Zatím, co jsme věnovali pozornost společnosti v Rorejsově krčmě bylo se venku setmělo. Avšak za nedlouho vyšel měsíc, jenž se nalézal v úplňku a v brzku změnilo se i přítmí v magický přísvit měsíční. V době, když představený Petr Mihulka opustil hospůdku, blížil se měsíc k zenithu. Noc byla tichá — obloha zdánlivě skoro bezhvězdná. Jen tu a tam prokmitala některá hvězda první jasnosti, jako skrze lehýnký závoj stříbrné mlhy. V jemném světle měsíce skytal pohorský úval nejvábnější obraz, v jakémž se vůbec objevíti mohl. Kamkoli oko pohlédlo, odevšad odrážel se reflex paprsků luny v nesčetných odstínech, od oslňujícího skoro stříbra až po matnou, sotva pozorovatelnou našedlost. Tu a tam splývala našedlost s mlhavými stíny, kdežto jinde těsně vedle oslňujícího stříbra bylo pozorovati tmavý, začasté příšerný stín; krátce světlo i stín měsíční nocí působil právě divuplným svým kouzlem a dodával celku i podrobnostem nevystižitelný půvab poesie. Za takových nocí se člověku s vnímavými smysly zdá, jakoby se byl octnul v bájném ovzduší, ve kterémž se všechno mění v překvapující půvab — v němž všechno dýše nepochopitelným a přece přesvědčujícím vděkem — ve kterémž se všechno stápí v kouzlu nejslastnějších snů – – Ovšem jen člověku, jenž poetický obraz takový vídá jen zřídka kdy. Lidem, kteří jej vídají častěji, bývá z pravidla více méně lhostejný... Podobně dělo se představenému Petru Mihulkovi. Překročiv práh hospůdky rozhlédl se sice po úvalu; ale jako člověk, jemuž jest svěřen na něco dohled a kterýž jest přesvědčen, že dohledu toho vůbec ani není třeba — tedy plaše a povrchně. Učiniv několik kroků, odplivl si crkavě skrze zuby a rozbafávaje dýmku, která mu uhasínala, zaměřil volným, ale pevným krokem k návsi. Přešel hrbolaté, a jak víme, směrem k potoku mírně se sklánějící prostranství na příč, zabočil pak na levo k prvnímu výstavnějšímu statečku souseda Lopíčka a ubíral se chvíli po téže vozové cestě, jako k večeru agent Horyna, když byl vyšel z hospůdky, by se po osadě poohlédl. Sotva však učinil Mihulka po cestě té několik kroků, zastavil se, urovnal si opasek a zabočil pak zase na právo k cestě, vedoucí od návsi ku hřbitovu na jihovýchodním úbočí úvalu. Z počátku, když šel ve velkém oblouku od návsi, ubíral se krokem volným, ničeho kolem sebe si nevšímaje a jenom občas obvyklým svým způsobem odplivuje. Teprve, když začal po cestě, vedoucí klikatě do vrchu, stoupati, chvílemi se zastavoval, jakoby jej cesta unavovala. Nicméně z každého vykročení bylo zřejmo, že je Mihulka výborný pěšák a chůzi tohoto druhu tak uvyklý, že ho hned tak neunaví. Příčina, že se zastavoval, byla tudíž jiná. Kdo by jej byl delší čas v patách sledoval, byl by uhodnul, že jest občas na rozpacích, má-li dále jíti nebo se vrátiti. Octnuv se u stupňů, vedoucích ku přivřeným vrátkům hřbitovním, nadzvedl hlavu a zadíval se upřeně na holý černý kříž, trčící uprostřed hřbitova. Pohled ten by byl na každého jiného učinil zvláštní dojem. S místa, odkud se Mihulka díval, bylo vidět kříž trčeti z části i nad černým lesem. Zář měsíce padala však právě jen na ostré hrany kříže, tak že se zdálo, jakoby byly ovroubeny perličkami, odrážejícími se jednak od hlubokého černá kříže, jednak od šedavé oblohy v nesčetných světélkujících odstínech. Avšak Mihulka skoro v nerozdílném okamihu zase se od kříže odvrátil a zrak jeho zakroužil po úvalu, jenž právě s tohoto místa, jak víme, poskytoval překrásný pohled. V magické záři měsíční byl pohled ten nepoměrně poetičtější, nežli za večerní záplavy, když se byl s místa toho rozhlédl agent Horyna. Nicméně Mihulku právě pranic nevábilo. Všimnul si jen světla vycházejícího z oken hospůdky, již byl před chvílí opustil, a sotva pozorovatelné žlutavé záře, vycházející z jednoho okénka brlohovité chýže, před kterouž se byl Horyna odpoledne setkal s prvním obyvatelem dědiny, s malým Erazímkem Byšickým. Hned na to rozhlížel se Mihulka chvíli po celém úvale nápadně pátravě, jakoby slídil, v kterém okénku snad ještě mihne světlo nebo z které chaty někdo vystoupí. Přelétl zrakem i cesty, jež bylo lze postřehnouti, ba více jednou se docela zadíval kamsi k potoku tak zkoumavě, že uznal za dobré zacloniti si — ovšem zbytečně — plochou dlaní oči, by lépe viděl. Náhle sebou prudce pohnul, obrátil se a šel pomalu dále, a po několika vteřinách zmizel v skalní úžlabině, kterouž se byl agent Horyna k večeru ubíral ku hřbitůvku od chaty, v jejímž okénku byl tak neočekávaně zahlédl oduševnělou tvář krásné blondýnky. V staré chatě Háty Byšické hořelo světlo, jehož si byl představený všimnul, již od večera. Malý Erazímek Byšický byl zvyklý tráviti dny, večery a začasté celé noci o samotě. Matka jeho neopouštěla sice jako porodní bába chaty příliš zhusta; za to tím častěji za příčinou jinou. Zabývalať se vedle úřadně dovoleného zaměstnání svého také ještě jiným, nedovoleným: hojičstvím. Pro lékaře bylo ze zapomenutého pohorského zákoutí příliš daleko — neméně nežli pět hodin cesty. Není tudíž divu, že obyvatelé osady a okolních obcí uchylovali se v naléhavých a neodkladných případech o pomoc lékařskou především k osobám nejbližším, které se v tom vyznaly. A mezi osobami, jež v celém okolí požívaly v ohledu tom chvalné pověsti, byla stará Háta Byšická na prvním místě. Znalať léčivost celé řady všedních bylin a kořínků, dovedla rozpoznati mnohou nemoc a poraditi, jak se má s nemocným zacházeti, nežli přijede lékař, nebo začasté předepsala, t. j. poradila lék sama. A po celou dobu, co se prostá, ale jinak duševně vyzrálá žena ta zabývala i tímto odvětvím lidského důmyslu, nestalo se ani jednou, by jí byl některý pacient umřel. Dokud byl nemocný v jejím léčení, dokud dbáno a jednáno přesně dle rady staré Byšické, byla vždycky naděje, že se nemocný, byť trpěl sebe více, dříve nebo později uzdraví. Ale jakmile její rady nedbáno a posláno pro jiného vesského rádce, zemřel pacient vždycky. Rovněž byl každý ztracen, jakmile stará Byšická zavrtěla hlavou a přála: „Tady já nic nepomohu — musíte pro doktora!“ Lékař přijel, konstatoval chorobu, a zavrtěl také vždy hlavou. Předepsal sice léky, obyčejně dosti drahé, ale naděje nedával nikdy nikomu. Za několik dní byl nemocný mrtev. Dle toho zdá se, že nebyla Byšická žádnou flastromazatelkou ve smyslu posměšném nebo nebezpečném, že byla s organismem lidského těla a zároveň i s povahou některých nemocí a jejích symptomů aspoň jaks taks obeznámena. Pravda sice, že o tom nikdy nemluvila, že nikdy nikomu ničeho nevykládala, ba ani choroby jménem neudávala; ale co předpověděla, dostavilo se v jisté míře vždy, a slovům jejím věřeno. Příčinou všeobecné důvěry, které žena to požívala, nebyla však uvedená okolnost sama o sobě, nýbrž zároveň i všeobecně známé faktum, že podobným nadáním v udílení rad nemocným vynikala před lety i její matka a babička s matčiny strany. Jako pomocnice a rádkyně v nemocech byla tudíž Háta Byšická osobou v čas potřeby hledanou, po případě i oblíbenou již za svobodna. Ale když se provdala, mnohý jí ve zlé vykládal, že vzala si za muže nejvášnivějšího rváče a největšího lenocha v celé osadě. Nikdo nemohl pochopiti, že děvče skoro až hezké, čiperné a veselé a ve všem spořádané, může míti zalíbení v člověku nepořádném, nehezkém, drsném a tak surovém, že surovost jeho urážela i drsné povahy nevzdělaných polohoralů. Nicméně sympathie toho druhu nevíží se na žádné zákony a předpisy, tím méně na jakákoli přání lidská. A tak zajisté snad ani sama Byšická nevěděla zcela jasně, co ji k jejímu muži poutá. Divokost a vášnivost jeho ji nejen neděsily, ba ani neurážely. Huboval-li, láteřil-li a hromoval-li — vše jedno: ona se usmívala a zůstala klidnou. I výbuchy nejprudší jeho vášně, i když někdy zařval, div se chata nesesula, znívaly jí méně hrozivě nežli jiným, kteří se začasté před pouhým jeho pohledem dávali na útěk, neřku-li když zaklel nebo v hospodě pěstí na stůl udeřil, nebo docela stolici zvedl a jako holí pohrozil. Jí — Byšické — muž její nikdy neublížil, a neměl k tomu také nejnepatrnější příčiny. Nemusilť nikdy pracovati. Povalovali se v chatě nebo za krásných dnů před chatou nebo v lese po celý den a skoro každý den mohl si zajiti večer do hospody, aniž by mu byla žena někdy něco vytýkala nebo na něm něco žádala. Na svůj stav a poměry, v kterýchž rodina žila, měl všeho dostatek a skoro všechno opatřovala žena. On jen někdy a to vždy bez vědomí ženina postaral se o pečínku: buď o zajíčka, několik koroptví neb o srnku... Jinak z pravidla skoro každý svůj lup pytlácký odprodával pokoutně jinde a peníze, ovšem jen několik krejcarů, prohýřil. Žena mu však ani v nebezpečném řemesle tom nebránila, aniž mu něco vytýkala. Vědělať, že jest mu les vším, že bez lesa, vlastně bez pytlačení nemohl by žiti a proto tajila i svou úzkost, když se někdy po dva i více dní z lesa nevracel. I když přišel nebo správněji řečeno dovlekl se od rvačky nebo z lesa, kde se serval s jinými pytláky nebo byl postižen hajnými a lesníky — rozedrán, do krve sbit nebo mnohdy i nebezpečně zraněn, nečekala ho doma žádná výčitka, nýbrž klidná šetrnost pečlivé ženy, která mu všechno promíjela. Neméně nežli šestkrát byl postižen v lese při skutku a dodán krajskému soudu, kde jej pro pytlačení potrestali; zprvu jen vězením několikadenním, později však žalářem na dobu dvou roků, kterýžto trest si také odpykal. Nicméně když se vrátil, nalezl v chatě vše v témže vzorném pořádku, jako když ji byl opustil — a ženu i dítě, Erazímka, právě jen takovými, jakými byli vždy. A podivno! Neurvalý, surový muž ten miloval své dítě, snad jedinou bytost na světě, která nad ním měla nějakou moc — vášnivě. Vášeň jeho ovšem se nejevila slovy, ani skutky. Dítě a později hoch nezaslechl nikdy nejnepatrnějšího zalichocení, aniž se mohl potěšiti z nějakého, třeba jen prostě otcovského skutku. Ale ublížit dítěti neměl nikdo, nechtěl-li býti okamžitě synem smrti. Jediné slovo, ba snad jediný pohled urážlivý byl by snad stačil... Dítě však nikdy nikomu nezavdalo nejnepatrnější příčiny, by mu třeba jen pohledem ubližoval. Byloť tiché, skromné, a byť i ne přítulné, tedy aspoň ochotné a přívětivé. Základními rysy své povahy podobalo se matce a jenom síla otcovy vášně, ale zároveň i otcova houževnatost a vytrvalost v předsevzetích jevívala se u něho již za útlého mládí. Jakým způsobem divoký Byšický zahynul, víme již od Erazímka, jenž byl agentovi Horynovi pověděl, že nalezen byl otec jeho kdysi v lese zastřelen. Kdo a proč jej zastřelil, nikdo nezvěděl, a my zmiňujeme se o tom a vůbec o podivném muži tom, jenž ve vypravování naše nezasahá, jedině k dolíčení povahy staré Byšické a jejího Erazímka. Dle toho, co jsme byli napověděli, byla Byšická co do povahy jednou z oněch vzácných bytostí ženských, kterýmž poetové všech věků říkají andělské přes to vše, že slovo to vzhledem ku prosté, staré ženě a celé řadě různých jejích jiných vlastností zdá se býti skoro komické. Však právě proto, že povaha lidská v nejvlastnější podstatě své nevíže se nikdy na titěrné přívěsky lidského výmyslu, že jest a zůstane jedině pravým měřítkem lidské hodnoty, i když není obalena pozlátkem nebo i zlatém společenské rafinovanosti — užili jsme neobvyklého v takových poměrech porovnání, abychom přesně vyznačili, co slovy vzorná žena a matka zdá se nám býti nedosti případným. — Vstupme však do chaty staré Byšické, vlastně do jizby, z které vychází světlo, a rozhlédněme se kolem! Jsme v nizoučké, asi deset kroků dlouhé a šest kroků široké světničce s pěkně upěchovanou podlahou, a čistě, ovšem spíše hnědě nežli bíle obílenými stěnami. I hambalkový strop jest zabílen a visí s něho rozličné plátěné a papírové pytlíky a celé snůpky rozličných sušených květin, bylin a kořínků, což dodává jizbě nejen rázu nadmíru podivného, nýbrž ji naplňuje kořenatou, skoro omamující vůní nevylíčitelného rázu. Nábytek jest prostý a zvetšelý; ale všady jeví se vzorná čistotnost a úklidnost. Na první pohled poznáš, že každá maličkost má zde své místo a to nikoli nahodilé, nýbrž co možná nejvhodnější. Podle stěny naproti okénku, kterýmž jest viděti do údolu, stojí dvě postele, jedna velká, druhá menší, ale obě vysoko nastlané peřinami s modrými, bíle pruhovanými cejchami — dle všeho nejvzácnější a nejdražší majetek v chatě. Nad velkou postelí visí na stěně uprostřed velkého svadlého věnce z lesního kvítí malý dřevěný krucifix s plechovou, ale zprohýbanou a zrezavělou podobou Kristovou. Nad postelí menší viděti v prostém zaskleném rámci křiklavými barvami malovaný jarmareční obraz, představující anděla strážce, vznášejícího se nad dítkem nahýbajícím se na příkrém břehu rybníka nad vodu, by dosáhlo rukou květinu z vody vyčnívající. V jednom koutě jizby stojí starodávná úzká a nízká almárka na šaty. V jiném koutě, na právo ode dveří jsou kachlová, z venku vytápěná kamna s kamnovcem; těsně vedle kamen ve stěně krb, v němž právě dohořívá zbytek louče. Stěny jsou, — kde vůbec jen jest místa, — ověšeny širokými i úzkými poličkami, na nichž jest rozestaveno množství dřevěných, zhruba sbitých, ale pevných bedniček zdélí dvou až jedné pídě a tomu přiměřeně širokých a vysokých. Na některých jsou ceduličky s nápisy: Blínový květ — šalvěj — psí oka — kořen bolehlavu a podobné. U jiných jsou nápisy již ohmatány a nečitelný, nebo ceduličky odtrhány. Některé bedničky jsou bez nápisů. Pod nejdelší a nejširší policí na stěně proti dveřím, kde jest vedle největších bedniček umístěno také několik hrnků a hrníčků s dřevěnými, těsně přilehajícími pokličkami, viděti velkou starodávnou truhlu s ohmataným a oprýskaným malováním, představovavším druhdy velké, šípem probodnuté srdce uprostřed velkého věnce z pestrých květin, nad kterýmiž se vznáší dva ptáci s roztaženými křídly. Nad truhlou jest ve stěně výklenek, v němž jest po jedné straně narovnáno několik knih, po druhé asi na píď vysoko sešitků. Mezi tím viděti lahvičku inkoustu, několik per a tužek. Po každé straně výklenku visí na stěně asi deset tenkých podlouhlých prkének pod sebou. Na prkénkách po levé straně jsou špendlíky připícháni z většího dílu motýli s roztaženými křídly, na prkénkách po straně pravé pak převahou hmyz všeho druhu. Na nejdolejším prkénku viděti přišpendleného netopýra s rozepjatými křidly. V okénku pozorovati ve velkém kořenáči vzácnější nějakou květinu — dle stínu vrhaného na jednu polovici záokní patrně rhododendron. Po širokých stěnách záokních vinou se do výše sporé lístky květin úponkovitých. Před okénkem stojí, těsně ku stěně přiražen, nevelký dubový stolek — úplně čtverhranný a se šuplaty na dvou stranách, ale s nápadně tlustými nohami, podobajícími se zhruba otesaným kůlům. Uprostřed stolu, na němž stojí též hliněný hrnek přikrytý dřevěnou pokličkou, hoří nepatrný kahánek. Za stolem, tváří ku dveřím obrácen, sedí Erazímek pouze v gatích a košilí. Maje obě dlaně pod bradou opírá se oběma lokty pohodlně o stůl a dívá se právě upřeně na matku, která stojíc těsně vedle něho — tváří k okénku — drží v levé ruce bochníček černého chleba, v pravé pak otevřený zavěrák. Je to žena bezmála již padesátiletá, prostřední postavy, ale tváře, ač poněkud snědé, přec skoro svěží. Po vráskách aspoň není ani stopy; líce jsou trochu zarudlé, rty však kypré. Černé čiperné oči dodávají pravidelné, obyčejně klidné a jenom občas usmívavé tváří výraz přívětivé živosti, i když se neusmívá. I hnědý, z předu hladce přičísnutý, v zadu pak v korunku spletený vlas, ač nebohatý, není ještě protkán šedinami a leskne se jako zralý kaštan. Oblečena jest jen v režnou spodní sukni; košili však má u krku pevně staženou. Nohy vězí na boso v soukenných sešmaťhaných bačkorách, jež byla patrně jen k vůli pohodlí dočasně obula. Z posice, jakou byla právě zaujala, jest zřejmo, že chce bochník chleba načít; ale nežli tak učinila, uznala za dobré promluviti k hochovi. „Proč pak jsi si nenačal sám, Erazímku?“ mluví švitořivě. „Což pak nejsi už dost velký a neumíš snad? Musíš se vším čekat na mne?... Co pak kdybys mne neměl — co?“ Hoch naslouchá, jak se zdá, pozorně; ale tvář jeho má onen zvláštní usmívavý výraz, kterýmž provázíme výčitky, o nichž víme, že nejsou míněny do opravdy. „Patičku chceš — a hodný štramfál — viď?“ pokračuje matka. „Nu, dnes si budeš pomlaskávat, až ti chlebíček namažu!... Ale máslíčko nemám – škoda!... Ale nežť — viď? Vem za vděk, co pánbíček dal — trochu slepičího sádla od neděle... Je taky dobré — učiněná mandle...“ Po té naznačila zavěrákem na spodní straně bochníku podobu kříže a ukrojivši velký skrojek, jejž položila před hocha, ukrojila také, ale nepoměrně menší krajíc i pro sebe. „Chlebíček je dobře vypečený,“ mluvila při tom; „kůrka se drobí jako u buchtičky na másle. Dnes budeš chrupat jako zajíček, když se dostane na kapustičku.“ Na to odkryla dřevěnou pokličku s hrnce a nabírajíc špicí zavěráku sádlo maže chléb; ale místo skrojku pro hocha určeného maže krajíc, jejž byla ukrojila pro sebe. Hoch omyl pozoruje, ale mlčí a s usmívavou tváří poslouchá, jak při tom matka dále švitoří. „A co pak's, dušínko, po celý den a po celý večer dělal? Nasbíral's hodně divizny — co? Pod strání nad křížem viděla jsem jí ondy celé trsy — víš? — jak už jsem ti povídala... Ale divizny máme snad už na celtou zimu dost… Až ti napadne, podívej se raději zítra nebo někdy po panenské okůrce! Můžeš jí narejpat i s kořenem — člověk neví, kdy se co hodí. Šalamounku máme, až ho budeme musit z jara vyhodit... Jen na olšové listí jsme letos na jaře zapomněli. Poslední hrst jsem dala včera staré Sekáčkové, aby zkusila, budou-li je ovce žrát a přesvědčila se tak, jsou-li nemocné. Zaskoč tedy někdy k potoku — třeba za starou poustku do úžlabiny, — vždyť víš — tam, co teď zůstává pan Kliment Vorovka, který se tak často na tebe poptává... A jak pak, prosím tě — co pak jsem chtěla říct? ... Ah, tak! Tuhlenc mne pan Vorovka potkal ve vsi a prál: ,Nu, což Erazímek? Bojí se, když je sám?‘ ,A čeho by se bál, prosím?‘ povídám... ,Nu — tam u vás není v zimě a v noci zrovna příjemno,‘ povídá zas on, ,však to znám, vždyť jsem se tam narodil...‘ ,Vím, vím, pane Vorovko,‘ povídám, a on zas na to: ,Já jsem se nebál nikdy, paní Byšická — nikdy...‘ ,A můj Erazímek taky se nebojí!‘ povídám zas já...“ „A tak jsme se rozešli... Ale, ale dušinko — vždyť pak’s mi ještě nepověděl, jak jsi se měl? Stýskalo se ti, viď miláčku?“ „To víš, maminko, jako vždycky, když nejsi doma,“ odpověděl hoch. „Tak tak!“ dotvrzuje matka na polo pro sebe. „Ale jináč to nejde — to víš, dušinko. Člověk musí po živobytíčku. Kdybych byla pořád doma, neměli bychom někdy ani co jíst, neřku-li abych ti mohla chlebíček mazat.“ Teprve nyní, piplajíc se mazáním, domazala a podává namazaný krajíc hochovi. Hoch však po krajíci nesahá. Upírá zrak svůj na matku a usmívá se skoro až šelmovsky. „Nu, ber, ber!“ vybízí matka zdráhajícího se hocha. „Já chci skrojek, patičku!“ odpovídá hoch snaže se zatajiti čtveračivý smích. „Ah!“ vzkřikla na to matka, jakoby se byla něčeho ulekla. „A já namazala krajíc! To jsem zmotaná! To je tím, že má člověk plnou hlavu starostí... Nu, pojez dnes krajíček — ne?“ „Ne, ne!“ vzpouzí se hoch, „Když jsi namazala, sněz si!“ A při tom upírá zrak svůj na matku tak upřímně a zároveň prosebně, že matka, která z pravidla pojídá chléb jen suchý, nemohla odepříti. „Tedy pojím namazaného; ale budu si to do smrti ožívat,“ připomíná trpce. „Nechť si, nežť!“ odpovídá hošík šelmovsky se usmívaje. „Jen když pojíš — potom si ožívej!“ „I ty, čtveráku — ty, ty!“ kárá matka mazajíc hochův skrojek. „Však já dobře vím, že’s viděl a věděl, kterak nemažu svůj...“ „To víš, že jsem viděl,“ vpadl hoch. „Za to bych ti neměla ani namazat,“ připomíná matka polo žertem a polo opravdově. „Nenamaž! Sním suchý!“ vzdoruje hoch; ale hned dodává: „Však ty jsi těch nemazaných krajíců snědla také už dost a přece jsi zdráva a hodná a – –“ „Tiše, tiše, ty lichometníku!“ zakřikuje matka synka. „To ty jenom tak, abych namazala pořádně — viď?... Oh, já tě znám — znám! ... Za to namažu jen polovic a hodně tence, abys věděl a odnaučil se lichometnictví, ty šelmičko!“ Ale namazala přece celý a pořádně — a podala hochovi, jenž začal chutě jísti. Matka odnesla hrnec i zbývající chléb do komory a vrátila se se džbánečkem piva, jejž byla zatím venku státi nechala. „A za trest,“ švitořila dále, stavíc džbánek před hocha, „nesu ti ještě něco. Ochutnej!“ „Pivečko?“ optal se hoch jevě nápadnou laskominu. „Což pak jiného?“ vykládá matka sedajíc za stůl přímo proti hochovi a hned vybízí; „Nabumbej se, dušinko!“ Hoch, maje plná ústa sáhl chvatně po džbánku a chutě se napil. „Ah!“ liboval si. „To věřím, to ty bys chtěl mít hody každý den jako nějaký princ,“ žvatlá matka jevíc radost, že způsobila hochovi potěšení. „Ale nejde to, dušinko! Od kdy pak už jsme si nepopřáli pivečka — co? Myslím, že od Božího těla — ne? Ale dnes jsem něco přivydělala a proto – Eh!“ A sama sáhla po džbánku a přihnula si, zdánlivě jako vyžíznivělý statný voják; ale přece upila jen několik kapek. „Tak, tak!“ libovala si zas ona. „To je přece někdy lepší, nežli pouhá voda. Nemyslíš, dušinko?“ „To víš, maminko,“ dotvrzuje hoch; „ale já bych přece nechtěl pít pivo každý den ...“ „I ty vyběráčku!“ zvolala matka. „Snad bys nechtěl také vínečko — co? A vidíš, kdybych tak někde doslala skleničku vína, hned bych ti je přinesla ...“ „Ale vždyť ty ani nevíš, jak se víno pije — tys ho nikdy nepila,“ namítá hoch. „Nežť si!“ odpovídá matka sebevědomě. „Snad nemyslíš, že bych toho nedovedla? Tvůj tatík taky nikdy vína nepil; ale jednou pan představený dal prý přinést do hospody pár flašek a zavdal i tatíkovi. A tatík uměl pít víno hned. Vypil přes půl flašky jedním douškem. A přišel domů	 Nu, jaktěživa jsem ho neviděla tak veselého a hodného jako tenkrát. Nebručel, neláteřil, nehromoval jako jindy, když pil pivo — zpíval si zamilovanou svou písničku a pořád jen říkal: ,Ty má milá Háto, Hatinko — Hatičko!...‘ Jaktěživa jsem ho tak neviděla a neslyšela! A když se vyspal a probudil, prál hned v posteli: ,Prosím tě, Háto, co pak to je? Já mám hlad jako vlk... Jaktěživ jsem ráno takový hlad neměl.‘ A když jsem uvařila oukropu asi tak pro tři, nakrájel si do něho půl bochníka a všecko sněd', všechno... A přes čtvrt roku nešel potom na pivo. ,Kdo pak by tu bryndu do sebe lil?‘ říkával. ,To je víno něco jinšího! Já si teď budu střádat na víno — koupím si celou flašku a vypiju ji v bázni boží sám a sám v lese, abych měl zas jednou takový hlad jako tenkrát, když nás pan představený Mihulka v hospodě vínem traktýroval...‘ Ale, chudák — takový hlad už nikdy nedostal. Na víno neuspořil a začal zas pít pivo a jenom pivo. Ještě dobře, že aspoň pil; jinak by byl umřel hlady... Tak málo, chudák, jeď...“ Hoch naslouchal prostinkému tomuto vypravování, vlastně líčení otcovy povahy skoro se zatajeným dechem, jako zajímavé pohádce. Věděl sice o otci ledacos, ba skoro vše, co mu pověst vytýkala — matka byla k dítěti upřímnou. Ale když povídala, ať již příjemné nebo nepříjemné, byl by hoch naslouchal třeba celou noc. Pamatovali se na otce jako ve snu. Ale co mu bylo utikvělo v paměti, činilo mu otce nepoměrně zajímavějším nežli všechny ostatní lidi, jež byl až dosud poznal. Žádný nezdál se mu býti tak silným a možno-li tak říci — tak zajímavě romantickým jako tento podivný, surový polodivoch, jenž nezdál se míti pro jiného smyslu, nežli pro své dítě, jež zcela dobře cítilo, čím otci jest. Před duševním zrakem Erazímkovým vznášela se v osamělých chvílích zidealisovaná postava otcova s veškerým kouzlem své neurvalé mohutnosti a vášně, z nichž hoch sám také aspoň matný zárodek zdědil, — krátce hoch pojímal povahu otcovu zcela jinak a měl o otci vůbec zcela jinou představu nežli jiní kdož jej byli poznali blíže a z různých, více méně nepříjemných styků osobních. Erazímek pamatoval se jen na styky příjemné, ba nejpříjemnější. Jemu byl a zůstal otec přece jen bytostí po matce nejmilejší, skoro posvátnou. Z té příčiny není divu, že nejen pozorně naslouchal, nýbrž hned, když matka umlkla, prosebným tonem se ozval: „Povídej, povídej, maminko, o tatínkovi!“ Matka, která byla začala o otci vypravovat jen tak maní, zavrtěla hlavou. „Ne, ne, dušinko! Dnes už je pozdě. Ty bys zase neusnul, jako vždy, kdykoli ti o tatínkovi povídám.“ Hoch sepjal ruce a upřel zrak svůj s němou prosbou na matku. Matka nemohla odepříti. I vypravovala dětinsky žvatlavým, rozvláčným svým způsobem, jak byl otec přece jen — nejlepším člověkem na světě – poctivý, přímý, pravdomluvný. Vypravovala, jak byl ubohý, že neuměl jazyk a přede vším vášně své na uzdě udržeti — jak byl nešťastným, že nemohl, co jiní dovedou hravě: zůstat klidným, — když viděl, jak si lidé vzájemně ubližují; jak o překot lhou, pomlouvají a na cti utrhají... Vypravovala, jak se namáhal ze všech sil státi neb aspoň zdáti se jiným — jak začasté celé noci nespal a pořád jen mručíval: „Ne, ne — tak to jít nemůže a nesmí! Musím být jiným — už k vůli dítěti — Erazímkovi... Musím — musím... Z Erazímka musí být jiný člověk, než jsem já… Dítě má jiskry v hlavě... A srdce — srdce! A proto z něho musí být muž — celý muž a přece dítě ... Oh!...“ A jak se pak dal někdy do štkavého pláče a proplakal celou noc až do rána. Vypravovala též, proč asi byl tak ubohým a nešťastným, ačkoli sama pravé příčiny neznala a jenom se domnívala. Povídala, že buď jemu nebo otci nebo matce někdo někdy ublížil — strašně, hrozně ublížil. A na to že nemohl nejspíš nikdy zapomenout, i když chtěl, i když se nutil... Ale kdo a jak mu byl ublížil, o tom nikdy ani nehlesnul a nebyl by pověděl, ani kdyby mu byli žhavými kleštěmi srdce z prsou po kusech trhali... Hoch naslouchal pozorně, napjatě, ba s posvátnou hrůzou.. „A myslíš, maminko,“ ozval se konečně, když matka umlkla, skoro nesměle, „myslíš že by byl otec se mnou spokojen?“ „I ba že, ba — jako jsem s tebou spokojena já,“ odpověděla matka. „A nic by neříkal, — nehuboval by, kdyby viděl, že se učím z knih?“ optal se hoch. „Anebo že píšu a hraju si s motýli a broučky – –?“ „Jak pak by proto?!“ vpadla matka. „Vždyť tě sám učil číst, ačkoli sotva uměl slabikovat... A psát neuměl, jen počítat — to tedy — —“ Matka nedokončila a hoch se zamyslil. Každý zabýval se vlastními představami a myšlenkami. „A co pak tatínek chtěl, aby ze mne bylo?“ přerušil po chvíli hoch mlčení. „Doktor, dušinko, nebo kněz,“ odpověděla matka suše. „Doktorem — ani knězem nebudu — to vím,“ posteskl si hoch. „Nu, kdyby se tě ujal nějaký pan páter, některý pan farář jako pana Klimenta Vorovky, bylo by to snad přece možné,“ vyložila stará Byšická. „Oh, já bych se učil! Pořád bych byl v knihách — ani bych z chalupy nevylezl,“ ujišťoval Erazímek. „A také bys tak musil — to víš!“ vykládá matka. „Kdo chce něco vědět a umět, musí se tomu naučit z knih. V hlavě se to samo nerodí...“ „Ale někdy tak hlavou přece něco kmitne, milá matinko, co není v knihách a co nikdo jiný neví,“ odpírá jemně a přece jaksi sebevědomě hoch. „Jdižiž! Co pak by to mohlo být?... A jak pak?... Prosím tě!“ namítá matka. „Nevím, jak bych ti pověděl,“ ujímá se slova hoch a tvář jeho mírně se zachmuřuje, jakoby se hroužil v smutné vzpomínky. „Když jsem tu byl dnes večer sám a sám a seděl venku pod bezem a bylo už skoro tma — zdálo se mi, jakoby byla zima a všady, všady sníh... A když jsem potom vešel do komory a rozžal louč, pořád se mi zdálo, jako bych se díval na ves a les a viděl všady sníh... Zamhouřil jsem oči a zdálo se mi, jako bych viděl všechno ještě jasněji nežli dříve...“ A jak tak sedím — brzo s přimhouřenýma a brzo s otevřenýma očima a dívám se bud do ohně, jak prská louč nebo se nedívám nikam, napadlo mi: „Jak pak bys asi mamince, až přijde, pověděl, co vidíš?“ A tak jsem si myslil a myslil, až jsem to vymyslil...“ „Nó! Pověz tedy, dušinko!“ oklouzlo mimoděk matce, která byla dychtivě naslouchala. A hoch po malé pomlčce sotva slyšitelným hlasem začal: „Celičký kraj širý jeden příkrov bílý — jak by v něm anděle lilií nasili... I černému lesu nové šaty dali, jako by ho bílým květem posypali...“ Hoch umlkl a upřel klidný zrak svůj na matku. Ale matka sedí pod dojmem prostinkých slov, jichž nebyla doposud nikdy slyšela, aniž čtla, jako v ztrnutí. Napadá jí, že to ani není možné, aby bylo něco podobného z hlavy jejího Erazímka; že je to jako písnička, kterou stačí jen zazpívat... Ale hned zase je přesvědčena, že si to přece jen nemohl nikdo jiný vymyslit nežli její Erazímek; neboť hoch mívá podivné nápady, jakoby měl — jak otec říkával, jiskry v hlavě. Výraz tváře její rychle se měnil. Z počátku překvapení, pak udivení a posléze uspokojení, jevící se oním zvláštním úsměvem, kterýmž jen matky dovedou mlčky tak výmluvně dávati na jevo, co se v duších jejich děje. Hoch porozuměl. I jeho tvář přelétl lehýnký úsměv potěšení, že matku uspokojil. Výraz uspokojení v matčině tváři působil na hocha zároveň povzbuzujíc. „A když jsem tak seděl u krbu,“ ujal se zase slova, „a díval se do ohně, jak plamen vyšlehuje a zase se přikrčuje, — kterak louč syčí, praská a prská — a jak z ní jiskřinky srší — zdálo se mi, že na nic nemyslím, na nic nevzpomínám — jako bych usínal...“ V tom zahučel v komíně vítr — smutně, ach, tak podivně smutně, jakoby někdo venku vzdychal... A tu jsem si vzpomněl na tebe — víš? — jak jsme v loni večer o dušičkách seděli tady u okna ve tmě a tys mi povídala o tatínkovi a potom o sobě, jak ti bylo, když ti pověděli, že leží tatínek v lese zabitý?“ Matka při závěrečných slovech hochových mimoděk vzdychla. „Vidíš — zrovna tak jsi vzdychla tenkrát,“ pokračoval hoch, „a zrovna tak se mi zdálo, že vzdychl někdo venku, když vítr v komíně tak smutně zahučel... A jak si tak na tebe vzpomínám, zdá se mi, jako bych nevzpomínal jen na tebe, ale i na tatínka, na pana učitele, i na velebného pána, na kamarády, — na všechno... V tom louč zasyčela — prskla — a jedna jiskřička slítla s krbu na zem a nežli uhasla, několikrát poskočila... A jak se tak na jiskřičku dívám, zdá se mi, že nesedím u krbu, ale s tebou u okna a že se dívám oknem do tmy zrovna k svátému poli, kde tatíček leží — a že vidím, zrovna jako loni o dušičkách, kterak na hřbitově bludička poskočila, shasla a zase vyskočila... Pamatuješ se?...“ „Pamatuju,“ přisvědčila s napjetím naslouchající matka. „A hned mi při tom napadlo,“ pokračoval hoch, „co jsi tehdá povídala: že ta bludička s tatíčkem na hrobě čtveračí – víš? Pamatuješ se?“ „Pamatuju, pamatuju,“ přikývla matka. „A jak tak sedím a vzpomínám na tebe — na bludičku i na tatíčka — přimhuřujou se mi oči; ale vidím bludičku na hřbitově poskakovat — a zdá se mi. jako bych tě slyšel povídat a vzdychat... A zas mi napadá, jak bych ti to, až se vrátíš, všechno pověděl... A tak myslím a myslím, až jsem si to taky vymyslil.“ „Pověz, pověz tedy, dušinko!“ ozvala se matka dychtivě. A hoch po malé chvíli, tímže přitlumeným, sotva slyšitelným hlasem jako poprvé začal: „Na hřbitově bludička temnem poskočila, jako by s mým tatíčkem v hrobě čtveračila... Zrovna jak ta bludička nad hrobem se míhá: tak v mé hlavě vzpomínka upomínku stíhá.“ Hoch recitoval první své blábolivé pokusy vyjádřiti slovy, co dělo se v jeho duši a co mu obraznost jeho kouzlila před duševní zrak, prostě, skoro i drsně; ale matka naslouchala, jakoby slyšela tajemný hlas z jiných světů. Tvář její, z počátku vážná, jevila ku konci sladkou bolest – oči se jí zakalily slzou — a přece po chvíli zajásala... Z ňader, sladce bolestným citem sevřených, vydral se nesrozumitelný výkřik nevylíčitelného rozechvění. Vyskočila — objala své dítě — tulila je k ňadrům a líbala — div je neulíbala. Co následovalo, zajisté není třeba doličovati. Půlnoc byla již dávno minula a prostinká idylka ukončena. Hoch odebral se na lůžko. Matka však ještě dlouho seděla u jeho lože a vypravovala mu, co nejraději poslouchal — o tatínkovi... Vypravovala, až dítě usnulo. Po té ulehla sama — uspokojená, rozradostněná, tak že dlouho nemohla usnouti. Když pak se konečně i na její stará víčka snesl spánek, zdálo se jí o Erazímkovi, jak chodil ještě do školy, a jak jí jednou pan učitel povídal: „Ale, paní Byšická — vždyť je to dítě zázračné ...“ Mrzák Matýsek Brzdíček odejel od Rorejsovy krčmy, jak víme, dříve, nežli se starý granátník Pitrdle vydal na cestu k domovu. Přejel dřevěný můstek, vedoucí nedaleko hospody přes potok a spojující vozovou cestu od chaty staré Byšické s cestou vedoucí klikatě do protějšího vrchu ku králíkárně, zahnul v nevelkém oblouku na cestu podle potoka proti proudu a za několik minut — když Kartuš ustal štěkati — byl přede dveřmi své chaty. Páně Matýskův tahoun štěká val totiž z pravidla, když pána svého vezl, jakoby měl obzvláštní potěšeni, že veze tak zvláštního pasažéra. V pravdě však štěkal pouze z bujnosti jako mladí psi vůbec, když se jim popřeje volnost nebo se jim lichotí. A Kartuš cítíval se volným jenom když vezl svého pána, když naň pán — patrně z dlouhé chvíle — skoro neustále pokřikoval, povzbuzuje jej a lichotě mu, ba začasté s ním i jako s člověkem, vlastně jako s dítětem rozmlouvaje. Ve vozíku pohodlně natažený pán a do vozíku zapřažený, z pravidla co možná nejrychleji ujíždějící tahoun jeho byli jaksi jednou bytostí. Jakmile pán vozík opustil, zdálo se, jakoby se hafanu zastesklo. Převalilť se před vozem, natáhl své hnáty a ležíval obyčejně, až pán vstoupil, vlastně vlezl zase do vozíku. Nebyl-li pán ve vozíku, nesměl pes ani vrčet, neřku-li zaštěknout. Bič měl pán jen k tomu účelu, by tahounu svému připomenul, kdykoli by se odvážil prohřešiti se proti této disciplině. Štěkati, a sice úplně dle své libosti, směl Kartuš jen tenkráte, když s pánem svým ujížděl. Mezi jízdou měl pánův bič ruht, jak Matýsek po vojensku říkával — nanejvýš sloužil k zaprásknutí. Se hřbetem a jinými částkami tahounova těla nepřišel však ve styk nikdy. Rovněž nesměl Kartuš bez podstatné příčiny ani doma zaštěknouti. Konaltě pánu svému nejen služby tahouna, nýbrž i domácího a zároveň i tělesného strážce. Jakmile byl odpřažen, musil býti neustále poblíž svého pána, s kterýmž sdílel, jak mrzák často s přídechem trpké ironie říkával, bratrsky nejen ložnicí, nýbrž i všechny ostatní strasti a slasti, jež nepřízní osudu připadly mrzákovi za úděl. Konalť mu v jistém vzhledě, pokud vůbec bylo možno, i služby služebníka. Aportovalť, ačkoli se to s povahou jeho hrubě ani nesnášelo, skoro rovněž tak zručně a ochotně jako čiperný a učelivý pinčlík. Cokoliv si pán přál, aby mu bylo doma podáno a přineseno, a co vůbec pes přinésti a podati mohl, vykonal Kartuš přesně dle rozkazu a bez poškození věci, kterou měl podati. Jen jednou v přílišné horlivosti, když měl skočit na okno pro malý hrníček, vyskočil sice nahoru zcela lehce, ba skoro graciésně, ale popadnuv hrníček za ucho seskočil s ním tak nemotorně, že naraziv jím o zem nakřápnul jej. Byl za to bit, jak se sluší a patří — řekl by snad dresurář; ale právě proto, že nepochopil, proč je trestán, nechtěl později po několik týdnů pro nic skočit na okno a pokusil se to teprve, až když na případ pozapomněl. Od té doby však byl nejen výtečným tahounem, nýbrž i vzorným aportérem. Kartuš byl tudíž v pravém slova smyslu otrokem svého pána a zřídka kdy mu poskytnuta nějaká chvilka úplné volnosti. Jako uvyká člověk jhu otroctví, uvyknul mu i Kartuš v té míře, že kdykoli mu volnost popřána, nedovedl, ba nechtěl jí ani využitkovati. Největší volnost domníval se míti, když s pánem svým ujížděl — z pravidla jako s větrem o závod. Z té příčiny byl také nejen pán, nýbrž i jeho Kartuš široko daleko v okolí znám. Domácí i přespolní obyvatelé poznávali jej z velké dálky po pouhém štěkotu, i když povozu ještě ani neviděli. Kdykoli vozík s uhánějícím štěkajícím psem a spokojeně dýmajícím pasažérem mihnul se po cestě jako přízrak podle někoho, jenž pána i psa znal, skoro nikdo neopomenul smeknouti před pánem a povzbuditi nějakým slovem tahouna k běhu ještě rychlejšímu. Obyčejně se lidé zastavili a dívali se za povozem až v dáli zmizel. Rozumí se, že znalci panu Matýskovi Kartuše až záviděli, a že pán, znaje Kartušovu cenu, nedal, mu nikdy nikým ublížiti. Tentokráte uháněl pes od hospůdky po známé cestě jako kdy jindy štěkaje, ale bez povzbuzování se strany svého pána, jenž žmoulaje tlustý bavorský doutník v ústech zabýval se v myšlenkách neobvyklými dojmy z právě minulého večera. Agent Horyna zdál se mu býti osobou záhadnou, ač nevěděl skoro ani proč a neměl proň ve zkušeností své žádné obdoby. Když však si připomenul, že jej hostinský Rorejs představil jako někdejšího svého spolužáka a před příchodem Horynovým hostům aspoň něco, a to jen příznivého z cizincovy minulosti napověděl, ustálil se Brzdíček na tom, že to přece jen nejspíše člověk zcela obyčejný, jenž snaží se život svůj poctivým způsobem uhájiti. Napadlo mu sice, že by to mohl býti, čím vlastně Horyna v pravdě byl, agent prodávající saské a vůbec cizozemské losy; ale když vše uvážil, čeho byl svědkem, odkázal i tento nápad mezi pouhé domněnky. „Ostatně, co mi po něm?“ pomyslil si. „Dnes je zde a zítra kdes — a kdo ví, uvidíme-li se vůbec ještě jednou v celém životě.“ A právě když tato myšlenka šlehla jeho mozkem, zastavil se Kartuš v běhu svém přede dveřmi dosti úhledné chaty, obklopené se tří stran malou, ale stinnou zahrádkou, s nevysokou, leč hustou a kyprou travou po celé ploše pod stromy. Pan Matýsek vylezl z vozíku, odpřáhl Kartuše, jenž bez vybídnutí zavlekl vozík do zahrady, hustým plotem obklopené, ale bez dvířek. Po chvíli se pes vrátil, aby odvlekl za pánem do jizby i řemení, jímž byl připražen a jež byl pán jen poodhodil. Pán byl se zatím dovlekl loudavě ku dveřím chaty a otevřel klíčem. Meškávaje obyčejně po celý den mimo domov, byl mrzák Brzdíček snad v celé osadě jediným, jenž zamykal dvéře na klíč. Zámek dveří byl ovšem upraven o něco níže, nežli obyčejně; ale přece ještě dosti vysoko, tak že otvírající mrzák musil natáhnouti ruku, až kam vůbec vysáhl. Dvéře se otevřely, aniž by byly vrzly a zůstaly pootevřeny. Byl-li pan Matýsek se svým Kartušem doma, nebylo jednak ani třeba dveří zamykati a vůbec ani zavírati, chtěl-li, aby mu pes vykonal nějakou službu také mimo dům. Přešourav se obvyklým způsobem po zemi po tmavé předsíňce, otevřel pan Matýsek klíčem i dvéře do komůrky. V témž okamžiku byl již i jeho pes za ním, a jakmile se mrzák octnul v jizbě, skočil za ním i pes a bez vybídnutí dvéře přivřel. V jizbě, jejíž dvě okénka byla zastíněna stromy v zahrádce, panovalo přítmí. Pan Matýsek však škrtnul hned u dveří sirkou o stěnu a rozsvítil svíčku v malém plechovém svícínku, stojícím na nízké poličce hned u dveří. Z počátku poněkud plápolající svíčka ozářila obydlí, snad jediné svého druhu. Vše bylo upraveno vzhledem k mimořádnému stavu obyvatele, starého to mládence, jenž přes to vše, že jako mrzák potřeboval v mnohém obsluhy a výpomoci jiných lidí, přece jen zřídka kdy výpomoci té od někoho žádal. Celá podlaha byla pokryta starými, tlustými houněmi koňskými místo koberců. Nábytek byl vesměs nízký, tak, že ho mohl mrzák zcela pohodlně sedě užívati. Uprostřed jizby stál větší kulatý stůl, ovšem jen s nohami asi třetinu metru vysokými. Stolic v jizbě nebylo. Za to leželo kolem stolu několik tvrdých polštářů, na něž bylo možno sednouti nebo se o některý loktem a i jinak opříti. Podobně byla i široká, ale krátká, skoro čtverhranná postel, stojící podle stěny proti oknům, na nízkých, jen asi na píď od podlahy odstávajících nohách. Několik nizoučkých laviček, dvě skříně na šaty, podobné skříním pro děti asi desítileté, jeden velký a dva menší kufry a přiměřeně nízký stoleček těsně vedle postele stojící byl v celku veškeren nábytek. Na několika nizoučkých, jen asi půl metru od podlahy vyvýšených poličkách podle stěny bez oken rozloženo a rozestaveno bylo různé kuchyňské a jiné nářadí a rozličné potřeby domácí vůbec. V celku činila komůrka dojem neobvyklý, ale nikoli nepříjemný nebo docela odporný. Na ničem nebylo pozorovati, že by zde bydlel člověk nuzný; naopak — vše svědčilo skoro až o jistém blahobytu a zároveň i o pohodlí. Postel byla opatřena dostatečným počtem peřin s červenými, bělavě pruhovanými cejchami a skotskou houní. Kuchyňské nádobí z plechu a mosazu lesklo se jako stříbro a zlato. I stěny byly ozdobeny několika obrazy v prostých černých rámech a menším zrcadlem. Ovšem bylo vše níže zavěšeno, nežli bývá z pravidla. Rozžehnuv světlo rozhlédl se pan Matýsek plaše a přece jaksi zkoumavě po jizbě, jakoby se chtěl přesvědčiti, je-li vše v pořádku; po té šoural se pomalu ku stolu a postavil naň svícen se svíčkou. Kartuš, jenž byl řemení zavlekl pod jednou okénko, kam si je patrně obyčejně ukládal, připlížil se za pána a svaliv se na podlahu s polovyplazeným jazykem dosti těžce ještě oddychoval. Mrzák zadíval se upřeně do světla, jakoby pro okamžik nevěděl, co počíti. Po chvíli obrátil prudce hlavu a zvolal: „Kartuši — bič!“ Zvíře bylo okamžitě na nohou a dvěma skoky u dveří. Jednou tlapou pootevřelo, by mohlo proklouznuti a zmizelo. Mrzák zadíval se zas do světla a nevšimnul si ani, že po několika vteřinách Kartuš s bičem v tlamě se vrátil a mrskaje ocasem stojí podle pána. Teprve po chvíli si pán všimnul psa. „Ach, tak!“ zamumlal a mávnuv rukou k postelí vzkřiknul: „Kartuši — tam!“ Zvíře zaneslo bič k posteli a vrátilo se k pánovi. „Tak, tak, Kartuši!“ zalichotil pán psu, pohladiv a poplácav jej po pleci. Pes se několikráte otřel o pána, načež se zase za ním převalil na podlahu. Pán vzav svícen se světlem šoural se ku stolku u postele. Pes ihned zase vyskočil a plížil se za ním. Pán postavil světlo na stůl, vytáhl z postranní kapsy tobolku a položil jí vedle světla. Po té sáhl do kapsy, vlastně do velkého koženého kapsáře, vytáhl plnou hrst krejcarů a hodiv je na stůl přehlédl je pátravým okem, jakoby se chtěl od oka přesvědčiti, mnoho-li to asi peněz. I sáhl do kapsáře ještě dvakrát a vytáhl a rozhodil po stolku ještě asi po půl hrstích krejcarů, mezi nimiž bylo i několik čtyřkrejcaráků, za i dva nebo tři stříbrné desetníčky. „Ke všem krucihnátům!“ zamručel. „Vždyť jsem tu smet zapomněl dnes u Rorejsa vyměnit!“ Ale hned po té dodal jaksi uspokojeněji: „Nu, zlé to dnes není — bude to tak něco přes tři zlaté.“ Vybrav pak z drobných stříbrné desetníky, uložil je do tobolky, vytáhl šuple u stolku, shrnul do něho plochou dlaní drobné a zase šuple zavřel. Na to lehkým dotknutím se ruky shodil klobouk, jejž pes popadl a odnesl do kouta, jejž tvořila stěna bez oken se stěnou s okénky. Podobně stalo se i s kazajkou, vestou, šátkem s krku i s krátkými, koží podšitými kalhotami skoro bez nohavic, když se pán svlékl. Pes odnesl vše ku klobouku. Pán, jsa pouze v gatích, odhodil pak svrchní peřinu s postele, vylezl na postel a urovnal si polštáře pod hlavu. Po té sáhl po tobolce na stole, dal ji pod polštář a ulehl si na pravý bok, podepřev si pravou rukou hlavu. Kartuš, vykonav svou povinnost pří svlékání pána, přiblížil se k postelí a svalil se na dlouho podle postele, ale tím způsobem, že viděl pánu svému přímo do očí. Pán však si psa, jenž si byl již oddechl a zavřel tlamu, více nevšímal. Dívalť se v neurčité prázdno, zabývaje v duchu čímsi, co nebylo v nižádné souvislosti s bezprostředním jeho okolím. Náhle pohnul hlavou, zrak jeho zakroužil po jizbě a utkvěl na dveřích, jež byly zůstaly po návratu Kartušově trochu pootevřeny. „Hola, Kartuši! Ke všem všudy krucihnátům!“ vzkřiknul zlostně. „Dvéře zavřít!“ Pes střelhbitě vyskočil, třemi skoky byl u dveří a přitlačiv se na ně tělem přivřel je úplně, načež se vrátil plíživě zase na své místo a převalil se, jako před tím. I pán se převalil, a podepřev si hlavu oběma rukama, zadíval se upřeně ke stropu. Setrval tak bez hnutí skoro po pět minut. Kartuš, jenž k němu pohlížel právě tak upřeně, jako on se díval, ku stropu, položil zatím hlavu mezi přední tlapy a zamhouřil oči. Náhle pan Matýsek něco zamumlal, pes zvedl hlavu a otevřel oči — ale slovům pánovým nebylo rozuměti. Teprve po chvíli pronesl dosti srozumitelně: „A co že bys si koupil, kdybys vyhrál? — Nu, což jiného, nežli koníka!“ což bylo důkazem, že zabývá se v myšlenkách možností výhry. Ale po několika vteřinách úšklebně zavrčel: „Eh! Čerchmanta vyhraješ, hlupáku!“ Po té více nehlesl. Pes položil po chvíli zase hlavu na zem a zamhouřil oči. Po několika minutách vztáhl pán nenápadně pravou ruku po světle, přiblížil je k ústům a sfouknul. Postaviv svícen zase na stůl, dal i druhou ruku pod hlavu a asi za čtvrt hodiny usnul – – – Brzdíčkův Matýsek nebyl vždy takovým, jakým se nám jeví od prvního seznámení se s ním. Před desíti lety nebyl ani mrzákem, aniž tak prudké a popudlivé povahy, ba neměl ani tak drsného, skuhravého hlasu jako nyní. Byltě tehdá švarným, ba snad nejšvarnějším hochem na několik mil v okolí — a co snad váží ještě více: byl dobrák od kosti, mírný, tichý, snášelivý, následkem čehož nebyl v rodné vísce i v okolí žádný hoch tak oblíben jako on. Byl štíhlý jako sosna a přece svalnatý. I pleť jeho, ačkoli přisnědlá, nebyla daleko tak cikánskou jako teď. I líce byly červeny a kypré rty svěží jako zralé jahody. Černé chmýří pod nosem dodávalo mu rovněž tak jako černý vlas rázu mužné rozhodnosti. A přece to býval hoch, jejž mohl každý poctivý člověk kolem prstu ovinouti. Nikomu nikdy ani skutkem, aniž slovem, ba ani jiskrným svým pohledem neublížil. Byltě dobrotisko v nejvlastnějším slova toho smyslu, tak že — když dorostl do dvacátého roku a měl se již za několik měsíců dostaviti k odvodu, — každý ho litoval, že musí býti vojákem a opustit dočasně rodnou vísku. „Bez Matýska,“ říkávala děvčata, „bude každá muzika jako funus“; neboť Matýsek byl nejen výborný tanečník, nýbrž i šprýmovný společník, který uměl obzvláště s děvčaty rozprávět, jak si přála: lehce, škádlivě a vesele, div se někdy děvčata smíchem nezakuckala. „Bez Brzdíčka bude jako po vymření,“ říkávali hoši; neboť Brzdíčkův Matýsek uměl dobře zpívat, v karty a kuželky hrát býval vždycky samý šprým — a pít uměl, když na to došlo, za tři, aniž by se opil a někomu v opilosti ubližoval. Všeobecné přízni té v rodné vsi i v okolí netěšil se pouze Matýsek, nýbrž i celá rodina Brzdíčků: otec i matka, oba dědové i obě babičky od nepamětných dob. Bylať to, jak nejstarší obyvatelé vyprávěli, v pravdě rodina k pohledání — vzorná, na kterou nikdo nic špatného nebo jen podezřelého nevěděl, ba snad by si nebyl ani dovedl něco vymyslili, by mu jiní uvěřili. Na Matýskova otce a matku pamatovali se však již jen starší; byliť oba — když byl Matýsek asi dvouletý — děsným způsobem zahynuli... V jedné chalupě ve vsi vypukl oheň. Otec Brzdíček, jenž byl již dříve dosti často při nehodách pomáhal, pospíšil hasit a zachránil i tentokráte starou hluchou stařenu, která spala na půdě a byla by uhořela. Žena Brzdíčkova byla mezi lidmi a dětmi, jež se z dáli na požár dívali. Náhle kdosi zvolal: „Brzdíček je v plamenech — uhoří...“ Žena pospíšila k hořícímu stavení a vrazila do vnitř... V tom ji zahlédl muž její, jenž byl mimo chalupu a vrhl se za ní. Však ani on, ani ona se více nevrátili — provalili! se na ně strop. Neštěstí to učinilo, jak přirozeno, ubohého sirotka Matýska, jenž neměl nyní nežli matku otcovu, tedy babičku, nepoměrně zajímavějším. Ublížit mu již pro neštěstí rodičů nemohl nikdo, kdo o tom věděl; a kde mu kdo mohl jakýmkoli způsobem prospěti nebo vůbec jen nějaké potěšení způsobiti, učinil tak s největší ochotou. Tak byl tedy Matýsek již jako dítě jaksi mazlíčkem všech, kdož věděli, jak strašným způsobem rodičové jeho zahynuli. Avšak i babička — jediná jeho opora za nejútlejšího mládí byla snad jedinou svého druhu v celých Čechách. Přes to vše, že byla o smrti svého syna a snachy své již skoro šedesátiletá, byla přece ještě dost statná, rázná a přímo neuvěřitelně dobrá. Obývala se svým vnoučetem tutéž chatu, v kteréž bydlil nyní již na desátý rok starý granátník Pitrdle se svou dcerou Kačenkou. Chata ta byla od nepamětných dob vlastnictvím Brzdíčkův a obývali ji již pradědové. Po smrti babiččině přešla v majetek dospělého Matýska, jenž však ji za nedlouho prodal starému Pitrdlovi, a koupil si pohodlnější pro sebe chatu ve vsi, kterouž již také na desátý rok obývá. Matýskova babička a pěstounka byla však i jinak žena paměti hodná. Rozšafnost a nadmíru zdravý smysl pro život v případech záhadných, tudíž bystrý soud a přesná logika učinily z ní jaksi rádkyni, ku kteréž se ze vsi i z okolí uchylovali lidé v nejspletenějších případech o radu. Pomoci ovšem nemohla poskytnouti nikomu; bylať učiněná žebračka, živící se nejbídněji. Ale kdožkoli rady její uposlechl, nikdy toho nelitoval a z pravidla přišel se dříve nebo později poděkovat. Mimo to nebylo v celém okolí zbožnější ženy nad Matýskovu babičku. Nebyla pobožnůstkářkou — v tom jí bránil zdravý její smysl pro život; ale v případech, kde lidská pomoc byla marnou, uchylovala se s nejvroucnější modlitbou k nevyzpytné bytosti vždycky v plné důvěře, že vroucí prosby její oslyšeti nemůže. Pro tuto svou zvláštní a přesvědčující zbožnost byla též začasté utěšitelkou všech, kdož v děsných pohromách životních, zvláště když ledový dech smrti zavál do některé chaty, útěchy a posily duševní potřebovali. Nesčetných nocí probděla u loží těžce nemocných a umírajících, těšíc jich slovy prostými, ale tak vážnými, opravdovými, jak je diktuje jen nejhlubší přesvědčení člověku, jenž každému přeje jen dobré a nejlepší. Byla tudíž pro mnohé ve vsi i mimo ves, abychom tak řekli, duchovní matkou, jejíž slova útěchy vážila více nežli slova a rady kohokoli jiného. V tom duchu vychovávala také svého vnuka Matýska. Poměr mezi babičkou a vnukem byli, možno-li tak říci, skoro až ideální. Babička byla by pro vnuka rovněž tak ochotně dala život, jako vnuk pro babičku. Poměr ten stával se pak vždy něžnějším, čím více vnuk dospíval a dovedl oceniti, čím mu babička byla i jest, a co jest jeho povinností. Milovalť ji jako ona jeho — jako nikoho ve světě. Však náhle — jedním dnem vše to změněno... Před desíti lety, jak již víme, přijeli z čista jasna do vsi jacísi páni, kteří prohlíželi a zkoumali okolí. Povídáno o nich, že jsou inženýři. Co hledali, také nalezli: znamenitý útvar žulový, jejž chtěli využitkovati. Pozemek, asi hodinu cesty ode vsi vzdálený, náležel představenému Petru Mihulkovi a jeho ženě Brigittě. Páni inženýři se s nimi smluvili, pozemek odkoupili, a téhož dne dozvěděli se lidé, že tam chtějí inženýři otevřít žulové lomy. Asi po týdnu přišel do vsi verbíř, verbující skaláky. Matýsek Brzdíčků živil se s babičkou nuzně, vypomáhaje brzo tomu neb onomu při hospodářství nebo hospodáříčku za několik krejcarů denní mzdy. Verbíř skaláků nabízel denně čtyřicet krejcarů, Matýsek za souhlasu své babičky dal se naverbovati i s několika kamarády a začal choditi do skal. Práce ve skalách zahájeny v březnu, jakmile nastala stálejší pohoda. Matýsek vpravil se v několika týdnech v nové své zaměstnání, že patřil mezi nejlepší dělníky. V květnu však již nadešel den, kdy	 Leč vypravujme vše, jak se bylo událo! Zbudilo se divuplné májové jitro. Slunce vyhouplo se nad; obzor. Všady, kam zapadají paprsky jeho, lesknou i třpytí se i předměty nejpošmurnější ve všech možných odstínech poroseného zlata. I prostinký obraz Marie Panny Pomocné v staré kapličce několik jen kroků od chaty rodiny Brzdíčků, — malovaný neumělou rukou křiklavými, prodlením času valně již vybledlými barvami, — leskne a třpytí se, jakoby byl poset nesčetnými drahokamy. Obyčejně matná tvář rodičky boží s výrazem mírného sebevědomí nalézá se právě v úplném jasu slunce a zdá se býti oživena. Však nejen v kapličce, i v pusté komůrce Brzdíčků, do které vniká sluneční jas přímo jen jedním okénkem skrze hadrovitou, na několika místech záplatovanou záclonu neurčité barvy, zavládl snivě poetický přísvit, ačkoli vše, co bylo znenáhla vystoupilo z nočního temna, činí v osvětlení denním dojem trapně bolestný. Ze všad zeje nezaviněná bída, tudíž bída nejdojemnější. Nejnutnější, červotoči rozežraný nábytek pamatuje už několikero generací. Všady viděti pouhý hadr, cár a záplatu... A přece lze postřehnouti stopy vzorné péče ženské: všady je čisto — nikde ani smetky, ba ani prášínku. Na prostém loži přímo proti okénku, kterýmž vniká dovnitř sluneční jas, leží asi osmdesátiletá stařena, přikrytá jen starou houní. Křížem krážem vráskami rozrytý obličej zdá se býti odporný, a přece jeví cosi, co bychom nejraději nazvali dobrodušnou oddaností, která se neleká ani obětí největších. Drsnost rysů zvyšují zdánlivě zarputile sevřené pouvadlé rty — patrně následek bezzubosti, pak modravé žilky na skráních a především vějířovitě rozvětvené rýhovité vrásky kolem retních koutků. Stařena tvrdě spí. Špinavě fialová víčka očí jsou nápadně vypouklá, okraje jejich mírně zaníceny. Jinak jeví tvář ztrnulost smrti a jenom občas zkřiví ji konvulsivně žmoulavý pohyb rtů k výrazu skoro až bolestně komickému. Jiné lože jest upraveno na zemi podle kachlových kamen: velký slamník s jedinou jen podhlavnicí. Lože to jest prázdné; ale ze všeho jest zřejmo, že na něm někdo spal. Po několik minut v jizbě nic se nemění. Toliko hadrovitá záclona v okně, kterouž svěží větřík ranní, vnikající nějakou skulinkou do vnitř, mírně zdouvá, vrhá na stěnu pod ložem stařeniným šmouhovitě pohyblivý stín. Náhle pootevřel kdosi tiše a opatrně dvéře. Na prahu objevila se statná postava černovlasého, asi dvacetiletého mladíka snědé pleti a pravidelných, skoro možno říci mužně krásných rysů. V tváři jeho zračí se v okamžiku tom mírné napjetí. Černé, jiskrné oko zadívalo se starostlivě na stařenu na loži. Po chvíli zakroužilo plaše po jizbičce a tvář mladíkovu přelétl lehýnký úsměv uspokojení. Mladík couvnul a zavřel za sebou tiše dvéře. Po několika vteřinách vystoupil z chaty a zaměřil — z počátku po vozové cestě, později po polních stezkách směrem k lesu	— Asi po hodině stařena procitla — náhle, jakoby ji byl někdo probudil. První pohled její padl na slamník vedle kamen. „Matýsek už vstal!“ pomyslila si — vztyčila se a slabým hlasem zvolala: „Matýsku! Matýsku?!“ Nikdo se neozval. „To už šel do práce!“ zamumlala stařena vstávajíc. „Ubohý hoch!“ mluvila po chvíli polohlasitě sama k sobě „Tak dobrý, spokojený a trpělivý!“ Opustivši lože šourala se batolivě k okénku, strhla třesoucí se rukou záclonu a zastřevši si rukou oči dívala se chvíli ven. Po Matýskovi nebylo více ani památky Stařena odvrátila se od okna, dooblékla se a pošukavši v jizbě, upravujíc lože a rozdělávajíc ohníček v krbu, vyšla před chaloupku a zadívala se směrem, kterýmž byl mladík odešel. Po chvíli popošla ku kapličce, poklekla, sepjala ruce a počala se modliti — za svého Matýska. Modlila se polohlasitě. Pronášela slova, jak se jim byla před lety za nejútlejšího mládí naučila — chladně, bezvýrazně, skoro bezmyšlenkovitě. Myšlenky její dlely u vnuka, jediné podpory, jediné bytosti pod sluncem, která jí byla zbyla k úlevě v beznadějné starobě. Kaplička, tudíž i obraz Marie Panny nalézaly se doposud v plné záři vyšlého slunce, jež bylo již dosti vysoko nad obzor vystoupilo. Tvář rodičky boží zdá se býti doposud oživena: oko jakoby plálo jemným, oduševnělým žárem, — líce zdají se býti svěží a ústa jakoby chtěla promluviti slova důvěry a útěchy... Stařena však, pohřížena spíše v myšlenky nežli modlitbu, šeptá naučená slova se schýlenou hlavou, dívajíc se upřeně před sebe. Z nenadání nadzvedla hlavu a zadívala se na obraz rodičky boží. Bylo jí, jakoby ji byl ovanul osvěžující a posilňující vánek. Zdálo se ji, jakoby matka boží pohlížela k ní z obrazu s bez- měrnou laskavostí, jakoby jí pohledem svým dodávala důvěry.. A duše její obrátila se k neznámým, netušeným světům nadpozemským. Modlila se vroucně, ale jen chvíli. Po té myšlenky její opět zabloudily do slzavého údolí a se rtů jejích splynula slova prostá, ale nenaučená — slova, jež jí vnukla duše její vlastní. „Marie Panno Pomocná,“ zašeptala v zbožném zanícení. „Chraň vnuka mého před úrazem a vším, co by mu mohlo býti ku škodě! Chraň a pomáhej mu, kde je ochrany a pomoci Tvé potřebí!“ A opět se zadívala na obraz. Opět se jí zdálo, jakoby v jasné, spokojené, důvěru budící tváři rodičky boží čtla splnění své prosté, ale nejvroucnější prosby. A posilněna, ba s důvěrou nezlomnou požehnala se křížem, vstala a šourala se do chaloupky zpět, aby nemyslila nežli na svého vnuka.	 Zatím byl vnuk již asi půl hodiny v práci v lomech, kde pracoval den co. den jako každý jiný skalák. Lomy — vlastně pouhá strmá stráň skalní v romantickém údolí, jehož středem teče malá říčka — jsouce obráceny k západu nalézají se právě ve stínu. Dlouhý a široký stín, jejž vrhají, dosahuje napříč přes údolí a řeku skoro do polovice souběžných, kyprou zelení zarostlých kopců. Nejbližší okolí má tudíž právě ráz mírné zádumčivosti. Ticho, jež v noci ruší jen temný, šplounavý hukot říčky, ruší nyní také rány kladiv, úryvkovitá řeč skaláků, občas i pouhé houknutí nebo nějaký rozkaz. Matýsek pracuje v středu lomů ve výši asi desíti metrů. Navrtává skálu. půl hodině jest hotov. Soudruh mu podal dynamitovou patronu. Matýsek ji vložil do navrtání a učiniv, čeho bylo ještě třeba, dal ostatním skalákům znamení, by se měli na pozoru. Opatrně slezl se skály a se skaláky, kteří se byli opodál seskupili, dívá se vzhůru k místu, kde byl pracoval, brzo-li rána vyjde. Minulo několik minut; rána nevyšla. Matýsek učinil několik kroků v před — v tom zaduněl ohromující rachot a se skály řítí se balvany. Matýsek šťastně uskočil nazpět. Po několika vteřinách vystoupili všickni skaláci z úkrytu. Každý šel po své práci. Matýsek se opozdil. Vykročil z úkrytu o několik vteřin později a chtěl jíti touže cestou jako ostatní. V tom sřítil se s výše ještě jeden balvan — jeden z největších. Matýsek chtěl uskočiti, ale klopýtnul... V prvním okamžiku byl jaksi omámen. Ale v několika vteřinách se vzpamatoval. Necíliť bolesti nižádné a shledal jen, že leží těsně podle obrovského balvanu — a dal se do smíchu... Teprve za chvíli, chtěje vstáti, zpozoroval, že se byl balvan převalil přes obě jeho nohy, takže jich nemůže vytáhnouti. Necítě však bolesti a ohledav půdu pod balvanem, přesvědčil se, že si neublížil — že byl balvanem jen mírně zasáhnut a že stačí podhrabati nebo podkopati pod nohama půdu, by mohl nohy své z osudných a nebezpečných kleští kamenných vyprostiti. „Hola, hej! kamarádi!“ bylo vše, co zahouknul, aby přivábil soudruhy ku pomoci... Skaláci se seběhli. „Nu, vstaň přec, Matýsku!“ vybízí jeden z nich. Matýsek se dal do smíchu. „Vstaň, vstaň — když nemůžeš!“ prál s žertovnou výčitkou vrtě sebou na zemi a snaže se vyprostiti nohy. Skaláci stav věcí pochopili. „To je štěstí — co?“ připomenul Matýsek a na polo se vztyčiv podepřel si hlavu o dlaň pravé ruky. „To věřím, věřím!“ míní jeden. „A nic tě nebolí?“ ptá se druhý. „Nic, pranic,“ odpovídá hoch usmívaje se. „Jenom mi teď pomozte! Podhrabte — podkopejte zemi pod nohama!“ Učiněno po jeho přání. Dva skaláci chopili se rýčů a každý s jedné strany dal se do práce. Ostatní — deset mužů a pět žen seskupivše se kolem mladíka dychtivě přihlížejí. Oba skaláci pracují rychle. Dosti kypré prsti pod nohama Matýskovýma ubývá. I jemu se již zdá, jakoby mohl nohama pod balvanem poněkud pohnouti; ale přece jich nemůže vyprostiti. „Aj — brr!“ zahučel náhle jeden z pracujících skaláků. „Proč se ušklíbáš?“ optal se Matýsek. Skalák pohlédl útrpně na hocha a nedav odpovědi dal se poznovu do práce. Leč po chvíli v práci ustal. „Rychle, rychle! Podhrabuj!“ vybízí jej jedna z žen. Od práce ustavší skalák pohlédl na ženu, zavrtěl hlavou a zamumlal: „Není možno! Odhrabal jsem všechnu prst. Dole je skála.“ „Že není možno?“ zvolal jiný skalák, jenž až dosud jen přihlížel, načež sám se pustil do práce. Po chvíli ustává však od práce nejen on, nýbrž i soudruh, po druhé straně. Prsť pod Matýskovýma nohama jest úplně odstraněna; níže jest tvrdá skála. Přes to pokouší se jeden skalák po druhém vykonati, co první tři pokládají už za nemožné. Každý však v brzku nabývá přesvědčení, že tímto způsobem ubohého hocha nelze vyprostiti. Matýsek leží klidně a trpělivě, ba skoro možno říci dosti pohodlně. Brzo se na polo vztyčuje, brzo obrací se k nejblíže stojícím a pronáší nějaké slovo. Snědá tvář jeho nejeví nejmenšího neklidu, tím méně nějaké bolesti. Černé oči vesele a důvěrně krouží kolem. Občas se mile pousměje a začasté pronese i nějaký vtip. Po celou téměř hodinu, co pokoušeli se skaláci odhrabati prsť pod jeho nohama, nedal ani jednou na jevo netrpělivost. Přihlížel ku práci s jistotou člověka, který jest přesvědčen, že nebezpečí úplně minulo. Teprve když zpozoroval, že kamarádi zdají se býti bez rady, pobídl je. „Eh! Nadzvedněte, poodvalte balvan!“ zvolal na polo se vztyčiv, jakoby chtěl balvan přehlídnouti a oceniti jeho velikost a tíži. Neušlo mu, že někteří skaláci pokrčili ramenoma a jiní vyměnili významné a zároveň beznadějné pohledy. Vyhověno však i tomuto jeho přání, Rychle shledány všechny železné páky — nasazeny v přiměřené vzdálenosti pod balvan a na povel jednoho skaláka snaženo balvan nadzvednouti, po případě poodvaliti. Pakami spadesateronásobená síla dvanácti silných mužů balvanem však ani nepohnula. Pokoušeno se o to dvakrát, třikrát — nic naplat. Obrovský balvan ležel bez pohnutí. Jen skála pod ním nebo kus hrany jeho tu a tam se odloupla — nic více. V kratších i delších přestávkách pokračováno v pokusech těch ještě asi dvacetkrát, až nabylo úplného přesvědčení, že ani tímto způsobem není možno skalákovi pomoci. Co počíti? Někteří skaláci uchýlili se dále od místa neštěstí, by se uradili. Některé z žen natrhaly opodál rostoucí trávu a podestlaly ji Matýskovi, aby se mu — zatím pohodlněji leželo... Jedna docela se nabídla, že dojde pro Matýskovu babičku. Ale Matýsek zavrtěv hlavou prál: „Ne, ne! Babičce pranic neříkejte! Vždyť snad se z těch kamenných drápů přece dostanu. Nač babičku lekat?“ Ženy mu daly za pravdu. „A nepřijdu-li třeba i k večeru, co na tom!“ doložil hoch. „Babička si pomyslí, že jsem – –“ Nedořekl. Pocítil cosi, čeho si nebyl až dosud ještě povšimnul. Zdáloť se mu, jakoby nemohl nohama více ani tak pohnouti jako dříve — nejinak, nežli jakoby byl obrovský balvan ohromnou svou tíží znenáhla i prsť země nad skalným podkladem poněkud stlačil. následujícím okamžiku však hoch myšlenku tu zase zapudil. Zdálo se mu, že to pouhý klam smyslů — následek dlouhého již ležení na zemi, při čemž tělo dřevění... Skaláci po chvíli se vrátili. Pokusy balvan poodvaliti neb aspoň nadzvednouti, ba i pokusy podhrabati, vlastně vydroliti skálu pod nohama ubohého hocha obnoveny s dvojnásobnou horlivostí a s napjetím veškerých sil. Ale nic naplat. Všechny pokusy byly marný. Asi po hodině ubožák konečně přece nabyl přesvědčení, že tělo jeho, vlastně nohy začínají dřevěněti — že obrovský balvan nesmírnou svou tíhou přece jen, ovšem znenáhla a nepostižitelně stlačuje prsť pod sebou a níže se, objímá nohy vždy těsněji a hrozivěji. Ubohý hoch pocítil již mírný, ale neodolatelný tlak. Myšlenka, že může tlaku přibývati, vehnala mu krev do tváře. Poprvé, co ležel nohama pod balvanem, pocítil úzkost. Jaký div, že poprosil kamarády, by si popílili, — by napjali všechny své síly. Učinili tak a byli by tak učinili bez vyzvání; leč i tentokráte bylo veškeré úsilí marné. Hodina míjela po hodině. Nadešlo poledne a doposud pranic se nezměnilo, leda že tlaku na nohy ubohého skaláka přibývalo v té míře, že cítil již i bolest, jakoby mu nohy neodolatelným šroubem vždy více svírali. Červenost lící zmizela; zbledlyť. Studený pot vyvstal mu na čele a skráních. Cítil střídavě horko a hned zase chlad... Nabídli mu skývu chleba; leč on si vyžádal jen trochu vody. Podali mu jí. Napil se a občerstvil... Stín, v nějž bylo údolí zahaleno, zmizel úplně. Na jeho místo nastoupil sluneční jas. Vše lesklo se a třpytilo v plné záři poledního slunce. Nad hlavou ubohého hocha klenula se azurová obloha bez obláčků a každou chvíli zavál k němu mírný vánek vůni květů... Snad ještě nikdy si toho nevšimnul; bývaloť mu to více méně lhostejno. Tentokráte zdálo se mu však býti okolí nad jiné krasší. Bylo mu jaksi sladce úzko, zádumčivé slastno a přece — nevýslovně bolestno... Slzy vstoupily mu do očí. Cítil se býti opuštěným. Připomenul si babičku; ale hned zase myslil na sebe a jenom na sebe. Napadloť mu, že může přece jen zahynouti. Ale jako by zahynul on, nezahynul přec až dosud žádný skalák. Vždyť je pomoc přece snad ještě možná... A naděje poznovu jej povzbuzuje k trpělivostí... Tentokráte si skaláci obvyklé hodiny poledního odpočinku nepopřáli. Pojedli po různu a rychle. A zas a zase se pokoušeli soudruha vyprostiti. Minula další hodina, minuly i dvě. Tvář ubohého hocha jest vždy bledší; pot stojí ve velkých krůpějích na čele i skráních. Chvílemi jest pozorovati, že trpí a přemáhá se. Nemluvit už z vlastního popudu a neodpovídá, nežli lakonicky a trhaně. Každou chvíli přelétne tvář trpce bolestný úsměv; někdy se tvář i bolestně skřiví. Víčka očí mimovolně pozapadávají. Náhle sotva slyšitelně zaúpěl — první mrákoty se dostavují... Napolo jsa vztyčen, sklesl nazpět a zůstal chvíli bez vlády se zavřenýma očima. Bledá, potem zvlhlá tvář sesinala... „Vodu, vodu!“ vzřiknul jeden skalák. Dvě ženy běžely o překot pro hrníčky, v nichž si nosívaly něco vařeného k obědu, a s hrníčky pro vodu k nejbližší studánce. Vrátily se asi za dvacet minut, po kterouž dobu Matýsek ležel beze smyslů. Každá z obou žen poklekla k němu a počala mu čerstvou vodou omývati tvář. Vzpamatoval se poněkud teprve po několika minutách. Vzdychnul z hluboká a bolestně; pootevřel oči, ale hned je zase zavřel. Rty však se mu chvěly, jako by něco šeptal. Občas i celá tvář mírně se zachvěla, jakoby veškeré svalstvo její křečovitě poškubávalo. „Bolí vás něco, Matýsku?“ optala se jedna z žen, jež u něho klečely, kdežto ostatní skaláci stáli němě jako v ztrnutí v půlkole. Tázaný sebou ani nepohnul. Po chvíli všeobecného napjetí pootevřel oči — tvář jeho přelétl matný, bolestný úsměv... „Nic,“ zašeptal sotva slyšitelně, provázeje slůvko to mírným zavrtěním hlavy. „Slyší, slyší,“ zajásala jedna z žen. „Není tedy bez sebe,“ dodala druhá. „A nic ho nebolí,“ doložil jeden skalák. „Tedy mu přece nic není...“ A bez vybídnutí pustilo se zase několik mužů do práce, by obnovili dřívější pokusy vyprostiti nohy ubožákovy z děsných žulových kleští obrovského balvanu. Po delším namáhání podařilo se po jedné straně oddroliti od hrany balvanu několik drobtů a pokračováno s úsilím v práci. Matýsek se zatím zase vzpamatoval skoro úplně. Odpovídal na otázky, ba sám se na to a ono dotazoval a přihlížel s výrazem trpělivosti v bledé tváří ku práci, čelící k jeho osvobození. Na bolest si nestěžoval; toliko na mírnou umdlenost. „A což nohy — nohy?“ optala se jedna z žen. „Chvílemi pobrnívají, jakoby je mravenci prolézali,“ odpověděl Matýsek. „Ale jen chvílemi — potom se mi zdá, jako by dřevěněly. Necítím než pouhý tlak.“ I požádal opět o trochu vody a napiv se, pojedl i skývu podaného chleba. Ženy urovnaly pod něj ještě více natrhané trávy, tak že ležel nyní měkce a dosti pohodlně. „Skoro jako na peřinách,“ přála jedna z žen. Shlédnuv jednoho skaláka kouřili opodál z krátké dřevěné trysky, prál polo žertem: „Půjč mi, kmotře, několik bafů, abych se dostal veseleji na onen svět.“ Skalák mu podal dýmku a Matýsek si několikrát bafnul. „Vybafal bych ti to do popele!“ prál, vraceje soudruhovi dýmku. „I jen fajči, fajči, Matýsku!“ vybízí skalák, zdráhaje si vzíti dýmku. Ale Matýsek připomenuv si, že má v kapse doutník, dýmku vrátil a sáhl do kapsy. „Nu — ten bude asi na cimprcampr,“ zamumlal když se byl přesvědčil, že má doutník v kapse na druhé straně, na které ležel. Vytáhl jej a shledav, že je jen trochu pooloupnut, ukousnul špičku a zapálil doutník od podané dýmky soudruhovy. „Tak! Ted nebudu mít aspoň tak dlouhou chvíli!“ prál, rozbafávaje doutník a dívaje se na pracující skaláky. Tak míjela hodina po hodině, aniž bylo lze ubožáka vyprostiti. Slunce bylo se zatím valně schýlilo k západu — lomy nalézaly se v plné, zlaté záři sluneční. tom shlédl jeden skalák, že blíží se dozorce lomů — mladý inženýr. Jedna z žen pospíšila inženýrovi v ústrety a pověděla mu, co se přihodilo. Inženýr rychlým krokem se přiblížil k místu neštěstí a podav Matýskovi ruku, optal se: „Jak je, Brzdíčku? Bolí vás něco?“ „Nebolí, poníženě prosím, pane inženýre,“ odpověděl Matýsek. Inženýr však hrubě ani neslyšel. Zrak jeho přelétl stav věcí a přesvědčil jej, že posavadními prostředky skaláka vyprostiti není možno. „A kdy se to stalo?“ optal se zhurta. „Ráno, poníženě prosím,“ zní odpověď. „Proč jste pro mne nikdo nedošel?“ rozkřiknul se inženýr tak příkře, že neodvážil se nikdo ani odpovědíti. Chvíli inženýr přemítal. „Rychle jděte někdo pro doktora! A řekněte, co se stalo!“ velel po chvíli. A zatím, co jeden skalák rozkazu vyhověl, ohledal ještě jednou stav věcí a zamyslil se. Ostatní stáli kolem v němé dychtivosti. Po chvílí inženýr poodstoupil několik kroků a pokynul skalákům, by se přiblížili. Matýsek zůstal o samotě a viděl, kterak inženýr skalákům něco povídá. Skaláci i ženy rozprchli se na to na vše strany. Někteří chvátali se sekyrkami a jinými nástroji k lesu. Dva vzali vrtáky a přiblížili se k balvanu, pod nímž Matýsek ležel, — ale s druhé strany, tak že jich ubožák neviděl. Po chvíli slyšel jen známý zvuk, když se skála navrtává. „Kde pak hoši navrtávají?“ optal se inženýra, jenž se byl k němu zase přiblížil. „Nedaleko,“ odtušil inženýr, tváře se lhostejným. „Že to tak duní, jakoby navrtávali balvan nade mnou,“ připomenul Matýsek. „Ah, to se vám jen tak zdá!“ vysvětlil inženýr a popošel několik kroků od Matýska. několika minutách skalák pod balvanem ležící postřehl nové přípravy. Kde jaká kláda, tyčka, prkno — vše snešeno k němu. Z lesa naneseno klestí, ba i celé menší borovice a jiné lesní stromky. „K čemu to?“ optal se Matýsek. „Uvidíte,“ odtušil inženýr, načež prostě skalákům pokynul. Skaláci začali Matýska obkládat kladami se tří stran. Snášeli velké kameny a kladli je na klády. Krátce budovali kolem Matýska ochranné stěny, ovšem nízké, sotva na půl metru vysoké, načež začali klásti klády na přič. Teprve nyní Matýsek pochopil, že jde o roztržení balvanu dynamitem. Zamrazilo jej. Znal účinek dynamitu příliš dobře, než aby si nebyl vědom strašného nebezpečí... Přes to přece ani nehlesl, tím méně aby se byl optal, co a proč se děje. Sám chladnokrevný inženýr, jenž řídil přípravné práce s obezřelostí muže, který se ve věcech těch vyzná, podivil se Matýskově odhodlanosti a uznal za dobré, optati se ho jen ještě, pro všechny případy — na poslední jeho přání. „Nežádáte, nepřejete si ničeho, Brzdíčku?“ otázal se, nežli byla položena poslední kláda na přič. „Nic, pane inženýre, nic,“ odtušil tázaný. „Jenom prosím ať nikdo nic babičce ...“ „Ah, toť se ví!“ vpadl inženýr podav ještě jednou skalákovi ruku. Poslední kláda položena na přič. S bezpříkladnou rychlostí kladeny nyní přes klády prkna, přes tyto klestí a na klestí menší kameny. V několika minutách nalézal se Matýsek v čiré tmě. Slyšel temné dunivé rány, šum a ruch, ba i hlasy nad sebou i kolem sebe. V tom šlehla duší jeho myšlenka, že kladou jej vlastně za živa do hrobu. Zamrazilo jej jako doposud ještě nikdy. Cítil, jak vyvstává mu studený pot na čele a skráních, jak stékají kapky po lících; ale nepohnul se... Myšlenka, že v několika minutách nebude snad již mezi živými, jej takměř ochromila. Ležel — ale co dělo se v jeho duši, vzpírá se vylíčení... Úzkost, strach v nejděsnějších svých podobách — lítost, div srdce nepuká — — — Krev víří žilami jako žhavá láva a přece jej každou chvíli zamrazí... Hroznoť pouhé pomyšlení... Bolesti necítí ani nyní. I tlak na nohy, jenž byl v poslední době skoro již palčivý, zdá se, že minul — že nohy bud úplně zdřevěněly nebo že se balvan nějak nachýlil a netlačí již v té míře jako dříve. Duší Matýskovou šlehlo cosi jako záblesk naděje. Již chtěl vykřiknouti: „Ustaňte! Zadržte! Netrhejte balvanu!“ a napjal poslední síly, by nohou svých vyprostil ze spod zdánlivě povolivšího balvanu, když se přesvědčil, že nemůže jimi již pohnouti ani tak, jak bylo možno asi před hodinou a dříve. Náhlá ztrnulost ovládla celé tělo — jen mozek pracoval se zvýšenou rychlostí... Celý roj myšlenek a vzpomínek zavířil Matýskovou duší v několika minutách. Ruch a šum kolem něho znenáhla se tišil. Slyšel jen ještě temné rány navrtávání a někdy i lidské hlasy; ale za nedlouho utichly i rány i hlasy — kolkolem rozhostilo se hrobové ticho... Matýsek věděl, že nadešel osudný okamžik, že v pěti, šesti minutách — Však jako zázrakem — náhle mu bylo vše lhostejno. Bylo mu, jakoby byl v nerozdílném skoro okamihu otupěl— A přece cítil, jak prudce tepny bijí, jak krev víří žhavě žilami, jak se srdce ouží, jakoby již již mělo puknouti... V tom vyhoupnul se před duševním zrakem jeho ještě jeden obraz: spatřilť babičku svou, kterak s výrazem zoufalosti lomí třesoucímu se rukama... Temný a přece srdceryvný výkřik bolesti vydral se mu z prsou — a srdce, jakoby bylo ustalo v činnosti... Mrákoty obestřely jeho smysly... Co dále se dělo, nevěděl... Po několika minutách zaduněla v lomech hromová rána — balvan nad skalákem byl roztržen. Inženýr i skaláci seběhli se se všech stran k balvanu. „Matýsku, Matýsku!“ zaznělo z několika úst současně a opakováno ještě několikrát; ale volaný se neozval. „Mrtev!“ zahučel inženýr, Přes to dal okamžitě rozkaz k rychlému odstranění ochranných stěn nad Matýskem. několika vteřinách sházeny kamení, klestí, prkna a klády. Matýsek ležel jako dříve; ale bez hnutí. Inženýr rychle přiskočil a ohledav tepnu jásavě vykřiknul: „Živ!“ I ostatní záchranné práce konány s bezpříkladnou rychlostí. Vše kolem skaláka odstraněno a shledáno, že leží na jeho nohou tři menší balvany, jež nutno a možno odvaliti pakami. Bez odkladu přikročeno ku práci... Zatím bylo slunce zapadlo; celé lomy stopeny byly v příšerně krvavé záplavě... První i druhý balvan, ba i třetí šťastně odvaleny; ale skalák sebou nepohnul. „Vodu, vodu!“ velel inženýr snaže se Matýska vzkřísiti, ale nepodařilo se mu to, ani když voda přinesena a vychrstnuta omdlelému do tváře. Na štěstí dostavil se asi po půl hodině lékař. Ohledav nohy skalákovy shledal, že jsou podlity krví až nad kolena — místy kůže i maso rozmačkány. Kaluž krve nasvědčovala částečnému vykrvácení. Rychle učinil čeho bylo třeba — omyl a obvázal nohy a obnovil pokus omdlelého vzkřísiti, což se mu posléze podařilo. Těžce zraněný naložen pak na nosítka a odnesen do nejbližší osady směrem ku krajskému městu a dopraven odtud vozmo do městské nemocnice — — — Zatím, co dálo se toto v lomech, strávila Matýskova babička den obvyklým způsobem vzpomínajíc skoro neustále na svého vnuka. Uvařila jídlo na večer a čekala, až slunce zapadlo, kdy se Matýsek vracíval z lomů. I vyšla mu několik set kroků v ústrety a zase se vrátila až ku kapličce nedaleko své chaty. Poklekla jako z rána, sepjala vetché ruce a modlila se vroucně a vřele již za svého dětství naučenou modlitbičku k Marii Panně Pomocné. Po chvíli nazvedla hlavu a zadívala se na obraz rodičky boží. Obloha na západě sice planula v krvavé záplavě; ale obraz byl v šerém a zároveň skoro příšerném stínu. Po bezměrné laskavosti, kterouž se stařena z rána domnívala pozorovati v milostně útrpné tváři rodičky boží, nebylo ani památky. Stařence se zdálo, jakoby k ní matka boží pohlížela smutně, zachmuřeně a beznadějně... Lehýnký výkřik leknutí vydral se jí z prsou. Vztyčila se, rozhlédla se kolem a upřela kalný zrak svůj do dáli, odkud vnuk obyčejně chodíval... Po chvíli však opět sklesla na kolena, sepjala ruce a upírají zrak na zachmuřenou tvář rodičky boží s důvěrou zašeptala: „Ne, ne — matičko boží, tys vnuka mého neopustila... Koho ty chráníš, je v bezpečí...“ A duše její zahloubala se v myšlenky nejzbožnější... Čekala modlíc se, až červánky pohasly. Čekala i doma, až nadešla noc; ale nedočkala se... Zmocnil se jí nepokoj; nicméně vetché tělo konečně přece podlehlo únavě... Usnula a zdálo se jí o vnukovi, jenž zatím již byl v nemocnici v krajském městě. Zraněné nohy jeho ohledány poznovu a zjištěno, že jsou i kosti rozdrceny. Amputace byla nevyhnutelná a provedena dříve, nežli babička v chatě procitla... Co se dále sběhlo, netřeba doličovati. Teprve následujícího dne babičce šetrně napověděno, jaké neštěstí vnuka jejího stihlo a po několika měsících přivezli jí vnuka jako mrzáka. Vetchá, skoro osmdesátiletá stařenka byla sice na hrozné neštěstí úplně připravena a dávno odevzdána ve svůj osud; ale pohled na zmrzačeného miláčka ji přece jen zdrtil a ukrátil jí i věku. Zemřela za několik týdnů po návratu vnukově. Od té doby byl vnuk osiřelý ubožák, jemuž nezbylo, nežli se uchýliti k milosrdí lidskému a státi se žebrákem. V první době žebrával jen v chudičké rodné vísce, ale ne-yžebral mnoho, začasté ani, by se uchránil smrti hladem. Z té příčiny dával se později dovážeti do osad sousedních na poutě a podobné. Ještě později si pořídil vozík a velkého psa a zajíždíval den co den v tu neb onu stranu daleko od rodné vísky na živější křižovatky silnic a vozových cest nebo po větších a zámožnějších osadách, kde od stavení ku stavení žebral. Teprve tak stal se život jeho v jistém vzhledě aspoň snesitelným. Vyžebralť více, nežli bylo k slušnému životu potřebí a popřál si tak mnohé, čeho si nemohl popřáti začasté ani synek ze slušného statečku. Přirozenoť, že jednak zmrzačení, jímž oběh krve stal se nepřirozeným, jednak pak kočující život z větší části pod širým nebem v úpalech slunce nebo za nepohod nezůstaly bez vlivu na jeho povahu. Zůstal sice dobrým a poctivým, ale změnil se prodlením let v povahu nepoměrně vznětlivější, ba popudlivou. Také jistý druh jizlivosti, začasté i úšklebné, bylo možno u něho postihnouti jako u mrzáků, byť tebe dobrodušnějších vůbec. Jinak žil v ústraní a zřídka kdy se s někým stýkal. Odprodav babiččinu chatu starému Pitrdlovi navštěvoval jen pod večer, když se vrátil ze žebroty, Rorejsovu hospůdku, kde se do syta najedl a napil, načež vždy uchýlil se do své nové chaty a strávil v ní noc, aniž by v rodné vsi někoho žebrotou nebo jiným způsobem hrubě obtěžoval. Mnohý z obyvatelů vísky nespatřil ho začasté po celé týdny, ba měsíce. Leč každý, ať jej vídal nebo nevídal, byl přesvědčen, že jest pan Matýsek zazobaný, jak se byl i hostinský Rorejs vyjádřil. Co na tom bylo pravdy, věděl jen mrzák, kterýž však o záležitostech toho druhu s nikým nerozpřádal řeči. Že však si popřál vše, co si popřávali i nejbohatší v osadě, nebylo nikoho tajno. Starý granátník Pitrdle opustil hospůdku — jak si byl i agent Horyna všimnul — krokem nápadně nejistým. Vyčkal před krčmou, až mrzák Brzdíček odejel, ba až dozněl štěkot mrzákova tahouna a zahnul pak na vozovou cestu, po které byl Horyna za večerního šera sešel od králíkárny. Cesta vzhůru byla, jak víme, z počátku dosti příkrá. Starý granátník však byl s cestou, po které již asi po deset roků chodíval každodenně několikrát dolů i nahoru, úplně obeznámen. Znaltě každý záhyb, každý výmol, každý nápadnější kámen, každé keřisko podle cesty. Chodívalť tudy za dne i za noci, začasté za čiré tmy — za pohody i nepohody — v parnu nebo dešti, ba i v době, kdy pro náledí bylo tam snadno možno hravě sraziti vaz – – a nikdy se mu nezdála býti cesta neschůdnou nebo namahavou. Není tudíž divu, že za lunojasné noci, za které bylo lépe na cestu viděti, nežli za pošmourných nebo mlhavých dnů, vykročil s vědomím úplné jistoty, že jako kdy jindy bude v několika minutách pod domácím krovem. Jsa poněkud rozjařen zanotoval si starou, před rokem 1848 i v Čechách zhusta zpívanou německou písničku Ach, du lieber Agustin, která měla pro něj, jenž jí jen zpola rozuměl a při zpěvu prahanebně vokalisoval, zvláštní půvab jen tím, že se sám tak nazýval. Po několika krocích však náhle mírně zavrávoral a něco mrzutě zamručel. Po několika dalších krocích uklouzlo rtům jeho mumlavé napomenutí: „Ou, ou, — Augustýnku!“ — ale stoupal přece statně dále, až po několika vteřinách zavrávoral nápadně a — zastavil se. Hlava sklesla hlouběji k prsoum, z kterýchž se vydral přitlumený vzdech, nebo lépe — namahavé oddechnutí. Pravá ruka přejela přes čelo a posunula čapku s širokým stinítkem poněkud na zad, takže tím ohyzdná tvář starcova nabyla v matném osvětlení luny výrazu skoro až příšerné vytřeštěnosti. Oči byly přimhouřeny, rty pootevřeny a zuby povyceněny, Celá tvář leskla se skoro náhle vyvstalým potem, jejž si byl stařec z části setřel jen s čela. „Brr! Augustýnku!“ zamumlal po chvílí dutě, jako by namahavě vyrážel slabiku za slabikou. „Co pak se to s tebou děje — co? Což pak jsi z jinších — co? Nejsi — vid? Tedy hajdy! — Ma—rrš!“ I vykročil statně, jako činíval druhdy na komando a zasmál se pod sebe vrčivě, jako člověk, jejž bylo právě zamrazilo, když jej někdo zašimral. Asi osm, deset kroků ubylo obvyklým způsobem; po té stařec poznovu zavrávoral a zastaviv se zahučel jako na prázdno spuštěný měch. „Nu, nu,“ zamumlal po chvíli. „Což pak — jako by — inu — ne! A ne!... To jen tak — hu!... Kam pak s tou flintou, Augustýnku, co? A s jakou pak flintou, Augustýnku — co?... S jakou?... Kdyby tě tak někdo slyšel z fořtovny — eh!... A přece — ať jsem trajcen... Vždyť na mě vyvstává horko, jako bych lez' do pece ohnivé, a teče ze mne jako z okapu... Nu, utři se, Augustýnku — utři!“ A pravá ruka hmatá nemotorně po šose kabátu, jakoby hledala kapesní šátek, ale marně se namáhá najíti kapsu. „Eh!“ mručí stařec. „Což pak tě — prach set sakra — abych neklel!“ A zase si z hluboká oddechl, vlastně odsupnul, jakoby lapal po vzduchu. Pravá ruka mimoděk vrátila se v původní posici. Po chvíli však se zvedá namáhavě ku tváři, aby rukáv vykonal funkci, kterouž chtěl obmysliti svůj kapesní šátek. „Tak! Tak!“ libuje si, když si byl setřel, vlastně rozmazal velké krůpěje potu po čele, lících a nosu; ale hned po té zase nespokojeně mumlá: „V hubě pec — v žaludku pec — v žilách pec — hú!... A nohy jako zdřevěnělé... Co pak? Eh! Někdo tě uřknul — uhranul, Augustýnku! Ba, ba! Uhranul — uřknul.“ Sotva domumlal poslední slovo, dal se do vrčivého smíchu. „Vrrr — prrr!“ hrčelo z něho, jakoby se v prsou a v žaludku v ořechách přehrabával, až pak posléze se zase ozval: „I čerchmant tě uhranul, starý mrťafo! Rorejsova brynda ti zbryndala žaludek a příbryndává i mozek... To je to!... A proto — pšakrev, starý o škleb o! hybaj!... Ma—rrš!“ A zase vykročil jako před chvílí statně a skoro pružně jako na komando, jež nutno respektovati, a popošel poněkud potácivě asi dvacet kroků. Ale což vše naplat — nohy a celé tělo vypovědělo poslušnost. Zastavil se jako člověk, jenž byl úprkem běžel a nemůže více dechu popadnoutí. Prsa, z kterýchž se dral hučivý dech, mocně se dmula, nohy poklesávaly. „Eh! Což pak se nedostanu — ani — nahoru!“ zamumlal trhaně. „To by tak — Co pak by řekla — Kačenka?“ A jakoby mu bylo poslední slovo dodalo zázračné síly, vykročil bez komanda a potácel se klikatě po hrbolaté cestě vždy výše, až se po nadlidském takřka namáhání dostal k místu, odkud byla cesta nepoměrně schůdnější. „Nu, tedy — tak!“ zaliboval si zastaviv se. „Vždyť jsem — přece ještě starý – –“ Tentokrát však mu vypověděl službu i dech. Zajikl se, jakoby byl spolknul žvanec, jenž mu uvízl v hrtanu. Dech se mu zatajil, zakuckal se a hlava se mu zatočila. „Óh!“ vydralo se mu namáhavě z prsou — a v bezprostředně následujícím okamžiku klesl na jedno koleno a jednu ruku, kterou si rozedřel o ostrou hranu kamene, na který byl plochou dlaní bez obrany dopadl. Snažil se vztyčiti se, ale nebylo možno. Pokusil se o to několikrát, vždy však bez úspěchu, — pokaždé sklesl na to neb ono koleno a zároveň vždy také na jednu neb obě ruce. Usedl tedy a obemknuv oběma rukama přikrčená kolena, setrval tak po několik minut. Rozhlédl se sice několikrát kolem; ale zrak jeho na ničem neutkvěl. I dolů do úvalu zabloudil, i vzhůru k obloze, vlastně k měsíci se zvedl. Ale ani tam, ani onde ho nic nevábilo, nic nevzbudilo jeho pozornosti, tím méně, aby byl dalo nový směr mlhavým myšlenkám, jež vířily chaoticky jeho mozkem. Byl vlastně, abychom tak řekli, v polomdlobách. Mírné mrákoty obestřely jeho ducha, jenž však přece ještě byl v činnosti aspoň bezděčné, instinktivní a přerývavé. Napadlo mu, že je snad přece jen uřknut nebo-li uhranut, ale hned zase kmitnula duší vzpomínka, že se vrací z hospody, kde si byl neobvykle přihnul. Nicméně v následujícím okamžiku již mu zase bylo, jakoby usínal a nevěděl, kde se nalézá. Chvíli mu bylo všechno lhostejno. Všeobecná ochablost celého organismu přihlásila se ku svému právu a působila zvláštní, skoro možno říci slastný pocit, jaký se zmocňuje k smrti unaveného, když ulehne v pevném přesvědčení, že nemusí vstáti. Oči měl přimhouřeny, ústa pootevřena, čepici na zad pošinutou. Tvář jevila v plném svitu měsíčním výraz ztrnulé zblbělosti. Po několika minutách mu začaly přikrčené nohy brněti, jakoby jimi mravenci prolézali. Bezděky chtěl je poněkud natáhnouti, leč příjemně bolestný pocit brnění vrátil mu poněkud vědomí. „Pšakrev!“ zasípal huhňavě a skoro vztekle. „Čerchmant sem toho chlapa zahnal, že mne vylákal do hospody!... Oh!“ Poslední citoslovce bylo vlastně výrazem bolestného citu, jenž jej projel, když byl jednu zbrnělou nohu natáhl a zase přikrčil. Konečně podařilo se mu obě nohy natáhnouti... Obě ruce sklesly do klína, hlava naklonila se k prsoum... Tak setrval opět po několik minut. Připomenul si to a ono z minulého dne, ale mlhavě, až vynořilo se před duševním zrakem jeho rychle za sebou několik význačnějších momentů z minulosti. Připomenulť si, jak byl po vysloužení první kapitulace dostal dovolenou a zavítal do rodné vísky; — jak u muziky v sousední vesnici seznámil se s obstarožnou již dívkou a kterak — když se s ní loučil, aby šel zase k vojsku sloužit druhou kapitulaci, hořce plakala... A po dalších sedmi letech přišel domů na vždy. Po celou tu dobu nebyl o nikom z rodné vísky ničeho zvěděl, ba ani o děvčeti, jež bylo tak hořce plakalo, když posledně odcházel... Poptal se po ní. Pověděli mu, že slouží ve dvoře u kmotra Votýpky. Zašel do dvora a poznal ji, ač byla již sestárlá. Stála právě v otevřených vratech stodoly s cepem v ruce. I ona ho poznala; ale ani se nezamračila, ani neusmála. Popošel k ní a prál: „Dobrý den, Madlenko!“ „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“ odpověděla hlasem drsným, skoro skuhravým. „Jak pak jste se pořád měla, Madlenko — co?“ optal se po chvílí. „Nu, chvála pánu bohu — dobře, pane Augustýnku,“ odtušila. Po malé přestávce mávla jednou rukou k okovu ve dvoře, kde stála asi šestiletá bosá dívka v jediné cárovité sukýnce a přála skoro lhostejně: „A tamhlenc, pane Augustýnku, je vaše dítě!“ Pan Augustýn se otočil a spatřil své dítě — na věk šesti roků dosti velké, kostnaté, vychrtlé a poněkud na jednu stranu nahnuté. Dítě stálo rozkročeno a dívalo se kamsi do prázdna. Otec dítěte se ani neusmál, ani nezamračil, tím méně aby byl snad pospíšil své dítě obejmout a potěšiti se s ním. „A jak jste jí dala říkat, Madlenko?“ obrátil se po chvíli ku své někdejší dočasné nejmilejší. „Kačenka!“ zaskuhrala Madlenka. „Nu — tak!“ bylo vše, co otec odpověděl. Prosté a přece charakteristické obrazy ty vyhouply se před duševním zrakem starého vojna tak neobyčejně živě, že mu bylo skoro do pláče. Na štěstí zaplašeny obrazy ty vzpomínkami jinými, poněkud příjemnějšími. Připomenuli si, jak mu Madlenka přece jen byla milejší nežli kterákoli jiná holka — jak s ní klečel v sousední větší osadě, kde byla fara, v kostele před oltářem — a jak i Kačenka stala se mu později čímsi, co vůbec ani nechápal, pro co neměl slov a co mu bylo vždy, jakoby se samo sebou rozumělo.. Teprve teď zoužilo se mu srdce skoro až slastnou bolestí, v očích zaleskly se slzy... Po chvíli se rozplakal štkavě, aniž věděl proč... A při tom kmitaly duší zase rozličné obrazy z minulosti. I lidské ucho, o němž byl v hospodě vypravoval, že je byl roku 1848 nabodnul na bodák své pušky, kmitlo před duševním zrakem jeho. A poprvé v životě mu napadlo: „Co se asi stalo s člověkem, jemuž ucho to patřilo?“ Ale i tato otázka duší jen kmitla. Prostá minulost starcova měla přece jen dosti zajímavých momentů, jimiž se mohl v mimořádném stavu zabývati. Posléze zabočily vzpomínky zase k minulosti nejbližší, ku právě minulému večeru. „Brr!“ zavrčel náhle mrzutě. „Peníze jsou fuč — fuč — fuč!“ „A co zítra?“ zamumlal po chvíli. „Až Kačenka vstane a bude chtít jít něco koupit a nenajde v košíčku ani krejcaru... Nu, to's to dotáh', starý mrťafo! Teď jen, aby ti vlastní dcera vykrákala, že's takový flamendr!“ Náhle však se až dosud bolestně skřivená tvář vyjasnila. „Což pak,“ zamumlal nadějněji, „což pak — kdybychme tak vyhráli — co? Nu — a mmoho-li bych tak vyhrál — co? Za dva zlaté a padesát háků... Či ne! za celou pětku — vždyť představený... Ah! Kolik že povídal ten chlap, že vyhrajeme? Deset tisíc – tak, tak, deset... A pět, šest nás je — tedy vyhraju dvě stě a ňáký pakatýlek... Nu, pěkný groš, až — přinesu hrst bankocetlí domů a rozhodím je po stole... Kačenka vyvalí oči... ,Ale, ale!‘ řekne. ,Kde pak's tolik peněz, tatíčku?... ‘ A já ani muk... ,Hádej, hádej, Kačenko?... A kup si, co chceš! Třeba chalupu, pole — dva vepře — co chceš, povídám... Nu, vem jen, vem! Všechno je tvoje — všechno! Kup si třeba na šaty! Já ti je ušiju, jak už se v tom nevyznám jako v šití kalhot a kabátů — a jak už špatně vidím... Vem, vem, Kačenko! A kup — kup — kup! A teď — abys věděla, kde jsem to vzal... To víš, že jsem nekraď — ne a ne!‘“Zmotané a naivní tyto myšlenky vykouzlily v ohyzdné tváři starého granátníka výraz svrchované rozkoše, jaké byl vůbec ještě schopen. Zároveň mu bylo tak nevýslovně blaze, jako jen ve snu, když se mu někdy zdálo, — což bývaly sny jeho nejpříjemnější – že měl k obědu nebo že vůbec pojídá vepřovinu, krmi nejmilejší. Nicméně po několika minutách přesunuly se myšlenky zase k drsné skutečnosti. Připomenulť si, že nechal v hospodě všechny peníze, jež vůbec měl — a mráz mu přejel záda... „Brr!“ zavrčel — a jakoby mu byla tajemná síla přispěla ku pomoci, vztyčil se se země a chvíli se rozhlížel vytřeštěně kolem sebe. „Nu — domů přec musím!“ zamumlal a učinil několik kroků do vrchu. „Ale opatrně, aby Kačenka nic nezmerčila!... Hezky po špičkách, aby se ani neprobudila!... Tak, tak — teď už to nějak jde!...“ Vrávoral sice doposud a každou chvíli se zastavoval. Bylo se mu však přece jen poněkud uvolnilo a byl svých smyslů aspoň tak dalece mocen, že troufal si opanovati se i u přítomnosti Kačenčině. Tak dopotácel se po dalších několika minutách po schůdnější cestě až k poslední chatě v těchto místech, ku králíkárně, před kterouž byl agent Horyna z večera svědkem prostinkého výjevu. Z okénka, kterýmž se byl Horyna díval do jizby, blikalo doposud, ale nápadně mdlé a chvějivé žlutavé světlo. Starý Pitrdle si toho všimnul a odplivl si, jakoby mu to bylo nemilé. Po té přišoural se potácivě ku dveřím a hmatal v šerém stínu, jež na té straně chata vrhala, po petlici, by otevřel... Nahmatal ji; ale nemohl otevřít — buď že byly dvéře uvnitř na závoru zavřeny, nebo že byl přece jen ještě v stavu nepříčetném. Vzdychl si vrčivě a namáhal se po několik minut, až se domníval býti přesvědčen, že jest zavřeno. Batolil se tudíž k okénku a nahlédl dovnitř. Na rohu kachlových kamen stál dohořívající kahánek, jehož blikavé světlo osvětlovalo vnitřek jizby tak matně, že stařec sotva rozeznal předměty nejnápadnější. Na prostém loži ležela na znak natažena tatáž ženština, kterou byl Horyna pod večer chvíli pozoroval; ale posud oblečena, majíc obě ruce pod hlavou. Starý Pitrdle chvíli před okénkem nerozhodně přešlapoval; ale posléze se přece rozhodnul a klepnul prstem na sklo, jež však tak zařinčelo, jakoby byl pěstí udeřil. Ženština na loži prudce se vztýčila, vyskočila a zadívala se k okénku. Leč hned po té se obrátila ke dveřím a zmizela. Hmataje po zdi, šoural se stařec od okénka ku dveřím. Po několika vteřinách zaslechl ze vnitř líbezný dívčí hlásek, mluvící tónem nejlaskavější výčitky: „Ale, tatíčku — otčínku! Vždyť pak je otevříno! Kdo pak by zamykal na závoru? Kdo pak by nás chudáky chtěl okrást..“ Starý Pitrdle, došourav se ku dveřím, hmatal nejistě po petlici, ale dříve, nežli ji nahmatal, dvéře se otevřely a na prahu stála Kačenka. „Ah, můj ty božínku!“ šveholila lahodným svým hlasem. „Kde pak jsi se tak dlouho pozdržel, otčínku? Vždyť už snad bude brzo svítat... Ach! ne, ne — to je měsíc ... Nu, jen pojď, pojď, milý tatíčku!“ Tak přívětivě vábený milý tatíček vykročil a na štěstí jen mírně zavrávoral. Překročiv práh, zavřel dvéře a octnul se tak, jak si přál, ve tmě. Kačenka mlčky se obrátila ku zpáteční cestě, otec pak, makaje po stěně, dceru následoval, až prošel šťastně celou předsíňku. Dcera, otevřevši dvéře komůrky, vklouzla do vnitř, otec však se na práhu zastavil a opřel o dveřeje. Bylať jej ovanula podivně příjemná, skoro možno říci omamující přisládlá vůně po pečeni. „Ah!“ uklouzlo mu táhle. „Co to? To je jako o posvícení!“ I vtáhl vzduch nosem i ústy do sebe, jakoby se chtěl vůně nalokati a zároveň nasytiti. Dcera však na otcův dotaz neodpověděla. „Hned, otčínku, hned!“ šveholila svým lahodným hlasem. „Já jen trochu povytáhnu knot u kahánku nebo přidám drobínek sádla.“ Po té vztáhla kostnatou rukou po kahánku, sňala jej s rohu kamen a povytáhla dvěma prsty čmoudící již žhavý knot. Světlo prsklo a začalo se rozhořívati — — „Já jsem se, tatíčku, jen tak na zdařbůh převalila na postel,“ šveholila dcera, upravujíc kahánek. „A tu jsem ti měla tak krásný sen — ah! tak krásný... Můj ty božíčku! Počkej jen, milý otčínku, až ti budu povídat!“ Otčínek však stál o dveřeje opřen jako v ztrnutí a jenom svaly v tváři pracovaly v ten způsob, aby umožnily lokání příjemné vůně. „A na tebe, milý, přemilý tatíčku,“ mluvila dcera dále, „také jsem myslila a vzpomínala... To víš! A když jsem z večera — hned jak jsi odešel — náhodou pohlédla do košíčku, v němž máme peníze...“ Otec něco zamumlal a chtěl vkročiti do jizby; ale miloučké teplo a příjemná vůně byly jej v několika vteřinách tak zmalátněly, že nemohl sebou pohnouti bez obavy, že se nepřevalí. „A to víš, tatíčku,“ pokračuje dcera, blížíc se s rozhořívajícím kahánkem k otci, aniž by k němu zvedla zrak, „když jsem si pomyslila, že snad jsi vzal všechny peníze, abys za ně něco nakoupil — a když mi napadlo, že’s večer a po celý den ničeho nepojedl kromě trochu oukropu a několika bramborů — a když jsem si vzpomněla, že se zastavíš v hospodě, tu jsem ach – –“ Lahodný hlas dceřin začal se chvěti, ruka s kahánkem třásli. několika okamžicích vypukla dcera v pláč... „Kačenko! Kačenko!“ vydralo se z prsou otcových namahavě jako z rozvlněných ňader kajícího hříšníka. „Já ne — to víš — já za to nemohu... Prosím tě... Člověk je křehké, hříšné stvoření — třeba že by byl už tak splesnivělý jako já...“ Dcera upřela zaslzený zrak na tvář otcovu, jehož slovům nerozuměla; leč pro slzy neviděla nežli matné obrysy otcovy tváře a začala se sama chvějícím se hlasem omlouvati: „Ah, to já — tatíčku, já sama... A dost už jsem se naplakala, to víš! Jak jsem ho měla ráda!... Skoro mi byl nejmilejší. Ale když se připleť — a já nemohla jiného – –“ „A co — co, prosím tě?“ zahučel otec, snaže se vzpamatovati se. „Nu, tedy, tatíčku,“ zpovídá se dcera. „Já si myslila, že budeš sláb a že — až se vrátíš z hospody — kousek masíčka... A tu jsem tedy chytla — Šebastiánka – –“ Štkající dcera vypukla opět v usedavý pláč a stála s kahánkem v třesoucí se ruce před otcem, jenž na ni udiveně upíral vypoulené oči, jakoby se byla minula smysly. „A jak tak,“ počala štkavě dcera po chvíli, „na tebe myslím, tatíčku, že ty pro mne všechno a já — Tedy jsem ti Šebastiánka upekla...“ Teprve nyní otec pochopil nejen příjemnou vůni, nýbrž i dceřino hoře. Vše mu bylo jasno... Na jídlo však neměl ani pomyšlení. Nejmilejší by mu bývalo, kdyby se byl mohl nepozorovaně převaliti na postel. Ale jak — jak —? Dcera stojí před ním s kahánkem v ruce a upírá naň zrak... Že je zrak zaslzený a že dcera nevidí, než jakoby se dívala skrze hustou mlhu, starému otci nenapadlo. Náhle šlehla mozkem jeho spásná myšlenka. I nahnul se a sfouknul světlo. „Co to děláš, tatíčku?“ ozvala se dcera s nejlaskavější výčitkou. „Škoda sádla,“ odpověděl otec mumlavě, snaže se pronésti slova ta co nejpřívětivěji. A teprve nyní odvážil se vykročiti a vejiti do jizby. Dcera postavila shasnutý kahánek na roh kamen, kde stál dříve, zavřela za otcem dvéře a popošla za ním do prostřed světnice, která byla nyní jen matně osvětlena bledým reflexem měsíce, jenž vnikal okénkem. Otec stál zády k okénku obrácen, tvář jeho byla ve stínu. Dcera se mu zadívala do tváře, ale nepozorovala, jednak pro usychající teprve slzy ve vlastních očích ničeho. Chvíli stáli proti sobě mlčky. Náhle otec z hluboká zívnul a protáhl se, div v něm kosti nezapraštěly. Při tom poněkud zavrávoral. „Ježíš Marjá, co je ti, tatíčku!?“ zvolala úzkostlivě dcera, kteréž byl neobvyklý pohyb otcův nápadný. „Nic, nic,“ zamumlal otec. „To jen tak — jako by se mi zdálo, že jsem unaven.“ I zívnul zas a snažil se svléci kabát, „Tedy si sedni, tatíčku! Sedni a pohov si!“ vybízí dcera otce. „Já tě svléknu sama — i zuju... To víš — vždyť já nejsem od toho.“ Nečekajíc odpovědi, přitáhla opodál stojící stolici za otce. Na to se vztyčila a klade obě ruce na otcova ramena, aby jej donutila sednouti. „Tedy nepojíš dnes už ničeho, milý tatínku?“ šveholila za ním. „Nu nežť, nežť! Zítra ti snad taky bude chutnat... Viď že, viď? Starý Pitrdle, jak přirozeno, slov dceřiných hrubě ani neslyšel; ale k sednutí nedal se dvakrát vybízeti. Vyměniti nejistou půdu pod nohama za sedadlo, tedy za oporu aspoň poměrně jistější, — bylo mu právě vhod. I otočil namáhavě hlavu, jakoby se chtěl přesvědčiti, má-li stolici, kterou mu byla dcera přišoupla, skutečně za sebou, sehnul se jako člověk, jenž chce i nechce usednouti. Ale vzav převahu sklesl na stolici skoro bez vlády, až stolice nápadně zarupla. Přes to nepozbyl duchapřítomnosti, jakouž se liší přinachmelení od osob nadobro již opilých. „To se mi noha nějak jen sesmekla,“ zamumlal, „jako bych byl šlápnul na ňákou pecku.“ „Ah, pecku!“ zvolala dcera a hned se jala vysvětlovati: „Kde pak by se tu, milý otčínku, vzaly pecky? Jáť dnes dvakrát nebo snad třikrát metla... Všechno je v pořádku. Po peckách ani památky.“ „Vím, vím,“ opravuje se otec. „Ale což kdyby přece?... Nebo se mi tak jen zdálo?“ „I ba že zdálo, tatíčku — ba že,“ dotvrzuje dcera a slůvko zdálo přivádí ji mimoděk na myšlenky, jimiž se byla bavila před příchodem otcovým, tak že ani nepozoruje, že má otec kabát jen na polo vysvléknutý a že sedí na svém šose. „Oh, mně se, tatíčku, také něco zdálo,“ pokračuje dcera hlasem co možná nejjemnějším. „Ach, to ti byl sen!“ vzdychla po chvíli roztouženě. „Jaktěživo se mi podobného něco nezdálo...“ „Aj, aj — že nezdálo?“ zamumlal otec pochytiv v bezmyšlenkovitosti své jen poslední slovo; ale promluvením si připomenul, že nesvlékl ještě kabátu. I ohnul ruce v loktech, přikrčil je a zachytil jimi přední část kabátu, při čemž vypjal prsa, jako by chtěl vstáti. Dcera, domnívajíc se, že tím dává na jevo, by mu svlékla kabát, přispěla mu ku pomoci. „Ovšem, ovšem, milý tatíčku. Jaktěživo ne!“ mluví důvěrně, stahujíc mu opatrně kabát. „Ani bys nevěřil — tak podivný a přece krásný sen... To víš — mně se každou chvílí něco zdá každé noci se několikrát probudím.... Ale jako dnes —“ A odkládajíc kabát, jejž byla pod otcem skoro násilně vytáhla, na vedlejší stolici, pokračuje: „Pomysli si jen! Lehla jsem si — ani nevím jak a proč, hned jak jsem ubohého Šebastiánka nasolila.... Ale nechtěla jsem spát — nechtěla! Čekala jsem na tebe a jenom se tak převalila.. A myslím — to víš, že jen na Šebastiánka...  Vzpomínám si, jak vylezl z ďoury, kde měla stará Máří letos hnízdo, ještě jako malilitké robátko se žmoulavou kušničkou... Jak jsem na něj číhala, až se přišmaťhal blíž a jak jsem jej chytla za ouška a poprvé vzala na klín a poprvé hladila... Oh! div se mi srdce nerozskočilo lítostí, že mi dnes zrovna ubohý Šebastiánek přišel do cesty a pod dřevo... Oči jsem měla plné slzí — přála jsem si, abych raději ani na světě nebyla...“ Otec, jenž byl patrně podobně naivně-sentimentálním výlevům dceřina citu uvyklý, naslouchal, jak se zdálo, pozorně. Ale při posledních slovech učinil zase mimoděk celým tělem tak nápadný pohyb, že před sebou stojící dceru, která skoro se zase v slzách rozplývala, upozornil, jakoby si přál, aby mu byla při svlékání nápomocna. „Ach, pravda!“ zvolala ochotně. „Teď jen ještě vestičku a kalhotky ti svlíknu a botičky zuju!“ „Ne, ne!“ zamumlal tonem rozhodně odmítavým otec, jejž byla dceřina něžnost zase poněkud vzpamatovala. „Já sám — já sám...“ Zároveň učinil opravdový a napolo šťastný pokus svléknout! si vestu sám, což přimělo dceru, že ve svém žvavém vypravování pokračovala: „A jak ti tak, milý tatíčku, ležím a vzdychám a každou chvíli oči utírám, napadá mi, že v tom našem slzavém údolí přece jen není všechno v pořádku, když musí i tak nevinné a dobré a sladké stvořeníčko jako můj ubohý Šebastiánek, chudobu naši smrtí zaplatit... Ale hned si zas v duchu povídám: ,Kačenko, Kačenko! Kam pak to myslíš? Vždyť pak milý náš pán bůh stvořil zvířata dříve nežli Evu, ba dříve, nežli Adama, a dal jim je, aby s nimi nakládali, jak sami uznají za dobré...‘“ V tom Kačenčin zrak postřehl, že si otec svlékl vestu jen z pola. „Ach, bože, tatínku!“ zvolala s horlivou úzkostlivostí. „Vždyť pak ty jsi se, tatíčku, ještě nesvlíkl. Já ti pomohu — počkej, ukaž!“ A mezi řečí ochotně béře za vestu visící s otcova ramena. Otec však se tím opět vzpamatoval. „Ne, ne — já sám!... Vždyť jsem prál, — že sám...“ A učiniv prudký pohyb svlékl vestu úplně, a nevěda, co s ní počíti, držel ji v jedné ruce. „Ukaž, já vestičku uložím ku kabátku!“ nabízí se ochotně úslužná dcera k další službě. Ale otec nejistým mávnutím ruky a ještě nejistějším záporným zavrtěním hlavy odmítá. „Vždyť snad ty mne, tatíčku, ani neposloucháš?!“ míní dobrodušně dcera. „Snad se ti už chce spinkat. A já tě jen mořím a soužím —“ Poslední slova pronesena tónem tak bolestným, že starý granátník uznal za dobré obavy starostlivé dcery úplně zapuditi. „Mořím — soužím!“ zavrčel. „Koho pak bys, dušinko, mořila a soužila — ty dobrá, předobrá moje dušinko?!... A že neposlouchánu? I poslouchám — poslouchám... Podívej se, že mám oči jako vejr! ... Jen sedni a povídej!“ Souvislosti v slovech a smyslu sice docílil; ale tonem, jakýmž jednotlivá slova pronášel, zejména dutým, vrčivým a huhňavým přízvukem na posledních slabikách přece dal na jevo, že nenalézá se v stavu naprosto příčetném. Dcerka však byla podobně jako otec v myšlenkách v jiném světě — v říši snů a přeludů obraznosti. Vše kolem ní zdálo se býti stopeno v stříbrné mlze. Naslouchala jen na půl ucha. Slyšíc otce dosti zřetelně mluviti, přitáhla si nedaleko* stojící stolici a usedla přímo proti otci. Chvíli setrvala v mlčení. Zrak její sice zase utkvěl na tváří otcově; ale po několika vteřinách změnily oči poněkud svůj směr, tak že se dívala vlastně přes otcovu hlavu v neurčité prázdno. Za nedlouho oči přimhouřila a pokračovala ve svém vypravování: „A jak ti tak, milý tatíčku, ležím, zdá se mi, jako bych usínala... Víčka zapadají; ale přece neusínám — nespím... Zdát se mi jen, že stojím u okna v druhé komoře, z něhož jest vidět, jak víš — na celou vesnici dole v ouvalu... Stojím a koukám na červánky ... Celé nebe hoří — celé!... Krvavé pruhy vystupujou z lesa nad chalupou staré Byšické, jako když velikánská krůta s plamennými péry v ocase udělá kolo... A jak se tak do těch plamenů koukám, je mi nějak podivno, jakoby mne někdo hladil nebo šimral a já nevěděla kdo... Najednou — to víš, jak to ve snu bývá — vidím celý ouval tak jasně jako z jara, když slunce vyjde, když ptáci zpívají a květiny – – Ah, kvítků byl plničký ouval... Každý strom, každý keř, každý trávníček — samý, samiličký květ: bílý, červený, modrý – všechny barvy... Po chvíli obracím zas oči k nebi a vidím samé růžové obláčky... Největší z nich mění se právě v obláček stříbrný a snižuje se vždy více, až se snesl nad ouval... Napadá mi, že to ani není možné. V tom vidím, že to není obláček, ale — anděl v šatech jako z postříbřené mlhy a s růžovýma křídloma... Padla jsem na kolena, sepjala ruce a počala se modliti... Ale očí jsem od anděla nad ouvalem se vznášejícího odvrátit nemohla. Viděla jsem, kterak krouží, jako jestřáb, když už si byl vyhlídnul kořist — jako by i on, anděl, po něčem slídil. A jak se tak na anděla dívám, je mi ho líto — a už jsem chtěla vykřiknout: „Poníženě prosím, koho pak hledáte?“ — když se mi v očích zajiskřilo... Anděl stál přede mnou před oknem... Můžeš si, tatíčku, pomyslit, jak jsem se ulekla! Zamhouřila jsem oči, ale nebála se… Neviděla jsem sice pranic, ale přece se mi zdálo, že se mi anděl dívá upřeně do očí... V tom anděl promluvil. ,Jsi-li ty Kačenka, nic se neboj!‘ prál tak sladkým hlasem, jakoby sedmihlásek zpíval. ,Dost už jsi na světě vytrpěla — dost se navzdychala — dost už ti lidé neubližovali!... A proto musíš se mnou!... Já jsem anděl míru!...‘ A jak ti, tatíčku, povídám, — já se pranic nebála a začala si protírat oči... V tom se mi zdá, že už neklečím u okna, číbrž se vznáším vysoko nad ouvalem a že vidím všechno zcela jasně. I tebe, milý tatíčku — zrovna tebe vidím sedět na kameně před chalupou a plakat... A nic, pranic mi tě není líto... Myslím si: „Eh! To ty pláčeš jenom tak, protože si myslíš, že mne nemáš. Ale až se vypláčeš, bude ti zas, jako bys mne měl...“ A jak si to myslím, zdá se mi, jako bychom byli vletěli do mlhy... A teprve teď mi začalo být teskno a ouzko, jako mi bývá, když má přijít bouřka nebo krupobití... Chvílemi byla ve mně malá dušička... I napadlo mi, že bych se snad přece jen mohla anděla zeptat, kam letíme... V tom pozoruju, že letím sama — bez anděla... Leknutím se mi hlava zatočila, jako bych dostávala závrať. V tom ale neletím, číbrž stojím — před nějakými dveřmi. Ale na dvéře se podívat nemohu. Lesknou se jako stříbro — vidím jenom zlatou kliku... „Co počít?“ myslím si. „Mám se vrátit nebo na dvéře zaklepat?“ Ale dřív, než jsem domyslila, dvéře se otevřely. Na práhu stojí malé, asi sedmileté děvčátko v bílých šatečkách a se zeleným věnečkem na hlavě. A usmívá se na mne, jakoby chtělo říct: „Jen pojďte dál!“ V tom proměnilo se děvčátko v pannu asi dvacetiletou, která promluvila: ,Ah, to jsi ty, Kačenko?‘ prála vlídně a přívětivě. ,Pojď jen dál! My už na tebe dávno čekáme. Pojď, pojď!‘ Šla jsem tedy... Po prvním kroku cítím vůni, jako bych byla v zahradě, kde kvete samá rozmarýna... Zatím jdu co noha nohu mine za krásnou pannou skrze dlouhou chodbu. Nevidím, nežli okna na pravo i na levo a kdykoli povykouknu oknem, vidím do nějaké velké zahrady... V tom pana zmizela — stojím zase sama před velkými dveřmi, na které se zas nemohu ani podívat, protože se lesknou jako ze zlata. Jenom stříbrnou kliku vidím a již chci zaklepat, když se dvéře otevřely do kořán...  A zas tu stojí krásná panna přede mnou; ale neptá se mne na nic, nýbrž jen rukou kývá, abych šla za ní... Jdu tedy a cítím vůni jako po bazalce a hned zas, jakoby to ani bazalka nebyla, číbrž mateří douška... A zas jdu co noha nohu mine skrze nějakou dlouhou chodbu. Nevidím než okna na levo i na pravo. Ale kdykoli povykouknu oknem, vidím do velkých sálů, v kterých je plno lidí: mužů a žen, starých i mladých, holek i chlapců i dětí... A všickni sedí za velikánskými stoly a jedí ze samého purcolánu... Mísy, talíře, koflíky — všechno samý purcolán... I lžíce a nože se třpytí, jako ze stříbra... V tom slyším z daleka zpěv. Rozhlížím se kolem a pozoruju, že stojím zase samotinká před třetími dveřmi a už se pranic nedivím, že se na ně nemohu podívat, protože se lesknou jako ranní rosa v slunci a já nevidím nežli zlatou kliku. Taky mi nenapadá, mátnuli či nemám-li zaklepat... Stojím s přimhouřenýma očima a čekám, až se dvéře po chvíli otevřely do kořán. Překročila jsem práh. Bylo mi, jako bych cítila vůni fialek — zpěv jsem slyšela z dáli a zdálo se mi, že se jen vznáším... Chvíli nevidím pranic. Náhle, jakoby se bylo rozednilo: vidím všechno. Jsem ve velikánském sále... Všechno se třpytí jako zlato a stříbro. A sál je plný malých i velkých družiček. Všechny mají bílé šatičky a zelené věnce na hlavách — všechny se usmívají, jakoby se na něco těšily... A uprostřed družiček sedí nějaká bledá, černě oblečená paní. ,Čí pak jsi, panenko — čí?‘ optala se mne hlasem ještě sladším, nežli jakým byl ke mně promluvil anděl. ,Já jsem, poníženě prosím, Kačenka Pitrdlova,‘ prála jsem beze strachu. ,Pitrdlova?‘ zadivila se bledá paní. ,A kdo pak ti to jméno dal?‘ ,To mám, prosím, po tatínkovi,‘ prála jsem. ,A jak pak jsi stará, panenko?‘ vyptává se bledá paní dále. ,Třiatřicet roků,‘ povídám pravdu a přece se mi zdá, že jsem mohla říct, jako říkám doma: Asi třicet. Ale bledá paní se pranic nedivila, číbrž na mne dlouho, ale smutně koukala a potom přála bolestně: ,Můj syn byl taky jen třiatřicet — a taky mnoho zkusil, skoro jako ty, ubohá Kačenko... Ale teď už se proto nermuť a neplač a nehořekuj! Teď už máš vyhráno. Teď nebudeš víc jist praženku a drcenou polívku a jahelník — teď budeš jíst, co jídáš nejradši... Teď už si z tebe nebude žádný chlapec dělat jundu, že jsi stará panna — nikdo se nebude na tebe ušklíbat, ani tě pomlouvat... Ted jsi mezi námi. A co tě kdy bolelo a soužilo a trápilo — na všechno mezi námi zapomeneš... Tak! Já tě tedy vítám!...‘ A jak tak mluvila, zdálo se mi, že bych tu bledou paní poslouchala věčně věkův... Ale když domluvila, kývla na někoho rukou... V tom vidím, že jsem ve velkém pokoji a sedím za stolem.. Kolem sami známí: Stará Sukdolová — starý Byšický a jeho matka — mladý Rorejs, víš? Vítek — a stará Brzdíčková, matka pana Matýska a jiní a jiní… A všichni sedí za týmž stolem jako já. Mají před sebou veliké koflíky a nalejvají si do nich kafe z tak velkých konví, jako je konev, kterou svátý Florian hasí hořící vesnici. Jak mne shlídli, hned mne všickni poznali a vítali. ,Kačenka — Kačenka Pitrdlova je tu!‘ volal Rorejsův Vítek. Ale stará Brzdíčková hned ho kárala: ,Nekřičte tak, Vítku! Nepoplašte ji! At jen zůstane sedět a pije s námi kafíčko... To není taková brynda, jakou si vařila doma z pražených žaludů.‘ A jak jsem na ni koukla, usmála se a povídá: ,Pojďte jen ke mně, Kačenko! Však já dobře vím, že čekáte na krásného prince a nemůžete se dočkat... Ale já pro vás vyhlídla jiného prince. A jak jen se napijete kafíčka, můžeme se na něj podívat...‘ Napadlo mi sic, odkud to všechno stará Brzdíčková asi ví, a proto jsem se trochu začervenala a sáhla hned po plném koflíku přede mnou a chtěla se napít... V tom — jak se stalo, tak se stalo — jsem v krásné nějaké zahradě se starou Brzdíčkovou samotinká... Stará mne drží za ruku a povídá: ,Pojď, Kačenko, pojď! Tvůj princ už na tebe čeká...‘ Cítím, že mi tváře hoří — že mi srdce bije, jako bych se chtěla dopustit nějakého hříchu. Ale jdu přece... A tu vidím v dálce, kterak nějaký mládenec vystoupil ze stínu stromů a rychle se blíží... Zamhuřuju očí a nevidím nic... V tom ke mně mládenec něco promluvil... I otevřela jsem oči a vidím před sebou — Brzdíčková pana Matýska; ale nikoli bez nohou, jako je teď, číbrž s nohama jako před desíti lety, když byl ještě švarný jonák... I vykřikla jsem, až se to daleko rozlehlo... V tom jsem se probudila...“ Kačenka umlkla a pouze ještě slastný vzdech vzrušil hluboké noční ticho. Upírajíc zrak svůj neodvratně na otcovu tvář, nalézající se ve stínu, setrvala chvíli v mlčení. Čekalať, co otec odpoví. Náhle vzrušeno ticho chrčivým zavrčením: otec drže v klíně scumlanou vestu křečovitě oběma rukama — zachrápal... Z ňader dceřiných vydral se hluboký vzdech zklamání. Přes to přece se ochotně vztyčila a snažila otce nadzvednouti. Otec napolo procitl. A jenom tak bylo dceři možno dovléci jej k druhému loži, na které se svalil jako pařez. Dcera jej zula, svlékla a přikryla záplatovanou přikrývkou. Na to ulehla sama, jak byla, oblečena — na prosté lože, polepené obrázky, by polobdíc podivný sen svůj dále rozpřádala... Florian Helebrand, kterémuž jsme byli věnovali až dosud nejmenší pozornosti, opustil krčmu Rorejsovu společně s několika sousedy a kamarády, kteří byli v hospůdce zbyli u stolu plebejcův a kterýchž jsme si hrubě ani nepovšimli. krčmě seděl, jak víme, z počátku zamlklý a jaksi zaražen. Později přihýbal si přes příliš, tak že, když se posléze hlasitě ozval — bylo na něm zřejmě pozorovati, že jest v stavu nepříčetném. Slova, jež pronesl, byla důkazem, že pije na zlost, jejíž příčinou jest vlastní jeho strýc. Strýcem tím nebyl nikdo jiný nežli kmotr Votýpka, v jehož tváři však při slovech Helebrandových, že by vlastnímu strýci, kdyby vyhrál, namlátil, až by mu hřbet zmodral a sezelenal, ani sval se nepohnul. Mimo agenta Horynu ovšem všickni přítomní význam vyjádření toho nejen chápali, ale znali také vlastní příčinu; Votýpka byl totiž synovci svému vším jiným, jenom ne strýcem. Cizí člověk měl pro mladíka více citu a příchylnosti, nežli vlastní bratr mladíkovy matky; slovem tento synovec pro tohoto strýce vůbec ani neexistoval. Votýpka a tudíž i jeho sestra, matka Florianka Helebranda, byli z rodiny zámožné. Statek, jenž náleží nyní Votýpkovi, byl vlastnictvím jejich rodičů. Otec maje jen syna a dceru, chtěl dceru vdáti někam do statku a zachovati tak statek svůj synovi. Ale dcera se vzpouzela, a jak v takových případech na venkově zhusta se děje, — odporem pohněvaný a podrážděný otec kdysi před svědky se vyjádřil, že dceru vyděďuje. Kdo jej znal, byl sice přesvědčen, že to starý Votýpka nemíní do opravdy a že dříve nebo později, — poněvadž měl dceru svou, jinak statnou, hodnou a pořádnou dívčinu, radši nežli syna – odvolá slovo své a odkáže jí přiměřené věno. Náhlá smrt jeho však naději tu zmařila. Otec zemřel bez posledního pořízení a syn převzal hospodářství. Ve vsi byli všickni toho mínění, že mladý Votýpka učiní, co by byl bezpochyby dříve nebo později učinil otec: že sestře své vyplatí, až se bude vdávati, slušné věno. Mladý Votýpka stál však jako otec na tom, aby se sestra provdala do statku. Když pak si proti jeho vůli vzala pouhého domkáře, skoro chuďasa, vybavil ji sice také; ale u porovnání se svým majetkem skoro jako žebračku. Sestra k udivení všech nejen ničeho nenamítala, nýbrž oddala se jako beránek ve svůj osud a jenom někdy, když si to v osamělé chvíli připomenula, hořce si zaplakala. I muž její byl v první době spokojen, že má dobrou ženu. Ale později, když občas zaklepal na dvéře chaty skoro až nedostatek, počalo mu to, jak říkával, vrtati mozkem. A když jej ten a onen kamarád a známý začal popuzovati, že přece není v pořádku, když bratr sestru tak odbude — došel jednou k Votýpkovi, aby se s ním vyrovnal. Votýpka, tehdá muž asi čtyřicetiletý, švakra klidně vyslechl. Zvěděv, že chce, aby dodatečně vyplatil sestře přiměřené věno, pokrčil ramenoma a chladnokrevně prál: „Za to, co a jak se stalo, Helebrande, já nemohu. Dal jsem sestře z vlastního, co jsem mohl. Tatík sestru vydědil a já jí nemusil dát nic... A dal jsem přec... Tak to je!“ Tak tomu sice také bylo; ale Helebrand, jenž tak chladnokrevné a určité odpovědi neočekával, počal hájiti své domnělé právo vždy horlivěji a později skoro až vášnivě, tak že Votýpka konečně rozhodně odpověděl; „Abys věděl, Helebrande — já dával své sestře, kdykoli něco potřebovala — všechno. Ale teď už jí nedám nic!“ „A to bych se na to podíval!“ rozkřiknul se popuzený švakr. „Já si dojdu na úřad a to bych se na to podíval, abychme nedostali, co nám patří.“ „A jdi si!“ prál urputně Votýpka a obrátil se k švakrovi zády. Helebrandova žena o tom všem neměla ani potuchy. Jinak by byla muže zradila, by bratra, který jí přece jen vypomáhal, kdykoli potřebovala, nedráždil a nepopuzoval. Ale Helebrand měl svou hlavu. Nepořídiv ničeho u švakra, šel rovnou cestou k představenému, a když i ten mu nevyhověl, ba ještě jej zrazoval, vypravil se bez vědomí ženina do krajského města k advokátovi, kterýž podal jeho jménem žalobu k soudu. Záležitost projednána se všemi formálnostmi. K řízení předvolána i Helebrandova žena. Votýpka, jenž se taktéž uchýlil k advokátovi, přivedl si svědky, před kterýmiž byl otec sestru prohlásil za vyděděnu. Za takových poměrů není divu, že rozsudek soudu zněl v neprospěch Helebrandův, což bylo by se stalo zajisté i tehdá, kdyby nebyla Votýpkova sestra před soudem upřímně vyznala, že jest všemu tak, jak bratr ujišťuje a svědkové dotvrzují. Následek procesu byl přirozený. Votýpka, jenž byl původně švakrovi přátelsky nakloněn, a skoro jej jako kamaráda náviděl, zanevřel naň, kdežto Helebrand Votýpku z hlubin duše nenáviděl. Přes to Votýpka původní hrozby své, že sestře své nikdy více ničím nevypomůže, nevykonal. Poskytovalť jí i na dále vše, čeho potřebovala — ovšem bez vědomí jejího muže. Helebrand zase, kdykoli se naskytla příležitost, četl švakrovi buď v krčmě nebo veřejně na návsi, vůbec kdekoli se s ním setkal — přiměřené levity, čímž švakra vždy více dráždil a popuzoval, až i v něm začala vříti neukrotitelná nenávist. Nenávidělť Helebranda nesmířitelně, jako Helebrand nenáviděl jeho a prodlením času přenesl nesmířitelou nenávist tu i na Helebrandova jediného synka Florianka, který jsa otci svému nápadně podoben, Votýpkovi nenáviděného švakra připomínal. Poměr Votýpkův k sestře přes to vše v ničem se nezměnil. Vypomáhal jí za živobytí jejího muže a neskrblil, když švakr zemřel a sestra s osmiletým Floriankem ovdověla. Helebrandová neměla sice nikdy nadbytku, ale nouze také nepoznala. Žila skromně a byla s osudem svým spokojena nejen jako žena, nýbrž i později jako vdova, když byla na nebožtíka muže poněkud pozapomněla. Žilať pak jen svému dítěti a snažila se bratra svého s dítětem usmířiti. Úsilí její však bylo marné. Bratr zůstal neoblomným, vlastně zarytým; neboť čím více Florianek dorůstal, tím více mu připomínal nenáviděného otce, tak že ani vše vyrovnávající čas nemohl nenávist strýcovu k synovci vyhladiti. Za takových poměrů Florianek Helebrand dorůstal. Do statku strýcova nesměl; statek ten byl a zůstal mu cizím. Strýc si synovce nevšímal, ani když byl malý, tím méně když vzrostl. Dokud byl Florianek menší, pozdravoval strýce po návodu matčině vždy, kdykoli jej potkal; ale strýc nikdy nepoděkoval – synovec proň neexistoval. Když Florianek povyrostl a poměr svůj k strýci, jenž mu byl také jinými vysvětlen, pochopil, přestal pozdravovati a všímati si strýce, takže strýc neexistoval také pro něj. Potkávali se jako zcela cizí lidé a byli v osadě snad jediní, kteří se nepozdravovali ani obvyklým na venkově pozdravem, když potkají se lidé naprosto neznámí. Jinak byl život Floriankův prostý, ba všední. Vychování jeho ničím se nelišilo od vychování domkářových dítek v podobných zákoutích. Sotva že se naučil číst, psát a počítat. Byl však jako matka dobrého srdce. Nikdy nikomu neublížil a proto také již mezi hochy a později i mezi jonáky a děvčaty jako málokterý jiný byl oblíben. Tak dorostl v statného a švarného jonáka bez určitého nějakého zaměstnání. Vypomáhal tomu neb onomu sousedu, jenž právě výpomoci potřeboval, na poli, v zahradě nebo v domácnosti. Někdy konal také spíše z ochoty nežli za odměnu službu posla, zvláště v zimní době a za nepohody, když nechtěl se nikdo ze vsi nikam odvážit a někdo potřeboval lékařské pomoci nebo jiné důležité a neodkladné věci, kterýchž ve vsi nebylo. K životu Florianek mnoho nepotřeboval a vše, čeho bylo doma potřebí, vykonala a opatřila matka. Byl skromný, tichý, trpělivý, tak že jej v tomto ohledu mnozí otcové svým synkům za vzor stavěli. Rovněž byl dobrý společník. Sám si rád zažertoval a strpěl začasté i žert zabíhající v zámezí úšklebku a příhany, aniž by se proto hněval nebo docela stejnou měrou splácel. V celku měl zaslouženou pověst dobrého, v mnohém ohledu i vzorného mladíka, kterýž by milerád pracoval do únavy a do vysílení, kdyby poměry dovolovaly. Z té a mnohé jiné ještě příčiny není divu, že brala na něj i děvčata, kdykoli se objevil u muziky nebo se s některým děvčetem ze sousedstva třeba poprvé setkal. On však se žádnou nikdy neměl. Promluvil, zažertoval, zatančil, až bylo milo se dívati; ale nikdy žádnou domů nepřevážel, nikdy se na žádnou nevyptával, neřku-li, aby dal na jevo, že by s ní chtěl mluvit. Právě touto svou chladností k děvčatům byl těmto tím zajímavějším. Dráždil samolibost a ješitnost tak mnohé, která by se snad od nemajetného jonáka odvrátila, kdyby si ji byl chtěl nadcházet sám. A proto začala si mnohá nadcházeti jej. Nicméně Florianek byl opatrný. Neurazil, nepohněval ani nejdotěrnějších, a uklouznul z nastražených tenat milosti vždy bez pohromy. A jak už někdy bývá — jednou z těch, které braly na Florianka Helebranda nejopravdověji, ba vášnivě, byla vlastní jeho sestřenka Ludmila, dcera Votýpkova. Z poměru toho mohl se sice snadno rozvinouti zajímavý a snad i tragický milostný románek vesnický; ale nestalo se tak. Florianek Helebrand choval se k Ludmile, kdykoli se s ní setkal u přítomnosti jiných, přívětivě a vlídně; ale vystříhal se setkati se s ní beze svědků — o samotě. Tím udržována Ludmila v sladcebolné touze a nejistotě a Floriánek donucen — tajiti se s vlastní svou náklonností k dívce, kterouž si byl zamiloval, když byla ještě skoro dítě k Rorejsově Purčí. Přirozené rozvinutí poměrů těch překazil však, jak se tak často děje — branný zákon. Florián Helebrand dovršiv dvacátý rok věku svého, byl odveden k dělostřelcům a opustil rodnou vísku. V Praze, kde ztrávil celé tři roky, na Ludmilu, ba i na Purčí s pomněnkovýma očima, pozapomněl. Měltě, jak přirozeno, jiných starostí a zároveň i jiných kratochvílí více nežli dost. Rodnou vísku připomínal si jen zřídka kdy. Leč kdykoli se tak stalo, vyhoupnul se přede vším jiným před duševním zrakem jeho obraz dobré matky. Na matku zapomenouti nemohl — a jedině ona byla příčinou, že po třech letech, když své povinnosti vojenské dostál a byl propuštěn, vydal se na cestu do rodné vísky. Avšak právě v den, kdy opustil Prahu, kladli sousedé v rodné vísce matku — k věčnému odpočinku. Syn po tříletém odloučení nenalezl v rodné vísce nežli prázdnou rodnou chýži a matčin hrob. První jeho cesta z rodné chýže, v které bylo skoro vše doposud ještě tak, jako bývalo, byla na hřbitůvek. A cesta ta byla proň osudnou. Zvěděv, že jest matka mrtva, byl si pevně předsevzal, že rodnou vísku zase opustí. Na hřbitově setkal se však s Rorejsovou Purčí právě, když stála u rovu jeho matky a nemohla již zakryti, že má zaslzené oči. Prostinká okolnost ta zvrátila úmysl Floriankův. Zůstal v rodné vísce a v brzku se mu zdálo, že ji nemůže nikdy více opustiti. Pomněnkové oči Rorejsovy Purčí jej, možno-li tak říci, když jde o prostinký a všední moment zamilování prostého jonáka vesnického — očarovaly. Přece však trvalo neméně nežli asi tři čtvrti roku, nežli si vzájemně dali na jevo, že se mají rádi — a od té doby — — Kromě jich dvou neměl však o tom nikdo ani potuchy. Starý Rorejs sice Floriana Helebranda náviděl, ba byl mu nakloněn; ale přece jen spíše z příčin obchodních nežli lidských: to jest proto, že Florián krčmu jeho skoro denně navštěvoval, a dal vydělat, co vůbec jen mohl. Ku provdání dcery své za člověka jinak sice dosti pořádného, ale bez určitého zaměstnání, tudíž ubohého — nebyl by přece jen nikdy svolil. Jedině z té příčiny tajili oba mladí lidé zatím svůj poměr. Věděli sice, že v tak malé osadě není to na dlouho vůbec ani možno; ale snažili se žiti jako kdy jindy, ba Florián dovolil si za souhlasu své Purčí i mnohou výstřednost, aby pozornost jiných jinam obrátil. Oba mladí lidé očekávali z počátku spásu od změny poměrů; ale nevěděli, jakým způsobem by se to asi státi mohlo. Doufaliť pouze... Zatím stávaly se poměry Helebrandovy znenáhla vždy beznadějnějšími. Rodná chata jeho bez pečlivé a přičinlivé matky pustla. V necelém roce podobala se spíše doupěti dravého zvířete nežli obydlí mladého, švarného a zároveň všeobecně oblíbeného jonáka, jenž pro domácnost, kterou druhdy výhradně jen matka obstarávala, neměl hrubě ani smyslu. Zápas o existenci pak byl — právě jen zase proto, že nebylo zde více matky — nepoměrně krutější nežli kdy jindy. Florián Helebrand přičinil se, jak mohl — vypomáhal ochotně a poctivě, seč byl, komukoliv, kdo vůbec jen nějaké výpomoci potřeboval... Ale v tak malé a chudičké osadě zřídka kdy někdo nějaké výpomoci potřebuje, a potřebuje-li přece, není to nikdy na dlouho — obyčejně v čas žní a vůbec v dobách, kdy jest z jakékoli příčiny potřebí práci uspíšiti. Jakmile však doba ta mine, nemají sami hospodáři co dělat, neřku-li, aby si zjednávali výpomoc mimořádnou. A hospodářů, jak víme, bylo v osadě tak málo, že kromě Votýpky, u něhož byl Florián naprosto nemožným, zbýval jen představený a soused Lopíček. Ostatní byli chuďasové, kteří si svá políčka a vůbec všechny své potřeby opatřovali sami. V době žní byl Helebrand zaměstnán u představeného. Po žních však zase jen vagabundoval, aniž by byl vagabundem — žil ode dne ke dni z výdělku, vlastně výdělečku jen nahodilého. Pokusil se sice zachytiti se aspoň v některé z okolních obcí a byl ochoten podvoliti se práci jakékoli, s které vůbec byl; ale nic naplat... Nikde nebylo pro člověka tohoto druhu trvalého zaměstnání. Stav jeho stával se den ode dne beznadějnějším a jedinou spásou snad mohlo býti: pustiti se do světa a zkusiti své štěstí, jak vůbec jen bude možno, jinde. Avšak — jak možno se mladému, byť i prostému vesnickému hochu odhodlati k tak rozhodnému kroku, když jej pomněnkové oči dívčí poutají k rodné vísce? Za takových poměrů není divu, že druhdy bodrý a veselý jonák stával se vždy zamlklejším a nespokojenějším, ba že někdy vzkypěl v něm i hněv, jejž snažil se sice zatajiti, ale začasté přece nemohl. Maje dosti času přemítal často o beznadějném stavu svém opravdově a již se také počínal přáteliti s nezbytností. Znenáhla klíčilo v něm totiž rozhodnutí, že rodnou vísku konečně přece jen opustiti musí, tak že v době, když jsme jej seznali, šlo skoro již jen o to, kdy se tak má státi. Trudný a beznadějný stav byl právě dosáhl nejvyššího stupně. Po několik týdnů nebyl Floriánek vydělal groše — žil již jen skoro jako žebrák z milosti jiných, nebo jako zvíře živící se tím, čeho příroda, vlastně les a pole na podzim poskytují. Kdyby se mu nebylo občas podařilo uloviti nepoctivým způsobem nějakého zajíce, koroptev nebo jiného ptáka — nebyl by mohl ani pod večer do krčmy Rorejsovy, kde — nebyl-li přítomen představený — přisluhovala Purčí a otec její si hověl. Mimo to blíží se zima... Znal děsného toho démona pohorských krajin příliš dobře, než aby nebyl věděl, že tak, jak žije, nemůže žiti na dále. A když tak o tom všem na svých potulkách lesem nebo leže v bídné své chatě na bídném loži přemýšlel, bývalo mu především jiným líto — Purčí... Někdy cítil, jak se mu i palčivá slza tlačí do oka, ale potlačil ji, jak se na mladého jonáka sluší. Potlačená slza však rodí z pravidla trpkost — málomocný žal roztrpčuje...	 A tak není divu, že prodlením posledních týdnů byl Florian Helebrand vlastně již v nejvyšší míře roztrpčen, tak že stačil jen nepatrný popud, aby si roztrpčenost proklestila prudkým nebo vášnivým slovem nebo i nějakým skutkem cestu ze stísněných prsou... V takovém rozpoložení mysli a zároveň bez krejcaru v kapse byl se odebral do krčmy Rorejsovy v naději, že — jako se z pravidla dělo, — po odchodu představeného spatří aspoň svou Purčí. Když však shledal, že není tentokráte naděje, že by se hosté, vlastně jediný představený vytratil dříve, — vzmáhala se roztrpčenost jeho v míře vždy povážlivější. Zamlklostí snažil se duševní stav svůj ukrýti; ale jak v takových případech často se děje — přihýbal si ze džbánku skoro bezděky častěji, nežli byl zvyklý, až posléze v napolo nepříčetném stavu vzkypěl v něm vztek, a hoch si ulevil drsnou a příkrou poznámkou, namířenou na přítomného právě strýce. Možná, že hned po pronesení slov svých Helebrand příkrosti jejich litoval. Ale tolik jest jisto, že kdyby se byl strýc jakýmkoli způsobem ozval, nebyl by mu zůstal synovec praničeho dlužen. Avšak strýc mlčel a ostatní znajíce stav věcí, pranic se nedivili, že Helebrand v polonepříčetném stavu konečně se také jednou odvážil, čeho od něho každý již dávno očekával. A jenom přítomnosti cizincově bylo děkovati, že tvářili se, jakoby nebyli ničeho zaslechli. Tím srážka mezi synovcem a strýcem zamezena; ale nezažehnány následky Floriánova vzkypění vzteku. Helebrand opustil krčmu, jak víme, společně s posledními několika hosty od stolu plebejcův. Několik jen kroků od krčmy však se od nich odloučil a místo k domovu přes potok zaměřil bezděky touže cestou, kterou se byl k večeru ubíral agent Horyna: směrem ku statku představeného. Čarokrásná měsíční noc podzimní působila na podrážděné čivy jeho hlavně svým příjemným chladem tou měrou, že za nedlouho pocítil cosi, jako nevylíčitelnou lítost, podobající se skoro výčitce svědomí. Bylo mu, jakoby byl trudný život svůj a jeho beznadějnost zavinil vlastně sám. Když v chaotickém víření myšlenek a vzpomínek vyhoupla se i vzpomínka na matku, která mu připamatovala i strýce — sevřelo se mu srdce skoro křečovitou bolestí. A jak již u lidí dobrého srdce v nepříčetném stavu z pravidla bývá, — po chvíli nemohl se ubrániti: oči se mu zalily slzami... Tak ubíral se nejistým krokem až ku statku představeného, kde náhle stanul, obrátil se a šel zase nazpět k návsi, kterouž přešel na přič a mimoděk zabočil na tutéž cestu, po kteréž se byl ubíral představený — směrem ku hřbitůvku. Že na cestu tu zabočil, stalo se jen náhodou. Když však po ní popošel několik set kroků a zahlédna hřbitov, připomenul si matku, ubíral se dále již v pevném úmyslu, že zastaví se u matčina hrobu. V několika minutách byl na hřbitově. Chvíli stál u hrobu jako v ztrnutí, — žal, lítost, trpkost — vše, jakoby bylo náhle zažehnáno... Bylo mu, jakoby stál u hrobu zcela cizího, nebo správněji řečeno, jakoby vůbec ani u hrobu nestál, jakoby se byl beze vší pohnutky pouze kdesi zcela nahodile jen zastavil... Náhle vyhoupnul se před duševním zrakem jeho matčin obraz tak jasně, jakoby před ním stála; ale nikoli s výrazem truchlivé oddanosti ve svůj los, nýbrž s výrazem polotrpké výčitky. Nahodilý tento přelud obraznosti připomenul mu poznovu strýce a tím příkrá slova, jež mu byla v krčmě uklouzla. Srdce se mu poznovu křečovitě zoužilo, oči zalily se slzami. Vypukl ve štkavý pláč, ale skoro ani nevěděl, proč vlastně pláče. Sklesl na hrob, štkal, vzlykal a plakal, jako nikdy před tím... Mluvil hlasitě a přerývavě k matce ve hrobě, jakoby před ní klečel na kolenou a prosil ji úpěnlivě za odpuštění, čím jí byl kdy ublížil... „A vidíš, matičko má drahá,“ vzlykal, „takoví jsme všickni.. Chceme — chceme; ale když máme chtíti, nechceme… ,Trp, trp!‘ říkávala’s a já trpěl. Ale strýc je přece jen člověk	 Ne, ne! Odpusť, matičko — on neměl — nemá srdce... A přece když ty jsi byla živa... Oh! Ne, ne — neměl jsem být tak příkrý — neměl... Odpusť!... Snad kdybych byl – –“ V tom šlehla duší jeho zvláštní myšlenka... „Ano, ano,“ pokračoval po chvíli. „Odprosit — odprosit!... Možná, — že až uvidí, že nejsem zlý, že – – Ano, ano — odprosit — odprosit —“ Konečně asi po čtvrt hodině se vztyčil... Polonepříčetnost jeho byla poněkud ulevila... Rozhlédl se kolem zrakem nepoměrně jasnějším, nežli když byl přišel, a shledal, že ležel a že stojí u hrobu — cizího... Ničím neoznačený hrob matčin byl o několik kroků výše. Florian k němu popošel jako beze smyslu — sklesl na něj a štkal a plakal usedavěji, křečovitěji, nežli před chvílí na hrobě cizím. Nepromluvil ani slova — ani polohlasitě, ani pošeptmo... chaotickém víru myšlenek a vzpomínek mihala se však neustále myšlenka, která byla šlehla duší jeho na cizím hrobě: aby strýce odprosil... Posléze se vztyčil i s hrobu matčina a opustil hřbitov se srdcem poněkud ulehčeným a krokem nepoměrně jistějším, nežli byl přišel. Ubíral se nazpět touže cestou — přešel přes náves a již chtěl zabočiti na stezku, která vedla k můstku přes potok, když pohlédl k Rorejsově krčmě a spatřil v komůrce Valburčině matné světlo. Chvíli byl na rozpacích, má-li či nemá-li popojiti a zaťukati na okénko. Po té se přece připlížil až pod zastřené okna. Několik vteřin napjatě naslouchal, načež dvakrát po sobě lehýnce na okno zaťukal. komůrce něco vrzlo a šerý stín mihnul se před světlem: Purčí nespala a poznala Floriana po zaťukání. Po chvíli poodhrnula záclonu a spatřivši jej státi před oknem, položila prst na rty na znamení, aby se choval tiše. Hned po té pootevřela okénko a zašeptala: „Tiše, tiše, Floriánku!“ „A proč, milá Purčí?“ zašeptal i on. „Maminka stůně,“ odpovědělo šeptmo děvče. „Stýskala si už odpoledne — a večer, když se setmělo, roznemohla se ... Ale tatínek myslí, že jí zejtra bude zase dobře...“ V tom Rorejsův hafan, zvětřiv nejspíše cizího člověka, na dvorečku zaštěknul. Purčí pokynula rukou Florianovi, aby šel — zavřela okno a zmizela za záclonou. Florian se odplížil od stavení a zaměřil přes můstek ku své bídné chýži na levém břehu potoka. Helebrandův strýc Votýpka, jakož i soused Lopíček odebrali se domů obvyklým způsobem jako kdy jindy. První se sice v duchu trochu mrzel, že synovec — poprvé v životě — se opovážil veřejně jej pohaniti tak příkrým způsobem; ale konečně si pomyslil, že byl Florian podnapilý, a odlehčil si prostým: „Eh! Co pak mi po něm?!“ Podobně byl poněkud rozmrzen i Lopíček, proto že si svým prášilstvím zase jednou škodil. Leč i on si odlehčil myšlenkou, že mu vlastně po cizím chlapu nic není a pro domácí, kteří byli toho svědky, stačilo mu pouhé Nevídáno! Votýpka i Lopíček měli z krčmy domů pouze několik kroků. První výstavnější stateček, jehož si byl agent Horyna na své vycházce večer všimnul, patřil Lopíčkovi, druhý Votýpkovi. Oba vešli do statků svých obvyklým způsobem — svékli se — ulehli a ve čtvrt hodině snili sen spokojených... Vorovka, jak víme, zůstal z hostů v krčmě poslední. Když pak se zvedl a odbyl si — zajisté nepříjemné pro něj připomenutí hostinskému Rorejsovi — že nemá, čím zaplatiti svůj řád, vyšel z krčmy a jako náhle vyměněn, ubíral se volným, skoro loudavým krokem přímo přes náves a zahnul k potoku na tutéž stezku, po které se byl z večera ubíral agent Horyna. Muž, jenž se byl před chvílí v krčmě dosti živě bavil s cizincem, osamotněv, náhle zvážněl. Hlava naklonila se k prsoum a tvář i v matném světle luny jevila výraz trpké starostlivosti. I pro něj čarokrása lunojasné podzimní noci neexistovala. Nerozhlédlť se ani jednou po okolí — naopak: každou chvíli se zastavoval, upíraje zrak přímo před sebe na zem, jakoby o něčem důležitém přemýšlel. Šel jako ve snu... Teprve u prostinké lávky přes potok zvedl hlavu a vkročil na klády opatrně. Uprostřed, kde z potoka vyčnívala kláda třetí s kapličkou, stanul a zadíval se na sošku Jana z Nepomuku. Náhle vztáhl prudce ruku po pouvadlém věnci a shodiv jej do potoka, dutě se zasmál... Na to rychle přešel přes lávku a loudavě ubíral se touže cestou, jako pod večer agent Horyna, až octnul se před dvířkami staré chatrče, v jejímž jednom okénku byl onen zahlédl čarokrásnou blondýnku s azurovýma očima. Ruče sáhl po petlici a otevřel. Petlice ani nezacvakla, dvéře ani nezavrzly. Vešel, vlastně vploužíl se dovnitř a zavřel za sebou tiše a opatrně, jakoby se bál i nejnepatrnějším šelestem na sebe upozorniti. Octnul se v malé předsíňce, do které jen malým zastřeným okénkem vnikalo matné šero. Několik okamžiků postál těsně u dveří. Opřev se pak zády o dveřeje, zul opatrně a bez hluku obě boty. Teprve po té postoupil ku dveřím, vedoucím do světničky. Byly jen přivřeny. Sotva se jich dotknul, pootevřely se aspoň tak dalece, že mohl pohodlně projíti. I proklouznul po špičkách a dvéře za sebou přivřel. Octnul se v nízké, úzké světničce s hambalkovým stropem a o dvou nezastřených oknech, jimiž vnikala do vnitř z části zář měsíce. Mimoděk rozhlédl se kolem. Dvě široké stříbrojasné prouhy táhnou se od oken šourem po podlaze jen asi půldruhého kroku daleko. Vše, i odporný a hnusný jinak kus cáru zdá se tu býti látkou drahocennou. Zcela obyčejná zrnka písku lesknou se a třpytí po upěchované jen podlaze jako drobňoučké drahokamy. Avšak i tam, kam nevniká zář měsíce přímo, panuje magický přísvit, v němž lze bez mála vše rozeznati skoro tak zřetelně jako za šerého dne. Jenom z koutů a míst, kde vrhají větší předměty v jizbě delší a širší stíny — zeje temno, tu a tam skoro až příšerné. Jinak nepostřehl praničeho, co by nebyl již viděl tisíckrát: Starý nepokrytý stůl mezi okny a dvě dřevěné stolice u stolu. Na stěně přímo proti dveřím na hřebíkách zavěšené dvě nebo tři ženské sukně; pod nimi na podlaze ležící cestovní vak z oprýskaného voskového plátna a přes lenoch třetí stolice přehozený velký vlněný šátek. Podle stěny proti oknům stojí dvě chatrné postele — v každém koutě jizby jedna. Vzdálenost obou od sebe není však větší pěti nebo šesti kroků. Vše ostatní — nepatrné, nejvšednější tretky nuzné domácnosti ničím nevábí. Všecko má zřejmý znak žebráckosti. Vorovka nevěnoval také ničemu pozornosti. Zrak jeho zakroužil jen plaše po jizbě a utkvěl na posteli v levém koutě, kde z pola v temnu, zpola pak v matném přísvitu ležela na znak lidská postava. S místa, odkud tam pohlédl, nebylo viděti nežli malé, skoro dětské bosé nohy, nad nimi tmavý cárovitý šat, jímž bylo tělo ledabylo přikryto, a v středu lože přes pelest vyčuhující obnažený loket ruky. Prsa i hlava nalézaly se úplně ve stínu. Po několik vteřin díval se upřeně na lože, jako by čekal, pohne-li se ležící tam postava. Po té nápadně opatrně po špičkách postoupil. Stanuv asi tři kroky od lože, nahnul se a napjatě naslouchal. Kolkolem panovalo hluboké ticho. Jen ze zákamní bylo slyšeti lehýnký šelest, jako když větřík suchým lístkem pohrává: patrně myška ohlodávající nějakou kůrku nebo tarakán pasoucí se na nějakém odpadku. Po chvíli postoupil Vorovka ještě o dva kroky k loži a teprve nyní zaslechl odměřené, pravidelné dýchání. V přítmí rozeznal i hlavu, spočívající na složené houni a levou rukou podepřenou; ba i rysy tváře, ale tak matně, že kdyby nebyl věděl, kdo na posteli leží, nebyl by ani rozeznal, muž-li to, či žena. Několik okamžiků postál ku předu nahnut, načež sotva slyšitelně zašeptal: „Spíš?“ Nikdo se neozval. „Spíš?“ zašeptal hlasitěji, ale přece jen tak, jako by nechtěl spícího vůbec ani probuditi. Když však se ani nyní nikdo neozval, obrátil se a plíživě přistoupil po špičkách k prázdnému loži protějšímu. Usedl na pelest a počal se tiše svlékati. Svlékl však pouze kabát a vestu, jež přehodil přes postranici postele, načež mu obě ruce jako zemdleny klesly v klín. Zůstal bez hnutí... Po chvíli nachýlila se trochu i hlava a zrak jeho utkvěl neodvratně na podlaze na lesknoucím se bodečku. „Ah — jako zamžený diamant!“ zašeptal; ale hned po té upjaly se myšlénky jeho k něčemu zcela jinému. Připomenuli si, že byl z rána opustil byt s pevným úmyslem, že vrátí se — jakmile bude po práci — tedy nejdéle z večera domů. Leč ani při této myšlence se dlouho nezdržel. „Eh!“ uklouzlo šeptmo jeho rtům a myšlenky zalétly nazpět do dávnější minulosti. Před duševním zrakem jeho kmitnul mnohý příjemný a hned zase nevlídný, ba smutný obraz. Připomenuli si, kterak asi před čtvrt stoletím jako dvanáctiletý hoch poprvé opouštěl rodnou vísku, by šel — do světa... Jak mu bylo tehdá volno a svěže, jakoby šel kamsi, kde nevědí, co jest hlad — kamsi, kde vůbec nevědí, co jest metla, hůl neb řemen, jimiž jej matka i otec druhdy tak často a mnohdy bez příčiny trestávali... Připomenulť si nejútlejší své mládí a duší jeho zavířila řada mlhavých i jasných obrazů, jež stojí snad za to, abychom jim věnovali aspoň chvíli pozorností. Otec jeho byl — vlastně nebyl ničím. Nikdo ho k tomu nenabádal a přece se naučil skoro všemu, co uměli v okolí jiní: zacházet sekyrou, motykou i rýčem, — orat i vláčet a koňmi zápolit — špruhle a oka na ptáky a zajíce líčit — kouřit i v karty hrát... Vyrostl a dozrál v rodné vísce v silného, ale drsného, ba surového muže bez jakéhokoli vodítka. Světem jeho bylo okolí rodné osadičky asi tak na tři, čtyři hodiny cesty v okruhu. Zde ovšem znal každou vísku, každou samotu, každou stezku a studánku, ba skoro každý strom a keř. I lidi znal skoro všechny; ale jen od vidění. Osudy jejich ho hrubě nezajímaly; minulost a snahy jejich byly mu lhostejný. Pracoval, kdy a kde se naskytla příležitost: tu v lese nebo v tom onom dvorci — někdy šel na jahody nebo houby, jindy někomu někam došel nebo v něčem vypomohl: krátce vagabundoval před lety v práci podobně jako nyní Florian Helebrand, aniž by byl vagabundoval. Když se oženil, bylo mu již skoro čtyřicet roků. Vzal si za ženu asi třicetiletou ženštinu, která měla podobnou minulost jako on. I žil pak jako dříve, toliko s tím rozdílem, že měl vlastní krb, to jest, že nespal jako za svobodna kdekoli, kde jej vůbec přespat nechali, nýbrž v brlohovité chýži, kterou nyní již od mnoha let obývá Háta Byšická se svým synkem Erazímkem. A v chýži té narodil se mu asi před čtyřiceti lety hoch. Otec nejevil ani radosti, aniž nevrlostí; bylo mu to lhostejno. O dítě se nestaral, až když povyrostlo — a to jen jaksi mimochodem, když na sebe upozornilo, obyčejně když něco vyvedlo, co nezdálo se býti otci v pořádku. A tu pak s dítětem jinak nezacházel, nežli jak bývalo zacházeno z mládí s ním: vypráskal mu, aniž by řekl proč. Matka byla k dítěti laskavější; nicméně i ona neznala jiného vychovacího prostředku kromě drsné výhrůžky a metly. První pocit, na který hoch z nejútlejšího mládí pamatoval, byl strach před rodiči. Když byli doma, býval jako pěna; sedával někde v koutku a ani nedutal. Jiný pocit z doby té byl pocit hladu. Začasté, když byli rodiče v práci, hoch po celý den ničeho nepojedl. Někdy mu nechali doma kus chleba, někdy zapomněli i na to, nebo vůbec nic neměli, co by dítěti nechali. V první době se dítěti zdálo, že ani jinak býti nemůže. Trpělo hlad, aniž by mu napadlo, že jsou přece jen prostředky k jeho utišení. Později, když vybíhalo za pohody do lesa, zvláště v létě, ukonejšilo hlad obvyklým za takových poměrů způsobem: jahodami a planým, často nezralým ovocem všeho druhu. V zimě však trpívalo hlad jako dříve. Ještě později, když se skamarádilo s dětmi ve vsi, přiučilo se konejšiti hlad i jiným způsobem: vylouděným na dětech jídlem, padankami nebo nepozorovaně utrženým ovocem v cizích zahradách atd. Ale zima bývala i nyní stejně neb aspoň podobně krutá jako jindy — dítě hladovělo začasté po celý den. A přece mu nebývalo nikdy volněji, nežli když rodiče odešli do práce a dítě bylo o samotě, bez dozoru. Doma arci nesmělo na nic skoro ani sáhnouti. Odstaviti nějaký kus nábytku, změniti stolice nebo něco na poličce mělo z pravidla v zápětí výprask. Mimo byt — před chatrčí a ještě více v lese bylo dítě svrchovaným pánem. Nechť vylezlo na sebe vyšší strom, nebo spadlo se sebe větší výšky, nikdo je za to ani nepokáral, poněvadž to nikdo nevěděl. Jen jednou, když otec postřehl na čele asi osmiletého hocha bouli, vypráskal mu holí, aniž mu pověděl proč... Hraček dítě nemělo. Hrávaloť si s čímkoli, co mu přišlo pod ruku: s kouskem dřívka, s nějakým cárem, s kamínky atd, První hříčka, která mu způsobila potěšení, na které po celý svůj život nezapomněl, byl malý zajíček, jejž kdysi chytil v lese a domů přinesl. Dal jej do staré posady a krmil jej asi po dva měsíce nejvybranější travou. V sednici jej pouštíval z posady a hrával si s ním po celé hodiny. Ale kdysi v neděli ráno vytáhl otec povyrostlého zajíce z posady za uši, chvílí jej držel ve výši, načež jej pravou rukou udeřil několikrát za uši a hodil ženě, aby jej stáhla a upekla. Hoch byl všeho toho němým svědkem. V prvním okamžiku ani nechápal, co a proč se bylo vlastně stalo; ale když spatřil nejmilejší své stvoření ležet bez hnutí na zemi, nemohl se zdržeti a dal se do pláče. Otec odepjal řemen a vypráskal mu. „Abys měl proč plakat,“ bylo vše, co při tom pronesl. Později chytil hoch ještě několik zajíčků, ale žádného nepřinesl domů; s každým si jen pohrál a zase jej pustil. Kdysi se o tom doma zmínil a dostal výprask. Od té doby nikdy více doma nepovídal, s čím a jak si v nepřítomnosti rodičů hrál. Kdysi zmínil se dětem, s kterýmiž kamarádil, že chytil a pustil zajíčka. Některé z dětí to povědělo doma a když se to dověděli rodiče jeho, dostal zase výprask. Od té doby nepovídal ani dětem ničeho. Bázeň před rodiči provázela jej téměř od kolébky. Později přidružila se k tomu i bázeň před dětmi a ještě později před lidmi vůbec. Kdysi nasbíral si v cizí zahradě plné kapsy padanek, byl vlastníkem zahrady dopaden a vypráskán. Mimo to dostal výprask i doma a domyslil se, že naň bylo žalováno. Od té doby bál se i dorostlých a vyhýbal se jim, i když se k němu chovali vlídně. V desátém roce byl přesvědčen, že jest nejbezpečnějším v úplné samotě, tudíž především v lese, kde se zřídka kdy s někým setkal. Mimoděk, vlastně okolnostmi donucen, zamiloval si samotu a především samotu lesní, kde cítil se nejvolnějším, nejšťastnějším. Doma a na blízku domova, jakož i ve vsi vždy se mu zdálo, že naň někde někdo číhá s holí, by mu vypráskal. Sny jeho bývaly nepokojný. Kdysi se mu zdálo, že jej otec mlátí klackem. Sténal a úpěl ze spaní a probudil otce, který mu do opravdy vypráskal. Od té doby bával se někdy i usnouti, aby se mu nezdálo o výprasku. Nejlíp, vlastně nejtvrději spávalo se mu v lese; jen že tam zřídka kdy usnul. Kdysi usnul pod malým skaliskem na mechu. Zdálo se mu, že sedí pod košatým stromem obsypaným podivným ovocem, jakého posud neviděl: šiškovitými jablky, ale žlutými jako vosk. Některé větve byly tak hluboko nakloněny, že stačilo vztáhnouti jen ruku a utrhnouti ovoce, které k utrhnutí v pravém slova smyslu vábilo. Ale hoch přece ruky nevztáhl	 – – Bál se i ve snu... Jindy se mu v lese zdálo, že sedí na pokraji lesa a že se k němu připlížili dva malí a jako padlý sníh bílí zajíčkové. Chvíli se na ně díval; ale potom zamhouřil oči, aby jich neviděl. Bál se, že by mohl dostat doma výprask, proto že jích nechytil a nepřinesl domů. Když však se probudil, byl rád, že to byl pouhý sen. Sny jeho nebyly však vždycky tak prostinké a neviňoučké. Někdy byly i příšerný. Tak zdálo se mu kdysi, že bije vlastního otce holí, aniž by se otec bránil. Ale úzkost a strach, jež při tom pocítil, byly skoro smrtelný. Když procitl, byl celý propocen a srdce mu prudce tlouklo. Za to se nebával skoro ničeho, čeho se bávají děti jeho stáří. Strašidel a rozličných pohádkových nestvůr, jimiž bývá obraznost dětská dráždívána, pro něho nebylo. Neslyšelť o nich a proto pro něho neexistovaly. Rovněž se nebál ve tmě a v bouři. Seznámilť se s nimi v nejútlejším mládí a nebál se jich. Naopak — i příšerný hukot větru za temné noci zněl mu jako vlídný šepot dobrého kamaráda. Když se rozburácela bouře, bývalo mu vždy tak volně, jako jiným za krásného jarního nebo podzimního dne, když slunce za úplného bezvětří libě na svět se usmívá. Divoká, zběsilá píseň nočního vichru, provázená příšernou illuminací křižujících se blesků a ohlušujícím duněním hromu byla mu vždy milejší sebe příjemnější pohody. Za bouře, pokud se vůbec pamatoval, nebyl nikdy bit. A měl-li hlad, zapomínal naň aspoň na tak dlouho, dokud bouře trvala. I z té příčiny byla mu tedy bouře milejší pohody, za které cítíval mučivý hlad dvojnásob trapně a byl tak často bit, že při nejlepší vůli nedovedl si ani připomenouti výprasky nejbolestnější. Možno si tudíž pomysliti, jak asi ubohému hochu bylo, když jej kdysi náhodou potkal na vozové cestě lesem farář ze sousední osady a zastaviv jej zeptal se, čí jest. Hoch pověděl. „A to ty jsi tedy?!“ prál farář a šel svou cestou. Z prostinkých slov těch bylo zřejmo, že duchovní o hochovi a patrně i o jeho osudu ví; ale že hocha neznal. Hoch stál bez pohnutí a díval se za farářem. Vlídnost, s jakou byl osloven, působila naň tak mocně, že nemohl se ubránit i naivní myšlence. Napadloť mu, že by mu byl pan farář jako otec milejší nežli vlastní otec jeho; — ale hned po té se mu zdálo, že to vůbec ani býti nemůže... Po několika týdnech však se přesvědčil, že to možné... Hošíkův otec nebezpečně ochuravěl. Matka došla k faráři, by jej přišel zaopatřit. Farář přišel a za příležitosti té spatřil hocha poznovu. Tentokráte ho však neoslovil. Hochovi, jenž v koutku přikrčen sledoval vše, co se dělo, neušlo, že farář vykonav smutný obřad, mluvil šeptmo s matkou a že se několikrát k němu vlídně poohlédl. Jiného nesběhlo se v den ten pranic zvláštního. Následujícího dne v noci otec umřel a v den po pohřbu odvedla matka hocha do sousední osady na faru, kde se hocha farář vlídně optal, zdali by nechtěl zůstat na faře. Hoch přikývnul. Duchovní položil ruku na jeho hlavu a díval se mu zpytavě do očí. Hoch ani nezamrkal. Po té promluvil farář ještě několik slov šeptmo s matkou, načež matka odvedla hocha zase domů. tu dobu bylo hochovi skoro již čtrnáct roků. Ale doposud nevěděl, co jest škola. Neumělí ani čisti, ani počítati, tím méně psáti. Nevěděl hrubě ani, co to jest... Co následovalo, jest jeden z oněch všedních a přece tak dojemných románů pravé lidskosti. Farář převzal péči o vychování osiřelého hocha, jenž byl na něj, jak se zdálo, učinil příznivý dojem. Za několik dní odvedla matka hocha poprvé do světa: do téže osady, kde byla fara a zároveň i škola — a sice přímo k učiteli, jenž na útraty farářovy převzal veškerou péči o hocha —  A právě tuto první svou pout do světa připomenul si Vorovka tak živě, že zachvěl se pocitem nejpříjemnějším a kochal se po několik vteřin ve vzpomínkách nejblaženějších. Náhle šlehla duší jeho vzpomínka — nejtrpčí... Připomenuli si, kterak před nedávnem vracel se nazpět do rodné vísky: ponížen, pokořen a potupen — — postrkem. A mezi těmito dvěma poly — jak nesčetná to řada vzpomínek příjemných i nevlídných, veselých i trudných, osvěžujících i skličujících! A ze spousty mlhavých i jasných obrazů vyhupuje se znenáhla vždy plastičtěji obraz štíhlé, plavovlasé, modrooké dívky s něhyplným výrazem a nevýslovně vábným úsměvem — obraz bytosti, která mu byla vším a před kterou div neklekal jako před idolem. Vzpomínka ta nevzrušuje ho však příjemně. Svraštilť čelo a rty skoro křečovitě se sevřely — div zuby nezaskřípal... Zůstal chvíli jako v ztrnutí — leč po té náhle se nahnul a převalil na lože, až úpěnlivě zavrzlo. Hned po té zavrzlo i lože protější. Postava na loži tom ležící se pohnula a na polo vztyčila, jakoby se chtěla přesvědčiti, co se v jizbě děje. „Tys doma, Klimente?“ optal se ženský hlas šeptmo a přece s mírnou výčitkou. Muž na druhém loži buď že slov těch přeslechl, nebo nepokládal za nutné odpověděti — neozval se. „Kolik pak už je hodin, Klimente?“ ozval se týž jemný, skoro možno říci sladký ženský hlas po chvíli s jakousi dychtivostí. Teprve nyní vztyčil se Vorovka na loži, ale prudce, jakoby chtěl přispěti někomu ku pomoci. „Ty nespíš, Boženko?“ optal se skoro úzkostlivě. „Jakž bych mohla — prosím tě!“ odpověděla s povzdechem. „Zdřímla jsem z večera, ale loupáním v kloubech jsem procitla ...“ „Tys tedy nespala, když jsem přišel?“ „Nespala.“ „A věděla’s, kďyž jsem se přiblížil k tvé posteli a naslouchal, spíš-li?“ „Slyším každý šelest – –“ Po této odpovědi muž i žena na chvíli se odmlčeli, aniž by změnili posic, v kterýchž byli poslední slova vyměnili. „A proč jsi se neozvala sama?“ přerušil posléze mlčení muž. „Zdá se mi, že už je pozdě,“ odpovídá žena. „Nechtěla jsem tě obtěžovat. Vímť, že's unaven — že ti třeba odpočinku.“ „Pravda, pravda,“ přikývnul muž. „Jsem unaven... A stesky, byť sebe oprávněnější — nepomohou...“ A zase se oba na několik okamžiků odmlčeli. „Kolik už je asi hodin?“ optala se poznovu žena, spustivši nohy přes pelest a usednuvši. „Asi půl druhé.“ „Tedy tě zase vtáhli do krčmy?“ „Zase,“ zní lakonická odpověď. „A neseš nějaký krejcar?“ „Nenesu.“ „Prohrál’s?“ Muž chtěl odpověděti: „Neprohrál“ — ale žena jej předešla: „Věru, toť nejděsnější, že musí člověk s vlky výti... Karban a nic než karban!“ „Na štěstí nejsem v ušlechtilém řemesle tom žádný břídil." míní sarkasticky muž. „A jedině tomu děkuji, že stal se mi karban studánkou, z které aspoň občas nějaký krejcar ukápne.“ „Pravda,“ přisvědčila žena. „Ale hnusným je výdělek ten přece.“ „Mně se do duše protiví. Ale jaká pomoc? Hůře jest, že si musí člověk časem i zafixlovat, chce-li soupeře fixlaře přetrumfnout; slovem hůře jest, že musím někdy zahrát i nepoctivě,“ vykládá muž. „Zub za zub!“ doložila rozhodným tónem žena. „Hrají-li nepoctivě oni, nemáš — když tě ku hře vábí, ba nutí, — nejmenší povinnost býti za mák jiný, nežli jsou oni... Ale mnoho-li‘s dnes vydělal takto — poctivě?“ „Ani sám nevím, mnoho-li.“ „Snad to tedy ani za to nestálo?“ míní žena. „Ah, nikoliv, dnes se mi poštěstilo. Byl jsem v pěti vískách a prošel asi třicet stavení, kde byli právě doma. Také v šesti nebo sedmi samotách jsem se zastavil — slovem uondal jsem se, div jsem neklesl,“ vykládal muž vzpomínavě a trpce. „A z celého výdělku nezbylo ti nic?“ optala se žena. „Pranic.“ „Tedy jsme zítra zase bez krejcaru?“ „Zase,“ zní lakonická odpověď s přízvukem trpkosti. „A co počneme?“ „Nezbývá, než abych se zítra vydal na bludnou pouť poznovu,“ „Ale kam — kam? Vždyť jsi byl na obchůzce dnes a vytknutého obvodu nesmíš přece překročit.“ Vorovka na slova ta neodpověděl. Sedělť na loži maje obě ruce v klíně a upíraje zrak neodvratně před sebe. Duší jeho vířily myšlenky mlhavé; byltě bez rady. „Kdyby nebylo tebe, Boženko,“ ozval se teprve po několika minutách, „věř mi, že bych si byl dávno prohnal kuli hlavou.“ „Nemluv tak, Klimente!“ odtušila žena měkce a tónem prosebným. „Vím, že tím nemíníš, že bych ti byla břemenem — —“ „To také nejsi a nikdy jsi nebyla,“ vpadl muž. „Ale když jest stav náš přece jen k zoufání — a žádná, pražádná naděje...“ „Kdybych mohla pracovati i já, bylo by snad přece možno vyčkali trpělivěji, až snad se na nás štěstí zase pousměje a vybaví nás aspoň odtud,“ ujala se slova žena, Muž mlčky přikývnul, což ženě, upírající k němu zrak, v panujícím šeru ušlo. „Nemyslíš, Klimente?“ optala se po kratinké pomlčce. „Ah, ovšem,“ odpověděl smutně. „Ale kde a co bys, prosím tě, zde pracovala, i kdybys mohla? Na poli – v zahradě — v stodole?... Ne, ne! Toť hrozné! Však se mi svírá srdce, když si připomenu, jak’s pracovala po celé dva roky, co jsem byl zavřen — když jsi byla odkázána jen sama na sebe a snažila se, abys mi ve vazbě přilepšila…“ „Ach!“ vzdychla žena. „Byly to krušné doby — hrozné, děsné! A přece se pracovalo s chutí... Oh! věř mi, já tehdá začasté ani nevěděla, že již svítá... Tak rychle míjely i dlouhé zimní noci... Někdy jsem únavy ani necítila, až mi hlava sklesla k prsoum a jehla vypadla z ruky... A to vše — ale ne, ne! Bylo to přece jen nepoměrně snesitelnější nežli nyní. Vzpomínala jsem na tebe — počítala každý měsíc, každý den, kdy se zase vrátíš. Myšlenka, že se konečně přece dočkám, dodávala mi síly... Ale toho jsem se přece nenadála, že — až budeš z vazby propuštěn, zakáží ti další pobyt v Praze a pošlou nás postrkem do tvé rodné obce...“ „Vždyť to bylo vyřknuto již v rozsudku,“ připomenul muž. „Pravda,“ přisvědčila žena, „ale já doufala, že soud zmírní aspoň tento trest dodatečný, když se přesvědčí, že chováš se ve vazbě neúhonně a že nejsi společnosti tak nebezpečný, jak tě obžaloba líčila.“ „O tom, milá Boženko, soud dodatečně již nerozhoduje,“ vyložil Vorovka. „O chování vězně podává raport jen žalářník, a to z pravidla jen tehdá, když se vězeň nechová dle předpisů aby byl znova potrestán disciplinárně. Neúhonné, to jest předpisům odpovídající chování jest jen zřídka kdy polehčující okolností...“ Boženka z hluboká a zároveň bolestně zaúpěla. „Co je ti, milá duše?“ optal se muž starostlivě. „Ach, nic, nic,“ odtušila živě a tónem konejšivým. „Jenom mně v kloubech zase luplo.. Možná, že se povětrnost změní..“ „Právě toho se bojím nejvíce, milá Boženko,“ ozval se muž tímže tónem jako před tím. „O zimě zde — v podhoří, vlastně v horách, nemůžeš si učiniti ani představy... Smutno, k smrti smutno – –“ „Ah, což o to,“ vpadla žena. „To již sneseme! Aspoň mne omrzlé prsty nebudou tak často pobolívat jako v letě, a možná, že budu moci zase něco pracovat...“ „Pracovat a zase pracovat!“ zvolal nyní muž hlasitě. „Zmrzačit se prací, učiniti se k další práci neschopným a přece na jiného nemyslit nežli na práci!“ „Nemluv tak, milý Klimente!“ ozvala se žena prosebně. „Já za to nemohu, že jsem si jednou zapomněla zatopit a šila, až mi prsty skřehly...“ „Ah, to já dobře vím, milá duše, že mne tím jen konejšíš,“ namítl muž. „Však já dobře vím, že nebylo to jednou, nýbrž stokrát — snad každý den, co jsi pracovala v zimě, nemajíc na dříví a uhlí... Však já dobře vím, jak často jsi asi trpěla hlad, jen abys pro mne —“ „Ne, ne! Nevzpomínej! Prosím tě — nevzpomínej toho!“ zaúpěla, sepjavši ruce a upírajíc oči na manžela, jenž však pro šero nepostřehl, že lesknou se v nich dvě slzy. „Bude tedy přece jen nejlíp, když tu psotu zaspíme!“ ozval se Vorovka tónem resignujícím. „Tak tě ráda slyším!“ připomenula Boženka tlumíc hlas, aby muž nepostřehl, že se jí chvěje. „Ale jak spát, když člověk ani po největší únavě nemůže starostí zavřít oči,“ počal po chvíli muž. „Vyslovit nějaké přání je snadno, ale — zaspi své vzpomínky, milá duše — zaspi své útrapy, drahá Boženko — zaspi roztrpčenost, úzkost a strach, jež budí beznadějnost, když ti mozek zrovna hoří! Vždyť se mi právě zdá, jakoby se mi mělo srdce lítostí i vztekem rozskočiti.“ „Ne, ne! Nemluv tak! Prosím tě pro vše, co ti drahého!“ zaúpěla žena. „Pravda,“ přisvědčil muž. „Slova nepomohou — city nás nespasí...“ A po chvíli skoro tónem zoufalým dodal: „Ale co počít, duše drahá? Co?... Jako jsme žili posud, není přece možno na dále žiti. Jakmile napadne první sníh, jsme —“ Nedořekl; poslední slovo — patrně zoufalé, odumřelo mu na rtech... Žena, ačkoli až dosud vzorně trpělivá a proti různým protivenstvím života otužilá, nemohla potlačiti citů, jež v ní bouřily. Vzdychla z hluboká, zaúpěla a vypukla v přitlumený, štkavý pláč. Muž seskočil se své postele a přiblížil se k ní. Chvíli se na ni mlčky díval, načež zašeptal: „Pohněval jsem tě — zarmoutil, ty sladká duše má?“ „Ah, ne, ne!“ vzlykla. „Ty přece za krutý osud, jenž nás stíhá, nemůžeš... A já — jestliže já...“ Muž neodpověděl. Usedl vedle ženy na pelesť lože a ovinul levou ruku kolem jejího těla. Žena sklonila hlavu na jeho prsa. Oba setrvali po několik minut v mlčení a bez hnutí. V jizbě panovalo hluboké ticho, rušené jen prudčím dechem Boženčiným, která ustávši plakati, nemohla potlačiti citů svých úplně. Náhle se žena vyvinula jemně z náručí mužova; ale hned po té ovinula obě ruce kolem jeho šíje a počala jej vášnivě líbati. Po chvíli však rovněž tak náhle ustala líbati a sklonila hlavu na jeho prsa. „Odpust, odpusť, duše drahá!“ zašeptala po několika vteřinách, nadzvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Muž seděl bez hnutí, upíraje zrak v neurčité prázdno. Žena otočila bezděky poněkud hlavu směrem k oknu a zadívala se bezúčelně ven. Náhle se zachvěla, jakoby ji bylo zamrazilo, spustila obě ruce a vztyčila se. „Co je ti? Co se stalo?“ optal se muž kvapně. Žena však neodpovídá, upíráť jen zrak k oknu. „Něco venku?“ táže se muž, dívaje se tímže směrem jako žena. „Zdálo se, jakoby se byl venku mihnul stín lidské postavy,“ zašeptla neodvracejíc zraku od okénka. „Ah, co ti napadá!“ míní muž. „Vždyť už je třetí hodina ranní nedaleká.“ „Myslím, že to bude zase on,“ zašeptla poznovu sotva slyšitelným hlasem. Vorovka se chtěl optati: „Kdo?“ — ale žena plíživě popošla skoro až k okénku a zadívala se ven směrem k palouku. Muž sledoval ženu svou napjatě, aniž by byl hlesnul. Po chvíli učinila žena pravou rukou významný pohyb, aby se přiblížil. Muž vstal a blížil se. Žena zvedla ruku a ukázala oknem. Muž přiblíživ se těsně k ženě zadíval se směrem, kterýmž ukazovala. „Vidíš?“ optala se po chvíli šeptmo. „Vidím — nějaký muž...“ „Víš, kdo to je?“ Vorovka přistoupil těsně k okénku a zadíval se ven napjatěji. Ale muž, ubírající se po klikaté stezce po palouku, byl již asi padesát kroků vzdálen a zády k dívajícímu se obrácen. „Nevím, nemohu rozeznat,“ odpověděl Vorovka po chvíli, odvraceje se od okna. „Toť on,“ ozvala se žena. „Koho míníš?“ „Představeného.“ Na to slovo obrátil se Vorovka poznovu k oknu a díval se po několik minut mlčky a upřeně za vzdalujícím se mužem. Náhodou zabočil muž ten po klikaté stezce tím způsobem, že obrátil tvář směrem k chatě a plná zář měsíce padla mu do obličeje. Vorovka domníval se poznávati představeného. „Máš pravdu, Boženko,“ obrátil se k ženě. „A uvěřil bys, že tu není poprvé?“ připomenula po chvíli poněkud stísněným hlasem. „Proč bych nevěřil?“ opáčil muž klidně. „Vímť přece —“ „Jakže?!“ zvolala žena překvapena. „Ty víš?“ „Jakž pak bych nevěděl!“ usmál se Vorovka trpce. „Toť bych musil býti slepý a hluchý…“ „Snad nebyl tak drzý!?“ vzkřikla Boženka v prudkém hnutí mysli. „Drzým je sice dost,“ odpověděl chladně Vorovka; „ale vůči tobě přece se neodváží…“ „A jak jsi tedy zvěděl?“ vpadla živě žena. „Zmínil se snad on nebo	– –“ „Přímo sice ani slovem,“ vyložil muž; „ale nepřímo dost často a zcela zřejmě. Paní Brigitta není mu už dávno tím, čím mu má býti. A kdyby ji mohl vyměniti za tebe 	– –“ „Ustaň! vzkřikla žena netajíc svého odporu. „Třeba jen na den a noc,“ doložil muž sarkasticky. „Ustaň! Ustaň!“ vzkřikla žena poznovu a tvář její zahořela hněvem. Vorovka se dutě pousmál. „Ty se tomu směješ?“ ozvala se s jemnou výčitkou. „Kdož by se nesmál? Vždyť přece víš, že bych moi mohl splatiti stejnou měrou. Paní Brigitta —“ „Ne, ne! Nemluvme o tom!“ zvolala žena bolestně. „V beznadějných poměrech, v kterýchž se nalézáme, připadá mi řeč taková, jako bychom si tropili z vlastního neštěstí úšklebky.“ „A přece,“ podotknul muž vážně, „na těchto dvou lidech závisí naše štěstí neb alespoň obrat k lepšímu. Nezbývá, nežli chovati se k oběma šetrně, vůbec opatrně...“ „Já jsem se aspoň vynasnažila,“ odtušila žena. „Podařiloť se mi až dosud vyhnutí se představenému – –“ „Jako mně vyhnouti se paní Brigittě,“ vpadl muž. „Doposud jsme ještě nikdy nebyli beze svědků.“ „A myslíš, že se nám to podaří i na dále?“ optala se žena dychtivě. „Budeme-li chtíti, najisto,“ odpověděl. „Já aspoň se nebojím, že by paní Brigita – –“ „Ale což já, která bývám tak často samotna?“ namítla žena. „Já jsem vůči surovci úplně bezbranná.“ „I o tebe jsem úplně bez starosti,“ odpověděl Vorovka chladnokrevně. „Mihulka je sice drzý; ale vůči tobě se neodváží. A kdyby se přece odvážil, jsem jist, že bys mu – –“ „Ustaň!“ vzkřikla žena. „Ani nechci pomysliti, co by se stalo.“ Po tomto vyznání postáli oba mlčky ještě několik okamžiků v myšlenky pohříženi. Po té pohlédl Vorovka ještě jednou oknem a spatřil představeného, jak přešed potok zahýbá na cestu ku skalní úžlabině, kterouž se byl k večeru agent Horyna vrátil ku hřbitůvku. „Myslím, že jej dnes paní Brigitta po zásluze přivítá,“ připomenul sarkasticky. „Vždyť už bude brzo svítat...“ „A my tu stojíme jako solné sloupy,“ ozvala se žena s přízvukem trpkého žertu. „Jdi, duše milá — jdi! Kdy pak si přeješ, abych tě z rána vzbudila?“ „Já dnes ani neusnu,“ připomenul. „Zkus to aspoň!“ míní žena, berouc jej za ruku. Ruku v ruce popošli několik kroků, načež každý odebral se ku svému lůžku. Oba ulehli — v jizbičce zavládlo hrobové ticho. „Dobrou noc, Boženko!“ ozval se po chvíli Vorovka. „Dobrou noc!“ odpověděla skoro šeptmo, aby nezavdávala již žádné příčiny k hovoru. Však po chvíli se ozvala sama: „Kdy že si přeješ, milá duše, abych tě vzbudila?“ „Asi tak dvě, tři hodiny po východu slunce,“ odpověděl lhostejně. „Musím dopoledne k představenému.“ Žena více neodpověděla. Tvářilať se, jakoby chtěla usnouti; ale jiskrný proud myšlenek a vzpomínek jí nedal. Ležela na znak, majíc obě ruce pod hlavou, s otevřenýma a k hambalkovému stropu upřenýma očima. Podobně dělo se Vorovkovi. Ulehlť na levou stranu a upíral zrak k ženě. Několikráte zavřel sice oči; ale jiskrný proud myšlenek a vzpomínek nedal usnouti ani jemu... Prostinkou, skoro všední a namnoze i nesouvislou rozmluvou byly v duších obou manželů rozpoutány všechny odbojné živly, jež mohou člověka vzrušiti.	 Z toho, co jsme byli až dosud napověděli, možno se sice něčeho domysliti, ale nikoli všeho.  Vorovka a jeho žena byli v pravdě politování hodnými existencemi moderního života. Život jejich nebyl sice nikterak bohat na události, vymykající se z nejvšednějšího zápasu o skývu nejnutnějšího chleba; ale přece vykazoval aspoň některé momenty skoro až romantické tragiky. O nejútlejším mládí Vorovkově víme, že bylo dosti originelní a zároveň i zajímavé. Boženčino nejútlejší mládí bylo nepoměrně všednější. Bylať dcerou pražského truhláře, jednoho z oněch, kteří se po celý svůj život marně namáhali dopracovati se samostatnosti. Byl sice mistrem a mohl si zříditi dílnu; ale jak už někdy bývá: nesehnali základního kapitálíčku a byl nucen pracovati v dílnách a později v továrnách. Byl a zůstal tudíž dělníkem v nejvlastnějším slova toho smyslu. Byl však jedním z oněch, kterýmž osud jejích vlastní a zároveň i osud celého stavu není lhostejným. Jsa člověk poměrně vzdělaný a maje otevřený smysl pro společenské nepoměry, nebyl nikdy mezi posledními, když šlo o zlepšení hmotného stavu dělnictva vůbec. Nevynikal sice ani žádnou zvláštní znalostí věcí, aniž radikalismem; ale byl muž přístupný pravdě, poctivý, spolehlivý a proto mezi dělnictvem oblíben, tak že — kdykoli se otázka dělnická v jakémkoli způsobu dostala na denní pořádek, býval mezi zástupci dělnictva. On sám sice vzhledem k řešení problému sociálního neměl žádné samostatné myšlenky; ale dovedl vyslovenou myšlenku uvážiti a přičiniti se, pokud vůbec možná, o její provedení. Jinak byl mírný a zásadní odpůrce převratů náhlých a násilných. Reformační program jeho byl prostinský: Pečujme každý především o to, by z nás byl dělník vzdělaný, rozumný, zdatný, který dovede kus práce postaviti, — a domůžeme se pak hravě i zákonodárných změn na prospěch celého stavu. Program ten neplatil však proň pouze pro dělnictvo, nýbrž především jiným pro jeho vlastní domácnost. Měl jen jedinou dceru, Boženu. Bylo mu tudíž snáze nežli mnohému jinému z jeho soudruhů dáti jí vychování aspoň poměrně lepší, nežli se děje z pravidla. On aspoň byl s dcerou svou v tomto vzhledě úplně spokojen. „Může býti aspoň, kdybych jednou oči zavřel,“ říkával, „vychovatelkou nebo komornou v některém lepším domě,“ z čehož plyne, že plány jeho nenesly se příliš vysoko. Od čtrnáctého roku věku svého, kdy přestala chodit do školy, řídila dcera domácnost, a přivydělávala také nějakou maličkost ručními pracemi, aby churavící a často již popolehávající matce ulevila. Prodlením několika měsíců matka zemřela a sotva patnáctiletá dceruška stala se doma úplně samostatnou hospodyní. Bylo to švarné, čiperné a hezoučké děvčátko — nápadné bohatým plavým vlasem, temně modrýma očima, svěží bělostnou pletí, růžovými tvářinkami a smavými rtíky. Z dálky, a mlčela-li, nebyla nepodobna pečlivě provedeným voskovým figurínám vzorných krásek, jimiž vynikající kadeřníci velkých měst ozdobují své výstavní skříně. Ale rozhovořila-li se nebo-li se jen usmála, oživila se tvář její, že zdála se býti až duchaplnou. K duchaplnosti scházelo jí v tu dobu ovšem ještě mnoho. Ale byla již diblík — švitořivá a vtipná. Znala tak mnohé, čeho si jiné dívky v jejím věku ještě ani nevšímají a šatila se jako kterákoli slečinka. Matčina smrt jí ovšem na nějaký čas rozsmutnila — děvče nápadně zvážnělo. Leč po několika měsících, když vše hojící čas zacelil krutou ránu, nebylo veselejší, usměvavější a čipernější dívčiny nad Boženku. Na Malé Straně, kde s otcem bydlila, znal ji aspoň každý druhý, třetí člověk, jenž má pro tento druh bytostí otevřený smysl, a není nižádné pochybnosti, že byla by se v brzku dostavila celá řada nápadníků. Avšak Boženka seznámila se asi rok po smrtí matčině s mladým sice, ale přece již asi pětmecítmaletým studentem, čímž veškerým záletům konec učiněn. Potkali se kdysi — ona se náhodou pousmála, on si toho všimnul... Když pak se potkali náhodou podruhé, usmál se on a ona se pozamračila... Ale po páté, nebo po šesté nepotkali se již náhodou — a když se potkali asi po desáté, promluvili spolu několik všedních slov... A v necelém měsíci byla známost tak důvěrnou, že student odvážil se navštíviti otce a říci mu prostě a bez obalu, co a jak. Může-liž býti neromantičtějšího zamilování nad toto! A přece bylo plno poesie — plno blahých snů a sladkých přání... Otec však v brzku také zvěděl, kdo vlastně přeje si státi se jeho zetěm a — zděsil se toho... Mladý pětmecítmaletý muž, o němž se právem dalo souditi, že bude míti studia své v roce nebo ve dvou letech ukončena, nebyl nikdo jiný, nežli Kliment Vorovka, jenž zvláštním sběhem okolností teprve ve čtrnáctém roce věku svého přišel do školy, by se učil prvopočátkům čtení, psaní a počítání. Byl již statný mladý muž s krásným plnovousem a činil dojem člověka o dva, ba tři roky staršího a — navštěvoval doposud ještě osmou třídu gymnasiální. Měl však dobré stipendium, jež mu byl první a jediný příznivec jeho, farář, zaopatřil; byl výborný student a jak Boženčin otec říkával, „jasná, otevřená hlava, která se neztratí“. Proto není divu, že se Boženčin otec konečně spřátelil s myšlenkou, že může podivná tato známost trvati ještě šest, osm, ba snad více roků, nežli budou se moci mladí lidé za sebe vzíti. Ale netrvala... Osud bývá rozhodnější. Začasté pouhá nahodilost dá životu lidskému zcela jiný směr. Vorovka odbyv s vyznamenáním maturitní zkoušku měl po přání příznivce svého, faráře, vstoupiti do semináře; ale rozhodnul se po předcházejícím dohodnutí se se svým dobrodincem pro studia technická. Bylo to právě rok před rozdělením pražského polytechnického ústavu v český a německý. Vorovka navštěvoval tudíž ještě ústav německý. Byl však uvědomělý a rozhodný Čech a chodil i do přednášek jako mnohý jiný v čamaře, ba dostavil se v ní i k pololetní zkoušce z nižší mathematiky. Místo profesora, jenž byl náhodou ochuravěl, zkoušel assistent, později člen německé zemské školní rady Lieblein, jeden z nejzarytějších odpůrců národa českého. Změřil sice Vorovku pohrdlivě, ale přece mu začal klásti otázky chladnokrevně — ovšem otázky, nikoli snadné. Vorovka však byl nejen dobře, nýbrž výborně připraven. Vše odbyto hladce a bez nejnepatrnější námitky se strany zkoušejícího. „Konečně tedy otázka poslední,“ pravil Lieblein po německu. „Napište mi formulku, dle které se vypočítává kubický obsah šikmo seříznutého kužele!“ „Napsat?“ optal se udiven Vorovka. „Ovšem,“ zní lakonická odpověď. „Dovolíte-li, pane professore, já formulku odvodím,“ připomenul zkoušený. „Tedy ji nevíte, neznáte?“ „Ah, nikoliv — vím; ale na pamět se přece nelze spolehnouti. Dovedu-li si kteroukoli mathematickou formulku v několika vteřinách správně odvodit – –“ „Ah, láry fáry!“ vyhrknul zkoušející zrudnuv. „Ostatně, přijdete-li mi ještě jednou ke zkoušce v čamaře, hodím vás, ať již umíte nebo neumíte. Jděte!“ Ve Vorovkovi vzkypěl hněv. „Abych vám uspořil práci,“ pravil, „vystupuju z ústavu sám!“ Odložil křídu a houbu, a odešel, aby se více — nevrátil. Vorovka chtěl se dát příštím rokem zapsat na nově zřízený polytechnický ústav český. Školní rok minul. Vorovka nemoha se vykázati výborným vysvědčením z posledního roku, na které bylo stipendium jeho vázáno, pozbyl stipendia. Dal se sice přece zapsati na ústav český a zadal si o jiné stipendium; ale nedostal ho. Po tři měsíce se všelijak protloukal a konečně, když byl učinil všechny vůbec možné pokusy opatřiti si existenčních prostředků, nabyl přesvědčení, že jest — hotov, že na dokončení studií nelze ani pomysliti... Kariéra sběhlých studentů jest známa. Kariéra Vorovkova v podstatě se od ní nelišila, leda že byla z počátku nepoměrně šťastnější, nežli bývá z pravidla. Přičiněním budoucího tchána svého dostal se za písaře do předměstské továrny, v které Boženčin otec pracoval. Měl skrovničký plat čtyř set zlatých ročně, jenž však po krátkém čase, když se mladý muž osvědčil, zvýšen na pět set. A s takto zabezpečenou existencí Vorovka se oženil. Přestěhoval se pak k tchánovi, jenž mladým manželům přenechal v prostinkém bytě komůrku a sám spával v tmavé kuchyňce. Boženčin otec vydělal průměrně deset zlatých týdně. Tříčlenná rodina měla tedy k disposici něco přes tisíc zlatých ročně a byla spokojena. V útulné světničce s vyhlídkou na Petřín, cítil se Vorovka šťastným nejen, když byla přítomna Boženka, ale i když byl doma tchán, nebo když byl v jizbě sám. Bylo tam klidno a milo, zvláště z jara a v létě, tak že mladý muž, zvyklý od nejútlejšího mládí samotě, nepřával si, než aby zůstalo aspoň vše, jak právě bylo — beze změny... Přes to není divu, že mladý muž Vorovkovy povahy a minulosti nikterak se neuzavíral před světem. Sledovalť politický i společenský ruch v Praze i mimo Prahu, čítal pilně nejen noviny, nýbrž i knihy všeho druhu, zajímal se i o umění, slovem snažil se nejen své vzdělání doplnili, nýbrž také, pokud poměry dovolovaly, žiti duševně. Přirozenoť, že duševní obzor jeho rychle se šířil, že začal vždy jasněji nazírati do života a prohlédati různě stočené spiralky, kterýmiž se proplítá lidská pruderie, zloba, ctižádost, mamon a jiné cnosti, jež přirozenému rozvoji zásad pravé lidskostí překážívají v takové míře, že zdá se, jakoby lidstvo jako celek vůbec ani žádného pokroku schopno nebylo. Přemýšlel zhusta a vytrvale o problémech společenských a ryze lidských. Snažil se vniknouti do labyrintu života, pokud zdravý a jasný rozum dovoloval. Utopiím a přemrštěnostem nepřál ani v theorii, tím méně v praxi. A přece již pouhý jeho střízlivý názor v svět byl by, kdyby se byl dostal na veřejnost, skoro všeobecně pokládán za radikalismus, skoro až nebezpečného druhu. Vorovka však byl spíše duch kontemplativní. S nikým se nestýkal a náhledy své o světě a společnosti vyměňoval jen s tchánem svým, když po práci pod večer celá rodina se bavívala. Nikdo tudíž o vlastní podstatě jeho ducha a názoru v svět neměl ani potuchy. Všeobecně byl pokládán za tichého, skromného, přičinlivého a zároveň rozumného úřadníčka, jenž je rád, že uhajuje dosti bídně svou existenci. Za takového byl po delší čas pokládán hlavně v tovární kanceláři přes to vše, že přednostům neušlo, že ve sporech dělnictva se správou tovární z pravidla klonil se ku straně dělnictva a začasté, když se naskytla příležitost, přimlouval se za práva dělníků, nebo jich, ovšem vždy mírným způsobem, i hájíval. Tak míjel v klidu a míru, a skoro možno říci i v štěstí rodinném rok po roce. Teprve v šestém roce štěstí zkaleno. Mladým Vorovkovým narodilo se děvčátko, jež po několika dnech zemřelo. Žal obou manželů, i tchánův byl hluboký; ale posléze vpravili se v nezbytnost a v rodině uhostilo se zase skromňoučké štěstí jako dříve. Asi po třech dalších letech nadešla náhle rodinná katastrofa, možná ovšem jen v nynějších poměrech. Vorovkův tchán přišel bez své viny v továrně k smrtelnému úrazu a v několika hodinách zemřel. Soudruhové jeho v práci chtěli mu jako poctivému a zároveň vynikajícímu zastanci práv celého stavu vystrojiti skvělý pohřeb a kdosi měl neblahý nápad, požádati správu továrny za příspěvek na pohřeb. Správa tovární mimo nadání příspěvek odepřela, což mělo za následek, že mezi dělnictvem nastalo jitření. Večer shromáždili se někteří z nejčelnějších dělníků v menší jedné hospůdce pražské ve zvláštní místnosti, aby se poradili, co má býti v příčině té učiněno ... Vorovka, zvěděv o tom, dostavil se do hospůdky též, aby dělníkům stav věcí vyložil a požádal, by od vystrojení nákladného pohřbu upustili a na správě tovární vůbec žádného příspěvku nežádali. Důvodům jeho dáno za pravdu a přání jeho vyhověno. Přirozenoť však, že při příležitosti té rozhovořeno se též o dělnické otázce vůbec, o vládě a jejím poměru k stavu dělnickému. Od mnohých kritisována vláda a orgány její ostře, ba příkře — slovo dalo slovo — ve čtvrt hodině byla rozmluva všeobecná a týkala se skoro výhradně reformy sociální. Rozpravy súčastnil se i Vorovka; z počátku ovšem způsobem umírněným a klidným. V průběhu debaty však mu uklouzlo několik ostrých slov o státu a jeho povinnostech, jakož i o vládě právě u vesla se nalézající... Většina přítomných přisvědčila a někteří vyslovili se ještě ostřeji... Však posléze asi po dvou hodinách shromáždění dělníci klidně se rozešli, aniž by jim bylo napadlo, že i stěny mívají uši. Případ udán kýmsi policii, která jej ohlásila trestnímu soudu, jenž nařídil vyšetřování. U osmi dělníků a zároveň i u Vorovky vykonána soudní prohlídka. A poněvadž u všech nalezeny zakázané tiskopisy, najmě spisy, brožurky a jednotlivá čísla hlavně časopisů amerických, pojednávajících úplně volně o reformě sociální — byli všickni vzati do vyšetřovací vazby. Vyšetřování protáhlo se několik měsíců. Vorovka hájil se klidně a s rozvahou. Příkrých slov, jež byl pronesl o státě a vládě, nepopíral a také popříti nemohl, poněvadž byly zjištěny několika svědky. Státní zastupitelstvo však v nich shledalo zločiny velezrady a rušení veřejného pokoje. Vorovka hájil se hlavně tím, že poukazoval k zásadám ústavního státu, ve kterémž žádná poctivá vláda nemusí se báti a také nebojí mluveného a tištěného slova, byť bylo sebe ostřejší — že kritisování činnosti vládní jest ve všech v pravdě ústavních státech dovoleno a že on jako člen ústavního státu nikterak za to nemůže, že vláda trpí, aby doposud ještě byly v platnosti zákony a nařízení z doby nejtužšího absolutismu, vzpírajícího se v zásadě veškeré ústavnosti. Hájení jeho v tomto smyslu učinilo sice na vyšetřujícího soudce dojem dosti příznivý; ale Volavkovi neprospělo. Soudce, maje před sebou trestní zákon z doby absolutismu, nemohl jinak, nežli dle znění zákona toho rozhodnouti. Šlo tudíž v tomto vzhledě především o provinění politické. Avšak v bytu Vorovkově byly zabaveny také tiskopisy, pojednávající o sociální opravě. Nebyly sice jeho, nýbrž tchánovy a Vorovka k tomu také poukázal. Nicméně poukázání to pokládáno za pouhou výmluvu, a to tím více, poněvadž se Vorovka súčastnil také hovoru v tomto smyslu v hospůdce a v průběhu vyšetřování jevil se vyšetřujícímu soudci jako muž s problémy sociální otázky nad jiné obeznámenější. Vše to mělo za následek, že politické provinění Vorovkovo octlo se vlastní jeho vinou v ovzduší zcela jiném, jež jest od několika roků všeobecně známo pod jménem anarchie. Rakouský trestní zákon sice provinění anarchického a anarchistů nezná, ale námezdná žurnalistika vládní, polovládní a zpátečnická oblíbila si názvu toho tou měrou, že i eminentně politická provinění, mají-li jen z daleka příchuť, nebo jsou-li sebe nepatrněji ve spojení s problémy sociálními — jinak nenazývá. Tak octnul se Vorovka, jenž se byl dopustil provinění výlučně politického, mezi — anarchisty. Po pětiměsíčním vyšetřování došlo k závěrečnému přelíčení, jež se odbývají, jak známo, při zavřených dveřích. Vorovka i soudruzi jeho uznáni vesměs vinnými a odsouzeni. Vorovka odsouzen vzhledem k četným polehčujícím okolnostem pro velezradu do žaláře na jeden rok, pro zločin rušení veřejného pokoje na osm měsíců a pro přečin rozšiřování zakázaných tiskopisů na tři neděle — úhrnem tedy i s tříměsíční vazbou vyšetřovací skoro na dva roky. Veřejnost česká případu samému nevěnovala valné pozornosti. Nebylť osamělým. A kdož by se také zajímal příliš o přelíčení při zavřených dveřích, při kterém šlo o několik dělníků, kteří se byli sešli v hospůdce k nějaké poradě, a v jejichž bytech nalezeny zakázané tiskopisy, — byť i byl mezi nimi také malý úřadníček, jenž pronesením několika slov spáchal zločiny velezrády a rušení veřejného pokoje!? Případy podobného druhu jsou v Čechách zcela všední. Opakovalyť se v právě minulém čtvrtstoletí tak často, že pozbyly pro širší kruhy veškeré zajímavosti, — a budou se opa-kovati tak dlouho, dokud trestní zákon z doby absolutismu nebude cestou zákonodárnou přiveden v souhlas s ústavními svobodami, to jest, dokud tištěné a mluvené slovo nebude uvolněno v té míře, na jakou má každý občan ústavního státu plné právo... Jak dařilo se po čas Vorovkovy vazby mladé jeho žínce Božence, možno si snadno domyslit. Zdrcena úmrtím svého otce byla náhle také sama na sebe odkázána. Osvědčila sice mnohou vzácnou vlastnost své povahy, nicméně začasté se jí přece jen zdálo, že podlehne — tak bezpříkladně krůtě byl ji osud ztrestal, aniž by se byla něčím provinila... Nejkrutější rána však manžele stihla, když byl Vorovka rovněž tak jako ostatní odsouzení anarchisté po přestálém trestu postrkem poslán do rodné vísky a zakázáno mu překročiti obvod, c. k. hejtmanstvím, ku kterémuž rodná obec náleží, vytknutý. Žínka jej následovala... Tak octli se manželé Vorovkovi v zapomenutém pohorském zákoutí a v poměrech, jež jsme byli již naznačili. Nuže — jest možno, nebo jen pravdě podobno, by v noci, když si byli připomenuli beznadějnost trudných poměrů, hraničící již skoro na zoufalost, — byli mohli usnouti? Vímeť, že o strašném stavu věcí řečí nerozpřádali — že to a ono pouze ledabylo naznačili a že jeden pro druhého měl tolik útlocitu, že snažil se tvářiti se, jakoby vůbec ani netrpěl, jen aby druhého nezarmoutil... Nicméně — jakmile byl některý z nich o samotě a popustil myšlenkám a vzpomínkám svým uzdu, rozpoutala se v nitru jeho z pravidla duševní bouře nevylíčítelného druhu. A tak i tentokráte... Oba leželi bez hnutí s otevřenýma očima. Oba byli přesvědčení, že vědí a znají vše — a přece se jim zdálo, že by si zas a zase měli povídati, co už si byli nesčetněkrát vypravovali, na co si byli už tolikrát stěžovali, co jim bylo již tak často sevřelo křečovitě srdce, div se nerozskočilo. A přece se neodvážili ani hlesnouti. Jiskrný proud myšlenek vířil mozky jejich vždy prudčeji. Každou chvíli vytryskla z chaotického vlnění jiskérka, která zdála se za to státi, aby ji seznala i druhá strana, poněvadž mohla snad naznačiti cestu vedoucí — když právě ne ku spáse — tedy aspoň k úlevě děsných nepoměrů. Oba přemýšleli nejen o stavu věcí vůbec, nýbrž i o způsobu, jakýmž by bylo možno dosíci, po čem oba prahli: dovolení opustiti pohorské zákoutí a vrátiti se zase do Prahy. Chvílemi zabývali se oba také tím, jakým způsobem uhradí potřeby příštího dne. Zvláště Vorovku, jenž se byl tak lehkomyslným způsobem, sázkou do loterie, zbavil posledního krejcaru, myšlenka ta hnětla. Napadl mu ovšem hostinský Rorejs, jenž byl již tolikrát vypomohl. Byl jist, že mu vypomůže ochotně i tentokráte; ale zároveň si připomenul, že opomenul to Božence pověděli... Několikráte chtěl ji osloviti, ale přece odolal a nevyrušil jí. Myšlenky jeho obrátily se posléze zase k věci hlavní, o kteréž přemítala i Boženka. A podivnou shodou náhody a přece vlastně jen diktátem přirozeného stavu věcí: myšlenky obou kroužily skoro neustále kolem dvou bytostí, na kterýchž v první řadě závisel jejich osud: kolem představeného a paní Brigitty. Vorovka byl přesvědčen, že jediné slovo z úst rázné paní Brigitty by stačilo, by byl manžel její, představený, donucen, podati okresnímu hejtmanství příznivé dobrozdání. Boženka naopak na paní Brigittu nespoléhala. Neznajíc poměrů v domě představeného v té míře jako muž, jenž tam častěji docházel, domnívala se, že svéhlavý, urputný představený přece jen nedá si ve všem poroučeti a že jest schopen prosaditi vůli svou přes všechen odpor paní Brigitty. U obou — jak u představeného tak u paní Brigitty — byli se manželé Vorovkovi již několikráte pokoušeli prosebně o oblomení; ale bez úspěchu. „Vyčkat! Doposud není na čase!“ odpovídal drsně představený. „Ale, milá, ubohá paní Vorovková,“ odpovídala vlídně a ochotně paní Brigitta. „Toť se rozumí, že se můj za vás přimluví — spolehněte se! Ale prosím vás — jen ještě nějaký čas strpení. Možná, že změní se vše přes den a noc...“ A přece Vorovka i jeho Boženka věděli, co bylo vlastní příčinou, pro kterou jich oba manželé Mihulkovi odkazují na později. V horečném přemítání byla sice mozkem Vorovkovým často šlehla myšlenka: aby byl paní Brigittě po vůli; ale hned mu také vždy napadlo, že by potom tím méně si přála odloučení... A Božence šlehla duší podobná myšlenka právě nyní... Zachvěla se odporem; ale — žena jest v obětavosti přece jen silnější muže... Náhle nadzvedla hlavu a zadívala se směrem k loži, na němž Vorovka bez hnutí odpočíval. „Spíš?“ zašeptala sotva slyšitelným, chvějícími se hlasem. Muž za hrobového ticha sice slyšel, ale neozval se. „Spíš, milý Klimente?“ ozvala se Boženka po chvílí hlasem zdánlivě sladce rozechvěným. „Nespím,“ odpověděl teprve nyní muž nadzvednuv hlavu. „Přeješ si něco?“ Z ňader ženiných vydral se hluboký vzdech. Současně se na polo vztyčila; ale tak prudce, jakoby se chtěla na něho vrhnouti. „Probůh, co je ti?“ optal se muž vstávaje. „Nic, nic!“ konejší žena. „Jen zůstaň ležet — já ti chtěla jen něco říci...“ Zajikla se a spustivši obě nohy na podlahu, usedla na pelest. Muž učinil rovněž tak. Oba chvíli mlčeli, upírajíce na sebe v přítmí zraky. „Co si přeješ, milá duše?“ optal se konečně muž jemně a přívětivě. „Ah, — nic!“ odvětila táhle, jakoby byla pozívla; zatím však provázel první slůvko hluboký vzdech. Po té pomalu a jaksi namahavě vstala a tiše jako stín plížila se k loži, na němž seděl milovaný muž. Zastavila se těsně před ním. On zvedl hlavu — a tak dívali se po několik vteřin jeden druhému upřeně do očí. Náhle Boženka zoufale vzkřikla, zalomila rukama a sklesnuvši před mužem na kolena skryla tvář v jeho klíně. „Pro bůh, co je ti?“ ptá se muž ustrašen, snaže se nadzvednout! ženinu hlavu. Slyší štkavý, přitlumený pláč — cítí, jak se žena chvěje a zdá se mu, jakoby byla bez vlády... Však dříve, nežli se nadál, zvedá žena hlavu sama. „Ach, odpusť, milá, předrahá duše!“ vzlyká. „Nic — nic... A přece — ohl Děsná, strašná — hříšná myšlenka...“ Nechápaje, vyčkal Vorovka, až žena sama dopoví... Vztyčila se, objala jej vášnivě oběma rukama a líbajíc jej, jakoby jej chtěla ulíbati, trhaně napověděla, vlastně jen naznačila myšlenku, která jí byla šlehla mozkem. Muž porozuměl. Hněv, lítost, soucit a svrchovaný odpor vzkypěly v něm skoro v nerozdílném okamžiku. „Nikdy!“ zařval... Odstrčil ženu, vyskočil a zaťatou pěstí pohrozil do prázdna. Avšak hned po té sklesl jako bez vlády zase na lože, jak byl seděl. Žena k němu poklekla, skryla tvář v jeho klíně a tiše plakala ... Minulo několik minut, nežli se muž opanoval aspoň tak dalece, že mohl promluviti. Bezměrná oběť, kterou byla ochotna přinést! bytost, kterouž nade vše miloval, přesahovala vše, čeho ji pokládal za schopna. Pochopil, co trpí a co by trpěla, kdyby – – Nedomyslil... Nadzvedl ženinu hlavu a políbil ji něžně na čelo... „Ne, ne duše nejsladší!“ promluvil posléze trhaně. „Nikdy!... Oběť tvá je tak hrozná a přece vznešená ... Ne, ne!... A přece — když vše uvažuji — — vyznám se ti, že i mně... Ale — ne, ne!“ Odmlčel se — a teprve po chvíli, skoro šeptmo pokračoval: „A přece jest spása snad možná — jen když jeden z nás ... Nuže — svoluješ-li — já sám – –“ „Ne, ne!“ vykřikla žena vášnivě. Vztyčila se a objavši muže oběma rukama zadívala se mu upřeně do očí... Ale neviděla. Zrak její byl zamžen slzami... Chvěla se na celém těle — ňadra mocně pracovala — dech se jí oužil... „A přece,“ ujal se konečně slova muž nabyv aspoň poměrného klidu, „uvážím-li vše, není jiné pomocí... Však bez tvého souhlasu, bez tvého svolení...“ Divoce přivinula žena muže k ňadrům. „Svoluji,“ zašeptla s bezměrnou oddaností a líbala jej, jakoby jej měla ulíbati... Na východě již začalo svítati, když se tito dva nešťastní lidé konečně odtrhli od sebe, aby aspoň hodinku pospali... Boženka více neusnula. Zemdlená víčka anarchisty Klimenta Vorovky zavřela se teprve, když se slunce vyhouplo nad obzor... Zatím, co jsme byli věnovali pozornost společností, která se byla sešla pod večer v Rorejsově hospůdce a sledovali pak některé osoby na cestě k domovu a doma, byla paní Brigitta Mihulková vykonala vše, čeho velké hospodářství vyžaduje a co konávají hospodáři nebo jejich zástupcové. Řízení hospodářství a vůbec všeho, cožkoliv bylo nutno doma i mimo domov vykonati, spočívalo výhradně na jejích bedrách. Bylať duší v domácnosti, v hospodářství, ba i v kanceláři svého muže. Neznala oddechu, aniž únavy. Dohlížela ku všemu, šukala a pracovala po celý den a zpravidla až pozdě do noci. A přece — nebo snad právě proto, že musilo býti všechno ve vzorném pořádku, zbývalo jí vždy ještě dost času věnovati pozornost začasté i malichernostem v kterékoli chatě ve vsi, k potulkám po zahradě nebo lesem. Nechť přišel kdokoli a v jakékoli, byť sebe nepatrnější záležitosti — z rána, v poledne, večer nebo pozdě v noci — paní Brigitta byla vždycky k službám: vyslechnouti, poraditi, po případě i vypomoci. V celém okolí na mnoho mil daleko nebylo ochotnější a úslužnější bytosti nad paní Brigittu... A přece se každý ostýchal přiblížiti se jí, a nemusil-li, nebyl-li naléhavostí nebo nezbytností nucen, také se jí nepřiblížil. I lidé, kteří se toho odvážili a kterýmž nejen vlídně a dobře poradila, nýbrž co nejochotněji vypomohla, neodvážili se toho tak snadno po druhé. Zajímavá žena ta svým majestátním zjevem imponovala. Položití paní Brigitte jen stéblo v cestu, po které šla, ublížiti jí třeba slovem nebo jen myšlenkou, nikdo neměl nejmenší příčiny a také by se byl neodvážil. A přece každý, když se k ní blížil, cítil skoro až posvátnou úctu a zároveň skoro hrůzu, jež se člověka zmocňují ve velkolepých chrámech před obrazy nebo sochami mučenníkův. Každý věděl a byl přesvědčen, že nemůže býti nešťastnější bytosti na světě nad paní Brigittu. Ale heroismus, s jakým neštěstí své snášela — imposantní její zjev — sebevědomý a přece vždy tak klidný, občas i vlídný výraz tváře — vše to a mnohé jiné bylo příčinou, že nikdo neodvážil se zajímavou a přece tak nezměrně nešťastnou ženu – politovati. Zažehnávalať soucit a soustrast lidí celým svým zjevem, životem i chováním. Z každého slova, z každého posunku, z každého pohledu bylo zřejmo, že o soustrast nestojí; že jest dosti silnou, nebo správněji řečeno dosti vzdorovitou: snášeti veškerou tíhu svého osudu bez jakéhokoli účastenství jiných. Mimo to byl každý přesvědčen, že má paní Brigitta nejen dosti síly osud svůj snášeti, nýbrž že má zároveň i dosti odvahy, ráznosti, ba nadlidské skoro síly, osud svůj i zvrátiti — kdykoli by jen chtěla... Pýchy, ba skoro ani hrdosti žena ta neznala. Naopak — v celé vísce nebylo snad ženštiny skromnější. Bohatství, kterýmž vládla, nijak jí neimponovalo; necenila si ho a začasté, jak již byl hostinský Rorejs Horynovi vypravoval, peníze marnotratně plnýma hrstěma vyhazovala. Pravda sice, že šatila se slušně, vlastně nejslušněji v celé osadě a pokládána proto od mnohých za parádnici. Avšak i černý atlas a černé hedvábí, jež nade vše milovala, nejsou za našich dob látky tak drahé, by si jich nemohla popřáti tak bohatá statkářka, když jest přesvědčena, že jí žádné jiné šaty tak nesluší jako z těchto látek. Rozdíl byl tak nápadným jen chudobou a nevkusem okolí. Všady jinde, zejména v Praze nebo v kterémkoli větším městě bývala by paní Brigitta pokládána za vše jiné, jenom ne za parádnici. Ovšem, když vyšla v černých hedvábných šatech z domu a ubírala se přes náves nebo když ji někdo potkal v lese — nebylo snad imposantnějšího zjevu pod sluncem... Oko zdálo se veleti: Klekni! — ústa zdála se mlčky kázati: Bez ruky políbení nepřecházej! A přece před ženou tou nikdy nikdo nepokleknul, nikdo jí nikdy ruky nepolíbil... Kdožkoli se kdy jen odvážil pokusu přiblížiti se, aby jí ruku políbil — dříve nežli došel, pochopil, že by jí snad ničím tak neurazil jako tak všední devotností. A přes to vše, co jsme byli právě o paní Brigittě napověděli a co jsme byli o ní již vůbec zvěděli, byla podivná žena ta mezi lidmi, s kterýmiž se začasté den co den stýkala, přece jen cizí — osamělá — opuštěná... Nejdůvěrnější družkou, možno-li tak říci o osobě, s kterou se snad nejřídčeji, někdy třeba za jednou nebo dvakrát stýkala, byla jí Pitrdlova Kačenka, které svěřila někdy tak mnohé, čím jí srdce někdy náhle a proti vůli překypělo. V celku však toho nebylo ani tolik, aby si mohla dcera starého granátníka učiniti aspoň přibližně pojem o její, nad jiné zajímavé, skoro až záhadné bytosti. Paní Brigitta nebyla totiž vždycky takovou, jak jsme ji byli právě líčili. Mívalať jako neplodná žena doby — z pravidla ve třech, čtyřech týdnech, kdy byla citlivou, dráždivou a popudlivou jako málokterá žena jiná. Popuzena a pohněvána zdála se býti vtělenou vášní — fúrií v nejvlastnějším slova smyslu. Klidná jinak tvář zahořela nebo zbrunátněla, z černého oka sršely zdrcující blesky, žhavé rty se konvulsivně chvěly. A promluvila-li, zněl jinak příjemný hlas její jako zahřmění, kdežto výkřik podobal se zařvaní lesní šelmy. A v takových okamžicích — v nejprudším návalu hněvu, podráždění a rozvášnění bývala žena ta nejen nejimposantnější, ale zároveň nejsličnější. Ale byla to krása sžírající a ničící — abychom tak řekli, krása blesku, v jehož záři celá krajina se zaleskne v nejmagičtějším bájném světle, ale který oslepuje, drtí a ničí. Běda člověku, vlastně muži, jenž by se byl v milostném rozvášnění ženy té octnul v jejích loktech!... Žhavé její rty byly by se vpily jako upír v jeho vlastní a v plamenných polibkách byly by duši jeho vyssály — 		 Avšak vášnivá žena ta byla právě ve vášni své nejplamenější — bytostí nejnešťastnější. Nemělať, neznalať po mnoho let, vlastně skoro po celý svůj život nikoho, koho by byla mohla nebo chtěla políbiti, neřku-li zulíbati — až objevil se v osadě anarchista Kliment Vorovka. Spatřila jej poprvé, když jej místo obyčejného provázeče hnanců přivedl do světnice, která sloužila Mihulkovi za kancelář, četník s nasazeným na pušce bodákem. Paní Brigitta byla právě sama přítomna a přijala od četníka dodaný úřadní přípis. Vorovka učinil na ni příznivý dojem, ale nic více. Zvěděvši příčinu, pro kterou byl poslán do rodné obce postrkem, nepocítila nejnepatrnější soustrastí s jeho osudem. Teprve, když četník odešel a paní Brigitta po kratinké rozmluvě se přesvědčila, že je to intelligentní muž, zdálo se jí, že by bylo slušno nabídnout! mu pomocné ruky. Ale neučinila tak. Připomenuvši mu zcela chladně úřadní rozkaz, že nesmí c. k. okresním hejtmanstvím vytknutého obvodu překročiti, propustila jej. Několik hodin později přibyla do vísky vozmo Vorovkova choť a dostavila se s mužem k představenému, by se ohlásila, že přišla s mužem svým sdíleti osud jeho. Tentokráte byl v kanceláři mimo paní Brigittu přítomen představený. Vyslechl manžele Vorovkovi a první jeho slovo bylo: „Hm — to je všechno v pořádku. Ale — čím a jak pak se tu chcete živit?“ Vorovka pokrčil ramenoma. „Nebyl jsem zde od čtrnáctého roku věku svého,“ připomenul. „Vím, vím,“ přisvědčil představený; „já sám se už nemohu upamatovat skoro ani na jméno, neřku-li na někoho – –“ Nedokončiv věty optal se: „Máte tu snad nějaké příbuzné?“ „Nemám, a myslím, že se už skoro nikdo na mne nepamatuje.“ „Nu — co tedy počnete? Sam snad byste se uživil — — Ale co s tímhle vyžletem — se ženou?“ Při tom ukázal rukou na Vorovkovu žínku, které bezděky vstoupily slzy do očí. Paní Brigitta, která byla všeho toho až dosud němou svědkyní, teprve nyní pocítila soustrast — se ženou Vorovkovou. „Neplačte, dobrá paní!“ oslovila ji vlídně. „Vždyť snad se to dá přece nějak vykličkovat.“ „A jak, prosím tě?“ optal se drsně představený. „Snad by nám mohl pan Vorovka vypomoci ve věcech úřadních,“ navrhla paní Brigitta. „Ah, láry fáry! Kam pak s tím?“ míní představený. „Pro jeden, dva přípisy měsíčně přec nebudu vydržovat a platit z vlastní kapsy písaře...“ Paní Brigitta svraštila čelo a polohlasitě připomenula: „Od té chvíle se tedy na mne nespolehej!“ Manželé Vorovkovi připomenutí toho nechápali; za to mu rozuměl představený příliš dobře. „Nu — pro mne!“ zavrčel po chvíli vzdorovitého mlčení. „Mně je to jedno! Dělej, co chceš!“ „Mnoho-li byste žádal,“ obrátila se paní Brigitta k Vorovkovi, „za hodinu výpomoci v kanceláři představenstva?“ „Za hodinu?“ optal se Vorovka. „V celku není zde práce než asi pět, šest hodin v měsíci,“ vyložila představená. „Souhlasíte-li, nabízím vám zlatý za hodinu.“ „Zlatý za pouhou hodinu!?“ zavrčel představený mrzutě a zároveň udiven. Představená však poznámky hlavy obce nedbala. „Souhlasíte s mým nabídnutím?“ optala se Vorovky rozhodně, „Souhlasím,“ odpověděl tázaný. Tak stal se anarchista Kliment Vorovka příručím v představenské kanceláři rodné obce a v brzku se přesvědčil, že občanstvem již po několikráte jednohlasně volená hlava obce jest pouhým figurantem — vlastní duší správy obecní že jest paní Brigitta. Však nejen takto — paní Brigitta postarala se z útrpnosti k Vorovkově ženě i o to, že představený přepustil Vorovkovým bezplatně i starou, neobydlenou chatu, která byla jeho vlastnictvím. Paní Brigitta učinila tudíž pro manžely Vorovkovy více, nežli se kdo nadál, a byla jim, jak víme a jak se byl o tom již hostinský Rorejs příteli Horynovi zmínil, i jinak nápomocnou. A vše to stalo se, což opakujeme s důrazem, z pouhopouhé útrpnosti k Vorovkově ženě a nikoli z jakýchkoli ohledů k Vorovkovi, jenž byl paní Briigittě v první době skoro až lhostejný. Teprve prodlením několika měsíců, když byla muže toho poznala blíže, když zvěděla prosté a přece zajímavé osudy jeho, když se přesvědčila, že jest to muž s jasným a širokým názorem v svět — vzdělaný a zároveň s vzácným srdcem — začal ji vždy více zajímati. V pustém a přece tak často konvulsivně bijícím a po lásce prahnoucím srdci jejím počalo z nenáhla klíčiti cosi, čeho se nepokládala sama až dosud za schopnou: tichá a přece sžírající vášeň. Však ke cti paní Brigitty budiž připomenuto, co ji činí zajisté dvojnásob zajímavou: že měla přes to vše dosti síly opanovati vášeň svou i v okamžicích, kdy jí srdce bušívalo, jakoby se mělo již již rozskočiti. Sám Vorovka neměl po delší čas o vznikající vášni paní Brigitty ani tušení. A když pak ji posléze přece postřehl, byl ještě dlouho na rozpacích, nemá-Ii sympatii paní Brigitty k sobě pokládati přece jen za pouhou soustrast a útrpnost. I z obyvatel vísky nebyl by snad nikdy nikdo ničeho zvěděl nebo jen tušil, kdyby paní Brigitta v nejprudším návalu zádumčivé bolesti nad zmařeným štěstím svým nebyla kdysi sama nejdůvěrnější své přítelkyni, Kačence Pitrdlové, něco napověděla. Pod pečetí mlčelivosti svěřila Kačenka napověděné tajemství jiné své přítelkyni, která nepokládala již za svou povinnost mlčeti. Tak byli upozorněni i jiní a počali paní Brigitu bedlivěji pozorovati, až vypozorovali, že tomu nejspíše skutečně tak, jak se šeptalo. Kačenka Pitrdlova, jinak z duše dobrá blouznivá stará panna, pokoušela se též o to, přiměti paní Brigittu k tomu, by ku příznivějšímu rozřešení tajné lásky podvolila se pověrečným nějakým kejklům na hřbitově, ale paní Brigitta, jak se zdá, rozhodně odmítla. I o tom tu a tam ve vsi již věděli a nedivili se, že Kačenka paní Brigittu k něčemu podobnému nabádala; ale nedivili se také ani dost málo, že nabádaná statná, rázná žena odmítla, Věděl-li o tom všem též představený Mihulka, nelze s jistotou udati; ale že to tušil, jest více nežli pravdě podobno. Znaje však svou ženu, buď jí důvěřoval nebo neodvážil se jí vůbec v něčem překážeti, jako ona nikdy v ničem nepřekážela jemu. Vždy se jen pousmála, když — což činíval v poslední době skoro již každý den — zcela bez obalu se přiznával: „Ta Vorovkova Božena — co? To je majka — ne? Tu musím přece jednou mít! Ať už třeba – –“ A po svém zvyku vždy něco nesrozumitelného zavrčel. Možná, že paní Brigittu záletnictví mužovo nehnětlo. Možná také, že byla přesvědčena, že obstarožný, odporný a drsný muž přes všechnu svou úřadní důstojnost, osobní umíněnost a neústupnost přece jen sotva dosáhne, po čem touží. A proto byla klidna, ba lhostejna a nikdy ani nehlesla, leda že polo žertem a polo opravdově přikývla. Však právě v den, vlastně večer, kdy jsme byli věnovali pozornost společnosti v Rorejsově krčmě, byl paní Brigittě osud její nepoměrně méně lhostejný nežli v dobách normálních, kdy se domnívala býti dosti silnou opovrhovati vším, co jiné těší a blaží. Odbyvši si starosti a práce hospodářské, kterýmiž zaplašovala chmurné myšlenky a trpké vzpomínky, pocítila nevýslovnou prázdnotu duše. V právě minulých několika týdnech nebylo se v osadě, ni v jejím vlastním životě pranic sběhlo, co by ji bylo nápadněji vzrušilo. Bezpříkladná jednotvárnost všedního, zdánlivě a pro ni samu v pravdě skoro až bezúčelného šukání ji unavovala a skličovala. A přece zase se jí zdálo, jakoby jí každou chvíli projelo tělem mírné zamrazení, jež předcházívá horečnost. Někdy bezděky zavířila jí krev žilami skoro žhavě a hned zase se jí zdálo, jakoby jí krev znenáhla tuhla. Nevysvětlitelný nepokoj střídal se bez příčiny s mrazivým klidem, lhostejností, ba skoro i s jistým druhem otupělosti. Někdy chodila již s místa na místo bezúčelně nebo za účelem, na kterýž zapomněla dříve, nežli došla. Občas postihla se i při tom, že na všední nebo třeba důležitý dotaz odpověděla zvráceně, nejapně nebo nepřiměřeně. Myšlenky její po celé minuty bloudívaly jinde, aniž by si byla vědoma, kde a z jaké příčiny. Těkavost myšlenek ji sice nehnětla; za to jí byla nápadna jejich mlhavost a neurčitost. Někdy ji tato vlastnost myšlenek zarazila. Napadloť jí, že snad churaví, nebo že se tím blížící se churavost aspoň již ohlašuje. Ale jakmile upjala pozornost k nějakému předmětu v pevném nějakém úmyslu, přesvědčila se, že mlhavost myšlenek byla jen domnělá, nebo pouhý přelud. Však jako pod večer, když muž odešel do krčmy, nebylo jí už dávno, — aspoň se nemohla ani upamatovati. V obvyklou hodinu — asi po desáté — chtěla ulehnouti; ale jakmile vstoupila do své ložnice, oddělené pouze dveřmi od ložnice mužovy, zdálo se jí, že není pranic unavena a že vůbec ani neusne. Vyšla tudíž na dvůr, přešla jej a procházela se po zahradě. Však čarokrásná lunojasná podletní noc nepůsobila na ni konejšivě. Naopak — rozčilovala ji... Čím byla veškerá ta krása přírody pro paní Brigittu — ženu ubohou, přeubohou, která neměla než jediného přání: spočinouti v bezradostném žití svém aspoň jednou na prsou bytostí milované? Proč právě ona — snad jediná ze všech tak silných, zdravím kypících a vášnivých žen, jakou byla ona — má míti tak truchlivý osud: přemáhati se, tlumiti násilně cit i myšlenky a tím otravovati svůj život? A přece zase: Kdo jí překáží?... Nikdo... Jeť svrchovanou paní svého osudu. Nikdo jí nikdy nepřekážel, nerozkazoval. Mohlať vše, cokoli a kdykoli chtěla... A přece byla ubohou právě proto: že chtěla i nechtěla zároveň... Myšlenky její vířily chaoticky kolem těchto základních bodů z počátku mlhavě, až vyhoupnul se zcela jasně před duševním zrakem jejím obraz milovaného muže, ale zároveň také jeho ženy — bytosti tiché, dobré, oddané, které třeba jen v myšlenkách ublížiti, bylo by hříchem nepromíjitelným... A právě tyto neshody a protivy bouřily krev paní Brigitty, že zavířila začasté žilami jako žhavá láva. Však nejen přítomnost, i minulost — z počátku tak usměvavá a později tak truchlivá — netanula jí se všemi svými děsnými důslednostmi snad nikdy tak živě na mysli, jako tentokrát. Bylať jedinou dcerou zámožného obchodníka v krajském městě, do jehož obvodu náleží víska, v které teď tráví paní Brigitta tak bezradostný život. Dostalo se jí vychování pečlivého, ba vzorného. Od svého osmého roku do osmnáctého žila v Praze, potom ztrávila nějaký čas na cestách... Však vzorný jinak otec octnul se v známé finanční krisi na počátku let sedmdesátých následkem nezdařených spekulací v tak povážlivé tísni, že nemohla ho zachrániti nežli oběť se strany jediné dcery. Tak byla Brigitta prostřednictvím prosté dohazovačky — a sice téže Brigitty Sukdolové, rozené Semerádové, kteréž později Mihulka z vděčnosti dal na hřbitově pomník postaviti za několik tisíc zlatých, kterýmiž se Petr Mihulka uvolil zachrániti čest Brigittina otce, — v pravém smyslu slova odprodána. Nepoznala zachránce otcovy cti, až když přijel, aby s ním přistoupila k oltáři a — šla jako bez ducha, jako obětní beruška... Avšak když poprvé vstupovala v svatební lože, vzkypěla v ní veškerá životní síla. Odepřela manželu svému vše, nač domníval se míti právo. Rozplakala se křečovitě a počínala si jako šílená... Chladnokrevný manžel však trpělivě vyčkal. Po několika dnech oddala se ubohá oběť v nezbytný svůj osud... Leč proč právě ji stihl tento všední a brutální osud? Proč zrovna ona trpěla a má i na dále trpěti tak nevýslovně? Někdy se jí zdálo, že ji pojímá až závrať — že se vše kolem ní točí... Oči jí zvlhly trpkou lítostí, která rozpaluje krev začasté k šíleností. Pobíhala po zahradě — mumlala nesrozumitelná slova — zastavovala se a mnohdy po několik minut stála jako v ztrnutí. A zase se rozhlédla po krajině, která v stříbrosvitu luny připomínala bájné obrazy nejohnivějších snů a rozplameňovala její obraznost. Usedla, vlastně sklesla v besídce na sedadlo a dlouho — dlouho seděla, až se konečně rozplakala skoro tak křečovitě, jako když poprvé vstupovala v svatební lože. V matném světle, vnikajícím hustým révovím do besídky, měla tvář její výraz skoro medusovitý, Zaslzené oči, pocukávající svaly kolem rtů, vzlykot a štkaní — vše zdálo se nasvědčovati rovněž tak bezměrné bolesti jako rozlícení a rozvášnění... A přece byla tato domnělá fúrie přes všechno své rozjitření schopna vztyčiti se jako nesmělá, bázlivá dívčinka, kdyby se byl právě před ní objevil muž, jehož obraz ji obletoval — a padnouti mu na prsa — vášnivě sice, ale přece jen tak, jakoby se chtěla na jeho ňadrech z tichého žalu vyplakati... Náhle se ztyčila a duší její šlehla myšlenka, by vyčkala, až muž, pro kterého tak trpěla, půjde domů. Věděla, že jest s manželem jejím v krčmě. Nechtěla, nežli jej — nepozorována — spatřiti z dáli za měsíční noci... Nic více... Nebylo ještě ani půlnoci, když vystoupila po schůdkách poblíž besídky výše, odkud byla volná vyhlídka více než po polovině údolu, a stála tam skoro nepohnutě jako socha upírajíc zrak ku světlu vycházejícímu z Rorejsovy krčmy. Někdy zakroužil zrak její po údolu — několikrát všimnul si i světla vycházejícího z chýže staré Byšické; vždy však zase zalétl k oknům krčmy. Co vířilo duší paní Brigitty, vzpírá se vypsání, ba jen pouhému naznačení. Byla to nejprudčí bouře milosti, jaká může vzkypěti v duši ženy tak silné, zdravím kypící a vášnivé. Konečně se dočkala. Zahlédla i poznala vlastního muže, jak vyšel z krčmy, jak přešel přes náves a zaměřil k domovu, ale jak se obrátil a zabočil na cestu k hřbitovu. Viděla, jak se zastavil u hřbitova a později, jak šel dále... Věděla, co to znamená; ale myšlenka ta kmitla jen jejím mozkem a nevzbudila žádného ohlasu. Viděla i poznala Matýska Brzdíčků, když odjížděl — slyšela štěkot jeho psa a naslouchala, až dozněl. Viděla i poznala Floriana Helebranda, jak ubíral se ku hřbitovu a jak si tam počínal... Posléze viděla i poznala muže, kterého vlastně očekávala. Viděla jej jíti loudavě přes náves, zabočíti k potoku, zastaviti se na lávce a shoditi věnec do vody. Sokolí zrak její postřehl v jasném světle měsíčním téměř každé hnutí Vorovkovo. Někdy se jí zdálo, že vidí i jeho tvář a ví, čím se asi v duchu zabývá. Sledovala jej napjatě a skoro bez dechu i po klikaté stezce za potokem, až zmizel za skalní strání. Teprve nyní z hluboká vzdychla; ale hned po té vykřikla, jakoby ji byl někdo k srdcí bodnul, a zavrávorala, div neklesla. V bezprostředně následujícím okamžiku však se vzpamatovala aspoň tak dalece, že potácivým krokem sestoupila po schůdkách dolů a vrávorala zahradou do dvora a odtud ku své ložnici. Na cestě zahradou a přes dvůr zdálo se, jakoby nabývala poměrného klidu. Avšak když překročila práh své ložnice a octla se z chladného, tudíž přece jen konejšivého ovzduší v nepoměrně teplejší útulné světnici, zatajil se jí dech a žilami zavířila krev jako žhavá láva. Bylo jí, jakoby vše, co byla již vytrpěla po kapkách, shluklo se náhle v moře bolesti... Krev jí vstoupila ku hlavě. Zaúpěla řvavě jako raněná lvice. Přeběhla několikrát světnici nevědouc, co počíti. Srdce jí konvulsivně bušilo — hlava byla jako v plameni — dech se jí tajil... Však nejen hlava, i celé tělo bylo rozpáleno, jakoby byl šat napuštěn žíravým jedem. Náhle se zastavila před oknem a jednou ranou pěstí je vyrazila. Ovanul jí sice chladnější vzduch; ale žhavosti neubylo... Počala se svlékati; leč po několika vteřinách skoro jako beze smyslu počala šat se sebe trhati... Běhajíc jako šílená po jizbě štkala a úpěla — až strhala se sebe vše, i košili... Po té vrhla se na lože a zmítala sebou jako v křečovité bolesti. V matném přísvitu měsíce ovšem nebylo pozorovali více nežli obrysy krásného těla a vlnící se rozpuštěný černý vlas... Konečně — asi po půl hodině — patrně následkem nočního chladu, vnikajícího otevřeným oknem, ztišila se paní Brigitta aspoň tak dalece, že zůstala klidně ležeti a ustala štkáti a úpěti. jizbě zavládlo hrobové ticho. Však v duši paní Brigitty zmírněná bouře zuřila dále. Jiskrný proud myšlenek a vzpomínek nedal jí usnouti. Rozohněná obraznost pracovala se zvýšenou žhavosti a z nesčetných obrazů, jež se před duševním zrakem rozvášněné ženy vyhouply, zastavila se konečně u něžné, oduševnělé a zádumčivé tváře nešťastné Boženy... Obraz ten obletoval ji dlouho skoro výlučně, A kdykoli zmizel, vracel se zas a zase, až duši paní Brigitty rozvlnilo cosi jako soucit pravé lidskosti. Ještě několikrát zavířila sice vášeň celým jejím organismem; ale posléze přece byla bližší myšlence odřeknutí, nežli se jí samé zdálo... Tak míjela hodina po hodině, až konečně zaštěknul ve dvoře pes, ale hned se zase ztišil. Manžel paní Brigitty vracel se domů. Paní Brigitta na loži se ani nepohnula. Slyšela však, jak muž stoupá po rupavých schodech, jak otvírá svou ložnicí, jak vchází a rozžehá světlo. Náhle — aniž by věděla vlastně proč — paní Brigitta se ozvala. „Petře!“ zavolala, ale skoro šeptmo. Muž ve vedlejší světnici, jenž byl patrně v okamžiku tom napjatě naslouchal, zaslechl zavolání přece. Po chvíli dvéře vrzly a na prahu objevil se představený se svou pěnovkou mezí zuby a s petrolejovou lampou v pravé ruce. Světlo padlo na paní Brigittu, která ležela na levém boku, majíc krásný bohatý černý vlas spuštěný podle kyprých ňader. Tvář její byla doposud ještě rozpálena — oko rozjiskřeno, rty rozžhaveny... V okamžiku tom, kdy se zdálo, že pohrává kolem úst i jemný úsměv, byla vábnější nežli nejsvůdnější bachantka. Manžel však zůstal lhostejným. „Chceš něco?“ optal se vrčivě, dívaje se kamsi do prázdna. „Ach, nic!“ odtušila paní Brigitta, jakoby nevěděla, co říci. „Proč mne tedy voláš?“ optal se muž mrzutě. „Jenom mi tak něco napadlo, milý Petře,“ počala paní Brigitta, aniž by se pohnula. Muž upřel na ženu zrak, ale neozval se. „Nemyslíš, milý Petře,“ ujala se po chvílí paní Brigitta slova tonem skoro elegickým, „že by bylo přece jen dobře, kdybychom se přičinili, aby mohli Vorovkovi odtud?“ Představený vytřeštil na svou ženu zrak, jakoby nechápal. Ale mračný výraz zarputilosti, jenž se jevil v jeho tváři, byl zřejmým důkazem, že ví, oč jde. Neodpověděl však. „Nemyslíš, milý, dobrý Petře?“ ozvala se po chvílí paní Brigitta skoro až truchlivě. „Nikdy!“ houknul představený a obrátiv se, přirazil za sebou dvéře tak prudce, až se celé stavení otřáslo. Paní Brigitta zůstala jako omráčena. Poprvé v životě byl jí muž něco odepřel tak brutálním způsobem. Po chvíli pak se vztyčila jako podrážděná lvice, seskočila s lože a vrhla se ku dveřím, vedoucím do jizby mužovy. Sotva se však dotkla kliky, klesla na zem... Po chvíli se pomalu a s napjetím veškerých sil vztyčila, doplížila se nazpět k loži a ulehnouc, rozplakala se tiše, jako když novorozeně povrnívá...