Hřmotně vyjel nádherný kočár v Dlouhé třídě z domu velkoprůmyslníka Hrazana. Měltě premovaný kočí tuhý kus práce, než svoje bujně se vzpínající spřežení šťastně z průjezdu zatočil do středu ulice. Zato byl ale okřídleným jeho tryskem téměř bleskovou rychlostí unesen do stínů nároží a zákoutí těsných uliček na Staroměstské náměstí ústících, kdež hrkot povozu brzo pohlcen lomozem tam obyčejným. V oněch dnech, to jest na počátku září 1813, byl však ruch ten ještě značně zvýšen jak pochody rozmanitých oddělení vojska, tak množstvím estafet v největším spěchu zde se křižujících. Přinášívaly stále nové zprávy z bojišť nejen úřadům a vysokým hodnostářům, nýbrž i osobnostem soukromým, zejména kupcům, kteří, jak samo se rozumí, v zájmu svých obchodů dychtili co nejdříve zvěděti o každém obratu oné osudné války, jež zahalovala skoro celou evropskou pevninu řasami svého krvavého praporu tak zpupně vztýčeného Napoleonem I., jemuž byl konečně i jeho tchán, císař rakouský František I., vypověděl válku. Dosud byl tento mocnář zachoval přísnou neutralitu, jsa jak Prusku tak Rusku stejně přátelsky nakloněn, ale přece si přál, aby Napoleon jako manžel jeho dcery Marie Louisy na trůnu francouzském se udržel. Leč žádal si na něm, aby mu byly vráceny Krajina, Chorvátsko, Dalmacie, Gorice, Terst a Istrie roku 1809 mu uzmuté. Však Napoleon se zdráhal vydati jediné pídě těchto zemí. Rovněž tak nepohnutým a neustupným zůstával na kongresu, jenž byl tohoto roku svolán do Prahy, kdež od 18. července až do 10. srpna o podmínkách míru tak žádoucího pojednáváno. Dal se na něm mocnář rakouský zastupovati knížetem Metternichem, pruský král Vilémem Humboldtem, potomním slavným filologem, ruský car baronem z Anstetten. Za Napoleona jednal hrabě Narbonne a maršálek Caulaincourt. Když veškeré rokování se ukázalo marným, čímž Rakousko donuceno k válce, s hrdostí mezi pražským obecenstvem k tomu se poukazovalo, že v generalitě, jíž svěřeno vedení celé armády spojeného vojska tří říší, šlechta česká tak četně zastoupena a nejdůležitější hodnosti na ni vzneseny. Zejména s údivem poukazováno k poměrnému mládí šlechticů těch. Tak na příklad jmenován generalissimem armády kníže Karel Švarzenberg teprve 42letý, náčelníkem generálního štábu 47letý Václav hrabě Radecký, podmaršálkem Ferdinand hrabě z Bubna, čítající 45 roků. Ze tří hrabat Kinských bylo jednomu 47, druhému 45 a třetímu dokonce jen 37 let. Ostatních starších generálu ze slavných dávných rodin českých byla ještě celá řada. Hrabě Jan z Klenového byl taktéž jmenován podmaršálkem. Zvláštní pozornost ještě jímal hrabě Kolovrat Libšteinský, velmistr strakonických johanitů, a Jan Kolovrat Krakovský. Jak zahýbal kočár ze dvora na ulici, pozdvihla se u jednoho z oken přízemních opatrně zelená záclona, pohled kolemjdoucím do účtárny obchodu zamezující; vážná tvář stárnoucího muže v něm se zamihla, ale s touž rychlostí, jakou se byla objevila, zase zmizela. Sklesnul Jan Sychravý, knihvedoucí v domě u Hrazanů, jako žhavým prutem železa dotknutý zase zpět na svoje obvyklé sídlo u psacího stolu, kde záležitosti firmy jeho péči svěřené již déle než po tři desítiletí spravoval. Byltě stůl ten, plný přihrádek a šuplátek, postaven mezi obě zamřížovaná okna účtárny, v jejímžto každém rohu se černala veliká skříň na knihy obchodní, vedle nichž po obou stranách byly pokladny ohromné velikosti kovovými sponami ke zdi a podlaze upevněné, což dodávalo místnosti té rázu nejen zasmušilého, nýbrž téměř žalářního. Jan Sychravý toho však nikdy nepociťoval, ba nebyl nikde tak šťastným jako za svými mřížemi mezi těmi ponurými skříněmi, rakvím se podobajícími. Neměl od dětinství až do dnešního dne jiné snahy, než aby se svému principálovi, jak se tehdáž představeným obchodů říkávalo, v němž zbožňoval svého dobrodince, v každém ohledu zachoval. Málokterý minul den, kdy vcházeje do účtárny by si nebyl připomenul onoho smutného jitra lednového, kdež jako desítiletý hošík, třesa se na všech údech zimou a žalem po pohřbu svého otce, jenž býval u Hrazanů skladníkem, doplížil se k tomuto stolu, u něhož sedával tehdáž pán domu sám, řídě osobně obchod svůj. Byla mu zoufalá jeho matka uložila, aby se mu co nejponíženěji za vše poděkoval, co byl nebožtíku jejich živiteli v čas jeho nemoci dobrého učinil. Pan principál k němu se obrátil, přeměřiv jej přísným, zkoumavým pohledem. Ale hoch před ním svých pláčem opuchlých očí nesklopil, nýbrž s nelíčenou vřelostí k němu zbožně je povznášel. „Zůstaneš tu,“ vyřknul pán po krátkém rozmýšlení úsečně. Sirotek se zachvěl nevěře svým smyslům. Ale byl dobře slyšel. Vrátil se k své matce jen proto, aby jí zvěstoval, že o něj již žádnou starost míti nemusí, žeť u Hrazanů přijat za učně. Od té chvíle srostl Jan Sychravý s domem Hrazanovým vjedno. Věnoval se každému tam naň vznesenému úkolu s takovou vzornou péčí, takovou neúmornou pílí, svému pánovi projevoval takovou hlubokou úctu, ostatním členům rodiny tak velikou oddanost, že se jeho jednání a konaní mnohdy až fanatismu podobalo. Říkávali o něm lidé někdy s údivem, někdy s úsměškem, že kdyby toho nadešla potřeba, snad že by byl s to pánovu spokojenost životem zaplatiti. Nemýlili se příliš; kdo z nich by byl zasvěcen býval do tajných dějin jeho srdce, by snad byl shledal, že v jistém okamžiku si ji vykoupil, aniž měl kdo o tom nejmenšího tušení, cenou proň ještě mnohem větší. Jak by se tedy nebylo věrného služebníka, jenž se stal časem hlavním sloupem obchodu, žhavostí rozpáleného železa dotklo, když stopuje tajně za svou záclonou odjíždějící kočár, shledal, že v něm sedí mladá paní Hrazanová opět sama vedle chladnokrevného, málomluvného tchána svého, a sedátko naproti ní, na něž se umísťoval manžel její, že zase prázdno?
  Vyjíždíval nynější pan principál k příkladu otce, dědečka a snad i pradědečka co den v kterémkoli počasí na svou vinici do Košíř, k níž lnuli Hrazanové jako některý rod rytířský k dědičnému sídlu svému. Bylo to prý jedinou vášní jeho, jak jej staří důvěrní přátelé jeho rádi škádlívali, ovšem nebyla-li nablízku jeho choť, objemná to dáma, rovněž tak ve svých náhledech setrvačná, v chování svém škrobená, ke všem kromě vlastní osoby lhostejná jako její soudruh pro život ten, jemuž byla ruku svou podala z téže pohnutky, z jaké on si její žádal, to jest kvůli velkému obapolnému jmění. Ona jediná z domácích nikdy ho na vinici neprovázela, jsouc nevelkou přítelkou přírody a tudíž podobných výletů. Libovala si jen ve městě, hlavně ve své domácnosti, kterouž řídila přispěním hospodyně, jíž byl podřízen celý pluk služek, s nepoddajnou přísností každou odchylku od stanovených a dlouholetým zvykem posvěcených zákonů neuprositelně odmítající. Uznávala pro své vzpružení po dopolední námaze odpočinek odpolední za nevyhnutelný, málo toho dbajíc, že lékař neunavoval jí dokazovati, že věda u osob jejího ustrojí a způsobu života rozhodně jej odsuzuje. Chovala v sobě tak skrovnou úctu k výrokům vědy jako lásky k půvabům přírody. I považovala přes veškeré jeho výstrahy stálé procházky z ohledů zdravotních za čirou zahálčivost, u paní a dívek rozhodně neslušnou, a nevycházela nikam jinam leč do kostela, nebo aby si odbyla povinnou jakousi gratulaci u příbuzných či známých v městě svým postavením a bohatstvím slynoucích. S jinými lidmi vůbec ničeho nemívala. Jak v ohledu tom smýšlí mladá choť jediného syna jejího Kvidona, libuje-li si Selena v týchž zásadách a zvycích, v ženských kruzích staroměšťanských s více méně přísností tenkrát panujících, na to nikdy si nevzpomněla. Ostatně by nebyla ani dost málo o tom pochybovala, i kdyby se byla myšlénka ta v mozku jejím zakmitla. Jak by se byla mohla po boku jejím, pod stálým vlivem její osobnosti, pod střechou Hrazanovou vyvinouti jakási osoba výstřední, přívrženkyně to větší volnosti v myšlení a chování, než bývalo tam v obyčeji! A přec hnutí takové počalo se pořád určitěji ozývati ve vzdělanějších vrstvách obecenstva pražského následkem oněch velkých společenských převratů, předcházejících ve Francii nynější válku, jejichžto otřes byl tak mocný, že zasáhl celý myslící svět. Stará paní Hrazanová k němu ovšem se nepočítala, ni manžel její, ni její syn. Bývalo u Hrazanů věcí vyjednanou, že děti třeba již oženilé a provdané, dokud žijí jejich rodiče a domem vládnou, nejsou nikterak svéprávné a v té míře samostatné, že by jim nepříslušela slepá do jejich vůle oddanost, naprostá poslušnost vůči jejich mínění. Dosud se tam nebyl ještě nikdy ozval jakýsi proti ustanovení tomu odpor jako tu i tam v rodinách jiných, šetřívali jej, i komu z nich se nelíbilo, kvůli potomkům, aby jim bylo lze s nimi týmž způsobem vládnou ti. Nepěstovali nynější páni Hrazanové otec i syn jiných upomínek, než jak se byli jejich otcové vyšinuli z dělníků na řemeslníky, z těch na průmyslníky a velkoobchodníky, a nebylo se mezi nimi udrželo jiné tradice, než že se u nich druhdy „u kotlářů“ říkávalo a že se znal jejich pradědeček v dílně perlíkem s takovou horlivostí oháněti, že ohlušoval svými ranami celé sousedstvo, což bylo vždy s hlučným smíchem připomenuto. Neoddávali se žádným jiným touhám do budoucnosti, než aby se jim podařilo průběhem času skoupiti ještě více hutí a zříditi ještě více železáren, než jich dosud měli, vůbec, aby se vše s podobným štěstím pod starým krovem rodinného jejich domu dělo nadále. Pozbyl však dům ten, jsa před časem sídlem šlechtickým, jejž byl zchudlý majitel nucen za každou cenu prodati, již docela původní své tvářnosti. Z přední jeho části požadavkům obchodním uzpůsobené zírala všednost v celé nudě své; ale zato zůstal nezměněn zbytek zadní části, nízké to stavení, za skladiště používané, poskytující i v podrobnostech svých pohled zajímavý a oku lahodící. Stálo uprostřed bývalé zahrady, z níž zbylo jen několik prořídlých řad starých jasanů, v jejímžto nejzazším koutě se černala starožitná kašna, jež podávala důkaz, jak uměnímilovným byl předchůdce nynějších domácích pánů, pro něž byla nepovšimnutým svědkem doby, kam paměť jejich v netečné samolibosti nikdy zasáhnouti se nesnažila. Co jim záleželo na několika zvětralých kamenech a kdy je dal kdo narovnali? Ač dnes nebyla ni pošta ni některá estafeta přinesla firmě Hrazanově cosi zvláště znepokojujícího, přece si opřel knihvedoucí starostlivě hlavu o pravici, na niž si byl, zasedaje ku práci, dle tehdejšího šetrného obyčeje každého písaře navlékl přes rukáv kabátu až po loket pouzdro z voskového plátna. Tázal se sama sebe opět a opět, proč se Kvido vyjížděk na vinici teď tak vytrvale straní, jak horlivě se jich byl druhdy účastnil? Byl to pouhý nahodilý jen rozmar bez hlubší pohnutky? Či počal se na vinici vedle otce nuditi, maje jeho pedantických napomenutí v obchodu až po krk, jak dával pořád častěji a určitěji najevo, ovšem jen za jeho zády?1 Neb vzmáhala se v něm lhostejnost k mladé jeho paní? Knihvedoucí sebou trhl. Ne, ne, tato domněnka, tolikrát se mu vnucující, nemohla býti pravdou. Kdožkoli mladou Hrazanovou poznal, ihned ji vřadil mezi první krásky Prahy, tehdáž v ohledu tom zvláště proslulé. Podobalo se, že byla matka její pro ni zvolila v romantickém duchu své doby jméno Selena v tajemném přesvědčení, že se v ni asi vtělí, jak také skutečně se stalo, nejlíbeznější paprsek měsíce. Nebylo lze pomysliti si průzračnější pletí, vzdušnější postavy, milostnějšího pohledu. Vždyť uchvátila i Kvidona, toho zkušeného znatele dívčí krásy, takovou mocí, že si byl troufal ohlásiti rodičům, s jinou nevěstou že k oltáři nepřistoupí, ač věděl, že je tím velice popudí. Byla se totiž nejmladší sestra páně principálova, Luisa, provdala do Krkonoš za ovdovělého továrníka, jehož jediným dítětem byla Selena, kteráž v ní nalezla a také milovala matku druhou. Před nedávnem zemřela Luisa, krátce po ní i manžel. Jmenoval švakra Seleniným poručníkem, neb byl se vždy zajímal jako zvěčnělý otec jeho o jeho podnik, který svého času vlastně k domluvě jejich zarazil. Za tou příčinou si byl i on přál, aby přijala Luisa, když ovdověl a o její ruku se ucházel, jeho nabídnutí, ač i jemu bylo dobře po vědomo, že třeba továrník byl výtečným obchodníkem, přec má zároveň pověst chladného nevlídníka. Bylo tedy zcela přirozeno, že se Selena po jeho smrti stěhovala do Prahy k rodině nevlastního ujce, kterouž však přestala v domě těšiti, když se jí počal syn klanět. Měli pro nej vyhlédnuté nevěsty jiné, bohatší’ z rodin vynikajících, neb bylo se ukázalo, že není továrna nikterak majetkem Seleniným, jak se dosud myslilo, nýbrž že bratr nebožtíkův meškaje kdesi v cizině, má na ní tak velikou hotovost, že přesahuje polovici ceny její. Zůstalo Seleně sice ještě jmění značné, ale nikterak takové, na jaké. mohl činiti nároky jediný syn jednoho z nej větších a nejbohatších pražských velkoobchodníků. Ale nadarmo mu to uváděli rodiče na paměť, tvrdil, že má dosti pro ně oba, obzvláště když jej Sychravý, v ohledu podobném vždy tak skromný a zdrželivý, tenkráte s neobyčejnou horlivostí v úmyslu tom podporoval a i rodičům jeho při každé příležitosti dokázati se snažil, že si nemohou do svého domu přáti lepší přiměřenější nevěsty. Nezbývalo rodičům než synovi vyhověti, neb obávali se při umíněné povaze jedináčka, jednak jimi utiskovaného jednak zase rozmazleného, jakéhosi výstředního kousku, kdyby jeho nejvřelejšímu přání, které dosud projevil, se nadále a doopravdy vzpouzeli. Kdožkoli jej spatřil jako novomanžela po jejím boku, na to přísahal, že láska jeho k ní potrvá věčně, takovým přesvědčujícím způsobem ji dával najevo. I podobalo se Sychravému, nikdy ještě že nespočívalo štěstí rodiny Hrazanovy na pevnějších základech. Jak nebýti na to hrdým, ovšem jen v nej tajnější hloubi srdce svého, že on vlastně byl hlavním strůjcem základů těch před dlouhými již lety... Netajila se Selena, jak ráda je v Praze, již ji naučila matka milovat, jak se chce v každém ohledu zavděčiti manželu, jenž jí četl každé přání s čela, nose ji na rukách. Někdy ji sice zaráželo, že jeví svůj cit tak prudce a bezohledně, ale ihned se zase vzpamatovala, líbezně naň se pousmála a pak přísně se kárávala za svou nedotklivost. Ale najednou se zachvěl v celém Rakousku veškerý veřejný i rodinný život. Taktéž se stalo u Hrazanů. Válečný ruch po tolik let trvající žádal si svých obětí. Byltě vydán patent, jenž měl vzápětí náhlé klesnutí hodnoty peněz, které byly v oběhu. Mnozí lidé se stali takřka přes jedinou noc žebráky, mnozí pozbyli s jměním zároveň i rozumu. Sychravý byl dávno takový obrat předvídal snaže se, jak daleko mu bylo možno, aspoň nejzhoubnější následky od firmy odvrátiti. Také se mu to bylo podařilo. Závod Hrazanův byl z těch, jež, ač ránu tu velice pociťovaly, přec nejméně jí byly dotknuty. Obchod se bral obvyklými cestami dále, netrpěl žádnou stávkou, jak jinde se dělo. Ač měla tedy firma u přirovnání s jinými všecku příčinu býti spokojena, že pro ni ve zmatcích těch vše poměrně dosti dobře dopadlo, přec tak se nestalo. Starý pán to sice nahlédl a nejednou se o tom vděčné rozhovořil, ale tím hlubší dojem událost ta byla učinila na Kvidona, toho lehkokrevného Kvidona, jenž si byl dosud obchodu jen tenkráte všímal, když nebylo vyhnutí, a to vždy jen jako mladý jeho pán a budoucí dědic, nikdy pilněji a důkladněji. Cítě se dosud vždy a ve všem miláčkem Štěstěny, mě] asi za to, že tak povždy zůstane, zůstali musí, nepřemítaje o tom, kdo vlastně povinen za to mu ručiti. Vědomí, že osud s ním neučinil i tenkráte výjimky, že byl se sty a sty jiných lidí do téhož víru stržen, ho nejen hnětlo, ale i tak tuze uráželo a pokořovalo, že z toho téměř ochuravěl. Po mnoho dní nejedl a nespal, uzavíraje se na celé hodiny, ba na celé noci do pokoje, který si dal ve starém uprostřed zahrady stavení jako pisárnu svou soukromou narychlo upraviti. Tam dumával o své nehodě, počítaje a opět počítaje, jak velká byla ztráta firmy a neklamou-li jej otec i knihvedoucí, tvrdí-li, že není jí obchod nikterak podlomen. Při jeho nezkušenosti, ba nevědomosti a dosavadní povrchnosti bylo to však trudné počítání, jímž se před ním poměry ještě více pomády než objasnily, až konečně nevěděl, na čem skutečně stojí. Přišlo za příčinou tou k výstupům velmi nemilým mezi ním a otcem, jenž nadarmo mu dokazoval, že vše časem se vyrovná; s touž nepřívětivostí přijímal i domluvy matčiny, konečně i manželčiny. Zapovídal si každou útěchu, chtěje prý poznati pravdu, a kdo si přál přivésti jej na jiné myšlénky, než které na něm hlodaly, stával se mu více a více nepříjemným, až v něm počal viděti nepřítele. Takové spory často se opakující měly za následek, že se Kvido mnohý den ani v rodinném kruhu neobjevoval, že obědval a večeříval sám. Selena se bála více a více k němu vstoupiti, by nevzbudila jeho nevůle. On jí obavy té nevymlouval, po boku svém jí nepohřešoval. Nejvíce ze všech zajisté se rmoutil Sychravý nad synem domácím. Pro jeho zkumný zrak již nebylo pochyby, že se za jeho nynějším podivínstvím skrývá ještě jiného než žal nad ztrátou zlomku jmění svého, tušil, že se v něm asi probouzí onen démon, jenž více méně ovládal jeho předky, pudě každého z nich ovšem rychle a bezpečně kupředu, totiž ono chladné sobectví, před nímž mizí každý zájem cizí, ona žhavá žízeň po majetku, kteráž nezná jiného cíle. Dosud se byl domníval, že mladého muže, jenž mu na očích vyrůstal pln bujného veselí, temná ta nemoc mine, a on to byl, on, který Seleně, kdykoli příležitost k tomu se naskytla, vychvaloval skvělé jeho vlastnosti, kteréž ovšem všecky sám na něm viděl, až lekajíc se z počátku jeho živé pánovité letory, jí uvykla a v ní shledávala jen překypující junáckou svévoli a sama všemožné ctnosti na něm vyzpytovala, v čemž ovšem jí nemálo napomáhal jeho pěkný zevnějšek. Byltě Kvido Hrazan nepopiratelně, jak tehdáž se říkávalo, dokonalý „galanthomme.“ Ač Sychravému rodinná povaha Hrazanova dobře byla povědomá, přec netušil, jak velice se byla u Kvidona rozechvěla, jak často mu teď vstupuje na mysl, že si vzal vlastně ženu beze jmění, neb jaké to bylo jmění: polovic továrny v horách, na niž nesměl před čtyřiadvacátým rokem své choti sáhnouti? A kdyby ji i byl směl prodati; kdo kupoval teď, kdy byl každý podnik daněmi přetížen, továrnu, v níž mohl býti jen napolovic pánem? Častěji a častěji si připomínal vůli rodičův, k bohatým nevěstám mu poukazujících. Kdyby byl měl zámožné příbuzenstvo ze strany ženiny, o mnoho-li snadněji a bezstarostněji byl by neštěstí svoje snášel! Nebyl vždy s to, aby hořkost, již při myšlénce té pociťoval, v sobě potlačil a nedal Seleně němě sice, ale tím výrazněji najevo, že mu u ní cosi vadí. Pozorovala již mladá paní, tázal se Sychravý sama sebe znova, že líče ji Kvidona jako vzor, byl nadsazoval? Či přičítala jeho nynější chování, změnu v jeho povaze skutečné nemoci, jak činil celý dům k povelu starého pána? Dosud nepozoroval Sychravý v těch několika čtvrthodinách, které proti ní v poledne a večer u rodinného stolu trávíval, žádné značnější při ni změny. Byla ke všem a také k manželu stejně přívětivá a ochotna; ale přec se mu zdálo, že je její postava ještě útlejší, její pohled ještě snivější, její tvář ještě průzračnější, než když práh domu toho překročila. Snad to nemělo hlubšího významu. Bývala vždy tišší a zamyšlenější než mladé paničky jejího věku. Nenáležela k těm, kteří, jak se říká, nosí svoje srdce každému na dlani vstříc. Ale nebyl klid ten jen strojený, nevelela jí pýcha, cit uražený v sobě jen potlačiti a před jinými, hlavně však před manželem skrýti? Sychravý se znova zadumal. Nebyl dnes s to, aby do obvyklé práce se pustil. Stále v mysli vzrušené sledoval kočár dojíždějící na vinici. Byl by se chtěl o bůhvíco zasaditi, že tchán po celý čas jízdy nepromluví jediného slova k Seleně. Považovali u Hrazanů podobné zaryté mlčení za zvláštní vznešenost. Neuleví se nebohé dříve, až se jí podaří mu upláchnouti mezi ty smaragdové clony révové, kdež se za dnešního slunného odpoledne zajisté třpytily hrozny jako chomáče ametystů, topasů a granátů. Zdálo se mu, že spanilý ten obraz před sebou vidí. Trávívala rodina druhdy vždy celou neděli v Košířích, a na něho bývala vznesena úloha pomáhali slečnám domácím při obsluze u stolu, což se tehdáž ještě tak snadno služebným osobám neponechávalo jako teď. Bývalať pro dcery jakýmsi čestným obřadem, v němž všemožně vyznamenati se snažily, taktéž pro jejich příručího. Slečny Hrazanovy si Sychravého vždy velmi jako pomocníka chválí- valy. Tak vkusně upraviti tabuli před domem ve stínu stověkých ořechů nebyl dosud nikdo z předchůdců jeho dokázal. Jaké pestré kytice, jehlancům se podobající, dovedl k úkolu tomu nařezati a mezi košíčky s ovocem, které vždy sám načesal, rozestaviti, jak mezi nimi k platnosti přivésti mísy s vábným pečivem slečnami vlastnoručně vyrobeným, jak slavnostně vždy bouchaly zátky, když on je z vinných láhví dobýval! Nejvíce však u něho oceňovaly zručnost, již vyvinoval, krájel-li bažanta, krůtu neb jinou drůbež. Postavil-li je pak na tabuli, tož každý host myslil, že jsou celé, nožem ještě netknuté, tak opatrně uměl jimi vládnouti. Za odměnu dovednosti té bývalo mu obyčejně dovoleno slečny po svačině na jejich procházkách provázeti a na cestě zpáteční do Prahy, byla-li pěšky podniknuta, sloužiti jim za ochrance. Nová to příčina k blaživé hrdosti. Ač si to dosti často jako stranictví vyčítával, přec si nemohl pomoci, že býval nejraději slečně Luise k rukám. Byla nejen aspoň v očích jeho nejsličnější z dcerek domácích, ale vedle toho beze stopy hrazanovské vypínavosti. Netajila se tím před ním, že jak on jí nejraději ze všech slouží, ona zas že každou službu nejraději od něho přijímá, nevyjímaje ani nejbohatší synky kupecké, kteří přijíždívali na vinici za bratrem jejím, nynějším to principálem tehdáž již oženilým, aby si tam zahráli v kuželky či střelbou do terče se pobavili. Jen jemu svěřovala vždy svůj šál a slunečník, jen jemu květiny, kterých si nasbírala, aby si jimi doma ozdobila svůj šicí stolek. Býval v pocitu své nepatrnosti předností tou více zahanben než jí povznesen. Ale najednou počaly v pisárnách mezi soudruhy kolovati slechy, kteréž v jeho prsou zarážely dech života. Tvrdilo se, že ten stárnoucí nepohledný továrník z Krkonoš, jenž přijede-li do Prahy s panem principálem vždy tak dlouho a naléhavě rokuje, od něhož bývá tak rád vídán za příčinou svých schopností obchodnických, jemuž poskytuje při jeho podnicích tak upřímné a promyšlené rady, jako by to byl vlastní jeho syn, že nepříjemný člověk ten ovdověv nedávno má namířeno na Luisu a že starý pán, jenž starších dcer dlouho se neptal, líbí-li se jim nápadník, jehož jim stanovil, méně ještě se bude tázati Luisy než ostatních, chce-li se jí do hor za vdovcem, jenž byl jeho oblíbencem. Což bylo skutečně možno, aby Luisa kdy přestala ve svých bílých šatech, se slunným svým úsměvem poletoval i na vinici, jejímžto strážným andělem vždy se mu býti podobala, že by ji chtěl otec donutiti k svazku s mužem, k němuž ji srdce její nevábilo, ba jenž jí byl protiven, jak jednou před ním důvěrně prohodila? Sychravý si zakryl oči, jako by byl mohl tím v sobě zastíniti obraz urputně se mu vnucující. Ale nedal se mu zapuditi, bylo mu nejkrutější okamžik života jeho ještě jednou protrpěti. Kdysi za překrásného nedělního večera s kytkou Luisinou v ruce a její blankytný šál na rameně sledoval společnost, kteráž majíc ji v čele, se chtěla s vrcholku vinice v západu slunce pokochati – tu byl najednou zastaven principálem, jenž veda se přátelsky s továrníkem, dnes zcela mimořádně taktéž za ostatními se ubíral. „Tyto trety odevzdejte zde panu továrníkovi,“ pravil k němu tak tvrdě, jak ještě nikdy ho nebyl oslovil, „netřeba, abyste se i někdy jindy s nimi nosil.“ Všechen zdrcen, jako by se byl jakési svatokrádeže dopustil, učinil Sychravý, jak mu bylo veleno, a bez díků jako od nějakého lokaje přijal továrník od něho „ony trety“, na které mu odňato veškeré právo. Ale když se chtěl továrník přiblížiti s nimi jejich majitelce, aby jí nejspíše ohlásil, jen jemu že otec dovoluje, aby se jimi honosil, nebylo jí mezi společností. I otec se marně po ní poptával a ohlížel, ač prý byla ještě před málo okamžiky mezi ostatními, a nikomu nebylo lze pověděti, proč a kam se od nich tak náhle uchýlila. Vyslovena tu a tam domněnka, že ji snad žíhalo slunce příliš do očí, že se vrátila domů, aby jeho bleskům se vyhnula. Bylyť přítelkyním jejím, jak otci ohlásily, prý již po delší dobu její zardělé oči nápadný. V sochu proměněn zíral Sychravý za společností, ale sotva se zatočila výše, odkud nebylo již zvědavým hledům lze k němu dostřehnouti, již se rozklenula vedle něho mohutná houšť malinová, zralým ovocem posetá, a ubledlá Luisa se v rámci jejím objevila nic nedbajíc, že trnité větve cuchají její vlasy, trhají na ní oděv, rozdírají její útlé, chvějící se ruce. Viděla, co se děje, uhodla vše a sem se ukryla. Snažila se na něj se pousmáti, ale každý tah její tváře se tomu vzpouzel, přitom jí padaly s očí slzy jako bohatý hrách. „Kde jest moje kytice a můj šál, rytíři vy zrádný?“ nutila se do žertu. „Jak jste mohl jinému odevzdati, co bylo jen vám, slyšíte, jen vám svěřeno?“ Dlouho, nekonečně dlouho nebyl Sychravý s to slečně odpověděti. Podobalo se, jako by byl rozkaz principálův srdce v něm umrtvil. Nebylo slyšeti, než jeho křečovité urychlený dech. Konečné se mu vydralo z prsou sotva srozumitelně: „Odpusťte, ale měl jsem za povinnost tak učiniti, když prý hodlá pan otec rukám, jimž předměty vám náležející mi odevzdati kázal, více a dražšího svěřiti než... a každý rozkaz jeho jest a zůstane pro mne svátým zákonem.“ Ozval se ston, jako hledá-li v houštině laň postřelená úkrytu, aby tam dokonala... Když nalezl opět tolik sil a odvahy, že mu bylo lze rozhlédnouti se, Luisy již mu nablízku nebylo, ale trávník vedle keře malinového byl jeho ovocem skropen jako rudými slzami. I zdálo se jeho trýzněné duši, že ty purpurové perly, které s větví spršely, když se na svém útěku jimi prodírala, jsou skutečně krůpěje krve, které jí přitom ze srdce kanuly, a rudá stopa ta nikdy před ním nezmizela. Nespěchal za Luisou. Vždy se chtěl dobrodinci svému odměniti, že se nad jeho sirobou slitoval a mu dopřál, aby pod jeho střechou se stal mužem poctivým a užitečným. Ted nastal k tomu vhodný okamžik... jak by byl mohl se rozmýšleti, co mu třeba činiti? Zůstal Sychravý sám sobě věrným. Zdaž by ho nebylo musilo nejen vlastni svědomí, nýbrž i Luisa odsouditi, kdyby se byl protivil otcově vůli? Což mohla býti šťastnou, kdyby jí byl odepřel pro všechen život svého požehnání? Po celou dobu uplynuvší mezi oním večerem na vinici a nynějškem, byl se Sychravý posilňoval těmito důvody, těše se, že nejen dokázal sám povinnosti své dostáti, nýbrž i Luise se zachovati. Dal se principálem poslati kamsi na venek za záležitostmi obchodními, když svatba její se všemožnou okázalostí v Týně se slavila, a přetrval tam i odjezd novomanželů. Navštívila-li Luisa Prahu, vždy hleděl jí se vyhnouti, což ona činívala s touž opatrností. Ač nikdy nikoho po ní se netázal, přec tomu někdy neušel zaslechnouti, jak bídně vypadá, jak se manžel její stává pořád podivnějším, jak žije jedině své nevlastní dcerušce, kteráž jí lásku její vřele splácí. Teď teprve, co dítě to před sebou viděl v spanilou ženu rozkvetlé, na níž byla tak patrna Luisina péče, v jejíchž slovech tak často sledoval ozvěnu jejích myšlének, jež ji pronášeti slýchal, teď teprve ozývaly se v něm tu a tam pochybnosti trudné, a on se tázal, zdali se na Luise neprohřešil nutě ji tenkráte, aby mu pomáhala spláceti dluh vděčnosti, a teď se přičiňuje, aby se stala milovaná odchovanky ně chotí Kvidonovou, o němž si ovšem byl dosud namlouval, žeť mladým mužem nade všecky ostatní vynikajícím a jenž snad se chystal připravili jí tentýž los, jako otec její zvěčnělé choti své. Ale ne, ne, nebylo ještě prohráno! Kvidovi se nemohlo dosud jiného vyčítati, než že se svému dojetí nad utrpěnými ztrátami příliš oddával. Ochuravěl ze svých vrtochů, to byl celý jeho hřích. Měl-li se vzpružit, k pravé, plodné činnosti se vzchopit, bylo nutno dokázati mu nejen slovy, že se dá v obchodě vše zase napraviti, nýbrž dosvědčiti mu to i skutky. Sychravý vztýčil hlavu, a jeho oči se zaleskly vzácným u něho ohněm. Nemohl déle na to patřiti, co se dělo, musil zakročiti rázně a určitě. Musil pirncipál přijati návrh, jejž mu byl za jiných poměrů již několikrát učinil, jsa ale po každé jím odmrštěn. Tehdáž mu ovšem na tom nesešlo, nechtěl jiného dokázati než svou horlivost pro zájmy obchodu, teď však se tak státi nesmělo, neb běželo o cosi důležitého. Přál si Sychravý, aby se firma Hrazanova u eráru ucházela o dodávání jistých druhů zboží, v jehož výrobě veledílny její železářské především vynikaly. Ale při dosavadním skvělém odbytu mezi soukromníky neměl principál nikdy k tomu chuti, vymlouvaje se vždy, že v závodech všude práce beztoho již nazbyt a firmě jeho že většího obratu zboží pro tu chvíli nikoli nutně potřebí. Hlavní příčina odporu toho spočívala však v staré měšťanské jeho hrdosti. Bylo by jej ponižovalo, ucházeti se na vyšších místech o protekci při podobných příležitostech nevyhnutelnou, ještě více však nutnost podrobiti svoje zboží dobrozdání těch kterých komisí a pokorně přijati jejich o něm úsudky. Ale při nynějším stavu věci nemohlo býti o podobných malicherných námitkách již řeči. Musil principál dát dovolení, aby Sychravý si vzal věc tu na starost, a mu poskytnouti volnost a prostředky, aby ji mohl zdárně provésti. Až pozná Kvido nejen možnost, nýbrž jistotu brzkého, zvýšeného výdělku, jak by se pak ze svých vidin nevymanil? A přesvědčí-li se o stálosti zisku toho, jak by nenabyl dřívější nálady a s ní všecky příjemné vlastnosti, jimiž se choti své jindy zamlouval? Jak především by se pak s bývalou něžností k ní nevrátil, nahrazuje jí desateronásobně, čeho teď po tolik již neděl postrádala? Sychravý si zhluboka vzdychl a s lehčím srdcem, se svěžejší myslí než po drahný již čas zahloubal se do svých účtů. Sotva se zastavil kočár, tak vřele provázený myšlénkami starého knihvedoucího, před mříži košířské vinice, rozprostírající se od silnice v značných rozměrech po stráni až na hřeben vysočiny, údolí vládnoucí, již tu byl zahradník se svou ženou, aby panstvu při slézání pomáhali. Starý pán neohlížeje se po své snaše, ubíral se obřadně, jak bylo zvykem jeho, krok za krokem k domu, před jehož vchodem na velikém třpytným pískem posypaném prostranství, nádhernou skupinou prastarých ořechů stíněném, byla již zahradníková, někdejší to panská staré paní Hrazanové, připravila stůl ku svačině. Modralo se na stříbrolesklém damašku, jímž byl pokryt, kávové náčiní z pravého míšeňského porculánu velice v kruhu zámožného občanstva oblíbené od té doby, co byl dvůr rakouský obětoval značnou část stříbrného stolního náčiní válečným potřebám, sám převahou podobného při tabulích svých používaje. Stál kávový stůl dosud na témže místě jako v oné době, kdy se byli Luisa i Sychravý, sledujíce se pohledy plnými plaché lásky, za letních nedělí tak rádi a obratně při posluze hostů kolem něho shromážděných otáčeli. Taktéž bez jediného slova přijímal tchán po každé koflík s vřelým černým mokem, který mu nevěsta rovněž vždy mlčky, jen s lehkým dvorným sklonem hlavy podávala. Sychravý se nebyl mýlil. Neměl jí starý pán ni mezi jízdou ni teď co říci, nejsa nikdy ani dost málo dychtiv zvěděti, co se za tím úbělovým jejím čelem děje. Neviděl tedy, jak dumně sleduje zlaté runy, které na ubruse kreslily paprsky sluneční mezi hustými korunami stromů probleskující, ni že ji musila zahradníková po každé posuňkem upozorniti, měl-li milostpán dopito, a konečně významným pokašláváním, že jest již dnes se svou obyčejnou porcí hotov, jinak by snad – ó hrůzo hrůzoucí! – mu byla nalila ještě jednou. Ted teprve oživla a rozpačitě se rozhlížejíc pokynula zahradníkovi opodál stojícímu, aby přistoupil blíže. Vyhověl jejímu pozvání, postaviv na stůl, jejž žena jeho co nejrychleji uklízeti se jala, ohromnou, skvostně vykládanou šachovnici, načež na chladný pokyn i ze strany pána s neohrabanou ostýchavostí proti němu se umístil, aby se s ním pustil v každodenní jejich boj, již po celou řadu let trvající. Bylo to pana principála stálo nemalou práci, než zasvětil zahradníka v nejpřístupnější tajnosti této hry, ale bylo mu potřebí partnera povždy mu k službám hotového a zároveň svého čestného úkolu náležitě si vědomého a zaň vděčného, především však jeho při hře zvláštnosti vždy uctivě šetřícího. Ač zůstával zahradník přes jeho pilný návod napořád v počátcích vězeti, přec nepozbýval s ním trpělivosti, čemuž jeho známí nejednou se obdivovali. Avšak naskytovali se mezi nimi i takoví všetečkové, kteří ovšem jen stranou a na zapřenou tvrditi si troufali, že právě nedostatečné nadání zahradníkovo pro tuto královskou hru jest hlavní příčinou přízně, jíž bývá poctěn, že nestojí jeho pán o nic tak málo, jako aby se mu na základě jeho poučení vyvinul z něho sourodý sok. Selena pozorujíc, že se tchán její více a více do oblíbené hry zabírá a jí vedle sebe zajisté teď ještě méně postrádá než předtím, volně ze svého sedadla se zvedala. Ohlížela se přitom, jako by teď teprve nabývala o tom jasného vědomí, kde že je, a mdlý její pohled nabyl náhle lesku. Nejspíše to sama mimoděk pocítila a si připomněla, co by tomu řekl tchán, kdyby náhodou se ohlédl, zajisté že by v tom spatřil neslušnost, neb bojácně ihned zase oči sklopila. Váhavě nato obešla několikrát prostranství pod ořechy a týmž lhostejným způsobem, jako by jí bylo jedno, kam ji náhoda na procházku zavede, zatočila se na jednu z cest pečlivě upravených mezi vinnými špalíry, na které byla jeseň hojněji než jindy zavěsila poklady svých lepokamů v útvaru hroznů, v nichž se třpytila skvostná šťáva životní v odstínech nej vábivějších, zrovna jak si to byl Sychravý ve své zatemnělé pisárně představoval. Ale jakmile postoupila tak daleko, že mohla předpokládati, teď že je zakryta u stolu meškajícím, již bylo u ní po netečnosti, po roztržitosti, a tak radostně, jak rozprostírá ptáče, jemuž se podařilo své zlaté kleci uniknouti, peruť svou, tak rozepjala svou náruč vzduchu, slunci, volnosti vstříc. Téměř letmo spěla teď vpřed ku hřebenu vinice, kdež se vypínal veliký gloriet celému okolí vévodící na pahrbku uměle nasypaném, kolem něhož se vinula jako bělavá stuha mezi temným drnem, jímž byl obložen, hadovitá stezka. Bývaly takové pahorky, jimž pro podobu s domkem hlemýždím vršky hlemýždí se říkávalo, tehdáž velice oblíbeny, především v zahradách výše položených pro vyhlídku po okolí, jíž bylo s nich lze volně a bez námahy se těšiti. Několika pružnými kroky byla Selena u glorietu, přehoupla se přes jeho práh a přitáhnuvši si malé odpočívadlo mezi dvéře, kdež jsouc před úpalem slunce chráněna, měla na všecky strany volný pohled, volala hlasem, touhou, lítostí a zároveň rozkoší se chvějícím: „Konečně! Konečně!“ Přeloživši zbožně ruce křížem přes prsa mocně oddychující, ssála do sebe ten měkký jasný kolem sebe vzduch a sním zároveň barvoskvoucí obraz toho nevyrovnaného pražského okolí, tenkráte ještě nepřetínaného nudnými čarami železnic, nezastaveného nevkusnými budovami továrními a nebohými domky dělnickými. Vlnily se před ní v modravém vroubení vzdálených hvozdů, plných upomínek na staročeské hrdinství a dávné legendy o prvním rozbřesku národní osvěty, veselé sady, role požehnaná, stinné hájky kolkolem po všech svazích až dolů k Vltavě, kteráž v zlatě sklánějícího se slunce žhavou náručí objímala základy té svaté Prahy, kdež bylo nadějně rozkvetlo a předčasně uvadlo tolik žárné slávy. Hle, staré zádumčivé toho svědky, tu Vyšehrad, tam Hradčany, a zde na té výšině, obestřené mlžinami nej tajemnějších bájí, poslední stopy Děvína. Kam dříve pohlednouti? Čemu dříve žehnati? Dlouho tak seděla mladá žena v němém zanícení, ale najednou znova náruč rozpjala. Zasílala nadšený pozdrav tenkráte jen do nejbližšího svého okolí, k jednomu z protějších pahorků, kde se míhalo mezi zelení útulné stavení na věky památné, neb hostívalo vyslance nebes samých. Byla to Bertramka, jíž Selena s tak vášnivým nadšením kynula, kdež se stal kusem života jeden z nej mohutnějších záchvěvů lidského genia, kdež stvořil Mozart „Don Juana“. Dnes, jako již tolik a tolikrát, co sem zavítala, děkovala tam naproti těm vážným stínům starých stromů, těm šelestícím kolem nich křovinám, těm záhonům mezi nimi oplývajícím leskem květinovým, že se v ovzduší jejich zrodilo tolik krásy, že mohl neocenitelnými skvosty jejími podělen býti ten celý širošírý svět. Ach nikoli jen ten nynější, nýbrž každé to lidské pokolení, které ještě na něm k vědomí se probudí a k blahému dospěje poznáni, že jedině z krásy vytryskuje zdroj pravého života, jen ona že jest jeho povolanou tvůrkyní, jeho oprávněnou strážkyní, v ní jedině že kotví a zároveň vrcholí, každý jiný u něho základ že jest lichý a pomíjející. Jak ale děkovala především vždy jemu, tomu velikánu, jemuž se podařilo dozkoumati se cesty k ráji lidstva a zlatým klíčem svého umění mu dokázati, že není před ním jeho brána nikterak neuprositelně uzavřena, jak tak mnohý smrtelník trudně se domnívá, nýbrž že možno, aby si ji otevřel každý, v němž není jen licoměrná hravost, nýbrž srdce čisté, po světle a lásce skutečně prahnoucí. V náladě té vzrušené zabloudil na rty Seleniny téměř nevědomky jeden z nesmrtelných nápěvů mistra jí zbožňovaného. Na počátku bzučela píseň svou tak zticha, jako ta včelka opodál, která v trávě obletovala modré květy několika chrastavců, nemohouc se rozhodnouti, kterému z nich se má nej dříve přiblížiti svým toužebným políbením a za odměnu si od něho odnésti, co v nitru svém choval nejsladšího. Ale znenáhla nabýval její hlas živosti, výrazu, až zazvučel v plné své síle v tichu podzimního odpoledne z osamělé výšky půvabného toho ústraní, snivou dálku tklivě rozechvívající. Přeškoda, Že se jí nedostávalo posluchače. Honosila se hlasem nejen nevšedně lahodným, ale i vzácně vyškoleným. Byla zdárnou žačkou své macechy, která chtíc zapomenouti, že byla obětována otcem i milencem, a se povznésti nad tak mnohou svízel domácí, pudem šťastným se uchopila nejjistějšího a zároveň nejdůstojnějšího k tomu prostředku, totiž každé příležitosti, aby svoje kusé vzdělání doplnila. V ohledu tom jí přál osud. Ve farnosti, k níž náležela manželova továrna, působil kněz velice osvícený, horlivě každý pokrok novověké vědy sledující. Stal se jí rádcem i vůdcem. Ve starém vesnickém učiteli seznala zase hudebníka, jenž byl, jak za jeho doby tak mnohý z jeho soudruhů, skutečným umělcem. Jeho důmyslným návodem a na základě vlastního nadání, které i kdyby byli rodiče v ní seznali, nikdy by jí nebyli dovolili výše je vypěstovati než k prostřednosti, sloužící pouze úkolům zábavným, stala se Luisa velmi dobrou pianistkou. Ale Selena vyspěla vedle ní přes svou mladost brzo na mistryni. Zpívala doma v kostele při mši a veškeří přátelé a milovníci vážné hudby z celého okolí se tam za příčinou vzácného toho požitku sjíždívali. Ale dobře, že neměla dnes žádného posluchače, byla by jej zajisté velice zarmoutila. Najednou se zarazila, přervala svou píseň, jen ještě několik zvuků záchvěvu pukající struny se podobajících vydralo se jí z prsou, a sahajíc si zprudka k srdci, jako by tam byla pocítila bolest pronikavou, obrátila se do glorietu. Stál tam v koutě spinet, sem z pražského bytu rovněž jako odpočívadlo vypovězený. S hlasitým pláčem před ním na kolena se uvrhla a dlouho, dlouho opírala o jeho klávesy čelo, za nímž patrně nej trudnější myšlénky mezi sebou zápasily. Jak neměla plakati! Vždyť jen zde v tom osiřelém zátiší, kamž krom ní nikdo z domácích nikdy nezavítal, směla si zazpívati, zahráti, dole v městě, v bytu rodinném, pod střechou manželovou jí to bylo zakázáno... Či nebyl to zákaz, když tvrdíval Kvido pořád nevrleji a nevrleji, že hra na piano není u něho jiného než bezúčelný, neskromný jakýsi šramot, nepojí-li se k tanci, a zpěv vyzývavé obtěžování lidí? Opakoval to tak dlouho, že jí konečně nezbývalo, než stesků těch si povšimnouti a trýzně nadzmíněné jej zprostiti, obzvláště, když ni tchán, ni tchyně jediným slůvkem ničeho proti jeho náhledům nenamítali, ba dle jistých jejich při tom pohledů a úsměvů dosti jasně souditi se dalo, že se se synem úplně shodují. A Selena si utírala oči. Hleděla se upokojiti. Vždyť se těšívala hudba nejen teď, co ona dlela v domě, nýbrž vždy jinde skrovné tam přízni, nebyla tedy v chování tom zvláštní proti ní nevlídnost. Skvostné piano zlatem a perletí vykládané jen proto zakoupeno, poněvadž, jak tchyně často opakovala, se teď obecně uznávalo za nutnou ozdobu každého bytu zámožnější rodiny a nejvhodnějším v něm protějškem knihovny, rovněž tak bohatě zhotovené, v jejíchžto příhrádkách aby se skvěla v nejdražší vazbě díla spisovatelů tehdáž nejoblíbenější, móda s touž určitostí velela. Nebohá knihovna! Pohlížívalo se na ni a na piano tak jako u Hrazanů ještě na mnohých jiných místech v té královské Praze, kdež se týmž jměním honosili, touž hrdostí nad tím všedním davem vypínali. Při vzpomínce na knihovnu Selena však znova zaštkala a již zas ležela čelem na spinetu. Podobalo se jí, žeť kalich odříkání ještě není dopit, že nej trpčí nápoj se pro ni teprv v něm připravuje. Či mýlila se, byla to jen podrážděná v ní mysl, která ji takto znepokojovala? Prošla v duchu výstup včerejšího večera. Když se byli všichni po večeři vzdálili, a jen ona samojediná u lampy s knihou v ruce se obmeškávala, domnívajíc se, že manžel dávno již odpočívá v nynější své poustevně, najednou se před ní objevil. A proč? Pro nic jiného, než aby jí co nej důrazněji opakoval, že mu jest pohled na ženštinu s knihou v ruce zrovna tak nepříjemný, jako vidí-li ji u piana ztápěti zrak do not. Nechtěla jej dohnati obranou k výrokům ještě drsnějším a mlčky odloživši knihu do ložnice své ihned se odebrala. Ale jakou to měla noc! Dosud trpěla jen němě, skoro sama sobě na zapřenou, hleděla vše omluviti, ospravedlniti, co bolestně se jí dotýkalo, vzývala v sobě upomínku na svou macechu, představovala si, jak důstojně snášela svůj los vedle podivínského manžela, jenž jiného nebyl a býti nechtěl, než obratným, průmyslníkem; ale v této noci udála se s ní veliká závažná proměna. Co pociťovala teď, nebyla jako jindy jen bolest, zaburácelo v jejím nitru, když muž od knihy ji zapuzoval, co navlas odboji a vzdoru se podobalo. Pro ni nemělo tedy býti ničeho na světě, než pitomé konání bezúčelných povinností, především nikoli slovo v knize uzavřené, jež v její duši by bylo mohlo vyklíčili v samostatnou myšlénku a v životě jejím v plodný čin? „Jak probůh to půjde se mnou dál?“ zašeptala, pozdvihujíc hlavu mdle ze spinetu a upírajíc zrak tázavě otevřenými dveřmi do dálky, jako by se byla mohla odpovědi dopátrati tam v těch lehounkých výparech, které na obzoru vystupovaly, chystajíce se nastávajícím večerem krajinu průzračnými rouškami obestříti. „Vždyť ode dne ke dni více chudnu, co nevidět bude celému světu zjevu o, že nejsem teď jiného než bídná žebračka, jež každému a všude jest na obtíž. Není již pro mne a snad i pro nikoho z domácích tajností, že mne přestal Kvido milovati, a přec si nejsem žádného proti němu hříchu vědoma, t bylo by zajisté každému těžko z něho mne obviniti. Ovšem tvrdí jeho rodina, že mysl jeho zatemněna nehodami v obchodu, a lékař slibuje brzké vyjasnění, jakmile se mu podaří na ně zapomenouti – ale nevěřím tomu, aspoň co mne se týče. Po tom, jak se mnou v poslední době nakládá, nelze doufati, že se kdy opět stanu jeho milenkou a důvěrnicí, vpravdě jeho ženou!“ A Selena si zakryla tvář, po níž se jí hrnuly proudem slzy, nad něž duše ženina trpčích nezná. „Proč ještě nadále si zapírati,“ pokračovala ve své hořké samomluvě, „že se mi stává nynější život můj naprosto nesnesitelný, proč nadále sobě vyčítati, že se mi více a více stýská v domě manželově, kde jsem přec obklopena vším, co mysl ženskou jinak uspokojuje a těšívá, že bych byla raději chudá, na vlastní výživu odkázána než stále nucena slyšeti, že jedinou přiměřenou činností paní mého stavu jest práce taková, nad jejíž zbytečností k smrti se hanbívám. Kdo, ach, kdo mi poví, co mou skutečnou povinností: zdali dále v zájmu domácího míru mlčky vše snášeti, neb pomýšleti na změnu v zájmu vlastní důstojnosti? Ale ke komu se utéci? Nemám nikde a v nikom ni rádce, ni přítele. Snad by knihvedoucí mi mohl pověděti, co mi činiti dlužno, podobá se mi, že on jediný ze všech, mezi nimiž žiji, by byl s to pochopiti tyto kruté ve mně boje a je řešiti. Někdy tkví na mně oko jeho se zvláštním výrazem. Často jsem již pozorovala, že ctí mou macechu jako světici. Znal ji od dětinství. Zajisté i 'ona si ho vážívala jako celý ostatní dům - ale proč právě nikdy, ale nikdy o něm se mi nezmiňovala?“ Jak by se byl Sychravý ve své pošmurné účtárně potěšil, kdyby jej bylo proniklo pouhé jen o tom tušení, s kým se v této chvíli jeho myšlénky křižují a v jakém se setkávají bodu. Ale vtom Selena sebou trhla, ozvalo se totiž zdola ostré zapísknutí. Volával takto starý pán prostřednictvím zahradníkovy hlídačské píšťalky na snachu, váhala-li pod ořechy se dostaviti. Rychle si usušila líce, aby na nich nebyla patrna nej menší zrádná stopa slz prolitých, a hotovila se k spěšnému z glorietu odchodu. Ale přese všechen kvap nemohla přec odolati, aby nebyla lichotivě rukou přejela klávesy spinetu, jehož se nebyla dnes výminečně dotkla. „Odpusť, že jsem tě zanedbala,“ přitom tklivě prosila. „Vynahradím tobě i sobě příště vše. Ó, jak se mohu jen ohlížeti po příteli a rádci, když přec mám tebe, ty stroji družný a odstrčený, lidem tak jako já nepohodlný a za to k mlčení odsouzený. Ty znáš nejlépe ukonči Šiti každý můj bol.. “ A mladá žena spěchala přímo po nejpříkřejším svahu vinice ku tchánu. Uvítal ji sice mlčky, bez výčitek, ale přec jen s přísným pohledem. Bylo již zapraženo a její vinou čekal kočár plných deset minut přes obvyklou lhůtu k odjezdu stanovenou, což nebylo starému panu principálu firmy Hrazanovy, určitým jednáním všude co nejchvalněji známému, nikterak věcí tak malichernou, jak leckomu jinému méně společenským svým významem proniknutému. Stará paní Hrazanová, ještě chladnější ve svém chování a ještě odměřenější ve svém jednání než její manžel, projevovala při dnešní večeři takovou náladu, již nebylo lze u přirovnání s obyčejným stavem její mysli jinak nazvati, než naprosto vzrušenou. Dvakrát sáhla na příklad po lžíci, než se odhodlala pustiti se jako ostatní do své polévky, kteráž tehdáž ještě při žádné řádné měšťanské večeři scházeti nesměla, a třikrát odložila svůj ubrousek dosud svinutý, než s něho smekla vyšívanou pásku, upevnivši si jej konečně k prsům zlatým spinadlem, v něm k úkolu tomu zastrčeným. I nemohl si tedy ani manžel při vší své upjatosti nepovšímnouti takových významných příznaků pobouřenosti a si nepomysliti, že asi v době, kdy se domníval, že velitelka jeho domu tak klidně vyspává na květované pohovce své ložnice jako jindy, s ní asi se dělo, ne-li cosi podivuhodného, tedy aspoň cosi naprosto kromobyčejného. Bylo sice u opatrného kupce pro uvarování každé možnosti ukvapeného úsudku pravidlem i v soukromí rodinném vždy vyčkati, až byl někým jiným zpraven o té které události, než se přiznal, že si jí byl sám již povšimnul, ale tenkráte se přec jen odhodlal učiniti výminku a projeviti, než byl na to upozorněn, že se u choti jakési zvláštní změny dopátral. „Bylo dnes jak náleží pěkně na vinici,“ obrátil se k manželce s lehkým při tom zakašláním. Ale nedočkal se žádného projevu účasti u ní. Naopak sklopila jen ještě hlouběji svraštěné čelo k prsům, čímž ubrousek dle předpisu půl druhého lokte široký a dlouhý jí splynul až přes klín, podobaje se více příkrovu než předmětu určenému, aby chránil její šaty před možnými, u ní však naprosto nemožnými skvrnami. „Užil jsem půldne toho jak náleží,“ ozval se starý pán znova. „A jak tys se tu měla?“ Opět se nedočkal odpovědi, ač mohl vším právem očekávati, že choť jeho vzácnou a tak zřídka jí osvědčenou šetrnost dle zasloužení ocení. Opakoval svou otázku nikoli již dychtiv, nýbrž skoro znepokojen. „Nechtěj to ani věděti,“ konečně ze sebe vypravila. „A proč ne?“ „Poněvadž nezdravo při jídle se zlobiti. Vždyť musíš přec na mně viděti, že i já se rozmýšlím za příčinou tou povečeřeti.“ Starý pán, zavrtěv povážlivě hlavou, rozhlédl se po ostatních kolem stolu shromážděných, zdali je snad někdo z nich s to záhadu tu mu rozřešiti, ale nedošel cíle. Selena byla odpůldne jako on z domu vzdálena, Sychravý pohlížel na velitelku při vší své skromnosti tak napjatě, že bylo na něm znáti, jak málo je i on zasvěcen do věci, která ji tak podráždila, a Kvido nevěnoval podle nynějšího zvyku svému okolí nejmenší pozornosti, jsa za to tím horlivěji zahloubán v párání krásné tučné koroptve, již si byl dal zcela bezohledně z kuchyně přinésti, než byla mísa s pečení tou ještě pro všecky na stůl postavena. „Jen vypravuj, co se ti přihodilo, uvidíš, že se zlobiti nebudu,“ sliboval pan Hrazan senior s pohledem na pana Hrazana juniora, jímž patrně říci chtěl: „Nezlobím-li se tu nad tím divadlem, jak by mě mohlo popuditi, cokoli mi povíš.“ Stará paní mu asi porozuměla, neb s dlouhým vzdechem se mu dostalo konečně žádaného a žádoucího objasnění: „Sotva čtvrt hodinky jsem dřímala,“ jala se takovým přízvukem vypravovati, jako by podávala manželu zprávu o jakémsi pokuse loupežné na ní vraždy, „zaklepáno na moje dvéře.“ Byl děj ten čímsi tak zvláštním, v domě neobvyklým, že i starý pán s údivem opět hlavou zavrtěl. „Přišla mne klíčnice burcovati, ovšem ve vší uctivosti a zároveň s nemalým strachem, co tomu asi budu říkati a nezaleknu-li se snad, že kdesi nablízku hoří,“ pokračovala stará paní dosti spokojena s dojmem naň působeným. „Ale když jsem slyšela, oč se jedná, více ještě jsem se podivila, než kdyby mně byla přišla se zvěstí, že někde chytlo. Oznamovala mi, abych ti to zkrátka pověděla, že se k nám dostavily tři cizí dámy, které si žádají proti každému mezi slušnými lidmi obyčeji, přes všecky její omluvy a výmluvy, že je připustiti nemohu, aby je neodkladně ke mně dovedla, že se jim jedná o předůležitou věc. I nezbývalo jí konečně, nechtěla-li, aby se ke mně samy dodraly, než je zavésti do návštěvny, aby tam na mne čekaly, a mne, abych se v nedbalkách k nim odebrala. Jen si považ, ani jediné z nich jsem neznala a manžely jejich jen dle doslechu.“ A stará paní jmenovala tři z nejproslulejších pražských lékařů. „A čeho si právě u nás přály paničky těchto celebrit?“ pronesl starý pán příkře, pohlížeje jako tak mnozí jeho vrstevníci na osobnosti učené, nad dav obecenstva věděním svým nepopíratelně vynikající, s jistou nedověrnou domýšlivostí, k níž bylo snad i přimícháno zrnko neuvědomělé závisti, že se jim podařilo bez pokladnic plných tolarů získati si úcty a váhy svých spoluobčanů. „Ke konsultaci nebyl žádný z jejich slovutných pánů choťů pozván, aby byly snad za vhodné uznaly pro ně tu se zastaviti, jakou příčinu měla tedy vzácná přítomnost jejich v našem domě?“ „Příčinu skoro neslýchanou.“ „Nuže?“ „Ani nevím, zdali jsem si vše, co jedna za druhou a všecky najednou z rukávů sypaly, náležitě pamatovala, jen to na mysli určitě mi utkvělo, že zdejší páni doktoři na to naléhají, aby byl co nejdříve zařízen spolek ve prospěch raněných, kteří se sem po té nešťastné bitvě u Drážďan, kde naše vojska po několika nepatrných vítězstvích utrpěla prý krutou zase ztrátu, pořád ve větším počtu a hroznějším stavu dovážejí. Nemocnice prý nikde již nestačí, musí se ukládati do klášterů a úřadních místností, ale i ty budou co nejdříve přeplněny. Můj ty bože, při jejich řečech zatřásl mnou ponejprv strach, aby se ten hrozný Bonaparte nedostal až do té naší Prahy.“ „Ovšem že se dostane, a to co nevidět, čímž přijdeme o poslední náš groš,“ rozkřikl se Kvido, opustiv na chvíli svou koroptev. „Nevěřím, tvrdí-li se, že my také někdy nad ním vyhráváme, není pravda, my mu jen stále a stále podléháme. Kde pak se mohou naši vojevůdci s ním měřiti! Ale nejen že prohráváme, jest nám ještě živiti krom našeho bůhvíco cizího vojska. Rusů se k nám přivalilo k šedesáti tisícům, z Pruska padesát tisíc, jak jsem slyšel z pramene spolehlivého. Všichni jsou přiděleni k Švarzenbergovi. Vyjedí nás. Nic nám neschází, než aby se sem ještě nahrnuli ti Francouzi a nám zapálili nad hlavami Prahu, jak zapálili Moskvu.“ „Račte dovoliti, mladý pane, Moskvu si zapálili tehdáž Rusové sami nad hlavami, aby nepřítele přístřeší zbavili a tím z města vypudili,“ troufal si namítati Sychravý, jehož rakouské vlastenectví velice trpělo zlehčováním vojenských schopností vůdců spojené armády. „To se jen tak povídá,“ odporoval mu Kvido, „aby se ostatní před Napoleonem styděti nemusili. Stojí při něm ďábel sám. Moreau na příklad byl nejslavnějším generálem francouzské republiky, jeho jediného uznával za soka sourodého, i použil vší moci své, aby jej zahnal do Ameriky. A ejhle, co Moreauovi bylo platno, že se odtamtud bůhvíjakými oklikami zase vrátil, že byl jeho nepřáteli otevřenou náručí přivítán, co konečně jeho úrada zde v Praze s našimi generály a že si jej pak car sám za pobočníka zvolil? Na bojišti, právě když seděl vedle cara na koni, utrhla mu dělová koule obě nohy, a Napoleon takto náhle zproštěn nejnebezpečnějšího soupeře. Dnes sem došla zpráva, že zemřel v Lounech. Bude převezen do Petrohradu, mám vše z jisté ruky. Pak mi ještě odporujte, že není Napoleon spolčen se zlými duchy, když se vše, ale vše vždy k jeho prospěchu obrátí.“ Nešťastný osud generála Moreaua učinil na Sychravého nejhlubší dojem. Bylo vůbec známo, že se svými vědomostmi i svým bystrozrakém vyrovná Napoleonovi, který v něm viděl skutečně soka podle toho, jak krůtě jej pronásledoval. I na starého pána učinila zpráva ta jistý dojem, bylo se mnoho od generála toho očekávalo. „Prosím vás, zanechte svých novinek a poslyšte, oč se teď v první řadě jedná,“ velela stará paní rozhorleně, že se manželova pozornost jinam obrací. „Mají býti co nevidět zařízeny veliké veřejné kuchyně, aby se marodům ihned dostalo jakéhosi posilnění, než se ještě po městě na místa jim určená rozvezou. Již zítra se začne prý stavěti na Staroměstském náměstí u sochy Panny Marie ohromný zděný krb, jenž narychlo bude pokryt střechou šindelovou. Podobné krby budou neprodleně postaveny i v ostatních částech města. Paní všech lékařů budou tam střídavě vařiti. Ale poněvadž je jich pro tak velikou věc přec jen poměrně v Praze málo, jezdí okolo, aby si získaly co nejvíce pomocnic, a to pomocnic platných a schopných, které se stanou zároveň členy spolku paní a dívek pražských, jenž si vezme vůbec ošetření a zaopatřování vojáků raněných na starost. A tu prý si ty bláhové ženštiny vzpomněly v první řadě na mne, poněvadž sluji prý po celé Praze jako hospodyně a kuchařka, a očekávají od mé schopnosti a obětavosti všemožné divy, jen si pomysli. Nevěděla jsem, mám-li se jim vysmáti, neb se do nich pustiti. Po celý den nevím doma, kde na mně hlava stojí, a teď se mám ještě vydati na veřejnou ulici a vařit a strojit pro lidi zcela mi neznámé, bůh ví jaké.“ Selena slyšíc o dámách, jež tchyni navštívily za úkolem tak lidumilným, byla dychtivě upřela na ni zrak a zasmušile jej teď odvrátila. Při žádné příležitosti neopomenula si stará paní stěžovati, jaký balvan práce a starosti na ní spočívá, ale kdykoli jí snacha svoje přispění nabídla, byla odbyta jako dítě, které se hlásí, že chce skály lámati, a poslána k svému vyšívacímu rámci. Starý pán se mlčky zamyslil. Patrně očekával vypravování mnohem hroznější. Bylo ovšem pravda, že se transporty raněných úžasně množily, rovněž pravda, že jak se věci měly, nemohl jinak než nutnost podobného spolku uznávati, ale jako zarytému konservativci protivoval se mu každý veřejný ruch, k němuž nebyl dán podnět od samých úřadů, třeba jeho oprávněnost jako teď nahlížel. Vše podobné, třeba to byly snahy dobročinné, zdálo se mu aspoň v jistém ohledu přehmatem. „A co paním těm odpovědělas?“ konečně se ozval. „Téměř totéž, co jsem pravila teď,“ oznamovala mu choť sebevědomě, „totiž že nechápu, kterak se mohou s podobnou žádostí ke mně obrátiti, a to právě proto, že jim nejsou, jak vidím, moje domácí poměry neznámé. Ale poněvadž jsem si chtěla jednou provždy z této strany vykoupiti pokoj, sáhla jsem do svého váčku, v němž jsem měla právě něco zlatých peněz, a odevzdala jsem jim je, aby si za mne najaly pomocnici, úkolu na ní žádanému přiměřenější.“ „Dobře jsi učinila,“ přikývl jí manžel spokojeně. „A ty myslíš, že jsem se jich skutečně zbavila?“ zvolala stará paní s novým záchvatem nevůle. „Mýlíš se, jak já jsem se zmýlila. Vzaly peníze za osobu mou, ale přitom zas usilovaly, abych jim dojista poslala Selenu.“ Selenina tvář zaplanula. Již několikrát chtěla se tchyně tázati, proč ji dámám místo sebe nenabídla k součinnosti, ale vždy zas oněměla, obávajíc se zakřiknutí, pokárání, jichž se jí teď v míře vždy hojnější dostávalo, troufala-li si pronésti náhled či přání, jež nebylo ještě v rodinné radě schváleno. Ale nikdy dosud nesnášela útlaku toho tak trpce jako v této chvíli. Rděla se sama před sebou, že se k tomu hlásiti neosměluje, co se přece před ní vznášelo jako nejsvětější její povinnost. Kvido přeměřil svou choť zvysoka. „Jaká to dotěravost,“ svědčil své matce, „chtíti paní z našeho domu získati za kuchařky vojenské. Nechť si ty paní doktorové ostatně dělají, co jim libo, ale nechť nezanášejí volné zásady, k nimž se hlásí, do rodin, jejichž heslem jest a povždy zůstane slušnost.“ „Ty bys mi tedy nedovolil, abych ku spolku tomu přistoupila, kdyby se jeho zakladatelky při větším návalu práce ještě jednou o mne hlásily?“ Selena ostýchavě ze sebe vypravila. Kvido svraštil čelo ještě více. „Tak se táže moje žena právě v té chvíli, kdy jsem se vyjádřil, jak na činnost spolku toho pohlížím?“ hněvivě jí odpověděl. Ale Selena nebyla tou, jíž byla ještě včera. Pustila svému stísněnému srdci dnes ponejprv na vinici uzdu, a hle, již se jí nedalo utišiti a zkrotiti jako jindy. „Dovol, milý Kvidone,“ promluvila určitěji a hlasitěji než kdy jindy, „abych tě upozornila, že se spolek, jenž se zařizuje, pro činnost sobě uloženou vymyká každému běžnému v ohledu tom pravidlu, že dlužno, abychom soudili o činnosti jeho členů zcela jinak, než bychom vším právem jindy učiniti směli. Dovolává se pomoci nás žen pro vojsko, to vojsko, které za nás bojuje, trpí a umírá... bez něhož bychom propadli sveřepému nepříteli.“ „Seleno!“ užasl Kvido. Ale mladá žena, v té chvíli stokrát krásnější v žáru opravdového citu než s obyčejným trpným výrazem v jemných tazích, nedala se jím nikterak mýliti. „Veliký jest rozdíl mezi mnou a paní tchyní mou,“ horovala dále. „Ona povinnost svou životní skvěle vykonala a věru neskromno chtíti jí na základě jejích zásluh o rodinu její ukládati povinnost novou, tenkráte pro jiné. Ale já dosud na světě tom ničeho nevykonala, zahálela jsem, dobrotou a shovívavostí vaší rozmazlena – nezdá se ti, že by mně náleželo konečně se osvědčiti místo ní?“ „Krásné si to dáváš sama vysvědčení,“ ušklíbl se Kvido, bledna hněvem. „Bohužel, že mi jiného nezbývá, než přiznati se k své dosavadní zbytečnosti, a kterak mne ode dne více a více pokořuje.“ „A výstředností se nám tedy chceš děkovati za tu naši dobrotu a ochotu k tobě, jak sama to nazývati ráčíš?“ „Mám pouze za to, že když zde nechce nikdo připustiti, abych sloužila domácnosti, abych sloužila aspoň na krátkou dobu tam, kdež toho žádá palčivá okamžitá potřeba.“ Z očí Kvidových vyšlehl blesk. „Hle, paní matko,“ chvějícím se hlasem obrátil se k staré paní, která taktéž všecka ztrnulá snaše naslouchala, „konečně se přesvědčíte, jak byste byla dobře učinila, kdybyste byla svou nevěstu vedle sebe náležitě zaměstnávala. Chce sloužiti mermomocí jinde, jak slyšíte, poněvadž prý v domě manželově sloužiti nesmí.“ „Dokud jsem já domě tom paní, nevytrpím zde žádné druhé paní vedle sebe, to oba si zapamatujte,“ oznamovala stará paní synovi suše s obojetným pohledem na nevěstu, jíž píchlo u srdce. Již věděla Selena, že jest zas jednou v nejlepších úmyslech svých zneuznána a odstrčena. Starý pán neříkal ničeho, byl se svou chotí opět spokojen. Jak ona nehodlala v ničem nevěstě ustoupiti, tak nehodlal on žádné svoje právo na syna přenésti. Další průběh rozmluvy o spolek se otáčející ho nezajímal. Byla se jeho rodina z povinnosti k němu hojně vykoupila, což proň bylo dosti. Opřev si hlavu o lenoch křesla, začal klímati. „Neráčila jste Kvidonovi rozuměti,“ znova se chopila Selena slova vzdor šípům, kteréž z očí manželových a tchyniných na ni se sypaly, „jak by mohl na to pomýšleti, abyste mě povýšila na čestné místo hospodyně vedle sebe? Vždyť bych sama tomu nejhorlivěji se bránila, cítím, že toho v žádném ohledu hodna nejsem. Ale zato bych tím naléhavěji prosila, když právě teď k tomu příležitost vhodná se naskytuje, abyste práci, již konala klíčnice dosud sama, mezi mne a ji rozděliti a jí jiné zaměstnání vykázati ráčila.“ „Nedám si v domě svém nikým předepisovati,“ odvětila stará paní s touže chladnou jizlivostí jako předtím, „ale ostatně nechť si paní dcera nemyslí, že nevím, co má za lubem. Chce tu dělat služku, aby jí lidé hodně litovali a mne za mou panovačnost notně pomluvili. Ale tak chytrá jako mladá Hrazanová je ta stará také, holenku, třeba neumí francouzský, na piano brnkati a k tomu si zakokrhati.“ Selena hlasitě zaštkala nad potměšilým tím nařknutím, pro ni rovněž tak bolestným jak urážlivým. Ale více ještě ji zabolelo, že ač Kvido dobře věděl, kterak smýšlí, přec jediným slovem se jí nezastal. Naopak, když k němu se obrátila, vzývajíc jej němě, aby ji přec ospravedlnil, tu se zamihla v pohledu, jejž na ni upřel, jiskra téže škodolibosti jako v matčině. Patrně vřele souhlasil se způsobem, jimž byla tchyně volala nevěstu k pořádku. Ale na tem nebylo ještě dosti. „Doufám,“ pronesl se strojenou vážností, „žes dnes paní matce mé naposled ublížila zpozdilými jakýmisi návrhy k domácím opravám a že jí za svou ukvapenost učiníš zadost.“ Selena se mu zahleděla do tváře takovým výrazem, že chtěj nechtěj musil přední sklopiti zrak. Ne, to již nebyl jen chorobný rozmar, ni nevrlá jen podrážděnost, která ze slov jeho vyznívala, v tváři jeho se zrcadlila, bylo to více... bylo to horšího! Schválnost to byla... ach ještě více... zlomyslnost... a ona byla ženou muže toho. Hlava se jí zatočila, srdce v ní se zastavilo nad poznáním tím, ale nedala se svými city podmaniti. Z příčin čistě osobních nesměl se spor ten dále vésti, kvůli ní se nezatemní mír domácí ani na jedinou hodinu... Ač na všech údech se chvěla, přec vstala, aby tomu neutěšenému výstupu byl konec, přiblížila se k staré paní, políbivši jí mlčky ruku, jako by byla skutečně považovala za povinnost poskytnouti jí zadostučinění, Kvidonem na ní žádané. Ale zato se Sychravý déle rozhořčenosti své nebránil. Ponejprv co seděl u stolu veleváženého pana principála, upustil svou vidličku a hned nato svůj nůž, aniž uznal za nutné žádati za blahosklonné prominutí této neobratnosti, což mělo za následek, že oči celé rodiny Hrazanovy krom Seleniných na něm s nelíčeným úžasem utkvěly. Již nemohl Sychravý o tom pochybovati, žeť Luisina schovanka, dcera jejího srdce, její lásky, rozhodně nešťastnou vedle muže, jehož pro ni voliti pomáhal pod střechou, kamž byla hlavně přičiněním jeho zavedena. Kdo ví, zdali by se nebyl talíř za příborem stěhoval, kdyby si nebyl včas na to vzpomněl, co si v příšeří pisárny dnes odpoledne byl umínil a co vykonati se stalo dle jeho přesvědčení teď již nejnaléhavější nutností. A knihvedoucí nejen že onen všetečný cinkot pod stůl se kutálejícího příboru jedním slovem neomluvil, ač viděti musil, že jím byl pan principál velice nemilým způsobem z dřímoty vyrušen, šel ještě dále a k novému ustrnutí celého kroužku rodinného zavadil o věc přímo obchodní, kteréž bývaly nejen z jídelny vyloučeny, nýbrž dle dosud velmi přísně zachovávaného pravidla k vyřízení vyhraženy jim pisárny a účtárna. „Právě mi připadá, vysocectěný pane principále,“ promluvil, jako by byl býval zcela ve svém právu a nového se nedopouštěl poklesku proti řádu domácímu, „zdali by nebylo záhodno, když ten pražský ženský svět hodlá svou účast pro naše vojsko krásnými činy osvědčiti, neměla-li by je následovati i naše firma.“ Starý pán zkameněl. „Jak to myslíte?“ konečně se otázal, jako by sluchu svému nevěřil. „Myslím, aby se firma Hrazanova hlásila v těžké té době taktéž k jakési oběti, k samovolné dani válečné, smím-li tak říci, což by neopomenulo učiniti ve vyšších kruzích dojem zajisté příznivý, neb pobádalo by to jiné k následování.“ „Proč hlásiti se k něčemu, čemu beztoho neujdeme?“ hodil starý pán mrzutě hlavou. „Ano, neujdeme jí, ale přihlásíme-li se k ní dobrovolně, tož možná, že by se dávka ta nejen úplně kryla, ale že by z ní vyplynul pro nás takový prospěch, že by toho celý obchod náš velmi blahodějně pocítil.“ Syn na otce mlčky pohlédl. Neuhodl ani ten ani onen dosud, kam Sychravý vlastně míří, ale Kvido slyše o blahodějném vlivu na celý obchod toho, co má za lubem, začal se o jeho návrh zajímati. Starý pán však nepřestal odmítavě se chovati. Chtíval míti v rodinném kruhu, jak pravíval, se starostmi obchodními svátý pokoj a horšil se zcela do pravdy, že se byl knihvedoucí se svou záležitostí zde vytasil. „I když se, jak pevně doufám, vše k dobrému naší říše obrátí,“ vykládal Sychravý horlivě dále, „bude Rakousko přec jen ještě nuceno setrvati drahnou dobu ve stavu válečném, než každá sporná otázka se vyřídí, to jest zásobovati se nadál vojenskými potřebami, starati se o jejich zdárnou výrobu atd. A kdo bude míti především právo, aby byl při dodávání potřeb těch v přední řadě brán na něj ohled, než ten, jenž nečekal, až naň dojde, nýbrž z vlastního popudu se odhodlal k obětem za stát, jehož jest občanem?“ Proti všemu očekávání pochopil Kvido již, oč Sychravému se jedná. „Vy jste podle všeho přec jen ten nej skvostnější pod sluncem človíček,“ zvolal a jeho mrzoutství ustoupilo rukou obrácením náladě velmi veselé, „viďte, chcete, abychom se stali erárními dodavateli? Ach, že jste si dříve na to nevzpomněl! Co již mohlo býti vykonáno, napraveno, k čemu nutno teď teprve se odhodlati! Tak, jen tak by se mohl poškozený náš obchod zase zotaviti a časem snad i znovu rozkvésti. Ano, odbytu většího, stálého, zaručeného odbytu jest nám potřebí a nelze si přáti pro naše zboží spolehlivějšího odběratele, než je náš stát.“ Starý pán nesvědčil Sychravému ovšem tak živě a bezvýminečně jako jeho syn. Nevzdal se dosud jediného předsudku svého oproti navrženému dodavatelství; ale vida Kvidona po tak drahném čase zas jednou v dobré míře, usmívavého a čilého, pozbyl ke každé vážnější námitce chuti a přidal se konečně taktéž k němu. „Myslíte, že bude dosti, ohlásíme-li třeba hned na vyšším místě, že jsme hotovi přijati do našeho domu důstojníka s desíti muži na tak dlouho, dokud bude toho potřebí?“ tázal se Kvido a vstávaje na odpočinek se chystal. „Vzhledem k nynějším poměrům zajisté,“ mínil Sychravý, nemálo rozradostněn, že se mu jeho plán nad každé očekávání vydařil, „vždyť můžeme stoupati. Taktéž bude snad k našemu prospěchu, ohlásíme-li, že jsme ochotni přijati i jízdu, pro kterou prý se nedostává místa. Maštal se dá vhodně rozšířiti kolnou vedlejší. Ale slyšme, jak o tom soudí náš mladý pán.“ „Váš mladý pán nebude o té věci nikdy jinak souditi než vy, mentore neocenitelný,“ zachechtal se Kvido tak upřímně, že nejen jeho rodiče, ale i sklíčená Selena s uznalostí na knihvedoucího pohleděli. „Děkuji vám,“ zašeptala, když Sychravý, odnášeje svoje sedadlo od stolu na místo mezi dnem mu v jídelně určené, k ní se přiblížil. Sychravý se zastavil, její slova ho byla projela bleskem teplým, zlatým. Byla to první rozhodně blahá chvíle, již poznal, co se s Luisou na vinici u keře malinového rozešel. „Ne vy mně, mladá paní, ale mně jest vám se děkovati,“ odvětil jí taktéž zticha a spěšně, „a to proto, že jevíte tolik trpělivosti a rozumu. Kéž byste jich nikdy nepozbyla!“ Zostra k němu vzhlédla. „Mně tedy, nejmladší, nejnezkušenější z celého domu, ukládáte úlohu nejtěžší,“ vyčítala mu živě. „Ráda věru bych slyšela, kterak se rozloučíte s ostatními a co jim schválíte, obzvláště Kvidonovi. Avšak buďte ubezpečen, že budu o napomenutí vašem bedlivě přemýšleti, hlavně však o tom, jaký platí mezi lidmi přec jen zákon. Nebyla jsem dosud s to, toho se dozkoumati.“ Sychravý zůstal před ní zaražen. Ač byl svědkem již nejednoho nemilého rodinného výstupu, přec nezastihl nikdy v jejích očích, co teď na něj z nich vyšlehlo – cítil, že se v ní vzmáhá odboj. I snažil se vzpamatovati a neváhal dlouho jí odvětiti vším důrazem poctivé své mysli. „Zákonem pro všecky časy platným zůstane, aby se nedotýkal nikdo práv jiného, nýbrž opatrněji jich šetřil, než co uvykl považovati za práva svoje vlastní.“ Mladá paní sklopila zamyšleně oči, a Sychravý se všechen zahanben od ní odvrátil, spěchaje do svého pokoje, kde žádoucího poklidu po hodinách tak pohnutých však nenalezl. Trpce se v tajnosti duše své sama sebe tázal, je-li on skutečně oprávněn udíleti podobná naučení, on, jenž zasáhl, ovšem s úmyslem nejlepším, v život jiný a tím srdce nad jiné šlechetné do krve poranil, on, jenž zasáhl tak nešťastně i v život té bytosti, která byla srdci tomu tak drahou... „Ó ty lidská moudrosti,“ nepřestával si pod rouškami noci té věčně dlouhé opakovati, „méně v tobě ještě ceny než v uvadlé trávě polní.“ Spolek paní a dívek pražských, jenž se sestoupil, aby dle možnosti působil v městě k úlevě raněného vojska, počínal si velmi rázně, statečně a obětavě. Chvála jeho se ozývala se všech stran, nikdo by se nebyl nadál takových úspěchů, jimiž mu bylo lze již za nej kratší dobu se honositi. Nečekalo se nikde, ani v rodinách nej bohatších a nej váženějších, teprve na vyzvání výboru nakvap se sestoupivšího, všude bud matka neb dcery samy ku spolku se přihlásily, uvazujíce se z vlastního popudu často i v nejtěžší a jim nej neobvyklejší práce. Nejneohroženější dámy pomáhaly lékařům, bojácnější přidržovaly se krbů, na nichž ohně nikdy nevyhasly, výmluvné a smělé se vydávaly po ulicích na pouť, aby sbíraly potraviny, cupaninu a jiné užitečné a pro jejich úkoly důležité dárky. Téměř každý vynikající v městě dům měl tam svou důstojnou zastupitelku, jak v obecenstvu vděčně pozorováno, jen hrazanovský náležel k těm vzácným výminkám, že se žádná z jeho paní nezúčastňovala činně a veřejně lidumilného onoho hnutí, jímž byly uchváceny veškeré vrstvy. Nikde nebyly jako pomahatelky spatřeny. Tchyně spravovala, jak lidé o to zvlášť se zají mající brzo se dopídili, svou domácnost s touž odměřenou chladností jako vždy jindy, ač jen o málo kroků opodál za samým nárožím ulice se odehrávalo hrozné divadlo za divadlem, kdykoli vedle sochy Panny Marie na Staroměstském náměstí se zastavil vedle zděného krbu šindelovou střechou krytého jeden z oněch selských povozů, plachtou zastřených, z jehož úkrytu se vydíralo bolestné sténání, zoufalý ryk, neb úpěnlivé pomoci se dovolávání. A takových povozů se teď ode dne ke dni množilo zároveň se zprávami málo utěšenými, spojenému vojsku zřídka prospěšnými. Na mladou paní nebylo nutno dlouho se dotazovati. Skláněla se jako jindy u okna rodinného pokoje nad svým mahagonovým rámcem, na němž měla teď právě veliký kus fialového aksamitu natažený. Snad tím byl vinen z něho stín, že se zdála tvář její vždy málo barevná teď skoro duchovitě bledá. Pokrývala drahocennou tu látku pomocí své dovedné jehly stříbrolesklými a zlatoskvoucími květy liliovými. Zhotovovala Selena nový povlak pro nábytek v návštěvně, který byl od Kvidona náhle od onoho večera, kdy o její vstoupení do spolku se jednalo, přes stísněné poměry, na které si tak rád stěžoval, za nevyhnutelně nutný prohlášen, a k němuž byla jeho matka se vzácnou u ní horlivostí sama veškeré potřeby obstarala. Trpké to byly hodiny, které trávila Selena u této práce. Cítila velmi často, kterak se k ní z ulice vznáší pohled toho kterého kolemjdoucího, z něhož vyčítala netajenou výtku, že si zde marnivě pohrává, že právě ona schází v tom samaritánském sboru žen, který nejsa ovšem s to, by proudu časovému v jeho krutosti se opřel, aspoň všemožně se snaží hrozné toho následky umírniti. Více však ještě než pohledy ty samé hlodala na ní otázka pořád neodbytněji se jí vnucující, zdali jí přec jen nezasluhuje? Pravila si ovšem, že i manžel i jeho rodiče rozhodně se tomu brání, aby nevstupovala do řad členů onoho dobročinného spolku, uznávajíce takové veřejné působení ženy s její důstojností se nesrovnávající. Ale což nesmýšlela ona jinak? A nebylo pak její povinností zápovědi té ze všech sil se opříti, nechť z toho pojde mrzutost ještě nemilejší než za onoho večera, kdy tchyně o pozvání dám k úkolu tomu po prvé se zmínila? Jak daleko sahalo právo její rodiny nad jejím smýšlením a konáním? A bodavěji než kdy dříve vnucovala se jí otázka, jak se to mělo s lidským právem vůbec? Sychravý byl onehdy tvrdil, že právo jednotlivce nesmí se nikdy rušivě dotknouti práva jiného, nechala mu jeho náhled ráda platiti, ale jak to dopadlo tam, kde se zakuklilo v libovůli? Velela i tu povinnost mlčky se podrobiti těm, jež byl zákon nad tu kterou osobu postavil, třeba byla přesvědčena, že jsou v křivdě? Nebylo ani tenkráte žádného odvolání? Ach, kde byla její druhá matka, aby jí byla pověděla, kterak se zachovati, zajisté že i ona často a úsilovně o tom přemýšlela, co její schovanku teď tak velice hnětlo. Vždyť taktéž pod útlakem těžkých poměrů rodinných trpívala. Ted teprve to Selena poznávala a porozuměla tak mnohému jejímu vzdechu, teď teprve chápala tak mnohé důtklivé slovo, které byla v mladistvé těkavosti přeslechla, teď za to před ní zaplanulo s určitostí tím významnější. Jak ráda by byla aspoň se Sychravým znova o věcech těch se rozhovořila, ale nikdy k tomu nedošlo. Skoro se jí podobalo, že se jí schválně vyhýbá. Měltě aspoň vždy náramně naspěch, aby se zas dostal do své účtárny, kdykoli se s ním v jídelně setkávala, čemuž se ovšem příliš nedivila, vždyť jí bylo známo, co v zájmu firmy zamýšlí a provádí. Ale přec by nebyl musil, jakmile stará paní od stolu vstávala, čímž dáno znamení, aby každý se zdvihl k příkladu jejímu, tak rychle odnášeti svoji židli na náležité jí místo, že než byla Selena s to k němu se přiblížiti, již dávno zmizel ve dveřích. Tušil skutečně, co mu chce, nejsa již naladěn k podobnému rozjímání jako bylo jejich poslední? Ale proč ne? Když si byl jednou dovolil ji napomenouti, tož měl pokračovati, aby před ní rozvinul zásady, na jejichž základě byl se cítil k tomu oprávněn. Vždyť mu přece nemohlo býti již tajno, jak je osiřelá... ach, ty můj bože, jak duševně opuštěná. A již spinet v glorietu nebyl s to podati jí teď obvyklé útěchy. Vždyť právě cestou na vinici, kamž tehdáž, kdy neměla Praha ještě jiného mostu než Kamenný, teď jeho zakladateli Karlu Čtvrtému zasvěcený, jezdívalo se do Košíř přes Malou Stranu a Újezd. Ale právě v těchto částech města vztyčovaly se na každém větším prostranství ony stánky sesterské soustrasti, které ji tak zajímaly. Vidívala kolem nich se kupiti ženské postavy a zahlédla vedle povozu s raněnými jejich obětavé šlechetné výkony. I vrhla se pak zpět na damaškové polštáře kočáru, kdež sedával tchán i teď vedle ní tak upjatý a němý jako jindy, rozhlížeje se, jako by se v městě pranic kromobyčejného nedělo, a byla by nejraději pozbyla smyslů. Mocně tajila však svoje slzy, jimž teprve v útulku svém na výšině dopřávala volného, tím horoucnejšího proudu. Ach, ze všech stran šklebilo se utrpení tak hrozné, všude neodkladné pomoci se dovolávající, každý, i ten nej chudší, nej nepatrnější člověk podával raněným bratrům i ruky i srdce, snaže se jim dle možnosti a schopnosti nadlehčiti, jen ona tak nečinila, učiniti nesměla... Skutečně nesměla? Stále se vracely její myšlénky k této palčivé pochybnosti, k této neodbytné hlodavé otázce. Po trudných zprávách o nezdaru armády spojených vojsk na blízkých zahraničních bojištích, z nichž nejhlouběji obyvatelstva pražského se dotkla ztracená bitva u Drážďan, působila zvěst ze všech stran se potvrzující o konečném velkolepém vítězství u Lipska jako elektrická rána sklíčené duše rázem osvěžující a povznášející. Podobalo se, jako by byla s každého Pražana spadla můra. Všecky tváře se vyjasnily a hlavy k prsům starostlivě schýlené vzpřímily. Veliké davy rozradostněného lidstva kolovaly živě mezi sebou rokujíce o předůležité události té po všech ulicích. Obchody zůstávaly z největší části zavřeny jako o velikých svátcích. Kostely byly od rána do večera přeplněny a v domácnostech se pořádaly hostiny podle poměrů hostitelů tu skrovné a prostinké, tam zas slavné a skvostné, všude ale s toutéž překypující v srdcích radostí. I u Hrazanů bylo večer po veřejném prohlášení vítězství na všech rozích přilepeném celé personále nakvap pozváno k večeři, jež přesto dopadla velice bohatě. Dalť starý pán přinésti celou řadu temnozelených pavučinami obtočených láhví, které opatrně střežíval jen pro největší slavnosti v nejhlubším oddělení svého vinního sklepa, mezi dobrými známými vším právem nejlepší pověsti požívajícího. Stará paní osvědčila zase jednou, na jakou výši vyspělo umění kuchařské v její proslulé kuchyni, a to v míře tak svrchované, že byl Sychravý ještě mezi tabulí svými kolegy vyzván, aby nejen panu principálovi, nýbrž i jí vzdal ve jménu jejich dík nejhlubší, což také způsobem obě strany stejně uspokojujícím učinil. Zářil přitom nad šťastným obratem veřejných záležitostí takovým blahem, že i Selena konečně zas jednou jasně kolem sebe pohlížela v jistotě blízkého stálého míru. Jediný Kvido rušil dojem příjemné té nálady mezi stolujícími. Zalíbilo se mu v novém záchvatu nynější své rozmarnosti úspěchy spojených vojsk v pochybnost uváděti a čím dále tím rozhodněji tvrditi, že v době nej kratší, snad již zítra se uslyší, že se stal Bonapart opět pánem situace. Svéhlavý, bezohledný, násilný Korsikán nalézal v bezohledném, svéhlavém a pánovitém dědici firmy Hrazanovy přesto, že on byl vlastně hlavní příčinou všech oněch nešťastných patentů finančních, jejichž následky tak těžce snášel, dnes ještě nadšenějšího obdivovatele než kdy jindy. „Jaký to geniální duch, tenhle Napoleon,“ počal znova svůj chvalozpěv, když se byli staří páni za komptoiristy vzdálili. Přitom si zapálil ohromnou stříbrem kovanou dýmku z mořské pěny, jichž míval tehdáž každý švihák sbírku jak četnou tak drahocennou. Ale místo aby byl jako jindy po tomto hrdinském činu taktéž jídelnu opustil, odebíraje se do svého pokoje, natáhl se znova do křesla. Sychravý se chystal taktéž za soudruhy, ale zavadiv při tom zrakem o syna domácího, se zarazil. Bylo v jeho tváři tolik vyzývavého, bojechtivého, že se ho počal báti. Proč se zde obmeškával? Proč tak zpupně se rozhlížel? Komu to platilo, co zamýšlel? Komu to mohlo jinému platiti než Selené, kteráž se skloněnou hlavou, pilně pletouc hedbávný sáček tchánovi na drobné, toužebně očekávala, až zůstane konečně jako za jiných večerů zase sama u družné lampy v sousedství drahých jí knih, za ní ve skříni nakupených. Ale bohužel! Nemohla se toho dnes dočkati. Neprojevoval k odchodu nej menší chuti, tím větší však, jak nejen Sychravý, ale konečně i ona pozorovala, pustiti se do hádky. Sychravý neodcházel. Tvářil se, jako by ještě jednou pročítal proklamaci na stole ležící, již bylo město k obyvatelstvu vydalo, zvěstujíc mu skvělé vítězství spojených vojsk nad armádou francouzského císaře u Lipska. Přitom hleděl mladé paní se přiblížiti, aby jí pošeptal jako onehdy: „Jen rozumně, jen trpělivě.“ Ale nenaskytovalo se mu k tomu žádné příležitosti, neb Selena ani jednou nevzhlédla. Přemítala mezitím, co nebyl manžel s to nalézti ve svém umíněném chvalozpěvu na Napoleona konce, má-li mu nechati i dnes jako teď obyčejně vše platiti, neb konečně v zájmu dobré věci a vlastní důstojnosti přec jen se ozvati, aby nemyslil, že smí vůči ní pravdu již nadobro, kdykoli mu libo, udeřiti v tvář. I odpověděla mu konečně na jeden z nadšených jeho o něm výroků s chladnou určitostí: „Nelze mi s tebou souhlasiti, neb veškeré skvělé stránky ducha nynějšího císaře Francouzů blednou přede mnou, vzpomenu-li si na ty neskonalé hrůzy, které uvalil na miliony nevinných lidí z pouhé jen panovačnosti. Neb za jakým jiným účelem započal kruté to krve prolévání, než chtěje se státi světa toho panovníkem nej větším?“ Oba muži sebou trhli. Knihvedoucí se zalekl její smělosti, manžel nad ní se rozhorlil. Bylo to ponejprv, co si troufala takovým způsobem proti němu se postaviti. Konečně se jí ušklíbl: „Podle všeho nenalézá muž, v němž celý svět uznává jednoho ze svých nej znamenitějších velikánů duševních, milost na očích tvých!“ „Na očích mých není velikým, třeba tak celý svět jej nazýval.“ – „A proč ne, dovoleno-li se otázati?“ „Poněvadž není – šlechetným.“ „Jak by se asi cítil nešťastným pohrdáním tvým, kdyby o něm měl vědomost.“ „Kdo ví, zdali by ho přec jen nezamrzelo, třeba pocházelo jen od osůbky tak nepatrné, jakou jsem já.“ Kvido se dal do tak hlasitého a dlouhotrvajícího smíchu, že mu uhasla tím dýmka v ústech. Sychravý ochotně k němu se přitočil, aby ji znova zapálil, doufaje patrně, že se mu při tom podaří jakýmsi vhodným žertem jeho myšlénky jinam obrátiti. Ale nestalo se tak. Kvido se nepřestával hlučně Selené smáti. „Vím sice již dávno, že jest i moje paní choť zdárnou dcerou své pramáti Evy slavné paměti, totiž ženštinou od hlavy až k patě, a tedy na svoje přednosti nemálo hrdou, ale že jest sama sebou tak zaujatou jak ve výroku tom jeviti se ráčí, přec za možné jsem neměl.“ Ale Selena se nedala jeho k ní nezdvořilostí mýliti. Neucouvla před ním tak citlivě jako jindy. „A přec stojím na výroku tom,“ opakovala, „neb právě co se týče ženského o něm úsudku, jest ten veliký hrdina Napoleon I. neskonale nedotklivým.“ „A tys to byla, není-li pravda, již dal o tom schválně zpraviti?“ znova Kvido se zachechtal. „Tak ovšem neučinil, ale každému, komuž na tom záleží, lze o tom se přesvědčiti.“ Žíly na čele Kvidonově náhle naběhly. „Dosti těch šprýmů,“ zahučel velitelsky. Opět mu nepovolila. Podobalo se, že vítězství ve vzduchu ležící i ji bylo jaksi opojilo, čelila svému soupeři udatně, nechtíc nezaslouženě se podrobiti porážce, jak se bylo v poslední době obyčejně stalo, by jej udržela v dobré míře. „Nepronáším žádných šprýmů,“ odvětila mu vážně, „narážím jen na to, co vůbec známo, totiž že dal paní Staëlku, první spisovatelku nejen Francie, nýbrž celého světa, z Paříže vypověděti, poněvadž jí bylo nemožno pokloniti se mu, jak tomu byl od svých pochlebníků zvyklý.“ „Toť pouhý klep, na němž není jediného slova pravdy,“ zlobil se Kvido. „Napoleon, a taková osoba! Co je to ženská spisovatelka? Nic jiného než netvor. Zajisté neví Napoleon, že tato dámička je na světě.“ „Nebyla jsem ovšem svědkyní zápasů těchto ‚dvou obrů‘, jak se záležitost ta uváděla obyčejně v zahraničních časopisech, kamž vliv Bonapartův ještě nebyl zasáhl,“ pokrčila Selena zlehka ramenoma. „A jak jsi k nim přišla?“ S nelíčeným úžasem mladá žena do manžela se zahleděla. „Vždyť přece víš, že docházejí přes zmatky válečné dosud dosti pravidelně otce tvého, jenž mi je pak k pořádání a ukládání svěřuje. Divím se, že jsi právě zajímavý spor ten v nich přehlédl.“ Dodatkem tím však Kvidona ještě více dopálila než vším předcházejícím. Byltě odedávna velmi liknavým čtenářem, nebral ani teď, kdež přec každý po novinách se pídil, některý list rád do ruky, nato knihu, jejížto četba by byla vyžadovala ještě více času a pozornosti. Jen s velikou obtíží bylo se jí v líbánkách podařilo přiměti jej k tomu, aby si přečetl některou báseň či povídku, která se jí zamlouvala tím, že tu a tam jejich poměr v ní se zrcadlil a za příčinou tou i u něho milosti docházela. „Lituji, že se ti ráčilo náhle zapomenouti,“ nevrle jí odtušil, „že jsem se nikdy rád tímto způsobem nepřipravoval o to, co má kupec nejdražšího, to jest o svůj čas. Věz, že tak ani v budoucnosti učiniti nehodlám, třeba to přichází snad teď do módy. Ostatně se divím, že otec při své praktičnosti podobné věci odebírá a že jest příliš útlocitným, než aby je knihkupcům, již mu je vtírají, posílal zpět. Ale ukazuje se, že již nanejvýš nutno, aby se tu stala jakási oprava, především však nutno k tomu přihlédnouti, jakým rukám je svěřuje.“ Selena do temna se zarděla, tak nešetrným Kvido přec jen ještě nikdy k ní se neosvědčil. I Sychravý odložil všechen polekán svou proklamaci, nevěda, nemá-li se přec jen do hovoru vmísiti, nechť to je mladému pánovi vhod či nevhod. Ale Selena mu nedopřála času se rozhodnouti, zprudka ze svého sídla vyskočila. „Tu hle,“ zvolala, „ihned se přesvědč, jakým rukám otec tvůj svoje časopisy svěřuje.“ Přitom se zatočila ke knihovně za ní postavené a otevřela skleněné její dvéře zelenými hedbávnými řasami zastřené dokořán. Panoval v ní skutečně vzorný pořádek a soulad, ihned ženskou ruku prozrazující. „Nechť mi nařídí třeba o půlnoci, abych mu přinesla to které číslo bud francouzských, anglických neb německých novin, netřeba mi jiného než do některé této přihrádky sáhnouti a mu je podati,“ dodala nikoli bez sebevědomí. „Nejedná se mi o to, jak s tímto potištěným papírem nakládáš; nemá pro mne ni pro koho jiného v domě tom nejmenší ceny,“ hrdě ji odbýval. „Probůh, nehovoř tak, Kvidone,“ prosila ho se spjatýma rukama. „Vždyť jsou tyto noviny naše dějiny současné, jichž poznání má právě teď ohromnou důležitost pro každého, ano, pro každého z nás.“ Ale Kvido hodil znova urputně hlavou. „O to se teď nejedná, nýbrž o cosi pro mne a celý náš dům důležitějšího,“ drsně na ni vyjel. „Nemohu a nechci ti již déle tajiti, že se velmi povážlivě měníš, že se stáváš denně méně ženskou, to jest méně příjemnou, a nelze mi to v jiném hledati než ve vlivu, jejž má na tebe četba. Mluvíváš o věcech, jimž nerozumíš, rozuměti nemůžeš, stojíš s umíněností velmi odpornou a nepřiměřenou k náhledům nevyspělým, ba škodlivým.“ V Seleně se vzpírala veškerá pýcha. Již nebyla s to ji potlačiti. „Kdy,“ zvolala, „pověz mi, kdy jsi mě slyšel rokovati o věcech, kterých jsem nechápala, kterých jsem obhájiti nedovedla?“ „Prosím, žádné nevčasné citlivůstkářství,“ vztáhl proti ní ruku. „Co ti teď pravím, poněvadž se mi k tomu právě příležitost namanula, měl jsem ti již dávno pověděti, a jest to nejen mou povinností, ale i mým svátým právem, abych tak konečně učinil. Slyš tedy a dobře si to zapamatuj, že nejsou osou tvého života ani zde ty knihy v této skříni, ani tam ty noty na pianu, ani ty rytiny vedle nich v deskách, do nichž se tak často zahledíváš, nýbrž tam u okna ten rámec, na němž práce připravena, ty košíčky s klubky, jehelníčkem, nůžkami a co k němu ještě jiného náleží. Kolem těchto předmětů se mají tvoje myšlénky a snahy otáčeti, tam ta věda, již ti dlužno pěstovati, a to umění, jemuž ti volno se zasvětiti, tam, tam jediný tvůj úkol života, k němuž pro tebe čestno se znáti. Vybídl jsem tě, abys se pustila do vyšívání povlaku pro nábytek naší návštěvny hlavně proto, abych se přesvědčil, nepohřbila-lis veškerý svůj vkus v oněch snech o něčem ‚vyšším‘, ozývajících se v oněch pitomých plodech tak zvané světové poesie, pro něž jevíš tolik zbožné úcty a která tě více a více připravuje o veškeru někdejší prostomilost, poddajnost a skromnost, jíž jsi si mne vlastně dobyla. Nejsi, ba nejsi již, jakás bývala, a proto mně nezbývá, než tobě vstříc také se měniti, nehodláš-li nabýti konečně lepšího rozumu.“ A Kvido povstal přibližuje se volně knihovně, na níž utkvěl jeho pohled s krutou záští. Selena od ní před ním ucouvla. „Vidím, že mi jiného neubývá, než odejiti,“ zamumlala hlasem slzami tlumeným, „nechci ti dále poskytovati příležitosti, abys na mne útočil nezaslouženými výčitkami, kterých ti vyvraceti nebudu. Nemám a nikdy jiné zbraně proti tobě míti nechci než vědomí, že mi křivdíš.“ Leč její pokora jím nepohnula, neměl pro ni slova mírného, nebránil jí, aby se vzdálila. Ale neodešla, na samém prahu náhle se zastavila, ohlédla a jediným skokem byla zas u knihovny vedle něho. Nebyla se mýlila, zaslechnuvši odtamtud skřípot podezřelý. Snažil se Kvido skutečně dobýti klíček ze zámku u jejích dveří, což se mu však tak rychle dařiti nechtělo, jak si byl myslil a přál. „Co to tu děláš?“ křikla. „Což to nevidíš?“ ledově odtušil, aniž si dal překážeti. „K čemu odstraňuješ klíč ze dveří knihovny?“ „Abych jej odnesl.“ „A proč?“ „Poněvadž otevírá brány do světů, po nichž žádné řádné ženě nic býti nemá.“ „Není možná, abys tak učinil a o jedinou radost mne připravil.“ „Kolikrát ti mám opakovati, že nesmí žádná hodná žena jiné radosti znáti než zálibu mužovu a domácí povinnosti?“ „Kdy o jiného jsi mne dbáti viděl?“	„Skutečně? Kolik tomu dní, co jsi na příklad vší mocí vstoupiti chtěla do onoho ženského spolku, jenž se nejen mně, ale i rodičům mým tak protivil?“ „K hříchu tomu ráda se přiznávám, jakož i že do své nej delší smrti toho litovati budu, že já téměř samojediná mezi všemi paními zámožných domů jsem ničeho učiniti nesměla pro ty, kteří chráníce nás svými životy za nás trpí, krvácejí, umírají... ach, jak se za to nenávidím!“ Vyznáním tím vášnivě provolaným zaburácel v Kvidonovi dosud nepocítěný hněv. „Hle zbůjnici!“ křikl neznaje se více. „S jak smělým čelem se zná ku vzpouře své proti všemu, co pod krovem tím starým za ctnost a počestnost považováno. Touží přimknouti se k houfu bláznivých poběhlic, které používají činů lidumilných za kukli prostopášností tajně při nich páchaných! Ano, odnáším tento klíč, poněvadž se mi nechce déle míti vedle sebe ženu mužatku, která mudruje ve směšné domýšlivosti o světa toho průběhu, nýbrž skromnou, rodině své oddanou pracovnici. Nežádám si na ní ni ducha, ni vědění, nýbrž poslušnost. Ale čeho dosud nebylo, teď bude, býti musí. Přísně se hodlám ode dneška přidržovati pravidla mezi lidem běžného, že pes a Žena jsou určeny, aby hlídali dům. Toulají-li se jinde, že do nich nic není. Vezmi si z toho, co chceš, ty hospodyně, jež se v myšlénkách svých potuluješ po všech světa končinách.“ A Kvido, jenž konečně přec jen dokázal klíček, jenž se mu potutelně vzdorovati zdál, v zámku otočití a pak vytrhnouti, hlučně se vyřítil z jídelny, v níž zůstavil Selenu zkamenělou a Sychravého zápasícího se závratí nad výstupem tak neslýchaným. Takový byl tedy ten muž, jehož schovance Luisině zvolil! Netroufal si očí k ní pozdvihnouti. Dlouho panovalo v jídelně hrobové ticho, z něhož pouze vyznívalo cvakání kývadla u velikých nástěnných hodin na pilíři mezi okny, představujících zeměkouli, již držel v rukou pozlacený Saturnus. Konečně se ozvala Selena, ale kdyby Sychravý nebyl věděl, že ona to k němu mluví, že to nemůže nikdo jiný býti než ona, nebyl by nikdy uvěřil, že to slyší její hlas. „Vy jste byl svědkem, kterak mě Kvido Hrazan potupil a kam až mě chce stlačiti,“ dralo se jí z prsou těžce pracujících. Sychravý smutně pokynul hlavou. „A budete i svědkem, kterak mu na jeho pohanění odpovím.“ S těmito slovy smekla si s ruky svůj prsten snubní. „Toť prsten, který mi nastrčil před oltářem, kdež přísahal, že bude po celý život ochráncem mým láskyplným, zatím z něho učinil první článek okovů přetěžkých, nesnesitelných, neodvolatelně prý k němu mě vížících. Je-li tomu tak, tož toho však od této chvíle neuznávám, nechť se proti mně postaví celý svět. Přelamuji okovy ty, trhám každý svazek k němu mě poutající s vědomím dobrým a se svědomím čistým.“ Pronesla vše již s výrazem úplně pevným. Sychravý byl tak dojat, že nenalezl tenkráte odvahy k ní volati: „Jen rozumně, mladá paní, jen trpělivě!“ Volněji, však ještě důrazněji pokračovala: „Přestávám býti od okamžiku toho chotí Kvidona Hrazana, jenž chce ve mně ubiti ducha, zašlápnouti srdce, abych mu v jeho pohodlí nepřekážela, jenž za touže příčinou nechce, abych byla vedle něho tvorem myslícím a dobrým, nýbrž tupým, bezcitným jen strojem jeho libovůle. Vás, jenž jste jeho přítelem a jak nejednou jste dal najevo i přítelem mým, žádám, abyste jej o tomto mém úmyslu co nejdříve zpravil a vše další nevyhnutelně z toho plynoucí s ním umluvil. Nechci s nikým jiným než s vámi o tom jednati, co nastati musí.“ A prsten, jímž teď vší silou na zemi před něj mrštila, zaskvěl se mu zvučně právě u nohou, jako by se mu byl chtěl ukázati, načež se volné dále kutálel až k samé knihovně. Než se nebohý knihvedoucí vzpamatoval, nebylo již mladé ženy v jídelně. Nezbývalo mu, než prsten zdvihnout] a zastrčiti, aby nebyl zítra při úklidu některou ze služek nalezen a do nepravých rukou odevzdán, čímž mohl vzniknouti nový zmatek, nové zlo a snad neštěstí nenapravitelné. Potácel se Sychravý s přetěžkým srdcem do svého pokoje. Kdo by mu byl řekl, že slavný den šťastné bitvy u Lipska bude míti v domě mu tak drahém a jím tak ctěném dohru tak neočekávaně osudnou!  Selena se neodebrala na lůžko. Velikými kroky nepřestávala měřiti svou ložnici mdle osvětlenou nočním kahancem z mléčného skla v podobě květu liliového na stříbrném stonku rozvitého. Bezděčně na něm utkvěly její oči, kdykoli jí bylo kolem něho jíti. Zdaž by Kvido, od něhož jej dostala darem, zapaluje jej ponejprv sám na jejím toaletním stolku, byl měl za možné, že jí bude jednou svítiti v podobné hodině? Zdaž by byla především ona sama za možné považovala, že člen z rodiny její zbožňované pěstounky, kamž s takovou důvěrou se byla uchýlila, by byl kdy s to takto k ní mluviti, takto s ní jednati? Hlava se jí zakolotala při myšlénce té, i pravila si pak, je-li přec jen skutečností, co právě prožila, zdali nebyl výstup s klíčem jiného, než jakýmsi přeludem, vyvolaným obavou trapnou, že jak jí bylo vzdáti se hudby, tak že jí asi souzeno odříci se svých knih, do něhož se byla již tehdáž na vinici zapletla a z něhož vymaniti se jí nepodařilo v rozčilení dnešního večera? Ale ne, nebyl to žádný sen, ten výjev před knihovnou, a za žádnou cenu by nebyla chtěla, aby se ukázalo býti přeludem, co na to před Sychravým učinila a promluvila. Cítila v hlubinách srdce svého, že již není s to ke Kvidonovi se vrátiti a mu odpustiti – čím se svými krutými slovy, svým činem potměšilým byl prohřešil nejen na ní, nýbrž na lidskosti vůbec, upíraje jí, pro nic jiného než že byla ženou jeho, právo na nejdražší klenot každého člověka, na duševní pokrok. Ne, již jí nebylo možno déle po boku muže takových náhledů a zásad životem kráčeti, snad to uznával i on sám, snad proto výstup ten schválně vyvolal, snad mu přijde svým vzkazem, Sychravému svěřeným, právě vstříc. Vždyť po tom, co od něho slyšela, se byl zřejmě přiznal, že se city jeho k ní změnily, a nemohla míti nejmenší pochybnosti, že není v jeho duši již ani stopy dřívější pro ni lásky. Dávno si snad již byl řekl, k čemu si vzájemně překáželi a se mučiti, když dorozumění se stává více a více nemožné? Ale kdo ví, třeba mu přijde její návrh vhod, snad se mu přec jen opře, a to jedině proto, že pochází od ní a nikoli původně od něho, snad se mu zprotiví i proto, že by byl nucen, kdyby od něho se odloučila, vzdáti se správy nad jejím jměním. Považoval je sice, jak nejednou byl prohodil, za zcela nepatrné, ale jak jej byla v poslední době poznala, tož se nemohla vzdáti důminky, že učiní vše, aby se mu z rukou nevymklo. Selena se zachvěla, cítila, jakým to jde novým urážkám a ústrkům vstříc, jakou bouři proti ní pozdvihne, jak proti ní popudí veškeré dosavadní přátele, bude-li chtíti osud svůj od osudu jeho odděliti, viděla, kterak propadává nezasloužené haně, trpkému pokárání, neuprositelnému odsouzení všech lidí, že přestávajíc býti s manželem jedné mysli, chce jíti cestou svou, ale přesto přec předsevzetí její ani chvíli se neviklalo. Opakovala si opět a opět, že má naléhavějších povinností na světě tom, než býti hříčkou rozmarů nepříčetného člověka, že jí byl život k jinému darován, než aby jej promarnila, a že mu jen tenkráte dostojí, nedá-li se ničím jiným vésti než přesvědčením svým nejsvětějším. Vrátí se na venek do rodiště svého a bude tam, čím bývala pěstounka její, strážným duchem chudiny, na niž směla teď jen z daleka a pro její cit velmi nedostatečně pamatovati. Selena stanula náhle ve své roztržité po ložnici pouti. Žasla sama nad sebou. Jak bylo v její hlavě vše hotovo, spořádáno, ujednáno, jako by byla bůhvíjak dlouho a často o možnosti dnešního výjevu přemýšlela. Teď teprve poznávala, jak dlouho již potajmu trpí, jak dlouho se to v ní kvasí, jak dlouho kuje nevědomky její spoutaný duch, její zkormoucené srdce plaché plány k vymanění a osvobození svému. Ponejprv dnes ji byl zval Kvido odbojnicí. Kdyby byl věděl, co v ní se děje, tož by byl asi v novém záchvatu hněvu usoudil, že jí byla nejen jemu, nýbrž sama sobě na zapřenou dávno, že jí byla ode dne toho, kdy před ní prohodil první nespravedlivé slovo a při něm státi zůstal neodvolávaje ho. Počalo se mdle svítati. Selena ještě na odpočinutí si nevzpomněla. Dům se probouzel. Kdyby byla méně sama sebou zaměstnána bývala, zajisté by byla pozorovala, že se tak děje dnes neobyčejně brzo a se zvláštním hlukem a šramotem. Přejela si unaveně rukou bledé vlhké celo a určila si svoje chování. Nehodlala pokoj svůj opustiti, dokud Sychravý neurovná její při s Kvidonem, a bude-li se kdosi z rodiny po ní tázati, chtěla dát svou nepřítomnost v jídelně omluviti churavostí. Nebude asi pohřešena. Trpce při myšlénce té se pousmála. „Nejsem pro vás ničím,“ zašeptala, „jak stále dokázati se mi snažíte, nuže, nechte to platiti, až Sychravý s vámi o mně promluví, a dopřejte mi jediného štěstí, které jste s to mi podati, dovolte, abych vám směla již povždy ničím zůstati.“ Neočekávala mladá žena knihvedoucího tak brzo. Byla jista, že učiní u Kvidona všemožné pokusy míru a smíru, že bude na všecky strany a všemi směry svou obvyklou rozšafností vyjednávati, aby nedošlo k zjevné roztržce, a konečně co nej důkladně ji s ní. Selena zatřásla hlavou, jako by jej již před sebou státi viděla a mluviti slyšela. Netušil, jak byla od té chvíle, co si patřili naposledy tváří v tvář, uzrála, jak jasný a určitý se stal její rozhled v poměrech vlastních, jak nezvratné stanovisko byla náhle zaujala rodině a veřejnosti vstříc. Příchod panské, čiperného, jí vřele oddaného děvčete, vyrušil ji z toho málo utěšeného rozjímání. Nedivila se, že shledává lůžko panino ještě netknuté, že jest již ustrojena bez pomoci její. Byla taktéž vzrušena a rozčilena, a to, jak se jala živě výpravovati, příchodem vojska, které bylo v domě ubytováno. Uhodla Selena, že to bylo asi mužstvo to, kteréž firma Hrazanova k radě knihvedoucího si byla vyžádala k opatření, aby dokázavši takto nepopiratelně vlasteneckou obětavost, pozornost vyšších kruhů k sobě obrátila a přízně v jisté záležitosti napřed si pojistila. „Jen si považte, milostivá paní,“ zvěstovala Lízinka všecka dojatá, „poslali k nám deset kozáků s plukovníkem v čele. Je to prý nějaký kníže, jmenuje se Sergej Nikolajevič Lidkov. Toho si vzal pan knih- vedoucí sám na starost. Byl totiž nedávno v některé bitvě těžce raněn a bude míti ještě dlouho veliké šetrnosti zapotřebí. Naši páni jsou k němu velmi zdvořilí, ale mají s ním kříž, umí málo slov německy, mluví jen ruský a francouzský, a jim to zase s frančtinou nejde. Jen s panem knihvedoucím se ještě jakž takž dorozumívá.“ Živě si Selena připomněla, s jakou nelibostí ji vidíval manžel s francouzskou knihou v ruce, jak často nazýval její zálibu v jazyku tom módní afektací a na ni se oboříval, dala-li mu na srozuměnou, jak je škoda, že on sám jazyk ten zanedbává, připravuje se tím o mnohý požitek, který by mu bývalo lze čerpati z jeho literatury. Na to, kterak by se mu mohl jednou v té míře nutný státi jako dnes, ovšem si nevzpomněla, a on zajisté ještě méně. Ale přes hořký pocit při myšlénce té v ní se vzmáhající přelétl přec jen slabý úsměv její rty. Představila si konversaci Sychravého s plukovníkem v jeho kupecké klopýtavé frančtině. Lízinka, pouštějíc se do úpravy ložnice, nepřestala štěbetati. Velice si chválila ty prosté kozáčky, ač bylo i s nimi těžko se dorozumět, třeba mluvili řečí, české velice podobnou. Výmluvněji hovořili však skutky, a již měli celý dům svou ochotou získaný. Nejen že nedělali svým příchodem nejmenší nepříjemnosti, jali se ihned pomáhati, kde se jim příležitost k tomu naskytla. Kočí nesměl do maštale vkročiti, převzali vedle starostí o svoje koně i péči o koně domácí, nádvorníkovi odejmuli koště a sami zametali průjezd, ve dřevníku se postavili ke špalku a štípali dříví, až z něho jiskry lítaly, jeden z nich dokonce si hodil putnu na rameno, a než se toho kuchyňská nadála, měla ve štoudvi plno vody. Přitom neustále si zpívali a jak krásně, jak dojemně! Ale ovšem nebyli prý všichni mezi nimi veselí, ti starší si počínali vážněji. Jak spatřili děti podomkovy, dali se dva z nich dokonce do pláče. Vzpomněli si na vlastní děti, jež jim bylo doma zůstaviti. Pan kníže, ač na každého tuze přívětivě pohlíží, také se někdy maně mezi hovorem zamyslívá. Má prý doma matku velice churavou, o níž se mu nedostává již po delší dobu žádné zprávy. Svěřil prý knihvedoucímu, že očekává nejhorší. Bezděčně se jala mladá paní panské pozorněji naslouchati. Zželelo se jí cizího důstojníka, jenž byl povinností svou vojenskou donucen opustiti matku nebezpečně churavou. Dosti možná, že neměl mimo ni otce ni sourozence, že jen ona jediná upřímně jej milovala, a ztratí-li ji, že ztratí vše, co k světu jej víže. „Ale ne, neztratí,“ pravila si Selena zádumčivé, „jsou mužští v ohledu tom šťastnější nás žen; zbývá jim po všech ztrátách u domácího krbu jejich veřejná povinnost, jež k sobě je volá, poutá a jich život vyplňuje, kdežto my rodinnou láskou pozbýváme všeho ostatního a zůstáváme vpravdě osiřelé.“ Selena skutečně neopouštěla svého pokoje. Když přišla služka oznamujíc jí, že je oběd na stole, vzkázala, že churaví. Lízinka se tomu nedivila, bylo to na ní patrné. Tak učinila několik dní po sobě, aniž rodiče jejího muže uznali za nutné přesvědčiti se o jejím stavu zdravotním, což bylo Seleně ovšem velmi vítané. Ale bylo se jí po každé zasmušile pousmáti, uvážila-li podle toho, v jaké lásce u nich stojí. Choulíc se v rohu své pohovky znavená, zlomená, hlodavými myšlénkami trápená, hleděla se posilniti budoucnosti vstříc. Jednou zrána ozvalo se lehké zaklepání na dvéře. „Smím?“ zvolal Sychravý, když se mu nedostávalo žádného vyzvání, aby vstoupil. Selena se zachvěla v očekávání těžkého okamžiku. Nebyla s to si představiti, že by ji chtěl navštívit! z jiné příčiny, než která jí stále na mysli tanula. „Dále!“ vzdychla skoro nesrozumitelně. „Jen rozumně, mladá paní, jen rozumně, mějte probůh trpělivost,“ prosil knihvedoucí vcházeje, při čemž spjal před ní prosebně ruce. „Nepřišel jste ke mně pro jiného než za příčinou toho mi velepovědomého napomenutí?“ citlivě proti němu se vztýčila. „Chci vás především upozorniti, že jsme my muži přec jen velice darební, prchliví tvorové, a že se někdy dopouštíme skutku, který bychom za čtvrt hodiny chtěli celým jměním, ba životem zpět koupiti…“ „Tedy jste se sem dostavil přec jen jako návladní jeho a nikoli jako zástupce můj.“ „Ne, ne, nejsem tu jako návladní kohokoli z našich domácích. Nechť se ten, kdo z nich proti vám se prohřešil, sám o nápravu postará; přicházím pouze jako orodovník. Zajisté vám panská pověděla, koho v domě hostíme, a snad také, že s hostem tím nejsme s to se dorozuměti, jak by bylo žádoucno. Nenechávejte ho odpykávati, čím na vás se provinili jiní.“ „Jak to myslíte?“ „Kníže je churav, má zapotřebí vyražení, zábavy, ale k úloze takové bych vás vyzvati si netroufal, kdyby právě teď jej nebyla zasáhla zpráva velice neblahá, pro něj osudná.“ „Snad nezemřela jeho matka?“ zvolala Selena živě. „Panská mi povídala, jak tesklivě si jí prý připomíná.“ „Ano, dopsáno mu z Ruska, žeť matka, jíž nade vše miloval, v Pánu. Měla jste viděti, jak se silný, statečný ten muž zachvěl, když mu byla odevzdána s dopisem zároveň skřínka s posledním jejím pozdravem a odkazem. Zaslala mu s požehnáním svým škapulíř, který po celý život kolem krku nosila, jejž taktéž po matce zdědila jako starou rodinnou památku. Chtěl jsem se, vida jeho bol, jeho slzy, rychle vzdáliti, ale on mne zadržel, poznal jsem, že v trudné té hodině jest mu soucitu mého snad potřebí – jest ranou svou tak seslaben.“ „Nebohý syn!“ vzdychla si Selena. „Ano, jest tuze nebohý,“ svědčil jí Sychravý celý šťastný, že se mu podařilo vzbuditi v takové míře její účast. „Ale budete-li chtíti, ihned jeho hoře se umírní.“ „Jak to?“ „Vy jediná jste s to přivésti jej na jiné myšlénky, neb vy jediná jste s to s ním jasně a určitě se dorozuměti. Vždyť víte, jak tchán a manžel váš frančtinu lámou, jak strašlivě i já v ní se vyjadřuji, ačkoli je mi běžnější než jim. Vy však mluvíte řečí tou velmi plynně, vedle toho jste vzdělána, schopna na muže tak vzdělaného, jako je plukovník, působiti, v žalu jeho jej potěšovati, z něho jej vyvésti. I tchýně vaše se nad ním ustrnula a pravila: ‚Myslím, že si Selena s Kvidonem cosi udělali, že se za tou příčinou neukazuje, a nikoli že je churava. Prosím vás, podívejte se k ní a hleďte ji pohnouti, aby přišla toho nešťastného člověka poněkud povyrazit.‘ A když ona cosi takového pronese, když ona s někým cítí, to již má svou váhu. Ovšem kdyby to nebyl kníže a vedle toho tak bohatý, jak jeho lidé vypravují, nejevila by s ním takovou lítost. Nebuďte tvrdší než ona a nechte svůj hněv stranou aspoň tak dlouho, dokud bude míti ten cizinec útěchy potřebí a zůstane u nás v domě.“ Selena sklopila hlavu. Konečně pronesla vážně: „Dostavím se.“ „Ach, jak jste rozumná!“ zaplesal Sychravý. „Vždyť si to vždycky opakuji, že nad vás není. Jak rád spěchám ohlásit, že budete s námi obědvati.“ A nevyčkav další odpovědi její, odkvapil Sychravý k svému svěřenci pln dobré naděje v brzké jeho utišení i pln dobré naděje na utišení celého domu vůbec a jisté osudné rozepře zvláště. Firma Hrazanova chtíc dokázati, jak velice si váží hosta tak urozeného, jí z vyššího místa přikázaného, v čemž spatřovala veliké vyznamenání, určila proň vedle dvou pěkně a pohodlně zařízených komnat svůj nej skvostnější pokoj pohostinský. Bylať jizba ta pýchou především staré paní, podle jejíhož udání se dala zaříditi. Stěny pokrývaly čalouny zlatém vzorkované, po nichž byly rozsety ohromné kytice růží všech barev. Nábytek ze dřeva ebenového, potažený bledožlutým damaškem taktéž pestrými kyticemi růží protkaným, stál na pozlacených drápech supích. S oken se vlnily záslony téže látky a vzoru. Všude se jevil přepych v domě měšťanském vzácný. Celek byl doplněn ohromnými zrcadly a obrazy v rámcích taktéž ebenových se zlatou ozdobou. Plukovník, jenž, jak Lízinka byla své velitelce oznámila, velice celému domu se zamlouval svou rytířskou dvorností, již po prvním uvítání žádal, by nebyl považován za hosta, nýbrž za člena rodiny a mu vykázáno ve středu jejím místo u stolu, seděl se svými hostiteli právě u snídaní, když jej došla ona zdrcující zvěst. I strhl k sobě rukou prudkou jako list na větře se třesoucí skřínku, již jeden z kozáků mu podával jako poslední dar matčin. Od té nebyl ještě ani jednou hlavy své z ní povznesl, nevěda v chvílích těch patrně, kde že jest a co s ním se děje, ztápěje svoje hledy do odkazu matčina s takovou horoucností, jako by se byl mohl dopátrati myšlenek, jimiž jej provázela odesílajíc mu jej Škapulíř, o němž se byl knihvedoucí Seleně zmínil, nebyl žádným skvostem, ba ani předmětem cenným; pozůstával pouze z okrouhlého kousku pevně uhněteného temného pižma v zlatém obroučku, do něhož byl s obou stran vyhloubán svátý obraz způsobem prostým, neumělým. Plaše, skoro bojácně pohlížela rodina Hrazanova na jeho hluboký žal, jenž spíše se stupňoval než tišil, a ostýchavě mezi sebou se radila má-li jej konečně přec jen upozorniti, že od samého rána ničeho nepožil a že je opodál stůl již dávno k obědu kryt, neb nadál jej ponechati němé jeho bolesti, vyčkati, až z ní sám se probere, a zatím z jeho blízkosti se raději vytratiti. Vtom však učinil knihvedoucí těmto rozpakům konec, otevřev tiše a uctivě dvéře. Zaslechl totiž v předpokoji Seleniny kroky. Již byl myslil, že nedostojí slovu svému, že přemožena trapnými upomínkami nebude s to s manželem se setkati. Vešla, ale ihned se zarazila. Nebylo jí věru divu. Byltě to zvláštní pohled na vojína opásaného kordem, na jehož kožiše se třpytil skvostný řád vedle řádu, jemuž se vlnil temný vous přes prsa skoro až k samému pasu, jehož by si byl zajisté každý malíř, chtěje zobraziti mužskou hrdinskou statečnost, za vzor volil, kterak až do hlubin duše vzrušen dumá s ženskou citlivostí nad památkou tak prostinkou, ovšem nade vše mu posvátnou, již třímá v třesoucích se rukách, a to tou měrou, že pozbyl téměř vědomí vlastní své osobnosti a celého okolí. Selenu uchvátil cit nikdy dříve nepoznaný. Nebyla to ni soustrast s ním, ni lítost nad jeho osudem, nýbrž vřelá, hluboká úcta, jakéž ještě nebyla k nikomu pocítila. Jaké to bylo asi srdce, které tak truchliti dovedlo! Jaká to povaha, že se k zármutku tomu tak zjevně znali! Jaký to vůbec člověk, jenž se nestyděl za svou lásku k matce, k slabé to ženě, která v životě tolika a tolika mužů jiných nebyla ničím! „Promine-li pak kníže Lidkov osobě zcela mu neznámé, že slyšíc o hrozné ztrátě, kteráž jej potkala, se dostavila, aby jej poprosila, by jí dovolil s ním truchliti?“ ostýchavě se to vedle něho ozvalo. Kníže mimovolně pozdvihl hlavu. Vida před sebou cizí dámu laskavě mu domlouvající, hleděl se vzpamatovati. Chystal se k odpovědi, ale nebyl s to ve zmatku a překvapení svém ji nalézti. Nikdy ještě nebyla Selena své soujmenovkyni, stíny noční svým chvějným svitem zapuzující, tak podobna jako v okamžiku tom, kdy stála bledá, dojatá, se zrakem zaslzeným před mladým Rusem, jenž konečně náhle s křesla se vymrštiv se jí poklonil, jako by vzdával jakési královně čest. „Snad tak smím učiniti, neb v bolesti tak veliké jako je vaše, nejsem nikterak nováčkem. Ztratila jsem dvakráte matku, jednou rodnou a pak i pěstounku, kteráž mi ji v každém ohledu nahražovala,“ pokračovala Selena vší svou lahodou opět v nej čistší frančtině, mezitím co Sychravý ke knížeti přistoupiv mu pošeptal, že ho přišla uvítat mladá paní domu, jež pro chorobu dosud tak učiniti nemohla. „Avšak nepřicházím, abych vás zároveň prosila, byste hleděl zapomenouti,“ kvapně dodala. „Naopak, z hloubi srdce k vám volám: vzpomínejte, stále vzpomínejte a upomínka na zvěčnělou, na její lásku a dobrotu zůstaniž vám po celý život nevyčerpatelným zdrojem útěchy a blaha.“ Staří páni pohlédli se vzácnou u nich zálibou na nevěstu, jíž se bylo podařilo přispěti jim zdárně v nemalých nesnázích, a plukovník tak dalece se zotavil, že byl konečně zase slova schopen. „Odpusťte, ach odpusťte, že se vám jevím tak slabým a chabým,“ žádal, vypravuje každé slovo namáhavě z prsou dosud stísněných. „Ale byl jsem před nedávnem mnoho vytrpěl, mnoho pozbyl krve, proto mne vidíte tak zničeného neštěstím pro mne ovšem krutým, ale nikoli nepředvídaným. Ubezpečuji milostivou paní, že nebývám jindy tak zbabělým.“ A kníže mimo volně zavadil pohledem o řády prsa v tak hojném počtu mu zdobící. „Budeme považovati za zvláštní důkaz přízně, není-li pravda, pane knihvedoucí,“ obrátila se k Sychravému, „oddá-li se kníže před námi tomu, co slabostí nazývá, zahovoří-li si o své drahé zesnulé zcela od srdce. Vy jste, jak jste mi pravil, především zvolen za jeho tlumočníka a zpravodaje, přijmětež mě laskavě za svého pomocníka v čestném úkolu tom, je-li totiž kníže s tím spokojen.“ Oba muži ovšem ihned co nej ochotněji přisvědčili, a Sychravý se podivil té mladé paničce, jak obratně toho dovedla, od ostatních zcela nenápadně se odloučiti, přidávajíc se k němu. Ještě více se jí však podivil, když lehkým, obratným způsobem nato knížete žádala, aby ji doprovodil k tabuli, na níž se skvěly všecky poklady stříbrného a zlatého náčiní stolního, které skříně u Hrazanů v sobě chovaly a jejichž obsah jich byl hoden. Nebyl plukovník s to odolati vyzvání tak líbeznému, umístiv se po pravici její, rovněž mu nebylo možno vzpírati se jí, když na talíř jeho mu položila vždy vlastnoručně několik vybraných kousků, když podala jeho kalíšek Sychravému, aby jej naplnil vínem, načež mu dříve neustoupila, dokud jí nepřipil na další zdar spojených vojsk, na brzké uskutečnění míru, na štěstí a spokojenost všech národů, což také učinil s čelem více a více se vyjasňujícím. Kvido účastnil se oběda němě a s hlavou téměř stále sklopenou. Byl se dal knížeti jako vážně onemocnělý představiti ihned při jeho příchodu, aby byl zproštěn jej baviti, a také se teď v každém ohledu tak tvářil. Temně povznesl k choti své zrak, neviděl ji nikdy takovou, neviděl, vlastně nechtíval viděti, jak bohaté jsou její schopnosti, jak neodolatelný duševní její půvab. Jen někdy, když předl tajné sny, že po smrti otcově se vzdá obchodu, že si zakoupí panství a s ním šlechtictví, bylo mu velice milé vědomí, že si zvolil choť, ač nebohatou, přec takovou, jíž jsou společenské formy běžné a kteráž bude zajisté vynikati jakožto hradní paní. Ale právě v této chvíli přednost ta jej urážela. Mrzelo jej, že nebylo zbytí, že musila býti k hostu povolána, aby, jak rodiče jeho uznávali, se necítil v jejich domě příliš osamělým a nezatoužil po jiném, kde by se mu naskytovala zábavnější společnost. Nejen že nelitoval své onehdejší k ní krutosti, byl by zajisté svoje jednání opakoval, kdyby se mu byla k tomu příležitost naskytla, a snad by byl o možnosti takové i přemítal, kdyby i jemu nebylo na tom nanejvýš záleželo knížete si nakloniti, jako hosta uspokojiti a jako přímluvčího při jisté záležitosti si získati. Smutně pozoroval Sychravý, že se nesnažil ani jednou choti se přiblížiti, aby ji hleděl usmířiti, těžce mu spočívala na srdci úloha mu Selenou svěřená. Nahlížela asi, že dosud k ní nebyla doba, ale jakž potom, až se ukáže nutnost přec jen se jí podrobiti! „Jen rozumně, jen rozumně, mladá paničko!“ pošeptal Selené, když se při rozchodu významným pohledem k němu obrátila. „Mějte trpělivost, dokud tu budeme míti toho vzácného i vám zajisté milého hosta. Co by si o firmě naší pomyslil, kdyby se dopátral, co u nás se kuje?“ Selena slíbila tedy vzhledem k hostu opět trpělivost, ale přesto se přec jen kníže brzo dopátral, že není v domácích poměrech jeho hostitelů vše v pořádku. Dostavila se u knížete následkem vzbouření mysli při zprávě jej došlé o úmrtí jeho matky prudká horečka. Lékař jej navštívivší určil, aby, dokud se jeho čivy neutiší, neopouštěl pokoje a nej většího dbal klidu. První dny se zaměstnával kníže svými záležitostmi, uspořádal písemnosti, jež na pochodech přišly do nepořádku, zaslal do vlasti nutné dopisy atd. Ale konečně byl s tím vším hotov a poněkud uchvácen nudou v hodinách nařízeného mu odpočinku. Uvedl tím svého věrného ošetřovatele v nemalé rozpaky, neb vyžádal si na něm, aby navštívil mladou paní s prosbou, by mu ráčila zapůjčiti některé francouzské knihy, a to takové, které se jí zvláště zamlouvají. Poznává prý z její krásné ušlechtilé frančtiny, že se jí nepřiučila od nějakého ledabylého učitele, nýbrž že ji čerpala ze samého zdroje, ze spisů nej přednějších duchů národa toho. Dobrý Sychravý byl vším spíše než diplomatem. Odpověděl v nemalém zmatku, že mladá paní do knihovny nemůže, a když se tomu plukovník velice podivil, radě, aby se vzal na pomoc zámečník, je-li klíč od ní ztracen, bylo mu se přiznati, že klíč ten není nikterak ztracen, nýbrž že se nachází v rukou pana manžela, jenž není právě přítomen. Odcestoval prý na venek, aby tam prohlížel svoje hutě. Kníže se do Sychravého pln údivu zahleděl. „Jestiť takový v zemi vaší mrav,“ otázal se ho, „že jen pán domu má právo podívati se do knihovny rodinné, kdy mu libo, a nikoli také paní? Jest povinna vždy teprve o klíč k ní u něho se hlásiti a on oprávněn odnésti si jej, když se vzdálí třeba na dobu delší?“ Knihvedoucímu vyvstával pot na čele při otázce té neočekávané, nad jinou choulostivé. Kterak hostu odpověděti, aby se nestalo, čeho se obával, totiž aby nepřišel aspoň části pravdy na stopu? Ale když kníže otázku svou důrazněji než předtím opakoval, neváhal v zájmu dobré pověsti mladého principála si zalhati po prvé v životě svém vědomě a uvrhnouti stín na humánnost všech pražských manželů. „Tak jest,“ tvrdil nesměle. Leč v té samé chvíli obešla jej hrůza, co řekne kníže, když ještě někoho jiného na věc tu se optá, kteráž se ho zdála zvláště zajímati, jestliže se na ni – nedejž bůh – optá třeba ihned teď lékaře právě vcházejícího? Ale nedošlo k podobnému hovoru. Doktor byl se zdravotním stavem plukovníkovým tak spokojen, že mu nejen dovolil, ale naléhavě nařídil, aby ještě téhož dne, jenž byl zvláště slunný, si vyjel na čerstvý vzduch, navrhuje zároveň, že učiní nejlépe, zúčastní-li se jízdy starého pána na vinici košířskou, jehož každodenní odpolední tam výlety mu byly povědomý. I panovalo nad usnesením tím nemalé potěšení mezi hostem a hostiteli u oběda, a s hrdějším ještě hřmotem než kdy jindy vyjížděl dnes z průjezdu hrazanovského domu nejpohodlnější jejich kočár. V tichém plesu, že se vše šťastně v jeho prospěch obrátilo, seděl v něm Sychravý vedle bledého plukovníka proti starému pánovi a jeho snaše neméně bledé než ruský pacient. Pro hluk pouliční nebylo lze v městě zavésti hovor. I nezbývalo, než aby každý v kočáře se bavil vlastními myšlénkami, což přišlo knížeti právě vhod. Již se byl Sergej vymanil z nej krutější omámenosti, do níž jej byla uvrhla smrt matčina, již byl s to věnovati pozornost jinému než té krvácející ráně v nitru svém. Bystřeji tedy než se stávalo u oběda a večeře, k nimž Selena měla za povinnost kvůli němu se dostavovati, ač ji přeběhl po každé mráz, když překročila práh svého pokoje, jal se pozorovati tu mladou proti němu bytost, kteráž si byla získala, jak v duchu si pravíval, nehynoucích o něj zásluh něžností, s níž k němu v prvním nejprudčím záchvatu jeho bolu se byla zachovala. Již byl svoje domácí dostatečně poznal, ač mezi nimi trávil teprve několik dní, že nemohl míti nej menší o tom pochybnosti, kterak nad svoje okolí v každém ohledu vyniká. A právě jí byl přístup do knihovny domácí, jíž snad ona jediná byla s to s úspěchem použiti, právě jí byl teprve tehdáž volný, když taková byla vůle manželova, toho nadutého všedního člověka, jenž z celého domu si byl nejméně získal jeho přízně. Kníže nevěděl dosud, jaký si má utvořiti soud o tom, co byl seznal a slyšel. Byl skutečně zde takový obyčej mezi třídami zámožnými? Či jednalo se pouze o jakýsi zvyk rodinný bez hlubšího významu a dosahu? Nebyla literatura jen v tomto domě dle zásluhy oceněna, nýbrž dálo se tak i všude jinde? Zdálo se mu, že nenalezají mezi domácími jiné otázky žádoucího ohlasu než praktické – či bylo tomu jinak a on jim křivdil, nemoha ses nimi sdostatek dorozuměti? Jaká to útěcha, když mezi ně zasedla mladá paní, vše nabylo jiné barvy, jiného významu, ihned cítil, že bude pochopen, ihned sám chápal, co kolem něho se mluvilo a co jednalo. Ale čím dále teď skrytě a šetrně stopoval její tvář plnou ducha a citu, tím více jej dojímal zamlzený její pohled, její skoro průzračná bledost, zadumané, stále skloněné její čelo. I připomenul si bezděčně, jak plaše hlas její vždy u stolu se ozývá, jako by se lekala jeho vlastního zvuku, žádajíc kolem ní přítomné za odpuštění, že si troufá vůbec se ozývati... nemohl se zbavit důminky, že bud jak bud, nevidí v ní nikterak před sebou ženu šťastnou, milovanou... a milující. I zaplanulo před ním tušení dosti určité pravdy. Teprve když se kočár před vinicí zastavil, vyjel kníže ze svého snění. Mrzel se, že se jím dal uchvátiti, domnívaje se, že tím snad svoje společníky přec jen poněkud urazil. I snažil se dle možnosti v nich seslabiti nepříjemný ten dojem, jestli se jich byl skutečně zmocnil. Přijal se vší přívětivostí, jíž vynikal, rámě starého pána, aby se jím dal jako pacient jemu svěřený dovésti ke kávovému stolu, který byla zahradníková, nakvap zvláštním poslem o vzácné té návštěvě zpravená, dle možnosti vkusně připravila. Opakuje stále, že si letní to sídlo nikterak tak půvabné nepředstavoval, jak je teď ve skutečnosti shledává, zasedl ve stíná starých ořechů, tvrdě, že si nebyl ještě nikde, co domov opustil, tak mile hověl jako zde, neb jsou prý stromy ty rovněž tak mohutné a vonné jako ony, jež obklopují zámek, v němž se byl zrodil. Zároveň uznával za svou povinnost vy- prázdniti každý šálek kávy, již bílé ruce mladé paní nalévati mu neunavovaly. I cítil se Sychravý konečně nucena jeho přílišnou v ohledu tom ochotu obmeziti a mu připomenouti, že lékař pana knížete ještě všech rozčilujících nápojů varoval. Připomenutí to vyneslo mu však velmi přísný pohled jeho pana principála. Zdálo se mu čirou nezdvořilostí, již se snažil rychle zakrýti návrhem, aby Selena, jak bylo již dříve umluveno, doprovodila knížete nahoru do glorietu, kamž byla k účelu tomu dopravena hojnost vybraných zákusek a vín, o jichž odbyt se tam měl Sychravý s větším ohledem postarati, než byl jevil při kávě. Selena ovšem ihned přisvědčila tchánovi, jenž nemoha se své partie šachu ani v den tak slavnostní odříci, si žádal, aby šla jeho malá společnost napřed, že ji bude následovati, až si dostatečně odpočine. Nedala si to dvakrát naříditi. Hořela nedočkavostí ukázati knížeti místo, jež se jí zdálo dosud nej krásnějším na světě tom. Lehkým krokem, jako by byla se sebe střásla hrozné jakési břemeno, stoupala před ním výše a výše tou milou obvyklou cestou, kdež jí bývalo vždy tak volno, jako by ji byla vedla do nebe samého. Ó vždyť to bylo nebe, skutečné to nebe, které ji tam nahoře očekávalo, kterého že již nikdy nespatří se byla v minulých proplakaných nocech pevně domnívala, s nímž se byla již horoucně v duchu loučila jako s jediným pravým štěstím, s nímž se pod střechou manželovou setkala. Kníže Sergej již nebyl s to odtrhnouti od ní pohledu. Tak živou a čilou ji ještě neviděl. Ale poslední stopa všeho, co na ní bylo dosud ještě nuceného a zdrženlivého, s ní spadla, když dostoupivše výše vinice, najednou mu kázala, aby se ohlédl. Vyhověl jí a výkřik nelíčeného překvapení mu při tom uklouzl. Objevila se mu opodál ve stříbrochvělé mlze podzimního odpůldne náhle ta pověstná královská Praha, Hradčany korunovaná, bleskotavou Vltavou opásaná, jejichžto sto věží strmělo k bledomodré obloze jako stožáry lodní zlatými kříži proti zlým nehodám posvěcené z moře pestře se vlnících střech, ohraničená věncem pahorků dosud vítězně se zelenajících, kdež mezi zahradami, osamělými dvorci a vinohrady tu a tam vážně pohlížel starý kostelík, jako by byl chtěl výstražně diváku připomenouti pomíjejícnost vší té krásy a veleby. „Chtěl bych se o bůhvíco zasaditi,“ zvolal plukovník bloudě zrakem zaníceným dlouho po okolí, než se odhodlal propůjčiti vzrušenému svému citu slova, „že podobným obrazem, jaký mně ukazujete, milostivá paní, Evropa snad již se nehonosí.“ „Tak aspoň tvrdil již mnohý obchodní přítel mého tchána, jenž ji procestoval kříž na kříž,“ svědčila mu Selena, zapomínajíc jako on vnitřní svoje hoře nad čarovným obrazem před nimi se skvoucím. „Vše, co zde vidíte, se vám zdá, není-li pravda, vznešené, spanilé, ale pohlednete-li tam k tomu ústraní a dozvíte-li se, co v houští jeho se skrývá, tož snad mi přisvědčíte, že vidíte nej zajímavější koutek země, jejž vám spatřiti lze.“ „Jak to myslíte?“ kníže překvapen se otázal. „Stavení v té mrákotě starých stromů je Bertramka.“ „Bertramka?“ opětoval váhavě po ní nevěda, kterak si slovo to vyložiti. „Ano, Bertramka!“ zvolala s nadšenou radostí. „Ale já věru dělám, jako by celý svět věděti musil, kdo že tam prodléval a jakým to darem božského ducha svého nás smrtelníky obšťastnil. Možná, že na tu dalekou vaši Rus ještě ani nedoletělo jméno tvůrce nej vznešenějšího díla hudebního ‚Don Juana‘, jméno Mozartovo.“ Místo odpovědi začal kníže s pohledem tak blouznivým, jako byl její, polohlasem notovati nápěv z opery té, a Selena vklouznuvši rychle do glorietu, jala se ho na spinetu provázeti. Sychravý více a více spokojen průběhem výletu upravoval na stolku před glorietem mísy, jež tam byla zahradníková přinesla, a otevřel tenkráte bez obavy, že by rozčilující nápoj knížeti škoditi mohl, láhev se šampaňským, aby hudebníci ukončivše si mohli ke cti slavného mistra připiti. Ale oni si málo všímali jeho příprav. „Z vašeho průvodu jde najevo, že jste pravá umělkyně,“ prohodil kníže vážně, když byli zakončili, a ona s dětskou veselostí po drahný čas nepoznanou tleskala jemu i sobě. „Nevím, umím-li skutečně cosi podstatného,“ děla náhle se zamyslivši. „Neměla jsem nikdy jiných učitelů než pěstounku svou a starého vesnického kantora. Není u mne snad chvály hodno, leč že miluji a vždy vášnivě jsem milovala hudbu.“ A vábným hnutím ruky upozornila jej na čekajícího Sychravého, jemuž konečně křišťálové poháry odňali. Připili sobě i jemu s úsměvem plným nevinného uspokojení. „Jak se těším, až mi zahrajete u vás doma,“ přiznával se mezitím kníže, „na tom pěkném velkém stroji, který jsem u vás zahlédl.“ Knihvedoucí rozpačitě zakašlal. Temný mrak přeletěl náhle čelo mladé paní. „Já již nikdy... dole v městě nehrávám,“ zajíkala se vyhýbajíc se schválně slovu „doma“, což Sychravý velmi bolestně pocítil. „Jaký to hřích zanedbati schopnost tak znamenitou,“ vyjel kníže zprudka, „což neuznáváte, že tím ubližujete celému svému okolí? Mnoho-li požitku byste byla s to mu poskytnouti, jak často potěšiti a vy- jasniti mysl trudem všedního života zkormoucenou.“ „Nehraji kvůli Kvidovi,“ omlouvala se Selena tlumeným hlasem. „Jeho nervstvo je již po delší dobu, jak snad i vám známo, velice podrážděno následky jakési nehody v obchodě.“ Sergej se odmlčel, ale v očích jeho stálo psáno písmem neomylným: „K jakému to sosáku bezcitnému a rozmarnému tě asi osud ve své slepotě připoutal.“ „Ale zde na té výši nepřekážím nikomu, zde si ulevuji, kdykoli je tchán tak laskav a mě sem zavede,“ oznamovala mu srdečně. „Neuráží-li tento starý, nebohý spinet příliš trapně váš sluch a přejete-li si toho vůbec, zahraji vám ráda.“ A nevyčkavši jeho vyzvání zasedla znova ku stroji. Nezahrála však Sergeji, jenž proti ní sklesl na odpočívadlo, které mu byl Sychravý rychle přišoupl, žádný z kusů, jež znala. V náladě nynější nevyhovoval jí ani jeden z nich. Pustila za to své vlastní fantasii uzdu. Často tak činívala, ale nikdy se jí to nebylo ještě tak skvěle podařilo jako právě teď. Oblétané zvuky jí drahými, mnoho dní již neslyšenými, hlasy to tesklivými a vášnivými nitra svého pobouřeného, znenáhla se jí podobalo, že vane kolem ní jiný vzduch, nový život, předtucha toho, jejž si hodlala vydobýti, podaří-li se jí vymknouti se z pout sobectví ji tak krůtě svírajícího, až bude volnou, tak zcela svou, jako ty sedmikrásky v zlatých paprscích slunce, tak sladce tam v trávě se usmívající. Ale chmura nad nimi se náhle spustila – vzpomínka na Kvidona. Byl skutečně kdysi srdci jejímu potřebným, prožila opravdu večery, kdy o samotě plakávala Že tak dlouho k ní se nevrací, a projela-li ji při tom důminka, že se snad obmeškává u jiné, krásnější jí, cítila se tím nešťastnou? Ó jak se teď rděla nad pocity, které s takovým nevděkem jí splácel, jak se hněvala na to svoje žíznivé srdce, které si troufal odkopnoutj, poněvadž jej znudilo, toužíc po více než po dětinské hře. Nebyl, čím se jí býti zdál, když mu důvěrně ruku svou podávala, život její po boku jeho byl omylem, neměli si nikdy co říci, co svěřiti, nekráčeli nikdy jednou stopou, ba myšlénky jejich se vždy rozcházely, jejich duše vždy se podobaly oběma pólům země, které nejsou s to se sblížiti, vjedno splynouti. Jen shoda poměrů je svedla, mladost k sobě je vábila, nikdy vpravdě se nemilovali. Nutno, aby si to konečně pověděli, před světem to projevili, dále sami sobě i jemu nelhali. Jak často cítila, že odumírá a hyne... smělo, musilo tak býti? Nebylo jí jiné pomoci než páchati na své duši vraždu jen proto, že se jinému v zpupné rozmarnosti tak zachtělo? Ne, taková nebyla, nemohla býti vůle přírody, kteráž každému tvoru svému usoudila stejnou platnost, stejný rozvoj a vrcholení. Povinností její na minulost zapomenouti a hlásiti se k budoucnosti, již před sebou s takovou velebnou opravdivostí vznášeti se viděla, jak tam v dálce ty svaté Hradčany. Náhle se jí svezly prsty s klávesů v prudkém leknutí. „Dosti, dosti!“ zvolal plukovník dutým k ní hlasem. „Probůh, nepokračujte! Čí to jsou skladby, čí to je srdce, v kterém pláče taková zoufalost? Jaké to v nich vyzvání k boji se vším, co v nich nás moří, pokořuje, co nám vyniknouti nedá, co nám překáží státi se lidmi v pravém smyslu slova toho? Dosti, dosti, sice vám zde na očích přelomím svůj kord a-stanu se zběhem. Uprchnu za tím sladkým hlasem volnosti, jež tóny vašimi tak mocně k sobě mne vábí, a zapomenu, že nejsem dosud jiného a dlouho ještě jiného býti nesmím než zlatém premovaným otrokem povolání svého krvavého, hnusného, kletého, má-li konečně vzejiti slunce její nám všem.“ Selena byla k smrti dojata výbuchem tím nenadálým, svědčícím tak zřejmě o dosavadní chorobné podrážděnosti jeho, taktéž Sychravý. Nevstoupilo jim na mysl žádné slovo vhodné a přesvědčivé, aby jím byli plukovníka, rukama tvář si zakrývajícího, utišili. Konečně se vzpamatoval sám, zašeptav několik slov na omluvu svého rozechvění, a dal se Sychravému vyvésti z glorietu na čerstvý vzduch. Selena jej následovala, umístivši se plná hluboké soustrasti vedle něho na březové sedátko. „Jest mi nepochopitelno,“ zahovořila k němu, když jeho líce zase živěji se zbarvily, „že jste při tak velké citlivosti jak tělesné tak duševní se stal vojínem?“ „Což jsem vám právě teď nepravil, že se cítím otrokem své vojenské povinnosti?" zádumčivé jí odvětil. „Tisíce a tisíce ruských bratrů vytáhlo proti nepříteli, nebylo mé ruky mezi nimi potřebí k zahnání jeho, nebylo mi nutno rozrývati si duši strašnými obrazy válečnými při každém kroku té nekonečné pouti z bojiště na bojiště se mi vnucujícími. Měl jsem dosti peněz, dosti vysokých přátel na vykoupení se z roboty té ze všech nejhroznější. Ale uvažoval jsem, že vpádem Francouzů do otčiny mé konečně snad prolomena ta čínská zeď, od světa ostatního, pokročilejšího, šťastnějšího nás dělící, a že tedy nejsvětějším úkolem každého poctivého Rusa ze všech sil k tomu se přičiniti, aby průchod ten nebyl nejen znova zasypán, nýbrž stále rozšiřován, aby se jím konečně přihrnula našemu zanedbanému, uhnětenému lidu aspoň část těch pokladů, jež napomáhají jiným národům k důstojnému, šťastnému životu, a nebyl jsem s to rozmýšleti se déle. Nalezl jsem díky bohu dosti v sobě síly zvítěziti nad nevýslovným svým odporem proti stavu svému nynějšímu, ubrániti se všem lákavým obrazům tichého, duševně plodného života v některém vesnickém zákoutí, i odolati prosbám matky nade vše mi drahé, kterou že nikdy již nespatřím, i vrátím-li se ze své výpravy, jsem věděl.“ „Tedy i vy sníte o novém životě,“ vzdychla si Selena, ale ihned se opravila, aby neuhodl, co v ní se děje, a zticha domluvila: „Nechť jste se ve válce nastakrát hrdinou osvědčil, jak výmluvně hlásají ty kříže a hvězdy na vašich prsou, přec zůstane předsevzetí, za kterýmž jste opustil vlast a máti, aspoň v mých očích činem vaším nejrekovnějším.“ A její tváře zahořely jako ty červánky na západě. Sychravý si nebyl dosud troufal pronésti poznámku, že se vzduch pro stav zdravotní pana knížete již velmi povážlivě ochladil. I učinil tak starý pán. Byl se konečně odtrhnul od milé své šachovnice, a neztíživ si vystoupiti až ke glorietu, což již dávno se nebylo stalo, zval k odchodu. Avšak vida na stolku všecky lahůdky téměř netknuté a jen jednu láhev vína načatou, nikoli však dopitou, dal se do Sychravého, jenž prý opět tak špatným hostitelem se osvědčil jako dole pod ořechy. Kníže jej hleděl ovšem všemožně vyviniti, tvrdě, že při dojmech tak mocně ze všech stran na rozkošné výšině té na něj se hrnoucích nebyl s to mu vyhověli, ale starý pán přec jen s ním se nesmířil, napořád bublaje. Obrátil se tedy kníže k mladé paní, aby ji svedl ke kočáru. Ale Selena rámě podaného nepřijala, poukazujíc mu k tchánovi značně udýchanému, aby jemu službu tu prokázal. Nevěděla, co se to najednou s ní děje. Projel ji totiž tak divný pocit, jako by chtějíc se zprostiti starých, těžkých pout, se chystala navléci si nové, přijímajíc podporu knížecího hosta. Starý pán byl při dnešní večeři neobyčejně dobře naladěn. Taktéž Kvido, jenž se právě ze své cesty vrátil, maje té nudy na osamělých hutích jako obyčejně i tenkráte brzy dost, ba více ještě než jindy, vzpomněl-li si na bohatýrského Rusa, jehož baviti připadlo jeho paní. „Zase následek jejího mudrlantství,“ nevrle pak zahučel. „Kdyby neuměla Selena francouzský, nebyl bych nucen trpěti, aby se starala o jeho zábavu. Však kdyby mi nešlo o to, abychom se stali dodavateli...“ A že se touha ta vyplní, o tom nebylo skoro již pochybnosti, proto ty jasné tváře otce i syna i knihvedoucího. Byltě jim totiž Sychravý, než ke stolu zasedli, oznámil, že došel firmu připiš, v němž se vyzývá, aby zadala k vyššímu místu svoje ceníky a zároveň udala lhůtu, kdy by byla s to ty které výrobky dodati. „Již je u mne najisto postaveno, že podle dotazů těch bude učiněna u nás dosti značná objednávka,“ prohodil Sychravý nanejvýš potěšen, že jeho návrh se byl ukázal prospěšným; „stane-li se tak, tož nám budou útraty ubytovací brzo nahraženy.“ „Myslím, že se tak hned nestane, neboť jsou velmi značné,“ odporoval mu Kvido. „Páni kozáci mají kapitální chuť a jejich hundelaté ryzky taktéž. Ostatně jedná se o více. Má býti konečně i vyrovnán schodek způsobený v naší kase oním nemilosrdným patentem. Nesmím si naň ani vzpomenouti, aby se mi hlava nezatočila. Ale má-li se tak státi, bezpečně nutno, abych já sám věci té zostra si povšimnul a si ji vzal na starost.“ Sychravý sebou trhl při poznámce tak urážlivé, i starý pán nad ní nelibě hlavou zavrtěl, ale Kvido se tím nedal másti. „Udělám pro úřady předběžný rozpočet sám,“ pokračoval, hodiv hlavou, kterýžto posuňek mu jindy velmi slušíval, když rozletělé vlasy svou pečlivě zachovanou rukou nad pěkně klenutým čelem zase v moderní kadeř, „kakadu“ zvanou, zkroutil, ale teď při zatemnělém jeho pohledu a mrzutě ohrnutých rtech již málo půvabu mu dodával. „Přeji si, aby vše, Čeho mi bude při tom potřebí, mi bylo hned zítra časně ráno zasláno do mého pokoje,“ pánovitě zakončil. „A na žádosti té zůstanete stáli, mladý pane, i kdybych vás snažně prosil, abyste ji odvolal?“ bolestně se ho Sychravý dotazoval. „Ovšemže!“ pousmál se mu Kvido pohrdlivě. „Nerad, tuze nerad dávám knihy obchodní z ruky,“ vyznával se Sychravý, „třeba to bylo do rukou vašich.“ „A proč, smím-li se tázati?“ „Což vám není povědomá pověra mezi obchodníky, že není dobře, putují-li knihy jejich z místnosti do místnosti? Mají zůstati pokojně tam, kam byly z počátku postaveny. Snadno se pak cosi nemilého v závodě tom přihodí, kdež se jim nepřeje náležitého pokoje. Což byste si je nemohl prohlednouti v účtárně?“ „A to vy, ten vyhlášený knihvedoucí náš, jehož moudrosti se každý klaní, mně přicházíte s takovými babskými průpovídkami?“ chechtal se Kvido. „Ne, nechce se mi do té vaší písárny, kamž tak milostivě zváti mě ráčíte. Vězte, že chci tentokráte počítati sám bez dohledu a vyrušení, dle pohodlí a chuti, kdy a jak se mi líbí.“ Sychravý pokrčil truchlivě ramenoma, ohlížeje se na starého pána, jako by se chtěl u něho doprositi pomoci. Ale otec byl synovým nynějším chováním již tak přestrašen, že si netroufal proti žádnému z jeho vrtochů jako jindy rázně a důkladně se ozvati. Byl vlastně rád, že se mu konečně jednou opravdu chce do jakési vážné práce a že při ní zůstati hodlá, což ovšem se dosud ještě nebylo stalo. Dělal tedy, jako by rozhovoru vedle sebe již nevěnoval žádné pozornosti, přebíraje se ve svých zápiskách. „Je-li pravda, co naši lidé tvrdí, že totiž ve starém domě, kde teď kraluji, straší, bude skutečně zle,“ škádlil Kvido knihvedoucího dále. „Dostane-li jakýsi v tom zbořeništi zakletý duch na knihy zálusk, nestojím pak za nic.“ A znova se rozesmál, až se to v pokoji rozlehalo. S povzdechem Sychravý konečně slíbil, že se stane vše, jak toho si přeje. Byltě syn domu toho rozumnějšímu jednání pořád méně přístupen. I otec to podle všeho taktéž pozoroval a nejspíše si umíňoval, že nechá vše běžeti, dokud se obrat k lepšímu sám nedostaví. Ale tesklivě se tázal Sychravý, dostaví-li se skutečně, a v té chvíli spravedlivého nad jeho nevlídnou svéhlavostí hněvu již Seleně nezazlil, že nechce o žádném s ním smíru slyšeti, prchajíc před ním, kdykoli se osmělil ve vhodné jakési chvilce o strunu tu choulostivou zavaditi. Skoro se mu zdálo, že by měl jednati v ohledu tom jako starý pán a nechati věcem jejich průběh. Což nebylo možná, že by zakročením pro manžela smířlivým ještě více na Selené se prohřešil, než když se snažil umožni ti její s ním sňatek, jenž se mu podobal býti tak vhodným, nad každý jiný pro oba přiměřeným? „Když se panu knížeti Praha z vinice tak velice zalíbila,“ ujal se starý pán mezi večeří slova, chtěje se svému hostu po onom Firmu došlém dopisu ještě více než dosud zavděčiti, „tož by mu bylo snad milo blíže s ní se seznámiti?“ „Ach, zajisté,“ přisvědčil mu kníže živě, „avšak má-!i tak se státi, nutno, aby k tomu došlo dosti brzo. Podobá se mi podle všeho, že můj pluk asi tak dlouho zde se neobmešká, jak jsem se domníval,“ dodal tišeji, skoro zasmušile, sklopiv přitom oči. I Selena sklopila oči, a její tvář ještě více zbledla, než když proti manželu ku stolu zasedla. Všichni přítomní, krom ní, přijali zprávu tu s hlasitým politováním, a starý pán i Kvido mu nabízeli co nejochotněji svoje povozy, aby mohl co nejdříve započíti pouť tu. „Sychravý může pana knížete doprovázeti, kdykoli si toho přáti bude,“ přitom se ozval Kvido, „uváži se za jeho nepřítomnosti vždy v jeho úkol.“ „K těmto projíždkám však Sychravý sám nedostačí,“ rozhodoval starý pán, „ví jen o Praze a jejích památnostech, co od jiných slyšel, v čem je asi velmi málo spolehlivého. Nutno, aby Selena vždy si vyjela zároveň, má-li míti pan kníže z toho jakýsi zisk.“ Kvidon uvrhl na otce hněvivý pohled, jehož si tento však opět všimnouti neráčil. „Zná mladá paní naše,“ objasňoval knížeti, který jen stěží zatajoval svoje potěšení nad usnesením jeho, „všecky památnosti našeho města téměř dopodrobna. Nejednou jsem se o tom přesvědčil, tázaje se jí na to a ono. Poučila se o nich ze spisů, které vtělil knihkupec, jemuž jsem svěřil sestavení knihovny, když se jednalo o sňatek její se synem mým, mezi ostatní knihy. Nemám při tom žádné zásluhy.“ Pravdu mluvil starý pán, neměl při tom žádné zásluhy, že se ta hrstka monografií v německém jazyku o českých městech, hradech, kostelích pojednávající, ty popisy korunovací starých českých králů a tu a tam několik drobtů z dějin příležitostně psaných dostaly do rodinné knihovny. Nebylo v něm ni ducha vlasteneckého, ni vědomí národního, úkazy to ovšem ještě převzácné mezi tehdejším bohatým kupectvem, s nímž i Hrazanové, ač z české krve pošlí, před málo desítiletími ještě Češi dle zvláštností a mluvy, velmi rozhodně a horlivě vždy mezi Němce se řadili. „Tedy zase Selena, pořád a ve všem jen Selena,“ zamumlal Kvido s rostoucí žárlivostí, vypouštěje si přitom zlost na nevinných svých rukavičkách, jež pod stolem drtil a trhal. „Což se nemusí tomu cizinci zrovna podobati, když se tu matka, tu zas otec k ní obracejí, jako by jen ona z celého domu cosi podstatného věděla a uměla?“ K tomu všemu si náhle připomenul, jak často se jí byl vysmál, viděl-li v její ruce spis k živlu českému se táhnoucí, do něhož se vždy se zvláštní horlivostí zahloubávala. „Nechápu, kterak tě může zajímati,“ vyčítal jí, „kdy zemřel ten který král, kde byl pochován, kde se odehrála ta či ona bitva. Dle mého náhledu nemůže býti zbytečnější, neplodnější zvědavosti.“ A hle, teď opět se ukázalo, že jak nebyla pochybila, pěstujíc frančtinu přese všechen odpor jeho, tak že byla dobře učinila, obeznamujíc se s tou krásnou Prahou, takořka dětským pudem k tomu vábena. Jak se jí zdála velebnou v té krvavé záři své minulosti, jak vznešený ten národ, který tak hrdinsky umíral za to, co za pravdu uznával. Ted hynul... jak jí ho bylo líto, jak nad ním truchlívala! Avšak hynul skutečně? Byla smrt jeho již nezvratně zpečetěna? Mnohdy Seleně se zdálo, že tomu tak není, naopak že se znova hýbe a okřívá, vlastně že nikdy skutečně nezemřel, že tu byl napořád ve skromné smutné tichosti se skrývaje, očekávající vlídného pokynu, aby se vzchopil, přátelského povzbuzení, aby se taktéž slovem ozval. Nebyla Selena s to na podobné otázky najiti sama odpovědi, a neměla kolem sebe nikoho, jenž by byl ochoten a schopen býval jí je ku spokojenosti její řešiti. Zmiňovala-li se o některé z nich Sychravému, tož jí odvětíval vždy určitě: „Není již žádného českého národa. Praha je celá německá a těch několik venkovanů nic neplatí. Nebude dlouho trvat a i z nich bude každý umět a mluvit německy. Ostatně to byl tuze hodný a rozšafný národ ten český, je škoda, že mu bylo souzeno ustoupiti jinému.“ Kvido byl tak rozčilen tímto novým vítězstvím své choti, že nebyl s to u stolu setrvati, až i ostatní od večeře vstanou. Vytratil se při první vhodné příležitosti. Ale utíkaje se do svého pokoje ve starém domě, kdež hodlal v příštích dnech vší svou hypochondrickou umíněností šťárati v obchodních knihách nebohému Sychravému dosud bezvýminečně svěřených, aby si sestavil v číslicích neomylných, jaký zisk očekává závod, stanou-li se skutečně Hrazanové dodavateli vládními, vyrušil se každou chvíli z myšlének těch nadějných, opakuje si: „Teď budu mlčeti, abych ničeho nepokazil, ale vše, vše jí splatím, té bledničnaté snářce, až bude ten zdivočilý kozák z domu, její přispěni se stane tečné a ona se zase dostane bezprostředně pod můj palec. Pak jí teprve dokáži, kdo jest a bude pro všecky časy zde a kdekoli jinde nad ní pánem.“ Mezitím co Kvido hrabaje se v knihách, které mu byl Sychravý s krvavým srdcem přec jen vydal, si maloval manželskou budoucnost svou barvami tak líbeznými, uvazovala se Selena ve svůj úkol vůdcovský. Knihvedoucím provázena vyjíždívala s knížetem každé dopoledne, a cílem jejich bývalo vždy některé místo druhdy proslulé, kolem něhož spěchali Pražané teď lhostejně, nemajíce již o tom tušení, čím druhdy byl0 a jakou úlohu hrálo nejen v dějinách jejich města a země, nýbrž mnohdy v dějinách celého vzdělaného světa. Kníže jí naslouchával s touž vřelostí, jakou k němu mluvívala. Každý ten stověký chrám, ten nádherný palác, ta pošmurná věž, ta osamělá prostranství trávou zarůstající, oživovaly před ním jejími výklady tou měrou, že mluvívaly k němu vlastním svým jazykem, svěřujíce mu všecky svoje zničené sny, kruté osudy, v krvi utonulé naděje. Ale kterak si vysvětliti, že v tom pustnoucím bořícím se světě, kamž ji s tak zbožnou úctou sledoval, tak často jako ona vidíval ve zmaru a zániku jakési tajemné zárodky a vzněty k obrození se hotovující, jiskry znenadání z rumu jeho vyšlehující, nový život věstící? Bylo to zajisté tím, že při slovech jejích stále srdcem zalétal do otčiny, již byl opustil, vida z její mrtvé prsti taktéž šlehati jiskry, taktéž pučeti novou setbu, konečně snad úrodnou a spasnou, že poznával, kterak přese všecky různosti obou těch zemí, přes rozdíl v tak mnohých vážných a důležitých v nich směrech přec jen se vyskytovalo tolik příznaků neomylných, že jsou sbratřené duchem a citem, že v nich domovem tentýž horoucí vzlet k pravdě, jímž se stala jedna z nich již ve světě velikou, a druhá, ó neměl Sergej o tom již pochyby, zajisté velikou se stane. K čemu by byl jinak svůj meč krví zbarvil? I zahledíval se pak pln němého dojatí do své průvodkyně, která znala tak mocně zavládnouti jako ještě nikdo jeho duší, že co v ní dosud dřímalo jako tušení, jako touha ostýchavá, jako snaha plachá, najednou se stávalo přesvědčením nezvratným, cílem vší činnosti jeho. Rozvlňovaly se v něm po každé při jejich rozmluvách tytéž city, jako když ji na vinici ponejprv hráti slyšel, kde uchvácen vášnivým přáním, aby se stala svoboda údělem všech, aby se stejnou povinností bylo uštědřeno každému stejné právo všude, kde lidé myslí a cítí, byl by nejraději uprchnul svému povolání, jež bylo se srdcem jeho v odporu tak krutém. Jak se musil přemlouvali, aby vytrval, kord zůstal po boku jeho a on dále kráčel stopou krvavou vzkříšení všech národů vstříc. Kolikrát lekaje se své záliby v těchto vyjíždkách, netaje si, jaké se v nich skrývá proň nebezpečí, v některé bezsenné hodině noční se odhodlal, že až proň Sychravý se zastaví, oznamuje mu, že mladá paní jej očekává, jí vzkáže s prosbou, aby mu odpustila, že pro práce náhle mu uložené se společnosti její dnes těšiti nemůže. Ale kdykoli otvíral k tomu rty, již nebyl s to krutá ta slova z nich vynutiti a po každé sama sebe zas uchlácholil, praviv si: „Což nemám proto, že jsem se zasvětil uhnětenému svému národu, právo na jediný prášek osobního štěstí: pokochati se v křišťálovém srdci a nabýti tím nezvratného přesvědčeni, že ideál mezi námi je možný, že jsem jej sám poznal v nejskvělejší vznešenosti jeho ve vzácné té ženě! A právě jí se dostal muž...“ Sergej nikdy nedomyslil. Var jej po každé polil, představil-li si Selenu v podruží Hrazana mladšího. Doznával ale přitom vždy s potěchou, že dosud nezůstavil svazek jejich na čistém čele jejím žádné stopy. Ale zůstane tak provždy? Odolá jeho neblahému vlivu odkázaná pouze sama na sebe? Nebylo povinností toho, kdo jedině snad ze všech lidi ji dle zásluhy oceňoval, ji na to upozorniti, před tím varovati? Nabídnou ti jí v tom svoje přispění? Ale mohl, směl tak učiniti, aby tím snad zároveň nezviklal poslední špetku jejího míru? „Ó světě ty bludný,“ zaskřípal pak zuby, „zdalipak se lidstvu jednou podaří převrácenost tvou přemoci? Poslední kapku krve vy cedím, aby tak se stalo.“ Zůstalo tedy při vyjížďkách. Nebyl s to se jich odříci. Jak bývala Selena spanilá, stanula-li před ním ozářena magickým svitem některého uměle malovaného okna kostelního či v přítmí smělé klenby jakéhosi sivého paláce, opakujíc mu pověsti míst těch prodchnuté vší poesií, tu děsnou, tu milostnou, doby, z níž vykvetly. I tázal se pak s novým údivem, kde že se vzala v bytosti tak útlé, svým okolím zneuznané, v snahách svých duševních nikým nepovzbuzené, poukázané jen na hrstku knih nahodile sestavených, k nimž neměla ani volného přístupu, kde že v ní se vzalo tolik pronikavosti, soudnosti a ušlechtilosti? Byl se na ni přenesl duch oněch slavných na Vyšehradě kněžek, o nichž mu byla s takovou milostností povídala, kolébajíc se s ním přitom v člunku na stříbrem se pěnících vlnách vltavských pod skalou temnou, pochmurně k obloze strmící, staré hluboké báji tak podobnou? Náležela k témuž plemeni věštkyň jako Libuše, dcera Krokova, a její sestry? A kníže, místo aby byl kouzla takových okamžiků se vystříhal a vzdaloval, víc a více se zapřádal v jeho půvab, již na to pomysliti nechtěje, že mu jest nevyhnutelné souzeno konečně jednou z něho procitnouti. Obešel-li jej ale přec někdy stín nutnosti této, tož cítil, že se stává obětí takové těžkomyslnosti, jako když mu byl odevzdán poslední odkaz matčin, její škapulíř. Tenkrát jej vyrval drápům hoře jeho anděl. Kde meškal ale teď anděl ten, jenž jej přenese přes bezedno této bolesti neúprosné? V těžkém zadumání dlela Selena s knížetem dlouho a dlouho v zámecké zahradě, opřená o zábradlí, odkud je pohled tak nevystihle dojímavý na zadní část Hradčan. Klonila se s ním do zelených hlubin Jeleních příkopů, z nichž se ozývalo temné, neumlkající štkáni Bruskv jako neukrotitelný vášnivý žalozpěv nad tím, co se bylo dělo nahoře za těmi šerými zděmi, nad nimiž se podobalo, že se vypíná chrám sv. Víta jako vznešená záruka míru a lásky, hrůzami těmi zrazená a provždy znesvěcená. Ani on ani ona nebyli s to odtrhnouti zraku od těch hmotných, pošmurných věží, v jejichžto tmavých kobkách byl výkvět panstva českého pro odboj odsouzený strávil před hromadnou svou popravou roku 1621 poslední dny života. Byla Selena právě knížeti dopověděla, co jí bylo o tragedii bělohorské známo, a on bloudě zachmuřeným zrakem po zbytkách bývalého státního vězení, tázal se patrně v duchu svém, jakých výstupů srdcelomných tam mezi odsouzenci a jejich rodinami odehraných byly svědky, byla-li ve všech vždy táž síla přesvědčení, již jevili v posledních svých okamžicích způsobem všem potomkům na všecky časy nezapomenutelným? Či byly přec jen chvíle, kdy toho želeli, že za to, co za pravdu uznávali, dali všanc život a s ním rodinu milovanou, vznešené postavení společenské, skvělé jmění, budoucnost slavnou? „O osudech vaší země měl jsem dosud jen nejasné, neurčité tušení, ač jsem se těšil vychování velmi pečlivému,“ ozval se konečně plukovník; „i nekřivdím zajisté svým krajanům, tvrdím-li, že i ti, kdož značným vzděláním se honosí, o Češích více nevědí než já, když jsem do Prahy přibyl. Kdybych se nebyl obíral církevní historií, kteráž mě vždy lákala, sotva bych se byl kdesi jinde dočetl o učení a upálení Husa a Jeronýma. Avšak měl jsem příležitost seznati, že důstojníci vaši nevědí o nás mnohem více než my o vás; krom několika anekdot o našem Petru Velikém jest jim z našich dějin pramálo známo. Není-li to ale smutné, když dva rodní bratři si jsou úplnými cizinci, kdežto s osobami, s nimiž nejsou v žádném svazku příbuzenském, žijí v dobrém přátelství a v jazycích jejich se dorozumívají?“ Selena sklonila hlavu. Vyslovil, co jí bylo na těchto vycházkách více než jednou myslí prolétlo. Mlčky pokynula svým společníkům, aby se ubírali za ní hlouběji do zahrady, kteráž byla za Rudolfa II. považována za nejkrásnější v celé Evropě, kde kvetly první tulipány z Cařihradu sem vyslancem rakouským přivezené. Jeseň se jí byla letos dotkla rukou neobyčejně milostnou. Ještě bledly celé spousty posledních měsíčních růží na záhonech zimostrázem vroubených, vítajíce příchozí sladkou vůní, ještě nebyl žádný drsný dech větrů svál se stromů lupenaté jejich skvosty a je bezohledně roznesl. Chvěly se dosud smáčeny v purpuru a zlatě na větvích splétajících se v mohutná, dlouhá stromořadí. Jakoby blížící se zimě na posměch poletovala mezi nimi vesele cvrlikajíce celá hejna stehlíků, Čížků, strnadů, sýkorek, závodící co do pestrosti s jich klenbami, nad nimiž se třpytila v paprsku prvního nočního mrazu, jako koruna v záři démantové, plna tichého majestátu střecha letohrádku královny Anny. Oko Sergejovo utkvělo na mistrovském tom díle stavebním s nadšeným údivem, ale proud jeho myšlének plynul tím nevyrušen dále. „Jsouce bratry měli bychom přec hleděti konečně se poznati, sblížiti, se podporovati a sjednotiti,“ pokračoval s rostoucí horlivostí. „Ale jak je to možná, když ani vy, milostivá paní, jakožto dcera národa, jenž uvázav se před věky v úlohu světovou, se stal tím, kterak ji provedl, hodným prvenství mezi Slovany, a já, syn větve teď nejpřednější co do významu, pro jmění a počet hlav svých, nejsme s to svoje myšlénky vyměniti než pomocí cizí nám oběma mluvy. A cizím jazykem mluví se nejen u vás v palácích a rodinách vzdělanců, nýbrž i u nás tak se děje. Zde v Čechách i tam u nás na Rusi se ozývá mluva národní jen mezi nižšími vrstvami společenskými a služebnictvem. My sice se za jazyk svůj mateřský nehanbíme, jak se děje u vás, není u nás takovou popelkou jako zde mezi Čechy, ale – jest jí přece. Té váhy a důležitosti, jakým se těší národní jazyk v jiných vlastech, u nás se mu nedostává.“ Přibyli mezi hovorem tím k fontánu, druhdy jako výkon znamenité ceny umělecké proslavenému, nad nímž strměla mohutná socha Herkulova s napřaženým kyjem. Jindy by byla Selena zastavujíc se u něho zajisté se snivou potěchou naslouchala, jak zpěvně kanou slzné krůpěje jinovatky bledými paprsky slunce roztavené s podstavce sochy do zatemnělé pod ní hladiny vodní, a zádumčivé sledovala, kterak při každém tom mírném otřesu se zachvěje některý ten zažloutlý sem zavátý list, jako by se bál o poslední okamžik svého uvadlého života; snad by byla pocítila i plachou toho ozvěnu v nitru vlastním. Ale zápal knížete a zmínka jeho o tom, jak jest v její otčině, jejížto někdejší velikost a důležitost více a více z jeho o nich zmínek nahlížeti počala, jazyk mateřský popelkou, dotknul se jejího srdce břitkostí ostré zbraně. Vždyť byla v domě u Hrazanů čeština ještě méně než popelkou, byla tam zbytečnou a pro svou zbytečnost opovrženou otrokyní. Jak se zlobívali otec i syn byla-li jim od městského úřadu vedle německé vyhlášky zaslána i česká, což se obyčejně stávalo, když o některou přirážku k daním se jednalo, jak nazývali tento slabý projev k rovnoprávnosti čelící zbytečným plýtváním peněz poplatnictva, jak bývali mezi zřízenci obchodu jejich postrkování Češi! Učedníci z vesnic ryze českých již se tam dávno ani nepřijímali, a přísně k tomu se přihlíželo, aby každý znova přijatý byl němčiny dobře znalý. Jak se stydívali oba páni za svoje české jméno, jak nevrle hlásávali, zapomínajíce úplně na pradědečka kotláře, jenž svou pilností a dovedností byl hlavním zakladatelem velkého rodinného bohatství a o němž bylo mezi starými sousedy dosud známo, že německy neuměl, že přes český zvuk jména svého jsou přec jen vlastně původem svým Němci. A jako tchán a manžel, tak více méně urputně smýšlel a jednal ten celý zámožný kupecký svět v Praze, jak dalece měla příležitost jej poznati. Jen řemeslnictvo zachovávalo spíše neuvědoměle než z přesvědčení slovanský svůj ráz. Což neměl i ten dobrý, vždy tak spravedlivý Sychravý český živel v Praze za překonaný a německý za jedině k vládě oprávněný? „Tak nesmí déle zůstati,“ děl kníže znova. „Nastala nová doba ve Francii, nastane všude jinde, konečně i u nás. Přestaneme si říkati, jak mezi soudruhy smutně jsme uvykli, ‚bědnyje Slavjane‘. Tisíce a tisíce z nás prolévají poctivě a obětivě krev svou, aby vyprostili Rusko z rukou uchvatitele, nemůže nás minouti odměna. I vyžádáme si, aby byla otčina nadále zproštěna všeho, co i jinak ji hněte, tíží a vývoji jejímu překáží. Lépe se postaráme o národ svůj než naši předchůdci, kteří nebyli ještě s to pochopiti význam vlastenectví. Jak pilně hodlám choditi v ohledu tom k Francouzům do školy 1 Vždyť jen za příčinou tou, opakuji to opět, si odpouštím, že jsem nezůstal v klidu svého venkovského zátiší vedle své matky a svých knih, že se účastním všech hrůz této příšerné války.“ Sychravý polekaně jej zatáhl za rukáv kožichu, opatrně přitom se rozhlížeje, zdali neměla slova ta žádného nepovolaného svědka. Ale zahrada byla liduprázdna jako vždy ve všední den. Slyšel knihvedoucí od osob dobře zpravených, že jsou ruští důstojníci nejen doma, ale i za hranicemi přísně střeženi, že přes zmatky války někteří mezi nimi konají služby vyzvědačské mezi soudruhy, zasílajíce o všem, co se jim v chování a jednání jejich nelíbí, tajné zprávy do Petrohradu. „Co na mne tak úzkostlivě pohlížíte, příteli Sychravý, jako byste nad mou hlavou viděl vznášeti se takový meč, jaký se zaťal do šíje těch smělých bělohorců?“ obrátil se k němu kníže poněkud netrpělivě. „Nebojte se, nehodlám je následovati, nepomýšlím aspoň pro tu chvíli na vzpouru žádnou, spíše na cosi velmi mírného, ba veselého – na slavnost.“ Když slyšela Selena knížete tak rozhodně o svém dalším postupu do Francie mluviti, byl se v ní zatajil dech. Zmínkou o slavnosti okřívala. Podle toho byl odchod jeho ještě vzdálený... tuze, tuze vzdálený. Možná, že bude, než k němu dojde, prohlášeno jakési dlouhé příměří, což jej znova k Praze upoutá, snad i mír. Poměry byly teď tak proměnlivé, nemožné se stávalo rukou obracením možným. „Ano, na slavnost,“ opakoval kníže vážně, když i Selena tázavě k němu pohled obrátila. „Odhodlal jsem se po delším zralém uvážení, že se pokusím o slavnost, již dám na počest Pražanů, kteří nám Rusům tolik vlídnosti prokázali, že jsme se všichni mezi nimi jako doma cítili. Ale vpravdě to bude slavnost hlubšího významu, první to krok ku sbratření našich obou národů, krok ovšem jen nesmělý, opatrný. Nezůstane však bohdá posledním. Mezi mým mužstvem jsou znamenití zpěváci, písně naše národní ve sboru přednešené musí uchvátiti každého, v němž kousek citu poctivého, i nedám si vymluviti, že se ještě úplně nevytratil ze srdcí vašich poněmčilců, třeba se zdají proti lidu vlastnímu z ocele. Možná dost, že se silněji ozve, než nám teď lze se nadíti. Vaší pomocí, milý Sychravý, získám jakousi prostrannou veřejnou místnost, opovím skvělý banket, k němuž pozvu, koho z hodnostářů mně určíte, a moji hoši jim při něm zazpívají. Co tomu říkají moji velectění průvodčí?“ Sychravý ihned velmi horlivě přisvědčil. Jak mohly zásluhy firmy lépe býti na vyšších místech oceněny, než při příležitosti té, kdy její host tak vysokého rodu a vynikajícího ve svém vojště postavení se chtěl Praze zavděčiti způsobem tak velkolepým. „Věru, nemožno cosi vhodnějšího si vymysliti, abyste naše rodáky poctil a potěšil,“ přisvědčila konečně i Selena, ale hlas jí selhal, nebyla s to déle mluviti. Plukovník se k ní kvapně přiblížil. „Co je vám, milostivá paní?“ polekaně se jí otázal. „Probůh, vždyť vidím slzy ve vašich očích.“ „Nevšímejte si mého dětinství,“ prosila ho a při tom se mu chtěla z cesty uhnouti, ale on jí nepropustil. „Mějte mne za dotěravce, ale musím… musím věděti, proč slzíte,“ stál starostlivě na svém. „Ó vysmějte se mi, hodně se mi vysmějte, a vy, Sychravý taktéž,“ nutila se do žertu, „vždyť jsem neslzela z jiné příčiny, než – že při té krásné, významné, mnohoslibné slavnosti – nebudu přítomna.“ „Jak to?“ užasl Sergej. „Vždyť jste při ní první osobou, čím by byla bez vás? Vy, vlastně vy, milostivá paní, jste její původkyní, tvůrkyní, vy jste myšlénku k ní ve mně vyvolala. Kdyby nebylo vás, kdo jiný by mne byl o zdejších poměrech tak přesvědčivě zpravil, kdo na to přivedl jaký úkol mně zde přináleží, kdo poukázal k mé povinnosti? Vy, jediná vy! Ale povězte mi přec, proč pochybujete, že na slavnost tu se dostavíte, proč?“ A kníže v té chvíli nezapřel, žeť synem volné stepi. Žíly na čele mu povážlivě nabíhaly. „Co bych zasluhovala za rozmazlenost svou!“ vzdychla si Selena pozorujíc jeho rozčilení. „Vždyť ani nevím, jestli se ve své důmince nemýlím... Ale zdá se mi, že si nebude Kvido přáti, abych oné zábavy se účastnila. Bývá, jak jsem vám již napověděla, dosti dráždiv následkem jakési ztráty v obchodu, na niž není s to zapomenouti. Nerad vidívá opouštím-li kvůli zábavě dům.“ Sergej se začervenal, jako když jej krví poleje, taktéž Sychravý, jemuž se zdálo, že je kníže ve chvíli té navlas podoben tomu kovovému obru tam nahoře nad fontánou. Byl by se chtěl zároveň o bůhvíco zasaditi, že kdyby vládl takovým kyjem jako obr ten a mladý pan principál mu stál nablízku, že by to asi zle dopadalo. Kníže si povšiml, s jakou hrůzou společníci jeho naň pohlížejí, a nutil se opět do klidu. „Zdali milostivá paní myslí, že by pan Hrazan mladší si nepřál, aby se objevila při slavnosti mnou pořádané, tož se úmyslu toho na všechen způsob vzdám,“ prohodil sestrojenou chladností. „Chraniž bůh,“ skočil mu Sychravý kvapně do řeči. „Tím byste oba pány principály velice zarmoutil. Až uslyší, oč se jedná, budou vřele se slavností tou na počest naší Prahy souhlasiti, a zajisté se oba i se ctěnými paními manželkami na vašnostino pozvání k ní dostaví. Ale co mi dáte, jasnosti,“ přerval si najednou sám proud svých slov, „povím-li vám o šťastném nápadu, jenž mi teď právě šlehl mozkem? Přijmete a uskutečníte-li jej, tož bude zbytečno, aby mladý pán udělil své choti dovolení účastniti se slavnosti. Bude se samo sebou rozuměti, aby se na ní objevila.“ „Rychle, rychle povězte, co šťastného se vám vzhledem k mým plánům v hlavě zrodilo,“ dychtivě naň kníže doléhal. I Selena s napětím naslouchala, co pronese. „Nevolte pro slavnost místnost veřejnou, spokojte se s domácí.“ „Ale vždyť to není možná, potřebuji k ní velikou síň a ještě několik vedlejších, kde je ve vašem domě máte?“ „Ovšem, že je máme, jenže o nich věděti neráčíte. Snad jste si ale přece povšiml starožitného stavení za dvorem, uprostřed zbytku veliké druhdy zahrady, o němž znalci tvrdí, že je velice památné. Používáme ho za skladiště, ale před sto lety sloužila stavba ta velmocnému panstvu, jemuž náležela, k jeho besedám. V klenutých prostranných síních jeho se hojně hodovalo a pilně tančívalo a při nejedné slavnosti byl tam prý pozván celý květ Šlechty zdejší. Skladiště by se dalo snadno vyprázdniti, prozatím do jiné části domu přeložiti a vnitřek jeho hravě pomocí čalounů, záclon, draperií a jak se podobné věci ještě jinak nazývají, tak vyzdobiti, že vašim pánům hostům nebude lze pěknějších sálů bálových si představiti.“ „Vy jste pravý čaroděj,“ zvolal kníže nadšeně, podávaje knihvedoucímu obě ruce. „A co více,“ pokračoval Sychravý s rostoucí horlivostí, „v zahradě se rozhlaholí zpěv vašeho mužstva zcela jinak, než pod stropem sebevyšším některého z našich veřejných sálů. Budou moci vaši lidé zpívati venku, nebude-li v ten čas právě příliš zima, ale co oni vlastně si dělají z naší zimy, není-li pravda? Jsou zcela jinému mrazu zvyklí. Ostatně se může prostranství před domem upraviti jako malý tábor a na něm zapáliti hranice dříví, ovšem se vší opatrností, kolem níž by mezi zpěvem zasedli a se hřáli, jak na svých pochodech, čímž by byl dojem slavnosti značně zvýšen.“ Nebyl kníže s to déle se zdržeti, padl Sychravému kolem krku. Souhlasil v každém ohledu s jeho návrhem, obdivuje se vynalézavosti, již při příležitosti té tak zcela neočekávaně vyvinoval. Avšak ještě vděčněji než v zámecké zahradě u fontánu druhdy tak proslaveného, teď zapomenutého, byl plán Sychravého přijat u oběda od obou pánů principálů. Starý pán, zapomínaje na svou obřadnou zdlouhavost, jal se ihned sestavovati listinu hostů, které bude nutno pozvati, mezi nimiž byli ovšem zvláště čestně zastoupeni hodnostáři, jimž přisuzoval rozhodný vliv na záležitosti dodavatelské, kdežto u Kvidona bylo v té chvíli již vyjednáno, že onen schodek nešťastným finančním patentem způsobený zajisté bude zacelen. Vždyť bude celé město o slavnosti té povídati a nejednomu se bude zdáti, jako by měli Hrazanové, v jichž domě se měla odbývati, přec jen jakousi o ni zásluhu. Budou se jim chtíti mnohé z pozvaných osobností zavděčiti a zhola nemožno, aby se jim příčinou tolik objednávek neposkytlo, co jich budou žádati. Již viděl nejen, že se jmění Hrazanů zas zaokrouhluje, nýbrž i rozmnožuje, vzrůst' a to v týchž rozměrech jako v časech předešlých, že se stává pro udržováni závodu jeho skoro přílišné a nutno jinak je uložiti, totiž zakoupí z nadbytku jeho – panství. Ano, koupí si panství, a aniž za to požádá, udělí se mu šlechtictví za odměnu jeho obětavosti osvědčené vůči vojsku spojených armád a pohostinství poskytnutého jeho důstojníkům. Již viděl, kterak se mu leskne na prsou zlatý kříž. Za takových nadějí do budoucnosti bylo by, jak sám sobě pravil, velmi nepřiměřeno a nevčasno bývalo nepřimhouřiti očí vzhledem k těm stálým vyjížďkám, které kníže ve společnosti jeho paní a knihvedoucího konal. Avšak neopomenul nikdy v duchu si opakovati, že dojde již co nejdříve k tomu, kde Seleně náležitě oplatí, že se ráčí ted stále tvářiti, jako by ho na světě nebylo. Nemohl ani pochopiti, kde se vzala v ženě, která aspoň v jeho očích ničeho neměla, taková odvaha, jako by mu byla přinesla těch dvakrát sto tisíc zlatých, na které mohl činiti nároky. Přistoupiti k ní a jí to vyčisti, k tomu se přec jen neodhodlal. Zbylo po onom výstupu s klíčem v něm přec jen vědomí, jemuž nebyl s to se ubrániti, že se v ní bylo cosi dělo, co mělo rozhodný, a to nikterak příznivý vliv na její proň city, a že se v ní neozývá nejmenší chuti vliv ten v sobě přemoci. O tom, co byla Sychravému proň svěřila, neměl ovšem ještě ani zdání. Ač si tedy pevně umíňoval, že každé hnutí žárlivosti v sobě potlačí, přec se jak ve své poustevně napjatě o tom přemýšleti, kterak to zařídí, aby Selena nebyla povinna při banketu se objeviti, třeba ji byl kníže u jeho přítomnosti, jako by se věc sama sebou rozuměla a jeho svolení nikterakž k tomu nebylo potřebí, prosil, aby se uvázala v úkol domácí paní, aniž i jí vstoupilo na mysl vyžádati si k tomu dříve manželova souhlasu. Leč tím méně pomýšlel na rozhodný odpor, čím určitěji poznával, jak ochotně bývalo pozvání jeho hosta k slavnosti „na počest Pražanů“ od osobností nejvýše v městě postavených přijato, a jak napjatě se již teď obírají veškeré vrstvy obecenstva přípravami k ní, které byly svěřeny rukám odborníků osvědčených, již proměňovali na útraty knížete staré v zahradě stavení dle možnosti v cosi vzácně spanilého, překvapujícího. Jako hromová rána stihla tedy dům Hrazanův zpráva, jež byla právě z Vídně po štafetě hlavní velitelství došla a knížeti ihned se doručila, že se má neodkladně se svým plukem chystali k pochodu přímo na Paříž. Zmatek byl nevýslovný. Sychravý, jemuž byl dozor nad přípravami svěřen, byl téměř zničen. Netroufal si ani vstoupiti ke knížeti, aby se ho optal, dá-li slavnost odříci a má-li tedy poslati pracovníky domů, neb je pohnati k nej většímu spěchu, myslí-li kníže, že vyzíská před svým odchodem přec ještě dosti času, aby mohla býti odbývána, ovšem nikoli již s tím leskem a v těch rozměrech, jak bylo určeno. Kníže jej z nesnází těch náhle vytrhl. Objevil se sám uprostřed ruchu a hluku na místě stavby a pevným hlasem, klidným způsobem, jako by velel na bojišti, nařídil pracovníkům, aby pokračovali v díle započatém, a Sychravému, aby dal vše vykonati, co se do pěti dní ještě vykonati dá, a podle toho pozměniti i pozvání. Zároveň žádal, aby jej u hostitelů jeho omluvil, jelikož nutno, aby nastupuje službu se ubytoval nablízku hlavního velitelství, totiž na Malé Straně, by byl v případě zvláštního rozkazu ihned po ruce a sám s to okamžitě nutný dotaz učiniti. Sychravý se smutným srdcem mu naslouchal. Počínal si kníže se skutečnou odhodlaností, ale přitom podobal se více duchu z hrobu povstalému než smrtelníku zdravému a silnému, jenž se hotovuje táhnou ti do boje. Leč nebyl s to mu namítati, co neustále na rty se mu dralo, že není, jak vidno, nikterak tak zotaven, aby se mohl odvážiti na pochod tak dlouhý a namáhavý, že dlužno, aby na to představené upozornil, svého života schválně neničil – věděl, jaké by se mu asi dostalo odpovědi. Již neměl před sebou vlídného soudruha domácího způsobů uhlazených, nýbrž přísného, neustupného vojáka, jenž neměl jiného na mysli než povinnost, jíž se byl zasvětil. A jak knihvedoucí před knížetem, tak zděšeně stanula Selena zas před ním, když k ní se vydal se svou smutnou novinou. Dlouho nevěřila svým smyslům, že to, co jí zvěstuje, je pravdou, že to může a smí pravdou býti. I ona věděla, že by každá domluva, aby hleděl dle možnosti pochod svůj odložiti, byla i ze strany její u něho marná. Než tomu se nedivila jako knihvedoucí, že Sergej nakvap domov svůj nynější opouští, porozuměla mu. Uhodla, že vida nezbytí odchodu, jim oběma chce to kruté, děsné loučení usnadniti, a odvykaje její společnosti ji učiti, aby i ona jemu odvykala. Jak by nebyl uhodl, co v ní se děje? Což i ona nevěděla, jak to stojí sním? Dosud se ovšem k tomu nebyla nikdy určitě přiznala, ale teď minula náhle doba klamů a vytáček, když skutečnost tak neuprositelně k ní promluvila. A jako v strastiplných těch dnech předcházejících onen, kdež s ním se poznala, tak trávila hodinu za hodinou sama schoulená ve svém křesle při spuštěných záclonách v přítmí své ložnice, zírajíc plna hrůzy do té černé propasti u nohou její se otevírající, jež se chystala pohltiti Sergeje a ji s ním zároveň. Co se bylo s ní dělo od té chvíle, co k vyzvání Sychravého, jsouc sama bez útěchy, přec s útěchou v srdci k němu se odebrala? Měla jí zlořečiti, že ji připravila o poslední stopy možného u ní klidu, neb jí blahořečiti jako jediné hvězdě, která jí v životě jejím vzešla, okolo níž cítila, že se bude veškeré její myšlení a cítění až do posledního dechu jejího otáčeti? Hřešila tím zoufalým žalem, že Sergej Prahu navždy opouští? Hřešila přejíc si, aby žal ten, stále se stupňuje, rozsápal konečně srdce v prsou jí štkající, aby navždy se zakrvácelo? Někdy pozdvihla svou pravou ruku volně, skoro slavnostně až k očím Pablesk trpkého úsměvu jí pak bloudil kolem ubledlých rtů. Ano, bylo tomu skutečně tak. Viděla ji zproštěnu snubního prstenu, jejž jí byl Kvido v nešťastném okamžiku nastrčil. Zahodivši jej přelomila tím těžký řetěz šíji její svírající, ruce i duši její poutající, jehožto byl ten zrádný žlutý kroužek prvním článkem, a co při tom padalo velmi těžce na váhu, byla tak učinila před svědkem osvědčeným, jemuž zároveň znak porobenství svého svěřila, aby jej odevzdal tomu, kdož byl svého u ní práva tak zlomyslně zneuznal, a mu oznámil, že se považuje za volnou. Ano, byla svou, nepopiratelně svou aspoň v úkrytu svého uštvaného svědomí. Selena nevěděla, kdy a jak se ze své ztrnulosti probrala, poslal-li k ní Sychravý, či tchýně, či Kvido sám, žeť čas k slavnostnímu večeru se připraviti, neb stalo-li se tak vlastním neuvědomělým vnuknutím, ale v určitou k tomu hodinu stála před svými skříněmi, stanovujíc panské, co z nich má vybrati, do čeho ji ustrojiti, čím ji ozdobiti. Když vešla do síní besedních, jež co neskvěleji upraviti se bylo přes krátkost k tomu času přec jen Sychravému znamenitě podařilo, Selena s knížetem po prvé zas se setkala po kruté zvěsti, že mu jest neodvolatelně opustiti Prahu, hleděli si dlouhou dobu němě k smrti ubledlí do očí a němě k smrti ubledlí od sebe se odvrátili, kam je volaly jejich úřady. Kníže jako hostitel si stoupl ke dveřím sálu, kdež jako v obou vedlejších po celé délce byly postaveny bohatě obsazené tabule, Selena ku vchodu nádherné komnaty, určené unaveným dámám za útulek, plné vonných květin, krásných soch a ohromných zrcadel ve zlatých rámcích, před nimiž na stolkách ozdobných bylo rozloženo na sta tretek a hříček k toaletě dam potřebných. Drahocenné piano zaujímalo její střed. Ač nebyl Kvido knížetem k tomu vyzván, přece se postavil vedle své choti, aby s ní sdílel čest večera. Zářil hrdostí. Právě byl došel firmu připiš, že se zboží, k jehož dodání byla s vyššího místa vyzvána, v ceně jím nabízené až na některé nepatrné srážky přijímá. Veškeré chmury bývalé těžkomyslnosti jeho se rozptylovaly, ustoupivše obrazům nejluznějším. Již se viděl na vlastním zámku, nad jehož vchodem se skvěl veliký erb nových šlechticů Hrazanů, jak tam vítá s křížem na prsou tímtéž způsobem jako teď kníže svoje hosty. Tak velkolepým snad přec jen nikoli. Musil míti kníže ohromné jmění, že vynaložil na jediný večer zábavě věnovaný tisíce. Přitom zavadil jeho pohled každou chvíli o Selenu. Vypadala tak vznešeně ve svém skvoucím se okolí, jako by již byla teď šlechtičnou, bez jeho zásluhy a přičinění, a její věno neobnášelo nikterak jen půl továrny, nýbrž ohromný palác, čímž se cítil tak zaražen, že nevěděl, kterak ji potrestati za neslýchanou tuto smělost. Selena netušila, co v něm se děje. Neviděla ho, nevšímala si ho vůbec. Neoceňovala tedy, že jest jeho vídeňský frak z nej jemnějšího fialového sukna, posázen knoflíky z pravého zlata, že jeho krátké; černé, hedbávné spodky a dlouhé taktéž černé hedbávné punčochy jsou z dílen francouzských přese všecky zákony, takové dopravy přísně zakazující, že se lesknou na zlatých přezkách jeho korduánových střevíců skutečné ametysty. Zato si toho všimly tím horlivěji jiné osobnosti. Nestačil Kvido přijímati úklony od svých známých, jak vkusně se pro ně byl vystrojil. Hrazanův dům byl za slavnostní ten večer tak těsně obstoupen, že přijíždějící ekvipáže, v nichž se dostavovalo téměř vše, co v městě postavením, jměním a duchem vynikalo, jen zcela volně a s velikou obtíží se pohybovaly mezi zvědavými, hlučně povykujícími davy celou ulici zabírajícími. Poskytoval ale také pohled skutečně překvapující. Ač v přední části domu se nebesedovalo, nebylo v ní přec jednoho okna, které by nebylo vysílalo do hvězdné, neobyčejně vlahé podzimní noci paprsek oslňujícího jasu. Za rovněž bohatě osvětleným průjezdem, kdež tvořili kozáci dvěma řadami špalír, každý se zářící pochodní v ruce, vypínala se zahradní budova v rozkošný chrám proměněná, na němž byly sloupy a klenby a každá význačnější okrasa jak zevně, tak uvnitř vroubeny světluškami v podobě růžic démantových, jejichž třpyt odrážeje se v sálech od purpurového hedbávného nábytku a záclon působil dojmem přímo úchvatným. Byltě jak mezi diváky na ulici tak mezi hostmi uvnitř domu jen jediný o tom hlas, že cosi podobného nebylo v Praze nikdy u soukromníků vídáno, leda při velikých slavnostech dvorních, a všude se ozýval stesk, že jest již knížeti opustiti Prahu, kdež za tu krátkou dobu, co v n meškal, přec si byl dobyl lidumilným chováním svým vřelé přízně mezi všemi vrstvami obecenstva, Rusům vůbec velice srdečně nakloněného. I s mužstvem u Hrazanů ubytovaným sousedé neradi se loučili. Byljť je tak rádi pozorovali, když na dvoře svoje nízké koníky zaplétali, jim při tom zpívali a s nimi laškovali, jako by to jejich bratři byli, když pak na ně se vyhoupli a více na nich ležíce než sedíce, kopí v náručí, ulicemi téměř neslyšitelně letěli, neb neměli koní okovaných. Každou chvíli vycházel teď nějaký vousáč v hundelaté čepici z průjezdu, a oznámiv okolostojícím známým, že jest odchod jejich již na zítřejší ráno stanoven utíral si hřbetem chlupaté ruky zaslzené oči a děkuje za bratrství poceloval se bůhvíkolikrát po sobě s nově nabytými přáteli českými, slibuje si s nimi pro všecky časy laskavou paměť. „Vy nám prý zazpíváte?“ tázáno ze všech stran a radostně k otázce té kozáci svědčili. Začnou prý zpívati, až společnost k tabuli zasedne. Sami se těšili na výkony svoje, věděli, že z nich budou míti čest. Provedli zkoušku před proslulými hudebníky, které dal kníže k tomu úkolu vyzvati, a všichni byli jejich sbory uneseni, všichni jen tleskali a chválili. Tak se stalo i teď. Byltě to velice šťastný a vpravdě poetický nápad toho dobrého, jinak vždy tak prozaického knihvedoucího, umístiti sbory do zahrady kolem hořící hranice, jak zpívali doma na vesnicích uprostřed stepi kvetoucí, jak teď v táboře na pochodech. Nebylo za příčinou tou při nich ničeho nuceného, strojeného, hlaholily písně kozácké pod klenbou starých jasanů, jež zůstávala schválně neosvětlená, jen plamenem z hranice prozářená, vší původní svou silou a dojímavostí do skleněných dveří sálů, jako by se proudily přímo ze srdce té daleké Rusi přese všecky ty vysoké hory, širé řeky, nedozírné planiny, ji od kraje českého dělicí, jsouce prvním pozdravem sesterským, jenž odtamtud k ní se nesl a i do srdce jejího zalétal. „Zůstane posledním?“ tázal se Sergej v duchu svém s pohledem významným na Selenu, kteráž stejnou myšlénkou prochvěná přes tabuli je dělící s týmž výrazem na něj zrak svůj upřela, ač si byla pevně umínila, že tak po celý večer neučiní. Starý pán netleskal Rusům, jeho jediného nenadchnuly jejich zpěvy. Měltě jiného na mysli. Byl by se rád dopatřil Sychravého, ale kynul mu stále nadarmo, aby k němu přistoupil. Vždyť nevěděl Sychravý v pravém smyslu slova, kde mu hlava stojí, byl ve všech koutech, bděl nad každým a nade vším. V něm byla zosobněna sice nejtajnější, nejméně zajímavá, ale beze všeho odporu nej důležitější pružina celé slavnosti. „Jen ať se nestane žádné neštěstí,“ pošeptal mu principál, když se mu konečně podařilo kolem něho spěchajícího šťastně za ruku zachytili, přitom mu ukázal, jak povážlivě se ta která lampa na stěně nakloňuje, jak padají venku všude z pochodní na zemi kusy hořící smůly, jak nedbale ji kozáci svými ohromnými botami zašlapávají, a na více jiných velmi závažných věcí, z nichž hrozilo dle jeho náhledu nemalé nebezpečí celému domu a všem v něm shromážděným. „Neračiž se pan principál zbytečně strachovati,“ krotil knihvedoucí svého představeného, „zajisté že se nic nestane, dohlíží se všude s největší obezřelostí. Co vás znepokojuje, jsou samé jen maličkosti. Důležitější věci konají se kolem nás, na příklad teď právě jsem zaslechl, jak pan městský hejtman naši slavnost chválí. Má mladý pán zlatý, kříž jistý.“ Starý pán zapomněl nad tímto příjemným proroctvím poněkud na svoje strašáky. Ale nebohému Sychravému působilo zatím vypuknutí zcela jiného požáru, než jakého on se obával, tím větších starostí, proto měl pro jeho stesky výminečně dnes tak málo pozornosti. Opovídal se mu plamenem, jenž teď po každé vytryskl z temných hledů knížete, kdykoli zavadily o mladou paní, což se stávalo pořád častěji a vášnivěji. Lekal se toho a přec se tomu nemohl podiviti. Byla Selena věru okouzlující v černých krajkových svých šatech s dlouhými šňůrami perel kolem šíje ovinutými, s perlovým náčelkem, jímž byly spoutány bledozlaté její vlasy. Ozdobilať se schválně svatebním šperkem své pěstounky, pro niž byly perly ty značily proud slz. Pro ni byly v té chvílí obrazem těch slz, kterých roniti nesměla a jež, jak se jí podobalo, jí v srdci v kameny se proměňovaly. „Bohudíky, že se musí dáti již zítra na pochod,“ vzdychl si Sychravý, kdykoli jeho poctivé oči hledaly knížete, jenž se byl zdvihl obcházeje stoly, aby každému z hostí cosi zdvořilého a příjemného pověděl, děkuje se mu za návštěvu a zároveň jménem svých rodáků za laskavost, jíž byli mezi Pražany doznali. Ale nejen od Sychravého, nýbrž od mnohých jiných z přítomných hostí byl při obchůzce té se živou účastí sledován, a každý pronášel tu tajně, tu hlasitě tentýž o něm úsudek, totiž žeť od hlavy až k patě zjevem vpravdě knížecím, reky starých hrdinských dob živě připomínajícím. Než on se necítil ve chvíli té ni bohatým, ni knížetem, nýbrž chudším a bídnějším než některý ten žebrák, jenž venku čekal, až mu služebnictvo ze zbytků tabule také jakési sousto uštědří – ke každému směl přistoupiti, jen k ní, jediné, vedle níž mu byli všichni lidé ničím, k ni si přistoupiti netroufal, aby neprozradil, co v něm se děje. Byltě se chystal k mnohém nadšenému přípitku, z nichž měl platiti první jí, té nejskvostnější perle mezi ženami, druhý lidu ruskému, jenž bývá považován za divoký a jemuž přec takové písně z prsou vykvétají, že sebenecitelnějšímu člověku, jenž maně je zaslechne, slza do očí se dere, ale neshledával v sobě dosti k tomu rovnováhy mysle. Omlouvaje se, že by při příležitosti té svou chatrnou němčinou nestačil, vybídl svého pobočníka, aby se uvázal v čestný úkol ten místo něho jemuž tento, pocházeje z provincií baltických, skvěle dostál. Unesl hosty výmluvností svou a připil obzvláště mladé paní tak dojemně, že všecky přítomné k sobě strhl, a Selena nestačila se děkovati za všecky projevy sympatie více méně upřímně míněné, které se jí za příčinou tou dostávaly. Ale konečně se ozval Sergej přec. „Kéž by některá z dam nás potěšila, zazpívajíc nám na rozloučenou za odpověď na písně naše – píseň českou,“ zvolal. Nastalo na okamžik ticho, pak se dámy pousmály. Nemohlo býti jinak, kníže žertoval. – Což nevěděl, že se v Praze písně české nezpívaly? Ano, zazpívati mu cosi po italsku, když nemohl s němčinou nikam, k tomu byla z nich leckterá ochotna, ale česky, ne, to holou nemožností. Snad se kníže přeřekl. Kníže přistoupil ke Kvidovi, jenž se k němu ihned co nejvlídněji obrátil. Mrzelo jej nemálo, že si ho nebyl dosud ni jediným pohledem, ni jediným slovem povšíml. „Doprovoďte mne k paní choti,“ žádal jej úsečně. „Vímť, že jsouc na venkově zrozena, zná a zpívá české písně národní. Hodlám ji prošiti, aby nám některou zazpívala. Moji lidé mají výtečný sluch a paměť hudební. Budou tam v zahradě pilně naslouchati, píseň její si pamatovati, na pochodu si ji opakovati, a kdož z nich s vlastí se setká, zazpívá ji pak i dětem. Může se takto státi mezi ruským a českým národem páskou, nad niž nelze si představiti přirozenější a krásnější.“ Kvidova tvář se zakabonila. Co to ten kníže žvatlal? Byla to řeč šlechtice hodná? Neměl ho takových pošetilostí, takového čirého nesmyslu ani za schopna. Ale více než jeho slova, jichž dosah' nebyl ovšem s to mělkou myslí svou měřiti, mrzelo jej, že se zmiňoval o Selené. Selena a pořád Selena! Ne, tenkráte se nepoddá, nevyhoví, staň se co staň. „Všeho ostatního, jasný kníže, si na mně žádejte, jen toho nikoli!“ odvětil, důležitě přitom svraštiv čelo. „Nedovolím, aby moje žena před tak velkou společností vystoupila. Vždyť máme zde téměř veškeru elitu naší Prahy shromážděnu. Dovolil jsem vzhledem k vám v poslední době leccos, co bych nebyl nikdy dovolil a co také nikdy již za jakýchkoli okolností nedovolím. Ne, pane kníže, moje žena teď zpívati nesmí, považuji takové vystoupení za honosivost, vychloubavost a tudíž za nepřiměřené a neslušné.“ Ale náhle umlkl a zůstal před knížetem s ústy polootevřenými, nadobro zkamenělý státi. Od piana v salonu dámském umístěného zazněly akordy mistrovskou rukou mu vylákané, předpovídající těm, kdož jim naslouchati se hotovili, zvláštní uměleckou pochoutku, a těch bylo, co se nacházelo mezi společností skutečných hudebníků a hudby milovníků. I kníže se ohlédl po dámském salonu a užasl rovněž jako Kvido, třeba méně nepříjemně, ba tvář jeho zaplanula takovým výrazem, že bylo možno přímo blaženým jej nazvati. Byla to Selena, kteráž se nad pianem skláněla, chystajíc se patrně ku zpěvu. Zahledla knížete s Kvidonem rozmlouvati, poznala ihned, óč se mezi nimi asi jedná. Byl tě kníže, hodlaje slavnost pořádati, ihned o tom se zmínil, že si přeje, aby i ona při ní zazpívala, a to česky. Podle tváře manželovy soudila, že vyslovoval teď asi totéž přání, a pevně přesvědčena, že Kvido knížeti tenkráte žádným způsobem nepovolí, troufala si choulostivou tu otázku jedním rázem sama řešiti. Bude ovšem zuřiti, snad ji i urazí přede všemi, ale zdaž ji mohlo ještě hroznějšího dnes potkati, než co ji nevyhnutelně za málo okamžiků očekávalo? Ano, rozloučí se se Sergejem tak, jak si toho přál a od ní očekával, jak byla povinna mu navždy sbohem dáti. Selena počala zpívati, a ticho hrobové se znenáhla rozhostilo v síních před málo chvílemi plných vřavy a hluku. Málokdo ze známých hrazanovského domu věděl, že mladá jeho paní se zná v hudbě, a kdož to věděl, neměl o tom tušení, že stojí v umění tom na takové výši. Ostatně nikdy ještě nezpívala a nehrála s takovým vzletem, nikdy s takovou dokonalostí. Sama to cítila a byla si dobře vědoma, že v té vítězné zpěvačce jen málokdo poznával tu unylou, vždy zamlklou, a jak mnozí tvrdili, i zdlouhavou Selenu. Ale nebyl to jen její přednes, jenž docházel mezi znateli všeobecného uznání, nýbrž i písně, které zpívala a sama si provázela. Byly tak krásné, nové a přitom se doplňovaly tak slastně s těmi, jež se byly právě v zahradě rozlehaly, že se často podobalo, jako by byly z téže mysli vytryskly, v téže duši se zrodily, a přec jaká v nich rozkošná původnost! Jen některým se zdály povědomé, ale netroufali si s tím se vytasiti. Ne, to nemohly býti písně české! Byliť tedy mnozí mezi hostmi, kteří se nemohli dočkati, až k mladé paní se protlačí, aby o tom nabyli jistoty. Ale jaký to udivený šumot znova mezi společností se rozproudil, když Selena zakončivši za pravé bouře potlesku oznámila tazatelům v to nebyly nikterak písně italské, které jim právě přednášela, jak tu a tam byl kdosi zcela určitě tvrdil, že nepocházely od žádného velenadaného dosud neznámého umělce, ni od jakéhosi málo známého mistra, nýbrž že o skladatelích jejich nikdo nejmenšího neví, že to byly skutečně písně českého lidu, které ve svém vesnickém rodišti na polích a v čeledníku zpívati slýchala, si zapamatovala a sama k provozování si upravila. Avšak dojem písní byl tím značně seslaben. Již se tak nelíbily, jako ještě před málo minutami, ba některé osoby se patrně hněvaly samy na sebe, že byly zálibu svou tak živě projevily, cizí původ z nich vytušily neznajíce český, jiní zase na Selenu, že si troufala věcmi tak všedními pobaviti společnost tak vybranou a vynikající. Toť se rozumí, že mnozí se prohlásili a těch byla většina, že věděli, že slyší cosi zcela obyčejného otřepaného, ale kvůli zpěvačce, jež tomu vdechla tolik poesie, toho prý nedávali najevo. Náhle se ozval zvenčí u dohořívající hranice opět sbor, ač nebyl již žádný na programu a za to se mělo, že kozáci dozpívali. Avšak oni se znova sami o sobě bez pokynu a povelu sestoupili, opakujíce teď nápěvy písní, které se byly právě v sále u piana ozývaly, s překvapující věrností, ovšem s textem volným, narychlo umluveným. A hle, nezpívali dlouho sami, obecenstvo venku před domem začalo Rusům v zahradě notovati, zpěváků přibývalo při každé sloce, až se rozvinul zpěv po celé ulici, doznívaje až na Staroměstském náměstí ve stínu jeho starých mlčelivých věží, jež zajisté naslouchaly s údivem a pohnutím zvukům těm tak povědomým a přec dávno již jim cizím, po celé věky neslýchaným. Kníže stál napořád jako ohromen. Mohlo-li se mu dostati výmluvnější odpovědi na jeho pokus vzbuditi vzájemnost bratrskou mezi národem, jemuž náležel, a tím lidem, jehož hlasy se tak družně mísily do zpěvu jeho mužstva, jež bylo nápěvy ty teprve před málo okamžiky od Seleny zachytilo? Více než kdy jindy se mu zdála v této chvíli potomkyní těch národních věštkyň z kmene Libušina. Mohl-li si pak odnésti dojmu spanilejšího, významnějšího? Byl-li Kvido již nanejvýš popuzen, že Selena bez jeho dovolení zazpívati si troufala, tož zaslechnuv, jaké písně byla zpívala, pozbýval veškerého ladu. Chtěl k ní spěchati a veřejně ji za to vyplísniti, se sebe svalití vši spoluvinu na tom, že co pocházelo z chatrčí a jen do nich náleželo, si troufala přenésti do těchto síní, mezi takovou společnost, avšak kníže položil mu ruku s tak chladnou rozhodností na rameno, že po- znával nejen, že jeho úmysl tuší, ale odváží-li se k němu, že bude zle. Byltě ten divoch, jak jej nazývati nepřestával, skutečně s to v poslední chvíli svého zde pobytu provésti jakousi nepříjemnou s ním scénu, neb aspoň pronésti o něm úsudek nepříznivý před některou z přítomných zde vysoce postavených osobností, jehož následkem by byla mohla leckterá jeho naděje utrpěti. Nezbývalo mu než nutili se do zdvořilého úsměvu a odebrati se, jako by nebyl jiného zamýšlel, ku stolkům, kdež si byla vážnější část společnosti zasedla ke kartám, kdežto mladší se pustili při zvuku piana do vířivého tance. Mezi tímto němým, ale významným výstupem, jenž však byl pozornosti Selenině ušel, vystoupila do předsíně. Očekávala ji tam panská, přehodivši jí temný kožich s kápou hlavu kryjící. Zároveň jí podala skřínku naplněnou stříbrnými penězi s pohledem na Prahu. Bylať to odměna, již byl kníže každému ze zpěváků určil, žádaje knihvedoucího, aby je mladá paní vlastnoručně rozdala. Měli za tou příčinou vejiti k ní, ale ona dala přednost sama k nim vystoupiti. Již jí bylo v místnostech besedních až k udušení nevolno. Poznavše, co mladou paní domu mezi ně přivádí, obklopili ji kozáci s nadšeným provoláním „urá“, a každý z nich se tlačil, aby políbil řasy jejího pláště. Jako by byli věděli, kterak se jí nejlépe za její dar poděkují, ihned se hotovili jednu z písní opakovati, již byli od ní zaslechli. Nevešla zpět do sálu, aby jí naslouchala, nedostávalo se jí k tomu v této chvíli již dostatečné síly. Leč noční vzduch ji občerstvoval, prsa se jí znenáhla uvolňovala, hlava přestala třeštiti. Uchýlila se stranou mezi stromy do pozadí zahrady, jehož tiché příšeří bylo občas ostrým jakýmsi zábleskem z hranice osvětleno. Bezděčně zamířila do nejtajemnějšího jejího zákoutí, v jehož stínech se kmitala velká rudá hvězda. Byla to svítilna vznášející se nad starou, zapomenutou studní, obrostlou houštím černého bezu, na němž se třpytilo v matných jejích paprscích ovoce přezrálé jako kytice drahých granátů. Bezděčně si vzpomněla, že chodíval pradědeček rodiny sám k studni té čerpat vody pro žíznivé svoje tovaryše, poněvadž nechtěl, aby docházejíce si pro ni sami, se při práci své obmeškali. Bylo to podobno předku těch Hrazanů, které byla poznala, a zajisté nikterak jen lichou pověstí. Ne, nemožno mezi ně se vrátiti v té chvíli, kdy měla Sergeji naposledy pohlédnouti v tvář a u přítomnosti jejich mu provždy sbohem dáti. Zdaž by vlastně neučinila nejlépe vzdáti se každého s ním loučení? Což nebylo možno, aby přese všecko její usilování a se přemáhání přec jen si při tom nezachovala nutného klidu duševního, prozradivši třeba sebenepatrnějším hnutím, co v ní se děje? Možná dost, že již tak se stalo. Jak temně byl na ni pohlížel Sychravý, když se kolem něho teď ubírala se skřínkou naplněnou stříbrňáky, a s podobným pohledem byla se u něho za dnešního večera několikrát setkala, ba i na vyjížďkách jejich společných byl někdy s týmž výrazem na ni pohledl. Málo jí samé ovšem na tom záleželo, kterak by se o ní pak soudilo, byla se světem hotova, ale tím více by ji bylo zabolelo, kdyby byla na tom, jenž jí byl ze všech lidí nejdražším, poznala, že od ní odchází s dojmem nemilým, vyčítaje jí v duchu, že učinila citem svým překypujícím nejen ze sebe terč nejapných vtipů a zlomyslných poznámek, ale že i jeho takto ponížila. Umíňovala si, opírajíc se mdle o drolící se zdivo kašny, že se vrátí nepozorovaně do domu a zticha se vkrade do svého pokoje. Sychravému, tomu podivínskému Sychravému, jehož záhadné pohledy jí nechtěly z hlavy, uloží mimochodem, aby ji u každého omluvil náhlou churavostí, kdož po ní se ptáti bude, zejména knížeti. Zdaž bude pak s ní spokojen? Hle, tu byl jako na zavolání. Nové zaplápolání hranice jí ho ukázalo opodál mezi černými kmeny. Hledal ji nejspíše, a zočiv ji u staré studně skropenou jako stopou krvavou září červené nad ní hvězdy, obracel se k ní zajisté s napomenutím, aby neprodlévala v chladu nočním. Ale nepřicházel sám – Selena se zdržela vší mocí ledového kamení, aby neklesla blahým leknutím, hrozným očekáváním. Kníže jej provázel. „Nevím, jakým to právem mi chce pan knihvedoucí zakázati, abych se s vámi, milostivá paní, jíž, jak mu dobře povědomo, ze všech osob zde shromážděných nejvíce si vážím, před svým odchodem nerozžehnal,“ promluvil k ní hlasem rozčilením a nevolí se třesoucím, přibližuje se studni, a teď nekropila červená nad ní svítilna jen její čelo stopou krvavou, nýbrž i čelo jeho. „Či přejete si toho snad sama? Nařídila jste mu, aby vás mně zapřel, prcháte přede mnou, nechcete, abych vám dal sbohem?“ „A s takovou domněnkou přicházíte se se mnou loučit?“ zaštkala Selena tak zoufale, že schýlila knížete výbuchem tím ke svým nohám na vylomený stupeň studně. „Odpusťte, vždyť nevím, co mluvím, co konám,“ prosil a po prvé dnes se uchopil její ruky, tiskna ji ke svým horoucím rtům. „Snad bych pozbyl rozumu, kdybych si stále neopakoval, že táhnouce na Paříž, kdež má býti prý podepsán mír jsme se ocítili na prahu oněch kýžených dob, o nichž tak často jsme rozmlouvali, kde se bude každý člověk cítiti v plném krásném smyslu slova toho člověkem. Ale dosti, dosti, nezbývá mi více času, než otázati se vás, zdali po tom, co za dnešní noci jsme seznali, věříte tak jako já v budoucnost našich obou národů, v stejnou jich budoucnost? …“ A kníže povoluje konečně jejím prosbám vstal a pustiv její ruku s hlubokým povzdechem pokračoval, málo si všímaje odmítavých posuňků knihvedoucího, jenž asi uhodl, co dopověděti tak velice je dychtiv. „Vím, že nejste šťastnou, že šťastnou býti nemůžete, od prvního pohledu, který jsem na vašeho manžela uvrhl. Kdybyste se cítila šťastnou tam pod onou střechou, mezi oněmi lidmi, již nežijí jinému než svým choutkám osobním, svrchované soběckým, páchala byste vlastně k nebi volající hřích, takový skoro hřích, jakého bych já se dopouštěl, kdybych jsa nucen vésti svoje mužstvo do boje, to jest k zákonité vraždě hromadné, pravil, že se cítím v povolání tom šťastným. Nepovím vám, čím jste se mi stala za dobu, co jste se na cestě mé chmurné objevila, smutno, kdybyste to dávno nevěděla, a neradno pro mne pozbýti v hodině té poslední zbytek sil. Ale zato vás zapřísahám tím důtklivěji, abyste si zapamatovala a nikdy ani okamžik z mysli nepouštěla, že náležím vedle svého úkolu vám, jedině vám srdcem a duší svou... Budete-li jich míti potřebí, dejte mi o tom zprávu, přikvapím odkudkoli a vše pak opustím krom vás. Jsem o tom přesvědčen, že jak já přelomím po vykonané úloze svůj meč, abych jej nikdy, nikdy již nevytasil ani k obraně vlastní, tak rozhodně že přetrhnete i vy všecky pásky, až dospějete k poznání, že jen to požehnáno, co láskou posvěceno, ve všem ostatním že šalba a lež. Přišel jsem za vámi nejen pro poslední pozdrav, nýbrž především, abyste mi slíbila, že poznání tomu brániti se nebudete.“ Nebyla Selena s to vyřknouti, že k poznání tomu již dospěla, přítomnost Sychravého toho nedopouštěla, ale nebránila se již, když se znova jejích rukou uchopil, vtisknuv do nich předmět, jejž byl dříve polibky nej vášnivějšími pokryl. Byltě to škapulíř, který při jejich prvním setkání u něho spatřila a jejž, jak viděla, od té doby na srdci nosil. „Hle, tu nejdražší moje památka,“ pravil k ní přitom hlasem, prudkým mysli pohnutím tlumeným. „Spočívá v ní poslední dech mroucí matky. Odevzdávám ji vám, abyste mi ji zaslala - však víte kdy. Stane-li se tak, pak vězte, že se bude země ta honositi člověkem vpravdě šťastným. Je-li zde můj průvodce skutečně tím, zač se vydává a zač jej považuji,“ dodával tišeji netuše, že tím spouští na prsa Sychravého onen kyj Herkulův, jehož se byl tento onehdy v zámecké zahradě pro mladého svého principála obával, „totiž přítelem vaším upřímným, vám oddaným, zajisté úkol ten na sebe vezme a stane se rád prostředníkem mezi námi.“ A kníže smeknuv s chvějící se ruky Seleniny, jíž byla škapulíř ke rtům povznesla, šňůrou perlovou, obtočil si ji kolem ruky, kdež za kožešinou rukávu opatrně ji ukryl. Než se mohla vzpamatovati, k jedinému slovu se odhodlati, zmizel zase v temnu tak neočekávaně, jak byl z něho k ní vystoupil. Selena se náhle vzchopila. Chtěla za ním zavolali jedinké, jedinké jen slovo... ale Sychravý drsným hnutím ji za rameno uchopiv tomu 2apetl „Okamžitě mi odevzdejte ten nešťastný škapulíř,“ zasípal, chtěje jí ho mocí vyrvati. „Stanu se k přání jeho prostředníkem mezi vámi ihned, ještě než na pochod se vydá. Odevzdám mu jej a přitom mu ohlásím, že hodláte zůstati svým povinnostem do skonání věrnou co děj.“ A jak Selena v té chvíli nepoznávala Sychravého rozčilením se tetelícího, násilného skutku bez ostychu se dopouštějícího, tak nepoznával i on ji, tu něžnou posestrynu luny, jak tak rád ji jmenoval. Z očí jí sršely blesky, rty se jí chvěly a takovou silou, jako by se byla náhle prd* měnila v muže, daleko od sebe jej odstrčila. „Nedovolávejte se žádných povinností mých, vy ukrutníku zbloudilý,“ zvolala, málo toho dbajíc, kam až dolétne ozvěna jejích slov w jenž víte nejlépe, jak urputně mně v konání jich bylo vždy bráněno z příčin nejpotměšilejších, vy, před nímž ten, jenž za mého manžela platí, zřejmě se vyslovil, že nechce míti ve mně jiného než podnož své libovůle loutku, která by si se svým povoláním zahrávala, duši svoji nejen zapírala, nýbrž sama zašlapávala, aby nebyl z běžných zvyků svých vyrušován, aby sám nemusil býti mužem celým, hrdým, šlechetným. Neuznávám po svých zde zkušenostech již jiné povinnosti, než milovati toho, kdož mě miluje, a dokázati mu to tak směle a bezohledně, jak on to právě v té chvíli učinil. Vždyť cítím a jsem přesvědčena, že každou hodinu po boku jeho strávenou, jeho vznešenou duší napájena, bych se stala lepší, daru života hodnější.“ Knihvedoucí se cítil blízek mdloby. A on, on to byl, který měl v nešťastné zápletce té zase ruku, on přišel k ní, aby ji s knížetem svedl... „To vše nemáte ze své hlavy,“ zahořekoval. „Není taková převrácenost u ženštiny bez návodu možná. Kvido má dobře, spletly vás ty kleté spisy nahoře v knihovně. Byl zcela ve svém právu a již se mu dost málo nedivím, že vám chtěl k nim přístup ztížiti.“ „Tak i vy se domníváte, že jsem světlo života spatřila, abych jej pak v temnotách trávila,“ zahořekovala. i ona, „že ve mně se probudilo srdce, jen aby ve mně zas smutně ztrouchnivělo, že se ve mně pohnulo vědomí mých lidských práv jen proto, abych je v ňadrech svých netečně zmačkala? Vy také nemáte jiných starostí, než abych v ničem a ničím nerušila pohodlí svého okolí? Jak špatně jsem vás znala, jak se ve vás klamala. „Zklamala jste se tedy ve mně jako já ve vás““ rozkřikl se knihvedoucí zoufale. „Měl jsem vás za zdárnou odchovankyni nebožky pěstounky, která ani chvíli se nerozpakovala podati ruku manželu otcem jí vyhlédnutému, jsouc vůle jeho poslušná, jak na dítě hodné se sluší, ač... snad jinou lásku v srdci chovala.“ „A jaká byla její odměna?“ zaplakala Selena vášnivě. „Otec můj jí neoceňoval, nemiloval, hledal v ní, co by byl ve stech jiných dívek nalezl, řádnou pouze správkyni domu, pro její jemný cit, její spanilé snahy, pro vše to, čím by byla jiného srdečnějšího muže zajisté oblažila, neměl pražádného porozumění. Kolikrát když jsem dospěla a otec i ke mně drsně se zachoval, což tížeji ještě snášela než jeho urputnost k ní samé, mne varovala, abych nikdy z pohnutek pouze rozumových neb jen k domluvě příbuzných se nevdávala! Jak trpce vzpomněla při tom toho, jenž nepřijal její vřelou lásku, ač snad také ji se stejnou horoucností miloval, jen proto, jak se domnívala, že jí nebyl co do jmění roveň. Snad ve vrtochu tom zpozdilém viděl dokonce i ctnost. Ó, jak jsem ho nenáviděla, když mi jako dívce dospívající román svého mládí svěřila a proč největší lásky jsouc hodna byla odsouzena život bez lásky tráviti. Ted teprve, co sama opravdu miluji, jsem si vědoma, že jsem nebyla nikdy s to celé srdce její vyplniti a jí nahraditi, oč ji onen bludař v hříšné své zpupnosti, chtěje býti ve vlastních očích mravním velikánem, oloupil.“ V Sychravém se zastavilo srdce. Dlouho nebyl s to volně vydychnouti a v hlavě mu hučelo mlýnské kolo, div že nepozbyl rozumu. Tak pojímala schovanka Luisina jeho oběť, tak ji posuzovala nebožka sama! Byla tedy po celý svůj život rozhodně nešťastnou, a to především – vinou jeho? Byltě skutečně tím přepjatcem, nenávisti hodným, jehož Selena v něm viděla? „Marné tedy bylo vše, co jsem pro mír a spokojenost domu hrazanovského učinil,“ vzdychl si zhluboka, i přibylo mu při tom břemeno těžkých deseti let, náhle se stal kmetem. Ač Selena stesk takový nepochopovala, přec mu dala na něj vhodnou odpověď. „Nevím, co jste ještě pro dům ten učinil mimo to, že jste se stal zde otrokem své práce a že nemyslíte nikdy na sebe, nýbrž jen na svoje chlebodárce. Ale chcete-li mi dokázati, že i já mám rodině Hrazanově tutéž projevovati oddanost jako vy, jsouc k ní připoutána svazky mnohem důležitějšími, z nichž jeden bývá považován za nejsvětější mezi všemi ostatními, tož ještě jednou vám pravím, že nadarmo se namáháte. Minuly doby nevolnictví, Francie lidstvo z nich vykoupila krví svou, aby nikdy již se nevrátily. Vždyť jste slýchal Sergeje na našich vyjížďkách nejednou o věcech těch mluviti, kterak nemá vroucnější touhy než na- pomáhati národu svému, aby tak daleko dospěl, by si byl vědom svých okovů v pokroku jeho mu překážejících a žádostiv si je uvolniti? Uznejte přece oprávněnost jeho snah a snažte se taktéž kráčeti ve šlépějích ducha Časového. I vy chtějte volnosti, to jest přispěti skutky svými k tomu, aby se šířila spravedlnost mezi námi, druh druha přestal na základě zastaralých bludných předsudků utiskovati a mu zastupovati cestu k lepší, jasnější budoucnosti, jak hodláte teď učiniti u mne.“ „Čeho si budete ještě na mně žádati?“ zhrozil se Sychravý, potáceje se z jednoho strašlivého překvapení do druhého. Ach tyto knihy, tyto knihy! „Nebudu si nikdy jiného na vás žádati, než abyste zůstal pravým přítelem mým,“ vážně mu odpověděla na jeho horování, „a za to vám slibuji, že bez vašeho vědomí ničeho nepodniknu, ač, ach odpusťte mi výtku tu, jste se u mne neosvědčil právě jako obezřelý rádce. Vypravoval jste mi tolik o přednostech Kvidonových, když po smrti otce svého do domu k vám jsem se dostala, že jsem znenáhla všecky na něm shledávala. Vím, že tak se stalo z nejlepšího úmyslu; chtěl jste, abych si ho oblíbila, abych s ním šťastnou byla, pod střechou hrazanovskou si libovala jako vy, ale nedopadlo to k mému dobrému - nemáte mi tedy co odpouštěti, ni co vyčítati, ni mne obviňovati, spíše co napravovati.“ Sychravý si zakryl oči, každé slovo její bylo proň dýkou, neb teď se přiznati musil, že obsahovalo čistou pravdu. Ale co teprve by mu byla asi řekla, kdyby věděla vše? Že ten bludař a přepjatec tak rozhodně odsouzený stojí před ni? „Prozatím činím dost, ba daleko nad síly svoje, hodlám-li ke všemu, čeho jsem zde byl svědkem - mlčeti, ač to naprosto odsuzuji,“ vypravil konečně s křečovitou námahou ze sebe a nenadsazoval. Úmluva mezi chotí mladého jeho principála a knížetem příčila se jeho nejsvětějším zásadám, všem jeho pojmům o právu a počestnosti, a nej větší proň obětí nepřičiniti se ihned, aby se uskutečnění její stalo pro všecky časy a případy nemožné. Ostatně ale byl, jak právě slyšel a také cítil, již tolik v nej lepším úmyslu zkazil, že si netroufal rozhodněji aspoň v té chvíli zakročiti, kde mu slíbila, že bez jeho vědomí ničeho závažného nepodnikne, by ji snad nedohnal k jakési krajnosti. „Přeji si ale, abyste to nebožce pověděla, až se k ní modliti budete – jsemť jist, že oběť mou tenkráte zajisté uzná a dle zásluhy ocení,“ dodal prchaje s hlasitým vzlykáním od staré studně, s jejíž výše padal teď i na jeho šediny dlouhý krvavý paprsek. „Bohudíky, že máme ty Rusy konečně z domu a že se dostaneme co nevidět zase do našeho starého proudu,“ prohodil starý pán druhý den u večeře. Seděl výminečně v jednom ze zadních pokojů, neb v předních se horlivě po slavnosti uklízelo, u stolu se synem a knihvedoucím. Choř se byla již na odpočinek odebrala po včerejším reji, jak pravila, a Selena churavosti se omluvivši neukázala se po celý den. „Ale stálo to nepohodlí, co s nimi jsme zakusili, přec jen za to,“ namítal Kvido, jenž byl dnes opět neobyčejně dobře naladěn. „Obrátili jsme svým pohostinstvím k sobě skutečně pozornost úřadů, uznáno, že nutno všemožně se nám za vlasteneckou naši obětavost navzájem zavděčiti a objednávka stihá teď již objednávku. Nevím ani, jak všem vhodně a včas vyhovíme. Zásoby již značně se ztenčily. Kéž by byly ve starém domě místnosti zase vyklizeny, aby se mohlo z venku zboží hojněji a rychleji přivážeti. Stane se tak co nevidět, Sychravý, není-li pravda? Postaráte se o to!“ „Pracovalo se všude dnes velmi pilně,“ odvětil knihvedoucí zdlouhavým hlasem mladému principálovi, s nímž že dnes zaměnil svou úlohu, skoro se zdálo. Jak býval jindy on horlivý a čilý, vše v obchodu předvídaje a určuje, tak si počínal dnes syn domácí, jemuž nebylo ještě na mysl vstoupilo po choti své se optati. Nenáviděný plukovník se svými dlouhými vousy, hrdýma očima a třpytnými řády byl šťastně z domu, co jej mohlo jiného vzhledem k ní zajímati? „Nebudu míti dříve pokoje,“ vyznával starý pán, „dokud nebude poslední tříska jak v domě tak na dvoře odklizena. Zdá se mi pořád, že cítím, kterak cosi doutná. Nebylo by věru divu, kdyby tomu tak bylo, vždyť byl starý dům po celou noc jako v plameni, všude samé latě jako sirky suché a na nich lampa vedle lampy od země až na střechu. Všude to praskalo a se jiskřilo, až z toho šla pravá hrůza. Neměl jste knížeti vyhovovati, Sychravý, když objednával tak skvělé osvětlení, a k nebezpečí důtklivěji poukázati. Ti zpropadení jeho kozáci mně však nahnali nejvíce strachu. Zacházeli se svými pochodněmi, jako by neviděli, co v rukách drží, chovali se vůbec nikoli jako v městě, kdež stavení vedle stavení, nýbrž jako na některé té své poušti. Když si rozdělali oheň právě před okny té staré vetché naší chatrče, z níž jste udělali chrám, tu jsem nevěděl, co si počíti: mám-li se do toho vložiti a tomu zabrániti, či ponechati vše nadále prozřetelnosti. Krátce viděl jsem po celou noc vše v ohni a slyšel jsem ve snu, jak zvoní v Týně i na radnici na poplach.“ „Vy byste tomu byl dal, tatínku, kdyby se byl ten váš sen o požárudnes v noci vyplnil,“ zvolal Kvido svévolně: „Vždyť jsem si vzal včera právě před slavností z psacího stolu v účtárně pokladniční knihy z posledních let, když Sychravý kamsi odběhl a ji nechal na chvíli otevřenu, což se mu snad v Životě ponejprv stalo. Je dnes ještě tak ospalý a zmatený po probdělé noci, že si ani nepovšiml, co mu schází. Inu, zvykl v poslední době ovšem mezerám v přihrádkách a šuplících, není se mu vlastně co diviti.“ Sychravý ze sídla svého polekaně vyskočil. „Skutečně, mladý pane, neráčíte žertovati? Vzal jste mi opravdu některé z knih, a to právě ty nej důležitější, potajmu z účtárny? Ale není to možno! Vždyť jste přece musil míti na mysli, kdyby se opravdu cosi přihodilo, třeba jen planý poplach, při němž by byli nepovolaní lidé do vašeho pokoje se nahrnuli pod záminkou, že chtějí pomáhati, mnoho-li mohli poškoditi neb kamsi pohoditi! Jaký zmatek by byl pak tím pro celý náš obchod a to na drahný čas všemi směry povstal!“ „Tys přec jen člověk lehkomyslný, Kvidone!“ zlobil se starý pán. „Vzíti z účtárny knihy a ani účetnímu, ani principálovi nic o tom neříci! Kde měl Sychravý svoje knihy hledati, když by bylo skutečně k jakési nehodě došlo?“ Nedomluvil, překvapeně k oknům se ohlédl a ostatní s ním. Rozjasnilo se v nich jaksi, ale nebyl to měsíc nad pražskými krovy vycházející, jak v první chvílí se jim zdálo, nýbrž vnikala k nim zář ostřejší, rudější, pořád více se stupňující a zapalující, z níž se začalo znenáhla jiskřiti. Zároveň bylo cítiti takový dým, jaký se valil včera z pochodní kozáckých, jenže kolem oken se zdvihal, houstl, zář dusil, vše kolkolem znenáhla zatemňoval, až z něho vyšlehl směrem od starého domu znenadání mohutný plamenný sloup. Vtom se stupňoval zmatený hluk po celém stavení se rozléhající v nevypsatelnou vřavu, a najednou se vřítila do pokoje stará paní, krůtě ze svého odpočinku vyplašená, bledá, prostovlasá, s ní všecky služky bez dechu, lomíce rukama, a za nimi se valil ze všech stran čpavý, omamující kouř. „Hoří, hoří!“ křičely, co v nich síly bylo. „Hoří, hoří!“ opakováno v zahradě, na dvoře, dole na ulici, všude, a děsný hlas úzkostlivému tomu volání odpovídal: uhodilo se na poplach na radnici a na věži týnské zrovna tak, jak to byl starý pán přestrašen neopatrností kozákův dnešní noci neustále ve svých snách viděl a slyšel. Na toto hrozné vyzvání spěchaly ze sousedních ulic ohromné davy lidstva k místu ohněm ohroženému, nikterak však aby byli jako teď pouze nečinnými diváky, nýbrž aby ze všech sil pomáhali hasit. Podomci a nádvorníci od starého pána vždy k opatrnosti napomínaní, na takový případ připravení a dobře vyškolení, strhli v největším kvapu řebříky a smolné kose, jež i v nej elegantnějších domech vždy pod stropem průjezdu zavěšeny byly, a kdož jim stáli nejblíže, se jich rychle uchopili, obratně v šiky se seřadili, tvoříce k nejbližším kašnám dlouhé, pevně spojené řetězy. Podávali si v závratném víru koše vodou naplněné, přijímali vyprázdněné, aby je s týmž spěchem zase naplnili a touž cestou dále dopravili, snažíce se s ohněm s podivuhodnou odvahou, silou a vytrvalostí zápasiti, málo se ohlížejíce, až by přijely stříkačky, jichž počet byl tehdáž ovšem ještě velice skrovný, a o těžký jich úkol s nimi se rozdělily. Hle, již přirachotily jako bouřka, a strážcové jich dávajíce se v největším spěchu od hlavy až k patě vodou politi, pustili se do své nebezpečné práce. Povzbuzeni voláním lidu od včerejška ještě rozčileného, počínali si s takovou jistotou a smělostí, jako by byli napřed věděli, že přese všecky hrůzy na ně dorážející vše dobře dopadnouti musí a každý z nich že si odnese jen vděčný údiv a pochvalu, a nikoli rány kruté, snad dokonce smrtelné. Jedni mezi nimi jali se chrániti přední část budovy, dosud ohněm nedotknutou, pouze jen v dým zahalenou, a druzí se řítili se svými nástroji k zadnímu stavení, krbu to ohně, kdež v přízemí se byl vzňal a po latích ještě neodstraněných, na nichž byly zavěšeny ty bezpočetné třpytné démanty, včera každého diváka v nadšení uvádějící, vyplazil v podobě sta a sta bleskem sršících hadů na hřeben střechy, kdež se svily v jedno hrozné klubko, divoce mezi sebou zápasíce, až konečně vzplanuly v chochol rudozlatých vlajících per a fáborů k černé němé obloze, hrůzokrásným svitem celé okolí ozařujíce. Sychravý se po nikom z přítomných neohlédl. Neviděl, že starý pán trval bez hnutí na svém místě od prvního pokřiku, že jeho tušení se vyplnilo, jako na všech údech ohromený, a že jeho choť nadarmo pláčem a nářkem ze ztrnulosti té jej probuditi se snaží. Měltě jen na mysli svoje knihy v Kvidonově pokoji a jak a jestliže vůbec se k nim dostane. Zmizel ve dveřích jako stín. Kvido osvědčil se v té chvíli, čím býval vždy, rozhodným totiž sobcem. Místo aby byl Sychravého následoval, se snažil do pokoje svého první vniknouti, knihy, o nichž věděl, kde leží, shledati a s ním je odnésti, vjel si do vlasů a jal se tak hrozným způsobem hořekovati, jako kdyby byl dům již v prach a popel obrácen a se zemí srovnán býval. „Jsem ztracen! Jsem ztracen!“ křičel neustále, měře přitom pokoj na všecky strany s náruživým chvatem, porážeje bezohledně všechen nábytek při tom v cestě se mu naskytující, smítaje se stolu bez rozmýšlení talíře, sklenice, mísy atd. Ani mu nenapadlo poohlednouti se po starých rodičích, dodávati jim zmužilosti, poraditi se s nimi, co učiniti dlužno, přejí-li si dům opustiti a kdesi v sousedstvu přístřeší hledati, neb raději kamsi do přízemí do některé z ohnivzdorných místností, k nimž náležela v přední řadě účtárna, se utéci a tam vyčkat i, jakých rozměrů požár nabude. Učinila tak Selena na jeho místě. Pohřížena v bolest svou byla ve svém pokoji první povyk ohlašující neštěstí přeslechla. Ale sotva nabyla o tom jistoty, co se děje, přikvapila mezi ostatní zapomínajíc na vše, co mezi ní a rodinou manželovou se bylo nakupilo. Její první pohled pátral po starých pánech, její první starost, aby o ně pečovala. Věděla, že syn zajisté tak neučinil a že v nich samých jest asi málo síly k samostatnému rozhodnutí a jednání. Bohužel bylo tomu tak, jak se domnívala. Nechť jim navrhovala sebelaskavěji cokoli, starý pán mlčel zarytě na každé slovo, a jeho choť vrtěla s touž umíněností hlavou. Nechtěli se patrně k tomu přiznati, ale Selena zasvěcená v jich smýšlení věděla, co asi v nich se děje, totiž že mají-li přijíti o svůj velký dům a nádherný v něm nábytek, o tolik skvostů a bohatství v něm uloženého, jim na jejich zdraví a dalším životě pramálo pak záleženo, že se od toho, do čeho se s celou duší vžili a v čem umříti doufali, dříve neodloučí, dokud nenahlédnou, že je pro ně vše úplně ztraceno. Ale co to? Znova se ozývalo přede dveřmi bědování, znova se rozletěly a do nich se přivalily kotouče černého čpavého kouře. Kvido si toho nepovšiml ve hrozném rozčilení, ni staří páni ve ztrnulosti své. Jen Selena zděšeně ke vchodu pokoje se ohlédla, jaké to nové neštěstí se k nim hrne, zahalené v dusný mrak dýmu. Křikla. Dopravovali zřízenci obchodu do pokoje cosi na řebříku položeného, začernalého. Bylo to tělo lidské, v němž s hrůzou nevýslovnou poznávala Sychravého. Ale hleděla se vší silou opanovati. Kynula nosičům, aby řebřík co nej opatrněji položili na několik sedadel, která v největší rychlosti k tomu úkolu srazila, uchopila láhev s vodou, jež jako zázrakem před řáděním Kvidonovým celá na kredenci se zachovala, načež k němu, chvějíc se na všech údech, se přiblížila. Zmateně a nesouvisle vypravovali mezitím nosiči, že se chtěl knihvedoucí dostati do pokoje mladého pána, ale hořící trám právě před ním se stropu spadnuvší mu zamezil cestu, popáliv jej. Selena klesla v hrozném žalu vedle řebříku na kolena. Kvido si toho nepovšiml, jsa jen sám sebou zaměstnán. Dlouho umývala skráně raněného, ale zdálo se jí více a více, že tak činí marně. Nepocítivši v nich žádného tepotu, již myslela, že je po všem. Konečně si připomněla jako ve snu, že vedle nádoby s vodou zahledla nedopitou láhev s vínem. Ohlédla se po ní, nebyla se mýlila, stála tam skutečně. Dala si ji podati, a opatrně ji nachýlivši k pevně sevřeným jeho rtům, počala je volně sice, ale neunaveně navlažovati. Nenamáhala se nadarmo. Sychravý konečně sebou pohnul. „Bohudíky, on žije!“ radostně zvolala. „Co na tom, že žije,“ rozkřikl se Kvido v novém záchvatu zuřivosti, „když mi nepřinesl moje knihy! Nechal je uhořeti, ten zbabělec, a mne učinil tím žebrákem pro celý život. Proč mně je půjčoval? Jednal tím proti své povinnosti a já to teď odnáším. Jak se teď shledám se svými požadavky? Kdo mi uvěří, že jest mi dlužen, když se mu nebudu moci knihami svými vykázati? Jsem zničen, ochuzen, jsem žebrák, a to jeho vinou! Kdo mi dá kousek chleba? Ó dejte, dobří lidé, kousek chleba Kvidu Hrazanovi, jenž teď již nebude by dli ti ve velikém svém domě, nýbrž na stupních kostelních, jenž nebude vyjížděti se svými bělouši, nýbrž prošiti o almužnu.“ A Kvido praštil sebou v celé své délce na zemi svíjeje se v hrozných křečích. Teď zas Selena spěchala k němu, ponechávajíc péči o knihvedoucího prozatím nosičům. Ale nebyla u něho mnoho platna, nepodařilo se jí jej vzkřísiti těmi skrovnými pomůckami, jimiž v té chvíli vládla. Kvido se z křečí neprobral a tedy neslyšel, když Sychravý s napětím všech sil svého trýzněného těla na něj volal: „Vždyť knihy neshořely, mám je zde, dal jsem si je položití pod hlavu, když mne sem odnášeli.“ Díky rychlé a obezřivé pomoci obmezil se požár v domě Hrazanově na místnosti, kdež se byla odbývala včerejší noci ona osudná slavnost. Nebylo pochyby, že vypukl oheň následkem neopatrnosti. Nejspíše se dostal přec jen oharek z hranice pod lešení se svítilnami, po všech stěnách domu až na střechu se rozprostírající, kdež po celý den volně bez povšimnuti doutnaje k večeru se rozplamenil a tak záhubně Sířil. Z chrámu tak spanilého, tak všeobecný údiv vzbuzujícího zbyly jen černé rozvaliny. Kvido o tom všem nezvěděl. Potácel se stále v horečce. Zdali se z ní na několik okamžiků probral, nebylo z úst jeho jiného slyšeti než: „Jsem žebrákem. Dobří lidé, smilujte se nade mnou.“ Když minulo několik dní a stav nemocného se neměnil, počali lékaři nad ním povážlivě kroutiti hlavou. Konečně pošeptal jeden z nich Sychravému, jenž zato ku podivu rychle se zotavoval a jemuž taktéž poskytoval své pomoci: „Podobá se mi, že se váš mladý pán již nikdy k jasnému vědomí ne- probere. Ostatně pozoruji na něm již po delší dobu zatemnění mysli. Onen finanční patent mu přec jen tuze ublížil. V jedináčkách takového vychování, jakého jemu se dostalo, bývá málokdy pevný kořen. Sdělte vše co možná šetrně jeho rodičům a zejména jeho choti. Zdá se býti náramně dojata. Skoro se obávám, aby také neochuravěla. Je tak útlá. Za příčinou tou nutno, abyste se co nejdříve ohledli po jakémsi řádném ošetřovateli, aby nemocný v záchvatu některého přeludu neublížil sobě a jiným.“ Selena nebyla od oné noci svého manžela ještě ani na okamžik opustila. Dychtíc, aby zvěděla, co lékař soudí o stavu obou churavých, byla se teď nepozorovaně do pokoje Sychravého vkradla. Zaslechla poslední lékařovu větu. „Netřeba hledat ošetřovatele pro Kvidona,“ smutně pravila k němu, když se lékař byl vzdálil. „Jak to myslíte?“ zajikal se Sychravý a jeho vpadlé oči jako palčivé šípy zabodaly se do utrápené tváře mladé paní. „Budu jej ošetřovati... sama.“ Zas se Sychravý do ní zahleděl i tenkráte mysle, že se přeslechl. „Právě jsem obdržel připiš od pana knížete,“ zamumlal skoro nesrozumitelně. „Táže se, jak se máme, a přeje si, abych mu brzo odpověděl. Co mu mám napsati?“ Selenou zalomcoval mráz a podrazil jí náhle nohy. Padla vedle lože na kolena, zarývajíc tvář do podušek nemocného. Dlouho to trvalo, než byla zase s to se vzchopiti. Konečně se k němu nahnula a jejím promodralým rtům uklouzlo: „Zdaž by mi mohl kdo věřiti, kdybych odsud teď odešla, že neodejdu také jednou... odjinud, a to právě, když mě tam budou míti nejvíce potřebí?“ Sychravému se zalil zrak. Ted zas on nebyl s to promluviti. „Rozmyslete si to dobře,“ zašeptal po dlouhé pomlčce, „čeká zde na vás těžký, přetěžký úkol, a jinde…“ Zachvěla se Selena jako list na větře a teprve druhý nato den byla s to mu dopověděti, k čemu se jí v oné chvíli nedostávalo sil. „Vždyť jsem si vždy na to stěžovala, že se mi zde nedostává vážné povinnosti – teď se mi naskytuje, je tedy vše tím v pořádku.“ „A co – škapulíř?“ tázal se Sychravý mroucím hlasem. „Proste ho mým jménem, až vám bude možno mu psáti, aby mi ponechal škapulíř … na věčnou paměť.“ Nezaplakala Selena při slovech těch, ale tím bolestněji zaplakal nad ní knihvedoucí. „Jest na vás přec jen znáti, že jste učenkyní nebožky Luisy,“ zajíkal se, políbiv její ledovou ruku, „a proto všecky časy věcí dokázanou, že se o dům Hrazanův nikdo tak poctivě nepostaral jako – já, starý sluha jeho.“ A se srdce toho věrného svalil se přesvědčením tím navždy těžký kámen. Rok konala Selena službu svou u blbce. Kvidův duch zůstal zatemněn následkem onoho leknutí při požáru. Probral-li se k větší jasnosti mysli, tož byl ještě více k politování než ve své duševní otrnulosti, nemoha se nikterak zbaviti představy, žeť pro všecky časy žebrákem. Jednou, kdy byl opět srdcelomným způsobem nad ztraceným svým blahobytem plakal, upadl v těžkou mdlobu. Usnul v ní navždy. Po vypršení smutku přijel si kníže Sergej Nikolajevič Lidkov, aby si Selenu odvezl do vlasti jakožto choť nade vše milovanou. Manželé si vřele přáli, aby je Sychravý provázel. Ale on se nemohl odhodlati opustiti Prahu, svou účtárnu, staré pány, Dlouhou třídu vůbec, zvláště pak košířskou vinici, kamž nyní místo Seleny s principálem si vyjížděl, kochaje se tam v bolnosladkých upomínkách na Luisu, zvěčnělý svůj ideál, schovanku její jako dceru vlastní jí i jemu drahou, jejího šlechetného chotě a vše, co s tím souviselo. Ač si byl Sychravý vyprosil od novomanželů obšírných a zpráv, čekal na ně dlouho a dlouho. Čekal celé měsíce, konečně z byla i leta. Co s nimi se dělo? Byli příliš štěstím opojeni, než aby myšlénky jejich zaletěly k němu, nepatrnému to starci? Časem teprve se dozvěděl, že kníže, přibyv na svůj statek, kdež byl po svém návratu z Francie zavedl mnoho blahonosných oprav, právě za příčinou jejich byl jako nebezpečný novotář obžalován a i s chotí svou do Sibiře odvezen. Proslýchalo se prý, že náležel k tajnému spolku „Bědnyje Slavjane“, jenž skládal veliké naděje v opravy, jež po válkách francouzských zavedeny budou, jehož všichni členové byli roku 1819 však jati, do vyhnanství zavezeni a rozptýleni jako buřiči v nejodlehlejších koutech ruské říše. Hloubaje jednou smutněji než kdy jindy u svého starého stolu v účtárně vězení tak podobné, co na pověsti té asi pravdivého, byl vyrušen neznámým pánem, dle výslovnosti cizincem. Přišel k němu, aby mu prý odevzdal památku na vzdálené přátele. Než se ho mohl přeptati, kdo že je, již se vzdálil. Když schránku před něj postavenou otevřel, nalezl v ní dobře mu povědomý předmět – škapulíř. Avšak nebyl provázen jediným řádkem. Nejspíše se nechtěl posel obtěžovati tak choulostivou věcí, jakou by byl býval za stávajících poměrů sebekratší dopis provinilce politického. nedozvěděl se Sychravý nikdy více a bližšího o osudech milovaných těch vypovězenců, ale byl o tom přesvědčen, že mu jest škapulíř zaslán jako poslední pozdrav dvou duší šlechetných, jimž bylo popřáno společně žiti a trpěti v zájmu zákona věčného pokroku, jenž v nich nalezl vyznavače tak opravdivé a nadšené. Škapulíř zdědil od Sychravého můj otec, jenž mu byl znám jako vřelý přítel Rusův. Bylťe jako on téhož času účetním bohatého kupeckého domu, když meškalo ruské vojsko v Praze, a vložen na něj jeho principálem tentýž úkol jako na Sychravého, totiž aby důstojníky u jeho rodiny ubytované po městě proválel a s poměry jeho obeznamoval. Učinili na mladého tehdáž muže svými způsoby rytířskými, svými násadami lidumilnými, svou vzácnou vzdělaností dojem nehynoucí, rovnej jako prosté mužstvo svou ochotou, skromností a dobráckou srdečností. Vždy rozhodně se vypíral všem pověstem nepříznivým, o nich tu a tam kolujícím, na příklad že podívali lojových svíček, že se vzájemně kolébali v neckách, takto se uspávajíce atd. „Nikdy nic podobného jsem neviděl, a byl jsem přec pořád mezi nimi,“ odbýval rozhorleně každého jich hance, trvaje a? do nej vyššího svého stáří při svém k nim přátelství. Dojem, který Rusové naň učinili, byl tak mocný, je se mu zdála vůně z juchty tak příjemnou, připomínajíc mu tyto milé hosty, že choval až do své smrti přes stálý protest mé matky, jíž byla jas velice protivná, ve svém prádelníku veliký čtverec této kůže, který si byl dal k úkolu tomu od nich darovati. My děti braly tuto originelní památku často zvědavě do ruky, vybíjejíce otce, aby nám jas jednou o Rusích cosi vypravoval, což velmi rád činíval. I slyšeli jsme pak bůhví po kolikráte, avšak vždy se stejnou napjatostí o těch skvělých vyjížďkách na saních, které Rusové meškajíce v Praze jako spojenci naši ve válkách proti Napoleonovi I. dle svého způsobu po městě pořádávali, o těch závratných dostihách, jej ve Stromovce na vzácných svých koních podnikávali, kdež býval velkokníže Konstantin na svém arabském vraníku vždy vítězem, o znamenitých tabulích, které dávali na počest dam pražských, kdež jim tyto dovoliti musily, aby jim připíjeli z jejich střevíců, čímž bývaly působeny mnohé nesnáze, než tomu dámy uvykly a na to se připravily, zastrčivše si do kapes u šatů střevíce úhledné, dosud nenošené. Konečně o těch představeních vznešenou společností ochotníků ve prospěch raněných vojáků provozovaných, které pro nedostatek místností vhodných všude vojskem přeplněných se odbývaly na půdách kláštera svatě Anežky Na Františku, kdež na jistém neodstranitelném mandlu vždy v nejlepším humoru se umísťovali ruští generálové, platíce svoje „povýšená sídla“, jak to jmenovali, zlatými dukáty. Škapulíř konečně přešel do rukou mých, a nalezá se teď v Náprstkovi průmyslovém museu.