Nepozorovaně, jako se vracívá poklid v rozjitřenou duši lidskou, vkrádaly se bleďoučké reflexe budícího se jitra v prázdné ulice pražské. Podzimní slunce, vymknuvši se za nedlouho z náručí hustých mraků na východě, usmálo se na Prahu. Zarůžovělý jeho svit rozhoupal se po lehké páře nad hladinou Vltavy a jemňoučký odlesk svitu toho vniknul polospuštěnými damaškovými záslonami do tiché komnaty jednoho z četných mlýnů po pravém břehu Vltavy. Je to ložnice — rozkošné zákoutí pražského boháče. Skoro uprostřed komnaty hoří na mahagonovém stolku argandská lampa. V dvojsvětlí ranního svitu a oranžového světla lampy má vnitřek elegantně vyzdobené ložnice cosi tak magického do sebe, že se zdá, jakoby zde musila i nejpobouřenější mysl lidská nabyti poklidu... A přece tu po celou noc prodlívala starost s věrným svým soudruhem nepokojem! Na loži se sněhobílými poduškami leží na znak a nepohnutě muž, kterýž nebyl po celou noc ani oka zamhouřil. Byltě přišel před půlnocí rozčilen; na to přecházel netrpělivě po ložnicí, brzo usedl, brzo zase vstal, aby přešel několikráte ode dveří k oknu a nazpět, načež opět usedl a opřev hlavu o obě dlaně — přemýšlel. Nyní však už asi hodinu leží na loži nevysvlečen, jak si byl lehl, a bez pohnutí jako mrtvola. Náhle se pohnul a jako by si byl připamatoval, že nutno ještě něco bez odkladu vykonati, seskočil rychle s lože. Je to asi padesátiletý muž, přímého, poctivého vzezření. Široký, bezvousý a dobromyslnost jevící obličej jeho jest nevyspáním poněkud přirudlý; víčka očí jsou trochu zanícena, ale oči planou zimničným leskem, čímž celé vzezření muže na pohled povahy cholerickoflegmatické nabývá rázu zádumčivé přísného. Seskočiv rovnýma nohama postál několik okamžiků u lože, jako by byl na rozpacích. Po chvíli učinil opatrně krok směrem ku dveřím, jako by zkoušel, je-li pod jeho nohama půda dosti pevná — potom ještě jeden krok, již méně opatrně, a hned na to krok třetí, smělý. Tak se octnul u stolku, na němž hořela lampa. Opřev se jednou rukou o stůl, zastavil se. Hlava jeho, před chvílí ještě k prsům nachýlena, náhle se vztýčila; ale hned na to zase k prsoum se nachýlila. Po té přejel několikrát pravou rukou přes nízké, svraštělé čelo, načež ruku tu vztáhl k lampě a shasnul. Současně zvedl hlavu, a oko jeho utkvělo na velkém olejovém obraze, visícím na protější stěně a nalézajícím se právě přes polospuštěné záslony v nejvýhodnějším ranním osvětlení. Byla to podobizna mladého, rusovlasého šviháka s usmívavou tváří a modrýma očima, v nichž zračila se povaha mírná a citlivá. Muž učinil dva kroky ku stěně a upřel zrak svůj ještě pozorněji na podobiznu. „Ne, ne! To jasné oko nemůž' lhát!“ zašeptal po chvíli. „Jen až se vybouří — až se vybouří!“ A chmura zármutku nebo hněvu přeletla jeho tvář. „A přece není žádné spásy více!“ pokračoval po malé přestávce ve své samomluvě. „Nemožnoť vyváznouti! Před námi otvírá se propast. Dříve nežli se vybouří, dříve nežli pochopí, co je život, pozná nejen trpkost, nýbrž i mrazivou, nemilosrdnou urputnost jeho.“ Po té odvrátil zraků svých od obrazu, rozhlédl se po komnatě a počal zpočátku zvolna, pak vždy rychleji přecházeti. Duší jeho vířily dle všeho divné myšlénky, když buď nedbal nebo si ani nepřipomenul, že doposud ještě nikdy nebyl zůstal ve své ložnici po východu slunce, že ještě nikdy, co nazýval výstavný tento mlýn svým majetkem, nebyl opominul podívati se již před východem slunce ku svým lidem do mlejnice. Přecházel po komnatě se založenýma rukama a k zemi upřenýma očima asi hodinu, a zdá se, že skoro ani neslyšel, mlýn-li klape čili nic. Chvílemi se zastavil; ale nikoli, by naslouchal, nýbrž aby — přemítal. Posléze uklouzla odulým rtům jeho slova: „Jsem ztracen — navždy ztracen, nepřispěje-li mi anděl ku pomoci.“ Ale hned na to dupnul nohou a zvolal hlasitě: „Podvodníkem jsi! — Obyčejným podvodníkem a nezasluhuješ, aby ti někdo podal pomocné ruky!“ Zastřev si pak obličej oběma rukama dodal s povzdechem; „A vše to vinou vlastního, nezdárného dítěte — vše ta vinou nezdárného syna... Ne, ne! Hanby té nepřežiju — nemohu přežíti — sklátí mne do hrobu.“ Po té učinil několik kroků směrem ke kamnům a sklesnuv téměř bez vlády do lenošky setrval v trapném přemítání.... Po chvíli zazněl přede dveřmi ložnice rupot kroků. Hned na to kdosi přede dveřmi přidušeně zakašlal a zaklepal. Muž v lenošce sebou ani nepohnul. Teprve když zaklepáno po chvíli poznovu a za dveřmi ozval se chraplavý hlas: „Což pak, pantáto, posud spíte?“ vztýčil muž v lenošce hlavu a obrátiv se zpola ku dveřím optal se: „Kdo to?“ „Což pak mne, pantáto, neznáte? — Já, Valentin,“ odpověděl chraplavý hlas přede dveřmi. „Vstupte!“ zvolal prudce oslovený, načež vstav popošel ku dveřím a sám je otevřel. Vešel asi padesátiletý muž prostřední zavalité postavy. Tahy široké a přece vychrtlé tváře jsou drsny, odporny. Nízké čelo, plavé, krátce ostříhané vlasy, široký, plochý nos a sivá, takměř krví zalitá potutelná očka — slovem celé vzezření nečiní pražádných nároků na epitheton příjemný. „Dobře, že přicházíte, Valentine,“ oslovil pantáta příchozího. „Jsem už netrpěliv. Nuže?“ „Nechtěl jsem čekat, až sejdete dolů, a proto přicházím sám,“ zaskuhral Valentin. „Dobře, dobře. Jak jste pořídil?“ „Nehrubě příznivě.“ „Buďsi! Jsem na vše připraven! Mluvte!“ „Vyřídil jsem všechno, jak jste byl včera rozkázal — byl jsem....“ „Mluvil jste s chefy?“ „S pány jsem nemluvil; byl jsem jen v kancelářích...“ „Nuže — co vám tam odpověděli?“ „Vyhýbavě... Byl jsem včera večer ve všech čtyřech závodech. Všady jsem se ptal, mohu-li mluviti s pány, všady mi odpověděli, že není možno. ,Co dělat?‘ pomysli jsem si. Požádal jsem tedy vaším jménem pokladníky, by věc nějak zprostředkovali a tento týden nám žádných směnek nepresentovali. Řekl jsem, jak jste byl nařídil, že dostaneme z Uher a z Banatu velké zásilky obilí, které musíme alespoň s části hotově zaplatit, poněvadž nejsme se zasílateli v žádném obchodním spojení...“ „A co odpověděli?“ přerušil netrpělivě pantáta vypravujícího... „Všady odpověděli, že prý o své újmě nemohou pranic dělat, abych se obrátil na pány — ale i tam prý ničeho nepořídím... Také oni prý nepotřebujou a nemohou prý povoliti žádné lhůty.“ „Proč jste nešel k chefům?“ „Vždyť jsem už povídal, že jsem žádného z pánů nezastihl; bylť už večer… Ptal jsem se, kdy mohl bych s pány mluvit, a odpověděno mí, že teprve dnes dopoledne. Žádal jsem tedy, aby pokladníci vaším jménem pánům pověděli, co a jak...“ „A odpověď?“ „Jako by se byli umluvili — usmáli se... A jeden řekl, že se do toho nebude plést, druhý, že prý mu do toho nic není, a třetí a čtvrtý řekli zcela rozhodně: ,Nebudou-li směnky v čas zaplaceny, budou prenotovány...‘“ „A co jste odpověděl vy?“ „Já?“ opáčil Valentin. „Zpočátku jsem se zalekl, jako by mne někdo nožem bodnul. Ale hned jsem se vzpamatoval — a poněvadž ve všech čtyřech kancelářích skoro všechny lidi dobře znám, řekl jsem jim bez obalu, aby si ze mne netropili šašků — aby tedy pověděli pravdu, proč nechtějí žádných lhůt povoliti, když nám druhdy vždy tak ochotně vyhovovali jako my jim.“ „A oni?“ optal se lakonicky pantáta. „Zpočátku nechtěl nikdo s barvou ven. Všelijak se vytáčeli. Domlouval jsem jim; ale nic naplat, a teprve, když jsme se pohašteřili, dověděl jsem se příčinu... Že prý se tu a tam proslýchá, — že jsme — na mizině...“ „A vy?“ optal se pantáta. „To si můžete myslit, že jsem jim nic nedaroval! Vycinkal jsem jim, až se sami před sebou zastyděli... Což nevím, že to hanebná pomluva, utrhačná lež? Či nevím, že není poctivějšího obchodníka nad vás, že není solidnějšího závodu, než je náš?.. Byl bych vám přál viděti je, když jsem jim čet' levity! Stáli jako omráčeni... Později se karta obrátila. Když jsem pověděl vše, co jsem mohl k obhájení naší cti povědít, spozoroval jsem, že se potutelně usmívají. Dopálilo mne to, a řekl jsem bez obalu, že jsou lháři... Oni pak na to, že prý časem vyjde na jevo, kdo je lhář; abych prý se tak nepřetvařoval, jako bych o ničem nevěděl, když se o tom mluví po celé Praze. Ostatně prý oni sami nemohou nám pomoci, poněvadž — pánové tak rozkázali... Později jsem se s nimi přece jaksi smířil a žádal je, aby svým pánům vyřídili, co a jak. Slíbili, že tak učiní, a já se vrátil domů. Bylo pozdě večer. Chtěl jsem vám to hned povědíti; ale nebyl jste doma a nikdo mi nemohl říci, kam jste odešel. Asi před půlnocí jsem vás slyšel, že vcházíte do domu a ubíráte se do své ložnice, a tu mi napadlo, že bude přece jen nejlíp, když vám prozatím pranic neřeknu, bych vám nedělal zbytečných starostí pro pouhé klevety. A jiného to beztoho nic není nežli pouhý klep, utrhačná pomluva a hanebná lež — není-liž pravda, pantáto?“ Valentin umlkl a upřel sivá očka na pantátu. Tento stál bez pohnutí, jako by byl na rozpacích, co odpovědít — pak si zastřel tvář oběma rukama. „Či je to snad pravda, pantáto?“ zvolal prudce Valentin. Pantáta chvíli mlčel, pak spustil obě ruce a nakloniv se k Valentinovi odpověděl přidušeným hlasem: „Pravda!“ Po takové odpovědi nemohl ani žvavý Valentin nalézti slov, Odpověď ta jej byla skutečně překvapila. Za to zmužil se pantáta. „A nebude-li dnes zaplaceno,“ zpovídal se přitlumeným hlasem zaraženému Valentinovi, „budou čtyry směnky jedním dnem prenotovány a pak je po všem veta!.... Poprvé v životě svém ocifuju se v takové nesnázi. Obchody arci už po několik let váznou, a neuplyne dne, by se člověk nedočetl, že ten neb onen ze známých obchodníků ohlásil konkurs; ale všeobecná tato tíseň peněžní můj závod až do nedávná jaksi jen obcházela. Náhle zaklepala i na naše dvéře.. O, kdybych jen mohl uspokojiti věřitele, kteří mi nedůvěřujou bylo by vše napraveno!... Ale jak?! Možno se sice vydlužiti v té neb oné záložně; ale tím bych závodu svému nijak neposloužil. Bylo by to vyrážení klínu klínem, a nedůvěřiví věřitelově snadno by se dopídili, jakým způsobem jsem si zjednal peněz... Všichni čtyři chefové závodů, kterýmž máme dnes platit, jsou osudnou náhodou ve výboru záložen, jichž jsem členem. Mimo to by podání žádostí a vyřízení její vyžadovalo několik dní, a já potřebuju peněz bez odkladu.“ „Ale jak je to možno?“ vyrazil ze sebe Valentin. „Vždyť jste měl předevčírem ještě několik balíčků velkých bankovek! Na vlastní oči jsem viděl, jak jste odpočítával tisícovky.“ „Pravda, milý Valentine — předevčírem jsem měl a dnes už nemám ... Zaplatilť jsem synovy dluhy — čtyřicet tisíc.. Jinak by byl musil ohlásit konkurs on... Mimo to dostal jsem včera ráno děsnou zprávu, že tři závody, s nimiž jsme v obchodním spojení a jež nám měly včera vyplatit úhrnem přes padesát tisíc — ohlásily konkurs... Jsem celý bez sebe... Mám dnes sám platit patnácte tisíc.... Když jsem předevčírem večer zkoumal poslední bilanci a vzal letošní ztráty v úvahu, seznal jsem, že jsem vlastně už dávno na mizině, že pasiva činí dvě stě osmdesát tisíc, aktiva pak jen něco přes sto dvacet.... Dluhuju tedy jedno sto šedesát tisíc... A nezaplatíme-li dnes směnky, které nám budou presentovány, shrnou se na nás nedůvěřiví věřitelově se všech stran a budou naléhati na zaplacení bezodkladné. Úvěr je ten tam! Na zotavení se za nynějších bídných poměrů peněžných a obchodních nelze ani pomysliti..“ „K neuvěření a přece k pochopení!“ zavrčel chraplavým hlasem Valentin, přešlapuje s jedné nohy na druhou, jak míval ve zvyku, kdykoli chtěl říci něco vážného. Tentokráte si dodal zmužilosti dříve než kdy jindy a dle svého způsobu se rozžvatlal. „K neuvěření proto, milý pantatínku,“ pravil, „poněvadž mohlo něco podobného stihnouti vás, obchodníka tak opatrného, správného a každé nepatrnosti dbalého — k pochopení pak proto, poněvadž to mohl každý předvídat, kdo jen jednou s mladým pánem pohovořil... Což jsem vás nezrazoval, abyste mu nepopouštěl uzdy tak přespříliš? Nezrazoval jsem vás, když naléhal na to, abyste mu přepustil samostatné vedení závodu plzeňského...?“ „Pravda, pravda,“ přikývnul otec, „ale po skutku zlá rada.“ Valentin však si nedal ujiti vhodné příležitosti a pokračoval ve čtení levitů: „Kdybyste byl raději v Praze nebo na blízku Prahy zakoupil nějaký mlýn, abyste mohl na pana syna častěji dohlédnout, abyste mu byl mohl poraditi, když se rozběhl po cestě, která vede přímo k záhubě... Ale ne! Opatrný náš pantatínek byl tenkráte hluchý a slepý a nevěřil slovům starého kamaráda, s kterým se byl druhdy po kolik let světem plahočil a bídu třel a kterému jinak vždycky důvěřoval... Ale na moje slova přece došlo! ,Uvidíte, pantatínku,‘ říkal jsem tenkráte, ,že se vám ten hoch zvlčí‘ — a dnes už sám se přiznáváte, že je zvlčen a že vás zavlekl do vlčí jámy,“ „Ale, Valentine!“ zvolal náhle otec nezdárného syna počav Valentinovi tykati. „Takových výčitek jsem si aspoň od tebe nezasloužil.“ Hlas jeho zněl skoro prosebně. „Ovšem, že jste si jich ode mne nezasloužil,“ pokračoval Valentin, klada důraz na slůvka ode mne, „neboť já jsem člověk služebný a neměl bych se vlastně nikdy plésti do věcí pánových, po kterých mi pranic není, a byt i pán ten byl starým mým kamarádem. A proto, pantatínku, Valentina neposlouchejte! Nedbejte toho, co vám kdy radil, nedbejte, co vám bude snad radit později — jednejte vždy jen podle vlastního uznání, neboť vaše dobrota, laskavost, mírnost, shovívavost a všechny jiné vaše cnosti uvedly vás na dráhu, po které střemhlav letíte do propasti... Popřejte raději sluchu hladkým, úlisným slovům lecjakého lichotníka, jenž vás vždy jen chválí a nikdy vám nic nevyčítá, než abyste vyslechl trpká slova pravdy, před kterouž už nelze zavírati očí a zacpávati uší... Věřím, že je žvatlavý Valentin v takovém případě osobou velmi nepohodlnou. Jiný by vás politoval, upřímně politoval, — ovšem jen do očí, a za zády by se vám vysmál... Ale Valentin je tak drzý, že žvastá o věcech, které předvídal; on vás nelituje, ale také se vám za zády nesměje, a bude-li toho potřebí — bude vám nápomocen. Tak! Teď jsem si ulehčil a teď, prosím vás, milý pantatínku, povězte jako muž střízlivý, co zamýšlíte dělat.“ Milý pantatínek, jenž byl celé toto kázáníčko se vzornou trpělivostí vyslechl, stál bez pohnutí a neodpověděl. Valentin čekal chvíli na odpověď a když pantatínek mlčel, ujal se slova poznovu. „Pozoruju, pantatínku, že jste se ještě nerozhodnul, že jste posud na vahách. Čas však kvapí, a poněvadž, jak sám pravíte, v pokladnici peněz není, a my jich dnes míti musíme, nezbývá nám, než abychom si jich opatřili.“ „Ale jak?“ ozval se pantáta. „Ze záložen, jak už jsem pravil, není možno; ze spořitelny také ne, poněvadž vázne na mlýně tak značný dluh, že více žádat nemohu — zbývají tudíž jen lichváři...“ „Lichváři!“ vzkřiknul Valentin, jako by se byl slova toho ulekl, načež důvěrně dodal: „Což pak nemáte ani jediného přítele, ani jediného známého, jemuž byste se mohl svěřiti a jenž by byl ochoten vypomoci?“ „Mohl bych požádati několik ze svých obchodních přátel,“ odpověděl tázaný, „a možná, že by ten neb onen neodřekl; ale za nynějších poměrů není radno, poněvadž se nelze spolehnouti na mlčelivost. Zbývá jen lichvář, který jest v tomto ohledu vždy spolehlivý. Vyssaje člověka, jak může; ale nekompromituje ho, nekazí mu úvěr, kdežto tak zvaní přátelé a známí, kteří vypomohou člověku z ochoty, velmi rádi v kruhu přátelském se pochlubí, že vykonali přátelský skutek — a následek toho jest — podrývání úvěru. Nalézám se tedy v kleštích. Nechť volím cestu tu neb onu, všady narazím na úskalí. Zde nejistota, onde opět zakrvácení ohromným úrokem. A přece peníze míti musíme...“ „Pravda,“ dotvrzoval Valentin, „peníze míti musíme...“ Po té se oba odmlčeli. Po chvíli přerušil mlčení pantáta. „Nechť zkoumám prostředek kterýkoli,“ pravil, „každý má svůj rub i líc, ba každý spíše uškodí, než by trvale prospěl. Za nynějších poměrů arci není více žádnou hanbou, dluží-li se obchodník hotové peníze; nyní podnikají se obchody třeba bez základního kapitálu, jen když má podnikatel úvěr. Nejnutnější prostředky peněžní zjednají se půjčkou na úrok dosti značný a obchod se zahájí třeba nejdrzejší reklamou. Daří-li se a vynese-li o pět nebo šest procent více, nežli se platí za vydlužený základní kapitál, pak je arci vyhráno ... Ale v kolika případech se tak děje? Obyčejně obchod vázne, dluhy se množí, a výsledek všeho je nevyhnutelný a nyní i velmi pohodlný — prosté ohlášení konkursu. Je-li obchodník jen poněkud opatrný, to jest, vede-li své obchodní knihy takovým způsobem, aby z nich v případu soudní revise vysvítalo, že měl skutečné ztráty, a že úpadek závodu nezavinil lehkomyslností, ani zúmyslně, pak může býti jist, že vyzuje se z nemilé katastrofy jako tisíce jiných dosti hladce, byť si byl jinak sebe lehkomyslněji počínal. Vyrovná se se svými věřiteli a za nedlouho může obchod s novou firmou tímže způsobem počít poznovu.“ Pantáta na chvíli se odmlčel, načež pokračoval: „Ale já přece touto neb podobnou cestou jíti nemohu. Vydlužím-li si nevyhnutelně potřebných peněz na úrok lichvářský, budu musit sám v pravém slova smyslu lichvařit, ba více ještě budu musit v obchodě svém více vylichvařit nežli sám lichvář. Jinak úpadek svůj nezažehnám, nýbrž jej pouze na krátký čas posunu do pozadí... Pomysli si jen, Valentine, co bychom asi musili vše podnikat, abychom mohli platit z dvaceti tisíc, jichž nyní nevyhnutelně potřebuju, dvacet procent úroku — nepočítaje v to procenta čistého užitku, jež bychom musili vyzískati přes dvacet procent!... Nemusili bychom všechna vydání a všechny platy dělníků a řemeslníků, kteří jsou s námi v obchodním spojení, snížit, nemusili bychom takměř každého, s kým bychom vešli v obchodní spojení, utlačovat, nemusili bychom bráti mnohdy útočiště i k prostředkům méně kalým, ba snad i nepoctivým, jen abychom zboží odbyli s větším užitkem než bylo třeba, dokud jsme pracovali s vlastním kapitálem a mohli se spokojiti s užitkem daleko menším?!... Ne, ne, Valentine! Takto začíti nemůžeme — musíme pomýšleti na pomoc trvalou. Nesmíme obchodní kalamitu, v které jsme se octli, pouhým pozlátkem zakrýti a tak sami sebe klamati...“ „A přece peněz potřebujem — přece, peněz míti musíme...“ připomenul Valentin, jenž byl pantátu pozorně vyslechl a jak se' zdálo, se slovy jeho aspoň v podstatě souhlasil. „Přemýšleje dnes v noci o stavu věcí,“ počal zase pantáta, „uznal jsem jen jediný prostředek za vhodný. Je to prostředek, kteréhož jsem už jednou v životě svém užil a který měl pro mne mnohé nepříjemnosti v zápětí, ale...“ „Přece prospěl — není-liž pravda?“ vpadl netrpělivě Valentin a táhlým hlasem dodal: „Nuže?“ „Sňatek!“ odpověděl chladně pantáta. „Vy se chcete ženit?“ zvolal Valentin. „Já? Ani mne nenapadlo. Jsem už stár, a první moje manželství, v kteréž jsem byl vešel z podobných příčin, poučilo mne lip nežli mravouka celého světa.“ „Jak to tedy myslíte?“ „Rád bych oženil syna.“ „Vy chcete vlastní své dítě obětovat?“ vzkřiknul Valentin, a posud skoro apathická tvář jeho náhle zrudla. „Obětovat právě ne, ale oženit a tak učinit nesnázím, ve kterých jsme se byli jeho vinou octli, rázem konec. Což pak to není prostředek poctivý, solidní...?“ „Poctivý, solidní — hm,“ opakoval Valentin. „Pravda, poctivý je, solidní také a bylo ho už stotisíckrát použito — ale v tomto případu je nebezpečný. Neboť toho přece se nemůžete do svého syna pudivítra nadíti, že si bude v tak nepohodlném jařmu manželském, do jakéhož jej chcete vehnati, počínati s takovou rozvahou a vypočítavou chladnokrevností jako před lety vy, když jste se byl oženil se ženštinou tak horkokrevnou, ba prudkou, jako byla nebožka panímáma. Což pak jste už úplně zapomněl na všechny výstupy, jež vám ztrpčovaly život, na všechny ty hádky a spory mezi váma?“ „Pravda, šťastným jsem v manželství nebyl,“ pravil pantáta smutně; „ale přede byl i rodinný život náš snesitelný. Poznav povahu své ženy, snažil jsem se jí v tom a onom vyhověti. Kde to nebylo možno, tam ovšem musilo dojiti ku sporu; ale jinak jsme se snášeli přece jen jako lidé shovívaví a rozumní.“ „A vy tedy chcete svému synu také takový život připravit, jako jste si byl připravil sám?“ opáčil horlivě Valentin. „Chcete, aby i syn váš mohl časem svým říci, že v manželství svém šťasten nebyl, ale že se s ženou svou snášel?!... Nejsem a nebyl jsem sice nikdy vřelým přímluvčím vašeho syna; ale tentokráte se musím státi jeho obhájcem. Nepřipustím, abyste s ním nakládal jako se zbožím, nepřipustím, abyste...“ „Ale Valentine, Valentine!“ ozval se pantáta káravým hlasem. „Vždyť pak to tak zle nemyslím!“ „Zle — nezle, vše jedno!“ horlil Valentin. „Chcete vlastního syna obětovat svému prospěchu. Pravda! je to syn nezdárný ale ani nezdárné dítě nemá býti slepě zaprodáváno — s blahem a štěstím jeho nemá a nesmí býti nikdy pohráváno... V takových věcech musí míti každý úplnou volnost... Rozumíte, pantáto?! Když vy jste se odhodlal vejiti v sňatek s nebožkou, věděl jste zcela dobře, jakou jest, a učinil jste tak po zralém rozvážení a o vlastní újmě. A teď chcete vlastního syna svého bez jeho svolení, ba snad proti jeho vůli spojití se ženštinou, které nezná, které nemiluje, ba které snad nenávidí — slovem chcete z něho učiniti pouhý nástroj, jenž vám má vaše finance přivésti do pořádku a obětovati za to svou volnost... Ale jen ať se v něm nezmýlíte! Je to hoch svéhlavý a prudký jako jeho nebožka matka. Můžeť vám váš rozpočet strašným způsobem zmásti, a vy pak zůstanete na holičkách... Nebudete míti ani finance v pořádku, ani — syna; neboť syn váš, pokud já jej znám, spíše se stane nejsolidnějším šosákem, nežli by svolil...“ „Ale probůh tě prosím, Valentine!“ namítl pantáta tónem napolo káravým, napolo prosebným, když se mu nové toto kázání zdálo býti příliš dlouhé. Valentin však toho nedbal. „Nic vy mi nelichoťte, nic vy mne neproste!“ pokračoval tak rychle, že pantáta sotva stačil poslouchat. „Vím, že rady mé neposlechnete ani teď, a proto vám také nic neradím. Ale tím buďte jist, že vám vaše plány v tomto vzhledě překazím... A všickni čerti by se musili spiknout, abyste nás přemohl...“ V tom musil Valentin zakašlat, a jedině na účet jeho nehrubě zdravých průdušek nutno připsati, že v proudu řeči na chvíli ustal, takže se mohl ozvat i pantáta. „Tys přec jen podivný pavouk, Valentine!“ pravil vlídně. „Vždyť pak nechci pranic podnikat proti vůli synově, nýbrž vše jen s jeho svolením...“ „Ah!“ odvětil táhlým hlasem a posud ještě pokašlávaje Valentin. „Toť něco zcela jiného! Proč pak jste to nepověděl hned? Bylo by bez hádky...“ „Nu tak! Ale teď přece poslyš!“ pokračuje pantáta. „I ty jsi sobě všimnul, že syn můj, ačkoliv by měl býti ve svém závodě v Plzni, přijíždí v poslední době každou chvíli do Prahy. Ty's arci zpočátku tvrdil, že přijíždí sem jen proto, poněvadž se mu stýská po pražských kamarádech, poněvadž snad divadlo a makao a podobné v Plzni tak neláká a nebaví jako zde v Praze. Ale mně se zdá, že kromě těchto a podobných pomíjejících vyražení, kterýmiž jsem ani já nepovrhával, táhne jej do Prahy ještě jiný magnet. Proč medle by mi byl tak vřele doporučoval bohatého Ivana Kaftana a jeho bleďoučkou dcerušku, s kterýmiž se byl v Plzni seznámil a kteří nyní už čtvrtý týden meškají v Praze, aby se s poměry pražskými obeznámili? List stíhal list a hoch nedal pokoje, až jsem svolil, aby se mohli tito jeho známí ubytovati v druhém křídle mého domu. Již tenkráte mi bylo jeho naléhání nápadno, a nyní, když je hoch více v Praze nežli v Plzni, jsem jist, že mu dcera Kaftanova není lhostejná.“ „Eh, co vám, pantatínku, napadá!“ namítnul Valentin. „Vždyť pak s ní hrubě ani nepromluvil, ba skoro si jí ani nepovšimnul!“ „Nu, uvidíme!“ vece pantáta. „Promluvím dříve se starým...“ „Hoj!“ vzkřikl náhle Valentin radostně. „Co pak ti tak náhle projelo mozkem?“ „Něco výborného!“ „Mluv tedy!“ „Svěřte se panu — Kaftanovi! Vím, že vás má rád. Často vás chválil — vlastně vaši obezřelost, solidnost a poctivost, a povíte-li mu, v jakých nesnázích jste se octnul, možná, že vám — obzvláště když připomenete možnost sňatku mezi vaším synem a jeho dcerou — vypomůže bez odkladu.“ „Aj, aj, Valentine!“ odvětil pantáta. „Jakž pak může něco podobného napadnouti člověku tak chytrému, jako jsi ty? Jakž pak se mohu svěřovat příštímu tchánovi svého syna, že jsem v peněžitých nesnázích, a jakž pak — kdyby se mne zeptal na příčiny — mohl bych mu odpovědít, že octnul jsem se v nesnázích jen vinou svého syna, kteréhož bych nyní rád jeho dceři na krk hodili?“ „Pravda, pravda!“ kýval Valentin. „Ale kde vzíti dnes peněz na zaplacení směnek, jež nám budou presentovány? Nemůžeme přece čekat, až bude po sňatku mladého pána —“ „Uznáš tedy nyní pravdu mých slov, že nám pro okamžik nezbývají než lichváři,“ pravil pantáta. „Musíme si stůj co stůj vydlužit a zachovat vše v tajnosti aspoň na tak dlouho, dokud nebude záležitost sňatku mého syna příznivě vyřízena. Na tobě tedy jest, abys vyhledal někoho, kdo by nám půjčil bez odkladu dvacet tisíc. Znáš někoho?“ „Znám-li někoho!“ chlubil se Valentin. „Ne jednoho — deset jich znám, a každý rád půjčí... Ovšem s nepatrným profitem asi dvaceti procent...“ „Přiveď jen někoho — budeme smlouvat.“ „Přivedu a to hned,“ vece Valentin ochotně. „Ale mohl byste se snad přece u pana Kaftana pokusit... Nemusíte přece hned s barvou ven. Okamžitá nesnáz — konkurs toho neb onoho závodu a tomu podobná omluva...“ „Nu uvidíme! — Naskytne-li se vhodná příležitost, nedám si ji ujíti...“ „Mám tedy jít hned?“ ptá se Valentin. „Hned a obešli nejspolehlivějšího dolů do kanceláře na devátou hodinu. A uvidíš-li jej vcházet do dvora, pověz mi to a nevpouštěj pak nikoho cizího do kanceláře... Tak! A teď můžeš jít.“ — Valentin jsa vždy poslušným otrokem svého pána, kdykoli šlo o prospěch závodu, uposlechl jako na komando. Oposice jeho byla obyčejně jen na piano; šlo-li do tuha, dal se vždycky přesvědčit aneb aspoň — poslechl, když mu bylo rozkázáno. Obrátil se nyní ruče jako mladíček a kvapně ubíral se po schodech dolů, aby vyplnil přání pantátovo. Tento chvíli postál. V tváři jeho jevila se nápadná změna. Úzkostlivá starostlivost, která se v ní byla zračila, když byl seskočil asi před hodinou s lože, byla ustoupila obyčejnému klidu. Patrně byl operační plán domyšlen a shledán dobrým. Provedení strategické a taktické nevyžadovalo tak velkých obtíží. Asi po pěti minutách přistoupil pantáta k umývadlu, umyl se a utřel a opraviv si poněkud šat, jejž byl této noci ani nesvlékl, ubíral se volným krokem dolů... Ložnice jeho nalézala se v druhém patře — v prvním patře byla ložnice synova — a pantáta musil jíti podle dveří ložnice synovy. Věda, že syn jeho včera zase do Prahy zavítal, zastavil se u dveří a naslouchal, neuslyší-li snad nějaký šramot. V ložnici synově však panovalo hluboké ticho. Otec otevřel opatrně a tiše dvéře a zůstal státi na prahu. Spatřil výjev vskutku překvapující. Uprostřed jizby stůl a na něm v největším nepořádku v části převrhané, z části rozbité láhve, konvice a sklenky. Na první pohled poznal, že pan syn oslavil svůj návrat do Prahy mimořádnou pitkou, ku kteréž si byl pozval několik nejdůvěrnějších přátel. Jeden z nich ležel zcela pohodlně natažen na pohovce, jiný seděl, oběma rukama hlavu svou opíraje, na křesle za stolem a třetí ležel v nejnepřirozenější a zároveň také nejnepohodlnější situaci pod oknem. Také po ostatních, kteří se byli dříve vytratili, zbyly zde stopy. Nadějný pan syn ležel na posteli na znak natažen, jsa pohřížen ve spánek spravedlivých. Byl napolo vysvlečen; jedna noha visela přes pelest a byla posud obutá, druhá, levá, byla natažená přes svrchnici a jedna bota ležela u postele... Otec rozhlédl se po jizbě, a tvář jeho přeletí mráček nevole. Ale jen přeletí. Možná, že mráček ten nevyvolala tak celá podivná scéna, kterou právě viděl, jako spíše růžová stužka, která ležela u kamen, a o níž soudil, že patří nejspíše nějaké dámě. Mráček nevole však ustoupil v mžiknutí oka dřívějšímu poklidu. „Nu — jen až se vybouří, až se vybouří!“ zabručel polohlasitě. Couvnuv pak, zavřel dvéře rovněž tak tiše a opatrně, jako je byl otevřel, a ubíral se volným krokem dolů do kanceláře, aby tam čekal, až Valentin přivede — lichváře, Pantáta Bohutínský, s kterým jsme se byli právě seznámili, byl pantátou pouze pro Valentina; pro ostatní svět byl něčím zcela jiným. Byltě všeobecně ctěným i váženým pražským měšťanem, byl bohat a členem všech možných spolků a korporací a znám jakožto občan a obchodník ve všem správný, solidní a poctivý. Zasedal v obecním zastupitelstvu a druhdy také nějaký čas v městské radě; byl kdysi také jednou kandidátem úřadu purkmistrovského, ale vzdal se kandidatury té, když mu bylo zvěstováno, že protikandidát jeho vyniká nad něho duchem a všestrannou vzdělaností. Bohutínský byl tedy pro jiné ctěným a váženým, ba často i veleváženým panem Bohutínským, pro své lidi ve mlýně a obchodě vůbec prostě milostpánem. Před lety se tomu sice ze všech sil bráníval říkávaje, žeť z téhož dřeva jako kterýkoli jiný prášek nebo stárek, a že je mu milejší, když se mu prostě říká pantáta. Ale služebný lid náš už jiný není a rád. uctívá třeba jen titulem člověka, který — byť mu právě neprokazoval žádných obzvláštních dobrodiní — aspoň ho zbytečně netýrá a nehoní žhavými metlami do práce, když je duch a tělo k smrti zemdleno. Trváme, že není v Praze ani jediného člověka, jenž by mohl panu Bohutínskému vytknouti a dokázati, že by se byl jedinkráte ve svém životě zachoval nelidsky neb nemilosrdně. Byltě dobrotisko zvláštního druhu. Obyčejně se pod tímto jménem vyrozumívá člověk poněkud na duchu obmezený nebo flegmatický a vůbec člověk, kterýž buď nechtěje nebo nejsa s to, aby na svět a lidi díval se okem kritickým, shledává vše v nejvzornějším pořádku. Avšak Bohutínský byl dobrotiskem zcela jiného rázu. Měltě sice dobré srdce, ale nezavíral očí svých před nesrovnalostmi, s jakými se co den setkáváme. Dovedlť poctivost rozeznati od nepoctivosti i tenkráte, když tato byla zahalena v roucho nejrafinovanější licoměrnosti; dovedli zcela přímo a bez obalu říci komukoli do očí: „Tys lhář a podvodník nebo ničema a padouch!“ Ale říkával to zřídka kdy, jen z pouhé opatrnosti, poněvadž jsou taková epitheta lidem vůbec vždycky nepříjemná a nepohodlná a mnohdy není jich lze doložiti nezvratnými důkazy ani tenkráte, když o nich bývá celý svět mravně přesvědčen. Pan Bohutínský však byl více nežli pouhé dobrotisko. Byltě muž slynoucí mezi spoluměšťany řídkou vzdělaností — možno-li tak nazvati pouhý rafinement životní. Čítávalť před lety velmi pilně a vyznal se v obchodních i jiných věcech jako málo kdo. Neznaje jeho minulosti a hovoře s ním o čemkoli jen asi půl hodiny, byl bys řekl, že to muž velmi rozumný, v obchodních záležitostech střízlivý a opatrný, ale přece vždy dosti odvážný, kdykoli jde o nějakou spekulaci. Obzvláště zajímavým se jevil, když šlo o nějaký obchodní plán kombinovaný. V takových případech slavíval přirozený důvtip jeho pravé triumfy, a kdo by jej byl poslouchal, nebyl by uvěřil, že má před sebou muže, jenž byl druhdy zcela prostičkým mlynářským chasníkem. Osvědčovalť pan Bohutínský nadání i znalost věcí jako velkoobchodník a rozvinoval obyčejně své náhledy jako muž, kterýž byl vystudoval obchodní akademii a po leta obcoval s kapacitami obchodního a peněžního světa. Někdy se zásady a slova jeho arci nesrovnávala úplně se skutky, jak to u tak zvaných praktických lidí dosti zhusta bývá, ba mnohdy pronesl se dnes o nějaké věci zcela různě nežli včera, a za dva nebo tři dni jednal opačně a zcela jinak, nežli byl radil nebo sliboval, že učiní. Něco podobného mohlo by se povaze tak rázovité vytýkati jakožto nedůslednost, ale nedůsledností to přece nebylo. Trpívalť Bohutínský zapoměnlivostí. Vada ta vyvinula se u něho, jak se zdá, následkem nesčetných záležitostí, jež míval někdy na starosti, lak že kolikráte ani nevěděl, kde mu hlava stojí. Později, když už se nemusil o všechno starati, když už bylo vše tak zorganisováno, že nemusil si obchodu vůbec ani všimnouti, všímal si z pouhého návyku přece každé nepatrnosti a tak zapomínal mnohdy i na věci hlavní. Logika jeho byla bystrá a správná. Soudívalť o věci, o kterou právě šlo, vždy s jakousi reservou a pouze potud, pokud toho vyžadovaly okamžité okolnosti; jakmile se poměry z měnily, změnil se i jeho úsudek a býval často zcela opačný. O nějakých zásadách v přísném slova smyslu nemohlo tudíž býti u Bohutínského ani řeči. Řídívalť se tou neb onou zásadou vždy jen potud, pokud se jevila býti vhodnou a přiměřenou; jakmile se stala nepohodlnou nebo docela překážela, byla vždy nahražena buď zásadou jinou nebo nějakým surogátem jejím. Minulost Bohutínského nebyla však tak zcela bezúhonná, jak by se bylo mohlo souditi nejen ze všeobecné vážnosti, které požíval, nýbrž i z pozdějších jeho lidumilných skutků. Starý Valentin mohl tak ledacos vypravovat; ale jsa člověk chytrý a věda, že kromě něho o drobných těch hříších pantátových pranikdo neví, držel jazyk za zuby, ačkoli přirozené své žvavosti musil často činiti pravé násilí. Kdysi, když se byl o jakési rodinné slavnosti trochu podnapil a rozveselil, zapomenul poněkud, že jest vždy a ve všem potřebí jakési opatrnosti, a vypravoval ve mlejnici před chasou několik charakteristických úryvků ze života svého i pantátova. „Oh, pantáta byl vždycky ráznější než já!“ počal své vypravování, „a proto mu také štěstí více přálo nežli mně.... Je tomu už přes třicet roků, co jsme přišli spolu do Prahy. Pracovali jsme před tím v jednom mlejně u Tábora přes dvě leta. Tamější pantáta však byl skrblík a moříval nás mnohdy hlady a prací do unavení. A tu řekl jednou Bohutínský: ,Víš ty, Valentine, co — k čemu potřebujeme takové štrapáce? Pojďme do světa — a zkusme, zdali bychom někde našli kus chleba a nemusili pořád okusovat suché kůrky a odpadky od stolu pantátova!‘ Já neměl nic proti tomu a tak jsme se jednou časně zrána zvedli a šli do světa... Putovali jsme s místa na místo, od jednoho mlýna ke druhému, ale nikde jsme práci nedostali. Dle starého zvyku dali nám všady nocleh a něco k zakousnutí — a druhého dne musili jsme zase dále. Tak putovali jsme půl roku, až jsme se rozhodli, že vrazíme do Prahy. Byl krásný letní den, když jsme se po černokostelecké silnici belhali ku Praze. Pamatuju se na to, jako by to bylo dnes. Byli jsme oba rozedráni jako žebráci; zaprášeni, umazáni a hladoví i žízniví. A v kapse ani krejcaru. Mně bylo skoro do pláče; ale Bohutínský si pohvizdoval a stále mi dodával kuráže ,Jen s chutí, Valentine! Jen dále — však už to nějak půjde --- buď po dobrém nebo po zlém...‘ Co tím myslil, arci jsem ani netušil; ale později se mi jaksi rozbřesklo... Já byl unavenější nežli Bohutínský, ačkoli jsme byli tehdáž oba statní a silní chlapíci, a nemohl jsem dále. U škarpy na konci Kanálské zahrady jsem sklesl. Bohutínský se chvíli na mne díval, pak řekl: ,Počkej!‘ a dal se do vršku — jak jsem se později dozvěděl, směrem k Vršovicům. Čekal jsem přes hodinu. Když se počalo stmívati, byl jsem si už trochu odpočinul, tak že jsem mohl zase dále. Z nenadání vidím Bohutínského, jak uhání s vršku ke mně. ,Pojď, pospěš!‘ pravil a táhl mne za sebou. Šel jsem, jak bylo možno. Pospíchali jsme a zastavili se teprv u tehdejší koňské brány. Zde jsme usedli a pojedli — Bohutínský byl totiž přinesl bochník chleba; ale nepověděl, kde a jak k němu přišel, ačkoli jsem se ho i později častokráte ptával...“ „Nu — nejspíše jej někde vyžebral!“ podotknul kdosi z chasy. „Vyžebral — Vyžebral!“ opakoval podnapilý Valentin, položiv významně ukazovák pravé ruky na čelo. „Proč pak by byl utíkal a naléhal ku spěchu? Proč? — Nu — já to posud nevím...“ „A to by bylo vše? Nic více se nestalo?“ naléháno na Valentina. „Jak pak se vám dařilo v Praze?“ „Mně obstojně; dostalť jsem práci hned — ale Bohutínskému z počátku po všech čertech bídně,“ pokračoval žvavý Valentin. „Hlady však přece nezemřel — toť se ví! Práci sice nedostal, ale později vedlo se mu lip než mně. Měl peníze a šatil se jako baron... A co byste řekli — jak to bylo možno?! Zcela jednoduše! — Počal dohazovati. Pustil se po vesnicích v okolí Prahy a chodě od sedláka k sedláku hledal obilí, smlouval je a pak je nabízel mlynářům pražským. Tenkráte arci tento obchod nebyl v takovém rozkvětu jako nyní, když na př. sedlák u Tábora neb u Plzně nebo pod Krkonošemi nemusí se ze statku ani za humna podívat a přece obilí prodá — tenkráte tento obchod tolik nevynášel, obzvláště člověku cizímu, který neměl žádných známostí. Ale Bohutínský byl už tenkráte chytrák, a mezi tím, co já se musil v potu tváří dřít, loudal se on od vesnice k vesnici, zasedl zcela pohodlně do hospody, vyptal se na sedláky, na jejich zásoby a potřeby a pak — začal svou práci pouhými slovy... A jak už jsem řekl, zpočátku arci šlo vše dosti bídně, a Bohutínský byl by i hlad trpěl, kdyby si nebyl dovedl pomoci. A jak snadno to šlo! Pomyslete — komu by to také napadlo?! — Kdykoli toho neb onoho sedláka navštívil, u každého prohlížel a zkoumal všechny možné druhy obilí a luštěnin, jež měl rolník ve špejcharu — a od každého druhu vzal si hrst 	 jak pravil — na ukázku. Toť se rozumí, že hrábnul vždy hezky hluboko a nabral plnou hrst, co se vešlo — a šup s tím do kapsy! Tenkráte nosíval v zimě v létě široký, dlouhý plášť a míval ohromné kapsy nejen u kalhot, ale i u kazajky, ba i pod pláštěm měl přišité dlouhé plátěné pytlíky — — Když pak se vracíval domů do Prahy, vždy sotva lezl pod tíží pšenice, žita, ječmene, ovsa, čočky, hrachu a vůbec všeho, do čeho byl jen jednou nebo dvakrát před očima hospodářovýma a po jeho svolení hrábnul... Člověk by ani nevěřil, jak se zásoby Bohutínského tímto způsobem množily. Prodávali pak je obyčejně dosti lacino; ale týdně vynesl mu prodej ten přece slušný groš. Já tomu nechtěl ani věřit, když mi Bohutínský vypravoval, co a jak — ale později jsem se dal přemluvit a vyšel jsem si také do okolí Prahy, abych se vycvičil v dohazování. Ale hned v Nuslích jsem byl spražen. Buď že jsem hrábnul do hromady pšenice trochu nestydatěji než opatrnost radila, buďže jsem učinil na rolníka nepříznivý dojem — nevím už; ale rolník mne prostě plácnul přes ruku, až jsem pšenici pustil. Při tom prál rozhorlen: ,To by scházelo! S takovými lidmi nechci nic mít!‘ Odešel jsem schlípeně jako zmoklá slepice a vrátil se do Prahy... A nikdy více jsem nebyl dohazovačem...“ Potud charakteristické vypravování Valentinovo. Pokud se srovnávalo s pravdou, nelze udati, neboť když chasa Valentina druhého dne, když byl úplně střízliv, vybízela, by zase něco podobného vypravoval, odepřel to řka, že nic neví, a dušoval se, že jaktěživ nic podobného o Bohutínském a o sobě nepovídal. Poměr mezi Bohutínským a Valentinem byl, jak z předcházejícího zřejmě vysvítá, dosti zvláštní. Znaliť se oba příliš dobře, než aby mohl býti Bohutínský Valentinovi pánem a tento onomu zas osobou služebnou v běžném toho slova smyslu. Zůstali přátely, vlastně kamarády přes všechen rozdíl ve jmění a postavení; snášeli se a vyhovovali si, kde a jak mohli. Valentin byl Bohutínského pravá ruka; byltě jeho správcem, knihvedoucím, stárkem i poslíčkem a vůbec vším v jedné osobě. Vzděláním, jinak životní rafinovaností vyrovnal se svému chefovi úplně, ba v mnohých případech jej i předčil. Rozdíl mezi nimi byl jen ten, že Valentin, ačkoli se zdál býti mnohdy skoro hloupým, byl v pravdě daleko vychytralejším Bohutínského; scházela mu však ráznost, smělost a odholanost tohoto. Valentin dovedl o nich na nejvýš jen mluvit, ale užit jich neuměl a vždy, když se o to pokusil, učinil to v nevčas. O způsobu, jakým se stal Bohutínský boháčem, kolovaly v sousedstvu různé pověsti; ale žádná nebyla cti Bohutínského na újmu. Vypravováno, že byl švarný chasník a dosti zámožný, když se přiženil do starého mlýna, který patřil obstarožné již vdově prudkého a svářlivého temperamentu. On prý se zalíbil jí a nikoli naopak — a v sousedstvu nikdo se Bohutínskému nedivil, že s radostí stal se manželem vdovy a tak vlastníkem mlýna a samostatným pánem. Leč na to vše, což se bylo stalo před rokem 1848, skoro nikdo už se nepamatoval, a sousedstvo, obchodnictvo i měšťanstvo pražské znalo Bohutínského již jen jakožto muže zámožného, jakožto solidního obchodníka, jenž si nikdy nestýskal, že mu obchod vázne, jenž nikdy nikomu a v ničem nepřekážel, jenž mohl každému sloužiti za vzor občana. Závod Bohutínského skutečně se těšil neobyčejnému rozkvětu, tak že vlastník jeho nikdy nebyl nucen užívati úvěru, o který se ostatně dříve nikdy nestaral. Nyní však bylo, jak jsme z rozmluvy jeho s Valentinem poznali, zcela jinak. Kterak se stalo, že z nenadání seznal, že jest vlastně už dávno na mizině, nelze udati; vímeť jen, že vinu toho uvaloval na vlastního svého syna, jejž byl sám nazval synem nezdárným. Byltě dal syna toho na studie; ale synáček vystudoval pouze nižší a vyšší gymnasium, načež se mu studium znechutilo. V takových rodinách, jako byla rodina Bohutínských, děje se tak obyčejně, a otec se proto také nermoutil. Poslal mladíka na cesty; pak do několika velkých závodů svých obchodních přátel na zkušenou, a když se mladík po náhlé smrti matčině vrátil do Prahy, zakoupil mu otec za nedlouho mlýn v Plzni a zařídil vlastní obchod. Asi pětmecitmaletý mladík stal se tak úplně samostatným. Ale, jak se zdá, nestaral se hrubě o obchod a mlýny a dlíval častěji v Praze u svého otce a v kruhu svých přátel ze studentských let nežli ve mlýně a obchodě v Plzni. Proč se tak dělo, otec ani netušil; avšak následky synova jednání seznali jsme aspoň z části již z rozmluvy pantátovy s Valentinem. Zdá se tedy, že byl mladý Bohutínský lehkomyslný hejsek, jenž nestaraje se o nic na světě pouze hýřil a peníze, jež byl pečlivý a svědomitý otec s bezpříkladnou opatrností shromažďoval, bezmyšlenkovitě vyhazoval, jako by to byl říční písek. Nechť však tomu jakkolivěk, tolik jest jisto, že závod starého Bohutínského nalézá se na počátku našeho vypravování na pokraji úpadku, že obchodní přátelé vypovídají úvěr, a pantátovi nezbývá než uchýliti se o pomoc aspoň okamžitou k lichváři. A tak vidíme pantátu neboli milostpána Bohutínského přecházeti netrpělivě v pisárně. Čeká na svého spasitele, ale nemůže se dočkali. Domnívalť se, že Valentin přivede spasitele toho bez odkladu; Valentin však mešká už skoro tři hodiny mimo dům, a pantáta po celou tu dobu přechází po pisárně. Každou chvíli se zastaví u okna, kterýmž je viděti přes dvůr ke vratům, jimiž se musí ku mlýnu a do pisárny. Několikráte se rozhlédl po pisárně. Podíval se na pult, za kterýmž druhdy sám sedával a za nímž nyní Valentin už po mnoho roků každodenně sedává, zapisuje a počítá, podíval se na pult, za kterýmž do nedávná sedával nezdárný synek, dokud nebyl úplně samostatným a otci svému ještě vypomáhal, podíval se na obrazy Žižky, Husa a Jiříka Poděbradského, jimiž byla místnost ozdobena, ba zrak jeho utkvěl i na nápisu nade dveřmi: S bohem začni v každé době, podaří se práce tobě! a připomenul si, že tentokráte s bohem nezačal, ale že doufá ve zdar své práce — neboť kdož medle by nepůjčil — Bohutínskému peníze na patnáct procent? A tolik byl pantáta ochoten dáti... Osudnou náhodou musil pantáta celou tu dobu prodlíti v pisárně o samotě. Kdyby byl aspoň některý z věřitelů, jež byl včera prostřednictvím Valentinovým žádal za povolení lhůty, směnku presentoval! Bohutínský by si byl vyjednáváním a protahováním aspoň čas ukrátil. O pisárnu však ani živá duše nezavadila, a pantátovi nezbylo než nuditi se a v duchu všechny lichváře — proklínati. Do vážného a opravdového pana Bohutínského nebyl by se toho sice nikdo nadál. Ale kdo pak se může opanovati, když je netrpěliv?!... A jakž také nebýti netrpělivým, když v stověžaté Praze živí se lichvou více nežli desetkráte tolik lidí, než-li mívala matička Praha za dávných dob věží, a přece ani jediný nepřichází, by vypomohl, když pantáta Bohutínský po půl století jednou potřebuje!?... Konečně se pantáta dočkal — ale jen Valentina. Přiběhlť tento sotva dechu popadaje a zvěstoval, že z celé řady lichvářů, jež znal osobně nebo dle jména, nezastihl doma než jediného a ten že nemá času dostaviti se, a libo-li prý panu Bohutínskému, že jej může navštíviti sám... Něco podobného Bohutínský neočekával. Domnívalť se, že kterýkoli lichvář, u něhož Valentin zaklepá, přilítne s největší úslužností. Valentin však je chytrák. Řeklť lichváři, že by byl pan Bohutínský milerád přišel osobně, ale že má vyvrtnutou nohu a proto že snažně prosí atd. A lichvář slíbil, že v tomto mimořádném případě učiní u pana Bohutínského výjimku a dostaví se před polednem sám. Pantáta byl jako na řeřavém uhlí. Ale jaká pomoc!? Jediný lichvář postižen doma!... Pantáta stav věcí ihned pochopil. Čekal tedy trpělivě a dočkal se. Krátce po poledni přijela takměř tryskem drožka ku vratům a vyskočil z ní asi čtyřicetiletý, elegantně oblečený pán. Valentin, kterýž byl po každém zahrčení kočáru, jenž jel podle mlýna, z pisárny vyběhl, aby se podíval, zdali očekávaný přijíždí, vyběhl i tentokráte, popošel vítanému hostu v ústrety až ke vratům a vedl jej do pisárny. Pantáta Bohutínský stál zatím polo zakryt za stěnou u okna a díval se kradmo na muže, jež mu měl býti strážným andělem. Z výrazu pantátovy tváře bylo zřejmo, že neočekával osobu, která byla právě přijela. Domnívalť se patrně, že objeví se anděl strážce v nehrubě příjemném zevnějšku a s rovněž tak nehrubě příjemnou fysiognomií obstárlého nějakého člověka, z jehož očí sálá lakota, hamižnost a bůh ví jaké necnosti — spatřil však tvář skoro sličnou, hladkou a nejevící ani jediným tahem, že vlastník fysiognomie té je vlastně děsnou pijavicí, která byla už tisíce spolubratrů přivedla na mizinu... Zevnějšek muže toho byl uhlazený a odpovídal-li zároveň také chování a vzdělání, stál před pantátou za nedlouho skutečně elegán, jakých i ve světových městech není právě nadbytek. „Pan doktor Rainisch!“ ohlašoval Valentin, otevřev dvéře vedoucí do pisárny. Bohutínský popošel hostu svému několik kroků v ústrety, při čemž neopomenul na jednu nohu pokulhávati. „Odpusťte, že jsem nemohl osobně,“ připomenul. „Nepatrná nehoda, která mě stihla... Buďte mi vítán, pane doktore!“ „Což pak nemáte žádného kočáru, abyste se byl dal dovézti?“ ozval se doktor Rainisch způsobem co možná důvěrným, ba skoro přátelským, jakého se sám Bohutínský nebyl nadál. Nenapadloť Bohutínskému, že jest negalantní otázka zahalena v roucho přívětivého hlasu jen proto, by se nejevila býti urážlivou a přece tázajícímu se posloužila aspoň poněkud k přehlédnutí terrainu, jak říkával v kruzích svých přátel, když mluvil o prozkoumávání poměrů člověka, úvěr hledajícího. „Ovšem že mám,“ odvětil kvapně pantáta, vzpřímiv se poněkud, jako by chtěl říci: „Vždyť pak ani jinak býti nemůže“ — „ale všech pět párů koní je náhodou v práci; rozvážejí mouku a svážejí obilí — v půl hodině spatříte zde na dvoře dva nebo tři povozy.“ „Prosím, — nemařme času!“ přerušil doktor Rainisch Bohutínského a vytáhnuv zlaté, diamanty vykládané hodinky, podíval se na ně. „Musím ještě do hypoteční banky a před tím chci se také zastavit ve spořitelně.“ „Hned jsem k službám — prosím, račte sednouti!“ vybízel Bohutínský, ukázav na křeslo, jež bylo připraveno v pisárně pro vzácnější hosty. „Dříve však, prosím... rád bych vyjednával beze svědků,“ připomenul doktor Rainisch, mrsknuv okem po Valentinovi, jenž byl zůstal u dveří státi. Bohutínský porozuměl a kývnul na Valentina, by odešel. Chtěl také říci, čím Valentin je; ale ihned se rozpomenul, že by přece nebylo radno pochlubiti se, že to starý kamarád. Valentin ušklíbnuv se, odešel se zjevnou nevolí. Doktor Rainisch se posadil a Bohutínský, přitáhnuv stolici, usedl přímo proti němu. Chvíli oba mlčeli. Bohutínský, octnuv se s lichvářem o samotě, nevěděl patrně, jak řeč nejvhodněji zahájiti; doktor Rainisch pak nebyl zvyklý v takových případech sám řeč zapřádati, nechávali obyčejně dříve stranu vymluviti a stav věcí objasniti. Posléze ujal se slova přece. „Ráčíte si přáti?“ otázal se hlasem lahodným a přívětivým. „Potřebuju nepatrnou sumičku,“ odpověděl Bohutínský a dech se mu zatajil. Doktor Rainisch upřel na něj zkoumavě velké modré oči a podotknul: „O nepatrnou sumičku nebude tak zle —“ „A na krátkou dobu —“ „Toť lhostejno, třeba na rok...“ „Tak myslím sám.“ Doktor neodpověděl. Bohutínský byl nucen pokračovati: „Obchody počínají poněkud váznout a několik mých dlužníků nedostálo okamžitě svým závazkům...“ „Řekněte raději,“ vpadl Rainisch, „že obchody už dávno váznou, a přiznejte se, že vaši dlužníci ohlásili konkurs.“ „Jak to víte?“ vyrazil ze sebe pantáta, jsa překvapen, že doktor, s kterýmž se poprvé v životě svém setkal, jest s poměry jeho tak obeznámen. „Jak to vím?“ usmál se Rainisch. „Jinak byste nepotřeboval peněz.“ „Pravda, pravda,“ přikývnul pantáta, skříživ nohy pod stolicí a hladě si pravou rukou koleno. „Můj závod však je solidní,“ počal po malé přestávce, „jen okamžitá nesnáz peněžní...“ „Která však může potrvat,“ přerušil jej doktor. „To není možné!“ „Jakž pak ne?! Dejme tomu, že ještě tři nebo čtyři z vašich hlavních dlužníků ohlásí konkurs — nebo dejme tomu, že dnes nebo zejtra padne nějaký druhý Stroussberg a strhne celou řadu nejsolidnějších domů, s kterýmiž jste v obchodním spojení a které pak při nejlepší vůli nebudou moci svým závazkům do stá ti...“ „Pravda, pravda,“ přikývnul opět pantáta, jsa v zjevných rozpacích. „Za nynějších trudných, ba beznadějných poměrů není nikdo jist,“ pokračoval doktor Rainisch úlisně jako nejrafinovanější diplomat. „Dnes nemůže ani nejsolidnější a nejbohatší firma říci, že bude míti zejtra tentýž úvěr jako posud. Nadešla doba kolísání. Bursa je jako rozvlněné moře — dnes splákne toho, zejtra onoho, a nikdo se nemůže pochlubiti sebe nepatrnější předvídavostí jako za dob normálních. Za nynějších poměrů... Ostatně nemařme zbytečně času,“ — přerušil doktor sebe sama. „Mnoho-li potřebujete?“ „Patnáct až dvacet tisíc,“ odvětil jaksi nesměle Bohutínský. „Na jak dlouho?“ „Na rok.“ „A kolik procent nabízíte?“ Bohutínský jevil opět rozpaky, Vědělť, s kým vyjednává a nechtěl nabídnouti ani mnoho, ani málo. „Kolik žádáte?“ optal se po chvíli. „Nabídněte sám!“ „Myslím tak — deset — dvanáct...“ „Eh! Co vám napadá, pane Bohutínský...“ sledy patnáct —“ pravil pantáta, což byla právě míra úroková, kterouž po zralém uvážení chtěl o vlastní újmě platit. „I takový úrok za nynějších nejistých poměrů obchodních nestačí,“ počal doktor. „Prosím vás, kam pak bychom přišli!? Každou chvílí konkurs a vyrovnání, každou chvíli ztráty a značné ztráty — a záruka a jistota nikde...“ „Ale u mne přece máte jistotu,“ namítl Bohutínský. „Jako u kterékoli jiné firmy — vždyť jsem vám už stav věcí v stručnosti vyložil.“ „Kolik procent tedy žádáte?“ „Dvacet — a...“ „Nuže — a?“ optal se dychtivě Bohutínský, nemaje ani zdání, co by mohlo následovati. Doktor Rainisch se usmál a podotknul: „Pozoruji, pane Bohutínský, že jste si posud peněz nedlužil osobně, že jste úkol ten přenechával vždy jiným osobám...“ „Já si posud nikdy nedlužil,“ pochlubil se pantáta. „Proto ta neznalost...“ „Jak to myslíte?“ ozval se Bohutínský; ale hned na to dodal: „Nu několik procent můžete slevit.“ „Není možno. Nejsem pánem kapitálu...“ „Jak to? Vy nejste pánem...?“ „Jsem pouze právním zástupcem. Mám určité, nezměnitelné instrukce.“ „Jak tomu mám rozumět?“ „Prostě takto: buď přijmete naše nabídnutí nebo si musíte úvěr hledat jinde,“ odvětil doktor. „Ale tím můžete být jist, že vám výhodnějších podmínek nikdo nenabídne. Rozumí se, přejete-li si úplnou mlčelivost... Můžete si arci vydlužit v některé záložně; ale vy dobře víte, proč si tam nedlužíte. Zajisté zasedají ve výboru někteří z vašich obchodních přátel.“ Doktor umlkl. Bohutínský puzen zvědavostí, opáčil svůj dotaz, proč nepřišel vlastně sám kapitalista. „Prostě proto,“ odvětil Rainisch, „že za nynějších obchodních poměrů žádný člověk, jenž se nevyzná v právech, nemůže vésti obchody peněžní. Neníť nyní, jak bývalo. Na sta šejdířů a k tomu rafinovaných a práv znalých uchází se o úvěr způsobem podvodným. A kterýž laik-kapitalista dovedl by se vyhnouti všem těm nástrahám a léčkám, jež se nyní v nejrozmanitějších způsobech kladou kapitálu? Proto každý kapitalista, není-li práv úplně znalý, svěřuje své záležitosti právníku, a tak je jist, že vyhne se nemilým sporům a nepřijde aspoň tak často ku škodě. Ale jak už jsem byl několikráte připomenul — nemařme času, pane Bohutínský,“ dodal doktor chladně: „přijímáte naše nabídnutí čili nic?“ Bohutínský chtěl odpověděti, ale v témž okamžiku otevřely se dvéře a objevil se v nich Valentin. „Co dobrého?“ oslovil jej nevrle pantáta. „Slečna Julie přeje si s vámi promluviti, pantatínku,“ pravil Valentin chraplavým svým hlasem. „Řekni, že nemám teď času!“ velí Bohutínský skoro příkře. Valentin couvnuv odchází. „Ale pane Bohutínský!“ namítá tonem skoro káravým doktor Rainisch. „Nebud'te přece k dámám tak negalantní! Nemám sice mnoho času; ale v tomto případě milerád čtvrt hodinky počkám. Jen račte — jen račte...“ Pantáta se skoro zarděl, když slyšel tato slova z úst pouhého pomocníka lichvářova, do něhož se podobného nenadál. Neodpověděv vstal se stolice, a teprve když jej doktor Rainisch znova vybídl, aby nenechal dámu dlouho čekati, opustil pisárnu s ujištěním, že vrátí se okamžitě. Bylo-li Rainischovo vybídnutí, aby Bohutínský šetřil galantnosti k dámám, skutečně výplynem rytířské jeho mysli nebo jen zchytralou záminkou, by poskytl Bohutínskému trochu času k přemýšlení o trudných peněžních a úvěrních poměrech, jak mu je byl v stručnosti a s největší obezřelostí naznačil, nelze udati; byltě Rainisch povaha zdánlivě takřka průzračná, ale v pravdě uzavřená. Slova jeho nikdy nesměla býti brána za pravdu a upřímné projevení myšlenek, ba i skutkové jeho bývali často jen pouhé masky, kterýmiž zakrýval opravdové a tajné své záměry. Znal lidi, obzvláště Pražany, a dovedl s nimi jako málo kdo — jak sám ujišťoval — manipulovati. Manipulace ta arci vždy se řídila dle povahy a poměrů jednotlivců, s kterýmiž přicházel v obchodní styk a jež obyčejně v několika vteřinách prohledl, jako by byl s nimi po mnoho let obcoval. Zdánlivě zcela lhostejná otázka nebo mimochodem prohozená, poznámka byla vždy jen pouhou léčkou, a stalo se zřídka kdy, že by mu byl někdo odpověděl takovým způsobem, aby se nebyl mohl orientovati. Zůstav nyní v pisárně o samotě, vstal s křesla a skříživ ruce na zádech, jako prý míval Napoleon I. ve zvyku, počal volným krokem přecházeti od okna ku dveřím a zase nazpět, bavě se po svém způsobu přemítáním, jakým způsobem by mohl nejsnadněji pantátu přiměti také k vyplacení nějakého rabatu. Dříve však nežli si vhodný nějaký způsob vymyslil, byl z přemítavé zábavy své vyrušeně. Do pisárny vešel mladík asi sedmadvacetiletý, přímého, ba skoro smělého vzezření. Nebyl právě sličný, ani ošklivý, ale příjemný. Modré oko, hnědý, krátce přistřižený vlas a malé knírky; nevysoké hladké čelo, za kterýmž, jak se zdálo, nebyla se doposud zrodila jediná myšlenka — vše nasvědčovalo, že to jeden z oněch tuctových mladíků, na jaké jest každé větší město rovněž tak bohato jako na své sosáky. Byl oděn elegantně dle nejnovějšího střihu a vstoupil do pisárny s jistotou a nenuceností pravého vlastníka závodu. Sotva však zočil doktora Rainische, zvolal překvapen: „Aj, pan doktor! Co pak vás sem přivedlo, pane doktore — sem k mému otci, nejsolidnějšímu to obchodníku pražskému, jenž jaktěživ žádného vám podobného stvoření nespatřil?!“ Z uvítání toho bylo zřejmo, že oba tito mužové jsou staří a snad i dobří známí; neboť i doktor, usmáv se chytrácky, odpověděl hladkou, frásovitou poznámkou, z které mladý Bohutínský hned uhodl pravou příčinu jeho návštěvy. „Ale to přece není možno, by otec potřeboval peněz! Vždyť pak tyto dny zaplatil moje směnky.“ „Váš plzeňský závod je tedy zase čist!“ podotknul doktor. „Jako neviňoučká holubinka,“ vece mladý Bohutínský, načež vytáhnuv ze záňadří tobolku, otevřel ji a vyňal několik ve dví roztržených směnek. „Vizte!“ pravil, podávaje směnky Rainischovi, který je vzal, mlčky prohledl a zase vrátil. „Nemohu pochopit, proč platil otec moje směnky,“ počal po chvíli mladý pán, „když potřebuje sám... Závod můj mohl daleko spíše nechat padnout nežli svůj vlastní, akreditovaný. Však bych si byl pomohl sám... A mnoho-li že potřebuje?“ „Pravil, že patnáct až dvacet tisíc“ — „Tolik bych potřeboval také já...“ „Uzavřeme tedy obchod my!“ — „Kolik procent nabízí otec?“ „Patnáct.“ „A vy žádáte?“ „Dvacet — a vám — když dáte, jak obyčejně, rabat dvou procent — pouze osmnáct.“ „A záruku jak obyčejně — není-liž pravda?“ „Jak obyčejně,“ odpovídá chladně doktor Rainisch. „Prozatím vystavíte mně směnku s girem otcovým a některého z jeho obchodních přátel a později dám částku pojistit hypothekárně na vašem závodě plzeňském.“ „Jen jestli tu má otec ještě nějaké blankety,“ pravil mladý Bohutínský, načež přistoupiv k pultu Valentinovu vytáhnul z kapsy klíček a otevřel. Potřebné blankety byly na místě jak obyčejně. „Vše tedy v pořádku!“ zvolal mladý Bohutínský a vytáhnuv jeden blanket podal jej doktoru Rainischovi. „Přesvědčte se, milý doktore, zda-li je otcovo giro v pořádku,“ podotknul vzorný synáček, a mezi tím, co doktor podpis zkoumal, dodal: „Jsem věru dychtiv, jak dlouho bude neprozřetelný otec ještě gira svá podpisovat in bianco pro všechny možné potřeby... Ale Valentinovi, jemuž jsou tyto záležitosti svěřeny, musím vydati svědectví pravdy, že důvěry pantátovy nikdy nezneužil.“ „A sotva zneužije,“ pravil doktor Rainisch vraceje blanket. „Vyplním tedy blanket a pro podpis druhého giranta zastavíme se na cestě,“ vece mladý Bohutínský, sedaje za pult a namáčeje pero. „Souhlasíte s Podvalským?“ optal se mezi vyplňováním blanketu. „Souhlasím,“ zní odpověď. „A splatná, jako vždy — po dvou měsících,“ ozval se mezi psaním mladý Bohutínský, načež odhodiv péro vstal a děl: „Tak! Vše v pořádku! Nyní se jen ještě zastavíme u Podvalského. Pojďme!“ „Vše v pořádku,“ opakoval doktor Rainisch. „Úrok odečteme hned při vyplacení kapitálu — dvě procenta rabatu mně, osmnáct starému.“ „Jak obyčejně, jak obyčejně!“ švitořil mladý Bohutínský. „Ale nyní už pojďme, aby nás tu otec nezastihl... Nezáleží na tom sice pranic, ale bude přece lip, když mu půjdeme z cesty.“ „A peníze si přejete ještě dnes?“ optal se doktor Rainisch. „Ovšem,“ odpovídá tázaný. „Nejlíp bude, vyplatíte-li mi je, jakmile Podvalský podpíše.“ „Mně je to lhostejno,“ zní poslední odpověď. Za několik okamžiků bylo viděti doktora Rainische, kterak ruku v ruce ubírá se přes dvůr s mladým Bohutínským. Oba vsedli do drožky, která před vraty čekala. Kočí práskl do koně a povoz, pokud sešlý a trochu kulhavý kůň klusati mohl, odejel. Příčina, pro kterou byl starý Bohutínský odvolán z pisárny právě v okamžiku, když se smlouval o úrok kapitálu, kterým si chtěl prozatím vypomoci, byla u porovnání se záležitostí, o kterou šlo, vskutku malicherná. Slečna Julie Kaftanova, o níž se byl pantáta již v rozmluvě s Valentinem zmínil a kterouž byl pro svého syna za nevěstu vyhlídnul, byla jej navštívila, by mu — přála dobrého dne. Šla právě ze zahrádky Bohutínských, kam měla s otcem svým volný přístup, a tu prý jí, jak sama pravila, napadlo, že dobrého pana Bohutínského posud ještě ani okem neshledla, ačkoli jindy každého rána do zahrady chodíval, a proto prý jej musila dáti z komptoiru vyvolati, by jej trochu — poškádlila... Pověděla to pantátovi, když se objevil v saloně, v němž na něj čekala, zcela upřímně s milou čtveračivostí veselých, bezstarostných dívek, které mnohdy ani netuší, že může býti mnohý z nevinných žertíků jejich často i osudným — jako na příklad v tomto případě, kdy — jak se pantáta k nemalému svému překvapení později dozvěděl — přerušil důležité a naléhavé vyjednávání. Vždy jindy byl by pantáta švitornou slečnu Julii přijal s úsměvem a byl by, ačkoli už stár, mnohý žertík zase jen žertíkem oplatil, poněvadž si sám rád zažertoval; ale tentokráte byla mu návštěva tak v nevhod, že objevil se před Julií se zachmuřenou tváří a svraštěným čelem, jako by mu byl někdo právě před chvílí celý mlýn vypálil. Vyslechl slečinku stoje a odpovídal na všechny její otázky jednoslabičně. Slečna Julie však toho nedbala. Žvatlala jako švitořivá vlaštovice skoro půl hodiny, až posléze starý Bohutínský, nemoha více svou netrpělivost přemoci, připomenul, že musí nějakou vážnou záležitost vyříditi. „A to jste, milý pane Bohutínský, nemohl říci hned?“ rozesmála se dívka. „Nebyla bych vás ani okamžik zdržovala. A kdybyste mi to byl jen vzkázal po panu Valetinovi, nebyla bych vůbec ani do vašeho salonu vstoupila.“ Slovy těmi slečna Julie pantátu úplně usmířila. Mohlť se rozloučiti a také se rozloučil. Ubíral se volným krokem do pisárny. Dívka hopkujíc podle něho přede dveřmi pisárny šelmovsky se mu uklonila a rychlým krokem pospíchala dále. Pantáta vstoupil do pisárny. Ale jak se podivil, nespatřiv tu ani živé duše! Nezdržel se ani okamžik. Vyběhl ven a pospíšil přímo do mlejnice volaje: „Valentine! Valentine!“ Ale bůh ví, kde Valentin vězel! Pantáta musil až k pile a teprve zde se Valentina dovolal. „Proč pak jsi odešel od pisárny?!“ uvítal jej tonem káravým. „A co jsem tam měl dělat, když jste mne, pantatínku, vyhnal?!“ „Vyhnal, vyhnal!“ opakoval mručivě pantáta a pověděl pak důvěrníku svému, že lichvář odešel. „Nejspíš měl dlouhou chvíli a přijde později,“ připomenul Valentin. „Možná — ale což kdyby nepřišel vůbec? Co si počneme, budou-li nám směnky za hodinu nebo snad dříve ještě presentovány!?“ „Vyhledám tedy jiného,“ odpovídá s nezměněným klidem Valentin. „Vyhledej, vyhledej!“ vybízí pantáta. „A to bez odkladu!“ Valentin poslechnul. Pospíšil do pisárny, jako by se chtěl přesvědčiti, mluvil-li pantáta skutečně pravdu, a za nedlouho bylo jej viděti, an spěchá přes dvůr a ze vrat. Starý Bohutínský byl skutečně na rozpacích. Byltě se všeho jiného daleko spíše nadál než toho, že doktor Rainisch, jenž byl výslovně přislíbil, že počká, odejde, aniž by řekl proč, aniž by se byl rozloučil. V prvním okamžiku se Bohutínskému zdálo, že odešel Rainisch pouze z dlouhé chvíle a že se snad zase vrátí; ale když si připomenul, že nezdržel se mimo pisárnu ani půl hodinky, nemohl si vzdálení se doktorovo nikterak vysvětliti. Co však nyní počít? Jak se zachovat pro případ, kdyby byly osudné směnky presentovány dříve, nežli se doktor Rainisch vrátí nebo Valentin jiného lichváře přivede? Bohutínský, vrátiv se do pisárny, přechází tu netrpělivě všemi možnými směry, přemýšleje, jak by se měl zachovali. Ký div, že v proudu myšlení vyhoupnul se před ním obraz čtveračivé Julinky, která byla vlastně příčinou okamžitých jeho nesnází, a zároveň také obraz jejího otce co daleko jistějšího a bližšího anděla strážce, než byl kterýkoli lichvář vůbec. „Což abych se mu přece svěřil?!“ mudroval Bohutínský. „Což abych mu pověděl upřímně, co a jak a požádal jej za výpomoc? Je to muž počestný, solidní a ačkoli dbá pořádku a správnosti snad až příliš úzkostlivě — kdož ví, nezamhouří-Ii v tomto případě oko a nevypomůže s daleko větší ochotou a s menším úrokem než-li sebe milosrdnější lichvář? Ostatně vždyť jsem se k němu zachoval úslužně, jako by byl málo kdo učinil. Na pouhé doporučení synovo vyprázdnil jsem mu ochotně skoro celé patro druhé budovy, by tu mohl několik týdnů zcela pohodlně a klidně se svou dcerou strávit. Činže od něho beztoho žádati nebudu — může mi tudíž už nějakou laskavost prokázati... Ale proč mi jej vlastně můj syn doporučoval!? Má zalíbení v jeho dceři nebo zálusk na jeho peníze? O prvním možno poněkud pochybovati. Zdá se sice, jako by můj synáček dojížděl tak často do Prahy jen k vůli Julince; ale mýlí mne, že ji přece jaksi zanedbává, ba že si jí hrubě ani nevšímá. Po otci arci střihavá očima; ale zdá se, že má před jeho úsečnou málomluvností jaksi respekt... Ale buď jak buď — sňatek musím svést!... Jinak z nesnází finančních nevybředneme... Pokusím se tedy — nechť už v tom neb onom směru, jakmile se s mručivým málomluvcem sejdu...“ Tak a podobně mudroval starý Bohutínský, když hospodyně v pisárně ohlásila, že jest oběd připraven. Pantáta zavřel pisárnu a odebral se do jídelny. Ale nepojedl nežli trochu polévky. Byl velice rozčilen — a po hladu nebo chuti k jídlu ani památky. Bylo mu sice nápadno, proč se dnes k obědu nedostavil také mladý pán, kterýž s ním vždy obědvával, když přijel z Plzně do Prahy. Ale když si připomenul mimořádnou situaci, v jaké jej byl s několika jeho přátely v jeho ložnici časně z rána spatřil, vyložil si příčinu nedostavení se způsobem zcela přirozeným. Znaltě následky nočních orgií z vlastní zkušenosti z dob, kdy stav se samostatným a necítě se v tichém kruhu rodinném úplně šťastným, hledal náhrady v kruhu veselých přátel. Vědělť, že možno i nejbujnější život sloučiti aspoň s nátěrem solidního chování, a proto také synovi svému nikdy nepřekážel, jsa pevně přesvědčen, že syn časem svým hýření se nabaží a z omrzelosti přilne k životu pravidelnějšímu. Starý Bohutínský nezdržel se v jídelně příliš dlouho. Nepokoj vyhnal jej nazpět do pisárny, odtud pak do mlýna a z mlýna do salonku, jako by očekával vzácnější nějaké hosty. Divnou náhodou nikdo nepřicházel; ba ani v pisárně, kam přece obyčejně dopoledne dostavoval se z různých příčin značný počet lidí, neobjevila se živá duše. Každou chvíli díval se pantáta na hodinky, aniž věděl vlastně proč, a několikráte si vzpomněl i na otce slečny Julie, kterýž jej navštěvoval každodenně určitě o čtvrté hodině odpolední, aby si s ním zahrál v karty hru nejjednodušší: mariáš. Starý Bohutínský nudné hry té nemiloval: barvička, makao, jedník nebo maxl byly mu stotisíckrát milejší; ale málomluvný a tvrdohlavý Kaftan měl zálibu v mariáši a hostitel musil libůstce té hověti. Tak čekal starý Bohutínský hodinu, dvě, ba tři, aniž by se byl někoho dočkal. Bůh ví, kolikrát byl v pisárně a ve mlýně a v saloně! Avšak udeřením čtvrté hodiny, právě když meškal v saloně, otevřely se zlehka dvéře a jako kdy jindy objevil se na prahu starý Ivan Kaftan, tentokráte host vítanější než kdy jindy. Byl to muž vysoké, skoro herkulické postavy, širokých, mohutných plecí, mocně vyklenutých prsou a tuřího krku. Přikudrnatělá velká hlava a široká tvář měly poněkud býčí podobu. Smyslnost jevila se v každém tahu drsné, osmahlé tváře; mžouravé tmavé oči prozrazovaly neobyčejnou čilost duševní. Ještě nikdy nepopošel pantáta Ivanu Kaftanovi, jenž byl taktéž jak on něco přes padesát roků stár, v ústrety tak přívětivě jako tentokráte. Ivan však ničeho si nevšímaje popošel po svém každodenním zvyku několik kroků ku předu a podav Bohutínskému ruku potřásl jí přátelsky a důvěrně, načež beze slova usedl za stůl, za nímž obyčejně hrávali. Stůl ten stál skoro u okna, a Bohutínský sedával obyčejně na stolici, s které mohl pohodlně viděti na dvůr a ku vratům, což mu bylo tenkráte velice vhod. Po malé chvíli následoval Bohutínský příkladu svého hosta a usedl. Několik minut trvalo mlčení. Karty ležely na stole. Ivan vytáhl drahocennou pěnovku se stříbrným kováním, vyšívaný pytlík s knastrem a nacpav si zapálil a počal bafati. Bohutínský si zapálil doutník. Při tom nepromluvili ani slova. „Nuže?“ vypravil konečně ze sebe dutým hlasem Ivan. „Vy dáváte, pane Kaftane!“ odvětil Bohutínský. Kaftan sáhl mechanicky po kartách, zamíchal a rozdal. První hra sehrána; Kaftan vyhrál. „Máte dnes štěstí, pane Ivane.“ připomenul pantáta a vytáhnuv tobolku zaplatil desítku. Hráliť vždy jen o desítky. „Obrátí se!“ zněla odpověď. „Teď dávám já; musím dobře promíchat,“ vece Bohutínský. Míchaje pokukoval do dvora; pak rozdal. „Předal jste,“ připomíná Ivan. „Dám znova.“ Bohutínský znova zamíchal a znova rozdal, ale předal zase. „Jste roztržit,“ dí Kaftan. „Nejsem, nejsem, ctěný pane Kaftane,“ omlouvá se Bohutínský. „Pouze náhodou, nevysvětlitelnou náhodou...“ Sehráli. Kaftan zase vyhrál. Shrábnul desítku, zamíchal a dával. Zatím Bohutínský pokukuje oknem do dvora zadíval se po chvíli tak upřeně do otevřených vrat, že ani nepozoroval, že jsou karty již rozdány. „Berte!“ vybízí Kaftan. „Jaké trumfy?“ ptá se Bohutínský bera karty do ruky. „Vždyť vidíte!“ „Ach tak! Červené — čtyřicet...“ „Není pravda!“ „Ah ano — nemám krále — odpusťte!“ „Neste!“ vybízí Kaftan. Bohutínský vynesl. Sehráli mlčky; Bohutínský opět prohrál. „Bude-li vám štěstí takto přáti, pane Kaftane,“ podotknul, „obehrajete mne do groše.“ Kaftan neodpověděl. Sehráli po čtvrté a po páté; ale vždy prohrál Bohutínský vlastní vinou. Hrál velmi nesprávně, roztržitě, což Kaftana rozmrzelo. „Nehraju!“ pravil posléze odstrčiv karty od sebe. „Což pak nevyhráváte?“ „Nechci vyhrávat!“ „Pohovořme si tedy,“ praví Bohutínský skládaje karty. „Pohovořme!“ „Pravil jste přede chvílí, pane Ivane, že jsem trochu roztržit. — Máte pravdu...“ „Nu vidíte...“ „Ani byste se nenadál, proč vlastně...“ „Proč?“ „Zanáším se důležitými plány — rád bych cosi provedl, co by mohlo míti v celém mém domě velké změny v zápětí...“ „Tak?!“ připomenul táhlým hlasem Ivan, secpávaje prstem popel ve své dýmce. „Rád bych ve svém domě slavil sňatek.“ „Aj, aj — gratuluju.“ „Ale nevím, zdali nevěsta a otec nevěstin souhlasí. Posud jsem se nevyslovil.“ „Vyslovte se!“ „Ostýchám se poněkud, ctěný pane Ivane. Dům tak solidní, jako je váš...“ „Nechvalte do očí!“ „Rodina tak všeobecně vážená...“ „Povídám — nechvalte do očí!“ zvolal Ivan nevrle dupnuv trochu nohou. Starý Bohutínský po chvíli začal znova: „Vaše slečna dcera je tak dobrá, tak milá. Zdá se mi, že srdce její není z kamene; že i ona cítí jakousi náklonnost...“ „Pozoroval jsem.“ „Nu — když jste tedy sám pozoroval a ničeho nenamítáte, mohu se nyní takřka s jistotou nadíti, že svého svolení neodepřete.“ „Proč bych odpíral? Což nejste muž řádný, poctivý a solidní?“ připomenul Ivan, jenž byl až dosud před Bohutínským snad nikdy tolik slov najednou nepromluvil. „Já?“ opáčil poněkud udiven Bohutínský. „Nu — ano, mluvíte přec o sobě?...“ „O sobě? — Nikoli...“ „O kom tedy?“ „O svém synu.“ „Ah, toť něco jiného!“ A tvář Kaftanova, kteráž se byla mezí předcházející rozmluvou poněkud vyjasnila, přeletí mrak nevole. „Jak to míníte, pane Ivane? Což není můj syn mladý, hezký a příjemný? Není samostatným? Netěší se, jak se zdá, její náklonnosti? Myslím, že by se pro něho žádná jiná dívka tak nehodila jako vaše Julinka. Nemyslíte?“ „Nemyslím!“ „Jak to? Nepochopuju vás, ctěný pane Ivane. Vždyť jste přede chvílí ničeho nenamítal, ba zdálo se, že sám se zanášíte podobným plánem. A jakého manžela si tedy pro svou slečnu dceru přejete?“ „Jako jste vy!“ „Jako jsem já? A nejsem trochu stár!“ „Nejste!“ „A mně byste svou dceru dal bez námitek?“ „Bez námitek.“ „A mému synovi ne?“ „Ne!“ Poslední slůvko proneseno bylo s takovou rozhodnosti, že se starý Bohutínský skoro zarazil. Pozoroval, že plán jeho, o kterémž byl minulé noci tak důkladně přemýšlel a jenž mu jedině mohl z finanční nesnáze pomoci, počíná se hatit. Kdyby byl starý Kaftan cokolivěk namítal, kdyby se byl smlouval stran věna nebo vůbec se choval jakýmkoli, třeba i příkrým způsobem — nic by nebylo pantátu tak zarazilo jako osudné slůvko ne. Rozhodnost, s jakou bylo proneseno, byla důkazem, že neoblomný Kaftan o věci té přemýšlel a ku sňatku dcery své s mladým Bohutínským nesvolí. Pantáta uhodl nebo se aspoň domníval, že uhodl příčiny Kaftanova zdráhání se; ale přes to pokusil se přece ještě o oblomení tvrdohlavého hosta svého. „Dovolte, ctěný pane Ivane,“ počal po malé přestávce opravdově, snaže se slovům svým dáti výraz poněkud slavnostní. „Dovolte, ctěný pane Ivane, několik vážných slov...“ „Prosím, prosím,“ přerušil jej Ivan. „Odvažuju se k vám promluviti jako přítel. Naše přátelství ovšem netrvá příliš dlouho; leč za krátký ten čas jste se přesvědčil, že bych byl ochoten k službám a obětem největším..“ „Děkuju.“ „Ba že bych — kdyby toho bylo třeba — i polovici, ba snad více svého jmění...“ „Děkuju — mám dosti.“ „Ale toho bych se byl přece nenadál, že byste mohl v takovémto případu říci tak rozhodně ne.“ „Prosím — hm...“ „Dovolte, pane Ivane! Nechte mne dříve domluviti. Znám a dovedu také ocenili vaše důvody. Vy se domníváte, že jest můj syn zcela obyčejný hýřil a marnotratník?...“ „Nikoli.“ „Jak to?“ „Nedomnívám se; jsemť přesvědčen, že je neobyčejný...“ Starý Kaftan nedomluvil. Důraz, jaký byl položil na slovo poslední, a temno, v jakém byl nedomluvenou větou starého Bohutínského zanechal, tohoto opravdu zarazily. Ale přece se ještě nevzdával naděje úplně. „Uznávám, ctěný pane Kaftane,“ počal po chvíli, „že má můj syn mnohou vadu a chybu. Ale mládí je mládí — a my také nebývali za svého mládí žádní svatouškové...“ Pan Bohutínský učinil pomlčku, domnívaje se, že poslední věta učiní na tvrdohlavého Kaftana nějaký dojem; ale Kaftan seděl vzpřímen na stolici a díval se skoro s výrazem zarputilého hříšníka přímo před sebe na stůl. „Ostatně vy ho ani tak dobře neznáte, pane Ivane,“ pokračoval Bohutínský, „jako já — otec jeho... Můj syn má dobré, velmi dobré srdce, a právě to je zárukou, že stane se z něho časem svým muž solidní... Až jen se vybouří!...“ „Nu — ať se tedy vybouří!“ „A až se vybouří?“ tázal se kvapně starostlivý otec. „Bude vybouřen!“ odpověděl Ivan. „A vaše dcera?“ „Vezme si, koho bude chtít.“ „Tedy mého syna?“ „Ne!“ „A proč tak myslíte?“ „Poněvadž se pro něj nehodí.“ „Naopak, milý pane Ivane, naopak. Neznámť stvoření lepšího nad vaší Julinku. Ta by mému hochu připravila pravý pozemský ráj...“ „A on jí nadpozemské peklo...“ „Bytost tak andělská jako Julie musila by i nejzarytějšího hříšníka a prostopášníka přivésti na pravou cestu...“ „Děkuju za kompliment; ale moje dcera není...“ „Že není bytostí andělskou?“ „Možná — ale není žádným prostředkem k napravování hříšníků a prostopášníků,“ vyrazil ze sebe Kaftan, a do hnědá, osmahlá tvář jeho zbrunátněla. Starý Bohutínský, spozorovav symptomy zřejmé nevrlosti, ba skoro hněvu svého hosta, zarazil se; ale znaje dobromyslného Kaftana nevzdával se dosud ještě naděje. Odmlčel se toliko, by hostu svému popřál trochu času k rozvážení slov, jež byl pronesl. Když pak po několika minutách na Kaftanovi pozoroval, že byl okamžitý výbuch nevrlosti minul a obyčejný klid zase se zračil v jeho tváři, ujal se slova poznovu. „Promiňte, pane Ivane, že přerušuji vaše mlčení,“ počal hlasem co možná nejpřívětivějším, ba skoro úlisným. „Domníval jsem se, že ceníte i mého syna více — neboť jinak bych si ovšem nemohl ani také vysvětliti, proč by mi byl syn můj vás i slečnu dceru tak vřelými, ba nadšenými slovy doporučoval. Líčilť vás ve svých listech jakožto vzor muže pravdomluvného, poctivého a správného, líčil vás jakožto vzorného obchodníka, jenž vždy a ve všem svým zákazkům dostál a nikdy...“ „Dovolte,“ přerušil Ivan Bohutínského, „toť pouhé pochlebování.“ „Nikoli, pane Ivane! Můj syn je sice doposud poněkud lehkomyslný, ale pochlebník, ba ani pouhý lichotník není.“ „Máte pravdu. Nikdy mi do očí nepochleboval jako vy.“ „Já přece také nejsem pochlebník?“ „Ale pochlebujete slovy jiného.“ Tato slova pana Bohutínského sice opět zarazila, ale jen na chvíli; pokračovali: „Dovolte, ctěný příteli, že chápu se opět slova. Nevzdávám se totiž úplně naděje ani po zřejmé vaší odpovědi, kterouž jste byl vyslovil už několikráte. Mámť za to, že odpor váš proti mému synu zakládá se na nedorozumění. Patrně mého syna neznáte, a on sám není člověk, jenž by své lepší vlastnosti rád na odiv stavěl. Pečoval jsem o jeho vychování, seč jsem byl — ovšem vždy se zřetelem k jeho povolání, k obchodu. Kdybych se chtěl chlubiti, mohl bych vám uvésti dlouhou řadu dokladů o všestranném vzdělání synově. Přestávám však na jediném. Prohlédněte si jeho knihovnu! Naleznete v ní skoro vesměs jen knihy praktické, spadající v obor národohospodářský vůbec a obchodně finanční zvlášť. Naleznete tam knihy...“ „Ale nerozřezané, nečtěné —“ vpadl jizlivě Ivan Bohutínskému do řeči. „Naopak, naopak, vážený příteli! Vesměs čtené, ba prostudované. I nejnovější spis, jenž byl včera nebo předevčírem zakoupen, je rozřezán... Můj syn nekupuje knih zbytečných a studuje každý spis... Přál bych vám slyšeti na příklad jeho výklad o spořivosti. Trvám, že by vás jediná rozmluva o této kardinální vlastností každého obchodníka s mým synem jakožto obchodníkem úplně smířila. Přesvědčil byste se...“ „Že dovede snad dobře deklamovati,“ přerušil starý Kaftan Bohutínského rovněž tak jizlivě jako před chvílí a dodal: „Ale v praxi je zcela jiným...“ „Nikoli, pane Ivane! Obcujeť skoro výhradně jen s elitou obchodního světa pražského a plzeňského. Pravda — starším pánům se jaksi vyhýbá; ale mezi mladšími jeho přátely a známými naleznete nejlepší a nejsolidnější obchodníky...“ „Kteří dovedou při příležitosti rovněž tak hýřiti jako on,“ vpadl zase Ivan. Bohutínský se tvářil, jako by slov těch vůbec ani neslyšel. Pokračovalť; „Slovem, můj syn bude časem svým vzorný obchodník, jakému se daleko široko málo který vyrovná. Ujišťuju vás, že nelíčím ho příznivěji, nežli zasluhuje; naopak, spíše pomíjím mnohou jinou dobrou jeho vlastnost mlčením a upozorňuju pouze na jeho schopnosti, na jeho příchylnost k obchodu. A tak nadějnému mladému obchodníku svou dceru nedáte?“ „Nedám!“ „Je to poslední vaše slovo?“ „Poslední.“ „Vy tedy mým slovům nevěříte?“ „Věřím.“ „Jak tedy můžete své svolení odpírat?“ „Činím rozdíl mezi slovy a skutky.“ „Vy tedy soudíte, že můj syn jinak mluví, nežli jedná? Pokládáte jej tedy za úskočného lháře...“ „To jsem neřekl,“ vece s důrazem Ivan. „A nevěře slovům jeho otce pokládáte i otce za vědomého nebo nevědomého lháře,“ pokračoval Bohutínský horlivě, jako by si dodával zmužilosti k prudšímu útoku proti houževnaté neústupnosti Ivanově. „Také to jsem neřekl,“ odpověděl Ivan skoro hněvivě a dupnul nohou. „Ale z vašich slov, z vašeho chování to vysvítá, milý pane Ivane,“ horlil Bohutínský s přízvukem trpké výčitky. „Snažil jsem se vás přesvědčiti; ale vy jste hluchý k mým důvodům nebo se tak tváříte...“ „Nerozčilujte se!“ zvolal Ivan skoro prudce. „Vždyť jsem klidný,“ pokračoval Bohutínský. „Ale své mínění snad přec mohu vysloviti! Choval jsem se k vám po celou dobu, co se známe, vždy jen přátelsky; sám jste se o tom přesvědčil a sám jste mi vydal svědectví vzorného mého přátelství. A nyní, když jsem se domníval, že i vy jste mi přítelem, jako já vám, odvážil jsem se upřímně vysloviti svůj náhled, že by snad bylo vhodno, kdyby naše dítky — ovšem jen v případu vzájemné příchylnosti — vzaly se za sebe a tak i naše přátelství...“ „Ustaňte!“ zvolal poznovu starý Kaftan a v osmahlé tváři jeho jevila se zcela zřejmě nemalá rozpačitost. Starý Bohutínský však se nedal mýliti. Pokračovalť: „Věřím milerád, že vám slova moje nejsou vhod; věřím, že se nechcete zřejmě a bez obalu přiznati, že jste mi přestal býti přítelem —“ „Já vám?“ vpadl prudce Ivan. „Ano, vy mně!“ dodal s důrazem Bohutínský. „Vypověděl jste mi přátelství... Mně je to sice líto; ale nemohu si pomoci. Musím se spřáteliti s trpkou pravdou, že nejste více mým přítelem.“ „Ustaňte!“ vzkřikl starý Kaftan a vyskočil popuzen se stolice. Také starý Bohutínský vstal. A tak stáli oba chvíli tváří v tvář mlčky a bez pohnutí. Starý Kaftan byl vskutku uražen a pohněván, starý Bohutínský pak rozčilen Kaftanovým odporem. Posléze promluvil opět Bohutínský. „Tedy mi skutečně vypovídáte své přátelství?“ optal se s přízvukem truchlivosti. „Nevypovídám!“ zní určitá odpověď. „Zůstanete tedy mým přítelem?“ „Zůstanu.“ „Nemohu tomu ani uvěřit...“ „Přesvědčte se!“ „Po tom, co se bylo mezi námi právě sběhlo, není ani možno...“ „Přesvědčte se!“ opakoval Ivan z důrazem. „Ale jak?“  „Jak chcete...“ „Jsem obchodník a mohu se přesvědčiti jen způsobem; v kruzích obchodních obvyklým... Potřebuju právě peněz.. A chcete-li mi dokázati, že jste i na dále mým přítelem...“ „Přesvědčte se!“ opakoval Ivan po třetí skoro už mrzutě. „Půjčte mi!“ vyrazil ze sebe Bohutínský hlasem poněkud stísněným. „Půjčím…. Mnoho-li?“ táže se klidně Kaftan. „Dvacet tisíc...“ „Kdy jich potřebujete?“ „Dnes — za hodinu — třeba hned...“ „Dostanete je.“ „Opravdu?“ „Což jsem někdy zalhal?“ „Ne, ne, milý pane Ivane,“ omlouvá se Bohutínský; „ale po výstupu...“ „Ustaňte přec!... Chcete peníze nebo ne?!“ „Chci.“ „Pospíším tedy pro ně. Musíte však míti asi půl hodiny strpení...“ „Vyčkám s radostí třeba hodinu.“ Po té se Kaftan obrátil k odchodu. Bohutínský, jehož obličej zářil uspokojením, podal mu ruku. Kaftan ji přátelsky stiskl a volným krokem vyšel ze salonu. Bohutínský jej vyprovodil až ku dveřím a chvíli se díval za ním. „Podivný muž!“ zabručel, když byl Kaftan sešel se schodů. „O mém synu nechce ani slyšet, a když se mu já jen jaksi žertem zmíním, že potřebuju peněz, nabízí mi je bez odkladu, ochotně a bez úroků ... Podivný člověk, ale dle všeho přece jen nehrubě dobrý obchodník.“ Takto a podobně přemítaje sešel Bohutínský do pisárny, by tam počkal, až se vrátí Valentin. Ivan Kaftan byl vskutku člověk podivný. Nejcharakterističtější vlastností jeho bylo, že nenáviděl lež z hlubin duše své; nedostáti slovu znamenalo u něho tolik jako vzdáti se veškeré lidské důstojnosti. On sám nikdy ničeho neslíbil, co by nebyl mohl splniti, a zaručil-li se svým slovem, znamenalo to právě tolik jako u jiného zajištění s použitím všech právních prostředků. O Ivanu Kaftanovi bylo všeobecně známo, že nikdy slova svého nezrušil; důvěřovalť mu tudíž úplně každý, kdo jej znal, a pouhé kývnutí hlavy jeho mělo začasté cenu jako řádně vystavená směnka s nejjistějšími giranty. Z té příčiny nelze se také diviti, že Kaftan, jsa této své kardinální zásadě po celý svůj život věren, žádal také od každého, s kým přišel v obchodní spojení nebo vůbec jen v nějaký styk, aspoň tolik, aby nelhal a danému slovu dostál, Vyhověl-li těmto požadavkům, mohl býti jist, že mu Kaftan promine poklesky jiné, byť sebe nemravnější. Byltě Kaftan do této své zásady tak zamilován, že raději utrpěl sám škody, ba že i jinému škodu způsobil — jen aby mohl danému slovu dostáti. Veškerá jeho morálka balansovala na dvou bodech: na pravdomluvnosti a snaze dostáti danému slovu, tak že vážky mravnosti Ivanovy přečasto nejkomičtější evoluce prováděly. Z toho, co jsme byli o povaze Kaftanově napověděli, možno se také domysliti, proč asi nebyl Ivan mladému Bohutínskému nakloněn. On sám se sice o příčinách nepronesl, nýbrž uváděl celou řadu různých výtek, jež by byl mladému Bohutínskému dle všeho milerád prominul, kdyby se byl tento neprohřešil proti kardinálním zásadám Kaftanovým. Mladý Bohutínský byl patrně Kaftana někdy přelhal nebo nedostál danému slovu... V téže míře však, v jaké si Kaftan mladého Bohutínského necenil, vážil si jeho otce, kteréhož byl posud patrně při žádné lži nepostihl a jenž se mu zdál býti mužem, kterýž danému slovu stůj co stůj dostojí. Ba Ivan šel tak daleko, že ani chvalořeč starého Bohutínského o nezdárném jeho synu nepokládal vlastně za žádnou lež, nýbrž za náhled, jejž diktuje otcovská láska. Z té příčiny nelze se také diviti, že Kaftan, ačkoli se byl rozhodně vyslovil proti sňatku své dcery s mladým Bohutínským, přece byl bez odkladu ochoten vyhověti přání jeho otce, když jej požádal za půjčku. Kaftan byl bohat. Jmění jeho páčeno v obchodních kruzích plzeňských na více než půl milionu. Měltě v Plzni dva domy, nedaleko Plzně pak velké hospodářství se značnými polnostmi a lesem. Byl člověk zbohatlý. Jsa rodem od Domažlic, přišel jako malý hoch do Plzně do pivovaru, kde vypomáhal ve sklepě. Později, když byl asi šestnáct roků stár, znechutil si zaměstnání to a vydal se na cesty po Čechách, jež prošel, jak se sám často chlubíval, křížem krážem, až se octnul v Žatci. Co a jak se dále dělo, nikdo kromě něho nevěděl; ale tolik věděl každý, kdo jej znal, že od dvacátého pátého roku věku svého objevoval se Ivan Kaftan v Plzni a jinde na trzích jakožto obchodník chmelem a že po několika letech pokládán už za muže zámožného. Jakým způsobem se to stalo, zůstalo Kaftanovým tajemstvím, a přišla-li někdy na to řeč, vždy odbyl tázající se dvěma slovy: Šťastné spekulace. Kaftan byl tedy svého řemesla spekulant, a řemeslo to mělo patrně obstojně zlaté dno, když mu asi v pětadvaceti letech vyneslo přes půl milionu jmění. A jak se na řádného, solidního obchodníka sluší, oženil se Kaftan dosti bohatě. Žil několik roků klidně se svou ženou, které nikdy ani slůvkem neublížil, a když pak žena akutní jakous chorobou asi před patnácti lety zemřela, věnoval veškerou pozornost a péči své dceři Julii, kterou dal vskutku vzorně vychovati. Před čtyřmi lety byl se Kaftan obchodu úplně vzdal. Usadil se trvale v Plzni, kde si byl již dříve domy i hospodářství zakoupil, a žil z výtěžku svého jmění bez dalšího plahočení se po výdělku. Před tím byl větší část života svého ztrávil v Žatci a dojíždíval do Plzně, s kterouž byl v nejživějším obchodním spojení, toliko občas a vždy jen na několik dní. Kaftan byl muž přísných, skoro puritánských mravů. Byl málomluvný a chladný až k omrzení. Nechť na něj doráženo způsobem jakýmkoli, vždy zachoval jistý klid, a nikdy snad nevypravil ze sebe v souvislostí tolik slov, jako právě v posledním svém sporu se starým Bohutínským. Byltě tentokráte skutečně jaksi podrážděn, ba rozčilen, jako snad nikdy ve svém životě. S mladým Bohutínským seznámil se Kaftan asi před půl rokem v Plzni v plesu, kam byl svou dceru doprovázel. Mladý Bohutínský potančil několikráte s Julinkou, pak se s ní bavil, a tak seznámil se i s jejím otcem. Z počátku se zdálo, že učinil na starého Kaftana dosti příznivý dojem; chovalť se k němu Kaftan vlídně a přívětivě a pozval jej také k návštěvě, čehož mladý Bohutínský také použil. Navštěvoval starého Kaftana dosti často; ale k nemalému podivení Julinky, která se dle všeho domnívala, že mladý švihák přicházívá do domu vlastně k vůli ní, všímal sobě mladý Bohutínský více pana otce, nežli sličné jeho dcerky. Tato však poznavši dvorného a uhlazeného šviháka blíže, přilnula k němu s vřelostí duše své, ale byla přece tak opatrna, že náklonnost svou nejen před ním, nýbrž i před otcem svým zatajila. Poměr mezi starým Kaftanem a mladým Bohutínským byl tedy z počátku dosti přátelský, ačkoli Kaftan domníval se věděti, že jest Bohutínský větroplach a hýřil a že si nevšímá obchodu v té míře, jak toho obchod vůbec zasluhuje. Že by byl Bohutínský do domu Kaftanova chodil snad k vůli Julince, Kaftanovi ani ve snu nenapadlo; neboť mladý Bohutínský choval se k Julince dvorně a šetrně, ale z chování jeho ani otec, ba ani dcera nemohli souditi, platí-li návštěvy jeho výhradně Julince čili nic. Před několika týdny vyslovila Julinka u přítomnosti svého otce a mladého Bohutínského přání, že by ráda navštívila na delší čas Prahu. Otec nejen ničeho nenamítal, nýbrž i dceru pochválil, že si tak přeje, a mladý Bohutínský se nabídl, že postará se oběma o vhodné a příjemné ubytování v Praze. Psal svému otci bez odkladu. Vylíčil mu, co a jak, a jelikož, jak víme, starý Bohutínský svému synu praničeho nedovedl odříci, neodřekl mu ani této nepatrnosti. A tak octnul se Ivan Kaftan se svou dcerkou v Praze a v domě starého Bohutínského. Kaftan i starý Bohutínský v několika dnech se spřátelili; byliť oba solidní a poctiví obchodníci a rozuměli si. Bavili se svým způsobem — jiná zábava by jich beztoho nebyla těšila... Poslední jejich odpolední zábava nebyla ostatně, jak víme, příliš příjemná. Ale přes to, jak se zdálo, zůstal Kaftan starému Bohutínskému v téže míře nakloněn, jako dříve, kdežto odpor jeho proti synovi valně se byl přiostřil. Ubíraje se od starého Bohutínského krokem rychlejším, než bývalo jeho zvykem, přemýšlel Kaftan o návrhu Bohutínského. Mudrovalť v duchu asi takto: „Takový zeť by mne brzo přivedl na mizinu. Nemáť o obchodu ani ponětí, a byť i měl, nemá k němu žádné náklonnosti. Peněz nemiluje způsobem v obchodních kruzích obvyklým; milujeť je pouze jako marnotratník, nikoli pro ně samé, nýbrž jako pouhý prostředek k ukájení nezřízených chtíčů a choutek svých. Nechť si otec kupecké nadání jeho velebí sebe nadšeněji, nechť v něm spatřuje třeba budoucí vzor obchodníka, já jsem přesvědčen o jiném a přesvědčením svým budu se říditi. Mladý Bohutínský mým zetěm se nestane — jako že jest moje jméno Ivan Kaftan!... Jinak má se to se starým Bohutínským. Tenť přec pravý obchodník! Takového manžela přál bych své dceři a proto mu žádané peníze, nechť už jich potřebuje nebo ne — půjčím...“ Náhodou měl starý Kaftan značnou částku peněz ve svém bytu. Byloť mu právě téhož dne ráno zasláno z Plzně nájemné z obou jeho domů a byl mu i značný dluh splacen. Kaftan chtěl si tentokráte peníze ty výminečně uložiti v pražské spořitelně; ale posud se nebyl ještě definitivně rozhodl, jakou částku má uložiti pro svou dceru Julii a jakou pro sebe. Mohl tudíž přání starého Bohutínského vyhověti bez odkladu a také lak chtěl učinit. Vstoupiv do předsíňky, kterou se vcházelo ku schodům, vedoucím do prvního patra, kde bydlil se svou dcerou, zaslechl rychlý mužský krok. Hned na to spatřil mužskou postavu, pádící po schodech dolů. Poznal mladého Bohutínského, kterýž byl patrně v době, když se Kaftan se starým Bohutínským loučil, do dvora vešel a do bytu Bohutínského se odebral. Jinak by jej byl musil Kaftan shlédnouti oknem, když vcházel do dvora. „Dobře, že vás potkávám, pane Kaftane... Odpusťte! — Dobrý den!...“ oslovil mladý Bohutínský Kaftana, „Dobrý den,“ opakuje Kaftan chladně, zastaviv se. „Hledal jsem vás nahoře, ptal se slečny Julinky, která mi řekla, že jste u mého otce. A tak spěchám, abych...“ „Přejete si?“ „Mnoho, přemnoho, vzácný pane Kaftane. Stihla mě velká nehoda — jsem rozčilen, hlava v jednom ohni...“ „Ochlaďte se!“ „Ráčíte býti dnes v dobré míře, pane Kaftane,“ pokračoval mladý švihák, vykládaje si sarkasmus Kaftanův za pouhý žert. „Není to sice právě žádné neštěstí v běžném toho slova smyslu; ale nevím si rady a pomoci.“ „Přemýšlejte!“ podotknul Kaftan chladně, „Toť následek hýření.“ „Hýření?“ opáčil s udivením mladý Bohutínský; neboť starý Kaftan byl se k němu až dosud vždy jen zdvořile a úslužně choval a nikdy ani slůvkem, ba ani posuňkem nebyl dal na jevo, že si ho neváží nebo že by mu mohl něco vytýkat. Slůvko hýření mladého Bohutínského překvapilo i zarazilo. Netajil sice lehkomyslného svého života před žádným, ani před starým Kaftanem; ale domníval se, že Kaftan podobně jako starý Bohutínský neklade na to velké váhy. Tím nápadnější byla mu výtka ta právě nyní, když byl Kaftanovi a dceři jeho prokázal opatřením bytu v domě svého otce úslužnost, o které se byli oba častokráte s největším uspokojením vyslovili. „Hýřením?“ opakoval po chvíli táhlým, přitlumeným hlasem. „Co tím, pane Kaftane, myslíte? Pokládáte mě skutečně za hýřila?“ „Já ne; ale —“ „Kdo tedy?“ „Každý, kdo vás zná!“ vyrazil ze sebe starý Kaftan a tvář jeho poněkud zbrunátněla. Bylo to snad poprvé v jeho životě, co odpověděl na otázku více slovy než otázka obsahovala. Mladý Bohutínský však se mimo nadání srdečně rozesmál. „Tedy i vy — i vy, pane Kaftane?!“ počal po krátké pomlčce, sotva taje smích. „Toho jsem se věru nenadál, že by i muž vašich zkušeností a vašeho temperamentu, že by i obchodník vašeho rozhledu mohl se dát oklamati takovou nepatrností, jako je zdánlivá lehkomyslnost a prostopášnost. Želím toho, věřte, — nikoli snad proto, že pozbyl jsem, jak se mi zdá, ve vašich očích jaksi vážnosti — nikoli! — po té jsem nikdy netoužil; ale prostě proto, že jsem vás pokládal za skutečný talent obchodní, s kterýmž bych byl tak rád vešel ve spojení užší a důvěrnější...“ „Abyste mohl hýřit na cizí útraty!“ vpadl starý Kaftan skoro rozhořčen, pokládaje všechna tato slova mladého Bohutínského za pouhou omluvu a chtěje se ho zbýti. Ale příkré, urážlivé odpovědi jeho neměly na potutelného šviháka žádného účinku; ba zdálo se, že jsou mu skoro vhod, a že mluví dále jen proto, aby nemluvného Kaftana podráždil. „Máte pravdu, vážený pane Kaftane, muži bystrozraký,“ počal mladý Bohutínský. „Na cizí útraty hýřiti nebudu a to prostě proto, poněvadž způsobem tím už hýřím od prvního dne, když jsem vůbec hýřiti počal. Na vlastní útraty jsem posud ještě nikdy nehýřil. Trvám, že mi nezazlíte, povím-li vám, že znám málo lidí, kteří by to dovedli, a mezi těmi několika že jste náhodou i vy!“ Starý Kaftan buď že impertinenci té neporozuměl nebo že se tak tvářil, jako by jí nerozuměl, zůstal klidným a pohrávaje pravou rukou se zlatým řetízkem u hodinek podotknul, jako by byla řeč o nějaké třetí osobě, po které mu pranic není: „Já že někdy hýřil?“ Mladý Bohutínský poznovu se rozesmál, jako by byl starý Kaftan pronesl originální nějaký vtip. „Snad se domníváte, že jste nikdy nehýřil?“ ozval se Bohutínský, když se byl do syta nasmál. „Co zovete, ctěný pane, vlastně hýřením? Čí snad život věnovaný práci a obchodu nebo život trávený v nudné a bezúčelné bezmyšlenkovitosti? Já žil a žiju rovněž tak, jako jste druhdy žil vy, toliko s tím rozdílem, že netvářím se vážným, málomluvným a usedlým, poněvadž jsem mlád, hovorný a veselé mysli a vydám-li někdy ve veselé společnosti o několik zlatých více nežli obyčejní šosáci, činím tak, jako jste činíval vždycky i vy, kdykoli jste věděl, že vydané peníze přinesou vám desateronásobný užitek. Kdybyste byl v době svého kupčení dovedl vydělávati peníze hravě a při plném poháru vína neb u nohou sličné nějaké dívky, byl byste zajisté dal přednost tomuto druhu výdělku před namáhavým, nemotorným způsobem vydělávání, jakým jste se plahočíval vy, když jste v potu tváři a mozolně po celou řadu let jako nádenník sháněl své groše, nežli jste jich nahromadil, abyste mohl říci, že jste bohat.“ „Vy tedy vyděláváte hýřením?“ optal se Kaftan, když byl mladý Bohutínský skončil, a tvář Kaftanova významně se protáhla. „Někdy — někdy...“ „Jak to?“ „Nu — někdy... Neboť jindy zase musí hýření sloužiti za jakýsi...“ „A vydělal jste už hýřením mnoho ?“ „Hýřením jsem arci nikdy ničeho nevydělal; ale posloužilo mi, že jsem mohl vůbec vydělávat.“ „Nerozumím vám.“ „Škoda.“ „Proč toho litujete?“ „Poněvadž — jak jsem už dříve připomenul — ztrácím ve vás výborného společníka, na kterého bych se byl mohl, jak jsem se druhdy domníval, úplně spolehnouti.“ Poslední tato slova pronesl mladý Bohutínský vážně a s takovou opravdovostí, že starý Kaftan, ačkoli všemu, co byl Bohutínský jaksi na svou omluvu pronesl, nerozuměl, přece se počal o podivného tohoto hýřila zajímati. Možná, že hlavní příčinou toho byla právě jen nejasná slova Bohutínského, připouštějící nejeden výklad. „Kdybyste nebyl tak lehkomyslný —“ počal po chvíli starý Kaftan. „Vstoupil byste se mnou v obchodní spojení, není-liž pravda?“ vpadl Bohutínský sarkasticky. „Nikoli.“ „A co byste učinil?“ „Vyslechl bych vás...“ „A potom?“ Kaftan odpověděl na poslední otázku pouhým „Hm!“ „Vy tedy skutečně nemáte v můj obchodní talent žádné důvěry?“ optal se mladý Bohutínský. „Nemám.“ „A což kdybyste se někdy přesvědčil o opaku?“ „To se bohdá nestane.“ „Jen kdyby se naskytla vhodná příležitost!“ „Vyhledejte ji!“ „A budete mi pří tom nápomocen?“ Kaftan váhal poněkud s odpovědí, ale odvětil pak přece určitě: „Budu.“ „Nuže tedy — půjčte mi deset tisíc!“ „Nepůjčím!“ „Jak tedy mám osvědčit své nadání, když nemám prostředků?!“ „Zaopatřte si jich!“ „Ale vždyť jste mi právě slíbil, že mi budete nápomocen.“ Starý Kaftan neodpověděl. Bohutínský musil pokračovat: „A to se chcete zváti přítelem mého otce? Maje nedůvěru v obchodní talent jeho syna nechcete býti nápomocen pří podání opačného důkazu? To jste mým přítelem?“ „Kdo vám to řekl?“ „Vy arci ne — ale tvářil jste se tak.“ „Buďsi.“ „Což pak mi nedůvěřujete?“ „Já právě ne, ale...“ „Kdo pak? Kdo je ten ničema?“ „Nespílejte!“ „Kdo je ten ničema?“ opakoval Bohutínský svou otázku s důrazem a prudce. „Každý, kdo vás zná!“ zněla chladná odpověď. Bohutínský byl slovy těmi jaksi zaražen; ale přece nepozbyl mysli. „Ale což, kdyby nešlo o pouhý pokus osvědčiti talent,“ počal mírně a úlisně, „což kdybych se byl skutečně octnul v peněžní nesnázi a žádaných deset tisíc potřeboval nevyhnutelně? Ani v tom případu byste mi jich nepůjčil?“ „Nepůjčil!“ „Ani kdyby na tom závisela čest obchodního domu našeho, ani kdyby se tím dalo odvrátit ohlášení konkursu?“ „Ani tenkráte ne!“ Tato odpověď konečně mladého Bohutínského poučila, že se starým Kaftanem po dobrém ani po zlém ničeho nesvede. Chvíli mlčel, dívaje se Kaftanovi přímo do očí, pak se k němu nahnul a houknul mu do ucha: „Nuže — pak jste zcela obyčejný skrblík!“ „Skrblík?!“ vzkřikl Kaftan divoce. „Ano, takový skrblík, který je rád, když mu někdo zadarmo bytu poskytne!“ Poslední slova starého Kaftana v nejvyšší míře rozjitřila. Tvář jeho zbrunátněla; ale křečovitě se chvějící ústa nemohla pronésti slova. Stál několik okamžiků jako přimražen, pak prudce mávnul pravou rukou, a kdyby se byl Bohutínský neuhnul, byl by se mohl pochlubiti políčkem. Vida, že je starý Kaftan rozlícen, nepromluvil mladý Bohutínský více ani slova. Rychle vyšel z předsíňky a spěchal přes dvůr do mlýna. Starý Kaftan stál ještě chvíli jako přimražen na témže místě, potom sebou prudce pohnul a ubíraje se po schodech nahoru do svého bytu bručel: „Mně spílat? Mně?!... Ani hodinu zde déle nezůstanu! Okamžitě musíme z domu — okamžitě...“ Zatím co byl Kaftan přešel přes dvůr a vešel do předsíně, kde setkal se, jak víme, s mladým Bohutínským, sešel starý Bohutínský volným krokem se schodů a odebral se do pisárny, by tam počkal na Valentina, kterého byl vyslal vyhledat někoho, kdo by z peněžních nesnází okamžitě vypomohl. Tenkráte nečekal netrpělivě; byltě úplně bez starosti... Kaftan byl slíbil, že vypomůže, a na slovo Kaftanovo mohl se spolehnouti každý, tím více pak muž a obchodník jako starý Bohutínský, kterého si Kaftan tak vážil, že by mu milou svou dcerušku, ačkoli nebyla ještě dosáhla ani polovice pantátova stáří, bez rozpaku byl dal za manželku. Před osmi nebo desíti lety, dokud nebyl syn jeho ještě plnoletým, bylo by něco podobného starému Bohutínskému zalichotilo, a možná, že by nebýval ani okamžik v rozpacích, ba že by se byl třeba sám ucházel o ruku mladistvé dcery svého hosta i tenkráte, kdyby byl přesvědčen, že ho nejen nemiluje, nýbrž třeba i nenávidí. Neláska, ba i nenávist manželčina nebyla by mu pranic vadila, když šlo o rozmnožení jmění... A starý Kaftan byl, jak víme, bohat. Výbava dcery jeho mohla býti skvělá a dědictví v případu otcova úmrtí ještě skvělejší. Tenkráte nebyl by starý Bohutínský váhal ani okamžik. Ale nyní byl stav věcí změněn. On sám byl už stár a přesvědčen, že mu vdovství daleko lépe svědčí, nežli mu svědčilo manželství; byltě nyní daleko klidnější a spokojenější než druhdy, dokud ještě prudká a svárlivá žena takměř každodenně zavdávala příčinu k nějaké, byt sebe nepatrnější rozepři. A k čemu také obětovati nyní sama sebe, když bylo možno konečného účelu dosáhnouti obětí jiného? Mohl-li se obětovati před lety otec, proč by se nemohl nyní obětovati syn — možno-li vůbec nazvati nějakou obětí, když člověk bohatě se ožení a žije potom po svém uznání... Avšak plán jeho o jehož zdaření nebyl skoro ani pochyboval, byl zdánlivě úplně zmařen. Starý Kaftan byl dal na jevo takovou nechuť k synovi Bohutínského, že nebylo možno na provedení plánu toho aspoň pro nejbližší dobu ani pomysliti. Leč ochota Kaftanova, projeviti starému Bohutínskému přátelství své jiným způsobem a vypomoci mu i z peněžních nesnází, byla Bohutínskému aspoň poněkud zárukou, že není posud vše zmařeno a že dá se časem svým i názor Kaftanův o mladém Bohutínském aspoň tak dalece poopravit, že uvěří starý obchodník v obchodní talent mladého obchodníka, kteréhož pokládal až dosud za pouhého lehkomyslného hýřila. Přede vším bylo třeba klidně vyčkati a pana syna pro všechny možné případy poučiti, jak by se měl zachovali, by otcovy plány nezmařil na dobro. Kromě toho bylo také třeba promluviti při vhodné příležitosti s Julinkou a upraviti takto půdu, kde a jak bude možno... Starý Bohutínský prohlédl stav věcí jako zkušený a poměrů znalý obchodník, jenž ví, zdali, kdy a jakým způsobem má ten neb onen obchod uzavříti. Pro okamžik byl ochoten provedení plánu svého odložiti; ale zároveň byl přesvědčen, že plán ten proveden býti musí stůj co stůj. Kaftan totiž arci pro okamžik vypomůže — ale vše to není nic než pouhá výpomoc, a starý Bohutínský potřeboval radikálního vyhojení svých financí, neměl-li dříve nebo později padnouti jako tisíce jiných. Že by bylo možno obyčejným, řádným a solidním obchodem za nynější národohospodářské tísně tolik vyzískati, aby příjmy kryly aspoň výdej a potřebný úrok dluhů, o tom nečinil si starý Bohutínský žádných illusí; byltě přesvědčen, že to naprosto nemožno. Mohlo býti sice použito prostředku, ku kterémuž lidé rázu Bohutínského sahávají teprve v případech největší nouze — mohlo býti spořeno... Ale jak spořiti, když jest nevyhnutelně třeba, by se svět nedozvěděl o peněžní tísni a věřitelé nevypověděli úvěr úplně?! Možno také propustiti třeba třetinu dělníků a ostatním strhnouti na mzdě — i takový prostředek bývá mnohdy zoufalou náplastí, když už úbytě bankrotu dohánějí takřka k samovraždě... Avšak jakž možno, by starý Bohutínský, kterýž přece z vlastní zkušenosti ví, co se takový mlynářský chasník nadře, jak možno, by týž Bohutínský, který byl hladov přišel do Prahy, nyní, když jest všady nedostatek práce, propustil jen jediného ze svých dělníků nebo některému z nich jen krejcaru strhnul ze mzdy, když ví, že ani jediný z nich nemohl si z bídné mzdy své za celou řadu let uspořiti ani tolik, aby mohl býti jen měsíc aneb dokonce jen čtrnácte dnů živ bez výdělku? Leč dejme tomu, že by všechny tyto důvody nebyly Bohutínského přesvědčily o nevhodnosti nevčasného a neopatrného spoření, neboť pantáta byl přece jen více chladný a vypočítavý obchodník, nežli člověk s vřelým citem; jediný důvod byl by jej přesvědčil úplně: Což pak možno úsporou několika zlatých denně nahraditi tisíce denní ztráty dřívější? Nikdy! Zde nutno zcela jinak se zachovati. Prozatím tedy se vyrazí klín klínem; penězi starého Kaftana zaplatí se směnky, které budou dnes nebo zejtra presentovány — pak se zaklepe na povolná dvířka Kaftanova přátelství opatrně a s rozvahou ještě jednou, a otevrou-li se, bude na měsíc a možná i na déle život umělým způsobem prodloužen a pak ... nu, potom bude možno dále podnikati... Podobné myšlénky vířily hlavou starého Bohutínského, když byl vešel do pisárny a chvíli sem tam přecházel. Sotva však byl v pisárně pobyl asi čtvrt hodiny, počal míti dlouhou chvíli a byl by si nejspíše někam vyšel na procházku, kdyby se nebyl právě vrátil Valentin s člověkem, jehož příchod byl starý Bohutínský před krátkým časem očekával s největší netrpělivosti, kdežto nyní mu přicházel velice nevhod. Vidělť jej, jak rychlým krokem vstoupil s Valentinem do vrat a kterak oba pospíchají do pisárny. „Co dělat? Nejlíp se mu vyhnout!“ pomyslil si starý Bohutínský. „Ale jak?“ Škoda, že mu záležitost ta napadla teprve v okamžiku, když spatřil Valentina s lichvářem! Jinak by byl zajisté už dávno odešel a lichváře i Valentina nechal čekati, až by je to bylo oba omrzelo. Nezbylo tedy nežli vhodným nějakým způsobem lichváře odbýti — nejlíp nabídnutím malého úroku, asi tak desíti neb osmi procenty, aby se nezdálo, že nabízí se méně nežli v záložnách... A nežli neznámý lichvář přeběhl s Valentinem dvorek, byl se starý Bohutínský rozhodl, že půjčku rozhodně zamítne. Valentin otevřel dvéře pisárny a vpustil vychrtlého mužíka v poněkud ošumělém, naprosto nemoderním šatu. Bylo to stvořeníčko jako na drátkách, pohyblivé jako rtuť a smělé, dotěravé, ba drzé. Fysiognomie připomínala poněkud původ orientálský. Zahnutý nos, vysedlé lícní kosti, nevysoké, vráskami rozryté čelo, hustý a nejspíše už po několik dní nečesaný zrzavý vlas a takový též, ale nápadně prořídlý plnovous a hluboko zapadlé, leč neobyčejně těkavé zazelenalé oko dodávaly tváři té výraz úskočné ukrutnosti. Drže v ruce neobyčejně vysoký cylindr, jejž byl hned přede dveřmi na dvoře uctivě smekl, popošel mužík ten kvapně až k starému Bohutínskému, který stoje klidně u okna díval se zkoumavě na příchozího, a učinil před ním několik poklon tak rychle za sebou, že mu cylindr z ruky vypadl. Mužík se po něm shýbl, ale klobouk mu vypadl poznovu. Nyní shýbl se i Bohutínský a zvednuv klobouk podával jej neznámému, jenž sahaje po něm, vyrazil jej z ruky Bohutínského, tak že se musil pro klobouk ještě jednou shýbnouti sám. Mezitím však břitký jazyk neznámého mužíka nelenil. Vešelť mužík žvatlaje a žvatlal neustále. Ale Bohutínský slyšel jen nesouvislá slova. Mužisko mluvilo tak rychle a z počátku tak šeptmo, že nebylo ni nejbystřejšímu uchu možno postihnouti smysl řeči. Konečně zarazil Bohutínský proud nesrozumitelné žvastavosti otázkou: „Dovolte — s kým mám čest?“ Mužisko na okamžik se odmlčelo; leč jen na okamžik, načež blábolilo podobně, ale už trochu srozumitelněji dále, tak že Bohutínský porozuměl aspoň následujícím úryvkům: „Což pak mě milostpantatínek už nezná?... Často, často jsme se jindy potkávali. A roku 1848, když vypuklo v Praze povstání, byl jsem na barikádách... Býval jsem také vlastenec! Ale časy jsou zlé... Člověk musí teď už jen sama sebe dbát... Žádný obchod, žádný výdělek! Mnohdy je to k zbláznění... A přece si zase někdy myslím, že jinak ani býti nemůže. — Zasloužili jsme to — všichni, my všichni, kteří jsme byli tak hloupí —“ „Ale kdo vlastně jste a čeho si přejete?“ přerušil Bohutínský žvatlající mužisko poznovu, tváře se, jako by nevěděl, proč muž ten vlastně přichází. „Ale milostpantatínku — což pak už se na mne skutečně nepamatujete?“ šveholilo slabým svým hláskem mužisko, a tvář jeho jevila radost skoro dětinskou. „Pravda, pravda... už je tomu mnoho let... skoro třicet roků — skoro... Tenkráte jste byl ještě chasníkem nebo čím — ani už nevím; — ale navštěvoval jste někoho ve mlýnech staroměstských, které pak dal Windischgrätz zapálit... Oh, já se na to pamatuju, jako by to bylo dnes... Byl jsem tenkráte také takové švarné chlapisko jako vy... a rád jsem si vyhodil z kopýtka. A právě onoho večera, než přilítla z Malé strany první dělová koule, byl jsem ve mlýně... Ani už nevím, co jsem tam měl za jednání... Ale na vás se pamatuju, jak jste pálil... Hoj, to byla radost na vás se podívat! Dva kloučkové stáli za vámi a neustále vám nabíjeli... vy jste jen z okna pálil...“ „Dovolte, pane — co pak to mluvíte?“ vpadl poznovu starý Bohutínský neznámému do řeči. „Vždyť pak já jaktěživ v oněch mlýnech nebyl; nemohl jsem tudíž ani roku 1848 —“ „Což bych se mohl mýlit!?“ štěbetalo mužisko dále, tváříc se, jakoby přemýšlelo. „Jmenujete se přece Krištof Bohutínský a kamarádíval jste se s jakýmsi Valentinem... na příjmení už se nepamatuju ... Ale byl ve vašem stáří a poctivý, hodný hoch. Trochu mluvka, to mu škodilo... Jak vidíte, nemýlím se, nemohu se mýlit, když si pamatuju i jména...“ „A přece se, milý pane, mýlíte!“ odpověděl starý Bohutínský vážně a s důrazem. Ni z výrazu tváře, ni z čeho jiného nebylo lze souditi, mluví-li pravdu neboli zapírá z pouhé opatrnosti před člověkem, na něhož se nepamatoval, že by se byl s ním někdy setkal. Rozhodnou touto odpovědí zdálo se býti mužisko poněkud zaraženo. Ale nemohouc nejspíše pochopiti, proč by někdo i nyní ještě něco takového, co bylo Bohutínskému právě na paměť uvedeno, popíral před očitým svědkem, počalo své vzpomínky z roku 1848 rozpřádati tak rychle a opět hlasem tak slaboučkým, že starý Bohutínský zase nerozuměl nežli pouhým úryvkům a jednotlivým slovům. V podstatě nebylo to nic zvláštního, ani důležitého. Bohutínský klidně chvíli naslouchal, načež žvatlajícího skoro přísně přerušil: „Ustaňte přec a povězte, kdo jste a čeho si přejete?“ „Kdo jsem a čeho si přeju?“ opáčilo mužisko. „Jmenuji se Velebín Jindra a přeju si... Ale vždyť pak milostpantatínek dobře ví, proč mě dal zavolati...“  „Nevím, věřte!“ zalhal Bohutínský. „Možná, že nějaké nedorozumění —“ „Nikoli, pantatínku, žádné nedorozumění. Přišel ke mně muž a povídá: Starý pan Krištof Bohutínský... Ale k čemu opakovat, co povídal?... Však vy víte, co jste mu nařídil, a já pospíšil, abych přání vašemu vyhověl... O, věřte, ctěný milostpantatínku, časy jsou zlé. Člověk spoří a spoří a přece není možno... Teď není už jako tenkráte — víte, jako roku 1848... Tenkráte jsem se sám divil, jak vzorně se chudý lid pražský zachoval. Bez práce a skoro o hladu celý týden... a přece nepamatuju se, že by byl prostý lid někde něco ukradl... Teď je jinak! Teď číháme jeden na druhého jako kočky na myš... jenom roztrhat, zničit... Oh, tenkráte a nyní — jak ohromný rozdíl! Věřte, že kdyby dnes něco podobného —“ „Ale nechte přece planých řečí a povězte jasně a určitě, čeho si přejete!“ přerušil Bohutínský nepohodlného, ale přece poněkud zajímavého mluvku. Mužisko skutečně ustalo na několik okamžiků, načež rovněž tak kvapně jako dříve pokračovalo: „Přeju si tedy, abyste přijal mé úspory! Ani byste neuvěřil, s jakou radostí jsem vyslechl vašeho posla, když prál, že přichází od vás, od známé, solidní, poctivé firmy, od muže tak všeobecně váženého a ctěného... Prosím vás! Člověk dnešního dne nemůže už skoro ani vlastnímu bratru věřit. Všady číhá nepoctivost, hrabivá nepoctivost... A chce-li člověk jen o jedno nebo dvě procenta více vydělat, nežli je bídný výdělek spořitelní, musí se vždy už napřed se svým kapitálem skoro rozžehnat. Bez procesování nelze už skoro ani úroku vymáhat, tím méně pak kapitálu... A kam chcete své úspory uložit? Kam? ... I v záložnách už nejsou všady jisty... padáť jedna po druhé... A banky? Vem rarach všechny! A bankéře s nimi! Jsem rád, věřte, že vy se hlásíte... U vás aspoň budou moje peníze v bezpečí... Myslím, že na první hypotheku, není-liž pravda?...“ Kdož ví, jak dlouho by bylo mužisko tímto způsobem pokračovalo, kdyby nebyl Bohutínský uznal za dobré, opět je přerušiti. „Ani na poslední!“ pravil s důrazem člověka, kterýž se byl právě rozhodnul. „Jak to? Jak to?“ vyrazilo ze sebe mužisko. „Či snad potřebujete více než mám? Ale vždyť jsem ani neřekl, mnoho-li nesu... Pouze sedm tisíc a tři sta zlatých... Pro vás arci maličkost, pranepatrná maličkost, která nestojí ani za řeč...“ „Ale vždyť já žádných peněz nepotřebuju!“ připomenul Bohutínský rozhodně. „Oh, rozumím... rozumím! Toť jen tak řeč, abych nežádal příliš velkého úroku... Ale mně ani nenapadlo! Jde mi jen o jistotu, bezpečnost kapitálu a jenom o nepatrné zvýšení úroku záloženského. Ze všech stran oznamujou nyní záložny, že nebudou nadále vklady jinak úrokovati nežli pěti nebo čtyřmi ze sta — důkaz to, že si málo kdo dluží a že je v pokladnách záloženských i spořitelních dostatek peněz... A proto tedy nežádám nic více než devět procent, tudíž jen o jediné procento více, nežli zaplatíte v kterékoli záložně. Za to máte peníze z pramene mlčenlivého, peníze, které vašemu dalšímu úvěru nijak nebudou na újmu, peníze poctivé —“ „Eh, prosím vás, už dosti!“ zvolal nyní starý Bohutínský skoro hněvivě. „Vždyť už jsem vám několikrát opakoval, že žádných peněz nepotřebuju —“ Teprve nyní se mužisko jaksi vzpamatovalo. Napadloť mu, že snad se přece stala nějaká mýlka, když starý pán tak zarputile zapírá. „A což pak váš posel?“ optal se Jindra, rozhlížeje se po pisárně. Ale Valentina tu nebylo. Jsa pamětliv lekce, prvním lichvářem udělené, byl druhého pouze vpustil a zaskočil na chvíli do mlýnice. „Zeptejte se ho!“ odpověděl Bohutínský. „Ale kam zmizel? Kde je?“ „Nevím.“ Mužisko na chvíli se zamyslilo; přemítaloť. Po chvíli se optalo hlasem přitlumeným a skoro ostýchavým: „Nemáte snad — syna, milostpantatínku?“ „Mám!“ „Ah tak! ah tak! Možná že pan syn...“ „Možná, ale pochybuju!“ Mužisko se opět na chvíli zamyslilo, a kdyby bylo promluvilo, byl by pantáta zaslechl tato slova: „Možná, že jsem se přeslechl a slyšel místo mladý pan Bohutínský — starý... A proto snad také posel zmizel, když spatřil, že jsem se setkal s panem otcem, jenž o peněžní tísni pana syna nemá snad ani tušení...“ Z otázky, má-li syna, nabyl starý Bohutínský přesvědčení, že myšlenky žvatlavého lichvařiska upjaly se z nenadání k jinému předmětu. Bylo mu zcela vhod, že jest lichvář na rozpacích, nevěda, stala-li se zde nějaká mýlka či nic. Mlčel tedy, když se byl lichvář odmlčel, aby přemítal. „Ah, pravda, pravda!“ počalo po malé přestávce opět lichvařisko nahlas. „Už se trochu pamatuju, že posel mluvil cosi o mladém pánu. Ale nevím, věru... zdali snad přece, nebo...“ Starý Bohutínský pozoruje z těchto slov, že lichvář počíná v rozpacích sama sebe klamati, setrval v mlčení a z klamu ho nevyrušil. Avšak mužisko, jež bylo tak ochotně své úspory nabízelo, nedalo se přece tak snadno odbýti. „Ale co škodí!“ rozžvatlalo se lichvařisko... „Mohl byste snad přece vy sám — milostpantatínku... Jak pak mám běhat po domě, když tu nejsem znám!... Tak výhodný kapitál nenabídne vám kromě mne nikdo... A kdybyste jím jen dva nebo jedno procento vydělal... byl by to přece jen zisk, kterýmž netřeba za nynějších bídných výdělků opovrhovati... Přijměte můj kapitálem v ochranu sám! Zavděčíte se mi, zavděčíte se tím starému známému, který si vás vždy vážil jako firmy solidní, neúhonné..“ A bůh ví, jak dlouho by byl štěbetal, kdyby ho nebyl tentokrát starý Bohutínský odbyl příkře, skoro urážlivě. „Eh, dejte mi přece pokoj i se svými penězi! Nepotřebuju žádných — toť poslední mé slovo!“ „Tedy mi aspoň povězte, kde naleznu posla, který mě přivedl, nebo kde bych mohl najíti ctěného pana syna, velectěný pantatínku,“ žebronilo lichvařisko, upírajíc prosebně svá očka na Bohutínského. „Nerad bych šel odtud, aniž bych uzavřel sebe nepatrnější obchodeček...“ „Podívejte se do mlejnice!“ pravil Bohutínský; ale hned na to se vzpamatoval a dodal: „Počkejte zde, podívám se sám!“ Po těch slovech kvapně přistoupil ku dveřím a otevřel je. Na prahu stál Valentin, kterýž byl patrně za dveřmi naslouchal a věděl tudíž, oč tu šlo. „Aj, posel zde!“ vzkřiklo radostně lichvařisko. „Povězte přece, co a jak se to stalo! Milostpantatínek prý žádných peněz nepotřebuje...“ „Vy jste nemotora!“ odpověděl šeptmo Valentin s výčitkou. „Vždyť jsem vám přece řekl, že — mladý pán... A starý pán neměl o tom vůbec ani zvědět.“ „Toť arci věc trochu mrzutá,“ žvatlal lichvář. „Ale milostpantatínek už odpustí, že jsem jej obtěžoval, a nebude ničeho namítat, když promluvím s panem synem.“ „Promluvte si, s kým chcete!“ vece na to starý Bohutínský, jsa rád, že zbaví se tak nejsnadněji dotíravého tlachala, jenž mu byl protivnější než mnohdy podobně žvatlavý Valentin. „Ale kde ho najdu?“ domlouval se lichvář. „Chcete-li, počkejte na něj zde v pisárně,“ podotknul pantáta. „Možná, že přijde brzo — beztoho tu dnes ještě ani nebyl. Není-liž pravda, Valentine?“ „A je snad mladý pán se starým pánem ve spojení? Snad kompagnon?“ optal se lichvář. „Ve spojení arci — ale je úplně samostatný,“ odvětil pantáta. „Před krátkým časem zřídil jsem mu samostatný obchod v Plzni...“ „Ach, vím už, vím!“ vpadlo lichvařisko. „Znám firmu velmi dobře. Ale nejsa s ní v žádném spojení, myslil jsem, že to firma starého pána... Já tedy počkám tak dlouho, až mladý pán přijde, i kdybych měl čekat až do pozdní noci!“ Po těchto slovech spustil se lichvář na stolici, u které byl po celou dobu své rozmluvy se starým Bohutínským stál a s jedné nohy na druhou přešlapuje bez přestání sebou vrtil. Zdálo se, že jej byla konversace a duševní napjetí poněkud unavily. Odmlčel se na delší chvíli a nepromluvil, ani když starý Bohutínský s Valentinem o obchodních záležitostech chvíli rozmlouval. Teprve když se měl pantáta k odchodu, vyskočil zase se sedadla a břitký jeho jazyk reprodukoval v několika vteřinách více frásí, než obyčejný smrtelník dovede pronésti v několika minutách. Loučil se tak s milostpantatínkem, kteréhož byl dle svého nynějšího náhledu oloupil o drahocenný jeho čas. Starý Bohutínský opustiv konečně pisárnu a octnuv se přede dveřmi na dvorku, oddechnul si z hluboká jako člověk, jenž byl po delší čas nucen tajiti dech, Byltě rád, že se takto vymknul z nemilých rozpaků. Ale sotva se octnul na čerstvém vzduchu, připomenul si lehkomyslného svého syna, za kteréhož byl už tolik dluhů zaplatil — a jejž nyní sám vhání do náručí lichvářova... A sotva si to připomenul, byl už zase nazpět v pisárně. „Valentine! Valentine!“ volal kvapně, zůstav mezi dveřmi státi. „Ještě něco v příčině zásylky z Banátu —“ Valentin pospíšil k pantátovi a tento mu šeptal do ucha: „Kdyby syn přišel, postarej se, aby se nesetkal s lichvářem! Rozumíš?... Lichvář ho nezná, a kdyby náhodou vrazil do pisárny, řekni mu vhodným způsobem, že na něj čekám v saloně, že s ním musím nevyhnutelně a bez odkladu promluvit v příčině jeho sňatku... Rozumíš?“ Valentin kývnul hlavou a pantáta ještě zašeptal: „Nejlíp by bylo, kdybys lichvařisko nějak odtud vypudil, dříve než přijde syn...“ „Pokusím se o to!“ zněla odpověď. Pantáta couvnuv o krok zavřel dvéře a ubíraje se, jak byl řekl, do salonu, zanechal lichváře s Valentinem. Vše, co se bylo právě stalo, Valentin nechápal. Ale znaje pantátu jako muže a obchodníka rozvážlivého, kterýž vždycky ví, co a proč dělá, tušil, že pantáta buď již peníze nějaké má nebo že obchodní domy, které měly dnes směnky presentovali, ohlásily, že svolují k prolongaci. Nepřemítal tedy dlouho a postaviv se ku svému pultu, probíral se v obchodních knihách, dívaje se občas oknem do dvora, nepřichází-li mladý pán — Co se bylo v tutéž dobu, kdy starý Bohutínský vyjednával s lichvářem, přihodilo mezi starým Kaftanem a mladým Bohutínským, jest čtenáři známo. Oba tyto výstupy počaly skoro současně a vyžadovaly skoro stejně času; neboť ačkoli v pisárně mluveno daleko více nežli v předsíní vedlejšího stavení, trval výstup tento o několik minut déle než onen, poněvadž váhavý a málomluvný Kaftan měl ve zvyku dělat velké přestávky. Tím se stalo, že v okamžiku, když mladý Bohutínský vyrazil z předsíně na dvůr, aby pospíšil do mlýna, byl už otec jeho několik vteřin v saloně. Valentin, spatřiv mladého pána kmitnouti se podle okna, vylítl ven a zvěstoval mu, co mu bylo nařízeno — aby totiž pospíšil bez odkladu k otci. „Eh, teď nemám času!“ zvolal nevrle mladý pán. „Řekněte mému otci, Valentine, že zejtra...“ Valentin snažil se mladého pána přesvědčiti, že je záležitost neodkladná. Lichvář zůstal v pisárně několik minut o samotě. Bylo mu divno, proč Valentin tak prudce vyrazil z pisárny, a proto vyšel i on ze zvědavosti přede dvéře. Spatřiv tu mladého elegána v rozmluvě s Valentinem, optal se mimoděk: „Ah, není to snad mladý pán Bohutínský?“ Valentin se ušklíbnul. „Kdo je ten pán?“ opáčil otázku elegán. „Hned jsem k službám, hned, hned!“ počalo švitořivé lichvařisko. „Čeho si přejete?“ ptá se mladý Bohutínský, nedbaje, že jej Valentin dosti nemotorně potahuje za kabát. „Přináším peníze...“ „Peníze — a komu?“ „Vám, mladý pane!... Vždyť pak jste sám tohoto posla ke mně vyslal...“ Při tom ukázal lichvář prstem na Valentina. Mladý Bohutínský nechápaje, co vše to má znamenat, díval se s Valentina na lichváře a s tohoto na Valentina. „Co to?“ optal se po chvíli. „Peníze že nesete?... A mně?... A já že poslal posla?...“ „Ano, ano, mladý pane — vy jste přece mladý pan Bohutínský?“ „Jsem — ale posud ničeho nechápu...“ „Ale peníze přece chcete?“ „Ovšem.“ „Nu pak je dobře — račte jen vstoupit do pisárny... Uzavřeme obchod v okamžiku.. Uvidíte, že jsem člověk poctivý.. Budete se mnou úplně spokojen...“ Mladý Bohutínský, nedbaje tajných výstražných znamení, jež mu Valentin dával, vešel do pisárny — A v několika minutách shodl se s lichvařiskem... Přijal peníze, jež byl lichvář přinesl, vyhotovil směnku, slovem učinil vše, čeho bylo třeba, a přistoupil ku všem, beztoho velmi výhodným výminkám podivného lichváře. A když lichvář opouštěl pisárnu, díval se mladý Bohutínský oknem za ním. „Podivná příhoda!“ zamručel sám k sobě. „Něco tak zajímavého se mi dosud nestalo!“ Po té se obrátil po Valentinovi; ale tento byl zmizel. Nejspíše byl pospíšil podat zprávu starému Bohutínskému... Ubíraje se z pisárny do salonu, nenadál se Bohutínský, že sběhne se v několika minutách v pisárně, co se v ní bylo právě sběhlo: že dotíravé lichvařisko odejde zcela uspokojeno a lehkomyslný syn že si obtěžká kapsu novým dluhem. Znaje Valentina, kterýž byl vždycky každý rozkaz stůj co stůj správně vykonal, domníval se, že schytralému žvastalovi podaří se lichvařisko, byť i žvatlalo z plných plic, neúmorným proudem své řeči nejen umlčeti, ale i pod nějakou vhodnou záminkou z pisárny vylákati, dříve než by se tam vůbec někdo dostavil. Ale jaké bylo jeho překvapení, když Valentin, sotva dechu popadaje, vrazil do salonu a v stručností vypravoval, co se bylo stalo. Starý Bohutínský nechtěl z počátku ani vlastním uším věřit. „A něco podobného že se přihodilo tobě, Valentine — tobě!“ vykřikl prudce, když byl žvavý Valentin v nejlepším proudu řeči. Valentin vyvalil na pantátu oči, odkašlal si a odpověděl: „Jak to myslíte, pantáto?“ „Jakž jinak, nežli že dal jsi se oklamat ty! Věru, hanba! Takový chytrák jako ty...“ „Nedá se nikdy a nikým oklamat, věřte, pantáto!“ dušoval se sípavým hlasem Valentin, patrně nemálo podrážděn. „Tedy jsi jednal přímo proti mému rozkazu...“ „To spíše! Ale nebral jsem slov vašich příliš na váhu,“ vyrazil Valentin ze sebe a po malé přestávce pokračoval: „Ale což pak je to nějaké zvláštní neštěstí, když si mladý pán vydluží peníze na tak malý úrok? Můžeť jimi zaplatit starší dluhy, z kterýchž platí ohromný, hříšný úrok...“ „Může, ale — nezaplatí!“ přerušil Bohutínský Valentina. „Znám jej! Posud nezaplatil žádného svého dluhu — vždy jsem musil platit já...“ „A mimo to jsem se podivil vám, pantáto!“ připomenul Valentin. „Pozvete si člověka, by vám půjčil peníze, a když vám ho vyhledám a přivedu, nechcete peněz — tváříte se, jako byste měl bůh ví jakou hotovost...“ „Co ti po tom?“ odsekl vzdorovitě Bohutínský. „Co mi po tom?... Hm... vlastně pranic... Máte pravdu, pantáto... Ale podruhé si ze mne a z jiných lidí netropte zbytečně šašky!“ Takto mluvě přestupoval Valentin s jedné nohy na druhou, jako by byl s lichvářem stejné letory, a mračil se, jako by jej byl pantáta urazil. Ale starý Bohutínský věděl, s kým mluví a jak jej udobří. Podotknul tedy: „Nu, nu, Valentinku — starý hochu!“ Slova ta dostačila. Zakaboněná tvář Valetinova se poněkud vyjasnila; hlas jeho však posud zněl jaksi přísně a vyčítavě, když děl: „Proč pak tedy nemluvíte, jako vždy jindy? Proč nepovíte, máte-li či nemáte-li peněz, aby člověk neměl zbytečných starostí, že vás někdo překvapí nějakou, byt sebe nepatrnější směnčičkou, kterou nebudeme moci vyplatit. Tváříte se, jako byste měl tisíce, a zatím...“ „Nestarej se, Valentine! Vše jest v pořádku.“ „Vše v pořádku? Jak to možno?!“ Prozatím věz, že nás starý Kaftan založí.“ „Starý Kaftan! Ten skrblík?“ „Také ty jej pokládáš za skrblíka?“ „Nu — když ne za skrblíka — tedy za tak opatrného počtáře a spekulanta, s jakým jsem se jaktěživ nesetkal... A půjčí? — Zajisté na velký úrok...“ „O úroku ani se nezmínil, půjčí tedy bez úroku...“ Valentin zavrtěl nedůvěřivě hlavou. Vše, co slyšel, zajímalo jej v takové míře, že omezil se výminečně na řeč úryvkovitou. Radě časně z rána pantátovi, aby se starému Kaftanovi svěřil, nenadál se, že radil tak výborně; domnívalť se, že skrblík Kaftan bude se aspoň zpěčovat a omlouvat. „Radil jsem tedy dobře!“ připomenul po chvíli. „Výborně!“ „Mnoho-li půjčí?“ „Dvacet tisíc.“ „A kdy?“ „Ještě dnes — za hodinu nebo dříve.“ „Výborně! Výborně!“ zavýsknul Valentin. „Zajisté byl mile překvapen, když jste mu pověděl o sňatku,“ dodal po chvíli. „Naopak! Nechce o sňatku ani slyšet.“ „A přece vám půjčí dvacet tisíc?“ „Přece!“ Valentin zavrtěl poznovu nedůvěřivě hlavou, nemoha pochopiti, co ostatně také Bohutínský nechápal. „Podivno, pantáto!“ počal po chvíli. „Radil jsem vám sice sám, abyste se Kaftanovi svěřil; ale když vám vyhověl tak beze všech rozpaků, zdá se mi ochota jeho jaksi podezřelou. Mějte se před ním na pozoru!“ „Neboj se, milý Valentine! Pochybuju, že je tvoje obava oprávněna. Podle všeho, čeho jsem byl až dosud svědkem a jak jsem byl Kaftana seznal, nemohu jinak soudit, nežli že to muž bez šalby a lstí. Ale nebude na škodu, budeme-li opatrní.“ „Tak vás rád slyším!“ liboval si Valentin. „Musíme však mého syna zasvětit v stav věcí. Je nejspíš ještě v pisárně. Řekl's mu, že ho očekávám?“ „Řekl.“ „A on?“ „Že prý nemá času — až zítra...“ „Nezbývá tedy, než sejiti k němu,“ pravil Bohutínský a bez odkladu ubíral se dolů. Valentin ho následoval. Stihl syna svého v pisárně právě v okamžiku, když se měl k odchodu, „Dobře, že jsem tě postihl, Edmunde!“ pravil otec vlídně, jako by o ničem nevěděl. „Rád bych s tebou o něčem důležitém pohovořil.“ „Odpusť, milý otče, nemám právě času,“ omlouval se syn taktéž přívětivě. „Věc nestrpí odkladu!“ „Mám důležitější věc k vyřízení a taktéž bez odkladu, otče.“ Po těch slovech proklouzl syn podle otce až ku dveřím. Otec prudce se obrátil. „Edmunde!“ zvolal přísně. Syn zůstal klidně stát a tvář jeho přéletl lehký úsměv. „Čeho si přejete, otče?“ optal se. „Počkej jen čtvrt hodinky!“ „Nemohu, nemohu, otče, věřte!“ „A kam spěcháš?“ „Do své ložnice.“ „Do ložnice? A co tam?“ „Promyslit důležitou obchodní záležitost.“ „Obchodní záležitost? A jakou?“ „Prozatím nemohu vám nic svěřit — později...“ Starý Bohutínský byl tenkráte vskutku překvapen. Pokládali syna svého sám za lehkomyslníka a z nenadání slyší od něho, že se ubírá místo na procházku do své ložnice, aby tam — přemýšlel o obchodním plánu ... „Zdá se, že máš něco jiného za lubem!“ připomenul otec nedůvěřivě. „Nikoli, otče! Tentokráte prosím snažně za shovění a prominutí,“ odvětil Edmund a pronesl slova ta tak vážně a upřímně, že otec — uvěřil. „Nu buďsi!“ pravil. „Ale neodcházej z domu, dokud s tebou nepromluvím. Slib mi to!“ „Slibuju.“ „Dobře tedy.“ Po té obrátil se starý Bohutínský k oknu, a syn jeho skutečně se ubíral po schodech nahoru do své ložnice. „Co o tom všem soudíš?“ optal se pantáta Valentina, jenž s ním byl současně do pisárny vešel. „Co soudím?... Nesnadno soudit, pantáto, velmi nesnadno. Takto aspoň jsem posud nikdy mladého pána neslyšel mluvit.. Ještě před chvílí běžel podle okna jako větroplach... Byl celý říčný a dýchal, jako by byl bůh ví jak daleko úprkem běžel... A z nenadání je tak klidný a mluví o obchodu... Jakživ jsem slova toho z jeho úst neslyšel... Vždy se jen ptával, co a jak a proč se učiní... Ale nikdy neřekl, že bude sám přemýšlet, co se má podniknout... Podivno!“ „Nu, uvidíme,“ připomenul starý Bohutínský a ve tváři jeho zračilo se uspokojení. „Odbuďme si běžné záležitosti, beztoho jsme dosud nepracovali...“ Valentin ničeho nenamítal a přistoupil ku svému pultu; ale náhlé mu projela hlavou myšlenka. „Nepresentoval posud ještě nikdo žádné směnky?“ optal se. „Nikdo,“ odvětil pantáta; „já aspoň nikoho neviděl.“ „Já také ne! Nejspíše se rozhodli o prolongaci.“ „Možná — ale mně je věc lhostejná. Nebude-li dnes žádná směnka presentována, musíme je zejtra všechny zaplatit.“ „Pravda, pravda!“ souhlasil Valetin. „A ti budou vyvalovat oči, až klidně a důstojně vstoupím do kanceláře a řeknu: „Přicházím vyrovnat naše účty!... Dle našich knih měla nám býti včera presentována směnka, znějící na...“ Valentin nedořekl. Byltě mezi řečí prohledl oknem ku vratům a spatřil vešedšího muže. „Pantáto!“ vzkřikl. „Jedna směnka nám bude presentována bez odkladu.“ Starý Bohutínský se spokojeně usmál a popošed ku stolku, stojícímu vedle Valentinova pultu, posadil se, načež se počal probírati v dopisech, jež ležely na stole, jako by se již po delší čas prací tou zabýval. Za několik okamžiků bylo slyšeti zaklepání na dvéře. Hned na to se dvéře otevřely a vstoupil vysoký, kostnatý muž v dlouhém kabátě a s onou nevylíčitelnou fysiognomií lidí, skrze jejichž ruce prošly až miliony peněz, ale kteří po celý svůj život musili s nedostatkem zápasiti. Pozdravil chladně, odměřeně a popošed volným krokem k pultu Valentinově otevřel velkou tobolku, kterou byl přinesl pod pažím, vyňal z ní složený papír a podal jej Valentinovi mlčky a lhostejně, jako se presentuje celnímu úředníku police vycleného zboží. Valentin sice věděl, jaký to papír, ale přece jej rozbalil, jako by neměl o jeho obsahu ani tušení. Byla to směnka. Starý Bohutínský teprve nyní pozvedl hlavu a obrátiv se z pola k Valentinovi podotknul jako mimochodem: „Nejspíše směnka firmy H. Hodych a společník.“ „K službám, pantatínku!“ odpovídá úslužně a zdvořile Valentin. „Znějící na 5000 zlatých.“ „Vyplaťte!“ velí Bohutínský suše. Muž, jenž byl směnku presentoval, po těchto slovech nápadně sebou pohnul a ve vyzáblé jeho tváři kmitlo cosi jako překvapení. Patrně byla mu dána instrukce pro případ, kdyby nebyla snad směnka vyplacena; očekával tedy zcela něco jiného nežli rozkaz, aby byla vyplacena. „Nemáte-li náhodou tolik peněz v příruční pokladně,“ ozval se po malé přestávce starý Bohutínský, „dojděte ke mně do salonu — mám tam balíček s dvaceti tisíci — přineste jej!“ Valentin odstoupil od pultu a otevřel příruční pokladnu, tváře se, jako by se chtěl přesvědčiti, má-li dosti peněz čili nic. Ale sotva do pokladny nahlédl, zase ji zavřel a suše, lhostejně podotknul: „Mám zde jen půldruhého tisíce...“ „Pospěšte tedy — přineste peníze z mého salonu!“ kázal chef. A Valentin rychle popošel ku dveřím, otevřel a vyšel. tom zavolal chef, jako by si byl něco připamatoval: „Valentine! Valentine! Počkejte!“ Valentin zůstal přede dveřmi státi. Chef vstal od stolu. „Zapomněl jsem vám dáti klíček od své pokladny,“ pravil a přistoupiv těsně k Valentinovi podával mu nějaký klíček, při čemž mu pošeptal: „Dojděte ke Kaftanovi a řekněte prostě, že se mu poroučím!“ Valentin neodpověděl, ale výraz jeho tváře byl dosti výmluvný. Zavřel dvéře a pospíšil ku Kaftanovi, kdežto chef, vrátiv se ke stolu, sedl si a nabídnul muži, jenž byl směnku presentoval, stolici vedle vlastního svého pultu. Asi deset minut panovalo v pisárně ticho, rušené jen přitlumeným klapotem mlýnských kol. Z nenadání bylo slyšeti kroky kvapně přicházejícího muže. Někdo se mihnul podle okna a v několika okamžicích vrazil do pisárny. Byl to Valentin. Ve tváři jeho jevilo se skoro zděšení; ale přes to vše nepozbyl duchapřítomnosti. Vraziv do pisárny učinil dva kroky přes práh a zastavil se. „Nu — co se stalo?“ optal se starý Bohutínský, kterémuž zděšení, jevící se ve tváři Valentinově, neušlo. Valentin okamžik váhal s odpovědí, jako by byl na rozpacích, jak odpověděti. „Snad jsem ti nedal náhodou jiný klíček!?“ připomenul pantáta. Tím byl Valentin upozorněn, v jakém smyslu má odpovědíti; pravil tudíž: „Klíček je pravý, ale zámek vaší wertheimky je nejspíš porouchán — nemohu otevřít!“ „Musím tedy sám do salonu,“ pravil Bohutínský a vstav vyšel z pisárny. Valentin jej následoval. „Nu — co se stalo?“ vyrazil ze sebe Bohutínský přede dveřmi. „Mluvil jsi s Kaftanem?“ „Nemluvil.“ „Není doma?“ „Není,“ odpovídá Valentin sotva dechu popadaje. „A neřekli ti, kdy přijde?“ „Řekli — ba řekli mi více...“ „Jak to? Co více? Povídej!“ „Starý Kaftan odešel, aby vyřídil nejnutnější nějaké záležitosti před svým odjezdem.“ „Před svým odjezdem?“ „Ano. Odjede buď ještě dnes nebo zejtra časně ráno.“ „A kam?“ „Do Plzně — kam jinam!“ „Ale já vše to nechápu. Což peníze?“ „O těch nikdo nic neví — ani služka, ani slečna Julinka, s kterou jsem také mluvil a která pláče jako malé dítě...“ „Slečna Julinka že pláče? A proč?... Ale na tom všem prozatím nezáleží... Neřekli ti snad, že se Kaftan brzo vrátí?“ „Nejdéle prý v půl hodině. Dle všeho odešel právě, když jsem byl u vás v saloně; jinak bychom jej byli viděli odcházet...“ „Ale slíbené peníze?“ vpadl Bohutínský. Teprve nyní mohl Valentin, jenž byl sotva dechu popadal, pověděti, co věděl. Vypravoval takto: „Pospíšil jsem do bytu Kaftanova. Mimo nadání spatřím dvéře do kořán. V předsíni i v druhém pokoji vše v největším nepořádku jako když se stěhujou. Služka mi vyjde v ústrety. ,Pán doma?‘ ptám se. ,Není,‘ zní odpověď. ,A kam odešel?‘ ,Nevím.‘ ,Přijde brzo?‘ tážu se klidně. ,Brzo!‘ zní rovněž tak klidná odpověď. ,Co se tu děje?‘ ,Konáme přípravy k odjezdu.‘ ,K jakému odjezdu?‘ vyptávám se udiven dále. ,Nu, domů — do Plzně.‘ ,A proč?‘ ,Nevím!‘ ,Co pak se vlastně stalo?‘ ,Nevím!‘ Vše to bylo pověděno v několika vteřinách. Ale tato poslední úsečná odpověď mne dopálila. A už jsem chtěl říci něco ostřejšího, když otevřely se dvéře a na prahu vidím slečnu Julinku s uslzenýma očima. Ukloním se a ptám se, co se vlastně stalo — že bych rád vaším jménem promluvil s panem Kaftanem. ,Ach, milý pane Valentine,‘ vzdychla slečinka. ,Tatínek odešel a vrátí se brzo; ale hned prý odjedeme. Přede chvílí vrazil celý rozzloben do mého pokoje a přísně velel: „Honem, Julinko! Pospěš! Ještě dnes nebo zejtra časně z rána odjedeme! Pospěš!“ A hned počal sám některé věci rovnati a podobně rozkázal i služce. A tak nás tu nyní vidíte... Oh, věřte mi — mně se z Prahy nechce.. Byla jsem tu tak šťastna.. venku se mi bude stýskat... Ptala jsem se otce, proč odjedeme, ale on mi jinak neodpověděl, nežli že musíme, že to nevyhnutelné…. Prosila jsem tedy, by odjezd náš aspoň o několik dní odložil; ale tatínek svraštil čelo a odpověděl „Ne.“ Slůvko to pronesl tak přísně, že mi lítostí slzy z očí vyhrkly. Jaktěživ mi takto neodpověděl, jaktěživ se na mne tak přísně nezamračil jako tentokráte! Ale tatínek nedbal ani mých slz. Několika slovy hleděl mne uchlácholit, ale od svého úmyslu nedal se odvrátit.‘ Tak mi vypravovala slečna Julinka. Vyslechnuv ji optal jsem se ještě na to i na ono a pospíšil dolů, bych vám všechno vypověděl..“ Valentin ustal tentokráte sám v proudu své řeči. Starý Bohutínský, jenž byl s napjetím naslouchal, stál nepohnutě jako socha; ale výraz tváře jeho každým okamžikem se měnil: brzo se v ní jevil hněv, brzo rozpačitost, brzo zase zklamaná naděje. Nemoha si náhlou tuto změnu v úmyslech starého Kaftana vyložiti, domníval se, že snad on sám jej byl nechtě urazil; neboť vše, co byl právě Valentin vypravoval, přihodilo se právě, když se byl starý Kaftan vrátil ze salonu starého Bohutínského, kde byl tomuto rukou dáním přislíbil, že mu bez odkladu neb aspoň v hodině půjčí dvacet tisíc zlatých. „Co však nyní?“ otázal se starý Bohutínský přitlumeným hlasem. „Musíme věc protáhnouti aspoň tak dlouho, dokud se starý Kaftan nevrátí,“ odvětil Valentin, kterýž ani v nejkritičtějších okamžicích nepozbýval duchapřítomnosti. „Máš pravdu! Ale což — rozhodnul-li se starý Kaftan jinak a nepůjčí-li nám?“ „Potom arci nevím prozatím jiné rady, nežli se obrátit na mladého pána, jenž si byl přede chvílí vydlužil od lichváře,“ odvětil Valentin. „V tom případě jsme tedy přece jaksi krytí,“ připomenul poněkud uspokojeně pantáta. „Zdrž zatím muže v pisárně, podívám se k synovi.“ V tom okamžiku však spatřil, že vešli dva muži do vrat. „Zase jedna směnka,“ vece Valentin, „od firmy Slanskéha vdova — myslím, že asi čtyři tisíce…“ „A kdo je druhý muž?“ „Toho neznám.“ Oba muži, o nichž byla právě řeč, přešli rychle přes dvůr a zastavili se před pisárnou, kde stál starý Bohutínský s Valentinem. Zřízenec firmy Slanského vdova zdvořile pozdravil a pravil: „Přicházím v důtklivé záležitosti — směneční...“ „Dobře,“ odvětil Bohutínský; „vejděte do pisárny... V několika minutách budete vyplacen.“ Po té se chtěl obrátit k muži neznámému a zeptati se, co si přeje; leč v témž okamžiku spatřil, že vrací se starý Kaftan domů. Byltě právě vešel do vrat a upíraje zrak svůj k zemi šel rychle přes dvůr, mávaje nevrle těžkou svou holí kolem sebe. Bohutínský nechal Kaftana, jenž si ničeho kolem sebe nevšímal, vejiti až do předsíně budovy, v kteréž se byl, jak víme, Kaftan s mladým Bohutínským pohádal, a pospíšil pak za ním, zapomenuv se optati neznámého muže, co si přeje. Zatím, co Bohutínský chvátal za Kaftanem, otevřel Valentin dvéře pisárny a vybídl posla firmy Slanského vdova, by vešel, což tento také učinil, kdežto muž, kteréhož neznal, optal se, kde mešká právě mladý pan Bohutínský. Valentin pověděl, a zatím, co ubíral se neznámý po schodech k ložnici mladého pána, vešel Valentin do pisárny, by oběma zřízencům starých obchodních firem ukrátil čas. Všichni tři se znali ode mnoha let a rozpředli rozmluvu velmi živou. Z počátku mluveno všeobecně. V brzku však zabočeno v koleje, v jakýchž se tento druh lidí nejraději pohybuje — hovořenoť o chefech a jejích vzájemných stycích i poměrech. „Ale to vám byla rozkoš, pane Valentine,“ pravil mimo jiné posel firmy Hodychovy. „Jaká rozkoš?“ optal se Valentin. „Nu, poslouchat dnes v naší kanceláři rozličné ty povídačky o vás a vašem pánu, starém i mladém; slovem jste prý na mizině.“ „Eh! Toť pouhá pomluva!“ ušklíbl se Valentin. „Pozoruju. A proto se vám o těch řečech také zmiňuju. Jinak bych mlčel jako ryba.“ „A jakž by to nebyla pomluva!“ opakoval Valentin. „Slyšel jste přece pantátu! Počkejte jen a přesvědčte se! Já jen nemohl jeho wertheimku otevřít...“ „A u nás dělo se podobně,“ připomenul posel firmy Slanského vdova. „Náš chef byl dokonce na radě u vašeho chefa,“ při tom obrátil se mluvící k poslu firmy Hodychovy, „radili prý se asi tři hodiny, co a jak se má státi, kdyby se dnes nezaplatilo, a zatím — jak jsem přišel...“ „Na čem se usnesli — nevíte?“ optal se Valentin jako mimochodem. „Aby se žádná lhůta více nepovolovala. Nezaplatíte-li dnes, budou směnky jistě prenotovány...“ „Nu, nic nedělá!“ rozhovořil se Valentin. „Směnky budou zaplaceny, a vaši chefové se přesvědčí, že se dali klamat lichou, ba zlomyslnou pomluvou... Ostatně jsem všechno zavinil z části já... Skontroloval jsem včera pokladnu a shledav, že v ní není dostatek hotovosti k zaplacení všech směnek, jež jsou dnes splatný, odebral jsem se bez vědomí pantátova o vlastní újmě do kancelářů všech firem, které nám dnes mohou směnky presentovati, a žádal za povolení lhůty... Ale odbyli mne všady skoro hrubě... A dobře se mi stalo! Proč se pletu do věcí, do kterých mi nic není! A proč tak činím bez vědomí pantátova! Dostal jsem ostatně co proto od pantáty, když jsem mu to pověděl!... Osopil se na mne jako na nějakého otrapu, že mu předčasnou svou úslužností kazím úvěr a podrývám půdu solidního závodu... A jak povídám — zasloužil jsem to i ono!..“ „Ale s mladým prý je hůře,“ připomenul posel firmy Slanského vdova. „Zase jen prý — a pořád samé prý,“ usmál se skoro škodolibě Valentin. „Přesvědčit se člověk musí — přesvědčit — jinak každou chvíli drcne hlavou do zdi a bouli je nesnadno zažehnávat.“ Tak a podobně hovořeno v pisárně. V několika minutách byli oba poslové úplně přesvědčeni, žeť vše, o čem byla v jejich kancelářích řeč, zlomyslná lež, vymyšlená ku podkopání pevných základů jedné z nejsolidnějších obchodních firem pražských. — Zatím byl starý Bohutínský pospíšil za Kaftanem. Octnuv se v předsíni zaslechl, kterak někdo v prvním patře bouchnul prudce dveřmi a s chvatem na zámek je zavřel. Vyběhl po schodech nahoru, vzal za kliku u dveří bytu Kaftanova — dvéře byly zamčeny. Zaklepal, nikdo se neozval; zazvonil — nikdo nepřichází. Co počít? Zvoní tedy jako na poplach a bouchá do dveří. Ale nic naplat! Slyší sice, že se v bytu mluví, rozeznává hlas Kaftanův i jeho dcery — ale nikdo nepřichází otevřít... Chvíli byl starý Bohutínský na rozpacích. Kdyby nebylo tak nakvap, kdyby slíbených peněz nepotřeboval bez odkladu, byl by ihned odešel — ale takto nebylo pomoci: musil stůj co stůj s Kaftanem promluvit a nabýti jistoty. Počal se tedy do bytu dobývati poznovu: zvonil, klepal, bouchal, lomcoval klikou, div dveří nevyrazil — ale s tímže neúspěchem jako dříve. Rány do dveří rozléhaly se po celé budově, a štěstí, že tu kromě Kaftana nikdo nebydlel. Bohutínský by byl celý dům pobouřil. Co se dělo v duši starého Bohutínského, kterémuž se něco podobného ještě nikdy nebylo přihodilo, nelze vypsati. Hněv, lítost a rozhořčení vehnaly mu krev do tváře, která byla brunátná jako granátské jablko; oči se mu leskly a pot vyvstal mu na čele. Dobývalť se do bytu již asi čtvrt hodiny a cítil jakousi unavenost. Ustal tedy na několik minut, načež počal bouchat a zvonit poznovu, — prudčeji a směleji nežli dříve. Bylo pozorovati, že hněv jeho se zmáhá a zároveň že nemá v úmyslu ustati od svého počínání. Po delší chvíli zaslechl, že kdosi uvnitř bytu otevřel nějaké dvéře a blížil se ku dveřím, na které Bohutínský bouchal. Ustal tedy na okamžik, načež se ozval z bytu hlas služčin: „Kdo to bouchá?“ „Já — Bohutínský!“ vzkřikl pantáta. „Otevřte!“ „Nesmím,“ odpověděla služka. „Chci mluvit s panem Kaftanem — musím s ním mluvit...“ „Není doma.“ „Jakž pak není doma, když jsem jej viděl vejít do předsíně i do bytu.“ „Opakuju vám, pane Bohutínský, že pan Kaftan doma není.“ „A já zase pravím, že je — vy lžete!“ rozkřikl se Bohutínský. „Vyřiďte mu, že s ním musím mluvit — že nedorozumění vysvětlím.“ „Jaké nedorozumění?“ ozvala se služka. Otázku tu bylo možno vším právem přičísti na vrub vlastní její zvědavosti. „Co vám po tom!? Otevřte!“ „Nesmím!“ odpověděla služka hlasem pevným. „Tedy vám rozbiju dvéře,“ vzkřikl Bohutínský. „Rozbijte!“ A starý Bohutínský počal takměř zběsile do dveří bouchati, ba i kopati. Byl v nejvyšší míře rozpálen, a nikdo by se byl něčeho podobného do něho nenadál. Když pak byl po několika minutách přestal na okamžik bouchati, slyšel, že služka, která byla patrně ode dveří odešla, rozmlouvá v druhém pokoji se starým Kaftanem. „Odbuďte jej beze všech okolků!“ velel Kaftan. Bohutínský zaslechnuv Kaftanův hlas, počal hlasitě volati: „Pane Kaftane, pane Kaftane!“ Nikdo však mu neodpověděl. Zaslechl jen, že někdo uvnitř bytu bouchnul prudce dveřmi a že se někdo přiblížil zase ku dveřím, před kterými stál. „Otevřete nebo neotevřete?!“ rozkřikl se. „Nesmím —“ ozvala se za dveřmi služka. „A co vám řekl pan Kaftan?“ „Abych neotvírala!“ „A proč?“ „Poněvadž prý s vámi nechce nic mít.“ „Čím jsem mu ublížil?“ „Nevím — ale milostpán je velice rozhněván.“ „Vyřiďte mu, že jej snažně prosím ...“ „Už jsem vyřídila...“ „A on?“ „Odbyl mne zhurta, že prý už řekl, co mám dělat,“ „Poproste tedy mým jménem slečnu Julinku, by přišla sem – že jí všechno vysvětlím...“ „Slečna sama se přimlouvala, by milostpán dal otevřít – ale marně...“ „Co mám tedy dělat?“ pravil	Bohutínský sám k sobě, ale přece tak hlasitě, že to zaslechla služka. „Klidně jít domů a nechat našeho milostpána vybouřit,“ radila služka přitlumeným hlasem. „Známe jej — on se nikdy dlouho nehněvá, a sama slečna Julinka vám to vzkazuje...“ Slovy těmi byl starý Bohutínský upozorněn, že nejedná dobře, když chce mermomocí mluvit s rozhněvaným Kaftanem, jenž byl patrně pohněván něěím, o čem neměl Bohutínský ani zdání. Zároveň mu napadlo, že může přece k vyplacení směnek užiti peněz, jež si byl syn jeho přede chvílí vydlužil. Rozhodl se tedy, že uposlechne rady Julinčiny. „Vyřiďte tedy, prosím, slečně Julince,“ pravil hlasem poněkud přitlumeným, „že se zachovám dle její rady.. Ale pouze jí to vyřiďte! Rozumíte?“ „Rozumím a vyřídím!“ zněla odpověď, načež starý Bohutínský odstoupil ode dveří. Teprve nyní zpozoroval, jak se byl zahřál. Pot se mu řinul s čela a po skráních. Sešel po schodech dolů do předsíně a zde chvíli přecházel, aby nevešel rozčilen do pisárny... Musil čekati skoro čtvrt hodiny, nežli se tak dalece utišil, že mohl se odvážiti před lidi, s kterýmiž měl vyjednávati o záležitostech obchodních. Po té odebral se volným krokem do pisárny. Když vstoupil, popošel mu Valentin několik kroků v ústrety a zpozorovav ve tváři pantátově stopy rozčilení, ihned uhodl, co se bylo asi přihodilo: že Bohutínský peněz — nenese. „Vždyť jsem povídal, pantáto,“ pravil, „že je zámek polámán — budeme musit poslat pro zámečníka.“ „Pravda,“ odvětil Bohutínský, přemahaje se. „Ale na to není teď času — musíme směnky vyplatit penězi synovými... pospěšte k němu!“ „K mladému pánovi?“ opáčil Valentin. „Není možno! Přede chvílí odešel s neznámým mužem — viděli jsme jej oknem...“ „A kdo je ten neznámý?“ optal se pantáta. „Nevím, a také tento,“ při tom ukázal Valentin na posla firmy Slanského vdova, „neví — nezná ho — byltě se s ním setkal náhodou před vraty, když vcházel.“ Starý Bohutínský, ačkoli v největších rozpacích, přece nepozbyl duchapřítomnosti; pravilť dosti klidně k oběma poslům současně: „V tomto případu arci nezbývá, než abyste buď počkali, až se můj syn vrátí, neb abyste přišli zejtra ráno.“ „To není možné,“ připomenul posel firmy Hodychovy, „Proč?“ optal se Bohutínský. „Poněvadž jsme dostali rozkaz směnky prosté presentovati, a nebudou-li vyplaceny, bez odkladu se vrátiti. A my už tu beztoho čekáme půl hodiny.“ „Vždyť přece vidíte, že nemohu si pomoci — pro nějakou čtvrt hodiny nebude snad tak zle... Kdybych mohl otevříti wertheimku ve svém saloně...“ „Ale dovolte, pane Bohutínský,“ ozval se skoro s výčitkou zřízenec firmy Slanského vdova; „vždyť pak jste ve svém saloně vůbec ani nebyl...“ „Že jsem nebyl?“ opáčil Bohutínský, a zrak jeho utkvěl nejistě v koutě pisárny. „Vždyť jsme vás viděli oknem přijití z druhé budovy, kdežto váš salon nalézá se zde,“ pravil týž muž a mávnul při tom rukou směrem, kde byl mlýn. Starý Bohutínský neodpověděl. Tmavý ruměnec, jenž byl polil jeho tvář, byl však výmluvnějším slov. — Chvíli panovalo v pisárně trapné mlčení. „Odpusťte, pane Bohutínský,“ počal po několika vteřinách posel firmy Hodychovy, „že nemůžeme tentokráte přání vašemu vyhověti. Dostali jsme přísný rozkaz — můžete-li nás tedy bez odkladu vyplatiti —“ „Nemohu,“ vpadl Bohutínský rozhodně. „Potom nám nezbývá než odejiti a podati svým chefům zprávu.“ „Čiňte, jak vám bylo rozkázáno, připomenul pantáta, a hlas jeho, ačkoli pronášel slova rozhodná, zachvěl se měkce, skoro lítostně. Oba poslové se poroučeli. Starý Bohutínský i Valentin stojíce uprostřed pisárny, dívali se za nimi mlčky a bez pohnutí. Když vyšli ze vrat, obrátil se Bohutínský k Valentinovi a upřel na něj tázavě svůj zrak. Valentin pokrčil prostě rameny a poprvé snad v životě svém neodpověděl. Starý Bohutínský učinil několik kroků ku stolku, za kterýmž byl seděl, než vstoupil první posel — a skoro zdrcen sklesl na stolici Kulturní historiky, kteří budou chtíti po letech věrně a svědomitě vylíčiti dobu, v kteréž právě žijeme, očekává úkol rovněž tak nesnadný jako zajímavý. My současníci, kteří jsme byli mimořádným poměrům nynějším znenáhla přivykli, díváme se již jaksi otupěle i na následky všeobecné korupce, o nichž nám časopisy všech odstínů každodenně přinášejí zprávy. Vímeť, že nyní skoro každý kupčící člověk — nechť už kupčí pouhým zbožím nebo talenty — dopouští se často nejkřiklavějšího bezpráví, a přece málo komu z nás napadne činiti mu proto výčitky, když surovost svou snaží se ospravedlniti nejmodernější frásí, že toho finanční tíseň a obchodní zájmy nevyhnutelně vyžadují. Slovo bankrot, jež bylo druhdy vyslovováno s jakousi tajemnou hrůzou, poněvadž s ním bývaly spojeny následky obyčejně nejtragičtější, zobecnělo nyní pod známým výrazem —ohlášeni konkursu. Zavésti obchod bez základního kapitálu, dlužiti si, kde kdo půjčí, a po několika letech neb i měsících příjemného života bez práce a namáhání zcela klidně prohlásiti, že není možno závazkům dostáti, bývá nyní tak všeobecné, že pokládá se již, když právě ne za něco čestného, tedy aspoň za cosi dovoleného, poněvadž nezbytného. Národní hospodářství nejnovější doby zvrhlo se v hnusnou karikaturu. Velká část zástupců jeho spekuluje jen na lehkověrnost velkého, věcí neznalého obecenstva, a nebývá vlastně než jakýmsi odvarem diplomatického pletichářství, kterýmž má býti zdravý rozum lidský políčkován. Trváme, že každý druhý člověk zná nějakého národního hospodáře, který jest v stavu zcela klidně obětovati blaho a štěstí tisíců svým chladným kalkulacím; kterému jest zcela lhostejno, když zejtra tisíce ubožáků proklínají zásadu, kterouž jim byl doporučoval a dle kteréž se byli řídili. Pro takového národního hospodáře nemá přátelství, vlastenectví, šlechetnost a podobné žádného významu; on vidí před sebou toliko glorii prospěchu a za tou žene se třeba přes mrtvoly.. Překáží-li mu přítel, sestra nebo bratr, matka nebo otec, srazí je jedinou ranou v bídu... Stojí-li mu v cestě nějaká ctnost, prohlásí ji za bláznovství a logiku odbude políčkem... Národohospodářské zásady tohoto druhu nezapustily, jak z vypravovaného zdánlivě vysvítá, ani u mladého, tím méně u starého Bohutínského kořeny příliš hluboko. Starý Bohutínský objevil se nám až dosud pouze jako slabý, dobromyslný otec a solidní obchodník, nalézající se v peněžní tísni. Minulost jeho arci se nezdá býti úplně neúhonnou; ale nynější jeho život a způsob vedení obchodu nenasvědčuje právě tomu, že by se byl seznámil s rafinovaností moderních švingulantů. Chová se sice posud ku každému s jakousi opatrností, ba skoro s úskočnou obezřelostí; ale opatrnost a obezřelost jeho nemůže býti pokládána za žádný lživý úskok, kterýmž má býti obchodní přítel nebo někdo jiný do škody přiveden. Starý Bohutínský béře i nyní ještě častokrát útočiště k různým vytáčkám, on mění svůj náhled i zásady své; ale vše to děje se jen proto, poněvadž tak okamžitý stav věcí káže. Kdyby chtěl býti ve všem všudy úplně práv, musil by bez odkladu ohlásiti konkurs; jestiť insolventní.. Ale pantáta dosud pevně doufá, že osudnou kalamitu tuto bude snad přece možno prodlením času a s použitím mimořádných prostředků zažehnati. Podařilo se to mnohým, proč by se to nemělo podařiti obchodnímu domu, jenž až posud nikdy ani obyčejného úvěru nevyhnutelně nepotřeboval? Mladý Bohutínský jeví se nám naopak ve světle zcela jiném. Vímeť, že má otec jeho o svém jediném dítěti zcela jiný náhled. Nepokládá ho jak ostatní za hýřila a prostopášníka a soudí, že časem svým, až se vybouří, stane se z něho muž zcela solidní. O obchodním talentu svého syna starý Bohutínský nikdy nepochyboval, a jest přesvědčen, že stane se časem nejen solidním člověkem, nýbrž rovněž tak solidním, ba výborným obchodníkem. Mladý Bohutínský obcoval až dosud s mladými lidmi svého stáří, ale různého zaměstnání. Byli mezi nimi i doktoři práv a mediciny, bývalí jeho spolužáci na gymnasiu, pak někteří mladí bankéři a úřadníci peněžních ústavů. Ale ani tito, ni onino nesoudili o něm jinak, než celý ostatní svět... A přece byl Edmund Bohutínský povahou i snažením svým zcela jiný člověk. Nejdůvěrnějším jeho přítelem byl právě jeden z oněch národních hospodářů, o nichž jsme se byli výše zmínili, a z důvěrného obcování s bezcharakterním necitelníkem tím vzešly mladému Bohutínskému mnohé výhody hmotné. Nemáme tu na zřeteli pouze snad hru na burse a podobné, více méně odvážné spekulace, nýbrž výhody spekulací nekalých. Mladý Bohutínský neklaněl se nežli bůžku úspěchu a prospěchu. O prostředcích k jích dosažení nikdy nebyl na rozpacích a užil třeba prostředků nepoctivých, jen když vedly k cíli. Byl bursián a s tajnostmi a veškerou rafinerií bursy úplně obeznámen. Ale nehrál na burse, ba nenavštěvoval jí; práci tu převzal zaň úslužný přítel jeho... On také penězi nelichvařil osobně, nýbrž prostřednictvím téhož úslužného přítele, Mladý Bohutínský byl chefem, přítel jeho výkonným orgánem. Oba osnovali společně plány; Bohutínský pouze bděl nad správným provedením se strany přítelovy. Edmund Bohutínský a přítel jeho tvořili tudíž zvláštní firmu obchodní. Bylo to sloučení dvou živlů, které se vzájemně doplňovaly: jeden z nich měl talent a smělost iniciativy, druhý, Bohutínský, prostředky a nejlepší vůli, přiučiti se od přítele všemu, co by mu mohlo časem svým při samostatném vedení tohoto druhu obchodu prospěti. V tomto směru pracovali tito dva lidé už po několik roků s nemalým úspěchem, aniž by se bylo někomu podařilo plány jejich prohlédnouti. Mladý Bohutínský nemusil se nikdy starati o úvěr; solidní firma otcova byla každému dostatečnou zárukou, a kdokoli mladému Bohutínskému úvěru poskytl, nemusil se obávati, že bude jakýmkoli způsobem poškozen. Mladý Bohutínský sice sám nikdy neplatil; ale otec zaplatil vždy beze všech okolků, a což bylo při tom nejpodivnějšího — synu svému nikdy žádných výčitek nečinil. Takovým způsobem podařilo se mladému Bohutínskému opravdovou svou snahu a práci úplně maskovati. Mohlť se zcela pohodlně věnovati svým kalkulacím. Občas aranžoval nějakou pitku, někdy si také zahýřil; ale větší část času svého trávil přece jen doma nebo ve společnosti svého přítele. Edmund Bohutínský byl tudíž povaha na pohled zcela průzračná, v podstatě však uzavřená, nepřístupná. Nikdo by se byl do něho nenadál, že jest se všemi změnami v obchodním světě tak obeznámen jako kterýkoli na slovo vzatý obchodník, jenž sleduje každou nepatrnost se vzornou bedlivostí. Měltě v evidenci vše, co událo se dnes, a proto bývala také jeho předvídavost do budoucna překvapující. Tím možno si také vysvětliti chování se mladého Bohutínského vůbec. Se svými tajnými zámysly a přáními sice nikomu se nesvěřil, ale kdykoli se naskytla vhodná příležitost sebe nepatrnější, nikdy jí neopomenul vykořistiti. Jsa s poměry obchodních přátel svých i otce svého úplně obeznámen, byl přesvědčen, že vedení obchodu tímže způsobem, jako to byl otec jeho prováděl ode mnoha let, za nynějších poměrů nemůže míti v zápětí než — ohlášení konkursu; slovem, byl přesvědčen, že jest úpadek otcův jistý a nevyhnutelný. Z té příčiny snažil se tedy zachrániti, co bylo možno — hotové peníze... Proto pracoval sám ze všech sil k úpadku otcovu, by na troskách firmy otcovy mohla se časem svým firma synova zalesknouti ve světle daleko intensivnějším. K dosažení tohoto konečného cíle používal mladý Bohutínský, jak víme, rozličných prostředků, mnohdy rázu zdánlivě záhadného, ale vždy s rozvahou a chladnokrevností vzorného počtáře, jenž nebyl zvyklý v rozpočtech svých se mýliti. Nelze však upříti, že spekulace mladého Bohutínského byla přece jen hrou poněkud nebezpečnou. Znaje však dosti vzorů ze všech končin světa a praktických případů, kdy kriditáři úpadky své provedli s veškerou rafinovaností úskočného ducha, tak že o trestní zákon vůbec ani nezavadili, věděl, čím se říditi. Vědělť, jak snad a hravě možno vyváznouti z kridy lehkomyslné, ba jak snadno možno maskovati i kridu podvodnou, když si kridatar počíná s rozmyslem a v čas učiní potřebná, ba nutná opatření k obejití zákonních předpisů. Od falešných bilancí až po smyšlené směnky, kterýmiž lživost bilancí a vůbec celé vedení knih možno doložiti, jako by bylo vše od počátku až po konec úplně správné a poctivé — všechny různé prostředky a prostředečky, jež byl hloubavý důmysl moderních upírů vymyslil k účelům nekalým, byly mu tak známy jak obyčejnému dobrému školáku jednoduchá násobilka. Mladý Bohutínský jakožto obchodník neměl tedy s otcem svým kromě jména pranic společného. Byly to dva protivné póly v obchodním světě pražském, a každý z nich tíhnul v jiný směr, maje na zřeteli zcela jiný konečný cíl. O poměru mladého Bohutínského ku sličné, mladičké Julii Kaftanově bylo možno v podstatě asi totéž říci, co o jeho poměru k obchodnímu světu vůbec. Bohutínský věděl dobře, že jest mu dívka nakloněna, ba že v nezkažené nevinné její duši klíčí vřelá, snad i náruživá láska; ale přece se k ní choval poněkud chladně, skoro lhostejně a věnoval až dosud pozornost přede vším otci jejímu. Řídil se i v této záležitosti osvědčenými svými zásadami. Soudilť, že na rozdmychání klíčící lásky Juliiny ve zžírající plamen vášně jest prozatím dosti času, dokud možno ještě jinými prostředky dojiti cíle: vykořistiti známost s rodinou Kaftanovou ve smyslu obchodním. Odměřené, ba chladné chování jinak příjemného elegána k Julii Kaftanové nezůstalo na vnímavou, cituplnou dívku bez účinku. Z počátku ji jaksi bolelo; ale chovajíc k mladému Bohutínskému náklonnost opravdovou, v brzku mu prominula i jeho chladnost, která city její spíše rozplameňovala nežli dusila. Mladý Bohutínský byl tudíž u Julie dosáhl úplně, k čemu vypočítavý chladný rozum jeho směřoval, a ačkoli nebyl výsledkem tím úplně jist, zpozoroval přece z různých okolností, že může sobě i zjevnou náklonnost Juliinu získati, kdykoli mu bude libo. Méně příznivým byl poměr jeho k starému Kaftanovi; avšak i zde nevzdával se mladý Bohutínský veškeré naděje. Příčina, pro kterou byl pozbyl přízně Kaftanovy, který jej z počátku opravdu náviděl, byla ryze obchodní. Byltě krátce po seznámení se s Kaftanem tohoto požádal za poskytnutí úvěru, čemuž Kaftan s ochotou vyhověl, podepsav mu několik směnek jako girant a půjčiv mu dosti značnou částku v hotovosti. Když však mladý Bohutínský danému slovu nedostál, musil starý Kaftan vyplatit směnky a oželeti svůj kapitál. Mladý Bohutínský arci tak jednal dle řádně promyšleného plánu, domnívaje se, že Kaftan bude žádati od starého Bohutínského náhrady; ale zmýlil se tentokráte ve svém rozpočtu, Kaftan o tom všem nikomu ani slovem se nezmínil. Poměr mladého Bohutínského a starého Kaftana zůstal po nějaký čas napjatý, až posléze došlo jednak ku zjevnému prohlášení Kaftanovu, že svou dceru nikdy za mladého Bohutínského neprovdá, jednak pak později i ku zjevné srážce, když mladý Bohutínský neostýchal se znovu žádati od Kaftana peněz, čímž tohoto v nejvyšší míře podráždil a otce svého přivedl do rozpaků nejtrapnějších. O těchto rozpacích otcových mladý Bohutínský arci nevěděl, a kdyby byl před hodinou jen tušil, že jsou tak blízky, zajisté by se byl zcela jinak zachoval. Byl by otce svého aspoň vyslechl. Domnívaje se však, že jej chce otec oblažiti nějakou limonádovou mravokárnou lekcí, omluvil se způsobem nejvhodnějším. Mohl se tudíž zcela bezstarostně odebrati do své ložnice, aby tam nějaký čas přemítal o svých obchodních plánech, než nadejde večer, kdy dostavoval se obyčejně do společnosti bezstarostných svých přátel a brával na sebe masku lehkomyslného hýřila. Ale sotva se začal zapřádati v myšlénky, překvapil jej neznámý člověk, jenž byl přišel s poslem firmy Slánského vdova. Byl to posel přítele národního hospodáře, kterýž Edmunda snažně žádal, aby jej za příčinou důležité jakési porady navštívil. Mladý Bohutínský přání tomu vyhověl a opustil, jak víme, s neznámým otcovský dům bez odkladu. Shoda, která byla mezi hlavními osobami našeho vypravování ještě o polednách panovala, byla nyní ustoupila všeobecné rozkvašenosti a rozhořčenosti. Starý Bohutínský, nemoha si chování Kaftanova vysvětliti a vida své plány úplně zmařeny, byl takměř zdrcen. Dlouho seděl na stolici, na kterouž byl sklesl po odchodu poslů obou závodů, kteří mu byli jménem svých chefů směnky presentovali, bez pohnutí. Duší jeho vířily steré myšlenky a divoký rej jejich nedovolil ani jediné z nich, aby se z chaotického vlnění vyhoupla na povrch a tak situaci opanovala. Brzo se mu zdálo, že není více žádné pomoci, že zejtra nebo pozejtří musí ohlásiti konkurs, nemá-li býti pokládán a snad i soudně stihán a trestán jakožto kridatar podvodný. Hned na to však se mu zdálo, že není vůbec ani možno, by byl úplně na mizině a musil se snad nyní dožebrávati u cizích lidí milosti, že není snad přece vše ztraceno, že bude snad přece možno zažehnati děsnou příšeru úpadku, která po něm vztahovala své kostnaté, paragrafy trestního a obchodního zákoníku prošpikované ruce, slovem, že podaří se snad přece ještě najíti nějaký prostředek k vyváznutí z osudných tenat, do nichž se byl z části vlastní, z části pak vinou synovou zapletl. O pravidelném přemítání o prostředcích k vyváznutí nemohlo však býti řeči. Starý Kaftan vyhoupnul se sice několikráte z mlhavé té směsice, ale vždy zase zmizel rovněž tak rychle, jako se byl objevil, a starý Bohutínský počínal souditi, že z této strany nelze se více žádné pomoci nadíti. Zatím co starý Bohutínský pohřížen byl v takové přemítání, a syn jeho nejspíše už meškal u svého přítele, přecházel starý Kaftan prudce po pokojí, přihlížeje, jak služka a Julinka konají přípravy k odjezdu. Dav tento rozkaz přísně a úsečně nezmínil se ani slovem o příčinách. Na otázku Juliinu, proč mají tak náhle a nepředvídaně opustiti Prahu, odpověděl nejprve nevrlým zamručením, a když Julinka na udání příčiny svým způsobem, kterémuž Kaftan skoro nikdy nemohl odolati, naléhala, odpověděl, že tak učiniti kážou obchodní záležitosti. „V tom případu můžeš, milý otče, odejeti sám,“ odvětila Julinka. „Nebo jeďme my dva a nechrne zde věci i služku! A za několik dní, až budeš míti své obchodní záležitosti v pořádku, můžeme se sem zase vrátit. Vždyť je pobyt zde tak milý, tak příjemný, a kdož ví, kdy se zase odhodláš Prahu navštíviti.“ Kaftan, jenž byl mezi touto řečí Juliinou stále po pokoji přecházel, náhle se zastavil a upřev přísný zrak na svou dceru, odpověděl prostým zavrtěním hlavy. „Ale vždyť jsi mí, milý tatínku, ještě dnes ráno slíbil, že zdržíme se v Praze nejméně ještě čtrnácte dní,“ pokračovala Julinka ve svém prostomilém naléhání, nevědouc, jak si má náhlý tento obrat ve smýšlení otce svého vysvětliti. „Není možno!“ vyrazil Kaftan konečně ze sebe tak prudce, jako míval ve zvyku, kdykoli byl dlouho tajil hněv. Přísný, neurvalý přízvuk hlasu jeho Julinku tak rozlítostnil, že se dala do pláče. Kaftan obyčejně v takovém případu v několika minutách změkl, ale tentokráte zůstal chladným jako mramor. Dceřin pláč neměl na něj tentokráte žádného jiného účinku, nežli že zrychlil svůj krok a přecházel po pokoji prudčeji než dříve. Přípravy k odjezdu, jež konala z počátku Julie se služkou a později jen služka, netrvaly dlouho. Nábytek byl vlastnictvím rodiny Bohutínských, a Kaftan i dcera jeho byli si přivezli do Prahy v několika kufrech a bednách toliko věci nejpotřebnější, které byly v poměrně dosti krátké době urovnány, tak že mohly býti bedny i kufry bez odkladu na vůz naloženy. Když přijížděl Kaftan do Prahy, byl starý Bohutínský poslal svůj vlastní povoz na nádraží pro zavazadla, která se na vůz ten sotva vešla. Bylo tedy nyní potřebí zvláštního povozu, a jelikož Kaftan povozu Bohutínského použiti nemohl a také nechtěl, poslal služku, by nějaký povoz v nejbližším okolí objednala. Služka rozkazu toho uposlechla; Kaftan zůstal se svou dcerkou o samotě. Zarůžovělý odlesk právě zapadajícího slunce dodával komnatě i oběma osobám zvláštního, skoro poetického půvabu. Nehrubě sličná, skoro odporná, drsná tvář starého Kaftana měla v osvětlení tom výraz zjemnělý, kdežto opravdu sličná tvářinka rusovlasé a modrooké dívčiny byla v zarůžovělém zásvitu čarokrásná jako oduševnělá tvář některé z madon Rafaela Mengse. Julie seděla u piana, opírajíc hlavinku o obě dlaně. Občas bylo slyšeti přitlumené její štkání, ale zdálo se, že první záchvat lítosti byl již minul a dívka že počíná se už jaksi smiřovati s myšlenkou, která ji byla tak rozlítostnila. Znalať otce svého příliš dobře, aby se byla mohla domnívati, že odhodlá se k něčemu, co by ji zabolelo, bez naléhavé, ba nutné příčiny. A byť i v tomto případu příčiny otcova nenadálého rozhodnutí neznala, byla přesvědčena, že otec rozhodnul se jen po zdravém rozvážení. Starý Kaftan, jenž byl ve své promenádě po pokoji posud skoro ani neustal, počal nyní přecházeti volněji, a z výrazu tváře jeho bylo zřejmo, že rozčilení bylo už skoro úplně ustoupilo chladnější a střízlivější rozvaze. Chápalť, že rozhodnutí jeho opustiti Prahu tak náhle, musilo se velmi nemile dotknouti Julinky, která se byla po mnoho let na delší návštěvu Prahy jako malé dítě těšívala; vědělť, jak nerada se s Prahou loučí, a dovedl tudíž i její vypuknutí v pláč oceniti aspoň potud, pokud dovede vypočítavý obchodník oceniti city, které nepřinášejí žádného zisku. Chvílemi se mu zdálo, že snad přece nejedná dobře, když pro urážku synovu hněvá se na otce, kterýž mu byl posud ani slůvkem, ba ani posuňkem neublížil, a když zároveň následkem toho se rozhodne učiniti něco, co jediné, předrahé dítě jeho zabolí. Chvílemi zase mu tanulo na mysli, že jest naprosto nemožno, by muž jeho stáří, minulosti a postavení společenského strpěl urážku mladíka, kterýž, jak se Kaftanovi zdálo, doposud ještě světa a lidí neseznal tak, jak toho dobrý mrav a takové též vychování vyžadují. Když pak se rozčilení a hněv Kaftanův poněkud ochladily, počal se přece kloniti k náhledu prvnímu. Nicméně nejsa zvyklý rozhodnutí svá měniti, umínil si, že na svém původním rozhodnutí setrvá, byť i bylo poněkud nelogické a nebylo právě příliš vhod osobám, jichž se v první řadě dotklo, Julince a starému Bohutínskému. Leč o Bohutínského mu nikterak nešlo v té míře, jak o Julinku, která neodporujíc, hněvu jeho již nejitřila, nýbrž naopak trpným svým chováním otce svého znenáhla odzbrojovala. Bylo mu Julinky skutečně líto a rád by jí byl udal aspoň nějakou podstatnou příčinu. Pravou však udati nechtěl a lživou pokládal za urážku své vlastní důstojnosti. Přemítal tudíž vždy klidněji a přecházeje zpočátku prostřed pokojem, blížil se vždy více k pianu u stěny, u něhož Julinka seděla, a počal přecházeti těsně podle piana, až posléze přímo u své dcery se zastavil. Několik okamžiků díval se mlčky na truchlící svou dcerušku, a v drsné tváři jeho jevilo se skoro pohnutí. Z nenadání couvnul o krok nazpět a dcerku oslovil. „Julinko!“ pravil přívětivě a měkce. Dceruška zvolna zvedla hlavu a upřela důvěrně zrak svůj na otce, jenž stoje dva kroky před ní se založenýma rukama upíral na ni zkoumavě, ale zároveň přívětivě své pronikavé oči. hladké tvářince dívčině kmitlo cosi jako záblesk radosti. „Čeho si přeješ, milý otče?“ optala se hlasem přitlumeným. „Hněváš se na mne?“ děl otec rovněž tak měkce jako dříve. „Já?... A na tebe se hněvat, tatínku?“ zvolala dívka skoro s výčitkou, ale hned na to dodala pevně a určitě: „Nikdy!“ „Já ti přec ublížil!“ omlouval se starý Kaftan. „Nikoli, otče! — Však ty dobře víš, proč...“ Dívka neskončila; sklopila oči a pravá bělostná ručka její pohrávala rozpačitě růžovou stužkou, která splývala dívce se šíje. Starý Kaftan několik okamžiků mlčel, pak pravil: „Pravda, že vím i tentokráte — proč...“ „A mně to neřekneš?“ optala se dívka, a zrak její utkvěl zkoumavě na tváři otcově. „Nemohu!“ „Proč bys nemohl? Či nejsem tvá dcera, které jsi vždy svěřoval i zprávy nejsmutnější? Je-li příčina našeho náhlého odjezdu z Prahy nemilá a smutná, proč mi ji nepovíš? Nejsem sice zvědava... však víš!... ale Praha se mi stala tak milou, že ji opravdu opouštím, jako bych opouštěla pozemský ráj... A je-li příčina odchodu vskutku nutná, rozloučím se s Prahou s lítostí, jako se loučíme se vším, co je nám drahé; jinak se s ní budu loučiti s trpkostí.“ Otec, jenž byl těmto prostým slovům dceřiným naslouchal s napjetím, s jakým nasloucháme slovům duchaplným, neodpověděl, nýbrž přitáhnuv opodál stojící židli blíže k pianu, usedl naproti Julii. „Pozoruji, otče,“ počala po malé přestávce Julie, „žeť příčina rozhodnutí tvého závažna, a že mi ji dle všeho skutečně nemůžeš udati. Nenaléhám více na tebe. a uposlechnu, jako jsem uposlechla vždy jindy.“ Slova ta pronesena byla s přízvukem takové dětinné oddanosti, že starý Kaftan musil se odvrátit, aby zakryl pohnutí, jež se ve tváři jeho zračilo. Julinka však toho nepozorovala; bylať sklonila hlavu k prsoum a setrvala tak několik okamžiků. Po té ujala se opět slova: „Ani bys, milý otče, nevěřil, jak nerada opouštím Prahu... Věř, nenadála jsem se, že se mi stane tak milou. Ačkoli jsme zde až dosud vedli život takořka klášternický, ačkoli jsme, skoro žádných veřejných zábav, ba skoro žádných společností nenavštěvovali: přece jsem zde už tak uvykla, jako bych zde byla žila od nejútlejšího mládí, jako bych zde měla žiti až do své smrti... Posud jsem navštívila jen některá historická místa, posud jsem neviděla než jen některé ze vzácných pokladů uměleckých, — a již mám Prahu zase opustit, už se mám zase vrátit tam, kde již znám každý dům, každého člověka, každý kámen... Škoda, milý tatínku, věčná škoda!“ Opět byl starý Kaftan slovům dceřiným naslouchal, jako by byla vypravovala nejpikantnější nějakou historku z nejmilejšího mu světa: z kruhů obchodních, a posud pevně sevřeným rtům jeho uklouzla jen slova: „Není jinak možno!“ „Věřím ti, otče, věřím,“ pravila opět Julinka. „Ale jakž pak se rozloučíme se všemi, s nimiž jsme se zde byli seznámili, když odjedeme už dnes večer?“ optala se s nejnevinnějším výrazem ve tváři a dodala: „Odroč odjezd náš aspoň na zejtra večer!“ „Není možno!“ odpověděl Kaftan. „Není možno!“ opakovala Julinka s přídechem výčitky. Kaftan upřel zrak svůj opět zpytavě na svou dceru, jako by chtěl pouhým pohledem vypátrati tajné její myšlenky; neboť všechny důvody, jež byla ona až posud uvedla pro setrvání v Praze, nezdály se mu býti dosti závažný. Znaltě i on svou dceru velmi dobře a věděl tudíž, že pobyt v Praze není jí milým pouze z příčin, jež byla uvedla a tušil, že jak on pro odjezd, musí míti i ona pro setrvání v Praze nějaký důvod, jejž by nerada zřejmě uvedla. Chvíli trvalo mlčení, jež přerušila opět Julinka. „Což, milý otče, nedostaneme-li žádného povozu k dopravení našich zavazadel na nádraží?“ optala se. „O to nemám starosti.“ „Ale což kdyby přece —“ „Odjedeme tedy zejtra časně z rána,“ zněla určitá odpověď, která Julinku zarazila. Dívka byla se patrně přes všechen posavadní odpor otcův přece kojila nadějí, že otec úmysl svůj ještě změní; ale odpověď poslední byla jí zřejmým důkazem, žeť úmysl otcův nezvratný. Svěsila smutně hlavu a dívala se mlčky přímo před sebe na podlahu. Po chvíli ozval se Kaftan: „Julinko!“ pravil ještě přívětivěji, než ji byl poprvé oslovil. Dívka pozvedla hlavu. „Julinko,“ pokračoval Kaftan, „miluješ mne?“ Dívka upřela zrak svůj tázavě na otce, jako by nebyla otázce té porozuměla. „Miluješ mne?“ opakoval otec, jako by od odpovědi na otázku tu záviselo jeho blaho. „Jakž se tak můžeš ptáti, milý tatínku?!“ zvolalo děvče a vyskočivši objalo otce a políbilo jej na čelo. Potom zas usedlo a s blahým úsměvem upřelo na něj svůj zrak, jako by se ptalo: „Jsi spokojen? — Věříš mi?“ Starý Kaftan přejel pravou rukou přes obličej, jako činívají v důvěrné rozmluvě lidé nesmělí, když nevědí, jak by pověděli, co chtějí právě pronésti, potom vzal levicí Julii za ruku a nahnuv se trochu ku předu pravil: „Miluješ-li mě, buď také upřímná!“ Dívka neodpověděla. Kaftan pokračoval: „A pověz mi upřímně...“ „Co, milý otče?“ zašveholilo děvče, netušíc, kam otec míří. „Proč vlastně chceš zůstat v Praze?“ dokončil posléze Kaftan svou trhanou otázku. „vždyť jsem ti už pověděla...“ „Upřímně?“ „Upřímně,“ přisvědčila dívka. „A všechno?“ opáčil otec-inkvisitor. Teprve nyní dívka úplně pochopila, oč vlastně jde, a možná že teprve v tomto okamžiku napadla jí zcela určitě a jasně pravá příčina, pro kterou Prahu nerada opouštěla. Připomenula si mladého Bohutínského, a připomenutí to vehnalo jí krev do tváře. Chtěla odpovědět, ale jazyk její byl náhle strnulý... „A všechno jsi mi pověděla?“ opakoval otec s přízvukem, jako by znal tajnou příčinu. Ruměnec Juliin přešel v barvu brunátnou. Ve tváři dívčině zračil se prudký boj duševní. Mlčela; ale mlčení její bylo výmluvnější všech slov. „Všechno?“ opakoval po malé přestávce otec po třetí. Dívka po té prudce vyskočila a objavši otce počala jej skoro náruživě líbati. Starý Kaftan zcela zřejmě cítil, jak prudce dívčino srdce bije, a věděl nyní také najisto, že má Julie příčinu snad rovněž tak závažnou jako on. Měl však přece tolik útlocitu, že více otázku svou neopakoval. Vyčkal několik okamžiků, pak ujal dcerku za obě ručky a jemně od sebe ji odstrčiv pravil: „Posaď se, milá Julie, posaď!“ Dívka uposlechla. „A promluvme spolu upřímně,“ podotknul otec. Julie, sedíc se sklopenýma očima, neodpověděla. „Nebudu ti činiti žádných výčitek,“ pokračoval Kaftan, a jako málo kdy ve svém životě pronesl opět jednou celou řadu vět: „Vím, že se ostýcháš udati příčinu, pro kterou tak nerada Prahu opouštíš, ale já ti budu nápomocen... Ty miluješ!“ „Otče!“ vzkřikla dívka, jakoby ji uštknul had. „Utiš se, Julie,“ pokračoval Kaftan. „Pravil jsem, že ti nebudu činiti výčitek... Chceš-li, zůstaneme v Praze přece...“ „Že zůstaneme!?“ zvolala dívka radostně. „Ano, a to na důkaz, že proti tvé náklonnosti ničeho nenamítám...“ „Otče, milý, drahý otče!“ opakovala Julie a tvář její zazářila radostí. „A dalším důkazem ti budiž,“ pravil Kaftan, „že nechci prozatím ani věděti jméno tvého miláčka...“ Dívka chtěla něco pronésti, ale otec proti svému obyčeji rychle dodal: „A dávám již napřed své svolení k sňatku!“ Julie opět vyskočila a padla otci svému do náručí. Ale v témž okamžiku otevřely se dvéře a vešla služka. „Nuže?“ optal se starý Kaftan služky. „Na dnes večer není možno povoz dostáti,“ vypravovala služka; „libo-li prý, milostivý pane, zejtra časně z rána. „Dobře, objednejte povoz na ráno!“ vece Kaftan. „Na ráno?“ optala se v udivení Julie. „Ano,“ pravil otec pokynuv služce, by se vzdálila. Když se tak stalo, připomenula Julie: „Ale vždyť jsi, milý otče, před chvílí pravil, že zůstaneme v Praze — k čemu tedy povozu?“ „Odstěhujeme se z tohoto domu,“ zněla odpověď. Podivení Juliino rostlo. Na odpověď tu byla bez odporu rovněž tak nepřipravena, jako dříve na otcův rozkaz, aby konala přípravy k odjezdu z Prahy. „Odstěhujeme se, kam ti bude libo, Julie,“ pravil starý Kaftan, načež vstal, vzal klobouk a hůl a učinil několik kroků ku dveřím. Také Julie vstala, ale zůstala státi dívajíc se za otcem. „Že se odstěhujeme — kam mi bude libo?“ pravila polohlasitě, jak pro sebe, ale přece tak, že to otec zaslechl. Obrátiv se zadíval se na dívku. Ale tato kvapně učinila několik kroků ku předu a zastavivši se před otcem pravila: „Ale můj ty božínku! Jak zapomětlivé stvoření jsem! Vždyť jsem přece před hodinkou byla svědkem, že jsi se, milý otče, pohněval se starým panem Bohutínským, a nyní neustále na tebe naléhám, abys mi pověděl, proč máme tak nakvap odejet. Avšak ty se s ním opět udobříš, drahý otče — viď?“ šveholila po chvíli polo žertem, polo vážně, „a ne-li ty — já sama se postarám o smíření,“ dodala vzpřímíc se v naivním sebevědomí, na důkaz, že něco zmůže, jak u starého Bohutínského, tak u otce. Kaftan vyslechl dceru mlčky. Tvář jeho byla opět jako kdy jindy, a jenom, když Julie vyslovila jméno Bohutínský, zachvěly se husté jeho brvy, a tvář přeletí mráček nevole; ale hned na to byla tvář opět zcela klidná. Místo odpovědi pokrčil jen ramenoma a políbiv dcerku svou na čelo podotknul: „Však je dobře! Promluvíme o tom zejtra ráno — před stěhováním!“ „Zejtra ráno — před stěhováním?“ opakovala dívka radostně a v duchu byla přesvědčena, že otce obměkčí... „A nyní už buď klidná a ticha,“ připomenul Kaftan, obrátiv se k odchodu; „vrátím se v půl hodince.“ Po té odešel. Julie vyprovodila jej až do předsíně, dívala se za ním, jak se ubíral po schodech dolů, potom oknem, jak šel přes dvůr ku vratům a vyšel na ulici. Na to se vrátila a zasednuvši k pianu začala hráti jednu z nejzamilovanějších svých písní. V době, kdy se byl starý Kaftan z úst své dcery dověděl pravou příčinu, pro kterouž by nerada opustila Prahu, aniž však tušil, že předmětem náklonnosti Juliiny jest mladý Bohutínský, meškal miláček Juliin u svého přítele Jindřicha Esdaviho, toho času na slovo braného národního hospodáře. Původ Esdaviho a dřívější jeho zaměstnání byly pro širší kruhy zahaleny v hustou mlhu. Nikdo nevěděl, kdy a odkud muž ten přišel do Prahy a čím se dříve zabýval. On sám předstíral, žeť původu maďarského, že jakožto malý hoch přišel do Čech, a tu prý se mu Praha tak zalíbila, že před čtyřmi lety zavítal do Prahy již jako muž více nežli čtyřicetiletý, aby se tu trvale usídlil. Že meškával delší čas v Uhrách, toho důkazem byla dosti plynná jeho maďarština. Ale mnozí jeho známí v soukromí posměšně tvrdívali, že přiučil se jazyku tomu, dokud byl ještě husarským rytmistrem a v Pešti nebo někde jinde posádkou ležel, což ovšem byla zjevná lež, poněvadž měl Esdavi napřed vzadu malý, sotva viditelný hrbeček, trochu zkřivené krátké nohy, poněkud ku předu nachýlenou hlavu a trup, u porovnání s celým tělem, neobyčejně dlouhý a neforemný. Byla to nestvůrčička zvláštního druhu: ku vzbuzení soucitu příliš komickou, ku vzbuzení komičnosti příliš vážnou a skoro útrpnost budící. Ale krejčí, pradlena a podobní pomocníci lidské krásy přičiňovali se vždy ze všech sil, aby přirozené nedostatky vzácného tohoto těla svým uměním zakryli. Esdavi šatil se elegantně; prádlo jeho bylo vždy jako padlý sníh, prsty samý prsten, slovem, byl to pravý elegán. Tvář jeho byla rovněž tak zajímavá nebo lépe řečeno, z útrpnosti přírody tak zajímavě zpotvořena jako tělo. Z dálky zdála se býti zcela pravidelnou a skoro příjemnou, ale z blízka byla odporná. Nízké čelo, tmavé, hluboko v důlkách zapadlé oko, zahrblý nos, vysedlé lícní kosti, vpadlé líce, hustý tmavý vlas a špinavě žlutá plet nebyly by tvář tu tak hyzdily, jako zvláštní, skoro zkamenělý výraz její. Spočívalať ve tváři té jakási smíšenina učenosti s blbstvím, patolízalská úlisnost s přívětivou brutálností. Na první pohled byl bys z tváře té vyčetl, že člověk ten dovede ti dnes do očí lichotiti, že dovede se tvářiti tvým nejupřímnějším přítelem a zejtra že tě rovněž tak potupí, jako tě byl včera vychvaloval, ba že dovedl by ti rovněž tak bezcitně, jako střílíme zvěř, třeba nůž vraziti do prsou, kdyby toho okamžitý prospěch jeho vyžadoval. A jako výraz tváře bylo též chování Esdaviho. V důvěrné rozmluvě s ním byl bys jej pokládal za lidumila par excellence, za člověka hlubokého, nelíčeného citu. Zatím to byl nejzarytější sobík a brutální ukrutník, jenž by se byl na tvých duševních a tělesních mukách s pocitem labužníka pásl. Trpěl chorobou jater a žluče; byl tudíž občas také trochu melancholický, zvláště když choroba jeho působíc mu velkých bolestí připomínala mu pomíjejícnost, ne snad života lidského vůbec — o ten se Esdavi hrubě nestaral — nýbrž nehrubě daleký konečný rozklad jeho vlastní. V takovýchto návalech zádumčivosti nebylo jemnějšího, útlocitnějšího, sentimentálnějšího člověka nad Esdaviho, Ale jakmile choroba ulevila a Esdavi jen poněkud zase okřál, změnil se ve starou jizlivou, bezcitnou, jedovatou kreaturu, která v široširém světě neznala nežli sebe a svůj prospěch, která s pravou rozkoší dívala se na utrpení a bolest jiných, ba která pří každé možné příležitosti bolesti i muka jiným působila. Rovněž tak temné jako původ muže toho bylo i poslední jeho zaměstnání. Dával si sice spílati profesorů; ale živá duše nemohla s jistotou udati, kde by byl asi professoroval. Možná, že býval někdy někde učitelem a že vzdal se úcty hodného zaměstnání toho, by se stal soukromníkem a věnoval se vyšší vědě. Dřívějšímu kantorování jeho nasvědčovala jaksi didaktická jeho mánie; nastřádav si prodlením let něco positivních vědomostí, týral každého, kdo mu přišel pod ruku, svým poučováním a mnohdy nejkomičtějšími výklady o věcech nejvážnějších. Svět, jak byl, jest a snad bude, byl mu jaksi jen davem žáčků, kteří potřebují poučení na dráze života; každý člověk, nechť jakkolivěk stár a povahou ustálen, nezkušeným mládenečkem, jenž za tak zvané dobré poučení ve formě staré otřepané fráse bývá mnohdy učiteli svému po celý svůj život vděčen. Této své mánii poučovati byl by Esdavi obětoval třeba polovici svého jmění a možná, že by se byl milerád stal někde nějakým učitelem, kdyby bylo možno. Byltě ctižádostiv, a veřejný nějaký úřad byl by mu velice posloužil; Esdavi byl by už dovedl od stupně ke stupni kráčeti vždy výš. Ale nemoha takového úřadu dosíci, věnoval se s obnovenou horlivostí pěstování vznešené své vědy, kteráž — jak on jiným kázal — měla oblažiti celý svět, ale pří kteréž — jak se sám sobě přiznával — nikdy nepomýšlel nežli na sebe, na svůj prospěch a zisk. Esdavi tvrdíval, že jest stoupencem národního hospodáře anglického Malthusa, jehož strašná theorie byla časem svým celý vzdělaný svět zděšením a hrůzou naplnila. Byl prý přesvědčen o pravdivosti Malthusova výpočtu, že počet obyvatelstva každé země v každém čtvrt století se zdvojnásobí, že množí se tudíž v postupu geometrickém jako 1 : 2 : 4 : 8 : 16 atd., kdežto množství potravy přibývá nanejvýš v postupu arithmetickém jako 1 : 2 : 3 : 4 : 5 atd., tak že po jisté řadě let musí v každé zemi nevyhnutelně nastati nedostatek potravy a následkem toho všeobecný hlad. Bůh ví, jakým způsobem přišel Esdavi ku spisům Malthusovým, ale že je četl, ba studoval, bylo zřejmo nejen z jeho úsudků při různých příležitostech, kdy neúprosně a ukrutně hájíval monopol sobectví, nýbrž i z rozličných citátů, kterýmiž často své výklady a zásady opodstatňoval. Přátelé a známí jeho slýchali velmi často následující citát z prvního vydání pověstného Malthusova evangelia sobectví: „Nechť v tomto světě dbá každý jen sebe a svého prospěchu! Tím hůře bude pak pro ty, kdož jsou na tomto světě přespočetní. Společnost by měla příliš mnoho práce, kdyby chtěla opatřiti chléb každému, kdo hlady umírá — kdo ví, zbylo-li by pak dosti i pro boháče? Jelikož počet obyvatelstva tak se množí, že musí nastati časem svým nedostatek potravy, není útrpnost než bláznovství, kterýmž se bída jen povzbuzuje.“ Esdavi byl tudíž vtěleným sobíkem a jako mistr jeho Malthus nenáviděl i on bídu a hladovou luzu z hlubin své duše. Nejzamilovanějším jeho citátem spisu Malthusova byl tento: „Člověk, který se byl zrodil ve světě již obsazeném, člověk, jehož rodina nemá dosti prostředků, by jej uživila, nebo člověk, jehož práce může společnost postrádati — nemá nejmenšího práva na nejnepatrnější část potravy; takový člověk jest na světě skutečně přespočetný. O velké hostině přírody nebyl pro něj žádný talíř uchystán. Příroda mu káže, aby se odstranil, a nebude se také rozpakovati rozkaz ten vykonati.“ Ký div, že člověk, jenž přiznával se k těmto zásadám, byl rozhodným odpůrcem manželství, že jako žáci Malthusovi byl pro vydání zákona, kterýmž se chudině svazek manželský zakazuje, že pokládal hubení novorozeňátek za věc zcela přirozenou, slovem, že byl pro všechny možné, byť sebe nemravnější prostředky, kterýmiž by bylo možno zameziti množení se obyvatelstva. Sirotčince, nalezince a nemocnice vůbec pokládal za ústavy nejen zbytečné, nýbrž přímo škodlivé a záhubné. Takový byl člověk, který si byl pozval mladého Bohutínského k důležité a neodkladné poradě. Bohutínský se dostavil. A tak vidíme oba za jedním stolem ve vkusně okrášleném salonku Esdaviho. Esdavi byl právě dokončil jakýsi delší výklad; mladý Bohutínský vrtěl nedůvěřivě hlavou. „Opakuji ti, Edmunde, že je vše, jak jsem byl vylíčil,“ pravil Esdavi. „Otec tvůj je na mizině; teď jde jen o uspíšení katastrofy.“ Poslední slova pronesl Esdavi s tak ostrým přízvukem, že mladý Bohutínský, ačkoli byl v podobných věcech ostřílený, poněkud se zarazil a neodpověděl. Esdavi, upíraje na něj zkoumavě svůj zrak, ujal se po chvíli slova. „Zdá se mi, jako bys byl doposud mladíček tak nerozhodný, jako před lety, když jsme se byli poprvé setkali, a tys napjatě naslouchal první mé soukromé přednášce z oboru národního hospodářství. A přece teď nejde o nic více než o změnu jména firmy, o odstranění muže, který požadavkům obchodu v moderním smyslu naprosto vyhověti nemůže, a o dosazení na jeho místo mladého, vzdělaného, podnikavého muže, který byl neobyčejný obchodní talent svůj už tak častokrát osvědčil, že možno se v nejkratší době nadíti utěšeného, ba překvapujícího rozkvětu nové firmy. Doposud tvé firmě překážela a překáži firma otcova. Tvůj závod plzeňský nikdy nemohl konkurovati s otcovým závodem pražským a nebyl přes všechnu tvou samostatnost ničím více nežli pouhou obchodní reklamou pro závod otcův. Kdožkoli slyšel jmenovati firmu Bohutínský, myslil vždy daleko spíše na známějšího otce, nežli na méně známého a posud za lehkomyslného hýřila pokládaného syna. A přece závod otcův klesá, kdežto tvůj se udržel nad vodou; důkaz to nedostatečných schopností otcových a ryze moderního názoru synova ve věcech obchodních. Nechť stane se cokolivěk, tolik jest jisto, jakmile padne závod otcův, posud za solidní pokládaný, musí firma synova, bude-li přeložena do Prahy a osvědčí-li svou životní sílu dostatečným kapitálem, zazračně rychle zkvétati. Jedinou překážkou jest firma otcova. Kapitál otcův octnul se zručnou a prakticky po několik roků prováděnou manipulací směneční ve tvých rukou, a část jeho dostačí úplně k zvelebení tvého závodu. Jde tedy jen o úplné a rychlé zničení závodu otcova, o zasazení poslední smrtelné rány...“ „Ale vždyť je to přece jen můj vlastní otec!“ namítl Bohutínský po tomto zákeřníckém výkladu ve formě polodidaktické. „Otec — otec!“ opakoval Esdavi potupně a úsměšek zračil se v jeho tváři. „Co je to otec?“ pokračoval pak po svém kantorském způsobu. „Nic nežli člověk, kterýž byl příčinou, že jsme se ocitli na světě. S pojmy otec a matka jest moderní filosofie, opírající se o zásady Malthusova učení, už dávno hotova. A jakým právem může pak otec, který byl vlastní neopatrností a neschopností na mizinu přiveden, od svého dítěte žádati, by prodlužovalo cestou milosti bídnou jeho existenci, která nemůže býti nikomu více na prospěch?!... Ostatně, holduješ-li doposud zastaralým primitivním názorům o vděčnosti synovské, jak jsi je byl poznal ve škole, dokuds nebyl poznal světa v pravé jeho podobě — kdož pak ti medle brání, uštědřiti otci svému občas nějakou odměnu za vzornou jeho péči o jmění, jehož byl tak lehkomyslně pozbyl? Můžeš se k němu zachovati třeba lidsky, můžeš jej živiti jako živí stát své pensisty; ale tak daleko nesmíš ve své zaslepenosti synovské jíti a klidně přihlížeti nebo docela sám o to se starati, by ti přerostl přes hlavu, by zotaviv se ze své pohromy, byl tobě i na dále na závadu, jako až posud. A proto...“ Bohutínský, jenž obyčejně vyčkal, až Esdavi svůj výklad ukončil, vpadl mu tentokráte do řeči: „Ale jak možno za nynějších trudných poměrů takřka nový závod v život uvésti?“ „Zcela prostě — vhodnou reorganisací starého,“ počal vykládati Esdavi chladně s jistotou, s jakou rozvinují obyčejně své myšlenky lidé, kteří sobě, ať právem nebo bezprávně, zakládají na svém organisátorském talentu. „Především nesmíš spustiti se zřetele zásadu kardinální: spořivost... Tím ovšem nemíním říci, abysi snad spořil na sobě, nýbrž kde a jak jen možno — na jiných. Systém spořivosti, jak jej byli vypracovali moderní národní hospodáři, má mnoho dobrého do sebe — nikoli snad pro celek, pro celý národ, nýbrž jen pro jednotlivce, kteří jej náležitě pojali a dle hlavních zásad jeho důsledně se řídí. Kdyby se systém spořivosti ujal všeobecně, nebo jinými slovy, kdyby každý člověk vůbec spořil, to jest nevydával nikdy nad nejnutnější potřebu a vždycky méně, než činí jeho příjmy, nastala by v národě nejděsnější stagnace, jakou si vůbec jen mysliti lze. Umění, literatura a vůbec vše, bez čehož může člověk existovati nebo v tomto případě — živořiti, musilo by jeviti strašný úpadek nejdříve. Po té by se stagnace ta znenáhla rozšiřovala vždy dále, až by zachvátila všechna odvětví lidské práce a snahy. Toť neúprosná logika systému spořivosti. Ale na štěstí nelze se nadíti, že by celý národ a zvláště národ český někdy systému tomu holdoval, jako mu mohou holdovati jednotlivci. Slovo spoření, vyslovíš-li je v nějaké společnosti, vrhá na tebe vždycky světlo nepříznivé, v němž jevíš se býti nejmírněji řečeno šosákem, a právě tato okolnost jest nezvratným důkazem, že výhody spoření nebyly posud všestranně uváženy a oceněny. Mnozí paedagogové arci po celý svůj život žákům svým zásady ty vštěpují; ale přirozenost lidská se tomu vzpírá a většina těchto lehkomyslných nedbalců upadá v spáry osob, které dovedly zásady ty na svůj prospěch vykořistiti. Musíš tedy spořiti – úspory musejí zasahati do všech odvětví tvého závodu...“ „Ale jak spořiti v mlejnici, kde jsou platy beztoho již tak nepatrné?“ vpadl zase Bohutínský. „Rovněž tak prostě jako všady jinde,“ pokračoval Esdavi ve svém výkladu, „musíš bez milosrdenství platy redukovati na míru nejmenší.“ „Tím však pobouřím proti sobě všechnu chasu, zvláště chasníky ženaté a starší, kteří už deset, dvacet roků v otcově mlýně pracují.“ „Pravda; ale není jiné pomoci —“ „Ba více ještě... Co řekne svět?“ „Co by řekl? Obchodnictvo, nechť druhu jakéhokoliv, nalézajíc se skoro vesměs v tísni peněžní, uzná aspoň částečně tuto nutnost a spíše bude tvé jednání následovati, než by je zatracovalo. Širší obecenstvo zřídka kdy takových nepatrností si všímá, a všimne-li si přece, nemá zpráva o tom jiné důležitosti, nežli kterýkoli jiný nepodstatný klep. Vždyť můžeš dáti svou chevaleresknost jiným způsobem na jevo!... Můžeš širší obecenstvo věnováním nějaké částky k účelům dobročinným aspoň poněkud usmířiti...“ „Což kdyby následkem snížení platů chasa ve mlýně jednomyslně zastavila práci?“ „Toho se za nynějších poměrů lekati nemusíš. Jednak vědí dobře, že zastavování práce nevedlo posud v Čechách nikdy k cíli, jednak máš ku pomoci aspoň poněkud zákon, a posléze nezapomeň, že chasa v tvém i otcově mlýně velmi dobře ví, kterak jest nesnadno dostati se někam jinam do práce, slovem, že si svůj odboj dříve promyslí, nežli se odhodlá k bezúčelnému odporu, kterýž jí může býti jen na škodu. Musíš redukovati nejen mzdu, nýbrž i počet sil. Každý, kdo zdá se ti býti jen poněkud zbytečným, musí ze závodu... Vždyť pak závody obchodní nejsou žádnými ústavy dobročinnými. Každý, kdo nemá dosti sil buď stářím nebo chorobou, každý, kdo by ti mohl třeba časem svým překážeti, ba každý, kdo je ti jen poněkud nesympatickým, musí býti odstraněn a nahrazen silou novou a svěží, která ti bude aspoň v první době konati dvojnásobně dobré služby jako kterákoli starší. Také v tomto případě nemusíš se obávati žádných nepříjemných následků pro svou osobu nebo svůj závod. Musíš si však počínati obezřele a opatrně; nesmíš propustiti nikdy několik osob najednou, nýbrž vždy jen jednu a tak systematicky znenáhla pokračovati. Rovněž tak musíš se zachovati při redukci mzdy: nejdříve jednomu nebo dvěma, a nejlíp jest, když zvolíš síly nejpotřebnější. S počátku budou sice mručeti a hubovati, budou snad i vyhrožovati renitencí; ale ty jim zcela klidně a rozumně stav věcí vyložíš a v důvěrné, přátelské rozmluvě poukážeš k nevyhnutelnosti tohoto opatření a uhlídáš, že plán svůj provedeš snadněji, nežli se ti nyní zdá. Ostatní, kterýmž prozatím na mzdě nestrhneš, budou míti tajně radost, že nemilá příhoda ta nestihla jich, a by tě nepohněvali, budou se chovati klidně... A takovým způsobem budeš moci znenáhla, leč s rozmyslem a beze všech ohledů v reorganisaci závodu svého pokračovati, až ji provedeš úplně.“ Možná, že by byl Esdavi ve svém prakticko-mravoučném výkladu ještě pokračoval, neboť v tomto oboru býval vskutku nevyčerpatelným — avšak kdosi pootevřel ostýchavě dvéře a mezi dveřmi objevila se hlava sličné, černovlasé a černooké mladé ženštiny. „Ah, prosím za odpuštění, milostivý pane, že snad vyrušuji,“ zašveholila nesmělým hlasem. „Večeře je připravena.“ „Dobře,“ odvětil nevrle Esdavi, „za čtvrt nebo půl hodiny...“ Hlava zmizela a dvéře se opět tiše zavřely. Mladý Bohutínský, jenž si byl vyrušení toho hrubě ani nepovšiml, upíral zrak svůj na tvář Esdaviho a tento, domnívaje se v přítelově pohledu čísti otázku, jaká to osoba, která je byla vyrušila, pravil: „Na mně, milý Edmunde, máš praktický doklad všeho, co jsem ti byl právě radil. Já zůstal zásadám svým věren a provádím je do jedné i prakticky. Jako upřímný stoupenec školy Malthusovy jsem v zásadě i proti manželství. Z té příčiny jsem se také nikdy neoženil. A domníváš se, že mi to bylo někdy na závadu? Nikoli — naopak!... Měl jsem z toho vždy jen prospěch... Všimnul jsi sobě ženštiny, která mi právě zvěstovala, že je večeře připravena?“ Bohutínský, jsa zabrán v myšlenky, kývnul mechanicky hlavou, Esdavi pak pokračoval: „Všimnul jsi sobě její uctivé úslužnosti? Tak by mne žena legální nikdy nevolala... Divoké manželství má před legálním nemalých předností. Žena tě třeba nemiluje, jako by tě nemilovala žena legální; ale musí míti k tobě úctu, musí tě býti poslušná. Každý tvůj posunek, každý tvůj pohled musí jí býti rozkazem — slovem, tys v domácnosti své pánem suverenním. A zlíbí-li se ti, stačí pouhé slovo: Jdi! — a žena musí učiniti místa ženě jiné, která pak ze všech sil svých pracuje k tomu, by si získala i zachovala tvou přízeň... Možná, že dám této své ženě zejtra nebo pozejtří výpověď čtyřnedělní... Chová se nyní vzorně a lichotí se ke mně jako ochočená veveřice; ale minulost její počíná mi býti nepohodlnou... Ale vždyť pak mne ani neposloucháš, Edmunde?“ přerušil náhle Esdavi sama sebe. „Poslouchám — jen povídej!“ odvětil Bohutínský, a teprve nyní počal skutečně pozorněji naslouchati, když přítel pokračoval, jakoby na nějakou otázku odpovídal: „Míníš snad veřejné pohoršení?... Který pak praktický a rozumný muž dbal by nyní takové lapalie?... Mohu tě ubezpečiti, že mne navštěvují i přátelé nejpřísnějších mravů, a že ani jediný nevykládá mi ve zlé, že jsem se nedal vevábiti ve jho manželské... Ale tato mne už omrzela... Jest provdána za jakéhos řemeslníka — ani sám nevím jakého — kterého nemiluje a pokládá za sprosťáka... Je mysli poněkud romantické a od nejútlejšího mládí toužila po tom, býti milovánu od muže intelligentního. A proto legálnímu manželi svému prostě utekla.. Setkal jsem se s ní asi před půl rokem z jara ve Stromovce a od té doby je prozatím mojí...“ Mladý Bohutínský byl tentokráte vypravování přítelovo skutečně vyslechl pozorně; ale nezajímalo ho nyní v té míře, jakoby jej bylo snad interessovalo včera nebo před týdnem. Vířilyť nyní mozkem jeho myšlenky jiného druhu a praktičtější nežli příběh, jenž byl přítel právě vypravoval. Když byl Esdavi skončil, nastala malá pomlčka, načež se ujal slova Bohutínský: „Promiň, Jindřichu,“ pravil, „že vracím se ku předmětu, o němž jsi byl dříve pojednal. Ty tedy myslíš?...“ „Abys ze všech sil pracoval k pohrobení otcovy obchodní slávy, to jest k úpadku jeho firmy.“ „Ale jak? Vždyť přece nemohu sám roztrušovati pověsti..“ „Práci tu přenech mně! Postarám se o to k úplné tvé spokojenosti.“ „A jak se mám zachovati já?“ optal se Bohutínský. „Nemůžeš-li otci úvěr podrývat, chovej se prozatím passivně!... Naskytne-li se ti však k tomu příležitost sebe nepatrnější, nesmíš ji propásti... Odkud si může otec vydlužit? Kdo mu může na rychlo půjčit?“ „Úvěr má sice ve všech peněžních ústavech pražských, ale na vydlužení nezbývá mu času; jsouť některé směnky dnes splatný.“ „Tedy snad nějaký soukromník?“ „Nejspíše by mu půjčil starý Kaftan...“ „Ach, ten skrblík z Plzně?“ „Ano.“ „Tomu musíš zabrániti,“ poučoval Esdavi horlivě. „Stůj co stůj musíš tomu zabrániti!“ „Částečně se mi to podařilo mimoděk.“ „Jak to?“ „Žádal jsem Kaftana dnes za půjčku, on odřekl, a já jej urazil, takže pochybuju, že by otci, kdyby se na něj obrátil, vypomohl.“ „Ale což kdyby vypomohl přece?“ namítl Esdavi. „Pokud vím, váží si Kaftan otce tvého jako solidního obchodníka v nemalé míře.“ „Pravda; ale jak té výpomoci předejiti?“ podotknul Bohutínský svraštiv čelo; přemýšleli. „Toť věc tvého důvtipu,“ horlil zase Esdavi. Bohutínský neodpovídal a Esdavi pokračoval: „Chceš-li dospěti cíle, musíš se zachovati podle mé rady. Jinak snad otci okamžitě pomůžeš, ale sebe pochováš... Jednej tedy po vlastním uznání! Já se k tobě zachoval jako věrný přítel, poradiv ti, jak bys mohl jednati pro první okamžik — o ostatním dohodneme se později.“ Po těchto slovech úlisný tento démon v lidské podobě vstal a s blahým úsměvem podával Bohutínskému ruku. Tento vzav klobouk, stiskl příteli ruku a s otrávenou duší k domovu takměř vrávoral… Tak netrpělivě jako tentokráte starý Bohutínský syna svého ještě nikdy neočekával. Přemýšleje o své peněžní tísni a nehodě, která jej byla právě stihla, nemohl jinak nežli každou chvíli si připamaiovati svého syna, poslední svou nadějí… Domýšleli se do něho upřímné rady a aspoň okamžité výpomoci pro zejtra; neboť Edmund jako samostatný obchodník měl své vlastní prameny úvěru a dovedl si, jak se byl otec sám několikráte přesvědčil, zaopatřiti peněz vždy, kdykoli jich potřeboval. Pro dnešní den, jenž už byl na sklonku, arci výpomoci peněžní nevyhnutelně potřebí nebylo — ale zejtřek mohl by se státi osudným... Čekal hodinu — syn se nevracel... Viděl odcházeti starého Kaftana a díval se za ním oknem, až zašel. Napadlo mu sice, že by se snad mohl přece aspoň ještě jednou pokusiti u Kaftana, a vyšel také z pisárny, maje v úmyslu, pospíšiti za Kaftanem, omluviti se a zeptati zdvořile na příčinu podivného Kaftanova chování, požádati za důvěrnou rozmluvu a v této prostě a upřímně vylíčiti stav věcí. Ale sotva byl vyšel, procitl v něm zvláštní druh hrdosti. „Jakže?“ pravil sám k sobě. „Já že bych měl za ním utíkati jako klouče, když se byl ke mně, ku svému hostiteli, zachoval tak urážlivě? — Ne, ne! Není možno!“ vrátil se zase do pisárny a přecházeje chvíli ode dveří k oknu a zase nazpět, přemítal dále. Chvílemi se zastavil, jakoby mu bylo napadlo něco zvláštního; ale hned na to zase přecházel. Výraz tváře jeho každým okamžikem se měnil: brzo jevil nepokoj, brzo starostlivost; někdy také jakýsi klid, ale vždy jen na okamžik. Chvílemi přecházel se svěšenou hlavou, chvílemi pak vztyčen a skoro hrdě, slovem, různé myšlenky, jež vířily jeho mozkem, zračily se zřejmě buď ve tváři, buď posunkem nebo jiným způsobem. Minula však i hodina druhá a syn posud ještě nepřicházel. Bohutínský počal býti netrpěliv, ačkoli k tomu nebylo jiné příčiny kromě omeškání se synovo. Možná také, že soumrak, jenž se byl v pisárně znenáhla rozhostil, působil na sklíčenou duši Bohutínského. Však Bohutínský nevyšel více z pisárny, a když se bylo skoro úplně setmělo, dal si přinésti světlo a přecházel, přemítaje, po jizbě jako dříve. Mladý Bohutínský, jenž byl u svého přítele Esdaviho strávil pouze asi hodinu, buď na daný slib, že se brzo vrátí, úplně zapomněl nebo mu vůbec ani dostáti nechtěl. Octnuv se na zpáteční cestě skoro již u domova, náhle se obrátil a prošed několika živějšími ulicemi, zabočil do ulic postranných, kterýmiž se loudal, nevěda vůbec, kam a proč. Přemítalť jako otec; avšak poněkud jinak. Proud myšlenek jeho byl jasnější; směřovalť k vytknutému cíli. Výsledek přemítání jeho nebyl však dle všeho příliš uspokojivý. Jinak by se byl zajisté bez odkladu odebral buď domů, by plán jednou promyšlený provedl, nebo — kdyby provedení bylo možno odložiti — do kruhu veselých, bezstarostných přátel, v kterémž skoro každý večer několik hodin trávíval. Starý Bohutínský, ačkoli vždy netrpělivější, čekal v pisárně přece a posléze se dočkal. Asi k desáté hodině večerní, krátce před tím, než byla vrata zavřena, viděl, kterak Edmund volným krokem ubírá se přes dvůr, jenž byl ozářen svitem měsíce, kterýž jsa takměř v úplňku, asi před hodinou byl vyšel. Edmund zpozorovav světlo v pisárně, nejspíše si teprve nyní připomenul slib otci daný. Vešelť do pisárny. „Ale, kde paks tak dlouho meškal, Edmunde?“ přivítal jej otec s přívětivou výčitkou, neboť shlédnuv syna, byl skoro úplně usmířen. „Odpusťte, otče,“ omlouval se Edmund. „Nebylo možno — důležitá obchodní záležitost...“ „Nu, buďsi!“ připomenul otec. „Jak vidíš, čekal jsem na tebe. Z toho můžeš soudit, že jest věc, o kterou jde, naléhavá. Pojď, posaď se sem ku stolu — promluvíme o lom!“ „Což pak se to nedá odložiti až na zejtra, otče? Jsem unaven, věřte!“ „Není možno — uvidíš.“ Edmund vyhověl a zasedl za stůl přímo proti otci. Starý Bohutínský počal pak svou zpověď. Vypravoval, co a jak se bylo sběhlo, pověděl vše — řekl také, na koho a v jakém způsobé se může spolehnouti, slovem vyzpovídal se synovi upřímně a optal se konečně na radu. Mladý Bohutínský vypravování otcovo ani jednou nepřerušil. Znaltě sice stav věcí dosti podrobně; ale tak úplně, jak byl otec právě vypověděl, přece ho neznal. Tato zpověď otcova přišla však Edmundovi v nemalé míře vhod. Vědělť nyní aspoň, dle čeho se má říditi a jak se zachovati. Zejména mu přišlo vhod, že dověděl se o nynějším poměru otcově ku Kaftanovi, jenž mohl býti, jak víme, největší závadou v provedení plánů Edmundových. Příčina hněvu Kaftanova byla mu známa; ale nedal na sobě znáti, že by ji jen z daleka tušil. Když pak otec své vypravování skončil, byl Edmund již tak zabrán do osnování svých plánů, že přeslechl i vyzvání otcovo, by mu poradil, co má počíti. Starý Bohutínský musil své vyzvání opakovati; avšak Edmund odpověděl pouhým pokrčením ramen. „Nuže?“ naléhal otec. „Za takových okolností jest rada nesnadna,“ ozval se posléze Edmund. „Nejlíp bude, když zanecháte všech zbytečných experimentů a vyčkáte klidně, až bude na čase prohlásiti konkurs.“ „Myslíš?“ pravil otec. „Pomoc, ať již odkudkoli a jakákoli,“ počal syn, „nemůže býti jiná než okamžitá... Dříve nebo později se konkursu ne vyhnete ... K čemu tedy zcela přirozený průběh událostí násilně zdržovati? Buďte kliden jako tisíce jiných, kteří se byli octli v podobném postavení a oddejte se nezbytnému osudu s resignací muže, kterýž dovede vzdorovati i v okamžiku nejtrpčím.“ Slova tato pronesl Edmund s klidem a rozvahou muže, jenž byl stav věcí dopodrobna prozkoumal a svědomité uvážil. Proto nezůstala na starého Bohutínského bez účinku. Počalť skutečně chápati, že tak zvané čestné vyváznutí jest už takořka nemožné; přes to budila se v něm přece ještě hrdost, jakou se vyznačuje tento druh starších obchodníků, kteří byli po celou řadu let ve všem pokládáni za solidní. „Ale jakž mohu já,“ ujal se po chvíli slova, klada zvláštní důraz na slovíčko já, „jakž mohu já, kterýž jsem po celý svůj život ve všem zůstal práv, býti nyní kliden, když pozoruji, že číhá na mne potupa?! Jak budu moci vyjiti na ulici, jak setkati se s kterýmkoli ze svých přátel a známých!?... Celý svět bude na mne prstem ukazovati...“ „Slovy svými, milý otče, dokazujete,“ vpadl syn, „že jste moderních zásad obchodu nepochopil, ba že jste se neseznámil ani s nejznámějšími zjevy jejich. Ohlášení konkursu jest za našich dob věcí tak obyčejnou, že nikomu, věřte, nenapadne, pozastaviti se nad tím jen okamžik. Ohlášení konkursu pokládá se za našich dnů v celém obchodním světě za jediný prostředek, kterýmž obchodník, jemuž nebylo štěstí přálo, může aspoň život svůj pro další působení zachrániti, kdežto staromodní bankroty končívaly obyčejně samovraždou nebo největší bídou. Je to tedy jakýsi ochranný prostředek na prospěch obchodnictva, a užijete-li ho jednou i vy, jako ho užilo tisíce jiných, nebude vám to žádný z obchodních přátel ve zlé vykládati. Všichni, kdož tím nějaké škody utrpí, budou arci mručeti, ba snad i láti; ale vše to nijak nepomůže. Krida lehkomyslná nemůže se vám dokázati, krida podvodná tím méně — k čemu tedy otáleti?“ „Ale jakž možno uvésti do škody celou řadu dobrých obchodních přátel,“ namítl otec, když byl syn domluvil, „kteří mi druhdy prokázali nemalých služeb, kteří byli úslužní, slovem, kteří se ke mně a mému obchodu zachovali jako nejlepší přátelé osobní, kteří tudíž mají právo na vděčnost?“ „Nejinak, než jakoby oni uvedli do škody vás, kdyby se octli v tak stísněných finančních poměrech jako vy, otče,“ odvětil syn chladně. „Či myslíte, že by někomu z nich v takovém případě napadlo mysliti na vás a na služby, jež jste mu byl snad někdy prokázal? Ostatně v případě nejhorším mohou si vždycky ještě zjednati jakési zadostiučinění a domoci se jakés takés náhrady — mohouť ohlásit konkurs sami.“ „Tím však utrpí škodu jiní obchodníci, s kterýmiž jsou moji obchodní přátelé ve spojení,“ namítl starý Bohutínský, „a já stanu se tak prostředně původcem škody lidí zcela nevinných...“ „A zároveň zcela cizích,“ dokončil Edmund, „do kterých vám jako obchodníku i člověku praničeho není.“ „Pravda, pravda,“ kýval starý Bohutínský. „Ale já bych, milý Edmunde, přece nerad tak zcela klidně přihlížel ku svému úpadku, když snad je přece možno najiti prostředek k odvrácení katastrofy, která může míti nejen pro mne a moje věřitele, nýbrž i pro tebe a tvůj závod nemilé a snad osudné následky.“ „Pro mne?“ opáčil syn, aniž by se byl v tváři jeho jen sval pohnul. „Nikoli, otče! O mne můžete býti úplně bez starosti. Jsem obchodník samostatný a musím tedy v tomto vzhledě učiniti nutná opatření.“ „Dobře, dobře, Edmunde! Učiň tak!“ zvolal starý Bohutínský potěšen, že aspoň synův závod může vyváznouti bez pohromy, když Edmund učiní vhodná opatření. A hned na to opanoval jej poznovu dřívější pocit, že jest prohlášení konkursu přece jen prostředek nemravný: nahnul se poněkud ku předu a optal se skoro šeptem: „Což pak skutečně není žádné cesty k vyváznutí, milý Edmunde?“ Tento pokrčil pouze rameny, a otec pokračoval: „Přemýšlel jsem o tom po celou noc... Což kdybys ty se výhodně... oženil?!...“ „Já?“ opáčil Edmund překvapen. „Ano, ty... A což kdyby slečna Julie?...“ „Která Julie ?“ „Kaftanova...“ Edmund na to neodpověděl; starý Bohutínský po malé přestávce pokračoval: „Kalkuluju takto: kdybys jí vyznal svou lásku, bylo by vyhráno... Jak jsem ti už vypravoval, rozhněval se na mne starý Kaftan z neznámé příčiny a nedostál, snad poprvé ve svém životě, danému slovu, nepůjčiv mi slíbených peněz. On však jedinou dcerku svou miluje jako zřítelnici svého oka. Pokud jsem jej seznal, bude se s počátku zpečovati, ale posléze přece k sňatku svolí a obmyslí dceru svou slušným věnem. Do té doby už si nějak vypomůžeme, a poskytneš-li mi pak jen pomocné ruky, udržíme můj závod najisto. Jde tedy především o to, bys vyznal Julii svou lásku.“ Mladý Bohutínský byl tak zabrán v myšlenky, že neslyšel nežli poslední slova otcova, a jakoby s plánem jeho úplně souhlasil, odvětil: „Pravda... vyznám jí svou lásku...“ „Učiníš tak?“ optal se otec ještě jednou. Mladý Bohutínský, jsa posud zabrán v myšlenky, jež se v jeho hlavě v okamžiku tom právě rojily, odpověděl: „Učiním.“ Otec byl uspokojen; tvář jeho poněkud se vyjasnila. „Ale což zejtřek?... Musíme přec platit!“ připomenul po chvíli. „Což abych se pokusil o usmíření starého Kaftana a požádal jej za okamžitou výpomoc. — Nemyslíš, Edmunde?“ Teprve nyní věnoval syn slovům otcovým opět takovou pozornost, že postihl význam jejich v úplném dosahu. „Nikoli, otče!“ pravil rozhodně. „Tak dalece se nesmíš snížiti. Ostatně měj se před tím člověkem na pozoru! Varuju tě před ním!“ „Jak se to však srovnává s tvým úmyslem!“ podotknul otec, míně Edmundovo připomenutí, že vyzná Kaftanově dceři svou lásku. „Zcela dobře,“ odvětil syn, domnívaje se, že otec naráží na jeho, před několika dny vyslovený úmysl, že vrátí se do Plzně s rodinou Kaftanovou. „Vrátím se do Plzně a budu žiti zcela jinak, nežli jsem posud žil. Avšak při tom, otče, zůstane, že se od Kaftana nevydlužíš ani haléře — není-liž pravda? Člověk ten nesmí zvěděti, ba nesmí ani tušiti, že se nalézáš v peněžitých nesnázích. Tím bychom všechny své plány pokazili.“ Slovům těmto, jež měla za účel přiměti starého Bohutínského, by nevyhledával žádné pomoci, pantáta zcela jinak porozuměl, než byla míněna. Domnívalť se, že má syn na zřeteli svůj sňatek a že se obává odmrštění se strany Kaftana, kdyby tento zpozoroval, že uchází se Edmund o ruku dcery jeho v době, když se vznáší nad otcovou hlavou Damoklův meč konkursu. Byltě sám, jak víme, už dříve z téže přičiny na rozpacích, má-li Kaftana požádati za okamžitou výpomoc čili nic, a požádal ho pouze jen jaksi žertem a při nejvhodnější příležitosti, která se byla náhodou naskytla. Proto se také nyní přidal bez odkladu k domnělému mínění synovu, že není teď na čase vyjednávati s Kaftanem o nějaké půjčce. „Máš pravdu, Edmunde,“ pravil po malé chvíli; „bude přece lépe, když se poohlédneme po okamžité výpomoci u lidí zcela cizích, fy znáš tak mnohého, jenž může vypomoci; obracím se tedy k tobě — opatř mi zejtra dopoledne dvacet tisíc zlatých!.. Vím, že jsi se dnes v naší pisárně několik tisíc vydlužil; ale předpokládám, že jich nevyhnutelně potřebuješ k vyrovnání nějakého dluhu, a doufám, že se ti, jako vždy jindy, podaří zaopatřili peněz, kterých potřebuju, z pramene jiného a výhradně jen pro mne. Jsem hotov zaplatiti úrok lichvářský — jen když budu moci zejtra propadlé směnky zaplatit a nebudu se musit ponížiti před lakotným Kaftanem... Učiníš tak, Edmunde?“ Mladý Bohutínský přislíbil, že se o peníze postará; ale v duchu byl s výsledkem této konference s otcem úplně spokojen. Stav věcí byl se změnil úplně ve prospěch Edmundův, a to způsobem tak snadným, a hravým, jakého se sám byl nenadál. Otec byl sám uznal, že jest neradno žádati Kaftana za výpomoc, a ponechal opatření potřebných peněz výhradně synovi, kterýž — připomeneme-li si rozmluvu jeho s národním hospodářem Esdavim — zajisté učiní vše možné, aby otec peněz nedostal a tak byl zůstaven úplně bez pomoci... Otec i syn, ačkoliv si byli ku konci své rozmluvy nerozuměli, byli se tedy úplně shodli v tom, co má býti na zažehnání konkursu podniknuto. Starý Bohutínský byl následkem toho daleko klidnější nežli před hodinou, když syna svého očekával; Edmund však, ačkoli byl s výsledkem konference, v které se dověděl vše, čeho věděti potřeboval, úplně spokojen, jevil přece jakýsi nepokoj. Byltě nepozornější než kdy jindy. Druhdy mohla se nepozornost jeho klásti na účet lehkomyslnosti; ale tenkráte byla následkem přemítání. Bylyť v duši jeho vznikly nové myšlenky, které v chaotickém vlnění teprve dozrávaly k plánu novému, odvážnějšímu než byl kterýkoli jiný, jejž byl v životě svém provedl... Starý Bohutínský si nepozornosti té dobře povšiml, ale vykládal si ji unaveností. Vyzval tudíž Edmunda, by se odebral do své ložnice k odpočinku, a dodal, že časně z rána ještě jednou o věci, kterou byli právě projednali, promluví. Edmund uposlechl. Otec a syn vyšli na to z pisárny a odebrali se každý do své ložnice. Již mezi tím, co starý Bohutínský netrpělivě očekával v pisárně svého syna, vrátil se Kaftan ze své vycházky, aniž by ho byl pantáta zpozoroval. Vrátil se klidnější, nežli byl vyšel. Byltě vyšel vyhledat nového bytu a u příležitosti té prošel se trochu ulicemi, což nemálo přispělo k utišení pobouřené jeho mysli. Na této své procházce přemítal také chladnokrevně o původu svého rozjitření a jakožto muž spravedlivý shledal, že nemá nižádného práva a příčiny hněvati se na otce, když byl horkokrevným a lehkomyslným synem uražen, že tedy jest zcela zbytečno hledati nový byt a opouštěti dům Bohutínského. Výstup s mladým Bohutínským jej sice velice mrzel; ale nemoha z toho viniti otce, vrátil se, jak byl vyšel, poněkud mrzut ještě a málomluvnější než kdy jindy. Julinka přivítala otce svého vlídně a znajíc jej příliš dobře věděla, že mu nesmí případ, kterýmž byl podrážděn, ani slovem připomenouti — hovořila s ním tedy jen o věcech lhostejných, všedních. Otec na mnohý dotaz vůbec ani neodpověděl, na jiný odpověděl úsečněji než kdy jindy, takže s dceruškou svou povečeřel, aniž by byl na žvatlavé její dotazování se nebo vypravování za půl hodiny více odpověděl než osm nebo deset slov. Z nápadné této jednoslabičnosti malomluvného otce Julie mylně soudila, že jest doposud ještě rozhněván a pevně odhodlán následujícího dne dům Bohutínských opustiti. Tázati se otce přímo, jak se byl rozhodl, bylo — jak Julie ze zkušenosti věděla — neradno. Byl-li skutečně ještě rozhněván, byl by jí buď neodpověděl, nebo by se byl poznovu rozjitřil. Julie uznala tedy za dobré, nedotýkati se záležitosti ani slůvkem tak dlouho, dokud otec nezačne sám. Tím arci nebyla zažehnána trapná nejistota, která dívku mučila, když po večeři octla se tentokráte mnohem dříve než obyčejně o samotě ve své ložnici. Otec byl se totiž odebral na lože více než o hodinu dříve, než míval ve zvyku, a Julince nezbylo než následovati jeho příkladu. Jsouc o samotě, počala poznovu přemítati o příčinách a možných následcích otcova hněvu. Na spánek nebylo lze ani pomysliti. Byt Kaftanův skládal se ze čtyř pokojů a kuchyně. V této spala služka, první pokoj upraven byl v salon, druhý v ložnici Kaftanovu, třetí byl takměř prázdný a sloužil jaksi za sklad zbytečného haraburdí, kdežto poslední byl Juliinou ložnicí. Z pokoje toho, jenž sloužil před lety za ložnici matce mladého Bohutínského, vedly zvláštní, napolo už zpukřelé dřevěné schůdky do zahrádky. Nebožka Bohutínská byla velkou milovnicí květin. Obývajíc před přestěhováním se do domu, nově ku mlýnu přistavenému, budovu, v které právě nyní bydlel Kaftan se svou dcerou, dala si schůdky ty zvláště zříditi, aby se mohla ze své ložnice snadněji a rychleji dostati do zahrádky, v kteréž za příznivé povětrnosti trávívala celé dny, ba větší část příjemných jarních, letních a podzimních večerů. Chtěla-li tedy Julinka do zahrádky Bohutínských, mohla jíti buď hlavním vchodem, kterýmž se vycházelo z budovy, a tak musila jíti podle pisárny Bohutínských, nebo mohla voliti cestu nejkratší: napolo již zpukřelé schůdky, vedoucí z její ložnice přímo pod velkou košatou hruši, stojící těsně u stavení. Nová budova, v které bydlel starý Bohutínský a občas také jeho syn, když zavítal do Prahy, nalézala se naproti budově, nyní Kaftanem obývané. Mezi oběma byla připomenutá již zahrádka, do kteréž i z nové budovy vedly podobné schůdky z prvního patra jako z budovy staré. Schůdky ty dala si zhotoviti taktéž stará paní ze svého salonku, jenž se nalézal vedle její ložnice, která po její smrti sloužila za ložnici synovu. Druhdy bydlel i starý Bohutínský v prvním patře; leč po smrti manželky své přeložil svou ložnici do druhého patra, kdežto první patro, v němž si byl dal zříditi dosti elegantní salon, bylo neobydleno. Jen občas, když mladý Bohutínský přijel do Prahy, což dělo se ostatně dosti zhusta, bývala tu mnohdy nečetná sice, ale veselá společnost bezstarostných přátel Edmundových. Zahrádka rozprostírala se mezi oběma těmito budovami, takže z oken jedné budovy bylo viděti do oken druhé; bylyť obě budovy pouze jen asi dvacet kroků od sebe vzdáleny. Směrem k řece byla zahrádka ohraničena vysokou zdí, za kterou se nalézal mlýn, do něhož se vcházelo úzkou uličkou za novou budovou; ode dvorka pak byla zahrádka oddělena prkenným zábradlím, podle něhož byl uvnitř zahrady hustý živý plot, takže v létě a na podzim, dokud ještě nebylo listí keřů opadalo, ze dvora do zahrádky viděti nebylo. Zahrádka nebyla velká. Byloť v ní pouze jen asi deset větších stromů ovocných, několik záhonků květin a zelenin, druhdy pečlivě pěstovaných, nyní však skoro úplně zanedbaných. ty schůdků vedoucích do zahrady ze salonku nové budovy zřízena byla těsně u budovy vkusná besídka, v kteréž byl velký kulatý stůl a kolem taková též dřevěná lavička. V létě bývala besídka ta obrostlá hustým divokým vínem a býval v ní příjemný chládek. Slunce za dne a luna v noci osvětlovaly zahrádku jen částečně. Vnikalyť paprsky sluneční a měsíční do zahrádky přes starou budovu, takže prostora podle této budovy bývala v létě na šest, v zimě pak na osm i více stop zšíří neustále ve stínu a pouze reflexem osvětlena. Za to bývala prostora podle nové budovy, když slunce nebo měsíc svítily, osvětlena buď po celý den nebo po celou noc, vyjímaje toliko krátkou dobu po východu a před západem, když v prvním případě bránily přímému vnikání paprsků do zahrady budovy sousední, v druhém pak dosti vysoký mlýn. Ložnice starého a mladého Bohutínského nalézaly se, jak už na počátku tohoto vypravování připomenuto, nad sebou; ložnice otcova v patře druhém, synova v prvním. Každá z ložnic těch měla pouze jedno okno, kterýmž bylo viděti na Vltavu. Dvě okna salonu v prvním patře, jenž hraničil s ložnicí Edmundovou, šla do zahrádky a nalézala se přímo naproti oknům ložnice Kaftanovy dcery; tří jiná okna pak šla na dvůr. Julie Kaftanova, dívajíc se z okna své ložnice, viděla celé průčelí protější nové budovy, a nebyla-li okna salonu zastřena, i do vnitř salonu, a mohla viděti každého, kdo ze salonu toho vyšel na malý balkónek a s tohoto ubíral se po schůdkách dolů do zahrady. Procházel-li se někdo po zahradě, mohla jej viděti aspoň potud, pokud ho nezakrývaly koruny stromů, nebo nevešel-li do besídky a nezasedl-li v nejzazším koutku; neboť stůl i část kulaté lavičky byla z okna Juliiny ložnice zcela dobře viděti. V době, v kteréž se sběhl příběh tuto vypravovaný, byla zahrádka Bohutínských z části už zpustlá. Chladné podzimní nocí byly na stromoví a keřích zůstavily zřejmé stopy své neúprosné ničící síly, listí bylo už skoro úplně sežloutlé a z větší části opadalé, takže stromy, skoro už holé, trčely smutně k výši, kdežto keře, posud ještě dosti listnaté, sežloutlým listovím svým dodávaly zahrádce truchlivý půvab pomíjejicnosti. Takměř celá zahrádka byla suchým, žlutavým a zarudlým listím poseta; jen tu a tam, kde nenalézal se některý záhonek pod stromy a v bezprostředním blízku keřů, byla ještě některá tmavě zelená místa, a tu a tam bylo také viděti nějakou pozdní květinu. Husté listoví divokého vína, kterýmž pokryta byla besídka, v níž byla stará paní Bohutínská před lety za letních večerů celé hodiny trávívala, bylo taktéž už úplně sežloutlo a zároveň tak prořídlo, že bylo viděti holá prkna a lati, z kterýchž byla besídka sbita. Na stole a lavičce, jakož i na podlaze uvnitř besídky bylo plno žlutých širokých listů, jež byly s hůry napadaly. Asi o desáté hodině večerní, když byl měsíc už asi hodinu nad obzorem, a bledé paprsky jeho počaly přes střechy sousedních domů vnikati do zahrádky, poskytovala tato v magickém osvětlení tom pohled velmi půvabný. Měsíc byl takřka v úplňku a stříbrný svit jeho ozařoval s počátku jen střechu nové budovy, pak znenáhla sestupoval níže, až osvětlil okna salonu a posléze i besídku a větší polovici zahrádky, kdežto menší polovice nalézala se úplně ve stínu. V tu dobu byl se mladý Bohutínský vrátil domů a konferoval se svým otcem v pisárně, kdežto starý Kaftan a dcera jeho povečeřevše odebrali se každý do své ložnice. Také Kaftan nemohl usnouti, ale vysvléknuv se ulehl přece a podřimoval, kdežto Julie, nemajíc na spánek ani pomyšlení, zůstala oblečena a přecházejíc po ložnicí nebo sedíc u okna, kterýmž bylo viděti do zahrady, přemítala. Dívčí přemítání bývá často velmi zvláštní, ba mnozí psychologové tvrdí, že dívky vůbec ani přesně přemítati nedovedou; vadíť prý jím v tom přirozená těkavost mysli. Avšak Julie, ačkoli byla myslí rovněž tak těkavé jako kterákoli jiná dívka jejího stáří, která byla až dosud žila úplně bezstarostně, přemítala tentokráte skutečně a přesně. Bylať schopnost tu patrně zdědila po otci, jenž byl převahou muž přemítavý. Avšak výsledek přemítání jejího nebyl příliš uspokojivý. Dospělať vždy zase tam, odkud byla vyšla; že jest prozatím naprosto nemožno otcův hněv vysvětliti a že nutno tudíž klidně vyčkati, až se hněv jeho utiší a on sám o vlastni újmě o příčinách jeho se vysloví. S počátku přemítala Julie, přecházejíc se svěšenou hlavinkou po ložnici. Později cítila jakousi unavenost; usedla k oknu, kterýmž bylo viděti do zahrádky Bohutínských, a podepřevši hlavu o obě ruce přemítala dále. V této situaci však se jí přemítání jaksi nedařilo. Posud přesně logický proud myšlenek počal se kaliti a za nedlouho přešlo přemítání v dumání. Jen občas, když zvedla hlavu a zadívala se oknem do zahrady, kde svit měsíce stříbřil protější okna a žluté listí na stromech, keřích a po zemi, zdálo se jí, že posud ještě přemítá jako dříve; ale jakmile hlavu zas odvrátila a o ruce ji opřela, přihlásilo se milé, ba sladké snění ku svému právu... Vzpomínalať jako v polosnění minulých dob a hned zase zalétala v duchu v budoucnost. Ještě před několika dny zdála se jí býti budoucnost temnou neb aspoň mlhavou; leč od té doby, co meškala s otcem svým v Praze, od té doby, co byla seznala i starého dobromyslného Bohutínského, jenž jí byl upřímně nakloněn, ba, jenž ji, jak se zdálo, miloval jako vlastní dceru, od té doby zdála se jí býti budoucnost její daleko průzračnější, ba skoro jasna. Obraz mladého Bohutínského vznášel se před duševním zrakem jejím jako milá, drahá postava ve snu. V zadumání svém ani si nepřipomenula, že mladý elegán ten byl se k ní až dosud choval chladně, ba skoro lhostejně. Představovalať si jej nyní dle svého přání jako milého, drahého, vřele, ba vroucně milujícího manžela. Teprve dnes, když se byl otec tak z nenadání rozhodl, že odjedou z Prahy, poznala, jak milým byl se jí stal dům Bohutínských, jak milým je jí mladý muž, ku kterémuž byla přilnula jako k bytostí nade všechny dokonalé. Dnes byla by mu všechno prominula, i kdyby se byl k ní druhdy třeba surově zachoval; dnes by byla každému přání jeho vyhověla, i kdyby byl žádal věc nadlidské síly... Dnes a právě v těchto okamžicích milého snění byl jí Edmund Bohutínský vším... I viděla v duchu budoucí život svůj po boku vroucně milovaného muže. Viděla, kterak se spolu procházejí v této malé zahrádce, jak sedí v oné besídce tam naproti spolu v důvěrném sladkém hovoru... Cítila, jak ji Edmund vine k sobě vždy těsněji a jak ji — políbil... V tom prudce sebou pohnula a vztýčila hlavu. Zrak její utkvěl na besídce v zahradě a vnikl až dovnitř k lavičce, na kteréž se v duchu byla právě viděla po boku nejdražší bytosti. Avšak v besídce i v zahrádce bylo pusto a smutno jako dříve; jen stříbrný svit měsíce pohrával po žlutém listí a mírný klapot mlýnských kol a vzdálený šum Vltavy rušil noční ticho. Julinka vstala a otevřela okno dokořán. Noc nebyla tentokráte tak chladná jako v dnech předcházejících; vzduch byl svěží a panovalo úplné bezvětří. Byla to jedna z oněch řídkých čarokrásných podzimních nocí, kdy leto jakoby váhalo se rozloučiti, posílá zemi ještě poslední pozdrav. Chvíli dívala se Julie do zahrady, pak usedla; ale hned na to vstala a popošla ke dveřím, kterýmiž se vycházelo ku schodům do zahrádky vedoucím. Vzala již také za kliku, ale neotevřela. Pomalu odebrala se nazpět k místu, kde byla dříve seděla, pohlédla ještě jednou do zahrady a nespatřivši tam nic, co by mysl její poutalo, usedla u okna a zadumala se poznovu — — — — Právě v tu dobu byl mladý Bohutínský ukončil poradu se svým otcem a odebral se do své ložnice. Opusťme sličnou Julii na několik okamžiků a podívejme se k předmětu Juliina snění, k Edmundovi, kteréhož jsme byli doposud ještě nikdy o samotě nepozorovali! Pravili jsme již dříve a z mnohého, co jsme byli již vypravovali, vysvítá zcela zřejmě, že všickni, kdo mladého muže toho pokládali za hýřila, jenž tráví dny života svého v úplné, bezúčelné bezmyšlénkovitosti, velice se mýlili jak v povaze, tak i v konečných cílech podivné, zdánlivě nevyzpytatelné této povahy. Mladý Bohutínský jevil již od nejútlejšího mládí řídké schopnosti nejrůznějšího druhu. Již v nižších školách nebývalo zručnějšího počtáře nad něho; úsudek jeho o věcech i mimo obzor dětský mnohdy překvapoval určitostí a přesností. A dosti záhy počala se v prsou jeho buditi ušlechtilá ctižádost neurčitého druhu. Otec jeho, jsa výlučně jen obchodník, nedovedl ctižádosti té dáti jiného směru než ryze obchodního, a tak octl se Edmund na nakloněné ploše, po které ctižádostí svou přitížen hnán byl vždy hlouběji, až octl se u mezníku vlastní samostatnosti. Stav se samostatným obchodníkem a vlastním pánem dosti značného jmění, viděl se u cíle, jakého mohl jakožto obchodník dosíci — avšak ctižádost jeho nesla se daleko výše... A kdož ví, jak luzné obrazy mu v okamžicích osamotnělosti mladistvá obrazotvornost jeho předváděla... Kam ctižádost jeho směřovala, nikdo se nedozvěděl, ba nikdo ani netušil, že by byl mladý Bohutínský po něčem jiném prahl, nežli co nazýval právě svým majetkem. Na pohled střízlivý a chladný mladý muž, kterýž jen ve společnosti veselých a bezstarostných přátel dovedl po nějaký čas podobně hýřiti jako oni, býval o samotě takměř mučíván trapným nepokojem, kterýž na poklidu a míru duše jeho jako červ hlodal. A přece i v těchto trapných chvílích nepokoje dovedl podivný muž ten přemítati a kalkulovati s bezpříkladnou chladnokrevností, jakoby neklid jeho měl zcela jiné zřídlo než jeho schopnost k přemítání. Viděli jsme mladého Bohutínského naposledy v rozmluvě s otcem tak zahloubaného v myšlenky vlastní, že přeslechl i slova otcova a smyslu jejich neporozuměv dával na mnohé otázky odpovědi zcela jiné, než jaké by byl dal, kdyby se byl nalézal v obyčejném duševním rozpoložení. Myšlénky, které jej zaměstnávaly, byly dle všeho rovněž tak důležitý jako posud ještě nevykrystalisovány, neboť jinak nebylo by ani možno vysvětliti podivné chování se muže ve věcech obchodních — a o tyto právě šlo — z pravidla tak chladnokrevného, jakým mladý Bohutínský skutečně byl. Ještě podivnějším bylo však chování jeho, když octl se o samotě ve své ložnici. Otevřev prudce dvéře, vrazil do jizby jako pomatenec a vrávoral ku stolu, kde obyčejně stála lampa, aby ji rozsvítil. Odlesk měsíce, vnikající oknem do ložnice, osvětloval předměty aspoň tak dalece, že mohl každý snadno najiti stůl i lampu na něm stojící. Leč mladý Bohutínský v zmatku svém hledal lampu zcela jinde, než obyčejně bývala, a nemoha ji hned najiti zůstal v myšlenkách chvíli nepohnutě jako socha státi. Hlava jeho byla k prsoum nakloněna, obě ruce visely mu dolů jako bez vlády. Náhle sebou prudce pohnul a obrátiv se sklesl na židli, u kteréž právě stál — byltě úplně zapomněl, že chtěl před chvílí lampu rozsvítiti. Takto setrval asi čtvrt hodiny. Zápasilť s jakousi myšlenkou, které se nemohl zbaviti, ana se mu vtírala s bezpříkladnou houževnatostí myšlenek, jichž provedení může míti v zápětí rovněž tak zdar úplný, jako rozhodný nezdar. Dlouho nemohl se rozhodnouti. Kdyby byl rozsvítil lampu a tvář jeho byla osvětlena, bývalo by možno v tváři jeho sledovati různá období jeho duševního stavu aspoň v pouhých odstínech. Výraz tváře jeho měnil se jako povětrnost dubnová. Brzo. se zdálo, jakoby se v tváři té jevila mračná nenávist, brzo zase klid a ledovost bezcitné duše, avšak hned na to se čelo zakabonilo, obočí se stáhla a zrak jevil úskočnou lstivost jako zrak na lup číhající kočky. Jinak příjemná tvář sličného elegána, jsouc v těchto okamžicích nepředpojatým člověkem pozorována, byla by velmi snadno mohla vzbuditi obavu, že měnivý tento výraz tváře nemůže býti nežli svědectvím buď bezpříkladné rozčilenosti nebo nenadálé nepravidelnosti činnosti mozkové. A přece, jak víme, nebylo nižádné zjevné příčiny, pro kterou by se byl musil mladý Bohutínský rozčilovati, tím méně pak nějaké příčiny pro nepravidelný průběh myšlení. Šlotě všechno podle jeho přání nebo správněji řečeno, podle přání, jež byl přítel a rádce jeho v oboru národohospodářském ve vnímavé duši jeho probudil, ba více ještě — i překážky, jež měl, jak víme, sám odstraniti, byly už odstraněny hravě a takměř bez jeho přičinění, takže mohl vším právem zcela klidně čekati, co příští jitro přinese nepříjemného pro otce a potěšitelného pro syna, který z nesnází otcových měl jen kořistiti. Z nenadání Bohutínský prudce vstal, jakoby se byl konečně rozhodl, a otevřev dvéře vedoucí do salonu, vešel do něho. Svit měsíce, vnikaje dvěma okny dovnitř, osvětloval část podlahy a některé předměty; byloť tu jasno skoro jako za ranního šera. Edmund však zůstal uprostřed salonu stáli a opřev se jednou rukou o kulatý stůl díval se upřeně před sebe na postříbřenou podlahu, jakoby se bál zvednouti oči. Po několika okamžicích prudce vztyčil hlavu, jakoby se byl vzmužil, a zadíval se jedním oknem upřeně na protější budovu a sice přímo do okna ložnice Juliiny. Obyčejně bývaly v okně tom spuštěny záslony, a bděla-li Julie, pronikalo světlo jen skulinami. Tentokráte však bylo okno do kořán otevřeno, a lampa, hořící na stole u poboční stěny, osvětlovala vnitřek komnaty. Mladý Bohutínský, nejsa pozorován, mohl tudíž pohodlně viděti skoro vše, co se v ložnici Juliině dělo. Zdálo se, že jej ložnice Juliina skutečně nemálo zajímá. Dívalť se upřeně dovnitř, a v tváři jeho, která jest nyní odleskem svitu měsíce zřetelněji osvětlena, zračí se slídivá zvědavost. Posud nebyl se ještě nikdy k oknu Juliiny ložnice díval tak zvědavě jako tenkráte, ba směle možno říci, že jen zřídka kdy vstupoval z vlastní své ložnice do tohoto salonu... Několik minut díval se takto upřeně a bez pohnutí do okna Juliina. Možná, že nebyl s pozorováním svým spokojen; popošelť po té ku stěně a opřev se o ni díval se do okna Juliiny komnatky ještě dychtivěji nežli před tím. Tvář jeho měla však v tomto okamžiku výraz zoufalce. Měsíc vrhal zář svou přímo do jeho tváře, a možná také, že podivný výraz zoufalosti, jenž se v tváři té nyní zračil, byl jen optický klam... Bohutínský nepozoroval v ložnici Juliině nežli temné obrysy ženské postavy, sedící u okna. Jinak panoval v ložnicí té úplný klid, a postava u okna, majíc hlavu oběma rukama opřenu, seděla bez pohnutí. Po chvíli sebou Bohutínský poznovu prudce pohnul právě v okamžiku, když postava u okna Juliiny ložnice hlavu pozvedla, a odskočil plaše od okna, jakoby se bál, aby jej Julie, kterouž byl poznal, neshlédla... A pomalu vrátil se pak do své ložnice a přinesl z ní do salonu nevelkou krabici, kterouž postavil na stůl a malým klíčkem otevřel. Po té pohlédl opět oknem k oknu Juliinu a zpozorovav, že Julinka znovu svěsila hlavu, nahnul se ku krabici a vyňal z ní revolver. Vzal jej do pravé ruky, pohnul mechanicky rukou, jakoby zbraň potěžkával, pak prohlédl hlaveň i péro a opět mechanicky vztáhl ruku směrem k oknu, jakoby měřil do okna Juliina. Po té zbraň uložil zase do krabice a přešel několikrát po saloně. Venku panovalo ticho rušené jen odměřeným klapotem mlýnských kol a temným hukotem vln Vltavy. Mladý Bohutínský po chvíli se zastavil u stolu a vzav krabici pod paždí otevřel dvéře vedoucí na balkónek. Okamžik ještě otálel, ale potom pevně vykročil, vstoupil na balkon a volným krokem sestupoval po schůdkách dolů do zahrady. Octnuv se v zahradě zabočil do besídky těsně u schodou a postavil krabici na stůl. Na to ji otevřel, vyňal revolver a prohlížel jej rovněž lak, jako před chvílí v saloně. Tentokráte však vyňal z krabice i náboj a nabil zbraň... Vše to konal s bezpříkladným klidem a s jistotou člověka, jenž nabíjí zbraň k účelu nejnevinnějšímu. Občas zvedl hlavu, jakoby se díval k oknu Juliiny ložnice, ale nepozorovav, že by se byla Julie pohnula, položil revolver na stůl a založiv ruce díval se bez pohnutí na zbraň. Z okna Juliiny ložnice bylo, jak jsme už byli pověděli, přímo viděti do besídky. Jakmile by Julie nyní zvedla hlavu a do zahrady jen zběžně nahlédla, byla by si musila všimnouti mužské postavy v besídce, ba byla by zcela zřetelně v záři měsíce spatřila revolver na stole. Ale Julie sebou ani nepohnula. Mladý Bohutínský po chvíli vzal opět revolver se stolu, vytáhl jednu patronu, prohlížel a zkoumal zbraň a pomalu znova nabíjel... V témž okamžiku pohnula se Julie u okna, zvedla hlavu, a zrak její utkvěl přímo na mladém Bohutínském, kterýž byl napolo k oknu jejímu obrácen. Poznala jej na první pohled. Rozeznala i revolver v jeho ruce, a v okamžiku tom projela duší její myšlenka jako trojostrá dýka... Vzkřikla divoce a vyskočivši zavrávorala... Bohutínský, zaslechnuv výkřik, obrátil zrak svůj k oknu Juliinu a spatřiv tam vzpřímenou dívku jevil jakési rozpaky; ale hned na to vložil zbraň do krabice a odšoupnul krabici do stínu. Julie viděla vše, co se bylo právě dělo, a vzpamatovala se ze svého leknutí dříve, než by se byl kdo nadál. Vyrazila z ložnice. Jako laňka seběhla po schodech do zahrady a v několika okamžicích octla se před mladým Bohutínským. Avšak teprve nyní vznikla v duši její náhle pochybnost. Napadloť jí, že se snad mýlila, neboť mladý Bohutínský, opíraje se jednou rukou o stůl v besídce, stál nyní před ní klidně jako kdy jindy, upíraje na ni zrak svůj s onou zvědavostí, která se zračívá v tvářích lhostejných osob, když bývají překvapeny. Nevědouc co počíti, zůstala Julie chvíli státi, a když i Bohutínský sebou ani nepohnul, vyrazila posléze namáhavě ze sebe slova: „Pane Bohutínský!...“ „Přejete si něco, slečno Julie?“ optal se Edmund klidně a přívětivě. „Odpusťte, pane Bohutínský,“ počala opět Julie, ale prsa se jí mocně dmula a dech tak krátil, že nemohla více pronésti. „Pro bůh, co se vám stalo?“ otázal se Bohutínský s nezměněným klidem. „Odpusťte, pane Bohutínský,“ ozvala se Julie po malé přestávce s dětinskou starostlivostí, „že se vás ptám, co zde děláte...“ „Já?“ opáčil Edmund. „Ano, vy!“ pravila Julie s důrazem a pokračovala: „Viděla jsem právě z okna... Ale ne, ne!... Odpusťte mému zmatku! Domnívala jsem se viděti, že...“ Mladý Bohutínský, upíraje upřeně zrak svůj na tvář dívčinu, v které se jevila nevýslovná úzkost a zároveň roztomilá rozpačitost, kochal se s rozkoší ukrutníka v symptomech duševních muk jejích. Neodpověděl, a dívka po chvíli pokračovala: „Ach ano! Není ani jinak možno!... Patrně jsem se mýlila... Vždyť pak... Ale odpusťte, že v této chvíli... Jsem tak rozčilena, tak pomatena, že sama nevím, co podnikám...“ Teprve nyní sebou mladý Bohutínský pohnul a vztáhnuv pravici k dívce, ujal ji za ruku. „Pro bůh, co se vám stalo?“ tázal se s líčeným soucitem. „Mně? Mně?“ opakovala Julie. „Mně se pranic nestalo... Já jen pospíšila, bych... Ó, jak jsem bláhová!... Byl to přece jen klam — není-liž pravda, pane Bohutínský?“ Při těchto slovech pozvedla hlavinku a dívala se důvěrně mladému muži do očí. Byla v rozpačitosti své a v záři měsíce skutečně čarokrásná. Lehký ruměnec, vlnící se ňadra, lesknoucí se oko a poněkud rozcuchaný vlas činily ji půvabnější než kdy jindy. Bohutínskému zvýšený půvab ten neušel; místo odpovědi stiskl jen jemně měkkou zvlhlou ručku její, která se v jeho ruce zachvěla. Po několika okamžicích dívka poněkud se vzpamatovala. Počalať pevně věřiti, že ji byl zrádný lesk měsíce oklamal; pravilať skoro již klidně: „Podivno, jak může býti člověk v milé snění pohroužený vyrušen a klamán!“ „Vy jste mile snila?“ opáčil Edmund úlisně. „A já vás snad vyrušil?“ dodal s přízvukem, jakoby pouhou otázkou prosil za odpuštění. Dívka neodpověděla. Edmund pozoroval v tváři Juliině nápadnou změnu, jako u člověka, jenž byl mimoděk nejtajnější své myšlenky prozradil. „Jest tedy řada na mně, prošiti za odpuštění vás,“ připomenul jako na omluvu. „Vyrušil jsem vás z milého snění — neměl jsem tedy vcházeti do zahrádky v této době... A přece jsem tomu povděčen — jinak bych vás nebyl nikdy více spatřil...“ „Nikdy více spatřil?“ opakovala dívka v udivení, a v duši její vznikla pochybnost opačná; pokládalať slova ta za tvrzení, že se nemýlila. „A nebyl bych se mohl s vámi ani rozloučiti!“ dodal Edmund truchlivě. „Vy rozloučiti — a se mnou?!“ vyrazila dívka ze sebe se zatajeným dechem. „A proč? Proč?“ optala se s chvatem; neboť pochybnost její měnila se v jistotu. Bohutínský pustiv její ručku přejel si pravou rukou tvář a neodpověděl. „Vy mlčíte, pane Bohutínský?“ optala se Julie po malé přestávce. „Nevím, jak odpověděti,“ pravil tento; „nerad bych vás zarmoutil... Ah! což je vám po životu člověka nehodného a zároveň nešťastného!?...“ „Vy nešťasten?“ Bohutínský mlčel a mlčení jeho působilo dívce muka nevýslovná. Cítilať, že by byla v tomto okamžiku s to, aby obětovala vlastní život za jediný úsměv muže, kteréhož milovala, ačkoli on sám se pokládal za člověka nehodného a nešťastného. „A vaše neštěstí?“ podotkla po chvíli. „Jest nezměmé!“ odpověděl Edmund. Zase nastala přestávka několika vteřin, až dívka přerušila mlčení: „A čím zamýšlíte své neštěstí...“ Nedokončila však. Bohutínský, jenž byl až dosud tak stál, že zakrýval krabičku s revolverem, ustoupil a ukázal na zbraň. Julie poznala, že se nemýlila, a zoufalý výkřik vydral se jí z prsou. Zavrávorala a byla by sklesla na zem, kdyby ji nebyl Edmund zachytil do náručí. Vše to bylo mladému Bohutínskému důkazem, že i on se nemýlil, že jej dívka miluje vřele, vroucně, vášnivě. Výkřik její byl nejvýmluvnějším vyznáním její lásky. Chvíli setrvali oba v postavení, jak byl Edmund klesající dívku do náručí zachytil. Hlavinka její spočívala na jeho prsou; cítil bouřlivě tlukoucí srdce, cítil žhoucí její dech. A přece se ostýchal vtisknouti první políbení na hladké, druhdy sněhobílé, nyní rozčilením zruměněné čílko... Leč i tentokráte se dívka vzpamatovala rychleji nežli se Edmund nadál. Bylať dcerou muže houževnaté povahy a nezapřela původu toho přes všechnu zjemnělost tělesné své organisace. Vyvinuvši se lehce z náručí Edmundova ustoupila o krok; leč Edmund ji ujal za ruku a přitáhl k sobě. Nezpečovala se, nebránila se... Zdáloť se jí, že by se tím dopustila hříchu nepromíjitelného... „Julie!“ pravil po dlouhé přestávce Bohutínský hlasem rozechvělým. „Odpusťte, že jsem vás polekal... Ale mojí vinou se nestalo, že jste mne náhodou shlédla v nejrozhodnějším okamžiku mého života... Kdybyste před několika minutami nebyla z okna vyhlédla a vykřikla, byl bych si...“ „Ustaňte!“ vzkřikla dívka přitlumeným hlasem a mimoděk couvla, takže ruka její vymkla se z ruky milovaného muže. „A přece není jinak možno,“ děl ledově mladý Bohutínský. „Život beze cti nemožno vésti...“ „Beze cti?“ vyrazila dívka ze sebe a inimovolně ujala nyní ona Bohutínského za ruku. „Probůh, příteli, mluvte — co se stalo?“ doložila. „Vždyť je snad možno ještě pomoci.“ „Vše jest ztraceno!“ vece s nezměněnou ledovostí Bohutínský. „Pokoušel jsem se o napravení ze všech svých sil — ale vše marno... Nikde nenalezl jsem soucitu, nikde útrpnosti, tím méně pomoci.“ Dívka naslouchala v horečném napjetí. Nerozuměla, nechápala, ale tušila cosi neblahého. Přes to vše se jí zdálo, že nemůže býti posud vše ztraceno, dokud ona muže toho miluje a otec její žije. Jak ráda by byla podivnému a nyní nešťastnému muži padla okolo krku a plamenným, horoucím líbáním svým jej ujistila, že nesmí, že nemůže býti vše ztraceno, dokud jej ona miluje, ba zbožňuje; ale bezpříkladná, skoro zoufalá chladnost miláčkova ji zarazila. Chtěla všechno zvěděti a zase nechtěla o ničem slyšeti; chtěla jej vyslechnouti a zase se bála každého slůvka. Ale pomocí mu přispěti nebyla by ani okamžik otálela, byť by pomoc ta byla i život její vyžadovala za oběť. Bohutínský nebyl sice slovy svými pranic pověděl, ale když připomenul soucit a útrpnost, cítil jemné stisknutí ruky své... Julie nemohouc odpověděti vyslovila myšlenku svou stisknutím ruky. Leč stisknutí to stalo se jí osudným... Bohutínský uchopiv ji prudce kolem pasu přitiskl ji k prsoum a chtěl ji políbiti na čelo... Ale hned na to, jakoby si byl něco připamatoval, ucouvl a dívka zavrávorala. Zachytil ji do náručí jako poprvé a teprve nyní ji políbil na čelo... První políbení to projelo duší Juliinou jako horoucí láva. Chvěla se jako osyka a nemohouc promluviti tulila se bázlivě k muži, jenž jí byl právě v tomto okamžiku svého neštěstí neskonale dražší nežli dříve, když o něm pouze snívala... Po chvíli pozvedla hlavinku a zadívala se Edmundovi do očí, jakoby z pohledu jeho chtěla vyčísti i jeho štěstí; leč pohled Edmundův byl smíšeninou ledovosti a trapné jakési úzkosti. „Ne, ne, Edmunde,“ pravila po chvíli Julie měkce a šeptmo, „ty nesmíš umříti, ty musíš žíti...“ „A přece — Julie, drahá, drahá...“ „Ne, ne! — Než rci, co se stalo?“ „Otec můj je na mizině!“ „Na mizině?“ opakovala dívka táhle, načež dodala: „Ach, teď teprve chápu všeho souvislost.“ Bohutínský mlčel, a dívka pokračovala: „A ty —“ leč hned na to se opravila: — „O vy, Edmunde?“ „Nemohu mu pomoci a nemohu se dívati na zneuctění jeho i mého jména,“ odpověděl Edmund. „Učinil jsem, co jsem mohl. „A na mého otce jste se neobrátil?“ „Otec můj žádal za výpomoc, ale byl odmrštěn.“ „A vy, — což vy? Vy jste otci mému stav věcí nevysvětil?“ optala se dívka, kteráž byla opět nabyla rozvahy. „Učinil jsem tak, ale s tímže nezdarem jako otec; ba otec váš mne ani nechtěl vyslechnouti, choval se ke mně chladně, bezpříkladně chladně, skoro urážlivě.“ Teprve nyní pochopila Julie stav věcí, teprve nyní se jí zdálo býti chování otcovo vysvětleno. Avšak jen chvíli, neboť hned na to si připomenula poslední rozmluvu s otcem, kdy na ní vyloudil tajemství jejího srdce a sám se vyslovil, že proti volbě její ničeho nenamítá, že napřed dává své svolení k sňatku. Vždyť přece už dávno uhodl, komu srdce její náleží, vždyť už zajisté dávno věděl, že miluje Edmunda... A přece by byl před několika hodinami, když jej otec Edmundův a sám Edmund žádali za výpomoc, jádost tu odepřel?! Ne, ne! To není možno! — Snad jiná jakási příčina — nějaké nedorozumění... Tyto myšlenky prolétly duší Juliinou, když se byla po slovech Edmundových na chvíli odmlčela. „Nemohu ani věřiti, milý Edmunde,“ pravila posléze s dětinskou důvěrností, „že se tak stalo. A přece se tak dle všeho stalo ... Jinak byste nebyl v tomto okamžiku tak nešťasten... Možná, že jste se snad k otci mému nevyslovil dosti jasně... Otec miluje jasnou řeč nade všechno. A kdo se mu upřímně svěří, nebývá od něho nikdy oslyšán.“ „Pravda,“ odpověděl Edmund; „dopustil jsem se té chyby..“ „Snad jste mu vůbec ani neřekl, oč jde?“ „Ani slovem.“ „Nu tak vidíte,“ pokračovala Julinka švitořivě a skoro uspokojena, že vypátrala, jak se jí zdálo, pravou příčinu otcova zdráhání se. „Vždyť jsem to tušila — že otec snad neporozuměl jinak bych ani... Ale prosím vás pro vše, co je vám drahého, upokojte se už! Buďte kliden! Myslete si, že jest vše v pořádku...“ „Vše v pořádku?“ opakoval monotonně dutým, hrobovým hlasem Edmund. „Není možno.“ „A přece! Jakmile se otci jen slovem zmíním, oč jde —“ podotkla Julie. „Vy sama se chcete otci zmíniti?“ „Proč bych tak neučinila?“ „Ne, ne, to není možno!“ zvolal Edmund pevně. „A proč medle?“ „Poněvadž se otec váš vůbec nesmí dověděti, oč vlastně jde... Neboť — jakž bych mohl před něj později předstoupiti a říci: Ctěný pane Kaftane! Vaše slečna dcera... Oh, ne, ne, milá Julie! On by pak ucházení mé o vaši ruku mohl pokládati za pouhou vděčnost... A proto vás nyní prosím pro vše, co je vám drahého na světě, abyste se otci svému ani slovem nezmínila, oč jde.“ Slova ta pronesl Edmund s takovou opravdovostí a přesvědčující silou, že Julie, pochopivši jemnocitnost jeho, uznala za dobré rady jeho uposlechnouti a otci o pravém stavu věcí se nezmíniti. Ale jakž okamžitě pomoci? Jak zachrániti dobré jméno starého Bohutínského a především dobré jméno miláčkovo, jež bylo s osudnou katastrofou otcova úpadku v tak nerozlučné souvislosti? Tolik bylo jisto, že vypomoženo býti musí stůj co stůj... Leč jak? Odkud vzíti peněz, když nemá býti její otec zasvěcen v tajemství, když má otec zůstati i na dále, aspoň na nějaký čas v domněnce, že vše jest v starých kolejích a v nejvzornějším pořádku?! Julinka, takto přemítajíc, chvíli mlčela, a mladý Bohutínský, použiv vhodného okamžiku toho, pokračoval co možná vřele a upřímně, drže ruku její v ruce své. „Pochopíte nyní, drahá Julie, že je vše ztraceno... Nelzeť ani otci, aniž mně vyváznouti. Octli jsme se oba v léčce, kterouž nám osud lstivě nalíčil. Na vyváznutí, na čestné vyváznutí nelze ani pomysliti... Vpravte se, prosím, jen poněkud v stav věcí a zvláště v postavení moje jakožto obchodníka! Co počnu, když zejtra, pozejtří bude prohlášen konkurs na jmění mého otce?! Nemyslím tu v přední řadě ani na to, že budu v obchodním světě pokládán jaksi za spoluúčastníka, že budu zbaven nevyhnutelného úvěru, bez jakéhož za nynějších dob obchodník vůbec ani existovati nemůže; nemyslím při tom na úpadek vlastního závodu, jenž může dříve nebo později býti nevyhnutelným následkem úpadku otcova — myslím v okamžiku tomto jen na své srdce, na svou lásku... Rcetež, s jakou tváří mohl bych předstoupiti před vašeho otce a říci; ,Pane!! Já, syn obchodníka, jenž musil prohlásiti konkurs, já, jehož úvěr jest konkursem otcovým podryt a jehož závod může každým okamžikem stihnouti osud závodu otcova — já přicházím k vám požádat vás za ruku vaší dcery!...‘ Zda neodvrátil by se ode mne hrdě, zda by mne nepokládal za bídného spekulanta, který výhodným, ryze kupeckým sňatkem chce finance své uvésti do pořádku a zachrániti se před úpadkem?! Zda nemusil by se s opovržením ode mne odvrátiti a žádost moji za vaši ruku prostě odmítnouti?! Stav věcí jest úplně beznadějný! Nechť učiním cokoli, vše musí míti tytéž následky v zápětí — zdrcení mého srdce, zničení mé lásky... Ó, drahá, drahá Julie!“ Promluviv poslední slova přivinul Edmund lehounce dívku k sobě a jemně, jakoby líbal nemluvně, políbil ji na čelo. Julie se nezpečovala. Bylať slovům jeho naslouchala s onou dětinskou důvěrou, která i v zjevné lži netuší ani stínu ošemetnosti; věřilať každému slovu a chápala všechny Edmundovy důvody. Opět nastalo pomlčení, už po kolikáté, v podivné a zajisté originální této milostné scéně. Oba milující stáli poprvé v životě svém za tiché lunojasné noci podle sebe beze svědků. Byliť si nelíčenými, takměř nahodilými slovy vyznali svou lásku, a místo vřelého, horoucího líbání — hořekuje milenec nad ztrátou cti a nemožností požádati otce své nejmilejší za ruku jeho dcery, kdežto milenka, ačkoli s počátku nesmělá, objevuje se nám jako důstojná dcera otce v kalkulacích sešedivělého: nezoufáť, nepláče, nehořekuje, nýbrž přemítá skoro už chladnokrevně o prostředcích, kterýmiž by bylo možno miláčka nejsnadněji zachrániti a tak nejen jeho, nýbrž i sebe oblažiti. Bylať v tomto zápase citu a chladného, skoro střízlivého přemítání zajímavější než kdy jindy. Přirozená její naivnost a štěbetavost sice každou chvíli se přihlašovaly ku svému právu; ale chování dívčino bylo rázné, odměřené.... Nebránila se, když ji Edmund k sobě přitulil, nezpečovala se, když ji políbil; ale zároveň také se nechovala k němu tak vroucně a vášnivě, jak by se byla zajisté chovala, kdyby se s ním byla v takovéto situaci setkala jindy, když by jí nebyly tísnily myšlenky tak střízlivé a přece tak milé, jako právě nyní. Tenkráte trvalo obapolné mlčení déle než jindy. Julinka, majíc hlavinku opřenu o prsa Edmundova, přemítala, a Edmund, jsa opřen o stěnu besídky, držel dívku v náručí a jenom občas ji mlčky na čelo políbil. Náhle sebou Julie prudce pohnula a vymknuvši se Edmundovi z náručí vztyčila se sebevědomě. „Ne, ne,“ pravila hlasem pevným; „tak daleko nesmí dojiti, abyste si musel zoufati, milý Edmunde. Stav věcí přece není tak beznadějný, jak vám jej rozohněná obrazotvornost snad líčí. Postarám se...“ Nedořekla. Edmund ji prudce k sobě přivinul a vtisknul plamenné políbení na růžové rtíky. Zdálo se, jakoby jej byla odhodlanost Juliina potěšila; leč hned na to pravil skoro malomyslně: „A přece nemohu ani vaší pomoci, drahá Julie, přijmouti. Nesmímť připustit, aby čistá vaše duše stržena byla v osudný vír obchodních spekulací. Odpusťte, že jsem vám svým vyznáním zkalil mír a poklid! Jednal jsem neprozřetelně a za to nyní pykám.“ Svěsil smutně hlavu a pohlížel upřeně děvčeti v planoucí oko. Julie jej ujala za ruku. „Nebudete ničeho pykati,“ pravila odhodlaně. „Rcete — mnoho-li potřebujete?“ „Ne, ne,“ zvolal Edmund přitlumeným hlasem odmítavě. „Nemohu vám to říci!“ „Rcete, mnoho-li potřebujete k zachránění otce,“ opakovala dívka s důrazem, a v pohledu jejím jevila se řídká odhodlanost. Byloť zřejmo, že jí byla před chvílí spasná myšlenka projela mozkem, že zná nějaký prostředek, kterýmž možno pomoci. Edmund mlčel; dívka pokračovala: „Nebojte se, že živá duše doví se o vašich nesnázích, že svěřím se snad otci nebo někomu jinému...“ „A jakým způsobem — zamýšlíte?...“ „Netažte se na způsob,“ vpadla dívka, „a rcete, mnoho-li stačí k zachránění vašeho otce a vaší cti? Buďte jist, že v hodině bude vše v pořádku.“ „V hodině?“ opáčil Edmund. „A nyní — v pozdní noční době? Jakž to možno?“ „Neptejte se, milý Edmunde, prosím vás snažně! Jsem přece jen dívka, stvoření slabé, a mohla bych, kdybych o věci dlouho přemítala, couvnouti... Ale otec váš i vy musíte býti zachráněni stůj co stůj... Jdeť tu i o vaši čest a — vaše i moje štěstí.. A proto jsem odhodlána nasaditi vše.“ Edmund nechápal, co dívka slovy těmi míní; nechápal, odkud by mohla vzíti v tak pozdní noční době značnou částku peněz. Napadlo mu toliko, že snad má dívka vlastní své nějaké úspory a že v nezkušenosti své se domnívá, že stačí tři nebo čtyři tisíce k odvrácení katastrofy. Rozhodl se tedy, že udá částku značnou; ale prozatím mlčel. Julie čekala chvíli na odpověď. Ale když Edmund neodpovídal, ujala se slova poznovu a v slovech svých nezapřela, že přes všechnu svou nezkušenost dovede se vpraviti i v chvíli tak delikátní skoro střízlivě v stav věcí. Nezapřelať, žeť otcem jejím muž, pterýž byl v životě svém více počítal a chladně kalkuloval, nežli cítil. „Nemařme času,“ pravila, „a neoddávejme se malomyslně v zdánlivou nezbytnost, když je možno osudné katastrofě předejíti! Neptám se na podrobnosti, nechci také věděti, co zamýšlíte zejtra nebo pozejtří předsevzíti; vím však, že potřebujete nevyhnutelná okamžité výpomoci. Rcete tedy, prosím naposledy — mnoho-li...“ „Šedesát tisíc!“ zašeptal Edmund nesměle, jako by se byl teprve po delším duševním zápase k pronesení slov těch odhodlal. „Dobře,“ pravila dívka, „dostanete je.“ „Že dostanu?“ „Ano — kdy jich potřebujete?“ „Časně z rána... Nejlíp však by bylo, kdybych...“ „Dostanete je za hodinu,“ vpadla dívka. „Za hodinu? A od koho?“ „Ode mne.“ „A jak?“ „Přinesu vám je sem do besídky.“ „Sem do besídky? — a vy!“ opakoval udiven Edmund. „Nestarejte se o nic více!“ „Ne, ne!“ zvolal Edmund. „Takové oběti nemohu od vás přijmouti!“ „Pamatujte na svého otce!“ připomenula Julie s mírnou výčitkou. „Je možno, by se o tom nikdo nedověděl?“ namítl Edmund. „Nejen možno, nýbrž i jisto; spolehněte se na to!“ „Nikdo se tedy nedozví?“ „Nikdo,“ opakovala dívka; „zaručuji se vám svou ctí.... Libo-li vám, počkejte zde v besídce — za hodinu…“ Dívka se zarazila, jakoby si byla připamatovala, že snad přece nebude možno v době té žádanou částku přinésti; dodalať: „Nebo ještě lépe... vraťte se do salonu a čekejte, až se vrátím... Uvidíte mne přicházeti i odcházeti... Položím peníze zde v besídce pod tento kámen,“ při tom ukázala na plochý kámen, jenž tu byl pohozen; „vyčkejte pak chvíli, až zase odejdu a sejděte si pak pro peníze. Jste s návrhem mým srozuměn?“ Edmund, jenž byl plán ten shledal dobrým i opatrným, kývl hlavou. „S bohem tedy!“ pravila dívka měkce. Ještě jedno stisknutí ruky, ještě jedno políbení a dívka jako gazela spěchá zahrádkou ke schůdkům, vedoucím do její ložnice. Edmund bez pohnutí díval se za ní, až zmizela; potom sebrav krabičku s revolverem a nábojem opustil besídku a volným krokem odebral se po schodech do salonu... Takměř bez dechu vrazila Julie do své ložnice. Bylať po schodech v pravém slova smyslu letěla. Octnuvši se však v komnatce a náhle se zastavivši pocítila jakousi mdlobu, jako by ji pojímala závrať. Zrak se jí zakalil, nohy se jí počaly třásti, předměty kolkolem vznášely se zdánlivě ve vzduchu. Vztáhla ruku po nedaleké židli a oprouc se o lenoch chtěla se udržeti na nohou, ale nebylo možno; skleslať téměř bez vlády na židlici... Čerstvý noční vzduch, otevřeným oknem vnikající, však v brzku smysly její aspoň tak dalece osvěžil, že pohnula rukou a setřela si pot s čela, pak vstala a zadívala se otevřeným oknem ven do zahrady, přímo do besídky, kde byla před několika okamžiky stála s mužem, jenž jí byl dražším otce, ba dražším památky vroucně milované matky. Leč jaký to pohled! Zrak dívčin jest vytřeštěn, jakoby duší její vířily myšlenky i v nejděsnějším chaotickém vlnění. Není to pohled milující dívky, která byla právě svému miláčkovi odhalila sladké své tajemství, není to pohled odhodlaně a před několika okamžiky ještě tak chladně, tak střízlivě soudící dívky, nýbrž divoký pohled na mysli pomatené nešťastnice. Avšak nejen zrak, i celé vzezření dívčino jeví symptomy šílenosti... Před chvílí ještě začervenalé líce jsou na smrt bledé, kypré višňové rtíky, jež byly ještě před několika okamžiky tak plamenně a horoucně líbaly, jsou namodralé, zdánlivě pouvadlé a tak pevně, ba křečovitě sevřené, jak kdyby byla ubohou dívku zachvátila nejprudší srdeční křeč. A přece srdce její bilo pravidelně — bouřlivě sice, nevýslovně bouřlivě, jako snad ještě nikdy v životě jejím, ale přece pravidelně, beze všech příznaků nějaké tělesné choroby. Symptomy, které se právě na dívce jevily, měly původ svůj v bezměrném rozčilení, jehož příčinou byla jediná myšlénka, která byla právě v okamžiku, když Julie takměř bez dechu v ložnici se zastavila, před duševním zrakem dívčiným vystoupila v celé své odporné, ba děsné nahosti. Bylať to myšlenka — spasiti miláčka... Dlouho stála Julie bez pohnutí, upírajíc zrak svůj vytřeštěně na ono místo v besídce, v které byla nejmilejší duši právě přislíbila, že ji spasí. Duši její vířily steré myšlenky, ale v tak divokém chaotickém nepořádku, že jen jediná z nich stála bez přestání před duševním zrakem dívčiným, naplňujíc dívku nevýslovnou úzkostí. Pomalu, jakoby se probírala z mrákotného sna, probírala se Julie ze své ztrnulosti. Pomalu otočila hlavu a rozhlédla se kolem sebe; avšak hned na to obrátila hlavu zase k oknu a dívala se upřeně na tentýž bod jako před chvílí. Pomalu však i bledá tvář její nabývala dřívější červenosti, až přešla takměř v purpur; rty zčervenaly jako rozžhavené železo a oko se lesklo v zimničném rozčilení. Leč i toto období krutého duševního zápasu znenáhla ustoupilo stavu aspoň poněkud normálnějšímu; Julie odvrátila po chvíli hlavu svou poznovu od okna a zadívala se upřeně před sebe na podlahu. V tom zavál mírný větřík oknem dovnitř. Noční lampička, stojící na stole, poněkud zaplápolala a lehké stíny v podobě šerých širokých paprsků, jež tvořilo na zemi okruží lampy, tetelíce se, počaly splývali a zase se rozšiřovati, jakoby jimi neviditelná ruka pohrávala. Dívka prudce zvedla hlavu a plaše se rozhlédla kolem sebe, jakoby pátrala, nevešel-li snad někdo do ložnice. Nikde však nebylo ani stopy po cizím člověku... Zrak dívčin bloudil pak chvíli s místa na místo; brzo k oknu, brzo ku dveřím, kterýmiž byla Julie ze zahrádky vešla, brzo zase ke dveřím, vedoucím do pokoje, kterýmž se vcházelo do ložnice otcovy. A na klice těchto dveří utkvěl zrak její nejdéle. Po chvíli učinila Julie několik kroků ku předu směrem k těmto dveřím; ale náhle prudce se obrátila a zastřela si oběma rukama rozpálenou tvář. Po několika okamžicích odestřela tvář a zrak její utkvěl na protější stěně právě nad lůžkem, kde visela malá podobizna mrtvé její matky. Z prsou Juliiných vydral se lehký výkřik zděšení a bolesti. Zavrávorala a potácejíc se k loži sklesla tu na kolena, skryla tvář do podušek a hořce se rozplakala... Občas pozvedla hlavu a zadívala se na obraz matčin, ale jakoby se naň nemohla dívati a vždy zase usedavě štkajíc skryla tvář do podušek. „Odpusť, drahá, drahá matinko!“ zaštkala, když se byla poněkud vzpamatovala. „Tys také snad někdy milovala a pochopila bys duševní muka moje a odpustila bys mi... Tys bývala vždy tak milá, tak dobrá, tak laskavá; tys mi nikdy ani slůvkem, ani pohledem neublížila... Avšak i otec vyrovnal se ve všem tvé laskavostí, tvé dobrotě... A já?... Ach, odpusť – odpusť, svatý stíne, že hřeším...“ Poslední slovo dodalo dívce zmužilosti zoufalce. Vzchopila se prudce, ba divoce a pohodivši poněkud hrdě hlavinkou chtěla se odvrátiti od lože; ale zrak její utkvěl na podobizně matčině. „Jak klidně, jak spokojeně se na mne díváš, milá, přemilá matko!“ šeptala dívka. „Zdá se mi, jako bys se usmívala, jako bys ani netušila, co tane tvému dítěti na mysli, jakým záměrem se právě zanáší... Ale není jinak možno... Ani ty, matko, kteráž jsi byla bytostí nejspravedlivější, nebyla bys na mém místě jinak jednala. Odpusť jedinému svému dítku, odpusť, že..“ Julie nedořekla. Prudší větřík byl přirazil okenici otevřeného okna, až zaduněla. Dívka sebou škubla, rozhlédla se plaše, skoro úzkostlivě kolem sebe, ale nevidouc nikoho, opět pohlédla na obraz své matky. Několik okamžiků setrvala v tomto postavení, potom se pomalu obrátila, učinila několik kroků ku předu až ku stolku, kde stála noční lampa. Vzavši lampičku do ruky popošla ku dveřím, vedoucím do pokoje, kterým se vcházelo do ložnice otcovy, a vzala za kliku... Rozpálená ruka její dotkla se studeného kovu a duší dívčinou projelo zamrazení. Otřásla se, v tváři jí kmitlo křečovité zachvění — ale hned na to stiskla opatrně kliku a rovněž tak opatrně dvéře pootevřela. Široký pruh žlutavého světla, jenž padl pootevřenými dveřmi do vnitř vedlejšího pokoje, osvítil nějaké předměty; dívka poznala příruční kufřík otcův... Nalézal se těsně u dveří, vedoucích do ložnice otcovy. Avšak sotva že kufřík ten shlédla, couvla o krok a pruh světla padl na předměty jiné. Po malé chvíli učinila Julie krok ku předu, otevřela pomalu dvéře skoro dokořán a tiše, jakoby se bála otce probuditi, vešla do pokoje a přivřela dvéře. V ložnici Juliině nastala tma. Jasná úzká prouha světla, vnikající z vedlejšího pokoje, a každým okamžikem směr svůj měníc, osvětlovala na okamžik ten neb onen předmět. Julie byla ložnici svou opustila, aniž tušila, že Edmund, dívaje se z protějšího salonu ze tmy do osvětlené jizby, sleduje každé její pohnutí, že vidí všechny její pohyby, aniž mohl vysvětliti zmizení dívky z ložnice a shasnutí světla; neboť úzká prouha světla, která vnikala do ložnice z pokoje vedlejšího, táhla se s počátku pouze po podlaze a protáhla se přes jednu stěnu a strop, takže z okna, kterým se Edmund díval do ložnice Juliiny, nebylo viděti na stěnu, po které prouha ta, neustále svůj směr měníc, pohrávala. Mladý Bohutínský napínal zrak i sluch, ale nezpozoroval nic nápadného; neboť ve všech ostatních pokojích bytu Kaftanova byly husté damaškové záslony spuštěny, takže nebylo z protější budovy ani pozorovati, hoří-li v některém pokoji světlo čili nic. Julie, kterouž byl Edmund skoro po půl hodiny v podivných a nápadných jejích posuňcích s napjetím pozoroval, byla zmizela a jemu nezbylo nežli čekati. Čekal tedy... A zatím co žehral na nepohodlnou zář měsíce, která mu překážela v bedlivém pozorování protějšího bytu, plížila se Julie tiše jako stín pokojem, do něhož byla ze své ložnice vešla. Ruka, v které držela noční lampu, třásla se jí, takže světlo kmitalo, jakoby se v pokoji vítr v kole točil. Učinivši několik kroků opatrně ode dveří, zůstala Julie státi a pozorně, napjatě naslouchala, nikde-li se nic nehýbe. Kolkolem však panovalo ticho; jen odměřený dutý klapot mlýna a zdánlivě vzdálený šum vody zaléhaly do pokoje. Postavila světlo na okno. Směr prouhy, která vnikala dveřmi do její ložnice, nápadně se změnil; přeletlať prouha podlahu, stěnu i strop, ale zároveň také onu stěnu, kterouž bylo viděti ze salonu, z kteréhož mladý Bohutínský ostrovidovým zrakem sledoval každé hnutí v Juliině ložnici. Všiml si nápadné změny té hned, jakmile se stala, a neušlo mu též, že prouha směr svůj nemění, že musí světlo ve vedlejším pokoji někde státi. Bohutínský však pozoroval i to, že prouha náhle asi z polovice ztemněla, a vysvětlil si to tím, že postavil se někdo ve vedlejším pokojí mezi dvéře a světlo. Kdyby byl mohl ze svého stanoviska rozeznati i vzdálenost osoby od světla a dveří, byl by zajisté uhodl, že osoba ta nestojí, nýbrž — klečí... Julie byla poklekla. Modlila se?... Přemýšlela?... Kdož ví!? Ale klečela a oběma rukama zastírala si tvář. Po té prudce vstala — prouha v ložnici její opět se vyjasnila — popošla rychle až ku dveřím, vedoucím do ložnice otcovy, a poklekla poznovu – u příručního otcova kufříku... tom lampa prskla a ztemnila svůj lesk. Julie se kvapně ohlédla. Lampa se však hned zase vyjasnila, a dívka obrátivši se opět ke kufříku, hmátla pravou rukou k místu, kde visíval na malém řetízku — klíček... Ale klíčku tam nebylo. Obrátila tedy kufřík; leč ani na druhé straně klíčku nebylo... Tvář Juliina se zakabonila. Zdáloť se, jakoby bylo duší její šlehlo trpké zklamání. Několik okamžiků setrvala dívka klečíc u kufříku; ruce jí sklesly do klínu, hlavinka sklonila se k vlnícím prsoum... Bylať na rozpacích, co počíti... Po chvíli pomalu vstala a plaše kolem sebe se rozhlížejíc přistoupila tiše po špičkách těsně ku dveřím, vedoucím do ložnice otcovy, nahnula se, přiložila ucho ku klíčové dírce a se zatajeným dechem naslouchala. Ze vnitř ložnice slyšela jen temné, pravidelné dýchání spícího otce. Opatrněji nežli si byla počínala při vstupování do pokoje, v němž se právě nalézala, sáhla po klice a stiskla jako na zkoušku jen mírně; ale klika vrzla tak nápadně, že ruka Juliina svezla se s ní tak rychle, jakoby se byla dotkla rozžhavené ocelí. Po malé přestávce Julie pokus svůj opakovala. Klika skřípla sice poznovu, jako bys na zemi pecku třesně rozšlápl, a povolila – dvéře s nepatrným zavrznutím se pootevřely. Julie o krok couvla a přiloživši ucho k pootevřeným dveřím naslouchala se zatajeným dechem ještě pozorněji a napjatěji nežli před tím u klíčové dírky; potom pomalu dvéře pootvírala vždy více, až je pootevřela, takže mohla dosti pohodlně proklouznouti do ložnice. Dech otcův slyšela nyní zřetelněji a nabyla přesvědčení, že otec spí tvrdě. V ložnici panovala čirá tma. Bylyť i zde těžké damaškové i záslony spuštěny a jenom jasnější prouha světla, vnikajícího pootevřenými dveřmi, táhla se po podlaze, po stěně a části stropu. Po malé chvíli dívka opatrně proklouzla dveřmi do ložnice a pomalu dvéře ty za sebou přivřela, takže prouha světla změnila se takměř v pouhou světlou čáru. Julie nalézala se tudíž skoro v úplné tmě. Učinila tři kroky ku předu po těžkém indickém koberci tak tiše, že by ani nejbystřejší ucho bdícího člověka nebylo zaslechlo nejnepatrnějšího šelestu; ale zůstala zase nerozhodně státi. V tu chvíli nemyslila na nic než na klíček, po kterémž pátrala. Kde však jej najiti? Otec jej obyčejně nechával u kufříku, když byl tento prázdný. Dnes večer byl otec kufřík před očima Juliinýma zavřel, ale Julie si nebyla povšimla, kam klíček uložil. Nalézajíc se nyní v čiré tmě nevěděla, kde hledati. Chvíli tápala do prázdna, jakoby hledala stolek nebo skříň, na to učinila několik kroků v právo, pak v levo a zase jiným směrem. Tu nahmátla stolek, tu židli, tu skříň, všady přejela zvlhlou rukou, ale klíčku nenalezla. Pochopila, že beze světla klíček sotva najde. Ale jak vstoupiti do ložnice otcovy se světlem? Přemítala a dřív nežli se nadála, napadlo jí, by povytáhla zá- slonu v okně. Učinila tedy několik kroků směrem, kde dle jejího zdání nalézalo se okno; jedna nožka její octla se při tom místo na koberci na holé vyschlé staré podlaze, která zavrzla. Dívka se shýbla a zula oba střevíčky, pak plížila se dále, až se octla u okna. Vnitřní okno bylo otevřeno. Skoro bez hledání nahmátla Julie šňůru záslony a povytáhla tuto zlehka a tiše skoro do polovice okna, kterýmž vnikl do ložnice mdlý odlesk měsíce. V ložnici rozhostilo se skoro pološero. Julie mohla nyní předměty kolkolem aspoň poněkud rozeznati. Opakovala dřívější pokus svůj, hmatajíc po nábytku; leč opět bez výsledku. Nezbylo jí, nežli povytáhnouti záslonu v okně ještě výše. Přiblížila se tedy opatrně k oknu a sáhla po šňůře. tom sebou otec na loži mimoděk pohnul. Zamručel cosi nesrozumitelného a obrátil se tváří ku stěně. Dívce se zatajil dech. Naslouchala a srdce jí tlouklo tak bouřlivě, že se bála, by spící otec tlukotu toho nezaslechl. Chvíli váhala vytáhnouti záslonu. Když však se v ložnici nic nepohnulo, povytáhla záslonu pozorně co možná nejvýše. V tom pohnul sebou otec poznovu; zase zamručel, a hned na to zaslechla dívka slova: „Julie! Julie!“ Smrtelná úzkost zmocnila se její duše, studený pot vyvstal jí na čele. Leč otec ležel stále tváří ku stěně obrácen a jenom pravou rukou pohnul, jakoby odhrnoval podušku. Dívka se byla přitlačila do výklenku v okně a zrak její upřen byl vytřeštěně na lože otcovo. Po chvíli otec poznovu promluvil ze spaní: „Jsi zde, Julie?“ Dívka byla tak pomatena, že se chtěla na slova ta ozvati; ale přece se vzpamatovala a neodpověděla. „Pojď jen blíže, Julinko, pojď!“ pravil otec a pohnul se na loži poznovu, prudčeji nežli dříve, Julinka mlčela. „Stojíš u okna — nebo —“ mluvil otec a další slova pronesl tak temně, že Julie nevyrozuměla, co vlastně řekl, ale zdálo se jí, že skončil slovy; „neb u dveří.“ Domněnkou tou byla potvrzena v mínění, že otec spí a mluví pouze ze sna. Učinila tedy několik kroků od okna k loži a octnuvši se v hlavách lože dívala se chvíli upřeně na spícího otce, který sebou poznovu pohnul, takže ležel nyní skoro na znak. Dívajíc se otci v tvář přes hlavu jeho domnívala se Julie, že má otec oči zamhouřeny, však v pravdě je měl polootevřeny, jakoby se probouzel. Nehýbal se však a dívčin zrak bloudil nyní po poduškách. Byloť jí napadlo, že snad otec klíček od kufříku ( z opatrnosti vzal k sobě do postele; ale nikde nic neviděla. Co počíti? Nahnula se k otci níže. V tom se jí zdálo, že otec otevřel oči. Nemýlila se; neboť hned na to otec přehodiv se na pravou stranu nadzvedl se, jakoby se chtěl pravým loktem podepříti a vstáti. Dívka při prvním pohybu střelhbitě za postelí se skrčila. Pozorovala, že se byl otec skutečně nadzvedl a cosi nesrozumitelného zamručel; ale hned na to sklesl zase na lože a dýchal odměřeně jako před tím. Julie se pomalu otočila. Zrak její utkvěl na tváři otcově; ale náhle se smekl k pelesti, kde se bylo v pološeru cosi slabě zalesklo. Z očí dívčiných šlehl blesk radosti; spatřilať řetízek od klíčku, po němž pátrala... Rychle se nahnula a vztáhla ruku po něm. Třásla se na celém těle jako osyka... Dotknuvši se řetízku škubla sebou, jakoby se byla dotkla ledové mrtvoly... Chtějíc se zmocniti řetízku a na něm upevněného klíčku shledala, že leží otec na klíčku celou tíhou svého těla. Dvakráte po sobě pokusila se povytáhnouti řetízek; ale vždy marně. Vždy vztáhla chvějící se ruku zase nazpět a po každé setřela si bohaté krůpěje potu s bělostného čílka. Opakovala pokus ten po třetí. Jakmile však se řetízku dotkla, škubla sebou, jakoby ji byla zmije uštkla — ve vedlejším pokoji počaly biti hodiny. Bilo dvanáct — patrně šly hodiny pozdě; neboť půlnoc byla už dávno minula. Se smrtelnou úzkostí naslouchala Julie odměřeným, ale pronikavým ranám malého kladívka na ocelový zvonec. Každá rána projela jí duší, jakoby ji byl někdo jehlou v prsa bodl. Po sedmé ráně otec sebou na loži prudce pohnul. Zvedl obě ruce do výše, načež je nechal sklesnouti za hlavu. Udeřením rány poslední napolo se vztyčil a přehodil tělo nazad ku stěně, až postel úpěnlivě zarupla. Mrštil sebou tak prudce, že Julii nezbylo ani času z opatrnosti se přikrčiti — za to vrhla se nyní jako tygřice na svůj lesklý lup, jenž byl úplně volný. Jediným hmatem ruky zmocnila se drahocenného prostředku ku spáse svého miláčka... Křečovitě přitiskla jej k ňadrům... Zavrávorala a byla by málem sklesla na zem; ale napjavši veškeré své síly potácela se skoro až neopatrně z ložnice otcovy do vedlejšího pokoje k otcovu příručnímu kufříku. Sklesla na kolena a chvějící se rukou otvírala kufřík... Ruka se jí tak třásla, že otevřela teprve po několika vteřinách. Kvapně rozevřela kufřík. Zář noční lampy padla dovnitř a osvítila několik balíčků větších bankovek – patrně připravených k nějakému účelu, nejspíše k uložení do spořitelny nebo některé banky. Tupě dívá se dívka na množství peněz. Bylať sice častokráte viděla více bankovek a věděla, že by byly všechny jejím vlastnictvím, kdyby byla otci jen hlesla... Ale takový dojem nebyl na ni podivný ten talisman lidského štěstí i neštěstí nikdy učinil jako tenkráte. Tupý, skoro bezcitný pohled, jakýmž byla Julie bankovky pozdravila, mění se rychle v pohled lakotné vášně, v pohled divoké šelmy s tváří a tělem čarokrásné dívky. Náhle sebou prudce, divoce pohnula, na to sáhnuvši pravou rukou do kufříku vyhodila několik balíčků bankovek na podlahu. Jen zběžně pohlédla na pásky, kterýmiž byly spjaty a na nichž byla udána úhrnečná částka. A nevědouc ani, vyhodila-li o několik tisíc zlatých více nebo méně, než bylo ku spáse rodiny Bohutínských potřebí, přirazila víko a zavřela na klíček, jenž jí vypadl z ruky. Teprve nyní nabyla opět poněkud duchapřítomnosti. Kvapně shrnula balíčky bankovek do zástěrky, pak vstala a vklouzla polootevřenými dveřmi do své ložnice. Touto se jen kmitla. Neboť mladý Bohutínský, jenž byl s okna Juliiny ložnice, ačkoli v ní panovala skoro úplná tma, očí takměř neodvrátil, viděl podle okna jen kmitnouti stín ženské postavy; ale hned na to spatřil Julii, kterak v největším chvatu spěchá po schůdkách do zahrady. Viděl též, že se jí sukýnka poodhrnula, a domníval se viděti nožky bez střevíčků, v punčoškách. Možná však, že jej klamal lesk měsíce. Julie seběhla v největší rychlosti po schodech a spěchala do besídky. Zde se zastavila jen na okamžik, odvalila plochý bělavý kámen, vysypala z klína balíčky a rychle, pokud možná je urovnavši přivalila zase kámen na ně. Na to vstala a rovněž tak rychle kvapila nazpět touže cestou, kterouž byla přišla. Na posledním stupni schůdků u dveří své ložnice na okamžik stanula a zrak její zabloudil k oknům salonu protější budovy. Neviděla ničeho. Bohutínský však, jenž s dívky ani oka nespouštěl, viděl zcela dobře, kam byla pohlédla, a viděl též, kterak ihned na to otevřela prudce dvéře své ložnice a zmizela... Jakmile byla Julie zmizela ve dveřích své ložnice, vyrazil číhající mladý Bohutínský ze salonu a rovněž tak rychle, ba rychleji nežli před chvílí Julie, seběhl po druhých schodech do zahrady, zabočil do besídky a odvaliv plochý, bělavý kámen, zadíval se na balíčky bankovek, jež tu byla Julie pro něj uložila. Shýbnuv se zvedl jeden balíček a jakoby ani vlastnímu zraku nevěřil anebo Julii nedůvěřoval, prohlížel některé bankovky v záři měsíce, jakoby zkoumal, nejsou-li padělány. Shledav je pravými rychle se shýbl poznovu, sebral balíčky a vyrazil z besídky. Po schodech nahoru skoro letěl a octl se v saloně takměř bez dechu 	 Zatím byla se Julie poněkud vzpamatovala. Octnuvši se po noční výpravě ve své ložnici, zavrávorala a sklesla skoro bez vlády u dveří, jež zůstaly pootevřeny. Mírný průvan, způsobený otevřeným oknem a pootevřenými dveřmi, přispěl nemálo k rychlému zotavení se dívky... Povstala a pomalu jak opilá potácela se, nevědouc co počíti, s místa na místo. Shlédnouc posléze prouhu světla, vnikající z vedlejšího pokoje do ložnice, připomenula si, že nechala klíček u kufříku. S podobnou opatrností jako dříve vešla do pokojíku, zvedla klíček a po špičkách plížila se pak do ložnice otcovy k loži jeho. Otec posud spal. Opatrně podstrčila Julie klíček pod podušku, kde jej byla nalezla, a co možná rychle se vzdálila. Mezi dveřmi si vzpomněla, že musí spustiti záslonu. Popošla k oknu a záslonu spustila; ale byla při tom tak neopatrna, že železné háky záslon udeřily poněkud o zeď okna. Od lože otcova zazněl v okamžiku tom šelest, jakoby se byl otec poznovu pohnul. Ale v ložnici panovala čirá tma, ana byla Julie po svém vstoupení dvéře úplně přivřela. Nemusila se tedy nyní skrývati, ani krčiti; zůstala státi a se zatajeným dechem naslouchala. Otec opět něco zamručel — měltě dle všeho nepokojný sen... Julie slyšela opět své jméno dvakrát po sobě; otec však sebou více nepohnul. Po chvíli přiblížila se Julie ku dveřím, opatrně je pootevřela a rychle jako kolčava proklouzla do vedlejšího pokoje. Popadnuvši zde chvatně noční lampu s okna, pospíšila do své ložnice. Průvan, kterýž tu panoval, zaplápolal světlem, div neuhaslo. Julie postavila světlo na stůl, zavřela okno a spustila ihned také záslonu. Po té zavřela i dvéře vedoucí do zahrady a octla se tak se všech stran uzavřena — o samotě se svým svědomím... Pohlédla na obraz nebožky matky. Zdálo se jí, jakoby se matka z obrazu mračila... Optický klam ten naplnil duši Juliinu nevýslovnou trpkostí. Prsa se jí sevřela palčivou bolestí. Popošla k loži a jako byla sklesla na kolena před hrozným skutkem lásky a milosrdenství, jejž byla právě spáchala, sklesla nyní na kolena a skryla rozpálenou tvář do podušek. Chtěla se pomodliti; ale rozplakala se — hořce, trpce, jako pláče člověk beznadějný, zoufalý... Mladý Bohutínský choval se zatím chladnokrevně, jak se sluší na muže, kterýž byl pochopil zásady malthusovské. Byltě se rychleji než Julie vzpamatoval a vklouznul s neočekávanou kořistí svou ze salonu do své ložnice, položil bankovky na stůl a klidně, jakoby se byl vrátil z nejnevinnější procházky, rozžehl světlo. Zasedl pak ku stolu a — počítal svou kořist. Byloť to úhrnem sedmdesát pět tisíc, tudíž o čtvrtinu více, nežli si byl přál. Tvář jeho zářila nevýslovným uspokojením. Vše, po čem byl prahnul, vše, čeho měl dosáhnouti s napjetím veškerých sil a s použitím nejrafinovanější intriky, byl skutečně dosáhl skoro hravě. Otec jest ruinován — musí ohlásiti konkurs – a syn — vítězí... A Julie? Mladý Bohutínský na ni takměř ani nevzpomněl. Počítal, kalkuloval.... Potom peníze uložil do wertheimky, v kteréž měl uložený výdělek právě minulého dne a jejž zamýšlel z rána uložit i s výtěžkem nočním na místo bezpečnější. Rozpočetl, co uznal za dobré, vesnil se též v některé z hlavních svých obchodních plánů nejbližší budoucnosti... Bylo už takměř ráno, když ulehl na lože. Julie byla ulehla o něco dříve; ale ani on, ani ona nezamhouřili oka. Starý Kaftan měl této noci spánek velmi nepokojný. Mučily! jej podivné sny, jakým nebyl zvyklý. S počátku se mu zdálo, že velký černý pes pobíhá v zahrádce Bohutínských, pátraje, kudy by se dostal do bytu Kaftanova. Po té viděl obrovské jezero a na něm malou lodičku, v které seděla Julie. Lodička byla ode břehu jen asi deset stop vzdálena, a Kaftan volal na Julii, aby přirazila ku břehu, že si přisedne; ale Julie jakoby neslyšela pluje vždy dále ode břehu. Kaftan volá, křičí, kývá a mává kloboukem, ale marně.. Julie neslyší, nevidí... Lodička její vzdaluje se vždy více ode břehu, až se octla takměř uprostřed jezera... Z nenadání pozoruje Kaftan, že se byla obloha zachmuřila. Zároveň strhl se prudký vichr; blesky křižují se po obloze, hrom stíhá hrom, a jezero je tak pobouřeno, že vlny dostupujou výše dvou až třípatrových domů. Kaftana zmocnila se nevýslovná úzkost. Vidí jediné své dítě vydáno v šanc rozkaceným živlům; vidí je před sebou, ale daleko, daleko od sebe... a nemůže mu přispěti ku pomoci. Stojí u břehu jako přimražen. Studený pot mu vyvstává na čele; vytřeštěné oko jest upřeno v dálku, kde vidí lodičku Juliinu jako pouhý tmavý bod, jejž rozkacené vlny buď vyhoupnou do závratné výše nebo jej strhnou do bezedné propasti... Náhle se mu zdá, že se bod ten blíží zase ku břehu, Za nedlouho jest o tom přesvědčen. Již vidí i Julií v člunu. Za nedlouho přiblížila se loďka ku břehu, takže Kaftan vidí občas dovnitř a rozeznává tahy tváře Juliiny, v nichž zračí se poklid a bezstarostnost nevinné duše... Však co to? Na dně lodičky leží velký černý pes, jenž byl před tím po zahradě pobíhal. Jak se zdá, jest tíží svou lodičce vhodnou přítěží... Leč náhle pes vyskočí, počne úpěnlivě výti a v lodičce tak divoce skákati, že loďka hrozí převrhnutím. Kaftan vida nebezpečí, v jakém se Julie nalézá, chce na ni vzkřiknouti, aby hodila psa do vody, ale hlas mu selhal... Vidí jen, kterak dívka mává odmítavě rukou, jakoby věděla, co jí chce otec raditi. Po několika okamžicích skočil černý pes do rozbouřených vln o vlastní újmě a plove ku břehu, na němž starý Kaftan stojí. Lodička s Julií však lítá do výše a zase do propasti; vlny zmítají loďkou jako třtinou. Úzkost otcova se vzmáhá. Vidí dceru svou v největším nebezpečí a neví rady, ni pomoci... Krev se mu žene ku hlavě a odtud zase k srdci, tepny jeho prudce bijí, nohy se mu třesou, pojímá jej závrat. V tom mrštila velká vlna loďkou ku břehu, takže by byl mohl starý Kaftan dceři své skoro ruku podati, ale jiná vlna loďku zase ode břehu odrazila, vyhoupla ji do výše a — převrhla... Kaftan vidí své dítě ve vlnách... Vrhá se do jezera a probouzí se — — — Pozoruje, že se nalézá na svém loži a nikoli na břehu jezera, a že odlesk měsíce, odrážející se od protější budovy, padá oknem do ložnice, takže jest možno předměty kolkolem rozeznati. Ale co to? Což pak byl opomenul spustiti záslonu v okně? Chce vstáti a učiniti tak nyní; leč podivný sen, jenž jej byl právě poděsil, zaujal poznovu veškerou jeho pozornost. Kaftan setřel si na čele vyvstalý pot, přimhouřil oči a jal se přemítati o snu. Po nějakém čase usnul poznovu... I zdálo se mu, že nalézá se na pokraji bezedné propasti a dívá se dolů v temný její jícen, odkud zaznívá strašný hukot, jakoby v hlubinách bouřil vzdálený vodopád. Kaftan nevidí nežli čirou tmu. Náhle však se mu zdá, že vystupujou z propasti lehké rudé mráčky, které čím výše se vznášejí, tím více blednou a mění se v kotouče růžového kouře, jenž se vznáší vždy výše, až nad propastí zmizí. Dno dosud úplně temné propasti se jasní, až vidí Kaftan posléze i na dně vše tak zřetelně, jakoby byl jen několik kroků vzdálen. Vidí tam jako brčál zelený trávník, kterýmž protéká nad křišťál jasnější potůček. Zdá se mu, že vidí, kterak se potůček ten v dáli ztrácí a zase objevuje v podobě stříbrného pruhu nebo stříbrných jisker a lesklých perlí. Trávník a potůček ten nalézají se v čarokrásné, skoro rajské krajině, v které však není ani domů, ani chýší... Je to obrovská zahrada, v kteréž rostou květiny, keře a stromy všech pásem světa ... A nade vším vznáší se mír a klid jarního jitra... Náhle se Kaftanovi zdá, že jasné stříbrné vlny potůčku se kalí, že mění se v tok růžový, tento pak v červený, jakoby zeleným trávníkem tekl potůček krve... A nejzadněji, tam, kde se potůček v krvavých jiskrách a purpurových perlách ztrácí – vidí Kaftan svou Julii, kterak klečíc u břehu potůčku smývá si černé nějaké skvrny s bledé tváře ... Pozoruje, že dívka chvátá, že dívá se neustále plaše, úzkostlivě kolem sebe, jako by se bála, by ji nikdo nepřekvapil. Po malé chvíli vidí Kaftan, že Julie vyskočila a že se upřeně dívá k nedalekému háji... Kaftan upřel zrak svůj tímže směrem a vidí, že v háji tom mezi stromy a keři se proplétaje probíhá tmavý nějaký předmět. Náhle předmět ten vyrazí na louku, mezi hájem a Julií, a Kaftan poznává velkého černého psa... Julie před psem prchá; pes však jest jí neustále v patách, ba blíží se jí vždy více, až ji posléze dohoní a strhne k zemi. Kaftan slyší zoufalý výkřik své dcery a chce se vrhnouti do propasti; couvne však, zavrávorá a s výkřikem — procitne —	 Opět pozoruje, že jej byl poděsil pouhý sen... Opět si setřel studený pot, jenž mu byl vyvstal na čele... Ale co to? Či nebyl před chvílí procitl z podobně zmateného sna a nebyl zpozoroval, že opomenul spustiti záslony v okně? Nalézáť se nyní v čiré tmě jako obyčejně, když byly záslony spuštěny… Spánek však jej přemáhá. Zdá se mu, jako by se byl před chvílí zmýlil, jakoby byl pouze ve snu viděl, kterak odlesk měsíce vniká oknem do ložnice. Ještě několikrát procitnul Kaftan v průběhu noci z podobných snů, ale žádný nebyl tak živý jako tyto dva. Vždy však zpozoroval, že nalézá se v čiré tmě, že jsou tudíž záslony v okně spuštěny. Kaftan opustil lože tentokrát dříve nežli obyčejně. Byly teprve asi čtyry hodiny z rána. Vytáhl záslonu v okně a zadíval se do zahrady. Měsíc nalézal se už nejspíše kdesi nad Petřínem a byl dle všeho zahalen mraky, neboť v zahrádce panovalo takové šero, že Kaftan s tíží předměty rozeznal. Odvrátiv se od okna a obléknuv se, přecházel po ložnici. Ačkoli mu bylo po nepokojném spánku s počátku poněkud nevolno, byl přece jaksi neobyčejně kliden a mohl chladnokrevněji přemítali o případu, kterýž jej byl včera tak pobouřil. A podivno! Sny, v kterýchž byl viděl své jediné dítě, naladily jej poněkud sentimentálně. Cítilť, že by své milé Julii způsobil, ne-li pravé hoře, tedy aspoň pomíjející zármuteček, kdyby setrval na svém rozhodnutí a opustil Prahu. Rozhodl se tedy, že v Praze zůstane, ba více ještě — že promine i mladému Bohutínskému a otci jeho že půjčí slíbenou částku — jednak proto, by poprvé ve svém životě nezrušil daného slova, jednak aby dokázal, že jest muž, jenž provinění synovo neklade na účet poctivého otce. Rozhodnuv se takto, usedl do lenošky nedaleko okna a čekal klidně takměř dvě hodiny, až když se bylo již tak dalece rozednilo, že mohl z okna v zahradě Bohutínských všechny předměty zcela zřetelně rozeznati. Po celou tu dobu přemítal; ale přemítání jeho, majíc za předmět připomenuté rozhodnutí, nebylo nežli rekapitulace dřívějších myšlenek. Konečně se zase vzchopil a přešed několikráte po ložnici, zastavil se u dveří, vedoucích do vedlejšího pokoje, dělícího ložnici Kaftanovu od ložnice Juliiny. Vzal za kliku; ale hned na to ucouvl a zavolal hlasem co možná nejpřívětivějším: „Julinko! Spíš ještě?!“ V okamžiku, kdy byla slova ta pronesena, byla Julie již opustila své lože a seděla u okna, jež byla zase pootevřela, v trapné přemítání pohřížena a právě si vzpomínala na otce. Z nenadání se ozvavší otcův hlas projel jí duší jako dvojostrá dýka. Vyskočila se sedadla; doposud planoucí oči její bloudily plaše po komnatě, až utkvěly na dveřích, kterýmiž bylo možno vstoupiti do ložnice otcovy. Pohled na dvéře ty vehnal dívce všechnu krev do tváře. Počala se třásti a po několika okamžicích sklesla zase na stolici. Starý Kaftan, kterýž byl u dveří své ložnice státi zůstal a naslouchal, ozve-li se Julie na jeho zavolání, přiložil po chvíli ucho na dvéře. Zaslechl již jen šramot, způsobený tím, jak Julie sklesla zase na stolici. „Nejspíše se v postýlce ještě obrátila,“ pomyslil si a odstoupiv ode dveří přecházel opět po pokoji, načež poznovu přistoupil ke dveřím a zavolal ještě přívětivěji nežli poprvé: „Julinko!... Drahá, milá duše má!... Což mne neslyšíš?“ Julie slyšela každé slovo; ale rozčilením nemohla promluviti. Tentokráte však více nevyskočila, nýbrž vstala pomalu se stolice a učinila několik kroků od okna směrem ku dveřím. Vrávorala, jakoby ji závrať pojímala. Předměty v ložnici tančily jí před zrakem v divoké směsici. Otec, ještě pozorněji nežli poprvé naslouchající, zaslechl tentokráte zarupnutí podlahy a domnívaje se, že byla Julie seskočila s lože, čekal opět asi deset minut, než zavolal po třetí. Julinka byla se zatím přece již tak dalece vzpamatovala, že mohla na třetí zavolání odpověděti. Pronesla však jen jediné slůvko: „Hned!“, jež dvakrát po sobě opakovala slabým chvějícím se hlasem, takže je otec s tíží zaslechl. Byl však spokojen a čekal trpělivě u dveří ještě asi pět minut, načež dvéře zlehka otevřel a prošed volným krokem pokoj, dělící obě ložnice od sebe, otevřel pomalu dvéře ložnice Juliiny a na prahu se zastavil. V okamžiku tom stála Julie nepohnutě jako socha uprostřed ložnice. Na první pohled otec poznal, že nalézá se dívka v mimořádném duševním stavu, a domníval se také věděti toho příčinu. „Julinko!“ ozval se hlasem neobyčejně měkkým. Julie zvedla poněkud hlavu. Zraky obou se setkaly. V pohledu otcově jevila se laskavost, v pohledu dceřině rozčílení a bázeň. „Probůh, tys nespala?“ pokračoval otec po malé chvíli. Julie sklopivši zrak mlčela. Starý Kaftan učiniv několik kroků ku předu přistoupil těsně k Julii a vzal jí za ruku. Cítil, jak třese se zvlhlá ručka dívčina v drsné jeho pravici, a nevýslovná lítost naplnila jeho duši. Nebyl sice člověk, jenž dovede cizí city oceniti, ale v tomto okamžiku přece se aspoň poněkud vpravil v sladká duševní muka, jež byla, jak se domníval, příčinou Juliina neobyčejného rozčilení. „Upokoj se, milá Julie!“ počal po malé chvílí konejšivě. „Promyslil jsem vše...“ Dívka zvedla zrak a upřela jej na otce. „Ano,“ pokračoval otec klidně, „rozhodl jsem se, že — zůstaneme v Praze.“ „Ne, ne!“ zvolala dívka prudce chvějícím se hlasem. „My nemůžeme, nesmíme zde zůstati!“ Nenadálý tento obrat Kaftana nikterak nepřekvapil; kladlť jej na účet dívčí vrtkavosti. „A proč bychom nemohli? Proč bychom nesměli?“ optal se vlídně, upíraje zkoumavě zrak svůj na tvář Juliinu. Zraky obou se opět setkaly; tenkráte však se Kaftanovi zdálo, že jeví se v pohledu dívčině zděšení. „Probůh, co se stalo?“ zvolal Kaftan po několika vteřinách, když Julie, sklopivši opět zrak, neodpovídala. „Nic, milý otče!“ zašeptala dívka. Kaftan se zamyslil. Po chvíli pravil: „Věřím ti, Julie... tys nikdy...“ Nedořekl. Chtěl říci „nelhala“, ale nežli slovo to pronesl, připomenul si, že by bylo v tak delikátním případu, o který šlo, přece jen poněkud příkrým. Chvíli trvalo opět obapolné mlčení, načež ujal se slova Kaftan. „Měl jsem dnes trapný sen,“ počal. „Sen?“ zašeptala Julie úzkostlivě. „Zdálo se mi o tobě...“ „O mně?“ „Ano, zdálo se mi, že ti hrozí nebezpečí.“ Julie po těchto slovech jen s největším namáháním udržela se na nohou. „Zdálo se mi,“ pokračoval Kaftan, „že velký černý pes —“ Julie zaúpěvši zavrávorala a byla by sklesla na zem, kdyby ji nebyl otec zachytil do náručí. „Probůh, tys churava?!“ zvolal Kaftan, cítě, že se dívka na celém těle třese. Julie neodpověděla a dala se bez odporu vésti k pohovce u stolu nedaleko svého lože. Dívka usedla na pohovku, starý Kaftan přitáhnuv stolici, na které byla Julie u okna seděla, usedl za stůl naproti své dceři. „Mám poslati pro lékaře?“ ozval se Kaftan po několika okamžicích mlčení. „Ne, otče!“ zvolala Julie. „Mně nic neschází.“ „Ale tvé rozčilení je zjevným symptomem choroby,“ podotknul otec. „Ale vždyť nejsem ani rozčilena,“ podotkla dívka bázlivě, a zrak její těkal chvíli plaše s předmětu na předmět, načež utkvěl na jednom místě na podlaze. Tenkráte byl sám starý Kaftan na rozpacích. Znaltě povahu své dcery velmi dobře. Vědělť, že podobně jako on sám dovedla i Julie zachovati v mimořádných případech aspoň poněkud chladnokrevnost; nynější její chování, kdy své vlastní rozčilení buď nepozorovala nebo se snažila je utlumiti, svědčilo tudíž o neobyčejném duševním rozpoložení mysli. Kaftan zavrtěl hlavou a přemítal chvíli o příčinách; ale kromě příčiny, kterouž byl již dříve Juliino podivné chování ospravedlnil, nenapadla mu žádná závažnější. Opět trvalo několik minut trapné mlčení, jež posléze přerušil Kaftan. Avšak slova, kterými snažil se zahájiti rozmluvu, nesvědčila právě o zvláštní duchapřítomnosti, ba zdálo se, že sám skoro neví, o čem s Julií má mluviti. „Jak jsem už pravil,“ počal skoro šeptmo, „zdálo se mi o tobě, Julie...“ Nejsa zvyklý mnoho mluviti učinil přestávku. Když však Julie setrvala v mlčení, pokračoval: „Ale sen sám o sobě, ač podivný, ba děsný, nikterak mne neznepokojuje...“ Kaftan opět se odmlčel, čekaje patrně, že druhdy švitořivá Julie aspoň slůvkem odpoví; leč Julie mlčela a Kaftan pokračoval: „Sen je sen — mne však znepokojuje případ, o němž nevím, byl-li to sen či skutečnost.“ Po těchto slovech zatajil se Julii dech. Duší její prolétla myšlénka, že snad otec zpozoroval, když meškala v jeho ložnici. Mímovolně vydral se jí z prsou lehký výkřik. „Probůh, ty se lekáš!“ podotknul Kaftan a hned dodal: A přece to není než nepatrnost nejpodřízenějšího druhu.“ Julie teprve nyní zvedla oči a upřela je tázavě na otce. Starý Kaftan, byv Juliiným výkřikem znepokojen, snažil se nyní proudem slov, na svou málomluvnost vskutku neobyčejným, vysvětliti, co mohlo býti dle jeho mínění příčinou Juliina leknutí. „Nepatrnost nejpodřízenějšího druhu,“ opakoval horlivě a pokračoval: „Zdálo se mi totiž, že jsem procitl a zpozoroval, že opomenul jsem spustiti záslonu v okně. Na to jsem usnul poznovu a probudiv se podruhé shledal jsem, že je záslona spuštěna... Toť vše, milá Julie... Nejspíše jsem tedy poprvé jen snil; ale tak živě, že nebylo lze sen ten od skutečnosti rozeznati... A že mne případ ten znepokojil, kladu jen na účet své ostražitosti...“ „Jak to, milý otče?“ přerušila konečně Julie proud Kaftanovy řeči, z kteréž byla vyrozuměla, že otec o jejím skutku nemá ani tušení. Kaftan z hluboká si oddechnuv pokračoval rovněž tak horlivě jako před chvílí: „Musím se ti tedy vyzpovídati úplně, drahá Julie... Měl jsem tak arci učinili již dříve — ale bůh ví, proč jsem otálel... Odpust! Pozoruje, že ti počíná býti Praha ode dne ke dni milejší, — konal jsem už od nějakého času přípravy k trvalému přesídlení našemu do Prahy.“ „Jak to, milý otče?“ vyrazila Julie ze sebe, nemohouc nalézti jiných slov, než jakými byla před chvílí otce přerušila. Kaftan si z hluboká oddechl, ano jej nezvyklé vypravování skul očně stálo nemalého namáhání, a pokračoval poněkud trhaně, ale přece v souvislosti: „Přemýšlel jsem dlouho, drahá Julie — věř, že dlouho... Musíme zůstati v Praze — vždyť bys byla nyní všady jinde nešťastnou...“ „Nikoli, otče — ty se mýlíš,“ připomenula Julie. „Ne, ne, drahé dítě, nemýlím se,“ odtušil Kaftan. „Poslyš však dále!... Přípravy k našemu přesídlení jsou skoro úplně hotovy... Prodalť jsem před třemi dny některé pozemky, které beztoho mnoho nevynášely, a zároveň bylo mi včera zasláno nájemné ze dvou domů plzeňských a splacen značný dluh, což vše, jak doufám, úplně postačí k založení tvé domácnosti v Praze,“ „K založení mé domácnosti?“ opakovala Julie monotonně a temně. „Ano,“ odtušil Kaftan. „Peníze ty jsou tvoje a můžeš jimi dle libosti naložiti... Myslím však, že pět tisíc stačí k založení domácnosti; ostatní uložíme a úrok stačí na živobytí.“ V duši Juliině otvírala se vždy jasnější perspektiva do budoucnosti. Teprve nyní počínala stav věcí úplně chápati, ale zároveň cítila, že se jí tají poznovu dech, že se jí před očima dělají mžitky a srdce prudce bije. Tvář její se ruměnila a zase bledla; studený pot vyvstával jí na skráních... Kaftan však si tentokráte opětně této změny nepovšiml. Byltě vstal a pomalu, jak bylo jeho obyčejem, vešel do pokoje, jenž dělil jeho ložnici od ložnice Juliiny. Julie sledovala otce svého vytřeštěným zrakem. Když pak ve dveřích zmizel, chtěla vstáti, ale zavrávoravši sklesla opět na stolici. I slyšela, kterak otec otevřel druhé dvéře, jak vešel do své ložnice a po chvíli, jak ložnici svou opustil, a zase se vrací. Julie obrátila zrak svůj ku dveřím, y nichž se byl otec zase objevil, nesa v jedné ruce vak a v druhé klíček... Prsa Juliina sevřela se palčivou bolestí. Kaftan klidně přistoupil ku stolu a položiv naň vak, chtěl jej klíčem otevříti. Julie, na celém těle se chvějíc, s napjetím veškerých sil svých vztáhla mlčky třesoucí se ruku po ruce otcově, jakoby mu v tom chtěla brániti. Kaftan, jenž byl tentokráte mnohem více zaměstnán svým vakem, v němž se domníval míti prostředek k uspokojení své dcery, očí svých s vaku toho ani nespustil. Když ucítil chvějící se ručku Juliinu na své vlastní, pousmál se uspokojeně a otočiv rychle klíčkem otevřel vak. Přitlumený výkřik zděšení vydral se mu z prsou. Vak byl takměř prázdný... Několik balíčků bankovek, jež v něm zbylo, nerepresentovalo více než asi třicet nebo čtyřicet tisíc... Znalecké oko Kaftanovo poznalo to na první pohled... Drže v jedné ruce víko vaku a v druhé klíček, kterýmž byl vak otevřel, upíral Kaftan vytřeštěný zrak do vnitř vaku. V tváři jeho jevila se ztrnulost, a jenom vždy více nabíhající žilky v drsném jeho obličeji, obzvláště na skráních a na čele, byly důkazem, že duší jeho zmítá bezpříkladná bouře. Vzpamatoval se však neobyčejně rychle. Duchapřítomnost jeho, která jej byla snad poprvé v životě, a to jen na několik okamžiků opustila, vrátila se v několika vteřinách. „Jsme oloupeni!“ zamumlal poněkud temně a rozhlédl se plaše po pokoji, jakoby pátral po lupiči. Hned na to však zůstaviv vak se zbytkem peněz na stole vyrazil z ložnice Juliiny a prolítnuv pokoj, v němž byl vak před tím uložen, spěchal do své ložnice. Dvéře ložnice byly zavřeny a klíč vězel v klíčové dírce. Tudy tedy lupič nevnikl! Kaftan prohlédl svou ložnici i vedlejší pokoj a rovněž tak kvapně, jako byl odešel, vrátil se zase do ložnice Juliiny. Julie posud seděla na stolicí bez pohnutí. „Julie!“ ozval se Kaftan, „tys dnes v noci nespala?“ „Nespala!“ zašeptala dívka bázlivě, aniž by byla pozvedla svých zraků. „Lupič tedy nemohl vniknouti do prostředního pokoje skrze tvou ložnici,“ pokračoval Kaftan. „Nemohl,“ vyrazila ze stísněných prsou Julie opět šeptmo, sotva že otec porozuměl. Kaftan zavrtěl hlavou a zamumlal: „A přece oloupeni — přece!... K nepochopení!...“ Chvíli zůstal pak uprostřed komnaty státi, jako by přemítal. Na to rychle přiskočil k oknu a pohlédl ku vratům. Spatřil, že jsou doposud ještě zavřena. „Lupič tedy nemůže býti z domu,“ zamumlal a chtěl už odstoupiti od okna, an spatřil Valentina, kterak s velkým klíčem v ruce loudá se po dvoře směrem k vratům. Kaftan jednou ranou vyrazil přivřené okno do kořán a houknul dolů do dvora: „Valentine! Valentine!“ Valentin rozhlédl se po dvoře, pátraje po osobě, která jej volá. Zrak jeho zabloudil k oknu, v němž stál starý Kaftan. „Ah, to jste vy, pane Kaftane?... Dobré jitro!“ odpověděl Valentin. „Neotvírejte!“ zahoukl Kaftan poznovu. „A proč?“ ozval se Valentin. „Jsme oloupeni!“ zamumlal Kaftan. Valentin nejspíše dobře nerozuměl; odpovědělť: „Ale vždyť už je pozdě — zaspali jsme —“ „Probůh vás prosím, neotvírejte!“ zvolal opět Kaftan. Valentin nemoha pochopiti, proč by neměl otevříti, učinil několik kroků blíže k budově, kterou Kaftan se svou dcerou obýval, a volal do okna: „Vždyť už je pozdě, pane Kaftane, a k tomu před chvílí někdo zvonil.“ „Otevřete tedy a vpusťte jej —“ volal zase Kaftan, „ale hned zase zavřete a nepouštějte nikoho z domu!“ „A proč?“ ozval se Valentin. „Vše vám povím, jakmile sejdu dolů,“ vece Kaftan, upíraje zrak svůj neodvratně na zavřená vrata. V tom bylo slyšeti prudké trhnutí zvoncem. „Vždyť přece slyšíte, pane Kaftane, že chce někdo do domu!“ ozval se z dola Valentin. „Vždyť je dobře,“ houkl zase Kaftan zajíkavě. „Do domu můžete pustit každého, ale z domu — nikoho!“ Valentin sice posud nechápal, ale obrátiv se ubíral se volným krokem ku vratům. Kaftan sledoval jej ostrovidovým svým zrakem. I viděl, jak Valentin vrata otevřel a vpustil neznámého, elegantně oděného muže drobné postavy, kterému se zdvořile uklonil. Pozoroval dále, že neznámý Valentina oslovil a tento že odpověděv ukázal rukou na budovu, kterou obývali Bohutínští. Na to ubíral se neznámý přes dvůr, kdežto Valentin zůstav u pootevřených vrat státi obrátil po chvíli zrak svůj ku Kaftanovi, jakoby se ptal, co má počíti. „Zavřít vrata!“ houkl Kaftan z plných plic. Valentin uposlechl. Přirazil vrata, ale zavřel jen na závoru. Kaftan to zpozoroval a rozkřikl se poznovu skoro hněvivým hlasem: „Na zámek zavřít — na zámek!“ Valentin uposlechl i tentokráte a popošel pak několik kroků k budově, z kteréž na něj Kaftan volal, aby se zeptal na příčinu tak neobvyklého rozkazu. Zrak Kaftanův bloudil plaše a slídivě po prázdném dvoře, jakoby někoho hledal, kdo by se byl skryl. Tvář jeho měla v okamžiku tom výraz úzkostlivě slídivý. Valentinovi to neušlo, čímž zvědavost jeho ještě více byla podrážděna. „Nuže, pane Kaftane!?“ zvolal do okna, když se byl přiblížil asi na deset kroků. Kaftan neodpověděl. „Slíbil jste vysvětlení, pane Kaftane!“ dotíral Valentin, nespouštěje s tváře Kaftanovy svých zraků. Teprve nyní Kaftan odpověděl; ale zvědavost Valentinovu neuspokojil. Otázalť se: „Koho jste to vpustil do domu, Valentine?“ „Starého známého,“ zněla odpověď. „Vašeho?“ optal se Kaftan. „Nikoli.“ „Tedy pana Bohutínského?“ „Ano —“ „Ale kterého — starého pána?“ „Nikoli — mladého...“ „A víte, jak se jmenuje?“ „Vím.“ „Můžete mi to říci?“ „Proč bych nemohl? — Esdavi!“ Kaftan kývl uspokojeně hlavou. „Ale proč pak jsem musil zase zavřít vrata?“ ozval se po malé chvíli Valentin. Kaftan nahnuv se poněkud z okna, zašeptal: „Byli jsme oloupeni!“ Slova ta pronešena byla tak tiše, že je Valentin sotva zaslechl. „Oloupeni?“ zamumlal nedůvěřivě. „Ano, oloupeni,“ opakoval Kaftan opět tiše, jako by se bál, že by jej mohl někdo slyšeti. „Není možno!“ vzkřikl náhle Valentin. „A přece tomu tak!“ zvolal Kaftan hlasitěji. „A lupič nemůže býti z domu!“ „Není možno, pane Kaftane!“ vzkřikl Valentin. „U nás se cosi podobného ještě nikdy nestalo. Kromě toho nebylo dnes v noci cizího člověka ve mlýně.“ „A přece tomu tak!“ opakoval Kaftan. „Nemařme však času! Dejte pozor, aby nikdo nevyšel z domu — já seběhnu hned dolů...“ Zatím seděla Julie bez pohnutí na stolici, na kterouž byla sklesla. Slyšela vše, co byl otec mluvil, a každé slovo projelo duší její jako dýka. Několikrát chtěla se vzchopiti a sklesnouti otci k nohoum, aby se mu vyznala — několikrát chtěla aspoň vzkřiknouti, by byl otec kliden — ale nebylo možno... Duší její vířila strašná bouře... Teprve když otec pronesl poslední slova: „Já seběhnu hned dolů,“ vzkřikla lehce, a když se otec od okna obrátil, povstala i se stolice a držíc se jednou rukou lenochu zadívala se mlčky a prosebně na otce. Tento však byl dle všeho na svou dceru pozapomněl. Vyrazil jako šílený z ložnice její, aby pospíšil dolů... Z prsou Juliiných vydral se ještě jeden výkřik. Chtěla za otcem, ale vrávorajíc vešla jen do pokoje, jenž dělil ložnici její od ložnice otcovy. Zaslechla, jak otec otevřel dvéře své ložnice. „Otče!“ vzkřikla Julie. Kaftan však ji více neslyšel; pádili po schodech dolů. Julie slyšela jeho kroky a chtěla pospíšiti za ním. Leč následky bezpříkladného rozčilení nebylo už možno ani napjetím veškerých sil paralysovati. Na prahu opustily Julii síly; — sklesla na zem... Podobně, jako nemůže oko lidské spočinouti se stejnou pozorností na několika od sebe vzdálených předmětech současně, nemožno též ani duševním zrakem svědomitě sledovati, tím méně podrobně vypsati několik současných výjevů, jež se byly sběhly na různých místech. Od okamžiku, kdy starý Kaftan vyrazil ze svého bytu, by pospíšil do dvora a učinil přiměřená opatření k postižení lupiče a zachránění svého, vlastně Juliina majetku, rozbíhá se děj našeho vypravování v několika proudech, a pozornost naše jest současně upjata na několik výjevů na různých místech, takže jsme takměř na rozpacích, který z výjevů těch máme sledovati nejdříve. Starý Kaftan letí po schodech dolů, dcera jeho Julie leží bez sebe na podlaze, Valentin čeká na dvoře na Kaftana a professor Esdavi ubírá se po schodech druhé budovy k ložnici mladého Bohutínského. Kromě toho nebylo by zajisté nezajímavo sledovati současně i počínání si starého a mladého Bohutínského, z nichž první byl už dávno procitl, kdežto druhý, jak víme, nebyl posud ani oka zamhouřil Všechny tyto osoby zasahují právě v okamžiku tom v děj našeho vypravování takovou měrou, že nelze ani jedinou z nich pustiti se zřetele, má-li býti obraz jen poněkud úplný. Sledujme prozatím člověka, kterýž byl až dosud hrál úlohu zdánlivě vedlejší — professora Esdaviho. Co jej vypudilo tak záhy z lože? Co jest příčinou, že navštěvuje přítele svého v tak neobvyklou dobu, zvláště když ví, že byl přítel tuto noc nejspíše ztrávil v rozčilení a přemítání, kdežto byla noc předcházející padla za oběť orgiím v kruhu hýřivých přátel? S hlavou poněkud k prsům nakloněnou ubíral se Esdavi pomalu po schodech k ložnici mladého Bohutínského. Octnuv se přede dveřmi vzal mimoděk volně za kliku, aniž by byl zaklepal. Shledal, že jsou dvéře, jež byl mladý Bohutínský v noci opominul zamknouti, pouze přivřeny. Esdavi opatrně dvéře pootevřel a vstoupiv tiše na práh rozhlédl se po komnatě, po kteréž byl reflexem ranního slunce zarůžovělý lesk rozlit. Mladý Bohutínský ležel na svém loži na znak, maje obě ruce pod hlavou. Byl úplně oblečen. Tvář jeho byla sice obrácena ke dveřím, mezi kterými právě přítel Esdavi stál, ale oči měl zamhouřeny, takže se Esdavimu zdálo, že spí. Esdavi učinil tedy krok ku předu a pronesl šeptmo přítelovo křestní jméno. K nemalému podivení jeho však mladý Bohutínský hned otevřel oči, načež střelhbitě, jakoby se byl něčeho ulekl, seskočil rovnýma nohama s lože a zůstav u lože státi, zadíval se skoro vytřeštěným zrakem na ranního hosta. Teprve nyní zpozoroval Esdavi ve tváři přítelově zřejmé stopy probdělé noci. „Ty’s opět nespal, Edmunde?“ ozval se Esdavi, ačkoli byl tušil, že Bohutínský probdí i tuto noc. „Toť již druhá noc..“ „Ovšem,“ odtušil dutým, skoro hrobovým hlasem Bohutínský; „tentokráte však jsem probděl noc prospěšněji než minule... Leč rci, co tebe přivádí tak záhy ke mně? Trvám, že’s poprvé ve svém životě opustil tak ranně své lože.“ „Učinil jsem tak,“ odpověděl Esdavi úlisně, „jen tobě k vůli, milý Edmunde.“ „Pozoruji; ale příčina?“ „Ryze obchodní, neboli lépe řečeno spekulační... Také já dnes nespal, nýbrž přemítal o stavu věcí, jak se mi jeví po tvém včerejším výkladu a zároveň po poslední tvé obchodní manipulaci, která nám může velice prospěti.“ „Kterou manipulaci míníš?“ optal se rychle Bohutínský. „Což pak jsi zapomněl na zbrklého Velebina Jindru?“ připomenul Esdavi a učinil teprve nyní několik kroků ku předu, takže stál těsně před Bohutínským. „Ach tak!“ odtušil Edmund s úsměvem, jakoby si byl připomenul nějaký podařený vtip ze včerejšího dne. „Potkal jsem jej,“ pokračoval dále Esdavi, „včera večer, když jsi mne byl opustil, na Příkopech, kam jsem si byl po večeři vyšel na procházku. Známe se ode mnoha let, a žvavé mužisko, kdykoli mne potká, přilípne se na mne jako klíšť a žvatlá tak dlouho, až je mrzutě odbudu. Tak stalo se i včera. Zbrklý Jindra počal žvatlati. S' počátku jsem poslouchal nedbale, ale když se zmínil o výhodné obchodní manipulaci, když vyslovil jméno Bohutínský, počal jsem poslouchati pozorněji, až jsem se dověděl vše, co se bylo přihodilo...“ „A co o tom soudíš?“ přerušil Edmund přítele. „Že nemohla nám náhoda lépe posloužiti nežli tímto tvým obelstěním nejžvavějšího člověka, s jakým jsem se byl v životě svém vůbec setkal. Chlapisko je jako rtuť a má jazyk jako meč. Chceš-li, aby se obchodní svět pražský co možná nejrychleji něco dozvěděl, stačí, abys to Jindrovi třeba jen napověděl — o ostatní se starati nemusíš ... V několika hodinách to ví celá Praha...“ „Já však doposud nechápu...“ přerušil Edmund Esdaviho poznovu. „V okamžiku pochopíš,“ odvětil Esdavi. „Hned jak mi počal Jindra vypravovati, že uzavřel výhodný obchod se spolehlivou firmou „Bohutínský junior“, napadlo mi, že možno právě nyní nevyrovnatelných služeb žvavého mužiska toho užiti v realisování smělých tvých plánů. Jak víš, přislíbil jsem ti včera, když jsme se loučili, že postarám se o rozšíření hodnověrných zpráv, že je otec tvůj na mizině a že musí ohlásiti konkurs. Náhoda vehnala mi nejlepší prostředek k tomu účelu do cesty. Užil jsem ho bez rozpaku. Pověděl jsem mu, toť se rozumí, že s největší obezřelostí, co jsem uznal za dobré... Mimo jiné, že byl ošálen...“ „K čemu tuto předčasnou rekriminaci?!“ vpadl Bohutínský příteli poznovu do řeči. „Což pak tě dvě po sobě probdělé noci, milý Edmunde, skutečné zbavily veškeré chápavosti?“ pousmál se Esdavi, když byl poznovu v řeči své přerušen. Bohutínský, kterýž byl s tváře přítelovy nespustil zraků, sklopil při těchto slovech skoro stydlivě oči k zemi; ale hned na to zase pohlédl bystře na přítele, načež zrak jeho zabloudil k otevřeným dveřím. „Pro bůh, jaká to neopatrnost!“ zvolal skoro úzkostlivě přitlumeným hlasem a pospíšil ku dveřím, zavřel je a otočil klíč. Po té vzav přítele pod paží, pravil: „Pojď, milý Jindřichu! Promluvíme o ostatním v saloně. Zde není radno o podobných věcech mluviti. Otcova ložnice nalézá se, jak víš, v druhém patře zrovna nad touto komnatou, a chce-li otec sejiti dolů, musí podle těchto dveří, u nichž obyčejně naslouchává, zdali jsem již procitl. A slyší-li nějaký šramot, obyčejně otevře dvéře, aby se mne na to neb ono zeptal, neb aby mi pouze dobrého jitra přál. Dnes však, jak se mi zdá, poněkud zaspal; neslyšelť jsem ještě ani nejnepatrnějšího lomozu z jeho ložnice. Leč každým okamžikem může již sejíti a kdyby zde zaslechl hovor nebo jen šelest, vyrušil by nás...“ Esdavi vyslechl tato slova se vzornou trpělivostí. Když přítel domluvil, dal se uvésti do salonu, kde usedl na pohovku, před kterou se nalézal velký kulatý stůl. Bohutínský zavřel i dvéře salonu a usedl za týž stůl naproti příteli. Chvíli oba mlčeli, načež se ujal slova Bohutínský. „Promiň, milý Jindřichu, poslední moji poznámku o nevčasnosti tvého kroku,“ pravil důvěrně; „jsemť vskutku jaksi pomaten, a zdá se mi i nyní ještě, že nejednal jsi přece zcela správně, poněvadž mohu býti i já stržen v nemilý styk s úřady, když budu někým obviněn, že jsem jej ošálil.“ Tvář Esdaviho přelétl ironický úsměv. „Budiž úplně bez starosti,“ odpověděl klidně. „Promyslil jsem vše a znaje tebe i poměry tvé nemohl jsem jinak učiniti, než jak jsem byl učinil. Ve styk s úřady arci přijíti můžeš a podle všeho, co se stane a státi musí, také najisto přijdeš. Ale jiná jest otázka, bude-li ti styk ten na škodu či ku prospěchu. Pokud znám tvou logiku a posavadní tvoje manipulace, obstojíš v nejprudším křížovém ohni otázek, jež ti může nejobezřelejší vyšetřovací soudce klásti. V tomto vzhlede tedy můžeš býti úplně bez starosti. Moderní zákonodárství nenalézá se dosud na oné výši dokonalosti, by mohlo postihnouti rafinovaného bystrého ducha lidského ve všech jeho tajných záměrech. Kdybys byl častěji navštěvoval soudní síň, věděl bys z vlastního názoru, jak bezpříkladnou práci dá soudnímu apparátu prostá rafinovanost nevzdělaného člověka, než je možno usvědčiti jej ze skutku, z kteréhož je obviněn, zároveň však byl bys přesvědčen, že bývá moderní soudnictví vůči rafinovanosti všestranně vzdělaného člověka obyčejně takořka bezbranným. Posavadní skutkové tvoji jsou vzhledem k ustanovení zákona beztrestné; obavy tvé jsou tedy zcela bez podstaty.“ „Pravda, pravda!“ přisvědčil Bohutínský, jenž byl napjatě slova přítelova sledoval. „Ale s Jindrou, o němž sám pravíš, že neznáš žvavějšího člověka, přece bych nerad přišel v nemilý styk — aspoň prozatím, dokud má všechny podrobnosti včerejší manipulace v živé paměti.“ „Eh což! Snad se nebojíš člověka, jenž mele páté přes deváté a který svým žvastáním ve čtvrt hodině i nejtrpělivějšího soudce nervosním učiní?“ namitl Esdavi. „Stalo-li se vše tak, jak mi byl Jindra vypravoval, pak jsi před zákonem čist jako holubička z vajíčka se právě vyklubavší. Kdyby se proti tobě spikli třeba nejdůmyslnější právníci celého světa, nesvedou před řádným soudcem proti tobě praničeho. Prozkoumáš-li případ ten se stanoviska trestního zákona, musíš i tenkráte, když nastoupíš proti sobě důkaz nejodvážnější, přiznati, že's proti všem důslednostem obrněn. Poslals někoho pro Jindru? — Neposlal. Žádal jsi Jindru za půjčku? — Nežádal. Naopak. Valentin přivedl lichvařisko do mlýna k vyzvání třetí nějaké osoby, o kteréž sám Jindra dí, že to byl tvůj otec. Vše to dosvědčí ti dva svědkové...“ „Jak to?“ vpadl Bohutínský. „Vždyť byl jen Valentin přítomen...“ „Pravda,“ odtušil Esdavi; „druhým svědkem jsem já. Dosvědčím a stvrdím přísahou, co jsem byl slyšel na vlastní uši z úst Jindrových. Zkoumejme však případ dále!... Je možno dokázati podvodný úmysl při vystavení směnky? Naprosto ne! Lichvařisko spokojilo se jediným girantem — tvým otcem... A padělal jsi snad otcův podpis? Nepadělal, an jsi, pokud vím, nikdy tak neučinil a také učiniti nemusil, poněvadž jsi měl vždycky v zásobě směnečné blankety s otcovým podpisem. Může ti tedy někdo právně dokázati úmysl, žes chtěl někoho ošiditi? Nikdo! A tys také nikoho cizího neošálil; ba ani do škody nepřivedl. Věřitel tvůj spokojil se dvěma podpisy: tvým a otcovým. Nemůžeš-li nebo nechceš-li zaplatiti ty, může dluh tvůj vymáhati na girantu, na tvém otci, nemůžeš býti nikdy odpovědným činěn ty! Přivedl-lis někoho do škody, nemůže to býti nežli tvůj vlastní otec, a do toho se přece můžeš nadíti, že by ti prominul i hrubší poklesek, nežli jest použití směnky in bianco, jichž jsi byl už tak často užil... Avšak dejme tomu, že by došlo k nejhoršímu, že bys byl pro toto podvedení otce svého stihán veřejným žalobníkem. Co myslíš, že by bylo toho následek? Vprav se do situace s chladnokrevností muže, který se neleká nejhoršího! Mysli si, že stojíš před soudem, jsa obžalován ze zločinu podvodu, spáchaného na vlastním otci. A otec tvůj jest jediným svědkem proti tobě! Či myslíš, že by mohl, nalézaje se tobě tváří v tvář, svědčiti proti sobě? Znám tento druh lidí příliš dobře. Mnohdy urputně a zatvrzele stojí na svém a neodstoupí, až když dojde k posledním důslednostem; ale jakmile nadejde katastrofa, přihlásí se cit ku svému právu, srdce počne bouřlivěji biti, brzy se zachvějou a v oku zaleskne se slza... A konec všeho — odpuštění... A otec-li promine svému dítěti — nemá, jak sám víš, podle trestního zákona našeho žádný člověk práva poháněti nás k zodpovídání.“ „Výborně!“ vyrazil ze sebe Bohutínský po tomto didaktickém výkladu Esdaviho; ale hned na to dodal hlasem klidným: „Co však soudíš o nejbližších následcích poštvání žvavého lichvařiska?“ „Právě jen z té příčiny pospíšil jsem tak časně z rána k tobě, milý Edmunde,“ odpověděl lahodným hlasem úlisný Esdavi, „abych tě upozornil, co se nejspíše stane, abys nebyl nikým a ničím překvapen. Poslyš! Dohodli jsme se včera, že jde nyní v první řadě o rychlé vyhlazení firmy otcovy. Firma ta musí padnouti a k pádu jejímu přispěje nám Jindra nad očekávání rychle. Tolik jest dle všeho jisto, že v průběhu dnešního dopoledne doví se celá Praha, že jest otec tvůj na mizině. První následky toho budou, že přihrnou se dnes všickni věřitelově s propadlými směnkami, ba i někteří z oněch, kteří mají v rukou směnky posud nepropadlé, by se z úst otcových dozvěděli o stavu věcí. Presentování dvou směnek však, jak jsi mi byl pravil, dostačí, aby byl otec tvůj donucen k výroku, že nemůže platit, že jest nucen ohlásiti konkurs.... Vše ostatní pak se podá samo sebou. Buď otce založíš vlastními úsporami a zachráníš tak starou, vetchou firmu, která se byla osvědčila k životu úplně neschopnou, nebo zůstaneš zcela nestranným, necháš starou firmu klidně a po zásluze dokonati, bys mohl na jejích zříceninách založiti firmu novou, života schopnou a moderním zásadám obchodním úplně odpovídající. Vše závisí nyní na tobě. Tys nejen pánem osudu firmy otcovy, nýbrž i pánem osudu své vlastní firmy. Stav věcí nebyl posud ještě nikdy tak přízniv, jako právě nyní, a nevykořistíš-li stavu toho na svůj prospěch nyní, nepodaří se to snad nikdy více. Dnes, snad v několika hodinách budeš se musit rozhodnouti. Jednej dle vlastního uznání, ale nezapomeň, co jsi dlužen svému vlastnímu obchodnímu svědomí! Budeš-li dnes jen poněkud sentimentální, zmaříš několikaletou namáhavou činnost obchodní, která, byvši tak důmyslně založena a vzorně prováděna, přislibuje nésti vzácného ovoce...“ Esdavi na chvíli umlkl; ale pozoruje, že jeví Bohutínský jakousi rozpačitost, dodal: „Jsem věru dychtiv, jak se zachováš, milý Edmunde! Rozkošný rej zahájí bez odporu žvastavý Jindra, který zajisté první vrazí do mlýna, by nabyl jistoty. Bude lamentovati — až běda lamentovali, div útlocitným duším srdce nepukne lítostí nad osudem jeho... Bude se dovolávati svědomí, poctivosti a všech ctností, bude si rváti vlasy s hlavy, slovem přičiní se ze všech sil, aby otce tvého a tebe obměkčil a tak přiměl aspoň k nějakým koncessím. Bude to prudký útok na rozum a cit lidský; bude podniknut směle, rozhodně a s rozvahou. Jsem tudíž dychtiv, zdali mu Edmund Bohutínský, jenž se byl až dosud ve všem zachoval jakožto vzorný obchodník moderních zásad, odolá...“ Poslední slova Esdaviho neminula se účinku. Bohutínský cítil jejich oprávněnost; věděl, že podle všeho, co předcházelo, Esdavi jinak raditi a mluviti nemohl, ba věděl, že on sám jinak jednati nemůže, nežli jak bylo tuto šíře vyloženo. „Však je dobře, milý Jindřichu,“ ozval se po malé přestávce. „Děkuji ti za tvou radu a zvláště za tvou laskavost, žes mne v čas ještě upozornil. Přesvědčíš se, že zachovám se zcela správně...“ Tvář Esdaviho přelétl při těchto slovech takměř nepozorovatelný úsměv uspokojení. Bohutínský pokračoval: „Nežli však katastrofa sama nadejde, pokládám za svou povinnost tobě pověděti, co se sběhlo právě minulé noci, když jsem se byl vrátil od tebe domů.“ „Provedl jsi snad i pozdě v noci nějakou geniální manipulaci á la Jindra?“ usmál se Esdavi. „Takovou právě ne; ale smělejší a výnosnější...“ „Aj!“ uklouzlo Esdavimu. „Poslyš tedy!“ odvětil Bohutínský. Na to přitáhnuv židli svou blíže k pohovce, na které Esdavi seděl, počal pološeptem vypravovati o své poslední rozmluvě s otcem, pak o nočním případu, jenž se byl udál v zahrádce a jehož hlavní osobou byla Julie Kaftanova… Zatím co se Esdavi volným krokem ubíral po schodech budovy Bohutínskými obývané, by navštívil mladého Bohutínského, seběhl starý Kaftan po schodech druhé budovy a octl se na dvoře tváří v tvář Valentinovi. Tento čekal sice klidně, maje ruce na zad skřížené; leč v tváři jeho jevila se přece jakási nedůvěřivá zvědavost. Mžouravá očka jeho byla pod víčkama takřka úplně ukryta, nízké čelo svraštěno a kolem po- uvadlých rtů pohrával polo potutelný, polo trpký úsměv. Starý Kaftan byl však již skoro úplně zase nabyl své duševní rovnováhy; neboť vyjímaje poněkud přirudlou barvu osmáhlé tváře a zvláštní jakýsi svítivější lesk očí, nepřipomínalo už ve tváři jeho pranic duševní rozechvění. Kombinační talent Kaftanův, jenž byl muži tomu v nejkritičtějších okamžicích života platné služby prokazoval, osvědčil se i tentokráte: Kaftan byl s operačním plánem k vypátrání lupiče aspoň pro první okamžik hotov dříve, nežli seběhl po schodech. Octnuv se nyní před Valentinem upřel naň mlčky mžouravé své oči a složil podobně jako Valentin obě ruce křížem na zad. Několik okamžiků stáli oba tito muži takto proti sobě. Výraz drsných jejich tváří s mžouravýma očima však byl spíše komický nežli vážný, což nezůstalo také beze vlivu na zahájení rozmluvy. Valentin vida před sebou Kaftana skoro jako jindy klidného, domníval se, že si chce starý pán se starým sluhou jen zažertovati; Kaftan pak vida před sebou Valentina s dvojsmyslným úsměvem ve tváři, domníval se, že vychytralé druhé já starého Bohutínského, jež bylo do všech tajností firmy zasvěceno, chce se mu nyní v neštěstí výsměchem pomstíti za neochotu a neúslužnost k pantátovi, když tento potřeboval nevyhnutelně pomoci. Posléze učinil Valentin dva kroky na zad a změřiv přísně, ale přece s jakýmsi respektem zasmušilého Kaftana od hlavy k patě, pravil s přídechem mírné výčitky: „Myslím, ctěný pane Kaftane, že to byl přece jen poněkud nevčasný žert...“ „Žert?... Nevčasný žert?!“ zvolal Kaftan prudčeji, nežli míval ve zvyku, kdykoli jej něco poněkud překvapilo, „O čem pak mluvíte, — Valentine?“ „Nu, o čem bych mluvil?“ odvětil rychle tázaný. „O vašem rozkazu, bych zavřel vrata a nikoho nepouštěl z domu.“ „Neudal jsem vám příčinu?“ „Pravda, pravda,“ pousmál se Valentin; „ale byla to příčina lichá, vymyšlená.“ „Jakže?“ opáčil Kaftan. „Ano, lichá, vymyšlená, bezpodstatná,“ opakoval Valentin s důrazem. „Vy tedy nevěříte, Valentine?“ „A vy tedy myslíte, pane Kaftane, že jsme my — zloději?“ opáčil Valentin, a tvář jeho přelétla chmura nevrlosti. „To jsem neřekl.“ „Pravda, pravda — neřekl jste to — ale myslíte si to...“ Po těchto slovech zachmuřila se i tvář Kaftanova. Několik vteřin trvalo mlčení, načež počal zase Valentin: „Odpusťte, ctěný pane Kaftane, starému Valentinovi — ale já vím, — co vím — a vím, co dělám... Pro to a pro ono, co snad se vám u nás nelíbí, přece byste nás nemusil podezřívat, hanit a tupit.“ „Ale kam pak zabíháte, Valentine?“ odvětil udiveně Kaftan. „Vždyť jsem já pranic neřekl...“ „Pravda, pravda,“ vpadl zase žvavý Valentin, jemuž málomluvný Kaftan mluvil příliš zdlouhavě. „Neřekl jste — ale napověděl... A to nám dostačí. Však my takovým žertům dobře rozumíme.“ „Vždyť já nežertuji!“ „Že nežertujete?“ opáčil Valentin a mžouravá očka jeho rozjiskřila se hněvem. „Tím hůře... Vy nás tedy podezříváte do opravdy?“ „Vy se mýlíte, milý Valentine,“ podotknul Kaftan, snaže se dáti hlasu svému přízvuk co možná přívětivý. „Nedorozumění...“ „Ó, jen vy se nyní nevymlouvejte!“ vpadl opět Valentin. „Co jsem slyšel, — slyšel jsem — ani ďas mi nenamluví, že jsem to neslyšel... Přede mnou se ostatně omývat nemusíte, pane Kaftane... Věřte, že nemusíte... Znám vás...“ „Že mne znáte?“ opáčil Kaftan. „Ba arci, že vás známe — a jak dobře!...“ „A přece mi nevěříte?“ „Proč bychom vám nevěřili? — Vždyť jste jaktěživ — nelhal, jak se o vás, ctěný pane, vypravuje...“ „A přece se můžete domnívat, že...“ „Proč domnívat? Vždyť sám povídáte, že se zde ve mlýně – krade ... A nelhal-li jste ještě nikdy, nelžete nejspíše ani tentokráte...“ „Ale vždyť přece nemíním nikoho, kdo by snad...“ namítl Kaftan, dupnuv poněkud netrpělivě nohou. „Jen se nerozhorlujte, ctěný pane Kaftane!“ vpadl zase Valentin. „Však my vás venkovany dobře známe... Skoro každý z vás pokládá velké město za pravou Sodomu a Gomorhu, kde není poctivé duše... Skoro každý z vás myslí, že jenom u vás na venkově je ctnost a poctivost domovem a ve městech že žijí sami vyvrhelové... Ale věřte mi — nechtějte, bych se dušoval, — já znám venkov taky...“ „Ale o to nejde!“ namítl Kaftan. „Jakž pak ne?!“ pokračoval žvavý Valentin rychle. „Což pak myslíte, že jen vy znáte venkov? Já jsem také venkovanem — narodil jsem se ve vesnici, kde je knížecí zámek, park, několik panských dvorů a velký les ... Dvě třetiny duší mého rodiště živilo se — když jsem byl hochem — polním a lesním pychem, tudíž krádeží...“ Delší tento theoretický výklad na obranu velkých měst Kaftana poněkud usmířil; poznalť z toho, že mu Valentin neporozuměl. Z té příčiny ujal se ihned slova, jakmile Valentin mluviti ustal, a pravil vlídně a důvěrně: „Odpusťte, milý Valentine!... Je to pouhé nedorozumění. Dejte si říci... Vyslechněte mne!“ Valentin se podíval šourem na Kaftana a vida v tváři jeho opravdovost děl: „Hm — vždyť poslouchám — povídejte!“ Kaftan počal: „Pravil jsem jen, že jsme byli oloupeni...“ „Nu — tu to máme!“ vpadl Valentin netrpělivě. „Jaké pak to může býti nedorozumění? To jsem už slyšel... Nepotřebujete to opakovat...“ „Vy to pokládáte za nemožné?“ otázal se Kaftan. Valentin několik okamžiků mlčel, načež pravil pevně a rozhodně: „Něco takového se u nás nikdy nemůže státi!“ „Jak to?“ „Poněvadž se to u nás ještě nikdy nestalo.“ „Vy jste tedy nebyli ještě nikdy okradeni?“ „Nikdy!“ zní odpověď Valentinova, tentokráte lakonická. Opět nastala malá přestávka, kterou přerušil Kaftan, řka: „Ale vysvětlete mi přece, milý Valentine...“ „Proč ne?... Jsem tu ve mlýně už hezkou řadu let; ale o krádeži a o nějaké nepoctivosti nevím... Firma Bohutínského jest poctivou firmou — zde nebyl ještě nikdo zkrácen, tím méně ošálen, okraden, oloupen.“ „Ale vždyť já nemám na mysli domácí lidi!“ podotknul Kaftan. „A koho pak?“ „Snad někdo cizí...“ „To není možno!“ „Jak to?“ „Poněvadž není ostražitější chasy nad naši. Do mlýna se posud nikdo nevloupal a také nikdy nevloupá... A my tu jsme poctivci...“ dodal Valentin s přízvukem uražené pýchy. „O všem tom ani dost málo nepochybuju,“ připomenul Kaftan, „ale vše to nevylučuje možnost, že snad dnes přece...“ „Dnes obzvlášť ne!“ vzkřikl Valentin. „Z čeho tak soudíte?“ „Vždyť se v noci mlelo... Bděli jsme skoro všickni, a tu by se byl lupič po všech ďáblech špatně potázal.“ Obrat, jaký byla zdánlivě nedůležitá tato rozmluva posléze vzala, stav věcí neobyčejně objasnil. Kaftan počal chápati pravou příčinu Valentinova rozhorlení a přes to vše, že nemohl se s ním dorozuměti, byl žvavosti jeho povděčen; neboť z toho, co byl z úst Valentinových právě slyšel, vysvítalo, že loupež nespáchána člověkem cizím, nýbrž domácím, a že lupič nalézá se dosud v domě. Zároveň nabyl Kaftan přesvědčení, že za takových okolností a za poměrů, jaké panovaly v mlýně Bohutínských, nutno zachovati se s největší obezřelostí. Z té příčiny ujal se slova a s napjetím veškerých svých sil snažil se vypraviti ze sebe aspoň několik vět v souvislosti, by rozdurděného Valentina udobřil a tak sobě jeho spolupůsobení pojistil. „Odpusťte, milý, drahý Valentinku,“ počal hlasem pokud možná vlídným, ba skoro lichotivým. „Jsem člověk podivín a nedůvěřivý — jako každý řádný obchodník, který se musí míti neustále na pozoru, by nepřišel do škody. Odpusťte mí, jestliže jsem vás nyní snad pohněval...“ „Eh což!“ přerušil Valentin Kaftana, jsa spíše tónem než obsahem slov Kaftanových poněkud usmířen. Kaftan však se tentokráte nedal vyrušiti; pokračovalť: „Souhlasím s vámi úplně — že z domácích by nikdo nebyl schopen skutku nepoctivého... Ale dejme tomu, že by se přece přišlo na skutek nepoctivý... Prosím vás, rcete mi — měl byste — mohl byste míti někoho v podezření?“ „Ne — nemohl... Nevěděl bych koho! Jsmeť tu všickni stejní — jeden jako druhý a žádný ani za mák nepoctivější...“ „Ale někdo snad je přece — abych tak řekl — lehkomyslnější,“ pokračoval Kaftan, „a nedívá se na všechno tak přísně jako vy, Valentine. Ba někdo z vás musí býti nejlehkomyslnější.“ „Pravda, pravda,“ kýval Valentin souhlase. „A kdo by to mohl býti?“ ozval se dále Kaftan s ostrým přízvukem. „Mladý pán!“ vyrazil ze sebe Valentin prudce; ale hned na to se vzpamatoval a počal se omlouvati: „Ne, ne! Pravda, mladý pán je nejlehkomyslnější z nás všech, kteří tu v mlýně žijeme — ale přivádíte-li lehkomyslnost ve spojení s poctivostí, potom arci je mladý pán rovněž takový poctivec jako pantáta.“ Omluvy té ovšem nebylo ani třeba; neboť Kaftanovi nebylo by ani ve snách napadlo, míti byť jen stín podezření na mladého Bohutínského. Kaftan vyslechl Valentina klidně a trpělivě a zajisté by byl opět nějakou poznámkou aneb omluvou hovor dále rozpřádal, kdyby byl Valentin neskončil slovem pantáta. Tím upomenut Kaftan na své rozhodnutí před tím, nežli byl shledal, že jest oloupen; zároveň mu napadlo, že právě starý Bohutínský může mu býti při pátrání po lupiči velice nápomocen. Z té příčiny přistoupil těsně k Valentinovi a vzav jej přátelsky za ruku pravil k němu důvěrně, jako mluvíváme s přítelem, před kterýmž netřeba tajiti ani hříchu nejchoulostivějšího: „Již tedy, milý Valentinku, zanechme zbytečného mluvení! Rád bych mluvil s pantátou.“ Valentin zvedl svá očka a upřev je zvědavě na Kaftana vpadl rychle do řeči: „A co mu chcete? Nesete slíbené peníze, nebo si chcete z něho tropit podobně jako ze mne nevčasné žerty? Varuji vás před tím! Pantáta je prudší, vášnivější, nežli já; on vás nebude tak dlouho poslouchat jako já, a proklouzne-li vám před ním jen slůvko o krádeži, potom...“ „...Potom za nic nestojíte, není-liž pravda, milý Valentinku?“ dodal Kaftan tiskna srdečně svalovitou a mozolovitou ruku Valentinovu. Valentin si to dal líbit; ale když Kaftan po svém zvyku zase se odmlčel, připomenul po malé chvíli jaksi uštěpačně: „Co je pravda, to je pravda! Páni si dovedou vždycky slibovati hory doly; ale když mají dostáti slovu, tu žádný neví se už pamatovati, zdali kdy a při jaké příležitosti a komu co byl slíbil... Zvláště když jde o peníze...“ „Peníze!“ zvolal po té trochu nevrle Kaftan, pustiv ruku Valentinovu. „Jakž pak můžeme nésti peníze, když jich nemáme, když jsme byli okradeni?“ „Zadržte, pane Kaftane!“ vzkřikl po těchto slovech Valentin hněvivě. Tvář jeho polil brunátný ruměnec a z mžouravých oček sršely blesky jizlivosti. Zároveň couvl o dva kroky a pravice jeho zašermovala ve vzduchu mimovolně, jakoby někomu pěstí vyhrožoval. „Nehněvejte se, milý Valentinku!“ chlácholil opět Kaftan. „A můžete-li, vzbuďte pantátu, — rád bych s ním promluvil.“ „Pantátu budit není třeba, tenť už jistě dávno vzhůru,“ odvětil Valentin, a zrak jeho přelétnuv přes dvůr utkvěl na jednom okně ložnice starého Bohutínského. Okno bylo otevřeno a v okně samém stál starý Bohutínský, dívaje se na Kaftana a Valentina. Byl už oblečen a nejspíše již po delší čas hovořící pozoroval. Tvář jeho nejevila sice obvyklého klidu; ale přece již resignaci a poněkud též zvědavost; neboť ačkoli z hovoru praničeho neslyšel, soudil přece z pohybů hovořících, že jde o záležitost dosti důležitou. Valentin, shlédnuv pantátu v okně, mávnul pravicí směrem k oknu tomu, jakoby chtěl a nechtěl na okno ukazovat a dodal mručivě: „Tamhle máte pantátu!“ Kaftan zvedl oči a pohlédl naznačeným směrem. Pohledy obou starých mužů se setkaly. Byly sice chladny, ale přece ne zcela lhostejný. Tvář Bohutínského přelétl sotva znatelný záblesk radosti; tvář Kaftanova zůstala sice beze změny, leč blesk, vyšlehnuvší z mžouravých očí, byl zřejmým důkazem vnitřního pohnutí. Několik vteřin dívali se oba na sebe, což bylo i Valentinovi nápadno. Když pak mu to příliš dlouho trvalo, mávnul opět rukou, jako činíváme na důvěrné přátele, kdykoli je mávnutím mlčky vábíme, aby šli k nám. Bohutínský tomuto pohybu ruky sice porozuměl, ale přece se optal: „Co se děje?“ Slova ta byla sice dosti hlasitě pronesena, ale Kaftan a Valentin, jsouce daleko vzdáleni, jen s tíží je zaslechli. Valentin mávnutí ruky opakoval, ale prudčeji než před tím. Tvář jeho byla při tom dle všeho neobyčejně výmluvná; neboť starý Bohutínský ihned odstoupil od okna a rychle sestupoval po schodech dolů. Jakmile byl Bohutínský zmizel, učinil Valentin mlčky několik kroků směrem k pisárně. Kaftan jej následoval. Starý Bohutínský sešel tentokráte do dvora daleko rychleji, než míval v obyčeji. Patrně se nebyl u dveří ložnice svého syna ani na okamžik zastavil; ba snad na syna svého vůbec ani nevzpomenul. Nežli se Valentin s Kaftanem octli u dveří pisárny, objevil se starý Bohutínský na prahu vchodu hlavní budovy, kde se zastavil. Zatím co Valentin otvíral dvéře pisárny, popošel Kaftan Bohutínskému několik kroků v ůstrety a podávaje mu z daleka ruku, pravil vlídně: „Dobré jitro, pane Bohutínský!“ Pantáta rychle postoupil ku předu a stisknuv podanou mu pravici opakoval rovněž tak vlídně jako Kaftan: „Dobré jitro, pane Kaftane!“ Nastala přestávka několik vteřin trvající, Stáliť proti sobě dva zkušení a obezřelí obchodníci, kteří mívali ve zvyku nenapovídati nikdy více, než čeho bylo nevyhnutelně třeba. Tentokráte arci byl stav věcí poněkud jiný; leč starý, dlouholetý zvyk měl své právo. Posléze ozval se Bohutínský, kterýž se domníval čísti ve tváři Kaftanově dobrou vůli. Pravilť suše, ale přívětivě: „Čeho si přejete, pane Kaftane, tak časně z rána?“ „Přináším novinu,“ odvětil Kaftan a dodal temně: „Smutnou novinu...“ Slova ta zůstala však úplně bez účinku na Bohutínského. Neboť kdož medle mohl by mu ještě nyní zvěstovati smutnější novinu, nežli že jest na mizině a že musí ohlásiti konkurs? Neodpověděl. „Pravím, že smutnou novinu, pane Bohutínský,“ opakoval Kaftan, upřev svá mžouravá očka na pantátu. Bohutínský chtěl něco odpověděti, ale v tom se ozval Valentin: „Pantáto — pisárna je otevřena!“ Kaftan mlčky se obrátil a ubíral se do pisárny; Bohutínský jej mlčky následoval. Valentin vstoupil poslední a zůstal státi u dveří, jež zavřel. Kaftan usedl do křesla u okna, Bohutínský na stolici proti němu. Několik minut trvalo trapné mlčení, jež posléze přerušil Bohutínský řka: „Pravil jste, pane Kaftane, že mi chcete zvěstovati novinu,“ „Ano,“ vpadl Kaftan. „A sice smutnou novinu,“ doložil přitlumeným hlasem Bohutínský. „Ano, — smutnou,“ opakoval Kaftan. „Nuže?“ optal se pantáta. „Můžete mi ji zvěstovati?“ Kaftan si odkašlal a děl: „Byl jsem okraden...“ Tvář Bohutínského přelétl nyní nedůvěřivý úsměv. Několik těch slov objasnilo mu dle jeho mínění situaci lip nežli dlouhý výklad. Pokládalť slova ta za záminku, kterou Kaftan uvádí, by nemusil dostáti svému slovu. „Odpusťte, pane Kaftane,“ pravil po malé přestávce, „že v té věci soudím dle vlastního rozumu...“ „Nechápu!“ vyrazil ze sebe Kaftan. „Děkuji vám,“ pokračoval pantáta, „poněvadž vám rozumím,“ „Ještě nechápu,“ vyrazil ze sebe Kaftan poznovu. „Vyslovím se tedy určitě,“ dí Bohutínský. „Vy tvrdíte, že jste byl okraden. Dobře. Nechci zkoumati důvody, proč tak pravíte; ale tolik je jisto, že nechcete dostáti danému slovu.“ Kaftan snad poprvé ve svém životě se zapýřil. Valentinův dřívější odpor a nynější klid Bohutínského jej byly skoro zmátly. „Ale vždyť pak netvrdím, že někdo z domácích lidí,“ vyrazil ze sebe Kaftan. „Však já rozumím,“ dí pantáta. „A nežádám, než abyste mi byl nápomocen při vypátrání lupiče,“ pokračoval Kaftan. Tvář Bohutínského přelétl opět úsměv nedůvěry. Nežli však pantáta odpověděl, trhl někdo prudce zvoncem a za vraty ozvalo se temné volání: „Otevřte! Honem otevřte!“ Bohutínský pohlédl oknem ku vratům a vida je zavřená obrátil se k Valentinovi: „Co to? Vrata zavřena? Proč to? Vždyť je už dávno čas, Valentine!“ Valentin, stoje bez pohnutí u dveří, ukázal rukou na Kaftana, a mimo svůj obyčej odvětil lakonicky: „Pan Kaftan...“ Bohutínský pohlédl na Kaftana. „Ano, já sám Valentina poprosil, by neotvíral,“ připomenul Kaftan. „A proč?“ optal se pantáta. V tom zavzněl zvonec poznovu a prudčeji než prve. „Jdi otevřít, Valentine!“ káže pantáta. „Ale nepouštějte nikoho z domu!“ dodává Kaftan. „Proč to? — Proč?“ naléhá Bohutínský. Valentin váhavě uposlechl rozkazu pantátova a Kaftan odpověděl: „Poněvadž jsem byl okraden — lupič jest dle všeho doposud ještě v domě... Pozornost Bohutínského byla však v okamžiku tom obrácena ku vratům. Někdo zvonil tak prudce, div že drát nepřetrhl. Zároveň bouchal na vrata a křičel: „Otevřte, otevřte! Nebo vám vrata rozbiju!“ Pantáta popošel k oknu a díval se ven, jak Valentin otvírá vrata. Hluk před vraty utichl a jakmile vrata pootevřena, vrazil do dvora vychrtlý mužík v ošumělém šatu, Bohutínský poznal na první pohled lichvařisko, jež byl předešlého dne odbyl. „Co ten zde chce? A proč přichází s tak pekelným hlukem?“ zamručel a obrátiv se od okna popošel ke dveřím. Lichvařisko počínalo si jako šílené. Šermovalo rukama ve vzduchu a podle všeho hubovalo na Valentina, jenž po přání starého Kaftana vrata zase zavřel. „Ke všem ďasům! Co se to děje?“ vyrazil ze sebe Bohutínský a zůstaviv Kaftana v pisárně vyšel přede dvéře, by se dověděl, co jest příčinou návštěvy zbrklého mužiska. Valentin a lichvařisko ubírali se volným krokem od vrat k pisárně. Lichvařisko poskakujíc před Valentinem šermovalo neustále rukama ve vzduchu; jazyk jeho slavil v okamžiku tom pravé orgie. Bohutínský zaslechl jen několik slov, jež však byla z bezpříkladnou rychlostí pronešena. „Však já dobře vím, oč tu jde!“ sípalo lichvařisko. „Nejsemť dnešní. Měl jsem už s většími chytráky co dělat, než jste vy, a žádný z nich mne nepřelstil. To si pamatujte!“ Bohutínský, nechápaje ani z daleka smyslu těchto slov, zakabonil poněkud tvář a chtěl něco pronésti; ale v tomže okamžiku se lichvařisko poohlédlo a spatřivši jej odskočilo od Valentina a pospíšilo k němu. „Aj, dobré jitro, ctěný pane — velectěný pane!“ počalo mužisko zdvořile a neustále před pantátou se uklánějíc. „Odpusťte — mnohosetkrát vás prosím za odpuštění, že vás burcuju tak časně z rána, tak nezpůsobně, ba nestoudně ... Ale jakožto opatrný obchodník zajisté zcela dobře víte, že v záležitostech peněžních nelze nikdy otáleti... Tu musí býti jednáno bez odkladu, rychle a rázně — jináč spláče člověk nad výdělkem...“ Bohutínský, naslouchaje se zakaboněným čelem, sotva postihl smysl těchto vět s úžasnou rychlostí pronešených; tím méně mohl smysl a zdvořilý tón jejich přivésti v souvislost se smyslem a hašteřivým tónem, s jakým žvavé mužisko proneslo poslední slova k Valentinovi. Nechápali ani objevení se muže toho, tím méně tak náhlou změnu jeho chování a proto ani neodpověděl, když se bylo mužisko na několik okamžiků odmlčelo, jakoby si chtělo oddechnouti. Vychrtlý zrzounek však upíral hluboko zapadlá zazelenalá svá očka na Bohutínského se zjevnou úskočnou ukrutností. Vráskami rozryté čelo jeho bylo svraštěno a zdálo se býti o polovinu nižší než bylo skutečně; kolem pouvadlých, chvějících se rtů pohrával polo trpký, polo devotní úsměv, jakým si vypomáhají obyčejně lidé, kteří chtějíce něčeho dosíci byli náhle přivedeni do rozpaků a nevědí, mají-li k dosažení účelu užiti lsti a úskoku nebo výhružné ráznosti. Nastalá pomlčka však trvala jen několik vteřin. Mužisko spustilo poznovu: „Oh, drahý, vzácný, velevážený milostpantatínku! Ani sám nechápu, jak to bylo možno, — ale stalo se tak — verte mi na slovo — jako že jsem poctivý muž... Oh! oh! Něco podobného ještě mne nikdy nestihlo! ... V několika hodinách přijít o celý svůj majetek — o všechny své úspory... v několika hodinách! Však ne, v několika minutách býti přiveden na mizinu — zcela na mizinu... Oh, já ubohý, přeubohý stařec! Po tolik let jsem v potu tváří se namáhal, abych si aspoň na stará kolena pojistil život jen trochu snesitelnější, a tu náhle — jako když z čista jasna hrom udeří — stojím před vámi ctěný, velevážený milostpane pantatínku, jako hotový žebrák — jen hůl a mošnu vzít a jíti od domu k domu žebrotou ... A dáti se odbývat, odhánět, odkopávat...“ Poslední slova pronesena byla tónem tak bolestným, že přes všechnu komičnost celého výstupu byl starý Bohutínský pohnut. Sotva mužisko v proudu řeči na okamžik ustalo, optal se pantáta soucitně: „Čím vám mohu býti nápomocen?“ Přívětivým hlasem pronesená tato otázka starého lišáka přece poněkud pomátla. Očekával, že bude zcela jinak přivítán; očekával, že jej odbudou drsně, snad hrubě, ba byl skoro jist, že mu — jakmile počne lamentovati — prostě ukážou dvéře — a místo toho klade mu chef firmy, která byla až do včíra do večera všeobecně pokládána za solidní, otázku s přízvukem tak neobchodním, že nelze uhodnouti, míní-li tak do opravdy, nebo není-li to úskok prohnaného spekulanta. Oslovené lichvařisko nebylo sice nikdy v rozpacích, co odpověděti; ale tentokráte přece uznalo za dobré několik vteřin přemítati, při čemž pošilhávalo po pantátovi, jakoby se ostýchalo vysloviti se určitě. Starý Bohutínský byl sice člověk spíše váhavý nežli prudký; leč přestávka žvavého lichvařiska přece se mu zdála býti příliš dlouhou a proto opakoval svou otázku vlídněji nežli poprvé. Lichvařisko upřelo svá bodavá očka na pantátu a vidouc, že v tváři jeho jeví se opravdovost, spustilo po svém způsobu: „Děkuju, stotisíckrát děkuju za dobrou vůli a laskavou ochotu, ctěný, velevážený milostpantatínku! Přiznám se vám upřímně, já neočekával, že mne takto přivítáte... Jsem člověk ubohý; člověk, který byl v životě svém vždycky týrán a odkopáván, ačkoli ani němé tváří neublížil, neřku-li aby se byl na člověku prohřešil...“ „Ale probůh vás prosím,“ přerušil Bohutínský proud řeči žvavého zrzounka, „čím vám mohu býti nápomocen?“ Teprve tímto třetím opakováním otázky lichvařisko jaksi se vzpamatovalo a počalo své lamento, jak si je bylo na cestě k mlýnu Bohutínských zcela chladnokrevně promyslilo. „Odpusťte, ctěný pane, že k vám přicházím s prosbou nejuctivější, nejponíženější. Byl jsem okraden...“ „Také vy jste byl okraden?“ zvolal Bohutínský, jemuž při těchto slovech tanul na mysli Kaftan. „Ano, také já byl okraden,“ opakovalo v nastudované své řeči přerušené lichvařisko, „a sice zde ve vašem mlýně okraden hanebným, ba podlým způsobem okraden...“ „Vyslovte se určitě!“ vzkřikl z nenadání Bohutínský přísným hlasem. „Víte snad něco o krádeži, která prý tu byla dnes v noci spáchána?“ Nenadálý tento obrat a obzvláště změněný tón lichvařisko zarazil. Chtělo něco pronésti, ale zakoktalo jen několik nesrozumitelných slov, čímž Bohutínského popudilo. „Neblábolte nesmysl!“ zvolal hněvivě. „Povězte, co ode mne chcete; ale jasně a určitě jako muž...“ „Já že blábolím nesmysl? Já — Velebin Jindra — že blábolí nesmysl?!“ ozvalo se na to lichvařisko taktéž tónem podrážděným. „Něco podobného mi ještě nikdo neřekl, ačkoli mi zlí lidé už všechno možné vytýkali... A nesmysl blábolit!... Jaká to slova! — Brr!... Až mráz člověku po těle běží... To bych byl pěkný obchodník, kdybych hned při prvním pokusu ztrácel hlavu a blábolil nesmysl. To by mne bylo to dobré, šlechetné, lidumilné lidstvo, které se při každé sebe nepatrnější příležitosti svými ctnostmi chvástá, už dávno vyssálo až do kosti! Oh — já dovedu velmi dobře frási od myšlenky rozeznat! Mne nikdo pěkným kabátem neošálí, mne nikdo hladkým slovem nenapálí...“ „Ale kdo pak vás chce ošálit, kdo napálit?“ přerušil starý Bohutínský tento proud řeči, v jednotlivostech sice správné a logické, ale přece v celku jen nesouvislé. „Vždyť jsem se vás jen prostě optal, čím vám mohu posloužit, a vy mne místo prosté odpovědi zasypáváte spoustou slov, jež sice slyším, ale kterým nerozumím, poněvadž nechápu jich souvislost.“ V celku smířlivá slova to pronesena však tónem podrážděným, čímž již dříve popuzený lichvář ve své domněnce, že byl ošálen, potvrzen. „Oh, draný, úcty hodný pane!“ vyrazil ze sebe stísněným hlasem, snaže se své rozčilení přece ještě ukryti. „Však já tu lidskou licoměrnost velmi dobře znám! Mne žádná mravouka nepoučí lip, nežli mne může poučili můj vlastní zdravý mozek, který mi už po tolik let vždy věrně a poctivě sloužil, jakoby byl mým nejlepším přítelem... Ale odpusťte mi už moji žvavost, předrahý, ctihodný, dvojctihodný pane! Přiznávám se, že bývám někdy mluvka; leč v případech jako tento, když jde o vlastní moji kůži, když jde o existenci celé poctivé rodiny, snažím se, jak přece sám ráčíte pozorovat, abych nemluvil více nežli jest nevyhnutelně třeba... Avšak já byl okraden a sice zde ve mlýně okraden... A tu přicházím s prosbou nejponíženější, abyste se mne ráčil laskavě ujmouti...“ Toto neustálé obcházení pravého jádra věci posléze pantátu urazilo. Svraštil čelo, dupnul nohou a zvolal příkře: „Ale teď už toho mám po krk dost! Vy jste blázen — tamo jsou vrata!“ Lichvařisko, jež bylo až posud neustále s jedné nohy na druhou přešlapovalo, zůstalo náhle státi jako socha, vztyčilo poněkud své vychrtlé tílko, jakoby vystupovalo na špičky, a z nazelenalých oček jeho sršely blesky uražené pýchy. „Pravda, pravda!“ zasípalo chvějícím se hlasem. „Jsem blázen, že jsem přišel sám — že jsem chtěl vše vyrovnati po dobrém... Měl jsem přijíti s přiměřenou assistencí — měl jsem se pojistiti proti urážkám a proti násilí... Potom byste se nebyl odvážil ukazovati mi dvéře jako dotíravému žebráku, k němuž nemáte nižádných závazků, který je vám nepohodlný a jehož byste se rád co možná brzo zbyl s krku... Ale přisám bůh, já se tak ledabylo odbýt nedám!... Tím můžete být jist... I kdybyste na mne poštval všechny psy svého mlýna...“ Při těchto slovech zbrunátněla tvář pantátova. Chtěl říci, že ve mlýně nikdy psů nebylo a že mu nikdy nenapadlo někoho tak surovým způsobem vyháněti; ale vnitřním pobouřením sevřelo se mu hrdlo, takže nemohl ani slova pronésti. Lichvařisko však si jen na okamžik oddechlo a spustilo pak znovu: „Ale buďsi! Však toho nebudu litovati já, nýbrž vy, jedině vy... Včera, když jste potřeboval mé pomoci, dovedl jste pro mne poslat, a dnes, když jsem oloupen o všechen svůj majetek, mne vyháníte... Dnes tváříte se býti uraženým, když vás úpěnlivě a se sepjatýma rukama prosím za slitování a za přispění, aby si poctívá rodina nemusila zoufati... Ale, jak jsem pravil, buďsi! Vy jste neměl žádného slitování se mnou a proto nemusím je míti já s vámi... Vydám svědectví po pravdě a spravedlnosti proti vám... Vy jiného nezasluhujete, poněvadž jste rovněž takový padouch jako váš pan syn —“ Tentokráte šlehl divoký blesk hněvu z očí Bohutínského. Pravice jeho zaťala se v pěsť; ucouvl o krok, ale hned na to zvedl ruku a byl by lichvařisko udeřil v tvář, kdyby Kaftan, jenž byl před několika minutami vyšel z pisárny a podivný tento výjev pozorně sledoval, nebyl přiskočil a pantátovu ruku zachytil. „Probůh, pane Bohutínský, — pamatujte se přec!“ připomenul káravým hlasem. Bohutínský rozhlédl se udiveně kolem sebe jako člověk, který neví, co se s ním bylo před několika okamžiky dělo. Zrak jeho utkvěl na Valentinovi, jenž stoje opodál opřen o stěnu, upíral skoro ztrnule svá mžouravá očka na pantátu, jakoby i on byl bezpříkladnou žvavostí lichvařiska překonán a nemohl slova pronésti. „Nejspíše nějaké nedorozumění!“ připomenul po malé pomlčce Kaftan, a teprve nyní zpozoroval Bohutínský, kdo jej drží za ruku. „Ach, odpusťte, pane Kaftane!“ vyrazil ze sebe zajíkavě. „Vždyť ani nevím, co se se mnou děje.“ „Jen mírnost, jen mírnost!“ napomínal Kaftan. „Trvám, že se vše vysvětlí.“ Bohutínský upřel nyní zrak svůj na lichvařisko, jež přešlapujíc zase s nohy na nohu stálo před ním se sklopeným k zemi zrakem a s výrazem rozpačitosti ve tváři. „Myslím, že se pán ten poněkud přenáhlil,“ ozval se Kaftan, ukázav rukou na lichváře. „Ale zde na dvoře přece není místa k vyrovnávání... Vstupme do pisárny!“ Lichvařisko, zvednuvší nyní zrak, zadívalo se nedůvěřivé na Kaftana a podotklo tenkráte proti svému obyčeji zcela lakonicky: „Pravda — přenáhlil jsem se!... Vstupme do pisárny!... Vyrovnejme se po dobrém!“ Také Bohutínský uznal toho potřebu nepokračovati ve sporu s lichvařiskem na dvoře. Beze slova obrátil se ku dveřím, a vstoupil do pisárny. Kaftan vybídl lichvařisko, by vešlo, a následoval je. Valentin vstoupil plíživě poslední a zůstal u dveří, jež zavřel, státi. Bohutínský sklesl, jakoby se hanbil za své přenáhlení, na stolici nedaleko okna, kterýmž bylo viděti ku vratům, lichvařisko zůstalo státi u Valentinova pultu, kdežto Kaftan přitáhl si židlí od stěny a opíraje se jednou rukou o její lenoch, zůstal taktéž státi. Několik okamžiků trvalo trapné mlčení. Posléze ujal se slova Kaftan, jenž převzal úkol usmíření a dohodnutí se sporných stran. „Jak se zovete? Kdo jste?“ optal se suše, ale přívětivě lichvařiska. Lichvařisko zvedlo hlavu a upřevši bodavá svá očka na tázajícího, počalo po svém zvyku, jako když se ve mlýně spustí všechna stavidla. „Jaká to otázka, drahý neznámý pane? Jak se zovu — kdo jsem? Celá, celičká Praha — každý člověk, každé dítě v Praze a okolí zná Velebina Jindru — každý ví, že jsem poctivec, že jsem ani kuřeti neublížil… Ale právě tak jako se praví, že ani kuře zadarmo nehrabe —“ „Dost!“ zahoukl Kaftan drsně a úsečně, zaraziv tak proud řeči lichvářovy. „Dost?“ opáčilo táhlým hlasem lichvařisko, načež pokračovalo rovněž tak rychle jako poprvé: „Oh, na tom není a nemůže býti dost. To ještě nevíte, ctěný pane, ani devátý, ani stý díl toho, co věděti musíte...“ „Dost!“ zahřměl nyní Kaftan hlasem podrážděným, a postoupiv ku předu udeřil hněvivě pěstí na pult, u něhož lichvařisko stálo, takže menší předměty na pultu poskočily. Pouhým slovem byl by Kaftan mluvkův jazyk sotva udržel na uzdě, ale mocnou ranou pěstí na pult vychrtlé slabé mužisko, jež vidělo před sebou herkulickou postavu siláka, zarazil. Velebin Jindra odskočiv od pultu couvnul o dva kroky a opřel se o lenoch nedaleko za ním stojící židle, kdežto Kaftan zase se opřel o pult a tak ve svém výslechu pokračoval. „Buď budete odpovídat jen na otázky moje,“ počal, „nebo bude po vyrovnání...“ „Po vyrovnání?“ zaúpělo lichvařisko a hluboký vzdech vydral se mu ze stísněných prsou. Pochopilo nyní stav věcí úplně. Nalézajíc se tváří v tvář obrovskému muži, jenž neznal žertů, vidělo, že odpor, ať už druhu jakéhokoli, pranic by nespomohl. Uznalo, že musí se prozatím zachovati trpně. „Odpovídejte jen na moje otázky,“ pokračoval Kaftan přísně. „Je vám pan Krištof Bohutínský něčím povinován?“ „Pan Bohutínský?“ pravilo lichvařisko. „Ba ovšem, ovšem.“ „Ale který — Krištof nebo Edmund?“ „Krištof nebo Edmund Bohutínský?“ opakovalo mužisko táhlým hlasem. „Ani sám nevím —“ „Ale — ano, ano!“ dodalo hbitě — „zdá se mi, že Krištof i Edmund, tudíž oba páni Bohutínští...“ „A čím to dokážete?“ „Kouskem papíru, jednoduchým, prostičkým kouskem papíru, ctěný pane,“ vyrazilo ze sebe lichvařisko, sahajíc do záňadří, odkud vytáhlo velkou umolousanou tobolku. Kaftan sledoval mlčky každé hnutí žvavého zrzounka, jenž chvějící se rukou otevřel tobolku a vyňal z ní přeložený kus papíru, jejž vyzvedl s vítězoslavným pohledem do výše, „Co je to?“ optal se Kaftan. „Směnka,“ zněla výminečně stručná odpověď. „Akceptant?“ pokračuje Kaftan. Zrzounek roztáhl papír a nahlédnuv do něho děl: „Edmund Bohutínský.“ „Giranti?“ „Krištof Bohutínský.“ Při tomto jméně zvedl starý Bohutínský hlavu právě v okamžiku, když na něj Kaftan upřel zrak. Pohledy obou se setkaly. V tváři Bohutínského jevila se zpola nedůvěra, zpola lhostejnost, ve tváři Kaftanově pak mírná výčitka. „Dejte mi směnku!“ pravil po té Kaftan k Jindrovi. „Směnku dát?!“ ozval se tento uleknut, klada důraz na slůvko dát. „Co vás to napadá? Jakž můžete žádat, aby člověk tak ubohý jako já...“ „Chci říci — ukažte mi směnku,“ opravil se Kaftan. Teprve nyní postoupilo lichvařisko o krok ku předu a držíc směnku opatrně v jisté vzdálenosti ukázalo ji Kaftanovi. Kaftan, mrsknuv okem po podpisech a psaných řádkách, vyrazil ze sebe: „Vždyť není ještě splatna! Co ledy s ní chcete?“ „Pravda, že není ještě splatna,“ ozval se lichvář; „ale na tom přece prozatím nic nezáleží... Časem svým však dospěje, a já spláču nad úrokem i kapitálem... Oh, já politování hodný ubožák!“ „Jak to? Nerozumím vám!“ dí Kaftan. „Věřím,“ zní odpověď. „Věc ta má zcela jiný háček — prožluklý háček...“ „Vyslovte se určitěji!“ vyzývá Kaftan netrpělivě. „Pokládáte snad podpis girantův neb akceptantův za padělaný?“ „O podpisu akceptanta nemohu to arci říci,“ odpovídá lichvařisko. „Viděl jsem na vlastní oči, jak se akceptant podpisoval; ale podpis girantův jest, jak se mi zdá —“ „Padělán?“ dodal Kaftan s přízvukem otázky, která nepřipouští takměř již žádné odpovědi. Přízvuk ten lichváře patrně zarazil. Neodpověděl, nýbrž obrátiv se ku starému Bohutínskému, upřel na něj nazelenalá svá očka, jakoby chtěl říci, že jen pantáta může dáti na tu otázku odpověď. Bohutínský, sedící až dosud skoro sklíčeně na stolici, náhle prudce vyskočil a možná, že by se byl vrhl na lichváře. Ale Kaftan, vstoupiv před něj, vtlačil jej zase na stolici řka: „Odpusťte, pane Bohutínský! Používám přátelského násilí jen ve váš prospěch. Záležitost ta musí býti přesně vyšetřena.. Podepsal jste včera nějakou směnku?“ V tváři Bohutínského jevily se nemalé rozpaky. Několik okamžiků mlčel, jakoby si vzpomínal, na to odpověděl suše, ale rozhodně: „Nepodepsal!“ „Ale na směnce, znějící na sedm tisíc tři sta zlatých, nalézá se váš podpis. Vysvětlete mi to!“ pokračoval Kaftan. Bohutínský opět chvíli mlčel, načež jako dříve připomenul: „Podepsal jsem in bianco.“ „Vy tedy ničeho proti svérnu giru nenamítáte?“ ozval se Kaftan. „Nenamítám.“ „A zaplatíte, až bude směnka splatna — rozumí se v případu, kdyby akceptant své povinnosti nedostál?“ „Zaplatím.“ Kaftan zavrtěl hlavou a obrátiv se k lichváři děl: „Co tedy chcete? Vše jest v pořádku. Až směnka dospěje, můžete ji presentovati.“ „Oh, to já také vím, že ji mohu presentovati,“ vyrazilo ze sebe prudce lichvařisko, jež bylo po několik minut odsouzeno k trapnému mlčení. „Ale rcete sám, co mi to bude plátno? Nic! Pranic!“ „Vždyť jste slyšel, že pan Krištof Bohutínský uvoluje se zaplatit!“ namítl chladnokrevně Kaftan. „Pravda — slyšel jsem,“ vece lichvařisko. „Leč o to tu nejde... Jak jsem řekl, věc ta má zcela jiný háček — po všech ďasech mrzutý háček...“ „Nuže tedy, mluvte!“ rozkřikl se Kaftan dupnuv nohou. „Pan Krištof Bohutínský zaplatit nemůže,“ zněla chladná odpověď. „A proč?“ „Poněvadž je na mizině.“ Kaftan se rozesmál. „Na mizině!?“ pravil táhle polo vážně, polo žertovně. „Ano, na mizině — dnes nebo zejtra musí ohlásiti konkurs,“ odpověděl lichvář. „A poněvadž ctihodný syn ctihodného pana otce, pokud vím, ještě nikdy svých dluhů nezaplatil, nezaplatí jich ani tentokráte, a já jsem odbyt, ošizen, oloupen, okraden o veškeren svůj majetek... Oh, já ubohý, přeubohý člověk!“ Kaftan pohlédl na Bohutínského. Zdálo se mu, že ve tváři jeho čte potvrzení slov lichvářových, a teprve nyní počal chápati souvislost některých událostí minulého i dnešního dne, zejména pantátovo ucházení se o ruku Juliinu pro mladého Bohutínského, Oba Bohutínští počali se mu jeviti ve zcela novém světle. Současně počalo v duši jeho klíčiti podezření, jež bylo v souvislosti s krádeží jeho vlastního majetku; ale okamžitá situace nedovolovala myšlénky ty rozpřádati. Lichvařisko, učinivši po svém lamentu jen nepatrnou přestávku, pokračovalo: „Však jsem to vše již ode včíra večer předvídal! Po několik hodin běhal jsem z ulice do ulice; každého známého jsem se ptal, co a jak, a každému jsem pověděl, jak a co... Ale bůh ví, proč jsem už včera večer nebo třeba v nocí nevrazil sem do mlýna, bych nabyl jistoty... Pravda! Byl jsem rozčilen, strašně rozčilen... Není také divu... Takové neštěstí... Po celou noc jsem ani oka nezamhouřil. Neustále jsem myslil na svůj krvavě vydělaný peníz, o kterýž jsem byl tak maně, tak hravě oloupen. Oh, já ubohý, přeubohý člověk!“ Slova ta pronesena s přízvukem bolestným a provázena byla ku konci přitlumeným štkáním, načež mužisko vypuklo v usedavý pláč. Hoře Jindrovo poněkud Bohutínského i Kaftana dojalo. Bohutínský vstal a podotknul: „Utište se, dobrý muži! Přičiním se ze všech sil, abyste nijakým způsobem škody neutrpěl...“ Kaftan pak dodal: „Ba arci, vždyť není ještě tak zle...“ „Ale kdo mne zbaví trapné nejistoty? Kdo mi poskytne záruky?“ zaúpělo vzlykající lichvařisko. „Jakž budu moci klidně spáti, když mne bude neustále pronásledovati myšlénka možné, ba jisté ztráty?“ „Poradím vám!“ vece na to Kaftan. „Oh, děkuju, stotisíckrát děkuju, milý, přemilý pane!“ zajásalo mužisko. „Co mám učinit? Co?“ „Dohodněte se s mladým Bohutínským.“ „Ah, ano! Máte pravdu! Ale je to možné?“ „Proč by nebylo? Možná že vám vymění tuto směnku za jinou, s bezpečnějším, jistějším girem,“ vykládal Kaftan trhaně. „Vždyť mu také nejde o to, byste vůbec nějaké škody utrpěl..“ „Pravda, pravda,“ kýval lichvář. „Včera, když jsme obchod uzavírali, také se jaksi zdráhal peníze přijmouti, jakoby jich vůbec ani nepotřeboval. Skoro jsem mu je vnutil... A kromě toho byl tak přívětivý, tak laskavý — skoro přívětivější, laskavější, nežli sám milostpán, který mne odbyl drsně... Možná, že mi dnes i peníze vrátí... Oh, prosím snažně — kde ho naleznu, kde s ním mohu promluviti?“ „Pan Valentin bude tak laskav a poví vám!“ připomenul Kaftan, ukázav rukou na Valentina, kterýž stoje doposud nedaleko dveří u stěny, ze všech sil se namáhal, aby udržel jazyk svůj na uzdě. Chtěl se sice několikráte do rozmluvy vplésti, ale jsa toho pamětliv, že jej pantáta vždycky přísně pokáral, kdykoli tak bez vyzvání u přítomnosti cizích lidí učinil, zachoval se tentokráte po přání pantátovu. Jakmile však Kaftan jeho jméno vyslovil, vyhrklo mu z úst: „Hned, hned jsem k službám, pane Kaftane! Ale za takových okolností bych přece radil...“ A zajisté by byl i lichvařisko proudem slov zahanbil, kdyby nebylo prudké trhnutí zvoncem pozornost všech opoutalo. Všickni pohlédli oknem ku vratům. „Jděte otevřít, Valentinku!“ velel Kaftan. Valentin se poněkud ušklíbl. „Dříve však ukaž tomu pánovi zde, kde je Edmund,“ dodal Bohutínský a usedl zase. Valentin něco zamručel, ale přece uposlechl. Otevřev dvéře vyšel z pisárny. Lichvařisko, uklánějíc se Bohutínskému i Kaftanovi, děkovalo proudem slov a vyšlo za Valentinem. Valentin pověděl před pisárnou lichváři, kam má jíti. Kaftan zůstal s Bohutínským chvíli v pisárně o samotě. „Je pravda, pane Bohutínský, co jsem byl právě slyšel?“ optal se Kaftan, upřev svá mžouravá očka na Bohutínského, jenž seděl na stolici se sklopeným zrakem. Bohutínský zvedl mlčky hlavu a upřel zrak svůj tázavě na Kaftana, jakoby se ptal, co tou otázkou míní. „Je pravda, že jste na mizině, pane Bohutínský?“ opakoval Kaftan po přestávce několika vteřin. „Pravda,“ vyrazil ze sebe posléze pantáta stísněným hlasem. „A věděl jste to už včera?“ pokračoval Kaftan ve svém výslechu. „Věděl.“ „Proč jste mi tedy neřekl pravdu již včera?“ „Ostýchal jsem se...“ „Proč jste bral útočiště k vytáčkám?“ „Hanbil jsem se...“ „A dnes se nehanbíte, když vám vytýkám úskočnost?“ zamručel Kaftan v spravedlivém rozhořčení. Bohutínský neodpověděl. „Co chcete nyní počít?“ pokračoval Kaftan poněkud vlídněji. „Nevím,“ zní odpověď. „Marně jsem přemýšlel už po několik dní; jsem bez rady i bez pomoci.“ „Vy jste mne včera žádal o půjčku,“ vpadl Kaftan. „A vy jste mi ji odepřel,“ připomenul Bohutínský poněkud trpce. Kaftan se tvářil, jakoby se výčitka ta týkala osoby zcela cizí, a pokračoval: „Dnes však už pozoruji, že jí více nepotřebujete.“ „Jak to?“ optal se kvapně Bohutínský. „Můžeť vás založit — pan syn,“ odvětil Kaftan, jehož tvář přelétl škodolibý úsměv. Bohutínský zavrtěl hlavou na znamení, že to není možno. „Což nemá peněz? Nevydlužil si jich včera na váš vrub?... Bez vašeho gira, trvám, sotva by mu byl někdo půjčil... Proč by vás tedy nezaložil?“ pravil Kaftan horlivě, snaže se ze všech sil pronésti několik těchto vět méně trhaně než míval v obyčeji. Pantáta na ta slova vstal a děl: „Musím se vám vyznati upřímně, pane Kaftane. Můj syn, pokud vím, dlužil si vždy jen v případu nouze, když bylo třeba klín klínem vyrážet, t. j. starý nějaký dluh uhraditi novým. Bezpochyby stalo se tak i včera. Vydlužil si a zaplatil nějaký starší dluh; jinak bych si nemohl vysvětliti, proč by včera večer, když jsem mu stav věcí prostě a nelíčené vyložil, nebyl mi poskytl pomocné ruky bez odkladu. Vím sice, že má Edmund mnoho chyb; ale srdce jeho jest přece jen dobré... Z toho tedy můžete, pane Kaftane, i vy stav věcí posouditi. Trvám, že mi nyní dáte za pravdu, když znova připomenu, že cizí pomoci potřebuju nevyhnutelně a bez odkladu.“ „Podle toho, co jste řekl, arci; ale já vám pomoci nemohu,“ odtušil chladně Kaftan. „Že nemůžete?“ opáčil Bohutínský nedůvěřivě, načež dodal rozhodně: „Rcete raději, že — nechcete!“  „Opakuju, že nemohu, pane Bohutínský!“ „A já zas opakuju, že nechcete, pane Kaftane!“ „Což jsem vám neřekl, že jsem byl okraden?“ zvolal prudce Kaftan, jejž byla odpověď Bohutínského poněkud podráždila, „Eh, což! Toť pouhá záminka,“ připomenul pantáta s přízvukem nedůvěry. „Vy mne tedy pokládáte za lháře a úskočného člověka?“ zvolal Kaftan skoro hněvivě. „To jsem neřekl,“ namítl Bohutínský; „ale tolik mi snad přece dovolíte připomenouti, že se chováte velmi podezřele.“ „Já že se chovám podezřele? Jak to míníte, pane Bohutínský?“ „Zcela prostě. Či myslíte, že by se choval oloupený člověk tak chladnokrevně jako vy? Vaše chladnokrevnost jest nejlepším důkazem, že jest vaše udání pouhou záminkou. Či můžete mi tuto svou bezpříkladnou chladnokrevnost nějak vysvětliti?“ „Mohu!“ vyrazil ze sebe prudce Kaftan. „Nuže — tedy mluvte!“ vyzýval Bohutínský upřev zrak svůj na Kaftana. „Lupič je v domě a nemůže uniknouti, bude-li po něm pátráno obezřele,“ zněla klidná odpověď. Bohutínský chtěl odpovědít; ale v tom zavzněl zvonec u vrat poznovu a sice prudčeji nežli poprvé. Kaftan i Bohutínský pohlédli oknem ku vratům a spatřili u vrat Valentina, jenž se byl ku vratům přiblížil a patrně čekal, až bude znova zazvoněno. Teprve když se tak stalo, otevřel a do dvora vstoupil elegantně oděný pán. Starý Bohutínský na první pohled poznal doktora Rainische, kterého mu byl včera Valentin přivedl. „Co ten tu chce?“ zamumlal nevrle. „Kdo je to?“ optal se Kaftan. Bohutínský několik okamžiků mlčel, jakoby se zdráhal odpověděti; posléze připomenul: „Také lichvář.“ „Jde k vám, pane Bohutínský?“ optal se Kaftan dále. „Pochybuju.“ „Tedy zase k synovi!“ připomenul Kaftan a dodal poněkud uštěpačně: „Nu, vzorný to obchodník, ten váš pan syn!“ Bohutínský chtěl něco namítnouti, ale doktor Rainisch byl zatím přešel přes dvůr a zaklepav na dvéře pisárny otevřel je, aniž by byl čekal, až někdo pronese obvyklé vstupte. Valentin, jenž byl opět vrata zavřel, byl v patách za Rainischem a zůstal státi u dveří. „Mohu mluviti s panem Edmundem Bohutínským?“ optal se doktor Rainisch chladně a odměřeně mezi dveřmi, „Co si přejete?“ „Opakuju, že si přeju promluviti s mladým pánem,“ odvětil Rainisch s touže chladností jako dříve, ale poněkud rozhodněji. „Jsem jeho otec,“ děl pantáta. „Mohu zvěděti, co si od mého syna přejete?“ „Prozatím nemůžete,“ zněla odpověď, „Jde o záležitost choulostivou, delikátní. Dříve musím promluviti s panem Edmundem a jenom v případě, kdyby on se zdráhal, musím vzíti útočiště k prostředkům donucovacím.“ „Nerozumím vám!“ připomenul pantáta, „Pochopuju,“ odvětil doktor Rainisch vstoupiv do pisárny; „vy rozuměti nechcete a také nemusíte, dokud vám nebude dokázáno, že velmi dobře rozumíte.“ „Doposud ničeho nechápu!“ zvolal Bohutínský nevrle. „Vyslovte se, prosím, určitěji!“ „Jak vám libo,“ odvětil Rainisch zdvořile, „Vy nechcete rozumět, poněvadž jste spoluvinen...“ „Já spoluvinen?“ „Ano, vy, pane Krištofe Bohutínský.“ „Jak to?“ „Zcela prostě. Jde tu o podvod.“ „O podvod?... A já spoluvinen?!“ zvolal pantáta, a oči jeho zaplály hněvem. „Arci že!“ zní odpověď Rainischova. „Nyní však prosím, abyste se vyslovil určitě!“ zvolal pantáta, snaže se utlumiti vnitřní pobouření. „Jak vám libo,“ odpověděl zchytralý doktor Rainisch, jenž si byl situaci několika zdánlivě bezúčelnými frásemi upravil podle vlastního přání. „Věc má se prostě takto: Váš pan syn, předstíraje, že jest jeho závod čist, vydlužil si ode mne včera – jako byl už častěji učinil — dvacet tisíc. Girantem jste vy a soused váš Podvalský. An však je Podvalský hlavním vaším věřitelem a vy sám jste na mizině, nebudete moci platit ani vy, ani Podvalský — jde tedy o podvod... Váš pan syn mne nepravým předstíráním uvedl do škody, slovem podvedl...“ „Probůh, — já doposud ničeho nechápu,“ zvolal pantáta. „Neplýtvejme zbytečně slovy!“ odpověděl chladně Rainísch. „Zapírejte, jak vám libo; pro mne mluví zřejmě znění zákona, a o provedení důkazů se postaráme.“ „Co zamýšlíte učinit?“ optal se pantáta. „Prozatím se chci pokusit o vyrovnání po dobrém. Nebude-li možno, vezmu útočiště k soudu. Chcete mi snad poskytnouti záruky?“ „Záruky? Já?“ „Ano, vy.“ Bohutínský chvíli přemítal, načež váhavě připomenul: „Ale vždyť já nemohu — jsemť, jak sám pravíte, skutečně na mizině... “ „Neboli jinými slovy, spoluvínen zločinem, jejž byl spáchal pan syn,“ vpadl rychle úskočný doktor Rainisch. „Děkuju za laskavé a upřímné vyznání!“ Chladnost, odměřenost a úskočná zdvořilost Rainischova sice pantátu ještě více rozplameňovala nežli žvástavost Velebina Jindry; ale on zároveň zcela dobře chápal, že s tak prohnaným odpůrcem urputností pranic nepořídí. Snažil se tedy zachovati klid; ale přes to vše nemohl zabráníti, aby tvář jeho nejevila rozpaků. Kaftan, jenž byl až dosud mlčky naslouchal, zpozorovav rozpaky Bohutínského, přispěl mu ku pomoci. „Promiňte, pane,“ oslovil zdvořile doktora Rainische, „že se míchám do cizí záležitosti.“ „Prosím,“ odvětil chladně Rainisch. „Rád bych přispěl k objasnění záhady,“ pokračoval Kaftan. „S kým mám čest?“ „Nemáte sice, pane, práva tázati se na to a já nemám žádné povinnosti odpovídati vám; ale vzhledem k záhadnému případu, k jehož objasnění chcete přispěti, odpovím přece. Jsem právním zástupcem kapitalisty, jenž se stranami, které si od něho dluží, nechce přijíti v nižádný styk.“ „Jste tedy zástupcem moderního upíra!“ vyrazil ze sebe Kaftan, svraštiv čelo. Tvář Rainischovu přelétl ironický úsměv. Změřil Kaftana ještě jednou od hlavy k patě, ale nikoli již zvědavě, nýbrž jaksi útrpně. Kaftan, jemuž byla právě pronesená slova v spravedlivém rozhořčení v pravém slova smyslu jen uklouzla, očekával, že mu práv znalý pomahač lichvářův odpoví rozhořčeně nebo sarkasticky; ale zmýlil se. Doktor Rainisch zůstal rovněž tak zdvořilým a chladnokrevným, jakým byl, když vstoupil, a rovněž tak také odpověděl: „Míníte slovem moderní upír tak zvaného lichváře?“ optal se zdvořile. „Ano,“ zněla odpověď. „A pokládáte lichváře za člověka opovržení hodného, není- liž pravda?“ „Ano, jakž také jinak?“ „A mýlíte se, jako se mýlí tisícové jiných, kteří bezmyšlenkovitě opakujou běžnou frási. Pokládáte-li lichváře za člověka nectného, pak musíte i pana Krištofa Bohutínského a vůbec každého obchodníka pokládati za člověka nectného a opovržení hodného. Mezi obchodníkem a lichvářem není pražádného rozdílu.“ Kaftan byl sice v životě svém již tak ledacos slyšel na obranu lichvy, ale toto střízlivě a apodikticlty pronesené porovnání jej přece poněkud zarazilo. Náhled Rainischův však odporoval přímo jeho náhledu; proto podotknul: „Tomu musím odporovati! Mezi poctivostí a nepoctivostí, mezi lidskostí a nelidskostí je přece jen rozdíl nemalý!“ Doktor Rainisch se pousmál, jako se usmívá člověk, kterýž jest si úplně vědom své duševní převahy, když slyší nějaký naivní výklad svého protivníka. „Tomu, co jste byl právě pronesl,“ pravil chladně, „nelze nikterak odporovati; ale pokládáte-li každého lichváře za nepoctivce a každého obchodníka za poctivce, potom arci se nedivím, že jest náhled váš křivý.“ „Nepoctivého obchodníka vylučuju,“ vpadl Kaftan, sama sebe jaksi opravuje. „Dobře,“ odpověděl Rainisch, „leč ani tímto obmezením na věci pranic se nemění. Poctivá lichva jest rovněž tak oprávněna jako poctivý obchod a nikterak se od sebe neliší. Jen člověk vězící po krk v zastaralých předsudcích může bráti útočiště k tak ošumělým frásím, jakými si vypomáhají tak zvaní lidumilové všech odstínův. Před areopagem zdravého rozumu a přesné logiky jsou lichva i obchod stejně oprávněny.“ „To přece není možno!“ namítal Kaftan, jemuž se další výklad ten zdál býti ještě absurdnější, nežli první porovnání. Doktor Rainisch opět se jen usmál a pokračoval: „Tak zvaní lidumilové arci při každé možné příležitosti hlásají všem, kdož chtějí slyšeti, jak nemravná a záhubná jest lichva, poukazujou k četným nevinným obětem jejím a líčí jednotlivé odstrašující a výstražné případy mnohdy způsobem rovněž tak dojemným a tklivým, jako věrně a pravdivě. Zkoumejme zdánlivou záhadu tu na praktickém případu! Dejme tomu, že nalézám se v nezaviněné peněžní tísni; potřebuju peněz nevyhnutelně a když právě ne bez odkladu, přece aspoň v několika dnech. Nuže, co učiním? Nejrozumnější jest, svěřiti se nejlepšímu příteli a požádati jej za půjčku. Učiním tak. Přítel buď nemá nebo nechce půjčiti, odřekne. Nezbude, než obrátiti se na některého známého, a když i ten odřekne, nezbude než vzíti útočiště k některému tak zvanému lidumilovi. Co však učiním v případu, když i tento odřekne, nebo-li jinými slovy, když nemohu si ani mezi přáteli, ani u lidumilů vydlužiti? Musím k lidem zcela cizím, do kterých mně a kterým po mně pranic není; kterým nejsem já, tím méně aby byli oni mně něčím zavázáni. Po jakém pak právu mohu od takového zcela cizího člověka žádati, aby mi beze všech okolků a bez jakékoli náhrady vypomohl z tísně a třeba i z bídy nebo mi svým kapitálem poskytl možnost k zbohatnutí, když mi nepomohli nejlepší a nejdůvěrnější přátelé a nejvyhlášenější lidumilové? Rozumného důvodu proto nenalézám. Octnul jsem se před lichvářem; nebot člověk žádající za podobnou ochotu jakékoli náhrady, náleží dle mého náhledu do kategorie lichvářů. Dejme tomu, že lichvář ten žádá ode mne dvacet, čtyřicet, osmdesát, sto neb i více procent náhrady neboli výdělku. Nechci-li, nemusím nabídnutí jeho přijmouti. Nalézám-li se však v takovém stavu, že peněz nevyhnutelně potřebuju, a nikdo mi jich půjčiti nechtěl nebo nemohl, potom arci mi nezbývá než uvoliti se, že zaplatím třeba tak zvaný krvavý úrok, t. j. že dám na sobě co možná nejvíce vydělati. V tom přece nemožno u porovnání s obchodem shledati nic nesprávného, nepoctivého a opovržení hodného. V nejhorším případu jest to vykořistění člověka, kterýž se byl octl v stísněných nebo bídných poměrech. Čím větší tíseň nebo bída jeho, tím více možno na něm vytěžiti. ..“ „Ale jak to souvisí s obchodem?“ vpadl opět Kaftan, jenž byl zvědavě sledoval chladný tento výklad. „Zcela prostě,“ počal opět doktor Rainisch. „Dejme tomu, že obešel jsem všecky přátele, známé a lidumily, že vyčerpav všechny možné prostředky místo k lichváři obrátil jsem se k obchodníku. Nechci půjčku, mohu si vypomoci ještě prodejem buď nějaké zásoby zboží nebo méně potřebného nábytku. Obrátím se k obchodníku, aby je odkoupil. On nabízeného právě nepotřebuje nebo se tváří, jakoby nepotřeboval, smlouvá, seč jest, aby koupil co možná nejvýhodněji a tak, aby při koupeném zboží mohl na mně co možná nejvíce vydělati. Čím více potřebuju, čím větší je má tíseň nebo nouze, tím více možno na mně vydělati. A shledává v tom někdo něco nesprávného, nepoctivého a opovržení hodného, když některý obchodník, odkoupiv mi nějaké zboží, vydělá na něm dvacet, čtyřicet, osmdesát, sto nebo více procent? Naopak! Každý ještě pochválí zručnost a obezřelost obchodníkovu, ačkoli v podstatě celá tato manipulace není ničím jiným než vykořistěním člověka, octnuvšího se v nouzí a bídě... Jaký tu tedy rozdíl mezi lichvou a obchodem?“ Kaftan, Bohutínský i Valentin naslouchali tomuto výkladu s napjatou pozorností. Poslední dva zdáli se jím býti jaksi přesvědčeni, jen Kaftan zavrtěl hlavou a chtěl něco pronésti, ale doktor Rainisch obrátil se k odchodu, připomenuv: „Maříme zbytečně čas výkladem o lidských předsudcích. Prosím, kde naleznu pana Edmunda Bohutínského? Prosím za jasnou a určitou odpověď!“ „Doprovodím vás k němu!“ odpověděl rozhodně pantáta. „Já též, dovolí-li pan Bohutínský,“ dodal Kaftan. Bohutínský kývl hlavou na důkaz, že svoluje. Všickni tři opustili na to pisárnu, ubírajíce se k bytu mladého Bohutínského. Pantáta šel první, doktor Rainisch jej následoval; Kaftan vyšel poslední. Mezi dveřmi obrátil se Kaftan k Valentinovi, kterýž byl stanovisko své neopustil, a zašeptal hlasem skoro prosebným: „Mohu se, milý Valentinku, spolehnout?“ „Nač?“ zamručel nevrle Valentin, jsa patrně zcela jinými myšlenkami zaměstnán, „Že nikoho nepustíte z domu ven,“ dodal Kaftan. „Ah tak! Skoro bych byl zapomněl,“ odpověděl Valentin. „Ručím vám svou ctí i životem, pane Kaftane, že ani myš z mlýna neproklouzne, ani vraty, aniž kdekoli jinde. Na našem mlýně nesmí zůstat lpěti ani nejnepatrnějšího stínu podezření, tím méně tak hanebná skvrna...“ „Dobře, dobře!“ přerušil Kaftan proud Valentinových slov, načež vyšel za Rainischem a pantátou, kteří byli již na schodech. Valentin zůstal několik okamžiků v pisárně sám. Duší jeho vířily steré myšlénky. Vše, čeho byl včera a dnes svědkem, bylo v mlýně Bohutínských tak neobyčejné, že nebylo lze předvídati, jaký konec podivný ten zmatek vezme. Sám pantáta počal se Valentinovi jeviti ve zcela jiném a to nehrubě příznivém světle, kdežto Kaftan a ještě více mladý Bohutínský zdáli se mu býti pravými hádankami. Podobné, ale určitější a jasnější myšlénky rojily se v mozku Kaftanově. Starý i mladý Bohutínský počínali se mu jeviti ve světle netoliko nehrubě příznivém, nýbrž přímo podezřelém; ba i Valentin zdál se mu býti osobou, která velmi dobře ví, co a proč koná; slovem Kaftanovi se zdálo, že přes všechnu opatrnost a přes všechen důvtip svůj octl se nebo správněji řečeno, byl vlákán do Prahy do kruhu lidí, kteří líčeným přátelstvím, lichotivým chováním, úlisnými sliby, lživým předstíráním a po případě třeba i jinými prostředky snaží se jej vykořistiti. Vše, čeho byl včera a dnes svědkem, připadalo mu býti pouhou komedií, k oklamání a přelstění nastrojenou. Následkem toho uznal za dobré chovati se nyní co možná s reservou a opatrně; neboť vůči rafinovanosti, která jej podle jeho náhledu obklopovala, nesměl ani na okamžik chladnokrevnosti pozbyti. U Valentina měla změna v smýšlení poněkud jiný následek v zápětí. Předsevzal si vynasnažit se ze všech sil, aby přišel pravdě na stopu. A mezi tím, co Kaftan volným krokem a se svěšenou hlavou ubíral se po schodech za pantátou a doktorem Rainischem k bytu Edmundovu, vyrazil Valentin prudce z pisárny a veběhl do mlýnice, by zahájil své pátrání — – Dvéře vedoucí k bytu mladého Bohutínského byly do kořán otevřeny. Ze salonu bylo slyšeti úpěnlivý hlas Velebina Jindry. Pantáta i Rainisch a Kaftan zaslechli již na schodech tato slova: „...proklet, stotisíckrát budiž proklet onen okamžik, kdy jsem překročil práh tohoto domu! Jsem zničen, na vždy zničen... O, já ubohý, přeubohý člověk! Mějte útrpnost s ubožákem, kterýž vám byl v slepé důvěře svěřil mozolně nastřádané své jmění! Mějte slitování s přeubohým starcem...!“ Starý Bohutínský zrychlil krok, Vstoupiv na práh salonu, jehož dvéře byly taktéž do kořán otevřeny, spatřil podivný výjev. Lichvařisko klečelo se sepjatýma rukama uprostřed salonu, Edmund stál opodál, opíraje se jednou rukou o stůl a dívaje se lhostejně na lamentujícího lichváře, kdežto přítel Edmundův, Esdavi, seděl s olympickým klidem na pohovce, dívaje se ledově, ale pozorně na Edmunda. Lichvařisko, zaslechnuvši kroky, otočilo hlavu a spatřivši pantátu, jenž postoupil o několik kroků, vyskočilo se země a vzlykajíc obnovilo své lamento: „Ach, drahý, předrahý milost pantatínku! Všechno, všechno jest ztraceno!... Jsem zničen... žádné narovnání — ani po dobrém, ani po zlém... Nemám a nebudu míti žádného zajištění, žádné záruky... Jsem odbyt, oloupen — o všechno své jmění oloupen...“ Starý Bohutínský nedbaje slov lichvářových upřel tázavě zrak na Edmunda. Tvář Edmundovu přelétl lehký úsměv. „Patrně byste rád věděl, milý otče,“ pravil klidně, „co se přihodilo. Povím vám to několika slovy. Muž ten vnutil mi včera půjčku; já mu vystavil řádnou směnku s vaším girem, a dnes přichází a lamentuje, že prý je oloupen, abych mu peníze buď vrátil anebo dal záruku jistější...“ „A ty?“ vyrazil ze sebe pantáta. „Odpověděl jsem mu dle znění směnečného zákona: aby přišel, až směnka dospěje, potom že spolu promluvíme, a bude-li třeba nějakého narovnání, že budu také ochoten... Ale člověka toho nelze rozumným a střízlivým výkladem upokojiti. Trvám, že bude se musit užiti násilí...“ „Násilí!“ vykřiklo lichvařisko, zaťavši pěst. Mladý Bohutínský však si více výkřiku toho nepovšiml; byltě spatřil právě vstupujícího doktora Rainische a za ním Kaftana. Poznal, že se situace horší; ale nepozbyl duchapřítomnosti. Popošel dva kroky Rainischovi v ústrety, a zatím co Kaftan, jako Valentin v pisárně, zaujal mlčky místo u dveří, podal mladý Bohutínský doktorovi ruku, řka: „Dobré jitro! Co mi přinášíte tak záhy, pane doktore!“ Obyčejně chladná tvář Rainischova po vlídném tomto uvítání jevila na okamžik jakési, ale pranepatrné rozpaky. Avšak i on podobně jako mladý Bohutínský rychle pochopil stav věcí a dle toho také se řídil. „Rád bych s vámi pojednal o důležité a neodkladné záležitosti beze svědků,“ odpověděl rovněž tak vlídně, jako byl uvítán. Mladému Bohutínskému nemohlo býti nic vítanějšího nad tato slova. „Odstupme poněkud,“ pravil ochotně, „doufám, že se shodneme v několika okamžicích.“ Doktor Rainisch vyhověl přání Edmundově. Oba poodstoupili až ku dveřím, vedoucím ze salonu do zahrádky a zatím, co ostatní ze zdvořilosti se tvářili, jakoby je rozmluva Edmundova s Rainischem nijak nezajímala, šeptal mladý Bohutínský: „Buďte, milý doktore, bez starosti! Vím, proč přicházíte, a milerád se s vámi dohodnu, po případě třeba vyrovnám. Nutno však, abych byl aspoň na okamžik zbaven toho žvavého blázna, kterýž mi podobně jako vy včera nabídl půjčku...“ „Především odpovězte na moji otázku,“ šeptal Rainisch. „Je pravda, že otec váš ohlásí konkurs?“ „Pravda,“ odpověděl šeptmo Edmund, „ale můj vlastní závod stojí pevněji nežli kdy jindy. Netřeba vám obávati se. Vše ostatní vám vysvětlím, kdykoli vám bude libo, a jakmile se zbavím připomenutého již blázna.“ „Dobře,“ zašeptal Rainisch. „A já vám mám přispěti?“ „Žádám vás za to snažně, — přidám dvě procenta rabatu,“ zněla šeptmo odpověď Edmundova. Poslední slova neminula se účinku. „Ach, toť něco zcela jiného!“ pravil na to doktor Rainisch nahlas. „Tím je ovšem vše vysvětleno.“ Po té obrátiv se k lichvařisku dodal: „Také já přišel za touže příčinou, pane Jindro, jako vy... Chtěl jsem také záruku; ale pan Edmund Bohutínský dvěma slovy mne uspokojil.“ „Jak to? Jak to?“ zasípalo chvějícím se hlasem lichvařisko. „Zcela jednoduše,“ zněla klidná, odměřená odpověď. „Závod mladého pána není ani dost málo ohrožen, a kromě toho mne pan Edmund upozornil, že po výslovném znění zákona směnečného nemáme žádného práva žádati, čeho žádáme...“ „Že nemáme žádného práva?“ opakovalo táhlým, nedůvěřivým hlasem lichvařisko; ale hned na to jakoby si vzpomnělo, s kým vlastně mluví, dodalo: „Ach, pravda, pravda! Vy jste veškerých práv doktor — vy tomu rozumíte, musíte rozumět... Tedy vy se nebojíte, že přijdete ku škodě?“ „Proč bych se bál? Neníť žádné příčiny!“ zněla rozhodná odpověď. Zbytek nedůvěry, jenž se ještě jevil v tváři lichvařiska, zmizel po tomto ujištění skoro úplně. „V tom případu tedy nemusím se ani já báti,“ připomenul Jindra po malé přestávce, a mžouravá očka jeho zaleskla se skoro radostným pohnutím, když dodal: „Oh, děkuju vám, na stokrát vám děkuju, ctěný pane doktore, že jste mne zbavil trapné, palčivé nejistoty, která prsa má křečovitě svírala... Nyní si mohu zase oddechnout. Ó, jak je mi volno!“ Bouře, která se vztahovala nad hlavou mladého Bohutínského, byla několika, zdánlivě ledabylými, ale v pravý čas a s přiměřeným klidem i přízvukem pronesenými slovy zažehnána, což svědčilo rovněž tak o neobyčejné duchapřítomnosti Edmundově, jako o agilnosti ducha Rainischova. Rainisch zároveň také uhodl, že jeho i Jindrova přítomnost mladému Bohutínskému překáží. Jsa pak sám slovy Edmundovými skoro úplně uspokojen, vyzval lichvařisko, by více neobtěžovali. Jindra sice nejevil valné chuti, ale doktor Rainisch vzal jej pod paží a šeptaje mu: „Musím vám přec ostatní mezi čtyřma očima vysvětlit,“ vyvedl jej ven. Sotva opustili salon, postoupil starý Bohutínský o krok blíže k synu svému a vyrazil ze sebe: „Probůh, Edmunde, co to znamená?“ Mladý Bohutínský sebevědomě se pousmál a přejev si levou rukou přes čelo odpověděl chladně: „Prostá obchodní manipulace.“ „Co tím míníš? Nerozumím ti!“ opáčil pantáta, upíraje zkoumavě zrak na syna. „Míním tím tolik, že jen tak a podobně musí se obchod vésti, má-li za nynějších trudných poměrů zkvétati,“ odvětil Edmund rovněž tak chladně jako poprvé. „Po starém receptu nesvede se dnešního dne praničeho více.“ „Doposud ještě nechápu,“ připomenul pantáta tónem poněkud nevrlým. „Vyslovím se tedy jasněji a sice z dvou příčin,“ odpověděl mladý Bohutínský; předně proto, poněvadž s vysvětlením nelze aspoň vzhledem k vám, otče, déle oiáleti, a za druhé, abych jednou pana Kaftana, který mne až dosud pokládal za lehkomyslného hýřila, přesvědčil, že jsem rovněž tak obratný, ne-li obratnější obchodník než on...“ „Neračte se namáhat,“ zahučel u dveří dosud jako socha stojící Kaítan. Mladý Bohutínský nedbaje Kafíanovy nevrlosti pokračoval: „Vydlužil jsem si včera od doktora Rainische i od žvavého lichvařiska značné částky a zároveň jsem prostřednictvím přítele svého Esdaviho roztrousil zprávu, že jste, otče, na mizině. Dnes ví zajisté již celý 'obchodní svět pražský, že musíte ohlásili konkurs...“ „A přece neohlásím, přece nepadnu — není-liž pravda?“ zvolal starý Bohutínský v radostném pohnutí, vykládaje sobě slova synova v zcela jiný smysl, a tvář jeho přelétl vítězný úsměv. „Nyní zase nechápu, otče, já vás,“ odvětil mladý Bohutínský. „Vyslovte se nyní jasněji vy!“ „Myslil jsem,“ počal pantáta, „že's sobě vydlužil, abys uhradil starý nějaký dluh; ty's však jednal opatrně, jak se na řádného obchodníka sluší, a vydlužil sobě, bys mi pomohl z tísně. Děkuju ti, milý Edmunde! Ty jsi rovněž tak řádný syn jako zručný obchodník. Propadlé směnky, jež nám byly včera presentovány, zaplatím ještě dnes, ba bez odkladu pošlu Valentina s penězi. Věru, těším se na ten šprým jako malé dítě.“ „Na jaký šprým?“ přerušil Edmund, jenž byl řeči té trpělivě naslouchal, rozradostněného otce. „Nu, těším se na okamžik,“ odpověděl pantáta, „až nám bude presentována nová nějaká směnka, a já klidně, jako kdy jindy, zaplatím.“ „Vy že — zaplatíte, otče?“ vpadl poznovu Edmund. „Nu, ovšem — vždyť mne založíš,“ odvětil pantáta, nemaje tušení o zámyslech synových. Edmund po těchto slovech hlasitě se rozesmál, což pantátu poněkud zarazilo. „Proč se směješ?“ optal se po chvíli. „Kdož by se nesmál, když vidí obchodníka, kterýž ani v zdánlivě nejkritičtějším, v pravdě však v nejvýhodnějším okamžiku nechápe, jak možno stav věcí na svůj prospěch vykořistiti,“ odpověděl mladý Bohutínský s přízvukem poněkud jizlivým, ale hned na to pokračoval úlisně: „Odpusťte, milý otče! Je viděti, že jste obchodník staré školy, kterýž posud ještě nikdy jiné směnky nevystavil nežli za dodané zboží a to obyčejně ku přání dodavatelovu. Se zbožím, kterému se říká peníze, manipuluje se zcela jinak, a jenom v takové škole naučí se obchodník znáti zásady moderního obchodu. A proto vás, otče, ani krejcarem nezaložím — vaše firma musí padnouti.“ Závěrečná slova ta, která byla pronesena s ostrým přízvukem a rozhodně, působila na pantátu jako hromová rána. V duši jeho otevřela se děsná, ale úplně jasná perspektiva. Vlastní jeho syn odpírá mu pomoci, vlastní jeho dítě, jež byl až dosud pokládal za lehkomyslného hýřila, který se musí dříve vybouřiti, nežli nastoupí pravou dráhu života, objevuje se mu z nenadání prostičkým výrokem svým na nakloněné ploše bezcitnosti a zároveň nad propastí zhanobení, ba snad zločinu. Několik okamžiků zůstal pantáta ztrnulý, a jenom rty se mu chvěly a prsa mocněji se dmula. Tvář jeho polil brunátný ruměnec, pravice sevřela se v pěsť a zrak jeho těkal s Edmunda na Esdaviho, kterýž se byl až dosud rozmluvy ani slovem nesúčastnil, a s tohoto zase na Kaftana, v jehož duši počínal již po delší čas klíčiti zárodek podezření úžasně rychle bráti na se určitější a významnější barvitost. „A proto, že jsem sestárnul, protože jsem zůstal poctivým obchodníkem staré školy, kterýž chce býti až do své smrti všem svým závazkům práv, proto chceš obětovati mé dobré jméno?“ ujal se posléze slova pantáta chvějícím se hlasem, snaže se utlumiti hněv, kterýž se v prsou jeho bouřil. „Z těchto příčin tak nejednám; věřte, otče,“ počal nyní Edmund. „Jdeť mi v první řadě o to, co musí býti každému pravému obchodníku věcí hlavní: o zisk. Zároveň však pamatuju při tom i na vás. Tolik jest dle všeho, co se bylo ve vašem závodě v posledních letech dělo, jisto, že vy tento závod neudržíte. K čemu se dále lopotit a namáhat? Vy se více do světa obchodního, kterýž se nyní řídí zcela jinými zásadami, než jindy, nijak nehodíte. Vše, co byste podnikal, nemohlo by míti v zápětí nežli více méně rychlý úpadek závodu, a to i v případu, kdyby nám dnešního dne někdo sebe větší částkou přispěl ku pomoci. V průběhu několika měsíců nalézal byste se zrovna tam, kde jste nyní: těsně na pokraji úpadku!“ „Ne, ne! To není možno!“ vyhrklo pantátovi z úst. Edmundovu tvář přelétl úsměv skoro až útrpný. „Vždyť pak se vám nedostává ani nejhlavnější vlastnosti obchodníka: ostražitosti,“ připomenul mladý Bohutínský, „a vaše známost lidí jest prachatrna.“ „Já že bych nebyl ostražit? Já že bych neznal lidí?“ ozval se pantáta tónem uražené pýchy. „Ba ovšem,“ pokračoval Edmund, nedada se nikterak másti. „Kdyby tomu nebylo tak, jak jsem byl pravil, musil byste znáti příčiny naší finanční tísně; musil byste věděti, proč přes všechno vaše namáhání a úsilí v posledních letech závod váš vůčihledě klesá, a proč jste se posléze octl v postavení, kdy jest vám nevyhnutelná cizí pomoc...“ „Příčinou toho jest všeobecná tíseň finanční následkem váznutí obchodu...“ přerušil pantáta Edmunda, klada důraz na slůvko všeobecná. „Toť pouhá fráse,“ počal opět Edmund, „jakou se snad uspokojí obchodník méně bystrozraký, ale která nikdy nepostačí obchodníku, jenž dovede proniknouti až k jádru. Patrně se domýšlíte, že jest nedostatek peněz, a zatím každým rokem peněz přibývá...“ „A ty snad znáš pravé příčiny mé tísně finanční?“ přerušil otec synův theoretický výklad. „Ba ovšem. Jsemť sám tím vinen!“ „Ty vinen — mým úpadkem? Jak to?“ „Zcela prostě. Seznámiv se s přítelem Esdavim,“ pokračoval Edmund klidně, „počal jsem o stavu věcí střízlivě přemítati. Dospěl jsem k závěrku, že vůči zásadám, kterýmiž se řídí většina nynějšího obchodnictva, vy se svými zásadami neobstojíte. Nezbylo mi tedy, než přičiniti se o vaše zachránění. Nebojte se, že na stará kolena stanete se snad žebrákem, že prohlásiv konkurs budete se musit u někoho dožebrávati nějaké milosti. O zamezení takového ponížení jsem se postaral a zabezpečím vám budoucnost. V tom vzhledě můžete býti úplně kliden. Co však se týče výčitek svědomí, že úpadkem svým přivedete toho neb onoho ze svých obchodních přátel do škody, musíte se již vpraviti do nezbytných poměrů...“ „Ale jak to možno, že ty jsi vinen mým úpadkem?“ přerušil otec výklad theorisujícího syna. „Toť zcela prostičké. Už od několika let konám ochranné přípravy. Vy sám, otče, mnohokráte jste se vyslovil, že nechápete, kam se valná část vašich příjmů, vlastně čistého vašeho užitku poděla, a kladl jste mnoho a snad větší část na má bedra, an jste skoro každý měsíc musil některou mojí směnku zaplatit. Domníval jste se, že hýřím, mrhám, a já zatím prováděl důsledně jen obchodní manipulaci. Peníze, jež jste byl za mne zaplatil a jež pokládáte nyní za ztraceny, jsou v mých rukou, tudíž v bezpečí...“ „Jak to? Jak to?“ vyrazil ze sebe pantáta. „Dlužil jsem si,“ odpověděl Edmund, „abych mohl hromaditi kapitál, dlužil jsem si a nechal platit vás. Co ubylo vám, přibylo mně, a poněvadž já zůstal takměř bez závazku — některé ze směnek z poslední doby arci musím z vlastního zaplatiti — jste vy celé řadě lidí právně zavázán. A poněvadž nyní ohlásíte konkurs, nelze si na vás ničeho vzíti. Vaši věřitelově budou sice hořekovat a spílat, ale peníze, kterýmiž byste je mohl upokojiti, nalézají se, jak už připomenuto, v mých rukou, a ani jediný z vašich věřitelů nemá na ně práva...“ „Ale probůh, toť jednání nepoctivé!“ vykřikl pantáta. Mladý Bohutínský chtěl odpověděti, ale v témž okamžiku bylo slyšeti prudké kroky po schůdkách vedoucích ze zahrádky do salonu, a za několik okamžiků objevil se mezi dveřmi Valentin. „Pane Kaftane! Pane Kaftane!“ volal radostně. „Stopa po lupiči je nalezena. Měl jste pravdu. Lupič je dle všeho v domě. Podívejte se, co jsem nalezl! Při tom zvedl Valentin pravou ruku do výše. Zraky všech upřely se ku dveřím, v nichž Valentin se zářícím obličejem vítězoslavně stál, drže v pravici malý a plochý balíček velikosti celé hry whistových karet. Z malých oček Kaftanových šlehl blesk radostného sebevědomí, když slyšel z úst Valentinových, že domněnka jeho nebyla lichá. Rychle postoupil několik kroků ku předu, a vyrazil ze sebe zajíkavě: „Tedy jsem se — přece — nemýlil!“ „Nemýlil — nemýlil, pane Kaftane,“ opakoval Valentin s důrazem a pokračoval pak s bezpříkladným chvatem, jakoby nechtěl nikoho k slovu připustiti: „K vlastní své hanbě musím se k tomu přiznati. Odpusťte, pane Kaftane, že jsem tak houževnatě, ba drze hájil tak zvanou čest tohoto mlýna... Nyní jest mlýn ten poskvrněn, zhanoben, a kdyby byl náš pantáta ještě sto let živ, kdyby svou poctivost ztisíconásobil — hanebnou tu skvrnu nikdy více nesmyje.“ „Co to blábolíš?“ vzkřikl starý Bohutínský hněvivě. „Pravdu, svátou pravdu — jako že jeden bůh na nebi,“ pokračoval Valentin ještě rychleji nežli dříve. „Náš mlýn není více poctivý, náš mlýn je zhanoben a my — my všickni s ním. Zde se podívejte, pantáto — zde v ruce mám toho důkaz!“ Při těchto slovech sklonil Valentin pravou ruku s balíčkem, kterou byl neustále nad hlavou vztýčenu držel, poněkud níže, aby se mohl pantáta podívat. „Co to máš v ruce?“ ozval se starý Bohutínský. „Důkaz vašeho i našeho zhanobení,“ pokračoval Valentin; „důkaz, že jsme dovedli po tolik let zůstati poctivými; ale na stará kolena že se musíme dáti zneuctít, zhanobit...“ „Ale mluv přece — jaký důkaz? — Co to máš v ruce?!“ vzkřikl netrpělivý již pantáta hněvivě. „Nezvratný důkaz — balíček bankovek!“ zní výminečně stručná odpověď. „Jakých bankovek?“ ptá se pantáta. „Patrně páně Kaftanových... Vždyť byl pan Kaftan oloupen... Prosím, podívejte se, pane Kaftane! Přesvědčte se!“ vybízel Valentin podávaje Kaftanovi baliček. Kaftan, vzav balíček, poznal podle pásky, kterouž byly bankovky spjaty, a na kteréž bylo vlastní jeho rukou napsáno 500 kusů á 1 zl., že to část peněz, o něž byl oloupen. „Jsou vaše nebo nejsou? Mluvte, mluvte, pane Kaftane!“ vyzýval Valentin, když Kaftan hned neodpovídal. „Moje!“ zněla stvrzující odpověď. „Kdes k nim přišel, Valentine?“ optal se rychle pantáta, | upíraje zrak svůj na balíček v ruce Kaftanově. „Kde jsem k nim přišel?“ opáčil Valentin táhlým hlasem s přízvukem poloúsměšným a polovyčítavým, načež po svém zvyku neobyčejně rychle pokračoval: „Kdeže bych k nim byl přišel nežli ve mlýně, pantáto... Ale já jich neukradl — to víte — ani mi je nikdo nedal, tím méně aby mi je byl po nějakém poslu nebo poštou poslal. Nalezl jsem je.“ „Ale kde — kde?“ vyzvídal pantáta. Valentin mohl sice odpověděti jedním nebo dvěma slovy; ale samolibost jeho, že se mu podařilo přijíti lupiči na stopu, rozpoutala vrozenou jeho žvavost. „Hned, hned vám povím, pantáto. Všechno vám povím... Jakmile jste odešli z pisárny, přemítal jsem chvíli o nařknutí páně Kaftanově, kterémuž jsem s počátku nepřikládal víry. „Přesvědčme se!“ pravil jsem posléze sám k sobě a počal pátrati. Veběhnuv do mlýna ptal jsem se chasy, nepozoroval-li někdo dnes v noci něco podezřelého. Ptám se jednoho, druhého, třetího; ale každý vrtí hlavou — že nic, pranic nápadného nepozoroval... Proběhnu celý mlýn, prohlížím každý kout, není-li někde něco ukryto, ba každý chasník musil mi otevřít svůj kufřík nebo bednu... Každý tak učinil s největší ochotou, ba každý mi byl pří pátrání nápomocen... Ale kde nic, tu nic... Marné bylo všechno slídění...“ „Ale probůh — mluv přece — kdes bankovky nalezl?“ přerušil pantáta proud řeči Valentinovy. „Hned, hned vám povím, pantáto!“ pokračoval Valentin. „,Ale lupič musí býti přece v domě,‘ pomyslil jsem si a běhal po mlýnici jako zběsilý... V tom kmitl se kolem mne malý hoch, kterého jste, pantáto, před týdnem přijal z útrpnosti, když mu byla matka umřela, do mlýna k výpomoci... ,Hola hoj, Vašíčku!‘ volám naň. ,Nepozorovals dnes v noci nic nápadného?...‘ Hoch zastavil se na posledním schůdku schodů, po kterých právě spěchal, a obrátiv se ke mně odpověděl: ,Ba viděl, pane Valentine...‘ ,Ale co a kde?‘ ptám se dále. ,Něco bílého — dole v zahrádce,‘ zní odpověď. V mžiknutí oka vyběhl jsem po schodech k hochovi. ,Co — kde a kdy jsi viděl?‘ ptám se poznovu. ,Nu, dnes v noci — tak asi k půlnoci – viděl jsem z vikýře na půdě, kam mne byl prášek pro staré pytle poslal, kterak se v zahrádce cosi bílého mihlo.‘ Ta slova mi dostačila, pantáto. Jako blesk sletěl jsem do dvora a vyraziv dvířka u zahrádky, počal jsem tu pátrati... A pomyslete! Dvéře do bytu páně Kaftanova jsou zavřeny; ale na schůdkách, jíním pokrytých, shledal jsem nepatrné stopy lidských kroků – na první pohled jsem poznal kroky ženské nožky a při dalším pátrání jsem seznal, že bylo po schůdkách seběhnuto dolů do zahrady a zase nazpět nahoru... Více však jsem nevypátral... Slídě po zahradě dále nevynechal jsem žádný koutek, žádný keř, ba žádný strom. Ale nikde ani stopy… Teprve na schůdkách, vedoucích sem do tohoto salonu, zdálo se mi, že pozoruju podobné stopy, jako na schůdkách vedoucích k bytu páně Kaftanovu; ale poněvadž je strana ta sluncem osvětlena, bylo jíní už dávno rozehřáto a možná tedy, že jsem se mýlil...“ „Ale kde jsi nalezl balíček bankovek?“ přerušil pantáta Valentinův výklad poznovu. Valentin si poněkud oddechl a pokračoval: „Už jsem se domníval, že praničeho více nevypátrám, ale přece jsem ještě slídil a hle!... pod prvním schůdkem schodů vedoucích sem do salonu nalezl jsem tento balíček...“ „Pod prvním schůdkem?“ vyrazil ze sebe pantáta. „Nejspíše je tam lupič uschoval.“ „Chyba lávky, pantáto!“ pokračoval Valentin chytrácky se usmívaje. „Tak jsem sice i já z počátku soudil; ale pan Kaftan byl o více oloupen než o tento balíček... Kromě toho shledal jsem při velmi bedlivém prohlížení balíčku, že jsou bankovky na jedné straně sraženy, jakoby byly promáčknuty... Patrně lupiči balíček ten z lupu jeho upadl na zem a byl ve spěchu botou podkopnut pod schůdek.“ „Pravda, pravda,“ zahučel Kaftan pro sebe, prohlížeje balíček svých bankovek pozorněji. „Dále! Dále!“ vybízel pantáta. Valentin pokračoval: „Ostatní je pouhá domněnka. Lupič patrně proběhl z bytu páně Kaftanova ložnicí slečny Julie a unikl skrze ložnici páně Edmundovu.“ Slova ta pronesl Valentin výminečně poněkud táhle, skoro nejistě, ale přece rozhodně, jako pronášíme z celé řady domněnek onu, kterou pokládáme za pravdě nejpodobnější. „To není možno!“ vzkřikl na to mladý Bohutínský a Kaftan současně, a Kaftan ještě dodal trhavě: „Ptal jsem se Julie — zdali něco pozorovala — ale ona ničeho neviděla, ani neslyšela...“ Mladý Bohutínský obmezil se na citovaný výkřik, jenž mu byl skoro mimovolně uklouzl, načež pohlédnuv na přítele Esdaviho, který byl dosud němým a nečinným svědkem celého výjevu, setkal se s pohledem káravým, kterýž jej upamatoval, že má býti opatrnější. Chytráku Valentinovi však neušel ani protest Kaftanův, aniž káravý pohled Esdaviho. „Možno — nemožno,“ pravil s obvyklým chvatem, „na tom prozatím nezáleží... Záhadný případ musí býti stůj co stůj vyšetřen... Učinil jsem už všechna nutná opatření dřív, nežli jsem sem vstoupil.“ „Jaká opatření?“ vpadl mladý Bohutínský zaleknut. „K vypátrání lupiče, který musí býti ve mlýně,“ zní odpověď. „Pobouřil jsem chasu a vyzval ji, aby hlídala, by nemohl nikdo z domu. A hocha Vašíka jsem poslal na policii...“ „Jaká to neprozřetelnost!“ vpadl pantáta skoro úzkostlivě. „Neprozřetelnost?“ opakoval Valentin. „O, nikoli, pantáto! Já sám hochovi vrata otevřel, já sám jej pustil z domu a za ním zase zavřel. Nejednal jsem neprozřetelně...“ „Ale k čemu policii?“ namítl zase starý Bohutínský, nedbaje, že mu byl dal Valentin odpověď na slova, jichž smyslu nebyl postihl. „K čemu policii, pantáto?“ opáčil Valentin a hned na to žvastal dále: „Ach, můj ty božínku! Co pak se to s vámi děje, pantáto? Vyť jste dnes jako s vyměněnou duší... Ani já — Valentin, vás nepoznávám... Což pak nechápete, oč tu jde? Nechápete, že jde o vaši i naši čest, že musí býti hanebná skvrna s našeho mlýna smyta... A tu přece nebudete chtíti, abych ji smýval já... Ať si ji smyjou ti, kdož jsou k tomu ustanoveni — policisté... Já učinil dosti, když jsem po dlouhém pátrání vymudroval, kde asi skvrna je a jakým způsobem možno ji smýti. Není-liž pravda, pane Kaftane?“ Závěrečnými slovy oslovený Kaftan kývnul několikráte hlavou a doložil: „Dobře jste učinil, Valentine!“ „Ale vždyť jsi tím rozpaky mé ještě zvýšil!“ namítal pantáta. „Co řeknou sousedé, co moji obchodní přátelé, až se dovědí, že předsevzala policie prohlídku mlýna.“ „Pravda, pravda,“ přikývl Valentin, jakoby byl slovy těmi přesvědčen. Pantáta pokračoval: „Nepomyslí si i nejlepší náš přítel, že stalo se s námi něco — nejmírněji řečeno — hanebného? Nebudou si lidé případ ten vykládati po svém zvyku zcela libovolně a nebudou o něm vypravovati dále se všemi možnými dodatky a přívěsky, které budou posavadní dobré naší pověsti na škodu? Kdo ti za to ručí, že policie vypátrá, co má vypátrati, a že bude čest naše obhájena? Či nebylo by lépe, kdybychom dříve sami podnikli, k čemu voláme policii? Není nás tu ve mlýně dosti? Či chceme snad nějaký špatný skutek tajiti? Nebo se nám snad nedostává vůle a ráznosti k svědomitému prohlédnutí všech místností? Já aspoň otevru každému všechny své skříně, kufry, pokladny atd. Nechť si pátrá a slídí podle libosti... K čemu tedy policii?“ „Pravda, pravda!“ přikývl Valentin poznovu; neboť slova pantátova zdála se mu býti dosti závažna, ba počínala jej i přesvědčovati, že poslav pro policií bez dohodnutí se s pantátou nejednal dobře. Ale což naplat! Co se stalo, nedalo se více odčiniti, neboť Valentinem vyslaný hoch byl dle všeho dávno na nedaleké policii a každým okamžikem mohl se vrátit. A jemu v zápětí mohli se dostaviti zřízenci policejní. Co tedy počíti? Valentin několik vteřin přemýšlel. Co dělo se v průběhu právě vypravované rozmluvy v duši mladého Bohutínského, lze aspoň v podstatě snadno uhodnouti. Hned v okamžiku, když spatřil Valentina s balíčkem bankovek v ruce na prahu, tušil bouři, která se nad jeho hlavou vztahovala; ale přes všechnu svou bystrozrakost se nenadál, že vezme vše tak nebezpečný obrat, jak se zdálo z další zprávy Valentinovy, že poslal pro policii. Pozdější nesouhlas, ba protest otcův s jednáním Valentinovým přišel sice mladému Bohutínskému nemálo vhod, neboť tak bylo přece ještě lze vyhnouti se veřejnému skandálu. Přes to vše nebyla bouře ještě úplně zažehnána, neboť naléhání pantátovo, by byla předsevzata prohlídka bez přispění policie, mohlo míti v zápětí skandál aspoň soukromý. Mladý Bohutínský přemítal tudíž o způsobu, jakým by bylo možno nejsnadněji z osudných kleští těch vyváznouti. Přes všechno tišili nemohl však najiti žádného prostředku a uznal za dobré zachovati se prozatím trpně a dbáti v přední řadě o to, by bylo podezření aspoň od jeho osoby odvráceno. Valentin byl naproti tomu ve svém přemítání šťastnější mladého Bohutínského. Po přestávce jen několika vteřin vzkřikl jásavě: „Už to mám, pantáto! Už je vyhráno!“ „Jak to?“ optal se starý Bohutínský. „Zcela jednoduše,“ zní odpověd. „Učiňme, jak si přejete! Prohledejme mlýn — a dostaví-li se některý zřízenec policie, řekneme, že bylo posláno na policii omylem, vše že zavinilo nedorozumění.“ K prostředku takovému arci nebylo třeba žádné obzvláštní bystrosti ducha; ale pro okamžik dostačil pantátovi i Kaftanovi. „Dobře tak!“ podotkl pantáta a Kaftan váhavě dodal: „Dobře tak — Valentine -— prozatím není více třeba.“ „Nuž, tedy do práce!“ vzkřikl Valentin. „Kde počneme, pantáto?“ Tentokráte uznal mladý Bohutínský za dobré ozvati se. „Kde jinde, nežli v zahradě, kde jste, Valentine, nalezl balíček,“ pravil chladnokrevně. „V zahradě?“ opáčil Valentin. „I co vás napadá, mladý pane! Vždyť pak jsem už celou zahradu křížem krážem prohledal a kromě toho, o čem jsem už zprávu podal, pranic podezřelého neshledal.“ „Tedy ve mlýně!“ podotknul mladý Bohutínský. „Prohlídka musí býti předsevzata obezřele!“ „Pravda, pravda — obezřele!“ kývl Valentin. „Ale ve mlýně jsem už pátral... Kde tedy máme začít, pantáto?“ „Třeba zde!“ podotkl klidně, skoro ledabylo starý Bohutínský. „Nechť se pan Kaftan na vlastní oči přesvědčí!“ Tato slova projela duší Edmundovou jako dýka. Znal svého otce. Věděl, že je dobrák, ale zároveň rovněž tak umíněný a neústupný. Chtěl něco namítati; ale z úst jeho uklouzlo jen jediné slůvko. „Otče!“ zvolal s přízvukem uražené pýchy. Starý Bohutínský upřel zrak na svého syna a díval se mu upřeně do očí, jakoby nechápal, co synem vyslovené slovo znamená, jakoby očekával zvláštní nějaký výklad. Mladému Bohutínskému nebyl sice tento pronikavý pohled otcův příliš příjemný, poněvadž budil v duši jeho zvláštní smíšeninu citů, z části bázeň, z části hněv a zároveň také lítost; přes to vše v tváři Edmundově takměř ani sval se nezachvěl. Vnitřní pohnutí jeho jevilo se toliko v rozechvěném hlase, jinak ani oko, ani tvář, aniž jakýkoli pohyb těla nenasvědčovaly tomu, že pozbýval duševní rovnováhy. Leč nejen pantáta, i Kaftan a Valentin, ba i Esdavi upírali po několik vteřin zraky své na tvář Edmundovu, jakoby z ní chtěli vyčísti myšlenky, které právě vířily duší elegánovou. Kaftan a Valentin, arci rovněž tak jako starý Bohutínský stavu věcí neznali, ba ani snad netušili. Za to Esdavi, jemuž byl Edmund své noční dobrodružství vypravoval, věděl zcela dobře, co výkřik Edmundův znamená, a co může v nejblíže příštím okamžiku následovati. V kritické této chvíli mohl sice Esdavi příteli Edmundovi přispěti ku pomoci. Mohl poukázati k té neb oné okolnosti a obrátit pozornost ostatních jinam, tak aby mohl přítel Edmund získati času a peníze Kaftanovy ze své wertheimky odstraniti a třeba někam pohoditi. Ale Esdavi zůstal jako až posud úplně indifferentním divákem a nepronesl ani slůvka. Toliko v pohledu jeho zračila se škodolibost, ba časem šlehl z oka jeho zásvit kruté radosti, jakou jevívá dravec nad živým lupem, o němž ví, že mu více neuklouzne, a na jehož mukách může se tudíž dle libosti pásti. Několik vteřin trvající mlčení přerušil konečně pantáta. Pohlédnuv se syna na jeho přítele a s tohoto na Kaftana, připomenul Edmundovi mírně a vlídně: „Ale, milý Edmunde — vždyť tu nejde o žádné pohanění. Záhadný případ musí býti vyšetřen — a nám nezbývá nežli přispěti k vyšetření seč jsme... Prosím tě tedy, otevři všechny své pokladny, skříně a vůbec vše, co máš na zámek uzavřeno! Nechť se pan Kaftan přesvědčí!“ Vlídnost a umírněnost pantátova Edmunda ještě více popuzovaly, nežli by se to bylo stalo přísným nějakým rozkazem, kterému možno se rázně opříti. Edmundovi nezbylo než odpověděti rovněž tak umírněně. Pravilť: „Uvažte, otče — jaké podezření! Vždyť v okamžiku tomto nejsme sobě skoro ani vědomi možných následků...“ „Jakých následků?“ přerušil pantáta prudce synovu řeč. „Což může míti prohlédnutí domu poctivců nějakých nectných následků v zápětí? Celý mlýn bude prohledán! Prohlídka zahájí se bez odkladu a sice zde, aby se nemařil zbytečně čas.“ „Ne, ne!“ zvolal Edmund, jejž byl rozkazovací tón otcův podráždil k odporu. „Nepřivolím, aby byl byt můj prohledáván jako doupě nějakého lupiče!“ „Vydej klíče, Edmunde!“ velel pantáta, nedbaje synovy námitky, a obrátiv se k Valentinovi dodal rozhodně: „A ty, Valentine, počni s prohlídkou bez odkladu!“ Tón pantátův byl rozhodný. Edmund vida, že nelze otce přiměti mírným způsobem ku změně jeho rozkazu, rozhodl se pro odpor nejkrajnější. Učinil několik kroků směrem ku dveřím vedoucím do zahrady; učinil to však kvapně, jakoby chtěl prchnouti. Valentin, stojící u dveří, zastoupil mu však cestu. „Co činíš, Edmunde?“ ozval se pantáta s výčitkou. „Zůstaň a vydej klíče!“ „Nevydám!“ odpověděl Edmund vzdorovitě obrátiv se na polo k otci. „Zmocníme se jich tedy násilně!“ zvolal pantáta a přiskočiv jako mladík k synovi, obemknul tělo jeho oběma rukama. Edmund však se prudce vytrhl z náručí a beze slova vrhl se ke druhým dveřím, kterýmiž se vcházelo ze salonu do ložnice. Zde však mu zastoupil cestu athletický Kaftan, kterýž jej po příkladu pantátově oběma rukama kolem pasu obemknul. Marně snažil se mladý Bohutínský vymknouti se. Kaftan držel jej pevně jako v železných kleštích a sotva by jej byl pustil, kdyby náhodou nebyl rovnováhy pozbyl. Klesl na jedno koleno, čímž mladému Bohutínskému poněkud uvolněno. Použil toho. Napjav veškeré své síly vytrhl se z náručí Kaftanova a odskočiv k pohovce, na které přítel Esdavi doposud ještě zcela nečinně a němě seděl, zaujal těsně u okna, maje záda kryta stěnou, postavení obranné. Kaftan vstávaje se země upřel tázavý pohled na starého Bohutínského, jakoby se ptal, co má býti nyní učiněno. Pantáta i Valentin, jichž pozornost byla po několik vteřin upoutána zápasem Kaftanovým s Edmundem, věnovali nyní pozornost výhradně Kaftanoví. Okamžiku toho použil Edmund. Sáhnuv rychle do kapsy vytáhl tajně klíček od své pokladny a podával jej příteli Esdavimu, vedle kterého stál, šeptaje: „Uschovej klíč a vytrať se odtud! Jinak jsem ztracen.“ Esdavi vidí sice, co mu přítel opatrně podává, slyší také a rozumí úplně dosahu přítelem pronesených slov; ale přece podávaného klíčku nebéře, ačkoli tak může učiniti zcela nepozorovaně. Takměř zkamenělý výraz chorobně zažloutlé jeho tváře však se změní v přímo ďábelský úsměv a z očí hluboko v důlkách zapadlých šlehl opětně blesk nevylíčitelné škodolibosti. Místo aby byl příteli v nejkritičtějším okamžiku pouhým vztáhnutím ruky poskytl pomoci, poposedl na pohovce o něco dále a zašeptal: „Mám peníze odstranit?“ „Učiň tak — učiň po svém uznání! Jen vezmi klíček!“ šeptá Edmund nespouštěje očí se skupiny, kterou tvoří Kaftan, pantáta a Valentin. Esdavi však se ani tentokráte nepohnul. Edmund se k němu nahnul níže. Pohyb ten však zpozorovalo ostrovidné oko Kaftanovo. „Co to?!“ vzkřikl Kaftan. Výkřikem tím upozorněn pohlédl Valentin na mladého Bohutínského a zahlédl v ruce jeho malý blysknavý předmět. Instinktivně přiskočil blíže a nahnuv se střelhbitě přes stůl uchopil Edmunda za ruku. Vše to bylo dílem jediného okamžiku. Mladý Bohutínský chtěl se Valentinovi vymknouti; leč svalovitá pěst Valentinova byla tak křečovitě sevřena, že Edmund bolestí zaúpěl a v ruce držící předmět upustil. Valentin rychle jej zvedl a odskočiv od stolu do prostřed komnaty, zvolal vítězoslavně: „Klíček! Klíček mám!“ Při tom zvedl ruku do výše. Edmund chtěl se vrhnouti na Valentina; ale tentokráte jej uchopil za ruku přítel Esdavi šeptaje mu: „Probůh, buď kliden! Neklaď více žádného odporu — jinak z nesnází čestně nevyvázneš. Přemítej raději o nové, ale působivé omluvě!“ Mladý Bohutínský uznav vhodnost přítelovy rady rozhodl se zachovati se podle ní. Zůstal tedy u pohovky státi, snaže se, seč byl, vnitřní pobouření utlumiti aneb aspoň líčeným klidem maskovati. Nepodařilo se mu to sice úplně; ale v okamžiku všeobecného ruchu, jenž nastal, nikdo si toho hrubě ani nevšiml. Starý Bohutínský zahlédna klíček v ruce Valentinově, vztáhl po něm ruku. „Zde, zde!“ pravil radostně Valentin, podávaje pantátovi klíček. Starý Bohutínský vzav klíč učinil několik kroků ku dveřím, vedoucím do ložnice Edmundovy; na prahu však se obrátil ke Kaftanovi řka:  „Prosím, pane Kaftane, vejděte první, abyste mohl býti svědkem!“ „Přál bych si,“ připomenul Kaftan vstupuje do ložnice, „aby byl také mladý pán přítomen...“ Pantáta se obrátil k synovi, aniž by se mu byl mohl podívati do tváře. „Přeješ si tak, Edmunde?“ optal se dutým hlasem. „Odmítni!“ radil šeptmo Esdavi. „Nepřeju!“ odpověděl Edmund tiše. „Nuže, pak nám nezbývá, než vykonati prohlídku v tvé nepřítomnosti,“ připomenul pantáta vstupuje za Kaftanem do ložnice. „Ale mladý pán přece může býti svědkem, aniž by musil své místo opustiti,“ zvolal na to Valentin, a přistoupiv ku dveřím do ložnice vedoucím otevřel i druhé křídlo do kořán, takže s místa, kde se Edmund a Esdavi nalézali, bylo pohodlně viděti až do kouta, kde stála Edmundova pokladna. Nastala krátká pomlčka. Mladý Bohutínský přemýšlel o omluvě, Esdavi sledoval každý pohyb pantátův, kdežto Valentin, zůstav po svém zvyku u dveří státi, nespouštěl očí s Edmunda. Zajímavější pohled poskytovali v tu dobu pantáta a Kaftan v ložnici. Kaftan byl popošel až k pokladně a díval se klidně na pantátu, jak se blíží pomalu a matným krokem ode dveří k němu. Ve tváři pantátově jevila se nevýslovná trpkost. Kaftan tušil bezměrnou bolest rozrývající prsa otce, jenž chtěje čest svého domu zachrániti uvoluje se provésti důkaz, o němž neví, nebude-li jím vlastní syn usvědčen z nepoctivosti. Tušení to Kaftana rozlítostnilo. A když pak pantáta přistoupil až k pokladně a třesoucí se rukou vstrčil klíč do klíčové dírky, položil Kaftan ruku svou na ruku pantátovu a připomenul měkce: „Zadržte, pane Bohutínský!“ Starý Bohutínský pohlédl mlčky na Kaftana. Tento zahlédna v brvách pantátových slzu pokračoval: „Neotvírejte!... Není toho třeba. Věřím vám na slovo.“ Pantáta, jsa patrně na rozpacích, má-li přání Kaftanovu vyhověti, chvílí váhal, pak připomenul: „Ne, ne! Musím otevříti... Mně snad věříte, pane Kaftane; ale nevěříte mému synovi... Proto musím podati důkaz.“ „Zeptejte se ještě jednou pana syna, svoluje-li!“ pravil Kaftan. Pantáta, drže ruku svou na klíčku, takže mohl každým okamžikem otevříti, obrátil se namáhavě k otevřeným dveřím, kterýmiž bylo viděti do salonu, a zvolal dutým chvějícím se hlasem: „Mohu otevříti — Edmunde?“ „Svol!“ zašeptal Esdavi příteli. Edmund, kterýž byl dle všeho se svým přemýšlením pro všechny možné případy hotov, odpověděl nahlas pevně a rozhodně: „Můžete, otče!“ Rozhodná tato odpověď pantátu poněkud pomátla. Zdálo se mu, že zpěčoval se Edmund dříve skutečně jen z příčin, jež byl udával; zdálo se mu, že podezření, jež bylo v duši jeho přede chvílí vzniklo, jest úplně bez podstaty, a proto nyní pevně a s jakousi jistotou otočil klíčkem a otevřel pokladnu. Lehký výkřik překvapení uklouzl rtům pantátovým. Prostřední širší přihrádka pokladny naplněna byla balíčky bankovek různé velikosti. Balíčky ty byly do přihrádky jen ledabyle vhozeny, a dva z nich vypadly prudkým trhnutím dvířek u pokladny z přihrádky na podlahu. Kaftan střelhbitě, jako se vrhá lačný tygr na vyhlídnutou kořist, shýbl se a zvednuv oba balíčky, poznal podle pásek, kterýmiž byly sepjaty a na nichž byl udán počet a druh bankovek — svůj majetek... Překvapení jeho bylo rovněž tak velké jako pantátovo, jenže jevilo se poněkud jinak než u tohoto. Ve tváři Kaftanově jevila se totiž zároveň bezměrná radost nad tím, že nalezeny peníze, jež pokládal již za ztraceny; ve tváři pantátově však jevilo se trpké, bolestné zklamání, hněv a lítost. Několik okamžiků trvalo trapné mlčení. Co dělo se v duši pantátově, nelze vypsati. Otevřelť pokladnu synovu v pevném přesvědčení, že podá Kaftanovi nezvratný důkaz neviny, ale podal důkaz o synově hanebnosti. Přes to vše přece šlehl duší jeho ještě jednou zásvit naděje. „Jsou to vaše peníze, pane Kaftane?“ vyrazil ze sebe přitlumeným, zajíkavým hlasem, v němž zdála se zachvívati prosba, by bylo na otázku tu odpověděno co možná šetrně. „Jsou,“ zamumlal Kaftan rozhodně, taktéž přitlumeným, ale radostně rozechvěným hlasem. „A můžete podati důkaz?“ pokračoval pantáta s přízvukem nevýslovně bolestným. „Mohu,“ zněla lakonická odpověď. Zřídka kdy mělo zdánlivě nepatrné toto slůvko na někoho tak mocný účinek jako právě v okamžiku tom na pantátu. Působiloť naň přímo zdrcujíc. Chtěl Kaftanovi položiti ještě jednu otázku; ale křečovitá bolest byla mu sevřela prsa i hrdlo, krev stoupala k hlavě, v očích počaly se mu dělati mžitky. Několik okamžiků stál s hlavou k prsoum nakloněnou bez pohnutí. Ale když chtěl hlavu vztýčiti a učiniti krok ku předu, cítil, že se mu nohy chvějou, žíla na čele že nabíhá a zároveň že jej pojímá závrať. Chtěl se pravou rukou opříti o roh synovy pokladny; ale ruka chybíc cíle mávla do prázdna. Pantáta zavrávoral a sklesl na jedno koleno. Kaftan přispěl mu ku pomoci a vzav jej pod paží zvedl jej se země. Vytřeštěný zrak pantátův bloudil tupě s předmětu na předmět, až posléze, když pantáta namáhavě hlavu ku dveřím otočil, utkvěl na synovi, kterýž stoje vedle pohovky, na které přítel jeho Esdavi dosud ještě mlčky seděl, díval se na otce chladně, jako se díváme na člověka zcela cizího, který nás spíše odpuzuje, nežli by v nás budil sympatii. „Vzpamatujte se! Vzpamatujte se, pane Bohutínský!“ napomínal Kaftan. Napomenutí toho nebylo však více třeba; pantáta byl vzpamatován cynickým pohledem synovým. Přejel pravou rukou tvář, jakoby chtěl setříti známky vnitřního pohnutí, pak otočiv se úplně k synovi, vztýčil hlavu a popošel skoro již pevným krokem až ku dveřím. Na prahu se zastavil a opřel se o dveřeje, jakoby se bál, aby neklesl. Kaftan popošel za pantátou a zůstal těsně za ním státi. „Edmunde!“ ujal se po malé přestávce pantáta slova. „Můžeš uvésti něco ku svému ospravedlnění?“ Mladý Bohutínský, v jehož tváři ani sval se nezachvěl, neodpověděl. „Ptám se tě, Edmunde,“ opakoval pantáta přísně, „můžeš-li se ospravedlniti?“ Oslovený ještě chvíli váhal, pak odpověděl rozhodně s přízvukem, jaký klademe obyčejně na odpověď, která se z podstaty věci sama sebou vyrozumívá: „Mohu.“ „Můžeš tedy říci, jak přišly peníze panu Kaftanovi ukradené do tvé pokladny?“ pokračoval starý Bohutínský, v jehož duši kmitl po lakonické, ale závažné odpovědi synově poznovu mdlý zásvit naděje. „Mohu,“ odpovídá Edmund tímže tónem jako dříve. „Nuže, mluv tedy!“ vyzývá otec. „Nemohu — —“ „A proč?“ vpadl pantáta. „Chceš-li ospravedlniti se, musíš mluviti!...“ „Víš, kdo pana Kaftana oloupil?“ „Vím,“ zněla lakonická odpověď. „A jak se octly peníze ve tvé pokladně?“ pokračuje pantáta. „Já je tam uložil.“ „Ty's je tedy ukradl? Ty?“ vzkřikl pantáta divoce zajíkavým, dutým hlasem. „Nikoli,“ zní lakonická, ale rozhodná odpověď. „Jak to?“ vyrazil ze sebe pantáta. „Jak se tedy mohly octnouti ve tvé pokladně? Mluv — mluv!“ „Není možno!“ „Udej tedy aspoň příčinu této nemožnosti!“ vybízel pantáta. Teprve nyní uznal mladý Bohutínský za dobré odpověděti několika větami. „Odpusťte, milý otče,“ pravil hlasem co možná přívětivým; „ale u přítomnosti páně Kaftanovy tak učiniti nemohu.“ „Proč byste nemohl?“ ozval se Kaftan za pantátu. „Nemám sice pražádné příčiny, ctěný pane Kaftane,“ počal mladý Bohutínský s chladnou zdvořilostí, „bráti jakéhokoli ohledu na osoby, které mne podceňují a urážejí; ale vzhledem k různým okolnostem nechci vám spláceti podobnou měrou — nechci vaše srdce rozdírati.“ „Mé srdce — rozdírati?!“ opakoval Kaftan táhlým, nedůvěřivým hlasem, načež dodal: „Nerozumím vám, nepochopuju vás!“ „Vaše štěstí, že mi nerozumíte!“ odvětil Edmund s nezměněným klidem. „Nepřejte si, abyste mi někdy porozuměl!“ Kaftan přemýšlel několik vteřin o významu těchto slov; ale nemoha smyslu jejich postihnouti pokládal je za pouhou vytáčku, což na tváři jeho vyloudilo pohrdlivý úsměv. Mladému Bohutínskému úsměv ten neušel; porozuměl mu, ale přece se jím nedal másti. Mlčel, čekaje na další oslovení se strany Kaftanovy. Tento ujal se slova teprve po delší přestávce; pravilť: „Nerozumím, nepochopuju... Mně je to lhostejno... Co mi také po tom, ospravedlníte-li se čili nic? Hanebný skutek zůstane lpěti na vás.“ „Hanebný skutek?“ usmál se mladý Bohutínský. „A na mně že zůstane lpěti?... O, nikoli, pane Kaftane!... Já se mohu ospravedlniti, kdykoliv uznám za dobré — ale vaše dcera...“ „Moje dcera!“ zvolal Kaftan hněvivě, a odstrčiv poněkud starého Bohutínského postoupil ku předu. „Ano, vaše dcera,“ opakoval Edmund s nezměněným klidem. „Slečna Julie Kaftanova.“ Tvář Kaftanova zahořela hněvem a z očí sršely mu blesky rozjitření, jakého snad posud ještě nikdo na něm nebyl pozoroval. „V jaké souvislosti jest moje dcera s hanebným skutkem?“ vyrazil ze sebe výhružným hlasem. „Mluvte!“ „Donutil jste mne,“ odpověděl Edmund chladně, „bych vám něco napověděl; ale abych napovězené dopověděl, nedonutíte mne ničím, tím méně výhružnou vyzývavostí!“ „Toť padoušství!“ vzkřikl divoce Kaftan, svraštiv čelo a zatav pravici v pěst. Leč ani toto slovo nepřivedlo mladého Bohutínského z rovnováhy: ba naopak, čím více se v Kaftanovi bouřil hněv, tím chladnějším zdál se Edmund býti, jakoby bylo jeho úmyslem Kaftana v nejvyšší míře podrážditi. „Ano, padoušství, hanebné padoušství!“ opakoval Kaftan, když Edmund neodpovídal. „Jak vám libo,“ odpověděl mladý Bohutínský. „Mně může býti všechno lhostejno; neboť...“ Tentokráte Edmund nedokončil. Slova jeho přerušena prudkým trhnutím zvonce u vrat. „Co to? Což jsou vrata posud zavřena?“ ozval se starý Bohutínský, obraceje se k Valentinovi. Nežli však tento odpověděl, trhnuto zvoncem prudce po druhé a hned na to po třetí. „Toť hoch, kterého jsem vyslal na policii,“ odpověděl Valentin. „Řekl jsem mu, aby trhnul třikrát zvoncem, půjde-li někdo s ním... Patrně přivádí policejního zřízence.“ Závěrečná slova Valentinova učinila na přítomné různý dojem. Z oka Esdaviho šlehl opět blesk škodolibosti, tvář starého Bohutínského se zakabonila, ve tváří Kaftanově jevily se rozpaky; toliko tvář Edmundova zůstala beze změny. „Co počíti?“ ozval se po malé chvíli pantáta nejistě, skoro bázlivě. Mladý Bohutínský však několika slovy obavy otcovy zaplašil; pravilť: „O mne buďtež, otče, bez starosti. Já kritického tohoto stavu věcí nezavinil; netřeba mi tedy báti se následků. Vinu toho nese pan Kaftan nepředloženým svým jednáním. Nechť tedy postará se o odčinění následků on!“ Chladnokrevnost mladého Bohutínského působila na Kaftana mrazivě. Přes to vše, že neměl takměř pražádných důkazů, počínal pravý stav věcí aspoň tušiti. Zdálo se mu, jakoby veškerá jeho zkušenost životní vůči lidem rázu Edmundova nebyla ani stínem oné zkušenosti, která chrání člověka před osidly, jež mu může klásti rafinovanost. Pozoroval, že v okamžiku tom octl se v nastražené léčce, z kteréž jest sice možno vymknouti se násilím, ale o které nelze předvídati, nebude-li pak ihned zatažena poznovu a pevněji nežli poprvé. Pro svou osobu arci se ničeho neobával; ale mladým Bohutínským napovězené nařknutí Julie, o němž nebylo lze rozhodnouti, zakládá-li se na pravdě anebo slouží-li Edmundovi pouze za vytáčku, rozhodlo... Snaže se vnitřní bouři utlumiti ujal se Kaftan po chvíli slova, řka hlasem rozechvěným sice, ale přece již valně klidnějším nežli posledně: „Nevím, co o tom všem souditi; možno-li však — třeba později — záhadný tento případ vysvětliti, a myslíte-li, že mohu k tomu přispěti já — jsem ochoten...“ Této mírnosti Edmund se nenadál. Použil jí však, řka taktéž mírně a přívětivě: „Promiňte, pane Kaftane, co se bylo právě následkem nedorozumění stalo! Vysvětlím vše později. Nyní jde o to, abychom záležitost ryze obchodní nedali řešiti policií, což jedině na vás závisí.“ „Jak to?“ optal se Kaftan. „Jsem ochoten učiniti, co bude možno.“ „Nežádám mnoho,“ odpověděl mladý Bohutínský. „Nic více, než abyste se choval klidně a potvrdil, že bylo na policii posláno z nedorozumění... Učiníte tak?“ Kaftan chvíli váhal. Byloť mu patrně nepříjemno, že má Iháti; ale posléze odpověděl dutým hlasem: „Jde-li, jak pravíte, skutečně o záležitost obchodní, učiním dle vašeho přání.“ Mladý Bohutínský sám se nenadál, že stane se tak snadno pánem situace. Toto vítězství po tak bouřlivém a hrozivém výstupu dodalo mu zmužilosti. Klidně obrátil se nyní k Valentinovi, řka tónem poněkud přísným: „Sejděte dolů, Valentine, a otevřte! Ale chraňte se zmíniti se slovem o tom, co se bylo přihodilo. Nevíte, oč jde. Přivedl-li vámi vyslaný hoch zřízence policie, uveďte jej sem! Mohu se na to spolehnouti?“ Valentin kývl několikráte hlavou a obrátil se, aby učinil podle rozkazu Edmundova. Ale sotva se octl v ložnici, zůstal státi. Byloť na schodech slyšeti rozkvašený, sípavý hlas Velebina Jindry. „Pusťte mne! Nedržte mne! Já vám nevěřím! Chcete mne oklamat, ošálit jako ti ostatní... Jste s nimi spolčen... Jinak byste se tak nenamáhal přemluviti mne, bych klidně a tiše s holou rukou a bez vší záruky odešel domů... Nedržte mne! Pusťte mne!“ Hned na to bylo slyšeti konejšivý hlas doktora Rainische: „Ale mírněte se přec! Nebuďte bláhový! Vždyť vidíte, že já se nebojím, ačkoli jsem v témž postavení jako vy.“ „Ne, ne! Bojte se, nebojte se — vše jedno...“ sípalo lichvařisko. „Nedám se více nikým oklamat! Nikým — rozumíte?! Půl hodiny mne vodí po dvoře, půl hodiny mne přemlouvá... Oh, já vás znám všechny — všechny! Chci svoje peníze!... Buď peníze nebo záruku — jistotu...“ Po těchto slovech vrazilo doktorem Rainischem zdržované lichvařisko do dveří ložnice Edmundovy, kde setkalo se s Valentinem. Valentin obrátil se na zad a vzkřikl, aniž by byl někoho apostrofoval: „Mám tu pijavici svésti nezdvořile dolů nebo ji srazit zdvořile se schodů?“ Pantáta chtěl odpověděti; ale Edmund jej předešel. „Nemařte času, Valentine!“ zvolal. „Konejte svou povinnost!“ Valentin nevrle zamručel, ale nehýbal se z místa. „Pospěšte, Valentine!“ velel Edmund přísněji nežli poprvé. Teprve nyní proklouzl Valentin dveřmi a pospíšil po schodech na dvůr, aby otevřel vrata. Lichvařisko, byvši výhružnými slovy Valentinovými zaraženo, umlklo na několik okamžiků; ale sotva Valentin zmizel, počalo své lamento poznovu. „Ach, já ubohý, přeubohý stařec!“ sípalo bolestně rozechvěným hlasem. „Pro vše, co vám milého, ustrňte se nade mnou, drazí, milí, vzácní pánové! Jakž mohu předstoupiti před své hladové děti a vnuky — s holou rukou, bez chleba, bez výdělku — ba bez záruky, že jediný prostředek, kterýmž jsem je živil, bude mi vrácen... Podívejte se, prosím, jen na mne, ubožáka ... Jsem mrzák... pracovati nemohu — a jediným prostředkem k výživě četné rodiny mé byl tento můj kapitáleček... Pravda! — lichvařil jsem — půjčoval po částech, nebo celý kapitálek na úrok co možná nejvyšší ... Ale pomozte si, drazí, milí, vzácní pánové! Kdybych byl měl větší kapitál, byl bych mohl půjčovati na mírný úrok; kdybych byl bohat a měl všeho přebytek, mohl bych půjčovat bez úroků a mimo to i dobrodiní prokazovat... Ale jakž, když vás obklopuje osm hladových krků, když šestnáctero rukou, které nemohou pracovati, vztahuje se každodenně několikráte prosebně o kus chleba k jedinému člověku, vlastně mrzáku?! Ó, smilujte se, drazí, milí, vzácní pánové! Vraťte mi peníze — nebo mi nezbude než si zoufati... Jediný skok... a bude po všem trápení a soužení...“ Ku pronešení všech těchto slov nepotřebovalo lichvařisko nežli několik vteřin. Mluviloť s tak úžasnou rychlostí, že přítomní smyslu slov sotva postihli. Sám bystrozraký mladý Bohutínský, kterýž byl hned na počátku tohoto monologu popošel až ku dveřím, neporozuměl všemu. Ale houževnatost, s jakouž se lichvařisko domáhalo záruky, přesvědčila jej, že s tímto žvavým neustupou a zároveň chytrákem nejsou v kritickém tomto okamžiku žádné žerty. Byltě nepřístupen vytáčkám i důkazům sebe chytřeji zosnovaným. Musil tedy býti uspokojen stůj co stůj, aby nepřekážel. Ač nerad, odhodlal se k tomu mladý Bohutínský přece. Klidně přestoupil práh a zastaviv se změřil chladně lichvařisko, které patrně sbíralo materiál k novému lamentu, od hlavy k patě a děl: „Pane! Vy víte, jak se věc má, a přece jste dotíravý. Dobře. Vraťte mi směnku, já vám vrátím vaše peníze!“ Rozhodnost Edmundova nezůstala na přítomné bez účinku, neboť podobného nebyl se nikdo nadál. „Ach, boře, božínku!“ počalo poznovu lichvařisko; ale Edmund dupna nohou zakřikl je několika slovy: „Vraťte směnku, dostanete peníze! — Jinak vás dám odtud vymrskat!“ Po té přistoupil k pokladně, která byla zůstala otevřena, a sáhnuv do kouta hořejší přihrádky vytáhl balíček bankovek. „Zde jsou vaše peníze!“ obrátil se opět k Jindrovi. „Vraťte směnku!“ Lichvařisko teprve nyní pozorovalo, že se bylo zmýlilo; ale přísný a rozhodný tón, jakým bylo oslovováno, je poučil, že nezbývá než uposlechnouti. Vytáhlo tedy směnku, podalo ji Edmundovi, a tento vrátil peníze. „A nyní rychle odtud!“ velel Edmund. Lichvařisko podívavši se na balíček poznalo, že jsou to tytéž bankovky, jež bylo včera Edmundovi vysázelo. Nemohouc se zdržeti připomenulo: „Ach, to jsou přece moje vlastní bankovky! Což pak jste peněz vůbec ani nepotřeboval?!“ Edmund na slova ta neodpověděl; vztáhnuv toliko ruku ku dveřím velel: „Rychle odtud! Pan doktor Rainisch bude tak laskav a doprovodí vás před vrata!“ Lichvařisko couvlo a pomalu ubíralo se po schodech dolů. Doktor Rainisch, kterýž sice taktéž vše nechápal, ale byl přesvědčen, že rodina Bohutínských není ještě úplně na mizině, následoval. Po té vrátil se mladý Bohutínský zase do salonu a zaujal dřívější své místo u okna; pantáta jej následoval. Tentokráte ujal se první slova málomluvný Kaftan, kterýž se byl z počátku, jak známo, z opatrnosti a chytrosti klidným pouze tvářil. Nyní však, když byly peníze opět nalezeny, nabyl zase přes bezprostředně předcházející prudké vzrušení mysli následkem dvojsmyslného nařknutí Julie takměř úplné chladnokrevnosti. Obrátil se k mladému Bohutínskému se zdvořilou otázkou: „Můžete nám nyní, pane Bohutínský, vysvětliti...“ „Račtež jen ještě několik okamžiků poshověti, pane Kaftane,“ vpadl taktéž zdvořile tázaný. „Musímeť se přece dříve zbaviti Valentinem zavolaného nepovolaného hosta. Slyším právě, že vstupuje na schody.“ Kaftan uznal oprávněnost této žádosti a čekal klidně. Dočkal se v několika minutách, po kterouž dobu v saloně nikdo ticho nepřerušil. Vstoupilť do ložnice Edmundovy asi třicetiletý, slušně oděný muž s výrazem jakési nucené zdvořilosti v pravidelné, poněkud vyžilé tváři. Za ním objevila se hlava Valentinova. Teprve nyní opustil mladý Bohutínský své stanovisko, vešel kvapně do ložnice a podávaje skoro důvěrně ruku vešedšímu muži, pravil vlídně s nádechem nejzdvořilejší omluvy: „Dobré jitro, pane koncipisto! Vaše návštěva mne překvapuje….“ „Očekával jste patrně obyčejného policistu, není-liž pravda?“ usmál se oslovený. „Pravda,“ děl mladý Bohutínský, „a lituju, že přicházíte osobně, neboť...“ „Ó, prosím, prosím,“ vpadl úředník, „toť z přátelství k vám, bývalému spolužáku — jinak bych byl poslal jednoho nebo dva muže. A mimo to mi bylo zvěstováno, že jde o krádež velmi značné částky.“ „Děkuju za vaši laskavou ochotu,“ pokračoval mladý Bohutínský galantně, „a zároveň prosím za prominutí, že vážil jste osobně cestu k nám... Byloť totiž na policii posláno z pouhého nedopatření.“ „Z nedopatření?“ zadivil se policejní úředník a lehounký úsměv nedůvěry přelétl jeho tvář, která však ihned zase nabyla výrazu dřívější zdvořilosti. Mladý Bohutínský sice pozoroval změnu tuto ve tváři policejního úředníka, ale nedal se másti. „Věc se má prostě takto,“ vypravoval klidně. „Zde pan Ivan Kaftan z Plzně, obchodní přítel mého otce, meškající u nás se svou dcerou od nějakého času návštěvou, pohřešil dnes časně ráno značnou částku svých peněz a učinil poplach, že mu byly ukradeny. Náš mládek pak ihned učinil opatření, jež uznal za nevyhnutelné; ale hned na to bylo vše vysvětleno...“ „Nepochopuju,“ odvětil policejní úřadník suše. „Poněvadž jsem ještě nedopatření to nevysvětlil,“ pokračoval Edmund. „Pan Kaftan totiž včera pozdě do noci se mnou při plných číších tokajského...“ „Pane Bohutínský!“ ozval se nevrle pan Kaftan; ale Edmund vyrušení toho nedbaje vypravoval klidně dále: „...konferoval ve svém bytu o trudných poměrech obchodních. Když jsem se mu svěřil, že otec můj potřebuje dnes nevyhnutelně několik tisíc, vyslovil se ochotně, že mi je půjčí, a také mi je bez odkladu vlastnoručně odevzdal, bych je dodal dnes otci. Avšak časně z rána, probudiv se z těžkého sna a pohřešiv při revisi své pokladny peníze...“ „...nemohl se upamatovati,“ vpadl policejní úřadník s veselým smíchem, „kam se vlastně peníze poděly...“ načež dodal s přízvukem, jakým pronášíme obyčejně polozbytečné dodatečné věty, které se z předcházejícího samy sebou rozumějí: „Nu, u tak starých pánů nebývá něco podobného nic neobyčejného.“ Kaftan svraštil čelo již pří slovech Edmundových; ale přes zjevnou urážku, které by byl za jiných okolností nikomu neprominul, zachoval přece klid a ani slova nepromluvil, takže policejní úřadník svraštění čela pokládal jen za němou odpověď na Edmundovu nediskretnost. „A na doklad, že tomu skutečně tak,“ vypravoval mladý Bohutínský dále, „račte se, pane koncipisto, laskavě tamo podívati!“ Při tom ukázal rukou směrem k pokladně, která byla dosud otevřena. Policejní úřadník se ohlédl. Spatřiv v pokladně balíčky bankovek pousmál se polotrpce a polozávistivě. Po chvíli odvrátil zrak svůj od pokladny a učinil krok ku předu, jakoby se chystal k odchodu. „A proto račte míti nás omluveny, že jsme nedopatřením obtěžovali,“ připomenul mladý Bohutínský s úlisnou vlídností. „Prosím, prosím,“ odvětil policejní úřadník, čímž hrozivé toto intermezzo ukončeno. Následovalo jen ještě několik obyčejných frásí, načež se úřadník poroučel. Mladý Bohutínský jej doprovodil až ku dveřím a vyčkav, až byl sešel po schodech, vrátil se k ostatním. „Nuže, mladý pane Bohutínský!?“ přivítal jej Kaftan netrpělivě a skoro nevrle. „Hned jsem k službám,“ odvětil Edmund sedaje na pohovku vedle přítele Esdaviho, kterýž byl i tento výstup sledoval mlčky, ale přece se zřejmým interesem. „Především však mi, pane Kaftane, račte jen slovem odpověděti na jedinou otázku: Pokládáte mne i po tom všem, čeho jste byl právě svědkem, za lehkomyslného hýřila, kterýž tráví život v bezmyšlenkovité bezstarostnosti?“ Kaftan, kterýž byl rovněž tak jako starý Bohutínský státi zůstal, domníval se v otázce té čísti uraženou ješitnost; ale nechtěje v okamžiku tom Edmunda ještě více rozdrážditi, odpověděl zcela jinak, než by byl odvětil za jiných okolností. Zavrtěl pouze hlavou a odpověděl lakonicky: „Nepokládám.“ Sotva slovo to pronesl, vztyčil mladý Bohutínský vítězoslavně hlavu a pravil s úsměvem: „Nepokládáte-li mne, pane Kaftane, více za lehkomyslného hýřila, potom není také žádné příčiny více, proč byste mi odpíral ruku své dcery.“ Kaftan svraštil čelo. Byltě poznal, že se octl v léčce, kterouž si byl sám nastrojil jedinou lživou odpovědí. Chtěl odpověděti, ale tentokráte marně hledal nějaké výmluvy. Po krátké přestávce ujal se slova opět mladý Bohutínský: „Pozoruju, pane Kaftane, že se nemůžete ani nyní ještě rozhodnouti. Ale na tom nezáleží. Nechtěl jsem ani na první otázku dostati odpověď, kterou jste mi dal; tím méně mi napadlo žádati vás za ruku vaší dcery... Dnes je stav věcí zcela jiný, nežli včera; dnes jsem pánem situace já, dnes vás mohu podle své libosti donutiti!“ „Mne donutiti?!“ vzkřikl Kaftan prudce a mžouravé oči jeho vzplály hněvem. „Mne?!“ „Ano, vás, pane Kaftane!“ pokračoval Edmund s nezměněným klidem. „Vím sice, že pokládáte sama sebe za člověka, vlastně za obchodníka, který se ještě nikdy a nikým nedal přelstíti; ale tentokráte jste byl přece přelstěn a octl jste se v pasti.“ „Toť hanebnost!“ vzkřikl Kaftan hněvivěji nežli poprvé. Mladý Bohutínský však se Kaftanovými výbuchy hněvu nedal másti; pokračovalť s mrazivým klidem: „Název na věci nic nemění. Tolik však je jisto, že nezávisím nyní více na vaší milosti, že budu nyní diktovati vám.“ „Vy — mně — diktovati?!“ opakoval Kaftan temně, jakoby byl na rozpacích, má-li věřiti čili nic; ale hned na to vyrazil ze sebe prudce: „Dosti těch nevčasných žertů!... Nestrpím více dalších urážek! Buď vysvětlíte nyní, jak jste přišel k mým penězům, nebo sám pospíším na policii a udám...“ Kaftan nedokončil. Řehtavý, skoro divoký smích mladého Bohutínského přerušil jeho slova. Rozpaky Kaftanovy se vzmáhaly. Cítil sice neobyčejnou duševní převahu člověka, kteréhož byl až dosud podceňoval; ale člověk ten počal se mu nyní jeviti v hnusném světle necitného egoisty, který se v sledování svých záměrů neštítí ani prostředků nejnemravnějších. Smích mladého Bohutínského trval několik vteřin. Posléze utišil se tak dalece, že mohl Edmund promluviti. Pravilť: „Vaše výhrůžka, pane Kaftane, a vůbec veškeré vaše chování nasvědčují tomu, že jste proti mně zaujat. Domníváte se, že spáchal jsem bůh ví jaký zločin a na vás že závisí, mám-li býti potrestán čili nic. Avšak promluvme o věci střízlivě! Kdybych byl chuďas neb aspoň člověk závislý, věřte, že byste cíle svého daleko spíše dosáhl, než nyní, když jsem člověk úplně samostatný, poměrně zámožný a kromě toho aspoň tak chytrý, že vyhnul jsem se až dosud vždy oněm úskalím, jež kladou lidem v cestu paragrafy trestního zákona... Rcete, co pak jsem vlastně spáchal? Dlužil jsem si peníze. Jest něco podobného zakázáno? A že moje dluhy platil vlastní můj otec, také není trestuhodno... Či chcete snad...“ Tentokráte přerušil mladého Bohutínského otec jeho, kterýž byl po několik minut mlčky výstup ten sledoval, „Ale vždyť si pan Kaftan více nepřeje,“ pravil, „než abys vysvětlil způsob, jakým se peníze jemu uzmuté dostaly do tvé pokladny...“ „Ano — ano! ... Nic více!“ opakoval Kaftan, jemuž byla slova pantátova právě přišla velmi vhod. „Ale chce mne k tomu donutili urážkami a vyhrůžkami,“ odpověděl Edmund, „kdežto přece nemůže býti dle mého náhledu správnějšího jednání, než bylo moje. Váš závod, otče, klesá a za vašeho řízení musí padnouti. Kterýž obchodník moderních zásad mohl by mi ve zlé vykládati, když snažil jsem se zachrániti aspoň závod svůj, ba více — že snažím se závod ten přivésti k netušenému rozkvětu — ovšem že jen tenkráte, když bude vedení spočívati výhradně v mých rukou a bude řízeno zásadami, před kterýmiž vy i pan Kaftan buď vědomě nebo nevědomě oči zavíráte...“ „Tím vším se na věci praničeho nemění,“ namítl pantáta. „V tom vzhledě mohli bychom se dohodnouti.“ „Dohodnouti?“ opakoval Edmund jaksi nedůvěřivě^ načež pokračoval po zvyku svého přítele Esdaviho skoro po kantorsku: „Ne, ne, otče! Něco podobného není možno. Vy byste se chtěl vyrovnat i s věřiteli svými, a kdyby se tak stalo, byl by závod váš ztracen... A tolik přece připustíte, že každý obchodník musí především toho dbáti, aby obchod jeho nezanikl; neboť jinak nebylo by ani možno vysvětliti již po tolik let trvající úsilí obchodního světa, by byla ustanovení zákona ve prospěch obchodu změněna. Těchto změn posléze aspoň z části docíleno, a nyní by měl některý obchodník mírného znění zákona nepoužiti a říditi se dle zásad, jakoby byly dosud v platnosti drakonické předsudky a přísná ustanovení zákonů starších dob?“ „Avšak nevyrovnati se s věřiteli svými jest přece jen jednání nehrubě poctivé,“ namítl zase pantáta. „Toliko podle zastaralých názorů o mravnosti, ale nikoli podle zásad, kterýmiž říditi se dovoluje obchodní i trestní zákon každému obchodníku vůbec. Jakž může býti nepoctivým jednání, jež nelze po právu trestati, ba kteréž nelze takměř ani stíhati... V tomto vzhledě můžete býti, otče, úplně bez starosti. Promyslil jsem vše důkladně a zahájil činnost svou po zralém uvážení všech možných následků. Podobně budu pokračovati, dokud vytknutého cíle svého nedosáhnu...“ „Jakého cíle?“ vpadl pantáta. „Neměl bych sice býti před panem Kaftanem tak přímým, jako jsem,“ pokračoval Edmund, „ale abych mu dokázal, že ani poslední cíl mého života není trestuhodným, odpovím i na tuto otázku beze všech okolků. Mám na zřeteli vykořistění poměrů. Společnost nynější daleko více přeje člověku smělému a daleko spíše se dá tomuto vykořistiti než člověku, pachtícímu se v potu tváři, aby zjednal právu a pravdě průchod. Smělým vystupováním, bezohledným a přece opatrným jednáním domůže se člověk společenského postavení, po jakém nesmělost vždy jen závistivě pošilhává. Úzký, obmezený kruh života, v jakém jsem byl vyrostl, už dávno mi nestačí. Kdybych chtěl vésti podobný život, jako vedl můj otec, stačily by mi poměry dosavadní úplně; ale já se chci domoci vlivu, chci stoupati od stupně k stupni, chci ve společnosti dosáhnouti hodností nejvyšších...“ Mladý Bohutínský na chvíli se odmlčel, jakoby si chtěl oddechnouti. Konečné jeho cíle, jak se k nim právě přiznával, arci nebyly ani zločinné, ani příliš smělé a nad cíle jiných lidí vynikající. Chtěltě dojíti cíle, jakého z různých příčin domáhají se tisícové jiných lidí, aniž by se nad tím někdo pozastavoval. Prostředky, vlastně domáhání se prostředků k dosažení cíle celkem všedního arci se nesrovnávaly s uznanými zásadami mravouky; ale mírný, klidný, po šosácku přiostřený výklad Edmundův o konečných cílech nezůstal na pantátu bez účinku. zapomněl v okamžiku tom skoro na vše, co předcházelo, a tónem smířlivým obrátil se ku Kaftanovi, kterýž upíraje mžouravé oči své k zemí, stál nepohnutě jako socha. „Co říkáte těmto závěrečným slovům, pane Kaftane? Nesvědčí na prospěch Edmundův? Já se s ním arci ve všem nesrovnávám; ale v neobyčejné tísni, v jaké se nalézám, a vzhledem k tomu, jak mohu nyní soudíti o talentu Edmundově —“ „I vy, pane Bohutínský?“ přerušil Kaftan pantátu, upřev na něj zkoumavě svůj zrak. Pantáta buď že nerozuměl úplně nebo že si přerušení zcela jinak vykládal, ujal se dále slova: „Myslím, pane Kaftane, že vše, co se bylo mezi námi sběhlo, zakládá se na nějakém nedorozumění. Proto vás snažně žádám, zapomeňte na vše! Promiňte mně a především Edmundovi, čím vám byl ublížil!“ Kaftan sebou škubl a vyrazil ze sebe: „Ne, ne!“ „Pochopuju,“ pokračoval pantáta smířlivým tónem. „Pochopuju váš odpor úplně, pane Kaftane... Nezapomeňte však při tom na svou dceru!“ „Na tu jsem nezapomněl... A právě proto...“ uklouzlo rtům Kaftanovým skoro šeptmo. Ale hned na to Kaftan hrdě se vztýčil a změřiv pohrdlivě Edmunda i jeho přítele Esdaviho obrátil se k pantátovi, řka: „Právě proto — musím odmítnouti vše, co se týká mé dcery.“ „Vy tedy nesvolíte k sňatku?“ optal se pantáta s přízvukem skoro bolestným. „Ku sňatku mé dcery s vaším synem?“ vyrazil ze sebe Kaftan stísněným hlasem, ale hned na to dodal pevně a rozhodně: „Nikdy!“ V témž okamžiku bylo slyšeti ode dveří vedoucích ze salonu do zahrady slabý výkřik a přitlumená, chvějícím se hlasem pronesená slova: „Otče! Drahý otče!“ Zraky všech přítomných obrátily se ke dveřím, kde na prahu, opírajíc se o dveřeje, stála Julie Kaftanova. Duševní muka, jež byla ubohá dívka v minulé právě půl hodině vytrpěla, nelze vypsati. Probravši se za delší dobu po odchodu otce svého z mrákot, přemýšlela o svém skutku a jeho následcích. Později pozorovala z okna, kterýmž bylo, jak víme, viděti do salonu Edmundova, že děje se v saloně něco neobyčejného. Takměř ani nevědouc, co podniká, sešla pomalu po schodech ze svého bytu, ubírala se matným krokem do zahrady a prodlevší zde nějaký čas slyšela ze salonu různé hlasy, mezi nimiž poznala i hlas otcův. A rovněž tak, jako byla sešla po schodech ze svého bytu, ubírala se po schodech k salonu Edmundovu a octnuvši se na prahu zaslechla jen poslední otázku pantátovu a poslední odpověď svého otce. Tvář Juliina byla na smrt bledá; strhaný zrak její těkal nejistě s jednoho na druhého. Chvěla se na celém těle a občas bylo pozorovati konvulsivní škubnutí. „Otče!“ opakovala Julie po malé chvíli trapného mlčení. Kaftan teprve nyní se vzpamatoval úplně a popošel, vlastně zavrávoral několik kroků směrem ku dveřím, kde stála Julie. „Je pravda, co jsem byla právě slyšela?“ zašeptala Julie. „Pravda,“ zní temná odpověď. Vytřeštěný zrak Juliin těkal plaše s jednoho z přítomných na druhého. Zdálo se, jakoby chtěla z tváří těch vyčísti zápornou známku přisvědčující odpovědi otcovy; ale výrazy tváří přítomných v okamžiku tom velice se různily. Kaftan díval se s bolestnou výčitkou a přece s resignací na chvějící se dceru svou. Pantáta stál nepohnutě a v tváři jeho zračila se lítost a útrpnost. Mladý Bohutínský pak seděl dosud ještě vedle svého přítele Esdaviho a díval se skoro lhostejně na Julii, kdežto kolem pouvadlých rtů Esdaviho pohrával sardonický úsměv, jakým mstivý chytrák vítává příhodný okamžik k pokoření člověka, kterémuž byl před lety pomstu přísahal. Opět panovalo chvíli trapné mlčení, jež však tentokráte přerušil mladý Bohutínský, řka ku Kaftanovi, kterýž byl dva kroky před svou dcerou státi zůstal: „Nuže, pane Kaftane — přesvědčte se nyní o bezpodstatnosti podezřívavých svých slov!... Optejte se slečny Julie!“ Kaftan prudce sebou pohnul a obrátiv se na polo k mladému Bohutínskému a na polo ku své dceři, promluvil k této trhaně a tónem, v němž zachvívala se nevýslovná trpkost: „Především odpověz — Julie — na jednu otázku... Můžeš můžeš nám říci — jak octly se — moje — naše — tvoje peníze...“ Kaftan nedokončil, nýbrž ukázal pravou rukou do ložnice Edmundovy.  Julie, která byla zrakem svým sledovala pohyb otcovy ruky, neviděla sice ze svého stanoviska až do Edmundovy pokladny, ale tušila, oč tu jde. Odpověď její byla stručná a rozhodná. „Mohu,“ podotkla, a z oka šlehl jí záblesk skoro radostný. „Nuže? Kdo je vinen?“ ozval se Kaftan hned na to. „Já!“ zněla Juliina odpověď. Kaftan byl jediným tím slůvkem zdrcen. Teprve nyní pochopil úplně, co byl až dosud pouze jen tušil. Láska Juliina k mladému Bohutínskému byla dle všeho toho bezměrná. Jediným tím slůvkem z úst milovaného dítěte nabyl Kaftan přesvědčení, že brániti Julii v lásce znamenalo by tolik, jako ztrpčiti, ba zničiti život její na vždy. Několik vteřin bojoval sám s sebou. Skutek Juliin arci se mu nezdál býti tak křiklavým, jakoby se snad zdál jiným, kteří nevěděli, že Julie poskytla výpomoci Edmundovu otci penězi vlastními, jež byl otec její zvláště odložil, aby jí založil přiměřenou domácnost. Avšak že vše stalo se pro mladého Bohutínského, — pro člověka, kterého si nejen nevážil, ba kterého počínal již skoro nenáviděti, rozpalovalo jej k hněvu a nevýslovné lítosti zároveň. Byltě se poznovu octl v léčce, ale tentokráte tak zadrhnuté, že jen s napjetím veškerých sil bylo možno vyváznouti. Kaftan osvědčil však svou vzácnou povahu i tentokráte. Po krátkém, ale prudkém duševním boji rozhodl se — ovšem s bolestí a největším sebezapřením — že navzdor svému přesvědčení své dceři v rozhodnutí jejím překážeti nebude. A dříve, nežli někdo z přítomných se ozval, pravil Kaftan ku své dceři: „Po všem, čeho byl jsem svědkem — odpouštím — milá Julie...“ „Že odpouštíte, otče!“ vzkřikla radostně Julie a oko její blaženě zazářilo. „Mně že odpouštíš?“ Kaftan, jakoby skoro ani dosahu slov Juliiných nechápal, podotkl: „Promíjím — všem.“ „Zůstaneme tedy v Praze?!“ zajásala Julie upírajíc radostí zářící oči na otce. Kaftan hned neodpověděl. Místo něho ujal se slova starý Bohutínský, kterémuž byl nenadálý obrat věcí skoro rovněž tak nevysvětlitelný jako Julii. „Vy svolujete k sňatku, pane Kaftane?“ pravil vlídně a radostně. Kaftan však ani nyní ještě hned neodpověděl. Zrak jeho utkvěl na okamžik na pantátovi, pak se svezl na Edmunda a s tohoto na Julii, která s rozradostněnou tváří dychtivě očekávala odpovědi otcovy. „Svolujete, otče?“ zašeptala po chvíli Julie nesměle, skoro bázlivě. „Svoluju!“ odvětil konečně Kaftan temně, ale rozhodně. Z prsou Juliíných vydral se nesrozumitelný, ale jásavý výkřik. Teprve nyní povstal mladý Bohutínský s pohovky a opíraje se jednou rukou o stůl díval se chladně na dívku, v jejíchž očích leskly se slzy radosti. Chladný pohled ten Julii sice poněkud zarazil, přes to vše vyrazila dívka ze sebe po chvíli slova: „Ach, milý, drahý Edmunde!“ Mladý Bohutínský však ani po těchto slovech nejevil ni nejnepatrnějšího pohnutí. Zůstal chladným a lhostejně obrátil se ku Kaftanovi. „Pokud jsem ze všeho, co se bylo právě sběhlo, vyrozuměl, jde tu, pane Kaftane, o sňatek vaší dcery se — mnou... Dovolte tedy, bych na něco poukázal, nač bylo až dosud zapomenuto. Jsem obchodníkem a jakožto obchodník nesmím se dáti nikdy ničím ve svých plánech a kombinacích másti, jako jste se vy, pane Kaftane, nikdy másti nedal — tím méně pak smím býti přístupen nějakým citům, z kterýchž mi nekyne hmotný prospěch... Já za ruku vaší dcery nežádal a děkuju vám tudíž za vaše svolení...“ Závěrečná slova Edmundova projela duší Juliinou jako dýka. Podobný účinek měla na pantátu i Kaftana. Tvář Kaftanova zbrunátněla hněvem, a z očí mu šlehl blesk uražené pýchy. „Což není vše vyrovnáno?“ vzkřikla Julie. „Není pan Krištof Bohutínský zachráněn před úpadkem?“ „Naopak, ctěná slečno,“ odpověděl mladý Bohutínský s ledovou zdvořilostí. „Úpadek mého otce jest nevyhnutelný; ale na troskách jeho obchodní firmy zkvete firma moje...“ „Ale vždyť jsem vám peníze — k zachránění — vašeho otce ...“ vpadla Julie trhaně a nesouvisle. „K mému zachránění -— k mému — slečno Julie!“ vzkřikl pantáta. „K vašemu! Tak aspoň sám pan Edmund ujišťoval,“ odvětila kvapně Julie. Duší pantátovou šlehla myšlenka, která mu vehnala krev do tváře. „Co to slyším, Edmunde?“ obrátil se se zakaboněným čelem k synovi. „Je pravda že's úskočně...“ „Pravda — užil jsem lsti...“ odpověděl Edmund chladně. „Pan Kaftan mi dosvědčí, že to byla lest dovolená — lest obchodní…“ „Toť hanebnost, Edmunde!“ vzkřikl pantáta. „Budiž — ale toliko v očích obchodníků starého zrna,“ zni odpověď Edmundova. Pantáta zůstal chvíli jako omráčen; ale pak náhle s výkřikem „Toť hanebnost!“ postoupil ku předu, jakoby se chtěl vrhnouti na svého syna. V témž okamžiku vyskočil však Esdavi s pohovky a zastoupil pantátovi cestu. „Dovolte, pane Bohutínský, že se míchám do záležitostí, do které mi — jak se vám snad zdá — pranic není,“ pravil jizlivě. „Můj přítel Edmund má pravdu... Řídí se jen dle mojí rady a podle zásad, jež jsem mu byl v průběhu několika let systematicky vštěpoval...“ „Vy — vy?“ vyrazil ze sebe pantáta stísněným hlasem. „Vy jste z něho učinil takového netvora?“ „Ano, já z něho učinil — moderního upíra, jakým jsem sám ...“ zněla ledově jizlivá odpověď Esdaviho. Starý Bohutínský i Kaftan byli slovy těmi v nejvyšší míře rozjitřeni. Nechápali sice úplně dosahu jejich; ale nenadálé, rozhodné vystoupení člověka, kterýž se byl až dosud úplně passivně choval, přesvědčilo je, že jest zde skutečně cosi ve hře, o čem neměli ještě ani tušení a co zavinilo veškeren předcházející zmatek. Na Julii měla pak slova ta účinek přímo zdrcující. Předcházejícím rozčílením sesláblá dívka zavrávorala a klesla na židli nedaleko dveří, kterýmiž byla vešla, a zakryvši tvář svou oběma rukama zůstala němou svědkyní dalšího výjevu. Sám mladý Bohutínský nechápal ihned rozhodné, ba příkré a urážlivé vystoupení přítelovo; ale domnívaje se z počátku, že to pouhá nějaká lest, zachoval se klidně. Zraky všech, vyjímaje Julii, byly nyní upřeny na Esdaviho, kterýž učiniv dva kroky na zad k oknu, opřel se o ně oběma rukama a byl tak ode všech tří mužů asi pět kroků vzdálen. Mlčení přerušil posléze Esdavi. Promluvilť, jako bylo jeho zvykem, chladně a tónem didaktickým takto: „Pozoruju, pánové, že na vás učinila poslední moje slova zvláštní dojem. Dovolte, bych slova ta poněkud objasnil — jinak by vám všem zůstala temná a nesrozumitelná. Především musím uvésti panu Kaftanovi na paměť jednu episodu z jeho života...“ „Mně?“ ozval se Kaftan, „vždyť vás neznám...“ „Rcete, že mne více nepoznáváte,“ pokračoval Esdavi. „Ale poznáte mne po několika slovech. Slyšte! Pamatujete se ještě na svá pacholetská leta? Pamatujete se, kterak jste před více než čtyřiceti lety jako malý hoch rozedrán, bos a hladov klusal za bezpříkladného vedra po zaprášené silnici od Domažlic k Plzni? Pamatujete se, vážený pane Kaftane, kterak jste před Plzní unavením a vysílením sklesl a kdo vám přispěl ku pomoci? Pamatujete se, že vás člověk ten odnesl na zádech do Plzně, že vás složil za vraty nejbližšího pivovaru a že vám později v pivovaře tom, kde byl zaměstnán, opatřil zaměstnání? Pamatujete se, úctyhodný pane Kaftane, na dobu, kdy jste vypomáhal ve sklepě a dobrodince svého miloval a ctil jako vlastního otce?“ „Kdo vám to řekl? Kdo jste?“ vyrazil ze sebe Kaftan, v jehož tváři zračilo se nemilé překvapení. Esdavi však chladnokrevně pokračoval: „O tom až později, milý pane Kaftane! Nyní si jen ještě připomeňte, kterak jste po několika letech jako šestnáctiletý mladík opustil Plzeň a křížem krážem putoval po Čechách. Připomeňte si, že — když jste se vydal na cestu — byl dobrodinec váš prostým sladovnickým, připomeňte si, že později, když jste asi po třech letech zavítal do Žatce, setkal jste se tam poznovu se svým dobrodincem, kterýž byl podstarším v jednom z menších pivovarů. Připomeňte si dále, kterak vás muž ten znova přijal vlídně a přátelsky, kterak vám byl ve všem nápomocen a — vy?... Vy jste se tenkráte zamiloval do žínky svého dobrodince, která byla asi o deset roků starší vás a posud žena sličná... A zajisté se ještě pamatujete na následky... Byl jste oslyšen a ze msty...“ „Ha, ustaňte, ďáble!“ vzkřikl náhle Kaftan vášnivě. Esdavi však s touže chladnokrevností jako dříve pokračoval: „Nečiňte, pane Kaftane, svému temperamentu zbytečného násilí. Nebyl jste a nejste člověk vášnivý a přece jste tehdá muže ženy, kterou jste miloval, u vlastníka pivovaru ze msty bezprávně z nepočestných skutků obvinil. Dobrodinec váš byl propuštěn... Co se dálo dělo, arci si můžete připomenouti jen potud, pokud se to týkalo vaší osoby. Vloudil jste se v přízeň pána, jenž byl dobrodince vašeho vyhnal, a v brzku zaujal jste místo hanebně vypuzeného a položil tak základ k pozdějšímu svému blahobytu. Co se dělo s dobrodincem vaším, arci nevíte... Povím vám to několika slovy: Putoval s ženou a jediným dítětem svým od města k městu, ba od vesnice k vesnici; ale nemoha se nikde vykázati vysvědčením o posledním svém zaměstnání, byl všude, kde o práci žádal, oslyšen... Po dva roky trvala bludná tato cesta po Čechách. Byli nuceni žebrati, a posléze dobrodinec váš, ačkoli muž silný a zdravý, v návalu zoufalostí učinil životu svému konec samovraždou.... Žena samovrahova prožebrala se se svým dítětem...“ Esdavi nedokončil. Tentokráte mu přerušil řeč jeho starý Bohutínský, kterýž byl vypravování s neobyčejným interesem sledoval. „Je pravda, co slyším?“ obrátil se pantáta ku Kaftanovi. Místo Kaftana odpověděl však Esdavi. „Nečiňte, pane Bohutínský,“ pravil, „panu Kaftanovi žádných výčitek! Skutek jeho byl sice hrozný; ale on jej smyl pozdějším životem svým aspoň poněkud, stav se mužem poctivým. Já však vím o skutku, kterýž byl sice taktéž později podobným způsobem smyt dobrodiním a poctivostí, ale kterýž byl děsnější skutku páně Kaftanova... A skutek ten spáchal jste vy, pane Bohutínský...“ „Já?“ vyrazil ze sebe pantáta se zatajeným dechem. „Ano, vy!“ pokračoval Esdavi ledově. „Napomohu vaší paměti! Před více než třiceti lety putoval jste se svým soudruhem ku Praze. Pamatujete se ještě, že jste byli oba rozedráni jako žebráci? Pamatujete se, že jste se setkal na stráni nedaleko Vršovic s rozedranou, hlady a dlouhou cestou vysílenou ženou? Seděla pod stromem na trávníku a vedle ní asi osmiletý hošík. Bylať právě z rance vytáhla bochník chleba, jejž byla ve Vršovicích vyžebrala, a chtěla ukrojiti skývu hladovému svému dítěti. Vy jste se ze zadu k ní přikradl a chtěl jste jí chléb vyrvati z ruky. Bránila se, pokud jí slabé síly stačily; ale marně... Vyrval jste jí chléb a povalil ji k zemi... Potom jste se dal na útěk ku Kanálské zahradě, kde na vás kumpán váš čekal ve škarpě... K zemi povalená žena se vzchopila a pospíšila s dítětem svým za vámi; ale nedohonila vás. Viděla jen se stráně, kterak jste se svým soudruhem kvapně pospíchal ku Praze...“ Z prsou starého Bohutínského vydral se nesrozumitelný výkřik bolesti. Chtěl něco pronésti ku svému ospravedlnění; ale zablábolil jen několik nesrozumitelných slov. Po malé přestávce ujal se nemilosrdný Esdavi slova poznovu. „A nyní, vážení pánové, jen ještě několik závěrečných slov k objasnění skutku z vašeho mládí. Bezbranná žena, kterouž jste byl vy, pane Bohutínský, oloupil o vyžebraný chléb, byla touže ženou, kterou byla hanebnost páně Kaftanova uvrhla do neštěstí a oloupila o muže... A žena ta byla — mojí matkou!“ „Ustaňte!“ zaúpěl nyní Kaftan temným hlasem. „Avšak na ton není dosti,“ pokračoval Esdavi. „Matka má, která od okamžiku, kdy jste ji povalil na zem, churavěla, častokráte mi vás ukázala, když jsme vás v ulicích pražských poznali... My byli také ještě svědky vašeho štěstí a bohatnutí a můžete se nyní snadno vpraviti v city, jež bouřívaly v mé duši, když asi po čtyřech letech matka moje zemřela a lékař konstatoval, že nastoupila smrt její následkem nějakého udeření a pádu... Byl jsem sirotkem s otrávenou duší... Vedl jsem život plný útrap a strádání; hladověl jsem skoro každý den a žil z milosti a útrpnosti cizích lidí... Zárodek jedu, kterýž byl v mladou moji duši zapuštěn, pomalu klíčil, až vzešel z něho zvláštní názor v svět. Počal jsem život lidský poznávati; zdálo se mi, že není to než boj, krutý, brutální boj o existenci, o skývu chleba — boj, jejž možno naznačiti jedinou větou: Kdo s koho... A z názoru toho vypučel směr, kterýmž další život můj se vlekl... Bojoval jsem, — byl jsem nemilosrdný a bezcitný jako jiní; miloval jsem jen sebe a bohem mým byl bůh prospěchu... A vedle toho pomýšlel jsem na pomstu, až posléze přece nadešel den odvety...“ „Ustaňte, ustaňte!“ vzkřikl nyní starý Bohutínský současně s Kaftanem. Avšak Esdavi, nevšímaje si strašného duševního boje, jenž se zračil ve tvářích obou těchto mužů, pokračoval ledově: „Jen ještě několik slov — k vám, ctěný pane Bohutínský. Události dnešní noci a včerejšího dne jsou vám v celku známy. Známoť vám též aspoň od několika hodin, jakého syna máte. Seznal jste pravou povahu a částečně i plány a zámysly jeho teprve nyní; ale netušíte, že hlavním, ba jediným původcem toho všeho jsem já. Já duši jeho otrávil, já jej ze msty učinil moderním upírem...“ Esdavi umlkl. Poslední slova jeho měla nejen na Kaftana a pantátu, nýbrž i mladého Bohutínského účinek takměř zdrcující. — — Julie Kaftanova ve své bolestí takřka ani neslyšela, co bylo právě vypravováno, a porozuměla jen úryvkům; ale mladý Bohutínský byl nelíčené vypravování přítelovo sledoval s největším napětím. S počátku, když týkalo se Kaftana, jevil ve tváři své jakousi radost nad pokořením muže toho; později však, když byla slova adresována na jeho otce, zmocnil se duše jeho zvláštní pocit lítosti a hněvu. Ale když posléze jako letmo dotknul se Esdavi několika slovy také jeho a vyložil v stručnosti, že mu byl přítel pouhým nástrojem k vykonání pomsty, vzplanul v duši Edmundově hněv tak prudký, že počal se na celém těle chvěti. Několik vteřin byl, jak se zdálo, na rozpacích, co počíti; ale pak skokem vrhl se na Esdaviho, povalil jej na zem a uchopil pravou rukou za hrdlo... „Zadrž, Edmunde!“ vzkřikl pantáta, a on i Kaftan snažili se vyrvati Edmundovi Esdaviho z rukou. A jako vždy nabyl tentokráte zase Kaftan nejdříve ze všech poměrného klidu. „Vzpamatujte se, pane Bohutínský!“ domlouval Edmundovi. „Někdo přichází!“ Na ta slova Edmund povstal. Esdavi následoval jeho příkladu. Chvíli stáli nyní oba přátelé proti sobě tváří v tvář mlčky a hrozivě jako nejúhlavnější nepřátelé. Na to Edmund prudce mávl rukou a zasípal rozjitřeným hlasem: „Pryč, — pryč odtud, padouchu!“ Beze slova a matným krokem couvl Esdavi pomalu ku dveřím, vedoucím ze salonu do zahrady. Teprve ve dveřích se obrátil, ale v témž okamžiku vrhl se naň mladý Bohutínský a jedinou ranou srazil jej se schodů... V téže chvíli objevil se ve druhých dveřích Valentin a zahlédl ještě, co se bylo právě stalo. „Co to?“ pravil, ale nečekaje, až mu někdo odpoví, proběhl salon a pospíšil po schodech do zahrady. saloně nastala trapná, několik minut trvající pomlčka. Mladý Bohutínský zůstal státi na druhé straně dveří, u nichž byla Julie Kaftanova na židli sklesla, a díval se vytřeštěným a hněvem rozjiskřeným zrakem na dívku. Kaftan a pantáta stáli uprostřed salonu proti sobě, dívajíce se mlčky na Edmunda a Julii. Posléze obrátil se Kaftan k starému Bohutínskému. Zraky obou setkaly se a v pohledu zračil se aspoň částečně duševní proces, jejž byl každý z nich v několika vteřinách prožil. Vyčtli si vzájemně z pohledů svých lítost nad nepředloženými skutky svého mládí, jež jim byly tak neočekávaně připomenuty; vyčtli sobě z pohledů svých snad i více — ale tento jediný záblesk lítosti je smířil... „Zdá se mi,“ ujal se posléze slova starý Bohutínský, „jako bych se probouzel z děsného sna...“ „Pravda,“ vece na to Kaftan temným, ale neobyčejně měkkým hlasem. „Mně je podobně — jako dnes ráno — když jsem se skutečně z takového sna probouzel...“ Kaftan umlkl; patrně nevěděl, co dále říci. Posléze, jakoby se byl odhodlal k rozhodnému skutku, postoupil o krok blíže a podával pantátovi ruku. Starý Bohutínský ji stiskl, ale hned zase pustil. „Teprve nyní vše chápu,“ připomenul Kaftan. „Mně se děje podobně,“ zní odpověď pantátova. „Zároveň však — odpusťte, pane Kaftane — přemítám o svém synu...“ „Já též,“ dí suše, ale přece s jakýmsi účastenstvím Kaftan. „Nezdá se vám,“ pokračuje pantáta, „že jest Edmund přece méně vinen, než snad...“ Nedokončil; Kaftan kývl několikráte hlavou, jakoby souhlasil, a po malé přestávce podotknul: „Odpusťme si — pane Bohutínský!“ Pří tom poznovu podával pravici pantátovi. Starý Bohutínský rychle vztáhl po ní ruku, stiskl jí a opět ji hned zase pustil, řka: „Odpusťme sobě — jiným!.,.“ „Odpusťme!“ dodal Kaftan temně, a zrak jeho zalétl k mladému Bohutínskému, jenž doposud mlčky stál u dveří, upíraje zrak svůj na Julii. Pantáta, sleduje pohled Kaftanův, zvolal vlídným hlasem: „Edmunde!“ Mladý Bohutínský pohlédl na otce. „Edmunde,“ pokračoval otec; „pan Kaftan ti promíjí...“ Mladý Bohutínský mlčel. „Opakuju, že ti pan Kaftan promíjí,“ dí otec důrazněji. „A vy?“ uklouzlo pevně sevřeným rtům Edmundovým, a hlas jeho se chvěl vnitřním rozčilením. „Já též,“ zní vlídná odpověď. „A pan Kaftan zajisté nyní svolí k tvému sňatku se svou dcerou,“ dodal pantáta, Tvář Edmundovu, přes kterouž při prvních slovech šlehl záblesk radosti, přelétl pří slovech posledních lehký mráček. Nežli však odpověděl, vztýčila Julie Kaftanová hlavu. Vstavši pak se stolice opřela se jednou rukou o lenoch a promluvila tklivým, ale dosti pevným hlasem: „Děkuju vám, pane Krištofe Bohutínský za vaši přímluvu – děkuju i tobě, drahý otče, za tvoji smířlivost — ale já laskavostí tvé nemohu se státi účastnou... Čeho jsem byla právě svědkyní, jest důkazem, že musíme bez odkladu opustiti Prahu.“ „Ty chceš opustiti Prahu, Julie?“ vpadl starý Kaftan. „Odpusť, otče,“ pokračovala Julie s neobyčejným klidem. „Každý další okamžik, jejž bych zde prodlela, jitřil by ještě více duševní moje muka. Ty víš, otče, jakou jsem; ty víš, že dovedu podobně tobě snášeti utrpení a že dovedu se opanovati,“ „Což pak pana Edmunda nemiluješ?“ vpadl Kaftan dceři své poznovu do řeči. Julie okamžik váhala s odpovědí; pak pohlédla vlídně na Edmunda a odpověděla zcela klidně: „Naopak, milý otče — přiznávám se k tomu i před panem Edmundem Bohutínským. Avšak po tom, co se bylo právě mezi námi sběhlo, nemohu si ho vážiti, jak jest nevyhnutelno vážiti sobě muže, s kterýmž máme až do smrti sdíleti strasti i slasti života. Vímť, že láska sama o sobě, že láska bez vzájemné úcty a vážnosti k štěstí manželskému nestačí... Trvám, že mi pan Edmund Bohutínský promine poněkud příkrá, ba trpká tato moje slova...“ Po té přistoupila Julie volným krokem k mladému Bohutínskému, a upřevši na něj předcházejícím rozčílením zarudlé, a přece již jasné oči, podala mu mlčky ruku. Edmund ji křečovité stiskl. Julie, vyvinuvši ji opět z jeho ruky, couvla o krok na zad a pravila: „Promiňte, pane Edmunde, i mněl Prosím vás snažně za to. Na důkaz toho vyhovte, prosím, jen jediné mé prosbě...“ Julie byla vše to mluvila s tak dojemným klidem, že by byl Edmund každé její prosbě vyhověl. „Žádejte, zač chcete!“ odpověděl s přízvukem, v němž spočívala zároveň odpověď, že ochotně vyhoví. „Otec váš, pane Edmunde,“ pokračovala Julie, „nesmí býti zhanoben... Vydáte mu peníze, jež jsem vám byla dnes v noci dodala?“ Mladý Bohutínský chvíli váhal, potom odpověděl pevným hlasem: „Vydám!“ Julie obrátila se po té k pantátovi. „Buďte s bohem, pane Bohutínský,“ pravila měkce. „Loučíme se smířeni... Promiňte mi... a nezapomeňte na mne!“ Možná, že by byla ještě něco pronesla, ale slza, která se jí byla zaleskla v oku, jí připomenula, žeť svrchovaný čas k odchodu. Kaftan zahlédnuv slzu tu porozuměl. Mlčky podal své dceři rámě a obrátil se k odchodu. V okamžiku tom objevil se mezi dveřmi, do zahrady vedoucími Valentin. „Přicházím podat zprávu o poranění pana Esdaviho,“ pravil. „Není právě lehké, ale také ne nebezpečné... Dal jsem jej odnésti do pisárny a poslal pro lékaře!“ „Dobře's učinil,“ vece pantáta. Kaftan i Julie vyslechli slova ta mlčky, na to oba současně skoro šeptmo pronesli slovo „S bohem!“ a ubírali se pomalu po schodech dolů do zahrady a do svého bytu... Mladý Bohutínský zůstal se svým otcem a s Valentinem o samotě... Po malé přestávce vyměněno několik slov — upřímných a vřelých ... a zbloudilý syn klesl otci do náručí.... Ještě téhož dne opustil Kaftan s Julií Prahu... Starý Bohutínský shodl se s ním před odjezdem ještě o způsobě splacení dluhu svého a urovnal pak své obchodní záležitosti, takže firma jeho k nemalému překvapení všech jeho obchodních přátel a známých, kteří byli o nevyhnutelném úpadku úplně přesvědčení, zůstala bez úhony jako dříve, ba více ještě svou dobrou pověst upevnila. Také Edmund Bohutínský urovnal své obchodní záležitosti. Svěřiv řízení svého závodu otci svému, vydal se na cesty po Evropě, aniž udal, kdy anebo zdali se vůbec vrátí... Osoby, jichž osudy jsme byli právě po několik hodin sledovali, ne vymykají se sice v celku z rámce obyčejnosti; ale duševní proces, zahájený v každé v nich okamžikem, když se rozloučily, stál by sám o sobě za sledování. Nicméně spisovatel nepokládá se k tomu — aspoň nyní ještě — oprávněným. Kdyby byl vypravoval případ vymyšlený a líčil povahy a osudy vzniklé z poměrů povšechně lidských, bylo by nejen další rozvíjení psychických konfliktů, nýbrž i závěrek celku na základě obvyklých pravidel psychologických poměrně snadné; pracovalať by zde výhradně jen logikou řízená obraznost a důslednosti mohly by míti aspoň poměrnou pravděpodobnost. Avšak on vypravoval příhodu skutečnou a líčil povahy osudy z bezprostřední minulosti, posud ještě, abychom tak řekli, v permanenci se udržující. Moderní upírství, jak se nám právě objevilo, nalézá se posud ještě v prvním stadiu svého rozvoje. Poměry, v kterýchž osoby našeho vypravování žily a žijou, v podstatě se nezměnily; zásady, kterýmiž se byly až dosud ve svém jednání řídily, neutrpěly valné změny ani závěreční katastrofou, slovem vše jest posud ještě jaksi přítomností. Tím vymyká se další vypravování prozatím z rámce skutečnosti a musilo by přejiti v pouhé domněnky a nanejvýše logické závěrky nebo jinými slovy: místo přesného sledování skutečnosti musila by se v další práci uvázati výhradně jen pouhá divinace. Mnozí spisovatelé v případech takových berou skutečně útočiště k tomuto způsobu líčení a snaží se předvídavostí rozřešiti společenský problém; avšak nám zdá se, že nemáme k násilnému takovému přemetnutí skutečnosti a poměrů, posud ještě se krystalisujících, v obor pouhé předvídavosti žádného práva. A proto končíme vypravování skutečné příhody tam, kde v pravdě a přirozeně skončila. Vše ostatní byl by pouhý výmysl, pouhé domněnky, pouhopouhé závěrky. Možná, že osoby našeho vypravování sejdou se dříve nebo později — buď všechny nebo jen některé — poznovu. Stane-li se tak brzo a za poměrů v podstatě nezměněných, není lze nadíti se žádných nápadných růzností u porovnáni s vypravováním právě skončeným; ale sejdou-li se později a za poměrů změněných, mohou býti duševní procesy i osudy jejích rovněž tak zajímavý, ne-li zajímavější nežli posud.