snívalo. Avšak dráždilo ji a popouzelo, že osobuje si tu matka
první a rozhodné slovo. Vždyť ona, Pavlína, má s ním pak žiti celý další život. Ptá-liž se matka taky, chce-li ho vůbec? Ptá-liž se po její vůli?
    Avšak povaze slečny Pavlíny právě pevné vůle naprosto se nedostávalo. Nebyla v ní pěstována, vychovávána. Slečna Pavlína vůbec neměla vychování. Bylo těžko, aby jí dala matka, čeho sama neměla. Když zemřel otec Šustr, byla drobná dívčina vdově pouhou hračkou. Strojila ji jako loutku, vodila ji městem v černých šatečkách na odiv jako nebohou sirotu, a sama vedle ní hrála nešťastnou, boluplnou vdovu. Snad v první skutečné bolesti nad ztrátou manžela a živitele, snad i následkem plačtivých povídek, po nichž někdy maně sáhla, umiňovala si, že bude nyní „žíti jen pro svoje robě“, ač neměla ani ponětí, co znamená žiti pro někoho, kolik vyžaduje síly a sebezapření, věnovati se někomu zcela a beze všeho sobectví. Zatím rozuměla tomu tak, že třeba hověti každému rozmaru dítěte, ponechati mu všechnu zvůli, dáti mu růsti jako vrbě. Pavlínka byla mazlíčkem bez moresů, bez kázně. „Vždyť nemá otce!“ myslívala paní Šustrová, a byl-li kdo při tom, říkala to i nahlas. Čemuž arci nejlépe rozuměla Pavlínka, a to tak, že dítěti bez otce projde každá svévole.
    Nebohému sirotku žila pak tím způsobem paní Šustrová, pokud nevynosila povinný smutek. Žal nad odchodem nezapomenutelného manžela ulevoval tou měrou, jakou „hluboký“, černý smutek ustupoval polosmutku, oděvu šedivému, vždy světlejšímu, a když uběhlo půldruhého roku všeho toho vnějšího smutnění, dlužného světu, pociťovala paní Šustrová chuť na nové vdavky. Pavlínka tu přestala být oním nešťastným sirotkem, pro nějž dlužno žiti, a změnila se v očích starostlivé matky na překážku sňatku nového. Aspoň se domnívala, kterak nezakusuje nikdo pro ten její přívěsek, pro dítě, a kolik dříve popřáváno bylo svéhlavé dívčině volnosti, tolik nelásky zkoušela po několik dalších let, kdy v paní Šustrové bouřila a řvala každá žilka po muži.
     Dívčí ten výrostek naprosto nechápal, proč je teď vše ošklivé a protivné, co bylo dříve provázeno neb dokonce odměňováno shovívavým úsměvem matčiným. Tak co bylo v dítěti schopno dobrého vychování, zabila v něm starostlivá matka jednak opičí láskou a hned potom tvrdou nesrdečností. Teprv dorůstajíc a vlastním pudem poznávajíc taje života, pochopovala dívka minulé chování matčino, porozuměla mu  –  a byla prosta vší dětské úcty a lásky k matce. Žila s ní, poněvadž nemohlo býti jinak. Ani neměla tolik soudnosti, aby poznala, jaké je to vlastně zoufalé spolužití. Viděla ostatně v okolí svém, v stejnorodé vrstvě tolik dcer i matek podobných, že neshledávala ve svém poměru k matce nic hrozného.
     Co v ní bylo vychováno matkou, nebyla vůle ke skutkům dobrým, k určitému, pevnému směru života, byla to vzdornost povahy, jež vybuchovala z pohnutek sebe nepatrnějších. Leč ani ve vzdoru svém nebyla silná.
     Okázalo se to právě zas, když v matce vznikl záměr, aby v Žemloví získala ženicna pro dceru, zetě pro sebe.
     V Pavlíně probudil se v prvém okamžiku vzdor. Ne, nebude chtít Žemlu, právě proto, že si to matka zamanula! A nebude ani mluvit  –  po včerejší vádě má k tomu vhodnou záminku.
     Jindy vydržela paní Šustrová takovouto vzdornou němotu dceřinu třeba týden, třeba déle, ale tentokráte nehodilo se jí to. Kouti železo, dokud je horké  –  a paní Šustrová, jakkoli se musila potlačiti, začala sama, a pronášela své mateřské rady v dávkách jako užívání.
     „Já ti rozumím, Pavli, ale zaťatou hubou nic nespravíš. Dívej se na dolejšího kupce, jak chceš, ale zle by ti nebylo jako kupcové. Arci, snad by časem přišel někdo jiný  –  ale jen snad! Jisté to nemáš! Lepší ten vrabec v hrsti! Nezmeškej přívoz, milá holka, dokud jsi k světu! – 
     Chceš čekat? No, čekej si ještě několik let, ale pamatuj si, že jsou štace, na kterých se nezastavuje. Stará panna a zapomenutá varta  –  to máš jedno. Přečkáš se  –  a pak nebude ani Žemly, a budeš odsouzena, abys do smrti píchala, oči si zkazila a uschla. Já tu věčně nebudu a se mnou půjde pense do hrobu. Ale chytíšlí se Žemly, budeš zaopatřena. Láska? Milá holka, ani ten omastek věčně netrvá. Taky se vymastí. Nemáš ho ráda? Kdybys měla tolik šestáků, kolik holek se vdálo ne z lásky, ale z rozumu, aby se dostaly pod čepec. Po prvním koutě, milá holka, je to všecko jedno. Chléb náš vezdejší dej nám dnes! Až to na tě padne, porozumíš tomu. Přijdeš do let a uvidíš, v čem je láska. A pomodlíš se, aby dal Pánbůh muži vytrvalosti. Jen když není protivný, abys ho nemohla docela cítit  – už je vyhráno. Dělej si, jak rozumíš, Pavli, chraň Bůh, abych tě nutila  –  ale na tvém místě vzala bych Žemlu všemi desíti...“
     Paní Šustrová dobře počítala, když Pavlínu zdánlivě nenutila a dávala jí jako na vybranou. Znala dceru a nechtěla podnítiti její vzdor k odporu houževnatějšímu. S těmi obyčejnými jejími „trucy“  –  tím byla jista  –  bude brzy hotova. Odvážila se
i toho, že sama vynalézala drobné vady na Žemloví, ovšem jen, aby hned proti nim mohla vynášeti dobré jeho stránky a tak vady mírniti, ba nadobro je popírati. S počátku naslouchala Pavlína, jakoby neslyšela, se vzdorem, nakloněna nad svojí prací, ukusujíc nitě a zas navlékajíc, jakoby tu matky nebylo. Ale vzdor měnil se znenáhla ve lhostejnost. Je to vše tak protivné, co matka ze široka povídá, ale právě proto nebylo by lépe všemu uniknout? Dnes je to Žemla  –  odmítne-li ho, nevyskytne se jiný Žemla a nebude se matčin tlach k omrzení opakovat? Má věčně poslouchati odporné ty rozklady?
     Pavlína byla ve věku, kdy děvče podobného vychování po ničem tak netouží jako aby uniklo vrchnosti mateřské, stálému poručníkování a těm lživě mravokárným výkladům. V těch dnech dolehl na ni okamžik, kdy se viděla stárnoucí pannou a ve stálé závislosti na matce –  a ta matka může ještě dvacet let žiti! zcela chladně myslila Pavlína  –  a v tomto okamžiku vytanulo jí na mysli: snad nřece tedy ra-
ději Žemlu? Aspoň změna života, když nic jiného  –  a na nic jiného v té chvíli Pavlína nemyslila.
     A do neděle zvěděla paní Šustrová, že dcera nic nenamítá proti opětnému setkání se Žemlou  –  a v duchu zajásala. Dobyla prvního úspěchu, a dále půjde to snadněji. Po jejím boku súčastní se pak taky sám Žemla útoku.
     První týden po setkání s Pavlínou plynul Martinovi nekonečně zdlouha  –  ba neplynul ani. Zdálof se Žemlovi, že se čas zastavil a že je do neděle daleko, jako k smrti. Jaké to byly nepřehledné, nekonečné dni! Jaké množství myšlenek, obav, přání a domněnek plnilo jeho hlavu. Se zimničnou nedočkavostí hleděl Martin vstříc nejbližší neděli  –  a zase stísněně a starostlivě, přinese-li mu, co tak dychtivě očekával, nač se těšil, več doufal. Zdali se stane ta „náhoda“, o níž se paní Šustrová zmínila? Vzpomenou-li dámy na něj? Zdaliž jim setkání s ním také něco znamenalo?
     Srdce zabušilo v něm prudce pokaždé, kdykoli se objevila ve dveřích krámku stará posluhovačka Šustrových, Fána, a Fána přicházela v tom témdni často, denně, ba někdy několikrát za den. Martin hleděl na tuto ženštinu, jakoby náležela k rodině, s níž se stále v duchu obíral, byl k ní vtělená zdvořilost a pohlížel na ni pokaždé s velikou otázkou. Zda mu nemá co říci? Zda nepřináší nějaké milé poselství?
     Nikoli. S očekávaným tímto radostným poselstvím přišla v sobotu paní Šustrová sama. Přišla kupovat místo Fány, rozhovořila se o počasí, přála si, aby pěkná pohoda jen vydržela, aby se nezkazila zítřejší neděle, kdy jednou za týden mohou si po práci oddechnouti a vyjiti.
    A kam že ponesou nohy pana souseda?
    Řekl, že by nejraději šel zase do svých zamilovaných Chotkových sadů. Skoro se mu třásl hlas, když dopověděl.
    I Bože, jaká náhoda! divila se panička. Právě dnes mluvila s dcerou o Chotkových sadech, když jim tak před týdnem pan soused na ně vzpomněl, že by se tam mohly podívat. A což tedy? Snad že se tam sejdou? A v Panoramě proti sadům že by mohli svačiti? Společně pak mohou domů, o třech dlouhá ta cesta lépe uběhne ...
    Ejhle, tu byla želaná ta náhoda  –  Žemla posvědčoval ostýchavě sice, rozpačitě, ale jaká radosi rozpalovala ho uvnitř! Dočkal se tedy neděle a sejde se s ní, se slečnou Pavlínou.
    A druhá tato neděle končila pak zase večerem u Šáryho, v Emauzské zahradě, hudbou, milým hovorem po boku lepého děvčete, rozjařením, opojením ...
    Jak neočekávaně vše to přišlo, jak byl pojednou osvěžen život Žemlův, dosud tak suchopárný, skoro trudný. Co znamenala nyní každá následující neděle, kdy se měl setkati se Šustrovými!
    Martin strojil se co nejpečlivěji, rozčilením nemíval v neděli ani hladu, a sotva že u Palmu kvapně poobědval, spěchal již zase k Moráni, by dámy Šustrovy očekával, neboť paní Šustrová naznačila hned před vycházkou nejbližší, že netřeba, aby se shledávali teprv na místě, u cíle, ale že bude lépe, vyjdou-li všichni společně. Čekával tedy Žemla na rohu Moráně. Ostýchalf se vyčkávati v ulici Václavské, aby nebyl pozorován sousedstvem, aby styk jeho se Šustrovými nestal se předčasně předmětem všetečných řečí a posudků. Skrýval se s tím, co podnikal, jako se ukrývá chlapec, když začíná kouřit. Chodil se Šustrovými radostně, ale zase jako spoután, neskonale stísněn, a sotva že se odvažoval pozvednouti oči, aby se nesetkal s nějakým dotěravým, drzým pohledem. Připadal si, jakoby byl znova učedníkem  –  a v té věci byl jím také. Hlavně se snažil, aby vše co nejdéle bylo utajeno rytmistru Kyllianovi, o němž právem se domníval, že by prostořekým jazykem svým dotýkal se i této jeho nejdůvěrnější, něžné záležitosti. Ale všecka jeho opatrnost byla mama. Tento samotář, jenž dříve nevěděl, zná-li v Praze někoho čili nic, potkával  –  provázeje nyní slečnu Pavlínu  –  samé známé tváře, že nevěděl, odkud se berou. A pak, než minuly čtyři neděle od prvního setkání, padl kdysi na rohu Moráně Kyllianovi do rukou, kterýž přicházel proti společnosti široce rozkračuje a hůlkou dláždění tepaje.
    Spatřiv Žemlu po boku Pavlíny a za párkem paní Šustrovou, vyvalil Kyllian oči jako výr, ale ihned sňal klobouk s hlavy a volal rozmarně:
    „Unterthánigster diener und sklave, meine damen!“ a upřev na Žemlu žertuplný pohled dodal:
    „Krystygott, freundchen – na, ich gratulire!“
     Žemla pozdravil rytmistra, ale zčervenal jako rak. Slečna Pavlína nepodívala se ani na starého pensistu a stará Šustrová zaťala pysky. Ti dva měli se rádi!
     A když Kyllian přešel naši trojici, utichly pojednou jeho kroky a Žemla tušil, že se rytmistr zastavil a že se dívá za nimi s nejpekelnějším úsměškem  –  a nemýlil se. Kyllian opravdu stanul s nohama rozkročenýma, opřel se o španělku, až se prohnula v oblouk, levici založil do boku a sledoval výletníky, dokud nezmizeli za rohem Moráně na Dobytčím trhu. Žemla cítil ten pohled, a horko rozlilo se mu až na šíji. Pak se Kyllian otočil a kráčel domů, aby po nedělním obědě trochu se prospal. Smál se plným hrdlem, že padl na věc tak zajímavou. Byl již dříve rudý jako cihla horkem červencovým, ale nyní zrudl ještě více a chechtaje se házel hlavou, až se mu kníry roztřásaly. Ulice byla pusta, Kyllian mohl se smáti do syta.
     Zatím kráčela trojice z Václavské ulice po Dobytčím trhu dolů; zjev rytmistrův zkalil poněkud všem dobrý rozmar. Nejtrapnějším bylo setkání Žemlovi, jenž věděl, že se Kyllian neuspokojí oním výkřikem „ich gratulire!“  –  ale že přijde snad ještě dnes, aby si ho podal. A Žemla se nemýlil.
     Když se vrátil večer z vycházky a rozloučiv se s damami otevřel krám, pohlížel přes tu chvíli úzkostlivě ke dveřím, zda nezaduní na schůdkách pádné kroky Kyllianovy. Dlouho nikdo nepřicházel a Žemla již se těšil, že mu to dnes bude darováno. Ale jedva že nad pultem rozsvítil, zaslechl před krámem nehorázné zakašlání, potom zazněl někomu drsný, veselý pozdrav, a na schůdky vystupovala postava rytmistrova. Když vykročil na poslední, stanul na prahu, založil ruce do boku a zadíval se na Žemlu. Na široké, červené, trudovité tváři jeho rozkládal se čertovský výraz, že Martin, pohleděv na hosta, nemohl hned pronésti obvyklý pozdrav; Kyllian zavřel mu svým pohledem ústa. Byl to smích, úsměšek, úšklebek  –  všechno dohromady. Kyllian měl klobouk vražený daleko do týla, i bylo vidět skoro celé jeho čelo a od tohoto měděného, lesklého čela šířil se smích až ke bradě. V tom okamžiku pohybovalo se vše, z čeho se obličej Kyllianův skládal. Zdánlivě třásla se mu kůže na čele, poskakovalo obočí, chvěla se víčka očí, třásly se kníry, nos rytmistrův jakoby se krčil a zas vymršťoval, a nad lícními kostmi vyvstávaly a klesaly dva rudé hrboly a odtud sklouzalo cukání ke bradě a zdálo se, že mizí až v límci košile. Žemla ještě neviděl takový smích, upřímný, srdečný, výšklebný a jízlivý zároveň. Při tom všem vyráželo z úst Kyllianových, do tvaru podkovy rozšklebených, dychavičné funění a oči se mu zalévaly.
     Konečně se vychechtal, pokročil do krámu a vyrazil sípavým ještě od smíchu hlasem:
     „Ty kujóne!“
     Žemla se ukláněl a pozdravoval zdvořile:
     „Služebník, pane rytmistře; ráčíte být nějak v dobrém rozmaru ...“
     „Bodejť bych nebyl, škvore škvorovská, když mě čeká takový veselá komedie!“ hlaholil Kyllian
a blížil se k pultu. „Koukejme, koukejme! Ty se mi zakusuješ do familie! Vidíš, teď teprv mě mrzí, že jsme se tenkráte s frau von Šustr rozešli  –  měl bych dnes čáku na fidélního švígrsóna  –  a dal bych ti holku, věř mi, stará vojno, dal bych ti ji a koupil bych ti do výbavy dvě pěkná, porcelánová plivátka  –  táta nesmí na zlatku koukat, když vdává dceru ...“
     Dožvanil a napřahoval přes pult ruku, po níž sahal Martin polo rozpačitě, polo s nevolí. Bylo mu v té chvíli, jakoby ho byli dopadli při nedovoleném činu, a nevěděl, co by odpověděl.
     Rytmistr díval se chvíli na Žemlu svým dobráckým a přece tak výšklebným pohledem a pokračoval :
     „Proto já vždycky koukal, že jsi k těm kuchtám tak stydlavý, jako lojová svíčka! Und er hat ein liebesverháltniss miťm zweiten stock! Ale jsi kus chlapa falešného, Žemlo  –  mně nic? Já bych ti to byl se starou vyjednal, viděl bys! A byl bych ti tak nepozorovaně sepsal inventář, co všechno dostaneš do hospodářství...“
     „Ale račte dovolit, pane rytmistře,“ přerušil Žemla starého sekáče, „snad je dovoleno, aby člověk doprovodil dámy ze sousedství, setká-li se s nimi na ulici...“
     „Kujóne!“ rozkřikl se rytmistr, „snad se nebojíš, že ti polezu do zelí! Snad si nemyslíš, že ti to nepřeju! Ale mon' ses o tom zmínit a já bych si byl vzal mámu na starost  –  já udělám všecko! To mě neznáš! Když jsem byl na vojně, objížděl jsem kamarádům nejdivočejší remundy  –  ich würde dir auch so eine schwiegermutter abrichten!“ 
     Žemla mlčel. Věděl, že každým dalším slovem popouzel by Kylliana k novým nechutným vtipům, a obával se, aby pensista nebyl prostořeký i před kupci. Byl jako v ohni. Každé slovo, jímž se dotýkal Kyllian rodiny Šustrových, bodalo jej na nejcitlivějším místě. Na štěstí vešlo do krámu několik služek rychle za sebou a rytmistr chtě nechtě musil na chvíli umlknouti a usednouti v koutě na pytel, kterýž jakoby tu byl jen pro něj.
     Žemla vážil, měřil, krájel, a aby zas nabyl duševní rovnováhy, hovořil mnohem horlivěji s návštěvami než jindy. A pak, než odbyl nadobro poslední osobu v krámě, sáhl po láhvi se slivovicí, naplnil kalíšek a postavil jej před rytmistra, aby mu nějak ústa ucpal a na jiné myšlenky ho přivedl. Ale sklamal se. Kyllian byl rád, že měl novou látku k hovoru a že si mohl Žemlu dobírat a o nenadálém setkání vtipkovat. Žemlovi byla dnes přítomnost Kyllianova dvojnásob nemilá; obával se, aby mu tu nezůstal sedět do pozdní noci. Chtěl zavřít krám
o – chvíli dříve, neboť umluvil se Šustrovými, že se s nimi shledá večer v zahradě na Slovanech  –  neodbytnost rytmistrova mohla mu schůzku překaziti.
     Ale náhoda zbavila ho Kyliiana. Přihnalaf se pojednou Randová se zprávou, že někde u Žitné brány hoří a že tam právě hasiči v plném trysku ujíždějí.
     Kyllian, starý příslušník cechu zevlovačů, kteří musí býti nutně na pohřbech, při pouličních výtržnostech a při požárech, dopil chvatně slivovici  –  již čtvrtý nebo pátý kalíšek  –  a vysypal se z krámu, aby se podíval, kde a jak hoří. Žemla z hluboká oddechl, když mluvka odešel. A když pak Randová snesla, čeho bylo na noc třeba, když v kumbále poklidila a odestlala a život na ulici utichal, shodil zástěru, oblekl se a spěchal k Šárymu.

     Přešlo léto a nastal nevlídný, sychravý podzim. Přikvačil tenkráte se všemi nepříjemnostmi najednou. Ostré, pronikavé větry střídaly se s častými studenými prškami a dešti, trvajícími od rána do noci, a Žemla stával smutně v krámě, kde musil již ode tří hodin svítit, a vyhlížel truchlivě na ulici, jíž valily se časem proudy špinavé, dešťové vody dolů do Podskalí.
     Nedělní vycházky do šírého přestaly, naše trojice musila se nyní uchylovati do uzavřených místností a trávívala zamračené odpůldny nedělní buď v kavárnách nebo v pivnicích. Jak úzko bývalo Martinovi v zakouřených, nízkých těch sklepeních, v nichž shromažďoval se pražský svět nedělní k odpočinku a k zotavení po týdenním lopocení! Byl by tak rád zalezl někam, kde bylo málo lidí a málo dýmu, málo očí a málo hluku, ale paní Šustrová jevila zvláštní zálibu pro místa nejvíce navštěvovaná. Chodili do „Národní kavárny“ ve Vodičkově ulici, kde byly v neděli hlučné koncerty a kde seděli hosté jeden druhému téměř na krku. Bylo tu modro kouřem, nesnesitelné vedro a hromotná hudba zaléhala Martinovi v uši, až pitoměl. Ale všemu ostatnímu množství lahodil tento pekelný hřmot, neboť sotva utichl třeskot nástrojů, rozpoutala se ohlušující bouře potlesku a hudebníci musili opakovat.
     V tomto všeobecném hluku, v této směsici lidských hlasů, výkřiků, rachotu koulí na kulečníku a třeskuté hudby nebylo slyšet vlastního slova. Žemla mluvil někdy čtvrt hodiny do slečny Pavlíny, kteráž hleděla upřeně přes kulečníky a stoly kamsi do nejvzdálenějšího kouta kavárny, a když dokončil a náhodou nastalo na okamžik utišení, naklonila se k němu a otázala se: „Co jste povídal?“ A Žemla začínal znova.
     Někdy zamířili do nějaké pivnice, ale tu nebylo lépe. Taky zde užívali hosté neděle ponejvíce s dýmkami a s doutníky v ústech a dusili sebe
i jiné nesnesitelným, čpavým kouřem. Žemlu pálily vždy oči a konečně se rozslzely. Z takovýchto zábavných míst přicházel pak Žemla domů načichlý jako starý troubel dýmky, a tento hospodský zápach tabáku jej otravoval. Žemla sám nebyl kuřákem.
     Paní Šustrová vybírala pravidelně nejnepohodlnejší a nejnepřiměřenější hostinské místnosti. Vyhýbala se sice pivovarům na Dobytčím trhu, poněvadž byiy příliš blízky krajině, kde bydlila, ale za to uchylovala se do nízkých pivnic pivovarů u Štajgrů, u Primasů, někdy ponavrhla Tomáše na Malé Straně  –  a tu děkoval jí Žemla v duchu aspoň za to, že se prošel.
    Slečně Pavlíně bývalo vše jedno, kde sedí; jen když tam byly nějaké obrázkové noviny a jen když nalezla všude aspoň několik ženských, jejichž klobouky by mohla prohlížeti a s matkou posuzovati. Když to bylo odbyto, sázela u „gránů“ na fíky a na pomeranče, a co vyhrála, odnášel Žemla dvorně v kapsách kabátu.
    Tak uběhlo několik podzimních neděl a svátků a nastala druhá polovice listopadu. Blížila se svátá Kateřina, velký to den  –  paní Šustrová byla Kateřina  –  a Žemla odhodlával se toho dne poprvé vkroČiti do domácnosti rodiny Šustrových. Svátek paní Šustrové připadl na neděli a na tuto neděli těšil se Žemla velice. Nebylí až dosud nalezl platné příčiny, aby se do bytu paní Šustrové uvedl. Vycházky nedělní umlouvány byly s paní Šustrovou v krámě, a scházeli se pokaždé na ulici. A když se vracela společnost s vycházky, nebo později z hostinců a z kaváren, bývalo již tak pozdě, že Martin kvapně se damám u vrat poroučel a skočil, aby otevřel krám a rozsvítil. A když jedné neděle vrátili se o chvíli dříve a paní Šustrová přívětivě zvala: „No, nechtěl byste se u nás na okamžik posadit?“  –  skočila jí do řeči slečna Pavlína: „Ale maminko, snad nebudeš nutit pana Žemlu do toho nepořádku k nám teď večer!“ A to Žemlovi stačilo, aby nahoru nešel.
     Ale o svaté Kateřině jistě taní nebude nepořádek; bude neděle, bude uklizeno a budou čekati gratulanty. Nebude také večer, až tam Žemla půjde, nýbrž sebere se pěkně dopoledne, aby své přání složil. Tentokráte také není mu čekati na pobídnutí, aby přišel, ale jest jeho povinností, aby se dostavil. A tato povinnost jest mu velice příjemná. Uvidí konečně, jak vypadá slečna Pavlína v domácnosti, v pouhém živůtku, v zástěrce, ve prostém účesu bez klobouku. Zkrátka, uvidí, jak vypadá to v prostorách, jež ona naplňuje stále dechem svým, bude snad s ní na okamžik v pokoji sám  –  Žemla byl by si radostí poskočil...
     A čím více blížil se den svaté Kateřiny, tím větší nedočkavost a netrpělivost zmáhala se Žemly. Tušilf, že v ten den něco se rozhodne a přál si toho rozhodnutí, af už dopadne jakkoli. Neurčitý poměr jeho k rodině Sustrových trval již přes pět měsíců, a byť i byl Žemla povahy tiché, trpné, nerozhodné, vyčkávající, znamenalo těch pět měsíců stálé zmítání a nepokoj v nitru Martinově.
     Míjel den po dni a konečně uběhla i poslední neděle před svátou Kateřinou. Za týden je dvacátého pátého listopadu, svátek paní Šustrové, chvíle, kdy vkročí Žemla na půdu neznámou  –  jak to všechno začne, jak to skončí! Od neděle prchaly mu poslední dni nesmírně rychle. Zaměstnávali se Martin po ceiý týden zvláštním způsobem. S probuzeným pondělkem počal si v duchu sestavovati oslovení paní Šustrové a přání, jež jí chtěl přinésti, ano připravoval si řeči pro celý ten sváteční den. Přemítal,
o – čem by se mohlo mluvit, oč by mohla paní Šustrová neb slečna zavadit, a upravoval si odpovědi co nejplynnější, aby neuvázl ni na chvíli v rozpacích. Maloval si v duchu průběh celé věci. Ráno v neděli, jakmile přijde Randová, nechá ji na chvíli v krámě a skočí si k vlásenkáři, aby se dal oholit a učesat. Ne, bude lépe, když si pro holiče pošle, aby nebylo nápadno, že ráno z obchodu odchází. Potom se oblekne. Randová musí vůbec v krámě posečkati třeba do poledne, až bude návštěva a gratulace odbyta. Není radno, aby zavíral krám, mohl by mu ujít nějaký výdělek. Ale konečně co na tom  –  vzal ďas několik krejcarů  –  vždyť mu běží o věc velmi důležitou! O jedenácté hodině vyjde nahoru. Tú jest pravá hodina k návštěvám, tušil Žemla. Zaklepe na dvéře kuchyně  –  zajisté mu otevře paní Šustrová. A co nyní? Má jí přáti hned na prahu dveří, v kuchyni? Snad ne, vždyť ho pobídne, aby šel dále, do pokoje, kde mu přijde v ústrety slečna Pavlína. Má políbit ruku oběma? Či snad jen staré paní, k níž vlastně přichází? Při této věci stanul Žemla nejdéle. Nebylo lehko vyplésti se tak snadno, rozhodnouti se zcela určitě. Až dosud slečně Pavlíně ruku nepolíbil, ač by to již dávno rád byl učinil. Než to jest již jakési právo, na něž si Žemla posud netroufal. Po celý den přemýšlel, jak to s políbením učiní. Konečně se ustanovil, že políbí Pavlínce ruku.
Naznačí tím něco  –  co, porozumějí obě dámy, A postoupí o krok dále. Dá-li si slečna Pavlína políbit ruku, bez odporu, pozná Žemla, že učinil dobře, že mu ruku tu podává  –  snad na vždy. Jak musí člověk vše promyslit, jak musí každou maličkost uvážit, jak sluší oceňovati sebe menší, nepatrnější okolnost! A pak tedy konečně spustí ke staré paní asi takto: Ctěná milostpaní! Buďte ujištěna, že jsem radostně a netrpělivě očekával tento den, kdy mi je dovoleno vysloviti vám, jakou úctu k vám chovám a jak si vážím, že mi bylo přáno se ctěnou rodinou vaší se seznámiti. Buďte ubezpečena, milostpaní, že nemohu ani dostatečně vyjádřiti úctu i oddanost k osobě vaší a že přináším ke jmeninám vašim přání nejsrdečnější, nejvroucnější. Přeji vám, ctěná milostpaní, abyste ještě dlouhá léta těšila se zdraví a spokojenosti, abyste žila v poklidu a ve šťastném, usměvavém zírání na život minulý a v klidném očekávání, co přinese budoucnost. Přeji, aby se vám vyplnilo vše, co si sama přejete, přeji vám, aby jediné bytosti, na níž vám záleží, bylo údělem plné, klidné štěstí, abyste viděla ji dobře opatřenu, a abyste někdy blaze mohla zavříti oči, až vás ...
     Když došel Žemla v myšlenkách až k tomuto místu, cítil pohnutí. Obával se, že mu v té chvíli změkne hlas, a snad selže; a zase viděl, jak před ním stojí paní Šustrová i slečna Pavlína pohnuty, jak naň pohlížejí zarosenými zraky, a těšil se, jak dobře si řeč vymyslil. Tento chod myšlenek líbil se tak Žemloví, že honem chopil se tužky a napisoval si koncept na papír, aby pěkné věty nezapomněl.
Ozdoboval ještě tu i tam, doplnil konečně přání, a večer, když zavřel krám a povečeřel v kumbále, sáhl po papíru a přečítal si mlčky znova a znova napsané řádky. Pak povstal a počal přednášeti řeč nahlas, aby viděl, jak slova plynou a zvučí., Uvedl se do takového rozčilení a rozechvění, že mu skutečně při oné narážce na osud slečny Pavlíny hlas změkl, ba zchraplavěl, třásl se mu, až musil umlknouti. Byl pohnut sám a byl přesvědčen, že nemine se přednáška jeho také u paní Šustrové s účinkem. Ano, Žemla dokáže damám Šustrovým, že není takovým obyčejným kupčíkem beze všeho vzdělání, jakým se říká posměšně „spezereihengst“, dokáže, že umí myslit, cítit, že umí promluvit, když je třeba, a že by byl hoden vstoupiti s rodinou Šustrovic ve styk a poměr bližší, přátelštější, srdečnější  –  zkrátka, že by dovedl býti dobiým, hodným  –  synem paní Šustrové.
    Synem, zetěm! Až dosud nevyřkl Žemla slovo to ani v duchu, ani ve chvíli, kdy byl sám k sobě nejdůvěrnějším. Nyní padlo! Ano, synem, zetěm  –  manželem Pavlíny, jejím mužem! Bože, podivil se Žemla, jak rychle věci spějí! Již jsem skoro na prahu blaženého toho vědomí, že jest Pavlínka na vždy mojí! Ah, zdali taky ona smýšlí tak o mně, zda také čeká, že přijdu s tímto návrhem, zda si toho přeje! A lidská ješitnost, jíž ani Žemla při vší ostýchavosti povahy své nebyl prost, ozývala se v něm: proč ne! Což nejsem řádný muž, nejsem samostatný, slušný člověk, jsem žebrák?
    Toho večera neskládal Martin dále řeči. Nemohl pro rozrušení, jež ho opanovalo. Určitěji než kdykoli vystupovalo v něm nyní vědomí, že miluje Pavlínu neskonale, tak jako snad jen v románech se miluje  –  Martin vzpomínal tu na tklivé, dojímavé ty knihy, v nichž bylo lásky jako moře  –  a trnul při pomyšlení, že by ho slečna Pavlína nechtěla, nebo že by snad paní Šustrová bránila.
     Ubožák! Jak sladce byl by se ukládal ke spaní, kdyby byl tušil, že paní Šustrová s horečnou netrpělivostí očekává, aby se pan Martin konečně „vyjádřil „, aby požádal za dovolení, by směl chodit „do domu“; kdyby byl tušil, že v té chvíli, co se tu trápí marnými obavami, co trýzní mozek milostnými výpočty, přemýšlí paní Šustrová o tom, zdali na její svátek pan Žemla pošle visitku či přijde-li sám, a řekne-li při té příležitosti něco, následkem čeho by mu hned mohla Pavlínu položití do náručí!
     Nastala neděle, den svaté Kateřiny. Jak obyčejně probudil se Žemla i dnes v čiré ještě tmě, před šestou hodinou ranní.
     Protíral si oči a nemohl se v rozespalosti hned upamatovat, co nastává. Pojednou vzpomněl, že je neděle, a vyskočil již zcela čile a bystře s postele a rozžehl svíci. V kumbále bylo chladno, usazovala se tam skoro jinovatka, ale Žemla shodil srdnatě noční košili a myl se. Pomyšlení na dnešek jej rozehřálo tak, že ho ledová voda nestudila jako jindy. Ustrojiv se rozsvítil v krámě a otevřel vrata. Venku sněžilo  –  dnes poprvé  –  a mrazivý vítr vmetl mu na pozdrav mračno pichlavých, ledových vloček do tváře. Žemla se otřásl, upjal si pevněji kabát a pošinuv soukennou zástěru výše pod ramena vyšel z krámu. Všady bylo temno, pusto, jen dole, níže k Podskalí, blikaly v jisté vzdálenosti od sebe dvě lucerny mlékařských vozíků. Žemla couvl na schůdky, setřásl se sebe sníh, vstoupil do krámu a zavřel zasklené dvéře, které již počátkem listopadu byl dal snésti s půdy a zavěsil na ochranu proti drsnotám zimy. Pak se vrátil do kumbálu, aby si připravil nedělní oděv. Poněvadž byl dnes tak významný den, nelitoval Žemla několika krejcarů a zatopil si v železných kamínkách, aby tu bylo vlaho, až přijde holič. Potom ustlal postel a jal se rovnati na ni nejskvělejší, nejsvátečnější prádlo a černý oděv. Jsa netrpěliv nečekal, až přijde Randová, ale vyleštil si nedělní botky důkladně sám. Vycídila je sice Randová již v pondělí, ale do dneška zvlhl a oslepl jejich lesk, a Žemla chtěl se stkvíti. Připravil si
i kapesní dva šátky a ukápl do nich šetrně z Iáhvičky voňavky, již mu kdys přinesl darem rytmistr Kyllian, kterýž ji kdesi ukořistil, ale neužíval. Leda že by ji byl vypil.
     Konečně byl Martin se vším hotov a vrátil se do krámu. Jindy se třásl zimou, než přišla Randová se snídaní, ale dnes necítil pranic. Rozčilení zahřívalo jej a zahánělo v něm i hlad. Bylo mu, jakoby se měl vypraviti na dalekou cestu.
     Konečně, o sedmé hodině, přichvátala Randová. Vyhupkala na schody, rozevřela divoce dvéře, bacila jimi za sebou a odfrkla si :
     „Pámbu dobrytro, milostpane! Hrome, to je sajrajt! Dnes jede svátá Kateřina na bílém kojii!
Sype se s hůry, jakoby toho měli naděláno do deputátu! Na dobytčáku je závějí jako v Amstrdámě. Já myslela, že sem nedojdu  –  mám toho plné bačkory a studí to, potvora! To je pohoda pro ševče! Však se prtáci v zimě nafukují se svýma podrážkama z papíru! A metaře jsem nepotkala! Je to všechno v kořalnách, mně se zdá! To je pravda  –  majstrát aby platil a pak aby zametali páni z rady! Aspoň cestičky aby byly  –  ale takhle člověk šlápne a je v tom po kolena!“
     A když vychrlila toto zlobné hubování, počala mrskati nohama o podlahu a třásti hlavou a celým tělem, že to vypadalo, jako by chuchvalec hadrů byl zachvácen posunčinou. Hned bylo po celém krámě sněhu jako na dvorečku. Randová chopila se koštěte a vymetla setřesený sníh ze dveří na schůdky a na dlažbu. Když to vykonala, vkročila do kumbálu pro hrneček s pokličkou, aby došla Martinu Žemlovi pro snídani na Dobytčí trh. Randová sice byla uvyklá vídati, kterak pán její, ve všem pořádný, připravuje si vždy prádlo i oděv, ale dnes pozorovala, že jest vše připraveno mnohem dříve a mnohem pečlivěji, než jindy. Povšimla si také botek na truhle, že jsou přeleštěny, neboť znala dobře leštění své a Žemlovo. Tušila, že se pan Žemla někam chystá, k nějaké chůzi zvláštní. A tato záhada zaměstnávala ji po celou cestu, kdy šla pro snídani a s ní se vracela.
     „Kam pak to poběhne?“ přemítala usilovně.
Do toho dopuštění se špatně hodí taková paráda.

Takové botičky do závějí  –  ty mu navlhnou a scvrknou  –  přinese domů dršfky! Černý hábit jako by šel na svatbu  –  kdo pak se v tomhle svinstvě žení!“
     A Randová se rozpomínala, o čem se tak v témdni mluvilo, zda na to přijde. Nic, pranic jí nenapadlo! Došla do kavárny vedle „Podušků“, koupila kávy  –  v neděli snídal Žemla kávu  –  vybrala makovku a šourala se zpět. Šla hezky pomalu, aby mohla déle přemýšleti, a nic jí nevadilo, že ji šlehaly vločky sněhové do tváře. Nadarmo, nemohla se dopátrati. Když zahýbala s Moráně do Václavské ulice, postála na okamžik a podívala se maně dolů k Podskalí. „To jsem blázen –  pokračovala v myšlenkách  –  to by mohla být nejvýš svatba, dnes je poslední termín, zejtra začíná advent  –  máme svaté Kateřiny!“
     A pojednou vykulila Randová do tmy šedivé oči a otevřela ústa do kořán. „Ahááá  –!“ vyklouzlo jí z hrdla. Již to měla! Již věděla, kam pan Žemla půjde. Vědělaf Randová dávno, že chodí milostpán se slečinkou Šustrovic, spatřila ho několikrát s paničkami, když čekávala v neděli večer před krámem, aby u Žemly na noc poklidila. Popošla vždy, jakmile přicházející společnost shlédla, od krámu a nejraděj za roh, aby ji Žemla a paničky neviděli. Nepletla se ráda do podobných věcí, jednala v tom po přirozeném pudu podřízených, kteří sice sledují pečlivě každé hnutí pánův, ale činí, jako by si ničeho nevšímali. Krom toho se celá věc Randové nelíbila. Neuměla sice počítat jako kupec, nepřemyslela, zdali se hodí slečna Pavlína pro pana Žemlu z ohledů finančních, ale byla vedena zase jen vlastním pudem, z něhož vznikala u ní myšlenka, „že to nebude dělat dobrotu“. Ostatně měla i na obě dámy Šustrovic trochu zkřesáno, jak se po pražsku říká. Spatřovala v paní Šustrové nadutou paničku, jejíž jedinou pýchou bylo, že jest ouřadnickou vdovou, paničku, kteráž na všechno okolí své pohlížela s hrdé výše. Randová vycifovala z chování paní Šustrové, že tato dáma jenom z největší nutnosti bydlí „mezi tou holotou“, ač té holotě někdy nějaký šesták dluhuje  –  tu hokynáři, tu mydláři, tu jinému. Tak aspoň bývalo. Ode chvíle, co políčila paní Šustrová na Žemlu, chránila se ovšem, aby její reputace kdesi vázla, a proto nebyla již nikde zapsána jako dlužnice. Aspoň ne v této krajině. O těchto věcech Randová dovídala se z doslechu, neboť měla tenké uši, a čím mrzutěji a nevšímavěji tvářil se její obličej, tím bystřeji pojímala očima i sluchem. 1 jinak měla u ní paní Šustrová vroubek, a to byla osobní věc Randové. Paní Šustrová neděkovala za její pozdravy ve své ouřadnické pýše, nebo jenom tak, jako házíme nečistému žebráku trojník. Snad nebyla věc tak úmyslná, jak se Randová domýšlela; leč taky Randová měla svoji ctižádost a ta byla nevšímavostí paní Šustrové uražena. Randová paničce neodpouštěla.
     Slečnu Pavlínu pak pokládala Randová týmž způsobem posuzování prostého lidu za nanicovatou slečinku. Kdyby měla úsudek svůj odíti slovy, byla by pohodila ramenoma a řekla: No, ouřadnická dcerka!  –  Nevěděla o ni pranic zlého, ale jí dostačovalo, že je dcerou paní Šustrové. Jinak byla by jí snad odpustila i dvě děti, ač byla v té příčině velice neshovívava.
     Postála teď malý okamžik na rohu ulice, držíc v jedné ruce hrnek s kávou, ve druhé makovku v papíře. Dokončila své dlouhé: aháá! a klusala dále ke krámu. Zbytkem cesty odhodlávala se, že teď musí něco říci, af je to komu vhod nebo ne. Však z toho má rozum, ví, kam kudy. Když vkročila do krámu a postavila snídani na pult, chtěla vejít do kumbálu, aby přiložila do kamínek. Na prahu zastavil ji mírný povel Žemlův:
     „Poslyšte, Randová, abych nezapomněl: za chvíli doskočíte ke Štětinoví na Dobytčím trhu, aby k osmé hodině přišel mne oholit  – a učesat.“
     Randová neodpověděla, jen kývla rozhodně hlavou, že slyší a vykoná. Pak vešla do kumbálu a klekla ke kamnům, aby přisypala uhlí. Hned za ní vstoupil Žemla s hrnkem kávy, aby posnídal jednou v teple.
     Žemla usedl ke stolku u postele, na truhlu, míchal lžičkou kávu, aby v ní roztál cukr, načež počal drobiti makovku. Za okamžik ozývalo se v kumbále srkání a mírné mlaskání.
     Randová zatím zašťárala v ohni, přihodila lopatku uhlí, přivřela hřmotně dvířka a prohodila klečíc a neohlížejíc se:
     „Milostpán půjde s gratulací!“
Nebylo zřejmo, pronesla-li Randová otázku, na niž jediné „ano“ neb „ne“ bude dostatečnou odpovědí, či ví-li cos určitého a chce-li mluviti dále. Co řekla, znělo poněkud ostýchavě, nesměle, a zase v tom vynikala jistá určitost, skoro jako by posluhovačka poháněla pána svého k zodpovědnosti.
     Žemla pohlédl překvapen na Randovou, přestal jíst a neodpovídal.
     Znal již způsob své posluhovačky a věděl, začíná-li takto hovor, nehledíc mu do očí, že chce pověděti více.
     Randová foukala okamžik malým otvorem ve dvířkách do pece a pak řekla již mnohem určitěji, poněvadž jí mlčení Žemlovo dodávalo odvahy:
     „No, tohle je pocta pro ni. Ta si na pretenzi potrpí!“
     Nyní postavil Žemla hrnek a podívav se na Randovou, jejíž hlava, ozářená žárem z pece, vypadala jako hlava nějaké čarodějnice, pronesl hlasem mimo obyčej pevným a přísným:
     „0 kom to mluvíte, Randová?“
     „No můj Bože, o druhém poschodí, vždyť je svaté Kateřiny,“ odvětila Randová ostře, setrvávajíc ve svém schoulení.
     Tato určitost babina zarážela trochu Žemlu. Příčilo se mu vždy, dávati se do hádky s někým, o němž věděl, že má rád poslední slovo, a uráželo ho, byl-li kdo vyzývavým. Žemla měl již dostatečnou zkušenost, že s Randovou mnoho nepořídí. Ale tentokráte nemohl mlčeti. Musí učinit konec její prostořekosti. I poposedl na truhle a upíraje oko pevně na Randovou pronášel zvolna:
     „Randová, poslouchejte, víte juž dávno, že nemám rád, plete-li se kdo do mých záležitostí...“
     „I vždyť já se do nich nepletu, milostpane, oni si to upletou sám ...“
     „Ale Randová, nebuďte hubatá!“ rozhorlil se Žemla.
     Teď Randová vstala a obrátila se k Martinovi.
     „Já jsem hubatá, milostpane, já?“ volala podrážděna zapírajíc ruce do kyčli. „Tohle mně řek’ ještě málokdo a každý se mýlil. Ale tak mluví na světě vše, co je mladé. Milostpane, tyhle oči už něco viděly a ty uši slyšely! Mám šedivou kotrbu, to je zkušení! Ale bodejť, oni mi řeknou, že každý starý osel je šedivý a maj’ taky pravdu, toť se ví! Osel je od narození šedivý, pravda. Ale my staří lidé šedivíme, když nám praská mozek kousek po kousku  –  to se vždycky něco stane. Mě málokdy bolí cizí hlava, milostpane, ale ta jejich mě bolí, protože jsou hodný pán a já nerada vidím, jak na sebe pletou bič. Milostpane  –  Randová teď povýšila hlas  – oni nechtěj’ dát na řeč sprostého člověka, ale Pánbůh dal i bulíku hlas a když zabučí, ví, proč to dělá. Já jsem věru osoba, že si nikoho a ničeho nevšímám, ale můj nebožtík otec říkal: ať se každý varuje ouřadu, a kdyby byl jaký chtěl! Já povídám milostpane: varujou oni se ouřadnic  –  žádné jméno nevyjde do smrti z mé huby! Oni jsou pán k pohledání, bylo by jich pro lecjaký fortel škoda! Tohle říkám a to ...“
     „U všech čertů, mlčte, Randová!“ rozkřikl se Žemla, bledý zlostí a cítě urážku, učiněnou rodině
Šustrových. „Hleďte si svého a neopovažujte se mluvit o věcech, do nichž vám nic není. A nemůžete-li držet za zuby, nemohu zas já držet vás. Jděte po svých!“
     Randová se odmlčela. Nezarazila ji hrozba, že může táhnouti po svých, ale rozhorlení, v jakém spatřovala Žemlu. Tak ho ještě neviděla. To nebyl klidný, mírný pan Žemla, jak ho dosud znala. A nad čím se tak rozčertil? Vždyť nic neřekla! Nechce tedy milostpán slyšet? Dobrá, ona umlkne  –  a již spustila, roztahujíc proti Žemlovi všech pět prstů pravice:
     „Dobře, milostpane  –  nechci jich pohněvat! Ne proto, že mě vyhánějí  –  Pánbůh dohlíží i na mouchy a já se ještě najím z jiného žlabu, ale je mně líto, že mé slovo nemá platit za pravdu. Už mlčím, dobře  –  a kdyby mi huba klapala sama od sebe, dám si ji zadrátovat. Já nemám strach, že mě snědí, milostpane, ale jich někdo sní, milostpane, a až jim budou koukat jenom nohy, pak si vzpomenou na starou Randovou, že to povídala tuhle, na tom vyhnilém prkně, u těchhle kamínek, dnes, na svátou Kateřinn, patronku kolářů!“
     Dořekla, utáhla si na novo šátek na hlavě, který se jí byl trochu sesouvl, zahrabala jako v rozpacích nohama na podlaze a pak, shrbená již zase jako jindy, pozvedla hlavu k Žemlovi a otázala se zcela pokorně:
     „Mám jít už pro toho pucifousa, milostpane?“
     „Jděte!“ velel stručně Žemla, ktetýž přemáhal zlost a nutil do sebe zbytek kávy. Randová otočila se na patě a vyrazila z kumbálu a z krámu. Byla ráda, že mohla na vzduch, neboť v té těsné prostoře dávila ji zadržená, přerušená řeč a všechno, co měla na srdci. Venku vzcházel šedivý den. A jak teď šárala Randová sněhem, vyráželo z ní vše, co Žemla zakřikl, i vrčela zlostně:
     „Já jsem jedno staré hovado! Proč to všechno povídám? Co mi je do toho? Kdybych byla věděla, že už je tak daleko! Jak si člověk namlouvá, je slepý jako krtek. A on je! Už je do ní zažrán, jako červ do almary! Bodejť by si dal říci! To je staré: zamilovanému mluv moudře jako Šalomoun  –  neslyší a nevěří! A moudřeji mu to nikdo nemohl povědět! Zabaluji mu každé slovo do bavlnky  –  vlastnímu synovi bych nemohla lépe radit Ano, radit! Taková mládež si dá radit! Už ho mají, už ho nakusují! Snězte si ho!“
     A vycházejíc na Dobytčí trh, nabrala Randová z hluboká, prskla do sněhu a vykřikla posledně a jedovatě: „Pakáž!“
     Potom vrazila do krámu holičova, který právě otvíral.

     Výstup s Randovou neočekávaně pokalil Žemloví sváteční náladu, do níž se byl vpravil. Nebyl z lidí, kteří se dovedou vyzlobit lehce, vztekem na zevnějšek, nadávkami, mlácením o stůl. Zlost Žemlová nedosahovala takového účinku, aby něčím
o – podlahu udeřil, čímž by si ulehčil. Neuměl si vylévati žluč na nevinných lidech nebo věcech. Žemla se zlobil jako člověk, o němž říkáme, že „se žere“. Uvnitř. Jeho žluč mohla se vařiti klokotem, ale při tom dovedl mluviti zcela mírně a bez vášně. Až dnes Randová učinila, že se Martin nezvykle rozkřikl, ale pak se žral. V nejvyšší míře popudil ho smělý tlach posluhovačky, jímž necítil se sám uraženým, ale přijímal na sebe urážku Šustrových. Čeho se ta drchna stará odvážila! Jaký to zvuk, jaký způsob! Žemla byl ještě rád, že za celou tu chvíli nepadlo ani jednou jméno Šustrových. A byl by se rád přemluvil, že vše to žvanění Randové netýká se vlastně jich, Šustrových, že platilo někomu jinému.
     Randová hezky dlouho se nevracela  –  zcela moudře  –  a Žemla měl chvíli času, aby se poněkud upokojil. Ale když v něm vybouřila nejprudší zlost a nakvašení pomalu uléhalo, vkrádalo se mu cos jiného na mysl. Což má-li řeč Randové přece nějakou neznámou příčinu závažnější, nějaký smysl! Počal uvažovati podobenství s bulíkem a marně zaháněl jakýs vnitřní nepokoj. Randová nasadila mu červa do ucha. Vzpomínal si, že nevědomá ta žena hned s počátku posuzovala i Kylliana celkem správně. Ale pak se konečně upokojil. Ženy na sebe odjakživa nevraží. Je to prahloupá tlachanice bez podkladu a on je také hloupý, že se tím tolik obírá. A poslední jeho pochybnosti zaplašeny byly konečně příchodem holičovým, kterýž přiletěl jako vítr se vším náčiním: s břitvami, řemenem, nůžkami, želízkem k pálení, se hřebeny a kartáči, a po krátkých přípravách dal se do Žemly. Holil jej tak svědomitě, jakoby mu chtěl kůži s obličeje sedříti, přistřihoval, česal a čechral vlasy, jakoby se chystal Žemla do bálu, a konečně si připravoval želízko k pálení. Ale toho Žemla nepřipustil. Dosud nikdy nedal si vlasy páliti a nenáviděl velice toto přetvořování přirozeného vzrůstu vlasů. Dovolil jen, aby mu holič natřel hlavu vonnou pomádou, a zaplativ mistru povídaloví propustil jej.
     Za hodinu vrátila se Randová.
     Kupci skrovně se trousili, kdo nemusil, nevycházel z domu. Stále sněžilo, a ač minula již devátá hodina, bylo venku šero jako za soumraku. V takových dnech jest v dolejší polovici Václavské ulice k zoufání. Pivovar Šárovský trčel do výše jako skála a zdálo se, že vyrůstá do oblak. Na ulici válelo se ve sněhu několik psů a níže k Podskalí bili se uličníci sněhovými puškami. Žemlovi připadalo, jakoby dnes celý svět měl býti zasypán sněhem neprodyšně. A myslí jeho táhlo cosi jako nyvé přání, aby se tak stalo, jen aby ho to zasypalo společně se slečnou Pavlínou, ruku v ruce, líce při líci, v pevném objetí. Pojednou až sám užasl, jak směle daleko se v myšlenkách dostal.
     V Emauzích odbíjela desátá. Žemla nařídil Randové, aby postála v krámě, a počal se v kumbále strojit. Připravoval se s pečlivostí děvčete, kteréž se chystá poprvé do taneční hodiny. Zavazoval bedlivě každou tkaničku, upínal opatrně každý knoflíček, a zpozorovav náhle, že mají podvlékačky jeho na koleně jakousi rezivou skvrnu od hřebu na půdě, svlékl je honem a vybral v prádle jiné. Chtěl býti naveskrz jako sklo. Zamilovaný člověk převlékl by někdy rád i vlastní kůži, kdyby bylo lze.
     Žemla byl rád, že do krámu nikdo nepřichází. Přál si, aby to trvalo ještě hodinu. Nejvíc obával se příchodu Kyllianova, ale ani tomu snad nechtělo se z postele a do sněhu.
     Bily tři čtvrti na jedenáctou, když se dostrojil. Vstoupil do krámu a prohlížeje si nehty, ruce a hladě řídké kníry, přešlapoval netrpělivě a nepokojně za pultem. Randová prohlížela si ho po očku, ale odvrátila ihned obličej, když se Žemla otočil. Zlobila se a styděla zároveň před pánem.
     Konečně zvedlo se v Emauzích hodinové kladivo a odbíjelo jedenáctou. Žemla vkročil rychle do kumbálu, oblékl zimník, pokryl hlavu novým kloboukem, natáhl šedavé rukavičky a vraceje se do krámu řekl k Randové:
     „Dejte pozor na vše. Co kde leží, víte; kdyby se žádalo něco zvláštního, jsem tu za chvíli.“
     A vyšel z krámu. Učinil rychle pět kroků po chodníku, nedbale ometeném, stále novým sněhem zanášeném, a vstoupiv do chodby domovní oklepával pečlivě botky. Potom kráčel volně dále a vystupoval pomalu po schodech, čím výše, tím pomaleji. Vystoupiv do druhého patra postál okamžik přede dveřmi, ucpanými hadry a slámou, na nichž lpěla malá tabulka s nápisem „Katharine Schuster“, a zaklepal třikrát ostýchavě. Srdce jeho bušilo v tu chvíli mnohem hlasitěji.
     „Dále!“ ozval se uvnitř hlas, a Žemla vstoupil.
     Tento hlas pomátl Martinu Žemloví hned všechen koncept. Nebyla to paní Šustrová sama, ale slečna Pavlína, jež uvítala hosta v kuchyni a podávala mu ruku. Žemla zapomněl, že ji chtěl políbit, neboť se zaměstnával něčím jiným. Sluch jeho postihoval rozmluvu dvou hlasů v pokoji  –  pan/ Šustrová nebyla samotna.
     Žemlu přepadala tréma. Promyšlená jeho řeč, nastudovaná poklona, vypočítané vkročení do pokoje, hold slečně Pavlíně  –  vše bylo to tam a Žemlovi nějak vyprahoval mozek. Nepomyslilť za celý poslední týden ani jednou, že by se výjev mohl utvářiti jinak, než jak si jej v duchu upravil. Rozestavilť si všechny jednající osoby na místa, na nichž je potřeboval, a našed jiné seskupení, byl hotov se svou přípravou. Stahovalo se mu hrdlo a nevěděl, jak začít. Připadal si jako loutka na divadélku, již patron z ruky upustil.
     První pohyb s živou touto loutkou provedla slečna Pavlína. Přikročila rychle ke dveřím pokoje, otevřela je a pobízela Žemlu dále. I vkročil tedy a za ním Pavlína.
     V pokoji na pohovce proti posteli seděly dvě paničky. Paní Šustrová a jiná obstárlá paní v šedivém úboru, s černým aksamitovým kloboukem se širokou žlutou stuhou, jež tvořila nad čelem obrovskou mašli. Ta paní vypadala jako zralá slunečnice. Byla to také nějaká gratulace.
     Žemla se uklonil a pozdravoval paní Šustrovou, která chvatně povstala a pokročivši Žemlovi v ústrety vztahovala k němu obě ruce. Žemla se nesklonil a nepolíbil ruku, ostýchal se před cizí paničkou.
     Byl v nepopsatelných rozpacích a z celé jeho naučené řeči nepřipadlo mu ani slůvko. Ostatně by se ta deklamace u přítomnosti cizí osoby nebyla hodila.
     Ale brzy byl vysvobozen z nemilého postavení. Neznámá slunečnice povstala skoro zároveň s paní Šustrovou a loučila se. Byla tu patrně déle již a cítila, že v Žemlovi přichází snad návštěva důvěrnější a milejší. Paní Šustrová zdržovala na oko cizí dámu, ale ta pronesla nějakou omluvu a šla. Obě ženštiny vyprovázely ji z kuchyně až ke schodům. Okamžiku toho použil Žemla, aby se trochu vzpamatoval a upravil svoje oslovení.
     „To jsou hosti! To jsou hosti!“ volala paní Šustrová již v kuchyni, vracejíc se s dcerou z věnčí, a na její tváři rozlil se výraz radosti a překvapení. Avšak pozorovatel bystřejší, než byl Žemla, byl by postřehl, kterak toto překvapení je líčené a kterak pod ním proráží uspokojení, že se paní Šustrová nemýlila, že Martina jistě očekávala.
     „Můj Bože, jak pak jsem si toho zasloužila,“ pokračovala, „aby se pan soused takhle obtěžoval! To je překvapení, Pavlínko! Posaďte se u nás, pane sousede, posaďte!“
     Žemla neusedl, ale ukláněl se a počal se svým přáním. S počátku se zakoktal, ale pak odlehlo mu na prsou a uchvátil jej okamžik tak dlouho očekávaný. Pronesl řeč svou zcela plynně, divil se sám, jak mu hlas neselhává, ale jak dokončil až k posledku zřetelně a jistě. Poznal ovšem, že mluvil trochu jinak, než se naučil, ale s účinkem se neminul. Když končil, viděl, jak staré paní cukají koutky, jak několikráte rychle zamrkala, a najednou řinuly se jí z očí slzy, jedna větší než druhá. Když Martin umlkl, pozvedla paní Šustrová obě ruce, vztáhla je proti Žemloví a chápajíc se jeho rukou volala v pohnutí: „Pane sousede, to jsem neočekávala! Jak já k tomu přicházím, že tak pěkně, krásně ke mně mluvíte! Děkuju vám, drahý příteli, děkuju, a dej Pánbůh, aby se to všecko vyplnilo!“
     Panička se odmlčela a hleděla na Žemlu dlouhým, vděčným pohledem. Pak vzdechla z hluboká a pokračovala:
     „Ano, máte pravdu  – jste citlivý člověk  –  mluvíte zlatá slova  –  nic mě na světě netrápilo a netrápí než osud mého dítěte, Pavlínky... Můj Bože, umřela bych ráda, kdybych věděla, že se dostane děvečka ubohá do rukou takovému dobrému, vzdělanému a citlivému muži, jako ...“
     Nemohla dále. Rozeštkala se a potřásala Žemíovi oběma rukama. Slečna Pavlína stála opodál s hlavou sklopenou, sbírajíc bílou svoji zástěrku. Žemlovi mžikalo před očima. Byl teprv nyní pohnut pohnutím paní Šustrové a byl by se málem také rozplakal. Poznal, jak rovně udeřil na strunu mateřského srdce, a uvádělo ho skoro ve zmatek, jak ta struna krásně a dojemně vyznívá. Proč jenom nedokončila paní Šustrová, proč neřekla, jako kdo!
     Žemla neměl ani ponětí  –  že jako on  –  připravovala se i paní Šustrová na chvíli, až přijde Žemla.
Ovšem, stará paní byla vycvikovanější a měla se v moci. Uměla plakat, kdy chtěla, a uměla hlas rozvlnit k pohnutí největšímu. I slečně Pavlíně byla určena zcela přesně úloha, a provedla ji také dobře. Musila sklopit hlavu, aby Žemla neviděl, že se na její tváři pranic neděje.  –  Byly tu jen tři osoby, z nichž dvě hrály lépe než na divadle.
     Když konečně všichni usedli, bylo Martinovi nepopsatelně volno. Bylo tak útulno v teplém pokoji a milý ten pocit zdvojnásoboval se v Žemlovi, když pohleděl oknem a viděl, kterak sníh jen se sype.
V takovýchto okamžicích vane z rozpálených kamen poesie na sáhy.
     Podlaha pokoje byla čistě umyta a pokryta červeným, prošlapaným již, ale důkladně vyprášeným kobercem starého vzoru. Na postelích skvěly se čisté povlaky, stůl zahalen byl květovanou pokrývkou, jež dosahovala až k podlaze, na stole byla starodávná váza, v níž trčela veliká kytice. Kolem stolu rozestaveno bylo pět nejlepších židlí. Na nejvyšším kachli kamen stál doutnající „františek“, do polovice již zpopelnatělý, a pokojem nesla se vůně kostelního kadidla.
     Ze vší té úpravy vanula pravá svátková nálada. Žemla připomínal si léta dětství, kdy o svátku otcově neb matčině bývalo doma podobně, a všecko lahodilo mu tím více. Ani mu nepřipadalo, že by zde jindy mohlo býti jinak. Ach, toto kouzlo klidné domácnosti!
     „Můj Bože,“ opakovala paní Šustrová, když
usedli, „jak jen jsem to zasloužila, že pan Žemla takhle na mne pamatuje ...“
     Žemla poposedl, hrál si s kloboukem a odpovídal rozpačitě:
     „Milostpaní, myslím, tahle věc  –  to se rozumí samo sebou  –  jak bych mohl zapomenout  – „„Inu, pane sousede, kdo pak všecko na světě nezapomíná!“ povzdychla paní Šustrová. „Bývalo ono jindy přátel, dokud byl nebožtík pán na světě, ano, bývalo. To každý rád přišel  –  prosím vás, císařský ouřadník  –  každý měl úctu. Ale na vdovu už málokdo zpomene, zůstal mně jen karakter,  –  pocta a respekt jsou ty tam. Ovšem, proto člověk netratí, já vím přece, co jsem byla a co jsem  –  stav je také něco! Ale vám to nezapomenu, pane sousede, že jste přišel  –  můj ty Bože, Pavlínko, kdo si to pomyslil, viď?“
     „No!“ přisvědčila slečna Pavlína a pokývla hlavou.
     „Ale můj Bože!“ zvolala paní Šustrová pojednou a zvedla se, „my tu takhle sedíme a nevzpomeneme  – „
     A přikročila spěšně ke kredenci, jež stála blíže dveří, odklopila čelo, vyňala tác, na němž byly již připraveny tři skleničky, sáhla na právo pro košíček se suchaiy a nesla obé na stůl. Pak odběhla do vedlejšího pokoje a vrátila se s láhví vína. Žemla poznal dle štítku na láhvi, že to sladký samotok, „Ruster ausbruch“, a vzpomněl si, že takovýto „samotok“ vařívali u Štěrby z obyčejného kyselého vína, z cukru a hrozinek.
     Obyčejná zátka byla již z láhve vytažena a nahrazena jinou, se skleněnou hlavičkou. Paní Šustrová vytáhla nyní slavnostně i tuto, nalila do skleniček, podala Žemlovi košíček se suchary a nutila tak slaďounce, jakoby mluvil mandlový dort:
     „Nu, pane sousede, smím prosit  –  chroupněte si s námi suchar  –  je jen obyčejný, domácí, víte, z nás by cukrář nezbohať  –  a připijte mi, abych viděla, že to vaše přání jde ze srdce!“
     Žemla vztáhl skromně ruku po sucharech a položil si jeden na talířek, jejž přinesla z kredence a před něj postavila slečna Pavlína.
     „Svlékněte rukavičky, pane sousede,“ nutila paní Šustrová dále, „vždyť nejste u cizích lidí!“
     Žemla svlékal rukavičku s pravé ruky, ale dost nerad. Bál se, aby veliké, červené jeho ruce neporušily dojem. Bylo jeho slabostí, že se za omrzlé ruce své styděl.
     „Nu tak pijte, pijte, pane sousede,“ nutila paní Šustrová znova, pozvedajíc sama skleničku. Ač by každému jinému posunek paničky býval dosti zřetelným znamením, aby pronesl nějaký přípitek, nevěděl Žemla, má-li tak učinit Ale vida, že stará paní stojí s napřaženou sklenkou a nepije, osmělil se konečně, vstal, a povznášeje skleničku řekl:
     „Když dovolíte, milostpaní: na vaše zdraví a na zdraví celé vaší ctěné rodiny!“
     Žemla se ostýchal vysloviti jméno slečny Pavlíny. Pak pozvedl skleničku a pil.
     Paní Šustrová i slečna Pavlína si přiťukly a stará paní obrátila se s laskavým, přímo milostným pohledem k dceři a řekla lichotivě:
     „Vidíš, to pijeme i na tvé zdraví!“
     Postavili skleničky, usedli zase a stará paní snažila se rozpřísti zábavný hovor. Začala s počasím, přešla na léta, jak utíkají, vzpomněla ještě jednou na svého „pána“, chválila stav ouřadnický, načež dodala: „Ale obchod, obchod je nade všecko! Ouřadník je ouřadník, to je pravda, a když potřebuje, může i k císaři pánu, ale obchod je přece tuze dobrý. Ouřadník má prvního své, to je pravda, a avanž je taky, to se ví, ale bere pořád stejně. Ještě kdo to dotáhne na pensi. Ale při obchodě to jde rychleji. Ouřadník se musí na pensi číyrycet let mořit  –  ale když se vydaří obchod, může si člověk za deset let koupit celou ulici ...“
     Žemla poslouchal zdvořile, upíral zrak na paničku a myslil, že by on měl půl ulice dost, a kdyby dal Pánbůh dvoupatrový dům o čtyřech oknech, že by také byl spokojen.
     Tak uběhlo Žemlovi as půl hodiny a již se mu zdálo, že by měl jít. Nevěděl jen, jak by se poroučel. Pojednou však zasyčelo v kuchyni na plotně v nějakém hrnci, slečna Pavlína vyběhla, aby přihlédla, a Žemla vstal, aby se vzdálil. Než oblekl rukavičku, byla slečna zase v pokoji a Martin se loučil. Zdálo se mu, jakoby paní Šustrová chtěla ještě něco říci. Konečně, když se chystal, aby jí políbil ruku, obrátila se k oknu, vyhlédla ven a řekla, „Dnes máme po procházce, pane sousede, v téhle nepohodě  – „ a mrskla okem po dceři,
     „Ano,“ přisvědčil Žemla polohlasně, lituje v duchu, že přijde o společnost slečninu, „dnes by nebyla chůze příjemná ...“
     Paní dodala si pojednou odvahy:
     „Ale riám by bylo bez vás smutno, tuze smutno, pane Žemlo,“ pravila horlivě a přívětivě, „když už jsme tak na ty neděle uvykly. A kdybyste nám chtěl dát čest a přijít odpoledne na šáleček kávy, to byste nás velice potěšil  –  viď, Pavlinko!“
     „No, jak pak!“ přisvědčila slečna Pavlína.
     Žemla užasl příjemným překvapením. Toho se nenadál. Nevěděl ani hned, kterak odpovědět, jak přislíbit
     Paní Šustrová, nerozumějíc mlčení Martinovu, pobízela dceru:
     „Nu, Pavlínko, nuf taky trochu pana souseda, snad udělá tobě něco k vůli, když ne mně!“
     „Viďte, že přijdete, pane Žemlo,“ zažadonila teď slečna, „byly bychom tak samotny.“
     A Martin vzmohl se konečně k odpovědi:
     „Nebudu-li překážet, milostpaní, tedy se osmělím ...“
     „Ale brzy, hodně brzy, pane Žemlo,“ zvolala paní Šustrová podávajíc Martinovi ruku, již uctivě políbil; „ne abyste přišel za tmy!“
     Žemla slíbil, že přijde po třetí hodině, a poněvadž z kuchyně ozývalo se nové syčení na plotně, poroučel se a provázen damami vykláněl se z pokoje a z kuchyně až ke schodům.
     V radostném rozechvění spěchal se schodů a za okamžik byl v krámě, kde ho očekávaly dvě kuchty, z nichž jedna chtěla za čtyrák oleje a druhá čtvrtku drobené fíkové cikorky.
     Randová hleděla do prázdna jako ďas. Trvala jí visita milostpánova trochu dlouho.
     Žemla skočil do pokojíku, odložil klobouk, strhl rukavičky, shodil kabát a obléknuv spěšně kalmuk chvátal do krámu, aby dal olej a cikorku.
     Olej a cikorka! Co mu teď znamenaly olej a cikorka! Kdyby byl chtěl někdo oleje sud a cikorie cent, Žemlou nebylo by to hnulo. On je pozván k Šustrovým na kávu  –  to znamená, že mu otevřeny dvéře „do domu“, že smí, že bude „chodit za slečnou Pavlínou“. A Žemla byl by radostí i ty kuchty objímal.
     Když odešly, ukázala Randová na dvanáct krejcarů na pultě, jež mezitím byla utržila. Prodala třikrát po krejcaru pepř, škatulku leštidla za dva, za čtyry krejcary mýdla a za tři lojovou svíčku.
     Žemla si ani nevšiml, jaká je dnes bídná tržba. Neměl smyslu pro nic jiného, než co se dělo a co se bude díti u Sustrů. Nemohl se ani dočkati dvanácte, aby zavřel, a když v Emauzích počali vyzváněti poledne, propustil Randovou, připomenuv jí, že dnes večer může přijít o něco později, a chvatně zavíral krám. A právě když už vrata přirazil a zamykal, přikvapila ještě posluhovačka od paní Sustrové pro čtvrt libry pražené kávy, té dobré, pro libru cukru a šest tabulek vanilkové čokolády. Žemla navážil nejlepší své kávy a rafinovaného, modravého cukru s vývažkem, zabalil vše s čokoládou do jediného balíčku a vzkázal paničkám uctivé poručení a dobré chuti.
     Toto nakupování postihla ještě Randová, jež se na chodníku pozdržela, a viděla, kterak posluhovačka Šustrovic nese domů balíček zboží. Potom se dala svou cestou vzhůru k Dobytčímu trhu.
     Byla asi uprostřed Moráně, když ji zastavil povědomý, rachotivý hlas:
     „Kam pak, nevěsto, kam? Copak dělá pán?“
     Randová se otočila. Rytmistr Kyllian vycházel právě z domu, točil španělkou ve vzduchu a usmíval se šklebivě na Randovou.
     Jak měla na pensistu s vrchu, přece se zastavila. Něco jí vázlo v krku, musila si aspoň trochu ulehčit.
     „Milostpán? Půjde k obědu  –  před chvilkou přišel domů.“
     Rytmistr vyvalil oči, věda, že Martin neodchází ve dne z krámu.
     „Kde pak byl?“
     S tou otázkou došel až k Randové.
     „I nahoře byl, u těch ouřadnic. Dnes je svaté Kateřiny. Gratulíroval!“ huhňala Randová.
     „Jdou pryč!“ řekl Kyllian.
     „No bodejf!“ dotvrzovala Randová. „Tam bude odpoledne ňáká trachta! Nesla toho Fána plnou zástěru!“
     „Meiner seel’!“ zvolal Kyllian, kroutě si pravou polovici knírů; „dnes je Kateřiny!“
     Obrátil se k Randové a dotýkaje se hubeného jejího ramene španělkou tázal se s úsměškem:
     „No, a pozvali jich také, nevěsto?“
     „To se rozumí!“ vyhrkla Randová zlobně, probodajíc pensistu pichlavými zraky. „Mám přijít s n i m i!“
     A obrátivši se kvapila k Dobytčímu trhu, provázena řehotným smíchem Kyllianovým.
     Když zmizela, stanul rytmistr a toče okamžik holí vyfukoval sešpoulenýma rtoma jakýs nápěv. Postál tak chvilinku, jakoby o něčem přemýšlel, načež zamířil na Dobytčí trh, k Palmovům na oběd.
     Bylo asi půl čtvrté, když na dvéře bytu Šustrových bylo zaklepáno. Paní Šustrová, která již chvíli v kuchyni obcházela, očekávajíc netrpělivě hosta, otevřela rychle a přivítala Žemlu, vstupujícího s hlubokou poklonou. Pobídla jej ihned do pokoje, a Žemla překročil práh úzkých dveří s novou poklonou, jež platila slečně Pavlíně, sedící na židli u okna a obírající se nějakým ženským tretem.
     V pokoji bylo zatopeno jako v lázni. Stůl byl nyní pokryt červeným ubrusem, uprostřed stála vypečená, cukrem posypaná a pokrájená bábovka, vedle talířek cukrářských pamlsků a v porcelánovém košíčku něco ovoce. V cukřence z falešného růžového dřeva bělel se cukr, na odklopeném víčku ležely postříbřenkleštičky. Na prádelníku u dveří do druhého pokoje stála naplněná a připravená svítilna, vedle ní láhev s rumem, krabička s čajem a tři sklenice na čaj. U Šustrů připravily se patrně i na večer. Na kamnech kouřil čerstvý františek. Všechno vonělo u Šustrů. Kuchyni naplňovala vůně čokolády a kávy, v pokoji čadil františek a voněla vanilka, přimíšená k cukru, jímž posypána byla bábovka, a když slečna Pavlína povstala, aby podala ruku Žemloví, dýchala taky z jejích šatů nějaká silná voňavka. Všechen tento zápach dráždil Žemlu nezvykle a rozjařoval ho. Když odkládal klobouk, zimník a rukavice, stály nad ním obě dámy a berouce mu z rukou kus po kuse, odnášely věci do vedlejšího pokoje. Bylo tam také zatopeno  –  dnes byl svátek, dnes nešetřily.
     „Však už jsme myslily, že nám necháte kávu vychladnouti,“ žertovala paní Šustrová a hrozila Žemlovi rozmarně prstem.
     „A teď sedněte, pane sousede,“ pokračovala, když se byl Žemla odstrojil, „abyste nám nevynesl spaní. Pavlínko, okaž panu sousedovi album, než přijde Fána s vodou. Tak, dívejte se zatím  –  jsou to staré obrázky a skoro samá rodina  –  teď nemáme žádných známostí. No, však budeme pana souseda také jednou pokoušet o podobenku! Tak!“
     Postavila Martinovi židli co nejblíže k oknu, slečna Pavlína přinesla album a matka vyšla do kuchyně, aby dolila na kávu.
     Za chvilku vrzly dvéře v kuchyni, Fána přinášela džbán čerstvé studničné vody. Bylo slyšeti, jak nalévá do sklenic, jak je staví na tác, jak dává džbánek zase za dvéře. Za chviličku chřestila paní Šustrová šálky na kávu, nalévala, a za minutku oíevřely se dvéře a paní vstupovala nesouc na táce koflíky s kávou a čokoládou, za ní Fána na jiném tácku sklenice s vodou, což postavila na prádelník.
I Fána byla slavnostně přistrojena.
     Slečna Pavlína odložila album, Žemla vstal a na pobídnutí přisedl ke stolu  –  hostina počala.
     „Podávej, podávej, Pavlínko,“ pobízela matka, a Pavlína nadnesla talíř s bábovkou, aby pan Žemla bral, potom usedla slečna, usedla i paní Šustrová, a nyní kolovala cukřenka s kleštičkami.
     Žemla upíjel z koflíku upejpavé a neobratně, poněvadž se ostýchal před slečnou Pavlínou, slečna pila rovněž tak, jelikož se ostýchala Žemly. Jediná paní Šustrová zcela bez rozpakův a bez líčení statně popíjela a přikusovala bábovky.
     Když tak Žemla povznášel nádobu s čokoládou k ústům a hleděl úkradmo s matky na dceru a naopak, vznikla v něm pojednou obava, zdali vystačí v hovoru s oběma damami. Počítal, že tu posedí dvě nebo tři hodiny. Co pak, až dopijí kávu?
O – čem bude mluvit, aby nenudil a aby mu nedošla nit? A staré rozpaky táhly naň znova a byl by jim propadl celý, když tu náhle přikvačilo zvláštní překvapení, nejenom na něj, na Martina, ale i na dámy.
     Paní Šustrová byla již podruhé naplnila všecky koflíky a podruhé koloval cukr i bábovka, kterou slečna nabízela Žemlovi s pohledem tak luzným, že by se byl třeba pro ni ujedl, když ze síně od schodů zalehl sem zvuk těžkých, pádných kroků, postupujících ke kuchyni, jejíž dvéře rázem se Otevřely, a do kuchyně zahřměl hromotný hlas:
     „Milostpaní doma?“
     Nebylo slyšeti, co odpověděla Fána, neboť již duněly těžké kroky přes kuchyň a na dvéře pokoje dopadly čtyři rány tvrdého, mohutného kloubu.
     „Herein!“ vyklouzlo bezděky z úst paní Sustrové, a do pokoje vkročil  –  rytmistr Kyllian.
     Člověk, na něhož po celý den nikdo nevzpomněl, objevil se teď, jakoby s nebe spadl. Paní Šustrová povstala a pohlížela na hosta překvapena, slečna Pavlína zvedala se také. Žemlovi bylo, jakoby ho jakás neviditelná ruka políčkovala.
     Nechápal, kterak sem starý sekáč přichází. Byl ťaké pozván? O tom se paní Šustrová nezmínila. Nebyl očekáván, vždyť bez něho nebyli by zasedli ke stolu. Ostatně z překvapení, které se oběma ženštinám zračilo ve tváři, poznával nezvratně, že na Kylliana nikdo nemyslil. Kterak srovnává se tato jeho návštěva s oněmi nešetrnými poznámkami, jež pronášel o paní Šustrové vždy, kdykoli o ni v hovoru zavadil? Kterak se s ní srovnává ono nevážné, posměšné vypravování Kyllianovo po první návštěvě staré paničky v krámě Žemlově? A nebyl-li pozván, kterak zvěděl Kyllian, že matróna slaví dnes jmeniny, že je doma a že se připravila malá hostina? A kde vzal odvahy, aby sem přišel nezván? Že by intriku byla nastrojila Randová, nevstoupilo Žemloví ani zdaleka na mysl.
     Stejně, ano mnohem více překvapena byla paní Šustrová sama, jíž návštěva tato platila. Mezi ní a
Kyllianém dávno bylo vše skončeno a po léta vyhýbala se pensistovi, který kdysi sklamal její naděje, nechav ji sedět. To mu nechtěla zapomenouti do smrti. Potkávala jej málokdy, ale stalo-li se tak, vyhnula se bývalému nápadníku zdaleka a stihla ho jen úkradmo pohledem nenávisti plným. Teprve v krámě Žemlově sešli se oba po dlouhém čase a co si tam pověděli, nemohlo je nikterak sblížiti.
I při nejlepší vůli s obou stran bylo na to pozděA hle, tu jest!
    Než v paní Sustrové vězela notná dávka zvláštní ženské, hlavně mateřské diplomacie, a okamžitě smířila se s tím, co tak neočekávaně nadešlo. Nepřála si dosud bližších styků s Kyllianém k vůli Žemlovi. Obávalaf se, aby rytmistr nenahučel Martinovi do uší, co by její záměry mohlo překaziti. Ale když tak nenadále se objevil, když přišel sám, budiž vítán. Nesmí být uražen, pohněván. Naopak, v tom okamžiku změnila panička svoji taktiku. Nezdařilo-li se jí, aby udržela Kylliana ve slušné vzdálenosti, vnikl-li sám do domu a vstoupil-li v kouzelný její kruh, v němž chtěla býti sama s dcerou a Žemlou  –  vynasnaží se, aby z něho učinila svého spojence. Ano! Vědělaf Šustrová, že tolik bystrozraku je Kyllianovi dáno, aby časem pronikl její záměry  –  musí ho tedy získati pro sebe. Nesmí dopustiti, aby snad zpracovával Žemlu nějak nepříznivě. Byla paní Šustrová takovou mistryní, že pochopila důležitost okamžiku. A přichází-li Kyllian na výzvědy, vynasnaží se tím více, aby jej odzbrojila.
    Krom toho zalichotil jí nenadálý příchod Kyllianův. Přichází sám, vzdává se snad, přináší jí poctu. A stará její ouřadnická pýcha a ctižádost byla tímto projevem Kyllianovým příjemně polehtána.
     Nejnepříjemněji dotkla se návštěva Kyllianova slečny Pavlíny. Stála tu bledá, opírajíc se oběma rukama o lenoch židle, až se jí prsty vzhůru prohýbaly. Souhlasila s návštěvou i návštěvami Žemlovými, pokud vše mělo se odehrávati v důvěrném zátiší domácnosti. Poddávala se v té příčině zcela trpně matce, ale dosud nevzdávala se naděje, že snad záměry matčiny v tomto směru budou překaženy někým jiným, kdo by se náhle objevil, o ni se ucházel a ji lépe uspokojoval, než Martin Žemla. Věřila v nějaký takový osud. Zatím ať si chodí Žemla. Kdož o tom zví? Komu překáží? A tu náhle vpadá sem Kyllian, protivný ten chvastal, a stává se nemilým svědkem poměru Žemlová k rodině a k  –  ní.
     Tak stáli všichni tři, Šustrová, Pavlína i Žemla, a každý z nich patřil na vetřelce s jinými pocity. Neočekávaný host ovšem neměl ani ponětí, jaký rušivý dojem způsobil.
     Rytmistr Kyllian byl také naditý do „svátečního“. Měl úzké černé spodky, ruce vězely v zažloutlých rukavicích, kalmuk byl nahrazen dlouhým, hnědým zimníkem, starým to vojanským pláštěm, jehož lesklé knoflíky nahrazeny byly černými, rohovými, a místo kulatého, rozčepýřeného klobouku plstěného měl vysoký cylindr.
     Kyllian zavřel za sebou dvéře, postál na krok od nich, kývl hlavou a pokynul pravicí, a zvolal bodře:
     „Nichts fťir ungut, gnádige frau! Spát kommt der Isolani, aber  –  da ist er! To víte, milostenko, já nejsem žádný parádník a vím, že to odpoledne také přijmete! Přeji společnosti dobré odpoledne  –  kystyhant, fráulein, krystygott, Žemla!“
     Pak postoupil, podal paní Šustrové ruku a básnil z hlavy:
     „Auch ich bring’ meinen glůckwunsch dar: es lebe die gnádige noch manches, manches jahr!“
     Zbylo-li ještě kousek nepříjemného dojmu v paní Šustrové následkem nepředvídaného, nenadálého vpádu Kyllianova, byl teď úplně setřen dvorným a rytířským jeho oslovením. Starý ten sekáč působil nepříjemně, když se choval jako otevřhuba, jinak byl snesitelný. Paní Šustrová stiskla mu ruku a odpovídala :
     „Ale, ale, pane rytmistře, to mě překvapuje, že i vy přicházíte! Měla bych se sice zlobit, že jdete až odpoledne, ale těší mě, že jste si vzpomněl. Nu, přece nám hned neutečete, odložte a přisedněte k nám. Smím podat šáleček kávy?“
     A nečekajíc na odpověď spěchala ke kredenci pro koflík a odskočila do kuchyně, aby nalila.
     Kyllian podal ruku slečně a Žemlovi a bez okolků svlékal těžký plášť. Slečna Pavlína zanesla zimník i cylindr do pokoje, kde byl oděv Žemlův. Rytmistr již seděl a stahoval zažloutlé cíděné rukavice. Když shodil zimník, objevilo se, že má černý frak, bílou vestu a bílý nákrčník. Nebylo sice vše dle panující módy, ale Kyllian vyjímal se v tom dosti dobře. Byl celý jeho úbor již notně ošumělý, ale byla to jakási ošumělost nedělní, sváteční. Poznávalo se, že pan rytmistr obléká svoje „gala“ málokdy  –  nebyl v něm také tak ohebný a pružný jako v povědomém všedním kalmuku.
     Řídké vlasy Kyllianovy byly tuhou pomádou přilepeny na lebku a knír byl navoskován, že trčel na obě strany obličeje výhružně, jako dva hroty. Obvyklý modrý kapesní šátek rytmistrův byl dnes vystřídán hedvábným, jehož původní barva byla vyprána a vyrudlá.
     Zatím Žemla i slečna Pavlína zaujali dřívější místa. Dívka nevěděla, má-li piti kávu, znenáhla vychládající, či má-li započít hovor s Kyllianem a
o – čem. Jen aby tu již zase byla matka.
     Martin seděl vedle pensisty, nevěda, kam s rukama, a pohlížel úkradmo a zpytavě na hosta. Ale hned klopil zraky, kdykoli Kyllian pohnul hlavou. Bál se, aby se nesetkal s jeho ostrýma, výsměvnýma očima.
     Když tak rytmistr seděl na židli ve škrobené posici, v prvním okamžiku přece ještě poněkud neosmělen a rozpáčit, s rukama o kolena opřenýma, připadal Žemlovi jako vosková figura z panorámy, trochu jako nepodařený obraz Napoleona III., bez kozí brady.
     Ale vosková figura brzy oživla. Paní Šustrová již tu byla s kávou a podávala hosti bábovku, jíž on si vzal hnedle dva největší úkrojky. Neúnavné jeho sanice počaly bez meškání pracovat a obrovská, sousta kypré buchty zapíjel dlouhými doušky kávy, srkaje při tom nehorázně.
     S paní Šustrovou vrátil se život celé společnosti. Tušila dobře, co se děje v Žemlovi i v Pavlíně, a vzala si cele na starost krotkého pensistu. Ovšem bylaf by stačila několika takovým lytmistrům. Slečna Pavlína sáhla nyní také po svém koflíku a konečně odhodlal se k tomu i Martin, jemuž na okamžik byla projela hlavou myšlenka, neměl-li by odejiti a tak i Kylliana k odchodu pohnouti. Nikoli, neodejde; což kdyby se lest nezdařila a Kyllian tu zůstal? Měl se pak brouzdati sněhem, maje nesnesitelné vědomí, že v útulném pokoji Šustrových sedí neomalený rytmistr sám? Měl se připraviti o vzácnou, neocenitelnou chvíli, kdy mohl seděti na blízku půvabné dívky? Měl si sám přerušiti toto důvěrné setkání, po němž tolik a tak dlouho prahnul? Vždyť takovýmto útěkem mohl nenapravitelně pokaziti vše další.
     Zatím paní Šustrová, která se byla dokonale vpravila v nové postavení, mluvila do Kylliana co nejpřívěti věj i, a kdo by byl nyní vstoupil, nebyl by tušil, že zde sedí host, jejž v prvním okamžiku zaklínali do horoucí skály. Pobízela, nutila k jídlu a každou větu končila novým horlivým ujišťováním, kterak ji těší, že pan rytmistr přišel, kterak se jí ani ve snu nezazdálo, jaká pocta ji čeká, a kterak přece je dobře, že se staří, dobří známí sejdou a že se lidé na světě mají rádi a že se vespolek ctí. Můj ty Bože, pronášela přes tu chvíli, člověk nemusí být místodržitelem anebo milionářem, aby si ho jiní vážili. Ona ví, co komu náleží, a ji zase velmi těší, že také na ni nezapomínají. Však jen kdyby žil nebožtík Šustr, bylo by vše jiné. Byl by již dávno pěkným pánem  –  snad ředitelem ouřadu, kde začal  –  a tu by jistě byl plný pokoj ordonancí a audiencí. Svatá věc  – muž je vším na světě a v životě. (Při tom hodila panička okem po Žemlovi.) Muž má ouřad nebo obchod (na o b ch o d zvláštním důrazem uhodila), je „svůj“, zakládá si rodinu, rozmnožuje majetek. Jak zemře muž, konec všemu. Co zbylo jí? Pcnse, je pravda, ale malá, poněvadž se nebožtík tak brzy rozžehnal. Živobytí je to ovšem  –  pospíšila si dodati. Ať se podívá někdo tuhle na pana rytmistra Kylliana: neváží si ho celý svět? (Žemla vzhlédl udiveně k řečnici.) Nepokročil hezky vysoko? A kdyby byl nešel tak mladý na odpočinek, nebyl by dnes jistě jenerálem? (Kyllian trochu rozpačitě olizoval kníry.) Takových mužů není mnoho. Takoví jsou ve světě ceněni a kéž jim Bůh popřeje hodně dlouhý věk, aby za své zásluhy něco užili ...
     Při tomto vodopádu řeči paní Šustrové seděla Pavlína nepohnutě  –  bylať již dopila  –  a drobíc v prstech kousek buchty, hleděla upřeně před sebe. Již uhodla, co tento matčin tlach znamená, kterak hází také Kyllianovi smyčku přes hlavu a krk mu zadrhuje. Rty její byly pevně zaťaty. Byla by schutí zakryla matce ústa, neboť se bála, aby taky Žemla smysl všeho nepochopil. Tyto matčiny praktiky se jí tak protivily!
     Kyllian vypil první, druhý šálek, a neodporoval, když mu hostitelka nalévala po třetí. Bylo vidět, že se mu tu velice líbí, že mu káva chutná, že se cítí nad míru spokojeným. Tváře jeho jen plápolaly a rudá ta záplava rozlévala se až po lebce nahoru, sdělovala se uším, a nos mu hořel jako květ makový.
     „Ja, das lass ich mir gefallen!“ pomlaskoval, olizuje s kníru kousek smetanového škraloupu, „das ist ein guter, kráftiger kaffee  –  keine solche schweinerei, wie man sie in diesen kaffeespelunken saufen muss!“ A ukláněje se před paní Šustrovou dodával: „Milostenka se vyznamenala  –  všechna čest! Takovou kávu pil jsem posledně před patnácti lety, když jsem byl za svědka na svatbě kriegskamaráda Krauíhubra!“
     Paní Šustrové bylo velmi zalichoceno tímto ujišťováním rytmistrovým. Pokývla hlavou a ukazujíc na Žemlu odpovídala, jakoby odmítala od sebe zásluhu:
     „To vlastně si zaslouží tuhle pan soused Žemla. Je to jeho káva  –  jen co pravda, dobré zboží.“
     „Kdybych byl věděl, že si milostpaní pošle,“ promlouval Žemla skromně, „byl bych upražil čerstvou  –  tato je již od pátku!“
     „Dobrá je!“ hřmotil již Kyllian obvyklým způsobem, „ale to nepovídám tobě, kulichu  –  čest náleží kuchařce  –  je vidět, že vařila bez cikorie!“
     „A přece ne!“ rozesmála se medově paní Šustrová; „je tam kousíček fíkovky  –  to musí být pro barvu!“
     Kyllian dosrkl třetí koflík, odsouvl jej od kraje stolu na znamení, že má konečně dost, olízl se a zvolal:
     „Kůss’ die hánde  –  gnádige  –  gut war’s!“ Potom vytáhl z kapsy šátek, otíral chvíli důkladně ústa, zaklepal dvakráte zuby a narovnal si kníry. Pak vrazil ukazováček levice pod bradu za límec, zatřásl náprsníkem košile a hledě na paní Šustrovou mluvil:
     „A teď nebudu zdržovat! Co jsem dostal, vypil sem, složil jsem gratulaci  –  kann wieder gehn! „Ale, ale, pane rytmistře, juž?“ zvolala hostitelka s líčenou lítostí. „Snad byste nám neutek’, kam pak teď půjdete! Pavlínko  –  pane Žemlo, nuťte taky trochu pana rytmistra  –  bude nám veseleji.“
     A slečna Pavlína a Žemla neotevřeli ještě ani úst, když Kyllian řekl rozhodně:
     „No tak zůstanu, když nepřekážím! Já nic nezkazím!“
     Bylo jedva pozorovati, kterak na tváři paní Šustrové zjevil se stín sklamání, když pohlédla přes
stůl na dceru. Žemla zachytil pohled staré paní: Ale hned obrátila se paní Šustrová ke Kyllianovi.
     „Tak je to dobře! Je nás rovný počet, to má být Však pan rytmistr umí dobře bavit!“
     Smrákalo se kvapem. Slečna Pavlína povstala na pokyn matčin, aby rozžehla lampu. Paní Šustrová odnesla šálky po kávě, odklidila zbytky bábovky, smetla drobty s ubrusu, a slečna postavila lampu do prostřed stolu. Pak vyšly obě dámy z pokoje, odnášejíce nádobí do kuchyně.
     Když za nimi zapadly dvéře, naklonil se pensista k Žemloví a šeptal mu:
     „Du bist ein verfluchter viehkerl, Žemla! Du hast es gut angestellt  –  takováhle známost v domě je pohodlná věc. Jen tu starou hodně nabrkni!“
     Žemla pohlédl zaraženě na sekáče. „Nevím, pane rytmistře, jak to myslíte  –  odpovídal polohlasně  –  ale já nechci nikoho nabrknout!“
     „Drž hubu, slone!“ zakřikoval Kyllian Žemlu drsným šeptem, směje se, „já ti nepokazím nic! To se spolehni!“
     Již tu byly zas obě dámy.
     Venku setmělo se úplně. Paní Šustrová spustila rolety v oknech, vyhrábla kdesi začatou punčochu a usadila se opět na staré místo na pohovce. Po levé její straně usedla na židli slečna Pavlína, Žemla odsouvl se na prostředek stolu proti paní Šustrové, Kyllian zůstal po její pravé ruce. Na chvíli rozestřelo se světnicí trapné, rozpačité mlčení. Tři
osoby cítily, kterak tu čtvrtá překáží, a všem jakoby jazyky vyřezal. Jednotlivá, nazdařbůh vypuštěná slůvka utápěla se bez pomoci, padala do tmy pod stůl. Rytmistr chraplavě pokašlával, Žemla beznadějně hleděl na ubrus. Z kuchyně dolétalo sem šplouchání vody  –  Fána omývala koflíky a lžičky. V kamnech vesele praskalo a hučelo, z ulice dorážel chvílemi tlumený nějaký hlas nebo spěšný dupot po chodníku. Sloupkové hodiny na prádelníku odbíjely pátou.
     „Ale Pavlínko, vidíš,“ pronesla stará paní po několika nezdařených pokusech, aby rozproudila hovor, „mohla bys přinést citeru a trochu zahrát“
     „Kreuzhimmel!“ zvolal Kyllian, „slečinka hraje na citeru? Sem s ní, ať si poslechneme trochu muziky!“
     A již vstával ohlížeje se, kde by citera byla, aby ji přivlékl.
     „Ale maminko,“ vzpírala se Pavlína, „vidíš, vždycky mě takhle zahanbíš! Vždyť já nic neumím  –  nehledejte, pane rytmistře, nenajdete ji!“
     „Pane Žemlo!“ šeptla stará přes stůl a mrkla důvěrně na Martina a hodila hlavou po dceři.
     To bylo mateřské pokynutí, aby také on pobídl slečnu Pavlínu. Dávala mu tím na srozuměnou, že učiní-li to dcera někomu k vůli, učiní to jemu. Naznačovala mu, že on může něco žádat a jemu že dcera neodřekne. Tím okamžikem postupovala mu kus práva k dceři. Byl to kousek mateřské taktiky paní Šustrové. Posunovala ho blíže k Pavlíně, když sám si netroufal. Tak dobrácky a chytře, aby nezpozoroval zálud.
     Žemla ovšem nepozoroval pranic. Byl nesmírně rád tomuto pokynu, vždyť čekal na něco podobného.
I obrátil se ke slečně Pavlíně a tra dlaň o dlaň  – jako děti, když o něco prosí  –  žebronil:
     „Nu, slečno, zahrajte nám, prosím vás  –  mám tak rád citeru!“
     Kyllian dosud čmuchal ve všech koutech, hledaje nástroj.
     Slečna dala se ještě chvilku nutit a vstala konečně, vešla do druhého pokoje a vrátila se ihned s pouzdrem, v němž byla citera. Nástroj byl patrně připraven.
     Kyllian znenáhla v milém, důvěrném tom ovzduší se rozehříval. Vida, že Pavlína přináší nástroj, zatleskal neomaleně vydatnýma rukama a volal rozjařené: „Aha! To si dám líbit! Fráulein Pauli nedělá žádnou drahotu a bude hrát! Znám ty slečinky! Učí se osm, deset let na klavír, tatíky to stojí celý kapitál  –  ale řekněme jim pak, aby zahrály. ,Já nic neumím, upejpají se  –  (a Kyllian kroutil tu celým tělem, nápodobě zdráhající se děvčata)  –  ,já nemám školu, já nekoncertuji, bez not nehraji.‘ Dobrá, člověk jim vynajde nějaký partes. ,Mein Gott,‘ kroutí se slečinka, ,já s listu nehraji, to bych si musila naštudovat!‘  –  A je to božská pravda! Sednou-li konečně k aparátu a uhodí na klávesy, vidíme, že neumějí ani bez not, ani z not  –  a vlasy se nám ježí na hlavě. Ale tatíci a maminky mají ze svých zázračných dětí radost! Und die nachbarschaft auch!“
     Kyllian se smál, až se rozkašlal, v také paní Šustrová se nad jeho poznámkou rozesmála. I slečně Pavlíně potrhovalo to rtoma. Jen Žemla seděl vážně a hleděl upřeně na pensistu. Nevěděl, platí-li Kyllianova kritika též slečně Pavlíně.
     „A proto mě těší,“ dodával Kyllian, „že slečna Pavlína se nezdráhá! Nejsou to zázraky!“
     Slečna Pavlína počala hráti. A čím déle a trvaleji zachvívaly plačtivé tóny drátěných strun vzduchem, tím větší pohnutí naplňovalo prsa Žemlová. Zadíval se na plné prsty slečny Pavlíny, jak probírají struny, jak jimi třesou, a limonádové tremolo zachvívalo i nejhlubším jeho nitrem. Ach, to byla hudba! Ach, rajské zvuky! A když nějaká písnička doskomírala, když domřel poslední akkord někde za kamny a prsty slečniny odpočívaly na strunách, rozvlnil se v srdci Žemlově lítostivý pocit, jakoby měl umřít! Ach, s touto hudbou chtěl by umřít hned!
V tom okamžiku neznal Žemla líbeznějšího nástroje.
     K pohnutí jeho velice přispívala okolnost, že slečna provozovala tu některé staré, prastaré skladby, valčíky a mazurky, ponejvíce německé, jež znal Žemla téměř od nejútlejšího mládí. Slýchal před dvacíti, pětadvacíti lety otce hvízdati tytéž písně, a hrávala je na kytaru nejstarší jeho sestra. A pojednou slyší staré, povědomé ty nápěvy zde, u Šustrů, s nimiž jej seznámila a do jejichž domácnosti uvedla jej milá náhoda. Nikoli, nebyla to pouhá náhoda, přesvědčoval se rychle Martin. Není to náhoda, že sešel se v životě se slečnou Pavlínou, která dnes rozezvučela nástroj svůj písněmi, jež ťávno v něm dřímaly, písněmí, jimiž jej kdysi sestra Týna uspávala. Připadalo mu, jakoby ho pozdravovalo mládí, jež prožil tam daleko v malém Hradci, kdy ještě neměl tušení, kam jej osud zavane. V Žemlovi probudila se náhle řada vzpomínek na malou, chudou domácnost rodičů. Viděl otce, kterak za letních večerů, kdy se znenáhla smrákalo, chápal se staré, žluté flétny a usedaje k otevřenému oknu, z něhož byl výhled v nevelikou zahradu, počal pískat nápěvy, srdce jímající. Byly to doby, kdy nastávala černá hodinka bez večeře, kdy se kladli na lože, aniž matka rozsvítila.
     Nebylo tehdáž mnohdy v domě sousta, ve svítilně nebylo oleje. A přece vzpomínal Žemla tak rád na dětství svoje, milé, šťastné. Nechápalť tehdy, jak je doma zle, všemu tomu rozuměl teprv nyní.
     V tomto okamžiku, kdy citera slečny Pavlíny rozplakala se stejnými písněmi, mizela náhle v Žemlovi veliká časová mezera, která jej dělila od oněch dávných dob. Připadalo mu, jakoby nynější jeho život byl bezprostředním pokračováním dnů, jež strávil v domově. Jak by to mohlo býti pouhou náhodou! Musilo to tak přijíti! Není možno, aby mu byl pro vždy souzen trudný, prázdný život v onom kumbále za krámem. Jeho mládí v domě otcovském bylo tak krátké  –  co následovalo, bylo tak tvrdé mnohdy strašlivé. Teď ocitl se v jiné rodině, v milé, teplé domácnosti  –  to je náhrada za dlouholeté jeho strádání.
     Dívka dohrála a po krátkém odpočinku začala opět. Byly to zvuky tklivé barkaroly, jimiž se citera rozezvučela. Pavlína hrála nápěv, ale v paměti Žemlově vynořila se náhle slova písně. Byla to stará, německá barkarola, počínající veršem:
„Die gondel hált am gitter ...“
     Jak slečna hrála, zpíval Martin v duchu text, a než byla píseň ukončena, zavlhly oči Martinovy. Hleděl v pohnutí na dívku a v očích třásla se mu záplava slz ...
     A pak hrála dívka opět a opět, a Žemla naslouchal jako v kostele. Stará paní pletla punčochu na pohled zcela lhostejně, Kyllian poslouchal s rukama na břiše složenýma a funěl jako hroch. Táhlé, pronikavé, žalně vyznívající a šeptem domírající zvuky účinkovaly na něj také.
     Pak spustila slečna Pavlína vojanský nějaký pochod, veselý, rychlým úhozem. Ovšem, při tenkých, vlasových zvucích tohoto pochodu mohli by kráčeti jen vojáčkové olovění nebo papíroví. Tu pojednou otevřel Kyllian požehnaná svoje ústa a spustil doprovod. Pensista znal na neštěstí německý text pochodu toho a nyní vřískal k němu slova jako polnice, hřímal jako bombardón a rachotil jak turecký buben. Zvuky citery nadobro zanikaly v jeho řevu.
     Paní Šustrová nemohla se ubrániti smíchu. Po ní počala se usmívati slečna Pavlína a konečně se nepřemohl ani Žemla. Zpěv Kyllianův působil velmi žertovně a uchvátil celou společnost.
     Když se dosyta vysmáli, navrhla paní Šustrová, aby se vůbec trochu zpívalo. I zpívalo se. Potom zase Pavlína hrála, a když si chvílemi odpočívala, vyprávěl Kyllian anekdoty.
     Pojednou zazvonil opět stříbrný zvuk sloupkových hodin  –  Žemla s ustrnutím poslouchal, že již půl sedmé. Od podzimu otvíral v neděli a ve svátek večer o šesté hodině  –  zmeškal dnes již celou půlhodinu! Rychle povstal. Dámy jej sice zdržovaly, ale Žemla byl pojednou zase kupcem a vysvětlil, že musí do krámu. I vytasila se paní Šustrová s novým návrhem, jejž měla od počátku za lubem. Pan Žemla půjde nyní dolů, když nedá jinak, a až večer zavře  –  a dnes by mohl zavříti trochu dříve, věru že ano  –  udělá jim radost, že přijde ještě nahoru na sklenici čaje. Přijde? Ano? I ovšem že! Žemla s radostí slíbil, neboť až dosud nedošel den pravého zakončení, jak si přál.
     „My teď s Pavlínkou taky se trochu projdeme, abychom se trochu provětraly, a v devět hodin pan soused zavře a přijde nahoru, ano?“
     Že ano.
     „Tak nezdržuj pana souseda, Pavlínko  –  (dcera nezdržovala)  –  on zas přijde, když řekl, a teď se ustroj. Hezky se projdeme!“
     „Darf ich die damen begleiten?“ nabízel se Kyllian.
     „Ale bude nás těšit,“ svolovala paní Šustrová, „vždyť se k nám taky ještě vrátíte, pravda?“
     Bývala by raději viděla, kdyby se už starý pensista nevracel, ale chtěla býti zcela bezpečna taky s této strany. Rytmistr jest u Žemly pečený vařený, musí k němu býti přívětivá. Dnes af si přijde, však přijde Žemla podruhé sám a nahradí si to.
     Kyllian sliboval s radostí, že se vrátí  –  měl čáku na večeři. Žemla se rozloučil a spěchal do krámu. Před vraty stála již Randová.
     Babka odestlala postel, poklidila a šla pro vodu. Žemla obslouživ několik služek vyšel na schůdky a viděl po chvíli, kterak vycházejí paničky s rytmistrem z domu a ubírají se k Dobytčímu trhu. Nu, byl také spokojen. Kyllian mu dnes ani nepřekážel. Konečně dobře, že tam na poprvé nebyl zcela sám. Je taková první návštěva v rodině neobyčejně ostýchavá!
     Zdlouhavě plynula mu doba. Konečně snášela se s věže emauzské osmá. Do krámu nikdo nepřicházel; sněžilo znova a ulice byla jako vymřelá. Žemla přecházel chvílemi z krámu do pokojíku netrpělivě, jakoby chtěl urychliti plynutí času.
     O půl deváté přišel do krámu Kyllian. Oznamoval, že dámy jsou již doma, že mu vzkazují, aby neotálel, a pobízel ho, aby již zavřel.
     Potom prohodil ještě:
     „Na du, Žemla, wenn wir da so eine menge czaj saufen werden, solltest du auch was mitbringen! Abys vrazil do kapsy takovou škatulku sardinek, tu větší! To je k čaji dobré!“
     Žemla pochyboval, že by se to hodilo. Měl starost, aby dámy neurazil.
     „Jdi k čertu, neurazil!“ rozkřikl se Kyllian, „to není husa, škatulka sardinek! Beztoho je sníme nejspíš sami a paničkám pro jméno tak nabídneme!“
     Pravda, to může být. I zastrčil Žemla do zimníku krabičku sardinek.
     Když odbíjely tři čtvrti na devátou, oblékl se, shasil světlo a zavřev krám ubíral se s rytmistrem k Šustrovým. Nyní šel s lehčím srdcem a těšil se na veselý večer. Potrvá nejméně do jedenácté hodiny.
     Když vešli do pokoje, vše již bylo připraveno. Nepřicházeli na pouhý čaj. Na stole, pokrytém bílým ubrusem, stála mísa s nakrájenou telecí kýtou, studenou, jež byla pokladena žlutým, průhledným rosolem, mísa se salátem ze zemčat a celeru, a košíček s čerstvými žemlemi. Bylo prostřeno pro čtyři osoby, u každého talíře stála sklenice na pivo.
     Ah, paní Šustrová uměla býti hostitelkou!
     Žemla pohlížel na vše jaksi zaražen, že si paní Šustrová nadělala tolik útrat, kdežto Kyllian si kroutil spokojeně kníry. Počítal dobře  –  je večeře!
     Za okamžik byla tu Fána s pivem od Šáryho a společnost zasedla k večeři.
     Kyllian byl velmi vděčným hostem. Pojídal s chutí nevídanou a za každým soustem rozplýval se chválou, jaká to výtečná kýta a rosol, a salát, a pivo! Dávno něco takového nejedl!
     Když povečeřeli, navrhla paní Šustrová, aby si zahráli v karty, to že také pěkná zábava. Žemla sice neuměl nic, ale panička nepovolila a rozdala na preferanc. Dělíc karty ukládala slečně Pavlíně, aby panu sousedu pomáhala. Ah, jaká radost, míti takového učitele, myslil Žemla. A ruce se mu třásly blažeností, když mu slečna naznačovala, co má vynésti, nebo když mu sáhla do karet a vynesla za něj sama. Při tom dotkla se vždy jeho pravice kulatým svým loktem a někdy zavadila o rameno Žemlovo plným ňadrem  –  Martin chvěl se a hořel. Byl by takto hrál do rána.
     Kyllian nasadil silný svůj skřipec a hrál učeně jako profesor. Počítal si barvy, podehrával úskočně paní Šustrovou a měl pekelnou radost, když Martina zkoupal. Paní Šustrová zas Žemlovi naddržovala a nadháněla, aby ho hra neomrzela, a útočila na rytmistra. Jen slečna Pavlína hrála zcela lhostejně a věnovala nejvíce pozornosti kartě Žemlově.
     Když je omrzely karty, sáhla slečna Pavlína zase po citeře a vyluzovala znova plačtivé nápěvy valčíků, mazurek a romancí, načež se zpívalo, pak hráli hádanky a konečně napodobil Kyllian hlasy rozličných ptáků a hovádek, což způsobilo velikou veselost.
     Než došlo k čaji, vypily se čtyři džbánky piva. Najednou vyvstal rytmistr a řekl, že bude s Žemlou čarovat, že se s ním o tom musí umluvit, a táhl jej z pokoje kuchyní na chodbu. Žemla koukal, co bude.
     „Du bist ein schaf, Žemla!“ zlobil se Kyllian na chodbě polo do opravdy, polo žertem. „Man kann ja nicht in einem fort sitzen!“
     Pak s ním přece ujednal nějakou švandu a vrátili se zase do pokoje. Žemla pozoroval, že je slečna Pavlína všecka červená smíchem. Co si povídaly
     Bylo jedenáct hodin, když dámy přinesly čaj. Pokoj naplnil se příjemnou vůní rumu. V tom okamžiku vytasil se Žemla se sardinkami. Kyllian šel do kuchyně pro nůž a otevřev krabici vyklopil sardinky na talíř. Když podala slečna Pavlína cukr a všichni si osladili, vzchopil se Kyllian ku přípitku.
     „Gnádige frau, na vaše zdraví  –  ať vám kvete v zimě v letě!“ hlučel a narážel sklenicí o sklenice ostatních, načež učinil hluboký doušek, že číšku do pola vyprázdnil. A již napřáhl ruku s nádobkou zase: „A ta mládež af také žije  –  no fukej, Žemlo!“
     A pitvorně se usmívaje pohlížel na slečnu Pavlínu, načež dopil, co ve sklenici zbylo.
     Žemla upíjel opatrně, ale Kyllian měl sklenici stále prázdnou. Paní Šustrová horlivě mu nalévala. Žemla s úzkostí pozoroval, že rytmistrovi kobrtá již jazyk, že mu oči z jamek div nevypadají a že již funí a chrochtá jak obyčejně, když přebere. Strachoval se, aby tu pensista něco nevyvedl, i pomýšlel na odchod. Ostatně se blížila dvanáctá  –  byl čas, aby šli.
     Konečně podařilo se mu pohnouti Kylliana k odchodu. Mělf rytmistr velikou chuf do zpěvu a stále počínal notovati, ale Žemla pokaždé mu píseň přerušil.
     Nyní tu stáli oba oblečeni a Martin se loučil. Políbil paní Šustrové ruku a přiblížil se ke slečně Pavlíně.
     Stará paní zdařilým obratem odvedla Kylliana skoro až ke dveřím a horlivě do něho mluvila.
     Žemla podával dívce ostýchavě ruku a povznášel Její ke rtům ve strachu, aby mu neutrhla. Slečna Pavlína neutrhla. I vtiskl na bílou a pevnou ruku její nesmělé políbení a loučil se s omluvou, že tak dlouho meškal a že dámy zdržel od spaní.
     „Ah, my byly rády, že jste přišel  –  vždyť jsme se tak dobře bavili.“ A pak stlumivši hlas otázala se: „Přijdete zase, pane Žemlo?“
„Dovolíte, slečno?“ řekl Žemla jedva dýchaje.
     „Ale pane Žemlo, takhle se ptát!“
     „A dovolí také milostpaní?“ tázal se dále Žemla.
     „Ale maminku to bude těšit  –  a jak!“
     „Přijdu  –  slečno,“ zašeptal Žemla a políbil jí ruku opětně.
     „A brzy!“ usmívala se slečna Pavlína.
     „Brzy, slečno, když smím!“ přisvědčil Ženila.
     „Kdy?“
     „Kdy dovolíte, slečno!
     „Tedy zítra,“ pronesla slečna Pavlína, hledíc Žemlovi přes rameno.
     „Ano,“ sklonil se Žemla.
     „Himmelsakrment, Žemla, gehst du oder gehst du nicht!“, zahulákal Kyllian, „upeču se tu v plášti  –  anebo si ještě sedněm!“
     Honem se Žemla uklonil paní i dceři, upíraje vroucí pohled na Pavlínu, a tlačil Kylliana do kuchyně. – 
     Z hluboká Martin oddechl, když se ocitl s rytmistrem na chodbě. Pozoroval v posledním okamžiku, že Kyllian, mluvě s paní Šustrovou, breptá již hodný nesmysl. Počal vtipkovati po svém způsobu a nemohl ani jediné věty dokončiti, jak se mu jazyk pletl. Nyní se potácel přes chodbu a šramotil, šoupaje nohama, aby nalezl schody. Žemla mřel úzkostí, aby rytmistr se schodů nespadl, i rozžehl rychle sirku a rozsvítil voskovou svíčičku, již měl v kapse u vesty. Nechtělf nijak připustit, aby je slečna Pavlína vyprovodila se světlem  –  vzhledem ke Kyllianovi, jenž se mu zdál v tomto rozpoložení velmi nebezpečným.
     Konečně byli šťastně dole, v chodbě domovní, a tu shasil průvan Žemlovi svíčičku.
     „Nešiko!“ pletl rytmistr jazykem, „jak pak se odtud dostaneme! Jsem kocour, abych viděl potmě? Proč pak do toho foukáš?“
     Žemla neodpovídal a spěchal ke vratům domovním, aby již otevřel a rytmistrovi světlým otvorem směr naznačil. Klíč půjčila mu paní Šustrová.
     „Tak mě tu nech!“ hulákal za ním Kyllian. Žemla otevřel a čekal. Kyllian valil se úzkou chodbou jako slon a vyrazil konečně ze dveří, na schůdky  –  a pozbyv rovnováhy byl by se převalil šťastně do sněhu, kdyby ho Žemla nebyl zadržel.
     „Ale nechytej!“ blábolil Kyllian, „co pak myslíš, že jsem opilý!“
     A dal se hned na právo, dolů k Podskalí.
     Žemla zavřel dům a spěchal za pensistou.
     „Pane rytmistře, pane rytmistře!“ volal dušené, „tam ne, na Moráň!“
     „Já si jdu, kam chci!“ obořil se Kyllian, „a fy půjdeš se mnou! Já se chci vyvětrat  –  je mi horko!“
     A šel dál, ztuha jako prkno, oním šťastným, lychlým, rovným krokem opilců, jak se jim někdy vydaří.
     Žemla se podrobil a šel. Šel podle Kylliana obávaje se stále, aby pensista neupadl. Věděl, že by pak byla těžká práce s rytmistrem, jenž byl zpit na dobro.
     Funě a frkaje ujížděl Kyllian s kopečku, jakoby mu hlavu zapálil. Žemla kráčel po levém jeho boku jako věrný pudlík.
     Pojednou se Kyllian zastavil, zaťal prsty jak železné drápy do Žemlová ramene a spustil:
     „Gusto  –  gusto máš, Žemlo  –  máš gusto!'
     Žemla zadíval se mlčky do tváře Kyllianovy.
     „Tahle  –  ta Pavla  –  to je pěkný kousek ženské  –  ty lumpe, ty sis to narafičil!“ blábolil rytinistr.
     „Pane rytmistře, nechrne toho,“ bránil Žemla, „je na to zima!“
     „Mlč  –  kujóne!“ bručel Kyllian, „mne neobulíkuješ! Vždyť je dobře, že sis konečně něco narazil  –  je to ostuda, takový klacek a pořád bez holky! Jen si namlouvej, já ti nic nezávidím!“
     Žemlovi bylo, jakoby ho jehlami bodal. Byl by nejraději Kylliana porazil do sněhu a utekl, aby nemusil poslouchati tyto rouhavé řeči jeho. Ale
Kyllian s tvrdošíjností opilce nedal se odvrátit a vztyčiv se bručel dále:
     „A abys věděl, Žemlo, ich bring’ dir ein grosses opfer! Když ty si namlouváš dceru  –  ich heirate die mutter  –  deine angehende schwiegermutter! Da gaffst du, was?“
     Žemla nevěděl, má-li se smáti či zlobit. Aoy věc ukončil, odpověděl rychle:
     „No dobře, pane rytmistře, čiňte, jak chcete, ale teď pojďme spat 1“
     „No větší službu ti nemohu prokázat, kašpare  –  a ty se šklebíš, jakoby ti to nebylo vhod. Viděl někdo takového přítele? Hol’ mich der teufel“  –  řval teď Kyllian jako ponocný  –  „ich heirate sie und basta!“
     A pak opřev se o plot dřevné ohrady, u níž stáli, a pohlížeje vodnatýma očima na Žemlu, pronášel vzlykavým, plačtivým hlasem opilcův:
     „Ja, ich heirate die alte  –  ich will auch meinen háuslichen herd grůnden  –  ich will eine treue ebensgefártin haben  –  und dieser kalbschlágel  –  das war ein fressen ...“ 
     Zavřel oči, hlava mu klesla na prsa a počal hlasitě chrápat
     Žemla zoufal. Co s ním teď, s opilcem, jak ho dopraví domů! I zbudil Kylliana, pojal ho pod paždím, otočil jej k Václavské ulici a s vynaložením vší síly táhl jej Dřevnou ulicí do kopečku.
     Kyllian již nemluvil. Chrčel jen a klátil se se strany na stranu, cloumaje Žemlou neodolatelně. Trvalo asi půl hodiny, než ho Martin dovlekl na Moráň, k domu, kde pensista bydlil. Byl všecek upocen a uondán touto samaritánskou službou. U domu zazvonil, odevzdal rytmistra domovníkovi a vracel se zvolna ke krámu.
     Když Kyllian a Žemla odešli, poklidily dámy Sustrovy v bytě co nejnutněji a odestlávaly postele.
     „Co pak říkal Žemla?“ obrátila se náhle matka k dceři.
     „No, to víš  – „pohodila Pavlína hlavou.
     „Přijde?“ tázala se matka hledíc upřeně na dceru.
     „Zejtra,“ odpověděla dívka lhostejně a hodila sebou na lůžko.
     „No,“ zakývala matka hlavou a odvazovala si vatýrku, „však to dalo práce!“
     Foukla do cylindru lampy  –  v pokoji se zatmělo. Za chvíli chrupaly obě  –  dcera vyšším, matka hlubším vrzotem ...