Bylo jitro podzimního dne, podzimu, který se chýlil již ke konci, v posledních dnech plačtivého, mlhavého listopadu.
Byla ještě hluboká tma, když u Švejcarů „Na Bojišti“ rozbřeskla malá lampička v prvním pokojíku, kde spaly tři Švejcarovy dcery: Pepi, Tóna a Růžena.
Prostřední, Tóna, šestnáctiletá, vyskočila a opláknuvši obličej nad hliněným umyvadlem, jež stálo na židli, utírala se rychle a poprskávala při tom. Byla sice uvyklá mýti se vodou studenou, ale když zatekla nějaká krůpěj za krkem mezi lopatky nebo za ňadra, otřásala se, jako by na ni smrt sahala. Vnášela si ovšem vodu na mytí ze síně již večer do pokojíku, ale voda neohřála se ve studeném příbytku Švejcarových, kde se topilo jednou za den. Dům byl z oněch nových staveb s tenkými zdmi, kolem seschlých rámů oken čišelo dovnitř a nad tenkým houpavým stropem byla půda. Dole také mnoho netopili, ani ze stran, jak se měly bídné ty prostory vyhřáti!
„Nestříkej na mne!“ zavrčela z postele nejstarší, Pepi, když se Tonička přiblížila k lůžku, potřásajíc mokrou hlavou.
Tonička odstoupila, ještě několikráte přejela ručníkem obličej a krk, pročísla řídké, nelesklé vlasy hřebenem, jehož zuby byly z polovice vylámány, a spěšně se oblékala.
Byla již úplně přistrojena, zapnuta do těsného, tenkého pláště z waterproofu, z něhož vyrůstala, klobouk na hlavě a roztřepené rukavice na rukou. Teprve teď přistoupila ke kamnům, sáhla po paměti na první příčný kachel a vytáhla opatrně hrneček s kávou, ze zásuvky malého stolku blíže kamen zbytek bochníčku, ukrojila skývu a snídala. Káva byla od včerejška studená. Tak snídaly holky Švejcarovic, každodenně již po delší čas, neboť nebylo paliva, aby vařily kávu čerstvou anebo včerejší ohřály.
Tonička dopila a zatřásla mladší sestrou Růženou, aby za ní zamkla. Hubená, asi dvanáctiletá dívka vstala s úzké, krátké pohovky, a když ucítila studenou podlahu pod nohama, otřásla se zimou v tenké, chatrné košili, na mnohých místech záplatované a dlouhými stehy stahované. Ještě slepá spánkem potácela se za sestrou z pokojíku do kuchyně, a když Tonča vyšla na síň, zastrčila za ní závorku, načež spěchala na pohovku a schoulila se pod chatrnou, řídkou peřinkou.
„Sfoukni!“ vrčela na lůžku nejstarší, Pepi, kterou dráždilo světlo lampičky, na níž Růžena zapomněla.
Děvče vyklubalo se ještě jednou z teplého hnízda a přikročivši ke stolku zhasilo kahanec, načež tápalo tmou k pohovce. Za okamžik chrupaly obě dívky a z vedlejšího pokojíku ozývalo se odměřené hluboké oddychování matčino a chroptivý, namáhavý dech otce Jana Švejcara.
Tonča seběhla rychle ze schodů a vyšla do vlhkého, sychravého povětří. Zatřásla se, jak ji pronikavý vítr profoukl, nakrčila hřbet, přitiskla paže k tělu a ubíhala spěšně Sokolskou třídou a pak Žitnou ulicí dolů. Zde onde hořela plynová svítilna. Při mlékařských vozících stály skupiny služek a žen, nakupujících modravého mléka do snídaně, ulicemi kráčeli řezničtí učňové a pomocníci, roznášejíce na lískách maso, přikryté zakrvácenými hadry, z otevřených již kořalen ozývaly se chraplavé, sípavé hlasy metařů a nádeníků, ospalí mládenci a učňové kupečtí otevírali krámy, zívali do sychravého vzduchu a z úst vycházela jim šedá pára. Na všech těch lidech bylo vidět, jak se chvějí zimou, jak drkotají zuby.
Tonička měla dlouhou cestu před sebou. Šla až na Malou Stranu, kde šila s několika jinými děvčaty u staré panny švadleny Šnáblovy. Konala tu cestu dvakráte denně, ráno tam a večer zpět; přes poledne zůstávala na Malé Straně, kde obědvala kávu v malé kavárničce na Tržišti, hrneček za šest krejcarů. Večer, když se navrátila domů, večeřela opět kávu. U Švejcarů již dlouhý čas neživili se jiným než kávou; měli ji k snídani, k obědu k večeři. Jen otci Švejcarovi vařila žena v poledne trochu polévky.
Dnes šla Tonča mnohem veseleji do práce než jindy, ba skoro velmi vesele. Dnes má bráti první výdělek, celé tři zlaté za týden. Těší se, jak je přinese večer domů matce, jak se koupí něco zemáků, jak se večer zase jednou za čas zatopí, jak se ohřejí a jak pojedí horkých zemčat s tvarohem. Ano - takové večeře nebylo již dlouho. Pořád jen káva, káva - modravá, šedavá káva z odvaru cikorie a s nejhorším mlékem.
A ona dnes přinese tři zlatky - hle, peněz na celý týden. Zítra, v neděli, bude v poledne polévka, snad i zemáky s kouskem jaternice a pak teprve káva - tedy celý, pravidelný oběd. Ach, oběd, jako jedí jiní lidé, jako má dole domovník vedle něho rodina obuvníkova. Toničce při tom pomyšlení slévalo se v ústech a ledová dnešní snídaně nestudila ji v žaludku tolik jako jindy.
Bylo po páté hodině večerní, Tonča Švejcarova vycházela z krámu švadleny Šnáblovy v Karmelitánské ulici. Odpustila se dnes
o	hodinu dříve, aby přišla dříve domů, aby bylo dost času na zatopení a na vaření zemáků. Trvala jí cesta vždy hodinu.
Ušla několik kroků směrem ke Kamennému mostu, když se ozval za ní hlas:
„Tondo, čau! - počkej!“
Děvče se ohlédlo a již doháněl ji vytáhlý mladík asi dvacetiletý, ale bledého, vyzáblého obličeje, na němž jevily se všecky známky vyžilosti. Měl úzké, ještě letní spodky, na nohou veliká, plochá perka, která při chůzi „pokašlávají“, a na těle těsný kabát ze sprosté, skoro čistě bavlněné látky, křiklavě pestré, hrající ve všech barvách. Kabát byl se životem a šosy jeho sahaly hluboko pod kolena. Na hlavě seděl mu nízký, kulatý klobouk s úzkou, ohmatanou střechou.
Tonča bezděky stanula a zarazila se nějak při tomto setkání, ač to byl dobrý známý, Alojs Maxant. Ale dnes ho nečekala, dnes chtěla rovnou domů. Měla v tobolce tři zlatky, první výdělek - nemohla se dočkati okamžiku, až je vyklopí matce na ruku.
„Čau!“ opakoval Maxant pozdravení, jakoby se setkával s flámou jemu podobným. „Jdeš z rachoty?“
„Jdu, a domů,“ přisvědčovalo děvce.
„Máš brkály?“ tázal se Maxant dále.
Tonča byla vteřinu na rozpacích, co má říci. Ráda by byla peníze zapřela, ale pak si vzpomněla, že Maxant ví, že dnes měla dostati první mzdu po vyučení, i řekla:
„Mám, nesu je domů.“
„Já ti je nesežeru!“ vyhrkl Maxant, jako by byl uražen, a vytryskl koutkem úst slinu až na druhou stranu úzké uličky, jíž se právě brali. „Pojď!“
Zavěsil si děvče a kráčel chvíli mlčky podle ní. Přicházeli k Lázeňské ulici, a tu Maxant jako by se byl náhle rozpomenul, pustil rámě dívčino a řekl:
„Ty, Tondo, půjč mi flotynu, zejtra ji dostaneš.“
V	děvčeti zatajil se dech. Tušila hned s počátku, jak spatřila Maxanta, že peníze její jsou v nebezpečí. Nevěděla hned, jak odpověděti, a svírala pravicí v kapse tobolku, v níž byly vzácné tři zlatky.
Maxant byl ničemný fláma, darebák, který se štítil práce, ale neštítil se a nestyděl vyluzovati peníze z vychrtlých, umořených, chudokrevných děvčat, která po celý týden seděla shrbena nad košilemi a podvlékačkami, pohybujíce slabýma, hubenýma nohama kolem šicího stroje, nebo kteráž spichovala rukavičky pro továrníky, kteří platili po šesti krejcarech za pár. Maxant byl vyučeným knihařem, ale odhodil dávno kostku a šnycar a žil, jako žilo sto jiných flámů, kteří mu byli vzory.
K čemu by pracoval? Zvolil si lehčí zaměstnání, které ho také živilo: byl nejdříve milovníkem z řemesla a z toho milovnictví vyspěl za krátký čas v hnusného prostředníka, což vynášelo více.
Před nedávnem seznámil se s Tončou Švejcarovou, na níž znaleckým okem poznal, že je dosud nevinným tvorem, z něhož se dá něco vytáhnout - a kdo ví, co dále.
Jak přišla k němu Tonča? V zábavě, v taneční zábavě kdysi v neděli odpoledne, v Lázeňském sále, kam ji uvedla přítelkyně ze šití. Byl tu i Maxant, kterýž se znal s onou přítelkyní, ba byl dříve
i	jejím milovníkem, ale přítelkyně pak získala jiného a Maxanta přenechala Tonče. Tak ulovila Švejcarová známost bez lásky, jen proto, aby nechodila sama, poněvadž všecky ostatní také nechodily samotné. A krom toho tančil Maxant, ach, jak tančil! Když zazněly první zvuky valčíku a on chopil děvče pravicí při boku a levici zvedl do výše a položil za krk, až k pravému uchu, a rozšoupal se v „kašlavých“ svých perkách, tu dívali se po něm závistně jiní flámové a dívaly se nedočkavě holky, závidíce oné, s níž právě tančil, a díval se i taneční mistr pan Vydra, kterýž pořádal „plesy“ v Lázni, pokyvoval hlavou a říkal spokojeně: „Ano, Maxant je frajer - to je sexr, jak ho tančí málokdo - jenom ještě Dajčmajstři ve Vídni.“
A Maxant věděl, jaký je chlapík, a znal svou váhu u děvčat. A Tonča věděla zas, koho má, a domýšlela si něco, že Alojs tančí jako Dajčmajstři ve Vídni, ač nevěděla, kdo ti Dajčmajstři jsou.
Než nyní neodpovídala. Tiskla své tři zlatky, aby jí je někdo násilím nevydral, a vzpomínala, co vše má se za ně pořídit, že mají stačit na týden.
Maxant postihl rozpaky dívčiny a odchrchlav řekl:
„Ale jdi, blumo, já se tě o ni prosím! Chtěl jsem vědět, jsi-li trochu upřímná - a mně se zdá, že bych ti musil navrtat obě kolena.“
Tonča přitiskla se úže k Maxantovi, potěšena, že hovor o zlatce vzal takovýto obrat, a mluvila konejšivě:
„To víš, Lojzíku, že bych ti dala ráda třeba všecko, co mám, ale těžce se vydělávají a u nás je zle. Čekají na mne, až přijdu s penězi.“
Maxant podíval se na dívku přes rameno a prohodil opovržlivě:
„Těžce se vydělávají! To vím, ze štepování a plizírování neztloustneš!“
„A co pak mám dělat,“ odpovídala dívka, „když jiného neumím! Ještě jsem ráda, že mě slečna drží. Hlásí se stále holek.“
Popelavou tvář flámovu přeletěl pohrdavý úsměšek. Tryskl slinu, doprostřed mostu, utrhl ústy z ožvýkaného doutníku mokrý list, vyprskl jej a hledě rovně před sebe mluvil jednotvárně s odporným přízvukem:
„Jste taková pitomá rodina, celá! Táta se dá zavřít a nic z toho nemá.“
Dívka uvolnila krok, vyprostila rámě z ruky Maxantovy a pohlédla na něj překvapena, uražena:
„Kdo ti to řekl, Alojs? Proč mi to povídáš? S tatínkem nechodíš, co je ti do něho?“
Otrlému flámovi bylo zcela lhostejno, jak surová slova jeho účinkují na dívku; kráčel dále, čímž přinutil Tonču, aby taky šla, a pokračoval:
„Jste pitomá rodina, celá, ty také! Za tři zlatky týdně lítáš od Karlova na Malou Stranu - to doplácíš na botky! A kdybys přišla
o	půlnoci domů, snad bys byla bita? Ne?“
„A kde bych se toulala do půlnoci?“ tázala se Tonča.
„Až budeš mít víc rozumu, povím ti to,“ řekl Maxant.
V	tom okamžiku dospěli již na Staré Město a kráčeli pod obloukem na Nábřeží. Maxant opozdil se nyní asi o dva kroky a hleděl na děvče před sebou, na jeho pravou ruku, která stále byla pohroužena do kapsy pláště. Pak dohonil Tonču, uchopil ji za levici, zavěsil si ji pod paží a šli dále. Na věži Staroměstské radnice odbíjely hodiny tři čtvrti na šestou.
Šli dále a dlouhou dobu nikdo z obou slova nepromluvil. Maxant uvažoval, jak zbytečně se tahá s tou „blumou“, a umiňoval si, že věc s Tončou musí nějak ukončit; bylo mu zima, poněvadž měl pod hrubým, bavlněným svrchníkem jen vestu, nic jiného. Košile dávno již nenosil - poslední roztrhal v létě a na novou neměl peněz.
Papírový límec špendlil na vestu a jediný pár manšet, které měl, nosil na motouze přes krk. Vypadalo to, jako by měl košili.
Tonča přemýšlela o slovech Maxantových a zdálo se jí, že je dnes Alojs nějak mrzutý, nevrlý. Nechápala ani, že je neskonale surový.
V	posledním roce, kdy byl otec v žaláři, uvykla zcela jinému okolí, jiné společnosti, slyšela jiné řeči. A Maxant - zdálo se jí - je jen
o	něco hrubší, než všichni ostatní, to je vše. Nemohla mít ovšem v šestnáctém roce tolik zkušenosti, aby poznala pravou podstatu bytosti tohoto surového ničemy, aby prohlédla způsob, jakým tento darebák se živil, aby měla sebe vzdálenější tušení, jakému životu ji chce Maxant naučit. Doma zase nevěděli, že někdo Tonču doprovází a že chodí v neděli do Lázeňského sálu na tanec, že tam byla již asi čtyřikrát nebo pětkrát. Ach, co vše se děje s velkým počtem ubohých těchto děvčat, o nichž domnívají se v rodině, že znají jen dvě cesty: z domu do práce a z práce domů.
Párek šel dále a v živých ulicích Nového Města ubíhala mu cesta. Maxant tlachal o zítřku a napomínal Tonču, aby nezmeškala a odpoledne v čas přišla do „věnečku“. Když slyšela Tonča o tanci, zmizel všechen nepříjemný dojem dřívějšího hovoru flámova a v duchu žila již zítřejší den. Znenáhla došli nahoru, přešli Sokolskou třídu a na počátku ulice Na Bojišti stanul Maxant. Nechtěl jít až k domu, v němž děvče bydlí - z dobrých příčin. Vzdáleni plynové lucerny, blíže vojenských budov u Slepé brány, počali se loučit. Maxant znova připomínal Tonče, aby nezmeškala zítra, podal jí pravici, čímž ji přinutil, aby vytáhla svoji pravici z kapsy, a sklonil se k malé dívce, aby ji políbil.
Přitiskl se k Tonče a loučil se neobyčejně upřímně. Konečně pustil její ruku, zvolal své „čau“ a obrátiv se, spěchal dolů.
Tonča zrychlila kroky a za málo okamžiků vcházela udýchána do chladné kuchyňky ve třetím patře.
Malá lampička, při níž se ráno myla a oblékala, hořela nyní na studené, nevytopené plotně, u níž seděla matka její na prosté, nenatřené židli. Očekávala dceru, neboť jedva Tonča vstoupila, vzchopila se matka Švejcarová a zvolala přitlumeně:
„Pojď, pojď, dítě! Čekám na tebe - tatínkovi je hůře, potřebujeme na medicínu, a aby se mu udělalo něco teplého k večeři. Neseš?“
„Nesu,“ odpovídala dcera udychtěna, „nesu,“ a sáhla do kapsy pláště. Ale v tom okamžiku vykřikla polohlasně:
„Ježíš Marjá! Kde mám tobolku!“
„Copak!“ tázala se matka v nesmírném leknutí a přiskočila k dceři, aby sama sáhla do kapsy pláště. Nadarmo - byla prázdná,
i	druhá, levá kapsa.
„Co jsi dělala, Tóno?!“ zvolala matka a chytila se oběma dlaněmi za hlavu.
Holka ryla rukama v kapsách - nadarmo, tobolka byla pryč. A Tonča jedva že mohla zakoktati:
„Já je ztratila - tři zlaté.“
Matka usedla bezvládně na židli při plotně a dívala se na dceru vyvalenýma očima. Dveře pokojíku vrzly a jimi vcházela do kuchyně nejstarší, Pepča, krčící se ve starém šátku, a za ní přicházela Růžena, oděna starým otcovým kabátem, který jí visel skoro až na paty, a v jehož rukávech ztrácely se její ruce. Když se dveře otevřely, zaznívalo sem z druhého pokojíku násilné, kosti pronikající kašlání starého Švejcara.
Tonča obrátila se nyní beze slova a letěla ze schodů dolů, vracejíc se až k Žitné ulici, krok za krokem touž cestou, kterou před chvílí přicházela, a shýbajíc se, pátrala po tobolce se třemi zlatými.
Toho večera netopili u Švejcarů a nevečeřeli, neboť očekávajíce výdělek Tónin vypily hladové ženštiny všechnu kávu v poledne a ke svačině. Nevečeřel také otec Švejcar - aniž se dočkal léku.
Lampička u Švejcarů brzy uhasla, nebylo v ní oleje, ale nebylo také třeba světla. Všichni uložili se již po osmé hodině - v posteli je alespoň teplo. A když se svlékla Tonča a lezla do postele, v níž odpočívala už sestra Pepča, proletělo jí náhle hlavou pomyšlení jako blesk: tobolku ukradl Maxant!
A v tom okamžiku vyřinul se jí z očí proud slz a Tonča, dopadnuvši do podušek, stáhla si peřinu přes hlavu, aby utlumila hlasité, neodolatelné vzlykání a štkaní.
Té chvíle, kdy rodina Švejcarova s prázdnými, hladem se svírajícími žaludky usínala, seděl Maxant v krčmě v Platnéřské ulici a velel sobě a dvěma flamendrům stejného zrna, které častoval z ukradených tří zlatek.