Seděla v arkýři, postilu na klíně. Jaká to byla ale postila! Rozené kněžny zajisté neměly skvostnějších pro nábožné svoje rozjímání. Před každým výkladem skvěl se obraz malovaný na půdě čistě zlaté. Člověku na ně patřícímu bylo, jako když vidí před sebou otevřený ráj: tu sbory andělů jeden spanilejší druhého, na harfy, flétny a malé bubínky hrajících, tam zas Kristus Pán v blankytném plášti jedna zlatá hvězda, jak trůní mezi apoštoly, a tu Panna Maria s Jezulátkem v náručí v kruhu všech svátých mučednic, které za víru Kristovu blaženě krev svou vycedily. Věru, nebylo lze cosi krásnějšího, cosi velebnějšího si pomyslit nad svátou knihu tu, a nemohlo býti pochyby, že by ten, kdož by se s onou vřelou myslí v ní probíral, jak náleží k bohu se povznášeti, zakrátko sám svátým státi se musil... a přec... Přála si postily takové od té chvíle, co dlíc jako strávnice v klášteře uršulinském v Praze, po prvé u paní abatyše ji spatřila. Obdrželať ji vzácná paní ta od pana arcibiskupa samého za zásluhy, kterých si byla dobyla při vychování dvou jeho neteří onomu klášteru svěřených. Nalezla postilu mezi svatebními dary. Čím by ji nebyl chtěl manžel potěšiti! Všecky hvězdy byl by s nebe snesl, kdyby to bylo možno bývalo, za to, že se snížila ozdobiti jeho dům leskem své krásy, svého šlechtického erbu, svých velkopanských způsobů. Velice, velice si na ní zakládal. V celé Praze nebyl snad žádný muž tak hrdý na svou choť jako František Zapletal, a to vším právem. Jak byla krásná! Vyrovnala se všem těm světicím v postile vypodobněným. Jak spanile se jí bělely líce v rámci vlasů černějších nad peruť kosovu! Nebylyť chrpy tak modré jako oči její, vždy napolo skryté hedbávnými třásněmi jejích dlouhých řas. Jak hrdě se jí klenulo čelo nad útlým nosem, a což ta ústa, nad zralou malinu ruměnější a vábivější! Když se vztýčila, každý sám sobě vedle ní malým a nepatrným se zdál, a když promluvila, každý umlkl nevěda, co by jí odpověděl, tak zvysoka na vše pohlížela a o všem pojednávala. I páter Teofíl často před ní oněměl, jak teprv ostatní, manžela jejího nevyjímaje; ba právě ten vlastně nejčastěji před ní se zamlčel nevěda kudy a kam, a Tereza by se byla mnohdy nej radě ji do myší dirky skryla, tak ji tížilo vedle ní vědomí její nicoty. Ó, ona jediná z celého příbuzenstva souhlasila se sňatkem tím, neunavujíc dokazovati staré paní Zapletalové, že jen taková nevěsta nade všecky ostatní vynikající se hodí k synovi jejímu, jenž byl v očích Tereziných zas nejpřednějším mezi všemi muži. V hloubi alkovny byltě přes sedadlo přehozen skvostný sobolový kožich pivoňkovým atlasem potažený, na němž byl položen bílý klobouk, dlouhým pérem ozdobený, v nichž byla mladá paní Zapletalová dnešní neděli ve chrámě svatovítském na Hradčanech všecky zraky k sobě obracela. Před chvílí se byla odtamtud z požehnání vrátila, a Tereza, připravujíc právě v kuchyni svačinu, neměla dosud času věci ty ukliditi. Nenosívalyť tenkráte ještě paní měšťanské na kloboucích péra jako teď, bylať okrasa ta považována za výsadu dam od stavu. Avšak mladá paní Zapletalová na základě svého panského původu dala si přece jen péro na klobouk připevniti, třeba nebyl její muž než bohatým máslařem, jenž provozoval obchod v domě svém na Uhelném trhu. Říkalo se tam za starodávna U lilie, později U Točínských dle někdejšího majetníka jeho, zámožného to měšťana, jenž byl zároveň komořím zemských desk pro kraj Plzeňský, z jehožto rodu po přeslici Zapletalové pocházeli. Mělť František tedy také poněkud vznešenější krev v žilách a nebyl toho tak zcela nehoden, že se mu dostala skutečná šlechtična za choť, jak by tomu byli mnozí rádi chtěli. Schválně si teď tak zasedl v černé manšestrové kazajce a zelené aksamitové „vídeňce“, s nimiž byl doma nerozlučitelný, jako tehdáž ještě každý řádný a usedlý živnostník, vedle do jídelny, k velikému stolu uprostřed ní, aby dveřmi otevřenými do arkýře na choť viděl. Měltě na něm před sebou položenou desku ze dřeva lipového úhledně pracovanou, jako křída bělounkou, na níž vždy v době té, totiž v neděli po slovu božím, spočítával tržbu předešlého téhodne a porovnával s výdajem, který měl zaznamenaný v sešitě poněkud umouněném a zamaštěném. Pilně vysypával na desku tu z pytlíků z režného plátna peníze, jež narovnával dle měny jejich v hromádky, a spočítav obnos každé z nich, načrtal jej pak hrubou čtyřhrannou tužkou do své knížky, načež jejich obsah pohřbíval do veliké truhly ke zdi připevněné, plné kožených vaků, co do každého z nich náleželo: sem tolary saské, tam křížové, zde zas mariánské, do jiných opět dvacetníky, desetníky, dobré krejcary, šajnové krejcary, stříbrné grošíčky a pětníčky, dvougroše, groše, trojníky a co bylo ještě téhož času mezi lidmi v oběhu. Práce ta mladému Zapletalovi nad každou jinou milá byla. Těšilo jej sledovati od neděle k neděli vzrůst jmění svého, sledovati, jak příjem převyšuje výdaj pořád utěšeněji a utěšené ji, a kochati se při tom v plánech do budoucností velmi smělých. Co byl ženat, ještě raději v klidných svátečních těch hodinách takto se zaměstnával, zvedaje z houfu peněz před ním ležících každou chvíli pohled vedle do arkýře. Toť se samo sebou rozumělo, že musilo býti nejsvětější snahou jeho, jakmile prostředky jeho dovolí, přikoupiti k své vinici za Strahovskou branou a k svému dvoru na Brandýsku panství, krásné, veliké panství, hodné, aby nazvalo choť jeho paní svou. Pak se zhostí obchodu a všeho, co k němu náleží, a bude se na vyšším místě ucházeti, aby na něj přešlo jméno i erb zesnulého strýce Točínského. Zajisté se mu to podaří, když peněz šetřiti nebude, a pak teprve bude u něho vše v pořádku a on náležitě spokojen. Obíraje se dnes zvláště živě příjemnými myšlénkami těmi, znova upřel pohled na choť. Zdálo se mu to jen, neb byla skutečně dnes bledší než obyčejně? Byla, ale slušelo jí to. I to jí slušelo, že zrak tak unyle do knihy v klíně upírá, že rukou tak mdlou v ní obrací listy, do nichž se někdy zahledí způsobem takovým, že se podobá, jako by duch její o tom neměl ani vědomí. Najednou se jí svezla kniha k nohám na aksamitový koberec a hlava jí klesla na lenoch křesla. Opět se zalíbením na choť svou pohlédl; myslilť, že usnula, jsouc unavena svou poutí hradčanskou. Avšak když pozoroval, že dlouhou, dlouhou chvíli sebou ani nehnula, ba ani víčkem netrhla, tu se zarazil a konečně i vzchopil. „Terezo!“ zvolal, „kde jsi pořád? Terezo! Pojď přec a přihlédni k milostivé své paní tetě.“ V postranních dvířkách jídelny objevila se v prostém oděvu domácím mladá dívka, z jejížto útlé, hezké tváře pohleděly k němu skromně a ostýchavě oči jako dvé fialek. Mladý Zapletal ukázal jí polekaným posuňkem do jizby. Spatřivši tam jeho choť jako sochu z bledého vosku na sídle jejím nataženu, zlehounka vzkřikla; avšak rychle poskočila do alkovny, kdež sáhla do skříně, na níž se pnula pozlacená Trojice svátá pod poklopem skleněným a v níž chována byla domácí lékárna. Uchopivši z přihrádky jednu z lahviček tam postavených, ocítila se letmo vedle omdlelé a počala ji kapkami z ní křísiti. Manžel jí nepomáhal. Přikročil volným krokem k lenošce, kdež zůstal nepohnutě státi, a maje ruce v kapsách, opakoval s tváří ustrašenou a podivenou: „Co se to děje? Co se to děje?“ „Není to dnes ponejprv,“ šeptala Tereza chvějícím se hlasem, „již několikrát takovým způsobem pozbyla vědomí.“ „To není pravda,“ zavrtěl hlavou, jako by byl mohl odporem tím případ ten odčinili. „Bohužel, je to svátá pravda,“ úzkostlivě jej ubezpečovala Tereza, navlažujíc stále sílícím mokem skráně mladě paní. „Zakázala mi však pod ztrátou své milosti, abych se o tom před nikým nezmiňovala. Nemůže mne viniti z neposlušnosti, když jste dnes toho byl svědkem sám, milostivý pane strýčku.“ „Co tu dělat? Co tu dělat?“ rozpačitě opakoval manžel zaražený; ale zas nepohnul při tom ani prstem, maje ruce stále v kapsách schované. „Nejlépe by bylo poslat pro pátera Teofíla. Ten bude zajisté vědět o radě.“ „Rychle tedy pro pátera Teofíla, ať přijde ihned,“ nařizoval mladý Zapletal, avšak ještě s místa se nehnul, aby někoho z čeládky poslal pro toho, jehož rady a přispění byl žádostiv u choti tak náhle a záhadně ochuravělé. Byloť Tereze samé vypravit pro kněze posla, když milostivá paní teta konečně s hlubokým povzdechem opět krásné svoje oči otevřela a ona si ji za tou příčinou na okamžik opustiti troufala. Páter Teofíl neváhal se svým příchodem, dostavil se zároveň s poslem. Byltě jedním pro svou učenost z nej proslulejších a pro svou lidumilnost nejoblíbenějších členů řádu dominikánského. Kdož měl ve čtvrti té duchovní rady potřebí, obrátil se jen k němu. Avšak byltě se v nesčíslných již případech osvědčil rovněž tak výtečným lékařem těla chorého jako ducha sklíčeného, a počet rodin, které si žádaly dříve jeho dobrého zdání, než se obrátily k doktorovi, byl nemalý. I u Zapletalů byltě po mnoho let nejen zpovědníkem, ale i rádcem ve všech důležitých záležitostech. On hlavně zprostředkoval sňatek jediného syna domu toho se slečnou Andělou z Mont ďOr, jejíhož otce v posledních okamžicích života jeho potěšoval slibnému, že nad jeho osiřelou, opuštěnou, všech statků zbavenou dcerou jako druhý otec její bdíti bude. Markýz z Mont ďOr pocházel ze staré vznešené francouzské rodiny, kteréž bylo za onoho hrozného vzbouření ku konci předešlého století, jehož obětí se stal téměř celý dvůr královský a přívrženci jeho, z vlasti uprchnouti a v ní zůstaviti ohromné jmění, k němuž se hlásiti, když poměry se změnily, nemělť ni dosti zdraví, ni dosti přátel, ni dosti prostředků. Žiltě již drahně let z podpory pražské šlechty, a po smrti jeho se ucházel páter Teofíl pro malou Andělu o místo stipendistky v klášteře uršulinek, jehož pro ni dobýti přičiněním dřívějších dobrodinců jejího otce konečně se mu podařilo. Zkoumavě upřel teď svoje dobrácké, avšak bystré oči na bledou po- ručenkyni svou, zavrtěv při tom volně hlavou. „Již po delší čas se mi zdáte změněnou, dcero milá,“ pravil čítaje tlukot tepny na její levé ruce, „a teď počínáte doopravdy churavět. Čím to jest? – V čem nešetříte dosti zdraví svého?“ Mladá paní ještě více zbledla, sklopivši oči před zrakem jeho, jenž stával se pořád zpytavějším, lehce přitom pokrčivši ramenoma. „Že nevíte, v čemž ubližujete zdraví svému?“ pokračoval kněz. „Snad to bude tedy vědět manžel váš?“ Ale mladý Zapletal mu odpověděl jako předtím jeho choť, to jest jen pokrčením ramenou. Stálť vedle její lenošky dosud s vytrvalostí a neodbytností jakési tělesní stráže, a maje ruce stále v kapsách ponořeny, rozpačitě a nepokojně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Šla s ním v pravém smyslu hlava kolem. Nikdy mu ještě nebylo na mysl vstoupilo, že by mohla jeho choť ochuravěti. Což neměla všeho, čeho jen srdce ráčilo? Poohlédl se, jako by se byl chtěl o tom přesvědčit, mezitím, co pozoroval kněz vážně a mlčky churavou, která, jako by opětnou únavou zchvácena neb nepříjemně dojata zpytavým jeho pohledem, jímž patrně až do hlubin duše její vniknouti se snažil, znova zamhouřila oči. Bylo-li pak lze cosi nádhernějšího si pomyslit nad arkýř, kterýž jí dal upravit z prostředního ze tří oken nej větší jizby v prvním patře domu, odkudž bylo vidět nejen na tržiště, nýbrž ještě do šesti jiných ulic? Nechť se jen někdo podíval na lenošku, v níž odpočívala! Což nebyla modrým aksamitem potažena a neskvěl se nad jejím lenochem v podobě koruny rodinný její erb, zlatá to hora, na jejímžto temeni se vztyčoval kříž rovněž zlatý na půdě modré? Zdobilť v téže podobě desky postily, taktéž do modrého aksamitu vázané a ryzím zlatém okované. Že jest ebenový rámec na její vyšívání bohatě slonovou kostí ozdobený se stavidly k němu se hodícími, opodál lenošky, pravým mistrovským kusem, řekl mu každý, kdokoli měl příležitost jej spatřit. Totéž slyšel od znalců o skříni v rohu arkýře umístěné, aby v ní ukládala svoje klubíčka hedbávná, pásma zlatých a stříbrných nití, jakož i započaté práce ruční, v nichž byla umělkyní vynikající. Avšak žádný předmět se nevyrovnal provedením a skvostností přihrádce zavěšené nad skříní pro její knihy modlitební. Podobala se gotickému chrámu, taktéž z ebenu, ze slonové kosti a zlata. Ostatní nábytek v jizbě arkýřové rozestavený byltě vkusu více měšťanského a zvyklostem stavu toho přiměřenější, avšak taktéž velice důkladný, ze vzácného dřeva vyrobený a drahými látkami povlečený. I tu neshledával nej menší vady, která by byla mohla na choť nepřít nivě působit a mysl její rozladit. Vše, na co si vzpomněla, měla po ruce. Zrcadla ve zlatých rámcích, ozdobné stolky plné úhledných hříček skleněné schránky s cenným nádobím pro každou potřebu vznešené dámy: vše to štědře kolem ní nakupeno. I jal se zpytovati svoje svědomí, zdali snad v jiném ohledu nedostál slovům k ní promluveným, když ji po oddavkách sem zavedl, praviv k ní: „Zde jsem ti uchystal místo, předrahá, odkud nám všem i celému domu jako královna naše veleti budeš. Každé přání tvoje bude nám rozkazem a jiná zde nebudiž tvoje práce ni starost, než abys přání takových co nejhojněji si vymyslila, a já zase nebudu znáti milejší práce a starosti, než do jednoho ti je vyplniti.“ Nato k ní zavolal Terezu, kteráž se k její ruce naklonila políbivši ji, ač nebyla povinna tak učiniti, neb byla sestřenicí mladého Zapletala, dcerou vlastní sestry matky jeho, tedy teď i sestřenicí její. Vedle toho pro churavost staré paní již dávno jí byly svěřeny klíče z celého domu. „Tereza bude plnitelkou rozkazů tvých,“ dále k ní pravil, „a budeš-li míti ve všední den, když mě obchod vždy k domu poutá, kamsi průvodkyně potřebí, neb nechci, abys ve vycházkách ti příjemných kvůli mně dost málo se obmezovala, tož ti bude vždy k službám.“ Tereza byla sice v očích jeho tvorem zcela všedním, zavadil o ni jen tehdáž myšlénkami, když zavadil o ni i zrakem; nahlížel ovšem nutnost ženštin, které kuchají husy, nadívají holuby, válejí nudle, chodí po domě se smetákem, avšak přece se mu nevýslovně protivovaly, a jen takové, jako choť jeho, nad obyčejností života planoucí, byly u něho pravými ženami, lásky hodnými to bytostmi. Leč co se rozkazu toho týkalo, nemohl Tereze upříti důvtipu. Konala povinnost u mladé jeho choti nejen náležitě, nýbrž skoro vzorně, což ovšem nikdy před ní uznati neráčil, nezapomínaje, jaká propast zeje mezi ním, synkem to domácím, a jí, chudou, z milosti v domě chovanou příbuznou bez vychování jemného a vzdělání vyššího. On sice také právě zvláštním vzděláním se nehonosil, nenavštěvoval jiného učiliště než farní školu u dominikánů a nikdy nebylo slyšeti, že by tam byl nadáním nad jiné žáky vynikal; ale jemu nebylo učenosti potřebí, vždyť měl peníze, ano nejen peníze, nýbrž mnoho peněz. Nemohl si tedy již jiného představiti, než že Anděla ochuravěla, poněvadž jí není domácí strava po chuti. Ale vždyť si mohla poručit, kdykoli se jí zlíbilo, třeba v polách dne, smažené kuřátko neb koroptev, či třenou buchtu neb koblihy a cukrovinky všeho druhu, ihned by se byly všecky ruce v kuchyni hnuly, aby se jí co nejrychleji dostalo, po čem touží. A že by se jí snad nedostávalo oděvu stavu jejímu přiměřeného? Vždyť měla hedbávných šatů tolik, co duha barev, i vše ostatní, co k nim náleželo. Čím déle mladý Zapletal takto rozjímal, tím více mu zůstával rozum státi. „Mám za to,“ ozval se konečně kněz po dlouhé zamyšlené přestávce, „že postrádá mladá paní zde uprostřed města asi své klášterní zahrady, čerstvého tam přímo z Vltavy vanoucího vzduchu a procházek se spolužačkami veselými mezi kvetoucími stromy a keři, čemuž všemu od dětinství uvykla.“ Rtoma mladé paní to trhlo, jako by chtěla zatajiti trpký úsměv. „Za tou příčinou že by bylo snad stavu jejímu přiměřeno, kdyby se, jakmile jaro se otevře, na několik neděl odstěhovala do vašeho dvora; ty brandejské lesy svědčily by jí nade vše.“ Anděla vztáhla rychle, skoro zděšeně proti knězi ruku.
„Vždyť na svém nestojím,“ chlácholil ji kněz. – „Vím, že mladé paničky nerady od svých pánů manželů se odlučují, aby se jim mezitím jiná do srdéčka nedostala.“ František Zapletal vypukl v hlučný smích. Pochlebovala mu důminka pátera Teofíla. Necítil se uraženým, že každý rys Andělin teď jevil pohrdání, vždyť by bylo neslušno pro ni bývalo přisvědčiti k takové důmince; bylo to zcela v pořádku, že se upejpala. „Při stesku by ovšem ani lesní povětří její slábnoucí síly neosvěžilo,“ dodal páter Teofíl, „ale zato tím určitěji musím státi na tom, aby aspoň za každého jasného slunečného dne započato bylo s výlety na vaši vinici. Jest tam na výšině za Strahovskou branou nadmíru zdravě položena a tak rozsáhlá, že poskytuje krásných procházek hojnost. Ráno tam dejte, pane Zapletale, mladou paní dovézti a k večeru si pro ni dojeďte.“ Mladá paní zavrtěla rozhodně hlavou. „To také býti nemůže,“ zašeptala, a její bledé líce přeletěl náhlý ruměn. „A proč ne?“ doléhal kněz. Neodpovídala, stále jen hlavou záporně potřásajíc a pořád temněji a temněji se zardívajíc. „Hádám, že Anděla proti vyjížďkám těm celodenním se vzpouzí,“ konečně mínil mladý Zapletal, „že by jí bylo přerušiti svou pobožnost „ „Jakou to pobožnost?“ s úžasem se tázal dominikán. „Vždyť se mi o	tom posud nezmínila, že by jakousi zvláštní konala.“
Anděla sklonila hlavu hluboce k prsům, a opět bylo manželu za ni odpověděti. „Chodívá každý den na Hradčany, bud na desátou neb odpůldne na požehnání, někdy dvakrát denně: ráno i odpůldne, a dosti možná, že se těmi cestami v každém povětří zchvátila.“ „Dvakrát za den na Hradčany?“ opakoval kněz ještě více podiven. „Za jakou to příčinou tolik horlivosti? Jaká to nábožná povinnost vás pudí právě do onoho chrámu, od bytu vašeho tak odlehlého, dcero milá? Hrdě vztýčila Anděla čelo. „Povinnost pomodliti se s králem mým nynějším i budoucím a s dcerou svátých mučedníků Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, aby zavítal mír do naší nešťastné vlasti a oni k spáse Francie opět a navždy zasedli na liliový její trůn, na který jen jejich rod má práv posvátných, nepopíratelných!“ odvětila přízvukem slavným, hlasem dojatým a třesoucím. Všichni na ni s úžasem pohlédli. Takovou ji žádný z nich neznal, nevyjímaje pátera Teofíla, jenž by nebyl nikdy řekl, že jest schopna takového výbuchu vášně a že srdce její pěstuje takové city a upomínky. Kněz opět dlouho se odmlčel, než odpověděl: „Jest to velmi chvalitebné, že chováte úctu tak velikou k nešťastné rodině panovníků z krve bourbonské, která byla nucena vzdát se nejen trůnu, nýbrž i všech na něj nároků. Dělá vám čest, že se tím přidržujete přikázání, zajisté vám daného otcem vaším, jehožto předkové náleželi vždy k nej statečnějším strážcům trůnu jejich. Avšak nutno mi upozorniti vás, že povinnost ta příliš horlivě konaná jest na újmu povinnostem vašim ostatním. Máť manžel váš právo žádati si na vás, abyste zdraví svého bedlivá byla a ho nezarmucovala, což by bylo na úkor zas povinnostem jeho. S myslí sklíčenou by nemohl obchodu svého náležitě dbáti.“ „Kdyby Anděla doopravdy stonati měla, vše, ale vše by mě na tom světě omrzelo,“ vzdychl si František téměř plačky, a Tereza, pohlédnouc naň plná hoře a soucitu, počala si utírati oči, z nichž se jí vy řinuly slzy proudem při tomto jeho vyznání. „Však ona dlouho stonat nebude,“ potěšoval je kněz. „Jestliže si skutečně ublížila pobožnostmi oněmi, tož pusťte strach, že by tak nadál činila neb činiti chtěla, mimo sebe.“ „Jak to ráčíte mysleti, velebný pane?“ tázal se František nadějně mezitím, co upřela Anděla skoro hrozebně planoucí zrak svůj na kněze, s největší dychtivostí naslouchajíc, co pronese. „Bývalý francouzský král Karel X. se synem svým, vévodou z Angoulemu, a jeho chotí,“ s důrazem oznamoval kněz, „kteří po pádu Bourbonů do Prahy se uchýlili, hodlají dle včerejších novin za příčinou cholery v našem městě vzdor všemu zapírání úřadů se šířící vyhledati si jiného podnebí, kdež dosud hrozný ten host se neobjevil, a přesídlí za tou příčinou nejspíše do Gorice.“ Výkřik z úst Tereziných byltě ozvěnou jeho slov. Zas ležela Anděla natažena na aksamitových, znakem markýzů z Mont d’Or ozdobených polštářích lenošky bez dechu a hnutí jako obraz z bílého vosku. „Tedy i stonat mu začíná, ta cizačka, ta hrdopyška?“ křižovala se stará paní Zapletalová, když Tereza večer téhož dne na skok k ní se podívala, jak bylo mezi tetou a neteří umluveno, co se František oženil a matka jeho od něho skromně se odstěhovala do zadní části domu, aby šlechtické své nevěstě v ničem nepřekážela. Bylo by se staré choré paní, která žila tiše a bez okázalosti jen dobročinným skutkům svým, příliš stýskalo, kdyby jí nebylo popřáno bývalo vyměniti před usnutím několik důvěrných slov a stesků s Terezou, k ní jako k vlastní matce lnoucí. „Páter Teofíl ubezpečuje, že choroba ta dlouho trvati nebude,“ potěšovala ji Tereza, upravujíc přitom pečlivě prachové podušky pod hlavou její. „Radí časté vyjížďky na vinici, kdež na čerstvém vzduchu prý brzo pookřeje.“ „Uvidíš, že bude chtít k příkladu svých vrstevnic do nějakých lázní, kdež utratí za několik neděl sta, ba tisíce,“ obávala se stará paní. „Můj ty bože! což jsem ti po celý život svůj dosti pokorně nesloužila, že na syna mého dopustils osud takový? Žes dopustil, aby pod krov náš poctivý zavedl ženu, která ani náležitě nezná jazyk náš, která má jiný mrav, jiný obyčej než my, která nemá ani o tom zdání, co jí činiti náleží v hospodářství mužově? Vždyť neví, co to kuchyň, sklep, špižírna, přeslice; co je živa na světě, neměla v ruce ni měchačky ni cihličky…“ „Ale, paní teto, vždyť toho nemá potřebí,“ Tereza rozčilenou stařenu krotila. „Může dát vše za sebe udělat; manžel její má tolik, že toho ani nepocítí, a radostně jí maličkost takovou obětuje. Za to umí, co žádná hospodyně stavu našeho neumí, čímž jej v té míře oblažuje, že mu vedle ní jako v nebi bývá. Jen byste ho měla vidět, když sedl proti ní, jak se mu oči svítí pýchou a štěstím, div že je na ní nenechává. Pročež pusťte, paní teto, všechen zármutek mimo sebe! Posloužíte svému zdraví lépe, budete-li se těšit vědomím, že by František váš žádnou ženu tak milovati nemohl; a ona toho také zasluhuje. Kdybyste ji slyšela ke kytaře zpívati, zajisté byste zaplakala dojatím, jak František po každé si zapláče, a kdybyste se chtěla jednou podívati na její vyšívání, tož by vám bylo se přiznati, že žádný malíř ve svých pracích toho nedokáže, co dokáže ona na hedbáví zlatými a barevnými nitěmi. A jaké zná vyrábět krajky! Člověk myslí nejinak, než že vidí před sebou pavučinu krásně vzorkovanou. Umí svými jehlami, dráty, háčky a klubíčky čarovat.“ „Ó, že umí čarovat, o tom jsem přesvědčena,“ vzdychla si stará paní. „Připravila mě kouzly svými o jediné dítě, o syna nade vše milovaného, který vždycky ke mně stál, avšak státi přestal, co jsem mu domlouvala, aby si ji nebral, že k nám se nehodí a ni štěstí, ni požehnání do domu našeho za ní se nepřistěhuje. A také se nepřistěhuje. Neodmlouvej mi, děvče, neodmlouvej, cítím to zde v tom starém srdci svém, v němž mi podťal František kořeny života sňatkem svým, že dnů mých zde již namále, slib mi raději, když vše jej opustí, ty že ho neopustíš nikdy.“ „Ale paní teto,“ zaplakala Tereza, rovněž dojata předtuchou mateřské své vychovatelky jakož i žádostí její, „neoddávejte se přec takovým myšlénkám truchlivým o brzkém svém konci a obavám tak hrozným o osudu na syna vašeho čekajícím.“ „Vidím, že mi nechceš slíbit, čeho na tobě si žádám,“ citlivě stará paní prohodila. „Inu ovšem, vždyť nemůžeš vědět, kdy se ti někdo naskytne, koho bys mohla mít ráda a jenž by tě udělal vlastní svou paní. Nechceš být vázána slibem takovým.“ Prudce hlavou potřásajíc Tereza položila ruku svou na ruce tetiny. „Nikdy, nikdy nebudu někoho tak ráda mít, aby byl s to odlákat mě z domu toho a mě odcizit vděčnosti vám a synu vašemu povinné!“ zvolala s neomylným přízvukem pravdy a srdečnosti přesvědčivé. „Bez rozmýšlení vám mohu slíbit a také slibuji, že dokud mne bude míti syn váš zde potřebí, dokud on sám odsud mne nevypoví, domácnost jeho tak ráda, věrně a svědomitě spravovati budu, jak jsem se tomu od vás přiučila.“ V tichém žehnání položila stará paní Zapletalová ruku na skloněnou hlavu upřímné neteře. Vědělať, že to, co jí slibuje, také do posledního dechu svého plniti nepřestane. „Když si chtěl František vzíti ženu, která ničehož nemá, proč si nevzal aspoň tebe, Terezo, která jsi přec také k světu podobna, a vedle toho vše to umíš, co se na jeho hospodyni sluší a patři,“ přála si stará paní s více upřímnosti než útlocitu nepozorujíc, jak Tereza při slovích těch sebou trhla a k srdci si sáhla, jako by jí byla o ně náhle zavadila žhavým železem. Těžce oddychujíc nebyla dívka s to na slova ta odpověděti a odmítnouti, co v nich pro ni trpkého a pokořujícího spočívalo, ač několikrát chvějící se rty otevřela, aby se o to pokusila. „Všude měltě páter Teofíl šťastnou ruku,“ dodala stará paní, nemajíc podle všeho tušení, co v nitru neteře její se děje, „jen u nás jako družba se neosvědčil – ale právě mně na mysl vstupuje, že se u mne příliš dlouho obmeškáváš; možná, že ta fiflena tam naproti si vzpomene ještě jednou za večer ten omdleti, aby muže zamilovaného hodně postrašila a takto na něm vynutila, po čem právě marnivé srdce její prahne. Mohl by tě František pohřešiti, na nás obě se rozhněvati a po našich večerních schůzkách by bylo amen, čímž bych přišla o jedinou radost svou.“ Tereza tetě neodporovala. Byla ráda, že ji propouští, když s ní zavádí dnes tak podivné hovory. Mlčky ji políbila ruku, mlčky zmizela ve dveřích, dotýkajíc se stále posuňkem tak bolestným srdce svého, jakoby je měla skutečně žhavým železem popálené. Křivdila stará paní Zapletalová páteru Teofílovi, považujíc jej za jediného původce synova sňatku, jenž jí byl v každém ohledu nanejvýš proti mysli. Rozhodnul se František, že nebude-li slečna Anděla z Mont d´Or chotí jeho, navždy panicem že zůstane, než se mu s láskou svou svěřil, za prostřednictví jej žádaje. Spatřil ji ponejprv, obmeškav se v kostele uršulinském v soboru večer při jedné z pobožností májových, k poctě Nejsvětější Panny tam každý týden v měsíci tom odbývaných. Právě přemítal, jak asi vypadá ta, jejížto stříbrný hlas celému líbeznému sboru zpěvaček tam nahoře na kruchtě vévodil, zatřásaje mu tak osudně srdcem, že se v něm pak chvěje po celý týden sladký ohlas jeho a se zpytavou touhou povznášel k ní zraku. Tu ejhle! Ve chvíli té se vynořil nad vysokým jejím zábradlím obličej vpravdě andělský, a dva temné hledy se ztápěly se záhadným výrazem s oné výše, posledními paprsky slunečními okny kostelními ozářené, do soumraku utichlého, vyprazdňujícího se chrámu. Objeviliť se a zmizel rychlostí bleskovou zjev ten luzný, avšak žhavostí blesku vnikl do srdce mladého Zapletala. Byltě jist, že ona slečna jest majetnicí onoho čarovného hlasu, v čemž byl potvrzen několika obstarožními paními, které jako on v kostele se opozdily, ovšem že z jiné příčiny, totiž aby cosi zajímavého si pošeptaly o poměrech kláštera toho, a spatřivše taktéž onu dívčí, nad zábradlím kruchty se vznášející tvář posledním zábleskem loučícího se dne zulíbanou, si pravily, že to jest slečna Anděla z Mont ďOr, první zpěvačka mezi tamějšími chovankami, vedle toho nejen nejkrásnější, ale i nejchudší, nejopuštěnější, avšak i nejhrdější mezi nimi. Již druhé nato ráno objevil se František Zapletal u dominikánů ve zpovědnici pátera Teofíla. Vytasil se však se zvláštní zpovědí, přiznávaje se ku své lásce k dívce sice jen jednou spatřené, do jejíhož hlasu byl ale prý dávno zamilován, jakož i k úmyslu, že jen ji do domu svého jako choť zavede. Nezůstal páter Teofíl dlouho zaražen návrhem jeho, zabezpečujícím budoucnost jeho svěřenkyně. Vzalť jej ihned v úvahu a slíbil Františkovi, že ještě téhož odpůldne zavítá k paní abatyši uršulinské, aby se o něm s ní poradil. Přišel mu s ním velice vhod, neb rozjímal s ní v poslední době často o Anděle, kteráž rokem tím pozbyla práva na stipendium svoje. Ač byla povahy neobyčejně zdrženlivé, uzavřené, ba chladné, přece byli na ní vypozorovali, že by nebyl právě klášter nejpřiměřenějším pro ni útulkem, neb nikdo se nepamatoval, že by se kdy byla o tom zmínila, jak její družky tak často činily, že by se chtěla státi klášternicí, poněvadž se bojí a štítí toho zlého světa, v jehož náruč ji zavede první krok přes práh klášterní a před nímž měly její přítelkyně, jak aspoň tvrdívaly, tak ukrutný strach. Jelikož znali z vlastní zkušenosti, jak přetěžké povinnosti uvaluje život řeholní na ty, kdož se mu zasvěcují, nevstoupilo ni knězi, ni jeptišce dost málo na mysl, aby byli chtěli Anděle domluviti, by po dokončeném svém vzdělání nadále v klášteře zůstala, pro službu jeho se připravujíc. Avšak v souhlasu s páterem Teofílem jala se abatyše tu i tam v rodinách šlechtických, pro svoje zbožné smýšlení obzvláště jí milých, přeptávati, zdali by pro syny svoje místo nevěsty bohaté, která bývá na základě jmění svého často vypínavá, svárlivá a v požadavcích svých neskromná, do kruhu svého raději si zvoliti nechtěly slečnu sice bez statků vezdejších, avšak zato mravů jemných, vychování výtečného a přitom krásy takové, že by snad ženichovi každý jiný poklad nahradila. Leč dosud si stěžovala dominikánovi, že se jí dostává buď jen vyhýbavé odpovědi, neb že se rodiče s tím tuze netají, že si přejí pro syny nevěsty z rodů především bohatých, kteréž by jměním svým rodině manželově dodaly nového lesku a slávy. Na základě toho umluveno mezi ochránci Andělinými, že nenaskytne-li se žádného vhodného pro ni zaopatření, nezbývá abatyši, než aby se poohlédla pro ni po místě společnice u některých ze starších šlechtičen, klášteru a jeho chovankám zvláště nakloněných, ač byla téměř přesvědčena, že i zde nebude míti valného úspěchu, neb, jak dalece vědomost její sahala, byly všecky dámy ty aspoň pro tu chvíli v ohledu tom dobře opatřeny, spokojeny, a velmi nedůstojno by se jí bylo zdálo, aby některou ze slečen těch, rovněž tak osiřelých a nemajetných jako slečna z Mont ďOr, vydačila z domu, kdež zdárně působila, aby mladé Francouzce tam získala útočiště. Tu k ní znenadání přikvapil páter Teofíl s novinou neočekávanou. Byloť věcí zcela přirozenou, že se abatyše v prvním okamžiku zhrozila, aby slečna z Mont ďOr erb svůj takovým způsobem ponížila a všech výsad rodu svého přitom se vzdala. Leč kněz se nedal takovými důvody odbyti. Líčil jí dobromyslnost ženichovu, jeho nezávislost, jeho veliké jmění, jeho pevný úmysl zakoupiti si časem panství, zadati si pak o šlechtictví, na něž měla rodina jeho práv tak nepopiratelných, že nebylo pochyby, aby si ho nedobyl, tak důtklivě, barvami lákavými, až mu konečně slíbila, že se před Andělou jakoby náhodou a zcela bez hlubšího úmyslu o podobném případě zmíní, aby seznala její smýšlení. Všecky dívky, u jejichž přítomnosti ještě téhož dne abatyše při svačině v refektáři otázku tu prohodila, se již byly, ovšem že ostýchavě, avšak každá ve smyslu svém, vyjádřily, jen Anděla dosud ještě nebyla rozevřela svoje mlčenlivé rty, odměřeněji a chladněji ještě než jindy před sebe na kávový ubrus hledíc. „Nuže, slečno z Mont d’Or,“ vybízela ji konečně abatyše, „mladé přítelkyně vaše se již pronesly, co soudí o sňatku šlechtičny s bohatým měšťanem, ovšem že dobrých mravů, ctnostných zásad, povahy šlechetné: jen vy ještě váháte nám pověděti mínění svoje. Nejspíše smýšlíte, jako zde celá řada těchto dám, kteréž by vesměs daly přednost místu odvislému v některém vznešeném domě před sňatkem nerovným, třeba by jím došly skvělého zaopatření a jistoty všelikých ohledů pro stav svůj.“ Ledový šíp vyletěl z chrpových očí krásné Anděly při dotazu tak určitě proneseném. „Ráčíte býti tentokráte na omylu, velebná matko,“ odvětila po krátkém rozmýšlení důrazně; „nesouhlasím v ohledu tom se svými družkami, kteréž prosím, aby za příčinou tou mne měly laskavě omluvenu. Mně lépe se zdá milosti rozdávat než milosti přijímat.“ Na základě odpovědi tak rozhodné byla slečna Anděla z Mont d’Or příští neděli odpůldne povolána do komnaty paní abatyše, kdež seděla tato slavnostně v křesle, v němž udílela audience a přijímala blahopřání. Vedle ní stál páter Teofíl, neméně slavnostně naladěn, v nejbělejším svém rouše řeholním, drže za ruku mladého, poněkud tělnatého muže s černýma jako trnky očima, s kadeřavým jako uhel černým vlasem, s tvářemi jako dvé právě rozvitých růží, jenž spatřiv ji ve dveřích jako panna až přes uši se zarděl. Při tom se poklonil poněkud sice neohrabaně, ale s takovou zřejmou úctou a oddaností, že bylo každému, i tomu nejnezkušenějšímu ihned možno vysloviti pevné přesvědčení, jestliže se stane slečna z Mont ďOr jeho, že nikdy jiné vůle nebude znáti než vůli její. Anděla u dveří se zastavila, měříc skupení u stolu několik okamžiků podiveným pohledem. Nemohla býti v nej menší pochybnosti, co asi znamená, proč byla do komnaty abatyšiny povolána a čeho se bude na ní žádat. Vždyť slyšela o podobných výjevech často dosti družky svoje štěbetati, nebyly právě neslýchanými v klášteře výjimkami. Avšak neomluvila se, že jí nelze se obmeškati pro náhlou churavost, aniž prosila za dovolení, aby směla se vrátiti za tou kterou příčinou do učebny, jak to byly učinily některé jiné dívky při prvním pohledu na nápadníka, jenž jim měl být uveden a nenalezl milosti v jejich spanilých vyběračných očích; nýbrž uklonila se všem přítomným jednomu po druhém přísně podle pořádku, jak toho věk a důstojnost jejich vyžadovaly, aniž při tom se zarděla. Krásná a nepohnutá, jako kdyby byla obrazem z bílého mramoru vytesaným, vyslechla návrh svého nápadníka ústy abatyše napjatě ji pozorující a nadarmo jakési pohnutí v tazích jejích stopující. Teprve když před ní otevřela veliké pouzdro z červeného aksamitu, v němž se zaleskl šperk z perel jako hrachy velkých s přezkou, náušnicemi, jehlicemi, prsteny briliantovými takového třpytu, že se musely všecky hvězdy nebeské zahanbeně před nimi skryti, že nejen nikdy nic podobného neviděla, nýbrž nic podobného chováno nebylo ve skvostnici klášterní, hojně obdařené chovankami vystupujícími, ba že nic podobného nezahlédla ani u dam nejvyšší šlechty, které přicházely abatyši v dnech zvláště slavnostních v plné záři svých nej vzácnějších klenotů navštívit: tož přelétl temný zážeh čelo její úbělové. Byvši na to tázána páterem Teofílem, zdali by byla volna státi se chotí zde toho pána, jehož jméno jest. František Zapletal, usedlého to měšťana pražského, majetníka obchodu, domu, vinice a dvorce, jenž slibuje, že ji učiní v svatební den paní nad polovicí jmění toho, a kdyby měl náhlou smrti sejiti, veškerou pozůstalost svou jí odkázati hodlá, jenž dále slibuje, že se přičiní, aby si získal panství a šlechtictví po zesnulém strýci: neodpověděla ovšem dle zvyku svého ani ano, ani ne, než neodtáhla ruky, když kněz ji za ni vzal, aby jí na ni nastrčil snubní prsten s rubínovým srdcem tak velkým, jako byl nehet ruměný na ukazováčku jejím, a vyhověla abatyši vybízející ji, aby k ní naklonila svoje čelo, by ji první jako nevěstu políbením pozdravila. Za čtyři neděle byl při ranní mši v kostele uršulinském páterem Teofílem požehnán sňatek slečny Anděly z Mont d’Or s panem Františkem Zapletalem, jenž svou nevěstu, s níž nebyl dosud jediné slovo o samotě vyměnil, se skromně sklopeným pohledem, avšak s vítězoslavným úsměvem zavezl do domu svého, kterýž dal upraviti a ozdobiti vší nádherou, již byla jeho obraznost s to si vymyslit, pevně jsa přesvědčen, že se v něm bude tak šťastnou cítit, jak blaženě ji přes práh nového domova jejího provází. – Vždyť v něm nalezla vše, ale vše, na co jen se jí zlíbilo si vzpomenouti a po čem zatoužiti: sobolové kožichy, zrcadla se zlatými rámci, hedbávných šatů tolik, co má duha barev, stříbrného náčiní plné skleněné skříně, jemného plátna plné truhly, a cožkoli jí přijde k chuti, měla Tereza nařízeno ihned v kuchyni jí dát připraviti. A což konečně on sám! –Ženich při myšlénce té ještě skromněji oči sklopiv, ještě vítězoslavněji se pousmál. – Nebyl také právě k zahození. Všecka děvčata na Starém Městě se bouřila slyšíce, že se hodlá ženit a koho si béře. Mělyť jej tuze mezi sebou oblíbeného, jinak nikdy ho nepojmenovaly, přišla-li jim o něm řeč, než – „Amorek“, název to zajisté nad každý jiný něžný, roztomilý, avšak především významný. Slečna Anděla z Mont d’Or nestala se jako paní Zapletalová ni hovornější, ni živější, než bývala v klášteře. Stále se více podobala spanilé soše mramorové než bytosti, v jejichžto žilách krouží mladá, vřelá krev, v čemž spatřoval manžel zvláštní, nad každý jiný mu pochlebující příznak její rodinné vznešenosti. Přese vši skromnost svou byla by Tereza ráda hlouběji vnikla do duše její, neb záleželo jí na tom, dozkoumati se toho, v jaké míře splácí mladá, manželem zbožňovaná choť lásku jeho, jak ona se cítí šťastnou vedle něho, čím on nejvíce jímá mysl její a zajímá-li ji vůbec. Vždyť se chovala k němu tak po pansku odmítavě jako ke každému jinému a nikdy sama ho neoslovila, odpovídajíc pouze na otázky jeho. Neměla mu nikdy patrně co říci. Avšak každý pokus vniknouti do duše té, sedmerem zámků uzavřené, rozrazil se o ocelovou její studenost, a najednou vstoupilo Tereze na mysl, zdali v milostivé její tetě také skutečně jakási duše dlí; bezděčně jí bylo někdy při pohledu na ni si připomenouti oněch osob záhadných, o nichž se vypravuje v báchorkách, že žijí pouze jen tělem mezi lidmi, kdežto duše jejich dřímá kdesi v jakémsi stromě. Leč k čemu si přála stále mladou paní jinou: vlídnou, veselou, především však k manželu srdečnou, když on sám vlastností těch na ní nepohřešoval, jsa s ní právě takovou, jaká byla, nad každé pomyšlení spokojen? Nebyla to s její strany trestuhodná všetečnost, chtíti třeba jen v myšlénkách stále jiným vnutiti, aby se jim líbilo, co se líbilo jí, a aby to mezi sebou konali a zachovávali? Nepozorovala Tereza u Anděly nikdy, žeť dojata, než tenkráte, když s ní vstoupila do chrámu svatovítského. Bylať si mladá paní Zapletalová najala u kostelníka stolici, do níž si ji netroufala Tereza následovati, nejsouc k tomu nikdy od ní vybídnuta. Nezvolila si však Anděla místa toho, jak snad mnozí se domnívali, aby měla na očích stříbrný náhrobek sv. Jana Nepomuckého, jenž byl před krátkým časem ku stoleté památce svatořečení jeho co nej skvostněji upraven, a v jeho nádheře mezi modlitbou se kochati mohla, nýbrž že ze škamny té bylo nejlépe vidět na oratorium rodiny císařské, teď nikteraká prázdné jako v létech předešlých.Objevoval se na něm kmet, pak pán a dáma, oba v letech prostředních. Byltě to francouzský král Karel X., jenž, jsa nucen odřeknouti se trůnu, od roku 1832 v Praze meškal, jsa provázen svým synem, vévodou Angoul?mským, a snachou Marií Terezií, nejstarší to dcerou nešťastného Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, v jejížto bledé něžné tváři trpícího výrazu byly patrny stopy přestálého za mládí hoře a hlodavých, neodbytných upomínek. Dvě dvorní dámy, dva komoří a almužník tvořili obyčejně celou jejich družinu. Jakmile vstoupila královská rodina do oratoria, smělou, podiv vzbuzující klenbou neseného, avšak, bohužel, znešvařeného přepažením prkenným, okny a dveřmi opatřeným, zachvěla se mladá paní Zapletalová od hlavy až k patě, ledový závoj její tahy halící roztál, cosi pro Terezu nenaznačitelného počalo v nich se probouzeti a rozkvétati, dodávajíc jí tak nevýslovného půvabu, že by byla mohla sama zdobiti nejpřednější světa toho trůn. Povstala, hluboce proti dvoru někdejšího mocnáře se poklonivši, a nenasedla dříve do škamny, dokud se vévodkyně neumístila. Když rodina královská k odchodu se chystala, znova povstala, opakujíc s úchvatnou grácií úklonu svou, plnou neskonalé úcty, oddanosti a přec důstojnosti. V oratoriu brzy si povšimli krásné paní dole v kostele v bohatém oděvu, způsobů velkosvětských a zřejmého holdu, který jim vzdáván. Bylať rodina královská příliš mnoho zakusila nevděku a postrčení, než aby si nebyla vážila každého podobného projevu opravdové účasti; pročež byl almužník vévodkyně, hrabě Adolar ze Soligny, od ní samé poctěn úlohou poptati se, kdo by ona paní byla. Mohl tak snadno učiniti. Přestrašena hroznými výjevy mládí svého, pociťovala vévodkyně odpor zcela přirozený stýkati se s lidmi nejnižších tříd, které viděla páchati skutky tak krůtě krvavé; avšak srdce její jí přec velelo neodvrátiti se kvůli houfu nešťastných zpozdilců navždy od vrstev těch společenských. Poskytovala ráda a hojně almužny, ale nikoli sama, ani v místnostech nablízku svých komnat. Pan hrabě Adolar se Soligny měltě dle úřadu svého úkol, každodenně po ranní mši v sloupořadí přede dveřmi kostelními rozděliti obsah sáčku z fialového aksamitu, bohatě stříbrnými bourbonskými liliemi vyšívaného, mezi chudé čtvrti hradčanské, kteří se tam pod dozorem kostelníků den po dni vystřídali, a přijímati supliky za podporu, kteréž vévodkyně a tchána jejího ještě odjinud v počtu velmi značném docházely. Byloť to tedy u hraběte něco zcela obyčejného přeptati se u některého ze sakristánů na poměry té které osoby, jež zadala prosbu k její královské výsosti, velitelce jeho, neb naříditi mu, aby se o nich zpravil, by se nedostal její dar do rukou nehodných. Prudký liják, zadržev jednou mladou paní Zapletalovou a její průvodkyni pod sloupořadím, kdež právě každodenní své úloze dostával, poskytl mu vhodnou příležitost zcela mimochodem se otázati po jméně a stavu dámy, jejížto zevnějšek tvořil protivu tak křiklavou s nuzně a nedostatečně ošacenými ženami, v jejichžto středu jí bylo se obmeškati. Nemálo se podivil slyše, že vidí před sebou nejen krajanku, nýbrž dceru rodu, jenž náležel ve Francii mezi nejproslulejší, přitom ovšem že erb její zastíněn sňatkem v každém ohledu nerovným. Nato byla uctivá osvědčování její oddanosti nahoře v oratoriu od nejvyšší hofmistryně vévodkyniny opětována na důkaz, že je velitelka její milostivě přijímati ráčí. Leč nedošlo jí, potomkyně to plemena tak slavného a druhdy trůnu Bourbonů tak blízkého, nikterakž dovolení, aby se přišla jednou osobně vévodkyni poklonit, když udílí tato svoje audience, čehož snad očekávala. Stav manžela jejího učinil věc takovou zhola nemožnou. Bylať příliš hluboko sklesla na stupnici společenské. Hrabě Adolar ze Soligny smýšlel sice navlas jako dvůr vévodkynin, hrozil se, že si vzala taková dáma muže, jenž vážil hroudy másla, krájel sýr a počítal homolky, zazlil jí, Že erb svůj tak strašlivě potřísnila, a ani za svět by nebyl pro to hlasoval, poskytnouti jí přístupu k její královské výsosti, poněvadž byla přec jen vnučkou markýzů z Mont ďOr, avšak francouzská jeho uhlazenost zároveň nedopouštěla, aby jí neprojevoval pražádných ohledů, v čemž asi neobyčejná sličnost její neměla právě nejmenšího podílu. Byltě almužník paní vévodkyně pravým vzorem kavalíra, tak zvaného „ancien régime“, hotov jsa každou chvíli státi se mučedníkem čestného úkolu naň vloženého. Neobjevoval se nikdy jinak ve službě její než v toaletě bálové, nechť jej vedlo povolání jeho do salonu anebo kamsi do podkrovní komůrky. Ať bylo povětří jakékoli, při bouři a dešti, při větru a metelce, vždy jej bylo viděti ve fraku těsně přiléhajícím, „chapeaubas“ pod levou paží, s kadeřemi a knírky vždy půvabně napálenými, v střevících a hedbávných punčochách, v giletu hluboce vykrojeném, s jabotem z brabantských krajek, v jejichžto mlze se blýskalo každý den jiné souhvězdí solitérů, neb vládl velikým jměním. Byltě tak proniknut povinnostmi svými, z nichž za nejpřednější považoval stále se podobati postavě z nejnovějšího journalu pařížského, že se v lehkém tom oděvu, přes který jen v případech nejnaléhavějších ráčil přehoditi plášť ? la Byron, nebyl ještě ani jednou doopravdy nastydl, skvěje se za to jako příklad dvořenínské hrdinnosti a obětavosti před svými soudruhy v nedostižné výši a jsa za tou příčinou miláčkem a mazlíkem nejen vévodkyně, nýbrž i ostatních členů její rodiny. Neopomenul teď nikdy, kráčela-li Anděla z kostela kolem něho zaměstnaného rozdáváním almužny, se pokloniti, a když se jí ocítil při tom jednou zcela nablízku, jsa k ní chudinou, v den ten dárků Žádostivější než kdy jindy, zatlačen, omluvil se jí se vší svou okouzlující dvorností. Snad očekával pan hrabě, že se bude cítit choť pražského máslaře nevýslovně poctěnou pozorností jeho a že mu to dá s vděčnou pokorou najevo. Leč bylo-li skutečně takové mínění jeho, tož velice se zklamal. Odpověděla mu s celou grandezzou někdejších markýzek z Mont ďOr, postavivši se s ním v hovoru nejen na roveň, nýbrž dávajíc mu s nejjemnějším taktem, ale velmi rozhodně na srozuměnou, že jako dáma stoji o několik stupňů výš, jak jemu, co kavalíru v mravech velikého světa tak obeznalému, ovšem povědomo, a že nehodlá stanoviska svého nikterak jemu vstříc se vzdáti. Její hrdost a sebevědomí nemálo zaimponovaly panu almužníku vévodkyně Angoul?mské. Bezděčně měnil tón poněkud protektorský, prvními větami jeho pronikající, a při poslední úkloně, kterou v onen den mezi sebou vyměnili, byl již úplně zapomněl, že stojí před máslařkou, uznávaje v plné míře vznešený původ její, o kterýž, jak teď rozumoval, ji přec nemohla žádná mesaliance připraviti. Zůstala navzdor všem syrečkům, sudům se zelím, pytlům se sušeným ovocem a ošatkám s vejci v krámě jejího manžela přec jen rozenou slečnou z Mont d’Or, a nikdo nebyl s to, aby vymazal rytířské činy jejích předků z dějin obapolné jejich vlasti. Galantnost Adolara ze Soligny neobmezovala se konečně pouze na pozdrav před kostelními dveřmi a několik letmo vyměněných vět. Měltě za svou povinnost krajanku svou někdy dvory hradními doprovoditi, odpovídaje na její otázky, týkající se vznešené rodiny, v níž ctili a zbožňovali oba horoucností stejnou nejen potomky někdejších mocnářů Francie, nýbrž její nynější a budoucí krále. Někdy, stal-li se hovor jejich o osudech minulých a příštích jejich otčiny zvláště pro oba zajímavým, tož provázel Adolar mladou paní nejen až k bráně zámku, nýbrž dále přes Prašný most, Mariánské hradby, na nichž tenkráte se zakládaly sady, jež od té doby tak rozkošně zmohutněly a jimiž raději než každou jinou cestou Anděla domů se ubírala.Obrazy, které při těchto krátkých společných procházkách kolem nich se rozvinovaly, plny poetického kouzla, nechť zaletěl jejich zrak za bašty, tam, kde se kupily ony malebné pahorky, jimiž se vine Šárecké údolí, nechť jej upřeli na ta dávná podhradí, nad nimiž čněly černé věže, plné divoké romantiky, nechť jej ztápěli do těch starých zahrad zámeckých, tak tajuplných svými skupeními odvěkých stromů, v jejichžto vlhkém stínu tu a tam k nim se zatřpytila stříbrná stopa šumné Brusky, tehdáž ještě jaré a bystré, jména svého hodné, zbarvily i předměty rozmluv jejich zvláštním magickým svitem, jenž záře jim z očí pokládal se jako vonný pel na každou myšlénku jimi pronesenou. I Tereza se cítila mimovolně povznešena zvukem jejich hlasů, leskem jejich očí; tušila, oč asi mezi nimi se jedná, neb v ony večery, kdež mladý Zapletal chodíval svým loudavým vozkům, již měli zásoby jeho zboží doplniti, netrpělivě za bránu vstříc a ona zůstala se svou velitelkou sama, tu vytáhla Anděla z přihrádek v arkýři několik velikých, silně porouchaných knih, jediné to dědictví po otci, a zároveň, jak tvrdívala, největší její poklad. Některé byly plny znaků a erbů, jiné zase plny obrazů starých zámků a hradů. I jmenovala jí rodiny, jimž náležely tyto hrady, a vypravovala více sobě než jí hlasem tichým, způsobem zadumaným, jaká byla úloha jejich v dějinách Francie, čím vynikalo plémě ono, čím zas rod ten, který z nich byl nejstarší, který nej mohutnější, který silou, krásou, duchem nejvíce nad jiným se skvěl. Při příležitosti té jí také pověděla, jak po francouzsku se nazývá vlast, jak bůh, jak král, jak sláva, rodiče láska, věrnost atd. Vše to se vrylo v prostou, avšak tklivou mysl dívčinu tak hluboce že sledovala hovory své mladé tety s hrabětem, jako by byla chápala v každém ohledu smysl jejich, a nikoli jen po jednotlivých jí srozumitelných slovích na obsah jejich hádala. I ona bývala rozechvěna tím starožitným na hradbách okolím, jímž je vedly tyto tiché, skoro osamělé procházky, kdež krom několika vojáků na stráž se ubírajících málokdy někoho jiného potkávali, i ona se cítila nevědomky ovanuta dechem tolika minulých století a tolika živé kolem ní krásy, i ji uchvacoval rozdíl mezi sladkou zamlklostí stromořadí a sadů, oživených pouze šelestem větví a ševelem ptactva, jimž vévodilo slavné dílo králů českých se všemi nádhernými svými stavbami a chrámem nad jiné velebným, a onou vřavou tržišť pražských, kamž z nich se svou paní zaměřovala, naplněných hádajícími se prodavači a kupci, hlučně se smlouvajícími o ty pytle dřevěného uhlí, o tu drůbež, zeleninu, o to hrubé kuchyňské a domácí nářadí tam vystavené. I jí se dotýkala protiva ta nejen nemile, nepříjemně, nýbrž skoro bolestně, a dlouho to vždy trvalo, než přišedši z Hradčan domů, dojem ten se sebe střásla. Jak se mohla tedy podiviti, sklesla-li pak hlava Andělina tak unaveně na lenoch křesla v arkýři, že se podobala skoro nebožce v tesklivé upomínce, zasvěcené, jak Tereza svatosvatě se domnívala, pouze rodinnému a vlasteneckému smutku, a nechtěla-li, aby byl manžel zpraven o mdlobách těch, jimž nepřičítala dívka sama ostatně také žádné zvláštní důležitosti? Dobrá Tereza ovšem si toho nepovšimla, že od té doby, co jim vysokorodý almužník prokazuje čest doprovázeti je na zpáteční jejich cestě z kostela zámeckého, Anděla sice častěji ještě než jindy večer starými svými knihami se obírá, prohlížejíc si snivě při svitu lampy až dlouho do noci obrazy v nich, obmeškal-li se František při svých chůzích za brány, avšak že od té doby nadobro přestala předříkávati jí francouzská slova, obeznamovati ji s jich významem a slibovati, že bude-li napořád tak pozorná, z ní bude do roka hotová Francouzka, a pak že s ní jinak než v jazyku tom hovořiti nebude. Nerada mluvívala Anděla po německu, avšak k nevýslovnému žalu Terezy měla český jazyk v pravé ošklivosti jako mluvu tříd nejnižších, úplně nehodnou, aby se ozývala ze rtů jejích krásných a vznešených, jediný to cit, ku kterému se zpříma, bez vyzváni a zdrželivosti hlásila. Bývalo teď velmi smutno u Zapletalů. Mladá paní bledla a chřadla, aniž lékaři, které páter Teofíl byl navrhl, aby je dal její manžel povolati, netroufaje si býti u ní rádcem jediným, s to byli uhodnouti příčinu choroby její. Stará paní však chystala se zcela doopravdy a chvatně na onu pout, z niž není návratu. Mluvila tehdáž pravdu, ubezpečujíc Terezu, že jí syn sňatkem svým výstředním podťal v srdci kořeny života. Co nastalo tání, pokašlávala, slábla a scházela ode dne ke dni více a povážlivěji. Konečně zhasla, jako sfoukne-li někdo svíčku, právě několik okamžiků nato, když si byla dala od Terezy vše ještě jednou opakovati, co jí vzhledem k synu jejímu a domácnosti jeho tak ráda slavnostně slibovala. Nebohá Tereza nevěděla v oné trudné době skutečně, kam dříve má skočiti, které z obou paní je jí více potřebí. Prožila téhodny plné muk a hoře, div že sama neochuravěla, sama neulehla. Po pohřbu staré paní vypadala tak dojatě, že si toho i Anděla, stále v chorobném dumáni pohřížená, povšimla. Byla mladá paní Zapletalová od oné dlouhé a těžké mdloby, jejížto byli svědky i manžel i páter Teofíl, nucena pro přílišnou ochablost v poutích svých na Hradčany ustati, což ji naplňovalo netrpělivostí téměř horečnou, kteroužto stav svůj pořád víc a více zhoršovala. Pročež nenamítali lékaři mnoho podstatného, když při prvních slunných březnových dnech, kteréž úsměvem svým zlatým patrně přispěly k tomu, že se její přepadlé líce zbarvily nádechem svěžejším, rozhodně oznámila, že je znova započne, a konečně k vycházkám těm, ovšem budou-li konány jen za krásného počasí, i svolení své dali doufajíce, že k jejímu posilnění přispějí, když po nich touží s takovou horoucností. „Nechci, abys mne teď k svátému Vítu doprovázela,“ pravila k Tereze, když se jí tato tázala, kdy se zas po prvé na cestu do Hradu chystá; „jsi bídnější než já sama. Abys mi neodporovala, že se mi může cestou cosi přihoditi, a abych nemusila poslouchati žádných od lékařů výtek, že se chůzí do vrchu příliš zchvacuji, umínila jsem si, že se dám po každé do kostela dovézti, dokud mi nepřibude sil, a ono mi jich přibude co nevidět. Na Hradčanech nejlépe se zotavím, nejdříve pookřeji; tam na těch výškách vane povětří pro mne nejzdravější.“ Podobalo se skutečně, že se Anděla nemýlí, že jí svědčí hradčanský vzduch nejlépe, že jest pro ni zcela doopravdy životní podmínkou spatřiti „svého“ krále a jeho rodinu a nablízku majestátu toho kleslého cítiti se Francouzkou, šlechtičňou, vším tím, čím doopravdy býti jí osud nebyl popřál. Okřívala očividně, co na Hradčany dojížděla, pohled její nabyl lesku, kolem úst jí někdy zahrál úsměv a mdloby dostavovaly se u ní pořád řidčeji. O zamýšleném odjezdu královské rodiny nikdy se nezmiňovala, čemuž Tereza nemálo v duchu svém se divívala, připomínajíc si, jaký dojem zdrcující byla první o něm zvěst na ni učinila. Zapomněla na ni chabostí na to ji skličující? Co se s ní bude díti, až si zprávu tu připomene, neb až se někdo znova před ní o tom zmíní, že hodlá dvůr francouzský přece jen z obavy před nákazou z Prahy se odebrat a do Gorice se přesídlit, a co asi potom se stane, až slechy ty se uskuteční? Jen s úzkostí troufala si Tereza na to pomýšleti. Jednou odpůldne odjela mladá paní Zapletalová opět na požehnání k svátému Vítu a Tereza chystala zatím pro ni svačinu. Avšak nemohla se jí dočkati. Dávno byla čokoláda hotova, dávno byl stůl damaškovým ubrusem pokryt a nejzamilovanější zákusky její na něm vkusně rozestaveny, dávno minula doba, kdy jindy z pobožnosti své se vracívala. Nadarmo slídila Tereza oknem, zdali nepřihrčí z některé z ulic na Uhelný trh ústících kočár, v němž byla odjela, leč stále nadarmo se rozhlížela, nadarmo po ní slídila, na ni čekala. Ne, nemohlo to jinak býti: Anděle se cosi cestou přihodilo. Snad omdlela v kostele tak těžce, že ji nebylo lze domů dopraviti, neb se s ní překotil kočár, či se s ní splašili koně, neb seskočivši se stu- pátka nohu si vyvrtla či dokonce zlámala... Všecky možnosti ty zavířily v hlavě Terezině, zamotávajíce se tam víc a více v děsné, temné klubko. Konečně nemohla nepokoje svého déle snésti. Musil František, kdesi v domě v obchodě svém zaměstnaný, konečně se dověděti, co se děje. Možná, že s ním Anděla sdělila, že v kostele se obmešká, neb že si zajede za tak krásného dne na vinici, neb že navštíví ústav šlechtičen, čeho byla již dávno žádostivá, a Tereza se rmoutila a strachovala zcela nadarmo. Letmo sběhla dívka po schodech dolů do dvora, kde stál František ve své černé kazajce a zelené čepičce, s rukama v kapsách ponořenýma mezi bečkami přepuštěného a nasoleného másla, kteréž ho byly právě dnešního dne došly a nad nimiž byl dosud opomenul podívati se nahoru ku své chotí, zdali se vrátila v dobré míře, a otázati se, jak jí chutnala její čokoláda. Vidoucí před sebou muže toho, srdci jejímu tak drahého, v očích jejích tak krásného, zajímavého, nad každého jiného vynikajícího, tak jistého ve svém štěstí, bez nej menšího tušení, že by se mohlo zkaliti, že se snad kaliti počíná, neb... ó bože!... snad již jest zkaleno, opustila Terezu obyčejná její šetrnost a rozvaha. Dala se do hlasitého pláče a vzlykáním svým pozornost jeho k sobě obrátila. „Co to má býti?“ na ni se zakabonil. Ó, byla by mohla nebohá Tereza snadno spočítat, kolikrát upřel na ni pohled jasný a přívětivý, skoro se jí zdálo ve chvíli té, že se to nestalo ani jedinkrát, co spolu pod starým tím krovem žili, co ve dne v noci se snažila zasloužiti si jeho spokojenosti, konati vše, co na očích mu vidí, neznati jiného štěstí, než jeho šťastným viděti. Ale rychle potlačila myšlénku tu vyčítavou, jak mohla jen teď, právě teď mysliti také na sebe a nikoli každým dechem jen na něho! „Milostivá paní tetinka,“ nutila se se vší mocí do klidu, „váhá z kostela přijeti. I přicházím, abych pana strýčka se otázala, nemám-li se jí vydat naproti. Či mu ráčila oznámiti, že se dnes poněkud opozdí?“ Mladý Zapletal zbledl při zprávě té jako smrt, nejsa dlouho s to jediného slova ze sebe vypraviti. Bylo ihned na něm patrno, že Anděla mu nebyla oznámila, že se hodlá opozditi. Byl tím tak překvapen a dojat rovněž jako Tereza. „Co se to děje? Co se to děje?“ opakoval s urychleným dechem mnohokráte za sebou. „Nemohu se toho domysliti,“ znovu Tereza zaplakala. „Co tu dělat? Co tu dělat?“ opět nesčíslněkrát po sobě se otázal, rozpačitě s jedné nohy na druhou přešlapuje, a při tom se mu vyhrnuly přes líce leknutím prožloutlé slzy veliké jako bohatý hrách. „Snad by bylo nejlépe poslat pro pana pátera Teofíla,“ mínila Tereza s novým výbuchem úzkostlivého pláče. „Rychle tedy pro pátera Teofíla,“ nařizoval, aniž se přitom dle obyčeje svého sám z místa pohnul, pořád ruce v kapsách schovávaje. I nalezlť jej páter Teofíl, pro nějž tenkráte vypravila zmatená, štkajíc Tereza nejen jednoho, nýbrž několika poslů za sebou, na témž v témže postaveni. „Nevím, proč hned tak hlavy ztrácíte,“ těšil je kněz, jenž byl již poslů od slyšel, oč u Zapletalů se jedná. „Opozdila se Anděla nejspíš v hovoru s některou krajankou v družině královské, kteráž ji snad pozvala na důvěrný rozhovor do svého pokoje, kdež obě zapomínají, že se připozdívá. Rychle běžte pro povoz, pojedu jí vstříc, a nepotkám-li ji, podívám se až na Hrad. Ale myslím, že toho nebude potřebí, že na ni všecku zarmoucenu, narazím za prvním nárožím, že nám způsobila obmeškavši se zbytečnou starost. Ale mýlil se páter Teofíl, jestliže útěchu tu doopravdy myslil. Ač jel celým tělem z vozu nachýlený, přece nikde mladé paní Zapletalové se nedopátral. Dojel skutečně až do samého Hradu, kdež starostlivě každého, s nímž ve dvorech se setkal, po ní se přeptával, popisuje ji od hlavy až k patě. Avšak nebylať za odpoledne to ani ve Hradě viděna. Nikdo mu o ni nemohl podati zprávy, ani pan almužník vévodkyně Angoul?mské, který vida z okna pokoje svého jakýsi shon ve dvoře, poslal svého lokaje, aby po příčině jeho se poptal, a slyše, oč se jedná, sám sestoupil, by s páterem Teofílem osobně promluvil, všecky příhody, jež se asi státi mohly s ním co nej sdílněji probíral a s nej větším soucitem konečně s ním se rozloučil, aniž přišli k nějakému rozhodnutí, co že se asi stalo, státi mohlo a teď státi se má. Horlivý páter Teofíl neustal na tom hledati Andělu jen ve Hradě. Navzdor pozdní hodině dojel na vinici, aby i tam na ni se vyptával. Nebyla tam již drahně neděl zavítala. Nepřišel tedy ni zde na stopu její, nevěda již, kam se má obrátiti a kde ji ještě hledati, především však nevěda, co o záhadném tom zmizení si pomysliti. Nebyl věru dobrý ten kněz s to si představiti, kterak k Zapletalům vkročí, boje se pohledu na zničeného manžela, jemuž nepřinášel nejmenší útěchy. Ale snad se setkání toho nadarmo lekal, snad Anděla mezitím již domů přibyla, kdesi jsouc zdržena jakousi nikým nepředvídanou náhodou? Leč zákmit slabé té naděje okamžitě uhasí, jak překročil práh domu. Shledal tam všechny možná-li ještě zoufalejší a sklíčenější než při odjezdu svém. Vzpomněla si totiž Tereza v nepřítomnosti jeho vyhledati byt kočího, jenž mladou paní Zapletalovou vozíval, a otázati se tam, zdali není rodině jeho ničeho povědomo, co dnes odpůldne s povozem a paní v něm se dělo. Kočí seděl klidně u večeře, podiveně vyslýchaje zprávu, že paní Zapletalová domů se nevrátila. Zavezl ji dnes prý jen až k mostu. Pravila, že je tak krásně, že by bylo hříchem nejíti pěšky, a byla při tom tak veselá, jak ji prý ještě nikdy neviděl, načež on obrátil domů. jestli se dala po mostě na Malou Stranu, či zabočila-li do některé z ulic sousedních, nemohl říci, neb nedíval se za ní. Nejen za této noci, nýbrž ještě za mnoho a mnoho jiných, na onen nešťastný den následujících, neuhasla světla v domě u Zapletalů, nepřišel spánek do očí ni Františkových, ni Tereziných. Stále ještě na Andělu čekali, nemohouce nikterakž se domysliti, co s ní se bylo událo, avšak především bráníce se představě, že by se z vlastní vůle z domova byla vzdálila, z domova toho, který dal manžel pro ni tak nádherně upraviti, že vzbuzoval obdiv všech znatelů, závist všech známých, z domova toho, kde měla tolik hedbávných šatů co duha barev, stříbra plné skříně, jemného plátna plné truhly, krátce: všeho hojnost, čeho jejímu srdci se zachtělo, z domova toho, kdež ji udělal manžel, jenž byl dle domnění svého pro dívky staroměstské ideálem nad veškerým ostatním světem mužským planoucím, královnou svého, života. Nepřišlo mu ani na mysl zpraviti úřady o zmizení mladé paní; učinil to na místě manželově páter Teofíl.“Za tím se skrývá  jakási hříšná láska,“ opakoval si zkušený znatel srdcí lidských, a jeho myšlenky bloudily kolem domu Zapletalova, zkoumaly, kdo do něho přicházel, kam kdo odtamtud vycházel a odcházel, sledovaly Andělu na každé její cestě, v každém jejím styku s jinými, ani klášter neopominul navštíviti a tam se poptati, s kterou dívkou nejraději obcovala, měla-li tato bratra či bratrance, dopisovala-li si s ním ještě provdaná, především však se obracely s nedůvěrou se obnovující k jejím poutím hradčanským, leč stále bez úspěchu; nenalezl nej slabší nitky, kteréž by se mohl zachytiti. Pozdravoval tam sice dle výpovědí Terezy, již podrobil kněz nejpřísnějšímu výslechu, hrabě Adolar ze Soligny její paní, doprovázel ji někdy hradním nádvořím, zašel s nimi tu a tam až na hradby za zámkem, avšak nikdy nepozorovala prý cosi zvláštního. Vždy jen se zdvořilou odměřeností mezi sebou jednali, mluvíce dle jednotlivých jí srozumitelných slov jenom o Francii, její kráse, jejím neštěstí, jejich obapolné po ní touze. Co se mezi nimi dělo, když paní své na Hrad neprovázela, ovšem mu pověděti s to nebyla. Leč almužník se choval tak bezúhonně, tak přátelsky v případě tom, že by bylo věru hanba bývalo setrvati v jakémsi podezření neb dokonce zjevné jej jím pošpiniti. Dostavilť se hrabě osobně jménem své velitelky několikrát ku knězi, táže se, zdali nenabyl v oné nešťastné záležitosti dosud jasnějšího světla, oznamuje mu výsledek vlastního pátráni, vlastních poptávek, o nichž se domníval, že by mohly míti účinku, nabízeje mu v každém ohledu svoje nejoddanější služby. Vždyť se prý jednalo o jeho krajanku, o potomkyni rodu ve vlasti jeho druhdy tak slavného, o čest dámy, již ráčil dvůr Karla X. poctíti svým vznešeným povšimnutím. Ne, neměl Adolar ze Soligny žádné účasti v záhadném tom zmizení mladé paní, v tom se kněz i Tereza konečně nezvratně usjednotili. Ale tím se věc pro ně oba jen ještě více spletla, jen ještě více zatemnila. František sám nikdy na almužníka ve svých domněnkách si nevzpomněl, ač věděl a vždy s velkým uspokojením slýchal, že se k jeho choti dvorně chová. Vždyť ho poznal, provázeje někdy choť svou do zámku na velkou. Taková hubená loutka, takový titěrný panáček nemohl přece nikdy ani chvilenku doopravdy zaujati mysl Anděly, která měla zcela jiný vzor mužské statečnosti na očích. „Není to jinak,“ pravíval Tereze, „než že ji jakýsi můj nenávistník kdesi vězní a k lásce přemlouvá. Až uvidí, že s ní nic nesvede, co jiného mu zbude než ji propustiti z vazby? Ó, nepřál mně ji nikdo. Vždyť jí nebylo v celém městě roveň. Vyšívala, jako kdyby nejdovednější umělec štětcem maloval, zpívala jako anděl a krásná byla jako svátá Panna sama. Kdo ji spatřil, nemohl se již na žádnou jinou ženštinu se zálibou podívat, musil pořád jen myslit na ni, jak jsem já stále na ni myslit musil, dokud jsem ji neměl. Nikdy nic špinavého, nic nehezkého ani v ruce neměla, v kuchyni snad co živa nebyla. Nikdy nestlala, nikdy neuklízela, a to bylo hned na ní znát; proto vypadala tak vznešeně vedle všech jiných ženštin. Ty, Terezo, také právě nejsi nej ošklivější, a že bys byla nějak nehodná nebo nezpůsobná, také nikdo o tobě říci nemůže, ba matka moje tě vždy chválila a nade všecky dívky stavěla, ale tisíc Terez jako ty neváží za jedinou Andělu. Vid, že to sama uznáváš?“ A Tereza zkroušeně uznávala, že jest tomu navlas tak, jak pan strýček praví, a že se vedle mladé jeho choti každá jiná ženština schovati musila, především však ona sama. Když František s mdlým úsměvem k takové řeči její hlavou přikyvoval, nepociťovala žádného bolu, žádného zahanbení, žádné trpkosti, nýbrž záblesk opravdové radosti přelétl její tvář. A bylo-li jí vzdáliti se za domácím svým zaměstnáním, na jiného nemyslila, než co by mu o Anděle pověděla, aby zas vykouzlila onen smutný úsměv na jeho tvář, kdež byly pověstné druhdy růže zdraví, štěstí a mladosti dávno ubledly, po níž se perlily v okamžicích osamělých stále, aniž snad sám o tom věděl, veliké studené krůpěje slz. „Nechť kdokoli o to se pokouší, bůhví v jakém zákoutí odvrátiti ji ode mne, nikomu zajisté se to nepodaří,“ pološeptmo při tom těšíval sám sebe. „Však se jednou přece tyhle dvéře otevrou, a ona se na jejich prahu objeví, aby zasedla opět do svého arkýře. Ó, jak se jí pak bude doma líbit, stokrát více ještě než kdy dříve, a jak bude ráda, že se zas ke mně dostala! Jak se jí asi chudince po mně stýská, zajisté tak, jako mně po ní l Jen až se dozvím jméno toho lupiče, však mu to nedaruji. Uvidí, uvidí, jak se umí mstít František Zapletal.“ Avšak minuly nejen neděle, nejen měsíce, minula celá dlouhá léta, a toužebné očekáváni Františkovo, že Anděla náhle se objeví na prahu jeho dveří, stále váhalo se vyplniti. Nehnul se ani z domova, aby skvostný okamžik ten nezameškal, a stával se za příčinou tou nejen pořád bledším, nýbrž i v pohybech svých těžkopádnějším. Nadarmo varoval páter Teofíl před těžkou chorobou, která neopomine ho stihnouti, jestliže nepozmění způsobu života svého, nadarmo prosila Tereza, aby přec zas jednou si vyšel na čerstvý vzduch: vše bylo nadarmo. Zůstal nepohnut ve svém křesle v jídelně za velikým stolem, odkudž tak rád hledíval na Andělu, počítaje na lípovém před sebou prkně za nedělních odpůldní tržbu minulého téhodne a představuje si při tom, že to nebude již příliš dlouho trvati s tou zamýšlenou koupí panství, a pak že nebude Anděla sama jen šlechtičnou, on že se také stane šlechticem, a kdyby jej to mělo bůhvíco státi. Chtíval se mocně do představ těch znova vpraviti, dále rozpřádati ony zlaté sny o svém povýšení, a jak bude Anděla naň hrda a šťastna, že se jí dostává nové koruny, ale nešlo mu to jako druhdy. Rozprchaly se před nim jeho přeludy, nebylť již s to je zachytiti, sledovati je jako jindy, a kdyby nebylo Terezy bývalo, jak často by se byl při tom dal do hlasitého pláče jako malé dítě, jemuž uniká z klece pestré ptáče. Byla by stará paní zajisté spokojena bývala vidouc, jak o syna jejího dbá. Sama nebyla by mohla míti o něj větší péče. On však si málo všímal toho, co pro něj činí, a jako by o tom ani nevěděl, že se nestará pouze o povinnosti své hospodyňské, nýbrž že mu i vede celý obchod, na který osudného večera úplné zapomínal, jako by mu po něm pra, ale praničeho nebylo. Divné sklízela od něho díky nebohá Tereza za obětovnost svou, ale co sklízela od sousedek, bylo pro ni ještě stokrát trpčí a bolestnější. „Jest to v pořádku, že tak mladá ženština dělá muži v nejlepších letech hospodyni?“ mezi sebou je rokovati slýchala, když večer na pavlač vyšla, aby si trochu pooddechla. „Kdyby na ní co bylo, dávno by si byla jinou službu vyhledala a nějaké poctivé stařeně místo svoje postoupila. Kdo ví, proč mladá Zapletalka zmizela; snad utekla, že se něco kolem ni dělo, co snésti nemohla, a možná dost ze kdesi ve Vltavě žárlivost a hoře svoje zchladila. Nikdo jí tam nehledal, nikdo to vědět a tudíž upírat nemůže.“ I utíkala se Tereza k páteru Teofílovi se zoufalými slzami. „Jen vy víte, otče drahý, že jsem nevinna, neb každé hnutí duše své ve zpovědi před vámi odhaluji. Ó věřte mi aspoň vy, ze mne žádný světský cit k Františkovi nepoutá, že to, co činím, k slibu matce jeho umírající danému vykonávám, že mu věnuji život jen proto, poněvadž dobře vím, že beze mne by byl opuštěn, všanc vydán lidem zištným, po majetku jeho žíznivým.“ Páter Teofíl potěšoval nebohou dívku všemožně, ubezpečuje ji, že nikdy, co je knězem, nebyl svědkem skutku tak čistě lidského, jako je útrpnost její s nešťastným bratrancem. A Tereza se vracívala od něho s vyjasněným duchem k drahé povinnosti své, šťastna, že jí ukládá zpovědník v ní neochabovati, nýbrž nezvratně setrvati. Uplynula asi čtyři léta, co Anděla zmizela, když páter Teofíl, jenž čítával rád francouzsky a časopisy v jazyku tom sepsané si vypůjčoval od známých učenců, bera jeden takový list do ruky, nad jistým v něm místem dlouho vážně se zamyslil. Byla to jakási stať, pojednávající o bývalých i nynějších panovnicích francouzských, jakož i o některých zvláště vynikajících osobnostech jejich dvorů. Mezi jiným činěna o tom zmínka, že hrabě Adolar ze Soligny, jenž platil za nejvěrnějšího stoupence Bourbonů a nejhorlivějšího hajitele jejich práv na trůn, opustil dvůr Karla X., sotva s ním do Gorice přibyl, předstíraje, že správa rozsáhlých statků po otci zděděných valně zanedbaná vyžaduje neodkladně pro nějaký čas jeho ve vlasti přítomnosti, nemá-li býti nucen panství ta prodati, čímž by snad straně své nevalně prospěl; avšak nevěřeno důvodům těm a hádáno, že se podařilo orleanistům získati jej pro svoje zájmy a že naň čekají s otevřenou náručí. S jiné strany však zas bezpečeno, že odjezd hraběte z Gotice a jeho uchýlení se do Francie na zanedbané statky otců jeho nemá pražádných politických příčin, že vyhledává venkovského zátiší, aby se kochal, vzdálen hluku světa, v lásce dámy kouzelné krásy, avšak poměrů záhadných, z nichž jediné najisto postaveno, že pochází z jedné z nejstarších rodin šlechty francouzské, leč závoj kryje ostatní její život. Podobá se velice, že byla nešťastně vdána a sňatek ten že násilně přervala, nejsouc však oprávněna uzavříti sňatek jiný, čemuž jest snad hrabě velmi rád, neb již prý na něm bývají patrny stopy nudy, a možná dost, že co nevidět opět do Gorice se vrátí, aby svoje staré místo u vévodkyně nastoupil. Čím častěji páter Teofíl se srdcem tlukoucím zprávu tu pročítal, znova a znova o ní přemítaje, tím určitěji se mu vnucovala jistota, že ona krásná dáma poměrů tajemných, s níž tráví hrabě prázdeň milostnou na svých panstvích, nikdo jiný není, nikdo jiný ani býti nemůže než Anděla z Mont d’Or. Nevěděl ctihodný stařec, co teď počíti. Měltě Františka na zprávu tu upozornit? Byl by tím utišil jeho zármutek, vzpružil jeho hrdost a tím dosáhl, aby zapomínaje na choť, kteráž nad ním se zapomněla, opět do kolejí života se vrátil, nabývaje k tomu sil a mysli ve vědomí, že není hodna jediné té hořké slzy, které se mu nepřestaly z očí linouti, co obraz její zbožňovaný na obzoru jeho zašel? Či byl by zvěstí tou churavého muže toho, jehož duch byl beztoho tak velice seslábl a se zatemnil, o poslední zbytek síly a statečnosti připravil, hrob před ním otvíraje jistotou, že Anděla v něm jiného nikdy si nevážila než jmění jeho, on sám že býval pro ni vždy ničím? Nebyl páter Teofíl s to, aby boj ten v sobě přivedl k žádoucímu konci a na něčem rozhodném se ustálil. Kdykoli si řekl, že učiní to či ono, po každé mu zas na mysl vstoupilo, jakž kdyby ona zpráva se opírala o pouhý jen klep jakéhosi nepříznivce hraběte ze Soligny, kdyby neměla ni základu ni podstaty, kdyby se domněnka Františkova přec jen vyplniti měla, a Anděle, skutečně proti vůli své kýmsi vězněné, se podařilo pouta svoje přelomit, z vazby dosavadní uniknout a domů se vrátit? Byla dosti krásná splésti někomu v té míře hlavu, že by se byl odhodlal ke skutku podobnému. Nebylo by pak dlužno vyčítati si nepromíjitelnou lehkomyslnost, kdyby místo k objasnění a utišení zmatků v domě Zapletalově ještě k jejich většímu se zamotání takto byl přispěl? Nesnáze pátera Teofíla doznaly však brzo náhlého ukončení, a to způsobem zcela nepředvídaným a netušeným. Byltě v neobyčejnou hodinu povolán k převorovi kláštera dominikánského, jenž byl právě obdržel dva veliké dopisy z Francie. Jeden v sobě choval úřední listinu druhý byl dopis, svědčící páteru Teofílovi. Podivně dojat jej otevřel a četl: „Nespravedlivý osud, světem tím vládnoucí, na mně se prohřešil, uvrhuje mne v závislost a chudobu, mne, již byla milost nebeská určila, daříc mne krásou, nadáním a slavným jménem, abych se stala mocnou, bohatou, abych vynikajíc nad jiné, jim vládla. Chtěla jsem vinu na sobě spáchanou opraviti a určení svému dostáti, uchopivši se aspoň bohatství, když mi bylo podáno. Ale uštědřovala mi je ruka tak nemotorná, že mne neoblažovalo, nýbrž dusilo. Ó, kéž mne udusilo, kéž by mi nebylo lze bývalo sáhnouti po zlatém klíči volnosti, který mi nabízela láska s růžovou korunou, slibující mi věčné panství nad srdcem muže, kterýž vraceje mne mé vlasti a mému stavu, se zapřísahal, že veškeré poklady svoje položí k nohám mým, svolím-li sdíleti s ním jeho život. Vyřkneš-li za to, ó knězi, klatbu nad hlavou mou, že vzdorovala zákonům tvým pro zákony, které sama vyčtla z řízeni všehomíra, kde, co růží stvořeno, v růži rozkvésti má, co stvořeno orlicí, přáteliti se má ve výšce s hvězdami nebeskými: tož věz, že již vyplněni došla, ano, došla vyplnění, když Anděla z Mont d’Or zrazena s království nebeského na zemi klesla, kdež mnoho měsíců v bídném městečku se živila jediné zručností své jehly, když umírala jako žebračka, když pohrbena na útraty obecní hozena bude do veřejné šachty!“ „Ne, v té šachtě zůstat nesmí,“ zaplakala Tereza, když k ní přišel v podvečer do jejího pokojíčku na zapřenou páter Teofíl, aby jí dopis ten přečetl a s ní se poradil, co dále díti se má a mnoho-li ze smutné pravdy té se má Františkovi pověděti. Bylať Anděla z Mont ďOr skutečně zemřela v malém bídném francouzském městečku, odkudž zaslal farář, v jehož čtvrti byla zesnula, úmrtní list do Prahy na faru tu, kamž náležela, zároveň s jejími posledními řádky, v nichž bylo tolik ještě zpupnosti a v nichž tak málo želela toho, čím byla na jiných tvrdou sobeckou pýchou svou zhřešila. Nejspíše byla v onen den, kdy se dala až k mostu dovézti, zdajíc se kočímu tak zvláště veselou, dle úmluvy s hrabětem sama, aby nepřítomnost jeho u dvora žádného podezření nevzbudila, napřed do Francie odcestovala, kamž ji v krátké době následoval. Teď bylo ovšem páteru Teofílovi jasno, proč pan almužník projevoval v oné záležitosti tolik účasti, totiž aby se dopodrobna dověděl, co se podniká, by byla stopa zmizelé nalezena, a ihned mohl tajně proti tomu učiniti ze své strany vhodná opatření. Po úradách několik dní po sobě trvajících ustanoviliť se Tereza s páterem Teofílem konečně na tom, že Františkovi nezatají smrt jeho choti, avšak bližší podrobnosti posledních let jejího života šetrně že mu zamlčí. Hodlali jej přivésti na myšlénku, že se Anděla vydala do Francie, aby si tam vyhlédla panství, které zamýšlel František, chtěje se státi šlechticem, koupiti, a že se pídila po jednom ze statků dříve rodině její náležejících. Dále jej hodlali přemluviti, že mu byla úmysl svůj písemně oznámila, obávajíc se, že by jí na cestu tak dalekou samotné nedovolil, kterýžto dopis se však ztratil tak jako všecky ostatní z Francie v záležitosti té mu zaslané. Měli s nebohým Františkem méně práce, než se domnívali. Dal se sice do usedavého pláče, dovídaje se, že jeho krásná, duchaplná, nedostižitelná Anděla zemřela, avšak vše ostatní, co mu o ní pověděti za dobré uznali, ihned jim uvěřil, aspoň na oko, neb když se ho Tereza za několik dní tázala, nepřál-li by si, aby Anděla byla převezena do Prahy, navrhujíc mu, že by se pro její mrtvolu sama do Francie vydala, aby jí měl nablízku, tu nemálo se podivila, když tvář jeho, dosud výrazu tak chabého a dětinského, najednou se stala vážnou, mužnou, a rozhodné „ne“ bez důvodů dalších ze rtů s určitostí dosud v ničem neprojevenou se mu ozvalo. I vzbudila se tím v páteru Teofílovi a Tereze jistota, že asi tuší a vždy tušil, co s Andělou se děje, avšak že mu jeho samolibost bránila k tomu se přiznati, že jím opovrhla, schválně jej opustivši. Když minul Františkovi rok smuteční, tu pravil převor dominikánský důvěrně k páteru Teofílovi: „Hledte přec, milý bratře, aby František Zapletal vzal si tu dívku, kteráž u něho hospodaří. Působilo to vždy v okolí jakési pohoršení, že po zmizeni jeho paní zůstala u něho. Soudilo se, že pro místo hospodyně u muže v těchto letech jest příliš mladá a snad i hezká.“ „Mohu vás, velebný otče, ubezpečiti, že Tereza u svého bratrance pro jiného nevytrvala, než že slíbila umírající jeho matce, že ho nikdy neopustí. Jsem jejím zpovědníkem a mohu vás tedy ubezpečiti, že nezasluhuje v žádném ohledu nejmenší příhany, nýbrž samou, samou jen chválu,“ důtklivě, ba skoro rozechvěně hájil páter Teofíl své svěřenkyně. „Věřím vám na slovo, milý bratře,“ tvrdil převor, „a jsem sám pro sebe přesvědčen, že dívka ta jest v každém ohledu účasti vaší hodna, ale svět je svět. Komu lze, aby zlomyslnosti a klevetnictví zacpal ústa? Prospějete oběma těm lidičkám, když se o to pokusíte, aby se co nejdříve vzali, proti čemuž snad nebudou ničehož namítat. Stojí sice mezi sebou ve svazku příbuzenském velmi těsném, avšak dlužno nám v případě tom nebýti příliš přísnými a vymoci jim u vyššího místa v nejkratším čase nutnou k němu dispensi.“ Páter Teofíl vydal se tedy k Zapletalům. Nalezl Františka na jeho starém místě ve křesle za stolem, odkudž bylo tak dobře viděti do arkýře, podobajícího se dosud více stolci jakési kněžny než někdejšímu útulku prosté měšťanky, na jehož úpravě nebylo po tu celou řadu let ničeho měněno. Zajisté se kochal ve svých obyčejných, jemu tak milých a přec tak žhavě bolestných upomínkách, které očividně hlodaly na zdraví jeho. Shledávaloť na něm dnes zkumné oko pátera Teofíla známky nepopiratelné, že asi Andělu zanedlouho následovati bude. Tím důležitější a neodkladnější ovšem se pro něj stalo řízení, kteréž dnes k němu jej vedlo. Po několika lhostejných, nazdařbůh promluvených větách vytasil se kněz se svým návrhem. „Dovolil jste mi vždy, milý Františku,“ pravil srdečně, „abych byl vaším přítelem a rádcem. Viďte, že mohu dnes bez vybídky vaší vmísiti se do vašich záležitostí, aniž se vám tím zdáti budu vtíravým?“ František volně mu přisvědčil, nutě se do přívětivého úsměvu. Bylo na něm patrno, že jej samého záležitosti jeho pramálo zaujímají a že by knězi rád daroval o nich se zmíniti. „Jest tomu již déle než rok, co jste vdovcem,“ pokračoval kněz, schválně si nevšímaje, jak bolestně František při slovech těch sebou škubl. „Ba již tomu déle, co jste ovdověl. Bude tomu málem pět let, co choť vaše zmizela. Pociťovalo však ztrátu tu jen srdce vaše a nikoli i vaše domácnost. Bylať svěřena nebožkou matkou vaší rukám dívky, kteráž ji tak vzorně spravovala, kteráž v poslední době i vašeho obchodu s takovým úspěchem se ujala, že váš dům byl pravým příkladem pořádku. Jak hodláte dívku tu konečně odměniti za výtečné služby její?“ „Odměnit?“ podivil se František nevrle. „Vždyť byla u nás z milosti přijata, vždyť ji živím a šatím, na nějaký zlatý si také u mne přijde, vždy na ni pamatuji o vánocích a svátku jejím křížovým tolarem, co má býti ještě více?“ „Podobá se, že by slušnost a zvyklost mezi lidmi běžná vyžadovala, aby poměr váš nabyl poněkud jiného ne-li rázu, tedy aspoň jména,“ pokračoval páter Teofíl nikoli bez rozpaků, překvapen náhlou vzpurností svého chovance k dívce, jíž skutečně v tolikerém ohledu byl povinován. „Nemohu se domyslit, kam velebný pán poznámkou svou míří,“ zakabonil se František tak nepříjemně, ba jizlivě, že se na to kněz až rozhněval. „Kam jinam?“ odvětil úsečně, „než abyste se konečně rozpomněl, že Tereza tím, že vás neopustila s chotí vaší zároveň, značně utrpěla mezi lidmi na své cti, a hodláte-li teď, kdy najisto postaveno, že jste svoboden, déle přijímat její služby obětovné, za to jí poskytl svoje jméno.“ Z očí Františkových, nyní tak mdlých a strhaných, vyšlehla celá sopka povržlivých střel, hodných hrdých očí Anděliných. Ó, byl přec jen navlas tak zpupný jako ona, v ničem si v ohledu tom nezadali; proto ho též asi tak k sobě vábila. „Co je mi po lidech a zpozdilých jejich řečech?“ pravil pyšně a honosivě. „Kdo by se chtěl podle starých klepen spravovat, věru daleko by došel. Nikdy jsem takových výmyslů babských nedbal a do své nejdelší smrti dbáti jich nebudu. Ale to mne překvapuje, že vy, velebný pane, ke mně přicházíte, abych si vzal Terezu, takovou to ženskou, která jiného neumí než prát, mýt, vařit, která nastokrát kuchala drůbež, máchala prádlo, čistila zeleninu, trhala ryby a ještě jiné sprosté a nechutné věci rukama svýma vykonávala. A taková osoba, myslíte, že by byla pro mne dost dobrá, pro mne, jenž jsem měl za choť šlechtičnu, která zpívala jako anděl a tak krásná byla, jako svatá Panna sama, která nikdy do kuchyně nevstoupila a ani nevěděla, co to jest měchačka, jejížto prstíky si jen hrály zlatými a stříbrnými nitmi, která neznala jiné starosti a práce, než jak by se nej krásněji oblékla? Ach, jak jí to slušelo! Není ženy na světě, která by se jí v čemkoli vyrovnala, a urážkou pro její památku jen na to si vzpomenouti, že by zde, kde ona byla královnou, jiná žena zasednouti mohla, nerci-li, že by na místo její – na místo mé královny, vstoupiti mohla taková... taková kuchta.“ A František Zaplétal od chvíle té zchladl k páteru Teofílovi v té míře, že jej přestal i vítati, když k němu přišel návštěvou. Veškerých zásluh, veškeré ceny pozbyl v jeho očích upozorňuje ho, že má jakéhosi závazku k Tereze, a že jest s to na něm si žádati, aby... aby... nebylo mu nikdy možno domysliti, ba, jal se přemítati o tom, kterak by se Terezy zhostil, když jí má její služby dosavadní tak draze zaplatiti. Avšak nechť přemítal sem a tam, po každé na to přišel, že jest mu aspoň pro chvíli tu ještě nevyhnutelnou. „Až se uzdravím, tož vím, co bude první moje práce,“ těšíval se, „napsati Tereze výpověď. To má člověk z toho, když někoho přijme do domu z milosti a nechá jej u sebe se ohřát a se zahnízdit. Místo odměny za lidumilný skutek takový ukládají mu pak povinnost, a místo očekávané za něj vděčnosti aby se o vše, co má, s vetřelcem takovým rozdělil – ba hůře ještě, nedá se to ani vypovědět, jaké urážky na člověka za jeho dobrotu chystají... nejhorší však si vymyslili již na mne, ale já tornu knězi posvítím.“ Avšak neposvítil. Nedočkal se František Zapletal radosti napsati Tereze výpověď. Ochuravěl náhle a těžce vodnatelností dlouho již u něho se opovídající, jíž také konečně podlehl, aniž byla Tereza od něho zaslechla uznalého slova, aniž na ni vzpomněl v závěti své jediným trojníkem. Vzdálení příbuzní ujali po Františkovi dům i živnost. Nemohli v něm přec trpěti osobu tak nařknutou jako dosavadní jeho hospodyni! Ocítila se Tereza jednou zrána náhle bez prostředků, bez přístřeší na širé ulici. Nikdo ji nechtěl do služby – a proč? zděšeně sama sebe se tázala – pro nic jiného, odpovědělo jí její svědomí, než že... příliš věrně stála k slovu nebožce danému, že povinnost, v niž se uvázala, až do poslední kapky vykonala. Ovšem, že tomu rozuměli lidé jinak... Jak mohla ale žádati na těch, kdož sami nejsou čisté mysli, aby věřili v čistotu jiných? Teprve na přímluvu pátera Teofíla, jenž se o dívku v opuštěnosti její vskutku s otcovskou laskavostí postaral, podařilo se jí kdesi na venkově najiti útulku u starých manželů, kdež konečně došla ocenění. Zemřeli oba po krátkém čase nato, co k nim vstoupila, zůstavivše jí malou svou usedlost jako dík, že je oba věrně a něžně až do posledního jich dechu ošetřovala. Skrovný majetek ten leckterého přivábil nápadníka, ale smutně potřásala Tereza hlavou, vytasil-li se se svým návrhem. Působila dle možnosti stále pro jiné, ale srdce její, lásku její byli navždy pochovali s Františkem zároveň. Kdyby to byl věděl, zdaž by se nebyl proti tomu co nejrozhodněji a nej slavnostněji ohradil?...