Léto chýlilo se ke konci a očihledně ubývalo dne.
Pole kolem Prahy dávno již byla požata a ze strnišť vál chladný, ba chvílemi kousavý vítr. Ve výletních místech a v zahradách blízkého okolí řídly víc a více řady pražských návštěvníků, a kdo byl za teplého odpůldne nedělního vylákán do Krče, Kunratic, do Hvězdy nebo do Šárky, spěchal s časným večerem ku Praze, neboť brzy po západu slunce rozběhl se po silnicích a cestách vítr, který nečistě protřepával opozdilce.
Tato doba je smutná pro hostinské v okolí, ale s velikým uspokojením ji vítají hospody a hospůdky pražské, kteréž měly za parného léta „mrtvou sezónu“. Nevděčné obecenstvo, které se z nich za dusných dnů letních vytratilo, navrací se znenáhla do těsných, začazených, nízkých kleneb a zasedá ke stolům, na nichž po dlouhém čase objevily se čisté ubrusy.
Byla taková pozdní letní neděle, kdy není pranijakou pochoutkou potloukati se do noci oborou ve Hvězdě nebo Krčským lesíkem. Nikdo by neřekl, jak zejména pražská „fláma“ obojího pohlaví je zimomřivá. Vychrtlé, unavené ty postavy třesou se v prvním zavanutí podzimu jako list, kterýž smeten větrem ze stromu uvázl suchou stopkou v potrhané pavučině, jejíž tvůrce dávno zahynul. Je po letních radostech, je po válení v lesích, je po vytloukání zabranských hospod a hospůdek. Zase žije Praha a její krčmy a výčepy, v nichž se schází výkvět pražského pepictva a obnovuje známosti z poslední zimní sezóny.
Byl nedělní večer ke konci srpna, a toho dne prvně zas oživila se skrovná místnůstka „U Basy“ ve Vyšehradské třídě. V této ctihodné hospodě scházel se roztomilý brak výletnictva, kteréž vracelo se přes Vyšehrad z Kunratic, z Krče, po případě také z Lišky. Byly to vesměs známé mladé postavy, stařeckých, popelavých tváří, s vpadlýma zakalenýma očima, s obličeji hladkými anebo s řídkými, jako proškubanými kníry pod nosy, nebo s úzkými „kotletkami“ u uší, s řídkými vlasy bez lesku, kteréž na nízkých čelech rozlézají se ve škaredou ofinu, uprostřed rozdělenou. Účes tento těší se veliké oblibě u dvojího druhu lidí, totiž u největších flámů a u největších šviháků, kteří udupávají dlažbu na Příkopech. Obě tyto sorty pražského obyvatelstva mají také jinak mnoho společného.
Pepíci nepřišli k „Base“ samotni. Skoro všichni byli doplněni důstojnými družkami, oněmi švadlenkami, kteréž skoro celý rok nešijí, šičkami rukavic, šteperkami28, naplňovačkami krabic z továren na šmolku, falcovačkami knihařskými a konečně sklepnicemi bez místa. Tyto dámy velikou většinou byly „U Basy“ jako doma. Vcházely do místnosti za svými galány, ale seděly nejdříve na místech, v koutech hospůdky a mezi okny, aby přehlédly pohodlně celou prostoru a viděly, kdo vchází a odchází. To tvoří jedinou zábavu těchto panen, kterých si průvodcové jejich v hospodě téměř nevšimnou, ač pijí větším dílem na jejich útraty. Rytíři toho zrna promluví na své společnice za večer jen několik slov, a ta jsou: „Náno, pij! Mančo, jez! Tondo, nechceš ven?“ Nebo tito rytířové mají projednávati důležité záležitosti mezi sebou: jaký byl poslední manévr, kdo z nich byl na včerejším veteránském pohřbu, kdy bude zas nějaký pohřeb vojenský. A týká-li se hovor flámů jejich zaměstnání - pracují-li vůbec - vyznávají nejspíše s pocitem pýchy a hrdosti, kterak včera v sobotu vynadali svému mistru, který by je rád udřel jako vozíčkářskou kobylu, jak zfackovali soudruha v práci, poněvadž nechtěl půjčit zlatku na neděli, jak schovali perka dílovedoucímu v dílně nebo v továrně, aby nemohl domů. Tyto historie opakují se dvacetkrát za večer, neboť každý z nich vypravuje s velikým zadostiučiněním o svém hrdinství - a poslouchá se rád. 
Holky se usazovaly, jak jedna za druhou přicházely, ale hned povstávaly opět, aby na hák nad sebou pověsily klobouk, a nejbližším jejich výkonem bylo, že si olízly čtyři prsty pravice, aby uhladily ofinu na čele. Neboť i tyto dívky milují náruživě ofinu, kteráž je důležitou částí jejich úboru a krásy. Čím hustší, čím hlouběji splývá k očím, tím pyšnější je na ni pražská Pepice. I pod střechou kriminálu pečuje co nejněžněji o svou ofinu, s níž přichází před soud a které nezanedbá po celé trvání trestu.
„Dnes je nás tady hodně, dnes tu bude brajgl,“ pronesl jeden člen společnosti, kterýž seděl u kamen proti vchodu, nakláněje se k soudruhu přes stůl.
Odkud vzali slovíčko „brajgl“, těžko vypátrati, ale zaznívá velmi často z jejich úst. Brajgl má široký význam. „Bude brajgl“ - totiž veselo, hlučno, pekelně krásně. Ale brajgl znamená také divokou taneční zábavu, hádku, rvačku.
„To byl brajgl!“ vypravuje Pepík z rána kamarádovi. „Čamrda dostal facek jako máku!“
A kamarád odpovídá:
„U chytrého zvířete - (,U Lišky' na Janském náměstí) - byl také brajgl. Tančili jsme do pěti do rána a pak jsme zarazili na špric k Lojzovi.“
Ten, kterýž si sliboval, že bude „U Basy“ brajgl, byl Ferdinand Macek, takto rukavičkář, ale již asi dva roky bez práce. „Ano,“ říkával častěji v kruhu sobě rovných snaživců, „já se v tom sedřu, ne? Já kůži nesnesu, padá mně na prsa!“
Pepíkovi padá všecko na prsa, ať pracuje cokoli. Je-li kameníkem, padá mu ovšem prach pískovcový na prsa; ale kdyby byl vodákem, padala by mu jistě na prsa i voda.
Protějšek Mackův, nedoučený knihař Pondělek, podíval se líně na Macka, jako by chtěl říci: ještě toho nemáš dost? A pak zívaje odpovídal:
„Já dnes nejsem štěnice na brajgl. Mě bolí drobečky, jsem ňák udřen. Raději bych si hodil jedníka.“
„Máš monajs?“ otázal se Macek.
„Moc ne, mně se tenhle tejden nic nehodilo.“ odpovídal Pon¬dělek.
„Tak nemel na sucho,“ řekl Macek odmítavě. „To bys nás chtěl vykuchat!“
Pak se chopil sklenice, kterou právě na stůl postavil „basař“, hos-tinský, a utřev ukazováčkem levice pěnu, posouvl sklenici k soused¬ce a pronesl nedbale:
„Nalom, Pepo!“
Byla to jeho milenka, kteráž přišla s Mackem zároveň. Byla dost kulatá, při těle, ale tvář nevábila příliš. Její obličej byl nahnědlý, širší než delší, ústa široká s vynikajícími, skoro černošskými rty, a nad těmito nevábnými ústy trčel prosedlý nos. Oči ženštiny byly bezbarvé, líné, a v odstávajících jejích uších zavěšeny byly křiklavé náušnice. Jedinou vnadou byla plná ňadra dívčina, kteráž byla stísněna životem ohavně zeleným, a na tomto živůtku byla připjata modrá mašle se žlutou růží. Dlouho by musil člověk přemýšlet, aby podobný nevkus vymyslil.
Pepa „nalomila“, načala sklenici, a vracejíc ji Mackovi, utírala si kostkovaným šátkem ústa.
Prve, když Pondělek odpovídal Mackovi, že nemá mnoho peněz, utkvěl na něm pohled Pepin s náramným opovržením. Nu, ano, čím pak je člověk bez peněz!
Chvíli seděli tito tři u stolu u kamen, nemluvíce slova; na všech bylo pozorovati povědomou flámovskou únavu, ba, otrlost, a nechuť ke všemu na světě. Macek žmolil studený kousek viržinky v ústech a Pondělek si vyškraboval nožem nehty. Pak vzpomněl Macek, že by mohl večeřet, a povelel, aby mu byl dán jídelní lístek. Dlouho hledal a vybíral, než se rozhodl pro ledvinky. A zase podal jídelní list líně Pepě a nehledě na ni pronesl:
„Chceš jíst?“
Pepa prohlížela lístek, aniž jej vzala do ruky, a konečně řekla:
„Dnes mají zemětřesení - dej porci toho.“
Zemětřesením jmenuje řeč pražské flámy huspeninu, rosol, sulc.
Za chvíli pojídal Macek ledvinky a před Pepou se třásla na talíři huspenina.
Pojedli, popíjeli - a všem byla nějak dlouhá chvíle. Zvláště Macek hleděl mrzutě přes hospodu k ostatním stolům, kde pomalu přicházela zábava do proudu. Pak sáhl líně do kapsy, vyňal tobolku na viržinky, otevřel ji - byla prázdná.
„Já vím, že mám v hlavě drtiny, na všecko zapomenu!“ vrčel zlostně. „Celou cestu z Krče jsem na to myslil, že si koupím u brány hřebíky.“
„Tady vedle je vyplazený Turek33 na vratech,“ poznamenal Pondělek.
Macek se zvedl, sáhl pro klobouk, narazil jej a vyšel pro viržinky.
Jedva se za ním zavřely dveře, vzhlédl Pondělek živěji k Pepě, která seděla u zdi, a pronesl přitlumeně:
„Poslouchej, Pepo, pročpak nechceš chodit se mnou? Copak máš na Mackovi? Sedíte zde tak vedle sebe jako dvě telecí hlavy u řezníka!“
„Co je ti do toho!“ utrhla se Pepa. A pak řekla klidněji, ale docela lhostejně, a hleděla při tom k vedlejšímu stolu:
„S tebou se ještě každá okradla! Jsi pořád dutý jako hrnec - Macek má vejdělky a peníze!“
„Však s nimi neupadne,“ odpovídal posměšně Pondělek. „Ani by nemoh' chodit do slušných míst, kdybys mu nebyla koupila klobouk - vidíš, že to vím!“
Pepa se poněkud začervenala. Mrzelo ji, že je prozrazeno, že šatí Macka. Než našla vhodnou odpověď na poznámku Pondělkovu, otevřely se dveře a byl tu Macek.
Usedl, zapálil si viržinku, vybafl několikrát silně a pak, aby konečně zlomil krk nudě, která se u stolu uhostila, otázal se Pondělka:
„No, chtěl bys toho jedníka?“
„Copak máme dělat!“ odbroukl Pondělek. „Tak to dej dohro-mady,“ pobídl Macek kamaráda.
Pondělek vstal, obešel dva tři stoly a od každého se zvedlo po jedné postavě. Ti „drželi na jedníka“. Když Pondělek odešel od stolu, obrátil se Macek napolo k Pepě a pronesl velitelsky: „Drž palec, Pepo!“
Pondělek vracel se ke stolu, přiváděje účastníky, a Macek velel „basaři“, aby podal karty. Hospodský vyhověl a podávaje karty Mackovi, napomínal přitlumeně:
„Hrajte moudře, ať nemám nějakou mrzutost!“ Macek kývl hlavou a míchaje karty, řekl k ostatním spoluhráčům:
„Já dám bank!“
Hráli, a byť i nemluvili, bylo zřejmo, že je nuda nadobro zaplašena. Všichni přijímali karty z ruky Mackovy a s účastenstvím je „gustýrovali“34, jednu kartu přes druhou, a hleděli vždy nedočkavě, když „kupoval“ Macek. Mezi hráči stále se posouvaly drobné peníze, brzy prohrané směrem k Mackovi a zas vyhrané z banku na hromádky jednotlivých hráčů.
S největším účastenstvím pozorovala hru Pepa. Běželoť o peníze a dnešní den dosud nebyl skončen; ještě zbývala noční kavárna a tam se také nesmí bez peněz. Hlavně však věnovala pozornost hře Mackově a Pondělkově.
Pondělek sázel zpočátku velmi opatrně po několika krejcarech, nejvýš po desetníku, a jako by ho štěstěna chtěla navnadit, skoro stále vyhrával. Pak byl smělejším a vysazoval po dvoušestáku a po dvou, a zase skoro stále vyhrával. „Monajs“ Mackův přecházel pomalu, ale stále v majetek Pondělkův - a banku ubývalo, neboť ostatní hráči neprohrávali tolik, aby se schodek Mackův doplňoval. Macek pomalu se rozčiloval a neměl ani času, aby si zapálil viržinku. Dumlal zas už půl hodiny studeného slavíka.
Výhrami nabýval Pondělek odvahy, a když as po dvou hodinách zbývalo v banku Mackově něco přes zlatku, pronesl pojednou Pondělek stručně: „Hop ten bank!“
Macek položil karty a otázal se, jako by nebyl spolehlivě slyšel:
„Ty hopuješ?“
„No, abychom se s tím zbytkem dlouho nemořili!“ přisvědčoval Pondělek.
A „táhlo“ se tedy jen mezi nimi, kdežto ostatní hráči s účastenstvím přihlíželi. Koupil Pondělek, koupil Macek - a Macek byl „trop“. Pondělek shrábl rozbitý bank ke své hromádce a hledě s jednoho hráče na druhého, tázal se:
„Mám já dát bank?“
Přizvaní hráči přisvědčovali, ale Macek pronášel jednotvárně a na oko lhostejně:
„Už nehraju, dnes mám smůlu; pětka je v pekle jsem rád, že mi zbylo na večeři.“ 
Po prohře pil Macek pomaleji a méně často přistrkoval sklenici své společnici. Za to Pondělek někdy, míchaje karty a hledě na Pepu, hodil hlavou a pobízel ji krátce:
„Pij, Pepo.“
A Pepa tedy pila ze sklenice Pondělkovy a hleděla chtivě na vyhrané jeho peníze, kteréž shrnoval pod klobouk.
Uplynula další hodina. Pondělka štěstí neopouštělo. Spoluhráči jeho, kteří se na počátku dávali zmužile do hry, aby se o výhru Pondělkovu rozdělili, pozbývali pomalu chuti, neboť u Pondělka bylo jak učarováno; měli-li oni jednadvacet, koupil on jistě také tolik, a bylo-li jeho první kartou eso, dokoupil ke konci na „velusa“.
Z hráčů jeden po druhém odstupoval, a když zbývající ohlásil poslední sázku, páčila se výhra Pondělkova bezmála na desítku.
„Co ti zbylo?“ tázal se Pondělek hráče, s nímž měl táhnouti posledně.
„Osm švihlů,“ odpovídal tázaný.
„Hopni to!“ pobízel Pondělek kamaráda rozjařeně. „Ty těch osm - já všecko, ať nenesu nic domů!“
Bylo to lákavé nabídnutí. Hráč nadzdvihl klobouk Pondělkův, aby se přesvědčil, co mu kyne, a vida tam několik zmačkaných zlatek a hromádku drobného stříbra, přikryl zase bank a zvolal:
„Jedu pro ně! Tu je osm švihlů!“
Tentokráte trvalo „kupování“ neobyčejně dlouho. Spoluhráči Pondělkovu padaly samé figury, takže maje již plnou ruku karet, počítal teprve čtrnáct. Vztáhl ruku ještě jednou a dobral - sedmičku. Položil karty na stůl a hleděl upřeně na Pondělka.
Jako by tušil, jak věc stojí, promluvil Pondělek:
„Teď máš jedníka, viď? Heleď, jak mě držíš!“
A kupoval sám. Avšak štěstí zavěsilo se mu dnes na paty. Pondělek zvedl ke své desítce touše a obrátiv karty, zvolal:
„Koukej, nemohu za to!“ A sáhl pro peníze hráčovy, kterýž rozzlobiv se, mrštil kartami o stůl:
„Podruhé řekni, blivoni, že nás chceš svlíknout, a my zůstaneme sedět u svého piva!“
„Hra je hra,“ odpovídal chladnokrevně Pondělek, odstrkuje karty do prostředka. „Jednou já, jednou ty, jednou naše Anka - to je stará. Dám vám v neděli revanš!“
A potom zvedl klobouk, položil jej na židli vedle a jal se pomalu rovnati zmačkané zlatky a počítal z hromádky desetníků. Napočítal přes desítku.
Macek, před nímž stála dávno prázdná sklenice, hleděl upřeně na poklad svého soudruha a počítal v duchu s ním. Pepa upírala bezbarvé, ale nyní rozčilením blyštící se oči závistivě na peníze, a když zmizely v pomačkané, odřené tobolce Pondělkově, šlehla okem zuřivě po Mackovi, že prohrál. Ale Macek nepostřehl tento zlobný pohled. Díval se zdánlivě zcela lhostejně po hospodě a chvilkami zavadil o tvář šťastného Pondělka, kterýž rozjařen výhrou a pitím, méně opatrný než dříve, pohlížel lačnými zraky na Pepu. Macek věděl, co ten pohled znamená. Jako mimoděk otočil nyní hlavu k oknu a mrskl okem po Pepě. Seděla tu s rukama opřenýma o stůl a dívala se neodvratně na Pondělka. Neusmívala se, nemračila se, nemrkala ani - jako by hleděla na plot, a přece Macek věděl, co tyto dvoje zraky - Pondělkovy a Pepiny - spolu hovoří. Bylo tu vyzvání, vybídnutí, hartusení se strany Pondělka, a onen zdánlivě mrtvý, strnulý pohled Pepin odpovídal, svoloval, přisvědčoval, sliboval.
Macek věděl, že je odbyt. Prohrál pětku, skoro všecky své peníze, a Pondělek desítku vyhrál. Musil by býti slepý, nebyl by zkušeným Pepíkem, kdyby nechápal, jaký má význam tato okolnost.
Jeho kapsa je prázdna, - Pondělkova se naplnila; Pepa byla by neobyčejná ženská, kdyby byla na vahách, s kým dnes půjde domů a s kým ode dneška bude chodit. Aspoň tak dlouho, dokud Pondělek bude mít peníze.
Věděl tedy Macek, že vyšel dnes a sedí zatím posledně s Pepou - od „Basy“ že ji odvede Pondělek. Že se proto nezastřelí, bylo jisto, ale že ho Pepa opouští dobrovolně, bude pro něj v kruzích rytířů jeho zrna jakousi ostudou. Nemůže ji držet, ale kéž by o ni přišel dle obvyklého, platného u nich řádu! Se svým srozuměním, po vlastní vůli!
„Basa“ se prázdnila, ostatní společnost rozptylovala se do všech konců Prahy - zbývali už jenom naši tři hrdinové: Macek, Pepa a Pondělek.
Ospalý „basař“ přistoupil ke stolu a sáhl po kartách. Bylo to pokynutí, že je čas, aby poslední hosté taky zaplatili a šli, a Pondělek, pozoruje to, ponořil ruku do kapsy pro peníze, aby platil.
Ale Macek téměř zároveň s „basařem“ sáhl po kartách, uchopil je dříve než hospodský a nevšímaje si mrzutého pohledu výčepníkova, zvolal na Pondělka, nakláněje se přes stůl:
„Poslední hod, Pondělku! Vsaď pětinu, já sázím Pepu!“
Pondělek vzhlédl k Mackovi, sáhl jako nevědomky po kartách a jal se míchat.
„Nesázej, Pondělku, nehraj!“ volala Pepa. „Už to je, už nemusíš hrát!.“
„Nehraješ?“ tázal se Macek Pondělka a popelavá jeho tvář bledla, bylo-li lze vůbec to pozorovati.
„Pětka leží!“ vykřikl Pondělek, hodiv na stůl pět umouněných zlatek. „Nedělám špínu - nechci tě okrást!“
Pepa již mlčela a hleděla zarputile do hry. Bylo zamícháno, sejmuto, rozdáno, koupeno. - Pondělek obrátil „velusa“.
Zcela klidně složil Macek svoje karty, které ukazovaly devatenáct, přidal je k ostatním, posouvl je k hospodskému, kterýž stál u stolu a skoro již spal, a hledě lhostejně na Pondělka, promluvil jednotvárně:
„Máš ji! Ale zaplať si, co snědla a vypila!“ A na Pepu se již ani nepodíval.
Potom sáhl Macek do kapsy, vyňal několik desetníků, zaplatil svou večeři a pivo a zapálil si zcela klidně zbytek viržinky na plynovém plamenu nad stolem.
Za okamžik odcházeli poslední tři hosté z „basy“. Macek se třásl šoulavým, šeplavým krokem k Vyšehradu, ke svému bytu, Pondělek a Pepa kráčeli vzhůru ke Slovanskému vršku a k Dobytčímu trhu.
Pondělek má dnes holku a peníze, dnes může vybíjet noční brlohy do rána.