Zpráva o výhře přikvačila tak náhle, potvrzení její došlo tak neočekávaně a vyřízení všeho, čeho bylo zatím potřebí ku zjednání úplné jistoty a opatření peněz, stalo se tak úžasně rychle a bezpříkladně hladce, že se zdálo, jakoby vše to nebylo vůbec ani možné. Vždyť pak se vlastně pranic jiného nestalo, nežli že dostal Rorejs o výhře zprávu a že Vorovka s Lopíčkem ihned odejeli pro peníze. Vše ostatní zůstalo beze změny. I pan Matýsek, starý Pitrdle a Floriánek Helebrand, kteří přece vyhráli, odcházeli z krčmy jako kdykoli jindy — leda že tomu a onomu občas napadlo, že snad přece jen — není pravda, že se na ně štěstí tak neočekávaně pousmálo. A přece to každý zvěstoval každému, s kýmkoli vůbec ještě mohl promluviti. Mnohý vzbudil doma i ženu nebo děti, nebo jiné příbuzné, aby jim pověděl překvapující novinu. A nikdo, pranikdo nechtěl uvěřiti. Každý měl stero dotazů, kterých nebylo možno k uspokojení zodpovídati. Prodlením necelé hodiny zvěděla o tom sice nejméně polo¬vice celé osady; leč každý vrtěl nedůvěřivě hlavou. Nenadálé štěstí několika osob překvapilo každého jako pře¬kvapují náhlé elementární pohromy: člověk skoro ani nechápe... Mnozí pocítili zvláštní druh lítosti, že nevyhráli oni, jiní ne¬mohli se ubrániti pocitu závisti... Ze šťastných účastníků byl nejklidnější Florian Helebrand. Někteří kamarádi provázeli jej až k bídné jeho chatě — po¬vídali, radili, loudili; ale Floriánek naslouchal na půl ucha, přikyvoval nebo vrtěl hlavou, jakoby mu bylo všechno skoro lhostejno. Doma pak se vrhl na bídné lože a dlouho nemohl usnouti. Myslil sice na to a ono. Duševní stav jeho však byl tak mimo¬řádný, že kdyby se byl mladíka někdo zeptal, nač myslí, nebyl by snad ani dovedl odpověděti. Nepoměrně vzrušenější byl pan Matýsek. I on nemohl dlouho usnouti. Jiskrný proud myšlenek zavířil někdy tak neodolatelně, že mrzák hlasitě vykřiknul a dlouho něco mumlal, jakoby někomu tajemně vykládal své plány do budoucnosti. Muž ten snad ještě nikdy nepocítil mučivostí samotářství v té míře, jako tentokráte. Poprvé v životě se mu zastesklo po bytosti, které by se mohl upřímně svěřiti se vším, co duši jeho právě tak příjemně rozchvívalo. Neměl však a neznal nikoho, koho by byl pokládal za hodna neobmezené své důvěry. Neštěstí, jež ho bylo před více nežli desíti lety stihlo, bylo jej světu a lidem přece jen odcizilo. Byltě si vědom, že jest jen trpěn, a byť i mu právě neubližovali, že ho přece jen nikdo nemiluje. v některých okamžicích bylo mu nevýslovně teskno, ba skoro do pláče... Byl však přece jen muž uvyklý protivenstvím všeho druhu a proto oko jeho nezvlhlo. Naopak — někdy z něho šlehl blesk vzdoru a skoro opovržení. Starý granátník Pitrdle, kterýž si byl o první ještě nezaru¬čené zvěsti tak pitvorně počínal, byl — když se octnul o sa¬motě — jako vyměněn. Víra jeho byla sice skálopevná; byl přesvědčen, že se naň štěstí konečně přece jednou usmálo. Ale dětinská radost, která jej byla z počátku opanovala, změnila se v zaraženost a později v nevysvětlitelnou starostlivost a úzkost. Bylo mu jako člověku, jenž byl nalezl nějaký poklad a za¬číná se báti, že mu může býti odcizen. Z té příčiny není divu, že nepocítil nejnepatrnější potřeby nějaké sdílnosti. Mimo to ho napadlo, že si v noci, ve kteréž byl los objednán, umínil, nezmíniti se o tom své dceři Kačence, dokud by nemohl přinésti peníze a říci: „Podívej se!... Tohlenc je všechno — všechno tvoje!“ Hnětlo jej tudíž, že zvěděli náhodou o výhře i nezasvěcenci, kterýmž do toho sice pranic nebylo, ale kteří to mohou před¬časně zvěstovati Kačence. I umínil si, že pošle druhého dne časně z rána dceru do trhu, by to zamezil. Jinak střídal se u něho pocit bezměrné, ale němé radosti s celou stupnicí pocitů opačného druhu od nejjemnějšího zá¬chvěvu starostlivosti, až po úzkost a bázeň téměř smrtelnou. Někdy se zachvěl, jakoby mu byl někdo přejel břitvou těsně podle krku... Tak mrazivě působila myšlenka možné ztráty do¬posud ještě nenabytého jmění, když šlehla mozkem... Když však překročil práh své chaty a octnul se konečně i v sedničce, kde dcera Kačenka klidně spala, přetrpěl strašná muka duševní, jež mu působilo tajení palčivé zvěsti. I když už ležel, chtěl nesčetněkrát vstáti nebo výkřikem dceru probuditi, by jí pověděl, co jej tak mučilo; leč ku cti dětinského starocha budiž podotknuto, že aspoň v tomto vzhledě — ovšem po krutém boji — osvědčil se býti mužem. Nejpodivnější a zároveň nejpřirozenější pocity rozchvívaly Rorejsa. Před třemi dny byla by jej nenadálá zvěsť, že konečně snad bude zbaven odporného mu plahočení se pro skývu chleba, v svrchované míře rozradostnila; leč v den, kdy byl pohřbil bytost, která s ním po tolik roků sdílela strasti života, působila naň zpráva ta z počátku skoro jako úšklebek a později jej rozlítostnila. Když pak ji zvěstoval své dceři Purčí, která se nalézala v po¬dobném rozpoložení mysli jako on a místo v jásot vypukla v hořký pláč, — když zaštkala: „Ach, milá, dobrá matičko — proč jsi nám zemřela a nedočkala se toho?“ rozplakal se i on... Pravda, muž ten nebyl citlivůstkář, ba ani něžný, ale večer po pohřbu ženině, která neměla po celý svůj život jiného na mysli, nežli pracovati a lopotiti se, by své jediné dceři upravila pro budoucnost život aspoň poměrně snesitelný — zdálo se mu, že by snad ničeho tak snadno neoželel jako peněz, jež mu mají z výhry připadnouti. Z osob, jejichž duší šlehla závist, byl prvním kmotr Votýpka. Šlehlať duší jeho dříve, nežli bylo zjištěno, že bylo vůbec něco vyhráno, a diktovala i úšklebky, jež pronášel. Závistivé hnutí mysli bylo u něho poněkud vysvětlitelno před¬cházejícím neštěstím, jež jej bylo stihlo požárem. Ale když pak zvěst o výhře zjištěna a on si připomenul, že byl také vybízen přisaditi si a že jej jedině představený zradil a zmařil tak možnost uhraditi ztrátu požárem vzniklou výhrou, zavířil duší jeho pocit závisti v celé své síle a — potrval. Snad ještě nikdy nevracel se Votýpka domů s tak jízlivým a přece tajeným, poněvadž malomocným vztekem jako tenkráte. Závist byla pobouřila všechny vášně v duši jeho dřímající. Nechť myslil na to neb ono, vždy vystupoval před duševním zrakem jeho — představený jako původce jeho nehody, tudíž jaksi jako nejúhlavnější nepřítel. Mnohdy se mu zdálo, že by byl v stavu vrhnouti se naň jako lesní šelma na svou kořist a zahrýzti se mu kamkoli a nepustiti ho, až by jej rozsápal... Votýpka byl v celé osadě jediným, jenž této noci ani oka ne¬zamhouřil. Představený Mihulka, jenž se byl sice podobně jako Votýpka taktéž několikrát posměšně a úšklebně vyjádřil — nezáviděl na-proti tomu nikomu. Byltě příliš mohovitý, než aby mu bylo dva¬cet nebo čtyřicet tisíc zlatých, jež z výhry připadlo na jednot¬livce, imponovalo. Závist tohoto druhu byla muži tomu vůbec neprosto cizí. Neznaje nedostatku, ba více — maje po celý svůj život všeho, čeho si vůbec jen přáti mohl, nadbytek, tak že sám nevěděl, co s ním počíti, byl pro kouzlo zbohatnutí jaksi otupělý. On aspoň po zbohatnutí nikdy nepráhnul. Štěstěna byla jej bez jeho přičinění obdařila hojností a nad¬bytkem, pro které po jeho a paní Brigitty smrti nebylo žádných dědiců. Komu a proč by byl tedy záviděl nabytí několika tisíc zla¬tých, když byl přesvědčen, že má nepoměrně více nežli kterýkoli z nejbohatších v dalekém okolí? Závist, ozvala-li se někdy v jeho duši, mívala za cíl zcela jiné záležitosti, které aspoň byly — nedosažitelný. Závidívalť každému klidné rodinné štěstí — duševní převahu samostatnost, rozhodnost a celou řadu mužných ctností, jež mu byla příroda odepřela a kteréž se někdy marně namáhal nahraditi umíněností, drsností a urputností. Zjištěním výhry nepozbyl Mihulka ani dost málo obvyklé své duševní rovnováhy a když pak se posléze octnul o samotě na cestě k domovu, zabýval se v mysli zcela jinými záležitostmi. Noc nebyla sice tak magicky čarokrásná, jako ondy, když byl los objednán; ale měsíc, doposud ještě skoro v úplňku, byl již vysoko nad obzorem. Vzduch však byl nepoměrně chladnější a vlhčí; občas zavál i studený větřík. Mihulka popošel volným, skoro loudavým krokem až ku své¬mu statku, kde se zastavil a dlouho, skoro po čtvrt hodiny stál, dívaje se bezúčelně brzo sem, brzo tam, jakoby nevěděl, má-li čí nemá-li něčemu věnovati pozornosti. Náhle se obrátil a šel pomalu nazpět. Přešel napříč přes náves a zabočil na cestu ku hřbitovu, po které jsme jej byli již jednou v noci sledovali. Víme tedy, jaký měla cíl – – – Tentokráte se představený nikde nezastavil. Šel krokem jistým a dosti rychlým; prošel skalní úžlabinu, přešel i přes potok a teprve když se blížil k chatě Vorovkových, zmírnil krok a skoro se plížil. Zář měsíce padala poněkud šourem do okének chaty a odrᬞela se jako od matných zrcadel. Mihulka však si ničeho nevšímal, Plížilť se k chatě se zrakem k zemi sklopeným, až octnul se u dvířek, kde se zastavil. Avšak i nyní nezvedl ještě zraku, nýbrž vztáhl ruku po šňůře petlice. Nenahmátnuv ji však, zvedl hlavu, podíval se na dvéře nalézající se v plném jasu měsíce a — couvnul, jakoby jej byl had uštknul. Šňůra od petlice byla totiž vtažena do vnitř. Otevříti dvéře z věnčí nebylo vůbec možno. V osadě, o které vypravujeme, bylo něco podobného přípa¬dem zvláštním a neobyčejným, že bylo by zarazilo neb aspoň překvapilo každého vůbec. Pro představeného mělo pak zcela zvláštní a zároveň vý¬mluvný význam. Znamenaloť — zákaz vstoupiti... Není tudíž divu, že svraštil čelo a že dlouho stál s mračným výrazem nerozhodnut. Posléze však se tvář jeho poněkud vyjasnila, ba přelétl ji i lehýnký, ale samolibě vzdorovitý úsměv. Hned na to poodstoupil Mihulka tiše až těsně k prvnímu  okénku, chvíli naslouchal, nezazní-li z chalupy nějaký zvuk, na¬čež co možná jemně zašeptal: „Paní Boženko!“ A zase napjatě naslouchal. Kolkolem panoval hluboký noční klid. I větřík v bezprostřed¬ním okolí byl ustal a jenom z dáli z lesa zazníval táhlý temný hukot. „Paní Boženko! Paní Boženko!“ opakoval představený po chvíli hlasitěji. Leč ani nyní se nikdo neozval. Rozmrzen předstoupil Mihulka před okénko a zadíval se do vnitř. Po chvíli lehýnce zaťukal a opakoval své volání. Však ani nyní nedostalo se mu žádné odpovědi. Zaťukal tudíž nápadněji, až sklo zařinčelo; leč v chatě a kol¬kolem panuje hluboké ticho. „Co to?“ zavrčel svraštiv poznovu čelo. „Což pak — opravdu —?“ A zase zaťukal a hned na to zařinčel	– – Ale i nyní žádná odpověď. „Eh!“ ušklíbnul se a udeřil vší silou pěstí do okna. Zpráchnivělé dřevo povolilo a okénko se rozlétlo — rozbité sklo jedné tabulky sesypalo se na záokní... Představený přistoupil těsně k oknu, nahnul se do něho a za¬díval se do vnitř sednice, kde panovalo v popředí jen přítmí, v pozadí však čirá tma. Chvíli napjatě naslouchal. Když však ze vnitř nezazněl žádný zvuk, zašeptal: „Odpusťte, paní Boženko — odpusťte!“ Žádná odpověď. „Paní Boženko!“ vzkřiknul podrážděn. „Což pak mne nesly¬šíte? Nesu vám novinu — důležitou novinu. Váš muž odejel do Sas... Vyhrál...“ Avšak ani nyní nikdo se neozval. „Paní Boženko!“ houknul nyní představený skoro rozvztek¬len. „Neslyšíte mne? Nebo mne nechcete slyšet?“ Opět žádná odpověď. „Eh! Však já si zjednám jístotu!“ rozhodnul se Mihulka a skokem vyšinul se do okénka. Ale neseskočil dovnitř, nýbrž zadíval se ještě jednou napjatě do jizby. V popředí rozeznal skoro všechny předměty; v pozadí však byla zdánlivě neproniknutelná tma. Zrak jeho divoce kroužil po jizbě... Náhle utkvěl v levém koutě na místě, kde z temna zdály se vystupovati sotva pozoro¬vatelné obrysy lože, Upřel tam zrak ještě napjatěji a postřehl ve tmě dva lesklé body — nepohnuté a přece skoro příšerně se lesknoucí... V tom se mu zdálo, že pozoruje ve tmě matné obrysy na loži sedící osoby. Již chtěl zase vzkřiknouti: „Paní Boženko!“ a zároveň seskočiti dovnitř, když z místa, kam se právě díval, šlehnul mu do očí bílý blesk, jako když v přítmí někdo čepelí velkého nože pohne... Mozkem šlehla mu děsná myšlenka. Zamrazilo jej a v bezprostředně následujícím okamžiku se¬skočil s okna nazpět před chatu. Tvář jeho měla výraz mračné hrůzy a bezpříkladného zděšení. Chvíli stál jako v ztrnutí; po té kvapně couvnul a rychlým krokem se vzdálil touže cestou, kterouž se byl připlížil. Přešed přes potok zrychlil krok a později skoro utíkal. Teprve u hřbitova zase krok zmírnil a sestupoval po cestě pomalu. Chvílemi se zastavoval, něco zamručel nebo pěstí do prázdna pohrozil... Co dělo se v jeho duší, zůstalo jeho tajemstvím; ale z jed¬notlivých slov, jež mu uklouzla hlasitěji, bylo zřejmo, že zabývá se myšlenkou pomsty. Náhle se zastavil, přikývnul několikrát hlavou a zamumlal: „Tak, tak! Zejtra — zejtra! Však ty nám, ptáčku, neuklouzneš... To by tak! Nejsemť dnešní... Ani výhra ti nepomůže!... O to se už postaráme...“ Po té rozhodně vykročil a sestupoval rychle dolů. Za několik minut octnul se před svým statkem. Pes sice zaštěknul, ale poznav pána, hned ztichl. Představený, v jehož statku jako jinde taktéž nezavíráno, vešel do dvora, vystoupil po schůdkách a octnuv se ve své lož¬nici, dlouho v ní ještě přecházel. Když pak posléze ulehl, nemohl i on dlouho usnouti. Nejčasnějším jitrem rozletěla se zpráva o výhře po celé osadě. Dříve, nežli se vyhouplo slunce nad obzor, vědělo to snad již každé dítě. Ve dvou, ve třech hodinách nebylo snad dorost¬lého člověka, jenž by si nebyl s desíti a více jinými lidmi vy¬měnil o tom své náhledy. Teprve nyní začínali mnozí chápati dosah událostí. Přirozenoť, že kolovaly již také různé, nezaručené pověsti o tom neb onom ze šťastných — že přemílána jejich minulost, povahy, snahy í plány do budoucnosti — že pronášeny i domněnky, jak který z nich si bude počínati, co komu asi uštědří; co si koupí, atd. — krátce pravda i lež, hodnověrné zprávy i pomluva, předvídavost a domněnky, hana, výsměch i úšklebek slavily pravé triumfy. Kdožkoli opustil chatu, učinil tak jen v úmyslu, by někomu pověděl své mínění a vyslechl jeho. Nikdy nebyli si osadníci a osadnice vyměnili v několika ho¬dinách tolik návštěv jako tentokráte. Na práci, nebyla-li právě nejnalehavější, nikdo ani nepo¬myslil. Před některou chatou nebo v některé sednici sešlo se deset i více osob, aby si pokleply a nerozešly se jinak, než aby se některé sešly jinde a pokleply si zase. Z počátku byly výrazy udivení a úžasu všeobecný. Později prosvitaly z řečí zákmity různých nadějí, možného sklamání, ba i závisti. Nejbližším a nejpřístupnějším ze šťastných byl Floriánek Helebrand. Někteří z nej důvěrnějších jeho kamarádů dostavili se před jeho chatu již před východem slunce a čekali, až procitne, aby z jeho úst zvěděli, co a jak, atd. Když však se nemohli dlouho dočkat, vzbudili jej a v něko¬lika okamžicích byla bídná světnička v pravém slova smyslu pře¬plněna. Vyptáváno se, dotazováno, povídáno — div mladík neohluchnul. On sám nevěděl, co by o celé záležitosti jiného pověděl, nežli co všickni již věděli. Vábili jej do hospody, ale on odřekl. „Nemám peněz, kamarádi,“ prál upřímně, „a časně z rána přec nemohu pít na křídu.“ „Což o to!“ zní odpověď. „My se zatím složíme — sami si pro tebe vydlužíme — však ty nám zaplatíš — oplatíš...“ „Ale po pohřbu staré Rorejsovy ženy,“ namítá Floriánek. „Pošleme si tedy pro pivo odtud,“ odpovídají kamarádi. „Hola! Kdo půjde pro konev piva?“ Tři se hlásí dobrovolně a jdou... A po několika minutách koluje již konev piva z ruky do ruky od úst k ústům... Floriankovi kamarádi a známí popíjejí na účet kamarádův — stojíce nebo sedíce po zemi — vůbec kde si kdo našel místa... Konev piva za konví putuje z Rorejsovy krčmy do bídné chaty Helebrandovy a vrací se vyprázděna k Rorejsovi, by byla znovu naplněná přinesena zpět. Když se venku oteplilo, vyhrnuli se všickni před chatu a v pitce pokračováno pod širým nebem. Za nedlouho přidružili se k popíjejícím i nekamarádi. Přišly i ženy, ba i děti – –	 Helebrandova chata a okolí její nebyly doposud ještě nikdy svědky tak zvláštních výjevů jako tentokráte. Floriánek s obvázaným obličejem byl však zamlklý — skoro smutný. Kamarádi marně se namáhali rozveseliti jej. Byl jako zaleknutý – – Mrzák Brzdíček procitl jako obyčejně před úsvitem. Oblékl se, zapřáhl si svého Kartuše, ale nikoli aby jel na žebrotu, nýbrž aby — se projížděl po osadě. Především zajel k Rorejsově hospodě, zavolal Rorejsa, pro¬mluvil s ním o výhře, poptal se, co tomu říká Purčí — a když pak i Purčí vyšla a pověděla, vypravoval mrzák, co myslí on — krátce vyčerpali látku do posledního záhybu. U Rorejsa si Brzdíček vzpomenul na starou Byšickou, která o svém štěstí ještě nevěděla. Ihned obrátil svůj vozík a ujížděl po klikaté a neschůdné cestě k chatě Byšické. Náhoda však tomu chtěla, že zastal v chýži jen Erazímka a dověděl se, že přišli v noci pro matku ze vzdálenější osady, kde někdo ochuravěl. Mrzák chtěl tedy pověděti Erazímkovi, co a jak; ale rozmyslil si to. Nepověděl ničeho, ale daroval Erazímkovi tři stříbrné zlatníky. Hoch byl v nejvyšší míře udiven. Nechápal — a přece se mu zdálo, že chápe; napadloť mu, že snad pan Matýsek někde nějaké peníze buď našel nebo po ně¬kom zdědil nebo vyhrál. Od Erazímka jel mrzák zase do vsi — přejel několikrát přes náves, načež jel až ku hřbitovu. Když pak odtud zahlédl dav lidí před chatou Helebrandovou, sjel dolů a dal si pověděti, co a jak. Uvítali jej z daleka s jásotem jako nějakého knížete. Dali si povědít, co věděl, a on zase vyslechl, co věděli nebo soudili oni. Zavdal si z konví několikrát a rozhodil mezi přítomné ně¬kolik hrstí drobných a poslal pro několik konví na vlastní účet. Odtud zajel k Pitrdlovi; ale zastal doma jen starocha — Ka¬čenka byla na trhu... Povídali si přes dvě hodiny a čas jim tak uběhl jako „pár minut“, jak se pronesl Pitrdle. Od starého granátníka sjel mrzák zase do vsi a připomenuv si Vorovkovu ženu, zajel k ní. Podivil se, že už ví, že muž její vyhrál a že v noci odejel, ačkoli mu Vorovková hned, když přišel, napověděla, že posud ještě s nikým nemluvila. Také mu bylo nápadno, že je zaražena, že se neraduje, jak se domníval, ba že je smutná, jakoby se o ni pokoušela nějaká nemoc. Bylo mu jí líto. Těšil ji, jak mohl, a vypravoval vše, jak se bylo sběhlo... Od Vorovkové odvážil se zajet k paní Brigittě, která však už dávno všechno věděla; ale přece mrzáka ochotně vyslechla. Od paní Brigitty jel zase k Rorejsovi k obědu, pak k Helebrandovi a k jiným známým, slovem projížděl se tentokráte po celý den po osadě. Ku cti jeho však budiž připomenuto, že choval se a mluvil umírněně, střízlivě a s jakousi reservou, jakoby přece ještě mohlo sklapnout, jak se několikrát vyjádřil. Vystupování jeho jako šťastného člověka bylo v celku dů¬stojné. I u Votýpky se několikrát zastavil; ale dcera byla kdesi na poli a Votýpka se dal buď zapřít nebo byl také někde v lese nebo na poli... Podobně soudil pan Matýsek o představeném, o němž mu paní Brigitta prála, že není doma, že někam vyšel. Mihulka však nebyl ani v lese, ani na poli, ani na lukách. Daltě ráno kočímu rozkaz, aby zapřáhl do bryčky a vyjel k lesu za chatou Pitrdlovou a tam počkal. Sám pak odešel z bytu do zahrady, vystoupil po klikaté stezce po stráni do lesa a velkou oklikou lesem dostal se k místu, kde kočí čekal. Vsedl do vozu, a jako s vichrem o závod ujížděli koně dále k městu, v němž bylo okresní hejtmanství. Před městem kázal představený zastavit a šel do města pěšky. Nějaký čas se potuloval z ulice do ulice, až se octnul před budovou okresního hejtmanství. I zde se chvíli rozhlížel, jakoby pátral, není-li na blízku ně¬jaký známý, načež vklouznul do budovy a po několika minutách stál tváří v tvář okresnímu hejtmanu. Za jakou příčinou byl představený přijel, zůstalo úředním tajemstvím. Asi po půl hodině opustil Mihulka se zářícím obličejem bu¬dovu. Poloudav se zase ulicemi, vrátil se k povozu před městem čekajícímu a ujížděl úprkem k domovu. U lesa nedaleko Pitrdlovy chaty slezl a šel cestou lesem a po stráni domů, kdežto prázdný povoz vrátil se po vozové cestě a poněvadž byl rovněž tak prázdný, jako když odjížděl, nikdo si toho ve vsi hrubě ani nepovšiml. Představený vykonal tudíž cestu k okresnímu hejtmanství a nazpět, aniž by to byl někdo v osadě tušil. Kočí pak měl přísný zákaz někomu se o tom zmíniti. Opatření bezpečnosti byla učiněna, ale neprospěla. Pitrdlova Kačenka, která ve městě na trhu náhodou předsta¬veného byla zahlédla, pověděla to, když se vrátila domů, otci. Tento pak, jenž byl viděl podle chaty jetí prázdný povoz, nemálo se tomu podivil; a když odpoledne sešel do vsi, pověděl to Rorejsovi, tento panu Matýskovi — a asi po půl hodině do¬věděla se to i paní Brigitta. Největší podivení, ba skoro poplach způsobilo ve vsi, že k večeru přišel do vsi četník s nasazeným na pušce bodákem a prošed křížem celou osadu — čehož jindy nikdy nečiníval — zastavil se u představeného a zase odešel. Schýlilo se k večeru. Mrzák Brzdíček, jenž byl prodlením dne několikrát projel celou osadu a své i cizí sdílnosti skoro se přesytil, seděl již dávno na svém místě v Rorejsově krčmě, odfukuje spokojeně velké kotouče kouře a přemítaje o tom, jak upraví si pro budouc¬nost svůj život. Florian Helebrand nedostal se z klepet kamarádů a zná¬mých, stav se tak hned prvního dne v jistém ohledu obětí svého štěstí. Popíjenoť v chatě jeho a před ní od časného rána. Nepito nežli pivo nevalně vyleželé, tedy špatné; ale přece s chutí, ba s lakotou, tak že se celá společnost již prodlením dopoledne rozjařila. Jazyky se začaly plésti; výskánoť, zpíváno a hýřeno jako o nějaké veselce. Mnohý po celý den ničeho nepojedl; nedbal o to — pivo mu bylo milejší. Někdy podobala se společnost před chatou táboru rozjaře¬ných cigánů. Chvílemi byla vřava skoro ohlušující. I ku sporům, ba hád¬kám došlo; ba i rvačka zdála se býti několikrát nezbytnou; ale vždycky podařilo se ji zameziti. Floriánek vpravil se v mimořádný stav věcí teprve prodlením několika hodin. Začaloť mu lahoditi, že jest všeho toho původcem a středem. Vytrval tedy. Občas si také přihnul; ale neopil se. Odpoledne ovšem divoká zábava vázla všeobecnou unaveností. Mnohý se vytratil, aby doma pospal nebo se najedl; jiný se převalil opodál v trávě a usnul ve stínu neb i v úpalu slunce. Jenom nejstatnější vytrvali. K večeru, dříve ještě nežli slunce zapadlo, zájem na pití a nenucené, mnohdy i bezuzdné zábavě zase se vzpružil. Společnost se rozmnožila prospalými i jinými, kteří dříve neměli ještě dosti kuráže. Rozjařenosti přibývalo. A když posléze vydal kdosi heslo: „Do hospody!“, zdvihla se celá společnost, aby promarněný den dovršila přiměřenou kratochvílí večerní. Floriánek přes všecko zpěčování se vyzvednut na ramena dvou nejstatnějších kumpánů a nesen jako u vítězoslávě v prů¬vodů jásajících, výskajících a povykujících mužů, žen, dívek, jonáků i dětí, jež tvořily předvoj — k Rorejsově krčmě. Podivný průvod neubíral se však ku krčmě přímo. Přešed můstek přes potok, zahnul směrem na náves a zde nesen Flo¬riánek neméně nežli třikrát kolem do kola a potom teprve ku krčmě. S ohlušujícím lomozem vrazili první podnapilí do šenkovny. „Pivo, pivo, pane Rorejse!“ hulákal jeden přes druhého. V několika minutách byla šenkovna přeplněna. Stolu honorace, za kterýmž seděl až dosud jen pan Matý¬sek, ovšem šetřeno; leč stůl plebejcův, jenž byl okamžitě ob¬sazen, nestačil. Rorejs musil přinésti do šenkovny kde jaký stůl a jakou stolici nebo lavici měl. A ještě nebylo místa pro všechny. Někteří stáli, jiní zasedli na improvisovaná sedadla; jeden na obrácenou nůši, jiný na několik polen dřeva. Jiní zůstali před krčmou, kde v tlupách ženy, dívky a dětí zevlovaly jako o muzice, neb o zvláštní nějaké veselce. Floriánek uveleben v čelo stolu plebejcův jako kníže nebo král. Obsluhován s nejvzornější dobrovolnou ochotou a každé chvíle mu připíjeno na zdraví. Jako tentokráte nebyla krčma Rorejsová doposud ještě nikdy navštívena. Dnes byla naděje na slušný výděleček, a Rorejs, jemuž dcera Purčí zručně vypomáhala, také se přičinil. Džbán za džbánem, konev za konví putovaly z přísklepku ve dvoře do šenkovny, kde hluk a vřava vždy více se vzmáhaly, až někdy uši zalehaly. A přece byla společnost doposud pouze rozjařena. Mnohý byl skoro ještě střízliv; zpitý a opilý nebyl nikdo. Slaboučké pivo Rorejsovo nemělo dostatečné opojné síly. I nejhltavější doušek, kterýmž takořka jedním dechem vy-prázdněn celý džbánek, neměl na mnohého, ani když byl několi¬kráte po sobě opakován, valného účinku. Celodenní popíjení bylo nevalnou opojnost piva skoro k malomocnosti oslabilo. Pan Matýsek měl z mely té takové potěšení, že dal i nyní jako byl již dříve učinil — celou řadu konví přinést na vlastní svůj účet a pobádal k pití, kde kdo zdál se mu býti liknavým nebo nesmělým. Představený Mihulka dostavil se tentokráte o něco později než obyčejně a sotva se davem protlačil ku stolu honorace. Byl zamračen a možná, že by byl dříve nebo později dal i nevrlost svou na jevo, kdyby nebyl měl kdosi šťastný nápad provolati mu Slávu. Ostatní s ohlušujícím rykem vpadli a jásající vřava hlavu obce aspoň poněkud usmířila. Asi po půl hodině dostavil se i starý Pitrdle, kterýž — jak sám prál — seděl doma jako na řeřavém uhlí a přišel se jen pozeptat, není-li nic nového. Všeobecná pitka na cizí řád přišla mu právě vhod. Neměl tě zase ani krejcaru. Dcera Kačenka byla sice na trhu odprodala něco drůbeže, ale za stržené peníze nakoupila nej potřebnějších věcí pro do¬mácnost a slíbila, že půjde na trh i příští ráno, aby byl doma nějaký groš — pro strejčka Příhodu. Starý granátník počal si rychle a statně přihýbati. V necelé hodině byl rozjařenější nežli mnohý z oněch, kdož popíjeli již od časného rána. Začal plésti páté přes deváté, ba chvílemi blábolil již jen nesmysl, což však za všeobecné větší nebo menší nepříčetnosti nebylo nikomu nápadno. I pan Matýsek pil dnes, jak se sám vyjádřil, za dva nebo docela za tři; představený pak začal za nedlouho do sebe liti džbánek za džbánkem, jako by pil na zlost. Votýpka se tentokráte nedostavil. Tříčlenná společnost u stolu honorace, nemohouc se pro hluk a vřavu baviti mezi sebou, bavila se hlavně nasloucháním, pozorováním a občas nějakým výkřikem. Nejzajímavější skupení utvořilo se kolem Floriánka. I tam pronášen již nesmysl za nesmyslem; ale chvílemi přece ještě mluveno souvisle a srozumitelně. „A čím pak nás podělíš, Floriánku, až dostaneš peníze?“ ptal se na příklad kdosi několikrát po sobě, aniž by byl dosáhl od Helebranda odpovědi. „A co pak koupíš mně — mně, ty dobrá duše?“ domlouval se jiný, bera Floriánka kolem krku. „A mně — co mně?“ volá třetí. „A mně? Já přece taky něco chci,“ křičí čtvrtý. „A mně snad bys pranic nekoupil ?“ řve pátý. „Něco nám koupit musíš! Každému něco — každému!“ hartusí šestý. „A co pak kdo chcete ?“ optal se konečně Floriánek. „Mně kup nové kšandy!“ „Mně dej spravit chlév!“ „Mně kup podsvinče nebo už velké čuně!“	 Tak a podobně dává jeden přes druhého své skromňoučké přání na jevo. „A koupíš? — Dáš?“ zařvalo náhle asi deset hrdel. „Dám — koupím!“ odpovídá ochotně Floriánek. „Ale co pak takové hloupostí. Tobě“ — při tom ukazoval bud na toho neb onoho — „koupím tele — tobě krávu — tobě koně — tobě celý nový mundur... A tobě dám vystavit nový barák — tobě při¬vezu z města flintu — tobě pluh — tobě řebřinový vůz — tobě koupím kozu ... A tobě dám pětku — tobě desítku — tobě stovku...“ Možná, že by byl ještě dále sliboval,, kdyby se nebyl ozval představený řka: „A co pak mně, Floriánku — co?“ Oslovení to mladíka zarazilo. Vstal a skoro nesměle pro¬hlásil: „Vám, pane představený, co si — sám budete přát...“ „A což kdybych si přál, abyste mi koupil zlatý řetěz na krk?“ zavrčel Mihulka, „Koupím, koupím,“ odpovídá Floriánek a usedá. Velkodušná marnotratnost Helebrandova představeného po¬dráždila. „Rorejse!“ vykřiknul na hostinského. „Co se od teďka vy¬pije — na můj řád!“ „Sláva!... Sláva panu představenému!“ zahřmělo asi z tři¬ceti hrdel. „Sláva!“ zadunělo i před krčmou. „A těm tam venku — dejte taky několik konví, Rorejse!“ velel představený. Rorejs pospíšil, aby vyhověl přání rozjařené a v návalu velkodušnosti marnotratné hlavy obce. „A což pak hérinky?“ zvolal představený připomenuv si, jaký účinek měly slanečky ondy. „Hérinky — hoši, nechcete ?“ V odpověď zazněla ohlušující vřava, z které vyznívalo jediné srozumitelné slovo: „Chceme!“ Jakmile se Rorejs zase vrátil, objednal představený slanečky. Ale Rorejs pokrčil ramenoma. „Nemám — došly mi už — prosím.“ „Co tedy máte? Ať je to cokoli!“ míní představený. „Jen když bude něco pro chuť.“ Rorejs chvíli přemýšlel; neměltě v zásobě pražádných lahů¬dek, pražádných dráždidel. „Co tedy? Pranic?“ hartusí Mihulka. „Kdyby snad,“ míní nesměle Rorejs, „několik syrečků nebo trochu uleženého sýra — —“ A zase zazněla v odpověď ohlušující vřava, z které vyznívá refrain, že podnapilá společnost spokojí se se vším. „A trochu pepře!“ volá ještě kdosi z davu za Rorejsem. — V několika minutách byla společnost obsloužena. Tři bochníky chleba, asi padesát syrečků, obrovský krajáč uloženého sýra a trochu pepře – –ejhle! první hostina na počest hlavní výhry ze saské loterie!... Kouřem prosycený vzduch naplnil se na delší chvíli čpavým zápachem. Avšak poskytnutá lahůdka pojídána tak chvatně a hltavě, že zmizela, nežli se kdo nadál. Na mnohého sotva se dostalo skyvy chleba v soli obalené. Následek byl přirozený. Pito s obnovenou chutí a s neobyčejnou úsporou času. Konev kolovala z ruky do ruky. Ze džbánů skoro ani nepito, neboť vyprazdňován džbán na jeden nebo na dva doušky. Tak míjela hodina po hodině. Pustá pitka byla vždy divočejší — vřava vždy zběsilejší. Tlučeno, ba mláceno džbány o stůl; mnohá nádoba vzala za své. Sprostý a surový vtip slavil pravé orgie. Spory, hádky, ba i rvačky přišly na denní pořádek — a přece zas a zase pito mizerné pivo... Posléze však se přece dostavila ochablost. Některý se vytratil, jiný kdesi v koutě sklesl — z ostatních jen nej statečnější hlučeli a řvali... Představený byl rovněž rozjařen a měl z divoké vřavy zvláštní potěšení. Skoro se zdálo, že přehlušila tajný jeho vztek. K osvěžení ochabující vřavy musil Rorejs vydati veškerou zásobu šnáby: slivovici, perlovou i samožitnou — i poslední lahvičku rumu... A když pak i to nespomohlo, poslal představený do vlast¬ního sklepa pro padesát lahví vína. Na další asi hodinu rozproudila se nejdivější, nejzběsilejší zábava, jakou si lze pomysliti. Bylo to cosi jako orgie divochů. A za nejsběsilejišího ryku povstal posléze představený a hlasem tura snažil se překřičeti vřavu. Promluvili k přítomným, z nichž snad ani jediný nebyl již v stavu příčetném, čeho by se do něho nikdo nebyl nadál. Napadloť mu, že jako nejbohatší člověk v obci nesmí se dát zahanbiti žebrákem Helebrandem a proto se ozval s veškerou rozhodností své povahy: „A jak tu jsme, — ať taky já... Tedy já — já taky jako Florian... A co byl Floriánek komu slíbil dát a koupit, koupím a dám i já... Ať má každý památku — ať každý přijde a poví, co...“ Pronešení slov těch, jež však sotva pátý z přítomných pro ohlušující vřavu slyšel a jejichž smyslu snad jen dva nebo tři rozuměli úplně, stálo představeného nemalého namáhání. Měltě sám již skoro víc než dost; skleslí na stolici jako pařez a něco mumlaje jen hlavou přikyvoval – – – Druhá hodina s půlnoci byla již dávno minula, když divoký, zběsilý rej ještě jednou, ale jen na chvíli přerušen. Mezi zpitými objevil se posel telegrafního úřadu přinášeje Rorejsovi depeši, podanou v Lipsku po deváté hodině večerní. Rorejs depeši nemohl přečísti ze známé příčiny. Mezi přítomnými nebylo však více ani jediného, jenž by tak mohl učiniti místo Rorejse, Nezbylo tedy, než aby ji přečetl posel sám. Učinil tak po přání Rorejsově co možná hlasitě. Byla od Lopíčka a zněla: „Všechno v pořádku. Peníze budou nám vyplaceny zítra čas¬ně ráno.“ Vždy jindy byla by depeše ta, kterouž definitivně výhra do¬tvrzena, učinila hluboký dojem; ale tentokráte minula se na všechny účinku. I panu Matýskovi, Pitrdlovi a Floriánkovi, kterýmž přece zvěstovala bezměmé štěstí, byla skoro lhostejnou. Všichni tři byli již ve stavu naprosto nepříčetném. Toliko Rorejs, jenž byl jediný střízliv, zachvěl se blahým pocitem... Divoká, zběsilá pitka byla by však na jisto trvala do bílého rána, kdyby nebyla Rorejsovi asi po půl hodině došla i zásoba piva. Nebyloť co píti; nezbylo, nežli se rozejíti. S jakou nevrlostí, s jakým hněvem, ba vztekem se to stalo, možno se domysliti. Co bylo vše Rorejsovi poškozeno, rozbito a rozmláceno, ne¬bylo možno zjistiti až druhého dne. Odchod a rozejití se podobalo se soudnému dni. Z Rorejsovy krčmy aspoň ještě nikdy nevyhrnulo se tolik a tak spitých zbě¬sil ců jako tentokráte. Hulákáno a řváno i venku... Všickni vrávorali — mnozí se potáceli... Někteří po několika krocích skleslí a zůstali hodinu i déle ležeti. Jiní se prospali v šenkovně, v předsíni nebo před krčmou, vůbec byli přemoženi. I pan Matýsek, Pitrdle a zvláště Floriánek dostali se domů bez pohromy jen zázrakem. Představený zdál se býti ze všech nej střízlivější; ale pouze zdál... Padlť na cestě k domovu několikráte a jenom ztíží se dovlékl do své ložnice... Jediný Rorejs zachoval duševní rovnováhu. Ale když shasl v šenkovně a přivřev domovní dvéře octnul se ve své komůrce, byl k smrti unaven. Napětí, rozechvění a namáhání právě minulých několika dnů a nocí bylo jej schvátilo. Spočítal v umolousané své knížce, kam si zapisoval dluhy, celodenní příjem, a shledal, že má dostati úhrnem 487 zlatých, tudíž částku, jakou druhdy začasté nepřijal za půl roku. Avšak ani to ho nepotěšilo... „Co vše naplat!“ vzdychnul si. „Vždyť to nevydržím.... Padnu jako pes...“ Postesknutí to bylo zřejmým důkazem, že byl skutečně k smrti unaven a nepřál si nežli klidu... Zpráva o výhře nerozletěla se však pouze po obci, pro kterou byla zvláště zajímavou, nýbrž i po obcích okolních — blízkých i vzdálenějších. Prodlením jediného dne zvědělo o tom snad několik set lidí, kteří se postarali o rozšíření zprávy přes to vše, že ji skoro všickni pokládali za pouhý výmysl a žert. Skoro nikdo nevěřil, obzvláště, když uváděny zejména osoby, kterýmž byla slepá Štěstěna celou přehoušlí z rohu hoj¬nosti uštědřila. Nedůvěřivost ta ovšem byla domorodcům úplně lhostejnou, zvláště v den a noc, kdy poprvé zasvětili nenadálé objevení se bohyně štěstí. Neměliť pokdy zabývati se takovými malichernostmi a skoro celá obec snad ještě nikdy tak pozdě neprocitla jako tentokráte. V některé chatě otevřela se dvířka o hodinu, o dvě i více ho¬din později, nežli obyčejně; někde docela až o polednách nebo po poledni. Však s nejčasnějším jitrem — kde se vzal, tu se vzal — pře¬cházel drobným krůčkem podle Rorejsovy krčmy asi šedesáti- letý cizí člověk v ošumělém, zamaštěném a zašpiněném šatě. Na pohled žebrák neb aspoň nuzák. Vráskovitý obličej s číhavýma, nazelenýma očima s malilitkými zornicemi, cadrnaté obočí, zahnutý nos, odulé rty, neho¬lená brada, prošedivělý přizrzlý vlas — vše jest důkazem, že to jeden z prapotomků Judy, na kteréhož byla Štěstěna úplně zapomněla, neobdařivši ho dle všeho snad ani obyčejným a všedním kmenovým nadáním — k sachru. Přes všechnu číhavost očí, chvílemi skoro odpornou, budí obličej a celý zjev soucit s osudem ubožáka, kterémuž by snad i nejfanatičtější antisemita uštědřil almužny. Ostýchavost, nesmělost, bázlivost zračí se v každém rysu tváře, v každém kroku, v každém pohybu. I když klidně stojí, zdá se prositi: Mějte slitování s ubožákem! Přechází před krčmou sem tam, ničeho kolem sebe si nevší-maje. Jen někdy si dechne do dlaní, zamne ruce a pohlédne ku při¬vřeným jen dveřím, jakoby čekal, brzo-li se již otevrou. Nemilou náhodou probouzí se tentokráte, jak již připome¬nuto, celá osada nepoměrně později nežli obyčejně. I Rorejs procitl o dvě hodiny později a rozespalý vyšel na práh, aby se rozhlédl po drůbeži. „Pánbů' rač pozdravit, pane šenkýř!“ pozdravil mužík se zná¬mým přízvukem svého kmene, nadzvednuv umolousanou a pro-pocenou čepičku s úzkým dýnkem. „Já už tu čekám přes tři ho¬diny — prosím...“ „A co pak si přejete?“ optal se Rorejs pozivuje. „Drobínko pivečka — tak za tři, za čtyry krejcárky.“ „Ach, dnes nemám — došlo mi.“  „To snad, prosím, ani není možno.“ „A přece pravda; měli jsme tu včera pitku skoro až do rána...“ „Ah!“ zadivil se stařec. „To ovšem – – Ale krapíneček pi-večka snad přece zbyl — ne? Jen tak pro ovlažení vyprahlého chřtánu... Šel jsem skoro celou noc...“ „Chcete-li slívky – –“ „Eh — třeba,“ vpadl živě starost, „A možno-li, skyvinčinku chlebíčka.“ „Pojďte tedy dál!“ vybízí Rorejs. „I to já ani nechci obtěžovat; já jen tady venku...“ „Nu, pro mne!“ vece Rorejs, načež zmizel. Po chvíli přinesl půl džbánu slivek, sklenici a krajíc chleba. Staroch usedl na práh, nalil si ze džbánu do sklenice, vytáhl z kapsy zavírák, nakrájel si chleba na dlouho, a namáčeje jej do piva, pojídal jej. Chvílemi si připil. Rorejs zatím uvnitř něco šukal. Po chvíli bylo slyšeti i hlas Purčín, kteréž otec dával nějaké rozkazy. Ještě později vyšel Rorejs úplně oblečen ven. „Ah, kam pak, pane šenkýři?“ zvolal udiven stařec na prahu. „Na cestu — na cestu?“ „Musím do pivovaru a do města objednat, co nám včera do¬šlo,“ odpověděl Rorejs. „I tam já, prosím, taky jdu. Mohli bychom snad jít spolu, prosím,“ nabízel se cizinec. „Pro mne —pojďte! Ale já jdu rychle,“ připomíná hostinský. „I to já taky umím klusat!“ chlubí se stařeček a napiv se chce platit. Rorejs peněz nepřijal. Staroch poděkoval, načež odnesl sám džbánek do šenkovny a vrátil se. Vydali se na cestu směrem k Pitrdlově chatě. Do vrchu stařec sotva dechu popadal. I na vrchu dlouho ještě těžce oddychoval. Posléze, když byla cesta rovnější, počal rozhovor. Z počátku trhaně, ledabylo. Staroch ptal se na to a ono. Jak se Rorejsovi daří, jak je spokojen? „Spokojen bych byl; ale psota — hrozná psota.. Jsem schvácen.“ „A proč si neulevíte, nepohovíte?“ míní stařec. „Proč si ne¬najmete někoho k výpomoci?“ „To tak — aby okrádal?!“ Židáček nevěděl, co odpovědít. Klusal tedy zase mlčky podle Rorejsa, číhaje na první slovo z jeho úst. Jakmile se Rorejs opět ozval, optav se na něco všedního, ži¬dáček ochotně odpověděl; leč ihned odbočil k původnímu thematu, že je živobytí bídné, zvláště šenk — člověk že nemá ve dne v noci pokoje, že musí před každým hrbit záda atd., krátce psota a nic než psota. Rorejs nemohl jinak, nežli přisvědčiti. Každé slovo bylo mu mluveno z duše. Byltě svým zaměst¬náním skutečně přesycen a rozmrzen. Kdyby bylo možno, byl by se ho už dávno zbavil nebo je aspoň za jiné vyměnil. „A jak povídám, pane šenkýři,“ počal zase židák švadronit, „všechno na světě: hroudy tlouct, hadry a kostí sbírat, dratve smolit — fuj! — jenom ne šenkovat!... Takhle v městě — nu, to ještě! Slušný hotel, pěkná restaurace, úhledný hostineček — to je něco jiného... Ale ve vsi — v chudé, bídné vesnici — oh!... Půl vsi nepije, druhá polovice bud přijde pít jednou za uherský měsíc nebo pije na křídu ... A tu aby měl člověk kachní žaludek! Upomínat — nic než upomínat! A upomíná-li, dají člověku jen krobiánství — div ho nesfackujou... Žluč člověku puká vzteky — ne?“ Rorejs zase nemohl jinak nežli přisvědčiti. Měltě zkušenosti ještě trpčí, nežli právě připomínány. Byltě kdysi skutečně spoličkován, protože se opovážil upomenout. Věděl tedy, s jakými příjemností jest stav jeho spojen. Tak a podobně bavili se po celou cestu až do osady, kde byl pivovar, jenž dodával Rorejsovi pivo. Rorejs vešel do pivovaru, zaplatil pivo a objednal nové. Židáček počkal před pivovarem, až si Rorejs vše opatřil. A zase šli spolu dále ku městu, kde chtěl Rorejs objednat různé věci, jež mu byly došly. A opět se bavili tímže způsobem jako dříve — výměnou ná¬hledů o psotném živobytí šenkýřském. „Jak jsem prál, pane šenkýř,“ vykládal židáček. „Naflákat na to — naflákat! To není živobytí pro slušného člověka, který dbá na čest a uhospodařil si nějaký groš, tak že může býti pohodlně živ jako pán... Hospoda ve vsi je jen pro člověka, který se může a chce s lidmi špinit — který se špinit musí, protože – –	 Eh, milý pane šenkýř — já být vámi, já bych tím fleknul — a bylo by to...“ „To se snadno řekne,“ míní Rorejs; „ale z čeho bude člověk živ — z čeho?“ „Z čeho?“ opáčilo žídě mžourajíc chytrácky očima. „Vždyť snad to někomu jen tak nehodíte — zadarmo — co? To byste byl hloupý — to ne! A dá-li vám za to někdo dvanáct stovek, můžete si hezkých pár let přilepšovat — ne?“ „A až stovky vylítají, bude člověk na holičkách,“ připome-nul Rorejs, „Tedy to propachtujte! Dvacet, třicet zlatých měsíčně pacht, to je přec slušný groš,“ vykládá žídě. „Já bych to za ten pacht převzal sám. Já umím upomínat. Se mnou může dlužník stokrát dvéře vyrazit, já přijdu přece zas a nastavím ruku. A to vy ne¬můžete... Vy jste slušný, pořádný člověk — vám by to ani ne¬slušelo, zvláště teď, když prej jste vyhrál pár set zlatých a mů¬žete být živ jako pán.“ Rorejs se přiznal, že vyhrál; ale připomenul, že peněz ještě nedostal. „Ah, což o to,“ spustilo žídě. „Jen když je vyhráno! O výhru vás nikdo nepřipraví. Tu vám musí vyplatit, ať chtějí nebo ne¬chtějí. To je jistý peníz — jako ve spořitelně... O ten se už bát nemusíte.“ „A kam pak bych se vystěhoval?“ namítl Rorejs. „I o to není starost,“ konejší žídě. „Kdybyste svolil k nájmu, moh' byste zůstat, jak dlouho byste chtěl — třeba věčně... Kdo pak by vás vyháněl?!... Mně byste moh vyprázdnit někde ně¬jaký kout — třeba v kůlně — na půdě . .. Prosím vás! Mně je to jedno... A vy byste žil jako teď a přece jako pán...“ Za podobných řečí, ku kterýmž — kdykoli odbočeno k jiným předmětům — zas a zase se vraceli, došli do města. Žídě se Rorejsa více nespustilo. Provázelo jej po městě ze závodu do závodu. Povědělo, kde co dostane laciněji, — ra¬dilo 	– – Když bylo vše opatřeno, zastavili se oba v jedné z lepších hospůdek a zase se rozhovořili o prodeji neb aspoň o propachtování Rorejsovy krčmy. Rorejs nebyl člověk na hlavu padlý. Židova dotíravost a na¬bízení se, že by převzal krčmu v nájem, byly mu z počátku po¬dezřelé. Nicméně, když vyslechl žida úplně a seznal všechny nabízené podmínky, nemohl jinak nežli souditi, že to míní žid upřímně a poctivě. Krátce nežli opustili hospůdku, rozhodnul se Rorejs, že krčmu svou propachtuje. Bez odkladu zastavili se u notáře, aby napsal smlouvu, z kte¬réž bylo nade všecku pochybnost jasno, že žid nemá úmyslu Ro¬rejsa jakýmkoli způsobem zkrátiti nebo ošiditi. Znělať po obapolném shodnutí se skoro vesměs k návrhům židovým v tento smysl: Martin Rorejs přenechává dnešním dnem počínaje krčmu svou na půl roku v nájem Mojžíšovi Brücknerovi za měsíční pacht třiceti pěti zlatých, jež nájemce odvádí vždy prvního dne v měsíci napřed. Martin Rorejs i s rodinou může v domku svém zůstati, jak dlouho mu bude libo, aniž by měl Mojžíš Brückner jiných práv, nežli užívati domku a všeho, co k němu přísluší, po půl roku k účelům hostinským, a bydleti jen v místností šenkovní. Po uplynutí půl roku jest Mojžíš Brückner povinen odevzdati Mar¬tinu Rorejsovi všechno v témže stavu, jak to byl přijal, po pří¬padě dáti mu přiměřenou náhradu. Po uplynutí doby nájemné může, ale nemusí býti nájem ob¬noven. Mojžíšovi Brücknerovi neplynou však z toho práva pra¬žádná. Mimo to vyhražuje si Martin Rorejs ještě tři dny na roz¬myšlenou. Neprohlásí-li do tří dnů tuto smlouvu za neplatnou, vejde smlouva v platnost. Vzhledem k poměrům, v jakýchž Rorejs žil, byla to smlouva výhodná a zároveň poctivě sestavená, tak že nebylo nejmenší obavy, že by mohl přijíti k jakékoli škodě. Mojžíš vyplatil Rorejsovi bez odkladu nejen měsíční nájemné, nýbrž i peníze, jež byl Rorejs vydal za zboží a objednané pivo — úhrnem 684 zl. Mimo to učinil opatření, aby bylo veškeré zboží složeno na jeden vůz, sám pak vyzval Rorejsa, aby si přisedl — a tak jeli nazpět. Dojeli teprve k večeru. Mojžíš převzal ihned veškeré břímě s beder Rorejsových, ujav se správy krčmy. Objednané pivo bylo již přivezeno a složeno, a když pak slo¬ženo i přivezené právě zboží, bylo vše v úplném pořádku. Rorejsová Purčí sice se nemálo podivila, když jí otec zvěsto¬val, co se bylo stalo; ale nejen že ničeho nenamítala — naopak ona schválila vše, co byl otec učinil. „Dobře's udělal, tatíčku!“ prála. „Vždyť bys se umořil a usoužil. Bez maminky beztoho nevím, jak bychom to zastali, a ty po¬třebuješ oddechu. Půl roku nás nezabije. A po půl roce, až nájem dojde, uvidíme, co a jak... Vždyť se ničeho nezbavujeme na věky.“ Rorejs byl téhož náhledu a byl spokojen, ba potěšen, že dcera souhlasí. Zatím co byl Rorejs mimo domov, nesběhlo se v osadě pranic, co by stálo za řeč, leda že se zdálo, jakoby přes to vše, že slunce jasně svítilo, vznášel se nad úvalem dusivý mrak, pod kterýmž dech se krátí, tepny lenivěji bijí a přece každý jest dráždivější a popudlivější, než kdy jindy. Skoro celá osada procitla, jak již připomenuto, později než obyčejně. Kdo právě nemusil jíti nevyhnutelně po práci, nešel. Těžké hlavy, nevrlost, mrzutost, výčitky, spory, ba i hádky, slovem všechny symptomy kocoviny bylo lze postřehnouti skoro v každé chatě. Kocovina byla všeobecná; i mnohé ženy a děti stýskaly si. Jenom málo osob, kterýmž se nedostalo pochybného štěstí súčastniti se prvního zasvěcení výhry nemírným způsobem, bylo ušetřeno; ale nemohly se ubrániti zvláštnímu pocitu, když viděly následky bezuzdné rozjařenosti minulého dne a noci. Mnohý z těch, kdož byli den před tím nejbujnější, v duchu se zaklínal, že nikdy více se nedá k podobnému něčemu strhnouti. Jiný skoro ani nechápal, jak se do toho dostal a někteří se hrubě ani nepamatovali, co a jak se bylo vlastně dělo. Žízeň, u mnohých palčivá a skoro nesnesitelná, byla údělem všech, kdož byli zapomněli, že nemírné pití má také své nepří¬jemné následky. Nejhůře bylo ovšem těm, kdož měli dosti mravní síly zpytovati i v tomto mimořádném stavu  svá svědomí a postřehli se při nějakém skutku, za kterýž se styděli, nebo když v rejstříku svých hříchů z minulého dne a noci nalezli na příklad i ten, že objed¬nali u Rorejsa také nějakou konev piva na svůj vlastní řád a ne¬mají čím zaplatiti. Mnohý se přenesl přes tento hřích hravě, pomysliv si: „Ať zaplatí, kdo chce, nebo kdo má!“ nebo: „Však on to Florián Helebrand zaplatí, až dostane peníze!“ Mnohého však tento hřích hnětl nejpalčivěji. Některý si marně lámal hlavu, připomenouti si, kdo a jak mu byl ublížil — nebo komu a jak ublížil on sám a jaké toto asi bude míti pro něj následky... Mnohému se zdálo, že páchal věcí bezpříkladně odporné, roz¬umného člověka nehodné, za které by zasluhoval přísný trest; ale byl rád, že nebyl samo jediný, že páchali podobné i jiní, kteří si na ně snad ani nevzdechli. Byli však také někteří, zvláště mladší a nad jiné statnější, kteří přes těžké hlavy a palčivou žízeň byli doposud při chuti a nebyli by se dali dvakrát pobízet, kdyby byla podobná mela začala poznovu, Mnozí z nich měli i nové nápady: co a jak by se mohlo jinak provádět a někteří zanášeli se docela plány pro případ, kdyby měl býti podobný randál opakován. Tolik bylo jisto, že něco podobného' nestalo se doposud v osadě nikdy. Každý byl přesvědčen, že na to nikdo, kdo byl účasten nebo třeba jen svědkem, nikdy nezapomene. Tolik nových, neobvyklých, bujných a výstředních momentů poskytovala jediná bezuzdná pitka na řád lidí, kterýmž na tom právě nezáleželo, mnoho-li kdo vypije. V den ten dobrá polovice obyvatelů celé osady skoro nic nebo pranic nejedla. I pan Matýsek, jenž byl přece piják vyškolený, a Florián Helebrand, kterýž zase snesl více nežli dva, tři nejstatnější, ne¬vzali po celý den ani do úst a snažili se uhasiti palčivou žízeň pouhou vodou. Starý Pitrdle byl po celý den na polo mrtev. Na štěstí byla dcera Kačenka i tentokráte časně z rána odešla; staroch si mohl tudíž pohodlně hověti. Proležel celý den. Ale jaké to ležení a hovění! Hlava brní, žaludek kručí, hrtán učiněná pec . .. „Do nejdelší smrtí,“ zaklínal se, „mne nikdo v hospodě ne¬uvidí!“ A přece mu hned zase napadá, že do krčmy přec aspoň ještě jednou musí — pro peníze... V nejnepříjemnějším rozpoložení mysli byl představený Mi¬hulka, I on procitl asi k poledni s těžkou hlavou; ale ku kocovině fysické přidružila se i kocovina mravní. Muž ten nebyl sice žádný citlivůstkář, aby snad se trápil pro nějaký poklések proti obvyklostem; ale byl nadutý, a proto jej hnětlo netoliko mravní pokoření, jakého se mu bylo dostalo před chatou Vorovkových, nýbrž i myšlenka, že v nepříčetném stavu, jenž byl pokoření toho vlastním následkem, zadal snad i úřadní své důstojnosti před lidmi, jež vůbec ani za hodny neuznával, aby jim věnoval pozornosti. Paměť jeho však byla latentní. Marně se namáhal připomenouti si, jak vlastně včerejší pitka skončila a co předcházelo bezprostředně její konec. Pamatoval se jen, že Florian Helebrand kamarádům a zná¬mým svým něco sliboval, co jej, Mihulku, tak podráždilo, že i on jim něco slíbil. Ale co a proč a za jakých okolností, ne¬věděl již. Co následovalo po tomto jeho slibu, nemohl si více připamatovati. Není tudíž divu, že byl nevrlý a mrzutý a že se trochu i styděl. Stud jeho ovšem se poněkud lišil od studu vůbec. Bylo to cosi jako trpká rozhořčenost číhající na první příležitost, aby si mohla na něčem spraviti žáhu. Nicméně právě tato příležitost se nenaskytla. Paní Brigitta zcela dobře věděla, v jakém stavu se byl manžel její v noci vrátil a znajíc jeho povahu učinila i tentokráte jako vždy jindy všemožná opatření bezpečnosti. Vše, nač by si byl snad mohl manžel vzpomenouti, musilo býti, dříve nežli procitnul, přivedeno do nejvzornějšího pořádku. Jemu samému poskytnuta možnost, aby se v klidu a tichu vyspal. Ložnice jeho střežena jako ložnice na smrt nemocného: nejmenší hluk a lomoz nesměl do ní vniknouti. Mimo to připravena i mimořádná snídaně: nakyslá polévka, marinovaný úhoř a láhev mělnického; slovem paní Brigitta vy¬znamenala se jako vzorná žena přes to vše, že od okamžiku, kdy se byl k ní manžel v noci tak brutálně zachoval, nebyla s ním ještě ani slova promluvila. Nasnídav se pocítil Mihulka jakousi úlevu a poněvadž už bylo po poledni, převalil se jako obyčejně po obědě i nyní ještě na postel a odbyl si tak, ovšem již jen v polodřímotě obvyklou svou odpolední siestu a vyšel pak na obvyklou procházku. Sotva však byl několik kroků od statku, zahlédl příštipkáře Strnada, jenž mu, jak víme, odnesl úřadní zásilku na okresní hejtmanství. Strnad stál opodál statku, jakoby na někoho čekal. Jakmile shlédl představeného, postavil se do uctivé posice. Když šel Mihulka podle něho, smekl s nápadnou a přece bázlivou uctivostí. Tvář jeho jevila zcela zřejmou nerozhodnost, jakoby chtěl í nechtěl představeného osloviti. Zvláštní, nesměle prosebný výraz tváře ubožákovy vynutil na Mihulkovi, jenž se zastavil, lakonicky drsnou otázku: „Co dobrého, Strnade?“ Strnad se skoro zalekl. „Prosím poníženě, pane představený,“ počal po chvíli nesmě¬lým hlasem, žmole čepici v obou rukou; „já bych prosil co nejponíženěji – –“ „Nu — co, co?“ vpadl vrčivě představený. „Snad ráčejí vědět, pane představený,“ osmělil se Strnad, „že mi Florian Helebrand slíbil včera kozu – –“ „Kozu?“ uklouzlo mimoděk mručivě Mihulkovi, jenž si při¬pomenul i svůj vlastní slib. „Ano, prosím, kozu!... Jako že bůh nebeský je svědek — slíbil, poníženě prosím,“ jal se ochotně vykládati Strnad, poklá¬daje slovo, jež byl představený pronesl, za pokyn, aby dopověděl. Mihulka však stál s mračným výrazem nerozhodně. Byltě na rozpacích, co odpovědít — a již již chtěl Strnada odbýt surovým: „Vem tě, chlape, čert, i s kozou,“ když si při¬pomenul, že by to přece jen bylo nedůstojno nedostáti slovu. Odpověděl tudíž nevrle sice, ale přece jaksi blahosklonně, řka: „Nu, — a já, myslím, — slíbil jsem vám také něco — ne?“ „Ah, poníženě prosím, — taky kozu — taky!“ zvolal Strnad radostně a tvář jeho zazářila. „Tedy si pro ni jděte!“ zavrčel představený. Strnad zajásal. „A kam, prosím, poníženě?“ zajektal hned na to. „Jděte k paní Brigittě,“ kázal Mihulka, „a řekněte, aby vám dala vyvést z chléva černou Čmuchalku — že jsem vám ji dal.“ „Zaplat pánbů'!“ děkoval Strnad. „Pán bůh nebeský račiž na¬dělit jinou!“ Na to zatočil čepicí nad hlavou a pospíchal do dvora k paní Brigittě, kdežto představený ubíral se loudavě dále. Přirozenoť, že se paní Brigitta nemálo podivila, když ji Strnad vyhledal a pověděl vzkaz představeného. Chtěla se sice zeptati: „Co pak to mému muži napadlo, dávat vám kozu?“ — ale když si připomenula, že muž není právě z těch, kteří bez příčiny někomu něco dávají, vyhověla mužovu přání, aniž by se ptala na důvod. Strnad odvlekl kozu do své chaty. Rozumí se, že se ihned sousedům pochlubil, jak snadno jí byl nabyl. V půl hodině zvědělo o tom neméně než asi deset sousedů a mladíků, kteří byli minulého večera a nocí v krčmě a kterýmž byl každému Florian Helebrand něco slíbil. A jeden po druhém pospíšil po příkladu Strnadově ku statku Mihulkově, aby počkal na představeného, až se vrátí. Po statku šukající paní Brigitta si sice mužů před statkem přecházejících a lelkujících všimla; ale nenapadlo jí zeptati se, chtějí-li něco a co. Za to uhodnul to představený, když se vracel k večeru ze své potulky, okamžitě, jakmile čekající muže zahlédl z daleka. Tvář jeho zbrunátněla hněvem. Ale v bezprostředně následujícím okamžiku si přípamatoval totéž, co poprvé: že by to přece jen bylo nedůstojno slovu nedostáti. Došed ke skupení čekajících mužů prál: „Vím, nač čekáte — pojďte!“ Vyzvaní v uctivé vzdálenosti plížili se za představeným do dvora a dále do kanceláře. „Co jsem komu slíbil?“ optal se představený beze všeho úvodu. Vyzvaní začali povídati: Jeden, že mu slíbil představený nové šle — druhý, že zlatku — třetí, že celý nový mundur atd. Představený sáhl do opasku a mlčky poděloval muže penězi. Co byl slíbil, nestálo hrubě ani za řeč. I nový mundur od¬byl pouhou dvacítkou, největším to slíbeným darem. „Jste tedy všickni odbyti?“ optal se posléze, když už se ni¬kdo nehlásil. „Všickni,“ zaznělo z několika úst, načež následovaly ob¬vyklé díky. Toliko jeden z mužů stál opodál nesměle, ale konečně i on se vzmužil a přiblíživ se k představenému zajíkavě, promluvil: „Mně, prosím poníženě, ráčili slíbit – –“ „Co?“ zamručel Mihulka. „Krávu, poníženě prosím,“ zní skoro šeptmo odpověď. „Krávu?!“ vyhrknul představený hněvivě; ale hned se zase vzpamatoval, řka drsně: „Dobře! Až se vrátí dobytek z pastvy, přijďte si pro krávu!“ Rozradostněný chtěl poděkovati, ale v představeném vzkypěl náhle hněv, jehož nemohl více potlačiti. „A tedy alou — ať jste ze dveří!“ houknul pánovitě. Obdaření vyhrnuli se z kanceláře. Představený, octnuv se o samotě, rozsoptil se hněvem, že také jednou něco vyvedl, z čeho by jej mohla paní Brigitta jako kloučka pokárati. Dlouho přecházel pádnými kroky po jizbě, odplivuje a mruče a kopaje do všeho, k čemu se přiblížil. Věděl, že není ještě vše odbyto, že přijdou buď dnes nebo zejtra ještě jiní a že lehkomyslný a nepředložený žert může jej snad státi tisícovku... „A proč — proč?“ ptal se sama sebe. Nemoha uvésti rozumného důvodu, zaklel, a udeřil pěstí na stůl, až na něm všechny předměty poskočily. Rozhořčenost a hněv Mihulkovy byly však rovněž tak bez¬účelný, jako malomocný. Vyléval si vztek svůj jen na bezdu¬chých předmětech. Když se byl dosti nasoptil, odebral se do své ložnice a bez večeře ulehl, aniž mu napadlo jíti, jako činíval každodenně, do hospody. V Rorejsově krčmě nebylo snad ještě nikdy tak pusto, nevlídno a smutno jako tentokráte. Po celý den živá duše o krčmu nezavadila. První, skoro možno říci všeobecná výstřednost takořka celou osadu ochromila. Skoro se zdálo, jakoby se všichni vyhýbali místu včerejšího hřešení. I mrzák Brzdíček dostavil se až pozdě večer a nemálo se po¬divil, když jej na práhu místo Rorejsa uvítalo staré žídě. „Ke všem všudy krucihnátům!“ zaláteřil. „Kde je Rorejs?“ „Prosím poníženě, vzácný pane, nejspíš někde na dvoře nebo v komoře,“ odpověděl s úlisnou ochotou žid. „On mi totiž tuto hospůdku propachtoval.“ Brzdíček vyvalil na žida oči a bylo mu, jakoby měl židovi plivnout do tváře. Ale opanoval se přece aspoň tak dalece, že jen z temna za¬klel, a šoural se ku stolu. Žid, jenž byl patrně od Rorejsa dostal přiměřené ponaučení, mrzáka následoval a beze slova, leč s nejšetrnější opatrností mu pomohl na jeho místo, což mrzáka s odpornou novotou poněkud usmířilo. „A co to starému bláznu napadlo, propachtovat hospodu?!“ houknul Brzdíček na žida, jenž stoje přihrben opodál stolu s vý-razem číhavé nesmělosti, čekal rozkazů prvního svého hosta. „To, prosím, poníženě — nevím; ale myslím, že je pan Ro- rejs už starý pán a že by si rád odpočinul.“ „Ale tys, žide, starší!“ namítnul mrzák. „Ah, poníženě prosím, vzácný pane, to je něco jiného,“ začal žid vykládati. „Pan Rorejs snad už se nepotřebuje dřít, ale já — ubožák... Já musím dřít, třeba by mi jazyk vylez' z huby jako psu...“ Poslední drsná slova pronesl žid s tak zvláštním trpce bo-lestným přízvukem, že i otužilého mrzáka poněkud zamrazilo. „A kdo pak jste? A odkud?“ optal se méně příkře. „Což pak se na mne, vzácný pane, už nepamatujete?“ od¬tušil tázaný, snaže se dáti odporné tváři výrazu co možná nej¬laskavějšího. „Já jsem Mojžíš, který před dvaceti lety dodával maso do nemocnice, v které – –“ „Ah!“ uklouzlo mrzákovi, jemuž tím připamatováno něco mi¬lého. „Vy jste tedy Mojžíš Brückner, který se tenkrát tak často na mne poptával a jednou nebo dvakrát mne i navštívil?“ Žid radostně přikývnul. „A co vás tak, prosím, Mojžíši, tenkrát za mnou táhlo?“ optal se mrzák skoro již přívětivě. Mojžíš patrně otázky té neočekával. Po tváři jeho kmitlo cosi jako mírné rozpaky; leč hned se vzpamatoval, řka: „Nu, teď — když už je moje dcera Ráchel přes deset roků v zemi — snad moku povědít pravdu: Ráchel mne posílala — Ráchel...“ Prostý a přece skoro romantický výklad ten působil na mrzáka nejen konejšivě usmiřujíc, nýbrž mu objevil žida v nej- příznivějším světle. Nemělť ani tušení, že je židův výklad pouhý výmysl, že jej zchytralý židák tehdá navštívil za příčinou výhradně jen ob¬chodní. Proslýchaloť se totiž, že podnikatelstvo žulových lomů, v kte¬rýchž přišel Brzdíček k smrtelnému úrazu, bude nejspíše sou¬dem donuceno uvoliti se k doživotní rentě pro mrzáka. Z té příčiny přišel žid rekognoskovati, nedalo-li by se něco vydělat odkoupením renty za hotový peníz; ale když pak po¬zději tvrzeno, že stalo se neštěstí vlastní vinou Brzdíčkovou, ponechal mrzáka jeho osudu. Vymyšleným důvodem však si nyní mrzáka naklonil, že podal mu tento ruku a podanou pravici přátelsky potřásal. Brzdíčkovi sice i nyní poněkud lahodilo, že byl před lety tak švarný, až i neznámá židovka se o něj zajímala; leč přece se ne¬odvážil vyptávati se Mojžíše na podrobnosti. Řekl jen vlídně, co si přeje k večeři, a Mojžíš pospíšil, aby vyplnil přání prvního hosta, jehož přízeň, ba snad i přátelství byl si tak hravě získal. Za nedlouho přišel i Rorejs a poprvé po mnoha letech zasedl zase jednou za stůl jako — pouhý host. Rozumí se, že zasedl za stůl honorace k Brzdíčkovi a že mu všechno pověděl, co, jak a proč se bylo stalo. Rovněž se rozumí, že rozmlouvali o výhře — o Lopíčkovi a Vorovkovi, kdy se asi vrátí, ba že vyměnili několikrát i obavy, že může se snad přece ještě štěstí nepředvídaným nějakým způsobem zvrhnouti atd. Oba však byli v svrchované míře unaveni a zemdleni. Každou chvíli se odmlkali nebo pozivovali. I výměna myšle¬nek o nenadálém štěstí zdánlivě jích netěšila; únava zplodila nudu... Pachtýř Mojžíš naprosto se nevtíral. Usedl v koutě u kamen v šeru na malou stoličku, skřížil ruce přes kolena a zdál se podřimovati. V pravdě však pozorně naslouchal. Jakmile Brzdíček nebo Rorejs něco si přáli, vyskočil a po¬spíšil ochotně přání jejich vyhověti. Konečně, když ani po desáté hodině žádný nový host se ne¬dostavil, rozloučili se i nudící se zemdlení dva hosté. Brzdíček odejel obvyklým způsobem, Rorejs odebral se do své komory a oba v brzku usnuli. Rorejs spal tvrdě a už dávno si tak nepohověl jako ten¬tokráte. Podobně dobře spal i Brzdíček. Žid Mojžíš upravil si nejprimitivnější lože v šenkovně na zemi v zákamní. I on brzo ulehl; ale dlouho neusnul. Přemítali! nejen o vý¬hodném obchodě, jenž se mu byl dnes podařil, nýbrž i o plánech do nejbližší budoucnosti. Už dávno neusnulo skoro veškeré obyvatelstvo osady tak záhy a nespalo tak tvrdě jako tentokráte. Zemdlenost vyžadovala odpočinku a klidu aspoň několika- hodinného. Časným jitrem zbuzen zase zájem na všech věcech, pro které den před tím nezdála se míti většina obyvatelů skoro již smyslu: především na výhře a možných jejích následcích. Skoro ve všech chatách, jakmile v nich obyvatelé procitli, ne¬mluveno o jiném než o šťastných hráčích atd. a pronášeny začasté nejpodivnější, mnohdy i nejsměšnější domněnky. Zvědavost přihlásila se zase ku svému právu a vzmáhala se. Jakmile někdo opustil chatu, pohlédl přede vším jiným k Rorejsově krčmě, jakoby odtamtud mohla býti zvědavost ukojena. Mnozí tam také ihned zaměřili, aby se poptali, nedošla-li už nová nějaká zpráva a jaká — a každý se nemálo podivil, když zvěděl, že Rorejs vzal si pachtýře. Někteří vykládali Rorejsovi ve zlé, že přenechal hospodu právě židovi — prvnímu to židovi, jenž se v osadě usídlil. Jiným to bylo lhostejno; někteří pak prostě práli: „Rorejs je svým pánem a nikdo mu nemůže poroučet!“ Změna v hostinském však zvědavým nikterak nevadila, by po celé dopoledne neputovali buď jednotlivě neb i houfně k Rorejsově krčmě, poptat se, co a jak. Někteří přišli desetkrát, jiní i vícekrát. V den ten zase skoro v celé osadě nepracováno, a kdo šel po své práci přece, odbýval ji ledabylo, loudavě — myšlenky jeho bloudily jinde... Konečně krátce před polednem zahlédl kdosi na cestě od Pitrdlovy chaty do vsi vedoucí posla telegrafního úřadu a učinil poplach. Nežli sešel posel ku krčmě Rorejsově, bylo se k ní seběhlo půl vsi. Posel odevzdal depeši Rorejsovi, kterýž pak vyšel před ho¬spodu a oznámil lidem její obsah: že Vorovka s Lopíčkem při¬jedou k desáté hodině večer a že jim má býti na nejbližší stanici železniční poslán povoz. V několika minutách zvěděla to celá ves — i Brzdíček, kterýž tentokráte nejel více na žebrotu, a Helebrand. Starý Pitrdle byl náhodou, když šel posel podle jeho chaty, v lese a neměl tudíž o brzkém příjezdu vyslaných ani tušení. Kačenka Pitrdlova, kterou chtěl otec překvapiti penězi, ne¬dověděla se sice ze vsi o výhře ničeho; ale zaslechla o tom v mě¬stě na trhu. Když pak se doma otce na to ptala, prál jí, že někdo něco ve vsi vyhrál, ale že neví kdo a mnoho-li a že to beztoho asi ne¬bude stát ani za řeč. Tím byla zvědavost Kačenčina ukojena. Otce stálo však tajení přece jen bezpříkladného přemáhání se. Choval se tak podivně, mluvil tak zmateně, že se ho Kačenka mnohokrát ptala, není-li mu něco, nestůně-li, Když však ji nějakým slovem potěšil, uspokojila se. Podobně nezvěděli o výhře ničeho podstatného stará Byšická a Erazímek. Byšická meškala doposud ještě u těžce nemocné ve vzdále¬nější osadě, kam sice pověst o výhře také již zaletěla, ale jen mlhavě a neurčitě: že někdo něco vyhrál. Byšická sice nezapřela povahy ženské a vyptávala se, kdo a co atd.; ale nikdo jí nemohl pověděti nic určitého. Erazímkovi bylo podivné rejdění ve vsi v nej vyšší míře nápadno. Nesčetněkráte chtěl seběhnouti dolů do vsi, poptat se, co to znamená a zaskočiti při příležitosti té také do poboční skalní úžlabiny k chatě Vorovkových k potoku, by natrhal, jak měl ulo¬ženo, olšového listí. Nicméně neučinil tak, aniž by sám věděl vlastně proč. Díval se jen dolů na podivné hemžení; naslouchal, když k ně¬mu zalehl bud hromadný nebo nápadný jednotlivý výkřik nebo jásot a vysvětloval si vše, buď ze je něčí svátek nebo nějaká svatba. Byltě ostatně od nějakého času jako vyměněn. Málo co, vlastně skoro pranic, co se kolem něho dělo, neza¬jímalo ho již v té míře jako jindy. Nejraději buď seděl v chatě nebo před ní s přimhouřenýma nebo do prázdna vytřeštěnýma očima a — vzpomínal... Nač — začasté sám ani nevěděl. I tentokráte pozoroval zase ve vsi a před Rorejsovou krčmou podivné hemžení; ale poněvadž bylo nenápadnější nežli přede¬včírem, nevěnoval mu valné pozornosti. Mrzák Brzdíček, zvěděv o došlé zprávě, hned si zapřáhl svého Kartuše a jel k Rorejsovi, Podobně dostavil se tam i Helebrand. Krčma byla, jak by nabil — Mojžíš nestačil nalévati... Rorejs, objednav u Lopíčků povoz a u Votýpky koně, radil se s panem Matýskem a Helebrandem, co má býti ještě učiněno. „Já jim pojedu naproti až na nádraží,“ rozhodnul se pan Matýsek. „A Florianek může jeti ve voze,“ doložil Rorejs, „a může vzít i starého Pitrdla.“ „A to my jim pojedeme taky naproti!“ zvolal kdosi z na¬slouchajících osadníků. „Pojedeme, pojedeme!“ zaznělo asi z desatera úst skoro sou¬časně. „Pan představený nám půjčí vůz!“ A jak za takových Okolností bývá, někteří z nejochotnějších pospíšili k představenému a nestihnuvše ho, poprosili paní Brigittu, která žádosti jejich vyhověla. Asi v půl hodině stál před krčmou Lopíčkův povoz se zapřa¬ženými Votýpkovými ryzkami a velký řebřinový vůz představe¬ného, do něhož nalezlo neméně než asi dvacet mužů mladíků a výrostků. Ženské pohlaví bylo vyloučeno. Za ohlušujícího jásotu před krčmou shromážděných povozy se hnuly. Napřed jel pan Matýsek ve své ekypáži, pak Floriánek, a konečně řebřinový vůz, s kterého máváno klobouky a čepicemi na rozloučenou, což od osob před krčmou opětováno. Sotva však vozy popojely několik kroků, pustil se na nimi dav žen, výrostků a dětí a provázel je, any jely do vrchu po¬malu, až k chatě Pitrdlově. Náhodou vracel se starý Pitrdle z lesa. Zahlédnuv povozy, uhodnul, co se stalo — kolena pod ním klesala... Však co byl po několik dní před svou dcerou s tak bezpří¬kladným přemáháním tajil, prozrazeno. Lidé jí pověděli, že vyhrál také její otec, a sice „moc a moc tisíc“, dříve nežli staroch doběhl k chatě. Nepředvídaná zpráva ta působila na starou pannu jako blesk — omračujíc... Nepromluvila ani slova — zbledla a padla do mdlob... Nejochotnější ji donesli do chaty a teprve po několika minu¬tách ji vzkřísili, „Je to pravda, tatíčku?“ byla první slova, jež vzlykavě pronesla. Otec přisvědčil. Dcera vypukla v jásavý pláč. „Jdi, jdi, tatíčku! Jeď, jeď!“ vybízela otce sotva dechu po¬padajíc. Otec uposlechl. Vsedl, aniž by se byl převlékl, k Helebrandovi do vozu. A po několika minutách ujížděly povozy úprkem dále. Někteří výrostkové a hoši pustili se sice za povozy, ale když jich nemohli dohoniti, vrátili se. Ve vsi nastala asi dvouhodinná pausa oddechu. Přes to vše téměř nikdo na práci ani nepomyslil. Po druhé hodině byla Rorejsová krčma zase skoro plna a zá¬roveň obležena davem zevlujících. Asi o hodinu později vylézali již někteří na vrch až k chatě Pitrdlově, odkud bylo viděti dosti daleko po vozové cestě. Každý sice věděl, že očekávaní přijedou až pozdě večer, ba snad až k půlnoci; ale skoro každého zmocnilo se zvláštní napjetí, jež se od hodiny k hodině stupňovalo. K večeru rozhodli se někteří z nejnetrpělivějších, že vyjedou přijíždějícím aspoň kus cesty v ústrety. Vyprosili si od paní Brigitty ještě jeden žebřinový vůz a vzali tentokráte na milost i ženy, ba i děti obojího pohlaví. Vůz naplněn a odejel za bezpříkladného jásotu. přece zůstala krčma plna: osm mužů, šest žen a smělejších dívek, ostatní děti... Mojžíš měl zase dobrý počinek. Nestačil obsluhovati. Vyžádal, vlastně vyškemral si přisluhování Rorejsovy Purčí a ještě dvou žen. Jinak nesběhlo se nic zvláštního, leda že někteří krčmu opustili a jiní se zase dostavili a že panoval v krčmě i před ní ne¬obyčejný pořádek. Tak míjela hodina po hodině Večer byl tichý a příjemný, ale v první době po západu slunce zavládlo šero. Teprve když před devátou hodinou vyšel měsíc, začalo býti před krčmou nápadně živo. I cesta od krčmy až k Pitrdlově chatě byla oživena. Každou chvíli si totiž někdo vzpomněl jíti očekávaným v ústrety a šel. Někteří šli pěšky až dvě hodiny cesty daleko, jiní hodinu, půl neb aspoň čtvrt. Největší očekávání a nap jetí zavládlo, jak přirozeno, v krčmě a před ní. Desátá hodina dávno již byla minula — po očekávaných ani památky. Čekáno vždy netrpělivěji. I z krčmy, kam se byl již z večera dostavil nejen představený, nýbrž i Votýpka, vycházejí jednotlivci každou chvíli před domek, aby se podívali a pozeptali, blíží-li se již povozy nebo je-li z dáli aspoň něco slyšeti. Ale i nyní míjí jedna čtvrt hodina po druhé, aniž by se je¬vily někde nějaké známky. Asi o jedenácté hodině zahučelo to náhle z dáli od Pitrdlovy chaty, jako když se bouře valí z hor. Brzo na to bylo slyšeti i jásot a vždy více se blížící štěkot hafana. Po několika minutách objevil Se na vršině mrzák Brzdíček, sjíždějící ve svém vozíku jako s vichrem o závod dolů. jevení se jeho uvítáno z dola ohlušujícím jásotem. Z krčmy vyhrnuli se skoro všickni hosté před dům. Hluk a lomoz jest bezpříkladný. Pan Matýsek sjíždí mávaje kloboukem a z daleka již volá, vlastně řve mocným hlasem: „Vyhráno! Vyhráno! Všechno v pořádku!“  Od krčmy zazněl v odpověď ohlušující řev a nesrozumitelné volání. Konečně octnul se mrzák před krčmou a zajisté jen zázrakem se stalo, že po srázné cestě nesrazil vazu nebo jinak si neublížil. Kartuš má vyplazený jazyk a sotva dechu popadá Jakmile vozík stanul, převalil se pes, jakoby mu byl někdo náhle všech¬ny nohy podrazil. Pán jeho však stále jen provolává: „Vyhráno! Vyhráno! Peníze vezou! Všechno v pořádku všechno!“ A ostatní řvou, že není vlastního slova slyšeti. I slova páně Matýskova časem ve vřavě zanikají a slyšeti jen jednotlivé slabiky nebo nápadně vyrážené hlásky. Ruče vylezl pan Matýsek z vozíku a šoural se obvyklým způ¬sobem pomocí svých dřevěných stoliček do krčmy. — O něco později objevil se na vrchu druhý povoz a uvítán jako vozík s mrzákem — dlouho trvajícím hromovým „hurrá!“ V jasné záři měsíce bylo již z dáli viděti, kterak starý Pitrdle sedě na kozlíku vedle kočího práská zběsile do koní, kdežto kočí, zdržující s napjetím všech sil koně v zběsilém úprku, snaží se zároveň vyrvati mu bič z ruky. „Hurrá! Vyhráno! Vyhráno!“ volá chraplavě starý granátník. „Hurrá! Hurrá!“ zní v odpověď zdola z dvacatero hrdel muž¬ských, ženských i dětských. Na divoký řev ten vrátil se i pan Matýsek, jenž byl v šenkovně zastihl jen představeného, Rorejsa a Votýpku, zase před domek. Ostatní tři, kterýmž byl v stručnosti pověděl o šťastném vý¬sledku výpravy, jej následovali, tak že v šenkovně nezůstalo živé duše kromě žida Mojžíše, jenž sem tam pobíhaje nevěděl pro chvat v obsluhování, kde má hlavu. I druhý povoz sjel po neschůdné cestě jen zázrakem bez po¬hromy, Z upěněných koní se kouří. Byliť po celou cestu starým granátníkem pobádáni k zběsi¬lému úprku, by drželi stejný krok s páně Matýskovým Kartušem, jenž s lehkým vozíkem a ještě lehčím břemenem svého pána uháněl napřed a každých tisíc nebo méně kroků se musil zasta¬vovat, aby nezůstaly povozy příliš daleko vzadu. Starý Pitrdle, jenž si již na kozlíku počínal skoro jako šílený, seskočil první dolů a začal se s prvními muži, ba i ženami, jež mu přišli v cestu, objímati. Ach, bože, bože — lidičky! Vyhráno — všechno vyhráno!“ 
volal při tom nebo vzlykal, jakoby úpěl. „Vezeme peněz jako smetí — samé bankocetle — samé.. Až to uvidíte, oslepnete!.. A to jsme my všechno vyhráli — já, Pitrdle — starý Pitrdle a pan Matýsek, Floriánek a ti ostatní, co si přisadili...“ Zatím byli z povozu vystoupili i ostatní tři: Lopíček, nesoucí pod pážím velkou koženou tobolku, pak Vorovka a Floriánek. Lopíček, spatřiv Pitrdla, jak se s některými objímá, domníval se, že tak musí učiniti i on, a začal objímati představeného, jenž stál právě nejblíže. Ale tento jej nevrle odstrčil. Lopíček zaražen rozhlížel se kolem a upustil i tobolku, kte¬rouž Vorovka rychle zvedl. Helebrand choval se klidně, skoro lhostejně. Ale kamarádi a známí jeho začali jej objímati, jako objímal starý Pitrdle jiné, tak že před povozem nastal nevylíčitelný ruch, šum, ba lomoz, že nebylo chvílemi vlastního slova slyšeti. Náhle přehlušil divoké chaos zvuků výkřik zděšení. Hluk jako na povel se ztišil. Všichni zůstali jako v ztrnutí a upřeli zraky k místu, odkud byl výkřik zazněl — ke koním... Ale neviděli, nežli jednoho koně; druhý byl klesl a před ko¬něm tím stál Votýpka, lomě rukama. „Vždyť jste mi koně schvátili!“ naříká Votýpka, nakláněje se nad padlé zvíře, jež konvulsivně sebou zachvívajíc, patrně v několika minutách dokoná. Jazyk má povyplazený, z nozder teče zkrvácená pěna. Jedno oko, do něhož se vlastník koně právě dívá, jest vypouleno do prázdna a má v bledém svitu měsíce příšerný výraz. „Kůň je schvácen — dodělává!“ hořekuje Votýpka za nasta¬lého ticha. „Kdo mi ho zaplatí? Kdo — kdo?“ „Já!“ vykřiknul z pozadí pan Matýsek, jejž byla poslední slova Votýpkova, kterémuž nešlo patrně o koně, nýbrž jen o pe¬níze, popudila. Votýpka se vztyčil a pohlédl k místu, odkud bylo slůvko já zaznělo. „Pan Matýsek — pan Matýsek zaplatí koně!“ vysvětlováno s několika stran, čímž odvrácena pozornost od první oběti, kte¬rouž si byla výhra vyžádala. „Co pak je o jednoho koně, když máme peněz jako smetí!“ ozval se ještě starý Pitrdle. A několik osob dalo mu za pravdu. Hluk a řev se zase vzmáhal. Nikdo více nedbal, že po několika vteřinách skácel se i dru¬hý kůň. „Do hospody! Pojďme do hospody!“ zvolal kdosi. Někteří obrátili se ku vchodu do krčmy. Leč v témže oka¬mžiku objevil se na vrchu povoz třetí a hned za ním čtvrtý — oba chvojím ozdobeny. I lidé na vozích měli chvoje a ratolesti a mávali jimi nad hlavami, hulákajíce jako opilí. tyto povozy uvítány jako povoz druhý. Ale někteří, najmě ti, kdož byli přijeli, nevyčkali již, až povozy sjedou dolů, nýbrž vešli do krčmy. V několika vteřinách byly stoly obsazeny. Stůl honorace právě jen tak, jak jsme jej viděli večer, když zavítal do krčmy agent Horyna, toliko s tím rozdílem, že na místě Horynově seděl tentokrát Rorejs. U stolu toho bylo sice ještě asi pro tři, po případě i pro pět osob místa; nicméně z ostatních hostů nikdo se neodvážil ku stolu tomu zasednouti. Stůl plebejcův obsazen nahodile. Jenom Florian Helebrand seděl na témže místě jako připo¬menutého večera. Ostatní hosté stáli nebo seděli, kde kdo vůbec nalezl místa mimo stůl. Dříve, nežli poslední povozy sjely dolů, byla šenkovna v pra¬vém slova smyslu přeplněna a ještě se ze dveří tlačili hosté do¬vnitř, takže Mojžíš a přisluhující mu ženštiny musili se namáhavě prodírati. Hluk byl přímo ohlušující. Mluveno páté přes deváté. Vyptáváno se a odpovídáno na vše možné, ba i na mnohé nemožné, po případě nesmyslné. Každý chtěl vědět něco, co mu právě napadlo a na co z de¬seti i více sotva jeden nebo vůbec nikdo nemohl odpověděti. U stolu honorace připomenuli si zatím i starou Byšickou, která po právu také náležela mezi šťastné a o svém štěstí do¬posud ještě nevěděla. „Snad není ještě doma,“ mínil pan Matýsek. „Mohlo by se pro ni poslat — ne?“ ozval se Vorovka. Ostatní přisvědčili. Pan Matýsek vyzval dva z nejblíže lelkujících výrostků, by došli pro Byšickou. „Neví-li už, že vyhrála, neříkejte jí to!“ poučoval. „Řekněte jen, že je tu dole nějaký randál a že tu někomu hlavu rozbili..“ Pro hluk, jenž v krčmě panoval, nebylo však u stolu honorace skoro vlastního slova slyšeti. Na nějakou výměnu náhledů obvyklým způsobem nebylo ani pomyšlení. Pan Matýsek, po něm i Lopíček několikráte napomínali k ti¬chu; ale marně. Rozjaření a rozčilení bylo všeobecné. Vřavy spíše přibývalo, než aby ochabovala, zvláště od oka¬mžiku, kdy sjeli oba vozy před krčmu. Hluk, jejž působili nově přibyli, dorážel do šenkovny; mimo to každou chvíli snažil se ještě někdo prodrati dovnitř. Nezbylo, nežli požádati zdvořile představeného o zakročení, což Mihulkovi zalichotilo. Vstal a mocným hlasem volal: „Ticho!“ Vřava poněkud utichla a Mihulka mohl pohodlněji pověděti, co chtěl říci. „Co se stalo, víte,“ prál. „Co tu ještě chcete? Teď bude dě¬lení... Ale kdo pak se může dělit o peníze, když je takový rámus? Kdo tu tedy nemá co dělat, ať jde ven!“ Doposud ještě nikdy neměla slova hlavy obce na lid tak zvláštního účinku jako tentokráte. Přes všechnu drsnou příkrost a pánovitost, s jakou bylo vy¬zvání pronešeno, byli by jindy snad všichni bez odmluvy rozkazu vyhověli. Ale v mimořádném případu, kdy byly všechny mysli rozčileny, ba pobouřeny, ozvalo se temné reptání. „A to by tak!“ osmělil se kdosi zamručet. „My jsme tu na pivě...“ „A v hospodě je host jako host,“ vpadl jiný. „Host jako host!“ opakovalo zpurně několik hlasů současně a hluk vždy více se vzmáhal. Tvář představeného začala rudnouti. Odplivnul crkavě skrze zaťaté zuby a pravá ruka zaťala se bezděky v pěsť. „Nu, půjdete nebo nepůjdete!? houknul pánovitěji nežli před tím. „Nepůjdeme!“ zaznělo vzdorovitě v odpověď a opakováno několikrát vždy zpupněji. Představený nevěda si rady zaskřípal zuby, div nepřekousl špičku své dýmky, a spustil se tak prudce na stolici, až úpěnlivě zavrzla. „Co dělat?“ zavrčel vztekle krče ramenoma. „Já je přece odtud nemohu vymlátit.“ „To ne, to ne!“ míní pan Matýsek. „A nebude toho snad ani třeba,“ dodává Vorovka. „Možná, že si dají říci po dobrém. Slibte jim něco, pane Matýsku. Mrzák nedal se dvakrát pobízet. „Poslechněte, kamarádí!“ zvolal hlasitě, načež udobřujícím tónem pokračoval: „My vás odtud nevyháníme — to víte... V hospodě je host jako host... Ale jak pak se můžeme dělit o peníze, když pro hluk vlastního slova neslyšíme. Necháte-li nás půl hodiny na pokoji — nebudeme od nějaké diškerece za to: dáme vám vyvalit soudek piva před hospodu... Venku svítí měsíc a mnohému snad bude milejší pít venku za naše peníze nežli tady za své, Chcete-li nám to tedy udělat k vůlí, udělejte! Až vypijete první soudek, dáme vám vyvalit ještě jeden.“ Na ta slova někteří sice ještě mručeli, pobádajíce k odporu; ale většina byla ochotna vyhověti. Někteří tlačili se již ven. „Hola, Mojžíši!“ vzkřiknul pan Matýsek. „Vyvalte před ho¬spodu dva soudky!“ Rozhodný tento rozkaz měl také rozhodný účinek. Většina hostů vyhrnula se před krčmu. V šenkovně zůstaly obsazeny toliko oba stoly a jenom tu a tam v koutech osamělá místa, na kterýchž bylo možno poseděti. Hluk venku ovšem se vzmáhal; ale v šenkovně přece bylo možno aspoň pohodlněji mluviti. „Nu, tak tedy!“ ozval se pan Matýsek mrkna jiskrnýma svý-ma očima po velké tobolce ležící před Vorovkou na stole. Vorovka mlčky zvedl tobolku do výše a ukázal, že má zá¬meček. „Klíč má pan Lopíček,“ podotknul. „Však dříve, nežli to¬bolku otevru, musím v stručnosti pověděti, jak jsme pochodili, jak se nám dařilo.“ „Ah, to až po druhé!“ zvolal starý Pitrdle. „Ted jenom honem otevřete a ukažte peníze!“ doložil ne¬trpělivě pan Matýsek. Lopíček vytáhl z kapsy malý klíček, podal jej Vorovkovi, kterýž pomalu a opatrně tobolku otvíral.  V šenkovně nikdo nehlesl. Zraky všech byly upřeny na tobolku. Skoro se zdálo, jakoby se byl všem zatajil dech. Vorovka otevřev tobolku vytáhl rychle a přece opatrně pouze čtyry balíčky, jeden větší podlouhlý, asi na dva palce tlustý, ostatní tři menší a nepoměrně, skoro o dvě třetiny, tenčí. Lehýnké, ale skoro všeobecné, táhlé „ah!“ vzrušilo poměrné ticho. Vorovka položiv balíčky před sebe pravil: „Především tedy v největší stručnosti: co a jak jsme vyřídili — mnoho-li neseme — co jsme kde platili a mnoho-li na kaž-dého z nás přijde.“ „Tedy! Ale rychle!“ pobízel pan Matýsek a zrak jeho právě d zraky všech ostatních spočíval lakotně na balíčkách. „Prozatím tedy jen několik slov,“ ujal se slova Vorovka. „Vyhráli jsme jedenkrát sto tisíc tolarů, což činí v našich pen쬞íc asi jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých; ale vezeme pouze 141.368 zlatých.“ „Jakže?!“ vzkřiknul udiveně pan Matýsek. „Skoro o deset tisíc méně?“ „Ano, skoro o deset tisíc, t. j. o 8632 zlaté méně,“ dotvrdil Vorovka. „Ku všem všudy krucihnátům!“ rozkřiknul se divoce mrzák, u env pěstí na stůl, až džbány a sklenice poskočily. „O tolik nás okradli? A kdo – kdo – nás okradl?“ „Okamžitě vysvětlím,“ odpověděl klidně Vorovka, a mrzák, z jehož očí sršely blesky hněvu, napjatě naslouchal. „Presentovali jsme losy u bankéře R. Wolfa s žádostí, aby nám byla výhra vyplacena v penězích rakouských. Odpověděno, že nám ochotně bude vyhověno, zaplatíme-li dvě procenta provise a vsechny poplatky kolkové. Provise činila tedy úhrnem tři tisíce, poplatky pak 5632 zl….“	 „Teď rozumím,“ vpadl pan Matýsek. Vorovka nedbaje vzrušení pokračoval: „Vyžádali jsme si také, aby nám byly peníze vyplaceny v oněch druzích bankovek, abychom mohli výhru pohodlně rozděliti. Rozpočítali jsme tedy vše takto: Na jeden zlatý sázky připadne ze 140.000 zlatých výhry – když odložíme zatím 1368 zl., jež zbyly z patnácté desetitisícovky stranou – 3500 zl. a na pět zlatých výhry pětkrát tolik, nebo-li 17.500 zl. A poněvadž každý z nás vsadil pět zlatých a jenom pan Matýsek deset, dostaneme každý 17.500 zl., pan Matýsek pak dvakrát tolik, nebo-li 35.000 zl.“ „Pětatřicet tisíc zlatých pan Matýsek!“ opakoval starý Pitrdle, nemoha zatajiti úžasu svého. Vorovka jen přikývnul a pokračoval: „Neseme tedy v těchto čtyřech balíčkách: v prvním 136 tisí¬covek, v druhém 32 stovek, v třetím 56 desítek a ve čtvrtém 48 pětek, což činí 140.000 zl. Každý z nás, kdo jsme vsadili pět zlatých, dostane: 17 tisícovek, 4 stovky, 7 desítek a 6 pětek, pan Matýsek pak 34 tisícovek, 8 stovek, 14 desítek a 12 pětek. Zbytek 1368 zlatých má zatím ve své tobolce pan Lopíček, kterémuž jest nutno nahraditi peníze, jimiž nás na cestě založil, úhrnem 88 zl., tak že zbývá 1280 zl.“ Po tomto věcném a zároveň přehledném výkladu nikdo ani nehlesnul. Každému bylo rozpočítání zcela jasné a pochopitelné. Vorovka rozbalil tudíž první, největší balíček a začal odpočítávati tisícovky. Udělal osm hromádek po sedmnácti bankovkách. Totéž učinil s ostatními balíčky, položiv na každou hromádku 4 stovky, 7 desítek a 6 pětek. Na to vzal dvě hromádky a podal je panu Matýskovi, jenž po nich hrábnul oběma rukama. Jednu hromádku dal Rorejsovi, druhou Lopíčkovi a třetí Pitrdlovi. Zbyly před ním ještě tří. „Jedna,“ pravil, „patří staré Bystřické, druhá mně, třetí panu Helebrandovi.“ Teprve poslední slovo všem připomenulo Floriánka, jenž sice napjatě naslouchal a lakotně ku stolu „honorace“ pohlížel, ale neodvážil se ani slova pronésti. „Floriánku!“ zvolal nyní sám představený. „Pojďte si pro své peníze!“ Mladý muž zvolna se zvedl a pomalu, skoro bázlivě se plížil ku stolu. „Tohlenc je vaše!“ oslovil jej představený, vyndav dýmku z úst a ukázav jí na jednu hromádku. Helebrand však stál jako do země zarytý. Nevěřil vlastním uším a očím právě tak jako Pitrdle, jenž taktéž upíral zrak na hromádku před sebou, nevěda, co s ní počíti. „Jen vemte, Floriánku!“ vybídl jej představený. „Peníze jsou vaše. Kupte si k baráčku kousek polí — ožeňte se – –“ Mladík postoupil a vztáhl ruku po penězích. Chvěla se mu a on sám zdál se býti i nyní ještě na rozpacích, smí-li či nesmí-li peníze vzíti. „Nu, tak,“ připomenul představený, když byl Helebrand pe¬níze vzal a drže je v ruce, upřeně se na ně díval. „Teď jen dejte pozor, abyste nic neztratil! I jedné tisícovky, ba i stovky bylo by škoda.“ Mladík upřel zrak na představeného, jakoby děkoval za upo¬zornění, na to zakroužil zrak jeho kolem a setkal se — poprvé zase po několika dnech — s pohledem strýce Votýpky, v němž zračila se právě mračná závist. Tvář Helebrandovu přelétl lehýnký úsměv uspokojení; ale hned zase nabyla tvář jeho výrazu skoro až truchlivého... V tom zazněl před krčmou divoký řev a nesrozumitelné vo¬lání, čímž pozornost hostů v šenkovně odvrácena od Floriánka, kterýž se odplížil zase ku svému stolu, usedl a položil peníze před sebe na stůl. Ostatní u stolu plebejců seskupili se kolem něho a prohlí¬želi peníze, zvláště tisícovky, z nichž dvě nebo tři kolovaly z ruky do ruky, při čemž vyměňovány plané a bezúčelné poznámky. Venku byla zatím vřava poněkud ztichla; leč po chvíli bylo slyšeti zcela srozumitelné volání: „Paní Háto! Paní Byšická! Vždyť jste vyhrála! Co pak ne¬víte, že jste vyhrála? A moc peněz — moc a moc!“ Za chvíli zazněl z předsíňky hlučivý lomoz, jako když se ně¬kolik osob hotuje ku rvačce. Hned po té objevila se na práhu stará Byšická, kterouž dva sousedé vleklí za ruce, kdežto třetí ji násilně strkal do šenkovny. Za nimi hrnul se dav mužů, žen i dětí. Stará Byšická napínala veškeré své síly, by se ubránila neb aspoň vytrhla. Tvář její jevila onen zvláštní druh polokomického hněvu, jenž se zračívá v dobromyslných tvářích, když se v nich má zračiti skoro rozkacenost. „Nechte mne! Pusťte mne — blázni!“ sípala, škubajíc sebou. „Buď jsem blázen já, nebo vy... Pusťte mne!“ „Jen pojďte dál, paní Byšická!“ zvolal pan Matýsek. „A vy ji pusťte!“ kázal představený mužům, kteří uposlechli, až když stařenu dovlekli ku stolu honorace. Šat Byšické byl celý pocuchán. Ona sama měla v okamžiku tom v tváři výraz skoro odporný. „Už to těm lidem, paní Byšická, odpusťte,“ ujal se slova pan Matýsek. „Oni za to nemohou. Všechno jsem spískal já, protože jsem pro vás poslal...“ „Ale já myslila, že jdu k nemocnému a zatím jsem přišla mezi opilce,“ ozvala se stařena rovnajíc si košíček s felčarskými potřebami. „Jaká pomoc, milá paní Háto!“ pokračoval pan Matýsek. „Ale teď už jste tu a můžete říci: Stotisíckrát zaplať pánbůh!“ Tajemný tento obrat řeči zdál se býti stařeně důkazem, že si z ní ztropil sám pan Matýsek nevčasný žert. Zamračila se a upírajíc zrak s hněvnou výčitkou na mrzáka, odsekla: „Jen vy si, pane Matýsku, sám děkujte pánu bohu, že vám, — když už vám řezali nohy — nevyřízli taky jedovatý jazyk! Já jsem chvála bohu spokojená a poctívá žena — dám celému světu svátý pokoj... A proto vy si ze mne nemusíte žádné blázny dělat — rozumíte!?“ Slova ta pana Matýska mimo nadání nikterak nepohněvala. Byltě přesvědčen, že stařena nevěří a proto učinil všemu něko¬lika slovy konec, „Nic vy se, paní Háto, nekaťte — pranic se nekaťte!“ prál vážně. „Vy jste si přisadila — my vyhráli — tady“ — (při tom ukázal na jednu hromádku bankovek před Vorovkou) — „tady jsou vaše peníze!“ Teprve nyní všimla si stařena hromádek bankovek na stole, Tvář její jevila svrchované podivení a přece hned zase ne¬důvěru a rozpaky. „Tedy jí, pane Vorovko, její peníze podejte!“ kázal pan Matýsek. Vorovka tak učinil beze slova. Stařena vzala peníze, chvíli se na ně dívala, načež se zase zamračila a zvolala: „Ah, ne, ne! Vždyť já vím, že je to všechno pouhý špás — že to nejsou ani pravé peníze — že jsou falešné!“ „Ah, láry fáry!“ ozval se nyní představený. „Mně snad uvě-říte, Háto — ne?“ „Ah, ovšem, ovšem, pane představený,“ zajikla se stařena. „Ale když já přece – –“ „A což pak — ani panu Vorovkovi byste neuvěřila?“ vy¬křiknul Brzdíček. Stařena upřela zrak na Vorovku, jenž jen lehýnce hlavou přikývnul a tím stařenu přesvědčil. Uvěřila, že jsou to peníze pravé a její; ale neměla doposud ani potuchy, mnoho-li vyhrála. Drželať balíček v ruce a dívala se na vrchní bankovky: na pětky a desítky. Domnívala se, že jiný druh peněz ani není. „A teď se tedy podívejte, mnoho-li jste vyhrála,“ ozval se pan Matýsek. „Spočítejte si to! Máte v ruce šest pětek, sedm desítek, čtyry stovky a sedmnáct tisícovek.“ Poslední slova stařenu poznovu pomátla; bylať nyní přesvědčena, že to přece jen žert nastrojený k jejímu posměchu. Několik okamžiků byla na rozpacích, co počíti. Prohlížela bankovky a shlédnouc nejdoleji stovky a pod nimi tisícovky, jež ne y a co živa viděla, byla ve svém přesvědčení dotvrzena. Náhle bankovky v hrsti smáčkla a hodila je na stůl, až se na vše strany rozlítly. „I vždyť já vím, že je to pouhá legrace!“ vzkřikla a obrátila se k odchodu. Ale mužové, kteří ji byli přivlekli a doposud opodál za ní stali, jí v tom bránili. „I jen ji pusťte!“ zvolal představený. „Peníze seberte a někdo ať je vezme a uloží! Až se Háta vyspí — však ona si pro ně přijde.“ Rozpaky stařeniny byly ještě větší nežli dříve. Věřila i nevěřila – víra a nedůvěřivost držely si však rovnováhu přes to vše, že skoro všickni hosté snažili se ji ještě chvíli přesvědčiti.  Peníze tedy sebrány a představený vyzván, aby je schoval. Paní Háta pak vyzvána, by si pro ně přišla, kdykoli jí bude libo. Mimo nadaní se stařena rozhodla. „Eh, tedy mi peníze dejte, ať už je to pravda nebo špás!“ prála rozhodně. Šenkovnou zazněl jásavý hlahol souhlasu. Peníze staré Byšické podány. Zabalila a zavázala si je do cípu svého velkého šátku a titíž mužové, kteří ji byli přivlekli, vedli ji nyní vítězoslavně zase ven. Peníze tedy byly šťastně rozděleny. Nikdo ničeho nenamítal. Každý ze šťastných byl spokojen. A přece po odchodu staré Háty zavládla u stolu honorace nápadná zamlklost. Celý případ zdál se býti co do minulosti, ba i budoucnosti do dna vyčerpán. Hromádky bankovek ležely na stole. Každý se na ně jen dí¬val nebo se v nich probíral a — myšlénky jeho — bůh ví kde těkaly... Nicméně jásavé potěšení, jaké z pravidla každé nenadálé štěstí působí, nedostavovalo se. Každý zdál se býti spíše zaražen nežli potěšen. Jisto sice, že se každý v duchu obíral nejbližší budoucností; ale myšlenky byly temné, chaotické a sdílnost — jakoby byla náhle zakleta. Chvílemi padlo sice nějaké slovo; ale bezvýznamné a více méně bezúčelné — obyčejně nějaká fráse, která nikoho nezají¬mala, na kterou neuznal nikdo za dobré odpovědíti. „A kam ten krám dát?“ ozval se konečně s polosarkastickým opovržením pan Matýsek. „Člověk na to nemá ani tobolku, ba ani kapsu.“ „Pravda, ani kapsu!“ přisvědčil starý Pitrdle, kterýž byl skoro po čtvrt hodiny němě zevloval a občas v bankovkách se pro¬hrabával. „Teď aby měl člověk strach, aby mu to nikdo neukraď,“ do¬ložil Lopíček, kterýž byl taktéž němým svědkem celého posled¬ního výjevu. „Nu, o to bude, myslím, teď největší starost,“ dotvrdil Brzdí¬ček. „Nejlíp, aby na tom doma člověk spal.“ „Toť se rozumí!“ vpadl starý granátník. „Já se na to polo¬žím celým hřbetem,“ „Přijdou-li zloději,“ připomenul Lopíček, „však vás odvalejíl Zloději to umějí...“ „Eh, tak zle nebude,“ vyložil představený. „Já mívám doma také někdy hezkých pár tisíc hotových peněz. A zloděj se ještě nikdy neodvážil.“ „U vás je to něco jinšího, pane představený,“ míní starý gra¬nátník. „K vám se zloději bojí,“ „A co pak my tu máme ve vsi zloděje?“ rozkřiknul se před¬stavený. „Slyšel někdy někdo, že by byl někdo někomu peníze ukraď? Vždyť tu nikdo ani na zámek a na klíč nezavírá... Petlice zlodějům nepřekáží.“ „Ah, já nemyslím, že naši,“ omlouvá se Pitrdle. „To mi ne¬napadlo... U nás si tak někdo někdy něco na poli nebo v lese nebo v záhradě pajzne. Naší tedy ne — chraň bůh! — číbrž přespolní — krajáci...“ „Ti si dají zajít,“ ujal se slova představený. „Vždyť tu ob¬chází žandáři,“ „Ovšem, ale jednou za uherský měsíc,“ ozval se Lopíček, „Jak pak — jak pak za uherský měsíc!“ vykládá předsta¬vený. „To by byl pěkný pořádek v obci — to by tak... Tyhlenc dny byli tu žandáři každý den. Že jste jich neviděl, když jste byl pryč, za to nikdo nemůže... Což pak myslíte, že na úřadě ne¬vědí, že tu hořelo a že někdo založil? A teď kdyby se něco šustlo — teď — máte tu žandáry jako na koní... Teď už ne¬bude, jako bývalo.“ Neobvyklý výklad představeného sice nikoho nebavil, ale vzbudil přece pozornost. Mnozí, jako na příklad sám Votýpka, byli si všimli, že právě v minulých dnech obcházeli na blízku i po vsi četníci častěji než jindy. „Bát se tedy nemusíme!“ zvolal starý Pitrdle; ale hned skoro úzkostlivě dodal: „Ale kam to jen dát? Kdyby to měl člověk aspoň do čeho zabalit — třeba do kusu hadru nebo do papíru.“ Na ta slova vytáhl Vorovka z náprsní kapsy celý balík novin, jež si byl na cestě koupil a na dráze čtením čas si krátil. Všickni, kdož měli peníze, sáhli po novinách. Každý odtrhl velký půlarch nebo více a složiv bankovky, zaobalil je do papíru. Toliko panu Matýskovi, jenž měl dvakrát tolik jako každý jiný, nabídnuta velká tobolka, kterou s vděčností přijal. Z novin ovšem zbylo ještě dosti, což vše zahozeno do kouta, A opět jevila celá společnost u stolu honorace zamlklost. Za to byla společnost u stolu plebejců rozjařenější. Kamarádi a přátelé Helebrandovi doráželi naň, aby dal, co komu slíbil a Florianek velkomyslně rozdával: Tomu na nový mundur dvě desítky, onomu na šle pět zlatých atd., jak byl komu slíbil. I na vepře a krávu nezapomenuto. Na vepře dal Florianek dvě desítky, na krávu dvě stovky. Přirozenoť, že měla tato velkodušnost divoké jásání v zápětí. Každý, komu byl Florianek slíbil a nyní buď již dostal nebo doufal, že dostane asi totéž od představeného, jásal. Jásot tedy byl skoro všeobecný a vždy hlučnější. Připíjeno Floriankovi i představenému. Ruch a šum se vzmáhal právě tak, jako před krčmou, kde popíjeno bezohledně. „A kamarádům venku nedáš nic, Florianku?“ ozval se náhle kdosi hlasitě. „Eh, ať jim vyvalí Mojžíš ještě jeden soudek!“ odpověděl Florianek. „A na můj účet také jeden,“ zvolal nyní Lopíček, nechtěje se dáti zahanbiti. „A na můj také — jeden!“ zamumlal starý granátník. „Ať pijou, až se budou hory zelenat!“ Někteří od stolu plebejcův pospíšili, by Mojžíšovi vyřídili, co se má státi. V několika minutách bylo před krčmou piva nejen dostatek, nýbrž i přebytek.	 Líčiti jednotlivé výjevy nebo celkový obraz zajisté není ani třeba. Byla to pustá, nevázaná pitka, o jaké se druhdy v osadě ni¬komu ani nesnilo. Každý druhý, třetí pospíšil domů pro nějakou nádobu: džbán nebo hrnek, aby si mohl pohodlně ze sudu sám natáčet... Prostranství před krčmou podobalo se táboru vojska, jež se bylo vrátilo z drancování. Vřava byla někdy v pravém slova smyslu pekelná a jenom divoké výkřiky jásotu nebo výhrůžky ji přehlušovaly. Někdy zazněl i zpěv; tu a tam mnozí poskakovali a tančili. Hrubý, surový žert slavil pravé orgie. Ve dvou hodinách byly špity nejen děti, dívky a ženy, nýbrž i mužové, kteří snesli za dva a za tři. Několikrát došlo ku sporům a hádkám, ba i ku rvačkám	 Pět nebo šest osob zraněno do krve a výrostek jeden, jenž byl ve rvačce poražen a pošlapán, musil býti odnešen... Rozumí se, že každou chvíli vhrnuli se také někteří do šenkovny a zase ven — a že žid Mojžíš skutečně skoro ani nevěděl, kde má hlavu... I v šenkovně, kde obyčejná zábava vázla, popíjeno v náhradu s neobyčejnou úsporou času. Stůl plebejcův, u něhož pito, jak přirozeno, na účet Floriánkův, byl spitý i s Floriánkem v necelé hodině. U stolu honorace jediný Vorovka jevil zdrželivost. Tvářil se sice, jakoby popíjel jako ostatní; ale přihýbal si jen na oko. Za to lili pan Matýsek a starý Pitrdle do sebe džbánek za džbánkem, jakoby si chtěli vynahraditi, co byli z počátku za¬nedbali. Podobně přihýbal si neobyčejně statně kmotr Votýpka, jenž seděl s mračným výrazem ve tváři, nejevě na ničem zájmu. Lopíček a představený popíjeli také statně; ale Mihulka vzal si dnes, jak se zdálo, zdrželivého Vorovku za příklad; popíjelť občas také jen spíše na oko. Přirozenoť, že mluveno páté přes deváté, že žvaněno. Největší triumf v ohledu tom slavil starý Pitrdle, takže mu bylo několikráte odpověděno, „že si už ani do huby nevidí“. „Jak pak bych neviděl — jak pak?“ ozval se konečně zpurně. „Kdybych se postavil před zrcadlo, viděl bych si až do chřtá¬nu . Já vidím všady a všechno — já vidím každému i do duše...“ „Nu tak — teď to máme — teď nám vidí i do duše,“ škádlil pan Matýsek. „Teď snad i ví, co si myslí starý náš Rorejs, který tu sedí teď mezi námi jako pán a popíjí, jako kdokoli z nás.“ „Jak pak ne — jak pak ne!“ zařičel staroch, „Rorejs si myslí, aby vás všechny všickni draci, kdo jste mu dlužni a neplatíte!.. Já jsem dlužen, Floriánek je dlužen – –“ „Kdo že je dlužen?“ ozval se na ta slova kdosi od stolu plebejcův. „Nu, Floriánek — Rorejsovi,“ koktá Pitrdle a na štěstí mu napadá také co. „Což pak nevíte, že půjčil Rorejs Floriankovi a staré Hátě po pětičce do hry?“ „I to se musí zaplatit — hned zaplatit,“ volá kdosi u stolu plebejcův. „Za to zaslouží Rorejs stovku,“ míní představený. „Florianku, Florianku!“ volá jeden z kamarádů jeho. „Zaplať Rorejsovi stovku!“ A Floriánek beze slova podává po kamarádovi stovku Ro¬rejsovi. „A stará Háta taky zaplatí,“ ujal se slova starý Pitrdle. „A já — nu, já myslím, Rorejsi, že ten svůj dluh odbudu desí¬tičkou — ne?“ „Nic, nic! — Teď vám dluh odpouštím,“ odpovídá Rorejs dobromyslně. „Jakže?“ vyskočil starý granátník popuzen. „Já nechci — nepotřebuju žádnou milost...“ Po té rozbalil svůj balíček, vytáhl desítku a hodil ji před Rorejse. „Děkuju,“ odpověděl Rorejs, nechtěje starocha dráždit. „A vám, Florianku,“ obrátil se k tomuto, „děkuju také. Zejtra to spočítáme!“ I rozbalil svůj balíček, položil do něho stovku i desítku a zase jej zabalil. „Totě dnes jako mezi knížaty,“ ozval se konečně nevrlým tó¬nem kmotr Votýpka a slova i tón, kterýmž byla pronesena, byly důkazem, jak závistivě nesl štěstí ostatních. „Desítky a stovky lítají jako smetí.“ „Nu — proč by nelítaly?“ ozval se představený. „Kdo je má, může je nechat lítat. A kdo nemá —“ „Nu, nu, nevídáno!“ zahučel Votýpka nevrleji nežli před tím. „Proto se nemusíte, Mihulko, tak naparovat! Já měl taky — a že mi někdo založil —“ „Nu, já snad jsem vám stodolu nezapálil!“ zavrčel zlostně představený. „To neříkám,“ odsekl popuzen Votýpka, v němž vřel závi¬stivý vztek již po celý večer; „ale o peníze — a o moc peněz jste mne připravil přec...“ „Jakže?! Já — vás — o peníze?“ zasyčel představený marně se namahaje tvářiti se klidným. „Kdož pak jiný — kdo?“ dráždil Votýpka. „Kdyby vás ne¬bylo, mohl jsem si stodolu zas vystavět a ještě pár tisíc zlatých uložit...“ „Co to blafáte, Votýpko?“ vzkřiknul představený. „Teď po¬věz, chlape, kde a jak?“ „Nu — kde a jak?!“ posmíval se Votýpka. „Tady — zrovna tady u stolu – – Kdo pak mne zradil, abych si nepřisadil —? Co?... he?... Kdo?...“ Představený i ostatní teprve nyní pochopili, co Votýpka míní. Starý Votýpka se dal do hlasitého smíchu, představený pak udeřiv pěstí na stůl, houknul: „Teď tedy víme: proto že jsem si nepřisadil já, nepřisadil si taky on — a já mu teď snad mám nahradit, co — nevyhrál	– – Já?“ „A kdo jiný, hulváte!“ rozkřiknul se Votýpka, nejsa svých smyslů ani mocen. „Hulváte, hulváte?!“ zaječel starý Pitrdle. „Vy nadáváte na¬šemu panu představenému, který nejen panu Vorovkovi, ale i mně přisadil po dvou zlatých a	 – – –“ „Ty drž hubu, ať ti do ní ne vletí cihlička!“ vpadnul Votýpka úšklebně. Starý granátník na ta slova hrozivě se vztyčil.. Ohyzdná tvář jeho měla výraz rozvášnění. Oči byly vypou¬leny, ústa pootevřena a rty konvulsivně poškubávaly. „Nu, snad mne nechceš spolknout, starý kozle?“ dráždil Vo¬týpka, zvedaje v pěst' zaťatou ruku do výše. Pan Matýsek i Vorovka snažili se rozlícené starce ukonejšit!; ale hned první slova jejich je ještě více popudila. „Hrozit — hrozit mi pěstí!“ zaječel starý Pitrdle. „Mně — starému vojáku, který čtrnáct let císaři pánu —“ Nedořekl. Votýpka pohrozil pěstí skutečně. Pitrdle odšoupnuv svůj balíček bankovek k Vorovkovi, jakoby jej mlčky žádal, by je vzal v opatrování, učinil několik kroků od stolu a postaviv se výhrůžně do prostřed jizby, začal si kasati rukávy. „Snad se nechceš, starý kozle, rvát?!“ vykřikl Votýpka. „Bojíš se — viď! Naskakuje ti husí kůže — co?“ posmíval se a dráždil nyní starý granátník. „A teprve vidíš jen chlupatý hnát... Což až ti tím hnátem dám jednu do tejla jako králí¬kovi… Svalíš se na jednu ránu — na jedinou ránu.“ Na slova ta zazněl od stolu plebejcův úšklebný smích, jenž Votýpku popudil. Vyskočil a odšoupnuv stůl popošel se zaťatými pěstmi proti Pitrdlovi, kterýž jej se zaťatými pěstmi očekával. Tak stáli chvíli proti sobě. Chvěli se oba; z očí sršely jím blesky... Náhle se popadli skoro jako na povel do křížku. Sípěli, vrčeli a pronášeli nesrozumitelná slova, snažíce se je¬den druhého povaliti. Rána nepadla však žádná, ani na plocho, tím méně pěstí. — Hluk a lomoz přehlušuje každé slovo, jež pronášejí ostatní hosté, z nichž někteří zápasící dráždí, jiní konejší. Zápas trvá však bez výsledku několik minut. Brzo se zdá, že podlehne Pitrdle a hned zase, že Votýpka. Oba zdají se býti stejně silni a na své stáří stejně obratní. Náhle sklesl Votýpka na jedno koleno a strhl i starého granátníka tím způsobem, že dopadl pravým uchem na ústa Vo¬týpkova. V témž okamžiku Pitrdle bolestně zařval. Zároveň byl Votýpkou vší silou odstrčen, tak že sklesl nazpět, kdežto Votýpka se vztyčil. Votýpkova tvář byla brunátná; z očí sršely blesky rozvᚬnění. Ústa měl plná krve, která stékala i po bradě. Pitrdle naproti tomu svíjel se po zemi v bolestech, přidržuje si místo v okolí pravého ucha, odkud proudem srčela krev. „Pro Kristovy rány — moje ucho!“ řičel cvakaje zuby. „On mi ukous' ucho!“ Votýpka zatím ukousnuté ucho s opovržením vyplivnul a šla¬paje vztekle po něm prskavě odplivoval. „To máš, chlape,“ mumlal, „za ucho, které jsi v Praze na¬bodnul na bajonet!...“ Vše to bylo skutkem takořka nerozdílného okamžiku. Očití svědkové pochopili úplně, co se bylo stalo, teprve když už bylo Pitrdlovo ucho na zemi rozšlapáno. Někteří sice přiskočili, by dalšímu bojí zabránili, ale nebylo toho více třeba. Votýpkův vztek byl zatím ukojen a bolestí řičící Pitrdle ne¬měl již zmužilosti a chuti k dalšímu zápasu. Votýpka přistoupil ku stolu, popadl svůj džbánek a vypláknul si ústa. Pitrdle pomalu a namáhavě vstal. Krev, kterou si byl po celé tváři rozmazal, řinula se mu z rány proudem za krk pod košili. I oči měl plné krve, tak že skoro ani neviděl. Ohyzdná, nyní bolestně zkřivená a zkrvácená tvář jeho měla příšerný výraz. Zdáloť se, jakoby s ní byla kůže stažena. Řiče bolestí, potácel se brzo sem, brzo tam, nevěda, co počíti. V šenkovně nastal bezpříkladný zmatek. Ni jeden host, kromě pana Matýska, nezůstal na svém místě. Někteří seskupili se kolem starého granátníka, jiní kolem Votýpky. Někteří vyhrožovali, jíní dráždili a ještě jiní kárali a napo¬mínali. Ale co kdo mluvil, nikdo pro hrozný hluk nerozuměl. Skoro se již zdálo, že dojde ku rvačce mezi samými hosty, když pan Matýsek mocným hlasem, kterýmž hluk aspoň poněkud překřikl, zvolal: „Zavolejte starou Byšickou!“ Kdo to zaslechl, vyrozuměl, že má stará felčarka přispěti starému granátníkovi ku pomoci. Kdosi přistoupil k otevřenému oknu a zařval ven: „Háto!... Kde je Byšická?“ Venku byli však hlukem v šenkovně vzniklým upozorněni. Někteří hlučíce a povykujíce byli se již vhrnuli do předsíňky a tlačili se do šenkovny, jiní obstupovali okna a ještě jiní snažili se vyšplhati se okny do jizby. Hluk byl i venku ohlušující. Volání, vlastně řvaní po Byšické zaslechli jen někteří. Avšak po staré felčarce nebylo více ani památky. Bylať si dala, když opustila šenkovnu a octla se mezi spitým již lidem, ledacos líbiti, čím jí ti neb oni dávali svou radost a potěšení na jevo; leč jakmile se jí naskytla příležitost, nepozorovaně uprchla. Vřava v šenkovně vždy více se vzmáhá. Mezi hosty i vniklým lidem tvoří se dvě strany a jako oby¬čejně v podobných případech — většina přidává se ku straně poškozeného a raněného. Vyhrožují a spílají Votýpkovi, kteréhož jen někteří chrání a tlačí k oknu a posléze nutí, aby uprchl oknem. Učinil tak přes všechnu nedůstojnost takového útěku. Pozornost skoro všech obrácena nyní ku starému Pitrdlovi. Rorejsova Purčí první mu přispěla. Přineslať džbán čerstvé vody a několik cárů. Pomáhala omývati a zastaviti krev, a ko¬nečně velkým vlhkým hadrem rána starého granátníka obvázána Nežli se tak stalo, minulo skoro půl hodiny, ve kteréžto době byli se mnozí zase vytratili z šenkovny, by se vrátili ku džbánům a jiným nádobám, ze kterýchž venku popíjeno. Vorovka použil nastalého zmatku a protlačiv se ven, chvátal s vyhranými penězi domů. Soused Lopíček, jemuž byl zase Vorovka svěřené Pitrdlovy peníze dal v opatrování, učinil za nedlouho po příkladu Vorovkově, svěřiv Pitrdlovu výhru v opatrování panu Matýskovi. Když pak se hluk konečně poněkud utišil a starý granátník s obvázanou ranou zasedl za stůl a pídil se po svých penězích, neseděl za stolem než pan Matýsek, jenž mu také ihned peníze přistrčil. Rorejs byl zmizel z těchže důvodů jako Lopíček a Vorovka. Jenom představený procházel se ještě venku mezi lidem, hle¬daje — Vorovku, kteréhož byl několik jen minut po jeho zmi¬zení pohřešil. Nemoha ho venku najíti, vrátil se na okamžik ještě do šenkovny a nepostřehnuv ho ani zde, učinil taktéž po jeho příkladu: vytratil se nepozorovaně, aniž by byl řád svůj zaplatil, a chvatným krokem ubíral se k domovu... U stolu honorace bylo po zábavě. Palčivá bolest, kterou starý Pitrdle cítil, nedovolovala hrubě ani odpovídati na dotazy nej nutnější. Z té příčiny učinil pan Matýsek opatření, aby byl starý granátník dvěma střízlivějšími spolehlivými muži domů doveden. Staroch se sice vzpíral; ale posléze se podvolil. Drže křečovitě balíček s bankovkami v ruce dal se domů dovésti. Pan Matýsek ještě chvíli setrval, načež se i on odebral ob¬vyklým způsobem domů. Ostatní pili a hřešili skoro až do bílého rána — pokud totiž bylo piva. Pitka skončila podobným způsobem jako minule, toliko s tím rozdílem, že došlo ještě několikrát ku krvavým rvačkám... Co se dělo u každého, kdo si odnášel výhru — v jeho bytě, možno se skoro domysliti. Stará Byšícká teprve na cestě k domovu — když vše rozvᬞila, čeho byla právě svědkyní, — uvěřila, že to přece jen není žádný žert. První myšlenka, která jí v štěstí kmitla mozkem, platila Erazímkovi. Svírajíc peníze křečovitě v hrsti, chvátala k domovu, seč vů¬bec byla, a skoro bez dechu vrazila do sedničky. Erazímek tentokráte již spal; ale v krbu ještě hořel zbytek louče. Matka již ve dveřích volala: „Erazímku, Erazímku! Peníze — já nesu peníze! Teď z tebe přece bude doktor, nebo velebný pán...“ V prostinkých těchto slovech byl obsažen celý plán staré Háty pro budoucnost. Hoch vztyčil se na postýlce hned po prvním zavolání. A když pak mu hodila matka balík bankovek do postýlky, když mu několika slovy pověděla, co se bylo stalo a co se stane: že s ním hned zítra půjde k doktorovi Doubravskému, by se postaral hocha dostati do škol, aby se z něho stal bud doktor nebo páter, padl hošík matce kolem krku a líbal ji jako doposud snad ještě nikdy. Nejvroucnější přání, nejsmělejší sen nadaného hocha začínal se blížiti svému uskutečnění. Hochovi bylo tak podivně volně a blaze, že mu vstoupily i slzy do očí. Sliboval matce, jak se bude pilně učit — jak bude celé dny a noci ležet v knihách a kromě na knihy na nikoho a na nic vzpomínat a myslit nežli na ni — na svou milou, drahou, nej¬dražší maminku. A matka po svém švitořivém způsobu povídala vše možné: co a jak asi bude — asi desetkrát opakovala, že se pan doktor Doubravský na hošíka ptal a že je slíbil navštíviti — krátce matka i synek bavili se dlouho jako dvě radostí rozčilené děti. A když pak matka peníze uložila — instinktivně pod pod¬hlavnici ve své posteli _ oba ulehli. Když usnuli, obletovaly je sny nej pří jemnější. Erazímek nesčetněkráte viděl ve snu podobného anděla strážce, jak byl vypodobněn na obraze nad jeho postýlkou, ale spa¬nilejšího, klidnějšího, usměvavějšího.  Zcela jinak dařilo se jiným. Rozlícený Votýpka nespal rozčilením po celou noc. Vůbec se ani nesvlékl; přecházelť po jizbě a nesčetněkráte chtěl se do krčmy zase vrátit a po případě třeba ještě jednou starého Pitrdle pokárat a potrestat. Rozradostněný Lopíček, jehož právě pranic nesoužilo a netrápilo, nemohl sice také dlouho usnouti — radostí; nicméně byl dlouhou nezvyklou cestou tak unaven, že konečně — rozumí se, když se byl penězi do syta potěšil, nesčetněkráte je přepočítal a posléze i bezpečně pod podhlavnici uložil — přece jen usnul. Starý Rorejs zachoval, dokud byl ve společnosti, vzácný klid. y o mu však přece jen jaksi trpce. A když pak se octnul o sa¬mo ve své komůrce a připomenul si nebožku ženu, vstoupily mu slzy do očí. „Proč, proč musila jsi, ubohá, zemříti a nedočkala se našeho štěstí?“ vzlykal přitlumeně. „Co jsi se po celý svůj život nastarala a nalopotila, abychom na stará kolena aspoň v klidu mohli očekávati smrt!... A když jsme se konečně náhodou náhle zba¬vili všech starostí, kdy bys sobě mohla oddechnouti a potěšiti se štěstím své milé dobré Purčí — opustila's nás, abys se více ne¬vrátila ...“ Posléze však i on se poněkud smířil s nezbytností a uloživ peníze — taktéž pod hlavu — usnul, kdežto dcera jeho Purčí lopotila se přisluhováním v krčmě až do časného rána	 I mrzák Brzdíček pocítil teprve o samotě změnu duševní nálady. Již na cestě k domovu si několikráte zalusknul prsty, a když pak se otnul ve své jizbičce, smykal se po pahejlech svých no¬hou po zemi, jakoby mu bylo do tance, mával kloboukem, po¬křikoval a jásal. „Oh, teď už mne nikdo víc nespatří na žebrotě!“ pronesl nesčetněkráte všemi možnými přízvuky drsného svého hlasu — od přízvuku skoro šílené radosti až po přízvuk sardonického úšklebku. A z mumlavých, trhaných slov, jez pronášel, bylo zřejmo, že zanáší se plány do nejbližší budoucností. „Kartuše na pensi!“ bylo slyšeti mimo jiné. „A koně — ko¬níka — nový vozík — nové šaty — fešácké — ichuchu! A kloučka k obsluze! A nový barák — domek – – A pít a jíst se bude, co hrdlo ráčí... A potom — eh! — hloupostí, hlou-posti!... Ženit ne! pro vše na světě ne! — leda na hodinu na dvě... ichuchu! Teď jsme přece chňapli štěstí za pačesy teď nám neuteče — teď už ho nepustíme – – ichuchu!“ Pan Matýsek byl, jak víme, napilý. Myšlenky vířily mu mozkem chaoticky a žádná neupoutala ho trvale... Nemyslil na nikoho, nežli na sebe. Neměl na koho mysliti, ba ani vzpomínati. Jediná bytost, která mu napadla, byla babička. Leč deset roků po smrti jest i nejmilejší obraz v pamětí tak mlhavý, že nepoutá než jako pouhý zákmit... I Brzdíček, když si posléze ulehl a peníze, podobně jako ostatní dal pod hlavu, nemohl dlouho usnouti. Když pak usnul, spal neklidně. Zdálo se mu, jakoby jej někdo honil — jakoby slyšel odně¬kud výhružné hlasy — jakoby se něčeho bál a nevěděl čeho... Zvláštních nějakých obrazů plastických a barvitých mu obraz-nost nepředváděla. Kmitnul-Ii některý před duševním jeho zra¬kem, zmizel ihned beze stopy a zůstavil jen výše připomenuté trapné pocity	 O Florianku Helebrandovi byl každý přesvědčen, že vytrval v krčmě s ostatními skoro až do rána a přece tomu nebylo tak. Byltě se za nastalého zmatku po zápase starého Pitrdle se starým Votýpkou nepozorovaně vytratil a vrátil se po více nežli půl hodině, aniž by ho byl v době té někdo v krčmě pohřešil. Nenadálá upomínka na matku byla jej naladila měkce a vy¬pudila jej na hřbitov k matčině hrobu. Potácel se tam podobným způsobem a v podobné zádumčivé trpké duševní náladě jako minule, kdy byl skoro rovněž tak na¬pilý jako tentokráte. Lítost byla se v něm zase ozvala s veškerou silou elementár¬ního pocitu, jenž zachvacuje obyčejně jen osoby, které se nena¬učily vzácnému umění opanovávati se. Již na cestě ku hřbitovu zvlhly mu oči několikráte — na hřbitově pak se rozplakal jako dítě, aniž hrubě věděl, proč vlast¬ně pláče. Bylo mu tak podivně sladce-bolestně jako snad ještě nikdy. Věděl nyní, že jest po vší bídě a psotě — věděl, že nyní směle může předstoupiti před starého Rorejsa a říci: „Vaše Purčí mne má ráda — dejte mi ji za ženu!“ — a přece se mu zdálo, že se mu ještě něčeho nedostává, že jej něco tíží, co musí stůj co stůj setřásti, ačkoli nevěděl, co vlastně... V krčmě uprostřed hluku a vřavy byl si sice několikráte při¬pomenul strýcův vyhořelý statek; leč ani jednou mu nebylo strýce líto. Naopak — vždy pocítil skoro slastné uspokojení. Na hřbitově však šlehla vzpomínka duší jeho tak bolestně, jakoby mu byl někdo náhle nůž vrazil do prsou. Padl na matčin hrob, lkal, úpěl a vzlykal — rval si vlasy — vůbec počínal si jako šílený. Mluvil jako ondy sám k sobě, vlastně jakoby mluvil k matce v hrobě; ale tak trhaně, nesrozumitelně, že by byl smyslu samo¬mluvy jeho nepostihl ani člověk, jenž by byl stál těsně vedle něho. Z jednotlivých úryvků bylo vyrozuměti, jakoby z něčeho vinil vlastní matku — jakoby byla něco opomenula ... „Proč — proč, matičko, má drahá?“ lkal mimo jiné. „Ne, ne — ty, ty – – Proč ty — ach, bože! – – Jen několik dní — několik... Proč — když už jsem snášel vše po tolik let — proč právě tenkrát — proč zde u tvého hrobu ... ? Ne, ne — já ne¬mohu, nesmím...“ Chvílemi prokmitalo z nesrozumitelných úryvků vzlykavě blá¬bolené samomluvy jeho, jakoby také obviňoval sebe; ale vždy zase se obracel k matičce, prose ji úpěnlivě za prominutí a slibuje, že se vynasnaží něco napraviti... Kdo by jej byl viděl a poslouchal, nebyl by mohl jinak souditi, nežli že se minul rozumem. Posléze však přece ustal lkáti, zvedl se a potácel se nazpět ku krčmě. Balíček s penězi nesl v ruce a skoro se zdálo, že si ho necení. Nesít jej nedbale jako bezcenný předmět, jejž možno každým okamžikem odhoditi. Na cestě zpáteční několikrát se zastavil, jakoby si na něco vzpomínal neb o něčem přemítal. Několikrát urovnal si šátek, kterýmž měl tvář doposud obvázanou a skoro vždy při tom vzdychnul. Když se ubíral podle strýcova statku, zastavil se těsně před otevřeným oknem obydlí a chvíli naslouchal. Strýc byl už doma. Florianek slyšel jej prudce přecházeti po jizbě a něco mumlati. Naslouchal, ale nerozuměl ani slovu. Náhle učinil posunek, jakoby chtěl balíček s penězi vhoditi oknem do jizby; ale ruka se jen nadzvedla a zase — sklesla... Po několika vteřinách vrávoral Florianek dále, až se octnul mezi popíjejícím lidem před krčmou a později mezi soudruhy v krčmě u stolu plebejcův. I začal si zase přihýbati a neustal, až ustali poslední. Jak se dostal domů, sám nevěděl – –  Hůře ubíral se k domovu starý Pitrdle přes to vše, že byl veden dvěma muži. Byltě v půl hodině skoro úplně vystřízlivěl a bál se své vlastní dcery — bál se předstoupiti před ni bez ucha... Kačenka očekávala otce s horečnou nedočkavostí. Od osudné noci, kdy jí byl podivný sen tak příjemně roze¬chvěl, žila jako v zcela jiném světě. Nemělať téměř pro jiného smyslu nežli pro tento svůj sen, jejž vždy, kdykoli se octla o samotě, zas a zase v duchu rozpřádala. Anděl míru, jenž ji byl ve snu unesl v nevyzpytné sféry, o kte¬rýchž neměla až dosud ani zdání, tanul jí na mysli živě. Leč ještě živěji a skoro možno říci neustále se jí zdálo, jakoby anděl ten měl vlastně podobu — Matýska Brzdíčka. Od okamžiku pak, když časně z rána před kapličkou slíbila mrzákovi presentem ždibeček králičího, pociťovala každou chvíli slastné rozechvění, jakoby již již mělo se dostaviti neuvědomělé a nepochopitelné štěstí, po jakémž již po několik let prahla. A když pak konečně zvěděla o výhře — o začátku dostavu¬jícího se štěstí, byl již organismus její několikadenním rozechvě¬ním tak seslaben, že sklesla, jak víme, do mdlob. Když se vzpamatovala, bylo jí, jakoby byla procitla z hlubo¬kého sna a nemohla se z něho probrati úplně. Bylo jí, jakoby mozkem šlehaly nesčetné jiskérky, měnící se v různé předměty; ale jako by jich smysly svými nemohla po- stihnouti. Zdálo se jí, jakoby cítila vše nepoměrně hlouběji nežli jindy a přece jakoby byla jaksi otupělá — jakoby se nalézala v mlze a marně se namáhala někam do dálky dohlédnouti... Když před půlnocí zaslechla jásot z nádraží se vracejících, připlížila se k okénku, dívala se ven a viděla všechno — i otce na kozlíku vedle kočího, jak zběsile práská bičem do koní... Ale neměla síly vykřiknouti, ba skoro ani síly pohnouti se. Celý neobvyklý výjev táhl podle chaty jako fantasmagorický přelud. A když pak vše zmizelo a kolem nastalo ticho, sklesla ubohá stará panna na lože a ležela skoro bez hnutí. Duše její jakoby usínala a nemohla usnouti... Tak míjela hodina po hodině, až dostavil se zubožený otec… Teprve když Kačenka spatřila obvázanou hlavu a pokrvácený otcův šat, vzpamatovala se. Ale přes to vše, že ihned učinila, čeho bylo k pohodlí otce potřebí, bylo přece zřejmo, že není více bytostí, jakou bývala... Neuleklať se ani spousty seschlé krve, když se otec svlékl, ba ani nevykřikla, když otec sňal obvazek s hlavy a ona po-střehla, že nemá ucha... Mluvila sice blábolivě něžně jako jindy: Tatíčku sem, ta¬tíčku tam — ale kdyby byl v témž okamžiku otec mrtev klesl k zemi, možná, že by oko její nebylo ani zvlhlo... Tak zvláštní, tak podivná změna byla se s ní stala. Obvázala otci znovu ránu, upravila mu lože a pomohla mu ulehnouti. Povídala i poslouchala; ale když se otec na něco ptal, odpo-vídala úsečně nebo zvráceně, ba jaksi pomateně. I na výhru — na peníze jakoby byla úplně zapomněla. Ani se nezeptala. Teprve když se otec zmínil sám, jakoby ji byla zázračná síla z polomrákoty probudila. „Peníze!?“ vykřikla jásavě, „Kde máš peníze?... Kde, kde — drahý tatíčku!?“ Otec ukázal na balíček, jejž byl odložil na stůl. Vzala jej chvatně, rozbalila křečovitě a dětinsky blábolíc pro¬hlížela bankovky, z nichž znala jen desítky a pětky, kdežto stovky a tisícovky byly jí úplně neznámy. „A co mi koupíš, tatíčku?“ optala se náhle s nejdětinějším přízvukem. „Všechno, co jen budeš chtít, dušinko,“ odpověděl co do slov něžně, ale co do přízvuku chroptivě staroch, jejž rána pálila, jakoby ji byl pepřem a solí posypal. „Šatičky — šatičky! — Viď že, milý, dobrý, zlatý tatíčku?“ zvolala Kačenka s nejdětinější důvěrností. „Běloučké jak padlý sníh, heboučké jako — jako akamit —“ „Chceš snad říci aksamit,“ opravil dcerku otec, krejčí, jenž látku tu znal aspoň dle jména. Dcera však opravy nedbala. „Ach, bože, bože!“ jásala. „Bílé — sněhobílé herbábné šaty! Nebo myslíš, tatíčku, atlas? Mně je to jedno — jen když budou bílé a lehoučké a budou se lesknout jako padlý sníh, když na něj slunce nebo měsíc svítí... Oh! Oh!... A co pak ještě? Co? Krajky?... Jaké pak krajky? A šlojíř — bílý, běloučký šlojíř až na zem, aby se vlík' po zemi jako bílý had...“ „Všechno, všechno, co jen budeš chtít, dušinko,“ opakoval otec jako poprvé. „A bílý kabátek s kožíškem — viď že? viď?“ pokračovala Kačenka jako u vytržení. „Bílý, běloučký — ovroubený hemelínem.... Ach, oh! — hemelínem.... A co pak, prosím tě, tatíčku, na hlavu? Snad tyadém se samými tydamenty a sapéry?“ Otec jen přikývnul. Rozumělť zvláštnímu názvosloví své dcery příliš dobře, než aby nebyl věděl, že si přeje diadém s diamanty a safíry, ačkoli ani on, ani ona vlastně nevěděli, co to jest a je¬nom se domnívali, že je to něco ku okrase. „A co pak do vlasů, tatíčku ?“ pokračovala Kačenka. „Do těchhle krásných, dlouhých, heboučkých vlasů, které mi jakt쬞iva každá kamarádka záviděla?... Zlatý nebo stříbrný hřebínek — nemyslíš? Nebo snad zlatou citrnódli se sapéry nebo tydamenty, aby se ve vlasech třásla a třpytila jako porosená pampuliška?... Ach, bože, bože! Vidíš, tatíčku — vidíš, že na mne pánbíček přece jen nezapomněl!? Teď budu jako princeznička... Teď už nebudu nosit tyhlenc hadry a cáry!...“ A ryc! — strhla se sebe kus šatu a odhodila... Ale okamžitě se zase vzpamatovala. „Ach, bože!“ zvolala. „Co pak jsem to vyvedla? Vždyť je i těch hadrů a cárů škoda!“ Shýbla se, zvedla odtržený cár a položivši jej na stůl při¬plížila se k otcovu loži a chvíli se na otce mlčky dívala. Náhle otec bolestí zaúpěl. Kačenka rychle přitáhla stolici, usedla a hladíc otce blábolivě jej těšila a konejšila, jako konejšívají něžné matky ne¬mluvňátka. Kdyby ji byl někdo viděl a slyšel, nebyl by se mohl ubrániti smíchu — tak komicky působil celý výjev. Po chvíli si připomenula, že jest nutno peníze uložiti. „Ale kam — kam dáme peníze, milý tatíčku?“ zvolala... „Kam je uložíme? — Kam schováme, aby nám je nikdo ne¬ukrad'?“ Na ta slova otec přes palčivou bolest prudce se vztyčil, ja¬koby skutečně již někdo cizí vztahoval ruku po penězích. „Sem, sem! Mně pod hlavu!“ zachroptěl. Dcera vzala peníze a uložila je pod otcovu hlavu. Na to otec zase ulehl, dcera opět usedla a dlouho, dlouho s komickou něžností blábolila, až otec posléze zemdlením přece usnul. Teprve nyní odplížila se Kačenka ku své posteli, ulehla, jak byla, oblečena; ale neusnula... Bavilať se v duchu jako koketní dítě toilettními hříčkami. Pro jiného neměla zatím skoro ani smyslu – – – Zcela jinak nežli všickni ostatní vracel se domů anarchista Vorovka, kterýž se byl z krčmy první a to nepozorovaně vytratil. Ještě nikdy nespěchal k bídné chatě v ústraní osady tak chvatně a s takovým uspokojením, jako tentokráte. Vracelť se nejen s penězi, kterýmiž mohlo býti bídě nadobro odpomoženo, nýbrž i se zcela promyšleným plánem, co a jak má býti bez odkladu provedeno. Octnuv se za návsí, kde nemohl býti skoro nikým neb aspoň málo kým pozorován, dal se do útěku a v několika minutách stanul skoro bez dechu u dveří chaty. Tentokráte neučinil nejmenšího opatření, aby snad ženu svou neprobudil. Naopak — chtěl vejíti beze všech okolků, ale. nemohl — šňůra petlice byla vtažena do vnitř. Nepodivil se ani dost málo; napadloť mu, že se tak stalo nej-spíše nedopatřením. I přistoupil k okénku a zlehka zaťukal. „Jsi ty to, Klimente?“ ozvala se Boženka bez odkladu, což bylo zřejmým důkazem, že doposud nespala. „Jsem, jsem!“ odpověděl; ale pro nesnadnost dýchání tak chvějivě, že zněla slůvka ta, jakoby je byl pronesl tonem nej¬úzkostlivějším. „Pro milosrdenství boží, co se stalo?“ vzkřikla paní Božena uleknuta a pospíšila — jak byla: bosa a v košili — otevříti. „Nic se nelekej — všechno v pořádku!“ byla první slova, jež Vorovka pronesl, když žena otevřela. Vešel kvapně a nechal dvéře předsíňky jen přivřeny. „Mám rozsvítit, milý Klimente?“ optala se Boženka, když se octli oba v jizbě, jejíž dvéře zůstaly do kořán. „Ne, ne!“ zašeptal muž. „Vždyť svítí měsíc...“ Více nemohl pronésti — žena mu padla do náručí a náruživě jej začala líbati. Opětoval líbání její; ale po chvíli se jí přece vymknul jemně z náručí a pravil: „Není pomoci 	 milá duše! Musíme okamžitě odtud – okamžitě!“ „Jak to?“ optala se udiveně. „Co se sběhlo, to jest, že jsme vyhráli — víš,“ odpověděl muž. „Nesu sedmnáct tisíc pět set zlatých... A proto, — pryč pryč odtud — přes hranice!...“ Z ňader Boženčiných vydral se přitlumený jásot. Bez dal¬šího vyptávání začala se oblékati. Muž usedl zatím na stolici, aby si pooddechl. „Jsem sice, milá Boženko, cestou k smrti znaven,“ ujal se po chvíli slova, „ale není pomoci!... Musíme prchnouti, dokud jest vše v rozčilení... Neber ničeho zbytečného! Ustroj se jen, vezmi kufřík a nezapomeň na peníze od paní Brigitty...“ „Ano, ano, — jak si přeješ, milá duše,“ odpovídala paní Bo¬žena, strojíc se s neobvyklým chvatem. „Napadá mi sice, že by¬chom snad mohli vyčkati až do rána – –“ „Proč myslíš — do rána?“ vpadl muž. „Napadlo mi,“ připomenula Boženka, „že bychom snad měli paní Brigittě	 – –“ „Peníze její zase vrátit?“ vpadl opět muž. „Ovšem že. Na¬padlo mi již na cestě, abychom jí je poslali z Bavor poštou.“ „Také dobře, vlastně ještě líp,“ podotkla Božena a po chvíli dodala: „Tak! Teď jsem hotova... Co ještě?“ „Rozpomeň se, čeho bys snad mohla ještě na cestu potřebo¬vat!“ upozornil muž. „Půjdeme přes palouk, pak zabočíme lesem na vozovou cestu a dvě, tři hodiny po východu slunce můžeme býti za hranicemi.“ „Hned, hned,“ odpověděla žena a chvíli ještě sem tam šukala. „A peníze od paní Brigitty máš také?“ optal se muž vstávaje. „Mám, mám,“ odpověděla. „Pojďme tedy!“ zvolal přitlumeným hlasem Vorovka a učinil dva kroky směrem k otevřeným dveřím. V tom zazněly z předsíňky pádné kroky. Vorovka zaražen stanul. „Kdo zde?“ houknul drsně. V tom šlehl z šeré předsíňky matný bílý blesk, jako když někdo nad hlavou nožem mávne. „Co to? Kdo zde? Co chce?“ opakoval Vorovka s důrazem. „Jménem zákona — rozsvěťte!“ zaznělo v odpověď z před¬síňky. Vorovka se okamžitě domyslil, co to znamená. Přes to ne¬pozbyl duchapřítomnosti, právě tak jako jí nepozbyla paní Božena. „Račte laskavě okamžik poshověti!“ pravil zdvořile. „Rozsvítím hned — nebo rozsvítí žena.“ Paní Božena byla zatím couvla do pozadí, postavila cestovní kufřík do kouta, shodila svrchní šátek, zula střevíce a rozepnula z části i šaty, jakoby byla jen na polo ustrojena. Vorovkovi ovšem k podobnému nezbylo času, musilť rozsvítiti. „Čeho si přejete?“ optal se, když byl rozžehl petrolejovou lampu a postavil ji na stůl. Teprve na ta slova vešel četník v úplné zbrojí a s bodákem na pušce. „Odpusťte, pane Vorovko, že musím konati povinnost svou v tak pozdní chvíli,“ oslovil četník vlídně Vorovku, kteréhož znal jako písaře z kanceláře představeného. „Prosím,“ bylo vše, co Vorovka odpověděl. „Příčiny, pro kterou přicházím,“ pokračoval četník, „nemusíte se však lekati. Mámť toliko rozkaz doprovoditi k vám pana představeného, který vám doručí nějaký úřední přípis.“ „Představeného?“ zadivil se Vorovka. „Vždyť jsem s ním před půl hodinou seděl ještě v krčmě.“ „Uřední přípis byl dodán,“ počal četník, ale nedokončil. Představený vstoupil. Z ňader paní Boženky vydral se lehýnký vzdech. Odvrátila se a sklesla na svou postel, kde ukryla tvář do obou dlaní. „To je tak, Vorovko,“ ujal se slova představený. „Když jsem přišel domů, čekal na mne pan četník. Dal mi tenhle připiš zá¬roveň s písemným rozkazem, abych vám připiš dodal hned a sám.“ Po té podal zapečetěnou úřadní listinu Vorovkovi. Tento pohlédnuv na adresu a pečeť, seznal, že to připiš od okresního hejtmanství. Rychle jej rozpečetil a přiblíživ se ku světlu četl následující: „Jelikož došlo c. k. okresní hejtmanství věrohodné oznámení, že Kliment Vorovka, jemuž dle soudního nálezu vykázán jen Jistý okršlek k provozování živností, buď dědictvím nebo jiným způsobem nabyl značnějšího jmění v hotových penězích, nařizuje se představenému panu Petru Mihulkovi, aby tento připiš za assistence c. k. četníka Klimentovi Vorovkovi bez odkladu do¬ručil a Klimenla Vorovku vyzval, aby veškeré peníze, jež má na hotovosti, představenému Petru Mihulkovi v dočasné opa¬trování odevzdal. Pan Petr Mihulka ručí Klimentovi Vorovkovi za odevzdané peníze svým jměním a jest povinen vydávati Klimentu Vorov¬kovi z peněz těch buď denně nebo týdně jen tolik, mnoho-li dle uznání představenstva obce Kliment Vorovka k uhražení potřeb životních nutně potřebuje. Proti zakoupení nemovitostí ovšem se ničeho nenamítá, po¬něvadž mimořádné opatření toto stalo se jen za tím účelem, aby Kliment Vorovka neužil nabytých peněz k účelům, kterýmiž by nález slavného c. k. zemského, jinak trestního soudu v Praze mohl býti obejit. Opatření to zůstává v platnosti ovšem jen tak dlouho, dokud slavný c. k. zemský, co trestní soud, kterémuž byla o tom ihned zpráva podána, jinak nerozhodne.“ Účel opatření toho byl zřejmý. Úmysl Vorovkův uchýlit! se do ciziny, zmařen. Přes to vše nepozbyl Vorovka duchapřítomnosti. Klidně se obrátil k představenému řka chladnokrevně: „Lituji, že slavné c. k. okresní hejtmanství jest nuceno pečovati tímto způsobem o moje a ženy mé blaho. Mně ostatně ani ve snu nenapadlo — prchati; chtěl jsem	– –“ Nedořekl, nýbrž sáhl do náprsní kapsy, vytáhl doposud ještě nerozbalený balíček bankovek a podal je představenému. Tento přistoupiv ku stolu, položil naň balíček, rozbalil jej a vyzvav četníka, by se přesvědčil, mnoho-li přijímá, polohlasitě peníze přepočítal. „Stvrzení dám vám, chcete-li, hned,“ prál pak zaobaluje ban¬kovky. „Jak je libo, pane představený,“ odtušil Vorovka. „Nebo vám je poštu časně ráno,“ doložil Mihulka. „Jak je libo, pane představený,“ opakoval Vorovka. „Tedy časně ráno,“ zahučel představený a upřel zrak svůj na Vorovku. „Přejete si snad ještě něčeho, pane představený?“ optal se s nezměněným klidem Vorovka. „Ovšem,“ zavrčel tázaný. „A co prosím?“ „Jsou to všechny peníze, které máte?“ Vorovka chtěl odpovědít rozhodně: „Jsou“, ale přece se dříve ještě optal: „Jak to míníte, pane představený?“ „Nu, jak to míním?“ zavrčel Mihulka sešpouliv úšklebně rty. „Myslím — jestli jste mi odevzdal všechny peníze, které máte doma?“ „Toť přece vše, co mi bylo, jak sám víte, v Rorejsově krčmě dnes dodáno.“ „A více a jiných peněz nemáte?“ optal se Mihulka s jízlivým přízvukem. Vorovka mlčel.  „A což peníze Brigittiny?“ zaskuhral představený polo¬šeptmo. „Vy víte?“ oklouzlo bezděky Vorovkovi. „Jak pak bych nevěděl?“ zasípal Mihulka. „Vždyť jsem přece v předsíni slyšel, co jste paní Boženě prál — he? — rozumíme?“ Až dosud chladnokrevně si počínající Vorovka jevil svrcho¬vané rozpaky. Duševní jeho převaha nad Mihulkou nebyla mu pranic platna; byltě se přece jen octnul v tenatech. „Nu — vydejte jen peníze, kterýmiž vás paní Brigitta bez¬pochyby k žádosti nebo prosbě vaší založila!“ zasyčel po chvíli netrpělivě představený. „Já vám je nevezmu — nýbrž jen uložím jako ostatní.“ Vorovkovi nezbylo, nežli vyzvání vyhověti. I popošel dokouta, kam byla žena jeho cestovní kufřík po¬stavila, otevřel jej, vyndal z něho balíček bankovek a.podal je představenému. „Mnoho-li?“ optal se Mihulka drsně. „Nevím,“ odtušil Vorovka. „Přepočítáme tedy!“ ozval se představený a v několika oka¬mžicích peníze přepočítal. „Osm set šedesát zlatých,“ pravil. „Stvrzení pošlu vám tedy také časně ráno.“ „Jak je libo,“ odpověděl Vorovka napínaje všechny síly, by potlačil mocné hnutí mysli, vlastně divokou bouří, která v duši jeho zuřila. „Tedy jsme hotovi a můžeme jít!“ zavrčel představený obrátiv se k četníkovi, jenž byl po přepočítání peněz od paní Brigitty poodstoupil ku dveřím, Četník pozdraviv zmizel v předsíňce. Představený šel za ním; na prahu však se zastavil a obrátiv se prál: „Dobrou noc, paní Boženko! Dobrou noc, Vorovko! Nebojte se! — O nic nepřijdete! Ani o krejcar!“ „Věřím, pane představený,“ podotknul Vorovka přemáhaje se, „jako jsem přesvědčen, že jest to vlastně vaše dílo.“ „Eh, láry fáry!“ zalhal Mihulka. „Jak pak — co?... Kdyby nebylo mne, bylo by to dopadlo hůř...“ „Jak to?“ vpadl Vorovka. „Nu, jak to?“ lže představený. „Když jste s Lopíčkem odejel, zavolali mne na hejtmanství a práli: ,Vorovka prý vyhrál ze saské — to se musí konfiskovat a pokutovat...‘ Ale já řek': ,Ne — nevím nic — nevyhrál...‘ To je to — tak to je ...“ „Ale četníci přece vědí,“ namítl Vorovka, nechápaje velko¬dušnost Mihulkovu. „Vědí, vědí — jako to snad ví celý svět,“ dotvrdil předsta¬vený. „Ale když jsem jim řek’, aby zamhouřili oko — nevědí taky nic... Kdo pak je může nutit, aby věděli — co? he?“ Vorovka žasnul v duchu nad velkomyslnou obratností muže, jehož si nikdy nevážil a jenž mu byl od prvního setkání se s ním protiven. Tentokráte však začal nabývati přesvědčení, že to s ním Mi¬hulka přece jen míní upřímně a dobře. „Děkuji vám, pane představený,“ pravil měkce podávaje Mihulkovi ruku. „Nemáte, Vorovko, zač,“ odtušil Mihulka drsně. „To víte, že člověk pro vás rád něco udělá.“ „Ani nevím, jak jsme si toho zasloužili,“ uklouzlo s vděčným přízvukem Vorovkovi. „Jak — jak že jste si toho zasloužili?“ zavrčel představený, a kolem rtů zahrál mu úšklebný úsměv, když úsečně dodal: „Paní Božena vám poví – –“ „Božena?“ zvolal udiven Vorovka. „Nu, arci — kdož jiný? pokračoval představený drsněji nežli před tím. Na ta slova paní Božena, sedící na svém loži, prudce se vztyčila. Tvář její hořela — ze zarosených očí sršely blesky studu, lítosti a hněvu — rty se jí chvěly ... Trapné mlčení, jež nastalo, přerušil po chvíli představený. „Nu, to je tak, Vorovko,“ prál drsně. „Kdyby nebylo paní Boženy, nebyl bych – – Ale co vám to budu povídat já?! Ať vám poví ona — bude-li totiž chtít – –“ Po těchto slovech se obrátil a bez pozdravu zmizel v šeré předsíňce. Duší Vorovkovou šlehlo nejčernější podezření. Zůstal jako v ztrnutí, upíraje vytřeštěně zrak do šeré před¬síňky, ve kteréž byl představený zmizel. Paní Božena naproti tomu po zmizení představeného prudce, vášnivě sebou pohnula, jakoby chtěla za představeným; ale uči¬nivši několik kroků zavrávorala a sklesla těsně před  Vorovkou. „Pro bůh — co se stalo v mé nepřítomnosti?!“ zaúpěl Vo¬rovka. „V tvé nepřítomnosti — nic — pranic!“ zablábolila Božena. Vorovka z hluboká si oddechl; ale bezprostředně po té vzpla¬nul v něm hněv. „Proč tedy on?“ vzkřiknul a pohnul sebou tak divoce, jakoby se chtěl vrhnouti za zmizelým představeným. S výkřikem zoufalosti objala paní Božena jeho kolena tak křečovitě, že nemohl sebou skoro ani pohnouti. Duší jeho za vířilo cosi, co mívá obyčejně v zápětí čin nejoufalejší; ale nový výkřik ženin jej odzbrojil. „Odpusť!“ zaúpěla bolestně. A v jediném slově tom spočívalo vše: přiznání, vysvětlení i úpěnlivá prosba za prominutí bezměrné oběti. Vorovka na polo pochopil; ale neptal se více na nic. Nahnul se k ženě, zvedl ji se země a políbil ji na čelo... Objala jej křečovitě, jakoby ho nikdy více nechtěla pustili z náručí — a líbala jej vášnivě, divoce, jakoby jej chtěla ulíbati... Nadešlo jitro — šeré a střízlivé. I tentokráte procitla obec neobyčejně pozdě. Byla-li kocovina po první pitce, kterouž zasvěceny první zprávy o výhře, všeobecnou, byla tentokráte v mnohém ohledu co do následků významnější. Nebyloť skoro ani chaty, ve kteréž by hned v prvních hodi¬nách ranních nebo později nebyllo došlo k různým nemilým vý¬jevům, jaké plodívá nevyspalostí zplozená nevrlost a dráždivost přirozený to následek každé výstřednosti. Těžké, brnící a pobolívající hlavy, podrážděné zažívací orgány a zmalátnělé údy měly za následek, že zůstala práce skoro úplně ladem ležeti. A podivno! V chatách, do kterýchž byla Štěstěna z rohu hojnosti náho¬dou a neočekávaně nasypala závidění hodného bohatství, bylo časně z rána i později zcela všedně, toliko s tím rozdílem, že skoro všady procitli později nežli obyčejně. První procitl Erazímek Byšický a probudil matku. Vyskočila jako srnka.  První myšlenka její platila penězům. Odhrnula podhlavnici a shlédnouc pod ní peníze, jak je tam byla uložila, uspokojeně se usmála. „Rychle, Erazímku, stroj se — stroj!“ vybídla hocha. Hoch uposlechl. Také matka začala se ruče oblékati, mluvíc při tom s ho¬chem obvyklým, dětinsky žvatlavým způsobem. Když se oblékli, začala matka vařiti snídaní, kdežto hoch obstaral hospodářství: dohlédl ke drůbeží, pustil kozu na pastvu atd. K snídani byla bramborová polévka, nelišící se od obyčejné polévky toho druhu nežli tím, že přidala matka o ždibeček slepičího sádla více. Po snídaní vzala matka peníze, zabalila a zavázala je do cípu svého šátku. Na to vydali se matka i synek pěšky na cestu do města k dok¬torovi Doubravskému, Bylo už dávno po poledni, když překročili práh lékařovy studovny. Doubravský uvítal starou felčarku srdečně; ale nemohl se ubránili pousmání, když shlédl Erazímka, Domyslil se, že to Hátin synek, o němž byl slyšel dosti pochvalného; přes to učinil naň hoch v nehrubě vybraném, vlastně vyžebraném obleku po nepoměrně starších hoších komický dojem. „A co pak si tedy přejete, milá paní Háto?“ optal se lékař po výměně obvyklých frází zdvořilostních. „Přicházím, milostpane, na radu,“ odtušila. „Můj Erazímek byl by rád buď doktorem jako vy, nebo aspoň velebníčkem...“ „Vím, vím,“ vpadl Doubravský připomenuv si, co mu byla Byšická dost často vypravovala; leč dříve nežli dále promluvil, upoutalo pozornost jeho další jednání Hátino. Rozvázalať rychle cíp svého šátku a položila peníze před doktora na stůl. „Co to?“ zadivil se muž vědy, nevěře vlastním očím. „Peníze, poníženě prosím,“ odpověděla Háta s dobrodušnou naivností. „A kde jste k nim přišla?“ optal se muž vědy dychtivě. Háta pověděla. Udivení lékařovo se vzmáhalo. Dal si vypravovati vše, co Háta věděla. Teprve, když zvěděl, co se v osadě v právě minulých dnech dělo a prohlédnuv po¬zorně peníze, přesvědčil se, že nejsou falešný, uvěřil. Co následovalo, možno sice vypravovati podrobně; nám zdá se však, že stačí, zaznamenáme-li pouze úhrnný výsledek. Doubravský podrobil Erazímka přede vším jiným předběžné zkoušce. Dal mu něco přečíst, něco napsat a něco z hlavy vypočítat. Hochova zručnost ve čtení, psaní i počítání lékaře překvapila. I začal mu klásti různé otázky. Hoch odpovídal prostě, ale jasně a logicky. několika minutách nabyl Doubravský nezvratného přesvěd¬čení, že má před sebou rozhodný talent. Ba více — podivilť se nejen chápavosti, nýbrž i zvláštní, abychom tak řekli snivě klid¬né určitosti, s jakou hoch myšlenky své pronášel. Nechť byl optán na cokoli, při žádné otázce nejevil nejmenších rozpaků; na nic nezůstal dlužen odpovědi. Vše to mělo za následek, že doktor Doubravský rozhodnul se převzíti dozor nad dalším vychováním nadaného hocha, což Byšická s vděčností přijala. Dále poradil, aby byl hoch poslán do Prahy, uvolil se, že tam sám s hochem po sv. Václavě dojede a všechno opatří, aby byl přijat do gymnasia, pro které má více nežli dostatečnou prů¬pravu. Matka i hoch radostně přikyvovali. „A což peníze?“ Kam s tolika penězi?“ optal se konečně Doubravský, když bylo i vše ostatní dopodrobna ujednáno. Byšická nebyla ani na okamžik na rozpacích. Poprosila Doubravského, aby je převzal v opatrování, a on, ač nerad, konečně i tomuto přání staré ženy vyhověl. Vnutil jí však sto zlatých s výslovným připomenutím, aby si nyní jako mohovitá žena se svým synkem přilepšila, by hochovi opatřila nový vhodný šat a konečně aby vždy, kdykoli by potřebovala peněz, jen vzkázala nebo poštou oznámila, že jí oka¬mžitě pošle, mnoho-li si bude přáti. Kromě toho ji ještě ujistil, že učiní všechna právní opatření, aby nemohla býti o svůj majetek nižádným způsobem oloupena: že uloží peníze v městské spořitelně s vyhražením, že nesmí býti na vkladní knížku žádný obnos nikomu jinému vyplacen nežli jemu, když vykáže se přípisem podepsaným Byšickou. Se svrchovaným uspokojením opustila stará Byšická se svým Erazímkem doktora Doubravského. Když si byli v nejbližší hospůdce přilepšili, t. j. zcela obyčejně a k tomu dosti lacině se naobědvali, vydali se na zpáteční cestu. – – – Podobně a přece zcela jinak dálo se časně z rána v chatě Pitrdlových. Kačenka, jak víme, po usnutí svého otce více nespala. Když začalo svítati, odplížila se do vedlejší komory a dlouho dívala se okénkem do úvalu. Zrak její každou chvíli utkvěl na chatě Brzdíčkově, jakoby cekala, brzo-li vyjede mrzák obvyklým způsobem na žebrotu. Nedočkala se však. Mrzák spal déle než kdy jindy — a tvář Kačenčina jevíc z počátku snivou napjatost znenáhla se zachmuřila, Posléze se Kačenka od okénka odvrátila a loudavým krokem vyšla před chatu, jakoby chtěla přihlédnouti ku drůbeži a krá¬líkům; ale zdá se, že si na ně ani nevzpomněla. Chvíli postála přede dveřmi, na to plížila se se svěšenou k prsoum hlavou kolem chaty, zašla i do blízkého lesa; leč po chvíli se zase vrátila a poznovu se plížila kolem chaty. Tvař její zatím se poněkud vyjasnila. Chvílemi přelétl ji i matný úsměv, ale přece spíše bolestný nežli opravdově radostný. Posléze vrátila se zase do chaty a začala jako kdy jindy vařiti snídaní – oukrop ... Dříve nežli Kačenka snídaně uvařila, procitl mrzák Brzdíček. I on jako stará Byšická především jiným poodhrnul podhlavnici, aby se přesvědčil, jsou-li peníze na témže místě, kam je byl uložil. Spatřiv velkou tobolku, uspokojen se usmál, vzal ji do ruky, otevřel klíčkem a přepočítav peníze, zase ji zavřel a položil na stolek u lože. Po té rychle se oblékl, zastrčil tobolku do kapsy a šoural se před chatu, kde rovněž tak chvatně, jako se byl oblékal, zapřáhl svého Kartuše. Na to vsedl do vozíku a odejel tímže směrem, jakým jezdí val na žebrotu. Dle všeho měl pro první den plán již promyšlený, ale ne¬svěřil se jím nikomu. Zatím byla Pitrdlova Kačenka snídaně dovařila a seděla v snivém zamyšlení na malé stoličce poblíž ohniště. Náhle zaslechla zběsilý štěkot páně Matýskova Kartuše. Vztyčila se a pohlédla vytřeštěným zrakem k okénku smě¬rem k vozové cestě, po které mrzák jezdíval podle chaty. Tvář její jevila radostnou úzkostlivost a zároveň panenské rozpaky. Z výrazu jejího bylo zřejmo, že neví, co počíti. Štěkot Kartušův vždy více se blížil — tvář Kačenčina vždy více se studem pýřila... V tom zazněl štěkot téměř před chatou. Kačenka prudce se pohnula a chvátala ven. Octla se před chatou, když už byl mrzák se svým povozem asi dvacet kroku za chatou. Spatřilať jen mrzákova záda a kotouče modravého kouře, jež odfukoval... Chtěla něco vykřiknout, ale hlas jí vypověděl službu; zablá-bolila jen něco šeptmo a zajíkavě... Mrzák ujížděl zatím jako s vichrem o závod dále. Kačenka jej sledovala s vytřeštěným zrakem, až po několika minutách zmizel ve vzdáleném lese.. Z ňader jejích vydral se hluboký vzdech — tvář její se zachmuřila. Po chvíli vrátila se do chaty, usedla na tutéž nízkou stoličku u ohniště a čekala trpělivě, až se tatíček probudí. I stalo se tak asi po hodině. Pitrdlova první myšlenka po procitnutí — platila penězům. „Kde jsou peníze? Pro Kristovy rány — kde jsou peníze?“ zvolal úzkostlivě. Kačenka pověděla, že je má pod hlavou. Starochova tvář radostně se protáhla. Vytáhl balíček a začal se prohrabávati v bankovkách. „A koupíš mi, milý, dobrý tatíčku, co jsi mi slíbil?“ optala se Kačenka s dětinskou úzkostlivostí. „Všechno, všechno,“ ujišťuje staroch přemahaje palčivou bo¬lest, která mu připomíná nešťastnou příhodu minulé noci, „A dnes — dnes?“ pokračuje Kačenka netrpělivě. „Toť se ví, že dnes — že hned,“ odpovídá otec. Kačenka zajásala... Otec bolestí zaúpěl. Dcera mu převázala ránu. Rozplakala se jako dítě a přece otce těšila a napomínala, by byl trpěliv, že se mu rána brzo zahojí... Nasnídali se, žvatlajíce jako děti skoro výhradně jen o tom, co tatíček své Kačence dnes koupí. Chtěli se dát do města dovézti; ale když si připomenuli, že by musili za dovoz snad zaplatit, bylo jim líto peněz a rozhodli se, že půjdou pěšky. Největší starost měl starý Pitrdle s vyhranými penězi: kam je schovat? Chtěl je i v lese někde na bezpečném místě zakopat; ale po¬sléze se přece rozhodnul, že bude nejlíp, když je vezme s sebou a dá pozor, aby je neztratil neb aby mu jich nikdo neukradl. Asi v půl hodině byl starý Pitrdle se svou dcerou na cestě ku městu, by nakoupili, co si Kačenka přáti bude… Na štěstí dohonil je asi po hodině soused Lopíček, kterýž jel taktéž do města a svezl je. Lopíček měl ze všech, kteří vyhráli, jak se zdá, plán nej¬praktičtější. Jakmile procitl, potěšil se vyhranými penězi, přebíraje se v nich a zas a zase je přepočítávaje. Když se byl tímto způsobem nasytil, poodložil jednu tisí¬covku pro svého syna na přilepšenou, a dal zapřáhnouti, aby odvezl ostatní vyhrané peníze do městské spořitelny. „Nesáhnu ani na jediný krejcar!“ prál sám k sobě. „Čtyrmi procenty zúrokované peníze ponesou přes půl sedma sta zlatých ročně úroků a nevyzvednu-li ani úrok po deset roků, budu míti ve spořitelně přes čtyřiadvacet tisíc.“ Ovšem uznal za dobré nesvěřiti se tím nikomu a mlčeti jako hrob... Rorejs naproti tomu skutečně nevěděl, co s penězi. Nad jiné praktický nájemce Rorejsovy krčmy Mojžíš ovšem radil, aby si dal Rorejs peníze do spořitelny a menší částky aby půjčoval na značný úrok; ale Rorejs k návrhu tomu nepřistoupil. Radil se sice i se svou dcerou Purčí; ale i ta mu nedovedla poraditi. Nezbylo tedy zatím, nežli aby Rorejs nosil všechny peníze v kapse, aby — mu jich doma v jeho nepřítomnosti nikdo ne¬ukradl. Nejbezstarostnějším byl Florian Helebrand. Když před polednem procitl, vlastně když byl několika ka¬marády probuzen, ani si na vyhrané peníze nevzpomněl a teprve asi po čtvrt hodině je nalezl pohozené u kamen. On jediný jich v noci neuložil, nýbrž v nepříčetném stavu pohodil. Avšak po stovkách, desítkách a pětkách nebylo více ani pa¬mátky. Padlyť hned prvního večera za oběť Floriánkova dobrého srdce a nepříčetnosti jeho. Zbyly mu jen tisícovky. Co s nimi? Floriánek dlouho nepřemítal. „Jednu pitoměním a ostatní si dám schovat Rorejsovi,“ byla jediná a zajisté dosti závažná myšlenka jeho. Kde však proměnit tisícovku? „Snad má žid Mojžíš?“ připomenul jeden z kamarádů — a celá společnost: Floriánek s osmi kamarády putuje do Rorej¬sovy krčmy. „Žide, nemáš za tisícovku drobné?“ oslovil zpurně jeden z kumpánů Mojžíše. „Ach, kde pak bych vzal, prosím — já, ubohý člověk,“ omlouvá se žid. „Ale opatřím, opatřím… Zatím jen sedněte, posloužím na úvěr!“ A společnost zasedá za stůl... Floriánek ještě zavčas odevzdal šestnáct tisícovek Rorejsovi k uschování — sedmnáctá putovala k Mojžíšovi, který slíbil opatřiti drobné. hodině bylo vypito více nežli druhdy za celý večer: džbán za džbánem, konev za konví... I jídla bylo dost a dost. Mojžíš opatřil vše, co si kdo poručil — i kuřata dal usmažit... Mojžíš od časného jitra vůbec nelenil. Zjednal si ještě dvě ženy k obsluze a upravil šenkovnu pro všechny možné případy. Skoupil a vydlužil si několik stolů a stolic a dal vše rozestaviti s úsporou místa, tak že se nyní do šenkovny vešlo neméně než asi třikrát, ba čtyřikrát více hostů nežli dříve. I pro případ velkého návalu učinil vhodná opatření. Hned dopoledne dal několika výrostky před krčmou zatlouci do země kůly a na ně přibiti široká prkna, slovem improvisoval stoly a lavice po způsobu, jako o poutích a slavnostech pod širým nebem. Mimo to přemítal i o tom, co by si hosté asi mohli přáti, aby mohl vším možným posloužiti. Skoupil, co bylo v osadě možno koupiti a pro ostatní poslal hned časně z rána do města. Slanečků, sardelí a sardinek objednal více, nežli byl Rorejs prodal v desíti letech... I víno a likéry, kaviar a parmesánský sýr, pomeranče, ci¬trony, marinované úhoře, vůbec vše možné, nač by si hosté mohli vzpomenouti. Když pak se před polednem dostavili první hosté s Floriánkem Helebrandem, byl Mojžíš vtělenou ochotou a úslužností. Obcházel, ba v pravém slova smyslu obskakoval hosty, snaže se uhodnouti každé jejích přání a každému vyhověti. I k večeru, když sešlo se hostů více a společnost se rozvese¬lila a rozjařila, tak že mnozí z rozpustilosti Mojžíše jinak ne-nazývali nežli žide, a přidávali různá posměšná a surová epitheta, Mojžíš ani jednou se nezamračil; ba více — i když po něm plvali, ba když mu jeden z nejrozpustilejších z pouhopouhé su¬rové svévole naplil do tváře, ani se neušklíbnul. „Vždyť jsem vám neublížil,“ bylo vše, co pološeptmo a přece trpce uklouzlo jeho rtům. Odvrátil se a pospíšil posloužiti jinému hostu, by nezavdával zbytečně popud k pohoršení... Tentokráte sešlo se sice nepoměrně méně hostů nežli minu¬lého večera, ale přece dosti, aby byla šenkovna v pravém slova smyslu přeplněna. Rovněž byl povšechný ráz společnosti a způsob její zábavy jiný: nepoměrně umírněnější, — vlastně ochablejší. Dychtivé napjetí a skoro až horečná zvědavost minulého dne a večera byly v podstatě ukojeny. Dnes nešlo již nikomu o nic jiného, než aby prozahálený den důstojně dovršil prozaháleným večerem. Floriánkovi kamarádi a známí ovšem také měli i jiný účel na zřeteli: aby se bud zdarma najedli a napili, nebo — aby na dobrém hochovi, kterýž nezdál se míti pro změněný stav věcí hrubě ani smyslu, vymámili ještě nějaké presenty. Zábava byla tudíž v celku nejen všední, nýbrž i nezajímava. Většina hostů pouze mlčky popíjela nebo jen občas pronesla líně nějaké slovo. Toliko kolem stolu, za kterýmž seděl Helebrand se svými kumpány, bylo živo; ale i tam byla zábava všednější nežli kdy jindy, jakoby vůbec již ani nebylo o čem myšlenky rozpřádati. Stůl honorace skoro naprosto osiřel. Teprve když se setmělo, zasedl za něj jediný Rorejs, kterýž snad ještě nikdy tak vytrvale nezíval jako tentokráte. Byl tě si sice jak náleží dopoledne pohověl, ale odpoledne se mu pozastesklo po obvyklém šukání. Nemaje však doma ničeho na práci, vyšel si na neobvyklou procházku. Několikrát prošel křížem krážem vesnici, zastavil se též v některé chatě u některého známého, promluvil několik slov a šel zase dále, až jej to omrzelo. Kam však jíti? Do lesa byla myšlenka nejbližší... Ale jakž pak jest možno odvážiti se do lesa sám a sám, když má člověk tolik tisíc zlatých hotových peněz při sobě? Zůstal tedy v údolu na blízku lidských obydlí, kde byl svým majetkem úplně jist a loudal se s místa na místo, nudě se a pozivuje, až se konečně znudil tou měrou, že před západem slunce vrátil se domů do své komory. Nuda však jej pronásledovala i tam. Přesedával nebo přecházel s místa na místo. K uchu jeho dorážela nudná a zvláště jemu odporná vřava ze šenkovny. A přece právě tato vřava vábila. Místo, z něhož zaznívala, bylo jediným, kde možno se snad zbaviti dlouhé chvíle. Rorejs vešel do šenkovny a zasedl za stůl honorace. Chvíli byl, jak přirozeno, předmětem obdivu a zvědavostí. Někteří jej obklopili a vyptávali se na to a ono; leč konečně omrzelo Rorejsa na všední, bezvýznamné dotazy odpovídati a vyptávající se omrzelo tázati se. Rorejs u stolu, za nějž se nikdo neodvážil zasednouti, osiřel. I zde měl nejen svoje, nýbrž i Helebrandovy peníze v levé náprsní kapse a každou chvíli si hmátl k srdci, aby se přesvědčil, neztratil-li jich. Z každodenních hostů od stolu honorace nedostavil se ani jediný. Představený byl po celý den obtěžován prosebníky, kterýmž nebyl ještě daroval nebo vyplatil, co jim byl po příkladu Flo¬riana Helebranda v nepředloženém okamžiku slíbil. Jest jisto, že dostavil se také mnohý, kterému nebylo Helebrandem pranic slíbeno, který tudíž neměl nižádného práva žádati něco na představeném. Ale právě tak jako Helebrand nevěděl, co byl komu slíbil, nevěděl toho také Mihulka a dával a vyplácel tudíž každému, kdožkoli se dostavil. Přirozenoť, že daného slova nesčetněkráte litoval a že se každou chvíli rozčertil. Ale nepředloženému pozdě bycha honit! Tentokráte byla v zástavě Mihulkova čest jako boháče, kte¬rýž se přece nesmí dát zahanbit takovým žebrákem, jakým byl předevčírem ještě Helebrand! Odvrácení zahanbení toho ovšem stálo Mihulku úhrnem nejen asi tisíc zlatých na penězích, nýbrž i zlosti a vzteku jako ještě nikdy. Nejpádnějším toho důkazem byla okolnost, že nešel tento¬kráte ani odpoledne na obvyklou procházku, ba ani večer do hospody. Podobně měl dosti důvodnou příčinu nejíti do krčmy kmotr Votýpka. Lidé — ať již ti, kteří byli vyhráli nebo se z výhry pouze radovali nebo docela jen na cizí účet popíjeli, byli mu v největší míře protivní... Nevyšelť z domu po celý den a večer záhy ulehl, aby — bude-li vůbec možno — vztek svůj zaspal... Soused Lopíček vůbec se již nevrátil. Odejelť po dráze k své¬mu synovi do Brodu nad Lesy, kde byl syn při pohraniční stráži, aby mu jednak zvěstoval, co se bylo přihodilo a zároveň aby mu doručil tisícovku na přilepšenou. K cestě nazpět užili Lopíčkova povozu pouze starý Pitrdle se svou dcerou, kteří byli ve městě nakoupili, co si Kačenka přála. Slezli však s vozu před svou chatou, tak že povoz přijel do vsi prázdný. Mrzáka Brzdíčka, kterýž byl dle všeho taktéž odejel do města něco nakoupit, po celý den nikdo neshlédl. I večer každý, kdožkoli si naň vzpomenul, nemohl zatajiti své podivení, proč že už nesedí v krčmě a nepopíjí, jak byl po tolik roků večer co večer činíval. Nejvíce jej pohřešoval nudící se Rorejs. Každou chvíli přes vřavu z jizbě panující naslouchal, není-li z dáli slyšeti známý štěkot mrzákova tahouna, ba každou chvíli obracel zrak svůj ke dveřím, jakoby se mohl mrzák objeviti na prahu bez obvyklého předběžného ohlášení se Kartušovým štěkotem. Hodina však míjela po hodině; mrzák se nedostavoval. Rorejs vždy vytrvaleji pozivoval. Již mu ani pivo nechutnalo a bezstarostná pohova, jakou právě měl jako pouhý host, byla mu obtížnou. Nudná a všední, ba nejvšednější zábava kolem již také valně ochabovala. Nebyloť žádného popudu k jejímu vzpružení. Mnozí již podobně jako Rorejs pozivovali. Jednotlivé výkřiky „Ichuchu!“ nebo „Přípijme Floriánkovi!“ skoro nikoho již nedráždily... Náhle zazněl z dáli známý štěkot mrzákova Kartuše. „Pan Matýsek — pan Matýsek přijíždí!“ zaznělo z několi¬kera úst skoro současně. Mnozí vyběhli i před krčmu, by viděli mrzáka sjížděti s vrchu. Celá společnost náhle nápadně oživla. Skoro ve všech tvá¬řích jevila se větší nebo menší dychtivost a zvědavost, jakoby mrzák přinášel podobně zajímavé zprávy, jako byla zpráva o výhře. Po několika minutách štěkot hafanův před krčmou umlkl. Mrzák vylezl z vozíku a šoural se do šenkovny. Na prahu uvítán skoro ohlušující vřavou jásotu. Někteří z hostů jej vyzvedli a odnesli ke stolu honorace, kde jej po¬sadili na místo, na němž obyčejně sedával. Tvář jeho jevila mírnou rozjařenost. Dle všeho byl si již v městě někde po chuti přihnul, leč po cestě zase trochu vy¬střízlivěl; neboť první jeho slovo platilo Mojžíšovi: „Hola, hospodo! Pivo! A to hned! Nebo —!“ Nedořekl, nýbrž podal pravici, kterouž chtěl právě udeřiti na stůl, aby dodal slovům svým důrazu, Rorejsovi. „Vida, vida,“ prál dobrodušně; „teď jsem si chtěl zaláteřit na Rorejsa a Rorejs tu zatím sedí jako kterýkoli jiný host... Jak pak jste se po celý den měl?“ Však dříve nežli Rorejs odpověděl, upoutána pozornost všech novým hostem: starým Pitrdlem, kterýž se objevil na prahu a uvítán podobně jako před chvílí pan Matýsek ohlušující vřavou všeobecného jásotu. „Jen dále, pane Augustine!“ vybízel pan Matýsek, Vybídnutý se musil hostmi skoro prodrati, nežli se dostal na své místo ku stolu honorace. „Nu, to já jen na chviličku,“ prál tónem omlouvavým podá¬vaje ruku panu Matýskovi. „Když jsme přijeli s Kačenkou z mě sta,“ pokračoval po krátké pomlčce, „seděli jsme doma a poví¬dali si. Ale jakmile Kačka zaslechla z daleka štěkot vašeho Kartuše, prála: ,Jdi, tatíčku, jdi, a zeptej se milého pana Matýska, jak si pochutnal na králičím — —‘“ „Znamenitě!“ vpadl mrzák nemoha potlačiti úšklebného úsměvu. Starý granátník však si toho nepovšimnul, nýbrž pokračoval: „Já sic nechtěl — vždyť už mi ty moje staré hnáty k flámo¬vání neslouží; ale když začal Kartuš štěkat vždy blíže, zved jsem se přec a šel pěšinkou... A teď tu jsem...“ „A dobře jste udělal, pane Augustine,“ dotvrzoval mrzák, „Co pak byste v tom svém doupěti dělal? Snad byste se teď, když jste boháčem, nestyděl sedět za pecí jako stará baba a mo¬dlit se růženec...“ „Ah, to já se, prosím, na růženci nikdy nemodlím,“ vyložil s dobrodušnou upřímností staroch, načež se rozpředla obvyklá všední rozprávka, jak se kdo měl, kde byl a co dělal. Rorejs se vyzpovídal upřímně. Podobně pověděl starý Pitrdle, co vše se svou dcerou koupil: na kolikeré a jaké šaty — na jaký kabátek, jaké botky a jiné tretky — všeho všudy za sto a několik zlatých. „A teď,“ končil svou zpověď, „musím se pustit do práce, abych Kačence aspoň do neděle ušil šaty a kabátek...“ „Snad byste se nestyděl — takový boháč a — šít sám!?“ vpadl mrzák Brzdíček. „Teď byste snad přece mohl popřát ně¬jaký vejděleček některému jinému krejčíčkovi...“ „Ale tak, jak to chce Kačenka mít, snad by to ani nikdo ne-doved',“ odvážil se namítnouti staroch. „Nu, z našich vesnických hnidopichů ovšem žádný,“ dotvrdil mrzák. „Ale ve městě jsou jinší krejčí, kteří šijou i pro pan¬stvo – – A proto vemte vy jen dobré panně Kačence hezky míru, zajeďte zejtra si do města, vyhledejte šikovného pana mistra a máte po práci i po starosti! Co pak za to dáte? Pár grošů vás nezabije.“ Starý granátník nemohl jinak nežli přisvědčiti. Měltě beztoho nemalou starost, že takovou práci, jak si Kačenka přála, ne¬svede. Nevyznali se v ní ani z mládí, neřku-li nyní, když už oči neslouží a ruce se třesou. Chtěl se práci té podvoliti z pouho¬pouhé bravury, by se pokusil dokázati, že snad přece ještě s něco jest. Slovy mrzákovými byl upozorněn, že se to dá přece nějak jinak vykličkovali, aniž by při tom utrpěla krejčovská jeho čest a proto milerád prohlásil, že rady mrzákovy uposlechne. „A co pak jste koupil sobě, pane Augustine?“ optal se Brzdíček. „Já — sobě?“ opáčil staroch udiven, jakoby něco podobného vůbec ani možným nebylo. „Kdož pak jiný a komu jinému? Což pak jste na sebe za¬pomněl?® pokračoval mrzák. „Vždyť já, prosím, praničeho nepotřebuju,“ odpověděl Pitrdle s onou jistotou, která nepřipouští nejmenší pochybnosti. „Ale peníze jste měl přece s sebou — ne?“ připomenul mrzák. „Ovšem, ovšem — všechny... A pořád jsem držel ruku na kapse a umíral starostí, abych nic neztratil.“ „A to jste si nepopřál ničeho — praničeho...“ „Ah, něco, prosím, přece...“ „Nu, tak! A co pak, prosím vás — co pak?“ dorážel mrzák. „Zaskočili jsme si s Kačenkou v poledne do hospody,“ zpo¬vídal se upřímně staroch. „Řek' jsem, aby nám dali každému po misce polívky. Když jsme ji snědli, přinesli nám každému flák hovězího masa a po mase každému kus pečínky... A když jsem se najeď, pomyslil jsem si: „Eh, teď kdyby tak bylo něco pro chuť!" A jak se stalo, tak se stalo — ani sám ne¬vím — v malé chvilce stála na stole štamprlička slivovice a já jí vyzunk' na jeden doušek... ,Šmakuje, tatíčku, šmakuje?‘ prála Kačenka. A když jsem přikývnul poručila mi sama dát ještě jednu. A já ji zas vyzunk' na jeden doušek...“ Upřímná zpověď ta byla zřejmým důkazem, že starý granát¬ník prvního dne skutečně nevěděl, co s penězi pocítí a že — kdyby nebylo Kačenky — byl by nejspíše zůstal doma a nanej¬výš jen do vsi do krčmy zašel. Po výměně několika všedních, bezvýznamných frásí připome¬nul si Pitrdle, že mrzák Brzdíček doposud nepověděl, co dělal po celý den on. „A co pak jste si koupil vy, pane Matýsku?“ optal se dů¬věrně. „Byl jste patrně taky v městě — a podivno, že isme se nikde nepotkali neb aspoň neviděli.“ „Nic divného, pranic divného, milý pane Augustine,“ vyložil mrzák. „Nežli vy jste přišli do města, měl jsem už všechno ob¬staráno a dřepěl jen ve vinárně...“ „Aj!“ uklouzlo mimoděk Pitrdlovi. „A co pak jste si koupil — co?“ optal se dychtivě. Mrzák se potutelně usmál. „Prozatím jsem si vše, co potřebuju, objednal a zamluvil,“ pravil chladně. „A nic, pranic jste si nekoupil?“ dotíral Pitrdle, jakoby vů¬bec ani nebylo možno meškati ve městě a nic si nekoupiti. „Něco přece — a to hned, jakmile jsem se v městě zastavil před prvním krámem,“ odpověděl mrzák. A co, prosím, co?“ optal se dychtivě staroch a po něm zvě¬davě i někteří jiní. „Hádejte!“ dráždil mrzák zvědavost. Starý Pitrdle a někteří hosté začali hádati. Ale mrzák potutelně se usmívaje vrtěl jen záporně hlavou, „Neuhodnete ani do soudného dne,“ prál konečně, když byli hádající uvedli asi sto různých předmětů. „Tedy se poddáme — pykáme!“ zvolal starý Pitrdle s dětin¬skou zvědavostí. Mrzák natahoval sice zvědavost ještě chvíli na skřipec a po¬sléze ji přece ukojil. Beze slov vytáhl a položil před sebe na stůl — malý, ele¬gantní, šestihlavňový revolver... „Aj!“ vzkřiknul starý granátník. „Pistolka — pistolička – –“ „Revolvéřík,“ opravil mrzák, zvednuv zbraň a namířil ji na starého granátníka. Staroch bezděky se přikrčil. „Nebojte se, pane Augustine!“ omlouval se mrzák. „Neníť nabito — náboj mám v kapse.“ Neznámá v osadě zbraň vzbudila všeobecnou zvědavost a pu¬tovala z ruky do ruky. Pan Matýsek musil vysvětliti její mechanismus a pověděti, jak se nabíjí a jak se z ní střílí. Výklad provázel také experi¬mentálně. Vytáhl z kapsy náboj a revolver nabil. „Teď střelte!“ zvolal kdosi. „Ale kam?“ optal se mrzák. „Kamkoli! Třeba z okna!“ volá jiný. Přiskočiv pak k oknu, otevřel je a houknul na lidi před krčmou: „Pryč, pryč! Pan Matýsek bude střílet oknem!“ Ženy, děvčata i děti před krčmou se rozprchly; ale pan Ma¬týsek nevystřelil. „Ne, ne!“ zpěčoval se. „Mohlo by se státi nějaké neštěstí. Čert nikdy nespí a já jsem si revolver koupil jen proto, abych se měl čím bránit, kdyby mne navštívil nějaký zlodějíček... Rozumíme? Pět, šest ran vypálím do něho v jedné minutě.“ Někteří hosté ještě chvíli na mrzáka naléhali, by ukázal, jak se z revolveru střílí, ale marně — Brzdíček nevyhověl. Posléze položil revolver před sebe na stůl a hovor přesunul se k jiným věcem. Mluveno o všem možném. Vyptáváno se na maličkosti a odpovídáno frásovitě — vůbec zábava byla všední, bezduchá, více méně nudná. Později, když se mrzák Brzdíček a starý Pitrdle, ba i Rorejs pitím poněkud rozjařili, byla sice zábava u jejich stolu živější, ale přece nikoho z nich neuspokojovala. Byliť všickni tři una¬vení, ochablí — a snad ještě nikdy necítili v hospodě takovou duševní prázdnotu jako tentokráte. Není tudíž divu, že popíjeli vždy statněji, kdežto u jiných stolů mnohým pivo již ani nechutnalo a mnozí, taktéž již zna¬vení, vytratili se nepozorovaně z krčmy. I prostranství před krčmou tentokráte nápadně brzo se vy¬prázdnilo. Nikomu v krčmě totiž nenapadlo, dát vyvaliti jako minulé noci nějaký soudek před krčmu a nazdařbůh jest i lelkování nudné. Krátce po půlnoci nebylo před krčmou živé duše a v krčmě nebyla již ani polovina hostí jako z večera. Ovšem zbyli nejstatečnější, kteří něco vydrželi, a jest jisto, že po užití nějakého vzpružujícího prostředku, jakýmž se byli na příklad již dříve osvědčili laciné slanečky, byla by se celá společnost znovu rozjařila, kdyby to nebyl náhodou zamezil ne¬předvídaný případ. Před krčmou zazněl totiž náhle zběsilý štěkot dvou hafanů, jako v podvečer, když byl do krčmy zavítal agent Horyna. Každý poznal, že to Rorejsův Fišlifutri a Brzdíčkův Kartuš. „Ke všem všudy krucihnátům!“ rozkřiknul se podnapilý již mrzák hned po prvním zaštěknutí. „Co pak jste to, Rorejse, zase spáchal?“ Rorejs však posledních slov snad ani nezaslechl, Byltě na první zaštěknutí vyskočil a pospíšil před krčmu, by psy uko¬nejšil. Podnapilý mrzák zatím podrážděn mlátil pěstí do stolu a láteřil. Na štěstí podařilo se Rorejsovi ukonejšiti hafany v několika minutách. Štěkot před krčmou aspoň utichl a chvíli bylo slyšeti jen temné vrčení Kartušovo, načež umlklo i to. Mrzák se utišil; tvář jeho jevila aspoň poměrný klid, když spatřil, kterak Rorejs vleče svou Fišlifutri za kůží na krku skrze předsíňku. „Proč pak ji neuvážete, Rorejse?“ vzkřikl tonem vyčítavým.  Rorejs s hafanem se zastavil přede dveřmi a chtěl něco odpovědít; ale mrzák jej předešel. „Zavlečte ji zatím sem a uvažte někde!“ zvolal. „Vždyť jste tu teď hostem a můžete si sem vzít svou mrchu jako každý jiný host.“ Rorejs, jsa zvyklý mrzákovi neodporovati, učinil, ač nerad, po přání Brzdíčkově. Zavlekl hafana až ke stolu a šťouchnuv jej kolenem do bři¬cha, zvolal: „Lehni!“ Hafan však, patrně ještě podrážděn, neposlechl, nýbrž zůstal státi a zadíval se na svého pána. „Lehni, mrcho!“ velel nyní Brzdíček. Hafan pootočil hlavu k mrzákovi a zadíval se na něho, Mrzák však střelhbitě sáhl po revolvéru, namířil na hafana a střelil. Zvíře zasáhnuto do hlavy skleslo na zem, kde konvulsivně sebou škubalo. Krev zbarvila podlahu... Vše to stalo se skoro v nerozdílném okamžiku. Dunivá rána skoro všechny zarazila. Prvním, jenž se ozval, byl sám Brzdíček. „Však jsem vám to vždycky, Rorejse, předpovídal, že vám tu prašivou mrchu jednou zabiju,“ vzkřiknul vítězoslavně. „A teď je zabita — teď už se nevzpamatuje.“ Rorejs však stál nad dokonávajícím psem beze slova, jakoby nechápal, co a proč se bylo stalo. „Nu, snad se nedáte pro prašivou mrchu do pláče, Rorejse?“ ozval se mrzák posměšným tonem. Rorejs neodpověděl; ale upřel zrak svůj na mrzáka s tak po¬divným výrazem přátelské výčitky, že jej odzbrojil. „Nu, nu,“ ozval se Brzdíček tonem poněkud konejšivým. „Co se stalo, stalo se — jaká pomoc... A je-li vám mrchy tak líto, já vám to odplatím. Můj Kartuš je váš — rozumíte? Zejtra nebo pozejtří, až mi dodají, čeho jsem si objednal, dostanete Kartuše. Ten vám přece stokrát líp poslouží, nežli ta ohyzdná, odporná mrcha... Chcete?“ Rorejs neodporoval i nyní, nýbrž polo chtě a polo nechtě přikývnul. Po té se shýbnul a odvlekl hafana na dvorek. Zatím byli i jiní hosté vyměnili své náhledy. Ale když se Rorejs zase vrátil a usedl na své místo, uznal každý za dobré nezmiňovati se o tom více. Prchlivou svévolností mrzákovou byla zábava naprosto za¬ražena. Někteří šprýmaři marně se namáhali znovu ji vzpružiti. Nic naplat! Asi v půl hodině rozešla se celá společnost, a to rozmrze¬lejší, nežli by se byl kdo nadál... Následujícího dne z rána měla osada zdánlivě obvyklou svou fysiognomii. Procitla sice zase později nežli obyčejně, ale přece dříve nežli minulého dne. Mnohý z osadníků šel i po své práci. Většina obyvatelů ovšem na práci ani nepomyslila. Zvědavost byla sice v hlavních věcech ukojena; nicméně neobyčejný případ poskytoval doposud dosti látky k hovorům, domněnkám i klepům. Očekávání, jak si budou šťastní počínati, bylo všeobecné; ale bylo zklamáno... Nepočínaliť si, abychom tak řekli, ni¬kterak. Mrzák Brzdíček odejel časně zrána z vísky, Vorovku živá duše neshlédla, Lopíček byl mimo osadu, stará Byšická vůbec ani do vsi nesešla, kdežto starý Pitrdle vypravil se po východu slunce do města. Zbyl jen Rorejs a Helebrand. Avšak i Rorejs si objednal dopoledne povoz u představeného a kamsi odejel, kdežto Hele¬brand, když jej kamarádi zase z rána navštívili, byl tak nevrlý a mrzutý, že s ním nebylo ani řeči. Peněz vůbec neměl — Mojžíš doposud tisícovky nepro¬měnil.. Co tedy s ním? Nezbylo nežli jej nechat chrounit — a zajít si do krčmy bez Floriánka a popít tentokráte na vlastní účet. Mnohým, kteří byli Floriánkem a představeným náhodou ob¬myšleni presenty, nebylo to za těžké. Za peníze, jež jim byl Helebrand daroval, aby si za ně kou¬pili, co jim byl slíbil, nebyla si většina doposud ničeho koupila a mohla si tudíž za nějakou částku udělati dobrý den. U Mojžíše sešla se tudíž dopoledne dosti četná společnost — skoro vesměs kamarádi a důvěrnější známí Helebrandovi. Z počátku popíjeno umírněně.  Mojžíš byl vtělená úslužnost. Obsluhoval hosty s neobvyklou u někdejšího hostinského Rorejsa ochotou. Znal již skoro každého dle jména a věděl skoro o každém něco: má-li chatu nebo políčko a jaké, čím se zabývá, je-li ženat a kolik má dětí nebo je-li svoboden atd. Hosté se tomu nikterak nedivili. Naopak skoro každému li¬chotilo, že jej uznal žid za hodna povšimnutí. Byli tudíž k židovi vlídnější, vlastně méně drsní a příkří nežli dříve, když se nalézali ve stavu více méně nepříčetném. Mojžíš splácel stejnou měrou: neskrblil pochvalou, ať již šlo o celou obec neb o jednotlivce. Přikyvoval, když většina s něčím souhlasila a vrtěl záporně hlavou, když se většina něčemu vzpí¬rala, krátce snažil se ze všech sil přizpůsobiti se stavu věcí, vpraviti se v poměry a každému ve všem všudy stůj co stůj vyhověti, byť šlo třeba o pouhé zalichocení. Rozumí se, že své pivo a své zboží vůbec opatrně a přece s důrazem vychvaloval a sliboval, že bude vše ještě lepší, jakmile se jen náležitě zařídí a všechno si upraví. Nabízel to a ono pro chuť nebo jen na ukázku: tu sardinky neb úhoře, kyselé okurky a podobné. Ten a onen ochutnal. Mojžíš nabízel jiné: dobrou snídani, něčeho ždibeček na vi¬dličku, výborný oběd — po případě lacinou traktací pro všechny hosty... A co se nestalo v osadě doposud ještě nikdy, stalo se tento¬kráte. Po dlouhém váhání, uvažování a rozmýšlení se objednali si hosté společný oběd — ovšem laciný, že lacinějšího by v širém světě nedostali: sedmdesát krejcarů za osobu, jichž se bylo sešlo skoro dvacet. Oběd připraven s úžasnou rychlostí. Každý se divil, že to vůbec možné. Rovněž se každý podivil, kde nabral Mojžíš porculánových talířů a ostatního náčiní, jakého v krčmě před tím nikdy nebylo. I bílými ubrousky poslouženo každému hostu. Skleněná pepřenka zvláště se líbila a putovala z ruky do ruky. Byla dvojitá: na pepř a na papriku... Silná a zároveň řádně okořeněná polévka z masa, po jejímž povrchu plovalo množství masných ok, chutnala všem. Podobně liboval si každý měkkou, řádně prosolenou hovězinu s hořčicí a nad jiné pochutnal si každý na křehoučké vepřovince, která se v pravém slova smyslu rozsypávala jako dort. Po vepřovině přišla na stůl zvěřina: prosolená, prokořeněná a prošpikovaná, tak že libě páchla na mnoho kroků. Traktace ukončena vlašským salátem — lahůdkou, o jaké neměli hosté až dosud ani ponětí. Bylo-li pravé potěšení dívati se na hodující, zvyklé jen na polévky z vody a na stravu nej prostší, vlastně nej nuznější, když pojídali chutnou polévku a ještě chutnější pečeně, byla pravá rozkoš dívati se na ně, když došlo na vlašský salát. Kyselým okurkám, skroječkům bramborů, slanečkům, červené řípě a cibuli se hosté nedivili, ale sardinky, kousky ouhoře a ka¬viár, citron a velké bílé boby, zvláště však chutný vinný ocet a libě páchnoucí provensalský olej, vše to budilo v celku i každé zvlášť podivení. Salát pojídán z počátku chutě; ale čím dále tím hltavěji. Přiléváno i octa a přidáváno pepře i papriky — a zapíjeno doušky vždy statnějšími. Půl hodiny po obědě, kterýmž byl každý ve svrchované míře uspokojen, objevila se na stole první konev piva — a od té chvíle popíjeno vždy s větší úsporou času. Nálada stávala se vždy růžovější, ba bujnější. A Mojžíš toho využitkoval. Nabízel se hostům ku všem možným službám, k jakémukoli sprostředkování čehokoli a za jakýchkoli podmínek. Nabízel se ku koupi obnošených šatů, starého železa, drů¬beže, zajíců, koroptví, vůbec všeho, co by kdo chtěl prodati. I peníze že opatří, bude-li někdy někdo potřebovati a dá-li něco v zástavu nebo-li zaň bude někdo ručit, kdo něco má — vůbec, že všechno opatří, všechno sprostředkuje, všechno zbytečné a nepotřebné odkoupí... „A co bys dal, žide, za kozu, kterou mi daroval předsta-vený?“ zvolal občan, jenž byl, jak víme, tak hravě přišel ku koze. „Aj?!“ odpověděl žid zdráhavé. „Co, prosím, s kozou? Každý má kozu — každý... Mlíko je za fatku...“ „Dáš-li patnáct zlatých, je koza tvoje,“ nabízel se občan, ži¬dovým zdráháním podrážděn. „Patnáct zlatek — patnáct!“ sprásknul ruce žid tváře se udi¬ven a zaleknut velkou částkou. „Co bys tedy dal?“ volá kdosi. „Co nabídnout? Zajíce v pytli kupovat – – to snad –“ „Čerta zajíce? — Kozu, kozu!“ vpadl jiný. „Nu — kozu v pytli – –“ „Za desítku však stojí, věř, žide!“ ujišťuje vlastník kozy. „Ale co s kozou, prosím,“ zdráhá se žid. „Co já — s kozou? Kam ji dám? Nemám snad ani chlív. A — zabít? Co se zabitou kozou? Za maso bych ani pětku nestržil...“ „Dáš-li, žide, pětku, je koza tvoje!“ vykřiknul vlastník ku koupi nabízeného zvířete. „Nu — pětku dám,“ rozhodnul se žid zdráhavě a vysázel pět stříbrných zlaťáků na stůl. Stříbrné peníze na dřevě podráždily i jiné hosty. „A co bys dal, žide, za krávu?“ optal se občan, jenž byl po¬dobně náhodným způsobem dostal darem od představeného krávu. Žid ničeho nenabídl. „Co s kravou?“ vzpouzel se. „Všechno jiné koupím radši nežli krávu — všechno... Co s kravou, povídám? Jenom za¬bít!... A co z ní vysekám masa? Za dvacítku... A kdo je koupí?... Ne, ne! Krávu nekoupím — nemohu koupit... bůh svědek, že nemohu...“ Rozjařená společnost však dotírá na žida, nabízí, nutí, a po dlouhém handrkování nabízí konečně žid za krávu třicet zlatých. „Snad bys nechtěl, žide, koupit krávu za třicet stříbrných,“ rozkřiknul se vlastník krávy, „jako koupili tvoji praotcové Krista Pána?“ Žid byl v rozpacích; ale jen okamžik. „Nu — dám třicet a jeden,“ odpověděl nesměle nastaviv pro¬dávajícímu pravici. Prodávající plácnul. Mojžíš vysázel na stůl třicet a jeden stříbrný a kráva byla jeho... Tak uzavřel Mojžíš Brückner první dva výhodné obchody, a zahájil tím zároveň vedle živnosti hostinské i živnost novou, vedlejší sice, ale jak zřejmo — nad jiné výnosnější. Rozjaření, ba z větší části již podnapilí hosté byli skoro ve¬směs spokojeni. Část stržených peněz obětována společné rozkoši. Popíjeno vždy nestřídměji a k večeru byla celá společnost již zpita, ale zároveň také znavena. Vřava, která byla skoro po celé odpůldne trvala, znenáhla umlkala. Jednotlivci vrávorali domů, jiní ještě čekali, aniž by věděli, na koho nebo na co; slovem po západu slunce poskytovala krčma pohled velice smutný. Z každodenních hostů nedostavil se nežli představený; ale vypil jen dva džbánky a rozmrzen odešel. I Rorejs, jenž se byl po celý den ve městě nudil, vrátiv se, v šenkovně ani se nezastavil, nýbrž dal si přinést pivo do své komůrky a nudil se dále. Někteří z napilých, ale přece ne zcela zpitých, došli si k ve¬čeru pro Florianka Helebranda; ale nestihli ho již doma. Byltě si poležel až přes poledne a cítě se k smrti znaven, vyšel pak kamsi do lesa. Nejstatečnější čekali tedy v krčmě aspoň na mrzáka Brzdíčka; ale nedočkali se. Hodina míjela po hodině; mrzák se nedostavoval. I před de¬sátou hodinou večerní, když vrávoral k domomu poslední zpitý host a krčma byla již úplně prázdna, nebylo po mrzákovi ještě ani památky. Dle všeho byl rozmrzen špatnou zábavou minulé noci a dal přednost jiné, veselejší snad společností ve městě; neboť teprve asi dvě hodiny po půlnoci bylo v osadě slyšeti štěkot Kartuše. Tak smutně skončil tedy den, kdy bez účastenství šťastných zahájena byla pitka dosti nadějně a zejména po dobrém, ba výborném obědě slibovala se aspoň vyrovnati pitkám posledních dnů... Jinak nesběhlo se v den ten v celé osadě pranic nápadněj¬šího, leda že v chatách občanů, kteří se byli v podnapilostí zba¬vili: jeden kozy a druhý krávy — došlo k nejprudším výstu¬pům... Ženy obou plakaly — začaly mužům vyčítat lehkomyslnost a hýřivost. A konec konců byl, že občan, jenž se byl zbavil kozy, vyhodil ženu z chaty, kdežto občan, jenž byl prodal krávu, serval se se ženou do krve a byl z chaty vyhozen sám... K neuvěření a přece pravda — následujícího dne nesběhlo se v osadě pranic, co by nasvědčovalo řídkému štěstí, jež bylo některé osadníky tak neočekávaně potkalo. Ti, kdož si byli den před tím na vlastní pěst zahýřili, ovšem pociťovali toho přirozené následky — ostatní šli z větší části po své práci. I po šťastných nebylo skoro ani památky, leda že ten neb onen toho neb onoho zahlédl — nic více. Zdálo se, ba skoro bylo jisto, že šťastní vůbec snad ani nevědí, co s penězi počíti, jak si další život upraviti, ba že ani nevěděli, co by měli nutného a nejpotřebnějšího koupiti neb aspoň objednati. O některých ovšem víme, že tomu nebylo tak; ale někteří, jako na příklad Florian Helebrand a starý Rorejs, vskutku nevěděli, co a jak s penězi. Anarchista Vorovka byl snad jediný, jenž měl zcela pro¬myšlený plán do nejbližší budoucnosti; ale plán ten mu byl, jak víme, zmařen. Co dělo se v duši Vorovkově a přeubohé jeho ženy po od¬chodu nestoudného představeného, lze si nepoměrně snáze domysliti, nežli jest možno třeba jen sebe povrchněji slovy naznačiti. Vorovka i jeho žena přestáli v několika minutách nevylíčitelně strašné duševní bouře, jaké mívají z pravidla v zápětí skutky zoufalé. A jenom zázrakem se stalo, že neklesli... Nejčernější, drzým představeným ovšem jen naznačené, ale paní Boženou, když právě ne potvrzené, tedy aspoň připouštěné podezření zajisté úplně stačilo k rozčílení a rozlícení. Avšak události právě minulých dnů byly Vorovku jednak na¬ladily klidným a spolu jej naplnily netušenou sebedůvěrou; ale zároveň jej také tělesně v tak svrchované míře unavily, že v prvním okamžiku po opětné katastrofě zůstal jako v ztrnutí. Ducha jeho byla aspoň opanovala skoro až ledová resignace. Byltě jist, že první krok ku konečnému osvobození z děsných, skoro již zoufalých poměrů jest učiněn a že dříve nebo později musí dojíti i ku krokům dalším. Nejtrudnější, ponižující a skličující bída aspoň byla zažeh¬nána. Zbývalo již jen vybavení se z pout, v jakéž jej a ženu jeho byl sevřel neúprosný prozatím zákon. Avšak i zákony, byť i na pohled sebe krutější a sebe bez¬ohledněji prováděné, skytají z pravidla dosti příležitosti k objití jich neb i odčinění následkův, byť pro okamžik zdánlivě neodčinitelných — má-li člověk po ruce vhodných prostředků. Dočasné odejmutí vyhraných a paní Brigittou k útěku po-skytnutých peněz Vorovku sice překvapilo, ale nikterak neza¬leklo. Byltě jist, že nejsou peníze ztraceny a že jích v brzku zase nabude... A potom – – – Avšak co byl nestoudný představený vzhledem k paní Boženě naznačil a o čem byl, jak víme, Vorovka se ženou svou již dříve hovořil, byla rána vedená přímo k srdci — rána, jakou snésti snad jest možno jen povahám ocelovým, jakou Vorovka na¬prosto nebyl. V duši jeho vzkypěl oprávněný hněv — cosi jako záchvat zoufalé pomstylačnosti. Avšak jediný výkřik z úst vášnivě milované ženy jej od¬zbrojil. Jí — ženě své aspoň nemohl ublížiti ani slovem, ba ani po¬hledem. Byla a zůstala mu světicí i nyní... Mlčel, neptal se na nic více — nejinak než jako by nebyl smyslu děsného podezření vůbec ani postřehl. Vzácná šetrnost jeho byla v prvním okamžiku přeubohé ženě jeho balsámem. Umožnilať jí aspoň oddání se v nezbytnost do¬konané události; ale zároveň jí připravila, jak přirozeno, děsná duševní muka pro budoucnost. Vzpamatovavši se po první ráně, chtěla muži svému povědět) vše; ale — nemohla... Neměla slov, neměla síly, neměla ani dosti odvahy. Mlčela tudíž... Prodlením noci, kterou oba manželé probděli, chtěla se muži svému vyzpovídati nesčetněkráte; ale ani druhého a třetího dne neměla odvahy, ni síly, ba pni slov. Po probdělé první nocí, v kteréž si byli vyměnili všechny ná¬hledy v příčině nabytého jmění a dalšího zatímního uspořádání života, nenaskytlo se paní Boženě hrubě ani příležitosti. Vorovka usnuv spal po celý den a celou následující noc. I druhého dne si jenom hověl a podřimoval a teprve třetího dne byl zase aspoň poněkud v pravé míře. Rozčilení jeho bylo zatím minulo. Byl nápadně klidným, spo¬kojeným. Naděje byla opanovala celou jeho bytost... A v takovém rozpoložení mysli nemyslil na jiné, nežli jak by své žínce ve všem vyhověl... Byl šťasten a domníval se, že jest rovněž tak neb aspoň podobně šťastnou i jeho Božena. Rozumí se, že zabýval se též plány do nejbližší budoucnosti a to nejen vzhledem k sobě, nýbrž také k jiným. Rozhodnul se, že odstěhuje se do vsi do příhodnější a pohodlnější chaty, že objedná si nějaké knihy a že se předplatí na je¬den nebo dva časopisy, jež nechá vyložené v Mojžíšově krčmě, aby i jiní, kdož budou si přáti, zvěděli, co se ve světě děje. Dále přemýšlel také o tom, jak by se nyní — ovšem hlavně za pomoci oněch, jež byla Štěstěna tak neočekávaně přebytkem obdařila — daly provésti některé výhodné změny na prospěch všeobecný. Zasaditi se o zřízení školy, malého chudobince a po případu i nemocnice bylo na prvním místě. Vedle toho zanášel se také plánem praktickým, zřízením spo¬lečného nějakého závodu na využitkování laciného dříví — zá¬vodu, v němž by si obyvatelstvo v době prázdně, kdy není jiné práce, mohlo něco přivydělati a z jehož čistého výtěžku mohla by se každoročně nějaká částka věnovati podnikům všeobecným. Rozumí se, že nezapomněl též na vhodnější spojení s městem: na zřízení nové vozové cesty místo do vrchu podle chaty Pitrdlovy podle potoka přes luka za krčmou Rorejsovou, kde mohla býti dosti lacino zřízena nová silnice s nepatrným jen stoupáním, tudíž nejen méně nebezpečna, nýbrž i v každém ohledu i pro každého výhodná. Všechny tyto a mnohé ještě jiné, méně důležité plány Vo¬rovka nejen zrale promyslil, nýbrž rozvrhl také vhodný způsob provedení pro jednotlivé osoby. Přirozenoť, že kojil se též nadějí, že i paní Brigitta Mihulová, jakmile se dozví, oč jde, bude mezi prvními účastníky a podporovateli i v případu, kdyby muž její se vzpíral a zpouzel... O tom, co sběhlo se ve vsi a v Rorejsově, nyní Mojžíšově krčmě v právě minulých dvou dnech, neměl Vorovka ani zdání, ačkoli pře pokládal, že dělo se něco kromobyčejného. Z té příčiny vypravil se třetího dne pod večer do krčmy v na¬ději, že setká se tam aspoň s někým, koho by mohl pro některý ze svých plánů prozatím získati. Ale k nemalému podivení svému shledal, že jest krčma úplně prázdná. Ptal se, co dělo se minulé dva dny a když mu bylo Mojžíšem povedeno nebylo třeba dalšího vysvětlení. Vorovka vypil džbánek piva a vrátil se domů. Avšak i následujícího dne – v soboru – když si odpoledne vyšel do vsi, neshledal na pohled nejnepatrnější změny. Celá osada měla všední svou fysiognomii, jako by se nebylo pranic zvláštního sběhlo. I lidé, jež potkal, pozdravovali obvyklým způsobem a jenom asi u dvou nebo tří postřehl, že pozdravují uctivěji než druhdy. Nikdo však ho nezastavil, nikdo se na nic neptal, nikdo ne¬jevil nejmenší zvědavosti. Vše to zdálo se býti Vorovkovi dobrým znamením. Výstřednostem prvních dnů a nocí nikterak se nedivil. Zdály se mu býti zcela přirozený, ale že se více neopakovaly, bylo mu zárukou, že bude již v nejbližší době možno pokusiti se o provedení některého jeho plánu. Na této potulce osadou připomenul si též agenta Horynu, hlavního původce výhry, zejména však jeho připiš, kterýmž pří¬teli svému Rorejsovi oznamoval, že na los připadla hlavní výhra a v kterémž mimo jiné stála také slova, by Rorejs ve svém štěstí na svého přítele nezapomněl. I rozhodl se, že všem, kdož byli vyhráli, navrhne, aby byl Horynovi poslán písemní dík a zároveň aby byl vyzván, navštíviti osadu, kde mu bude doručena zvláštní peněžitá odměna. Z té příčiny zastavil se i tentokráte pod večer v krčmě; ale nestihl tu opět kromě nudícího se Rorejsa nikoho. Rorejs s piánem v příčině odměny Horynovi souhlasil. Jinak byl samý stesk; trápilať jej dlouhá chvíle. Rozmlouvali, aniž by se bavili, až posléze Rorejs zcela upřím¬ně se přiznal, že neví, co s penězi, ba že neví, co s vlastním svým životem... „Tedy litujete již, že jste závodeček svůj propachtoval?“ připomenul Vorovka. „A jak!“ postesknul si Rorejs. „Milerád bych zaplatil Moj¬žíšovi pět set i více zlatých, kdyby chtěl odstoupiti... Tak se mi stýská po šukání, po práci, ba po starostech...“ „Nejde-li vám o nic jiného,“ odpověděl po krátkém rozmýš¬lení Vorovka, „jest odpomožení snadné; Zařiďte si nový závod, novou hospodu!“ „Ale kde a jak?“ vpadl Rorejs. „V celé osadě není vhodné místnosti — a stavět přec už teď na podzim nemohu.“ „Jak pak ne!?“ zvolal Vorovka. „Nezáleží-li vám na něko¬lika stovkách, vystaví vám každý dobrý stavitel v měsíci a dříve pěkný domek.“ „Ale kde kde?“ optal se Rorejs.  „Kdekoli — třeba na návsi,“ radí Vorovka. „Myslím, že by vám teď každý ochotně odprodal potřebný pozemek.“ Rorejs chvíli přemítal, načež pravil: „Máte pravdu — poslechnu.“ A bez odkladu vyšli oba na náves a po pouhém rozhlédnutí se nalezeno vhodné místo pro novou hospodu a sice přímo proti staré krčmě na pozemku, jenž náležel kmotrovi Votýpkovi, a při kterémž bylo také kus zahrady. Zašli tedy k Votýpkovi, pově¬děli, oč jde, a koupě v několika minutách uzavřena. Votýpkovi ovšem nepověděno, že kupuje se staveniště, a on, jemuž byl nyní každý groš vítaný, také se na nic neptal. „A zejtra nebo pozejtří zajeďte si do města ku staviteli,“ radil Vorovka Rorejsovi. „Nechť sem přijede! Ve třech dnech mohou býti plány hotovy. Za týden nebo za deset dní může býti stavba zahájena a prodlením dalších dvaceti dnů hotova. Něco podobného není přece žádný zázrak.“ Rorejs slíbil, že tak učiní, čímž záležitost ta zatím k uspoko¬jení jeho vyřízena. Vrátili se do krčmy a ještě chvíli o více méně nudných a všed¬ních věcech hovořili, načež — když se nikdo více nedostavil — rozešli se. Rorejs byl tentokráte uspokojenější. Měltě se čím v duchu zabývati. Přecházel ve své komůrce přemítaje, jak má vše zaříditi. K dovršení spokojenosti jeho stalo se pozdě večer ještě něco. Floriánek Helebrand, jenž se byl konečně nejen vzpamatoval, nýbrž i odvážil rozhodného kroku, přišel a prostými slovy pově¬děl, co chtěl v příčině Rorejsovy Purčí pověděti. Rorejs nikterak se nepodivil — tušilť to; a také, jak přirozeno, ničeho nenamítal. Krátce — vše vyřízeno prostě v ten smysl, že po uplynutí smuteční doby po Rorejsově ženě, tedy asi po šesti týdnech, bude zasnoubení. Floriánek uznal sice ještě za dobré budoucímu svému tchá¬novi přislíbiti, že bude nyní dělat dobrotu, ale zkušený tchán slibu takového vůbec ani nežádal. „Vždyť se známe, milý Floriánku, a pro nějaké to přinachmelení nebude snad tak zle,“ pravil shovívavě. „Však se toho časem svým také nabažíte! A poněvadž máte dobré srdce, bude z vás také dobrý muž!“ Po té se rozloučili. Nadešla neděle, — osada vzala na sebe obvyklý sváteční háv... Někteří z obyvatelů vydali se již časně z rána na cestu do osady, kde byl kostelík — jiní lelkovali po návsi nebo před chatami.... I do krčmy někteří zabloudili jako z pravidla v dny svá¬teční... Den byl jasný; slunce příjemně hřálo — celý údol poskyto¬val pohled skoro čarokrásný... Rozumí se, že všady, kde utvořilo se nějaké skupení, nemlu¬veno skoro o jiném než o událostech právě minulých dnů a že bylo každému divno, proč že se ani nyní neobjevují šťastní, po kterýchž nebylo ani památky. I mrzák Brzdíček nebyl již od dvou dnů nikým viděn. Patrně si v městě zahýřil a zůstal tam i přes noc... K poledni vrátili se i zbožní z kostela a někteří opouštěli již i krčmu. Na návsi, jak obyčejně, stálo několik skupení mužů, žen, dívek i mladíků, čekajících, brzo-li zazní na hřbitově zvonek, kterýmž ohlašováno poledne. Mimoděk pohlédl kdosi z jednoho skupení směrem k vozové cestě, vedoucí od Pitrdlovy chaty do vsi a udiveně vzkřiknuv, ukázal rukou k nejvyššímu bodu připomenuté cesty. Zraky všech se tam obrátily a každý zůstal jako v ztrnutí. Z temného zelena lesa byla se vynořila vysoká ženská po¬stava v sněhobílém šatě a sestupovala pomalu skoro majestátně po neschůdné, hrbolaté cestě dolů. Všickni domnívali se poznávati z dáli Pitrdlovu Kačenku a přece nevěřili vlastním zrakům — tak zvláštní, podivný, skoro možno říci bájný zjev to byl... Někteří popošli podivnému zjevu v ústrety, jiní vyčkali, až sestoupil asi po čtvrt hodině dolů do vsi. Byla to skutečně Kačenka; ale k nepoznání — jako nějaká princezna z pohádek... Bylať oblečena v bělostný, v záři slunce se lesknoucí atla¬sový šat s dlouhou vlečkou. Sněhobílý, taktéž atlasový kožíšek byl ovrouben hermelínem. Na krku měla bílou vlající stuhu, na nohou bílé střevíčky se stříbrnými přaskami. Vlas byl uměle zapleten. Nad čelem skvěl se diadém, v němž třpytily se modravě opalisující bílé kamínky. Od diadému vlál dlouhý, sněhobílý závoj. V pravé ruce nesla modlitební knížku se hřbetem ze slo¬nové kosti. Tvář její měla výraz usmívavého klidu, oči byly cudně k zemi sklopeny... Šla zvolna co noha nohu mine, nikoho a ničeho kolem sebe si nevšímajíc. Jen chvílemi zvedla oči a padl-li zrak její na někoho zná-mého, usmála se zjevněji a někdy i jako na pozdrav přikývla; ale beze slova ubírala se dále. Udivení všech, kdož jí viděli, podobalo se skoro úžasu. Mnozí nemohli potlačiti hlasitých výkřiků, jiní dívali se jen jako v ztrnutí, nemajíce slov, jimiž by dali obdiv svůj na jevo. Klidně a majestátně přešla Kačenka přes náves, načež sta¬nula, rozhlédla se kolem a šla pak dále ku statku představeného. Vešla do statku, by se ukázala nej důvěrnější přítelkyni své. paní Brigittě, která však byla náhodou někde v lese. Beze slova vrátila se Kačenka na náves, přešla jí směrem nazpět a zastavila se před krčmou Rorejsovou, patrně aby pro¬mluvila s Purčí. Ale i tato byla náhodou ještě v kostele a Ka¬čence nezbylo, nežli nastoupiti zpáteční cestu. Zatím byli se zevlující osmělili a neméně než asi dvacet dí¬vek, mladíků, výrostků a dětí, ba i několik žen Kačenku ve vzdálenosti jen několika kroků následovaly. Jedva však Kačenka učinila několik kroků do vrchu, upou¬tána pozornost všech novým zjevem. Na nejvyšším vrcholí objevil se nízký kočárek, tažený dvěma bílými ponny. V kočárku seděl v popředí mrzák Brzdíček ve zcela novém černém elegantním šatě a s novým kloboukem. V pozadí seděl v lokajské livreji jakýsi výrostek, Kartuš pak běžel za kočárkem, jejž řídil sám mrzák. Povoz uvítán z dola divokým jásotem. Mrzák zamával na pozdrav kloboukem a jako s vichrem o závod sjížděl dolů. Náhle zahlédl Kačenku. Rychle trhl koňmi a sjížděl poma¬leji. Octnuv se u Kačenky, zastavil a vybídl ji, by si přisedla. S ruměncem panenské stydlivostí vyhověla mrzákovi. Pan Matýsek práskl do koní. Skoro v zběsilém úprku sjel povoz dolů a přejel neméně nežli třikrát kolem po návsi. Na to zabočil na cestu ku statku před¬staveného, kde se obrátil a jel zpět. Přejel náves, zabočil na cestu vedoucí k chatě staré Byšické a vyjel skoro do polovice vrchu. Zde obrátil a jel nazpět krátce projížděl osadou všemi cestami, po kterýchž bylo vůbec možno jezditi koňmi. Konečně asi po dvou hodinách vyjel zase do vrchu směrem k Pitrdlově chatě. Za nedlouho vrátil se bez Kačenky a zastavil před Mojžíšo¬vou krčmou. Pan Matýsek, podporován svým lokajem, slezl s vozíku a šoural se do krčmy, které více neopustil. Povoz zůstal před krčmou obklopen zvědavými. Líčiti, co dálo se v osadě odpoledne, zdá se nám býti zbytečno. Hodinu po poledni byla krčma v pravém slova smyslu nejen nabita, ale zároveň také obležena. Předměty hovoru a zároveň obdivu byli: Pitrdlova Kačenka a pan Matýsek — krásné, nádherné šaty staré panny, elegantní kočárek mrzákův a ještě krásnější bílí rusáčkové. Rovněž zdá se nám býti zbytečno líčiti, co dálo se v krčmě i před ní podvečer. Musiliť bychom skoro opakovati, co jsme již vypravovali o večeru, když došla zpráva o výhře. Připomínáme jen, že večer sešli se i u stolu honorace všickni jak onoho večera, vyjímaje toliko kmotra Votýpku. Nálada byla vzorně bodrá. Pan Matýsek pokusil se též o smí¬ření starého Pitrdla, jenž přišel i nyní ještě se závazaným uchem, s Votýpkou a podařilo se mu to. Posláno tudíž pro Votýpku, kterýž se také dostavil. Zábava byla živá a jak přirozeno nenucená. Skoro každý vypravoval, jak se mu zatím dařilo: pan Ma¬týsek, kde a zač koupil koně a kočárek; Lopíček, jak potěšil syna tisícovkou a zprávou o výhře; starý Pitrdle, jak kupoval dceři na šaty a jak lacino koupil diamanty, patrně pouhé imi¬tace, Rorejs konečně, že Floriánek Helebrand stane se jeho zetěm. Prohlášení to mělo za následek, že Floriánek vyzván, aby si přesedl ke stolu honorace. Shoda a dobrá vůle byly všeobecný; úmysly nejvzornější. Vorovka využitkoval příhodného okamžiku a začal rozvinovati jeden svůj plán po druhém. Přijaty vesměs skoro s jásotem. Zvláště zřízení společné továrny uvítáno jako něco, co se samo sebou rozumí a Vorovka požádán, aby vypracoval po¬drobné plány. Súčastnit se podniku uvolili se i představený a Votýpka přes to vše, že tento nebyl právě při penězích. Podobně souhlaseno s návrhem, aby byl agent Horyna pozván přijíti si pro slušnou odměnu; slovem vše, co Vorovka navrhl, pokládáno za prospěšné, ba nutné. Rovněž vyřízeny hladce i další ještě některé věci, zejména rozdělení zbytku vyhraných peněz, jež měl Lopíček. Gordický uzel rozsekl pan Matýsek několika slovy. „Ah, což!“ prál. „Máme-li radost my, ať mají také radost a malé potěšení i ti, kteří nevyhráli. Zaplaťme z peněz těch Votýpkovy ryzky a za cestu — ostatní rozhoďme mezi lid před krčmou!“ Návrh schválen jednomyslně a také ihned proveden. Následek byl přirozený. Ohlušující vřava, výskání, jásot a zároveň i rvačky před krčmou — jinak pranic neobyčejného. krčmě pak dával heslo pan Matýsek. „Veselme se, radujme se!“ opakoval neustále. „Na všechno ostatní je zatím dost času. Radujme se, veselme se! Ichuchu!“ Ostatní z pravidla vpadli a krčma otřásala se jásotem dříve ještě, nežli byl jen jediný z hostů zpit. V brzku rozjařili se všickni až na Vorovku, jenž jediný zů¬stal klidným. I Rorejs dal se strhnouti — popíjelť statně a později si chví¬lemi i zavýsknul. S počátku popíjeli hosté každý na vlastní účet. Později zahájil pan Matýsek jako již dříve presenty: pro hosty v krčmě i pro nehosty mimo krčmu. Ostatní nedali se zahanbiti. I představený a Votýpka, ačkoli neměli žádné povinnosti a onen byl ještě trochu rozmrzen pro svou onehdejší nepředloženost, která jej stála skoro tisíc zlatých – dali každý vyvaliti před krčmu po soudku… Před půlnocí došlo i na vlašský salát, kterýmž ochabující chuť k pití poznovu vzpružena. I popíjeno, hýřeno a hřešeno jako již dříve, když bylo pito na cizí účet — skoro do bílého rána. Minulo asi šest dní, A den co den, vlastně večer co večer opakovalo se s nepatr¬nými jen odchylkami totéž, o čemž jsme se byli právě zmínili. Práce ležely skoro úplně ladem. Zábava stíhala zábavu. Na jiné nikdo skoro ani nemyslil. Stará Byšická a její Erazímek žili zatím skoro jako pou¬stevníci. Od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že půjde hoch do Prahy na studie, začal v duši jeho klíčiti zcela nový život. V prvních dnech konány v chatě přípravy. Hoch si rovnal a pořádal své věci: sešitky, přírodniny, vůbec všecken svůj majetek. Musil s matkou také ještě do města: dát si vzíti míru na dvoje nové šaty a nakoupiti vše, čeho bylo třeba: prádla a jiných věcí potřebných, i tretků nepotřebných. Když bylo vše připraveno, čekáno již jen na vzkaz Doubravského, kterého dne má se Erazímek dostaviti. V duši hošíkově vřel a kypěl zatím zcela nový myšlen¬kový svět. Skoro vše, co jej druhdy těšívalo, pozbylo proň znenáhla za¬jímavosti a půvabu. Svěží a čilá obraznost jeho nebyla snad ještě nikdy tak pruž-nou jako nyní. Kouzlilať mu nesčetné, ovšem více méně ne¬správné obrazy z nového světa, do kteréhož měl za nedlouho vstoupiti a jenž se mu jevil v barvách nejrůžovějších. Po celé hodiny sedával v chatě nebo před ní zadumán nebo bloudil lesem v myšlenky pohřížen. Neviděl a neslyšel, co se kolem něho dělo. Rozpřádalť snivě dětinské a v celku mlhavé své životní plány. Úkolu, jejž si dobrovolně z pouhého pudu ukládal, nebyl si sice úplně vědom; ale tušil, že to úkol nad jiné nesnadný a cítil zvláštní, skoro slastné uspokojení, že se může o úkol ten aspoň pokusiti. Chvílemi se mu zdálo, že má síly a schopností za sto jiných; ale hned zase cítil se malomocným. Zmužilost jeho ochabla a na dlouho opanoval jej pocit tajemné, nepochopitelné bázně jako před chladnou, nevlídnou, ale skoro příšernou bezpředmětností. Jakmile však pocit ten minul, bylo mu zase do jásotu. Tajemný talisman: kniha, o němž neměl doposud zcela jas¬ného ponětí, zdál se mu býti klíčem ku všem tajnostem a zá¬hadám života, o nichž měl sice taktéž jen mlhavý pojem, ale jež už mnohým svým zákmitem dráždily k prvním pokusům přes¬ného přemýšlení se stanoviska nepředpojatého. Domnívalť se, že v knihách nalezne všechno, co mu až dosud matka i jiní nedovedli vysvětliti — že stačí jen čísti a zase čísti a nanejvýše se vynasnažit smyslu knihy porozuměti. Představoval si tudíž budoucí svůj život zcela jinak nežli jiní, kdo měli o něm aspoň poněkud správnější ponětí. Domnívalť se, že mu bude ihned vykládán smysl tajemných a záhadných knih, aby snadněji porozuměl — že na jiného ne¬bude moci, ba směti ani pomysliti... Však právě tyto zvláštní obtíže, toto výlučné oddání se a skoro možno říci obětování se něčemu, o čem neměl zcela jas¬ného ponětí, budilo v duši jeho nevylíčitelný pocit slastně úzkost¬livého uspokojení. Přirozenoť, že s matkou o jiném než o budoucím životě svém nemluvil. Zvlášť pod večer před usnutím vyměňovali si prosté a naivní své myšlenky do omrzení. Synek i matka nemohli se dočkati dne, kdy se budou musit — rozloučiti. Konečně den ten nadešel. Matka dovedla Erazímka k doktorovi Doubravskému, rozlou¬čila se s ním, jakoby ji opouštěl na několik hodin a vrátila se domu. Následujícího dne odejel Erazímek se svým příznivcem Doubravským po dráze do Prahy	 – – V prvních dnech bylo staré Byšické k smrti smutno. Stýskalo se jí. Někdy jí zvlhly oči a přece se jí zdálo, že nemá nejmenšího práva a nejnepatrnější příčiny k truchlivosti. Přemáhala se... Ale což naplat! Cit má svá přirozená práva a nedá se nižád¬ným výkladem zaplašiti. Staré ženě sevřelo se někdy srdce křečovitě, tak že se jako dítě rozplakala. Teprve nyní chápala, čím jí vlastně Erazímek byl a čím jí doposud jest... V okamžicích těch stalo se zajisté jen zázrakem, že nevydala se bez odkladu na cestu do Prahy, by si přivedla svého Erazímka zase nazpět domů. Asi po týdnu došla matku první zpráva od synka. Poslalť jí dlouhý dopis, jejž matka namáhavě přečtla a jenž ji v svrcho¬vané míře uspokojil. Skoro každá řádka působila na ni jako slovo zázračně osv쬞ující. Hoch psal, že bydlí u zámožné rodiny, že má svůj vlastní po¬kojíček a že s ním zacházejí jako s nějakým prinčátkem. I o škole psal: jak šel k zápisu a jak odbyl s vyznamenáním přijímací zkoušku. Dále psal, čemu a jak se učí, — co jídá a jak mu chutná jak jej mají všickni doma i ve škole rádi a že se na něj doposud ještě nikdo ani nezamračil, neřku-li, aby se byl ušklíbnul... A právě poslední matku nejvíce potěšilo. „Mají ho rádi,“ pomyslila si, když list dočtla, „nedají mu ublížit a o ostatní postará se už Erazímek sám.“ Na jednom přečtení ovšem neměla dost. Čtla dopis zas a zase, až si jej vštípila od slova k slovu v pa¬měť a mohla z něho kterékoli místo doslovně opakovati. Uschovala dopis na místo nejbezpečnější — za ňadra. Leč kdykoli si na Erazímka vzpomněla, vytáhla list a hned jej zase začala čísti nebo přečtla pouze některé místo nebo jej jako ně¬jaký škapulíř jen políbila. Jinak se v životě staré ženy pranic nezměnilo. Žila jako jindy prostě, ba nuzně, a jenom někdy, jak jí byl doktor Doubravský radil, přilepšila si na stravě. Vypravení Erazímka do Prahy nestálo ji více nežli něco přes padesát zlatých. Ze stovky, kterouž si byla vzala z výhry na přilepšení, zbylo jí něco přes čtyřicet zlatých, částka to, s kterouž doufala vyjíti po celý rok – – Zatím dály se dole ve vsi znenáhla změny, jichž se nikdo ne¬nadál a k jejichž podrobnému vypsání nestačil by objemný spis. Bezpříkladné podivení vzbudilo, když z čista jasna objevili se v osadě přespolní dělníci a začali kopati základy k nové Rorejsově hospodě. Skoro celá osada se sběhla a obklopila pracující dělníky, vyměňujíc si své náhledy. Každý byl přesvědčen, že je to namířeno proti židovskému pachtýři, ale Mojžíš nedal ani slovem, ni pohledem svou nelibost na jevo. Byltě přesvědčen, že pro pokročilost doby před zimou stavba dokončena nebude. Neméně překvapilo, když příkladem Rorejsovým povzbuzen dal si i mrzák Brzdíček na svém vlastním políčku za svou starou chatu stavěti nový domek. I k tomu povoláni dělníci přespolní, poněvadž z domácích nechtělo se žádnému do práce. Rorejsova, nyní Mojžíšova krčma stala se střediskem, z ně¬hož vycházely popudy k zábavám, kratochvílím a různým vý¬střednostem, a v němž sbíhaly se všechny nitky společenského života. Ústředním bodem střediska toho byl mrzák Brzdíček. Stav se nezávislým na milosti útrpných lidí, nezůstal sobí¬kem, jakýmž druhdy k pouhému uhájení života býti musil, nýbrž splácel každému, jenž mu byl vůbec nějakou laskavost prokázal, štědře a velkodušně, začasté skoro marnotratně. Kdožkoli se k němu v jakékoli záležitosti uchýlil o výpomoc, nikdo neodešel neoslyšán. Z někdejšího žebráka stal se lidumil v nejušlechtilejším slova smyslu. Již v prvním týdnu splatil snad nejen vše, co mu bylo kým¬koli z osady dobrého prokázáno — s mnoha procentovými úroky, nýbrž podělil i nuzné a potřebné, že nebylo podobného něčeho pamětníka. Příklad jeho působil v jisté míře i na ostatní, jimž byla Ště¬stěna uštědřila z rohu hojnosti, tak že bída z osady v několika dnech úplně zažehnána. Ovšem k tomu nebylo třeba dobročinnosti zázračné. Tři, čtyři stovky z kapsy Brzdíčkovy a asi po stovce z kapes ostatních spravily vše. Nikdy nebylo v bídných chatách tolik peněz jako nyní. I tam, kde druhdy začasté po celé měsíce nespatřili krejcaru, mohli v prvních dnech plýtvati i zlatými. Poměrná bezstarostnost většiny obyvatelstva byla prvním, zcela přirozeným následkem. I děti mívaly okamžiky radosti. Rozhoditi mezi ně dvě, tři hrsti drobných peněz nebo stří¬brných desetníčků působilo panu Matýskovi obzvláštní potěšení, tak že se v prvních dnech nemohl ani nasytiti. Vedle toho byl Brzdíček hlavou, z které sršely jiskry životní pružnosti a síly. Kamkoli taková jiskra zapadla, nebo kdekoli jen kmitla, všady budila svěží pružnost životní, někdy i neukrotitelnou bujarost, ba i bujnost. I jako žebrák býval poměrně dosti veselý kumpán: nyní stal se z něho bezstarostný bonvivant, kterýž si chtěl, jak se zdálo, co možná nejrychleji nahraditi, co byl po tolik let nepřízní osudu postrádal. Dráždivost a popudlivost jeho jevívaly se sice častěji a ne¬předvídaněji; ale promíjeny jako přirozené křehkosti. Již první oběť své popudlivosti, zastřelenou fenu Rorejsovu, nahradil tomuto k úplnému jeho uspokojení darovav mu svého Kartuše, kterýž sice od nového pána odbíhal, kdykoli se mu na¬skytla příležitost, k starému; ale byl od tohoto tak často vyprá¬skán, že si konečně nového pána oblíbil a chatě Brzdíčkově z daleka se vyhýbal. Jinak žil Brzdíček přesně dle pravidel bonvivantů. Užíval i v nejbujnějším víru s mírou, a kdykoli pocítil únavu, odpočinul si, až nabyl zase nových sil k solidnímu užívání. V Mojžíšově krčmě býval hostem nejčastějším a zároveň jed¬ním z nej veselejších. Přijíždívalť dopoledne k snídaní, načež si vyjel na procházku bud po vsi nebo i do okolí. Po polední přijel se naobědvat a po několikahodinné pro¬jížďce odpolední přijel zase k večeři a krčmu více neopustil, až když se domníval, že jest čas ku spaní. První dva tři dny navštěvoval tak krčmu sám; později při¬družili se k němu i ostatní šťastní, vyjímaje starou Byšickou — a snídaně, obědy a večeře připravovány pro všechny společně. Po týdnu přidružili se i představený a kmotr Votýpka z pý¬chy, aby dokázali, že mohou si totéž dopřáti. Společnost byla tudíž úplná, jak jsme se s ní byli seznámili hned prvního večera, až na Pitrdlovu Kačenku a Rorejsovu Purčí, kterýmž donášeno jídlo domů. Rozumí se, že tyto společné traktace neodbývány beze svědků. Dostaviliť se do krčmy i jiní hosté a bývali z pravidla pozváni k dojedení zbytků, kdežto před krčmou bylo vždy také hojnost zvědavých i laskominy jevících, kteří někdy také ledačím obmyšleni. A večer byla z pravidla vlastní zábava: pitka po chutné ve¬čeři, zpružení ochablosti, nějaká kratochvil a zase pitka až do únavy, vlastně do vysílení... V Mojžíšově krčmě bylo den co den, zvláště pod večer vždy něco nového viděti, slyšeti nebo zažiti. Bylať ústředním bodem, v kterémž se znenáhla začaly sbíhati všechny myšlenky k jedinému cíli: k zábavě. Mojžíš napínal veškeré síly, by četné hosty, zvláště hosty nejvzácnější uspokojil. Nechť měl kdokoli nápad sebe podiv¬nější, každému dovedl vyhověti — všechno obstaral. „Zítra chceme mít muziku!“ pronesl se pan Matýsek jen mi¬mochodem. A druhého dne byli tu šumaři a hráli až uši zaléhaly... Hosté výskali, zpívali a tančili jako o posvícení až do bí¬lého rána. „A což pak nějakou komedii, Mojžíši?“ prál pan Matý¬sek jindy. A druhého dne přišli komedianti s pimperlaty a třetího dne docela komedianti, kteří na návsi prováděli své krkolomné umění k udivení všech. „A jakž pak, Mojžíši?“ optal se pan Matýsek jindy. „Cigány a cigánky bys nezaopatřil, aby nám hádali a všejakou jinou krato¬chvil připravovali?“ Mojžíš jen přikývnul a následujícího dne byli tu cigáni a ci¬gánky a — hýřeno zase až do rána... Líčiti podrobně všechny výstřednosti a orgie, jichž byla Moj¬žíšova krčma a nejbližší okolí její svědkyní, zdá se nám býti zbytečno. Vynikalyť v první době nejen všedností, nýbrž i lácí. Tak znechutilo se kdysi komusi pivo. „Kdo pak bude tu bryndu do sebe lít?!“ zvolal, když byla společnost rozjařena. „Opatř nám, žide, plzeňské!“ Většina hostů s jásotem souhlasila a Mojžíš opatřil, čeho si hosté přáli. Od té doby špatné obyčejné pivo dopito před krčmou, kdežto v krčmě popíjeno na dále jen plzeňské. Kdysi před půlnocí zachtělo se starému Pitrdlovi pomeranče, jehož byl naposledy zachutnal, když sloužil ještě první kapitulaci. Objednal si tedy jeden a Mojžíš jich přinesl na stůl deset. „A víc už jich, žide, nemáš?“ optal se soused Lopíček. „Ah, mám, mám,“ zní odpověď a Mojžíš přinesl celou zá¬sobu — přes padesát kusů. Hosté na ně padli s bezpříkladnou hltavostí. V několika mi-nutách zmizel poslední... „Zejtra ať máme, žide, pomerančů nejmíň tisíc!“ velel pan Matýsek. A druhého dne bylo zde skutečně pomerančů nejméně tisíc. Byly narovnány v pyramidách na každém stole a budily obdiv skoro každého hosta již z večera. Když pak se dostavil objednatel pan Matýsek, zahájena pomerančová traktace. Každý mohl pojísti, co mu bylo libo a každý také dovolení toho využitkoval. Mnohý sněd deset, jiný i dvacet pomerančů — až se přesytil. V celku pojedeno bezmála pět set kusů — ostatní zbyly... Když pak se hosté později rozjařili a panu Matýskovi z pouhé svévole napadlo popadnouti jeden pomeranč a hoditi jej po komsi u stolu plebejcův, učinili ostatní po jeho příkladu a začali se v pravém slova smyslu pomeranči bombardovati. Bujná zábava ta trvala k všeobecnému obveselení skoro celou hodinu. Začala žertem a jaksi šetrně; ale později bombardováno zcela bezohledně. Pomeranče lítaly jak oranžové sněhové koule. Mnohý poslou¬žil několikrát; jiný se rozplesknul o stěnu neb o jiný tvrdý před¬mět okamžitě; ale trvalo to přece dlouho, nežli za pekelné vřavy rozmláceno všech… Jako tenkráte, nepobavili se hosté už dávno. A přece celá komedie nestála, poněvadž Mojžíš počítal jeden pomeranč za pět krejcarů, nežli něco přes padesát zlatých... Jindy se hostům znechutila muzika šumařů, kteří hráli už po celý týden den co den samé staré známé písničky. „Kdo pak bude tu kočičinu pořád poslouchat?!“ vzkřiknul kdysi kdosi nevrle. „Vyhoďme je, vymlaťme je!“ poradil jiný. A rozjaření hosté se zvedli a vymlátili šumaře, rozmlátivše jim nástroje, kterážto kratochvíle nestála více nežli osmdesát zlatých, jež zaplatil starý Pitrdle s podmínkou, že Mojžíš pro druhý den opatří ňákou jinou muziku — ať jakoukoli. A následujícího dne byla v krčmě jiná muzika — dudák... Snad ještě nikdy před tím nebylo v krčmě tak bujně veselo jako tentokrát... Hýřenoť zase do bílého rána. Dudák musil hrát i druhého ne vůbec po celý týden den co den, ale i on — omrzel... Místo dudákovo zaujal virtuos na citeru a po dvou dnech, když se to cvrlikání zhnusilo, virtuos na niněru, který měl tolik přívrženců jako dudák a produkoval se taktéž po celý týden. Posléze i niněrista zapuzen a objednáni zase šumaři — jedině praví muzikanti, kteří zahrajou vesele i smutně, tiše i hlučně — jak kdo chce... Ale musili si po přání a k návrhu starého granátníka objed¬nat malý i turecký buben, aby to někdy pořádně bouchalo, jako když mašírujou vojáci. A den co den, vlastně večer co večer scházely se před krčmou i děvčata, ženy i děti — a tančíváno tu pod širým nebem jako o obžinkách. Každý večer někomu ze šťastných napadlo dát vyvaliti i ven před krčmu nějaký soudek, aby neměli žízeň ani ti, kdož nemohou do hospody. Celá švanda před krčmou nestála bez toho nikdy mnoho a přispívala k obveselení a rozjaření hostů v krčmě v nemalé míře. Jednou opomenuto dát vyvaliti soudek před krčmu. Hluk a vřava před domkem v brzku utichly; ženy, děvčata a děti se vytratily. Za nedlouho bylo i v krčmě tak smutno, že ani nejsmělejší šprýmaři nedovedli více společnost rozjařiti, tak že připome¬nutého opomenutí všeobecně litováno. Druhého dne opomenuté napraveno dvojnásobným presentem piva pro ty, pro kteréž nebylo v hospodě místa. A před krčmou i v krčmě bylo zase po celou noc bujně ve¬selo jako za nocí nejsvěžejších, nejbujnějších. Výskanoť a zpíváno, až se to daleko rozléhalo. Zpitých bylo skoro rovněž tolik, jako když popuštěna v pití uzda úplně... I ku rvačkám došlo a servaly se ženy, děvčata i děti, aniž věděly hrubě proč.  Práce nikoho netěšila a podjal-li ji někdo přece, vlekla se a nudila.  Myšlenky pracujícího nebyly upjaty ku práci, nýbrž zalátaly k osobám a předmětům, jež nebyly s konanou prací v nejmenší souvislosti. Příklad šťastných dráždil k napodobení. Tak již první objevení se Pitrdlovy Kačenky v nádherných šatech mělo za následek, že podobně skvostné, byt i méně křiklavé šaty musil Rorejs koupiti své Purčí, a Votýpka, ačkoli nenáležel mezi šťastné, své dceři Ludmile. Podobně, ovšem s nepoměrně menším nákladem stalo se v mnohé chatě, kde buď fintivá dcera nebo mladá žínka tak dlouho na otci nebo muži škemrala, až bylo parádnictví jejich, ovšem jen změněným poměrům přiměřeně vyhověno. Kačenka Pitrdlova však se jedinými šaty nespokojila. Následující neděle objevila se v nových hedvábných šatech jemné žluté barvy, za týden v šatech třetích — barvy šedě ze¬lené a způsobila přes to vše, že jí to mnozí vykládali za bláznovství, ba že se jí mnohé závistnice potají úšklebně posmívaly, pravou revoluci mezi fintivým pokolením ženským. Vším tím zůstaly nedostknuty toliko paní Brigitta a Vorovkova žena. Události, jež bouřily nejen celou osadu, nýbrž lákaly do vsi skoro den co den i přespolní zvědavce, zůstaly jím úplně lho¬stejný. V duších obou dály se znenáhla změny, jež žádná moc a síla nedovedla zameziti. Beznadějnost vžírala se vždy hlouběji v je-jich duše a otravovala jim znenáhla život. Od okamžiku, kdy byla paní Brigitta nemilovaným svým mužem tak brutálně odkopnuta, rozevřela se mezi oběma man¬žely nepřeklenutelná propast. Paní Brigitta začala nemilovaného muže z hlubin duše nenáviděti; ale nedávala nenávist svou ničím jiným na jevo nežli chladným, začasté ledovým vzdorem. Stalať se ku všemu, co se kolem ní dělo, lhostejnou. Muži svému se vyhýbala a nepromluvila naň více ani slova. Setkal-li se s ní a oslovil-li ji, nedala odpovědí. V prvních dnech se Mihulka domníval, že vzdorovitý tento vrtoch paní Brigitty pomine. Ale když se tak nestalo ani po týdnu, byl přesvědčen, že jest rozkol dokonanou událostí. Hněv, jenž v něm vzkypěl, byl hlavní pružinou, která jej zahnala mezi štastné, kde zapíjel svou malomocnost a snažil se zapomenouti na vše, co jej hnětlo. I jemu bylo tak mnohé, co jej jindy těšívalo, lhostejným. Divoký vír hlučné zábavy byl mu nejmilejším. Opojovalť jej. Bývalť mezi bujnými jedním z nejbujnějších a zároveň nej¬bezohlednějších. Ze šťastných nemohl se ani jediný pochlubiti, že by byl něco podnikl nebo provedl, aby nebyl představený držel stej¬ného kroku. Nedal se nikdy ničím, ať štědrostí nebo marnotratnou vý¬středností zahanbiti. Vyhodil-li někdo hrst peněz, vyhodil před¬stavený dvě — krátce hýřil jako ostatní, ale z pravidla v míře dvoj- i trojnásobné. Chtěltě zůstati a také zůstal i v tomto vzhledě hlavou obce. A podle obou hlavních vzorů: podle mrzáka Brzdíčka a před¬staveného Mihulky chovali se i ostatní, ba i Votýpka. I nej opatrnější: jako Lopíček, jenž utrácel z vlastního a těšíval se z výhry jen díváním se na spořitelní knížku, kterouž nosíval k vůli bezpečnosti neustále při sobě a v noci si ji dával pod hlavu, stržen byl všeobecným proudem a podlehl. Podobně stalo se i s méně opatrným a v hýření dosti nehyb-ným Rorejsem, jenž zdál se býti v několika málo dnech jako vyměněn a v popíjení skoro se vyrovnal i statnému v ohledu tom budoucímu svému zeti, Floriánkovi Helebrandovi. Vorovka jediný zachoval závidění hodný klid a bezpříklad¬nou umírněnost. Uznával sice za vhodné s vlky na oko výti, aby dříve nebo později mohl se zasaditi o provedení svých plánů, kterýmž byli všickni nakloněni, ale jichž prozatím ještě odkládali. S představeným, jenž mu z výhry vyplácel jakoukoli částku, za kterou žádal, žil ve vzorné shodě přes to vše, že vyprosil si, aby nemusil více v obecní kanceláři pracovati. První z plánů, přestěhovati se z bídné chaty do vsi, však ne¬provedl, prostě z té příčiny, že nepřála si tak z neznámé mu příčiny paní Božena. Dal si tedy chatu zříditi a byt upraviti vhodněji, pořídil ženě i sobě nejnutnějších nových šatů, koupil i potřebné nářadí domácí a žil v nadějném vyčkávání příhodné doby k definitivnímu upravení svých poměrů. Paní Božena naproti tomu žila v ústraní bez jakýchkoli styků s jinými a beze všeho účastenství na událostech osady. Skoro se zdálo, že jest jí příznivý obrat v trudných, ba děs¬ných poměrech právě minulých dnů lhostejný, nebo že začíná se u ní znenáhla vyvíjeti nějaká choroba, jejímž prvopočáteč¬ním příznakem byla snivá zádumčivost. U přítomnosti mužově snažila se býti veselou, ale nepoda¬řilo se jí to vždy. Odmlkalať se mnohdy beze vší příčiny, odpovídala roztržitě a jevila výraz truchlivosti. Upozorněna ovšem se vždy hned vzpamatovala a polotrpký, ale přece nevýslovně vábný úsměv přelétl její tvář. Obyčejně muže svého objala a vášnivě líbala... Jakmile však byla o samotě, usedala kdesi v koutku a dlouho upírala zrak v neurčité prázdno. Někdy z hluboká vzdychla, jindy se jí zalily oči slzami, ně¬kdy vypukla v křečovitý pláč. Nyní obyčejně bledé líce jí zahořely — vztyčila se, zrak její těkal vytřeštěně kolem... Po chvíli vyšla ven před chatu a loudala se pak podle po-toka. Někdy se zastavila a dlouho dívala se do vody, jakoby ji bavily hravé vlnky, nebo jakoby naslouchala šplounavému bublání. Jindy zašla i do lesa a vracela se po mnoha hodinách zna-vena a skoro vysílena. Byla v svrchované míře nešťastnou. A přece vítala vždy muže svého s nejjemnějším, nejlaska¬vějším úsměvem a byla mu ženou v pravém slova toho smyslu: vřele, vroucně, ba vášnivě milující... Neméně podstatná změna dála se znenáhla také s Pitrdlovou Kačenkou. Dosáhnuvši, po čem byla po celý svůj život práhla, byla po nějaký čas nevýslovně šťastnou... Orgií v krčmě se sice nesúčastňovala, ale brávala podílu na každé zábavě pod širým nebem. Nešloť jí, jak se zdálo, o jiné, než aby se mohla v nádher¬ných šatech svých veřejně objevili — v pravdě však nepráhla po jiném, než aby ji spatřil — mrzák Brzdíček… Od okamžiku, kdy ji byl v novém svém vozíku jako na odiv po vsi provezl, byla přesvědčena, že ji — miluje a že se jen ostýchá přiblížiti se jí a pověděti jí to. Spokojila se tudíž zatím pouhými pohledy a poloutajenými vzdechy v pevné naději, že dříve nebo později nadejde okamžik svrchovaného štěstí... Užívajícím rozkošníkům přála i příroda. Pohoda byla neobyčejně příznivá. Po tři týdny od rozdělení výhry nebylo ani jednou pršelo; slunce doposud příjemně hřálo. Práce konaná přespolními dělníky při stavbě Rorejsovy nové hospody a Brzdíčkova domku rychle pokračovala. Šťastní doposud ještě přímo báječně lacino užívali. Každodenní, v celku více méně jednotvárná zábava počala konečně přece jen nuditi. I plzeňské pivo a přede vším strava mnohým se znechutila. Mojžíš postaral se o lacinější vína a zároveň opatřil novou kuchařku, slovem snažil se vyhověti hostům svým i v tomto ohledu. Mimo nadání však komusi napadlo, že by snad přece jen bylo záhodno využitkovati nadmíru příznivého počasí k něja-kým výletům do nejbližšího okolí, najmě do krajského města. Návrh přijat s jásotem. Prvního výletu súčastnili se toliko štastní, druhého také jiní a třetí výlet podniknut konečně již na pěti vozech. Výletníci objížděli jednu osadu po druhé — z pravidla pak zapadli do města, kde se potulovali z hospod do vináren a z těch¬to do kaváren. Několikrát podniknut výlet i do Bavor a vždy vráceno se odtamtud až za dva dny. Zatím co se výletníci bavili mimo osadu, snažili se ostatní baviti doma, jak vůbec bylo možno. Hned prvního výletu, jehož se súčastnila i Pitrdlova Ka¬čenka a Rorejsova Purčí, vykořistili originelním způsobem, uspo¬řádavše pravou štvanicí na Pitrdlovy králíky, z nichž byl starý granátník v nadešlé právě saisoně králičích hodů doposud to¬liko jen asi pět nebo šest neodolatelným svým laskominám obětoval. Štěstí pro útlocitnou Kačenku, že nebyla očitou svědkyní strašného krve prolévání, jež pácháno v okolí idylické staré chaty s přímo bestialní rozkoší. Muži, ženy, dívky i děti brodili se v pravém slova smyslu v krvi. Králíci ubíjeni všemožným způsobem: ranami za uši, kameny, klacky i noži... Přes dvě stě obětí vlečeno pak u vítězoslávě do vsi. A v den ten měla celá osada králičí hody a libý, přisládlý zápach, kterýmž v říjnu a listopadu starý Pitrdle a jeho dcera z daleka páchli, vznášel se tentokráte nad celým údolem. Když se starý Pitrdle vrátil s dcerou svou z výletu, Kačenka div neomdlela. A jedině její pláč a nářek přiměl starého granátníka, že pří-pad ten udal četnictvu, jež jej oznámilo krajskému soudu, kte¬rýž zavedl s vinníky trestní vyšetřování. Tím bylo do osady vhozeno první símě neshod a svárů. Starému granátníku i jeho dceři spíláno a vyhrožováno nejnestoudnějším způsobem. Nicméně provinění bylo v celku přece jen tak nepatrné a vy¬pátrání vlastních vinníků tak stiženo, že konečně každý začal případ ten bráti na lehkou váhu a smál se i možným následkům. Podnikání výletů do okolí mělo však pro ty, kdož zbyli v osadě, i jiné následky v zápětí. Pitky a zábavy, druhdy na účet šťastných podnikané, musily býti podnikány na účet vlastní. V prvních dnech to nikoho nehnětlo. Každý měl ještě ně¬jaký groš v zásobě. Avšak asi po týdnu počalo se mnohým nedostávati. Nicméně i v tom případu byla snadná pomoc. Vždy a ke všemu ochotný Mojžíš odkoupil všechno, co mu bylo ku koupi nabídnuto: husu, slepici, zajíce, chleba, koroptve, slovem každou cennou věc, ba i každou maličkost: ledajakýs nepotřebný právě nástroj nebo starý cár. Ba více — Mojžíš dal i na úvěr každému, kdo měl vlastní chatu nebo políčko, ba založil penězi nebo dal na úvěr i tomu, kdo, nemaje vlastního majetku, poskytl jakoukoli záruku... V pitkách a zábavách, ovšem nepoměrně skromnějších nežli dříve, pokračováno. Práce ležela i nyní ladem — zábava byla jediným cílem. Orgie výletníků ovšem byly nepoměrně dražší. Plýtvánoť v nich penězi z pouhé svévole, začasté bezúčelně. Někdy i cizí lidé využitkovali vhodné příležitosti a přepja¬tým zdražením žádaných věcí poškodili kapsy výletníkův. Přes to vše nebylo doposud ještě třeba pomýšleti na spoření nebo docela na ustání v marnotratném utrácení. Konečně — na sklonku měsíce října, když začaly se z rána a z večera šourati po okolí první podzimní mlhy, nabaženo se i výletů. Výletníci i nevýletníci soustředili se zase v Mojžíšově krčmě. Vorovka, jemuž se byly výletní orgie tak zhnusily, že po¬sledních výletů již se nesúčastnil, pokusil se hned prvního ve¬čera o zrealisování některého ze svých plánů. Souhlaseno s ním i nyní; ale přece ještě otáleno. Připomenuto si též agenta Horynu; ale poněvadž nikdo ne¬věděl, kde právě mešká, rozhodnuto odročiti i tuto záležitost, až někdo zajede do Prahy a vyptá se po Horynově bytu. Mimo to zvěděli shromáždění od představeného, že došel představenstva obecního úřadní připiš konsistoře pražské, nebylo-li by záhodno pomýšleti v obci na vystavění kaple nebo kostelíčka a zřízení samostatné farnosti. Na otázku, co konsistoři odpověděl neb odpoví, připomenul představený, že v záležitosti té o vlastní ujmě ničeho podniknouti nemůže a že asi za tři týdny nebo za měsíc svolá schůzi obecního zastupitelstva... První večer strávený šťastnými i ostatními v krčmě Moj¬žíšově byl památný také tím, že dostavil se i Lopíčkův syn, jenž byl zatím otcem darovanou tisícovku se svými kamarády šťastně prohýřil a vyžádal si celoměsíční dovolenou, by si mohl doma pooddechnouti. Byl to drsný mladý muž s přiblblým výrazem v tváři — jinak individuum zcela všední, jež starý otec fysickou i duševní silou předčil. Lhát však uměl syn jako otec, kdežto v popíjení předčil syn otce. Od toho večera zavládl v osadě podobný život jako před za¬hájením výletů, toliko s tím rozdílem, že byl smělejší a bez¬ohlednější. Výletníci vrátili se jaksi smlsaní. Byliť mimo osadu zažili, pojedli i popili tak mnohé, co neměl Mojžíš právě v zásobě. Nezbylo tudíž nežli objednati nová vína, nové druhy lihovin a rozličné lahůdky a pamlsky. Vorovkou předplacené noviny přišly právě vhod; ale nikoli aby v nich bylo čteno, co sběhlo se ve světě nového a zajíma¬vého, nýbrž aby byla den co den pozorně propátrána část insertní, není-li v ní oznámen prodej nějaké lahůdky, která nebyla ještě na stole a mohla by býti objednána. Že přihodilo se při tom i ledacos směšného, jest přirozeno. Tak vypátral a objednal si kdosi prostřednictvím Mojžíše patero nových druhů vína, kdežto jiný, chtěje společnost překvapiti, objednal vlastnoručním dopisem deset lahví rybího tuku. A všech patnáct lahví přišlo o společném obědě současně na stůl... Nejhorlivějším v tomto insertním pátrání byl pan Matýsek, jenž pročetl každý den všechny inseráty a poradiv se vždy jen ještě s představeným, objednával vše, co zdálo se jim býti hodno objednání. I hračky: brunčály, tajtrlíci, harmoniky a všelijaké jiné titěrnosti putovaly z krajského města nebo z Prahy do osady, by na chvíli pobavily. Rovněž nezapomínáno na různá dráždidla čichového nervu. Kdysi objednána celá bednička voňavek a dvě bedničky voňa¬vého mýdla, čímž podělena celá osada. Od té chvíle páchla zejména Pitrdlova Kačenka, Rorejsova Purčí a Votýpkova Ludmila jako kterákoli vyškolená salonní dáma každého dne jiným druhem libé i nelibé vůně. Vedle titěrností a malicherností naznačeného druhu, který¬miž ukájeny vrtochy a libůstky, rozmohla se mezí šťastnými i ostatním obyvatelstvem pravá horečka ve zkoušení štěstí cestou náhody. Sázenoť do loterie o překot. Každých deset dní odnášel zvláštní posel značnou částku peněz do loterní sběrny v krajském městě a přinášel za ně spoustu reškond. Mimo to kupovány, jak přirozeno, tuzemské i cizozemské losy, kteréž opatřoval Mojžíš, v záležitostech toho druhu úplně obeznalý. Šťastní nakoupili si v týdnu losů za několik tisíc zlatých. Jediný pan Matýsek vydal za ně bezmála celou tisícovku tak mocně jej dráždila první výhra. Starý Pitrdle špendýroval na novou výhru přes čtyři sta zlatých. Podobně Lopíček i Rorejs, ba i představený a Votýpka; to-liko Vorovka žádného losu nekoupil. Ostatní obyvatelé skládali se na jednotlivé, zvláště cizozem¬ské zakázané losy po částkách. Mnohý přisadil si začasté jen několik krejcarů; ale byl šťasten, že si vůbec přisaditi mohl. Rozumí se, že hovory zhusta, skoro možno říci každý den točily se kolem možnosti nové velké nebo menší výhry. Zvláště štastní, kteří měli nyní asi s padesáti losy nepo¬měrně větší naději na výhru, nežli když se složili na los jediný, těšili se jako děti a slibovali přátelům a známým hory doly. Jinak panovala mezi šťastnými vzácná shoda. Nikomu nešlo, jak se zdálo, o nic jiného, nežli o dobré jídlo, výborné pití, pohovu a všemožnou, po případě dětinskou nebo bláznivou zábavu. Jeden druhého v pravém toho slova smyslu předstihoval v úslužnosti a zároveň i marnotratnictví. Nejsměleji počínal si v ohledu tom představený Mihulka. Z muže druhdy v nejvyšší míře opatrného, ba skrblivého stal se v krátké době lehkomyslný hýřil a marnotratník první třídy, kterého bujně hýřivé marnotratnictví někdejšího žebráka Brzdíčka dráždilo vždy k větším výstřednostem. Za poměrů, jež jsme byli právě naznačili, není divu, že základní, charakteristický ráz osady změnil se v několika dnech. Po závidění hodném klidu a vzorné trpělivosti, s kterouž snášeny útrapy více méně bezradostného života, věnovaného vytrvalé, začasté vysilující a úmorné práci, nebylo skoro ani památky. I někdejší oddání se v nezbytnost trudného osudu znali skoro všickni již jen skoro podle jména. každém, kdo nebyl mezi šťastnými, vřela u větší nebo menší míře nespokojenost s vlastním osudem. Každému se zdálo, jakoby jej hryzlo svědomí pro dosavadní způsob jeho života. Nechť pohlédl kamkoli, všady postřehl něco, co mu bývalo druhdy lhostejno, ale nyní budilo více méně trpkost a rozhořčenost. Co pokládal druhdy zcela přirozeným a nezbytným, zdálo se mu býti nyní křiklavým bezprávím, jež možno, ba nutno odčiniti — ať již způsobem jakýmkoli. celé osadě nebylo snad chaty, v kteréž by se den co den nebyla ozývala závist ve všech možných odstínech: od sotva pozorovatelného zákmitu nepřejícnosti až po závist uvědomělou a účelnou, která zahání spánek a plodí nej černější plány. Mnohý nezáviděl pouze oněm, kdož byli slepou Štěstěnou tak náhle přebytkem oblaženi, nýbrž i těm, kdož měli už dávno více, nežli potřebovali a kterýmž záviděti doposud ještě nikdy mu nenapadlo.  Malomocná závist ovšem plodila zcela přirozeně i jiná linutí mysli: jako posměch a úšklebek, jež jízlivostí svou začasté pře¬kvapovaly i vlastní své původce. Všední, více méně nevinný klep někdejší více nestačil. Pomluva začala bujiti v neslýchané míře. Pomlouvánoť bez¬ohledně — někdy bezúčelně, jindy však se zcela zřejmým úče¬lem: potupiti a zhanobiti. Spory a hádky vznikaly vždy častěji z příčin vždy malicher¬nějších — byly vždy houževnatější a příkřejší a končívaly, ať i již v chatách nebo mimo ně, najmě v krčmě a před ní za¬časté rvačkami. Vznětlivost byla všeobecná a zároveň skoro chorobná. Každý buď byl nebo se zdál býti rozechvěn nebo rozčilen — nedůtkliv, dráždiv a popudliv... Mnohdy stačilo jediné slovo, jindy jediný posunek nebo do¬cela pouhý pohled k rozplamenění vášně, která vedla k výstu¬pům nejpohoršlivějším. Ve všem, ať v myšlenkách, slovech nebo jednání skoro kaž¬dého jevila se zdánlivě nevysvětlitelná horečnost. I ti, kdož zdálí se býti nejklidnějšími, nejrozvážlivějšími, po¬stihli se začasté při skutcích nejbujnějších, při slovech nejsmě¬lejších a při myšlenkách nejodpornějších. Práce ležela skoro úplně ladem nebo odbývána ledabylo. Toliko na staveništích: o nové Rorejsově hospodě a Brzdíčkově domku pracovali dobře placení cizí dělníci s úžasnou pílí, tak že obě stavby rychle pokračovaly. Ku konci října byly již skoro úplně dohotoveny a již se za¬čalo v osadě rokovati, jakým způsobem má býti nová hospoda zasvěcena, když z čista jasna dostalo jedním dnem neméně nežli sedmnáct osob obžaloby pro přestupek krádeže Pitrdlových králíků. Možnoť se domysliti, jaké vzrušení to mělo v zápětí. Ke cti obžalovaných budiž připomenuto, že chovali se v celku klidně a že si ulevovali jen jízlivými a úšklebnými poznámkami o starém granátníkovi a jeho dceři, aniž by změnili bezstarost¬ného nyní života. Dobrému jinak Pitrdloví bylo nyní líto, že případ ten udal a byl by se milerád za několik stovek vykoupil. Ale nic na plat! I ochota jeho, že vinníkům vše promíjí, před soudem nepro¬spěla, jak si přál. Byliť vesměs odsouzeni. Toliko trest zmírněn každému na jednodenní vězení a zároveň nevysloveno, že jsou povinni po-škozenému škodu nahraditi. Přes to vše bylo rozhořčení odsouzených tak velké, že i pod večer, když starý Pitrdle některým z nich na usmíření dal v Moj¬žíšově krčmě vyvaliti soudek piva a uvolil se zaplatiti každému odsouzenému pět zlatých náhrady, neuspokojili se tím, nýbrž žádali na starém granátníkovi pro každého odsouzeného stovku neb aspoň padesát zlatých. Pivem ovšem nepovrhli. Když pak se rozjařili, ba zpili, spor o náhradu obnoven, až došlo k hádce, pak ku rvačce a posléze i ku krvavé řeži, jaké krčma doposud ještě nikdy nebyla svědkyní. Neméně než patnáct hostů zraněno do krve, šest nebo sedm dosti nebezpečně — dva musili býti domů odneseni, V krčmě rozbito množství sklenic, mis a džbánů; dva stoly, několik stolic a obě okna roztřískány. Následek byl přirozený; stará Byšická měla několik pacientů, Mojžíš podal na nejzuřivější výstředníky žalobu k soudu a ze sesvářivších se zažalovalo se vzájemně několik jednak pro urឬky na cti a pro lehká i těžká poranění. Za několik dní dostavili se do obce dva četníci, zatkli tři zběsilce a odvedli je ku krajskému soudu do vyšetřovací vazby. Rozhořčení proti starému Pitrdlovi, jenž považován za všeho toho původce, vzmáhalo se v tak povážlivé míře, že staroch k utišení vlastního svědomí a k zachránění nových násilností po¬dělil rodiny zatčených stovkami a každému, kdo byl odsouzen pro krádež králíků, vyplatil deset zlatých. Podobně byla část obyvatelstva rozhořčena na Mojžíše, kte¬rémuž pranic neprospělo, že vzal žalobu svoji nazpět. Spílánoť mu na celé kolo, vyhrožováno a těšeno se, až bude nová hospoda Rorejsova dostavěna, že k židovi nikdo více nezavítá... Přes to vše ani tyto události v životě šťastných a většiny jiných praničeho nezměnily. Mojžíšova krčma byla den co den nabita. Žid kupoval staré i nové věci, půjčoval peníze, dával na úvěr, ovšem jen se zárukou, krátce dělal výborné obchody. Konečně asi v polovici listopadu stavba Rorejsovy hospody dokončena a vše připraveno k jejímu otevření. Rorejs, jenž pokládal Floriánka Helebranda již za svého zetě, platil veškeré útraty za sebe i Floriánka ze svého, tak že peníze, jež byl Helebrand budoucímu tchánovi v opatrování dal, zůstaly nedotknuty. Po dostavění své hospody rozhodnul se Rorejs, že otevření její zasvětí zasnoubením své dcery s Helebrandem a že při pří¬ležitosti té odevzdá zeťovi jeho peníze. Z vlastní výhry neměl již Rorejs skoro ničeho. Vše byla pohltila jednak stavba a vhodná úprava nové ho¬spody a skoro dvouměsíční hýřivost. Ale měl nový závod, od kterého očekával za přispění svého zetě vše dobré a těšil se již na den, kdy bude zase ve svém živlu. Konečně den ten nadešel. Rorejs, jenž se byl již před tím do nové budovy nastěhoval a Helebrandovi výhodně upravený byt přepustil, učinil všechna možná opatření k důstojnému otevření své hospody. Helebrand, jenž se choval v poslední době velmi umírněně, byl mu ve všem možném nápomocen. V hlavní prostorné místnosti v přízemí upravena pro hosty velká tabule a pozvána byla také kapela šumařů, krátce uči¬něny přípravy k uspokojení hostů. Slavnost zahájena po poledni a v den ten zůstala krčma Moj¬žíšova bez hostů. Vše nahrnulo se do hospody Rorejsovy. Vyjímaje paní Brigittu, Vorovkovou a Byšickou byli zde všickni, kdož v poslední době den co den navštěvovali krčmu Mojžíšovu, ba dostavily se i Pitrdlova Kačenka a Votýpkova Ludmila, kdežto Rorejsově Purčí a Helebrandovi jako snouben¬cům vyhrazeno zvláštní místo v čele velkého stolu pro honoraci určeného. U ostatních stolů zasedli plebejci, mnozí se ženami a dce¬rami, ba někteří i s dětmi. Davy dětí, žen, dívek a výrostků před hospodou hlučily; později výskaly a tančily; neboť hudba hrála skoro bez pře¬stání. Vlastní slavnostní hostina na počest snoubencům počala až večer umírněně a důstojně. Vorovka využitkovav u stolu honorace slavnostní nálady, přivedl řeč na zamilovaný svůj plán v příčině zřízení společného závodu a setkal se tentokráte mimo nadání nejen se souhlasem, nýbrž i se začátkem skutku. Brzdíček a představený upsali na společný závod po dvou tisících zlatých, Rorejs, Helebrand, Pitrdle, Lopíček, Votýpka a Vorovka každý po tisíci, takže upsáno zatím závodního kapi¬tálu úhrnem deset tisíc zlatých. Mimo to každý se zavázal, že v případu potřeby poskytne do závodu ještě jednou tolik. Vorovka rozvinul celý promyšlený plán, jenž přijat s vše¬obecným jásotem nejen účastníků, nýbrž i všech ostatních, kdož měli pro věc porozumění. Výměna myšlenek byla z počátku klidná, zábava nenucená. Přirozenoť, že prodlením hostiny byla zábava vždy rozjaře¬nější. Později připíjeno i na počest snoubenců, krátce dělo se, jako bývá o všech podobných příležitostech: Od hodiny k hodině stávala se zábava vždy rozmarnější, až asi před půl nocí zbujněla tou měrou, že byla pravou orgií. Většina hostů byla již zpita; někteří výskali a zpívali, jiní tančili — šum a ruch byl k nevypsání. Mimo nadání dostavil se i četník a uvítán jako nejlepší pří¬tel. Rozjaření hosté jej obklopili a vzavše mu ručnici, donutili jej, že usedl mezi hosty a popíjel jako oni. Jak bujnou byla již zábava, toho nejpádnějším důkazem jest okolnost, že někteří rozpustilci nalili četníkovi do ručnice piva a zacpali ji kusy papíru. Přes to nedošlo k žádným sporům a hádkám — průběh zá¬bavy byl tentokráte nad očekávání příznivý. Nad jiné šťastným byl, jak přirozeno, Floriánek Helebrand. Popíjelť sice dosti opatrně, ale což naplat, když trvá popíjení dlouho a zábava vždy více rozjařuje... Rozjařil se též, prozpěvoval a výskal a bratříčkoval se s kažkým, kdo mu přišel do cesty. I četníkovi připil na zdraví a po¬sléze pokusil se v napolo nepříčetném stavu již o zdánlivou nemožnost — o usmíření strýce Votýpky. A čeho se nikdo nenadál, stalo se — Votýpka, ač na pohled nerad, smířil se přece... Podal synovcovi ruku, ba objal jej a skoro všickni, kdož toho byli očití svědci, zajásali. Strýc i synovec zasedli pak podle sebe a popíjíce, důvěrně a kamarádsky spolu rozmlouvali. „Vidíš, strýčku, to jsme mohli už dávno udělat,“ prál asi po hodině již skoro úplně opilý Floriánek. „Mohli jsme si tak mno¬hé uspořit — ne?“ „Ba že, ba!“ přisvědčil strýc. „Tys aspoň mohl být bez téhle namodralé šmouhy,“ dodal po chvíli úšklebně ukázav na pa¬mátku po bejkovci. Připomenutí pokořující a zahanbující scény Floriánka poně¬kud popudilo; ale místo příkré odpovědi pravil polo žertem: „A ty zas, strýčku, mohls mít svou stodolu...“ „Jak to?“ vpadl nápadně živě Votýpka. „Nu, nedělej pitomého,“ naparuje se synovec. „Což pak ne¬víš, nevíš —?“ „Nevím — jako že bůh nade mnou!“ dušuje se strýc. „Tedy to věz teď!“ odpovídá Floriánek. „Stodolu jsem ti zapálil já...“ Osudná věta diktovaná upřímností nepříčetnosti! Nešťastnou náhodou zaslechl ji i četník opodál s kýmsi roz¬mlouvající. I přistoupil blíže a oslovil Floriánka: „Vy že jste strýci svému zapálili stodolu?“ „Nu, kdož jiný!“ přiznal se Floriánek, ale v témže okamžiku přece se vzpamatoval a začal tvrzení své vytáčet. Četník chvíli naslouchal, po té pokrčil ramenoma a vzav pušku, hlasitě pravil: „Ve jménu zákona vás zatýkám!“ Slova ta působila na celou společnost skoro omračujíc. Skoro všickni zůstali jako zdrceni. Floriánek se začal vzpouzet — vybízel kamarády k odporu ale nikdo se ani nehnul. Nebohá Purčí zvěděvši, oč jde, zoufale vykřikla a omdlela. Zmatek, šum a ruch byl k nevypsání. Po několika minutách odváděl četník žháře Floriana Helebranda. V Rorejsově nové hospodě bylo po zábavě. Hosté sice ještě chvíli zůstali; ale výměna myšlenek byla trapná. Po půl hodině začali se hosté rozcházeti a po hodině byla hospoda prázdná. Rorejs zůstal se svou nešťastnou dcerou, kterouž zatím Pitrdlova Kačenka za pomoci jiných žen vzkřísila, o samotě.. Na jedné nehodě té nebylo však osudné noci dosti. Mrzák Brzdíček, jehož domek byl sice již pod krovem, ale nebyl ještě k obývání, bydlel ještě ve své staré chatě a lokaj, vlastně kočí jeho spával ve stáji Lopíčkově, kde měl Brzdíček prozatím své ponny umístěné. Mrzák vrátil se tentokráte asi po druhé hodině ranní domů. Kočí s koňmi i vozíkem jako obyčejně odejel a mrzák ulehl. Sotva však začal Brzdíček dřímati, zaslechl venku před cha¬tou nějaký podezřelý šramot. Ruče sáhl po revolveru, jejž měl ležeti na stolku vedle lože a napolo se vztyčiv čekal. V tom vplížilo se do jizby několik temných postav. Mrzák neohroženě vyčkal, až přiblížila se jedna z nich k loži a začala ve tmě po loži makati. „Kdo to — ke všem všudy krucihnátům!?“ vzkřiknul mrzák. Postava beze slova se naň vrhla snažíc se jej chytiti za krk. V tom mrzák vystřelil. „Ježíš Marja!“ zaúpěla postava bolestně, potácejíc se od lože ku dveřím, odkud hrnulo se však několik jiných postav k loži. Brzdíček vypálil rychle za sebou tři rány, z nichž nejspíše dvě nechybily; neboť s bolestnými výkřiky hrnuly se postavy z jizby. Útěkem zlosynův povzbuzen došoural se mrzák před chatu; leč pro panující tmu nespatřil nikde nic podezřelého. Přes to vše učinil poplach volaje o pomoc. Nežli však se z nejbližších chat dostavili první muži, nebylo po zlosynech ani památky. Někteří zůstali s panem Matýskem v chatě jeho až do rána pro všechny možné případy. Zlosynové však se více nevrátili a pan Matýsek se rozhod¬nul, že požádá Rorejsa, by mu vrátil hafana Kartuše, druhdy věrného pomocníka i strážce mrzákova. Na obou těchto případech nebylo však dosti. Sotva se rozbřesklo, vyběhl ze svého statku soused Lopíček lomě rukama a volaje, že mu byla spořitelní knížka ukradena. Avšak dříve nežli se lidé sběhli, vrátil se Lopíček zase do statku a kázal co možná nejrychleji zapřahati. Ve čtvrt hodině ujížděl již poklusem, ba úprkem ku kraj¬skému městu, by ve spořitelně ztrátu, vlastně krádež spořitelní knížky ohlásil a požádal, aby nebyly peníze nikomu vydány. Přijel do města po desáté hodině a v několika minutách byl ve spořitelně, kde mu zvěstováno, že veškeré peníze na vkladní knížku vyzvedl — vlastní jeho syn... Co to znamenalo, uhodnul Lopíček okamžitě. Syn byl patrně s penězi prchl do ciziny... Lopíček učinil o případu oznámení u policejního úřadu žá-daje za stihání uprchlíka. Telegramy rozeslány na všechny strany a skoro zoufající staroch vrátil se teprve k večeru domů. Zatím byla osada po celý den v pravém slova smyslu po-bouřena. Když se bylo totiž úplně rozednilo, shledáno, že od chaty Brzdíčkovy vede krvavá stopa až k potoku, kde mizí, jakoby byli ranění prchali dále potokem. Později nalezena krvavá stopa od potoku — daleko za krč¬mou Mojžíšovou. Někteří z nejsmělejších a nejzvědavějších šli po stopě, která — někdy ovšem skoro nerozeznatelná — vedla ve velikém oblouku do vrchu k vozové cestě ku krajskému městu vedoucí a odtud zase nazpět až k chatě — Pitrdlově. Dvéře chaty byly do kořán — uvnitř panovalo hluboké ticho, jako by nikdo nebyl doma. Pátrající vešli do komůrky a zrakům jejich objevilo se děsné divadlo. Starý granátník ležel oblečen, jak se byl vrátil z Rorejsovy nové hospody, na zemi vedle svého lože — zardoušen. Oděv jeho byl na různých místech roztrhán a vůbec vše na¬svědčovalo, že se zoufale bránil, nežli podlehl... Kačenka, taktéž oblečena, ležela opodál otce, ale ještě dý-chala... Na hlavě měla krvavou ránu tupým nějakým nástrojem zasazenou — šat její byl krví potřísněn... Po penězích, jež nosil starý granátník neustále při sobě, ne¬bylo ani památky... Kačenka sice vzkříšena; ale co vlastně a jak se bylo stalo, nemohla udati. Duševní její stav byl v povážlivé míře rozrušen – musila býti ošetřována jako pološílená... Co bezprostředně následovalo, zajisté není třeba šíře líčiti. Případy, o nichž jsme se byli právě zmínili, zejména za¬vraždění a oloupení starého granátníka, působily na každého jako živelní pohroma. Rázem byla celá osada proměněna. Každý zdál se býti zdrcen. Po celý den obklopovaly davy lidu Pitrdlovu chatu, vymě¬ňujíce si své náhledy. Pozdě večer přijela soudní komise, ohledala místo zločinu a — zavedeno vyšetřování. Pohřeb starého Pitrdle vypraven na útraty mrzáka Brzdíčka a súčastnila se ho celá osada, vyjímaje nebožtíkovu dceru, kte¬rouž ošetřovala stará Byšická. I po pohřbu ještě po několik dní byla celá osada jako za¬kleta. Nad údolem zdálo se rozkládatí dusné, skličující ovzduší... Zavedeným vyšetřováním nezjištěno však pranic podstat-ného. Z veškerého obyvatelstva osady nepohřešen kromě Lopíčkova syna — nikdo. Ovšem padlo na toho a onoho podezření a tři muži a dva výrostkové byli vzati do vyšetřovací vazby hned prvního dne po vraždě. Ale asi po týdnu, v kteréžto době skoro veškeré obyvatel¬stvo putovalo ku krajskému soudu k výslechu, propuštěni zase na svobodu. Záhadná vražda zůstala nevysvětlitelnou. Nejhlavnější svědkyně, Kačenka, vyslechnuta v otcově cha¬tě. Ale seznání její bylo temné, odpovědi zmotané. Dobrozdání soudních lékařů znělo v ten smysl, že jest na mysli pomatena. Rozumí se, že ode dne vraždy bylo četnictvo každodenním hostem v osadě, že vysláni tam i tajní policisté, ale veškeré pátrání zůstalo bez výsledku, Asi po desíti dnech konečně dostal starý Lopíček z Ham¬burku dopis, v kterémž mu syn jeho oznamoval, že si peníze vydlužil a že odjíždí do Ameriky, aby se tam pokusil vésti zcela jiný život, nežli jaký vedl až dosud ve službě c. k. pohra¬niční stráže rakouské. Jedna záhada byla tudíž vysvětlena. A když pak starý, skoro si zoufající Lopíček sdělal sobě závěrečnou rozvahu, shledal, že byl prohýřil přes šest tisíc zlatých vlastních peněz. Nepoměrně větší ztráta a sice ztráta skoro celé výhry hro¬zila Florianovi Helebrandovi, jenž byl peníze ty uložil u svého tchána Rorejsa. Helebrand byl se totiž ze svého zločinu upřímně a kajicně vyznal. Nevěsta jeho byvši předvolána jako svědkyně, bez šalby dosvědčila, že viděla Florianka prchati od hořícího statku Vo¬týpkova a Rorejs konečně taktéž upřímně vyznal, že má Helebrand u něho vyhrané peníze uloženy a donucen peníze ty deponovati u soudu, by z nich, bude-li Helebrand odsouzen, mohla býti poškozenému Votýpkovi utrpěná škoda nahražena. Rorejs, jenž byl hýření své vlastní i Helebrandovo uhražoval z vlastního a na stavbu nové hospody vydal veškeré své peníze, zůstal téměř bez groše, ba více — mnohá práce, zejména ná¬řadí hostinské a vůbec svatební výbava, kterou byl dceři své již opatřil, nebyly ještě zaplaceny. Nezbylo mu, nežli vydlužiti se na sotva vystavěnou novou svou hospodu neméně nežli šest tisíc zlatých, aby mohl zaplatiti aspoň dluhy nejnalehavější... Nejspokojenějším ovšem byl Votýpka, kterémuž kynula na¬děje, že bude přece jen odškodněn... Od zavraždění starého granátníka minulo tak čtrnáct dní. Pohoda byla doposud neobyčejně příznivá. Kromě několika deštivých a několika mlhavých dnů bylo skoro jako v podletí. Mrazík a sníh nebyly se doposud ještě dostavily, ačkoli již bylo do vánoc jen několik dní. I nejstarší lidé nepamatovali tak příznivý a příjemný pro¬sinec. Dusné ovzduší bylo však v době té, jak přirozeno, znenáhla ustoupilo původní atmosféře. V životě představeného Mihulky, mrzáka Brzdíčka a anarchisty Vorovky nebylo se pranic změnilo, leda že poměr Mihulkův k paní Brigittě byl vždy napjatější a že Vorovkova žena byla vždy zádumčivější a nešťastnější. Rorejsova Valpurka rozplývala se v hoři, Rorejs snažil se vpraviti v nezbytnost. Pitrdlova Kačenka se pozdravila, ale zůstala na smyslech pomatena. Chodívala po lese jako bludná víla v bílých šatech prozpěvujíc zticha nebo sama k sobě mluvíc... Někdy si vyšla do lesa i v noci a bloudila lesem až do rána, někdy i déle... Od nikoho ničeho nechtěla, vše si opatřovala sama jako za dob chudoby, a jenom když někdy někoho potkala, jenž jí na¬bídl nějaký dárek, jevila dětinskou radost, — děkovala, jakoby jí byl dárce krejcaru prokázal velké dobrodiní... Práce ležela v osadě doposud úplně ladem. Nekonečné vyšetřování bylo k ní zapudilo chuť úplně. Většina obyvatelstva i nyní ještě trávila větší část dne a večery až pozdě do noci buď v krčmě Mojžíšově nebo v nové hospodě Rorejsově. Po vylíčených katastrofách ovšem byly v prvních dnech zá¬bavy tam i zde nucené; ale znenáhla zase se rozproudily, až nabyly skoro téže svěžesti a jarosti jako před tím. Někdy se skoro zdálo, jakoby ti, kdož byli až dosud ušli pohromám, chtěli si vynahraditi vše, co byli po celý svůj život zanedbali nebo jakoby každý z nich pro vlastní osobu očekával nějakou pohromu v době nejbližší. Pan Matýsek byl se zatím přestěhoval do nového svého domku a měl i svého někdejšího strážce Kartuše, ba i svého lokaje a své koníky pod vlastní střechou. Nebál se tudíž ničeho a žil bezstarostně. Představený Mihulka zase zapíjel svůj rozkol s paní Brigittou s bezpříkladnou úsporou času a počínal si začasté jako zběsilý. Lopíček píval nyní také na zlost — jenom Votýpka radoval se z příznivé pro sebe změny stavu věcí, kdežto Vorovka, vyje s vlky, nemohl jinak, nežli s resignací vyčkávati... Démon hýření rozpoutal zase veškeré vášně, najmě nenávist, kterouž mnozí chovali ze známých příčin k židovi Mojžíšovi. Již k večeru po pohřbu Pitrdlově došlo k malým různícím mezi podnapilými hosty z hospody Rorejsovy a z krčmy Mojží¬šovy, kam docházeli jen ti, od kterýchž Mojžíš kupoval různé věci nebo kterýmž dával na úvěr. Různice takové opakovaly se skoro večer co večer na návsi, když se hosté z obou hospod setkali, až konečně došlo jednou v noci k tak divoké rvačce, že několik osob do krve zraněno, a několik jiných hnalo útokem na krčmu Mojžíšovu. Krčma zapálena — Mojžíš hledal spásu v útěku. Následující noci stihla i Vorovku dávno v tichosti připravo¬vaná katastrofa. Po výstřednostech minulé noci byla Rorejsova krčma ná¬padně pusta. Dostavili se jen hosté někteří, mezi nimi předsta¬vený, mrzák Brzdíček, Vorovka, Lopíček a Votýpka. Zábava vázla — asi po desáté hodině opustil Vorovka ho¬stinec. Noc byla mlhavá. Měsíc byl skoro v úplňku, ale vznášel se nad údolem jako bezlesklá plocha. Vorovka šťastně došel domů; ale k nemalému podivení své¬mu nenalezl ženy v chatě. Volal ji; leč když se neozvala, vyšel před chatu a volal ji tam. Nikdo však se neozýval. Hledal poblíž chaty a posléze ustrašen vrátil se do Rorej¬sovy hospody. Nezastal však v hospodě nežli představeného Mihulku a Rorejse, kteří zvěděvše, co se bylo stalo, nabídli se, že pomohou Vorovkovi hledati. Všickni tři vydali se na cestu k Vorovkově chatě. Hledali hodinu, dvě — mamě... Po paní Boženě nebylo nikde památky. Konečně rozhodli se, že vrátí se zase do osady a budou pátrati od chaty k chatě. Aby si hledání usnadnili, rozdělili se: Vorovka a Rorejs šli nazpět touže cestou, po které chodíval Vorovka domů, kdežto představený přešel potok a šel po cestě skrze skalní úžlabinu směrem ku hřbitovu, po které jsme jej byli několikrát sledovali. První dva ubírali se pomalu a opatrně, slídíce v pravo i v levo po cestě, představený pak, jenž v úzké úžlabíně nemusil se nikde zdržovati, šel rychle. Octnul se u hřbitova, když byli Vorovka a Rorejs teprve asi sto kroků od Vorovkovy chaty vzdáleni. Stanul a rozhlédl se bystře po okolí. Pro hustou mlhu nebylo však viděti daleko; přes to vše se mu zdálo, jakoby v dáli asi sto kroků pozoroval stín ženské postavy, ubírající se zvolna po stezce dolů k návsi. Bez odkladu pustil se tímže směrem a zrychlil krok. Přiblížil se k postavě asi na padesát kroků, když jej postava zpozorovala a taktéž zrychlila krok. „Paní Boženko!“ zvolal hlasitě. Na zavolání to dala se postava na útěk... Pro představeného nebylo žádné pochybnosti, že je to paní Božena skutečně. Začal ji stíhati. Ale postava prchala jako poplašená laňka a na návsi kdesi za Rorejsovou novou hospodou zmizela. Mihulka pospíšil i tam, ale po postavě nebylo ani památky. Pátral chvíli na vše strany a již již se domníval, že ztratil její stopu, když se mu zdálo, že mihá se na druhém břehu po¬toka matná silhouetta ženské postavy, blížíc se volným krokem směrem k novému domku páně Matýskovu. Rychle dal se směrem přímo k potoku a octnuv se u jeho břehu nabyl přesvědčení, že se nemýlil. Postava byla totiž zatím, co on po ní pátral, přešla přes můstek u vypálené krčmy Mojžíšovy a loudala se nyní ve vzdá¬lenosti asi1 třiceti kroků po stezce. Nerozmýšleje se přeskočil Mihulka jedním skokem potok. Dopadnutím na druhý břeh poplašil však postavu, že dala se opět na útěk a sice přímo k páně Matýskovu domku. „Paní Boženo, paní Boženo!“ volal pádě úprkem za ní. V tom však se již rozštěkal v domku páně Matýskově hafan Kartuš. Kdosi — patrně Brzdíčkův sluha — vyrazil ze dveří a křiče z plna hrdla: „Pomoc! Lupiči!“ pádil v před, kdežto ženská po¬stava v malé oklice blížila se již k domku a představený za ní. V tom zmizela v otevřených dveřích, odkud zazníval již hlas páně Matýskův a zběsilý štěkot Kartušův. V bezprostředně následujícím okamžiku zaslechl představený šramot, jakoby se byl v jizbě hafan vrhl na ženštinu a po¬valil ji na zem. Slyšel i zoufalé zaječení a hned na to zaklení mrzákovo — a vrazil do jizby... V tom padla rána a představený beze slova skácel se na práhu... Na poplach Brzdíčkovým sluhou učiněný začali lidé vybíhati z chat. I Vorovka a Rorejs pospíšili směrem k domku Brzdíčkovu, odkud zazníval hluk. Mrzák Brzdíček byl zatím rozlíceného Kartuše utišil a roz¬svítiv, poznal v ženštině Pitrdlovu Kačenku a v muži na práhu ležícím představeného Mihulku. Zděšení jeho bylo bezpříkladné. Kačenka byla psem potrhána, krev řinula se jí z několika ran. Představený byl mrtev. Kulka z revolveru páně Matýskova byla jej zasáhla v plná prsa poblíž srdce. Co následovalo, jest tak přirozené, že netřeba toho obšír¬něji doličovati. Úžas a zděšení bylo všeobecné — nikdo nechápal, jak a proč se bylo stalo, čeho byl svědkem. Sám pan Matýsek nebyl si hrubě ani vědom, jak vlastně se byla strašná katastrofa sběhla. Jediný Vorovka, když se s Rorejsem dostavil, zůstal sběh¬nuvším se neštěstím nedotknut; měltě předtuchu strašnějšího neštěstí... Zvěděv, co se bylo stalo, zmizel, aby pátral po vlastní ženě; ale veškeré slídění bylo marné. Teprve ráno, když se vyhouplo slunce nad obzor a mlha za¬čala se rozptylovati, nalezla stará žena jedna Vorovkovu ženu pod vodopádem — mrtvou... Vorovka pospíšil na místo neštěstí, přesvědčil se, že zemřela nebohá žena jeho smrtí dobrovolnou sřítivši se se skaliny dolů pod vodopád, kde rozrazivši si lebku byla patrně okamžitě mrtva. Příčinu smrti ženiny tušil sice, ale mlhavě. Jediný člověk, jenž ji znal, představený Mihulka, zahynul skoro současně s přeubohou paní Boženkou. Pitrdlova Kačenka dána opět v ošetřování staré Byšické. Mrzák Brzdíček rozloučiv se prodlením dopoledne se všemi známými, odejel do krajského města k soudu, kde sám vylíčil, co se bylo sběhlo, a podržán pro zabití ve vyšetřovací vazbě Pohřeb Vorovkovy ženy a představeného odbýván za vše-obecného účastenství i z blízkého a dalekého okolí. Hroby vykopány těsně podle sebe... Když se účastníci smutného obřadu rozešli, stáli nad zasy¬panými hroby ještě Vorovka a paní Brigitta. On s hlubokým, bezměrným žalem, ona chladna a klidná. Ve vzduchu počal právě poletovati první sníh. Bělostné vločky snášely se lehce k zemi. Náhle zvedli oba sklopené oči — zraky jejich se setkaly. jeho očích leskly se slzy, její oči jevily tichou, upřímnou sou¬strast s jeho osudem. Podali si ruce. On bezděky podržel její ruku ve své... „Já jsem vykoupena,“ zašeptla po chvíli paní Brigitta tklivě; „ale vy jste ztratil andělskou bytost, kterou vám nikdo více ve světě nenahradí... Žijte její památce!“ Stiskli si ruce a beze slova šli podle sebe až k východu ze hřbitova, kde se rozešli. Ona šla po stezce směrem k návsi, on po téže cestě směrem opačným, kudy chodíval představený k jeho chatě. Následujícího dne pozvala paní Brigitta Vorovku k sobě, aby vyřídila i politicko-společenskou jeho záležitost. Teprve nyní z jeho úst zvěděla, co byl představený učinil v příčině Vorovkovy výhry, kdežto zase Vorovka dověděl se z úst paní Brigitty, že muž její prohýřil nejen veškeré hotové peníze, nýbrž že zpronevěřil a prohýřil skoro celou Vorovkovu výhru, kterou měl v úřadním opatrování. úřadovně a ložnici představeného nenalezeno nežli něco přes tisíc zlatých. „Za takových poměrů nezbývá,“ končila paní Brigitta svou zprávu, „nežli abyste mi laskavě poshověl, až bud něco odpro¬dám, nebo si zpronevěřenou částku vydlužím.“ „K čemu mi nyní peněz?“ odpověděl temně Vorovka. „Možno-li vám, vymozte mi dovolení, abych se směl vrátit do Prahy.“ Paní Brigitta zavrtěla smutně hlavou. „Není možno,“ pravila temně. „Vynasnažila jsem o to v po¬slední době, když ležely všechny úřadní záležitosti ladem, ze všech sil; ale marně. Muž můj vylíčil vás úřadům tak černými barvami jako státu a společnosti nebezpečného člověka, že na návrat do Prahy není ani pomyšlení. Nechcete-li zde zůstati, jest jediná spása — v cizině... Chcete-li, dám okamžitě zapřáhnouti. Vemte zatím z peněz, co je na hotovosti! Budete-li potřebovat, dopište mi, — pošlu vám obratem pošty.“ Vorovka chvíli přemítal. Zdálo se, že jest na rozpacích. Když pak se paní Brigitta ještě jednou optala, přikývnul jen hlavou. „A co se má státi s vašimi penězi v případu, kdyby jste se o ně ve čtvrt roce nepřihlásil?“ optala se paní Brigitta. „Přejete si, aby vám byly na mém majetku pojištěny?“ Vorovka zavrtěl hlavou. „Nepřihlásím-li se ve čtvrt roce, učiňte s nimi, co sama uznáte za vhodné,“ pravil temně. – – Asi po půl hodině odjížděl Vorovka po téže cestě a touže romantickou krajinou do Bavor, po které byl před čtvrt rokem pěšky přišel agent Horyna. Smutný osud, jenž byl stihl tichou a přes vešken nedostatek přece jen aspoň poměrně šťastnou osadu, nebyl ještě dovršen. Úmrtím představeného Mihulky přestala býti paní Brigitta hlavou obce — správu úřadu obecního převzal první radní Votýpka. Bouřlivé výstupy a výtržnosti posledních dnů měly v zápětí i úřadní opatření bezpečnosti. V den před smrtí představeného rozhodnuto na příslušném místě, aby byla v obci bez odkladu zřízena samostatná četnická stanice, a již v den po pohřbu Mihulkově — asi hodinu po odjezdu Vorovkově — přistěhovali se do obce čtyři četníci se strážmistrem a ubytováni v nové hospodě Rorejsově. V den ten měl údol již zcela jiné vzezření nežli po celé léto a podzim. Sněžiloť po celou noc a po celý následující den. Údol i osada halily se znenáhla v bělostný háv zimní. Vše jevilo chladnou ztrnulost. Chaty byly zavřeny — z oby¬vatelů jen málo kdo objevoval se pod širým nebem. Za to tím podivněji, skoro možno říci horečněji bylo v cha-tách. Po zádumčivém klidu nebo po milé, přítulné šukavosti zim¬ního života v chatách pohorských nebylo skoro nikde ani pa¬mátky. Všady jevila se nespokojenost, dráždivost a popudlivost — všady pociťovány následky bouřlivého nezřízeného života právě minulých několika téhodnů. Skoro nikde nebyly dokonány ani nejnutnější přípravy pro zimu. Někde nebyla ani okna slámou, chvojí a stlaním obložena; dvéře neobšity a neucpány, tak že vítr nesčetnými skulinami fičel do vnitř. Jinde nebylo ani naschráněného paliva nebo bylo naschráněno pozdě; dříví bylo ještě syrové, v krbech nehořelo nebo čoudilo. Někde neměli docela ani louče — slovem v každé chatě něco scházelo, něčeho se nedostávalo, ať již nutného nebo do¬cela nejnutnějšího. Na štěstí bylo ještě skoro všady něco peněz, o které ne-byla v právě minulých týdnech nikde zrovna nouze. Byloť jich možno nepoměrně snadněji nabýti; ať půjčkou nebo prodejem něčeho zdánlivě nepotřebného a přebytečného. Na několik dní aspoň stačily a mohlo za ně býti od sou¬seda, jenž měl náhodou té neb oné nutné věci zásobu, odkou¬peno aspoň nejnutnější. Ale co potom, až dojdou i peníze, jichž bylo zde více, onde méně; ale nikde tolik, aby za ně mohly býti pořízeny potřeby na celou zimu? Kdožkoli o tom začal nyní vážně přemítati, nemohl se ubrániti pocitu nejtrpčí beznadějnosti. Zde obviňován z opomenutí a omeškání muž, hlava rodiny, jinde žena, dcery a synové nebo i děti. Stesky, žaloby a výčitky střídaly se již v prvních dnech skoro v každé chatě. Tu a tam došlo i k prudkým a vášnivým výstupům, někde i k násilnostem. Obvyklý zimní mír, jenž v pohorských chatách obyvatele sbližuje, vymizel téměř z každé chaty. Všady byl démon svárů rozsil jedovaté své símě, jež začalo vzcházeti hned v prvních dnech. Na tom však nebylo dosti. K dosavadním soudním vyšetřováním přidružilo se nové pro výstřednosti posledních dnů a především pro násilné vypuzení pachtýře Rorejsovy staré krčmy a pro její vypálení. Více nežli polovice obyvatelstva celé vísky putovala pro¬dlením jediného téhodne k předběžnému výslechu ku krajské¬mu soudu. Někteří z vyslechnutých podržáni ve vyšetřovací vazbě, jiní ponecháni sice na svobodě, ale dáni v obžalobu a ještě jiní po¬voláni několikrát k výslechu jako pouzí svědkové. Asi po týdnu přidružilo se k vyšetřování tomu ještě jiné. Mrzák Brzdíček byl se totiž v předběžném vyšetřování pro zabití představeného Mihulky a těžké zranění Kateřiny Pitrdlovy upřímně vyznal, že celá společnost složivši se, vyhrála na cizozemský los hlavní výhru. Následek toho byl přirozený: fiskus zahájil vyšetřování, aby byli vypátráni vinníci a odsouzeni k přiměřeným pen쬞itým pokutám pro zakoupení zakázaných losů. Brzdíčkovi, Byšické, Rorejsovi i Lopíčkovi diktovány značné pokuty. První dva zaplatili pokutu s lehkým srdcem, neboť Brzdíček měl ještě něco přes dvanáct tisíc zlatých a za Byšickou zaplatil pokutu doktor Doubravský. Rorejsovi však přišlo placení za těžko; nemělť již hotových peněz a Lopíček, jemuž byla výhra ukradena, div krvavé slzy neplakal. Rozumí se, že vypátrána i celá řada jiných, kteří si byli později cizozemské losy koupili a praničeho nevyhráli, a – všem diktovány větší nebo menší pokuty. Dříve však nežli připomenutá vyšetřování ukončena, objevil se v osadě nový démon v podobě nesčetných žalob, kterýmiž Mojžíš Brückner prostřednictvím svého právního zástupce začal se domáhati svého práva, t. j. vymáhati dluhy. K neuvěření, kdo vše a co byl Mojžíšovi dlužen, kdo vše a za koho ručil, kdo vše byl vydal právní úpisy, že jest Mojžíšovi něčím povinován! V obci nebylo téměř ani chaty, políčka, zahrádky a vůbec nemovitého majetku, na nichž by nebyl vázl větší nebo menší dluh na prospěch Mojžíše Brücknera. Některé úpisy však byl zchytralý žid postoupil jiným, kteří nyní taktéž prostřednictvím soudu naléhali na zaplacení dluhu, krátce v záležitostech majetkových nastala za nedlouho v obci v pravém slova smyslu revoluce. Ten a onen z mohovitějších umořil jeden dluh dluhem no¬vým ze záložny nebo spořitelny; chudší a nejchudší pozbyli majetku svého v exekučních dražbách. Přirozenoť, jak srdceryvnými, ba začasté zoufalými výjevy byl exekuční prodej provázen... Ale nic naplat; bezcitný démon odplaty vznášel se nad úva¬lem a kamkoli zapadl jedovatý jeho pohled, všady pykáno za hříchy lehkomyslnosti a vášně. Nejtrpčeji pykal, aniž by hrubě věděl proč, Rorejs. Na složení pokuty musil si již vydlužiti. Doufal však, že vý¬těžek ze živnosti dostačí aspoň na živobytí. Ale nová hospoda jeho zůstala prázdnou. V necelém měsíci dostavila se nouze, ba bída. Když pak první věřitel naléhal na zaplacení dluhu a Rorejs neměl, čím zaplatiti, byla mu nová, nákladná hospoda prodána v exekuční dražbě hluboko pod cenou. Nemělať pro nikoho větší ceny než kterákoli jiná větší chata ve vsi... Rorejsovi nezbylo nežli zříditi si, pokud v zimě vůbec bylo možno, vypálenou starou krčmu a přestěhovati se do ní s ubo¬hou svou Purčí, která si byla zatím své pomněnkové oči div nevyplakala. Vrátil se tam s nepatrným kapitálkem, kterýž nepřesahoval někdejší Rorejsovy úspory před výhrou. Jedinou osobou, která zůstala v divokém tomto víru vášní a následkův jejich ušetřena, byla stará Byšická. Zaplacení pokuty nikterak ji nehnětloj nemělať pro to skoro ani náležitého porozumění. Za to tonula takřka v rozkoší, když si vzpomínala na svého Erazímka nebo když četla některý z jeho prostých a dětinských lístků, jež jí skoro každý týden posílal a v nichž jí vypisoval podrobně život svůj v Praze, Avšak na tom nebylo dosti, I doktor Doubravský jí psal několikrát; třikrát' ji pozval k sobě a jednou docela sám schválně k ní dojel, aby jí podal zprávy o Erazímkovi, jak mu byly z ředitelstva a od jednotlivých profesorů k žádosti jeho zasílány. Neobyčejný zájem, jaký jevil muž ten na zdánlivě prostém hošíkovi, vysvětlují nejlépe slova, kterýmiž se naposledy loučil se starou Byšickou. „O Erazímka, milá paní Háto, buďte tedy úplně bez starosti! Je dobře, ba výborně opatřen a neschází mu nejmenšího. Jinak je to hoch, z kterého budete mít jednou velkou radost. Sám jsem ani netušil, co v dítěti vězí. Vy jste sice, když jste mi ho poprvé přivedla, prála, že má hoch, jak nebožtík otec říkával, jiskry v hlavě, ale já si pomyslil: Nu, bez jiskry není žádné dítě, které jeví chuť k učení se, ať již tomu neb onomu. A když tak všechno rozvážím, co mi bylo už o něm z Prahy dopsáno, musím vám upřímně pověděti pravdu: že to není pouze hoch nadaný, nebo docela velíce nadaný... V hlavě jeho nejsou pouhé jiskry, nýbrž cosi, co může někdy vzbuditi úžas a obdiv nejširších kruhů — krátce je to, jak říkáme, v pravém slova smyslu — dítě zázračné...“ Stará Byšická ovšem dosahu slov těch nechápala úplně; ale radost její, že jsou v Praze a že jest i doktor Doubravský s jejím Erazímkem úplně spokojen, byla bezměrná. A když pak doktor dodal, že hoch přijede domů na prázd¬niny vánoční, vypukla v jásot... V ustanovený den najala si od Lopíčka povoz, dojela si pro Erazímka až na nádraží a když jej byla zulíbala, dovezla si jej domů. Líčiti prostinké výjevy, jež následovaly, zdá se nám býti zbytečno. Matka i hoch vypravovali si celé dny a večery, co a jak se dělo jednak v osadě, jednak v Praze — a nikdy nevěděli, kdy ustati... Hoch byl čilý a zdánlivě úplně zdráv. Leč přes všechnu hovornost jevil, kdykoli se naskytla příle¬žitost, t. j. kdykoli matka ustala se dotazovati, přece jen ná¬padnou zamlklost. Zdálo se, jakoby myšlenky jeho těkaly jinde, jakoby spíše snil, nežli se zajímal o věci kolem sebe. I zasněžený kraj, druhdy největší jeho potěšení, jehož po¬hledem nemohl se z okénka chaty mnohdy ani nasytiti, neměl více pro něj takové zajímavosti jako jindy. I výraz tváře byl poněkud pozměněn. Pleť měla lehýnký nádech přihnědlosti, kolem očí byly sotva pozorovatelné modravé kruhy; ale oko bylo jiskrné, mnohdy žhavé, jakoby v něm pohrával odlesk tisícerých drobných světýlek... Zamlklost hochova byla ode dne ke dni nápadnější. Dva dny před opětným odjezdem svým začal si naříkati, že jej pobolívá hlava — v čele mezi očima a den na to procitl z rána rozpálen... Matka, která byla tisíckráte svědkyní různých horeček, ni-kterak se nezalekla. „Patrně se hoch trochu zachladil,“ pomyslila si; ale přes to – co nebyla doposud ještě u žádného nemocného učinila — ká¬zala hochovi, by neopouštěl lože, pospíšila dolů do vsi a požá¬dala jednoho souseda, by došel pro doktora Doubravského. Hoch zatím byl dosti dobré mysli. Poposedal na postýlce, někdy se i prošel po sedničce a zase ulehl — mluvil s matkou skoro jako jindy a na nic si nestěžoval. Tepna byla sice zrychlena, ale horečka nezdála se býti příliš značná. K večeru přijel doktor Doubravský. Možno si pomysliti, s jakým napjetím sledovala stará Byšická lékařovo vyšetření stavu nemocného. „Že nebude tak zle?“ ozvala se konečně, když byl lékař vyšetření skončil. „Doufejme!“ odtušil lékař, pokrčiv sotva pozorovatelně ramenoma. „Do Prahy prozatím hoch nemůže a pozejtří přijedu zas.“ Nařídiv pak, čeho bylo třeba, upravil též lék a pohovořiv s matkou i hochem, odejel. Třetího dne přijel zas. Stav nemocného se nezlepšil, ani nezhoršil — — Lékař přijel i dne šestého, devátého, dvanáctého ba pat¬náctého... Choroba zdála se býti beze změny. Jen horečka se zvýšila, tep zrychlil — apathie hochova byla vždy zjevnější. V posledních šesti dnech již někdy na dotazy matčiny ani neodpovídal a v noci dne dvanáctého začal blouznili... Vztyčoval se na postýlce a blábolil podivné věci: prosté i zvláštní, o nichž matka nikdy nebyla slyšela... Volal kohosi, aniž mohla matka vyrozuměti koho... Venku hučel vítr svou zádumčivou píseň... Možno si domyslili, jak teskně a k smrti smutno bylo matce, bdící u lůžka trpícího miláčka... Z rána se hochovi ulehčilo; přestal blouznit a jenom někdy ztěžka oddychl... „Bolí tě, dušinko, či snad nemůžeš dýchat?“ ptá se úzkost¬livě matka. „Ach, to já si jen tak hovím, mamičko,“ odpovídá hoch. A matka zase doufá v brzké pozdravení... Avšak i další dny míjejí bez nápadné změny. V noci hoch blouzní — k ránu úleva — lékař přijíždí každého druhého dne. A jednou v noci hoch na postýlce se vztyčil. „Vidíš, mamičko — vidíš ty žhavé jazyky, jak vyšlehují?“ blouzní trhaně, někdy šeplavě a hned zas jasným, zvučným hla¬sem, jakoby volal o pomoc. „Hu, hu — jak tam bylo před chvílí černo!.. Noc — noc ... A já spal a padal — padal do hloubky.. V tom vyšlehnul plamen — plazil se po skále a vyšlehával vysoko — vysoko až k nebi... V tom — vidíš — vidíš, ma¬mičko?... Anděl nad tím plamenem se vznáší — anděl nad údolem... Vysoko — jako jestřáb ... A přece neletí, ale stojí na veliké kouli — ruce má na prsou skříženy — a dívá se tak klidně, tak jemně, tak mírně do plamenů... Oh, což nevíš, matičko, že to anděl míru?! Vidím jej — vidím – vždyť je z kamene...“ Z počátku se matce zdálo, že je to fantas nahodilý; ale když hoch podobně blouznil po několik nocí — brzo šeptmo, nená¬padně, brzo hlasitě, úzkostlivě a bolestně, nabyla přesvědčení, že jej mučí utkvělá nějaká představa, cosi, co byl někdy někde viděl a co bylo v duši jeho zůstavilo hluboký, ba nevyhladitelný dojem. Teprve třetí nebo čtvrté noci domnívala se ze zmatených a nesouvislých vět poznávati, že mučí hocha fantasmagorická představa obrovského požáru, patrně vzpomínka na požár Votýpkova statku a že k příšerně velkolepé představě té přidru-žuje se obraz nevystihlé krásy — jasná a konejšivě působící představa sochy anděla míru, kterouž byl hoch kdesi viděl, před kterouž byl často a dlouho stál, nemoha se pohledu na ni na¬sytiti. Někdy popisoval hoch v blouznění svém zvláštní pošmurný dům — mladého a přece nešťastného muže... Jindy mluvil zma¬teně o křížích, pomnících a různých jiných sochách, ale vždy se vracel k andělu míru... Kdysi napolo vztyčil se na postýlce a dlouho díval se upře¬ně kamsi do prázdna. Náhle z hluboká vzdychl, a když se k němu matka naklonila, objal ji oběma rukama a dal se do vzlykavého pláče. „Neplač, dušinko, neplač!“ konejší matka tonem nejlaska¬vějším. Hoch přestal plakati a ulehl, jakoby byl přelud zmizel. Avšak po chvíli počal něco nesrozumitelně šeptati, až pak posléze zcela srozumitelně, ale bolestným tonem promluvil: „Ach, bože, bože! Vystav mezi mnou a smrtí zeď, ať se ta smrť tak na mne netlačí.“ Slova ta projela matčino srdce jako dvojostrá dýka. Klidné vzezření a chladnokrevné zkoumání průběhu hochovy choroby se strany lékařovy bylo ji až dosud udržovalo v naději, že choroba není aspoň svrchovaně nebezpečnou; avšak vlastní slova jejího miláčka ji upozornila na možnou ztrátu bytostí nej¬milejší. Nahnula se k dítěti, pohladila je po rozpáleném líčku a ko¬nejšivě promluvila: „Ach, nemysli na to, dušinko, nemysli!“ Hošík prudce se vztyčil, poklekl a zadíval se matce s nevylíčitelnou němou prosbou do očí. „Chceš něco, dušinko?“ optala se matka. „Nic, nic, mamičko,“ odpovídá hoch, jakoby nevěděl, o čem byl mluvil; ale hned na to ovinul obě ruce kolem matčiny šíje a skloniv hlavu na její prsa, zašeptal: „Umru-li, mamičko — dej mne do tatíčkova hrobu a na hrob – na hrob – –“ Zajíkl se a teprve po několika vteřinách dodal: „Anděla — víš? — Anděla, který konejší, který uzdravuje a chrání — anděla míru – – –“ Po té prudce se od matky odtrhl a sklesnuv na lože, začal zase blouznili — nesrozumitelně, zmateně... Noc tu probděla matka u loze v bezměrné úzkosti. Ani polodřímota, která jí bývala u lože nemocných náhra¬dou za spánek, nedostavila se. A když pak se rozbřesklo, očekávala příjezd lékařův s ho¬rečnou nedočkavostí. Bylo dvacátého a prvého ode dne, kdy objevily se první známky hochovy choroby. Lékař byl slíbil, že dne toho najisto přijede. Matka čekala s trapnou úzkostí. Konečně k večeru lékař přijel. Usedl jako obyčejně k loži a ohledal stav nemocného. Horečka i tepna byly beze změny. Hoch neblouznil, ale od¬povídal na dotazy lékařovy apaticky. V smrtelných úzkostech před lékařem stojící matka upírala neodvratně zrak svůj na jeho tvář; ale nevyčtla z ní ničeho. Konečně, když k ní lékař pohlédl, ozvala se. „Za jedno dnes prosím snažně, pane doktore,“ pravila přitlu¬meně. „Povězte mi, prosím, pravdu: je, či není pomoci?“ „Vy chcete zvěděti pravdu?“ optal se lékař klidně. „Nemohu déle snésti trapné nejistoty. Jsem na všechno při¬pravena,“ odpověděla pevným hlasem. „Mně se zdá, že pomoci – není.“ Lékař váhal okamžik odpověděti, načež temně odtušil: „Není.“ „Že není!“ vzkřikla stařena hlasem zoufalým vytřeštivši na lékaře oči, jakoby jí byl dotvrzením vlastního jejího domnění pověděl vlastně něco překvapujícího. Lékař zavrtěl záporně hlavou. „Tedy — žádná, žádná naděje?!“ zaúpěla. „Naděje jest sice vždy ještě, dokud nelze zjistiti smrt,“ ujal se slova lékař; „ale ze sta podobných případů sotva jeden mívá průběh příznivý.“ „Ale vaše umění, pane doktore!“ ozvala se stařena ostý¬chavě, jakoby byla na rozpacích, smí-li či nesmí-li to připomenouti. Výraznou tvář lékařovu přelétl matný úsměv trpkosti. „Oproti přírodě, milá matičko,“ odpověděl, „jest umění naše malomocno. Nemůžemeť více, nežli sledovati průběh tajemného procesu a nezkušeným poraditi, co doporučuje výsledek po věky nastřádaných zkušeností — z větší části jen k úlevě nemocného. Na průběh nemoci samé nemají prostředky našeho umění pod¬statného vlivu. I nejosvědčenější osvědčují se začasté úplně bez účinku.“ „Vy tedy myslíte, pane doktore,“ pravila Byšická po krátké pomlčce, „že léky nemají žádného účinku?“ „Nikoli, matičko,“ odtušil klidně lékař. „Každý lék musí míti na lidský organismus nějaký, byť sebe nepatrnější nebo i nepostižitelný účinek. Mát jej i požití jediné kapky vody, tím více pak lék, skládající se začasté z látek působících zžíravě, rozpalujíc nebo konejšivě. Jde však o to, má-li jevící se účinek příznivější nebo nepříz¬nivější průběh choroby v zápětí; neboť i při známkách povážli-vého zhoršení choroby následuje dosti často uzdravení jako při známkách příznivého obratu — smrt. Předvídavost naše jest vždycky více méně pochybná. Nemůžeme, nežli zjistiti, co právě pozorujeme. Vše ostatní, co přivodí třeba nejbližší vteřina, vymyká se poctivému lid-skému soudu.“ Stařenka naslouchala výkladu tomu se zatajeným dechem. Nechápala sice všeho, ale rozuměla aspoň smyslu. I samému Doubravskému bylo jako člověku, jenž se byl ná¬hle přesvědčil, že zabýval se po celý svůj život něčím, co vzpírá se již podstatou svou příznivému a uspokojivému rozřešení. Tisícileté zkušenosti, jichž byli myslící pěstitelé vědy lékař¬ské nastřádali, zdály se mu býti u porovnání s namáháním, s ja¬kým bylo nastřádání to spojeno, tak nepatrný a nespolehlivý, že šlehla duší jeho i myšlenka skoro naprosté bezúčelnosti. Divuplné tajemství vzniku a zániku živoucích tvorů nezdálo se mu býti snad nikdy tak záhadným, jako právě v tomto oka¬mžiku — u smrtelného lůžka bytosti, která neměla pro svět doposud žádného významu a vůči staré, prostoduché a přece bystře soudící ženě, která měla dosti síly a zmužilosti vyprositi si zdrcující ránu nepokryté pravdy přímo do srdce. Skoro v duchu litoval, že vedl ránu tu bezohledně — že vy¬hověl přání stařenky a pověděl pravdu. Zamyslil se, jakoby byl o samotě. Stařena však stála s výrazem sklíčenosti bez hnutí, neodva¬žujíc se lékaře vyrušiti. Soudila, že uvažuje o chorobě jejího dítěte. Mozkem Doubravského vířily však myšlenky zcela jiné. Byltě zapomněl, kde a proč se nalézá. K smrti pracující hoch byl mu v okamžiku tom lhostejný. Byltě po jeho náhledu ztracen a žádný světa lék nemohl mu prospěti. Bezcitná příroda dokonávala na něm právě znenáhla děsné dílo konečného rozkladu. Duší lékařovou kmitaly právě zvláštní myšlenkové jiskérky, ozařující matně povšechné tajemství života. Náhle mu napadlo, že všechny posavadní, jemu známé theorie o životě jsou přece jen pouhé fantasmagorické přeludy, po¬strádající reelního podkladu. Avšak dříve nežli vznikla z jednotlivých zárodků myšlenka jasná a určitá, zvedl mimoděk hlavu a zrak jeho utkvěl na sklí¬čené tváři staré Byšické. Jediným pohledem tím dán vznikajícím myšlenkám poněkud jiný směr. Pojalať jej nevysvětlitelná lítost s ubohou ženou z lidu. Bezděčně chtěl napraviti, co byl zavinil. Začal mluviti v pevném úmyslu, by starou ženu, pokud vů¬bec ještě možno, aspoň ukonejšil. Mocný proud neobvyklých myšlenkových zárodků valil se však dále, tak že Doubravský z počátku hrubě ani nevěděl, co mluví. „Ano, ano, matičko,“ pravil jako v polosnu. „Umění naše jest vůči neobmezené a dle přesných, od pravěku ustálených a nezměnitelných zákonů přírody — malomocno. Neznámeť doposud skoro praničeho. Po tisíciletém úsilí statisícův poctivých snaživců nedospěli jsme dále, nežli že tomu neb onomu podaří se občas postřehnouti více méně zjevný úči¬nek některého z nesčetných zákonů přírody... Mluvíme, přemítáme a uvažujeme o chorobách — snažíme se najíti vhodných a přiměřených prostředků, tudíž léků k za¬žehnání chorob; ale vlastní příčiny, vznik a skoro i průběh cho¬rob jest nám doposud tajemstvím... Pozorujeme a zjistíme jen známky dostavující se a dostavivší se choroby — sledujeme dle známek jí vlastních její průběh; ale podstata její jest nám neznáma... Krátce tápeme doposud ve tmách... Uvažte jen, jak podivná a zároveň nepostižitelná změna musí se v celém těle lidském státi, když z jarého, silného, své skutky úplně ovládajícího tvora s více méně svobodnou vůlí stane se bezvládná hmota, ležící beze síly vztyčiti se nebo jen pohnouti sebou — bez mocí mysliti jako myslívala! Uvažte jen, jaké změny dějí se asi v těle tom, když zažívací ústrojí zastaví svou činnost, když teplota těla zvýší se na čty¬řicet a více stupňů, když tepna buší sto i víckrát v minutě!... Ano, ano, matičko, — za takových známek choroby stala se v celém těle nepostižitelná pro nás změna chemická!“ Po závěrečných slovech mluvící umlkl, jakoby mu byla moz¬kem šlehla závažná myšlenka. Vztyčil se; ale hned zase usedl a zastřel si oběma rukama tvář. Po několika vteřinách spustil obě ruce, zvedl poněkud k prsoum nachýlenou hlavu a dívaje se kamsi do prázdna, polohlasitě zamumlal: „Vždyť pak vznik i konečný rozklad — tudíž snad celý život náš není v podstatě přece nic jiného nežli tajemný, nesčetnými a zároveň nepostižitelnými vlivy podmíněný chemický proces.“ Po těchto slovech vstal a sáhl po klobouku. Byltě myšlenkami svými tak zaujat, že opomenul podati sta¬řeně i ruku, jako činíval, když se s ní loučil. Stařena vyprovodila jej až před chatu. Když vsedl do saní, vrátila se do jizbičky. Byla zase se svým ubohým Erazímkem o samotě. Usedla k loži a zadívala se na horečně rozpálenou jeho tvář. Pozorovala po líčkách rudší skvrny, které však vždy zase zmizely — pozorovala i těžší, namahavější dech... Náhle hoch napolo se vztyčil. „Co pak chceš, dušinko?“ optala se matka starostlivě. „Ah, nic, nic mamičko!“ zaúpěl a zase se položil. „A nic tě nebolí — pranic?“ vyptávala se dále. „Ach, hlava, mamičko — hlava,“ vzdychl z hluboká a zůstal klidněji ležeti. Matka ho nevyrušíla; domnívalať se, že chce spáti. Ale hoch nespal. Jenom chvílemi dostavovaly se polomrákoty. Každé chvíle volal matku, nebo tiše vzdychl nebo zasté¬nal. Někdy se i napolo vztyčoval a hned zase ulehal – –  Asi k půlnoci se vtyčil a upíraje horečně se lesknoucí oči na matčinu tvář, optal se: „Co pak to máš, mamičko?“ „Kde? — co?“ optala se. „Tady, tady!“ zvolal hoch, ukazuje třesoucí se rukou na matčino čelo. Matka přejela plochou dlaní prázdné čelo. „Nějakou tkaničku,“ doložil hoch po chvíli. Matka sklonivši hlavu, zpozorovala tkaničku visící od košile. „Snad tady?“ prála, ukazujíc prstem na tkaničku na svých prsou. „Tam, tam — kam ukazuješ — na čele,“ dotvrdil skoro s ra¬dostným přízvukem hoch, jehož zrakové nervy byly již roz¬rušeny. Po té zase sklesl — chvílemi mluvil, úpěl nebo sténal — — Noc minula — nadešlo jitro, ba minulo i dopoledne a nadešlo odpoledne. „Znáš mne?“ optala se matka, když se byl hoch opět zase napolo vztýčil a do prázdna zadíval. „Znám,“ odpověděl apathicky stísněným hlasem. „A máš mne rád?“ optala se matka, by vůbec něco pověděla. „Mám,“ zasténal. Na to se zase položil a ztišil. Matka domnívajíc se, že usíná, odplížila se. Po chvíli se zase vrátila. Hoch ležel s otevřenýma očima na levém boku — pravá ruka chvílemi se nadzvedla a zase klesla. „Erazímku!“ zašeptla matka, dívajíc se mu do očí. Neodpověděl, jenom oči pohnuly se směrem k matce s vý¬razem němé prosby. „Erazímku!“ opakovala stařena hlasitěji. Opět žádná odpověď. Pohladila jej po tváři, vzala ruku jeho do své — srdce se jí sevřelo bolestí... „Erazímku!“ vykřikla zoufale. Hoch více neslyšel, neviděl a necítil. Pohyb ruky byla bezděčná křeč. Výraz oka byl bezvýznamný nerv byl ochrnut. Kdyby byla matka k oku přiblížila světlo, byla by se pře¬svědčila, že se zřítelnice více nezúžuje. Hoch byl bez vědomí. Matka zůstala v strnutí po několik minut. Po té se jí zdálo, že dívá se na hocha jako druhdy, když ležíval na postýlce své zdráv a v klidný spánek pohřížen. Náhle šlehla duší její myšlenka, že miláček — dodýchává. Srdce se jí sevřelo křečovitou bolestí. Zavrávorala a temně zaúpěvši sklesla vedle lože. Ležela beze smyslů skoro hodinu. Když se vzpamatovala, vztyčila se a dlouho, dlouho dívala se na miláčka, jakoby ani pravda býti nemohla, co pozorovala. Chvílemi štkavě vzlykala, ale neplakala. Prsa její byla kře¬čovitou bolestí sevřena až do večera, kdy přijel lékař poznovu, by zjistil ochrnutí mozku následkem tyfu. A podivno — i nyní ještě se jí zdálo, jakoby vůbec ani ne¬bylo možno, co se bylo stalo a co byl lékař nezvratně dotvrdil. Teprve když se s ní Doubravský rozloučil a mlčky položil na stůl balíček peněz, jež si byla Byšická u něho pro svého Erazímka na studie uschovala, bylo jí to zřejmým důkazem, že jest dítě její ztraceno. Vzkřikla divoce, jakoby jí byl někdo nůž vrazil do prsou a nevěděla ani, kdy lékař jizbičku opustil. Penězům nevěnovala žádné pozornosti — nemělyť pro ni ceny... Zůstaly ležeti na stole až do druhého dne, kdy je ledabylo vhodila do šuplete u stolu. Hoře přeubohé matky bylo bezměrné. Zmíralať jí nejen veškerá její radost, nýbrž i naděje — vůbec vše... Není tudíž divu, že počínala si chvílemi jako šílená... Pouze vegetabilní dokmitávání miláčkova života, provázené bezděčnými pohyby křečí a chvílemi chroptivým dechem, trvalo však ještě po dva dny a dvě noci — nejděsnější to okamžiky v životě staré ženy — až pak posléze za zběsilé noční bouře zázračné dítě dodýchalo... Bděním, lítostí, úzkostí a bezměrnou bolestí k smrti vysí¬lená stařena neplakala. Sklesla na své lože a upadla v hluboký spánek, trvající nepřetržitě den a noc. Když procitla, bylo jí, jakoby nebylo v žilách krve, jakoby byl i jazyk bez vlády. Přes to učinila sama vše, čeho bylo potřebí. Mrtvý Erazímek pohřben po svém přání do hrobu otcova. v Kromě matky a úslužných čtyř výrostků, kteří snesli rakev dolů do vsi a donesli na hřbitov, súčastnila se pohřbu jedině paní Brigitta. Stála u hrobu s přeubohou matkou, až byl hrob zasypán; po té jí podala ruku. V očích paní Brigitty leskly se dvě slzy; oči nešťastné matky více nezvlhly	— Od té doby byla stará Byšická jako bez ducha. Neplakala, nehořekovala, nestýskala si. Bezměrná bolest její byla němá. Den co den chodívala na hřbitov, brodíc se po kolena a výše sněhem a závějemi; celé večery pak proseděla v tichém hoří na nízké stoličce před krbem, dívajíc se celé hodiny ne¬odvratně do plamenů hořící louče a vzpomínajíc na svého Era¬zímka. Nejčastěji zabývala se v myšlenkách vzpomínkou na onen večer, kdy jí byl tak krásně vypravoval, jak se mu při dívání do plamenů zdálo, že je celý kraj zasněžen a kterak na hřbitově bludička s hrobu na hrob skáče. Asi týden po pohřbu — právě když seděla zase u krbu — vzpomněla si náhodou konečně i na peníze, jež jí byl doktor Doubravský vrátil. I vstala, vyndala balíček bankovek ze šuplete a vrátivši se zase ku krbu, usedla a položila balíček do klína. Po chvíli skoro bezděky balíček rozbalila a probírajíc se bez¬myšlenkovitě v bankovkách, začala je konečně počítati. Ale nedopočítala... Před duševním zrakem jejím vyhoupnul se obraz miláčkův. Ruce jí sklesly do klína. Zadívala se upřeně do plamenu v krbu. Venku zuřila právě zimní bouře. Vichr vál hučivou svou píseň, brzo jako když hrom doznívá a hned zase úpěl a sténal, jako když v dáli dítě pláče. Rudé plápolavé plameny na krbu brzo se vztyčovaly a hned zase přikrčovaly. V jizbičce střídalo se šero s přítmím a rudým osvětlením, — příšerné stíny mihaly se po hambalkovém stropě a mezi visícími tam kornouty a pytlíky. Stařena však si ničeho nevšímala; nevidělať nežli přelud své obraznosti: svého miláčka... Srdce se jí sevřelo a poprvé zase po mnoha dnech jí i oči zvlhly. Náhle šlehla duší její trpce bolestná myšlenka, „K čemu mi peněz, když je Erazímek v hrobě?“ pomyslila si. I smáčkla bezděky bankovky v cumel a jediným mávnutím ruky vhodila je do plamenů na krbu. Viděla, jak vzplály a kterak plamen výše vyšlehl. Leč v témž okamžiku se jí zdálo, jakoby k ní z temného hukotu větru zněl Erazímkův sténavý hlas, když blouznil: „Vidíš, vidíš — mamičko? Anděl vznáší se nad plameny v údolu... Anděla míru dej mi na můj hrob!“ I vztyčila se prudce, jakoby ji byla zmije uštkla, a hrábla třesoucí se rukou po hořících bankovkách do plamenů. Ale nevyhrábla nežli plnou hrst ohořelých zbytků, troud a popel... Chvíli držela vše křečovitě v hrsti jako drahocenný poklad, načež hrst pomalu otevřela a začala zbytky prohlížeti. Ze všech bankovek nezbyla celou nežli jediná tisícovka, kte¬rouž byla dle všeho stařena náhodou v nejkompaktnější cumel smáčkla. Tvář stařenčinu přelétl trpce bolestný úsměv. Vhodila ohořelé zbytky bankovek do ohně, kde dohořely. Zbylou celou tisícovku vyhladila, načež ji pečlivě uložila do modlitební knížky, do které ukládala si papírové peníze vůbec. Následujícího jitra zmizela stará Byšická z osady. Skoro po čtrnáct dní ji nikdo neshlédl a náhodou také nepohřešil... Démon rozkošnictví, hýřilství a nesčetných odstínů vášní a náruživostí, jenž byl skoro po čtvrt roku v osadě tak zběsile řádil, byl sice sběhem různých okolností zkrocen a snad i trvale pokořen; ale následky jeho vlády nebyly doposud ještě za-žehnány. Mrzák Brzdíček byl sice po jednoměsíční vyšetřovací vazbě propuštěn na svobodu, poněvadž proveden přesvědčující důkaz, že představený Mihulka zahynul nešťastnou náhodou a nikoli vinou mrzákovou. Bodrá mysl mrzákova byla však ta tam. Útrapy žaláře a především výčitky svědomí, že utratil lidský život, působily na ducha jeho v svrchované míře skličujíc. Vrátil se z vazby s prošedivělým vlasem a se stopami hlu¬bokého žalu v rázovité své tváři, s kteréž byl úsměv zmizel skoro nadobro. S nikým neobcoval, ba skoro s nikým ani ne-mluvil; žil ve svém novém domku v úplné odloučeností. V neklidných, mnohdy i horečných snech vídal skoro den co den buď představeného s výhrůžným nebo úšklebně potup¬ným výrazem v tváři neb ubohou Pitrdlovu Kačenku, která byla jeho Kartušem tak nebezpečně potrhána, že jen stěží vyvázla životem. Zádumčivost byla se v duši jeho vkradla již ve vazbě; na svobodě v naprosté odloučenosti od světa změnila se v hypochondrií. Mrzák sedával po celé hodiny bez pohnutí dívaje se v ne¬určité prázdno. Někdy mu i doutník vyhasl a on pobafával dále — nejzřej¬mější to důkaz, že myšlenky jeho bloudily ve sférách mlhavých dum. Mnohdy se zdálo, jakoby se naň měl strop sesypati nebo podlaha pod ním rozevříti. Nevysvětlitelná úzkost zmocnila se jeho duše, mučíc ji co nejtrapněji. Cholerická povaha jeho však tento druh bezradostného, vlastně mučivého života na dlouho nesnesla. Po nějakém čase vzmužil se aspoň tak dalece, že rozhodnul se zahájiti nový život, Prodal nový svůj domek a starou chatu i se zahrádkami paní Brigittě a zmizel beze stopy z osady. Kam se uchýlil, nikdo ani netušil. Teprve asi po dvou letech došla do osady temná pověst, že vedl v Bavořích potulně hýřivý život a kdesi v bídné nějaké vísce zahynul. Nepoměrně truchlivější osud stihl Floriánka Helebranda. Několik dní po smrti Erazímka Byšického provedeno závě¬rečné líčení pře, v kterémž Helebrand na základě vlastního při¬znání a svědectví své nevěsty uznán vinným zločinem žhářství a vzhledem k četným polehčujícím okolnostem odsouzen do t재kého žaláře na dobu pěti roků, k náhradě řízení soudního, jakož i k nahražení škody poškozenému Votýpkovi, která uhrazena z deponované u soudu výhry a úplně ji pohltila. I starý Lopíček, ačkoliv mu z jmění jeho zbylo přece aspoň tolik, aby mohl býti slušně živ, netěšil se více životu jako druhdy. Vráskovitá tvář jeho v několika týdnech ještě více svraště¬la, oči zapadly hluboko do důlků, plet sežloutla, tak že se po¬dobal živé mrtvole. Pitrdlova Kačenka po několikatýdenní chorobě konečně se uzdravila; ale tichá pološílenost, vlastně otupělost byla jí údě¬lem po obou děsných katastrofách. V první době ujala se jí paní Brigitta, druhdy nejdůvěrnější její přítelkyně; později převzala k vlastní své žádosti péči o ni Ludmila Votýpkova, jejíž otec vyvázl, jak víme, ze všeobecné pohromy poměrně nejšťastněji. Zaplatilť jí pouze několika tisící zlatých, jež byl — stržen všeobecným proudem — prohýřil. Však nejen osoby, kterýmž jsme byli v průběhu vypravování věnovali pozornost hlavní, i osoby, jichž jsme vůbec ani nepo¬znali, vůbec skoro veškeré obyvatelstvo pykalo za své hříchy ještě po několik měsíců... Démona svárů, různic a nesčetných útrap jakožto následků trestního vyšetřování vystřídal za nedlouho démon ještě děsnější – bída a hlad... Zasněžením bylo polozapomenuté zákoutí jako každé zimy i tentokráte ještě více od celého světa odloučeno. Nastoupením tresťů byly mnohé rodiny zbaveny svých živi¬telů, kteří i v kruté době zimní byli by snad přece ještě nějakým způsobem postarali se aspoň o nejnutnější. Líčiti srdceryvné výjevy, jež se den co den opakovaly v jed¬notlivých chatách, kde byla bída dostoupila nejkrajnějšího bo¬du, zdá se nám skoro býti nemožno. Péro vzpírá se bezděky — V osadě vypukl následkem hladu tyf a sdecimoval obyvatel¬stvo, sdecimované již líčenými katastrofami a vazbami, najmě děti... Jedině paní Brigitte, která poznavši po několika týdnech bezpříkladně trudný stav jednotlivých rodin, ze všech sil sky¬tala úlevy, bylo děkovati, že smrt nevyžádala si obětí ještě více. Tak míjel den po dni, týden po týdnu, až posléze po hroz¬ných útrapách nadešlo jaro. Slunce vysvitlo, sníh v několika dnech roztál a v několika dalších dnech vše se zazelenalo. Romantický úval skytal zase čarokrásný pohled jako v době, kdy jej byl na podzim agent Horyna poprvé navštívil. Ale v osa¬dě samé panoval dusný neklid a ve všem všudy horečný chvat, jakoby mělo býti v několika dnech vykonáno a nahraženo, co bylo prodlením půl roku zanedbáno. S pracujících tekly potoky znoje, svaly div nepopraskaly.. Anděl míru nebyl se doposud ještě snesl nad úval... Nikdo nezdál se míti pro jiného smyslu, nežli pro úmornou vysilující práci… Asi v polovici května však zájem obyvatelstva přece obrá¬cen také ještě k něčemu jinému. Pozdě v nocí přijel totiž do osady, když obyvatelstvo spalo, povoz s nějakým těžkým břemenem, provázený několika děl¬níky. Břemeno dopraveno na hřbitov, kde dělníci po celou noc pracovali. A když pak obyvatelé z rána procitli, zpozorovali na hřbi¬tově na hrobě Erazímka Byšického a jeho otce velkolepý, da¬leko viditelný kamenný pomník, představující umělecky pro¬vedeného anděla míru se skříženýma na prsou rukama a stojí¬cího na kouli, znázorňující symbolicky vesmír. Obdiv i úžas obyvatelstva, jež se nahrnulo na hřbitov, byl všeobecný. Každý věděl, že pomník dala postaviti Háta Byšická; ale nikdo netušil, že tímto dnem počínaje, nadešli osadě konečně první dnové poměrného klidu a míru... V den ten dostala paní Brigitta dopis od anarchisty Vorovky, v kterémž jí zvěstoval, že podařilo se mu zjednati si slušné postavení v Mnichově, že — jsa s životem svým pro budoucnost vypořádán — kletých peněz výhry nepotřebuje, aby jimi naložila dle vlastního uznání. Paní Brigitta užila jích k úlevě bídy nejbídnějších a umož¬nila tak, že anděl míru začal se snášeti vždy níže nad čarokrásný úval. V týž den došla náhodou do osady i zpráva, že někdejší ná¬jemce Rorejsovy krčmy, žid Mojžíš Brückner, etabloval se ve Vídni jako velkoobchodník a že zanáší se myšlenkou provésti jeden z plánů anarchisty Vorovky: zříditi v osadě, v kteréž byl položil základ ku svému bohatství, továrnu na zužitkování laciného dříví... Minulo několik dní. Květen chýlil se ku konci. Polní a zahradní práce byly už dávno ukončeny. Osada měla na pohled obvyklou fysiognomii. Nad úvalem klene se bezoblačná azurová obloha. Lesy, stráně i luka — vše leskne se v zlatých paprscích slunce v ne¬sčetných odstínech zelena, z něhož odlišují se nesčetné květy všech možných barev. Den minul v tiché, ač klopotné práci — slunce schýlilo se k západu. Po cestě od krajského města k osadě směrem k Pitrdlově staré chatě blíží se pomalu lehký povoz, v němž sedí v koutku schoulen nějaký muž. Přes to vše, že jest příjemné teplo, jest muž ten pečlivě za¬halen v šedý starý plaid, z něhož vykukuje jen část obličeje zažloutlé, chorobné pleti — zašpičatělý nos a horečně se lesk¬noucí oči. Na pohled zdá se to býti muž asi šedesátiletý. Chvílemi pohne rukou, přidrží si jí u úst, a snaží se odkašlati. Okolí nevěnuje nejmenší pozornosti; tvář jeho jeví svrcho¬vanou apathii. Teprve u Pitrdlovy chaty muž ten ve voze poněkud se na¬hnul a několikrát přikývnul hlavou, jakoby si byl něco připamatoval Pomalu a opatrně sjížděl povoz po klikaté a hrbolaté vo¬zové cestě od Pitrdlovy chaty dolů do vsi, a právě, když slunce zapadlo, zastavil před Rorejsovou krčmou. Zevnějšek její byl zcela jiný nežli druhdy. Bylať dle smlouvy uzavřené mezi Rorejsem a někdejším nájemcem Brücknerem na útraty tohoto znovu vystavěna, vlastně spravena — měla novou taškovou střechu a vůbec ráz modernější. Cestující zaplativ vozkovi vylezl namáhavě z vozu a pravil přitlumeně: „Zde zůstanu!“ Na to šoural se pomalu do šenkovny. Byla čistě vybílená, po někdejších německých nápisech ne¬bylo více ani stopy. Byly v ní zase jen dva stoly; ale žádných hostů. Cizinec popošel ku stolu honorace a usedl. Teprve po chvíli objevila se na práhu Rorejsová Purčí. Pomněnkové oči její byly hluboko v důlkách zapadlé; líčka bez ruměnce, tvář ustaraná. „Rád bych tu zůstal přes noc,“ pravil cizinec, když se ho Purčí optala, čeho si přeje. „Mohu?“ Purčí pokrčila lehce ramenoma a nesměle odpověděla; „Otec, prosím, je ještě na poli — až přijde...“ „Zatím mi tedy upravte něco k večeři — cokoliv,“ připome¬nul cizinec, načež dívka zmizela. Asi po pěti minutách dostavil se i Rorejs s pole. Shlédnuv cizince trpce se usmál, popošel k němu a vlídně, ale přece to¬nem spíše truchlivým jej přivítal a zůstavil jej taktéž o samotě. Po dalších asi pěti minutách přišel opět a usedl za týž stůl, za kterýmž seděl cizinec. „Vy tu tedy chcete zůstat přes noc?“ ujal se slova. „Nejen přes noc jedinou, rád bych tu ztrávil celé léto,“ odpověděl tázaný. „Jsem churav, lékař mi poradil klid a ven¬kovský vzduch.“ „Postarám se o všemožné vaše pohodlí,“ připomenul Rorejs úslužně. „Budete spokojen.“ „Děkuji vám již napřed,“ pravil cizinec, načež se oba odmlčeli. „Piva si nepřejete?“ optal se po chvíli Rorejs. Neznámý zavrtěl hlavou a zase oba mlčeli. „Doslechl jsem, že tu u vás někdo před nedávnem vyhrál na nějaký los,“ připomenul konečně cizinec. „Ano, ano — vyhrál,“ přisvědčil Rorejs s povzdechem, jakoby chtěl i nechtěl slov neznámého potvrditi. Zatím bylo se již valně sešeřilo. Rorejs vstal a rozsvítil připravenou lampu. Teprve nyní všimnul si bedlivěji tváře neznámého. Byla vy¬hublá, kost a kůže — pleť špinavě zažloutlá; uší jako z vosku, skoro průsvitný; rty úzké, bledé, pouvadlé; tupý nos nápadně zašpičatělý. Jinak byla tvář zarostlá valně již prošedivělým plnovousem „A slyšel jsem také,“ ozval se neznámý, když si byl Rorejs zase usedl, „že jste tu vyhráli na cizozemský los — myslím ze saské loterie — a nemýlím-li se — hlavní výhru...“ Rorejs smutně přikývnul hlavou. „Což pak mi o tom nemůžete dáti žádné zprávy?“ optal se cizinec, dívaje se upřeně Rorejsovi do očí. „Ah, mohu, mohu,“ odvětil Rorejs; „ale prosím, nežádejte toho ode mne!“ „A proč, prosím?“ optal se neznámý. „Či mi nedůvěřujete? Bojíte se mne?“ Rorejs zavrtěl hlavou. „Čeho bych se bál?“ pravil. „Všechno už je odpykáno...“ „Jak to?“ vpadl cizinec, načež povzneseným hlasem dodal: „A — ani mně to nepovíš, milý Martínku? Ani mně? Což pak mne nepoznáváš ani po hlase?“ Rorejs vytřeštil na neznámého oči, ale nepoznal ho ani po sípavém hlase. „Já jsem Horyrna,“ zašeptal host. Rorejs prudce vyskočil, zadíval se hostovi pátravě do tváře a teprve nyní jej poznal. „Ach, bože! Ty, Horyna — v tak zbídačelém stavu?!“ uklouzlo mu mimoděk. „Bohužel!“ vzdychl Horyna. „A jak se stalo — jak se jen vůbec mohlo stát!?“ zadivil se Rorejs usedaje. „Zcela jednoduše, milý kamaráde,“ vysvětlil Horyna. „Život za život! Nejsem první a bohužel zajisté také ne poslední, kte¬rýž za život byl nucen život: obětovati. Pamatuješ se přece, že byla na mne před osmi měsíci v horách blíže Bavorského Brodu podniknuta honba. Já sice honcům šťastně unikl, ale zaplatil to zánětem plic, z něhož se vyvinuly tuberkule... Toť vše... Tedy život za život...“ Horyna na chvíli se odmlčel; když však Rorejs neodpovídal, pokračoval: „Kojil jsem se po delší čas nadějí, že se choroba příznivě obrátí. Ale když se dostavila bída, krutá bída — vzpomněl jsem si na vás, že jsem vám, ovšem bez přičinění svého, dopomohl k hlavní výhře „ „Ah, pravda, pravda,“ připomenul nyní Rorejs, „My na tebe také dosti často vzpomínali. Chtěli jsme tě sem k nám pozvat a složit se na slušnou odměnu pro tebe...“ „AIe nepozvali jste,“ vpadl Horyna trpce, ale ihned konej¬šivě dodal: „Nu, nic nedělá! Teď jsem tu a je snad také dobře, ne? Stav můj, věř, kamaráde, byl už k zoufání. Nesčetněkráte chtěl jsem učiniti konec bídnému živobytí otrávením...“ „Ne, ne!“ zvolal Rorejs. „Já tě neopustím! Zůstaň u mne — u nás!... Moje Purčí bude tě opatrovat a ošetřovat jako oše¬třovala nebožku svou matku.. Ovšem na skvělý život naději ti dělat nemohu. Jsemť sám sotva živ...“ „Jak to?“ optal se Horyna dychtivě. Teprve nyní Rorejs poznal, že přítel neví o osudech osady po výhře ničeho. I vypravoval mu vše... A dlouho seděli oba v krčmě, vyměňujíce si své náhledy. Zůstali nevyrušeni — nikdo se více nedostavil... Vypravování Rorejsovo učinilo na Horynu hluboký dojem. Mnohou episodu musil mu Rorejs znovu opakovati, — tak podivnou, neuvěřitelnou se mu zdála a přece zase chvílemi dával na jevo, že skoro ani jinak býti nemohlo. „Zůstaneš tedy u mne,“ pravil konečně Rorejs, když Horyna zvěděv vše, projevil přání odpočinouti si. „Zůstanu zde!“ odpověděl Horyna s důrazem na poslední slůvko. Rorejs dal příteli upraviti tutéž komůrku, ve které byl mi¬nulého roku ztrávil část noci, dovedl jej tam a rozloučiv se s ním zůstavil jej o samotě. Horyna unaven sklesl u okna na stolici a pohřížil se v my¬šlenky. Noc byla tichá a vlažná. Měsíc skoro v úplňku byl dávno minul zenith a vrhal jasnou zář do jizby. Horyna seděl dlouho bez pohnutí a jenom chvílemi poka¬šlával. O čem přemítal, zůstalo jeho tajemstvím, ale podle všeho byly to věci nehrubě příjemné, ba truchlivé. Asi po půl hodině několikrát z hluboká vzdychl a v očích zaleskly se mu dvě slze po chvíli vypukl v přitlumený pláč. Náhle se vzchopil a bolestně zamumlal: „Ne, ne!.. Rozhodnuto!… Tys, milý, dobrý Martínku, přece jen chuďas. Břemenem ti nebudu!“ Po té vytáhl notiční knížku, vytrhl z ní jeden lístek a při měsíčním světle napsal naň tužkou několik řádků. Po té položil lístek pod nerozsvícenou lampu na stole, zaobalil se do svého plaidu a opatrně i tiše plížil se z komůrkv do předsíňky. Octnuv se v předsíňce hmatal podle stěny ve tmě až ku dveřím, které nebyly však více jako druhdy pouze přivřeny, nýbrž na závoru zamčeny. I odstrčil závoru a vyšed ven dvéře zase přivřel. Ovanula jej pryskyřicová vůně, již k němu lehynký větřík z lesa zavál. Oddechl si a jako stín plížil se dále k návsi. Zde se zastavil a rozhlédl kolem, jakoby byl na rozpacích, kam kroky své obrátiti. Zrak jeho zakroužil po celém údolu; ale snivě zádumčivá čarokrása krajiny v magickém osvětlení bledé luny byla mu lhostejná. Pohled jeho utkvěl jen na velkolepém pomníku na hřbitově — na andělu míru, jenž nalézal se právě v plné záři měsíce... Chvíli se tam upřeně díval, jakoby nechápal, co to znamená, nebo — jakoby jej šálil přelud obraznosti. Po té vykročil a pomalu co noha nohu mine šoural se po kli¬katé cestě do vrchu ku hřbitovu. Octnuv se na hřbitově stanul před pomníkem. Přečetl v záři měsíce i začátek nápisu: Zde odpočívá Erazímek Byšický v hrobě svého otce – – načež upřev zrak na tvář anděla míru zůstal bez pohnutí. Jak dlouho stál, sám ani nevěděl. Konečně mu vypověděly nohy službu. Sklesl na hrobě.	 A druhého dne nalezen na hrobě — otráven... Lístek, jejž byl zůstavil příteli Rorejsovi, zněl: „Děkuji ti, milý příteli, za vše, co bys chtěl pro mne učiniti. Můžeš-li, učiň něco pro mé ubohé dítky!...“ Přítel Rorejs ovšem skoro ani nemohl. Za to ujala se osi-řelých dítek paní Brigitta, druhdy žena nejvášnivější — nyní tichá, lidumilná trpitelka...