V	rušné ulici hořejší části Nového Města pražského, již blízko Královských Vinohrad, stojí široký a vysoký dům, skoro podobný úlu. Nájemníků v něm jako včel, a od rána do večera, ba, do noci neutichá na jeho schodech a pavlačích, chodbách a síních i v bytech šum a hluk; kdyby nebetyčný obr přiložil k němu ohromné svoje ucho, měl by asi podobný poslech jako nepatrný, obyčejný smrtelník, naslouchající u úlu.
Kolik v domě tom lidí, ví jen domácí pán a domovník, a také ti snad jenom s namožením vší své paměti. My jich nespočítáme. Musili bychom na to přijít v noci a pak ještě bylo by třeba zjistiti, kolik vážených obyvatelů lidského toho mraveniště sedí u Bachorů neb u Lajblů, v černém pivovaře neb u Čtrnácti pomocníků.
Hledal jsem v té spoustě chodeb a dveří jednou někoho a povšiml jsem si při té příležitosti dvou tabulek na dveřích, oznamujících, kdo za těmi dveřmi bydlí. Jedna visela v prvém patře, byla ozdobná, z broušeného skla, černě podložená, a na černé té půdě skvěl se zlatý nápis: Tadeáš Líbrcajt, malíř pokojů. Tabulka druhá ze sprostého železného plechu, prozírajícího rozpraskaným povlakem bílé někdy, nyní valně žloutnoucí fermežové barvy, lpěla na dveřích malého bytu ve třetím patře a oznamovala slepým, otřelým červeným písmem: Stanislav Rozvoda, malíř akademický.
Je sobota, teplý letní den, hezky pozdě odpoledne. O kamenné pažení širokých domovních vrat opírá se vážný, důstojný obyvatel přitmělé díry vzadu ve dvoře, za pumpou, blíže řady dřevníků. Je to pan Kašpar Slupka, sebevědomý domovník veliké té posady lidí, o níž svrchu zmínka. Vykuřuje spokojeně sádrovou dýmku, nasazenou na dlouhý troubel z pravé bosenské višně, jejž mu přinesl z vojny jeho syn. Kašpar Slupka je švec starého, dobrého učení, ale jeho bytí nezávisí na té troše prtačení. Co potřebuje pro sebe a svoji rodinu, vynáší mu štědře domovnický jeho úřad. Svým řemeslem obsluhuje jenom partaje ve „svém“ domě, a to nikoli všecky; jen ony lepší, které slušně a hotově platí. Proto může již v sobotu odpoledne hodit kladivem a sídlem, nacpe dýmku a vyšárá se v pestrých, vlnou vyšívaných trepkách do vrat, kde vydrží až do večera čuměti do ulice. Úklid a pořádek v domě obstarává jeho žena Anastázie. On jenom v noci otevírá. I tento výkon přenechával na počátku s polovic ženě, ale ona byla příliš shovívavá a „horší“ nájemníci zůstávali jí dlužni. Následkem toho věnoval se nejdůležitější části svého úřadu zcela sám, a kdokoli teď přichází v noci domů a setká se ve vratech s přísným zjevem páně Slupkovým, neodváží se říci: Dnes nemám drobných - až zítra.
Vyškrabe, kde co je, a zaplatí povinnou odměnu za otevření.
Postavy nájemníků a nájemnic, dětí a služek, učňů a posluho¬vaček kmitají se mimo pana Kašpara, ale on málo komu věnuje patrnější nějakou pozornost. Jen chvílemi, mihne-li se nějaký slušnější kabát, pozvedne smaltovou čepičku a zahučí buď ledabylý neb uctivější pozdrav, dle patra, do něhož nájemník náleží, a dle počtu pokojů, které obývá. Ostatně v tom domě je málo noblesy, dle jeho soudu.
Teď vržou s kamenných schodů nějaké sebevědomé kroky a hned potom ozývají se již v průjezdě a blíží se ke vratům.
Pan Slupka se otáčí a vyndává z úst špičku dýmky. Zná povědomou tu chůzi. A ještě je nájemník osm kroků vzdálen a Slupka již snímá čepičku a pozdravuje uctivě:
„Šťastné dobré odpoledne, milostpane.“
Milostpán, tlustý, veliký, červenolící, široplecí, v bílé vestě, na níž se třese silný zlatý řetěz, vznáší masitou pravici ke klobouku 
a dotýkaje se střechy tučným ukazováčkem, jejž objímá těžký pečetní prsten, děkuje velikomyslně:
„Servitér, Slupko, servitér!“
A potom jenom na okamžik se zastaviv otazuje se:
„Nebude pršet? Co říkáte?“
„Ba dnes ne, milostpane, dnes už ne!“ odpovídá Slupka ochotně, se zjevným potěšením, že byl poctěn otázkou milostpánovou. „To vydrží do zítřka.“
„Jen když do půlnoci, abych přišel za sucha domů,“ přeje si tlustý pán, a zvedaje opět ukazováček ke střeše klobouku vychází ze vrat.
Než se byl tento skvělý pán objevil, přišel a o druhou stranu pažení vrat se opřel Matěj Rokyta, hokynář z vedlejšího domu; přichází vždy, jakmile spatří ve vratech Slupku, aby s ním trochu pohovořil. Taky on pozdravil pána němým pokynutím hlavy a pošinutím své placatice a teď, když „milostpán“ zašel, pronáší k Slupkoví polohlasně, šetrně, aby snad pán jeho poznámku nezaslechl: „Tomuhlec panu Líbrcajtovi se daří, co?“
„To si myslím,“ odpovídá Slupka důrazně a s velikým sebevědomím, že má takového nájemníka. „Ten? Ten maluje po celé Praze - ten nemá ani dost barvy, aby všecko popracoval, co se od něho žádá. Ten si stojí, pane. Kdyby chtěl, mohl si tuhle boudu už dávno koupit - drží si v prvním poschodí čtyry pokoje a má služku a chůvu. Ale co by se zlobil s nájemníky a berním ouřadem! Co má, má ve spořitelně, a nikdo mu do toho nevidí. - Ale však on taky maluje! Barvy jako oheň, samé nové patrony, a do průjezdu a na schody maluje teď lancafty jak degorace v divadle. „
Vytryskl slinu do ulice, urovnal si čepici na hlavě a dodal ještě: „To věřím, tomu se daří! Ale však on svému rozumí.“
Jen dopověděl, ozývaly se nové kroky z útrob domu. Se schodů sestoupila jiná postava, prostřední, suchá, v plátěném, pomačkaném oděvu, bez řetízku na vestě, s širokou stuhou kolem krku, v černém širáku na hlavě. Tvář kostnatější, ovroubená řídkými kaštanovými vlasy. Černé oči jsou poněkud vpadlé, ale pěkné, výrazné. Na obličeji rozestírá se výraz starosti, tu tam ryje se již vráska, ač je muži málo přes třicet. Svislá pravice drží vyrudlý fialový mužský slunečník, levice tiskne k boku desky prostřední velikosti, u nichž asi dvě, tři tkanice scházejí. Volným krokem kráčí průjezdem k vratům.
Pan Kašpar Slupka ohlédl se napolo, kdo jde, a s tváře jeho rázem zmizel onen blahopřejný výraz, který ji pokrýval, když hovořil
o	panu Líbrcajtovi. Za to se rozestřel na širokém jeho líci výraz nevážnosti a pohrdlivosti, jako vždy, když hleděl na nájemníky „horší“. Přece však i teď popozvedl smaltovou čepičku a zahučel více do sebe než na pozdrav mimojdoucímu:
„Pán bůh dobrý večer.“
A zastavil. Příčilo se mu, aby dořekl „milostpane“, a zase se ostýchal říci jen pouhé jméno.
„Má úcta, pane domovníku,“ řekl plným hlasem muž s deskami a sňal širák hluboko s hlavy. Stanul taky na okamžik; ve vratech, jako by rozmýšlel, kterou stranou se dáti, načež vyšel dlouhým, volným krokem napravo.
„Jako by nevěděl, jak se jmenuju,“ pronesl mrzutě Kašpar Slupka, když muž popošel.
„To je nějaký nový?“ zeptal se Rokyta. „Ten zde dlouho nebydlí?“
„Vždyť jsem vám ondy povídal, že máme od kvartálu nového nájemníka,“ odpovídal Slupka. „To je on! Ale jak dlouho zde bude, nevím.“
„Kdo je to?“ ptal se dále hokynář.
„Nějaký Rozvoda, taky malíř,“ vysvětloval Slupka. „Má takovou odřenou tabulku a je na ní napsáno: agademický malíř...“
„To maluje také pokoje?“ otázal se Rokyta.
„I toto!“ houkl rozhodně a pohrdavě Slupka. „Ten by jim dal! Tomu bych nesvěřil ani kuchyň. Samé takové panáky maluje, nejspíš do knížek pro děti. Ale je nuzák. Co přivez', naložil by express. Ňáký fodel, ňáký divan - ani řeč. Má harampátí, jako by byl dědil správky po truhláři. Bylo toho do náručí. No, vždyť šel až do třetího poschodí! Já bych ho nebyl vzal, ale přived' si ho sám milostpán domácí - něco mu taky maluje. Jak bude s činží, to je u Boha. Jo, sousede, malíř a malíř, to je rozdíl! Tenhle se vedle pana Líbrcajta ani nepostaví. Ať mi udělá takový průjezd, jako vymaloval pan Líbrcajt tamhle panu architégru Jandovi. Ať mi ho udělá! Sním ho i s tím kloboukem, když to dokáže!“
Hokynář Rokyta poslouchal s účastenstvím Slupku, hledě mu pozorně do úst, odkašlával, svěsil na okamžik hlavu, ale hned ji zase vztyčil a řekl k sousedovi jako s politováním:
„Čert ví, že si někdo vybere takové mizerné řemeslo! Čert ví! Taky asi za mnoho nestál, že to nedotáh' tak vysoko jako pan Líbrcajt. Každý nemá stejného pochopa.“
„A Božíčku!“ zvolal Slupka a vytryskl opět slinu do ulice. „Kampak do pana Líbrcajta! Ten má osm pomocníků - a tenhle chuďas to smolí všecko sám.“
Zatím se vyskytl na ulici jakýs kořala, který křiče a nadávaje potácel se od chodníku k chodníku. Pozornost obou moudrých sousedův obrátila se nyní k tomuto vzácnému zjevu a pan Kašpar Slupka vypjal se polovicí těla z vrat a rozhlédl se pátravě nahoru
i	dolů do ulice, přichází-li už někde policajt, aby opilce sebral. Oba malíři byli zatím zapomenuti.
Minul týden ode dne, kdy Matěj Rokyta poprvé spatřil malíře Stanislava Rozvodu. Po celý ten čas vracelo se mu na paměť slovo, které byl pronesl Slupka, mluvě o politování hodném kolegovi pana Tadeáše Líbrcajta. Byl by rád věděl, co znamená „agademický“ malíř? Styděl se přímo ptáti a hlavně ptáti někoho, kdo by mu to mohl jistě pověděti. Neboť Matěj Rokyta měl veliké mínění o svém vzdělání a domníval se, že by se zahodil, kdyby dal najevo, že neví, co je „agademický“. V témdni asi dvakrát nebo třikrát uhodil na věc jako maně16, mluvě s uzenářem vedle nebo s řemenářem naproti. Vždy začal náramně diplomaticky, aby nikdo neuhodl, že je v rozpacích.
„To jsem vám tuhle - vpletl obratně do hovoru - mluvil s někým o jednom agademickém malíři. Ale nejlepší máte, že nikdo nevěděl, jaký je to malíř. Každý vám tomu rozuměl jinak.“
Když to pověděl, hleděl chytře někam do kouta nebo sousedovi přes rameno a čekal, že teď oslovený řekne: „No to je dobré! To je tak a tak!“
Ale zklamal se. Ani uzenář, ani řemenář mu to nevysvětlili. Jako dnes uzenář, tak zítra řemenář hleděl na Rokytu, a uzenář propověděl:
„Hm, to tak máte, v těch věcech se málokdo vyzná. Každý to bere porozličnu. Ostatně přijde na to, co takový agademický malíř maluje.“
A řemenář řekl:
„To je hloupost, to se přec vyrozumívá samo sebou, co to je agademický malíř.“
Rokyta čekal chvíli, dopoví-li řemenář, jak se to tedy vyrozumívá, ale když mistr Jahoda umlkl a skloniv hlavu k silnému řemeni v kozlíku dále šídlem bodal a dále řemen horlivě prošíval, řekl hokynář: „To je taky má řeč.“
A byl po týdenním hloubání a vyptávání právě tak moudrý, jako před tím.
Zatím pan Líbrcajt chodil denně dohlížet na své tovaryše a malíř Rozvoda také chodil se svými deskami kolem krámku Rokytova. Hokynář hledíval za oběma, ale s pocity velmi různými. Statečného mistra Líbrcajta doprovázel vždy pohledem obdivuplným, ale také závistivým, za Rozvodou hleděl s politováním. Chuďas, „smolí se s tím sám!“ jak řekl domovník Slupka. 
Ale zakratičko se přihodilo něco, co naplnilo Rokytu velikým podivením, že v prvním okamžiku téměř oněměl, Slupku naproti tomu neobyčejným rozhořčením.
Bylo zase v sobotu, právě za týden, krátce před polednem, když se dveře domovníkova obydlí rozlétly a rychle vešel Matěj Rokyta. Pan Kašpar Slupka vzhlédl od svého kopyta a trochu se podivil, co přivádí souseda vůbec a zvláště v hodinu tak neobyčejnou. Neboť se tito dva filozofové scházeli pravidelně jen ve vratech.
Hokynář jen co vyhrkl nějaké pozdravení a hned mluvil dále:
„Ale teď pojďte, pane sousede, a řekněte mně, jestli se mejlím, nebo nemejlím! Já zapomněl na jméno, které jste mi onehdy řekl - ale myslím, že je to on.“
„A copak se stalo?“ tázal se Slupka stále ještě sedě.
„To se podíváte!“ napínal ho Rokyta. „Jen vstaňte a pojďte - budete koukat!“
Slupka nerad se dával překvapovati, ale teď mu nedalo; i vstal, hodil přes vestu kabát, posadil na hlavu smaltovou čepičku a kráčel za Rokytou, který nedočkavě spěchal kupředu, přes dvůr, průjezdem a pak z domu nalevo, o dva, tři domy níže, kde byl krámek knihaře Harapáta a hned vedle něho dílna. Vše mělo dohromady asi tři okna a za těmi vyvěšeny byly rozličné časopisy, jejichž filiálním prodejem se Harapát zabýval krom svého řemesla a prodeje kalendářů, školních knih, snářů, obrazů svatých, jídelních lístků atd.
Za okny knihařovy dílny byla vyložena čerstvá čísla obrázkových časopisů, vydaná buď již včera, v pátek, anebo dnešního sobotního rána.
„Kampak mě k čertu vedete!“ volal Slupka skoro nevrle na Rokytu.
„No, neříkejte nic, a koukejte se!“ odpovídal horlivě Rokyta, chopil domovníka za rameno, přitáhl jej blíže k oknu a napřahuje ruku k číslu obrázkového týdeníku, rozevřeného k podívání pro mimojdoucí, zvolal:
„Koukejte - kdo je to?“
Slupka podíval se z blízka na obraz, nějakou to podobiznu, potom odstoupil na krok a díval se znova zpovzdálí, zase přiblížil hlavu a teď, posunuje čepičku do týla, jako by mu překážela, pronášel pomalu:
„No hrome - tohle to - to je náš nájemník ze třetího poschodí - ten malíř - Rozvoda.“
„No, Rozvoda!“ volal vítězně Rokyta, „tuhle to máte vytištěno!“ a mířil prstem pod podobiznu.
„Bodejť že Rozvoda! A tuhle je o něm ještě něco.“ a naznačoval ukazováčkem sloupec tisku na vedlejší straně časopisu. Byl to asi padesátiřádkový průvod k podobizně Stanislava Rozvody.
Slupka poznovu přiblížil hlavu ke sklu a slabikoval pracně jednotlivá slova textu: „Jeden z nejlepších našich malířů - jehož originální výtvory těší se všeobecnému uznání a ocenění. Jeho kresby - ozdobou prvních našich časopis ilustrovaných - chvalná pověst Rozvodova - šíří se znenáhla i za hranicemi. poslední jeho veliký obraz - prodán do Německa - žel, že nemohl býti zachován Praze, jejíž skvostnou by byl ozdobou. Jest - v plné síle - svého tvoření - a bude - bohdá - dlouho ještě tvořiti - na slávu jména svého - i českého - umění malířského.“
Slupka trhal takto slova a věty z textu, vždy pět, deset řádků přeskakuje, a teď umlkl. Rokyta pásl se na jeho překvapení, a když domovník přestal slabikovati, zatřásl jím a otázal se:
„No, tak, co tomu říkáte, sousede? Co tomuhle říkáte?“
Slupka hleděl ještě chvilku na obraz a vedlejší jeho text, potom si narovnal na hlavě čepičku, odplivl stranou a pronesl opovržlivě:
„Co tomu říkám - že to je ňáký švindl! Dal se tam sám - ten smolík - a ten inzerát si psal také sám.“
A pak, jako by se byl na něco rozpomenul, otočil se k Rokytoví, zahleděl se na něj s výrazem největší zuřivosti a zasoptil:
„Jestli měli někoho vložit do novin, tak je to pan Líbrcajt! Ten si to dávno zasloužil a na ňáké desítce by mu také nebylo sešlo.“
Pomalu se vraceli bodří sousedé k domu, z něhož byli vyšli, a když se octli ve vratech, stanul Slupka a nakláněje se k hokynáři, mluvil polohlasně:
„Ale pamatujte si: ten ,slávysta' nebude dlouho v domě! Tohle nebude dělat dobrotu, tohle si pan Líbrcajt nedá líbit - jeden z nich musí z domu. Ale nebude to pan Líbrcajt - ten drží čtyry pokoje, takových nájemníků je málo.“
„A malířů také!“ dodával hlubokomyslně hokynář Rokyta.
Potom šel každý svou cestou.
Když vycházel Stanislav Rozvoda k večeru z domu, pod paždím svoje desky, zabručel sice Slupka nějaké pozdravení, ale čepičky se nedotkl. Stál ve vratech i Rokyta, jako by ho na pažení přilepil. Ale pojednou se obíral pilně s dýmkou a tvářil se, jakoby malíře ani nepozoroval.
A dokud nezmizel Rozvoda za nejbližším rohem, sledovaly ho dvoje zraky plné opovržení a pod nimi kroužil se potupný úsměch.