Za času Rudolfova stál v Praze na rohu Platejzské ulice zrovna proti kostelu sv. Martina pošmourný dům. Zevnější jeho podoba, jakož i ostatní jeho příslušenství, nebylo bez zvláštností, které oko mimojdoucího nemálo na sebe obracely. Bylť to příbytek nehrubě sešlý, zvenčí po stěnách zcela začouzený a zčernalý, bez ladu a skladu do všelijakých růžků a koutků vypouchlý – střecha goticky vyklenutá měla na místě štítu cimbuří, z něhož se dřevěná, poněkud obmešená vížka jak jehlanec vysoko nade střechy ostatních domů vypínala. Oken nebylo téměř pražádných na domě vidět, a nalézala-li se i některá mezi lištvami aneb sloupky lomenice, byla zazděna, některá i prkny zatarasena a toliko pod římsou hlavního průčelí bylo světlé, z barvitých sklenných částek složené okno, v oblouku s gotickou růží. V stejné rovnosti pod oknem nacházela se vrata nízká a špinavá ze starého dubového dříví, s vypuklou řezbou, představující čtvero dílů světa v rozmanitých symbolických obrazích. V hořejším pravém poli byla vyobrazena stará Evropa v podobě tura, Joviše nesoucího. V hořejším levém poli Asie v podobě slona, na jehožto hřbetě perský král Darius polyká delfína. V dolejším pravém křídle Afrika v podobě břichatého člunu, z jehožto paluby vylízá krokodýl, a konečně Kolumbia, obraz Nového světa, představující na vodě plovoucí ostrůvek, na němž stojí jezdec s dlouhým kopím. Nazad toho podivného stavení byla zahrada, obehnaná vysokou, místy porouchanou a v barvě s domem souhlasící zdí, a co do objemu dosti prostranná a dlouhá. Stromoví v zahradě husté a starověké – lípy, břízy, duby, v smutné mrákotnosti haluzy své přes zeď vypínajíce, udělují na této docela zpustlé a osamělé straně tomu příbytku ráz truchlivosti. Za letního počasí ozývalo se v této zádumčivé místnosti ze stinného skrytu temné švitoření ptactva; byliť to pěvci drozdovití, mezi nimiž obzvláštně černohlávek mutným vynikal piškotem. Vrány a kavky měly zde též své hony a rejdy, usedajíce brzo na střechy sousedního martinského kostela aneb na hřeben vysoké vížky toho domu, ba i neposedavá straka štěbetavým hlasem ohlašovala svou přítomnost, na vrcholu některého topolu na podobu lidského smíchu oušklebně se chechtajíc švástu menšího ptactva. Šel-li kdo okolo domu za dne, zastavil v slušné vzdálenosti, dlouhou chvíli vyvaloval naň zvědavé oči, udělal znamení kříže a spěchal dále. V noci však se mu každý dalekou zacházkou vyhnul, aneb musel-li přec okolo, urychleným krokem klopýtal ulicí, jako by se obával, že naň z domu vyskočí nějaká pekelná obluda. V tom příšerném domě přebýval toho času signor Giovanni Scota, medikus, vyhlášený alchymista, a jak vůbec sprostý lid soudil, velký černokněžník a halapartník nejosvícenějšího knížete pána Satanáše. Bylo to roku 1593 na den 25. máje před nedělí Exaudi, když se nad Prahou k půlnoci strhl nesmírný vichr, déšť a krupobití v průvodu hlučného hromu a nepřetrženého blýskání. Ulice byly jak vymeteny, a zvláště v sousedstvu alchymisty signora Scoty panovala hrobová pustota. Jako by v tomto koutě města nebydlelo ani jediné živé dušičky, všecko vůkol ticho a mrtvo. Ba ani dále po celé havelské čtvrti nebylo viděti v nižádném okně ni jediného světýlka, kteréž by oznamovalo bdění nějakého o svůj dům pečlivého měštěnína – leč vyšlo-li se fortnou v Prolomeném na široké náměstí Koňského trhu, viděn byl uprostřed toho rozsáhlého prostoru jediný člověk – člověk totiž visící na šibenici. Těch časův v městech pražských dály se zhoubné a nešlechetné vraždy v noci a ve dne, čímž Jeho Milost císařská pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi, aby se ve všech třech městech na ryncích hlavních, ba i na dlouhých a širokých ulicích dřevěné pološibenice ustavěly, a šibenice takové slouly justitiae. Na takové justicii uprostřed Koňského trhu visel za oné nadřečené bouřlivé noci člověk, podvečer teprv pro vraždu odpravený. Divoký vichr prudce mrtvolou klátil, až železný kruh, v němžto byl provaz na hřebu upevněn, šeredně vrčel a vrzal. Ponocný, ozbrojený podle císařského nařízení oštěpem i kordem a mající až do bílého rána mrtvolu střežiti, hrůzou bouřlivé té noci uchvácen ze svého stanoviště utek a uchýlil se do krčmy U Černé růže. Na šibenici však objevil se zápas podivný, příšerný, ba i poněkud veselý. Pravice totiž toho odpraveného zlosyna obživla a zápasila s kruhem železným, aby napomohla hrdlu vymknouti se z uvolněné kličky v železném kruhu upevněného provazu. Tíže těla, na prosto u větru visícího, překážela tomu usilování mohutné pravice nemálo. Nebojácný pozorovatel byl by v zažehavých okamžicích blesku pozoroval, že se na mrtvole víčka vypouchlých očí podle opětovaných rázů zuřícího hromu protrhují, že i snad pysky křečovitě se svírají, že i dlouhé, lijavcem zaplavené vlasy nakloněné hlavy zoufanlivě se ježí, jako by procitlá jiskra jižjiž umořeného života obrovskou silou do všech údů a záhybů těla znovu se rozlévala na zachování hrdla posud mezi obživení a smrtí se zmítajícího. Konečně vzmohly se i nohy a křečovitými pohyby obratům těla napomáhajíce, vydatné nalézaly podpory v levém ramenu, kterému se podařilo chopiti a držeti se trámu. Než marná práce, marné namáhání! Nohy počínají znovu křehnouti, mráz smrti se opět vrací do všech údů – víčka očí se zavírají, pravice počíná zas klesati, hlava se kloní níže do kličky provazu, ještě jen jediný okamžik – pěna vystupuje nešťastníku z úst tu náhle nezkrocený blesk, provázen třeskotem hromu, zabrázdí v hustotě mraku a naplní celé vůkolí sirou a světlem, i – rozrazí kůl. Mrtvola spadla na zem, majíc provaz okolo krku, a vytržený hřeb zařinčel v oblázkový kámen, až se zajiskřilo. Člověk ten ležel drahnou chvíli v mrákotné mdlobě. Vzpamatovav se, počíná natahovati a omakávati údy, jako by se chtěl přesvědčit, zdali není sen, co se s ním dálo. Byltě naživu. Vedle něho leží bleskem roztříštěná a napolo spálená šibenice. Posadí se, bázlivě se ohlíží na všecky strany, a sbíraje svoje porůznu rozplašené smysly, počíná přemítati o svém stavu, o svém zázračném zachránění. První jeho myšlénka jest, kam se nyní uchýlit, aby neuvázl poznovu v nalíčených tenatech pochopů a ponocných, po ztišené bouři na své stanoviště se vracejících. Na krku cítí posud provazu děsné přiléhání, i namáhá se, aby se ho zprostil, jehožto zamotaná klička nechce pustit svou oběť. Bouře se utišila, mračna se protrhují, a z tmavé fortny nebes vystupuje měsíc v průvodu stříbrolesklých, kadeřavých obláčků a oblévá jeho nešťastné týmě utěšenou září. V tom se náhle ozvou kroky. Jak plachá laň pozvedne oběšenec hlavu a bystrým okem hledí do ulice k jindřišskému kostelu. Kroky se blíží a slyšeti temný hovor. Divoce vyplašen sebéře se nešťastník ze země, a jakkoliv mu i nohy poklesávají, ubíhá dle možnosti z osudného místa. Dostal se do fortny v Prolomeném, je v svatohavelské čtvrti, zaskočí pak v loubí – vleče se dál a dále, a octne se konečně u dubových vrat příšerného domu signora Scoty. Zde však se mu zdá, že slyší z jiné strany koňský dupot. U havelského kostela blýskají se lucerny a v měsíce záři zalesklé zbraně městských halapartníků. V nesmírné ouzkosti bije kamenem na dubová vrata a kvílí zoufanlivým hlasem: „Otevřte! Otevřte!“ Urychlené kročeje ozývají se z ulice, slyšeti řinčení zbraně, slyšeti již také volání: „To nějaký bandit! banditi“ Nešťastník jest v největším nebezpečenství – udeří kamenem na vrata podruhé – potřetí – vrata se rozlítnou, on vrazí do domu, sklesne unaven tolikerým namáháním na jeho prahu – ponocní a halapartníci se náhle vyřítí, chtějí ho uchopit – vtom se vrata za ním zavřou – jest zachráněn. Bylo o šesté hodině z rána na půlorloji, když zachráněný oběšenec procitl z hlubokého spánku. Mne si oči, probírá se z malátné pomatenosti, ze vzpomínek děsivých snů. Hrůzy minulé noci zmítají se posud v jeho myšlénkách divokým sledem – vidí šibenici, slyší vichřici a burácení hromu, řinčení zbraně, volání a dupání pochopů – zdá se mu, že jest opět uchopen a vlečen na popraviště, vyskočí jak šílenec a pronikavým vzkřikne hlasem: „Tedy jsem přec ve vašich rukou!“ „V mých rukou, ubohý jinochu!“ ozve se nato hlas s klidným, vážným důrazem. Nešťastník pozvedl zraku v tu stranu, odkud se tento jemný hlas byl ozval, a spatřil před sebou muže v černém aksamitovém taláru. Byl výtečného vzrůstu, tváře příjemné, ačkoli bledé a kostnaté. Vysoké jeho čelo, hojnými brázdami zryté, prozrazovalo mohutnost v důmyslném bádání obvyklého ducha, věneček bílých vlásků okolo skrání se vinoucí, orličí nos, vyšlehující paprsky pod hustým obočím zapadlých očí, ústa pevně zavřená, vousy stříbroskvělé až do polovice prsou sáhající, všecky tyto jednotlivosti jeho zevnějšku neobyčejného, velebného jevily muže. Toliko na vypouchlém hřbetě jeho orličího nosu démonická tkvěla známka – snědá totiž bradavice, v podobě křížového pavouka, mající do sebe tu podivnou vlastnost, že se vždy uzardívala v plamenné barvitosti, jakmile v hlubinách jeho duše divoký se probouzel chtíč aneb hněvivá vášeň. Naopak oběšenec, jenžto se právě z divokých snů byl protrhl a jak šílenec z měkkého lůžka vyskočiv, k nohoum mu sklesl – takměř holobrádek, as dvacítiletý – přitom ale mohutných svalů a údů. Obličej jeho měl panický, skorém ženský výraz. Modré, trochu zádumčivé oči, nos útlý, kadeře rusé a hebounké, po takových událostech v divokém nepořádku po šíji se prsténkující, na kteréž viděny byly krví zalité pruhy, svědčící o zápasu minulé noci. Klečel před vážným kmetem v hluboké zkroušenosti a tiskl na jeho ruku rtíků svých vděčné zulíbání. „Aj, mladý sokolíku“ – oslovil ho stařec -, „z jakého žalostného osudu se vidíš, žes tak zoufanlivým hlasem vybouřil mou útrpnost? – Kdo jsi?“ „Oběšenec,“ odtušil mladík. „Jakže? – Oběšenec? – Byls oběšen – aneb ses oběsil sám z omrzelosti života?“ Mladík sáhl si při této otázce velebného starce pravou rukou na krk, povážlivě jej omakávaje, pak s truchlivým pohledem neblahých upomínek, ano se slzami v očích jal se takto mluviti: „Ano, byl jsem oběšen o šesté hodině odpolední, totiž odpraven rukou katovou uprostřed Koňského trhu na prostřední justicii naproti domu císařského rychtáře.“„Je-li možná!“ zvolal velebný kmet jaksi u velikém potěšení a bradavice začala se mu na nose červenat. „Tys oběšen? – A žiješ? – mluv, mluv, kterak se to všecko událo? – Nacházíš se v domě doktora Scoty – a já sám jsem doktor Scota!“ „Jeť to podivná historie, co se mi přihodilo“ – hovořil mladík dále -, „a jestli vás, vzácný můj dobrodinče, svým vypravováním neomrzím, milerád vám příčinu svého neradostného povýšení povím – ale dříve bych prosil o něco jídla a nápoje, jsemť lačný jak vlk.“ Doktor Scota vytáhl z kapsy píšťalku, zapísknul, a píšťalka vydala tak ostrý, tak pronikavý zvuk, že si jinoch, jenžto se byl zas na sedadlo posadil, bezděky zacpával uši. Nedlouho nato otevřely se dvéře tmavé komnaty a vstoupila jakási stařena, nesouc na stříbrné míse část zvěřinové plece a koflík červeného vína. Muselať stařena ptáka podle piškotu znáti, poněvadž hned přinášela, oč se jednalo. „Postav, Abigailo“ – řekl Scota, a stařena postavivši pokrm a nápoj na malý stolek, bez slova promluvení, aniž bylo slyšeti jejího kroku, zase odcházela. Byloť to podivné zvíře, ta Abigaila! – Malá shrbená postava v tmavobrokátových šatech, s přidlouhlým brunátným obličejem jako na mumiích a majíc na hlavě čepec s dlouhými, po stranách do výše se pnoucími fábory, podobala se nemálo upírovi (u přírodozpytců phyllostoma spectrum), jenžto v noci po spících lidech a zvířatech slídí, aby jim ostrým svým jazykem vysoukal krev. Mladík se také nemálo ulekl, když po něm při odcházení střihla jedovatýma svýma očima. Ještě jednou u dveří po něm se obrátivši, zajiskřila očima jak kočka v měsíci březnu. Když pak mladík touhám svého žaludku učinil dost, jal se vypravovati následující: „Pocházím z Hory Kutny a podle matky ze slavného to patrického rodu Ruthartovičů, druhdy pravoslavného za časů Jindřicha Korutanského a Lucenburků. Byliť jsme dva bratři, dvojčata, jeden druhému tak bezpříkladně roven a podoben co do tvářnosti, hlasu, chůze a pohybování těla, že sám císař Maximilian přišed na cestách svých roku 1574 na Horu Kutnou, dal si nás zavolati a milostivě nemálo se podivil podobenství našemu. Po smrti matčině, která z následků našeho porodu byla umřela, odebral se náš otec s námi malými ještě dítkami do Prahy, a tož za příčinou prý velkého nepřátelství s kutnohorskými měšťany, a opustiv na úkor svých předků stranu jednoty bratrské, kteráž zvláště na Kutné Hoře s velkým se potkávala protivenstvím, zjevně se přichytil katolické strany. Otec náš byl podivný muž. Nemluvný, zasmušilý, neobyčejně bledý, a pravilo se o něm, že provádí alchymistické umění, poněvadž prý ve svých skrýších nesmírné ukrýval poklady. Sotva jsme do Prahy přibyli, učitelé byli nám dáni téhož učení, jakéhož se byl otec přichytil, všechno společenství s druhou protivnou stranou přetrženo, a v dospělejších letech byli jsme odevzdáni v pečlivou ochranu otců jezovitů v koleji sv. Klimenta. Otec náš, abych již jeho a jméno rodiny naší projevil, Jakub Bartoš z Kurcínů, zakoupil sobě na Dobytčím trhu onen velký Faustův dům takzvaný naproti klášteru Slovanskému, a docela nás dítky zůstaviv péči nadřečených velebných otců, v příbytku svém před ostatním světem se uzavřel a dokoná se odevzdal studiím alchymistickým. My, synové jeho, velmi zřídka jsme jej vídali, toliko někdy o	některých svátcích, když k nám poslal fámula svého, abychom jej navštívili k soukromé hostině, podařilo se nám spatřiti jej tváří v tvář. Ten Faustův dům byl všelikými podivnůstkami naplněn, a co jsme tam obyčejně vídali, vzbuzovalo naši zvědavost u velké míře, ačkoli jsme toho na otci nikdy nedovedli, aby nás byl zavedl do tajnějších komnat svého příbytku. Tak kupříkladu stála v tom domě u schodů postava velmi ozdobná, představující cudnou Dianu s lukem a šípem, avšak nestřílela, alebrž každého, kdo se k ní přiblížil, vodou postříkala. Na temné chodbě, vedoucí k tajnému pokojíku otcovu, ležely dvě sfingy, kroutící přehrozně svítícíma očima. Na zahradě přepodivnými zámořskými květinami vykrášlena stála mramorová kašna, naplněná mnohými stříbro a zlatolesklými rybami, a u velikých železných klecích nalézala se dravá zvířata, kupříkladu vlci, ostrovidové, hyény, ano i několik pardálů rozličného druhu. Velmi zřídka bylo nám dovoleno otcův dům navštěvovati, a kdykoli se to stalo, jen na krátký čas a toliko v přízemní síni, krásnými malbami okrášlené, vítal a častoval nás otec. Dle svého obyčeje vždy velmi málo mluvíval, podivně po nás očima mhoural, a po skončeném obědě políbiv nás v čelo, též nemálo neobyčejným způsobem odcházel. Když totiž dlouhou holí na strop té síně udeřil, spustily se mu schody na zem, po kterých nahoru vylezl, a za ním se zase do výšky ztratily. My bratři, dvojčata, já Vilém a druhý Jošt, žili jsme vespolek v podivné, nerozdílné lásce. Jako by naše duše byly srostlé, týmž způsobem i naše těla nerozpojitelnou mocí zdála se býti k sobě přichýlena – my spolu v stejnou dobu léhali a vstávali, v stejnou dobu a docela v stejné míře jídali a pili, jeden bez druhého z koleje nevyšel, jeden bez druhého nezaplakal a se nezasmál, a čemu se jeden naučil u vědách a umění, tomu i druhý – nic míň, nic víc. V jediné toliko věci jsme se neshodovali – v modlení. Když on se modlil, nemohl já se modliti, a když se to stávalo, pociťovali jsme na těle a na duši vždy nesmírnou bolest a trýzeň. Tak jsme žili pod dohledem svých pěstitelů dosti spokojeně a blaženě až do dvacátého roku. Tu však přikvapila na poklid našich duší nenadálá pohroma. Bylo to v měsíci máji, když jsme z otcova rozkazu odebrali se do jeho domu. Byloť již pod večer, doba to návštěvy neobyčejná, jak se dříve nikdy nedělo, když jsme vstoupili do domu. Přišedše k zahradní mříži, chtěli jsme právě do zahrady vstoupit a tam dle obyčeje čekat, až by nás byl otec svým fámulem dal zavolat, vtom však nás zachvátilo přepodivné, nikdy námi nevídané divadlo. Spatřili jsme totiž v lesku zapadajícího slunce ženu pře spanilou, nad všecken obyčej krásnou, ana sedí na mohutném tygru a u velké veselosti se projíždí po zahradě. Bylať jako Amazonka Penthesilea jen lehce přioděna. – Ach, při této vzpomínce všechny žíly v těle mi sladkobolnou, vroucí touhou pohrávají – vidím ji v duchu, jako tehdáž, tu božskou, nepřemožitelnou ženu! – Seděla šikmo na tygru, spanilé objevujíc nožky neocenitelného půvabu. Její tílko bylo outlé a štíhlé a houpalo se v jezdění jako lašťovka na vlnách větérku – její oči – ach, možno-li popsati její tmavé, a přece tak žhavé oko, hroužící své plamenné šípy do nejtajnějších hlubin omámené duše! mezi polootevřenými rtíky korálové ohnivosti bělely se perel čistější zoubky – nad skvělost havraní peruti černější splývaly vlasy v nesčíslných prsténcích po její šíji, její prsa napolo obnažená dmula se v přechvatu rozpustilého vyražení jako na výsluní dvě pukající lilie – její obličej, ačkoliv bledý, měl dokonalý ráz anděla, který jeví sílu k zápasu s bohem – levicí držela uzdu a v pravici růži. – Stáli jsme jako v sochy proměněni. Vtom mrštila po nás okem, usmála se vábně jako siréna, a trhnouc tygrem zmizela za bezovým keřem. V tomže okamžení ozvalo se též temné zvonění domovního zvonu – fámulus se objevil a vedl nás k otci. Byliť jsme ještě jako ve snách, když jsme vstupovali do síně. Proti všemu obyčeji nalezli jsme tenkráte otce ve společnosti dvou mužů. Jeden z nich byl nám znám. Byl to Matouš Filomén, opat kláštera Slovanského, poněkud přitloustlý to pán s náramně zbožným výrazem obličeje druhý, jehož nám otec později jmenoval, tajný rada a první komorník Jeho císařské Milosti Rudolfa II., pan Jáchym Lang, vysušený to mužík prostřední výšky s malýma potutelnýma očima, se sporými, přičervenalými vousy na bradě a pod nosem, ostatně velmi kostnatý. Co jakousi zvláštnost měl pod očima velmi přimodralé prouhy. – Otec seděl u stolu, jenžto byl pokryt černým aksamitovým pokryvadlem – s tváří nesmírně bledou, téměř již zsinalou, oči maje potaženy nejasnou blanou, držel v pravici pergaménový list, a dutým, hrobovým hlasem jal se takto mluviti: ,U přítomnosti pana opata Matouše Filoména a komorníka Jeho Milosti císařské pana Jachyma Langa, dvou milých mi přátel co svědků, oznamuji vám, synové drazí, že ještě této noci o dvanácté hodině půlnoční s tímto světem se rozžehnám a odejdu tam, kde slunce nesvítí, anobrž pochodně září sedmero planetních duchů: Aratrona, Bet- hora, Falega, Ocha, Hagitha, Ofiela, Fuela. Zde vám odevzdávám poslední svou vůli' – a přitom mi podal třesoucí se rukou pergamén, najdete zde zaznamenány všecky poklady, jaké tento dům chová a kterýchž jsem vydobyl neunavenou pracovitostí a nevšedním uměním z tajného lůna přírody. Sedmý den po mé smrti vstoupíte v nápadnost veškerých mých statků, a poslušní budete po jeden celý rok dvěma svým poručníkům a hajitelům vaší duševní – hajitel takový jest pan Filomén – a vaší světské bytostia hajitelem takovým bude pan Jáchym Lang. Mnoho lidí se bude o to pokoušeti svésti vás s dráhy, kterou jsem vytknul v posledním článku poslední své vůle – dobrodružní hejskové, zhýřilé ženy a panny, ano všelijací jiní prostopášníci budou vám chtít lichotit, aby vás získali ou- skokům vezdejšího života. Vy však neopustíte tento dům až po roce, a s veškerými po mně pozůstalými poklady o – debéřete se do Svaté země, tam se usadíte na břehu posvátného Jordánu a rok a den budete se koupati den po dni vždy před východem slunce v jeho vlnách. Přísahejte, že tak učiníte! My sklonili oba hlavy a odříkávali přísahu, kterou nám opat Filomén předříkával. Při tomto obřadu počal otec náš nesmírně kňučeti a výti jako nějaký pes, když se kope a bije, a my jaksi sklíčeni nesmírnou lítostí, počali při odříkávání té náboženské formule přežalostně plakati, a nepřestali jsme dříve, až se i přísaha dokončila. Tu se i otec zas upokojil a dokonal svou řeč: Po roce a dni, když jste koupele svědomitě skončili, můžete se odebrati, kam budete chtít, stanete se svými pány můžete konati a prováděti, cokoli vám libo. Ale nyní mi více neodcházejte z domu a pilně si zde střežte svých pokladů. Po těchto slovech chopil se otec své holi, udeřil na strop, ten se rozevřel, spustily se mu schody a on vylezl se svými přáteli nahoru. V jich náručí skonal o dvanácté hodině, a druhého dne byl pochován též o dvanácté hodině půlnoční ve vší soukromnosti na hřbitově kláštera Slovanského u přítomnosti pana Jachyma Langa, opata Filoména a všech ostatních řeholníkův Slovanského kláštera, držících pochodně při tom smutném obřadu. Po jeho smrti meškali jsme celých sedm dní, jak nám byl otec přikázal, v dolejší síni aneb na zahradě – avšak nevzpomínajíce dále na otce, jenžto se nám svým samotářstvím příliš byl odcizil – anobrž v blaženějších těkajíce vzpomínkách na čarokrásnou krotitelkyni otcova tygra. Tygr seděl ve své kleci, zádumčivý a nehrubě si nás všímal, když jsme se k němu přiblížili, toužebnýma zrakoma hledajíce Amazonku, ježto neseděla více na jeho okrouhlém hřbetě. Jako by i sám tygr našim touhám byl porozuměl, smutně na nás hleděl, ano i někdy zakňučel úpěnlivě. Konečně chýlil se sedmý den k svému konci, lhůta od otce nám vyměřená, po jejímžto vypršení měli jsme vstoupiti v nápadnost veškerých statků a pokladů. Měli jsme nepokojnou noc. V našich žilách divoké proudily zážehy jakési vášnivé nedočkavosti, kterou jsme si v rozumu nikterak nemohli objasniti, aniž si osvědomiti příčinu jakési rozháranosti citů, která se našich srdcí byla zmocnila. Místo spaní objímali jsme se na lůžku, líbali, tiskli jeden druhého, ano i skřípajíce zuby, škádlili a štípali jsme se jako rozpustilá děcka. Vybřesklo nad Prahou slunce osmého dne. Sotva jsme byli přioděni, tu se i záhy dolejší komnata naplňovala rozličnými osobami. Fámulus nebožtíka je uváděl. Pan Jáchym Lang a opat Filomén co executores testamenti, z úřadní strany: kancléř novoměstské rady pan Jiřík Haidelius, písař a dva páni konšelové, prokurátor císařský pan Boček z Dubiny a Justin Kuna, rychtář Nového Města pražského. U přítomnosti těchto úřadníkův otevřel pan Jáchym Lang zapečetěný kšaft, jehožto věrný opis na pergaméně otec nám byl před svou smrtí doručil, a chroptícím předčítal hlasem. Mimo obyčejné formule a klauzule, mezi nimiž zvláště artikul o naší jordánské koupeli vynikal, vypočetl následující statky na hotovosti a penězích. Předně: sedmero zlatých prutů z ryzého zlata, jeden každý půl lokte pražského dlouhý a na dva palce tlustý, za druhé: sedm čistých perel u velikosti lískového ořechu jedna každá, pak sedm bílých diamantů u velikosti jeden každý bohatého hrachového zrna, pak sedm červených diamantů a rubínů téže velikosti, sedm žejdlíků granátů českých, sedm tisíc dukátův čistých, sedm tisíc tolarův čistých, sedm tisíc kop grošův míšeňských, a všecko v železné pokladnici pod sedmi zámky velmi opatrně zavřeno a uchráněno. Mimo to ostatní majetnost: Faustův dům se zahradou a divokými zvířaty, s knihovnou, obrazárnou a alchymistickou kuchyní. Po přečtení těchto článků odevzdal pan Jáchym Lang protokol kancléři a konšelům k potvrzení a podepsání a vyplatil příslušnou daň z nadřečené nápadnosti prokurátorovi císařskému a též rychtáři novoměstskému – a my dva sirotci co dědicové a nápadníci veškerého jmění byli jsme nato v průvodu všech přítomných pánů uvedeni do hořejších komnat, kde se nám i vskutku nadřečené poklady objevily. Když pak všickni odcházeli, velmi dvorně a uctivě s námi se rozžehnávajíce, pošeptal mi pan Jáchym Lang do ucha, že navečer se opět u nás dostaví a nejskvostnější nám ukáže poklad. I dočkali jsme se večera s nemalou netrpělivostí. Pan Lang se dostavil v skvostném aksamitovém oděvu. Bez slova promluvení vedl nás do otcova laboratoria, kde jsme spatřili reverbáře, retorty, sublimatoria, kovové nádoby a všelijaké jiné lesknoucí se náčiní – i stiskl pak na stěně nějaké péro a objevily se tajné nízké dvéře, a když je pan Lang otevřel, vstoupili jsme do velmi prostranné, okrouhlé komnaty, benátskými čalouny po stěnách a na podlaze valně ozdobené. Hned při vstoupení do komnaty jakási libostná vůně mile dorážela na náš čich, a ačkoli uprostřed té krásné komnaty stůl se objevoval hojnými svícemi ozářený a celý pokrytý skvostnými nádobami, z kterých vystupoval zápach vonných jídel a nápojů: přec nad všecko to upoutal hned v prvním okamžení naše zrak v jakýsi utajený výklenek, proti dveřím se nacházející a zakrytý rudoplamennou rouškou. Nám dvěma jinochům dvojčatům tlouklo při tom pohledu srdce potajnou touhou a bázní. Mlčky kráčel Lang dále, dal nám rukou znamení, abychom ani slovíčka nemluvili, a pak zlatou uchytiv šňůru, zatáhl, rouška před výklenkem zašustěla, vtom i ozvala se jako pod zemí sladká, milostná hudba, a před našimi zmámenými zraky objevil se obraz – obraz oné milostenky ze zahrady, na tygru jezdící. Bylať zde na obraze tatáž půvabná postava, tytéž dráždivě vděky a svůdné krásy jejího obličeje a těla, totéž v srdce šlehající zažehnání jejích přepodivných okouzlujících očí. – Jako bychom byli zbloudili v záhubné kolo onoho pověstného hada, jenžto již pouhým svým pohledem i nejsilnějšího tvora tak dlouho mámí a otravuje, až konečně jako opilý jeho zubům klesne za kořist – taktéž se nám dálo zde. V našich žilách začály se divoké plameny chtíčů vzmáhati, srdce, jako by nám pukalo, počalo se svírati v bolestné roztouženosti, slzy se nám řinuly po lících, nohy se nám chvěly jak osiky, rozevrouce náruč, vrávorali jsme obrazu v ústretv, vzdychajíce vypráhlým jícnem jako žíznivý poutník po svíží studánce. Čím více však jsme se přibližovali obrazu, tím více se tento do stěny tratil, jeho barvy bledly, ochabovaly a mizely, a toliko jeho tmavých očí plamenná kola svítila podálně jako třpytící se hvězdy v létavém mračnu. Náruživost naše rostla, až i dosáhla nejvyššího stupně rozčilenosti. Řítíme se na stěnu jako rozezlení turové, a když jsme do ní vrazili, zmizel zcela obraz – v tom však okamžení zarachotila podlaha, objevil se v ní otvor, a z něho vystupovala hlava, pak šíje, pak plece, pak i napolo obnažená prsa a konečně celá postava naší horoucně vytoužené Amazonky. Lang zmizel v protějších dveřích. Popisovati blaženost, kteráž nás toho večera v náručí divoké Amazonky jak lesní proud zaplavila – byla by malicherná, horoucnosti mých citů nedůstojná práce. – Než záhy po medovině přišel pelyněk. Po večeři a nasycení všelikým nápojem usnuli jsme v krásném trojlistu spojeni. Spal jsem tvrdě, jako by tělo bylo dostalo uspávajícího nápoje, a mně se i zdá, že se tak stalo, ačkoliv jsem dobře cítil mohutné proudění svého duševního života. Uprostřed blaženého spánku, ačkoli jsem se z něho neprobudil, pocítil jsem nenadále v levém křídle plic ostrou, pronikavou bolest, jako by mně byl někdo dýku do prsou vrazil. A hle, když jsem se ráno probudil a víčka očí pootevřel, nemálo jsem se podivil – i probouzel jsem se víc a více z lenivosti a spatřil jsem vůkol postele státi biřice, halapartníky a dva konšely městské rady. Amazonka byla zmizela a vedle mne ležel bratr můj Jošt zavražděn a proklán vlastní mou dýkou. Z levého křídla plic řinul se mu valný proud zčernalé krve. Já byl uchopen, do žaláře vlečen, před soud postaven, a poněvadž jsem na všecky od soudců činěné mi otázky neodpovídal, byl jsem co bratrovrah k smrti odsouzen a včera o šesté hodině na půlorloji odpraven na prostřední justicii Koňského trhu. Svatou však toho mám vědomost, že jsem bratra nezavraždil, jak to i posud cítím na levém plíci, a co nevinný člověk musil jsem podstoupiti ohavnou smrt.“ Tak ukončil jinoch smutnou historii svého mladistvého života. ,Hahaha!“ smál se a jásal Scota jako u vytržení, a bradavice na nose se mu třpytila jako červený uhel. „Buď mi trojnásobně vítán, neocenitelný, nesmrtelný oběšenče! Z jiného tvého nevinnějšího moku, nežli je tvá nevinná krev, zázračný vypučí květ! – Ploditeli neocenitelného pokladu, jehož již půl století hledám; ty jediný otče a tvůrce pravdivé zázračné mandragory!“ Vilém náležel nyní Scotovu domu. Vyobcován z veškerých poměrů milého s lidmi obcování, co bratrovrah odsouzen a odpraven na šibenici, za šťastného se musel pokládati při zázračném navrácení se do života, že nalezl útočiště, kde mohl prozatím bezpečně trvati, a kdyby se mu i zachtělo vrhnouti se opět do víru hlučného světa, snadně mohl i toho docíliti po tajném ujití z Čech a kdesi na jiném místě utvořiti sobě nový pozemský blahobyt. V pražských městech roznesla se o jeho zmizení se šibenice pověst, že snad byl od „anatomáků“ ukraden, tenkrát tak zvaných mediků, kteří se tím zaměstnávali, že mrtvá lidská těla rozřezávali a otevírali, a jak co v těle leží, zvláště žíly, prohledávali a zpytovali. Vilém, poněvadž bratr Jošt byl zavražděn, jediný a poslední potomek z rodu Kurcínů, byl dosti vesel ze zachránění svého života i dosti zdráv na celém těle, vyjímaje toliko levé křídlo plic, které jej posud od toho okamžení, co jeho bratr dýkou byl proklán, nemálo citlivě bolelo a jaksi palčivě hnětlo, až i po chvilkách silně pokašlával a krev vyhazoval. Scota obracel všechnu svou, takměř otcovskou péči k jeho tělesnímu i duševnímu prospěchu. Vařil mu lektvary na zahojení plicního neduhu, a zádumčivost jeho v truchlivých vzpomínkách ponořeného ducha zažehnával rozkošnými rozprávkami o spasitelnější budoucnosti, zvláště mu však podivnou naději na mysl uváděl, že opět spatří bratra a zázračnou Amazonku. A hle – neduh plicní ponenáhlu mizel, kašle ubývalo, a než uplynulo deset neděl, dýchal již Vilém z uzdravených prsou. Po ten celý čas svého důtklivého neduhu byl obmezen na jednu, trochu přitemnělou komnatu s vyhlídkou do zahrady. Mimo měkké lože a jedinou skříň s knihami asketického obsahu nenalézalo se v tomto příbytku jiného nářadí, a Vilém nesměl překročiti práh své skrýše po všechen čas, co trvala jeho churavost. Když však vočihledě pookřál a zesílil, vstoupil doktor Scota jednoho večera, skorém již o půlnoci, do jeho komnaty, vzbudil spícího mladíka, a posadiv se k němu na lůžko, následující jal se k němu hovořiti: „Milý Viléme, nešťastným, avšak nadmíru nezaslouženým osudem vyloučen byls z lidské společnosti a navždy odevzdán v zapomenutí hrobové. Mimo tento dům nejsi více na světě – mimo tento dům praví o tobě svět, žes rukou katovou zhanobená mrtvola, bídný pod rukama anatomáků rozkouskovaný oběšenec, jehožto skutečný osud v Praze ani jediná živá duše netuší. Vstoupením do tohoto domu nabyls nového oživení, nového zrození, uvnitř tohoto domu povstal tobě nový, ačkoliv co do prostoru a tělesné volnosti velmi obmezený svět. Než připomeň si osud člověka, který k doživotnímu žaláři odsouzen, přikován k železnému kruhu, v podzemních sklepích bez požitku blahodárného paprsku světla ničemný svůj život tráviti musí – kdežto ty naopak obmezen toliko stěnami, světla a všech jiných prostředků k nasycení tělesních chtíčů a potřeb užívati můžeš. Více však tobě zvěstovati musím, a zajisté tím potěším tvou, mnohými vědami napájenou duši – duševní tvůj prostor bude zde rozšířen: – opásám tvého mladistvého, bujarého ducha mohutnou perutí a v neznámé, posud netušené říše jej zašlu, by vypátral a zdvihl poklad, který jsa toliko majetností veškerého člověčenstva, státi se i musí majetností člověka jednotlivce, totiž poklad, který tě učiní rovným bohu. Oč se druhdy nyní v gehenně úpějící plémě kleslých andělů pokoušelo, oč se i pokolení astoretů marně s obrovskou silou namáhalo, po čem se i snaha jiných duchů velikánů napínala – otevřití totiž Knihu sedmero pečetí, a spatřiti bez omráčení slabých svých sil Beránka Tvůrce, o kterém anachoreta patmoský toliko ve spaní blouznivé míval zdání – ano přiosobiti si onu sílu, která z rozpadávajícího života tvoří život kvetoucí – i nebyloť nikoho ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, který by uměl otevřití tu knihu a pohleděti do ní. – Tobě jedinému dána síla a moc, neboť jsem poznal kořen plemene tvého. Vstaň, oblec se a následuj mne!“ Když se to stalo, kráčel alchymista, maje v pravici lampičku, vážným krokem ze dveří a Vilém za ním. Ubírali se úzkou chodbou, až přišli k nízkým dubovým dveřím. Scota je otevřel, sestoupil as s třiceti mramorových stupňů, a octli se pak před jakýmsi z pěkného dříví vyklenutým a velmi ozdobně mnohými řezbami upraveným obloukem, který byl zastřen tmavou, řasnatou oponou. Po stranách oblouku stály dva sloupy ionického slohu a na jich příčním trámu skvěla se osvětlená zlatá slova „Θєῶν υϵραπϵία“, to jest podle starého mudrce Platona tolik co věda bohů. Scota zůstal před oponou státi a důrazným hlasem zvolal: „Durashaima!“ – Za oponou odpověděl na to jakýsi skuhravý hlas: „Maima!“Nato pojal Scota Viléma za ruku, odhrnul oponu a pokročil s ním o krok dále. Nalézali se v gotické komnatě naskrze pokryté na stěnách černým suknem. Na druhém protějším konci podlouhlé komnaty stál jakýs jehlanec, též zcela zakryt tmavým pokryvadlem, a před ním kmital se na třínožci červený plamínek. Nedaleko toho objevily se dvě mužské postavy, jedna pohodlně rozložená ve velké lenošce, druhá vedle lenošky stojící. Ten, co seděl, byl muž as padesátiletý, zsinalé a velmi brázdovité tváře, s hnědými, poněkud přičervenalými vousy na bradě a pod nosem, přistřiženými docela dle španělského způsobu. Jeho spodní oděv, jakož i sobolinou lemovaný svrchník byl též dle španělského kroje z černého aksamitu a docela jednoduchý bez všeho pozlátka a portiček. Okolo krku přiléhal mu v hojné záhyby nabíraný límec, skorém až k samým uším, a na hlavě, tak silně ostříhané, že bylo jen málo přišedivělých vlásků viděti, měl nízký biret. V pravici držel hůl s velkým zlatým knoflíkem a třapcem, a maje trochu kupředu nakloněný týl, hleděl do země, po které holí sem a tam rejdil, jako by kreslil aneb čmáral. Muž, jenž vedle něho stál, držel uctivě v levici klobouček, a byl to muž prostřední výšky, maje lícní kosti nesmírně vystouplé. Jeho sporé vlasy na podlouhlé lebce a vousy na bradě pýřily se do červena a z jeho ošklivých očí kočičích sršely jiskry. Muž v lenošce sedící pozvedl hlavu velmi zdlouhavě a povážlivě, pak zakroutiv přišedivělýma očima brzo k stropu, brzo zas k zemi, hbitě se otázal: „Incubus?“ S pevným důrazem odtušil Scota: „Incubus!“ „Incubus/“ zvolal ještě jednou u velikém podivení v lenošce sedící pán a kývnul Vilémovi prstem, aby přistoupil blíže. Vilém o několik kroků přistoupil, ale náhle se zastavil, a stál jako bloud ponejprv na výsluní, aneb lépe řečeno, jako by byl v tom okamžení zmrzl aneb zkameněl, bez slova promluvení, bez všelikého hnutí uprostřed komnaty; – avšak jedině v planoucích kolech jeho zraků soustředěn zdál se býti všechen jeho duševní a tělesní život. Byloť to přepodivné skupení! Pán v lenošce s polootevřenými ústy, shrbenými zády nejistýma po Vilémovi se díval zrakoma. Za Vilémem blíže opony stál Scota a s potutelným úsměchem před sebe hledě, mnul si prostředním prstem pravé ruky bradavici na nose. – Vilém však a muž vedle lenošky stojící hleděli jeden na druhého jako dva krocani v nejhorším rozdurdění. Bylť to zápas divoký, jizlivý a jevil se toliko v obapolném jitření jich ohnivých zraků. Hrobové spočívalo ticho v komnatě. „Hihihi!“ – vypukl v kohoutí smích protivník kostnatých lící. Vilém zaskřípal zuby. „Incubus?“ tázal se opět v lenošce sedící pán. „Incubus!“ odtušil s potupným smíchem muž vedle lenošky stojící a lícní kosti se mu úsměchem vydmuly jako dvě pohyblivé koule. Ale v témž okamžení mrštil sebou Vilém do povětří jako kapr, a již visel na šíji svého soupeře, strhl jej k zemi a oba sem a tam se kutálejíce a vztekle kňučíce, s neobyčejnou zarputilostí počali jeden do druhého tepat a kousat, až pod nima prach vystupoval, a nepřestali dříve, až byl Scota odněkud z kouta konev vody přinesl a je zaplavil v tak hojné míře, že se podobali zmoklým chrtům.  Kýho výra, pane Langu!“ zvolal pán v lenošce sedící poněkud rozmrzen – „co jste to kdy měl s tím mladým člověkem, že se tak rozvzteklil při vašem pohledu a vás na zem strhl, jako byste byl malomocnou hniličkou?“ „Přisámbůh, Vaše Milosti, já toho kousavého psíka ani neznám!“ odtušil tento, a byl to skutečně pan Jáchym Lang, císařský tajný rada a komorník. „Nezná! – Nezná!“ řehtal se Vilém v divokém smíchu. „Nezná – nezná! – Poklad! – Amazonka! – Tygr! – Vražda! – Vražda! – Hahaha!“ „Aj, signore dottore\“ – jal se pán v lenošce mluviti – „ten hoch jest šílený, a špatně se hodí k oněm záměrům, které, jaks mi sám chlubně vypravoval, s ním zamýšlíš. Řekls mi, že to tvůj bratrovec, na venku v lůně přírody vychovaný, neporušený, bujný to květ mohutné přírody, světlé zrcadlo tajných mocností, které prý jím – na povrch světla vystupují – nebesa pronikající Šalamoun na třínožci – a ajta tu jsem ho najednou shledal surovou nemotorností pobouřeného!“ Potkaly se zde dva nepřátelské póly minulosti,“ chytře vymlouval se Scota, a pojav mladíka za ruku, vedl ho až k lenošce a postavil před sama císaře, a to byl v lenošce sedící pán, totiž Rudolfus II., římský císař, český a uherský král. Lang si urovnával svrchník a límec na krku a postavil se za stolici svého pána. Pozorným okem pozoroval Rudolf mladíka. Nejprve vzal ho za pravou ruku, rozevřel mu dlaň, a pilně zpytoval čáry a linie, na ní se rozbíhající. Pak se mu podíval do oka – a jaksi v poděšení vyskočiv, zvolal: „Bufo cruciatus!“ pak hovořil dále: „Scoto, měj tento drahocenný poklad pilně na pozoru před našimi inkvizitory! – Amen!“ Po těchto slovech zaobaliv se více do svrchníku, dal znamení k odchodu a v největším podivení kroutě napořád hlavou, odešel s Langem z komnaty. Bylo spanilé letní jitro na zahradě královského hradu, když zárodek nově zasazených tulipánů vůkol mramorové kašny začínal pučeti v nejskvělejším květu, totiž zárodek oněch tureckých tulipánů, jichžto nejprvnější plémě císařský orátor z Konštantinopole co zvláštní květinovou okrasu s sebou byl přinesl a císaři Rudolfovi daroval. Uprostřed mramorové kašny stál na ocas svůj postavený delfín v přirozené velikosti, velmi pěkně řezbářskou umělostí vytvořený, a z otevřené tlamy vypouštěl prudký val křišťálové vody, která hrdě se vypnouc na vysoký oblouk, opět padala zpátky v lesknavou kotlinu studny, a v nesčíslné se rozprchujíc krůpěje, milou kropila závlahou nablízku stojící keře. Byloť to tenkráte přerozkošné sídlo, ta císařská zahrada na hradě pražském. Od mramorové kašny rozbíhaly se čtyry stezičky, posypané zlatolesklým pískem, k čtyřem háječkům ze stinného jilmoví utvořeným, kde zvláště přítulný břečťan mile se vinul po bocích útlých těch kmenů a rozkošné vzbuzoval upomínky na pud snoubenství v procitlém životě přírody, a v stinných těch ústupech stály zas do šestihranu vybudované domky na způsob orientálních kiosků. Co se v těchto kioscích za onoho času přiházívalo, o	tom nejlépe tenkráte mohl vyprávěti bledý měsíc, jenž přečasto za teplých večerů do těchto potajných chrámečků lásky polootevřenými okénky mutnou záři rozléval, ano s měsícem i pan komorník Jáchym Lang ledacos věděti mohl, poněvadž mu byly odevzdány a svěřeny klíče zadního tajného vchodu do zahrady. As padesáte kroků za mramorovou kašnou a za největším a nejskvělejším záhonkem sultánových tulipánů nacházela se široká chodba, po obou stranách lemovaná hustými keři růží, a vůbec tenkráte zvaná Chodbou vodometů, poněvadž zde vskutku sedm vodometů stálo umístěných v sedmihranu hvězdy, kteréžto zvláště za poledního vedra v otevřeném tom a přístupu slunce nejvíce odevzdaném prostranství žíznivé zemi po spádných stružkách vydatného udělovaly občerstvení. Odtud' se zas mohla noha poutníkova po rozličných klikatých cestách a stezičkách dále uchýliti v záclonné klenby hustolistého, ba mohlo se i říci, zpěvného loubí, poněvadž skorém z každé větvičky sladounké se ozývalo štěhotání nesčíslných slavíků, ano jako by zde i pažiť balšámem dýchala a vonně slzící ambrou, medovým zápachem a spolu i libým zpěvem naplněn byl vzduch a třpytící se průsvit mezi haluzemi. Na konci toho loubí vystupovalo se po několika stupních na nízkou baštu a odtud' zas vedl můstek na způsob mušle vypnutý a malovaný k nádhernému letohrádku, jejž byl druhdy vystavěl za panování Ferdinanda I. slavný italský stavitel Paolo de Stella. Nacházelať se zde pověstná Olympická síň, vykrášlená na obmítce úslužným štětcem dvorních malířů Arcimbalda a Rolanda Saveriho, objevujíc v ohnivých barvách všeliké milostné příhody nejmilostnějších bohyň Hesiodova a Homérova Olympu. Uprostřed síně stála mramorová socha, dílo to nějakého neznámého italského sochaře, představující v životní postavě Venuši, jižto staří nazývali καλλίπυγος. S pavlanu, okolo toho stavení na čtyry strany do všech čtyr úhlů vybudovaného, byla přerozkošná vyhlídka – z jedné strany na město Prahu, rozprostírající se po obou březích řeky Vltavy, ježto se dala stopovati co stříbrolesklý pás až k nejzazším lesnatým vrcholům zbraslavským – z druhé strany na rozlehlé, úrodné pole a vinohrady vůkolí příhradního, na královskou oboru s nově vystavenou myslivnou a dále a dále přes jiné splavné prameny, řeky, nivy, květuplná luka a pláně až k nejposlednějšímu obzoru, na němžto mlhavé hory splývaly s těkavými vlnami oblak a šedivých mraků. S milohrádku mohlo se po stinných stezkách kráčeti k Jelenímu příkopu, kde se i vskutku chovalo a krmilo celé stádo bystrých laní, srnců a parohatých jelenů, kde z tajného údolí, v němžto zakotveny byly hluboké klenby Daliborky a Bílé věže, ochlazující vystupoval výpar svížího potůčku, jenž kdesi se ztrácel v úskalí, křovinou utajeném. Odtud vystupovalo se zas po mramorových stupních nazpátek přímo k Lvímu dvoru, velmi opatrně hluboko do země vezděnému a opatřenému pevnou železnou mříží. U prostranném rejdišti bylo zde spatřiti čtvero lvů, silných, již dokonale vyrostlých a dospělých, z nichžto si obyčejně nejstarší co pater familias lenivě hověl, pohodlně leže na zemi, maje dlouhý ohon otočený okolo těla až k samé hlavě, kterou klonil na roztažené přední nohy. I dvě lvice s malými lvíčaty měly zde vyklenutou brlohu a přečasto zde asi provádívaly rozpustilé šprýmy, poněvadž se jich řvaní ozývalo daleko široko po celém vůkolí, a povstalo z toho přísloví: „I jdu na Lví dvůr metati kosti.“ – Okolo Lvího dvoru táhla se pěkně vyklenutá bašta pro diváky. Za baštou po stranách toho dvoru stály v zamřížených výklencích klece jiných šelem horkého pásma – a sice tygr, známé to zvíře z Faustova domu, nedávno sem přinešené. Měl v kleci pro pohovu nad jiná zvířata obzvláštně krásné podušky a koberce, a bylo najevu, že jakási něžná ruka s ním nakládá neobyčejnou šetrností a oblibou. Jeho klec stála docela osamotnělá. – Klece ostatních zvířat nalézaly se na druhé, protější straně. Byly to dary sultána tureckého – levhart, krásné to zvíře lesknoucí se, ryšavé srsti – dva pardálové, jiný pardál, též z Faustova domu přinešený, rys překrásné srsti a lesknavých očí, a co neobyčejná vzácnost, z kteréžto císař Rudolf nejvíce se těšíval – „lesní muž“, velká totiž opice z ostrova Borneo, později zvaná oran-utan. Také obrovský medvěd, který tenkráte ještě dosti hojně v českých lesích přebýval, žil zde v císařském zvěřinci na krmu, byv chycen na statcích pana Havla Popela z Lobkovic a k výslovné žádosti Jeho císařské Milosti na Hradčany do zahrady odevzdán. Nedaleko zvěřince v háječku ovocných stromů bylo veselé obydlí papoušků, jižto upoutáni na dlouhých řetízcích poskakovali a třepetali se buďto na bidélcích pestře obarvených, aneb i na stromech, škubajíce chutnou potravu, jaká-li kde na větvích vyrůstala. Co mimoto v císařské zahradě se nalézalo krásných květin, všelijakých kamenných a mramorových soch, zlatolesklých a stříbrolesklých bažantů a jiného kurového a pěvného ptactva, o tom by nedostatečné bylo vypočtení a vypravování. To však jen budiž připomenuto, že nejprvnějši a nejhlavnější dozorství nad zahradou měl císařský komorník pan Jáchym Lang, jemuž byl podřízen dozorce Lvího dvoru, Ldwenwartl tak nazvaný, bývalý císařský tělesní trabant Christian Geisler. Za onoho, již na začátku té kapitoly podotknutého jitra – a byloť to po poslední noční návštěvě císaře Rudolfa u doktora Scoty – stáli tito dva páni, totiž Jáchym Lang a Lowenwartl Christian Geisler, na baště Lvího dvoru a pohlíželi do jámy na zvířata. Christian Geisler byl hřmotný, bachranatý velikán s nesmírným břichem a velkým lalochem, který mu visel téměř přes tři hořejší knoflíky jeho zelené kazajky, a podobalo se, jako by ten dlouhý laloch toliko byl spodní pokračování a prodloužení jeho tučného, oholeného obličeje. Nos měl též tlustý, ploský a masitý, jako u tehdejších řeznických psů, šíji svalnatou jak tur, očka však malá, ale bystrá, pronikavá, a na lysé hlavě seděl mu klobouček tmavosoukenný s širokou střechou, za jejímžto záhybem se třepetalo dlouhé kohoutí peří. Na koženém pasu, upnutém přes břich širokou přeskou, visela mu po levé straně kožená mošna, po pravé široká dýka v pochvě, a v pravici držel důtky upletené z hojných tlustých provázků, na jichž koncích se blýskaly ostré špičaté hřeby. Pan Lang podepíraje se levicí o hůl španělského rákosí, škrabal se pravicí mrzutě za ušima, a upíraje nepokojné zraky po chvilkách na dravé šelmy v kamenné kotlině, které hlasitým zíváním projevovaly touhu po obvyklém snídání, jal se šeptem takto hovořiti: „Ach, milý Christiane, nechvalme a nevychloubejme se příliš podnikavostí a všemohoucností rozumu! – Onť otročí náhodě aneb lecjakýms potajným vrtochům a podivnůstkám jakési mocnosti, kteráž se posud nepovznesla na povrch věcí přirozených – a když se nám ony vrtochy aneb podivnůstky maně naskytnou, zmate se nám mozek a všechna soudnost tak dokonale, že se bez rozpaků připojiti musíme k stádu hlupců, jižto věří v boha a jeho prozřetelnost. – Jakého to stálo přemýšlení a namáhání, abychom si zjednali poklady Faustova domu – jedu, úkladné dýky, krvavého soudu a šibenice musili jsme se chopiti, abychom se dostali bezpečně na břeh zlatého rouna, – a ejhle, jedva to všecko moudře a chytře vykonáno – tu nám již u samé huby tratí se zlaté ovoce a nad hlavami se nám shlukují mračna císařského hněvu.“ „Hm! Pšá! – V tom je chlup! – Jak tomu mám rozumět?“ – tázal se Lowenwartl, nakloniv stranou hlavu, jako by naslouchal, zdali se křovinou neplouží nějaký nepovolaný naslouchač. „Pomyslete si, Christiane,“ šeptal Lang dále, „Vilém Kurcín, druhý to nápadník ohromné majetnosti Faustova domu, jenžto byl z bratrovraždy obžalován, k smrti oprátkou odsouzen a skutečně na prostřední justicii Koňského trhu odpraven, žije – žije – zdráv a vesel na celém těle, v domě podvodného doktora Scoty na Starém Městě, a nachází se na nejlepší cestě, pro jisté znamení, kteréž se mu kmitá v oku, státi se miláčkem našeho nejmilostivějšího císaře a pána, a snad se již chystá vypátrati, co se mu všecko bylo přihodilo v otcově domě.“„Pšá! – V tom je chlup!“ zašklebil se Christian Geisler, a přitom vycenil z čelisti hustou řadu špičatých a přičernalých zubů. „Já ho rozsápu jako Darius ovci.“ „Ty ho rozsápeš – chloubo!“ – odtušil s lehkým úsměchem opovržení Lang. „Jeť on v bezpečné ochraně starého černokněžníka.“ „Hm! – V tom je chlup!“ – hovořil v zamyšlení Lowenwartl. „A kterak se dostal se šibenice, kterak obživnul – kterak se dostal s železného kruhu šibenice – kde byli dráhové a halapartníci? – Pšá! – V tom je chlup!“ „Celé hnízdo chlupů je v tom šelmovství!“ zvolal Lang poněkud příliš horlivě. Rychle však zas se vzpamatovav, utajeným hlasem šeptal dále: „To všecko nepochybně dokázal Scota. – Scota vyčenichal snad poslední živoucí jiskru v jeho mrtvole, sám ho bezpochyby sundal se šibenice, unesl do svého domu – a to všecko k naší a našich přátel záhubě.“ - „Ba pšá! – V tom je chlup!“ – skuhral zas na to Lówenwartl. „Mimo prázdný Faustův dům na Dobytčím trhu a několik zubatých dravců nedostalo se nic z celého dědictví do královské komory. – Vyť lépe v komoře řádíte nežli sám pán.“ „Nu, a neměls vždy z toho pořádný zisk?“ – odvětil s divokým pohledem Lang. „Nedělil jsem se s tebou o všecko poctivě, co v tajných komnatách Faustova domu nalezeno?“ „Pšá! – V tom byl chlup – vyť jste si sebral ze sedmi podílů čtyry – a mně jste hodil tři – dosti chatrné!“„Nekýchej neustále, proklatý slone, mně na posměch!“ –  zvolal Lang zlostně a stiskl přitom bledé pysky, až se mu začervenaly. „Pšá!“ – kýchl ještě jednou Lówenwartl a lhostejně práskl důtkami do větru. Vtom se ozvalo ze strany hradu veselé štěkání honících chrtů. Lang sebou trhnul a umlknul, pak zahroziv Geislerovi prstem na znamení mlčelivosti, docela lhostejně pohlížel dolů ve Lví dvůr. – Štěkání se opakovalo a mezi tím i veselý zpěv lahodného dívčího hlasu, a vždy blíž a blíže to znělo, až již u samého zvěřince. Obsah písně byl následující: Bůh dal jest rohy volům, Vraným podkovy koňům, Zajíci čerstvé běhy, Holoubkům sladké něhy, Přeostré zuby psovi, Širokou tlamu lvovi A ptactvo učil létati, Němé zas ryby plovati A mužům vtip a vůli dal, Pod zvláštní ochranu je vzal: Konečně se mu zdálo, Že zbylo ženám málo – I dalť jim na rty fíky, Krásu namísto píky, Neb jest to obecná řeč, Že krása přemáhá meč. Na konec toho zpěvu objevila se i majetnice toho líbezného hlásku na pěšince, zatáčející se ke Lvímu dvoru. Bylať to dívka malé, trochu zavalité postavy, ale okrouhlá a po všech článcích těla mile se vlnící a pučící jako k rozpuku růžové poupě. Její obličej, valným zdravím se rdící, měl naskrze spanilou formu šprýmovné nymfy v průvodu ochmeleného Siléna, v stálém úsměvu duševní objevujíc blaženství, po zádech kroužily se jí jako dvě úskočná háďata nestrojené zlaté vrkoče, vpředu zas prosté vlásky, svinuté ve hrající prsténky – a oblečena byla v červenou suknici k spodu trochu zkrácenou, takže viděti bylo nadmíru vnadné a půvabné nožky, a přes suknici měla aksamitovou kazajku kožešinou lemovanou a vpředu posázenou stříbrnými knoflíky. Za ní vezl na nízkém vozíku, kolečku takzvaném, pacholek několik živých, avšak na nohou svázaných beranů. Čtvero štíhlých psů obskakovalo napořád, s neunaveným štěkáním veselosti spanilou dívku. „Nu, že už jdeš, Jiřino“ – oslovil dívku Geisler. „Ty šelmy rozevírají tlamy hladovou touhou, jako by chtěly spolknout celý svět.“ „Však se nezalknou,“ prohodila dívka s lhostejným pousmáním. „Už jsem zde – a Jeho císařská Milost přichází s panem hofmistrem Rumpfem za mnou v patách.“ „Pšá! V tom je chlup!“ zvolal ve smíchu kýchaje Geisler, co zatím pan Lang s výrazem jakési podezřivosti polookem po dívce mrštil. „Ba je v tom chlup!“ řekla na to dívka též ve smíchu. „Jeho císařská Milost zaslechla od někoho, že umím krotit lvy, a přichází se dnes ponejprv na mne podívat.“ „Pšá! To je velká milost!“ zvolal Geisler potěšen. „Ticho, už jdou!“ upozornila dívka. Z hlavní zahrady bašty ozvalo se totiž jakési kvíkavé troubení, a bylo to znamení, že císař Rudolf opustil hrad a tajným vchodem vstoupil do zahrady. Lang se mrzutě zašklebil, na dívku upíraje zraky žárlivých chtíčů, Lowenwartl a spolu bývalý tělesní trabant Geisler ustoupil za osobu Langovu, velmi pokorně kupředu nakloniv hlavu, a Jiřina postavila se k mramorovým stupňům vedoucím k železné mříži Lvího dvoru. Nedlouho nato kráčel touž cestou, kterou byla Jiřina přišla, Rudolf, v ošumělém svrchníku, vousy maje poněkud ještě zcuehané a oči zapadlé, jako by po celou noc byl nespal – za ním Volfgang Rumpf, jeho tajemník a jeho hofmistr, as šedesátiletý muž, dlouhá, vyzáblá to postava, s výrazem pevné vůle a hluboké důmyslnosti. Jedvaže Rudolf na taras Lvího dvoru byl dokročil a Jiřinu spatřil, vyšpulily se mu křečovitě pysky, a bez promluvení kývnul Geislerovi, aby otevřel mříž. Lówenwartl vytáhl z pasu klíč a se směšnou rychlostí, jako soudek kutáleje se po schodech, dolů přiklopýtal a otevřel. Vtom se ozvalo v jámě divoké řvaní. Darius, nejstarší a nejsilnější to lev, vzchopil se se země a hrdě se postaviv uprostřed dvoru, ohnivé zraky upíral na vchod. Ostatní lvi a lvice s lvíčaty stáli za ním jako jeho komonstvo v zkroušenosti. Nebyl to však bachranatý Lówenwartl, který nyní vkročil ve Lví dvůr, anobrž Jiřina, zavalitá, spanilá dívka, nejlahodnější to pochoutka pro takovou lví tlamu. Střelhbitě přikvapila do dvoru a jedním skokem stála před Dariem – který s otevřenou tlamou na ni pohlížel, počínaje mohutným ohonem na všecky strany točiti a kroužiti, jak to obyčejně psi dělávají, když se jim dobrý přítel objeví. A nyní nastala veselá komedie. Jiřina skákala po lvích a lvíčatech, jako by to byli krotcí beránkové – honila je po dvoře jako kočky, foukala a sypala jim písku do očí, trhala a škubala jim hřívu, unášela matkám lvíčata, které s přehrozným rykem a klopotem zadáviti ji hrozily – než Darius cestu jim zastoupiv, před Jiřinu se postavil a pánovitým pohledem velel své družině odtáhnouti. Konečně, by dovršila míru smělosti a rozpustilosti, rozevřela Jiřina Dariovu ohromnou tlamu, vstrčila jedním okamžikem do ní hlavu, takže nebylo viděti ničeho nežli konce jejích zlatých vrkočů – a tam v propasti Dariovy tlamy vypukla v hrozný smích, až se to v jeho žaludku rozléhati muselo. Tu nemohl se již také Rudolf déle zdržeti, a na jeho zasmušilé tváři zavítal zas dlouho nevídaný papršlek radostného překvapení, a konečně vypukl v hlasitý smích. Smáli se všichni. – Jiřina v tlamě – pak Rudolf, za zády Rudolfovými Rumpf, pak i Lang a nejvíce Lówenwartl Geisler. Když pak všichni utichli, a Jiřina vítězoslavně z lví tlamy milou hlavinku na denní světlo vytáhla, počala se lví snídaně. Geisler spustil čtyry berany do lvího dvoru, a Jiřina začala se lvy a lvíčaty nové rejdy, o kořist s nimi se hašteříc, až jim ji konečně k radostnému rozsápání a zhltání přepustila. zamyšlení obrátil se Rudolf k Langovi a pošeptal mu do ucha: „Totě succubusl Incuba chová Scota ve svém domě! – Bude to párek!“ „Succubus?“ – chroptil do sebe Lang v poděšení, jako by hrom byl do něho udeřil. Pak pokročiv ku Geislerovi, když již Rudolf s Rumpfem odcházel, vztekle mu do ucha zahřměl: „člověče, tvá dcera stane se succubem\“ „Succubem? – Co je to?“ tázal se Geisler hloupě. „Nevěsta zplozence pekla!“ odtušil Lang zasmušile. „Pšá!“ zakýchl Lówenwartl a doložil: „V tom je chlup!“ Na skloňku téhož dne, co se na císařské zahradě Jiřina výbornou krotitelkou byla osvědčila, stál pan Jáchym Lang skorém o půlnoční hodině, v plášti zaobalen, biret maje hluboko do čela stisknutý, u fortny kláštera Slovanského, vedle něho co jeho salva guardia bachranatý Geisler. Pan Lang chtěl právě zazvonit – vtom však jej Geisler šťouchl do kyčle a zašeptal: „I podívejte se, pane Jáchyme, v domě Faustově kmitají se světla!“ „Hrome! – Co to?“ zvolal u velkém užasnutí Lang, pichlavé své zraky upíraje na dům. V celém vůkolí panovala hrobová tichost, a oba muži stáli bez pohnutí, jako ze sna vytrženi, na věc překvapující vyvalujíce oči. K straně zahradní byla vskutku všechna okna Faustova domu slavně osvětlena jako při nějakém banketu. „Podivno“ – jal se opět šeptati Lang -, „dům byl přec do vymření rodiny Kurcínů jakožto nápadnost královské komory od královských komisarů pilně prohledán, na vše strany bedlivě uzavřen a na všech zámcích a hlavních vchodech opatřen královskou pečetí, na znamení, že do něho nikdo vstoupiti nesmí. – Ký ďábel se tam vedral a tropí tam rejdy?“ V tom okamžení vystoupil v úplňku svítící měsíc z roztrhaných mračen a vznášeje se nad Vyšehradem, po celém okolí rozléval jasnobledou záři tak pronikavě, až se zdálo, že i blednou světla v domě Faustově. „A kdybych přitom zlomil vaz,“ šeptal Lang, „musím vylézti na vaše široké plece a přes zeď podívati se do zahrady! – Pojďte, Geislere, postavte se tamto podle zdi, já se na vaše ramena postavím a snad se mi podaří lépe nahlédnouti do oken nežli zde dole v úvozu.“ jen ať nás zde nedopadnou ponocní anebo noční stráž,“ řekl bojácně Geisler. „Pojďme raději už do kláštera kamž nás vede úmysl, a nehledejme zde na ulici chlupy – vždyť víte, že minulý týden v Botickém potoku byl nalezen zavražděný člověk – celé okolí není zde tuze úhledné. „Ba je v něm chlup, bych vašeho přísloví užil,“ odtušil nevrle Lang, „a zvláště v tomto domě není všecko, jak by mělo býti. – Již neotálejme – sehněte se, vy slone, abych vám mohl na plece!“ Geisler tak učinil a Lang se mu posadil na plece, pak přikročil s ním Geisler ku zdi Faustova domu, a Lang o zeď se opíraje, docela se vztyčil a překročiv na zahradní zeď, velmi napnutě pohlížel do oken. I zdálo se mu, jako by slyšel temné zvuky vřeštících píšťal a nějakého cimbálu, nato žalostné úpění, jako když pláče dívka při ztrátě svého milence aneb jiného drahocenného pokladu. Hned nato však slyšeti se dal rozpustilý smích mladistvého mužského hlasu – a ejhle, v tom okamžení zařinčelo okno, rozevřelo se jako náhlým udeřením dokořán a v jeho výklenku vyskytla se bledým měsíce světlem ozářená příšerná tvář Viléma z Kurcínů. „Oběšenec! Oběšenec!“ řval Lang v poděšení a nečekaje na přispění mohutných Geislerových ramenou, skočil rovnýma nohama se zdi. Padl na zem do prachu celou délkou těla. Geislerův břich třepetal se přitom z potajné hrůzy jako náhle vykypělý rosol. – Pan Lang se v několika okamženích opět vzpamatoval, a ohmatávaje si hlavu, jižto si o kámen trochu byl narazil, ze země sbíral schvácené údy, a vstav uchopil Geislera za ruku, vlekl ho ku klášterní fortně. I počali oba zvoniti jedním zvoncem, a jich zvonění bylo provázeno z Faustova domu úšklebným chechtáním. Fortna se neotvírala. Lang zvonil neustále, vztekle, divoce. Po malé chvíli zmizela světla v domě Faustově, a zanedlouho zarachotila dubová vrata Slovanského kláštera ve stěžejích, a zkroušený řeholník s lucernou v ruce objevil se na prahu tmavého klášterního dvora. „Kde je opat?“ tázal se Lang s úzkostlivým chvatem. „Ve své ložnici,“ odtušil řeholník. „Ven s ním, ven na noční povětří, aby se nalapal nových zázraků,“ křičel Lang; „veď nás do jeho brlohy!“ Všichni se ubírali nakvap dále a v krátké chvíli octnuli se přede dveřmi důstojného opata Matouše Filoména. - Zaklepali na dvéře a bez průtahů otevřel jeho fámulus. Všichni tři se zastavili. Seděl u stolu, osvětleném nizounkou lampičkou, a maje před sebou knihu neobyčejné velikosti, s jichžto desek po stole se rozkládaly mohutné dva řetězy, klidným předčítal hlasem následující: „Znám skutky tvé a práci tvou i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých, a zkusil jsi těch, kteříž se býti praví apoštolově, ale nejsou, a shledals, že jsou lháři. – A snášel jsi mnoho, a pro jméno mé pracovals a neustáls. – Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. – Ale toto dobré do sebe máš, že nenávidíš skutků mikulášencův, kterých i já nenávidím.“ „Amen!“ zvolal netrpělivě Lang. Ctihodný otec Filomén zastavil se v řeči, zakroutil nábožně očima, hbitě se pak vzchopil a políbiv pana Langa v levou tvář, pokorně se otázal: „Aj, pánové, co vás přivádí do mého soukromého příbytku?“ „Vyť trváte dlouho na modlitbách,“ pravil Lang, upíraje naň zraky plné podezřivosti a nedůvěry, a pak důrazným, skoro pánovitým hlasem doložil: „Přicházím z rozkazu Jeho Milosti císařské, abych navštívil a ohledal na vašem hřbitově hroby Kurcínů. Prosím vás, pane opate, přehoďte si pláštík na bedra a dejte zavolat hrobníka a pacholky, aby odvalili náhrobní kameny. Netřeba k tomu více svědků, páter Anselmus ponese pochodeň.“ „Na – na – hřbitov?“ – opakoval zajíkavým hlasem opat Langovu žádost. „A k čemu to, pane tajný rado?“ „Mám se přesvědčit“ – řekl Lang „není-li zavražděný Jošt z Kurcínů též od anatomáků ukraden, jak se to stalo s jeho bratrem, vrahem, který se šibenice zmizel.“ „Hřbitov kláštera Slovanského jest bezpečné lůžko všech umrlců, jimžto se dostalo štěstí na něm pohřbenu býti,“ odmlouval Filomén. Pan Lang zašilhal po něm jizlivým okem, a důrazněji doložil: „Musí to být, pane opate, a hned v tu chvíli – tak zní rozkaz Jeho císařské Milosti prosím, neotálejte, čas ubíhá a já bych se ještě rád vyspal.“ „Fiat, fiat“ – přisvědčil Filomén. „Císařské Milosti odpírat bylo by mi zatěžko, ačkoliv v tom církev své zvláštní zákony má. Jděte, Anselme, vzbuďte hrobníka a pacholky a rozžehněte pochodně!“ Anselm odešel nakvap, aby vykonal opatův rozkaz. Filomén mezitím postavil hostům číši vína a moučných pamlsků na stůl. Geisler nedal se dlouho pobízet a jedl a pil za sebe i za pana Langa – a opat zavřel obrovskou knihu, z které byl četl, a opnul ji oběma řetězy. Bylať to kniha as půldruhého lokte dlouhá a dvacet coulů široká, vázaná v tmavošedé kůži, na rozích desk mosaznými okrasami na způsob rohů opatřena. Lang se díval na knihu s nemalou zvědavostí. „Jaký to máš ohromný breviáš, pane opate?“ tázal se Lang. „Člověk by myslil, že je to kniha božské úmluvy s veškerým člověčenstvem!“ „Baže tak,“ odtušil opat. „Jeť to kniha božské úmluvy s veškerým člověčenstvem, a oněch sedmero zázraků světa výtečnější zázrak. – Jeť to kniha psaná od sama ďábla k úsluze božské slávy a velebnosti, a kdo chce do ní nahlédnouti, musí míti čisté, zbožné svědomí.“ „Prosím – nechtěl byste mi dovoliti, abych se do ní podíval, “ naléhal s rostoucí zvědavostí Lang. „Zlá by to byla zkouška,“ odtušil opat. „Mé svědomí neleká se žádného soudu“ – pokračoval Lang s výrazem neústupné pýchy. „Budiž!“ řekl na to opat lhostejně, sundal s knihy řetězy, rozepnul přesky a řemeny a otevřel. Lang přikročil střelhbitě ku knize a jako zvědavé děcko vyvalil oči. – Po délce dlouhého pergaménového listu objevila se malba, představující raráška s rohama vzhůru, jichžto špičky k sobě nahnuté zakulaceným dýkám se podobaly. Z rozevřené tlamy visely mu dva jazyky tak živé, krvavé barvy, že se zdálo, jako by z nich krev kypěla, ostatní obličej měl docela lidské podoby. „Oběšenec! Oběšenec!“ zařval Lang s divokým smíchem, jedvaže na raráška do knihy se podíval. „Řetězy na knihu – řetězy!“ Opat zavřel knihu a otáčeje ji opět řetězy, s úštěpačným úsměchem podotknul: „Vyť jste pronásledován jakýmsi podivným viděním, že si ďábla na šibenici věšíte. – Věřte, pane Langu, ďábel již z pekla nevychází, aby pokoušel lidi, alebrž pokušení své v lidské klade svědomí a těší se z toho, kdo ho v té schránce nosí s povolným utrpením. Vy však nezdáte se míti povolné mučenické povahy, poněvadž již podruhé slyším váš hlas vyvolávati na trhu chatrnost svědomí vašeho.“ Lang hleděl zasmušile před sebe, a Geisler posud zaměstnán jídlem a pitím hrubě si jich nevšímal. – Tu Anselmus vstoupil s pochodní do komnaty, a všichni odešli na hřbitov. Noc byla krásná. Měsíc se právě houpal v lůžku kadeřavých obláčků a mutným světlem obdařoval veškeré předměty romantického hřbitova. Na straně klášterní pnuly se gotické oblouky dlouhé chodby, a odtud rozbíhaly se stezičky po celém hřbitově k všelikým hrobům. Hustolisté stromoví na rozličné skupení rozstavené udělovalo za času denního tomuto místu milého chladu a stinné ochrany. Uprostřed hřbitova stála kostnice, vybudována na způsob gotické věže, a u vchodu stály dvě sochy, představující jedna, napravo, kostlivce s kosou a písečnými hodinami, druhá nalevo anděla plačícího a pochodeň zhasínajícího. Před první sochou nalézal se hrobní kámen a hrob starého Kurcína, před druhou sochou hrobní kámen a hrob jeho syna, zavražděného Jošta. Hrobník a pacholci stáli vedle hrobu. – Na znamení opatovo přistoupili pacholci, a pomocí motyk a jiného náčiní vyzdvihli kámen. Nato svezli se dolů do krypty as na sáh vezděné, upevnili rakev na spuštěné provazy a vytáhli ji nahoru. – Rakev byla pevně zabedněna. Anselmus a dva pacholci svítili – opat, pan Lang a Geisler přistoupili k rakvi – třetí pacholek strhl s rakve víko – Lang a Geisler se nahnuli, upírajíce zraky do rakve – hned nato však zvolal Lang s vykřiknutím úžasu, k opatovi se obrátiv: „Rakev jest prázdná!“ „Prázdná?“ zvolal po něm opat a pokročil k jámě. „Prázdná!“ opětoval Geisler v nemalém podivení a doložil: „V tom je chlup!“ V tuž noc, co císařský komorník Jáchym Lang se svým náhončím Geislerem na hřbitově kláštera Slovanského pro ukonejšení hříšného svědomí hroby Kurcínů prohledával, dály se v Scotově domě na havelské čtvrti a později na veřejném prostranství Koňského trhu neméně podivné věci. Vilém odpočíval ve své komnatě na pohovce ponořen v jakési přelahodné rozháranosti citů, a hlavu maje k oknu obrácenu, planoucíma zrakoma nedočkavé touhy stíhal poslední zábřesky zapadajícího slunce. Byloť mu okolo srdce, jako by očekával s příchodem noci příchod milenky, v jejímžto náručí toužil umořiti nelady ducha, kteréžto byl z kněh Scotových za dne vyčerpal. Stal se totiž učenníkem Scotova tajného umění, oné pověstné pneumatologiae occultae et verae, kterážto za Rudolfova věku mnohému bystrému duchu pomátla kolečka a zavedla v močály klamných světélek. Obraznost jeho byla toho večera nadmíru rozdrážděna. Zdálo se mu, když tak bez pohnutí do letního večera se díval, že nebesa klesají níž a níže a že nesou na peruti své všechna vzdálená slunce a hvězdy, střásajíce je co třpytící se símě v brázdovité záhony země. Neskonalé zánebí čirá opanovala noc. Veškerá světla nebes ležela zakopána v útrobách země. – Zřítelnice u všech lidí vyhasly, lidské pokolení osleplo, a v divoké směsici zoufanlivé vydávajíc ryky, klopýtalo bez cíle a konce přes záhroby umořených a pohřbených nebeských světel – bylať to všeobecná záhuba nejšlechetnějšího lidského smyslu, záhuba uvědomění člověka – záhuba totiž povšechného zraku člověčenstva. Nejzáze však na nejvyšším chlumu hustého mračna ozvalo se hněvivě rachocení hromu – rudokřídlý blesk nebyl umořen – žil – žil v nedostihlé výšce neskonalého prostoru a počínal v létavých okamžicích stříleti plamennými šípy na kolmé čeřeny a stráně veškerých hor a skal. Ejhle – zavzdechla si země z hlubokých útrob – rozsmekly i hory své boky skalnaté, a jako na obmezeném panoramatu z rozevřeného jícnu Etny vybuchuje plamenná prška palčivého zárodku – tak zde z průlomu neobmezené, nekonečné hmoty vyprýštil se ohromný plamen tekutého ohně – vinul se co úlisný had dál a dále – rozléval se šíř a šíře – až konečně zaplavil všechny břehy tmavé země a všechen svět stal se toliko jediným, nekonečným plamenným jezerem. Ale z plamenného jezera vynořil se zelený ostrůvek, kolem břehu všechen lemován pestrým kvítím, a uprostřed ostrůvku stál alabastrový chrámek s křišťálovým krovem, najehožto římsách zlatokřídlí se houpali bůžkové, a pod krovem, na podstavku z lilií a tulipánů, stála známá Amazonka z Faustova domu, v neúhonné, spanilé postavě, na odiv nesouc veškeré své půvaby a vděky. Nebylo však oka v celém jezeře, které by mohlo hleděti na spanilost její. Toužebně ohlížela se na všecky strany, dychtíc potkati se toliko s jediným pohledem pohlaví s ní nestejného – a hle, pronikavý paprslek jejího zraku padl na Viléma. Byloť to totéž tmavožhavé oko z domu Faustova, ježto, jako by v něm mohutnost a síla všech ostatních smyslů byla soustředěna – nejenom Vilémovy duševní, nýbrž i tělesní bytosti všestranně se dotýkalo. Jako by mu stála nablízku, jejího dechu a hlasu přesladké vlnění naplňovalo mu čich i sluch, jako by mu lpěla na rtech, v lačném jícnu rozdrážděná chuť v nenasycení se trudila, jako by po něm hmatala růžovými prstéčky – po celém těle třásly se mu žíly nepřemožitelnou toužebností -, i rozpřáhl po ní rámě, chtěl ji přituliti na tlukoucí srdce, ona se mu však uhnula co mlhavý stín, alabastrový chrámek proměnil se v bílý člun na způsob rozevřeného vejce, jejž bůžkové lásky co motýlkové oblétali, napořád Vilémovi kývajíce – a dál a dále ubíhal střelhbitě člunek s drahou kořistí – a ztrácel se víc a více, až konečně v nedostihlé mlze docela zmizel. Ale Amazonky nepřemožitelné oči, k Vilému obráceny, houpaly se posud nad jezerem, vnadně ho lákajíce. I nemohlť se zdržeti – horoucnější vášeň nad plameny jezera jej uchvátila – vzchopil se a divoce křiče: „Týs má! tys má!“ – vrhnul se do plamenných vln. V tomže však okamžení procitnul z těchto blouznivých snů – probuzen veselým smíchem, a když otevřel oči, shledal, že leží na zemi a že místo tváře Amazončiny oknem do komnaty pohlíží měsíc v úplňku s potutelně usměvavou tváří. Sebral ze země schvácené údy, a jedvaže se obrátil, spatřil doktora Scotu, jenžto držel na šňůře velkého černého psa, bojácně sklánějícího k zemi kostnatou hlavu a chocholatý ohon. Vedle Scoty stála stařena Abigaila – a ejhle, viděl ji dnes podruhé, netopýrový obličej mající rozvráskovaný na ďábelský úsměch! Držela v levé ruce lampičku, v pravé však nějakou malou pánev, v které doutnalo něco žhavého uhlí. „Sedni, Viléme,“ oslovil jej Scota, „skloň hlavu, abychom ti mohli průchody ucha zatarasiti bavlnou a voskem. – K tomu, co této noci podnikneme, netřeba nám sluchu!“ Vilém naň vyvalil oči v nemalém podivení. „Ano, tak jest,“ pokračoval Scota dále, „zde viz, moje uši jsou týmž způsobem uzamknuty a zataraseny, abychom nezaslechli nářek nejdražšího pokladu, jehož této noci budeme dobývati – nářek totiž antropomorfa, tebou zplozeného, jenžto vykvétá právě v tuto hodinu pod justicií, na kterous byl před několika měsíci pověšen. – Ano, synu bohorovný – vykvetltě již drahocenný šibeničníček jehož jsem hledal po celé živobytí ve všech koncích a koutech povrchu země, ve všech dílech světa, v Evropě, Asii Africe, ano i v nejvzdálenějších mořích na ostrovech nalezených pověstným Kryštofem Kolumbem – všude jsem chodil, všude koukal a hledal, ale ničeho jsem nenalezl. Konečně zde – v pověstné, zázračné Praze, v tomto sídlu tajného umění a všech lidských vědomostí – zde pravím, zde – a jásej se mnou, Azielův zplozenče! -, zde vyrostl květ, jediné opravdové, živé mandragory – kteráž mohutným otevírá klíčem fortnu k ložnici Lilithině.“ Po těchto slovích hodil Scota trochu vosku na olověnou misku, držel ji nad uhlím v pánvi, až se rozpustil, pak zacpal Vilémovi obě uši velmi opatrně bavlnou, nalil na to trochu rozpuštěného vosku a zalepil jím dokonale uši, a nadto vše, jak sám měl, obvázal je koženou páskou. Když se to vše bylo stalo, dal Scota znamení stařeně, aby přikročila k Vilémovi. Abigaila tak učinila, vyšpulíc s výrazem zálusku zpukřelé a scvrklé pysky, rozpřáhla náruč a jako titvorné děcko, na prstech chodidel se kolébajíc, očekávala jeho políbení. „Dej jí políbení, Viléme“ – jal se Scota s vážným pohledem hovořiti -, „tímto políbením dá tobě Abigaila požehnání, které si byla pro tebe uspořila z plesu sabatního.“  Vilém s hrůzou se odvrátil. „Pojď, můj cukroušku,“ štěbetala Abigaila, lahodně mlaskajíc hubou – „pojď, můj holoubku, a obejmiž mne – a dej mi hubinku, aby se ti podařilo této noci velké dílo, na které již čekají naši mistrové předrahný čas!“ „Do pekla s vámi, kuňko!“ zvolal s ošklivostí Vilém, na krok od ní uskočiv. „I nelekej se mne, synáčku,“ pravila opět stařena – „podívej se mi jen do očí, a blíže seznáš, že jsem spanilejší, nežli se z daleka zdám!“ ,Apage! – Apage!“ křičel neustále Vilém. Ale Scota nyní Viléma chopil za ruku a s hněvivým pohledem, až se mu na nose pavouk zardíval, hřmotně zvolal: „Přistup – přistup – přistup, a podívej se jí do tváře! – Políbiti ji musíš, sice by mohlo této noci potkati nás neštěstí.“ Po těchto slovích přitáhl Scota zdráhajícího se Viléma ke stařeně. Vilém pozdvihl sklopenou hlavu a bázlivě podíval sejí do očí. Ale kterak se nyní s ním dálo! Všechna bázeň náhle s něho spadla, smutná jeho tvář přijala na se výraz blahého úsměchu, tváře se mu rozpálily, oči zajiskřily, a s vykřiknutím: „Amazonko! Amazonko!“ sklesl jí v náruč a jako šílenec zavěsil se jí na rty a bez slova promluvení meškal v tom objetí jako medovinu sající včelka v rozevřeném kalíšku spanilého kvítka. Černý pes na šňůře počal nyní podivně kňučeti a výti jako ze žárlivosti, ano i vztekle zaštěkal a šňůrou trhal. Vtom však se ozvaly z ulice ponocných chraplavé hlasy, vyvolávajících půlnoc. – Scota, který stranou stál a jaksi s ďábelským úsměchem na celý ten výjev se díval, nejprve se vzpamatoval, vytrhl opět omámeného Viléma z náručí stařenina, hodil mu plášť přes bedra, vtiskl mu na hlavu klobouk, a poněvadž se pes zase utišil a vesele ohonem kroutil, dal i šňůru, na kteréž pes byl uvázán, do ruky Vilémovi a táhl ho za sebou z komnaty. – U vrat domu očekával je třetí muž, zaobalený silně do pláště a jakousi maje na hlavě kápi mocně přes uši staženou. – Když vycházeli z domu, padl zrovna papršlek bledého měsíce na cizince, a Vilém jedním mžikem oka poznal v něm Rudolfa. Po drahném čase – a bylo tomu asi dvanáct neděl, co byl do domu Scotova se utekl – octnul se Vilém poprvé zas na ulici, lapaje s nevýslovnou rozkoší svobodný, svíží vzduch a větérek, jenžto právě vál od strany Prašné brány. Tváře jeho hořely posud zážehem vzpomínek na milostné záchvaty v náručí staré Abigaily – při odchodu z domu toužebně se obracel a pohlížel k oknu. A vskutku, pod římsou prostřední vížky objevil se netopýrový obličej stařenin, a zdálo se Vilémovi, že se úšklebně chechce. – Také černý pes za sebe skroutiv hlavu, jako hrdý komoň ji povznesl, zaštěkal a pohlédl k oknu. Hned nato však hlavu zas sklonil a velmi smutně, jako by tušil zlý osud, kráčel za Vilémem. Scota šel napřed v prostém hrubém plášti oblečen co katův holomek, na bedrách nesa motyku a lopatu – podle něho v stejném zakuklení Rudolf, maje lucernu v ruce. Kráčeli loubím masných krámů, tenkráte po Uhelném plácku až k domu rychtářovu nedaleko Můstku se táhnoucích, zahnuli pak do fortny v Prolomeném a v málo okamženích octnuli se na Koňském trhu. Měsíc stál právě uprostřed nebeské klenby v úplném lesku jako tiše zářící lucerna a ostrým objasňoval světlem celé prostranství. Napravo vypínaly se oblouky a zdi nedostaveného kostela u Panny Marie Sněžné, metajíce na zemi podél široké ulice obrovské stíny – vpředu, naproti domu Špinkovu, stála první justicie čili šibenice, obehnaná nízkou zídkou. Kráčeli podél řady větších menších příbytků a domů as tři sta kroků dále, a stanuli u druhé prostřední justicie naproti domu císařského sudího. Zídka byla zbořená, a na příčním novém jejím trámě, jenžto se lesknul v světle měsíčním jako nějakého strašidla sněhobílé rámě, sedělo několik kavek a krkavců. Blížili se zticha a pozorně, na všecky strany se ohlížejíce, zdali je nikdo nestíhá nebo nepozoruje. Po celém Koňském trhu nehýbala se ani myš. Byloť najevu, že přísný Rudolfův mandát, který po zmizení Vilémova těla se šibenice v měsíci máji byl uveřejněn a zapovídal, že nikdo po půlnoci se nemá potulovati okolo šibenic, u obyvatelstva měst pražských moudrého nalézal povšimnutí. Scota a Rudolf dostoupili až pod samu šibenici. – Vilém zůstal trochu opodál v zádumčivé zamyšlenosti, pohlížeje nahoru k šibenici, na kteroužto byl dne 25. máje před nedělí Exaudi pověšen a s které pomocí laskavého hromu a blesku byl zas osvobozen. I vzpomínal nyní na všecko, co se s ním bylo událo od onoho osudného okamžení – na otcovskou pečlivost doktora Scoty – na pitvorný zápas s Jáchymem Langem u přítomnosti sama císaře, na svá nynější studia v přírodních vědách, v chemii a alchymii, a zvláště na Abigailu, kterážto se právě toho večera pro něj stala zázračnějším předmětem pneumatolo- giae occultae. Ze vzpomínky na Abigailu vyvinula se zas vzpomínka na Amazonku – na otcův dům a jeho poklady, na bratra Jošta, na jeho násilnou smrt, a tak těkal v jeho mozku obraz za obrazem, a srdce se mu rozehřálo bolestnou touhou a polily ho slzy. Z těchto snů jej však vytrhlo Scotovo náhlé a prudké hnutí těla – hbitě se sehnul – a zase vztyčil – ústa se mu křečovitě zachvěla, i zvolal, ačkoli to nikdo z nich pro zalepený sluch neslyšel: „Mandragora!“ Vyděšené kavky a krkavci rozlítli se na všecky strany s divokým skřekem. Rudolf a Scota stáli pod šibenicí jako v mramorové sochy proměněni, zraky své pevně upírajíce k zemi. Vilém též přistoupil blíže, psa za sebou tahaje, poněvadž se vzpouzel za ním jiti a nesmírným kňučením rušil hrobový poklid celého vůkolí. Stříbroskvělé světlo měsíce padalo tak důtklivě na toto místo a tak podivně se kmitalo a mihalo, že se zdálo, jako by se okolo šibenice rozlévala zrcadelní hladina klidného jezera – a ejhle -, zrovna pod zenitem hvězdy Gadaly, kterážto podle moudrosti tehdejších astrologů vycházela v posledním stupni Capricorni, stála v úplném květu ona zázračná, jediná, všemi poklady světa nedobytná, laikům a nezasvěcencům nedostihlá, od doktora Scoty neúnavně hledaná, ano i spasením duše horoucně vytužovaná bylina – mandragora! Měla na způsob tulipánového zvonku vypouchlou a zakulacenou korunku – ta byla sněhobílá, jasná, průhledná – a po okraji hořejší obruby měla červené puntíky podobající se krůpějím krve. V lůně jejím třepetalo se patero prachových nitek purpurové barvy a uprostřed těch nitek seděla na zelené, útlé trubičce masitá zažloutlá jahoda, zjevný to pro znalce důkaz, že bylina byla již uzrála. Nejhlavnější však věc, oč se tu vlastně jednalo, byl kořen, v kvpré zemi posud se ukrývající – onen podivuhodný, jako člověk mezi živočichy – k podobenství boha mezi rostlinami stvořený obraz, a ten se měl vydobýti, vyvěsti na denní světlo a vítězoslavně podrobiti mohutné vůli a vědomosti člověka. Scota se vypnul, aby začal svou práci. Uklonil se třikráte s pozdviženýma očima k hvězdě Gadale, tajemná před sebe mumlaje slova, pak vyndal z pláště skřínku z ebenového dříví a Vilémovi ji podal, aby ji držel. Uklonil se opět třikráte s pozdviženýma očima k hvězdě Gadale. Nato vytáhl z ňáderní kapsy malou lahvičku, otevřel ji, a pozorně ukápl – hledě na tekutinu tak napnutě, jako by jeho oči byly její vážky – tři kapky v lůno korunky byliny mandragory, a ejhle, z korunky vyšlehnul přimodralý plamínek, a než minul okamžik, vzejmul se celý květ plápolem, shořel a rozpadl se v prach a popel, zůstaviv po sobě puch jako upáleného člověčího masa. Uklonil se Scota potřetí s pozdviženýma očima k hvězdě Gadale. Nato se chopil motyky a začal okopávat místo, kde ležely zčernalé pozůstatky upáleného květu. A ejhle – čím dále kopal, tím více se mu vyjasňovaly zraky – svítil očima jako ostrovid, za nočního času po kořisti slídící – hvězda Gadala na obloze zmizela, a v tomž okamžení vylézala ze země bílá, vousatá hlavička kořenu mandragory, slepýma posud mžourajíc očima jako novorozeňátko! Rudolf a Vilém na to hleděli s rozdílným pohnutím. Rudolf totiž s pocitem nejmocnějšího úžasu a podivení – Vilém zas s pohnutým srdcem, jako by mu milená choť rodila první milené děcko, napořád se lahodně usmívaje a chvěje se radostí po celém těle. Scota ohrabával dále – nadmíru pozorně a úzkostlivě -, a ejhle, dále se objevila chlupatá prsíčka – kyčle – ano masitá stehýnka přes kříž položených nožiček! – Bylať to mandragora thridacias. Nato obvázal Scota její útlé tílko nad kyčlemi tenounkým provázkem, spojil a svázal provázek se šňůrou, na kteréž byl uvázán černý pes – pojal Rudolfa za ruku, znamení dada Vilémovi, aby psa pustil, za nimi spěchal – a napřekot utíkajíce, všichni tři se uchýlili as na padesát kroků od šibenice do Jindřišské ulice. Pes stál vedle mandragory, s toužebnou choutkou ji očmuchávaje. Nyní zvolal Scota, jako obr se vztyčiv, hřmotným hlasem: „Damnaustra!“ Byloť to černého psa jméno. Černý pes vyskočiv, divoce zařval – vztekle sebou trhnul, jako by chtěl do ulice vběhnout – ale v tomž okamžení ozvalo se důtklivé vzkřiknutí bolesti jako u novorozeného děcka, přístupné toliko sluchu psovu – pes se svalil jak morovou ranou poražen, a valný proud zčernalé krve vyvalil se mu z tlamy. Pes byl mrtev a mandragora ze země dobyta. Dobyvatelé toho drahocenného kořenu vrátili se opět z Jindřišské ulice pod šibenici. Zde ležela spanilá mandragora thridacias, potutelně se usmívajíc z polootevřených očiček. Scota ji pozorně zvedl a položil do skříně, kterou dal Vilémovi držeti, a všichni tři ubírali se s neocenitelnou kořistí nazpět k příbytku Scotovu. Když se pan Jáchym Lang z návštěvy v klášteře Slovanském na Hradčany zase vrátil a po zadních šnekových schodech k svému příbytku se ubíral, zaslechl na hlavní, k císařským komnatám vedoucí chodbě zvonění, které mu oznamovalo, že Jeho císařská Milost k službě jej volá. – Lang se tomu velice podivil, poněvadž v ten čas, po půlnoci totiž, se nikdy nepřiházívalo, že by byl pán jeho služby se dovolával, aniž věděl o jeho dobrodružné výpravě s doktorem Scotou. Před odchodem do kláštera Slovanského byl k císaři povolán v soukromou jeho komnatu, obsloužil jej a přijal rozkazy na příští den komory se týkající, a císař se hned nato odebral do ložnice, předstíraje umdlení po mnohé denní práci. I myslilť tedy Lang, když zvonění zaslechl, že se nyní pán probudil, a úprkem k němu se ubíraje, zastavil na cestě dva panoše, kteří právě mu pospíchali vstříc, aby jej k císaři povolali. Rudolf seděl ve svém laboratorium v úplném obleku, jak byl od doktora Scoty přišel, a s nedočkavostí obraceje zraky ke dveřím, přemítal o zázračných událostech, jichžto svědkem se byl stal této noci. V tomto okamžení netížila mu srdce důležitost státních záležitostí – nemyslilť na vzrůstající církevní rozmíšky v Cechách, na rozepře a nelibosti s bratrem Matyášem, nevzpomínal na hrozící válku s Turky, ni na nedostatek hotovosti a výpravy vojenské -, vzpomínal jedině na mandragoru! -Lang vstoupil do laboratoria a dlouhou chvíli stál před Rudolfem, aniž tento by ho byl pozoroval. Lang byl posléze přinucen opovědíti svou přítomnost malým šramotem, načež Rudolf sklopenou hlavu pozvedl a velmi zasmušile, jak to již po drahný čas jeho obyčej býval, na svého služebníka se podíval. Bystrozraký však komorník poznal hned na první pohled, že císař této noci ani nespal a že se právě nyní odněkud z tajné potůlky navrátil. – Uvnitř duše se tomu velice podivil, neboť až po tuto dobu císař bez něho nic tajného nepodnikl, nikam bez něho nešel; v každé věci, která se týkala jeho soukromých chtíčů a libůstek, jeho rady a úslužnosti vyhledával, a zvláště za nočního času bez něho ani na krok nevycházel. Jako číhající liška zpytoval na jeho tváři každé hnutí žilek, každou změnu barvy. „Kdo byl posledně,“ jal se Rudolf tázati, „na prostřední justicii Koňského trhu odpraven?“ Lang sebou úzkostlivě trhnul, jako by byl náhle dostižen býval na hříšné stopě; rychle však opět se vzpamatovav, pokojně před sebe hleděl, a jako by se rozmýšlel, mnul si prstem pravé ruky čelo. Byloť to jeho povinností míti o tom vědomost, poněvadž mu bvl svěřen rejstřík všech císařských rozsudků na život a na smrt. Langovi tanulo na mysli podezření, že snad císař již nějaké vědomosti nabyl o neblahé a úskočné záhubě Kurcínova rodu; ale císař, o čemž zas Lang nevěděl, myslil pouze na zázračnou bylinu, která vyrůstá toliko pod šibenicí nevinně odpraveného člověka. „Nuže?“ opakoval otázku netrpělivě císař. Lang nesměl zapírati, chtěl-li se vyhnouti nebezpečí, aby císař se neobrátil na vyzvědění pravdy v jinou stranu; odtušil tedy s odhodlaností: „Nemýlím-li se, císařská Milosti, bylo to v měsíci máji, co tam byl posledně oběšen jakýsi Vilém Kurcín pro vraždu, kterou byl spáchal na vlastním bratru Joštovi v domě Faustově.“ „Ano – ano, ten Faustův dům,“ řekl na to císař, probíraje se ve vzpomínkách, „ten Faustův dům skrýval prý v sobě dle seznamu našich komisarů nesmírné poklady zlata stříbra, drahého kamení a jiných věcí; jen to podivno, že po vymření celého rodu z toho všeho nic nepřišlo do naší komory, vyjímajíc několik výborných obrazů od vlašských mistrů a několik vzácných dravých šelem. – Kam se to všecko podělo, pane Lange?“ Lang se císaři pevně do očí díval a odpověděl pokojně: „Poklady zlata a stříbra a jiných klénotů byly ukradeny od pověstné krasavice, Florenčanky signory Sibylly Rezzoniky, kterážto vlákala do svých milostných tenat vášnivého Viléma Kurcína, a tak dokonale opoutala, že jí k libosti zavraždil vlastního bratra, aby se mohl všech pokladů, totiž podílu bratrova zmocniti a své nevěstce položití k nohám. – Hned v týž den, když vražda najevo přišla, zmizela ta svůdná Florenčanka z Prahy a všecky poklady s ní, aniž by se až po tu chvíli vědělo, kde by oboje bylo možno nalézti.“ „Byla prý to krásná žena?“ otázal se nato Rudolf. „Oh, nadmíru krásná!“ přisvědčil Lang patrně potěšen, že myšlénky císařovy na jinou se obracely stranu. „Pravý to vzor ženské krásy a dokonalosti – jenže v tom andělském těle sídlila ďábelská duše. Byla nad obyčej vášnivá, vrtkavá, klamná, svůdná – slovem daremná žena. Bylať příčinou, že mnoho ušlechtilých a spanilých mládencův, jimžto se dostalo neštěstí uváznouti v jejích tenatech, bídně zahynulo – totiž v soubojích a pračkách z pouhé žárlivosti. Mezi nimi obzvláště nadějeplný mladík, bratrovec proslulého rektora pražské vysoké koleje, Martina Bacháčka, který se z toho až do smrti urmoutil. – Také pan Ferdinand ze Šternberka k té siréně divokou zahořel vášní, a když jej pak opustivši, zas k jinému – jistému Španělovi z čeledi pana orátora benátského – se obrátila, smyslem se pominuv, vlastní matku zavraždil. Jak jsem již podotknul, císařská Milosti, poslední její obětí byl Vilém Kurcín, kterému tak pomátla smysly, že vlastního bratra Jošta – byli dvojčata až k nepoznání si podobní – zavraždil poněvadž i tento po ní se bláznil a ona nevědomky snad tomu do náručí se dostala. – Mimoto šla o ní pověst že provozuje černé umění, a zajisté mám, že doktor Scota s ní stál v tajném spojení, poněvadž navštěvovala jeho dům, aniž se toho mohl kdo domysliti, co by s takovým starcem jako Scota obmýšlela.“ A ten Vilém Kurcín byl oběšen na prostřední justicii Koňského trhu?“ tázal se opět Rudolf, kroutě v přemýšlení hlavou. ,Ano, na prostřední justicii Koňského trhu,“ dotvrdil Lang. „A po něm tam nebyl nikdo jiný pověšen?“ „Nikdo,“ odtušil Lang. „Ta věc musí se znovu vyšetřovati!“ zvolal horlivě Rudolf. „Ten člověk byl nevinen!“ „Nevinen, Vaše Milosti?“ zakoktal Lang a podíval se na císaře, jako by se tomu divil. „Nevinen,“ doložil Rudolf, „mámť toho jistý důkaz –“ „Důkaz?!“ zvolal s nestydatým smíchem komorník, ačkoliv se mu uvnitř prsou neradostné ozývaly city. Rudolf přistoupil nato k stolku a napsal pro Langa soukromé plnomocenství, aby věc tu dle vlastního vtipu a rozumu vyšetřoval, dle libosti všemožných prostředků užíval, kterak by se nejlépe mohl pravdy dopíditi, Florenčanku Sibyllu Rezzoniku a unešené poklady stíhati a vypátrati, sama i prokurátora s veškerým jeho úřadním ohonem, jenžto byl nad Vilémem Kurcínem pronesl rozsudek smrti, k přísnému vyšetřování potahovati, a postaviv v závěreční klauzuli císařského komorníka a tajného radu Jachyma Langa pod svou osobní císařskou ochranu, jednomu každému z poddaných, hejtmanům, konšelům, zkrátka komukoli by se Lang tímto listem vykázal, pod přísnými pokutami nařizoval, aby jej ochotně a upřímně ve všem jednání a konání podporovali, a konečně opatřil plnomocenství svou pečetí a vlastnoručním podpisem. Doručiv Langovi listinu, dal mu znamení, že chce být samoten. Lang políbil zkroušeně přední cíp Rudolfova svrchníku a odešel s vítězoslavným úsměchem. Byloť najevu, že císař ani nejmenší vědomosti nemá o pravdivém osudu rodiny Kurcínů, že jeho přesvědčení o nevinnosti Vilémově na jiném základě spočívá, nežli se Lang s hrůzyplnou předtuchou domýšlel; poznalť v tomto okamžení, že stojí posud pevně na výsluní Rudolfovy přízně a důvěry -as pevným též předsevzetím odešel z laboratoria, že co nejrychleji té důvěry užiti musí v úplné míře. Touto listinou otevíral se mu neobmezený prostor zkázyplné činnosti. Přišel do svého příbytku. Příbytek ten se nacházel o jedno patro výše, zrovna nad Rudolfovou alchymistickou kuchyní, a skládal se z čtvero skvostně vykrášlených komnat. – Benátské čalouny, nářadí pozlacené a uměleckou řezbou ozdobené, obrazy malované od nejvýtečnějších mistrů z vlašské a nizozemské školy, turecké a čínské nádoby, rozličná pouzdra, skřínky, hodiny, zbraně a jiné vzácné věci a výrobky umělosti lidské nalézaly se tam dosti nedbale bez ladu a skladu vystaveny a nahromaděny. Tyto vzácnosti byly z většího dílu na nepravých, hříšných cestách vyzískány, buďto od lidí Langovi darovány, kteří jeho prostřednictvím u císaře chtěli hodnosti a důstojenství dosáhnouti, aneb násilím vzaty, jak se právě náhodou jeho loupeživosti namanuly. Vedle čtvrté komnaty nacházela se ložnice s velkou pohodlnou pohovkou pod nebesy, ozdobena po stěnách obrazy a soškami poněkud necudného významu. U hlavy skvostného lože stál oltář, na němž visela výborná kopie Coreggiovy Majdaleny. – Pod obrazem nacházel se tabernakul z ebenového dříví. Uprostřed krovu visela stříbrná lampa a rozlévala po celé místnosti jemné světlo. Lang přišed do ložnice, zavřel pevně na závoru za sebou dvéře, přiblížil se k oltáři, políbil zkroušeně obraz sv. Majdaleny, stiskl pak u tabernakulu utajené péro – a ejhle, tabernakul zmizel i objevil se otvor dosti velký a prostranný! – Lang vložil se do něho téměř celou hlavou a kus po kusu počal vyndávati: nejprv sedmero zlatých prutů ryzího zlata, jeden každý půl lokte pražského dlouhý a na dva palce tlustý, potom skřínku, v které se nacházelo sedm čistých perel u velikosti lískových ořechů, pak zas skřínku, z které vysypal sedm bílých diamantů u velikosti bohatého hrachu, sedm červených diamantů aneb rubínů v téže velikosti, pak skříni, v které nacházelo se sedm žejdlíků nejčistších granátů českých, pak sedm kožených pytlíků naplněných dukáty a sedm pytlíků naplněných tolary. S výrazem nevýslovné rozkoše počal se nyní Lang v těchto klénotech přebírati, brzo zlaté pruty, brzo zas diamanty a perly na ústa kladl a je líbal. Konečně vysypal z pytlíků dukáty a tolary na zem a válel se jako druhý Midas v samém zlatě a stříbře. Ale tu se nenadále v plesu svém zarazil. Spatřiltě na zemi pouzdro ze stříbra, které byl bezpochyby s tolary vysypal a ještě nikdy neviděl. Vzal pouzdro a otevřel. Vytáhl z něho na dvanáct dílů složený pergamén. Půda pergaménu byla černou barvou napuštěna a veškera popsána červenými písmeny. Lang rozhrnul list – a četl nápis: „Matka pekla zplozenců!“ I četl a četl s rostoucí zvědavostí, až mu již ranní slunce do komnaty svítilo. Když pan Lang pergamenový list ze všech částí a stran bedlivě přečetl a ještě jednou mnohem bedlivěji ohledal, nevyskytlo-li by se mu proti světlu někde utajené písmo, složil jej s velikým uspokojením, jako by se byl nasytil lahodných pamlsků, a schoval v stříbrné pouzdro, které pak zastrčil za ňádra do kapsy, kde měl skrytou příruční dýku. Nato ukládal v tajnou skrýš tabernakula po zemi a stolech rozložené klénoty a peníze, a když bylo všecko zas na místě, spustil tabernakul a bedlivě v otvoru upevnil. Po skončené práci položil se na pohovku a jal se přemýšleti o podivném obsahu pergaménového listu, a sice polohlasitě, jtakže se zdálo, jako by si myšlénku za myšlénkou předříkával: „Toť jsem se dopídil roztomilých věcí! – Ten pergamén jest neocenitelný poklad! – Matka tedy těch dvojčat, Viléma a Jošta, musí ještě někde naživu býti – a co mi starý Kurcín vypravoval, že po porodu těch dvou dítek umřela, byla tedy lež. – Ejhle, stala se mu nevěrnou – utekla s nějakým cizincem do Vlach – byla succubem a dvojčata následovně pekelné plémě, a tou vlastností snadno se jim mohlo podařiti vyváznouti z osidel smrti. – Není pochybnosti, že i Jošt žije – ale jak a kde bych ho vyslídil? – A co ještě více – také nějaká sestřička těch pekla zplozenců naživu, ovšemže nevlastní – ale item, přec sestra! – Hrom a peklo, totě celé hnízdo dědiců, skutečných, živých, oprávněných dědiců všech pokladů Faustova domu! – Poklady jsou ovšem v mých rukou, ale ďábel nikdy nespí: sesypou-li se dvojčata na mne, podaří-li se jim Rudolfa na mne vyštvati, dostal bych se snadno do klepet mučírny, a pak amen se mnou i s poklady! – To se nesmí stát! Vždyť žiju na útraty pošetilosti svého věku! – A kdyby celé peklo mi stálo na odpor, mne to neděsí – kde není víry, tam nenalezneme ani bázně! – Nad boha i ďábla jde lidský vtip! – Za tou příčinou musíme v té věci moudře a hbitě jednati! – Rudolfův mandát mám v kapse. Jeho pomocí mohu vniknouti do nejtajnějších doupat města Prahy – nechť je to palác aneb chýše. Pro primo – vypátrati musím druhého Kurcína, zavražděného totiž Jošta, který rovněž tak podivně zmizel z hrobu na hřbitově kláštera Slovanského jako jeho bratr Vilém se šibenice na Koňském trhu. – Pro secundo, musíme se jich obou zmocniti, co možná nejrychleji a ve vší tajnosti, a rozdrmoliti oba na nesčíslné drobty, aby se jim nepodařilo více obživnouti. – Pro tertio, musíme pátrati po jich nevlastní sestře, ale obzvláště po jejich matce, která by nám mohla dosti nebezpečných kliček nadělati, kdyby se náhle vyskytla a svých ďábelských plodů ujímati se chtěla. Bude to obrovská práce! – ale zajímavá a mého vtipu důstojná! – A když bude všecko vykonáno, odebéřeme se do zaslíbené země a budeme se koupati místo obou Kurcínů v jezeře Jordánském, a blahý si utvoříme život ve vlasti slunce.“ Tímto přemítáním a jinými podobnými myšlénkami ještě po malou chvíli se zabývaje, usnul konečně Lang, ale ve snách zajisté jeho duši obskakovaly radostné obrazy, poněvadž se ve spaní usmíval, jako nevinné děťátko, když se mu zdá o hračkách. Nebyltě Lang člověk, který by snášel, aby se zákony jeho sobecké vůle podrobovaly výrokům dobrého anebo zlého svědomí – čitelnost lidská neměla místečka v jeho srdci aniž v jiné části jeho hnusného těla – srdce bylo mu pouze hmotnou látkou, potřebnou to v prsou dutině, aby přijímala krev a ji zas vypouštěla do plic a do ostatního těla – láska, bázeň, nenávist – nic, pranic tím srdcem nepohnulo, nic ho v něm nepotěšilo, nic nezabolelo. Jako ctnostnému člověku zákonem a nutností jest vykonávati a vyhledávati dobro, tak i Langovi bylo zákonem a nutností vykonávati a vyhledávati zlo. Nevěřilť v ďábla, ale byl sám vtěleným ďáblem. Jako sedí úlisný pavouk uprostřed svého vlákna, číhaje na kořist, tak i Lang ze středu svých sobeckých zámyslů chytrým pohlížel okem na zevnější svět a běda každému, kdož zavadil toliko v stíny jeho nalíčených pastí a osidel! Na dvoře císařském byl on jediný práh, přes který smělo se vstoupiti před osobu císařovu. Chtěl-li kdo čeho u císaře dosáhnouti, musil se dříve s prosbou obrátiti k Langovi, jeho lakotnosti a všem ostatním ďáblům, jižto vyrůstali z jeho nešvárné duše, učiniti dost – ano i sám uherský král Matyáš, Rudolfův bratr, neobtěžoval si v tajných přípisech k Langovi se obraceti a vyhledávati jeho prostřednictví. Evangelická strana v Čechách dobře věděla a do všech úhlů světa horlivě vytrubovala, že prý cizozemci, ve všech chytrostech sobecké politiky západoevropské dobře zběhlí, dovedli zmocniti se vlastního vesla vlády domu Rudolfova, užívajíce ho k svému obohacování a k provádění zámyslů vlády papežské a španělské. Ano, měli pravdu – ale Lang, falcký to žid, stál v čele těchto cizozemců – a za ním teprv kráčeli páni orátoři, španělský a římský. Rudolfa si dokonale opoutal jedině tím, že uměl dobře pochlebovati jeho smyslným chtíčům, při kterémžto zaměstnání mu úslužně napomáhal Geisler, bývalý císařský „leibtrabant“, pilně vyhledávaje nejvybranější krasotinky – pak i tím, že podněcoval a schvaloval jeho libůstky u vykládání osudů lidských z hvězd, v klamné náuce v dělání zlata a jiných nešvar za onoho věku, nekromancií, tajným mudrctvím atd zvaných. V tomto okamžení nalézal se Lang poněkud v nemilých okolnostech, nevida nikde světlé cesty v labyrintu podivných událostí dvojčat Kurcínů. Vědělť, že jeden Kurcín v Scotově domě naživu, ale až posud neměl žádného přesvědčení, je-li to Vilém, čili Jošt. – Chytrý čaroděj Scota jistě byl také již, podle jeho zdání, zasvěcen v tajemství Kurcínových osudů, jinak by nebylo možná pochopiti, proč se ten mladík právě v jeho domě objevil a přechovává; císařova pak přízeň k němu pro znamení stigtna diaboli, pneumatologické zámysly dáti mu succuba – příšerné objevení se kurcínovské hlavy – byl to Vilém, čili Jošt? v okně Faustova domu za oné noci, když stál u fortny kláštera Slovanského – císařovy tajné potůlky: to všecko naplňovalo Langova ducha předtuchou velkého nebezpečí pro jeho blahobyt a pro jeho, na zlých cestách vyzískané poklady. Pevně se ustanovil na klikaté dráze začatých krvavých piklů kráčeti dále, a stůj co stůj dostoupiti k cíli spokojnému. Jakmile procitl, vzchopil se střelhbitě, urovnal si na těle šat, posadil na hlavu biret, vyndal ze skříně něco pečitého a konvičku vína, a chutně posnídav, zůstavil svůj příbytek a kráčel urychleným krokem z hradu ven přímo do císařské zahrady. Když tam přišel, stálo již slunce v zenitu nebeské klenby a sluneční hodiny ukazovaly na polední. Po celé zahradě panovalo mrtvé ticho – ani ptáče se neozývalo, ano i papoušků chraplavý skřek oněměl tklivosti poledního vedra. Lang pospíchal k příbytku Geislerovu, jenžto se nalézal nedaleko zvěřince a zrovna na začátku spádné stezičky, vedoucí do Jeleního příkopu.Když tak okolo Lvího dvoru pospíchal, hodil bezděky okem do jámy a musil se pozastaviti za příčinou překvapujícího pohledu. Spatřil totiž Jiřinu, spanilou Geislerovu dceru, prostovlasou, v lehkém toliko oděvu, a zbavenou všech těsných pásek a záclonných návěšků, ana ležíc na lvu Dariu, mile odpočívá a spí. Darius sebou ani nehýbal, pohodlně rozpoložen, maje vůkol sebe celou svou družinu, hovící stejnému pohodlí lenivosti. Lví dvůr nacházel se z této strany celý v stínu. Lang byl chlípný ďábel, náruživosti smyslné lásky oddán s tělem i duší. Jedině jeho lakotnost stála s touto vášní na stejném stupni důtklivosti a žíznivé touhy, a po Jiřině se mu již dávno zachtělo, dávno napínal rámě horoucích chtíčů. – V celé zahradě nebylo živé duše – Geisler bezpochyby též ve svém příbytku na siestě. Příležitost byla příznivá, lákavá. Langův zsinalý obličej se zapýřil – krev mu prudčeji začínala prouditi ve všech žilách, oči se mu jiskřily jako lačnému vlku slídícímu po kořisti; pozorně na vše strany se ohlížeje a bedlivě naslouchaje, je-li kdo nablízku, přiblížil se k schodům vedoucím do dvora. – Mříž byla pootevřena. Bázeň a vášeň počaly v něm divoký zápas. Konečně zvítězila přec vášeň, a kráčeje po prstech dále, jako by se obával vzbuditi dívku a vůkol ní rozpoložená zvířata, vstoupil do dvora. Lvi se nehýbali – Jiřina též bez pohnutí trvala. Vášeň více a více rostla a dodávala mu zmužilosti; postoupil opět o krok dále a dále, až se konečně octnul u Jiřiny. Chtěl se sehnout a – Jiřinu políbit; v tom okamžení však pozvedl Darius hlavu, divoce zařval a Jiřina procitla. Celé to lví pokolení stálo i stejně na nohou a vyvalovalo na Langa oči. – Lang uskočil a ubíhal v smrtelné úzkosti nazpátek; pohříchu již bylo pozdě; nemohl ani doběhnouti k schůdkům – Darius po něm skočil, strhl jej k zemi a drže jej – jako kočku vidíváme držeti myš – mezi dvěma předními pazoury, brzo na tu, brzo zas na onu jej překotil stranu. Císařský tajný rada a komorník byl očihledě ztracen – vášeň lásky byla tatam, horoucnost jeho zkřehla na ledový rampouch. Darius sklonil k němu hlavu a jazykem ho seknuv do tváře, s velkou laskominou rozevřel tlamu a chtěl mu právě až po šíji v dásních svých sevřít lebku, ale vtom přiskočila Jiřina a zvolavši: „Pusť ho, Darie! Pusť ho!“ – vysvobodila z pazourů komorníka na všech údech se třesoucího. Lang nemohl státi na nohou – tak byl schvácen úzkostí a hrůzou. „Aj, pane komorníku,“ zvolala Jiřina v smíchu, „jakým to zázrakem dostal jste se do Lvího dvora?“ „Já – já,“ blekotal Lang, pot si utíraje s čela, „hledám Lowenwartla.“ „Ach, otec je ve svém příbytku,“ odtušila Jiřina, potutelně se usmívajíc a odhánějíc lvici, ježto s kňučením očmuchovala Langa. „Vyť jste nikdy, co se vím pamatovat, otce ve Lví jámě nehledával, a otec sem také nikdy nepřichází, poněvadž se těch zvířátek bojí, ačkoliv se zove Lówenwartlem. – Ale teď vstaňte, vzácný pane, abych vás dovedla nahoru, zde byste strachu nepozbyl.“ Lang chtěl vstát, ale po tu chvíli ještě nemohl, nohy se mu třásly jako osiky. „Podepírejte se jen na mne,“ řekla zas Jiřina, přítulně jej za ruku pojavši, „snad přece nahoru dolezeme.“ Tak kráčeli zvolna dále – Lang, maje levici svou otočenu okolo jejího krku a provázen Dariem, jenžto lítostně, že mu kořist ušla, za ním pohlížel a se oblizoval. Jakmile však dostoupili nahoru a Lang shledal se býti v bezpečnosti, nespustil se ještě milé podpory, kterou mu Jiřina poskytovala, nýbrž neustále ji drže v náručí, jako by byl posud slabý, vlnící se její ňádra přitiskl na svá, vášeň počínala se mu vracet, a s chlípným výrazem svého ošklivého obličeje vycenil zuby a chtěl Jiřinu políbit. Buclatá Jiřina chtěla se mu vymknout – kostnaté však Langovo rámě bylo silnější – držel ji jako kostlivec svou nejdražší oběť v náručí, a nepustil a tiskl ji na prsa svá: vtom se ozval šeredný smích, až se to ozývalo po celé zahradě, za zády Langovými. Z blízkého papouškového háje, jako by byl do nich luňák rýpnul, začali papouškové ošklivě křičeti – nato se dali lvi v jámě do řvaní, ptáci skorém na všech stromech do štěbetání a švitoření, takže Lang oběť svou z náručí pustil a se ohlídl. Tu stál Rudolf zrovna za ním a s úšklebným smíchem na něho pohlížel. „Válgame Dios, pane Lange! Co to zde tropíte?“ otázal se Rudolf opět s pronikavým, zlostným smíchem. „Já – já – Vaše Milosti“ – odtušil Lang u velké zmatenosti; ale rychle se vzpamatovav, pevně odtušil, „chtěl jsem Jiřinu políbit!“ „Aj, políbit?“ řekl Rudolf, zasmušile hledě před sebe. „Toť se dopouštíte zlé nevěrnosti k své choti. Mešká posud v Augšpurku?“ „Ano, v Augšpurku, Milosti, u patriciů Imhofových,“ dotvrdil Lang. „A za jakou příčinou?“ tázal se císař. „Můj syn Ondřej vstoupí co nejdřív v manželství s Cecilií z Imhofu,“ odtušil pokorně Lang. „Také synovi nedáváte dobrý příklad věrnosti manželské,“ pokračoval Rudolf s rostoucí horlivostí. – „Zanedbáváte takovým neslušným zaměstnáním též služby z mého rozkazu na vás vznešené; této noci napsal a potvrdil jsem vám soukromý mandát: ejhle, co jste v té věci učinil?“ „Nic a – všecko, Vaše Milosti,“ odtušil s výrazem chytrosti Lang. Mluvíte v pohádkách, komorníku? – Nic a všecko? – Jaká to kabalistika?“ – a Rudolf dal mrzutě mu znamení,  aby odešel. Lang se uklonil a odcházel po stezce vedoucí k příbytku Geislerovu. Hádě žárlivosti však zastavilo jej na půl cestě – chtěl viděti, co as Rudolf s Jiřinou začne, až se uvidí s ní samotna. – I vrátil se Lang, probrav se houštím co hádě potud, pokud možná bylo, aby nebyl slyšán, a napínal a nastrkoval uši, aby něco polapil z jejich rozprávky. – Vše vůkol bylo ticho. Lang ploužil se dále, zastavil se a opět poslouchal, neslyšel však ničeho krom štěbetání ptactva. Konečně se přiblížil tak blízko, že mohl prohlédnouti skrz křoví a pohodlně viděti, co se as nablízku Lvího dvora děje. Místo bylo prázdné. Lang vylezl docela z křoví, na všecky strany se poohlídl a ejhle, v dálce spatřil Rudolfa, kterak se s Jiřinou ubírá stromovím ku kioskům. Jako šipka pustil se Lang za nima. – Žárlivosti neklidné plameny rozlévaly se mu ve všech údech a zážehem rozplameňovaly mu i mozek. Nedbaje na nebezpečenství, které mu hrozilo, kdyby se prozradilo, že Rudolfa v milostných pletkách špehoval, ploužil se Lang neohroženě, zraky maje na zamilovaný párek, jak se domýšlel, bedlivě upnuty, dál a dále, brzo zaskočiv do křoví, brzo se sehnuv do příkůpku aneb jámy, jak se mu právě na cestě to naskytlo – až konečně, překonav i nejnebezpečnější cestu, Chodbu vodometů totiž, zahnuli do stinného jilmového hájku k orientálnímu kiosku. Lang se zastavil a ukryl v křoví. Slyšel vrznutí dveří u kiosku a nato všecko utichlo. Císařský komorník stál nyní na rozpacích. Nevěděl, může-li s jistotou, aby ho nikdo nedostihl, ze křoví vystoupiti. – Poslouchal brzo na tu, brzo na onu stranu, ale nikde nic se nehýbalo. Konečně se vzchopil u vší zmužilosti, a bystře na všecky strany zraky obraceje, vylezl z křoví, a když nikoho nikde neviděl, kráčel opatrně kupředu – posléze skrčiv se, na bobečku škrábal se až pod první okno kiosku. Zaslechl temný hovor – po chvilce zas slyšel i smích – nemohlť se již déle zdržeti vztyčil se a podíval se oknem do kiosku. Okno bylo otevřeno. – Na zeleném lůžku spatřil Jiřinu v náručí – ne Rudolfově, anobrž – Kurcínově! – Vilém, čili Jošt? – Strašlivý to pohled! „Hahaha!“ smál se Kurcín, rozpálené zraky na Langa zakroutiv a křičel: „Amazonka! Amazonka! – Vražda! – Utíkej, blázne!“ A Lang také utíkal, jako by mu nad hlavou hořela střecha, a celý udychtěný přiběhl v příbytek Geislerův a sklesnul tam do lenošky.  „Ach, proč bych ti měl tajiti, že mě trápí nepochopitelná bolest, ano i pošetilosti! – Ó, dej se přituliti k raněným prsům a vlož na otevřené rány léčitelná ústa svá, prýštící se vonným balšámem a ambrou! Zoufanlivé ryky mé touhy umlknou a v srdci se zahostí poklid a blaženství. – Ano, z tvých polootevřených očiček usmívá se na mne duch lásky, na hlaďounkých patičkách zkřížených tvých nožiček sedí lektavost vnadné chlípnosti – z tvých chloupků a vousů kapou plamínky v podobě malých hadatek a oblizují mi lahodně všechny chtíče těla i duše – ano ty mi do duše sypeš veškeré světy lásky, které jsem poznal toliko v jediném objetí, v jediných to měkounkých, a přec tak blaze svírajících loktech – v loktech Amazončiných! – Ejhle, na rtech tvých třese se bublinka, honem ji se rtů slíbám – a chutná tak sladce jako rosa nebeská, které jsem se nasoukal až do opilství na rtech Amazončiných – toť tenže přísvit úsměchu okolo nosejčku a očiček – toť táž hladkost a spolu i drsnatost tílka, tož táž okrouhlost údečků, ano ty mě taktéž miluješ jak Amazonka, a všecko, co jsem ztratil v poměru velkém, přinášíš mi ochotně v poměru malém, ty má jediná, neocenitelná, blahodadoucí mandragoro!“ Tak hovořil Vilém, hledě na mandragoru s výrazem nevýslovného roztoužení citů, oblíkaje ji v bílou košilku. Právě ji byl vykoupal v červeném víně – poněvadž byla sobota, a když pak ji oblékl v bílou košilku, vložil jí mezi ručinky, které měla přes kříž na prsíčkách složené, útlý květ kosatce, políbil ji vroucně a položil do skříně z ebenového dříví, pěkně vykládané hebounkým červeným aksamitem. Ach, vždyť mu byla mandragora v Scotově domě jediným pokladem lásky! Mandragora thridacias – mandragora ženuška! - Ani Scotovi, proslulému to mistru u zpytování tajností přírody, a kterýž ji byl se vší pilností a šetrností vykopal, aniž Abigaile, kterážto její nahé tílko přiodila bílou košilkou – nikomu z těch dvou neukazovala mandragora tolik přítulnosti, tolik laskavých a milostných úsměchů jako Vilémovi. On jedině s ní uměl laškovati, ji hýčkati, líbati, milovati, ano onť uměl s ní i hovořiti o bájích dávno zaniklých, o žalu a touze člověčenstva v přítomnosti žijícího, o budoucím spasení duší a jich spojení v jediný nesmrtelný souzvuk milostného blaženství, které jednotlivci na zemi meškajícímu v krátkých toliko okamžicích dopřáno jest. Navedením doktora Scoty podařilo se Vilémovi dostoupiti téměř až k poslednímu stupni u vypátrání vědomostí tajemných. Pokročil-li o krok dále, stál na vrcholu veškerého lidského vědění. Překonána byla ohromná cesta po všech dílnách a utajených skrýších zevnější i vnitřní přírody – éterní plamen, jehož dle starověké báje Japetův syn člověku kradí s nebe byl snesl, proudil se plným zážehem v jeho mozku – incanta- menta (čarodějné cviky) byla překonána, pečeti sedmero knížat pekelných ležely, strhány s fortny říše duchů, u jeho nohou – arithmetica magica tkvěla mu téměř v prstech, a nebylo citace v Scotově „černé knize“ (nazvané Bičem pekla), kterou by jeho paměť bez chyby nebyla odříkávala. Scota o něm tvrdil, že jest k tomu narozen. Čeho měl ještě dosáhnouti? – Succubatu a tělesné nesmrtelnosti! Ono mělo býti předběžní odměnou tohoto. Succubus byla jeho jediná touha, od mandragory slíbený mu květ vezdejší blaženosti – i Scota mu jej sliboval, nevěstu onu nadpozemskou, čarokrásnou Amazonku, ale s jedinou výminkou, podrobí-li se poslední zkoušce na dráze kouzelnického života, nezhrozí-li se učiniti poslední krok, vstoupiti totiž na poslední stupeň, na vrchol veškerého lidského vědění. A co se skrývalo za tou žádostí, kterak vyhlížel ten stupeň nad světem horující, kterého měl dostoupiti, a jakou měl podati oběť za dosáhnutí nevěsty nazvané succubem? Tyto myšlénky kolovaly mu v mozku, když byl při západu slunce mandragoru do skříně uložil, a posadiv se do lenošky, příchod Scotův očekával. Zticha se otevřely dvéře a Abigaila vstoupila do komnaty. Bvlo to potřetí, co se mu Abigaila objevila. Poprvé ji spatřil hned za svého prvního příchodu v Scotově domě, a sice tenkráte, když procitl z děsivých snů a pro svůj lačný žaludek nějakého pokrmu se dovolával; načež Abigaila na zahvízdnutí Scotovo pokrm a nápoj přinesla. Tenkráte byl Vilém velmi poděšen z jejího pohledu, a zvláště jejích očí pichlavý oheň nemilý naň dojem učinil. Podruhé bylo mu souzeno ji spatřiti a spolu i políbiti za oné osudné noci, když odcházel se Scotou na dobývání mandragory. Objevila se mu tenkráte v blahodárnějším světle. Pohleděl jí do tváře – ačkoliv zpočátku nuceně – a spatřil v zřítelnici jejího plamenného oka obraz spanilé Amazonky, ano zdálo se, jako by ona sama z těchto očí naň pohlížela. A nyní potřetí když ji spatřil, kterak se mu docela jinak jevila nežli poprvé! Nebylť to ten ošklivý, přidlouhlý, brunátný obličej jako na mumiích, ani neměla na hlavě čepec s dlouhými do výšky se pnoucími fábory, které jí udělovaly podobnost s ušatým upírem, její oko nemělo tu urážlivou tklivost: naopak, jako by plamen v něm docela byl vyhasl, v klidné, mírné záduměivosti hledělo k zemi.Abigaila přistoupila k Vilémovi, pojala ho za ruku, povzdychla zhluboka a jala se takto mluviti: „Co nevidět bude zde Scota. Lahodným bude k tobě mluviti jazykem z jeho řeči spanilé bude vyrůstat kvítí, ale pod ním jest skryt jedovatý ještěr. – Zapřísahám tě, nešťastný jinochu nepoddávej se jeho žádosti – vzdoruj jeho rozkazům, vzdoruj jeho prosbám, a byť i hrozil vydati tebe poznovu ohavné smrti, byť i sliboval neskonalé ráje lásky a oněch rájů nejlahodnější jablko.“ Tak mluvila k němu Abigaila a slzy tekly jí z očí. Vilém vyvaloval na ni oči u velikém podivení a pak se tázal: „Čeho se týká vaše výstraha, Abigailo?“ „Tvého drahého tílka,“ odtušila stařena, pláčem skoro škytajíc. „Jaké to nebezpečenství hrozí mému tělu?“ tázal se opět Vilém. „Chystá se mu peklo,“ odtušila Abigaila. „Proč peklo? Vždyť nejsem ještě na onom světě!“ řekl na to Vilém s úsměchem. V tom okamžení vstoupil Scota do komnaty a na pokynutí jeho odcházela Abigaila, mezi dveřmi ještě jednou se po Vilémovi ohlídla, kynouc mu hlavou, jako by chtěla opakovati svou výstrahu, a zmizela. Na obličeji však Scotově jevila se neobyčejná rozčilenost. Oči mu svítily, bradavice se mu na nose topila v nejrůžovějším zardění, rty se mu chvěly jako toužebností po nějaké lahůdce, ano i pot stál mu na čele, jako by se byl právě něčím unavil. – Mlčky pojal Viléma za ruku a vedl jej v známou síň, nad jejímžto vchodem zlatá skvěla se slova „Θєῶν υϵραπϵία“. Vilém se octnul v této síni podruhé a ohlížeje se, vzpomínal v tom okamžení na rvačku s Langem u přítomností císaře. Jako tenkráte byly i nyní stěny černým suknem pokryty, na druhém konci stála posud známá pyramida, též tmavozeleným pokryvadlem zakrytá, a před ní kmital se jako tehdáž na kulatém stolku červený plamínek. Ale nářadí, jakéž se mu nyní naskytovalo, onehdy nebyl v síni viděl. Byloť to z většího dílu náčiní a nádoby alchymistické kuchyně: helmy, reverbéře, alambíky, sublimatoria atd. Vedle pyramidy stál široký stůl, jehožto svrchní tabule byla měděná. Na stole ležel dlouhý lesknavý nůž. Okolo krajů toho stolu nalézaly se mosazné žlaby, které spojovala kovová trubice s jinou nádobou z hlíny zformovanou na způsob římské konvice. Uprostřed síně byly na podlaze namalované tři kruhy červené barvy, druhý kruh zatočen v prvním a třetí v druhém. Na každém kruhu nalézaly se po celé kulatosti čáry z červených písmen sestavená slova, a sice na prvním slovo „Tetragrammaton“, na druhém „Elohim“, na třetím „Adonai“. Na puntíku třetího kruhu stálo klekátko, a na pulpítku klekátka ležela černá kniha. Scota vstoupil do třetího kruhu a posadiv si na hlavu „mitru“, mágů posvátnou to čepici, poklonil se třikráte zády obrácen ku knize, pak se zas otočil k pulpitu, poklekl a četl z černé knihy následující kapitolu:„Tělesní nesmrtelnost – poslední a nejvyšší květ lidského vědění. I ukázalť mi Pán potok čistý, vody živé, světlý jak křišťál, tekoucí z trůnu božího a beránkova. Ale v potoku tom se vykoupá netoliko duše ryzá, anobrž duše v havu tělesném. Ale tělo takové musí býti prosto všech pozemských neduhů, prosto pozemských živlů, kteří zde se zovou: voda, země, oheň a vzduch – musí být i prosto všech myšlének načerpaných z močálů života vezdejšího. Chceš-li toho trojího dosáhnouti, musíš dříve obětovati své tělo a z něho vyloučiti duši a přestěhovati ji v bydlo bez vzduchu vezdejšího. A když se tak stalo, přistoupí anatomák moudrý, položí tělo tvé na stůl, rozřeže je nožem břitkým na sedm částí a obětuje je nesmrtelnosti. Ale nad různými částkami bude se ochranně vznášeti dobrá tvá vůle, že ses chtěl tak obětovati, a stane se těch různých částek spojující duší. A moudrý anatomák vyčistí a vyždíme ze všech žil a žilek nečistou krev, vyžene z komor plic a srdce všechen nečistý vzduch a z mozku vyřeže knoty cev chorobných. I složí vyčištěné částky do škopku aurichalkového, vleje na ně akvavitu z rév u paty hory Golgaty uzrálých, nasype na tekutinu alumen plumosum (stříbro kočičí) a zažehná podle Tabelly Rabelliny všechen nečistý příměsek zlých duchů. A když se to stalo, postaví se tekutina v úplné výsluní a nechá se státi sedmkráte sedm dní. Po vypršení této lhůty vyleje se tekutina ze škopku aurichalkového a růžovou barvitostí zpýřené částky těla vloží se do athenory – průhledné, prosté a prázdné všeho vzduchu, filosofické to pece. I rozdělá se v spodním bříšku pece nejčistější oheň podpálením kořínků byliny sidrikma – a sice dříve nežli docela uschnul růžový pot na kůži všech sedmi částek, a oheň ten se živiti musí pilně a bedlivě přikládáním čerstvých květů byliny sidrikma. To přikládání trvá celý měsíc. Pak se živí oheň dále přikládáním prachových nitek byliny sidrikma a to přikládání trvá opět jeden celý měsíc. Pak se živí oheň květem sedmera bylin: koprníku, galganu, indiánského nardu, kopýtníku, kozlíku, mečíku nebeského a lesního. A to přikládání trvá opět celý měsíc. Čtvrtý měsíc živí se oheň jedem ropuch umořených na výsluní planety Joviše. Pátv měsíc živí se oheň zadky, které bez úhony vytrhals z tílek královen úlů. Šestý měsíc živiti se musí oheň pěnou vzteklých vlků. Sedmý měsíc živiti se musí oheň paprsky shvězdění Plejád a osmý měsíc odříkávati budeš citaci Azielovu, a živiti budeš oheň odříkáváním citace den a noc. A když to všecko bez úhony vykonáno, smekne se za jasného jitra prvního dne v měsíci devátém poklůpek sklenný s pece filosofické, zvané athenorou, a přítel tvůj vyskočí živ a vesel z odpočinku, a s nesmrtelným tělem postaví se do světa na odiv všem mudrcům pneumatologiae occultae a plodit začne nové lidské pokolení. “ – Po přečtení kapitoly o vzkříšení nesmrtelného člověka z částek smrtelných přečetl ještě Scota recept jazykem hebrejským, políbil knihu a vystoupil z kruhu. Scotův obličej, jinak zsinalý, rděl se v tomto okamžiku rudoplamennou barvitostí – bradavice na nose hořela jak živý plamen, oči mu svítily v zanícení nadpozemské rozkoše, každý jednotlivý vlásek jeho dlouhých vousů chvěl se mu, jako by byl obživnul – ano i jeho postava zdála se větší, vyšší než obyčejně. Pojal Viléma za ruku a políbiv jej v čelo, zvolal hlasem velkého pohnutí: „Viléme! Pohlédniž tam k vzdálenému zánebí! Ejhle, slunce již zašlo za hory a růžovými ústy líbá krajnosti země. Brzo sklesne tichá noc v toto údolí žalu a slz a přikryje závojem míru člověčenstvo, udýchané z klopotu vezdejšího života. Život vezdejší pomíjí co mi- mojdoucí blesk. – Život vezdejší jest stále kapající slza z truchlivého oka všehomíra, napořád se kmitající stín před sluncem ducha kráčejícího, věčné lůžko porodu a smrti. Avšak v myšlénkách svých vidím člověka stojícího na zprahlém drnu hrobů vezdejších a hledícího nesmrtelným okem v jasnou záři nebes. V jeho obličeji sídlí věčnost květů a světel, jeho údy se neunaví, jeho plíce nezchuraví, a jeho srdce bije přes veškerou proměnlivost stále a neúnavně. Blahobyt vezdejší takového člověka zove se tělesní nesmrtelností, živé a jediné to perpetuum mobile těles. Blahobytu takového dosáhnouti jest jediný a poslední cíl veškerého mudrctví. Mým navedením, Viléme, dostoupils potud, že není na zemi ničeho, co by se smělo ukrývati zvědavosti tvého nepřemožitelného ducha: veškeré síly a úkony přírody leží co úslužní sluhové s upřímným vyznáním u tvých nohou. Pokroč jen ještě o	jediný krok dále a staniž se nesmrtelným. Cesta, kterou nastoupiti musíš, abys se stal účastným této bohorovnosti, jest naznačena v oné knize. Tys jediný snad smrtelník v davu veškerého člověčenstva, který jest schopen dosáhnouti onoho božského cíle. Nuže tedy, jakos činil posud, učiň i nyní v této poslední záhadě, obětuj se mé vůli a svědectví vydej před veškerým světem, že neváháš podati živobytí časné v oběť živobytí věčnému.“ Vilém hleděl Scotovi do tváře u velkém napnutí. Jeho duševnímu zraku otevírala se brána světa, posud nedostiženého – cítil v sobě hrdé vlnění touhy dosáhnouti onoho cíle a postaviti se v čelo nového pokolení lidského. Božský to vskutku úkol člověka. Než v témž okamžení zpupného přemítání o své nesmrtelnosti padla mu na mysl podivná výstraha staré Abigaily, podezření se ho zmocnilo, že všecko, co Scota o tělesní nesmrtelnosti přečetl a přednesl, jen klam a blud – u vzpomínce objevila se mu i mandragora s pohledem truchlivým, i otázal se tedy v tom choulostivém pocitu vzmáhající se nedůvěry: „Rci, mistře, kdo bude vykonávat velké dílo mého novonarození?“ „Já!“ odtušil Scota horlivě. „Jakže, ty?“ zvolal Vilém s rostoucím podivením, a hrdá jeho mysl počínala opět klesati. – „Ty? starý, slabý kmet, nehrubě ktomu schopen, abys jen do polovice vykonal, co má býti vykonáno až do nejmenší části celého obřadu!“ „Zákony celého obřadu,“ řekl na to Scota zádumčivé, Vilémovi do očí hledě, „zákony celého obřadu žijí mi téměř v každé krůpěji krve, pohybují mé svaly a žilky, a netřeba, abych se teprva paměti dovolával. Co jsem tobě oné drahocenné knihy předčítal, tomu mohu dokonale dostáti s tělem i duší. – Nástroje a nádoby jsou zjednány a mou vlastní rukou urobeny, ano i ostatní potřebnosti vypátrala a snesla mnoholetá pilnost. Ejhle viz, zde stojí stůl, na který moudrý anatomák položí tělo, a břitkým nožem je rozřeže na sedm částek – zde je škopek aurichalkový – v této nádobě nachází se aqua vitae z rév uzrálých u paty hory Golgaty – zde alumen plumosum – zde Tabella Rabellina – a zde stojí athenora.“ Po těchto slovích stáhl Scota roušku tmavozelenou z pyramidy a objevila se pec filosofická čili pec nesmrtelnosti v úplné slávě a skvělosti. Stála na podstavku z bílého mramoru. Podstavek spočíval na šijích čtvera sfing, takže jich hlavy tvořily rohy celého čtverhranu. Spodní část byla okrouhlá a odhrazená od hořejší části kulatou mřížkou z ryzého zlata – sloužila na rozdělání a krmení ohně čili plamínku živoucího, a byla z čistého, průhledného křišťálu, aby mohla býti viděna a zpytována stejnost ohně. Prostřední část byla též z čistého průhledného křišťálu, udělána ve formě a způsobu údů člověka, takže hlava, obě ruce, poprsí, nohy atd. krásně se do toho vložiti daly, a říkalo sejí cucurbis pneumatologiae. Hořejší část činila poklop ze skla červeného, pevně k prostřední části přiléhající, a s poklůpkem byla spojena malá pumpička na vyčerpání vzduchu pozemského. Vedle athenory stála velká skříň, a když ji Scota otevřel, objevily se v ní menší a nejmenší skřínky s rozličnými nápisy. V těch skřínkách bylo palivo pece athenory, totiž kořínky byliny sidrikmy, čerstvé květy byliny sidrikmy, prachové nitky byliny sidrikmy – květ sedmero bylin: koprníku, galganu, indiánského nardu, kopýtníku, kozlíku, mečíku nebeského a lesního.Pak se tam nacházela kapsule naplněná jedem ropuch umořených na výsluní hvězdy Joviše, jiná kapsule naplněná zadky královen oulů, zelená bambulička naplněná pěnou vzteklých vlků, konečně malé pouzdro, v němžto se nacházel kámen Anachytis na chytání paprsků shvězdění Plejád. Scota rozkládal před Vilémem všecky poklady s velkou horlivostí a vypravoval rozličné příhody, které jej potkaly, nežli se jich byl zmocnil. Bylinu sidrikmu přenesl ze Svaté země do Evropy a pěstoval ji nyní ve své zahradě pilně a bedlivě v záhonku dobře opatřeném proti bouři a nepříznivým větrům. Sedmero bylin, koprník, galgan, indiánský nardus, ko- pýtník, kozlík a mečík nebeský i lesní, též ve vlastní zahradě pěstoval. Sedm oulů stálo též na zahradě na dobývání zadků královen oulů. Sedm ropuch mořil též ve své zahradě a dobýval jich jedu na výsluní hvězdy Joviše. Taktéž stála i na zahradě železná klec na vlky, jichžto vztekem umořil Scota v této kleci velkou část, aby z nich vykořistil užitečné pěny. Nejvzácnější však poklad všech těchto pokladů byl zázračný kámen Anachytis, kterýžto měl do sebe neobyčejnou vlastnost, že když se položil v trojhran matematický se shvězděním Plejád (čili Kuřátek), nasoukal do sebe paprsky toho shvězdění a k živení jiného ohně ochotně zas ze sebe je vypouštěl. Scota vykonal na dosažení toho kamene dalekou pouť až k zříceninám druhdy posvátného města Memfidv v Dolejším Egyptě a s nebezpečenstvím vlastního života ukradl jej kněžím hlídajícím býka Apisa v chrámě bohů Osiris a Isis. A když takto Scota Vilémovi všecko dokonale byl ukázal  a jej přesvědčil, že všecko až do nejmenšího pilně a bedlivě obstaráno, čeho potřeba na utvoření člověka nového, s tělem nesmrtelným, když mu i posléze vyjevil, že zrozením takového nového člověka celá soustava dosavadního plození a rozplemeňování člověčenstva zničena a takovýmto jediným člověkem hrob vykopán bude, do něhož konečně veškeré člověčenstvo, utýrané ukrutenstvím tolikerých století, vložiti se musí – ajta, při vylíčení tohoto obrazu roznítil se i v duši Vilémově divoký chtíč dosáhnouti onoho stupně – nesmrtelnosti tělesní -a s výšky nedostihlé pohlížeti dolů v obory země, která jest toliko mrtvých popel, zapájený slzami žijících. – Scotova nauka o tvoření nového člověka nemohla býti klamem. Onť mu i dokazoval přírodnickou možnost celého toho podivuhodného jednání. „Mnedle“ – pravil Scota, vloživ si s velkou důrazností hlubokého mudrce prst na bradavici „mnedle, proč bychom pochybovali o věcech tělesných, že by se mohly nad obyčej státi trvanlivějšími, když duše sama, kteréžto přec trvanlivosti nepomíjející přikládáme, materiální jest látkou? Bláhovým mudrcům bývá snadno mluviti o nesmrtelnosti duše a pohříchu jeť to již nadmíru známá věc, o nesmrtelnosti těla však něco moudrého tvrditi, to ještě nikomu z nich nenapadlo. Kam tedy cílí celá záhada? Na obnovení člověčenstva, aneb lépe řečeno, na novozrození člověčenstva bez zárodku smrti v zdobném těle, na onu schopnost člověka vezdejšího vyloupnouti se podstatně ze staré Adamovy smrtelné kůže a na se obléknouti růžovou kůžičku nesmrtelnosti. Nesmrtelnost taková žije toliko v těle, zrozeném v lůně světlém, v lůně éterským ohněm otepleném, a nikoli v lůně tmavém, obmezeném, choulostivém pozemské matky. Matka člověka s nesmrtelným tělem jest athenora. Proces rození se člověka v lůně pozemské matky jest slepý, řídící se pouze podle zákonů onoho křehkého, nejasného, choulostivého lůna. Proces rození se člověka v matce athenoře jest světlý, řídící se podle zákonů rozumu a moudrosti bedlivého mudrce kterýžto nepomine aniž zanedbá oheň živiti v průhledném bříšku křišťálové matky. – Pročež, Viléme, jediný ty vyvolenče z celého člověčenstva, jediný schopen, jakž i dosvědčuje v oku tvém posvátné stigma, podniknouti na sobě práci novorozenství velebnějšího, nemeškej již déle, svlékniž ze sebe ty pavučiny, ježto zakrývají tvé spanilé tělo, opásej ducha svého přepevnou vůlí, žes se chtěl a chceš se obětovati na oltáři Mudřenině a na smrt vydati tělo smrtelné, abys nabyl v peci nesmrtelnosti těla nesmrtelného. Tam stojí stůl – na něm břitký nůž a já stanu se tvým anatomákem – a topičem athenory – a milerád, když uvidím, že zvítězila mohutnost mého ducha, že nebylo to klamem, o čem jsem takměř půl století přemítal – ach, milerád, když nabudu takového přesvědčení, klesnu do hrobu s tím vědomím, že jsem obživl v duchu tvém a žiju v něm věčně, nesmrtelně.“ „Ó mistře, mistře!“ zvolal Vilém u vytržení, „v tobě jest pravda, v tobě věčnost, v tobě nesmrtelnost! Neděsím se tvého nože, nehrozím se záhuby toho mého těla, ježto jednou již přestálo všeliké hrůzy smrti, nezkaleným okem hledím v nachové zánebí budoucnosti, kdežto vidím rozkládati se zelený kužel nového, blaženějšího stromu života, ano, nezlomným kruhem přepevné vůle jesti opásán můj duch, a vznášeti se bude ochranně nad rozkouskovanými částkami mého těla co spojující těch částek duše; než jediná toliko myšlénka kalí mi jasné zánebí této spasitelné budoucnosti, jediná myšlénka trhá kruhem přepevné mé vůle.“ „Ajaká?“ tázal se Scota, a oko jeho se zatemnilo mráčkem pochybnosti a bázně, že snad Vilém se mu vyhnouti hodlá. „Tento svět mám opustit,“ zvolal opět Vilém truchlivě, „kdežto žije má nesmrtelnost – Amazonka čarokrásná -, a mám odejiti tam, kde jí více není a nebude!“ Hahaha!“zařehtal se Scota s radostným humorem,pojal Viléma za ruku, vedl jej okolo athenory k nízkému výklenku, který byl zastřen zelenou oponou, odhrnul ji a objevilo se okénko. „Podívej se do okénka!“ zvolal Scota s výrazem vítězoslávy. „Tvá budoucí nevěsta, nevěsta člověka s nesmrtelným tělem – a zove se Sempitema!“ Vilém podíval se do okénka a spatřil Amazonku, spočívající na červeném lůžku. Vedle ní ležel tygr. „O spásyplné podívání! stříbroskvělé pohledění božského oka v lůno nejblahostnějších úkonů přírody, kde oplývá věčné srdce věčnou láskou! Odtamtud' řinou se paprsky snoubenství milostného a zažehají blahým životem v prachu zkormoucený pýř, ano i hrdé slunce ve větrostropém kraji šírých nebes. – Tamť duše, netížené tělem, každá každou probíhají, a nikde a nikterak se neodrážejíce, pojí se v jediný krásný celek. – Ajta, kdož by ještě horlivě toužil pomeškati v dusivém kruhu této zahozené kuličky země, podle hnízda písklat z mechovitého kořání chatrné si robiti chýše a usedavými vzdechy krmiti a hořkými slzami napájeti svou mrzkou útrobu! – Tam, tam ku středu nehasnoucího světla a nevadnoucích květů, k éterskému pramenu nevyčerpaných rozkoší napni ducha, bídný smrtelníku, a poznej, že výše stojí domov tvůj nad močály pozemské a nad blátivé jámy ohyzdných kuněk a ropuch! – Duševní těžiti hřivnou jest povolání tvé, z nevyvratných myšlenek mohutný si překlenouti most přes všechny čmoudy a chmury břehů zemských k břehům světlooděnců, kde nevadne věnec nesmrtelnosti od prokletí lidu! – Pryč s tím obalem ducha, pryč s tím ruchem a puchem rozpadávajícího se těla, pryč s tím mučenictvím nenasycených tužeb a něh, sáhni nebojácnou rukou po jiném rouchu, rouchu nesmrtelnosti, a staniž se účasten milostného lůna Sempiterny!“ Tuto expektorací šeptal Vilémovi Scota do ucha. Tento však, všechen zničen nejtoužebnějšími city, díval se bez pohnutí okénkem na Sempiternu. Sempiterna ležela v růžoskvělé lastuře, pohřížena v blahostném spánku. Jako Venuše Afrodité z pěny mořské zrozená, tak odpočívala v květnatém lůžku, lehkým toliko okolo kyčli přepásána závojem. Po lících, ano i po celém tílku jemný se hemžil přísvit světla nachového, ňadra sejí dmula, jako když v plachty lodní vlažný zavěje větérek, okolo polootevřených úst pýřil se svůdný úsměch, a dlouhé, černolesklé vlasy splývaly jako úlisně lákající háďata až na patičku, mile zakulacenou a půvabnou. Její rámě, ach, spanilou, vnadnou okrouhlostí nadmíru výtečné, odpočívalo na obrubě lastury, a pravice držela poupě pivoňky a levice červené jablíčko! Pod mušlí vpředu ležel tygr jako na stráži, bez pohnutí a bystře svítil očima. Nad mušlí však klenulo se loubí tmavozelené myrty, na jejichžto větvích se houpaly milostně vrkající hrdličky a holoubátka třepající křidélky, kdykoli mezi ně zalítla holubice bílá. Vtom zavzněla něžná hudba sladce souzvukujících vlašských flautravérů. Mušle se proměnila v průhledný, tmavobarevný tulipánový kalich, jenžto se s drahou kořistí semotam klátil. Sempiterna procitla, a naklonivši se z kalichu tulipánového s veškerým svým půvabem, upřela své v slzách žádosti tonoucí oko na Viléma a napnula po něm vlnící se náruč, jako by jej chtěla přitisknouti na prsa svá. Vilém, na všech údech sebou trhaje, vypukl v přehořký pláč plamenné, bolestné roztouženosti. Ejhle, poupě pivoňky, které držela v pravici, puklo, a vyletěl z něho motýl sněhobílý a lítal po loubí myrtovém od větve k větvi a dlouhým břitkým ostnem popíchal všecky cukrující hrdličky a holoubátka, a jich něžné mrtvoly klesaly jedna po druhé k Sempiterně do kalichu tulipánového! Ejhle, puklo i jablko, které držela v levici, a vylezl z něho červíček a spadl k zemi! Zde však napřekot rostl a rostl, do šířky a délky, až dorostl na hada a vrhl se na tygra pod kalichem tulipánovým spočívajícího, a udusil jej A vpravo u kalichu posadil se motýl a vlevo se položil had I vyskočila Sempiterna z kalichu tulipánového, vstoupila pravou nohou na motýla a levou na hada, a rozšlápla je oba bez milosrdenství a slitování. I hodila je oba do kalichu tulipánového k umořeným hrdličkám a holoubkům. I vzala mohutného tygra, a s lehkou mrštností, jako bv to byla myš, hodila jej též do kalichu tulipánového. Ejhle, tulipánový kalich proměnil se v černý železný kotel. Nastalo v kotli syčení, kňučení, ozývaly se divoké ryky zoufanlivosti, pláč a smích, troubení, jako když se svolávají jezdci do pole, zvuky cimbálů a píšťal, střílení z pušek, bubnování a potom i líbezný zpěv. A slova podivné písně zněly následovně: Čmoudy, čmoudy, kypí z hroudy ježto teče a se vleče, beze cnosti do věčnosti Tělo klesá duše plesá! Vzhůru! Vzhůru! v nebes kůru věčné pění, plesu znění. Tam jen zhlíží v věčné svíži boha tváři, slunoháři, lunoběsi, nococháři, hvězdošumci a vši živci: dnojasi a vši mařivci Zhrdniž tělem bídných šelem; s nesmrtelným, věčně tělným rouchem kráčej a je smáčej v žití proudy aby soudy jediného, nevinného, co tam hynul a se vinul v mukách kříže, bez obtíže v nivec klesly, my se vznesli v nové ráje, prázdné láje, jež se hrouží a se krouží v tůni bludu! Nechť si sudů hledí prázdnit a se bláznit za slovíčkem, ježto víčkem stále bije a jen žije podle normy – matné formy! My chcem ducha, ducha míti, s nesmrtelným tělem žiti! Umlkla píseň. Rudosnědý výpar vystupoval v hustých kotoučích z kotle a obestřel temným závojem neposedných, napořád se míhajících mraků všechen obzor. Z nedostihlé výšky nad kotlem přiletěla, nad rychlost myšlénky, ohnivá koule jako slunce – osvítila zážehem Sempiternu a padla do kotle. – Za ní druhá – třetí – a pořáde víc a víc. Za sluncemi pokulhávali běloskvoucí měsícové a tiskli se za sluncemi též do kotle. Pak se vypnula nad kotlem duha, vlekoucí za sebou na řetězu diamantových článků upoutané hvězdy všehomíra, a v kotli se ozval hlas: „Zhyň, Sempiterno, v přechvatu světel!“ Avšak nikoli. Sempiterna stála před kotlem, s úsměchem vítězoslávy hledíc na Viléma u okénka shrbeného, s touž pronikavou důtklivostí zraků, která jej v domě Faustově tak podivně byla zachvátila. I ozvalo se vání a šumění větérků ranních i večerních, přinášejících na omžených svých perutech veškeré poklady zápachů, chovaných druhdy v rájích Hesperidek a hrdě se dmoucích zahrad kalifů bagdadských, ano i blahodárnou vůni zaniklých Olympů Graikova plemene, ježto vroubila poklop safírové nádoby nektar i ambrózii přechovávající. A v kotli se ozval hlas: „Zhyň, Sempiterno, v přechvatu zápachu!“ Avšak nikoli. Sempiterna stála před kotlem jako prve, s úsměchem vítězoslávy, a hleděla na Viléma s touž pronikavou důtklivostí zraků, která jej v domě Faustově tak podivně byla zachvátila! Nejzáze u dalekosti vymknul se z půlnoci zvuk – druhý povstal na jihu – třetí na východu – čtvrtý na západu a jediným okamžikem vyklenulo se nad kotlem nesmírné nebe radostně proudících se zvuků, splývajících v jediný sladký, blahoplodný souzvuk. A ejhle, z této hudby obveselila se i směsice v kotli, a hvězdy začínaly z kotle vyskakovati, za nimi slunce, za těmi zas měsíce, a počaly okolo Sempiterny v divoké rozčilenosti tančiti a jednohlasně zvučeti: „Zhyň, Sempiterno, vpřechvatu zvuků!“ Avšak nikoli, Sempiterna stála před kotlem, hledíc na Viléma s úsměchem vítězoslávy, jenžto u okénka se troudil a mřel v skutečných přechvatech vybouřených chtíčů a nevýslovné toužebnosti! Světla a zvuky a zápachy zmizely, a v kotli ozvalo se hučení překypujícího varu – dýmu a kouře přibývalo, a ejhle, z rostoucích a napořád se formujících kotoučů vylupovala se postava jinocha spanilého, po celém těle se skvoucího růžovou barvitostí. Kotel se proměnil v mušli, nad ní vzrostlo zas loubí tmavozelených myrt – ale na jich větvích neseděly jako prve cukrující hrdličky a holoubátka – nýbrž kočky a kocourové s vykrouženými ohony. A Sempiterna klesla opět v růžoskvělé lůžko lesknavé mušle a kynula jinochovi, aby ji následoval. Zmizel i dým a kouř – mládec do mušle vstupující objevil se v úplné kráse a spanilosti – a ejhle, kdož to byl? – Vilém. „To jsem já! já!“ řval Vilém s divokým výrazem rostoucí žárlivosti. – „Ustup – ustup, fantasticum – spectrum – alter ego! – Blázne proklatý, ustup!“ Avšak Vilémovo fantasticum hominis čili druhé jáství vstoupilo do mušle, a opona za okénkem spadla. - Vilém hlasitě plakal. Tu však k němu přistoupil Scota jako anděl míru a útěchy a zlíbav mu s velkou pochoutkou slzy z lící, uvedl ho nazpět doprostřed síně. Chceš jiti na lůžko?“ otázal se Scota. Na lůžko věčnosti!“ odtušil Vilém hrobovým hlasem. „Doba jest příznivá, svaté okamžení zde,“ jal se Scota opět hovořiti. „Viz tam tu hvězdu, která svítí na východu v desátém stupni nebeského znamení Blíženců – jest to Venuše, planeta pátá, kterážto již od tvého narození ochranně se vznášela nad tělesní tvou bytostí a vyvodivši tebe z nebezpečenství smrti, nesmrtelným ozářila světlem lásky tvé srdce k Sempiterně. – V tomto okamžení stojí bylina telephium v úplném květu, z příznivé hvězdy kapou i příznivé síly concoctrix (síla varu), attractris (síla přítažnosti) a retentrix (síla zachovávající). – Sempiterna volá! – Rci, volíš svobodně, bez nucení obětovati vezdejší život a přiodíti se nesmrtelností tělesnou?“ „Volím!“ zvolal horlivě Vilém. „Mluv, co mi chceš ještě říci, drahý učiteli! Hodina má vypršela, loučení naše se přiblížilo. Mluv, jakou útěchu mohu s sebou vzíti v lůžko posvátné athenory, kde se díti má moje novonarození?“ „Jiné útěchy, milený synu,“ řekl na to Scota, neustále Viléma líbaje, „jiné útěchy na cestu našeho krátkého rozloučení tobě nedávám než tu, že bedlivě vykonám anatomací, jak jest předepsána v oné posvátné knize – že tebe vložím v athenoru s otcovskou opatrností, a že bez unavení a bez oddechu osm měsíců živiti budu oheň v průhledném břichu pece nesmrtelnosti – a když pak spadne poklůpek a ty vyskočíš z lůžka s tělem nesmrtelným, uvedu tě v náruč Sempiterny, ustanovené tobě nevěsty, která žila od počátku a žiti bude až do věčnosti!“ „A kdož jest?“ otázal se Vilém. „Shoď se sebe oděv, a polož se na měděný stůl – a povím pak tobě, kdo jest Sempiterna,“ řekl Scota a pavouk na jeho nose začal se rdít a červenat. Vilém svlékl se sebe šat a zkroušeně poklekl k nohám doktora Scoty. Scota nechal jej chvíli klečeti, přiodil se krátkou červenou kazajkou, vyhrnul si rukávy od košile, posadil na hlavu mitru, vzal provázek a svázal Vilémovi ruce na zádech. Pak jej položil na stůl. Vilém ležel na stole bez hnutí, jak viděn bývá na obrazích Abrahamův syn Izák. „Kdož jest Sempiterna?“ šeptal Vilém, prosebně ke Scotovi pohlédna. „Lilith!“ odtušil Scota, oči se mu zajiskřily, zvedl nůž a chtěl Vilémovi zasadit v týlo smrtelnou ránu; vtom však se cítil uchopena za rameno a rychle se ohlídl. Abigaila stála za zády Scotovými. Ale nebyla to více ona stařena, jako se na začátku Vilémovi byla objevila – malá, shrbená, s ďábelským úsměchem v tváři a v divokém, černém čepci netopýru se podobající, – naopak, v tomto okamžení byla celá její postava plna vznešenosti a síly, její obličej planul zápalem hněvu jako rudoskvělý měsíc, z jejích očí sršely jedovaté šípy, každá vráska okolo úst, na čele a lících šklebila se jako hluboká rána, její prsa hrdě se dmula jako vlny rozjařeného moře, a její vlasy, ačkoliv šedivinou prokvétající, splývaly na prosto v půvabném nepořádku přes šíji a záda až na samu patu. Jak tu nyní stála – ačkoliv žena věkem a všelikými vášněmi již sešlá -, mohlo se přec o ní říci, že mimo obličej všecky ostatní články těla pružným se posud honositi mohou půvabem panenské krásy, a že na jejím labutím krku spočívá toliko zestárlá hlava, bohyně pomsty. – Svrchní polovice jejího těla byla obnažena, dále však byla opásána červeným šatem, jenžto v hojných záhybech se zatáčeje okolo kyčli, podivnou mohl vzbuzovati domněnku, že se pod ním ukrývají kovová chodidla příšerné empúzy. A vskutku nezdálo se, že by její nohy mohly se chlubiti velkou pohyblivostí aneb čilostí svalů a kloubů. – Stálať jako přikovaná na tomž místě, držíc v levici za srst mandragoru a třepetajíc jí jako novorozeným koťátkem, v pravici měla z háďat spletené důtky. „Upusť! – Upusť!“ zvolala hlasem hřímajícím a máchla důtkami po Scotovi. Vilém ležel na stole svázán, aniž mohl sebou hýbati. Jeho hlava byla skloněna na straně síně tak, že nemohlo jeho zrakům nic ujiti; ale Scota nemile se zdál překvapen z přítomnosti staré své hospodyně. Zpamatovav se však rychle po první ráně, kterou mu důtkami zasadila Abigaila, uskočil, a ubíhaje do kruhu čarovného, kde na pulpítku ležela černá kniha, odhodil nůž, kterým chtěl zaříznouti Viléma, a skočiv do třetího kruhu Adonai, sklesl poděšen na klekátko. Na obličeji jeho jevilo se schvácení neobyčejné hrůzy. Na čele se mu rozhostily krůpěje smrtelného potu, bradavice, před chvílí se mu na nose ještě rdící, zbledla a podivně se začala třepetati, jako by mu chtěla odskočiti s nosu – rty se mu zatrhovaly, jako by se jich někdo bolestně dotýkal, a vydaly ze sebe pěnu a pravicí držel se toliko černé knihy na pulpítku, jako by se dovolával její ochrany a pomoci. Abigaila máchla důtkami opačně do větru, a každým máchnutím roztáhla se pružná háďata na velmi dlouhé hady a zasyčela nad hlavou poděšeného čaroděje. Nyní nastal přepodivný boj, možný toliko v takovém pelechu čarodějství a pekelných rejdů. Scota totiž se opět vzpamatovav a rozmysliv, sebral všechnu svou tělesní i duševní sílu; vztyčil se na klekátku, rozevřel kvapně knihu, a jako by byl hmátnul do strun nějakého hudebního nástroje, vjel prsty mezi listy černé knihy a zmáčkl jediným šmahem několik červených písmen na černé, pergaménové půdě se kmitajících. Zařinčel nato pulpítek v hluboké své dutině podivným rykem, vpředu jeho ozdobně vyřezávaného podstavku rozlítla se tlama šklebícího se skřítka a z tmavého otvoru vyřítil se s nesmírným kňučením a mňoukáním celý dav sněhobílých koček. I počaly obskakovati Abigailu, jiskřily očima u vzteklé zdivočilosti, přístupu hledajíce k jejímu tělu. Ale Abigaila máchala důtkami obratně okolo sebe, pošlehala kočky, až z nich krev vystřikovala a lítaly chlupy takže konečně zemdlené ubíhaly nazpět a po všech koutech rozlehlé síně bezpečného hledaly útočiště. I sáhlť Scota opět do knihy. I vyskákaloť z díry zázračného pulpítku celé hejno velkých, ošklivých, smrdutých kuněk a ropuch, plazily se blíž a blíže, rozevíraly tlamy, vyskakovaly do výše s divokou toužebností, chtějíce se pověsiti Abigaile na tělo. Ale i těchto zlých hostí zprostila se obratná žena, šlehajíc do nich s neunavenou obratností, až konečně ucouvly v nesmírné zmodrchanosti a zalízaly do všelikých koutků k pokolení kočičímu, žalostně kuňkajíce, jako v močálech za příchodu smutného počasí činívají. Scota sáhl opět do knihy. Vyřítilo se z díry nesčíslné množství křídloma hbitě tepajících netopýrů. Nad hlavou Abigailinou sešikovali se v jediné široké kolo, pak vždy hustěji a hustěji k sobě se srážejíce, zužovali kolo víc a více, až konečně s hrozným pískotem vířili nejníže u samých uší, vzdor všemu bičování neustupné, hrdě si počínající ženy. Bylo po Abigaile veta, jestli by se netopýrům bylo podařilo zaplésti se v bohatou záplavu vlasů. Lysá jich křídla dotýkala se již toho choulostivého místa. Než, v okamžení největšího nebezpečenství, zdvihla Abigaila mandragoru do výše nad hlavou, smáčkla její vláknaté tílko, a z její útlé hubinky vystoupila jakási vonně páchnoucí pára a zahalila takměř celou Abigailu žlutošedým mrakem. Netopýři rozlítli se divokým sykotem na všecky strany a ostrými drápy zaryli se do stěn a zůstali viseti. Mrtvé následovalo ticho. – Obě nepřátelské strany odpočívaly po práci. Kouzelný zvěřinec zdál se již býti prázden, aniž že byl Scotovi vydatné poskytl pomoci. Scota s výrazem nejjizlivějšího vzteku, že se mu nepodařilo potrestati zpupnou, lehkomyslnou ženu, sáhl ještě jednou do knihy, pak v tmavou skrýš zázračného pulpítku, vytáhl zeleně skvoucího se hada, vecpal si ho do hrdla a spolkl jej, aby nabyl nové síly k novému útoku. Nato shodiv se sebe roucho, obmezující jej v pohybování volném, vyskočil z kruhu a vrhl se jako lítá saň na Abigailu, napořád křiče: „Sem s mandragorou! Sem s mandragorou!“ Abigaila však stála pevně, jako přikovaná na svém starém místě. I podařilo se Scotovi vymknouti jí z pravice hadí důtky, a zahodil je přes čáru kouzelného kruhu Tetragrammaton. Ale Abigaila držela v levici posud nad hlavou mandragoru. Chtěl jí Scota strhnouti levé rameno, ale marné jeho usilování; byloť těžší než žulový sloup a nepohnul jím Scota ani o známku. Scotova síla však rostla, čím déle zažíval spolknutého hada, i chopil oběma rukama Abigailu za dlouhé vlasy, otočil si je okolo pěsti a velmi se namáhal strhnouti ji k zemi. Nesmírná bolest zmocnila se ubohé ženy, oči sejí zalily slzami, prsa vzedmula se žalostnými vzdechy, zuby zaťala v pysky, ale stála pevně, neustupně na svém místě, mandragoru držíc nad hlavou „Otrokyně!“ zvolal Scota zoufanlivým hlasem, „poslechni a ustup!“„Neustoupím, až zajde na nebi Venuše!“ odtušila Abigaila s neoblomnou odhodlaností. Rozvzteklený Scota pustil nyní její vlasy a chytil červené roucho, které zakrývalo spodní část jejího těla – strhl je Abigaile s kyčli – a ejhle, objevily se její nohy. Pravá noha leskla se kovem – levá však byla jako oslova Při tomto pohledu zachvěl se svázaný, na stole ležící Vilém podivením a hrůzou, vidělť před sebou skutečnou živou empúzu, a nauka černé knihy o zaniklých strygách, lamiích a empúzách měla v tomto výjevu skutečného potvrzení. Abigailin obličej zapýřil se v tom okamžení zážehem studu, obě nohy začaly se jí třásti, celá postava začínala se bořiti, a pohlédnouc na Viléma s výrazem nevýslovného utrpení, zvolala: „Pomoz, pomoz, Viléme! – Pro Sempiternu, pomoz!“ I zdáloť se Vilémovi, že slyší v zoufanlivém volání hlas Sempiternin, ano i v obličeji Abigaily, jakkolivěk schváceném stářím a přítomnou úzkostí, obživovaly rysy a posuňky oné nesmrtelné tváře, v jejím oku vzplanula zřítelnice oním svůdným zážehem roztoužené milosti, kterýjej druhdy zachvátil v domě Faustově v náručí Amazončině a v pěstování srstnaté mandragory. Zmocnila se Viléma náramná chtivost vysvoboditi z rukou Scotových neblahou ženu. Počal na stole sebou sem a tam šoupati, svaly se mu na všech údech mohutně napnuly, došoupal se až na kraj stolu, provázek, kterým měl nazad svázané ruce, praskl, on skočil dolů a v tom okamžení strhl i Scotu k zemi, který se právě o to pokoušel, napořád klesající Abigailu dokoná rozdrtit a vyrvat jí z rukou mandragoru. Kutáleli se oba po zemi jako dvě kočky v zápasu hravém – Vilém i Scota.tomž okamžení přiskákaly ze všech koutů kočky a kocourové žalostně mňoukajíce a vrčíce – přikvapily i ropuchy a kuňky přesmutně kuňkajíce, přiletěli i netopýři divoce píštějíce, a nad oběma v širokém kole se vznášejíce, konečně se shlukly všecky ty podivné zvířecí sbory v jedinou směsici a v jedinou rvačku. Kočky, ropuchy, netopýři, Scota a Vilém v jednom chumáči.tom okamžení vyskočila Abigaila z levé i z pravé nohy – kovová i oslovská nohavice zůstala uprostřed síně státi, a s radostným vykřiknutím: „Venuše zašla, tys zachráněn, Viléme!“ skočila Abigaila rovnýma, panenskýma nohama za athenoru a zmizela ve stěně, kde se nacházelo okénko k pokojíku v lastuře dřímající Sempiterny. – Ale z daleka ozývalo se pořád její radostné volání: „Viléme, tys zachráněn!“ Za onoho času stála na pravé straně velmi zpustlé ulice ježto vedla z Dobytčího trhu k Sviňské bráně, hospoda, po celém sousedním vůkolí vůbec známa jménem U Vousů Jeronýmových. Byloť zde střediště a shromaždiště všech odvážlivých dobrodruhů, jižto lidské živobytí toliko za marnivou podivnůstku pánaboha považovali, a následovně víc si ho necenili nežli utrženého knoflíku na kabátě – sem přicházeli také rýpalové a nespokojenci všelikého druhu, zvláště nepříznivci pánů Zdeňka Popela z Lobkovic, Viléma Slavaty, Jaroslava z Martinic a jiných pánů ode dvora, kteří obzvláště v koleji svátého Klimenta často navštěvovali hostiny; nad ostatní však měli v hospodě U Vousů Jeronýmových stálé a veselé sídlo svobodní šermíři od péra, mezi nimiž se nalézalo dosti nesvědomitých ochotníků, kteří pověsivše svobodného mistra na hřebík, pouze tím se zanášeli, že neustálými rvačkami, ano i potajnou vraždou vydělávali sobě vezdejšího, hříchem pokaleného chleba. Když kromě užívání dlouhého meče ponenáhlu přišla v obyčej dýka, kterážto zbraň nazývala se ve Francouzích rapír, v Cechách pak péro, ano později i meč upozadila – povstaly na rozličných místech jednoty svobodných šermířů, tak nazvané, a v Praze učinil se dokonalý pořádek šermířů od péra podle vzoru pořádku frankfurtského, bratří Markových dlouhého meče, pro něž také řádná statuta sepsána a císaři Rudolfovi II. jakožto králi českému k potvrzení a k udělení milosti zvláštního erbu předložena byla. – Císař maje zřetel k užitečnosti této jednoty svobodných šermířů v rozličných potřebách času, jakož i k ostatním a vytrvalým službám od ní v nedávno pominulé turecké vojně zemi proukázaným, potvrdil milostivě podané mu články zřízeného v Praze pořádku svobodných šermířů od péra i udělil mu později, roku 1605, zvláštní erb, kterého pořádek i mistři ve svých záležitostech svobodně mohli užívati, ano i na privilegium, císařovou vlastní rukou podepsané, ve všelikých záležitostech, pořádku šermířského se týkajících, se odvolávati a potahovati. Poněvadž na počátku zřízení tohoto privilegovaného spolku aneb jednoty svobodných šermířů od péra všeliká spřež ze všech končin světa se hlásila a lstí, ano i násilím k tomu se přidrala, vytknut za obzvláštní výminku přijímání do jednoty první článek privilegií Rudolfových, že každý, kdo by se tomuto svobodnému rytířskému umění učil nebo ještě učiti a privilegium Jeho císařské Milosti i s klénotem erbovním užiti chtěl, ten na poctivosti dobře zachovalý a rodu poctivého, nepoškvrněného býti má; a dříve, nežli by který za mistra dlouhého meče od péra učiněn byl, ve všech sedmi rytířských a zmužilých zbraních šermovati, tolikéž i v aparátu dobře zkušován a průbován býti, a potomně teprva skrze vrchního správce neb hejtmana týmž aparátem za mistra dlouhého meče potvrzen býti má. Z těchto však dobře zachovalých, z rodu poctivého, nepoškvrněného pocházejících šermířů a mistrů od péra aneb fedrfechtířů nadarmo byli bychom hledali jen jediného v pověstné hospodě U Vousů Jeronýmových, anobrž jak již nahoře podotknuto, čeládku nevázanou, smilství a obžerství nad obyčej oddanou, božské a lidské zákony neznající, žijící do větru a bouře od okamžiku mimojdoucího – ano takovou spřež tam hledati a na konání hanebných skutkův její pomoci se dovolávati snadnou se dalo nazvati prací. Avšak netoliko zde, v této postranní místnosti města nýbrž i v jiných hlučnějších ulicích a koutech nalézalo se podobných hampejzů a skrýší, kde se vykonávaly žertvy a obřady hříšnosti a nemravnosti. Tak kupříkladu za Staroměstským rathouzem v uličce vedoucí do Židovského města stála krčma U Desíti tisíc jitrnic, za kostelem sv. Michala krčma U Zeleného krocana, v koutě napříč od kaple Betlémské stála jiná U Panenské ostruhy, dále ku klášteru sv. Anežky U Placatého knoflíku, jinde zase U Oštěpu, na Novém Městě krčmy U Černé ráže, U Pazourků, U Korejtka, U Zlomené panditky ajv. Praha poskytovala tehdáž, za onoho proslaveného Rudolfova věku, obraz nadmíru prostopášného, bezuzdného života. Velké boje předešlého století způsobily přirozeným během věcí velké vysílení. Namísto nadšenosti života národního a náboženského, kterou se druhdy Čechové a zvláště Pražané honosili a s jejímžto zápalem se pouštěli do boje takměř s celým světem, přišla ponenáhlu malátnost a milování smyslného pohodlí. Vyšší stavové dávali ostatnímu národu příklad vší lehkosti a zkázy mravů; hody a radovánky hlučné, při kterých jeden druhého předčiti hleděl prohyřováním statku svého, byly obyčejně jejich zábavy, náruživosti smilství a nevázaných chtíčů tělesných rozmáhaly se bez konce a cíle po všech takměř třídách obyvatelstva a udušovaly všechnu chuť a lásku k vážnějšímu zaměstnání, a jakkoliv i učenost se rozmáhala v znamenitém průměru, většího přec místa a vydatnější půdy vyzískala sobě pověra a všeliká jiná poblouzení ducha přepjatého. – Stavové nižší byli krom všechněch chyb, ve kterých se dle možnosti hleděli připodobniti urozeným, také ve mnohém větším utištění než předešlé časy, což působilo menší všímavost obecného dobrého, a jen sveřepý panoval chtíč nenasyceného sobectví a přečasto pokálel za nočního času kamení veřejných ulic překypující krví bližního. Hospoda U Vousů Jeronýmových nablízku Sviňské brány stála nad ostatní krčmy měst pražských v obzvláštní zlé pověsti, a sice z dvojí příčiny. Za prvé byla držitelka a panovnice toho pelechu, paní Voršila Kohounová, po celém vůkolí vykřičena, že prý se zná v černém umění, že v letnicích viděna byla, kterak na černém kocouru si vyjela Sviňskou branou do šírého pole, že vaří lektvary na podněcování zapovězené milosti a všeliké masti, kterými se činí neviditelnou, ano že i sám Satanáš její příbytek navštěvuje a že prý s ním se objímá a milkuje, jako by to její nejsoukromější přítel byl. – Za druhé – nalézala se zde ještě ženština, za kterou se bláznil všechen tehdejší dobrodružný, větroplachý, daremný svět. Bylať to donna Lukrecia, nejspanilejší, nejpůvabnější to krasavice ze všech povolných milostenek pražských, o které se vědělo, že není dcera, nýbrž příbuzná paní Kohounové, že pochází odněkud z Vlach a že více Čechům přeje nežli jiným krajanům. Za tou příčinou přicházelo do hospody U Vousů Jeronýmových výhradně takových hostů, kteří se mohli honositi zpupnou ctí, že pocházejí ze Španěl aneb ze Vlach aneb z Čech – a ačkoliv tito tři národové, co se týkalo záležitostí národních a jich rozličných vlastí, na tomto místě dosti nechvalně se srovnávali, v tom blahostném vědomí přec všickni se sjednocovali, že přízeň Lukreciina jest svazkem jich vespolného přátelství a lásky. Běda jinému krajanovi, jenžto by byl zabloudil a se zapletl do Vousů Jeronýmových! Zbaven veškeré zástěry plamenozraké bohyně Lukreeie, s nesmírným výpraskem, jestli ne s horším nadělením, musel by byl couvati a utíkati z tohoto učouděného chrámu vítězoslavné krasopaní. – Avšak hosté nenazývali ji nikdy Lukrecií, nýbrž dovolávali se vždy její milosti a přízně italskou přezdívkou: „Bella diavolina!“ – „Bella diavolina!“ křičely hlasy brzo na onom, brzo zas na tom konci stolu, „Bella diavolina!“ znělo to z besídky před domem, „Bella diavolina!“ volala sama paní Kohounová z kuchyně, „Bella diavolina!“ – štěhotal i pták špaček v kleci ze zlatolesklých prutů urobené, kterážto visela mezi oknem, zastíněném mile se vinoucím břečtanem. - Bylo na začátku měsíce září na den sv. Jiljí. Spanilý večer houpal se na vlnkách větérku východního a nad Petřínem skvělo se celé zánebí růžovými stopami zapadajícího slunce. oknech Jeronýmových vousů lámaly a odrážely se pablesky vždy více a více rozlévajících se červánků, po celém vůkolí panovalo líbezné ticho, chvilkami toliko rušené večerním klekáním kostela sv. Štěpána. hospodě samé též panoval hrobový poklid; neboť noc nebyla ještě vystrčila na nebeské báni svůj temnohustý prapor, a hosté přicházeli teprva pozdě po západu slunce. Tak jak zde hospoda U Vousů Jeronýmových stála, bylo to přepodivné stavení: na první pohled dosti prostranné a mělo velkou podobnost s věží byzantského slohu. Tímž slohem stavitelského umění honosila se i Sviňská brána, a mohlo se snadno souditi, že tentýž stavitelský mistr, jenžto onu bránu stavěl, též stavení, ježto se nyní hospodou U Vousů Jeronýmových nazývalo, se zvláštní oblibou a pilností v slohu byzantském vybudoval. Zevnější strana vypouchlých zdí byla napolo zakulacena, nahoře okolo trámové podpory, na které spočívala celá tíže krovu na způsob kuple vyklenutého, točila se zídka opatřená průlomy střelními, po obou stranách krovu vypínaly se dva komíny jako dva egyptské jehlance, a zrovna pod krovem nad římsou nalézal se z kamene vytesaný štít, na němž byla snad jednou vyznačena hlava, jejížto rysy během nepříznivých časů a větrů docela se vytratily, zanechavše toliko po sobě známku k obličeji přináležející brady s dlouhými vousy. Ven do ulice na pozemí, zrovna u vchodu do domu, byla vyklenutá besídka z červených cihel na způsob gotického loubí, a dalo se snadno dobře souditi, že to novější přívěsek stavení. – O dějinách pak tohoto domu kolovaly podivné pověsti. Vystaven prý za panování Jana Lucemburského od nějakého rytíře jménem Kruchta, který později pro všelikou loupeživost byl odpraven, dostal se pak v majetnost nějakého krejčího, ktervžto zbohatnuv lichvou a všelikými partikami podvodnými, v tomto domě prostopášné, zhýřilé vedl živobytí, a konečně od samého ďábla zardoušen, v domě tom po své násilné smrti s přehrozným šramotem obcházel a celé sousedstvo za nočního času znepokojoval. – Dlouhá léta stál dům bez obyvatele, až se konečně do něho přistěhoval jakýsi baccalaureus koleje Karlovy, kterýžto zlé duchy z domu vypudiv, pokojně v něm přebýval a boha a všechny svaté chválil. – Později za panování krále Václava usadil se prý v tomto klidném, od povyku dolejšího města vzdáleném ústraní hned po svém příchodu z Polska mistr Jeroným Pražský, a na památku jeho zde pobytí dostal se prý na dům řečený štít, mající ve svém poli hlavu s dlouhými vousy. – Po odchodu Jeronýmově do Kostnice vyhynula vzpomínka o tomto domě, bezpochyby za příčinou obyvatelů v něm docela nepatrných, až se zase za panování krále Jiřího vyskytuje, jakožto sídlo jakéhos Kozodoje z Krupice, královského krumplíře. Později se opět neděje nikde o něm zmínky, až teprva za času mírumilovného císaře Maxmiliana II., kdežto se o něm vzpomínalo, že v něm přebývala znamenitá krasavice a nevěstka onoho věku, pověstná doňa Maria Estelbalizza, a konečně po její smrti přešel v držení paní Kohounové, kterážto v mládí svém a za času své krásy stejným se zabývala uměním. Avšak nemysliž nikdo, že tento dům byl obyčejnou hospodou, kde se prodává jídel a nápojů – naopak, takových hostů, kteří by tam byli přišli pro ukonejšení hladového žaludku a jícnu, paní Kohounová sobě hrubě nevážila, anobrž takových, kteří u vyšších poměrech kratochvíle se pohybujíce, za velké dary a milosti její pomoci a rady vyhledávali v soukromých pletichách a úkladech života domácího aneb i veřejně dvořanského. Na vykonávání tak nesnadného, tělesné a duševní půvabnosti požadujícího řemesla užívala též paní Kohounová nevšedních, vzácných prostředků, totiž: vábné krásy v osobě donny Lukrecie vůbec zvané Bella diavolina a pak i všelikých kunštů tajného umění naprosto čarodějnické nazvaného, jakéž bylo hádání a vykládání osudu z rozličných hraček, vaření líků, mastí, ano i snad rozrývajícího utrejchu. Patrnoť, že osoba jako paní Kohounová v tak pokaženém světě, jaký tehdáž v pražských městech vířil, jen k zkáze a záhubě mravnosti a ušlechtilosti napořád se kácející všemožně přispívati musela, a divno se zdá, že rychtáři měst pražských, jižto dle zvláštního nařízení Rudolfova měli bdíti nad mravním neporušením obyvatelstva, tak nebezpečnou osobu z okresu městského nevypudili. Věc taková hned veškeré podivnosti pozbude, pováží-li se, že tato převzácná žena z milosti se těšila vznešených příznivců, mezi nimiž sám pan komorník Lang, kteří jí ublížiti nikterak nedopouštěli, a tudíž museli i páni rychtáři, jakožto dozorcové mravnosti, zamhouřiti oko a snášeti, čeho nemohli zjinačiti. Tak se i stalo, že nadřečeného večera, totiž na sklonku dne sv. Jiljí, takový příznivec se vyskytl v hostinném příbytku pověstné paní Kohounové. Velká síň byla ještě prázdna, študentů a pánů svobodných šermířů od péra ještě zde nebylo, poněvadž se ještě na ulici kmital přísvit denního světla a jiné snad ještě zábavy poutaly na jiných místech nenasytné prostopášníky. Paní Kohounová seděla nahoře ve svém klozetu na nízké pohovce z tureckých čalounů – vedle ní pan Jáchym Lang. Paní Kohounová byla žena vysokého vzrůstu, as čtyřicetiletá, mohutných okrouhlých údů. V bledém jejím obličeji jevily se stopy bývalé krásy, poněkud zastíněny úšklebným úsměchem, kterýžto se jí velmi často v běhu rozprávky rozkládal okolo úst. V tmavém oku kmitaly se jiskry zlé, neustupné vůle, a kdykoli se podívala panu Langovi do ošklivých očí, musel je bezděky sklopití, jako by naň byl přiletěl paprslek sluneční. – Měla na sobě tmavý aksamitový oděv, a tím vystupovala u vyšším účinku oslňující skvělost jejích ňader a ramen. ,,Aj, pane Jáchyme,“ zvolala s nestydatým smíchem hříšná žena, „Jidáš uhodil vás váčkem, a proto jste tak dlouho nepřicházel, že jste se nám nevděčným projevil slovem i skutkem! – Prr! – Plesnivý lháři, mne již nepodvedeš a takového ohnivého klénotu, jaký jest Diavolina, tobě nikdy nesvěřím! – Vy jste mi ji tenkráte v domě Faustově tak zchoulostivěli a roztoužili, že nechtěla pak do mých šotků a čertíků kousati, ne, ne, z toho nebude nic – sotva že jste mi utrejch zaplatil, kterým jste starého Kurcína sprovodil do hrobu, neřku-li pomoc Diavolininu.“ „Ale, anděle, anděle, ty mě zrazuješ v domě Scotově,“ hovořil Lang v nesmírné zmatenosti a políbil její sněhobílé rámě, aby ukryl úlisnost své řeči. „Ustup, bludaři!“ zvolala zas ve smíchu Kohounová a dala mu na hubu lehký poliček. Paní Kohounová, zastavivši se v smíchu, zamračila se a s pohrdlivým čelem jizlivě naň upírajíc zraky, pokračovala v řeči dále: „Jak nestoudný jsi ty padouch, že mi chceš strkati do svědomí jedovaté hádě své vlastní nedůvěry! Aj, chtěl bys snad, abych zodpovídala před soudem lidským i pekelným za tebe, co spáchalo tvé obrovské lotrovství – abych si nastrkala do střevíců bodláčí tvé hříšnosti, abych konečně octnula se na popravišti a u větru se houpala k tvému potěšení na lněné petlici?! – Ba na nejhorší jsem se odvážila, sloužíc tvým zákeřnickým úskokům, a jaká se mi dostala mzda za tuto úslužnost? – Kam se poděly poklady Kurcínova domu, jejichžto polovici slíbils mi dáti, jestli se ti podaří zmocniti se celého domu?“ „Inu, člověk míní, pánbůh mění,“ odtušil Lang s pohledem zkroušeného pokrytství. „Vyt' sobě, milá paní, cizí štěstí příliš cukrujete; proto vám vlastní tak hořce chutná!“ „Nemluv o bohu!“ – zvolala hněvivě Kohounová a sáhla si hbitě za ňadra, kde se objevil lesknavý jílec dýky. „Ještě jednou se táži, kam se poděly poklady Faustova domu?“ „Odvedl jsem je dle zákona do císařské komory,“ řekl na to Lang v truchlivé zamyšlenosti. „Jak povídám, s pánem a s dvorem jak s ohněm; z blízka se spálíš, z daleka neohřeješ. Páni komisaři městští měli při smrti Kurcínově všecko poznamenáno, a jakmile zavřel oči, shlukli se na dědictví jak vosy a odvezli všecko na hrad, ačkoliv jim přitom dost zůstalo na prstech viseti.“ „Aj hle, podívejme se!“ – zvolala úsměšně paní Kohounová. „A proto musil býti starý Kurcín otráven, proto musili jeho synové zahynouti, jeden proklán tvou rukou a druhý na šibenici. – Hahaha! Aby páni komisaři a komora se mohli zmocniti Kurcínových pokladů, zahodils ty, ctnostný člověče, děravé svědomí na mrchoviště a utřels zkroušeně si hubu?! — Ó fi toho plesnivého lháře!“ „Všaknelhu, svéhlavá ženo,“ prohodil Lang s přítulným úsměchem. „Pravdu díš, že bych se ze své vůle nebyl dopustil tolikerých vražd, abych naplnil dědictvím rodu Kurcínova bezedný pytel pánů prokurátorů. Avšak jakkoliv jsi podšitá liškou, přece nechápeš klikaté rozumy vznešených pánů.“ Kohounová se zarazila, přemožena tím novým obratem Langova ďábelského vtipu. Lang chytře užil toho příznivého okamžení a pokračoval v lživém líčení té věci dále: „Ano, zpozdilá ženo, tvá nenasytná lakotnost mě již donutila, že jsem s tebou tajemství sdílel, ježto nás oba zničí, vyžvatláme-li někomu způsob záhuby Kurcínova domu, tvoje hrozby rozpadnou se vniveč a nad námi se ozve hlas umíráčku, učiníme-li jen kroku, abychom vyzkoumali stopu zmizlých pokladů Kurcínových. Naopak musíme se všemožně o to pokusiti, abychom vyhladili každou známku, která by mohla vyzraditi pravdivý původ toho strašlivého příběhu – aby se nám to dokonale podařilo, proto jsem zde.“ Paní Kohounová upnula naň své pichlavé zraky plné nedůvěry a bázně, a v očekávání, co ještě uslyší, blíže k němu naklonila ucho.Lang pokračoval: „Zůstaňme přátelé! Kde svornost, tam i požehnání. Ruka ruku otírá, noha nohu podpírá. – Toť patrno, že jméno svého pána nesmíme na pranýř postaviti, nechceme-li se dočkati, aby na nás sprchla jeho nejkrutější pomsta. – Ostatně se tu jedná mimo naše mlčení ještě o jinou věc, abychom pána ujistili před nebezpečenstvím vyzrazení. Mámť toho jistou vědomost, že oba Kurcínové, nápadníci celého velkého jmění v domě Faustově, totiž zavražděný Jošt a i Vilém na šibenici odpravený, opět obživli. Jeden z nich, nevím, zdali to od pravený Vilém, aneb zavražděný Jošt, žije pohodlně a vesele v domě pověstného čaroděje doktora Scoty na havelské čtvrti, druhý zmizel z hrobu svého na hřbitově kláštera Slovanského, aniž vím, kam by se byl poděl. Z toho všeho, sladbunká ženo, velmi snadně porozumíš, že v osobách těchto opět obživlých mladých Kurcínů obživlo	též nemalé nebezpečenství nejenom pro nás, anobrž i dobré pověsti našeho nejmilostivějšího, nejvyššího pána, a velmi na tom záleží, abychom se obou nápadníkův a dědicův zmocnili, a s větší jistotou oba položili tam, kam patří – totiž do hrobu. Pan Matouš Filomén – jak se mi zdá – dobře ví, kam se poděla mrtvola Joštova, a je-li odpravený Vilém v domě doktora Scoty, čehož mám velkou důmínku, bude to snadná práce vnadidlem Lukrecie vylákati je oba na bezpečné místo a vyhladiti s povrchu země na věky věkův.“ „Ale kterak se dopídíme druhého Kurcína, jenžto ze hřbitova zmizel?“ tázala se Kohounová s lehkým potutelným úsměchem. „Však vím, kdo z pana Filoména vyzvídá,“ odtušil na to Lang. „Ten o něm ví.“ A co bych dostala já,“ šeptala Kohounová, „vyzradím-li, že též o něm vím?“ Lang na ni vyvalil oči a pootevřel ústa, pak v hloupém podivení zvolal: „Co? – Jak? – O kom víte?“ „O druhém Kurcínovi. O Joštovi,“ doložila hrdě prohnaná žena. „Žije – krásně, vesele, jak Vilém v Scotově domě, a dokážete-li, že skutečně nejvýšší pán té celé minulé věci původcem a že nás upotřebil jakožto nástrojů k vyvedení svých záměrů, vyjevím vám, kde žije, a mileráda vám přispěti chci svým vtipem a Lukrecií.“ Lang sáhnul do kapsy a vytáhl soukromý mandát, který byl od císaře Rudolfa obdržel na vyzkoumání pokladův Kurcínových, na obnovené vyšetřování hrdelního procesu nevinně odpraveného Viléma, a ukázal jí císařův vlastní podpis a pečeť. „Zde, ženo, vidíš, že jest mi neobmezená moc dána, že mohu dle vlastního rozumu a vtipu v té celé věci pokračovati, dle libosti všemožných prostředkův užívati, abych poklad, Kurcíny a cokoli mi libo vypátral – a že stojím v lásce a důvěře pána svého výš než kdy jindy. Nuže – kde je Jošt z Kurcínů?“ „V klášteře Slovanském,“ odtušila Kohounová. Lang vyskočil. Na obličeji se mu rozhostil úsměch vnitřního radostného překvapení a s upřeným zrakem, jako by zpytoval rozpomenutí, ježto se mu vzmáhalo v duši, šeptal pro sebe: „Aj, stál jsem tenkráte u fortny kláštera Slovanského, a naproti, v domě Faustově, osvítila se okna a vylezl jsem s pomocí Geislera nahoru na zídku zahradní, a v domě se ozvalo vřískání hudebních nástrojů ženský smích, a pak zařinčelo okno a z něho se vyřítil mladého Kurcína příšerný obličej, a to byl Jošt, Jošt – na hřbitově kláštera Slovanského pohřbený Jošt! “ Ano, tentýž,“ dotvrdila úšklebně Kohounová, „a vyť jste mu přec tak zkušeně dýku do prsou vrazil!“ Pst! Nemluv o tom, pošetilá ženo!“ – šeptal Lang mrzutě – „kdo ví, jestli nás nikdo neslyší. – Co se stalo, stalo se. Aqua tofana, strašný jed aqua tofana bude tenkrát lépe působit, a budu-li míti oba pod jednou pokličkou, usmrtím jim i duše a těla upálím na popel, a bezpečně si zaplesáme: Requiescat in pace!“ „Při této druhé vraždě nechci pomáhati,“ prohodila lhostejně Kohounová. „Vyť jste se mi špatně odměnil.“ „Kterak bych to dokázal, kdybys nechtěla pomáhati!“ zvolal horlivě Lang. „Ty a Lukrecie a celá tvá pekelná kuchyně musí se mnou do boje jiti. O plat se nestarej; tenkrát bude skvělý, knížecí, poněvadž se při tom jedná o dobrou vůli nejvyššího pána. Tisíc kusů dukátů dostaneš hned na ruku, a po vykonané práci tolik zlata, že dostačí na koupení celé tůně panenské krve, v kteréžto se můžeš po celý rok koupati a omladiti zsinalou pleť celého svého těla.“ „Nu, to by bylo něco,“ pravila na to s rostoucí laskominou hříšná žena. „Ale čert aby vám věřil! – Jednou jste mě již oklamal, podruhé se vám to nepodaří.“ „Upřímná, živá pravda!“ zvolal Lang s důtklivější horlivostí. „A na důkaz toho, zde jsou hned peníze!“ Nato vytáhl z pláště kožený sáček a vysypal dukáty paní Kohounové do klína. Její oči přitom se zajiskřily, jako když z mraků vystřelují blesky, padla Jáchymovi Langovi okolo krku levou rukou, držíc dukáty v klíně a pojavši ho pravicí za bradu, dala mu vroucí, ohnivé políbení. Lang se vzpamatovav, vstal, obvázal si falešné vousy okolo lící, stiskl klobouk hluboko do čela a zaobaliv se do pláště, řekl: „Ostatní umluvíme, – past nalíčíme. Ale teď musím co nejrychleji do domu Faustova, abych zas celou místnost ohledal a uchystal tabuli k slavnému zasnoubení incuba se succubem. Dva ženichové a jediná nevěsta! – Hahaha! – Veselý tento kvas budeme slaviti podruhé a doufám, že se nám lépe podaří nežli první.“ S těmi slovy opustil komnatu paní Kohounové a kvapně sestoupiv po šnekových schůdkách do dolejšího patra, octnul se v hostinské síni. Společnost byla se již z většího dílu sešla. Uprostřed, v gotických obloucích vyklenuté síně stál kulatý stůl, nazván v této svatyni stolem Artušovým, a u toho stolu směli a měli právo seděti toliko páni fedrfechtíři, zvaní mistři od péra. Po stranách ve dvou poodchýlených výklencích byla teprva místa pro ostatní hosti, kterýmžto vůbec do této síně bylo dopřáno přístupu. Nad stolem Artušovým vznášela se z dřeva vysoustružená holubice, s rozpřaženýma křídloma a velmi vylíčená pestrými barvami. Proti oknům do dvora vedoucím visel na stěně dlouhý obraz, zastřený červenou rouškou, a po obou stranách toho obrazu nalézaly se nízká dvířka vedoucí k skrytým ústupům. Z těchto dvířek vystupovaly dívky, přinášejíce jedna pokrmy a druhá nápoje. Nad obrazem bylo kulaté okno, vedoucí do temného klozetu vládnoucí paní toho domu, kterážto obyčejně z tohoto okna do hostinské síně se dívala a zrakem řídila všeliké posloužení. Jakmile pan Jáchym Lang ve svém zakuklení do této síně byl vstoupil, zůstal nedaleko dveří pro nebezpečnou příhodu a bystrým okem po příteli Geislerovi se ohlížel, o němž věděl, že zde jej očekává. Artušova společnost u prostředního stolu zastavila se v horlivém hovoru, hledíc u velkém podivení na odvážlivého cizince. Ale když všichni viděli, že poodešel a se posadil k nejvzdálenějšímu stolku, kde Lowenwartl Geisler s velkou obratností své čelisti kolínko jehněčí pečeně oblizoval a hryzl, a že záhy zpozorovali jich přátelské rozhovoření, pustili mimo sebe všechnu nedůvěru a nevšímali si dále nového hosta, poněvadž Geisler byl v domě dobře znám co starý host a obzvláště co starý milovník a nejsoukromější přítel paní Kohounové. Nejhlavnější osobou u Stolu Artušova byl mistr od péra Tychon Tvrdoboj Fermensemmel, masný to velikán as padesátiletý, přes osm střevíců dlouhý a co do objemu těla nesmírně tlustý a hranatý. – Z jeho trudovitého obličeje svítil věčný úsměch blahostného, prostopášného živobytí a jeho nadmíru dlouhé, husté, skorém až k vrcholu jeho ohromného břicha splývající šedivé vousy zjednaly mu chloubné nařknutí krále Artuše. Vpravo mu seděl šermíř Don José Maria Paspedillo, rodilý Španěl, kterýžto se svými rodiči v útlém věku přišel do Čech a během času zapomenuv mateřskou řeč, pouze po česku hovořiti se naučil. Člověk ten byl kost a kůže, bez vousů, zsinalého obličeje, lysé lebky, nad obyčej velké huby, kterou když otevřel, objevila se celá zbrojnice špičatých přičernalých zubů, dosti mohutných na rozsápání nejtužšího berana. Podobalť se docela kostlivci, a z jeho nestálých, pronikavých a krví zalitých zraků svítila faleš, krvežíznivost a úkladná vražda. Vlevo u krále Artuše Fermensemmla seděla, co Paspedillova protiva, skrovná postava šermíře Smila Kolumbánského, malého to mužíka s dlouhými kníry a ještě delším tenounkým vousem na bradě. Jeho vypouchlá zakulacená líce, zdravotná barva celé jeho tváře, tučný laloušek a mnohé jiné podrobnosti jeho zavalitého, sraženého těla vydávaly pěkné svědectví, že nikdy nezavrhoval dobrým soustem a čerstvým truňkem. Divný měl způsob, že se po okamžicích šeredně ošklíbal a nosem profukoval, jako když kapr za letního večera z vody vyskakuje a po větru lapá. Mimo své umění fedrfechtířství byl velmi vycvičený muž, poněvadž byl za svého mládí všelijaká studia a lekce v koleji patrům jesuitarum prodělal, aniž se byl z toho učení nějakého bezpečného místečka dodělal, které by jej bylo uživilo poctivým způsobem. Za tou příčinou, že vědy a múzy nikterak mu nechtěly strojiti kuchyni a točiti ze sudů, opustil posvátné klenby bohyně Themidy, kteroužto obzvláště ve svém cvičení obsluhoval, vrhnul se fedrfechtířství v náruč, trefil pérem několik přihlouplých beánů a stal se za to mistrem od péra. – Dlouhý meč a německé péro, zvané šaršoun mohučských šermířů, nebyla jeho vyvolená zbraň, poněvadž v něm nebylo dosti síly a pevných svalů, aby byl mohl jí se bezpečně oháněti, nýbrž kratší vlašský rapír, pak tulich aneb dýka, s kteroužto obzvláštně uměl dobře zacházeti za nočního času při tajných potulkách a výpadech na osoby, duševní i tělesní silou nad něj vynikající. Ostatní při stole Artušově sedící šermíři neměli tolik nápadných vlastností do sebe, aby byli mohli na se více pozornosti přivábiti, než takové, kterážto se toliko v zběžném, povrchním přehledu jevívá. Byliť to z většího dílu mladí tuláci, ovšem z dobrých měšťanských, ano i šlechetných rodů pošlí, jižto pustivše uzdu divokým chtíčům horké, mladistvé krve, raději po široké cestě kráčeli nevázaného života, než aby byli nastoupili příkrou stezičku psotného namáhání a práce v cviku duševním. Mezi těmito mladíky však vynikal jeden neobyčejnou rozpustilostí a pravým holomstvím, na němž lpěla zlá úhona, že zabil v souboji mladého Sebastiána Dýmkovského, synovce to proslulého rektora university pražské, Martina Bacháčka, kterýžto jsa otcovskou láskou k nadějnému mladíku dojat, divže se po jeho neočekávané násilné smrti neutrápil. Mladík ten se nazýval Paolo Panigarola, rodilý Benátčan, byl velmi pěkného, švihlého vzrůstu, dlouhých černých kadeří, bledého, pravidelně zformovaného obličeje, a uměl velmi obratně zacházeti jak rapírem, tak i dlouhým mečem. – Stalať se ta nešťastná příhoda v domě U Jeronýmových vousů za příčinou mezi těmi dvěma mladíky vzrostlé žárlivosti, poněvadž oba bláznivše se za půvabnou Lukrecií, konečně mezi sebou vešli v svár, a Panigarola vybídnuv Dýmkovského, by vyšel z domu, na dvoře se mu postavil a hned při prvním pasádu smrtelnou mu do srdce zasadil ránu. V tomto okamžení, co pan Jáchym Lang v postraním výklenku s Geislerem v horlivou se pohřížil rozprávku, dělal ten mladík při stole Artušově největší hluk. Jeho ponenáhlu vzrůstající úštipky padaly jedině na šermíře Smila Kolumbánského, kterýžto mu toliko pohrdlivým ošklíbáním a frkáním odpovídal. Konečně dosáhl jizlivý vztek Panigarolův nejvyššího stupně, i zvolal divoce: „Fi, hanba tobě, Fermensemmle, a i tobě, hrdý Paspedillo, že s takovým lotrem u jednoho stolu sedíte. Mám toho jistou zprávu, že je Smil ramenáč a špehoun, že slouží za mzdu dosti mizernou kanceláři španělské, že nenávidí pikarty, že zradil a udal impresora Sixta Palmu Močidlanského, kterýžto v impresí své vytiskl proti mandátu Tridentského koncilia přemoudrý traktát, že umění šermířské neprovozuje nabíledni, anobrž na ztemnělých potulkách nočních, že skorém jednáním zákeřnickým převyšuje samy bandity vlašské, a že je nejhlavnější donášeč u Jachyma Langa, nejúhlavnějšího to nepřítele a hubitele vlasti!“ „Válgame Dios!“ zašramotil chraplavým hlasem Paspedillo – „nehaň mi kancelář španělskou – v mých žilách proudí krev kastilanská, ačkoliv můj jazyk po kasti neumí švitořit. – Z tebe mluví jen nově probuzená žárlivost, poněvadž učený Smil ti odloudil Lukrecii a někam ji zavedl, aniž se můžeš toho domakati. Ů hochu, jsouť pod sluncem věci, k jejichžto výšce tvůj mléčný vtip nikdy nedoroste!“ Langovy uši se vypnuly jako u zajíce, když počíná větřiti honícího psa. „Víš, co to je succubus? – otázal se chytře Paspedillo a v úlisném smíchu vycenil své ošklivé zuby. „Pšah!“ kýchnul stranou Geisler a šeptal Langovi do ucha: „V tom je chlup!“ „Jářku, kde to sedíme?“ pokračoval Paspedillo v uštěpačném hovoru dále, s opovržením hledě na Panigarolu. „Není-liž to dům succubův? – Aj, jakážto panička zde vládne? Jakážto panička sedává tam nahoře u okna a hlídá naše hříšné chtíče? Kdož jest ta panička Kohounová, co nám posílá nápoje a jídla, ježto tak výborně rozněcují naše krvežíznivé myšlénky – jářku, jářku, signore Paolo Panigarola, kdož jest ta Kohounová, co nás zde drží v tomto příbytku čarodějných pletich, že nám nemožno odtud se vypraviti a že jí chtěj nechtěj musíme sloužiti? – A což Lukrecie? Nevyšpehovali-liž jsme ji, že navštěvovala Faustův dům na Dobytčím trhu, že se tam naučila na tygru jezdit, že tam celé dni u starého čaroděje Kurcína strávila, že tam pobláznila jeho syny, až pak – zrovna totéž jako u vás – zavraždil bratr bratra. A medle, co znamená ta malba na tomto obraze pod červenou rouškou? Podívejte se přec na tento obraz! Zde visí, Kohounová dala ho sem dnes pověsit, aby udržel její hosti na nezlomném řetězu stálé návštěvy: pravý to štít a erb jejího řemesla!“ Po těchto slovích vyskočil kostlivec ze sedadla a na pohled jako živá smrt natáhl kostnatou pravici a odhrnul červenou roušku. Objevil se obraz malovaný divokými horoucími barvami. Uprostřed obrazu nalézala se stříbroskvělá lastura, nad níž se vypínalo loubí z tmavozelených myrt. Na větvích toho loubí seděli kocourové a kočky, malováni tak živými barvami, až se každému zdálo, že musí na sebe skočit, uprostřed lastury odpočívala krasavice přepásaná toliko okolo kyčli lehkým, průhledným závojem v úplné dokonalosti všech ženských vnad a půvabů. Zdálo se, že jí v očích živý plá oheň roztoužených nenasycených žádostí, a kynula pravicí jinochovi po všech údech těla růžovou barvitostí se skvějícímu, ano i chvějícímu se v přechvatu rozplameněné touhy. Dojem toho obrazu na celou společnost Artušova stolu byl ohromný. „Lukrecia!“ zařval divoce Panigarola. „Lukrecia!“ zakňučel Tychon Tvrdoboj Fermensemmel. „Lukrecia!“ štěhotal Smil Kolumbánský a úšklebky na jeho obličeji v stopách za sebou lítaly jako blesky na temném zánebí. „Lukrecia!“ jásali ostatní. „Ký ďábel zmotal jim mozky?“ zvolal u velkém podivení Lang a přistoupil s Geislerem blíže, aby se na obraz podíval. „Lukrecia' Vilém! Jošt! Hrom a peklo! Pryč s tím obrazem!“ řval Lang v šílené rozčilenosti. „Succubus! – Incubus!“ zvolal hrobovým hlasem kostlivec Paspedillo, kostnatou pravicí červenou roušku drže. Vtom se otevřelo okno nad obrazem a z něho se vyvalil ďábelský obličej paní Kohounové, skřehotající: „Succubus! Incubus!“ Lang vyletěl ze síně jako netopýr – za ním se šmaťhal Geisler. Lang se ubíral s přítelem Geislerem přímo ku Slovanskému klášteru. Noc byla poněkud nepříjemná – chladný, a přitom velmi prudký vítr vál od západu, rozháněje husté mraky, obtěžkané prškami a krupobitnou pohromou. Na ulici panovala čirá tma, takže ani na krok nebylo předmětu viděti, a proto se často přihodilo, že oba, Geisler a Lang, na neschodné, nerovné cestě v přechváceném spěchu klopýtali a nezřídka zapadali do všelikých kalužin a jam, odkud se zas na rovnou cestu museli domakávati. Bachranatý Geisler, za dne velmi nafouknutý chlubným udatenstvím a zmužilostí, za nočního času měl malého ducha, ano bylť tak malomyslný, že neustále se drže Langova pláště, na celé cestě za sebe se ohlížel, uchvácen myšlénkou, jestli na ně odněkud nevyskočí nějaký mordéř aneb loupeživý bandit. Pot mu stál na čele, a jakkoliv se i vůlí svou nutil k nejrychlejšímu spěchu, nohy mu přec nikterak nechtěly sloužiti, a na dlouhou cestu měl tuze krátkého dechu. Hbitější a zmužilejší Lang byl z toho omrzelého průvodce velmi pohoršen, i udeřiv jej kostnatou pěstí mezi sádelnaté žebry, s opovržením mu domlouval: „Fi – hanba, vy slone! Toť jste mi čistá salva guardia\ Za dne si foukáte rypákem, jako byste byl celou tureckou říši pohltil, a když se setmí, věšíte hlavu jak pitomý beran, a vypouštíte všechnu rytířskou pánovitost ze všech děr a průdušnic potem svým! – Hýbejte se a nezevlujte do tmy, sice se nedostaneme do kláštera ani do rána!“ „Pst! – Pst! – Pane – Langu!“ šeptal Geisler v nesmírné úzkosti – „kroky – kroky – za námi!“ Lang se zastavil a napnul uši. Věru – toť mnoho kroků a mnoho noh,“ prohodil Lang u velkém překvapení. „Teď spěchejme, abychom dorazili k fortně!“ – Po těchto slovích chopil Lang Geislera za ruku a táhl ho za sebou. Zahnuli okolo rohu na Dobytčí trh. Na tomto rozlehlém prostranství obklopila je vichřice takovou prudkostí a hustými kotouči prachu, že toliko s velkou tíží mohli postupovati. Kroky za nimi se vždy více a více blížily, a dala se rozeznati rozličnost hlasů, ano i hovoru. „Toť jsou rytíři Artušova stolu!“ šeptal Lang v nemalém podivení. „Jich rozpustilosti nesmíme padnout za oběť! – Honem za mnou, Geislere, sem přes cestu do domu Faustova! _ K fortně bychom se mohli také došmaťhat, ale než by nám fortnýř otevřel, seděli by nám již ti luňáci v týli! – Jen za mnou – za mnou, já nosím u sebe klíč Faustova domu již drahný čas co předrahý klenot, aniž bych se s ním rozloučil na okamžik, poněvadž vím, že tam ďábel sedí na vejcích!“ V tom okamžení domakali se vrat. Byl také svrchovaný čas, neboť fedrfechtíři stáli jim v patách a již máchnul kostlivec don José Paspedillo dlouhým svým šaršounem do jich kroků, aby jim zamezil cestu: vtom však otevřel Lang vrata Faustova domu, strhl Geislera s sebou a hvízdající šaršoun vrazil do vypukliny zavírajících se vrat. ,/Abba! – Done José Maria! – Kohos to trkl?“ zvolal Tychon Tvrdoboj Fermensemmel. „Vrata! – Lebka za nimi zmizela!“ odtušil mrzutě Paspedillo. „Snad bychom se mohli také dostati do domu,“ řekl Kolumbánský s výrazem hlasité zvědavosti. „Doba jest velmi příznivá, v této čtvrti není na ulici ani živé duše, sami ponocní sem přicházeti si netroufají, a dům ten jest Faustův dům, kam velmi často a potají naše spanilomyslná Lukrecie se uchyluje, a jakkoliv jste mi vyčítali, že bych byl jejím fámulem lásky, před vraty tohoto domu se vám zapřísahám, že jste mi křivdili a že chytřejší Lukrecie na podstavek mého vtipu chrám lásky nezakládá!“ „Musíme do domu,“ zvolal ohnivě mladík Panigarola „a kdyby byl přikován železnými řetězy k nebeské klenbě!“ „Ale kudy – a jak?“ tázal se povážlivě Fermensemmel. „A mimoto zapomínáte, hoši, že stojí dům pod ochranou císařských prokurátorů, za dne museli jste viděti na jeho vratech erb a znamení komory královské.“ „Baže tak,“ řekl na to chraplavým hlasem don Paspedillo. „Ale co nám do erbů a znamení, když si královských zákonů a mandátů nehledíme! A mimoto, kdožpak se doví, že jsme byli v domě, když zas touž cestou odejdeme, kterou jsme se do domu dostali. Moje zamilované selátko, signor Paolo Panigarola, je tuze zvědavý z pouhé lásky, a musíme této lásce něco k libosti udělat. Pojďte, udatní rytíři, nazad stavení, snad se nám podaří vyškrabati se na zeď a seskočiti do zahrady, a stojíme-li jednou na kypré půdě, snad i vypátráme další cestu dovnitř toho zajímavého stavení.“ Po těchto slovích odebrali se všichni v spádný úvoz, podle něhož se táhla zahradní zeď Faustova domu. Lang a Geisler stáli uvnitř v tmavém průjezdu. Z pravé strany od zahrady ozývalo se šumění, větrem napořád se trhajícího a zmítajícího se listí stromového – vlevo nacházela se tmavá chodba vedoucí k tajným pokojíkům nebožtíka Kurcína, kde ležely kovové sfingy. Ale nyní nekroutily aniž svítily plamennýma očima. Na konci dlouhé, klenuté chodby nalézaly se schody, a vedle nich stála posud mramorová socha Dianina a bělela se ve tmě jako rubášem přioděná, na stráži stojící mrtvola. Lang, drže nesmírnou bázní schváceného Geislera za ruku, kráčel s ním podél tmavé chodby až k samé soše, a hle socha vypustila z úst vody a postříkala je, jak to o ní byl Vilém Scotovi vypravoval. Geisler klesl bez sebe k zemi a začal stenati a kňučeti jako pokácený vepř. Geislere, muži!“ šeptal mu Lang do ucha. „Není to nic nelekejte se, vždyť to není strašidlo, nýbrž umělecký stroj, mramorová toliko figura, s kterou jest spojený tajný práh u schodů, a když se naň šlápne, načerpá figura vodu a stříká.“ Geisler se opět po drahné chvíli vzpamatoval, a když mu pak Lang poznovu všecko vysvětlil, vzchopil se ze země a kráčel celý zmatený a v stálé úzkosti a nedůvěře za Langem. Lang znal v domě každý spád. S velkou bezpečností šel Lang po schodech nahoru, za ním Geisler, drže se jeho kabátu. Konečně se zastavili. Lang ohmatal stěnu, stiskl tajné péro, a tu objevil se otvor, kterým se dostali do postranné komnaty. Ačkoliv v té komnatě velká tma byla, Lang se přec všeho všude domakal a stisknuv bojácného Geislera na pohovku, posadil se vedle něho a jal se poněkud zticha takto mluviti: „Zde můžeme bezpečně vytrvati až do bílého rána – zde nás páni fedrfechtíři nebudou hledati, kdyby se jim i podařilo vedrati se do domu, poněvadž tato skrýš se nedá takto snadno očima vypátrati, ale spíše rukama vymakati, jak jsem i sám to dokázal. Na zotavení vaší skleslé mysli přinesu vám ze skříně láhev vína; tato komnata byla za živobytí starého Kurcína vždy dobře zásobena všelikou potravou a zvláště dobrými révovými nápoji, poněvadž nebožtík zde mnoho dní, ano jedenkráte celých šest neděl vytrval, když míval totiž rozmluvy se svými duchy a pekelnými skřítky. Sem páni prokurátoři ani nepřišli, když přejímali veškerý nábytek domu po smrti Kurcínově, a k tomu ke všemu rozdělám i oheň, abychom na sebe viděli.“ Po těchto slovích poodešel Lang do kouta, a zařinčev tam nějakým skleněným náčiním, vyvodil z jakési trubky, která byla spojena s velkou břichatou láhví, stojící na malém stolku, modrý plamínek a nato hned přinesl i z nízké skříně láhev červeného vína, s kterýmžto se Geisler velmi ochotně spřátelil. Pokoj ten, v kterém se oba nyní nalézali, neměl žádných oken aniž dveří, a toliko tajemným, jak již podotknuto, ve stěně ukrytým otvorem bylo do něho přístupu. – Nářadí bylo zde posud totéž jak za živobytí starého Kurcína. Na jedné straně stál vysoký sloupec, sestavený z všelikých pušek, hrnků a lesknoucích se pouzder. Po obou stranách sloupce stála vycpaná zvířata, a sice na zemi rozplazení dva ostrovidové, ještěrky, želvy, na vyšších podstavcích výrové, ušaté sovy. V jiných průhledných křišťálových puškách a lahvičkách nalézali se hmyzové, pavouci a brouci – na druhé straně stáli dva kostlivci a okolo nich opět vycpaná zvířata, totiž opice a ptáci většího druhu. Lang se po komnatě procházel a věci ty pilně ohledával. Pak obrátiv se v jinou stranu, ukázal na velký houf rozstavených skřítků a panáků, a začal Geislerovi s chlubným výrazem celké učenosti všecko vykládati. „Vidíte,“ pravil povýšeným hlasem, „zde máte celé hejno staroslovanských bohů a bohyň, a patrno, že starý Kurcín byl potajný pohan. – Zde socha Perkunova, jemužto staří Češi obětovávali kozla, aby jich netrestal krupobitím, hromem a bleskem – zde stojí Lada, ctěná druhdy od všech Slovanů, v podstatě panny čistomilé, s dlouhými, až na kolena splývajícími vlasy, v pravé ruce držíc tři jablka, v ústech poupě růžové, v levé ruce kouli. Za ní tři nahé děvice, milostky v jejím průvodu. – Zde socha slavné bohyně Krosiny. Za času Libuše, která jsouc bohův velká ctitelkyně, jim velké a nákladné přinášela oběti, byl její obraz od rýpáka, to jest člověka rytce, jenž uměl měď liti, vyhotoven ženské postavy větší než který člověk. – Z modly rozlámané Krosiny jest prý ulitý obraz Panny Marie Staroboleslavské za časů knížete Spytihněva.“ podívejme se!“ zvolal Geisler rozveselen, „kdepak jste tolik učenosti a vědomostí nabral v takových věcech?“ Však mě starý Kurcín dost často vypravováním o těchto capartech trýznil,“ odtušil Lang. „Pro ukrácení chvíle, a abychom neusnuli, budu pokračovati dále. Zde stojí Svitibor.“ – Vtom se Lang zarazil. Ozvala se totiž odněkud z daleka, jako pod zemí, podivná hudba, divoké vřeštění píšťal a trubek, rachocení malých bubínků a cimbálů a k tomu i zpěv ženských knikavých hlasů. – Z divoké té směsice vynikala zvláště slova: „Schvaixtix! Schvaixtix!“ Pak přešel ten neladný, potřeštěný zdivočilý zpěv v kostelní chorál, a nato se ozvaly mužské hlasy vážným nápěvem zpívající docela srozumitelný následující sbor: Hoj, Potrimpi stele lůze, Pirgistritis dá ti muže. Lilith krásná, tělo spasná již se nese, milý běse, v oběť tobě, k zkáze sobě! Šťáva teče a se vleče Z incubusa v succubusa! Pějte čerti, mrcho chrti, k studenému klikovému sňatku: Sláva! za čertici čert se vdává. Po skončeném zpěvu ozvalo se opět řinčení a vřeštění řečených všelikých hudebních nástrojů a pronikavý ženský skřek: „Schvaixtix! – Schvaixtix!“ „Schvaixitix! – Incubus! Succubus! – Toť jsou zde čerti pohromadě! – A tuším, že v jich spolku též Jošt,“ pravil potichmu Lang. Pak se obrátiv ku Geislerovi, jemuž opět na čele vyrážel pot, podal mu ještě jednu láhvici vína s napomenutím, aby pilně se vína držel a pekelného hluku se neděsil. Sotva domluvil Lang – již zmizel ve stěně. Cesta ho vedla po známých šnekových schůdkách starého Kurcína v přízemní síň, kde umírající majetník domu druhdy oznamoval poslední svou vůli synům dvojčatům. I v této síni panovala čirá tma, ale pod jeho nohama jako v kovové dutině podivné se ozývalo hemžení, zvonění, smích a veselý hovor. Lang ustoupil na levou stranu, kde se nacházela vyklenutá kaplička; položil se pak na zem, vyloupl dosti pracně čtverhran mramorové tabule, a ejhle, okénko se objevilo křišťálového lesku a průhlednosti, kterou se mohlo koukati do podzemní síně. Lang vložil hlavu do okénka a vyvalil oči na to, co nyní viděl v přechvatu nesmírného podivení. Spatřilť succuba – incuba, spatřil Lilithu a celý zástup podivných příšerných hostů. Na první pohled byl Lang toho mínění, že se v té podzemní klenbě vykonávají obřady bludařů posud v Čechách se vyskytajících a zvaných za časů husitských bouří pikarty, jižto se, ačkoliv je byl slepý Žižka dvakráte potřel a zahubil, nikdy docela z české vlasti nevytratili. Než, nedlouho se skrz okénko díval, a záhy znamenal, že jsou to pekelné služby, ježto se zde vykonávají. Vidělť a poznal samé známé tváře. Nejprve mu do oka padla postava sedící na vysokém trůnu uprostřed síně. Lilitha dle pouhého významu slova tolik co Nočnice byla prý. podle vylíčení rabiho Benzíry, Adamova první žena., která mu porodivši sehiriny, tj. zlé duchy aneb čertíky, konečně z přepychu jej opustila, nechtíc mu déle sloužiti. Bylať tmavého, brunatého těla, velmi srstnatá a co do obličeje a ostatních tělesných údů živý to konterfaj onoho raráška, kterého viděl namalovaného v ohromné, tlustými řetězy opatřené knize pana Matouše Filoména. Postava ani o vlas sebou nepohnula a svítila jen očima, neustále je v kole otáčejíc. Po levici této ohyzdné postavy seděla na nízkém sedátku Lukrecie v úplné skvělosti svých půvabů. Napravo seděl Jošt z Kurcínů. Po straně Lukreciině stály v dlouhé řadě její služky, všechny takměř se honosíce nevšedním půvabem tělesních forem. Po straně Joštově stála dlouhá řada mládenců, držících halapartny s dlouhými bodáky, jako by byly přihotoveny k nějakému útoku. Zrovna přede trůnem černého srstnatého velitele visela na dlouhých a dosti silných hedbávných petlicích stříbroskvělá lastura, dosti pohodlná a prostranná na posezení dvou se milujících duší. O	čem v Scotově domě Vilémova obraznost aneb těkající mysl snívala – ono posud nedostihlé, blouznivé, rozhárané kochání se lásky v náručí Amazonky čili Sempiterny čili Lilithy – po čem ubohý Vilém marně do větru roztouženou náruč svou vztahoval -, všeho toho užíval v skutečnosti bratr Jošt a přivozoval, nikým posud nevyzkoumanou cestou přirozeného bratrského snoubenství, rozkoš svého vlastního milostného sňatku k uvědomění vzdáleného bratra. - Ozvalo se opět vřeštění píšťal a trubek, rachocení malých bubínků a cimbálů a volání: „Schvaixtix! Schvaixtix!“ Byloť to třetí zavolání. Na to vystoupila za lasturou ze země žena – jako sklepení nad sklepením – mladého, spanilého, veškerou vnadou honosícího se těla. Její obličej však podobal se límci v nesčíslné záhyby nabíranému – jsa zkormoucen nesčíslnými vráskami a z každé vrásky opovídalo se století -, její pak vlasy, jakkoliv husté, až na patu splývající, bělely se jíním dávnověkosti. Sotva se objevila, sbory mládencův i panen klesly k zemi a jednohlasně zpívaly: Ajta, Lilitha se blíží, Věčně chtivá, věčně svíží, Nese lulaf  oné lásky, Ježto odepíná pásky S choulostivých boků, Žehnající hříchu kroků! – Dřív než Adam v ráji kráčel, božském světle zraky smáčel, Na tisíce let tam žila A co zápach větrem byla! – Než když v pošetilé době podlý prach ji strhl k sobě První člověk chtíčem jatý, Zmizel její zápach svátý – Služka pekel, světem kráčí, Prvotní zde hřích opáčí, – Zlé počavši, zlé zas rodí, K zlému zas své plody vodí, A tak nese tato země Pekla símě, pekla plémě! Zpěv umlknul. – Oba sbory mládencův i panen zvedly se opět ze země a padly si v náruč. Ale Lilitha kráčela, s laskavým úsměchem na všecky strany se ohlížejíc a hlavou kývajíc, až k samu trůnu, políbila v levou nohu, v levou ruku popsaného již na něm sedícího černého pána, a s velkou laskominou hubu si otírajíc, jala se přelíbezným hlasem takto mluviti: „Hahiri! Hahiri Behemote! – Novou oběť přivádím pro rozkoš zraků tvých plamenných! – Líbezné to poupě na pohled – avšak v srdci jeho sedí červ naší vítězoslávy! – Nakloň milostivě rub své velmocnosti k jejím práhnoucím rtíkům, přijmiž její upřímné homagium, a shovívavě kaž jí vstoupiti v lasturu, aby vykonala obřad, dadoucí práva k succubu.“ Postava na trůně sklonila hlavu na znamení, že svoluje. Lilitha poodešla opět nazpátek k pozemnímu otvoru, odkud byla dříve vystoupila, a hned nato přiváděla buclatou, spanilou dívku, studem se rdící a na všech údech se třesoucí. Při tomto pohledu trhl sebou nad krovem Lang u křišťálového okénka, jako by mu byl někdo přeostrý osten do těla vrazil, a v nesmírném podivení zašeptal: „Jiřina!“ Ano, byla to Jiřina, odvážlivá to krotitelka lvů z císařské zahrady, ježto se nyní, vedena Lilithou, plachým krokem a s výrazem nesmírné bázně na obličeji i na všech ostatních částkách těla, blížila k trůnu Behemotovu. Lilitha vedla ji po stupních nahoru až k samu stolci, rozevřela jí levou ruku a ukázala celému shromáždění, že drží v dlani ropuchu. Oba sbory, mládencův i panen, jednohlasně zvolaly: „Hahiri! Hahiri!“ „Hahiri!“ zaskuhral z dutých jako kovových prsou na trůnu sedící Behemot, a na znamení Lilithino políbila Jiřina Behemota, avšak s ostýchavostí velikou. Sotva to byla učinila, cítila se již dojata zážehem smyslyspasné blahosti, bázeň a všechna ostýchavost z ní zmizely a s velkou smělostí posadila se k Behemotovi, jenžto pojav z mošny své zlatý peníz, v zřítelnici jejího levého oka tím penízem nakreslil podobu též ropuchy, jižto držela v ruce. Stigma diabolicum tkvělo v jejím oku, sestoupila s trůnu a každý, z mládenců i panen, přiblíživše se, udeřili ji v levý bok a dali jí za levé ucho políbení. obřadu pokračovalo se dále Z jedné strany podala Lukrecie čili Diavolina na trůnu sedícímu Behemotovi dutou člověčí lebku, z druhé zas strany Jošt též lebku, ale menší. Na znamení Lilithino položila se Jiřina tváří na zemi a Behemot ji polil z první lebky jakousi přirozenou tekutinou, totiž napolo sraženou člověčí krví, potom vysypal na ni z druhé lebky síru a sůl, a Lilitha zvolala: Stoupniž záhy v moje sledy, Ňadrodmoucí, Kroožhoucí, Ssáti budeš lásky medy! Při tomto pohledu a poslechu bylo panu Langovi divno okolo srdce. Divoká vášeň a spolu i nepřízeň v zmateném zápasu uchvátily duši i tělo, i vyskočilť ze země, třesa se na všech údech, a pospíchal nahoru do tajného klozetu pro Geislera, aby se podívat šel na vlastní dceru, kterak kýmsi zavedena, dostala se do rukou skrytých bezbožníků. Geisler ležel na pohovce a chrápal, v hluboké pohřížen spaní. Dlouhou chvíli musel jím viklati Lang, než se mu podařilo jej dokonale vzbuditi, a jen s velkou tíží vlekl jej za sebou přes šnekové schody do dolejší síně ku křišťálovému okénku, kdež ho musil položití na břich, aby mohl sklonití hlavu a viděti, co se děje v podzemní síni. Lang skrčil se na zem vedle Geislera, maje kjeho hlavě přiloženou hlavu. Dole se v obřadu pokračovalo. Lilitha zvolala: „Přijmi znamení zlého!“ přistoupilať Diavolina a přiodila drsnaté tělo Behemotovo bílým šatem – přes něj mu zavěsila plášť a do levice dala mu černou, vysokou hůl. I přistoupilť také Jošt a držel k ruce Behemotově pohár železný, pak krabičku a ohromnou knihu. Lang u okénka, ano i Geisler poznali, že to táž kniha, kterou před několika nedělmi, když přišli do Slovanského kláštera ohledávat hroby Kurcínův, spatřili na stole Matouše Filoména. Lilitha pojala Jiřinu za ruku a zavedla ji k Behemotovi. Behemot vzal krabičku z rukou Joštových a vyndav z ní přičernalý sedmihránek, co se mezi dva drápy vešel, jal se z knihy, kterou Jošt otevřel a držel, předčítati: Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra. Po těchto slovích vložil jí sedmihránek na hlavu. Pak vzal pohár a vložil jí jej na rty, aby se napila. Když tak učinila, pojala ji opět Lilitha za ruku, políbila a dovedla ji k lastuře. „Vstoupniž na lůžko svatební!“ zvolala Lilitha. Jiřina tak učinila. Behemot sestoupil se stolce a přiblížil se k lastuře. nemohlť se déle udržeti Lang, s Geislerem u křišťálového okénka na břiše ležící, žárlivosti plamen přeskočil meze vší povážlivosti, vztekle udeřil pěstí do okénka, a poněvadž se zrovna nacházelo nad lasturou, spadly roztříštěné skleněné třepy do lastury. Langova hlava projela učiněným průlomem do stěny a vyvalivši plamenná kolesa očí, rozevřela tlamu a řvala: „Ustaň, pekelníku! Ustaň! – Ustaň, Jiřino! Tvůj otec na tebe hledí!“ „Hihihi!“ zařehtala se Jiřina v lastuře. „Hihihi!“ řehtal se divoce Behemot. Lilitha chopila se ropuchy, plazící se u trnože Behemotova trůnu, a hodila ji s velkou mrštností Langovi do tváře – a Jošt vesele křičel: „Tu máš nálepek na tvou vraždu!“ Ale nastojte, sotva domluvil, rozbořily se na nejzazším konci síně v zastíněném koutečku, s velkým rachocením a praštěním prkna ve stěně, objevil se druhý, onoho v krovu ohromnější průlom, a vyvalili se z něho s obnaženými meči páni fedrfeehtíři! Nejprve Paspedillo, pakTvrdoboj Fermensemmel, jenžto svým bachranatým tělem ještě kus zlomeného prkna do síně strhnul, za nimi Panigarola a nejposlednější ploužil se s nesmírným ošklíbáním Smil Kolumbánský. I vypnul se Behemot z lastury, na první pohled strašlivá to pekelná nestvůra. Podle lastury postavila se Lilitha, strašlivější nad onoho příšernou svou ženskou postavou, a držíc v pravici z háďat spletené důtky, máchala jimi do větru, jako by kryla odchod polekaných sborů. Nejprve zmizely do země za lasturou Jiřina a Lukrecie. Za nimi zmizely touž cestou sbory mládenců a panen. Pak zmizela i Lilitha. Posléze zařinčela podlaha, otvor se zamknul a hned vedle počala klesati a mizeti do země lastura. „Chyťte čerta!“ řval vesele Fermensemmel. přiskočilť Paspedillo a chytil Behemota za vlasy. – Lastura s Behemotem zmizela, a Paspedillovi zůstala divoká vlásenka v ruce. – V průlomu však krovu vykřikl Lang: „Hoj! Toť Scota\ Byloť Langovi divno okolo srdce, když se k ránu s Geislerem ubíral na hrad. Příšerné události minulé noci v domě Faustově zmátly mu nemálo souvislost povážlivých úsudků, i nevědělť, co by měl z toho celého zmatku sobě vybrati k prospěchu svých dávno již zosnovaných sobeckých záměrů, aneb kde by co škodného v tom se vyzkoumati dalo. Mlčky a zatemnělé zraky upíraje napořád k zemi, kráčel moudrý pan Lang po cestě dále, za ním Geisler s velkým kýcháním a kašláním. „Přestaňte již s tím proklatým kýcháním a štěkáním!“ prohodil Lang, mrzutě nakloniv hlavu ku Geislerovi. „Po všech ulicích, kudy kráčíme, bouříte lidi ze spaní a mne z rozvážlivého přemýšlení. Což nemůžete ten nezpůsob v sobě trochu potlačiti?“ „Pšá!“ kýchnul opět s nesmírným povykem Geisler. „To je rýma, pane Langu, rýma, která mě od té doby souží, co jsem vás provázel na hřbitov Slovanského kláštera, abychom tam ohledali hroby Kurcínův. Naše hledání neprospělo a já jsem z toho neduh utržil.“ „Řekněte mi, ale bez kýchání a bez kašle,“ jal se ho tázati Lang, blíže k jeho boku se přitočiv, „řekněte mi, co soudíte o své dceři Jiřině?“ „Pšá! – A co bych soudil?“ odtušil Geisler, nadýmaje tváře k opětnému kýchnutí. „Jiřině jsem posud nikdy nemohl srozuměti; jeť to zvláštní stvoření.“ „Svou dceru přec musíte znáti,“ pokračoval Lang v dotazu. „Vyť jste přec své dítě vychoval.“ „Nevychoval,“ odtušil s velkou lhostejností Geisler. „Vyučoval jste ji přec povinnostem dítěte?“ pravil Lang „Nevyučoval,“ odtušil zas Geisler, s pousmáním hlavou vrtě. „Toť vás tedy nectí co otce?“ tázal se Lang. „Nectí,“ řekl zas Geisler. „A je vám to lhostejno,“ hovořil Lang dále, „zdali vaše dcera Jiřina k dobrému, aneb zlému, zdali k své či vaší spáse, či dokonce k záhubě vůli i přičinlivost svou nachyluje?“ „Lhostejno,“ odtušil Geisler se stejnou chladností. „A jaký jste to otec, člověče?“ zvolal poněkud zlobivě Lang. „Pšá!“ odseknul zas Geisler, vychrliv ze sebe nesmírný kýchot, a konečně zašeptal: „V tom je chlup!“ „Vyť jste chlupatý osel!“ pokračoval Lang, více rozdrážděn: „Dcera vaše stala se vaší netečností osiřelým jehňátkem, a není mi už divno, že jsem ji této noci spatřil ve společnosti čarodějů a čarodějnic. – Aj, vy zpozdilče, pošetilče, hluponi! Jak krásně mohl jste užiti Jiřininých nevšedních vlastností a schopností k svému prospěchu, jak krásně mohl jste těžiti hřivnou, kterou vám poskytl příznivý osud ve vašem dítěti! Ale ne, vy jste si nevšímal tak drahého pokladu, nechal jste ho ležeti na rozcestí, a tu přišel náhodou jiný, chytrý poutník, zmocnil se ho, a užívá ho, jak jsme této noci dobře viděli, k zlému, vy však kýcháním a kašlem béřete za vděk.“ „To je rýma, pane Langu,“ skuhral lhostejně Geisler, husté své obočí vykroutiv do vysokých oblouků. Dostoupili na hrad. Lang se Geislera nespouštěl, a místo aby se byl odebíral do svého příbytku, šel s ním dále až na císařskou zahradu, jsa toho mínění, že se musí dříve přesvědčiti o přítomnosti Jiřinině v příbytku Geislerově. Na zahradě rozprostírala se již spousta podzimního počasí. Přižloutlé listí opadávalo, ze zpěvného ptactva oznamoval se pořídku toliko opozdilý host mutným hvizdem, papouškové neseděli více na bidélkách, z vodometu neprýštily se pyramidy svíží vody, po všech chodbách a cestách bylo smutno a trudno. Ubírali se okolo Lvího dvoru k zahradnímu domku, kde Geisler s Jiřinou přebýval. – Domek byl úhledný, o jednom patru a podél hlavního průčelí opatřen dlouhým vyklenutým pavlanem. V hřebenu vysoké, gotické střechy čněly jelení parohy, jak to obyčejně vidino bývá na myslivnách. Nežli se mohlo dostoupiti k samu domu, muselo se dříve jiti květinovou zahrádkou, která se otáčela okolo domku, jsouc ohražena nízkým vrbovým plotem. Vpředu s okénky do zahrady nacházela se na přízemí komnata, velmi skvostně upravená, pro pohovu sama Rudolfa, jedna z jeho četných skrýší. Nazad byla světnice Geislerova a v hořejším patru tré komnat, příbytek Jiřinin. Když Geisler s Langem do domu vstoupil, panovalo tam tak hluboké ticho, jako by v něm nebylo ani živé duše. Šli po schodech nahoru, dvéře první komnaty byly přivřeny. Vstoupili do ní – a všude vůkol po stěnách byla vykrášlena obrazy všelikých zvířat, a hle, zrovna uprostřed podlahy ležel plášť mužský. Velmi pozorně otevřeli dvéře druhé komnaty; ta byla po stěnách vykrášlena obrazy všelikých lidských těl, spanilého i ohyzdného druhu. A hle, zrovna uprostřed na stole ležel jednoduchý aksamitový biret, a z přivřené třetí komnaty ozýval se temný hovor. Geisler stanul a potutelně se usmíval. „Pro všecko na světě, člověče,“ šeptal mu Lang do ucha, „jen teď se přemáhejte a nekašlete – nekýchejte!“ Po těchto slovích velmi pozorně po prstech kráčeje, přiblížil se Lang ke dveřím třetí komnaty, trochu je pootevřel a naklonil do komnaty hlavu. Komnata byla po stěnách vykrášlena obrazy všelikých lebek a kostlivců a uprostřed podlahy seděla na nízké tuřecké pohovce Jiřina, vedle ní jakýsi člověk shrbený k její ruce, maje na hlavě až k týli přiléhající šedivou kápi. Jiřina držela knihu a čtla následující kapitolu z rozprav hlubokého mudrce: „Všickni časové vždycky zároveň dobří jsou; neb činitel časův vždycky jednostejně dobrý jest, ale že lidé časův nedobře požívají. A tak, jakož v jiných věcech, tak i v této, viny své časům připisujeme, ježto tím nic časové vinni nejsou, že my zlí jsme. Kdyžkoli lidé sami dobří budou, ani časové také zlí nebudou. Ale nevím, pro kterou příčinu staré časy chválíme, aneb proč potomních lepších se nadějeme, ano, žádný čas bez poškvrny nebyl aniž bude. Všecky věci běží a pomíjejí, žádný čas nestojí aniž jej kdo zadržeti může, toliko sám ctnostný život to učiniti může, aby nám nadarmo neušel. Ctnost jest tedy jediná stálice tohoto světa, která věčně trvá a nikdy se netratí a neubíhá v prohlubeň věčného zapomenutí. Ale co jest ctnost, ježto tak vítězoslavně nad zříceniny veškerých světů vyniká a věčně trvá? Tělesným okem, bídný smrtelníče, jí nevyzkoumáš, aniž viděna bývá na zevnějšku čili povrchu věcí. V uvědomění všehomíra čili v člověčenstvu zakotveny jsou mohutnosti veškerých jejích úkonů a toliko na půdě života duševního stojí nevyvratný chrám její. – A nyní vezmi, dobrý pane, trubku slaměnou a dělejme bublinky!“ Jiřina sáhla po těchto slovích do jakési podlouhlé skřínky, vyndala z ní dvě dlouhé slaměné trubky, na jichžto koncích sloupla několik cípků, podala jednu člověku vedle ní sedícímu v šedivé kápi, a oba, namáčejíce trubky v nádobku naplněnou pěnícím se mýdlem a dýmajíce pak do nich nad hlavy, počali si vyfukovati větší, menší mýdlové, v pestrých barvách se skvějící bubliny, hledíce na ně s velkým potěšením, až se rozplaskly. Takové vyfukování bublinek ze slaměných trubek bylo za časů Rudolfových velmi zajímavou zábavou takměř po všech třídách obyvatelstva pražského a provozovalo se jak v skvostném paláci, tak i v prosťounkém příbytku chudého měšťáka. Bylať ta věc teprva nedávno nalezena od jakéhosi bakaláře pražské vysoké koleje, jménem Samuela Xenofila, choulostivého (jak praví dokument) synka primasa sušického, kterýžto později Martinem Bacháěkem byl dosazen za předního správce školy knínské. Zasmušilý Lang se na tu hru drahnou chvíli díval s velkým zalíbením, ale pak nemoha déle odolati zvědavosti v něm se vzmáhající, ustoupil s práhu a otočiv se ku Geislerovi, kterýžto přes jeho plece do komnaty byl pohlížel, pološeptem se ho tázal: „Kdo jest ten člověk, co tam ty velké bublinky vyfukuje?“ „Hm, kdož jest! – hihihi!“ řehtal se do sebe Geisler. „Nesmějte se, aby vám nepřišel kašel!“ řekl Lang. „Kdož jest?“ „To Jiřinin učitel, vychovatel, pěstitel!“ odtušil Geisler s velkou veselostí. „I podívejte se na tu strakatou kouli, jež až sem k nám doletěla!“ A vskutku velká, v duhových barvách skvějící se bublinka přiletěla průchodem polootevřených dveří do komnaty lidských těl, posadila se zrovna panu Langovi na nos a rozplasknouc se, porosila jej mýdlovým mokem. Sotva si pan Lang nos byl utřel, přiletěla i druhá, třetí, čtvrtá a ještě jiných více a lítajíce a houpajíce se okolo jeho hlavy, jako na desce astronomické vyobrazené planety stálici slunce obíhají, rozplaskávaly se konečně a brzo mu zastříkly do oka, brzo zas do vlasů, brzo do ucha aneb v líce atd. Když však přívalu bublinek vždy víc a více přibývalo, a on před nimi couvaje, počal do nich rukama mlátit, aby se jich vlhkého dotknutí ubránil, a když ani to mu nespomohlo a bublinky napořád v hustějších zástupech takměř všechnu tvář mu zastříkaly, praskla mu konečně nit trpělivosti; s velkou divokostí přiskočil ke dveřím, do třetí komnaty bublinám vedoucím, a zvolal pánovitým hlasem: „Finis svévoli – já jsem pan Jáchym Lang, Jeho císařské Milosti nejtajnější rada a komorník!“Jiřina stála vedle dveří – bylať to ona, jež mu nejvíce mýdla do tváře nafoukala – a vypukla v rozpustilý smích.Geisler za Langem přistoupiv do komnaty, rozdráždil veselým smíchem svou rýmu a počal nesmírně kýchat a kašlat. Zády však k Langovi obrácený pán v šedivé kápi velmi zdlouhavě se obrátil, maje posud slaměnou trubičku v ústech, a vyfouknuv opět velkou, pestře lesknoucí se bublinku, sundal levicí kukli, a před panem Langem s úsměš- ným výrazem v tváři se ukloniv s velkou pokorou, šeptal: „A já jsem Rudolphus Secundus.“ Lang sklesl na kolena a zkroušeně políbil přední cíp jeho dlouhého aksamitového svrchníku. Na druhé straně pokleknul Geisler, bez oddechu kašlaje a kýchaje. Jiřina se smíchem vyběhla z komnaty. „Odkud přicházíte, pane Langu?“ tázal se Rudolf, přísně naň pohlédnuv. „Z pátrání na mne složeného mandátem císařské Milosti,“ řekl na to horlivě Lang. Geisler kýchnul, až mu praskl v předu kazajky knoflík. „Nu, a pokud jste pokročil v té věci?“ tázal se Rudolf s velkou zvědavostí. „Jeť to nad obyčej zapletená věc,“ opáčil s velkou zkroušeností Lang. „Oba mladí Kurcínové, zavražděný i oběšený, jsou nebožtíkové, avšak v hrobech jejich mrtvá těla neodpočívají, anobrž kdesi na jiných místech, v smrdutých snad doupatech zvědavých anatomáků; a co se týče signory Sibylly Rezzoniky, jako by do vody padla, nikde o ní ani památky a následovně ani o pokladu Faustova domu. – Než, smím-li u vší poníženosti Vaši Milost na to pozornu učiniti, posud jsem stopu neztratil a bohdá i k dalším výsledkům snad záhy přikročím.“ nVyť slibujete a slibujete, a nic neplníte,“ řekl Rudolf s malým úsměchem. „Jaké to mám podivné lidi okolo sebe! – Jakoukoliv službu na koho vznesu, mám přesvědčení že se nevykoná, a moje mandáty zdají se jen plevy. – Ne, ne, pane Langu, tak se mnou neobstojíš. – Pokladu Kurcínova se tak snadno moje komora neodříká, a mámť bezpečnou vědomost, že se posud nachází v zemi, ano v samé Praze.“ Geisler právě v tom okamžení nesmírně kýchnul. Rudolf pokračoval dále: „Prozkoumejte si, pane Langu, nadmíru hrkavou Geislerovu rýmu. Je to neduh, který obyčejně zas tak odchází, jak byl přišel, totiž unavením a zapocením těla na nějakém nepříznivém větříku. – Abych vám již záhadu vysvětlil, musím vám připomenouti, že znáti kořen nemoci počátek jest zdraví, a na potvrzení svých dalších myšlének chci vám vypravovati pěknou historii o dně a pavouku, jak se byla přihodila na jakémsi místečku přírody, div za divém poskytující. Sedněme si na pohovku v komnatě kostlivců; neboť historie je poněkud dlouhá a my bychom stáním oslabili kotníky.“ Poodešli do třetí komnaty a všichni tři se posadili na tutéž tureckou pohovku, na které byla dříve bubliny vyfukující Jiřina seděla, a Rudolf jal se vypravovati následující, nad obyčej zajímavou povídačku: „Jednou pavouk cestou jda, potkal se s dnou, a řekl jí: ,Kamž to, smutná dno, béřeš se?‘ Odpověděla mu dna: ,Byla jsem u jistého hospodáře, selského člověka a hrubého, který mne hladem a ustavičnou prací od jitra až do večera mučil, v poli a kamení bývaje, sotva večer do uprášeného a nedostaveného domu přicházeli jsme. Hospodář můj nikdy v celých střevících nechodil, a vždycky z hrubé vlny sukni míval těžkou, a tu spolu domů přišedší po strávení dne bídného, noc tak bídná rovněž nás očekávala. Tu mne ničímž jiným nekrmil než ječným chlebem napolo s otrubami a tvrdými kůrkami, které po obědě zůstaly, a k tomu nic jiného k večeři nebývalo než polívka z oukropu a nemastné zelí s octem, a již to musel výroční svátek býti, když sýr na stůl přišel- a tak večeři napolo s hladem dokončivše, spat na tvrdou lavici aneb na holá kamna chodili jsme. Tu málo hospodář můj poodpočinuv, hned se mnou před svítáním vstal a opět na pole k práci mne nutil, a tak den ke dni odpočinutí mi nedal. K tomu ještě ani ve svátek pokoje jsem neměla, neboť vždy buď na robotu panskou, neb dělání plotův aneb ovcí praní se mnou nucen byl. Nikdy odpočinutí, nikdy zvůle nemohla jsem míti. A protož já zastesknuvši sobě a zoufavši nad hospodářem, musila jsem se pryč bráti. – Tyto řeči vyslyšev pavouk, řekl k dně: ,0, kterak jiného rozdílu a tobě nepodobného hospodáře já jsem měl! Ten pak byl rozkošný a rozmazaný, u něhož dobré bydlo za nejlepší dobré jméno jest. Řídkokdy daleko chodil, obědvával dlouho přes poledne, večeříval dlouho do noci, a co mezi tím času bylo, to snem zmařil a spaním na měkkém loži a na kmentových prostěradlech, aby jestliže co zameškal rozkoše v jídle a vpití, dokonal ji spaním a ležením. A když vstal s lože, čekaly naň rozličné krmě rozličných zámořských vůní, víno z cizích zemí, koflíkové zlatí a v nich drahé pití, stěna pěknými koltrýnami obestřená, stůl koberci přikrytý a mezi těmi přípravami houfové služebníkův, ani sem a tam se točí. Žádný kout v domě nebyl, aby zvláštní přípravou se neskvěl, žádná podlaha není, která by čistě umetena nebyla, žádná stěna prachem uprášena není, než každá pěkně ozdobena, takže žádná nitka řemesla mého nemohla zůstati, a já, sem i tam běhaje, nemohl jsem žádné skuliny najiti, abych se schoval, ano všudy umazáno a uhrazeno, takže žádné dírky ani za trámy nezůstalo. A protož utekl jsem od toho zlého hospodáře, mým obyčejům protivného. – Na to odpověděla dna: ,Aj, z těchto řečí porozumívám, že ač se nám oběma zle vedlo, z toho se nám již bude dobře vésti, jestliže budeš chtíti, abychom frajmarčili hospodami: já půjdu k tvému hospodáři, a ty jdi k mému, ty u sedláka dobře se míti budeš, a já u pána. – I líbila se rada pavoukovi, i vyměnili si pány. A od toho času v právo to vešlo, že pavouk v koutech a v smetích přebývá, ale dna na hodech a na kvasech u pánův a u lidí v rozkoši žijících.“ Když byl Rudolf povídačku skončil, vzal slaměnou trubku, posud vedle pohovky na zemi ležící, namočil a vyfoukl strakatou bublinku. Pan Lang seděl vedle něho s otevřenou hubou, nevěda nikterak si vyložiti obsah povídky, kterou jeho pán právě byl přednesl, ačkoli se mu zdálo dosti patrno, že se skrytý význam nejvíce jeho vlastní osoby týkati musí. Rudolf s pousmáním opět k němu se obrátiv, řekl poněkud určitě: „Pane Langu, dáváme vám lhůtu na vyzkoumání pokladů Kurcínových poslední, a sice tu lhůtu, že po skončení Geislerovy rýmy nám musíte předložití relaci o celém běhu, ano i ukončení svého celého jednání a pátrání. Pokud Geislerova rýma trvati bude, tolik času budiž vám dopřáno na vaše šmejdy, nic víc, nic míň; po vypršení toho času však, totiž jakmile Geisler zbaven rýmy a vy jste se dokonale k naší úplné spokojenosti neosvědčil svědomitým v té věci jednatelem, osobně se pokusíme o jiné vysvětlení a celou věc k zdárnému uvedeme konci.“ Rudolf se nad obyčej hbitě obrátil a odešel. Lang se za ním drahnou chvíli díval, pak přikročiv ku Geislerovi, tázal se: „Co myslíte, člověče, jak dlouho as může ta vaše rýma trvati?“ „Ach, milý pane komorníku,“ řekl na to Geisler s velkou kyselostí, „taková rýma, a zvláště ta moje – dána jest člověku od přírody, aby poznal první stupeň kajícnosti těla. – Pšá! – Když tělo napořád jen v prostopášnostech žije a nadbytek šťávy v sobě rozmnožuje, stává se pak časem, že tento nadbytek hledá sobě průchodu k odchodu, a na tělo nemalou trýzeň přivádí. – Jsouť lidé, kteří soudí, že prý rýma zdravý neduh! – Hej, v tom je chlup! - Nejsem sic učenec, avšak tolik přec na zřeteli mám, že neduh ten nemůže zdravý být. – Má-li rýma nectnost do sebe, že jejím příchodem zmalátní tělo, že vysýchá jícen a dýchání průdušnicemi poněkud obtížné bývá, že i v mozku jakási bolestná tklivost se vzmáhá, a touhy ubývá k jídlu a pití – medle, zdravým neduhem nikdo ji nenazývej! – Z toho povstává posléze jakási skleslost ducha, a rýmou sklíčený člověk hledí pak na svět jako skrze zapocené okuláry. – Slunce svítí bledě, nebesa zdají se chmurami zatažena, povětří dusivé, zelená pastva jak vedrem spálená, pasoucí se bravy a skoty jako by kulhaly. Jeť smutné zrakem rýmy pohledění na svět. – Pšá!“ „Jak dlouho však trvá vaše rýma?“ opakoval s větším důrazem Lang otázku svou. „Jak dlouho? – I ty můj bože,“ řekl na to Geisler s usmáním, „bývá to nestejné. Někdy mne trápí několik měsíců, někdy zas sotva několik dní. Moje nynější rýma dosáhla již nejvyššího stupně rozvzteklenosti a brzo musí sklesnouti a povolit.“ „Nesmí povolit, nesmí sklesnouti!“ zvolal Lang s velkou určitostí. „Tenkráte se musí vaše rýma dle mé vůle řídit, a uznám-li za dobré, musíte ji v sobě potud přechovávat, pokud sám nedám znamení k jejímu vypudění.“ V tom okamžení ozvala se rána z děla ze strany hradu, baštami ohraženého. Hned nato padla druhá i třetí rána. „Hoho!“ zvolal Lang, „toť znamení, že císař vyjíždí. – Co to znamená? – Již honem, Geislere, jděme do hradu!“ Lang pospíchal v přenáramném chvatu, že mu Geisler kýchající sotva stačiti mohl. Když přišli na druhé předhradí, uznal pan Lang za dobré od Geislera se odděliti, nakvap do příbytku svého se uchýliti a přiodíti se aksamitovým oděvem císařského komorníka. prvním předhradí stáli po obou stranách císařští trabanti a hartšíři. Uprostřed dvora očekávali Jeho Milost císařskou, na pěkných koních sedíce, páni Zděnek Popel z Lobkovic, Vilém Slavata, Jaroslav z Martinic a na Smečně, Sixt Trautson, dvorní maršálek, Jan hrabě ze Serinu, Petr Vok z Rožmberku a mnoho císařských důstojníků s četným komonstvem. Císař přijížděl ze soukromého dvora, provázen panem Volfgangem Rumpfem, panem Jáchymem Langem, který se rychle z jiné strany byl přitočil, a četným komonstvem. Před nimi jeli na bílých komorách dva herolti a osm císařských trubačů. Jeho Milost císařská jela na krásném, ale nadmíru krotkém komoni černoskvělé srsti. Hřbet toho statného zvířete byl pokryt aksamitovým rouchem nachové barvy, a roucho to bylo opatřeno císařskými erby v zlatě krumplovaného díla. Rudolf sám na koni velmi ušlechtile se houpal, jaksi vesele na všecky strany se ohlížeje. Mělť na sobě jezdecký oděv z brunátného aksamitu, okolo krku zavěšený řetěz Zlatého rouna, v bandaléru visel mu dlouhý španělský meč se zlatou rukovětí, krátký pláštík z lesknavé francouzské látky po větru splýval mu z beder, a na nohou kožené boty do půl lýtek vykasané s ohromnými zlatými ostruhami. Levou rukou držel okraj biretu, jako by se bál, že mu cválavou jízdou mohl by se uchýlit s hlavy. Za ním jedoucí pan Volfgang Rumpf však nezdál se tuze zběhlý a bezpečný jezdec, poněvadž na koni seděl, jako by na šíji tisovaté své herky počítal šedivé chlupy její chatrné hřívy, a jeho nadmíru dlouhé nohy klátily se v třemenech s velkou neposedavostí. Za nimi jeli císařští podkoní, komorníci a sluhové všelikého druhu v hávech černé, žluté a červené barvy. Jakmile celá kavalkáda v první předhradí vjížděla, počali trubači slavně vytrubovati, nadýmajíce o závod tváře, pištci a bubeníci trabantů a jízdných hartšířů chopili se na znamení hejtmanů svých zvučných nástrojů a počali na úkor trubačů přenesmírně vřískati a bubnovati – tisíce hlasů před hradem shromážděného lidu volalo: „Už jede! Už jede!“ Na Hradčanech podél domu pánů Rosenberských, dále pak okolo domu pánů Martiniců až k samému Pohořelci byli postaveni vojínové, totiž zbytek onoho českého voje, kterého před půldruhým létem korouhevní čeští páni, pod správou polního maršálka Melichara z Rederů, pána na Frydlandě, na obhájení země uherské proti Turkům byli vyslali. – Šlo jich tenkráte ze země k desíti tisícům, a vrátilo se jich nyní šest set, as čtyry sta mužův pěchoty v rozedraném oděvu, bez obuvu, vysláblí a vyhladovělí, a ostatní jezdci, kteří na vyhladovělých herkách takměř s bosýma nohama seděli. Před frontem stál s nízkým uherským komoněm, na němž bylo turecké sedlo a turecká udidla, pan Melichar z Rederů, udatný to vůdce udatného zástupu. Padloť jich mnoho na krvavém bojišti pro víru a vlast – přes devět tisíc mužů českých zahynulo v bařinách uherských plání v tomto posledním boji s Turky -, však hlavní korouhev s erbem království českého a druhou korouhev zvanou Rennfahne, se znamením božího umučení, vítězoslavně skrovný ten zástup přinesl opět nazpátek na důkaz své rekovné neústupnosti a věrnosti. Na konci dlouhé té řady vojínů – stálť jeden vedle druhého, aby mohl císař každého dobře viděti – nalézal se skrovný houf zajatých Turků, mezi nimiž obzvláštně jeden vynikal bílými, až na břich takměř splývajícími vousy. Bylť pak ten Turek jakýsi aga janičarův, jménem Mehmed Kislerbeg, a zajat při dobývání turecké pevnosti hatvanské v Uhrách, a poněvadž čeští vojínové v bitvě nikoho neživili, toliko přičiněním a za přímluvou nejvyššího vůdce Melichara z Rederů byl ten aga pro vysoké stáří a spanilost bílých vousů při živobytí zachován, taktéž ostatní Turci, v počtu as do třiceti, za tou příčinou při živobytí jsou ponecháni, poněvadž bylo doufání vyměniti je za křesťany, kteří s orátorem panem Fridrichem Krekvicem v Konštantinopoli zrádně od Turků byli uvězněni. Kislerbeg hrdě před sebe hleděl, a jakkoliv v poutech, nad ostatní zajaté Turky vznešeným svým pohledem vynikal. Když pak již Jeho císařská Milost s družinou v průvodu českých pánů na Hradčany přijížděl, udeřilo se na věži chrámu svátého Víta na zvon, a jako v srozumění počalo se na všech věžech měst pražských všemi zvony slavně zvoniti a podél hradeb královského hradu ze všech kusů stříleti. - Bylť předlouhý čas, co se Rudolf veřejně byl neukázal. Jako blesk roznesla se po Praze pověst o příchodu z turecké války vracejících se vojínů, a že císař osobně je bude prohlížeti. Nesčíslné množství lidstva všech stavů bylo na Hradčanech shromážděno. Naproti domu Curtiusovu, na vysoké baště složených kamenů, ježto měla sloužiti k stavbě kláštera kapucínského, stáli známí fedrfechtíři Tychon Tvrdoboj Fermensemmel, don José Paspedillo, mrkající Smil Kolumbánský a štíhlý jinoch Paolo Panigarola, a pozorovali s velkou zvědavostí zajaté Turky, obzvláštně vousy Mehmeda Kislerbega. V ochraně několika královských trabantů, kteří zabraňovali přílišnému přívalu zvědavého lidu, stál nablízku fedrfechtířů Lowenwartl Geisler v úřadním havu a s potutelným úsměchem po chvilkách na fedrfechtíře pokukoval. Císař Rudolf jel velmi zvolna a laskavě na všecky strany k jásajícímu lidu hlavu klonil. Když pak se přiblížil k vojsku, ozvalo se z úst každého vojína radostné volání: „Ať žije Rudolf! – Ať žije císař!“ Melichar z Rederů, statečný to muž s dlouhými černými kníry, střelhbitě na svém komoni císaři v ústrety přiklusal a pokorně jej vítal. Rudolf slézal s koně, a Reder, sotva to zpozorovav, rychle skočil se svého a úslužně držel císaři třemen, načež Rudolf, když už stál, Redera přede tváří všech přítomných objal a se slzami v očích podél celé řady postavených vojínů kráčel, brzo u toho neb onoho se pozastavuje, s velkým účastenstvím na jich osudy se vyptával, ano i milostivě mnohému, jehož čelo se jizvami vyznamenávalo, ruku tiskl. Konečně se přiblížil k houfu zajatých Turků. Pohledění na starého agu s dlouhými bílými vousy hluboce ho dojalo. „Nešťastník!“ – pravil k Rederovi – „tak velké břímě šťastně snad prožilých let nese na bedrách svých, a hle, na skloňku svého života upadl v bídu a nesnáz! Nemo ante mortem beatus! – Jak je s panem Krekvicem v Konštantinopoli?“ „Zle, císařská Milosti,“ odtušil Reder. „Starý ten Turek zde dokonalou má o jeho zajetí vědomost. Co jsme ve Vídni pomocí tlumočníka na něm vyzvěděli, tolik jisto, že celé poselství za příčinou posledních pro Turky neblahých šarvátek uvězněno a v bídu mrzkého otroctví uvrženo jest. Hlavní příčinou toho neštěstí jest druhdy zde bývalý dvořan Ladislav Mórthen, který se poturčiv, aby mohl svým chlípným žádostem dost činiti, pana orátora zradil, že potají císařskému dvoru do Prahy zprávy odesílá o tureckých záležitostech – a hned nato, jedvaže to byl oznámil, celé poselství do nejhorších žalářův uvrženo. O panu Krekvicovi jde pověst, že prý bídně již zahynul.“ „Svrchovaný bože!“ zvolal Rudolf u velkém pohnutí. „Zeptejte se přec toho Turka, co o tom ví!“ Reder starého agu po turecku oslovil, tázaje se na osud svobodného pána Fridricha Krekvice. „Bugium sise, jaram bise!“ (Dnes vám, zítra nám!) – odtušil starý Turek, vztekle zajiskřiv očima, a s velkou ochotností vypravoval o uvěznění a ukrutném mučení ďaurů s panem Krekvicem do Konštantinopole přišlých, kterak jsou byli do Černé věže odvedeni, v podzemních vlhkých klenbách k sloupům přikováni, kterak shnilým chlebem a smrdutou vodou živiti se musí, a konečně se silnou stráží na vojenskou loď, galeji, přivedeni byvše, k veslům všichni přikováni jsou, a to prý jest nejkrutější otroctví, poněvadž žádné dílo nad ono horší býtí nemůže; neboť ukovají každého vězně za jednu nohu na řetěz dolů pod stolicí, tak sice volně, aby na lavici vstoupiti a veslem vládnouti mohl, a celý den a noc bez odpočinutí veskrze nahý tak činiti musí, až mu kůže na těle nejináče nežli jako opáleného vepře osmáhne, horkem se puká, pot oči zalévá a přec všecko tělo člověka zvlažuje, z čehož přeukrutná bolest přichází, zvláště práce nezvyklým hedbávným rukám, na nichž se od vesel puchýře dělají, avšak přece veslem cloumati se musí. Nebo když správce lodi kterého, že sobě odpočívá a oddychuje, spatří, hned tak obnaženého bud býkovcem aneb mokrým, v moři omočeným provazem bije, až mu po všem těle hojných pruhů nadělá; však musíš mlčeti, na něj se neohlídati aniž ouvej říkati, nebo hned máš dvojnásobné rány a k tomu ta bolestná slova: „Pregidi anaseni, sigligum iňasem!“ (Ha, což, pse, broukáš, odmlouváš a se hněváš?) Jak mu tu věc Reder přednášel, zachvěl se Rudolf hrůzou a spolu i bolestným soucitem. „A co by se dalo v té věci dělat, abychom ty nešťastníky té trýzně zbavili?“ tázal se velmi horlivě. „Veleznámá zištnost Turků může se toliko penězi ukonejšiti,“ řekl na to Reder. „Kdyby Vaše Milost ráčila bohaté výkupné na jich osvobození do Konštantinopole odeslati, jsemť jist, že by Turci neváhali ty nešťastníky na svobodu propustit.“ „Ach, milý Redere,“ jal se opět Rudolf mluviti, „odkud jen vzíti bohaté výkupné na osvobození tolika osob? – Náš měšec jest prázdný, naše komora též neví pro samé válečné výpravy proti Turkům, odkud potřebných peněz nabrati – ach, bože! bože! Ty nešťastníci musí bídně zahynouti!“ Vtom se Rudolf s velkou v srdci bolestí obrátil, aby nepozorován mohl si s oka utříti slzu, která mu bezděky Rederovým vypravováním byla zrak obestřela, a hle, jedvaže  to učinil a jasněji do povětří pohlédl, spatřil opodál státi Lowenwartla Geislera! „Hm – hm – Kurcínův poklad – kdyby jen čtvrtý díl v naší komoře se nalézal!“ – mumlal do sebe Rudolf, napořád na Geislera upíraje zraky. Kývnul nato Geislerovi, aby přistoupil blíže, pak poodstoupiv stranou, dal též Langovi znamení, kterýžto v čele císařského komonstva za českými pány kráčel. Lang ochotně se přiblížil z jedné, Geisler z druhé strany. „Milý Geislere, na vás záleží“ – oslovil jej Rudolf „abyste přispěl všemožně k vykonání křesťanského skutku. Lehněte si na teplé lože, já vám pošlu tělesného lékaře a pilně se držte jeho příkazu, abyste se co nejrychleji z neduhu, který se vůbec rýmou nazývá, uzdravil. Pan Lang nám pak musí položití Kurcínův poklad k nohám – aneb – no – neučiní-li tak, použijeme jiných prostředků, abychom ho na něm vymohli.“ Po těchto slovích vsedl Rudolf na kůň a odjížděl do zahrady. Trouby zněly, děla hřměla a lid křičel za odjíždějícím: „Ať žije Rudolf, ať žije císař!“ Ale pan Jáchym Lang stál posud jako kamenná socha na tomž místě, když byl Rudolf dávno již zmizel. Geisler, vedle něho stojící, kýchl s přehrozným šramotem a šeptal: „V tom je chlup! Nesvítilať Venuše již déle na východu v desátém stupni nebeského znamení Blíženců, odkvetlať i osudná bylina telephium, příznivá doba k odumření těla smrtelného byla tatam, pec nesmrtelnosti v Scotově síni „Θєῶν υϵραπϵία“ byla opět zastřena tmavou rouškou. S Vilémem byla se stala velká změna. Jeho duch, jenžto se dříve po všechen čas jeho přebývání v Scotově domě toliko v psotné namáhání pohroužel vyzkoumati tajné úkony přírody, a mimochodem jen smyslnou touhu napájel nakvap odplývajícími výtvory přepjaté obraznosti, jeho duch, druhdy velitel a pán v říši duchů, stal se nyní otrokem jakési tělesné zmalátnělosti, která se takměř všech jeho údů byla zmocnila od onoho okamžení, co vítězně byl vynikl z boje se Scotou, s ropuchami, kočkami a netopýry. Nemyslilť již déle na dostoupení posledního nejvyššího stupně lidského vědění, netoužil po nesmrtelnosti tělesné, kterou mu Scota tak pěknou výmluvností co zárodek nového, skvělejšího, blaženějšího života a člověčenstva byl vylíčil, všechny jeho myšlénky směřovaly nyní toliko k jedinému předmětu, k Amazonce čili k Sempiterně, na kterou se byl díval za athenorou skrze křišťálové okénko, nežli se byl položil na měděný stůl. Mistr jeho a učitel, signor Giovanni Scota, od toho času, co se s ním byl serval, zanevřel naň s neblahým citem, hněvy své skrývaje v nemluvné zádumčivosti. Abigaily a mandragory, dvou milých to ploditelek sladkých tužeb, nebylo více v domě. Bylo vskutku pusto v Scotově domě. Vilém seděl ve své komnatě. Jeho krásné, bohaté kadeře splývaly mu v divokém nepořádku okolo vypouchlých, vybledlých lící, rty se mu křečovitě po chvilkách potrhovaly, oheň jeho druhdy plamenných zraků vyhasl – hleděl před sebe bez hnutí jak sklennýma očima. Zdálo se mu, že vidí před sebou ležeti vlastní mrtvolu obstoupenou hořekujícími přáteli, vedle ní otevřený hrob, a sám že jest hrobníkem vlastního bezživotného těla. I hovořil v tiché, smutné zádumčivosti: „Zde ležíš, ubohý, umořený člověče! – Z poklidu věčné nebytosti byls vystrčen a zahozen v plačtivé údolí života vezdejšího. Na dalekou pouť tímto údolím dána tobě k podpoře berla sukovitých pochybností a poklesků, na bedra ti zavěšena mošna plna suchoparných vzdechů, a za nápoj láhev plna slz. A tak jsi kráčel od útlého mládí, s nářkem se brodě v proudících se inkantamentech, čarodějnických to cvicích, jelikož každé cvičení jest zápasení s ďáblem. A čeho jsi dosáhnul, troupe? První přestávka, první zavítání do hospody klidu stalo se na šibenici, druhé v nedostižnosti milovaného předmětu v mučírně lásky. Ajta, co ještě zbývá? – Není-liž tam pod zemí v příbytku červů a pýří blaženějšího života? Odpočívají tam tiší, smířenliví lidé, jižto se přítulně k sobě tlačí a přátelsky sléhají se jeden k druhému. Ale zde nahoře nad nimi stojí jich nepokojní přátelé a touží dolů jich zpráchnivělé objímky a bolestným hlasem vyvolávají: Blaze tomu, kdo to přestál! Padej, padej, nešťastná mrtvolo, zapadniž v chladné lůno podzemního života a umrlčím prostěradlem obvaž sobě všechny krvácející rány!“ Při těchto slovích kanuly mu po lících hořké slzy a u větší rozčilenosti zvolal: „Blažený, komu pojiti v kolébce! Tenť neznal než celování a matčiny úsměchy! Avšak já neblahý ani matky neznal v dětinném věku, a bratra, milovaného, jediného bratra, jenžto byl mi dán k boku, abych nestál na světě samoten, bratra mi odňal vražedný osud. -Aj, stůj! Dříve nežli tě zakopu do tmavé země, ubohá mrtvolo, rozbořím onu příšernou nádobu Danaidek, v kterou jsem bez oddechu milosti plamenné proudy naléval – poznati musím onu pekelnou nevěstu, která se mi bez přestání před očima kmitá, a jakmile ji lapiti chci, vždy uklouzne jako v bařině kmitající se světýlko.“ Vilém se vzchopil s velkou odhodlaností. Věděl, že Scota byl povolán císařským poslem na hrad a že tedy není v domě. Vyskočil z komnaty a s urychleným krokem se ubíral k síni, nad kterou byl nápis „Θєῶν υϵραπϵία“. Byla zavřena. V celém domě mrtvé ticho. – I rozlítil se Vilém v divokém zámyslu, ustanovenost jeho vůle vzrostla v něm na mohutného velikána, všechny žíly a svaly počaly v něm hráti křečovitou nedočkavostí a napnuly se konečně k neodolatelnému, neustupnému účinku. Chopil se kliky, zatřásl několikráte dveřmi, opřel se o ně a v málo	okamženích praskaly a vypáčené ze svých veřejů padly s hrozným šramotem do posvátné síně. Za nimi skočil do síně Vilém. Jak za posledního zápasu bylo ještě všecko na svém místě, toliko athenora byla zastřena zelenou rouškou. Vedle athenory stál široký stůl s měděnou tabulí, na nížto ležel břitký nůž na anatomaci smrtelného těla, vedle stolu škopek aurichalkový, uprostřed síně staré čarodějné kruhy s pulpítkem a černou knihou, opodál za kruhy leželo na zemi několik umačkaných kuněk a netopýrů, chumáč vlasů z hlavy Vilémovy a chlupů ze Scotových dlouhých šedivých vousů, co pozůstalé známky jich poslední rvačky. Nedaleko toho stála Abigailina kovová a oslová nohavice. Vilém přeběhl podlouhlou síň, nevšímaje si těch věcí – jeho touha vedla jej nazad athenory ku křišťálovému okénku. Odhrnul zelenou záclonu a pohlížel do okénka. Oči mu vzplanuly opět zápalem vybouřené smyslnosti. Spatřilť Sempiternu. Neodpočívala však na dně nachové lastury, neklenulo se jí nad hlavou loubí svížích myret, aniž seděly na jich útlých větvích běloskvoucí holubice a holoubkové, neozývalo se slaďounké štěhotání mile prozpěvujícího ptactva, aniž líbezné zvuky neviditelné hudby. Sempiterna ležela na červené pohovce bez hnutí, zraky majíc upřeny na okénko. I zařval divoce Vilém: „Hej, nevěsto – Tantalův pokrme, neustále před hubou se mi houpající, aniž se mi podařilo tebe kdy dostihnouti tenkráte mi neuklouzneš – tenkrát musíš do mého křečovitě vypjatého náručí – tenkráte musíš býti mou – a kdybych musil pro tebe zbořiti celý tento dům.“ Po těchto slovích rozbil jediným udeřením své pěsti křišťálové okénko, přiskočil k stolu, kde ležel břitký nůž, rychle ho uchopil a vrátiv se k okénku, počal nožem do stěny loupat a potud v práci pokračoval, až se mu podařilo otvor do takové šířky prolámati a proloupati, že mu bylo možno celým tělem vložiti se do něho. I poštěstilo se mu konečně také prošoupati se těsným tím průlomem a skočiti v příbytek nebeské Sempiterny a pokleknouti u jejího lože. Lože bylo pokryto aksamitovým prostěradlem červcové barvy. Sempiterna posud na něm odpočívala, temnoplamenné zraky na Viléma upírajíc. Nehnula sebou. Vilém vzchopil se ze země a potichu přistupoval blíže, na všech údech se třesa milostnou touhou a zanícením. – Zvolalť s malým dechem: „Sempiterno!“ – Sempiterna sebou nehnula a vyvalovala naň lesknoucí se zraky. Vilém přistoupil až k samu loži, pohlédnul jí v spanilou tvář, naklonil se až k samým ústům a dal jí první políbení, nejsladší a nejlahodnější políbení, první to článek na řetězu líbánků milosti. Sempiterna tvrdošíjně sebou nehýbala, anobrž bez mrknutí obrv, oko mile stínících, hleděla na Viléma. Vilém po prvním políbení se zarazil a díval se jaksi náhle poděšen jí do tváře. Políbil ji podruhé, potřetí. Její políbení bylo studené jako na mrtvolách. Chopil ji za ruku, za pravou, za levou, ruka její byla studená a krom povrchní hladkosti naskrze tvrdá, příkrá. Vložil jí pravici svou na prsa v levou stranu, kde se obyčejně u živoucích lidí ozývá tlukot srdce. V prsou Sempiterniných však neozýval se tlukot srdce, bylo tam mrtvo, pusto jako v hrobě. Vilém nyní rozevřel jí rty, počítal její zoubky a bylo jich jen vpředu v hořejší i dolejší čelisti dohromady šestnácte, otočil si její dlouhé vrkoče okolo ruky, přitáhl je k sobě, a ejhle, Sempiterně sešoupla se vlásenka s hlavy, a ležela zde s lysou, dřevěnou lebkou! Vilém se zhrozil. Celou pěstí uhodil do těla a dutý vydalo ze sebe hlas. „Hejsa! juchhejsa!“ zvolal Vilém u vzteklé veselosti zklamaného šílence, „toť tebe zrobili čuprejtíři, jižto blažená díla provozují a na způsob alabastrový dělají! – Ajta! toť tělo nesmrtelné – toť dcera athenory – toť nesmrtelná Sempiterna ze dřeva a vosku! Hejsa, ty chytrý doktore, tvůrce nesmrtelných těl!“ Shodil Sempiternu s aksamitového lože dolů na zemi, a objevila se mu druhá, spodní strana její, na které bylo viděti kolečko a přivěšený klíček. „Oho!“ zvolal Vilém u příšerné své veselosti, „kolečko! – klíček! – Zde se natahuje v těle duše! Natáhneme tě!“ Sotva byl Vilém kolečko klíčkem několikráte otočil, počala Sempiterna v dutých útrobách podivně chraptět, kňučeti a rachotit, vstala ze země, počala rozvírati náruč, prsa sejí dmula jako dýcháním, oči sejí točily a jiskřily, a po malém okamžení štěhotala líbezným hlasem: „Viléme!“ – A Vilém přiskočil, vrhnul se jí na dmoucí se prsa, a ona jej sevřela v náručí, a neustále jej líbala a objímala potud, až umlklo v jejích dutinách rachocení koleček, až zas vyletěla z ní duše hodinářská, a nato vypustila Viléma z náručí, pohyblivost očí se zastavila a bez života klesla opět k zemi. „Pojď, ty můj dřevěný, fermežovaný, obarvený živote!“  zvolal Vilém, „tak dlouho jsem po tobě napínal rámě horoucí své touhy, tak dlouho jsem se bavil tvými vnadami a vděky v blouznivém snění, ba pro tebe chtěl jsem složití tělo na měděný oltář mistra Scoty, abych vyměnil dobré, smrtelné tělo za tělo věčné, nesmrtelné a abych s tebou, nesmrtelná, řehtající nevěsto, mohl vejiti v sňatek nikdy nevadnoucích požitků lásky – pojď již, pojď, ponesu tě světem a ukazovati budu tvou nesmrtelnou krásu veškerému lidu, jen ať mi nezmokneš, ty má sladká Sempiterno!“ Domluvil a přistavil si k průlomu Sempiternino aksamitové lůžko, vylezl naň a za sebou protáhl i řehtající Sempiternu. Sotva se opět octnul v posvátné síni „Θєῶν υϵραπϵία“,  vzrostla jeho posud s úsměchem si zahrávající hněvivost na záhubného velikána zuřivosti. Jako kohout v nejvzteklejším hněvu zapýřil se v tváři, z úst mu vystoupila pěna, i zařval mohutným hlasem, až se to po celém domě rozléhalo: „Ó mudrče Scoto, cos mi toho namluvil o moudrosti, že by se jí člověk mohl naučiti jako jinému řemeslu? – Cos mi to namluvil o Sempiterně, o nesmrtelné nevěstě! Fi, hanebný podvodníku, proto zachovals mě při živobytí, abys mohl na mém těle zkoumati výrazy mé umučené duše, abys konečně z mého těla vyanatomoval květ vlastního hlupství, abys si polechtal laloch své učenosti mou trýzní a záhubou! A za odměnu dobré mé vůle, která se měla nad různými částkami mého rozkouskovaného těla co snubná duše těchto částek vznášeti, urobils dřevěného tajtrlíka, abych proň se obětoval! – Fi, fi! – lotře! – Pojď sem, má panenko, má slaďounká Sempiterno! Opustíme navždy tento dům, a kdybych se musil zas vrátit na šibenici! Dříve však zůstavíme v tomto čarodějnickém pelechu památku svého spravedlivého hněvu.“ – Vilém vzal po těchto slovích Sempiternu za nohy, přiskočil s ní k athenoře, strhl s pece nesmrtelnosti zelené při- kryvadlo a roztřískal ji tvrdou palicí nesmrtelné Sempiterny na samé kousky. Pak přistoupil ke skříni, kde se nacházela rozličná pouzdra a lahvičky, vysypal květ byliny sidrikma a ostatních sedmero bylin nardu, kopýtníku, mečíku atd. po zemi, rozbil bambuličku se šťávou rév uzrálých u paty hory Golgoty, jinou bambuličku s pěnou vzteklých vlků hodil k ostatním třepům, rozbil zázračný kámen Anachytis, rozházel a rozšlapal zadky královen úlů, vytrousil jed na výsluní Joviše vylíhnutých ropuch, skočil konečně do třetího kouzelného kruhu Tetragrammaton, strhl z pulpítku čarodějnou knihu Bič pekla a rozsápal ji ostrými nehty na nejmenší kousky. Když pak bylo všecko vykonáno a po celé síni se mu objevila záhuba a zničení nejdražších a jediných na tomto světě pokladů Scotových, zasmál se z celého hrdla a vyraziv okno jediné, ježto se nacházelo nad prostřední dolejší římsou pošmourného domu, přehodil si Sempiternu přes levé rameno, vyšvihnul se na zídku a skočil s přehrozným smíchem s okna do ulice. Venku padal sníh, první v měsíci říjnu. Bylo již pod večer a prudce vanoucí ostrý vítr činil takovou chumelici, že sotva bylo viděti na deset kroků. Vilém stál uprostřed ulice rovnýma nohama. Sebrav opět svých smyslů, ježto se mu zatřesením mozku, jakéž byl skokem poněkud utrpěl, poněkud pomátly, vyvalil oči; pak uchopiv Sempiternu za levou nohu, navzdor fičícímu větru a na střechách vrzajícím kohoutům chraplavým již hlasem vykřikl: ,Addio, signore Scoto! – Vezu si nevěstu domů! – Bude svatba! – svatba! – svatba!“A napořád vyvolávaje: „Bude svatba! svatba!“ – utíkal z ulice okolo kostela sv. Martina, vskočil fortnou do Nového Města, a utíkal dále a dále Spálenou ulicí k Dobytčímu trhu, za ním všemi kolečky v útrobách řehtajíc a všemi údy rachotíc, jako se šibenice urvaná mrtvola, nesmrtelná Sempiterna. Kdokoli jej na cestě potkal, kdokoli jej spatřil, s hrůzou se mu vyhnul a s poděšením před ním utíkal, jsa toho mínění, že to nějaká pekelná příšera, odvláčející umrlého. Vilém doběhl až k Faustovu domu, udeřil Sempiternou do vrat, ty se nakvap otevřely, a on se svou drahou kořistí octnul se pod střechou svého dědičného příbytku. V týž čas, když Vilém v příbytku Scotově zle hospodařil, seděl doktor Scota, z rozkazu císaře Rudolfa povolán, v příbytku Lówenwartla Geislera na císařské zahradě a zpytoval jeho rýmu. Byloť smutné pohledění na ubohého, všelikými lektvary trýzněného Geislera. Ležel na svém loži, vůkol bachranatého těla ohražen a zatarasen ohromnými balvany podušek a pokryvadel, hlavu maje obvázánu všelijakými šátky, takže z celého tlustého Geislera nebylo více viděti nežli rozpálený, nesmírným potem zaplavený obličej a kus lalochu. Doktor Scota často mu naléval do nádoby hliněné horký nápoj lihu prustvorcového, a po krátkých toliko přestávkách lil mu jej do hrdla s velkým účastenstvím. Geisler kňučel a founěl v nesmírných mukách. Konečně nemoha déle snésti ukrutenství Scotovy lékařské přičinlivosti, shodil ze sebe několik prsa mu tížících podušek, pozvedl hlavu a vyvaliv na Scotu oči pošmourné, jal se mdlým hlasem následovně hovořiti: „Vy nejste přítel člověčenstva, anobrž jeho nepřítel a hubitel. Byl jsem pevný v chodidlech, veselého žaludku, jasného zraku a volných průduchů spasitelný majetník – toliko rýma trochu mě škádlívala. Ale tu jste vy přišel – jak pravíte, z rozkazu Jeho Milosti -, a musil jsem se položit, já zdravý člověk, na lože, obvázali jste mi hlavu bavlnou a rozličnými, kořením páchnoucími caparty, zaplavili mi zdravý žaludek hořkými a horkými nápoji a ze mne zdravého člověka učinili jste chorobného. Ale přisámbůh, zle vám za to děkovati musím! Medle, jací jste to zkoumátelé, podporovatelé přírody a přirozenosti člověka, vy páni mistři lékařského umění? Spravedlivě měla by příroda na vás žalovati, že uvádíte mnohé nemoci na svět, jichž nikdy příroda nečiní. Já ubohý! S rýmou dostal jsem se vám do klepet, a ejhle, co jste to ze mne vylektvaroval! Rýma sedí mi posud a v horší míře ve všech skulinách hlavy, sedí mi jako na prsou, což dříve nebylo, ze žaludku vypudi jste mi všechnu chuť k jídlu, a malomocnost vehnali jste mi do všech údů.“ S pousmáním řekl na to Scota: „Nejde zde, tlustý člověče, o čistění tvého těla, anobrž o čistění tvé duše. Člověk nic vlastního nemá, čeho v sobě nemá. Cokoli kromě sebe má, to jeho vlastní není. Pomýšlíš-li právě, co jest člověk, nebudeť tato nápověď rozumu odporná. Neb velebnost toho zvířete, jemuž člověk říkáme, žádným obyčejem očima smrtelnýma a tělesnýma nemůže viděna býti. To, co vidíš, jakž praví mudrc Firmianus, není člověk, než nádoba člověčí, a za tou příčinou musí se často vymetati, vyplachovati, aby uvnitř své křehké dutiny nezrezavěla a nezděravěla nečistotou a žíravou kyselinou. Nynější čistění tvého těla, této nádoby plné nečistoty a smetí, užitečné bude míti následky, následky blahodárné, které ti i vyčistí duši a schopnou ji učiní dojmův ušlechtilejších. Co tedy po celém těle a celém potu! Proč ty, bachranatý člověče, o tu věc starost máš, které dříve padesáti let – ba tak dlouho již ani žiti nebudeš – zde musíš nechati u veliké necti. Na těle svém si nezakládej, anobrž na jasném havu duše, aby se třpytil a svítil před očima všech spravedlivých. Tys činil posud naopak. Lichotils libůstkám těla, a abys měl k takému lichocení vždy dostatečných prostředků, zadals svědomí a počestnost duše pochlebníkům tělesních chtíčů. Ano, tlustý čerte, předobře jest mi povědomo žes kráčel na křivých cestách nevěry, obžerství, lupičství, ano i úkladné vraždy. Na hodinách tvého vezdejšího života zlá rafije ukazuje na zlé vypršení poslední hodiny. Zlá tato rafije jest pan komorník Jáchym Lang a ukazuje na šibenici. Protož, hříšný člověče, nehleď na smrt z daleka, anobrž blízký její příchod znamenej, neboť dříve nežli zlou rýmu z těla tvého vypudím, mohla by se napřekot u tebe dostavit a unésti tě člověka karbunkuly kvetoucího do jiného světa.“ Geisler se nyní potil hůře nežli dříve z účinku horkých lektvarů; bylyť to poty smrtelné úzkosti, ježto mu tekly po tučných lících. „I ty můj spasiteli!“ zvolal žalostivě, „cožpak můj blízký konec spěchá mi v zápětí, že se mnou, pane doktore, rozprávíte, jako byste chtěl ve mně vzbuzovat kajícnost a pokání?“ Scota doložil hrobovým hlasem: „Baže tak! Blízký tvůj konec nevyhnutelně se dostaví, zarputile-li na hříchu setrváš a déle-li tajiti budeš, co nevyhnutelně věděti musím. Tys byl sourotníkem Langových ohavných skutků, tys jej zavedl v hříšný pelech Jeronýmových vousů, tam vám upravila na otrávení starého Kurcína lstivá Kohounová utrých dle umělosti vlašské, tamtéž zjednali jste si spanilou Lukrecii na omámení synů Kurcínových – tam se vám podařila vražda celé Kurcínovy rodiny, a k čemu jedině vraždychtivý úmysl cílil, zmocniti se nesmírných pokladů Faustova domu, se vám podařilo. Ale teď se tážu, kam se poděly všechny ty poklady Faustova domu? Kdo z vás všech vražedníků v skrytosti je přechovává, aneb pověz, zdali jste se o ně rozdělili?“ Geisler sklesl, z toho poděšen, co byl od Scoty slyšel, nazpět na podušku a vypukl v usedavý pláč. „Ach, já nešťastník,“ zvolal zoufanlivým hlasem, „do jakých to strašlivých tenat jsem se zapletl! Bídný já člověk a svého stvoření nepoznalý, kterýž jsem všecko své štěstí na vidomých věcech zavěšoval, nepováživ, že musíme prv vniknouti k nevidomým, abychom si základ mohli upevniti k živobytí bezpečnému. Ach, vždyť jsem byl jen bídným nástrojem, lehkou hříčkou v Langových rukou, já sám jsem se těchto hříchů, které mě zahubiti hrozí, nedopustil.“ „A pokud,“ tázal se přísně Scota, „pokud sahá tvoje přičinlivost v Langových úkladech? – Kdo zavraždil Jošta v domě Faustově?“ „Lang,“ odtušil hrobovým hlasem Geisler. „Kdo otrávil starého Kurcína, mého dobrého přítele?“ opáčil Scota otázku. „Lang,“ odpověděl taktéž jako dříve Geisler. „Kdo zjednal a najal Lukrecii, aby napomáhala v lotrovství a zmámila mladíkům hlavy?“ tázal se dále vždy přísnějším hlasem Scota. „Já,“ odpověděl jako děcko blekotaje Geisler. „A kam se poděl nesmírný poklad z Faustova domu?“ zvolal nyní s divokostí Scota, vyskočiv ze stolice. „Nevím,“ odtušil Geisler. „Nevíš, ničemníku?“ pokračoval zuřivě Scota. „Přiznej se, aneb pod mýma rukama zahyneš v potu!“ „Nevím, nevím,“ kňučel Geisler s rostoucí zoufalostí. V tomž okamžení však chopila se Scotova kostnatá a svalovitá pravice jeho lalochu, přitlačila silného, avšak samým pocením nad obyčej zesláblého Lowenwartla hloub na lůžko a pak naházela naň podušky a pokryvadla, že ležel všecek pohřben a pochován v dusivé směsici vlastního lůžka. Po chvilce ulehčil trochu Scota Geislerovu nosu a tázal se opět: „Kde se přechovává Kurcínův poklad?“ „Vím – vím,“ šeptal mdlým hlasem Geisler. „Nuže mluv, plesnivý hříšníku!“ řekl Scota v nesmírném napnutí zvědavosti. „Ach, vzácný pane doktore,“ jal se zas naříkati Geisler, „co mně o tom povědomo, to snad víte také. Není pochybnosti, že se celého pokladu zmocnil Lang, že nám, svým pomocníkům, proti úmluvě nic z něho neuštědřil, že nás dost bídně odbyl nepatrnou mzdou. Ale to jediné mohu vám říci, že oba Kurcínové, zavražděný Jošt i odpravený Vilém, jsou naživu, že pan Lang se strojí je zahubit, a že ještě dříve než pomine moje nešťastná rýma, toho cíle dosáhne, nastrojiv zas Lukrecii, aby vylákala oba Kurcíny do domu Faustova, a tam se bude slaviti krvavý kvas.“ „Hahaha!“ zařehtal se Scota v úšklebném smíchu. „Oba Kurcíny neuloví v jedné síti – můj mládeneček sedí v pevné kleci bedlivě opatřen pod závorami a zámky. Ale vy jste neustupný ďábel a nechcete s pravdou ven, a já jsem přísahal, že se musím dověděti, dříve než pomine vaše rýma, kam se poděly poklady Faustova domu – a přisámbůh, nezjednáte-li mi tu vědomost, nevstanete mi živ a zdráv z tohoto lůžka a udusím vás ve vlastní vaší rýmě.“ „A jakou cestou mohl bych toho dosáhnouti, abych vám tu vědomost zjednal?“ tázal se Geisler. „Cesta ta jest vám velmi blízká,“ odtušil Scota. „Použijte k tomu své dcery Jiřiny. Obětujte svou dceru Jiřinu, obětujte ji Langovi, a nemýlím se, že jí k vůli aspoň maličkost učiní, kterážto nás k vydatnějším povede výsledkům. Dobře-li Jiřinu navedete a bude-li pak v té věci moudře pokračovati, nepochybuji, že nám lišák s kořistí vleze do pasti, a poklad bude náš, po kterém tolik žádostivých lidí pase.“ „Poklad! – Jiřina! – Ach, ano, Jiřina!“ – mumlal do sebe Geisler a vykroutil celou hlavu z podušek. Pak s velkou důvěrou upřel na Scotu truchlivé zraky a jal se mluviti dále: „Vyť jste, pane doktore, velký důvěrník Jeho Milosti císaře. Vyť s ním digeryrujete, reverbirujete, děláte zlato a hledáte s ním kámen moudrosti – zkrátka: jste důvěrník jeho učenosti. – Pravil jste, velevzácný pane doktore, že mě udusíte ve vlastní mé rýmě. Věřím, že to pro vás netěžká věc, poněvadž jste na tomto světě více lidí udusil, nežli bych si já sumárně mohl pomysliti. Proto jste doktorem. Jsemť sláb a musím zde v posteli, z rozkazu Jeho císařské Milosti, chorobou se baviti, kterou jsem nikdy neměl a kterou jste mi teprva vy s velkým násilím všelikých lektvarů do těla přivodil. Z rozkazu Jeho císařské Milosti byl jste sem povolán k mému léčení a z rozkazu Jeho císařské Milosti jest vám i vůle a mocnost dána se mnou nakládati, jakkoliv vám libo. Čiňte si se mnou, cokoliv se vám líbí – lejte si do mého žaludku líhy, píchejte mě, lektejte mě, zaobalujte mě do podušek a pokryvadel a přivádějte na mou nešťastnou osobu poty nejteplejší komory pekelné: toho však na mně nedocílíte, abych Jiřinu, tu spanilou dívku, obětoval takovému ďáblu, jako jest Lang.“ „Fi, šeredný člověče!“ zvolal netrpělivě Scota. „Jaký to rarášek z tebe vystrkuje rohy! Pravím vám ještě jednou, že vás ve vašem vlastním potu utopím, neučiníte-li podle mé vůle.“ „Hm – pane doktore Scoto,“ pokračoval lhostejně Geisler, „čiňte, cokoli vám libo. Z vůle mé nikdy se nestane, aby Jiřina se obětovala takovému kozlu, jaký jest Lang. A mimoto, nemohu jí v tom žádné rozkazy dávati, poněvadž – nejsem jejím pánem. Jiřina jest k vyšším úkonům ustanovena, ví to dobře, a protož jedná dle vlastní své vůle a přesvědčení.“ tom okamžení ozvalo se na zahradě podivné volání: „Huliha! huliha! – Utíkej, blázne, utíkej! – Vražda! – Vražda! – Amazonka! – Huliha! – Utíkej!“ Scota pospíšil k oknu. Spatřil Langa pospíchajícího od strany Lvího dvora k příbytku Geislerovu. Za ním kráčel Vilém, tak se zdálo Scotovi, poněvadž jedině s Vilémem delší čas v přátelském, ano i v nepřátelském obcování se potkával, a nemálo tomu se podivil, že jej spatřil na císařské zahradě. „Toť nepochybně Jošt,“ šeptal pak do sebe; „Vilém odpočívá bezpečně v mém domě na havelské čtvrti a klíče mého domu a příbytku jsou v mé kapse.“ Hned za Vilémem vyskytla se Jiřina, přijíždějící na tygru, a v nesmírném smíchu házela po Langovi kusy kypré, deštěm a sněhem navlhlé země. Když pak pan Lang do domu Geislerovu zaskočil, skočila Jiřina hbitě z tygra, přehodila uzdu krotkého zvířete Vilémovi, aneb Joštovi přes bedra a kvapila za Langem v otcův příbytek. Jiřina stanula na prahu, s úsměvavou, růžovou tváří. Byloť vskutku veselé pohledění na vzájemné užasnutí těch tří v Geislerovu příbytku přítomných mužů. Lang vyvaloval jedovaté oči na Geislera, poděšen rostoucí jeho chorobou; Scota zas se díval na Langa v jizlivé zádumčivosti a počítal v duchu, co již as z unešeného pokladu Faustova domu promarnil a rozházel; a Geisler střídavě na oba zas pohlížel, z toho nejvíce potěšen, že snad obapolná jich nenávist jej vysvobodí z úsluhy k jednomu, aneb druhému. Scota byl první, jenžto přetrhl mlčení a oslovil pana Langa následovně: „Aj, pane komorníku, přicházíte právě vhod, abyste nás vysvobodil z trapné nejistoty, která by nás málem k nepřátelství zavedla. Geisler tvrdí, že prý poklady Kurcínovy rodiny se nacházejí ve vašich rukou“ „Hrom a peklo, v mých rukou?“ zvolal Lang v tajném poděšení, „kdo by to tvrdil, je netoliko blázen, alebrž zlý člověk, který mou zkázu vyhledává.“ „Mlč, mlč, liškou podšitý skrblíku, však tě předobře znám,“ jal se Scota poněkud s velkou hořkostí dále hovořiti, „mne nezklameš, ačkoliv se všemožně o to snažíš. Mámť v příbytku svém čarovné zrcadlo a to mi ukazuje, kdykoli je tvým jménem podýchám, všecky tvoje minulé i budoucí skutky. – Aj, vylezls vysoko v té dvorní povětrnosti – najídals se dost těch dvorních polivek, ale tenkráte přejedls sobě žaludek. Také tebe budu léčiti, a sice z rozkazu Jeho Milosti císařské, a pak tobě nezpomůže hadí kroucení a syčení; jáť vymačkám z tvého hříšného svědomí všecko, co věděti musím, a povolným se staneš jako tento zde na loži vzdychající masný velikán. Protož nezpěčuj se dále, dokud ještě cesta otevřena k tvému vyváznutí: přiznej se po dobrém, kam jsi zavlekl poklady Faustova domu!“ „Jaká to nestydatost, doktore!“ pravil na to Lang s velkou hrdostí a přikročil k Scotovi až pod samý nos. „Jsemť císařský komorník a rada, a mám prostředků zkrotiti vaši přepjatou pýchu.“ Nato se Lang obrátil a chtěl odejiti. Scota mu zastoupil cestu. Jeho rozčilená netrpělivost byla na nejvyšším stupni. Stál před Langem všechen proměněn na těle i na duši. Oči mu svítily mladistvým ohněm, zsinalé jeho tváře vzplanuly zápalem mužné bujarosti, jeho tělo, jindy trochu nakřivené, bylo vzpřímeno a táhlo se do výše, jako by chtělo hlavou proraziti krov, každá žilka byla v něm napnuta k neodolatelnému odporu. „Pusťte mě!“ zvolal opět pánovitě Lang. „Nepustím!“ zařval odhodlaně Scota. „Nuže, tedy si proklestím cestu!“ zvolal hrozivě Lang a nakvap vytasil z ňader lesknatou dýku. „Hahaha! – padouchu!“ opáčil Scota. „Toť táž dýka, kteroužtos proklál v domě Faustově mladého Jošta! Tenkrát tobě neposlouží! Na potkání s tebou byl jsem připraven!“ Po těchto slovích vytáhl i Scota střelhbitě z poprsní kapsy svého dlouhého taláru dlouhou dýku, přiskočil jako hladový tygr k svému protivníku a s neobyčejnou obratností strhl jej k zemi, spolu mu vyraziv dýku z třesoucí se ruky. Lang se viděl ztracena. „Kam jsi zanesl Kurcínův poklad?“ tázal se opět Scota s hrůzyplnou přísností. „Nevím – nevím nic o pokladu,“ kvílel plačtivým hlasem na zemi ležící Lang. „Přiznej se, naposledy se táži: kam se poděly poklady z Faustova domu?“ opáčil Scota, nakloniv dýku k Langovým prsům. „Nevím – nevím,“ odtušil Lang. „Umřeš!“ zvolal Scota. „Umru!“ zavzdechl Lang. „Nuže tedy!“ mumlal Scota zubama skřípaje, napřáhl pravici s dýkou a chtěl mu do prsou smrtelnou zasadit ránu: v tomž okamžiku však zavrávoral, vjel si levou rukou k levým žebrům a sklesl krváceje vedle Langa k zemi. Nad ním stála Jiřina, držíc v pozdvižené pravici Langovi odpadlou dýku, a žertovně zvolala: „Kdo jiným jámu kopá, sám do ní upadá!“ „Jiřina – vaše dcera – Geislere skuhral Scota mdlým hlasem umírajícího. „Ne moje dcera,“ chroptěl Geisler v nesmírném potu na loži svém. „Tvé dítě – Geislere – mě zavraždilo! – Umře – na popravišti -“ doložil Scota a oči se mu zavřely. „V tom je chlup, doktore!“ štěhotal Geisler, na loži se vztýčiv. „Vezmi s sebou na onen svět vědomost, že neumře Jiřina na popravišti. Není to mé dítě, nýbrž dítě z rodu vznešeného, schovanka to Rudolfova!“ Ale Lang byl se už ze země vzchopil a laskavě pohleděv na Jiřinu, líbezným hlasem ji oslovil: „Jiřino! má ochranitelko!“ I přitočila se Jiřina k Langovi a s přítulnou přívětivostí líce mu hladíc, pravila: „Ale mně přec ze svého pokladu něco uštědříš!“„Pojď, pojď již v můj příbytek, anděle strážný mého života,“ zvolal Lang, dívku k sobě tiskna. „Uštědřím ti pouzdro sedmera perel!“ Šlechetný a ctný opat kláštera Slovanského, pan Matouš Filomén, pamětliv byl slibu umírajícímu Kurcínovi daného, že totiž jeho syny Viléma a Jošta zachová při dědictví a že všechnu péči na to vynaloží, aby je vynakládali na vykonání nejhlavnějších artikulů poslední otcovy vůle. Jeden, nejznamenitější těchto artikulů, nařizoval Kurcínovým dvojčatům odebrati se do Svaté země a koupati těla každodenně po celý rok a den v mohutných vlnách posvátného Jordánu. Z tohoto artikulu vysvítalo dosti patrně, že oba mladí Kurcínové z hříšného, zlého lůžka narozeni jsou, a opat Filomén za nejsvětější si pokládal povinnost nejprve jich duši v čistotě a ctnosti vychovati a pak s nimi se odebrati do Svaté země, aby se naplnila otcova vůle. Jeho ctnostná mysl držela se té zásady, jestliže cizí vina na kom jest, nemůže nikdo tím spravedlivě stíhán býti. Též chvála nepřipadá na něčí osobu, což jiní předkové zasloužili, jestliže sám nic chvály hodného neučiní. A protož, poněvadž čest i hanba na každého účinku záleží, nic tobě k hanbě není, čím tvá vůle vinna není, aniž kdo tebe z toho trestati bude, k čemuž vůle tvé nebylo. Jestliže otec neb matka proti řádu tebe na svět zplodili, sami za to budou odbývati, ty nevinen jsi. Za povážením těchto moudrých zásad byl by zajisté pan Filomén u vychování svých svěřenců k dobrému cíli dostoupil, ale pohříchu nepředvídané události v osudech těchto dvou mladíků zvrátily jeho úmysl. Jošt byl nalezen zavražděný v otcově domě, jeho bratr Vilém obžalován a odsouzen z bratrovraždy, odpraven na šibenici. Oba Kurcínové vrátili se však opět do života. Joštova rána nebyla smrtelná. Byvši odnešena do kláštera Slovanského, odpočívala první den jeho domnělá mrtvola v kapli sv. Benedikta v otevřené rakvi. Z rozkazu opata museli u něho bdíti dva mniši na modlitbách. O půlnoci procitl Jošt z mrákotných snů smrti. Pozvedl se napolo. Poděšení mniši opustivše své stanoviště, přiběhli k opatovi a oznamovali mu zázračné zmrtvýchvstání krvácejícího mládence. Moudrý a neohrožený opat nakvap k němu se odebral a dal jej odnésti do svého příbytku, léčil a ošetřoval jej tak pilně a bedlivě, že se šťastně uzdravil. Kterak jej dále vychovával, kterak jej v domě Faustově ubytoval, kterýžto dům podzemní chodbou s klášterem Slovanským v spojení byl, kterak do hrobu Kurcínova kázal vložiti prázdnou rakev, kterak na vypátrání bezpříkladného lotrovství, kteréžto pro dosažení nesmírných pokladů Faustova domu oba Kurcíny zahubiti usilovalo, s objevením živých Kurcínů váhal, kterak se i posléze se Scotou spřátelil, aby tím bezpečněji jednati a o všem se přesvědčiti mohl, kterak i dovolil Scotovi, aby k libůstkám přepjaté své obraznosti v domě Faustově provozoval čarodějné cviky a obřady, kterak on úhlavní, ačkoliv od nikoho nepozorovaný patratel byl pokladů Kurcínových, aby je mohl úslužně k nohám pravých dědiců položití: o tom o všem vyhotovil pan opat Filomén sám pěkné poznamenání, kterážto zajímavá knížka se zachovala až na začátek osmnáctého století, byvši majetností mnicha jménem Inocencia. Přirozené spojení obou, ačkoli oddělených bratří, bylo již v běhu vypravování podotknuto; když se Joštovy rány hojily a zacelovaly, menšila se i Vilémova plicní chorobnost, když se Jošt povznášel z návodu opata Filoména v pobožném čtení a náboženském přemítání k říši světlooděnců, musel i Vilém, ačkoli též dle návodu doktora Scoty, v utajené hlubiny svaté přírody sestupovati a mohutností svého ducha pátrati po duchách tvůrčích. – Filomén měl všecky nitky všech posud uběhlých jakož i příštích událostí ve svých rukou. Zbožnému, nadmíru počestnému muži šlo nejvíce o to, aby přivedl zlý zárodek zlých skutků k dobrému osení, o kterém by se mohlo říci, že jeho žeň bude oslavení ctnosti a spravedlnosti a trestem hříšníků příčících se pokání a kajícnosti. Chýlilo se k večeru v týž den, co jsme opustili Scotu, zavražděného rukou spanilomyslné Jiřiny na císařské zahradě. – Na zvonici kláštera Slovanského vyzvánělo se večerní klekání. Zbožný opat Filomén byl ve svém příbytku a dočítal kapitolu De haereticis et philosophis, poetis, sibyllis, magis, paganis ac diis gentium v ohromné knize, ve které před nedávným časem pana Langa malovaný čert byl poděsil. Sotva zvonění umlklo, vzchopil se opat, přistoupil k velké skříni a vzav z ní malý košík, vloživ do něho láhev vína a něco pečitého, pak si rozsvítiv malou příruční svítilnu, zaobalil se do pláště a opustil svůj příbytek. Sešed po schodech dolů, kráčel tmavou, goticky vyklenutou chodbou k nízké fortně, kterouž opatrně klíčem otevřel a za sebou zas bedlivě zavřel. Octnul se v loubí aneb v arkádách kláštera Slovanského takzvaných. Kráčel opět dále podél celého dlouhého loubí, až přišel na konec, a zastavil se před velkým obrazem sv. Pachomia. Na obraze stiskl péro, obraz se odšoupl na levou stranu, a objevily se železné dvéře. – Opat se poohlídl na všecky strany, zdali jej nikdo nepozoruje. V celém loubí a na celém hřbitově, jehožto západní stranu arkády obmezovaly, nebylo nikde živého stvoření spatřiti aniž slyšeti. – Opat otevřel železné tajné dvéře za obrazem sv. Pachomia a zmizel v jich tmavém otvoru, a sotva se to stalo, skočil obraz zas na staré své místo. Filomén sestupoval po kamenných stupních, velmi opatrně drže před sebou svítilnu, a když dostoupil na poslední, as padesátý stupeň, rozšířila se cesta a vlhký jej ovanul puch. – Nalézal se v široké podzemní síni. Vůkol po stěnách třpytily se v poblesku sporého světla, které svítilna vydávala, krůpěje stékající vlhkosti; po stranách daly se rozeznati malé kapličky, a na konci hlavní stěny bělel se na hlavním oltáři vysoký kříž umučeného Spasitele. Byla to podzemní kaple. Filomén učiniv pobožně kříž, kráčel dále a prošed krátkou chodbou, přišel opět na schody a odtud k malému výklenku. Otevřel padací dvéře a octnul se v domě Faustově. Filomén se konečně nalézal v jakémsi sklípku, z něhož vedly schůdky nahoru do síně, kde obyčejně Scota slavíval obřady Lilithiny; opat ani nevylézal po těchto schůdkách nahoru, anobrž skrčiv se, podle stěny nízké chodby šoupal se dál a dále, až se konečně dopravil k jakémusi otvoru, který byl zastřen čtverhranným rámcem. Stiskl na rámci péro, rámec skočiv do výše, učinil svobodný průchod a pan Filomén vstoupil do komnaty. – Ležel zde Vilém a na zemi Scotovo umělé nástroji – Sempiterna. Ubohý mladík odpočíval v hlubokém spánku. Pan Matouš Filomén pozastaviv se, s outrpností naň se díval a hovořil: „Ó nešťastný mládenče! V jak krátkém čase a v jak ouzkých mezích malého prostranství přežils nejpodivnější osudy, s jakýmiž se zřídka smrtelníci potkávají. Zrozen z matky hříšné, kterou svět nazývá succubem, pekla zplozenec, bedlivým vychováním v lůně svaté církve záhy naučils se potlačovati v sobě nevědomou chtivost účinlivosti pekelné, trýznils v sobě ducha, pošlého z tmavé říše, abys jej očistil a vyvodil k světlu. A ejhle, dařilo se výborně mohutné tvé vůli! – Klamná láska, kterou tobě ziskuchtivost před oči uvedla, zmařila tvoje světější naděje v budoucnost, klamem byls uvržen v náruč ohavné smrti a zázračně osvobozen, klesls opět klamu v ohavnou náruč. Jeden padouch zmařil tvé tělo, a druhý padouch tvou duši. Avšak převršená míra tolikerých podvodů strhala ti blánu s očí, a šťastně vyvázls z trapných osidel svého trýznitele. Brána nového žití tobě se otevírá, a bohdá dnešní noci již do ní vstoupíš a v shledání milém blouznivého ducha zotavíš. Po těchto slovích pojal pan Filomén Viléma opatrně za ruku a vzbudil jej. Vilém po drahné chvíli probrav se z dlouhého spánku, poděšen výskočil, toho jsa mínění, že opět jej uchvacuje mohutná pravice doktora Scoty. Ale poznav při světle svítilny Matouše Filoména, brzo se upokojil, ano i potěšil z jeho přívětivého pohledu. Tanuly mu na mysli vzpomínky krásnější minulosti. Cítil se dotknut zápachem májového vzduchu. Viděl se s bratrem Joštem na zahradě otcova domu, viděl v lesku zapadajícího slunce přespanilou ženu, šikmo na tygru sedící, viděl ono žhavé oko, hroužící své plamenné šípy do nejtajnějších hlubin omámené duše, vzpomínal pak i na umírajícího otce, na jeho poslední ustanovení, a zvláště na jeho důtklivou žádost, která se končila těmito slovy: „Vy však neopustíte tento dům až po roce a s veškerými po mně pozůstalými poklady odebéřete se do Svaté země: tam se usadíte na břehu posvátného Jordánu a rok a den budete se koupati den po dni před východem slunce v jeho vlnách. Přísahejte, že tak učiníte!“ U víru těchto nakvap v něm vzmáhajících se vzpomínek tázal se Vilém Filoména: „Co se stalo s naším dědictvím?“ „Je vám ukradeno,“ odtušil Filomén. „Ale s boží pomocí bude vám zas navráceno. Nyní však mne následuj!“ Když odcházeli, zavadil Vilém nohou o dřevěnou lebku na zemi ležící Sempiterny. I zavzdechla příšerná nevěsta z kloubnatých útrob a zařehtaly v ní kolečka. S trpkým úsměchem odkopl ji Vilém od sebe a ukázav na ni, pravil k Filoménovi: „Pracoval jsem, pracoval bez oddechu, abych vypátral, co se skrývá v nejtajnějších skrýších přírody. Trýznil jsem ducha i tělo v inkantamentech, vyzkoumal jsem arithmeticam magicam až do nejmenších počtů, a citacemi Scotova „Biče pekla“ zaplavil jsem si všechnu paměť, abych se dopídil nesmrtelnosti tělesné a konečně se stal nesmrtelným ženichem nesmrtelné nevěsty Sempiterny. Zde vizte, pane opate, zde leží ta nesmrtelná nevěsta s dřevěnou nesmrtelností, a kdož ji obejme, musí se míti na pozoru, aby jí nepolámal duši!“ Filomén, aby přetrhl nakvap se vzmáhající proud bolestných, ba i k šílenosti se chýlících myšlének v duši Vilémově, chopil jej za ruku a táhl za sebou z komnaty. Vedl jej upřímo do síně Lilithiných obřadů. Síň byla skvostně osvícena. Na tomž místě, kde dříve stávala lastura, do které vstupoval k Lilithě Behemot, stál nyní stůl hojnými svícemi ozářený a celý pokrytý skvostnými nádobami, z kterých vystupoval zápach vonných jídel a nápojů; kde dříve se nalézal Behemotův trůn, stály pohovky, pokryté benátskými čalouny. Filomén uvedl Viléma k pohovce a kázal mu, aby se posadil. Jedva tak učinil, zvolal Filomén: „Viléme, z říše snů vstoupíš nyní do říše skutečnosti. V té šťastně se uhostiti budiž tvým povoláním. Pusť mimo sebe veškeré blouznění nadvětrných mudrců, a z kruhu obmezeného, jakýž bůh člověku vykázal, nechtěj vystupovati – vrať se v lůno bratrské, ano i mateřské lásky!“ Po těchto slovech Filomén zazvonil. Otevřely se napřekot protější dvéře a objevil se v nich jinoch as dvacetiletý, takměř ještě holobrádek, ale přitom mohutných svalů a údů. Obličej jeho měl panický, skorém ženský výraz. Modré, trochu zádumčivé oči, nos outlý, kadeře rusé a hebounké a v milém nepořádku po šíji se prsténkující. Byl to živý obraz Vilémův, takměř jeho druhé, tělesné jáství. Mladík ve dveřích stojící rozpřáhl náruč svou, a hlasem, v kterém se stejně roztouženost i radostné překvapení jevily, zvolal: „Viléme!“ Vilém vyskočil, jako by v jeho ucho byla uhodila známá, ale dlouho již neslýchaná hudba. „Viléme! – Cožpak mne už neznáš?“ opakoval mladík ve dveřích. „Jošte! – Jošte! vykřikl v radostném poděšení Vilém a jako u vytržení spěchal mu v oustrety. – „Jošte! ty žiješ?“ tázal se s udušeným pláčem Vilém na jeho ústech. „Žiji – žiji – můj Viléme!“ odtušil Jošt a tiskl ho vroucněji na prsa svá. „Žiji z laskavosti opata Filoména, který mne vyrval z mrákot smrti, rány moje vyléčil a životu opět vrátil.“ Byloť vskutku pohnutlivé pohledění na oba mladíky, kterak se bez přestání objímali a zas líbali, jeden druhému roveň a podoben, jak by je byla tvořící příroda vyklopila z jedné formy. Posadili se na pohovku a Vilém začal vypravovati své podivné příhody od onoho osudného okamžení, kdy byl nalezen vedle zavražděného bratra a odvlečen do žaláře. Jošt poslouchal s rostoucím podivením. Vilém vypravoval, kterak byl před soud postaven, k smrti odsouzen, pak na den 25. máje před nedělí Exaudi k večeru na popraviště na Koňského trhu vyveden a katem na prostřední justicii odpraven. Vypravoval, kterak za bouřlivého počasí o půlnoci na šibenici zas obživnul, kterak zápasil s nesnází, kterak konečně blesk roztříštil šibenici a srazil jej k zemi, kterak se uchýlil v Scotův příšerný příbytek, a co tam všecko zkusil, poznal a přezvěděl. Když Vilém vypravování skončil, zvolal Jošt v přenáramném podivení: „Podivno! – podivno! Co mi zde, Viléme, vypravuješ, to se mi všecko ve snách zjevilo, jak by se to bylo se mnou dělo, a tys mi nevyprávěl nic nového, nic neznámého. Já však jsem šťastněji žil v pěstotě šlechetného opata Filoména – stejně jak ty za dne oddán přísným vědám a zkoumání slova božího, které nám jest zachováno v posvátných knihách Starého i Nového zákona. Když ty otvírals knihu přírody a stopoval v ní úkony ducha, otevíral já naopak knihu ducha a stopoval v ní úkony její viditelné činnosti, jejího vtělení. Když však ty viděls ve snách krasavici onu, když vypínals po ní rámě horoucí své toužebnosti, když ve svém náručí hýčkals a hladils mandragoru, kochal jsem se já skutečné živé lásce za odměnu své duševní snahy. – Nyní však dáme výhost vzpomínkám na minulou hořkost a odáme se zcela slasti přítomné i budoucné. Jak jsme druhdy žili v nerozdílné lásce, jako by naše duše byly srostlé, tak i budoucně chcem žíti a bohdá nic nás více nerozloučí.“ „Nejkrásnější, však i nejtrvalejší pouto lásky, ježto vás ještě pevněji sloučí, čeká příhodného okamžení,“ řekl Filomén s výrazem usměvavé potutelnosti.  „Jaké pouto?“ tázali se jednohlasně šťastní bratři. „Pouto mateřské lásky!“ doložil Filomén, a opět přistoupiv k zvonci, třikráte zazvonil. Otevřely se protější dveře a na jich prahu zjevila se ženská postava v černém oděvu, majíc obličej zahalený černým závojem. Bylať to postava, ano i chůze spanilé Amazonky. Vilém se třásl, Jošt zvědavě na ni pohlížel, jako by ještě nevěděl, co ten smutek vyznamenává. Přistoupila blíže, postavila se jinochům zrovna před oči a shodila s hlavy závoj. „Abigailo!“ zvolal Vilém v úžasu. „Vaše matka!“ doložil vážně Filomén. „Jaké se to dějí zázraky?“ tázali se bratři. „Ano, vaše matka!“ zvolala Abigaila a vrhnouc se mezi ně, objala oba vlevo i vpravo. „Jsemť matka, nevinná však matka pekla zplozenců, neboť váš otec byl incubem. Po vašem porodu, jedvaže jsem nabyla přesvědčení, jaký jsem na svět vzrodila hřích, byla jsem zachvácena nesmírnou ouzkostí, že hříšné ovoce mého lůna bude zkázou a spolu i potupou člověčenstva. I dovedla jsem na vašem otci, že mi přísahal odevzdati vás v pečlivou ochranu šlechetných, ctnostných mužů, a jedvaže za vykonáním toho slibu do Prahy se odebral, aby vás mohl dáti na vychování v kolej sv. Klimenta, opustila jsem potají svého manžela a s malou toliko mohovitostí na penězích a klénotech vydala jsem se na pouť do Říma, abych u svátého otce vyžebrala rozhřešení a útěchy. Dosáhla jsem napolo svého cíle. Poklid mé duše se mi opět vrátil. – Přebývajíc v příbytku kajícných ženských laiků, nablízku kláštera karmelitánek v ulici Santa Fiore, seznala jsem na pohled velmi ušlechtilého, sladce výmluvného, poněkud již v letech pokročilého muže, jménem Scipione Maffei. Získalť mou úplnou důvěru, ano mou nejvroucnější lásku. V Římě provozoval umění lékařské. Plod našeho potajného snoubenství byla spanilá dívka. Dcera má vykvétala pod mým mateřským dohledem jak spanilá růže na sadě pečlivého květomila. Duševní však ušlechtilost nechtěla se nikterak v ní ujmouti, při vší mé péči a přičinlivosti. Maffei toužil po Praze, a rozdrážděn mým vypravováním o nesmírných pokladech Kurcínových, toužil jedině po příležitosti, aby se těchto pokladů mohl zmocniti. Opustili jsme Řím a přišli jsme do Prahy. Maffei zakoupil si dům na rohu Platejzské ulice, zrovna proti kostelu sv. Martina. Složil se sebe staré, pravé jméno, a vzal na se jméno doktora Giovannia Scoty; zařídil si alchymistickou kuchyni a v krátkém čase šla o něm po celém městě podivná a chlubná pověst. Sám císař jej navštívil a poznav jeho učenost, jeho podivné stroje, jeho obratnost a vytrvalost v tajném umění, záhy si ho oblíbil a zcela se mu oddal. Já z domu nevycházela po všechna ta léta našeho zde v Praze přebývání. Ano, musela jsem se státi jeho podvodu a chytrosti povolnou pomocnicí. Dcera moje, když povyrostla, jsouc nakvašena horkou, hříšnou krví, nemilujíc ani otce, ani matku, a nemohouc déle snášeti osamotnělost a jednotvárnost našeho příbytku, uprchla z domu a v krátkém čase stala se v Praze pověstnou pro neobyčejnou krásu. Jest to donna Lukrecie, zvaná Diavolina, v domě paní Kohounové, své druhé matky a pěstitelky. Co se dále dělo, jest tobě, Viléme, povědomo. Když se mi podařilo tebe uchrániti před athenorou, uprchla jsem též z domu, poněvadž mi mstivá prchlivost mého druhého muže hrozila smrtí. Avšak nyní zapomínám na veškeré utrpení, které nás na tomto světě stíhalo, a od této chvíle chci obětovati poslední doby svého života toliko péči o váš tělesní i duševní blahobyt. A nyní, synové, ke stolu – ke stolu! – Rodinný kvas chceme zde slaviti, radost a rozkoš budiž pro budoucnost naše heslo!“ Oba bratří v podivení na Abigailu vyvalovali oči, zvláště poslední obrat její řeči poněkud nemile se jich dotknul. Nicméně přistoupili ke stolu a vzavše poháry naplněné mile páchnoucím vínem, zvolali s velkou srdečností: „Žij, drahá matko, dlouho žij pro rozkoš našeho života!“ Všichni pili. – Vtom praskla pozadu síně stěna na tomž místě, jak se to stalo za oné noci, když se v té síni slavil Lilithin obřad. V několika okamženích vyřítilo se pět zakuklenců do síně, jeden uchvátil Abigailu, strhl ji k zemi a vrazil jí do prsou meč, v tomž okamžení leželi již i oba Kurcínové na zemi, v jich útrobách zuřily blýsknavé meče zakuklenců. Opat Filomén zmizel, aniž jej kdo byl pozoroval, v jakémsi tmavém otvoru, a pátý zakuklenec stoje nazad, zvolal vesele: „Rodinný kvas!“ Zakuklenci stáli uprostřed síně, podepírajíce se o své krví zbrocené meče, a mlčky přihlíželi k nešťastnému, v zápasu smrti na zemi se trudícímu rodinnému trojlistu. Po celé síni panovalo hrobové ticho. Slyšeti bylo toliko chropot a poslední výdechy ubíhajících tří životů. Nejzáze stojící poslední zakuklenec přikročil blíže a pilně jal se ohledávati oba Kurcíny, brzo k jich ústům přiložil ucho, brzo zas ruku na levý bok, zdali se posud ozývá tlukot srdce. Pak se obrátiv k soudruhům zvolal: „Requiescant in pace! – Pánové! do sudu s nimi!“ „Račte dovoliti,“ šeptal co do postavy nejmenší zakuklenec, „abychom se lépe směli podívati do jich kapes, zdali nemají při sobě nějaké klenoty aneb jiné vzácnosti, které by nám v živobytí lépe sloužiti mohly nežli jim v smrti. “ Po těchto slovích malý zakuklenec velmi ochotně capa je v lepavém kalu na zemi tekoucí krve, brzo k tomu, brzo zas k onomu se shýbal, jich kapsy a poprsí omakával, a nenalezna u zavražděných mládenců ničeho, obrátil se konečně k Abigaile. Ostatní zakuklenci velmi pozorně naň se dívali. Omakal a prohledal všechny záhyby šatu a i váček připevněný k pasu Abigailinu: tu ejhle štěstí mu přálo, neboť v málo okamženích vytáhl z něho jakéhos přižloutlého tajtrlíčka s vousatou hlavičkou a s chlupatými prsíčky a nožičkami. „Co to?“ zvolal malý zakuklenec. „Mandragora!“ ozval se Abigailin chroptící hlas, a prsa, její ještě jednou se vzedmula, pozvedla ze země hlavu a vyvalila ztrhané zraky hrozivě na vraha. „I ty tuhá ropucho, ještě syčíš?“ zvolal malý zakuklenec u velikém podivení a jako blesk zavířiv svým ostrým rapírem, vrazil jej Abigaile po jílec do úst, až jí bodák pozadu z týle vylezl. „Ó, tys velký hrdina!“ zvolal nejhřmotnější ze zakuklenců. „Umrlé umíš výborně dorážet – živé jen ze zálohy.“ „Nemusí se aspoň ještě déle trápit,“ doložil malý zakuklenec. „Ale co s mandragorou?“ „Bude to dobrý pro tebe cumel, až budeš umírat,“ zvolal jiný ze zakuklenců, a sice nejtenčí a nejdelší. „Nechte vtipu a hovoru,“ jal se opět mluviti zakuklenec, co nejprve se byl ozval. „Mohli bychom se zde opozdit a veta bylo by po nás. Zdálo se mi beztoho, když jsme sem do síně vpadli, že někdo odtud upláchl – kmitnul se toliko co stín, ale pozdě bylo ho dostihnouti. Teď ku pohřbu, pak ku kvasu a posléze na cestu do Benátek!“ Zakuklenci chopili se mrtvol a odvlékli je do sklepa, který se nacházel v tomž klenutí, z kterého byli do večeřadla zaskočili. Bylo to dojista všecko umluveno, poněvadž svou práci s velkou jistotou konali. Rozbednili totiž třem velkým, vínem naplněným sudům hořejší víka, strčili do každého sudu jednu mrtvolu a opět sudy bedlivě zabednili. - Když to bylo vykonáno, vrátili se zas do síně a shodili se sebe kukle. Objevil se nejprve malý zakuklenec, jakožto u svlíkání nejhbitější, šermíř Smil Kolumbánský, pak se vyloupl mladík Paolo Panigarola, po něm pan Jáchym Lang, pak kostnatý a hubený don José Maria Paspedillo a naposled bachranatý Tychon Tvrdoboj Fermensemmel. Smil Kolumbánský přiskočil jak hladový chrt ke stolu, na němž byla rozstavena chutná večeře zavražděných Kurcínů, mrkl a odfrkl, čmuchal a čmuchal s rostoucí laskominou, přisedl a hned nato bylo složení jeho čelisti v přehorlivém rozsmeku a smeku. „Hoj, žroute!“ zvolal v smíchu Fermensemmel. „Pamatuj na nás! Naše byla práce a naše přičinění. Tys se mnoho při práci nenamáhal, leda žes dotloukl umírající již stařenu. Při jídle jsi však nejprvnější. Z přičinění a pracovitosti jiných béřeš omastek a zůstavuješ jim kvasnice. Pojďte, hoši, sice nám ten chrt vyprázdní mísy!“ „Válgame Dios! kterak se potí!“ zaskuhral závistivě Paspedillo. „Vezmi facilet a utři si čelo, aby ti na pazneht, co právě hryzeš, nestekl pot.“ Kolumbánský však neodpovídal, nýbrž pilně hleděl si jídla a pití. Ostatní šermíři přisedli a následovali jeho příkladu, toliko pan Lang seděl opodál na pohovce a s velkou netrpělivostí na ně pohlížel. Na stole nalézala se velká zásoba velmi vzácných, vybraných jídel, pečená jelení plec, holoubata v sladké omáčce, na rožni smažený krocan, všelijaké moučné pečivo, koláče a kypré mazance s medem, stříbrné nádoby naplněné malvazem a okořeněným vínem. Při takových lahůdkách, jedvaže se jich trochu nabažili, rozveselili se fedrfechtíři nadmíru, kdežto naopak Lang úzkostí umíral. „Juchhejsa!“ vykřikl rozpustilý Panigarola. „Ať žijí nebožtíci! Výborný nám uchystali kvas!“„Ať žijí!“ řvali ostatní, řehtajíce koflíky, až se to po celé síni rozléhalo. „Ať žije pan Jáchym Lang!“ zvolal Kolumbánský, „kterýž nás do této výnosné práce najal!“ „Ať žije!“ opakovali po něm ostatní. „Ať žije naše budoucí nová vlast!“ zvolal Fermensemmel. „Vivat! Vivat nova patria!“ zpíval Kolumbánský jak kohout neladným hláskem. „Hahaha!“ křičeli ostatní v hrozném smíchu. „On zpívá – a bůh zpěvu uši si zacpávaje, před ním utíká.“ „Hrom a peklo, již toho hluku dost!“ pravil mrzutě Lang a přistoupil k stolu. „Pravím vám, že na mne přichází bázeň, jako bychom zde nebyli docela jisti.“ „Cože? – Zde bychom nebyli jisti?“ zvolal s úsměchem Fermensemmel. „Zde v domě Faustově, kterému se každý člověk mimojdoucí na sto kroků vyhýbá? Vyť třeštíte, pane komorníku! Dokud to výborné víno nevypijeme, nehneme se z místa.“ „Ale považte, můj nejlaskavější vlastenče!“ – jal se opět s domluvou mluviti Lang. „Ach, teď naše vlastenectví dochází ku konci,“ odtušil Fermensemmel s patrným pohnutím. „Musíme vzíti nohy na ramena a jíti o dům dále.“ „Ubi bene, ibi patrial“ prohodil Kolumbánský s úsměchem. „To vím, že náležíš ku kočujícím kobylkám, “ odvětil na to s opovržením Fermensemmel, „jimžto nejlepší pastva bývá nejlepší vlastí. Tyť všecko pro slávu svého bříška a svého lalochu činíš. Pupek tvůj jest střední puntík všehomíra, okolo něhož světy obíhají, ano i slunce s planetami a veškerým průvodem ostatních hvězd, sídlo rozumu tvého jest v břiše, z břicha vylízají tobě myšlénky, v břiše líhne se  i tvé srdce, city, láska, ne k člověku aneb k bližnímu, anobrž ke všemu, do čeho by se mohlo s chutí kousati, a přál bys, aby všechna příroda byla roztříděna ne podle zákonů přírodozpytných na nerosty, byliny a živočichy, nýbrž podle zákonů kuchařských na to, co se může vařiti aneb péci aneb smažiti. A tak bys nejraději viděl v povětří pečené ptáky, v lesích bys se nejraději potkával se zadělávanými zajíci, v láku naloženými jeleny a srnci, a v rybnících aby plovali smažení kaprové. – Ó vlasti má! Jaké to hnusné, žíravé svraby se ti vyrážejí na tváři!“ Kolumbánský se ošklíbl a řekl: „Nu, a což ty mně vytýkáš? Není-liž tvůj břich ohromnější a výtečnější mého? Tuším, že všechny ty krásné věci, ježtos mně vytýkal, lépe o tobě daly by se povědíti. Ejhle, jaký jsi ty nespravedlivý spoludruh, že mne zde peskuješ pro věci, v kterých se sám ochotně kocháš!“ „Jsemť poctivý šermíř!“ zvolal zlostně Fermensemmel. „Ty však úkladná baba! Postav se mi, ukaž svoje finty a kvinty, a dokáže se, kdo z nás zasluhuje honositi se břichem!“ Panigarola a Paspedillo poslouchali s velkým potěšením a smíchem. Kolumbánský však se vzchopil od stolu, vzal Paspedillův dlouhý šaršoun a postavil se proti Fermensemmlovi. Fermensemmel byl napilý a silným okořeněným vínem poněkud zpitomělý. Kolumbánský však ještě pln střízlivých úskoků. Fermensemmel stál pevně na jednom místě. Kolumbánský jak lehký jezdec okolo něho skákal a se otáčel, otevřeného hledaje k jeho tělu přístupu. „Ustaňte, blázni, a pomyslete raději na utěk!“ zvolal Lang, mezi ně skočiv. „Zde jsou peníze, vaše umluvená mzda za vykonanou práci!“ Všichni se vzchopili, Lang vyvalil ze svého pláště čtyry kožené pytlíky a položil je na stůl. Šermíři vysypali peníze a počítali. V každém pytlíku bylo sto tolarů. Nabyvše přesvědčení o páně Langově poctivosti, sklidili zas peníze, napili se ještě jednou a chtěli odejít touž cestou, kterou do síně přišli: v tom však okamžení zařinčely z tmavé chodby zbraně, a hle, rotmistr halapartníků s valnou stráží objevil se u vylámaném otvoru! Zezadu však skočila jiným tajným vchodem druhá stráž do síně, obklopila šermíře, a po krátkém boji byli zmoženi, svázáni a odvedeni do vězení na Novoměstskou radnici. Druhého dne k osmé hodině ráno na půlorloji stál pan Jáchym Lang co vězeň před vlastní osobou císaře Rudolfa. Jemu naproti co žalobník ctný opat kláštera Slovanského, kněz Matouš Filomén. Čelo Rudolfovo bylo zakaboněno velkým hněvem. „Nuže, pane Langu,“ jal se Rudolf s přísným pohledem mluviti, „vyzkoumal jste již zázračné osudy Kurcínovy rodiny a vyslídil jste již jejich poklady?“ „Nevím o ničem, Vaše Milosti,“ odtušil Lang se sklopenýma očima. „Ale já vím,“ zvolal v největší rozčilenosti Rudolf. „Poprvé jste Kurcínovy syny vlastní rukou zavraždil – podruhé dal jste je zavraždit najatou čeládkou.“ „Učinil jsem to z rozkazu svého nábožného svědomí a z plnomocenství od Vaší Milosti mi uděleného mandátu,“ odpověděl Lang velmi směle. „Mladí Kurcínové – ano i otec a matka – byli hříšníci, jakých se na světě trpěti nemá. Mladí Kurcínové byli pekla zplozenci.“ „A odkud to víte?“ tázal se s chytrým pousmáním Rudolf. „Z toho pergaménu,“ odtušil Lang důvěrně, a přitom vytáhl z kapsy složený pergamén a podal jej císaři. „Aj? Sedl si přec chytrý pták na lep!“ zvolal císař u velkém překvapení. „Tento pergamén se nalézal v stříbrném pouzdru při pokladech starého Kurcína. Odkud jste ten pergamén vzal, tam musí býti také poklad.“ „Nevím, Vaše Milosti,“ opáčil zarputile Lang. „Já ale vím,“ odtušil Rudolf s důrazem a pokročiv ku dveřím, zatáhl zvoncem. Dvéře se rychle otevřely a na jich prahu objevila se Jiřina, za ní se viklal bachranatý Geisler a ještě čtyři mužové, nesouce na bedrách železnou truhlici. Sotva je Lang zhlídl, zachvěl se na nohou jako osika, jeho již zsinalý obličej zezelenal, oči mu sklesly a stál tu jak obraz pravého umučení. „Nuže, ty poctivý komorníku,“ pravil opět Rudolf, „znáš-li pak tu dívku, která zabila pro zachování tvého života a pro zachování tebou uzmutých Kurcínových pokladů starého podvodníka Scotu – znáš-li pak ji ještě? -Vždyť jsi ji sobě pro tento šlechetný skutek tak oblíbil, žes ji zavlékl do své komnaty a tam jí daroval za její ochotnost sedm překrásných a drahých perel! Moudrá dívka tebe následovala, aby vymohla poklady, po kterých jsem já již tak dávno, ale nadarmo pátral, tobě důvěřuje. Ctný a šlechetný opat pan Matouš Filomén vyvedl mě ze všech těchto zmatků, otevřel mi oči na tvoje šejdy a šmejdy. – Nuže, Geislere, odbyls rýmu?“ „Odbyl, Vaše Milosti,“ řekl Geisler s velkou zkroušeností, „a přináším poklad, abych jej na místě pana Langa k nohám Vaší Milosti složil, a prosím za odpuštění, že jsem někdy ohavným zámyslům pana komorníka sloužil.“ „Nuže, tedy vysyp poklady!“ velel Rudolf Geislerovi s jiskřícíma očima dychtivosti. Geisler vykládal: předně sedmero zlatých prutů z ryzého zlata, jeden každý půl lokte pražského dlouhý a dva palce tlustý, za druhé sedmero čistých perel, ježto byla Jiřina od Langa dostala a opět do truhlice vložila, každá u velikosti lískového ořechu, pak sedmero bílých diamantů, každý u velikosti bohatého hrachu, pak sedmero červených diamantů čili rubínů téže velikosti, sedmero žejdlíků granátů českých, sedm tisíc dukátův čistých, sedm tisíc tolarův čistých, sedm tisíc kop grošův míšeňských a prázdné stříbrné pouzdro. Když Geisler jedno po druhém ukazoval, rozhostil se na Rudolfově jindy zasmušilé tváři ůsměch radostného překvapení, a do sebe hovořil: „Krásné! – krásné! – neocenitelné!“ – Pak se obrátil k Langovi, sklopil oči a řekl: „Nedivím se ti, komorníku, že chtivost tvá o to všemožným způsobem usilovala, tak vzácné poklady si zachovati; ale způsob ten byl příliš ohavný. Za tou příčinou zůstaneš u nás na hradě a dáme ti příležitosti, abys o té věci mohl přemýšleti v hlubokém sklípku Bílé věže, a můžeš tam své rozjímání míti až do poslední chvíle svého hříšného života.“ – Po těchto slovích Rudolf opět zazvonil objevil se císařský prokurátor a odvedl pana Langa do chladu Bílé věže. Těla zavražděných Kurcínů a jich matky Abigaily byly podle udání uvězněných šermířů při vyšetřování Faustova domu v sudech nalezena a na hřbitově kláštera Slovanského v kryptě starého Kurcína pohřbena. Na šermíře však došlo za všecky jich napáchané skutky a zvláště za skutek poslední vraždy strašlivé povýšení. Třetího dne již po jich zatknutí byli ze žaláře vyvedeni v průvodu četných halapartníků, drábů a nesmírného množství lidu na čerstvé povětří Dobytčího trhu. Stály tam čtyry justicie. Vpředu, nedaleko Novoměstské věže, první, druhá a třetí vedle sebe v prostředku a čtvrtá nedaleko Faustova domu. Na první justicii byl pověšen kvetoucí mládenec mladý Paolo Panigarola. Když mu holomci upnuli řemen a na krk vložili provaz, padl do mdloby a takměř polomrtvý byl na kůl pověšen. Fermensemmel, Paspedillo a Kolumbánský, který poslední se nesmírně potil, museli se na něho dívat. Od první šibenice bral se průvod dále a zastavil se u druhé a třetí šibenice uprostřed Dobytčího trhu. Na druhou šibenici byl pověšen statečný fedrfechtíř Tychon Tvrdoboj Fermensemmel. Kráčel neohroženě, zmužile k smrti. Pod šibenicí dal ještě jednomu holomkovi notný poliček, poněvadž mu nešetrně rukou vjel do dlouhých vousů, když mu provaz kladl okolo krku. Hvízdajícího táhli ho do výše, a umlknul, když se náhle udusil. Hned vedle něho na třetí justicii pověsili kostnatého Španěla dona José Marii Paspedilla. Zhynul jako pes s úšklebným rykem. Kolumbánský byl poslední, poněvadž jemu, jakožto vybroušené, vycvičené hlavě, ježto druhdy posvátné klenby bohyně Themidy navštěvoval, za větší přestupek se pokládalo, že nemohl při tolikeré znalosti v lidských právech udusiti ohavný chtíč k zločinu. Potil se velice. V pravici držel facilet a utíral si neustále tvář bez ustání se ošklíbající. Když ho přivedli k šibenici, pozdvihl hlavu, vyvalil oči, jako by se divil, že má býti pověšen. Když se ho holomci dotkli, padl na zemi a s nesmírným křikem začal okolo sebe nohama a rukama mlátit, kousat a drápat. Konečně se ho zmocnili, vytáhli ho nahoru, mrknul a bylo po něm. Jedvaže Kolumbánský, poslední fedrfechtíř, skonal, ozvalo se z kostelů Starého Města hučení zvonů na poplach. Lid se rozutíkal a valil se k Starému Městu. Na rohu Platejzské ulice, zrovna proti kostelu sv. Martina, stál pošmourný dům pověstného doktora Scoty v nejskvělejším plamenu. Lid, vůkol stojící, radostí jásal, že pelech čarodějství božím dopuštěním nazmar přišel. Nikdo nehasil, nikdo nepřinášel ani kapky vody: dům Scotův vyhořel až na grunty. A když zříceniny vydoutnaly, vyslídila zvědavost lidská v dolejších sklepeních celý koš člověčích hnátů a lebek. Jiřina, spanilá dívka, mohutná krotitelka lvů a tygrů v císařské zahradě, odevzdala se z návodu a přímluvy ctného a šlechetného opata kněze Matouše Filoména cvikům zbožnosti; šla do kláštera svaté Anežky. Velemocný komorník Jáchym Lang po třech letech co státní vězeň v Bílé věži na hradě pražském skonal v divé šílenosti.