Léta Páně – a nevíme vlastně ani kolikátého, ale dobře to může býti na čtyři sta roků – narodil se tam, kde vší moudrosti počátek i konec, totiž v Němcích, přeslavný doktor Faustus. Bylo to dítě pramalinké, jako obyčejně bývají, a nikomu tenkráte hned nenapadlo, že by se v něm skrývalo něco neobyčejného.
Tatík jeho byl chudý chalupník, kterýž svědomitě odváděl kontribuci a desátky, a proto mu skoro ničeho nezbývalo, takže jediným jeho jměním byla žena Voršila. Ale dobrotivý Pán Bůh rozmnožil tento skromný majetek starého Fausta, darovav mu najednou a nade vše očekávání řečeného syna, kterému při křtu svatém dáno bylo pěkné, historické jméno Jan.
Starý tatík byl pojat radostí takovou, že v prvním okamžiku ani nevěděl, co by si s klukem počal; ale později, když přemýšlel o budoucnosti synově, vypozoroval, že by bylo nejlépe, kdyby z něho udělal pána. Nebo věděl sám velmi dobře, jakých radostí i starostí poskytuje sedlačení na dlani chudé kamenité země, a myslil, aby syn jeho užil něčeho lepšího. I umínil si, že dá malého Honzíka na studie ke starému vesnickému kantoru, kterýž důkladnou lískovkou a několika jinými ještě pomůckami vpravoval chovancům svým nefalšovanou, osvědčenou vědu německou do mladých mozkovic. Ale brzy ukázalo se, že toho ví nadějný Jan Faustus více nežli jeho kantor, což nebylo ani tak zázračné, jelikož kantor sám mnoho nevěděl. Co dále? V domově svém Faustus nemohl již ničemu více se naučiti, ale na vysoké školy nestačila kapsa otcova. Tu vzpomněl starý Faust na vlastního, krevního bratra svého, žijícího ve městě Witemberce, kterýž měl mnoho let i peněz, ale ani ženy, aniž dítek nějakých, a k tomuto bratru vydal se jednoho dne po snídani se synkem a se žádostí za radu a třeba také za pomoc.
 
Strýc Faustův obhlédl si chlapce ze všech stran, a položiv mu několik otázek, seznal, žeť bude ducha bystrého a čiperného, i řekl ke bratru svému:
„Víš ty co, bratře milý, tobě dal osud ženu a syna a skoro nic k tomu; já pak, maje dosti statku pozemského, obývám sám svůj dům bez paní, bez dítek, jen se starým kocourem a starší ještě Veronikou, krhavou i chrchlavou, nemaje s ní žádného potěšení pranic, než někdy zlosti a nedohodnutí. Zanech mi zde synka za vlastního a já slibuji, že poctivě ho vychovám jak z vlastní krve, a až Pán Bůh jednou se mnou učiní pořízení, usadím ho ve svém.“
Chvíli rozmýšlel se starý Faust, ale pak stiskl bratrovu ruku mozolnou svojí pravicí, a pojed kus ze skopce pečeného a zapiv vínem, jaké na jeho gruntě nerostlo, rozloučil se se synem i s bratrem a stupal nazpět k domovu, lehčí jsa o starost, ale s tíží v srdci, že zbaven syna, třeba dobře opatřeného. A podivno, kluk ani nezaplakal. Tak zalíbilo se mu za půl dne v domě strýcově a ve městě Witemberce.
Strýc posílal mladého Fausta pilně do školy, a když povyrostl, dal jej na vysoké učení ve městě Ingolštatě. A ač tu Johanes pilně si hleděl spolků buršáckých, nicméně prospíval též rovnou měrou v uměních a vědách, že po odbytých zkouškách posadili mu na hlavu čepici mistrovskou.
Bylo to v době, kdy nejbujněji kvetly pověry, zaklínání duchů i ďáblů, spolky s čertem a jiné věci nekřesťanské, čemuž také Faust rád by se byl oddal. A zanechav bohabojných studií, tovaryšil s mladíky podobného smýšlení, ano i s takovými, již vyznali se v černokněžnickém umění, nebo dokonce s toulavými cikány, od nichž učil se chiromantii, to jest předpovídání z rukou. A také jinak, jak jen se hodilo, snažil se, aby se v čarách zdokonalil. A když tomu ďábelskému pokušení docela podlehl, odřekl se studií teologických 
a oddal se usilovně umění lékařskému. Přitom zpytoval hvězdy, učil lidi hádání osudu, ano vyznal se i v kalendáři a v almanachu!
Konečně pomýšlel i na zaklínání duchů, což pěstoval s takovou horlivostí, že by se snad ani čerta nebyl ulekl! Zkrátka, Faustovi zbýval již jen malý krůček do pekla! Ale o všem tom neměl strýc Faustův ani zdání, ba nebyl by něčemu podobnému ani uvěřil, neboť Faust navrátil se z Ingolštatu s dobrým vysvědčením. A tak pomocí bohatého a dobrotivého strýce stal se Faust po třech letech doktorem medicíny.
Nešťastný Faust! Jsa vší tou čertovinou přímo posedlý, zapomněl na Boha nebeského i na přikázání jeho. Nesvětil svátků a nedělí jinak nežli v hospodě, postů nezachovával, leda když měl prázdnou kapsu, a šel-li někdy do kostela, šel tam jenom kvůli hezkým holkám! A když pak se přihodilo, že mu zemřel strýc, zanechav Faustovi všecko jmění své – a byl to pěkný majetek –, tu teprva dostal Faust roupy a málokdo jej viděl od té doby střízlivého. Ve dne nehleděl si už ničeho jiného než přátel sobě rovných a také frejířských panen, a sotva se setmělo, seděl v hospodě za stolem, hraje šestadvacítku, nebo dokonce marla. V noci pak oddával se pekelným a čarodějnickým knihám, bádaje a přemýšleje o věcech, do kterých mu pranic nebylo a ze kterých na deset honů čpěla čertovina. A když viděl později, že mu tímto lehkomyslným živobytím a štědrým častováním bohaprázdných kamarádů statku ubývá, vyhýbal se sice poněkud společnosti, ale zahálka, které se oddal, pranic ho nepolepšila. Teď teprve měl času mysliti na čerty a zlé duchy a kterak by jejich pomocí mohl do smrti v hojnosti žíti. Pročež tím horlivěji pídil se po zapovězených knihách, po pekelné abecedě a bohaprázdných zaklínačkách, což vše neúnavně opisoval a do paměti si vštěpoval. A při tomto svém studiu seznal nejen, že má po čertech chytrou hlavu a nápady zrovna jako nějaký advokát, ale přesvědčil se také, že jsou mu duchové velmi nakloněni. Neboť byl už několikráte zpozoroval, kterak na stěnách komnaty jeho o půlnoci podivné stíny se míhají, a začasté, když za temných večerů z ložnice své vyhlížel, spatřoval množství modravých plaménků, kteréž přilétaly oknem až nad jeho lůžko, kouzelné tance provozujíce, přičemž bylo mu slyšeti podivných šepotavých hlasů, jako by spolu více osob potichu rozmlouvalo. V takových okamženích naskakovala sice Faustovi husí kůže, ale přece radoval se přitom velice, neboť poznával zjevy duchů a strašidel; neměl však dosud odvahy, aby k nim promluvil.
Když pak se Faustovi zdálo, že v pekelném svém umění je náležitě zdokonalen a vyučen, tak sice, aby mohl dosáhnouti, po čem toužil, vybral se jednoho dne z města Witemberka, aby nalezl místo, které by se hodilo k zaklínání ďábla. I nalezl opravdu as půl míle za městem pustou křižovatku, která byla pro pekelné rejdy jeho jako stvořena. Tu setrval až do noci, načež chopil se obruče, kterou byl s sebou přinesl a na níž bylo množství podivných znamének a charakterů vyřezáno, a s ní odebral se trochu dále do lesa, očekávaje hodinu půlnoční, až by nastal úplněk měsíce. Což když se stalo, položil kruh na zem, a vstoupiv doprostřed, počal neslýchaně rouhati se Bohu, zaklínaje ďábla poprvé, podruhé a potřetí, aby se objevil.
Jedvaže zaklínání svoje ukončil, zarachotil hrom, ač svítil měsíc jako rybí oko, a Faust uzřel ohromný ohnivý kotouč, blížící se s úžasnou rychlostí, ze kteréhož vycházely rány, jako by z děla střílel. Toho se ulekl doktor Faust tak zprudka, že by byl málem z kouzelného kruhu svého utekl, ale poněvadž věděl, že by se mu zle dařilo, vzmužil se a setrval na místě, započav ďábla znovu zaklínati. Ale kotouč zmizel a kolem dokola nic se nehýbalo. I rozevřel Faust pekelný svůj slabikář a počal odříkávati ještě hroznější zaklínání. Tu strhl se v lese děsný hřmot a větru skučení, že se zdálo, jako by soudný den nastával. Kolem dokola rozléhalo se řvaní neviditelné zvěře, země pukala a z trhlin vyrážely plameny se sirným zápachem, že si musil Faust oběma rukama nos ucpávati, aby se nezalkl. A hned nato drnčela kolem kruhu Faustova řada ohnivých vozů, do nichž zapřaženi byli černí koňové, pod jejichž kopyty zvedal se prach až k nebi, že se Faust ocitl v čiré tmě a neviděl ničeho. Faustovi dělaly se mžitky před očima a kolena pod ním klesala. Byl by dal za to milion – kdyby ho byl měl –, kdyby se byl mohl ocitnouti ve své posteli ve městě Witemberce, anebo aspoň při džbánku výtečného ležáku u „Šilhavé žáby“.
Ale pozvolna rozptyloval se prach a kouř, a užaslý Faust spatřil jakýsi stín, obcházející kruh kolem dokola. Srdnatě zaklínal Faust ducha – nebo strašidlo –, aby jen mluvilo, zdali mu chce sloužit čili nic. Strašidelnému zjevení zpočátku nebylo jaksi do řeči, ale konečně odpovědělo:
„Ano, chci ti sloužit, ale jen zachováš-li všecky podmínky, které ti zjevím, a zavážeš-li se, že ode mne do smrti neupustíš.“

Tu zapomněl doktor Faust na všechen přestálý strach a úzkosti, a byl by vyskočil radostí, že má opravdového ducha před sebou. 
I promluvil rychle ke zjevení:
„Dobrá šestadvacet! Chceš-li mi sloužit a poněvadž mi chceš sloužit, zaklínám tě znova poprvé, podruhé a potřetí, aby ses zítra dostavil dojista do mého mládeneckého bytu, kde je to mnohem pohodlnější nežli v této pustině. A tam pak ujednáme a umluvíme vše, jaká práva a povinnosti navzájem máme.“
Zlý duch přislíbil Faustovi všecko jako každý dobrý řemeslník, načež zmizel, zanechav po sobě jen malou památku, že tu byl. Faust si utřel nos a pot na čele, vystoupil z kruhu a rozlámal ho na kousky a pak spěchal horempádem do města, aby mu snad u „Šilhavé žáby“ před ústy nezavřeli. Zaklínání čerta mu po čertech vytrávilo a žízeň měl také. Ale v myšlénkách obíral se stále svou novou známostí a nemohl se jitra ani dočkati.
Ráno sotva oči otevřel, koukal kolem dokola, nesedí-li už ďábel v pokoji, ale kde nic tu nic. Hodina za hodinou míjela, pekelný rytíř se neobjevoval. Faust zapomněl i na vidličkovou snídani, tak byl zaujat touhou po čertu, který lelkoval kdo ví kde. Již myslil Faust, že se duch ani neobjeví, když tu konečně – bylo asi k polednímu – spatřil kolem kamen nějaký míhavý stín. Vypadalo to skoro jako člověk, ale hned se to jevilo v jiné podobě.
„Nestyď se, nestyď!“ zvolal Faust, aby duchovi kuráže dodal. 
„Vždyť jsem sám doma!“ Ale duch jakoby nic.
Tu vytáhl Faust jeden ze zaprášených foliantův, který obsahoval ta nejhroznější zaklínání, a počal mluvit do neviditelného ďábla ukrutným způsobem, až mu samotnému z toho bylo úzko. To pomohlo. Za kamny ozvalo se nejprve mrzuté zavrčení a pak vstrčilo tajemné zjevení do pokoje hlavu, která vypadala skoro jako lidská, avšak ukrutně zpitvořená. Ale Faust, jak byl všetečný, chtěl vidět čerta celého, a zval ho, aby jen ráčil do pokoje a neschovával se za kamny, a aby mluvil, co žádá a co slibuje. A když ďábel ještě váhal, rozzlobil se Faust a počal hledat v rejstříku nejstrašnější ze všech zaklínaček, třikrát podškrtnutou a s třemi vykřičníky!!!
„Fauste, Fauste, to mi nedělej!“ dal se čert do prošení. „Já už lezu!“
A za kamny počalo to praskati a bouchati a ďábel hrnul se do pokoje. Nyní uviděl Faust více, než se mu líbilo; pokoj naplnil se plamenem a sirným zápachem, jenž hrozil Fausta zadusiti. Uprostřed pak objevil se pekelný duch, jehož hlava měla lidskou podobu, ale jehož celé ostatní tělo bylo pokryto huňatou srstí a silný, černý ohon satanášův mrskal podlahu, že se prach až ke stropu zvedal. Přitom hleděl netvor dvěma ohnivýma očima na Fausta, jako by jej propáliti chtěl. Toho ulekl se Faust velice a prosil ducha pro všecko na světě, aby šel zase za kamna. Což když se stalo, otázal se Faust, zdali by nemohl míti potěšení, aby spatřil pana čerta v jiné, poněkud přívětivější tvářnosti.
Načež ďábel:
„Nikoli, Fauste milý! Neboť věz, já nejsem čert služebný, nýbrž tak něco jako baron nebo kníže mezi duchy a nemohu se lidem k vůli oblékati do lecjaké maškary. Ale přistoupíš-li na všecky mé podmínky, tedy ti pošlu ducha služebného, kterýž bude tvým forejšicem až do smrti a ve všem, cokoli mu uložíš neb nařídíš, tebe poslechne a od tebe se nevzdálí!“
Nato žádal Faust satana, aby jen řekl, co žádá a co ukládá. I odpověděl ďábel:
„Vezmi brk a piš slovo za slovem, co uslyšíš, a pak zřejmě odpověz, i nebudeš ničeho litovati. Pět regulí ti nadiktuji; uvolíš-li se, že je všecky zachovávati budeš, dobře; nebudeš-li však souhlasiti, dej mi příště pokoj se svým zaklínáním. Nepřivoláš mne nikdy více, kdybys i plíce si vykřičel!“
Vzal tedy doktor Faustus péro a psal, jak mu satanáš předříkával:
1.Musíš se zříci Boha a všech nebeských svatých;
2.musíš všecky lidi nenáviděti na smrt, a zvláště ony, kteří by tě pro špatný život kárali a snad trestati chtěli;
3.nesmíš v ničem kněží poslouchati, anobrž jich musíš nenáviděti;
4.kostelům na deset honů budeš se vyhýbati, kázání nenavštěvovati a svátostí neužívati;
5.stav manželství musíš v nenávisti míti a nikdy nesmíš se oženiti. 
(Tenhle poslední artikul nebyl od čerta ani tak nelidský.)
„Přijmeš-li všech těchto pět podmínek, tedy je na svědomí vlastní krví podepíšeš a mně vlastnoruční zápis doručíš.“
Za to slíbil Faustovi satanáš, že opatří mu nejen všech rozkoší světa a radovánek, o jakých se obyčejnému smrtelníku ani nezdá, ale že jej učiní také jedním z nejslavnějších mužův na světě, jemuž 
v umění kouzelnickém nebude na zemi roveň, jak říkáme non plus ultra, a o němž ještě v pozdních stoletích budou skládati se opery a hráti všecky flašinety.
Doktor Johanes Faust četl opět a opět patero článků, k jejichž plnění se měl vlastní krví zavázati, a čím déle o nich přemítal, tím těžším zdálo se mu dodržení. Stál tu nad nimi jako zmoklá slepice a skoro ho mrzelo, že se s čertem tak daleko spustil. Ale znenáhla počala v něm vítěziti advokátská jeho nátura; Faust přemlouval sám sebe, že to nikterak nemusí tak špatně dopadnouti. Vždyť je Luciper starý lhář a zajisté nebude s to, aby mu ve všem vyhověl, co si kdykoli přáti bude. A byť se i stalo, že by vše vyplnil, co slibuje, a že by po vypršení lhůty tělo i duši jeho požadoval, tedy zajisté bude míti Faust času dosti, aby obrátil, s Pánem Bohem se smířil a odpuštění dosáhl; ale byť pak i neměl času na pokání – nu tak aspoň užil života a jeho slastí, a ať si ho čert vezme!
Odhodlal se tedy konečně a přisvědčil ke všem podmínkám hlasitě a zřetelně, že je přijímá.
„Nuže dobře,“ zachrochtal Luciper za kamny, „smlouva byla by uzavřena. Avšak nezapomeň, milý doktore Fauste, co jsi mi tu přislíbil, abys vše řádně zachoval, abych na tebe nikdy nijaké stížnosti neslyšel. Nemám rád, když mi čerti donášejí. Nyní mi to pěkně krví svou napíšeš a podepíšeš, a pak jsem tvůj a ty můj. Chlapíčku,“ 
řehtal se satanáš dále, „udělal jsi dobrý obchůdek. Budeš mít ve dne v noci nejšikovnějšího čerta k obsluze, a to po celých čtyřiadvacet 
let, a my dostanem za to jenom tvé tělo, za které by, mně se zdá, žádné anatomické muzeum na světě ani dva zlaté šajnů nedalo!“
„Jsem spokojen,“ odpověděl Faust, „jen za něco bych ještě prosil: nezjevuj se mi již nikdy více v této své hrozné postavě a podobě; vždyť se můžeš proměniti kupříkladu v nějakého klášterníka, aspoň se tak tuze neleknu.“
Satanáš slíbil vyplniti i tuto poslední žádost Faustovu a zmizel, snad aby se převlékl.
Faust posadil se nato ke stolu, aby zhotovil koncept pekelné smlouvy s ďáblem, a nebyl ještě u konce, když se Luciper znova objevil ve hnědé kutně klášternické s kápí. To byla tak nejsnesitelnější podoba čertovská.
Faust rychle dopsal, načež chopil se ostrého nožíku a otevřel žílu na levé ruce své. Ihned vytryskla červeňoučká krev do skleněné nádobky, do níž Faust vraní brk namáčeje, opsal na čisto kontrakt s čertem, podepsal, datem opatřil a panu Luciperovi doručil.
„S dobrou jsi se potázal, Fauste milý,“ mručel ďábel přívětivě, když zastrčil úpis Faustův do rukávu, „a poněvadž jsi vše tak svědomitě vykonal, má ti být i svědomitě, správně slouženo. Já ovšem, poněvadž jsem pán a král tohoto světa, nesloužím sám nikomu. Ale v naší pekelné akademii vzdělali jsme již hezký počet služebných ďáblů, kteří by nedělali ani oficírům ostudu. Pošlu ti jednoho z nich a myslím, že s ním budeš spokojen. Je učený a zkušený a delší čas už beze služby, neboť z jeho bývalého pána, jemuž dříve sloužil a kterýž před nedávnem peklu propadl, děláme nyní pravé zdravotní škvarky. Přijde zítra nebo ještě dnes a nemusíš se ho nikterak lekati, neboť se objeví v podobném as mundúru jako já nyní.“
Po těchto slovech zmizel ďábel, aniž by Faust byl pozoroval, kam a kudy. Jen zvláštní zápach svědčil, že tu před chvilinkou něco pekelného bylo.
Tahle vlastnost ďáblova Fausta příliš netěšila; umínil si, že čertu, jenž mu bude ustanoven za služebníka, uloží hned prvního dne – bude-li totiž přítomnost jeho tak citelna jako Luciperova –, aby při sobě nosil voňavku anebo aspoň kolínskou vodičku. Nyní nemeškal a otevřel okno světnice dokořán.
Zbytek dne byl Faustovi nesmírně dlouhý a nudný. Nemohl se dočkati okamžiku, kdy se objeví pekelný jeho fámulus. Roztržitostí a rozčilením nemohl ani večeřeti, pročež snědl jen půl skopové kýty a libru ementálského sýra a odebral se brzy do své studovny, dada přinésti za sebou pět konvic výtečného malvazu od „Šilhavé žáby“.
Ale jedva se posadil, zaklepal kdosi na dubové dvéře, čemuž Faust velice se podivil, neboť dům byl dávno již uzavřen. Brzy však se rozpomenul, kdo asi přichází, a spěchal, aby otevřel. A hle, na prahu stála vytáhlá, hubená postava v řeholnickém hábitu, svraštělého obličeje, na pohled hezky stará. Mělať na bradě šedivé, trochu pocuchané špičaté vousisko a nad očima husté, dlouhé, šedivé obočí, kteréž nad nosem se pojilo a ve špičku vybíhalo. Faust pobídl cizince, aby jen vešel a do křesla se posadil, což neznámý bez odporu učinil. Na otázku Faustovu, s kým má čest, odpověděl host skuhravým hlasem:
„Ó, Fauste, Fauste, co jsi to učinil, že jsi právě teď peklu do náručí se vrhl! Radoval jsem se, že si delší čas odpočinu, když jsem bývalého pána svého do pekla odnesl, a tu najednou rozkáže mi Luciper, abych znova na svět se vydal a tobě sloužil. Ač nerad, musil jsem uposlechnouti, a zde mne máš! Budu ti sloužit věrně a oddaně, jen prosím, abys se mnou dobře zacházel. Nemusíš se mne také docela nic lekati a báti, neboť nejsem z oněch protivných, ohavných čertů, nýbrž tak zvaný spiritus familiaris, totiž prakamarádský ďábel, kterýž se s lidmi dobře snáší.“
„Nuže dobře,“, odvětil Faust vesele, „slib mi tedy ve jménu svého Lucipera, že mne ve všem svědomitě a na slovo uposlechneš, ať rozkážu ti cokoli.“
K čemuž ďábel přisvědčil a dodal:
„Také věz, milý doktore, že sluji Mefistofeles. Tímto jménem vždycky mne zavolej, neboť tak se nazývám.“
Doktoru Faustovi třáslo se radostí všecko osrdí, že tak lehce přišel k ďáblu, kterýž ve všem musí ho býti poslušen, a řekl:
„Myslím a doufám, milý čerte Mefistofele, že se spolu dobře snášeti budeme. Já zajisté choval k tobě přátelství již dříve, nežli jsem tě seznal, a tobě zajisté nebude pranic obtížno, abys se přizpůsobil poněkud lidské nátuře, která beztoho má do sebe mnoho čertovského a pekelného. Byl bych rád, kdybys již dnes chtěl u mne zůstati a spáti, ale nevěda, že se dostavíš tak brzy, nedal jsem připraviti žádného lůžka pro tebe. Leda bys vzal za vděk noclehem na podlaze…“
Čert mávl rukou a zařehtal se:
„Jsi dobrák náramný, Fauste, že mě chceš uhostit na zemi, ale já jsem uvyklý trochu teplejšímu noclehu. Naleznu si někde nablízku koutek třeba za komínem neb nad ohništěm – a také se musím ohlédnouti po nějaké šikovné večeři.“
„Dobrá,“ odpověděl Faust, „jdi tedy zatím a buď připraven, až tě zavolám. Ale ať přicházíš vždy v téže hazuce jako nyní – je to nejpříjemnější.“
Na tato slova Faustova přihrbil čert záda k pokloně, hrábl kopytem a zmizel.
Však se zdálo Faustovi, že byl nejvyšší čas, aby se mu dostalo obratného a mocného pomocníka, jakým byl satanáš. Vyhlíželať domácnost jeho již pocuchaně; zděděná hotovost po strýci praskla za několik let fešáckého živobytí Faustova docela, neboť kamarádi jeho svědomitě se přičiňovali, aby se z Fausta nestal milionář, a skvosty a klenoty dávno vandrovaly do zastavárny – na cedulky pak nikdo nechtěl půjčit. Tak zbyl Faustovi jen starý dům, v němž zůstával, a něco luk a polí, zpustlých jako poušť. Nebýt Mefistofela, byl by se Faust se vším všudy dostal na buben – a to bylo tehdáž ještě hroznou ostudou. I svěřil se hned při druhé návštěvě čertově Mefistofelovi a žádal jej důrazně za opatření peněz, aby mohl žíti jako dříve, beze starosti a v blahobytě.
„Můj ty Lucipere!“ zvolal Mefistofeles. „K čemu pak bych byl, kdybych ti neměl v téhle věci pomoci! Jen se nestarej o nic, doktore Faustíčku, a přenech všecku starost mně samotnému. Dokud mne budeš mít, nebude ti scházeti na ničem. Máš mísy, talíře, korbele a číše – a to dostačí. Co na ně a do nich přijde, jest mojí věcí. Budu tvým kuchařem i číšníkem, tvým pokladníkem i domovníkem, jen ti ukládám, abys napříště neměl a netrpěl žádné ženské osoby 
v domě, kteráž by vše vycinkala, co se tu děje. Ale fámula nějakého nebo učeníka ti dovoluji. A také hostí a přátel, kteří ti přejí, můžeš nazvati si plný dům a s nimi hodovati – neboť bude všeho vždycky sdostatek.“
Rozumí se, že Faustovi při téhle zprávě srdce radostí v těle poskočilo, ale ještě skoro trochu pochyboval, i otázal se ďábla: „A jak to vše provedeš, Mefistofele milý?“ Zlý duch se zasmál a odpověděl:
„O to se nestarej, milý doktore, a netaž se. Není lepších věcí na dvorech velikých králů, knížat a rytířů, než jakých ty budeš požívati. Ani oděvů, střevíců a trepek nebude míti nikdo lepších nad tebe. Jen – pokud se jídla týče – prosím tě, abys mi na cedulce naznačil, co rád jídáš, abych mohl vždy všecko včas a dobře opatřiti.“
I hrome, až se Faustovi v ústech slévalo, jak se těšil na vše, co ďábel sliboval. A aby se přesvědčil, zmůže-li opravdu, co připovídá, napsal čertovi ihned recept na několikero jídel a pár láhví dobrého vína k večeři.
Sotva udeřila sedmá večerní, objevil se Mefistofeles a pobídl Fausta do jídelny.
U všech rohatých! Byla to vůně, jaká vycházela z plných mís, byla to chuť, když Faust jednoho po druhém okoušel! A Mefistofeles stál opodál při krbu a usmíval se po čertovsku, vida Fausta spokojena. A což vína! Jakživ nepil Faust líbeznějších, ba ani o nich neslyšel! A vyprazdňuje číši za číší, cítil Faust, kterak mu krev žilami proudí, a byl by se radostí hubičkoval. Stále se smál a stále rozmlouval, ukláněje se brzy na tuhle, brzy na onu stranu, neboť se mu zdálo, že je pokoj plný veselých společníků, hlučně hovořících. Ale bylo to jen šálení smyslů, Mefistem nastrojené, a v pokoji nebylo nikoho kromě Fausta a čerta.
Když byl konečně Faust napitý jako houba a nevěděl už, kde je a čí je, pojal jej Mefistofeles pod paží a pozorně ho uložil do postele. 
Faust procitl přitom trochu ze své opičky a zamručel:
„Věru, takhle šetrně s člověkem ani ve špitále nezacházejí!“
A jest pravda, že si dal Mefistofeles velice záležeti, aby s pánem svým dobře zacházel a ve všem jej uspokojil tak, aby Faustovi zdálo se býti peklo nebem a čert andělem, život pak jedinou veselou písničkou. Tehdáž platily ještě lidské duše a starému Luciperovi běželo o to, aby ani jediné marně neztratil. Na Faustovi záleželo mu pak z té příčiny, že takové chytré duše jsou pro peklo volavkami a vábí za sebou jiné.
Však on Faust všeho také užil! Herrjemine – jak drazí sousedé Němci říkají – bylo to živobytí! Nebylo mu starati se o nic, leč jak by vše snědl a strávil, co mu pekelný sluha předkládal. A poněvadž se mu tuze dobře dařilo, nedali na sebe kamarádi a přítelíčkové stejné s Faustem mince dlouho čekati, takže brzy byl obklopen několika věčnými studenty (kteří měli nejméně po šestadvacíti semestrech a na vysvědčeních samé trojky) a hejnem ničemných zlatorobů, kteří sice neuměli zlato robiti, ale velmi šikovným způsobem dovedli o ně lehkověrné lidi šiditi. S těmito výtečnými hochy oddával se Faust obžerství i chlastu nemírnému, ať bylo v noci, nebo ve dne. Rozumí se, že takovýto způsob života nebyl dlouho tajným nikoho, a brzy počali sousedé i sousedky, punčocháři i kroječi, prtáci i krejčíři, šlojéřky i štykéřky – i ti a takové, jenž neměli ničeho na práci – kroutit hlavami a šuškati zprvu šeptem, pak ale hlasitě rozumovati, jak a odkud pochází ten Faustův blahobyt, když ničeho, ale praničeho nedělá.
Neboť Faust od svého seznámení s čertem vskutku prstem nepohnul. Nejdříve praštil medicínskou praxí svojí – a to bylo nejlepší, co udělal, vzhledem ke zdraví vážených spoluobčanů Faustových – nestaral se ani za mák o polnosti a lučiny po strýci zděděné, že na nich jen rostlo, co Pán Bůh dopustil: kopřiv dost a bejlí takhle pro baby čarodějné. A když sousedstvo uvážilo vše tak i onak, přišlo věci na kloub: jistě že Faust nějak čaruje a kouzlí! Vždyť už dávno byl podezříván z černokněžnictví. A poněvadž bylo se obávati, aby i slavný magistrát do celé záležitosti nestrčil nos, napomínal Mefistofeles pána svého, aby hleděl vésti spořádanější hospodářství a aby osíval svá role a žal seno i otavu na lukách.
„Hehehe!“ řehtal se Faust radám čertovým. „Cožpak jsem blázen, abych se dřel jako chalupník mezi hroudami? A rozumím tomu? Vždyť jsem doktor, a ne ekonom, a od té doby, kdy jsem s tebou kontrakt uzavřel, nemusím vlastně rozuměti ničemu. Ale máš-li chuť, milý Mefistofele, pusť se do toho a krať si orbou čas. Nemám ničeho proti tomu.“
Mefistofeles pokrčil rameny a pustil se tedy do práce sám, když se panu doktorovi nechtělo. Vzal na se podobu šafáře, najal ve jméně Faustově dělníků a za krátký čas nebyly zanedbané polnosti k poznání. Všude se zelenalo, rostlo, kvetlo, metalo a zrálo, že bylo radostné podívání. A ač byl tehdáž velmi špatný, neúrodný rok, sklízel Faust přece třikrát tolik jako všichni jeho sousedé dohromady. To mu dopomohlo v očích sousedů k takové vážnosti, že by ho byli málem za předsedu hospodářského spolku zvolili. Ale tenkráte nebylo ještě žádných hospodářských spolků.
Jenže se Faustovi pořádný, sousedský a mravopočestný život dokonce nelíbil.
„Můj milý čertíčku,“ řekl jednoho dne k Mefistovi, „bylo sice velmi pěkné, co vše jste mi slibovali – totiž ty a pán tvůj, velevážený Luciper – ale nehledím-li k jídelnímu tvému lístku, tedy si zrovna velikých útrat kvůli mně neděláte! Rád bych peníze, hodně mnoho peněz, abych mohl hráti, neboť to je mi na světě nejmilejší zábavou, a pak bych rád tak něco fešáckého, víš, tak nějaké milostné dobrodružství – no, no, neškleb se, kdybys byl člověkem, také by ti leckdy něco podobného napadlo – zkrátka, rád bych, abys mi připravil něco, jak říkáme, komfortábl! Chci hráti o veliké peníze, to baví; chci, aby mi nalévala víno nejkypřejší děvice, jakou nalezneš, chutná lépe; a konečně chci, abys mi přivedl kamarády, jenž by důstojně se mnou 
ve hře se měřili. Zprotivili se mi již ti varhulové, kteří chodí ke mně jen kvůli chlastu a pojedení. Ale především peníze, mnoho peněz, ať mohu hráti beze strachu, že mi praskne bank a že musím dáti alifer, rozumíš?!“
Čert se kroutil, jako by měl škvora v uchu.
„Faustíčku, Faustíčku,“ počal se vytáčet, „děláš nám velkou škodu! Což o holku, těch bych ti přičaroval třeba několik, a znamenitých kolegů také třeba půl kopy seženu, máme jich dosti v první hypotéce po celém světě, ale peníze mi nesmíš tak rozhazovat, jak by se ti chtělo. Nemysli si, že jich lehce nabýváme, dá nám to někdy práce po čertech! Zlato je zlato – a také u nás mívá vysoké ážio!“ Ale tu se Faust dopálil.
„A to je hezké peklo, když nemáte dosti peněz!“ rozkřikl se. „U všech ďáblů, pěkně jsem se spustil, když se mi nechce vyhověti! K čemu jsem se zaprodal? K čemu si držím čerta, co? A proč mám přijít po smrti do pekla? A víš co, Mefistofele, vrať mi kontrakt a táhni ke všem čertům, když je věc taková…“
I vida ďábel, že se Faustus nadmíru rozhorlil, odpovídal konejšivě:
„Nuže ano, pane můj, přiznávám se, že jsem sluhou tvým a povinen tě poslouchati ve všem a kdykoli. A ačkoli mne náš pekelný kasír hanebně přivítá, až se mu zmíním o penězích, vyplním tvé přání ještě dnes a opatřím ti tolik, že budeš moci hráti dnem i nocí; a přivedu ti zároveň i nové přátele a snesu vína, že můžete píti, až se budou hory zelenat.“
„Nu a tento, Mefistíčku, na něco jsi zapomněl,“ špoulil Faust hubu, 
„což nějakou tu kůstku v sukénkách…“
„I ovšem, ovšem, doktore, jakž bych zapomněl! To je nejsnadnější ze všeho a nejlacinější. Jen ať se mi pak nezamiluješ doopravdy. To by takovému starému kozáku pěkně slušelo!“
A Mefistofeles vyplnil slib ve krátké době. Sotvaže se Faust po obědě do nějaké učené knihy zabral a šťastně při ní pozdříml, ozvalo se klepání na dvéře a vkročil ďábel, nesa pytel peněz a přiváděje Faustovi fešácké kamarády a kamarádku.
Faust usmíval se pod kůží jako šelma podšitá.
„Hle, hle,“ myslil při sobě, „člověk musí na čerta zhurta a pak udělá vše.“
Když však večer s Mefistem osamotněl, přikročil k němu ďábel a řekl vážně:
„Učinil jsem, co jsem mohl, doktore, ale nyní jest na tobě, abys umění svého používal a také sám si trochu pomáhal. Musí v tobě již notná porce učenosti a vědy vězeti, soudím-li dle množství tvých foliantů, ač nejsi-li jako ten mnich, co měl mnoho knih a nevěděl, co v nich…“
Faust se zasmál a slíbil služebníku svému, že se zachová dle jeho žádosti, o čemž co nevidět uslyšíme.
Doktor Faust tonul sice ve světských rozkoších a radostech; nic mu nescházelo, všeho bylo dosyta, a zaráčilo-li se mu něčeho, již byl pohotově ďábel, aby apetit jeho ukonejšil. Ale přes to vše byly okamžiky, kdy se hnulo ve Faustovi svědomí a kdy vznikaly v něm lepší myšlénky. Vzpomněl si časem na Pána Boha, kterého se byl tak naprosto odřekl, a tu bývalo mu náramně podivně kolem srdce. I připadlo mu jedenkráte, že má dosud Bibli a jiných nábožných křesťanských knih více, i že bude v nich časem čítati, když mu návštěva kostela zakázána. „Vždyť nemusí čert o všem věděti, co   dělám, a já cítím v sobě přece ještě maličkou jiskřičku důvěry v Boha. Kdož ví, snad mi jedenkráte hřích můj odpustí!“
Ale hned objevil se čert Mefisto, jenž i nejtajnější myšlénky Faustovy znal, a řekl: „Doktore milý, nechci ti překážet v ničem, cokoli chceš podniknouti, ale dovol, abych ti připomenul čtvrtý artikul vzájemné smlouvy naší; zapomněl jsi, čeho se odříkáš? Měj dobře na paměti každou písmenu, aby tě nepotkalo něco nemilého! Nemůžeš-li však postrádati útěchy Bible – o ostatních škvárech ani nemluvím – tedy ti dovoluji čítati v ní, avšak jen první, druhou a pátou knihu 
Mojžíšovu; do ostatního mi nekoukej! Žalmy Davidovy nesmíš čísti. 
Z Nového zákona dovoluji ti jen, co psali učedníci celník, malíř a lékař. (Ďábel mínil tu Matouše, Marka a Lukáše.) Jana nečti. Tlachala Pavla a jiných, kteří psali epištoly, také si nevšímej.“
A tak vyjmenoval ďábel ještě mnoho, co Faustovi čísti dovoleno a co nikoli.Faust poslouchal ďábla se sklopenou hlavou, a když dokončil, odpovídal těžkomyslně: „Inu, když vy pekelníci provádíte takovouhle přísnou cenzuru, nezbývá mi ovšem než podvoliti se ve všem podmínkám tvým a čísti a nečísti, jak a co za dobré uznáš. 
Z řečí tvých pozoruji také, Mefistofele, že jsi v těch písmech a katechismech křesťanských důkladně honěný – jak říkáme – a to mne naplňuje velikým respektem. Jelikož jsem však studoval také teologii – byl bych se málem stal ‚majstrem‘ – a jelikož by mne velice těšilo chvílemi o těch věcech disputovati, prosím tě, abys mně v té příčině věnoval vždy trochu času a stal se tak poněkud domácím mým kazatelem. Je ti beztoho lhostejno, o čem se mnou mluvíš, je-liž pravda?“
Mefistofeles kývl šišatou, kostnatou hlavou a slíbil vyplniti Faustovu žádost. Hned pak se posadil se zkříženýma nohama na starobylý svícen před Faustem a počal mu vyprávěti obšírně, ke kterému řádu duchův on sám náleží, kolikero zlých ďáblů se čítá, z jaké příčiny byl ďábel z nebe vypuzen; ač pln odporu a u velikém hněvu, vyprávěl mu dále o nebi a o zástupech nebešťanů, o andělech, o ráji, pak o zařízení pekla a o naději pekelníků, doufajících, že nastane jedenkráte okamžik, kde jim všem bude odpuštěno a kdy se jim znovu brány nebeské otevrou, aby očištěni vešli přede tvář boží. Končil pak ďábel hovor svůj, jejž nejhroznějšími posuňky obličeje provázel, asi následovně:
„Vím ovšem, Fauste, že má každý tvor se svým povoláním býti spokojen, a tak i já se přičiňuji, abych jako ďábel provozoval čertovinu co nejlépe; avšak kdybych se byl narodil člověkem jako ty, děkoval bych dnem i nocí za tu milost a byl bych největším nepřítelem pekla a jeho duchů. Ale tomu ty nyní ještě nerozumíš; teprve až tě odnesem do pekla a na žhavých pánvích na všecky strany tě zobracíme, pak poznáš, jak jsi se proti sobě a proti nebi prohřešil.“
Po tomto nenuceném, pekelně upřímném vyznání umlkl Mefistofeles a pohlížel zeleným okem svým na Fausta a rozštípený jazyk jeho vyskakoval oběma koutky ústy ďáblových jako dva hádci, až Faustovi mráz záda přebíhal. I propustil ďábla a setrval ve hlubokém zamyšlení.
Dojem ten však nepotrval na dlouho. Po nějaké chvíli vzpomněl si Faust na džbán výtečného vína, jejž mu byl Mefistofeles po obědě pod stůl postavil, i vstal, chopil se džbánu a nahlížel do něho tak pilně a pozorně, že se brzy dostal až na dno. A ve krásném rozpoložení mysli brumlal pak do sporých vousů:
„Mluv si, co chceš, milý čertíčku: tohle je přec jen také znamenitá věc!“
Jinak měl doktor Faust nejkrásnější živobytí na světě. Starý, neúhledný dům, jejž zdědil po strýci, nezměnil se sice zevně ani za padrť, ale vnitřek jeho upravil Mefistofeles pro pána svého nádherně. Kolem dokola byly krásné, vzdušné, nejkrásnějším nábytkem naplněné komnaty, v nich zazníval od rána do večera kouzelný zpěv vzácných, nikdy nevídaných ptáků, uprostřed komnat stály křišťálové nádržky s vodou stále proudící, ve které mihotaly se zlaté a stříbrné rybky, ohniví mloci a zářivé ještěřice. Okna všech komnat Faustových vedla do neveliké, kouzelné zahrady, kde v zimě v létě kvetly nejbujnější, nejpodivnější rostliny a kde bez ustání zrálo nejvzácnější ovoce, jakého kromě Fausta co svět světem stojí lidská ústa neokusila. Nebudeme tu ani všecko popisovati, neboť samou laskominou jazyk nabíhá, ale směle tvrditi se může, že podobnému blahobytu ani nebožtík Šalamoun se netěšil.
Se všemi těmito pěknými věcmi, jež Mefistofeles z celého světa Faustovi snesl, objevil se zároveň v domě Faustově obrovský, černý huňatý pes, jehož oči sršely červeným ohněm. Pohledu tohoto psa nesnesl nikdo, ba ani sám Faust nemohl mu nikdy přímo do očí popatřiti, taková hrůza vycházela z jeho zraku. Pes tento provázel Fausta na každém jeho kroku, prováděje začasté nejpodivnější skoky a prostocviky.
Ale nejhezčí stránkou života Faustova bylo, že žil sám – starý mládenec – bez ženy. Zlobil-li se někdy, zlobil se s Mefistofelem, ale to se vždycky brzy spravilo. Zato však byl ušetřen oněch zlostí, jaké přináší blažený stav manželský. Mohl dělat ve pracovně své, co chtěl, nikdo mu tam nenakukoval, nikdo nehrabal se v jeho věcech, nikdo netrápil ho všetečnými otázkami. Kam co položil, vždy na témže místě zase nalezl a nemusil se třásti před ženským „pořádkem“. Nikdo mu neuklízel věci ze stolu pod postel, nikdo nestrkal mu lenošku za kamna a umývadlo k oknu, nikdo nečetl mu v noci levity a nikdo nebudil ho po nějaké té opičce z těžkého sna mravokárným kázáním. Faust nechápal, proč ďáblu právě na puntíku ve příčině ženění tak záleželo! Vždyť se samo sebou rozumí, že je život takhle mnohem krásnější. Ale ovšem, Faust neznal tehdy přísloví, že člověk míní a tak dále. Však on Luciper věděl, co dělá, když to dával do smlouvy. Věděl, že není nic horšího a protivnějšího, než zblázní-li se takový starý kostroun, a předvídal, že i Fausta při vší chytrosti jeho mohlo by někdy něco podobného potkati. Možná, že se ďas nemýlil. – Ostatně uvidíme dále… Nyní však poslyšme o mnohých švandách a čertovinách, jaké Faust za pomoci sluhy svého Mefistofela prováděl. 
Bylo to roku 1525, kdy se město Mnichov chystalo velikými přípravami ke sňatku kurfiřta bavorského. Ze všech končin světa sjížděli se vyslanci, hosté i muzikanti, a magistrát mnichovský připravoval rozličné komedie a rachejtle pro diváky domácí i přespolní. Toho času studovali ve městě Witemberce tři mladí rytířští synové, kteří uslyševše o nastávající znamenité svatbě, měli hrozitánské trhání a byli by dali nevím co, kdyby se mohli na tu parádu hezky zblízka podívat, neboť při takových příležitostech spatří se mnohem více zadarmo nežli jinde za peníze. Dlouho se umlouvali, jakým způsobem by svému hofmistru rybník vypálili a do Mnichova se rozběhli, ale scházelo jim k tomu skoro všecko: neměli ani koní, ani peněz, a na šlechtické jejich slovo již ani Žid půjčiti nechtěl. Tu konečně vytasil se jeden z nich – kterýž byl nejstarší a nejmoudřejší – s dobrou radou, kteréž se ostatní dva s velikou chutí chopili:
„Milí přátelé, chcete-li mne poslechnouti, povím vám, jakým způsobem se dostaneme na svatbu bez koní a bez sedla, ba docela bez peněz, a co nejlepší, můžeme se navrátit dříve, nežli někdo nepřítomnost naši zpozoruje. Víte zajisté dobře, že zdejší doktor Faust jest velikým přítelem a příznivcem studentů, a my sami již několikráte v domě jeho jsme byli uctěni a vyčastováni. Tento doktor Faust pak – jakž také víte – umí více nežli víno píti a v karty hráti a provedl již ledacos, o čem se jiným ani nezdálo. Mám za to, že by mu bylo hračkou dopraviti nás do Mnichova a učinil by to zajisté, kdybychom ho poctivě za to požádali. Pročež navrhuji, abychom ho k sobě na posezení při dobrém doušku pozvali a prosbu svou mu přednesli.“
Tento návrh, jak již řečeno, zalíbil se ostatním dvěma velice a ihned učinili Faustu vzkázání, aby je návštěvou svou potěšil. Faust nedal se na dobré popití nikdy dvakráte zváti, i přišel bez okolků a při druhém poháru již zvěděl, co od něho mladí rytířové žádají. Rozumí se, že jim ihned pomoc přislíbil, když mu dříve svatou mlčenlivostí se zavázali.
V předvečer slavnosti mnichovské obeslal Faust mladé šlechtice k sobě, přikázal jim, aby co nejskvostněji se oděli a za prvního svítání k němu se dostavili. Aby však dobře si pamatovali, že ani cestou, ani ve Mnichově nesmí z úst jejich ni slova vyklouznouti, chtějí-li, aby vše dobře skončilo. Jinak neručí za to, že nestane se jim nějaká nehoda, již by jen sobě musili přičítati. Čemuž oni všichni přisvědčili a navlas vyplniti slíbili. První zášeří denní zastalo již studenty u Fausta, jenž uvedl je do zahrady a ještě jedenkráte napomínal jich, aby ani slova nepromluvili, děj se co děj. Pak rozestřel na záhoně široký tmavý plášť, postavil se doprostřed a velel studentům, aby kolem něho se posadili. Pak promluvil několik nesrozumitelných slov, a sotvaže poslední z rytířů na plášti se usadil, zavanul prudký vítr, stočil plášť do kotouče, takže všichni čtyři pasažéři byli jako v peřině zabaleni, kotouč se zvedl a svatebníci letěli ve jméně ďáblově, jejž byl Faust zaklínal, rovnou cestou do Mnichova. A za málo hodin, za časného ještě jitra ocitli se v nádvoří knížecího paláce ve Mnichově, aniž kdo pozoroval, jak a kudy se dostali. Sotvaže se přiblížili ke hlavnímu vchodu paláce, objevil se dvorní maršálek, přivítal je s velikou uctivostí a nařídil ihned ostatním dvořanům, aby je do slavnostního sálu uvedli. Bylo mu přitom ovšem velice podivno – jakož později i ostatním –, že na nižádnou otázku, odkud přicházejí a jaké jejich jméno i stav, ani slovíčkem neodpověděli, anobrž jen z hluboka a s posuňky se ukláněli, jako němí. Poněvadž však bylo nyní mnoho na práci a nezbývalo času, nevšímal si nikdo podivných hostů, až se sňatek odbyl a nastávajícím večerem k hostině zasednouti se mělo. Když vznešená společnost ke stolu usedla a na rozkaz kurfiřta voda k umytí rukou podávána byla, stalo se, že jeden z mladých rytířů, zapomenuv se, za prokázanou jemu čest uctivě a zvučným hlasem se poděkoval. Sotva však dokončil, zaznělo tu z úst Faustových: „Vzhůru, vzhůru!“ na kteréž znamení ostatní dva panicové širokého jeho pláště třemi prsty se chopili a s Faustem tímže způsobem a neviditelně domů do Witemberka letěli. Třetí však, leknutím celý zkoprnělý, zůstal sedět za stolem, nemoha ani oudem pohnouti.

Samo sebou se rozumí, že nastalo nyní veliké vyptávání, kam se poděli soudruhové jeho, jejichž místa pojednou prázdna byla, aniž někdo zpozoroval, jakým způsobem sál opustili. Vpravo i vlevo počali si sousedé šeptati, až se o celé věci i kurfiřt dozvěděl, jenž na druhém konci večeřadla hodoval. Rozkázal ihned hofmistrovi, aby věc vyšetřil a jemu o všem zprávu podal. Avšak náš hrdina měl ještě tolik duchapřítomnosti, že ke všem otázkám tvrdošíjně mlčel, mysle u sebe, že tak z celé věci nejlépe se vyplete. Když neodpovídal, byl na rozkaz knížecí dán pod zámek, aby na druhý den před kurfiřta k výslechu byl postaven. Ale chyba lávky, pane kurfiřte! 
Myslíte, že Faust nechá své přátele v pasti vězeti? Ještě téže noci, když oba studenty šťastně do Witemberka dopravil, vrátil se svou vzdušnou příležitostí zpět do Mnichova, snesl se k žaláři, očaroval stráže, že upadly ve tvrdý spánek, a otevra kouzelným slovem zámky i závory, vkročil do klenby, kde neopatrný mladík ve sladkém spánku odpočíval. Ani ho nevzbudiv, otočil kol těla jeho kouzelný plášť, zavolal šeptem na Mefistofela a již vznášeli se oba temnou nocí do oblak a přímo do Witemberka, kam před svítáním dorazili. Kurfiřtovi vězela prý celá ta příhoda dlouho ve hlavě, ale do smrti nemohl vypátrati, jací hosté ho byli při svatbě návštěvou poctili.
Avšak Faustovi, jenž podnikl touto větroplavbou jaksi jenerální zkoušku, čeho všeho je pomocí ďáblovou schopen, zalíbilo se 
v takovýchto čarodějných podnicích a neminulo pak skoro ani dne, aby podobné čertoviny neprovedl. Byl také chlap ctižádostivá, a poněvadž nebylo ještě žurnalistů, kteří by slávu každého výtečníka byli do světa vytroubili, musil sám chopiti se díla, aby se dostal do lidských hub a do naučného slovníku. A dařilo se mu dosti dobře, neboť dle nezvratných zákonů přírody jest i národ chytrých Němcův obmyšlen slušným procentem hloupých lidí, kterýmž se vždycky náramně lehce čaruje a bulíkové na nosy věsí.
Zanedlouho po výletě do Mnichova vyjel si Faust koňmo na výroční trh do Pfeifferingu. Kůň, jejž si Faust osedlal, nebyl obyčejný kůň, nýbrž výtvor jeho čarodějného umění; totiž kůň, jenž vlastně ani koněm nebyl. Je to věta k nepochopení, ale leckterý německý filozof by o tom dovedl napsati hodně tlustou knihu, kdyby právě nemusil se zabývati koninou jiného druhu. – Zkrátka, Faust přijel na jarmark právě ve chvíli, kdy byl trh nejživější a kdy se tržiště kupci jen hemžilo. Poněvadž pak potřeboval stále peněz a poněvadž té chvíle neměl nevyčerpatelný měšec při sobě, postavil se s hovádkem svým k ostatním koňařům, aby zvíře dobře zpeněžil. Brzy byl Faust obklopen kupci a ti přihazovali na ušlechtilého běhouna velmi horlivě, a to ne po groši, ale hned po několika tolarech. Konečně vydražil koně Faustova erární jeden dodavatel za plných sto tolarů, kteréž doktorovi ihned na krejcar vyplatil. Nežli Faust peníze do pasu schoval, napomenul koňaře velmi důtklivě, aby do tří dnů koně nebrodil, což mu kupec ovšem slíbil, ač mu byla žádost Faustova podivnou. Pak se vyšvihl na plaváka a pln dobré mysli vyjížděl z města, počítaje, mnoho-li na koníku vydělá. A než se nadál, dojel až k potoku, jenž cestu náhle přetínal. Byl to potok hezky hluboký a široký. Při spatření jeho napadlo koňaře: „Aj, pročpak mi nakazoval podivný ten muž, abych koně po tři dny nebrodil? Bude to as hloupá kaprice nějaká, snad se bál, aby čiperný jeho valášek nedostal rýmu!“ A pobodnuv koně zvolal: „Hajdy, plaváku, do vody! S kuráží!“
Ale sotvaže učinil plavák několik kroků do potoka, počala se hlava jeho rozplývati, a než se ulekaný koňař vzpamatoval, seděl místo na koni na otepi slámy, kteráž pod tíží jeho stále hloub a hlouběji se nořila, takže nešťastný kupec již andělíčky polykal. S nasazením všech sil vypracoval se po chvíli z proudu, a oddychnuv si poněkud, utíkal, seč nohy byly do města, aby podvodného prodavače vyhledal a vymámených peněz na něm dobyl. Nalezl brzy Fausta v hospodě, do níž se byl hned po uzavřené koupi odebral, na lavici pod pecí ležícího a zdánlivě ve hluboký spánek pohříženého. Dopálený koňař chopil Fausta za nohu, aby ho vyburcoval, ale jakmile jím trhl, zůstala mu noha Faustova v ruce a koňař upadl rázem na znak, pohmoždiv ještě i děvečku u dveří, kteráž právě s mísou polévky do světnice vcházela. Doktor Faust strhl nesmírný povyk, že se vbrzku celá hospoda množstvím všetečníků naplnila, čehož ulekl se koňař velice, a nečekaje na peníze, pelášil odtud, jsa rád, že tak lacině z bryndy vyvázl. Ale doktor Faust po jeho odchodu zvedl se klidně z lavice a stál na – obou nohách. Vše to nebylo nežli šálení smyslů. Pak sedl na svůj plášť a dostal se bez úrazu domů do Witemberka.

Brzy poté odbýval se v Lipště veliký, světoznámý trh a k Faustovi dostavilo se několik Poláků, ve Witemberce studujících, kteří snažně prosili, aby je vzal s sebou do Lipska, kdež doufali sejíti se se svými krajany a obdržeti od nich zpráv i peněz z domova.
Faust ochotně slíbil studentům, že je do Lipska dopraví, a v určitý den vyvedl je za bránu, kdež očekával je žebřinový, Faustem přikouzlený vůz, na němž šťastně se studenty do Lipska dojel, dříve nežli se setmělo.
Nazejtří hned z rána vybrali se cestující, aby si prohledli slavné město a aby pořídili své záležitosti. Pak vraceli se unaveni k hospodě, v níž se byli ubytovali. A právě naproti této hospodě bylo veliké vinárnictví se štítem, na němž modral se ohromný hrozen vinný. V okamžiku, kdy Faust a studenti se mimo brali, hmoždilo se asi pět nakladačů, aby vyvalili ze sklepa po příkrých schodech sud, jenž nejméně osm věder vína držel, ale nadarmo. Svalovité paže jejich marně se napínaly, pot v proudech z čela jim stékal, ale sudu nahoru se nechtělo. I ustali konečně nakladači, a otírajíce vyhrnutými rukávy opocená čela, nabírali dechu, aby znova do práce se dali. Soudruzi Faustovi stanuli, přihlížejíce k mozolení nakladačův, a Faust, chtěje i při této příležitosti se vyznamenati a povestným učiniti, děl s posměchem k nakladačům:
„Podivně se k tomu máte, jelimánci, jako byste zápolili s břemenem o tisíci centýřů. Jediný obratný chlapík dostačil by, aby soudek vyvalil!“
Nakladači pohoršili se touto vyzývavou řečí doktora Fausta, jehož neznali, a počali se oháněti nepříliš zdvořilými průpovídkami, jeden z nich pak dokonce zvolal:
„Rozumíš-li tomu tak dobře, tedy nečum na nás a pojď a vyval sud sám. Jinak táhni svou cestou, chceš-li zdravý kříž odnésti.“
Mezitím objevil se i vinárník, a uslyšev, že cizinec posmívá se nakladačům, promluvil zhurta k Faustovi:
„Hola, když jste takovými obry, že by jediný z vás troufal si sudem tím hnouti, pokuste se o to některý, a kdo sud vyvalí, může ho do poslední kapky vypíti! Ale jinak hleďte, abyste co nejdřív byli za rohem, neboť u nás nemluvíme s posměváčky v rukavičkách hedbávných!“
Faust nelenil, vyzval studenty za svědky slibu vinárníkova, a sestoupiv do sklepa, obkročil sud jako koně, a promluviv šeptem podivná slova, vyjel na sudě ze sklepa, ani schodů se nedotknuv. Vinárník vyvaloval také ale oči, a ačkoli ho dosti mrzelo, musil dostáti slovu a sud vína podivnému muži darovati. Faust pozval ihned soudruhy své i mnoho jiných studentů mimojdoucích, načež dal dopraviti víno do své hospody, kdež po tři dny a noci statečně pili, až jim víno do bot teklo.


V Zámečnické ulici v Erfurtě stál v tehdejší době starý, šedý dům, kde se „U Kotvy“ říkalo, a v tomto domě zůstával starý jeden student, jenž nadmíru rád zabýval se čarováním a rozličnými kouzly, třebaže nedospěl k takové dokonalosti jako doktor Faust witemberský. Studiosus tento nazýval se nejspíše Schulz nebo Müller, ale mohl se také docela dobře jmenovati Treitschke. Kdykoli doktor Faust zavítal do města Erfurtu, nezapadl nikam jinam než ke „Kotvě“ a ke starému kamarádu svému, kterýž si Fausta velice vážil, vždycky hojně ho vyčastoval a všecku poctivost mu prokazoval. Jednoho dne stalo se, že doktor Faust, jenž i na vysokém učení erfurtském veliké vážnosti požíval, musil jistému příteli k vůli odebrati se do staré, české Prahy. Avšak téhož dne slavil náš milý erfurtský studiosus jmeniny své, ke kteréž dojemné slavnosti sezval celou hromadu důkladných, německých omšených hlav.
Všecky tyto pivem a malvazem nasáklé duše byly ctiteli doktora Fausta, a kdyby si ho nebyly vážily již jen kvůli znamenitému umění, musily jej míti v lásce pro výtečnou jeho společnost. Neboť doktor byl při všem – jak říkáme a nezkazil nikdy žertík. I želeli všichni hodovníci, u studiosa u „Kotvy“ shromáždění, že není s nimi doktor Faustus, kterýž by je zajisté dvojnásobně obveselil. Když byla společnost dokonale rozjařena, povstane tu jeden z hostí, mající už dosti „v hořejším“, pozvedne pohár s vínem a zahlaholí v uši všem shromážděným:
„Ó milý pane Fauste, kde vězíš u všech ďasů, že nejsi s námi! Kéž bys tu byl, abys nám něco nového pověděl a ukázal! Pili bychom, pili až do rána, a možná, že bychom pak začali znova. Ale poněvadž tu nejsi a poněvadž snad přijíti nemůžeš, vypíjím až do dna pohár na tvé zdraví! Slyšíš-li mne však a není-li ti překážky, přijď a popij s námi!“
A řečník pozvedl mohutný pohár a obrátil si jej do hrdla, takže poslední kapka vína zmizela v pijáku tak pěkně, jako by byl ze samého savého papíru.
Neminulo ani čtvrt hodinky, když dole na vratech zahřmotilo železné klepadlo. Služebník studentův spěchá k oknu, aby vyhlédl, kdo tak pozdě do domu se dobývá; a hle, dole sestupuje z koně – doktor Faust a volá do okna, aby mu otevřeli. Sluha všecek udiven oznamuje pánovi, kdo přichází, ale společnost jedním řehotem se mu vysmívá, že snad má vlčí mlhu, že doktor Faust je až v Čechách ve Praze a že nemůže přes hory a doly za deset minut se vrátit. Avšak bušení do vrat neustává. I vstane tu hostitel sám a vyhlíží z okna, a k největšímu udivení uzří skutečně ve svitu měsíčním doktora Fausta. Ihned otevřeli mu vrata domovní a s velikým jásotem uvítali vzácného hostě, jeho koně pak uvedli do stáje a nasypali mu štědře obroku. Jeden přes druhého dorážel na Fausta otázkami, kterak mohl v čase tak kratičkém až z Prahy do Erfurtu se navrátit.
„Ej,“ odpovídal Faust s rozmarem, „k čemu bych měl tak výborného koně? Když jste tak usilovně žádali, abych mezi vámi se ocitl, a stále po mně volali, vydal jsem se na cestu a tu mne máte. Ale nemohu se dlouho zdržeti. Zítra ráno, než se rozední, musím býti opět ve Praze při důležitém jednání.“
Všichni byli plni úžasu nad slovy Faustovými, ale zakrátko rozproudila se znova veselá zábava a hned postaven před Fausta pohár perlícího vína. Faust okusil, otřásl se trochu a prohodil:
„Není to sice nejhorší, co jsem jakživ pil, ale přál bych vám dnes lepšího truňku. Co chcete: tisícileté rýnské, malvazír, španělské nebo francouzské víno?“
A když studenti se smíchem přisvědčovali, že jsou s každým druhem spokojeni, vyžádal si doktor Faust nebozez, navrtal do desky stolní množství děr, zacpal je zátkami a pak velel sluhům, aby každému hosti podali čerstvou číši. Když čistě vypláknuté číše byly přineseny, pokynul Faust hodovníkům, aby vytáhli zátky, a hned vytryskl z každého otvoru proud perlícího vína, jak si kdo přál. Tu teklo křišťálové rýnské, tam ohnivé španělské, onde sladké francouzské víno ku podivu a úžasu všech přítomných. Zpočátku zdráhali se píti, ale když doktor Faust je ubezpečil, že to pravé, čisté a nijaké umělé víno, počali přihýbati statečně. Hej, jaký to byl božský nápoj! Toť bylo opravdu předešlé víno pouhým šťovíkem proti tomuto moku, jenž na jazyce chladil, v hrdle zasládal a v těle rozehříval.
Společnost byla čím dál tím rozjařenější a ze stolu teklo stále lepší a ohnivější víno. Tak uplynuly asi tři hodiny, když přiběhne sluha k doktoru Faustovi a volá:
„Milostivý pane, jakého to máte koně? Žere tak hltavě a hladově po celou tu dobu, co stojí, že by se tím obrokem již dvacet koní nasytilo. Ale pořád nemá ještě dosti a ohlíží se kolem, kde by bylo co sežrati. Zrovna jako by to ďábel požíral!“
Po těchto slovech rozesmála se všecka společnost, ale nejvíce doktor Faust, kterýž odpovídal:
„Můj kůň rád užívá, jako jeho pán, musíte mu dopřáti, aby se nažral dosyta. Ale pro dnešek má dost – jinak by vám spořádal celý seník, kdybyste jeho bezedný žaludek naplniti chtěli.“
Tím koněm Faustovým nebyl však nikdo jiný nežli pekelný Faustův sluha Mefistofeles.
A opět uplynulo několik hodin a již počínalo se jitro šeřiti, když kůň Faustův zakřičel, až tabule v oknech zařinčely.
„Musím jíti!“ řekl doktor Faust a povstav počal se loučiti s pijáky. Ale ti ho zdržovali, takže ještě na chvíli se posadil. Netrvalo dlouho a kůň zařičel znova, až číše a poháry na stole poskočily. Avšak i nyní dal se Faust uprositi a setrval ještě, aby dopověděl nějaký nový magický kousek. Po chvíli však zařičel kůň ve stáji tak hlasitě, že se celý dům otřásl, a již nedal se Faust více zdržovati. Rozloučil se s hodovníky, jenž doprovodili jej až ke vratům domovním, děkujíce mu opět a opět za nenadálou návštěvu. Faust vyšvihl se na černého, hubeného koně a ujížděl ke bráně městské, dosud zavřené. Tu vznesl se kůň do povětří a přelétl i s jezdcem hradbu městskou a zmizel v ranní mlze všem, kdož za ním pohlíželi.
A než slunce vyšlo, byl doktor Faust již zase v Praze, v domě svém na Dobytčím trhu, naproti Emauzskému klášteru.
Kdož by si navlas pamatoval, jakých kousků milý doktor Faust natropil! Musili bychom popsati mnoho papíru, mnoho inkoustu vyroniti, kdybychom jedno za druhým zaznamenati měli. Nebudeme dopodrobna vypisovati, kterak Faust cestou na frankfurtský výroční trh zastavil se u fojta na hradě blíže městečka Borberka, ve krajině odenwaldské, u kteréhož notně popíjel a jemuž pro obveselení mysli stáhl sedmibarevnou duhu z nebe a vtáhl ji skoro až do pokoje; nezdržíme se také při hrubiánu sedlákovi, jenž žádost doktora Fausta k nemocnému rytíři pospíchajícího a za svezení na prázdném voze prosícího hrubě odmítl, začež mu doktor Faust pokynem ruky koně k zemi srazil a všecka čtyři kola od vozu odčaroval, takže se do čtyř úhlů světa rozkutálela, načež ovšem sedlákovi na úpěnlivou prosbu koně vzkřísil a také o kolech, kam se zaběhla, pověděl. Nerozepíšeme se ani o tom, kterak blíže města Goty nezdvořilému sedlákovi, jenž se napilému Faustovi s těžkým vozem sena vyhnouti nechtěl, okouzlil smysly tak, že se onen domníval, že mu Faust celý vůz i s potahem spolkl, načež sedlák ve městě celý magistrát vzbouřil, aby mu proti ohavnému čaroději pomoženo bylo. Rozumí se samo sebou, když velevážený půlmistr s městskou radou několik kroků za bránu vyšli, že našli tam vůz i s koňmi a s nákladem docela klidně státi – po Faustovi ovšem ani památky více. Ani o tom ze široka se nezmíníme, kterak Faust jedenkráte při návratu svém do Witemberka zastavil se v jakés krčmě, kdež pozlobil ho nedorostlý číšník tím, že mu naléval vína do číše až přes kraj, takže přetékalo. Když jej Faust marně napomínal, aby nepřeléval, sice že ho i s kazajkou sní, posmíval se mu číšník, načež Faust rozevřel ústa a polkl kluka neostříhaného a nemytého a zapil důkladně to sousto obsahem škopíčku, v němž víno se chladilo a sklenice vyplakovaly. Toť se ví, hospodský se bouřil a vyhrožoval Faustovi právem, ale náš doktor klidně odvětil: „No, no, pane kmotře, nedejte žluči přetéci, sice spolknu i vás; ostatně podívejte se za kamna, snad tam kluka najdete.“ A ba že našel, celého mokrého, ve škopíčku na nádobí, třesoucího se leknutím a strachem, aby jej čaroděj nepolkl ještě jedenkráte.
I natropil doktor Faust takových a podobných kousků množství, že zakrátko nejen ve městě Witemberce, alebrž v celé zemi znám byl jako dokonalý, Boha spuštěný a s čertem spolčený kouzelník. Byli také mnozí, jenž Fausta litovali a rádi by jeho duši nebeskému spasení byli navrátili, jakož je známo, že vždycky bylo a bude na světě množství lidí, kteří starají se více a horlivěji o jiné než o sebe.
„Přece doktor,“ říkali mnozí, „a pohrává takhle s věčnou spásou duše své.“
Inu ovšem, tenkráte znamenalo ještě něco býti doktorem; na všechen způsob více než nyní, kdy doktoři fabrikují také sodovku, pekou chleba a mají veliké továrny třeba na boty. I odvážil se konečně jeden takový dobrý muž, o blaho každého bližního pečlivý a velice pobožný, že zašel jedenkráte do domu Faustova a mluvil do něho – jak říkáme – jako do dřeva. Aby toho všeho nechal, aby se věnoval raději medicíně, aby zřekl se všeho spolku s pekelnými tovaryši – má-li jakých – a aby pamatoval na Boha i na spásu duše své.
Faust poslouchal tiše jako kuřátko v žitě, hlavu maje nakloněnu a časem jí pokyvuje, když obzvláště mocné slovo sousedovo na jeho ducha působilo. A konečně, poněvadž byl Faust vůbec mužem citu a lehce každé radě nakloněn, slíbil nezištnému sousedu svému, že uváží poctivě upřímná slova jeho a že se dle nich zachová. A když pak osamotněl, rozleželo se mu teprve všecko ve hlavě a on viděl před sebou bídný konec, jaký ho očekává, nezprostí-li se ukrutného panství ďáblova. I předsevzal si, že změní život svůj, že se bude obírati jen vědou dovolenou a že dá vale ďáblu i všem pekelným těm radovánkám, které mohou trvati jen pro život, zato ale na věky pekelné smažení a trápení v pekle.
Ale sotvaže kajícné myšlénky zavířily mozkem Faustovým, již tu byl satanáš a dorážel prudce na svou oběť, že se zdálo nic jinak, než jako by mu hlavu utrhnouti a srdce z těla vyrvati chtěl.
„Jakže, bídný červe, nyní tě všecko mrzí, když jsi mi juž takových útrat a práce nadělal? Což tě někdo nutil, abys se mi vzdal? Což jsi zapomněl, že přivolals ty mne a ne já tebe? Což ti nedalo dosti hlavy lámání, než jsi mne přinutil, abych se ti zjevil a služebníkem tvým se stal? Což jsi nepodepsal zcela dobrovolně smlouvu se mnou, k čemuž jsem ti dosti rozvahy a rozmýšlení dopřál? Což jsi se nenačmáral dosti kruhů a kouzelných znamení, což jsi mne nezaklínal tak hrozně, až mi husí kůže na zádech naskakovala? A nyní bys chtěl se mi zpronevěřiti, když jsi tolik dobrého ode mne užil? Hoho, Faustíčku, juž jsi můj a já tě na kousky roztrhám, neupíše-li se mi znova, že budeš ve všem jen hlasu mého poslouchati. Neučiníš-li tak, odbyla poslední tvoje hodinka a hleď, abys věci svoje na světě spořádal a urovnal, neboť do rána nebude po tobě ani památky!“
Doktor Faust byl úzkostí celý bez sebe, když viděl ďábla takto rozzuřeného, a nemaje dosud chuti, aby krásný svět bídně opustil, zaslíbil se čertu chvějícím se rtem znova a usednuv napsal nový zápis peklu, jehož koncept také po Faustově smrti v pozůstalosti jeho se nalezl.
Když se byl doktor Faust tedy znova a důkladně ďáblu zapsal, odmítl všecky dobré rady a přímluvy zbožného souseda svého a byl pojat návodem ďáblovým takovým vztekem a nenávistí k poctivému starci, že si umínil zkaziti mu každou klidnou chvíli a ztrpčiti mu život až k nesnesení.
I neminulo ani dvé dní, když se přede dveřmi bytu sousedova, sotvaže byl po večerní modlitbě ulehl, ozvala kocovina tak příšerná, až sousedům vlasy na hlavě se ježily. Dobrý stařec však myslil u sebe, že to as nástraha ďáblova za to, že Fausta chtěl na dobrou cestu obrátit, a očekával, že i čerta samého věc brzy omrzí. Ale hluk přede dveřmi trval dále a konečně vedrala se příšera pekelná i do světnice, chrochtajíc jako vepř a dovádějíc tak hrozně, že i nevinného a zbožného občana našeho na hřbetě mrazilo. Vzmužil se však po chvíli, a maje za to, že se pekelného hostě jenom posměchem zbaví, počal promlouvati: „I hle, hle, potvůrko překrásná, tak líbezné hudby věru jsem neslyšel. Odkud ji máš? Zajisté jsi pilně studoval v hospodách mezi ožralci, nebo dokonce jsi umění své odkoukal prasatům, což jest pravdě podobnější. Nuže dobře, hraj mi, já budu k tomu zpívat!“
A vzápětí počal moudrý soused zpívati velkým hlasem nábožnou píseň, načež kocovina ďáblova ihned umlkla.
„Aj, aj, satanáši,“ promlouval soused Faustův, „proč jsi ustal? Líbí se ti tak moje píseň, že chceš jenom tiše poslouchat? Ah, ty potvoro pekelná, trefil jsem ti na kobylku? Vari, obludo satanášova, a ušetři písniček svých až k poslednímu soudu, kde budeš dělat strašáka. Pak jistě přijdeš do nebe, ale do takového, z něhož všemi děrami plamen šlehá. Šťastnou, dobrou noc!“
Takovýmto způsobem zapudil soused pekelné příšery i s muzikou a měl od té chvíle pokoj až do smrti.
A když druhého dne tázal se doktor Faust Mefistofela, jak u starého pochodil, odpověděl ďábel se zkrouceným nosem:
„Holenku, na toho je těžko dopadnouti. Ten je obrněn až po uši!“
Asi toho času přijal k sobě Faust fámula čili sluhu, a sice hlavně jen kvůli snadnějšímu provozování svého čarodějství. Bylo tehdy hodně zima, sníh poletoval řídce a vítr hvízdal všemi kouty a kolem rohů, jako by se čerti ženili.
V této nepohodě zastavil se před domem Faustovým mladý žák a počal dle zvyku tehdejší doby odzpěvovati responsorium; Faust chvíli naslouchal zpěvu žákovu, a když viděl, že se chuďas v hadříčkách svých mrazem tetelí, ustrnul se nad ním a uvedl jej do domu a nahoru do teplé jizby, aby se ohřál a posilnil. Pak dal se se zpěvákem do řeči, a seznav, že je mladík učenlivý a zchytralý, přijal ho za fámula. Během času zamiloval si svého nového sluhu a učeníka svého velice, neboť byl zvláště v kouzelných věcech velmi chápavý, zároveň však mlčenlivý, takže Faust všecka svá tajemství svěřiti mu mohl bez obavy, že je vyžvatlá. Ano, fámulus Faustův získal si do té míry důvěry pána svého, že jej Faust i s ďáblem Mefistofelem seznámil, kteréhož se sluha doktorův pranic neulekl, nýbrž za krátký čas docela čertu uvykl a ve všem rozkazů jeho poslouchal, jak mu doktor nařídil. Faust, vida tyto schopnosti a dobrou vůli sluhovu, přilnul k němu tak, že v poslední vůli své všecken svůj majetek mu odkázal.
A když měl nyní doktor Faust v domácnosti své člověka, mohl zcela dobře oželeti pekelného psa Mydlifaxa, jenž vlastně nebyl ničím jiným nežli ďáblem ve psí podobě, a daroval ho jistému opatu v Halberštatě, kterýž také ve prázdných hodinách nedělních a svátečních kouzelnictvím se obíral. Mydlifaxu dobře u opata se dařilo a opat zase velikou měl radost, že má tak pěkně ochočenou pekelnou obludu. Avšak asi po roce počal Mydlifax tak žalostně výti a kňučeti, že opat všecek ustrašen tázal se po příčině špatného jeho rozmaru.
„Ach, drahý pane opate,“ odpovídal Mydlifax, „já myslil, že u vás dlouho a dlouho zůstanu, a najednou vidím, že spolu dlouho nebudeme, že se musíme brzy rozloučiti.“
„A jakým způsobem?“ tázal se ulekaný opat.
„Ach, netažte se, velectěný pane opate, nemohu vám pověděti příčinu…“
Ať bylo, jak bylo, než minul týden, roznemohl se opat horkou nemocí, a než se mohl uzdravit, umřel ve fantazu nadobro.
Pekelný pes Mydlifax zmizel a od té doby nikdo ho nespatřil.
Bylo jednou v masopustě, když Faust sezval několik nejlepších svých přátel, studentů a od narození kamarádů z mokré čtvrti k masopustní hostině a pitce. Dal navařiti špekových knedlíků jak zelné hlávky, nakoupil uzených kýt a jazyků a poručil napéci lososů, že to vonělo celým domem jak u arcibiskupa. Jakkolivěk opatřil Mefistofeles i dobrého vína množství veliké, nedalo přece Faustu dobře dělat, aby nespískal nějaký dobrodružný výlet, a jelikož mu bylo povědomo, že právě toho času sklep biskupa salcpurského nejlepšími a nejjemnějšími víny jest zásoben, otázal se dobře najedených a zhurta popíjejících hostí svých, zdaž by nechtěli biskupský ten sklep ponavštíviti. Rozumí se, že to bylo notně napařeným pánům studiosům zcela do noty a za chvíli již hnali se na pobídnutí Faustovo za ním do zahrady, kdež přičaroval Faust dlouhý žebřík a kázal studentům, aby každý jedné příčle se zachytil. Když všichni usedli, zvedl se na povel Faustův žebřík, a právě když salcpurský ponocný vytruboval dvanáctou, vletěli naši noční ptáci i se žebříkem do sklepa biskupova, nedbajíce nijakých závor a zámků. Ihned rozsvítili a počali vyrážeti čepy ze sudů a zkoušeti, které víno by bylo nejlepší, aby se ho přidrželi. Ale neuplynula ani hodina, co nezvaní ti hosté připíjeli na zdraví biskupovo z jeho vlastních zásob, když se otevrou dvéře a vejde sklepník biskupův, jenž nemoha žízní usnouti, rozběhl se pro nějakou tu pintu rakouského. Ovšem že se chlapík ulekl, vida cizí chásku rozloženou ve sklepě a některé soudky již nahnuté; avšak i nedopitové sebou trhli a koukali, kde tesař díru nechal, zvláště když sklepník dal se do nehorázného křiku, svolávaje celý dům na zloděje a lupiče. Doktora Fausta ukrutánsky mrzelo, že výlet špatně dopadá, hlavně však se hněval, že kamarádi jeho tak zbaběle se chovají, i rozkázal, aby každý s plnou lahví chopil se žebříku, sám pak chytil sklepníka za límec a hrrr! – již letěli zase vzduchem, až se v každém dech tajil. Nejhůře vedlo se sklepníku biskupovu, kterýž na takovéto promenády nebyl uvyklý a který poroučel již duši svou Pánu Bohu, nemysle jinak, nežli že ho Faust z hodné výše na zemi pustí. Ale Faust nebyl tak ukrutný; právě vznášeli se nad hustým lesem, i posadil doktor sklepníka na nejvyšší borovici a letěl s družinou svou dále.
Že se chudákovi sklepníku špatně na vrcholku borovice spalo, uvěří každý, neboť on vlastně ani nespal, poněvadž se musel zuby nehty držeti, aby nespadl. Teprve ráno, když se rozednilo, dostal se pomocí několika venkovanů z borovice dolů, ale byl již tak namrzlý, že nemohl ani kroku učiniti, a milí vesničané musili ho do města na saních dovézti.
Mezitím Faust i druzi jeho letěli bez překážky dále, a než kohout poprvé zakokrhal, byli opět ve Witemberce i s vínem, které si v biskupském sklepě salcpurském vypůjčili a s kterýmž Faust tak divné čáry provedl, že nikterak z láhví neubývalo, takže milí studenti s Faustem i s jeho fámulem Wagnerem hýřili až do bílého rána, hrajíce v kostky a také v karty – a to dokonce „kalivardu“ o celé půltolary!
Druhého dne – byl právě úterek masopustní – sešli se všickni hýřilové a nedopitové od včerejška opětně v domě Faustově, aby masopust slavně zakončili, jak prý dobrým křesťanům sluší.
Doktor Faust byl štědrota vtělená – když nešlo z jeho a když mu čert Mefistofeles všecko snesl – i dal připraviti tabuli, že by se za ni ani major pražských granátníků o instalaci styděti nemusil. Bylo tu jídel, že člověk nevěděl, do čeho by se dříve dal, ale korunou všeho byla krásně pečená telecí hlava uprostřed stolu, s granátovým jablkem ve tlamě a s vonnou levandulí v nozdrách. Faust vyzval jednoho ze studentů, aby hlavu rozpoltil, ale sotvaže se jí vyzvaný vidlicí a nožem dotekl, zvolala hlava žalostivě: „Mordio, studio, cožpak jsem ti učinila?“ Studenti zbledli, že by se v nich nebyl krve dořezal, ale Faust mohl smíchy prasknouti; vidouce, že v tom nějaké jeho šibalství, smáli se studenti také a snědli telecí hlavu i s granátovým jablkem a levandulí.
Po večeři počal doktor Faust provozovati rozličné kejkle, aby hosty obveselil. Nejdříve ozvaly se lahodné zvuky rozličných nástrojů, aniž kdo spatřil hudce aneb jen nástroj, a nikdo nemohl rozeznati, odkud melodie přicházejí. Tu zazněly housle veselou notou, že číše a poháry na stole tancovaly, a studenti obávajíce se, aby jim víno nevyteklo, chápali se číší, aby je zadrželi. Ale jedva se jich dotkli, musili tancovati s nimi, že na to bylo směšné podívání k popukání. Pak nechal Faust křepčiti deset hlíněných džbánů, jež vrážejíce do sebe, na kousky se rozbily a zase se scelily k nepoznání. Poté postavil na stůl harfu a hvízdl; ihned otevřely se dvéře a vkročil starý opičák, jenž posadiv se k harfě, počal zpívati chraplavým hlasem milostnou píseň a doprovázel zpěv svůj nejpodivnějšími akordy. Při těchto šibřinkách utíkal čas velmi rychle a blížilo se k půlnoci, když jeden z hostí dostal chuť na čerstvě pečené ptáky. Ihned uchopil Faust krátké bidélko, a vyňav z oděvu svého píšťalku, vystrčil bidélko z okna a počal pohvizdovati jako ptáčník u studánky. Ihned přilétali ze všech stran drozdi a kvíčaly a jako omámení usedali na bidélko, z něhož nemohli více uletět. Doktor Faust házel ptáky do jizby studentům, kteří je rdousili, kuchali a škubali, fámulus Wagner pak je nabodával na rožeň a do zlatova opékal. A pak se zase pilo a Faust čaroval, zaklínal ďábly a duchy, až všem jeho přátelům vlasy na hlavě se ježily, a konečně proměnil všecky své hosty v nejpitvornější maškary, a vyřítiv se s nimi na ulici, prováděl je ku všeobecnému obveselení městem a konečně navštívil s celou družinou několik vznešených rodin, kdež se zpočátku podivných hostí ulekli, ale pak podle zvyku za stůl je usadili a poctivě vyčastovali.
Když konečně masopustní úterková noc minula a Popelečná středa dávno již nastala, shledali se všichni hodovníci zase v domě Faustově, a to sice na zemi, pod stoly a lavicemi, křížem uloženi jeden na druhém a přes druhého ve hlasitém chrápání – jak by desíti pilami řezal.
Fámulus Wagner měl co uklízet.

Tak žil náš milý doktor Faust po celý čas, co byl s ďáblem smlouvu uzavřel, a čím více se blížila doba, kdy ho měli „všichni čerti vzít“, počínal si tím veseleji a nevázaněji. Inu, není konečně divu, že utápěl zlé svědomí v plném džbáně; vždyť po čertech smutná vyhlídka pro člověka, pomyslí-li, že co nevidět stane se nájemníkem pekelným. Ono s takovým pozemským domácím pánem není někdy k vydržení, což teprve, dostane-li slabý lidský tvor za domácího Lucipera! A proto si milý Faust nepřipouštěl k posledu docela žádných starostí a popíjel, hrál a namlouval si až do aleluja, v čemž mu ovšem pekelný duch Mefistofeles nikterak nebránil. Ale stalo se pojednou, že si Faust přes všechnu svou zchytralost všechny ďábly na krk poštval. Seznaltě kdys podvečer, toulaje se za dobrodružstvím, v sousedství překrásnou, ale velmi chudou dívku jménem Markétu. Bylať přišla před nedávnem z venkova do města a dala se do služby ke starému jednomu kramáři. Do pěkné té panny zamiloval se Faust až po krk a ukládal rozličným způsobem o její ctnost. Ale dívka byla pevna jako skála a nijaké sliby a prosby nebyly s to, aby ji z dráhy ctnosti svedly, hlavně proto, že se jí Faust nelíbil, a pak by ho byla vyslyšela jen tenkráte, kdyby ji byl pojal za ženu. Jak vidět, byla to dívka počestná a – rozumná. Když přátelé jeho viděli, kterak Faust marnou žádostí se trápí a každým večerem větší opici domů si přináší, radili mu sami, aby se s ní oženil, pak že ho nesmyslná láska zajisté nadobro přejde. A opravdu, Faust byl juž na skoku, aby se o pannu Markétu ucházel.
Ale Mefistofeles, který znal i nejtajnější Faustovu myšlénku, objevil se ihned a prál přísně k Faustovi: „Jakže, doktore, takovými malichernostmi obíráš se nyní, kdy čas tvůj co nevidět vyprší? Zapomněl jsi na vzájemnou naši úmluvu? Zaprodals se čertu a chceš se oženit? Víš přece, jak těžko dvěma pánům sloužit! Nemáš na jednom čertu dosti? Pamatuj na sebe, Fauste: nevzdáš-li se myšlénky na ženění, roztrháme tě na caparty. Pomni, jak obtížná to věc, manželství! Není člověka na světě, kterýž by se stavem tím byl úplně spokojen; nepochází z něho nic než svár, neklid, hněv, závist, starost a zkáza veselé mysli – a všemu tomu chceš na stará kolena se vydati? Nestydíš se?“
Avšak Faust byl tak zažrán do myšlénky o šťastném manželství s Markétou, že nepřipustil nikterak platnost výkladů ďáblových a odpověděl tvrdohlavě. „Nic naplat, milý Mefistofele, provedu, co jsem si umínil. Zkrátka, ožením se, ať z toho pojde cokoli. Už jsem syt toho bídného života mládeneckého a potřebuji někoho, kdo by se o mne staral a na stará kolena trochu život mi zpříjemňoval. Což až dostanu do celého těla pakostnici, kdo mne bude mazat terpentýnem, kdo mi bude vařit heřmánek, he? A proto se ožením!“

S těmi slovy bouchl Faust dveřmi Mefistovi před nosem a oddal se lákavým myšlénkám o šťastném manželství s krásnou Markétou. Ale dal si! Netrvalo ani pět minut a celým domem rozzuřila se ukrutná bouře, všecky zámky pukaly, dvéře vyvracely se z veřejí a tabule v oknech tříštily se na tisíce střepin, nadto pak šlehaly ze všech koutů pekelné plameny a sirný zápach šířil se celým domem. Doktor Faust prchal v úzkosti ze schodů dolů a hledal v té vřavě vrata domovní, aby utekl; tu však chopen jest jakousi nestvůrou a vržen zpět do komnaty, že v něm všecky kosti zapraštěly a ruce i nohy mu zkoprněly, že nemohl tělem hnouti. Kolem dokola vyskakovaly plameny, nemilosrdně mu zatápějíce, a Faustovi bylo nejinak, než jako by měl shořet. I počal v úzkosti své zoufale křičet po Mefistovi, aby jen tentokráte mu pomohl a psotu kolem něho zažehnal, že se navždy odříká ženitby a že ve všem pekelného rádce svého uposlechne. Tu objevil se mu sám kníže pekla Luciper v nejstrašnější své podobě, že Faust hrůzou oči přivíral a se životem se loučil, neboť domníval se, že si ho Luciper vlastnoručně do pekla odnese. Avšak Luciper promluvil:
„Nuže, bídný červe pozemský, jak je ti s celou tvou doktorskou učeností? Mluv, chceš mne dále dráždit?“
A se zamhouřenýma očima, na celém těle se chvěje, odpovídal doktor Faust:
„Milostivý Lucipere, promiň mi ještě tentokráte, vždyť vidíš, jak se před tebou plazím. Prodluž dny života mého a uvidíš, že tě nikdy více nepohněvám. Hleď, kterak jsem malomocný a vrtkavý – nemohu za svou náturu. Přesvědčíš se, že se polepším.“
„Nuže dobrá,“ odpověděl Luciper hrozným hlasem, „promíjím ti tentokráte, ale hleď, abys nezapomněl na tento okamžik a abys mne znova ke hněvu neponukl. Dopadlo by s tebou hůře!“
A zmizel i s pekelným ohněm, zanechav jen trochu čmoudu a sirného zápachu po sobě, až se Faust zajíkal.
Nu a myslíte, že se Faust skutečně polepšil a všecky hříšné myšlénky – pokud se ženských týkalo – z mysli vypudil? I toto; naopak, sotva se z leknutí probral a trochu oklepal, přemýšlel, kterak by ztrátu Markéty si vynahradil a choutkám svým vyhověl. I vnukl mu ďábel pomyšlení na krásnou Helenu Řeckou, o kteréž ještě dnešního dne tolik pěkného se vypravuje – Faust naplněn byl neukojitelnou touhou, aby Helenu nejen spatřil, anobrž i za milenku míti mohl. Přivolal tedy jednoho jitra ďábla Mefistofela a svěřil se mu se svou žádostí, zaklínaje čerta, aby mu přivedl krásnou Helenu, choť krále Menelaa, kvůli níž krásné město Troja z kořene vyvráceno bylo. Míti milenku byla a jest dosud věc i samým Luciperem dovolená, pročež slíbil Mefistofeles Faustovi, že přání jeho vyhoví. A skutečně přičaroval již druhého dne panu doktorovi překrásnou Řekyni, s níž mohl Faust až do smrti v rozkoši žíti. 

Tato kráska z prastaré historie byla tak sličná a rozkošná, že se Faust v prvním okamžiku nemohl z úžasu ani vzpamatovati. Oděna byla šarlatovým rouchem se zlatým třepením, zlatý vlas splýval jí až ke kotníkům a černé oči jako uhel zářily ohněm, že se Faustovi, který byl již důkladným starým mládencem, ze všeho toho až hlava motala. Zamiloval se do ní ihned nehorázně, a když se z prvního úžasu poněkud probral, počal s krásnou Helenou žertovati a ona odpovídala mu tak roztomile a láskyplně, že se doktor Faust mohl radostí zfanfrněti. Brzy uvykl krásné své společnici tou měrou, že bez ní ani okamžiku býti nemohl a zapomněl dočista na všecko ženění. Tak mu uplynulo několik měsíců v samých líbánkách, když mu jednoho dne Helena se zardělou tváří oznámila, že se cítí matkou, a brzy nato narodil se Faustovi syn, jenž pojmenován byl vůlí otcovou Justus Faust. Doktor Faust byl šťasten z narození synova, jenž zdědil krásu po matce. – Musíme podotknouti, že když později doktor Faust život svůj skončil, zmizel jeho syn i s matkou Helenou a nikdo jich více nespatřil.
Svrchu již pověděno, kterak Faust přijal za fámula čili sluhu chytrého, prohnaného mladíka, jenž slul Krištof Wagner a jenž byl zcela důstojným a schopným pomocníkem svého pána. Jemu svěřil také doktor Faust všecka svá tajemství, všecky své čáry a švingulace, neboť seznal, že nikdo není tak chápavým jako Wagner a že by nikdo čarodějných receptů jeho nedovedl tak použíti jako věrný a šikovný fámulus.
Když pak se chýlil ke konci rok dvacátý čtvrtý a Faustovi nastávalo rozloučení se světem, povolal k sobě čaroděj známého notáře a několik známých studentů za svědky a dal zhotoviti poslední pořízení, jímž celý svůj majetek, dům i zahradu, nádobí i náčiní, hotové peníze i knihy – zkrátka vše, co mu náleželo, odkázal fámulovi Krištofu Wagnerovi. Po sepsání a zapečetění testamentu – když notář i svědkové Fausta byli již opustili – povolal k sobě doktor Wagnera a oznámil mu, jak se o něj postaral, nařizuje mu zároveň, aby všecka jeho učení choval v tajnosti a aby nikdy ani nejmenší maličkost nikomu neprozradil. „Neboť,“ řekl doktor Faust, „věz, že kumšt svobodného našeho umění nezáleží v ničem jiném než v tom, že jsme o něco chytřejšími jiných lidí. Pokud bude hloupých lidí na zemi – a ono jich bude do skonání světa –, potud povede se nám i jiným mágům výtečně. I po tisíci letech najdou se lidé, kteří uvěří v kouzla a čáry – jen se jim nesmí vysvětliti, kterak se ta kouzla a čáry provozují, sice se nám vysmějí a budou provozovati čáry po nás – a je vždycky zle, dostane-li se kumšt a věda prtákům a příštipkářům do ruky.“
A poté udělil Faust Wagnerovi ještě mnoho jiných naučení a ke konci dodal: „Za to pak, žes mi tak věrně a oddaně sloužil, chci tě obzvláště odměniti; vyžádej si tedy nějaký dar ode mne, dokud mám vůli i moc, abych ti vyhověti mohl.“
Wagner okamžik přemýšlel a pak řekl:
„Drahý mistře, byl bych velice šťastným, kdybych mohl vésti takový život na světě jako ty a kdybych měl takového sluhu, jakým jest tobě Mefistofeles.“
Načež odpověděl doktor Faust:
„Odporučil jsem ti vše, co mám, a z knih, které jsem po celý svůj život shromažďoval a sepisoval, seznáš, jak se chovati máš, abys byl živ bez starosti a ve slávě, jako tvůj mistr. Pokud pak se týče pekelného sluhy Mefistofela, lituji, že ti ho také nemohu odkázat, neboť s vypršeným čtyřiadvacátým rokem skončí jeho služba u mne a je pak svobodným. Ale opatřím ti zavčas jiného, s kterým snad také budeš spokojen.“
„Ještě něco, drahý mistře,“ podotkl fámulus, „rád bych, aby ten můj duch měl podobu opice; je mi to nejmilejší stvůra.“
„Budiž,“ řekl Faust, „i v tom ti vyhovím. Tvůj služebný duch stojí přede dveřmi a čeká na povel, aby se objevil. Vejdi!“
A ve mžiku otevřely se dvéře a do komnaty přihopkoval opičák chytrého pohledu s kloboukem na hlavě a vysekl pitvornou poklonu Faustovi i Wagnerovi.
Doktor Faust ujal opičáka za přední ruku a řekl k Wagnerovi:
„Tu je tvůj služebník, milý Wagnere; dokud budu živ, nebude tě poslou chati, teprve po mé smrti se přihlásí. Jméno jeho jest Krutihlav a tak jej vždycky musíš volati. Budeš míti sluhu věrného a obratného.“ Po krátkém přemýšlení dodal Faust:
„Za vše, co jsem pro tě učinil, Wagnere, vyplníš jediný jen úkol. Po smrti mé chopíš se péra a vypíšeš celý můj život, všecky skutky mé a příhody a složíš takto historii o doktoru Faustovi. Vymizí-li ti cos z paměti, tedy povolej Krutihlava, jenž vše ti připomene a historii doplní, neboť o všem ví. Avšak přísně ti nakazuji, abys nevydal ni řádky, dokud nezemru. Vím předobře, že z celého světa budou se u tebe o životopis můj ucházeti.“
A to byla také jediná myšlénka, jež Fausta ve smutném jeho postavení poněkud utěšovala. Trávil poslední měsíce života svého náramně těžkomyslně a jen časem rozveselila se mysl jeho, když pomněl, kterak o něm v celých Němcích a třeba také za hranicemi budou vyprávět a čísti o fešáckém jeho živobytí, o tom, jak i čerta samého dovedl si k posluze osedlat, a konečně o přestrašném jeho konci, totiž dopeklavzetí. Bylť on takto chlap velice ctižádostivý a pro tu světskou slávu byl by se snad třeba i ještě jednou dal do pekla odnésti.

Než nic naplat; ať se utěšoval, jak sám chtěl, bylo mu přece po čertech úzko, když se podíval jednoho dne do kalendáře a seznal, že mu zbývá právě jen jediný měsíc, než se vydá na pekelný výlet, z něhož už do smrti horoucí se nenavrátí. Chodil po zamlklém, hostůprázdném svém domě jako ve snách a loučil se v duchu se všemi milými věcmi, a bylo mu někdy tak těsno, tak nevýslovně těžko okolo osrdí, že mu melancholií až husí kůže naskakovala. Přes tři neděle už študýroval všecky mapy pekelné, kde jakou jen sehnati mohl, ale vždy dospěl k tomu konci, že se dostane do krajiny náramně nehezké, horké a vyprahlé a že snad mu i ten pekelný hřmot bude velmi nepříjemným. Za měsíc! Za měsíc vyprší čtyřiadvacátý rok a pak s pánembohem, světe, měj se tu dobře! Hrom do toho! Pročpak jsem si nevymínil raději šestatřicet let, myslel u sebe Faust. A pak mu zase napadlo: Eh, snad na mne Luciper dokonce zapomene; má beztoho práce jinde dost, a propase-li ustanovený den, pak mám vyhráno – ztratí ke mně právo. Ale sotva Faust domyslil, rozletí se dvéře komnaty a dovnitř vchází Luciper ve hrozné, obludné postavě, s vyplazeným jazykem, ohnivýma očima a zařehoce divě:
„Fauste, Fauste, přicházím tě upamatovat, že za měsíc vyprší lhůta služby mé a tvého panství. Za měsíc náležíš s tělem i s duší mně a nižádná moc nevyrve mi tě z drápů. Proto se ti ohlašuji a zároveň vypovídám ti službu svoji, abych čelednímu řádu vyhověl. Ode dneška za čtyry neděle dostavím se zase, ale nikoli jako sluha tvůj, nýbrž jako pán a kníže, před jehož očima na věky smažiti se budeš. Vše, co jsi na mně žádal, vyplnil jsem. Žil jsi v nádheře, v bohatství, dal jsem ti zástup přátel a příznivců, byl jsi světoznámým čarodějem, šťastným milovníkem, nikdo ani vlasu na hlavě ti nezkřivil – nyní jest na tobě, abys za všecko mi zaplatil. Vezmu jen tělo a duši tvou – a věř, mnoho si nepopadnu. Tělo tvé je zhýralé, vyšeptalé jako košťál loňského zelí – a tvá duše? Brr, koupil jsem ji dosti draze, doktore, o tom tě přesvědčí náš pekelný pokladník, až se ti dostane cti, abys mu byl představen. Nuže, Fauste, připrav se! Ode dneška za čtyry neděle pošlu pro tebe pekelnou deputaci, abys uveden byl do pekla se slávou, jaká ti náleží. Nemrač se a nekaboň; nejsi první ani poslední, a sám jsi tomu chtěl. Měj se zatím dobře a spořádej své věci, nezbývá ti mnoho času!“ Po těchto slovech zmizel Luciper.
Doktoru Faustovi bylo prazatraceně, jak se později Wagnerovi svěřil, a po odchodu Luciperově nevěděl ani, kde se nachází. Pomalu, pomaloučku probíral se ze mrákot a vytřeštěným zrakem pohlížel zakaleným oknem do pustého, neveselého podzimního dne. Obloha byla šedá jako olovo a sychravým povětřím poletovali černí, hlavatí ptáci, odporně krákorajíce, jako na posměch Faustovi. Tu i tam trousily se vzduchem sporé vločky sněhové a v krbu píštělo to, až Faustovi mráz kostmi probíhal. Huhuhu – to jsou pěkné přípravy do pekla!
Teprve teď lezlo Faustovi pořádně do hlavy, jakou hloupost vyvedl, když se spolčil s čertem, a nahlížel, že čtyřiadvacet let veselého života nestojí za to, aby na věky věkoucí v pekle se trápil. A že s ním ďábel pekelný po lidsku zacházeti nebude, o tom byl přesvědčen. Vždyť se ho dost natýral, mnoho peněz ho stál – za takové útraty si Luciper juž něco dovolí. I počal tu Faust namáhati zvetšelý již poněkud mozek, kterak by ďábla ošálil a peklu unikl. A nevida nikde vyváznutí, dal se do hořkého pláče jako chlapec, až bylo hanba na něj se podívat. 
V tomto okamžiku nevýslovné úzkosti a bázně přistoupil k Faustovi fámulus jeho Wagner, kterýž byl celému výstupu Fausta s Luciperem přítomen a každé slovo vyslechl, a domlouval Faustovi, aby neztrácel mysli a aby zkusil, zda by nedosáhl odpuštění nebes. Ať sezve přátele své – radil Wagner – kteří v dobrých časech nikdy dvakráte pobízeti se nedali, ať poradí se s nimi, kterak by možno bylo pekelnému závazku ujíti a pokání činiti. A když viděl, že jest Faust všecek zdrcen a k ničemu odhodlati se nemůže, vybral se sám z domu a obešel všecky studenty, kteří po celý čas s Faustem popíjeli a u něho dobře se mívali, aby jim kruté postavení pána svého v tajnosti zjevil a za pomoc je požádal. Avšak zmýlil se. Ani jeden z oněch, kteří druhdy s Faustem za stolem sedávali a sudy jeho i měšec prázdniti mu pomáhali, ani jeden z nich neměl chuti, aby se pletl do záležitosti, z níž kopyto čertovo vykukovalo. Neníť prý radno s čertem žertovati; do drápů jeho člověk snadno se dostane, ale těžce z nich se vyplétá. Než Wagner prosil a zapřísahal tak úpěnlivě, až konečně několik studentů obměkčil, že k Faustovi s ním se vydali. Ale cestou napadlo jim, že by bylo nejlépe vzíti s sebou nějakého pátera, i zastavili u jednoho učeného kaplana, a vyloživše mu celou záležitost, pobídli ho, aby s nimi Fausta navštívil. Víme dobře, že páni páteři vedli odjakživa ctnostný a bohabojný život, takže k nim satanáš přístupu neměl, i nezpěčoval se náš milý kaplan ani minutu, a přehodiv roucho, spěchal se studenty do domu Faustova. Tu zastali ubohého čaroděje dosud celého ztrápeného, jak mu strach a úzkost do těla vjely, s vytřeštěnýma očima a s ústy sevřenými. 
V první chvíli nepozoroval skoro ani jejich příchodu.
Kaplan i studenti usedli na lavičky kolem Fausta a horlivý páter počal ihned nešťastnému doktorovi přimlouvati, aby se nebál a jen pevně v Boha důvěřoval, že všecko dobře skončí, bude-li hříchů svých upřímně litovati. Výmluvnost kazatelova a srdečná jeho útěcha pohnuly Fausta až k slzám a srdce změklo mu tak, že se kaplanovi ihned ze všech vědomých i nevědomých hříchů vyzpovídal a pro všecko na světě ho prosil, aby to mezi ním a Pánem Bohem nějak zprostředkoval a před peklem jej zachránil.
„Inu, milý pane, doktore,“ odpověděl mu kaplan, „učiním, co jest v mé moci, ale neručím dosud za nic. Čert je čert a bývá někdy chytřejším než my. Propadl jste skoro docela jeho moci a bude to veliké štěstí, spokojí-li se jen s tělem vaším a přenechá-li duši nebi. Ale jak říkám, neručím dosud za nic.“
Tak rozmlouval páter ještě dlouho s Faustem, napomínaje ho, aby pilně opakoval nábožná cvičení a stále na modlitbách trval, to že jest jediný prostředek, kterým Boha usmířiti může, načež vzdálil se i se studenty, zanechav Fausta v těžkomyslném rozmaru. Opakoval však návštěvu svou u Fausta ještě několikráte k naléhavým jeho prosbám, aby moc ďáblovu nad Faustem zlomil. Neboť po každé návštěvě velebného pána objevil se hned satanáš – zvláště v noci – a trápil Fausta jízlivými úsměšky a strašným líčením radostí pekelných, jaké Fausta očekávají. To přivádělo Fausta k zoufalství a konečně přál si, aby osudná lhůta již vypršela, ať dopadne věc jakkoli. Nemohl dále snášeti dvojí tu trýzeň, jakou připravovalo mu jeho svědomí a ďábelské pokušení satanášovo.
Konečně se přiblížil poslední večer před osudným dnem, kdy si měl čert pro Fausta přijít, a Faust seděl doma ve hlubokém, zoufalém zadumání, pohlížeje na staré, železné hodiny, jejichž rafije doktorovi úžasně rychle obíhaly, jako by se nemohly dočkat, až poslední hodina Faustovi udeří. Tu náhle zavanul pronikavý vítr a před Faustem stál satanáš v téže podobě jako tehdy, když s ním smlouvu uzavíral. Huňatý pazour satanášův svíral upsání Faustovo, jímž zamávl zdrcenému doktorovi pod nosem, a strašlivým řvaním zvěstoval ďas Faustovi:
„Nuže, Fauste, připrav se na poslední cestu svou. Zítra v noci uběhne čtyřiadvacátý rok a tu jest upsání tvé; nezapomněl jsem na tebe a ty přese vše usilování své nezískal jsi božího odpuštění, poněvadž se ti nedostává víry. Proto musíš se mnou a já dostavím se v pravý čas, abych kořist svou do království svého odnesl. Měj se zatím dobře a očekávej mne!“
Po těch slovech zmizel satanáš a Faust zůstal skoro bez sebe, až přišel Wagner a pána svého vzkřísil a k večeři pobízel.
„Ah, milý Krištůfku,“ odpovídal Faust, „v takovémhle postavení ztrácí člověk apetit. Mně se samou úzkostí stahuje žaludek i osrdí jako kulomastika, a ty mne nutíš k jídlu. Jez sám a pij, vypij za mne přitom pohár na mé zdraví.“
Se srdcem zkormouceným naslouchal Wagner této řeči a šetrně doprovodil Fausta na lože, aby si odpočinul. Ale jakýpak to byl odpočinek! Ač byl Faust unaven, zhroucen a uštván na smrt, přece nemohl do půlnoci ani oka zamhouřit, neboť zlomyslný satanáš naplnil k tomuto poslednímu spánku lůžko Faustovo samými malými čertíky, kteří v podobě stínek a blech Fausta bez oddechu trýznili. Teprve o půlnoci byl Faust z trápení tohoto vysvobozen věrným Wagnerem, jenž přišel na pána svého se podívat, a naleznuv jej v té čisté společnosti, spěchal ihned do komory, aby posypal lože doktorovo svým novým vynálezem, totiž perským práškem na hmyz. Za pár minut nato rozloučila se drobná ta zvířátka se živobytím a Faust mohl pokojně usnouti. I klesl ve hluboký, těžký, poslední svůj spánek, z něhož probudil se teprva pozdě ráno, kdy už slunce vysoko na obloze stálo.
Ku podivu! Dlouhý, klidný spánek jako by byl Faustovi do těla balšámu nalil, tak se cítil ráno osvěženým a občerstveným. Fešácká jeho nátura zvítězila pojednou nad těžkomyslností posledních dnů a opanovala Fausta úplně. Nevykonav ani ranní modlitbu, jak v posledních týdnech byl činil, oblékl se a vyšel za bránu na procházku, z níž asi za dvě hodiny se vrátil, načež vyslal fámula Wagnera, aby přivedl ony studenty, kteří jej v posledních dnech byli navštěvovali. Studenti, domnívajíce se, že Faust v poslední chvíli své úplně s Pánem Bohem smířiti se chce, přivedli s sebou také velebného pána.
Avšak přišedše do domu Faustova, nalezli jej ve skvostném šibeničním humoru; Faust povstal, přivítal vesele hosty své, a než mohli ke slovu přijíti, pobízel je, aby s ním ještě jedenkráte, naposledy navštívili „Šilhavou žábu“, kde při dobrém soustě a řízném doušku chce připraviti se na poslední pouť. Na ta slova obrátil se s povzdechem učený pan páter a ihned Fausta opustil, neboť viděl, že duše jeho navždy jest ztracena. Studenti však s nelíčeným veselím a rozmarem doprovázeli Fausta k „Šilhavé žábě“, kde právě čerstvý soudek pravého německého „kozla“ naráželi.
Faust byl pln humoru a vtipu, až nad ním studenti žasli, neboť všem bylo dobře známo, jaký konec doktora očekává. Ale nikdo ani slovem nezavadil o nastávající strašnou událost, a všichni byli povděčni, že Faust sám o věci se nezmiňuje. Čím níže však slunce klesalo a čím více večer se blížil, tím zřetelněji bylo na Faustovi znáti, že mysl jeho se zachmuřuje. Hovor jeho stále víc a více umlkal, a čím méně mluvil, tím více vléval do sebe chmeloviny, jako by mu v prsou sopka vřela. Konečně snesl se nad městem Witemberkem temný večer. U „Šilhavé žáby“ dávno již prskaly smolné louče a ulicemi města hvízdal ostrý vítr, zarážeje chvílemi do malých, v olově zasazených tabulek oken, že se zdálo, jako by kdos neviditelný dovnitř se dobýval. Společnost Faustova seděla těsně seskupena kolem stolu a v míhavém, plápolavém světle draček jevily se tváře popíjejících jako v rudé záplavě. Skoro nikdo nemluvil a jen chvílemi křapaly na stole cínové džbány, jež čiperná sklepnice nestačila naplňovati.
Když odbila jedenáctá hodina, zvedl se Faust jako ze sna vytržen a zvolal dutým hlasem:
„Milí bratři, nastává loučení! Za hodinu uteče do věčnosti čtyřiadvacátý rok – poslední den života mého. Ještě jsem váš, ještě mne vidíte a slyšíte, avšak za hodinu nebude mne více na světě. Pekelná moc, jíž jsem se zaprodal, uchvátí mne a tělo mé i duch octnou se v krátké době v končinách neznámých, jichž nikomu nepopřáno zhlédnouti, než zatracencům, kteří pak žijí v nich dále strašný, děsný život, plný trápení a nepopsatelných muk. Žil jsem život plný radovánek, plný rozmařilostí – a jsem odsouzen, abych věčně věkův pykal v pekelné výhni za krátká ta léta. Pluk ďasů táhne již divým povětřím, aby mne z náručí vaší, z domu mého, ze života vyrval a navždy v otroctví pekelné uvrhl. Odcházím ukrutně, neboť není mi dána ani lítost, ani bolest nad tímto děsným rozloučením: všechen cit vyrván mi ze srdce a všecky pocity mé opanovala bídná pustota. Jsem jako škvár, vyvržený sopkou a letící daleko, daleko, nevědoucí, kam dopadne. 
Ustrnětež nad mým koncem a žijte šlechetněji, nežli jsem žil já!“
Pak zmlkl Faust na okamžik, a obrátiv do hrdla plný pohár, pokračoval po chvíli:
„Ještě jedinou prosbu mám. Doprovoďte mne domů a setrvejte v domě mém přes tuto noc. Chci ještě v poslední chvíli mít vědomí, že jsou nablízku lidé, kteří s účastenstvím hledí na poslední můj okamžik.“
Po těch slovech zvedl se Faust a kráčel z krčmy k domu svému. Všichni jeho přátelé byli pojati nevýslovnou hrůzou a bázní a byli by se nejraději na deset mil od Fausta ocítili, jaký děs z něho vycházel, ale neodolatelnou mocí puzeni následovali ho, až za nimi zapadla těžká vrata starobylého domu Faustova. Mlčky přivítal je Wagner se svítilnou ve průjezdě, a když Faust ještě jedenkráte ke studentům se obrátil a rukou jim kynul, odvedl je Wagner do připravených ložnic.
Zdlouhavě plynuly jim minuty a poslední tato hodina zdála se jim býti věčností. Konečně však počala na blízké věži odbíjeti dvanáctá a s posledním udeřením rozlítila se nad domem Faustovým taková bouře, že společníkům doktorovým hrůzou vlasy na hlavě se ježily. Všecky dvéře v domě s příšerným hřmotem se rozlétly a opět v divokém průvanu do zámku zapadaly, podlaha se třásla, dřevěné schody praštěly, okna řinčela, korouhvičky na střeše pištěly, krovy nad hlavami noclehářů jako při zemětřesení se chvěly. Všemi prostorami domu ozvalo se pojednou žalostivé mňoukání kočičí, vzteklý štěkot hafanů a houkání sov. Z komnaty Faustovy ozýval se strašný dupot, hřmot převrhaného nábytku, ďábelský chechtot podobný řvaní divokých šelem, konečně zazněl jediný, srdcervoucí, kosti pronikající výkřik Faustův – a vše utichlo. Fausta nebylo více – ve drápech vzteklých ďáblův letěl k peklu.
Ustrašení, v potu tonoucí studenti bděli až do svítání – na spaní nebylo pomyšlení. S prvním zábřeskem jitra otevřely se dvéře ložnic samy od sebe a studenti – dosud plni bázně a na celém těle se chvějíce – opouštěli lůžka svá, aby rychle odešli a nikdy více do domu Faustova se nevrátili. Na prahu Faustovy komnaty, mimo niž se bráti musili, spatřili otisk ďáblova kopyta, z něhož vyskakovaly dosud sirné plaménky a z něhož vycházel odporný, pekelný zápach. Znamení toto nezmizelo dříve, dokud bývalý fámulus Faustův, nyní dědic jeho, Wagner, nedal dům svůj knězem vykropiti.
Ale duch Faustův neměl po strašném dopeklavzetí na zemi pokoje. Často zjevoval se Wagnerovi ve staré podobě doktorově a rozmlouval někdy po celé hodiny s Wagnerem, dávaje mu rozličná ponaučení a rady. I sousedé vídali začasté postavu Faustovu, zvláště za jasných nocí úplňkových, ana do dlaní hlavu opírajíc oknem vyhlíží. Někdy také bývala komnata Faustova v noci osvětlena a na záslonách objevoval se stín Faustova ducha, komnatou přecházejícího.
Mimo to zjevil se hned po zmizení Faustově Wagnerovi jeho syn Justus a řekl k němu:
„Čas můj vyšel, věrný sluho otce mého. Nelze mi déle dlíti na zemi, neboť domov můj jest v říši duchů. Zříkám se všeho práva na majetek otcův a ponechávám ti vládu v domě tomto úplně. Otec můj vyučil tě magickému umění svému, a tys moudrý a chytrý. Proto užívej umění toho jen ku prospěchu všeobecnému a nehledej nikdy spolků s ďáblem. Mívá to špatné následky. Buď zdráv a zachovej otce mého i mne v dobré paměti.“
Po těch slovech otevřely se dvéře komnaty a objevila se krásná Helena, matka mladého Fausta, kteráž pojavši syna svého za ruku, rozplynula se pomalu před zrakem Wagnerovým v modravou mlhu. Užaslého Wagnera opustily smysly, a když nabyl opět vědomí, byl dům prázden. Po Heleně a Justovi ani památky.
Jen duch Faustův navštěvoval později občas Wagnera a zvláště za bouřných nocí bylo vídati ho, kterak kráčí po schodech i klenutými chodbami domovními sem a tam, a sice v téže postavě v tomže oděvu, jako za živa chodíval. Byltě totiž doktor Faust postavy malé, suché, přihrblé, špičatých uší, s vlasem krátce střiženým a s šedou kozí bradkou, rozpoltěnou.
Obyčejně zmizel duch Faustův tak tiše, jak byl přišel, avšak někdy počal v domě divoce zuřiti a dováděti, že všichni sousedé Wagnerovi strachem trnuli.
I připravil se konečně Wagner k důkladnému zažehnání nepokojného ducha Faustova a obětoval i sto mší za jeho pokoj na zemi, a od té doby neobjevil se Faust vícekráte. A nyní panuje v domě jeho klid a nerušené ticho.
To jest historie o doktoru Faustovi, jak se vypravuje.