V	jedné z nejstarších částí královské Prahy, ve starobylé, pochmurné, úzké ulici blíže Týnského dvora, na hmotném, šedivém domě, který zajisté že pamatuje několik století, visí pod okny prvního patra dlouhý, rozpraskaný štít s nápisem polozašlým, ale přece zřetelně čitelným:
MARTIN ŠKABROUT a syn.
Stará, počestná, zachovalá firma, o níž ještě nikdy nebylo pochybnosti, jejíž směnky jsou jako zlato, jejíž poukázky jsou jako hotové peníze.
Stará, osvědčená firma, jejíž jméno má výborný zvuk nejen „na místě“, jak se po kupecku říká, ale i za hranicemi. Kterou znají dobře nejen ve Vídni a v Německu, ale i ve Švýcařích, ve Francii a v Anglii. Ode chvíle, kdy byla tato firma založena - a může tomu býti sto let, neboť již první Škabrout se jmenoval Martin a již on umístil později na firmě vedle vlastního jména svého „syna“ - tedy od chvíle, kdy byla tato firma založena, vznikaly nové a nové závody a nad jejich vraty zastkvívaly se nové lesklé štíty; ale mnohé z těch závodů nedočkaly se dlouhého věku, upadaly a klesaly, lesklé štíty mizely a firmy zanikaly ve věčném zapomenutí. Avšak štít s nápisem Martin Škabrout a syn, ač rok od roku puchří a dále se rozpraskává, vzdoruje celému století a je starému závodu chloubou, takovou, jako je nejvyšší chloubou vojska starý, vetchý, v taženích válečných rozbitý a rozstřílený prapor. 
Zdá se, jako by tento ohromný sklad materiálního a barvářského zboží nebyl býval nikdy načat, jako by tu vše stálo a leželo, jak bylo před nepamětnými časy narovnáno. Ale to se jen zdá. Zatím nevešlo by se zboží, kteréž v krámě Škabroutů bylo prodáno, do sta skladů stejně rozsáhlých.
Takovýto obchod podobá se nádržce ve staré zahradě, do níž vody stále a téměř nepozorovaně přitéká a z níž zase nepozorovaně ubývá.
Hladina její je pořád stejně vysoká, jako jsou stále stejně plny zásuvky a regály, krabice a láhve i bedny v krámě, z nichž se nepřetržitě prodává. Tajemné toto doplňování a nahrazování zboží ubývajícího téměř se nepozoruje. Nevšímají si toho již ani oni, kteří v krámě stojí a prodávají. Po celý den vcházejí do krámu a vycházejí lidé, kteří odnášejí zboží po trošce, v ruce, v kapsách, pod paždím - kdo si toho všímá! A týden co týden vjíždějí širokým klenutým průjezdem nákladní vozy do tmavého, špinavého dvora, kde se skládají těžké bedny, sudy a koše, obsahující vždy nejrozmanitější zboží, kteréž po vybednění vnáší se zadem do krámu na určitá místa.
V	tomto klenutém skladě, který se podobá z ulice bezedné skrýši, kutí od rána do večera četný personál, jemuž velí přísný, rázný šéf, majitel firmy. Není to již pan Martin Škabrout, nýbrž jeho syn Stanislav, od založení firmy třetí samostatný a jediný majitel závodu - jediný po tak dlouho, dokud opět syn jeho nevzroste, aby zaujal místo vedle otce svého v závodě, jaké je mu již připraveno a vyhrazeno starým nápisem na štítě: Škabrout a Syn.
Pan Martin Škabrout, syn původního zakladatele firmy a otec nynějšího šéfa, dávno odstoupil do soukromého života, když byl svým dcerám několik domů nakoupil a odevzdal obchod jedinému synu, kterýž obnovil v závodě kázeň, v posledních letech panování starého pána již již ochabující. Stanislav Škabrout náleží již době moderní. Svědčí o tom předně jeho křestní jméno, jímž poprvé porušena rodinná tradice, starý zvyk, dle něhož všichni Škabroutové - dokud matrika sahá - bývali křtěni na Martina.
Narodilť se Stanislav Škabrout v době, kdy se probouzel v Praze nový ruch, a tehdáž uvědomil si starý pán, Martin Škabrout, že asi je rod jeho původem český; vlastenecký rozruch uchvátil i jeho, a aby dal probuzenému svému vědomí výraz i na zevnějšek, vybral pro novou mužskou ratolest svého „domu“ jméno vlastenecké, slovanské, a nazval syna Stanislavem. Byla to oběť, kterou mohl snadno přinésti, neboť nestála mnoho práce a peněz také ne. Zdálo se mu také, že jméno Stanislav je vůbec mnohem modernější a vhodnější pro novou dobu, nežli Martin. Brzy po narození Stanislava a jeho pokřtění přikročil starý pán po dlouhém domlouvání se strany některých zvláště nadšených přátel svých, aby i jméno svoje přizpůsobil novému pravopisu, jak české jméno Škabrout vyžadovalo. Stkvěloť se na štítě až dosud Martin Škabraut a syn. Po velikém boji vnitřním - a jenom následkem přimlouvání živlů zcela radikálních, jak řečeno - odhodlal se pan Martin, že dal druhé a vyškrábati a na jeho místo vepsati o. Uplynulo již přes třicet roků od té doby, ale změna ta dosud jest patrna. Oprchává sice a větrá stále i toto o, ale je zřejmo, že hláska ta novějšího jest původu než ostatní nápis.
Krom naznačených věcí neutrpěly tradice rodinné a zřízení závodu nijaké změny. Knihvedení závodní stále se konalo po německu a rovněž tak i korespondence obchodní, byť platila i firmám nejčeštějším a ústavům domácím. Snad pan Stanislav Škabrout učinil v té věci nějakou změnu, ač o tom není jisté zprávy.
V	kruzích samostatných obchodníků a kolegů svých požívá pan Stanislav Škabrout pověsti „štrenk“42 šéfa - jak se v Praze ještě zhusta říká. Avšak personál páně Škabroutův jest mínění poněkud jiného a nazývá přísnost pána svého hrubiánstvím a říká, že „starý“ je mamlas.
Nechci býti rozhodčím v této věci, ale tolik se mi zdá, že v mladém panu Škabroutovi proudí skutečně několik žejdlíků krve oněch starých, bývalých kupců, kteří znenáhla vymřeli, před nimiž 
se podřízení druhdy třásli, jejichž hlas burácel v klenbách krámů hromem, kteří měli celé slovníky vlastních, krásných nadávek a kteří mladé pokolení kupců vychovávali holí nebo aspoň tlustou rákoskou.
Jak pravím, zdá se mně, že v panu Stanislavu Škabroutovi vězí kousek té staré kupecké nátury.
Nu, mladý člověk snese něco a obyčejně si něco myslí, když mu pan principál důkladně nadá. Nikdo by nevěřil, jak i pouhá taková myšlenka může býti v utrpení úlevou.
Avšak v řadách zřízenců obchodních a svědomitých pracovníků najde se někdy i starší člověk, který bývá citlivějším. Postavení takovéhoto staršího pomocníka je čím dál trudnější. Ubývá mu pružnosti, síly, ubývá zraku - kde uvázl, tam již asi také zemře. Starý dělník těžko najde nové místo, i musí si vážiti dosavadního, ať s ním nakládají jakkoli. Víť principál, že mu zestárlý pomocník tak snadno neuteče.
Pan Škabrout měl také staršího takového pomocníka, obchod- vedoucího, poctivce, že mu mohly býti svěřeny perly nepočítané, obchodníka, který jen dýchal pro své povolání, svědomitého člověka, jemuž byla povinnost nade vše. Ale tuhly mu již trochu údy, že nemohl lézti po žebříku jako ostatní mladší, a kterýž jsa pečliv, aby obsloužil odběratele co nejlépe, byl již trochu zdlouhavým. Jinak věděl dobře pan Stanislav Škabrout, že nemá nad kamaráda Rysa poctivějšího a oddanějšího spolupracovníka.
Řekl jsem kamaráda - docela právem.
Vyrostlť pan Škabrout vedle Václava Rysa, kterýž byl v závodě již za starého pána a nosil jako učeň na rukou malého Stanislávka, když se narodil. Tenkráte panoval v rodině pana Martina Škabrouta důvěrnější, rodinný způsob. Učňové obědvali v neděli se „starým“ u jednoho stolu, shromažďovali se na Štědrý den i s rodinou principálovou pod vánočním stromem a odnášeli si do své ložnice po večeři malé dárky. Václav Rys, který byl jako druhou chůvou Stanislávkovou, směl mladému pánu tykati, což Stanislávek, vyrůstaje, činil navzájem. Pak postavil starý pán Stanislávka za pult, aby se vyučil, a přítel Rys byl jeho mistrem a učitelem v krámě. A ještě později jel mladý pán na cesty, čichl všady trochu ve světě, vrátil se, oženil se - Václav Rys trval stále na svém místě a expedoval a prodával jako před třiceti a více lety. Mladý převzal obchod, Rys tykal si stále s novým šéfem, a když principál někdy v míře neobyčejně dobré po zavření řekl: „Ryse, nechtěl bys na sklenici piva?“ - odpovídal Rys ochotně: „No, půjdeme, Stanislávku, půjdeme.“
Jen jednu nepříjemnou stránku měl důvěrnější poměr Václava Rysa k mladému principálu. Stanislav Škabrout rád a chutě nadával svému personálu, ať byla příčina důležitá nebo malicherná. Jeho zásadou nebylo, že na podřízené sluší účinkovati mravně, přísným sice napomenutím, ale důstojně. Nikoli. Zdálo se mu, že nejvydatnějším prostředkem k zachování autority v závodě a k vymáhání poslušnosti a úcty jest nadávka - a nebyl v nich vybíravý. A poněvadž „Stanislávek“ Rysovi tykal, vynadal mu obyčejně hůře než všem ostatním, když byl v nedobré míře. Malá jeho, drobná, hubená, neúměrná postava stanula uprostřed krámu, krátké nohy, poněkud do „x“ a jako vyvrácené z boků, rozkročily se, krátké, suché ruce oddálily se od těla jako dvě ramena pumpy, úzká, dlouhá hlava na tenkém krku pošinula se kupředu, pihovitý obličej páně Škabroutův s řídkým zrzavým knírem pod táhlým nosem zsinal, z pichlavých, šedivých očí sršely blesky a z tenkých jeho rtů zrovna syčelo, jako by tam bylo hnízdo hadů. Pak lítaly nadávky napravo nalevo, bez ohledu, jsou-li v krámě jen pomocníci či jsou-li přítomni i lidé cizí, kupci, a řekl-li někomu „osle“, znělo to syčivě: „ossssle!“ Jak řečeno, ani starý věrný první pomocník v závodě, Rys, nebyl šetřen principálem a nejvíce mrzelo mírnou tu hlavu, znenáhla již šedivějící, že principál nadával i před lidmi. A konečně jednoho dne, když „Stanislávek“ zase strhal všechen personál i s bodrým Rysem, že by od nikoho z nich nebyl pes kus chleba vzal, vstoupil Rys navečer, před zavřením krámu - když byl vztek principálův již pominul - do pisárničky Škabroutovy za krámem a hledě zcela klidně, bez rozčilení na šéfa, kterýmž pohledem ho pravidelně nejspíše ukrotil, řekl mírně a tiše:
„Slyšíš, Stanislave - a nezlob se, víš - poslouchej. Jsem už starší člověk - víš dobře, že starší o tolik a tolik, a vybaloval jsem tě z mokrých plen, když jsi ještě cucal - a byly jiné věci, že na to člověk rád nekouká. Heleď, že pomalu šedivím! Jsem tu přes třicet roků a nikdy jsem nic neukrad', to víš, a za to, co dostávám, právě dost se nalopotím. A ty mně pořád nadáváš jako nějakému klukovi. Mejlíš se, myslíš-li, že mne to těší. Já ti povím: ty jsi kupec a já také. Nabízím ti obchod. Plať mně měsíčně o pětku méně, ale nenadávej mně. Vyplatí se ti to, a mně ta zdvořilost bude také za pětku stát.“
Pan Škabrout se podíval na Rysa, neposmívá-li se, ale starý poctivý obchodvedoucí stál tu klidně, upíraje mírný, dobrácký pohled na principála, pohled takový, jemuž nikdo neodolal.
Stanislav Škabrout upřel na chvíli jedovaté zraky své na Rysa, nezlomí-li ten pokojný, dobrácký jeho pohled, ale Václav Rys necouvl a očí nesklopil. Díval se na svého přítele šéfa, jako by hleděl do dálky, do modra nebes, na hladinu jezera. Tak klidně, mlčky, vyčkávavě.
„No dobře!“ ňafl konečně pan Škrabout tence a usedl ke stolku. „Tak nezapomeň, žes mi pětku slevil!“
„A ty nezapomeň, že mi nemáš nadávat,“ odpověděl tiše Rys a beze šustu vyšel z pisárničky.
Stalo se, čeho se nikdo nenadál a čemu všechen ostatní personál velice se divil. Pan Stanislav Škabrout za celý měsíc ani jednou neřekl křivé slovo Rysovi, ač ho to stálo dost přemáhání. A pak se stalo, co by snad čtenář neočekával, nač vsak Rys byl zcela bezpečně připraven. Při nejbližší výplatě dal pan Škabrout věrnému spolupracovníku svému o pětku méně. Viděl, jak Rys peníze přepočítává, a otázal se pak:
„Je to dobře - viď!?“
„Je!“ odvětil krátce a měkce Rys. „Děkuju!“ Nóbl nátury jsou vzácné, ale někdy se najde nějaká, jak pan Škabrout dokazuje.
Pocházel ze staré pražské rodiny a byl výborně vychován, krom čehož znal kus světa.
Minul druhý měsíc - pan Rys dostal zase o pětku méně a zase vycházel spokojeně z pisárničky. Práce těšila ho teď mnohem více, celé jeho vzezření jevilo spokojenost. Principál mu nenadával, ač chodil někdy po krámě jako medvěd a hleděl jako výr na Rysa, kterýž obsluhoval odběratele obvyklým svým, volným způsobem.
Minul třetí měsíc. Zase vcházel do pisárničky jeden po druhém pro měsíční plat a posledním byl Rys jako vždy.
Obdržel peníze, přepočítal je, ale dnes je nestrčil do kapsy jako jindy. Položil je pomalu na stůl a řekl povědomým měkkým hlasem:
„Dnes jsi se zmýlil, Stanislávku; dostanu ještě pětku.“
Bodavé, šedivé oči šéfovy zvedly se z knihy, v níž se již byly ponořily, utkvěly na Rysovi, a z tenkých rtů vyletělo:
„No, cožpak jsi mi neslevil? Zaspal jsi to?“
„Když nebudeš nadávat - slevil, ano,“ odpovídal zvolna Rys a modré jeho oči se přímo položily na principálovu tvář. „Ale tys mně tenhle měsíc zase vynadal, devatenáctého, víš, jak jsme stáčeli ten nový rum! Zapsal jsem si to a mám na tom podepsané dva svědky, Trajce a Mikyšku.“
Při posledních slovech sahal Rys do záňadří, odkud vytáhl starý veliký zápisník, a rozevřev jej, položil jej na pult před šéfa.
Pan Škabrout se nepodíval do knížky, ale bodl ještě jednou pronikavým okem Rysa do tváře a zdálo se, že očekává, že obchodvedoucí po této ráně padne. Než Václav Rys stál tu pevně jako pomník; měl ruce zkříženy na zádech a v obličeji jeho nepohnula se ani žilka. Hlava jeho byla poněkud nachýlena a modré oči tkvěly na pihovaté tváři Škabroutově. V těch zracích seděla nyní celá duše Rysova, na jeho líci uložilo se celé jeho dobré, pokojné svědomí. Něco vlasů bylo shrnuto na čelo, a jak padala na hlavu Rysovu záře plynového plamene, stkvěly se ve vlasech starého pomocníka jednotlivé stříbrné nitky. Tyto šediny vznikly zde, v tomto závodě pánů Martina Škabrouta a syna.
O	pevnou tuto, v tom okamžiku téměř velebnou postať43 stárnoucího muže, kterýž věnoval domu pánů Škabroutů celý život, zlomil se konečně zlověstný, jedovatý hleď mladého principála. Otočil se napolo i s pohyblivým svrškem lenošky na šroubu, sáhl do pokladny za sebe, chopil tam pětku, hodil ji k ostatním penězům Rysovým a zabouchl pak vztekle knihu, v níž chtěl počítati. Jeho citrónová tvář se stáhla a kolem koutků úst mu potrhovalo.
Rys sebral zvolna peníze a zvedaje také zápisník ze stolu, prohodil bezděky:
„Moh' sis to přečíst.“
A vycházel klidně z pisárny do krámu, jako by se nebylo nic událo.
Od onoho dne dostává Václav Rys zase plnou svou mzdu - to vím. Ale nevím jistě, zdali pan Stanislav Škabrout přestal nadávat.