Klubu „Veselých pijavic“, scházejících se denně v pivnici u Taránka, připraveno bylo jednoho večera pondělního neočekávané překvapení. Toho dne právě o osmé hodině večerní vstoupil jednatel a domácí správce klubu, pan Tadeáš Bezinka, do místností klubových, a rázem umlkl hlasitý hovor a smích a oči všech upřely se na hosta, a ústa - také skoro všech - otevřela se do kořán. Ale toto ticho a vyvalení očí shromážděných „Veselých pijavic“ trvalo jen okamžik, načež zahřměl jizbou hřmotný řehot a „Pijavice“ volaly jako jedněmi ústy:
„Tádo, Tadýsku, jsi to ty!?“
A pak hřměly ze shromáždění jednotlivé výkřiky:
„Tádo! Kam jsi dal vlasy?!“
„Tadýsku! Komu jsi prodal bradu?!“
„Bezinko! Kdo tě to skalpoval??“
Pan Tadeáš Bezinka postál chvilenku nepohnut na prahu v patrných rozpacích, mžouraje po shromáždění a upevňuje na nose skřipec se šedivými skly, jenž mu stále sklouzal, jako by nebyl dosud uvyklý seděti na vyčnívající části hladkého obličeje jednatele a domácího správce klubovních místností. A když se pan Tadeáš rozkročil, aby usedl mezi soudruhy, znova se ozval nevázaný řehot: „Koukejte, Tadýsek učí jezdit cvikr! Tadýsek si dal zasklít oči!“
Konečně se pan Bezinka vzpamatoval, odkašlal si, jako by nabíral k delší řeči, a potom, tváře se nenuceně, pronesl hlasem, který se snažil býti zcela lhostejným:
„Vám se to směje, pijavice, ale to horko! Vždyť bylo dnes šestatřicet stupňů, kdopak to vydrží! Shodil jsem to všecko, abych si ulevil - a vy tropíte, jako bych byl stažen!“
A potom se obrátil ke sklepníku, jenž tu zevloval u kamen a také se zubil: „No, Vincíku, nestůj a dones pivo - leknu!“
A vytáhnuv z pravé kapsy haleny batistový šátek s pestrým okrajem, kousek to zcela moderní, jakých získal předevčírem šest v módním závodě Chválově, otřel rozpačitě čelo, na němž stály krůpěje potu, pověsil svůj „helgoland“ na hřeb, postavil hůlku do kouta a přisedl k Veselým pijavicím, kteréž dnes měly hojnost velevítané látky ke špatným vtipům, vztahujícím se veskrze k holé hlavě a k oholené tváři Bezinkově. Věru bylo těch špatných vtipů taky na litry, jako dobrého piva Taránkova, ale co by jich teprve bylo bývalo, kdyby se Veselé pijavice byly dověděly pravé příčiny, proč je Tadeáš Bezinka oholen a ostříhán! Ano, ano!
Pan Tadeáš Bezinka byl muž osmadvacíti let, měl pěkné postavení v jisté proslulé bance, byl dosud svoboden, a takto náležel k onomu druhu nóbl hejsků, hejsků se skvělým prádlem, se zlatými knoflíčky v náprsence, v lesklých botkách, ve žlutých rukavicích, v bílém nákrčníku, v oděvu vždy moderním a z pravých anglických látek - mládenců, kteří po skončeném „těžkém“ úřadování zalidňují Příkopy, kteří mají v paměti adresář všech pražských dcerek, kteří vtipkují jízlivě o celém světě, kteří jsou štědří ke sklepnicím, ale velmi zdrženliví, požádáte-li jich o malý příspěvek na vánoční ošacení dětí v nějaké chudé čtvrti, kteří vydávají ročně padesátky za doutníky, desítky za kytičky do knoflíkových dírek, za voňavky a pomády, ale shazují ze schodů knihkupecké sluhy, když jim přinášejí něco „na ukázku“. Ovšem, kdypak má člověk týrat oči čtením, když přichází co den o druhé z půlnoci domů a je rád, že se dostane rovně do postele, aby si do devíti do rána odpočinul.
Takovým užitečným tvorem byl náš pan Tadeáš Bezinka, mládenec, kterýž obskakoval mlsotně květ měšťanských dcerek, ale střehl se pečlivě, aby nepadl do tenat matek a tetek, úzkostliv, aby se z obskakování jeho nevyvinul „poměr“, jenž by ho snad konečně dovedl k oltáři. K čemu by se ženil? Co potřebuje, koupí si prozatím sám a zaplatí, a vlastní domácnost ho tak neláká. Jaká by ho byla škoda, aby se už teď uvázal! Na to je času dost, až se nabaží hospod, až ho omrzí kruh Pijavic, po nichž snad přijdou „Salamandři“ a po těch „Krokodýlové“, až ho začne pobolívat v kříži, až zaťukají ve svalech a kloubech první revmatické bolesti, až se počnou tratit vlasy.
Ach, vlasy! Ty byly chloubou páně Bezinkovou, ty kaštanové, kučeravé vlasy, pokrývající duchaplnou hlavu Tadeášovu samými prstýnky, a ten jemný, vláčný plnovous, kterýž do včerejška nepoznal břitvy, kterýž obléval tvář Bezinkovu v plné panenskosti, do něhož někdy tak rády zabořily se něžné prsty ženské, když se pan Bezinka důvěrně bavil.
A ten skvost je dnes pryč, ten tam, odhozen, zničen, že po něm není památky, a pan Tadeáš vypadá jak ostříhaný pudlík. Proč to učinil?
Nedivte se, bylo mu skutečně nesmírně horko, jak sám doznal a jak uvidíme.
Pan Tadeáš Bezinka se nudil, znamenitě nudil. Usuzoval časem, že je někdy převelice obtížné býti člověkem řádného, slušného postavení společenského, poněvadž to ukládá mnohé ohledy a meze. Takovou nevolnost pociťoval pan Tadeáš právě ve styku s dívkami ze slušných rodin. Panebože, každé slůvko tu padá tak na váhu, člověk musí mít jazyk na uzdě, nemůže být ani na chvíli rozpustilým, nesmí si nic dovolit. Jaký to život! Každé přiblížení je hned závazkem - a to je protivné. A časem shlížel pan Tadeáš tak závistivě k nižším vrstvám, k oněm mladíkům, s nimiž byl sice co do hodnoty duševní spřízněn, ale nad něž byl přece tak povznesen ve všem ostatním. Jak jsou šťastni ti flámové hrubého zrna, beze zlatky v kapse, ale s volností ptáka, kteří vydávají se nedělního odpůldne do boží přírody s družkami bez gardedam, bez matek a bez otců; kteří užijí nejnevázanější zábavy do sytosti a doprovázejí pak společnice své za noci do úzkých postranních uliček a postojí tu před vraty domovními třeba ještě hodinu, miliskujíce se, a konečně po několika mlaskavých polibcích se rozcházejí. Co má on ze všeho? Doprovází-li dívku, musí pečovat, aby se jí loktem nedotkl, její matka stále je v patách, a to loučení pak je tak chladné, strojené, nudné!
A v takových okamžicích vznikala v panu Tadeáši touha: Takhle nějaké děvče z lidu, takovou kyprou žabku bez dohledu, bez uzdy - to by ho bavilo! A myšlenka ta opanovávala ho vždy víc a více a pan Tadeáš dopadl se pojednou při tom, kterak zachází v podvečer do ústraních ulic a uliček, méně schůdných než Příkopy, také méně osvětlených, ale zato mnohem romantičtějších, poněvadž oživených tím zajímavým, volným nárůdkem ženské chasy, jež po návratu z dílen a z továren prochází se po hrbolatých chodnících křivolakých částí města, směje se nejnovějším vtipům, přineseným od stolku šicího neb od tiskařského lisu a ochotně naslouchá hovorům svých galánů.
„Jaký by to byl půvab, objeviti v těchto kruzích nějaký nepovšimnutý květ,“ blouzníval pan Bezinka. 
Má-li člověk pevnou vůli, uskuteční vše, a v dotčené věci měl pan Tadeáš vůli mnohem pevnější než kdysi ve škole a později ještě ve mnohé jiné, malicherné příčině. A jednoho dne objevil skutečně, po čem tak dlouho toužil. Bloudě za žádoucím dobrodružstvím, setkal se v příkré, ba strmé ulici Kočičí s dívkou, kteráž se džbánem v ruce kráčela k lázním Svatováclavským, jež slynou ve čtvrti podskalské nejlepší vodou studničnou. Cvičený zrak páně Tadeášův poznal ihned, že to není ani pouhá služka ani nóbl dáma, ale že by to mohla být prostá dívčina, po případě dosti samostatná, aby nemusil zábavě své přinášeti velikých obětí. Bylo to milé, svěží, kypré stvoření červených tváří, veselých očí, malého nosíku, kulatých ramen, pevných boků, slovem, tak čerstvých, plných a pružných tvarů, že pan Tadeáš, vyňav doutník z úst, zahleděl se na okamžik překvapen na děcko z lidu, čítající snad sedmnáct, osmnáct let. Ale výbojný, jak byl, nerozmýšlel se dlouho, přikročil k dívce a nabídl se, že jí ponese džbán. Mohl se toho odvážiti bez nebezpečenství, že bude někým poznán a prozrazen; byl již hezky šerý večer srpnový. Mimo to podnikal pan Tadeáš tyto trubadúrské vycházky do Podskalí v řasnatém haveloku a v nejošumělejším svém klobouku, aby vypadal co nejnenápadněji a nevzbuzoval pozornost obvyklým elegantním zevnějškem.
Děvče zahledělo se na pana Tadeáše polo překvapeno, polo čtveračivě, a podávajíc mu džbán odpovídalo mu s tajeným smíchem:
„I neste, ale ponesete ho také, až bude plný, co? Mám daleko domů!“
„I ponesu, ponesu, kočičko,“ přisvědčoval radostně pan Tadeáš, „a kdyby to bylo až na Císařskou louku!“
Děvče se smálo a jednatel „Veselých pijavic“ těšil se v duchu, že učinil tak lehký začátek. Kráčel podle dívčiny co nejloudavěji la nejneohrabaněji, aby se neprozradil a aby se přizpůsobil úloze, jakou hodlal hráti. Došli k lázním, pan Tadeáš podal děvčeti džbán, počkal opodál, a když děvče nabralo vody, sestupovali zvolna dolů, 
nyní směrem k ulici Dřevné, a ztratili se kdesi v temnotě ulice Soudní.
Chcete vědět, jak pan Tadeáš dívku bavil? Ovšem ne duchaplněji a vtipněji než druhdy jiná děvčata. Ba snažil se mluviti poněkud nejapně, aby získal u děvčete více důvěry, a nestálo ho to mnoho přemáhání. Náleželť pan Bezinka k lidem, kteří dovedou vždycky hloupě mluvit. Ale nová známost měla velikou radost ze svého průvodce. Hovořila tak nenuceně - a Tadeáši zdálo se, že i půvabně - jako by ho znala rok.
„Ano,“ myslil pan Tadeáš, „to je rozdíl! Taková holka se neptá hned, čím jsme a uživíme-li ženu, ale má radost, že má po boku mužského, a žije bezstarostně ode dneška do zejtřka. Nu, letos užiju podzimku!“
A nejvíc těšilo pana Bezinku, že dobrodružství jeho je tak tajné, že o něm nikdo nemá potuchy, a smál se pod kůží při pomyšlení, až jednou - kdysi později - bude vyprávěti přátelům Pijavicím, jakou idylu si v Podskalí stvořil.
Míjel den ode dne a pan Tadeáš Bezinka docházel pilně do Podskalí, čekal na svou známost a nosil jí džbán s vodou. A kdežto se mu po prvé zdálo, že si ho lidé trochu pozorněji prohlížejí, připadalo mu později, že si ho už nikdo nevšímá, a to jej uspokojovalo.
O	děvčeti věděl jen, že se jmenuje Baruška, ale kde bydlí a jaké jsou její poměry rodinné, nemohl tak lehce vyzvěděti a přímo ptáti se nechtěl. Dívka loučila se s ním vždy na konci ulice Oserova blíže kostela svaté Trojice a žádala ho, aby dále za ní nechodil, aby neměla mrzutost.
„Ach, mrzutost!“ myslíval pan Tadeáš. „Dělá trochu drahotu, to je to!“ Než nepátral zatím dále, poněvadž ho přec ovládal tajný strach, aby nepadl do rukou nějakého bodrého, statečného jinocha podskalského, jenž snad také za Baruškou brousí.
„Bodejť“ přemítal pak vždy samolibě, „takový Podskalák! Kam by se pachtil proti mně - vypadám já trochu onačeji!“
A po takovéto procházce zapadal vždy o chvíli později mezi „Veselé pijavice“ a probíraje se skvostným plnovousem, usmíval se a myslil: „Ano, kdybyste věděli, co já vím!“
Tyto zálety trvaly již asi dvě neděle, když pan Tadeáš chtěl přikročit ke druhému odstavci svého programu. Chtěl totiž podniknouti s Baruškou nějaký výlet nedělní, tak někam stranou, kam nikdo nechodí, aby se s nikým nesetkal. Zmínil se o tom Barušce zcela bez obalu.
Děvče chvíli se rozmýšlelo a pojednou se zeptalo:
„A hned ráno nemáte čas?“
„Ne,“ odpovídal pan Tadeáš, „to musím ještě dodělávat.“
Sluší podotknouti, že se představil Barušce hned při druhé schůzce jako krejčovský pomocník; vždyť nemohl a nesměl říci, že je bankovním úředníkem!
„Tak dobře,“ rozhodla se dívka; „myslíte-li to se mnou upřímně, půjdu s vámi. Čekejte na mne v neděli v Emauzském dvoře, ve tři hodiny, tam se sejdeme.“
V	neděli byl pan Tadeáš od rána jako na trní. Nemohl se dočkati poledne, a když konečně poobědval, trvalo mu věčnost, než bylo půl třetí. V tu chvíli vyšel ze svého bytu na Perštýně, oděn co nejjednodušeji, s havelokem přes ruku a s velkým slunečníkem nad hlavou. Chybělo deset minut do tří hodin, když se octl ve dvoře Emauzském, liduprázdném, vyhřívaném úpalem slunečním, až se mu v očích jiskřilo. Baruška tu ještě nebyla.
Chvílemi mihla se přes nádvoří osamělá nějaká postava a ztrácela se ve schodišti k Podskalí, a zas nebylo kolkolem živé duše.
Odbíjela třetí hodina, Baruška dosud nepřicházela. Pan Tadeáš přiblížil se vždy ke schodům a hleděl toužebně dolů, ale dívčina se nezjevovala. Konečně kmitla se tam dole nějaká ženská postava, v panu Tadeáši hrklo - ale nikoli, to není ona, to jest nějaká stará žena, veliká, široká, pracně vystupující. Pan Tadeáš zašel kousek od schodů a zahleděl se na věže kostela. Byl rád, že vzal slunečník, kterýž jej teď velmi příjemně chránil před žhavými paprsky. Postál tak chvilku a měřil zase nádvoří dlouhými, pravidelnými kroky.
Stará žena zatím byla vystoupila a kráčela pomalu přes nádvoří. Podívala se na pana Tadeáše a šla dále, jako by chtěla na Slovanský vršek. Ale u vrat se obrátila, vracela se pomalu ke schodům a podívala se opět na Tadeáše,
„Co si mne baba prohlíží?“ durdil se pan Bezinka a zakryl tvář slunečníkem, aby se vyhnul zpytavému pohledu neznámé ženy. Ale pojednou se ulekl.
Zpozorovalť, že neznámá blíží se nějak rozpačitě k němu, a než mu připadlo, aby popošel, zaslechl poněkud chraplavé, ale tlumené a přátelské oslovení:
„Prosím, jsou oni to, co čekají na Barušku?“
Pan Tadeáš Bezinka zkoprněl. Co to znamená? Kdo ho prozradil? Jaká to nástraha, jaký úskok?
Bleskem projelo mu hlavou jediné pomyšlení: aby uprchl - ale byl všecek zmaten a nemohl se hnouti s místa. A stará žena pokračovala:
„Inu bodejť, že jsou to oni, jak jich Barča vypodobnila - nelekaj' se, nic se jí nestalo, ale ona teď nemůže přijít - já jsem její matka! Jdou se mnou k nám, švec nepřinesl Barušce botky a ve starých by se k nim neslušela!“
Pan Tadeáš stál jako zkamenělý. To je pěkná historie: místo dcery přichází matka, a jaká matka! Jako hrom, jako skála, veliká, hřmotná - pro Pána boha, idyla se nějak divně zatáčí! A stál dosud, nevěda, kde stojí, koktal něco, aniž věděl, co chce říci. Jenom cítil pojednou, že jej pravice bodré ženy chopila za rameno a co nejjemněji postrkovala ke schodům, a při tom přimlouvala ústa ženina co nejpřívětivěji:
„No jdou, neoslejchaj' se - to bude mít Baruška radost, až jich přivedu.“
Pan Tadeáš tedy šel - ne, klopýtal a nevěděl ani, kudy jde. Stará paní v nedělním kroji Podskalačky svedla ho se schodů jako dítě a pak jej strkala nějakými ulicemi, v nichž jak živ nebyl, kam nikdy nezabloudil. Konečně přiblížili se k nějakému nízkému domku, matka postrčila pana Tadeáše napřed do vrátek a zabouchnuvši za sebou pronesla přívětivě:
„To bude mít tatík radost, že jich vedu.“
V	panu Tadeáši stydla krev při slově „tatík“, ale na útěk bylo pozdě. Již se otevřely v chodbě ze dvorku dveře do nějaké světnice, tajemná žena vsouvla do nich Bezinku a vešla za ním.
Bylo-li již dříve panu Tadeáši Bezinkovi horko, zdálo se mu nyní, že je v pekelné výhni. V nízké světnici, do níž vstoupil - ne, do níž byl vecpán, stál uprostřed vysoký, ramenatý, hřmotný muž v nažloutlých spodkách a v čisté, plátěné košili. Na nohou měl staré, vyšívané, vybledlé trepky, spodky objímal v pasu řemen. Byl hladce oholen, ve tváři opálen jak višně, hlavu kryly husté, stříbrné vlasy, a levice jeho třímala mohutnou dýmku, z níž vycházely mraky kouře. Když se objevila manželská jeho polovice s panem Tadeášem, napřáhl obrovský muž pravici, podávaje ji nedobrovolnému hostu, a vyňav z úst špičku dýmky pronesl hřmotným hlasem:
„Pěkně vítáme, pěkně vítáme, mladíče - to je hezké, že jste přišel a to je taky pravá cesta, vždycky rovnou k tátovi a k mámě! Sedněte si na kus prkna! „
Pan Tadeáš potřeboval věru, aby sedl. Nohy se pod ním třásly, a když pohleděl na ohromnou tlapu bodrého Podskaláka, v níž vězela před okamžikem jeho malá ruka, točila se s ním celá světnice.
„Tak to jste vy, co s naší Barčou chodíte,“ spustil muž znova a skládal ohromné tělo na židli, až pod ním zapraskala; „to je hezké, jen když nejste žádný fláma! Jste prý krejčí - no, není to zlé řemeslo! Jak vám říkají?“
Pan Tadeáš nabyl zatím trochu rozvahy a zakoktal teď:
„Jmenuji se Novotný - Jan Novotný, pane.“
„Kopřiva, Kopřiva, mně říkají Kopřiva. Ptejte se od Budějovic až k Litoměřicům po řece na Kopřivu, a každý vás dovede ke mně.“
Potom se obrátil bodrý Kopřiva k ženě, jež byla stanula zcela skromně u kamen, a zahlaholil:
„Tak stará - to kafe!“
S panem Tadeášem točil se celý svět. Seděl tu v nízké světnici jak na žhavém uhlí. Do oken opíralo se slunce, stará Kopřivová vytápěla kamna na kávu a Kopřiva mluvil do nebohého Bezinky jako hlasem hromu. Ptal se, kolik „pan Novotný“ vydělá, a slyše, že patnáct zlatých týdně, kýval spokojeně hlavou.
„Já merčil dávno, že se mi holka s někým slízá,“ mluvil soused Kopřiva, „ale víte, já se na ni mohu spolehnout, proto jsem nic neříkal. Ale jde o lidské huby, a tak jsem vás chtěl vidět, nejste-li nějaké fučidlo, nějaká škodná na děvčata. Ale vypadáte mi dobře a nemám nic proti tomu, abyste k nám chodil. Ona nebude bez krejcaru, Barča, a nebyl bych radil nikomu, aby ji tahal za nos. Koukejte - udeřil Kopřiva na stůl - touhle rukou roztrhám pramen18 na kusy, to si nemyslete! Ale kdepak ta žába chodí!“
Žába, totiž Baruška, šla si po obědě k obuvníku pro botky a čekala na ně nejspíš. Ale než přinesla Kopřivová kávu na stůl, byla tu již Baruška. Přinášela smutnou zprávu, že botky nejsou ani do té chvíle hotovy. Ale když spatřila pana Tadeáše Bezinku, zazářily její zraky a radostně usedala ke stolu, aby také pila kávu, jež tu stála v ohromných malovaných hrnkách. S mísy uprostřed stolu usmívala 
se vypečená buchta s mákem, a Kopřiva, pobízeje hosta, bral sám kusy jako cihly a polykal jeden po druhém.
Po kávě prohlásil Kopřiva, že z procházky nebude nic, když nemá Barča botky, ale to že nic nedělá; že zůstanou doma a že se také dobře pobaví.
A že Kopřiva uměl dobře bavit, je pravda. Nejdříve vypověděl panu Tadeášovi celý svůj životopis a pak žádal, aby pan Tadeáš vypravoval o sobě.
Pan Bezinka sice nalhal toho dost za celý život a lhal vždy lehce, jako by tiskl; ale tentokráte připadala mu lež jako mistrovské dílo. Oči starého Kopřivy upíraly se na něj tak pevně, tak zpytavě - pan Tadeáš si oddechl, když byl hotov. Co dnes vyprávěl, nebyl by dovedl do smrti opakovat, nepamatoval si ze všeho ani slova.
Konečně navrhl osmahlý plavec, aby si ukrátili chvíli hrou v karty. Bylo již po šesté hodině, když se k této kratochvíli dostali, a když Kopřiva vytáhl ze šuplátka pod zrcadélkem ušpiněné karty, zmizela Baruška ze světnice. Objevila se však zakrátko a postavila na stůl - povědomý panu Tadeáši džbán, tentokráte plný piva.
Bylo k osmé hodině, když se matka Kopřivová a dcera vytratily z pokojíku, a za okamžik ozýval se z kuchyňky chřestot vidliček a nožů a cinkání talířů. Na panu Tadeáši Bezinkovi vyvstával nový pot: stará připravovala večeři a on ji musí sníst - on, Tadeáš Bezinka, který až dosud uměl se vyhnouti každému pozvání do rodiny, který jak úhoř unikal dosud každé večeři, strojené v domácnosti, kde měli dceru, on bude po prvé večeřeti jako milovník - ba skoro jako ženich! A kde! U plavce Kopřivy, jehož jakživ neviděl, u voráka Kopřivy, s nímž by za jiných okolností sotva byl promluvil!
Pan Bezinka učinil zoufalý pokus, aby uprchl dříve, než se Kopřivová s osudnou večeří vytasí. Vzchopil se a koktaje nějakou omluvu sahal po klobouku a po slunečníku. Ale mohutná ruka Kopřivová stáhla jej opět na židli a starý plavec zahlaholil:
„Bodejť, abyste neutek'! Teď, když jsme v nejlepším! A hlad máte beztoho! Žádné oslejchání! Vy jste přišel jako poctivý člověk, já vás poctivě přijímám a holce to schvaluju! Řemeslo je pěkná věc a moje dcera není žádná špatná. Jinak bych ji roztrh vejpůlky! Co máme, to vám dáme. Teď už patříte jako do rodiny. A proto budete sedět a jíst!“
Panu Bezinkovi sklesly ruce. Nebylo vyváznutí, musil vytrvati do konce. Již se hrnula stará Kopřivová do dveří se studenou vepřovinou od oběda, za ní dcera s talíři a příbory. A pan Tadeáš tedy jedl. Jedl! Cpal do sebe sousto za soustem a každé mu rostlo v ústech. Aby ho tak viděli kolegové z banky, aby ho viděly „Veselé pijavice“! Děvče rozplývalo se radostí, něhou, staří se zalíbením a uspokojením na něj pohlíželi. Dnes poprvé se pan Bezinka dokonale styděl. Uvítali ho s takovou důvěrou, domnívají se, že tu sedí budoucí jejich zeť - a již zítra budou trpce zklamáni. Vědělť pan Tadeáš, jakmile odtud jednou unikne, že se nikdy nevrátí, že se vystřehne, aby se nesetkal s někým z rodiny Kopřivovic - a do smrti bude žíti v paměti Kopřivových jako podvodník, jako sprostý dobrodruh. Toto vědomí ho zahanbovalo.
Cítil, oč větší je tento bodrý plavec se svýma ohromnýma, báječnýma rukama, kterýž ho na první setkání tak přátelsky přijal.
Do desíti hodin přinesla Baruška ještě třikrát plný džbán piva a vracela se vždy jako vítr a usedala znova vedle pana Tadeáše blažena, že se k němu může přituliti již před zraky rodičů, že se již nemusí se svou známostí tajiti. Jaký to byl šťastný den, kdy ho v Kočičí ulici po prvé potkala!
Poslední džbán již pomalu se prázdnil a pan Bezinka seděl jako na jehlách. Tráví u Kopřivů od čtyř hodin, nyní táhne na jedenáctou. Jaká to věčnost!
Konečně odbíjela kdesi jedenáctá. Pan Tadeáš zdvihl se a zoufale se bránil starému Kopřivoví, který ho ještě zdržoval.
„Nesmím zaspati zítra do díla!“
„No, to je slovo,“ povolil starý plavec, „to vás nedržím.“
A pak mrskl okem po dceři, která zanícena hleděla na Bezinku a opět upírala zraky na otce, a zavrčel:
„Tak si ho vyprovoď - ale žádné tatrmany!“
A obrátil se zároveň k ženě:
„Ostatně můžeš jít s nimi. Je tu o lidské huby!“
Všecka blažena hodila přes sebe Baruška šátek a vyprovázela pana Tadeáše. Matka Kopřivová kráčela co nejšetrněji vpovzdálí za „milenci“, aby jim příliš nepřekážela.
Došli tak až k Václavské ulici, ale tu pan Bezinka nepřivolil již, aby ho ženské dále doprovázely.
Byl všecek roztržit, pomaten, a louče se s Baruškou přisliboval na žadonivé otázky její nejistým hlasem, že zítra zase přijde, a ve své zmatenosti, nevěda již co dělá, přikročil ke staré Kopřivové a políbil jí ruku.
Tato jeho neočekávaná zdvořilost a uctivost k matce překvapila Barušku tou měrou, ano uvedla ji v nadšení, že chopila Tadeáše Bezinku oběma rukama za hlavu a vtiskla mu na rty vroucí, upřímné, dlouhé políbení. Co by za ně Tadeáš byl jindy dal - teď ho pálilo jak oheň.
Dvojí ženské kroky vracely se dolů k Podskalí, pan Tadeáš stupal vzhůru ku Praze. Ubíhal skoro, jako by ho někdo stíhal. A skutečně mu připadalo, že je mu v patách kdosi neviditelný, který ho krok za krokem pohlavkuje a nejvybranějšími nadávkami častuje. Svědomí, páně Bezinkovo vykonávalo tento zasloužený trest. Nedovedl by říci, kudy toho večera šel, ale oddechl si, když se octl na Perštýně; a když se ukládal na lože, přísahal si, že nebude již hledati idyly - ale dokonce již ne v Podskalí.
„I taková žába má nejen gardedámu, ale také otce - a s jakýma strašlivýma rukama!“
Jiného mravného naučení si pan Bezinka ze všeho nevybral.
A druhý den z rána plížil se Perštýnem jako zloděj a vrazil k nejbližšímu holiči, kterýž ho zbavil vlasů i vousů, aby nebyl poznán, kdyby se náhodou setkal někdy s někým z rodiny Kopřivovic.
A v poledne vybíral u optika Hellera skřipec se šedými skly, aby tvářnost svou změnil co nejdokonaleji.
Proto pan Tadeáš Bezinka chodí teď oholen a ostříhán - a se skřipcem na nose.