Bylo k sedmé hodině ranní 19. března roku 18**, když ve Václavské ulici, v Ievo pod Morám', na rohu malé, úzké uličky, která byla jako jícnem onoho labyrintu předních podskalských uliček pobřežních, křivolakých a všelijak se proplétajících, nyní již zmizelých nebo mizejících, ve dvoupatrovém domě otevřela se po nčkolikanedělní přestávce vrata nového kupeckého krámu. Řekněme lépe: ani v oné přestávce nebyl krám zcela zavřen, ale otvíral se jenom napolo, jako ostýchavě, a ne pro obecenstvo.
    Nejdříve –  hned před třemi týdny –  vytahal z jeho nitra František Hemerka, truhlář z Dobytčího trhu, nějaké staré, červotočivé a dole nahnilé police a regály, stojany a pultík, a za čtrnácte dní dovezl tam zařízení nové, neb aspoň vypadající jako nové. Sotva to utáhl se svými dvěma učedníky. Pěkný, na dubovo natřený pult, se skutečnou dubovou deskou, na dva palce tlustou, vedle něho regál s rozličnými šuplíky, menšími, většími, konečně jakýsi stojan mezi dvéře, s rozmanitými příhradami a výstupky –  takový kupecký etažér.
    Po truhláři dostavil se bednář a přivezl půl tuctu soudků, vysokých, zcela uzoučkých a sploštělých, také pěkně žlutě natřených, kteréž neměly dna dole, ale asi na píď pod vrchním otvorem. Byly to soudky „vzorkové“, k vykládání zboží na ukázku mimojdoucím. Konečně přišel nějaký soustružník či jaký umělec, a přivlékl podivně vytvářeného dřevěného draka s vlnitým tělem a s dvěma hlavami, jejichž tlamy rozšklebovaly se na dvě strany a z tlam šlehaly krvavé jazyky jako dvě ohnivé arabesky. Zubatý ocas dvojího tohoto dračího těla vytáčel se jako v křeči do výše, vždy tenčí, až ke stropu. Zelené hřbety draka i jeho ocas byly pokryty šupinami, srdcovitě vyřezávanými, a lačný pohled rudých, strašlivě vypoulených očí jako by číhal na nějakou kořist, jiným neviditelnou. Břicha dračí byla natřena hnědožlutě a bylo do nich z dola vetknuto asi dvanáct háčků mosazných, udicím podobných, aby se na ně mohlo něco zavěsit. Vlastně na první pohled bylo patrno, že to je na kupecké váhy, poněvadž takových draků nevidíme jinde než v kupeckých krámech, a nevisívá na nich nic jiného, než miskové vážky, se zelenými šňůrami a železnými raménky a „glejchem“. Pak přinesl soustružník ještě růženec citronů a pomerančů, mezi každým citronem a pomerančem bobkový dvojlist, brčálově zelený. Jižní to ovoce bylo rovněž dřevěné a mnohem větší, nežli skutečné, a bobkové listy byly z plechu.
    Když se řečené věci do řečeného krámu nosily, provázel každého řemeslníka vysoký, suchý muž v plstěném, krátkém kabátci a v soukenné, koláčové
Čepici. Muž ten vytáhl vždy z pravé kapsy ohromný kiíč, otevřel dvéře krámu, přidržel je, aby se nerozlétly dokořán, a přihlížeje úzkostlivě, aby žádný ten kus nářadí neutrpěl škody nárazem, odřením, nařizoval, kam co postavit nebo zavěsit. Ale hned po slovech přiskakoval sám a pomáhal předměty urovnávat.
    Když byly tyto věci v pořádku, když regál pevně na stěnu přiléhal, pult na půldruhého lokte před nim ják hradba trčel a drak jako v křeči nad pultem visel, soudky na zdi proti pultu těsně k sobě se tlačily a stojánek na jedné straně o kamenné pažení dveří se opíral, přicházely zase jiné postavy; Byli to ponejvíce podomci ve hrubých( pytlových zástěrách, kteří vozili na dvoukolových vozíkách rozličné bedničky, soudky, plné pytle, homole cukru, láhve a krabice, balíky šedého papíru, kotouče provazův a motouzů. Trvalo bezmála celý týden, nežli všechno přivezli a přinesli, a skoro se zdálo, že nemůže být v krámě již ani místečka prázdného. Něco skládalo se ovšem také do sklepa, zvláště soudky s octem a olejem, petrolejem a syrobem, a bedničky plné krabiček s leštidlem, ledacos pak ukládalo se do malého pokojíčku či spíše kumbálku za krámem, kamž konečně posledního dne vnesl truhlář Hemerka také postel z měkkého dřeva, hnědě natřenou, hezky dlouhou. Téhož dne k večeru přišárala se odněkud stará babka a přinášela v nůši peřiny a podušky v sýpkách. Pestře pruhované, kanafasové povlaky na ně nesla v ruce; byly patrně novy a čerstvě vyprány. Onen vytáhlý, suchý muž v placaté čepici kráčel před ní, otevřel jí kráťn á vpustiv ji dovnitř vešel za ní, přivřel za sebou dvéře, rozsvítil petrolejovou svítilnu, jež byla na pultě již připravená, pomohl babce nůši složit a okázal jí do pokojíku za krámkem:
    „Tak, Randová; dejte je tam zatím na stolici a skočte pro slamník. Počkám na vás.“ 
    Randová vybrala opatrně peřiny z nůše, otřela židlici v kumbálku zástěrou, položila na ni spodnici, která se jí válela v rukou, jakoby v ní byla spíše řezanka místo peří, pak svrchnici, na to tři podušky a na ně povlaky, postavila prázdnou nůši do kouta a vrátila se směrem k Moráni a Dobytčímu trhu pro slamník –  kdo ví, kam až. Velitel její při“ vřel za ní hned zase krám a počal uvnitř ledajak šukati. Přešel několikráte malým, těsným krámem, tu potřásl pytlem s kávou, rozpáraným již a po kupecku ohrnutým, tu zaklepal kloubem ukazováčku na malý, plný soudek v pravém koutě na vysokém kantnýři, a zase chopil se liberní láhve s petrolejem a drže ji v ruce proti světlu, zkoumal čistotu tekutiny. Vše bylo v pořádku, se vším byl spokojen, a nemoha nikde nalézti pravé nějaké práce, zašel posléze za pult a sehnuv se, vyňal z kterési příhrady dole vrstvu šedého papíru. Pak se chopil dlouhého, po obou stranách broušeného nože a rozřezával zvolna archy na stejné čtvrtečky a počal kroutit komoutky a strkal jeden do druhého do prázdné, široké láhve na pultě. Práce ta trvala asi půl hodinky, a právě svíjel poslední kornoutek, když se z věnčí ozvalo ťukání na dvéře. Byla to
Řandová se slamníkem. Kupec jí otevřel a babka funíc zápolila se slamníkem, aby jej vystrkala přes dva schůdky do krámu.
    „V tom jsou dobré tři otepi!“ huhňala, když se kupec chopil slamníku, aby jí pomohl. „Na Svatou Horu bych s ním nechtěla běžet!“
    A byl to skutečně slamník důkladný a svědomitě nacpaný, div mu švy po stranách nepraskaly.
    Opatrně, aby nic neporazili, šourali se s ním do pokojíčku a v malé chvíli nastalo nové potýkání s ním. Měli co dělat, aby jej vecpali do postele. Konečně jej tam s vynaložením všech sil dostali a stará Randová hotovila se, aby naložila do postele peřiny, když pojednou stanula, spráskla ruce nad hlavou a pronesla v největší nevoli:
    „Já jsem jedno turecké kopyto!“
    Muž v placaté čepici obrátil se na ta slova s tázavým pohledem ke staré paničce. Co se stalo?
     Povídám, že jsem jedno turecké kopyto,“ opakovala Randová. „Teď vidím, že jsme tam vrazili slamník rozparkem dolů!“
    Kupec pohlížel chvíli střídavě na Randovou a na slamník, a konečně pronesl:
    „Ale může se na něm ležet, co?“
    „No, spát se na tom může, ale bude z něho padat sláma!“
    „Nechme ji zatím padat,“ řekl kupec, a věc byla vyřízena. Stará Randová tedy povlékla peřiny a podušky a ustlala postel docela, ale chyba, které se byla dopustila, připravila ji docela o rozmar. Hučela stále něco polohlasně o „tureckých kopytech“, a smí se říci s dobrým svědomím, že to hučela „ďo vousů“, neboť Randová měla pěkné kníry, jež jí leckterý dvacetiletý nedočkavý muž mohl záviděti. I dostýlala mrzutě a tloukla dlaní do peřin, že se divoce vlnily. Potom jala se uklízeti pokojík.
    Venku setmělo se zatím úplně á s věže emauzského kostela zaznívalo klekání. Kupec stál na prahu, ruce V kapsách plstěného kabátu, á pohlížel upřeně na Randovou, kterak shrbeně potácí se z kouta do kouta, smétajíc malým smetáčkem každý chuchvaleček prachu, sbírajíc útržky papíru, kousky motouzu a rozličné jiné smetí. Konečné byla hotova a nesla plechovou lopatku se smetím ke kamnům, vsypala a vecpala dovnitř, co byla nasbírala a smetla, pak otočivši se ke kupci, řekla:
    „Tak můžeme zatím jít.“
    „No a tohle, co?“ pronesl kupec ukazuje na černou podlahu, na níž lpěly přischlé a mnohýma botama řemeslníků a podomků vešlapané útrusky rozličného zboží a zaschlé kalužiny olejů a jiných tekutin.
    „To si nechám na ráno, milostpane; zítra je také den –  a bude na to vidět. Nevzala jsem s sebou ani putynku, ani hadry a kartáč. Přivstaneme si na to a skočím si k Šárymu naproti pro putnu horké vody, aby to pouštělo. Sodu zde mají?“
    Kupec obrátil se nerozhodně do tmavého krámu, jakoby přemýšlel, může-li to být, pak se otočil zase k Randové a řekl:
ale já chci zítra otevřít!“
    „A kdo pak říká, že neotevrou, milostpane? Což pak budu mejt dva dni? Na takovouHle podlážku vypláznu jazyk a je umyta. To se olízne!“
    „Jen aby!“ řekl kupec a pbsouvl placatici na hlavě.
    „Tak půjdeme?“ tázala fee Randová.
    „Totiž,“ pronášel v zamyšlení kupec, „já zde již zůstanu spát. Vezměte si tuhle džbánek a přineste mi za šest piva, od Virlů třeba, za .deset uzeného a za dva chleba.“
    Chléb taky sice bude prodávat, ale dnes ho ještě nemá.
    Stará šla a za chvíli tu byla s večeří. Postavila Vše na stůl, :dala dobrou noc a odešla. Za ní závřely se dvéře!krámu, uvnitř zaznělo ještě zarachocení železné závory, zaduněly kroky vzdalující se do pokojíku, a plak nastalo ticho.
    Randová kráčela nahoru k Moráni, huhňala ještě ledacos do vousů, pohazovala nůší na hřbetě a přešedši Moráň, dala se na přič přes Dobytčí trh k Ječné ulici. Sla rovně, neuchylujíc se ani v právo ani v levo, rozrazila cestou několik milostných párků a blíže kostela svátého Ignáce vyťalaj nezbednému klukovi, který jí naschvál do cesty veběhl, pohlavek tak důkladný, jakoby o něm byla chvíli přemýšlela. Taková ona byla, Randová.
    Druhého dne tedy, totiž 19. března, jak svrchu pověděno, objevila se Randová ve Václavské ulici
již o šesté ranní a zabušila kostnatou, popelavou •rukou na vrata. Jedva že ruku odtáhla, otevřela se pravá veřej a muž v pllstěnném kabátci a placaté čepici, objevil se na schůdkách. Dnes přicházela Randová s putnou na vodu, v rukou škopek s bílým pískem na posypání podlahy, s přesličkou na vydrhnutí pultu a stolu, a s hadry. Z kapSy modré, záplatované zástěry vyčníval rýžový kartáč. Z bkrouhlého otvoru v hořejším dně putny se kouřilo –  Randová přinášela vřelou vodu, píro níž se byla v některém pivováře na Dobytčím trhu zastavila. Byla jak náleží vyzbrojena na špinavé podlahy krámu a kumbálku. Zvolna vykobrtala se na schůdky, opiatrně postavila putnu v krámě na pult, odložila škopek a rychle shodivši zástěru a nejsvrchnější, nejlepší sukni, dala se do piráce. Za chvilinku irfozlévala se po piodlaze teplá, kouřící voda, a brzy ždímala Randová z hadrů do škopku učiněný inkoust. Podlaha pomalu se bělela, a než uplynula hodina, jakoby se v krámku bylo rozsvětlilo. Na vydrhnuté podlaze chruplal pod nohama bílý písek, dubová deska na pultě svítila jako plátno, a Randová) smýkala se zase již po podlaze pokojíku za krámkem a pod neunavnou její rukou prohlédala i tuto prkna šipíny zbavená vesele do světa. Ještě dvakrát musila si dojít Randová s putnou pro vodu.
    „Ta špína pije,“ povídala, „a je jí dost. Bylo by to viksu pro celou kumpianii.“ 
    Kupec přecházel po krámě opatrně, jen tak prsty podlahy se dotýkal, aby ji, sotva umytou, zas nezašlapal.
    Konečně se zvedla Randová posledně s podlahy, chopila se posledně škopku a vylila špínu uprostřed ulice do stoky a pák složivši vyždímané hadry a kartáč do škopku, přehodila zas kanafasku přes hlavu, ovázala modrou zástěru a obrátila se ke kupci:
    „No a co, snídali už, milostpane?“
    „Což pak jsem moh’ snídat v posteli?“ odpověděl on, ale suše, bez nevrlosti, jen jako by vysvětloval Randové, že nemohl dosud snídat a proč nemohl.
    Proto, že mu opravdu nikdo nepřinesl snídani do postele, a pak proto, že před šestou hodinou neběžel nikam na snídani, poněvadž nebyl ani umyt, ježto Randová včera večer na vodu k mytí zapomněla.
    Ta věc brzy se napravila. Randová došla k „Šálko vům“ na Dobytčí trh pro drštkovou polévku pro pána a sama vyzunkla při tom hrneček šedé kávy za šest krejcarů. Potom se vracela s polévkou klidně do Václavské ulice.
    Tam zatím přešlapoval muž v plstěném kabátci netrpělivě za pultem a chápal se desaterých věcí, ale hnedle všeho nechával a pohlížel otevřenou půlí vrat do ulice, která se byla zatím oživila. Sta lidí snad již přešlo dnes kolem krámu, leckdo nakoukl otevřenou půlkou dveří dovnitř, ale nikdo nejevil zvláštního účastenství s tím, co se ve krámě dělo. Lhostejně, bez pomyšlení kráčel každý mimo a snad nikoho nenapadlo: proč pak je otevřena jen jedna půle, proč nejsou dvéře dokořán, proč se tam neprodává? Proč neseká ten kupec hřmotně cukr, proč neváží kávu, proč nevyvaluje slanečky, sardele, okurky, nebo proč nestojí aspoň mezi dveřmi a nepozdravuje zdvořile mimojdoucí? A kolem krámu běhaly služky, ženy a staré babice, nosily v hrnečkách mléko a smetanu, housky od pekaře, a nižádné nepřipadlo, aby se zastavila tu ve dveřích a řekla: „Máte kávu? –  Máte cikorku? –  Máte cukr?“ Ano, což pak nikdo neví, že on dnes otevírá? Což neví nikdo, že tu všeho dosti? Což nikdo neslyšel, že sekal cukr již včera a předevčírem, že tu v té široké láhvi na pultě je pět liber pražené kávy –  ovšem jen tak pro první potřebu, neboť ještě dnes bude pražiti sám –  což nikdo neví, jak tu v regále narovnáno pěkné cikorky, lovosické, velímské i kolbovské? A tady v šuplíku pravé turecké fíkové, šťavnaté a vonné? Jak, to nikdo netuší?
    Kupec pokročil na schůdky a vyhlédl na ulici. Snad se někdo ohlédne, snad již někdo z rána přijde a dá krejcarem počinek.
    Ne, nikdo nepřichází; z té ulice vane takový chlad, že se až zimomřivě otřásl a couvl nazpět do krámu. Bylo mu chladno zevně i vnitř. Byl hladov, a přece neměl pravé chuti k jídlu. Ba přál si, aby Randová hodně dlouho meškala s tou polévkou. Vždyť ani nebude moci jíst Jest rozčilen, rozechvělý, neboť dnes koná něco velmi důležitého, něco, co má rozhodnouti o celé jeho budoucnosti, o celém jeho životě: dnes otevírá!
    Ano, dnes otevírá vlastní obchod, on, jenž dosud pracoval, ba dřel se pro jiné, počíná dnes život zcela jiný, nový, počíná pracovati pro sebe. Pro
sebe! To slovo má zvláštní půvab, zvláštní lahodu. Pro sebe! Vydělá-li svojí pílí krejcar, náleží ten krejcar jemu, ano, jemu, a k tomu krejcaru přiloží zítra jiný a pozejtří dva, a jeho výdělek se bude množit, bude střádat, spořit, a po letech snad bude pracovati v něčem jiném, větším, výnosnějším.
    „Tu je polévka, milostpane!“ zaznělo pojednou ode dveří a stará Randová stavěla na stůl vojanskou misku s bílou, porcelánovou pokličkou, a v misce byla drštková polévka od „Šálků“ z Dobytčího trhu. A náš kupec ocítil se opět v malém krámku svém, do něhož vnikalo světlo jen jedinou půlí vrat, v malém tom krámku, kde bylo sice vše v nejlepším pořádku, ale nedotknuto, nehnuto.
    Zahleděl se na starou, scvrklou, suchou postavu Randové, a sklouzl očima na misku s polévkou na pultě.
    Náhlým objevením se Randové proměnil se zcela obrázek, jenž se právě v duchu jeho vyvíjeti počínal, a jeho místo zaujala jiná, pochmurná vyhlídka. Proč pak vlastně hleděl do budoucnosti s takovou jistotou? Proč právě jemu by se mělo vše tak znamenitě vydařiti? Vždyť tu mnoho jiných, kteří začali právě jako on a kteří již dlouhá léta se plahočí a přece nejsou o krok dále, než byli na začátku! Ba, bylo jich mnoho, kteří vstoupili na vlastní půdu s velikými prostředky, kteří hned od začátku provozovali věc velkolepě, a přece přikvačily na ně pohromy, že klesli v úpadek a pobíhají dnes Prahou jako bídní agenti, sensálové a dohazovači, a počítají výdělek na desetníky. Jezdili dříve v kočárech a dnes šlapou dláždění v rozbitých botách á V roztřepených spodkách, bez košil třeba, s papírovými límci na vestách a s manšetami přišpendlenými na rukávech kabátu. Což nezná, na příklad, starého Vašatu, který ještě v čase, kdy on se učil, byl znamenitým importérem, majícím na skladě sta balíků lýže, kávy, celé várky cukru, sudy svatojanského chleba, bedny čaje, vyziny a vanilky, sudy rumu –  a dnes běhá městem jako podřízený agent, s balíčkem z voskovaného plátna, a v tom balíčku pouhé vzorečky barev, olejův a mýdla, a musí se spokojiti s výdělkem pěti ze sta? A co krámů sběhá, kolik ulic změří, kolikrát se za ním zavrou dvéře na prázdno, než prodá za stovku zboží? A což starý Felbl, jenž míval za jeho učednických dob veliký krám ve Dlouhé třídě a čtyři filiálky, jenž vykrájel každého dne bochník švýcarského sýra, vyvážil čtyřicet liber pražené kávy a prodal padesát láhví petroleje –  a dnes dohazuje principálům po padesáti krejcarech mládence...?
    Čím pak on, kterýž dnes otvírá nepatrný krámek ve Václavské, ústranní ulici, a jenž otvírá jej s patnácti sty kapitálu, čím chce vyniknout? Výtečností svého zboží? Poroste snad pro něj lepší káva, mandle a citrony? Bude k vůli němu cukr sladší a vydatnější než jinde? Budou zrovna ti jeho slanečci roditi se větší a tučnější? Bude on mít jadrnější mýdlo a modřejší šmolku na prodej než jiní? Eh, vše bude stejné a zrovna takové, jako v Karlině a na Smíchově, jako na Starém. městě ' qa Mak“„ Straně.– 
    Takovéto myšlenky proháněly se hlavou nepatrného začátečníka, a drštková polévka stydla zatím na pultě a stará Randová marně již dvakráte připomínala mu, aby posnídal, že by ráda šálek umyla a uklidila. Neslyšel jí. Teprv za hodnou chvíli probíral se vší mocí z pochmurných myšlenek a docela vytržen z nich byl náhlým zvoláním Randové:
    „I pro Krista pána, dnes máme svátého Josefa!“
    Kupec se rozpomenul a odpovídal jednotvárně:
    „Ano, dnes je svátého Josefa, devatenáctého.“
    „I prach dudy!“ rámusila Randová, „naší tetky Patlošky svátek, a já zapomněla jako na smrt! A na Josefplace pouť –  a milostpane, oni to dobře vyšpekulírovali!“
    „Co pak jsem vyšpekulíroval?“ tázal se kupec.
    „No, že zrovna začínají. To je štěstí, na svátého Josefa začít. To jde vše samo. I v lutrii má devatenáctka zvláštní pretenzi, protože je to numero svátého pěstouna.“
    Kupec zhluboka si oddechl. Randová přišla se svým proroctvím právě v čas. Neboť nescházelo mnoho a on by byl z desperace krámek zase zavřel a utekl. Ale jak podivno! Tato nesmyslná slova staré babky, věřící v platnost jistých číslic, ve vliv zvláštních dnů na osudy lidské, ta bezvýznamná pranostyka Randové učinila, že se prsa začátečníkova naplnila novou naději. Pochmurné myšlenky jeho rázem byly zaplašeny a kupec skoro vesele vykročil ze dveří, aby vyhlédl na ulici. V Emauzích odbíjela právě osmá hodina. Tvářnost ulice byla se zatím trochu pozměnila. Mlékařka, která stávala vždy dole, skoro pod klášterem, odjížděla již, a psi její před malým vozíkem hlasitě štěkali radostí, že táhnou domů a s prázdnem. Směrem k Moráni pachtili se vzhůru dva truhlářští učedníci s dvoukolovým vozíkem, na němž naloženo bylo asi deset prken. Dolů k Podskalí hnal jakýs řezník hubenou krávu a nadával řvavě učedníkům, že mu vjeli s vozíkem přímo do cesty a krávu zastavili. Nahoře, blíže Václavských lázní, dohrával právě kolovrátkář veselý jakýs nápěv, dle něhož několik malých holčic na dlažbě se točilo. Dolů i vzhůru spěchalo množství lidí, někteří do práce, jiní do trhu, někteří do podskalských ohrad, jiní tam odtud již zase do města. Vybral se pěkný den. Nebe bylo modré, slunce vnikalo do nejhořejších oken domů v té řadě, kde byl náš krám, a povčtrnost věstila krásný, pravý josefský den.
    Kupec rozhlédl se na právo i na levo, pohleděl na nebe, vyšel na pět kroků do ulice a přelétl zrakem krám i celý dům, připevnil obě veřeje háčky ke zdi, a vraceje se do krámu, pronesl polohlasně, jako k Randové:
    „Tak, můžeme začít.“
    „Pomáhej Pánbůh,“ řekla Randová pobožně, „ale ta polévka bude již jako led, milosťpane.“
    „No, nechám si ji třeba k večeři a ohřeju ji. Přešel mne hlad nějak docela.“
    A opravdu nebylo mu do jídla. Byl znova rozčilen, ale nyní jaksi radostně, pln naděje, a divil se, proč vlastně pro polévku posílal. Randová odnesla ji do pokojíku a pak chopivši se své putny a škopku, hadrů i kartáče, připravila se k odchodu a povídala:
    „Tak já jdu; kdy zas mám přijít a jak pak si to vůbec přejou, milostpane?“
    Kupec obrátil se k Randové, přemýšlel okamžik a řekl:
    „Přijďte ve dvanáct, Randová; to mi přinesete oběd a vodu k pití, a pak trochu poklidíte. A v poledne vám řeknu, kdy přijdete večer. Teď se zastavíte u pekaře Jouzy v Žitnobranské ulici1 a řeknete mu, aby mi poslal ten objednaný chléb, deset po šestnácti a deset po dvacíti. Ale ať pošle samý dnešní. Tak. A nezapomeňte na ručníky. Snad už je Kučerka oznamenala a vyprala.“
    Umlkl, a Randová vidouc, že je s rozkazy u konce, vyrachotila se s pozdravem ze dveří. Také ona popošla několik kroků do ulice a přeměřila krámek pátravým okem. A hned zase vracela se ke krámu a volala dovnitř:
    „AIe milostpane, copak tabule? Kdo pak bude vědět, jak tu má říkat?“
    Ano ovšem, už by tu měla být, mrzel se kupec. Slíbili mu ji ráno a nejdou. To je dobře, že Randová vzpomněla. A obrátil se k babě:
    „Postavte putnu, Randová, a skočte tam, na Betlémský plácek k Hamplovi, aby mně ji hned poslal! Včera mi ji okazoval, byla už hotova, jen prý trochu oschnout“
    Randová tedy ještě jednou proplula krámem do kumbálku, složila náčiní a spěchala přímo na Betlémský plácek. Vrátila se dosti brzy a vyřizovala, že zde budou s tabulí hned, A pak odešla nadobro. Ale nebyli tu hned. Trvalo skoro do pravého poledne, než se dostavil umazaný chasník s dvěma učedníky ještě umazanějšími, kteří nesli na hlavách novou, leskle lakovanou tabuli, kterouž opatrně složili a na chodníku o zed domu podepřeli. Na bílé ploše, jak zrcadlo hladké, skvěl se červený nápis pěkným, ležatým písmem provedený. Cistou latinkou bylo tam napsáno: Martin Žemla.
    A sotva že složili štít na dlažbu, již zastavil se naproti pod sklepy Šárovskými kluk jako cvoček a slabikoval si nápis: „Mar-tin Že-mla“. Pak vykřikl náramně vítězně ještě jednou z plných plic: „Martin Žemla!“ a uháněl skotácky dolů do Podskalí, a ještě z dálky ozývalo se volání: „Martin Žemla!“
    A Martin Žemla stál před krámem, opásán již novou, šedou, soukennou zástěrou kupeckou, spjatou vzadu lesklou mosaznou sponou, a na hlavě měl místo soukenné placatice lehkou hedvábnou čepici, nafouklou vzduchem jako balónek, s černým, leštěným štítkem, za pravým uchem péro, za levým bílou, čerstvě ořezanou tužku, a prohlížel se zalíbením neposkvrněnou tabuli, nesoucí jeho jméno. Umazaný chasník stál v uctivé vzdálenosti několika kroků a učedníci utírali si rukávem spocená čela a pak stejně svědomitě a skoro současně týmž rukávem nos.
    Po chvilce obrátil se Martin Žemla k chasníkovi a pronesl:
    „Tak, lidičky, teď jen hleďte, abyste ji dostali brzy nahoru. Zrovna nade dvéře a asi půl stopy pod římsu. Kde pak máte žebřík?“
    Chasník pošinul čepici od ucha k uchu a řekl:
    „To si někde tuhle vypůjčíme. Musíme mít dva. Kladivo tu bude, prosím? Skoby máme.“
    Martin Žemla vešel do krámu a vrátil se hned s kladivem, jež bylo podobno spíše kovářskému perlíku.
    „To je dobré, to má váhu,“ pochvaloval si chasník. „Teď jen žebříky.“
    A jakoby šel po čichu, ubíral se o několik domů výše, vešel do nízkého, špinavého baráku a za okamžik vracel se s učerněným žebříkem. V tom domku bydlil kominík. Za malou chvíli vypůjči) si kdesi za rohem druhý, a práce započala.
    Martin Žemla sledoval pozorně přípravy k zavěšení tabule, mrkal při každé ráně na hřeb a zacláněje dlaní oči, měřil pohledem, není-li jedna skoba výše druhé. Netrvalo dlouho, a „Martin Žemla“ vznášel se velebně do výše a za minutku visel zcela pevně nad krámem. Žebříky odklizeny, chasník s učedníky a s propitným vracel se domů a Martin Žemla pohlížel ještě chvíli na tabuli, jako Pánbůh na svět, když jej stvořil, a také Martin Žemla nalezl, že „dobré jest“.
    Ale až dosud nikdo o krám Žemlův ani nezavadil. Ďasa: nejspíše byl tak roztržitý den proto, že bylo svátého Josefa –  každý běžel ulicí, jakoby spěchal na nádraží, a jen málo kdo podíval se na vrata čerstvě natřená nebo mrskl okem dovnitř.
    Teprv když se zaskvěl nad vraty nový lesklý štít, oznamující, že tu rozbil stánek Martin Žemla
pozastavil se leckdo, přečetl nápis, nebo nakoukl i zvědavě do krámu, z něhož vonělo rozmanité kupecké koření čerstvou vůní, a šel dále. Martin Žemla stál s utajeným dechem za pultem, za skupinou velikých láhví a drobných soudečků a čekal, kdy zaharaší kroky po schůdkách, aby ze zálohy své vyletěl a kupce uvítal. Nikdo.
    Teď –  teď –  hřmotné kroky. Od Moráně dolů kráčí těžkým krokem drvoštěp, na ramenou pilu, jejíž zuby přikryty dřevěným žlábketn, vedle pily železný klín na toporu, na hlavě soukennou čepici, furiantsky na ucho pošinutou, a namazané vlasy pod ní lesknou se jako sardinka v oleji. Za drvoštěpem kráčí jeho žena. Došel ke krámu, pohlédl nahoru, zastavil se, přečetl pracně nápis na tabuli a obrátiv se k ženě, pronesl řezavým hlasem:
    „Koukej, stará, tady je nový kupec. Zde budeš brát kafe a cukr!“
    „Ty flámo!“ utrhla se na muže něžná jeho polovice, „ nabrala bych toho za to, co neprochlastáš! Takhle kdyby to byla kořalna –  nebo kdyby dával na sekyru!“
    Drvoštěp důstojně přeslechl nevlídnou poznámku své choti a opakoval zcela rozhodně:
    „Tady budeš brát a dost!“
    A kráčel pádným krokem dále, vypouštěje z krátké dýmky oblaky dýmu, že vypadal jako Perun ve mracích.
    Martin Žemla to slyšel a povzdechl. Z takovýchto odběratelů nezbohatne. Takoví věru kupují jenom na sekyru.
    Ale teď –  přece. Drobné krůčky, cupy cupy po schůdkách nahoru a do krámu přihnal se maličký, umouněný mladý pán, asi pětiletý', v madlotkách, z nichž vyčuhovala všetečná košilka, a špoulil hubu na Martina Žemlu, jakoby chtěl utratit desítku. Sotva veběhl, napřáhl ruku, roztáhl prsty, a na zapopelené dlani objevily se dva nováky.
    Martin Žemla povyšel před pult a nakloniv se k malému kupci, tázal se:
    „Co pak si přeje chlapeček, co?“
    „Bruscukr!“ vyrazil ze sebe kadeřavý klučina a nastrkoval Žemloví dva krejcary.
    Žemla se vzpřímil, pokročil k regálu, na němž stála láhev s oblíbenou mlskou mládeže, a podávaje klučinovi tabulku nakyslého cukru, růžově zbarveného, ptal se dále:
    „Kdo pak ti dal dva krejcary, synáčku?“
    „Maminka! “, vyprskl mužíček.
    „Tos byl hodný, viď, synáčku?“
    „Já jsem Pepíček!“ vyrazil ze sebe malý host. ;Ty jsi Pepíček!“ zvolal Žemla a pohlížel okamžik na buclatého, kurážného kluka. Pak vzal s jeho dlaně dva krejcary, vstrčil je chlapci do kapsy ušpiněných madlotek a řekl: „Když jsi Pepíček, tak si nech dva krejcárky a schovej si je. Dám ti to vázaného. A mamince řekni, že mám dobrou kávu a laciný cukr, tak. Neupadni, synáčku.“
    A pomohl mu starostlivě se schůdků na chodník. Kluk uháněl k Moráni a Žemla vracel se za pult.
    Měl tedy počinek. Ncutržil sice nic, ale byl spokojen, že první přišlo dítě. V kupeckých pranostykách znamená to štěstí, přijde-li kupovat nejdříve dítě, anebo také lehká ženština. Tato přináší prý štěstí ještě větší, ale Žemlovi bylo milejší, že přišlo děcko. A opravdu, hned za malým Pepíčkem počali se trousit kupci, kupující za krejcar octa, za dva oleje, tu dva loty cukru nebo půl lotu kávy, ba vzpomněl si kdos i na čokoládu, a než se objevila Randová, utržil Martin Žemla bezmála padesát krejcarů. Když dával první stržené krejcary do šuplíku, prskl na ně, aby se množily a volaly jiné. A bylo v tom šuplíku místa dost na peníze, zajisté.
    Martin Žemla skromně poobědval, zapil vyhlášenou vodou z Václavských lázní a hotovil se ku pražení „své“ kávy. Uměl totiž výtečně pražit a zakládal si na novém pražidle, jež dal postaviti v kumbálku za krámem. Byl to zánovní vynález a neměl ho dosud každý kupec.
    Odvážil si po pěti librách kávy ceylonské a Menado, narovnal pod drátěným bubnem hraničku měkkého dřeva a vsypav první polovici kávy do bubnu, hotovil se právě k podpálení dřeva, když se ozvaly před krámem důrazné kroky, na schůdkách objevil se nevysoký, složitý muž, a do krámu zaznělo hlučně:
    „Krystygott, freund Žemla!“
    Martin Žemla překvapen pohlédl na příchozího a zapomenul pozdraviti. Jak živ toho pána neviděl, nikdy s ním nemluvil, a on mu tyká a nazývá ho přítelem. Kdo to?
    Ale host nevšímaje si otázky na obličeji Žemlově, vstoupil až do krámu a hlučel po česku:
    „No, hezky to zde máš, stará vojno! A koukáš, jako bys mne neznal. No bodejť že neznáš!“ A pokračoval zase po němečku: „Ein alter haudegen steht vor dir, freund Žemla! Rittmeister von Kyllian in pension, ein alter kriegskamerad –  a myslím, že se spolu dobře srovnáme ...“
    Teprv teď posunul Žemla čepici a hosta pozdravil, ale přece hleděl na něj udiveně a jaksi nedůvěřivě. A jeho obličej vyjadřoval asi toto: Ty jsi nějaká podivná figura, rytmistře Kylliane!
Nahlas však pronesl tónem co nejzdvořilejším: „Čím mohu sloužit panu rytmistrovi?“
    „Sloužit, sloužit!“ hlučel příchozí z plných plic a s jakýmsi humorem. „Tak se nemluví mezi kamarády! Jdu se podívat na tebe a na tvůj nový krám, jako dobrý soused. Hnízdím tamhle za rohem, u toho připáleného pekaře, co má v domě milion švábů a rusů. Ale my budem svoji, příteli Žemlo! Stýskalo se mi po nějakém pořádném člověku, denn es ist dir ein volk da rundherum!
    A pomlaskuje a zakrucuje si levou rukou levou polovici knírů, mrštil rychle zrakoma kol do kola, upřel zas oči na Žemlu a pokračoval:
    „Neostýchej se, kamaráde, a dělej jako doma! Nevšímej si mne. Já mám hrozně dlouhou chvíli a musím s někým mluvit, ale nebudu tě zdržovat. Přijdu k tobě denně na chvíli. Vidíš, tadyhle do koutku postavíš si pytel kávy nebo iýže a tady budu vždycky sedat A abys neřek’, stará vojno, dám ti hned počinek. Hast einen guten, alten sliwowitz, freund, einen echten syrmier?“
    Martin Žemla po celou tu chvíli hleděl jak vyjevený na podivného hosta a mačkal v levici hrsf třísek a v pravici kus papíru sežmoleného k podpálení. Když rytmistr Kyllian domluvil, pozvedl Žemla obě ruce nad pult a řekl:
    „Račte odpustit, pane rytmistře, strčím jen tohle do pražidla a podpálím si, a hned jsem k službám!“
    „Jen si podpal,“ hlučel Kyllian, „však já se dočkám.“
    A nečekaje na pobídnutí Žemlovo, usedl na pytel mouky, který stál nejblíže.
    Martin Žemla odskočil do kumbálu, podpálil ve pražidle, pokynul Randové –  již byl za příčinou pražení pozdržel –  aby otáčela bubnem, a vrátiv se do krámu, sňal s regálu asi mázovou láhev, vytrhl zátku a naplnil malou skleněnou číšku jasnou, zlatožlutou tekutinou.
    „To si pochutnáte, pane rytmistře,“ pronesl, vrážeje zas do láhve zátku.
    Rytmistr Kyllian vstal, přikročil k pultu a pozvednuv číšku proti světlu, pozoroval jiskrnou slivovici. Znalecký jeho jazyk vyskakoval z levého koutku úst, jakoby se nemohl kořisti dočkati, a jeho oči mlsně mžouraly.
    „Oheň má!“ pochvaloval Kyllian, a přibližuje číšku k ústům, špoulil pysky jako kapr na suchu. Pak přiložil sklo rychle na spodní ret, zvrátil hlavu do zadu a jedním douškem polkl slivovici. Činu tomu v zápětí vyrval se z hrdla jeho jakýs chrochtavý zvuk, pak se ozvalo rázné zamlasknutí, a lytmistr Kyllian stavě prázdnou nádobku na pult zahlučel:
    „Guter stoff, meiner seel’ Nalej ještě jednu, Žemlo!“ A když Martin Žemla nalil, chopil se Kyllian sklenky a nyní teprve zkoumal přesně znalecky, zrakem i čichem, očima i nosem příjemně páchnoucí tekutinu a za hodnou chvíli vpouštěl zvolna lihovinu do hrdla svého, z^jisít. 'obře vysmoleného. Zatím mohl Žemla hosta lépe prohlédnouti.
    Rytmistr Kyllian zdál se býti asi v polovici mezi padesáti a šedesáti, ale mohl býti také již přes šedesát; byl prostřední postavy, složitý, širokých ramenou a prsou. Veliká, skoro čtverhranná hlava seděla na krátkém krku. Trudovitý, červený obličej prozrazoval důkladného pijáka. Silné, chuchvalcovité kníry téměř zakrývaly ústa, a kníry tyto dodávaly tváři
Kyllianově vzezření skoro strašícího, neboť byly prodlouženy a sesíleny vousem lícním, dobře podholeným. Vousy i řídké vlasy byly žlutě šedivý. Čelo Kyliianovo bylo hodně vysoké, neboť se rozšiřovalo daleko po vypelichané Ibi, a lesklo se jako měď. Zelené oči jeho hleděly pronikavě a zdálo se, jakoby se krčily pod hustým, žlutým obočím, jež neleželo, nýbrž bylo zježeno. Ostiý, dlouhý, rovný nos vyčníval z obličeje jaksi nestydatě, může-li se slova toho užiti o nose, který nečiní nic jiného, nežli že sedí zcela trpělivě mezi očima. Na nose Kyllianově trčel veliký skřipec s kostěnými obroučky a velikým ouškem pro tkanici, které tu však nebylo. Rytmistr Kyllian byl oděn šedým, chlupatým kalmukem, zeleně obšívaným, s velikými rohovými knoflíky, a černě a bíle kostkovanými kalhotami, jakým se říká „pepity“, dole při botě úzkými, dle francouzského střihu. Hlas Kyllianův byl hlučivý a dovedl si jím Kyllian zajisté u celé švadrony zjednati váhy, dokud byl v činné Službě. Zkrátka, rytmistr byl jednou z oněch rázových figur, na nichž poznáváme na první pohled, jakému stavu druhdy náležely, a které si úsečný, vojenský způsob zachovávají až na konec života. Rytmistr Kyllian nemohl být nikdy ničím jiným, než rytmistrem. Pozorovatel pohřešoval při něm jen těžký palaš a pod ním koně. Ostruhy nosil Kyllian dosud, malé sice, spíše jako chránidia kalhot, ale byly to ostruhy.
    Nuže, tento rytmistr Kyllian náležel k oněm důstojným pensistům, kteří po svém vysloužení nedělají na světě pranic, ani v soukromí ne. Rytmistr Kyllian neměl ani žádné libůstky. Nepěstoval květin, nechodil na ryby, neshromažďoval rytin nebo obrazů, nečetl, nepřemýšlel, zkrátka, život jeho byl by býval jedinou pouští, kdyby nebylo bývalo sousedův. Kyllian chodil od rána do večera po sousedech, jak říkáme. Hned po snídani zastavil se u tabáčníka a klábosil u něho hodinu. Potom navštívil starého mosazníka, kterýž pracoval v malém krámku ve Václavské ulici, a od něho dal se k sousedu Křížkovi, staromódnímu ševci trochu níže pod mosazníkem. Od ševče spěchal ke kašně a díval se chvíli, jak teče voda, pohovořil a polaškoval třeba s některou kuchtou, byla-li k světu, a táhl pak dále na břeh Vltavy, kde se zastavil u vrat některé ohrady a přihlížel ku práci Podskaláků, kterak vytahují z vody prkna i latě a rovnají do hranic. Konečně se dostal až ku přívozu a popovídal si s výběrčím potravní daně, se starým Šnajdrem, bývalým „kriegskameradem“, který se na vojně prokousal také ke třem hvězdičkám, ale jenom bavlněným. Na zpátečném pochodu měl Kyllian zase určité své stanice a neopomenul podívat se ke sklenáři Novotnému, k nitařce Pelikánové a konečně do butyky Herzlovy, kde připravil kalíškem puškvorce žaludek svůj k obědu. Po obědě vyspal se hned za stolem „u Šálků“, načež potloukal se chvíli po Dobytčím trhu a šel podruhé se prospat do trafiky, kde počal ráno svojí obchůzku. Ke třetí hodině procházel se již dole před „fišpankou“ a očekával transport tuláků a pobudů, po případě chuďasů a nešťastníků, kteří přicházejí co den v průvodě dvou neb tří strážníků z policej-
ního ředitelství, aby byli ve fispance umyti, vykoupáni a ošaceni, a pak postrkem domů posláni. Rytmistr Kyllian prohlédl si vždy dopodrobna každou novou figuru, učinil i několik surových vtipů a pak obešel svůj revír opětně, což se mu protáhlo až do večera. Večer zašel k Virlovům nebo k Sárymu, vypil „své“ tři sklenice, vykouřil „svou“ dýmku a ubíral se konečně domů, aby se spánkem posilnil k nové, namáhavé pouti zítřejší.
    Rytmistr Kyllian byl živou schránkou klepů svého okolí, roznašečem nejnovějších pomluv, nádobou starých, stále opakovaných vtipů, znalcem všech řemesel a huba utrejchu plná. Ale takto byl dobrého srdce, kamarádil s každým, tykal skoro každému, byl zdrojem současné historie desíti okolních ulic a páchl kořalkou. Rozuměl koním a ženským, jak sám o sobě říkával. Obé podobalo se pravdě, neboť byl předně rytmistrem, starým koňákem, a za druhé zase rytmistrem, starým mládencem záletníkem. Jen že mluvil o koních mnohem laskavěji a šetrněji než o ženských.
    Tento rytmistr uvítal otevření krámu Martina Žemly s radostí, neboť životu jeho přibylo nové zábavy, denním obchůzkám jeho nové stanice. Před Žemlou býval tu hokynář, prodávající brambory, košťata, kartáče na podlahu a písek, přesličku, sirky a leštidlo, nakládané zelí a mazlavý, prohnilý sýr kmínový a jiné a jiné koření pro domácí apafyku. K tomuto hokynáři rytmistr Kyllian nechodíval, poněvadž mu dával šňupat sprostý tabák, míchaný s vyvařenou mletou kávou. A nyní přišel po hokynáři kupec, Martin Žemla, člověk slušného zevnějšku, zajisté dobrých mravů a přívětivé řeči, a –  rytmistr věnoval Žemloví přátelství své dříve, než ho spatřil.
    Proto také platila první jeho odpolední návštěva krámu Žemlovu, a byl by přišel již ráno, kdyby právě nebylo bývalo svátého Josefa, a tedy na Josefském náměstí první pražská jarní pouť. Tof se ví, že se tam rytmistr Kyllian musil podívat Přehlédl nejdříve ten „rumrejch“ zdaleka, aby měl celkový dojem; pak obešel všecky prodavačky ovoce a vyptal se všudy, po čem jsou dnes pomeranče, při čemž vynadal několika babám, že ho chtějí okrást, ačkoli ho ani zdaleka nenapadlo, aby pomeranč koupil; potom se vydal na přehlídku panoram, zvěřinců beze zvěře a bud s tlustými „donnami Hypollitami“ a berounskými Indiány, a stanul konečně u skupiny hazardních hráčů, sázejících po krejcaru a po dvou na čísla čamburiny. Rytmistru Kyllianovi nevadila pranic smíšená společnost, skládající se z učedníků, flamendrů a Pepíků, i přisadil si několikráte na pětku. Prohrál celý desetník, vynadal čamburináři, že má kostku podlitou olovem, a odcházel rozhořčen a s hrozbou, že na něj pošle policajta...
    Ale teď byl zas rytmistr Kyllian výborného rozmaru. Slivovice Žemlová byla dobrá, a zabořil-li se kdy Kyllian do slivovice a byla-li dobrá, nezůstal ani při jedné, ani při dvou –  a Martin Žemla plnil kalíšek již po šesté. Po celou tu chvíli ozývalo se z kumbálku chřestění kávy v pražidle, jímž stará Randová otáčela, a právě když doléval Žemla šestý kalíšek, počal nabývati zvuk ten plnosti a ozývalo se jednotlivé lupání, praskání to bobů –  káva se pražila a bobtnala.
    „Račte odpustit, pane rytmistře,“ omlouval se Žemla, „musím k bubnu, káva dochází.“
    „Jen jdi, kamaráde, jen si jdi,“ svoloval blahosklonně rytmistr, „af se ti to nespálí. Naleju si sám, až dopiju –  jen si praž!“
    A Žemla šel pražit. Vystřídal Randovou, jíž pokynul, aby se postavila mezi dvéře, a jal se otáčeti bubnem rychleji a rychleji. Zrna kávová hnědla víc a více a vůně kávy, naplňující již celý kumbálek, táhla se znenáhla i do krámu a odtud na ulici.
    Rytmistr Kyllian lapal horkou, čpavou vůni plným nosem a zakrucuje si oběma rukama mohutné kníry pokročil ke dveřím kumbálku a volal do vnitř:
    „Ja, freundchen, das riech’ ich sehr gern, das ist ein genuss fur meine ehrwůrdige nase!“
    Martin Žemla neodpovídal. Neodvraceje zraků od bubnu kvapně otáčel klikou, aby se zrno nepopálilo.
    Z bubnu ozývalo se teď již nepřetržitě mnohonásobné praskání zrnek, a konečně vytáhl Žemla buben z pražidla a zvolal: „Randová, síto!“
    Randová sňala s hřebu nad stolkem u postele zcela nové, veliké síto, podstrčila je Žemloví a již sypala se z bubnu praskající, do hnědá upražená káva, z níž vycházel hustý, modravý kouř a silná, líbezná vůně. Žemla chopil se síta a odstrčiv lehce
řytmísfra s cesty, vyběhl rychle na ulici a počal přehazovati a profukovati kávu, jejíž kouř i vůni unášel slabý vítr Václavskou ulicí dolů k Podskalí. Do každých vrat a dveří, do každého otevřeného okna vniklo trochu toho libého zápachu a dráždilo tam nosy obyvatelů a ještě více obyvatelek. Blíže Dřevné ulice vykročila ze svého krámku hokynářka Šourková a setkala se náhodou se starou fantářkou Švejcárkovou, jež kráčela nahoru. Obě zatřepaly skoro pozorovatelně nozdrami, pootevřely ústa a prozkoumavše znalecky zápach kávový, stanuly se spokojenými tvářemi proti sobě.
    „To ten nový praží kafe,“ pronesla Šourková okazujíc ohnutým palcem levice přes rameno k Moráni.
    „Ňáká dobrá sorta,“ pochvalovala Svejcárková a lapala znova po vůni. „To je josefská!“
    Šourková se při tomto připomenutí trochu zakabonila:
    „A jdou, ani mi nevzpomínají! Starej se mi na svůj svátek natáh’ a teď mi tam chruní za mandlem, jakoby ho chtěl na kousky rozřezat. To jsou radosti!“
    Švejcárková pokynula rukou, jakoby chtěla říci: „Inu, prosímich, to jináč nejde!“ a ubírala se zvolna dále. A sotva popošla na deset kroků, brumlala pod nos:
    „Ten se natáhne také beze svátku, mně se zdá. To je starý kořalka!“
    A ještě po desíti krocích sí dodávala:
    „Kdo pak by také nechlastal, takovou sůvu vedle sebe. Já se divím, že se dávno neutopil!“
    A Šourková, pohlížejíc za Švejcárkovou, měřila skrčenou její postavu od hlavy po paty a myslila nahlas:
    „Ty trajdo faníářská, ty máš lehké živobytí! Couráš celý den a cucáš z těch hadrů šesťáky, že by si člověk koupil nové!“
    Svejcárková půjčovala totiž hlavně na ženské oděvy a sbírala své týdenní šestáky ze zlatky u dělnic a chudých řemeslnic skoro celého okolí. A možno, že i Šourková potřebovala někdy přátelské pomoci...
    Svejcárková šourala se zatím dále a došla konečně až k Žemlovi, jenž pohazoval sítem, až mu pot na čele vyvstával. Svejcárková tu hluboko vydechla, aby si mohla nabrati plným dechem zamilované vůně, a protahujíc nosem ten kouř nade všechna kadidla milejší, pronesla hlasem co nejpřívětivějším:
    „Pomáhej Pánbůh!“
    „Dejž to Pánbůh, dejž to Pánbůh!“ odpovídal Žemla potěšen oslovením neznámé. A vstupuje po chvilce do krámu, liboval si:
    „Tady jsou nějací dobří, přívětiví lidé –“
    „Ta baba?“ rozkřikl se rytmistr Kyllian hlasem, jakoby ho z břicha nabíral. „To je baba jedová, všemi mastmi mazaná! Taková stará fantářka, kterou trpí v Praze na licenc! Já být policajdirekcí, tak ji seberu, zavru, vyženu a z Prahy vyšupuju! Tak! A to bych udělal všem babám!“
    A rytmistr kroutil si v tom okamžiku hustý, chuchvalcovitý knír a koulel divoce očima stále v-menším a menším kruhu, až konečně se zabodl do tváře Randové, jež stála ve dveřích kumbálku, a pohlížel na ni tak pronikavě, jakoby ji chtěl pohledem na pažení dveří přibít. Tento pohled si Randová zapamatovala a od té chvíle měl u ní Kyllian konec. Vlastně hned prve, jak ho spatřila, zmocnil se jí jakýs odpor k němu. Bylo jí nevolno v jeho přítomnosti a pomyslila si již asi desetkráte: „Bože, to je nějaký obejda!“
    A když Žemla postavil síto s kávou na pult a vešel do pokojíku, aby vsypal do pražidla druhou dávku zelené kávy, nemohla to déle vydržet, i přitočila se k němu a zabrumlala:
    „No, milostpane, přišla jim sem hned na začátek pěkná štěnice!“
    Žemla neodpověděl. Myslil si tak napolo, že Randová pravdy daleko není, ale přece potlačoval svůj souhlas a mrzelo ho, že sám v duchu prvního znamenitějšího hosta svého jaksi uráží.
    Rytmistr Kyllian přikročil zatím k pultu a hrábnuv rukou do teplé kávy, jal se chroupati zrnko za zrnkem.
    Martin Žemla dávno již dopražil kávu, promíchal oba druhy důkladně, vsypal lesklá zrnka do dvou širokých láhví, jež pokryl vyleštěnými puklicemi z mosazného plechu, a poklidiv s pomocí Randové v kumbálku, počal ledajak ve krámě šukati a ledacos
ke drobnému prodeji připravovatí. Rozvážil Čtvrt libry pepře na samé krejcarové kornoutky, rozdělil kventlík šafránu asi do třicíti psaníček, rozřezal pilkou homoli soli a odvážil ji po librách do balíčků a mezi tím vítal a obsluhoval kupce, kteří se skrovně trousili a z nichž někteří přicházeli spíše ze zvědavosti než z okamžité potřeby.
    Rytmistr Kyllian se z krámu nehýbal. Cucal již osmé štarnprlátko slivovice a řečí mu přibývalo. Olizoval špičatým jazykem knír v právo i v levo, prskal chvílemi a s každým novým hostem rozpřádal hovor, načež, když se Žemlou zase osamotněl, obracel se k němu a chvástal blabolivě:
    „To víš, kamaráde, já ti sem potáhnu lidi! leh bin sehr beliebt bei dem volk, víš, protože se nic nevynáším! Počkej, já ti sem navedu všecky kuchty z ulice. Ty mne mají rády! Ja, ein alter soldát, der kennt sich aus beim wurstkessel!“
    Žemla odpovídal rytmistrovi již jen tak na půl slova, poněvadž viděl, že s ním není valného pohovoření. Chvástání Kyllianovo počínalo mu býti obtížným a přece se bránil myšlence, že mu je přítomnost jeho protivná. Myslil si, že by bylo dobře, kdyby měl tak nějakého přítele, s nímž by se v samotě své trochu pobavil, a doufal, že bude Kyllian podruhé příjemnějším.– 
    Chýlilo se pomalu k večeru. Ulicí Václavskou počal znenáhla proudit život večerní. Teplý soumrak vylákal na ulici celé rodiny. Pozvolna vylézaly ze starých domků matky jedna za druhou, každá s hojným počtem tartasících dětí. Ty matky byly šmahem již v nočním kroji, totiž v bílých spodničkách a bílých kabátcích, některé také bez kabátců, bez čepců i bez účesů a jakýchkoli jiných okras. Zcela po zvyku zastrčenějších čtvrtí, kde není při starých, nevlídných domech ani zahrádek, ani pavlačí, ba ani dvorků, že obyvatelé jejich nahrazují si nedostatek ten používáním ulice k večerním zábavám. Nájemníci besedují tu před domy na schůdkách, na chodníku nebo také uprostřed ulice, není-li tam příliš živé nebo docela žádné vozby. Děti běhají bosy, bez čepic a bez kabátů, někdy jen v pouhé košili sem tam, honí se, perou se, řvou, až uši zaléhají, a matky a tety pletou punčochy –  někdy také jenom pouhými jazyky.
    Dnes bylo všecko právě tak, jak svrchu řečeno. Půl ulice bylo již na ulici a kolem krámu Žemlová proháněla se četa nadějných kluků, kteří tropili hluk pekelný. Bylof svátého Josefa, polovice z těch kluků byli Pepíci křtěni a doslavovali tedy svůj svátek, a druzí mohli býti také zcela dobře Pepíky –  pomáhali tedy oněm prvním. Rytmistr Kyllian stál ve dveřích krámu, vyhlížel na ulici a chvilkami obracel se zase do krámu, aby k Žemloví něco propověděl.
    „Ja, mein lieber Žemla,“ začal pojednou náramně vážně, jakoby mluvil s kazatelny, a drbal se všemi pěti levice na bradě, „es ist ein grosser fehler der nátur, dass der mensch vom kleinsten kern aufwachsen muss. Ich kann diese kinder nicht leiden –  das gekráchze ist mir zuwider. Když už je tomu aspoň šestnáct let, a je-li to holka, no, to držím hubu!“
    „To toho teprv napovídáte, mně se zdá!“ ozvalo se tu náhle po schůdkách vzhůru a do krámu vřítila se sličná dívčice v nedbalém ústroji, ve volné blůze, s červenomodrou zástěrou. Vlasy její byly rozcuchány, tváře jen hořely, ňadra se mocně zvedala –  zkrátka, děvče vyhlíželo, jakoby se bylo půl hodiny Podskalím honilo. Rukávy blůzy byly vysoko vykasány, tak že odhalovaly pěkné, kulaté, zarůžovělé rámě s dolíčkem na lokti.
    Byla to taková rozkošná sedmnáctiletá uličnice, taková, že nemohl člověk hned poznat, je-li to dcerka či služka či co. Žemla zaujal za pultem ihned posici přívětivého, úslužného kupce, ale než mohl vyslovit otázku, čím že může sloužit, vyhrkla dívka sama:
    „Já bych ráda pomeranč!“
    Žemla lítostivě pokrčil ramenoma:
    „Je mi líto, slečinko, pomeranče dnes nemám.“
    „A to je hezké, na svátého Josefa bez pomerančů! No tak mi dejte fíky!“
    „Fíky mám,“ přisvědčoval Žemla, „ale zdá se mi, že jsou trochu suchy, slečinko!“
    „Tak, ani fíky pořádné! Tedy co mi dáte?“
    Chtěla patrně mlsat, a byla teď v rozpacích, jak. Rytmistr Kyllian pohlížel od počátku na děvče pohledem, jakoby je chtěl vypít, a tahal se silně za knír, jakoby se ho ptal o radu, co má dělat. „Donnerweíter!“ zvolal pojednou, „ist das ein thierchen! Und du hast keine pomeranzen, keine feigen, freund! Dej jí hubičku, žábě, když chce něco sladkého!“
    Žemla se tvářil, jakoby rytmistra neslyšel, a ptal se zdvořile:
    „Čím tedy posloužím slečince?“
    A již snímal s draka nad pultem věnec fíků a položil je na pult Zachrastilo to skoro, jakoby hodil věncem velikých knoflíků.
    „Ó je, ty jsou suc'ny!“ zvolala dívčice, „íy nebudou dobry. Něco jiného!“
    A rozhlížela se po krámě, co by si vybrala.
    Zatím se ozýval s ulice do krámu dušený chechtot. Ohýbala se tam smíchem tři děvčata, jež malou rozpustilku doprovázela. Když viděla, že je kamarádka v nesnázích, jak nejlépe desetník utratit, zvolala pojednou jedna z nich:
    „Kup si okurku, Pepčo, a nám taky!“
    „Okurku, okurku!“ zajásala Pepča v krámě, „ale ňákou ostrou!“
    Kyllian se hřmotně rozesmál:
    „Also gurken, freundchen, und mir auch ein stůck, aber echte znaimer!“
    Žemla přikročil k láhvi, naplněné okurkami, a chopiv se rákosových kleštiček, jal se vyndávati okurku za okurkou. Pepča brala je z kleštiček a donášela kamarádkám před krámem a konečně také zaiyla do jedné své bílé, široké zuby. Zatím vylovil si Kyllian dvě největší z láhve a chroupal je, jakoby byly skleněný.
    „Brr! To mně rostou zuby!“ otřásala se Pepča olizujíc s konečků prstů lák, ale přece natahovala ruku ještě po jedné.
    Teď jich bylo právě pět Pepča položila na pult desetník a měla se k odchodu, když ji náhle Kyllian chopil za rámě a volal rozjařené:
    „A kam teď, violinko?“
    „E, co se ptáte, však s námi nepůjdete!“
    „Ale jdu –  hnedle jdu!“ odpovídal hřmotně rytmistr, „jen co zaplatím!“
    A obrátil se k Žemloví: „Na, was bin ich děnu schuldig?“
    Ale než mohl Žemla odvětiti, volal zas Kyllian:
    „Na, schreib’s auf, alter knabe, beztoho nemáš na padesátku zpět! Zejtra se vyrovnáme. Krystygott!“ A již se řítil za Pepčou, která se dala s kamarádkami dolů k Podskalí.
    Žemla osaměl. Byl rád, že hlučivý rytmistr odešel. Stálé hřmotění Kyllianovo počalo ho již rozčilovati, a mimo to se obával, že by odběratelům jeho nebyly vhod řeči ryímisírovy a kterak do všeho se plete. Teď sáhl po křídě a psal pozorně na jeden šuplíček blíže dveří kumbálku: 8 slivovic a 2 okurky 27 kr.“
    „Odešel už ten ochlasta? To jsem ráda, že je milostpán sám. Myslila jsem, že tu zůstane přes noc!“
    To byla první slova Randové, když za malou chvíli po odchodu Kyllianově vhrnula se do krámu, ani nepozdravivši. A pokračovala bez dechu:
    „No, chraň jich Pánbůh takovýchhle kupců, milostpane. To by vydělávali od desíti k pěti. Takových rytmajstrů by bylo, co by táhli celé odpoledne slivovici a dováděli tady s kuchtami.“
    A pak, jakoby se náhle byla rozpomenula, vyhrkla s otázkou:
„A že jim nezaplatil, milostpane, co?“
    Na Martina Žemlu působila tato prostořekost Randové nepříjemně, ale přece nebyl s to, aby ji zakřikl, i řekl jen konejšivě, aby ukončil hovor:
    „I proč by nezaplatil, vždyť to nebylo k smrti...“ Ale Randová, jakoby ji byl někdo šťouchl, mrskla okem zrovna na popsaný šuplík a provolávala vítězně:
    „Vida, že nezaplatil! Už ji zaťal!“ v takových
já se vyznám. Já bych mu podruhé nalila terpentýnu, ne slivovice ...“
    „Nu, nechrne toho, Randová,“ napomínal Žemla; „to všecko souvisí s obchodem. Vy při tom nepřijdete
o– nic ...“
    Avšak Randová nebyla z oněch podřízených duchů, kteří mlčí, když si toho velitelé přejí. Naopak, když myslila, že má pravdu, neumlčel ji nikdo, a tak také nyní pustila se se vší svojí výmluvností do nepřítomného rytmistra a nepřestala dříve, dokud Žemlovi nepřipadlo, aby ji poslal pro večeři. –  – 
    Bylo po deváté hodině, když Randová odcházela z krámu. Poklidila v pokojíku, odestlala Žemlovi postel, přinesla studničnou vodu a nyní brala se k domovu, někam ke Karlovu.
    Žemla dopíjel žejdlík piva a vycházel po chvilkách na chodník. Večerní ruch na ulici znenáhla tichl. Košilatá a bosá mládež dávno byla sehnána ke spaní, a jen tu tam míhaly se před vraty úzkých a nízkých domků bílé postavy obyvatelů Václavské ulice, lapající čerstvý Vkduch aneb dokuřující poslední dýmku.
    Žemla připravoval se pomalu, aby zavřel krám. Odklidil vše, co bylo mezi dveřmi a na schůdkách, a právě chtěl odhákovati veřeje a zavříti, když pojednou od Moráně zazněl dupot několikera párů bot, hulákání několikera hlasů, výskání a povykování, a za okamžik zatáčelo kolem rohu několik postav, kráčejících pádným stejnokrokem. Zatáčejíce do Václavské ulice, spustili všichni jak na daný povel –  a tichou ulicí ozývala se vyrvanými, chraptivými a ječivými hlasy tehdejší velebná hymna pražských flámů:
„A já jsem Pepík –  a Pepík fláma –  a každá dóra –  a má mě ráda..,“
    Žemla naslouchal okamžik drsným tónům i veršům, ale najednou trhl dveřmi, neboť se mu zdálo, že bude lépe, zavře-li, než tato cháska blíže přikvačí. Bylo však pozdě. Než mohl přiraziti druhou polovici, byla tlupa pobudů před krámem a vůdce její, kráčející před řadou, zvolal pojednou:
    „ Štace!“
    Byltě zpozoroval, že se tu dosud svítí a že by mohli ještě něčeho užiti.
    Žemla nedovřel. Bezděky ustoupil do krámu a hned za ním vhrnuli se tam asi čtyři z nočních zpěváků, když byli vrata zase do kořán otevřeli.
    „Ňákou bylinu!“ zvolal vůdce chasy salutuje před Žemlou po vojansku.
    Bylinou je pražskému flámovi vše. Je to slovíčko, kterým vyznačuje, co právě chce. Bylinou je mu pivo, káva, kořalka, doutník a třeba také karty. Žemla znal toto slovíčko a myslil, že chtějí „páni“ piti. Chopil se tedy láhve se slivovicí a řekl:
    „Slivovici, pánové?“
    „Eh, něco ostrého. Vitriolu máme dost. Takhle – “ a zrak mluvčího padl nyní na láhev s okurkami, –  „tady ten brčál!“ dokončil větu.
    Žemla zas tedy lovil okurky. Ruce všech dobrodruhů se natahovaly, a Žemla sotva stačil poli ^nídeného krámu I,– 4 dávati. Zdálo se, že je výrostkové nejedí, ale celé polykají. Do krámu vecpali se všichni z ulice, a okurek v láhvi očihiedě ubývalo. Konečně byli nasyceni a jeden po druhém kladl na pult krejcary. Když přistoupil poslední, zakrslý mladík polopiíomého, poloprohnaného vzezření, na němž bylo znáti, že požil dnes přes míru rozličných nápojů, pronášel blabolivě s kamarádským pohledem na Žemlu:
    „To je křen, takováhle okurka –  to mělo být na Josefp!ace!“
    A klada krejcar ke krejcaru na dřevo, dodával: „To bysme prosili, aby byly ode dneška za rok zase takové. My sem na svátého Josefa zase přijdeme.“
    Ostatní flámové vypukli k nápadu druhovu v nehorázný smích, a Žemla shraboval mlčky peníze. Nevázaná chasa vyrojila se z krámu a Žemla pospíchal, aby za ní zavřel. – 
    Když za malou chvíli vysypal tržbu z výsuvky na pult a pozorně přepočítal, shledal, že utržil za celý den pět zlatých a osmdesát krejcarů.
    „Pět zlatých osmdesát,“ huhlal sám k sobě. „Dej Pánbůh, abych netržil nikdy méně. Vždyť je to první den!“
    A zanesl peníze do kumbálku, uložil do stolku u postele a shasiv lampu v krámě, počal se v kumbále při blikavé lojovce pomalu svlékati.
    Za pět minut potom nasvědčovalo tiché chrupání, že šťastně a spokojeně usnul. Byl přečkal první dení
    Vedle v krámě v nastalé tmě a v hrobovém tichu cosi zachrastilo. Prováděla tam inventuru nějaká malá myška a přehlížela, co pro ni zbylo. Bylo tam k jídlu dosti pro ni i pro celou její rodinu.
    Než se Martin Žemla probudí, pohlédněmež trochu na minulý jeho život
    Na okamžik zaletíme do malého, památného města v severovýchodních Cechách, kteréž shlíží v žírný kraj s návrší jako Betlém, vesele, bezstarostně, s několika starými věžemi, z nichž je „Bílá“ nejvyšší, a přece města vážného, neboť jest obehnáno pevnostními zdmi a valy jako železným obojkem, jenž nedovoluje mu volně dýchati. Toto město jest podivným obojživelníkem. Je táborem vojanským a zase městem občanským. V umělých úvalech pod městem rozprostírají se nízké, těsné, vlhké a temné kasematy a kasárny, naplněné vojáctvem yšechněch skoro zbraní; pekárny a zásobárny, sklady mundúru, sena a slámy i střeliva, široká cvičiště a jízdárny. Ale ve městě na kopečku žijí vesele tisícové lidí všeho povolání, a zdá se, že jich nikdy ani nenapadá, že by dnes neb zítra mohl přijíti nepřítel a sevřít město se všech stran k zadušení. Ostatně pevnost, zřízená před stoletím ohromným nákladem, dokonává svůj život a dnes či zítra zajde sešlostí věku. Neboť v novodobém válečnictví vyjímá se skoro směšně. Město samo mohl by obléhající nepřítel ze vzdálenosti půlhodiny a se všech stran roztřískati a v rumy rozházeti –  pevnostní valy nezadržely by ani jediný granát a pumu. Jestiť pevnost schována pěkně v nížině, skoro jako pod zemí –  a neodolala by také na dlouho vážnému útoku těžké střelby. Ostatně nepříteli netřeba zdržovati se s její dobýváním. Ta hromada zdivá neovládá krajinu, nezabraňuje přístupu kamkoli; vpadnuvší nepřítel zacházkou pouhé hodiny cesty v právo nebo v levo může se rozběhnouti po celé zemi, její dobytí neznamenalo by skoro nijaký úspěch. Osvědčilo se to v poslední veliké sedmidenní válce, která v oné končině Cech započala a téměř pod samými hradbami pevnostními dobouřila. Tehdáž pevnost nezadržela nepřítele ani o půl dne a nepřekážela mu v dalším pochodu k srdci země.
    Tak tedy vypíná se město pyšně na kopečku, pevnostní valy objímají jen jeho paty. Vypadá to tak, že by město, kdyby náhle zachváceno bylo rozpustilým rozmarem, mohlo jediným krokem přeskočiti sousedské, dobromyslné ty hradby a octlo by se pojednou na širé, zelené pláni.
    Město s pevností dýchá trojími žabrami. Jsou to brány Pražská, Moravská a Slezská. Ke dvěma z těchto bran vedou mosty přes dvě řeky, o nichž pěje již neznámý pěvec Zelenohorského rukopisu.
    V tomto městečku prožil Martin Žemla nejoutlejší mládí. Skotačil bos po ulicích, čedičem dlážděných, lítal po osmdesáti schodech městské „fortny“ jako posedlý, třískal u vojanské pekárny špačka
i míč, sváděl s kamarády bitvy na šancích, pouštěl v „kesslích“ draka, stával bez dechu nad ptačími hnízdy v křovinách mezi hradbami a vyhrabával v náspech myši i krtky, lovil v pevnostním kanále žáby i čolky a konečně, aby všeho užil, topil se také jednou na vojanské plovárně. Martin Žemla stal se slovutným a proslulým skoro již v osmém roce svém, neboť řinčelo-li někde v sousedství sklo, vletěl-li někam kámen do okna, zaznívalo-li v ulici náhlé řvaní a brekot hned několika uličníků najednou –  řeklo se obyčejně jen toto: „Jisiě zase tím skotákem Žemlovic čerti šijou!“ A přišel-li některý z malých rostenců Martinových domů s rozbitou hlavou neb aspoň s roztrženými kalhotami, uvítali ho: „Že jsi se pral s tím klicounem Žemlou, viď?“ a nádavkem byl nešťastník bit i doma. Jako by nikdo jiný se neuměl prát, než Martin Žemlů. A „klicoun“ Martinek byl tehdáž právě tak asi tři stopy vysoký a pranic nevynikal zvláštní odvahou a hrdinstvím. Byl sláb a často zastonal. A strhla-li se kdesi rvačka, náležel Martin pravidelně k poraženým.
    Avšak s touž horlivostí, s jakou pěstoval špačka, míč anebo závody v běhu v rovných a dlouhých příkopech pevnostních, vyhýbal se Martin učení. Nic nebylo mu nudnějším, než seděti nad knihou a učiti se něčemu z paměti, nebo dokonce vypracovávati úlohy mluvnické a z počtů. To bylo také příčinou, že si ho s několika podobnými výtečníky v každé třídě podrželi o rok déle a že asi po sedmi letech konečně vychodil čtyři normálky, jež měly mu býti průpravou k dalšímu vzdělávání ducha.
    Ale budiž spravedlivě pověděno, že skrovné Martinovy úspěchy školní nespadaly jenom na jeho hlavu. Díl viny spočíval jinde. Martin byl již třináctým dítětem a přišel na svět i vyrůstal v době, kdy jeho stárnoucím rodičům dařilo se nejhůře. Otec jeho, sám kdysi kupec, vlivem neblahých okolností rodinných a nezdařenými podniky přišel o všechno jmění své a roztrpčen patřil na rozvrácený blahobyt rodiny. Kdysi havraní vlasy jeho před časem sešedivěly, energie byla zlomena. Pod jeho střechou řádila Morana, ze čtrnácti dětí pochoval devět. Na stará kolena bylo mu podstupovati nové zápasy o nuzný kus chleba –  a to za okolností pokořujících. Zbytek jeho sil byl vyčerpán tímto zápolem, dny jeho od rána do večera vyčerpávány prací o nejnutnější výživu, na vychovávání nejmladších dětí nedostávalo se ani času, ani již duševní pružnosti. Snad ani schopnosti. Nikdy otec nenahlédl do Martinových školních knih, nezkoumal jeho úloh, nestavil se ve škole, aby se poptal po jeho chování, po jeho prospěchu. Ba někdy –  zvláště když běželo o nové knihy –  pronesl neopatrnou poznámku o škole vůbec, kterou bystrý sluch Martinův postihl a nemoudrá jeho mysl dětská po svém způsobu si vyložila. Tato nevšímavost otcova ke školním záležitostem zajisté nebyla bez účinku na povahu Martinovu, jež vyžadovala více kázně a dozoru. Nedostatek tento nemohla nahraditi ani matka Martinova, která byla jeho jedinou pomocnicí při školních pracích. Ó, vděčně vzpomínával Martin po letech (ale taky s hořkou výčitkou v duši!), kterak mu na počátku při psaní „ruku vedla“, kterak s ním počítala, německé úkoly překládala. Leč ani její síla nestačila. 
    Po normálce ještě na rok učiněn s Martinem pokus, a dáno mu na vybranou, kam chce chodit. Martin sám rozhodl se pro reálku. Učinil tak z vnitřního pudu, či vábilo ho více prkno rýsovací a veliký lineál, jejž realisté nosili? Sám si toho nebyl vědom.
    Rok uplynul, a Martin opět nesplnil naděje v něj kladené. Jen že tak se ctí vyvázl, aby nebyl mezi propadlými. A tu tedy bylo rozhodnuto, že půjde na učení. Neposlední příčinou byl i hmotný nedostatek. Škola by vyžadovala čím dále více nákladu, učení bude mnohem ladnější. Snad obával se taky otec Žemla, že by se nedočkal konce studií Martinových. Stárl. Ale učení dlouho netrvá –  a pak se živ, jak dovedeš, chlapče!
    Jenom se nemohla rodinná rada rozhodnouti, má-li se Martin v odměnu za výtečné studie státi ševcem nebo kominíkem. Obojí umění jest znamenité a výnosné, myslil otec, a vědomosti Martinovy byly takový, že mohl zcela bez obtíží a bez rozpaků nastoupifi tuto neb onu dráhu životní. Ba možno, že by věda jeho byla vystačila i na řemenářství.
    Avšak se ševcovstvím a kominictvím myslil to otec Martinův vlastně vždy jen žertem a na postrašení hocha. Byltě vybral již dávno pro Martina skvělejší dráhu životní, byltě ho určil pro stav, o němž se domníval, že vede ke všem důstojenstvím a výhodám ve světě –  ustanovil, že se stane kupcem. Jakkoli sám se nedomohl v povolání tom žádoucích úspěchů, spatřoval v něm přec něco vyššího. Martinkovi bylo tehdáž skoro jedno, Čím bude, jen když co nejdříve upláchne škole, která se mu zdála mučírnou a žalářem.
    Vypršel poslední školní rok Martinův –  po prázdninách měl jiti do světa. A šel. Matka s těží sehnala chlapci na šest košil plátna, pořídila mu dvoje boty, přesila s otce asi dva páry kalhot a starý zimník, vyspravila osm párů punčoch, zbavila se sama asi půltuctu kapesních šátkův, a usypavši z každé peřiny a podušky, co jich doma bylo, po troše peří, upravila mu jakž takž spodnici a svrchnici s poduškou, aby bylo vidět, že pochází Martinek ze slušné rodiny. Celý ten' první majetek Martinův uložen byl do nové, černé truhly, již zhotovil mistr Souček za tři zlaté a dvacet krejcarův, a jednoho dne doprovodila skoro celá rodina milého Martina na nádraží a polední vlak unášel jej ku Praze.
    Praho! Praho! Praho! Martinek sice slýchal o Prize, čítal o ní, obraznost jeho předváděla mu ji vždy jako něco velkého, neobsáhlého, ale neměla přece dosti síly, aby ji vymalovala, jak ji ve skutečnosti shledal. Obyčejně kladl svým představám za základ město otcovské a po kousku pak přidával. Tedy dvakráte, třikráte –  pětkráte tak veliká –  ale pak dost. Což může býti ještě něco většího? A Praha byla. Martin blížil se ku Praze večer, a když stroj parní již z dálky zahvízdal, dotlačil se ostýchavě k oknu a vyhlédl do šíra. Hle, tam vystupovala směsice domů, neurčitě sice, ale patrně to bylo veliké prostranství, domy posázené, neboť z čiré tmy vystupovala tu jakás zarůžovělá pára, odraz to nesčíslných světel na ulicích, náměstích a v domech.
V Martinkovi zatajil se dech. Vlak hučel, vždy blíž a blíže vystupovala ona záře velikého města, a konečně hnaly se vozy na hrázi nad Karlínem –  k sluchu Martinovu doléhal již zcela zřetelně šumot a hukot velikého města. A za několik okamžiků stanul vlak v nádraží. Jaký to ohlušující hlomoz, jaký řev na všech stranách, jaké hvízdání, praskání, cloumání, jaké vlnění lidí, chřestění drobných vozíků se zavazadly, vykřikování konduktorů, posluhů, jakých tu světel, co dveří, nápisů, strážníků –  jaká to podivná směsice osob, jichž Martin dosud nikdy neviděl! A pojednou zatajil se v něm dech a neměl ani síly ani odvahy, aby z vozu vyskočil.
     Štěstí pro Martina, že ho očekával bratr jeho, v Praze studující jurista, který jej konečně v jednom z posledních vagonů vypátral a z nádraží vyvedl. Martin kráčel velikými síněmi jako zmámen, ale na ulici dokonce zpitoměl. Všechno tu běhalo jako beze smyslů. Zdálo se mu, že lidé nechodí, ale že prchají před někým nebo něčím. Což kdesi hoří? Nehořelo, ale lidé chodili tu docela jinak, než v jeho rodišti. Všichni chvátali. Zdálo se, jakoby byli šmahem o deset minut zmeškali a nyní během ztracený čas nahražovali. Ovšem byl hluk a potřeštěné pohybování nejnápadnějším před nádražím. Čím více se Martin s bratrem vzdaloval, tím více ubývalo také závratného ruchu, a konečně dostali se do ulic a uliček zcela tichých. Bratr jurista zavedl Martina na večeři k uzenáři a pak jej vzal na nocleh do svého mládeneckého pokoje.
     Druhého dne, když byl bratr obstaral Martinovi fruhlu z nádraží do svého bytu a když byl nováčka několika nejhlavnějšími ulicemi provedl a v jedné pivnici s ním posnídal, vypravil se, aby Martina k novému pánu a veliteli dovedl. Vyňal z kapsy dopis matčin, jejž mu byl Martin přivezl, aby si ještě jednou přečetl vše, co učení se týkalo, jakož aby si zapamatoval ulici a dům kupce, u něhož se měl Martin pro život připravovati, a řekl:
     „Martine, drž se. Dovedu tě teď k panu Rorejsovi. Nastane ti práce od rána do večera, ale musí to být, a čím více chuti, pilnosti a vážné snahy osvědčíš, tím dříve ti učení uběhne. Navštívím tě občas v krámě a ty zas ke mně budeš chodit v neděli, když se krám zavře. Tedy s kuráží!“
     V těch slovech nebylo nic hrozného, vlastně se jimi neřeklo pranic, ale Martinovi bylo, jakoby mu nastávalo něco ukrutného. Šel po boku bratrově a nohy se pod ním třásly. Jurista Jiří kráčel rychlými kroky a brzy dospěli oba do nevlídné, úzké ulice staroměstské, blíže Uhelného trhu, a za okamžik stanuli před krámem, nad nímž visel černý, už hezky slepý štít, na kterém staromódním, bílým, napolo oprýskalým písmem bylo napsáno: Franz Roreis. Před krámem stály nakloněné soudečky se slanečky, sardelemi, s ořechy a povidly, na každém skleněné víko, v koutě dveří opřen byl s jedné strany snop španělského rákosu, s druhé svazek železných prutův. Jiří vešel první do krámu, za ním nesměle Martin.
     V krámě nebylo právě kupců. Za pultem hned u dveří stál asi padesátiletý muž neveliké sice postavy, ale široplecí a složitý, s krátkým, rovně přistřiženým, prokvetalým plnovousem, širokých úst, pod nosem vyholený, ostrých, pichlavých očí pod velikými okuláry, se sploštělou čepicí, trochu na pravé ucho posunutou. Muž ten měl až ke krku upjatý kabátec, pod nímž vyčnívalo kousek špinavého límce košile, přes rukávy kabátu ještě jedny rukávy černé, falešné, jaké nosívají písaři, a opásán byl těžkou, soukennou, notně usmolenou zástěrou. Pravé ucho jeho bylo protknuto stříbrným knoflíčkem, jakých nyní u mužů již zřídka spatřujeme, a za uchem čnělo krátké husí brko. Tento muž, dle všeho majetník obchodu, hrabal se právě v usmolené zápisní knížce a polykal množství rozličných cifer, nemoha se patrně čehos dopočítati. V pozadí krámu šukal asi dvacítiletý mladík, oblečený skoro jako jeho pán, v čistší toliko zástěře, snad starší učedník aneb již mládenec.
     Jiří Žemla smekl a pronesl zdvořile:
     „Dobré jitro. Mohu mluvit s panem Rorejsem?“
     Muž zarazil do knížky ukazováček a pohlédnuv ostře na hosty, řekl:
     „Co dobrého? Čím mohu sloužit?“
     A každé jeho slovo fičelo takřka vzduchem, jako když střílí broky, prsty levice pak urovnávaly okuláry na nose.
     Jiří se poklonil, představil a pokračoval:
     „Přivádím vám nového učedníka, svého bratra, Martina Žemlu. Tuto mám odevzdati otcův dopis. Ráčíte snad již věděti...“
     „Vím, vím! Cekám na něj! Měl přijít včera! Martin?“
     „Ano, Martin,“ odpovídal Jiří. „Musíte odpustit, že nepřišel včera; přijel až'večer.“
     „No dobře,“ sekal pan Rorejs. „Má být jako hodiny. Kde pak má své věci? Peřiny, šaty, et cetera et cetera!“
     „Má kufr u mne. Po poledni mu jej sem dám dovézt.“
     „Nač dám dovézt! Vytáhne si ze dvora vozík a dojede si pro něj!“
     Položil knížku na pult, hřbetem navrch, a urovnav si poznovu oběma rukama okuláiy, spustil, pohlížeje ostře na Martina:
     „Co pak jsi přeštudýroval?“
     Od okamžiku, kdy vstoupil do krámu, stál tu Martin jako zařezán. Sterý ten puch, jejž ostrý čich mohl rozložití na vůni pomerančů i okurek, šafránu i leštidla na boty, kávy i kořalky, sýra i vanilky, mýdla i slaniny, oleje, octa a tak dále; černá podlaha, začazený strop, rozličné ty balíky a balíčky, pytle a kupy zboží, množství přihrádek –  směs to přerůzných věcí téměř neprozkoumatelná, potvorné zvíře s krvavým jazykem nad pultem, podivný a dle všeho nevlídný ten muž za pultem –  vše účinkovalo na neotužilou mysl chlapcovu skoro strašidelně –  a nyní, když vyhrkl pan Rorejs otázkou přímo na Martina, scvrkl se v něm poslední zbytek
odvahy. Nemohl hned odpověděti, i učinil to za něj bratr Jiří:
     „ Vychodil normálku a první třídu reálky, pane Rorejse.“
     „A sám nemá hubu?“ vyjel pan Rorejs hledě palčivě na Martina; „to z něho bude špatný kupec!“
     Dvé šedivých očí upíralo se na Martina s takovou tíhou, že o krok ucouvl. Pan Rorejs pohledem svým strkal do lidí.
     Martin se poněkud vzpamatoval. Cítě i káravý pohled bratrův a nechtěje znova slyšeti nepříjemné výčitky kupcovy, opakoval odpověď bratrovu co nejhlasitěji, ač měl hrdlo jako drátem stažené:
     „Chodil jsem do první reálky,“ a dodal tišeji: „milostpane.“
     „Neříkej ,milostpane‘! Říkej ,pane principál', rozumíš?“
     Martin hleděl panu principálovi upřeně do očí. Musil se velice přemáhati, aby pohled Rorejsův vydržel, ale vzpomněl si v té chvíli na učitele, jenž kázal, že máme každému hleděti do očí, s kým mluvíme.
     „Holenku,“ obrátil se Rorejs k Jiřímu, „kupecký učedník musí být jako ohař! Mluvit raděj víc než míň! A nahlas! Nebýt balíkem! –  Kde pak má vysvědčení? A domovský list?“
     Martin sáhl do záprsí kabátu a vyňal odtud dva archy papíru. Bylo to poslední vysvědčení ze školy a domovský list, Pan Rorejs vytrhl papíry
Martinovi z ruky, rozevřel je, zavřel je zase rychle a pokračoval úsečně, hledě na Jiřího:
     „ Podmínky snad znáte, ale protože jste tu na místě otce, povím je ještě jednou. Pro primo: bude se učit pět let Zůstávat bude u mne, jíst bude u mne, prát se mu bude u mne. –  Pro secundo: musí mít své peřiny, které po vyučení zůstanou u mne. –  Drittens: za každý rok mi zaplatí otec dvacet zlatých. To je starý zvyk a nikoho jsem tak lacino nevyučil. Ostatně toho sní za dvacet zlatých měsíčně. –   Musí být věrný a poctivý. Kdyby něco ukrad’, vyženu ho. –  Co bude potřebovat, to mu koupím –  otec to pak zaplatí. –  Peníze u sebe nesmí nosit, ty mu schovám a dostane je, když bude mít východ. –  Domů psát může, ale žádné pomluvy. Z domu ať mu často nepíšou, dělá to kluka roztržitým. –  Pro ňáký pohlavek si nesmí stěžovat; nemá hlavu z porcelánu. Já dostal v učení víc ran, než mám vlasů na hlavě. –  Každé neděle půjde ráno do kostela, jednou za čtrnáct dní může jít k vám na dvě hodiny v neděli odpoledne. –  Ráno se vstává v létě o páté hodině, v zimě o půl šesté. Krám se zavírá v zimě v létě o j)ůl jedenácté, pak vykartáčuje moje boty a svoje a může jít spat –  Zle se mu nepovede. U mne se každý nají a na pořádek držím jako voják. Nestrpím odmluvy a lhát se mi nesmí. Neposlechne-li se na slovo, letí rána. Ale koho jsem vyučil, z každého je pořádný člověk. Za mých let byl učedník mučedník! Teď se mají kluci jako kadeti.“
     Pan Rorejs odříkával tyto věty jakoby sekal, a když domluvil, stiskl tenké rty a pohlížel střídavě s jednoho na druhého. Nebylo toho mnoho, co pan Rorejs pověděl, ale z těch slov koukala všecka mizérie učednického života kupeckého.
     Martin poslouchal s počátku klidně, ale čím dále pan Rorejs mluvil, tím více trnula jeho tvář a konečně se mu zdálo, že mu obličej zkameněl. Nemohl pohnouti ani svalem a jen rychle mrkal. Když pan Rorejs mluvil, odchlipovaly se rty jeho podivným způsobem a bylo zříti křivé zuby Rorejsovy. Martinovi připadalo, jakoby se mu ty zuby zatínaly do těla. A pojednou, ač hleděl upřeně na pána, viděl před sebou dobrou, milou tvář matčinu, vzpomínal na poslední okamžiky loučení, cítil teplou vlhkost posledního polibku, ty měkké, svadlé rty matčiny na svých ústech a tvářích –  a náhle neviděl nic, ani bratra, ani pana Rorejsa, ani krám se spoustou pytlů, přihrádek a láhviček –  jen něco horkého, mlho vitého mžikalo mu v očích dolů a vzhůru, pak sunul se ten pocit horka tenkým proužkem po obou stranách nosu níž a spodní pysk mimovolně zachytil cos přitrpkle slaného. A všemu tomu v zápětí ozval se drsný, posměvný hlas páně Rorejsův:
     „No, řveš brzy! Mně se zdá, že tě nosili ve vatě. To se budeš musit učit apatykářem!“
     V rozpačitosti Martinově přišel Jiří na pomoc.
     „Račte odpustit, pane Rorejse, je to nezpůsobné, ale při prvním kroku nebývá člověku volno. Bylo mi také podivně, když jsem šel z domu na studie, a neměl jsem ani žádných nadějí na štulce a na pohlavky, jako učedník...“
     Pana Rorejsa nedotkl se hrot poznámky Jiřího. Byl-li zevně opásán promaštěnou, tlustou zástěrou soukennou, byl snad uvnitř vyložen nějakou podešvinou nebo uherskou slaninou. Neuměl patrně jinak působiti na cit a svědomí svěřenců svých, nežli tvrdou plochou dlaně a někdy snad i klouby sevřené pěsti.
     A pak dodal Jiří:
     „Odevzdávám vám bratra, pane Rorejse, a doufám, že s ním budete spokojen. Jsem přesvědčen, že jste šlechetný muž a že budete požadovat, co se sluší a patří. Doslechl jsem všady, že jméno vaše i obchod mají výbornou pověst.“
     Tu si Jiří zalhal. Neslyšel až dosud pranic o panu Rorejsovi, ale polehtal jej k vůli bratrovi. A trefil na slabou stránku kupcovu. Rorejs ušklíbl se samolibě:
     „No, nehonosím se, ale stojím tu již třicet let, a otevru-li hubu, stojí jedno slovo za sto. A u mne platí: jaký krám, takový pán, jaký pán, takový sluha.“ Potom se obrátil k Martinovi: „Máš zástěru? –  Nemáš! Půjdeš s Antonem k soukenníkovi, on ti vybere na zástěru a dáš si přišít řetízek. Pak si pojedeš pro kufr, dáš si ho s Antonem nahoru do pokoje, vezmeš si starý kabát a začneme. Dělejte, dělejte, ať tu nejsem dlouho sám...“

     Pan Rorejs mluvil poslední slova k výrostkovi, jenž v pozadí krámu ledajak šukal, pošinul čepici na zad, podrbal se trochu za levým uchem a jal se znova počítati v usmolené knížce, jakoby tu nikoho nebylo. Jiří se poroučel, Anton si vrazil do čela placatici, strčil za ucho kus okousané tužky a pokynul Martinovi, aby ho následoval. Vyšli všichni tři skoro současně z krámu. Jiří dal se na právo, Anton s Martinem na levo k Sirkové ulici, k soukenníkovi pro zástěru.– 
     Takový byl vstup Martinův do života. Martin vzpomínal po letech na tento první den svého učednictví vždy s pocitem nevolnosti a stísněnosti, a přece zažil později u „pana principála“ Rorejsa dnů ještě horších.

     Na ulici, když byl ovanut chladným vzduchem, setřásl se sebe Martin trochu nepříjemný dojem, způsobený uvítáním páně Rorejsovým. Ale jenom na okamžik. –  Byl nepříjemný, mlhavý den podzimní, a naivní mysli Martinově připadalo, že tato nálada přírody je v naprostém souhlasu s jeho vstupem do učení. Pošmurnost počasí přiléhala k pošmurnému onomu krámu, k pošmurnémn panu principálu, zkrátka ke všemu, co byl právě viděl a slyšel. Nejvíce však souhlasila ona šedá obloha a těžké povětří se vnitřním rozpoložením Martinovým. Bylo v jeho duši také tmavo, dusivě a jako mlhavo –  k pláči.


Bezdéky sáhl pro šátek a otřel si oči; jejich řasy byly ještě vlhky.
     Anton spozoroval pohyb Martinův, a chtěje okázati začátečníkovi duševní převahu a otužilost, řekl k němu:
     „E, nebreč. Všecko přejde a učení ti uteče jako voda. Koukej, já už budu za tři měsíce hotov, a když si vzpomenu na začátek, zdá se mi, že to trvalo asi rok. A zatím bude pomalu pět let, co se tam dřu. A taky jsem myslil první čas, že musím utéci, nebo že se utopím, že se zabiju, ale člověk mnoho vydrží. –  Odkud pak jsi?“
     „Z Hradce,“ odpověděl nesměle Martin.
     „A čím je tatínek?“ tázal se Anton dále.
     „Tatínek píše v kanceláři,“ odpovídal Martin.
     „A co dělá tenhle tvůj bratr?“
     „Studuje na doktora.“
     „No, mlč,“ pronášel Anton zase s vysoka přeskakuje k jinému předmětu, „já ti vyberu na zástěru jenerálský kus sukna. Budeš vypadat jako grariátnický tesař. –  Máte vy doma peníze?“
     „Peníze?“
     „No jako je-li tvůj tatík bohat?“
     „Ne, tatínek píše v kanceláři u advokáta.“
     „Aha. To si dej pozor na pazoury, abys mnoho nerozbil a nezkazil. Náš starý je v tomhle převit. Nastrkuje každému novému naprasklé láhve, nechá mu spálit kávu, nebo pootevře u soudku pip.u, aby něco vyteklo, a pak si nechá všecko zaplatit. –  Ale chraň tě Pánbůh, abys mu něco donášel. Ještě dnes tě bude navádět, jak máš dávat na jiné pozor, jak mne máš špehovat a všecko abys mu řekl. Přisvědčíš mu na vše, ale budeš dělat, jako bys byl hluchý a slepý, ne abys žaloval. Měl bys to horší. Od něho dostaneš bití dost, a kdybys na mne nasazoval, bude facek jako máku ode mne.“
     To vše povídal Anton tak dobromyslně, tak bez náruživosti, skoro přátelsky, jakoby sliboval Martinovi koláč s povidly. Jinak měl pravdu, pokud se týkalo pana Rorejsa. Neboť jedva se vrátili se zástěrou do krámu, poslal principál Antona někam s vyřízením, hezky daleko, aby tak brzy nepřišel, a obrátil se k Martinovi, kteiýž v nové zástěře, opásané skoro až pod ramenoma, vypadal neohrabaně a nemotorně, jako mladý medvěd.
     „Poslouchej, Martine, povím ti teď něco, co sí dobře zapiš za uši, nechceš-li, abych ti je někdy natrh’. Všecko, co se bude dít v krámě, když tu nejsem, povíš mně. Kdybys viděl, že Anton něco ze šuplíku vyžírá nebo z láhví upíjí, hned mi to povíš, rozumíš? Já mu nevěřím, já nevěřím nikomu. Ty musíš držet se mnou, s pánem. Jíš rád mandle?“
     Pan Rorejs pohlížel pichlavými zraky Martinovi do tváře, že se mu dělaly mžitky před očima a dech se v něm tajil. Ale vzmužil se a odpověděl:
     „ Samotné mandle jsem dosud nikdy nejedl.“
     „A co hrozinky? Hrozinky jsi nejídal? Nemáš na ně chuf?“
     „Hrozinky jsem také nejedl; jen někdy je dala maminka do buchty.“
     Pan Rorejs Martina očima propaloval.
     „Co pak sýra? Jíš rád švýcarský sýr?“
     „Doma jsme ho nemívali, pane principále. Jen někdy syrečky.“
     Principál se odmlčel, hleděl chvíli se založenýma rukama na Martina, pak přistoupil k hochu, chytil ho za pravé ucho a pomalu je zakrucuje, jako kolíček u basy, promlouval hrozivě:
     „ Vidíš, to je tvoje ucho! Kdyby tě napadlo, abys něco žral, co nedostaneš, tedy tě chytím za to tvé hloupé prasečí ucho a natřu ti je, že budeš slyšet andělíčky zpívat. Kdyby tě někdo naváděl, abys jedl, co ti nepatří, vzpomeň si, že ti pak naštemuju slechy, rozumíš?“
     Martin se pod rukou principálovou prohýbal a cítil, kterak se mu rozbíhá od ucha horko po celé hlavě. Pan Rorejs měl v kroucení uší znamenitý cvik a pevnou ruku. Konečně principál pustil, a Martinovi se zdálo, jakoby mu bylo ucho upadlo. Viděl, že věru není s pánem do žertu. Což až opravdu něco udělá? Tu nezbude panu Rorejsovi jiného, než Martinovi ucho vytrhnouti.
     Nebyl však ještě konec.
     Pan Rorejs utřel si nos modrým šátkem, narovnal si okuláry a postavil se před Martina.
     „Nestahuj hubu, trumpeto, jakoby ti někdo na krk sahal. Kupecký učedník musí být jako špalek otužilý, a kurážný. Ale především poctivý a věrný. Krást nesmíš, rozumíš? Já bych tě do kriminálu neposlal, ale spráskal bych tě a vyhnal, a pak můžeš jít pást krávy. Co máš v kapsách? Vyndej to!“
     Martin sáhl do pravé kapsy a vyndal perořízek a hřebínek; pak sáhl v záprsí a vytáhl malý zápisrríček. Konečně z levé kapsy spodků vylovil malou, zelenou tobolku. Pan Rórejs chopil se nejdříve tobolky. Otevřel zhurta a vysypal na pult několik šestáků s kapličkou a několik „dobráků“. Bylo všeho dohromady asi za šedesát krejcarů.
     „Kdo ti dal peníze?“
     „Čtyři šestáčky mi dala maminka na cestu,“ odpovídal polohlasně Martin, „a to ostatní dal mi bratr.“
     Pan Rorejs pohlížel zkoumavě a skoro zuřivě na Martina.
     „Nelžeš?“
     Ale pro Boha, proč by Martin lhal? Nevěděl věru, jak má odpověděti, a koukal na pána všecek vyjeven. Kdo by mu dal peníze kromě matky a bratra? Tof se samo rozumí.
     Pan Rorejs přistoupil těsně k Martinovi a zařval ještě jednou:
     „Nelžeš? –  Nedal ti peníze také Anton?“
     Úžas Martinův rostl. Proč by mu dával Anton peníze? Vždyf se dnes poprvé viděli. A zuby mu skoro drkotaly, když odpovídal:
     „Pane principále, Anton mi nedal nic. Proč by mi dával peníze ...“
     „Proč by ti je dával! Protože by je byl mohl ukrást ze šuplíku a tobě strčit, abys mu je schoval. Proto by ti je dával. Však já na to přijdu!“
     Ale to je strašné! Což padl Martin do lotrovské peleše, mezi zloděje? Což se tu stále krade a nic než krade? Každý je tedy zlodějem, kdo je v kupeckém krámě, nebo se jím později stane? Jaké to uvítání v novém povolání Martinově! To tedy ten stav, na nějž otec okazoval Martinovi vždy jako na nejlepší ze všech? A ono se tu krade? Stále krade? Jakých si to nastřádal pan Rorejs zkušeností! Až dosud neslyšel Martin o krádežích a o špatnostech za celý život tolik, co u pana Rorejsa za několik minut. Anton tedy krade! Martin sám snad už také krade, aniž o tom ví –  snad už něco ukradl, o čemž mu teprv pan Rorejs poví – 
     Pan principál spočítal Martinovy peníze, napsal na lísteček nějakou číslici, vložil ji i s penězi do tobolky a zavřel ji do zvláštního šuplíku v pultě.
     „Až budeš mít východ,“ obrátil se k Martinovi, „tedy ti tobolku vydám, a až přijdeš domů, hned mi ji zase vrátíš a řekneš mně, mnoholi a kde jsi utratil. Peněz v pultě se netkneš; kdyby tě Anton naváděl, abys něco vzal, neopovažuj se! Ale hned mi to povíš! Kdybys někde na podlaze, pod pultem, ve zboží něco našel, odevzdáš mi to. Ne abys něco schoval! Moje peníze jsou svaty. Pomoz ti Pánbůh, kdybych se něčeho dopátral!“
     Tím byla lekce ohledně peněz odbyta. Došlo na jiné. Pan Rorejs stoje před Martinem, roztáhl prsty levice, a zavíraje ukazováčkem pravice jeden po druhém vypočítával:
     „Mandle, hrozinky, citronádu, čokoládu, svatojanský chléb –  všecko necháš na pokoji.“
     Roztáhl prsty znova a opět je zavíral:
     „Sýra, salámu, slaniny, sardinek, úhoře –  ani si nevšimneš!“
     A tytéž posunky:
     „Vínem, likérkama, syrobem ti chřtán proplachovat nebudu. Strčíš-li do něčeho nos, však to poznám a spravím tě.“
     Pan Rorejs přistoupil teď k zadní stěně a sáhl do kouta hned vedle dveří, vedoucích do zadní nějaké místnosti, a vytáhl asi dvouloketní silnou rákosku, na jednom konci trochu roztřepenou. To Martin znal ze školy. Byla to nejpádnější a nejpochopitelnější pomůcka vyučovací. Kdo jí jen jednou ucítil na dlaních nebo kdesi vzadu, nezapomněl nikdy, jak účinkuje.
     Pan Rorejs strčil rákosku Martinovi až pod nos: „Koukej, to je ,tancmajstr‘. Když se ti někdy poplete, co je mé a co tvé, tedy tě ponavštívím tímhle na kejtách. Pamatuj si to!“
     Martin koprněl při všem tom, ale přece také činil svá pozorování. Seznal, že táž věc může míti více rozličných pojmenování. Z přírodopisu věděl, že to rákos. Učitel ve škole však nazýval své žezlo „tureckým pepřem“, a u pana Rorejsa je to dokonce „tancmajstr“. Martin pojal tu poprvé jakousi nechuť ke všemu tančení na světě.
     Pan Rorejs uklidil rákosku do kouta a pokračoval v přednášce:
     „A s cizími lidmi žádné spolky! Dáš každému, co požádá a zaplatí, ale nikomu víc. Netrpím žádného dorozumění, a dopadnu-li tě, že navážíš nebo odměříš někomu více, naměřím ti také. Budeš zatím koukat, jak to dělám já a Anton. Tak, pro počátek jsem ti pověděl, co a jak, ostatní se ti našlape do palice při příležitosti.“
     Pan Rorejs byl skutečně z oněch lidí, kteří své náuky, svá napomenutí a návody jiným do mozku n a š 1 a p á v a j í. Málokdy řekl slovo mírné. Poroučel-li, nařizoval-li něco, provázel každé slovo tvrdým posunkem, bil pěstí na pult nebo tleskal do rukou. Mluvil-li s učedníky, popadal je za ramena a tlačil je k zemi a při tom hřímal jim zrovna do vlasů. Mluvil ústy, očima, nosem, hlavou, celým tělem, a snad opravdu pokládal řeč za něco, co se dá vlévati jinému do hlavy trychtýřem jako ocet neb olej.
     Dlužno doznati, že pan Rorejs plnil slovo a našlapával dosti Martinovi do hlavy. Příležitost nebyla nikdy vzácná, a Martin měl přičinlivého, neúnavného učitele.
     Nejdříve, a to hned prvního dne, počalo se s praktikami kupeckými. Pan Rorejs rozložil před Martinem všecka závaží a míry, jmenoval každý kousek a pak zkoušel Martina, zdali si vše pamatoval. Když si nový svěřenec Merkurův vtiskl do paměti, co je kventlík, lot a libra, co mezi tím a nad to, když prohlédl a potěžkal všecky ty kusy mosazi a železa, kdy2 ohmatal míry duté a vštípil si do hlavy, že má nalévat jen po pupíček a ne nad něj, počal cvik ve vážení. Pan Rorejs vytáhl velký šuplík sekaného cukru a okazoval Martinovi, jak se váží. Váhy mu v ruce jen hrály, a jak sypal drobné kousky do misky, klesala níž a níže a ted klep –  ťukl zcela neznatelně bříškem dlaně do jazýčku a již klesla miska s cukrem dolů s náramným, vývažkem. Pak dal váhy Martinovi, aby se pokusil on.
     Martinovi třásly se ruce, ale vážil, vážil, až bylo na jedné misce tolik cukru, jako na druhé závaží, a jazýček stál rovně, ukazuje poctivou váhu.
     „Tak ne, balíku,“ zkřikl pan Rorejs, „neviděls. jak vážím já?“
     A nyní okázal Martinovi zcela pomalu a srozumitelně, jak se musí v krámě vážit, aby se neprovážilo. Vida takhle, zhurta hodit do misky trochu zboží, pak pomalu přidávat a pak zase zhurta dva tři kousky –  delším cvikem pozná se, kolik as –  a pak náhle ťuknout dlaní do jazýčku, aby přepadl na druhé straně z „glejchu“, z rovnováhy, a honem se praští vahami na pult. Kupující myslí, že má vývažek, nádavek, ale nemá ho. To se mu jen zdá, v pravdě však dostal o lot, o půldruhého méně. Ale musí se tak dělat, to je kupecké vážení. Ovšem se neuškubne při každém zboží stejně mnoho. Při lacinějším více, při dražším méně.
     Na tuto praktiku kladl pan Rorejs velikou váhu. „Pak ti ještě Anton okáže, jak se váží,“ řekl, když byl hlavní lekci sám uděKl. „To se mi nauč dobře, ušetříš si mnoho hlávků!“
     A měl dobře, že si ušetří Martin mnoho hlávků. Stalo se často v první době, když Martin vážil, že pan Rorejs každý jeho pohyb sledoval, a sotva Martin složil váhy na stůl, aby zboží vsypal do kornoutu, přiskočil principál a zvedl vážky do výše, aby se přesvědčil. Běda Mart i no v, navážil-li kupci, jak se slušelo.
     „Bůvole!“ rozeřval se pan Rorejs, když kupující odešel, „chceš mne přivést na mizinu a takhle vážit! Kde pak je papír, světlo, kde pak vydělám, co sám sežereš, budeš-li lidem navažovat!“
     A zároveň se napřáhla hrozná ruka Rorejsova a dlaň jeho dolehla na hlavu Martinovu, že se pod ranou sklonil k pultu, až někdy čelem, bradou narazil. Snažil se tedy Martin, aby dobře vážil.
     Později seznal jiný ještě způsob vážení. Ze třiceti lotů kávy naplnilo se dvaatřicet kornoutů lotových, z centu soli navážilo se sto a šest liberních balíčků. –  Pak docházelo na zboží tlučené a mleté. Martin zpozoroval opravdu, že bývá v takovém krámě kupeckém trochu zlodějství, ale nekradou vždy jen učňové a mládenci, někdy dávají pěkný příklad páni principálové.
     V krámě byl zvláštní šuplík, do něhož se ukládaly všecky zbytky chleba od oběda a večeře, každý kousíček žemličky od snídaně. Martin se neptal, k čemu, dověděl se všeho dosti brzy. Došel tlučený pepř, tlučený květ a zázvor, skořice atd. Musilo se tlouci znova. Zásoba starého, vyschlého chleba a housek pečlivě se vybrala ze šuplíku, nestačilo-li, poslal ještě pan Rorejs k pekaři pro tvrdé housky a co nejtvrdší chléb, a pak dalo se vše řádně vysušiti do kuchyně, do trouby krbu. Hle, jak prostá # věc, a jak se činí zboží lidem záživnějším a zdravějším! Vysušený chléb přidal se k pepři a tloukl se zároveň, housky vmíchaly se do květu a do zázvoru. Ke skořici přidáváno chleba bělejšího. „Mletá“ káva mlela se vlastně také ve hmoždíři palicí, a do té drobila se zase sušená cikorie a kde jaké smetí po kávě zůstalo. Ano do papriky přidávala se časem
Hučená cihla, a do šafránu, tohoto nejdražšího koření, míchal pan Rorejs vlastnoručně a opatrně bezcenný, bezchutný a bezvonný květ zcela jiné rostliny, květ saflorový, šafránu na vlas podobný.
     Běda někomu, kdo by byl náhodou seznal, že zboží jest porušeno, a kdo by byl panu Rorejsovi učinil výtku! Záleželo-li mu na kupci dobrém, stálém, odbyl ho někdy jemnější špičkou, nebo se zaklínal, že nikdo v Praze nemá zboží lepšího a čistšího, že to jeho chloubou, prodávati věci nejlepší, třeba s menším ziskem. Bylo-li mu však činiti s někým, kdo u něho koupil málokdy, odpověděl mu tak, že kupci zajisté zašla chuť, aby obvinil kdy obchodníky z falšování zboží.
     „Co pak si myslíte, že jsem zloděj, co! Já budu míchat zboží? Pro váš všivý krejcar budu si kazit renomé? Stojím tu třicet let a prodávám koření, jak vyrostlo! Jděte po Praze a hledejte, kde se vám naváží tak dobře a tak dobrého, jako u mne!“ A obyčejně rozkřikl se Rorejs na konec: „Tu jsou peníze, dejte sem kornoutek a hybaj z krámu!“
     Podivno! Tato hrubost neodpuzovala mu kupce. Říkalo se pak v sousedství a v celé ulici: „Rorejs má dobré věci. Toho by dopálil, kdo by mu řekl, že něco míchá, kazí, že špatně váží! Ten se dovede hájit!“ A nebylo nic lehčího –  komu by na tom záleželo –  než přesvědčiti se o jeho „dobré“ váze,
o– čistotě tlučeného koření, kávy, cukru. Věc mohla se dát jinde převážit, u lučebníka prozkoumat atd. Ale kdo to učiní? Obecenstvo, jež kupuje v poslední chvíli na krejcary? Což ví, kam má jiti?
A ti, kdož kupují větší zásoby? Těm pan Rorejs arci lépe posloužil. Tak zůstalo vše při starém. A pan Rorýs, který stále vyžadoval od podřízených věrnost a poctivost, jenž čenichal v každém člověku zloděje, míchal dále a bez ostychu chléb do pepře, žemli do kvetu, saflor do šafránu, cikorku do kávy, mouku do cukru a cihlu do papriky. Však se ještě nikdo neotrávil!
     Vše to nemohl Martin dobře pochopit. Jak se srovnávalo s přísností tohoto starého kupce, aby podváděl a šidil lidi, obyčejně pak lidi nejchudší, kteří si mohli popřáti požitků nejméně! Proč se porušuje skoro vše, co se prodává! Nu, Martin tomu nerozuměl, zkrátka a dobře. Nechápal, že jedná se tak čistě „po kupecku“. A také ještě nevěděl, že děje se tak všady, aspoň skoro všady.
     Tyto věci, porušování zboží, klamání odběratelů a chvástání se poctivostí a počestností –  vše znechucovalo Martinovi kupecké povolání, ano vzbuzovalo v něm odpor. Ale tím nebyly vyčerpány všechny „kupecké“ praktiky páně Rorejsovy. Tof nebyl vážný muž, kterýž by vzbuzoval úctu a lásku, to nebyl rozumný člověk. Byl to přestrojený policajt, slídič, špehounj byl to muž, kterýž činil vše, aby svedl personál ke špatnostem a ničemnostem, jež chtěl zameziti.
     Časem oblékl se pan Rorejs a odcházel z krámu, říkaje, že se vrátí za hodinu, za dvě. Ale neuplynulo ani deset minut a principál vrazil do krámu, stanul na prahu a rozhlížel se bodavýma očima svýma po krámě. A vždy byl naplněn sterým podezřením.
     „ Stůjte, ani se nehýbejte!“ vzkřikl po každé na Antona i na Martina a pak přiskočil k prvnímu
i ke druhému: „Otevři ruce! –  Obrať mi kapsy! –  Dýchni na mne! –  Co jsi žral? –  Co jsi chlastal?“
     A nenalezl-li nic, pohlížel vztekle na oba hodnou chvíli, načež zase odcházel, aby po čtvrthodině úskok svůj opakoval.
     Při takovýchto výjevech třásl se vždy Martin na celém těle a zuby mu strachem drkotaly. Tento muž, jemuž svěřeno na pět let vychování jeho, má z něho učiniti dobrého člověka? Tento muž, jenž hledá v něm všecky špatnosti a nectnosti, má vzdělati jeho povahu? Tento nedůvěřivec, jenž nenalézaje nijakých provinění, vzteká se a takořka přivolává nějaký přestupek a nepěkný čin, aby pak do všeho mohl mlátit? Ano, když dostane chlapce zcela nezkaženého, on jej pokazí, poněvadž mu vše špatné, co by dělati mohl, o čem on však neví, sám na mysl přivádí!
     Zdá se, že tento druh principálů kupeckých nadobro vymřel, ale byli takoví a bylo jich mnoho. Nemajíce v mládí sami řádného vychování a davše se svésti časem k lecjakým neplechám, pamatovali si dobře, co tropili, a stíhali později vlastní personál v týchž neřestech. A jak prohnaní byli u kladení rozličných léček začátečníkům! Pan Rorejs někdy schválně hodil do některého kouta do smetí šesták a pak dával pozor, zdali na něj Martin při zametání přijde a peníz odevzdá. Sledoval každý jeho pohyb, každé sehnutí, a co chvíle volal: „Co to máš v ruce? –  Co isi to zvedl?“ –  Nic, knoflík, oapírek, kousek zátky –  a pan Rorejs pozoroval jedovatým zrakem dále jako sup, čekaje na příležitost, aby v nešťastnou oběť spáry a klofec zaťal. Nenašel-li Martin nalíčený peníz a připravoval se již, aby smetí vynesl, měl Rorejs nové podezření a novou příčinu ke vzteku. Zajisté chlapec spozoroval šesták, ale smetl jej úmyslně a nyní, až vyjde se smetím na dvoreček, vyhledá si jej a uschová. Pan Rorejs nechal chlapce klidně vyjiti, ale při návratu zavolal ho a prohlížel mu s mučivou podrobností každou kapsu, každý záhyb, poručil i boty zouti, a nenašed přece nic, zahřímal na Martina: „
     „Kam jsi jej dal?“
     „Co, pane principále?“ a Martin se již třásl.
     „Ten šesták, co jsi našel!“
     „Nenašel jsem pranic!“
     „Kam jsi vysypal smetí?“
     „Na dvorečku do jámy!“
     „Pojď!“
     A šel s Martinem na dvůr, ostaviv Antona v krámě, a poručil Martinovi, aby přebral hromádku smetí. Ano, skutečně tu byl peníz, a Martin podával jej s chvěním panu principálovi.
     „Ty darebáku!“ soptil pan Rorejs, „proč jsi to nepřebral dříve? Ale tys ho viděl, klacku, a hodil jsi ho schválně na hnůj, viď! Je to pánovo jmění, co ti do něho! Z cizího krev neteče. Pojď!“
     A Martin šel jako v poutech, neboť tušil, co nastává. Nemýlil se. Pan Rorejs chopil se v krámě „tancmajstra“ a několik prudkých švihů na záda
Martinova bylo odměnou, že peníz neukradl, a také trestem, že smetí nepřebral.
    V takových okamžicích proléval Martin hořké slzy nad svou nedbalostí ve škole, jež přivedla ho na tuto dráhu životní. Ó, jak milým a laskavým býval jeho učitel druhdy proti tomuto principálovi! Jak rád by chodil nyní do školy, jak sladkým bylo by mu učení a jak by uspokojoval prospěchem ve škole rodiče! Ale bylo pozdě. Na návrat nebylo pomyšlení. Stěžoval-li si někdy bratru Jiřímu, slýchal v odpověď: „Holenku, ve škole jsi nedělal dobrotu, musíš ji dělati teď. Říká se: učedník –  mučedník, a je to všady. Ostatně chováš-li se řádně, nemůže ti pan Rorejs ublížit.“
    Upřímně řečeno, Jiří nevěříval ani Martinovi, že by učení jeho bylo tak zlým. „Bez příčiny kluk asi nedostává,“ myslíval, „a nebude škodit, vyžene-li se z něho trochu to uličnictví.“ V pravdě však byl Martin často bit pro nic za nic. Panu Rorejsovi bylo jakýmsi požitkem, mohl-li někomu natlouci, za uši vytahati, někoho zpohlavkovati. „Já dostal v učení víc ran, než mám vlasů na hlavě,“ bylo jeho věčnou vzpomínkou, a nyní svědomitě splácel jiným, co sám od někdejšího principála svého sklidil. Stalo-li se však časem, že nemohl hned někoho práti, nadával aspoň. Nadávky ovšem nezpůsobovaly Martinovi bolestí tělesných, ale ponižovaly ho a roztrpčovaly nad míru. Pan Rorejs byl mistrem v nadávání a náramně plodným u vynalézání nadávek nových, pro vlastní potřebu. Když nebyl dostatečně rozčilen, nadával zcela klidně, beze řvaní, mírně. „Koni, buvole, hovado, kobylo, prasečí ucho“ –  to byly nadávky druhu mírného. Vypouštěl je tak, jako říkáme někomu: „ Příteli, kamaráde, sousede!“ Ale byl-li zuřivějším –  a to bývalo často –  přiostřil své výrazy: „ Ho vado nekované, vole korunovaný, mizero štětinatá, tisíckráte vrtaná troubo, tlamo telecí, balíku přespolní – “ takovýchto názvů sypalo se pak množství na hlavu Martinovu.
     Než časem otupí člověk pro vše a konečně bylo Martinovi přece jen milejší, když principál nadával, než kdy tloukl.
     Nejhůře snášel Martin stálé a nekonečné podezřívání Rorejsovo. Nebylo dne, aby se Rorejsovi nebylo zdálo, že někde něčeho je méně než včera, což ovšem vztahovalo se vždy jen k oněm lahůdkám, jež by mohly mladým žaludkům zachutnati. Nejvíce řádíval, když učňové nedojedli oběd nebo večeři. To mu bylo jistým důkazem, že se najedli dříve něčeho v krámě. Ale Anton, jenž po učení skoro již pětiletém měl také „ze starého rozum“, jak říkal, uměl si pomoci. Poněvadž oběd i večeře přinášívaly se dolů v čas, kdy principál sám se odebral do bytu k jídlu, odklidil Anton vždy pečlivě a dobře své zbytky oběda nebo večeře. Sňal prostě klíček s opažení dveří, vyšel se zbytky v kornoutě a vhodil je do záchodu. Martinovi zcela přátelsky poradil, aby také tak učinil.
     „Ale to je přec hřích, vyhazovat jídlo!“ namítal Martin.
     „Tedy to sněz!“ zvolal Anton.
     „Nemohu, jsem již syt,“ odpovídal Martin.
     „Tak si dej napohlavkovat!“ utrhl se soudruh, a obyčejně tak věc končila.
     Když však Rorejs Martina spoličkoval čtyřikráte, pětkráte proto, že nechal trochu hrachu, čočky, trhaných krupek nebo kyselých bobů, ač se dosti nutil, aby mohl dojísti, viděl chlapec, že přece lépe uposlechnouti rady Antonovy, než dáti se otloukat. Vyhazoval tedy také zbylá jídla tam, kam Anton, a měl od pána pokoj.
     Hůře bylo unikati podezření Rorejsovu, pokud se týkalo krádeže peněz. Tu mě! tolik nápadů, tolik otázek, jimiž naznačoval chlapcům takořka po lopatě, jak by měli krást a kam by mohli peníze schovávat.
     Martinovi bývalo úzko při každém výslechu a časem pronásledovala ho myšlenka, že musí bezděky něco uzmouti, aby nebyl týrán nadarmo.
     Z těch dob utkvěl mu v paměti výjev, na nějž nikdy nezapomněl, který i v pozdějších letech naplňoval jej odporem ku principálu Rorejsovi.
     Oba učňové sdíleli ložnici ve druhém patře. Tato „ložnice“ byla původně nejspíš určena za skladiště rozličného harampátí, nebo za špižírnu, nebo Bůh ví k čemu. Byla to komůrka, jež hleděla jediným zamříženým okénkem na tmavé schody a vcházelo se do ní z chodby také tmavé. V této díře panovalo věčné temno. I ve dne se tu musilo svítit. Nebylo tu kamen, nebylo tu nijakého pohodlí. V zimních měsících bývalo tu jako ve psinci; podlaha byla kryta cihelnými dlaždičkami. Díra ta byla i malá. Stála tu starodávná, široká almara, do níž ukládali si chlapci šaty, malý dubový stůl, lavice s umyvadlem a dvě židle. V polovičním jakémsi výklenku byla jediná postel –  na té spávali oba učňové spolu. Nebylo to pohodlné, naopak nezdravé a nevhodné, ale o takových věcech pan Rorejs nepřemýšlel. Martin přinesl sice svoje peřiny, ale spatřil je naposledy, když je vyndal z truhly v den svého vstupu do učení. Služka hned je zanesla někam do pokojů pánů, a Martin s Antonem spával spíše v pytlích nežli v peřinách, v pytlích naplněných peřím jako drtiny.
     Ložnice učedníkův spojena byla úzkou chodbičkou nad schody s pokojem, v němž spal principál Rorejs.
     Martinovi často se zdálo, jakoby své nedělní šaty v almaře nalézal vždy na jiném hřebu, než je byl pověsil, ale nepozastavil se nad tím a nepřemýšlel o tom. Až jednoho dne zvěděl, kdo mu šaty přehazuje.
     Martin byl již asi tři měsíce v učení. Byla ošklivá, zimní noc, studená a větrná, v komíně pištělo a hučelo, chvílemi i chrastila omítka, komínem dolů se řítící. Martin nikdy nevěděl, co se v noci děje, neboť spal po denním lopocení jako zabitý. Ale dnes mu nebylo dobře. Byl nastuzen a lehká zimnice lomcovala mu tělem. Anton vedle spal, skroucený jako klika, a chrápal, že mu Martin záviděl. Pojednou ozvaly se v chodbičce od pokoje páně Rorejsova šoulavé kroky, tajené, opatrné, a hned potom cvakla klika. Dvéře se pootevřely a do ložnice yešel –  pan Rorejs. Tenký proužek světla ze zlodějské lucernicky padl ao tmavě komůrky. Pan Rorejs kočičím krokem připlížil se ke stolu, na němž měli učňové složené šaty, a přehodiv si jejich spodky, vesty a kabáty přes ruku, ucouvl s lucerničkou do chodbičky. Martin vše to viděl zraky malounko pootevřenými a stajil dech. Nevěděl, co to znamená. Když vešel principál do chodbičky, pozdvihl Martin opatrně hlavu a pozoroval pána. Rorejs poklekl, odklopil dvířka lucerničky, aby lépe viděl, a počal prohledávati –  kapsy oděvu. Zobracel je na ruby, prohlédl každý papírek a prošťoural malý zápisníček Martinův. Nenalezl však, co hledal, neboť krom nějakých hřebínků, perořízků, knoflíků nebylo v kapsách obou hochů pranic. Pan Rorejs uvedl zobracené kapsy zas do pořádku a vnesl šaty tiše a opatrně do ložnice a položil je na předešlé místo. Pak se s lucerničkou obrátil, klika cvakla podruhé, ložnicí zalehla dřívější tma a kroky vzdalovaly se ode dveří. Vše to, noc, zima, hučení v komíně, neočekávané a skoro příšerné zjevení se Rorejsa, kvapné prohledávání oděvu –  celé to strašidlo věčné nedůvěry –  vše působilo na Martina přímo děsivě. Zmocnilo se ho veliké rozčilení a zimnice jeho proměnila se nyní v horečku. Martin nevěděl, co by počal; na čele vyvstaly mu krůpěje potu a srdce hlasitě mu bušilo. Bál se skoro v té hrozné ložnici, která mu teď připadala jako brloh lupičský, a aby měl společnost, jal se buditi Antona. Dalo mu dosti práce, než ho vyburcoval z tvrdého spánku. Anton byl všecek zpifomělý a nemohl se hned vzpamatovati, kde jest.
     „Anton, Anton,“ volal šeptem Martin.
     „Co se přihodilo, kdo je to?“
     „Nu já,“ šeptal Martin; „poslyš, něco se stalo. Byl tu pán s lucerničkou a prohlížel nám šaty, není-li v nich něco. Zobracel všechny kapsy. Jen teď odešel.“
     „A proto mne budíš, mezuláne!“ zlobil se ospalý Anton. „To toho je. Není to poprvé ani naposled, co takhle hledá. Je to starý, hloupý buvol; což jsme taková hovada, abychom to nechali v kapsách, kdybychom mu něco vzali? U mne by to jistě nenašel!“
     Pak se obrátil a za minutku chrápal dále, jakoby se nic nebylo stalo. Martin potil se ještě, házel sebou nepokojně na lůžku a naslouchal s tajenou hrůzou děsnému skuěení a houkání v komíně. Konečně usnul asi za dvě hodiny také.
     Tak dařilo se Martinovi v učení –  tak dařilo se i většině ostatních učedníků kupeckých, neboť tehdáž bývali stejní principálové! V jejich ústech obrátilo se za den více nadávek nežli slušných slov. Musili sice učedníci vykonávati práce, jež přesahovaly jejich síly tělesné, ale za odměnu dostávalo se jim nadávek, bití. Slabí ti chlapci tahali vozíky a nosili pytle na zádech jako podomci, ale při nejmenším pochybení vyčastoval je „pán“ ranou, kopnutím. Bylo jim vstávati před pátou hodinou ranní, na lůžko přicházeli až k jedenácté i později – • ale že by se měli časem zotaviti, že by se měli také v jiném gměru učiti a vzdělávati, nikomu z principálů nepřipadlo. Učedník ovšem chodil do odpolední školy nedělní, ale chodil tam nerad, neboť v neděli toužil po zotavení, odpočinku.
     Principálové zrna Rorejsova nedovolovali, aby učedník po skončené práci četl v nějaké knize. Stalo se, že Martin kdysi přinesl si knížku od bratra, a u večer, k desáté hodině, kdy skoro nikdo již do krámu nepřicházel, vytáhl knížku ze šuplíku a počal čisti. Pan Rorejs byl před chvílí odskočil někam do sousedstva, na klep. Ale pojednou se vrátil zcela neočekávaně. Zahlédl Martina, kterak je skloněn nad knihou, i učinil potichu tři kroky a rozpřáhnuv ruku, spustil ji na hlavu čtoucího s takovou tíhou, že přirazil Martina nosem ke knize a k pultu. Martinovi zajiskřilo se v očích a trvalo okamžik, než mohl hlavu pozdvihnouti. Byl neočekávanou ranou jako omámen. A vztyčuje znenáhla hlavu, cítil, jak mu něco vřelého stéká nosem po rtech a kape na otevřenou knihu. Byly to teplé, rudé kapky, krev...
     Pan Rorejs zarazil se na okamžik, ale jenom na okamžik, pak vida, že Martin krvácí jen z nosu, rozkřikl se:– .
     „Hulváte, takhle mě okrádáš o čas! Nemáš už co dělat? Jsi se vším hotov?“
     V tom okamžiku bila na věži dominikánské desátá hodina.
     Martin hleděl němý na principála a v očích mu mžikala záplava slz, svaly kolem koutků třásly se mu lítostí a zlekáním. Nechápal nikterak, kterak ve člověku může býti tolik surovosti.
     „Jsi hotov se vsím, jáři<u?!“ řval Rorejs cL'!e a rejdil zrakem po celém krámě, kde by co nehotového nalezl. Nikoli, vše bylo v pořádku. Pytle s kávou, rejží i krupicí byly již zavřeny, soudečky z věnčí vevaleny do krámu, sýr byl obalen bílým hadrem, v pivě namočeným, váhy byly otřeny a závaží na svém místě, a ve příhradách regálu za pultem byly připraveny obvyklé dávky kávy, cukru a cikorie pro služky na ráno.
     „Když práci nemáš, musíš si ji najít!“ třeštil pan Rorejs dále a shodiv rozpraženou pravicí knihu Martinovu na zem, šlápl na ni, chopil se dřevěné veliké lžíce, podobné člunku, jíž říkají kupci „multra“, a přiskočil k šuplíku, kde byl pepř. Nabral plnou lžíci pepře, vysypal jej do hustého síta. pak nabral stejně nového koření, vsypal je do pepře, promíchal obé důkladně a postaviv síto před Martina na pult, velel:
     „To mi čistě přebereš! Pepř zvláště a nové koření zvláště. Ať mi nezůstane ani zrnko smícháno!“
     Tenkráte Martin přímo zpitoměl. Pohlédl vyjeven, ale ještě víc ustrašen na Rorejsa a v té chvíli &e mu zdálo, že jest principál šílený. Po•d ohnou věc opravdu mohl učiniti jen pan Rorejs nebo –  šílenec.
     Martin přebíral promíchaný pepř s novým kořením dva dny. Tak uměl pan Rorejs zaměstnávati.
     „Aby se ti žíly nezkrátily –  aby se ti hnáty nepřeležely –  aby ti kůže nezasmrádlaN vykřikoval při tom páh Rorejs, chodě kolem Martina a stříleje po něm očima.
     A Martin, kdykoli sě kroky principálovy přibližovaly, hrbil bezděky záda a vraštil kůži po celém těle jako ná odraz a zmírnění nové rány, kterou již již očekával.
     „Abych vás jen živil,“ vyrážel ze sebe pan Rorejs, „a vy byste pěkně jen stáli jako nažraní panští koňové u jeslí!“
     Anton byl dávno Uvyklý takovýmto výbuchům, poslouchal skoro lhostejně a „myslil si svůj díl“, jak později zcela suše pronášel k Martinovi.
     Avšak Martin třásl se od osrdí vzhůrn i dolů, kolena pod ním hrkotala. A v těchto okamžicích luštil záhadu nad pomyšlení těžkou a nepochopitelnou. Kterak vše toto srovnávalo se s tím, co slýchal doma po celý čas ode chvíle, kdy poprvé bylo hovořeno o jeho výpravě na učení? Kterak mohli takovíto kupci býti pokládáni za výkvět živnostnictva?
V čem spočívala povznešenost kupeckého stavu? Kde že jest aristokratický nátěr, v jakém spatřovali kupce všichni tam doma, kdykoli se o nastávajícím povolání Martinově a jeho budoucnosti rozhovořili?
     „Budeš kupcem, a celý svět je ti pak otevřen,“ těšíval ho strýc Jozef. A taková je tedy ta brána do světa? Je nezbytno uvrhnouti člověka v takovouto výheň, aby byl zkován a ztužen pro život a povolání, na něž tam doma pohlíželi mnozí přímo závistivě? Se všemi těmi drobnými i většími úskoky a podvody k obecenstvu a se vší tou bezednou surovostí, skrytou pod klenbami krámů?
     A jsou všichni principálové Rorejsovi podobni? S tou otázkou odvážil se kdys k Antonovi, pln strachu, aby druh neuhodl, jaká myšlenka vyšlehuje v něm chvílemi v koutech nejskrytějších: je-li kde lépe, aby tam od Rorejsa utekl. Jaké obtíže by se naskytly, jakých starostí by tím spůsobil rodičům a bratru Jiřímu“ o tom zatím nepřemýšlel.
     „Všichni jsou holomtí –  jeden jak druhý!“ odpovídal s převahou starého, zkušeného člověka Anton. „A já jen čekám, až mně vyprší hodina. Ale pak– !“
     A tu Anton zaskřípěl zuby, zaťal pěst a mávl jí vzduchem, jakoby někoho k zemi porážel, až se Martin zachvěl. Hle, tu taky vyrůstá Rorejs – a nemůže být jinak, vždyť ho Rorejs vychoval. Tak vyrůstali Rorejsové jeden z druhého.
     Martin věřil Antonovi a stěží by ho byl kdo přesvědčil, že jsou skutečně taky hodní, citliví, laskaví principálové, netýrající učně a pomocníky a nakládající s nimi druhdy přímo otcovsky. Arci, bylo jich málo, a když později doslechl Martin o takovýchto dobrodějích a musil uvěřiti, znělo mu to jako báchorka a nitro jeho bylo zaplaveno hořkou lítostí, proč sám se k takovému nedostal. Snad by se byl celý jeho život jinak, radostněji vytvářil.
    V tomto kupeckém krámě Rorejsově, v této umělé sluji, jejíž stěny byly obloženy zbožím celého světa, a kteráž připadala Martinovi jako stonásobná pasť, políčená na nevinné začátečníky, jako byl on“ tyto černé kouty, z nichž každý skrýval desaterou věc, jež dle přesvědčení Rorejsova křičela na každého, kdo šel mimo: vezmi mne, vezmi mne! –  u tohoto muže, jenž jako tygr byl stále připraven, aby na někoho skočil a na kusy ho roztrhal –  zde měl Martin stráviti dlouhých pět let! Osmnácte set a dvacet šest dnů měl vydržeti na tomto místě, a každého dne nové týrání, nová sekatura, každý den bylo mu žiti ve strachu, aby mu pan principál závažím hlavu nerozbil, palicí hmoždíře nohu nepřerazil, vitriolem oči nevypálil; nebof Martin soudil, že všeho toho je schopen.
    Přikvačila první zima, a byla to zima řádná. Kupeckým učedníkům nastaly „nebeské koncerty®, totiž časy, kdy slýchali andělíčky v nebi zpívat Pomaloučku omrzaly jim ruce a potáhly se až k zápěstí barvou vařených raků. Prsty nalily se jim jako skleničky a nabyly barvy skoro fiálové, a kůže na kloubech pukala den ke dni víc a bylo s ní těžké hojení, neboť kupečtí učedníci musí stále sahati pro slanečky nebo sardele do soudků, naplněných žíravým, solí přesyceným mokem, musí přes tu chvíli sestupovati do sklepa, natáčeti octa, vynášeti zboží nahoru, a jakmile se kůže na zkřehlé, přemrzlé ruce
napne, praskne dále a nová rána otevře se vedle staré. Pak nastávají cesty s vozíkem po městě, po dlažbě, jež napadalým sněhem učiněna jest kluzkou, a slabému chlapci naloží se jako poddmkovi. Kluk táhne, tlačí jako soumar, rudne ve tváři, rejduje vozíkem se strany na stranu, hmoždí sej sotva dechu popadá –  brečí zimou, bolestí a vztekem, a stane se, že zcela lehce opozdí se špatnou cestou a přijde o čtvrt hodiny později na dráhu nebo domů –  a je ke všemu bit. Přihodilo se častěji, že Martinu Žemloví pomohl na ulici pracizí člověk vytlačit vozík do kopečku, neboť někdy naprosto nemohl s místa. Ale s takovou věcí pochlubil se Martin doma jen jednou.
     Pan Rorejs vynadal mu kdys, že se opozdil, a tu Martin poukazuje, jak těžký měl náklad, dotvrzoval :
     „Pane principále, nebyl bych tím sám hnul, kdyby jakýs pán mi nebyl do kopečku zatlačil; byl jsem tak zmrzlý, že jsem nemohl ani rukama...“
     „Prevíte!“ rozeřval se Rorejs, „budeš mi ke všemu dělat ostudu! To se ví, že vozejček nepojede před tebou sám, aby sis mohl strčit pazoury do štuclu! Oznobenino! Ty musíš omrznout celý, kluku ničemná, a ta tvoje líná, smradlavá kůže musí se s tebe sloupat jako s hada, abys byl k čemu! Nechtěl bys, abychom tě tak v Praze mazali růžovým olejem, balíku?“
     A pak skočil pan Rorejs na Martina a chytil ho za omrzlé, zčervenalé, zkřehlé ucho a zakroutil mu je s takovým násilím, že jemná pokožka, když ucho pustil, byla na několika místech popraskána a z ucha crčela krev proužky tak teničkými, jako jemné nitky červeného hedvábí. Ucho zhojilo se Martinovi teprv na jaře ...
     A když někdy navštívil pana Rorejsa některý z pánů kolegů, s nimiž se druhdy současně učil, nebo třeba někdo ze sousedstva, rozhovořil se pan Rorejs ke konci skoro vždy o svém personálu, a nehledě k tomu, že mluví před nimi, stěžoval si na své lidi:
     „E, jsem mezi tou holotou jako prodán! Nesmím se odtud hnout, sice bý mi krám vynesli, pakáž! A žádnou příchylnost nemají ti kluci ted k pánům –  jsou jako otroci! Dělej co dělej, lásky si u nich nezískáš ...“
     Chudák pan Rorejs! Měl skoro do slova pravdu, že se netěšil z lásky a příchylnosti svých otroků. Byli to ničemové, neuznávající péči a namáhání pánovo, nepociťující ani kouska vděku za to, že je tak neúnavně otesával.
     Anton, jenž neměl do vyučené daleko, říkával někdy k Martinovi:
     „Dřu se mu pět let, holomkovf, ale chtěl bych to vydržet ještě rok, kdybych se za to dočkal, že ho psa uvidím viset!“
     Po letech vzpomínal si Martin na tato slova Antonova velmi často a bývalo mu při tom podivně okolo srdce.
     Bylo zcela přirazeno, že tyto poměry, tato železná a divá ruka Rorejsova, jeho nadávky a rány nezůstaly beze vlivu na další vývoj Martinův. Z chlapce neposedy počala se lehká mysl zvolna vykuřovati, a povaha Martinova vzala za nedlouhý čas velikou změnu. Žil ve stálém strachu. Udřen, ubit a uplakán kladl se na lůžko a s neveselou myslí probouzel se a sestupoval do krámu. Každý den přinesl mu novou zkušenost, a divíval se sám, když někdy uplynul dnešek klidněji nežli včerejšek. Umírnil-li se Rorejs časem ve klení a nadávání, byl jistojistě churav, ale jakmile našel pravý svůj rozmar, nahradil si ujmu dokonale. Pak lítaly pohlavky v právo v levo a chlapci měli se co uhýbat.
     Později, po dlouhých letech, kdy dávno byl vyšel z učení, vzpomínal Martin na „školu Rorejsovu“, na hořká její léta, na otroctví v kupeckých krámech, a ač se snažil potlačiti tyto vzpomínky na minulost, vracely se neústupně a na mysl vynořovaly se mu výjevy nejkřiklavější. Byla pak jedna událost, na niž Martin nikdy nezapomněl, a kdykoli o ni v duchu zavadil, vždy se mu kormoutily útroby.
     Vlastnost, která u lidí vůbec nazývá se podezřivostí, nedůvěrou, nesnesla při Rorejsovi těchto nevinných názvů. Bylo to vyzvědačství, slidičství, čmuchalství, vypěstované a vyvinuté dlouhým zvykem a dobou až k odpornosti. Rorejs zapomínal při tom na vážnost člověka, a byly okamžiky, kdy jeho vyšetřování podobalo se psímu běhu a čichání po stopě. Býval nejodpornějším, navrátil-li se z vycházky. Tu sršící jeho zraky, když vstoupil náhle do krámu, vysílaly po učních blesky, které věstily
přímo záhubu. S funěním vytrhoval šuplíky se zbožím, nakláněl se a nazíral do nich hrozivě, nenajde-li, že v nich bylo nedávno hrabáno. Kvapně, rozčileně přepočítával peníze v kase, nechal na sebe dýchat, otvíral Martinu a Antonovi ústa, nemají-li v zubech zbytky nějakých pamlsků, střílel očima po krámě, nepadne-li na něco podezřelého. Ah, tu je něco! A již spustil:
     „Co je to tu pod soudkem! Prodávali jste ocet?“
     „Ano,“ přisvědčil Anton.
     „A kdo jej vytáčel?“
     „Já,“ přihlásil se Anton.
     „Ty darebáku –  a nechal jsi kohoutek otevřený, viď, aby trochu vyteklo a abys mne aspoň takhle okradl, když ho nemůžeš upit, viď?“
     „I to bude voda, jak jsem vyplachoval láhev,“ omlouval se Anton.
     „Voda?“ houkl Rorejs. „Já ti dám vodu!“
     A aby se dokonale přesvědčil, spustil se na kolena, shýbl hlavu a očichával louži, pomalu vysýchající. Pak přitiskl na mokré místo ukazováček a olízl jej. Cítil docela dobře, že to ocet. Vymrštil se jako pružina a zahoukl na Antona:
     „Mamlase, voda? To je voda?“
     A již držel Antona za límec a sekl jej kolmo dlaní za krk, až mladík vyhekl.
     „Tu máš vodu, darebáku!“
     Anton styděl se za toto pokárání před Martinem a umiňoval si v duchu, že se pánovi pomstí. A když Rorejs po několika dnech zase do města vyšel, pohlédl Anton na Martina a řekl se šibalským úsměvem:
     „Dnes tomu biřici něco narafičím, aby si zase íízl. Však toho podruhé nechá, pes psovský.“
     „A co chceš udělat?“ tázal se Martin úzkostlivě.
     „Co?“ smál se Anton, „udělám něco pod soudky, že to nepozná, af líže jak chce.“
     Přiskočil ke dveřím, zavřel je, pak odstoupil do kouta, kde byly soudky a veliké láhve s kořalkami, odhrnul soukennou zástěru, a Martin slyšel krátký crkot. Anton líčil tam něco na principála, a měl radost, jak starého dostane.
     Nezmýlil se. Za půl hodiny vrátil se principál a nastala prohlídka. Rozumí se, že mu neušla vsakující se kalužina pod soudky s lihovinami.
     „Co je to tu?“ zahřměl na učedníky. „Prodávali jste kořalku?“
     Martin třásl se strachem za pultem, jak věc dopadne, ale Anton odpověděl docela lhostejně:
     „Ba neprodávali.“
     „A co je to tu rozlito?“ sápal se Rorejs dále.
     „Tohle?“ ptal se táhle Anton, „to jsem prve pokropil trochu podlahu.“
     Ale Rorejs již ležel na břiše a očichával, a pak provedl zkoušku ukazováčkem, jako onehdy. Než ani po dvojím ochutnání nemohl poznati, co to je. Vzchopil se a spustil znova:
     „Bude to nebo nebude? Co je to zde?“
     A tu Anton, jemuž potlačovaný smích cukal dávno všemi svaly obličeje, nemohl se již udržet a usmál se. V tom okamžiku uhodl Rorejs, kterak byl prohnaným učněm přelstěn, nepromluvil, sáhl do šuplíku a vyňav dva papírové desetníky poslal s nimi Antona pro doutníky. Pak popadl Martina, jenž všecek se třásl, a cloumaje jím, div mu límec košile nepřetrhl, bručel s tajeným vztekem:
     „Martine, co se tu stalo? Pověz pravdu –  ty nebudeš bit!“
     Bylo poprvé, kdy měl Martin vyjít bez trestu. Zajíkal se, zajíkal chvilku, ale konečně přece pověděl, co Anton udělal, neboť cloumající železné klouby Rorejsovy a rozezlené jeho líce věstily násilí.
     Rorejs chlapce pustil a odplivl si.
     „Dobře,“ povídá, „neříkej nikomu nic, a až se Anton vrátí, doneseš tuhle láhev paní nahoru a zeptej se, nepotřebuje-li něčeho.“
     V tom okamžiku byla tvář Rorejsova téměř znetvořena. Zesinal všecek a oči se mu v jamkách jen koulely.
     Martin zachoval se, jak měl přikázáno. Sotva se Anton vrátil, vyběhl z krámu a po schodech nahoru, a na těle naskakovala mu husí kůže, neboť tušil, co teď dole nastane.
     Odevzdav paní láhev uposlechl s radostí rozkazu jejího, aby přebral dva žejdlíky čočky na zítřek; tak aspoň mohl prodloužiti svůj návrat do krámu, do něhož se mu nechtělo.
     Když konečně sešel dolů, shledal tam hrobové ticho, jako po bouři. Rorejs stál zamračen u svého pultíku a počítal něco v usmoleném zápisníku, a vedle v kumbálku skláněl se Anton nad kamennou mísou s vodou a omýval si obličej. Martin ostýchal se pohlédnouti na Antona a vyhýoal se jak mohl setkání s ním. Konečně však přece nemohl odolati a pozvedl k němu oči. Zhrozil se. Anton byl všecek spráskán, na tváři poškrábán a na levé straně neobyčejně zardělý, jako od poličku. Na krku červenaly se mu dvě krvavé prouhy a kabát jeho byl od límce až do polou zad roztržen. Bylo zjevno, že se zle bránil, ale že panu Rorejsovi neodolal.
     Byl to poslední výprask, jehož se mu dostalo před vyučením, ale vše nasvědčovalo, že byl neobyčejný. Když večer Martin vyléval vodu z kamenné mísy v kumbále, shledal, že byla červená.
     Anton ukládal se o jedenácté na lůžko jako obyčejně. Když se svlékal, spozoroval Martin, že má záda sešlehaná. Neosmělil se však ani slovem, ani pohledem o Antona zavaditi. Cítil, že na polovic zavinil toto ztrýznění vlastním, ovšem vynuceným vyznáním. Než Anton se nehněval, to bylo zjevno. Lehal zcela opatrně, aby bolavému zadku neublížil, a obrátil se k Martinovi:
     „Ten mi dnes nasolil, kriminálník! Ale polízal si!“
     Však pan Rorejs měl také naučení z této příhody. Od té chvíle nevšímal si loužiček na podlaze a nestrkal do nich prsty.
     Leč na Antona již nepohlédl. Zdálo se, že se v Rorejsovi všechno vaří a že vztek jeho není ukojen oním hrozným výpraskem, ale že hledá stále nějakou záminku, aby mohl Antona zmlátit ’eště jednou.
     Však takovým pánům, jako byl Rorejs, není
o– záminku zle. Naskytla se dosti brzy, asi po čtrnácti dnech. Tenkráte –  bylo to v pondělí –  vstoupil Rorejs po snídaní do krámu a obcházeje po starém zvyku a čenichaje, kde by co bylo, shlédl pojednou vzadu ve výklenku, kde byly rozličné nástroje, načatý, ale vyhaslý doutník. Vzal jej, pokročil ku předu a kouleje už divoce očima otázal se:
     „Čí je to cigáro?“
     Anton, kterýž právě sekal cukr do šuplíku, pohodil nedbale hlavou, naklonil se, jakoby si chtěl doutník prohlédnouti, a řekl pak zcela lhostejně, jakoby se ho věc netýkala:
     „To? To je můj doutník. Zbyl mi od včerejška, od neděle, chtěl jsem si pak zakouřit, až někam půjdu.“
     Takovouto odpověď Rorejs ještě neslyšel a nevěřil ani teď vlastním uším. Ale krev jeho vařila se zas už klokotem, obličej mu zrudl a zdálo se, že mu kůže na několika místech popuká, když přikročil na dva kroky k Antonovi a opakoval po něm z hluboká:
     „Ty sis chtěl zakouřit? Ty huncúte! Neřekl jsem ti, že ti hubu na obě strany roztrhnu, najdu-li u tebe někdy cigaro?“
     Znělo mu to z hrdla dušené, jako vzdálená bouře. Ale Anton stál klidně, sekal cukr na drobné kostečky a jakoby ho těšilo, že může principála hodně pozvolna dohřívat, odpovídal pomalu:
     „Na to, co všechno jste mi sliboval, pane principál, na to už nemyslím. Já si zakouřím, kdy
U snédeaého krámu I.– 7 budu mít chuť, a musí vám to být jedno, dokud nekouřím v krámě.“
     U všech ďáblů, co to znamená? Jaký ďas vjel do Antona, že se dnes tfpovažuje takto s principálem mluvit? A vzteky bez sebe mrštil doutníkem otevřenými dveřmi na ulici a rozkřikl se na Antona: „Kluku zatracená, mám tě přeseknout vejpůlky? Ty mi takhle odpovídáš? No počkej!“
     A spěchal do kouta, aby vyhrábl „tancmajstra“. Pod Martinem třásly se již nohy a přemýšlel, jak by se z krámu dostal. Bylo mu ukrutno dívati se, jak je někdo bit Než Anton zarazil zcela pokojně šuplík do pultu, vhodiv do něho dříve sekáček, a sledoval zrakem Rorejsa. A když Rorejs vytáhl rákosku a počal se sápati po Antonovi, aby ho uchopil za límec, popadl Anton s pultu železnou pětiliberku, uskočil ke dveřím a napřahuje ruku proti Rorejsovi zvolal:
     „Jen se mne dotkněte, vy rase! Dnes mi doběhl pátý rok! Já jsem fraj, mohu si kouřit jak chci a kde chci a nedám na sebe juž sáhnout. Zkuste to a uhoďte mne a máte tuhle pětiliberku mezi očima, abych vás nadosmrti poznamenal. Otloukal jste mě celých pět let –  dnes je tomu konec...“
Rorejs zesinal a položil „tancmajstra“ na pult „Ukliď to!“ zkřikl na Martina.
     Potom se obrátil k Antonovi a řekl mu hlasem, jenž zněl jako tlumený řev šelmy;
     „Dej věc na místo!“
     Anton hodil závaží na pult a Martin je postavil k ostatním do řady. Pak řekl ještě Rorejs, mrsknuv okem po Antonovi:
     „My spolu ještě pohovoříme!“
     Anton odpověděl zcela drze:
     „Nemáme spolu o čem hovořit. Dejte mi vysvědčení a já půjdu odtud ještě dnes, třeba před obědem... a budu rád, že jsem vyvázl se zdravými údy...“
     A skutečně odešel Anton ještě toho dne z obchodu Rorejsova, kde byl strávil těžkých pět let života.
     Když večer Martin zaujal sám a sám pustou íožnici a rozdrchanou postel se špinavými peřinami, bylo mu neskonale úzko. Připadal si nyní docela opuštěným u toho lidojeda a počítal, kolik jemu zbývá dnů, než bude moci z nevlídného krámu principálova odejít jako Anton. Bylo jich ještě mnoho –  velmi mnoho...
     Po odchodu Antonově musil vzít Rorejs mládence, poněvadž uznával, že za nepřítomnosti jeho v krámě nemůže Martin všechno zastat. Mládenci však nedařilo se u Rorejsa lépe, než jeho učedníkům, a za dvě neděle dal principálovi čtrnáctidenní výpověď.
     Rorejs nikterak nebyl zaražen. „Mrzí-li jich to u mne,“ řekl ke mládenci, „mohou jít hned, já jich nedržím! Mládenců jako pecek, za půl zlatého přivede mi Šnajdr jiného takového troubu, jako jsou oni!“
     Šnajdr byl sprostý dohazovač mládenců, který požadoval za každého „dodaného“ mládence od kupců po půl zlatém a od mládenců za opatření místa také po půl zlatém. Byl to bývalý, zbankrotovalý kupec, stejného asi zrna, jako Rorejs. Tento otrokář, vypadající jako propuštěný kriminálník, chodil po Praze od kupce ke kupci a ptal se u každého: „Nepotřebujete zas nějakého zloděje?“ Čímž myslil mládence.
     Mládenec nedal si hrubství Rorejsovo opakovat a odešel ihned. Rorejs poslal Martina ke Šnajdrovi, jenž bydlil v Židovském městě, a k večeru přivedl Šnajdr skutečně nového mládence, shrábl svou odměnu a šel.
     Takovýmto způsobem, než vypršel druhý rok Martinova učení, vystřídalo se u Rorejsa dvaadvacet mládenců. Martin si nepamatoval ani jména všech těch nešťastníkův.
     Žijeme-li ve kruhu milé rodiny, pod ochranou laskavých rodičův, mezi sourozenci, vykonávajíce rozličné ty malé povinnosti, jaké nám ukládá život rodinný, a zažívajíce množství příjemných chvil, jichž poskytují nám rozličné výroční slavnosti, jmeniny otcovy, matčiny, bratří, sester, svátky vánoční, nový rok, velikonoce a jiné a jiné dny a doby, z nichž každá působí jiným půvabem –  za takových okolností ubíhá rok rychle a nastává nový, jedva se nadějeme. Avšak trávíme-li život u lidí cizích, nevlídných, kdy nad námi stále sviští karabáč oněch neobmezených povinností, onoho stálého šetření „izích zájmův, onoho obětování těla i ducha, práce do vysílení, bez oddechu, kdy se nám desetkrát za den vyčítá: já tě živím, já tě platím, já se o tebe starám a ty musíš za to neúnavně pracovat, abys se mně vyplatil –  tu plyne čas pomaleji. Není v něm žádných zastávek příjemných, není oněch okamžiků oddechu, hry a zábavy –  den se prodlužuje, a bylo-li nám ráno nadáno a hroženo trestem, plíží se pak zbytek dne zoufale zdlouha, než můžeme ulehnouti na lůžko a ve spánku zapomenouti na všechny svízele a trampoty. Tak ubíhal život Martinovi, a za jediný rok u Rorejsa zkusil více, než za celý dřívější život. Tento jediný rok přinesl mu mnohem více zkušeností, než kdyby byl deset let chodil do školy. Byla to pro Martina také škola, ale těžká škola života. Poznával, jak se každé sousto chleba oceňuje, kterak každý sebe nepatrnější službičku odvažuje na vážkách nejcitlivějších a hlásí se hned
0 odměnu, o náhradu.
     Martin jaksi neuvědoměle uvažoval o těchto věcech. Vzpomínal nyní na poklésky svoje ve škole, poznával, jakým byl uličníkem a nedbalcem doma, počínal chápati, jakých starostí nadělal rodičům, a trpce oplakával svoji lehkomyslnost. Mohl dosud seděti ve škole, neboť rodičové těžce nesli, že nemá chuti ke studiím, mohl se učiti a byl by měl i krom toho tolik krásných, volných okamžiků k zábavě, ku procházkám pod širým nebem, k vycházkám do lesů, k lovu motýlů a brouků, ke sbírání květinek a bylinek, k zakládání jich do lisu a do knihy, ke čtení povídek a dějepisu, mohl tráviti pěkné, tiché večerv ve kruhu rodiny, v tom malém, teplém pokojíku S Vyhlídkou do zahrady, na pevnostní hradby a náspy a dále přes ně na dědiny ve kraji. Vše to ztratil a nesměl si ani stěžovati, neboť ztratil to svojí vinou. Zde u Rorejsa bylo mu těžce pracovati od noci do noci, znal jen ty procházky s těžkým vozíkem aneb s pytlem a s nůší na hřbetě. Byla kolem Prahy také nějaká krajina? Byla tu údolí, lesy a pláně? Bylo možno někde se koupat, někde pod košatými stromy na mechu odpočívat? To vše nevěděl. Znal jen tvrdé dláždění, po němž rachotil jeho vozík, znal rozsáhlá nádraží s věčným hlukem, hlomozem a rykem, s pustými nadávkami nakladačů a nádenníků, znal tu příšernou skrýš nad schody, věčně tmavou a plesnivinou páchnoucí, jíž říkali ložnice a jež ústila v tajemnou chodbu do pokoje pánova, kudy se vkrádal Rorejs noční dobou do ložnice, aby prohlížel šaty jeho, zdali v nich není něco kradeného. Jak se mu vše ošklivilo! A strávil tu teprv rok –  ještě čtyři dlouhá léta jest mu vytrvati, aby dostal kus malovaného papíru, jímž mu bude dáno za vyučenou. A čím bude pak? Kupeckým mládencem. A zase služba, zase týrání od noci do noci, trochu mírnější sice, ale přece týrání. Vždyť viděl, kterak s mládenci nakládá Rorejs. Jen bít jich nemohl, to bylo vše, ale nadával jim po celý den a vymýšlel tolik sekatur, že bylo ku podivu, co vše se může v jeho mozku vylíhnouti. A takový život nastával Martinovi. Viděl se pořád za pultem, za tím černým, hrozným pultem, kde se jen bije, nadává a z krádeže podezřívá. Ano, Martin otřásal se někdy, když popatřil na draka nad pultem, na tuto ohavu s rozšklebenou tlamou, s krvavými jazyky a se špičatými zuby. Věru byl to případný, věrný znak všeho toho kupeovství dohromady. Tuto drak, onde Rorejs! Jaká shoda! Drak nad pultem mlčel sice, ale Rorejs důkladně jej doplňoval, řval za draka, plival oheň a síru za něj, zatínal drápy do svých obětí a upíral na ně baziliščí zraky. Martinovi se zdávalo, že byla kdys na světě dvojčata. Z jednoho vyrostl Rorejs, zůstal živ a zdráv, a druhé zdřevěnělo tu nad pultem. Martin viděl ve vlech kupeckých krámech podobné draky. Jsou taky ostatní principálové oněmi druhými dvojčaty? Daří se kupeckým učňům všady stejně? Skrývá se v každém krámě někde v koutě „tancmajstr“, jímž se vydělává kůže učedníků? Chodí ostatní principálové taky prohlížet šaty podřízených? Líčí rovněž mladým učedníkům peníze do smetí, aby jim pak mohli v každém případě natlouci?
     Ah, Martiiiovi bývalo při tomto přemýšlení velmi trudně. Bratrovi stěžovat nemohl, neboť Jiří odpovídal vždy stejně:
     „Nu, nebude asi tak zlý pan Rorejs. Vezme-li na tebe někdy rákosku, však tě bez příčiny netresce. Jsi nejspíš nedbalý, neposlušný nebo hubatý. Vidíš, proč jsi se neučil! Mohl jsi chodit do školy –  ted není pomoci.“
     Radostnými okamžiky bývaly Martinovi ony, kdy dostával dopisy od matky z domova. Ach, jaké to byly laskavé řádky! Jaká starostlivost vyzírala z těch dojemných listů, jak o něj pečovala z dálky! Máš dobrého pána? tázala se v prvním čase. Po-
slouchej ho, vykonávej vše, co nařizuje, aby s tebou byl spokojen. Snad ti pak odpustí půl léta učení, snad ti někdy dovolí, abys se mohl podívat domů. –  Ach domů! Prsa Martinova se dmula, bylo mu, jakoby byl zachvácen mocným vichrem, jenž ho má zanésti daleko, domů, ke drahé matce, kotci, k sestrám. Ach ne, nebyl to vichr, byla to nezměrná touha po těch milých tvářích, ale touha samotna neposunula člověka ještě nikdy ani o pid dále. A jaká je paní? tázávala se matka. Má-li pan Rorejs děti? A smí-li Martin někdy na procházku? Chodí-li často k Jiřímu? A má-li prádlo v pořádku, košile, šátky, punčochy, že by mu něco poslala. A pan Rorejs jak mluvívá s bratrem, s Jiřím? Zdali Martina posílá do školy nedělní? A že prý jest pan Rorejs hodný pán, že se ptali kupce doma, a ten že ho náhodou dobře zná a že řekl: Tam je dobrá škola, to je metr na mladé lidi. (5 jak rád byl by Martin pohovořil s matkou jen jednou, jen hodinu, aby jí vše vypověděl! –  Její listy čítal cestou po ulicích desetkráte za sebou, líbal je, skrápěl je slzami a ukládal pečlivě na dno do truhly, aby mu je nějaká surová ruka nevyrvala. A po letech ještě, když přehlížel své věci a přišel na dopisy matčiny, čítal je opět a zas vmýšlel se v ony doby minulé, kdy mu byly jedinou posilou v těžkých časech učení. –  A když přišel asi čtvrtý nebo pátý dopis od matky Martinovy a Rorejs bral jej z ruky listonošovy, obrátil se ke chlapci a otázal se: „Cc pak tvá matka nic nedělá, že ti může pořád psátí Nemá žádnou práci?“ –  Tehdáž vzbouřilo se v Martinovi všechno nitro. Hle, ten surovec dotýká se i jeho matky. Jak by nedělala? A v mysli Martinově oživly vzpomínky na celý život předrahé matky, pokud jej znal, a ten život nebyl nic než práce, samá práce! Jak by nepracovala! Dětí bylo vždy dost, a ty děti nemohly chodit nahy. Bylo stále co šít, co spravovat. A celou domácnost obstarávala také jen maminka. Vždyť ona byla všeumělem. Šila oděv i otci, neboť skrovné příjmy nestačily na krejčího. Martin neviděl matku nikdy sedět, aby neměla na očích okuláry a v ruce jehlu nebo dráty. Neviděl ji nikdy v jiném pohybu než kolem plotny, při prádle, ana zametala a poklízela pokoj, škrábala zemáky, strouhala suchý, okoralý chléb, zbytky, aby se z něho zas něco k jídlu upeklo. Neviděl jí nikdy bez vrásků, málokdy veselou, neboť život těžce ji byl zkoušel. Vyšla z domu otcovského z blahobytu, ale rány osudu připravily ji o vše. Osud vzal jí všechen majetek, ale dal jí kupu dětí a velel: Starej se! A když děti dorůstaly, když z nich byla radost, přicházel Osud poznovu a bral jí dítě za dítětem, až jí ze čtrnácti zbylo jen pět Ale i tu bylo starostí a práce vrchovatě, a Martin vídal matku, jak zápolí s několika těmi zlatými, jak utrhuje po krejcaru tu a tam, aby se dostalo onde; jak vyměřuje stále rozličné ty hadry, jak přešívá kabáty a spodky s otce na Jiřího, s Jiřího na Martina, jak se během času naučila otci i synům vlasy stříhat, poněvadž nebylo pro vlásenkáře, jak šila chlapcům, dokud byli malí, i čepice, poněvadž každého uspořeného krejcaru mohlo být stonásobně upotřebeno –  a hle, tu ptá se Rorejs surové: „Což tvá matka nic nedélá?“ Nemá tedy Martinovi psát, má ho opustit i jediná ta bytost, již viděl v duchu vždy v jakési velebné záři? –  Aby neslyšel již podobných roztrpčujících poznámek, zařídil věc tak, aby matka vkládala dopisy pro Martina do psaní, jež posílala Jiřímu, a Jiří dodával mu je při příležitosti.
     Čas míjel a Martinovo učení se skončilo. Martin vytáhl se za těch pět let, ale nesesílil příliš. Neměl ani příliš zdravé vzezření a zdálo se, jakoby v něm vězela nějaká nemoc. Byla to památka po několika chorobách, nejvíce z nastuzení pocházejících, jež si byl v učení ulovil. Však bylo k tomu třeba nátury, aby vydržel spáti pět let v ložnici u Rorejsů, v onom psinci, kde se v zimě na peřiny ukládala jinovatka a kde ani švábi se nedrželi, ač jich bylo jinak v celém domě plno.
     Nohy Martinovy stálým stáním ve krámě a nošením těžkých břemen, jakož i podřimováním při pultě za dlouhých, pozdních večerů zimních, zkřivily se trochu do tvaru písmene X, jako mnohým tehdejším pomocníkům kupeckým. Ale což záleželo na tom, získal-li na kráse čili nic. Byl hotov, byl vyučen, a nyní platil mu již Rorejs měsíčně tři zlatky, právě tolik jako děvečce.
     Martin Žemla chodil po čas učení do nedělní školy, ale nebyl spokojen s výsledky těchto studií a požádal jedné neděle Rorejsa, aby mu dovolil v témdni as třikrát u večer odejiti na dvě hodiny, aby se mohl v nějakém vyšším učilišti kupeckém dotvrdit. Rorejs byl brzy hotov s vyřízením žádosti Martinovy:
     „Víš, Martine“ –  Rorejs tykal mU ještě nyní –  „co se z tebe dalo udělat, to jsem udělal, a to ostatní našlapali ti do hlavy na Masném trhu. Ale večer z krámu se mi nesmí. Beztoho bys školy brzy ťiechal a chodil bys flámem po hospodách. A pak si nemysli, že z tebe udělají handlsministra, abys toho musil tolik vědět.“
     Ale Martin nechtěl od svého záměru upustit a následek toho byl zcela prostý: dostal od Rorejsa výpověď. Martin sice neplakal, když opouštěl dům Rorejsův, ale bylo mu přece jaksi podivně, když se loučil s černou ložnicí, kde spávali již zase dva jiní učňové. Opouštěl ten brloh a neměl se tam nikdy vrátit! Odcházel, aby vstoupil do služby u nějakého nového principála –  Martin Žemla se při té myšlence trochu zachvěl; ale hned se vzpamatoval. Horším nemůže být nikdo, než byl Rorejs, tedy s chutí do světa!
     O– službu nebylo ani tak zle. Vyučencům kupeckým platí se čtyři, pět zlatých měsíčně a mimo to mají „fraj štaci“, jak se v kupecké hatmatilce říká, totiž celé opatření: byt, stravu, prádlo. Za ty peníze může každý principál potřebovat nádenníka, jenž po celé dny okolo pultu rejdí, kávu praží, okurky nakládá a se služkami žertuje.
     Martin hledal tedy místo. Hledal je s počátku sám, neboť se mu protivilo, aby užil prostřednictví agenta Šnajdra, téhož, který jako americký otrokář dodával principálům živé maso. Ale brzy seznal, že je těžko tímto způsobem se uchytit Seznal, jak neprotržitelným řetězem jest ono spojení pánův s agenty. Kamkoli vešel, všude naň pohlíželi „páni Rorejsové“ podivně. Proč si hledá místo sám? Vyhnali ho někde? Ukradl něco? Přichází z venkova? A Martin, jemuž se konečně zprotivilo věčné to vyptávání pánů, ony ukrývané či zcela zjevné úsměšky mládenců v krámech a učedníkův, uchýlil se přece ke Šnajdrovi, jenž se mu byl sám hned prvního dne nabídl, jak uslyšel, že od Rorejsa odejde. Šnajdrovi nebylo nic lehčího, než „umístit“ mládence. Již druhý den přišel i chvástal se, jak pěknou „ kondici“ nalezl Martinovi, jejž vyzval, aby šel s ním a novému pánu se představil. Bylo to u pana Štěrby ve Spálené ulici na Novém Městě. Věc bylabrzy vyřízena. Štěrba nabídl Martinovi pět zlatých měsíčně, každé druhé neděle vycházku a k novému roku dar pěti zlatých. Pan Štěrba lépe se Martinovi zalíbil než pan Rorejs, a když principál svolil, aby Martin směl třikráte za týden do večerní obchodnické školy, přijal Žemla službu. Za dvě neděle po výpovědi u Rorejsa přestěhoval se do nového místa a tu nastal mu zdánlivě trochu jiný život
     Obchod Štěrbův byl živější než Rorejsův, bylo zde mnohem víc lidí: tři učedníci a dva mládenci. Učňů potřeboval pan Štěrba více, poněvadž měl mimo hlavní obchod ve Spálené ještě dvě filiálky, jednu v uličce Zderazské, druhou ve třídě Vyšehradské. V každé filiálce byl mládenec, jemuž byl obchod odevzdán inventárně a kterýž musil za zboží ručit. Shledal-li se při pololetním účtování, převažování a měření zboží nějaký schodek, musil jej mládenec uhradit z kauce své nebo ze mzdy. Mládenci ovšem chránili se takovýchto škod a utrhli tu na váze, tu na míře, porušovali všelijak zboží, jen aby stržili za vše určitý obnos peněz, jaký jim byl účtován, a raději více. Následkem toho bylo obecenstvo v podobných filiálkách obsluhováno vždy hůře, než v obchodech samostatných, a časem pomáhali si nesvědomití mládenci způsobem ničemným k větší tržbě. Principálové chtívali okrádat mládence, mládenci okrádali obecenstvo. Pochod zcela přirozený, jak se na pohled zdá. Časem stalo se, že principál dopadl mládence při nějaké neslušné manipulaci se zbožím, a takovíto mládenci z filiálek bývali vyhnáni na hodinu.
     Filiálky tyto byly zásobovány vždy zbožím nejhorším, zbožím, jež ve hlavních obchodech se pokazilo nebo nešlo dobře na odbyt Filiálky zakládaly se obyčejně ve čtvrtích vzdálenějších, mezi obyvatelstvem chudším, a páni principálové počítali se zkušeností, že „žebrota“ všecko sní a vypije, co se noblejším kupcům dáti nemůže. Bylo-li v obchodech hlavních zboží dobré, hromadil se ve filiálkách brak všeho druhu. Splesnivělá mouka, načichlá káva, žluklý olej, tvrdý chléb, nejhorší cikorka, kořalkový rum, spařený čaj –  takové a podobné věci posílal pan Štěrba do svých filiálek a mládenci musili mu zboží prodat.
     Tři učňové Štěrbovi udržovali stálé spojení s filiálkami. Skoro po celý den byli zapřažení do vozíků a křižovali stále mezi ulicemi Spálenou a Zderazskou a Vyšehradskou třídou. Bylo-li trochu klidu, tloukli ve dvou velikých hmoždířích zboží, pražili kávu a stáčeli ocet, olej a petrolej. Mládenci obskakovali neúnavně kupce, zvláště ženské, a pan Štěrba vycházel občas do města, aby uzavíral obchody „ve větším“ s hostinskými s kavárníky atd.
     To tedy byla druhá stanice Martinova v kupeckém jeho povolání. První dva dny v novém místě strávil skoro jen tím, že se obeznamoval, kde co leží, jaké koření ve kterém šuplíku atd. V celku bylo ovšem skoro vše urovnáno a sestaveno podobně jako ve krámě Rorejsově, ale sklad byl bohatší a mimo obvyklé věci zásoben i předměty, jakých u Rorejsa nebylo. Krám byl širší, hlubší, za krámem tmavý kumbálek, kde se pražila káva, za tímto kumbálkem malý pokojík s jediným oknem na malý dvorek. V tomto pokojíku spali všichni tři mládenci a dva učňové. Třetí učedník chodíval na nocleh do uličky Zderazské.
     V úzké prostoře spalo pět lidí! Byla tu postel a pohovka. Na posteli líhali dva mládenci, Martin spal na pohovce, úzké a nepohodlné, a v šuplíku pohovky, kterýž se na noc vytahoval, spávali oba učňové. Pan Štěrba uměl také hospodařiti s místem, jak vidět Je zjevno, jak asi bylo zdrávo spáti v této díře, jejíž jediné okno bylo skoro stále zavřeno, kdež místo vzduchu houlily se výpary pěti lidí, promisené všemi vůněmi z krámu a těžkými, ostrými zápachy hrubšího zboží, složeného v kumbále, kyselého zelí, sprostého mýdla, starých, žluklých tuků. V létě jakoby se sem sráželo vedro ze všech pater domu a páchla nesnesitelně stoka z úzkého dvorku, jejíž mříž byla právě pod oknem; v zimě ucházel čpavý a dusivý kouř z bídných kamen, dráždě ke kašli. Bylo záhadno, kterak že patero dýchajících plic může tu vůbec nalézti nezbytné dávky kyslíku. Martina Žemlu obestíraly v prvních dnech mrákoty, ale pak uvykl. Dobře ještě, že mu byla vykázána pohovka. Líhal sice nepohodlně, ale snesl raději hodně nepohodlí, než by se tísnil na úzké posteli s jinými. Užil dosti takové pohovy u Rorejsa.
     Když nastoupil Martin u Štěrby, nastávala právě zima. Oděv Martinův byl hodně pochatrnělý, i bylo nutno, aby si pořídil nový. Až dosud neměl nikdy šatů nových, na sebe šitých, stále dotrhával kabáty i spodky s bratra Jiřího nebo s otce. Ale konečně
i v něm probudil se trošek marnivosti a touhy po vzhledném úboru, a Martin přál si míti něco nového, na své tělo šitého, aspoň na neděli. Jednoho večera, když personál po zavření krámu slezl se v pokojíku ke spaní, počali druzí mládenci hovořit o tom, co který si dá na zimu šiti, z jaké látky, u kterého krejčího, jak si pomůže k „brkálům“ atd. Žemla poznamenal, že by taky něco potřeboval, ale že nemá peněz.
     „Tak pište tátovi,“ radil Martinovi zrzavý Vincenc, čtyřiadvacetiletý, „zkušený“ mladík, „ať vám hodí do
Prahy nějakou desítku, nebo si to splašte bez ptaní a pošlete mu k svátku oučet od krejčího!“
     Martina dotkla se nemile tato rada a urazilo ho, že Vincenc říká tak sprostě a neomaleně jeho otci „táta“. Jakým právem tato důvěrnost? Ale nechtěje míti zlou vůli odpověděl Vincenci mírně:
     „Tatínek nemá peněz na rozhazování, musím se starat o sebe sám.“
     „Anebo je pan f-otr pařidlo a kupuje vám na šaty po mázech, ne?“ ozval se druhý mládenec, August, zavalitý mladík asi dvaadvacetiletý, obličeje potměšilého, výrazu praprohnaného. „Já mám také takového tatíka, že mi prochlastal podíl! Ale nic z toho nemá. Přišlo na něj delerium a vrazili ho do Kateřinek. Mně se zdá, že nebude dlouho dělat Měl to už dvakrát, a teď mu to ňák v mozku praská nadobro!“
     Martina zmocňoval se hnus. Tento pustý hovor zkaženého syna o vlastním otci naplňoval jej odporem ke člověku, s nímž mu spáti pod jednou střechou, takořka na dohmat. Jaké to srdce necitelné, nesynovské! Jak teprv soudí tento mladík o lidech cizích, nemá-li pro vlastní rodinu trochu úcty a vážnosti! A jak účinkuje surová mluva na nedospělé chlapce, učně, kteří poslouchají s otevřenými ústy! Martin nenalezl hned odpovědi, ale konečně řekl, aby dal hovoru jiný směr:

    „Nu, nebude-li peněz, není konečně nutno, abych měl nový.oděv. Však se zima nějak přečká.“
     „Poradím vám,“ ozval se zase Vincenc, „jak (o provedete. Vemte si od starého zálohu, af si ji strhuje po měsících. Když dáte takovému hnidopichu á conto dvacet panenek, udělá vám šaty non plus ultra –  as nedoplatkem můžete mu pláchnout. Jsou to beztoho sami zloději –  přimázne on to nak jinému.“
     Nebylo pochyby. Martin se dostal do pěkné spo lečnosti. To jsou dva kupečtí mládenci čisté krvs. dobrého vzdělání. Který as Rorejs byl jim učitelem a vychovatelem! A jak klidně všechno povídají, jakoby se modlili. Martin si umiňoval, že s těmito lidmi nebude mluvit, ale hned zase poznával, jak pošetilé to předsevzetí. Kterak se vyhnouti? Vždyť musí s nimi tráviti celý den, stále s nimi obcovati, spáti vedle nich, jak by s nimi nemluvil? Vždyť by hned poznali, že to hněv neb opovržení, a spláceli by mu svým způsobem. Umiňoval si tedy Martin, že bude na ně působit jinak, a doufal, že snad nevyhynul v nich všechen cit ušlechtilejší. A zase vrátil se k původnímu předmětu:
     „A myslíte, že by mi pán dal zálohu, sotva jsem přišel?“
     „No dá,“ mluvil ze široka August, „aspoň si vás tak trochu uváže, A kdyby nechtěl, pověste mu

něco na nos, partykovi starému. Řekněte mu, že vám umřel dědeček a že musíte na funus. Nebo řekněte, že máte na starém místě dluh a že byste ho rád zaplatil. No, vymyslete si něco! Ale řekněte mu o hodně mnoho –  dá vám beztoho polovičku!“
     „Lháti nebudu,“ odpověděl Martin, „styděl bych se sám před sebou ...“
     „A vy jste také stydlivá jak skopový lůj,“ řenonil se Vincenc. „To si musíte odvyknout“
     Ne, Martin nemohl dnes pokračovat. Příčila se mu rozmluva s těmito kolegy, jejichž každé proslovení bylo surovostí neb urážkou. Utichl a chtěl usnouti, ale byl rozčilen. Hleděl tgdy do temna ke stropu nebo směrem U oknu, jímž Jíroráželo jakési šero. Chvíli trvalo naprosté ticho, jen několikeré oddychování svědčilo, že tu něco živých bytostí. Tu ozvalo se s postele:
     „Už spíte, Martine?“
     Byl to August. Chtělo se mu ještě mluvit. Martin neodpovídal. Chtěl mít pokoj, tvářil se tedy, jakoby spal.
     Otázka s postele se opakovala. Martin mlčel. „Už chruní!“ řekl August „I pech ho,“ odpovídal líně a už také ospale Vincenc. „Je to balík učiněný!“
     „To je na něm vidět, než hubu otevře,“ přisvědčoval August; „ale že by v něm bylo tolik troubovitosti, nemyslil jsem. Nasadil nám ten lump Šnajdr pěknou štěnici do krámu. Ten nás bude špehovat a nasazovat na nás!“
     Vincenc se hovorem tím probral trochu z dřímoty a nyní povídal přidušeně:
     „Ale pak ať si spočítá zuby, aby věděl, kolik jich měl, když přišel! Já si na násadu nepotrpím!“
     Martin sebou hnul, hovor utichl. Martin nemohl dlouho usnouti. Trápila ho myšlenka, že má nyní tři Rorejsy proti sobě.
     Po několika dnech oanodlal se tedy Martin Žemla, že řekne principálovi o zálohu na šaty, a vykonal také úmysl svůj jednoho jitra, kdy se Štěrbou v krámě na chvíli byl sám. Vyřkl svoji žádost trochu ostýchavě a očekával odpověď hledě upřeně na pana Štěrbu.
     Principál pohlížel chvíli zkoumavě na Martina, vybafl několikráte z doutníku mračno kouře a řekl.“
     „Oni potřebujou nové šaty?“
     Pan Štěrba svým mládencům onikal, jako tehdy skoro všichni principálové.
     „Ano,“ přisvědčil Martin.
     „Poslouchaj’, Martin, řeknou pravdu! Chtějí peníze just na ty šaty, nebo chtějí flámovat s Vincencem a s Augustem? Povědí!“
     Martin se zapálil. Za pět let učení u France Rorejsa uvykl sice čeliti nespočetným podezřením, ale přes to nebyl za celých těch pět let otupen tak, aby ho nepokryté podezření Štěrbovo nebylo urazilo. Dnes mu jenom nevěří, dnes ho pokládá přímo za
íháře, zítra snad již nazve ho zlodějem. Zlomí to Martin rázem! A roztrpčen odpověděl Štěrbovi:
     „Pane principále, neráčíte-li mi důvěřovat, tedy nežádám pranic. A máte-li mne vůbec v podezření –  po těch několika dnech, co tu jsem –  z něčeho nekalého, tedy prosím, abych mohl zase odejít...“
     Štěrba vyndal pomalu doutník z úst, pošinul si čepici na uchu a zadíval se na Martina. Zdálo se, že slova jeho měla neobvyklý účinek. Pak bafal dále a promlouval:
     „To se nesměji divit, že jsem jim sáhl na zub. Jfe to samá holota, ti mládenci, a člověk musí dávat pozor, aby mu zůstal kabát na těle. A Vincenc a August, to jsou dva teplí hoši –  neradil bych jim, aby s nimi měli velké kamarádství. Mnoho-li potřebujou na šaty?“
     „Mys!ím, že mi je krejčí ušije, dostane-Ii asi patnáct nebo dvacet zlatých, pane principále, a s ostatním že počká. Prosil bych tedy asi o dvacet zlatých.“
     „Poslouchá/, Martin,“ mluvil Štěrba, „já jim dám těch dvacet zlatých a nevím ještS, mohu-li jich potřebovat? Oni se mi docela nezdají být rtutí –  moc přemýšlejí, jak se mi zdá! To je chyba! Kupecký komí“ musí být jako na obrtlíku. Raf, raf, sáhnout sem, sáhnout tam, useknout, uříznout, ukrojit, nabrat, hodit na misku, vrazit do pytlíku, do kornoutu –  jedna, dvě! Rozumějí?“
     commis t. j. pomocník.
     „Rozumím, pane principále,“ odpovídal Martin, „a račte být ubezpečen, že se mnou budete spokojen. Měl jsem přísného pána v učení, ale zdlouhavost mi nevytýkal nikdy. Pokud obsluhy se týče, byl se mnou spokojen.“
     „Mo možná, možná,“ pokračoval Štěrba, „snad se u mne ještě neokoukali a tak to trochu vázne. Koukaj’, daj’ si pozor na Vincence. To je mazaný člověk, ale čerstvý jako telegraf. Vezmou si z něho příklad. –  A tak si toho krejčího daj’ zavolat, at jim zde vezme míru, a já mu dám tu dvacítku na oučet. Ale pak af mi vyjdou se zlatkou na měsíc; já si budu čtyry strhovat na dluh.“
     A za dvě neděle, asi týden před Vánocemi, přinesl krejčí Martinovi nový oděv z pěkné, šedé látky. Martinovi bylo nějak podivně, když jej oblékl na zkoušku. První oděv od krejčího! Kdyby ho maminka viděla! A tatínek, chudák! A Martina pojednou přepadla těžká lítost; on má nový oděv a tatínek doma chodí ve starých, chatrných šatech, jež maminka stále obrací, stále záplatami podšívá ...
     A téhož dne, kdy dostal šaty, zavolal si ho pojednou pan Štěrba do pokojíku do zadu, zavřel dvéře a řekl k Martinovi s mrzutým výrazem:
     „Poslouchaj, Martin, musím jim říci, že s nimi nejsem spokojen!“
     Martin zbledl a pohlížel upřeně na principála. Cítil při tom, kterak mu víčka očí poskakují. Co udělal? Vzniklo nějaké nové podezření v panu Štěrbovi?
     „Poslouchaj’, Martin, řeknou mi: jsou mužský?“
     Martin nerozuměl této otázce, neodpovídal.
     „No řeknou, jsou mužský?“
     Martin mlčel.
     „Himmelsakra, odpovědí mi: jsou mužský nebo
ne?“
     „Nu ano, pane principále,“ koktal Martin.
     „No tak! A co si myslejí, když přijde do krámu nějaká ženská, nějaká kuchta, nebo tak něco?“
     Martin otálel chvíli, ale pak řekl:
     „Nemyslím si nic, pane principále!“
     „To je ta chyba!“ vřískl pan Štěrba. „Oni si maj’ myslit! Mají si myslit, aby přišla po druhé zase, aby sem chodila ráda, aby viděla, že tu jsou mladí, šikovní mužští! Ale oni jsou takový zmrzlý Mojžíš! Oni mají z holek strach!“
     Martin pohlížel na principála, nyní zase červený jako rak, a nevěděl, co by řekl. Zdálo se mu, že již chápe, co pan Štěrba žádá, a styděl se silně před starým tím člověkem. Byl by rád z pokojíku utekl, ale pán ještě nebyl hotov, pán chtěl mluvit dále. A Štěrba pokračoval:
     „Kouknou se na Vincence, kouknou se na Augusta, jak ti umějí s holkama jednat! Řeknou mně: myslej’ si, že jich taková holka kousne?“
     „Nemyslím,“ odpovídal pevněji Martin, který se byl zatím trochu vzpamatoval.
     „Myslejí, že jest kupecký krám kostelem?“ pokračoval Štěrba.
     „Vím, že není,“ odpovídal Martin.
     „Myslejí, že oni tu jsou jako zpovědník, který sedí za mříží?“ dotíral dále Štěrba. „To jsou tuze na omylu! S takovými syrovátky bych nepochodil. Tři takové Martiny a jsem za čtyry neděle bankrot Všechny holky by mi utekly. Podívaj’ se mně na Vincence, na Augusta! Dávají si pozor, jak se má s holkama mluvit a jak je mají obsluhovat. A ať jich do toho už nemusím strkat, rozumějí? Je to skandál, že jim tohle všechno musím povídat!“
     Ano, Martin uznával, že to ostuda, že mu starý principál takovéhle věci povídá. Má si vzít příklad z Vincence a z Augusta! Ale právě to se mu protivilo! Ty hloupé, nejapné, necudné žerty, ty sprosté posunky, vše se mu hnusilo! Však on věděl, Martin, jak se to dělá, vídal věc již při mládencích u Rorejsa, ale nebylo mu i tehda nic odpornějšího, než sprosté ty žerty a neslušné výpady, čemuž se kuchty ovšem náramně chechtaly, a zatím, co jednou rukou se bránily, připouštěly dobrovolně útok jinde. A z téhle příčiny s ním není pán spokojen? Poněvadž se chová ke každému slušně?
     Martin odcházel z pokojíku se sklopenou hlavou. Věděl ovšem dávno, co se tropí v kupeckých krámech, znal onu sbírku příležitostných řečí a posunkův, průpovědí a rozličného dotýkání, což vše tvořilo jakousi nepsanou knihu o kupeckých mravech, ústní podání, tradici, jež přecházela s mládence na mládence, otravovala myšlení učňů a přiváděla nedospělé mladíky na scestí, jež zanechávalo nevyhladitelných stop a nenapravitelných následků pro celý život. Martin v učení svém poznal dokonale všechno to nepěkné lichocení, řinoucí se z úst mládencův od rána do večera. Všímal si stydlivého začervenání děvčat, jimž dostalo se pochybných těch pozorností poprvé, ale pak vídal, kterak mu časem zvykala, kterak je očekávala. Ruměnec objevoval se vždy řidčeji a konečně každé slovo bývalo přijímáno rádo, chtivě! Ale vždy se domníval, že tyto dvornosti pomocníků jsou projevy soukromými, úkoly „z pilnosti“ –  a dnes ho poučuje pan Štěrba, že to náleží k jeho povinnostem služebným.
     Po rozmluvě s principálem náhle pochopil Martin ušklebné pohledy a posunky Vincencovy a Augustovy hned v prvních dnech, kdy nastoupil u pana Štěrby. Rozuměl, proč o něm řekl Vincenc hned na počátku, nevěda, že ho Martin slyší, „že ten nový mládeneček je nějaký turecký mouřenín...“
     Byly to povznášející dvě stanice v dosavadním životě Martinově. Onde Rorejs, tuto Štěrba. A po celý život bylo mu souzeno spojení s Rorejsy, se Štěrby. Af se jmenují jakkoli –  vždy a všady najde Rorejsa nebo Štěrbu. Proklaté povolání!
     Okamžiky, kdy Martin takto přemítal o rozličných těch ošklivých zjevech v životě kupeckém, bývaly mu nejírudnějšími chvílemi. Byla mu dána jakási hloubavost, jakási rozebíravost poměrů a okolností, a tato vlastnost nečinila ho nikterak šťastným. Přál si, aby měl v krvi raději onu lehkomyslnost soudruhů svých, Vincence a Augusta, kteří pohlíželi na vše náramně vesele a bezstarostně, a zkalilo-li jim něco dobrý rozmar, ulevili si důkladnou nadávkou a uvedli se zase v obvyklou náladu. Byly okamžiky, kdy jim hořce záviděl veselou jejich mysl a bezuzdnost. Ale zase nadcházely chvíle, kdy se cítil nepoměrně šťastnějším a silnějším než oni. U Vincence a Augusta nespatřil po celý čas knihy, krom několika německých sbírek oplzlých anekdot a historek. On však četl. Nyní, kdy byl přece samostatnějším a volnějším než u Rorejsa, přečetl za krátký čas celou knihovničku bratra Jiřího a pak si vypůjčoval knihy jinde. Četl vše, co mu do ruky padlo, přečetl skoro všechnu makulaturu, jíž bylo v krámě stále plno, a hodilo-li se, že prodal někdo panu Štěrbovi na sýr knihy celé, neroztrhané dosud, dal je Mariin vždy stranou a přečetl je dříve, než se z nich počaly trhat listy na obalování. Rak, seznámiv se s několika studenty, kteří si kupovali u Štěrby k večeři homolky, slanečky, nebo na počátku měsíce kusy švýcarského sýra a naloženého úhoře, vypůjčoval si knihy od nich, i školní, jichž právě okamžitě nepotřebovali, a čítal dlouho do noci.
     Ale ani při těchto nočních studiích nemíval Martin potřebného klidu. Vyrušovali ho nešetrně oba soudruzi Vincenc a August, kteří zprvu tajenými, později však zjevnějšími a zjevnými ousměšky a úšklebky, zúmyslným, hlasitým hovorem a hulákáním jej znepokojovali, až konečně, vidouce, že nemohou Martina z míry přivésti, shášeli mu násilně svíci u hlavy.
     „Bodejť,“ zvolal kdysi August, „celý den se dřeme, a vy nám tu budete v noci dělat iluminaci, abychom nemohli chrnět! Jděte na kutě!“
     Martin ovšem se nebránil a nebyl by se také ubránil. Poznával, že oba ti dobrodruzi ho nenávidí. Cítili dobře, že Martin jimi opovrhuje, a spláceli mu za to svým způsobem.
     Byly však večery, kdy mohl Martin svítit a čisti po chuti. Přiházelo se totiž, že páni kolegové zavřevše krám shodili se sebe rychle usmolený oděv, umyli se, namazali si vlasy pomádou, napustili kapesní šátky voňavkou, každý navlekl si nějaký prsten, vyňali z kufru nedělní šaty, oblekli se, zastrčili do kapes pěnové špičky, chopili se holí nebo deštníkův a takto vypraveni vyskočili oknem Jia dvoreček, dali si domovníkem otevříti vrata domovní a ujížděli někam na flám. Z těchto nočních toulek vraceli se obyčejně k ránu, svlékali se rychle a někdy skoro již ani neulehli. Po takovýchto vycházkách byli druhého dne bledi, nevyspalí, měli zapadlé tváře a potáceli se po krámě jako potápky. Ač věděl Martin, že tropí soudruzi jeho věc nedovolenou, ač marně přemítal, kde as berou na svoje prostopášnosti peněz, a ač cítil, že patře na toto hospodářství mlčky, Stává se jejich spoluvinníkem, přece nemohl se odhodlat, aby oznámil věc panu Štěrbovi. Byl rád, že má od nich někdy pokoj, a myslil, že věc sama časem propukne, bez jeho přičinění.
     Za večerů, kdy počestní druhové utráceli zdraví a peníze, usedal Martin v pokojíku k malému stolku a čítal dlouho přes půlnoc, časem také vyprávěl ledaco učňům, poučoval je, jak uměl, a měl radost, vida, že chlapci pozorně naslouchají a že hovory jeho je baví a zajímají. Cítiliť všichni učňové Štěrbovi, že jest Martin zcela jiný, než pan Vincenc a pan August, a vyhovovali ve všem mnohem ochotněji jemu, kterýž o vše slušně, zdvořile žádal, než oběma druhým mládencům, kteří domáhali se poslušenství a úcty surovými nadávkami, postrkováním a často ranami.
     Zdálo se konečně, že i panu Štěrbovi dovede Martin posléze vyhověti. Nejednal sice s děvčaty, s kuchařkami a služkami dle vzorů, k nimž pan Štěrba poukazoval, podle příkladu Vincencova a Augustova, ale najednou bylo pozorovati, že se holky rády dávají obsluhovati Martinem.
     Neuposlechl pana Štěrby, nemluvil k nim způsobem dvojsmyslným, ale uměl je vítati tak přívětivě, vynalezl si zvláštní zdvořilůstky a poklony pro ně, že znenáhla získal skoro všechny ty denní odběratelky. Mluvil k nim řečí jaksi vybranou a uměl lichotiti způsobem, kterýž neurážel a za nějž nemusil se styděti. „Dobiý den, zlatohlávko, dobiý večer, černooký diblíku, moje úcta, třešňová hubičko, s Bohem, přijďte zase, růžová bradičko! Co nám nesou ty malé, baculaté ručky? Mnoho-li cukru dostanete vy, jež máte sama medovou hubičku? Ah, nečešte své pěkné vlásky tak do čela, nad oči, hleďte, tak stranou do zadu vám mnohem lépe sluší! Na shledanou, korálové rtíky...!“
     Pan Štěrba zpočátku hloupě, povržlivě se usmíval. Což pak napadá toho tulipána, aby takto s kuchtami hovořil! Na ně se musí jinak, silněji, rázněji! Ale pojednou viděl, že má Martin úspěchy. Že se na něj služky zamilovaně usmívají, že mají k Martinovi zvláštní důvěru, a netrvalo dlouho a Martin byl učiněným tajemníkem služek celé ulice. Přinášely mu papír se žádostí, aby jim napsal psaní domů, rodičům, příbuzným nebo dokonce milovníkovi. A Martin šetrně, vážně vyřizoval drobné ty služby, a služky bývaly u vytržení, jak pěkně píše, jak hezké umí sestavovati gratulace k svátku, jak do duše umí mluvit na papíře. Oněm, jež uměly samy psáti, skládal aspoň koncepty, a za krátký čas dobyl si v okolí pověsti obratného písaře.
     „U Štěrbů, tam mají mládence ten umí vládnouti pérem!“ říkalo se. A služky, nevědouce, jak jinak prokázati se Martinovi vděčnými –  neboť odměny peněžité nepřijal nikdy –  přinášely mu z domu po kobližce, po buchtičce, nebo jinak něco vzácnějšího, co nebylo každého dne. Martin odmítal z počátku i tyto odměny, ale nemohl se ubrániti.
     „Tak, vy jste tak pyšný a nechcete nic od služebného děvčete přijmouti? Po druhé tedy nepřijdeme a nebudeme vás již ničím obtěžovat...“ A činilo jim velké potěšení, když konečně Martin kobližku přijal. Málokdy snědl tyto dárky prostodušných děvčat sám. Obyčejně dělil se o ně pootivě s učedníky, neboť August a Vincenc hned napoprvé vše odmítli. Oba nyní žárlili na Martina, žehrali na oblíbenost jeho, jež vzrůstala, a tajená jejich posud nenávist propukala v zjevný boj a osočování. Ale tyto útoky a intriky soupeřů Martinových vzaly náhle konec.
     Večer před tím dnem, než se tak stalo, byl Martin svědkem výjevu, kterýž ho neobyčejně rozčilil a rozrušil. Rozčilení jeho vzrostlo událostmi v noci a následujícího rána, kdy skončilo se panování Augusta a Vincence v krámě páně Štěrbově. Osud, jemuž propadli oba zhýřilí mládenci, pokládal Martin za spravedlivý trest.
     Výjevy, které se udály tehdáž v několika hodinách od večera do rána, ohromovaly Martina a náležely k nejhorším, jakých kdy po čas učení i mládencování svého zažil. Byly také posledními a ještě po dlouhých letech nevyšly Martinovi z paměti.
     Byl večer ze soboty na neděli, dvéře v krámě se netrhly. Vystřídala se řada hospodyň, služek, děvčat a posluhovaček, kteréž přicházely nakupovat na neděli. Všichni tři mládenci měli plné ruce práce. Váhy lítaly z ruky do ruky a jen se kmitaly, závaží chřestilo, dopadajíc na misky, láhve pražené kávy se prázdnily, sekaného cukru v hlubokých šuplíkách očihledě ubývalo, nachystaných kornoutků s kořením v obvyklých dávkách bylo v regále vždy méně.
     K deváté hodině konečně ochabl nával kupujících. Již jen jednotlivě trousily se ženštiny ze sousedstva a mnohdy byl krám po pět, po deset minut kupců prázden.
     Pojednou vešla do krámu! dívka asi šestnáctiletá, plných tváří, černých očí šelmovského výrazu, s šátečkem na hlavě. Malé, silné její rty byly nality krví. Zdálo se, že se uběhla, neboť její ňadra, na mladistvý věk dívky neobyčejně vykvetlá, zvedala se rychle. Kryl je hnědý vlněný šátek, ovázaný přes černý živůtek.
     Jakmile ji Vincenc spatřil, poskočil ze zadu krámu ku předu za pult a zvolal:
„Fando, Fando! Kde chodila? Proč u nás již ťak dlouho nebyla? Je nám nevěrná, opice malá!“ Dívka poklepávala několika desetníky mezi palcem a ukazováčkem pravice na pult a odpovídala s úsměvem:
„Dali jste mně posledně špatnou kávu, olejovatou. Chodila jsem jinam. Za peníze dají všude.“ „Ale, Fando,“ mluvil Vincenc a sahal po malé ruce, poťukávající na pult. Proč ji nepřinesla zpátky,! Byl bych dal jinou. Proto se hněvala?“
     Dívka utrhla ruku, odstoupila od pultu a odsekla:
     „Když jsme ji umleli a uvařili, bylo pozdě vracet ji. Chodili jsme k Novákovi –  tam je lepší. Ale dnes nechce se mně tak daleko. Dejte mně dva loty –  ale dobré, nebo jsem tu posledně.“ Zatím Vincenc byl obešel pult, postavil se vedle dívky, chopil se jí kolem pasu, tiskl ji k sobě, sklonil se k ní a mluvil:
     „Dnes jí dám dobrou, nejlepší, jakou máme, a nemusí ji ani platit, abychom to vynahradili.“
     A když domluvil, sklonil rychle hlavu ještě níže, a než se dívka nadála, políbil ji na plné, šťavnaté rty.
     Děvče vytrhlo se mládenci, odskočilo ke dveřím a volalo zdánlivě rozdurděně:
     „Dejte pokoj, Vincenc, nebo uteču a víckrát nepřijdu! To je manýra?“
     Ale nemyslila to s útěkem vážně. Neboť ihned zase přistoupila k pultu a nutila:
     „Tak važte, važte, maminka na mne čeká, chce zavírat. <
     Matka Fandina byla kolektantkou asi o pět domů výše k Dobytčímu trhu.
     Vincenc ustoupil již zase za pult a chopil se vah, ale při tom pohlížel upřeně a rozjařené na sličné děvče. Polykal ji téměř očima a rty jeho se rozčileně třásly, nozdry se odchlipovaly. Teď odklopil mosaznou, lesknoucí se puklici s veliké láhve s kávou, hrábl do ní, nabral plnou dlaní hnědých zrnek a hodil dvakráte na váhu, až miska se zbožím hluboko klesla.
      Koukejte se, Fando, na vejvažekU volal při tom, načež udeřil vahami o pult a sahal po kornoutě.
     August však ho předešel, utrhl šedý kornout s draka a podával jej Vincenci s prohnaným úsměvem. Týmž úsměvem, který v Žemlovi vzbuzoval odpor, sklouzl pak August na děvče před pultem.
     Vincenc již zakládal kornout a August se otočil. Tu padl zrak jeho na oba učně, kteří stáli v pozadí u pytlů a zvědavýma očima sledovali počínání mládenců. Pohled Augustův náhle zvážněl a on, hledě přísně, ba zlostně na chlapce, volal drsně:
     „A vozík jste namazali, když jste večer přijeli? Že ne? Hybajte, kola namazat! Těm klukům všivým nechce se večer na dvůr!“
     Zdlouhavě vycházeli oba chlapci z krámu. Tušili snad, že panu Augustovi neběží o namazání vozíku.
     V krámě zůstali August, Vincenc a Martin.
     „Co ještě, co ještě dáme, holoubátko naše?“ ptal se děvčete Vincenc.
     Chtěla čtvrtku cukru, sůl, pepř, nové koření. Vincenc dával jedno po druhém, kladl na pult a při posledních věcech dorážel na děvče:
     „A kdy dostanu slíbenou podobiznu, Fando, Kdy pak? Pořád mně schází v album, pořád na ni nechávám místo –  tak rád bych vás tam měl...“
     „Až já vaši,“ odsekla dívka. Ale přes tuto ledabylou odpověď, uštěpačně pronesenou, bylo patrnoj kterak děvčeti lichotí, že Vincenc již po tolikáté podobizny její se domlouvá.
     „Mám je už, mám!“ volal Vincenc vítězně. „Mám nové, v černém fraku, jak jsem byl posledně na bále, s kokardou na klopně, napálené vlasy! Tu dostane, Fandičko!“
     „Ukažte, ukažte,“ volalo děvče nedočkavě.
     „Sla se podívat, mám je v pokojíčku,“ pobíic! Vincenc; „v kufru –  a ještě jiné, také nové...“
     Tváře Vincencovy jen hořely, oči jeho leslJy se a chtivě se upíraly na děvče.
     A již byl zase před pultem, a opíraje levou ruku o bok dívčin, tlačil ji ke dveřím pokojíku.
     Polo váhavě, polo zvědavě kráčela dívka přes krám k pokojíku a zmizela v něm s Vincencem, kterýž opatrně za sebou zavřel dvéře, jejichž skleněné tabulky byly ověšeny kusem pestré záclony.
     Závistivě pohlížel za ním August; pak založil ruce, opřel se o regál za pultem a začal hlasitě hvízdat.
     Martin stál tu, nevěda, co počít. Hleděl chvíli zkoumavě na Augusta, ale obličej tohoto výborného mladíka byl pokryt výrazem nejlhostejnějším, což Martina jaksi upokojovalo. Ale již v nejbližším okamžiku jakoby ho cosi nutkalo, aby pokročil a otevřel dvéře pokojíku dokořán. Než neučinil tak. Z pokojíku zaznívaly sem hlasy Vincencův a dívčin. Smáli se a zase polohlasitě hovořili. Jakýsi šramot nasvědčoval, že se otevřel kufr a že se v něm někdo hrabe. Ozýval se tajený chechtot, pak zavýsknutí, jako ze škádlení. Náhle zněl hlas dívčin hněvivěji, Vincenc neozýval se již. Pak sesláblo světlo v pokojíku, jakoby kdosi stahoval knol Martin byl jako na trní, naplněn trapným, neurčitým tušením. August v krámě hvízdal vždy hlasitěji.
     V tom okamžiku kvapně vešla do krámu suchá paní v čepci, asi padesátiletá, s okuláry na nose.
     Augustovi odumřel poslední hvizd na rtech „ tělo jeho sehnulo se rychle k pokloně:
     „Ruku líbám, milostpaní. Ráčíte poroučet?“
     „Prosím vás, nebyla zde ta moje žába, Fanda? Čekám na ni, čekám, chci zavírat –  nejde mi domů.“
     „Prosím, milostpaní,“ odpovídal August v patrných rozpacích přes drzou svoji povahu, „byla tu slečinka a už odešla. Myslím, že na ni čekala ještě nějaká slečinka před krámem ...“
     „Je to dlouho?“ tázala se paní.
     „Hezkou chvilku, milostpaní . . .“ odpovídal August, který nabyl opět smělého svého chování. „Snad slečinka ještě někam zaskočila?“
     „Žába zpropadená!“ volala paní již na obratu k odchodu. „A já na ni čekám ve vratech jako' blázen ... Dobrou noc!“
     „ Ruku líbám ...“
     A než pokročil, aby paní doprovodil, zmizela postava její do ulice.
     August se obrátil a rychle se podíval na dvéře pokojíku. Byly zavřeny, světlo tam jedva mžouralo, za dveřmi bylo ticho. Ale již v okamžiku nejbližším ozývalo se z pokojíku dušené vzlykání, jemuž odpovídal chlácholivě tlumený, rozčilením přerývaný hlas Vincencův.
     Vše událo se tak rychle, že se Martin sotva mohl vzpamatovati, a nyní, kdy chápal, co vše to znamená, otevřely se již dvéře pokojíku a do krámu vyběhla dívka, za ní váhavým krokem Vincenc, rozčilený, rozpačitý.
     Také dívka byla nanejvýš rozčilena. Štkala a pokrývala si červené tváře oběma rukama. Šátek s hlavy byl se jí sesouvl na šíji, černé vlasy byly pocuchány, límeček živůtku natržený.
     „Neplakala, Fando –  bláhová,“ chlácholil ji Vincenc, nevěda, co by jiného řekl. „Co pak je dítě?“
     Fandičko, Fandičko,“ promluvil nyní také August, „neplakala! Teď tu byla maminka, hledá ji. Vzala si pěkně kornoutky a šla. A dala si šáteček na hlavu. Vincenc je taškář –  ale má ji rád. . .“
     Děvče sebralo zástěrku, vházelo si do ní ve stálém vzlykání kornoutky se zbožím, jež byly zůstaly na pultě, a zakrývajíc pravicí oči, ubíhalo beze slova z krámu.
     August vyšel zvolna na chodník a pohlížel chvíli za děvčetem. Potom vrátiv se do krámu, podíval se potměšile na Vincence, kteiý stál dosud v pozadí, a řekl:
     „Měl jsi štěstí, že ta stará nic nezaslechla. Bylo by to nečistě dopadlo ...“
     Pln opovržení pohlédl Martin na Augusta, pak na Vincence, a již nemohl se zdržeti.
     „To je lotrovství, co jste tu provedli...!“ zvoíal náruživě.
     August změřil Martina potupným pohledem a odplivnuv skrze zuby odsekl urážlivě:
     „S vámi nikdo nemluví, vy trojko!“
     Vincenc mlčel. Přes tupou, zarytou svoji povahu cítil, že provedl hanebný kousek. Neměl tolik síly, aby se na Martina jen podíval.
     Bylo to poslední darebáctví v obchodě Štěrbově, jehož byl Martin svědkem. Toho večera, když zavřel krám –  což bylo vždy povinností mládence nejmladšího –  a vešel do pokojíku, hrabal se již August v kufru, vybíraje košili a sváteční šaty, a Martin zaslechl ještě, kterak August pravil k Vincencovi :
     „Dnes to musíme zapít! Já jsem z toho všecek zkoprnělý. Pořád vidím tu bábu před sebou, jakoby byla něco čuchala ...“
     No, půjdeme,“ přisvědčil Vincenc, a počal se také strojit.
     Za čtvrt hodiny nebylo po obou dobrodruzích památky.
     Martin ulehl, usnouti však nemohl. Tanulo mu stále na mysli, co dnes byl viděl, a ten úzký pokojík připadal mu nyní jako lotrovská peleš.
     Uplynula tak asi hodina, když se náhle ozvaly pádné rány na vrata krámu. Martin vyskočil, vjel do střevíců a spěchal ke vratům.
     „Kdo tu?“
     „Otevřou mně!“ velel známý hlas.
     Martin shodil závoru, otočil klíčem a vrata se rozlétla. Na prahu stál –  pan Štěrba. Martin se ulekl. Principál přišel, aby vykonal prohlídku, a rovně zamířil do pokojíku. Teď to praskne.
     A Štěrba, nevida nikde oba mládence, obrátil se k Martinovi a houkl:
     „Kde pak jsou ti flamendři?“
     Martin nemohl hned odpověděti. Byl ulekán a věděl, že dostane také svůj díl.
     „Nu nekoukaj’ na mne jako vrták a řeknou, kde jsou ti chlapi?“
     „Odešli, pane principále,“ odpověděl konečně Mariin.
     „A kam odešli, co,“ hřímal Štěrba, kam mají odcházet, holomci? Tak mně se tu po zavření otevírá zase krám, co? A mládenci mi utíkají z domu –  a snad se mi také vynášejí pytle s kávou a cukr a kdo ví co?“
     „Ne, pane principále,“ koktal Martin, „oni odcházejí oknem.“
     „Jakže,“ hřměl Štěrba, „oni odcházejí? A já nic nevím, mně se nic neřekne? Od čeho jsou tu oni, co? A vy kluci všiví,“ obořil se pán na učně, kteří čuměli ustrašeni v košilích nad svým šuplíkem, „vy také máte tlamy zasmoleny.
     A již lítaly pohlavky v právo a v levo. Martin stál mezi dveřmi a vida Štěrbu tak rozzuřeného, vzpomínal na Rorejsa. Ano, teď to byl Rorejs, učiněný Rorejs! Ale Martin nemohl popříti, že se tu pan Štěrba zlobí právem. Principál rámusil hodnou chvíli, vynadal Martinovi, jak jen uměl, a pak si vzbudil domovníka, kterýž mládencům otvíral, a vynadal mu také.
     „Co za to dostávají, oni starý darebáku, že těm ničemům otvírají? Nevědí, co se sluši a patři? Neměli přijít hned poprvé a oznámit mně, co se děje, starý flámo?“
     Konečně se Štěrba trochu upokojil a odešel zase. Od domovníka se dověděl, že Martin nebyl s Vincencem a Augustem ani jednou, a to ho poněkud uchlácholilo. Než odešel, přikazoval Martinovi přísně, aby noční tuláky do ložnice již nevpouštěl, aby okno na žádný způsob heotevíral; ať si spí, kde chtějí, darebáci, třeba na dvorečku. Pak zapečetil kufry obou mládencův –  byl by je prohlédl hned, ale tuláci měli klíčky u sebe –  a pohrozil ještě Martinovi i učňů TI, že se stane „něco hrozného“, sáhnou-li na pečeti nebo připustí-li, aby Vincenc a August vlezli do pokoje.
     O páté hodině ranní pak bušil Štěrba znova na vrata. Přivstal si k otevření krámu, aby byl první a aby soudil provinilce.
     Oba mládenci –  jakkoli byli otrlí a všemu zvyklí –  nemohli přece usnouti, když se vrátili asi o třetí hodině a zvěděli od domovníka, co se bylo přihodilo. Chtěli zase oknem do ložnice, ale okno se neotevřelo ani po desaterém zaklepání, a konečně oznámil jim Žemla špehýrkou, že jich nesmí vpustit, a radil jim, aby se vyspali u domovníka. Zburcovali tedy zase domovníka a ten vykázal jim k odpočinku starou, širokou pohovku, na niž ulehli oblečeni, nohama proti sobě, aby se lépe směstnali. Ale nemohli usnouti. Věděli, že jim nastává velmi nepříjemné setkání s panem Štěrbou, že budou musit na hodinu odejít, a že budou mít po případě nesmírně mrzuté opletačky, vzpomene-li si pan Štěrba na –  kufry. Jak by na ně zapomněl! Konečně k ránu –  šeřilo se již –  snesl se na ně spánek. Leželi tu nešťastníci na pohovce jak dvě polena, hlavy jejich skoro visely přes opěradla pohovky a oba chrápali, jako by prkna řezal. Nic je nerušilo, že domovnice počala mlíti kávu, nevytrhovalo je pranic chrchlání domovníkovo, kteiýž přecházel přes vrzavou a praskající podlahu a klel zuřivě, „že má hrom zapálit tohle noční toulání, a že by do toho mělo tisíc sakrů tento... když on za svou dobrotu a ochotu má mít mrzutosti s panem Štěrbou...“
     Na to odpovídala mu žena, že on je jedno staré hovado, když se s takovými kloučky spouští, a že by to nakrásně mohlo skončit velmi šeredně, kdyby si pan Štěrba zamanul a šel se svou násadou k domácímu, že by dokonce mohl přijít o tu díru tady a o domovnictví. Jí že se to nikdy nelíbilo.
     „E kuš, mrcho,“ zakřikoval ji domovník; „když ti dávali kafe a cukr, tos brala, viď? To mělo tvé svědomí cuinel a spalo, viď?“
     „Však tys jim neotvíral pro těch několik zrníček, co mi strčili, nestydo stará,“ bránila se domovnice, „ale proto, že ti lili do chřtánu kořalu! Pilo se ti, kulichu starý, když jsi platil štamprlátko jedno a vylíz’ jich šest! A teď bys to rád svedl na mne! Však napadne-li pana Štěrbu, aby šel také k tobě prohlížet, nevím, co ti poví, až najde ty prázdné flaštičky tam ve výklenku. Že sis je nekupoval, on vyrozumí, protože bys na to musil krást...“
     „S takovou tlamou ženskou si začni,“ mruče) domovník do vousů, „a dojdeš daleko!“
     Ale ke všemu byl rád, že mu žena ty láhvičky připomněla. Šáral se k výklenku, sebral tam asi tucet láhví rozličné velikosti, z nichž každá čpěla jinou kořalkou a na nichž byly pestře potištěné štítečky s firmou Štěrbovou. Namočil jednu po druhé do měděnce, v němž voda již se ohřála, seškrábal pečlivě nálepky a potom zanesl láhvičky do sklepa, kde je uložil za hromadu rozličného haraburdí. Čert ví, co by se mohlo stát!
     Bylo již k osmé hodině, ale Vincenc a August dosud nepřicházeli. Štěrba přešlapoval netrpělivě za pultem a z hrdla dralo se mu již mermomocí hromobití, jež chtěl na noční tuláky vychrliti. Konečně velel Žemlovi:
     „Martin, podívaj’ se, kde ti pacholci vězí!“
     Martinovi bylo nevolně, když musil k domovníkovi. Mládenci byli již vzhůru a snídali právě. Martin jim oznámil, že se pán po nich ptá. Řekl jim krátce, jak se věc sběhla, a radil jim, aby šli raději dříve do krámu, že to bude dříve odbyto. Páni mládenci byli nad míru schlíplí.
     „No, Martin,“ povídal August, „vy nám přec nebudete přištívat?“
     „Co nemusím, neřeknu, to víte,< odpověděl Martin a vrátil se do krámu. Brzy po něm přišli provinilci. Štěrba pohlédl na jejich bledé, nevyspalé tváře a velel, aby šli do pokojíku. Martin a učňové zůstali v krámě. Za okamžik bylo slyšeti spoustu nadávek, jimž následovalo v zápětí několik mlaskavých ran. (Když Martin později spatřil Vincence a Augusta, hořely jim tváře jako pivoňky.) Pan Štěrba řval jako lev. Pak poručil, aby mu vydali klíče kufrů. Prohlídka jeho nebyla marna. Našel v obou truhlách množství doutníků, a to dražších, několik párů nových rukavic, voňavky, mýdla, několik špiček na doutníky, skřipce na nos, hedvábné šátky a jiné drobotiny. Mládenci nemohli se vykázati že by věcí těch byli poctivě nabyli ze svého šestizlatového platu měsíčného, tím méně, ježto byli panu principálovi stále dlužni a dostávali jen po dvou, třech zlatých měsíčně. Pan Štěrba skonfiskoval všechno a započal provinilce zevrubně vyslýchati. Vyšlo na jevo, že se nočních jejich toulek účastnil i mládenec z filiálky zderazské.
     „Dnes také byl s vámi?“ zařval Štěrba.
     Mládenci přisvědčili.– „
     Nyní skočil pan Štěrba do krámu a nařizoval Martinovi, aby doběhl pro policejního strážníka. Tu padli oba mladíci na kolena a prosili s pláčem, aby je nevydával policii, že mu vše nahradí. Pan Štěrba dal se konečně uprosit.
     „Tak hybaj, holomci, ven z krámu! Vysvědčení vám nedám a kufry tu zatím zůstanou, než zaplatíte, oč jste mne okradli!“
     Vincenc a August odcházeli cele zničeni, ale najednou je hlas Štěrbův zastavil:
     „Ani krok na ulici! Zajděte k domovníkovi a ťam počkejte, až se vrátím.“
     A aby se tak stalo, doprovodil je k domovníkovi sám a přikázal mu, aby je nepouštěl z domu.
     Pak navrátiv se do krámu velel Martinovi, aby se oblékl a doprovodil ho. Šli do Zderazské uličky, do filiálky, kde úřadoval třetí noční pták, mládenec Jindřich.
     Pan Štěrba šel rychle, jako nedočkavec, jehož očekává nějaká příjemná věc, a Martin sotva mu stačil. Když vstoupil pan Štěrba do krámu, trhl sebou Jindřich na pytli, na němž seděl a po prohýřené noci podřimoval. Tvář jeho byla nevyspalá, oči unaveně mžouraly a rty byly bledý.
     „Poslouchaj’, Hajnrich,“ začal pan Štěrba beze všeho pozdravení a úvodu, „když jsem jich sem dal, myslil jsem, že jsou hodný člověk a že sé na nich mohu spolehnout. Ale oni jsou mi taky lump a spouštějí se mi s těmi cucáky z dola. Maj’ oni v noci flámovat? Nemaj’ si lehnout na kutě, aby se trochu prochrněli do rána? Jak pak tu mohou ve dne stát a dobře obsluhovat, když maj’ nohy jak na vodě a oči zalepeny? Co?“
     „Pane principále . . .“ pokoušel se Jindřich
o– nějakou omluvu, ale pan Štěrba nepřipustil ho ke slovu.
     „Byli dnes v noci s těmi kluky z dola, co? Řeknou jo nebo ne!“
     „ Prosím, pane principále, dneska jsem s nimi byl, ale já nechtěl...“
     „Mlčej’! Já vím všecko a už jsem to tam dole vyčistil. Teď jdu k nim. Vezmou si kabát a jdou mi odtud. Kufr zde zatím nechaj’, až se to všecko zinventýruje a spočítá. Teď zde zůstane Martin a oni jdou zatím ke mně dolů, odpoledne budeme tu vážit!“
     Teď se obrátil k Martinovi:
     „Tak, Martin, oni mi zůstanou teď ve filiálce. Odpoledne jim sem kluci přivezou kufr a zaříděj’ se tu. Po obědě uděláme inventuru a koukaj’, aby nic neprovážili. Snad se jim tu bude líbit lépe než dole. Uvidíme, jsou-li k potřebě.“
     Potom prošťoural pan Štěrba krám, prolezl světničku za ním křížem krážem, zdali tu není cosi podezřelého, a vzdálil se konečně s Jindřichem, kterýž odcházel velice smutně. Dařilo se mu dost pěkně ve filiálce a připravil se o to, že měl spolky s těmi dolejšími.
     Martin Žemla osaměl. Bylo mu nevolno, když pomyslil na osud svých soudruhů. Neměl ovšem příčiny, aby jich litoval, nanejméně však po tom, co se událo včera večer a co ho dosud naplňovalo neskonalým odporem. Srdce jeho však přece bylo naplněno soucitem s nešťastníky, jež pokládal v tom okamžiku za ztraceny.
     Byl po celé dopoledne velmi roztržit a stále byl uváděn do rozpaků opětovanou otázkou sousedek a sousedů, služek a hospodyň z okolí, starých to odběratelů:
     „Kde je pan Jindřich? Je nemocen? Odešel odtud? Ale vždyť není ani prvního, ani patnáctého!“ Martin ovšem nesvěřil nikomu, co se stalo, a vysvětloval, že pan Jindřich šel dnes dolů do Spálené ulice a on že zatím bude na jeho místě, čímž ovšem také nelhal.
     V poledne přinesl mu chlapec ze Spálené ulice oběd a brzy po poledni dostavil se pan Štěrba s Jindřichem, aby provedli inventuru. Věc trvala skoro do večera. Na štěstí shledáno vše v pořádku, zásoba zboží shodovala se skoro na vlas s účty ve knize a tržbami denními, i byl pan Jindřich následkem toho přijat na milost; musil však zůstati ve hlavním obchodě na Spálené ulici, kde jej měl pan principál stále na očích. Aby se pak noční výlety mládenců nemohly opakovati, dal pan Štěrba do okna pokojíku zasaditi mříž.
    Uplynulo několik dní a Žemla nevěřil ani svému zraku, že vše jest pravda, co se v posledním čase sběhlo. Je možno, že se s ním udála náhle taková proměna? Tu stál ve filiálce skoro jako pán klidně od rána do večera, obklopen kol do kola nezvyklým tichem; nemusil se dívat, kterak někdo je stále bit, nebyl pronásledován nepřetržitým podezíráním, nespal v malém brlohu jako sysel s celou rodinou, mohl číst i psát, neboť ke všemu zbývalo mu dosti času, ba mohl i o chvíli dříve zavřít, neboť ve Zderazské uličce po deváté hodině skoro již nikdo ke kupci nešel. Hlavně však byl zbaven nesnesitelné společnosti surových těch druhů, a to jej těšilo ze všeho nejvíce. Kromě toho také již neslýchal krasořečí páně Štěrbových. Ovšem přišel časem principál na prohlídku, ale necítil se ve filiálkách tak doma jako na Spálené ulici a počínal si mnohem mírněji. Mládenec ve filiálce mohl míti u sebe peníze, mohl si někdy zakouřit, mohl si poslat pro žejdlík piva, ba mohl jít po zavření krámu do hostince. Pokud nezanedbal obchod, bylo mu vše to dovoleno. A Martin obchod nezanedbával. Přívětivým chováním, dobrou obsluhou a rozličnými úslužnostmi k obecenstvu získal si brzy přízeň sousedstva a znenáhla množili se ve filiálce odběratelé.
Pomalu navykali si kupovat u něho i lidé vzdálenější, z ulice Žitné, Křemencové, ba chodili k němu
i z bližších končin Dobytčího trhu. Pan Štěrba poznal brzy, že má dobrého, spolehlivého člověka ve filiálca, a za dva měsíce přidal mu zlatku, později dokonce dvě.
     Život Martinův plynul nyní zcela jednotvárně, ale klidně. Míjely dny, týdny, měsíce, přešel rok, minul i druhý, třetí, a již chýlil se ke konci čtvrtý rok, když tu jednoho dne přišel k němu pan Štěrba –  v sobotu –  jak ode dávna činil. Koukal po krámě, usedal tu na pytel, tu na židli, začal desetkráte o rozličných věcech, vyptával se na ledacos, ptal se Martina, kam chodí, líbí-li se mu v krámě, co myslí, zdali by se dal tenhle obchůdek trochu zvětšiti, a Martin odpovídal prostým svým způsobem klidně, polohlasitě, a skoro se v duchu divil, jak je dnes pan Štěrba hovorný a přívětivý.
     „Viděj’, Martin, já jich mám teď rád,“ řekl pojednou pan Štěrba.
     Martin se začervenal a pohlížel udiveně na principála. Co do něho vjelo?
     A pan Štěrba pokračoval:
     „Oni nejsou lump, jako ti ostatní. Nemyslej’ si, já vím všecko, co dělaj’. Vím, že si kupujou knihy, ale vím, že na ně nekradou moje peníze a že nikoho nešiděj'. Vím, že nechoděj’ mnoho do hospod a že nepijou. Vím, že si ze svého platu něco ukládaj’ do spořitelny, a to je hezké. To je vidět, že jsou kupec a že počítaj’. Vím, že si kupujou obnošené šaty, a ževjsou na ně šetrný. To koukaj’, že to vím, co?“
     A pan Štěrba se pojednóu rozesmál.
     Mártin skutečně koukal. Věděl sice dobře, jak páni principálové umějí špehoyati mládence a jak je dávají špehovati, ale ode chvíle, co byl ve filiálce, nepřipadlo mu ani, že by se pan Štěrba o něj tak staral. Otvíral oči také proto, že nechápal, proč mu to všechno pan principál povídá? Proč je dnes tak sdílným?
     Pan Štěrba mluvil ještě chvíli, pak se zvedl, aby se vrátil zase do Spálené ulice, ale náhle se na prahu otočil a otázal se:
     „Kam pak zejtra půjdou, Martin?“
     „Nevím, pane principále, nemám ještě nic určitého.“– ,
     „Tak já jim povím, Martin. Až budeme po obědě, počkaj’ na mne chvíli, co si trochu zdřimnu, a pak půjdem spolu na procházku a někam na sklenici piva, nebo do kavárny, chtěj-li.“
     Aj, aj, tato čest! Odkud se béře pojednou přízeň páně Štěrbova? Martin sic nechápal, ale přijal zdvořile vyzvání pánovo. Pan Štěrba potřásl mu při odchodu rukou a zmizel. Martinovi vrtalo mozkem až do noci, co znamenaly dnes návštěva a hovory principálovy. Ale nedomakal se ničeho.
     Druhého dne, v neděli, zavřel Martin krám o hodině s poledne, načež jako obyčejně šel k obědu do Spálené ulice. Při obědě pozoroval, že i paní Štěrbová jest přívětivější, než druhdy.
     Pan Štěrba nejedl dnes tak rychle, hltavě jako jindy, kdy spěchával, aby již jen ležel na pohovce ve svém pokoji. Nečetl také' přes talíř noviny a netvářil se zarputile, nebyl němý, jako jindy při nedělních obědech. Vypadal dnes mnohem rozmarněji, hodil tu tam po několika slovech mládencům, ba zažertoval dokonce i s nejstarším učněm Vendelínem, až se mladík nad neočekávanou poctou zarděl po uši a zůstal odpověď dlužen.
     Potom obracel se pan Štěrba ke svým třem dcerám –  s nimiž při nedělních obědech před mládenci nemluvil nikdy, aby zachoval náležitou vážnost k celé své rodině a domácnosti, aby nezkazil svůj personál přílišnou familiárností –  a pokoušel se rozhovořiti je. Nepodařilo se mu to. Vyrostlyf i dcery páně Štěrbovy doma v kázni podobné, v jaké vyrůstali dole v krámě jeho učedníci a mládenci, a jako tito, nemohly ani ony vpraviti se v náhlou, neobyčejnou dnešní přívětivost otcovu.
     Konečně bylo po obědě, pan Štěrba dopil zbytek piva a vstal od stolu. To bylo pokaždé znamením, že je tabule u konce, a jakmile vstal principál, zvedali se vždy rázem také mládenci a učňové a opouštěli jídelnu s uctivým: „Dobrého zažití přeju!“
     Také dnes tak učinili, ale Štěrba kynul přívětivě rukou a pronášel velikomyslně:
     „Jen zůstanou ještě sedět, Martin, Venci a Alois. Paní jim dá trochu černé kávy –  pak si
mohiou jít. Vy, chlapci,“ –  obrátil se k učňům –  „jděte do školy.“ 
     Potom odešel principál do ložnice.
     Za chvíli přinášela paní Štěrbová a nalévala mládencům kávu. Mladí mužové byli ve značných rozpacích častováním, jakého se jim dostávalo jen
o– božích hodech, a nevěděli, kam by dali nohy, kam ruce. Jakmile jim zmizel s očí velitel jejich a vzor, pan principál, byli v koncích se společenskými svými manýrami. V téže míře, jak dovedli v krámě obskakovati a škádliti služky a žertovati s nimi, byli neobratní a neohrabáni, když se octli ve společnosti jiné. Nejen, že jim překážely ruce, které drželi stále pod stolem na kolenách, ale hlavně jim vypovídal službu jazyk, jindy ostrý jako meč. Co mají mluviti u přítomnosti slečen Štěrbových?
     Alois a Venci vypili kávu nejdříve, poroučeli se uctivě a rychle odcházeli. Martin chtěl učiniti také tak, ale paní Štěrbová zadržela jej přívětivým oslovením:
     „Neutíkaj’, Martin; pán vstane co nevidět, mohou na něj počkat zde v pokoji.“
     Usedl tedy Martin jako na jehly. Kéž by byl v krámečku svém na Zderaze! Vždyť nevěděl, jak se má obrátit, co počít.
     Děvčata vytratila se z pokoje, jedno za druhým, a Martin osaměl s paní, která se otazovala, jak to „nahoře u něho“ chodí, je-li u nich spokojen, co dělá jeho braír, bude-li se ženit –  Martinovi bylo, jakoby na skřipec brala.

     Konečně uplynula dlouhá hodina a v jídelně objevil se opět pan Štěrba, ustrojený již a s doutníkem v ústech.
     Vyňal z náprsní kapsy tobolku a podávaje Martinovi doutník, pobízel jej:
     „Tu maj’, zapálej’ si také! Lépe se nám poběhne...“
     Za malou chvíli octli se na ulici, pan Štěrba rozhlédl se na všecky strany, přemýšleje, kam by zamířil, a rozhodl pak:
     „Půjdeme na hradby, viděj’, Martin?“
     Martinovi bylo jedno, kam půjdou. Tonul jen v trapných rozpacích, co vše to znamená a co od něho vlastně pán chce. Kráčeli tedy volně městem a po delším pochodu usadili se v kavárně Viktorii“ na hradbách. A když tam odtud as o půl šesté vycházeli, věděl již Martin dobře, oč běží. Pan Štěrba nabízel mu čest, aby se stal jeho zetěm, aby pojal za ženu slečnu Antonii Štěrbovu, jednu ze tří dcer páně principálových.
     Řekl mu to mezi třetí a čtvrtou sklenicí piva, a bylo patrno, jak se mu odlehčilo, když poslání své vypověděl. Bylo to poslání –  mluvil zajisté i za svoji chof.
     „Já vím, Martin,“ hovořil pak dále principál neobvykle dobromyslně, „že tohle nečekali, že se toho nenadáli. Ale to nic nevadí. A nic si z toho nedělaj’, že maj’ tak říkajíc holé ruce. Já byl jednou taky malým pánem. Co má holka z dobré rodiny dostat, všechno dostane, a když oni přiložej’ ruce k dílu, nebude jim na světě zle. Já vím, Martin, že
se svou náturou jenerálem nebudou a žádnou vojnu nevyhrajou, ale líbí se mně na nich, že jsou poctivý chlap. A z Tonky si vyvedou ženn, jak sám budou rozumět . . .“
     Martinovi bylo z nabídnutí pánova horko i zima. Slečna Antonie byla asi dvacetiletá, suchá blondýna s řídkými vlasy a poněkud zkřivenou páteří, což mohl člověk velice shovívavý pokládati za jistou nesouměrnost tělesnou, což však lidé méně shovívaví naznačovali bez obalu mnohem určitějším názvem.
     Martin byl téměř ohromen tímto důvěrným nabídnutím a díval se na pana Štěrbu v neskonalých rozpacích. Posud vlastně nepřemýšlel o tělesných a duševních vlastnostech slečen Štěrbových, kteréž ve své ubohé podřízenosti znal nesmírně z daleka a jimiž duch jeho se nezaměstnával; nepozoroval tedy také slečnu Antonii, ale nyní, v rozhodném okamžiku, zdálo se mu přece, že na dně vědomí jeho vystupuje zcela určitý pocit, záměru páně Štěrbovu velice nepříznivý. Slečna Antonie, pokud mohl souditi z odměřeného setkávání při obědech nedělních, byla totiž přirozenosti neslané a nemastné (jemu tanulo vždy na mysli: tvarohové), nijaké, fádní. Po dnešní den byla mu tato její základní vlastnost naprosto lhostejná. Ale v okamžiku, kdy mu pan Štěrba dceru nabízel, pocítil náhle, že její zjev nikterak se nesrovnává s onou neznámou posud a jen v mlhavých obrysech před ním vystupující bytostí ženskou, po jejímž boku by chtěl prožiti všechen dalšíj život. Vždyť celá jeho budoucnost byla mu nejasna a tak podivně vzdálena.
    Martin ovšem zatajil nelibé své pocity a vyhnul se s vynaložením vší energie zatím jakž takž určité odpovědi. Stísněným hlasem pronesl, že se nikdy neodvážil myslit na něco podobného, že nemůže na toto čestné nabídnutí ihned a rozhodně odpovědět, a prosil pana Štěrbu, aby mu dopřál času na rozmyšlenou, aby nějaký čas posečkal. Pan Štěrba domníval se, že to jest obyčejná ostýchavost Martinova, a slíbil tedy, že počká. Ale tím větší rozmrzelost opanovala principála, když po několika dnech uslyšel od Martina odpověď nesmělou sice, ale zápornou. Pan Štěrba se zlobil, že jest Martin nevděčníkem, ale skoro ještě více se styděl, že se dceři jeho dostalo od prostého, hloupého, chudého, ničemného, nemotorného mládence kupeckého odbytí. A té chvíle, kdy Martin panu Štěrbovi upřímně odpověděl, poznával zcela jasně, že dny jeho ve službě dosavadní jsou sečteny. Pan Štěrba sice první dobu vyhýbal se Martinovi, nechodil k němu na Zderaz, ale Martin z rozličných okolností vycifoval, že by skoro bylo na čase, aby se stěhoval. Dostával pojednou z dola nejhorší zboží a skoupou váhu; pan Štěrba najednou mu vzkázal, že ve filiálkách nebude již v neděli od jedné do šesti hodin zavřeno, ale že krám po celý den zůstane otevřen, a konečně jednoho dne, použiv jistého případu, jenž nedávno vyšel na veřejnost a objevil, že jistý mládenec v jisté filiálce na Starém městě zpronevěřoval pánu svému zboží i peníze, přišel k Martinovi a řekl mu, že, nechtěje ho uraziti, jen z pouhé opatrnosti musí žádati, aby měl mládenec ve filiálce tři sta zlatých kauce. Martin tři stovky neměl a věc byla vyřízena. Dal výpověď sám a za čtyři neděle šel. Ale nešel daleko. O věci dověděl se za tepla pan Šloser ze Štěpánské ulice a nabídl Martinovi filiálku v Žitné ulici blíže Šítkových mlýnů. Doufal, že s Martinem získá několik odběratelů Štěrbových, a nemýlil se.
     A zase plynul život Žemlův jednotvárně a tiše po čtyři léta. Martin pracoval svědomitě pro pana Šlosera, jako byl dříve pracoval pro Štěrbu, ale od osudného rozchodu s bývalým principálem naplňovala ho jediná myšlenka: touha po samostatnosti, přání, aby se mohl vytrhnouti z těch nepříjemných služebných poměrů a pracovati jen pro sebe. Pracovati od rána do večera, do hlubokých nocí, bez ustání, pilně, vytrvale, ale pro sebe –  pro sebe! Také pan Šloser měl dcery a mezi nimi jednu chorobnou, chudokrevnou, slabou, nepříliš příjemnou, a Martina naplňovala jakás pověrčivá obava, že pan Šloser vytasí se jednoho dne s podobným návrhem, jako pan Štěrba.
     I spořil Martin jako žid, odepíral si vše, čeho sí soudruzi jeho v plné míře dopřávali, a ukládal ze mzdy své co nejvíce, aby si nastřádal hotovost nějakou, s níž by mohl podniknouti samostatný obchůdek. Asi po čtyřech letech pak stalo se něco, co pokládal Martin s počátku za veliké štěstí, ale v čem později spatřoval úskok osudu. Když vycházel čtvrtý rok u pana Šlosera, zemřel pojednou
V otcovském městě Martinovi strýc a kmotr jeho, jenž měl chlapce od jakživa rád, a odkázal mu v posledním pořízení tisíc zlatých.
    Tisíc zlatých! Připočítal-li k tomu Martin úspory své, páčil se majetek jeho na patnáct set, a ode chvíle, kdy zvěděl Martin, že je takovýmto boháčem, nemohl klidně usnouti. Pryč, pryč odtud! hřmělo v něm od rána do večera, a Martin neodolal pokušení a pídil se po nějakém kupeckém krámku, jejž by mohl převzíti, anebo po místě, kde by mohl s nadějí začíti.
    Juž pan Štěrba obírával se druhdy záměrem, směřujícím ke zřízení třetí filiálky, a to někde ve Václavské ulici, kde nebylo kupee příliš na blízku. Později upustil od záměru toho, ale Martin vzpomněl nyní na ten podnik a nejbližší neděle vybral se pod Slovany, aby prozkoumal končinu. Obcházel, šel tam za týden a za čtrnácte dní zase, zastavil se tu a tam, ve trafice, v kořalně, vyptával se obezřele, a náhle se mu zazdálo, že mu štěstí přeje. Dověděl se, že hokynář na rohu chce se vzdáti obchůdku svého, poněvadž dostal kdesi službu za portýra.
    Po několik večerů odhodlával se Martin k návštěvě hokynáře, stále uvažuje a počítaje. Byly okamžiky, kdy se lekal veliké věci, již chce podniknouti, a umiňoval si, že ještě posečká. Byly však zase chvíle, kdy ulehnuv večer na lůžko, týrán byl neodbytnou myšlenkou, kterak chybil, že již dnes nezašel k domácímu a k hokynáři ve Václavské ulici, u nichž jej může zítra z rána někdo předejiti.
     Konečně vzcaopil sé jedné neděle a zamířit pod Emauzy s nezvratným úmyslem, že svoji záležitost vyřídí. Navštívil majetníka domu a najal místnost hokynářovu, načež vešel do krámku a vyjednal s manžely Kolátorovými kupní cenu za krámské „ zařízení“, samou to červotočivou harašinu.
     Vrátiv se z této vážné výpravy, sedl Martin ve filiálce a napsal čtyřnedělní výpověď principálu svému, panu Šloserovi.
     Tyto čtyři neděle strávil Martin v zimničném rozechvění. Sloužil posledně, za krátko má býu svým pánem.
     Konečně měsíc vypršel. Martin rozloučil se s principálem a dal se kvapně do práce, aby ani dne zbytečně nepromařil.
     Obešel si několik velkoobchodníků se smíšeným zbožím, cukrem, jižním ovocem a rosolkami, objednal první malé zásoby a hleděl s napjetím vstříc onomu dni, až poprvé otevře vrata svého krámu.
     Posléze bylo vše pohromadě a na svátého Josefa roku 18** zastkvěl se ve Václavské ulici červenobílý štít s nápisem Martin Žemla.
     Poohlédli jsme se nazpět v doby Martinova učení a mládencování –  vraťme se nyní zase k němu do Václavské ulice.