Bledý měsíc vznášel se ještě nad černým lesem, když nad obzorem na východě objevil se sivý, sotva pozorovatelný pruh, jenž znenáhla bledne. Modravý stříbrosvit, jenž byl údolu dodával tak bájného kouzla, mění se v přísvit vždy bledší a matnější. I měsíc po-zbývá na svém magickém lesku. V několika minutách protáhl se blednoucí pruh na východě v dél i šíř a mění se v stříbrnou a přece již žloutnoucí záplavu. V údolu panuje ještě klid, rušený jen místy šplounáním potoku a poblíž vodopádu temným hukotem. Po lesnatých výšinách zaznívá však už snivý ševel a polou tajené svištění. Jedna polovice úvalu stápí se ještě v blednoucím, chladném zamžení, kdežto druhá, vždy jasněji a tepleji prosvítá, jakoby znenáhla vystupovala z jemné, zažloutlé mlhy. Měsíc — skoro již bez lesku — právě zapadá... Žlutá záplava na východě nabývá vždy více lesku, přechází v oranžovou a začíná se vždy zjevněji rozbíhati paprskovitě. V tom kdesi v údolu kohout zakokrhal. A se všech stran: z lesů, ze zahrádek, z polí i luk začínají se jako na povel ozývati nepostížitelně svištivé, cvrlinkavé, pištivé a řinkavé zvuky. Začíná svítati... V několika minutách změnila se oranžová záplava v jemně zarůžovělou, která se vždy rychleji mění v červenou, tato pak v purpurovou — až z krvavých a oslňujících červánků vyhouplo se slunce... Ze všad zaznívá ševel, bzukot a zpěv — od jednotvárného svištění až po jasné řinčení... Čarokrasné jitro začíná rozvíjeti vešken svůj divuplný půvab. Údol jest skoro ještě úplně ve stínu: leč nej vyšší části k vý   chodu obrácených strání lesknou a vytřpytí se již ve všech odstínech poroseného zlata. Víska ještě dřímá... Náhle zaštěknul kdesi pes — a po chvíli začínají se i z údolu ozývati různé zvuky, věštící, že se víska probouzí... Však dříve nežli v kterémkoli baráčku jen petlice cvakla, ba dříve nežli první pes zaštěknul, otevřely se přivřené jen dvéře Rorejsovy krčmy. Vystoupila z nich ženština, zahalená skoro úplně ve velký šedý šátek, z něhož jí vykukuje pouze nos a dvé modrých očí. Pod šátkem pozorovati krátkou spodní sukni neurčité barvy, na nohou zimní střevíce na boso. Za ženštinou vyběhl Rorejsův hafan Fišlifutri. Před domkem se ženština ani nerozhlédla. Zaměřilať chvat   ným, skoro možno říci úzkostlivě chvatným krokem směrem, k můstku přes potok. Hafan se za ní chvíli připitoměle díval, na to se dal do běhu a dohoniv ji, počal se k ní nesměle lísati. Pohladila jej sice po oblezlém hřbetě, ale nevrle řekla: „Pojď!“ Pes nedbaje tónu, jakými bylo slovo to proneseno, radostí zaštěknul a pobíhaje pak velkými skoky kolem ženštiny, pro   vázel ji, čmuchaje po zemi, kňuče, vrče a poštěkávaje — jak mu bylo právě vhod dávati radost svou na jevo. Přešedši můstek přes potok, nezaměřila ženština na cestu vedoucí do vsi za potokem, nýbrž na klikatou, příkrou a neschůdnou vozovou cestu, po které byl den před tím agent Horyna odpoledne od baráčku staré Byšické sestoupil do úvalu. Vykračovala si statně, tak že jí cesta přes příkrost a neschůdnost svou dosti rychle ubíhala. Asi v polovici cesty však se přece zastavila, by si pooddechla. Dech její srážel se v chladném ještě vzduchu ranním v Iehýnkou páru — důkaz to, že byla rozehřátá. Stanuvši poohlédla se a zrak její zakroužil po údolu, ja   koby něco hledal. Na chvíli utkvěl na baráčku, v němž byl v noci zmizel Florian Helebrand. Po několika vteřinách ženština se otočila a ubírala se dále do příkrého vrchu po různě zahýbajících zatáčkách, tak že se začasté napolo obrátila tváří proti slunci na východě. Ale i nyní nebylo viděti nežli nos a oči s poněkud zaníce   nými víčky jako po probdělé noci. Cesta byla i pro statnou a jak ze všeho patrno, podobným cestám uvyklou pěšačku unavující. Musilať mnohdy skákati i přes hluboké výmoly, nechtěla-li si zajíti několik kroků, by výmol obešla. Jindy se bořily nohy do hrubého kamenitého písku, nebo jim bylo jíti přes spousty kamení. Teprve když už byla skoro u chýže staré Byšické, porozhalila, vlastně uvolnila si trochu šátek a zahnula s cesty k chýži. U dveří se zastavila a z hluboká si oddechla. Oddechnutí to nebylo však nepodobno tesknému vzdechu. Bez rozpaků sáhla po šňůře u petlice. Sotva však se jí dotkla, vztáhla ruku zase zpět a na chvíli se zamyslila. Po té šourala se pomalu ode dveří, zahnula kolem rohu baráčku a připlíživši se k okénku zlehka naň zaťukala, aniž by byla do vnitř nahlédla. Za to tím napjatěji naslouchala. chýži, — jejíž obyvatelé: stará Byšická a její hoch Erazímek, byli se, jak víme, tak pozdě ku spaní položili — nic se nepohnulo. Ženština před okénkem zaťukala po chvíli nápadněji, až sklo zařinčelo. Stará Byšická na chatrném loži procitla. Zrak její utkvěl na okénku, kterýmž zpozorovala venku někoho státi. „Kdo to?“ ozvala se mimoděk; ale zároveň seskočila s po   stele, vztáhla ruku po staré sukni, přehozené přes stolici u lože a vlekouc sukni za sebou, přiblížila se k okénku. Ženština před chatou byla se zatím zase vrátila ku dveřím. Byšická nevidouc nikoho před oknem, přehodila sukni přes hlavu na sebe a zavazujíc si tkaničky pospíšila do předsíňky. „Vždyť je zavřeno jen na petlici!“ ozvala se hlasitě, když se blížila ku dveřím. „Já vím, paní Byšická,“ odpověděl přede dveřmi fistulkový soprán. „Já jen nechtěla – –“ Petlice cvakla, dvéře se pootevřely. „Pro umučení boží — Purčinko!“ vzkřikla Byšická poznavší Rorejsovu dceru... „Co pak se stalo“ — Co?“ „Maminka,“ počala Purčí smutně rozechvěným hlasem a zajikla se. „Maminka?! Maminka!?“ opáčila živě Byšická, načež chvatně pokračovala: „Co pak se, pro boha, stalo — že – –? Vždyť jsem byla pozdě v noci u tatínka, abych koupila Erazímkovi krapínek pivečka... A nikdo ani muk — ani muk!“ „Maminka si stěžovala už dřív,“ vysvětlila dívka; „ale ta-tínek myslil, že to do rána přejde — jako jindy...“ „A nepřešlo — nepřešlo!“ vpadla stará Byšická. „Nu, pambů' snad dá, že nebude tak zle ... Podíváme se! Uvidíme!... Chcete-li, počkejte chvilenku — hned se dostrojím a hned bu   deme u maminky.“ Nečekajíc odpovědí obrátila se a zmizela. Dívka, kteréž byly mezi řečí zvlhly oči, zadívala se upřeně před sebe a chvílemi netrpělivě přešlapovala. Hafan ulehl těsně u jejích nohou a vždy, kdykoli tiše sta   nula, začal jí olizovati střevíce, napuštěné dle všeho tukem, by přes leto nezkornatěly. Byšická vrátivši se kvapně do sedníce, rychle se dostrojila, obula střevíce, přehodila přes sebe velký šátek, v němž jsme ji byli viděli v noci v Rorejsově krčmě. Popadnuvši s poličky u dveří starý košíček, v němž měla pro všechny možné a snad i nemožné případy své lékařské, babické i lékárnické ingredience, obvazky a nástroje, chtěla ze dveří. Na prahu však stanula a poohlédla se po Erazímkovi. Ležel v gatích a košili na své postýlce na znak, maje obě ruce pod hlavou. Matka nemohla odolati. Připlížila se po špičkách až k loži a zadívala se mu v tvář. jasném světle, vnikajícím do vnitř jizby, měla hošíkova tvář výraz klidně, ba přívětivě spokojený. Ležel bez hnutí. Náhle však sebou zavrtěl, ruce se z pod hlavy vysmekly, zašermovaly ve vzduchu, načež je hoch bezděky složil křížem na prsou. Tvář matčinu přelétl uspokojivý úsměv. Jisto, že by se byla na hošíka, jenž jí byl v nocí takové potěšení připravil, dívala nepoměrně déle než kdy jindy; ale připomenuvši si čekající Rorejsovu dceru, obrátila se a chvatně vyšla před chatu, „Tak! Už jsem tu! Už můžeme jít, milá Purčinko,“ zašvadronila skoro vesele; ale ihned přešla v tón káravě vyčítavý: „Že mi tatínek neřek' hned v noci!... Nemoc, milá Purčinko, nečeká — to je to... Aspoň bychme už věděli, co a jak — mohli maminku potěšit nebo —“ Mezí řečí byla vykročila. Purčí šla podle ní. Octnuvše se na vozové cestě, zrychlily obě krok — chvá   taly... Slunce jim svítilo přímo do očí, tak že se nemohly skoro ani rozhlédnouti. Z oudolu zaznívaly již í různé jiné hlasy, věštící, že se víska probouzí. Bylo slyšeti tu a tam i vrznutí nebo přiražení vrat, kdákání slepic i štěchotání husí. Nad potokem, vinoucím se údolem, vznášela se lehýnká pára. Místy bělala se hejna husí a kachen. Nad statkem představeného kroužili holubí. Ze statečků kmotra Votýpky a souseda Lopíčka zazníval klapot cepů. Před některým baráčkem objevila se žena, děvče nebo muž; ale hned zase zmizeli. Štěkot psů různého druhu zazníval se všech stran. Někdy bylo slyšeti i zádumčivé zabučení nebo jektavé zamečení. Sotva obě ženštiny popošly asi dvacet kroků, zaznělo ze hřbitova zvonění, věštící šestou hodinu — když už samo slunce ohlašovalo asi půl sedmé. Obě ženštiny poznamenaly se křížem a chvátaly mlčky podle sebe dále, nevšímajíce si ničeho kolem, ačkoli i všední, ale porosený bodlák s karmínovým svým květem leskl se v plném jasu slunce, jakoby byl poset nesčetnými drobnými démanty. Náhle cosi podle cesty skoro příšerně zašviřelo. Obě ženštiny se ulekly; ale hned se vzpamatovaly, když viděly, že hejno koroptví přelétlo jen přes cestu. Po několika minutách přeběhl na přič zajíc a stříhaje ušima uháněl po stráni do vrchu k lesu. „Neštěstí,“ zaúpěla Purčí. „Ach, jaké pak neštěstí?!“ konejšila stará Byšická dívku. „Toť bych já už musila mít tisíckrát neštěstí!! Mně každé chvíle přeběhne zajíček přes cestu... Prosím vás! Tady na sa   motě mají zajíci pré! Tady je jim hej!“  A zase chvátaly dále. Když už byly skoro v údolu u můstku, zazněl z vísky zet potokem zběsilý štěkot hafana. Fišlifutri také zaštěkl; poznalť Kartuše páně Matýskova. Pan Mátýsek, jenž ujížděl ve svém vozíku jako s vichrem o závod, dohonil ženštiny na můstku přes potok. Vlastně vozík jeho podle nich jen kmitnul. Pan Matýsek smekl svůj zamaštěný a zaprášený klobouk, švihácký jím zamával — a již byl u Rorejsovy hospůdky a ujížděl dále po cestě, vedoucí k Pitrdlově, druhdy své vlastní chaloupce, aby byl co možná brzy na vzdálenější, krajskému městu a zámožnějším osadám, bližší křižovatce, kde do žebrá   ckého klobouku jeho zapadnul mnohdy i stříbrňáček. Fišlifutri, jak přirozeno, Kartušovi ranního pozdravu také nedaroval. Zaštěknul si naň, když mihnul po mostě, z plných plic a štěkal vrčivě, když už byl Kartuš i s pánem svým dávno zmizel. Byšická i Purčí všimly si jen ještě, že kmotr Votýpka s oby   čejnou křenovkou mezi zuby dívá se z okna a soused Lopíček že pobíhá po dvoře svého statečku a někoho plísní. Po několika vteřinách vešly obě do Rorejsovy krčmy, kte   rouž byl, jak již víme, agent Horyna opustil dříve, nežli se byla Purčí vypravila pro starou Byšíckou. Obě ženštiny vešly do předsíňky, zabočily do kuchyňky a vstoupily do nízké světničky, sousedící s komůrkou Purčinou. Rorejs měl dle všeho přece jen pravdu, když si posteskl starému kamarádu na psotné živobytí. Nábytek i nářadí ve světnici nasvědčovalo, když právě ne bídě, tedy aspoň skoro chudobě. Vše bylo zvetšelé, nevlídné, pošmurné. V jednom koutě jizbičky ležela na prosté posteli obsta   rožná žena s rozhalenou na prsou košilí z hrubého plátna. Rorejs stál u postele se svisle spuštěnýma rukama a s vý   razem beznadějností v tváři. Hekticky zrudlá, starostmi předčasně svraštělá tvář ne   mocné s vlhkýma, do prázdna upřenýma očima nasvědčuje chorobě vážné, snad nebezpečné. „Pochválen pán Ježíš Kristus!“ pozdravila stará Byšická slavnostním tónem a s vážnou tváří blížíc se k lůžku. „Nu, jak je, milá paní Rorejsová,“ počala po chvíli bodře, jakoby chtěla nemocné dodati důvěry. „Kde a jak pak bolí — co? Nebo nebolí —?“ Nemocná, jejíž prsa namabavě se zdvihají, chtěla odpovědít, ale dech jí vypověděl službu — zaúpěla jen bolestně z hlu   boká. „Nu, snad nebude tak zle, milá paní Rorejsová,“ pokračuje Byšická. „Nad námi nad každým je všemohoucí bůh, všickni jsme v rukou páně — všickni, milá paní Rorejsová — všickni..“ Po té se poněkud nahnula a zpytavě dívala se nemocné do očí. Přejela plochou dlaní přes zvlhlé čelo, utřela si ruku o svůj šátek a ohledala tepnu... „Horko — palčivé horko — a žízeň, není-liž pravda, milá paní Rorejsová?“ ujala se pak slova sebevědomě. Nemocná přikývla. „A píchání — strašné — v lopatkách — na prsou,“ vypra   vila dodatečně namahavě ze sebe. „Sotva — dechu — po   padám...“ A rozkašlala se dutě a přece křečovitě. „Ah, plíčky!“ připomenula Byšická vážně přes to vše, že užila slova zdrobnělého. Chvíli nemocnou bedlivě pozorovala, ohmatávala pak prsa, ohledala ještě jednou tepnu a zavrtěla několikrát povážlivě hlavou. Posléze se obrátila k Rorejsovi, naklonila hlavu poněkud na právo a zadívala: se mu do očí s výrazem tak výmluvně beznadějným, že okamžitě pochopil. „Ach, bože!“ uklouzlo bezděky Rorejsovi. Byšická pokrčila ramenoma. „Tady, milý pane Rorejse,“ prála šeptmo, by toho nemocná nezaslechla, „nejsem já pranic platna. Pošlete pro doktora!“ Osudný tento výrok z úst staré Byšické byl všeobecně znám. Každé dítě vědělo, že znamená — smrt… V tváři Rorejsově i jeho dcery zračilo se po výroku tom zděšení, jež postřehla i nemocná, která nebyla osudných slov vůbec ani zaslechla. I ona porozuměla a zmocnila se jí smrtelná úzkost. „Ach, bože, bože milosrdný!“ úpěla trhaně, napínajíc ve   škeré síly, by si ulevila slovy. „Oh, já vím, že musím umřít... Co jsem se nastarala — nadřela — naplahočila!... A teď – teď, když mám dorostlou dceru, která mne zastane — teď, teď, když si mohu na stará kolena pooddechnout — teď umřít – umřít...“ Planoucí oči nemocné byly plny slzí — hlas zněl dutě, chvě   jivě, bolestně, ba příšerně. „Ah, milá paní Rorejsová!“ jala se Byšická těšiti nemoc   nou. „Proto ještě umřít nemusíte! Ah, ne, ne! Dokud je duše v těle, nemusíme nikdy zoufat. A na poslední hodinku musí být každý z nás připraven. Toť se ví! Proto jsme se také narodili, abychme se tu v tom slzavém údolí plahočili a potom — potom umřeli... A umřít musíme, ať jsme žebráci nebo páni a krá   lové. Můj muž — vždyť víte, taky umřel. A ani nebyl nemocen – tedy ještě ani umřít neměl... A přece umřel — přece.“ Prostinká tato útěcha z úst staré a v životě dosti zkoušené ženy, která se vyznala v knihách, nezůstala na nemocnou bez účinku. Tvář její, před chvílí úzkost a strach jevící, nabyla aspoň poněkud výrazu oddání se v nezbytný osud. „Zatím něco uděláme pro ulehčení,“ počala zase Byšická bodřeji. „Trošičku bezového a lipového thé pro zapocení — uvaříme... A také proti žízni dáme: trochu citronové šťávy na kousek cukru... Toť se ví, než přijede pan doktor... Potom už uvidíme, co a jak...“ A vyndavajíc ze svého košíčku thé i cukr i citronovou šťávu, ihned jala se konati přípravy k léčení zatímnému. Zatím nemocnou neustále těšila, dodávajíc jí odvahy ku snášení bolesti poukazováním k bídnému živoření a plahočení po světě, k útrapám a bolestem jiných a podobně. Podavši nemocné cukr s citronovou šťávou, vyčkala, až nemocná vysloví se o účinku osvěžujícím. Po té vyšla do ku   chyňky, by uvařila lektvar. Rorejs vyšel za ní, ana mu byla nepozorovaně pokynula. „Pro doktora hned — hned!“ zašeptala úzkostlivě. „Ať třeba koně spřetrhají..! Proč jen jste mi neřek' hned v noci?!.. Proč — proč?... Ale jaká pomoc! Děj se vůle boží!... A pro doktora — hned, hned! — A nejlíp ať letí, bude-li chtít — Helebrandůj Floriánek. Ten je ve městě dřív nežli koně předsta   veného.“ Rorejs vyvolal ze sednice dceru a prál: „Honem běž pro Floriánka!“ Purčí běžela — letěla... Zastala jej právě, když rozespalý a mrzutý opouštěl bídnou svou chýži. S udívením zadíval se jí do pomněnkových, očí, co asi chce. Pověděla. Helebrand nejevil sice takové ochoty jako jindy a prál, že chtěl jíti rovnou cestou ku svému strýci Votýpkovi — (čemuž však se Purčí jen pro úzkost svou nepodivila) — ale pro Purčí a její dobrou, starostlivou matku, která mu občas ledacos k snědku podstrčila — všechno — — Oba vrátili se do krčmy. Stará Byšická pověděla, co má Floriánek doktorovi vyřídit – a v několika vteřinách chvátal již statný, rychlonohý mladík po téže vozové cestě, po které byl před nedávnem odejel Ma   týsek Brzdíček a po které byl před Matýskem z vísky zmizel i agent Horyna. Purčí stála před krčmou a dívala se za Floriánkem, až ne   daleko před chatrčí krejčího Pitrdle zahnul do lesa a zmizel. Na to vrátila se do sednice, by pomáhala ošetřovati ne   mocnou matku. V chalupě starého granátníka Pitrdle panovalo před vý   chodem slunce neobvyklé ticho. Staroch, jenž byl císaři pánu čtrnáct roků sloužil, aniž by si byl jiného vysloužil nežli vědomí, že vůbec sloužil, neměl již spaní. Spávalť jen tři, čtyři hodiny, a poněvadž chodil se slepi   cemi spat, probouzíval se dříve, nežli kohout poprvé zako   krhal, protřel si oči, vyšel v gatích před chatu, nabral trochu rosy do hrsti, umyl se a vrátiv se do sednice zasedl do zákamní a čekal, až se rozední. Někdy si přichrupnul i sedě; ale nikdy ne na dlouho. Vycházející slunce pozdravovalo jej skrze okénko k vý   chodu obrácené z pravidla u stolu, kde — měl-li co popichoval. Neměl-li co popichovati, seděl oběma lokty o stůl opřen a nemaje pro nic kolem sebe smyslu, díval se začasté po celé hodiny v neurčité prázdno. Myslil-li, vzpomínal-li v takových chvílích, nesnadno říci. On sám snad ani nevěděl. Ohyzdná a přece originelní tvář jeho mívala ráz ztrnulé zblbělosti. Někdy po několik minut ani nezamrkal. Dcera jeho, Kačenka, vstávala nepoměrně později, zpra-vidla teprve po východu slunce. Uklidila sednici, rozdělala oheň a začala vařit snídaně: obyčejně oukrop nebo praženou polívku; v neděli a ve svátek pak vždycky bramborovou polévku s houbami a jenom někdy výminečně, když bylo dost peněz, také kafíčko s kozím mlékem. Mezi vařením dohlédla do chléva, kde byla koza, skoro ne-zbytný užitečný tvor chudiny v pohorských osadách — ku sle   picím a kachnám, vůbec ke drůbeži, jejíž počet nepřesahoval v zimě tři, čtyry staré matky, kdežto v létě a na podzim, když byla kuřata a kachňátka, páčen mnohdy na čtyřicet až šedesát tvorů určených z větší části k prodeji na trhu v kraj   ském městě, kam Kačenka docházívala dvakrát nebo třikrát do roka, by s příkladnou starostlivostí vypiplanou drůbež zpe   něžila nebo jinými slovy: bez milosrdenství na nůž vydala. Loučívala se s drůbeží jako citlivá matka, když vysýlá syny nebo dcery své do světa nebo docela, když vypravuje syny na vojnu v čas války. Na trh odnášívala své odchovanky s nepoměrně lehčím, srdcem, poněvadž se těšila nadějí, že neodprodá všech a vrátí se aspoň zase s některými. Ale prodala-li všechny, vracela se s pláčem a mnohdy po celé týdny, ba měsíce vstupovaly jí slzy do očí, když si to neb ono ubožátko nebo některou jeho vynikající nápadnou vlast   nost nebo návyk připomenula. Podobně, ale přece s nepoměrně větší něžností lnula Kačenka ku králíkům. Milovala je jako něžná a zároveň vášnivá matka, mazlí   vala se s nimi jako nejněžnější dítě s koťátky a to snad právě jen proto, že byli v čas potřeby nebo v nejobvyklejší svátky určeni také pro stůl, pro kterýž je Kačenka sama — od chy-cení až po zabití, od stáhnutí až po upečení a na stůl přine   sení — upravovala. Jak si při tom počínala a co asi cítívala, víme již z toho, co byl agent Horyna viděl den před tím okénkem a co Kačenka otci svému, když se vrátil, napověděla. Jinak nevyžadovali králíci od jara až do zimy péče a žád   ného ošetřování. Měliť v zahrádce, pod chlévem a pod kurníky svá stará doupata, v kterýchž se rodili a do kterýchž se vracívali přes to vše, že následkem blízkosti lesa, do něhož vybíhali, byli nad míru plaší a skoro polodivocí. Kačenka na ně ovšem nezapomínala. Pamatovalať na ně i s pamlskami, jako z jara s útlým oseníčkem, jež na vzdá   lených cizích polích kradmo naškubala, v letě a na podzim nějakou hlávkou zelí nebo kapusty a podobnými králičími la   hůdkami, jež opatřovala tímže způsobem jako oseníčko. V zimě, když napadl sníh a bylo třeba králíky živiti, ne   přesahoval počet jejich šest až osm párků. V letě a k podzimu, když se rozplemenili a nebylo třeba starati se jím o píci, páčen počet jejich na dvě stě a více krás   ných, skoro vesměs bílých exemplářů jednoho druhu. Někteří ovšem se zaběhlí v lese a více se nevrátili; jiní uvízli i v léčkách na zajíce a ještě jiní vzali za své tím, že je ten neb onen „ukrutník“ z vesnice kamenem bacil, domů odnesl a upravil si pečínku. Přes to zbylo Pitrdlovým vždy ještě dosti, aby mohli býčí spokojeni. V létě a v prvních měsících podzimních ovšem upravováni králíci pro nekrálovský stůl starého granátníka a jeho dcery pouze v čas naléhavé potřeby, která se bohužel někdy dosti zhusta naskýtala, nebo v neobvyklejší svátky. Vlastní honby a zabíjení každodenní nadešly teprve krátce před sv. Václavem a řídily se dle pohody. Trvala-li pohoda podzimní déle, poskytnuto také většině obětem déle času radovati se ze života; ale jakmile napadl první sníh, zahájeno vraždění skoro hromadné. Den co den padli dva nebo tři králíci za oběť a upravováni všemožným způsobem, pokud prostředky na úpravu věnované stačily. Z počátku pouze vaříváni, později dostávalo se jím ctí býti pečenu na pekáči nebo upravovánu na sladko, na divoko i na kyselo. Vraždění bylo tím nemilosrdnější, čím krutější byla zima, t. j. čím více docházely zásoby píce, tak že okolo vánoc nezbý   vali již nežli králíci pro plemeno. Závidění hodné hody Pítrdlových počínaly tudíž okolo sv. Václava. Starý Pitrdle, ba i jeho cudná a něžná dcera těšívali se na ně od jara neb aspoň od okamžiku, když objevilo se v zahrádce nebo na dvorečku první mládě. V tu dobu dostával starý Pitrdle vždycky laskominy, které potrvaly po několik měsíců. Okolo sv. Václava začalo jich ukájení. Otec i dcera si nikdy tak nelibovali, nikdy se necítili tak spokojenými a šťastnými jako v době, když zahájeny králičí hody. Po devítiměsíčním postu, t. j. zdržení se od pojídání masa – bylo nyní každý den masíčko na stole nejen v poledne, ale i večer, ba kdykoli se otci nebo dceři jen zachtělo. Zvláštní vůně naplňovala jizbu, ba celou chatu, ba i okolí její — ano sám starý Pitrdle i jeho dcera páchli z daleka. V tu dobu nesměli do vsi, vůbec do společností, by jim i zá   možnější nezáviděli. Skoro každý chudší se zálibou vtahoval do sebe libý, zasládlý zápach, kterýmž se lišil každý cár Pitrdlova a Kačenčina chudobného šatu od cárů a šatů jiných lidí, ať chudých nebo zámožných. Staroch se blaženě usmíval, pomlaskával a každou chvíli si liboval. „Masíčko jako dort — jen se rozpadává — učiněné piškoty,“ říkával, ačkoli piškot jaktěživ neměl v ústech a snad jich po celý svůj život ani neshlédl. „A polívčínka jako z kapounů nebo bažantů,“ dodával, když posluchači jevili laskominy — ačkoli bažant i kapoun byli mu ptáky jako Eskymákům kolibříci. „A což — až začne Kačenka dělat mišpulanc,“ — čímž naznačoval labužničtější upravování zamilovaného jídla — kon   číval a tvář jeho jevila při tom výraz v pravdě labužnický. Avšak asi po měsíci — někdy dříve, jindy později — začal pan Augustin doma talíř s polévkou — později i vařené maso – odstrkovat... Kačenka, které se také již začalo znechuťovat jídlo každo- ba několikadenní — musila začít dělat králičí mišpulanc. Po týdnu, po čtrnácti dnech — nejdéle prodlením měsíce znechutili si Pitrdle i jeho dcera králičí hodování v té míře, že kuchařské umění Kačenčino bylo v koncích. „Ach! šťouchané brambory nebo suchý brambor je přece jen stokrát chutnější,“ říkával staroch odstrkuje mísu s králíkem na divoko. „Udělám zítra na sladko nebo na kyselo,“ těšívala Ka   čenka otce. A udělala, jak si otec přál — třeba na obojí způsob... Ale nic naplat. Po tří — čtyřdenním mišpulancování na nejmilejší způsob starého granátníka — na kyselo — neměl někdejší labužník vřelejšího přání, než aby už byli všickni králíci u všech všudy, „Praženka — oukrop — ach, bože! — kdy zas dojde na moje nejmilejší!“ vzdychával nutě se do jídla. „Jsme, milá Kačenko, přece jen ubozí lidé — chudáci, kterým by bylo líp, kdyby byli jako tvá matka už pod zemí... Všecko se mi oškliví, nač jen kouknu ... Fuj!...“ Nic však naplat! V králičích hodech musilo býti pokračováno, dokud byla zásoba obětí. Mišpulancováno tedy dále — lamentováno, vzdycháno ba někdy zaláteřeno několikrát za den. Ale kam s králíky? Mnohdy, když jel čeledín ze vsi v poledne kolem chaty, v které starý Pitrdle se svou dcerou hodovali, a hryzl tvrdý, připlesnivělý kus chleba, nabídnul mu zaň starý Pitrdle půl nebo celého králíka na divoko neb na kyselo, a výměna provedena k obapolnému uspokojení. Někdy putoval zbytek od oběda, jindy celý oběd nebo celá večeře, ještě jindy zbytky po několika obědech a večeřích, — dolů do vsi do chat obyvatel chudších, kteří si pochnutnali na tom, co se již starému Pitrdlovi a jeho dceři bylo zhnusilo. Někdy vyhozen plný pekáč nebo dvě tři misky přímo na hnůj nebo kamkoli... V tu dobu nesměl se nikdo před ubohým Pitrdlem o králíkách ani zmínit, aby se starochovi nedělalo po čerchmantech na nic... Tvářil se mrzutě, odplivoval. „Fuj! fuj! Co živ budu — ani do huby — ani kouknout!“ říkával a končil zase s největší ošklivostí pronášeným: Fuj! fuj! Krátce před vánoci končila posléze martyrologie Pitrdlova žaludku návratem k obvyklé stravě, což vítala i Kačenka s ne   tajenou radostí. Oukrop, pražená, skleněná polévka — bramborová s hou   bami i bez nich — jahelník — šťouchané brambory nebo jen na loupačku — rozpeky — vodová kaše z trhaných krup a podobné přišly na denní pořádek... U Pitrdlů nastaly zase závidění hodné hody... Otci i dceři opět chutnalo jako zřídka kterým zmlsaným boháčům a bohakyním, kteří mají všeho na fůry, jak říkával pan Augustin. Toto druhé období hodování ovšem také netrvalo dlouho. Zásoby se tenčily — začalo se toho a onoho nedostávati — musilo se spořiti... Zima je dlouhá i v městech, neřku-li v takových zákoutích jako osada, v které byla Pitrdlova chata jako na vystrkově. „Pamatuj, Kačenko, s houbami na velikonoční svátky!“; ří   kával staroch již o třech králích, ačkoli suchých hub byly v ko   moře ještě plné pytlíky. Kačenka pamatovala sice nejen na houby, které byly v letě zadarmo; ale i na jáhly, krupici, krupky, mouku — a vůbec na všechno jiné, co nebylo a nikdy zadarmo nebude. Ale před masopustem nebo po něm býval v chatě skoro všeho citelný nedostatek. kamnech sice bylo zatopeno — jizba vyhřátá; ale vařilo se jen — jednou za den. Později se mnohdy po celý den pranic nevařilo — hlado   vělo se... V tu dobu, vlastně již dávno před tím nežli nadešla, začaly se vraceti pomalu laskominy. „Ah — jen krapinek polivčinky z králíčka kdyby bylo!“ vzdychal staroch, upíraje oči na skývu černého tvrdého chleba, jakoby chtěl i nechtěl na něm zkoušeti křehkost svých kotlavých zubů, nebo jakoby přemítal, nemá-li si ho nechati na zejtra, až bude hladovější, nežli právě je. „Uvařím oukrop, tatíčku!“ nabízí se ochotná dcera. „Kousek česneku a sůl ještě máme — —“ „Třeba, třeba, milá dobrá Kačenko!“ svoluje staroch zá   dumčivé. Ale když dcera vstává, by přání tatíčkovu vyhověla, po   vídá smutně: „A třeba ne, Kačenko! Třeba mi přines trochek čerstvé vody!...“ Kačenka tatíčkovu přání vyhovuje a přináší vodu. Staroch namáčí si do vody tvrdý chléb, aby si nevylámal ještě ty poslední – – Asi od polovice masopustu přibývá laskomin na všechno možné: na jahody i na borůvky a na vše, co v létě posky   tuje les. A přece není možno ukojiti laskominy nežli na promrzlou trnku nebo šípek. Ale i těch je na blízku málo a dále se pro sníh skoro ani nemůže. A co by dal staroch — kdyby totiž měl — za kousek va   řeného masíčka králičího — tak jen jednou do huby — pro zašmáknutí! A co teprve za flák — za plný pekáč!... Nebo za mišpulanc, nebo docela za drobíneček na kyselo!... Celá tvář se mění při pouhém pomyšlení, že by mohlo vů   bec býti, neřku-li když si staroch připomene, že časem svým bude — na jisto, že bude... V ústech sládne — sliny – proklaté sliny! „Člověk musí chutí pořád odplivovat,“ říkával. „Až je mi té sliny líto...“ Věru — člověku srdce kamenného bylo by snad líto starocha, kdyby jej viděl a slyšel, když se dostavují laskominy. My jej i dceru jeho poznali, když už bývají laskominy na králičí hody aspoň někdy ukojeny, ale jsou doposud ještě v plné síle: tudíž — abychom tak řekli: v předvečer nejšťastnějšího, nejblaženějšího ročního období starého granátníka a jeho dcery. Staroch mohl si tudíž směle popřáti zase jednou doušek pivenka v krčmě, Kačenka pak se mohla skoro zcela podle libosti pokochati podivným a přece tak krásným snem. Ale ranní pořádek v chatě byl zvrácený. V době, kdy staroch býval již dávno vzhůru a dcera ještě klidně spala, otec ještě chrápal a dcera jiiž dávno, vlastně od okamžiku, co otec přišel, nespala, nýbrž jen ležela a v polospaní rozpřádala svůj sen. Staroch spal neklidně. Kdežto jindy spával první dvě hodiny jako pařez, házel sebou tentokráte jako kapr na suchu. Chrápal, jako když fošny řeže — někdy vzdychl, jindy ze spaní něco zamručel. Někdy bylo i slovům rozuměti... Zdálo se, že jej mučí trapný nebo příšerný sen. A hned zase bylo nade vší pochybnost jisto, že to není sen mučivý, nýbrž příjemný, veselý... Staroch se také někdy ze spaní zasmál, ba zachechtal, a jednou docela se zdálo, jakoby si mručivě zpíval písničku z r. 1848., která končí charakteristickými slovy: „Tu písničku skládal jeden granatýr od Reiner; — ten císaři věrně sloužil — a po svobodě nezatoužil…“ V polomrákotném rozjímání ponořená dcera domnívala se aspoň rozeznávati chroptavě mručivý nápěv a zcela zřetelně slyšela poslední dva verše. I nadzvedla se na loži a naslouchala. Otec však začal poznovu chrápati. Kačenka zase lehla, přimhouřila oči a počala sen svůj dále rozpřádati. „Oh, oh!“ zaúpěl náhle otec chroptavě, načež drala se mu trhaně z prsou slova: „To tak, to tak — ucho! Prach set sakra — ucho! Píchni —sekni — utni — nabodni! Oh, oh!.. A já — já.. hů.. Kam pak s tou ílintou — čerchmanta bychme koupili... A co že bych koupil já — já?... I starý pendrek a ne komži — to tak, to tak... A funus je veselá věc — kam pak s tou flintou?... Přece nenapíchnu ucho, když nemám pagnet...“ Po té se převalil, zamával ve vzduchu rukama a hučel, ja   koby strašil dětí. „Húhú! — brr!“ začal po chvíli a pokračoval buď mručivě, nevrle nebo bodře; ale nikoli dle smyslu rázovitých slov, nýbrž zcela nahodile: „A křamp, křamp — starý křamp — to ták, to tak... Za pět stovíček koupím si nové ucho — celé zlaté ucho... Ať se mi někdo postaví! To si dáme berdo! Pijte, kamarádi, pijte! Paní Brigitta je hodná paní, hezká paní, fuj tajbl — ta bude moje, až jen všichni čerchmanti toho fouňu Mihulku – – A prr, prr! Jeď čehý! Zvrátíme — oh! oh! Už jsme v louží, v žumpě... Ale Šebastianka přece — ne, ne, Kačenko, ne — drž mne — drž!“ Poslední slova bolestně zaúpěl, jakoby jej na skřipec na   tahovali, a zaplašil tak přeludy mrákotného polosnění, jež bla   žily právě Kačenku. Vztyčila se na loži prudce a vytřeštěně rozhlédla se po jizbě, ve které panoval následkem žloutnoucí záplavy na východě zvláštní, zpola příšerný a přece již skoro poetický přísvit. Zadívala se k okénku a na otce skoro v nerozdílném oka   mžiku zase zapomněla. Vehloubávala se zase ve svůj sen. Po několika okamžicích se jí zdálo, jakoby jej snila poznovu — ovšem matněji, asi tak, jako když si nějaký sen pouze připomínáme... A neustále se jí zdálo, jakoby viděla anděla, vznášejícího se nad ouvalem; ale nikoli jako ve snu, nýbrž s tváří podobnou – Matýskovi Brzdíčkovi... Sedíc na loži s přikrčenýma kolenama, jež oběma rukama objímala, podobala se v zažloutlém přísvitu příšerné babizně. A přece byla duše její čistá, srdce jako křišťál a hlava plná růžových snů... Chvílemi se jí zdálo, jako by se zachvívala nikdy nepocí   těnou rozkoší a slastí — div nevykřikla... Tak dívala se neodvratně k okénku. Viděla, jak zažloutlá záplava přechází v oranžovou a tato v růžovou... Náhle seskočila s postele. Chvíli postála, pak vzala na sebe ještě jednu sukni, a plíživě, by otce nevzbudila, opustila sednici. V předsíňce zabočila ku dveřím do druhé sednice, vlastně do komory, v které bylo složeno všechno možné harampátí a byly uloženy zásoby na zimu, a jejíž oknem bylo viděti k západu a na úval. Otevřela chvějící se rukou. Chvíli vyčkala, jakoby se bála přestoupiti práh, na to přece vykročila a připlíživši se k oknu, o němž se jí bylo zdálo, že skrze něj viděla anděla, zadívala se do úvalu, nad kterýmž kle   nula se již od západu šeře modravá obloha, přecházející v zenithu v zarůžovělost. Zrak Kačenčin upřen byl z počátku v neurčité prázdno, pak těkal s předmětu na předmět. Tak dívala se, až růžová záplava na východě přešla v žhavý purpur a slunce vyhouplo se nad obzor. Zrak její utkvěl především na chatě staré Byšické na dru   hé, skoro nejvyšší strání úvalu, kam zapadly paprsky slunce nejdříve a od okénka v předsíňce vrhaly oslňující reflex nazpět. Za nedlouho všimla si ženštiny ubírající se, vlastně chvá   tající tak časně z rána po cestě k chatě staré Byšické a podle Rorejsová hafana, ženštinu provázejícího, domnívala se poznávati buď Purči nebo Rorejsovu ženu. Viděla ji dojiti až k chatě, sledovala ji, jak zahnula kolem rohu a viděla pak nejen, jak Byšická otevřela, nýbrž i, jak později obě ženštiny chvátaly po cestě dolů do vsi. Napadlo jí sice, že snad někdo u Rorejsů ochuravěl; ale i myšlenka, že by to mohla býti kamarádka její Purčí, kterou nepoznala, ani když se vracela a byla tváří obrácena k ní — zůstavila ji úplně lhostejnou. Tak mocně působil ještě krásný sen... Zatím ovšem těkal zrak její i jinde. Několikrát utkvěl i na známé chatě, kterou obýval za po   tokem pan Matýsek, a vždy se jí zdálo, že mrzák — již již vyjede. Konečně zaslechla z dáli zaštěknutí a poznala páně Ma   týskova Kartuše. Mimoděk přitlačila tvář ke sklu a dívala se upřeněji nežli před tím k chatě Brzdíčkově. Po několika vteřinách mrzák za obvyklého štěkotu svého Kartuše na svém nízkém vozíku vyjel ze stínu stromů. Viděla jej vyjížděti po cestě za potokem a zahnouti na můstek. Všimla si, jak pozdravil Byšickou a ženštinu s ní se ubí   rající a sledovala jej, až zmizel za Rorejsovou hospůdkou pod vrchem, do kterého ujížděl. Bezděky odvrátila se od okénka. Chvíli zdála se býti na rozpacích, co počíti; po té rychle vyšla z předsíňky, prošla ji a octnuvši se před chatou, zamě   řila k nedaleké kapličce, před kterouž babička páně Matýsko   va, když s vnukem svým obývala Pitrdlových chatu, — ob   zvláště když vnuk pracoval v lomech, — každodenně časně z rána á večer se modlívala. Octnuvši se před kapličkou, která byla již skoro na rozbo   ření, pohlédla jen plaše a jaksi nesměle k zaprášenému a skoro již nerozeznatelnému obrazu Panny Marie pomocné — poklekla a sepjala ruce k modlitbě. Modlila-li se, nebo-li byla v zbožné rozjímání pohřížena, nesnadno říci. Klečela bez hnutí s hlavou k prsoum nakloněnou. Tvář její byla sice ve stínu, ale v plném jasu ranním bylo lze přece rozeznati každou, byť sebe drobnější pihu, kterýmiž byla jemná a přece jaksi pergamenově zažloutlá pleť její hojně skropena. V celku měla tvář její výraz zbožného a přece stydlivě rozechvěného vytržení. 
I líce, obyčejně bez ruměnce, byly zarůžovělé a rty zdály se býti přes všech třiatřicet let, po které nebyly nikdy v mi   lostném zanícení ani jednou políbeny, svěží a skoro vábné... Z počátku přitlumený, později vždy zřetelnější štěkot blí   žícího se Kartuše páně Matýskova slyšela i nyní. Čím více se blížil, tím napjatěji naslouchala. Když pak ro   zeznala i rachot blížícího se vozíku, zachvěla se a naslouchala se zatajeným dechem. Pan Matýsek byl již na vrchu a blížil se jako vichr. tom kmitnul po cestě podle chaty. Zahlédnuv z dálí ně   kolika kroků před kapličkou klečící ženštinu, dojel a vzkřik   nuv na Kartuše „prr“ — zastavil na cestě několik kroků před kapličkou. Obyčejně letíval padle chaty Pitrdlových a podle kapličky jako vichr — — „Proč se zastavuje?“ napadlo Kačence a celým tělem pro   jelo jí slastné chvění. „Pán bůh dej dobrého jitra, panno Kačenko!“ houknul pan Matýsek, poznav teprve nyní Pitrdlovu dceru. Obrátila k němu napolo tvář a chvějícím se hlasem pozdrav opětovala: „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“ „A co vy dnes tak časně, Kačenko?“ houknul mrzák bodře a bezúčelně. Chtěla odpovědít, ale srdce se jí sevřelo, jazyk vypověděl službu a jenom rty se zachvěly. „A což tatínek?... Jak se vyspal?“ pokračoval mrzák, je   muž bylo zcela lhostejno, že neodpověděla tázaná na otázku předešlou. „Ještě, prosím spí, pane Matýsku,“ vypravila ze sebe namahavě. „Nu, dnes mu musíte uvařit nebo upéct něco dobrého... co jídá nejraději,“ radí mrzák. „Už jsem upekla — králická — Šebastiánka,“ zaúpěla skoro bolestně. „Tedy jste už načali — načali?“ ozval se bodrým, kamarád   ským tónem pan Matýsek. „Už dávno,“ zajíkla se. „A na mne jste si nevzpomněla, panno Kačenko?“ škádlí mrzák. „Mně jste neposlala — nepřinesla ani na zašmáknutí?“ Kačenka nevěděla, co se s ní děje. Takto s ní nebyl Brzdíčků Matýsek ještě nikdy mluvil. Ani ve snu by jí nebylo napadlo, že by pojedl od ní králi   čího — člověk, o němž byl každý ve vsi přesvědčen, že je zazobaný a jenž pojídal v Rorejsově krčmě každý den pečeně jiné a jiné. Až dosud byla stála se sklopeným k zemi zrakem jako cudná Vestálka. Teprve po posledním slově páně Matýskově odvážila se k mrzákovi pohlédnouti. Zraky jejich se setkaly. jejím chvělo se slastné zanícení — v jeho škádlivá bodrost a přece jakýsi druh přívětivosti. Kačenka si všimla, jak švihácký koketně přehazuje uhaslý doutník z jednoho kouta úst do druhého — jak přívětivě se usmívá a jak podivně na ni upírá jiskrný pronikavý svůj zrak. Vše to postřehla Kačenka v nerozdílném skoro okamžiku, a přece teprve po chvíli trhaně a chvějícím se hlasem odpově   děla: „Přinesu — dnes — kus Šebastiánka	– –“ „Přineste, přineste!“ odpověděl mrzák tváře se, jakoby jevil laskominy. „Beztoho už snad dlouho králičího pojídat ne   budete.“ Kačenka nerozuměla, co tím mrzák míní; ale upřela naň. zrak tak výmluvně, že uznal za dobré doložiti: „Nu — až tatínek vyhraje, milá Kačenko, nebudete už tady ani zůstávat... Tatínek vystaví ve vsi kostel nebo kapličku — a potom budeme všickni pohromadě jídat u Rorejsa... Ze   ptejte se tatínka!“ Kačenka vytřeštila na mrzáka zrak; ale nepostřehla, že se potutelně usmívá. Dříve však nežli odpověděla, vlastně nežli se optala, co a jak, byl mrzák rozžal sirku, zapálil si uhaslý doutník a rozbafávaje jej zvolal: „Zatím s pánem bohem, milá Kačenko! Tatínka že pozdravuju... A vy, prosím vás, na mne nezapomeňte!“ „Nezapomenu!“ zašeptla stydlivě. Ale mrzák slova toho nezaslechl. Byltě právě pobídl Kar   tuše k poklusu. Hafan se rozštěkal a dal do běhu. Mrzák zamával švihácký kloboukem a ujížděl jako s vi   chrem o závod zůstavuje za sebou lehynké kotoučky modra   vého kouře. Kačenka dívala se za ním upřeně. Postřehla, že se několikrát poohlédl a — pousmál... Stála jako socha bez hnutí upírajíc zrak za odjíždějícím, až po několika minutách zmizel ve vzdáleném lese. Postála ještě chvíli, po té se obrátila k obrazu Panny Marie Pomocné a sklesnuvší na kolena sepjala ruce k modlitbě... Obě chaty, kterýmž jsme byli věnovali pozornost, skvěly se už dávno v nejžhavějších paprscích slunce, když ouval, zvláště pak poboční úžlabiny jeho nalézaly se ještě ve stínu. Světelné effekty provázející východ slunce, byly tam nenáhlejší, jemnější, skoro možno říci lyričtější. Nejvyšší partie úvalu, zvláště úbočí k východu obrácených, zdály se už dávno v plném jasu slunečním jásati, když nížiny úvalu a jeho úžlabin byly ještě stopeny v lehýnkou, průsvitnou, ale nevylíčitelně zádumčivou mlhu. V chatě, obývané anarchistou Vorovkou a jeho ženou Bo   ženkou, bylo před východem slunce a po nějaký čas i po něm nepoměrně truchlivěji nežli za lunojasné nocí, když magický přísvit měsíční dodával všemu klamného půvabu. Vždy nevlídnější a chladnější šero, jež v chatě zavládlo, když měsíc, prošed zenithem, začal se schylovali k západu, změnilo se krátce před východem slunce v přítmí mrazivé a skoro příšerné. V brzku však i zde osvědčilo nad obzor se vyhoupnuvší slunce svou divuplnou moc. Přítmí přecházelo v jitřní přísvit tak znenáhla a nepozo   rovaně, že nebyl by toho postihl ani člověk na východ slunce nedočkavě čekající, neřku-li bdící Vorovkova žena, v jejíž hlavě křižovaly se myšlenky nejpalčivější. Teprve, když už bylo slunce dávno nad obzorem a v chatě stejnoměrně, ovšem jen šeře se vyjasnilo, vztyčila se paní Bo   žena na loži a všimla si, že jest již den. Zrak její zakroužil plaše po jizbě — však na čem utkvěl, vše bylo nevlídné, chladné, skoro mrazivé. Ze všech koutů zela neskonalá bída. Vše působilo skličujíc — každá nepatrnost budila onen druh útrpnosti, která o nejnepatrnějším popudu propuká v tichý pláč... V očích Boženčiných zaleskly se slzy, jakmile si připome   nula, že muž její prohrál v kartách do posledního krejcaru. Zamrazilo ji. Příšerná beznadějnost vycenila na ni své tesáky — div ubohá žena nezaúpěla. Po chvíli však se přece vzmužila. Tiše, by spícího muže neprobudila, opustila lože, připlížila se po špičkách ku stěně, kde na hřebíku visela ještě jedna sukně, oblékla ji a vzala na hlavu malý šedý šátek s vybledlou obrubou. Po té zůstala nerozhodně státi, nevědouc, co počíti. Po několika vteřinách usedla tiše na nízkou stolící, sáhla po punčochách s přiflikovanými patami, oblékla je a chtěla obouti i příštipkované střevíce, ale pohlédnuvši k mužovu loži vstala, sáhla po velkém zimním šátku, přehozeném přes lenoch stolice, shýbla se pro střevíce, vzala je do ruky a po špičkách opustila nevlídnou jizbičku. Prošedši předsíňkou, otevřela dveře chaty a teprve na prahu obula střevíce. Ale i zde zůstala nerozhodně státi. Zlatý jas slunce byl se zatím po úbočí k východu obráce   ném sešoural dosti hluboko; lehýnká pára vznáševši se nad po   tokem a paloukem byla již skoro úplně zmizela. Ze všad zaznívaly jemné i jásavé hlasy procitnuvší přírody. Leč pro ženu anarchistovu nemělo vše to nejnepatrněj   šího půvabu. Stála na vyšlapaném, vlastně zpola již ztrouchnivělém prahu upírajíc zrak před sebe, jakoby čekala, že z chladné, vlhké země vytryskne aspoň jediná, byť sebe matnější jiskérka. naděje. Tvář její jevila výraz ztrnulé truchlivosti. Jemná, bělostná druhdy pleť měla poněkud matný lesk, jako u lidí, u nichž se jeví první symptomy chudokrevnosti. A přece byla celá tvář nevýslovně půvabna. Kolem rtů pohrávalo cosi, jako hluboký, nevystižitelný němý žal. Sklopené oči byly přístíněny řasami, v nichž skvěly se zbytky osychajících slzí. Doposud ještě kyprá ňadra lehynce se zdvihala a zase kle   sala, jakoby žal rozrýval srdce i nyní ještě s bezpříkladnou krutostí. A přece se zdálo, jakoby trpký úsměv pohrávající kolem rtů byl vlastně úsměvem, kterýmž se manifestuje zmužile sná   šená bolest — němá, hluboká, srdce rozdírající a přece bolest, která nemá dosti síly sraziti člověka do propasti zoufalosti. Tvář krásné ženy činila dojem, jako jemně se usmívající čarokrásná tvář mramorové sochy antické souměrnosti, jejíž jasné, klidné čelo jest ovinuto a zastíněno zádumčivým věn   cem cypřišovým. Tak stála bez hnutí skoro po deset minut. Náhle se rozhodla — vykročila a chvatně se ubírala touže cestou, kterouž byl přišel v noci muž. Octnuvši se na návsi zaměřila k Rorejsově krčmě, by opa   třila, čeho bylo k snídaní, obědu a večeři potřebí — na úvěr. Dostalo se jí všeho, čeho si přála. Nebylo toho mnoho, malý jen balíček, ale stačilo na tři, snad i čtyry dny. Přes to opustila krčmu s okem nikoli jasným a radostným, nýbrž zvlhlým. Bylať se dověděla o nebezpečné nemoci Rorej   sovy ženy. Znala ji jako ženu dobrého srdce, vzorně přičinlivou, sta   rostlivou, která nikdy nikomu ničeho neodepřela a začasté — aby muž nevěděl, vypomohla. Leč sotva paní Božena přešla náves, pozapomenula i na Rorejsovu ženu a chvátajíc k domovu zabývala se v duchu jen osudem svým vlastním. Dříve však nežli přešla lávku přes potok vedoucí, dohonil ji úprkem uhánějící klučina ze statku představeného. „Pan představený vzkazuje,“ vyřizoval hoch, „aby k němu přišel pán hned a hned.“ „Vyřídím, hošíku,“ odpověděla paní Božena vlídně. Napadlo jí sice, že byl muž s představeným ještě po půl   noci v krčmě a že obyčejně krátce před polednem, a to jen dvakrát neb i jednou týdně do kanceláře představeného se dostavoval, ale nepodivila se přece. Úřady, byť sebe menší, vyžadují někdy také obsluhy mi   mořádné. Hoch vyslechnuv odpověď, obrátil se k odchodu. Teprve nyní připomenula si paní Božena, že opomenula pronésti obvyklou frásí zdvořilosti, v jejích a jejího muže po   měrech tím důležitější, poněvadž každé odchýlení se od ob   vyklosti mohlo snad míti nepříjemnosti v zápětí. Zvolala tudíž za hochem: „Prosím, hošíku, vyřiď, že vzkazujeme uctivé poručení,“ Hoch otočiv se, zadíval se na paní Boženu s výrazem, ja   koby slov, jež právě slyšel, zcela nechápal nebo se bál, že jích zapomene. „Myslím,“ vyložila paní Božena, „abys vyřídil, že srdečně pozdravuju…“ „Ah, tak!“ uklouzlo táhle kloučkovi, načež se obrátil a uháněl nazpět. I paní Božena šla svou cestou krokem dosti kvapnými. Na prahu chaty zula opět střevíce, vzala je do ruky a vklouzla tiše do světničky. Muž ještě spal. Připlížila se k loži, chvíli se naň dívala; po té zavrtěla hlavou. „Ne, ne, neprobudím ho!“ pomyslila si. „Pro půl hodinky asi nebude tak zle.“ Odplíživši se od lože, odložila šátek i zuté botky a chodíc jen v punčochách počala konati přípravy k uvaření snídaně. Počínala si při tom co možná nejopatrněji, by muže nepro   budila; ale byla přece dosti brzo hotova. Na ohništi splanul malý ohníček, k němuž přistaveny dva hrníčky. Paní Božena byla zase na rozpacích, co počíti. Šiti nemohla a neměla také co — uklízeti nebylo třeba, nebyloť čeho	 Přecházela tudíž tiše po jizbě, přihlížela k ohni; brzo usedla, brzo zase vstala a opět přecházela... Půlhodinná asi doba, kterou chtěla spícímu muži ještě popřáti, byla již dávno minula. Snídaně: bramborová polévka s houbami — byla již uva   řena; paní Božena však doposud váhala muže probuditi. „Škoda, že jej musím probuditi, nebo že se vůbec probudí,“ pomyslila si několikrát. „Nejlíp by pro něj i pro mne bylo, kdy   bychom mohli všechno, všechno zaspat...“ A zase přecházela, usedla a zase vstala — jako dříve... Sluneční jas byl se již sešoural do poloviny skalní úžlabiny. Slunce stálo již dosti vysoko nad skalnatým úbočím proti chatě a vrhalo oběma okénky do světničky dvě dlouhé zlaté prouhy. Chladné, ba mrazivé ovzduší, jež bylo časně z rána činilo nuzáckou světničku tak nevlídnou a smutnou, ustoupilo po   vzbuzujícímu, skoro možno říci příjemně rozhřívajícímu jasu. Dohořívající ohníček na ohništi, žhavé, občas poprskávající a zároveň se rozpadávající uhlíčko — z venku zaznívající zpěv ptáků – – vše to a mnohé jiné změnilo fysiognomii světničky tak úplně, že zdála se býti útulnou, ba skoro vábnou. I výraz tváře paní Boženy byl se nápadně změnil. Tvář její byla sice opravdová a vážná; ale jevila nyní spíše tichou resignaci nežli němý hluboký žal. Chůzí a šukáním při vaření byla se jí i líčka rozpálila a rtíky skoro rozžhavily; ba i v krásných azurových očích kmi   talo cosi jako jiskřinky naděje. Přecházela — někdy zamyšleně, jindy snivě... Někdy po   hlédla i k mužovu loži, ale vždy zavrtěla hlavou, jakoby chtěla říci, že ho ještě — nevzbudí... Náhle zabloudilo oko její k okénkům, kam se nebyla do   posud ani podívala. Vyhlídka nebyla daleká — ani dvacet kroků ku skalní stráni, podle které plynul tiše potok, v místech těch široký p mělký. Paní Božena vyhlédla jedním oknem až k potoku. Po té poodstoupila a vyhlédla ven i druhým okénkem; ale zůstala zaražena státi. S okénka šlehl jí do očí bílý blestíček, jako když se pa   prsky slunce odrazí od malého, zaraženého zrcátka, ležícího v záokní. Váhavě přistoupila blíže k okénku a spatřila v jednom rohu, těsně za sklem ležeti stříbrný zlatník, jejž tam byl někdo malou skulinkou skrze papír, kterým byla část rozbitého skla zalepena, z venku podstrčil. Pro paní Boženu nebylo nejmenší pochybnosti, že tak učiní? představený, když se v noci plížil podle chaty a ona již spala vlastně v polodřímotě upírala zrak k hambalkám. Stud, lítost a hněv zavířily skoro v nerozdílném okamžiku její duší a vehnaly jí všechnu krev do tváře. A přece vztáhla skoro lakotně ruku po penízi a zadívala se naň upřeně jako na nejvzácnější skvost. Náhle přelétl tvář její trpce bolestný úsměv. „A za tuto cenu chtěl bys mne zakoupiti?...“ uklouzlo šeptmo jejím rtům. V bezprostředně následujícím okamžiku však se jí začala ruka, v které držela peníz, chvěti. Skoro zbrunátnělá tvář se zachmuřila — z očí šlehly dva blesky náhlého rozjitření. Jediný prudký, vášnivý pohyb ruky — a peníz letěl kamsi do kouta, kde naraziv o nějakou plechovou nádobu nebo jiný kovový předmět, vydal tak pronikavě řinkavý zvuk, že se spící muž probudil. „Co to?“ zvolal s mírným udivením, vztyčuje se na loži a rozhlížeje se kolem. Paní Božena pro vnitřní pohnutí nemohla hned odpověděti. Mávla jen rukou směrem, kterýmž byla peníz zahodila. Muž shlédnuv ženu v tak mimořádném rozčilení, seskočil s postele a přiblíživ se optal se skoro úzkostlivě: „Pro bůh, co se stalo?“ „Nic, nic — upokoj se!“ odpověděla chvějícím se a přece konejšivým hlasem a tvář její přelétl trpce bolestný úsměv. Muž na ta slova ovinul ruku svou kolem jejího tílka a vtiskl jí lehýnké políbení. Teprve po delší chvíli opanovala se žena tou měrou, že mohla souvisle povědíti, co ji bylo rozčililo. Muž se jen usmál, jako se usmíváme, když nám někdo vy   pravuje o malomocném člověku, který se odvažuje něčeho, s čeho není. „Upokoj se, duše milá!“ bylo vše, co pronesl. Na to přivinul ženu ještě jednou, ale prudce k ňadrům a políbil ji vášnivě — — — Co bezprostředně následovalo, možno dopovědět několika slovy. Paní Božena zvěstovala, kde byla a co představený vzkázal. Muž se nepodivil ani zprávě první, tím méně druhé. „Půjdeme tedy za svou povinností!“ připomenul lhostejně. Na to popošel do kouta, kam byla žena zahodila zlaťák, našel a zvednuv jej, chvíli se naň upřeně díval. „Vrátit není možno a zahodit bylo by přece jen škoda,“ zamručel polohlasitě, vraceje se k ženě a podávaje jí peníz dodal: „Schovej, milá duše! Zejtra nebo pozejtří přijde nám na   jisto vhod.“ Žena vzala peníz a uschovala. Muž počal se rychle oblékati. I Boženka obula střevíce a po několika minutách zasedli oba k snídani. Sotva však pojedl Vorovka několik lžic, přiběhl klučina od představeného se vzkazem, že představený prosí, aby přišel pan Vorovka hned, poněvadž je nadmíru pilno. Vorovka, jenž neměl ani potuchy, co by mohlo tak kvapiti, rychle dojedl a rozloučiv se s žínkou, šel kvapným krokem k představenému. Zastal jej v obecní kanceláři, v prostém pokojíku, sloužícím zároveň za skladiště různého haraburdí — s pěnovkou mezi zuby a netrpělivě po jizbě přecházejícího. Odporná tvář Mihulkova měla právě výraz skoro až hně   vivý. Přes to přivítal Vorovku dosti vlídně, to jest, snaže se utlumiti hněv, že jej nechal placený písař tak dlouho čekati. „Nu, dnes bych se na vás přece jen měl tentononc — skoro rozhněvat,“ vítal Vorovku pocrkávaje skrze zuby. „Nikdá vás člověk nevolá — nechá vás dělat, co sám chcete. A když však člověk jednou za čas — — eh!“ Vorovka se omluvil, že neměl ani potuchy, že by neznámá mu záležitost mohla tak kvapit — jinak že by se snad pan představený o ní zmínil již v noci. „Eh — to je to, kdyby — kdyby člověk moh' na všechno pamatovat!“ ušklíbnul se Mihulka přecházející hřmotně po jizbě, bafaje a odplivuje skrze zuby. „Pospíšíme si tedy,“ míní Vorovka, sedaje poblíž okna, kterýmž bylo viděti na náves, k velkému, pokaňkanému stolu z měkkého dřeva a počal si upravovati před sebe náčiní ku psaní. Na stole nebylo nežli několik hromádek úřadních spisů a dvě velké a umolousané knihy — patrně celá představenská registratura. Představený přechází po jizbě vždy hřmotněji a prudčeji. Tvář jeho jeví zvláštní směsici nerozhodnosti a přece moc   ného nutkání něco říci, pro co nemá buď slov, neb o čem není ještě rozhodnut, může-li o tom začít mluvit čili nic, Vorovka upraviv si, čeho bylo třeba, zadíval se klidně a přece s mírnou dychtivostí na představeného, kterýž teprve po chvíli se zastavil a drsným tónem velel: „Pište!“ Vorovka namočil a nasadil péro ku psaní. Představený však začal poznovu po jizbě přecházeti, ba   faje za dva a odplivuje cvrkavě za tři. Pro Vorovku nebylo žádné pochybnosti, že jde skutečně o nějakou záležitost, která představeného rozjitřila, nebo má aspoň poměrně větší důležitost nežli obvyklé záležitosti úřadtní. Čekal tudíž s mírným napjetím; ale mamě. Představený přecházel, jakoby nebyl ještě ani Vorovku vy   zval, aby zasedl ku stolu. „Co mám, prosím, psáti, pane představený?“ optal se po   sléze Vorovka úslužně. „Co?“ zavrčel Mihulka, zastaviv se. Z očí šlehl mu podivný blesk, když po krátké pomlčce drsně velitelsky dodal: „Napište hejtmanství oznámení — ale ostré — to víte, hod   ně ostré — že se tu potuluje podezřelý člověk, — aby žandarmerie – –“ Nedořekl, jako míval ve zvyku a obrátiv se, počal opět přecházeti. Vorovkovi nebylo sice jasno, o jakém podezřelém člověku má hejtmanství podati zprávu; ale znaje představeného, jenž málo kdy pověděl něco v úplné souvislosti, nýbrž vždy trhaně, nasadil namočené péro a začal psáti. Sotva však péro několikrát zaskříplo, zastavil se předsta   vený poznovu a jaksi rozhodněji povrčíval: „A vypište, jak ten chlap vypadá od hlavy k patě ... Ale dobře, aby ho četník, když ho potká, poznal — rozumíte? Na   pište, jaký má kabát, vestu, kalhoty — klobouk — já sám jsem si toho nevšimnul. A řekněte také, jak se jmenuje... Krátce a dobře: vypište všechno, co a jak – – Vždyť víte — eh!“ Vorovka naslouchal sice jako vždy jindy pozorně, aby po   stihl, co představený míní; ale když hlava obce umlkla, ne   věděl přece ještě, ani koho představený míní. Však dříve, nežli své mínění projevil, vyhrklo z předsta   veného drkotavě: „T' se ví, že musíte říct, že ten chlap prodává zakázané losy.“ „Horyna!?“ zvolal udiven Vorovka, v jehož hlavě teprve nyní se rozbřesklo a jenž si zároveň připomenul, jak vřele byl se Rorejs zmínil o svém někdejším spolužáku, nežli se Horyna vrátil z podvečerní vycházky po vsi. „To přece není možné, pane představený,“ ozval se Vo   rovka po chvíli přesvědčujícím tónem. „Vždyť pak tento Ho   ryna zdá se býti zcela neúhonný, poctivý cestující, kterého sám Rorejs – –“ „Eh, láry, fáry!“ rozkřiknul se Mihulka, odplivnuv si. „Poctivý —? To tak! Darebák je — ničema... A vy se chcete takových chlapů snad ještě ujímat? Co? He?!“ Vorovka, pokrčiv rameny, připomenul si poznovu svědectví hostinského Rorejse, kterýž byl jemu samému tak často dobro   diní prokázal. „Lituji, pane představený,“ ozval se po několika vteřinách, „že náhledu vašeho tentokráte nesdílím. Já aspoň na tomto Horynovi neshledal pranic podezřelého — a proto myslím, že bychom takovým oznámením hejtmanství i četnictvo jen ob   těžovali.“ Tvář představeného zrudla hněvem, jejž v něm budil ne   očekávaný odpor se strany placeného písaře, „Obtěžovat — obtěžovat!“ zavrčel úšklebně. „Koho pak obtěžovat? Hejtmanství a žandáři jsou tu od toho, aby takové chlapy pochytali a dali jím co proto... Co tedy — jaké obtě   žování? My — občanstvo na žandáry platíme — my je živíme — i ty pány od hejtmanství!... Ať tedy svou povinnost — A proto – pište!“ Poslední slova pronesl s tak drsným a velitelským důra   zem, že nezdálo se, aby se dal jakoukoli námitkou obměkčiti. Přes to uznal Vorovka za dobré pokusiti se o to ještě jednou. Však dříve, nežli promluvil, ozval se představený vrčivě poznovu: „A jakmile budete hotov — jak to vypíšete a já podepíšu, pošlete pro Floriana Helebranda, aby to hned odnesl — roz   umíte?“ „Rozumím, pane představený,“ přikývnul Vorovka; ale ihned odvážil se pronést! námitku, řka: „Dovolte však, pane představený! Ví o tom — schválila to paní Brigitta?“ A co je Brigittě do toho? Co?“ zahřměl popuzen Mihulka. „Brigitta neví nic. A kdyby věděla — kdyby byla i proti tomu – já, já jsem pánem — já jsem představeným... A dost! Teď pište — he?“ Vše, co byl Vorovka právě slyšel, bylo tak podivné, ne   obvyklé, ba neslýchané, že nemohl se vynadiviti. Duší obecního úřadu byla paní Brigitta. Bez jejího vědomí a svolení nedělo se pranic v hospodářství, tím méně v úřadě. Každou úřední listinu, která došla, každou zprávu, která se odesílala — vše dříve paní Brigitta čtla a schvalovala... A nyní z čista jasna má se něco státi bez jejího vědomí a třeba i proti její vůli? Nepsat, co představený velí — odmítnout, vzepřít se — nebylo radno, vlastně nebylo vůbec možno. Vyhověti rozkazu znamenalo odboj proti paní Brigittě a mohlo míti pro Vorovku tytéž následky jako vzepření se rozkazu bez odkladu. „Vyhovme tedy oběma stranám!“ pomyslil si. „Napišme! Ale dříve, nežli bude odesláno, uvědomíme o tom paní Brigittu!“ Vorovka začal psáti koncept. Bafající a crkavě odplivující představený přecházel ne   trpělivě po jizbě. Asi ve čtvrt hodině byl koncept hotov. „Teď mi ten krám přečtěte!“ zvolal představený, usednuv na stolici naproti Vorovkovi. Vorovka uposlechl. Četl pomalu, — slovo za slovem — jasně a zřetelně. Představený uspokojeně přikyvoval. Vše bylo po jeho přání, vlastně jasněji, jadrněji a rozhod   něji pověděno, nežli by byl sám mohl pověděti. „Dobře jste to skomponýroval,“ přikývnul představený, když Vorovka dočetl. „Ted z toho udělejte lejstro, já ten krám podpíšu a potom — hajdy s tím na hejtmanství!“ Vorovka upravil si před sebe nový arch úředně přelo   ženého papíru a začal opisovati. Představený vstav, začal poznovu po kanceláři přecházeti. V duši jeho, jak se zdálo, vše kypělo. Odplivoval vždy crkavěji, přecházel vždy hlučněji, občas i něco zamumlal. Opisující Vorovka zaslechl sice jen několik nesouvislých slov; ale vyrozuměl, že zanáší se představený novým nějakým plánem. Naslouchal tedy pozorněji a vyrozuměl aspoň tolik, že od   porem svým vzbudil nedůvěru představeného, kterýž nejspíše chce opsanou a jím podepsanou a snad i vlastnoručně nebo před jeho očima zapečetěnou úřadní listinu doručiti poslovi sám — aby byl úplně zabezpečen, že bude hejtmanství dodána. Co počíti pro tento případ? Nezbývalo, nežli se odvážiti lsti. V okamžicích, když se představený obrátil k Vorovkovi zády, připravil si píšící pod podložku starší, již k odeslání při   pravenou úřední listinu — a dokončil opis. „Tak! Teď mi ten krám ještě jednou přečtěte!“ kázal před   stavený. Vorovka uposlechl. Opis souhlasil doslovně s konceptem. Mihulka byl spokojen. Namahavě přičmárnul svůj neohrabaný podpis a velel: „Ted to složte — dejte to do kopertu — zapečeťte a na   pište adres!“ Pro Vorovku nadešel rozhodný okamžik. Představený stál těsně u stolu. Podstrčiti připravenou li   stinu nebylo možno. Snad ještě nikdy neskládal Vorovka úřední listinu nějakou tak loudavě a nemotorně jako tentokrát. Od stolu se nehýbající představený díval se mu upřeně do rukou. Listina složena. Vorovka vztáhl pomalu ruku po balíčku obálek — v tom šlehl mozkem jeho spásný nápad... Vytáhl a položil jednu obálku před sebe a chtěl zase balíček uložiti; ale upustil jej, jakoby mu byl náhodou z ruky vypadnul. Obálky se rozlítly po podlaze. „Nemotoro!“ zavrčel hněvivě představený a pozapomenuv v prudčím návalu rozhorlenosti na svou úřadní důstojnost, shýb   nul se pro dvě, tři obálky dříve, nežli písař, poctěný nehrubě voleným, vlastně urážlivým epithetem. Vorovka momentu toho ruče využitkoval. Vyměnil nepozo   rovaně obě listiny, načež se shýbnul sám a omlouvaje se, se   sbíral obálky a hodil je na stůl. Představený sám vzal složenou listinu, všoupnul ji do obál   ky, položil vše před Vorovku a díval se, jak písař pečetil a později adressu psal. „Tak!“ přikývnul, když bylo vše hotovo. „Teď mi ten krám dejte! Sám to donesu Helebrandovi, aby s tím perendil k hejt   manství.“ Vorovka se tedy ve svém předpokládání neklamal. Podal tudíž obálku s podstrčenou listinou představenému s výrazem zřejmého uspokojení. „To jste teď rád, že budete mít celý den pré — co?“ zahučel představený neporozuměv bezděčné němohře Vorovkovy tváře. „Teď tedy můžete zas jít po svých!“ „Okamžitě, pane představeným odtušil Vorovka. „Jen ještě seberu a uložím obálky.“ Představený popošel několik kroků ku dveřím. Vorovka mezi uklízením poodhrnul podložku, zastrčil psa   nou listinu do kapsy a dříve nežli vzal představený za kliku, byl i on připraven k odchodu. „Pojďte!“ ozval se představený, jenž „anarchistu“ nikdy nenechával v kanceláři o samotě. Vorovka šel. „Brigittě o tom ani muk!“ zavrčel představený před statkem. „Spolehněte se, pane představený,“ odpověděl kvapně Vorovka. Po té šli chvíli mlčky vedle sebe až na náves, kde se rozešli. Vorovka zaměřil nazpět k domovu. Představený ubíral se k chatě Floriana Helebranda, kterýž byl — jak víme — již časně ráno opustil osadu, by přivedl nemocné ženě Rorejsově lékaře. Představený se to dověděl dříve, nežli došel k Helebrandově chatě. Nezbylo mu, nežli se poohlédnout! po jiném, spolehlivém poslovi. Učinil tak po delším přemítání, svěřiv — po svém mínění nad jiné důležitou listinu — ševci, vlastně příštipkáři Strnadovi, jenž obýval první brlohovitou chatu za můstkem přes potok. Zpropitného dal dvakrát tolik, co obyčejně: čtyřicet krej   carů za cestu, ku které tam i zpět i nejlepší pěšák potřeboval několik hodin. Ubohý příštipkář přijal odměnu s jásotem. Zbavilť se mrzuté práce při verpánku a vydělal více nežli prací nejvýnosnější. Mimo to pokládal se poctěným důvěrou představeného, jenž mu svěřil úkol, který se hned tak ledakomu nesvěřuje. V několika minutách byl připraven a co možná nejrychlej   ším krokem vydal se tímže směrem na cestu, jako z rána Flo   rian Helebrand. Představený vrátil se do statku a prolelkoval, jak obyčejně nejen dopoledne, nýbrž i odpoledne, aniž by byl ženy své jen shlédl. Dopoledne i odpoledne minulo v osadě obvyklým způsobem. Loudavá práce — která jen tu a tam, hlavně ve statcích představeného, kmotra Votýpky a souseda Lopíčka, kde pra   covaly také najaté síly, konána rychlejším tempem — neměla v desíti, ba v dvanácti hodinách v ohledu národohospodářském žádné značné ceny. Konánať, jako v prvních dnech podzimních na venkově z pravidla se děje, spíše pro každodenní domácí potřebu, nežli pro užitek vůbec. Votýpka i Lopíček strávili den podobně jako představený, toliko s tím rozdílem, že jej prolelkovali užitečněji, dohlížejíce tu a tam ku práci čeledi a najatých pomocníků, kteří by byli práci s touže asi správností vykonali i bez vrchního dozoru. I v chatě Vorovkových, kde byli na úvěr na dva, na tři dny zabezpečeni životem, nesběhlo se prodlením dne pranic zvláštního. Byloť tam jako v dny, kdy Vorovka nevycházel — kdy oba manželé mučení démonem dlouhé chvíle, mamě se snažili je   den před druhým skrýti nejprosaičtější pozorování... Mimořádný den měli, jak víme, jen Pitrdlovi, ovšem jen v jistém vzhledě; pak rodina Rorejsová a jak se právem lze domysliti — paní Brigitta. Stav Rorejsovy ženy zdál se býti zkušené staré Byšické od hodiny k hodině povážlivější. K poledni nabyla Byšická úplného přesvědčení, že zde žád   ný lékař světa nepomůže, že jest ubohá žena ztracena. Přírozenoť, že příjezd lékařův očekáván s horečnou úzkostlivostí. Nicméně hodina míjela po hodině — lékař nepřijížděl a po poslu ani památky. Stará Byšická obsluhovala nemocnou s příkladnou, ba smě   le možno říci obětavou pečlivostí. Těšila ji, jak vůbec mohla a dodávala i odvahy. Útěcha prosté a přece rozumné ženy působila na trpící aspoň tak dalece, že posléze i v okamžicích, kdy po mrákotných polosnech horečnosti dostavovalo se na chvíli ještě úplné vědomí, oddávala se v osud svůj s resignací mučennice. Toliko před polednem odskočila si stará Byšická na chvíli do své chaty, by svému Erazímkovi pověděla co a jak. Vrátivši se v půl hodině, více nemocné neopustila. I plavovlasá Purčí s poměnkovýma očima byla neustále kolem matky nebo aspoň na blízku a ještě nikdy nevzpomínala na Floriánka tak často a neočekávala ho s tak horečnou nedočkavostí jako tentokráte. Jen hostinský Rorejs neměl pokdy, věnovati vešken čas svůj ženě své. Lidem, od kterýchž byl živ, praničeho po tom nebylo, co jej stihlo. Přicházeliť, jako kdy jindy, by se dali obsloužiti —- leda že ten onen, jenž si zaskočil i mezi dnem na chvíli do krčmy, z pouhého pudu dříve odešel, nežli by se bylo stalo jindy. Hostů a pijáků ovšem se ve dne nedostavovalo z pravidla ani pět; za to bylo nepoměrně více oněch, kteří přišli koupit tu neb onu maličkost, jakých v jiných osadách v hospodách a krčmách neprodávají: tu za dva krejcary pro chleba, za krejcar solí, pro ždibeček sádla, másla — ba i skobičku chtěl kdosi koupit; ale nedostal ji prostě proto, že ji Rorejs v starém že   leze nemohl najít. — Konečně k páté hodině přichvátal Florian Helebrand skoro bez dechu a zvěstoval, že nestihl lékaře doma, že čekal a když se nemohl dočkati, že pověděl v bytě lékařově, kam má lékař přijeti, a vrátil se, by aspoň pověděl, jak pořídil. Netrvalo však ani čtvrt hodiny a podle Pitrdlovy chaty kmitnula úprkem ujíždějící lehká bryčka. Za nedlouho sjížděla, pomalu po klikaté a neschůdné cestě do úvalu a zastavila před. Rorejsovou krčmou — lékař byl přijel. Byl to muž skoro již sedmdesátiletý; ale posud ještě statný: prostřední postavy, širokých plecí, mocně vyklenutého hrud   níku. Výrazná, poněkud osmahlá, obrejlená tvář byla zarostlá dlouhým zažloutlým plnovousem, což dodávalo celé postavě, zvláště když obnažila zpola lysou, příkadeřovatělými šedinami ovroubenou hlavu, vzezření skoro velebného. Byltě to jeden z oněch vzácných mužů přísné vědy, jejž byl osud zavál daleko od střediska duševní činnosti a jež právem, možno nazvati dobrodinci celého okrsku jejich působnosti, v němž trávívají začasté skoro bezradostný život, věnovaný jen konání své humánní povinnosti. Muž ten byl již dávno, skoro před půl stoletím uzavřel účty svého života vzhledem k sobě samému. Žil jen své vědě, zkoumaje a bádaje v prázdných chvílích experimentálně, a byl vždy   cky ochotně k službám každému, kdo si pomoci jeho přál. Neúhonná a skoro závidění hodná pověst jeho jako přísné   ho vědátora, vzorně pečlivého léčitele a zároveň i lidumila v nejširším slova toho smyslu ovšem nepřesahovala hranic okrsku jeho působnosti. Nicméně muž jeho povahy, temperamentu a snah uspokojo   val se vědomím, že konal po celý svůj život svou povinnost. Vše ostatní bylo mu pouhým klamem a mamem, jimiž si bláhovci a pošetilci oslazují dny i noci pustého svého života. Do pohorského zákoutí, do něhož byl právě přibyl, přijíždíval zajímavý tento muž zřídka kdy a vždy jen k loži — umí   rajících. Lehké, pomíjející choroby, které mijívají individuelním vzpružením životní síly bez léků a jakéhokoli přispění, hojívala stará Byšická neškodnými svými lektvary, sloužícími na   nejvýše k úlevě nepříjemného stavu chorobu provázejícího. Po celou dlouhou, skoro čtyřicetiletou dobu své lékařské praxe nebyl dr. Doubravský nikdy povolán nežli k chorobám akutním, vlastně již smrtelným. A přece po celou tu dobu ani jednou nezjistil, že by byla stará Byšická jednala v jakémkoli způsobě — nesprávně. Znal ji tudíž jako ženu rozvážlivou, zkušenou a ve všem spolehlivou. Není tudíž divu, že byla i stará Byšická první před krčmou, když povoz dra. Doubravského zastavil a že se oba pozdravili srdečně, jako staří, dobří známí, kteří si rozumějí. Zajímal se také, jak přirozeno, nejen o její neškodné a zá   roveň i více méně neprospěšné uměníčko, nýbrž i o její osudy. „Jak je, paní Háto?“ optal se lékař slézaje s vozu a podá   vaje staré ženě důvěrně ruku. „Ah, zle, zle, milostpane,“ zašeptala stísněným hlasem, ja   koby se bála, by slov jejích nikdo neslyšel, a šourala se pak za lékařem do komůrky k nemocné. Lékař vstoupil vážně a přece s výrazem vlídnosti a přívě   tivostí. Přisedl k loží nemocné, pronesl několik útěšných slov a vzal ji za ruku. Zatím co takto nepozorovaně zkoumal tepnu, vyptával se zdánlivě bezúčelně na to a ono, až zvěděl o povšechném stavu nemocné z vlastních jejích úst vše, co dovedla pověděti. Již výraz tváře, zejména oka věstil nebezpečí svrchované. Nepravidelný, brzo matný a hned zase zrychlený puls — v celku 120 úderů v minutě a teploměrem zjištěná teplota 42 stupňů Celsiových nebezpečí dotvrdily. Poklepem a posluchem rozpoznán akutní zánět obou kří   del plic. Závěrečná diagnosa, kterou lékař v duchu na základě zji   štěného stavu učinil, zněla: V několika hodinách dostaví se agónie. V tváři lékařově ani sval se nezachvěl. Léků nepředepsal, nýbrž — jak v krajině, v které není lé   káren na blízku, jinak býti nemůže — sám léky připravil a dal jen Byšické návod, jak jich má býti užito. Potěšiv pak ubohou ženu, jak vůbec může těšiti muž, jenž byl již tisíce lidí viděl na vlastní oči k smrti pracovati, aniž jim mohl pomoci — opustil truchlivou komůrku, nad kterouž anděl smrti skláněl již své zádumčivé peruti.... Stará Byšická šourala se za ním až před krčmu. Lékař vstoupil do vozu a teprve nyní všimnul si staré ženy, stojící opodál s výrazem starostlivosti v tváři. „A kde že zůstáváte vy, paní Háto?“ optal se lékař, patrně jen z té příčiny, by vůbec něco pronesl. „Posavad tamhlenc, milostpane!“ odpověděla a ukázala směrem ku své chatě. Lékař pohlédl na stráň, „Aj — to vás tedy budeme moci dnes nebo zejtra navští   vit,“ připomenul. „Jedu právě také do myslivny a musím podle vás.“ „Ale já, prosím, milostpane, nebudu dnes snad ani doma,“ připomenula Byšická, nevědouc rozpaky skoro co odpovědít a přistupujíc blíže. „A já snad zase ani dnes nepojedu ještě nazpět a možná, že se stočím k domovu jinudy,“ děl lékař, „ale pojedu-li podle vaší chaty, zastavím se na jisto. Vždyť se přece také jednou musím podívat na vašeho synka, o němž jste mi nejen vy, ale i jiní tolik chvalného již napovídali.“ Vráskovitá tvář staré Háty studem i radostí rudla. Roz   paky její byly tak velké, že chtěla i ruku, již jí lékař z vozu podal, políbiti, ačkoli z mnoholeté zkušenosti věděla, že doktor Doubravský nikdy k tomu nesvolí. Nesvolil ani tentokráte, nýbrž vymknuv opatrně ruku svou z ruky Byšické, dal kočímu rozkaz, by jel. Kočí práskl do koní a jel udaným směrem po neschůdné, klikaté vozové cestě vzhůru. Stará Byšická, nevědouc skoro ani, co se s ní děje, zůstala před krčmou a dívala se upřeně za odjíždějícím povozem. Slib lékařův, že zavítá pod chudobný její krov návštěvou, naplnil ji nejblažší předtuchou. Nepřálať si, jak přirozeno, návštěvy té pro sebe, nýbrž pro Erazímka. Napadlo! jí, že tento dobrý, předobrý lékař, kterýž byl chudým lidem v okolí tolik dobrodiní prokázal, mohl by se, kdyby čiperného jejího Erazímka poznal, — nad ním smilovati, jako se zápotocký pan farář smiloval před mnoha a mnoha lety nad Klimentem Vorovkou	 A staré oči její zvlhly radostí, že vzdalující se povoz skoro ani rozeznati nemohla. Po chvíli však, když se povoz blížil k chatě, viděla již zase dobře — rozeznala aspoň lékaře v povoze. I napadlo jí, že snad se zastaví v chatě hned... I upírala k vozu zrak neodvratně. Ale povoz před chatou nezastavil. Jel podle ní a po něko   lika vteřinách viděla jej Byšická již nad chatou poklusem dále ujížděti. Zpola zklamaná a zpola roztruchlená vrátila se k smrti pracující ženě Rorejsově —	Zatím, co dálo se vypravované v komůrce nemocné a před krčmou, seděl Florian Helebrand v hostinské místnosti sám a sám za stolem plebejcův na témže místě, jako minulého večera. Purčí byla mu z rozkazu otcova přinesla nějaký zbytek od oběda, by se posilnil, a zároveň i džbánek piva, by svlažil vypráhlé hrdlo. Když přijel lékař, zůstavila jej o samotě. Poodpočinuv si, zabýval se mladý muž v duchu myšlenkou, která byla duší jeho šlehla v noci na hřbitově. Na cestě pro lékaře a zpět byl se sice pevně ustanovil, že ji bez otálení provede, jakmile se vrátí, ba věděl již také, jak strýce osloviti. Byltě si slova ta na cestě nesčetněkrát opakoval. Nicméně když zasedl v krčmě a povyhlédnuv oknem, kterýmž bylo viděti ku statku strýcovu, sklesla mu mysl — stud hlásil se ku svému právu. Kdyby bývalo možno provésti myšlénku tu v noci, bez   prostředně po té, když mu byla šlehla mozkem, není nižádné pochybnosti, že by se byl ani okamžik nerozpakoval, že by byl strýce odprosil slovy nehrubě volenými, ale upřímnými, vře   lými, po případě s veškerou ponížeností pokání činícího pro   sebníka. Možná, že by tak byl učinil se slzami v očích, že by byl mluvil rozechvěným hlasem, ba že by snad byl i klekl na kolena a sepjal ruce... Ale nyní — při chladné rozvaze — za jasného! dne — po zralém uvážení všech možných následků, tudíž i drsného, po   nižujícího a pokořujícího odmítnutí — zdálo se mu, že přece jen není možno předstoupiti před strýce — bez zahanbení, ať již by omluvu neb odprošení přijal způsobem jakýmkoli, třeba sebe přátelštějším. A přece byl přesvědčen, že odprositi musí, byt i se měl pokořiti třeba způsobem zahanbujícím, poněvadž to byla jediná cesta pokusiti se stůj co stůj o smír, od kteréhož — kdyby ho dosáhl — pro budoucnost přímo spásu očekával. Není tudíž divu, že nesčetněkráte se rozhodnul vydati se na trudnou cestu několika jen kroků a přece — zůstal seděti; že nesčetněkráte vstal, ale zase — usedl, ba mnohdy na stolici skoro sklesl; že nesčetněkráte nejen vstal, nýbrž i popošel ku dveřím, ale zase — se vrátil a opět nerozhodně usednul. Slunce bylo se již hluboce sklonilo k západu. Nad údolem klenula se jasnomodrá, jen tu a tam šedavým mráčkem přervaná obloha. Vše zdálo se dýchati klidem a mírem, skoro možno říci uspokojením, za jakéhož odmítnutí nějaké není vůbec ani možným. Statek strýce Votýpky, právě tak jako hospodářství Lopíčkovo pod kolmými buližníkovými stěnami skalními nalézaly se — právě tak jako z části i velké hospodářství představe   ného — v plném jasu slunce, kdežto protější stráň údolu byla úplně ve stínu, jenž rozkládal se již až za potok. Náhle se mladý muž prudce zvedl, dopil pivo ze sklenice do kapky a vyšel před krčmu. Náves byla úplně prázdna; nikde nebylo živého tvora k spatření. Mladík zaměřil k statku Votýpkově. Krok jeho byl pevný; tvář jevila klidnou, sebevědomou odhodlanost, Sotva však přešel podle statku Lopíčkova, zrychlil nápadně krok a přešel i podle statku Votýpkova, aniž by byl do kořán otevřenými vraty jen do dvora pohlédl. Šel vždy rychleji, jakoby si byl teprve před statkem při   pomenul, že si má popíliti, a nezastavil se až za statkem před   staveného. Zde se poohlédl, jakoby se chtěl přesvědčiti, nestíhá-li ho nikdo. Když pak nikde nikoho neviděl, obrátil se a ubíral se loudavě nazpět. Čím více však se blížil statku strýcově, tím rychleji šel. Není nižádné pochybností, že by byl i tentokráte přešel podle statku aniž by byl do dvora nahlédl, kdyby mu to nebyla zmařila náhoda. V otevřených vratech Votýpkova statku objevila se statná, švarná, ale poněkud již přistárlá dívčina v krátké suknici, vů   bec jen po domácku oblečena — Votýpkova dcera a Floriánkova sestřenice Ludmila, která si, jak víme, mladíka nad   cházela. Vidouc jej tak nápadně na blízku statku, kterémuž se vždy z daleka vyhýbal, nedovedla si toho jinak vysvětliti, nežli že snad ji Florián z daleka zahlédl ve dvoře a přiblížil se, aby ji buď jen pozdravil nebo jí něco pověděl. I popošla několik kroků s přívětivým úsměvem v snědé tváři, z které nad jiné vynikaly dvě řady krásných sněhobílých zubů, a nevědouc, jak zahájiti řeč, oslovila mladého muže obyčejnou frází: „Dobrý večer, milý Floriánku! Co pak nám nesete?“ Oslovený byl prostinkou otázkou tak překvapen, že se mu zdálo, jakoby byla Ludmila již z jeho tváře vyčtla, čím se byl tak dlouho v duchu obíral. „Já bych rád s tatínkem,“ uklouzlo mu bezděky, při čemž i jeho tvář přelétl lehýnký úsměv, jakoby měl Ludmilině otci zvěstovati příjemnou nějakou zprávu. „Tatínkovi?!“ zadivilo se děvče; ale okamžitě si připamatovalo, že bratranec sotva asi přichází k otci bez důležité příčiny a proto rychle dodalo: „Ach, to se tatínek podiví! Jen jděte — jděte! Nebo mám tatínka zavolat? —“ „Ne, ne, Ludmilo,“ zajikl se hoch; „rád bych mezi čtyřma očima...“ „Tedy tajnost nějaká!“ zvolala dívka šelmovsky se usmí   vajíc. „Nu — jděte tedy! Jděte! Tatínek je v chlévě — sám —“ Helebrand však přece váhal. „Nu, když chcete tatínkovi něco povědít mezi čtyřma oči   ma, milý Floriánku, tedy si pospěšte, nežli někdo přijde!“ vy   bízela dívka. „Já zatím doskočím k Lopíčkovým a snad vás tu ještě zastihnu.“ Slova ta přiměla Floriánka, že popošel a prošed vraty ubíral se po prázdném dvoře ku chlévu. Šel však vždy loudavěji a jisto, že by se byl ještě z pro   střed dvora vrátil, kdyby se nebyl poohlédl a spatřil u vrat Ludmilu, kterak za ním pokukuje. Šel tedy dále. Obešel hnojnici a dospěl až k otevřeným dvířkám chléva, kde se nerozhodně zastavil. Byltě na rozpacích, má-li vejíti nebo vyčkati, až strýc vyjde z chléva. K uchu jeho doráželo řinčení řetězů, přešlapování dobytka, občas zabučení nebo crkavé zachlamstnutí... Kromě toho slyšel i kroky lidské, chvílemi i strýcův při   tlumený hlas, jakoby mluvil sám k sobě nebo — jak mívají ho   spodáři ve zvyku, k dobytku. Naslouchaje přeříkal si Floriánek ještě jednou uctivá slova, kterýmiž chtěl strýce osloviti, a bylo mu, jakoby čekal vlastně na dobrého nějakého kamaráda, kterému chce něco příjemného povědít. Náhle zaslechl z chléva, že se pádné kroky blíží. Zvuk ten vehnal mu krev do tváře. „Kdo je tu — he?... Je tu někdo?“ ozval se co chvíli strýc z chléva. Floriánek chtěl odpovědít slůvkem já, ale hlas mu vy   pověděl službu. Pronesli slůvko to jen slabým dechem a stál jako přimražen dívaje se upřeně dveřmi do chléva, v jehož temném pozadí, jak se mu zdálo, byla se objevila postava strý   cova; leč ihned zmizela. Mladý muž cítil, jak se mu žene krev od srdce k hlavě, jak mu pulsy začínají bušit a pot vyvstává na čele a skráních. A přece stál, jakoby chtěl sám sobě vzdorovati a napjatě naslouchal. Po chvíli zaslechl z chléva blížící se kroky poznovu. Dech se v něm zatajil. tom objevila se mezi dveřmi vysoká postava starého strýce. Markantní tvář jevila mračnou nenávist... Floriánek mimoděk o krok couvnul. „Já tě přece poznal,“ zamručel strýc polo pro sebe měře synovce pohrdlivě od hlavy k patě. Několik vteřin postáli mlčky proti sobě. Floriánek, jenž byl po prvním pohlédnutí sklopil zrak — nesměle, skoro bázlivě s planoucí tváří — strýc, maje pravou ruku za zády, s výrazem mračného, ale chladného opovržení. „Co chceš, krňouse?“ optal se posléze strýc drsně. „Přicházím,“ počal nesměle Floriánek, jenž byl poslední slovo strýcovo přeslechl. „Abys mne zmlátil — he?!“ vpadl úšklebně strýc. „Na to jsme se připravili...“ Zároveň pohnul pravou rukou, kterou držel za zády a uká   zal — bejkovec. „Ne, ne — já prosím, pane strýčku, za — odpuštění,“ za   jektal synovec doposud ještě se sklopeným zrakem. Slova ta strýce překvapila tou měrou, že neodpověděl. „Lituju všeho, vážený pane strýčku,“ počal po krátké pře   stávce zajíkavě Floriánek, „i toho — co jindy — i toho, co včera – –“ Slovo včera strýce však popudilo. Připomenuloť mu neslýchanou urážku, kterou mu byl sy   novec bez příčiny metnul v tvář. Svraštil čelo, z očí šlehl blesk podráždění. „Halamo!“ zahřměl, a ruka s bejkovcem zamávla nad hla   vou, až žíla temně zasyčela. Floriánek zvednuv zrak postřehl strýcův výhružný posuněk. Viděl napřaženou pravici — viděl i bejkovec; ale přece stál jako přimražen s vytřeštěným na strýce zrakem. „Pakuj se, halamo!“ zahřměl strýc ještě jednou. „Nebo tě spráskám jako prašivého psa!“ Floriánek chtěl odpovědít; ale zajektal jen něco mezi zuby a sepjal obě ruce... Skoro bezděčný posunek ten zdál se býti strýcovi úšklebkem a rozjitřil jej, Beze slova mávnul bejkovcem proti synovci a zasáhnul jej v tvář. Floriánek spíše lítostí nežli bolestí zaúpěl. Zaúpění podráždilo však rozjitřeného strýce ještě více. Beze slova mávnul bejkovcem proti synovci ještě několi   krát po sobě. Dvakrát do prázdna — po třetí však jej vší silou zasáhl koncem žíly přes pravou líc. Floriánek zařičel, ba zařval bolestí... Chtěl se na strýce vrhnouti; ale skoro v nerozdílném oka-mžiku mu napadla bezúspěšnost toho. Couvnul — v očích leskly se mu dvě slzy... Neviděl více, co se kolem něho dělo. Slyšel jen švihavé zvuky bejkovce, kterýmž po něm strýc práskal, aniž by ho více zasáhnul. Po několika vteřinách se obrátil a volným krokem od   cházel. Strýc díval se za ním, až zmizel ve vratech. Zde však Floriánek zrychlil krok a po malé chvíli běžel skoro úprkem k Rorejsově krčmě. Zde zahnul na cestu k lukám a teprve po několika stech krocích, když domníval se býti beze svědků, vypukl v křečovité řičeni bolesti, kterouž byl až dosud tlumil. Běžel, vlastně letěl podle potoka řiče jako postřelený dravec... Nedbal, že zahořují se mu místy nohy do močálu, jinde že prodírá se šípkovými nebo hlohovými keříky... Běžel — letěl jako fúriemi štván, až asi po půl hodině skoro bez dechu sklesl na nějakém pažitu poblíž cesty, kterouž se odtud vycházelo velkou oklikou po stráni k chatě starého Pitrdle. Ale neležel klidně. Svíjel se — plakal, řičel a řval bolestí. Pravá tvář mu otékala. Krví podlitá prouha táhla se od pravého oka až po bradu a pálila, jako bys jí žhavým železem přejížděl. Co dělo se v duši mladého muže, jenž se byl v nejpokor   nějším úmyslu kajícího hříšníka, jenž jest hotov činiti pokání sebe přísnější, vybral po celodenním otálení ku strýci, aby jej odprosil a byl takto zapuzen — vzdoruje vylíčení, ba i pouhému nastínění. Byla to duševní bouře, ve které nejpalčivější lítost sdru   žena jest s nejzuřivějším hněvem, ba vztekem, a nad kterýmiž vznáší se černý, zkázonosný mrak — pomstylačnost... Odměna — pomsta, hučelo to rozvášněnou duší bolestí se svíjejícího Helebranda... V tu chvíli byl dobrý jinak mladík schopen všeho. Kdyby se byl v tu chvíli strýc jeho přiblížil, nebyl by po několika minutách více mezi — živými. Helebrand by byl vyskočil, aby se mu zahryzl, kam by se byly skřípající zuby zabořily — a byl by jej rozsápal... Dlouho však rozčilený mladík nepoležel. Vzchopil se a Úpě a řiče běžel dále po cestě k chatě Pitrdlově, kde zabočil do lesa a běžel lesem, nevěda kam... Paní Brigitta Mihulková měla tentokráte, jak se snadno lze domysliti, v ohledu psychickém bez odporu den nejmimo   řádnější. Snad ještě nikdy, ani když poprvé měla vstoupit! ve sva   tební lože, nebyl jí drsný a ohyzdný muž, jemuž byla zapro   dána, tak odporným, ba hnusným jako tentokráte, když v ná   valu milostné šílenosti byla se odhodlala k oběti nejšlechet   nější, a byla — mravně odkopnuta. Bezprostředně následující nepříčetnost vášně — nejžhavější, nejmučivější myšlénky, jež chaoticky vířily mozkem, zbavily ji na delší čas smyslů. Dýchala jako v nejvyšší míře rozvášněná bachantka; ale chvěla se studem, lítostí, hněvem a rozjitřením... Ve chvíli, když jí muž opustil, byla schopna všeho a jenom nejprudšímu affektu vášně, jenž byl náhle všechny fysické síly ochromil, a ji, ženu tak silnou, srazil k zemi — děkovala, že v zuřivosti nevztáhla samovražedně ruku na sebe. Když se jí podařilo vztyčiti se se země, doplížiti se k loži a vrhnouti se na ně, neměla více síly, nežli povrnívající ne   mluvně. Bylo jí, jako bleskem zasáhnutému, když probírá se pomalu z mrákot nebo správněji řečeno: jako k děsnému mučení na celém těle spoutanému, když byl při pohledu na přípravy k mučení omdlel a přicházeje znenáhla opět k vědomí pozoruje, jak blíží se k tělu jeho rozžhavený železný hrot, kterýmž mu má býti připravena první bolestná rána přímo k srdci. Cítila, že žije, ale nebyla mocna své vůle, ba skoro ani svých smyslů... A přece mozek i srdce pracovaly se zvýšenou horečností. Zdálo se jí, že teprve nyní počíná chápati, jak politování   hodný byl posavadní osud její; ale zároveň také počínala chá   pati, jak hrozná muka duševní ji očekávají v budoucnosti. Až dosud byla osud svůj snášela aspoň zmužile jako žena, vzdorující neobyčejnou životní silou všemu, co by jí chtělo donutiti ku sklonění šíje. Avšak nyní jí bylo jasno, že jí nastává boj nejen proti sobě samé, proti svému srdci a vlastnímu názoru v svět, nýbrž zá   roveň také s člověkem, jemuž snažila se po leta uvyknouti a jemuž byla již také poněkud uvykla; ale kterýž v několika okamžicích stal se jí tak protivným a hnusným, že marně by se byla namáhala připomenout! si člověka, nebo jen němého tvora, kteréhož by tak nenáviděla, jako svého muže. Vždy jindy byla snad vzdorovitě podstoupila i tento boj; ale tentokráte — poprvé v životě svém se přesvědčila, že nemá síly, že jest přece jen málomocnou ženou. Leč noční chlad vnikající otevřeným oknem do jizby a oví   vající rozpálené tělo duševně mučené ženy působil prodlením dvou, tří hodin přece jen konejšivě, vlastně chladivě. Ochlazením těla vrátila se aspoň poměrná pružnost nervů a s prvním zásvitem jitra nabyla paní Brigitta smyslů svých aspoň tak dalece, že mohla myšlenky své, když ne právě ob   vyklým způsobem rozpřádati, tedy aspoň více méně uvědoměle sledovati. I rozvášnění bylo sice valně ochablo; ale u náruživé ženy tak neobyčejné životní síly bylo doposud ještě tak mocné, že podobalo se pološílené nepříčetnosti, jaká se jí byla zmocnila, když vrátivši se ze zahrady začala se sebe trhati svůj šat. době, když obzor na východě zahořel krvavými růžemi, když zarůžovělý reflex vnikaje oknem do ložnice dodával všemu nevylíčitelně poetického půvabu, začala znenáhla pracovati i obraznost pravidelněji. Před duševním zrakem paní Brigitty začaly se pomalu vyhupovati z počátku mlhavé, později vždy jasnější obrazy: brzo chmurné a zádumčivé, brzo smutné, tklivé a dojemné... A za nedlouho, když vyhouplo se podzimní slunce v celé čarokráse nad obzor, obletoval duši paní Brigitty i obraz muže, jenž se jí zdál býti lásky její nejhodnějším. Není nižádné pochybnosti, že — kdyby se byl muž ten před ní v tu chvíli objevil — byla by se s napjetím veškerých sil vzchopila, byla by jej objala, jako snad ještě žádná žena neobjímala, byla by se vpila v jeho rty — a žádná světa moc a síla nebyla by jí živou odtrhla od jeho ňader… Nicméně rozpalující obraz vášnivě milovaného muže neob   jevoval se vždy sám. Někdy se nad ním nebo na jeho blízku vznášel nepoměrně matnější, ale přece znatelný obraz krásné, tiché, vzorné trpitelky, — připoutané k osudu nešťastného muže	– – A mocně bušící srdce náruživé ženy zachvělo se vždy také sotva pozorovatelným soucitem. Někdy se jí zdálo, že by i tuto podivnou ženu dovedla při- vinouti k srdci a líbati ji, až by ji ulíbala; ale hned zase jí bylo, jakoby byla nepoměrně spíše schopna ženu tu přitisknouti k ňadrům s veškerou silou a vytrvalostí vášně, až by se jí na vždy zatajil dech — — ba někdy se jí zdálo, že by byla schopna sevříti politování hodné a přece tak nevýslovně šťastné ženě hrdlo a nepustiti, až by ustala dýchati... Avšak i rozvášnění probouzejícím se jitrem znenáhla mí   jelo, až zbyl paní Brigittě jen stud ovívaný lítostí — nepocho   pitelnou sice, ale přece nevýslovně tklivou a zádumčivou. Bylo jí, jako když se člověk zahloubá v myšlenky a do   mněnky o své pomíjejícnosti a okamžik děsného konečného rozkladu zdá se býti tak blízek, že nestačí již skoro ani času k poslednímu políbení, po němž byl člověk po celý svůj život práhnul... A paní Brigitta opět se rozplakala; ale tiše, skoro sladce bolestně jako něžná matka, když po mnoha, mnoha letech v osamělé chvíli připomene si mrtvé, ale již dávno v prach rozpadlé robátko. Teprve po tomto pláči pocítila osvěžující úlevy. Nicméně za nedlouho následkem vzpružení ochablých ner   vů začaly mozkem křižovati poznovu myšlenky obludné. Vzdorovitost domáhala se svého práva a mučila ubohou ženu nejsmělejšími projekty. Chtěla prchnouti a nikdy více se nevrátiti... Ale hned zase chtěla s veškerou obvyklou rázností přivésti vůli svou k platnosti a teprve potom prchnouti... Nicméně bez odvety, bez pokoření brutálního muže, ku kterémuž byla ukována, zdálo se jí vše to býti pouhou hříčkou málomocného dítěte. Duší její šlehla i myšlenka — odtrhnouti se od nenáviděného nyní muže a žiti jemu na vzdor a k posměchu po vlastní vůlí beze všech ohledů, bez odříkání se	divoce, vášnivě jako žijí ti, kteří životem chtějí co možná nejdříve dosíci klidu smrti. Leč i to zdálo se jí býti čímsi, co podobá se sice odvetě, ale přece není vlastně ničím jiným, nežli obětováním sama sebe a strhnutím v divoké ovzduší nezřízené vášně nevinných obětí.. Posléze i resonující démonové začali znenáhla skládati své malomocné zbraně, a paní Brigitta k poledni nabyla klidu aspoň tak dalece, že zdřímla... Mučily ji sice příšerné sny, ale byly to přece jen pouhé pře   ludy, jejichž moc a síla netrvalá déle, nežli dokud trvá sen – – Paní Brigitta procitla asi po druhé hodině odpolední ná   padně osvěžena. Představenému i domácím lidem bylo sice divno i nápadno, že paní Brigitta neobjevila se, jako vždy jindy hned nejčasněj   ším jitrem. Z počátku souděno, že snad ochuravěla. Představený podléhaje přece jen mocnému vlivu duševní převahy své ženy, neodvážil se jiného, nežli zaklepati na dvéře a optati se, co jest. Neobdržev odpovědi zamručel a šel po svých. Byltě vrto   chům své ženy příliš uvyklý, než aby byl mlčení jinak vykládal, nežli praobyčejným návalem bezdůvodné vzdorovitosti, která jak u lidí cholerických z pravidla skoro ve všech případech vzrušení mysli se děje — za nedlouho ustoupí neodolatelné touze po činnosti. Když pak paní Brigitta i přisluhujícímu děvčeti, ohlašujícímu, že jest snídaně připravena, skoro drsně odpověděla, že k sní   dani a snad i k obědu nepřijde — aby jí dali pokoj, až zavolá sama: byli sice všickni, kdož o tom zvěděli, přesvědčeni, že paní Brigitta přece jen nejspíše churaví, nebo že se o ni nějaká nemoc aspoň pokouší. Představený pokusil se sice ještě jednou dověděti se, co se s ženou jeho děje. Ale jako poprvé neodvážil se nežli zaklepati a optati se za dveřmi. Neobdržev však ani nyní žádné odpovědi, byl přesvědčen, že žena nestůně, nýbrž že pokouší se o ni — jak nehrubě něžný manžel rozmarně říkával — „zase jednou nějaký fantas“. Nechal ji tedy na pokoji v pevném přesvědčení, že toho čin   ná a rázná ženština, zvyklá vzrušující činnosti každodenní, do večera nevydrží. Nemýlil se. Když paní Brigitta asi po druhé hodině odpolední, kdy muž její obyčejně již přes hodinu popřával svým hnátům v polodřímotě odpoledního klidu, procitla, zdálo se jí, že musí stůj co stůj pod širé nebe — do lesa, do polí, na luka — vůbec někam, kde by ji nic neupomínalo na její život, zejména na právě mi   nulou noc. Oblekla se, zavolala přisluhující děvče a dala si přinésti oběd do ložnice Přání jejímu vyhověno. Přinesena polévka s krupicí, smažená kuřátka a koroptev, ba i znova uvařená káva — kdyby se paní zachtělo dodatečně posnídá ti. Paní zasedla ku stolu; ale nepojedla nežli několik lžic po   lévky. Jiného se ani nedotkla a jenom kávu vypila skoro jedním douškem do kapky. „Kde je můj?“ optala se, když byla dopila, přisluhujícího děvčete stojícího u dveří a očekávajícího dalších rozkazů podrážděně vyhlížející paní, která je proti zvyku svému nebyla až dosud ani jednou oslovila. „Nejspíš ještě spí,“ odpovědělo děvče nesměle. „Zatím skliď!“ velela paní Brigitta skoro příkře. „Možná, že poobědvám, až se vrátím — pozdě na večer...“ Děvče uposlechlo. Ale bylo mu divno i nápadno, že paní připravující se, jak se zdálo, k odchodu na několik hodin, neudává, jak obyčejně činívala, kam jde, aby pro ni mohlo býti posláno, kdyby buď někdo přišel, nebo bylo přítomnosti její potřebí. Teprve když byla paní již ve dveřích, odvážilo se děvče k otázce: „A co mám, prosím — kdyby se někdo ptal?“ „A kdo by se mohl po mně ptáti?“ opáčila paní obrátivši se k děvčeti. „Můj — až se vyspí — půjde se projít a zajde pak nejspíš hned k Rorejsovi, odkud se před půl nocí nevrátí... A jiný někdo? Co mi po jiném?!“ V tom si připomenula, že by snad přece mohl přijíti někdo kdo by potřeboval nutně jejího přispění. „Řekni tedy,“ velela děvčeti, „že se vrátím před západem slunce. Ať počká!“ Po těchto slovech překročila práh, přešla přes dřevěnou pavláčku, sestoupila po schůdkách do dvora a zaměřila přes dvůr do zahrady. Z počátku šla nápadně rychle, skoro jakoby před někým prchala. V zahradě zmírnila krok a později se již jen loudala, až do   spěla k besídce, kde ji byl den před tím k večeru agent Horyna poprvé spatřil. Bylo zřejmo, že není rozhodnuta, co má počíti, ba ani kam jíti. U besídky se zastavila, poohlédla se nazpět, jakoby se chtě   la přesvědčiti, následuje-li někdo, načež rychle vystoupila po stupních na vyvýšené místo, kde byla v noci tak dlouho postála. Plaše rozhlédla se po okolí a — sklopila, vlastně byla nu   cena sklopiti zrak. Celý údol nalézal se totiž v plném jasu slunce, jež minuvši zenith asi před třemi hodinami bylo se poněkud již schýlilo k západu, takže paprsky jeho padly skoro přímo do očí paní Brigitty a na chvíli ji takměř oslnily. Sklopivši zrak zakryla si oči dlaní a pomalu obrátila se zády k slunci. Když pak po chvíli ruku spustila, padl zrak její na úzkou, sotva rozeznatelnou stezku, vinoucí se v nesčetných oklikách po příkré stráni až na pokraj lesa, rozkládajícího se na blízku chaty Pitrdlových. Pro příkrost a neschůdnost stezky volívala paní Brigitta k Pitrdlovým nebo do lesa nad statkem raději vozovou cestu oklikou, po které se jezdilo ku krajskému městu; leč tentokráte bez rozpaků vykročila a stoupala dosti rychle po stezce vzhůru.. Několikrát byla sice nucena zastaviti se, by si poodechla; ale v necelé čtvrt hodině octla se přece na pokraji lesa — po_ pošla a sklesla unavena na mech ve stínu obrovských jedlí. Hluboké, skoro možno říci mrtvé ticho odpolední, kořenatá a pryskyřicová vůně lesní a především nevylíčitelný, zlatě sma   ragdový přísvit — vše působilo na paní Brigittu konejšivě a poe   tičtěji nežli kdy jindy. Obloha nebyla více bezoblačná. Občas zastínil slunce na několik vteřin nebo i minut nějaký mráček. Výměna zlatě smaragdového přísvitu v šerý stín a naopak bavila paní Brigittu bezděky. Bylať to jediná nápadnější neb aspoň zřejmě postižitelná změna, která se v bezprostředním blízku jejím děla. Poodpočinuvši si, zvedla se paní Brigitta zvolna, jakoby vlastně ani vstáti nechtěla — a loudala se pak lesem... Přemýšlela a vzpomínala ledabylo — bez ladu a skladu, možno-li tak označiti duševní stav, kdy po konvulsivní práci ochablé a prodlením času zase vzpružené nervy počínají po   znovu zkoušeti svou pružnost. Někdy se zastavila, jindy i na chvílí usedla; ale pa něko   lika minutách zase vstala a loudala se bezúčelně lesem dále. Napadlo jí sice, aby zabočila k chýži Pítrdlových a zasta   vila se u Kačenky. Zabočila směrem tím skutečně; ale když se k chatě přiblí   žila a postřehla neurčitou silhouetku její skrze stromy, obrátila se bezděčně zase jiným směrem a vrátila se hlouběji do lesa. Po necelé hodině pocítila paní Brigitta zvláštní změnu. Rozčilení i únava, jež bojovaly před tím o převahu, úplně zmizely. Byloť jí, jako bývá lidem po prudké, úzkost a strach budivší bouři — nápadně svěže... Někdy se jí zdálo, že tak vlídnou a spokojenou nebyla už dávno, snad nikdy, co se byla provdala — že bývala tak klid   nou, spokojenou a šťastnou jen někdy za bezstarostného mládí, kdy snívala ještě tak dětsky naivně, že zdálo se jí, jakoby vše, nač časem svým jen pomyslí, musilo jí býti k službám, jakoby každý bláhový sen dříve nebo později musil se vyplniti. A povlovně vracel se do duše její tajemný, divuplný talis   man — bezpředmětné, nepochopitelné, nevystižitelné kouzlo, jež víže člověka k plahočení se světem přes všechny útrapy a bolesti, přes všechnu beznadějnost: láska neb aspoň chuť k životu. I sebevědomí, síla a ráznost její dostavily se znenáhla zase. A když pak paní Brigitta po svém slibu vracela se dříve ještě, nežli se slunce nachýlilo úplně k západu, domů, zdálo se jí, že jest zase touže silnou, sebevědomou a energickou ženou jako jindy. Vracela se domů po téže cestě, po které byla domov opu   stila; ale po stezce dolů nešla loudavě, nýbrž skoro seběhla. Představený byl již po dlouholetém zvyku odbyl svou odpolední siestu a kdesi po vsi, v polích neb v lese bezmyšlénkovitě se potuloval. Paní Brigitta ho více nestihla a zaměřila zase přímo do své ložnice, aby si po cestě s vrchu jen na několik okamžiků po   odpočinula. Sotva však se octla pod krovem a usedla na pohovku, do   stavil se zcela prosaický, ale přece jen závidění hodný pocit – hlad. K ukonejšení stačilo několik slov. několika minutách bylo přisluhující dívkou prostřeno a přinesen oběd, jejž byla paní Brigitta vrátila, doplněný zvě   řinou a láhví vína. Paní Brigitta, uvolnivši si poněkud na prsou zapínací šat, zasedla za stůl, snědla chutě polévku, pojedla kus zvěřiny a za   pila statným douškem vína. tom objevila se mezi dveřmi přisluhující dívka poznovu. Paní Brigitta tázavě k ní pohlédla. „Pan Vorovka by rád,“ počala dívka, ale nedokončila Paní Brigitta prudce se vztýčila, tvář její mírně zahořela a jevila i nepatrnou rozpačitost. „Co že jsi povídala, Baruško?“ optala se po chvíli, ačkoli byla zcela dobře slyšela. „Že by pan písař Vorovka rád s paní představenou,“ za   čala dívka, ale ani tentokráte nedokončila. „Ať počká! Že sejdu okamžitě dolů do kanceláře,“ vpadla paní představená. „V kancelářských prý záležitostech a beze svědků,“ dolo   žila dívka. Z očí paní Brigitty šlehl zvláštní blesk. Postoupila skoro až ke dveřím. „Ať přijde tedy sem!“ kázala rozhodně a váhavě dodala: „Že — prosím.“ Dívka zmizela. Paní Brigitta si z hluboká oddechla, přejela plochou dlaní přes čelo, ale hned po té učinila rukou tou prudký pohyb, jako by chtěla něco zachytiti a zvolala hlasitě: „Baruško! Baruško!“ Dívka se vrátila a upřela tázavě zrak na paní. „A kdyby někdo přišel,“ pravila paní Brigitta poněkud stís   něným hlasem, „řekni, aby počkal — třeba by to byl i můj... Rozumíš?“ Dívka přikývla. „Anebo řekni,“ ozvala se paní Brigitta rozhodně, „že ne   mám kdy, nebo — že nejsem doma — řekni, co chceš...“ Dívka poznovu jen přikývla a zmizela. Paní Brigitta opět si z hluboká oddechla, opět přejela dlaní čelo a nahnula poněkud hlavu, jakoby naslouchala, brzo-li se po dřevěných rupavých schodech ozvou kroky. Po několika minutách je zaslechla. Couvla poněkud ode dveří, jakoby chtěla popojíti ku stolu, od něhož byla vstala; ale přece zůstala poblíž dveří a upřela zrak neodvratně na kliku. Tvář její byla zruměněná, oko mírnou dychtivostí rozjiskřeno a rty poněkud pootevřeny. Slunce, sklonivši se skoro úplně k západu, začalo se již skrývati za vrchole jedlí nad chatou staré Byšické; ale vrhalo ještě plnou zář oknem do ložnice, ve které bylo skoro tak slunně jasno, jako pod širým nebem. Po několika vteřinách kroky přede dveřmi utichly, klika se nahnula, dvéře se otevřely a na prahu objevil se anarchista Vorovka. I v intelligentní, obyčejně zádumčivý, ba truchlivý klid je   vící tváři jeho kmitly mírné rozpaky. Byltě prostým, ale přece tak vábným obrazem, jenž se jevil jeho zraku, tak překvapen, že teprve po několika vteřinách pozdravil a překročil práh. Nebylo také divu. Až dosud nebyl ještě nikdy, co meškal v osadě jako vypovězenec, překročil práh bytu představeného, tím méně aby vstoupil do ložnice paní Brigitty, která byla — snad jediná to jizba v celé osadě — zařízena úplně po velkoměstsku: v celku jednoduše, ale vkusně a pohodlně. Nábytek nebyl sice elegantní a také již nikoli nový, jako bývá ve velkoměstských domácích skladech nábytku, kam se uvádívají jen nejvzácnější hosté několikrát do roka. Ale vše — od lože s kyprými peřinami v sněhobílých cej   chách až po pohovku, temně zelenou látkou potaženou, dvě křesla a dvě židle, ba i po poslední z obrazů, jimiž byly sněho   bílé stěny okrášleny, svědčilo o zálibě paní Brigitty v milé a snivé útulnosti. Na intelligentního člověka, jenž byl po dvouletou vazbu, ba po celou dobu po propuštění z vazby nepřekročil práh bytu jen obstojně slušného, nemohla vkusná úprava ložnice zůstati zcela bez účinku. Nepoměrně více však naň působily i jiné okolnosti. Až dosud nebyl se totiž ani jednou octnul tváří v tvář paní Brigittě — o samotě; až dosud nebyla naň ještě nikdy učinila tak zvláštního, skoro možno říci poetického dojmu, jako právě v okamžiku, když otevřel dvéře a spatřil ji státi v slunně jasné útulné ložnici jaksi nerozhodně, skoro rozpačitě — s dychtivě rozjiskřeným okem, s ruměnými lícemi a pootevřenými rty, na nichž zdála se zachvívati soucitná otázka: „Čím ti mohu býti nápomocna?“ Paní Brigitta však byla přece ženou, která se dovedla opanovati. Sotva byl Vorovka pozdravil, poděkovala s obvyklou vlíd   ností a optala se: „A přejete si?“ „Přicházím, paní představená, v záležitosti úřadní,“ počal Vorovka. „Ah!“ uklouzlo mimoděk paní Brigittě, jakoby ji byla první slova zklamala. Však hned po té dodala: „Ah, ano, ano — vždyť už Baruška... Pojďte tedy, prosím sedněte! Vyřídíme jednou úřadní záležitost mimo úřadní míst-nost — beze svědků, bez vyrušení,“ Ukázavši na křeslo poblíž stolu, popošla ku křeslu, z něhož byla dříve vstala, a usedla. Vorovka učinil po jejím příkladu. „Nuže?“ optala se po chvíli vlídně upírajíc zvědavě zrak na Vorovku. „Slavné představenstvo obecní v osobě Brigitty – ženy představeného Petra Mihulky, jest ochotno vyslechnouti	– –“ Vorovka nečekaje ani, až paní Brigitta domluví, vytáhl z náprsní kapsy úřadní listinu, na jejímž místě byla hejtmanství odeslána zcela všední listina podvržená, a podal ji mlčky paní Brigittě. Tato listinu klidně rozbalila a začala čísti. Vorovka nespouštěl s tváře její zraku; ale nikoli, že by byl dychtiv, jak asi rozhodne, nýbrž jedině proto, že zdála se mu býti dnes vábnější, ba svůdnější nežli kdy jindy. Paní Brigitta dočtla, aniž by byla výrazem tváře dala na jevo, jaký dojem na ni obsah listiny učinil, „A zakládá se to na pravdě?“ optala se suše a přece s důrazem. Vorovka pokrčil rameny a vypravoval pak v stručností, co zavdalo k listině té podnět. Paní Brigitta vyslechla jej i nyní klidně. „A toto bezdůvodné, mrzké a hanebné udání má býti ode   sláno?“ zvolala — když dokončil — v prudkém návalu hněvu. „Mělo býti a já tomu zabránil,“ připomenul Vorovka a po   věděl, jak. Paní Brigitta naslouchala dychtivěji nežli dříve. Když Vo-rovka dokončil, nepronesla ani slůvka, ale roztrhla vášnivě listinu a smáčknuvši ji, s největším odporem ji odhodila. Chvíli panovalo v jizbě mlčení skoro trapné. Představená snažila se opanovati. Vorovka byl na rozpa   cích, jak si počínání její vyložiti. „Nemluvme o tom více!“ ozvala se náhle paní Brigitta. „Děkuju vám, že jste to zamezil... Leč odpusťte, že pro úřadní záležitost opomenula jsem vás jako hosta	 – –“ Přerušivši sama sebe připomenula: „Měla jsem dnes špatnou noc — nespala jsem!... Obědvám teprve teď... Nebyl byste tak laskav a – – chci říci: Nevy   kládejte mi za zlé, že vás zvu...“ Vorovka stěží trhané řeči té porozuměl; ale pochopiv, po   čal se omlouvati. Paní Brigitta však ruče připravila talíř a podavši mu vlastní příbor donutila jej spíše tímto svým šukavým jednáním nežli slovy, že přisedl blíže a pojedl s chutí kus zvěřiny. Při tom vyměněno jen několik všedních frásí. Paní Brigitta nalila i vína a podávajíc sklenku Vorovkovi žertem prohodila: „Dnes už musíte slavnému obecnímu představenstvu v oso   bě Brigitty Mihulkové dovolit, že převzalo úřad číšníka.“ Vorovka se lehýnce, skoro nuceně pousmál, ale napil se přece... Tak seděli skoro po čtvrt hodiny. Paní Brigitta obsluhovala obecního písaře jako vzácného hosta — nutila píti — a Vorovka pil... Několik rychle za sebou vypitých sklenek pravého měl   nického poněkud jej rozehřálo; ale nic více. Cítil, že jest mu nepoměrně volněji, nežli když byl opustil domov a když byl vstoupil. Zdálo se mu, jakoby začínal zapomínati na tak mnohé, co mu ještě před chvílí jako trapná vzpo   mínka tanulo neustále na mysli. Odpovídal na dotazy paní Brigitty snadněji, ochotněji, vol   něji; slovem duch jeho začal se odpoutávati od stísněných po   měrů a stával se pružnějším. Zatím bylo slunce zašlo. Západ rděl se v krvavých červáncích — ložnice a nyní zároveň také hodovní síň stopena byla v zarůžovělém přísvitu, v němž vše, na čem oko spočinulo, zdálo se býti nepo   měrně půvabnější nežli dříve. I paní Brigitta měla vzezření skoro poetické. Hlas její chvílemi se zachvíval. Výrazné oko zdálo se býti zamženo slzou a přece plálo skoro horečně. Nevýslovná touha zdála se zračiti v každém pohledu, ať již nesmělém nebo vášnivém, jež střídaly se v nesčetných odstínech, jako když prudký vichr sivé a temné mráčky rozvívá. „A víte-liž, pane Vorovko,“ ozvala se náhle důvěrně, „že takto — jako teď — neseděli jsme doposud ještě nikdy po   spolu?“ Vorovka lehýnce přikývnul hlavou. „A myslíte, že nevím, kdo tím vinen, že se tak nestalo již dříve?“ pokračovala s mírnou výčitkou sotva pozorovatelné roztouženosti, snažíc se potlačiti vzmáhající se nepokoj. „Myslíte, že nevím, že jste si toho nikdy nepřál — že jste se mi vyhýbal?“ Zadívala se mu do očí s výrazem skoro až prosebným. Chtěl opět jen přikývnout; ale napadlo mu, že by tím mohl snad uraziti. Chtěl se tedy omluviti; leč dříve nežli pronesl první slovo, ozvala se paní Brigitta skoro stísněným hlasem, jakoby chtěla i nechtěla prozraditi, co právě pronášela: „A víte-li, že učinila jsem opatření, abychom nebyli vyru   šeni? Že jsem Barušce nařídila, by nikoho nepředpouštěla — že nejsem pro nikoho doma?“ A opět se mu chtěla zadívati upřeně do očí; ale on zavrtěl v odpověď hlavou a zrak jeho sesmekl se bezděky na její rty a odtud na porozhalená ňadra. „Ah, odpusťte, prosím!“ zvolala v zjevném pomatení vzty   čivši se. „Bylo mi horko — dusno —“ Ruče sáhla do kapsy, vytáhla bílý šátek a zastrčivši jej za šaty na prsou, zastřela tak i poslední část kyprých, nyní ná   padněji se vlnících ňader. Výraz mírné stydlivosti, jenž by se byl v abnormálním stavu v tváři její jevil, překonán výrazem vždy více se vzmá   hajícího se rozčílení. Líce jí hořely, v očích kmitaly jiskry úzkostlivosti a kolem vlhkých, pootevřených rtů pohrával stydlivě bázlivý úsměv, jenž dodával druhdy spíše velitelsky imposantní tváři rázu ženštějšího, ba skoro až výrazu něžné oddanosti. Chvíli nerozhodně postála a zrak její zakroužil plaše po ložnici. Náhle šlehla duší její dle všeho postrašující myšlénka. „Odpusťte!“ bylo však vše, co skoro zajíkavě pronesla, načež s úzkostlivým chvatem pospíšila ku dveřím dělícím lož   nici její od ložnice mužovy, otevřela a zmizela nechavši dvéře do kořán otevřeny. Vorovka sledoval ji zrakem, nemoha si počínání její vysvětliti. Do vedlejší jizby však neviděl — slyšel jen chvatný krok paní Brigitty a po chvíli zaslechl i skřípavé zarupnutí, jako když někdo v druhých dveřích otočí klíčem, aby bud otevřel nebo zamknul. Hned na to zaslechl kroky spěšně se vracející paní Brigitty poznovu. Objevila se v ložnici jako stihaná laň. Pospíšila ku dveřím, vedoucím na pavláčku a ku schodům, a — otočila i zde klíčem. Z pohybu ruky domníval se Vorovka, kterýž paní Brigittu i svým zrakem sledoval, poznávati, že zamknula. Paní Brigitta vrátila se ode dveří krokem volným, skoro váhavým ku křeslu, s něhož se byla před chvílí tak nápadně prudce vztyčila a zadívala se Vorovkovi poznovu do očí. Ale v bezprostředně následujícím okamžiku oči sklopila, přejela plochou dlaní přes tvář a pomalu se spustila do křesla. Vorovka byl sice na vše připraven a rozuměl nyní nejen slovům, alebrž i počínání paní Brigitty zcela dobře; přes to vše jevil přece jen mírné rozpaky. Bezprostředně před tím jej opanovavší uvolněnost měnila se v stísněnost. Bylo mu jako člověku, jenž ví, že se musí dotknouti žha-vého železa a váhá ještě vztáhnouti ruku. Chtěl něco pronésti — třeba něco beze vší souvislosti s tím, co předcházelo nebo co se právě dělo; ale i v tom případu vy   pověděl mu jazyk službu. Upíral jen pátravě zrak svůj na rozpálenou tvář paní Bri   gitty, vlastně na rozžhavené její rty, jakoby čekal, brzo-li pro   mluví; ačkoli věděl, že ona promluviti nemůže. Při pohledu na imposantní a právě nyní tak svůdně se po   dávající ženu zapomněl pro okamžik na vše — na minulost i budoucnost — a jenom přítomnost vznášela se před zrakem jeho v duhových barvách... A přece byla mlčící paní Brigitta se sklopeným zrakem i nyní ještě tak imposantní, že zdálo se mu býti nepromíjitelným proviněním třeba jen pouhým pohledem jí ublížiti. Tak seděli proti sobě mlčky. Ona v milostném, vždy žhavějším rozechvění, on v rozpa-cích vždy více přecházejících v úzkostlivost, jak asi sladce trapný výstup skončí. „Oh!“ zaúpěla posléze paní Brigitta, jakoby byla chvíli ta   jila dech a náhle z plných plic vydechla. „Jak je tu horko, dusno!“ dodala a pravá ruka její zpola bezděky rozepla dva, tři knoflíčky šatu, kdežto levice posunula bílý šátek hlouběji. V bezprostředně následujícím okamžiku však se prudce vztyčila, zrak její zakroužil bezúčelně po jizbě a utkvěl na okně, kterýmž vnikala dovnitř večerní záplava. Beze slova pospíšila paní Brigitta k oknu a zadívala se ven. Celý okraj lesa na protější stráni planul v purpurovém zlatě prokmitávajícím skrze větve zádumčivých jedlí a sosen. Stráň sama byla již úplně ve stínu, ale nade vším co bylo pů   vodně bílé, bělavé nebo šedé, vůbec jasných barev, vznášela se zarůžovělá mlha. Jenom potok tu a tam leskl se a třpytil jako roztavené zlato. Lehýnký modravý kouř, vznášející se nad některými cha   tami, měl kovový lesk matně nazelenalého zlata a jestřáb krou   žící náhodou vysoko nad údolem, podobal se v nedozírné skoro výši nevinné vlaštovici. Vše to a mnohé jiné přelétl a postřehl sokolí zrak paní Brigitty v nerozdílném okamihu. Ze stísněných, prudce se vlnících ňader vydralo se jí jen jediné, ale rovněž tak výmluvné jako vábné a svůdné cito   slovce: „Aj!“ Vorovka mimoděk vstal, ale zůstal jako přimražen státi. Paní Brigitta, zarupnutím křesla a šelestem upozorněna, napolo se k němu otočila, ale nejsouc snad ani sama mocna slova, pokynula mu pouze rukou, by se přiblížil. Uposlechl. Krev však mu zavířila v žilách, jakoby se blížil k místu, kde v smaragdové trávě číhá had... Sotva však stanul podle paní Brigitty, vyrazila tato prudce, ba prudčeji nežli byla v noci učinila, okno, a beze slova uká   zala rukou na údol. Vorovku omanula omamující vůně resed a rozmarýn ze záhonků pod oknem. Rozhlédl se po údolu. Čarokrásou krajiny a světelných odstínů skoro zaražen upřel zrak svůj neodvratně k chýži staré Byšické, tudíž k vlastní rodné chatě. Duší jeho zavířily vzpomínky z útlého mládí... Srdce se mu sevřelo a již již se mu zdálo, že tlačí se mu slza do oka, když paní Brigitta přerušila mlčení. „A toto dívuplné zákoutí,“ počala hlasem, zádumčivé se zachvívajícím, „tento tichý čarokrásný ráj, nad kterýmž se ča   stěji než nad kterýmkoli jiným vznášívá anděl míru — chtěl byste zase opustiti?“ Vorovka mimoděk sklonil poněkud hlavu; ale hned ji zase vztyčil a zadíval se poznovu k chatě staré Byšické. Paní Brigitta sledovala tento jeho pohyb a po krátké po   mlčce položila lehce pravou ruku na jeho rameno a pokračo-vala: „A tamo! — nemýlím-li se — je rodná vaše chata, v které jste prožil, jak mi bylo vypravováno, tolik trudných, trpkých chvil... A ani tato chata — tato jediná svědkyně vašich vzde   chů a slzí... Leč — ne, ne! Chápu to přece... Však já dobře vím, že jste nešťastným jenom zde — já dobře vím, že byste byl jinde zase šťastným a nikdy, nikdy si nevzpomenul, že zde, ve vašem rodišti žije také bytost tak neskonale nešťastná...“ Vše to pronesla v nejprudším rozechvění skoro v úzkost   livém chvatu. Náhle však se zajikla, očí se jí zalily slzami... „Pojďte, pojďte!“ zvolala po krátké pomlčce. „Vypravujte mi, nežli červánky pohasnou — o svém mládí, o ubohé matce a ubohém otci — o chatě — o svých nadějích a snech!“ Vzala jej jemně za ruku... Šel — nevěděli proč a kam, až stanuli u pohovky. Usedl bez vybídnutí. Paní Brigitta vyčkala, až usedl, po té usedla po levém jeho boku, přehodila prudce jednu nohu přes druhou, povykasala sukně, tak že ze spod povykukovala bílá punčocha v černém, pozaprášeném střevíci, skřížila obě ruce v klíně a zadívala se mu zvlhlým okem do očí. „Prosím, vypravujte — povídejte!“ zašeptala po chvíli. A Vorovka počal... Ale bylo to vše, jenom ne vypravování... Několik skoro nesouvislých slov — pak dlouhá pomlčka — a zase několik slov zdánlivě bezvýznamných a přece pronese   ných tak tklivě a dojemně, jako: když se srdce ouží truchlivými vzpomínkami... A paní Brigitta dívá se mu do očí, jakoby chtěla uhodnouti každou myšlenku dříve, nežli ji pronese, jakoby chtěla postihnouti každé slovo dříve, nežli se zachvěje na rtech. Sedí bez hnutí jako socha. Jen ňadra prudce se zdvihají a zase klesají. Srdce jakoby chvílemi ustávalo biti, by hned zase se rozbušilo jako horečně bušící pulsy. Naslouchala napjatě. Byla vtělenou pozorností a přece skoro ani nevěděla, co Vorovka vypravuje. Náhle prudce sebou pohnula a zaúpěla: „Ne, ne — ustaňte! Toť přece jen obraz skoro příšerný... Raději vypravujte o své milé, drahé ženě — o té tiché, vzorné trpitelce... Jak jste ji poprvé spatřil, jak jste s ní poprvé promluvil a poprvé ji políbil...“ Vorovka, sotva byl začal vypravovati o svém truchlivém mládí, musil ustati a začít vypravovat prostinký, skoro všední svůj milostný románek. Vypravoval jako dříve — trhaně, nesouvisle, zajíkavě, s dlouhými pomlčkami. Paní Brigitta naslouchala z počátku bez hnutí, později však sebou několikrát křečovitě škubla, až jí spadl šáteček s ňader a tato skoro do póla z šatů vykynula. Ona toho však nezpozorovala — tak napjatě naslouchala, upírajíc zrak neodvratně na vypravujícího. Jenom obě ruce v klíně pohrávaly se spadlým šátkem; ale křečovitě, jakoby jej rozškubávaly. Náhle jedna její ruka zůstala bez hnutí, pak pomalu se po   hnula do výše a zase sklesla do klína. Hlava paní Brigitty nahnula se poněkud na stranu, takže se dotýkala skoro ramene vypravujícího — oči se přimhouřily. Tak naslouchala zase po několik minut. Horký, skoro žha   vý dech její ovíval skráně vypravujícího, skoro omamujíc. Bezděky vztáhl Vorovka ruku svou po ruce paní Brigitty, klidně v klíně jejím odpočívající Ruka paní Brigitty však se ani nepohnula, i když ji chvíli držel ve své. Cítil jen, že jest vlhká, rozpálena a že se chvěje.. Zrak jeho utkvěl na kyprých, prudce se vlnících ňadrech dech se mu zatajil... Zajikl se — odmlčel — — A již již chtěl ruku její nadzvednouti, by jí políbil, když paní Brigitta prudce sebou pohnula a hned po té s přitlume   ným, ale vášnivým výkřikem ovinula obě ruce kolem jeho šíje a vpila se mu ve rty. Štkajíc a Úpic líbala jej jako šílená po několik minut, aniž by byla jen okamžik ustala, by líbání opětoval — — — — Náhle však v líbání sama ustala, vztyčila se a majíc plné oči slzí táhle a bolestně zaúpěla: „Odpusť — odpusť, Klimente!“ On sám byl skoro smyslů pozbyl. Chtěl se taktéž vztyčiti; ale nohy mu vypověděly službu. Zůstal jako přimražen s očima upřenýma na majestátní že   nu, která v nastávajícím, ale přece ještě zarůžovělém šeru byla ve svém vášnivém rozčilení neodolatelně svůdnou. „Ne, ne!“ zaúpěla paní Brigitta po krátké pomlčce. „Ty nemůžeš — ty nesmíš zde zůstati.. Ta tichá, vzorná trpitelka tvá — ne, ne! — Vždyť šílím... Ano, ano — musíš odtud — pryč — pryč, abys byl zase šťastným, jako jsi býval, — aby byla šťastnou i ona...“ Zarazila se, něco zamumlala a jako šílená odběhla do lož   nice manželovy... Vorovka zůstal chvíli o samotě. Teprve nyní, když byl zbaven pohledu na rozvášněnou že   nu, cítil se poněkud volným. Vstal; ale nemohl učiniti ani kroku. Slyšel jen z vedlejší jizby zaznívající kroky a šumně drkotavé zvuky, jakoby paní Brigitta otvírala a zavírala skříně a něco hledala... Po chvíli vrátila se paní Brigitta rovněž tak chvatně, jako byla zmizela. Několik okamžiků nerozhodně postála, načež přiblíživši se pomalu k nepohnutě stojícímu Vorovkovi zadívala se mu upře   ně do očí. Pro panující již šero nepostřehl více výrazu její tváře; jenom příšerný lesk oka byl mu důkazem, že v duši paní Brigitty zuří doposud duševní bouře. Náhle se paní Brigitta přitlumeně zasmála. Vorovku zamrazilo; ale v bezprostředně následujícím oka   mžiku se přesvědčil, že to byl bezděčný výbuch citů. „Odpusť!“ zaúpěla paní Brigitta prosebně. „Odpusť, že sa   ma jsem ztěžovala odchod tvůj odtud!... Ale nyní — přísámbůh! Nesmíš, nesmíš zde zůstati!... A zatím nežli — —“ Zajikla se, jakoby jí byl došel dech; ale hned na to stísně   ným hlasem bolestně dodala: „Ach, ne, ne — já bláhová... Tys přece jen hrdý — ty mé pomoci odmítneš!“ „Neodmítnu,“ uklouzlo mimovolně Vorovkovi. „Zde tedy!... Vem! — Prchni!“ zvolala paní Brigitta skoro jásavě. Sáhla do kapsy a vytáhnuvši plnou hrst smačkaných pa   pírků vtiskla je Vorovkovi do ruky. „Co to?“ optal se. „Neptej se! — Uvidíš! Zaručil jsi se — že neodmítneš!“ zvolala paní Brigitta. Vorovka pohledem do hrstě rozeznal i v šeru množství scumlaných bankovek. Chtěl něco pronésti, ale paní Brigitta jej předešla: „Toť vše, co jsem zatím našla... Zatím – –rozumíš? Ale teď — pro vše, co ti drahého — opusť mne! Jdi!... Řekni své ženě, že nejsou všickni lidé zlí a bezcitní — řekni jí, že i Bri   gitta má srdce — řekni jí, žes viděl tuto Brigittu také jednou v nejslabším okamžiku, ale že sobě právě v čas připomenula, že je tvá žena — anděl, kterému ublížiti bylo by přece jen hříchem nepromíjitelným...“ Slova ta pronesla paní Brigitta v tak bolestném rozechvění, že Vorovka neodvážil se ani slovem, aniž posuňkem odporovatí. Vztáhl ruku po klobouku a šel, jak si paní Brigitta přála — ale váhavě, skoro potácivě. Paní Brigitta postála chvíli jako přimražena, upírajíc zrak na dvéře, za kterýmiž byl Vorovka zmizel. Slyšela jen ještě vzdalující se krok jeho. Náhle vykřikla divoce, až ryk ten zaslechl i Vorovka, se   stupující již po schodech, a sklesla na zem. Vorovka potácel se přes dvůr za nastalého šera. Vyšel ze statku, aniž by ho byl někdo zahlédl a zaměřil k návsi, by za   hnul na cestu k domovu. Paní Brigitta vzpamatovala se teprve po delší chvílí. Vztyčila se namáhavě a doplížila se k oknu, by odcházejí   cího aspoň ještě jednou v šeru zahlédla; ale — nespatřila ho více. Po několik minut dívala se otevřeným oknem, načež se doplížila k pohovce, sklesla na ni a vypukla v tichý pláč... Skoro v téže době, v kteréž se v ložnici paní Brigitty ode   hrál právě vylíčený vzrušující výjev, byla odlehlá chata Vorovkových svědkyní výjevu, jehož se několik jen minut před jeho zahájením nenadál ani sám jeho původce. Představený Petr Mihulka, odbyv si obvyklou svou odpo   lední siestu, vydal se na neméně obvyklou každodenní potulku. Od rána, vlastně od okamžiku, když se přesvědčil, že paní Brigitty chytá se zase jednou fantas, nebo jiným slovem, že rapluje, jak její vrtochy, vlastně začasté bezděčné výbuchy chorobně vášnivého temperamentu nazýval, byl nevrlý, mrzutý a dráždivý. Marně však hledal osobu nebo věc, na nichž by si byl mohl shladit žáhu. Vše, nač oko jeho pohlédlo, bylo ve vzor   ném pořádku; ani jediné slovo, jež zaslechl, nevyzývalo k od   poru; krátce nic nezavdávalo podnětu ku shlazení žáhy. V duši páně představeného hlodal však červ nespokoje   nosti, až zahlodal se v nejtupější, a přece někdy nejcitlivější nerv jeho mozku: Mihulka začal hloubati, až mu napadnul agent Horyna, jejž okamžitě uznal za hodna, by padl za oběť. Jakým způsobem si představený při této nezápalné oběti počínal a jakým zdarem bylo počínání jeho korunováno, víme. On sám byl uspokojen. Nevrlost, mrzutost a popudlivost jeho postoupily před polednem místa tupému očekávání, jaký asi následek bude míti ostrá nóta, kterou byl domněle okresnímu hejtmanství zaslal. Nicméně, když v poledne paní Brigitta nepřišla k obědu, přihlásila se nevrlost poznovu ku svému právu. Představený ne   mohl po obědě dlouho usnouti a když pak přece zdřímnul, spal nepokojně. Když posléze procitl, byl mrzutější a popudlivější nežli z rána. Provaloval se ještě o půl hodiny déle nežli obyčejně, načež vstal, a aniž by se byl umyl, vyšel na potulku. Bezmyšlenkovitě zaměřil k Rorejsově krčmě. Ale asi v po   lovici návsí si připomenul, co byl již slyšel z rána, že je Rorejsova žena na smrt nemocna a že by byl odpoledne v krčmě sám. Obrátil se tedy nazpět loudavě, až dospěl pod okno ložnice paní Brigitty. Pohlédl vzhůru a hned zase dolů pod okno, kde byl zá   honek rozmarýn a reset; shýbl se, utrhl stonek rozmarýny a zastrčiv si jí do knoflíkové dírky své kazajky, byl chvíli na rozpacích, kam se obrátit. Posléze přece vykročil, přešel podle statku i celé své za   hrady a zase se vrátil. Přešel přes náves a podle Rorejsovy krčmy, načež zabočil, jako později Florian Helebrand, na luka a šel dlouho pomalu co noha nohu mine po klikaté stezce podle potoka. Asi po hodině však se vrátil, přešel můstek u krčmy, loudal se po vsi po levém břehu potoka. Když jej to omrzelo, vrátil se zase na náves a v době asi, když anarchista Kliment Vorovka opustil chatu, by podal paní Brigittě tajně zprávu o úřadní beztaktnosti hlavy obce, zabočila tato — patrně z dlouhé chvíle — na cestu vedoucí od návsi ku hřbitůvku. Došedši k němu ubírala se dále touže cestou jako po půl   noci za svitu měsíce, když byla opustila Rorejsovu krčmu. Že byl Vorovka chatu opustil, představený nevěděl. Že se nepotkali, ba ani neshlédli, toho příčinou byla okolnost, že Vorovka jako vždy zvolil cestu, po které jsme jej viděli v noci ubírati se domů, a že v době, když dospěl k místu, odkud bylo viděti ku hřbitovu, byl představený již zašel do skalní úžlabiny. Pobafávaje ze své pěnovky, kterouž byl prodlením odpo   ledne neméně nežli asi desetkráte vyklepal a znovu nacpal. Několikráte se zastavil a chtěl se vrátit; ale přece šel, aniž by věděl proč, zase dále. I když vešel do skalní úžlabiny za vodopádem a zahlédl chatu, obývanou manžely Vorovkovými, nenapadlo ho pranic zvláštního. Připomenul si sice paní Boženu, ale úřadní případ, kterýmž se byl dopoledne s napjetím všech svých duševních sil zabýval, zatlačil v obraznosti jeho obraz sličné blondýnky úplně do pozadí. Přešed za chatou přes vyčnívající z potoka kameny na levý jeho břeh, ubíral se po stezce vinoucí se přes zelený palouk, jenž byl jako chata taktéž jeho majetkem, dále, až dospěl na konec úžlabiny, odkud již jen příkrá stezka vedla do vrchu, na kterémž skrze les zatáčela ve velkém oblouku k vozové cestě, vedoucí od hraníc zemských podle chaty staré Byšické do úvalu. Rozhlédnuv se zde zběžně a bezúčelně, nastoupil cestu zpáteční rovněž tak bezmyšlenkovitě jako dříve, toliko s tím rozdílem, že hned o prvních krocích se rozhodnul, že nepůjde zpět cestou do vrchu ku hřbitůvku, nýbrž po nepoměrně schůd   nější cestě, podle vodopádu a potoka, po které jsme již v noci Vorovku provázeli. Tak octnul se představený po několika minutách a sice v téže asi době, kdy byl Vorovka překročil práh ložnice paní Brigitty, před chatou Vorovkových, podle které musil jíti. Slunce bylo se již schýlilo k západu. Do skalní úžlabiny nevnikal již ani jediný paprsek, — pa   novalo tam tudíž skoro již zášeří, jež teprve později, když slunce skutečně zapadlo a obloha zplanula v krvavých růžích, znenáhla se změnilo v jemnou zarůžovělost, která pak vždy více bledla, až zavládlo v celé úžlabině nevlídné šero večerní. Představený byl toho domnění, že jest Vorovka doposud ještě doma Jest jisto neb aspoň pravděpodobno, že by byl přešel podle chaty, aniž by se byl zastavil — kdyby z otevřeného okénka, na němž byla paní Božena ráno nalezla stříbrný zlaťák, nebylo zaznělo přitlumené zasténání. Stanul, zadíval se ze vzdálenosti asi pěti kroků do otevře   ného okénka a chvíli naslouchal. Kolkolem panovalo hluboké večerní ticho. Z jizbičky ne   zazněl po několik vteřin ani nejnepatrnější šelest. „Snad jsem se mýlil, snad není nikdo doma,“ pomyslil si; ale přece ustal bafati, dal dýmku z úst a naslouchal skoro napjatě. Avšak i nyní nepostřehl nejnepatrnějšího šelestu, což jej právě proto, že naslouchal bezúčelně, mírně podráždilo. „Eh! přesvědčme se!“ zamumlal, načež hlasitě vzkřiknul: „Hola, hej! — Vorovko!“ Slova jeho dozněla. Z okénka zalehl k jeho uchu praskavý zvuk, jako když se někdo prudce na loži vztyčuje. Nebylo proň tudíž žádné pochybnosti, že někdo doma jest. Vyčkal tedy několik vteřin; ale když se nikdo neozýval, svraštil poněkud čelo a zahouknul drsně ještě jednou: „Vorovko!? He —? Což pak neslyšíte?“ Teprve po těchto slovech zaslechl zevnitř jizbičky, v které panovalo skoro již přítmí, slaboučký šelest, jako když se někdo bosýma nohama pomalu plíží k okénku. Po malé chvíli zahlédl ženskou tvář, která se objevila, ale hned zase zmizela, a zaslechl přitlumený výkřik překvapení a leknutí. Vše stalo se v nerozdílném okamihu, tak že ani nepostřehl, byla-li to paní Božena čili nic. Někdo jiný však to vůbec ani býti nemohl. Představený sešklebil tvář a polohlasitě zamumlal: „Nu, nu — jako bych byl nějaký bubáč... To by tak!“ A hned zase hlasitě se ozval volaje: „Paní Vorovková — paní Boženo!... Vždyť to jsem já — představený.“ Vorovkové nezbylo nežli přistoupiti k oknu a odpovědíti. Ale dříve nežli pronesla první slovo, ozval se představený: „Nu — podívejte se! Vždyť já nestraším a vás jsem ani nevolal — he? Já volal Vorovku.“ Paní Božena, v jejíž tváři se jevila ustrašenost, chtěla odpověděti, že muž není doma; ale v čas si ještě připamatovala, že jest lépe ani toho nepřipomínati a odpověděla skoro chvě   jícím se hlasem: „Vím, vím, pane představený — já jen – – Ach, vždyť je tu u nás tak smutno a pusto...“ „Nu, když vy ani do vsi nezajdete,“ vpadl představený, jehož tvář začala se sešklebovati k úsměvu. „Byla jsem tam, prosím, dnes ráno,“ zašeptla paní Božena. „Ach, pravda,“ přikývnul představený secpávaje si malíč   kem popel v dýmce. „A vzkázala jste mne pozdravovat — srdečně pozdravovat,“ doložil s důrazem na předposlední slovo. Tvář paní Boženy přelétl lehynký růměnec. Zaleklať se vlastních svých slov, jež byla představenému vzkázala jako výklad obvyklé velkoměstské fráse zdvořilostní, které vesnický pacholík nerozuměl. Náhoda však jí přispěla ku pomoci. Představenému počala dýmka uhasínati, tak že rozbafávaje ji opomenul rozpřádati zahájenou rozmluvu. „Uhasíná!“ ozvala se paní Božena, by dala rozmluvě jiný směr. „Libo-li, podám sirku.“ „Ne, ne — mám,“ zamumlal, neustávaje bafati, až zase lehýnký modravý dým byl důkazem, že mu přece jen neuhaslo nadobro. „Nu, vždyť jsem věděl,“ zavrčel přikyvuje a mžouraje oči   ma. „Ale ďas aby tu bavorskou nať — někdy pálí jako zvlhlý pepř.“ „Můj si také stýskává,“ připomenula paní Božena, která se byla zatím úplně opanovala, „ale on nekouří, nežli někdy...“ „Za to tím častěji lípá karty!“ odtušil1 představený. „V kartech je metr — v kartech se mu hned tak někdo nevyrovná... A fixlovat umí — nu, jen ať...“ „Fixlovat — falešně hrát?!“ vykřikla paní Božena, tváříc se zaraženou a zardívajíc se do opravdy hanbou. Vědělať, že představený mluví pravdu. „Nu, — jaká pomoc!“ jal se vykládati Mihulka, „Člověk jako my umí už přimhouřit oči a nechat člověka fixlovat, když ví, že to potřebuje... Kdo pak by taky, prosím vás, koukal na krejcar?... Když si tím pomůže, nu — s pánem bohem — já proto neschudnu a ostatní, s kterými hrává, také ne — víme? Ale někdy to člověka přece jen dopálí.. Jako včera, když nás obral skoro do krejcaru — div z nás poslední košilí nesvlékl.“ „Včera?“ optala se paní Božena a ruměnec hanby, jenž již zmizel, zase se vrátil. Vědělať, že představený tentokráte lže. „Nu, — ovšem, včera — včera,“ dotvrzoval Mihulka s drzým čelem mžouraje na Vorovkovou chytrácky očima. „Zač pak byste byla dnes ráno ve vsi nakupovala? He?...“ „Vy víte, pane představený?“ vpadla paní Božena nechá   pajíc, kam míří. „Jakž pak bych nevěděl! Viděl jsem vás z okna, jak jste šla k Rorejsovi a nesla balíček domů... Poslal jsem za vámi kluka toť se ví...“ „Ale já, prosím,“ zajikla se Vorovková, „vzala u Rorejsa na dluh...“ „Aj!“ uklouzlo Mihulkovi a tvář jeho mírně se zakabonila, jevíc zároveň dvojsmyslnou rozpačitost, jakoby nevěděl oka   mžitě co odpovědít. Po chvíli však si odpověď skomponoval přece. „Tedy jste — nenašla?“ pravil drsně, ukázav dýmkou do kouta okénka, kde byla Vorovková nalezla podstrčený zlaťák, Pochopila tudíž, co představený míní, ale v bezpříkladných rozpacích, jež se jí zmocnily, přece se optala: „Co, prosím — co?“ „Ach, co —?“ zavrčel představený, načež postoupiv až. k okénku, zaťukal dýmkou na místo, kde byl zlaťák ležel, a upřel skoro vyzývavě zrak na paní Boženu, jejíž tváře hořely. Byla tak pomatena a zaražena, že nemohla odpověděti. „Nu — tadyhlenc to leželo,“ ozval se po chvíli netrpělivě Mihulka, poklepávaje dýmkou na místo, kam byl dříve jen za   ťukal. „Tadyhlenc to leželo!... Nic jste nenašla?“ „Nic — prosím,“ uklouzlo zajíkavě paní Boženě. „Tedy to našel ten halama a propije to!“ houknul popuzen představený, mávnuv výhružně směrem ku vsi. „Nu, však já si to s tebou spravím, — neříct ženě, co najdeš a raději to zanést do hospody,“ mručel pak jevě vždy mračivější výraz ve tváři. Paní Božena nebyla však pouze v rozpacích — chvělať se již studem a strachem. A přece jí i v kritickém okamžiku tom napadla případná vytáčka, kterouž se snažila náhle rozlíceného představeného ukonejšiti. „Míníte-li mého muže, pane představený,“ pravila, přemá   hajíc své pohnutí, „musím snažně prosit za odpuštění.. Možná, že našel — ale nejspíš mi zapomněl povědít... Vždyť víte, že má plnou hlavu starostí...“ „Nu, tak — nu, tak,“ — mumlal Mihulka. „Nehněvejte se, prosím!“ dodala prosebně. „Nu, — vždyť já — vždyť já se nehněvám,“ zavrčel snaže se tvářiti laskavě. „Nevídáno také pro pár grošů! Ale když tak člověk vidí samou faleš mezi lidmi – – Eh! co pak na tom!... A abyste věděla, že se nehněvám — tuhlenc!“ Po té vytáhl z knoflíkové dirky u kazajky rozmarýnu, a s výrazem komického frejířství podával ji paní Boženě. Tato váhala po ní vztáhnout! ruku; leč po několika vte   řinách vzala ji s trpce bolestným pousmáním přece. „Nu, přivoňte, přivoňte!“ vybízel Mihulka; usmívaje se a přehazuje špičku dýmky z jednoho kouta úst do druhého. Paní Božena uposlechla. Mihulka provázel tento akt nucené zdvořilosti obvyklým svým crkavým odplivnutím. „Voní — co?“ připomenul zamlasknuv si a mžouraje vždy frejířštěji očima. „A máte-li starého doma,“ doložil po chvíli, když Vorov   ková neodpovídala, „dejte mu taky přivonět!“ Paní Božena se rozpačitě poohlédla, jakoby se chtěla přesvědčiti, je-li muž doma, a obrátila se pak zase mlčky k oknu. „Kulich tedy už vylít z doupěte!“ zvolal představený sar   kasticky. „Nu, přejte mu tu radost, paní Boženo, ať se trochu nazunká... Beztoho někdy člověk — eh!...“ Nedořekl. A on i ona se odmlčeli, dívajíce se na sebe s nejrůznějšími výrazy v tváři: Ona jakoby chtěla říci: Jdi už!, on pak jakoby prosil: Zůstaň! Po chvíli se zase ozval položertem a poloopravdově před   stavený: „Nu — nestojím-liž tu pod oknem jako šuhaj na freji — co? A z okna kouká panenka — a povídá, povídá — ale neřekne: Mládenečku, pojďme dál! Po vznětlivé tváři paní Boženy kmitla svrchovaná ustrašenost. Zardělá tvář zbledla, ale hned zase se červenala. — — „Snad byste se mne nebála, paní Boženo?“ pokračoval Mi   hulka drsně, ale přece tónem šelmovské hrdostí. „Vždyť už jsem prál — a taky vidíte, že nejsem žádný bubáč... To tak — to tak! Ale u vás pod střechou jsem přece ještě nebyl... Či se mne bojíte?“ „Ne, ne — nebojím,“ zajikla se. „Nu, tak — tak — Nebojím!... A přece neřekneme: Pojďme dál!“ „Ani se nemohu — odvážit —“ vyhrklo z paní Boženy úzkostlivě. „Ani nemám uklizeno... Všechno v nepořádku – a – –“  „Eh, pořádek sem, pořádek tam,“ míní dobrodušně před   stavený. „Vždyť pak nejsem žádný frejíř, abych se šel podívat kolik kusů peřin máte. Ne?“ „Ovšem,“ přisvědčila paní Božena, které jiného nezbylo. „A mohla byste mi snad taky jednou upřímně povědít“ pokračoval, „co a jak myslíte — stran těch pletek... Jak by se to mělo u hejtmanství narafičit...“ Duší paní Boženy kmitnul slaboučký zásvit naděje. Ale přes to vše, že naskytla se tak vhodná příležitost poprositi snažně za přispění, neodvážila se vybídnouti představeného, by vešel. Mihulka však nedbal jejího mlčení. „Či snad se zavíráte na závoru?“ optal se s úsměvem, dí   vaje se ku dveřím. „Ah, ne — ne –“ vzlykla. „Tedy je otevřeno — mohu vejít,“ připomenul představený učiniv několik kroků směrem ku dveřím, ale zastaviv se, otočil ještě jednou hlavu k okénku a lakonicky se optal: „Či ne?“ Paní Božena bezděky přikývla, couvla prudce od okna, ja   koby ji byl had uštknul a zalomivši rukama, zůstala po několik vteřin jako v ztrnutí. Slyšela, jak venku cvakla petlice — slyšela i z předsíňky se blížící temné kroky; ale zdálo se jí, že se nemůže pohnouti. Náhle ji zamrazilo a teprve tím se vzpamatovala. Takořka bleskurychle strhla se skoby starý vlněný šátek a vzkřiknuvši: „Hned, hned — rozsvítím!“ přehodila šátek přes sebe a hledala v přítmí střevíce, by se obula. Našla je; ale dříve, nežli obula jeden, představený otevřel zlehka dvéře a stanul na prahu. „Hned, hned — rozsvítím, pane představený,“ volala Vorovková úzkostlivě, obouvajíc na boso i druhý střevíc. „Eh, vždyť je ještě vidět,“ ozval se Mihulka. Paní Božena však námitky nedbala. Ruče hmátla kamsi v koutě pro sirku, rozžehla ji a vrávorajíc k ohništi, rozsvítila louč... Představený, stoje s dýmkou v ústech na prahu, nepokročil sice, ale nespouštěl s paní Boženy očí. Neušlo mu tudíž, že se jí ruka třese, ba že se chvěje na celém těle, jakoby ji mrazilo. Teprve, když louč jasněji vzplanula, ozval se: „Nu, — vidíte, že nestraším, paní Boženo!“ „Ah, vím, vím,“ ozvala se chvějícím se hlasem, zastrkávajíc louč do vysokého dřevěného svícnu. „Vždyť já se také nebojím.“ Představený postoupil a rozhlédl se kolem. V drsné tváři jeho však ani sval se nepohnul. Obraz venkovské bídy, jenž se jevil jeho oku, nebyl pro něj ničím novým. Vídalť v osadě podobných brloh příliš často, než aby naň mohla zbídačelost bytu Vorovkových učiniti zvláštního nějakého dojmu. Přes to připomenul: „Nu, pansky zařízeni nejste, to je vidět – – I postele — nu, kdybyste nepohrdli, poslal bych vám několik otepí slámy..“ Doposud ještě u krbu stojící Vorovková chtěla odpovědít: „Děkuju — o slámu není tak zle,“ ale místo přímé odpovědi vzala útočiště k vytáčce tím, že představenému nabídla stolici u stolu. Popošel ku stolu, aniž by byl klobouk sňal a obrátil se k Vorovkové. „A vy ani nesednete?“ optal se. „Hned, hned — jen co se louč rozhoří, by neuhasla,“ od   pověděla, ačkoli byla louč již tak rozhořelá, že by ji ani nej   prudší průvan nebyl shasil. Představený usedl a mlčky díval se na paní Boženu, které posléze přece jen nezbylo, nežli vyhověti pouhé zdvořilosti a zasednouti za stůl, za kterým seděl pobafávající Mihulka. Připlížila se ku stolu jako stín a usednuvši jevila vždy větší rozpaky. Chvíli panovalo v jizbě trapné mlčení, rušené jen poprskávající loučí. Jizba byla dosti jasně ve všech koutech osvětlena; přes to měla v plápolavém světle loučí cosi příšerného do sebe. Šeré mihotavé stíny, zachvívající se po hambalkách a zčer   nalých, vlhkých stěnách, nepříjemný dojem dovršovaly. Za to byla tvář paní Boženy, nalézající se v plném světle, nepoměrně vábnější nežli za šera, když stála u okna. Vorovková byla sice úplně zahalena v starý, zašedlý vlněný šátek, tak že jen obličej a část bohatého plavého vlasu bylo viděti; nicméně právě toto zahalení činilo ji dvojnásob půvabnou. Oduševnělá tvář její byla následkem prudkého vzrušení my   sli, možno-li tak říci, oduševnělejší nežli v okamžicích nej-sladší rozkoše. Naděje a úzkost, stud i bázeň střídaly se tak rychle, že nebylo lze skoro ani postihnouti, který pocit jest právě v pře   vaze. Rozpálené líce a žhavé rty měly v plápolavém osvětlen: mihotavě kovový lesk. navlhlých očích chvěly se nesčetné jiskérky jako drobné žluté perličky všech možných odstínů — od žhavosti zlata až po zamžený, sotva pozorovatelný zákmit oranžova. Představený, jehož tvář byla od ohniště odvrácena, tudíž zpola ve stínu, upíral zrak svůj neodvratně na tvář paní Bo   ženy, jakoby se pásl na jejích rozpacích, i na úzkosti, kterou domníval se v tváři její čísti. „Nu, tak vidíte, paní Boženo,“ přerušil po několika minu   tách mlčení, „že nejsem, jak už jsem prál, žádný bubáč... Teď snad se mne už nebojíte?“ „Ah, nebojím... Proč bych se vás bála?“ uklouzlo stísně   ným hlasem paní Boženě. A zase nastala krátká pomlčka. „A kde pak máte moji rozmarýnu?“ optal se náhle před   stavený, když jí neviděl ani v ruce paní Boženy, ani na stole. Paní Božena opravdu nevěděla, kam ji odložila, nebo docela pohodila; ale přece odpověděla tónem co možná nejurčitějším: „Schovala jsem si ji na památku.“ „Nu, to je hezké od vás,“ zavrčel, snaže se dodati hlasu svému líbeznosti, „že neopovrhujete ani takovou maličkostí! Nu, já bych také – – Ale což? Vždyť pak jste zapomněla, že přišel do domu host – –“ Paní Božena hned nechápala, až když představený s la   skavou výčitkou dodal: „Ani chleba a soli nepodáte!“ „Já se ani neodvážila,“ zajikla se. „A přece jsem prál, že bych také neopovrhnul,“ vyložil Mi   hulka, ačkoli byl posledního slova před chvílí po svém zvyku vůbec ani nepronesl. Paní Božena se zvedla, přinesla z vedlejší, neobydlené ko   mory skývu okoralého chleba a trochu soli v dřevěné slánce a postavila obé před představeného. Po té zase usedla, pootevřela šuple stolu a vytáhnuvši z něho velký nůž, položila jej vedle chleba. „Libo-li, pane představený?“ připomenula s nuceným úsmě   vem. „Ale já bych ani neradila! Chlebíček je okoralý – –“ „I to je jedno!“ zavrčel bera nůž i chléb, aby si ukrojil. „Já se u vás neštítím — to je to...“ Marně však se namáhal tupým nožem ukrojiti skyvičku tvrdého a suchého chleba, jenž se mu v ruce drolil. „Dovolíte-li, posloužím sama!“ nabídla se ochotně Vorov   ková. „Ah, to by tak — to by tak!“ odmítal drsně představený, při čemž odložil nůž, sáhl do své kapsy, vytáhl svou žabku a otevřev ji, vylomil ze skyvy kousek kůrky, kterou napíchl a začal obalovati solí. „A teď byste mi snad taky mohla jednou upřímně povědít,“ počal po chvíli, „jak to myslíte stran vás a toho úřadu...“ Po té vstrčil solí obalený kousek kůrky do úst a začal jej pojídati, až to chrupalo, jakoby oříšek louskal. „Jak to myslím?“ opáčila paní Božena, nevědouc okamžitě jak odpověděti. „Nu,“ vyložil představený lakonicky, „chcete-li nebo — ne- chcete-li tu zůstat...“ Teprve nyní domnívala se pochopovati, že by si přál sly   šeti, že chce zůstat, a také v tom smyslu, ovšem s podmínkou odpověděla: „Ah, jak rádi bychom zůstali, pane představený. Jeť zde tak krásno — lidé tak dobří, upřímní, poctiví — slovem, my bychom byli spokojeni... Ale živobytí je tu pro nás krušné —“ „Vy tu tedy zůstat nechcete — to je to!“ zvolal drsně představený; ale hned na to, jakoby příkrého tónu svého lito   val, dodal vlídněji: „Nu — já se tento ani nedivím... Kde pak brát a nekrást? – he? To je to!“ Paní Božena svěsila smutně hlavu a zadívala se před sebe na stůl. „Ale což?“ ozval se po chvíli představený s jakousi ne-smělou rozhodností, jakoby chtěl pronésti něco rozhodně nut   ného a přece se bál odporu. „Což kdyby tak někdo o vás — to je: kdyby se vás tak někdo ujal — nebo kdybyste tak každý den našla za oknem něco takového jako dnes – – ?“ V tváři paní Boženy kmitly svrchované rozpaky. Muž, jenž ji byl v tak krátké době svými zdánlivě nemo   tornými, a přece zcela zřejmě účelnými dotazy a odpověďmi tolikrát do rozpaků přivedl, počínal se jí jeviti v zcela jiném světle nežli doposud. Nebyl to člověk duševně obmezený; naopak — přes všechnu nemotornost v chování a výrazu přece jen duševně vyspělý, prohnaný. Tentokráte vskutku nevěděla, jak odpověděti, by předsta   veného neurazila. Několik okamžiků snažila se tvářiti, jakoby slovům jeho sice dobře nerozuměla, ale jakoby jí přece jen byly milé. Náhle bolestně zaúpěla a zaúpění to bylo pro okamžik její spásou, že nemusila odpovědít přímo. „Co je vám — co?“ optal se představený s drsným sou   citem. „Ach, moje klouby!“ vzdychla bolestně, ačkoli právě v oka   mžiku necítila nežli brnivé popichování. „Nejspíš bude co nej   dřív změna povětrnosti...“ „Taky jsem řek' už odpoledne,“ dotvrdil představený, „když tu a tam vylez nad lesem mráček. Dostaneme déšť nejspíš v noci nebo k ránu...“ A zase nastalo mlčení skoro až trapné. Paní Božena tváříc se, jakoby trpěla, upírala zrak do klínu, kde měla obě ruce složeny. Představený dívaje se jí upřeně do očí pohrával nožem na stole ležícím, toče jím na plocho nebo jím pobřinkávaje. „Když vy tedy,“ ujal se konečně zase slova, „nechcete ani tak, ani onak, tedy —“ následující pronesl s přátelskou úslužností — „už se nějak u hejtmanství postaráme, abyste se odtud dostali..“ Tvář paní Boženy zazářila radostí. „Jakže? Vy byste chtěl — vy byste byl ochoten?“ zvolala skoro jásavě. „Oh, jakým díkem bychom vám byli zavázáni!“ „Eh, láry, fáry!“ odsupnul si představený. „O to našinec nestojí. Může-li něco udělat, proč by neudělal — ne? A já, jak víte, mohu všechno — na moje slovo u hejtmanství už něco dají... Řeknu-li, tak a tak — — musí se tak taky stát... To je to!“ Paní Božena naslouchala se zatajeným dechem, upírajíc ra   dostí rozjiskřený zrak neodvratně na představeného, jehož tvář byla sice doposud klidná, ale z jehož očí přece jen sálal podezřelý oheň. V tom pozorovala, že se v jizbě nápadně přitmělo. Pohlédnuvši k ohništi postřehla, že byla v zmatku a úzkosti rozsvítila jen krátký a tenký kousek louče, jenž poprskávaje a čoudě právě dohoříval. Chtěla tudíž vstáti, by dohořívající louč vyměnila za jinou; leč představený ji chytil za ruku. „Kam pak zas!“ zamručel. Pověděla. „Eh! Nač pak? To my tedy půjdem' raděj k nám,“ zavrčel nevrle a s výčitkou dodal: „Když nás tu nechcete mít!“ „Ale tak já to nemíním, pane představený,“ zvolala paní Božena úzkostlivě a vstala. Představený učinil po jejím příkladu a poodstoupil několik kroků, jakoby se obracel k odchodu. Paní Božena popošla za nimi — a po chvíli stáli oba tváří v tvář, dívajíce se jeden druhému do očí. Tvář paní Boženy byla v mihotavém světle dohořívající louče, která již jen chvílemi vzplanula, tak neodolatelně krás   nou, že Mihulka nemohl se ubrániti pocitu nejpříjemnějšímu. Tvář jeho rozšklebila se k odpornému úsměvu... Náhle zvedl ruku a štípnuv paní Boženu do jedné líce, zahučel: „Nu, hezoučká jste — jako panenské jablíčko...“ Paní Božena chtěla couvnouti, ale pohyb ruky představe   ného byl tak prudký a neočekávaný, že zůstala jako v ztrnutí. Přes to vzpamatovala se v několika vteřinách. Rychle po   pošla k ohništi, by vyměnila louč. Představený ji následoval. „A za jednu hubičku — víte, co bych dal?“ pravil dutě a skoro zajíkavě. Neodpověděla. Slova ta vehnala ji všechnu krev do tváře. Chvějící se rukou sáhla po dohořívající louči... Představený chopil ji za ruku, jakoby jí v tom chtěl zabrániti, ale zároveň snažil se ji druhou rukou obemknouti v pasu. Paní Božena vytrhla dohořívající louč i se svícnem a couvla lak prudce, že představený zůstal bez hnutí... Tak stáli chvíli proti sobě mlčky, načež paní Božena pomalu couvala až ku stolu. Představený jí následoval... „Ne, ne!“ vzkřikla náhle divoce, zamávnuvši loučí nad hlavou. Louč ještě jednou nápadně zplanula a osvítila zcela jasně jizbu i neobvyklý výjev. Představený však nedbal výkřiku, tím méně malomocného zamávnutí ruky. Přistoupil k paní Boženě tak těsně, že cítila horký jeho dech na své tváři a viděla zcela zřejmě příšerně se lesknoucí jeho oči. V smrtelné úzkosti, která se jí zmocnila, hmátla druhou rukou po noži ležícím na stole a beze slova zamávla jím nad hlavou. Zarudlý blesk, jenž se od nože odrazil, šlehnul představe   nému tak neočekávaně do očí, že couvnul tentokráte on.. Tak stáli oba zase chvíli proti sobě. On s mračným, divokým výrazem, ona s výrazem rozlícené, ale náhle zkamenělé čarokrásné fúrie. „Nu, nechcete-li, já vás nutit nebudu,“ zavrčel konečně představený urputně. „Ale nemyslete si, že budu chtít taky něco já! To tak! To by	– –“ Nedořekl; ale paní Božena pochopila — vše bylo ztraceno. Ruka s nožem jí jako bez vlády klesla — nůž vypadl jí z ruky. Druhá ruka, v které držela skoro již dohořelou louč, třásla se jako v zimničném záchvatu. Představený odvážil se tudíž ještě jednou. Postoupil a ona — necouvla... Usmál se a ona — sklopila zrak.. Nahnul se k ní a — ona zůstala jako v ztrnutí... Náhle jí objal a políbil a — ona se nebránila — Jen hluboký vzdech vydral se jí z prsou bouřlivě se vlnících.. Hrůza projela jí všemi údy. Člověk, jenž ji byl právě políbil, zhnusil se jí v té míře, že jej prudce odstrčila, až zavrávoral. Ale představený využitkoval okamžik: Vyrval jí louč z ruky a zahodil.. V jizbě zavládla skoro tma... S výkřikem zděšení chtěla paní Božena prchnouti. Ale mí   sto ku dveřím zahnula v zmatku k posteli mužově... Představený dostihl ji těsně u lože a přes tuhý, skoro zou   falý odpor přece ji zase objal.. Úpěla, vzlykala, plakala, ba několikrát vydral se z prsou jejích výkřik tak zoufalý, div krev nestydla v těle... Ale představený držel jí křečovitě objatu a líbal ji	— až — — — — — — — — — — — — — — — — — — Asi po čtvrt hodině opouštěl představený chatu, kdežto paní Božena, ležíc na loži mužově, vypukla v tak křečovitý pláč, že se zdáo, jakoby jí srdce lítostí a bolestí pukalo... V tváři představeného pohrával úsměv zarputilé uspokojenosti. Šel z počátku pomalu, co noha nohu mine — jakoby se ostýchal; ale posléze přece vykročil statněji. Po několika stech krocích se zastavil, vyndal z kapsy dým   ku, vyklepal ji a znovu nacpav, zapálil. Teprve po několikerém zabafnutí pohodil nedbale a po   hrdlivě hlavou a odlehčil si polo mrzutým a polo lehkomyslným „Eh!“ — a šel loudavě dále touže cestou, kterouž chodíval anarchista Vorovka			 V téže skoro chvíli, v které Mihulka opouštěl Vorovkovu chatu, opouštěl Vorovka Mihulkův statek krokem skoro vrá   voravým, nevěda skoro ani, co se s ním děje Zahnul k domovu, by své Boženě pověděl, co a jak se bylo stalo... Bankovky držel v hrsti scumlané skoro křečovitě. Teprve za návsí u potoka strčil je do kapsy a šel dále... Na lávce, na které byl Vorovka v noci shodil věnec do potoka, setkal se s představeným. „Aj! Kam pak, filuto ?“ vzkřiknul Mihulka, nutě se do roz   marného rozpoložení mysli. „Domů? To by tak — to by tak! Hajdy nazpět! Teď se půjde do hospody!...“ „Tentokráte, prosím, pane představený, promiňte,“ ozval se Vorovka, snaže se potlačiti prudké hnutí mysli. „Není mož-no, Slíbil jsem ženě — čeká	– –“ „Eh, láry fáry! Nechte ženu ženou — ať čeká!“ odpověděl představený. „Moje Brigitta taky musí čekat... A ta je přec jinší kos — he?...“ „Ale tentokrát já sám — věřte, pane představený — není mi volno,“ namítl Vorovka. „Ah, po jednom, po dvou džbánech už se líná krev roz   pálí – – “ „A také dnes nemám, čím bych – –“ „Eh! To je nejmenší!“ vyhrkl Mihulka. „Dnes mám den, jako nikdy... Dnes platím — he?“ „Ale stará Rorejsová umírá,“ odvážil se Vorovka k po   slední námitce, která však neučinila na představeného nejmenšího dojmu. „Nechte ji umírat!“ zavrčel. „Nepomůže-li jí Háta nebo doktor — my ji nepomůžeme!... A to tak! Když je v hospodě jux, to přijdete — když se vás nikdo neprosí... A kdyby tam bylo smutno, chcete domů... A mne byste tam nechal zívat na holou zeď — he? Známe tě, ptáčku — známe! A proto,“ kázal s rozmarnou přísností, „hajdy se mnou do hospody!“ Vorovkovi nezbylo, nežli uposlechnouti. Stlačiv scumlané bankovky hluboko do kapsy, obrátil se a přešel lávku. Představený přešel lávku za ním, načež šlí mlčky podle sebe směrem k Rorejsově krčmě. V šenkovně Rorejsovy hospůdky bylo tentokráte zamlkleji než obyčejně z večera, dokavad se nerozproudila zábava, — z pravidla ovšem jednotvárná, nehlučná a všední. Přes to vše, že nad domem snášel se vždy níže tajemný anděl smrti, tak že se skoro zdálo, jakoby bylo pozorovati i mrazivé zavívání příšerných jeho křídel — sešli se hosté, zvlášť každodenní jako kdy jindy. Především byl zde mrzák Brzdíček, jenž přijíždíval ze žebravých svých potulek přímo do hospody, by se navečeřel, nežli přijdou jiní hosté. Pes jeho, Kartuš, zapřažený do vozíku, ležel nikým nezne   pokojován před hospůdkou, kdežto Rorejsová fena Fišlifutri byla uvázána ve dvorku a občas z temna zavyla, aniž by tím Kartuše z klidu jeho vyrušovala. Kartušův pán seděl již asi od páté hodiny odpolední za stolem na témže místě jako včera. Byltě se navečeřel dříve, nežli kdo jiný přišel, a bavil se zatím nejvšednějším způsobem: rozhazovalť karty po stole a zase je skládal, aby je po chvíli zase rozhodil. Když se začalo smrákati, přišel i soused Lopíček a po ně   kolika minutách kmotr Votýpka. Později dostavili se ještě někteří hosté ku stolu plebejcův, takže — když rozžehnuto světlo, bylo v hospůdce osm hostů, z nichž každý seděl na témže místě jako minulého večera. Po příchodu Lopíčkově přestal si pan Matýsek hráti kar   tami a vyměnil se sousedem několik slov o beznadějném stavu Rorejsovy ženy, což skoro do slova opakováno, když dostavil se kmotr Votýpka a zaujal místo po pravé straně páně Ma   týskově. Když přišel představený s Vorovkou, uvítal je Brzdíček hned na prahu skoro radostným „Ah!“ I tito dva zaujali místa jako minule, jakoby i dnes čekali, že dostaví se agent Horyna. U stolu honorace scházel tudíž kromě Horyny jen starý granátník Pitrdle, jenž však byl v hospůdce hostem; občasným a zároveň nad míru řídkým. U stolu plebejců scházel z každodenních hostů Florian Helebrand. Ostatní, kteří u stolu toho sedávali, byli hosté jako starý Pitrdle jen občasní. Z počátku byla zamlklost u obou stolů všeobecná. Rorejs obsluhoval hosty jako kdy jindy ochotně, ale s ná-padně smutným výrazem v tváři. Někdy, zvláště když se ten neb onen host zeptal: „Jak je?“ — nemohl skoro ani odpovědít a měl ihned plné oči slzí. Ale což naplat! Posloužit musil — vždyť to bylo jeho živobytí, jak ří   kával. Setřel tedy slzu, nebo jí vůbec ani nesetřel a vyhověl každému přání svých hostů s obvyklou ochotou a obyčejně mlčky. Tentokráte mu nemíchání se do hovoru hostů u přítom   nosti představeného nepřicházelo ani dost málo za těžké; byltě rád, že mohl mlčeti nebo nanejvýše odpovědít nebo se optat co nejlakoničtěji. Jakmile se naskytla příležitost, zaskočil do komory, kde žena pracovala k smrti, a musil býti od mnohého hosta dva   krát, mnohdy i vícekrát volán. Nikdo však mu toho ve zlé nevykládal. Kromě hostů u stolu plebejcův jevili toliko jen ještě dva: Brzdíček a Lopíček, — kterýmž se patrně prodlením dne ne bylo pranic neobvyklého přihodilo, — obvyklou fysiognomii a také se tak chovali. Lopíček pokusil se několikrát zaprášit si, ovšem ne   vinně a bezúčelně a bylo to přijato jak obyčejně s pouhým úsměvem nedůvěry, aniž by byl někdo odporoval a tak Lopíčka dráždil k napínání sil, aby novými výmysly za pravdu vydávanou lež opodstatňoval. Mrzák Brzdíček byl bodré myslí, jakoby ho nebylo po celý den pranic podráždilo nebo docela popudilo. Občas mu uklouznul i lehynký vtipeček a skoro se zdálo, že by ho dnes hned tak něco nepohnulo k zaláteření, kterýmž obyčejně nikterak neskrblil. Kmotr Votýpka byl však nápadně podmračený, jakoby se v duchu zabýval závažnou a nehrubě příjemnou nebo docela mrzutou záležitostí. Z vlastního popudu nemluvil a skoro na nic se nedotazoval, a byl-li tázán, odpovídal úsečně, skoro až zarputile. Vorovka jevil nápadnou zamlklost a zamyšlenost skoro až zádumčivou. I on z vlastního popudu na nic se netázal a nebyv také skoro nikým na nic tázán, seděl klidně se zrakem skoro do prázdna upřeným, jakoby v duchu meškal mimo společnost, která proň neměla nejmenší zajímavosti. Nejnápadnější změnu jevil představený Mihulka. Vešel sice s jakousi, ovšem sotva pozorovatelnou ostýcha   vostí, jako člověk, jenž se domnívá, že setká se s někým, kdo mu může říci něco nadmíru nepříjemného přímo do očí. Ale jakmile se rozhlédl po krčmě, pousmál se sebevědomě, ba skoro hrdě a zasednuv na své místo vyklepal si dýmku a odloživ ji čekal chvíli, až povychladne, načež ji začal pomalu zase nacpávati. Toto jeho počínání sledováno všemi mlčky. On sám vy   konal důležitou tuto předehru, aniž by byl na někoho pohlédl. Teprve když si zapálil a několikrát zabafal, rozhlédl se kolem po hostech u stolu honorace, jako by chtěl říci: „Tak jako já nezabafne si dnes žádný z vás — krňousové!“ „Nu, co nového?“ bylo vše, čím poctil společnost a která mu odpověděla několikým: „Nic“, načež všickni chvíli mlčeli. „A což?“ ozval se posléze pan Matýsek, ukázav s vyzý   vavým úsměvem představenému celou hru karet. Představený však zavrtěl záporně hlavou, odplivl si skrze zuby a bafal jako o závod. „Ještě ne,“ pronesl se Lopíček. „A já dnes tak jako tak nehraju,“ doložil Votýpka. Pan Matýsek položil klidně hru karet před sebe a začal po svrchním listě prsty pravé ruky pobubnovávati. Skoro po pět minut nepřerušil nikdo mlčení. Všickni jen popíjeli — někteří častěji a s chutí, jiní jen občas a jaksi z pouhého zvyku nebo z pouhé nudy. I u stolu plebejců rozhostila se po výměně několika frásovitých dotazů a odpovědí zamlklost skoro trapná. „Brr!“ ozval se konečně kdosi. „To mně svrbí kuří oko!“ „Dostaneme tedy déšt!“ vyložil jiný. „Jakž bychme nedostali, když už vylézají mraky nad lesy,“ ozval se třetí, „Nu, ať si prší a třeba hrom bije,“ připomenul čtvrtý, „Mně nic nezmokne, leda že dřevěnky drobet zvlhnou.“ „Ale hrom ti může rozbít barák na cimpr campr,“ zasmál se pátý, „Kéž by nebeský pán bůh dal!“ odpověděl čtvrtý s líčeným povzdechem. „Tak bychme se aspoň zbavili ženy – –“ „Snad nemyslíš, že by se hrom opovážil také bít do ženy?!“ zvolal první, jenž si byl stýskal na svá kuří oka. „Jak pak ne?!“ odtušil oslovený. „Do žen přec pere — jen to práší...“ „Ale ne do takových, jako je tvoje,“ namítal třetí. „Ta by mu hned po první ráně dala co proto — ne? Spustila by svou řehtačku a ubohý pan hrom by perendil z baráku, že by ho ani Floriánek nedohonil.“ „Aj! Kde pak vězí Helebrand?“ optal se čtvrtý, patrně aby rozhovor převedl od své ženy na jiný předmět. „Nejspíš ještě někde očumuje,“ připomenul třetí, načež i u tohoto stolu zase všickni se odmlčeli. „A což starý graňafous Pitrdle?“ optal se po chvíli u stolu honorace pan Matýsek, zapaluje si nový pašovaný doutník. „Nu, ten si dá na půl roku zajít chuť,“ odpověděl Lopíček. „Měsíc mu bude hlava brnět, dva měsíce břicho kručet a čtvrt leta – –“ Další řeč Lopíčkovu přerušil představený. „Rorejsi! Rorejsi!“ zavolal. Hostinský pospíšil, aby vyhověl přání hlavy obce. Představený, jenž v krčmě zřídka kdy večeříval, poručil si k udivení všech něco k večeři. „Dle všeho dnes doma bud nevečeřel nebo mu nechut   nalo,“ pomyslili si všickni; ale nikdo ani nehlesnul. „A tadyhlenc — Vorovkovi taky!“ pravil představený k Rorejsovi, když již se chtěl oslovený vzdálit — a hosté divili se ještě více. Ale ani nyní nikdo nedal podivení svého na jevo kromě pana Matýska, který sarkasticky připomenul: „Pan představený je dnes ňák špendábl. Totě skoro — ja   koby byl vyhrál — —“ „Kdo ví — kdo ví?!“ zahučel Mihulka s dvojsmyslným úsměvem, jakoby přisvědčoval a přece nechtěl s barvou ven. „A pro nás neobjednáte pranic, pane představený“ dráždil Brzdíček sarkasticky se usmívaje. „Já jsem sice už po večeří; ale tak něco pro chuť — jako herink nebo sardel — by ne   škodilo.“ „Pro mne?!“ ušklíbnul se představený, jakoby chtěl i ne   chtěl vyhověti. Ale hned na to vzkřiknul rozhodně: „Hola — Rorejse! Deset herinků sem! Deset!“ „Kakrahnáte!“ zvolal s líčenými udivením Brzdíček. „Tohlenc bude ňáká traktace!“ „A žízeň — žízeň,“ doložil Lopíček. „To budeme musit z hospody rovnou cestou — k potoku.“ Představený se samolibě usmíval. Možná, že by byl i něco pronesl, ale pozornost celé spo   lečnosti obrácena jinam, Ve dveřích objevil se starý Pitrdle s trpce bolestným vý   razem v ohyzdné tváři. „Pán bůh rač dáti vespolek dobrý večer!“ zaskuhral a popošel. „Pěkně vítáme, pane Augustine!“ vítal Brzdíček přívětivě. „Jen pojďte dál — pojďte a sedněte!“ „A jak pak jsme se vychrounili po včerejším flámu?“ optal se Lopíček, když si byl Pitrdle usedl na totéž místo jako včera. „Ah, špatně, — mizerně, vážený pane Lopíčku,“ odpověděl starý granátník, trpce se usmívaje, jakoby polykal pelyněk. „Hlava ještě brní, jakoby mi do ní bylo“ nalezlo půl věrtele brabenců – –“ „A přece jdete zas na flám?“ ozval se Lopíček s výčitkou. „To já jen tak na chvilinku, na malou chvilinku,“ omlouval se staroch. „Jaká, prosím, pomoc, když člověka dcera pošle.“ „Dcera — Kačenka vás poslala do hospody?“ zadivil se Brzdíček. „Kdož pak jiný, prosím?“ odvětil Pitrdle. „Jakž pak bych   me se mohli opovážit, kdyby Kačenka – – Ale to je tak... Já nechtěl a Kačka prála: „Jen jdi, tatíčku, jdi!“ A tak jsem šel — a tuhlenc to vám, pane Matýsku, nesu...“ Poslední slova provázel ochotným, skoro možno říci obě   tavým úsměvem. Zároveň vytáhl z kapsy malý balíček a položiv jej před Brzdíčka, zadíval se mrzákovi upřeně a jaksi radostně do očí. „Mně — mně že tohlenc nesete?“ zadivil se pan Matýsek, vrtě hlavou a upíraje zrak na předmět, zabalený do umolousaného potištěného papíru. „Arciť — vám — vám, pane Matýsku!“ odpověděl staroch dobrodušně. „Což pak už nevíte? Nepamatujete se?“ „Nevím — nepamatuju,“ odtušil tázaný, potěžkávaje ba   líček, jakoby chtěl dle váhy uhodnouti, co asi obsahuje. Tvář starochova poněkud se zachmuřila, ale hned se zase vyjasnila. „Ah, to vy jen tak povídáte špásem, pane Matýsku,“ při   pomenul a vzav Brzdíčkovi balíček z ruky, přivoněl k němu, tváře se, jakoby obsah páchnul nejlibější vůní. „Co pak to je — co?“ optal se Lopíček zvědavě. „Přičuchněte!“ vybízí Pitrdle Lopíčka a strká mu balíček přes stůl pod nos. Lopíček přičuchnul a vtáhl dech do sebe tak nápadně, že by snad byl poznal obsah balíčku po zápachu i skrze dřevo, neřku-li skrze pouhý papír. Zraky všech byly upřeny na Lopíčka. On však bud sku   tečně ničeho necítil, nebo se tak jen tvářil; nedalť nejmenším hnutím vráskovité tváře znáti, co asi balíček obsahuje. Starý Pitrdle položil tudíž balíček před sebe a počal jej pomalu a opatrně rozbalovati. Sotva však porozbalil část nej   svrchnějšího papíru, ozval se netrpělivě Matýsek: „Eh, ke všem všudy krucihnátům — co pak to je?“ „Přivoňte si tedy!“ vybízí staroch a strká porozbalený ba   líček k nosu mrzákovu. „Voní to jako mandle.“ Při tom se pousmál a olízl spodní ret, jakoby sám dostával laskominy. Mrzák sice přivoněl, ale i on buď necítil nebo nechtěl dáti na jevo, že něco cítí. Pokrčili jen ramenoma a usmál se, jako člověk, jenž nechce pokazit připravovaný právě žert. „No, to jsem jako zpitomělý,“ ozval se Pitrdle klada balí   ček před sebe a rychle jej rozbaluje. Rozbalil však pouze vrchní papír, pod kterýmž byl ještě jiný papír, skoro úplně zamaštěný. Teprve nyní vtáhl pan Matýsek nápadně vzduch do sebe, jakoby z daleka voněl a vykřikl: „Aj, králíček, králíček, není-liž pravda, pane Augustine?“ „Ovšem, ovšem,“ přikyvuje staroch. Rozbaliv pak i zamaštěný papír klade před pana Matýska žluťoučký kus hřbítku uvařeného králíka. Pan Matýsek se ušklíbnul; ale hned se začal zase nuceně usmívati řka: „Ah, teď už vím. Vždyť jsem si zamluvil zbyteček u panny Kačenky...“ „Nu, tak — nu tak,“ vpadl Pitrdle skoro vítězoslavně a hned začal nutit: „Jen ochutnejte, ochutnejte, pane Matýsku! Masíčko jako mandle — jen se rozpadává — učiněný dort... Přivoňte, při   čuchněte!“ Ale Matýsek marně se namáhá potlačili vždy zřejměji se jevící známky nechuti „Škoda, škoda,“ vypomáhá si výmluvou, „že jste nepřinesl dříve, pane Augustine — před večeří... To bych si byl po   chutnal! Teď jsem syt — po večeři — to víte — teď jen spla   chovat!“ Rozradostněná tvář starochova se kaboní; ale další řeč mrzákova jej přece usmiřuje. „Ale po půlnoci,“ pokračuje mrzák, „nebo zejtra ráno si pochutnám. Vyřiďte, prosím, dobré, hodné Kačence, že jí pěk   ně děkuju a že jí oplatím...“ Po té zaobalil zbytek nebohého Šebestiánka do papíru za   maštěného i nezamaštěného a vstrčil jej do kapsy v pevném úmyslu, že — jakmile vyjde ven, hodí to na pospas svému Kartušovi... U stolu plebejců sledovali rozmluvu tu i celý výjev na   pjatě a skoro se závistí... Bylo zřejmo, že mají všickni laskominy; ale že neodvažuji se vyrušovat. Jen chvílemi si něco šeptali. Zbytky Šebestianka, jimiž byl mrzák opovrhl, byly by každému přišly vhod jako nejvzácnější lahůdka. Zatím byl Rorejs přinesl starému granátníkovi pivo, před   stavenému a Vorovkovi večeři — a úryvkovitý hovor přesunul se k předmětům jiným. Teprve když se představený a Vorovka najedl a Rorejs přinesl i objednané a připravené slanečky, stal se hovor vše   obecnějším, ale byl přece jen planý. Zatím byl se do hospůdky v pravém slova smyslu připlížil i Florian Helebrand a zasedl na své místo za stůl plebejcův. Tvář měl zavázanou šátkem a soudruhům u stolu pošep   tal, že ho strašně bolí zuby. Společnosti u stolu honorace nevěnoval žádné pozornosti a nesúčastnil se ani planého, šeptem vedeného hovoru u stolu plebejcův, odkud zase s jakousi lakotou pohlíženo ku stolu honorace, kde zahájena traktace pojídáním slanečků. Chvílemi mrsknul Helebrand okem po strýci Votýpkovi, kterýž seděl klidně a ani jednou ku stolu plebejcův nepo   hlédl, nejevě v tváři, nežli podmračenost jako dříve. Slanečky zmizely v několika málo minutách. Vyjímaje Vo   rovku, jenž se omluvil, pojedl každý z hostů dva, „A ještě deset — dvacet herinků!“ vzkřiknul představený na Rorejsa, když se byl hostinský objevil v šenkovně. „Snad už jich tolik ani nemám,“ připomenul Rorejs. „Podívejte se!“ zavrčel představený. Rorejs uposlechl. Hosté, kteří si byli na slanečkách pochutnali, začali chutě zapíjeti. Za nedlouho přinesl Rorejs znovu objednané slanečky, ale již jen čtrnáct kusů — více neměl v zásobě. „Nu, nic nedělá!“ míní představený a vybízí hosty, by pojedli. Všickni s chutí sáhli po lahůdce; ale sotva byli pojedli ždi   beček, nechtěli více. Slanečky páchly po petroleji, což byli hosté původně nejspíše ani nezpozorovali. „Hola, hej, mládenci!“ obrátil se představený ku stolu „plebejcův“. „Nepojedli byste ždibeček herinka?“ „Ah, s radostí, poníženě děkujeme!“ zaznělo z několikera úst současně. A jeden z hostů rychle se zvedl, ale ostýchavě se přiblížil ku stolu honorace. Představený ukázal dýmkou na hliněnou misku a miska pu   tovala se stolu honorace na stůl plebejcův. Jako dravci vrhli se hosté na lahůdku. V několika málo minutách byla miska prázdná. Slanečky pojídány i s kostmi s úžasným chvatem a zároveň se závidění hodnou chutí, která i přesyceným u stolu honorace dělala laskominy. „Ale kdo nám teď uhasí žízeň?“ ozval se pan Matýsek učiniv notný doušek a stavě džbánek hřmotně na stůl. „Já mám chřtán jako pec,“ připomenul starý Pitrdle la   bužnicky se usmívaje. „A mně je, jako bych byl rozžvýkal za čtverák pepře,“ doložil Lopíček. „Pijte tedy, haste!“ vybízel představený. „Haste, haste!“ „Haste, haste — hoří!“ zvolal i kmotr Votýpka, jenž byl dnes obzvláště skoupý na slovo, ale jejž všeobecně se rozprouďující hovor začal již také zajímati. „Ale kdo to zaplatí? Vždyť vypijeme sud!“ namítl Brzdí   ček svlažuje si chutě hrdlo. „Kdo zaplatí?“ vzdychnul si starý Pitrdle napiv se jako upejpavá panenka. Tak a podobně ulevovali si, ovšem šeptmo i u stolu plebejcův. Představený se páši na těchto laskominách žíznivců se zjev   nou zálibou po< delší chvíli, usmívaje se, jakoby chtěl říci: „Nu, tentokráte jsem vás pořádně napálil.“ Náhle však zavrčel: „Eh! Kdo že to zaplatí?“ A po chvíli doložil: „Třeba já!“ Slova ta přijata s všeobecným jásotem. Jen Vorovka a Helebrand seděli v myšlenkách pohříženi, jakoby se v krčmě nedělo pranic neobyčejného. „Rorejsi, Rorejsi!“ zavolal představený, když se hostinský objevil. „Konev piva — ale tu největší!“ Za nedlouho objevila se na stole honorace asi desítilitrová konev. „A tamhle mládencům,“ kázal představený ukázav ke stolu plebejcův, „taky konev!... Platím dnes, co kdo vypije.“ Dosavadní udivení skoro všech změnilo se v pravý úžas Něco podobného nebyla hlava obce doposud nikdy uči   nila. Nikdo ji vůbec nepokládal něčeho podobného za schopnu. „I kakrahnáte!“ zvolal mrzák Brzdíček několikrát mezi směsicí řeči. „Co pak se to dnes přihodilo, že je pan předsta   vený tak špendábl... Totě jakoby byl od paní Brigitty dostal za vyučenou...“ Představený však nikterak nechvátal ukojit! zvědavost. Sešklebovalť jen drsnou tvář k polochytráckému a polotajemnému úsměvu — pobafával, odplivoval a občas něco zavrčel Na stole plebejcův se objevivší konev, z které připito především jiným na zdraví a dlouhá léta pana představeného Petra Mihulky — podána jen jednou kolem stolu a vyprázd   něna. Rorejs poznovu ji naplnil. U stolu honorace pito umírněněji, vlastně méně hltavě, ale přece statně, takže i zde musila býti konev za nedlouho znovu nalita. Zábava, vlastně všední, bezvýznamný a bezúčelný hovor začínal býti vždy živější a nenucenější. Za nedlouho nikomu ani nenapadlo, že se byl zatím anděl smrti snesl tak hluboko nad dům, že zdálo se již, jakoby se příšernými křídly dotýkal okénka komůrky, v které Rorejsová žena vedla poslední zápas — ba nikdo si ani nevšimnul, že nejen Rorejsová fena Fišlifutri ve dvorku, nýbrž i Brzdíčkův Kartuš před krčmou několikrát tak úpěnlivě zavyli, jakoby větřili umrlčinu... „A jak pak jen my panu představenému oplatíme?! ozval se po chvíli bzučivého hovoru starý Pitrdle tak významně a hlasitě, že skoro všickni umlkli. „I na to je dost času, až — vyhrajete!“ odpověděl úšklebně představený. „A máme tu už los?“ optal se chvatně starý granátník. „Eh, co vás napadá!“ vyložil pan Matýsek. „Asi tak za tý   den nebo — —“ „A nebo,“ vpadl Lopíček, „nás chlap napálí a nepošle nám nic“ „Pro umučení Krista! To snad ne!?“ zvolal starý Pitrdle s tak opravdovou úzkostí, že se ostatní nemohli zdržet smíchu. „Vždyť je to Rorejsův kamarád!“ vyložil Brzdíček. „A Ro   rejs má peníze o ty tedy přijít nemůžeme...“ „Ah, tak!“ oddechl si staroch a po krátké pomlčce se optal:  „A mnoho-li tak asi každý z nás vyhraje ?“ „Já to rozpočítal dnes na cestě,“ pochlubil se mrzák. „Mnoho-li tedy — mnoho-li?“ ozvali se Lopíček a Pitrdle současně. „Čtyřicet zlatých jsme vsadili,“ počal pan Matýsek vykládati, „a vyhrajeme jedenkrát sto a padesát tisíc — —“ „Jedenkrát sto a padesát tisíc!“ opakoval starý granátník sprásknuv úžasem ruce. „Na jeden zlatý,“ pokračoval klidně mrzák, „přijde výhra 3750 zlatých – –“ „Jenom tři tisíce!“ vpadl zase Pitrdle tonem mírného zkla   mání a přece radostně. „Na jeden zlatý — na jeden!“ poučil jej pan Matýsek. „Kdo tedy vsadil, pane Augustine, jako vy — pět zlatých, vyhraje pětkrát 3750 — neboli 18.750 zlatých —“ „Osmnáct tisíc zlatých!“ opakoval opět s úžasem Pitrdle. „Vlastně bez mála devatenáct tisíc,“ doložil pan Matýsek. „Devatenáct tisíc zlatých!“ zvolal starý granátník a oči div mu nevylezly z důlků. „Já vyhraju devatenáct —“ „Starého kozla vyhrajete!“ vpadl úšklebně představený. „Že jste tak starý a ještě takový blázen — he?“ Příkře výsměšnými slovy těmi byl starý vojín tak zaražen, že sklopil oči a svěsil smutně hlavu. I ostatní, zvláště Lopíček, jevili zklamání. Jenom Vorovka, jenž byl až dosud skoro ani nepromluvil, zůstal i nyní lhostejný, vlastně apathický. „Dobře tedy, že jsem si nepřisadil,“ připomenul po chvíli kmotr Votýpka. „Za to budete litovat, až my vyhrajeme,“ posmíval se žer   tem mrzák Brzdíček, „A že vyhrajeme a vyhrát musíme, je tak jisté, jako že – – Nebo — ke všem všudy krucihnátům!“ A udeřil pěstí na stůl, jakoby chtěl štěstí stůj co stůj ze stolu vytlouci. „Snad byste mi také něco z výhry uštědřili — ne?“ ozval se zase Votýpka. „I ba — ba ne!“ škádlil Brzdíček. „To byste si musil, kmotře, dojít na pana představeného — ten vás zradil — —“ „Já já že zradil?“ vzkřikl představený drsně. „To tak — to tak! Co mi do toho – – ?“ „Nu, vždyť já od vás nic nechci,“ míní chlácholivě Votýpka. „A kdybyste chtěl — já nic nedám,“ zavrčel představený. Rozhodným, vlastně příkrým tímto odmítnutím hovor o možné výhře a jejích následcích jako na přísný povel umlknul. Než po několika minutách planého požvatlávání přivedl na to škádlivý mrzák, jenž byl dnes obzvláště v dobré míře, řeč poznovu. „A co pak byste si tak především koupil, kdybychom vyhráli?“ obrátil se k starému granátníkovi, „Já? Cože bych si koupil?“ opáčil staroch, jakoby jej otázka překvapovala a jakoby nebyl o tom vůbec ani pře   mýšlel. „Nu, ovšem — vyl Kdož pak jiný, milý pane Augustine!“ vykládá pan Matýsek. „Abych svátou pravdu řek',“ odpověděl po krátkém pře   mýšlení Pitrdle. „Já pro sebe o tu vejhru skoro ani nestojím —“ „Aj, aj! To snad ani není možno!“ zadivil se úsměšně mrzák. „Snad byste ty peníze nerozházel?“ „I chraniž pánbů'!“ bránil se staroch. „Já si jen myslím, že tak starý člověk jako já může být rád, když mu dá pánbů' zdraví.. Ale moje Kačenka — —“ „Ah!“ uklouzlo mrzákovi. „Musila by si dát,“ pokračoval starý vojín, „beze všech caviků ušít nové šaty – –“ „Snad hedvábné?“ vpadl Brzdíček. „Toť se ví, že ne jiné! Jak pak jiné? To by se snad ani pro takovou bohakyni neslušelo, aby chodila jako ledajaká coura.“ „Snad by to spravil atlas, — ne?“ vpadl opět mrzák. „Třeba, třeba,“ přikývnul Pitrdle; „ale musil by být, vždyť víte, že tomu rozumím... Sám bych jí to šel vybrat a koupit do města — sám... Dal bych se dovézt.. Myslím, že by mně pan soused Lopíček —“ „Příležitost?“ vpadl Lopíček, „I s radostí — s největší radostí! Kdo pak by také neposloužil, kdybyste dobře zaplatil.“ „Ale, ale, pane Lopíčku,“ káral dobrodušně mrzák. „Snad byste si nedal od tak starého muže ještě platit?!“ „Což pak jsem já taky nějaký mladík?“ bránil a omlouval se Lopíček. „A koně taky nejsou zadarmo. Víte, co takový pár koní i s pacholkem za den pojí? Ostatně — pan Augustin nebyl by už takový chuďas jako teď — —“ „A vy také ne!“ vpadl živě pan Matýsek. „Přibylo by vám také tolik — skoro dvatenáct tisíc..“ Soused Lopíček přiblble se usmál.  „Než — co pak byste si koupil vy, kdybychom vyhráli?“ pokračoval Brzdíček. „Nový statek — koně — dobytek — —“ „Ah, o to já o všechno nestojím,“ míní Lopíček. „To dělá člověku jen zbytečné starostí. Já bych tak několik stovek dal synovi, aby si přilepšil a ostatní bych zanesl do spořitelny… Tam bych o ně nepřišel – –“ „Leda kdyby udělala spořitelna pangrot,“ vpadl mrzák uštěpačně. Ukázav pak prstem na Vorovku, zádumčivé před sebe po   hlížejícího, dodal: „Ostatně — nejlíp by pochodil asi tenhlenc!“ „Pan Vorovka?“ optal se živě starý Pitrdle. „Kdož pak jiný?!“ pokračoval mrzák s jistotou, jakoby byl uhodnul Vorovkovy nejtajnější myšlenky, „Myslím, že by se z nás ze všech nejchutěji zasmál do pěstě a — vzal do zaječích.“ „Jak to?... Do zaječích? Proč do zaječích?“ optal se dychtivě Lopíček. Sám Vorovka nazvedl hlavu a zadíval se zvědavě na mrzáka. „Já myslím,“ pokračoval mrzák, „že kdyby měl pan Vo   rovka v cizině od čeho živu být, ukázal by nám paty hned a upláchnul do Bavor a z Bavor, kam by ho oči nesly. A vyhrajeme-li, vyhraje i on. A potom — adié česká země — pan Vorovka zmizí jako stín...“ Kolem úst Vorovkových pohrával lehýnký úsměv. Zdálo se, že mrzákovi v duchu přisvědčuje, ale přece se nechce přiznati přímo. I představený naslouchal slovům těm pozorně, ba napjatě, a jenom s největším přemáháními potlačil výkřik: „Nu, to bychme se na to podívali!“ Tvář jeho z počátku se zakabonila; ale po chvíli, jakoby mu byla uspokojující myšlenka šlehla mozkem, zase se vy   jasnila. Jelikož na poslední slova Brzdíčkova nikdo neodpověděl, přesunula se rozmluva zase k předmětům jiným. Byla sice vždy všeobecnější, ale zároveň živější, bezstarostnější a bujnější. Jedna konev piva vyprazdňována na účet představeného po druhé — skoro jako o závod. I představený přihýbal si nápadně rychle za sebou a mrzák Brzdíček snažil se vynahraditi si, co byl minulého večera za   nedbal. Jediný Vorovka nenalézal dnes na společnosti a na pití nejmenší záliby. Přihýbal si sice, vlastně byl nucen přihýbati si rovněž tak statně jako ostatní; ale tvářil se jen, jakoby pil. Bylo mu, jakoby seděl na řeřavém uhlí. Několikráte chtěl se vzchopiti a pod jakoukoli záminkou odejíti, nebo se nepo   zorovaně vytratit a později se u představeného nějak omluvit. Ale znaje povahu Mihulkovu a obávaje se, že by jej tím právě dnes, když jej představený pozval a byl ochoten i řád zaplatit, v nejvyšší míře popudil. Zůstal tedy a snažil se s vyjícími vlky na oko výti a čekal jen, brzo-li se naskytne vhodná nějaká příležitost k důvodnému upláchnutí. Florian Helebrand u stolu plebejcův naproti tomu pil dnes nejen na pouhou zlost, nýbrž i — na vztek... Snad ještě nikdy nepřišlo mu zdarma poskytnuté pivo tak vhod, jako tentokrát. Pil dlouhými, vytrvalými doušky, z nichž každý byl by i nej   silnějšího pijáka na polo zalknul; ale Floriánek si přihýbal jako vyškolený piják a pil s bezpříkladnou úsporou času. A podivno! Tentokráte se mu zdálo, jakoby rozčilující ná   poj neměl na něho žádného účinku — jakoby vůbec ani nepil. Žízeň však byla vždy palčivější, žhavější; nebylo ji možno uhasiti. Přihýbal si tudíž vždy častěji — někdy více, jindy méně. Ale nic na plat!... V duši jeho zuřil nejděsnější démon — málomocný vztek. Kdykoli pohlédl kradmo neb i zřejmě na strýce Votýpku a postřehl mračný jeho klid, vždy v něm vzkypěl vztek tou měrou, že již již chtěl vyskočiti a vrhnouti se jako rozlícená šelma na strýce. Ale stud jej vždy zase zdržel. Stydělť se dáti na jevo, že byl jakýmkoli způsobem strýcem pokořen, neřku-li aby pro   zradil, co se bylo v pravdě sběhlo... Zábava u obou stolů byla vždy nenucenější, ba rozpustilejší. I vtipy, ovšem nehrubě vybrané, začaly již vždy bezuzdněji prováděti své rejdy — a jenom Vorovka a Helebrand byli zamlklí, ba tento vždy mrzutější. — Zatím co v šenkovně skoro úplně zapomněli, že neobvyklý ruch a šum, hluk, jásot a řev zaléhá rušivě do komůrky, ve kteréž by mělo právě panovati ticho, pracovala v komůrce té žena Rorejsová k smrti vždy namahavěji.  Plápolavý kahánek na rohu kamen umístěný osvětloval komůrku jen matně a chvějivé stíny dodávaly celému okolí rázu skoro příšerného. Nemocná ležela na znak bez hnutí. Jen prsa se nápadně zdvihala a zase zapadala. Dech byl těžký, chraptivý. Občas dostavil se křečovitý kašel. Někdy pronesla vzlykavě a namahavě dvě, tři slova... Stará Byšická seděla u lože, číhajíc na každé slovo a. na každý pokyn, by nemocné vyhověla. Dcera Purčí seděla v tmavém koutku na nízké stoličce a tiše se modlila... Kdykoli se nemocná na chvíli ztišila a stará Byšická ne   měla, čím se zabývali, zaletala v duchu z pravidla ku svému Erazímkovi. Byla o něj sice bez starostí; ale matka je matka	 Erazímek byl zatím strávil den obvyklým způsobem. Procitnuv shledal, že je matka zase mimo chatu. Nepodivil se. Umyl se, oblékl a připravil si sám snídani. Podojiv kozu a pustiv ji na pastvu, pojedl trochu nadojeného mléka, do něhož si nalámal kousek chleba, načež ko   můrku uklidil a šel do lesa, by nasbíral a natrhal, čeho se v zá   sobách nedostávalo. Vrátil se po poledni, uvařil si trochu zavrcené (polívku: slanou vodu, do níž je zamíchán ždibek mouky), a šukal pak zase kolem chaty, až nadešel večer. Tentokráte nevzal ani jednou knihu do ruky. Bylo mu jaksi podivno, poloteskno a polo svěže — jakoby se mělo něco přihoditi, co jej potěší. Připomenul si stero věcí, ale žádná ho dlouho nebavila. Duch jeho těkal s předmětu na předmět. Teprve pod večer, když usedl před chatou pod bez na to   též místo, kde jej byl agent Horyna den před tím spatřil, zdálo se mu, že na něco myslí vytrvale; ale nevěděl na co... Občas se rozhlédl po okolí. Viděl, kterak nad lesy vystupují mraky, ale ani ho nena   padlo, že může pršeti. Zůstal před chatou až do čiré tmy Viděl, jak mraky vždy více houstnou a vystupují vždy výše – jak zahalují jednu nápadnější hvězdu po druhé, až zahalily celý obzor... Vešel tudíž do chaty, zapálil louč na krbu a usednuv opo   dál, díval se do žlutavého plamínku, až jej někdy přešel zrak.. Zamhouřil tudíž oči a popustil myšlenkám a zpomínkám úplně uzdu — snil... Posléze, asi tak k desáté hodině se svlékl a ulehl na své lůžko. Louč v krbu poprskávajíc dohořívala, až konečně dohořela. komůrce rozhostila se čirá tma. Chvíli snil hoch se zamhouřenýma očima. Náhle kmitnul před očima jeho žlutavý zásvit. Otevřel oči; než — kolkolem byla čirá, neproniknutelná tma… Po několika vteřinách šlehnul komůrkou intensivní záblesk. Hoch postřehl okénkem, že pošlehávají venku z mraků matné blesky. Dlouho díval se k okénku. Pobleskávání jej bavilo, ba později jej vylákalo i z lože. Přiblížil se k okénku, přitáhl k němu stolici a usednuv, díval se oknem ven. Obloha byla úplně zatažena černým těžkým mrakem, jenž zdál se býti, když zablesklo, překlenut přes celý údol. Nepršelo však. Občas, někdy i v přestávkách několikami   nutových kmitnul více méně matný zážeh blesku z černého mraku a osvítil na okamžik krajinu. Temné zahřmění následovalo však doposud ještě vždy po tak dlouhé době, že nebudilo skoro ani pozorností. Erazímka zajímaly a bavily zatím pouhé blesky, z nichž jen mnohý šlehnul tak intensivně, že musil hoch přímhouřiti oči — V téže asi době bylo v krčmě Rorejsově již tak hlučno, jako ve dnech mimořádného veselí — o nějaké svatbě a podobných. Někdy nebylo vlastního slova slyšeti. Skoro celá společnost byla rozjařena. Někteří začínali již prozpěvovati, jíní se přeli a hádali — vtip začínal býti vždy smělejší a bujnější... Náhle vstoupil hostinský Rorejs do šenkovny se slzami v očích. Dovrávorav do koutka ke kamnům, sklesl na stolici jako bez vlády a vypukl v štkavý pláč. šenkovně zavládlo na chvíli ticho. Všichni byli porozuměli, co to znamená... Někteří vstali a přiblížili se k Rorejsovi, jiní vyšli do před   síňky a někteří vloudili se zvědavě i za práh komůrky, v kteréž Rorejsová žena dodychávala. Zábava byla přerušena. Šum a ruch ovšem neustal, poněvadž kromě představeného, Vorovky a Brzdíčka nikdo nezůstal seděti... Florian Helebrand byl vstal a skoro potácivě vyšel jako jiní do předsíně, odkud se byli někteří vrátili a kam jíní zase vyšlí. V komůrce zatím došlo ku katastrofě. Nemocná byla se na polo a zároveň naposled vztyčila a sklesnuvši nazpět, zůstala s očima v sloupu ležeti... Bylať v agónii...	 Purčí vyskočivši z koutka, zavolala matku jménem, ale matka neodpověděla, S výkřikem bezměrné bolesti vrávorala ubohá dívka do vedlejší komůrky a u téhož okénka, na něž byl minulé nocí Florianek zaťukal, sklesla... Chvíli setrvala bez hnutí. Náhle šlehnul venku intensivní blesk. Dívka se vztyčila a zadívala se oknem ven... Zaslechla temné zahřmění a hned po té slyšela jen příšerně hrčivý chrapot z vedlejší komůrky. Chtěla zpět k matce, aby ji jen ještě jednou spatřila... V tom šlehl venku nový blesk a dívka postřehla zcela zřej   mě Floriana Helebranda potácejícího se odkudsi od návsi ku krčmě... V bezprostředně následujícím okamžiku však se dívka obrátila a vrávorala k loži umírající matky. Postála však u lože jen několik minut — matka dodýchala.. S výkřikem, jejž zaslechli i v šenkovně, vrhla se dívka na mrtvolu a křečovitý pláč ulevil poněkud její bolesti. Na výkřik ten vstal i představený a Vorovka — a oba opu   stili svá místa. Jen mrzák Brzdíček zůstal seděti; ale i on byl zmatkem, jenž v šenkovně zavládl, tak vzrušen, že hrubě ani nevěděl, co se děje. Po několika minutách sem tam přecházení a pobíhání zma   tek zase minul a hosté vraceli se na svá místa. Když se vrátil první host — kmotr Votýpka — z předsíně, seděl Florian Helebrand zase na svém místě. Ostatní vrátili se nebo zaujali svá místa jeden po druhém. V šenkovně zavládlo skoro až trapné ticho. Zábava, která slibovala dnes býti nadmíru bujná, byla osudnou katastrofou přerušena a možná, že se vůbec již ani nerozproudí. Hosté skoro již jen šeptají... Zamlklost jest všeobecná — témž okamžiku postřehl však Erazímek Byšický z chaty cosi neobyčejného. Zdáloť se mu, jakoby se bylo zablesklo; ale nikoli na obloze, nýbrž kdesi níže — nápadně níže... I zadíval se okénkem pozorněji. Po kratinké chvílí postřehl podobný zážeh; ale již zcela zřejmě, — z údolu... Bez rozpaků vyběhl jako laňka před chatu a rozhlédl se po údolu. Kolkolem však byla čirá tma; jenom tu a tam blikalo žlutavé světýlko z některého okénka. Náhle — co to? Hluboko v údolu — asi v místech, kde je Rorejsová krčma – kmitlo čirou tmou cosi jako žhavý jazyk, jenž hned zase zmizel... Hoch upřel zrak svůj v místo ono napjatě. Po několika vteřinách postřehl, že žhavý jazyk není osa   mělý — že jích čirým temnem prokmitává několik těsně vedle sebe... V tom vyšlehl plamen... „Hoří!“ houknul hoch do údolu, až se to daleko rozlehlo. Výkřik jeho však sotva kdo slyšel; — nikdo se aspoň ne   ozval... Nad údolem rozkládalo se hluboké ticho... Vyšlehnutí plamenu však zpozorováno i v krčmě. „Někde hoří!“ zvolal skoro v témž okamžiku, jako byl Era   zímek od chaty zahouknul, mrzák Brzdíček. Upomenutí toho nebylo však vůbec ani třeba. Rudý zážeh šlehl do očí všem a všickni kromě mrzáka vyskočili. Prvním u okna byl Votýpka, jenž pohlédnuv ven vykřiknul: „Ježíš Marja! To hoří u mne — moje stodola!“ Zmatek, jenž na výkřik ten nastal, jest k nevypsání. Statek i hořící stodola Votýpkova byly jen asi sto kroků od krčmy vzdáleny. Všickni spěchali ven... „Hoří! hoří!“ voláno. Hluk, lomoz a ryk se vzmáhá. Plamen vyšlehuje vždy mocněji do výše a úžasně rychle se šíří. Není také divu! Stodola je kryta jen doškami. část nízké střechy vyčnívá přes plot na náves a právě odtud šlehá plamen vždy prudčeji do výše, Černý mrak, sklenutý nad údolem, vůčihledě rudne, prostran   ství před statkem jest již jasně a přece příšerně osvětleno... Skoro všickni běží k místu neštěstí... Ale v podnapilosti — co počíti? Nikdo neví rady — každý jen křičí: „Hoří, hoří! Pomozte!“ Hluk a pokřikování, jež zaznívá již také z jiných stavení, kde byli požár postřehli, přehlušuje někdy děsný praskot ohně. První doběhl ku stavení Votýpka, Ale dříve nežli otevřel při   vřená jen vrátka, spatřil, že vyskočil někdo z okna v přízení v košili a kvíle běží směrem k Rorejsově krčmě. Poznal svou dceru Ludmilu. Leč dříve nežli se rozhodnul, má-Ii pospíšiti za dcerou nebo vraziti do dvora, spatřil, že dcera klopýtla a že ji někteří vlekou do krčmy. Vrazil tedy do dvora, kde již čeleď v zmatku pobíhá, nevě   douc si rady. On sám jest jako bezhlavý... Před statkem hluk a lomoz se vzmáhá; ze všech stran sbí   hají se lidé, by přispěli ku pomoci... Náhle zazněl z hluku všem známý ženský hlas paní Brigitty, která byla pospíšila, by řídila ochranné práce. Co následovalo, netřeba líčiti. Střecha stodoly byla již v plném plamenu, jenž šlehal vy   soko do výše, plazíl se po buližníkové skalní stěně a přeskočiv na nejbližší stáje a chlévy, zachvátil i ty a za nedlouho pře   sunul se i na sousední statek Lopíčkův, kde začaly hořeti již chlévy poblíž stodoly. Statek představeného byl od hořící stodoly oddělen Votýpkovou zahradou, tudíž skoro v bezpečí. Veškerá snaha hasících obrácena tedy k zachránění statku Lopíčkova. Ku cti paní Brigitty budiž připomenuto, že řídila ochranné práce s chladnokrevností a obezřelostí muže nejotužilejšího. I ostatní, ba í podnapilí, přičinili se ze všech sil přispěti ku pomoci. Ale veškeré úsilí bývalo by marným, kdyby asi po půl ho   dině, — patrně následkem mocného rozproudění vzduchu — nebyl se spustil z mraku, nad údolem sklenutého, prudký a vy   datný liják. V osadě bez stříkačky a hasičského náčiní, kam pomoc z ci   zích osad mokla příjíti na nejvýš po několika hodinách — byl tento déšť pravým štěstím. Zachránilť aspoň statek Lopíčkův a obydlí Votýpkovo. Stodola i chlévy Lopíčkovy lehly popelem. Nejkrasší pohled na děsné divadlo měl, jak přirozeno, Erazímek Byšický. Vorovka zahlédl jen požár v prvopočátcích. Použilť nastalého zmatku, by pospíšil nepozorován ku své ženě Božence. Požárem ze sna vyburcované obyvatelstvo probdělo skoro vesměs i zbytek noci. Liják sice zvědavce rozehnal, ale z větší části jen do nejbližších úkrytů, odkud se mohli pohodlně dívati, kterak proudy vod, řinoucí se z krvavého mraku, zdánlivě málomocné zápolí s roz   poutaným živlem, až jej přece jen zkrotily a posléze i utlumily. Jakmile začalo pršeti, zbyli u požáru jen nejstatečnější a nej   obětavější, aby i nyní ještě ze všech sil pomáhali. Vytrvali skoro do svítání, až nabyli úplného přesvědčení, že nehrozí více žádného nebezpečí. Mezi nejobětivějšími byla paní Brigitta, která za nejprudčího lijáku řídila práce ochranné povzbuzujíc, kde a jak bylo po jejím mínění třeba. Hlas její bylo slyšeti mnohdy i za největšího lomozu a hluku; ji samu bylo začasté viděti i na místech nejnebezpečnějších, jako když krov stodoly se sřítil a doutnající kláda svalila se s ohlu   šujícím rachotem těsně vedle paní představené. Manžel její byl i tentokráte, jako obyčejně, pátým kolem u vozu. Snažil se sice jako hlava obce přivésti důstojnost svou také k jakési platnosti — pobíhal podle hořícího statku, radil i roz   kazoval. Ale skoro nikdo ho neposlouchal, každý dbal jen rozkazů paní Brigitty nebo se řídil vlastním pudem. Nejúzkostlivěji počínal si Lopíček, jehož statek byl ohrožen nejnebezpečněji. Pobíhal jako smyslů zbavený — štkal, plakal a řval — lomil rukama a trhal si vlasy z hlavy... Možná, že právě tímto svým počínáním přiměl mnohé, že s nasazením životů pokusili se o zachránění jeho majetku. Starý Pitrdle a Floriánek Helebrand aspoň přes to vše, že byli podnapilí, napínali veškeré své síly, ba jeden druhého v zá   chranné práci překonávali. Horlivost jejich byla příkladem i jiným, tak že většina hasí   cích soustředila činnost svou k zachránění statku Lopíčkova a — hořící stodolu, chlévy a stáje Votýpkovy ponechala jejich osudu. Votýpka sice byl v prvním okamžiku zdrcen; a!e v brzku na   byl aspoň tolik duchapřítomnosti, že mohl jako každý jiný hor   livý obětavec pomáhati rozpoutaný živel krotiti. Přičinil se, jak přirozeno, ze všech sil a jedině jemu a paní Brigittě bylo děkovati, že zachráněno aspoň obydlí jeho. Teprve na úsvitě, když přestalo i pršeti, rozešli se poslední, kteří byli při požáru pomáhali, a mezí kterýmiž byla i paní Brigitta. Manžel její byl opustil místo požáru hned po jeho utlumení. Starý Pitrdle a Helebrand vytrvali s paní Brigittou, která ne   opomenula oba po zásluze za jejich horlivou obětavost pochváliti. Z obyvatelů celé osady neměly na požáru jen tři osoby nejmenšího zájmu: Pitrdlova dcera Kačenka, která po neklidné noci minulé tentokráte nadmíru tvrdě spala a o požáru nevěděla, pak Vorovka, jenž použil nastalého zmatku a pospíšil domů, — a jeho žena Božena – – – V jakém rozpoložení mysli byl představený ubohou oběť krutých poměrů politicko-sociálních a zároveň i své vášně opu   stil, možno se spíše domyslití, nežli lze vylíčíti. Mluva lidská nemá dostatek slov k označení všech pocitů, jež ubohou ženu postupně rozchvívaly. Po odchodu představeného zůstala dlouho v úplné ztrnulosti. Jen chvílemi, když šlehla mozkem žhavější jiskřinka, připo   mínající, co se bylo právě sběhlo — zamrazilo ji, ale hned zase se jí zdálo, jakoby ztuhlá krev znenáhla roztávala... A přece cítila nevýslovnou palčivost v mozku i v srdci — cítila, jak jí pulsy buší a srdce křečovitě se svírá, Ležela na mužově loži úplně bez vlády na znak — s očima k hambalkovému stropu upřenýma, ba vytřeštěnýma... Chvílemi se jí zdálo, že není vůbec snad ani možno pochopiti, co, jak a proč se bylo stalo; ale hned zase zdála se býti úplně přesvědčena, že jinak vůbec ani se státi nemohlo — že musilo se státi, co se bylo stalo... Náhle projelo duší její jako blesk úplné vědomí bezpříklad   ného skutku se všemi možnými i nemožnými důslednostmi. Vztyčila se na loži jako k smrtí raněná lvice. Zaúpěla — se   skočila s lože, jakoby chtěla prchnouti před děsným přízrakem. Ale sotva učinila několik vrávoravých kroků směrem ku dve   řím, sklesla se srdceryvným výkřikem k zemi a narazivši hlavou stěnu, pozbyla smyslů… Jak dlouho ležela na studené, jen upěchované podlaze, sama nevěděla. Venku byla již čirá, neproniknutelná noc, když začala se probírati z mrákot. Jen znenáhla se vracející vědomí prokázalo jí přímo neoce-nitelnou přirozenou službu tím, že se jí zdálo, jakoby děsný pří   pad, jenž ji snadno mohl přivésti na pokraj zoufalosti, náležel vlastně dávné minulosti. Případ sám o sobě pozbyl pro ni nápadně na své děsnosti — důslednosti zdály se býti ubohé ženě nepoměrně příznivější, nežli když si byla po delší duševní stagnaci připomenula vše při úplných smyslech. Jednotlivé obrazy vystupovaly v duši její zvolna a matně, jakoby se dříve prodíraly hustou mlhou — a zůstaly zamženy, i když se snažila připomenouti si je co možná nejživěji. Někdy jí ovšem i nyní šlehla duší myšlenka, že měla nůž, kterýmž se bránila, přece jen vraziti do prsou člověka, kterýmž z hlubin duše opovrhovala — A přece se jí hned zase zdálo, že bezměrná oběť, kterou byla spíše z donucení nežli dobrovolně přinesla, vyváží více nežli skutek nejnásilnější — že jest snad přece jen jediným prostřed   kem k možné spáse... Avšak i tato mdlá sofismata pozbyla vždy zase na své zdán   livé přesvědčující síle — ubohá žena i nyní vypukla v křečovitý pláč... Doplížila se za čiré tmy ku svému loží, vrhla se na ně a pla   kala — hořce a usedavě, div se jí srdce nerozskočilo. Cit měl převahu nad reflexí. Nepřemítala — nemohla přemítati. Činnost mozku byla skoro úplně latentní. Za to tím konvulsivněji pracovalo srdce; stud, lítost, bolest a hned zase odpor, nechuť, opovržení, nenávist a vztek rozchvívaly ji od mrazivého pocitu, jejž působí pouhý pohled na od   porný předmět, až po horečné rozechvění malomocnosti, když krev víří žilami jako žhavá láva a člověk bez rady a pomocí jest zůstaven jen své zoufalostí... Tak míjela hodina po hodině, až paní Božena postřehla venku zarudlou záplavu. Z počátku se domnívala, že to předzvěst vycházejícího slunce. Ale dříve nežli jí bylo nápadno, že záplava liší se od červánků, zaslechla před chatou rychle se blížící kroky. Zachvěla se. Napadloť jí, že to muž — a srdce se jí zoužilo studem a ne   výslovnou lítostí... V bezprostředně následujícím okamžiku však si připomenula, že Vorovka chodívá domů vždy tiše, by jí neprobudil. Stud a lítost vystřídala bezměrná úzkost... Seskočila s lože. V prvním návalu bázně a úzkostí připlížila se ve tmě k místu, kde jí byl nůž vypadl z ruky. Shýbla se a hmatajíc po zemi, na   lezla jej a zase se vztyčila, jsouc odhodlána k obraně na život a na smrt. V tom cvakla venku nápadně chvatně petlice, v předsíňce rozlehly se pádné blížící se kroky. Zároveň zaslechla paní Božena Vorovkův skoro jásavý hlas, volající: „Boženko! Milá, drahá Boženko!“ V pouhém přízvuku hlasu spočívalo zvláštní kouzlo, věštící zprávu v svrchované míře potěšitelnou. Paní Boženě vypadl nůž z ruky. Chtěla postoupiti, aby se vrhla milovanému muži na prsa a jedním výkřikem mu pově   děla, co se bylo stalo — ale v nerozdílném okamihu otevřely se dvéře a do jizby vrazil Vorovka. „Boženko! Odpusť, prosím, že tě budím,“ volal sotva dechu popadaje. Paní Božena však stála jako přimražena. Na rtech chvěla se jí otázka: „Co se stalo?“ — ale ani prostinká ta tři slůvka ne   byla s to pronésti. „Konečně — konečně jsme spasení!“ pokračoval zatím Vo   rovka chvátaje k ženinu loží podle ženy své, které ve tmě nepo   střehl. „Ve vsi hoří — ale my, my jsme zachráněni — konečně zachráněni!...“ Paní Boženě již první slova o konečné spáse projela celým tělem, jako když z mrazivého ovzduší octne se člověk náhle v příjemném teple. Napadlo jí, že snad muž zvěstuje slovy první následky bez- měrné její oběti. Na okamžik se jí zdálo, jakoby jí rozchvíval pocit nejblažšího uspokojení. Ale přece byla bez vlády — i jazyk zdál se býti ochromen... Jenom prsa mocně, bouřlivě se dmula a do očí tlačily se tiché slzy... Muž dospěv k ženinu loží a naleznuv je prázdné uleknut stanul. „Probůh, Boženko! Kde jsi?“ zvolal úzkostlivě. Rozhlédnuv se zároveň po jizbě domníval se pozorovati opo   dál temnější stín stojící postavy a úzkost jeho se zdvojnásobila. Na štěstí odpověděla žena hlubokým vzdechem a Vorovka ji po vzdechu poznal. „Pro bůh, ty stojíš a mlčíš, když tě volám, duše má nej   dražší?“ zvolal udiven, chvátaje k ženě. Ale dříve nežli se ozvala, to jest nežli se mohla ozvati, objal ji jednou rukou a přitisknuv ji k srdci mluvil: „Ach, odpusť, odpusť — ale nemohu jinak... Snad ještě nikdy – –“ Nechápala sice, co slovy těmi míní. Mimoděk objala jej oběma rukama a začala jej líbati — váš   nivě, náruživě, skoro možno říci šíleně... Vorovkovi se zdálo, jakoby to byl nejvášnivější výbuch lásky... Opětoval líbání a byl po několik okamžiků nevýslovně blažen... Po chvíli však se přece ženě vyvinul jemně a šetrně z náručí a promluvil: „Doposud ještě nikdy jsem se nevracel s takovým uspokoje   ním jako tentokráte, milá duše... Prosím tě, rozsvěť!“ Poslední slovo působilo na ženu jako úšklebek. Zachvěla se studem... „Ne, ne!“ uzklouzlo jí chvějícím se hlasem. „A proč, prosím tě?“ optal se vlídně muž, nechápaje. „Snad — není — třeba,“ ozvala se žena trhaně nevědouc, co odpovědíti. „Máš pravdu,“ počal Vorovka. „Není ani třeba. Ale až usly   šíš — užasneš... Věř, co dnes ti povím... Ne, ne — sám ani nechápu, jak a proč — a přece...“ Pohnutí jeho bylo doposud příliš mocné, než aby byl mohl promluviti souvisleji. Odmlčel se tedy; leč když žena neodpovídala, ujal se slova zase sám: „Tedy spása — konečně spása, milá, drahá duše... Zítra nebo nejdéle za několik dní — kdykoli budeme chtíti, opustíme proklaté toto zákoutí...“ „Není možná!“ uklouzlo v udivení ženě. „A přece pravda!“ pokračoval muž chvatně. „Ovšem proti vůli úřadův — ale budiž! — Jaká pomoc?... Musíme do ci   ziny, — A nejen že musíme, my můžeme... Prchneme tedy – prchneme!“ Udivení paní Boženy se vzmáhalo. Nechápala sice skoro praničeho, ale domnívala se znáti zřídlo, z kteréhož možnost ta prýštila. Zdálo se jí býti nemož   ným, že trudný osud jejich náhle se mění v příznivější, ale způ   sob, jakým se to děje a díti bude, byl jí temný. Chtěla vzkřiknouti: „Vše to tedy — já —“ a chtěla se vrhnouti muži poznovu na prsa; ale muž vše to předešel řka: „Ne, ne — musím rozsvítit!“ Paní Božena se opět zachvěla; leč tentokráte neměla více síly vzpouzeti se. Bez hnutí se dívala, jak muž popošel k ohništi, jak škrtnul sirkou a zapáliv louč zastrčil jí, nemoha hned najíti svícen, do štěrbiny na ohništi. Paní Božena stála jako bezduchá — jen kolem rtů pocukávaly svaly v bezděčné křeči, jakoby zděšením nebo bolestí chtěla vzkřiknouti a — nemohla. Tvář její byla rozpálena, oči plny slzí... Jakmile se muž od ohniště obrátil, sklopila zrak. Teprve, když muž rychle se přiblížil ku stolu, pohlédla tam kradmo a ostýchavě a chvěla se na celém těle... Bylo jí skoro milo, že muž mlčí, že mu nemusí odpovídati. A přece se jí zase zdálo, že prahne po každém slově, jež by mohl vůbec jen pronésti... Muž však sám nebyl skoro ani svých smyslů mocen. Co byl pronesl, diktovalo mu rozčilení. Sám doposud nevě   děl, jak ženě pověděti, co se bylo přihodilo, a co a jak se má státi. Tak stanul u stolu. Po chvíli mlčení sáhl do kapsy a rozhodil několik scumlaných bankovek po stole. „Podívej se, milá duše!“ bylo vše, čím výkon ten provázel. Paní Božena sice pohlédla na stůl, ale pro zaslzený zrak ne   mohla rozeznati, co byl Vorovka po stole rozhodil. Zatím byl muž ještě dvakrát sáhl do kapsy a vyprázdnil jí. „Podívej se!“ opakoval tónem tak rozhodným a zároveň já   savým, že paní Božena přiblížila se ku stolu. Muž zatím rovnal bankovky a chvatně polohlasitě počítal — k ženě aspoň se nepodíval. — Paní Božena postála u stolu, se zrakem na stůl upřeným ně   kolik minut, nežli poznala, co muž počítá... Výkřik svrchovaného udivení vydral se jí z prsou. Muž však toho nedbal; počítal rychle a zároveň od oka po   vrchně, aby se co možná brzo přibližně přesvědčil, mnoho-li pe   něz přinesl — až posléze zvolal: „Bezpochyby asi devět set zlatých!“ Teprve poslední slova paní Boženu vzrušila. „Devět set zlatých?“ opakovala dutě chvějícím se hlasem. A po krátké pomlčce dodala: „A od koho?“ Muž pohlédl k ženě a klidně odpověděl: „Od paní Brigitty.“ Slova ta působila na paní Boženu jako omračující blesk. V očích se jí zajiskřilo. Chtěla vykřiknouti; ale hlas jí vy   pověděl službu — zavrávorala a byla by sklesla na zem, kdyby ji nebyl muž zachytil do náručí... „Ach, duše drahá, drahá — co se s tebou děje?“ mluvil dů   věrně a přítulně. „Až uslyšíš — až ti povím vše — užasneš, jak vznešenou jest tato paní Brigitta. Věř, velkodušnější ženy není!...“ Paní Božena naslouchala slovům těm s úžasem. Bylať jí balsámem a neminula se účinku. Po několika minutách paní Božena se vzpamatovala a záro   veň rozhodla vyslechnouti dříve muže, nežli mu napoví, co se bylo přihodilo jí... Muž odvedl ženu k jejímu loži. Usedli na pelest vedle sebe a muž začal vypravovati: stručně a přece jasně a pravdivě. Paní Božena naslouchala se zatajeným dechem. Bylo jí, jakoby naslouchala neuvěřitelné a přece pravdě v nejvyšší míře podobné pohádce. Vášnivá paní Brigitta vystupovala před duševním zrakem je   jím vždy majestátněji. Podivná, v pravdě velkodušná žena ta zaujala mysl její tou měrou, že pozapomněla na chvíli i na vlastní svůj děsný případ. Teprve když muž dokončil a paní Božena nabyla úplného přesvědčení, že možná spása jest dílem velkodušnosti paní Bri   gitty, kdežto její vlastní bezměrná oběť praničeho neprospěla, vydral se jí z prsou výkřik zděšení. Muž nechápal a žena — ubohá, přeubohá žena neměla více tolik síly, by mu jen slovem naznačila, co jest příčinou jejího zděšení... Vypukla v křečovitý pláč. pláči tom objala muže a líbala jej tak vášnivě, náruživě, ba skoro šíleně — jako když jí šlehla duší poprvé domněnka, že přivodila možnost spásy svou bezměrnou obětí... Co se bylo stalo a co chtěla muži svému především pověděti, zůstalo jejím — tajemstvím... Nadešlo jitro — pošmurné, chladné a nevlídné. Následkem prudkého lijáku byla půda v celém úvalu zvlhlá, v nížině blátivá; místy byly i kalužiny. Požár ve Votýpkově statku byl sice zpozorován po záplavě i v jiných okolních obcích. Z některých vypravili se také hasiči se stříkačkami ku pomoci; leč dříve nežli dojeli, záplava zmizela, a hasiči se zase vrátili. Ze spáleniště kouřilo se i po úplném utlumení požáru ještě po několik hodin.  Spáleniště samo poskytovalo za pošmurného jitra pohled nadmíru truchlivý. Okolí bylo naplněno čpavě dusivým zápachem. Ze stájů a chlévů šťastně vyvedený dobytek zahnán na luka. Čeleď lelkovala před statkem nebo přecházela bezúčelně ko   lem ohořelých zbytků klad, trámů, prken, slámy a sena. Starý Votýpka seděl v čeledníku zachráněného obydlí na la   vici u kamen, v nichž byla čeleď zatopila, by si hospodář mohl osušiti na kůží promoklý, poblácený a místy začmoudlý šat, je hož nebyl ani svlékl. Seděl bez hnutí s mračným výrazem v tváři, upíraje zrak před sebe na zem. Co se dělo v jeho duši, lze se snadno domysliti. Škodu požárem způsobenou páčil si od oka na patnáct až osmnáct tisíc zlatých a poněvadž nebyl pojištěn, neměl nižádné naděje na nějakou náhradu. Byl zdrcen. Nejneočekávanější neštěstí bylo přikvačilo tak náhle a ne   předvídaně, že skoro ani ještě nechápal, že stihlo jej. Chvílemi se mu zdálo, jakoby to ani nebylo možno, jakoby jej byl jen příšerný sen polekal. Leč když pohlédl oknem na začazené trosky někdejšího svého majetku nebo když nápadněji vdechl do sebe čmoudem páchnoucí vzduch připomenul si krutou ránu osudu a bylo mu do pláče. Jak požár vzniknul, co bylo jeho příčinou, v celé osadě nikdo nevěděl, ba skoro ani netušil. Sám Votýpka, když v noci postřehl, že hoří v jeho statku, byl v prvním okamžiku toho domnění, že stalo se neštěstí nepo   zorností někoho z čeledí. Ale když se přesvědčil, že vyšel oheň ve stodole a sice v mí   stě, ku kterému měl z návsi každý člověk pohodlný přístup, byl přesvědčen, že bylo — založeno. Téhož náhledu byli skoro všichni, kdož v noci přichvátali k ohni a na vlastní oči viděli, kde začalo hořeti. Ale kdo oheň založil, byla otázka, na kterou nebylo lze tak snadno odpověděti. V celé osadě nebylo člověka, na koho by byl mohl padnouti jen stín podezření. Votýpka nebyl sice nikým obzvláště milován; ale byl přece jen všeobecně vážen jako muž rozšafný, klidný, mírný, a po pří   padě skoro dobročinný — chceme-li slovem tím označiti ochotu prospěti občas nějakou nepatrnou výpomocí člověku nejnuz   nějšímu. Jediným člověkem v osadě, jenž nežil s Votýpkou v úplné shodě, byl Florian Helebrand, kterýž sice i Votýpkovi a mno   hým jiným napadl jako zločinný původce požáru. Ale povaha a pověst mladíka toho byly takového druhu, že vyjímaje jediného Votýpku odkázali všichni podezření to ihned do říše pouhých domněnek a neodvážili se podezření ani pro   nésti přes to vše, že skoro celá osada již také věděla, jak příkře se byl podnapilý Helebrand minulé noci v Rorejsově krčmě o svém strýci vyjádřil. O tom, co se bylo mezi strýcem a synovcem k večeru minu   lého dne sběhlo, neměl nikdo ani tušení, Ani Votýpka, ani Floriánek o tom nikomu nehlesli a přece právě jen tento případ zdál se býti Votýpkovi jedinou, ale zá   roveň v nejvyšší míře podezřívající okolností, že oheň nezaložil nikdo jiný, nežli tak bezpříkladně krutým způsobem pokáraný — synovec. Ale jakým způsobem se to stalo a vůbec jen státi mohlo, bylo samému Votýpkovi hádankou. Helebrand byl přece po celý skoro večer v krčmě. Nikdo ho neviděl vyjíti samotného ven. Nikdo se nepamato   val, že by byl vůbec jen vyšel do předsíně, a sám Votýpka byl pevně přesvědčen, že synovec krčmy, ba šenkovny vůbec an; neopustil. A přece, jak již připomenuto, byl Votýpka z důvodných pří   čin podezřívajících skoro úplně přesvědčen, že žhářem jest jeho synovec. I Votýpkova dcera Ludmila, která byla v košili vyskočila oknem a omdlelá vtažena do Rorejsovy krčmy, kde ji stará By   šická za přispění Rorejsovy Valpurky vzkřísila, byla v prvém okamžiku, když nabyla opět smyslů, téhož domnění jako otec. Nicméně když později vše náležitě uvážila, zdálo se jí, že pouhým podezřením Floriankovi Helebrandovi tak ublížila, že — kdyby to zvěděl — nikdy by jí toho nemohl prominouti. Vrátivši se na úsvitě domů optala se sice otce, co od něho den před tím Helebrand žádal. Když však opatrný otec odpo   věděl, že nic, co by stálo za řeč, uspokojila se v ohledu tom úplně. Že byla podobně otci i ona krutým neštěstím téměř zdrcena, jest přirozeno. Přes to vpravila se v nezbytný stav věcí nepoměrně dříve nežli otec a byla mu později i mravní oporou a těšitelkou, Rozumí se samo sebou, že po celý den v osadě skoro o ji   ném nemluveno nežli o požáru. Od nej časnějšího jitra obcházeli spáleniště dorostlí, výrost   kové i děti, vyměňujíce si náhledy své a obhlížejíce trosky. Někdy obstupovaly spáleniště celé davy, jindy sešla se skoro polovina všech obyvatelů osady, by se za nedlouho rozešla a po chvíli zase vrátila. Celý den byl pro celou osadu dnem mimořádným. Kdo ne-vyhnutelně nemusil, skoro ani na práci nepomyslil. Většina mužů, ba i některé ženy a dívky, kteří při hašení po   máhali, prospali skoro celé dopoledne. Všickni přišlí domů na kůží promoklí a jenom zázrakem se stalo, že někteří neonemocněli. Starý Pitrdle byl po celý den na smrt zemdlen. Podobně Florian Helebrand, kterýž usnul teprve k polední a spal až do noci, aniž by byl pojedl. Oba, když se probudili, nemálo se sami sobě podivili, jak se stalo, že účastníce se nad jiné horlivé hašení v podnapilém stavu, nepřišli k úrazu. I představený a paní Brigitta pospali si skoro do poledne. Podobně stará Byšická, když vrátila se na úsvitě do své chaty ku svému Erazímkovi. Rovněž usnulí teprve k ránu i manželé Vorovkovi a spali přes poledne. Votýpka a jeho dcera, jak přirozeno, nespali žalostí; soused Lopíček pak nespal oblažující radostí, že byl statek jeho od hrozící pohromy zachráněn. Cítil sice neobyčejnou zemdlenost jako Votýpka; ale oba byli duševně tak vzrušeni, že na spánek nebylo ani pomyšlení. V podobném duševním stavu nalézal se hostinský Rorejs se svou dcerou Valpurkou. Nezamhouřili oka po celou noc a celý den. A připomeneme-li si, že byli i předcházející noc, kdy žena Rorejsová ochuravěla, skoro celou probděli, domyslíme se ostatního. Jediný, jenž necítil nejmenšího unavení a jenž byl všeho, co se bylo dělo, pouhopouhým divákem bez jakéhokoli osobního zájmu, byl mrzák Brzdíček. Díval se na požár od Rorejsovy krčmy, s místa, kde ležel do vozíku zapřažený jeho Kartuš, jakoby se kolem pranic ne   obyčejného nedělo. A když pak se spustil liják, vlezl pan Matýsek do svého vozíku a odejel úprkem domů, takže zmokl povrchně. Doma ulehl, za chvíli usnul a probudiv se časně z rána, ode   jel jako kdy jindy — na žebrotu... Na nenahraditelnou ztrátu, kterou byla utrpěla rodina Rorejsova, v celé osadě skoro nikdo hrubě ani nevzpomněl. A připomenul-li si ji někdo přece, stalo se to jen mimochodem. V bezprostředně následujícím okamžiku zajímala jej již zase ztráta Votýpkova, tudíž ztráta přes všechnu velikost přece jen nahra   ditelná... Toliko paní Brigitta přišla po poledni k Rorejsovům, aby ne   bohou Valpurku — pokud to vůbec v moci lidské — potěšila. Zůstala tam déle nežli hodinu a vracejíc se pak domů zasta   vila se i u kmotra Votýpky, by se poptala, co a jak nyní zamýšlí. Když si postěžoval, že přišel skoro o celou letošní polní úrodu, nabídla se, že založí jej pro příští rok nejlepším seme   nem a pro případ, kdyby chtěl stavět a neměl právě hotových peněz, že jej založí i penězi. Votýpka přijal nabídnutí skoro s jásotem. Nenadálí se ho a bylo mu v těžké, beznadějné chvíli balsámem, za kterýž poděkovati neměl ani slov. Jinak nesběhlo se v osadě po celý den pranic zvláštního. Den byl pošmurný až do večera; slunce ani nevysvitlo. I večer byl tmavý. Mraky se začaly sice trhati; ale i když vyšel měsíc, prokmital šerou záclonou mraků jen jako bledá plocha a jenom občas vysvitnul jasně jako rybí oko, by po chvíli zase bud zmizel nebo jen matně skrze mraky prosvítal. Za takových poměrů není divu, že bylo večer v Rorejsově krčmě pusto a smutno. Z každodenních hostů dostavil se jen pan Matýsek, později představený a Lopíček. Za stůl plebejcův zasedli jen dva starší sousedé baráčníci, kteří se asi po hodině zase vytratili. Rorejs byl zamlklý a měl každou chvílí plné oči slzí. Dce   rušku jeho Purčí tentokráte hosté ani neshlédli. Asi k desáté hodině odešli i hosté každodenní; krčma osiřela. Následujícího dne bylo u Rorejsů živěji. Konányť přípravy k pohřbu, jehož vystrojení svěřeno staré Byšické, která vše, čeho bylo třeba, oběhala. Krčma však zůstala po celý den, ba i podvečer pustou. Nedostavili' se nežli mrzák Brzdíček, kterýž, když se byl na   večeřel a vypil tři džbánky piva, nevěděl dlouhou chvílí, co počít. Vybafal sice dvakrát tolik pašovaných doutníků nežli kdy jindy, ale když jej civění omrzelo, odejel před devátou hodi   nou v nejvyšší míře rozmrzen domů. Tentokráte pocítil mimořádný stav věcí páně Matýskův Kartuš. Byltě na cestě domů pánem svým několikrát beze vší příčiny tak nemilosrdně švihnut, že bolestně zakňučel. I doma byl bezúčelným aportováním tak týrán, že jen divém se stalo, že nevypověděl pánu svému poslušnost	 Druhého dne dopoledne, jež bylo také ještě pošmurné, byl prostý pohřeb Rorejsovy ženy. Duchovní přijel z nejbližší vesnice a pohřebního průvodu súčastnilo se obyvatelstvo celé osady. I pan Matýsek nejel tentokráte na žebrotu. V průvodu po   hřebním smykal se od Rorejsová domku až na hřbitov po pahejlech svých nohou a pomocí svých dřevěných stoliček. V průvodu pohřebním byla i Vorovková žena. Všem bylo nápadno, že je bledá, že má zanícená víčka očí, jakoby byla dlouho plakala, a že se skoro potácí. Paní Brigitta šla ruku v ruce s Pitrdlovou Kačenkou, nejdů   věrnější svou družkou. Kdyby jí byl někdo bystře pozoroval, ne   bylo by mu ušlo, že dívá se každou chvíli po Vorovkově ženě, Nebožka Rorejsová pohřbena těsně vedle hrobu staré Pitrdlové a po obvyklých smutečních obřadech účastníci pohřeb   ního průvodu se rozešli. Pan Matýsek, jenž si dal svého Kartuše i s vozíkem dovézti jedním výrostkem až ku hřbitovním stupním, vyčkal, až byla cesta od hřbitova prázdná, načež vlezl do vozíku a jako s větrem o závod sjel dolů k návsi, přejel ji a zabočil na cestu, kterouž obyčejně jezdíval na žebrotu a v několika minutách zmizel. Ostatní šli k obědu a po té každý po své práci. Teprve k večeru obloha se vyjasnila a slunce zapadlo v plné čarokráse. tu dobu však se byl pan Matýsek již zase ze své potulky vrátil a seděl sám a sám v Rorejsově krčmě. Za nedlouho začala se šenkovna, jak za takových příležitostí z pravidla bývá, plniti. V necelé hodině dostavili se až na Vorovku všickni, kdož tu byli před třemi dny večer, když zavítal do hospůdky cizinec. I Florian Helebrand přišel, ale se zavázanou tváří, předstí   raje doposud bolení zubů. Když pak si u stolu honorace připomenuli, že schází Vo-rovka, řekl představený Rorejsovi, by pro něj někoho poslal. Asi v půl hodině dostavil se i Vorovka. Přes to vše byla zábava nucená. Po výměně náhledů o úmrtí a pohřbu a později po vyčerpa   ných již míněních o požáru, rozmluva u obou stolů vždy více vázla, až bylo v krčmě chvílemi skoro trapno. Vzato tudíž útočiště k obvyklému talismanu — ku hře v karty. Hráno u obou stolů; ale s podobnou nechutí a nevrlostí, s jakou popíjeno a mluveno. Prohřešováno se každou chvíli proti nejvšednějším pravidlům — nuda a omrzelost zračila se v tvá   řích skoro všech. Popudlivý pan Matýsek mrštil několikráte rozmrzele nebo zlostně kartami a prohlásil, že už nehraje; ale přece se zase dal obměkčiti, sesbíral karty a hrál dále. Roztruchlený Rorejs byl zamlklý a zároveň jaksi zpitomělý. Ploužil se s místa na místo, jakoby nevěděl co počít. Někdy naň musilo býti dvakrát, i víckrát zavoláno; mnohdy i přeslechl, co si host přál. Hosté však s ním měli shovění. I urputný jinak představený oslovil jej několikráte „milý pane Rorejs“ a pan Matýsek ani nezaláteřil, když mu Rorejs místo pro chuť objednané sklenky slivovice přinesl samožitnou. Ubohý muž nezdál se míti pro nic, co se kolem něho dělo, smyslu. I když za ním vyšel jednou Vorovka do předsíně a po   šeptal mu, že by s ním rád mluvil mezi čtyřma očima, zavrtěl jen hlavou, jakoby chtěl říci, že to není možné. Teprve když Vorovka šeptmo připomenul, že by rád zaplatil celý svůj dluh, vytřeštil naň Rorejs oči a po chvíli prál: „Ale, ale, pane Vorovko, kde pak byste tolik peněz vzal?...“ „Na tom nezáleží,“ vpadl Vorovka. „Rád bych vše vyrov   nal... Mnoho-li tedy?“ Rorejs se zamyslil, jakoby vzpomínal a po chvíli stav věcí vyložil, řka: „Vždyť pak vy mi nejste, milý pane Vorovko, pranic dlužen. Všechno je vyrovnáno a zaplaceno...“ „Někdo tedy zaplatil?“ optal se kvapně Vorovka, jakoby ne   měl nejmenšiho tušení, kdo by tak byl učinil. „Zaplatil, zaplatil,“ dotvrdil Rorejs, „a zaplatí vše, kdykoli byste ještě něco potřeboval.“ „A nemůžete nebo nesmíte mi říci, kdo zaplatil?“ optal se Vorovka s důrazem na slovo kdo. „Nesmím,“ odtušil Rorejs s trpkým úsměvem. „Nežádejte toho tedy, prosím vás!... Ostatně — vždyť snad se domyslíte sám.“ „Ovšem,“ přikývnul Vorovka. „Ale mně jde především o to, nabýti nezvratného přesvědčení, komu vlastně jsem díkem za   vázán.“ „Mně nejste, milý pane Vorovko,“ odpověděl hostinský. „Já plnil a plním vůli někoho jiného a doufám, že i příště — —“ „Kdybych tedy nemohl svému dobrodinci snad poděkovat,“ vpadl Vorovka, „prosím, učiňte tak za mne!“ „Milerád,“ nabídl se hostinský, ale ihned dodal: „Což pak vy nás chcete opustit, pane Vorovko?“ Teprve tato otázka Vorovkovi uvedla na mysl, aby byl s taj   ným plánem svým opatrnější. „Chci-li?“ opáčil. „Jakž pak bych nechtěl! Kdyby bylo možno, prchnul bych okamžitě...“ „Prchněte! Prchněte!“ nabádal Rorejs upřímně. „Máte-li ně   kolik set zlatých, můžete všady něco podniknout. A věřte, že	 – –“ „Kde pak bych tolik peněz vzal!“ zalhal Vorovka. Rorejs pokrčil ramenoma a po chvíli doložil: „Napadlo mi, že snad jste vyhrál.“ Ale hned po té, jakoby si byl něco důležitého připomenul, zaťukal si prstem na čelo a pravil: „Jsem to dnes zpitomělý! Od rána, když přišel posel s poš   tou, nosím psaní v kapse a posud jsem je neodevzdal.“ I sáhl do postranní kapsy, vytáhl dopis a podal jej Vo   rovkovi. Vorovka dopis vzal. Ale shledav, že jest adressován Rorej   sovi a rozevřen, ihned jej zase hostinskému vracel. „Ah, ne, ne!“ připomenul Rorejs. „To je psaní, které přišlo poštou dnes ráno a patří všem, kteří si vsadili na saský los.“ „Tedy list doručíme panu Brzdíčkovi, který si přisadil nej-více,“ odpověděl Vorovka. „Prosím, a bude-li třeba — omluvte mne!“ dodal Rorejs. V tom volán z šenkovny Vorovka, že jest ve hře na něm řada.  Vorovka bez odkladu se vrátil. Přistoupiv až ku stolu položil dopis mlčky před pana Matýska. Tento vzal dopis, podíval se na adresu a okamžitě uhodnul, co obsahuje. „Los! — Losy jsou tu!“ zvolal hlasitě zvednuv dopis do výše. Výkřik ten celou společnost v pravém slova smyslu elektrisoval. Lopíček, jenž byl tentokráte bankéřem, odložil karty a dy   chtivě upřel zrak na dopis, jejž Brzdíček držel nad hlavou. Po   dobně zadívali se na dopis i ostatní od obou stolů. Starý Pitrdle pomalu se vztyčil a v ohyzdné tváři jeho zra   čila se odporná lakota. Někteří od stolu plebejcův vstali a nesměle se přiblížili ku stolu honorace. Pan Matýsek držel závažný dopis po několik minut ve výši, dráždě tak zvědavost ostatních. Jiskrný zrak jeho těkal vítězo   slavně s jednoho hosta na druhého, jakoby nešlo o pouhý los, nýbrž již o skutečnou, zajištěnou výhru. „Nu tak tedy ten krám ukažte!“ zavrčel konečně předsta   vený, jehož dívání na pouhou obálku nejdříve omrzelo. Pan Matýsek spustil zvolna ruku, rozbalil ruče obálku a vyn   dal z ní dva barevné losy, položil je před sebe na stůl a zpytavě se na ně zadíval. „Jsou pravé?“ ozval se náhle skoro až úzkostlivým tónem starý granátník, nespouštěje zraku s losů. „Aby nás tak napálil,“ vzdychnul soused Lopíček, „a poslal nám losy falešné!“ „I to, to — kam pak s tou flintou!“ zamručel představený. „Losy jsou asi pravé. Ale výhra na ně — en óno — to je to!“ „Kdož ví, pane představený?“ ozval se starý Pitrdle. „Všechno je u pána boha — všechno! A nevyhrajeme-li... Mnoho-li že máme vyhrát?... Eh! Jen kdybychom vyhráli aspoň nějakou stovčičku! Ichuchu! To bychme pili, jedli — hodovali... Nu, pane Matýsku! Pravé? — Jsou pravé?“ Tázaný pokrčil mlčky ramenoma. Posunek ten působil na starého Pitrdle a Lopíčka v nejvyšší míře nemile. V tvářích obou zračilo se skoro leknutí, když pan Matýsek podal jeden los představenému a druhý Votýpkovi, jakoby je vybízel, by oni podali svá dobrozdání. Oba sice losy prohlédli, ale i oni pokrčili ramenoma a vrátili losy zase panu Matýskovi. „Vždyť je ten krám německý!“ ozval se po delší přestávce představený, „To snad jen Vorovka – –“ Nedořekl — pan Matýsek podal oba losy Vorovkovi, jenž si byl zatím usedl a klidně k počínání ostatních přihlížel. Vorovka vzav losy, zběžně na ně pohlédl a učinil okamžité všem rozpakům konec řka: „Losy jsou pravé!“ „Ah!“ oddechli si Lopíček i starý Pitrdle skoro současně. Tento zamnul si uspokojen i ruce a s nelíčeným potěšením připomenul: „Skoro se mi zdá, jakoby mne svrběla dlaň — jako když mám brát peníze...“ „Zatím neberete — to je to,“ ušklíbnul se představený. Ale starý Pitrdle jako by neslyšel — zrak jeho byl lakotně upřen na losy v ruce Vorovkově. „A co pak tam, prosím, na těch losech stojí?“ optal se po chvílí. „Nemohl byste nám to přečíst, pane Vorovko?“ „Proč ne?“ odtušil Vorovka a začal za hrobového skoro ticha čísti. Po prvních slovech však byl vyrušen. „Ah, tomu nikdo nerozumí; vždyť je to německy!“ zvolal mrzák Brzdíček. „Já rozumím — aspoň trochu!“ pochlubil se starý granátník, ačkoli by byl z celého textu losu sotva porozuměl několika slovům. „Tedy to vyložím po česku!“ nabídl se Vorovka a začal text losu od slova k slovu překládati. Ostatní skoro se zatajeným dechem naslouchali, až dospěl Vorovka k místu, kde uvádí se den tahu a reprodukoval slova „k tahu dne 17. a 18. srpna“, „Co to?“ přerušil jej náhle pan Matýsek. „Ku tahu dne 17. a 18. srpna? To je tedy los už prošlý — agent nás přece jen napálil...“ Slova ta měla na přítomné různý účinek. V tvářích Lopíčka a starého granátníka jevilo se leknutí; v tvářích představeného a Votýpky úšklebná škodolibost — v tvářích hostů od stolu „plebejcův“ bud politování nebo tlu-mená radost. Vorovka však i tentokráte učinil rozpakům konec vysvětlením, že jest to los z předcházejícího tahu, kterýmž se musí každý vykázati, kdo si chce vyzvednouti výhru, která na jeho los připadne bezprostředně v tahu následujícím, po případě po   sledním. „Přečtěte nám tedy po česku druhý los!“ zvolal starý Pitrdle. Vorovka i tomu přání ochotně vyhověl a začal překládati druhý los téhož znění, jako byl první. I nyní nasloucháno s napjetím, až dospěl Vorovka k místu, kde bylo udáno, že tah poslední počíná dnem 18. září. „Ale 18. září přec bylo předevčírem,“ přerušil jej opět pan Matýsek. „Los je tedy prošlý...“ „Ach, nikoli,“ vyložil Vorovka. „Tah 18. září počal a potrvá celý měsíc, to jest do 18. října.“ „To jsme tedy už snad vyhráli!? vykřiknul starý granátník, zamna si opět uspokojen ruce. „Možná,“ přisvědčil Vorovka, nemoha se ubrániti lehýnkému úsměvu. „Nejspíš tři tisíce sedm set osmdesát pět a tři čtvrtiny čtvrt krejcaráčků,“ připomenul jizlivě představený. Starý Pitrdle okamžitě sice nechápal, co tím představený míní, ale udané číslo mu imponovalo, „Nu, i to by bylo dobré, pane představený,“ pravil oprav   dově, „Za to bychom si snad přece mohli každý koupit pěkný baráček — ne?“ „Že jste tak starý a přece ještě takový dětina, pane Augu   stine!“ pokáral nyní starého granátníka kmotr Votýpka, jenž byl od požáru nad míru skoupý na slova. „Proč pak? proč, pane kmotře Votýpko?“ bránil se staroch. „Vyhrát přec může každý, kdo vsadil — ne? A nevyhraje-li — nu, pánu bohu poručeno! Poroučet si člověk nemůže.“ „To by tak,“ zavrčel představený, „to by tak ještě scházelo, aby si moh' každý poroučet, co a jak má vyhrát! To by byl ve světě pěkný pořádek, aby si moh' každý lajdalák poroučet vy   hrát? – –“ „Slyšíte?“ ozval se zase Votýpka. „Pan představený také ví. co a jak – –“ „Nu, já sic ještě nevím, co a jak,“ vpadl poněkud podrážděn starý granátník; „ale myslím si, že kdybychom vyhráli, nelitoval by toho nikdo tak jako právě vy, pane kmotře“ — „No, no — nevídáno!“ nadýmal se Votýpka. „Já sic přišel o	mnoho, ale o výhru — nu, o výhru z cizí loterie nestojím. O tu se rozdělte jen vy, kteří jste vsadili!“ Není nižádné pochybnosti, že by byla rozmluva v brzku vzala nepříjemný obrat. Výsměch a úšklebek počínal starého granátníka dráždit vždy k většímu odporu a jenom rozvaze a střízlivosti jeho bylo děkovati, že neodvážil se spláceti stejnou neb aspoň podobnou měrou. Na štěstí byl tentokráte pan Matýsek nepoměrně méně dráždivý než kdy jindy a uznal za dobré učiniti sporu rázem konec. „Eh, to jsou samé tlachy!“ zvolal. „Dejte mi, pane Vorovko, prosím, losy a já je schovám a dost! Vyhrajeme-li dobře, nevy   hrajeme-li — nu, pro několik zlatek také plakat nebudeme.“ Vorovka podal losy panu Matýskovi, jenž je schoval do své tobolky. Poblíž stolu honorace mlčky zevlující hosté vrátili se na svá místa a u obou stolů zavládlo skoro trapné mlčení. Každý zabýval se svými myšlenkami. Na nejvýš se napil nebo nějakým posuňkem dal na jevo, že nesedí jako přimražen. Za krátko dostavilo se i pozivování. Pan Matýsek pokusil se několikrát přivésti rozmluvu zase do proudu; ale nic na plat — rozmrzelost byla všeobecná. „Eh, kdož pak by tu mezí vámi civěl, balbousi!“ zavrčel ko   nečně představený. „Raději půjdeme k nám!“ Nikdo neodpověděl; nikdo představeného, jako bývalo ve zvyku, kdykoli chtěl z krčmy dříve nežli ostatní, nevybízel, aby ještě setrval, což jej donutilo k drsnému výkřiku: „Rorejse — platit!“ Hostinský pospíšil vyhovět. „Spočítejte, co jsme ondy propili a projedli!“ velel předsta   vený. „Ať přec uděláme jednou pořádnost!“ Rorejs vytáhl umolousanou knížečku, kterouž si byl sám z několika archů papírů sešil, a začal počítati. Po několika vteřinách byl vyrušen nejen on, nýbrž celá spo   lečnost. Do šenkovny vstoupil chvatným krokem celý udýchán posel telegrafního úřadu. „Pan hostinský Martin Rorejs?“ optal se lakonicky. Ukázáno mu na Rorejsa, jenž poodstoupil od stolu. Posel podal Rorejsovi depeši i s recepisem. V šenkovně zavládlo skoro hrobové ticho.  Rorejs podepsal recepis a vrátil jej poslovi. „Prosím o zlatý a dvacet krejcarů poselného,“ připomenul posel. Rorejs mlčky zaplatil. Posel poděkovav rozhlédl se kolem, jakoby hledal místo, kde by mohl usednouti. „Třeba sem!“ zvolal kdosi od stolu plebejcův a posel za   sedl mezi plebejce. V jizbě zavládlo opět hrobové ticho. Zraky všech byly upřeny na Rorejsa, jenž stoje skoro upro   střed jizby držel telegrafickou depeši nerozhodně v ruce, jako by byl na rozpacích, má-li ji rozevříti čili nic. „Nu, přečtěte si přec, kdo a co vám telegrafuje!“ vyzval jej pan Matýsek. Rorejs rozbalil opatrně depeši a drže ji daleko od očí snažil se ji přečísti. Zračila-li se před tím ve tvářích všech zvědavost, zračilo se v nich nyní napjetí. Rorejs však marně se namahal depeši přečísti; po chvíli obrátil se k Vorovkovi a zdvořile požádal: „Prosím vás, přečtěte mi to, pane Vorovko — já už přec jen nevidím.“ „Na hlas nebo šeptmo?“ optal se Vorovka bera depeši. „Na hlas, prosím. Vždy já nemám žádných tajností,“ prál Rorejs a dychytivě nastavil ucho. Vorovka přání jeho vyhověl a přečetl depeši, která byla v Praze podána, na hlas. Znělať takto: „Vyhráno! Dopis včera odeslaný následuje — Ivan Vyžihýn.“ Dojem lakonických slov těch na přítomné byl různý. Sám Rorejs nerozuměl. Ivan Vyžihýn, jenž mu telegrafoval, byl mu osobou zcela ne   známou. Nepamatovali se aspoň, že by se byl někdy setkal s ně   kým, kdo by se takto nazýval. Podobně nerozuměla depeši většina ostatních. Panu Matýs   kovi docela napadlo, že si někdo ztropil z Rorejsa v nejnevhod   nější dobu šašky. I Vorovka, ačkoli byl depeši několikrát pro sebe přečetl, smyslu jejího nechápal. Jediný starý Pitrdle dal se lapiti prvním slovem Vyhráno; byltě přesvědčen, že to depeše od agenta, kterýž zvěstuje, že vyhráli. Přesvědčení jeho a dojem slova vyhráno byly tak mocny a vzrušily jej tou měrou, že dříve, nežli dal někdo své podivení na jevo, vyskočil a jásavě drsným svým hlasem jal se provolávati: „Vyhráno! Vyhráno! My vyhráli — vyhráli... Jedenkrát sto a několik set tisíc zlatých,“ dodal spleteně, mávaje oběma rukama nad hlavou. „I co vás napadá, pane Augustýne!“ odpíral pan Matýsek. „To je zcela něco jiného — to je od někoho, kdo – –“ „Ne, ne, ne! Vždyť přec mám uši a slyším!“ namítá staroch s houževnatou horlivostí. „My vyhráli, vyhráli... Ichuchú! My vyhráli... Pro Kristovy rány — my vyhráli!“ „Ale, ale, že jste tak starý a přece takový dětina!“ opakoval kmotr Votýpka svou výčitku, již byl již pronesl. Starý Pitrdle však toho nedbal. „Nežť si, nežť si!“ volal jásavě,“ Dětina sem — starý tam… My vyhráli — vyhráli... Vždyť přec slyším, co a jak… A zrov   na mi napadá, že se přec agent nepodpíše vlastním jménem...“ Tentokráte překonal staroch bystrostí své předvídavosti vše   chny přítomné. Poslední důvod jeho měl do sebe mnoho pravdě   podobností a mnohého přesvědčil. V jizbě nastal neobyčejný ruch a šum. Výměna náhledů a mínění byla tak rychlá, náhledy tak různé a vzájemně si odporující a pronášeny tak hlasitě, že po několik minut nebylo pro hluk a lomoz téměř vlastního slova slyšeti. Starý Pitrdle stál na svém, soused Lopíček se přidal k jeho náhledu, pan Matýsek je podporoval. Podobně byli téhož náhledu někteří od stolu plebejcův, kteří byli vstali a ke stolu honorace směleji než kdy jindy se přiblížili. Rorejs stál bez hnutí mlčky. Po mnoho roků nepracoval duch jeho tou měrou, jako tentokráte. Uvažoval — vzpomínal, až pak posléze šlehl z mrákotní minulosti aspoň mdlý zásvit. Připomenulť si, že před mnoha, mnoha lety přinesl Horyna do školy knihu, která měla nápis Ivan Vyžihýn a že ji spolu četli... Nebylo tudíž pro něj skoro žádné pochybností, že Ivan Vyžihýn není nikdo jiný nežli Václav Horyna. Když se hluk a lomoz poněkud utišily, pronesl své mínění, přidav se tak k náhledu Pitrdlově, což mělo za následek vřavu skoro ohlušující. Starý Pitrdle řval radostí. Z ostatních asi pět nebo šest od stolu plebejcův mu přizvu   kovalo, ačkoli neměli na výhře žádného podílu. Lopíček vyskočil od stolu a pobíhaje s místa na místo, skuh   ral podobně jako Pitrdle: „My vyhráli — vyhráli...“ Po chvíli následoval Pitrdle jeho příkladu. Vylezl ze zástolí a skákaje po jizbě jako zběsilý, křičel, ba spleteně řval: „Ichuchu! Vyhráno — my vyhráli — jedenkrát sto a třicet osm set tisíc...“ Objímal Lopíčka a vůbec každého, kdo se mu z hostů od stolu plebejcův namátl, křiče: „Kamarádi! Bratři! Teď je vyhráno — my výhráli!“ A zas a zase provolával spletenou číslici domnělé výhry. Náhle vykřikl tak mocným hlasem: „Ticho!“, že vřavu pře   hlušil a když pak se vřava poněkud utišila, zvolal: „Pane Rorejsi, pane Rorejsi! Když už jste tak hodný, že mi dáváte na křídu několik dní — dal byste mi dnes na křídu ně   kolik konví piva?“ „Proč pak ne?“ odpověděl Rorejs ochotně. „Tedy dvě konve sem!“ vzkřiknul staroch. „Čtyry — šest konví! Ichuchú! At se jednou napijeme! Kamarádi! Bratří!“ Hlučný jásot zazněl v odpověď na slova ta od stolu plebejcův a potrval po několik minut. Rorejs pospíšil, aby vyhověl přání starého granátníka; leč dříve nežli se vrátil, vřava poněkud utichla. Okolnosti té využitkoval Vorovka k mírnému napomenutí, řka: „Pane Pitrdle, prosím vás — mnoho-li pak jsme vyhráli?“ Klidně, skoro mrazivě pronešená slova ta měla na starocha zvláštní účinek, Nevědělť, co odpověděti — bylo mu, jakoby jej byl někdo studenou vodou polil. „Mnoho-li?“ zakoktal po chvíli zřejmých rozpaků. „Mnoho-li že jsme vy — hrá – –“ „Možná, že nám připadla výhra nejmenší,“ vpadl Vorovka. „A mnoho-li, prosím?“ vyhrklo dutě a zajíkavě z prsou starochových. „Asi tolik, co jsme vsadili,“ odpověděl chladně Vorovka. Starý granátník zůstal jako v ztrnutí — s očima do prázdna vypoulenýma a s pootevřenými ústy. V jizbě zavládlo nápadné ticho. Ve tvářích všech zračila se různá hnutí myslí, od prosté dy   chtivosti až po úšklebnou škodolibost. Možná, že by byli mnozí, zejména představený a kmotr Vo   týpka za nedlouho vypukli v hlasitý posměch, kdyby se nebylo sběhlo, čeho se nikdo nenadál, Rorejs přinášel první dvě konve piva. Sotva však postavil. jednu na stůl plebejcův a druhou na stůl honorace, vstoupil podobně jako před tím posel od úřadu telegrafního — chvatně a udýchán — zvláštní posel poštovní. Něco podobného nebylo se snad ještě nikdy v osadě stalo, „Expres pro pana Martina Rorejsa,“ pravil posel, načež stalo se podobně, jako při dodání depeše telegrafické. I tomuto poslu musilo býti vyplaceno poselného zlatý dvacet krejcarů, i tento posel zasedl za stůl plebejcův, aby si po dlouhé večerní cestě poodpočinul. Napjetí bylo tentokráte nepoměrně větší, nežli po dodání de   peše. Tušenoť, že jest to signalisovaný dopis, kterýmž bude zá   hada telegramu vysvětlena. Rorejs roztrhl obálku a nenamáhaje se ani list přečísti, podal jej prostě Vorovkovi. Tento vzal list a zatím, co byly zraky všech na něho dychtivě upřeny, přelétl jej nejdříve pro sebe. Náhle začala se mu ruka třásti; tvář jeho zahořela a list mu vypadl z ruky... „Co se stalo?“ optal se starostlivě pan Matýsek. „Čtěte, čtěte!“ vybízel starý granátník. Rorejs stojící za Vorovkou nahnul se k němu, jakoby si přál, aby mu aspoň pošeptal, čeho se byl dočetl. Ale Vorovka shýbnuv se pro list, držel jej křečovitě v tře   soucí se ruce a několikrát marně se namáhal pronésti několik slov aspoň k vysvětlení. Konečně opanoval se aspoň tak dalece, že trhaně a přerýva   ným hlasem začal čísti. Četl následující: „Milý příteli! Ruka se mi třese při psaní... Jsem rozčilen jako ještě nikdy v životě svém. Mám Ti zvěstovati zprávu, která – – A přece — odpusť mému pohnutí!... Přeju Tobě a všem, kdož jsou s Tebou, abyste užili nej řidšího štěstí, jakéž vůbec lidi potkává.  Los, jejž jsem dal včera na poštu a jejž jsi bezpochyby již dostal, byl o dnešním druhém hlavním tahu tažen a připadla naň hlavní výhra: jedno sto tisíc tolarů. Nemám slov, kterýmiž bych vám všem, kdož jste tak šťastni, blahopřál. Radím jen, abyste poslali spolehlivou osobu do Lipska a u některého bankéře los svůj s obvyklým rabatem (půl nebo jednoho procenta) zpeněžili. Můžete sice také vyčkati, až bude loterní úřad lipský výhry dle plánu hry vypláceti ale myslím, že — co vám radím, jest způsob nejvhodnější a nejjistější. Buď zdráv a nezapomeň ve svém štěstí na přítele, jenž bez   děky zavítal mezi Vás a náhodou učinil Vás všechny šťastnými.“ List ten vyslechnut všemi za hrobového ticha; ale dojem jeho byl zvláštní. Když už byl Vorovka dávno dočetl, nikdo ani nehlesnul, ja   koby byli vyslechli zprávu zdrcující. Každému se zdálo, že není a nemůže býti ani pravdou, co byli právě slyšeli — nedůvěřivost opanovala všechny... Vorovkovi, jenž pod dojmem překvapující zprávy nebyl slova mocen, zdálo se po chvílí, jakoby se probudil z podivného snu. „Tedy přece pravda!“ ozval se po dlouhém mlčení dutě starý Pitrdle, jakoby byl promluvil z hrobu. „Pravda,“ přisvědčil Vorovka. „Myslím, že nyní nemůže už o tom býti žádné pochybnosti.“ „Pravda, pravda,“ přikývnul pan Matýsek a rozjiskřené očí jeho utkvěly na Vorovkovi s výrazem horečného záchvatu. A zase nastalo po několik minut trvající hluboké, skoro možno říci slavnostní ticho, jež neodvážil se nikdo přerušiti. „Co počít?“ osmělil se posléze starý Pitrdle a pronesl slova ta tonem tak úzkostlivým, jakoby se bál odpovědi naprosto bez   nadějné. A skutečně také mnozí pokrčili jen ramenoma, ostatní pak vůbec zdáli se býti na rozpacích, co má býti podniknuto, „Myslím,“ ozval se po chvíli Vorovka, „že bude nejlíp, když učiníme, jak se nám v listě radí.“ Teprve tato slova měla příznivý účinek. „Ano, ano,“ dotvrdil pan Matýsek. „Nejlíp nelenit a los zpe   něžit! A to hned – –“ „Ano, hned,“ vpadl Lopíček. „Hned, hned,“ doložil starý Pitrdle skoro bezmyšlenkovité. Jen Florian Helebrand seděl za stolem plebejcův němě a bez pohnutí. Slyšel sice, o čem byla řeč; ale bylo mu jako člo   věku, jenž byl mocnými a vzrušujícími dojmy posledních dnů na polo otupěl. „A koho tedy vyšleme?“ optal se Vorovka. „Mimo to musíme se složití na cestu a opatřiti povoz...“ „Povoz odtud k nádraží půjčím já,“ nabídnul se Lopíček. „Ale koně ať nám půjčí Votýpka. Má nejrychlejší...“ „Já?“ ušklíbnul se Votýpka. „Zadarmo toho nechceme,“ doložil pan Matýsek. „Zaplatíme!“ „Ah, toť něco jiného! Dáte-li — vždyť je noc — koně mohou hnáty polámat — dáte-li tedy desítku...“ „Dáme, dáme třeba hned,“ připomíná pan Matýsek, načež vy   táhl z tobolky dvě pětizlatové bankovky a položil je před Votýpku. Tento peníze shrábnul a kývnul na jednoho z plebejcův. „Jděte, Jíro! Zbuďte u nás Matouše, aby vyvedl ryzky před dvůr Lopíčkův...“ „A zastavte se i u mne, aby Kilián připravil novou bryčku,“ kázal Jírovi Lopíček. „Že se pojede s Votýpkovými ryzkami  na nádraží.“ „Teď tedy — kdo pojede?“ optal se Vorovka. „Já ne, toť se ví,“ míní Brzdíček. „A já také ne,“ dodává Rorejs. „Tedy pan Lopíček!“ navrhuje starý Pitrdle. „A třeba také pan Vorovka,“ dodává Lopíček. „Ano, ano — pan Vorovka a pan Lopíček,“ souhlasí pan Matýsek. „Ale, ale, kam pak s tou flintou!“ zavrčel dušeně předsta   vený. „Jeďte si, kdo chcete; ale Vorovka — nesmí. Za toho jsem úřadům odpovědným já!“ „Což když se nám zaručí čestným slovem!“ namítá Brzdíček. „Ne, ne! Nesvolím — nemohu, nesmím svolit,“ zpečuje se představený. Brzdíček i Lopíček snaží se představeného oblomiti; ale nic naplat. Urputnost jeho jest známa a sotva by byl povolil, kdyby mu nebyla náhodou napadla — paní Božena. „Eh, budiž tedy!“ zavrčel konečně s pevným předsevzetím, že nepřítomnosti Vorovkovy využitkuje... Nyní však měl zase námitku Vorovka. Připomenulť, že musí dříve své ženě oznámiti, kam a proč jede. Námitku tu však sám představený vyvrátil, řka: „O to se nestarejte! Však to už někdo z nás — ať Rorejs nebo Pitrdle nebo někdo jiný spořádá.“ „Teď tedy jen peníze na cestu,“ připomíná Vorovka. „O to buďte bez starosti!“ odpovídá ochotně Lopíček. „Já založím — a až se vrátíme – –“ „Všechno vyrovnáme a vypořádáme,“ vpadl mrzák Brzdíček, čímž zatím vše, čeho bylo třeba, vyřízeno. Porada trvala ještě asi půl hodiny. Vorovka, převzav od pana Matýska losy, několikrát navrhl, aby se odjezd odročil na ráno; ale nikdo s ním nesouhlasil, tak že mu nezbylo, nežli se podvolíti naléhání všech. Krátce před půlnocí bylo vše připraveno. Povoz přijel až ku krčmě. Vorovka a Lopíček provázeni všemi hostmi vstoupili do vozu a odejeli po vozové cestě směrem k Pitrdlově chatě. Ostatní vrátili se do krčmy, kde hovořeno ještě dlouho o štěstí, které tak z nenadání do osady zapadlo. Ale nikdo nejásal — každý zdál se býti zaražen. Konve piva na stole „honorace“ nikdo se nedotknul. Musili ji vypíti plebejci, když byli dopili svou. Po té se společnost tišeji nežli kdy jindy rozešla...