Ještě jednou zadívala se pozorně do velkého stojatého zrcadla, v němž obrážela se ztepilá postava její od hlavy k patě... Pravou ručkou urovnala několik hebkých rusých kadeří, jež se byly ze zpod myrtového věnečku zrádně vymkly, levou rukou podkasala poněkud sněhobílé vkusné šaty s dlouhou vlečkou — potom se pomalu obrátila... Stála tváří v tvář věrné družce, mnoholeté přítelkyni, která jí byla pomáhala upraviti toilettu. Zlaté paprsky ranního slunce letního, prodírajíce se hustými záclonami elegantního budoirku, oblévají zjemnělým jasem kyprou postavu modrooké blondýnky. Svěží, smavá tvářinka s růžovými líčky, purpurovými rtíky, jasným, pěkně vyklenutým čílkem, řeckým nosem a cudně sklopenýma očima s dlouhými řasami a hustými brvami jeví v okamžiku tom onen druh nevylíčitelné blaženosti, která by tak ráda vypukla v jásot, a přece se úzkostlivě tlumí, jakoby bylo ne- promíjitelným hříchem chtít býti svrchovaně šťastným... Milovati a býti milovánu! Tušiti, že nejsladší snové konečně se vyplňujou — věděti, že v několika okamžicích budeme na vždy spojeni s bytostí, která nám jest idolem! Čí srdce nebylo by rozechvěno? V čí tváři nejevil by se odlesk řídkého pocitu svrchované blaženosti?... „Jak jsi krásná, milá Emilie!“ zvolala věrná družka, dívajíc se v tvář sličné přítelkyně. „A jak šťastna, Růženo, má drahá, drahá!“ zašeptala Emilie, jakoby se bála, by slov těch kromě věrné družky nikdy jiný nezaslechl. A cudně sklopený zrak její se zvedl. Zraky obou se setkaly... V jasných, modrých očích Emilie zaleskly se dvě slzy a skanuly po růžových líčkách do záňadří... „Jak ti ty slzy závidím!“ ozvala se po chvíli přítelkyně. „Oh, nikoli, milá Růženo!“ odvětila chvatně Emilie. „Vím, že mi nezávidíš, ty mi záviděti nemůžeš!“ „A přece závidím!...“ „Není možno! Což pak jsi nebyla před dvěma lety podobně šťastnou jako já? A nejsi snad šťastna po dnes?“ „Štěstí jest vrtkavo...“ „A proto, že jest štěstí vrtkavo, můžeš někomu — slzy radosti záviděti?“ „Nezávidím tak slzy radosti, jako slzy vůbec. Já nikdy radostí neplakala a bojím se, — až někdy štěstí ode mne se odvrátí, že nebudu moci zaplakati, že nenaleznu v slzách úlevy..“ „Snad se netrápíš bláhovou nějakou předtuchou?“ „Naopak! Zdá se mi, že nešťastnou vůbec ani býti nemohu!... Ale neštěstí neptá se, chce-li někdo býti i na dále ještě šťastným; přichází mnohdy neočekávaně a potom je třeba...“ „Aby se člověk vyplakal, není-liž pravda?“ vpadla Emilie. „A ty se domníváš, že dovedu potom plakati, že ulevím bolesti své slzami?...“ „Právě jako jsi nyní uronila mimoděk slzy radosti, ulevíš si časem svým proudem slz, kdežto já ubohá...“ Nedořekla. Temné oko její zalesklo se zvláštním výrazem, jako když náhlá bolest srdce křečovitě sevře. „Ah, tys přece jen bláhová, milá Růženko,“ ozvala se po malé přestávce Emilie. „Avšak rci, co tě přivádí na tyto myšlenky?!“ „Tvůj řasnatý, sněhobílý svatební šat...“ „Jak to?“ „I já měla podobný, i já si na něj po léta střádala krejcar ke krejcaru, i já si jej sama šila, ale i já ho, jako ty, skropila svou krví...“ „Krví? Svou krví?“ opakovala Emilie zaraženě prohlížejíc svůj šat; ale hned na to zvolala chvatně a radostně: „Snad nemíníš tuto malinkou skvrnku zde, kterou jsem tak opatrně zakřidovala, že nelze ji ani z blízka rozeznati?“ Při tom ukázala zarůžovělým prstíčkem na malou, sotva pozorovatelnou skvrnku pod svým srdcem. Růžena přikývla smutně hlavou. Emilie chvíli mlčela dívajíc se přítelkyni upřeně v tvář, v které v okamžiku tom jevila zřejmá opravdovost. „Ale já nechápu,“ pravila pak klidně a vážně, „v jaké souvislosti může býti podobná skvrnka s mým nebo tvým budoucím štěstím!“ „Což pak jsi nikdy neslyšela, co očekává nevěstu, která šijíc si svatební šaty, potřísní je svou krví?“ optala se Růžena tónem vážně tajemným. — „Nikdy! Ale vždyť já je nepotřísnila! Píchla jsem se jen nepatrně jehlou do prstu a jediná kapka skanula na šat...“ „A jediná ta kapka stane se ti rovněž tak jako mně osudnou, milá Emílie,“ ujala se slova Růžena. „I já jsem jen jedinou kapkou své krve potřísnila svatební svůj šat. Mne i tebe očekává dříve nebo později neštěstí... Ty však nalezneš úlevy v slzách, kdežto já ubohá...“ Opět nedořekla; zdálo se, jakoby jí byla trapná předtucha náhle slova přervala. Emilie nemohla se ubrániti zvláštnímu pocitu tesknosti, „Jdižiž, milá duše!“ pravila po chvilce s rozvahou. „Tys přece jen bláhová, že přikládáš víry podobným pověrám a předsudkům...“ Růžena zavrtěla nedůvěřivě hlavou, a pokrčivši ramenoma odvětila tónem zcela opravdovým: „Podivno! Vím, že to pouhá pověra a přece se nemohu zbaviti trapné předtuchy. Znám pověru tu od nejútlejšího mládí, a proto šijíc svůj svatební šat, šila jsem tak opatrně jako nikdy jindy... A přece jsem se píchla jako ty, milá Emilie, přece skanula jediná krůpěj na šat... V okamžiku onom zmocnila se mne úzkost bezměrná a – –“ „Bezúčelná!“ dodala Emilie s rozvahou a jistotou. „Neboť vše to nemůže přece býti nežli následek rozohněné obraznosti...“ „Budiž,“ pokračovala Růžena; „ale mne zmocňuje se úzkost ta vždy, kdykoli si osudnou nehodu tu připomenu —“ Jisto, že byly by obě přítelkyně v naivní, nahodilé a bezúčelné rozmluvě pokračovaly — Však kdosi náhle tiše na dvéře zaklepal. „Toť on, toť on!“ zajásala šeptmo rozechvělým hlasem Emilie. „Dále!“ zvolala Růžena. Dvéře se otevřely, na prahu objevil se mladý, švarný muž v elegantním obleku plesovém. Emilie vrhla se mu v náručí... Co následovalo, jest prostší nežli co jsme byli právě vypravovali; asi v půl hodině klečela Emilie po jeho boku u oltáře... Štěstí! Podivné, přepodivné slovo! Co všechno již v ně vkládáno!.. A přece neznamená v podstatě více nežli spokojenost. Vše ostatní jest pouze pomíjející pel... Emilie byla spokojena — tudíž svrchovaně šťastna.. Nepřálať si jiného, než aby zůstalo vše tak, jak právě bylo: prosté, klidné, příjemné, bez duševních bouří, bez útrap a svízelů... Po prvním roce stala se ze šťastné žínky nevýslovně šťastná matka. A opět si nepřála více, než aby zůstalo vše tak, jak právě bylo... Ale štěstí je vrtkavo. Nezávisíť na člověku a jeho vůli nebo přání – – Náhle — pouhou nešťastnou náhodou zvrtlo se v opak. Na sklonku třetího roku milovaný, ba zbožňovaný muž zemřel. Zahynul jako tisíce jiných všední, ba nejvšednější nehodou. Vraceje se kdysi po poledni domů z kanceláře, kde byl rovněž tak pilným a svědomitým pracovníkem, jako vzorným kolegou, sklouznul na kluzkém dláždění a zlomil nohu. Z počátku pouhá nehoda změnila se v neštěstí. Několik dní postonával. Náhle však vzala choroba nebezpečný obrat a ve třech dnech dokonal. Mladistvá vdova div si nezoufala. Poprvé v životě svém poznala pravý zármutek, a to hned zármutek nejděsnějšího, nejzoufalejšího druhu. Plakala, až jí srdce usedalo — rvala si vlasy... Ale nic naplat! Příroda jest i v nejvšednějších zjevech svých neúprosná, bezcitná... V první době se jí zdálo, že bezměrné hoře vůbec ani nesnese, že musí podlehnouti... Ale nejdražší zástava manželova, dvouletý rusovlasý andělíček — byl jí oporou v okamžicích nejtrpčí, nejpalčivější bolesti. Nemajíc o dosahu krutého neštěstí rodinného ani tušení, zůstalo dítko strašnou ranou osudu nedotknuto. Smavá tvářinka při pohledu na matku, v křečovitém pláči se rozplývající, na chvíli se sice mimoděk zachmuřila, leč v následujícím okamžiku pohrával již kolem růžových rtíků nevylíčitelně sladký úsměv bezstarostnosti a v jasných modrých očkách kmitaly jiskřinky čtveračivosti. Z počátku bylo ubohé matce nevýslovně teskno a bolestno. Nechápajíc věc nejpřirozenější dívala se na svého jedináčka s výrazem trpkosti. Bylo jí, jakoby si vlastní dítko tropilo posměch z její bolesti — a srdce se jí křečovitě svíralo... Náhle šlehlo duší její porozumění. Prudce přivinula dítě ku svým rozvlněným ňadrům a vášnivě je zulíbala... Pochopila, že nesmí zoufati — že musí žíti svému dítěti.. A od toho okamžiku bylo jí volněji... Žila — vlastně živořila, jak dovedou jen vdovy živořiti. Nepatrné úspory a malé dědictví po rodičích, již za útlého mládí jejího zemřelých, umožnily jí z počátku život aspoň poměrně snesitelný. Ale výtěžek ruční práce, kterou se živila, k výživě nestačil — úspor ubývalo a po dvou letech zaklepal na dvéře prostého příbytku nedostatek... Vše ták prosté — tak všední – – Napínala sice i nyní jako před tím veškeré své síly; pracujíc ve dne v noci s pilností neúmornou, nesvedla více, nežli že se aspoň ubránila smrti hlady	 Ký div, že odprodávala pomalu vše, co jí z dob štěstí zbylo: tu drobný nějaký skvost, tu kus lepšího postrádatelného šatu nebo nábytku, až konečně bylo skoro vše nejlepší a nejcennější prodáno... A podivno! Co by byla na jejím místě snad každá jiná žena učinila, Emilie opominula. Bílé atlasové svatební šaty, jež by byla snad každá jiná vdova ve stísněných poměrech především prodala, zůstaly v kufru pečlivě uschovány. Ubohá sice často na ně vzpomenula, a začasté, obzvláště v první době nesnází ji napadlo, že by je mohla lépe zpeněžiti než i kteroukoli jinou zlatou nebo stříbrnou tretku; ale kdykoli kufr otevřela a na pečlivé uložené šaty pohlédla, bylo jí nevýslovné teskno a bolestno. Zdálo se jí, že není vůbec ani možno, by se od památky té odlučila. Šetřilať šatů těch i za dob svého štěstí; neměla jich na sobě nežli několikráte — v několika plesích, jež byla se svým chotěm navštívila. Od té doby ležely v kufru nedotknuty. Posléze, když už nebylo praničeho více k prodání, došlo i na tuto památku. Bylo čarokrásné letní jitro, když ubohá vdova, nemajíc zač uvařili prostý oběd, vzpomněla si na poslední památku dřívějšího štěstí. Váhavě poklekla ke kufru, otevřela jej a chvějící se rukou vyňala šaty. Rozloživši je před sebe na stůl, zadívala se v myšlenkách před sebe	– – Byla v nuzné sedničce samotinká. Dítko, její miláček, sedělo venku na dvorečku, hrajíc si s hrstkou písku a několika oblázky. Matka je mohla viděti oknem; ale neviděla — dívalať se upřeně před sebe, hroužíc se v zpomínky. Dlouho stála bez pohnutí. Roztruchlenou duší její táhly vzpomínky; z počátku trpké, bolestné, později vždy jasnější a milejší, až si připomenula okamžiky nejblažší... I zdálo se jí, žeť zase podobně šťastnou jako byla, když si vlastnoručně své svatební šaty šila; zdálo se jí, že sladká touha znova rozechvívá její duši a nevylíčitelně blahá tesknota že jí svírá srdce… Mimoděk sáhla po šatech na stole. Chvíli je držela v ruce – načež — nevědouc patrně proč — jala se je oblékati. Počínala si při tom sice poněkud nemotorně; ale oblékla se přece dosti rychle a zručně. A opět zůstala nerozhodně a v myšlenkách pohřížena bez pohnuti stati, upírajíc zrak svůj v neurčité prázdno. Blahé a sladké vzpomínky, jež byly před chvílí duší její táhly, postoupily zase místa vzpomínkám chmurnějším a trpčím, ba bolestným. Bledá, ustaraná, ale posud ještě sličná tvář její jevila zádumčivost.  Náhle byla ze zadumání vyrušena. Na dvoře ozval se drsný, odporný hlas vetešníka — a zvuk ten probudil v duši ubohé vdovy nejtrpčí ozvěnu. Prudce přikročila k oknu a kývla na vetešníka. Zrak její zaletěl i k dítku a dvé slzí zalesklo se jí v krásných očích. Rychle je setřela — vetešník právě vstupoval. A opět vše tak prosté, tak všední – – Chvějícím se hlasem nabídla vetešníkovi šaty ku koupi. Byl ochoten koupi uzavříti — prohlížel šaty, obcházel ženu... V tom zahlédl u srdce temnou, druhdy zakřídovanou skvrnu. „Aj! co to?“ zvolal ukazuje k srdci. „Nějaká skvrna...“ Mladá vdova se zachvěla... Osudné slovo to připamatovalo jí teprve nyní — po tolika letech zvláštní proroctví přítelkyně, která byla již po dva roky mrtva — a vzpomínka ta působila takořka omračujíc. Mimoděk sáhla si k srdci a s výkřikem zděšení zavrávorala Vetešník ji přispěl ku pomoci. „Prosím, zítra — možno-li vám, zastavte se zde zítra nebo dnes odpoledne!“ zablábolila zajíkavě, nevědouc co počíti... Tvář její hořela, srdce prudce tlouklo, ňadra mocně se vlnila. Starý vetešník váhá — ba více, nabízí se přispěti ku pomoci — dojíti pro lékaře, pro sousedku. „Ne, ne — děkuju!“ blábolí zajíkavě žena. „Jen prosím zítra — nic více — přijďte zítra!“ Váhavě vetešník odchází. Však sotva byl za sebou zavřel dvéře, klesá ubohá žena jako v mrákotách na rozviklanou židli. Zlaté paprsky ranního slunce oblévají růžovým jasem štíhlou postavu modrooké blondýnky v sněhobílých, náhodou poněkud podkasaných šatech s dlouhou vlečkou. Před chvílí ještě bledá tvář jest ruměnná, rty takořka rozžhaveny, oko — to hluboké modré oko sálá zpod dlouhých hustých řas nevylíčitelným ohněm. V okamžiku tom jest rovněž tak vábná a svůdná, jako když byla svatební šaty své poprvé oblékla — ale duše její jest rozechvěna, srdce takořka zdrceno... A dlouho, dlouho sedí s hlavou k prsům nachýlenou jako beze smyslů — jen rozžhavené rty občas se zachvějou, jakoby chtěla něco promluviti a slova jí odumírala na rtech... V tom kdosi zlehka na dvéře zaklepal. Neslyšela — neozvala se. Klepání opakováno — a když ani nyní se neozvala, dvéře pomalu se otevřely, a na prahu objevil se asi třicetiletý, elegantně oblečený muž příjemného vzezření. Zrak jeho zakroužil po chudičké, ba nuzné sedničce a utkvěl na blondýnce, sedící ve skvostných bálových šatech uprostřed nejbídnějšího nábytku v nejluznějším osvětlení. Dojem nahodilého obrazu toho na mladého muže byl tak mocný, že mimoděk couvnul... Leč po chvíli učinil ještě jednou krok ku předu a skromným tónem cosi pronesl. Teprve nyní zvedla mladá vdova hlavu. Zraky obou se setkaly.	' Vdova s napjetím veškerých sil vstala. Podkasavši si řasnaté šaty chtěla popojiti ku dveřím; ale zavrávorala, a zachytivši se za lenoch židle stanula. Neznámý opakoval svůj dotaz. Teprve nyní vyrozuměla, že ptá se, bydlí-li kdosi v domě... Odpověděla namáhavě: „Ne — ne — nebydlí,“ a hlas její chvěl se nevýslovným kouzlem. Neznámý odešel. Ubohá vdova opět klesla na židli — a dlouho, dlouho setrvala v nej trapnějším, nejbolestnějším zadumání... Teprve když dítko, miláček její vrátilo se — vyjasnila se opět její tvář... Svlékla své svatební šaty, uložila je opět do kufru — a byla zas ubohou, chudičkou vdovou... Ještě téhož dne odpoledne byl jí dodán list nejvšednějšího Zněl takto: „Vážená paní! Promiňte, prosím, že odvažuju se bráti útočiště k písemnému vyjádření. Hledaje dnes v domě, v němž bydlíte, dávného přítele, setkal jsem se náhodou s Vámi a — přiznávám se Vám upřímně, že učinila jste na mne dojem nevyhladitelný. Promiňte však i mé upřímnosti, když dodám, že vyptal jsem se hned na Vaše poměry a zvěděv aspoň nejhlavnější, že odvažuju se prositi Vás o laskavou odpověď — možno-li mezi námi nějaké sblížení...“ Přečtla list s největším udivením. Z počátku se jí zdálo, že tropí si z ní někdo pouhý žert — ale později – – Váhala s odpovědí. Když druhého dne dostavil se vetešník, odmítla zdvořile jeho nabídnutí — a posléze — po několika dnech odepsala na list odpověď — neodmítavou... A za několik týdnů klečela v těchže sněhobílých svatebních šatech před oltářem po boku muže, jenž stal se jí milujícím chotěm a dítku jejímu vzorným otcem...