Na den letošního pátého prosince nezapomenu hnedle tak. Ostatně žije ještě jeden člověk na světě, který na něj nezapomene asi do smrti. Ale ať se osudného toho dne - a vlastně jen večera - stalo, co stalo, věřte mi, že nemohu za nic. Všechno zavinila otcovská láska a manželská poslušnost. Nemohu věru za to, že jsem tak vzorný, příkladný manžel a otec.
Řečený den pátého prosince začínal pěkně hned po ránu. Sotva že jsem utřel ústa po snídani a chápal se klobouku, abych šel po svém zaměstnání, přistoupila ke mně milovaná moje žena a pravila vážně, důrazně:
„Mužíčku, potřebovala bych pětku.“
Zahleděl jsem se do jejích zelenomodrých očí a řekl jsem neobyčejně měkce:
„Drahá ženo, těch bych já potřeboval několik.“
Nedomluvil jsem, neboť moje manželka před bohem a před lidmi přerušila mne káravě:
„Nevtipkuj, mužíčku, a dej mi pětku. Je nejvyšší čas, abych šla do města.“
„Ani mne nenapadá, abych vtipkoval, ženuško,“ odpovídal jsem stísněn. „Potřeboval bych skutečně pětek několik. Ostatně i já mám nejvyšší čas, abych šel do města. Na shledanou!“
Ale nemohl jsem se hnouti z místa, neboť ženiny zraky tkvěly na mně tak vážně a přísně, že mne téměř přimrazovaly. A když jsem s vynaložením vší duševní a tělesné síly přece se obrátil, pronesla žena hlasem, z něhož zněla hluboká výčitka:
„Tedy naše drahá robátka nemají být účastna všeobecné radosti, jakou dnešní večer všem dětem připravuje! Jenom ona mají se klásti na lůžko neobdarována?“
„Dnešní večer?“ obrátil jsem se udiven. „Cožpak jest?“
„Zapomněl jsi,“ pokračovala žena, „že je zítra Svatého Mikoláše? Což chodíš po ulicích se zavřenýma očima, že nevidíš, co se všude pro malá poupata chystá?“
Ach bože, skoro jsem na to zapomněl. Nemyslím již po čtyři neděle na nic jiného, než na blížící se svátky, v celém roce nejkrásnější, ale také nejdražší. Škrtím každou zlatku, každý desetník, bojuji v nitru svém dlouhé, hrdinské boje, než vydám šesták, byť i vydání bylo nejnutnější, kouřím již po čtyři neděle jenom „krátké“, abych ustřádal co nejvíce na dárky vánoční pro ženu i pro děti, na štědrovečerní rybu, na stromeček, na lité vdolečky, na božíhodový oběd - žiju ve stálém strachu a úzkosti, aby mne kdesi za rohem nepotkal věřitel krejčí neb obuvník a nevyrval mne sebe menší díl toho, co uchovávám na vystrojení svátků - a tu mi žena uvádí na paměť svátek svatého Mikoláše se všemi důslednostmi, jež vyplývají z památky tohoto slovanského světce pro otce požehnané párem nebo několika páry dětí.
„Ženuško,“ promluvil jsem a vložil do hlasu svého tolik tklivosti, jaké jen jsem schopen. „Ženuško, za tři neděle máme Štědrý večer, kdy mně beztoho nastává nadělování. Myslím, že to můžeme vyřídit najednou, a věř mně, že naše děti se stejnou radostí sáhnou po dárcích od Ježíška, jakoby učinily zítra ráno, až by spatřily nadělení od Mikoláše. A věř, ony je také stejně brzy rozbijí. Mám tedy za to, že učiníme zcela dobře i rozumně, když jim to překvapení ponecháme na Štědrý den. Bude k tomu více času, bude nás to víc těšit, a věř, ani naše rozmilá Lidunka ani Dalibor nebudou tušiti, že byli o Mikoláše připraveni. Vždyť tomu ještě nerozumějí.“
Domníval jsem se, že jsem pronesl důvody nejskvělejší a že se mi podařilo přesvědčiti ženu o zbytečnosti dvojího obdarování ve třech nedělích. Ale zklamal jsem se.
„Tedy dobře,“ řekla moje žena. Ale co pravím, řekla. Ona to vydechla, jako by vypouštěla duši, zašeptla ta slova, jakoby hynula všechna naděje v další život, a svěsila při tom hlavu, jako sklání zlomené své poupě květina, již zasáhlo náhlé krupobití. V tom okamžiku mohla milovaná moje žena býti modelem sochaři k dojímavé, boluplné postavě na náhrobek.
Pokusil jsem se, abych ji navrátil životu, abych ji vzpamatoval k obvyklým lidským pocitům a úvahám.
„Považ, miláčku, dvojí vydání! Nemám právě nazbyt, víš to dobře; svátky budou státi peněz, že nevím, kde to utrhnu; snad se obejdeme bez Mikoláše. „
„Nu ovsem,“ přisvědčovala žena dechem vánku, „obejdeme se. Pravda, nemohu žádat, aby ses uskrovnil trochu v kouření - osm doutníků za den není mnoho. Také nemohu žádat, abys přestal choditi do hostince - je ti třeba zotavení po těžkém zaměstnání, v kruhu přátel a známých - a divadlo také si nemůžeš odepříti. Ke všemu ti nastává obvyklá splátka na velocipéd, jejž sis koupil, abys mohl pěstovati potřebný a užitečný tělocvik. Tedy toho necháme, a Liduška i Dalibor zajisté si nevšimnou hraček a jiných dárků, které přinese svatý Mikoláš dětem u bratra Emana, u Albrechta, u sestry Josefinky a jinde u přátel. Máš pravdu, je to zbytečné vydání - ale u mne je to tak hloupý zvyk - já si vzpomínám na radostné to překvapení v den Mikoláše, dokud jsem byla doma, u drahé své matky - -“
Její hlas vlhl při posledních slovech a pojednou odvrátila ode mne obličej. Ne vsak tak rychle, abych nebyl postřehl, jak z obou očí vytryskly jí bohaté, třpytivé slzy.
Kdykoli žena pronese „moje drahá, upřímná matka“ a tomu podobně, jsem docela naměkko. Okamžitě uznal jsem, že nemohu nevinné děti své připravit o radost Mikolášského nadělení, i sáhl jsem do tobolky, vyňal jsem s těžkým srdcem pětku a podával jsem ji ženě. Trvalo dlouho, než ji přijala, musil jsem ji prositi co nejdojímavěji, aby tak učinila. Potom tedy šel jsem do města přemítaje, jakým způsobem zacelím díru, vzniklou nenadálým tímto vydáním ve vánočním rozpočtu mém.
Toho dne byl náš oběd trochu hubený. Polévka byla z čočky, zbylé od oběda včerejšího, a po ní vyklopila žena z pekáče „žemlovou bábu“, na niž střádává vždy po čtyři neděle všechny nedojedky housek, které naše milováníhodné děti potrácejí a pohazují ve světnicích i v kuchyni. Za to v nejhořejší příhradě prádelníku - jak jsem pozoroval, vytahuje si čistý kapesník - uloženo bylo pod velikým archem papíru několik strakatých panáků a panen, jeden chlupatý a jeden švestkový čert, kominík, papírový Mikoláš, kůň, vozíček, necičky, konévka, opentlená metla a jiné podobné skvosty. To byly „drobné“ za moji nešťastnou pětku.
Vstával jsem od oběda s nezkaženým, neobyčejně střízlivým žaludkem, dojídaje nehorázný krajíc chleba. Žena moje, již zase v obvyklém, dobrém rozmaru, pohlédla na mne stranou a myslím, že se v tom okamžiku hnulo její svědomí. Přistoupila ke mně a tajnostně mi svěřovala:
„No nemrač se, že ses nepřejedl. Na večer přichystala jsem několik nadívaných hlemýžďů a kousek skopové nadivoko. Pozvala jsem také strýčka Emila a tetičku Týnu, aby nám bylo veseleji.“
Za chvíli přinášela mi černou kávu. Pívám ji po obědě pro vy trávení, ale proč ji vařila také dnes, nechápal jsem.
Po krátkém zdřímnutí oblékl jsem se a rozloučiv se s dětmi, hodlal jsem právě odejít, když mne ženuška uchopila za rameno a odvádějíc mne do druhého pokojíku šeptala:
„A pamatoval jsi na Mikoláše?“
Ohlédl jsem se udiven.
„Vždyť to máš v prádelníku!“ odpovídám. „Vypadá to tam jak u hračkáře.“
„Inu ano,“ mluvila žena radostně, „ale nakládati musí sám svatý Mikoláš. Bude to slavnější - musíš se ustrojit.“
„Já - já se mám ustrojit za Mikoláše?“ volal jsem užaslý. „Co tě napadá! A kde bych vzal mundúr - teď - vždyť není masopust!“
„Můj bože, Bohm půjčuje všecko, co k tomu náleží, za několik desetníků. Ostatně sukni máme, ornát jsem upravila z jedné tvé staré košile - přišila jsem na prsa kříž ze zlatého prýmku. Vypůjčíš si jen čepici, berlu a nějaké vousy. To bude krásné - a děti budou koukat.“
„Ano,“ doplňuji, „budou koukat a dostanou psotník! Kdo tě zas k tomu navedl?“
„Neboj se,“ upokojovala žena. „Už jsem je připravila na návštěvu Mikolášovu; Lidunka se ho nemůže dočkat a stále opakuje modlitbičku, kterou mu bude předříkávat. To bude překvapení a radost. K nám, dokud jsem byla u drahé maminky, přicházel vždy Mikoláš osobně.“
Vypotácel jsem se z bytu a z domu. Mám tedy dělat Mikoláše. Můj bože, nač na vše má člověk pamatovati, když se hodlá ženit a být otcem! Měl jsem práce a běhání, že jsem nevěděl, co a kam dříve, a ke všemu tomu ještě Mikoláše!
Kde vezmu pojednou tu velebnost? A jak budu mluvit, co? Přemítal jsem cestou roztržitě. Ach ženy, ženy, do jakých rozpaků nás přivádíte! Vzpíral jsem se v duchu důstojnému tomu úkolu a přece jsem věděl, že se nesmím vrátit k rodinnému krbu bez rekvizit, jakých třeba k představování velebného svatého.
Zkoušel jsem cestou, zdali umím měniti hlas. Pokusy tyto měly utěšený výsledek, že se za mnou zastavovali lidé, považujíce mne za pomateného, a přesto nevyloudil jsem z hrdla žádoucího, důstojného zvuku. Zhlížel jsem se cestou ve vyleštěných sklech výkladních skříní a opět a opět jsem poznával, kterak celá moje figura je v nesmírném odporu s představou štědrého biskupa, jak mi tkvěl na očích. Krom toho byl jsem v rozmaru, kterýž dovoloval mi nanejvýš zahráti si na pekelného, rohatého průvodce biskupova, nikoli však vstoupiti před děti v podobě něžného, dobrotivého a laskavého světce.
Práce moje toho dne nestála za nic. Vše mi šlo od ruky jako smůla, upadal jsem v rozmar vždy pekelnější.
Již dávno byl se snesl večer na Prahu, již se blížila hodina, kdy jsem se měl navrátiti domů, a dosud jsem neměl ponětí, kterak provedu dramatický výkon, k němuž mne mateřská láska ženina odsoudila. Těkal jsem ulicemi, vzpíraje se uvnitř vší mocí svému poslání, a přece blížil jsem se, třeba oklikami, vždy víc a více ke svému cíli, k „první“ půjčovně maškar a divadelních rekvizit, kterou jsem v duchu proklínal. K čemu k čertu zřizují se takovéto závody!?
Ale ostatně: kdož ví, má-li pan Bohm „Mikoláše“? A nemá-li, jsem vysvobozen. Přesto blížím se k Platýzu se strachem, vlastně se plížím.
Pojednou - ach, pojednou kmitne se přede mnou povědomá postava. Vzhlédnu bystřeji - ano, nemýlím se, toť přítel Václav Voves, starý kamarád, duše dobrácká, srdce zlaté. Dělilo nás asi deset kroků, já však učinil jen tři, položil jsem příteli ruku na rameno a volám něžně, důvěrně:
„I kmotříčku milý, kampak, kam?“
Věc je taková: byl jsem skutečně již třikráte kmotrem příteli Vovsovi, vlastně vždy jeho klukovi, a při neúnavnosti přítelově půjdu snad ještě několikrát - vzal to čert! Ale ještě nikdy nepojmenoval jsem ho „kmotrem“. To slovíčko se mi protiví, nelichotí mně pranic, že jsem kmotrem, a oslovuji kamaráda vždy jen „Vovísku“! Avšak dnes, jen jsem ho shlédl, projela mi hlavou ďábelská myšlenka a já užil důvěrnějšího názvu „kmotříčku“, abych mu připamatoval ochotu svou a mohl tím spíše si vyžádati kousek ochoty jeho. Ó, by byl tušil, jaký se mi právě rodil úklad v mozku, jak by byl prchal až tam daleko na Malou Stranu, kde bydlí v útulném, patrovém domečku se starostlivou ženou a se svými třemi páry dětí, z nichž půldruhého páru náleží mužskému, půldruhého ženskému pohlaví. Milovalť přítel Voves odjakživa souměrnost ve všem.
Obrátil se a na jeho líci rozložil se povědomý přívětivý úsměv.
„Nazdar, nazdar, kmotříčku,“ pozdravoval. On totiž mne jinak neoslovuje. „Běžím domů,“ povídal, „kam vy, kmotříčku milý?“
„A neptejte se a pojďte se mnou,“ vybídl jsem jej a hned jsem se mu pověsil na rameno, aby mi neunikl. Vypověděl jsem mu stručně, co mně dnes nastává, požádal jsem, aby šel se mnou vybrat, co pro Mikoláše potřebuji, že si to na něm zkusím, a táhl jsem ho do Martinské uličky.
„Já nakládám dětem do punčochy,“ povídal Vovísek, „to je u nás stará zavedenost.“
„No, to je hezké,“ odpovídám já, „ale když přijde Mikoláš sám, je to ještě lepší, posvátnější, slavnostnější. Děti mají pak jiný pojem a zjev domnělého svatého na ně mocně působí!“
Divil jsem se, že mne v tom okamžiku něco neviditelného nepláclo přes ústa! Ale kmotříček přisvědčoval.
Vešli jsme do Bohmovy „první půjčovny“ maškar a já vybíral pečlivě mitru a bílý plnovous k zavěšení, což jsem zkoušel svědomitě na příteli, dbaje úzkostlivě, aby mu to padlo.
„Ale tu čepici měl byste vy si vzít na hlavu,“ poznamenal Vovísek. „Máte větší.“
„Ba ne, kmotříčku, máme stejnou míru. Musím přece vidět, jak to vypadá.“
Za chvíli vybrali jsme a již jsme se octli na ulici. Přítel Voves podává mi ruku na rozloučenou, ale já naladiv hlas co nejsvůdněji, nutím:
„Hleďte, kmotříčku milý, nechtěl byste jít se mnou? Nechtěl byste se na tu jundu podívat? A žena připravuje doma několik hlemýžďů a kousek skopové nadivoko - nechtěl byste si zobnout?“
Nadívaní hlemýždi byli odjakživa slabou stránkou Vovsovou, pozoroval jsem dobře účinek svého lákání. Kolísal chvíli, přece však se pojednou vytrhl a řekl:
„Nemohu, kmotříčku, nemohu. Žena mne očekává s večeří, a právě dnes řekl jsem, že přijdu dříve. Kdybych to byl věděl v poledne, byl bych si to zařídil.“
„Ale můj bože, kmotříčku, cožpak bychom si nepomohli? K čemu máme v Praze posluhy? Tamhle se jeden klátí, pošleme kmotřičce lísteček, že jdete ke mně, aby vás nečekala. Tu máte tužku, napište jí řádeček na vizitku - opatřím to.“
Okamžik rozmýšlel, váhal, kolísal - konečně povolil.
Načrtal několik slov na navštívenku, vložil ji do obálky, napsal adresu, a já, chopiv se lístku, byl jsem dvěma skoky u posluhy. Rychle jsem naznačil, kam má bez odkladu jíti, vtiskl jsem mu do ruky královskou odměnu dvou šestáků a skokem vrátil jsem se ke kmotrovi, který mně zatím držel biskupskou berlu, mitru a vousy.
Bydlím sice na vzdáleném předměstí, ale zakrátko stáli jsme u cíle, před domem, proti němuž jsou téměř samé zahrady. Požádal jsem kmotra, aby šlapal co nejtišeji, a potom kradli jsme se nahoru jako zloději. Na jemné zaklepání otevřela vyčkávající moje žena, a my vplížili jsme se z předsíně přímo do mého pokojíku. Tu hořela již lampa a na stole bylo připraveno, čeho třeba. Bílá ženina spodnička, jedna z nejdelších, moje stará košile se zlatým křížem na prsou, cíděné bílé rukavice, v nichž jsem druhdy tančíval, mouka na zabílení obličeje, napálená zátka korková na přimalování obočí a něco vaty pod mitru, mikolášské to vlasy.
Tvářil jsem se, jako bych se chtěl převlékati, ale pojednou, jako bych teprve teď byl vzpomněl, obrátil jsem se ke kmotru Vovsovi a řekl jsem hlasem, jemuž by žulový patník nebyl odolal:
„Kmotříčku, Vovísku, vy byste mně mohl prokázati službičku. Hleďte, budu-li já Mikolášem, nebudu vlastně při tom, a děti mohly by míti jakési podezření, kdo že tím Mikolášem jest. O vaší přítomnosti nemají ani potuchy - hleďte, hoďte se do toho a představujte Mikoláše vy. Za chvilku je všechno odbyto a pak vstoupíte ve svrchníku do světnice, jako byste přicházel teprv zvenčí. Nu viďte, že mi to uděláte?“
Václav Voves stál uprostřed pokoje, hledě rozpačitě brzy na mne, brzy na mikolášský kostým, na stole rozložený, a já měl co činit, abych zůstal vážným, jak se ubožák tvářil. Nevěděl, jak má odpověděti.
„Kmotříčku,“ žadoním dále, vyslovuje vždy důrazněji pojmenování, jímž jsem ho upamatovával, co já pro něj vykonal, „nesmíte mně to odepříti. Jsem hotov posloužiti vám zase, kdy jen si vzpomenete, a kdyby to byla dvojčata - věřte mně!“
Stál tu jako zoufalec, nevědoucí, jakou smrt si má vybrati, a když jsem dokončil, promluvil beznadějně:
„A prosím vás, kmotříčku, co mám povídat? Co mám mluvit? Já Mikoláše jakživ nepředstavoval.“
„Co budete povídat!“ zvolal jsem polohlasně. „Nic prostšího a lehčího na světě! Zeptáte se nejdříve, jak se děti jmenují, pak se otážete, chodí-li již do školy, a slíbíte jim, že tam budou choditi jen tehdy, budou-li se dobře chovat. Poručíte Lidce, aby se pomodlila, načež vyslechnete její přáníčka, která se naučila ke jmeninám obou babiček, maminčiným a mým. Stejně se zachováte k Daliborovi. Potom si od nich dáte počítati do desíti a zeptáte se, co umějí zpívat. Konečně jim udělíte delší řečí ponaučení, aby poslouchali oba svoje rodiče, totiž nás, a naposledy podělíte je dárky, které jsou v tomto koši složeny. Hleďte, kmotříčku, tento kůň náleží Daliborovi, necičky Lídě, a také konévka. Chlupatého čerta dáte klukovi, švestkového holce. Panny jsou pro Lidku, panáci pro chlapce. Perník rozdělíte oběma stejně, také jablka a ořechy. A tak dále. Vidíte, jak je to snadné.“
A s posledními slovy přehodil jsem milému kmotříčkovi spodničku přes hlavu, uvázal ji, potom košili s křížem, připevnil jsem mu na obličej vousy, vtlačil na hlavu mitru a pod ni vecpal chuchvalce vaty, natřel jsem mu tváře moukou na prst, namazal jsem mu oškvařeným mastným špuntem obočí, navlékl jsem mu zažloutlé bílé rukavice a konečně vtiskl jsem mu do pravice berlu a na levou ruku pověsil mu košík s dárky.
Když byl svatý Mikoláš takto vypraven, vystrčil jsem jej do předsíně, načež jsme se potichu vytratili z bytu na chodbu, aby děti v přední světnici neměly ani tušení o světském původu Mikolášově.
Povelel jsem kmotříčkovi, aby postál chvíli na chodbě, načež jsem prudce zazvonil a vcházel jsem do bytu, jako bych se právě vracel z města. Vešel jsem do světnice, kde byli již naši hosté, strýček Emil a teta Týna. Tato držela jedno dítě na klíně, druhé objímala žena. Obě děti byly vyjeveny, úzkostlivý, rozčileny očekáváním Mikoláše.
„Ještě zde nebyl svatý Mikoláš?“ táži se.
„Ba nebyl, tatínku.“ odpovídá mi žena za děti.
„Tedy musí přijít co nejdříve, neboť jsem právě na ulici viděl jasnou záři. Patrně nakládá hodným dětičkám někde v sousedství. Viděl jsem andělíčka z nebe, poletujícího nad střechami. Má velikou nůši hraček a dárků pro děti - sotva to chuděrka nese.“
Děti poulily oči. Nebyl to pro ně malý okamžik, když měly tváří v tvář patřiti skvělému nebešťanu.
Zazněl zvonek, po druhé, po třetí, Anna otvírala dveře předsíně a hlasitě volala: „Ruku líbám, svatý Mikoláši!“
A již klepáno u pokoje a do dveří hrnul se kmotříček Voves s košem nadělení. Děti zčervenaly posvátnou hrůzou a strachem a dech jim docházel. Ale ještě větší trému měl sám náš Mikoláš. Zajektal své pozdravení, a když jsme se hrnuli k němu, abychom mu zlíbali ruce, předcházejíce tak dobrým příkladem mládeži, vypadl zcela z konceptu. Pletl si páté přes deváté a konečně, neveda kudy kam, zvolal: „A tuhle vám něco nesu, co jsem na Uhelném trhu koupil.“
Pod chuchvalci vaty na čele stékaly mu bohaté krůpěje potu.
Byl nejvyšší čas, když se poroučel, nebo děti měly pláč na kahánku, ba nemoudrý Dalibor počínal strašlivě ječet. Vyprovázel jsem Mikoláše zdvořile ze světnice, a hned jsme vklouzli zase do postranního pokojíku. Ale v patách za námi byla moje žena.
„Poslouchej, mužíčku,“ šeptala mně, ale tak, aby i kmotr Voves slyšel, „poněvadž jsem myslila, že budeš ty dělat Mikoláše, slíbila jsem tetičce Klobásové, že tam také přijdeš. Strýček není doma a tetička na tebe čeká. Jakpak to teď uděláme?“
A hleděla při tom tázavě a nedočkavě nikoli na mne, nýbrž na kmotra.
Kdyby mne byl někdo bodl, nemohlo mně býti hůře. I tohle na mne čekalo!
Ale rychle jsem se rozhodl, sepjal jsem ruce a hledě zalitýma očima na Vovíska, prosil jsem:
„Kmotříčku - když už jste jednou v tom - nechtěl byste mi to udělat? Je to několik kroků, za rohem - půjdu s vámi, jsme hned hotovi a vrátíme se co nevidět.“
„A zatím budou hlemýždi a skopová dopečeni a pak sedneme k večeři,“ dodávala opětně žena.
Kmotr Voves stál tu jak odsouzený pod šibenicí. Pohlížel na mne zraky mroucí laně a šeptal:
„Ale v tomhle - přes ulici -“
„Nikdo nejde!“ ujišťoval jsem ho. „Každý je doma, aby nakládal dětem.“
Kmotr neodpověděl hned, ale jeho pohled mluvil výmluvně: „O kéž bych také byl doma! Kam jsem to vlez'!“
A konečně řekl malomyslně, jako by dokonával:
„Tedy pojďme!“
Vybrali jsme se a šli - ale k tetičce Klobásové jsme nedošli, bohužel. Tlačili jsme se podle domů, a již jsme chtěli zahnouti za roh, když za ním zaduněly hřmotné kroky a v okamžiku objevila se hlídka policejní, přicházející proti nám.
To byl přece „někdo“, kdo šel ulicí, a setkání toto bylo nám osudné. U nás v předměstí chodívá hlídka o hodinu časněji než v Praze - zapomněl jsem na to.
Učinili jsme sice pokus, abychom se vyhnuli, ale bylo pozdě.
„Hej, maškaro, kampak?“ zvolal jeden člen hlídky a zároveň položil kmotru Vovsovi ruku na rameno.
Kmotříček zkameněl a oněměl. Nemohl ze sebe vypraviti ani slova.
„Nevíte, že jsou tyhle maškarády dávno zapovězeny?“ promluvil druhý strážník nevrle.
„Pánové,“ zvolal jsem prosebně a zkroušeně, „my jdeme jenom k naší tetičce, k paní Klobásové, tuhle za roh. Ten pán je můj kmotr, pan Voves, úředník - my nechodíme po domech, abyste si mys¬lili.“
„To je zapovězenost a dost!“ odpovídala mi hlídka. „Teď půjdete s námi, na komisariátě se to ukáže.“
Ctím odjakživa zákon, ani jsem nepomyslil na odpor. Šli jsme tedy. Zdálo se mně, že slyším, jak pod kmotříčkem hrkají kolena, a mohl jsem se domyslit, jaké mi projevuje v duchu „díkučinění“.
Věc hrozná! Kdežto prve byla ulice pusta, liduprázdna, pojednou kde se vzal, tu se vzal, okolo nás a za námi zástup učňů, uličníků a služek, a všichni nás provázeli slavným pochodem, vykřikujíce chvílemi:
„Chytili Mikoláše a čerta!“
Tím čertem byl jsem patrně já.
Byla to dlouhá, útrapná cesta, než jsme došli na komisařství, hezky vzdálené, a byla to věčná hodina, kterou jsme čekali, než nás vyslechl úřadující pán, kterýž byl právě u večeře. Šťastnou náhodou byl to komisař, kterýž mne znal, i byli jsme po krátkém výslechu a po zjištění jména kmotříčkova puštěni na svobodu. Odcházeli jsme, nesouce oděv Mikolášův pod paždím, a tetička Klobásová nedočkala se nás. Mlčky kráčeli jsme domů a cestou zašel nám hlad. Ostatně bylo vše, co nám žena schovávala, vysmahlé a vychladlé. Kmotříček nejedl, nepil, a když jsem mu při jeho odchodu děkoval za poslouženou, odpověděl:
„Rádo se stalo.“
Ale jak to pověděl!
A když jsme osaměli po odchodu hostí, řekla mně žena hněvivě:
„Ale ty pokaždé vyvedeš nějakou hloupost!“
A ulehla, aniž mi dala hubičku na „dobrou noc“.
Trpělivý čtenáři, laskavá čtenářko, táži se vás na dobré vaše svědomí: vyvedl jsem skutečně já tu hloupost? Vyvedl jsem ji?
Očekávám a jsem přesvědčen, že budete souditi spravedlivě.