Srpnové slunce právě zapadlo.... Obloha nad Petřínem a Hradčany vzplanula v nejžhavějších krvavých růžích, když plíživým krokem, s rukama na prsou skříženýma a se zrakem cudně k zemi sklopeným opustila klášterní fortnu. Řeholní šat milosrdných sester kryje tělo, hustý závoj zahaluje tvář. Plíživý krok jeví však přece pružnost: hlava jest sice k prsoum nakloněna, ale vzpřímenější držení štíhlé postavy a občas elastičtější některý pohyb nasvědčuje, že to jeptiška mladistvá. S mírným chvatem prošla pustou ulicí v bezprostředním blízku kláštera a prošedší pak několika těsnými, klikatými, pod večer však živými uličkami, zabočila do ulice hlavní. Z osob, jež ji potkávají, mnohá se ohlíží, jiná se docela zastavuje; ale jeptiška nikoho a ničeho si nevšímajíc chvátá dále myslí právě jen na cíl své cesty. Byloť jí před čtvrt hodinou velebnou matkou prostě a suše oznámeno, že v tom a v tom domě — v prvním patře první dvéře — kdosi zemřel, a příbuzní že si přejou, by některá sestra probděla u mrtvoly noc na modlitbách. Pokorně přikývla sestra hlavou, oblekla se, zahalila tvář závojem a znajíc ulici i dům, vydala se na cestu. V dvaceti asi minutách jest u cíle — v pusté postranní ulici před starým, pošmurným nárožním domem s vysokou křivolakou lomenicí. Železem pobytá vrata se starobylým železným kladivem jsou do kořán; ale malý, úzký, se všech stran vysokými budovami sousedními obklopený dvorek jest pustý, nevlídný a v zarudlém přísvitu večerním skoro příšerný. Volným krokem prošla jeptiška vraty. Na dvoře se rozhlédla kolem sebe a spatřivši na právo dřevěné vyšlapané schody, počala po nich pomalu vystupovati. V několika vteřinách octla se na staré dřevěné pavlači před prvními dveřmi. Na okamžik se zastavila, jakoby si chtěla oddechnouti. Ale hned na to vzala za kliku — dvéře byly zamčeny... Zaklepala tedy tiše a opatrně, jakoby se bála někoho vyrušiti. Po chvíli cvakla uvnitř závora, dvéře se otevřely a mezi nimi objevila se asi dvanáctiletá rusovlasá dívčina. Shlédnuvši jeptišku zamumlala cosi jako pozdrav a couvla; jeptiška pak vešla nesměle a tiše jako plachý stín... Octla se v prázdné předsíni a prošedši ji vešla za dívčinkou do předpokoje, v němž není takměř žádného nábytku. Na blízku okna do dvora vedoucího stojí kulatý neprostřený stůl, na němž hoří prostá petrolejová lampa. Za stolem sedí tři ženštiny. Jedna z nich, paní asi padesátiletá, ostrých a přece ne nepříjemných rysů, má oči takořka do krve uplakané; tvář její jeví žalost. V tvářích ostatních dvou jeví se onen druh všední lítosti a zármutku, jenž může každým okamžikem ustoupiti lhostejnosti. Jakmile jeptiška vešla, všechny tři jako na povel vstaly. Paní s uplakanýma očima popošla jeptišce, která se byla u dveří zastavila, mlčky několik kroků v ústrety. Skoro šeptmo splynul se rtů jeptiščiných obvyklý pozdrav „Pochválen pán Ježíš Kristus!“. Ženštiny pozdrav opětovaly. Dvě pronesly jej s přízvukem ostrým, paní s uplakanýma očima zajíkavě, načež vypukla v štkavý pláč. Jeptiška stojí nerozhodně u dveří se sklopeným k zemi zrakem a s rukama na prsou skříženýma. Po malé chvíli štkající paní se obrátila, popošla k protějším dveřím, vedoucím do pokoje vedlejšího, a pootevřevši je ustoupila trochu stranou, by mohla jeptiška pohodlně vstoupiti. Beze slova jeptiška postoupila a překročivši práh vešla. Dvéře se za ní zlehka zavřely. Mimoděk zůstala u dveří se sklopeným zrakem státi. Ovanulť ji onen naprosto nevylíčitelný zápach hořícího vosku, pry-skyřicového dřeva, čerstvé fermeže, rozmariny a různých jiných květin, jenž mnohdy až omamuje... Byla se octla v prostranném, smutečně vyzdobeném saloně o třech oknech, kterýmiž jest viděti přes ulici a nevysokou zeď do sousední zahrady, kde však lze právě rozeznati toliko temné obrysy košatých stromů. Uprostřed komnaty jest katafalk, na něm otevřená rakev a v rakvi mrtvola v bělostném šatě ženském. Po obou stranách rakve původně dolů visevší sněhobílý flor jest přehozen přes mrtvolu, tak že se z dáli zdá, jakoby byla pokryta tenkou vrstvou čerstvě napadlého sněhu. V hlavách rakve jest umístěno skupení exotických květin s velkým krucifixem uprostřed; po obou stranách hoří ve vysokých bronzových svícnech, umístěných na jehlancovitých podstavcích, po šesti velkých voskovicích s bílými fábory; pod svícny jest rozloženo množství velkých i menších věnců, taktéž s bílými stuhami, v popředí pak viděti černě potažené klekátko s pulpitem — vše tak prosté, ba všední, jak v smutečních komnatách zámožnějších rodin skoro pravidelně viděti lze. Všemu tomu nevěnovala však jeptiška skoro nižádné pozornosti. Zrak její zespod hustého závoje zakroužil jen plaše po komnatě, načež utkvěl neodvratně na náhodném bodě na parketované podlaze. V panujícím právě zažloutlém přítmí, kdy soumrak přemáhán již mírně plápolavým světlem voskovic, má vše v komnatě jaksi klášterně poetický ráz — pošmurně truchlivý, nevlídný, skoro mrazivý. Po chvíli zvedla jeptiška hlavu, jako by byla duší její šlehla překvapující myšlenka, a jedním mávnutím pravé ruky odhrnula hustý závoj s tváře. Je to asi pětadvacetiletá dívka s nevylíčitelným výrazem tiché resignace v bleďoučké, pravidelně krásné, skoro dětinně milé a sympathické tváří. Hustý černý vlas jest hladce sčísnut na zad, čímž pěkně vyklenuté alabastrové čílko jaksi energičtěji vystupuje; hladká, pouhým ná-dechem nejmírnějšího ruměnce jaksi jen ovanutá líčka; úzké, spíše trpce a bolestně nežli přísně sevřené, ale posud ještě svěží rtíky, řecký nos, oblá, ale přece jaksi vzdorovitá brada a především nápadně husté a dlouhé brvy, pod kterýmiž jako skrze hustý závoj prokmitávají jiskrné zřítelnice černých, hlubokých očí — vše má právě ráz strnulosti. V milé a sympathické tváři té po několik vteřin ani sval se nezachvěl; nejinak než jakoby zde stála socha z kararského mramoru. Po chvíli však mávla pravou rukou poznovu a spustivši závoj opět přes tvář učinila několik kroků ku předu až ku klekátku před katafalkem, kde se zastavila. Chvíli stála bez pohnutí, jakoby byla na rozpacích, co počíti. Zrak její několikráte se zvedl a přelétl plaše přes otevřenou rakev; ale nemoha rozeznat! nežli pouhé obrysy mrtvoly pod bílým flórem a zrak vždy zase utkvěl na nahodilém bodu na pulpitu. Po několika minutách konečně se jeptiška pohnula. Opřevši se pravou rukou o pulpit, nadzvedla levicí sukně, a klekla na klekátko, načež poznamenavši se křížem, sepjala na pulpitě ruce a zůstala opět bez pohnutí jako socha... V komnatě panuje hluboké, takořka posvátné ticho. Jen občas zaprskne některá voskovice, ale jen tak lehce, jako když bublina praskne. Jeptiška jest pohřížena v modlitbu. Z počátku se modlila šeptem, rty její se lehynce pohybovaly; později však zůstaly i rty bez pohnutí — modlí se v duchu... Venku bylo se zatím skoro úplně setmělo; smuteční komnata nabyla v žlutavém světle voskovic rázu méně mrazivého, za to tím smutnějšího. Ale jeptiška změny nepozoruje. Majíc zrak upřený na jediný bod pulpitu trvá na modlitbách s veškerou vroucností věřící duše, uchylující se v myšlénkách k neznámé, nepochopitelné bytosti s upřímnou a poctivou prosbo a za mír a spásu duše, která se byla právě s tímto světem roz-žehnala... Modlí se v duchu modlitbu za mrtvé. Modlí se jí jednou, podruhé, potřetí — modlí se za hrobového ticha čtvrt hodiny — půl hodiny — tři čtvrti hodiny — Náhle byla vyrušena. Hrobové ticho přerušeno mírným šramotem v předpokoji, kterýmž byla vstoupila, jakoby tam byl kdosi dvéře do předsíně otevřel a jakoby osoby v předpokoji někoho vítaly. Hned na to zazněl z předpokoje přitlumeny, štkavý pláč, přerývaný toliko jednotlivými hlasitěji pronáše-nými slovy. Jeptiška tím vyrušena z modlitby toliko na několik vteřin. Sklonivši hlavu níže k prsům, pokračovala v modlitbě polohlasitě; přes to nemohla zabrániti, by nezaslechla jedno-tlivá, hlasitě pronesená slova, ba i celé, ovšem úryvkovité věty. „— — Ach, ubožáček!“ bylo slyšeti jasný, ale jaksi násilně tlumený soprán. „Kdo by se toho byl nadál? Ještě včera ráno jsem —	oh, toť strašné, hrozné — —“ „	Nu, já to předvídala“ — — vpadl do chvíli hlas jiný taktéž jasný, ale timbru altového. „Já říkala, že“ Pausa — pláč a štkání poněkud se tiší; ale hovor jest přitlumenější, tak že slyšeti jen jednotlivá slova: „Ach, proto, proto — -— neštěstí — kdo pak to může předvídat — a tak náhle –“ A zase další pausa — pláč se mění ve vzlykavé, přidušené štkání... Není žádné pochybnosti, že to hovor o mrtvole, před kterou klečící jeptiška právě se modlí. I jeptiška to chápe a mimoděk, ba proti vůli jí napadají otázky: „Kdo to asi zemřel? Jakou smrtí? Byl mlád, stár, nešťasten?“... Avšak ona sama si na otázky neodpovídá, duše její nejsouc po několik minut žádným slovem vyrušována pohřižuje se tím vroucněji v modlitbu. Náhle slyšeti z vedlejší komnaty zase slova a celé věty; tentokráte mluví štkavý hlas, patrně onen, jenž byl před chvílí štkavě plakal... „– Ach, jak jsem vám paní — díky zavázána... Nemohu, nesmím zde. Kam bych se uchýlila? — Zde by mi srdce — lítostí. Ne, ne — díky steré, že přes noc u vás budu moci — Oh, mé srdce — jako když je dýka.“ A v hlase spočívá tolik dojímavé tklivosti, že i jeptiška, až dosud spíše chladná, nežli rozrušená, počíná v duchu cítiti jakousi účast s neštěstím, jež bylo potkalo lidi jí úplně neznámé. Mimoděk vyhupujou se v duši její myšlénky, které nejsouce v souvislosti s modlitbou, přesunujou se na předmět, za který se modlí. Jest jí jaksi měkce, skoro elegicky. Zdá se jí, jakoby jí srdce počínalo táti — a proti vůlí vtírají se jí myšlénky skoro až světské... Modlí se sice doposud; rty její se pohybujou a šeptmo pronášená slova jsou slova modlitby; ale duch její krouží již, ovšem zdaleka a vysoko ještě, nad předmětem modlitby. Brzo jí napadá, že klečí před mrtvolou mladistvé dívky, brzo zase, že před mrtvolou staré paní, která sešlostí věkem zemřela; ale hned zase jí na základě zaslechnutých úryvků napadá, že to snad žena v plné, jaré síle, kterou bylo stihlo kruté nějaké neštěstí... Jednou docela zvedla k jedinému bodu pulpitu takořka přimražený zrak, aby se podívala do rakve; ale rakev na katafalku jest příliš vysoko — nevidí nežli přední část rakve: pozlacené dřevěné pazoury a po stranách stříbrné kruhy a zrak její zase utkvívá na témže bodu, na nějž byl před tím upřen… Po několik minut zaléhá k uchu jeptišky pouze bzučivý šum, z něhož jen občas vynikne ostřeji akcentovaná nějaká slabika; zejména citoslovce ach a oh... V předpokoji hovoří se patrně souvisleji nežli před tím a zároveň již s bolestí aspoň poměrně umírněnou. Avšak právě tento šumný, tlumený hovor poutá svými akcentovanými slabikami pozornost jeptiščinu u větší míře. Mimoděk naslouchá pozorněji, skoro bychom řekli zvědavěji, kdyby slovo to označovalo správně duševní její stav. Modlí se sice posud; rty se pohybujou a slyšeti také šeptmo pronášená slova modlitby: nicméně ucho jest napnuto... Nyní by každá určitá věta, ba snad každé slovo vzbudilo v duši její ozvěnu a snad i představu nemající s modlitbou, kterou právě odříkává, pranic společného. Nicméně v předpokoji neděje se a nemluví pranic zvláštního; jednotvárný šum konečně unavuje, a jeptiška hrouží se poznovu s veškerou vroucností ve svou modlitbu. Náhle zazněl z předpokoje onen zvláštní, neklamný šramot, jako když několik osob od stolu vstává a hotovuje se k odchodu. Jednotlivé věty pronášejí se hlasitěji; slyšeti slova: „Není pomoci, musíme... Noc se blíží —“ Kdosi vzal také již za kliku u dveří do salonu vedoucích a stiskl; ale klika jen cvakla a dvéře se pouze pootevřely. Jeptiška slyšela nyní hovor zcela zřetelně. „Musím, musím ji ještě jednou spatřiti,“ mluvil jasný soprán. „Já ji měla tak ráda a ona — ach, byla to vzácná bytost... Nic nežli smích!... I čelo a bradička se jí smávaly, když zazněl zvonivý její hlas... Býval to pravý diblík“ „A přece bývala občas tak smutná, tak zádumčivá!“ vpadl hlas drsnější jaksi káravě. „Mně bylo chování její vždycky nápadno. Náhlé přechody z veselosti v zádumčivost nebo ze zamlklosti v jásavou čtveračivost nevěstily nic dobrého. Byla jsem skoro přesvědčena, že tu dobrou duši něco trápí a souží, co před celým světem skrývá... Až pak konečně —“ „Oh, ta dobrá, sladká duše!“ zaúpěl štkavý hlas, tlumící výbuch pláče. „A včera, když přijela a padnuvši mí kolem krku s pláčem, s bolestným pláčem mne líbala, zoužilo se mi srdce nepochopitelnou lítostí... ,Ach drahá, předrahá tetinko!‘ štkala hladíc mi tváře. ,Nehněvej se, že přijíždím — přijíždímť naposledy! Už tě nebudu nikdy více obtěžovat — nikdy! — Rozumíš? ... Pozejtří ráno přijede otec s matkou a odpoledne bude, jak si rodiče přejou — po všem	‘“ Jeptiška naslouchala vždy pozorněji. Souvislými a zřetelně pronešenými slovy těmi byla z modlitby své úplně vyrušena Mimoděk obrátila poněkud hlavu ku dveřím; ale nevidouc tam nikoho, upřela zase zrak svůj na pulpit. Štkavý hlas v předpokoji zatím pokračoval: „Já arci soudila, že tím míní svůj sňatek, a dala jsem se jí do smíchu. Ani ve snu by mi nebylo připadlo, že se zanáší myšlénkou tak hroznou — a zatím. Oh! Byl to strašný okamžik, když jsem dnes ráno vešla do salonu... Seděla na pohovce oblečena v bílý svůj svatební šat, jejž si byla přivezla... Seděla majíc hlavu o jednu ruku opřenou, druhou pak k srdci přitisknutou. Zdálo se mi, že se na mne dívá — jaksi upřeně, skoro vytřeštěně... Probůh, tys už oblečena!? zvolala jsem ode dveří. Neodpověděla. Rychle jsem popošla několik kroků blíže a zůstala v strnutí. Na mne vytřeštěné oči byly sklenné – šat po jedné straně zkrvácený... Vykřikla jsem a přiskočivši k ní položila jsem jí ruku na čelo... Bylo již studené jako led ...“ A zase zazněl z předpokoje štkavý, pak usedavý pláč... Po několik minut jeptiška neslyšela nežli tento podivný, násilně tlumený pláč. Před duševním zrakem jejím vyhupoval se však na základě slov, jež byla právě slyšela, jakoby z mlhy vystupoval, obraz vždy jasnější. Teprve nyní pochopila, za koho se přišla asi modliti: za ubohou, přeubohou bytost, která skončila sebevraždou — za dívku, vlastně za nevěstu, která z neznámé příčiny několik jen hodin před svým sňatkem učinila životu svému násilně konec... I viděla v duchu štíhlou a přece kyprou postavu s výrazem nevylíčitelné trpkostí v bledé, krásné tváři. Viděla černookou, černovlasou, černobrvou nevěstu s hladkým líčkem, alabastrovým čílkem, řeckým nosem a kyprými višňovými rtíky... Viděla postavu a tvář zcela neznámou — obraz zcela nahodilý... Zachvěla se v hlubinách duše. Zamrazilo jí; ale hned po té cítila, že se jí žene krev do lící... Bylo jí teskno a úzko — a možná, že by se jí byla snad i slza vloudila do oka, kdyby se byla mohla oddati svým meditacím. Ale nestalo se tak; z předpokoje zazněl po chvíli opět týž násilně tlumený, štkavý hlas, jenž byl před tím tak prostě a přece tak dojemně vypravoval. „A zítra ráno přijede otec i matka! Oh — jak jen jim to napovím! Otec jest arci tvrdého srdce, otec zůstane chladným. Ale matka si bude rvát vlasy, matka ji milovala jako zřítelnici svého oka; matka si bude zoufati...“ „Ale kdo tím vším vlastně vinen?“ ozval se po té onen jasný soprán, jejž byla jeptiška z předpokoje první zaslechla. „Ženich jest přece z bohaté a řádné rodiny a jinak švarný i spořádaný mladík…“ „Pravda, pravda,“ zaúpěl v odpověď hlas štkavý a něco přitlumeně dodal, co jeptiška přeslechla. Po té setrvaly osoby v předpokoji po několik minut v mlčení, jakoby byly na rozpacích, co počíti. Náhle ozval se tichý šepot a hned po té bylo slyšeti přitlumený hlas, který se nebyl posud ještě ozval: „Ah velebnou pannu nevyrušíme! Jen račte!“ A ruka, která byla patrně již chvíli na klice spočívala, otevřela dvéře skoro dokořán. A pomalu, plíživě, jakoby se bály nejnepatrnějším šramotem rušiti, vstoupily ženštiny i dívka, jež byla jeptiška již spatřila, provázeny paní v nejlepším věku. Jeptiška, která byla před otevřením dveří pozorně a se vztyčenou hlavou naslouchala, zaslechnuvši vrznutí dveří rychle hlavu sklonila a chtěla se zase modliti. Nebylo však možno. Šeptmo plynula sice slova se rtů, ale duše jest vzrušena... Hlavou kmitají podivné představy, srdce se úží a zase šíří podivnou teskností... Pomalu, tiše a po špičkách přiblížily se vstoupivší ženštiny až k rakvi a jedna z nich poodrhnula bílý flor, kterýmž byla tvář mrtvoly přikryta. Jeptiška sice zraků svých nepozvedla; ale tušila, co se právě děje ... A tatáž tvář, která jí byla přeci chvílí na mysli tanula, vyhoupla se nyní tak jasně a plasticky před duševním zrakem, jakoby se skutečně dívala do rakve. Zdálo se jí, že vidí v bledé tváři každou namodralou žilčinku, že vidí i pod dlouhými řasami matně se lesknoucí zřítelnici... Po několik vteřin panovalo v saloně hluboké ticho. Nikdo sebou ani nepohnul, nikdo ani nehlesnul; i dáma, která byla skoro neustále štkala, zůstala jako v strnutí, jakoby byl nezměrný bol její náhle zkameněl. „Jako živá, jako živá!“ zašeptnul konečně sotva slyšitelně jasný soprán. „Ach ano, ano, jako živá — a přece mrtvá!“ opakoval a doložil štkavý hlas, propukající zase v pláč. Po chvíli hlas ten pokračoval: „A sem — na ránu v srdci — položila jsem po jejím přání poslední její list, kterým se loučí s matkou, otcem i se mnou a celým světem — list, v kterémž nás všechny prosí za odpuštění a žádá, bychom ji položili do rakve v týchže svatebních šatech, v nichž byla zemřela, a na ránu v srdci abychom položili poslední list, kterým se s námi loučí…“ Jeptiška ustávši v modlitbě, pozorně, ba napjatě naslouchá. Každé z posledních prostých a přece tak závažných slov působí na ni mrazivě a přece rozpalujíc. Zachvěla se, ale hned po té cítí, že se jí žene krev prudčeji od hlavy k srdci a nazpět. Bleďoučká líčka pod hustým závojem lehynce se zruměnila, k nahodilému bodu na pulpitu upřené oči vlhnou... Mimovolně vztyčuje poněkud hlavu... V tom jedna z ženštin u rakve zašeptala: „Ach, bože, bože! Toť hrozné!“ A jiná taktéž šeptmo dodala: „A přece není pomoci — žádné, žádné pomoci!“ A opět nastalo hrobové ticho, rušené jen občas škytavým vzlykáním dámy, která byla před tím souvisleji vypravovala. „Jaká pomoc!“ ozvala se po chvíli paní v nejlepším věku, kterou nebyla jeptiška až dosud ani shlédla. „Musíme ji opustit musíme ji zde nechat o samotě!“ Škytavě vzlykající dáma vypukla opět v usedavý křečovitý pláč... „S bohem, s bohem — spi tu sladce — duše drahá, — nej-dražší!“ vzlykala trhaně. Po té se nahnula nad rakev, několik vteřin dívala se mrtvole upřeně v tvář, načež nahnuvši se ještě hlouběji, políbila ji na ledové čelo... Vztyčivši se dívala se ještě chvílí na mrtvolu. Ostatní — jedna po druhé — přiblíživše se k rakvi, poznamenaly mrtvolu na čele, rtech a prsou znamením kříže. Jeptiška majíc hlavu poněkud vztyčenou, mohla sice viděti, co se právě dělo, ale neviděla zvlhlý zrak její byl neodvratně upřen na přední část rakve. Škytavě vzlykající paní, která byla chvíli jako zkamenělá u rakve stála, náhle se ruče nahnula a přehodivši přes tvář mrtvoly závoj i bílý flor, odvrátila se od rakve. Na znamení to i ostatní tak učinily. Sukně zašustily — a rovněž tak plíživě, jako byly vešly, opustily ženštiny salon... Jeptiška zůstala o samotě. V prvním okamžiku se jí zdálo, jakoby jí byla spadla s prsou nějaká tíže. Poohlédla se i ku dveřím a vidouc, že jsou zavřeny, vztyčila hlavu výše nežli před chvílí. Zrak její plaše a nesměle zakroužil po smutečním saloně. Bylo však zde právě jen tak jako dříve, nežli byly ženštiny vstoupily, toliko s tím rozdílem, že se bylo venku zatím úplně setmělo, následkem čehož mělo vše v saloně v žlutavém světle mírně plápolavých voskovic vzezření určitější a zároveň méně pošmurné, nežli když večerní přísvit vnikal ještě do komnaty. Z předpokoje zaznívaly sem ještě chvatné, ale přitlumené drobné kroky, provázené chaotickým šumem a lomozem, jako když několik osob hotoví se k odchodu. Občas bylo také slyšeti nějaké, taktéž přitlumené slovo, nebo úryvkovitou větu; ale vše splývalo v chaos šumně praskavých a ťápavých zvuků. Náhle přitlumený ruch a šum utichl; ale hned po té bylo slyšeti kroky několika osob, pak vrznutí dveří vedoucích z předpokoje do předsíně — na to šum vždy více se vzdaluje. Nežli však zaniknul úplně, bylo slyšeti ještě jednou blížící se kroky. U dveří do salonu však se zastavily, a někdo položiv jednu ruku na kliku otočil skřípavě klíčem v zámku. Pronikavé zaskřípění projelo duší jeptiščinou jako trpká výčitka; ale přes to se nepohnula, nýbrž napjatě naslouchala... Po zaskřípnutí klíče bylo slyšeti rychle se vzdalující kroky, pak temnější přiražení druhých dveří a opět, ale již sotva slyšitelné zaskřípnutí klíče, načež nastalo ticho — — — Všemu tomu, co jsme byli právě v stručnosti naznačili, věnovala jeptiška neobyčejnou pozornost. Neušelť jí ani nejnepatrnější, jen poněkud nápadnější samostatný zvuk — sluch její byl napjat a tím odvrácena poněkud pozornost její od před-mětu, kterýmž byla před tím vzrušena. Následek byl přirozený. Nabylať v několika minutách, co byla pozornost svou věnovala ruchu a šumu v předpokoji, skoro úplně zase své duševní rovnováhy. Líčka nabyla původní bledosti, zvlhlé oči dřívějšího vroucně zbožného klidu. Po několik minut setrvala bez hnutí a zároveň skoro i bez myšlének a vzpomínek. Byloť jí, jakoby se byla v chrámě modlila právě modlitbu poslední a posud ještě klečí — jsouc na rozpacích, má-li již vstáti nebo se znova začít modliti. Kolkolem panuje hluboké ticho, rušené jen občas mírným, sotva slyšitelným zaprsknutím některé voskovice. Jeptišce však není ticho to nikterak nápadno. Obrátivši hlavu sklonila ji a zadívala se zase upřeně před sebe na pulpit a majíc ruce posud ještě sepnuty — počala se modliti poznovu. Modlí se v duchu modlitbu za zemřelé a sice modlitbu nejznámější. Modlí se však jaksi mechanicky, slova jí tanou věrně na mysli, ale duše jest jaksi mírně otupělá... Znenáhla vrací se však dřívější vřelost a vroucnost. Modlí se z celé duše... Modlí se čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrti hodiny, aniž by na okamžik ustala a myšlénkám svým jen poněkud popustila uzdy... Náhle byla z modlitby vyrušena. Z nedaleké vzdálenosti, patrně z blízké věže chrámové, zazněl temný zvuk hodin. Jeptiška ustávši v modlitbě zvedla poněkud hlavu a počítá v duchu temné monotonní rány. Odbila jedenáctá. Poslední zvuk tetelivě dozněl a kolkolem rozhostilo se opět hluboké ticho. Vyrušená jeptiška však marně se namáhá vhroužiti se zase v modlitbu. Odříkává sice slova šeptmo; ale duše její zároveň přemítá, až pak posléze nabylo přemítání převahy. Přemítá o posledních věcech člověka — o smrti, o tajemné, posud ještě nikým nevystihlé záhadě — o životě v záhrobí; o slastech dobrých a nábožných, o mukách zlých a bezbožných… Přemítá chvíli o věcech nadpozemských a vrací se zase k slzavému údolí — útrapám a strastem pozemských, k divné, podivné to směsici slastných, trpkých i bolestných okamžiků, jež vůbec životem zoveme. Z počátku má přemítání to ráz spíše trpký — jako když cizí myšlénky a cizí názory do duše zapadají... Před duševním zrakem přemítající mihotají se jako v mlze různé postavy; tu bledá žena v hadrech s okem do krve uplakaným, tu vetchý stařec belhající se vrávoravě podle zdi, tu zase čarokrásná postava jakás v královském šatě a hned zase cosi jako zmrzačené nestvůrče plazící se v prachu jako červ... Po chvíli se ovzduší mění. Mlha, v které se byly postavy tyto mihotaly, začíná se jasniti, jako když prchá před vycházejícím sluncem. Šero mění se znenáhla v zarůžovělost... Zrůžovělá mlha se rozstupuje a před duševním zrakem přemítající, vlastně snivě dumající jeptišky stojí zcela jasně a plasticky divokrásný obraz. Azurová obloha klene se nad čarokrásnou, přímo rajskou zahradou, plnou různých neznámých květin a takových též z větší části palmovitých stromů. V právo i v levo viděti skály a za nimi zalesněné vršiny. Se skal tu a tam řítí se bystřina — pod skalami rozkládají se brčálové trávníky, kterými se proplítají žlutavé stezky. Vše tak prosté a přece ve svém míru a klidu tak milé, tak příjemné, tak vábné... Po několik vteřin jest zahrada lidu i tvorů prázdná… Náhle oživuje... Lidé i zvířata všeho druhu procházejí se klidně po stezkách nebo si hoví na trávnících. Zda mladá krásná žena stojí těsně vedle tygra, tamo lev hoví sobě u nohou rusovlasého klučiny; onde jelen, medvěd, kočka a pes ubírají se za sebou po písčité cestě, a nad nimi krouží orel nad hejnem sněhobílých holubiček. V několika vteřinách změnil milý a vábný obraz ten několikrát svou fysiognomii. Stafáž zůstala sice skoro tatáž, ale skupení lidí a zvířat neustále se měnila. A podivno — výraz lidských tváří byl tak mile klidný, jakoby v nich byl mír zkameněl... Nechť stařec nebo mladík, nechť muž a žena v plné bujné síle životní nebo dítě sotva kolébce uniklé — každý zdá se býti nevýslovně šťastným a blaženým. Není žádné pochybnosti, že hroužíla se jeptiška v ducliu v rajské slasti života v neznámém, tajemném záhrobí; avšak krotká, nepružná obraznost její nedovedla jí vykouzliti nežli obraz nejprostší, nejprimitivnější... Bylo jí sice milo a příjemno; ale přece cítila jakousi tíseň, mírné jakési neuspokojení a rovněž takové zklamání, Nechápala proč; ale bylo jí jaksi sladce teskno, nejinak nežli jako bývá šťastnému člověku, když duší jeho šlehne myšlenka, žeť se svým blahem a štěstím přece jen osamělým. Náhle však se jí zdá, že otvírá se v pozadí čarokrásné zahrady vždy větší perspektiva — a nejdále — vidí známou, praznámou krajinu: prostinkou vísku s obyčejným kostelíkem a opodál pěkný stateček. Mimoděk mávla pravou rukou a odhrnula závoj. Tvář její jeví nevylíčitelný úsměv uspokojení — před duševním zrakem jejím vznáší se obraz rodné vísky... Vidí otce, zdravím kypícího, usmívavého, růžolícího muže — vidí matku, klidnou, opravdovou, vážnou ženu s výrazem něžné dobroty ve tváři — domnívá se viděti i sebe jako dítě a hned zase jako pannu… A obraz za obrazem táhne úžasně rychle před duševním zrakem jejím. Tu vidí otce na poli a hned zase v zástolí s matkou — tu sedí sama matce na klíně a laská a líbá ji, a hned zase leží v postýlce naslouchajíc, jak matka neb otec něco vypravujou. Připomíná si čeledíny i služky, připomíná si družky své z nejútlejšího mládí i z věku pozdějšího, připomíná si školu i spolužačky, starého učitele a mnoho, přemnoho jiných osob i momentů — vesměs prostých, skoro všedních, ale přece milých. Náhle vyhoupnul se před ní obraz nevýslovně vábný, když na řebřinovém voze po boku matky jako dospívající panna přijížděla ku Praze, by zde vstoupila do pensionátu, a vůz zastavil na kopci, s kterého byl volný pohled na Prahu, stápějící se právě v purpurovém lesku zapadajícího slunce... Avšak obraz ten ustupuje rychle obrazům jiným: vidí se v pensionátě — vidí nové své družky — vidí i onu, ku které ji později srdce tak mocně táhlo a které se stala nejvěrnější přítelkou; kyprou, smavou blondinu s hlubokým, něhyplným, modrým okem a hladkými růžovými lícemi, žhavými rtíky a s onou záviděni hodnou lehkou myslí, která přenáší člověka hravě přec všechna možná úskalí života. Vidí ji, jakoby před ní právě stála tak jasně, tak plasticky... K neuvěření, jak jí byla nakloněna, jak ji milovala! Nejvřelejší láska sesterská nemůže býti vřelejší. Po tři roky žily skoro neustále pod jednou střechou, v jedné komnatě a zřídka kdy na několik okamžiků od sebe se rozloučily. Jedna bez druhé nemohla vůbec ani žiti, jedna před druhou neměla žádného tajemství, slovem byly jedinou duší. Jak zvláštní, jak poetická doba to byla, když tak žily a snily vyměňujíce si den co den své sny a přání, těšíce se do budoucnosti nejluznějšími nadějemi.... Mnohý, přemnohý z těchto divokrásných snů mládí kmitnul i nyní duší jeptiščinou – Náhle mění se výraz její tváře – úsměv uspokojení změnil se mžikem v zasmušilost, ba ve výraz trpkosti: domnívá se viděti družku svou šťastnou... Vidí ji seděti u kolébky svého dítěte. Avšak hned na to mění se výraz tváře jeptiščiny poznovu: výraz trpkosti přechází ve výraz resignace, — ale hned zase jeví tvář výraz nevylíčitelně trpce bolestný... Před duševním zrakem jejím mihnula se jako plachý stín postava bledého, vážného studenta — — Představa ta dostačila zaraziti panoramu obrazností kouzlených obrazů z minulosti... Jeptiška nemohla se ubránili podivnému pocitu zamrazení. Ruče mávla rukou a spustivši závoj začala se hlasitě modliti, jakoby chtěla zaplašiti příšerný stín, jenž byl duší její právě kmitnul, osudný stín, jenž byl vlastně příčinou, pro kterou se byla odřekla navždy světa a jeho rozkoší, ba i oněch sladkých snů, jež jí byly před málo ještě lety tak blažívaly... Násilně nutí se do modlitby. Slova plynou sice se rtů; ale vřelosti, s jakou se druhdy pohřižovala v rozjímání o nevystihlé bytosti, naprosto se jí nedostává... A šerý stín, mlhavá silhouetta, míhá se před ní měníc každou chvíli svůj tvar a jevíc se brzo jasněji, brzo mlhavěji, ale neustále skoro příšerně na duši její působíc. Modlí se pět minut, deset minul, ba čtvrt hodiny.. Ale nic na plat! Představa mlhavé silhouetty jest mocnější modlitby. Znenáhla mění se v představu vždy jasnější, určitější, až posléze stojí zase před duší její týž bledý, vážný, mladý muž, jenž jí byl ze snivého dumání vyrušil... Ještě chvíli snaží se modliti se; ale myšlénky a vzpomínky obletující bledého mladíka domáhají se svého práva... Za nedlouho ustává jeptiška proti své vůli v modlitbě — duše se zase zabývá vzpomínkami... Připomíná si okamžik za krásného májového dopoledne, kdy ubírajíc se s nerozlučnou svou družkou z chrámu svatovítského, spatřila jej u chrámových dveří poprvé... Připomíná si, jak jí bylo tehda podivno — jak jí pak neustále tanul na mysli, jak se jí později o něm i zdávalo, slovem, připomíná si všechny sladce všední podrobnosti, jakými se manifestuje vznikající první láska. Po několik okamžiků jest jí, jakoby zase cítila chuť k životu, ba více — jakoby vlastně doposud ještě žila právě jen tak, jako žila tenkráte... Náhle však jí tane na mysli obraz jiný. Sedí se svou družkou ruku v ruce pod košatým kaštanem v zahradě pensionátu... Je podzimní večer — měsíc skoro v úplňku — kolkolem posvátné ticho... Vypravujou, vlastně si jen šeptají, ale každou chvílí se jedna nebo druhá odmlčí... Po celou hodinu nebyly se ani jednou zasmály, ani jednou nebyly zažertovaly — obě jsou vždy zamlklejší, až pak posléze obě chvílí mlčí... Náhle se družka vzchopila a ovinuvší ruku kolem její šíje zadívala se jí upřeně do očí... „Berto!“ zašeptala chvějícím se hlasem. „Přeješ si, milá Jindřiško?“ opáčila taktéž šeptmo Berta. Jindřiška chvíli ještě mlčela, načež stísněným, zajíkavým hlasem začala se zpovídati... Prostými a přece vřelými slovy napověděla, kdy a jak začala v srdcí jejím klíčiti láska — a vypravovala pak celou řadu podrobností, z kterýchž bylo zřejmo, že nalezla láska její ozvěny v duši vroucně, plamenně milované. Berta byvši ze snivého dumání vyrušena, naslouchala z počátku jako apathicky; ale v brzku ji počalo družčino vypravování zajímati. Bylo jí, jakoby naslouchala vlastní své duši: líčilať Jindříška podobné nepokoje, podobnou sladkou tíseň a muku, jaké rušily Bertin klid již po několik měsíců. Bylo jí tak nevýslovně sladce bolestno, tak svěže nadějně, jako v očekávání, žeť vyplnění nejvřelejšího přání takměř již jisté. Konečně označila Jindřiška předmět své lásky... Bertě se zatajil dech, ňadra se jí křečovitě sevřela, srdce počalo prudce, konvulsivně biti, krev jí stoupala k hlavě. Násilně sevřela rty, by jí neuklouzl vzdech nebo výkřik... Jindřiška mi-lovala a byla milována týmže bledým studentem, kterýž byl Bertě už takměř idolem... Prostinké a v životě tak všední faktum, přes kteréž lidé v pozdějším věku s útrpným úsměvem přecházívají k dennímu pořádku, působilo na Bertu zdrcujíc... Marně s napjetím veškerých svých sil se namáhala potlačiti svůj nepokoj, vlastně nejprudší duševní bouří, která jí byla kdy vzrušila. Chvíli ještě naslouchala, potom s přitlumeným výkřikem vyskočila, zavrávorala, načež sklesnuvši zase nazpět na lavičku zakryla si oběma dlaněmi tvář a vypukla v usedavý pláč — — — Jindřiška snažila se Bertu upokojiti, Doptává se na příčinu, naléhá, prosí — vše marně... Berta jest jako hrob; sladkého tajemství srdce svého neprozradila... Od toho okamžiku trpěla bezměrně jako každý, kdo nemůže nebo nechce hoře své jinému svěřiti — a ona je svěřiti nemohla, nesměla... Zádumčivost opanovala celou její duší. Svět stal se jí lhostejným; vše, na čem oko utkvělo, odporným žíla jen svým trudným snům a takovým též vzpomínkám. první době byla také někdy svědkyní přítelčina bezměrného štěstí... Slýchala od ní o něm vypravovati, vídala jej po jejím boku, ba kdysi s ním i několik všedních, bezvýznamných slov promluvila... Avšak co v několika těchto okamžicích přetrpěla, bylo příčinou, že hledala konečně přece léku proti své duševní chorobě, že opustivši pensionát vrátila se se zdrceným srdcem k rodičům do rodné vísky. Zde vedla život takměř v úplném odloučení od světa a jeho rozkoší. Samota a kontemplativní hroužení se ve vzpomínky byly jí nejmilejší; žila jako světice... V první době sobě se šťastnou přítelkou dopisovala. Listy Jindřiščiny, psané takořka krví srdce, Bertino srdce rozdíraly; ale tichá trpitelka odpovídala na ně vždy s bezpříkladným sebezapřením... Jindřiška líčívala své blaho a štěstí začasté tak živými barvami, že Bertě při čtení očí se zalily slzami a že mnohdy musila několikráte v čtení ustati, nežli list dočetla. Nicméně jako se v životě obyčejně děje — v první době dopisovaly si obě přítelkyně dosti často; později v dopisování ochably a prodlením tří až čtyř roků přestaly si dopisovati... Ubohá, přeubohá Berta se svým hořem osiřela. Rodičové i jiní arci ze všech si! se vynasnažili, by druhdy tak svěží, po životě prahnoucí dívku vrátili zase životu; ale veškeré úsilí bylo marno. Vyslechla klidně každého, a vždy jen s trpkým úsměvem zavrtěla hlavou... A pomalu, za to tím pevněji dozrával v duši její úmysl odloučiti se od světa úplně. A když pak dozrál, také proveden: Berta vstoupila jako novicka do řádu milosrdných sester a po roce stala se sestrou Magdalenou. Asketický život klášterní, spojený s prokazováním milo-srdenství ubožákům, byl skoro již úplně potlačil veškeré myšlénky na svět mimoklášterní; ale občas nemohla se sestra Magdalena přece ubrániti podivným citům a myšlénkám. Obzvláště za tichých nocí podzimních, kdy duše tak ráda sní a dumá, když modlitbou unavena mimoděk vhroužila se v zpomínky, když si připomenula šťastnou přítelkyni, jak snad kochajíc se se svým miláčkem překypuje citem — v takových okamžicích pocítila vždy nevylíčitelnou pustotu duše, trapnou úzkost, ba mnohdy i zamrazení a hned na to zase horečné zachvění. A tak stalo se i nyní, když klečíc poprvé v životě svém za tiché podzimní noci před mrtvolou, vhroužila se mimoděk v zpomínky tou měrou, že úplně zapomněla, kde a proč se nalézá. Obraz za obrazem míhá se před duševním zrakem jejím brzo jasný a plastický, brzo mlhavý a neurčitý, brzo v podobě pouhé silhouetty... Náhle vzedmul se venku vítr a zalomcoval prudce okny. Lomozem tím sestra Magdalena vyrušena z dumavých svých vzpomínek... Zvednuvší hlavu rozhlédla se plaše kolem sebe a teprve po několika vteřinách nabyla úplného vědomí, kde a proč se nalézá... Ale k ustrnutí svému poznává, že neklečí a nemá více ruce na pultě k modlitbě sepnuty, nýbrž že sedí na stupínku, na němž byla klečela, že má ruce v klíně skoro křečovitě sevřeny a že měla před chvílí hlavu hluboko k prsům nakloněnou... Vzpamatovavši se vstala a zase poklekla, jako byla dříve klečela; opět sepnula ruce k modlitbě a začala se modliti. Několik okamžiků panovalo hluboké ticho, rušené jen občas mírným zaprsknutím některé voskovice. Náhle venku vítr znova se vzdmul a zasvištěv, jako když kdesi na blízku myška zapiští, vyzněl v táhlý, dutý hukot, jako když v dáli doznívá zařvání divoké šelmy... Podivný, skoro příšerný zvuk ten modlící se sestru na okamžik vzrušil. Pomalu obrátila hlavu k oknům – zdálo se jí, že vidí okny kmitati na obloze hvězdy; ale přirudlý reflex voskovic odrážející se ode skla oken překážel vyhlídce. Chvíli dívá se sestra k oknům. V tom se jí zdá, jakoby byla před okny šlehla žlutá zář, nejinak nežli jako když někdo se světlem náhle ze tmy vystoupí a světlo hned shasí... A současně s mihnutím žlutavé záře vzedmul se venku vichr divočeji nežli před tím a zalomcovav prudce okny, až zařinčela, jedno z nich vyrazil. Chladný, skoro ledový průvan zavířil komnatou a ovanul i sestru Magdalenu. Voskovice zaplápolaly, plameny jejich se přikrčily a hned zase vzplanuly — v komnatě se přitmělo a hned zase vyjasnilo... Jeptiška mechanicky vstala, odhrnula závoj a plíživě přiblížila se k oknu, jež byl vítr vyrazil, aby je zavřela. V tom kmitnul na obloze blesk. Jeptiška poznamenavši se křížem couvla a odvrátila tvář od okna, kterýmž temně hučící vítr hnal se do jizby. Zrak její utkvěl nejprve na plápolajících voskovicích, pak na rakvi a bílých, větrem mírně zdouvaných stuhách věnců. V prvním okamžiku se jí zdálo, jakoby vše kolem rakve oživovalo, ba více — jakoby se byla i bílým flórem zakrytá mrtvola v rakvi pohnula. Přes to nepozbyla klidu, s jakým byla k oknu přistoupila. Obrátivši se k oknu zavřela je a týmže plíživým krokem vrací se k pulpitu. V tom šlehnul venku blesk intensivnější. Jeptiška zastavivši se pohledla opět k oknům — po chvíli zaslechla temný rachot vzdáleného hromu... Několik okamžiků postála jako na rozpacích, po té se zase obrátila a zrak její utkvěl na rakvi. Vítr byl poněkud poodhrnul bílý flor. Bylo viděti dvě ruce, křížem na prsou složené – – – Nic více nežli dvě bílé, jako voskové ruce ženské a malý černý křížek, ale ruce ty působí na jeptišku přímo tajemně: zrak její jest na nich upřen, jakoby byl přimražen. Chvílí stojí sestra Magdalena jako socha. V duši její oživujou představy, jež jí byla obraznost její již dříve vykouzlila na základě toho, co byla zaslechla vypravovati, ale představy ty se nyní doplňujou, ba více — v duši její vznikají obrazy nové... V komnatě panuje však hluboké ticho; venku byl se vítr ztišil a voskovice hoří zpříma jako dříve. V tom zase blesk a brzo po té dunivý již rachot hromu. Sestra Magdalena couvla, načež pomalu se blíží k pulpitu a již již chce kleknouti, když hrobové ticho znovu přerušeno. Přímo před jeptiškou zaznělo mírné prasknutí – patrně rakev... Jeptiška se zachvěla. Hned po té zašuměl venku vítr a crkavé zvuky přerušujou táhlý hukot... Spustil se prudký liják. Jeptiška stojí chvíli bez pohnutí; na to se ruka mimoděk opírá o pulpit — a oko jest opět upřeno na bílé, křížem složené ruce mrtvoly. Venku vítr fičí a hučí vždy vytrvaleji. Občas žene déšť tak prudce proti oknům, že kapky bubnujou jakoby padaly na řinčivou plochu horizontální. Blesk následuje rychleji po blesku, rachot hromu jest vždy dunivější. Jeptiška nezdá se však míti pro rozpoutané živly skoro ani smyslu. Zrak její jest ztrnule upřen na bílé stuhlé ruce s černým křížkem, a v duši její budí se cosi jako hříšná zvědavost. „Kdo jsi a proč — proč jsi tak náhle přetrhla pásku života?“ myslí si. „Bylas mladá, jak pravili, a veselá, švarná — a na pokraji štěstí pozemského... A přece, přece — — Kéž by bylo možno vyčisti odpověď z tvé tváře — z tvých kalných očí — z tvé ledové ruky!... Snad jsi milovala — vroucně, plamenně, vášnivě, šíleně... Ah — ano, ano! Skoro se mi zdá, jako bych ti záviděla… Zemříti, když jsi byla číši lásky snad až na dno vypila — zemříti v několika okamžicích a snad krátce po té, když jsi se byla vymknula z náručí nejdražšího — oh, jak závidění hodný to osud proti osudu, kdy v mukách duševních život se plouží, životní síla znenáhla se umrtvuje, až posléze člověk hyne — vysílením…“ Náhle sama sebe z hříšných myšlének vyrušila. Napadloť jí záhrobí. Mimoděk se zachvěla a couvla... Ale zrak jest posud upřen na bílé ruce mrtvoly. Po chvíli, aniž by věděla proč, plíží se tiše po špičkách od pulpitu a po několika vteřinách stojí těsně podlé rakve... Stojí po několik minut dívajíc se upřeně na bílé, křížem na prsou složené ruce. Pozoruje na nich i modravé žilky a na jednom prstě zlatý prstýnek... V tom padl zrak na temnější místo na bílých šatech na blízku srdce — rozeznala krvavou skvrnu. Opět o krok couvla duší její šlehla vzpomínka na poslední list, kterým se byla mrtvá rozloučila se svými a jenž jí byl po jejím přání na srdce položen. Avšak právě přes prsa jest posud přehozen bílý flor. Chvíli jest sestra Magdalena na rozpacích. Náhle se rozhodla. Učinivší krok k rakvi vztáhla poněkud se chvějící ruku ku floru a poodhrnula jej. Flor spadl po celé jedné straně rakve – tvář mrtvoly však jest zahalena ještě bílým závojem — list leží na srdci... 
Jeť zřejmo, že byly šaty pod srdcem silně zakrváceny; ale bud že byly skvrny zakřídovány, nebo že byl řasnatý šat v rakví opatrně v záhyby sepnut, aby nebylo skvrn pozorovati jeptiška zpozorovala jen několik drobných skvrn kolem listu na srdci položeném, A opět stála chvíli bez pohnutí, jakoby byla na rozpacích, má-li či nemá-li odhrnouti také závoj s tváře, nebo sáhnouti po listě. Posléze se rozhodla. Pevnou rukou sáhla po listě, pod nímž objevila se velká krvavá skvrna... Jeptiška se zachvěla. Několik okamžiků držela list nerozhodně v ruce, po té jej pomalu chvějící se rukou rozbalila a počala čisti. Byl to lístek psaný vypsanou rukou, která se však pří psaní tak třásla, že byla jednotlivá slova, ba i celé věty skoro nečitelny... Venku zuřila bouře vždy zběsileji — jeptiška pak namáhavě čtla následující: „Milá matko — i ty, otče, — i ty, dobrá tetinko! Pro vše, co Vám bylo kdy drahého, odpusťte mi! Nemohu jinak! Loučím se s Vámi bez trpkostí a bez výčitek. Ani otci nevyčítám, že maje po svém náhledu jen moje dobro a štěstí na zřeteli, vyhledal mí ženicha, kterého si nad jiné vážím a cením, ale kterého přes to vše nemohu milovati. Byla bych mu jen břemenem — chladným, ledovým břemenem, které by mu musilo život jen ztrpčiti a prodlením času přímo nesnesitelným učiniti. Poproste jej, aby i on mi odpustil... Milovala jsem, jak víte — vřele, upřímně, milovala jsem vroucně, plamenně, vášnivě, ba šíleně... A on, jenž mí byl po celou řadu let idolem, ba bohem, právě v den, kdy jsem se rozhodla, že nemohu, nesmím se státi ženou jiného, kdy jsem se rozhodla, že s ním prchnu a budu po boku jeho snášeti útrapy zbídačelé existence — on, kterýž byl tak hluboko klesl, že není již ani hoden sloutí člověkem, on mne, když jsem před ním klesla na kolena — v pravém slova smyslu odkopnul... Neklňte mi, neviňte mne z hříšného skutku a odpusťte mi! Nemohla jsem jinak! — A prosím — úpěnlivě vás prosím jen za jediné: Vše, čím jsem se Vám svěřila, zůstaniž na vždy tajem-stvím! Položte mne, prosím, do rakve v týchže šatech, v kterýchž jsem měla jíti k oltáři a v nichž mne anděl smrti políbí a tento list, kterým jsem se Vám byla vyzpovídala, položte na ránu zdrceného mého srdce! A sejde-li se někdy někdo z Vás s dávnou mojí družkou, která mně byla před lety věrnou přítelkyní a která i jej, kterého jsem zbožňovala, náviděla, ba snad — jak se domnívám — i milovala — sejdete-li se s Bertou — vyřiďte jí – – –“ Dále sestra Magdalena čisti nemohla. Již při čtení první polovice listu třásly se jí ruce, při čtení druhé polovice zarosil se jí zrak, tak že četla jen jako skrze mlhu, pří čtení posledních řádků vypadnul jí list z ruky. Divoký, zoufalý výkřik vydral se jí z prsou. Zavrávorala; ale hned po té, jakoby se byla zpamatovala, vztáhla ruče chvějící se ruku a odhrnula závoj, kterým byla tvář mrtvoly zakryta. Nabyla přesvědčení úplného. Spatřila ztuhlou tvář druhdy nejmilejší své družky — krásnou rusovlásku se snivým, nyní však strnule vytřeštěným skleným okem... Dech se jí zúžil, prsa mocně pracovala; srdce se jí křečovitě sevřelo nevýslovnou lítostí a bolestí. Oči se jí zalily slzami — — Po delší chvíli neviděla a neslyšela – – stálať u rakve jako v strnutí... Bouře zuří venku s nezměněnou prudkostí. Oslňující blesky křižujou po obloze, rachot hromu skoro neustává. Vichr fičí, hučí a řve jako rozkacené moře — okna drkotavě řinčí, kapky deště příšerně bubnujou, ale sestra Magdalena, jak už připomenuto, nevidí a neslyší... Líce její hoří, slzami zalité oči jsou horečně rozjiskřeny, rty křečovitě sevřeny ... Náhle vzdmul se venku vichr s trojnásobnou prudkostí. Bolestně zaúpěv, jako když srdce puká, zhluboka zahučel, načež zalehl do oken, zařinčel jimi a vyrazil totéž okno jako poprvé. Mocný ledový proud vniknul oknem do komnaty a zavířil kolem rakve. Plameny voskovic hluboko se sehnuly, ale hned zase vzplály. Vichr zadul poznovu — prudčeji nežli před tím a shasil tři, čtyři voskovice... V komnatě se poněkud setmělo. Jeptiška stojí posud jako v strnutí... V tom vniknul vířivý proud vichru do komnaty po třetí a shasil i ostatní svíce — v komnatě nastala čirá tma. Bouře zuří s nezkrocenou zuřivostí — a jenom blesky osvětlujou občas komnatu. V záři jejich má vše vždy na několik okamžiků ráz příšerný, ba děsný. Mrazivý proud vichru víří komnatou a cloumá fábory i věnci — jen sestra Magdalena stojí bez pohnutí. Náhle intensivně se zablesklo a hned na to následovalo ohlušující zahřmění. Sestra Magdalena byla se probrala z mrákotné ztrnulosti. V oslňujícím blesku se jí zdálo, jakoby se byla mrtvola v rakvi na polo vztyčila... Jeptiška zaúpěla a chopivše se oběma rukama za hlavu couvla vrávoravě od rakve. Hned po té jí ruce zase sklesly — stojí pevně, ale duše její zmocnila se nevýslovná úzkost. Studený pot vyvstal ubohé na čele a skráních — chvěje se na celém těle — nohy však jsou přimraženy... V tom šlehnul venku nový blesk a jeptišce se poznovu zdá, jakoby se mrtvola vztyčovala. Tentokrát vzkřikla a vzmuživši se snaží se s napjetím všech sil prchnouti. Podařilo se jí dostati se ve tmě potácivě ke dveřím; ale dvéře jsou zamčeny... Buší do nich; volá, úpěnlivě volá — marně! Úzkost a strach lomcujou tělem; výkřiky derou se z rozvlněných ňader již jen chroptivě — V tom nový blesk — jeptišce se zdá, jakoby se byla mrtvá v rakví vztyčila úplně... Se srdceryvným výkřikem chce k oknům; ale klopýtnuvši v čiré tmě narazila hlavou o stěnu a sklesla na podlahu – – – Skoro ještě hodinu zuřila bouře... Blesky osvětlovaly příšerně smuteční komnatu a mrazivý vichr kroužil kolem rakve a ovíval rozpálené skráně omdlelé jeptišky. Sestra Magdalena zůstala bez vědomí — zůstala v mdlobách po několik hodin. Teprve k ránu, když už byla bouře dávno dozuřila, když už se byl i vichr ztišil a přestalo pršeti, teprve když už bylo slunce dávno nad obzorem — probrala se konečně z mrákot... Procitla k životu právě v čas... V předpokoji bylo slyšeti kroky a hlasy... Namáhavě, s napjetím veškerých zbývajících sil, dovlekla se sestra Magdalena ku klekátku — — A když později tytéž ženy, jež byla z večera poprvé spatřila, zticha otevřely dvéře a plíživě vešly, spatřily jeptišku klečeti jako z večera... Ale když konečně přece vstala, by se odebrala do kláštera, zavrávorala a sklesla… Nezbylo nežli poslati pro povoz  – – Co byla přetrpěla, nikdo nezvěděl, ba ani netušil – –