Mimovolně kladu si otázku: kolikráte do roka umírá člověk tak dokonalý a vzorný, že ze všech jeho známých, přátel i nepřátel nedovede ani jediný uvésti nejnepatrnějšího poklesku, jenž by na povahu zemřelého vrhal jen temnější nějaký stín? Po smrti člověka obyčejně i nejzarytější odpůrci a nepřátelé úsudek svůj o něm mírnívají; ale přece zřídka kdy se stane, aby úsudek o zemřelém byl jednomyslný a zároveň také ve všem pochvalný. Z vlastní zkušenosti vím toliko o případě jediném. Před několika roky zemřel totiž v mém rodišti muž, o němž obvyklá fráse, že byl všeobecně ctěn, vážen a milován — platila v úplném slov těch smyslu. V den pohřbu jeho byla obloha od časného rána zakaboněna a krátce před pohřbem počaly nad obzorem vystupovati hrozivé, bouří věštící mraky. Přes to sešlo se před domem smutku množství několika tisíc hlav. Všechny spolky a korporace města i okolí byly zastoupeny, slovem každý, kdo mohl, přišel zemřelému prokázati poslední čest. A kdybys byl z davu toho otázal se kohokoli, každý by ti byl odpověděl, že zemřel muž výtečný, vzorný a vzácnými vlastnostmi ducha vynikavší. A na jedinou otázku tvou byl by ti každý vypravoval celou řadu případů, v nichž byl muž ten nejen v životě veřejném tisíce jiných předčil jako obhájce pravdy a práva, jak obyčejná fráse dí, nýbrž i ze života soukromého, v němž vynikal jako věrný a vzorný manžel a otec dokonalý. A dověděv se jen některé úryvky ze života vzácného muže toho, byl bys také úplně pochopil nevýslovnou bolest, zračící se v bledé tváři štíhlé, asi čtyřicetileté, ale doposud ještě sličné manželky jeho, která — když se pohřební průvod hnul — kráčela těsně za pohřebním vozem, vedouc za ruku suchoučkou, bledou, asi dvacetiletou dívčinku, miláčka nejen zesnulého, nýbrž i svého vlastního. Matka i dceruška byly v hlubinách duše roztruchleny. Neplakaly však, ačkoli byla bolest jejich bezměrná; snášelyť ztrátu nade vše milovaného muže s resignací, které se byly od něho samého prodlením let přiučily. Když dospěl pohřební průvod na hřbitov, bylo se už skoro úplně setmělo. Rudá zář plápolajících pochodní ozařovala hřbitov a odrážejíc se od sterých pomníků a kovových křížů, dodávala jinak přívětivému sadu mrtvých rázu takměř příšerného. Obloha byla se zatím úplně zatáhla mraky, z nichž občas šlehnul blesk a ozářil na několik okamžiků nepočetný dav lidu, jenž obklopoval hrob. Rakev snešena s pohřebního vozu a položena nad otevřený hrob. Jeden z nejlepších přátel zesnulého chtěl něco promluviti; ale sotva pronesl několik slov, přemohla jej bolest, zajikl se a němé, ale přece výmluvné slzy vyhrkly mu z očí... Po několika okamžicích chopili se hrobníci popruhů a rakev spuštěna do hrobu... V tom zazněl divoký, zoufalý výkřik. Manželku zesnulého, stojící těsně u hrobu, byla nevýslovná bolest přemohla; zavrávorala a kdyby ji nebyly nejblíže stojící osoby zachytily, byla by sklesla do hrobu... Oči její zakalily se slzami. Neviděla více, co se kolem ní děje; slyšela jen temný zvuk na rakev padajících hrud... Prsa její sevřela palčivá bolest, na čele vyvstal jí smrtelný pot, dech se jí zatajil — sklesla do mdlob. První noc po pohřbu!... My všichni, jichž se byl neúprosný osud dotknul ledovým svým prstem, odňav nám někoho, jehož jsme vřele, ba snad vroucně nebo vášnivě milovali, známe velmi dobře zvláštní pocit, jenž zmocňuje se člověka, když vrátiv se ze hřbitova, kde byl na vždy zanechal tělesné zbytky milené bytosti, octne se posléze v pokoji, v němž byl se zemřelým třeba mnoho let strávil — o samotě. Tu zdává se člověku, jakoby trapná tíseň, která mu byla po tři dny prsa svírala, z nenadání zmizela; býváť každému volněji, ba zdáváť se mnohdy, jakoby se vkrádalo v duši jeho uspokojení, že vše již ukončeno, odbyto, vyrovnáno... Podivný tento duševní stav arci netrvá dlouho. Duší šlehne palčivá bolest, vzbuzená myšlenkou, že bytost, s kterouž jsme se právě na věky rozloučili, nikdy — nikdy více nespatříme... Někdy v němé bolesti stává člověk bez pohnutí jako socha, někdy vypukne v usedavý pláč... Ale bolest vždy zase pomíjí a nadejdou okamžiky resignace... Člověku se náhle zdá, jakoby ani pravda nebylo, co se bylo stalo, jakoby to vůbec ani pravdou býti nemohlo; zdáť se mu, jakoby milená bytost, s kterouž se byl přece na vždy rozloučil, musila se za nedlouho vrátiti, jakoby byla jen někam vyšla na několik okamžiků... podobném duševním stavu nalézala se sličná vdova. Přátelé a příbuzní její, vzkřísivše jí ještě na hřbitově, dali ji v povoze i s dceruškou dopraviti domů. Vzpamatovala a zotavila se z okamžité mdloby rychleji, než se kdo nadál, a tvář její jevila opět onu resignaci, jaká se v ní zračila po celou dobu pohřbu, když se viděla pozorovánu. Když však pozdě večer octla se o samotě, vypukla nebohá žena v usedavý pláč a dlouho, dlouho hořce plakala... Nalézala se v pracovně zemřelého muže svého. Byl to pokojík s nábytkem jednoduchým sice, ale vkusným, ba elegantním. Skříně s knihami a rozličnými preparáty anatomickými, z nichž mnohé ležely posud na stole nebo na pultu, byly důkazem, že to pracovna praktického lékaře. Mezi okny nalézal se psací stolek, po levé straně v koutě vysoká zasklená skříň a v té nevelká kostra... Hlubokým žalem sklíčená vdova seděla v sametové lenošce opodál psacího stolku se zamhouřenýma očima. Venku zuřila prudká bouře Vichr úpěnlivě skuče a sténaje, mrskal velkými krůpějemi deště do oken, že časem řinčela, jakoby jimi ruka lidská lomcovala. Blýskání a hřmění takměř ani neustávalo; ale vdova přece seděla v lenošce po několik hodin bez pohnutí. Kdo by ji byl spatřil, byl by soudil, že klidně dřímá... A přece bděla, přece si byla úplně vědoma, že nalézá se se svým zármutkem o samotě v pracovně muže, jenž se sem nikdy více nevrátí, a duší její vířily steré vzpomínky... Z nenadání hrkly pendlové hodiny na stěně, odbila dvanáctá. Sirá vdova byla patrně v duchu přitlumené bití hodin sledovala, neboť po poslední ráně sebou pohnula; přejela pravou rukou tvář a otevřela oči. Na psacím stolku hořela velká lampa a žlutavá zář její osvěcovala pokojík. Vše bylo posud v témže stavu, jako před několika dny, když zde muž ještě pracoval. Na stole leželo několik knih, z nichž mnohá byla posud otevřena; rozházené papíry, kalamář i péra, vše leželo na místě jako dříve — nikdo se toho nebyl posud dotknul. Vdova otevřevši oči rozhlédla se kolem sebe a v okamžiku tom se jí zdálo, jakoby byl choť její někam odešel, jakoby musil za nedlouho zase přijíti, aby zasedl za stůl ku práci. Avšak jakmile zas oči zamhouřila, vyhoupnul se před duševním zrakem jejím jako z mlhy obraz nade vše milovaného muže, jak jej byla naposled viděla, nežli byla rakev, v které ležel, na vždy zavřena a hřeby zatlučena. A vědomí strašné jistoty sevřelo prsa ubohé ženy nevýslovnou bolestí. Chvíli zůstala ještě bez pohnutí seděti, jsouc pohřížena v truchlivé, bolestné vzpomínky; pak ale, jakoby si byla náhle něco připomenula, otevřela poznovu oči a kvapně vstala. Několik okamžiků postála, jakoby nevěděla, co počít; pak učinila několik kroků ku předu a zastavivši se těsně u psacího stolku upřela zvlhlý zrak na místo, kde ležel malý klíček, kterým se otvíraly menší přihrádky. Skoro mechanicky sáhla po klíčku a otvírajíc jednu přihrádku pravila přitlumeným hlasem sama k sobě: „Nenadála jsem se, že tak záhy budu plniti tvé přání, milá duše...“ Ruka její se chvěla, když přihrádku otevřela a vyňala z ní několik lístků papíru. „Několik hodin po mém pohřbu, pravil's ke mně hasnoucím hlasem,“ mluvila zase sama k sobě, „otevři nejhořejší přihrádku mého psacího stolku a přečti si několik tobě nadepsaných lístků!“ Chvíli držela lístky v třesoucí se ruce, horká slza skanula jí po líci a svlažila lístek nejhořejší. Zadívala se na zvlhlé místo... slza byla ukanula právě na její jméno... Potom položila lístky na stůl a přišoupnuvši lenošku blíže usedla za stůl, aby vyplnila poslední přání muže nejdražšího... Obsah lístků byl tento: „Milená! Tušil jsem, ba byl jsem přesvědčen, že dny života mého jsou sečteny, dříve než jsi Ty nebo někdo jiný nějaké změny na mně zpozorovala, dříve než jsem se sám někomu zmínil o beznadějném stavu svém... Chci Ti tudíž na sklonku života upřímně povědíti, čeho jsem před Tebou nikdy neměl tajiti. Promiň, že jsem tak neučinil buď z předsudku nebo z jakési, ať již sebe neoprávněnější, a muže i ženy, jakými jsme my, nehodné stydlivosti. Vím, že mi promineš nejen mé tajení, nýbrž i sám hřích můj... O promíjení z Tvé strany ostatně nemůže býti ani řeči; jsemtě přesvědčen, že Ty, duše má přemilá, neshledáš na mně viny nižádné. Chci se Ti vyzpovídati z hříchu — ale z hříchu tak milého, tak sladkého, že ještě nyní po letech, když už se mi zdá, že srdce mé není více přístupno citu tak vřelému jako za dob mládí, duše má pouhou vzpomínkou sladce se rozechvívá... Byl jsem Tebou i lidmi, kteří mne znali, pokládán za manžela vzorného. Trvám, že není nikoho, jenž by mi mohl vytknouti třeba jen nejnepatrnější pokléseček, kterýmž bych se byl před světem nebo před Tebou prohřešil... A přece jsem Ti byl nevěren... Miloval jsem jinou vášnivěji nežli Tebe; ba více — já ji zbožňoval... Vím, že při čtení těchto slov budeš se z počátku nedůvěřivě usmívat; vím, že sama k sobě řekneš: ,Což pak mne nemiloval tak vášnivě, že vášnivěji ani milovati nelze — což nezbožňoval mne jako světici?‘ Pravda; ale vše to na věci ničeho nemění a výše uvedená slova moje jsou pravdiva. Víš, že jsem byl vždycky člověk na pohled chladný, střízlivý; ale Ty víš, že dovedl jsem rovněž tak milovat jako nenávidět a že jsem se ve světě přiučil cit svůj toliko tlumiti, a jedině proto, že jsem byl pokládán za člověka, jenž by mohl I jiným sloužiti za vzor. Poznali jsme se v době, když jsme byli ještě daleko přístupnější citu milosti, nežli bývá člověk po mnohaletém osobním styku. Poznavše se stali jsme se přáteli, jakých ve světě nebývá mnoho, a zůstali jsme jimi po celou dobu společného života I našeho, slovem byli a zůstali jsme si, čím si mají býti manželé vždy, nemá-li býti manželství svazkem rozumných lidí nehodným. Připomínám Ti vzájemný poměr náš tímto střízlivým způsobem jen proto, abys nyní, když už i Tvůj vlas počíná šedivěti a v tváři Tvé počínají se jeviti zřejmé stopy blížícího se stáří, abys nyní, když už i duše Tvá není a nemůže býti více schopna onoho bouřlivého, ba divokého zanícení milosti, jako v době mládí, kdy ve plamenech těla možno sníti o ideálu lidského štěstí, nezapomněla, že nemluví k Tobě více mladík, jehož duševní poklid může jediný oduševnělý milostný pohled přivésti z rovnováhy, nýbrž muž, jenž byl sice taktéž miloval, ale zároveň sám na sobě zakusil, že cit pouhé milosti neprovází muže, ani ženu po celé pouti života v stejné míře, kterýž ví, že existujou věci, které jsou člověku, ať muži nebo ženě, v pozdějším věku milejší více méně sobecké lásky. Bude tomu bez mála dvacet roků... V tu dobu byla's šťastna a spokojena v míře nejvyšší. Připomeneš-li si, duše drahá, dobu tu nyní, připomeneš si ji zajisté jen s pocitem zvláštní jakési trpkosti, že netrvala, ba že nemohla ani u nás trvati déle než u všech jiných lidí. Domnívaliť jsme se, že ideál života a snah, jenž se byl po léta před našimi dušemi jako lehkou mlhou zahalen vznášel, konečně objevil se před námi zcela jasně a zřejmě; domnívaliť jsme se, že štěstí, kterémuž jsme se těšili, může nás za těchže okolností provázeti po celé dráze života našeho; domnívaliť jsme se, že vše, co děje se mimo nás, nemůže nás nikdy vyrušiti z blahého poklidu sobecké naší lásky, nemající na zřeteli nežli vzájemné naše blaho bez ohledu na utrpení a neštěstí jiných. Nyní ovšem soudíš i Ty zcela jinak, ačkoli nikdo z nás nebyl vlastně nikdy nešťastným, ačkoli ani Ty, ani já nevíme, co bychom si mohli vzájemně vytknouti, že jsme buď o vlastní újmě podnikli nebo nátlakem okolností byli nuceni podniknouti ku zkalení našeho štěstí. Poznaliť jsme, že ideál života, jak se nám byl v době oné objevil, byl pouhým přeludem mladistvé obraznosti naší, že jsme se klamali, jako se klamalo a ještě zklame tisíce jiných. K úplnému štěstí člověka náleží, aby žil na blízku lidí aspoň poměrně šťastných, a nebo, je-li ještě poněkud sobeckým, aby byli šťastnými lidé, které návidí nebo miluje. Tys, duše milená, arci neseznala neštěstí a utrpení lidské v té míře jako já, kterýž jsem byl každodenně ve styku s lidmi hladem a duševním utrpením v pravém slova smyslu zbídačelými, a já Ti o bídě a neštěstí i utrpení jiných nikdy nevypravoval, bych Ti uspořil i onen stín pomíjejícího zármutku, jejž budí v tklivé duší pouhé líčení cizích muk. Ale přece znáš nyní život vůbec i s jiných stránek, nežli v době nejvyššího svého štěstí, a dovedeš daleko spíše pochopiti i oceniti můj hřích, než by se bylo stalo, dokud jsi byla ještě šťastna a spokojena v míře nejvyšší. Bylo to, jak už připomenuto, před dvaceti lety... Tenkráte znali jsme se už více než pět roků a byli déle dvou let i před lidmi manžely. Našemu andělíčku, jak jsme tehda naší dcerušce říkávali, bylo teprve několik týdnů... V tu dobu byl jsem kdysi za bouřlivé noci listopadové povolán k chudičkému pacientu, bydlícímu skoro na konci města. Pospíšil jsem k němu a shledav stav jeho nepříliš nebezpečným, předepsal jsem přiměřený lék a ubíral se pak volnějším krokem nazpět domů. Snad pamatuješ se ještě na bídný, polorozbořený jednopatrový domek, jenž stával tehdáž na blízku kostelíka? Musil jsem jíti podle toho domku a mimovolně pohlédl jsem ze vzdáleností asi třiceti kroků na domek. Ve dvou oknech prvního patra bylo světlo; ostatní okna byla neosvětlena. Světlo v oknech těch však nápadně se měnilo, jakoby se míhaly uvnitř tmavé jakési stíny. Popošed o několik kroků blíže zůstal jsem státi. Vichr skučel mi nad hlavou a řinčel okenicemi skoro úplně rozpadlého domku, skuče a kvíle úpěnlivě v skulinách. Zdálo se mi však, jako bych byl zaslechl z osvětlené jizby lidské hlasy. Naslouchám pozorněji; ale pro prudký vichr nemohu více rozeznati, nežli že někdo uvnitř domku nesrozumitelným pro mne způsobem někomu laje a spílá, a když pak vichr později na chvíli poněkud se ztišil, zaslechl jsem temné jakés rány, jakoby někdo do něčeho pěstí bušil, pak ještě temnější ránu jedinou, jakoby byl někdo na zem povalen, načež následovalo zcela zřejmě bolestné úpění a mezi tím surové výkřiky drsného mužského hlasu. Úpění bylo mdlé a patrně tlumené; poznal jsem také, že to hlas ženský... Chvíli jsem byl na rozpacích, co činiti. Byloť zřejmo, že stojím před domem, v němž se dva lidé, patrně muž a ženština, surovým způsobem sváří. Muž byl dle všeho silnější a ženština podlehla. Chtěl jsem vzkřiknouti; ale hned na to jsem si pomyslil, že nemám vlastně žádného práva, míchati se do cizího sporu, a již již jsem se chtěl ubírati dále, když zazněl z domku zoufalý výkřik, jakoby byl někdo někomu nůž vrazil do prsou. Hned na to slyšel jsem temný rachot, jakoby někdo smýkal nějaké těleso po zemi a vrážeje jím do nábytku, tento porážel. A vše to provázeno bylo surovým láním a proklínáním. Tentokráte neznal jsem žádných ohledů. Učiniv kvapně několik kroků octnul jsem se před malými, polozpuchřelými vrátky a kopnuv do nich, vyrazil jsem je z veřejí. V nočním pološeru spatřil jsem před sebou schody. Rychle pospíšil jsem po schodech a octnuv se v malé, úplně tmavé předsíňce, zpozoroval jsem, že skulinou dveří proniká světlo a slyšel poznovu přitlumené, chrapotu podobné sténání a dunící rachot, jakoby někdo lidské tělo smýkal po podlaze. Hmátnuv po klice nalezl jsem ji náhodou hned a otevřev dvéře zůstal jsem na prahu státi. Spatřil jsem výjev skutečně děsný. Na kulatém stole nedaleko kamen stál kahánek a špinavě žluté světlo jen osvěcovalo chudobnou nízkou jizbičku s bídným, takořka žebráckým nábytkem. Kromě stolu nebyla tu než postel se slamníkem a starou houní, dvě stolice a u kamen stála kolébka. Mezi okny spatřil jsem skupení dvou lidí: ženština ležela tu na zemi a jí na prsou klečel muž s vykasanými rukávy, maje dlouhý černý vlas její otočený kolem ruky. Patrně byl ubohou za vlasy po podlaze smýkal a octnuv se mezi okny byl jí klekl na prsa. Krvavá stopa po podlaze naznačovala, kudy byla ubohá smýkána; táhlať se stopa ta od kamen několikráte do kola a končila u oken... Vše to přehlédl jsem v mžiknutí oka; krev se mi zpěnila hněvem. ,Zadržte!‘ vykřikl jsem na muže, jenž byl právě napřáhl ruku, by ženu znovu udeřil. Zároveň vkročil jsem do jizby a popošel rychle až k oknu. Klečící muž hned po mém ozvání se prudce otočil hlavu ku dveřím a spatřiv nepovolaného člověka vyskočil; ale maje pramen dlouhých vlasů své oběti otočený kolem ruky škubnul při tom prudce i ženštinou, tak že tato napolo se země se vztyčila, ale hned zase nazpět klesla a tím i muže k zemi srazila. I to stalo se v době úžasně rychlé. Muž klesnuv jen na kolena upřel na mne zdivočelý svůj zrak. Byl to pohled krvelačné šelmy. Odulá, odporná tvář jevila zvířeckost; z jiskrných, krví podlitých očí sršely blesky... ,Co zde chcete?‘ zařval chraplavým hlasem a hlas jeho třásl se vnitřním pobouřením. ,Kdo vás volal?‘ dodal pak, snaže se ruku svou zbaviti pramenu vlasů, což se mu podařilo dříve, nežli jsem odpověděl. Vyskočil poznovu a vrhl se na mne prudce jedním skokem jako tygr. Náhoda mi byla příznivá. Chtěl mne patrně uchopiti za hrdlo; ale já se poněkud naklonil k ženě na zemi ležící, ruka jeho se svezla a já, nabyv takto okamžik času vztýčil jsem se, a uchopiv odpůrce svého levicí za krk srazil jsem k zemi jej. Padl na zem celou tíhou svého těla, až podlaha zaduněla; hned na to však se vzchopil a poklekl, ale já jej srazil poznovu k zemi a aby nemohl útok svůj opakovati, šlápnul jsem mu na prsa. V tom okamžiku vzpomněl jsem si, drahá duše, na Tebe, jak klidně snad doma dřímáš nevědouc, že rvu se se spustlým surovcem. A vzpomínka ta mne obměkčila. Ustoupiv na dva kroky od svého soupeře a zaujav u stěny aspoň poněkud jistější postavení, kázal jsem mu vstáti. Zdálo se, že poslední moje obrana přesvědčila mého odpůrce, že má před sebou muže silnějšího než já sám; uposlechlť mého rozkazu a vstav zadíval se mi s výrazem drzosti v tváři do očí. ,Co se zde děje?‘ ptám se s líčenou vlídností, bych neznámého mi zběsilce znovu nepopudil k násilí. ,Co vám po tom?‘ zní odpověď drze, ba nestoudně pronesená. ,Což mne neznáte?‘ vyrazil jsem ze sebe, nemoha vůči nestoudné drzosti, které jsem patřil v tvář, nalézti vhodných slov. A podivno! Slova moje měla zvláštní účinek. Buď že mne neznámý muž skutečně znal a zastyděl se, nebo že mne pokládal buď za úřadníka policejního nebo vůbec za kohosi, jenž by mu mohl trest za brutální skutek svou výpovědí zostřiti, tvář jeho nabyla výrazu poněkud mírnějšího, a hlasem skoro nesmělým podotknul: ,Odpusťte — já nejsem vinen. — Ta bestie zde...‘ Při tom ukázal rukou na ženštinu na zemi. ,Kdo je ta ženština a co zavinila?‘ otázal jsem se upřev zrak na ubohou oběť, která ležela posud na zemi bez pohnutí. ,Moje žena,‘ odpověděl muž... ,A co zavinila, ptáte se?‘ pokračoval po krátké přestávce. ,Což by mohla žena jiného zaviniti, nežli že muže dráždí k hněvu a vzteku svým věčným mlčením. Chtěl jsem na ní něco peněz a ona mi je odepřela. Prála, že nemá ani halíře, a já přece vím, že peníze má, jako měla vždy jindy, kdykoli podobně zapírala...‘ ,Máte-li vy,‘ dodal pak s výrazem úlisné pokory v tváři, ,vyplaťte tu bestii — ať máme pokoj já i ona...‘ Teprve nyní jsem poznal pravou příčinu mírného chování nestoudného zchytralce. ,Co tím míníte?‘ dím, jako bych dobře nerozuměl. ,Co míním?‘ opáčil a lehký úsměv přelétl jeho tvář. ,Míním prostě tolik, abyste si ji — odkoupil... Za padesát zlatých můžete si vzít ženu i dítě její…‘ Nestoudná slova ta pronesena byla, jakoby šlo o koupi jakéhokoli kusu zbytečného nábytku. Několik okamžiků setrval jsem v mlčení. ,Nu?‘ ozval se konečně neznámý. ,Nekoupíte-li, nemáte zde co dělat...‘ Při tom zaujal proti mně opět výhrůžné i obranné postavení. ,A tam jsou dvéře!‘ dodal pak hlasem přísným, nelidským. V tom okamžiku zvedla na zemi ležící žena hlavu, otevřela oči a upřela na mne svůj zrak. Domnívaje se čísti v pohledu jejím němou prosbu, bych ubohou neopouštěl, vyrazil jsem ze sebe slovo: ,Koupím!‘ Ženština zaúpěla; muž však vypukl v sveřepý smích. Byl jsem poněkud na rozpacích; ale vysloviv osudné slovo, nechtěl jsem je více rušiti a popošed ku stolu, vyňal jsem tobolku a položil na stůl pět desítek. Muž, jenž se byl za mnou ku stolu přiblížil, shrábnul peníze. ,Chcete nějaký úpis?‘ ptal se. ,Ovšem že!‘ ,Hned, hned! Musím však k sousedům pro papír, péro a inkoust,‘ podotknul muž, couvaje ke dveřím. ,Počkejte chvílí..‘ Octnuv se však mezi dveřmi obrátil se ještě jednou ke mně: ,Snad nemyslíte, že budu takový hlupák jako vy?‘ Po těch slovech vyrazil ze dveří. Slyšel jsem krok jeho po schodech — utíkal... Zůstal jsem se zakoupenou ženou a jejím dítětem o samotě... Nerozmýšleje se přistoupil jsem nyní k ženě a pokleknuv na zem snažil jsem se ji zvednouti. Byla takměř úplně bez vlády. Musil jsem ji vzíti do náručí a odnésti na postel. Zde shledal jsem, že řine se jí krev z hlavy nad spánkem a v týle. Kvapně učinil jsem, čeho opatrnost lékařská kázala. Obvázav obě rány, snažil jsem se ubohou vzkřísiti, což se mi po krátké době podařilo... ,Co se se mnou děje?‘ byla první její slova. ,Buďte, prosím, klidna,‘ pravím vlídně. ,Stihla vás jakási nehoda; byla jste raněna a nyní se nalézáte v lékařském ošetřování.‘ ,Vše tedy byl pouhý sen?‘ tázala se mdlým hlasem, jakoby i nemohla jasně připomenout poslední událost. ,Pouhý sen!‘ opakoval jsem. ,Nic než pouhý sen!‘ Ubohá zavřela pak znova oči; bylať vysílena... Zůstal jsem u ní až do rána. Dítko v kolébce spalo klidně a tiše; byloť již skoro tříleté a patrně úplně zdravé. Jen jednou zavrnělo; ale ukonejšil jsem je hravě... Několikráte zadíval jsem se v tvář ubohé ženy. Byla to tvář, jakou nelze popsati... Bledá jako úběl; ale sličná a výrazná. Spočívalo v ní cosi tak vábně sladkého a přece zase truchlivého jako v tvářích madon Murillových... Když pak se počalo na východě buditi jitro a sousedé v přízemí domku procitli, pospíšil jsem dolů a požádav obstarožnou sousedku, aby ubohou ženu opatrovala, odebral jsem se domů — Pamatuju se na návrat svůj, jakoby tomu bylo teprve několik týdnů. Ty, duše drahá, netušíc ani, jaké dobrodružství jsem byl zažil, čekala jsi na mne poněkud netrpělivě. A když jsem vstoupil, přivítala jsi mne tak mile, tak vesele, jako bys byla věděla, že jsem byl učinil dobrý skutek... Ale věř, po dnešní den nemohu si vysvětliti, proč jsem Ti tenkráte nepověděl, co se mi bylo přihodilo... Když jsi mne políbila, vyhoupla se před duševním zrakem mým bledá tvář nebohé trpitelky... Vrátil jsem Ti políbení vroucněji než kdy jindy... ale její obraz nemohl jsem z duše své zapuditi... Zdřímnuv asi dvě hodiny vydal jsem se na obvyklou obchůzku po svých pacientech. Chtěl jsem navštíviti také ji; ale podivno, když jsem přišel k domku, napadlo mi, že mohu návštěvu odložit na večer nebo na druhý den. Bylo to sice proti mým zásadám, nenavštíviti pacienta, o němž jsem věděl, že buď již nadešla nebo v brzku může nadejíti krise, ale obrátil jsem se přece a odešel od domu. Z nepatrností těchto snadno se, duše milá, domyslíš, že přes zdánlivou lhostejnost nalézal jsem se přece poněkud v stavu mimořádném. Druhého dne navštívil jsem ji přece... Vešel jsem v nízkou, chudobnou jizbičku skoro nesměle. Přiznám se upřímně, že tak nesměle nevcházel jsem po celý svůj život nikam jinam; ale musím též dodati, že nemohl jsem si nesmělost svou vysvětliti. Shledal jsem ubohou ženu v horečnatém rozjitření; mluvila pomateně... Učinil jsem, čeho bylo třeba, a navštívil ji pak ještě dvakráte, ba prodlel jsem v noci několik hodin u jejího lože. Teprve třetího dne krise šťastně minula a od té doby stav nemocné rychle se lepšil, až se pozdravila úplně. Navštěvoval jsem ji každodenně dva i třikráte. Když nabyla úplně smyslu, tázala se s udivením sousedky, která ji ošetřovala, co se s ní bylo dělo, kde mešká asi její muž, že se nedává vidět; ale sousedka, pamětliva mého rozkazu, vyhnula se přímé odpovědi. Teprve, když se pozdravila úplně, pověděl jsem jí, co se bylo přihodilo... Naslouchala mlčky po celou dobu mého vypravování. Na to prudce, ba vášnivě se vzchopila a proud slzí vyhrkl jí z očí. ,Odpusťte,‘ pravila šeptmo, ,odpusťte, že nenalézám slov, abych vám mohla děkovati..‘ Při tom jevila takový nepokoj, že mně jí bylo líto. Podal jsem jí ruku a cítil, jak se ruka její v mé ruce chvěje. Odešel jsem a takměř po celý rok jsem jí nespatřil. Možná, že bych byl na zvláštní tuto ženu, s kterou jsem se byl poprvé setkal za tak podivných okolností, a jejíž obraz tak často na mysli mi tanul, prodlením času pozapomněl. Ale kdysi na podzim dala mne sama povolati ku svému dítku, jež bylo nebezpečně ochuravělo. Tak setkal jsem se s ní poznovu a spatřil ji opět v úzkostlivém rozechvění, jehož příčinou byla tentokráte choroba dítěte. Opět jsem navštěvoval chudobnou jizbičku každodenně dva- i třikráte a umění mému podařilo se dítko zachrániti. Teprv o tomto obnoveném setkání se s ní zpozoroval jsem, že není to ženština obyčejná. Ale právě tak jako jsem byl před Tebou, duše milá, z nepochopitelných mi příčin dobrodružství své zamlčel, nepátral jsem po ničem, čím bylo možno dřívější život její objasnili. Jen náhodou dověděl jsem se její jméno, pak že jest muž její ničema a ona že jej po dva roky, co meškali v našem městě, živila prací svých rukou. Když však se dítko její pozdravilo úplně a já jí ohlásil, že přicházím naposledy, chtěla mi poděkovati, ale jako poprvé zalily se jí oči i tentokráte slzami. ,Odpusťte, pane doktore,‘ pravila po chvíli. ,Jsem ženština, která vaší laskavosti nezasluhuje.‘ ,O tom nemůže býti řeči,‘ podotknul jsem; ,vy jste mé pomoci potřebovala.‘ ,Ale nezasluhovala,‘ přerušila mne ona, a dodala ještě několik slov, na kteréž jsem musil odpověděti. Rozhovořili jsme se takořka proti vlastní vůli a ani už nevím, jak se stalo, že mi počala vypravovati o svém dřívějším životě. Bylo to vypravování nepřetržité řady utrpení. V chudobě, ba v bídě vychována, neseznala v životě svém takměř ničeho, kromě ústrků, posměchu a hladu. Byla provdána proti své vůli za člověka, kterého nemilovala. Muž ten jevíval sice druhdy řídké nadání hudební; ale jako se tak často děje, neměl prostředků k náležitému vzdělání se. Nadání jeho zakrnělo, on sám pozbyv prodlením času chuti k dalšímu cvičení stal se bídným šumařem. Jsa člověk vášnivý snášel trudný osud svůj s trpkostí; později počal životu svému klnouti a ještě později změnila se náruživost jeho v surovost. Co byla ubohá žena od něho vytrpěla, nelze vypsati. Namáhala se, seč byla; pracovala do úpadu, by zjednala prostředků k výživě a tím umožnila, by muž její nemusil šumařiti, aby se vzpamatoval a možno-li, cvičil dále a oddal se pravému umění; ale veškeré úsilí její bylo marné. Muž zůstal šumařem; surovosti jeho přibývalo a život obou stával se den ode dne nesnesitelnějším. Ký div, že došlo posléze i ku katastrofě, kteréž jsem byl náhodou přítomen a tak se s ubohou ženou seznámil. Pravda! Průběh života ženy té nebyl právě příliš zajímavým, aniž novým; neboť podobně žilo a žíti bude ještě mnoho, mnoho lidí; ale oddanost ženy té, její trpělivost a především neobyčejná její příchylnost k umění, jemuž byla ochotna obětovati vše — činily ji v nemalé míře zajímavou. Vyslechl jsem vypravování její mlčky, nepřerušiv ji ani v místech, kde zdálo se mi býti něco temného, nevysvětlitelného. Ku konci přidala též, že od osudné katastrofy před rokem muže svého více nespatřila. ,Žel,‘ pravila, ,sterý žel, že podivný člověk ten tak spustí. Myslím, že za jiných okolností byl by se stal vskutku umělcem pravým; ale takto není už žádné naděje...‘ Rozloučil jsem se s ženštinou tou a nespatřil ji několik týdnů. Ale podivno! Čeho bych se byl nikdy nenadál, stalo se... Obraz její tanul mi neustále na mysli. Byl jsem muž celkem střízlivý, ba časem chladný, nepřístupný, ale tentokráte nemohl jsem se ubrániti zvláštnímu druhu pocitu, kdykoli jsem v osamělé chvíli na podivnou ženu tu vzpomínal. Zdálo se mi, že musím pro ni něco učiniti, že musím ji zas a zase navštíviti, že musím se jí státi přítelem; ale hned na to jsem se zase rozhodl, že není možno. Také Tvůj obraz, duše předrahá, vyhoupnul se častokráte v dumání mém podle obrazu jejího. Mohl jsem je porovnávati. Ty tak milá, tak sladká a něžná — s blaženým úsměvem v sličné tváři... ona zase tak zdrželivá, nesmělá, bázlivá — s výrazem trpkosti v tváři bledé a přece tak vábné... Zdálo se mi, že modré jemné oko Tvé spočívá na mně s výrazem nevýslovného štěstí — její černé plamenné oko však že jest na mne upřeno s výrazem démonickým... Vídal jsem vás v duchu před sebou a podle sebe jako dva anděly. Zdávalo se mi, že vidím vtělené štěstí lidské v podobě Tvé a vtělené neštěstí i utrpení v podobě její... Znenáhla počal jsem poznávati, jak sobeckou bývá naše láska... Miloval jsem Tebe, poněvadž jsem byl v lásce té šťasten; láska moje k Tobě byla tak milá, tak nevýslovně milá, ale Tvé vlastní štěstí nebudilo v mé duši pocitu tak vzrušujícího a rozplameňujícího jako útrpnost, kterouž jsem cítil s jejím neštěstím... Útrpnost ta byla mocnější mé lásky k Tobě, a tak navštívil jsem nešťastnou ženu poznovu – – – Mám Ti, duše předrahá, vypravovati, co dělo se dále? Z toho, co jsem byl předeslal, domyslíš se všeho... Navštěvoval jsem ji častěji a kdysi za tichého večera letního, když jsme byli o samotě a v důvěrném, milém hovoru, sklesla mi do náručí... V týž večer, když jsem se vrátil domů, leželo naše dítko již v postýlce, ale nespalo. Zaslechnuvši, že jsem vešel, vztyčilo se, vyskočilo a tleskajíc radostně ručkama, šveholilo sladkým svým hláskem: ,Tatíčku! Tatíčku!...‘ Políbil jsem je; ale políbení to projelo mi duší, jako když si člověk připomene nepromíjitelný hřích. – – – Tím vyzpovídal jsem se ze sladkého svého hříchu. Zbývá mi ještě epilog. Minul asi rok. Nadešlo opět léto, na které se zajisté i Ty nyní po letech upamatuješ. Událoť se tehda cosi, co pobouřilo celé naše město. V domku, o němž jsem ti tuto vypravoval, spáchána na ženě, kterouž jsem vášnivě miloval, záhadná úkladná vražda. Nikdo nemohl ani tenkráte, aniž později vinníka vypátrati. Podezření padlo sice na spustlého muže nešťastné ženy, jenž se byl v té době z potulné cesty světem zase vrátil a v osudný den viděn byl na blízku domku, v němž vražda spáchána — ale jak víš, byl po složeni mého svědectví propuštěn z vyšetřovací vazby na svobodu. Zajisté se též pamatuješ, že byl jsem povolán k loži umírající. Shledal jsem, že byla nožem bodnuta do prsou a že jest veškerá pomoc lidská úplně marna — a po tom, co jsem Ti byl právě vypravoval, vmyslíš se zajisté v strašný duševní můj stav a pochopíš muka, jež jsem byl za svůj sladký hřích i později přetrpěl... I nyní, když tyto řádky dopisuju, vidím v duchu ubohou oběť tu před sebou na loži s hasnoucím zrakem, cítím vychládající ruku její v ruce své a slyším mdlým, sotva slyšitelným hlasem odpověď na moji otázku, zdali zná svého vraha: ,Pro vše, co ti nejdražšího ve světě, tě prosím — neklň mu, aniž mně, že se přimlouvám za něho... Přišel dnes časně z rána — setkali jsme se chladně a přece zase tak, jakoby se mezi námi nebylo pranic přihodilo. Prosil mne, abych mu odpustila, čím mi ublížil, a já odpustila... Ale když chtěl zůstati, když chtěl zase použiti domnělého práva svého jakožto legální můj manžel a já mu mírnými, přátelskými slovy domlouvala, že bude přece lépe, když budeme nadále žíti odloučeni, rozplakal se jako dítě a vzlykaje a štkaje ujišťoval, že dohnala jej k návratu jen touha, jen příchynost, ba láska ke mně... Vidouc druhdy příkrého, surového muže před sebou v slzách, pocítila jsem lítost v duši své. Slovy co možná nejmírnějšími snažila jsem se přesvědčiti jej, že žádosti jeho není možno vyhověti; ale čím mírněji, čím přátelštěji jsem naléhala, tím více vzmáhala se jeho lítost, až vypukla v šílený, ba zběsilý pláč... Poprvé v životě svém spatřila jsem muže, jenž mne aspoň v tomto okamžiku miloval, jako snad doposud ještě žádný muž nemiloval, a přece jsem žádosti jeho vyhověti nemohla... Na poslední rozhodnou otázku jeho odpověděla jsem ještě vlídněji než dříve; ale právě tato má vlídnost jej dohnala ku kroku zoufalému. Padl přede mnou na kolena, rval si vlasy a plakal, pak náhle prudce vyskočil a zařvav bolestí, jakoby jej byl had uštknul, popadl na stole ležící nůž a vrazil mi jej do prsou... Opakuju ještě jednou svou prosbu: Neklň mu a nemsti se! Vím, že padne na něho podezření děsného tohoto skutku, a proto tě prosím, nesvědč proti němu! Tys jediný, jemuž mohu důvěřovati, ty prosbu umírající neoslyšíš...‘ Učinil jsem později, jak si byla přála... – – –  Co stalo se v následujících letech, víš rovněž tak jako já. Pečovali jsme o její dítko, seč bylo možno, a vychovali hošíka jako vlastního. Tys mu byla vzornou matkou po celou tu dobu, co meškal v našem domě; budiž mu, prosím, matkou i na dále, když dům náš opustil a stal se samostatným. Možná, že po mé smrti nastoupí mé místo, možná též, že naše vlastní dcera... Leč dosti! Ku konci jen ještě prosbu jedinou. Zůstaň, duše drahá, i po přečtení této mé zpovědi touže mírnou, něžnou duší, jakou jsi byla po celý život... Že mi pro hřích můj klnouti nemůžeš, vím; proto také klidně odkládám péro a rovněž tak klidně Ti, drahá, sladká duše má, za chvíli řeknu, abys několik hodin po mém pohřbu přečetla sobě tyto řádky... V životě lidském vyskytujou se mnohé záhady. Jedna z nich byla údělem mým a já ji nastínil věrně bez omluvy, ba bez pokusu vysvětliti, co zdá se býti temným...“ Potud zápisky muže, jenž byl všeobecně ctěn a vážen a pokládán za vzorného manžela i otce ve smyslu povšechné morálky. Setrvá-li svět po přečtení této jeho zpovědi na svém úsudku, jest lhostejno — sirá vdova však se zachovala, jak byl zemřelý předvídal... Co dělo se v něžné duši její po přečtení těchto řádků, zůstalo jejím tajemstvím... Ale druhého dne z rána bylo ji viděti, kterak se sklopenou hlavou ubírá se ku hřbitovu, kde byla teprve před několika hodinami navždy zůstavila muže nejmilejšího... Den byl jasný a příjemný. V ulicích, kterýmiž se ubírala, panoval čilý ruch, jehož ubývalo, čím více se blížila hřbitovu. Vkročivši nízkou fortnou na hřbitov rozhlédla se kolem. Panoval tu klid; jen mírný větřík rozhoupal občas husté větve stromů a keřů na několik okamžiků... Zahnula do stinného stromořadí. Hřbitov byl liduprázdný. Octnuvši se na konci stromořadí, odkud bylo viděti čerstvý rov, pod nímž odpočívalo nejmilejší srdce její, zastavila se. Pohlédnuvši k rovu asi dvacet kroků vzdálenému, spatřila tam dvě postavy… Stály vedle sebe ruku v ruce... Poznala svou dcerušku a syna ubohé ženy, jemuž byla druhou matkou... Rychle couvla o krok nazpět a ze stínu jasanu dívala se chvíli na drahé dítky, které byly rov navštívily dříve než ona.. Po chvíli se k sobě naklonily a políbily... Viděla je ještě, kterak ruku v ruce opouštěly smutně hřbitov... Nevyrušila jich... Když zmizely hlavním vchodem, popošla kvapně k rovu a poklekla na témže místě, na kterém byly stály... Možná, že se chtěla modliti, ale nemodlila se... Něžná duše její rozechvěna byla nevýslovným pocitem, jejž v zármutku a hoři vyplnění nejblažšího přání…