V hospodu města Hirschberg zasílalo slunce za Pernštejnskou horu zapadající nízkými okny poslední papršlek svůj a obráželo se o bledou tvář u okna stojícího jinocha pocestného. Byl to pěkně vzrostlý, as dvacitiletý jinoch, v černý, ač sprostý, přece čistý šat oblečený. Tmavé kaštanové vlasy a hustě zarostlá černá brada vyvýšovala bledost vpadlých lící tudy cestujícího cizince a snědosvětlé oko jeho s nevýslovnou touhou za zapadajícím sluncem hledělo. Jeho duch bloudil daleko po plamenné obloze, dále nežli bledá chodívá lůna, dále nežli slunce zlatostkvoucí znamená cestu; tam, kde myriády hvězd u věčném souzvuku vkolo Síria krouží plamenného, tam bloudil duch jeho, hledaje svět Ideálů svých; hledaje hvězdu, kde přebývají rovnorozenci jeho, po jejichžto i jeho srdce toužilo stánu co po dávno opuštěné, proti vůli opuštěné, milované vlasti; - častokráte duch jeho se přiblížil k cíli tak toužebně hledanému ; - již již vstoupiti chtěl v byt Ideálů svých, a vždy hlasný hovor zde shromážděných hostů i hlučné řinkání sklenic vyprázdněných plašilo dále světy oné a přikovalo ducha roztouženého, přivábíc jej z daleké poutě, nanovo k pouhé, láskyprázdné zemi. 
Právě nanovo zaléd svobodně duch jeho, již znovu viděl zdaleka hledaný ráj; v myrtových hájinách procházely se stkvoucí postavy lehkým naň kývaje prstem, líbezný usměch hrál po tváři blažené, on — „U sta hromů!“ vtom zavznělo uprostřed světnice a silné řinknutí sklenice nasledovalo
hromonosná slova; uleknutý sebou trhl jinoch, vtom pak přikročil druh jeho a polou ousměšně, polou litostně i outrpně k němu pravil: „Co jest naplat, že se vždy vydereš ze světa smyslného a toužíš po světě Ideálů, který ani sám nevíš, kde se nachází, zdali jen v tobě neb mimo tebe; - podkuď smyslové tvoji oučinkují, musíš v smyslném světě žiti, neboř věčný jestiť rozbroj mezi světy, jak smyslů, tak Ideálů i obrazotvornosti, a vždy ten vítězí, kterého oučinkováním žijeme. - Zamkni oči, a již velký díl ztratíš světa smyslného; - pak bude lze tobě vznésti se v Ideálů říši; - může však také býti, že ne,“ doložil ousměšně, „že tou mírou, kterou bude zacházeti svět smyslný, tou měrou zahasnou Ideálové tvoji.“ Nepromluviv, s opovržením na mluvícího se ohledná kráčel jinoch ven v jarní večer, a jako  ohlas znělo v duchu jeho „znič smysly, a pak Pokrčiv ramenama, odcházel druhý do kouta světnice, kde dříve seděl, smutně sám k sobě takto řka: „Lutobore, ty mnou opovrhuješ, že ti chci víru odejmouti, která mne sama opouští a již hledím ouzkostně udržeti; - však mně jest nej bolestnější, an cítím, že tímto světem opovrhuji, jiný neočekávaje; aniž mně jest k útěše, že“ - s smíchem - „jsem blázen, a dost!“ - a opět s nucenou veselostí hleděl po světnici, v které to, jak náleží, strakatě vyhlíželo.