Bylo svátého Martina. Nad Prahou počalo svítati. Již bylo vidět, že nepřijel světec ten dnes do ní na své bíle brůně, na níž býval vždy od Pražanů tak radostně uvítán, neb poznávali podle ní, že bude letošní zima taková, jaká býti má: čerstvá a ostrá, tudíž zdravá. Místo chmýří stříbrem se jiskřícího a vesele kolotajícího prvního sněžíku spouštěla se čpavá mlha na střechy a ploužila se po ulicích a nádvořích tak hustě, že bylo sotva na tři kroky před sebe vidět. Nebylo tedy divu, že starý Matěj, nesa právě od kašny ve dvoře u Bursů dvě veliké dřevěné konve vody, zůstal před prahem maštale státi, přemítaje, překoukl-li se či nepřekoukl? Podobalo se mu totiž, že panímaminka, jdouc před chvilkou jako každodenně v době té na košatky kolem něho, na jeho uctivé: „Račiž pánbůh dáti dobrého jitra,“ nejen se nepousmála, nýbrž ani jako jindy mu neodpověděla: „Vám také, Matěji.“ Bůh ví, jak dlouho by byl takhle stál a rozjímal, kdyby se nebylo v maštali opakovalo netrpělivé řehtání, připomínající mu, kde a kým je toužebně očekáván, čímž aspoň pro tuto chvíli byl vyrušen z předůležité proň úvahy, mýlil-li se, či nemýlil-li se přec? Stalo-li se tak skutečně, že neměla panímaminka proň ni pohledu ni pozdravu, tož to bylo dnes ponejprv za těch celých třicet roků, co s ní pod tímto starým krovem meškal, a poněvadž si nebyl vědom žádné před ní viny či spáchané chyby, vězelo v tom zajisté cosi obzvláštního, velice závažného, čehož že se dopátrati musí, si ovšem pevně umiňoval, zmizev se studeným břemenem ve své dusné, zatemnělé, málo vábné residenci. Měltě k tomu ovšem plné právo, nebo byl to on, jenž ji s pantatínkem, jemuž při vzpomínce té přál věčné slávy, po hlučné, v rodném domě jejím na Poříči slavené veselce sem do nového domova jejího zavezl, což bylo zároveň první jízdou ve službě mladého, krásného, statky vezdejšími hojně požehnaného párku. Škoda, přeškoda, že pánbůh neráčil popřáti pantatínkovi věku, aby byl mohl se těšiti tomu, co mu byl uštědřil, a že odňal panímamince tak brzo milujícího a milovaného manžela a nedospělým dítkám přelaskavého otce. Tenkráte ovšem také se neusmívala, chodíc kolem něho, a neslyšela po dlouhé neděle, ve smutné myšlénky pohroužena, když ji pozdravoval. Ale dnes to bylo cosi zcela jiného, nic jí neoprávňovalo k podobné roztržitosti, vše v domě bylo zdrávo, nikde se nebyla udála škoda, nevěděl o žádné mrzutosti, nechť se rozmýšlel jak chtěl. Včera byl čtvrtek. Panna Nanynka, která byla na cvičení u Anglických slečen na Malé Straně, přišla jako obyčejně v ten den na návštěvu. Jak vznešeně se již uměla tvářiti, mohla z ní míti panímaminka radost, zrovna jako nějaká slečna od stavu! Jinak nepromluvila než po němečku. Inu, co je po té hloupé češtině, kdo chce výše, nemůže přece při tak tupé řeči setrvati. Kam by ho pozvali a jak by naň tam koukali? Zůstal by u těch velikých sprosťákem, třeba by měl sebevíce pytlů tolarů, sebevíce domů v samé Praze. Možná, že zase něco nastrojil pan Augustin! Ale tomu byla panímaminka příliš zvyklá. Jako každý pražský synek rád nějakou tu láhev vína vyprázdnil a při tom veselou holku škrtil – možná, že opět kdesi přebral – avšak to to zajisté nebylo, co panímamince dnes na srdci hlodalo, vždyť se to dalo několika zlatými spraviti, jako vždy jindy. Co ostatně se se nedá na světě spraviti penězi? Snad že Tomáš? Ale to nebylo možná, že by byl ten cosi vyvedl. Nebyl v ničem staršímu bratru podoben. Pořád jen doma a zas doma, po veselosti a dovádce nikdy ani nejmenší stopy; snad co byl živ, ještě děvče krom sestry za ruku nevzal, ještě žádný večer v hlučné společnosti netrávil. Na co to stále myslil, chodě němě se sklopenou hlavou vždy jen sám svou cestou? Někdy si přál starý Matěj tuze to zvěděti. Přezdívala mu rodina jeho v žertu „klášterníku“. Kdyby se jím byl stal, zajisté by byl mezi spolubratry zářil jako hvězda. Proč se jím státi nechtěl? Byla to jediná mrzutost, již působil kdy matce, kteráž z něho chtěla míti kněze. Ale on že ne a ne! „Nuže tedy, když ty ,ne‘, já také ,ne‘, a ode dneška přestaneš choditi do latinských škol,“ matka na to. Přestal tedy chodit a musil vypomáhati při živnosti. Mezitím, co starý kočí tímto způsobem se snažil přijíti příčině změněného chování své paní „na žílu“, byla již bůhvíkde za svým každodenním úkolem. Měla patrně naspěch. Nesvěřovala žádné ze služek klíče ku svým přeplněným šatnám, a pocítivši dnešní sychravé povětří při vstávání až v kostech, byla se dosti značně opozdila, shledávajíc si v nich zimní oděv: dlouhý, zelený soukenný kožich a kukli, oboje podšité a lemované krásnými kožemi z kůn, na něž uměl Matěj velice obratně nalíčiti. Chytil každou, kteráž hodlala obšťastniti svou návštěvou kurnik domácí hned vedle jeho maštale, v němž bývalo vždy tolik drůbeže jako v některém venkovském dvorci. Panímaminka se o každou tu kůži hlásila a vždy mu ji daleko nad cenu zaplatila, což nebylo ovšem nejmenší její předností v jeho očích. Podobalo se jí, že cožkoli v jejím domě se objeví, náleží pod její právomocnost, jako ti vraníci v maštali, ti tuční krocani a kdákající slípky v jejím kurníku. Ale přes zimní teplý oblek přec panímaminka se všecka zatřásla v tom ledovém ranním vzduchu, přestoupivši práh domu svého, jehož jednopatrové, mohutným zděným pilířem upevněné průčelí s ohromnou špičatou lomenici hledělo do staroměstské Poštovské ulice, kdežto zadní část, z níž právě vycházela, byla obrácena k vodě. Leč jako by byla zčiperněla mrazem, tak mrštně přeběhla úzkou Pobřežní uličku a zahnula kolem ohrad vedle pochmurné staré solnice dolů na břeh Vltavy, zahalené v sivé těžké výpary, s nemotornou nevlídností každý rozhled zamezující, jejížto bezprostřední blízkost prozrazoval jen temný, jednozvučný hukot. Všecka ona místa teď již dávno zmizela pod žulovou hradbou Františkova nábřeží a domů na něm postavených. Nebyloť panímamince potřebí, aby svoje oči příliš namáhala, by pronikly mlhu a vypátraly, zdali ji dnes kupovači již předešli, u kosatek na ni čekajíce. Byltě pátek, největší půst v celém témdni, kdež každý ještě svědomitěji než ve středu a v sobotu všeho se zdržoval, co by mu bylo dost málo maso připomínalo. Opanovaly v tyto dny každý stůl jen ryby, tehdáž ještě mnohem hojněji v řekách našich se vyskytující a tudíž i značně lacinější než za našich dnů. I v nejchudších rodinách objevil se aspoň v pátek nějaký ten mřenek na kyselo připravovaný, kdežto v ostatní postní dni se uskromnily plackami ze samé zbožnosti jen vodou zadělanými a bez másla v troubě upečenými, vlastně usušenými. Ovšem, že tam stál již celý houf lidí a mezi nimi, pane bože, i kuchař od františkánů, fráter Serafín, i s kuchtíkem a s košem. Co si pomyslí o její loudavosti? Že jí ji tam hlasitě vyčítají, toho arci se neobávala. Bylať si příliš vědoma vážnosti, jíž požívala, i že jsou její kosatky po celém pravém břehu Vltavy od Vejtoně až daleko za František vyhlášeny pro svoje vždy čerstvé ryby a hlavně pro dobrou váhu. Každý věděl, že ona náleží ještě k těm, kteří se bojí boha, což se tehdáž již nikoli o každém živnostníku a obchodníku tvrditi mohlo. I doufala, že za příčinou tou zajisté dnes především fráter Serafín přehlédne, že nechala svoje zákazníky čekat. Vždyť byla pro svoje křesťanské smýšlení a jiné ctnosti zvolena, aby dodávala do všech klasterů, kdež neměli na panství rybníků, zboží svoje, začež se proukázala zas ona jim vděčnou, věnujíc o každý Štědrý večer chudině, kteráž tam přes rok se přeživila, valnou částku ryb. Na Bursových košatkách říkalo se prosté, z hrubých prken sbité boudě se šindelovou, mechem a netřeskem porostlou střechou, nad níž splétalo svoje teď již zcela holé větve několik starých švestkových stromů. Stála o několik kroků ke břehu blíže, než se teď vypíná socha Františka II. Dvéře její byly zavěšeny na dvou nemotorných veřejích a opatřeny zámkem stejné hodnoty. Oba synové váhající matku již odtamtud vyhlíželi. Ač bylo staršímu Augustinovi dvacet pět let a Tomáši jen o dva roky méně, přece neměli dosud práva bez matky prodávati, a nezplnomocnila-li jich k tomu, uzavříti sebemenší obchod. Dle pravidla, tehdáž téměř obecně zavedeného mezi živnostníky, jejichž manželky činné závodu se zúčastňovaly a s nimi zároveň vydělávaly, byltě pantatínek svou choť udělal v poslední své vůli nade vším paní, jak to stálo a leželo. Avšak on šel z veliké k ní lásky a úcty ještě dále. Nemělať její moc nad rodinným jměním jen jako jinde potrvati až do plnoletosti posledního dítěte, nýbrž tak dlouho, dokud se neunaví sama hospodařiti. I synové se patrně zarazili, když přikvapivše matce vstříc, aby uvítali ji uctivým ruky políbením, při tom zavadili pohledem o její dosud boubelatou a vždy jindy usmívavou tvář. Spočívala na ní dnes zcela výminečně temná chmura. Avšak nedovolil mrav jim vštípený otázati se jí, cože by znamenala! Tvářili se tedy zcela jako jindy, když se sama o ničem nezmiňovala. Augustin vzal jí klíče z ruky, a otevřev prosté ono přístřeší, pokynul chasníku, aby úhelník již připravený rychle postavil do stolice, kdež trůnívala paní Bursová pod velikou černou, křidou počmáranou tabulí. Zastupovala deska ta u ní veškeré účetní knihy. Dle číslic a značek, které si na ni vlastnoručně zaznamenávala, věděla vždy navlas, komu a kam co svěřila, kolik jí přibylo a ubylo na nádržkách. Veškeré bližší podrobnosti chovala ve své bystré spolehlivé hlavě tak neomylně a nesmazatelně, že by se nebyl ani nej prohnanější její chasník odvážil prodati jen půl lotu ryby na svou ruku. Vedle stolice byl postaven stůl taktéž z hrubých prken a nad ním se houpaly na železném stojanu ohromné měděné váhy. Položila na ně paní Bursová závaží, jež byla vyňala z pečlivě uzavřeného šuplátka u stolice. Mezitím vynesl k pokynu druhého jejího syna chasník několik prken v koutě boudy postavených. I ona přišla vždy dobře spočítaná pod klíč, majíce velikou důležitost. Bylyť to mosty k nádržím upravené. Nádrže u paní Bursové vypadaly ale téhož času zcela prvotně, zrovna asi tak, jako když se z nich ryby ještě prodávaly na samém místě po kusech a od oka. To byly vlastně ty pravé košatky, ze kterých se přenesl zcela nesprávně název na ona prkenná přístřeší, kdež, jakmile se obchod ten rozšířil, ryby se kupovaly a prodávaly podle ustálené váhy. Veliké proutěné koše, hustě pletené, vodu snadno propouštějící a přec návalu jejímu statně vzdorující, naplněné rybami tu toho, tu onoho druhu, byly silnými lany připevněny ke kůlům na pokraji řeky do dna zaraženým. Měly-li se ryby jako teď na příklad z nich vybírati, tož hodil rybář s břehu na jeden z kůlů takové prkno, s něhož pomocí tyče víko na nich opatrně uvolnil, spustiv do jich hlubiny se stejnou prozřetelností síť, jíž vytáhl tolik kusů, kolik bylo právě potřebí. Úlohou Augustinovou bylo podporovati matku při koupi a prodeji, připadala mu tedy v závodě část obchodní, Tomášovi zase část správní. Povinností tohoto bylo především bdíti nad pořádkem na břehu, býti vždy přítomen, lovily-li se ryby z nádrží, zapamatovati si jich druh a počet a s matkou pak vše sděliti, když se jala po odbytém prodeji počítati peníze, aby hned přišlo najevo, zdali se vše shoduje s účty jejími. Taktéž mu bylo několikrát v noci vstáti, aby se přesvědčil, zdali rybářští, kteří na břehu střídavě hlídali, jsou na svých místech a nehrají-li u ohně, jenž se tam zapaloval, dílem, aby se u něho ohřáti mohli, dílem, aby byl výstrahou škůdcům, v karty s nějakými zpustlými chlapíky, místo co by je odtamtud vzdalovali. Velký šedý chrt jménem Skok jej na nočních těch obchůzkách provázel. Avšak ani ve dne ho neopouštěl skoro na krok, sleduje jej, kamkoli se obrátil, téměř se stínem jeho zároveň. Tomáš se uchýlil na své obyčejné stanoviště u vody nedaleko nádrží, kdež stála malá hezká chýška rybářská, v níž se chovalo náčiní k lovení potřebné a kdež nocovali hlídači za špatného počasí. Opíraje se vedle ní o napolo zetlelý kmen jedné z mohutných vrb, na nichž byla zavěšena řada sítí k sušení a které s hojným podrostem na místě tom břeh vroubily, nemálo k vzácné jeho malebnosti přispívajíce, načrtával mladík zběžně hrudkou na hlaďounkou plochu z lipového dřeva, kolik kusů ryb k váhám se odnáší. Skok se natáhl u jeho nohou napjatě pozoruje, co kolem něho se děje, a projevuje zavrčením více méně důtklivým svou při tom účast. Tím zamyšleněji sledoval však Tomáš mezi odchodem a příchodem rybářů svévolnou hru větru, jenž rval vedle něho s tichou, ale neuprosnou krutostí ve volných, avšak stále se opakujících rázech poslední lupení dechem dnešní noci nadobro umořené. Zanášel je do zamlžené řeky, kdež chomáč za chomáčem několikrát kolem sebe se zatočivší proudem jsa uchvácen brzo zmizel. „Jaké to máš vidění za bílého rána?“ promluvil kdosi náhle za ním. Mladík se rychle ohlédl, a spatřiv vedle sebe frátera Serafína, zajíkavě se omlouval z roztržitosti, v niž přiblíženi jeho si nepovšiml. „Vím, že se tak nestalo naschvál,“ odvětil františkán, „jak jsi se mohl nadíti, že se zde u tebe ocítím, když chodívám vždy jen nahoru k váhám? Avšak dnes jsem se sem schválně dostavil, abych si sám vybral tři slušné kapříky. Máme k obědu z venku hosty a rádi bychom je chutným kouskem ryby uctili.“ „Právě včera nám přivezli několik sudů krásných rožmberských,“ skočil mu Tomáš horlivě do řeči, aby předešlou svou netečnost poněkud zas opravil. „Ne, ne, hochu, tvých rožmberských se nám nechce. Jest z nich přec jen vždy cítiti rybina, třeba se vylíhly v rybníku jako moře. Není nad rybky říční. Kapříci z naší čiperné Vltavy jsou nám daleko milejší. Dej mi vyloviti tři hezky veliké.“ Tomáš pokynuv rybáři, ukázal mu na nádrž, z které měl vybrati, čeho si ctihodný otec žádá. Františkán přeletěl mladíka pohledem poněkud obojetným a pátravým. Skoro se podobalo, že se sem nedostavil jen kvůli svým kapříkům. „Víš-li pak, co jsem si myslel, vida tě před sebou v tak hlubokém zadumání?“ tázal se ho. Tomáš zavrtěl hlavou. Že přec jen jednou nastane den ten, kdež – tě spatřím mezi námi v hávu provazem opásaném, zde tomu mému navlas podobném.“ Tomáš se nuceně pousmál. Neodpověděl. „Což tě jen světský život skutečně tak láká, že se ho vzdáti nemůžeš?“ počal fráter znova. „Vždyť přece není slyšet a na tobě vidět, že bys ho plnými doušky užíval. Nepřezdívají ti tvoji domácí nadarmo ,klášterníku‘. Krom ranních hodin žiješ zde na břehu tom tak tiše a osaměle jako my u Panny Marie Sněžné ve svých celách." „Jenže cela moje, ctihodný otče, jest tak prostranná a vysoce klenutá, že stěn a stropu jejího sotva postřehnu zrakem, a tak nádherně vyzdobená, ze se k ní ve světě nic jiného rovnati nemůže,“ namítal mu mladík ostýchavě, avšak vřele, ukazuje při tom kolem nad sebe. „Nehněvejte se na mne, ale nevím, jak bych žil, kdybych neměl stále na očích zde ten milý břeh, o který se lámou vlny s tak dojemným zpěvem, to šíré nekonečné, věčné nebe nad sebou a tam na těch výšinách, stříbrem sněhovým neb kvetoucí zelení se lesknoucích, dnes ovšem v roušky zahalených – ty svaté, svatosvaté naše Hradčany, tuto korunu vlasti.“ Františkán svraštil poněkud čelo. „Není zde v Čechách řádu tak přísného,“ zas on jinochu namítal, „by zapovídal členům svým vycházky. Dovoleno jim v krásách přírody se pokochat. Ale Tomáš se nedal másti. „Především však si nemohu představiti,“ pokračoval živěji a živěji, „jak bych to snesl, kdybych po odbyté povinnosti nemohl konati, co za dobré uznávám, hlavně však kdybych...“ „Jen dále! Nechť seznám konečně všecky příčiny tvého odporu proti stavu našemu.“ „Kdybych... ale ne, nesmím vám více pověděti. Zajisté byste pak na mne za to pro všecky časy zanevřel.“ „Slibuji ti, že tě vyslechnu jako ve zpovědnici, tedy se vší křesťanskou útrpností v srdci.“ Sotva znatelný úsměv přeletěl výraznou tvář mladého muže. Byltě se františkán mimovolně přiznal, oč se mu vlastně jedná, totiž že jej podrobuje výslechu. „Nejtížeji bych snášel, kdybych nesměl nejen mluviti, ale ani mysleti dle přesvědčení svého, nýbrž byl nucen na vše hleděti jinýma očima, vše souditi jiným rozumem, vše konati podle naučeného a nikoli mi vrozeného pravidla.“ „Vždyť jsem to věděl,“ zaklepal mu řeholník káravě na rameno. „Přec jsem se tedy v tobě nemýlil. Jsi Tomáš, pravý to Tomáš, to jest Tomáš nevěřící. Proto a pro nic jiného, milý brachu, nechtěl jsi vyplniti šlechetné své máteře nejvroucnější a nejspanilejší přání. Proto se straníš lidí a raději se touláš zde sám a sám, nežli bys vstoupil do řad našich, a proto zanikneš přese všecky vzácné schopnosti ducha svého, neznám, nectěn a neželen, kdežto bys přece mohl se zaskvíti mezi služebníky církve jako jedno z předních jejích světel.“ Tváře mladíkovy krví se zbarvily. Chtěl cosi pronésti, ale františkán tomu nepřipustil. „Neomlouvej a nevymlouvej se přede mnou,“ kázal mu vážně. „Cokoli teď bys prořekl, pravdou by to nebylo, třeba bys pravdu nej čistší mi pověděti chtěl. Domníváš se, že jsi svým, a nevíš, že vězíš v ohromném zakletí.“ Tomáš mrštil nedůvěřivě okem po horujícím řeholníkovi. „Ano, tys v zakletí. Dávno již jsem ti to chtěl říci, ale nikdy se mi nenaskytl k tomu vhodný okamžik. Ted konečně nastal. Přeslechneš-li varujícího hlasu mého, sám budeš od dnešního dne vinen smutným tím osudem, jenž neopomene tě stihnouti.“ „Nejen že vás nechápu, ctihodný otče, ale teď vám nerozumím naprosto," děl Tomáš pevně. „Tedy slyš a budeš ihned chápat a vědět. Víš, co znamená ten velký obraz mariánský, jenž se skví na průčelí vašeho domu jako vznešený na něm štít, smýšlení vaše celému světu s posvátným důrazem hlásající? Dalť jej tvůj předek s velikým nákladem vymalovati a s větší ještě slávou posvětiti. A proč? Poněvadž uznal za nutné zprostiti se nařknutí, že není pravověřícím katolíkem, že přechovává v domě svém kněze bludné víry, jejíž vyznavači byli ze země české vyhnáni a na věčné časy z ní vypovězeni, ba tvrdili někteří závistníci jeho, že náleželi Bursové také mezi ně a že jen pokrytecky převlékli přes roucho své vlčí rouno beránčí pravověřících křesťanů.“ Tomáš sklopil zrak k zemi, ale ústa jeho se vzdorně sevřela. Skok, jako by byl cítil jeho pohnutí, náhle se vzchopil a postavil se s hrozebným zakňučením jako stráž vedle něho. „Jaký jest letopočet na obraze vašem?“ po delší pomlčce, kdež nespustil s tváře jinochovy očí, znova františkán se ho tázal. „Tisíc šest set sedmdesát pět,“ hlesl Tomáš sotva slyšitelně. „Ano, tak jest. Byltě s velikou okázalostí vysvěcen roku toho. Dlouho o slavnosti té po celé Praze se vypravovalo. Ale ony neblahé zvěsti a slechy tím se neutišily. Trousily se více méně po celé století, a když se psalo r. 1775, když se pozdvihla ta selská sběř proti svým dědičným pánům, nechtíc jim robotovati jako dříve a dovolávajíc se nových císařských zákonů, tu se Bursové tím netajili, že jsou josefínského buřičství a kacířství v Praze nejpevnějšími sloupy.“ Tomáš sebou zprudka pohnul, chtěje mu skočiti do řeči, ale františkán s rostoucím zápalem pokračoval: „Nechci věřiti, že přechovávali u sebe vyslance sedláků, kteří se do Prahy dostavili, aby s vrchnostmi svými vyjednávali, ale dokázanou věcí, že vše, co v oné době vytištěno v Rakousku a jinde směrem tím podvratným proti oltáři a dosavadnímu pořádku státnímu, v jejich domě a v jejich myslích nalezlo útulku. Když vstoupil zbožný Leopold na zneuctěný trůn otcův svých, ovšem všude pátráno pomocí zpovědnic po tomto koukole a nedostávalo se rozhřešení těm, kdož o něm věděli a k utracení jeho nenapomáhali. Připomínají si pan převor od dominikánů s naším panem kvardiánem skoro po každé, když je o tom řeč, mnoho-li knih a spisů z různých domácností že kajícně jim i jiným zdejším strážcům církve přineseno, ale že od Bursů nebylo nikdy ničeho odevzdáno rukám povolaným, aby zničily, co dechem morovým proniknuto, a dosud vyslovují velební tito obavu, že kdyby se pátralo ve skrytých zákoutích domu vašeho…“ Tomáš vztýčil náhle hlavu a pes na františkána zaštěkal. Konejšivě položil jinoch ruku na hlavu věrného zvířete, ale při tom vyletěl z očí jeho blesk, a to blesk tak žárný, že se řeholník zarazil. Opět se oba zamlčeli. „Teď zase na mně, abych tě napomínal, bys ty se nehoršil,“ promluvil fráter mírněji, než byl s mladíkem před chvílí hovořil. Vykládal si náhlé rozjitření jeho ve smyslu příznivém, totiž že podezřením jím vyřknutým jest nanejvýš uražen. Ani na mysl mu nevstoupilo, jak mocně pýchu mladíkovu popudil, předpokládaje, že by rodný jeho dům mohl podroben býti prohlídce, a jak horlivě si v té chvíli umiňoval s nasazením života obhájiti spisy po předcích zděděné, opatrně ukryté, které považoval za největší svoje poklady a ze kterých skutečně čerpal víru, zásady a přesvědčení svoje. „Ejhle,“ dodal fráter vida, kterak jej Tomáš dosud chmurným zrakem měří, „hanobícímu tomu podezření bys najednou a pro všecky časy učinil konec tím – kdybys moudré matce své vyhověl. Vždyť pouze její bohabojnost a úcta stále se osvědčující k církvi naší proud řečí podobných takž jakž zastavily. Ale staré o vás pověsti dosud tím vyvráceny nejsou. Kdybys se stal následníkem Kristovým…“ V Tomáši zvítězila konečně přec jen mladá mysl nad hněvivým rozčilením. „Ale jen přece račte uvážiti, ctihodný otče, že mám studijní léta dávno za sebou,“ vyčítal fráterovi usmívavě. „Jen kdybys konečně se rozhodnul, tož bys uviděl, co by kníže arcibiskup kvůli matce tvé učinil a jakými výhodami by tě obšťastnil,“ ubezpečoval jej fráter živě. „Vždyť jest jemu především na tom záleženo, aby se pravá víra zas všude a ve všem zakotvila, což, jak známo, nejjistěji se stává úchvatnými příklady. Chtěl bych krví svou pečetiti, že, jakmile bys se stal u nás novicem, zajisté by dovolil, abys dále studoval, a to za takových podmínek, že bychom na tvou primici ani tři roky nečekali. To by byl potom povyk. Celé město by se k ní přihrnulo. Netluče ti srdce pýchou a radostí při myšlence, mnoho-li cti a slávy na tebe čeká a především při naději, že budeš moci odpykati tímto způsobem veškeré prohřešení předků svých?“ Mladík naň pohlédl pln ušlechtilého sebevědomí, krotě opět posuňkem znovu se bouřícího psa. „Nikoli, ctihodný otče,“ přiznával se mu vážně. „Jak si nepřeji a přáti nemohu, aby takto za moje přestupky vědomé či nevědomé jednou pykali potomci tohoto rodu, tak nehodlám způsobem tím smýtj hříchy praotcův. Dle mého přesvědčeni odpovídá každý před bohem jen sám za sebe a nikterak i za ty, nad nimiž neměl ni moci ni, vlivu. Taktéž mám za to, přejete-li si, jak jste před chvil prohodil, smýšlení moje zevrubně znáti, že lze duchu všehomíra všude sloužiti, jen když se o to poctivě zasazujeme, a že jej poznáváme jasněji v jeho dílech než v chrámích lidskýma rukama k jeho cti vybudovaných. Ano, v dílech jeho dlužno hledati živou, věčnou pravdu, a nikoli v starých pergamenových foliantech, taktéž jen lidmi sepsaných. V tomto svátém písmě jeho každá hvězda, každá květina, každá kapka rosy zlatou slabikou.“ „Hle! Nejryzejší to kacířství josefínské,“ zděsil se františkán. Avšak to nebe nad nimi jako by bylo chtělo strániti Tomášovi. Právě v té chvíli, když oči k němu zaníceně pozvedl, jako by je chtěl vzývá ti za svědka svých slov, široký pablesk sluneční pronikl závoj mlhavý, dotýkaje se mladého čela jeho, nadšením planoucího. I pes začal jaksi radostně na něj vyskakovat vida, že se tvář jeho vyjasnila. „Ne, ctihodný otče,“ znova se ohražoval, ukazuje fráterovi ku zdroji neočekávaného toho jasu k nim shůry proudícího, „není mi možná vzdáti se krásného světa toho. Jen se přesvědčte, že i on mne propustiti nechce. Hle! jak se tímto vlahým třpytným paprskem ke mně tulí! Opakuji vám znova, že mi nelze si představiti, jak bych mohl život v jeho sladké záři zaměniti za smrt v těch tmavých hrozných vašich zdích. Snad by jedině tak se státi mohlo, kdybych byl pronásledován jakousi hroznou výčitkou, kdybych uznával, že jsem spáchal lehkomyslně jakýsi neodčinitelný hřích. Ano, tenkráte snad bych se odsoudil, že nejsem hoden, aby slunce na mne se usmívalo a mně svítilo, tenkráte jedině bych byl s to z vlastní vůle sám se pohřbíti ve vašem klášteře.” „Jsem spokojen,“ odvětil řeholník s břitkou určitostí, již Tomáš dnes ponejprv na něm seznával. „Že spokojen?“ užasl mladík. „Jak bych nebyl spokojen, když mne propouštíš – nikterak již bez naděje?“ opakoval ještě důrazněji, ještě ostřeji, avšak zaměniv náhle přízvuk i látku svého hovoru, dodal tak zlehka, jako by nebylo mezi nimi po celou tu dobu o jiném řeči bývalo: „Hle, hle, tam konečně přichází rybář s mými kapříky Ukaž je, junáku“ Ano, ano zasluhuješ pochvaly, vylovils ty pravé. Takové jsem si žádal, právě takové: mrštné, všude hezky zakulacené, přitom hlaďounké jako zrcadlo.“ A fráter Serafín pokynuv zaraženému Tomášovi tak otcovsky rukou jako kdy jindy, předcházel rybáře s kapry v síti k panímamince, aby mu je konečně odvážila, při čemž vyslovil znova svou spokojenost s dnešní koupí. Mezitím, co mu rychle a ochotně vyhovovala, zpytavě do ní se zahleděl. Byl se tedy přec jen mýlil, domnívaje se, že stín na její tváři jest následkem jakési nové rozepře mezi ní a mladším synem, táhnoucí se k starému onomu mezi nimi sporu o stav, jejž si měl zvoliti. „Ještě nekoukáte veseleji, panímaminko?“ vyzvídal přidušeným hlasem, když byl kuchtíkovi sám ryby do koše položil a mechem postlal, aby se neotlačily, načež jej poslal napřed do kláštera. „Nechce se mi věru jaksi odtud, dokud nezvím, co toho příčinou, že nejste dnes v tak dobré míře jako vždy jindy?“ Rybářce zvlhly oči. Ohlédla se. Byli ve chvíli té u váhy samotni. „Ach, ctihodný otče, mám těžké, přetěžké srdce,“ svěřovala se mu plačky. „A proč?“ Panímaminka si utřela oči, ale s odpovědí dosud váhala. „Čím jsem se stal náhle nehoden dosavadní vaší důvěry?“ „Ach, co to mluvíte, drahý otče. Já, já jsem nehodná vašeho soucitu. Ale věc, která mi dělá tak velikou hlavu... inu nevím...“ „Jsou synové toho příčinou? Vzpomněla jste si snad, že Tomáš se k vám nezachoval, jak měl?“ Rybářka, vrtíc hlavou, znova si oči utírala. „Vyvedl snad Augustin zas nějaký veselý kousek?“ „Teď právě nevyvedl, ale nebude to zajisté dlouho trvati a vyvede.“ „Možná, že by se přec jen změnil... kdyby... Ale nemohu se déle obmeškati, spěchám do kuchyně. Nejvyšší čas, abych zadělal na martinské podkovy ku cti dnešního patrona.“ „Vy mne opustíte, drahý otče?“ zahořekovala rybářka upřímně. „Nikterakž, ale jak pravím, spěchám do své kuchyně. Záleží-li vám však dosud jako jindy na mé radě, nuže přiďte zas jednou odpůldne do refektáře. Dovolí zajisté pan páter kvardián, abych si v některém koutě s vámi pohovořil.“ „A což by pan páter kvardián nedovolil, abyste se ráčil jednou za- staviti u nás?“ „Možná, jedná-li se o cosi zvláště důležitého. „Ach, řekněte mu, ctihodný otče, že nejen o cosi důležitého, nýbrž o veliký kus domácího našeho štěstí.“ „Pak mohu téměř najisto slíbit, že mne propustí. Jste mu zvláště milou dcerou v Kristu.“ Rybářka si oddychla. Její tvář se počala vyjasňovati, co měla radu dlouholetého důvěrníka svého pojištěnou. „Ale nemohu jindy než v neděli po požehnání,“ dodal františkán, ustoupiv po slovech těch konečně z košatek, k nimž se přihrnul nový houf koupěchtivých, kteří z úcty k němu si nebyli troufali dříve se přiblížiti. Dům u Bursů byl sice hluboký a uvnitř velice prostranný, avšak do ulice úzký. Jednopatrové jeho průčelí bylo jen o dvou oknech, širokým pilířem od sebe oddělených, na němž se skvěl onen mariánský obraz, o němž se byl františkán ve své rozmluvě s Tomášem zmínil tvrdě, že byli předkové jeho nuceni dáti jej vymalovati, aby tím od sebe odmítli nařknutí z tajného kacířství a smýšlení své ryze katolické osvědčili jak nákladnou malbou jeho, tak slavným vysvěcením. Okna ta náležela parádnímu pokoji, jizbě to polotemné s okrouhlým nazad výklenkem, kapli se podobajícím. Zasluhoval pokoj ten jména svého v nej svrchovanější míře. Nelze si porny sliti prostoru, jenž by byl ještě přeplněnější, a to ještě skvostnějšími a okázalejšími předměty, jimiž on se honosil v každém svém koutě. Nábytek z dříví ebenového zlatožlutým brokátem potažený pamatoval sice najisto několik pokolení, a možná dost, že byl již k oné výše vzpomenuté slavnosti schválně zakoupen k vyvýšení lesku jejího. Ale skvostnost jeho byla dosud tak netknuta, že by byl mohl zdobiti vším právem každou knížecí komnatu, nepřihlížeje ovšem k jeho nemodernosti. Skříně z téhož dřeva nákladně zhotovené, skleněnými dveřmi opatřené, byly obyčejně zastřeny podobnými s povlakem záslonami, které jen při zvláštních příležitostech, jako na příklad dnes, se rozhrnuly, aby bylo viděti, že se v nich přihrádky v pravém smyslu slova prolamují tíhou stříbrného náčiní, určeného na tabuli pro padesát hostů. Stohy mis a talířů nej rozmanitějšího útvaru, z míšeňského porculánu byly na nich až do samého stropu narovnány. Na prádelnících s mosazným, nadmíru uměle a bohatě pracovaným kováním tikaly všude drahocenné hodiny, natažené, aby bily jedny po druhých. Tlukot jejich byl provázen bud jakousi hrou stříbrných zvonečků neb píšťalky, či voláním a klokotání všelikého druhu ptactva. Zrcadla v nádherných rámcích ozdobovali vycpaní papouškové nejohnivějších barev, a ze středu i v každém stropu visela na pozlaceném řetězu lampa z pestrobarevného skla v podobě tulipánu, živená vonným olejem. Podle vchodu byl z jedné strany umístěn mistrovsky vyřezávaný kříž a z druhé veliká křišťálová kropenka stříbrným andělem držená a nad ní palmová ratolest. Do pokoje toho byl fráter Serafin panímaminkou obřadně zaveden, když se v neděli odpůldne po požehnání skutečně s dovolením svého představeného k ní dostavil, pak s nejjemnějším úsilím na nejměkčí odpočivadlo posazen, načež se stůl před ním, pokrytý damaškovým ubrusem blankytové barvy, začal plniti do nekonečna lahůdkami nejvybranějšími. „K čemu děláte s nejposlednějším sluhou Kristovým tolik okolků?“ vyčítal františkán své hostitelce, ale při tom zůstal jeho zrak jako přitaven na tom tkvěti, co s takovou štědrostí proň uchystáno. „Vždyť je vše, co tu vidíte, jen domácí, drůbež u nás vykrmená, ryby z našich košatek, cukroví v naší kuchyni zhotovené,“ panímaminka mu skromně namítala. „I víno pochází z naší vinice v Podbabě.“ „Neměla jste s praničím na mne čekati; vždyť jsem sem přišel ze zcela jiné příčiny, než abych byl vámi vyčastován. Či již vše vyrovnáno, co onehdy vás tížilo?“ „Ach není, není,“ vzdychla si rybářka, při čemž zasedla proti svému důvěrníkovi a jala se z nej vábnějších mis nej chutnější sousta mu předkládati. „Že není tenkráte žádný ze synů zasmušilosti vaší příčinou, již na kosatkách jste mi napověděla,“ pravil františkán, jen slabě jejímu počínání se bráně. „Kdyby nebyla dcera vaše tak dobře uschována, tož bych se skoro domníval...“ „A uhodl byste navlas,“ rybářka živě do řeči mu skočila. „Ach, do jakých to krutých nesnází děvče to mne bylo přivedlo!“ Františkán se zcela opravdově zarazil. „Můj ty bože,“ zvolal pln údivu, položiv na okamžik vidličku, jíž se přes svoje dřívější upejpání teď velmi statečně oháněl, „myslil jsem to, s vámi tak dobře, schvaluje vám klášter Anglických slečen, když jste se mi zmínila, že chcete mít z dcery dívku zbožnou, cvičenou, však přitom hladkých mravů, zběhlou ve způsobech světských. V čem se rada moje neosvědčila?“ „Ach, osvědčila se, ctihodný otče; panny si svěřenkyni svou velice chválí. Měl byste vidět, jak umí vyšívati zlatém a perličkami na hedbáví i aksamitu. Nejenže mluví německy jako já česky, začíná leccos také již po francouzsku povídati. Dávno již jí v kláštery neříkají ‚Nanynko‘ nýbrž vždy jen ‚Annetto‘; chce, abychom jí také tak říkali, ale já se vždy zapomenu.“ „A s čím jste tedy u ní nespokojena?“ „S něčím, za co ona vlastně nemůže. Již několikráte mi s tím přišla, já ji vždy odbyla; ale když zde byla minulý čtvrtek jako obyčejně návštěvou, tu mně nechtěla jíti nikterak s krku, a když jsem jí nedala takové odpovědi, jakéž si přála, odvedla ji odsud služka klášterní s hlasitým pláčem.“ „Jsem věru dychtiv uslyšeti, v čem jste vy, matka tak laskavá, dceři své zdárné vyhověti nechtěla či nemohla.“ „Bude nejlépe, povím-li vám to bez dalších oklik jedním rázem“ rozhodla se rybářka. „Některé příznivkyně kláštera nabídly se velebné matce, že několik dospívajících strávnic zavedou příští masopust do společnosti, aby se žádoucně obrousily. Naše Nanynka či Annetka náleží mezi nejlepší tanečnice, a proč bych to neřekla, platí také za jednu z nejhezčích tam dívek. To velebná matka také ví, že co se oděvu jejího týče, právě neskrblím a neškrtím. I dovolila by ji především ráda do oněch zábav, poněvadž by klášteru tam nejen dělala čest, leč i dobrou pověst jeho šířila... ale jedna v tom překážka.“ „Dále, dále!“ pobízel františkán náhle umlkající panímaminku, při čemž konala vidlička již zase v plné míře svou povinnost. „Nemůže prý velebná matka do domů tak vznešených, kde se shromažďují samé jen osoby od stavu, schváliti dívku, jejížto matka prodává pod šírým nebem každému, nechť je to kdokoli, ryby.“ Panímaminka znova oněměla, a fráter si odkašlal. Hleděl, odkládaje znova vidličku, kašel ten zapuditi douškou podbabského vína, avšak byltě jaksi neúprosný, vždy zase musil znova kuckati. Nemohouc se dočkati odpovědi a jsouc svým vypravováním příliš zaujata, než aby byla mohla dlouho v něm ustati, hovořila rybářka sama dále: „Pravila jsem Nanynce či Annettě, věc ta že se změniti nedá, ale ona na to, že dá a že dá, velebná matka sama že jí to prý řekla.“ Kašel fráterův poněkud se umírnil. „Rád uslyším,“ děl napjatě, „kterak to velebná matka myslí.“ „Byla s tím brzo hotova,“ zasmála se rybářka strojeně. „Mám prý obchodu – nechati! Není návrh ten pro mne vlastně nic nového, již jednou mi pravila, že budu asi – jen si považte – nucena tak učiniti, kdyby se k dceři přihlásil ženich přiměřený jejímu vychování a jmění – myslí velebná matka totiž, že by se mohl přihlásiti k naší Nanynce či Annettě – ‚oficír‘.“ Fráter Serafin si navlažil znova krk, zíraje panímamince pátravé do tváře hrdě planoucí, ale když ničeho nedodávala, řekl vážně, věda již, na čem jest: „ ‚Oficír‘ by se ovšem pro vaši dceru, jak věci stoji, nejlépe hodil. Nejste-li pro tu kterou příčinu proti tomu, ji do kruhů těch provdati, tož byste si měla rady velebné matky nejen povšimnouti, nýbrž i dobře ji promysliti a k ní se zachovati.“ Panímaminka opět zhluboka si vzdychla. „Jste ovšem hospodyně nad jiné pilná, přičinlivá, neúnavná, a nedivil bych se, kdybyste mi svěřila, že se lekáte nečinnosti.“ „Arci, arci, to je to. Nemohu si ani představiti, jak by mi bylo, kdybych na košatky chodit neměla.“ „Ale jakž potom, bude-li si toho zdraví vaše žádati, a dosti možná, že se tak stane co nevidět? Mnoho jste se namáhala v životě svém, a co vím, nikdy ještě si řádně neodpočinula.“ „Pravda, pravda,“ přikyvovala rybářka, ale na další úsudek se dosud nezmohla či zmoci nechtěla. „Bude tedy dobře pro vaši budoucnost, vzdáti se obchodu co nejdříve A pro budoucnost dcery vaší teprve důležito, bude-li zavedena do vyšší společnosti – jako dcera bohaté kapitalistky.“ Panímaminkou to škublo. Na název ten si nebyla dosud vzpomněla. Lahodil ji očividně až do hlubin duše. „Pustíte-li živnost Augustinovi, snad i jeho budoucnost tím zabezpečíte. Bude se moci oženiti a dosti možná, že zmoudří vedle moudré ženy.“ Ale při těchto slovech fráterových přeletěl temný mrak rozradostněnou tvář rybářčinu. Zde, zde vězel vlastně kořen jejího odporu proti vzdání se obchodu a uzel vší její nynější mrzutosti. Měla-li odstoupiti s místa svého, tož nutno, aby nastoupila okamžitě jiná na uprázdněný stolec správkyně domácí, představa to pro ni rovněž neobvyklá jak trapná. Měla sama k tomu přispívati, aby vedle ní se usadila sokyně rovnoprávná, choť to staršího jejího syna, jenž se stane pánem domu? Měla z vládkyně dosud všemohoucí sklesnouti vedle snachy, do jejíchž rukou bude pak dlužno, aby složila žezlo, s důstojnosti „panímaminky“ na „starou paní“, to jest na druhou osobu v domě nejen před chasou, sousedy, nýbrž před celým světem a hlavně ve svých vlastních očích? Fráter uhodl, co se v ní asi děje, ale nedal ničeho na sobě znáti. „Ano, ano, mám za to, že bude pro Augustina lépe, čím dříve se ní,“ opakoval důrazně. „Neznám žádné dívky, která by se k nám hodila, a co on by si vybral…“ „I tu snad by byla pomoc – otázali bychom se pana kvardiána. Má vždycky několik nevěst a ženichů za lubem, neb starostliví rodiče na věčné spáse děti záleženo, k němu se obracejí. Již mnohý sňatek a vždy to dopadlo pro obě strany jen k dobrému.“ „Ovšem, kdyby se chtěla jeho velebnost nás ujati a věc tu vzíti milostivě v úvahu!“ zvolala panímaminka se zápalem, ale najednou opět zamyslila, řkouc: „Avšak nutno, abych se přece také těch svých chlapců optala, jak oni na to koukají. Maji oba tvrdé hlavy. Nu, nebyl tu otce, by jim je byl vždy včas napravil. Copak taková nebohá matka vlastně s dětmi svede?“ Panímaminka, ač se jí hlava pýchou a radostí točila, vzpomněla-li si že svou Nanynku či Annetku teď zajisté uvidí vedle oficíra samá zlatá prýma, s řinčící šavlí po boku a snad i se stříbrnými ostruhami, nejvyšší to ideál za oné doby všech matek a dcer, přec jen se dosud hrozila oběti, za niž si měla slávu tu vykoupiti. Doufala v tajnosti svého zmítaného srdce, že snad Augustin nebude chtíti o obchodě a ženitbě ani slyšeti, poněvadž se mu protivovala každá skutečná starost a určitá povinnost. Ale jaký byl její podiv, když dala syny k sobě povolati, a starší slyše o co se jedná, vesele si poskočil. „Jestli mi pustíte obchod a já se stanu svým pánem,“ zvolal, „pak učiním vše, co za dobré uznáte, a ožením se, s kým budete chtíti. Vždyť je mi již pětadvacet let, panímaminko, a já nejsem dosud více než váš chasník. Někdy mne to již hryzlo, ale jak víte, nejsem k tomu, dlouho nad něčím hlavu věšeti. Poručil jsem vše vždy bohu, ale to si nemyslete do mne, panímaminko, že bych vám nebyl při tom vždy přál dobrého zdraví a dlouhého věku, ne, takový já nejsem.“ Panímaminka věděla dosti. Již se přestala v duchu svém vzpouzeti návrhu představené kláštera Anglických panen, ba počala se v ní hýbati vděčnost, že jí náhle posvítila na to, co dlužno konati, aby si udržela lásku svých dětí a ony po smrti její netoužily. „A co Tomáš?“ tázala se, ohlížejíc se nadarmo po mladším synovi. Nebyl se s bratrem zároveň objevil, nejsa prý ni v domě ni na košatkách k nalezení. „Bude si přáti svého podílu, či zůstane s tebou ve spolku? Kam jen ten hoch zase zalezl, že se ho na to sami optati nemůžeme? To bůh ví, kam se někdy tak maně ztrácí, že ani Skok o něm neví a také po něm všude marně slídí.“ Fráter Serafín zamhoural při stesku tom očima. Připomínaje si jeho poslední „josefínské kacířství“, byl by se chtěl o bůhvíco zasaditi, že má přece jen jakési knihy obsahu rouhavého kdesi skryté, z nichž saje v takových hodinách jen nevěry a vzpoury – ale všeho do času. „Zůstane se mnou ve spolku,“ ubezpečoval matku Augustin, kolíbaje na sedadle, na které byl omámen příjemným překvapením klesl. „Na mne samotného je celý obchod mnoho, budu rád, setrvá-li pří mně, a on zase bude rád, bude-li moci zůstali doma. Přirostl celým srdcem a celou duší k tomuto starému hnízdu našemu. Ztěžka by je měnil za šlechtický palác a šlechtické v něm bydlo. I s ním jako byste v čistém, třeba tu není, aby nám to vlastními slovy dotvrdil. Ale co m stalo, že jste se tak náhle rozhodla obchod pustiti? Vždyť o tom nevilo mezi námi nikdy žádné zmínky.“ Panímaminka nevěděla rozpačitě ihned kudy kam, ale fráter Serafín ji přispěl ku pomoci. „Já toho příčinou. Domlouvám panímamince již dávno, aby si přišetřila sil, k stáru že jich bude míti potřebí. Konečně to nahlédla a dala si říci. Ale zůstane tedy při tom, že se oženíš, a řekneme-li: ‚Tuhle nevěstu si vezmi, pochodíš s ní‘, že se na ni aspoň podíváš.“ „Podívám se na ni, když si, toho přejete,“ sliboval Augustin ještě veseleji a ještě pohodlněji na svém sídle se kolíbaje, „ale jinak bych si ji vzal, i kdybych jí dříve neviděl.“ „Tys přece jen strašlivý větroplach a pudivítr,“ lekla se matka. „Měli bychom spíše dívky před tebou varovati než ti je nadháněti.“ „Z takových ptáčků bývají prý nejlepší manželé, jak lidé zkušení tvrdí,“ mínil fráter Serafin. „I od pátera kvardiána jsem slyšel několikrát cosi podobného pronášeti, jinak bych si snad přece netroufal přijíti mu s takovým ženichem.“ „Jen ať je vše co nejdříve skončeno,“ žádal si Augustin tak náhle vyskočiv, jako by se již nemohl dočkati své samostatnosti. „Dá-li bůh k tomu svoje požehnání, může býti první masopustní dni vše v pořádku,“ mínil fráter Serafin s významným pohledem na rybářku. Ona mu rozuměla, a když po delším hovoru, kde ještě leccos, důležitých záležitostí těch se týkajícího, obšírněji projednali, co nejpřátelštěji se loučili, doručila mu sáček velmi pěkně vyšívaný, práce to prý Nanynčina, či vlastně, jak se ihned opravila, Annetčina. Ač byl jen malý, přece velmi těžce na ruce mu vážil, jsa podle všeho naplněn dukáty, bádala ho, aby jej odevzdal panu páteru kvardiánovi pro šlechetné úkoly jeho slavného kláštera. Pan páter kvardián ráčil záležitost rodiny Bursovy ku schválení frátera Serafina nejen milostivé vzíti v úvahy, nýbrž jsa úplně srozuměn s návrhem představené Anglických panen, jal se hned pátrati lehkovážnému Augustinovi po nevěstě, nejen aby přišel moudrou ženou sám k moudrosti. I jemu samému se zdálo důležité, aby Nanynka či Annetka Bursová byla uvedena do vyšších vrstev pražské společnosti nikoli jakožto dcera prosté jen rybářky, „která svoje zboží po šírým nebem komukoli prodávala“, nýbrž jako dědička bohaté kapitalistky. I on byl totiž pro to, aby svými tisíci jednou oblažila nikoli jen obyčejného, sebebohatšího živnostníka, nýbrž syna vynikající rodiny, čestného postavení, třeba by se mu statků pozemských v míře příliš hojné nedostávalo, aby na něj a jeho okolí přenesla nejen svou zbožnost, ale i oddanost k služebníkům církve, která se po josefínském vzbouření myslí nikterakž ještě všude neosvědčovala, ač dávaly nynější kruhy dvorní skvělý v ohledu tom příklad. Hledal tak horlivě, že nalezl ku podivu záhy, po čem pátral. Řízením božím, jak oznamoval žasnoucí panímamince fráter Serafín při své příští nedělní návštěvě, k níž jej pan kvardián sám vybídl, utekl se zámožný mlynář právě v těchto dnech k němu v podobné jako ona tísni. Chtěl provdati, a to co možná brzo, nej starší svou dceru, dítě to po první choti, kterouž patrně mnohem méně miloval než dcery z druhého manželství, jichž návrat z kláštera, kamž je byl dal na vychování, k vánočním svátkům očekával. Přála si prý jejich matka, aby v příštím masopustě užily nevinných radostí svého věku, aniž by jim starší sestra při tom v cestě stála. Měla totiž po nebožce matce značné věno, které by bylo, jak se snad obávala, nejspíše dosti povážlivě přednosti mladších sester zastiňovalo, kdyby se byly společně na plesích a besedách objevovaly, čemuž se snažila asi opatrná paní takto nejpřirozenějším způsobem předejiti. Avšak v okolí nebylo právě nápadníka přiměřeného, neb otec, třeba mu byl osud této dcery dosti lhostejný, nehodlal přec jen její jmění lecjak komukoli zahoditi. Závod Bursův slynul mezi živnostníky téměř po celých Čechách, a kdož slyšel, že je budoucí jeho držitel poněkud veselé mysli, nepřičítal tomu velikého významu; vždyť to mezi synky bohatých rodin málokdy jiné bývalo. Drozdův mlýn byl na hodinu od Prahy vzdálen, a pan páter kvardián určil některý z příštích dnů, že si tam s Augustinem na svačinu vyjede. Dávno již prý měl mlynář návštěvu tu od něho slíbenou. Byltě ovšem čas, jak fráter vypravoval, pochutnávaje si opět jak náleží na výrobcích domácích v rychlosti snesených, své staré přítelkyni, kdy dojížděl do mlýna téměř každý týden. Drozd stonal těžce po ztrátě první své manželky. Sklouzla na lávce, k mlýnu přes struhu vedoucí, a utonula, než jí mohl kdosi přispěti ku pomoci, jsouc prudkým proudem mlýnským uchvácena a do širé řeky zanešena, aniž byla mrtvola její kdy nalezena. Tvrdili někteří utrhači, že se tak nestalo nikterak náhodou. Byla prý útlých citů a rmoutila se, dával-li jí manžel znáti, že si ji vzal jen pro peníze. Snad to bylo proto, ze jej do těchto pomluv přivedla, že nepřál dceři její, chovaje se k ní spise jako otčím než jako otec vlastní a usiluje 5 macechou stejně horlivé, aby se dostala co nejdříve z domu. Mohl se tedy Augustin pod záštitou kvardiánovou zcela volně na nevěstu a rodinu její podívati. „Ale to je zbytečné, zcela zbytečné,“ bránil se tento, „vždyť si ji chci vzíti, třeba je z venku a přitom jakákoli, jen bude-li míti hodně mnoho peněz a pustí-li mně panímaminka, ožením-li se, ihned košatky.“ „Augustine!“ zvolal Tomáš bolestně dojat soběctvím bratrovým. Tenkráte se byl k rodinné úradě dostavil, ač podobných příležitostí rád se straníval. Panovala mezi nim a matkou dosud jakási napjatost od té doby, co nechtě se státi knězem, musil studií zanechati. Nepronášel nikdy náhled svůj, tenkráte se však nemohl ubrániti, aby nebyl dal bratrovi svůj úžas a svou nevoli nad způsobem, jak sňatek svůj pojímal. Ale fráter předešel Augustina, jenž chtěl cosi k obraně své pronésti. „Jen ho nech, Tomáši,“ krotil jej, „hodí se zcela dobře k své nastávající. Vždyť mlynář jménem své Františky, tak totiž dceři jeho říkají, také prohlásil, že ženich k ní jezditi nemusí jen proto, aby si jej prohlédla. Jest prý volna si jej vzíti, třeba ho nikdy dříve neviděla.“ „Dle toho jest nejlépe viděti, kterak se asi měla pod otcovskou střechou,“ zvolal Tomáš znova. Fráter mu kázal posuňkem mlčeni, dodávaje: „Pan kvardián však na tom státi zůstal, že se musí oba na sebe aspoň jednou podívati, ale přitom vzdal poslušnosti a pokoře dívčině plnou chválu. Vzkazuje vám, panímaminko, že budete míti ve všem řádnou nevěstu, dojde-li s pomocí boží k svatbě, a nemusíte se báti u ní ni vzdorovitosti ni nedbalosti. Znáť ji velebný pán, jak jsem se již zmínil, od dětinství, jest to dívka tichá, skromná, pranic do světa a vždy jen pro sebe. Co je na tom, že je z venkova? Nějaká pražská fiflena by vám byla při obchodě málo platna. Má Františka d ma všecko sama na starosti, neb ni otec ni macecha se se s ní nemazlí, a nemůže prý býti lepší pořádek, než byl a jest u Drozdů. Však vám to Augustin dosvědčí, až se vrátí.“ „Dejž bůh a Panna Maria Svatohorksá, aby bylo vše, jak to pan kvardián vidí,“ panímaminka s těžkým povzdechem.  „Že je nevěsta z venku, z toho bych si právě mnoho nedělala, ač by si náš dům zasloužil hospodyni v městě vycvičenou a ve způsobech jeho obeznalou, jen to mne mate, že si nepřeje dříve viděti toho, s kým má jíti po celý svůj věk trnitou cestou vezdejšího života.“ Ale Augustin se z plna hrdla zasmál teto shodě mezi nimi, kteráž nadmíru jej bavila. Necítil se ani dost málo uražen, žeť v očích oné dívky také jen asi prostředkem k dosaženi cíle: dostali se co nejdříve od žárlivé macechy, od sester nepříznivých, od lhostejného otce z rodného domu, kde byla, jak šlo ze všeho patrně najevo, méně než cizinkou, stálou překážkou, nenáviděným břemenem. Tak si aspoň Tomáš poměry Františčiny dle toho, co o ní slyšel, představoval, a hluboká ho pojala soustrast s mladou tou bytostí, která jsouc doma přes všecky dobré vlastnosti svoje všem na obtíž, se měla dostati do rodiny, kde nebude milovanějším členem než ve své vlastní, kde příchod její bude tak málo kýžen a vítán, jak její doma přítomnost, kde se nebude na ní oceňovati než – její bohaté věno a jiného uznávati než neúmorná píle. Trpce si opakoval mladý muž, že se jí nevytýkala se žádné strany ni chyba, ni slabost, naopak, přítel tak blízký rodiny její, jako byl kvardián, a přitom soudce přísný, měl pro její dosavadní chování jen samou chválu - čím si zasloužila tedy osud svůj nynější i ten, který na ni čekal? Jaký to panoval přec jen zmatek v příhodách života toho. Jak by si nebyl Tomáš vzpomněl na svůj vlastní život tak pochybený, v nejkrásnějších jeho snahách a tužbách tak krůtě zklamaný a tím zmařený, jak by si nebyl vzpomněl, co chtěl vykonati a co koná, co vše zamýšlel, prodchnut pravdami, které naň zářily z oné skryté sbírky knih, již byli předkové jeho po celá pokolení nashromáždili? Přecházela tajně z jednoho na druhé jako posvátné dědictví, jsouc vždy svěřena nejnadšenějším, nej schopnějším ze synů. Pověděl mu o ní polovičnímu ještě dítěti umírající otec v posledních hodinách, aby to matka neslyšela, nařizuje ji, aby syna toho nechala studovati, by se z něho stal nejen své rodině, nýbrž celému lidstvu užitečný muž, což nebyla při své prostotě s to jinak si vyložiti, než aby se stal knězem – a Tomáš při smutném tom rozjímání skoro zaúpěl. –„Tíží tě cosi?“ tázal se fráter poněkud pichlavě. „Ovšem, že tíží,“ odvětil rozhořčen, že nazývaje se sluhou Páně osnuje s přednostou svým podobný sňatek. „A co?“ „Co bývá uvaleno na člověka, aniž má o tom tušení, a co mu jest vytrpěti bez nejmenší při tom viny. Divně to dopadá s tou naší spravedlností.“ „Myslíš snad při tom na svou budoucí paní švakrovou a zdá se ti, že jí nebude ni panímaminka ni Augustin právě na rukou nositi?“ znova do něho píchal františkán. Tomáš sklopil hlavu. „Kdo ti brání, abys ty jí pak zde život oslazoval?“ fráter Serafín potutelně se zachechtal vstávaje k odchodu, než byl Tomáš s to vzchopiti se k odpovědi, která by se onomu byla snad ještě hlouběji vryla paměť než jeho onehdejší „josefínské kacířství“. V den, ten kdy odjel Augustin přece jen s páterem kvardiánem, aby se k jeho vyzvání podíval na nevěstu, o jejíž pohled tak málo stál jako prý ona o jeho, byla panímaminka v tak špatné míře, že ji v domě ještě takovou neviděli. Nikdo jí nevyhověl, nikdo se jí nezachoval, nechť činil co činil. Jindy nenadělala s mladším svým synem mnoho řečí, přestali si rozuměti, jak již praveno, od té doby, co si měli vzájemně co vyčítati, že nešetřil jeden city druhého, jak jim krev i povinnost kázala. Ale dnes jak při obědě tak při večeři stále před ním srdce svoje otevírala, svěřujíc mu, jakou obětí vykupuje dceři přiměřenou jí budoucnost, o jejíž skvělosti ovšem již nepochybovala, jak jí přijde za těžko přijati do rodiny venkovskou osobu mravů neuhlazených, již Augustin do domu zavede, jak se bude snažiti, aby se s ní co nejméně stýkala, ale kterak neopomene přitom co nejpřísněji toho dbáti, aby tam konala ve všem a při všem svou povinnost za to, že se dostala do takové počestné rodiny, do takového velikého jmění. Že přinese panna Drozdová do rodiny té čestné, do toho na slovo vzatého bohatého domu také čestné jméno, nedotknutou pověst, taktéž značné jmění, o tom panímaminka při své jeremiádě se nezmiňovala, o tom mlčela v nepřemožené dosud hořkosti, že přec jen pro ni není jiné pomoci než sestoupiti se své dosavadní výše, vzdáti se svého vlivu v domě, pozbýti v něm svého významu, viděti, kterak se všeho toho zmocňuje jiná, a trpělivě snášeti, bude-li jí úplně do pozadí zatlačena. Konečně toho Tomáš déle snésti nemohl. Omlouvaje se, že mu jest nevyhnutelně se podívati na břeh, kdež prý za dnešního hlédli rybáři se plížiti nějaké podezřelé osoby, které si snad vyhlédly to i jiné ze zásob tam narovnaných, aby to ve vší tichosti za noční mlhy odnesly, přál matce, políbiv jí ruku, dobrou noc, a vzdálil se tak rychle, jako by pod ním podlaha chytala. Nadarmo se Skok, očekávaje jej jako obyčejně za dveřmi dnes k němu lísal; on mu ani jednou štíhlou hlavu nepohladil, a když naň na schodech nepřestával vyskakovati, odstrčil jej, praviv k němu temně: „Jdižiž, k čemu bych se s tebou mazlil, vždyť je ti stokrát lépe než mnohým lidem, jimž svět závidí, stokrát lépe než té, která snad zakrátko sem zavítá, v níž bude každý viděti paní domu toho a kteráž přec jiným nebude než nenáviděnou v něm otrokyní všech.“ Ale když vyšel z domu, když se dostal na břeh, když jej ovanul čerstvý dech zimní noci, z níž se byla mlha vytratila, proměnivši v lehounkou vrstvu měkkých obláčků, lehce oblohu zakrývajících, tu se mu uvolnila prsa a utišila mysl. A když se Skok teď znova k ně přidružil, smutně naň zíraje a patrně nikterakž nechápaje, proč je zavržen, proč jako jindy k němu hlásiti se nesmí, opět jej přijal na milost. „Jestli je taková, jak ji lidé líčí a jak si ji myslím, pak, Skoku, budeme oba věrně k ní státi, není-li pravda?“ pravil k svému soudruhu tak vlídně jako jindy. „A pak se stane úšklebek toho potměšilého frátera pravdou.“ Ale vtom již se opravoval, vyčítaje si slova ta přenáhlená. „Nejsem-li pak zpozdilec, že si věc tu tak beru,“ káral se, procházeje se volnými kroky podle řeky, při čemž se opatrně vyhýbal rybářskému u nádrže domku a ohni hlídačův, chtěje zůstati se svými myšlenkami jak možná dlouho sám. „Snad je tato dívka,“ jal se v nich pokračovati, „již fráter tuším že Františka nazval a jež se mi zdá tak ubohou a politováníhodnou, jen praobyčejná osoba, která by sama se sestrami mladšími a snad hezčími se nesnášela, sama spěchá z domu, aby již nemusila poslouchati macechy, jíž dostačí, že ženich z Prahy, aby se mu zalíbila, třeba ho nikdy neviděla, která touží po čepci, při čemž je jí jedno, kdo jí jej posadí, jen bude-li míti ruku při tom plnou prstenů a bude-li čepec ten ze samých hodně drahých krajek a pentlí. Skoro bych se chtěl teď o bůhvíco vsaditi, že to s ní takto dopadá, a nikoli, jak jsem předpokládal v prvním okamžiku, co jsem o ní slyšel.“ A Tomáš neunavuje se ve své tiché osamělé procházce, umiňoval si, že nebude na dívku tu ani již mysliti. Obrátil veškerou svou pozornost k řece, naslouchaje snivě jejímu nočnímu žalmu. Stopoval ji od dětinství, znal každou proměnu v jejím hlase, v jejím rouchu. Ještě se nerozhodnul, ve kterém z nich nejvíce ji miloval, zdali v tom stříbrotkaném závoji, plném diamantových jisker, do něhož se halívala za měsíčních nocí, či v tom zlatoskvoucím plášti, který si přehodila za žhavého srpnového poledne, nebo v té jemnomodré říze, v níž ji vidíval líbezně se usmívající za májového jitra, nebo hrdě planoucí v nachu nádherného zářijového západu? On první věděl na celém břehu, je-li se co báti náhlé povodně, nebo jen jemu byly povědomy ty stony, jimiž je opovídala. Jen on s jistotou uhodl, rozvodnily-li se její vlny skutečně, nad kterým to přítokem, jež rozeznával určitě podle barvy jejich vod, se snesla bouře, rozvášnivši veškerý další její proud. Často jej škádlil Augustin, žeť Vltava jeho nevěstou a že nejspíše, zůstane-li takový, jaký je, nikdy jiné míti nebude, s kterýmžto proroctvím býval Tomáš vždy velice spokojen. Nebylo mu nikde tak volno jako po boku jejím a s nikým nedovedl tak důvěrně si zahovořiti jako s ní, kteráž mu měla vždy, ovšem podle svého způsobu a okamžité nálady, tolik krásného, sladkého, velebného, ba i hrozného co vypravovati. Jak často vstal v noci otevíraje okno, aby slyšel tu mocnou, úchvatnou píseň, jíž naplňovala celé jeho nitro, že v něm pak nezbylo místa pro jedinou tu tesknou myšlenku, které mu znaly tak krutě na srdci hlodati. Jak si jen mohl kdosi žádati, aby se od ní odloučil? Aby se stal z pokorného jejího přítele hodnostářem církevním, v pyšném svém paláci stále uzavřeným? Tomáš se náhle zastavil. Zaslechl v uličce Pobřežní neobvyklé tam téhož času hrčení povozu. Nemohl to býti jiný než jejich vlastní, a také se nemýlil. Před jejich domem se zastavil. Přivezl asi starý Matěj již Augustina z jeho jízdy za nevěstou. Tomáš znova se zasmušil. Jak asi pořídil? Na čem sám se stanovil? Ach, času dost na to se tázati až zítra! Umiňoval si Tomáš, že zůstane zde, až bratr ulehne, aby mu nebylo znova poslouchati, čemu sotva ušel. Ale bratr rozhodl nad ním jinak. Augustin nenalézaje Tomáše v pokoji, který společně obývali, a tuše, kde asi vězí, přišel za ním na břeh, cítě potřebu rozmlouvati s ním o událostech dnešního dne. „Tos ty?“ vítal jej Tomáš, poznávaje jej, nikterakž příjemně překvapen jeho neočekávaným zde se objevením. „Ano, já to jsem,“ hlásil se k němu Augustin. „Nechce se mi spáti. Můj budoucí tchán postavil totiž na stůl takové víno, jakého jsem ještě nepil, ze samé asi radosti, že ho zprostím dcery. Vězí mi dosud ve všech žilách, a přec mu jsem, jak víš, zvyklý.“ „Tedy přece?“ zamumlal Tomáš. „Ano, ano, bude z toho mračna déšť, Ale netaž se mne, jak moje nastávající vypadá. Zamihla se přede mnou jen v pozadí pokoje. Jistou u mne věcí, že jí tak málo záleželo prohlédnouti si mne, jak mně na tom sešlo prohlédnouti si ji; kvardián se nemýlil. Ale myslím přece, že třeba nenáleží k těm nejhezčím, mezi nejošklivější že také nepatří. Můžeš se tedy chystati za mládence. První masopustní neděli bude asi svatba nepřijde-li nic do toho.“ „Za mládence, já?“ vzkřikl Tomáš. „Ovšem že ty,“ podivil se Augustin, „kdopak jiný? Či mám ještě nějaké bratry krom tebe?“ „O to není,“ omlouval se Tomáš, „ale – ale – kdopak by zůstal při obchodě?" „Božínku můj, jak ti najednou na tom našem obchodě záleží. A někdy bych chtěl bůhvíco za to dáti, že si z ničeho tak málo neděláš jako z toho, co se děje na těch našich košatkách. Nevídáno, aby jeden den tam zůstalo prázdno! Ostatně ti mohu slíbiti, že to bude svatba velmi pěkná, neb tenhle Drozd je skutečně muž velice řádný a mnohem zámožnější, než jsem si myslel. Vystrojí nejstarší dceři své veselku, o níž si bude celé okolí několik let povídati. Zajisté se ti obstarají o hezoučkou družici.“ „Ne, ne, nepojedu s tebou,“ stál Tomáš rozčileně na svém. „Vezmi si některého z přátel.“ „Co to znamená? Snad mne nechceš schválně pohněvati?“ „Ne, to přisámbůh nechci, ale to věz, že nemám do toho úřadu nejmenší chuti, poněvadž...“ „Nuže, jen vyjdi konečně s barvou.“ „Poněvadž nevím, když nevěstu k oltáři povedu, do čeho ji vlastně zavedu, a chystá-li se na manželské s tebou štěstí – zdali ji nepodvedu.“ „Jdi, bláhový,“ zasmál se Augustin. „Co ti to zase kroutí mozkem? Zavedeš mou dívku tam, kam každá dívka dostati se musí, nechce-li na zámeckých schodech po smrti písek vázati. A čím se bojíš, že ji podvedeš – mnou?“ „Ovšem, Augustine,“ vyznával se mu upřímně. „Vždyť ti na té dívce, jak sám pravíš, dokonce nezáleží.“ „A jí rovněž ne na mně! V čem tedy zasluhuji tvou výčitku?“ „Jestiť to přece jiné u ní než u tebe. Ona musí z domu, musí si vzíti, koho jí navrhnou, nemá na koho spolehati, o koho se opříti, kdežto ty zcela samostatně voliti můžeš. Proto ti vyčítám, že ti je jedno, jak pravíš, nechť si vezmeš tu či onu. Měl bys při tom se tázati svého srdce, svého svědomí a pak teprve se rozhodnouti.“ „Tak je to nejlépe, jak to dělám, věř mi, bratříčku. Jaképak se rozmýšlení a rozhodování? Chci míti bohatou nevěstu a mám ji. Ostatně nedělám mezi dívkami žádného rozdílu. Dcera hraběcí jako služka jsou mi stejně milé – jsou-li stejně hezké.“ „Kdybys aspoň dodával: jsou-li zároveň stejně ctnostné a šlechetného srdce!“ „Ach, jdi mi k šípku se svým šlechetným srdcem a se svou ctností. Je viděti, žes nebyl skutečně ještě nikdy zamilován, jinak bys věděl, že na těchto vlastnostech při lásce pra, ale pranic nezáleží.“ „Možná, že takovým mužům, jako jsi ty, ale všem snad přece ne... Avšak nechme toho. V tom ohledu se asi nikdy neshodneme.“ „Můžeš míti pravdu,“ chechtal se Augustin, chápaje se jeho ramene, aby se zúčastnil jeho procházky. Dlouho kráčeli bratři němě vedle sebe po břehu a nebylo slyšeti než skřípáni písku pod jejich kroky a tiché šplouchání vln o něj se odrážejících. Tomáš měl hlavu vztyčenou k nebi, na němž se byla oblaková vrstva znenáhla rozptýlila a jedna krásná hvězda za druhou volně objevila. „Víš-li pak,“ promluvil k bratru náhle, „že si vedle tebe připomínám častěji a častěji staré pověsti o tom někdejším na břehu zdejším životě. Zde kolem naší nádrže u těch starých vrb stály chýžky pracovitých rybářů, již tam v té staré kapli u svátého Kříže vedle Budinských mívali svoje služby boží a kolem ní na tom malém hřbitůvku se kladli do matky země k věčnému odpočinku s malým džbánečkem vody vedle hlavy, památkou to na jejich vezdejší zaměstnání. Ale tam dále dole ke Kamennému mostu stály domky rovněž prosté, z nichž však celý den se kouřívalo. Bylyť to lázně, do nichž se táhla celá okolní mládež, kteráž se dala lehkými mravy lazebníků nakaziti, takže ‚boršovští‘ synkové slynuli po celé Praze smutným způsobem svou veselostí. Odpusť mi, Augustine, ale vídám v tobě někdy věrného jich potomka.“ „A kdo stál v čele šrumu toho?“ odvětil mu Augustin chladnokrevně. „Král Václav IV. sám. Nemůžeš to zapříti, neb obraz tam na královských lázních vedle vodárny představuje jej dosud, kterak v hávu svém královském s lazební služkou Zuzanou přes Vltavu ve člunu prchá, nemýlím-li se, tož před rozlícenými Pražany, kteří, nevím proč, jej chtěli vsaditi, neb již měli kdesi vsazeného. Nepoznáváš, že i jemu bylo jedno: šlechtična či podruhyně, jen když se mu líbila?“ „A podpis pod oním obrazem nikdy ti do očí nebil, nikdy jsi na něm nečetl řádky: ‚Dalať Zuzana králi svobodu, nikoli však mír a poklid národu?‘ Bohužel, že tomu bylo tak. Kdyby byl tento král jinak smýšlel a jinak cítil, nebylo by nikdy přišlo k zmatkům tak krutým za panování a po smrti jeho. Vznešenou myslí, čistým srdcem byl by dal všemu zcela jiný směr.“ „Nechť je to tak či tak,“ stál Augustin na svém, nemůže přece nikdy hanbou býti, kráčíme-li v šlépějích osob korunovaných. – Ale poslyš, Tomáši, teď právě mi na mysl vstupuje, kterak ty asi na takové kejkle, jsou ženitby a vdavky, hledíš?“ „Nevidím v nich pražádné kejkle.“ „Hm, hm, co tedy?“ „Nejvážnější věc pod sluncem.“ „Jdi, jdi, nenapaluj!“ „Když chceš věděti moje smýšlení, a snad bude dobře, povím-li ti je zevrubně, tak tedy slyš a věz, že znám jen jediného boha, jedinou pravdu a… že budu znáti jedinou jen ženu, tu, již si zamiluji, stane-li se tak někdy, což arci předvídati nelze.“ „Jak to pravils? Opakuj mi ještě jednou tuhle svou latinu!“ „Že v pravdě vidím jedinou cestu k jedinému bohu a v ženě – celý ten vezdejší svět.“  Augustin stanul. Chápal patrně bratra pořád méně, ale zato jej jeho vzlet pořád více a více uchvacoval. „Ano, v jediné ženě celý svět,“ opakoval Tomáš s blouznivým pohledem k obloze, na níž se teď třpytily nejen jednotlivé hvězdy, nýbrž celé roje říší těch zářivých, smrtelníkům nepřístupných, kam se dávali na perutích nadšené obraznosti odedávna tak rádi zanášeti. „Rozkvétá šlechetná žena zde na té spanilé zemi jako lilie polní, blažíc zrak a těšíc srdce mužovo. Vzácnému vínu se rovná uzrávajíc a posilňujíc jej pak v těžkostech života toho. Něžnou svou rukou odchovává mu drahé děti, v nichž žije duch jeho dále a dále, v nichž prodlévá ještě, když popel jeho dávno do všech úhlů světa rozmetán. Chrání stáří jeho svou péčí a osla- zuje mu smrt vědomím, že bude odpočívati vedle něho, společně že vstanou z mrtvých, aby nesmrtelnost se stala údělem jejich.“ Augustin vrtěl ještě dlouho hlavou, když bratr dávno již byl dokončil, dávno již mlčel, zíraje stále ještě s rukama křížem přes prsa přeloženýma k tomu velebnému, bezměrnému nad sebou stropu. „Jen mi přece pověz, proč jsi se nechtěl státi panem páterem?“ konečně na bratrovi zvěděti dychtil. „Máš z toho věru hřích, Tomáši. Z tebe by byl býval kazatel, na kterého by byli lidé po celé věky pamatovali jako na toho betlémského. Je mi z toho až horko, co od tebe jsem slyšel, třeba jsem tomu přece jen tak zcela nerozuměl, a čemu jsem rozuměl, v tom s tebou souhlasili bych nemohl. Máš dar řeči a toho je věčná škoda, že zanikne, aniž koho povznesl a přesvědčil. Ač nejsem právě pro kázání zaujat a žádné od začátku do konce ještě jsem nevysechl, u tebe bych udělal přece jen výjimku, třeba bych nehodlal dáti se tebou na tvou víru obrátiti.“ Tomáš pokrčil ramenoma. „Má ovšem stav duchovní svůj veliký význam, svou nepopíratelnou důležitost,“ děl zamyšleně. „Kněz se muže svému bližnímu státi nad každého jiného člověka užitečným, pravým přítelem, povolaným vůdcem, ba někdy až strážným andělem. Ale lekal jsem se hranic stavu toho, hranic to neúprosných, nepřekročitelných, za nimiž zaniká každá volnost, kdež musí odumříti i vlastni svědomí.” „Není-li pravda, těmhle pěkným myšlenkám a řečem jsi se naučil z knih a spisů, které máš v našich hambalkách uschované, viď“ tázal se ho Augustin s dobrosrdečnou potutelnostlí. „Vždyť jsme bratři, a kde bv se bylo v takové hojnosti vzalo v tobě, o čem není stopy ve mně? Ale neboj se, já se jich nedotknu, nechť je máš odkudkoli, a také jiným o nich nepovím. Musím se vždycky smáti, když po domě tě hledají a někdy až sem na břeh k samé Vltavě za tebou se vydávají, co ty zatím vězíš nahoře v nejhořejší špičce naší lomenice mezi výry, kavkami a netopýry v těch svých breviáších. Někdy mne to sice mrzí, že i přede mnou je skrýváš, ale netrvá to nikdy dlouho, vždyť víš, jaký jsem. Za žádný svět bych však panímamince o tvých pokladech nepověděl. Vím, že by okamžitě fráteru Serafínovi vše vyzradila a ten že by ti je zajisté pobral. Inu, uvidíme, kdo se svými náhledy lépe pochodí: ty nebo já, totiž kdo bude z nás na světě tom šťastnější. Ale co to? Na zámecké věži bije již jedna, pojď, brachu, pojď, abychom se dostali do postele!“ „Nepůjdu s tebou,“ Tomáš úsečně mu odpověděl. „Musím ještě tu a tam se podívati, zdali zde vše v pořádku. Ještě jsem nebyl u nádrže, oheň tam jaksi zhasíná, nejspíše zapomněl hlídač přikládati a snad vedle něho nadobro usnul, neb kdo ví, kam upláchl.“ Augustin odebral se tedy sám domů. Ale Tomáš se nešel pranikam přesvědčit, zdali tam panuje žádoucí pořádek. Nechal bratra odejiti, procházeje se znova po celé délce břehu s pohledem stále na nebe, hvězdnou rosou pokropené, upřeným. Pro něho by byl mohl dnes nějaký noční škůdce celé košatky vyloviti a odnésti, on by o tom nebyl zvěděl. Podivné rozechvění se ho bylo zmocnilo mezi hovorem s bratrem. Bylo mu jako vojínovi před velikou bitvou, jako cestovateli v dalekých krajinách, před nímž se má náhle objeviti země zaslíbena?  Že země zaslíbená? Měltě jí dobýti v boji tom, jehož že dnes předvečer, náhle se mu zdálo? Nebyl Tomáš ovšem s to najiti žádoucí k otázkám těm odpovědi. Ale přece se stále k nim vracel, nemoha přemoci a utlumiti v sobě dosud mu nepovědomý tajemný při nich nepokoj. Panímaminka, dostavivši se toto láno časněji než obyčejně na košatí, jelikož chtěla na své černé tabulce cosi sčítati, dokud měla k tomu již jej tam nalezla. Podivila se tomu, ale myslela, že si přivstal jen tak náhodou. Neměla tušeni, že tu strávil celou noc. Osvědčil se pan páter kvardián tak znamenitým námluvčím, že první masopustní neděli došlo skutečně k svatbě Augustinově s Františkou Drozdovou. Při příležitosti té převzal Bursa starší obchod a dům do své správy. Z panímaminky se stala tedy kapitalistka k nekonečné radosti její dcery Nanynky či Annetty. Již se nenaskytovala žádná překážka, aby nebyla velebnou matkou kandidována do vyšších společností, k nimž bývaly dospělé svěřenkyně kláštera jeho příznivkyněmi v době masopustní letos zvláště často pozvány. Stáloť jí to teď, kdy již nebyla dcerou „rybářky, která svoje zboží každému pod šírým nebem prodávala“, veliké přemáhání, dostaviti se na bratrovu svatbu, svatbu to venkovskou. Ale nebylo jí pomoci. Matka velela tenkráte proti obyčeji zcela určitě, a dceruška cítila povinnost vyhověti jí, když jí sama udělala tolik k vůli. Tomáš předstíraje, že jest za nepřítomnosti ostatních jeho dozor nad závodem nezbytný, taktéž se zdráhal účastniti se sňatku bratrova. Avšak jemu udělila panímaminka po krátkém jen rozmýšlení k tomu dovolení, připomínajíc si celou řadu loupeží a krádeží za podobných příležitostí směle osnovaných a provedených. Vlastně se jí samé ze známých příčin také tuze na svatbu nechtělo, a jen jistota, že přezáří celé bohaté příbuzenstvo nevěstino svými a dceřinými skvosty a drahými šaty, poněkud ji smiřovala s nutností: sama si dojeti pro svou následovnici v říši, v níž dosud neobmezeně vládla, sama si přivézti pod vlastní střechu soupeřku. I nařizovala tedy paní Bursová den před slavností Matěji nikoli v nejlepší míře, aby s pánem bohem zapřahal. Ještě nikdy ji starý sluha ta nerad neuposlechl jako dnes. Již věděl, jak totiž se domníval, proč tehdáž zrána právě o sv. Martině panímaminka za třicet let ponejprv jeho pozdrav přeslchla. Chtěltě páter kvardián pana Augustina oženiti, a ona pro to nebyla. On, Matěj, také pro to nebyl, neb co měl teď na panímamince, to věděl, a co mělo po ní přijíti, to ovšem nevěděl. Lepšího sotva, vždyť nevěstu o námluvách ani nezahlédl. Konečné oznámil, že je připraven, ale trvalo to ještě dobrou hodinu, než mohl prásknouti do koní, leč tenkráte tím vinen nebyl. Byly mu totiž služky snesly takové množství škatulí, jež měly býti umístěny do kočáru, na kočár a po případě i pod kočár, nařizujíce mu při tom co nejdůtklivěji, aby nepřišlo nic k úrazu, či nedejž bůh, dokonce k ztracení, že nevěděl všechen zpitomělý, kde mu hlava stojí a kterak úlohu naň vloženou přec jen provede. Tomáš byl svoje příbuzné doprovodil až do průjezdu, pomáhaje jim v přeplněném kočáře se umístiti, což nebylo nikterakž menším uměním, než jaké předtím byl dokázal Matěj. S podivným citem patřil na kočár, když se hnul kupředu, neb pravil si při tom v duchu, že až se pod starý ten krov zase vrátí, přibude rodině jeho o jednoho důležitého člena více, a tázal se opět tesklivě, bude-li to k blahu domu toho a především k blahu osoby té, jež do něho přibude? Tři dni byly stanoveny přiměřené oslavě veselky Augustinovy a po celé tyto tři dni nešla mu tato myšlenka z mysli. Stávala se vůbec hlava jeho v poslední době náramně setrvačnou, co se týkalo zachování jistých dojmův a obrazů, které se v ní teď zakmitly, vada to, na niž si nemohl jindy stěžovati, jsa spíše obtěžován jich stálými proměnami a neúnavným vířením. Augustin mu byl svěřil klíče k novému bytu svému, kamž měli řemeslníci dodati ještě některé předměty, s jichž zhotovením se byli přes čas obmeškali. Byltě byt ten obrácen k vodě a jen protější ohradou od ní oddělen. Vltava se usmívala do oken jeho všemi svými půvaby. „Jak by se jí zde nelíbilo?“ pravíval si Tomáš, přihlížeje sám velmi horlivě k tomu, aby každá věc se dostala řádně na svoje místo, a kochaje se při tom v pohledu na řeku. „Kdyby se jí zde dělo vše proti mysli, jediné kouknutí některým tím oknem ji musí se vsím zase smířiti.“ Ale když Vltavu před sebou již neviděl se lesknouti, procházeje se zkoumavě po ostatních částích starého pošmurného domu, v němž byla jedna od druhé vždy železnou, velice dovedně prolamovanou mříží uzavřena, tož se proň vše posypalo jako popelem, a budoucí osud jeho švakrové v jeho zdích padl na něho jako můra, třeba si ji představoval sebevšednější a mělčí. Jak asi snese lehkomyslnost manželovu, z níž se aspoň pro tu chvíli vyhojiti nehodlal? Jak jeho k ní lhostejnost, nepodaří-li se jí nějakým kouzlem jej uchvátiti a srdce jeho se zmocniti, k čemuž zase ona podle všeho neměla dost málo chuti? Kterak se vpraví do umíněné nepřízně své tchýně, jež asi nikdy jí neodpustí, že byla přec jen nucena jí ustoupiti? Kterak snese pitvornou domýšlivost své dětinské švakrové, jež se patrně považovala za tvora vyššího řádu, co měla teď jistotu, že získá nápadníka „oficíra“? I zastesklo se Tomáši při rozjímání tom v té míře, že se nemohl návratu svatebníků ani dočkati. Doufal, že jakmile zabočí vše určitě do kolejí nového pořádku, i jeho obavy a pochybnosti se utiší, zůstávajíce již bez potravy, a že se vrátí zajisté zase mír a poklid do jeho tak záhadně rozrušeného nitra. Ale proti všemu očekávání nepřijeli svatebčané z veselky v určitý čas. Dařilo se jim asi co nejlépe. Přidali si ještě dva dny, a Tomáš byl teď znova rád, že se nedal přemluviti, aby s nimi jel. Přál všem, že se bavili, což by se nebylo mohlo po tak dlouhou dobu díti, kdyby nebyli věděli, že je dům v každém ohledu opatřen a že jim lze beze vší starosti proudu veselosti se oddati. – Konečně zadrnčel kočár povědomým svým rachotem opět úzkou Pobřežní uličkou, konečně se zase v ní rozléhalo hlučné Matějovo „hot“ „čehý“ a „ouha“, konečně se dokolébala jeho archa Noemova nejen s celým houfem svých škatulí, nýbrž ještě s novým břemenem košů zase k průjezdu domácímu, kdež nikoli bez odporu se dala pohltiti jeho stíny. Konečně tu tedy byli – byla tu i ona! Tomáš si byl umínil, že uvítá mladý pár na prahu domu. Ale jak se k tomu chystal, již mu zase selhala jeho odvaha, a on se skryl. Cítil nutnost připraviti se na shledání a poznání mu nastávající, by nikdo neměl proč jeho rozčilení se podiviti. Ale opatrnost ta ukázala se velmi zbytečnou, vše se odbylo tak rychle mezi ním a rodinou, i tou novou příchozí teď k ní náležející, vše tak neslavnostně, ba praobyčejně, že se až do té duše zastyděl za všecky předešlé svoje nesnáze. Byloť se již dříve ujednalo, že dokud Nanynka či Annetka bude míti klášterního opatření zapotřebí, zůstane v domě vše při starém, to jest, že se bude společně hospodařiti, aby panímamince nebylo bez pomocnic o domácnost vlastní se starati. Pokryl se tedy jako obyčejně stůl k večeři v jídelně, jenže se na něm dnes večer vyskytlo o talíř a příbor více. Tomáš, vstoupiv do starožitné jizby, nebyl nikým pozorován, ač tam byla rodina již přítomna krom sestry, která se opět do kláštera odebrala. Panímaminka stala v slabě osvětleném jejím pozadí před několika ohromnými koši koláčů, které se byly zajisté jen působením jakéhosi zázraku ještě mezi vším ostatním v arše umístily. Veškerá domácí čeládka v úctyplném očekáváni kolem ní se kupila. I poznával, že panímaminka rozdává mezi ni velmi blahosklonně výslužku ze svatby. Nevrlost její před odjezdem byla patrně ustoupila příjemnějšímu rozložení mysli, a to z mnohých ohledů. Hlavní ovšem asi byl, že ji nepřestali lidé titulovati „panímaminko“, oslovujíce její nevěstu „mladá paní“. Nedošlo tedy u ní k osudnému pojmenování „stará paní“, a již se dalo téměř s jistotou předvídati, že se neujme. Zároveň byla ještě všecka omámena dojmem, jejž při svatbě skutečně učinila, a právě v této chvíli zvláště pochlebovaná, že jí snacha, jako by se to samo rozumělo, podělování služebných ponechává, velice příznivé to znamení do budoucnosti. Podle jejího si počínání byl by si zajisté každý nezasvěcenec pomyslil, že koláče jí rozdávané se pekly z její mouky a v její peci. Vedle matky jeho stála postava mu neznámá, patrně mladistvá, vzácného souměru, odvrácená ode dveří, podávajíc jí skromně, po čem právě dosahovala, při čemž připomínal její posuněk určitost a pravidelnost, ale taktéž topornost stroje. Byla to nejspíše očekávaná. Podobalo se, že nemá při tom skutečně jiné účasti než býti k ruce své tchýni a že to jest i ní zcela v pořádku, že si tato přiosobuje úkol jí samé náležející. Bylo to ale možná? Stála to skutečně Augustinova mladá žena vedle tchýně své, zaměstnávajíc se tak lhostejně ve významuplné chvíli, kdy po prvé překročila práh nového domova, nejevíc nejmenší zvědavosti jej blíže seznati a v něm se poohlédnouti? Či byla to snad jakási dívka z příbuzenstva, již si byla panímaminka z venku přivezla k obsluze své? Trvalo to dlouho, než se nasytila panímaminka dělati na útraty své nevěsty svátého Mikuláše. Konečně však přece opustila koše, aby se přiblížila stolu, na který se postavoval zase jiný druh výslužky pro rodinu samu určené. Augustin sám si vzal na starost rovnati na bezčetné mísy s výběrem a vkusem pravého labužníka pečené bažanty, kapouny, tetřevy, dorty, ssedliny atd., schválně připravené, aby si na nich rodina Bursová dnešní večer v Praze pochutnala. Panímaminka pohlížela na vše s týmž výrazem jako před chvílí na koláče, totiž jako by to byla ona, která bude rodinu svou všemi těmi lahůdkami velkomyslně častovati, a s přízvukem vědomi tomu zcela přizpůsobeným volala od stolu vábivé obsazeného a jasně osvětleného do přitemnělé hloubky jizby, sedajíc při tom první a na první při něm místo: „Pojďte, paní dcero, také k večeři!“ Byla to tedy přec jen Františka... a takovým způsobem byla zvána, aby po prvé přisedla k vlastnímu svému stolu? Tomáš byl popuzen nešetrností své matky, že by byl na Františku, nechť byla jakákoli, rád zavolal, aby se tvářila, jako by slov těch chladných nebyla ani zaslechla, váhajíc tak dlouho, až by byla jiným způsobem k večeři vyzvána bývala, totiž, až by ji byli bud tchýně neb manžel laskavě k místu jejímu doprovodili s několika srdečnými u slovy. Ale Františka zanechala košů, kteréž urovnávala, okamžitě s touže lhostejností, jíž byla při nich posluhovala, ubírajíc se k sedadlu, které jí tchýně zběžně vedle sebe vykazovala. Bylo na ní znáti, nejen že se naučila poslouchati, ale že to umí dosud. Tu teprve si vzpomněl Augustin na to, co se již dávno státi mělo se zdálo panímamince asi prazbytečné. „Tohle je Františka,“ pravil k bratrovi, „a zde náš Tomáš,“ zase navzájem jí uváděl bratra.	 Tomášem to znova trhlo. Ted najisto očekával se strany nové švakrové jakési uražené či lítostivé slovíčko; leč zůstala i tenkráte zcela klidnou. Možná, že si ani nepovšimla, že ho byl Augustin nazval „naším“ a k jejímu jménu že byl opomenul přidati „moje“. Či byla tak málo nejvšednější laskavosti uvyklá, že se jí bezohlednost manželova nedotkla? Ale tím hlouběji se dotkla Tomáše. Zvítěziv náhle nad veškerou svou obyčejnou zdrženlivostí i nad předsudkem, který se jal střídavě se soustrastí proti ní v něm zmáhati, učinil jí několik kroků v ústrety a podávaje jí ruku, pravil tak vlídně, jak tomu jeho uzavřená povaha a nynější pohnutí dovolovaly: „Srdečně nám buďtež vítána, milá paní švakrová!“ „Děkuji,“ odvětila s touže lhostejností, jíž ji dosud vše konati a přijímati viděl; při tom zavadily chladné její prsty chladně o jeho ruku, nepoloživše se do ní ani na okamžik. Tomáš nebyl uražen, ale opět smutně překvapen, že přívětivost a nepřívětivost patrně stejně na ni působí. Takovou, jak se mu jevila, nebyl si budoucí švakrovou nikdy představoval, ač se její tvář a postava byla často v obraznosti jeho proměnila od té chvíle, co zaslechl první o ní zmínku. Všechen zmaten zasedl vedle bratra ke stolu. Ne, tato žena nebyla s to jej uchvátiti a na jinou cestu přivésti, o tom byl již přesvědčen! Františka si nesedla. Němým posuňkem odmítla služku, která se jala s rozpačitou nemotorností mísy kolem stolu nositi, a sama v úkol ten se uvázala. Prováděla jej tiše, dovedně, ale opět oním nevšímavým, bezduchým způsobem, samohybu tak podobným. Zdálo se při tom, že považuje spíše za úlohu, aby mísy, jež podávala stolujícím, se rychle a dokonale prázdnily, než aby k tomu přispívala, by vhodným s její strany upozorněním obsahu jejich s pravou chutí požili. Tomáš mocně se snažil z neočekávaných těchto dojmů se vzpamatovati, což se mu tak dalece podařilo, že když Františka mu podávala druhou mísu, již se odvážil přímo do tváře se jí podívati. Chtěl se přece zúplua přesvědčiti, že to, co vidí, skutečně vidí a znova v ní se nemýlí jako dosud ve všech svých o ní představách. Ale sotva k ní očí pozvedl, již je zase na talíř před sebe spustil, tona v novém zmatku. Tenkráte měl ovšem proč. Byltě Augustin své mladé choti naprosto křivdil, popisuje, že nenáleží ani mezi ošklivé, ani mezi hezké ženštiny. Františka byla nejen hezká, nýbrž aspoň v jeho očích rozhodně sličná. Že toho bratr neviděl či neuznával, nemělo asi jiné příčiny, než že byly její rysy zkamenělé, pravidelné a výraz jejich tak chmurně netečný, podobalo se, že její rty, ač nejživějším nachem zbarvené, přec nikdy z popudu srdce se nepousmály a že přes její čelo a líce, přibledlostí svou slonovou kost připomínající, nikdy ještě nepřeletěl vřelý pablesk uvnitř pocítěné veselosti. Ještě jednou se plaše pokusil na ni pohlédnouti, již ale nebyl s to zachytiti přímý od ní pohled. Byly oči její téměř zcela zastíněny krátkými hustými kadeřemi, tak temnými jako peruť ptáka, jehož byla soujmenovkvní, nad skráněmi dle tehdejší módy malými zlatými hřebínky připevněnými. Jen málokdy si je s očí odstraňovala, jako by si byla přála viděti ten svět jen závojem. Nezastihl jiného, než že jsou kryty neobyčejně krásně klenutými, avšak poněkud přihnědlými víčky, podobně těm, jež byl viděl na některých obrazech italských madon, jichž tvůrci se tím snažili zvláště vyznačiti vřelou, hlubokou mysl matky Kristovy, jak se byl dočetl. Sama nepromluvila Františka mezi večeří, při níž stále jen sloužila a ani na okamžik si nesedla, ničeho, a nebyla-li k tomu určitě vybídnuta, nikdy do hovoru se nevmísila. Odpověděla-li, stalo se tak úsečně a jednozvučně, a přece se k tomu naskytovala rovněž hojná jak vhodná příležitost. Vždyť se mluvilo stále o svatbě – její to svatbě. Panímaminka si počínala při tom opět, jako by ona a dcera její byly bývaly prvními při slavnosti té osobami, kteréž tedy vším právem všecky zraky jak v kostele, tak při tabuli a plesu k sobě lákaly. Nebyla však jista, co více svatební hosty oslňovalo: zda její perly jako hráchy veliké s tou diamantovou záponou, ten zlatý na dva prsty silný řetěz, jejž měla ještě vedle nich kolem krku ovinutý a na něm zavěšeny hodinky se smaragdovou obrubou, či růžové atlasové šaty dceruščiny a její náušnice až na ramena jí dosahující atd. Jak pohlíželi účastníci slavnosti té na Františku, jaký měla oděv a kterak jí slušel, o to ani jediným nezavadila slovíčkem, a Augustin neuznával za nutné pověděti, kterak aspoň jemu nevěsta se líbila a co na ní bylo hodno uznání a chvály.  Františka se ho také na to netázala a nejevila opět nejmenší připomenutí tom citlivosti. Zdálo se, že považuje tuto nepozornost k její osobě za věc zcela přirozenou. Jaký byl asi dosavadní život její, než k takové ztrnulosti dospěla? Či jí byla snad vrozena? Možná, že byla či nešťastnou vlastností, či ještě nešťastnější vadou její povahy. Tak rozumoval Tomáš, když po ukončené večeři byla stůl vlastnoručně uklidila, aniž byla cosi sama požila, načež konečně se umístila na svoje sedadlo. Trvala na něm se sepjatýma rukama v klíně s pohledem na ně upřeným, klidností, avšak také nepohnutostí sochy, jako by teď ani již neslyšela, co se mluví, jako by jí ani nepříslušelo o to se zajímati, jako by ani si nebyla již vědoma, kde je, a po celou tu dobu nezalétl ani jednou její zrak k manželovi, jenž jí taktéž pohledem svým nehledal, vyprázdňuje sklenku za sklenkou svatebního vína. Byltě to stesk po domovu, který se takto u ní jevil, ač neměla právě příčiny po rodině své zatoužiti? Kde a při čem prodlévala ve svých myšlenkách? O co se otáčely – myslila-li vůbec? Konečně panímaminka velitelsky oznámila, že se jí chce spáti. „Ta nenadělá v domě mnoho hluku; že ne?“ pošeptal Augustin bratrovi, když se rozcházeli, patrně velice výzkumem tím potěšen. „Jen počkej, však ona rozváže, až jen ucítí, že nemá nad sebou macechy,“ pohrozila mu panímaminka, slova ta zachytivši. „Je na ní znáti, že se nemůže do toho ještě vpraviti, že nevidí nad sebou stále metlu. “ Tomáš nepronášel ničeho. Kdyby byl měl zpříma pověděti, co že o své švakrové soudí, byl by se musil přiznati, že je velice sám před sebou zahanben. Tolik starostí, pochybností a obav o ni, a to nejspíše, ba jak teď věci se jevily – zcela zbytečných. „Milý Skoku,“ pravil k svému věrnému soudruhu, který se k němu opět za dveřmi přidružil, aby s ním konal obyčejnou obchůzku na kosatkách, při níž se cítil dnes mladý muž více ještě promrazen vzpomínkou na mrazivost své nové záhadné příbuzné než sněhem, který se sypal na tříšť, jež se počala právě tvořiti na hladině řeky, jako by byla studenost Augustinovy choti až sem působila, i vodu v led proměňujíc, „milý Skoku, byli jsme velmi přenáhleni, když jsme si umiňovali, že se staneme rytíři naší ‚mladé paní‘, když jsme se chodili na byt její dívat a tomu se těšili, že se jí v něm bude líbiti. Nikdy nepocítí potřebu ochrany, jak jsem ji dnes seznal, snad proto, že – necítí vůbec. Nevím dosud ovšem, jestli k svému štěstí či neštěstí. Dobře, že jsme se se svou ochotou před nikým neprohlásili, teď bychom z ní měli jen smích, a kdyby ona dovedla se smáti, což asi tak málo umí jako plakati, tož by se nám zajisté sama vysmála první až navrch hlavy.“ A Tomáš se dal nad klamem svým sám do hlasitého smíchu, jenž se ale tak podivně po pustém břehu rozléhal, že se ani Skokovi smíchem nezdál; zaškulel při něm, aniž se o to pokoušel, aby jako jindy při tak vzácném projevu pánovy veselosti na něj vyskakoval. Tomáš byl rád, že se sníh v chomáčích pořád hustších a hustších sype s černé oblohy. I kdyby byly všecky hvězdy na ní nejjasněji se třpytily, přece by byl věděl, že ta nejspanilejší pro něj zašla. Ponejprv pocítil ve svém srdci zoufalou prázdnotu, teď – teď teprve věděl, jak se byl na to těšil, býti někomu něčím, nabýti jakési mravní životní úlohy, povznášeti bytost zneuznanou, nevinně postrkovanou, mysl stísněnou, srdce trpící. Teď teprv poznával, jak hluboce se byl vžil do naděje té, která se ukázala náhle a nezvratně bublinou, teď teprve si byl vědom, že je v životě tom sám zkrácen, postrčen, osiřen... a teď by se byl nad svým klamem nej raději zase rozplakal. „Ó matko, matko!“ volal v novém záchvatu trpkosti a hoře, „proč jsi mně překazila státi se duchem svým činným, člověkem celým dle schopnosti a touhy mé, proč jsi mne snížila na snílka toho blouznivého, jehož by si každá, i ta nejprostší žena, kdyby ho znala, zajisté zvolila za terč nejpohrdlivějšího výsměchu?!“ Ale panímaminčino proroctví se nevyplňovalo: Františka nerozvazovala. Zůstávala den za dnem tou, jakou se jevila první večer svého příjezdu do nového domova: stále zamlklou, chladnou a ke všemu nevšímavou krom toho, co za svou povinnost považovala, ač ji vždy konala s touže bezduchou neunaveností, jíž pomáhala tenkráte své tchýni při podělování čeládky výslužkou ze své svatby. I při tom trvala, že ponechávala paní mamince vždy a všude nejen první místo, jak ovšem úcta a mrav kázaly, ale vždy i první rozhodné slovo, kdežto přece od té chvíle, co převzal Augustin živnost, přestala býti nejen v ní činnou, nýbrž i zcela neočekávaně si vyzdvihla svůj v ni podíl po manželovi, svěřivši jej panu páteru kvardiánovi k uložení, kteroužto značnou hotovost hradila teď Františka v obchodě svým věnem. Věru, této nevěsty se nemusila báti a proti ní se zbrojiti. Na kosatky se dostavila mladá paní Bursová s onou zkamenělostí, kteráž ji činila tak podobnou ustrojené soše, a již se jala chasa mezi sebou o tom šeptati, že z ní nebude asi nikdy druhá panímaminka. Ale i chasa se v ní mýlila jako její tchýně. Neminul týden, a již tam byla jako doma. Vpravila se do obchodu s takovou obratnosti, že mohl Augustin v pravém smyslu slova na ní oči nechati, tvrdě, že kdyby si jí nebyl sám ze mlýna přivezl, nikdy prý by nebyl uvěřil, že na kosatkách nevyrostla. Nepřestávala přitom na vše, co kolem ní se dělo, tak bez účasti pohlížeti, jako by jí po tom vlastně pranic nebylo, ale kdykoli došlo k činnosti, vždy dokazovala, že má vše až do nejmenší podrobnosti tak v malíku, jako druhdy panímaminka, ba že ji v lecčems ještě předčí, a to zejmena v tom, že vše vyřizuje zcela tiše. Vlastnost tu zvláště vděčně uznávali všichni služební, zvyklí býti k práci pobádáni celým přívalem ostrých od panímaminky slov a taktéž káráni, jak se jí v tom či jiném okamžitě dle přání často velmi neustáleného a proměnlivého nezachovali. Kolovalo brzo v celém sousedství, že udělal Augustin s tou mlynářovou dcerou terno, ale nikomu nevstoupilo na mysl zároveň dodati, že i ona udělala terno s ním. Ač byl pan páter kvardián vždy říkal a doufal, že zmoudří Augustin při hodné ženě, a ač nebylo lze dle veřejného mínění hodnější a přičinlivější si pomysliti, než se mu dostalo, přece zůstával všem lidem a obzvláště jemu a fráteru Serafínovi ku podivu týmž větroplachem, jímž býval na svobodě. Zmizíval večer jako večer, sotva se odebral s paní svou z jídelny rodinné do vlastního bytu, a nikdy se nevracel před půlnocí domů. Starý Matěj, jenž mu při tom vždy po schodech svítíval, někdy schválně u dveří se obmeškal naslouchaje, kterak jej jeho mladá paní vítá. Ale třeba přišel Augustin za bílého rána domů, přece nezaslechl věrný sluha nikdy nejslabšího ohlasu výčitky s její strany neb dokonce snad sporu mezi manžely vypuklého. Vracíval se do maštale, vrtě dle svého zvyku povážlivě hlavou. Dle jeho přesvědčení by takové noční toulání nebyla žádná jiná žena tak bohatá a přitom přec také „pasírná“, neb i dle jeho úsudku nenáležela mladá jeho paní mezi nejhezčí, s touto shovívavostí snesla. Ale často se mu vnucovala otázka, co dělá za té dlouhé nudné nepřítomnosti svého muže. Neviděl ji rád do domu přibýti nevěda, co se z ní vyloupne, ale získala si ho beze slov svým mírným způsobem. Bývalo mu jí někdy tuze líto, že neměla nikoho k sobě, kdo by se jí byl zastal. Rád by tak byl učinil sám, kdyby mu v tom nebyla bránila povinná úcta k pánovi, jejížto meze si netroufal přec jen překročiti, třeba jej znal od dětinství. Nemohl konečně odolati a zeptal se na to tajemně služky. Dlouho se mu nedostalo odpovědi, až mu konečně přec jednou s touže tajností, jíž byla oslovena, svěřila, že stojí mladá paní téměř po celou tu dobu u okna, pohlížejíc k řece, jako by ji tam něco vábilo. Starý Matěj se zalekl, položiv výstražně prst na ústa na znamení, aby se neopovážila o věci té s někým jiným mluviti. Vyčítal si, že sám o tom počal, a mráz jej obešel, kdykoli si v noční době na to vzpomněl, že mladý manžel bloudí z jedné zábavě zasvěcené místnosti k druhé, a žena jeho že stojí v pustém bytě samo jediná, pohlížejíc beze hnutí, bledá, zkřehlá bděním a zimou, se srdcem zajisté plným peluňky, k řece, jejížto zamrzlá hladina před jejími okny ve hvězdném třpytu se rozprostírala jako ubrus běloskvoucí, stříbrem bohatě vyšívaný. „Ano, udělal jsem se svou ženou terno,“ chlubíval se i Augustin rád mezi svými známými, „nechť dělám co dělám, ani nemuká. Inu ovšem, neumí každý vybírati jako já.“ A známí ti, byli-li ženati, opakovali, co od něho slyšeli, svým ženuškám, vyčítajíce jim zároveň, že je tak rády nemají jako Františka svého manžela, jinak že by jim také téže volnosti dopřály. „Kdyby mladá Bursová svého muže upřímně milovala,“ hájily se tyto rozhorleně, „pak by jí zajisté nebylo jedno, sedí-li v hospodě či u ní doma. Rmoutilo by ji to, kdyby se toulal, a snažila by se všemožně udržeti jej vedle sebe, by ho nepřivedli cizí lidé časem bůh vína jaké divné spády. Je snad ta Františka ráda, jde-li jí muž s cesty a s očí. Lásky v té shovívavosti jest zajisté pramálo.“ Tak soudili a mluvili o Františce, kdož ji znali i neznali, mezitím co ona se nestarala o celý svět. Neměla zajisté o tom tušení, žeť osou stálého rozjímání a nekonečných hovorů celého svého okolí, a měla-li, zajisté jí asi málo na tom sešlo. Jen jedna osoba, jí zcela nablízku, nikdy s nikým o ní nemluvila, zrovna jako by pro ni na světě nebyla, ale přitom nikdo o ní s touže napjatostí nepřemítal. Byltě to její nový švakr. Ač si byl bůhvíkolikrát umínil, že na ni již mysliti nebude, že toho nezasluhuje, zkoumal ji Tomáš jako nejzajímavější hádanku, která se mu v životě jeho, arci že velice jednotvárném a na úchvatné záležitosti chudém, vyskytovala, tázaje se, jaké jádro se přec jen v bytosti její skrývá? Každý sklon hlavy její, každý její posuněk potvrzoval jej v tom, co mu bylo o ní již známo, že strávila dětství a mladost bez lásky a radosti, jsouc takto za nešťastnou matku pokutována, že nepoznala nikdy jiného než práci a útlak. V novém jejím domově se poměry ty bohužel nezměnily. Žila zde na témž suchopáru jako pod rodnou střechou. Ale ani jediný z těch pohledů, skrývajících se ve stínu kadeří, nedovolával se dosud soucitu, neohlížel se po útěše, nežaloval, že se jí křivdí. Poslouchalať Františka ve své nynější rodině jako ve své vlastní a podrobovala i zde všemu, čeho se na ní žádalo, a tomu, co se na ni mnohdy velice bezohledně, ba i zbytečně uvalovalo, poněvadž se již vědělo, že se tomu neopře. Myslilať snad ve své nezkušenosti, že to nemůže ani jiné býti, žeť jejím losem doživotní poroba a nesamostatnost, a přijímala ji jako nepřekonatelnou nutnost? Či byly přec jen chvíle, kdy tíhu jejich cítila, pomýšlejíc, kterak by se břemene toho zprostila? Či nebylo se skutečně ještě v mysli její zakmitlo, aby učinila ze své osoby i ona střed svých zájmů jako všichni ostatní lidé? Možná, že se cosi podobného v jejím nitru přece jen pohnulo, když se blížila prahu domu manželova, že doufala vybaviti se zde konečně ze své závislosti dávné. Avšak snad poznala sotva jej překročila, že bude i zde pro ni nejlépe, zůstane-li nadál strojem, jehož se lidé tím méně dotýkají, čím tišeji jim koná svou denní robotu. Možná ale také, že ničeho nemyslila, ocítivši se pod tímto starým krovem, že byla již úplně otupena, nebo byla by se chovala, jak se v onen večer chovala a jak dosud se chovala, kdyby v ní byla ještě krůpěj zdravého, pravého citu? Ovšem schopnosti její byly čilé, ale tím mrtvější zdála se mu její duše, tím mdlejší její srdce u přirovnání s nimi. Ach, jak se horšil nad jejím ponížením, jak se rmoutil, jsa nucen se vyznati, teď že již jen zázrak by byl s to, aby přelomil ta ledová pouta její mysl jímající, vzkřísil její sebevědomí a povznesl ji k přesvědčení, že má v životě tom ještě úlohu jinou, světější a důležitější, než konati slepě vůli jiných, a jiné povinnosti, než pracovati k jejich prospěchu. Ano, jen zázrak mohl nad ní rozhodnouti, ale odkud se měl k ní snésti, kdo jej měl vy konati? Co se mohlo státi popudem k obratu tak rozhodnému, k proměně tak hluboké a dalekosáhlé, jakých si žádalo obrození jejího ducha? Augustin byl ovšem v první řadě povolán, povzbuditi v ní osobní její důstojnost. Ale bylo v něm tolik k tomu dobré vůle a šlechetnosti, a nebyla by se mu stala uvědomělá, přemítavá choť velice nepohodlnou? A panímaminka? Bylo v ní tolik laskavosti, tolik nesobeckosti, aby byla chtěla ve směru tom na ni působiti? I kdyby byla pochopila úlohu svou, zajisté by se byla zdráhala ji vykonati z týchž jako její syn. Těžce to nesl Tomáš, že ani jednou neprojevila před svou snachou libost nad neustáleným chováním jejího manžela, tváříc se, jako by bylo zcela v pořádku, že žije Augustin dosud svým choutkám a nikoli domácím povinnostem. Ani tohoto skrovného zadostučinění jí nedopřála, že nahlíží, jak velice je proti ní v neprávu a žeť s ním za příčinou tou nespokojena. Ale měl on sám právo obviňovati Augustina i matku? Což se srovnalo s jeho ctí bratrskou, jednání Augustinovo stálým mlčením pomíjeti, ničím k tomu nepřispěti, by nahlédl, kterak třeba se zachovati, chtěl-li si zasloužiti jména řádného muže, poctivého občana? „Věc, o kterou se jedná, stojí přec jen za pokus,“ rozhodl se konečně. „Ty dnes zase odcházíš?“ tázal se bratra, když tento již asi po třetí se vzdaloval mezi večeří, vymlouvaje se na příjezd několika starých přátel z venkova, jenž se oslavoval v kruhu bývalých soudruhů ve vyhlášené vinárně. Augustin se zarazil. Cítil, že to je více než otázka, že v slovech těch výtka. „Co se tážeš?“ nuceně se pousmál. „Stýská se ti snad po mně, odejdu-li?“ Ale Tomáši se nechtělo do žertu, k němuž jej bratr vybízel. „Mně ovšem se nestýská,“ odvětil důrazně, „ale není nikterakž nemožné, že by se po tobě nestýskalo – někomu jinému.“ Augustin se znova zarazil. Věděl, že jsou jeho potulky i bratrovi i matce dávno proti mysli. Tušil, že dojde asi jednou přec jen k jakési nemilé o nich zmínce. Ale nenadál se, že se stane tak již teď, kdy se ještě nebyl na tom ustálil, co na ni odpoví. „Zdali snad myslíš, že se stýská Františce…“ nemotorně se počal vymlouvati, ale nedořekl. „Mně se nestýská,“ vyznávala se mladá paní rovněž neočekávaně jak suše, ale při tom ponejprv, co si toho byl Tomáš vědom, naň se podívala. Byl to pohled dlouhý, údivuplný. Tomáš se zachvěl. Teď již věděl, jaké má oči, že jsou tak tmavolesklé, hluboké, jako když pohlédne člověk ke dnu Vltavy. Postavila se slovy svými přece zcela určitě na stranu mužovu, každou poznámku o jeho odchodu tím aspoň pro tu chvíli přetínajíc, ale Augustinovi dnes najednou poddajností tou nevyhovovala. Cítil, mnoho-li v ní je chladnosti a netečnosti k jeho osobě, a pokořovala jej ponejprv, pomyslil-li si, že matka i bratr vycítí z ní totéž. Jen on měl právo dáti i najevo, že se oženil, jsa k tomu poměry puzen, a nikterak láskou – ona však nikoli! „Rád bych přece jen věděl, proč jsi si mne vzala?“ splynulo mu v náhlém záchvatu rozhořčenosti zrádně se rtů, než se toho nadál, a byl by v té chvíli bůhvíco za to dal, kdyby nebyl tak bezděčně odhalil, co se děje v jeho nitru. Ale již mu nebylo pomoci. Co řekl, to řekl. Nemohl to z myslí přítomných smazati. Františka sklonila hlavu tak hluboce ke svým rukám v klíně spjatým, že jí kadeře zúplna oči zakryly, a Augustin se snažil učiniti z otázky SVé šprým, což se mu však zase dařiti nechtělo, neb tak neobratně jako předtím dodal: „Ale k čemu se tě vlastně tážu, vždyť přece mohu věděti, co mi asi odpovíš. Neříká se nadarmo: ‚Upejpá se jako selská nevěsta‘ Tys dosud taková nevěsta z vesnice, která myslí, že to hezkou věcí, upejpá-li se i před vlastním mužem a dělá-li, jako by jí na něm nezáleželo.“ Františka sklonila hlavu ještě hlouběji. Málem se již čelem rukou svých dotýkala. Mohlť Augustin jíti, zajisté by ho nebyl Tomáš již zdržoval, vida, jak nemilý výstup zavinil, a to, jak poznával, bez výsledku. Ale Augustin si najednou přál, aby záležitost jeho nočních chůzí byla dnes jednou provždy vyřízena, a především si přál, vidí-li jiní na něm vady, dokázati jim, že je má jeho žena také a že není divu, necítí-li se volným v její společnosti a vyhledává-li někdy jinou. „Ano, ano, holenku,“ znova se ujal slova, leč teď již nikterak trpce a vášnivě, nýbrž s úlisnou vypočítavostí, „jsem jist, že tě lidé překlepávají pro tvoje venkovské obyčeje až běda, a to mně přece nemůže býti jedno. Nesmíš již déle zapomínati, že jsi teď v Praze. Chceš-li, abych u tebe seděl jako jiní muži u svých žen, musíš si mnoho odvyknouti. Vždyť na nikoho ani nekoukneš, nechť je to známý či cizí, k nikomu sama ze sebe nepromluvíš, nechť je to nejlepší náš zákazník, ba i pokrevní přítel. Což nesedáváš i mezi námi, jako kdybys byla z dubového dřeva roubená? Jen v jediné chvíli býváš jiná, a to kdy by se toho člověk nejméně nadál – koukneš-li na řeku. Na tu se díváš jako očarovaná, a dokud člověk na tebe nekřikne, také od ní očí neodtrhneš, jako by ti byla to nejmilejší na světě.“ Františka pozdvihla hlavu, a ponejprv, co v domě tom meškala, viděl teď Tomáš, že tvář její cosi přeletělo, co úsměvu se podobalo a co se zaskvělo na její tváři jako pel růže právě rozvité. V tom okamžiku musil každý doznati, i její muž, že je krásná. „Uhodls,“ přisvědčila mu. „Co že jsem uhodl?“ Že je mi Vltava to nejmilejší na světě,“ vyznávala se mladá žena s tklivostí, jíž nebyl Tomáš dosud na ní poznal. Augustin vybouchl v smích. „Krásná to zpověď. Již se začínáš, jak vidím, spravovati podle mé rady“ vyčítal jí zpola zase pohněván její přímostí, zpola potěšen, že mluví, jak toho měl právě teď potřebí. „Vždyť pohlížím-li na Vltavu, jako bych se zahleděla…“ „Dále, dále!“ „Jako bych se zahleděla do tváře své nebožky matky. Nemáš tedy proč na mne za tou příčinou se hněvati.“ „Já se hněvati!“ zvolal Augustin znova se snaže, aby nebylo na něm znáti, kterak jej opět rozzlobila. „Já se na tebe ani hněvati nemohu. Vždyť jsem přece hned věděl, jak jsem ponejprv na tě koukl, jak to s tebou dopadá. Kdybych nebyl zároveň poznal, žes rovněž tak nezkažená jak dětinská, což bych si tě byl z mlýna sem přivezl? Ty tedy však nehodláš dle všeho nabyti lepšího rozumu?“ Ona pokrčila smutně ramenoma. „Když jsem slyšela od služebných, že vlastní matky nemám, že mi ji vzala Vltava, myslila jsem si, že bydlí v řece, a bylo mi, když se třpytilo slunce v jejích vlnách, že na mne pohlíží, a když zašuměly, že ke mně hovoří. Naučila jsem se jí rozuměti a mluvívala jsem k ní jako ona ke mně.“ Teď se smála i panímaminka, až se ohýbala, venkovské prostotě své paní nevěsty. „Myslil jsem, že uslyším cosi moudřejšího na domluvu svou. K čemu mi tohle povídáš?“ „Vždyť jsi se mne ptal, proč jsem si tě vzala?“ „Co mají tvoje vdavky s tím vším společného?“ Zase dlouhou chvíli se rozmýšlela, než odpověděla, ale již nebylo měkkosti ni v jejím hlase ni v jejím posuňku. „Otec mi pravíval,” pokračovala již zase tak jednotvárně, jak jindy mluvívala, „že jakmile se sestry moje z kláštera vrátí, mne provdá, poněvadž není pro nás všecky v našem domě místa. Nedělala jsem si z toho nic, že musím mezi cizí lidi, ale přece se se mnou zatočila vždy hlava, když o tom začal, neb nechápala jsem, jak mi bude jinde žiti bez naší domácí řeky.“ Již nebylo na Františce znáti nejmenšího dojatí. Mluvila tak odměřeně, jako tázavala-li se při jídle, zdali si přeje někdo ještě více omáčky. Ale přesto ji poslouchali přítomní teď se stejnou pozorností. Všichni byli dychtivi poznati aspoň malý zlomek té její záhadné duše. Po delší pomlčce jala se dále vypravovati: „Jednou mi otec řekl: ‚Právě jsem připlul na naší pramici z Prahy. Byl jsem tam, abych se podíval na rybáře, kterého ti vyhlídl páter kvardián za ženicha. Doplavil jsem se právě až k jeho košatkám, to jest k prahu jeho domu. On se k nám chystá také, abys mohla se na něho podívati.‘ Já na to ihned: ‚Jestli má ten rybář svůj dům na téže vodě, která žene náš mlýn, vezmu si jej, aniž by sem musil přijíti, abych se naň podívala. Vezmu si ho a bude se mi zdáti, jako by mne matka vlastní rukou k němu zaváděla. Nebude mi třeba od ní se odloučiti, nýbrž jako zde budeme i tam k sobě mluviti. Jiného lepšího si na světě tom nepřeji.“  „Nuže, tu to máte,“ obrátil se Augustin k matce a bratrovi. „Nevím, kterému muži by se líbilo poslouchati podobné bájky. Doufám, že se mne již nikdy nikdo z vás tázati nebude, proč večer z domu odcházím Snad to teď již přec jen víte a nepřijdete mi se žádnou proti tomu námitkou dříve, dokud Františka na svoje nesmysly nezapomene a do jiných myšlenek se nedostane.“ A Augustin nadobro spokojen, že se vše k jeho prospěchu obrátilo i rozřešilo a že teď jaksi oprávněn k dalším nočním svým výletům, spěchal co nejrychleji z jídelny, vyslovuje při tom obavu, že nejspíše zameškal hodinu, určenou k zahájení oné přátelské zábavy. Jiného dojmu rozmluva ta patrně v něm již nezůstavila. I panímaminka byla dosti spokojena, že vzal hovor ten takový obrat, jímž nabyla nepopiratelně znova, a to na dlouho, značnou nad nevěstou svou převahu. Ted měla aspoň před ní omluvu, proč se počínání Augustinovu dosud dosti nevzpírala, vyčítala-li jí to v duchu svém skutečně. Vždyť vyšlo zcela určitě najevo, že nebyla s to dokázati, co byla ona sama u svého manžela tak skvělým způsobem dokázala, totiž upoutati jej vedle sebe svými rozumnými hovory, moudrými návrhy a příjemnými způsoby, že si ani na hostinec a přátely nikdy nevzpomněl. „Musí míti, milá dcero, Augustin více ještě trpělivosti s vámi, než jsem se dosud domnívala,“ s pokryteckou litostí Františce vyčítala. „Co jste mu zde před námi řekla, nesnesl by žádný jiný muž tak lhostejně jako on, neb žádný zajisté by vás neomluvil, že jste proto tak dětinská a prostořeká, poněvadž nikdy jiného jste nepoznala než vaši náves. Urazila jste však nejen jeho, nýbrž celou naši rodinu, když jste vypravovala, co vás mezi nás přivedlo: láska totiž k řece a nikoli k ženichovi. Já vím ovšem, co o tom si pomysliti a co i on si pomyslil, a že jste jiného nechtěla než jen tak jej poškádliti, aby o vás více dbal, ale popadla jste to holenku za nepravý cíp. I já vás prosím jako on, abyste přec jen již jednou uvážila a stále nezapomínala, že nejste již žádnou vesnickou holčičkou, nýbrž manželkou pražského měšťana, a přestala nám všem konečně dělati svou nejapností ostudu.“ Již chtěl Tomáš panímaminčino kázání prudce přerušiti, vtom však zachytil jakýsi vlhký třpyt v tajemných očích své švakrové. Tušil v něm mocně zadrženou slzu, jí vylákanou snad upomínkou na matku, snad upomínkou na matku, snad i zahanbením. Leč neskanula jí po líci, zdržena nejspíše pýchou. Neb v něm ztuhla opět mrazem staré lhostejnosti? Ale žhavě padla na srdce Tomášovo. Pocítil palčivou výčitku, že chtěje ženě bratra svého prospěti, jen jí ublížil. Kdy se konečně vzdá té nešťastné touhy státi se mermomocí jejím obráncem? Jak si jen mohl sliti, že se dá v jeho domě cosi rozumným slovem změniti? Což nevěděl, zeť Augustin pravý panímaminčin syn, že jako ona nikdy s toho, co si jednou vzal do hlavy? Ale brzo se přestal obsypávati podobnými výčitkami. Ovšem, spáchal chybu, dopustil se veliké viny. Byl příčinou rány, která byla Františce jemu na očích zasazena, a on nesměl napřáhnouti zbraň k jejímu obhájení. Ale přitom se dodělal oblažující jistoty, že jest hodna jeho soustrasti, že zasluhuje jeho účasti, že u ní není nikterak pramen citu zasypán, nýbrž že se mocně vlní zpod té ledové kůry, kteráž jej zakrývala každému cizímu zraku, že koluje v té mrtvé její podobě přec jen lidská vřelá krev, dospěl k neocenitelnému, nezvratnému přesvědčení, kteréž jej téměř opojovalo, že jí je Vltava tím, čím je jemu samému. „Ó ty naše jediná přítelkyně, jediná těšitelko!“ zvolal na své dnešní noční obchůzce na břehu jejím, rozprostíraje ramena proti ní tak toužebně, jako by jí byl chtěl klesnouti v náruč. S	podivením hleděli rybářští na pana Tomáše. Jindy mu bývalo pra- jedno, nechť leželo na břehu to zde, ono jinde. Přihlížel jen k tomu, aby se nic neztratilo a nezkazilo. Ale najednou mu tam nebyla téměř žádná věc vhod. Sotva kolem svátého Matěje poslední kalné kry ledové odplavaly a rozvodněná řeka přestala břehy zalévati, již se jal vše přerovnávat a měnit i to, co mělo na košatkách Bursových od nepamětných dob stálé svoje místo. Vždy bylo na něm znáti, jak má tu řadu vrb právě na pokraji Vltavy oblíbenu, že nikde jinde tak rád a tak dlouho se neobmeškává, jako právě kolem nich; ale že by je měl v takové lásce, přece by si nebyl nikdo pomyslil. Všecky hranice dříví a trámů, všecky stohy prken, odštěpků a šindelů, které bývaly tam vždy hojně v zásobě, poručil z ničeho nic odtamtud odkliditi. Vypověděl je daleko až za rybářský domek, do něhož dal ukrýti všecky ty tyče, sítě, kotouče lan, vesla a staré loďky, které střídavě kolem něho po celý rok se povalovaly, aniž by do té doby byl kdosi proti tomu něčeho namítal. „Pryč mi s očí s tímto previtem, ať ho tu již nikdy nevidím! Slyšíte?“ velel pan Tomáš, a všichni, jichž se týkalo, se podivili, že si vzpomněl na takové ostré slovo, které jindy nemíval v obyčeji, ba které ještě nebyl nikdo od něho zaslechl. Býval do té doby vždy tak mírný a shovívavý, a najednou se takto pro věc, která ani nestála za řeč, rozhorlil a vše by byl chtěl mocně od kořene předělati a zjinačiti. Jevil i patrnou chuť celý rybářský domek odstraniti a bůhvíkam z blízkosti vrb vypověděti. Ale to se přece jen nedalo provésti. Byl právě na tom místě, kde stál, velice potřebný. I pomohl si tedy tím, že nasázel kolkolem něho plno květin, a již bylo viděti, že je potáhne po jeho starých stěnách vzhůru až na samou střechu, aby nebylo znáti, jak je zčernalý a zvětralý. Vchod jeho dosud k vrbám obrácený kázal přeložiti v opačnou stranu, zajisté jen proto, aby pod nimi dlící nebyl obtěžován, měl-li v něm někdo co hledati. Převratem tím získané prostranství před vrbami dal pečlivě posypati, sotva slezl sníh, nejzlatějším a nejjemnějším pískem z řeky, zrovna jako by byl zamýšlel zaříditi tu zahradu. Vlastně byla již hotova. Ted teprve, kdy nebyly vrby ničím zarovnány a kdy bylo na ně se všech stran viděti, padlo každému do očí, jak jsou mohutné, jak pěkně jedna k druhé se hodí, doplňujíc se se všemi navzájem. Zde ta byla vyšší družek svých, ona zase košatější, ta samá dutina a šedý mech, vedle ní opět jiná rovná a štíhlá jako svíčka, ještě jiná tak krásně rýhovaná, jako by ji byl měl jakýsi dovedný soustružník v práci, a tak to šlo až do poslední, každá vynikala jakousi zvláštností a předností. Za nimi přímo u vody zůstalo ale vše, jak to vždy bývalo. Nikdo tam nesměl na to proutí, promíchané rákosím a sítím, teď ovšem zimou vybledlým a zmořeným, vložiti ruky, a přísný zároveň dán rozkaz, aby se letos nikdo neopovážil nalíčiti tam na ptáky a znepokojovati je při hnízdění. Když bylo konečně vše to srovnáno, sbil pan Tomáš vlastnoručně lavičku z javorového dříví a sám ji zarazil několika pádnými ranami pod vrbu tu, odkud byl nej spanilejší kolkolem rozhled a zároveň v letě nejhlubší stín. Kdo si v této době hlavu o její peň opřel, jak on to tak často činíval, a hustou clonou olupeněných větví, až k zemi svislých, přímo před sebe se zahleděl do zelené houštiny protějších ostrovů, snadno se pak zapomněl mysle, že asi na sto mil za Prahou kdesi v lese, protékaném proudy vodními, snad dokonce v tom velikánském, pověstném, v němž, jak dřevaři odtamtud po prámech kolem košatek plovoucí rybářům často povídali, vzniká Vltava a jemuž pro stálý šum tisíců a tisíců jeho stromů Šumava se říká. A když někdy na některém tom ostrově k oslavě velikého svátku v předvečer se rozhlaholila hudba a na sta světel v jejich stromoví zahořelo, snadno se mohl zase domnívati, že jakási čarovná báchorka mu na očích se rodí, jejížto bude on sám šťastným hrdinou. Leč nový nastal úžas mezi těmi, kdož pana Tomáše tak pilně kolem vrb přičiniti se viděli, když se ukázalo, že ještě ani jednou nezasednul na lávku vlastníma rukama urobenou, ba, když se skoro podobalo, jako se vrbám vyhýbal. Aspoň se teď, když dozíral ráno při lovení ryb z nádrží, vždy postavil k samým dveřím domku rybářského, a unavil-li se dlouhým stáním, natáhl se na několik vedle prahu vyrovnaných povalů, odkud nebylo ani na ně viděti, ni odtamtud k němu. Zvláštní to zajisté vrtoch, jejž si nebyl nikdo s to ničím vysvětliti. Změnil se pan Tomáš dle úsudku své chasy vůbec přes tuto zimu dosti záhadně nejen co do mluvy a zvyků, ale přitom i do podoby. Zdál se všem mnohem bledší a štíhlejší, než býval roku loňského, a odpočívaje na svém nepohodlném sídle před domkem, nerozhlížel se kolem sebe již tak často a dlouho po řece, jak jindy činíval, nýbrž když právě někdo k němu nemluvil, ihned si skryl čelo do dlaní, nebo rukou si je přejížděl, jako by si byl chtěl těžkou a palčivou myšlenku bud s něho setříti nebo v něm utlumiti. Zajisté se cítil churavým a nebylo pochyby, že robě si lávku pod vrbami hodlal na ní na čerstvém vzduchu se osvěžovati a na vlahém slunečku prohřívati. Leč proč se úmyslu toho zajisté velmi přiměřeného teď vzdával? Proč místečka tak utěšeně připraveného a jindy mu tak milého zcela neočekávaně se straníval? Když se jala pobřežní chasa k rozkazu pana Tomáše tak pilně okolo vrb uklízeti a rovnati, mladá paní Bursová ze svého prkenného přístřeší vedle váhy několikrát nesměle k nim zabloudila zrakem, ale nikdy k nim sama se neodvážila. Konečně jí však přec ujiti nemohlo, že bývá právě tam vždy ticho, tišeji než kdekoli jinde nablízku, že se tam nikdo ni z domácích ni služebných nikdy neuchyluje, a častěji a častěji se jala tam se ohlížeti. Jednou po odbytém ranním obchodu si troufala udělati konečně okliku a tamtudy domů se ubírati. Jaká to záře vytryskla při tom z jejích očí na řeku, jíž byly co do tmavého lesku a záhadné hloubky tak podobny! Ale obešla vrby tak rychle, jako by se cítila pronásledována. Tak se stalo několikrát; avšak znenáhla uvolňovala přec jen více a více krok jdouc kolem lávky a někdy se i při ní zastavovala, až tam zůstala jednou jako přitavena státi. Nebylo jí věru divu! Takový den plný kouzel, jako byl dnešní, tak hned na svět se nepousmál. Působil tak mocně na mladou tu ženu vždy tak ztrnulou a ve svých pohybech volnou, že smeknuvši náhle a téměř jedním rázem se sebe kožich a kukli, do níž se dosud odívala za ranního chladu, sklesla s takovým povzdechem na lavičku jako poutník, jenž po unavující cestě konečně nalezl kýženého útulku a s ním trpce postrádaného odpočinutí a poklidu. Nebe bylo tak modré, jako by je bylo jaro ze samých pomněnek vyklenulo, jen tu a tam se pod ním zaskvělo skupení mráčků jako hejno bílých holubic, jako roztroušené lupení liliové. Vůkolní výšiny s Petřínem byly dosud jen přihnědlé a sivé, ale zulíbané paprsky slunečními zdály se v té chvíli tak blaženě oddychovati, jako by se chtěly již zítra zazelenati. V zarudlých větvích vrb mízou oživených tak zpěvně pohrával vánek, jako by se v něm tlumilo na sta skřivánčích a slavičích hlasů, a v hladině vodní tak modré jako obloha nad ní shlížela se jako v zrcadle rozkošná obruba břehu malostranského se všemi svými usmívavými zahradami, šedými paláci, velebnými kostely, z jejichž směsice vystupoval starý Karlův most, nad řekou ve vážných obloucích k druhému břehu se pnoucí. A nad obrazem tím, oblitým nejčistším jasem obrozeného slunce, vznášely se Hradčany. Zdaž se každému nezdálo, kdož k nim ve chvíli té pohlédl, že kdyby se ta třpytná nad nimi modř rozklenula, by bylo přímo viděti až do nebe a právě nad chrámem svatovítským že by se objevil sám bůh na zlatém trůně svém? Či bylo lze si pomysliti nádhernějšího k němu prahu nad svatyni tu? Myslila si Františka totéž? Či byltě to pocit jiný, jenž rozvlnil její prsa tak mocně, že obě ruce k nim přitiskla, jako při modlitbě horoucí? Byltě okamžik ten pouze jen zasvěcen vzpomínce na nešťastnou matku a smutnému vědomi, že osud její vlastní se více a více utvařuje podle osudu jejího? Dlouho, dlouho tak seděla Františka v tichém snění. Ale najednou sebou trhla. Skutečnost se jí dotkla tvrdým, neúprosným prstem. Polekaně kolem sebe se rozhlížela. Ano, byla tu sama, a prchající stíny jí dosvědčily, jak velice se zde zapomněla. Dávno již asi byl manžel odnášeje dnešní tržbu ji předešel domů, kamž i ji volala dlouho povinnost ke krbu, kde snad služky si již nevěděly rady, nemohouce se domysliti, kde a proč tak dlouho se obmeškává? Vyskočivši rychlostí myšlenkovou, v níž nebylo stopy obyčejné její odměřenosti a zdlouhavosti, uchvátila vedle ležící oděv do náruče a v lehkých svých domácích šatech, s kadeřemi beze všelikého pouta volně kolem hlavy jí poletujícími prchala z místa, kteréž ji bylo svými vnadami tak zrádně k sobě přilákalo, že ponejprv ve svém životě se cítila před jinými vinnou, jsouc nucena vyčítati si nedbalost. Spěchajíc v trapném zmatku duševním kolem domku rybářského, ovšem nezahlédla Tomáše, jenž skrývaje se za jedním z jeho výstupků po celý čas, co na lávce dumala, s ní nebyl oka spustil, a zkoumaje každé její hnutí, z něho vycítil, jak je v této chvíli přes svou zasmušilost přec jen šťastnou, a cítil se sám nejblaženějším při myšlence té člověkem. Netroufal si ozvati se jí pozdravem, ač toho bylo přeplněné jeho srdce žádostivo, aby ji nepoplašil a snad navždy nezapudil od místa, o němž byl jist, že je ji již teď drahé a nezapomenutelné. Bledý, zrakem zaníceným, s urychleným dechem sledoval ji, jak se vzdaluje, jak laňčími skoky stoupá výš a výše kolem staré solnice a jak mizí v uličce, do níž ústil průjezd rodinného jeho domu. Ale ač byl ihned couvl do stínu, jak se mu byla přiblížila, přece byl zachytil tentýž na jejích lících ruměnec, tak podobný pelu na růži právě rozvité, jenž se byl na nich objevil, když se onehdy večer rozhovořila. Nebylo jej zaleknutí nad mimovolným přestupkem s nich setřelo. Byltě znakem, že se chystá duše její konečně přec jen k plnému rozkvětu, ta nebohá, spoutaná, ušlapaná duše její? Avšak příští na to dny chodil Tomáš po břehu němě s hlavou svěšenou, vysílaje přitom každou chvíli plachý pohled k vrbám. Nebylo mu to nic plátno... zůstávaly osamělé, opuštěné... Od onoho jitra, kdy se byla mladá paní kouzlem jejich svedená tak hříšně na lavičce pod nimi pozapomněla nad svou kuchyni, svými služkami starostmi o oběd a přípravami k večeři, což ji vyneslo pravý liják dosud neukončených výčitek od tchýně a řadu dosud nevyčerpaných od muže, od onoho osudného rána, kdy si ponejprv troufala s celým srdcem svým se ponořili do zřídla krásy, kolem nich s hojnosti tak vzácnou se proudícího, nevracela se tam a nejspíše – se tam již nikdy vrátili nehodlala! Vždyť je již nikdy neobcházela, ba po celou tu dobu, co dopoledne na košatkách meškala, k nim ani jednou již nepohlédli. Hněvala se na ně, že byly příčinou tolika perných pro ni hodin? Všecko úsilí jeho ji poněkud potěšiti, život její aspoň jediným světlým bodem obmysliti, připraviti jí v poušti každodenních bezduchých prací někdy chvíli volnosti, povznésti ji takto nad všednosti, v nichž tonula, ukázalo se tedy matnými Již nebylo proň o tom pochyby, že u souzeno, aby beze květu, beze světla smutně uvadla... A Tomáš vadnul při temné myšlence té sám. Mořila jej nejen ve dne nýbrž pronásledovala jej i v noci, zapuzujíc spánek z jeho očí, neb bez odpovědi zůstávala jeho otázka, co teď pro ni podniknouti, aby tím nových nepoznala útrap? Stráviv opět bezsennou noc plnou vzdechů a stesků, časněji než obyčejně z lůžka se pozdvihl, aby se utekl k Vltavě, by vlhkým dechem svým ho posilnila. Leč sotva vstoupil na břeh, pln překvapení se zarazil nevěře svým očím. Ne, nemohlo to jiného býti než přelud, tam ta útlá postava pod vrbami, s jejíhožto zbožně k řece nakloněného čela se snažil větřík odstraniti rozpoutané jím kadeře, aby na něm mohl spočinouti ruměný rozbřesk dne? A přece to nebyl přelud! Hlídač, zpozorovav Tomáše, vstal od ohně dosud doutnajícího, v jehož popelu si dopékal svoje skromné snídaní: několik v slupce bramborů. Přicházeje mu v ústrety zodpovídal bez vybídky otázku, již pronésti necítil Tomáš, maje krk jako v kleštích, dosti v sobě odvahy. „Mladá paní tu jest již dávno.“ „Již dávno?“ zašeptal Tomáš, nevěře opět svému sluchu. „Ano – ještě bylo tma, když šla dnes kolem mne. Bývá tu každý den tak časně, poněvadž nemá prý později k zahálce už kdy.“ Dobře, že se hlídač právě ohlédl v její stranu, zdali jej nepozoruje a se nedomnívá, že mluví o ní, jinak by si byl povšiml, kterak při jeho zprávě Tomášova tvář temněji a temněji se zapalovala, aniž byl s to tomu zabrániti, a konečně mu vyletěl z očí záblesk takového zlatého blaha, že daleko přezářil první paprsek sluneční, jenž se právě zachvěl po celé délce Vltavy, zatápěje ji celým přívalem stříbrného jasu a rozsévaje po ní plné hrsti lesklých drahokamů. Vzdálil se od hlídače s lehkým pokynem hlavy, jako by to, co mu zvěstoval, nemělo proň nejen žádné důležitosti, nýbrž ani žádného zájmu ale v jeho prsou bouřilo takové moře radosti, div že se mu nerozskočila. Ó bylo jí tedy přec jen volno v zátiší, které byl pro ni vyhlédl a připravil, když obětovala několik hodin spánku, aby se k němu utekla, a zanášejíc se v duchu vzpomínkou na zvěčnělou matku, čerpala z ní nových sil k odříkání a vytrvání... Šel Tomáš ještě dále; viděl v jednání tom samostatném záruku, že nezůstane tam, kam se dostala, že nepřestane již se snažiti, aby přemáhala vzdor poměrů jí nepřátelských a z okovů libovůle a předsudků svého okolí šťastně se vymanila k plné svobodě duševní. A Tomáš obtočil slastnou nadějí tou uchvácen ruku kolem krku svého Skoka, a pozvednuv radostně vyjící zvíře k sobě, šeptal mu do ucha: „Podařilo se nám, co jsme chtěli, jest na dobré cestě! Vid’, že jsme šťastni, ach, jak šťastni!“ Panímaminka přecházela u velikém rozčilení v parádním svém pokoji, jsouc sama v největší při tom parádě. Hleděla dychtivě přeslavnému okamžiku vstříc. Paní přestavená kláštera Anglických panen ponejprv dnes ji laskavě pozvala k večerní zábavě, kteréžto cti bývaly účastny jen osobnosti zvláště u ní oblíbené. Šla ve své přízni k rodině Bursově ještě dále a ráčila zároveň pozvati i její nevěstu. Očekávala ji teď panímaminka v lesku svých zelených atlasových šatů, schválně k významné té slavnosti koupených, a nemohla se jí ani dočkati, aby posoudila, zdali i ona veliké té chvíli přiměřeně se ustrojila, což jí byla již dnes ráno co nejdůtklivěji na srdce vložila. Nedůvěřovala tenkráte ani svému vlastnímu vkusu a byla si za příčinou tou pozvala nad sebou a nad ní soudce... oba svoje syny. Augustin slyše, oč se jedná, byl zcela srozuměn s úkolem naň vznešeným, řka matce, že i kdyby ho nebyla k sobě pozvala, přec by se byl dostavil před jejím do kláštera odjezdem jakožto zkušební komisař nad jejím a ženiným oblekem, neb i jemu prý na tom záleželo, aby se tam důstojně představily. Ale Tomáš řekl dosti mrzutě: „Kdybych byl věděl, paní maminko, k čemu jste mě sem poručiti ráčila, nebyl bych se zajisté dostavil. Ale jsa k vám v době tak neobvyklé povolán, myslel jsem, že se jedná skutečně o cosi zvláštního, ne-li důležitého. Jak si jen můžete mysliti, že bych vám tu byl co platen, když o světě ani hrubě nevím a tedy pojmu o tom míti nemohu, dle jakých pravidel vaše pohlaví teď v něm se ozdobuje? Prosím tedy snažně, abyste mne beze hněvu odsud ihned propustila.“ A Tomáš nečekaje, až mu matka žádané povolení udělí, obrátil se ihned ke dveřím, ale nevyšel z nich. Právě v té chvíli, když k nim se přibližoval, otevřely se, a Františka do nich vstoupila v krátkých dykytových šatech popelavé barvy, u mlynářských dcerek tehdáž zvláště oblíbené, se širokým pásmem velikých navlečených granátů kolem krku. Uklonila se přítomným, ale nikoli s tou lhostejnou skromností jako jindy, i ona byla patrné rozčilena. Byla se odvážila při nařízení své tchýně k nesmělé prosbě, aby ji k návštěvě té doprovoditi nemusela, na co jí byla panímaminka tolik nepříjemného odpověděla, že konečně i tu chladnou její lhostejnost zviklala. Ostatně byly základy této zvláštnosti v poslední době značně u ní povolily. Nebyla již Františka, jak aspoň panímaminka tvrdila, tou, jíž bývala, a ač dle proroctví jejího nesvazovala, přece se chování její valně lišilo od způsobu v prvních nedělích na ní zjevných. Mnohou věc vykonala teď z vlastní vůle, aniž se tázala smí-li či má-li. Byl-li pronešen v přítomnosti její úsudek, taktéž již k němu zcela netečně jako jindy nepřisvědčila, nýbrž zarytě bud k němu mlčela, neb se osmělila učiniti, co učinila dnes, když se jednalo o návštěvu ve společnosti vznešené, pokusila se o něco, co odporem a vzdorem nikterak nazvati se nemohlo, ale co tomu bylo v očích tchýniných navlas podobno. I Augustin přese svou povrchnost cosi takového na ní pozoroval. Mlčívala sice dosud k jeho výstřednostem, již ale nikoli s trpností oběti, jíž jiného nezbývá než se poddati, nýbrž s tlumenou nespokojeností osoby, kteráž jen proto se nevzpouzí, jelikož je přesvědčena, že by jí to nebylo nic plátno. Kolikrát jí vyčítal její časné vstávání, její chůze na břeh téměř za nočního ještě šera, ba pokusil se i o to, jí je zapověděti. Ale ona jako by jej neslyšela neb slyšeti nechtěla, vždy ve stejnou dobu z pokoje uklouzla jako nebohé ptáče z těsné mu klece. Nemohl si představiti, jakého může míti zalíbení v těchto osamělých chůzích na břeh v hodinu tu úplně pustý; byly v té Vltavě zajisté nějaké čáry, kterými ji nejen k sobě lákala, nýbrž i proměňovala. Nejedna mu při tom napadla teď pověst o vodních ženách, od starých rybářů vypravovaná. Možná dost, že jedna z těchto tajemných bytostí, jimž se smál slyše o nich a v něž přec v tajnosti jakž takž při kruté nevzdělanosti své věřil, k sobě ji upoutati chtěla, berouc na sebe tvářnost nebožky matky její. Panímaminka sotva snachu svou zočila, spráskla ruce nad hlavou. „Jak jste se to ustrojila?“ zděšeně při tom zvolala. „Snad nechcete se mnou do kláštera v těchto šatech, s tímto šperkem? Či skutečně nevíte, že ve vysokorodých kruzích barva vašich šatů platí za sprostou a granáty kolem krku otočené že se tam také již dávno nenosí?“ „Jsou to moje oddaveční šaty,“ namítala Františka tiše, ale hlasem chvějícím. „Oddaveční, neoddaveční. Co bývá pro venek dosti dobré, pro Prahu se slušeti nemusí,“ panímaminka ji pohrdlivě poučovala. „Škoda, že si dáváte tuhle věc stále opakovati.“ Augustin se přidal k matce své. „Ano, ano, již jsi zase jednou zapomněla, kam jsi se dostala a čí jsi ženou,“ vyčítal jí. „V těchto granátech kolem krku a v těchto šatech nad kotníky věru strašíš.“ „Jsou granáty ty po matce.“ „Jsou-li po matce, ulož si je jako památku, ale nositi... ne, to je nemůžeš a také nebudeš.“ „Což vám Augustin nedaroval šest šňůr nejkrásnějších dobrých perlí a neurazila jste jej již dosti o svatbě, že jste je nechala ležeti a v těchto granátech šla k oltáři?“ „Arci, arci,“ přizvukoval Augustin matce. „A k čemu jsem vás překvapila těmi těžkými šaty z černého damašku, než abyste při takové příležitosti, jako je dnešní, se mohla, jak naší rodině náleží, obléci? Vždyť v tomto oděvu, který máte na sobě, by se vám ty dámy daly do smíchu...“ „Kde by se vám, paní švakrová, pro takovou věc dali do smíchu, tam nechoďte," náhle Tomáš se ozval. Tys tu ještě?“ obořila se matka na nepovolaného karatele. „Vždyť jsi chtěl již před hezkou chvilkou odejiti. Proč jsi tedy neodešel?“ „Byl jsem zvědav, jak spor ten dopadne.“ „Ty a zvědav?“ ušklíbl se Augustin. „Vida, myslil jsem, že bys toho ani nedokázal, jelikož jsi příliš vznešeného k tomu ducha.“ „Prosím tě, jdi," pobízela jej matka znova. „Nemůžeme tě zde potřebovati, hodláš-li Františku proti nám naváděti.“ „Ano, jdi, jdi,“ svědčil jí Augustin. „Je beztoho dosti tvrdohlavá, není jí věru potřebí, aby ji kdosi v jejích vrtochách ještě potvrzoval.“ „Mám smrtelný strach,“ dodala panímaminka, „jak to v dnešní společnosti dopadne s tou její němčinou. Augustine, mohl bys s ní opakovati, jak má pozdraviti, když vejde, jak se poděkovati, když se jí něco nabídne, a kterak se pozeptati velebné matky, jak se ráčí vynacházeti.“ Tomáš sebou škubnul. I on již nebyl tím, jímž býval. Podivuhodná dráždivost, jíž nebyl s to vždy potlačiti, jej ovládala. Již se neodmlčíval a také neustupoval, když viděl, že si ostatní toho přejí, nýbrž zůstal na svém státi, a tak se nedal ani teď odstrašiti nevlídností svých příbuzných a znova se vpletl proti vůli jejich do hovoru. „A proč by tam nemluvila paní švakrová po česku?“ zostra se otázal. „Což není u Anglických panen v Praze ještě země česká, nýbrž snad již cizina?“ Augustin se převrhl na pohovku se zlostným, vynuceným smíchem. „Blázníš, bratříčku? V navštěvárně představené Anglických panen má mluviti moje žena, pravím, že moje žena, s baronkami a generálovými po česku? Což nejsi s to ani na chvíli mysl svou od našich košatek odtrhnouti a si představiti, že jinde po Praze panuje jiný mrav a jiná mluva? Přijde Františka k Anglickým pannám do světa zcela jiného, než je zde ten náš, skutečně cizího, a měl bys raději s námi se přičiniti, aby nám tam nedělala hanbu, ještě jednou opakuji, že hanbu.“ „Když se hlásí k své matce, dělá ti hanbu,“ zprudka Tomáš mu namítal, „když se hlásí k svému jazyku, opět ti dělá hanbu. Věru, kdybych byl na jejím místě, tam bych nešel, kde by se lidé o mně obávali, že bych jim dělal hanbu.“ „Již zase začínáš?” zakřikla matka Tomáše, než mohl dokončiti. Augustin se teď doopravdy rozhorlil. „Nesváděj jí, pokušiteli,“ dupnul nohou. „Bude Františka to dělati, co já jí nařídím. Slíbila, že tak vždy učiní, před oltářem.” „Takové věci, o které se teď jedná, nespadají v obor manželské poslušnosti, a ostatně... kterak ty k slibům těm stojíš?“ „Co je tobě po tom?“ vyjel Augustin. „Je mi po tom,“ stál Tomáš s planoucím zrakem rozhodně na svém. „Je mi po tom co bratru tvému, a tedy i co bratru – jejímu.“ Po celou neutěšenou hádku tu stála Františka u dveří tak nepohnutě jako mramorový sloup; ale sotva mu sletěla poslední slova se rtů, s tak náhlým hnutím si odstranila kadeře s tváří a tak křečovitě je v rukou smáčkla, jako by se byla bála, aby jediný z nich prstenec se jí nevymknul a jí nepřekážel v pohledu na jejího přímluvčího, jehož sršící zrak se setkal v té chvíli s jejíma očima, ponejprv před ním nezastřenýma. Tomáš trnul. Zdálo se mu, že se náhle potopil do závratné hloubky, v níž se to jalo tajemně chvěti, hýbati, bouřiti. „Nepůjdu nikam,“ oznamovala Františka přidušeným hlasem. „Cože?“ matka i Augustin se zalekli. „Nepůjdu nikam,“ opakovala taktéž. „A proč?“ „Nechci nikomu dělati hanbu.“ „Tu to máme! Ach, tenhle Tomáši!“ zahořekovala panímaminka. „Stále je týmž tajným buřičem, jímž býval, a nejspíše již také jiným nebude.“ „Vždyť nám, bláhová, hanbu dělat nemusíš, nebudeš-li chtíti,“ domlouval Augustin své ženě. „Zachováš-li se k naší vůli, k naší radě, vše dopadne dobře.“ Františka vrtěla hlavou s pohledem stále na Tomáše upřeným. „Vidíš, Tomáši,“ začala panímaminka znova naříkati, „jak krásný večer jsi mi samochtě zkazil. Jak jsem se na něj těšila! Věděla jsem, že užiji co jakživa jsem neužila a na co nikdy nezapomenu. A teď je asi po všem. Dostanu-li se do kláštera přec, nepoznám tam po celý večer než stud a mrzutost.“ Panímaminka  bědovala s bolestí tak upřímnou, že konečně i Tomáše pojala. Začal skutečně svého zakročení litovati. Snad by se nebyly věcí tak přiostřily, kdyby nebylo jeho bývalo. Co konečně na tom záleželo, objeví-li se Františka při oné večerní zábavě v šatech těch či jiných a kterak tam ku společnosti promluví. „Věřte, panímaminko,“ omlouval se kajícně, „že toho velice lituji, zkazil-li jsem vám tento večer, na který, jak vidím, jste se skutečně těšila, ale...“ „Co ale?“ hněvala se panímaminka. „Snad nechceš říci, žes byl v právu, když jsi proti mně se puntoval? Ale, můj ty bože, jen se podívej,“ ukázala mu najednou ke dveřím, „vždyť ta paličatá osoba je pryč! Odešla, aniž jsme toho pozorovali, a zajisté také již nepřijde. Já aspoň pro ni nepošlu. Nuže, nechce-li jíti, ať si nejde! Půjdu do společnosti sama.“ Skutečně, Františka se byla z pokoje vytratila, aniž si toho kdo povšiml, aniž tomu mohl kdosi zabrániti. „Ale co řeknu, objevím-li se tam bez ní?“ zalkala panímaminka znova. „Mám ji omluviti churavostí? Bude tomu někdo věřiti? Nebude v tom velebná matka bůhvíco hledati? Mám říci, že si netroufala v tak vzácné společnosti se objeviti? To by bylo ovšem to nejlepší, ale nerada bych pověděla zřejmě, což nejlépe, zůstane-li jak dlouho možná pod pokličkou kvůli naší Nanynce Či Annettě. Mohlo by jí to škoditi u leckoho, kdyby se proneslo, že jsou v naší rodině tak nevzdělané osoby. Bude dobře, Augustine, napíšeš-li velebné matce nějakou omluvu, slyšíš?“ „Jedná-li se vám skutečně o omluvu, tož dlužno, aby ji napsal Tomáš,“ zahučel nevrle. „Vždyť je všeho vinen. Já, jak dobře víte, k takovým věcem nejsem.“ Panímaminka obrátila se tedy k Tomášovi. „Záleží-li ti na tom mi dokázati, žes mne schválně zarmoutiti nechtěl, učiníš, jak bratr navrhuje a jak já si přeji,“ pravila k němu, ale opět nedomluvila; znenadání umlkla a její zrak utkvěl znova na dveřích. Mimovolně se tam ohlédli i její oba synové, co asi její pozornost v takové míře a právě uprostřed nej horlivějšího výkladu k sobě vábí, ale oba se zarazili jako ona sama. Stála tam opět Františka, avšak tak změněná a cizá, že měli práci ji poznati.  Postava její, oplývaná těžkými záhyby černého damašku, zdála se jim o mnoho vyšší, štíhlejší, a tvář její v lesku bohatého skvostu perlového, jenž tajemně se snoubil s temným třpytem jejích záhadných očí bělejší, jemnější než jindy. Přitom jevil každý její tah tolik hrdosti, každé její hnutí tolik důstojnosti, jako by si byla za krátké své nepřítomnosti erbu dobyla. Povržená Františka se mohla v této chvíli směle zváti zjevem knížecím. Nikdo jí nevítal, nikdo se jí netázal, kde byla, tak všechny překvapila. Konečně oznamovala ona sama hlasem neobyčejně zvučným: „Tu mne tedy máte, jakou mne míti chcete.“ Ještě nikdo neodpovídal, ještě nebyl nikdo s to od ní odtrhnou ti údivuplného zraku, a Augustin se v tichosti tázal, jak mohl jednou o ní říci, že nenáleží ani mezi nejošklivější, ani mezi nejhezčí. Jestli ona nebyla krásná, pak už věru nevěděl, koho zváti krásnou ženou. Konečně si toho povšimla, jak napjatě je pozorována. „Což nejsem ještě podle vaší mysli?“ zvolala s hořkostí náhle překypující. „Neučinila jsem ještě vše, abych vás uspokojila a vám radost nekazila?“ Přitom obrátila pohled k Tomášovi. Již jí rozuměl. Bylo to kvůli němu, že se odhodlala matce a manželu vyhověti, že se přestrojila, že se přemohla, aby ho zprostila všech výčitek, jež mu byly kvůli ní činěny. Při poznání tom srdce v něm mocně zabuchalo. „Jen bud zticha,“ zamumlal Augustin stále všechen zpitomělý na ni pohlížeje. „Ted jsi právě taková, jakou jsme si přáli tě viděti.“ „Ano,“ dodala panímaminka, oslněná nádherou damaškových šatů, „teď jste se tak ustrojila, jak vám povinnost kázala, ale spokojeni budeme teprve tenkráte, až nám slíbíte, že se s tou češtinou jaksi umoudříte.“ Bělostná tvář mladé ženy se více a více zardívala, až nejživějším nachem zahořela. Zároveň zahořel i její zrak vnitřním plamenem. Dlouho, dlouho nebyla s to pronésti, co v ní vřelo, dlouho, dlouho pro to nenalezla vhodných slov v pobouřeném nitru. Konečně zvolala přízvukem slavnostním: „Nad tím, co nositi a konati mám, přiřknula jsem vám při oltáři právo, osoba moje vám náleží a bude vždy vaše; ale do duše mi nesahejte, ta patří bohu a mně! Dotvrďte jim to přece, pane Tomáši, vy, který všecko víte a všecko cítíte!“ Ale Tomáš nebyl s to jinak jí přisvědčiti, jinak se jí tenkráte ujmouti, než němým pokynem hlavy. I nitro jeho bylo vzbouřeno jako nitro té, kteráž před ním stála plna nevýslovné půvabnosti, nebo cítil, že ve významné hodině té násilně přetrhla svoje dosavadní vazby, a to pomocí jeho, že bude ode dneška souditi, mysliti, žíti dle přesvědčení svého, cítil, že je spasena… Skutečně spasena? Veškerá přání panímaminčina co nejskvěleji se vyplnila; večerní zábavau představené Anglických panen dopadla daleko nad očekávání. Užila skutečně v kruhu vysokorodých dam, co ještě nikdy neužila, viděla mezi nimi, co ještě nikdy neviděla, a to vše bez nejmenší přísady zahanbení či mrzutosti, jak se byla, uvažujíc poměry, tak velice obávala nýbrž se samou ctí a slávou. Nanynka či Annetta v bílých krajkových šatech samé hedbávné růže očekávala matku a švakrovou již na schodech, a místo do refektáře, kde se společnost odbývati měla, zavedla je nejdříve do svého pokojíku. Učinila tak, aby matku a švakrovou na vše upozornila, oč by byly mohly mezi hosty zavaditi, tím vzbuditi výsměch a ji samu uvésti v nesnáze. Když při svých návštěvách doma někdy o pravidlech dobrého tónu se šířila, aby si je její příbuzní v mysl vštípili, sedávala Františka při tom jako náměsíční, ale dnes se při její přednášce chovala zcela jinak. Naslouchala své hezké švakrové k jejímu velikému údivu nejen velmi pozorně, ale poptávala se při tom ještě na to a jiné, na co tato by nebyla ani sama připadla. Při tom spočíval na její tváři onen růžový pel, Tomáši tak dobře povědomý. Byl by si snad troufal hádati, že si v té chvíli na něj myslí a pevně si umiňuje, zachovati se nadále k jeho přání a přispěti dle možnosti k tomu, aby se stal večer ten pro jeho matku v každém ohledu příjemným, což bylo ovšem jen tenkráte možno, nedopustí-li se žádného poklesku proti způsobům ve společenském světě běžným. Ale přes patrnou její snahu, zachovati se dle rady své švakrové, vyměnily matka s dcerou, než se do refektáře odebraly, přece jen velmi významný pohled, v němž stálo zřejmě napsáno: „S tebou asi pochodíme, my ubohé.“ Leč sotva vstoupila Františka za švakrovou a matkou do síně slavnostně upravené, v níž byla společnost již v plném proudu shromážděna, všecky zraky nejen k ní se obrátily, nýbrž zůstaly k ní i připoutány. Jedna dáma se tázala druhé, kdo že je, a nikdo tomu nechtěl věřiti, že je mlynářova dcera z venkova, tak „nóbl" bylo dle úsudku obecného její vzezření, tak dokonalé její úklony. Smiřovala je svým zjevem vynikajícím poněkud s nemilým pro ně vědomím, že z úcty k představené se musily dáti dnes od ní pozvati do společnosti nikoli „comme il faut“ jejížto důležitost pro klášter ovšem uznávaly. K produkování se v němčině, kteréž by se bylo nejspíše stalo pro Františku kamenem úrazu, na štěstí nedošlo. Chovanky kláštera překvapily hosty provozováním dramatisovaného příběhu z bible. Dámy nezasedly tedy jako obyčejně kolem stolu, aby při čokoládě a cukroví Se předstihovaly v duchaplných poznámkách a zajímavých denních příbězích, jak dalece se to pro stěny klášterní hodilo, nýbrž umístily se ve velkém polokruhu okolo jeviště v pozadí síně, přijímajíce takto uchystanou pro ně svačinu. Hovor nebyl tedy všeobecný, nýbrž obmezoval se pouze na sousedy, a náhodou přisedla k Františce vedle panímaminky umístěné s druhé strany statkářka, která měla také dceru mezi dívkami na divadle účinkujícími, nad níž byla stále tak nadšena, že i kdyby jí byla Františka odpovídala, zajisté by byla každou její odpověď přeslechla. „Quelle belle personne,“ šeptaly si dámy neustále, a čím byla ta která elegantnější, tím více se mladé rybářce obdivovala, tím méně věřila v nízký její rod, tím více byla přesvědčena, že je to dítě šlechtické, jež pro bůhvíjaké poměry nemohlo býti doma odchováno, byvši svěřeno péči mlynářově. Nemohlo to prý ani jiné býti. Kde by byla přišla k tomu držení těla, k tomu sklonu hlavy, k tomu pohybu ramen a především k těm malým rukám a nohám! A co se mělo teprve říci těmto pohrdlivým jejím očím, tomu sotva znatelnému jemnému úsměvu kolem rtů! Nebyly ony nejjistějšími znaky, že třeba stála kolébka její v mlejnici, aspoň jeden z rodičů jejích v takovém místě světla denního nespatřil? Kterak se litovalo, že mezi přítomnými nebylo sochaře, a jednomyslně tvrzeno, že kdo by chtěl klášter obdařiti svátou Kateřinou či Barborou, podle jiného vzoru by jí umělcem vytvořiti nedal.  Netušily slečinky na jevišti za anděly a pastýře přestrojené, úlohy svoje rovněž plynně jak horlivě deklamující, jakou mají sokyni ve švakrové slečny Bursové, o mnoho-li pozornosti je olupuje a jak roztržitý je potlesk, třeba jim byl co nejhlučněji uštědřován. „Vy jste naši malou slavnost velmi ozdobila,“ pravila velebná matka blahosklonně Františce, když se před ní při rozchodu poklonila. Přitom jí podala ruku, k níž se tato nahnula s takovou zdrženlivou zdvořilostí, jako by byla skutečně vyrostla na parketách některého paláce. Ač se panímamince podobného uznání nedostalo, přece byla tak pochlebována, jako by byla slova ta platila jí. Což nebyla vlastně ona vychovatelkou své snachy, nesebrala se tato pouze na její neúmomé napomínání? Jevila-li jakousi přednost, tož jí nabyla pouze jejím vlivem a její radou. I Augustin, slyše při příštím obědě o neočekávaných úspěších své choti, nemálo se nafoukl, vrhaje na ni při tom tentýž obojetný jako včera pohled. Ano, byla nepopíratelně krásná – ale stala se tak teprve, co byla jeho ženou, a že byla jeho ženou, pro to a pro nic jiného včera večer se líbila. Kdo jiný by byl s to býval, ji tak dokonale  předělati, než on svou zkušeností, svým důmyslem a především svou znalostí ženského srdce? Tomáš byl po celý oběd ještě němějším posluchačem, než obyčejně býval. Františka nemluvila o dojmech minulého večera, ale pozorně nnaslouchala, co o nich vypravovala její tchýně. Když však tato nenalézala konce v popisování, jak výtečně v klášteře se bavila, jak se vše po Františce ohlíželo, jak byl každý k nim vlídný, zejména velebná matka, kteráž ještě nikdy tak milostivě k ní se nechovala, když tvrdila, že jí není lze, aby na večer ten do své nejdelší smrti zapomněla, ostýchavě k němu očí svých pozvedla opět s týmž květinovým na lících nádechem, jenž ho okouzlovaly Tomáš však neopětoval jejího pohledu; odvrátil od ní zrak, do temna přitom se zardívaje, a tentýž zážeh zaplanul i na čele mladé ženy, jako by se byl vzňal týmž plamenem. Sklopila taktéž zmateně oči. Ve vzrušení tom, kteréž oba uchvátilo při myšlence, že si tajně rozumějí, a jež chtěli mocně v sobě potlačiti, nenalézajíce však k tomu náležité rovnováhy duševní, tou měrou se zapomínali, že když konečně Tomáš přece jakž takž se vzpamatoval, viděl, že matka s bratrem již odešli, že sedí se švakrovou sám u stolu v jídelně, jejímižto úzkými, nahoře zakulacenými okny, plnými právě rozkvétajících primulí, jarní slunéčko se čtveračivou líbezností na ně hledělo. Rychle a nemálo zahanben nad svou roztržitostí povstal, mumlaje jakousi omluvu. Ale sotva byl učinil několik kroků, aby taktéž se vzdálil, již zase stanul přimražen k místu svému tklivým hlasem. „Což mi nepovíte, zdali jste i vy se mnou spokojen?" tázala se ho Františka s nevinnou pokorou. „Proč se mne takto tážete?“ zajikal se. „Poněvadž mi včera na jiném nezáleželo, než abych se zavděčila vám,“ děla s pohledem tak jasným jako ten paprsek slunce, jenž líbal v okně ty první útlé dítky jara. „Ano, jen kvůli vám jsem se snažila chovati se v oné vysokorodé společnosti, jak toho žádá její mrav a způsob.“ Nechápu, čeho jste tím docíliti chtěla,“ namítal jí třesoucím se hlasem, a třesoucí jeho ruka se natáhla k vyřezávanému lenochu blízkého sedadla. „Že ne?“ podivila se tak nelíčené a přitom tak lítostivé, že se sám před sebou zastyděl za tu zbabělou komedii, již hrál v této chvíli nejen s ní, ale i sám s sebou. „Odpusťte mi,“ vyproudilo se mu téměř mimovolně ze srdce až do hlubin rozechvěného,“ „a věřte, že oceňuji vaši obětavost v celém dosahu, a že vám budu za to do nejdelší smrti povděčen, k čemu jste se snížila’ abyste mou matku potěšila, abyste potěšila zároveň i mne.“ „Toť příliš, příliš mnoho,“ bránila se mu s úsměvem tak šťastným, že se zatočil s Tomášem celý pokoj, a on byl nucen sedadla se zachytiti. „Nikterakž,“ vyrazil ze sebe trhaně. „Opakuji, že nemohu nikdy zapomenouti, co jste učinila pro nás... co jste učinila pro mne, Františko!... chtěl jsem říci: vážená paní švakrová... ne, nikoli, to jsem říci nezamýšlel ... ale co jsem vám vlastně pověděti chtěl?... že jste mou drahou, drahou sestrou.“ A teď uprchl Tomáš skutečně, téměř střemhlav z pokoje se vyřítiv. Mladá paní za ním ještě jednou se pousmála. Bylo patrno, že chce býti švakrovi velmi po vděčna za pojmenování jeho rovněž čestné jak srdečné; ale znenáhla uhasí úsměv na jejích rtech a chmura vystupovala na jejím čele. Oči její, před chvílí prozářené vnitřním blahem, se zarosily, slza za slzou jí kanula po blednoucích tvářích, mezitím co stále hleděla zadumaně ku dveřím, v nichž byl zmizel. Podobalo se jí, že se nemohl vzdáliti nadobro, že se musí vrátiti a ještě dodati cosi, co mu uvázlo na rtech, kamž to vytrysklo ze samé svatyně duše jeho jako jí ty rosné krůpěje do očí. Ale on se nevracel. A Františka trvala na témže místě s týmž pohledem do neurčitá upřeným, jak jindy zde sedávala a mlčívala při zdlouhavých hovorech svého manžela a své tchýně. Což jí neobestíralo teď totéž temné prázdno jako při nich, jako vždy jindy, jako až do nedávná celý její život? Musila přijíti pro ni služka, žádajíc ji, aby jí vydala k svačině praženou kávu, jinak by tam byla zůstala zajisté seděti až do samé noci znova zkamenělá, znova na pohled ledová. A chladná, nevšímavá a netečná chodila opět od onoho dne po domě. Byla zase tou, jíž bývala, přibyvši pod střechu manžela svého. I k Tomáši taktéž se chovala jako tehdáž a již si nikdy, ruměnec na lících, neodhrnula s očí svoje husté kadeře, aby se celým, plným pohledem naň podívala a se přesvědčila, je-li to přece pravda, a nikoli pouhý jen klam, že se o ni zajímá a jí se zastává. On sám od oné odpolední chvíle také nikdy již přímo do očí se jí nepodíval, nekázala-li toho právě nutnost, a Augustin mohl teď vtipkovati jak chtěl, mohl se svými nejapnými šprýmy ženy své dotknouti dle libosti, bratr mu toho již nikdy nevyčetl, nikdy ho již za to nepokáral. Všude se jí vyhýbal, zejména však na břehu, kde právě teď bylo tak čarokrásně. Vltava samý stříbrný čeřej, vrby oblétané mračny zlatého ze svých jehněd prachu, rákosí samý šum, pučící křoviny samá jarní píseň, trávníky samá pampeliška a naproti ostrovy jako by byly pod sněhem: samá bělostná hvězda. I ty staré švestky nad váhou se nutily do květu, jak toho ještě nikdo z nejstarších rybářů nepamatoval, všude stíny: ty dva krásné mladé lidi, již se zdáli pro sebe schválně stvořeni a kteří přec nejen se nehledali, nýbrž jeden druhého se stranili, a měli-li se potkati, před sebou úzkostlivě prchali. První bouřka se přihrnula na Prahu, bouřka to veliká, zuřivá, divoká jako málokterá. Po cele odpoledne lil se proudem déšť s nebe stálými blesky rozrývaného, hromovými ranami otřásaného. „Dopuštění boží!“ křižovala se panímaminka přecházejíc starostlivé po jídelně mezi syny svými. Ozývala se mezi nimi obava, že bude-li tak pršeti, jak se podobalo, do samé noci, nevyhnutelně nastane povodeň a pak že bude na kosatkách asi zle. Ale k večeru se počal ten pustý rej přece tak dalece tišiti, že mohl člověk vyjiti z domu, čehož použil Tomáš ihned, aby se vydal na břeh učinit tam náležitého proti velké vodě opatření. Jal se s rybářskými přivazovati nádrže dvojitými lany ke kůlům, kteréž zaráželi pevněji a hlouběji do sypkého písku, a odnášel s nimi, co leželo blíže Vltavy, na místa povýšená, aby toho dravé vlny nedosáhly a neodnesly. Augustin slíbil, že přijde ihned za bratrem a pak že se s ním umluví, nebude-li nutno ryby z kosatek vyloviti do sudů, aby i ony nebyly proudem uchváceny a odneseny, kdyby se řeka ještě více rozvodnila, s kterýmžto návrhem panímaminka horlivě souhlasila. Ale když se na něj tázala starého Matěje, jenž dnes výminečně také na břehu pomáhal a byl od Tomáše poslán pro kapesní nůž, který byl na stole zapomněl a jehož měl nutně zapotřebí, slyšela, že tam není. Odešel sice z domova, ale místo za bratrem nejspíše do některého oblíbeného hostince. Tenkráte se panímaminka, ač již nebyla obchodu zúčastněna, přec jen náramně na jeho nedbalost dopálila, pustivši výminečně před snachou svému hněvu na lehkovážného syna uzdu. „Co si asi Tomáš pomyslil!“ horlila mezi jiným. „Vše mu nechá samojedinému na krku, a to nejen dnes, ale stále. Nedivila bych se věru, kdyby toho měl přec jednou dost, podíl svůj mu vypověděl, kdesi se usadil a vlastní obchod si zavedl. Ovšem, kdybyste vy, paní dcero, si byla dobyla takového vlivu nad Augustinem, jaký jsem já měla druhdy nad svým mužem, snad by to dopadalo také jinak, ale vy to s ním nadobro neumíte. Vzchopte se teď aspoň sama a podívejte se dolů k Vltavě, aby Tomáš na vás poznal, že byste mu byla ráda nápomocna, jen kdybyste toho dokázala. Hledí ten hoch v poslední době tak zamračené pod sebe, že se mi to dokonce nelíbí. Není spokojen, to je na něm znáti, a snadno by mohl Augustinovi svým odchodem zasaditi ránu, z níž by se sotva kdy vzpamatoval, neb Tomáš je vlastně duší všeho, a nikoli jeho bratr, jak sama nejlépe věděti musíte.“ Františka se chvíli rozmýšlela, nato vstala, a přehodivši si přes hlavu velký temný šátek proti dešti, měla se k odchodu. Zalekla se, vystoupivši z úzké uličky na břeh; vše bylo tam jiné, než to znala, než tomu byla uvykla. Jak ta Vltava ječela a hučela! Jak příšerně se na ní bělely ty rozpěněné hřebeny vln, divoce na sebe narážejíce a mezi sebou se pohlcujíce! Zdvihaly se v zápase tom lítém do výše nevídané hrozíce vše zničiti, kam se ve vášnivém svém víření převalí. Déšť sice již byl přestal, ale těžká mračna, obludám se podobající, letěla, prudkým větrem bičovaná, téměř nad samou rozvzteklenou směsicí vodní, a každý ráz, jímž do ní zadul, byl provázen takovým zavytím, jako by to hnal skutečně stádo kletých duchů, jeho metlám daremně se vzpouzejících, neúprosně před sebou. Františka od hlavy k patě se zachvěla, halíc se těsněji do svého šátku. Kdyby sem nebyla spěchala za Tomášem, snad by byla odtud prchala v strachu pověrčivém, že to, co se jí zdá vodou a vzduchem, jsou přece jen jakési mocnosti citem a vůlí ovládané, které mezi sebou rozkaceně válčí nejen na vyhubení jedny druhých, nýbrž i celého světa. Chvátala zprudka kupředu a znova se zalekla. Na břehu náhle zaplanula celá řada ohňů, aby se rybářům lépe a bezpečněji u vody pracovalo. Jak se zděsila Františka těch rudých proudů světla, které z nich se vychrlily na vodu jako vřící toky krve lidské, jíž se zachtělo vmísiti se v krutý ten boj mezi živly, a v jichž záři spatřila Tomáše tam, kde by ho nebyla nikdy hledala. Stál u vrb, jejichžto mladé listí, deštěm stlučené, pokrývalo písčité pod nimi prostranství. Stál tam vztýčen s pozdviženou rukou jako kouzelník, jenž chce rozburáceným živlům veleti. Ale neměl pošetilé ctižádosti té. Zkoumal tímto způsobem pouze vítr, rozežene-li ty hrozivé chmury, které se nepřestávaly nad protějšími výšinami kupiti, konečně jiným směrem než stále ku Praze a nebude-li na první bouřku následovati ještě jedna. Tu se mu zdálo, že se vedle něho cosi tmaví, co nenáleží do té noci, nad břehem rozprostřené, plameny hranic ostře protínané. Bezděčné se ohlédl a trhl sebou jako ta, o niž jeho pohled zavadil. „Panímaminka mne sem za vámi posílá,“ omlouvala se mu Františka pozorujíc, že ji zahlédl. Volně od ní se odvrátil. „Mrzí ji, že vás tu nechává Augustin samotného,“ dodala ještě ostýchavěji, než jej byla oslovila, „a mne to mrzí teprve.“ Slehl po ní znova očima. Vyzrazovaly jí, že to v něm bouří jako v té vodě před ním. „Buďte jista, že jsem ho zde ještě ani jednu minutu nepohřešil, a nepřijde-li, že nikterak po něm nezatoužím,“ s trpkým významem jí odvětil. Přitom ztápěl opět zrak teď v tu čerň, valící se u jejich nohou, teď zase v tu valící se nad jejich hlavami. Plavý blesk v stranu ku Zbraslavi přejel jeho i její tvář. Vypadali v náhlém jeho zásvitu jako nebožtíci. „Vítr se již obrací,“ pravil klidněji. „Odhání bouřku k Brdům, a po-trvá-li tím směrem, zažene ji k Šumavě.“ Přitom ukázal k obloze, na níž se počal objevovati bělavý pruh, svědčící o tom, že se mračna trhají a na dvě strany rozdělují. Františka nepozvedla k ní očí, nepodívala se, nač jí ukazoval, nenaslouchala jako on dunění hromu, jak v dálce mdleji a mdleji zmírá. „Proč jste se ke mně hlásil,“ vyjela konečně plná vášnivé výčitky, „když teď o mně věděti nechcete?“ Jeho zrak zůstal do tmy upřený.	 „Proč jste se ke mně hlásil, když mne teď již ani znáti nechcete?“ opakovala ještě prudčeji, ještě bolestněji. Pohnul sebou, jako by chtěl odejiti. Ale Františka se mu postavila v cestu. „Ne, vy odejiti nesmíte,“ zaštkala, „dokud mi nepovíte, čím jsem se na vás prohřešila, čím jsem vás urazila či pohněvala. Vím, že jsem nedokonalá, nehodná každého vašeho pohledu i slova ale přitom nejsem, vědoma žádné, pražádné proti vám viny. Proč právě teď zapomínáte, že jsem odchována bez matky, otec že mne nenáviděl... a vaši příbuzní... snad víte ještě lépe než já, kterak mne mají v lásce?“ „Ó vím to, vím,“ přisvědčil jí zádumčivé. „Co bych za to dal, kdybych to změniti mohl, kdyby vás matka moje ctila dle zásluhy, kdyby vás manžel... nosil na rukou.“ „Nad tím se nermuťte,“ zvolala Františka. „Mne to přestalo již dávno boleti, že mne mají vaši lidé tak málo rádi jako moji domácí, ba v poslední době jsem přestala již o tom přemítati, čím přece si zasluhuji všude jen nenávist. Jak jsem neměla na to zapomenouti nad vaší ke mně laskavostí neočekávanou? Ponejprv jsem ji seznala v lidském oku, ve vašem to oku, a bylo mi jako nevidomému, před nímž náhle se rozbřeskne.“ „Přeceňujete mou dobrou vůli,“ odporoval jí temně, skoro nevlídné. Ale ona se tím nedala másti, pokračujíc vřeleji a vřeleji: „Nemůžete si představiti, jakým dobrodincem jste se mi stal. Od dětinství se mi zdá, že mám v sobě ránu a rána ta že ve mně stále krvácí, ale při prvním slově, jímž jste se mne ujal, již se počala hojiti a zacelovati a já náhle z popelky jsem se stala královnou. Vše, co dobrého, krásného, svátého od oné chvíle jsem poznala, od vás to pocházelo. Ó nebraňte se, chtěla bych se o nevím co zasaditi, že i místečko to zde pod vrbami jste upravil pro mne, abych zde mohla bez vyrušení s matkou svou v duchu si porozprávěti.“ Již ho přemáhala. Jal se na ni pohlížeti zrakem tak zaníceným, jako ona na něho. Ani o tom nevěděl, že ji stáhl k sobě na tu lavičku, za kterou se mu děkovala, a že se nespouštěl ruky její, jíž se byl při tom uchopil. „Objevil jste se mně v záři své vznešené spravedlivosti jako bytost, která mezi lidi ostatní ani nenáleží,“ vyznávala se mu nadšeně. „Dosud mi bylo vše jedno, nechť jsem žila, jak jsem žila, ale co jste mi osvědčil, že o mne vpravdě se zajímáte, začal se mi zdáti život něčím, začala jsem si ho vážiti a cítiti, co je v něm asi slastí, půvabů, štěstí, požehnání. Zdálo se mi, jako bych se byla teprve světu tomu narodila. Ano, já tenkráte teprve se zrodila, vaší to dobrotou, vždyť je ona tím sluncem, na němž rozkvétají lidská srdce, poznala jsem to nezvratně sama na sobě.“ Chtěl pustiti její ruku, ale místo toho přitiskl ji jen tím náruživěji k ústům. Zapomenuta byla hučící řeka, dunící v dálce bouře, divoká vichřice, povodeň hrozící, zapomenut byl celý svět. Držel její ruku a domníval se, že je jeho a že mu jí nemůže nikdo již vyrvati. „Byla jsem jista, že se stane, co se stalo teď,“ zašeptala radostně, „že totiž jednou přec ke mně na tuto lávku přisednete a že si budete se mnou povídati. Ale než se do řeči dáme, musíte se mi přiznati, proč jste se mně vyhýbal, když připustiti nechcete, že jsem se provinila proti vám. Či provinila jsem se přec?“ On zaryl tvář do jejích dlaní. „Což necítíte, že mi rozrýváte duši?“ přitom zavzlykal. „Já vám? A čím? Já, j bych vám měla vyčítati, že jste mi rozrýval duši, když jste se mne tak krutě stranil. Ale já vám povím, proč jste se na mne hněval, když vy se k tomu znáti nechcete. Bylo to proto, že jdouc do společnosti, jsem se vzdala svého kroje domácího, ač jste se za něj přimlouval. Tato nevěra moje k mé minulosti vás na mně asi tak mrzela jako mne samu a nemohlo vás se mnou náležitě smířiti, třeba jsem tak jen učinila kvůli matce vaší. Ó já vám rozumím tak jako vy mně.“ Tomáš pozvedl svou hlavu z jejích rukou, bledý jako odsouzenec pod popravištěm. „Kde je ta bouře se svými blesky,“ vzdychl, „aby jeden z nich nám seslala, by nás oba zničil v okamžiku tom hrozném a přec tak přeblaženém!“ „Ó nemluvte tak!“ kárala jej. „Nechtěla bych teď umříti za žádný svět. Chci žíti, vedle vás žíti, s vámi žíti. Chci se dáti od vás nadál poučovati, vésti, zdokonalovati, abych se stala vám podobnější, vám bližší. Nelze si pomysliti sladšího, velebnějšího cíle! Viďte, že pomocí vaší k němu dospěji? K čemu byste mne byl jinak vzkřísil a tolik myšlenek v hlavě mně vzbudil, když byste najednou mnou pohrdnul?“ Zoufalým hnutím popadl se Tomáš za hlavu, svíjeje se v strašlivém boji duševním. „Hle, hle, to za to,“ zvolal, „že jsem se rouhal, chtěje si hráti na Prozřetelnost!" „Vy jste si na ni nehrál, vy jste jí byl skutečně, jen vy jste mne spasil.“ A již byla před ním na kolenou, nedbajíc deštěm prosáklé země. Při tom jí spadl šátek s hlavy, a její bělostná tvář v rámci temných, zvlhlých kadeří, s těma snivýma očima zaskvěla se před ním v čarovné svůdnosti. „Což necítíš,“ úpěl Tomáš, nadarmo se snaže ji pozdvihnouti, „jak mne činíš nešťastným, ukazuješ-li mi tolik nemožných, nedostižných slastí?“ „Že nemožných, nedostižných?“ nedůvěřivě po něm opakovala. „Což zapomínáš na Augustina, na naše k němu povinnosti, na jeho k tobě práva?“ „Ano, já na něj zapomínám jako on na mne!“ zvolala rozhodně. „Já nejsem ničím pro něho a on ničím pro mne. Ty jsi pro mne vším.“ „Svatý bože, což jsi skutečně tak nezkušená a nedospělá, že netušíš, jak slovy a city těmi hřešíš a mne samého k šílenství doháníš?“ vyčítal jí napolo již šílen. „Je-li můj cit k tobě hříchem,“ pousmála se naň s takovou výsostí, že cítil Tomáš, kterak mu srdce puká, „pak jest hříchem každé poupě, každé stéblo, každá hvězda, celý svět, a shledáš-li přece v srdci mém viny, pak není vůbec před bohem žádné neviny.“ „Slituj se nade mou,“ prosil ji se spjatýma rukama, „a nepřipravuj mne o poslední zbytek rozumu. Kvůli mne, slyšíš, nesmí jediný prášek lem tvého roucha pošpiniti, ty musíš zůstati tím, čím jsi – andělem nejsvětějším... Vstaň... probůh, vstaň!“ „Jak to myslíš?“ zašeptala, ale neuposlechla ho. „Že nám není pomoci, než abychom po tom, k čemu jsme se teď přiznali, navždy se rozešli.“ „To není možné“ Nemůžeš to mysliti do pravdy. Nepustím tě, nevzdám se tě!“ „Tedy se vzdávám já tebe!“ vzkřikl Tomáš ze všech svých sil. „Postavím mezi naše srdce hráz až do samé oblohy vysokou, jíž neztečeš, jíž nepodkopáš, jíž nezvrátíš.“ „Že hráz?“ zachvěla se. „Ano, hráz – mříž to klášterní!“ „A ty myslíš, že za tou mříží přestaneš na mne vzpomínati?“ zaúpěla vyskočivši vášnivě. „Či jsi skutečně takový člověk jako všichni ostatní, který o tom, co dnes cítí, již zítra neví?“ „Ano, jsem člověk jako všichni jiní,“ bědoval Tomáš neznaje se hořem. „Přiznávám se ti k tomu zpříma. Ještě jedno stisknutí tvé drahé ruky, ještě jedno slovo z těchto tvých sladkých úst, a já ti řeknu: ‚Pojď se mnou a zapomeň se mnou vše! Co je nám do světa, co je nám do lidí, co je nám do povinností, co je nám do víry, co je nám do našich nesmrtelných duší, jen když budeme svými!‘ Tak bych pravil, tak snad řeknu již za okamžik, podívám-li se ti jen ještě jednou do očí, ty zbožňovaná, nade vše milovaná, ty pravá, jediná ženo duše mé, a přece velí bůh, v něhož věřím a v jehož náručí se chci s tebou po smrti setkati: ‚Nepožádáš ženy bližního svého‘.“ Františka si zakryla oči. Žhavě byl sjel do duše její jeden takový usmrcující blesk, jichž se byl Tomáš před chvílí dovolával, a osvítil náhle propast, jíž si nebyla dosud vědoma a nad níž blouznivě se potácela, hotova Tomáše do ní s sebou strhnouti. „Matko!“ vzkřikla tak zoufale a strašně, že to proniklo jekot vody, hukot větru, burácení bouřky, celý ten zápas přírody ve vší jeho hrůze - nato nebylo již slyšeti hlasů pod vrbami... Augustin, vraceje se po půlnoci s těžkou hlavou domů a nevida svou paní, po ní nepátral. Snad si na ni ani nevzpomněl. Pohřešil jí teprve, když dostaviv se na košatky jí u váhy nenalezl. Co to mělo znamenati? Kde byla? Kde byl i Tomáš? Kde se obmeškávali? Jak se mohli způsobem tak neprominutelným pozapomenouti nad svými denními povinnostmi? Ale hle! Teď teprve ji viděl, nebyl jí poznal tam na lávce v tom temném zakuklení. Co tam dnes dělá v tom sychravém studenem povětří, v té dusné mlze, v níž se mu tak nevolně dýchalo! Volal na ni jménem, ona se mu neozvala; volal znova prudčeji, hruběji, i tenkráte se ani neohlédla. I vydal se sám k ní srázným na rtech zaklením, že se stává ode dne ke dni zdlouhavější, nesnesitelnější, nedbalejší. Ale stanuv před ní, najednou umlknul. Tvář její byla pokryta smrtelnou bledostí a v ocích vyhaslých nebylo jiskry života. „Co tu děláš?“ tázal se jí malomyslně, polekán jejím zjevem. „Jsi churava? Nejspíše zde sedíš bůhvíjak dlouho a nastydla jsi se.“ Neodpověděla. Kdyby nebyl viděl, kterak se pohybuje šátek, jejž měla přes hlavu přehozený a na prsou zkřížený, byl by myslil, že je mrtva. Konečně, když svou otázku stále opakoval, chtěje věděti, co jí je a proč se dnes k práci nemá, dobylo se jí z úst s přízvukem takovým, jako by slova její nepocházela z nitra lidského, nýbrž z jakési dutiny podzemní: „Nepožádáš manželky bližního svého.“ Augustin se zarazil. Myslil, že slova ta platí jemu, že jej někdo prožaloval, a to nikterak křivě, jak se baví mimo dům, ale umínil si, že se nedá. „Kdopak ti co namluvil?“ drsně na ni vyjel. „Krásná to žena, která uvěří každému klepu. Donesl-li ti někdo, že chodím k ‚Zelené kočce‘ nikterak kvůli dobrému pivu, nýbrž kvůli mladé paní starého hostinského, ten v hrdlo lhal. Musíš mi říci, kdo to byl, však já s ním zatočím.“ Ale místo každé odpovědi opakovala, nechť mluvil k ní cokoli, táž těžká, hrozná slova, jimiž jej jen tím více potvrzovala v jeho podezření, že ochuravěla, jelikož byl u ní někým z nevěry obviněn. „Možná, že ti také namluvili nějací závistníci moji,“ jal se znova na ní dobývati, „že chodím do vinárny k ‚Zlatému bažantu‘ vlastně kvůli ženě sklepníkově, která s ním zároveň hostům posluhuje? To je teprve hanebná lež a měla bys skutečně se styděti, přidáváš-li jí víry.“ Ale nechť se omlouval Augustin na všecky strany, nechť mu pomáhala panímaminka, již byli rybářští k rozkazu jeho sem povolali, dle nejlepších svých sil, přece se nedočkali oba jiného než opakování devátého přikázání. Přesvědčivši se o zoufalém stavu své snachy, nemohla se panímaminka přec jen zdržeti, aby nebyla zhýralému synovi s opravdovými slzami žalu vyčetla: „Tohle ti pošlo z tvého milkování. Dozvěděla se, že máš vedle ní jiné, a to ženy vdané, a není pochyby, že nad tímto hříchem tvým se pomátla! Nepřijde-li k sobě, budeš ji míti po celý čas života na svědomí. A co se děje s Tomášem? Již ho hledali a není nikde k nalezení. Nejspíše na tebe zanevřel, žes mu včera celou starost o košatky ponechal. Budeš moci asi čekati, než se ti sem zase dostaví. Já jsem to již včera na něm viděla, kterak to s ním stojí. Inu, stará to věc, že jedna nehoda druhou volá.“ Fráter Serafín byl přes ranní hodinu již v plné práci ve své celičce za kuchyní. Slavil dnes klášter rozeniny pana pátera kvardiána, a on třel právě máslo k bábovce, určené k snídaní. Nebylo mu to vhod, když slyšel za sebou kohosi vcházeti. Obával se, by nebyl odvolán a jeho dílo tím se neopozdilo. Avšak upustil měchačku úžasem na zem, když se konečně ohlédl po příchozím, jenž se sám nehlásil, poznávaje v něm Tomáše Bursu, spíše podobného duchu právě z krypty se zdvihajícímu, nežli živému mladému člověku. „Nemusil jste dlouho na mne čekati,“ pravil mu se skleným pohledem. „Honem, dejte mi svoje roucho, nechte mne štípati dříví, pošlete mne pro vodu, uložte mi práci hodně nízkou, tu nej nižší, nebo naděje vaše se vyplnila, jsem tu, poněvadž jsem – zhřešil.“ Ač se nemohl fráter Serafín ubrániti velikému uspokojení, že došlo k jeho slovům, že ten nevěřící, kacířský, zpupný Tomáš přece jen klopýtl, a to takovým způsobem, že se sám odsouditi musil k věčnému vězení, za které, jak tehdáž na břehu byl tvrdil, klášter považoval, přece mu ho bylo líto, tak ztrápeně a rozervaně vypadal. „Vy chcete nejspíše věděti, čím jsem zhřešil,“ ujal se Tomáš horečnatým způsobem znova slova, „než mi zde popřejete útulku. Nebojte se, netíží mne žádná vražda ni podvod, ni co podobného – rouhal jsem se, chtěje si hráti na Prozřetelnost.“ Františkán ztrnul. Hádal, že se snad spravoval Tomáš podle svých kacířských knih a ze se chtěl skutečně v něčem bohu rovnati. „Nezoufej si“, konečně přece mu domlouval, „vždyť je bůh věčné milosrdenství a laská. Pokání tvoje je upřímné, to vidím. Snad ti bude odpuštěno, lnu, já ti tvou zpupnost vždy vyčítal. Mně nesmíš v tom žádnou vinu dáti. Jestli skutečné smýšlíš, jak mluvíš, tedy půjdu k panu páteru kvardiánovi a ohlásím mu, že se chceš státi u nás novicem.“ Tomáš pokynul hlavou a za chvíli byl povolán k panu páteru kvardiánovi, kdež na svém státi zůstal, že kláštera již neopustí. Nadarmo čekal na nej Skok u vchodu, nadarmo se k němu několikráte do kláštera dotřel, Tomáš jej vždy bez lítosti zapudil. Což nebyl důvěrníkem jeho plánů, kteréž tak strašným způsobem se zvrhly, a tedy spoluvinníkem jeho? Byltě z toho nesmírný poplach po celé Praze, když se rozneslo, že Tomáš Bursa vstoupil do řehole františkánské a že kníže arcibiskup, pohnut tímto důkazem zbožné mysli, sám ze své vůle mu udělil dovolení, by pokračoval ve svých studiích kdysi přerušených, by se stal nikoli jen řeholníkem, nýbrž knězem řádně vysvěceným, schopným každou svátost udíleti. I v tom došlo na slova frátera Serafína, pronesená, když si sám na den svátého Martina vybíral na kosatkách ryby. Neuplynuly tři roky, a Tomáš měl primici. Po celý ten čas nebyl nejen domů zavítal, nýbrž ani na nikoho z rodiny své se nepřeptal. Přišla-li ho panímaminka či Augustin navštívit, nikdy se o to nezajímal, co u nich doma se děje, a oni se o tom také nezmiňovali. Bylo to málo potěšitelné. Když sloužil Tomáš první svou mši, bylo celé příbuzenstvo rodiny Bursovy přítomno, mezi nímž obzvláště vynikala Nanynka či Annetta po boku mladého svého manžela, švarného rytmistra od husarů, k nevýslovnému zadostučinění panímaminky, stále v den ten v slzách tonoucí. Jen jedna osoba u oltáře scházela – Františka. Ale Tomáš se nerozhlížel, Tomáš jí nepohřešoval, což bylo každému ku podivu. Podobalo se, jako by byl na ni úplně zapomněl nad studiemi příliš horlivými a posvátnými. „Pane synu,“ pravila mu panímaminka po tabuli, již klášter se zvláštní slávou a okázalostí byl svému nejmladšímu synu vystrojil a k níž byli pozváni všichni vynikající hodnostáři církevní nejen z Prahy, ale i z venkova, „pane synu, zvu vás uctivě, byste se zase jednou podíval do domu toho, pod jehož krovem jste se zrodil, by i jeho staré zdi zvěděly o vaší slávě a cti naší rodiny.“ Tomáš si přejel zasmušile rukou tvář. Jak byla prožloutlá a vyhublá! „Což neráčíte věděti, paní matko, že dnešním dnem dávám nadobro výhost vší světské marnosti?“ „Nezvu vás k návštěvě snad proto, bych se s vámi před sousedstvem pochlubila, ni sama před sebou pyšnila, ač se vám přiznávám, že není dnes šťastnější matky nade mne, neboť se vyplnilo vše, po čem jsem kdy prahla: zvu vás zejmena a především k dobrému skutku, ku konání jednoho z vašich úřadů duchovních.“ Tomáš stal se pozorným. „Ó, dostavte se, pane synu,“ prosila panímaminka a proud vřelých, upřímných slz vyhrnul se jí při tom z očí, „byste připravil duši k odletu se chystající na poslední její pouť.“ „Kdo to u vás stůně?“ po dlouhé přestávce tázal se mladý kněz hlasem nejistým. „Augustinova žena chřadne na duchu i na těle. Zdá se, že jakýsi závistník jeho jí zjevil některé jeho spády, nebo, co jste zde v klášteře, nepromluvila jiného, než opakuje: ‚Nepožádáš manželky bližního svého‘.“ Tvář mladého kněze ještě více sežloutla, v čemž neviděla matka než znak hluboké soustrasti. „Nepohnutě vysedí celý den a někdy i celou noc u okna se zrakem k řece obráceným,“ pokračovala panímaminka vzlykajíc, „a ruka její při tom stále spočívá na hlavě vašeho Skoka, jenž se od ní nehne a taktéž zhasíná, nejspíše steskem po vás. Dnes se mi zdála Františka zvláště slabá. Nevím... nuže, vždyť to už víte sám.“ „Přijdu ještě dnes,“ konečně sliboval Tomáš bezzvučně a více k sobě než k ní dodal po dlouhé pomlčce: „K čemu jsem se stal knězem, než abych byl těšitelem, rádcem všem, kdož mají duševního přispění potřebí? Nemám na světě tom naléhavějšího a důležitějšího úkolu. Jděte napřed, paní matko, a připravte nemocnou na mou návštěvu, by ji snad příliš nedojala.“ Ale jak vstoupil Tomáš, hluboce oddychuje, do průjezdu rodného svého domu, již slyšel, že přichází pozdě. S pláčem mu zvěstoval starý Matěj, že než panímaminka se vrátila, mladá paní tak tiše zhasla, jako když sfoukneme voskovou svíci. A Skok dokonal za čtvrt hodiny po ní, jako by tu nebyl chtěl a nemohl bez ní býti. Tomáš sklonil mlčky hlavu a dlouho stál v němém zapomínání před starým sluhou, než se obrátil ke schodům. Netázal se, kde odpočívá, vždyť věděl, že leží tam, kde viděla nejlépe na řeku. A skutečně! Odpočívala Františka v jednom z pokojů, které on pomáhal zařizovati těše se, jakou bude míti odsud pěknou vyhlídku, na bílém loži, sama bílá jako lilie, čistá jako anděl, právě taková, jakou ji míti chtěl, kteréžto vědomí zaplatil tím nejdražším, co měl, volností svou … a v srdci se mu zachvělo při pohledu na ni slzavé: „Spasena!“ A otevřeným oknem pěla Vltava nejvelebnější žalm a přitom metala diamantové pablesky na její a jeho stejně ubledlá čela…