Zmizel mně z očí na dlouhou řadu let, snad navždy, neboť již tenkrát byl hezky stár, a je tomu dávno, co jsem se s ním setkal posledně. Ale dosud vidím jej živě před sebou, a jakmile na něj vzpomenu, slyším pokaždé i jeho měkký, jímavý, soucitný hlas, jakoby stál a mluvil asi tři kroky ode mne.
Seznámil jsem se s ním za několik dnů potom, když jsem nastoupil úřad soudního zpravodaje při velikém pražském denním listě.
Tehdáž mně bylo jako každému člověku, jemuž vykázána nová, neznámá činnost a který je naplněn snahou, aby vyhověl svému povolání co nejsvědomitěji. Přiznávám se, že jsem k nové povinnosti své přistupoval se značnou obavou. Předchůdcové moji v soudní rubrice byli staří, osvědčení novináři, v péře honění, lidé s velikým cvikem a dlouhou kriminální zkušeností. Já přicházel do soudní síně jako nováček, a navrátiv se pozdě sedal jsem ku psaní všecek stísněn a s obavou před trojí soudnou stolicí: před posudkem svého šéfa, svých kolegů redakčních, hlavně oněch, kteří dříve soudní referát opatřovali, a konečně před míněním čtenářstva. Psal jsem s velikým rozčilením a zhluboka jsem vydechl, když jsem bodl perem poslední tečku. Přečítal jsem znova a znova úzkostlivě napsané řádky, tu tam opravil jsem větu, zmírnil mnohé ostřejší slovo a konečně nesl jsem úkol svůj sazeči. Neměl jsem jasného vědomí, vykonal-li jsem práci dobře či špatně, pozbýval jsem naprosto soudnosti a přál jsem si jen, abych prospal tvrdě nejenom noc, ale i celý zítřejší den, kdy zpráva moje bude procházeti rukama tisíců a tisíců čtenářů.
Tohoto přání nevyplnila se mi ani polovice, neboť jsem v noci téměř oka nezamhouřil, a probřesklý den nalezl mě po krátkém zdřímnutí velice sklíčeného.
Nyní po letech vzpomínám ovšem s pousmáním na svoji tehdejší tíseň a úzkosti, co řeknou představení a „svět“ mým slohovým výrobkům. Kriminál stal se mně od té doby takřka „denním chlebem“ a místo moje v novinářské lavici porotní síně vychladlo málokdy a jenom na krátkou dobu. Za několik let napsal jsem na sta kratších sáhodlouhých referátů, na statisíce řádek, naučil jsem se zpytovati tváře zločinců těžkých i lehčích, naučil jsem se během líčení odhadovati tresty, jaké jim soudcové za přestupování zákonů vyměří, a málokdy jsem prohádal.
V	těch prostorách, kam vcházejí provinilci, aby došli odplaty za nekalé skutky své, setkal jsem se s tolika rozličnými postavami, že mi na všechny paměť nestačí. Avšak mnohé z nich vystupují zřetelně přede mnou z mlhy zapomenutí, a k nim v přední řadě náleží postava dobráka muže Koňury.
Starý ten pán náležel ke stálým posluchačům a divákům v porotní síni.
Poprvé spatřil jsem jej před zahájením jistého líčení porotního, kterak přecházel na Karlově náměstí před hlavním vchodem do budovy trestního soudu.
Chýlilo se k deváté dopolední, kdy počínají denně závěrečná líčení, a já spěchal, abych nepromeškal počátek poroty, neboť jsem měl napsati stručnou zprávu o případě ještě do listu odpoledního. Vcházel jsem do vrat právě v okamžiku, kdy před nimi stanul obstárlý pán, kterýž hleděl přímo na mne a hlasem přívětivým, neobyčejně měkkým se otázal:
„Započne již soud, pane referente - porota?“
Podivil jsem se, že mne zná, neboť dosud jsem se s ním nesetkal. Pověděl jsem mu, že započne řízení hned, jakmile budou porotci vylosováni, což bude vykonáno nejdéle do čtvrti na desátou.
„Děkuji uctivě,“ řekl staroch vlídně a pošinul klobouk na hlavě.
Později k poledni, když nastala přestávka a já mohl dopřáti odpočinku prstům, o něž rychlým psaním pokoušela se křeč, obrátil jsem hlavu dozadu, na zástup posluchačů za přepážkou, kam se pravidelně nahrnulo obecenstvo z ulice, které nebylo nikdy pouštěno do oddělení předního. Byl to shluk publika „smíšeného“, ba již ani ne smíšeného; tlačily se tu postavy jedna druhé pochybnější a vyzíraly odtud tváře jedna druhé drzejší, vyzývavější, zdivočilejší. Říkalo se všeobecně těmto posluchačům líčení „čekatelé kriminálu“, a skutečně mnohý z oněch, kteří se tísnili za přepážkou a hltali výpovědi obžalovaných i svědků, octl se později sám na pódiu před soudem a před porotci jako zločinec. To temné zadní oddělení, z něhož se šířil do celé ostatní prostory nesnesitelný puch, bylo skutečnou „kriminální univerzitou“. Tam dřepěli podezřelí zahaleči a povaleči celé dny, s očima vypoulenýma, s ušima rostoucíma, aby slova nepřeslechli, a když opouštěli pozdě večer nebo již v noci svoje stanovisko, mohl zkušený pozorovatel z jejich tváření uhodnouti, jak pře skončila. Unikl-li viník milostivým výrokem porotců zaslouženému trestu, vycházeli pobudové ze zadní ohrady porotní síně s výrazem uspokojení, často s drzým úsměchem, hlasitě rokujíce a sledujíce propuštěného obžalovaného zrakem plným účastenství. Avšak sklíčeni a tiši, jednotlivě se trousíce, vycházeli vždy, když viník byl odsouzen a do separace odváděn. Jako by měli vědomí, že je vyrván někdo z jejich středu. Jejich účastenství, jejich soucit byl vždycky na straně obžalovaného, ať spáchal čin sebe ohavnější. Tito lidé byli duševně spřízněni s každým přestupníkem zákona.
Jak příznivě lišil se od těch zvlčilých tváří ve „stáji“ - jak byla prostora za přepážkou nazývána - obličej starého pána, kterýž mne byl před budovou oslovil. Vysoká jeho postava převyšovala okolí své o celou hlavu a zdálo se, jako by se bránila bližšímu styku s ostatními návštěvníky, jakoby jí bylo nevolno ve středu podivné chasy, jíž bylo trestní líčení labužnickým požitkem.
Když jsem otočil hlavu, setkal jsem se právě s jeho zraky, jako by již déle byl na mne hleděl. Usmál se na mne sotva znatelně, přelétl okem množství, které ho obklopovalo, a oči jeho vrátily se ke mně s takovým výrazem, jako by chtěly říci:
„Hleďte, v jaké to jsem pěkné společnosti!“
Líčení toho dne, konané s prohnaným podvodníkem, ukončilo odsouzením žalovaného na šest let do těžkého žaláře. Bylo před večerem, ještě za světla, když jsme vycházeli ze soudní budovy. Za okamžik potom, když jsem se octl na ulici, ozvaly se těsně za mnou kroky, a v téže chvíli zazněl také pozdrav, pronesený měkkým, mně již povědomým hlasem.
Ohlédl jsem se - vedle mne kráčel nový můj známý od rána.
„Zaplať Pánbůh,“ mluvil bez úvodu, sotva že pozdravení jeho doznělo, „zas o jednoho méně.“
Mínil podvodníka právě odsouzeného.
Nebylo mně do hovoru, jako vždy po dlouhém, úmorném lícení, ale nechtěje vlídného starocha nešetrným mlčením odraziti, pronesl jsem:
„Ano - ale kolik podobných ještě pracuje ve světě na škodu a zkázu lehkověrných, nezkušených lidí!“
„Bohužel, bohužel,“ přisvědčoval mírným svým způsobem neznámý. „Neřeklo by se, jaká špatnost, jaká vymyšlenost zlých nápadů panuje mezi lidmi! A nepomýšlejí, že to jednou musí na ně propuknout, nepamatují na ženy a děti...“
Tak soucitným, skoro chvějícím se hlasem pronesl poslední slova, že bylo zřejmo, kterak jsou procítěna.
Nadnesl klobouk, jako by chtěl uleviti horké hlavě, přejel si rukou čelo a tváře a pak řekl zase již ve své míře:
„A co vy páni od novin se napíšete o takových špatnostech! To je práce, to je času!“
„Jak víte, že jsem od novin?“ otázal jsem se; „vždyť mě vidíte poprvé.“
„To se vypozoruje, můj Bože,“ odpovídal muž s jemným úsměvem. „Chodím už dlouho do porot, znám už mnoho těch pánů z časopisů. Divím se, kterak mohou tak rychle psát - není to maličkost. Já se také naškrabal v živobytí, ale tohle bych nedovedl....“
„Ah, vy tam býváte častěji! Což je vám to smutné divadlo zábavou?“
„To je zvyk, vašnosti pane referente,“ odpovídal starý pán klidně, téměř polohlasně, „pouhý zvyk; já býval taky u soudu, dlouhá léta, a měl jsem toho mnoho v referátě. Člověk tomu uvykne a chodí tam pak, třeba už nemusil. Čas je dlouhý.“
Starý pán šel na mně příliš pomalu, já spěchal.
I	rozloučil jsem se s ním na rohu, a on, podávaje mi měkkou, masitou, teplou ruku, již jsem nemohl nestisknouti, a smekaje druhou klobouk, řekl přívětivě:
„Nu, snad se ještě častěji setkáme a zůstaneme přáteli, vašnosti. Rád si pohovořím někdy s pány od novin - mají docela jiný náhled než našinec.“
Ohlédl jsem se za ním, a také on se ohlížel. Kýval neskonale přívětivě hlavou a potom kráčel zvolna dlouhými, tichými kroky k Vinohradům.
Vídali jsme se skutečně častěji, a to pravidelně při líčeních porotních, která bývají obecenstvem navštěvována; líčení obyčejná, „senátní“, před čtyřmi soudci, ač jsou také veřejná, nemívají posluchačů krom několika mladých právních praktikantů a novinářských zpravodajů. Takováto líčení konají se v prostorách omezených, v nichž někdy není místa ani pro všechny svědky, je-li jich obesláno více.
Litoval jsem starého pána, že se tísní vzadu mezi pochybnými oněmi postavami, duse se vedrem a nesnesitelným puchem, a vybízel jsem jej častěji, aby šel se mnou do předního oddělení, kde bylo lze seděti pohodlně na lavicích a židlích. Avšak odmítal vyzvání moje co nejskromněji.
„Ne, vašnosti, tam já nepatřím a ubíral bych místa pánům, kteří tam sedí ouřadně a ve svém povolání. Já znám celou manipulaci u soudu skrz naskrz a nemusím to zblízka vidět. A když mě koukání omrzí - však já mezi tou sebrankou nezůstanu. „
Časem, vycházel-li jsem z budovy sám, připojoval se ke mně; jindy zas, šel-li jsem v nějaké společnosti, pozdravil jen zdaleka uctivě a kráčel stranou, jako by nechtěl vyrušovat. Celé jeho chování bylo tak milé, tak skromné; nikdy se nevnucoval a mnohdy zmizel od soudu tak rychle, že jsem ho ani nezpozoroval.
Časem setkával jsem se s ním před budovou trestní, přišel-li jsem: před hodinou zahájení, a tu přicházel mně staroch v ústrety, přívětivě pozdravoval a někdy mně zalichotil usmívaje se vlídným, dobráckým svým způsobem:
„Početl jsem si dnes, vašnosti, referátek v novinách, a dobře jste to ráčil vypsat, dobře! Člověk ani nemusí být při jednání a vidí ty lidi před sebou a má pojem, jaké jsou špatnosti na světě; a co je tuze chvalitebné, vy jim neubližujete, vašnosti, kdo nezasluhuje. Inu, pravda, některý chudák se do toho dostane, ani sám neví jak. Mezi lidem je zle a každý sprostý člověk nezná paragrafy. Vždyť jich je tolik set.“
Jeho způsob svědčil o dobrém, shovívavém srdci, a někdy se mi zdálo, že skutečně mu oči vlhnou. Cítil jsem dobře, kterak jeho duší zachvívají jemné, něžnější struny, což vyjadřoval zcela prostým, nehledaným způsobem, patrně bez úmyslu, nevěda sám, jak odhaluje ušlechtilé nitro své.
Hned na počátku naší známosti, chtěje ho osloviti, uvázl jsem při slově „pane“ - nevěda, jak se jmenuje.
„Koňura mi říkají, vašnosti pane referente, Koňura,“ doplňoval moji větu staroch a dodával s úsměvem:
„Dost podivné jméno, dost. Koňurů je málo jeden je také v Americe, jak jsem tuhle četl v nějakém seznamu, ale to není z přízně. Náš rod je od Budějovic.“
Zajímavou osobou byl pan Koňura. Ač nikdy přímo neřekl, čím je, myslil jsem, že se neklamu, pokládám-li ho za penzistu. Nasvědčovalo tomu, že měl tolik času, a z několika jeho zmínek a narážek jsem usoudil, že býval nějakým malým úředníkem u soudu, snad kancelistou nebo čím podobným. Nevěděl jsem a nevím podnes, jaké jsou tam stupně a hodnosti od nejnižšího k nejvyššímu.
Pan Koňura byl vysoké, suché postavy, avšak plného obličeje, v němž nebylo dosud ni jedné vrásky. Hádal jsem mu asi tak šedesát, ale mohl být starší. Měl modré, klidné, upřímné oči, v nichž seděla celá jeho duše. Pod masitým nosem byly řídké, šedivé kníry, pod nimi plné, červené rty, kolem nichž kroužil stále dobromyslný úsměv. Kulatá jeho brada a mírně začervenalé tváře byly vždycky pečlivě oholeny. V levém uchu měl pan Koňura zlatou čočku jako mnozí staří lidé. Oděv jeho býval vždy obnošený, starší módy, ale čistý, bez prášku a smítka. Míval čisté, neškrobené prádlo a v náprsence košile tkvěly dva staré, zlaté knoflíčky. Kolem krku měl dlouhý řetízek z vlasů, na němž byly veliké, staré vřetenkové hodinky. Ukazováček pravé ruky byl ozdoben ohromným zlatým pečetním prstenem starodávné práce. Pan Koňura měl šedivé, kadeřavé vlasy, neobyčejně husté na svůj věk; nosil široký plstěný klobouk šedé barvy a nikdy jsem ho neviděl bez deštníku.
Jak řečeno: od hlavy po paty postava důstojného, starého dobráka, beze lsti a klamu, skromného, zdrželivého, jedna z oněch figur samou dobrotou prosáklých, jak je líčí novelisté a romanopisci. Rád jsem s ním chvílemi pohovořil a těšil jsem se z toho, že jsem se s ním seznámil. Jeho zase patrně těšilo, že mluví se mnou, a dával to častěji nenápadně najevo. Pozoroval jsem také, že čítá pilně noviny a to nejedny, a kdykoli mluvil o nich a o novinářích, vyjadřoval se velice uznale a pochvaloval si, co dobrého noviny vykonají.
Za nedlouho vypozoroval jsem, že pan Koňura neschází nikdy v porotní síni, běželo-li o nějaký podvod. Tato líčení zajímala ho dle všeho nejvíce a přesvědčil jsem se, že má neobyčejnou paměť. Na několik let do minulosti znal řadu soudních případů toho druhu, pamatoval jména obžalovaných a odsouzených, ba nosil v hlavě také výměry trestů, jakých se jim dostalo. Bylo zřejmo, že to starý, důkladný praktikus s vycvičenou pamětí.
Naše známost trvala již asi půl, tři čtvrti roku, v kteréžto době zmizel mi as dvakráte, třikráte z obzoru na tři, na čtyři neděle.
Jednou byl churav, podruhé navštívil svoje příbuzné kdesi na venkově, potřetí zavážel někam do učení či na výměnu jakéhos mladíka, jemuž byl poručníkem. To mi vyprávěl, když se znova v soudní síni objevil.
Bylo na podzim, z večera, když na dveře mého pokoje bylo nesměle zaklepáno. Zvolám „vejděte!“ dveře se otevřou, a do pokoje vchází - pan Koňura.
„Aj, aj, pan Koňura! Jak jste mne nalezl? Co vás ke mně přivádí?“ volám překvapen.
Pan Koňura vstupoval s kloboukem v ruce, zavřel opatrně dveře, aby nebouchl, pozdravil s hlubokou poklonou, a sáhnuv pro šátek, otíral čelo, na němž perlily se krůpěje potu. Tvář jeho byla zardělá stoupáním do schodů, plíce jeho silně oddychovaly.
„Ale sedněte, sedněte, pane Koňuro,“ pobízím hosta. „Odpočiňte trochu.“
„Ne, vašnosti,“ promluvil staroch, „nebudu dlouho zdržovat. Jenom na minutku, když dovolíte.“
A dosedl unaveně na židli, již jsem přisouvl.
Otřel si čelo a tváře, přejel šátkem i zpocený krk a zastrčiv kapesník, upřel na mne milé svoje modré oči neobyčejně pevně a s jakousi velikou otázkou; hleděl tak okamžik a konečně řekl:
„Ani bych se byl neopovážil, kdybych vašnosti tak dobře neznal jako solidního a citelného21 pána, a teď teprv děkuju Pánubohu, že jsme se sešli. Mám mrzutost, vašnosti, velkou mrzutost, a je to samá navedenost špatných lidí. Mám zejtra u soudu nějaké pozastavení, - jsem do toho zapleten, ani nevím, jak...“
„Zítra?“ přerušil jsem ho nedočkavě. „Před porotou? To je jakýs podvod, nemýlím-li se?“
Poprvé, co jsem pana Koňuru znal, sklopil oči, ale hned je opět povznesl, znova se na mne zahleděl a pokračoval:
„Je to něco takového - a mě v tom také budou vyslýchat. No, a člověk má jen jednu čest na světě a jedno živobytí! A tak jsem chtěl prosit, vašnosti, kdybyste moje jméno nedával do novin - vždyť na tom nikomu nezáleží. Já ouplně za nic nemohu - ale chtějí mě do toho také vtáhnout, a tu se obracím na vašnosti přátelství, abyste mě v referátě vynechal. Copak na tom sejde! Já ani ne kvůli sobě, jako kvůli přátelstvu..
„Nu, neběží-li o nic jiného, pane Koňuro, rád vám vyhovím,“ chlácholil jsem rozpačitého starce.
Jeho oči radostně zableskly a měkká, teplá, nyní zpocená pravice Koňurova chopila se mé.
„Tuze vám budu zavázán, vašnosti,“ mluvil pohnutě. „To je služba, že ji nikdy nezapomenu. Vždyť jsme proto na světě, abychom jeden druhému pomáhali. A kdyby přec na to někdo tlačil, abych přišel do novin, ujměte se mne a nedávejte mne tam. Já budu vděčný, já nebudu koukat na nějakou malou odsluhu.“
Ruka páně Koňurova zajela při posledních slovech do záprsí kabátu, pohroužila se do kapsy a již se zas objevila. Prsty Koňurovy, vlhké a chvějící se, držely starou, ošumělou tobolku, a nyní zvedala se druhá ruka, aby ji otevřela.
Zadržel jsem starci ruku a stiskl mu ji až ke kolenu:
„Pane, nejste první a jistě ne poslední, kterýž mi nabízíte spropitné jako sklepníku nebo podomkovi, abych o vás pomlčel. Mýlíte se. Slušný novinář nepřijímá takových úplatků. Jste-li bez vlastní viny v trapném postavení, že se máte objeviti před soudem - a jsem přesvědčen, že tomu tak jest - nebude vám ani slovem ublíženo. Spolehněte se na to! Nezáleží na tom ostatně pranic, bude- li v referátě uvedeno o jednoho svědka méně.“
Pan Koňura dobře pochopil odmítnutí „odsluhy“ a upadl v rozpaky. Vzchopil se a podávaje mi znova ruku, ujišťoval:
„Nu, až přijdete k soudu, vašnosti, uvidíte, že jsem do toho všeho přišel jako Pilát do kréda.“22
Když odešel, napadlo mne teprve, že jsem se neotázal, jaká to vlastně věc, při níž má svědčiti. A zbytek dne měl jsem pokažený.
Stále se mi vracela myšlenka na pana Koňuru a naplňovala mne obavou, že starého dobráka potká něco nepříjemného. Kterak jsem správně tušil!
Pamatuji se zcela dobře, že jsem, z rána před líčením se probudiv, na pana Koňuru ani nevzpomenul. Vše jsem zaspal.
Teprve když jsem se blížil k soudní budově a spatřil před vchodem na Karlově náměstí zástup zevlovačů, čekajících, až budou vpuštěni dovnitř a nahoru do prvního patra, připadl mně Koňura, jeho včerejší návštěva, jeho stísněnost, rozpaky a snažná žádost.
Přelétl jsem okem zástup - starého pána tu nebylo. Ani v průjezdě, ni na chodbě v patře jsem se s ním nesetkal, jako se dělo obyčejně. Docházeje k síni porotní potkával jsem již jednotlivé porotce, ony šťastné, kteří pro dnešek vylosováni nebyli a tedy unikli trapnému, asi dvoudennímu sezení v těsné, pochmurné prostoře. Seznal jsem, že losování je skončeno a že líčení co nevidět započne.
Vstoupil jsem do síně porotní, v jejímž předním oddělení bylo se shromáždilo něco málo obecenstva, vkročil jsem do lavice novinářů a přehlédl jsem rychle „jeviště“ - jak jsme říkali vyvýšenému předku prostory. Za zeleným stolem seděli již tři soudcové, nalevo při stěně usazovalo se právě ve dvou lavicích dvanáct porotců, napravo při stole u okna zaujali místo tři obhájcové, vedle nich, blíže stolu soudního, seděl u svého pultu státní zástupce. V koutě těsně při okně krčil se u žlutého stolu zapisovatel.
Uprostřed pódia seděli na židlích čtyři obžalovaní, za nimi dva strážníci soudní. Obžalovaní seděli nepohnutě, hledíce přímo na soudce, zády k obecenstvu, že jsem nikomu z nich neviděl do tváře.
Na pokynutí předsedy soudu vyvolal zapisovatel případ. Započínalo závěrečné líčení s Václavem Ramšem a společníky pro mnohonásobný zločin podvodu. Hlavní obžalovaný, Václav Rameš, držen byl již delší dobu ve vazbě vyšetřovací, ostatní obvinění po kratší vyšetřovací vazbě byli propuštěni a ponecháni do hlavního líčení na svobodě. 
Nyní přistupoval z nich jeden po druhém k výslechu generálií. Když byl hotov první, Rameš, zvedl se druhý žalovaný, hlavní spoluviník, muž hezky starý, pokud jsem zezadu mohl posouditi.
„Jak se nazýváte?“ otázal se předseda.
„Jakub Šaršoun, slavný soude,“ zněla polohlasná, jako stydlivá odpověď.
V	tom okamžiku napjal jsem sluch. Zdálo se mi, že slyším jakýs povědomý, ba, dobře známý hlas, ale nemohl jsem vzpomenouti, komu hlas ten náleží.
„Jakub Šaršoun,“ opakoval jednotvárně předseda, „pětašedesáti- letý, bývalý hodinář, ale teď již dlouhá léta dohazovač. Říkají vám však ještě jinak, Šaršoune, viďte?“
„Koňura, prosím,“ pronesl obviněný po nějakém váhání.
Koňura - můj známý, starý dobrák Koňura! Tužka se mi zadrhla do papíru, polilo mne horko.
Jak jest možno, že pan Koňura, ta upřímná, poctivá tvář, dopustil se podvodu?
Ale je to skutečně Koňura? Vždyť místo hlavy pokryté dlouhými, kadeřavými šedinami, jak jsem ji znal, ční nad kostnatými rameny lebka lysá jako vejce!
Nic naplat, byl to Koňura, byl to jeho měkký, ohebný hlas; nebylo pochybnosti.
„Byl jste také již trestán, viďte?“ mluvil předseda dále.
„Měl jsem nějaké oplétání, slavný soude,“ odpovídal stísněně Koňura.
„Ano,“ řekl předseda s důrazem, „měl jste nějaké opletání. A sice jste seděl pro zločin podvodu, spáchaný falšováním směnek, tři léta; pro zločin křivé přísahy seděl jste dva roky; pro jiný zločin podvodu dostal jste pět let a konečně pro velikou krádež jste byl odsouzen na šest let. Krom toho byl jste asi desetkráte trestán pro rozličné přestupky. Je tomu tak?“
„Bude to v pořádku, slavný soude,“ vydechl Koňura.
Zdráhal jsem se věřiti svému sluchu. Tento muž, který se podobal vtělené dobrotě, počestnosti a poctivosti, strávil přes šestnáct roků života v žalářích a vězeních rozličných soudů! To byla ta jeho „soudní praxe“, o níž mluvíval.
Když dopověděl svoje generalie a obrátil se, aby se vrátil ke své židli, mrskl rychle očima do obecenstva, jako by někoho hledal. Nalezl mne, zrak jeho spočinul na mně na okamžik a hlava se lehce naklonila jako na pozdrav. Byla to lysá, hranatá lebka zločincova. Koňura tedy nosíval vlásenku, což jsem však nikdy nepoznal.
Sklonil jsem rychle hlavu, aby nikdo neuhodl, že pohled jeho platil mně. Styděl jsem se nehorázně za svoji známost.
Slibu svému, že jméno jeho neuvedu v referátě soudním, nemohl jsem ovšem dostáti. Vždyť to byl neobyčejně prohnaný darebák, kterýž bezcitně, nesvědomitě využitkovával okamžité stísněnosti hmotné ubohých venkovanů, kteréž pak s kumpány svými nejpodlejším způsobem okrádal. Půjčoval jim po desítkách, po padesátkách, dával si podepisovati nevyplněné směnky a vpisoval později na blankety obnosy desateronásobné, nedbaje výčitek a nářku ubohých obětí, kteréž přiváděl na mizinu a uvrhoval v bídu.
Průběhem líčení objevilo se, jak vyškolený to je taškář a s jakou přípravou vytáček, lží a klamů doslavil se před soud. Tvářil se jak uražená nevinnost a obviňoval ubohé okradené venkovany z křivého, mstivého svědectví.
Druhého dne objevily se ve všech listech pražských obšírné zprávy o tomto procesu s družinou podvodníků, a také já ocenil jsem náležitě jejich činnost, nešetře ovšem ani svého známého pana Koňury.
Když jsem zasedl v lavici druhého dne dopoledne a když se Koňura obrátil zase do obecenstva, setkaly se naše zraky opětně. Tentokráte jsem vydržel a nesklonil hlavu.
Ale již to nebyl povědomý, měkký pohled onoho pana Koňury, s nímž jsem hovoříval. S pódia upíralo se na mne dvé pichlavých, jedovatých očí, a tvář jeho, nyní ztvrdlá, jako strnulá, pokrývala se jízlivým, zlověstným výrazem. Jeho ostrý, bodavý pohled se přímo do mne zarážel. Vyrozuměl jsem z toho, že četl můj referát a pokoušel se nyní, aby mne očima zavraždil.
Líčení končilo toho dne k večeru. Když porotci odešli do porady
o	výroku, nastala dlouhá přestávka. Dozorci vyvedli obžalované ze sálu a Koňura uveden do předsíně, kde také obhájci a zpravodajové čekávají na výsledek líčení.
Stanul jsem blíže kamen a pohlédl jsem úkradmo několikrát na svého „dobráka“. Cítil jsem, že na mne upřeně pohlíží, ale kdykoli jsem zvedl hlavu, hleděl Koňury přímo před sebe jako strnulý. Jeho oči, druhdy tak dobrácké, byly nyní jako skleněné, jeho obličej ztuhl a zdrsněl za ty dva dny, červeň prchla z jeho tváří a modravé rty se rozčileně třásly. Lysá, hranatá jeho lebka působila odporně, zbavena vlásenky. Průběhem líčení pochopil jsem, proč ji odložil; chtěl poplésti svědky, aby jimi nebyl poznán, ale ta lest ho nezachránila.
Byla to nyní hlava supí a dobrák pan Koňura byl v tom okamžiku zjev čistě kriminální.
Později, vcházeje opět do síně porotní, musil jsem jíti mimo „pana Koňuru“. Zahleděl se na mne, ale teď tak cize, jako by mne byl nikdy neviděl, což mne velice těšilo. Byl jsem si vědom, že mne oči jeho provázejí, dokud se za mnou nezavřely dveře Ale než se dovřely, zaslechl jsem, kterak pronesl hlasitě k jednomu ze svých spoluviníků:
„To tak je komedie pro ty škrabáky z novin! Ti nás teď trhají jako psi!“
Byla to poslední slova, která jsem slyšel z úst „přítele“ Koňury. Byl odsouzen pro mnohonásobný podvod a naměřili mu devět let těžkého žaláře.
Nepromluvil ani slova, když mu byl oznámen rozsudek. Trhl sebou jen, když bylo rozhodnuto, že má býti hned vzat do vazby, aby neuprchl. S hlavou svěšenou, s tupým pohledem kráčel před strážníkem do separace - a od těch dob jsem ho nespatřil. Myslím, že ho také již nespatřím a že jeho postava vymizela na vždy ze zástupu posluchačů soudní síně. Byl hezky stár a devět let je dlouhá, předlouhá doba. V těch úzkých kobkách žalářních ubíhá čas zoufale pomalu.