Hluboký, skoro možno říci mrtvý klid rozkládá se nad pohorskou krajinou. Po několik dní a nocí panuje téměř úplné bezvětří. Jen časně z rána před východem slunce vzedme se svěží větřík; ale — malomocně. Rozchvíváť po nějaký čas šumně pouze listoví a drobné větvičky; kmeny a silnější větve stoletých i starších stromů trčí bez hnutí k bezoblačné obloze. Za nedlouho po východu slunce větřík z pravidla ustane. Hluboké lesní ticho ruší pak jen zpěv ptáků a zdánlivě jednotvárný bzukot hmyzu. Když vystoupí slunce výše nad obzor, umlknou i ptáci i hmyz. Žhavé úpaly slunce zahánějí je do nejhlubšího stínu, odkudž zaznívá jen občas loskot praskající kůry, teskné zatíknutí nebo zahvízdnutí nebo zádumčivé zašviření křídel... Jet sice již podletí, ale slunce se ještě naposledy namáhá osvědčiti svou nadvládu. Za dne, hlavně před polednem a po něm panuje vedro skoro k zalknutí. Slunce praží do tmavých hvozdů — rozehřátá pryskyřice stéká po kůře sosen, jedlí a borovic. Osvěžující jinak vůně lesní mění se v omamující pryskyřicovitý zápach, a jenom v nejhlubším stínu, kam paprsky slunce snad ještě nikdy nepronikly, jest ovzduší, byť i dusně vlhké, přece aspoň snesitelné. I k večeru, krátce po západu slunce zavane obyčejně jemný větřík, ale rovněž jako z rána jen na krátko. Po objevení se prvních hvězd na obloze rozhosťuje se nad krajinou mrtvý, skoro příšerný klid. Z ouvalů, roklí a skalních rozsedlin začnou vystupovat! lehynké mlhy. Nehybné stíny vždy více se temní a rozkládají do šíře, až zavládne šero, jež se nepozorovaně mění v temno vždy hlubší...  V necelých dvou hodinách bývá celý kraj zahalen v temný háv tiché noci.	 V tu dobu oživují v pohraničních horách jen neschudné lesní stezky, po nichž se plížívá buď pohraniční stráž, číhající nu podloudníky, nebo — podloudníci sami. Za pozdního večera, kdy vypravování naše počíná, panoval však i po těchto záhadných stezkách daleko široko hluboký klid. Jakoby byl s temnem večerním i anděl míru rozložil perutě své nad krajinou — vše zdá se býti pohříženo v osvěžující spánek. Jednotlivá světla, kmitavší za nastalé tmy z malých okének některých samot, byla již dávno pohasla a jenom na pokraji lesa, kde bělavá erární silnice zatáčí k pololysému úbočí, po němž se vine klikatě dále směrem k Bavorům, pozorovati lze jen jediné mdlé světýlko. Světlo to kmitává tam sice den co den hluboko do noci. Vycházíť z okénka staré osamělé hospůdky při silnici a v nejbližším okolí zná je každé dítě; leč až dosud snad nikomu ještě nenapadlo věnovati mu pozornost déle několika vteřin. I tentokráte, jak se zdá, není k tomu žádné příčiny. Světlo vychází z nízké hambalkové jizby, v kteréž není živé duše kromě černého kocoura, ležícího na stole těsně vedle petrolejové lampy. A přece jest světlo to od prvního zakmitnutí pozorováno s několika stran — obzvláště z hlubokého ouvozu táhnoucího se ku hranicím bavorským, v němž sbíhá se několikero stezek lesních. V ouvoze tom sedí v nahodilém skupení pod obrovskou jedlí několik temných postav, upírajících zraky své skoro neodvratně ku kmitajícímu světlu. Občas ta neb ona něco zašeptne; ale pozornost všech jest upjata ku světlu, jakoby odtamtud čekaly nějaké znamení. Však nejen z ouvozu, i s různých jiných stran jest světlo to pozorováno. Po všech, ovšem nečetných cestách a stezkách, vedoucích skrze lesy, podle luk a polí směrem k hospůdce — plíží se totiž opatrně temné postavy a věnují skoro výhradně pozornost svou světýlku. Není nižádné pochybnosti, že jde zde o výpravu pohraniční stráže — že má býti někdo v hospůdce překvapen, postižen... Jedna z plížících se temných postav přiblížila se opatrně po silnici až k hospůdce pod okénko a nahlédla do jizby. Neshlédnuvši v jizbě nikoho, šourala se podél zdi dále k živému plotu, kterýmž je ohraničena malá zahrádka těsně podle hospůdky a nahlédla pátravě přes plot i do zahrádky, V zahrádce byla skoro čirá tma. Slídící oko postavy před plotem postřehlo jen temné obrysy nejbližších stolů a lavic a v pozadí besídku. Několik vteřin postála postava bez hnutí, upírajíc zrak svůj do tmy, jakoby stůj co stůj musila něco postřehnouti — a již se chtěla vzdálili, když skoro v úplném temnu besídky pohnul se ještě temnější stín. Postava před plotem ruče se přikrčila a plížila se pak podél plotu nazpět k hospůdce a podle této zase na silnicí, kde stanula a zvláštním způsobem napodobila vrzavé zapísknutí dlaskovo. Tichou nocí zaznělo táhlé, ale dvakrát zúmyslně přervané pronikavé zahvízdnutí, jež vyznělo v přitlumené zamlasknutí. Na znamení to postavy plížící se po cestách a stezkách stanuly, kdežto postavy pod obrovskou jedlí v ouvoze jako na povel se vztyčily a daly se různými směry na pochod směrem k hospůdce. Avšak i černý stín v besídce zahrádky se pohnul a protáhl do výše. V bezprostředně následujícím okamžiku objevila se temná postava před besídkou a připlížila se opatrně až ku plotu, přes kterýž byla před chvílí zpozorována. Stanuvši rozhlédla se na vše strany a napjatě naslouchala. Hluboké noční ticho nevzrušeno po několik vteřin nejmenším šelestem. Srpovitý měsíc vycházející právě nad vzdáleným hvozdem osvěcoval však nyní matným světlem svým krajinu aspoň tak dalece, že bylo lze rozeznati předměty nejnápadnější. Oko postavy v zahrádce prostřehlo v dáli asi sto kroků za keřem při silnicí přikrčenou postavu, která byla před několika vteřinami zahvízdla. Postava v zahrádce ruče se přikrčila za plot, načež se chvatně plížila nazpět k besídce a odtud dále k malým vrátkům, vedoucím do dvorku hospůdky. Zde se dala na útěk. Přeběhla dvorek, proběhla hlavními vraty a vyběhnuvši na silnici, zabočila kolem rohu hlavního stavení a směrem k lesu, jen asi dvě stě kroků vzdálenému. Sotva však uběhla asi dvacet kroků, šlehl jí z lesa do očí bílý blesk. Nebylo žádné pochybnosti, že odrazil se tam matný lesk měsíce od hlavně ručnice... Postava na okamžik nerozhodně stanula; leč hned po té se obrátila a dala se na útěk — nazpět. Veběhla do dvorku, přeběhla jej — vrazila do zahrádky, přeběhla na přič i zahrádku... Přeskočivši přes plot dala se na útěk po silnici; ale opačným směrem od místa, kde byla doposud ještě přikrčena postava, která byla před několika minutami zahvízdla. Sotva však učinil prchající několik kroků, vztyčila se za keřem při silnici přikrčená postava a drsným hlasem zahřměla: „Stůj!“ V odpověď zazněly jen vzdalující se kroky prchající. — Postava za keřem zvláštním způsobem se pohnula; bleskurychle se rozkročila a otočila obě ruce k líci... bezprostředně následujícím okamžiku šlehl šerou nocí žlutavý blesk. Rána z pušky zaduněla a zanikla v dutém chvějivém ohlase, jako když v dáli fena vrčivě zaštěkne. Prchající ubíhá však bez pohromy dále. tom vyhoupla se asi na tři sta kroků před ním postava jiná. „Stůj!“ zahřměla i tato. Oslovený však bez odpovědi zabočil se silnice na právo na louku. Rána padla za ním. Ale on i tentokráte bez pohromy běží dále — osudnou náhodou přímo k ouvalu, z kteréhož postupuje proti němu lesem několik postav současně. Běží úprkem... Několik ran padlo za ním rychle za sebou. Jednou zahvízdla mu kulka těsně podle ucha. V tom zahoukla rána s vozové postranní cesty po pravé straně, kde byl patrně někdo v záloze a po chvíli zadunělo několik ran přímo z ouvalu, jemuž se byl prchající po mírném úbočí již asi na dvě stě kroků přiblížil. Pro prchajícího není více žádné pochybnosti, že jest se všech stran — obklíčen a zaskočen. Ale což naplat, poznati nebezpečí, když se nelze brániti – když lze jen smělým a nebezpečným útěkem vzdorovati! Prchá tedy dále nezměněným, ale zároveň pro okamžik nejnebezpečnějším směrem k jedině možnému útočišti: k širokému, hustým lesem zarostlému ouvalu, z něhož šlehá blesk za bleskem a duní rána za ranou. Útočníci — v počtu asi pěti nebo šesti mužů — byli zde ve velkém půlkole postoupili až těsně na pokraj lesa a pálí odtud asi po dvě minuty po blížícím se muži, kterýž nedbaje kulek kolem jeho hlavy hvízdajících běží zdánlivě přímo do své záhuby. A přece jen zde kyne neohroženosti jeho možná spása; neboť jen hustý, neschůdný les ouvalu kryje před palbou — —	 A proto v před — přes prudkou palbu! Ještě jen několik kroků a již jest na pokraji lesa a v bezpečí aspoň před palbou bezprostřední... V tom buď zakopnul nebo byl raněn — sklesl... Z leča zaznělo jásavé zavýsknutí. Leč stíhaný střelhbitě se zase vztyčil a nežli padly ještě dvě, tři rány, — zmizel v hustém lese ouvalu	 Dle všeho, co jsme byli až dosud napověděli, konána děsná tato honba na člověka dle promyšleného plánu. Náčelník honců byl před zahájením honby učinil všechna možná opatření, by byla vyhlídnutá oběť zaskočena. Znaje důkladně území, byl jist, že vyplašená oběť nemůže voliti k uprchnutí nežli cestu nejpřirozenější: směrem k ouvalu a proto obsadil vstup do ouvalu přesilou. Mimo to předpokládal, že — jakmile padne z ouvalu několik ran, stíhaný buď vzdá se na milost a nemilost, nebo — bude buď raněn anebo zaplatí odvážlivost svou životem. prvním vzhledě se náčelník honců nemýlil; v druhém předpokládání se přepočetl. Stíhaný přes očividné nebezpečí odvážil se skutku nejsmělejšího a proraziv honební čáru, zmizel v hustém lese, poskytujícím ochrany před palbou bezprostřední. Vždy jindy byl by dal náčelník honců znamení k ustání v honbě; ale tentokráte — v nejvyšší míře rozmrzen — dal znamení opačné, aby bylo v honbě pokračováno. Honci se všech stran hrnuli se do ouvalu a ve velkém oblouku postupovali – – Stíhaný prchal zatím lesem. Po několik minut ještě slyšel za sebou střelné rány. Ale ani jediná kulka nezafičela více kolem něho — každá narazila o kmen nebo větev některého stromu mezi prchajícím a honci. Prchající byl před palbou skoro v bezpečí a nebyl-li zaskočen se strany, v kterouž prchal, byl jist, že šťastně unikne. Za nedlouho palba ochabla a po několika minutách úplně umlkla. Stíhaný nabyl tím přesvědčení, že nalézá se již bud mimo dostřel anebo že honci ztratili v hustém lese jeho stopu. I zastavil se a ukryt za kmenem obrovské jedle napjatě naslouchal. Po několik vteřin neslyšel nejnepatrnějšího šelestu. Kolkolem panoval hluboký klid... Náhle padla zase rána, ale v takové vzdálenosti, že naslouchající právem soudil, že byla vypálena bud na slepo nebo na cíl nepravý. Hned po té zazněly však z dáli temné, hulákající hlasy lidské, které se blížily... Stíhaný nebyl tudíž přece ještě v bezpečí. Opatrnost kázala prchnouti hlouběji do lesa — vlastně prchati tak dlouho, dokud vůbec bude možno, nebo až shledá, že octnul se na půdě bavorské. Prchal tudíž tímže směrem jako posud. Bylo-li prchání před uniknutím do lesa nebezpečné, bylo nyní nepoměrně svízelnější. Vyraziv ze zahrádky hospůdky, prchal stíhaný sice po nerovné půdě přes pastviště a role — tu a tam do mírného kopce a hned zase dolů; ale přece neustále do nížiny — v matném svitu srpovitého měsíce, tudíž v nočním šeru. Veběhnuv šťastně do ouvozu lesa, octnul se skoro v čiré tmě. Půda pod nohama byla v svrchované míře nerovná — strom takořka vedle stromu... Prchání nebylo tudíž vlastně ničím jiným, nežli proplítáním se poloslepce skrze hustě podle sebe do výše trčící kmeny nestejné tlouštky. Chvílemi neviděl prchající praničeho. Občas kmitnul s hůry matný zásvit, ale jen jako šerý pablesk, neposkytující žádné výhody. Půda byla tu a tam kamenitá, jinde mokrá a kluzká, místy ostružinami a hložím pokrytá. Nesčetné suché i svěží větve a větvičky visely hluboko dolů nebo trčely na přič, zamezujíce a stěžujíce i proplítání se skrze kmeny. Prchajícímu nezbylo, nežli tápati rukama před sebou, přikrčovati se a zase vztyčovati. Každou chvíli drcnul do některého kmenu nebo silnější větve hlavou, ramenem neb jinou částí těla; každou chvíli narazil o ostrou hranu zlomené suché větve, bodnul se nebo říznul. Někdy hmátnul rukou do pryskyřice po kmeně stékající — prsty se mu lepily a v dlani i na prstech zůstávaly nalepené zbytky odlouplé kůry. Hlavní práci pří prchání lesem měly ruce, pracující přímo zimničně. V brzku cítil, že ho začínají páliti, jakoby je kopřivami rozšlehal. Nebylo žádné pochybnosti, že krvácí z nesčetných drobných rozedřenin. Avšak i nohy, ačkoli více neběžel úprkem, nýbrž naopak — v pravém slova smyslu jako pliž klikatě dále se vlekl, neměly práci snadnou. Klopýtalť přes kameny a pařezovité vyčnívky, nebo na povrch půdy se prodravší části hořenních kořenů. Tu a tam zapadl do nějakého výmolu a hned zase narazil kolenem o skalní balvan nebo se zapletl do ostružin a hloží jako do tenat a jenom s největším namáháním se z nich vyprošťoval. Přirozenoť, že rozdíral při tom šat v cáry. Ale nemyslil na to. Veškeré úsilí jeho čelilo k tomu, dostati se co možná nejrychleji v před — předstihnouti své pronásledovníky, kteří byli sice s územím obeznámenější, ale hustým, tu a tam skoro neproniknutelným lesem ouvozu měli přece jen podobně stižené postupování jako on. Čím dále však vnikal do lesa, tím svízelnější a namahavější bylo klestění si cesty. Půda stávala se vždy nerovnější, neschůdnější, les vždy nepravidelnější. Zabředl i do močálu a jenom s napjetím veškerých sil vyprostil se z měkkých klepet bahna, do něhož byl zapadl skoro po kolena. Někdy mu zatarasila přímou cestu skalní stráň. Musil ji obejíti. Jindy se drápal do příkré vršiny a sotva se octnul na vrcholu, musil zase sestupovati dolů. Někdy svezl se zcela bez obrany, jindy jen zachycením se za větve nebo bezděčným uvíznutím v hloží zachránil se před úrazem, jenž by byl další prchání naprosto překazil. Za nedlouho cítil, že mu nohy klesají a vypovídají službu. Ale strach a úzkost hnaly jej dále. Nemyslil na nic nežli na svou spásu uniknutím. Každá jiná myšlenka, každá vzpomínka byla vyloučena. Veškerá duševní činnost soustřeďovala se v jediné touze: dospěti k místu, jež by poskytovalo aspoň poměrně záruku bezpečnosti. Prchal tedy tímže směrem, jako dosud, domnívaje se, že prchá směrem ku hranicím bavorským a — mýlil se. Byltě už dávno původní směr změnil několikráte. Byl sice doposud ještě v nejistotě, ale právě proto, že nejevily se nikde žádné zřejmé známky nebezpečí, zmírnil poněkud aspoň horečný chvat, kterýmž se byl až dosud lesem prodíral, ba chvílemi i déle postál, aby si oddechl. Však teprve nyní cítil, jak jest unaven, vlastně schvácen. Nohy se mu chvěly, div neklesl. Hlava byla jako v plameni, potůčky potu nebo krve stékaly po čele a skráních. Pulsy, zvláště srdce, v pravém slova smyslu bušily. Byl spocen, jakoby byl na kůži promokl. Chvílemi se mu zdálo, jakoby jej pojímala závrať. Někdy se mu i v očích zajiskřilo; ale nechť napínal zrak svůj sebe více, kolkolem byla čirá tma. Jenom někdy, když zvedl hlavu, zdálo se mu, jakoby hustým jehličím obrovských sosen nebo smrků, jež stály podle sebe jako těsně vedle sebe do země narážené kůly, prokmitával mdlý, sotva pozorovatelný šerý zásvit. Teprve v těchto okamžicích více méně pochybného oddechu šlehla duší také trvaleji nějaká vzpomínka. Přede vším jiným vyhoupnul se před duševním zrakem jeho prostý a přece nejmilejší obraz: zdáloť se mu, jakoby viděl před sebou tichou, nízkou podkrovní komůrku a v ní své tři drobné dítky, kterak sedí s matkou za stolem a vyměňují si prosté myšlenky, brzo-li se otec asi vrátí, co komu přinese a jak se s ním budou laskat a mazlit — jako vždy, když se vrací z cest.. Obraz ten duší jeho sice jen mihnul, ale on přece cítil, jakoby se mu tlačila palčivá slza do očí... Vzdychnul z hluboká a mimoděk pokročil, jakoby chtěl pohybem zaplašiti přelud obraznosti. Po chvíli však znovu stanul — po několik vteřin napjatě poslouchal a ve tmě bystře kolem se rozhlížel. A teprve nyní uklouzlo rtům jeho šeptmo několik zdánlivě bezvýznamných slov: „Proč vlastně prchám? Není to zpozdilost?“ „Ale ne, ne!“ odpověděl ihned sám sobě. „Nepozornost, nepředvídanost, nepředloženost.“ Po té sáhl si pravou rukou k náprsní kapse nad srdcem a nahmátnuv v ní tobolku, zamumlal: „Což pak jsem nemohl i dnes učinili jak obyčejně opatření bezpečnosti? Musil jsem se dáti překvapiti jako nováček, kterému každý podezřelý pohled nahání strachu? Musil jsem zase jednou život svůj dáti v sázku?...“ A po krátké pomlčce doložil: „Ach, ano — život pro život... Není pomoci! Zápas o skývu chleba jest mnohdy děsný... A mně přece jiného nezbývá ... Namáhalť jsem se dosti, ale nic naplat — — Jiným jsem začasté urovnal takořka přes noc cestu ku štěstí a sám sobě – – Eh! V před — v před!“ A zase postoupil, zase se prodíral dále, napínaje všechny své síly. Déle půl hodiny prchal zase dále — pomalu, začasté skoro plžovitě, ale přece s vědomím, že prchá. V tom — co to? Přímo před ním kmitnul v dálí několika set kroků šerý zásvit... Patrně konec lesa nebo nějaká paseka — vůbec místo, kde není čiré tmy. V několika minutách octnul se skutečně na pokraji lesa. Před ním rozprostírala se vlnitá paseka, prorvaná tu a tam pastvišti. Na první pohled poznal, že byl hlubokým a širokým ouvalem prošel a že nalézá se na blízku lidských obydlí, — buď nějaké vísky nebo některé samoty. Šerá noc ovšem neposkytovala značného rozhledu. Přes to rozeznal ve vzdálenosti několika set kroků vozovou cestu, táhnoucí se jednak podle lesa, jednak, jak se zdálo i lesem. Bez rozpaků zaměřil k cestě. V tom přímo proti němu na pokraji lesa se zablesklo a padla rána... Nebylo žádné pochybnosti, že byl znovu zaskočen a zahlédnut přes to vše, že nalézal se doposud ještě ve stínu, jejž vrhal pokraj lesa. Zaskočil tudíž nazpět do lesa a prodíral se zase lesem v opačném směru s napjetím veškerých sil, aby se co možná brzo octnul mimo dostřel. Od pokraje lesa za pasekou padlo ještě několik ran, načež palba zase umlkla. Stíhaný prchal dále. Tentokráte byl šťastnější. Po několika minutách octnul se na vozové cestě a přes to vše, že i zde panovalo přítmí, prchal nepoměrně rychleji a méně namahavě nežli lesem. Však právě touto větší bezpečností stal se méně ostražitým. Běžel úprkem nedbaje, že tu a tam schylují se jednotlivé větve hluboko dolů — že nutno se občas přikrčiti. Přikrčoval se sice, ale ledabylo, nedbale. Náhle v běhu klopýtl o nějaký plochý předmět — zdánlivě o nějaké prkno a sklesl. Při tom narazil čelem o nějaký jiný, podle všeho kolmo čnějící předmět a pozbyl vědomí – – Procitl z mrákot krátce před východem slunce, když mu svěží, ba studený větřík ranní začal ovívati tvář. Procitl jako z nepokojného, příšerného sna — v nejvyšší míře znaven. Přes to vše skoro v nerozdílném okamžiku si připomenul, že hrozí mu snad doposud nebezpečí. Chtěl se ruče vztyčiti; ale nohy a skoro i ruce vypověděly mu službu. Nadzvedlť se jen a skoro bez vlády zase sklesl. Teprve nyní zpozoroval, že leží na pokraji cesty mezi rozhozenými nějakými prkny. Kolkolem panovala ještě skoro tma, takže nebylo lze předměty na několik kroků v dáli rozeznati. I ticho bylo doposud skoro hrobové. Jen občas zacvrlikalo opodál nějaké ptáče nebo přelétnuvši se stromu na strom zašvířelo křídloma. Někdy rozhoupal svěží větřík i koruny stromů, že zahučely z temna jako doznívající zvuk vzdálených varhan. Korunami stromů, jež tvořily nad vozovou cestou lesní temně zelený baldachýn, prokmital již ranní přísvit — v dáli pak bylo pozorovati i zarůžovělý zásvit, označující východ — slovem kolkolem budilo se znenáhla divuplné horské jitro v celé své čarokráse — –– — Ale pro ubohého, k smrti znaveného muže, ležícího mezi prkny na pokraji cesty, nemělo nejmenších vnad... Neslyšelť skoro ani vždy zřejměji se ozývajících hlasů probouzející se přírody. Cítil jen vlhký ranní vzduch a byl vděčen za osvěžující jeho sílu. Když se trochu rozednilo, rozhlédl se kolem a spatřil hlouběji v lese jakousi kapličku a kolem ní buď do země zaražená nebo jen o její stěny opřená nějaká prkna. Napadlo mu, že by mu kaplička mohla poskytnouti vhodnějšího útulku. I napjal veškeré síly, by se zvedl a ku kapličce aspoň dovlekl; ale i nyní ještě vypověděly mu zmalátnělé údy poslušnost. Chvíli zůstal nerozhodnut ležeti; ale mozkem začaly kmitati vždy žhavěji myšlenkové jiskerky. Náhle — jakoby mu byla napadla spásná myšlenka, vztáhl ruku po nejbližším trsu sporé trávy mezi prkny, mezi kterýmiž ležel, a nabrav do dlaně rosy omyl si tvář. Osvěžil se tím nápadně; ale přece ještě neměl dosti sil, vztyčiti se. Tak míjela minuta po minutě — až se rozednilo aspoň tak dalece, že bylo možno předměty kolem aspoň rozeznati. Avšak i nyní ještě ležel skoro bez vlády se zamhouřenýma očima jako smyslů zbavený. Náhle otevřel bezděky oči. Zrak jeho padl na nejbližší prkno, na němž byl nemotornou rukou vodovými barvami namalován věnec a v jeho středu lidská lebka s příšernými důlky místo očí... Zachvěl se na celém těle, jakoby jím byla náhle zimnice zalomcovala; neboť teprve nyní si připomenul, že leží mezi prkny posmrtnými, na kteréž kladou v pohraničních krajích mrtvé a jež po pohřbu zastrkávají poblíž kapliček nebo vůbec podle cest do země, anebo je pouze o kapličky a stromy opírají, takže je prudký vichr začasté skácí a po zemi rozmete. Příšernost místa působila naň tak mocně, že vztyčil se s napjetím veškerých sil konečně přece... Chvíli stál jako omráčený; ale po té přece se vzmužil a upřev zrak svůj na nejbližší prkno snažil se přečísti primitivní nápis. Byl německý a zvěstoval, že na tomto prkně ležela počestná panna Magdalena Wilparkova z vesnice, jejíž jméno bys marně hledal mezí jmény osad v Čechách. Duše jeho zajásala. Nalézalť se na území bavorském a byl v bezpečí. Chtěl vykročiti; ale i nyní ještě neměl dostatečných sil. Namáhavě do vlekl se trochu dále od příšerných prken a sklesl do sporé trávy... Teprve k poledni jel tudy jakýsi bavorský sedlák s bídným potahem a dopravil rozedraného, na rukou i jinde pokrváceného ubožáka do nejbližší bavorské vesnice — — — V krajině, v které se byla vypravovaná událost sběhla, nejsou podobné honby na lidi žádnou zvláštností. Druhdy — ještě asi před čtvrt stoletím odbývány dosti zhusta; mnohdy několikrát v měsíci nebo v týdnu. Za našich dnů ovšem se podnikají již jen zřídka kdy v takových rozměrech, aby se jich súčastnilo veškeré mužstvo pohraniční stráž z celého celního okresu, sesílené četnictvem, jako se bylo stalo tentokráte. Nicméně i za našich dob bývá obyvatelstvo pohraničních hor aspoň několikráte do roka nočního času vyburcováno ze spánku více méně prudkou střelbou, ačkoliv už dávno nestaví se stíhaní, najmě podloudnící, tak houževnatě a s nasazením životů na odpor a nesvádějí s pohraniční stráží v pravém slova smyslu krvavé potyčky jako druhdy. Za našich dnů, kdy rafinovanost zmocnila se skoro všech oborů lidského snažení, změnily se v podstatě i poměry podloudnické. Zostřením a zpřísněním celního dozoru, neúprosností, jakouž se zákony celní provádějí, vůbec reorganisací pohraniční stráže stal se někdejší způsob podloudnictví takměř nemožným. Naprosto neschůdných, celní stráži neznámých a tudíž nestřežených cest a stezek v pohraničních horách skoro ani není. Dnes nestačí více podloudníkovi fysická síla, neohroženost, znalost tajných a polotajných cest a nanejvýš jen ještě jistý druh ostražitosti a opatrnosti. Za našich dnů jest vůči kombinovanému střežení hranic potřebí aspoň podobné rafinovanosti, s jakou se provádějí přísné zákony celní. Za našich dnů nevydávají se více podloudníci na nebezpečnou cestu přes hranice v celých karavanách; nepřenášejí zboží jako těžká břemena na vlastních zádech, tím méně aby je nakládali na hřbety soumarů a po krk ozbrojeni je provázeli. Za našich dnů neliší se podloudník ničím od zcela pořádného loyálního občana — a také se od něho lišiti nesmí. Přecházíť přes hranice jako zcela obyčejný tourista, řádným pasem opatřený obchodník nebo cestující nějaké obchodní firmy a provádí řemeslo své způsobem co možná nejrafinovanějším. Za našich dnů jest k podloudnictví nevyhnutelně potřebí i jistého druhu intelligence, bez kteréž by podloudník uvízl v tenatech zbystřeného dozoru hned o prvních svých pokusech. Ovšem nepřenášívá se již přes hranice nevyčtené laciné a hrubé zboží v té míře jako druhdy. Nyní začasté v pouhé tobolce nebo v pouhém dopisu, jejž samy c. k. pošty dopravují, lze podloudně přepraviti přes hranice za tisíce zlatých nejrůznějšího zboží všeho možného druhu, jež pohraniční stráží konfiskováno poškozenému přináší ztrátu mnoha set pokuty peněžité a začasté i žalář, s kterýmž se, zvláště v případech, když byl podloudník několikráte postižen, nikterak neskrblí. Podloudnictví našich dob má tudíž v přední řadě namířeno na nepoměrně výnosnější dopravu drobných, ale cenných předmětů, jež možno začasté uschovati v náprsní kapse, v tobolce nebo třeba pod koženou podšívkou holinky u boty. A k tomuto druhu podloudníků, zdá se, náležel dle všeho muž, o jehož stihání pohraniční stráží a četnictvem jsme byli vypravovali. Jakého druhu zboží podloudně přenášel, z pronásledujících a stihajících jej snad nikdo nevěděl. Přibylť odpoledne před osudnou nocí do krajiny a ačkoli ničím nevyzýval, padlo naň podezření, které úplně dostačilo k rozsáhlým opatřením bezpečnosti, aby neunikl. Okolnost, že nevyčkal, nýbrž na první, skoro nepodezřelé zahvízdnuti dal se na útěk, že nepostál, když naň zavoláno „Stůj!“, nýbrž prchal přes palbu z ručnic, zdála se nasvědčovati, že to skutečně jeden z oněch nebezpečných smělců, kteří mají podstatnou příčinu vyhýbati se celním orgánům a snad i orgánům spravedlnosi vůbec. Avšak přísná, ba krutá lekce, která mu byla s neúprosnosti zákona dána, byla zároveň zárukou, že v celním obvodu, v němž byl stíhán, nikdy více se neobjeví – – – V plném, doposud oslňujícím lesku svém visí slunce zdánlivě nepohnutě na bezoblačné obloze; ale — nepálí, ba skoro ani nehřeje... Jeť v polovici měsíce září, což znamená pro přírodu asi tolik, jako pro člověka rozhraní mezi věkem mužné zralosti a chladného, mrazivého kmetství, toliko s tím rozdílem, že pro přírodu dočasně, pro člověka pak trvale, na vždy... Žhavé, palčivé touhy, plamenná přání, smělé plány životní – vše, co druhdy v duší člověka vřelo a kypívalo, postoupilo znenáhla příjemnému, mnohdy ovšem chladnému klidu. Dnové práce a namáhání nelákají a netěší vice jako druhdy, dokud bylo možno jakoukoli práci překonati nepoměrně snadněji, začasté i hravě. V duši člověka začíná nabývati převahy jediný pocit: touha po klidu a odpočinku. Častěji nežli kdy jindy nořívá se člověk v zpomínky a před duševním zrakem jeho vyhupují se vzdušné, více méně jasné nebo i mlhavé obrazy z dob, které se — nikdy, nikdy více nevrátí... Svěže zlaté sny doufání obletují člověka již jen zřídka kdy. Nejčastěji ve snu; vždy pak v podobách mlhavě šerých, začasté zádumčivých, ba nevlídných. Někdy se člověku zdá, jakoby jej náhle a beze vší příčiny ovanul podivný chlad — někdy jej i zamrazí	 Podobný člověk ubírá se od časného rána volným, skoro loudavým krokem po historické Zlaté stezce. Není to sice ještě kmet, nýbrž muž doposud v plné síle, asi padesátník. Ale z výrazu rázovité, nápadně snědé, vážné, ba zádumčivé tváře jest zřejmo, že to muž, který má, jak běžná fráse dí, tak mnoho za sebou, že mu již často napadlo osudné: Až potud a nic dále! — krátce člověk, který má k počátku konce, ku kmetství, již jen několik roků. Na pohled zdá se to býti intelligentní, spíše flegmatický neb aspoň klidný, chladnokrevný tourista, jenž si byl vyšel z Bavor na několikadenní výlet do šumavských lesů. Jeť oblečen v pololetní vlněný nový šat kávové barvy. Na hlavě má slaměný klobouk s širokou střechou, přes levé rameno hnědý plaid a v pravé ruce bambusovou hůl. Jinak není ničím nápadný nežli výrazem tváře, jakoby byl přestál dosti těžkou chorobu, pak odulými rty, černým okem, prošedivělým, krátce přistřiženým vlasem a především hladce oholenou tváří. Jeť zřejmo, že tvář byla snad po léta zarostlá plnovousem a teprve před několika dny oholena. Neníť doposud sluncem ožehnuta jako nepoměrně snědější líce, tupý, masitý nos a skráně, jež před úpaly slunce nikdy nic nechránilo. Před nedávnem byl muž ten viděn v pohraničném bavorském městě Brodě nad lesy, kde byl ubytován v hostinci zur Bohmenstrasse a přestál mírný zánět plic. Uzdraviv se, dal si u pokoutního krejčíka ušiti nový šat, jejž má právě na sobě a odejel pak po dráze směrem k Mnichovu. V jedné mezistanici však vystoupil a šel pěšky do bavorského městyse Grauvenau, kde přenocoval. Následujícího dne vydal se na další cestu a zůstal přes noc v nepatrné pohraniční vesničce bavorské Maut. Časně z rána před východem slunce vypravil se na cestu do Čech a ubírá se nyní, jak již připomenuto, volným, skoro loudavýrn krokem po Zlaté stezce, aniž by okolí svému věnoval zvláštní nějaké pozornosti. Krok jeho jest na rekonvalescenta dosti pevný a pružný. Toliko když jde cesta příkře do vrchu, vykračuje jaksi namahavěji, jako člověk nezvyklý chůzi po horách. Občas, obzvláště když se octne na místě, s něhož jest volnější pohled, rozhlédne se jaksi plaše kolem, nebo se ohlédne nazpět k Bavorům, ale i při tom jeví tvář jeho skoro lhostejnost. U pohraničních mezníků se zastavil a upíral chvíli zrak svůj neodvratně na vybledlou tabulku na černožlutém kůlu, kdežto mezníku bavorskému nevěnoval nejmenší pozornosti. Po té sáhl do postranní kapsy, vytáhl malý revolver a prohlédnuv jej, vstrčil jej zase do kapsy, načež vykročil a ubíral se dále po klikaté, z počátku dosti schůdné cestě po úbočí k severovýchodu se táhnoucího podlouhlého, zalesněného vrchu. Po několikahodinné cestě, na které si byl několikráte na různých místech poodpočinul, octnul se na křižovatce. Od cesty, po kteréž se byl až dosud ubíral, odbočovala totiž na právo, tudíž směrem k východu, vozová cesta do lesa. I zastavil se, vytáhl z kapsy malou, na čtvero složenou mapu a chvíli se do ní díval. Po té mapu zase složil, zastrčil od kapsy a — odbočil se Zlaté stezky na cestu vedlejší. Ubíral se nyní skoro neustále v lesním stínu brzo do vrchu, brzo s vrchu, — brzo údolím a za nedlouho zase po více méně příkrých a srázných úbočích. Zde musil přes skalnatý hřbet pololysé vršiny, onde v údolí klikatě podle potoka nebo přes primitivní můstek. Místy byla cesta úzká, jinde širší a na úbočích různotvarými výmoly na přič rozryta. Někde byla rovna jako řádně upěchovaný mlat, jinde hrudovitá; někde pak písčitá a kamenitá jako poštěrkovaná — slovem byla to pravá horská cesta lesní, po které zřídka kdy někdo chodíval a ještě řidčeji jezdíval. I nyní si poutník náš občas na příhodných místech v kypré trávě, na mechu nebo na nějakém skalisku poodpočinul; ale po chvíli se zase zvedl a dále ubíral. Šel cestou tou hodinu, dvě, tří, aniž by se základní ráz krajiny v podstatě měnil. Tu a tam byla sice vyhlídka volnější a pohled na jednotlivé části pohoří pikantnější, tu a tam bylo viděti v dáli i nějakou vísku nebo samotu. Možná, že poutník náš neměl pro vše to dosti vyvinutého smyslu, nebo že byl podobné již často, snad do omrzení vídal — zraku jeho nepoutalo ani nejpitoresknější seskupení skal, jež se před ním jednou náhle objevilo. Pohlédl na ně lhostejně a zrak jeho svezl se zase k cestě, po které se dále ubíral. Konečně — asi ku čtvrté hodině odpolední, když byl skoro po dvě hodiny hustým lesem neustále do vrchu stoupal, octnul se na skalnatém výběžku, s něhož byla tak volná vyhlídka do okolí, jaké až dosud vůbec neměl. Nalézalť se na lysém temeni kuželovitého vrchu, s kteréhož ve velkém klikatém oblouku zatáčí vozová cesta dolů do hlubokého a širokého ouvalu k pohorské vísce, od které vine se pak zase podobně hadovitě po lysém úbočí protějšího vrchu vzhůru k zalesněnému temenu, kde ztrácí se v temném zelenu zakrnělých borovic. V přímé čáře nejsou sice oba nejvyšší body cesty ani dva tisíce kroků vzdáleny, ale ku projití cesty potřebuje i nejlepší pěšák nejméně půl hodiny času. Vineť se v některých záhybech brzo dolů a hned zase vzhůru; je hrbolatá, kamenitá a vůbec nadmíru neschůdná a nesjízdná. Vozy jezdívají po ní jen zřídka kdy. Mnohdy uplyne celý den, aniž by se na ní vůbec jen člověk objevil. Vedeť s obou stran od vzdálených erárních silnic k pohorskému zákoutí — k prosté bezvýznamné vísce, vlastně asi k třiceti bídným chatrčím a několika dvorcům v ouvalu, jejž tvoří s jedné strany v mírnějších vlnitých svazích se sklánějící zalesněná vršina, s druhé strany pak strmé, tu a tam skoro kolmé, místy pitoreskně roztrhané vysoké skalní stěny. Tu a tam viděti po úbočích samoty; jinde paseky, pastviště; místy nějaké políčko, osamělý ovocný strom, nebo celou skupinu jich — vše tak prosté a v horách všední... A přece — v různých dobách nočních a denních tak různě vábné jako různě smutné a truchlivé! Neníť snad krajiny, která by činila truchlivějšího dojmu, když klene se nad ní šedá, jednotvárná obloha, když prší nebo sněží... Ale jakmile slunce jen vysvitne, mění krajina svůj ráz k nepoznání. Za slunných dnů, ať jarních, letních nebo podzimních, když leskne se vše ve zlatých paprscích slunce v nesčetných odstínech zelena a nade vším klene se azurová obloha, není krajiny utěšenější, příjemnější, ba směle možno říci — smavější. Vše zdá se nasvědčovati, že v utěšeném tomto pohorském zákoutí panuje mír a klid, jakoby je anděl míru chránil. —	 Avšak poutníku našemu vše to, co jsme byli právě předeslali, na mysli snad ani netanulo. Rozhlédnuli se plaše a jaksi nevrle po krajině a upřev zrak svůj kamsi v neurčité prázdno, zůstal rozkročen bez pohnutí státi. Posavadní klid, ba lhostejnost jeho tváře změnila se ve výraz mírného zklamání, ba skoro rozpaků. Zdálo se, že není okamžitým výsledkem svého rozhodnutí se spokojen v té míře, jak byl doufal. Nicméně po chvíli nápadně zamrkal a výraz zklamání ustoupil výrazu mužné resignace. Leč i po té zůstal chvílí bez pohnutí; konečně pohodil hlavou a zahučel: „Ach, jaká pomoc? Patrně jsem přece jen zbloudil. Zde aspoň nezdá se, že bych mohl – – Ale vrátit se není více ani možno! Snad zde bude lze aspoň přespati — a zítra vydám se na cestu jiným směrem.“ Na to odhodlaně vykročil a sestupoval opatrně dolů do úvalu. Byla-li posavadní cesta místy nepříjemná, namáhavá a neschůdná, byla nyní začasté skoro krkolomná. Každou chvíli octnul se poutník náš na pokraji srázného vrchu nad hlubokou propastí, každou chvíli byl nucen přeskočiti přes hlubokou nějakou rýhu nebo výmol, každých deset, dvacet kroků byla spousta drobného kamení, jež byly přívaly dešťů na méně srázná a plošší místa splavily. Místy zoužila se cesta mezi vyčnívajícími skalisky tou měrou, že mohl tudy projetí jen povoz, pro člověka podle povozu nebylo již ani místa. Jinde trčela podle cesty zakrnělá sosna nebo borovice. Tu a tam bylo něco hlohového nebo šípkového chroští, kdežto místy mezil s cestou les, jinde paseka nebo pastviště s mírnějším sklonem. Poutníka našeho však ani tato v pravdě zajímavá cesta hrubě nezajímala. Ubíral se po ní, jak slušelo se muži jeho věku a zkušeností – nadmíru opatrně; neboť mnohdy jen jediný chybný krok stačil k polámání hnátů nebo sražení vazu. Leč i v místech schůdnějších, tudíž bezpečných, nevěnoval poutník krajině, která na různých zatáčkách měnila aspoň poněkud svou fysiognomii, žádné pozornosti. Tak dospěl konečně k první chatrči, vlastně k první dřevěné brloze na pokraji lesa a doposud ještě asi sto metrů nad nejvyšším bodem ouvalu. Bylo to vlastně čtvero hrubě otesaných, šourem do země již, asi před padesáti lety zaražených, vysokých kůlů, jež byla nehrubě obratná ruka na přič tlustými prkny pobila a skuliny hlínou ucpala. Několik mírně nakloněných, zčernalých a mechem porostlých’ prken, na nichž leží několik velkých i menších plochých kamenů, konajících úkol uhnilých kolíků, jimiž byla prkna ku krovu připevněna, tvoří primitivní střechu, z které tu a tam bodlák, netřesk a jiné bejlí vyrůstá. Podlouhlý otvor místo dveří, dvé menších, na pohled čtverhranných, v pravdě však mnohohranných otvorů místo oken s rozviklanými dřevěnými okenicemi — vše jest tak nuzácké, že člověk jen poněkud soucitu přístupný při pohledu na takovýto stan tvorův podle obrazu božího stvořených neubrání se trpkému pocitu. Podobně stalo se patrně i našemu poutníkovi. Zastavilť se a pohlédnuv na brlohu, před kterouž ležela kupa hnoje, svraštil čelo a odulé rty sešklebily se k nejtrpčímu úsměvu. Hned po té jevila však tvář jeho dřívější lhostejnost. Neušloť mu, že jest místo za brlohou směrem k lesu ohraničeno primitivním plotem a tvoří malou zahrádku s několika ovocnými stromy a záhony zeleniny, hlavně pouvadlé bramborové nati. K brloze přilehal po jedné straně malý kurník a opodál na stráni pásla se černě pruhovaná, vyhublá koza s černým kůzlátkem. Několik slepic sedělo podle plotu nebo hrabalo kolem malé kupy hnoje. Poutník náš věnoval všemu tomu pozornost jen po několik vteřin. Vykročil a přešel podle brlohy; ale po několika krocích se poohlédl a zastavil. Zpozorovalť, že i na druhé straně brlohy jest zahrádka a sice těsně u brlohy několik stinných bezových stromů s bezínkami. Pod jedním stromem seděl na nízké, dřevěné lavičce asi třináctiletý hošík se skloněnou k prsoum hlavou, jakoby se na něco přímo před sebe díval. Byl to první člověk, s nímž se poutník na dnešní celodenní bludné poutí setkával. Není tudíž skoro divu, že mimoděk pohlédl přes plot, co hošík kutí. V témž okamžiku zpozoroval jej i hoch. Vstal a smekl mlčky, ale uctivě čepici s vojenským jablíčkem. Neznámý poděkoval přívětivým kývnutím a změřil hošíka od hlavy k patě. Byl to statný, kostnatý hoch vzezření skoro až intelligentního. Poněkud snědá, pravidelná tvář ušlechtilých rysů měla výraz vážný, ba skoro zádumčivý. Pěkně vyklenuté čelo; kaštanový, krátce přistřižený vlas; rovný, u kořene široký nos; úzké rty a především velké, bledě modré oči s hustými a dlouhými řasami — slovem zjev, s jakým se v horách zřídka kdy setkáváme. Oblečen byl prostě, vlastně nuzně, ale skoro po městsku. Měl černé spodky, takovou též orleanovou vestu, a lehký letní, ba záplatovaný kabátek temně hnědé barvy. Na první pohled bylo však lze poznati, že není šat ten pro něho zvlášť ušit, nýbrž po hochovi starším, vlastně větším a statnějším. V ruce držel hoch nějaký sešitek. Vedle něho stály příštipkované boty; on sám byl bos.. „Malý student?“ oslovil jej po chvíli neznámý vlídně Hoch zavrtěl záporně hlavou a sklopil oči, čímž nabyla tvář jeho snivého výrazu. „Patrně jsi něco četl — ne?“ ozval se neznámý, učiniv dva kroky blíže ku plotu. „Četl,“ odpověděl hoch nadzvednuv sešitek trochu do výše. „A co, prosím tě — co?“ optal se neznámý s přítulnou důvěrností. Hoch váhal okamžik s odpovědí, pak pravil ostýchavě: „O jedlých a jedovatých houbách.“ „Aj!“ uklouzlo mimoděk neznámému, jenž podobné odpovědi neočekával. „A tomu se učíte zde ve škole?“ doložil po krátké pomlčce. „My zde, prosím, žádné školy nemáme,“ odtušil hoch a lehýnký úsměv pohrál mu kolem rtů. „Ale do školy přece chodíš — ne?“ „Nechodím už, prosím, skoro rok.“ „Ale chodil's!... Patrně do některé sousední vísky, není-liž pravda?“ Hoch přikývnul. „A pojednání o houbách jsi si dle všeho z nějaké knihy vypsal?“ Hoch zavrtěl záporně hlavou. „Že ne?“ pokračoval neznámý. „Já jsem si to napsal sám, jak mi matička pověděla,“ odpověděl hoch s nevylíčitelným úsměvem polo uvědomělé pýchy. „Aj, aj!“ uklouzlo poznovu mimoděk neznámému, jehož zrak spočíval se zálibou na statném hochovi, kterýž jej po dvakrát svými odpověďmi překvapil. „A jak pak se nazýváte?“ optal se kvapně změniv titulování hocha ty ve vy. „Erazím Bišický,“ zněla odpověď. „A čím pak je váš otec?“ „Já, prosím, otce nemám. Umřel, když mí bylo osm roků.“ „Matičku však máte – –?“ „Mám, mám,“ zní kvapná odpověď. „A hodná je — ne?“ Tvář hošíkovu přelétl nevylíčitelný úsměv svrchované spokojenosti. „A vy jste se narodil zde?!“ optal se neznámý teprve po chvíli, jakoby nevěděl, jak v rozmluvě pokračovati, a mávnul při tom rukou k brloze. „Ano, prosím.“ „A co pak teď děláte, když už nechodíte do školy?“ „Ledacos, prosím. Vypomáhám matce. Trhám diviznu, mateřídoušku, heřmánek a jiné, a matka sušené prodává,“ odpověděl hoch, stojící doposud vzpřímen jako voják a pohlížející na neznámého s výrazem polostydlivého nepokoje, jakoby si přál, aby už bylo examinování konec. „Patrně kořenářka,“ zamumlal neznámý polo pro sebe, ale hoch slova ta přece zaslechl a zavrtěl skoro nepozorovaně hlavou, aniž odpověděl. „A čím pak se živil otec?“ vyzvídá neznámý. Hoch pokrčil lehýnce ramenoma. „Matka mi často vypravovala,“ odpověděl jaksi váhavě, „že vším možným; vypomáhal prý, kde a jak mohl.“ „A jakou smrtí sešel?“ „Byl kdysi z rána nalezen v lese — nedaleko odtud — zastřelený...“ „Nejspíše pytlák nebo podloudník,“ zamumlal neznámý svraštiv čelo; ale hošík slov jeho nezaslechl. „A kde pak máte matku?“ optal se náš poutník po krátké pomlčce. „Dole — ve vsi.“ „Patrně také někde vypomáhá?“ „Ach, nikoli.“ „Že ne? Co pak tedy ve vsi dělá?“ Hošík váhal s odpovědí, po té odtušil: „Přišli pro ni před chvílí, aby někomu přispěla — —“ „Snad v nemoci?“ vpadl neznámý a zamumlal: „Patrně vesská felčarka.“ Hoch se zapýřil, ale zavrtěl i nyní záporně hlavou, řka skoro šeptem: „Matka je, prosím, paní bábou.“ Tvář neznámého se po této odpovědi nápadně protáhla; ale hned se skřivila k smíchu, jejž jen násilně utlumil. Musil se obrátiti a teprve po několika vteřinách otočil se zase k hochovi a pravil vlídně: „Mějte se dobře, Erazimku! A budte hodný a pilný jako posud!“ Po té se obrátil a ubíral dále. Hoch dal na hlavu a díval se upřeně za neznámým, nemaje ani potuchy, že nahodilou trhanou rozmluvou napověděl mu v nejhrubších obrysech vlastní svůj životopis. „Patrně nějaké zázračné dítě,“ zamumlal neznámý, když byl asi třicet kroků od brlohy vzdálen. Slova ta byla zřejmým důkazem, že naň učinil hošík dojem obzvláště příznivý... Další cesta téměř praničím se nelišila od posavadní. Bylať stejně hrbolatá, neschůdná, ba krkolomná. Poutník náš popošel ještě několik set kroků níže, když si připomenul, že se chtěl hocha optati, obývají-li vísku Němci či Češi. I obrátil se a spatřil klouče před chatrčí na vyčnívajícím skalisku, jak se za ním dívá. I pokynul mu rukou, hoch zamávl čepicí a poutník obrátiv se ubíral se dále. Asi po pěti minutách, když už byl hluboko sešel do úvalu, poznovu se zastavil a rozhlédl po vísce, které se byl valně přiblížil. Ani nyní nebyl ničím překvapen. Bylať to pohorská víska jako tisíce jiných: několikero skupení chýží a domků — tři nebo čtyry výstavnější stavení rozkládající se v jedné řadě pod vysokou, skoro kolmou skalní stěnou — ostatní po různu tu a tam po mírných svazích jako samoty. Vozová cesta vede k výstavnějším stavením, kde se rozbíhá ve tři jiné. Jedna, nejširší, vede hadovitě do výše po úbočí protějšího vrchu; druhá podle nepatrného potůčku, jenž se prodírá pod zakrnělými vrbami a olšemi středem ouvalu, třetí pak na sever do polí a luk v nížině. celku nečiní víska ani z blízka dojmu nepříjemného. Přes všechnu chudobu a nuzáctví jednotlivých chatrčí, přes všechnu nepravidelnost a neurovnanost — nebo snad právě pro tyto vlastnosti má v září k západu se klonícího slunce ráz skoro až poetický. Různá zeleň zalesněných vrchů — v plném jasu slunečním se nalézající zarudlé buližníkové skalní stěny a především valně již se prodlouživší stíny — vše to a mnohé jiné působí za panujícího právě bezvětří na mysl konejšivě. Právem mohlo by se říci, že pro lidi trpící podrážděním čivů zřídka kde nalezlo by se léčivějšího útulku nežli jest toto prosté, od nesčetných pohorských vísek jen originelnějším okolím se lišící zákoutí. Při pohledu na vísku z blízka našemu poutníku také napadlo, že zde asi sotva žijí lidé, kteří by nevynikali přirozenou dobromyslností horalů — kteří pracují v potu tváři namáhavě, ba do vysílení, vůbec lidé prostí, chudí, kterýmž jsou duševní zájmy více méně cizí; ale přes to vše radují se ze života po svém primitivním, začasté všedním, ba surovém způsobu, jak vůbec mohou a dovedou. Jiného mu při pohledu na vísku a bezprostřední okolí její nenapadlo, leda když zrak jeho utkvěl na kůlovitým plotem obraženém čtverhranném prostranství na protějším úbočí, kde několik křížů, smutečních vrb a bříz zcela zřejmě označovalo místo posledního odpočinku. Myšlenka pomíjejicnosti šlehla duší jeho tak náhle, že se rychle obrátil a skoro chvatně po cestě sestupoval. Po dalších asi desíti minutách octnul se konečně v ouvalu u prvního zděného stavení podle vozové cesty — u hospůdky. Je to zděná budova s oprýskanou maltou a omšenou šindelovou střechou, sousedící bezprostředně s dřevěnou stodolou. Ku hlavnímu vchodu — jednokřídlovým to dveřím s pouhou petlicí — přichází se po čtyřech pobořených schůdkách. Podél polovice stavení po jedné straně dveří jest nízká, podlouhlá stříška, pod kterouž je umístěn jediný velký, podlouhlý stůl s křížovými nohami a plochými, vyšlapanými trnoži. Podél obou podlouhlých stran stolu jsou dřevěné lavice na kůlech do země zaražených, jako bývá v zahradách vesských a maloměstských hospůdek. Nad vchodem takměř u střechy stavení trčí přímo vyzývavě do popředí na vodorovné tyčce velký, ale do hnědá uvadlý, poprášený a větrem pocuchaný věnec z chvoje. Pod ním pak jest na stěně nemotorným způsobem vodovými barvami namalovaná sklenice piva a pod ní křivolakým švabachem neuměle provedený nápis: Bierschank und Schnapsverkauf des Hans Schmarrenwedel. Před hospůdkou jest plno smetí, jakoby zde koště ještě nikdy nebylo konalo ušlechtilý svůj úkol. Několik slepic hoví si po celodenním šukání ve vyhrabaných důlkách podle zdi, kdežto před samým vchodem na posledním stupni leží na přič natažen velký řeznický hafan s opařenou na zádech srstí a usekanýma ušima, kterážto okrasa, u psů jeho rázu neobvyklá, činí jej přes jeho imposatní velikost nadmíru komickým. Vše to přehlédl náš poutník jediným pohledem, aniž by jevil nejnepatrnějšího podivení. Toliko když přelétl německý nápis, svraštil poněkud čelo a zamumlal: „Tedy jsem přece zabloudil do německého hnízda?!“ Ale hned po té se tvář jeho zase vyjasnila a zrak jeho zůstal upřen na hafanovi, jenž zatarasoval cestu do hospůdky. Chvíli stál cizinec bez pohnutí, jsa na rozpacích, má-li či nemá-li postoupiti... Náhle byl vyrušen. Nedaleko za ním ozval se sípavý hlas, pohánějící husy nebo kachny obvyklými slovy: „Hudě hej — hudě hej!“ Obrátiv se spatřil výjev nad míru komický. Asi deset kroků před ním stál muž, ženoucí před sebou asi patnáct nebo dvacet nanejvýše tři nebo čtyři dni starých kachňátek. Byl to asi šedesátiletý muž, který by snad ani mezi Patagonci nebyl právě počítán mezi nejmenší. Do sedmi stop výšky scházelo mu nanejvýš půl stopy. Byl to vychrtlý obr s nápadně vysedlými zády — tudíž zdánlivě přihrben. Měl na sobě režnou, na prsou rozhalenou košili a takové též gatě; na hlavě pak umolousanou čepici s širokým dýnkem, jako nosí ruští vojáci. Na jedné noze měl trepku, druhou trepku nesl pod levým pažím. Bosá noha byla zablácena, jakoby byl před chvílí šlápnul do bahna. Prostřední prst nohy té byl obvázán špinavým klůckem. Vráskovitá tvář jeho byla do hnědá osmahlá; ale čelo a krk, pokud bylo viděti, nasvědčovaly jemné bílé pleti. V celku činila tvář dojem umrlčí hlavy. Bylať jen kost a kůže. Nápadně vysedlé lícní kosti, dlouhý zašpičatělý nos, bezbarvé, skoro nepozorovatelné rty a vyčnívající brada — vše zdálo se vybíhati k jednomu bodu. I rozježený, přes týden a snad déle neholený prošedivělý vous a takový též, původně černý vlas, vyčnívající nad skráněmi pod čepicí, odstávaly od kůže jako jehličí. Jenom hluboko v důlkách zapadlé, ale posud jiskrné černé oči plály skoro příšerně jako rozšířené zřítelnice kočkovitých šelem. V pravé ruce držel podivný obr dlouhý vrbový prut, na jehož konci byl připevněn roztřepený červený cár, což vše — hlavně při pohledu na drobné stádo sem tam se batolících kachňátek působilo v nejvyšší míře komicky. Když se náš poutník ohlédl, zpozoroval, že jej obrovský kachňohnáč pozoruje nejinak, nežli krvelačná šelma, než se vrhne na vyhlídnutou kořist. Stáltě poněkud rozkročen, tělem ku předu nachýlen a s pootevřenými ústy, v kterýchž bylo viděti jen asi pět zčernalých, kotlavých a ku předu vyčnívajících zubů. Výraz tváře jevil zvířeckost. Avšak v témž okamžiku, kdy se pohledy obou mužů seskaly, obrovský kachňohnáč skoro bleskurychle se vztýčil jako voják, ústa jeho se zavřela a ohyzdnou tvář jeho přelétlo cosi jako dětinské upokojení. nerozdílném skoro okamihu strhnul pravou rukou, v které držel prut, čepici s hlavy, čímž nabyla fysiognomie jeho ještě více podoby umrlčí hlavy. Lebka byla skoro úplně lysá a leskla se jako líc špinavě zažloutlé teletiny. V prvním okamžiku byl náš poutník celým výjevem skoro až zaražen; ale hned se vzpamatoval a komického obra oslovil. „Co pak vy jste tu, pantáto, Němci?“ optal se. „My — Němci?!“ zasípal oslovený, jehož tvář nápadně se protáhla. „Ani nás nenapadlo — poňženě prosím.“ „Ale co pak tamhle?“ připomenul neznámý, mávna rukou směrem k nápisu nad hospůdkou. Ohyzdný kolohnát okamžitě pochopil. „Ah, ten nápis, poňženě prosím?“ zasípal. „Ten tu zůstal po Němčíkovi, který se k nám před pěti lety vetřel s tátou i mámou, se ženou a sedmi neb osmi dětmi a bůh ví s kolika ještě pacholky a děvkami –“ „A nevedlo se mu snad dobře, že se zas odstěhoval?“ „I ba že nevedlo, ba že! Jakž pak taky! My tam ani nepáchli. Věděli jsme, že chce našeho dobrého Martinka, který měl tehdá hospůdku tamhle“ (při tom mávnul rukou kamsi na zad) „vypíchnout a proto — nu, proto bych byl raději pil z potoka nebo z louže, než bych byl k tomu proklatému Schinderhanesovi páchnul...“ „Dle toho neměl jste ho rád, není-liž pravda?“ připomenul cizinec. „Ah, což o to!“ odpověděl obr. „Chlap se uměl k člověku lísat jako kotě. A abych nelhal — já ho měl rád! Ale prosím poňženě — kdo pak by pil bryndu? To my si tu potrpíme na pivo jako malvaz, a zrzavý Schmarrenwedl šenkoval jen kyselé patoky.“ „Tedy pro mizerné pivo,“ zamručel cizinec, kterýž si teprve nyní všimnul, že má kolohnát doposud smeknuto a proto vlídně připomenul: „Jen dejte na hlavu, pantáto! Já také nejsem žádný pán.“ Ohyzdnou tvář obra přelétlo svrchované udivení. „Oh, prosím poňženě,“ zasípal a jen zdráhavé dal na hlavu. „Vy jste tu tedy sami Češi,“ pokračoval neznámý ve svém vyzvídání. „Do jednoho, poňženě prosím. Ale kolem nás je samý Němec. Na dvě, tři hodiny cesty ku Praze samé německé osady a to Němci, kterým aby čert rozuměl. Já snad jsem tu u nás jediný, který se s nimi shodne a to proto, že jsem byl také v pravých Němcích — až v Majncu, poňženě prosím.“ „Patrně jako voják, když tam bývala rakouská posádka.“ „Ano — ano, jako voják,“ doložil kvapně kolohnát. „Já totiž sloužil císaři pánu čtrnáct roků –“ „To snaď není ani možno,“ namítl neznámý. Ale kolohnát nedal se másti: „Já, poňženě prosím, sloužil dvě kapitulace — každou po sedmi letech.“ „Toť ovšem něco jiného —“ „U granatýrů,“ doložil obr, vzpřímiv se ještě více. Neznámý nevěnoval však poslednímu slovu valné pozornosti. Možná, že je přeslechl; optali se beze vší souvislosti s tím, o čem bylo právě mluveno: „Jak pak se jmenujete pantáto?“ „Pitrdle — August Pitrdle,“ zní sípavá odpověď, čímž pitvornost jména ještě více zpitvořena, tak že se neznámý sotva zdržel smíchu. Na štěstí mu pomohla z rozpaků kachňata, která se byla zatím asi dvacet kroků vzdálila, což kolohnát teprve nyní zpozoroval. I rozehnal se za nimi a sehnal je prutem opatrně zase blíže, sípaje při tom zpívavým tónem: „Hudě hej — hudě hej!“ „A kam ta kachňátka ženete, pane Pitrdle?“ optal se neznámý patrně jen, aby starocha nezarmoutil. „Do potoka, poňženě prosím — do čerstvé vodičky,“ zní dětinská odpověď. „My totiž máme chalupu tamhle nahoře“ (při tom mávnul rukou směrem na zad), „a kachňata se musí brodit celý den jen v kaluži — když dcera špínu vyleje.“ „Vy jste tedy zdejší?“ přerušil neznámý kolohnátův hospodářský výklad. „Zdejší, poňženě prosím. Já jsem se tu narodil. A když jsem vysloužil, tedy jsem se sem zas vrátil a teď – –“ „Čím pak se živíte?“ vpadl netrpělivě cizinec. „Já jsem, poňženě prosím, vyučený krejčí. Ale teď mi oči neslouží. Bez brejlí už skoro ani nenavlíknu. Já teď už jen flikuju...“ „A vynáší to aspoň na živobytí?“ „Nu, kdyby nebylo jiného — řemeslem by se tu u nás člověk neuživil – –“ V tom se starochovi kachňata zase rozběhla. Nedokončil ani a rozehnal se za nimi. Neznámý však měl hovoru po krk. „Nezdržujte se, pantáto!“ zvolal hlasitě. „A popřejte kachňatům čerstvé vody!“ Po té se otočil, aby vešel do hospůdky; ale hafan ležel doposud ještě na témže místě jako dříve zatarasuje vstup. Na štěstí byl neznámý již také přivábil několik dětí, jež opodál zevlovaly. Dva větší, asi desítiletí hoši uhodli, co si přeje. Vyrazili v před až ku vchodu do hospůdky a každý z nich popadl psa za jeden pahejl ucha a táhl jej k sobě. Pes zvedl však jen hlavu a dal si to líbit. Teprve když přiběhl třetí hoch a začal psa s druhé strany pěstí mlátit do hřbetu, líné zvíře se zvedlo. Hoši je pustili. Pes pomalu slezl se schůdků a svalil se líně vedle posledního schodu. Vstup do hospůdky byl uvolněn a náš poutník také toho použil. Kvapně vystoupil po schůdkách do šeré, prázdné předsíňky, kde zahnuv na levo octnul se před otevřenými dveřmi začmoudlé hostinské místnosti. Bez rozpaků překročil práh a vešel. V místnosti nebylo živé duše. Byla to úplně čtverhranná nízká sednice se zčernalým hambalkovým stropem a začmoudlými stěnami. Podlaha byla z polovice pouze upěchovaná, z druhé polovice pak dlážděná čtverhrannými, ale už notně vyšlapanými a popraskanými dlaždicemi. Dvé malých oken šlo k silnici. Za pošmurných dnů, zvláště pak časně z rána, kdy nalézala se celá hospůdka ve stínu, bylo zde dle všeho dosti šero. jednom koutě byla velká kachlová kamna, před nimi kupa dříví a po jedné straně kuchyňské nádobí buď na zemi nebo na polici. U oken stály dva podlouhlé stoly s křížovými nohami a vyšlapanými trnoži. Při jednom přistavena byla při zdi dlouhá lavice; kolem druhého stály dřevěné nenatřené stolice s plnými opěradly, v nichž byly nemotorně vyřezány srdcovité otvory. Vstoupiv, rozhlédl se host ledabylo po jizbě, načež postoupil ku předu a usedl na rohu prvního stolu přímo proti dveřím. Opřev loket pravé ruky o roh stolu zadíval se do prázdné předsíně, čekaje, brzo-li se někdo objeví. Minulo však několik minut, aniž by se bylo v předsíni a vůbec v celém domě něco jen hnulo. Toliko chocholatá, na krku oprchalá slepice neurčité barvy objevila se na prahu, kde však hned se zase obrátila a skoro majestátně zmizela. Host nejevil však nejmenší netrpělivosti. Po zmizení slepice zakroužil zrak jeho poznovu po jizbě a utkvěl na začmoudlé stěně nade dveřmi, kde byly nějaké nápisy, jež však nemohl na první pohled přečisti. Teprve po několika vteřinách vytrvalého dívání rozluštil vybledlé již švabachové hieroglyfy. Nejvýše, těsně pod stropem byla velkým, původně červeným písmem napsána slova „Mit Gott“ — pod tím pak nemotorné dvojverší: „Gebe im Leben auf Alles Acht — trinke stets sachte und mit Bedacht!“ Nicméně hned pod tímto domněle mravoučným, v pravdě však pijácky rafinovaným napomenutím byla slova ryze germánským duchem prodchnutá. Stáloť tam černým písmem zcela zřetelně: „Und sie tranken noch — Eines, ehe sie giengen — die alten Deutschen. Host svraštil čelo a udeřiv pěstí na stůl nevrle zamumlal: „Proklatá dotěravost! Kamkoli takový cizácký chlap v Čechách třeba jen na chvíli se vetře, všady zůstaví stopy po své nemotorné germánské tlapě... A lidu našemu ani nenapadne, by stopu tu vyhladil!“ Po té prudce vstal a jevě netrpělivost, zaměřil ku dveřím. Zaslechnuv však z předsíňky se blížící loudavé kroky, vrátil se na své místo a zase usedl. Na prahu objevil se zavalitý mužík — na pohled asi padesátník. Boubelatá, bezvousá tvář jeho s malýma mžouravýma očkama, baňatým nosem a červenými lícemi jeví dobromyslnost a spokojenost. Ale kudrnatý, krátce přistřižený, nad čelem značně prořídlý vlas dodává jí rázu potměšilé schytralosti, kdežto hluboké rýhy kolem odulých rtů zdají se nasvědčovati, že bývá daleko častěji k úsměvu okolnostmi nucen, než aby se usmíval z vlastního popudu. Neměl na sobě nežli zaprášené kalhoty neurčité barvy o jedné šli, kdežto druhá visela na žlutém čamrdovém knoflíku v popředí. Košili na prsou měl rozhalenou, rukávy nad lokty vykasané. Bosé nohy vězely v starých, sešmaťhaných trepkách s vyšívanými nárty. Shlédnuv cizince skoro se zarazil. Byloť zřejmo, že neměl o jeho přítomnosti potuchy a že se ho vůbec nenadál. Nicméně skoro v nerozdílném okamžiku se vzpamatoval. „Pěkně vítám, pěkně vítám!“ zašvitořil sympatickým barytonem, batole se ku stolu. „Odpusťte, prosím — že my tu tak po domácku!... Prosím vás! K nám zabloudí cizí host jednou za uherský měsíc, vlastně bych moh' říct — za uherský rok — A my — já zrovna — vepříka... Ano, my dnes právě zabíjeli.. Proto — prosím, odpusťte! Hned posloužím — hned!“ Takto švitoře, byl se přiblížil až ku stolu, za kterýmž seděl host, kterémuž neušlo, že se hostinskému lesknou ruce sádlem a že jest krví potřísněn. „Především, pane hostinský, věc nejdůležitější,“ ozval se cizinec, nejevě nad švitořivostí boubelatého mužíka nejmenšího podivení. „Dostanu něco k jídlu a mohu zde zůstat přes noc?“ „Ah, ovšem, ovšem,“ odvětil hostinský s úlisnou úslužností. „My sice žádných pasažérských pokojů nemáme; ale moje okamžitě vyklidí a upraví sedničku s vyhlídkou na ves... A jídlem také posloužím. Nějakou kachničkou nebo kuřátkem nebo —?“ „Čímkoli, toť lhostejno,“ vpadl host poněkud netrpělivě, „jen když to bude co možná brzo.“ „Hned — okamžitě posloužím,“ zašvitořil mužík přešlapávaje s jedné nohy na druhou. Po té obrátil se ku dveřím a zahouknul co možná hlasitě: „Purčí, Purčí! Kde pak — ku všem všudy — vězíš!?“ Zpozorovav, že se mu jedna šle kejklá v popředí, přehodil ji přes rameno a obrátiv se zase k hostovi snažil se jednou rukou šli vzadu zapnouti, při čemž ve svém švitoření pokračoval: „A pivečkem také posloužím — není-liž pravda? Od ledu jako v Praze nebo jinde — ovšem nemáme. Kde pak — u nás led! Ale pivenko je dobré a má řízek.“ Při tom těkal bezvýrazný zrak jeho plaše po jizbě, jakoby pátral, kde by bylo třeba uvésti něco do pořádku, až utkvěl na slepičím trusu na stole, za kterýmž cizinec seděl. Shrnuv ruče rukáv košile u pravé ruky, nahnul se přes stůl a setřel, vlastně rozmazal trus po stole. „Eh! zatracené bestie! Hned bych je všechny pomlátil!“ mručel hněvivě snaže se obráceným rukávem vyhladíti stopy po slepičí nestoudnosti, což se mu posléze podařilo. „Odpusťe, prosím!“ obrátil se pak k hostovi. „Není divu! Dvéře i okna věčně věkův do kořán — slepice i s kuřaty mají pré...“ V tom objevila se na prahu asi šestnáctiletá plavovláska svěží pleti a jemných rysů v pravidelné, boubelaté tvářince s pomněnkovýma očima. I ona byla oblečena jen po domácku. Bylať bosa a měla jen jedinou šedivou sukni s širokým, černým okrajem. Bílá košile s krátkými, ale širokými rukávy, pod kterouž bylo lze pozorovati kyprá ňadra, byla však pečlivě u krku upjata. Shlédnuvši cizince zarazila se a začervenala, se jako pivoňka. V rozpačitosti té učinila pravou rukou nevylíčitelný pohyb, jakoby si chtěla zástěrkou přikryti obličej, ale zavčas si ještě připamatovala, že žádné zástěrky nemá. Nadzvedlať jen trochu sukýnku, pod kterouž objevily se na okamžik holeně buclatých nohou, ale hned zase sukýnku spustila a tvář její zahořela i studem. Avšak i nyní se rychle vzpamatovala a chtěla se vrátit. Otočivší se hostinský však ji zastavil přísným, skoro příkrým: „Kam pak? Což pak nevidíš, že tu host?“ Dívka nevěděla studem co počíti. Sklopila zrak. Ruměncem zahořevší tvář jevila svrchované rozpaky, což jí dodávalo zvláštního půvabu. Ale hostinský, jak se zdálo, byl doma přísným a neúprosným samovládcem. „Obsluž! Já se zatím ustrojím!“ velel příkře a batolil se ke dveřím, kdežto dívka postoupivší jen několik kroků, zastavila se, by ze vzdáleností vyslechla rozkazy hostovy. Host učinil rozpakům dívky několika slovy konec. „Nepřeju si, panenko, nežli sklenici piva a něco k večeři, a sice cokoli.“ Dívka ani nehlesla. Obrátivši se zmizela jako plachá laňka. Host zůstal zase o samotě. Několik okamžiků vznášel se před duševním zrakem jeho obraz plaché a stydlivé dívky, která zdála se býti vtělenou jemností; po té ustoupil obrazům jiným, zcela všedním a nahodilým. Host vstal, popošel k jednomu z obou oken a zadíval se na náves — vlastně na prostranství bezprostředně před skupinou nejbližších domků a chatrčí. V podstatě nelišilo se od návsí nebo podobných prostranství pohorských vesniček, téměř praničím a přece mělo v zlaté, ba skoro žhavé záři k západu se chýlícího slunce nevylíčitelný půvab. Všechny prosté a všední předměty, ať již to byla nepravidelná, v tu neb onu stranu nachýlená střecha nebo z poutek svých vymknutá a kusem dřeva podepřená dřevěná okenice nebo pod okny narovnané otýpky dříví a hromady polen neb kořenáče s květinami v oknech nebo kamení, písek, hlína a ztvrdlé bláto po zemi — slovem vše, na čem hostův zrak utkvěl, zdálo se býti svěží, kypré a abychom tak řekli, slavnostní. Nade vším zdál se spočívali konejšivý, ba skoro možno říci blahý klid, jakýmž působí nejpůvabnější krajiny za tichých, slunných, osvěžujících jarních dnů. Napadlo mu: zdali snad klidný a prostý život v takovémto ústraní není přece jen příjemnější, nežli horečné plahočení se světem po nesčetných přeludech, které člověka jen tak dlouho mámí, dokud nepoznal pravé jejich podstaty: naprosté nicoty... Dříve však, nežli základní tuto myšlenku začal dále rozpřádati, ba dříve nežli se rozhlédl po celém okolí, byl vyrušen. V ucho jeho zalehla náhle zvláštní směsice nejrůznějších zvuků: šumně vrčivý lomoz, z něhož vyznívají kroky běžícího člověka, pak píštivý, ale rozezlený ženský hlas a kdákání vyplašených slepic. I nahnul se z okna a spatřil všední a přece nemile překvapující výjev. Plavovlasá Purčí — v témž ustrojení jako před chvílí — byla se s kuchyňským nožem v ruce jako káně vrhla mezi slepice a kuřata pod okny klidně si hovící. Uchvátivši jednu oběť za křídla, odvlékla ji ke stupínkům u vchodu do domu, kde poklekla na jedno koleno a nebohé oběti cizincových laskomin ruče a obratně podřízla krk. Krev vystříkla na několik kroků daleko a po malé chvílí již jen kapala. Velký hafan s opařeným hřbetem, jenž se byl rozehnal za poplašenými slepicemi, vrátil se ke stupínkům a začal hltavě olizovati zkrvácený kámen a později i zkrvácenou hlínu. Stydlivá plavovláska s pomněnkovýma očima držela konvulsivně sebou škubající podříznuté kuře dále od svého těla a dívala se lhostejně, ba tupě kamsi v neurčité prázdno. Náhle kuřetem prudce zatřásla, pak je otřepala o stupínek, načež se vztýčila a jako srnka zaskočila do domu. Hafan s opařeným hřbetem nedal se ze svých hodů vyrušiti; chlemstal krev s očividnou laskominou i s kousky hlíny a drobnými kamínky. Později začal olizovati i pokrvácený nůž, jejž byla modrooká Purčí v chvatu na stupínku zapomněla. Cizinec sledoval vše to s klidem, vlastně s lhostejností lidem jeho stáří obvyklou. Možná, že při tom na nic nemyslil, ba že mu nebylo ani nápadno chování modrooké plavovlásky s něhyplným výrazem, která před chvílí zdála se býti stvořeníčkem tak jemnocitným a něžným, že by při pohledu na to, co byla právě tak chladnokrevně a lhostejně vykonala, neubránila se slzím... Host vrátil se na své místo, ale byl poznovu vyrušen hostinským přinášejícím půllitrový hliněný džbánek piva a sklenku. Hostinský byl již umyt a převlečen. Měltě sice tytéž umolousané kalhoty jako dříve, ale byl obut, měl na sobě bílou kazajku a pod levým pažím vyšívanou kulatou čepičku, bez kteréž se v Čechách snad žádný pravý hostinský neobejde. „Tak, tak!“ švitořil s dobrodušnou úslužností stavě džbánek i sklenku před hosta. „Hned, hned bude i večeře ... Oheň je už rozdělán a Purčí škube kuřátko... Či snad byste si přál něco jiného? Kousek vepřovinky — snímané nebo plecko?... Masíčko je jako máslo ... Člověk dostává i na syrové laskominy ... A nebo zatím — než bude kuřátko — skyvičku chleba s máslíčkem? Máslo máme jako mandle – a chlebíček pravý, domácí – –“ „Třeba,“ vpadl host lhostejně. „Tedy skyvičku chleba s máslíčkem! Hned posloužím — hned! Zatím, prosím — libo-li, ochutnejte pivečko!“ Po té sám nalil do sklenky, podržel ji chvíli proti světlu, jakoby dával na jevo, že je pivo čisté, a postavil pak před hosta. Host nadzvedl sklenku k ústům, ale dříve nežli okusil, padl zrak jeho na německé nápisy nade dveřmi. „A co pak to máte tamhle nade dveřmi?“ optal se nevrle. Zatím co se hostinský otočil ku dveřím, upil host trochu piva a poušklíbnuv se, jakoby mu hostinským vychvalovaný nápoj nechutnal, postavil zase sklenku před sebe. „Myslíte, prosím, ty nápisy?“ optal se hostinský po malé chvíli, jakoby nebyl jist, co host mínil. „Ovšem že...“ „Ah, to zbylo po Němčíku Scharrenwedlovi, který tu byl přede mnou – –“ „Proč pak to nezabílíte, když jste tu ve vsi sami Češi?“ „Pravda. Já na to už myslil... Ale, prosím vás! Člověk má plné ruce práce — a plnou hlavu starostí... Někdy ani nevím, kde mi hlava stojí... Ostatně — abych prál svátou pravdu — u nás tomu nikdo nerozumí,..“ „A proto — pryč s tím!“ vpadl rozhodně host. „Ano, ano — pryč!“ doložil hostinský. „Na druhý týden — až domlátíme — to zabílím.“ „Proč ne hned?“ „Pravda, pravda!“ přikývnul hostinský s významným úsměvem, jenž byl zřejmým důkazem, že otálel s bílením z pouhé pohodlnosti. „Vždyť jsme před týdnem bílili komoru a trochu vápna je ještě po ruce...“ „Nu, tedy!“ vpadl host s přízvukem káravým. Hostinský však byl v myšlenkách již zase ve svém živlu. „Tedy máslíčko a chlebíček!“ pravil skoro s komickou ochotou. „Hned, hned posloužím!“ A již se batolil zase ke dveřím. Host zůstal opět o samotě. Nevěda, čím se baviti, díval se upřeně k otevřeným dveřím. Po chvíli zaslechl z venku před hospodou štěkot psa a hrčení dětského vozíku, jež obé po několika vteřinách umlklo. Možná, že by byl host z dlouhé chvíle za nedlouho zase vstal a přistoupil k oknu nebo vyšel i před dům, když pozornost jeho upoutal zvláštní zvuk z předsíňky. Zaslechlť, jako když někdo dřevěnými špalíčky podle taktu chvatně klepá do cihly a šustí nějakým šatem. Po chvíli zvuk ten utichl a z předsíně zaznělo drsným, skoro skuhravým hlasem volání: „Hospodo!... Hola hej — hospodo! Kde pak jsme?!“ Nikdo se neozval. Patrně volajícího nikdo neslyšel. V předsíni zavládlo opět ticho. Po chvíli zazněl klapavý zvuk vyznívající v drsně šoupavý šustot poznovu — a rychle se blížil. Náhle však opět umlkl. Host u stolu, jenž byl pozorně naslouchal a kamsi do prázdna se díval, pohlédl mimoděk k otevřeným dveřím a spatřil na prahu nápadně snědou a výraznou tvář asi třicetiletého muže; ale nikoli vzpřímeného, nýbrž jako zvíře na všech čtyřech stojícího. Patrně byl tímto nepřirozeným způsobem přilezl z pouhého žertu. Host nepostřehl však od stolu více, nežli tvář s dlouhými kníry a jiskrným, skoro příšerně planoucím okem. V bezprostředně následujícím okamžiku však šaškovitý zjev rovněž tak rychle, jako se byl objevil, zase zmizel a z předsíně zaznělo výhružné hubování: „Ke všem všudy, hospodo! Kde jste kdo? — Nebo vám tu všechno rozmlátím... Hrome! Totě jakoby chtěl člověk něco na křídu!...“ Po té bylo slyšeti kvapně se blížící kroky a zároveň chlácholivý hlas hostinského: „Ale, pane Matýsku, pane Matýsku! Co pak dnes tak rozkvašen a podrážděn?! Hned posloužím — hned!“ Drsný cizí hlas něco zamumlal. „Proč pak, prosím, nevejdete do šenkovny?“ bylo slyšeti hostinského s přízvukem mírné výčitky. „Vždyť tam máte nějakého krucihnáta!“ zahučel týž drsný cizí hlas podrážděně. Host zaslechl jen pouhé káravé „Pst!“, jež byl patrně pronesl hostinský, načež následoval naprosto nesrozumitelný šepot, trvající asi dvě nebo tři minuty. „Eh, tedy přijdu, až tu budou jiní nebo až bude krucihnát u všech všudy!“ zamručel posléze drsný, skuhravý cizí hlas, načež zazněly vzdalující se temně klapavé, šoupavým šustotem provázené zvuky. Dříve, nežli dozněly, objevil se v šenkovně hostinský přinášející na květovaném hliněném talíři celou hrudu másla, nůž a slánku, a pod pažím celý bochník chleba. „Tak, tak! Už jsem tu!“ švitořil s komickou úslužností, klada přinesené před hosta na stůl. Host chvatně sáhl po noži a chlebu, ukrojil notný krajíc a začal jej mazati máslem. Hostinský stál před stolem, jakoby chtěl i nechtěl něco říci. Zároveň pokukoval k oknu, jakoby odtamtud očekával pokyn nebo podnět k řeči. Dříve však nežli si host krajíc domazal, zazněl z venku zuřivý štěkot dvou hafanů, provázený prudkým šviháním biče a skuhravým křikem: „Tu máš — tu máš, ty prašivá bestie!“ Hostinský vyrazil z jizby, proběhl předsíňkou a po několika vteřinách bylo slyšeti hlas jeho z venku. „Kuš, kuš!“ platilo patrně psu. Ostatní slova zanikala právě tak jako skuhravé hubování cizího hlasu v štěkotu a švihání bičem. Host bezděčně vstal a s nedomazaným krajícem v ruce přiblížil se k otevřenému oknu. Spatřil již poslední scénu praobyčejného vesnického výjevu. Hostinský drží hafana s opařenou srstí za pahejly obou uší. Podrážděné zvíře již jen vztekle vrčí na jiného, zuřivě štěkajícího hafana zapřaženého do malého nízkého vozíku. A ve vozíku sedí týž člověk, jenž byl před chvílí po všech čtyřech přilezl na práh hostinské jizby a nyní bičem švihá po hafanu s opařenou srstí, jejž hostinský s napjetím všech sil snaží se odvléci. „Já vám, Martine, tu prašivou bestii přece jednou zabiju!“ řičí muž ve vozíku žmoulaje kus doutníku v levém koutku úst, čímž jest rozpálená tvář ohyzdně zkřivena. „Ale, pane Matýsku, pane Matýsku!“ konejší ustrašeným tónem hostinský muže ve vozíku, snaže se hafana odvléci aspoň několik kroků. Konečně se mu to podařilo. Hafan ve vozíku zapřažený již jen vrčivě poštěkává. Muž ve vozíku si odplivl, odvrátil se a rozbafávaje uhasínající doharek doutníku, urovnával si zaprášenou starou houní, kterouž měl nohy až po pás přikryty a která se byla po jedné straně trochu sesmekla. Teprve nyní všimnul si host v jizbě tváře i obleku jeho pozorněji. Tvář byla pravidelných rysů, ale snědé, skoro cikánské pleti. Černé jiskrné oči a velké, taktéž černé kníry, jichž si byl cizinec všiml hned o prvním jeho objevení se na prahu, pak do špičky přistřižená kozí brada a velký orličí nos dodávaly tváří rázu marcialního a připomínaly poněkud světoznámou podobu Napoleona III. Oblečen však byl nuzně, skoro žebrácky. Měltě na sobě záplatovanou kazajku původně tmavomodré barvy, nyní však místy vybledlou, zamaštěnou a poprášenou. Krk měl ovinutý velkým, druhdy červeným, nyní špinavě šmouhovatým šátkem, zavázaným na velký uzel s dlouhými konci. Na hlavě měl plstěný, smačkaný a taktéž promaštěný a zaprášený klobouk neurčité barvy, ale přece koketně na jednu stranu pošinutý. V celku tedy zjev dosti originelní; ale v malém, skoro možno říci dětském vozíku, jejž tělem svým úplně vyplňoval, a s potahem svým přece jen titěrně komický. Do vozíku zapřažený tahoun byl silné, tlamaté a dlouhonohé zvíře s kudrnatou a cuckovitou srstí barvy špinavě plavé a místy zazrzavěle žíhané. Původně mosaznými ozdůbkami okrášlený chomout byl již popraskaný; tu a tam vyčuhovala zplesnivělá sláma a špinavé konopí, jimiž byl vycpán. Řemení bylo spravované, postraňky neumělou rukou z motouzu spleteny, Místo opratí byly jen dvě silné šňůry. Muž ve vozíku urovnav si levou rukou houni zatočil bičem v pravé ruce nad hlavou a švihnul svého tahouna s takovým rozezlením, že zvíře bolestně zakňučelo a vyjíc dalo se do běhu. Podivný pasažér, jenž byl sám sobě kočím, odfukoval velké kotouče kouře, odplivoval a chvílemi bylo slyšeti, že mručivě kleje. Zároveň pošvihoval bičem v povětří. Pes, skoro zběsile štěkaje, uháněl, seč byl. Podivný povoz vzdaloval se skoro s větrem o závod, zůstavuje za sebou kotouče vzdmutého prachu. Po několika vteřinách zahnul za nejbližší stavení při vozové cestě do vísky k potoku vedoucí a zmizel. Vzdalující se štěkot hafanův bylo slyšeti ještě chvíli, ale ochaboval vždy více, až umlknul. Zatím byl hostinský vtáhl vlastního hafana za pahejl ucha do předsíně a mlátě jej pěstí, zahnal jej posléze do dvorku a vešel zase plíživě do hostinské místnosti. Zastal hosta svého s nakousnutým krajícem v ruce opodál otevřeného okna a dívajícího se směrem, kterýmž podivný pasažér právě odjížděl — a již chtěl zase odejíti, aby přihlédl v kuchyni, když jej host zpozoroval. „Co pak jste tu měl za tatrmana?“ optal se host, obrátiv se a kousnuv do krajíce. „Ah, to je Brzdíčků Matýsek,“ odtušil hostinský bagatelně, jakoby nebylo ani třeba povídat, kdo to jest. „Dobrý hoch — věřte; ale trochu hrr... Není také divu — jak jste asi sám pozoroval...“ Host chtěl připomenouti, že nic podobného nepozoroval, ale hostinský pokračoval: „U mne bývá hostem každodenně. A táhnout umí za tři — toť se ví! Kdyby toho nebylo a kdyby — jak jsem prál, nebyl hodný a nerozhazoval — měl by teď... Nu, já však myslím, že má tititi i teď — třeba zapíral... Koupil si psa, kterého jste viděl, za padesáku a položil ji na dřevo celou hned.“ „Ale pes mu přece koná dobrou službu,“ připomenul ledabyle host, jenž byl zatím první krajíc dojedl a popošel ku stolu, by si ukrojil a namazal druhý. „Ovšem, ovšem,“ přisvědčil hostinský; „ale je to přece jen mladé, rvavé zvíře, které se na každého sápe. A Matýsek je ještě na každého cizího psa pro špás schválně štve. Náš „Fišlifutri“ je, jak snad víte, jistě dobrák —“ „Jak že mu říkáte?“ ozval se na půl ucha naslouchající host, jejž neobvyklé jméno překvapilo. „Fišlifutri“ — prosím.“ „A kdo jej tak, prosím vás, pokřtil?“ „To sám pán bůh ví,“ odpovídá dobrodušně hostinský. „Přived‘ jsem ho z Bavor od starého honáka jako štěně a už se tak jmenoval...“ „Což pak jste mu nemohli dát jméno jiné — aspoň křesťanské?“ připomenul host sarkasticky. Hostinský sarkasm však nepostřehl. „Prosím — v Bavořích jsou taky křesťani, odpověděl chvatně jako na omluvu. „Vím, vím,“ odtušil host; „ale křesťani, kteří mají německého pána boha, německé svědomí a s námi Čechy snad jen — německé myši společně.“ Hostinský nechápaje, kam host s úšklebkem tím míří, díval se na hosta, jakoby souhlasil s každým slovem, ba několikrát i přikývl. „Ale prosím vás, proč pak ten Brzdíčků Matýsek leze do hostince po čtyřech?“ odbočil náhle host od původní řeči s přízvukem, jakým se obyčejně ptáme na příčinu nějaké komické události. „Ach, to prosím,“ začal hostinský s chvatnou úslužností; ale přece nemohl více pronésti, nežli co z něho bylo právě vyhrklo. Z kuchyně zazněl pronikavý fistulkový soprán, volající: „Tatínku, tatínku!“ Otec hostinský patrně hlasu rozuměl, že znamená, by okamžitě pospíšil do kuchyně, kde jest přítomnosti jeho nevyhnutelně potřebí. „Odpusťte, prosím,“ pravil k hostovi a zmizel.  Host zůstal opět o samotě. I usedl za stůl, dojedl druhý krajíc a ukrojil i namazal si třetí. V duchu zabýval se výjevem, jehož byl před chvílí svědkem, a především člověkem, jenž fysiognomií svou připomínal Napoleona III. a přece byl dle všeho až přemrštěný komický patron, že — patrně k obveselení jiných — vymýšlel si i taková žertovná překvapení, jako vcházení do hostince po všech čtyřech. Po několika minutách přesunuly se však myšlenky hostovy dle všeho k jiným předmětům. Výraz tváře jeho nápadně zopravdověl, ba jevil i mírné zachmuření. Zároveň pojídal s chutí i třetí krajíc. Když jej dojedl, vstal a skříživ obě ruce za zády, počal po jizbě přecházeti. Občas se zastavil u stolu, by se napil, přecházel pak dále, nevěnuje ničemu pozorností. K uchu jeho zaznívaly různé, ovšem z větší části nesrozumitelné hlasy z kuchyňky, která se patrně nalézala v pozadí předsíně, kde byly také zavřené dvéře, vedoucí na dvorek, kam byl hostinský svého Fišlifutri zahnal. Z počátku nevěnoval host hlasům žádné pozornosti, ale později zaslechl i některé nesrozumitelné věty, jež pozornost jeho aspoň poněkud upoutaly. Slyšel fistulkový soprán, vypravující nějaký klep, nebo něco podobného; ale zaslechl jen následující úryvky; „Povídala, že musí... To prý by se na to podívala, by jí v tom bránil muž!... Ona prý mu nikdy v ničem nepřekážela; ať si běhal za děvčaty, kam a kdy chtěl — a proto prý nesmí on překážet jí...“ „A kdyby chtěl, tedy prý ho otráví nebo uškrtí – –“ „Nu, paní Brigitta je rázná žena,“ zaslechl host hlas hostinského, „a co si umíní, to také provede —“ tom začalo něco v kuchyni kypět a syčet. Hostinský bud umlkl, nebo byl hlas jeho zvuky těmi přehlušen — host aspoň chvíli neslyšel nežli ledabylé pokřikování: „Pozor!... Honem!... Ale ty's přec jen husa!“ — — A mezi tím dívčí omlouvání: „Což za to mohu? Vždyť snad se nepřerazím... Aj... ach!...“ a podobně. Po několika minutách byl švadronující soprán zase srozumitelnější. Host postřehl následující úryvky: „Pitrdlovic Kačenka ji zavedla na svaté pole a tam všelijaké čáry... A potom šly domů — k Pitrdlovům ... Kačenka povídala, že ... Ať prý se všichni čerti žení, ona že je a zůstane – –až ten princ přijde, že bude všeho dost: zlata i stříbra... Paní Brigitta prý nemluvila — nic; ani když jí Kačenka... To prý jsou samé hlouposti, co se komu zdá a třeba by se zdálo každý den. Ona — paní Brigitta prý nechce prince ze snu; ale – – A tak — nu, vždyť... A tohle všechno Kačenka... A smála se a hned zas plakala – –“ „Nu — jen ty si dej sama pozor na jazyk!“ zazněl konečně káravý hlas hostinského. „To já — věř — Ale když mi to povídá sama,“ zní omlouvavě soprán. „Kdož pak za to může?... Přece se nedám na útěk…“ A další zase přerušil sykot a mimořádný hluk, jako když se sesype nahromaděné dříví a někdo palicí do něho tluče. Host zaslechnuv jména Pitrdle a Kačenka Pitrdlova, rozuměl, že je řeč o někom z rodiny ohyzdného kolohnáta, s kterýmž se byl setkal před hospůdkou, když hnal stádečko kachňátek do koupele. Ale kdo by byla rázná paní Brigitta, která si nedá v ničem překážet a muže svého nebo snad někoho jiného třeba otráví neb uškrtí, neměl ani potuchy. Rovněž se nedomyslil z úryvkovitých vět jiného, nežli že jde zde o nějaký milostný román, v němž jednak vášnivá nějaká osoba — paní Brigitta — jednak blouznivá osoba jiná — Kačenka Pitrdlova, — hraje nejspíše hlavní úlohy. Z výrazu tváře a celého chování jeho však bylo zřejmo, že ho úryvkovitě napověděná událost v celku valně nezajímá. Nezastavili se ani jednou, by snad pozorněji naslouchal. Přecházel klidně po jizbě a zaslechl jen, co, k jeho uchu proti jeho vůli zalétlo. Asi po desíti minutách přibatolil se opět hostinský, provázen svou dcerkou Purčí, která přinášela večeři — smažené kuře a kus vepřovinky, kdežto otec nesl pod paží ubrus a v jedné ruce příbor. Stůl před hostem prostřen, večeře naň postavena. Dívka, která se byla zatím převlékla v prosté kartonové šaty žluté barvy a na boso lehké střevíce obula, vykonavši, čeho bylo třeba, beze slova se zase vzdálila. Hostinský sice po svém způsobu bezúčelně švadronil, vychvaluje vepřovinku i kuřátko a na vše možné se doptávaje. Ale host, o němž víme, že po celý den nejedl, pustil se do jídla a na dotazy hostinského odpovídal jen jednoslabičně. Neušlo mu, že jej žvavý hostinský zároveň zkoumavě prohlíží a že by zajisté přede vším jiným rád zvěděl, kým je, kam i proč cestuje a podobné; ale nedbal toho, ba snad zúmyslně dráždil zvědavost člověka, po kterém mu pranic nebylo. „Něco je mi však tady u vás přece jen nápadné, pane hostinský,“ připomenul konečně host, dojídaje poslední sousto, jakoby chtěl nyní sám zahájiti rozmluvu. „A co, prosím, co?“ optal se živě tázaný, jenž byl opodál přecházel a každou chvíli se zastavoval. „Že zde nemluvíte jako v horách vůbec — nářečím,“ odpověděl host. „Ach, panečku,“ jal se hostinský živě vykládati, přiblíživ se těsně ku stolu. „My tu, prosím, nejsme žádní horáci s modrými pupky, jak se posměšně říká. My jsme jen zapomenutý kout... Máme do města jen několik hodin cesty a proto jsme tak z polovice měšťáci. A skoro každý druhý, třetí dorostlý byl ve městě. Některý dýl, jiný jen na krátko. A tím to snad... Někteří arci také mluví tak trochu po horácku; ale těch je málo. My totiž nejsme žádní buláci, jako ti od Domažlic. —“ „To pozoruji,“ vpadl host. „Na vás aspoň není pozorovati, že byste byl ze vsi.“ „Já, prosím, také zdejší nejsem,“ jal se vykládat hostinský. „Já jsem se sem přiženil. Moje je zdejší. A z naší rodiny jenom ona tak trochu některá slova protahuje a prozpěvuje. Ale i moje byla dlouho ve světě — v Plzni, prosím, kde sloužila a kde jsem si ji namluvil. A když pak se jí zastesklo po domově — ona tu totiž zdědila baráček a kousek políčka, tedy •— prosím vás! — co pak má člověk dělat? Pro živobytíčko dá se jeden zmrzačit, jiný se plahočí po světě a já jsem zalezl sem do hor, odkud se patrně už věčně věkův nevyškrábu.“ Prostinká zpověď ta, jak se zdálo, hosta nezajímala. Naslouchal jen na půl ucha. Když pak žvatlající hostinský na okamžik v proudu řeči ustal, aby si poodechl, optal se host velmi živě: „A jak pak tu žijete? Zdá se, že jste tu spokojeni — šťastni...“   „Ah, panečku,“ spustil zase hostinský usedaje nyní za stůl naproti hostovi. „Jak že tu žijeme?... To sám nebeský pán bůh ví!... Já říkám: bídně, skoro jako němá tvář... My tu jsme, jak už jsem prál, zapomenutý kout. O nás se nikdo nestará, jakoby o nás nikdo ani nevěděl. Na nás snad už sám pán bůh zapomenul... Sebe, našeho představeného a dva, tři sousedy ovšem do toho nepočítám. Mně se vede, chvála pánu bohu, obstojně. Pankejty a paštiky ovšem nejíme — ale jíme přece, třeba bychom nemohli žádné peníze ukládat... A ti jiní — ti se živí skoro jen kořínky. Nebýt jahod, bezinek, hub a jiných božích darů, které rostou všady a pro každého, myslím, že by naše dědina v půl roce vymřela hlady, nebo že by tu nezůstalo nežli pět, šest duší...“ Smutný obraz, jejž hostinský prostými slovy rozvinoval o životě osadníkův, hosta dle všeho nepoměrně více zajímal. Naslouchal pozorně, a když vypravující na okamžik ustal, optal se dychtivě: „A jaký pak jest za takových poměrů lid? Jak snáší svou bídu?“ „Ah, panečku — lid? Myslíte, — naši chudinu?“ spustil hostinský. „Lid náš je jako beránek — jako pařezy — dříví by dal na sobě štípat. Naši jsou jako jehňátka. Ani se nepamatuju, že bych byl někdy někoho zaslechl postěžovat si. Každý myslí, že ani jinak být nemůže — že je všechno v nejlepším pořádku... A jen když nám pošlou exekutora	– –“ „Vám sem posílají také exekutory?“ vpadl živě host. „Nu — ovšem,“ pokračuje hostinský. „Takto jsme zapomenuti, ale na daně přece nezapomenou páni nikdy. Však také vědí proč. Kdyby si pro ně neposlali, myslím, že by nikomu nenapadlo daně odvádět. Jen exekutor pomůže — a někdy ani ten ne! Prosím vás! Některý z těch chuďasů, který má baráček a třeba po dva, tři korce políček, nevidí mnohdy po celé měsíce ani vindry. A daň takový platit musí — toť se ví!... A tu byste měl vidět, jaký bývá u nás shon po penězích, když přijde exekutor. Jeden běhá k druhému, aby si vydlužil nějaký groš a žádný nemá — žádný... Někdy se tu exekutor povaluje po celý čtvrt roku. Chodi jako bludná ovce z baráku do baráku a dá si vyplácet exekuci bramborami, mlékem, sýrem, ba i hrstmi žita neb ovsa — jen když něco vymámí, aby tu sám nezahynul hlady... A jenom v takových dnech lid náš pobroukává nebo si někdy i zahubuje; ale — aby to nikdo neslyšel... Jen jednou — myslím, že to bylo před třemi nebo čtyřmi lety — došlo k něčemu, co se tu u nás před tím nikdy nestalo a snad nikdy více nestane... Exekutor vytáh' naší paní bábě — Hátě Bišické kozu z chléva a přivlék' ji až do vsi. Ale lid se sběhl, kozu mu vyrval a div jej nestloukl. Někteří měli pro to opletání — to víte! Ale když páni v krajském městě ty naše chudáky na vlastní oči viděli a když i exekutor prál, že se nebál a že to všechno byl nejspíš špás, poslali je páni zas domů a ještě jim dali pár grošů na cestu...“ „A mnoho-li pak asi daní odvádí celá obec?“ optal se host využitkovav okamžik, jehož vypravující potřeboval k pooddechnutí. „Mnoho-li daní? Celá obec?“ opáčil váhavě tázaný, jakoby se rozpomínal; leč hned na to dodal: „To já, prosím, nevím — ale náš představený to ví. Až dnes večer přijde, zeptám se ho.“ „Kdo je tu představeným? Je také chuďas nebo člověk mohovitý?“ otázal se opět host, ale jen ledabylo, jako se ptáváme na věci nejlhostejnější. Tázaný pominuv dotaz první, odpověděl pouze na otázku druhou. „Chuďas?“ opáčil s mírným udivením, načež živě pokračoval: „To snad ani nemůže býti, aby byl někde chuďas představeným ... Prosím vás!... Kdož pak by mu svěřil daně? A jak pak by s ním páni?... Nu, náš představený mezi námi i mezi pány všeobecné těší se důvěře. A také jí zasluhuje; jeť mezi námi jediným, který je — jak se říká, pořádně zazobaný...“ „Tedy člověk mohovitý!“ vpadl host lakonicky. „Ovšem, ovšem,“ zní odpověď. „Má pěkný stateček, hezký kus polí a na hotovosti také pěkný groš. Mimo to — včera nebo předevčírem se pochlubil — ukládá i v záložně městské.“ „Aj, aj!“ připomenul host s líčeným udivením. „A na mnoho-li byste tak asi jmění jeho páčil?“ „Ah, to já, prosím, také nevím,“ odpovídá hostinský; „ale povídá se, že má přes tři sta korců polí — a jakých! Nejlepších v celém okolí...“ „Kde však, kde?“ vpadl neobyčejně živě a s přízvukem nedůvěry host. „Zde v té pohorské kotlině přece nemohou býti žádná výborná pole.“ „Ovšem, ovšem,“ přisvědčil hostinský. „Zde se daří jen oves a nanejvýše ječmen. Ale pole našeho představeného jsou asi hodinu cesty odtud — v dolině pod lomy...“ „Jakže!? Vy tu máte i lomy?!“ zadivil se host. „Ano, prosím — žulové,“ zní odpověď. „Ale teď už se v nich neláme asi po deset let. A pozemek, na němž se začalo lámat, patřil před lety také našemu představenému.“ „Totě tedy boháč,“ připomenul host, ale hned se zase optal: „A což? — Jakým pak jest takto: co do vzdělání — do povahy?“ Hostinský pokrčil ramenoma a tvář jeho jevila mírnou rozpačitost; po chvíli však se přece vyznal dosti upřímně: „Hm, takto není žádný písmák, ani mudrák. Co mu páni nařídí, by udělal, to udělá — a má svátý pokoj s pány i s celým světem...“ „Ale já myslím,“ ozval se host, „je-li poctivý, dobrý atd.“ „Poctivý?“ opáčil zase skoro rozpačitě hostinský a po chvíli doložil: „Nu, do svědomí člověk člověku nevidí; ale já myslím, že poctivý je... A dobrý-li? Nu, já si na něj stěžovat nemohu. Mně zrovna neublížil, leda — ale jiní – –“ Po té se odmlčel, jakoby byl napověděl více, nežli se sluší. Ale když host neodpovídal a jevil skoro až lhostejnost, pokračoval po krátké pomlčce tímže tónem jako dříve: „Mimo to je tak trochu držgrešle, jakoby měl kapsář na tři uzle zavázaný. Nuzák a žebrák k němu nesmí, a přijde-li, musí dlouho a hezky poníženě prosit, nežli mu hodí krejcar... Za to paní představená — ah, to je zcela jiné stvoření! Ta byla ve světě — zná lidi a ví, co a jak... Ale ta je zas marnotratná parádnice. Peníze okny vyhazovat bylo by jí nejmilejší... Někdy je sice prudká, příkrá, divoká jako saň... Křičí, hubuje, vyhrožuje, ba nadává jako chlap; ale když ji zlost přejde, není lepší ženy nad paní Brigittu...“ „Aj, paní Brigitta?“ uklouzlo mimoděk hostovi, jenž si připomenul, co byl před chvílí proti své vůli zaslechl. „Ta rázná žena, která svému muži nikdy v ničem nebránila, ani když ji byl nevěren a která by i vlastního muže, kdyby jí chtěl v něčem překážet, bez rozpaků se světa sprovobodila?“ Hostinský s udivením naslouchal. „Vy znáte naši představenou — naši paní Brigittu?“ optal se dychtivě. Host však na dotaz ten přímo neodpověděl, nýbrž ledabylo podotknul: „Zamilované — vášnivě zamilované ženy jsou všeho schopny.“ „Jak?!“ zadivil se hostinský. „Vy víte i to, že paní Brigitta – –“ Ale i tentokráte nedořekl, jakoby byl napověděl více, nežli se slušelo. Host chvíli mlčel, pohrávaje si nožem a dívaje se lhostejně na hostinského, jenž zase nevěděl, jak zahájiti znovu řeč. „A kromě představeného není mezi sousedy nikdo mohovitý?“ ozval se posléze zase host. „Ah, ano, prosím,“ zní odpověď. „Máme tu ještě kmotra Votýpku a souseda Lopička. Z těch má každý asi tak pod třicet korců...“ „A ostatní?“ vpadl host, jehož podrobnosti o právě jmenovaných dvou sousedech nezajímaly. „Ostatní jsou samí chudáci — samí,“ odpověděl hostinský tónem oné zvláštní soustrasti, jakou dávají na jevo lidé, kteří jsou se svým osudem v celku spokojeni, ale kterýmž ani ve snu nikdy nenapadlo někomu jakýmkoli způsobem přispěti. „A dřou se a plahočí jako němá tvář,“ pokračoval po krátké pomlčce. „Ale což vše naplat! Za šesták denně od božího rána až do pozdního večera, — pracujou-li pro jiného. — pracujou-li pro sebe — na svém vlastním políčku, ve své vlastní domácnosti, nestojí mnohdy celodenní práce jejich ani za šesták. A tu pak — aby ďas vzal člověka i s celým jeho živobytím!“ „A za takových poměrů nebo lépe řečeno — nepoměrů mohou býti šťastni a spokojeni?“ připomenul host chladnokrevně. „Šťastni?“ opáčil chvatně hostinský, jakoby teprve přemítal, co odpověděti. „Kdož pak, prosím vás, může říci: Já jsem šťasten! Kdo nemá nic, chce něco; kdo má málo, chce víc, a kdo má mnoho, chce ještě víc… Šťastným není snad nikdo. Ale spokojeným — může být, a také je mnohý. U nás je spokojeným skoro každý. Nepamatuju se, že bych byl někdy slyšel někoho naříkat. Postesknout — nu, to ještě, ale naříkat nebo závidět, nebo — — ne, ne! My tu jsme spokojeni. Každý ví, že jinak být nemůže — že musí být, jak právě je a kdyby se kdožkoli z nás rozkrájel nebo rozsápal, že to nikomu nepomůže... Kdo se tu narodil a nepřišel do světa, je každý se svým osudem spokojen. Kdo byl ve světě, ví, že jinde taky není žádný ráj, a byť< si někdy i postesknul, spokojí se konečně přece, když si připomene, že se mu jinde ve světě vedlo hůř nežli tady. Nejhůř je ovšem takovému, kdo sem přijde nechtě, proti své vůli — kdo tu musí být a nemůže jinam, kde se mu vedlo třeba dobře. Takový — nu, pro takového by bylo nejlépe, kdyby se beze všech cavyků oběsil...“ „A vy tu máte i takové?“ vpadl host, před jehož duševním zrakem počínal se vždy jasněji vyhupovati obraz o pohorském zákoutí, do něhož byl jen náhodou zabloudil. „Poslali nám sem před nedávnem jednoho z Prahy i se ženou postrkem,“ odpověděl hostinsky. „A tomu je nejkrušněji... Prosím vás! Orat, vláčet, dřít neumí... A pérem si tu nevydělá ani na brambory...“ „Dle toho tu máte tedy také něco od péra, není-liž pravda?“ připomenul host poněkud úšklebně a nečekaje na odpověď přímo se optal: „A co pak, prosím vás, spáchal?“ Hostinský pokrčil ramenoma. „To sám pán bůh ví!“ odpověděl po chvíli. „Že nekrad‘, neloupil a nic takového, jak se říká špatného, nespáchal, víme. Ale co a jak se stalo — proč byl dvě léta v kriminále a proč nám ho sem přivedl četník s nasazeným bodákem, — ví jen on sám a jeho žena a náš představený. A od těch tří se člověk nedoví o tom všem ani zbla.“ „Patrně je zdejší příslušník,“ připomenul ledabylo host. „Ovšem, ovšem — jinak bychom ho tu netrpěli, ačkoli nikomu neubližuje a jenom někdy v řeči si tak ledacos dovolí, co by nesměl slyšet žádný četník. Já ho ovšem dřív neznal; ale moje žena ho zná od maličkosti a povídá, že už tu nebyl přes dvacet a snad více roků...“ „A čím se tu živí?“ optal se host, jejž, jak se zdálo, záhadná tato existence více zajímala nežli dřívější vypravování o představeném. „Vypomáhá panu představenému,“ odtušil hostinský. „Ale prosím vás! Kde pak má představený nabrat pro něj práce! A tak mu nezbývá, nežli chodit po samotách a okolních osadách a posloužit každému, kdo co potřebuje...“ „Jak to: kdo co potřebuje?“ „Nu, kdo chce poslat někomu nějaké psaní nebo někam nějakou supliku a neumí – –“ „Ah tak!“ vpadl živě host. „Patrně nějaký pokoutní advokát.“ „Tak skoro — jako advokát!“ přisvědčil hostinský. „Jen že není doktor a jak se zdá, všemu také nerozumí. Náš pan představený se s ním aspoň často pře a hádá a vždycky jej usvědčí, že nemá pravdu — že mluví jen tak do větru...“ V tom hostinský zpozoroval, že host dopíjí. Vyčkal, až host postavil vyprázdněnou sklenku na stůl, načež vstal a sahaje po džbánku s úslužností se optal: „Ještě džbánek, není-liž pravda?“ Ale host zavrtěl záporně hlavou. „Děkuji,“ pravil rozhodně. „Až večer; zatím se projdu trochu po vsi.“ Po té vstal a sáhl po klobouku. Hostinský však s něho nespouštěl zraku, dívaje se naň až nápadně upřeně. „Přejte si snad něco?“ optal se host, když se byl otočil k odchodu a zpozoroval, jak zkoumavě naň hostinský pohlíží. „Ah, nic, nic — prosím,“ odpověděl hostinský jaksi zaražen; ale hned po té dodal nesměle: „Odpusťte, prosím! Ale když jsem se tak na vás mezi řečí díval — a teď, když se dívám pozorněji, zdá se mi — že jsem vás již někdy viděl.“ „Možná,“ odpověděl host klidně, upíraje taktéž zpytavě zrak svůj na hostinského. Tak postáli proti sobě mlčky několik vteřin. „Podivno,“ ozval se posléze váhavě host; „i mně se zdá, jako bychom se byli skutečně již někdy viděli, ale nemohu se upamatovati, kdy a kde;“ ale hned po té živě a s důrazem dodal: „Nejste vy — Martin Rorejs z Berouna?“ „Jsem, jsem,“ přikývnul skoro s jásotem hostinský. „A vy – prosím, smím-li se ptát? Patrně také z Berouna nebo —“ „Jste-li vy Rorejs,“ vpadl kvapně host přistoupiv blíže a podávaje hostinskému důvěrně ruku, „jsme staří kamarádi... Já jsem Horyna.“ „Jakže — Horyna? Václav Horyna!“ zvolal hostinský potřásaje kamarádsky podanou pravicí. „Ach, můj ty bože! Povědomý jsi mi byl... Ale kdož pak by se, prosím tě, po čtyřiceti letech nadál...“ „Já bych tě byl také nepoznal!“ vpadl Horyna. „Ani ve snu by mi nebylo napadlo, že tě dopadnu zde, kam jsem sám v pravém slova smyslu zabloudil.“ „Ach, zabloudil — nezabloudil, vše jedno,“ spustil rozradostněný Rorejs. „Teď jsi tu a já tě nepustím. Rozumíš? Já — Martin Rorejs, kterému jsi býval nejupřímnějším kamarádem, kterého jsi i krmíval – – Pamatuješ se, jak's mi nosil chleba, opeky a buchty do školy?... Ne, ne — ať jdeš, kam chceš — ať jsi, co jsi — teď jsi můj a já tě před týdnem nepustím...“ „Ale dovol, kamaráde,“ připomenul klidně Horyna. „Proto jsem se ti nepřiznal, abys mne tu držel jako vězně a při tom mi do očí vyčítal, čím jsem ti před čtyřiceti lety ublížil – –“ Hostinský jemné narážce té neporozuměl. „Ublížil? Ty že’s mi někdy ublížil?“ zvolal zaražen couvnuv o krok a měře kamaráda vyčítavým zrakem; ale hned po té zase spustil: „Ah, ne, ne! Toť jen žert. Však ty předobře víš, co a jak... A proto — chtěj nechtěj, musíš býti mým hostem... Neboť — vždyť já dobře vím: jakmile se obrátíš k nám zády, jsi zase ten tam — a já tě nikdy více nespatřím...“ „Nu, potěší-li tě, když tu zůstanu přes noc, nemám ničeho proti tomu, když mne i pohostíš,“ pravil Horyna. „Ale zítra musím zase dále. Živobytí je krušné — to víš sám... A u vás moje pšenice nekvete...“ „A čím se, prosím tě, živíš? Smím-li se ptát?“ otázal se váhavě Martin Rorejs. „Jsem cestující agent,“ odtušil klidně tázaný. Sáhnuv do postranní kapsy, vytáhl svou notiční knihu, rozevřel ji a vyndav na čtvero složenou listinu podal ji kamarádovi řka: „Podívej se! Přesvědč se!“ Rorejs vzal podanou listinu, rozbalil ji a chvíli se do ní díval; ale držel ji tak daleko od sebe, že by normální oko drobné písmo ani nepřečtlo. „Nu — už přece jenom na takové věci nevidím,“ podotknul poněkud teskným tónem vraceje listinu. „Tedy ti aspoň povím,“ odtušil Horyna. „Jsem cestujícím pražské firmy M. V. Farník a spol. — velkoobchod železářský.. A zde —“ při tom ukázal v listině na jedno místo — „jest potvrzení toho od pražského magistrátu i policejního ředitelstva pražského.“ „Věřím, věřím,“ přikývnul Rorejs, dívaje se, jak Horyna ukládá listinu do notiční knihy a zastrkuje tuto do kapsy. Po chvílí uspokojen připomenul: „Podle toho vede se ti tedy dobře — jsi spokojen?“ „Upřímně pověděno,“ odvětil Horyna, „stýskat si zrovna nemusím, ale život můj jest přece horší, nežli se zdá. To věčné cikánování člověka časem přece jen omrzí. Nezapomeň, že ženu a děti nespatřím mnohdy po čtvrt roku a zavítám-li na den, na dva dni domů, tu mne hned zase ženou do světa. A k tomu — kdybych mohl jíti, kam bych chtěl! Ale já mám přesně vytknutou cestu. Nemohu a nesmím do míst, kde bych vydělal — tam jest vše už opatřeno, nebo tam pošlou jiného. Musím do míst, kde firmu živá duše nezná, kde nejsme nikým zastoupení, kde nemá firma ani jediného zákazníka. A to ta svízel, která člověku všechno zhnusí...“ Hostinský Rorejs naslouchal slovům těm pozorně. V tváři jeho, která jevila před chvílí upřímné rozradostnění, zračilo se cosi jako zklamání. Když někdejší kamarád domluvil, pokrčil ramenoma a váhavě, jakoby se teprve rozmýšlel, pravil: „Ovšem, — pravda — každé řemeslo má svůj rezavý háček, za který stahuje s člověka řemínky. Já bych to své šenkýřování — to obskakování každého hlupáka — také někdy rád poslal ku všem čertům. Ale pomoz si! Člověk jako já může býti rád, že se vůbec zachytil. Nebýt mé staré, kelneroval bych snad doposud v některé bídné krčmě; neboť z hotelu a pořádného hostince — jak mne teď vidíš — jistě by mne byl každý pán už dávno vypráskal. Nejsemť už k ničemu, leda k tomu, čím právě jsem... Někdy bych se, věř mi upřímně, — s chutí sám spolíčkoval.“ Tak octli se oba staří kamarádi skoro proti své vůli v ovzduší smutných, ba trpkých vzpomínek. U porovnání s ubohými lidmi, o nichž byl hostinský před tím neznámému ještě hostu vypravoval, zdá se, že ani on, aniž starý jeho kamarád Horyna nemá vlastně žádného práva stěžovat! si na svůj osud. Nicméně z několika slov, jež byli po vzájemném poznání se upřímně pronesli, jest zřejmo, že spokojeným není ani ten, aniž onen a že každého z nich hryže nějaká nepříjemnost jeho stavu. Není pochybností, že by si byli bez rozpakův ještě na to a ono postěžovali; ale byli vyrušeni. Z kuchyně zazněl fistulkový soprán: „Tatínku, tatínku!“ volala dcera Purčí skoro úzkostlivě. „Eh, co pak se zase stalo?“ ušklíbnul se nevrle volaný otec nevěda, má-li poslechnouti hlasu své dcery nebo zůstati u starého kamaráda. Tento však, jsa již na odchodu, učinil rozpakům jeho konec. „Zatím s bohem, dobrý Martine,“ pravil, podávaje mu důvěrně ruku. „Až se vrátím, dopovíme si – –“ „V hodině budou tu však hosté,“ vpadl hostinský. „Tedy si dopovíme, až hosté ode jdou,“ odpověděl Horyna a vykročil. Hostinský Rorejs přikývnul a doprovodil Horynu do předsíňky. „Tatínku, tatínku!“ zaúpěl fistulkový soprán plavovlasé Purčí úzkostlivěji nežli poprvé. „Což pak mne neslyšíš?“ Hostinský se obrátil a pospíšil do kuchyně. Horyna učinil ještě několik kroků a octnul se před hostincem. Slunce bylo se již schýlilo k západu a prokmitalo již jen skrze stromoví lesa, kterýmž byl Horyna odpoledne prošel, nežli stanul na lysém temeni kuželovitého vrchu, s něhož se poprvé rozhlédl po osadě, Ouval byl asi z dvou třetin již ve stínu. Toliko buližníkové pitoreskní stěny skalní nad výstavnějšími budovami nalézaly se ještě v plné záři slunce. Ploché a hladké částí jejich odrážely matný reflex jako hnědě a rudě zamžená zrcadla, v kterýchž tu a tam leskne a třpytí se některý bod žhavě jako drahokam. Horynův zrak přelétl nejprve skalní stěny; leč skoro oslněn obrátil se hned k partiím v šeru a ve stínu. A opět postřehl hřbitov nalézající se zpola ještě v slunečním světle, kdežto druhá polovice byla již ve stínu. Nicméně ani tam zrak jeho na ničem neutkvěl, nýbrž přelétl skoro v nerozdílném okamžiku k protějšímu úbočí, jež nalézalo se již ve stínu úplně. Na mírném svahu jeho bylo viděti několik samot, ku kterýmž vedly z osady klikaté, více méně příkré stezky. Leč i zde nebylo ničeho, co by bylo zrak Horynův déle upoutalo. Rozhlédlť se jen a zaměřil po vozové cestě, odbočující z hlavní cesty, po které byl sešel do ouvalu, k vlastní osadě. V několika vteřinách octnul se u prvního výstavnějšího stavení těsně pod skalními stěnami. Byl to nepatrný stateček: domek se střechou krytou taškami, stodola, stáje a nevelký dvorek s hospodářským nářadím. Ale vše zvetšelé, zanedbané. I zahrádka, sousedící s dvorkem, byla spustlá. Horyna nevěnoval skoro ničemu pozornosti a ubíral se dále. Po chvíli octnul se u druhého statečku, nelišícího se od prvního nežli větší zanedbaností. Jedna polovice starých vrat ležela opřena o stěnu; dvůr byl samá smeť, vlastně nebyl ničím jiným nežli hnojištěm. I zde byla malá zahrádka, ale podobně jako dvůr úplně zanedbána. Nějaký staroch rýpal v ní líně rýčem, dobývaje něco ze země. Shlédnuv kolem se ubírajícího cizince, smekl zamaštěný a zaprášený širák. Zamumlav něco, opřel se o rýč a díval se za cizincem, až zmizel za živým plotem. Před oběma statečky až k potoku rozkládala se náves: hrbolaté, směrem k potoku se sklánějící a přívaly vymleté prostranství. Horyna chtěl je přejiti, aby se dostal k potoku, ale přece ještě učinil několik kroků původním směrem a zahlédl třetí statek v příční rozsedlině. Zabočil k němu. První pohled jej poučil, že to nejspíše statek představeného – jediného boháče v osadě. Výstavnost skoro překvapila. Vše nasvědčovalo, že zde vládne železná ruka vzorného pořádku, řízená hlavou, která ví, co chce. Obydlí bylo po jedno patro. Velký dvůr byl umeten a plný hospodářského nářadí. Ale vše bylo pečlivě urovnáno, jakoby každá věc měla ode dávna své přesně vykázané místo. Uprostřed dvora trčel do výše obrovský holubník; pod holubníkem ležel velký černý pes a opodál plížila se právě zrzavá kočka, V pozadí dvora bylo čtvero velkých stodol a za každou obrovský stoh obilí. Horyna přešel podle nevysoké zdi, kterouž byl dvůr oddělen od vozové cesty a spatřil i velkou podlouhou zahradu, táhnoucí se asi na tři sta kroků dále. Překvapila jej nejen velkými ovocnými stromy všeho druhu, nýbrž i pečlivě pěstovanými záhony různých zelenin a pěknou besídkou v nejzazším pozadí na skalnatém výběžku, odkud byla volná vyhlídka na jihozápadní část ouvalu. K besídce, která byla směrem k vozové cestě obrostlá hustým divokým vínem, vedlo několik ve skále vytesaných schodů. Horyna přešel podle plotu, jímž byla zahrada oddělena od cesty, až octnul se na místě, kde cesta ve velkém oblouku vedla do příkrého vrchu. Zde stanul, obrátil se a teprve odtud viděl i do besídky — jen asi dvacet kroků vzdálené. Spatřil v ní nějakou ženštinu v světle růžových šatech. Seděla na prosté stolici s hlavou k prsoum skloněnou, a s rukama v klíně skříženýma. Na hlavě měla malý, patrně atlasový nebo hedvábný šáteček žhavě purpurové barvy se sněhobílým okrajem. Žhavá barva šátku upoutala pozornost Horynovu, že postál déle, nežli by byl za jiných okolností učinil. V tom ženština — buď náhodou nebo něčím vyrušena, — nadzvedla hlavu a zrak její postřehl cizince. Vztyčila se a upřela naň zrak. Horyna spatřil velkou, statnou, skoro majestátní ženu. Výrazná tvář pravidelných, spíše ostrých nežli měkkých, ale nikoli nesličných rysů a snědé pleti připomíná fysiognomie hrdých, sebevědomých žen s neoblomnou vůlí mužatek. Žhavé černé oko ze spod hustých řas sálá vášnivostí; leč kypré, smyslné rty jsou právě pevně sevřeny, čímž jeví tvář výraz skoro trpce bolestný. Poněkud zahnutý, ale pěkně modelovaný nos, ze spod purpurového šátečku povykukující havranní vlas, nápadně husté brvy a energická, ale přece oblá brada — vše prozrazuje ženu překypující životní silou... A přece se zdá, jakoby to byla vlastně fysiognomie, ve které se zračí neukojené touhy, cosi jako svrchované neuspokojení a skoro až vzdorovité opovrhování životem a jeho slastmi. Ženy tohoto druhu dovedou z pravidla rovněž tak vášnivě milovat jako nenávidět. Leč tato žena, jak se z fysiognomie zdá, doposud nikoho nemilovala, ba nesetkala se snad s ničím, co by jí stálo za nenávist. Tvář její zdá se býti věrným zrcadlem srdce; ale srdce samo zdá se vzdorovitě opovrhovati i vlastní beznadějí. Mimoděk šlehla duší Horynovou myšlenka, že to — paní Brigitta, o které byl již slyšel vypravovati. Zajímavá žena neposkytla mu však příležitosti, aby mohl myšlenky své rozpřádati. První pohled její jej donutil k obvyklé zdvořilosti: smekl klobouk, jako smekáme před nenadále se objevivší osobou, která nám imponuje. Tvář ženy, které pozdrav ten platil, přelétl sotva pozorovatelný úsměv. Kývla sebevědomě, ba skoro hrdě hlavou, načež usedla a sklonivši hlavu nevěnovala cizinci nejmenší pozornosti více. Horyna vrátil se cestou, kterouž byl přišel. Ubíraje se podle vrat statku, všimnul si malé tabulky s několika úředními vyhláškami, kterouž byl poprvé přehlédl, a byl tím utvrzen v domněnce, že to skutečně statek představeného, a žena, kterouž byl spatřil, paní Brigitta. Došed k návsi přešel ji napříč a ubíral se chvíli po klikaté pěšince podle potoka proti proudu. Po obou březích trčely vyhnilé, k jihu nahnuté kmeny zakrnělých vrb a jednotlivých olší. Na druhé straně břehu bylo tu a tam stavení: bídná chýže, spíše brlohám nežli lidským obydlím podobná. Skoro kolem každé byla buď zahrádka nebo lučinka; tu a tam i políčko. Několikráte chtěl Horyna přeskočit potok, aby se dostal blíže k stavením; ale přece šel dále, jakoby byl jist, že musí dojiti k nějaké lávce. Konečně k ní asi po pěti minutách došel. Byly to však jen dvě napříč přes potok položené široké klády bez zábradlí. Uprostřed trčela z potoka kolmo do výše kláda třetí, na které byla umístěna primitivní dřevěná kaplička s malou, sotva tři pídě vysokou dřevěnou soškou Jana z Nepomuku, koupenou patrně před mnoha lety na některé pouti a zde umístěnou. Čas, déšť a vichry byly na ní již zůstavily zřejmé stopy brzké zkázy. Barva byla již dávno skoro úplně smyta; v záhybech dřeva bylo plno zaschlého prachu, plochy, vystavené větru a dešti přímo, byly rozpraskané, zrudlé, našedlé, tu a tam červotočinou prožrané. Pouvadlý věnec z horských květin, zavěšený na skobě pod kapličkou byl však důkazem, že věnována byla někým sošce pozornost před několika týdny. Horyna přešel přes lávku a teprve nyní zpozoroval, že potok zahýbá zde poněkud k východu a že podle druhého břehu vede stezka nepoměrně neschůdnější, nežli po které se byl ubíral původně. Za nedlouho shledal, že se stezka rozbíhá ve dvě. Jedna vedla klikatě do výše na stráň jižní, kde bylo viděti po různu několik chýží, druhá dále podél potoka. Rozhodnul se pro cestu druhou. Po chvíli mu neušlo, že jest potok vždy hučivější a voda jeho rozpěnění. Náhle zabočil kolem hustých vrb a spatřil před sebou úzkou příční úžlabinu, kterouž potok protékal. K uchu jeho dorážel temný hukot vodopádu. Popošel tudíž ještě několik set kroků a shledal, že řítí se tu potok se skalní stráně. Úžlabina táhla se však ještě dále. Po jedné straně příkré skalní stěny, po druhé méně příkrý zalesněný svah, pozadí pak úplně tmavé, jakoby tam nebylo již žádného obydlí více. Přes to vše popošel Horyna ještě dále. Náhle pozoruje, že se úžlabina rozšiřuje. Po chvíli zahnul kolem skalní stěny a octnul se na volnějším prostranství, v jehož pozadí zpozoroval ještě jednu chýži. Hukot vodopádu dorážel k uchu jeho již jen slabě a. asi po stu krocích panovalo kolkolem hluboké ticho. Matný reflex právě zapadajícího slunce pohrával na nejvyšších výběžcích skalních stěn, krášle je nevylíčitelnou, žhavě zlatou obrubou. Vše dýchalo večerní poesií lesních samot... V tom utkvěl Horynův zrak na chýží, ku které se byl asi na dvacet kroků přiblížil. Byla to původně chýže dosti výstavná, ale stářím již skoro napolo rozpadlá. Zčernalé stěny, úzká malá okénka, omšená střecha samé bejlí — vše zdá se nasvědčovati, že první vichr smete střechu a rozmetá celé stavení. V pozadí chýže viděti malou zahrádku, za tou pak lesnaté úbočí. V popředí rozkládá se temně zelený palouk, přes který vede úzká klikatá stezka. Horynův zrak přelétl nejbližší okolí a utkvěl zase na spustlé chýži. V tom objevila se v jednom z malých okének bledá, unylá tvář plavovlasé ženy s azurovýma očima. Horyna stanul překvapen a zaražen. bezprostředně následujícím okamžiku však tvář ta zase zmizela a Horynovi utkvěl v paměti jen celkovítý výraz. Zdáloť se mu, že shlédl právě jednu z nejsličnějších tváří ženských, jaké byl vůbec kdy spatřil: jemnou, něžnou, vábnou a přece nevylíčitelně vážnou, ba truchlivou — tvář, kolem jejíchž rtů pohrával bolestný úsměv hlubokého žalu, v jejíchž očích leskla se slza utrpení. A přece se mu zase zdálo, že nebyla to tvář zachmuřená, ba ani zádumčivá, nýbrž čarokrásná tvář, v které se zračil bol usměvavý — tudíž tvář nejsvůdnější. Nenadálé objevení se a zmizení tváře té v místě tak osamělém — v okénku zpola pobořené staré chýže působilo i na otužilého a proti svůdnosti ženské obrněného muže jako přelud. Několik minut stál jako přimražen, nemoha si prostý a přece překvapující výjev vysvětliti. Mozkem jeho zavířilo několikero výkladů rychle za sebou, ale žádný ho neuspokojil... Konečně vykročil a učiniv několik kroků, již již se domníval, že to byl přece jen jeden z oněch nevysvětlitelných přízraků, jimiž obraznost z pravidla jen ve snu děsívá neb okouzluje, když zpozoroval, že byla ženština jen od okna couvla, a spatřil — ač méně zřetelně, — čarokrásnou tvář její poznovu. Byltě však i nyní ještě tak překvapen, že přešel podle chýže, aniž by byl, jak prostá zdvořilost kázala, pozdravil. Připomenul si to, když už byl daleko za chýží na palouku a ubíral se po klikaté stezce na zdařbůh dále... I poohlédl se; ale nespatřil nežli chýži — a skoro se zastyděl... Chtěl se vrátiti; leč nepochopitelný stud mu v tom zabránil. Šel tedy bezděky a bezúčelně dále, až zpozoroval, že stezka zahýbá do skal. Za nedlouho shledal, že stezka jde do výše a že ve velkém oblouku vede nejspíše přes nevysokou skalinu nazpět do ouvalu, z něhož byl vyšel. Bylo mu to milé již z té prosté příčiny, že nemusí! zase podle osamělé chýže. Zrychlil krok. Za nedlouho zabočil do úzké skalnaté úžlabiny a stoupal do mírného vrchu. Po několika vteřinách zpozoroval, že ústí úžlabina skutečně do úvalu. Zrychlil tedy krok ještě více a za nedlouho stanul na pokraji úvalu a sice těsně pod hřbitůvkem na mírném svahu. Slunce bylo již zapadlo. Celý úval byl stopen v magickém odlesku večerní záplavy. S místa, kde se Horyna zastavil, byl volný pohled po celém úvalu. Horyna postřehl nejen chatrč, u které byl promluvil s Erazímkem Bišickým, nýbrž rozeznal i hospůdku; nejen statek představeného a besídku, v které byl dle všeho zahlédl paní Brigittu, nýbrž i náves, přes kterou byl přešel, aby se dostal k potoku, ba i potok a lávku, přes kterou se byl ubíral. Mimoděk těkal zrak jeho podél potóka nazpět; ale osamělé chýže, v jejímž okénku byl zahlédl oduševnělou tvář krásné blondýnky, nepostřehl. Ku hřbitůvku, ohraničenému kůlovitým plotem, vedlo několik širokých, přívaly vymletých schůdků. Horyna po nich vystoupil. Octnuv se u přivřených jen vrátek, otevřel je a vešel na hřbitov. Těsně u vchodu stála prostá zvonice: praobyčejný vysoký kůl s malou dřevěnou věžičkou a zvoncem zvící prostředni tykve. V prostřed hřbitůvku trčel do výše vysoký dřevěný kříž bez Krista. Jinak nelišil se hřbitůvek praničím od prostých hřbitovů vesských, leda tím, že příkře stoupal do výše. Několik pozapadlých rovů bez jakéhokoli označení, několik rovů s prostými křížky bez nápisů a toliko asi tři nebo čtyři s nápisy a jen jediný hrob s prostým křížem z černé litiny bylo kromě několika smutečních vrb, bříz, akátů, šípkových a jiných keřů vše, čeho si Horyna o prvním rozhlédnutí všimnul. Bezděčně zaměřil k nejbližšímu prostému kříži s nápisem a četl: „Zde odpočívá v Pánu zesnulá Magdalena Pitrdlová — —“ Dále nečetl. Před duševním zrakem jeho vyhoupla se herkulická postava komického kachnohňáče, s kterýmž se byl setkal před hospůdkou, a tvář jeho sešklebila se mimoděk k sardonickému úsměvu. „Patrně žena nebo matka komického patrona — smrtihlava!“ zamumlal a popošel výše k jinému kříži s nápisem. Nápis však byl tak vybledlý, že nepřeslabikoval nežli jméno Jeroným. I nápis třetího kříže byl naprosto nečitelný. Popošel tudíž až k železnému kříži, jenž byl označen zlatým nápisem na černé půdě, a přečetl: „Zde odpočívá Brigitta Semerádová, rozená Sukdolová. Zemřela dne 18. února 1879 v stáří 87 roků.“ Nápis ten připamatoval Horynovi opět paní Brigittu. Z nápisu samého nebylo však lze si domysliti, práchniví-li zde její kmotra nebo matka nebo docela matka jejího manžela, představeného, jehož jména nebyl doposud zaslechl. Postál u hrobu, jenž byl pečlivě obložen drnem a okrášlen několika květinami, několik minut, načež rychlým krokem opustil hřbitov. Sešed po schůdkách dal se po klikaté, ale širší cestě dále dolů do úvalu. Za nedlouho zabočila však cesta místo k potoku ve velkém oblouku k návsi a v několika minutách octnul se Horyna zase na blízku hospůdky, z které byl asi před hodinou vyšel. Cítil sice mírné unavení; přes to však zahnul na vozovou cestu, vedoucí od hospůdky směrem opačným, nežli kterýmž byl sešel odpoledne do úvalu. Cesta šla z počátku dosti příkře do vrchu; leč po několika stech krocích byla nepoměrně schůdnější, nežli se z daleka zdála. Horyna ubíral se volným krokem dále, až dospěl k místu, s kterého zahlédl ještě výše, poněkud od cesty vzdálenou starou chatrč a nedaleko ní zděnou nějakou kapličku. Nevábila ho sice ani kaplička, ni chatrč; ale šel přece dále. Přešel ve vzdálenosti asi třiceti kroků podle chýže a dospěl posléze až ku kapličce, kterou obešel. Nespatřil v ní nežli zaprášený nějaký obraz, kterýž, jsa obrácen směrem k východu, nalézal se právě úplně ve stínu, vlastně skoro již ve tmě, takže nebylo lze rozeznati, co představuje. Horyna několik okamžiků postál, aby se rozhlédl i odtud po okolí; ale nepostřehnuv ničeho nápadného, obrátil se nazpět, aby sešel zase do úvalu. Vracel se po téže vozové cestě, kterouž byl přišel. Když však se přiblížil k chýži, zaslechl jemný ženský hlas, zpívající přitlumeně dojemnou Marianskou píseň. Teprve nyní věnoval pozornost i chýži. Nelišila se od ostatních brlohovitých chatrčí, leda tím, že byla se tří stran obklopena hustým, skoro neproniknutelným živým plotem a že bylo možno přiblížiti se k ní toliko se strany jedné, kde byly dvéře a pouze jedno okénko, z něhož vycházelo již světlo. Horynu nelákala však ani chýže, aniž světlo. Zastavili se jen, aby naslouchal zpěvu; leč i zpěv po chvíli umlkl. Horyna již vykročil, aby se dále ubíral, když ozval se zpěv poznovu; ale nikoli již dojemně sladce, nýbrž jásavě, jako když skřivánek vesele vzlétne z jarního osení do povětří. Hlásek byl jasný, zvučný mezzosoprán a patrně schopen všech možných modulací; neboť i trilek se mu podařil, jako když za řinkavého zpěvu skřivánka ozve se náhle v dáli pronikavé zacvrlikání sedmihláska. Ale hned po té zněl hlásek vždy tlumeněji, jako by zpívající osoba se vzdalovala, až vyzněl v jemné štěchotání, jakýmž si vlaštovice před deštěm krátívají dlouhou chvíli. V tom kmitnulo v nastalém již šeru večerním po temné trávě podle chatrče cosi bílého, jako když náhle se vzedmuvší vítr poodvane kus bílého papíru. Avšak hned po té bystré oko Horynovo postřehlo, že z bílé hmoty nebo látky, která v dáli nehybně leží, kmitá šerem večerním cosi jako dva jasně karmínové body zvící velkého hrachu. Z nenadání bílý předmět zase změnil svou posicí. Jasně karmínové body zmizely; ale hned na to objevil se nedaleko jiný bílý předmět, z něhož kmitají podobné jasně karmínové body, jako před tím z předmětu prvního. Horyna učinil několik kroků směrem k chýži, V tom jiskřící body zmizely a oba bělavé předměty jako prudkým vichrem odvanuty přemetly se skoro bleskurychle asi o dvacet kroků dále a zmizely též. Když se Horyna přiblížil k chatrči, nepozoroval kolem nic nápadného, leda že přitlumený zpěv zazníval nyní z chýže. I přiblížil se k okénku, z něhož vycházelo světlo, a nahlédl opatrně do vnitř. V prvním okamžiku všimnul si stěny přímo proti okénku, která byla bez ladu a skladu celá polepená rozličnými pestrobarevnými obrázky. V koutě na pravo bylo viděti velká kachlová kamna, v nichž bylo zatopeno. Na levo v popředí stál velký nepokrytý stůl, na němž hořel kahánek, před kterým leželo kus dřeva a otevřený zavírák. Poněkud dále od stolu seděla na stolici nějaká ženština, oblečená v tmavý cárovitý šat — prostovlasá, vlastně s rozpuštěným dlouhým a bohatým vlasem tmavé barvy. Ruce měla v klíně skříženy. Jednou rukou něco pevně držela, druhou to hladila. Při tom bzučela si právě zase přitlumeně jednu z nejdojemnějších Marianských písní. Okénkem dovnitř nahlížející Horyna neviděl však nežli ostrý markantní profil ženštiny: nízké čelo, dlouhý zašpičatělý nos a úzké rty. Brada dotýkala se právě prsou, poněvadž měla ženština hlavu hluboko nakloněnou. Na pohled zdála se býti štíhlá, vlastně kostnatá, ba vychrtlá. Prsty ruky, kterýmiž předmět ve svém klíně hladila, byly nápadně dlouhé a přes nedostatečné osvětlení bylo zřejmo, že jsou spíše podobny prstům z vosku, nežli prstům živého člověka. Chvíli setrvala ženština v nezměněné posici, toliko ruka v klíně a rty se pohybovaly. Náhle vztyčila hlavu a obrátila ji poněkud k okénku. Horyna zahlédl podlouhlou, na smrt bledou tvář, jako z vosku, — s ostrými odpuzujícími rysy, s temnýma očima skoro příšerného lesku. Bělmo i tmavé zřítelnice odlišovaly se tak nápadně, jako když člověk u zbožném vytržení zvedá oči k nebesům... Úzké, pouvadlé rty se pohybovaly jako v tiché modlitbě. I přitlumená píseň umlkla. Ženština sklonila opět hlavu a hladíc předmět ve svém klíně, něco pološeptmo mumlala. Horyna napjal sluch a zaslechl nejněžnějším hlasem pronášené úryvkovité věty: „Ach, zlatoušku drahý, drahý... Jak dlouho... Ach, bože, bože! vždyť mám plné oči slzí — ani tě nevidím… Netřeš se! Prosím tě, cukroušku!... A přece není, není pomoci.. oh!..“ V tom se ženština prudce vztyčila a Horyna spatřil, že drží levou rukou za uši velkého sněhobílého králíka s červenýma očima. Vyzvedla jej, podepřela zadek druhou rukou a přitulivši jej k polorozhaleným ňadrům, začala jej líbati, mluvíc k němu blábolivě, jako něžná matka ku svému jedináčkovi. Teprve nyní všimnul si Horyna, že to ženština velké postavy, trochu k levé straně nachýlená, ba hrbatá. Rozpuštěný tmavý vlas zahaloval sněhobílé zvíře skoro úplně... Náhle ženština králíka prudce od sebe odtrhla a držela jej chvíli za uši... Zvíře zatřepetalo zadníma nohama a zůstalo pak bez hnutí. V tom učinila ženština pravou rukou nový, prudký pohyb. Popadlať dřevo u kahánku, rozpřáhla se a udeřila jím králíka vší silou dvakrát za uši. Zvíře sebou několikráte konvulsivně škublo. Ženština je hodila na stůl a zastřevši si oběma rukama tvář, klesla s přitlumeným výkřikem bolesti na stolici. Po chvílí se váhavě zvedla, spustila ruce a zadívala se na mrtvého miláčka. Po několika vteřinách však je levou rukou obrátila na znak, roztáhla mu nohy a popadnuvši pravicí přiravený zavěrák, začala je stahovati, bzučíc si při tom zase jednu z dojemných písní Marianských. Horyna mimoděk couvnul. Zrak jeho zakroužil kolem a postřehl asi osm nebo deset bílých králíků, kteří se byli zatím, co se bez hnutí okénkem díval, k němu připlížili a nyní couvnutím jeho vyplašeni, prchali... Teprve nyní nabyl přesvědčení, že octnul se u pohorské králíkárny, a vysvětlil si i jasně karmínové body na bílé půdě, jež jej byly k chýži přivábily. Pohodiv nevrle hlavou, že věnoval pozornost věci tak malicherné, přešel rychle na vozovou cestu a ubíral se volnějším krokem dále k osadě. Večerní záplava byla již úplně pohasla. Obloha byla jednotvárně šedá, tu a tam vznášel se bělejší nebo tmavější obláček, místy prokmitala již celá skupení hvězd. Celý úval byl již stopen v šero, jež čím hlouběji od obzoru, tím bylo tmavší a nejníže splývalo aspoň v některých místech s temnem bezedná. Tu a tam prokmitala šerem i temnem jednotlivá, ale nečetná žlutavá světýlka z oken chýží, což dodávalo mlhavé krajinářské silhouettě zvláštního půvabu. Horyna rozhlédnuv se plaše a jenom ledabylo po krajině, sestupoval po příkré, místy vymleté, místy kamenité cestě nadmíru opatrně a zabýval se v duchu zcela jinými věcmi nežli prostými výjevy, jichž byl před tím více méně bezděky očitým svědkem. Neschůdnost cesty za večerního šera byla příčinou, že k cestě dolů potřeboval více času, nežli když stoupal do výše; ale asi po čtvrt hodině octnul se konečně zase před hospůdkou a bez otálení vešel. Hospůdka nebyla však více prázdnou, jako když byl poprvé překročil její práh. Oba stoly, na nichž na každém stála nevelká petrolejová lampa, byly obsazeny jako za mimořádných případů. Jediný pohled Horynu poučil, že sešlo se v hospůdce vše, co v chudičké osadě mělo nějaký přebytečný groš, jejž bylo lze vynaložiti na vypití jednoho nebo dvou litrů piva, při čemž naskytla se i vzácná příležitost, býti přítomnu v hospodě, když do ní zavítal také cizinec, což mohlo býti právem pokládáno za svátek osady. Společnost byla, jako z pravidla všady po Čechách, i jinde, rozdělena ve dvě skupení. U stolu výhodněji postaveného, za nímž byl Horyna asi přede dvěma hodinami pojedl, seděla honorace, za druhým stolem pak plebejci, ačkoli onino od těchto zevnějškem svým na nepatrnou výjimku v podstatě skoro ničím se nelišili. Vylíčiti pérem obraz, jak jevil se oku Horynovu, když překročil práh, jest přes všechnu jednoduchost a všednost jeho přece jen naprosto nemožno. Horyna všimnul si především znaku nejnápadnějšího: osmahlých tváří drsných rysů. U stolu plebejců právě mlčeno. Když se Horyna objevil na prahu, obrátily se hlavy a zraky skoro všech k němu. Toliko jeden, jenž si právě zapaloval dýmku, věnoval pozornost dýmce. U stolu honorace šeptáno a mluveno i hlasitě. První slova, jež zalehla k uchu Horynovu, byla: „Viso čtyřicet krejcarů...“ Hránoť tam v karty. Horyna postřehl za stolem tím také dvě osoby, s kterýmiž se byl již setkal: ohyzdného obra kachňohnáče a konterfaj Napoleona III. Poslednější žmoulaje v ústech doutník seděl zády ku stěně obrácen skoro uprostřed stolu. Drže v ruce několik karet tvářil se právě rozkvašeně jako náruživý hráč, jenž prohrává svou vlastní vinou. Po levé jeho straně seděl kachňohnáč, ale nikoli v domácím obleku, jak jej byl Horyna poprvé spatřil, nýbrž v zapjatém kabátě temně zelené barvy a staršího střihu. Na krku měl modrý šátek na dva ledabylé uzly zavázaný. V okamžiku, když Horyna vešel, byl se poněkud nahnul a dívaje se upřeně sousedovi do karet, zdál se přemýšleti, jak asi mělo by býti právě hráno. Po pravé straně kontrfaje Napoleona III. seděl asi šedesátiletý muž nápadně vychrtlé tváře. Oblečen byl v temně modrou kazajku s mosaznými knoflíky. Z části byla kazajka rozepjata a bylo pod ni viděti našpiněnou košili. Modrý, červeně pruhovaný šátek na krku byl jen ledabylo kolem krku otočen; oba konce jeho visely až do polovice prsou. Muž ten držel v dlani levé ruky skoro celou hru karet a dívaje se upřeně sousedovi svému do očí měl pravici tak nataženu, jakoby čekal, až mu dá soused jakýmkoli způsobem na jevo, že přeje si, by mu byla dána ještě jedna karta. Vše, co jsme byli právě naznačili, přehlédl Horyna skoro v nerozdílném okamihu, jakmile byl překročil práh. Nemaje chuti, nebo neuznávaje za vhodné věnovati pozornosti i něčemu jinému, pozdravil obvyklým „Dobrý večer“ a postoupil blíže ku stolu, za nímž seděla honorace. Na pozdrav Horynův otočila se poněkud u stolu honorace zavalitá postava v temnomodré kazajce, v koženkách a se širokým opaskem. Horyna spatřil odulou, bezvousou, skoro do hnědá sluncem ožehnutou tvář s výrazem apathické zárputilosti a přece se známkami oušklebné potměšilosti. Nízké, na zad sražené čelo, tupý nos, ježatý hnědý vlas, široká brada, bezvýrazné šedé oko se sporými, ač dlouhými řasami a skoro nepozorovatelnými, přizrzlými brvami — vše markantní. Z pevně sevřených bezbarvých rtů visela krátká dýmka, pěnovka, se stříbrným kováním a červenobílým střapečkem. Muž ten, na pohled asi padesátník, neotočil se však na pozdrav, nýbrž jen k vůli tomu, by si mohl pohodlněji skrze zuby, aniž by dýmku vyndal z úst — odplivnouti. Neboť jakmile výkon ten provedl, otočil se zase líně ku stolu a zadíval se apathicky na kartu, kterouž byl karty dávající právě na rub položil před konterfaj Napoleona III. Horynův pozdrav někteří, zvláště od stolu plebejců, zdvořile opětovali. Jiní upřeli na cizince zrak, a jenom karbaníci a jim nejbližší pokračovali ve hře bez ohledu na nového hosta. Nežli však Horyna učinil ode dveří pět nebo šest kroků, přichvátal z venku hostinský a vzav jej za obvyklého důvěrného vítání, jakým vítává tento druh lidí staré kamarády, kolem pasu odvedl jej k vyhraženému proň místu — mezi karbaníky u stolu honorace. „Zde můj starý kamarád a bývalý spolužák, pánové, o němž jsem vypravoval,“ švitořil, ukazuje kamarádovi na jedinou ještě prázdnou stolici, obrácenou lenochem směrem k oknu a dávaje mu zároveň významným posuňkem na jevo, přeje-li si piva. Horyna přikývl a usedl mezi muže s pěnovkou a vychrtlého starce, sedícího vedle konterfaje Napoleona III. Karbaníci, hrající jednadvacet, pokračovali ve hře, jakoby nebyli vůbec ničím vyrušeni. Před vychrtlým starochem ležela již slušná hromádka desetníků a zlaťáků. Labeta nebyla však dosud značná. Horyna věnoval několik okamžiků pozornost hřej ale bylo pozorovati, že ho valně nezajímá. U stolu plebejců byli zatím strčili hlavy dohromady a šeptali jen. Později dorážely k uchu Horynovu jen úryvkovité, bezvýznamné věty nebo jednotlivá slova, kdežto karbaníci provázeli hru úsečnými poznámkami, jakoby jen komandovali. Po chvíli porozhlédl se Horyna i po ostatní společností u stolu, za nějž byl posazen, a byl skoro překvapen osobou, sedící vedle apathického štětináče s pěnovkou. Byltě to štíhlý a přece statný muž prostřední postavy; na pohled asi čtyřicátník a vzezření i chování intelligentního. Podlouhlá tvář pravidelných rysů, která bývala patrně druhdy až na kníry pečlivě holívána, jest zarostlá hustým, černým plnovousem a má tím poněkud výraz vzdorovité zdivočilosti. Při bedlivějším pozorování jeví však tvář ta výraz trpké zádumčivosti jako tváře lidí, kteří trpívají duševně a žal i útrapy své tají. Volně vyklenuté čelo jeho jest vyšší a širší čel normálních; nos nenápadný. Černé oči pod hustými brvami nasvědčují přes svou jiskrnost přece spíše povaze trpně snivé nežli rázné, ohnivé a cholerické. Líce, pokud jich lze pro plnovous pozorovati, jsou však nápadně pozapadlé a sluncem jen mírně ožehnuté, kdežto čelo jeví pleť skoro až jemnou. Oblečen jest po velkoměstsku — v prostý, druhdy snad dosti slušný, nyní již valně ošumělý černý šat nenápadného střihu. Košile na prsou z vesty povykukující jest pečlivě zastřena širokými konci černého šátku, jejž má na krku. Ale když se nápadněji v pravo nebo na levo nahne, nemůže zabrániti, by nebylo viděti aspoň nepatrnou část košile — čisté sice, ale sflikované. Z ostatních hostů byl Horynovi nápadný jen ještě asi sedmdesátiletý, skoro úplně holohlavý stařeček — suchoučká, zdánlivě zamlklá a na pohled vetchá postavička, sedící vedle zádumčivého muže intelligentního vzezření, Bezvousá tvář nejvšednějších rysů jest rozbrázděna nesčetnými, vzájemně se protínajícími vráskami, Nahnědlá, místy jako připlesnivělá kůže zdá se býti na kostech jen přilepena. Nápadně velký, baňatý nos a bezbarvé žmoulavé rty dodávají tváři výrazu přiblblostí; ale číhavý pohled čilých šedých očí jest zároveň důkazem, že nepatří vetchý stařeček nikterak mezi lidi, o nichž běžná fráse tvrdívá, že jsou na hlavu padlí. Oblečen jest stařeček jako muž s pěnovkou v temnomodrou kazajku s mosaznými knoflíky a v žluté koženky; ale místo opasku má pouze špinavý starý řemen. Co do různosti fysiognomií byla se tudíž sešla společnost dosti zajímavá a fysiognomik byl by zde mohl konati zajímavá studia. Nicméně Horyna, jediný z celé společnosti, jejž hosté zajímati mohli, nevěnoval fysiognomiím jejich nežli pozornost povrchní. Přehlédnuv společnost, díval se mlčky na hru v karty. Když pak mu hostinský přinesl pivo, napil se s chutí a zůstal němým pozorovatelem. Neušloť mu, že jest obvyklé zábavě přece jen poněkud na překážku. Celá společnost jevila z počátku jakousi škrobenost, nesmělost, ba skoro možno říci sklíčenost. Karbaníci, jak se na honoraci sluší, snažili se sice chovati jako kdy jindy; ale bylo přece zřejmo, že si činí poněkud násilí, že chovají se a mluví jaksi strojeně, by si před cizincem — neškodili. Poněkud trapný tento stav potrval déle půl hodiny, a jenom znenáhla ustupoval zábavě vždy nenucenější. Z počátku trhané, ledabylé poznámky byly vždy souvislejší. Mimo to oslovován ten neb onen i jménem nebo pronesena charakteristická nějaká poznámka, z které bylo lze souditi na stav nebo povahu. Horyna v brzku se dověděl, koho má před sebou. Apathický štětináč s pěnovkou, jenž každou třetí, čtvrtou minutu virtuosně skrze zuby odplivoval, byl představený — Petr Mihulka: nemluva v nej vlastnějším slova toho smyslu; neboť v půl hodině nepronesl více nežli asi dvacet slov, jež však jen líně vyhuhňal, jakoby mu ostatní společnost vůbec ani za řeč nestála. I když byl přímo osloven a donucen odpověděti delší větou, dal si vždy na čas, jakoby o odpovědi dříve zrale uvažoval. A když pak přece huhňavě zamumlal, pronesl vždy jen několik slov a věty nedokončil, jakoby se byl teprve při mluvení rozmyslil, že otázka přece jen za jeho odpověď vůbec ani nestojí. Když zaslechl Horyna poprvé jméno Mihulkovo ve spojení s hodností jeho občanskou, připomenul si, jak přirozeno, mimoděk paní Brigittu a vše, co byl o ní a manželi jejím již zaslechl. Pochopil, že statná, zdravím kypící žena neměla nejmenší příčiny překážeti jakýmkoli způsobem záletnictví svého manžela, jenž budil spíše útrpnost neb aspoň apathii, nežli sympatii. Zároveň bylo Horynovi jasno, že byla paní Brigitta také v právu, aspoň přirozeném, když nedala si tímto politování hodným vesnickým seladonem v ničem, co týkalo se její záliby, překážeti, a byla v případu nutnosti odhodlána vzíti útočiště třeba ku prostředku nejkrajnějšímu. Vzájemný poměr paní Brigitty a jejího manžela zdál se býti zcela jasný a zároveň přirozený. Pro Horynu nebylo aspoň nejmenší pochybnosti, že manželství to nebylo ničím jiným nežli obvyklé na venkově sloučení dvou diametrálně od sebe lišících se povah bez vzájemné náklonnosti, z nichž každá jde z pravidla svou vlastní cestou a jedna druhou jen jaksi trpí a snáší se s ní pouze ze zvyku, nebo z pouhého vzdoru. Kromě jména i stavu nesympatického manžela zajímavé paní Brigitty dozvěděl se Horyna i jména obou starochů, o nichž byl již také z úst hostinského zaslechl nepatrnou, ale v celku zajímavou poznámku, že jsou vedle Mihulky v osadě občany nejmohovitějšími. Staroch, držící právě bank, jak každou chvíli připomínáno, byl kmotr Votýpka — lysohlavý stařeček s číhavýma očima pak soused Lopíček. Konterfaje Napoleona III. karbaníci jinak neoslovovali nežli pane Matýsku, kdežto muže intelligentního vzezření nikdo neoslovoval jménem. Kachňohnáče Pitrdla, jenž byl u stolu kromě Horyny jediným divákem a jenom občas nějakou nesmělou poznámkou si ulevoval, jakoby pronášel myšlenky své jen pro sebe, nikdo neuznal za hodna osloviti přímo. Dle všeho byl ve společnosti zatím pátým kolem u vozu. Znenáhla začali karbaníci při hře vždy více jeviti charakteristické známky individuelní. Představený Mihulka hrál flegmaticky. Vyhrál-li, přihrábnul širokou rukou výhru k sobě, prohrál-li, odšoupnul prohru do labetty. V apathické tváři jeho nikdy ani sval se nezachvěl. Byloť zřejmo, že mu na výhře nebo prohře několika desetníků nezáleží. Kmotr Votýpka konal svůj dočasný úřad bankéře zcela dle pravidel vyškolených hráčů — chladnokrevně, ale zároveň s opatrností a pozorností, jimž sebe nepatrnější nesprávnost nebo nedopatření hned tak neuklouzlo. Soused Lopíček naproti tomu zdál se býti každou, byť sebe nepatrnější výhrou potěšen a každou prohrou rozmrzen, což zračilo se vždy v jeho tváři tak zřejmě, že nepotřeboval potěšení nebo rozmrzení své slovy ani vyjadřovati. Pan Matýsek hrál vášnivě, provázeje skoro každé hnutí nějakou, z pravidla drsnou, ba příkrou poznámkou. Vrtěl sebou, krčil ramenoma, svrašťoval čelo a brvy, ušklíbal se a hned zase usmíval; krátce hrál z celé duše a téměř každým svalem své rázovité fysiognomie. Občas zaklel, ba i zahromoval; někdy uhodil pěstí nebo kartou tak prudce na stůl, že džbánky a sklenice poskočily. Při tom bafal za dva a odplivoval přímo před sebe pod stůl, jak se zdálo, mezi vlastní své nohy. Z veškerého chování jeho bylo zřejmo, že prohrává, a že neví, na kom by si měl právem zlost svou vylévati. Nejzajímavěji hrál host intelligentního vzezření. Hrál, jak se zdálo, z celé duše, — napjatě, opatrně, skoro úzkostlivě. Z pravidla nejdéle ze všech kombinoval, nežli si vyžádal kartu, jakoby mu nemálo na tom záleželo, by buď vyhrál, neb aspoň neprohrál. Vyhrál-li, přelétl tvář jeho lehynký úsměv uspokojení, prohrál-li, snažil se nevrlost, ale ještě spíše lítost svou zatajiti, což však se mu zřídka kdy podařilo. Nejvíce však Horynu překvapilo, když postřehl, což všem ostatním ušlo: že muž ten hraje nepoctivě. Jednou zmizela z karet jeho jedna, jakoby byla pod stůl padla. Po druhé měl náhle o jednu kartu více, nežli mu jich bylo dáno, a po třetí jednu z karet v ruce vyměnil za kartu jinou, již měl patrně v klíně. Při tom počínal si tak obratně, že by zručnost jeho nebyla k necti sloužila ani výbornému eskamotéru, neboť spoluhráči sledovali jeho hru pozorně, ba napjatě, jakoby zručnost jeho v eskamotáži aspoň tušili, a přece ničeho nepostřehlí. Horynovi podařilo se to jen náhodou a to ještě jen tím způsobem, že byl přece ještě jaksi na rozpacích, neklamal-li ho zrak. Jinak hráno obvyklým způsobem. Jednou prohrál ten, podruhé onen; ale v celku prohrávali přece jen pan Matýsek a muž intelligentního vzezření. U stolu plebejců zatím pouze hovořeno. Z počátku jen šeptmo a skoro ostýchavě; později vždy hlasitěji a směleji, až pak rozproudila se i tam obvyklá, ovšem nehrubě zajímavá zábava. Horyna, jenž věnoval pozornost výhradně karbaníkům, o stůl plebejců valně nedbal a ani se tam nepoohlédl. Přes to nemohl zabrániti, aby nezaslechl některé úryvky hovoru. Z počátku mluveno o ledačems: jak byl kdosi dnes v sousední osadě, jak jiný mlátil a ještě jiný po celý den lelkoval. Kdosi se optal, co platí teď na trhu korec žita; jiný pověděl a první doložil, že by stržil čtyřicet zlatých, kdyby mohl prodat všechno žito, jež letos sklidil a jež mu přes zimu sotva vystačí k vlastní potřebě. Povídáno též o komsi, jenž pytlačí, a o komsi, jenž pytlačil a nyní pyká za to v kriminále. Vypravováno také o zajících a koroptvích; ale Horyna nepostřehl, nežli slova okaca špruhle, z čehož soudil, že to bylo pokračování rozmluvy o pytlačení. I tabák přišel na řadu. Padlo několik mrzutých a nehrubě pochlebných poznámek o tabáku bavorském, z nichž nejcharakterističtější bylo zamručení kohosi: „Eh, toť aby teď člověk kouřil raději tu naši nať! S tabáku přesunula se rozmluva na čísi kurník a vepříka v kurníku tom chovaného. Vlastníku štětináče skoro až záviděno. „O masopustě vyplatí mu za něj kdokoli milerád třicet zlatých,“ připomenul kdosi. Poznámka ta měla v zápětí čilý spor, stojí-li či vlastně bude-li vepřík o masopustě státi za třicet, či za míň nebo z více zlatých. Konečně spor rozřešen naivní a přece případnou poznámkou: „A scepení-li mu, nedostane za něj ani zbla.“ Horynovi neušlo, že ani většina plebejců nemluví žádným zvláštním nářečím, horalů, což mu bylo důkazem, že byl okrsek hor vlastně již minul a že nalézá se v osadě, z které není do většího města daleko. Jednotlivá slova a fráse, jako pajmamka, bubač atd., ovšem všední hovor prostých lidí jaksi, ale nenápadně odlišovaly od řeči v městech a jiných osadách obvyklé. Nepoměrně nápadnější byl přízvuk, jakýmž jednotlivá slova a především celé věty skoro z pravidla pronášeny. Poněkud podobal se zpívavému způsobu z okolí Plzně; ale lišil se od něho drsností a především zvláštním, dutě drkotavým přízvukem, jakýmž pronášena zvučka r. Tak jako zde nebyl Horyna ještě nikde slyšel pronášeti zvučku tu a příbuzné jí vřískavé ř, jež z pravidla vyznívalo, jako když hádě zasyčí. Osada byla tudíž skutečně, jak byl již hostinský připomenul, pouhým zapomenutým zákoutím, jež nebylo sice bez jistých svých zvláštností, ale přece se nelišilo valně od jiných osad na blízku větších měst. Obyvatelé přicházeli dle všeho ve styk s měšťáky dosti zhusta, kdykoli vůbec osadu opustili a vážili cestu nepříliš dalekou směrem od hraníc zemských, kdežto naopak z měšťáků a vůbec z obyvatel okolních osadí zřídka kdy někdo zavítal do polozapomenutého zákoutí, do něhož nikoho nic nevábilo. Z hovoru u stolu plebejců Horyna také vyrozuměl, že i cesta do Bavor, kterouž byl sám dnes pěšky vykonal, není obyvatelům nejen neznámou, nýbrž naopak — že konává se z různých příčin dosti často. Zaslechlť i úryvky zpěvavě drkotavé hatmatilky, jakouž se pohraniční prostý lid bavorský dorozumívá, a kteráž se od spisovného jazyka germánského liší asi jako hebrejština. Úryvkovitý hovor od stolu plebejců právě tak jako úsečné karbanické fráse u stolu honorace Horynu dlouho ničím nezajímaly, až posléze přece upoutala pozornost jeho následující rozmluva: „A což ty, Helebrande,“ ozval se kdosi, „proč pak tak koukáš přimračeně jako bubáč?“ „A po celý večer ani hubu neotevřeš, jakoby ti byla zamrzla,“ dodal druhý. „A chvílemi se ušklíbáš,“ doložil třetí, „jako bys nepil ani piva, číbrž kyselou syrovátku?“ Všechny tyto tři vyzývavé poznámky pronešeny tak rychle Za sebou, jakoby je byl vlastně pronesl jen jeden člověk. „Eh, nechte mne!“ znělo v odpověď zvučným barytonem. „Vždyť vidíte, že mi není ani kůřno...“ „Tu máš, tu máš! Zafejči si z mojí faječky!“ nabízí se kdosi ochotně. „Podejte mu tedy někdo drobet žhavého!“ míní dobrodušně jiný. „Ne, ne — nechci!“ odmítá baryton. „Tadyhlenc je dohareček louče,“ připomíná kdosi a hned na to volá: „Pane hospodo — prosím ich, zapálej nám tenhlene dohareček, aby si ho moh Floriánek strčit do fajky!“ „Hned, hned,“ odpovídá hostinský, jenž právě chtěl do předsíně. Zastaviv se, vzal podávanou louč a chvátal do kuchyně, by ji zapálil. „Což sirkou — sirkou nechceš?“ táže se jiný hlas. „Vždyť my všicci žhavého ani nepotřebujem!“ „Ne, ne — nechci! Nechte mne!“ odpovídá baryton odmítavě. „Nu, nu,“ míní kdosi vyčítavě. „Jen pak se tak neušklíbej, jako bys nebyl z nás a byl jeden z jinších!“ „Eh, nechte ho!“ zní káravě a zároveň chlácholivě drsný bas. „Snad si dělá na něco extra myšlení — snad se na něj někde některá ďúčata ušklíbla, nebo mu drcená polívka a jahelník blebtá ještě v žaludku.“ Na poslední slova celý stůl řehtavě se rozesmál. Smích teprve po chvíli znenáhla se tišil. „Však jsem ho musil okurážit hned, jak přišel,“ ozval se zase týž drsný bas, jenž byl před chvílí mluvil. „Zůstal u dveří a snad by se byl vrátil domoj... Teprv, když jsem naň zavolal ,Pojď přece, Floriánku, vejš a nezůstávej u zápraží!‘ — šel a semhlenc si dřepnul a dřepí tu, jakoby ho byl ňáký krucihnát přimrazil.“ Zase salva řehtavého smíchu. „Dejte mu někdo na hlavu huňatou mrazovku!“ vyzývá kdosi hlasem přehlušujícím smích. „Vždyť pak není venku žádná severije,“ opravuje jiný taktéž hlasitě, aby přehlušil vřavu. „Vždyť pak nemáme ještě ani palcovníky, číbrž chodíme s nahatýma rukama.“ Řehtavý smích trval ještě chvíli, načež se znenáhla tišil, až zavládlo u stolu mlčení... Dle toho, co byl právě slyšel, domníval se Horyna, že jest Florian Helebrand, na kterého začala celá společnost tak vyzývavě dorážeti, jedním z oněch, kteří sloužívají z té neb oné příčiny vždy jen za terč vtipů, s kterýmiž skoro nikdo vážně a opravdově nemluvívá, neboli — abychom tak řekli — hromosvodem lokálního vtipu, s jakýmiž se setkáváme z pravidla v každé, byť sebe menší osadě. I obrátil se poněkud a přelétl plaše zrakem celou společnost, ale nepostřehl nikoho, jejž by byl mohl v duchu jako připomenutý hromosvod označiti. Jediná osoba, která se právě nesmála, byl mladík asi čtyřiadvacetiletý, štíhlý a přece statný, sedící v koutě a dívající se zasmušile před sebe. Výraz osmahlé, pravidelné, skoro sličné tváře, měkkých, abychom tak řekli, ženských rysů, byl příliš opravdový, než aby bylo lze se domnívati, že tato tvář vybízí ku vtipkování. A přece tomu bylo tak — mladík ten byl Florián Helebrand, na něhož bylo před chvílí tak drsně a urputně útočeno. „Nu, Floriánek není dnes od ničeho,“ ozval se po chvíli mlčení kdosi, „to by bylo nejlíp, abychme šli raději všickni k nám.“ „To tak, to tak!“ odpovídá živě a vzdorovitě jiný. „Snad ne proto, že dnes kouká, jakoby měl říkat na knize s brůlemi a neuměl ani říkat – –“ „A nebo jakoby byl na hruběj mši,“ vpadl jiný, „a ve špalíčku písniček nemohl najít písničku, kterou právě zpívají, číbrž začal veselou o ďůčeti, které umí stejně se srpem i kůsou.“ na ta slova ozval se smích, ale poněkud přitlumený. „Nu, pravda, pravda,“ jal se po chvíli jaksi vykládati drsný soprán. „Dokud byla pajmamka živa, bylo v dolenci i na hořenci hej! Pajmamka byla pořád jako na obrtlíku — tu kus chleba s máslem, tu i drobet bryndy... V sednici v zimě teplíčko jako v lázni... Nu, tenkrát si moh' Floriánek tak ledacos vytentočkovat... Ale co je pajmamka na krchově — — Nu, nu, Floriánku, nevykládej ve zlé! Já to taky zkusil, když mi pajmamka zhasla, a za několik týdnů — kde nic tu nic a já musil jít vydělávat na cizí. Tehdá mne sedlák taky někdy přetáh' žilou nebo řemenem, až záda celý den svrběla; ale ty's byl voják, ty's byl tři léta v Praze, tebe práskat nesmějí, protože se nedáš. A proto, Floriánku — to víš, nebožku pajmamku z hrobu nevyhrabeš... Kdo je jednou na krchově, je jako papírová zlatka, když ji hodíš do žhavého... Ta tam — ta tam!“ Skoro elegický tento obrat rozmluvy byl přerušen zběsilým štěkotem dvou velkých psů, jenž se náhle ozval před hospůdkou. Z hostů všimli si toho ovšem jen někteří. U stolu honorace vzbudilo to však pohoršení pana Matýska, jenž byl prohráváním podrážděn. Mrštilť kartami, jež držel právě v ruce, tak prudce o stůl, že se na vše strany rozlétly, a udeřiv pak pěstí o stůl, až džbány a sklenice poskočily, zaláteřil, jakoby nebe a peklo vyzýval na pěstě. Rázovitá tvář jeho zahořela hněvem, z jiskrných černých očí sršely blesky, když zasípěl: „Ke všem všudy krucihnátům! — Hospodo! — hospodo!... Což pak ty bestie nemůžete roztrhnout!?...“ Hospodský Rorejs byl však hned na první zaštěknutí vyběhl z hospody. Z venku bylo již slyšet ruch a šum, jako když se někdo s někým rve nebo někoho tahá a zároveň i hlas hostinského: „Což pak jsem tě neuvázal, ty mrcho! Kuš, kuš! Nebo tě dám rasu!“ Ale nic naplat — štěkot je stejně zběsilý. Dva velcí hafani dorážejí patrně na sebe s neústupnou urputností. Zatím v hostinci Brzdíčků Matýsek šermuje rozvztekleně rukama; ústa křečovitě poškubávají, a sípavě vyrážejí přerývané věty: „Však mu to říkám, Rorejsovi — aby do něj sto tisíc krucihnátů! — že mu tu prašivou fenu Fišlifutri přece jednou zabiju! To aby do takové hospody čert... Můj Kartuš je jako beran — toho já nedám... Hrome! Proč tedy chlap říká, že svou fenu uváže, když přijedu... Ne, ne! Do soudného dne se tu neukážu!“ Hromování rozkaceného pana Matýska upoutalo pozornost všech hostů. Někteří u stolu honorace, zejména staroch Votýpka a kachňohnáč Pitrdle snaží se Brzdíčka ukonejšiti. Ale každé slovo — jako bys do ohně oleje lil... Brzdíček sípá a řve — tvář jeho jest zřejmým důkazem, že jest v svrchované míře rozzuřen. Leč hospodský Rorejs jest patrně špatný znalec psů. Namáhání jeho rozvzteklené psy roztrhnouti a ukonejšiti, jest marné. Psí štěkají vždy zuřivěji, začasté skoro až zběsile. „Nu, tak mi tedy ke všem všudy hromům — někdo pomozte!“ zařičel náhle pan Matýsek šermuje vztekle rukama ve vzduchu a povyskakuje celým tělem, jakoby se chtěl a nemohl s místa svého hnouti. Na ta slova, pronešená v nejprudčím hněvu, zvedli se staroch Votýpka, sedící po pravé straně a Pitrdle, sedící po levé straně páně Matýskově — jako na povel. Každý z nich béře Brzdíčka pod jedno páží, by jej nadzvedli. Vše to stalo se tak kvapně a skoro možno říci prudce, že Horyna mimoděk vstal se své stolice, jakoby mu bylo napadlo, že překáží. Co následovalo, překvapilo však jej ještě více. ostatní hosté u stolu honorace vstali. Kdosi popotáhl stůl trochu ode zdi — Votýpka a Pitrdle nadzvedli Brzdíčka a posadili jej opatrně na zem. Avšak dříve nežli Horyna pochopil, co to znamená, sáhl Brzdíček oběma rukama ke zdi po jakýchsi špalíčkách a hned po té smykal se, klapaje špalíčkami, s báječnou rychlostí po zemi ku dveřím. Teprve nyní postřehl Horyna, že smyká se po zemi po pouhých pahejlech nohou... Zamrazilo jej. Bylo mu, jakoby mu byl někdo náhle hrdlo stáhl. Rozvzteklený mrzák byl již dávno před hospodou, odkud zcela zřetelně zaznívalo sípavé a řičivé jeho hromování, když Horyna jako v ztrnutí upíral ještě zrak svůj na práh, za kterýmž byl mrzák zmizel. Nicméně po chvíli se vzpamatoval a usednuv naslouchal jako ostatní vřavě před hospůdkou. Slyšel hlas mrzákův i hostinského — první hubovavý a vyčítavý, druhý omlouvavý a konejšivý; ale slov a smyslu řeč: nepostihoval. Slyšel vrčivý štěkot, později i rány a hned na to bolestní kňučení. Ale vše to nemělo proň pro okamžik nejmenší zajímavostí. Před duševním zrakem vznášel se ubohý mrzák, jak jej byl postřehl smykati se po zemi. Po několika vteřinách vřava, hluk, štěkot i hlasy před krčmou umlkly a brzo na to objevil se ve dveřích Matýsek Brzdíčků skoro s výrazem jásavé vítězoslávy v rázovité tváři. „Nu však jsem ty bestie okamžitě roztrhl a utišil,“ liboval si mumlavě, smykaje se rychle ke stolu. Horyna opět vstal, aby udělal místo. Matýsek odhodil své špalíčky ke zdi a nadzvedl hlavu. Votýpka a Pitrdle, kteří doposud stáli připraveni, by mu pomohli, vzali jej každý pod jedno paží, nadzvedli a posadili na místo, kde původně seděl. Po té přiražen i stůl, jak byl, a ostatní usedli. Tvář mrzákova jevila sice doposud rozčilení, ba rozvášnění; ale duše jeho byla upokojena vítězstvím, jakého byl právě dobyl. Rozhlédnuv se uspokojeně kolem, začal si hladit a kroutit své kníry. „Nu — tak je — pšakrev!“ mluvil na polo pro sebe. „Já bych byl vzteky i samého Rorejsa roztrhal… Kdož pak by mne dovezl domů, kdyby mi ta prašivá fena Fišlifutri potrhala Kartuše? A já to Rorejsovi vždycky říkám — vždycky — —“ „Teď už jen se více nezlobte, pane Matýsku!“ chlácholil Pitrdle, jenž byl zatím ochotně sebral odhozené a rozhozené karty a kladl je před mrzáka. „Vždyť já se nezlobím,“ odpovídá Brzdíček, snaže se dáti tváři své výraz klidnější; ale sám hlas jeho ještě se zachvívá. „Nu, víme, víme — vždyť vy,“ míní skuhravě pan představený, ukazuje dýmkou, kterou byl vyňal z úst, na karty před mrzákem. “Hrát!?“ vzkřikl mrzák, jakoby se v něm zase bouřil hněv. „Všechno na světě — jenom ne hrát, pane představený!... Vždyť byste mne dnes svlíkli z kůže...“ „Z jaké pak kůže — he? — co?“ ozval se představený. „Vždyť vy ani kůži – – –Co pak jste vlastně prohrál? Šest sedm — krej – –“ Ostatní zamumlal a rozhrábnuv hromádku peněz před sebou jal se počítati, mnoho-li asi vyhrál nebo prohrál. Ostatní učinili po jeho příkladu. Po výměně výsledku zkoumání shledáno, že prohrál pan Matýsek něco přes šest zlatých a muž intelligentního vzezření tři zlaté a několik krejcarů. „Nu, — za ty nekoupím své Brigitě ani zlatý řetěz,“ zahuhňal s úšklebným opovržením. „A kdybych i — však víme, víme — —“ „Paní Brigitta se vás neprosí — koupí si sama!“ odsekl mrzák, kroutě si samolibě kníry. „Nu, tak nehrajme!“ míní představený, shrabuje peníze a odepínaje opasek, aby je uložil. „Vždyť už je tak hnedle — jako když — to, to — —“ Co chtěl posledními slovy říci, ovšem se nikdo nedomyslil. Ale hráči učinili po jeho příkladu: shrábli a uložili své peníze. U stolu zavládlo ono polotrapné ticho, jako vždy po náhle přerušené zábavě, když hosté nevědí, o čem novém by zahájili hovor. Horyna, jenž byl až dosud hrubě ani nepromluvil, neuznal však ani nyní za dobré na něco se ptáti nebo vůbec řeč zahajovati. Pro okamžik zajímal jej mrzák Brzdíček, s něhož téměř oka nespouštěl. Mrzák to po chvíli postřehl a ušklíbnul se; ale nevěnoval Horynovi žádné pozornosti, nýbrž zvolal: „Tedy si něco povídejme!“ „Ale co, prosím, pane Matýsku?“ ozval se dobrosrdečné Pitrdle. „Vždyť už sami nevíme, co bychom si už nebyli povídali.“ „Vy nám však vždycky říkáte,“ připomenul mrzák, „že nám budete jednou povídat, jak bylo v Praze roku 1848, když vypukla revoluce — jak jste do toho bouchal, až se andělíčkové v nebi smáli...“ Ohyzdnou tvář starého granátníka přelétlo při slovech těch cosi jako mráček nevole. Vycenil zuby, přikývnul; ale hned po té podepřel si pravou rukou hlavu, jakoby se hroužil v zpomínky. Ale starý Pitrdle nebyl žádný vypravovatel. Co kdy povídal, nebylo vlastně žádné vypravování, nýbrž jen pouhé naznačení několika slovy. Posluchač musil si vše doplniti z vlastní obrazotvornosti. „Nu, jak to tedy bylo? Jak ta mela začala?“ dorážel po chvíli mrzák. „Nu, — jak to tedy bylo?“ počal po chvíli zvednuv hlavu a rozhlížeje se s výrazem pýchy po přítomných. „Takhlenc to bylo: Stáli jsme ve dvoře — tam, dle kníže Windischgraetz, náš komandýrendr — vždyť přece víte, a snad jste slyšeli... Bylo nás plničký dvůr... Ale čerchmant aby stál! Na hlavě medvědici, na zádech tornistru, šedesát ostrých patron v patrontaši.. Eh! to aby čerchmant stál ve dvoře v pravé poledne, když pot teče po tváři a celý mundur se lepí na tělo, jakoby byl z klihu —“ „A co jste tedy dělali, když vás omrzelo stát?“ vpadl poněkud úšklebně muž intelligentního vzezření, jenž byl až dosud kromě nejnutnějších poznámek karbanických ani jediné věty jiného obsahu nepronesl. Hluboko v důlkách zapadlé černé oko Pítrdlovo utkvělo nápadně na tázajícím se, jakoby byl pronesl větu naprosto nepochopitelnou. „Cože jsme dělali, když nás omrzelo stát?“ opáčil po chvílí starý, granátník napiv se a utřev si rukávem ústa; leč ihned začal rukáv utírat, jakoby byl připomenutý akt čistotnosti provedl v návalu nepříčetnosti, a pokračoval: „Co pak jsme, prosím, měli — či mohli dělat? Pefel byl: stát!... A my stáli, ať se komu chtělo nebo nechtělo ... Náš hejtman, dej mu pán bůh věčnou slávu! — měl k nám potom nějakou řeč — německy... Já sic už tenkrát trochu rozuměl, ale ne moc a proto – – Tedy povídal, jako abychme každého šanovali, kdo je černý a žlutý, a kdo není, ten že – – Ale kdo pak, prosím vás, po tolika letech... Já už mám mozek jako řešeto… Všechno se mi z hlavy vykouřilo – –“ „A co se tedy dělo, když hejtman řeč svou dokončil?“ přerušil váhavě vypravujícího Matýsek Brzdíček. „Co se dělo?“ zahájil starý granátník monotonně další vypravování. „Stáli jsme zas... Kvery v pyramidách — tornistry na zádech — huňaté medvědice na hlavách a šedesát ostrých patron v patrontaši... A jak tu — ať se zdráv s toho místa nehnu — jak jsem silák — já bych byl raději celý den dříví štípal nebo u některého kupce před krámem den a noc cukr nebo kafe ve velkém hmoždíři železnou palicí tlouk', nežli stát ještě hodinu sešněrovaný s medvědicí na hlavě, s tornistrou na zádech — —“ „A s šedesáti ostrými patronami v patrontaši,“ vpadl muž intelligentního vzezření, „jak jste už dvakrát vypravoval a nyní po třetí chcete opakovat.“ „Pravda, pravda,“ přikývl staroch a umrlčí hlavě podobná tvář nápadně se protáhla, jakoby vlastního smyslu vyrušení přece jen nechápal. „Šedesát patron! A to prosím něco vážilo. Kulky byly jako můj nehet u palce — každá vážila nejméně tří a půl lotu... Ale — co pak, prosím, patrontaš! To bylo na řemenu... Ale kver, kver! Osmnáct a půl libry a několik Jotů váhy. To, prosím, nebyl žádný špás — chodit s tím po Praze habták a execírovat a mířit a střílet!... K tomu musil mít člověk hnáty skoro jako obr Goliáš — a já, prosím, takové hnáty míval a mám doposud — —“ Po té povyhrnul pravou rukou rukáv levé ruky a ukazuje chlupatý goliášský hnát, pokračoval: „Nu, arci — teď už je to opravdu jen pouhý hnát bez masa holá kost a kůže... Ale tenkrát bylo tady kolem celého hnátu maso, protože jsme se my granatýři měli v Praze dobře.. Menáž arci byla jako všady bídná: polívka, flák masa a knedlík... Ale prosím vás, — tenkrát si našinec jako voják pěkný groš přivydělal. Stěhovat se a nenajmout k tomu granatýry — to snad v Praze neudělal nikdo, kdo měl čest v těle a dbal o čest rodiny. A štípat dříví, skládat a nakládat zboží: bedny, sudy — všechno... Anebo tlouct cukr, kafe, zázvor, pepř a všechno, co se teď mele nebo tluče mašinami — všechno, všechno jsme utloukali v hmoždířích my granatýři	 A jak nás měli v Praze rádi — jak! V hospodě si pořádný člověk neseď než ke stolu, kde seděl granatýr... Kanonýr byl protiva, rváč — infanterista nafouklý grobián — hrobař! — fuj! před tím se plivalo, a furbezňák — tomu se každý vyhnul na sto kroků — protože smrděl koninou, Jenom granatýr byl pravý voják — dobrý jako jehně, trpělivý jako beran a pracovitý jako – – Nu, ať už tak nebo tak — ale granatýry měla Praha nejradši... Holky se mohly po nás sfantit... Já jich měl tenkrát pět najednou a ještě si mne dvě nebo tři nadháněly...“ Po této vzpomínce staroch smrtihlav z hluboká si oddechl. Vypravování bylo jej poněkud unavilo. Hlava jeho sklesla do dlaně. Z naslouchajících tentokráte nikdo ani nehlesl. Věděli neb aspoň tušili, že staroch poněkud přepíná; ale v podstatě bylo přece jen pravda, co po svém způsobu nemotorně vypravoval. „Ale jak pak začala ta revoluce?“ ozval se po chvíli Matýsek Brzdíček netrpělivě. „Vy to vždycky takhle nebo podobně zamluvíte.“ „Jak začala?“ ujal se slova starý Pitrdle zvednuv hlavu a dívaje se s jednoho na druhého. „Takhlenc začala: My tedy stálí ve dvoře — my granatýři... Bylo nás plničký dvůr... I bubeníci tam byli — všechno všudy — sakumpak! A kvery i bajonety v pyramidách — toť se rozumí: ještě abychme byli měli ty klacky v rukou držet... A jak tak stojím a koukám, slyším náhle Hapták!... My tedy do haptáku — a už se ženeme ze dvora — skrz průjezd – před dům... A před domem — v celé ulici, jak je široká, houf lidí — jako zeď ... Myslím si: „Aj, aj — co to asi bude?... Proč my — a proč oni?“ ... A tu slyším několik slov — buď že náš hejtman nebo lajtnant nebo kdo — a ňáký student nebo kdo — Ale než jsem poznal, kdo a co a jak — švih! šavle se zablýskla a ucho — lidské ucho válelo se přede mnou na dláždění... Zasmál jsem se... Zdálo se mi, jakoby se ještě na zemi třepetalo... „Eh!“ pomyslím si: „Však ti zajde chuť třepetat se!“ — Obrátím kvér a napíchnu ucho na bajonet... A rámus, křik, hulákání — — A my do toho... Ale ucho jsem někde ztratil ... Nevím, jestli hned, nebo — až když jsem poprvé vystřelil... Takový zmatek to byl... A tak to tedy začalo...“ Z počátku skoro s komickým nádechem zahájené vypravování starého vojína učinilo závěrkem svým, jenž přednešen s rapsodickou úsečností a rázností, na všechny přítomné hluboký dojem. Zraky všech byly neodvratně upřeny na starce, který mohl z vlastní zkušenosti vypravovati událost tak zajímavou. Většina posluchačů, právě tak jako sám vypravovatel, dějinného dosahu události té sice nechápala; všichni však byli přesvědčeni, že se podobného něco neděje každého dne a že muž, jenž byl všeho toho nejen očitým svědkem, nýbrž zároveň také spolupůsobil, ví zajisté ještě tak mnohé, co by stálo za pozorné vyslechnutí. Největší zájem vzbudilo vypravování to u Horyny, jenž je sledoval s očividným napjetím. Avšak když starý vojín domluvil a rozhlédl se sebevědomě kolem, jakoby zkoumal, jaký dojem bylo líčení jeho učinilo, setrval i Horyna jako ostatní v mlčení. „A co dělo dále, pane Auguste?“ optal se po několika minutách mrzák Brzdíček zvědavěji nežli dříve. „Co se dělo? Co pak se mohlo dít?“ zahájil tázaný obvyklým způsobem další vypravování. „Stříleli jsme, jak nám komandováno — postupovali a hned zase couvali — nabíjeli a stříleli... A tak to šlo — celý den až do večera – –“ „Ale což pak barikády?“ ozval se zase Brzdíček. „Barikády — barikády!“ odpověděl staroch s jizlivým úsměvem. „Ty byly — toť se ví... A právě barikády byly to nejhorší... Jinak bychme byli houfy lidu rozehnali v půl hodině.. Ale prosím vás! Postavte se před dům — rozumíte? — před dům, z kterého střílejí: z oken, z vikýřů, z každé skuliny. A střílejte, když nikoho nevidíte!... To je to! A my stáli před domem ve frontě, toť se ví — a stříleli do oken, z kterých páleno na nás ... Sklo jsme rozstříleli; ale z těch, kteří stříleli zcela pohodlně do nás, sotva někoho některá kulka jen olízla, neřku-li aby ho byla, jak se sluší a patří, překotila na břuch..“ „Ale barikády?“ vpadl netrpělivě mrzák Matýsek. „Nu — to jsem přec už povídal, že byly,“ pokračoval starý Pitrdle. „A to bylo to, co nám nejvíc překáželo... Postavte se, prosím, před takovou barikádu asi tak padesát kroků do fronty a stůjte! Před vámi hromada kamenů jako zeď — nic než kameny, leda že někdy nad kameny vyčuhuje lidská hlava nebo ruka... A zatím co stojíte a nesmíte ani pánu bohu do okna vystřelit — protože není žádné komando — slyšíte před sebou s barikády: Pif, pif, pif! — vidíte kotouče kouře — slyšíte, jak vám kulky fičí přes hlavu a kolem vás — vidíte, jak tu a tam ve frontě padá některý kamarád ku předu, jiný se potácí – ten zařve, tam zas jiný bolestí vrní... A stůjte a čumte na barikádu! To je to!... Ty barikády si na nás tenkrát čert vymyslil... Já stál před jednou přes hodinu ve frontě. Kulky fičely, jako když je několik set píšťal v práci — pes by se vztek', kdyby to poslouchal... A kver máš nabitý, bajonet na kveru — vztek ti rozpaluje krev. — — A |ak stojíš jako pařez — čumíš a nesmíš se hnout... A když ti potom komandirujou: ,Fállt das Bajonet!‘ a ,Vor!‘ — jdeš jako beran... Před sebou slyšíš: Pif-paf! Kulky fičí kolem tebe... Z nenadání ,Halt! General de charge — Feuer!‘... Vystřelíš a nevíš kam... A už je ,Kehrt euch!‘... Obrátíš se a běžíš... Kulky fičí za tebou. Některá se zaryje, jako mně, do tornistry, jiná ti rozkejklá medvědici... A za chvíli zas ,Halt!‘ a ,Front!‘ — a zas čumíš na barikádu asi sto kroků před tebou — jako na šajbu, do které nesmíš střelit... To je to!... Kdyby nás byli pustili, jak bychme byli chtěli, byli bychme to už nějak spořádali... Ale supernace je supernace! Člověk nesmí ani muknout, neřku-li, aby se opovážil poradit: jak a co by bylo – –“ Vypravující poslední věty nedokončil. Ušklíblť se, jakoby si byl připomenul mrzutý nějaký moment z vojenského svého života, napil se a po chvíli, aniž by jej bylo třeba znovu vybízeti, pokračoval: „A tak to šlo od barikády k barikádě! Nu — my granatýři, jak jsme byli nejlepší vojáci, byli bychme přece jen čerchmanta svedli, kdyby nám nebyly pomohly kartáče. Kartáčovala se skoro každá barikáda. Někdy i půl hodiny — a teprve, když jí trochu rozbouchali, došlo na nás: ,General-charge!... Fállt das Bajonett!... Vorwáts — Sturmschritt...‘ Někdy jsme udělali ,Kehrt‘ bez komanda. Ale konečně jsme přece přelezli jednu barikádu za druhou, až byl konec.“ „Konec?“ namítl tentokráte soused Lopíček. „Vždyť přece, jak víme, kníže Windischgrätz Prahu bombardýroval.“ „Nu — toť se ví — že bombardýroval!“ odtušil Pitrdle. „Ale při tom já už nebyl. Já byl v ohni jen první den, když to začalo — až do večera... Potom jsem se jen válel po Malé Straně, kde jsme spali na slámě v průjezdech, po chodníkách – všady, kde bylo místa.“ „Ale jak pak jste se dostali na Malou Stranu?“ ozval se Brzdíček. „Revoluce přece byla na Starém městě.“ „Ovšem, ovšem,“ přikývnul sebevědomě starý Pitrdle. „Přes vodu jsme se dostali v noci po šífpruku za Poříčskou branou. Já byl mezi těmi, kteří mašírovali zrovna za vozem, v kterém vezli zastřelenou kněžnu Windischgrätzovou přes šífpruk... Nu, nebyla to cesta veselá... Šífpruk sebou házel jako houpačka — před námi koně, za námi koně — jeden krok a už by byl člověk ve vodě... Bůh svědek, že jsem byl rád, když jsme byli přes vodu.“ „A kněžnu Windischgrätzovou jste neviděl?“ optal se pan Matýsek. „Neviděl, neviděl,“ odpověděl upřímně starý vojín. „Ale jejího pana syna, který byl raněn — toho jsem viděl na vlastní oči. Paní kněžnu — hned, jak byla mrtva, zapakovali — a hajdy s ní přes šífpruk, aby byla i mrtvá v bezpečí... Tu jsem tedy neviděl a jenom o ní tak ledacos podivného slyšel povídat...“ „A co — prosím vás, co?“ optal se živě soused Lopíček. „Nu, všelijaké křápanice, jak se povídají,“ odpověděl starý vojín. „Jako že prej byla zastřelena schválně, poněvadž držela s lidem ... Ale prosím vás! Taková paní, která ani neví, co a jak — a držet s lidem! Co pak je jí do lidu? Tenť je jen proto, aby jí — paní kněžně sloužil — a paní kněžna zase je proto na světě, aby si dala sloužit... A jiní zas povídali, že prej knížete Windischgrätze na kolenou sepjatýma rukama prosila, by nedal střílet do lidu a on prej jí za to sám vlastní rukou... Ale — jak už jsem prál, samé křápanice... Nejmoudřejší bylo, co vypravoval náš vlastní hejtman, že kněžna Windischgrätzová ještě jako dítě zabila vlastní svou matku, kněžnu Fürstenberkovou, matku pana arcibiskupa pražského...“ „To není — nemůže být pravda!“ zavrčel představený Mihulka rozhodně. „Svou vlastní matku že zabila?!“ zadivil se kmotr Votýpka. „Ovšem, ovšem — svou vlastní matku,“ dotvrzoval starý Pitrdle. „Ale ne snad vlastní rukou nebo jak... Ona paní kněžna byla jen příčinou smrti své paní matky. Když prej se císař Napolion ženil, byla v Paryzu — velká traktace. Na té traktaci byla i kněžna Fürstenberková se svou dceruškou... A jak tak jedí a pijou a hodujou — někdo výkřik': ,Hoří!‘ A hořelo doopravdy... Celý palác byl už v plamenech. Kněžna letí z paláce; ale v tom prej si vzpomněla, že tam zapomněla svou dcerušku... Letí tedy do paláce — letí — — běhá z pokoje do pokoje — po dcerušce ani památky... A tak tam kněžna zůstala — uhořela na troud... A dcerušku někdo vynes’... Tak prej se to stalo. Pravda-li, nevím; já při tom nebyl.“ „Pravda,“ uklouzlo skoro mimoděk Horynovi, jenž byl až dosud pozorně, ale mlčky naslouchal. Jediné slůvko z úst cizincových mělo za následek, že ostatní hezkou chvíli mlčeli, jakoby čekali, promluví-li také on něco více. Teprve, když se nemohli dočkati, ozval se zase mrzák Brzdíček: „A jakž, pane Auguste? Co se dělo po revoluci?“ „Nu, potom byl konec — toť se ví!“ odpověděl naivně tázaný. „Rebelanti dostali co proto, že na to věčně věkův nezapomněli – –“ „A taky jim to patřilo!“ zavrčel náhle s rázným přízvukem představený Mihulka. „Vzbouřit se proti vrchnosti! To tak! To je, jakoby se u nás tady vzbouřili proti mně — hlavě obce, která — —“ „U nás se takového něco nestane!“ vpadl kmotr Votýpka. „A kdyby se stalo!“ zavrčel představený. „Však víme, co a jak... Poslalo by se pro četnictvo — četnictvo učiní oznámení na hejtmanství — hejtmanství pošle pro vojsko a za den a noc	 – –“ „Bylo by u nás po vzbouření,“ ozval se soused Lopíček. „Vojsko by nás obklopilo a ani myš by neproklouzla...“ „Ani myš, ani myš,“ přisvědčoval vrčivě představený, vyklepávaje si právě dýmku. „Ale račte dovolit, pane představený,“ ozval se konečně i mlčelivý muž intelligentního vzezření. „Kdo a proč by se tu u nás bouřil.“ „Kdo a proč?“ opáčil rozhořčeně představený, ale ihned sám odpověděl: „Proč by se bouřili, nevím, ale kdo by se asi bouřil první, na toho – –“ „Jen dopovězte, pane představený,“ ujal se slova muž, jemuž právě odpovídáno a lehounký úsměv přeletěl zádumčivou jeho tvář. „Dopovězte: Na toho by se mohlo prstem okázat...“ „A ne snad, ne?“ vpadl skoro rozdurděn představený. „Nemohlo snad? Nejste vy také jeden z takových buřičů, který by už dávno visel na šibenici, kdyby nebylo — nebylo — —“ „Jen dopovězte i to, pane představený,“ odtušil klidně oslovený. „Dopovězte: Kdyby nebylo dobrého, spravedlivého a milosrdného představeného pana Petra Mihulky, visel by Kliment Vorovka již dávno; ale nikoli na šibenici, nýbrž na nejbližší jedli, která by mu byla v cestě.“ Upřímné nebo snad diplomatické toto přiznání nebo správněji řečeno zalichocení podrážděného představeného usmířilo. „Nu — tak, nu tak,“ mručel nacpávaje si znovu dýmku a mžouraje po Horynovi, jakoby chtěl říci: „Vidíš! Tady jsem pánem já!“ „Vždyť před nikým nezapírám,“ ujal se po chvíli slova Vorovka, „že jsem rodné obci na obtíž a že jsem v celé obci jediný člověk, který by tu neměl býti ani trpěn. Já však za to nemohu. Já jsem se nevrátil z vlastního popudu, nýbrž z donucení. Ale choval jsem se doposud podle zákonních předpisů a doufám, že dříve nebo později, jakmile vy, pane představený, učiníte slavnému c. k. hejtmanství přiměřené a mně příznivé oznámení, bude obec zbavena břemene, jež ji tíží v mé osobě.“ „To se také stane!“ zavrčel představený, jemuž nemálo lichotilo, že jej Vorovka několika slovy před celou společností do tak příznivého světla postavil, jako doposud ještě nikdy. „Ale kdy se tak stane, nevíme... Musíme vyčkat, až budeme tázáni... Obtěžovat slavné c. k. hejtmanství přec nemůžeme.“ Po té si zapálil dýmku sirkou, kterouž mu byl Vorovka rozžehl a ochotně k dýmce přidržel, kterýžto výkon sledovali všickni u stolu honorace mlčky. Všeobecné mlčení trvalo pak ještě chvíli, načež pronesl něco mrzák Brzdíček, soused Lopíček odpověděl, kmotr Votýpka odporoval, Pitrdle projevil svůj souhlas — krátce v několika minutách rozpředla se nejvšednější rozmluva, které se súčastnili všichni. Minulo asi půl hodiny. Horyna, kterýž se nyní taktéž hovoru súčastnil, snažil se několikrát dáti rozmluvě určitější, věcnější směr, ale marně. Buď na jeho dotazy odpověděno nejapně, nebo na ně vůbec neodpověděno a mluveno, co komu napadlo. Konečně podařilo se mu všeobecné účastenství zachytit na udici, na jaké se lidé vůbec chytají: na zalichocení. Zalichotilť několika opatrnými slovy představenému, po chválil čarokrásu krajiny, zmínil se o dobré a snad i výborné správě obce a doložil: „Podle všeho, pánové, čeho jsem byl až dosud u vás svědkem a co jsem se o vašich poměrech dověděl, zdá se, že jste zde v odloučenosti od světa přece jen šťastní a spokojeni.“ „To také jsme!“ zavrtěl přisvědčivě představený. Votýpka a Lopíček přikývli a mrzák Brzdíček potutelně se usmál; jenom Pitrdle a Vorovka, jak se zdálo, nesouhlasili úplně. „Pravda,“ přisvědčil Vorovka. „Zdejší obyvatelstvo těší se nejvzácnější vymoženosti lidského ducha: nemáť skoro pražádných nedosažitelných přání. A proto jest v jistém ohledu šťastno... Spokojeným být musí, i kdyby nechtělo, — prostě proto, poněvadž by mu nespokojenost naprosto neprospěla. My zde žijeme v zapomenutém zákoutí, o němž náš vlastní poslanec na sněmu snad ani neví. Obec odvádí řádně a správně daně — v celku přes 1500 zl. ročně, k čemuž přispívá pan představený asi 900 zlatými, pan Votýpka asi 300 a pan Lopíček asi 200 zlatými, tak že veškeré ostatní obyvatelstvo neplatí více nežli něco přes 100 zl.... Za to ovšem nedá se na všeobecný prospěch pořídili mnoho. A tak tedy nemáme ani školy, bez kteréž se zajisté můžeme obejiti, poněvadž jest nejbližší školní osada přes tři hodiny cesty vzdálena. Nemáme fary a vůbec žádného duchovního, poněvadž se můžeme i bez fary a duchovního obejiti. Četníka spatříme u nás jednou za uherský měsíc a to z pravidla jen k tomu cíli, by prošel osadu, zastavil se u pana představeného, vyslechl, co je nového a aby zase šel, odkud přišel. Ostatně i bez četnictva a vůbec bez jakékoli jiné stráže bezpečnosti obejdeme se zde také. Osobní bezpečnost není totiž nikde tak vzorně opatřena jako zde. Rvaček tu není, přepadat se vzájemně, nestojí nikomu za to a hádky a spory menší vypořádáme si sami mezi sebou. Polní a lesní pych a především podloudnictví nezamezí na pomezích ani celé pluky stráží — a tak jest i u nás pohraniční stráž, aspoň pro nás zbytečná. Krátce, slavní c. k. soudové a vůbec všechny ostatní orgány vládní nemají snad se žádnou obcí v Čechách tak málo práce, jako s touto. A jedině tomu děkujeme, že býváme tu zřídka kdy obtěžováni. Zde jest v jistém vzhledě pravý pozemský ráj.“ Vorovka, jenž byl mluvil s jemným sarkasmem a přece skoro patheticky, umlkl. Vlastního smyslu z pola ironisující jeho řeči postřehl snad jediný Horyna, Ostatní s valnou částí řeči souhlasili. Něco jim bylo ovšem temné a podivné, ale právě tato místa byl mluvící pronesl tak nenápadně, že zbyl jen celkový dojem – příznivý. Horyna však již za řeči několikrát souhlasně přikývnul. Když pak Vorovka domluvil, ozval se, ale jen ledabylo: „Ale cesty do osady a z osady máte přece poněkud nepohodlné.“ Vorovka nadhozenému dotazu porozuměl. „Pravda,“ pravil živě; „pohodlné nejsou — někdy, zvláště v zimě a v době nepohody může si po nich člověk i dobytek vaz polámat. Ale mají přece zvláštní výhodu. V celé osadě není pamětníka, jenž by mohl jako očitý svědek vypravovat o nějaké nehodě na neschůdných cestách, po kterýchž chodili a jezdili již před sto a více lety naši praotcové a po kterýchž snad budou jezdit a chodit naši pravnukové, aniž by komu jiného napadlo, nežli že jsou to cesty neschůdné. A kdož, prosím, má nám je opravit, nebo znovu, pohodlněji zřídit? Slavná vláda? Ta má jiných starostí a jiných výdajů, Či země — okres? Ah, můj ty patrone, — ty mají rovněž jiné, naléhavější potřeby k vyřízení, nežli dbáti o cesty, po kterýchž žádní okresní starostové a výborové, žádní poslanci a členové zemského výboru, ba ani žádní komisaři a vůbec nikdo kromě našeho lidu nejezdí? My toho také u svědomitém uvážení pravého stavu věcí ani od slavné vlády, ani od slavného sněmu, aniž od okresu nežádáme a žádati nemůžeme, poněvadž by nám bylo ode všech poukázáno k naléhavějším a důtklivějším potřebám celku a my bychom zbytečně jen obtěžovali. My víme, že nám schází mimo to ledacos; ale my jsme spokojeni a trpěliví ve vědomí, že jest vlastně na nás, abychom si pořídili a opatřili, co pokládáme za vhodné a potřebné, — sami. Avšak na to všechno při 1500 zlatých daní nemá a nemůže míti obec naše peněz.“ „Podle toho,“ připomenul nyní Horyna, „schází vám v pozemském vašem ráji přece jen něco, čeho máme nyní v Rakousku — dík národnímu banku, jenž má své stroje na bankovky ve vzorném pořádku — takový přebytek, že cítí se všady nedostatek; vám scházejí peníze.“ „Ovšem, ovšem — peníze!“ ozvali se někteří skoro jako na povel. „My tu ostatně peněz ani neznáme,“ vyložil Vorovka. „Žijeme patriarchálně — něco za něco. A co se zpeněží, zpeněžuje se jen k tomu cíli, aby zmizelo v podobě daní z osady.“ „Ah, proč pak nepomýšlíte na nové nějaké prameny výdělku?“ optal se Horyna. „Ale, pane — to je nesnadné,“ míní starý Pitrdle. „Jaké pak prameny? Kde by se vzaly?“ „Měli prý jste tu i lomy žulové,“ připomenul Horyna. „Měli, prosím, měli,“ odtušil živě Lopíček; „ale před desíti asi lety — a na ty bude náš pan Matýsek věčně věkův pamatovat.“ „Tak?“ uklouzlo Horynovi, jenž upřel tázavě zrak na mrzáka. „To je, prosím, tak,“ ozval se tento, by vyložil stav věcí. „Před desíti lety, když se proslýchalo, že železná dráha, jejíž nejbližší stanice jest od nás přes pět hodin cesty, povede těsně podle naší osady, přijelo sem kdysi z čista jasna několik pánů, kteří začali celé okolí prohlížet a zkoumat. Povídalo se, že jsou to inženýři. Asi za dva nebo za tři dny našli, co hledali — žulové skály. Pozemek patřil našemu panu představenému. Odkoupili jej od něho a asi za měsíc začalo se tam lámat — a pracovalo se asi po půl roku... Ale když pak začali stavět i dráhu, shledalo se, že povede jinudy. Dovoz žuly ku dráze byl by stál víc, nežli po dráze na sto a více mil — krátce páni si vypočítali, že by jen prodělávali a nechali lomy i pracující v nich lid na holičkách... Od té doby, a to už je přes deset let, nikdo si na lomy ani nevzdechne.“ „Ale proč nepomýšlí někdo z vás na jiný pramen výroby?“ ozval se zase Horyna. „Což pak tu nemáte praničeho, co by se dalo zpeněžit? Nebo — kdyby se vydlužila obec a sama něco podnikla?... Anebo kdyby tak nějakou výhrou zapadlo sem k vám tak zčista jasna — dejme tomu deset tisíc zlatých!“ „Deset tisíc zlatých!“ vzkřiknul hlasitě starý Pitrdle, sprásknuv ruce. I na ostatní, vyjímaje Vorovku a představeného, učinilo pouhé vyslovení částky té zvláštní dojem. „Ale to, prosím, není ani možné!“ ujal se po chvíli slova Lopíček. „Proč pak ne? Štěstí jest slepé — zapadne někdy, kde se ho nejméně nadějí,“ vykládá Horyna. „Vyhrát může každý.“ „Ovšem, ovšem,“ přisvědčuje mrzák Brzdíček. „Ale jak pak vyhrát, když se nesází?“ „Toť arci něco jiného,“ míní Horyna; „ale kdyby se štěstí zkusilo – –“ „A mnoho-li pak, prosím,“ vpadl starý Pitrdle, „musili bychom vsadit do lutrije, abychme vyhráli deset tisíc zlatých?“ „Ah, obyčejnou loterií nemíním,“ vykládá Horyna. „Taková a podobná suma může se vyhrát jen na los...“ „A mnoho-li stojí takový los?“ vpadl zase starý granátník, jehož výhra nad jiné dráždila. „Sto, dvě stě zlatých.“ „Ah!“ uklouzlo beznadějně Pitrdlovi. „Ale jsou také losy lacinější,“ připomenul Horyna. Starý granátník, kterého již první udání skoro omráčilo, poslední slovo přeslechl. „Ne, ne — to není možné,“ zamumlal. „Hlouposti,“ zavrčel nyní nevrle sám představený. „Já mám také několik státních losů... Stály hezký groš a posud ani...“ „Ale což kdyby jednou náhodou přece některý vyšel, pane představený?“ odpíral Horyna s dosti nápadnou horlivostí. „Nu — tedy by vyšel,“ zavrčel představený, „Koupil bych – eh! — darmo mluvit...“ „Kdybych vyhrál deset tisíc nebo osm, nebo aspoň pět tisíc já,“ ozval se starý Pitrdle, „vystavěl bych zde kostelík nebo aspoň kapličku.“ „A já faru,“ dodal Lopíček. „Já bych dal upravit všechny cesty,“ prohlásil se mrzák Brzdíček. „A já bych koupil dceři statek,“ prozradil Votýpka. „Já bych dal vystavět školu,“ připomenul Vorovka — patrně jen proto, by jako ostatní také něco pronesl. „A já bych,“ ozval se náhle rozhodně zvučný hlas od stolu plebejcův, kde byli hovoru pozorně naslouchali, „namlátil. vlastnímu strýci, až by mu hřbet zmodral a sezelenal.“  Zraky všech hostů od stolu honorace obrátily se ku stolu plebejcův, kde spatřili Floriana Helebranda, z něhož si byli soudruzi jeho asi před; hodinou skoro šašky tropili, kterak stojí s rozjiskřeným zrakem a zaťatou pěstí, jakoby se chtěl na někoho vrhnouti. „Patmě je už trochu podnapilý,“ připomenul pološeptmo Vorovka. Na slova ta odvrátili zase všickni své zraky od stolu plebejcův, jakoby Florian Helebrand vůbec ani za to nestál, aby mu věnovali pozornost. Mladík také, jak se zdálo, o společnost u stolu honorace nestál, Usedlť a popadnuv džbán před sebou, jedním douškem dopil a dal si nalít jiný. U panského stolu zatím panovalo chvíli mlčení, jež přerušil konečně starý Pitrdle, jenž přes všechnu nemožnost koupiti si velký nějaký los, měl přece jen největší zálusk na nějakou výhru. „I já bych byl rád, kdybych někdy vyhrál aspoň stotičku,“ zvolal s dětinskou upřímností. „Vsaďte tedy, vsaďte!“ vyzývá Horyna polo žertem, polo do opravdy. „Já aspoň také štěstí zkouším – –“ „Vy taky? A vyhrál jste už — vyhrál?“ optal se Pitrdle živě. „Ovšem že, a to několikrát — vlastně dost často,“ vyznává se Horyna. „Ale až dosud jen nepatrné částky.“ „Jen když aspoň něco!“ zvolal starý granátník. „Něco je vždycky lepší nežli nic.“ „Ale teď jsem se rozhodl,“ pokračoval Horyna tonem ledabylým, jakoby mluvil o něčem, co vůbec ani za řeč nestojí, zkusiti své štěstí také jiným způsobem. „Jak to, prosím?“ optal se dychtivě starý Pitrdle. „Zcela jednoduše,“ vykládá tázaný, „Až dosud kupoval jsem jen losy rakouské, ale teď si také jednou koupím los —“ Nedokončiv věty, rozhlédl se ostýchavě kolem, jakoby dříve zkoumal, může-li dopověděti, načež polohlasitě dodal: „cizozemský“. „Pašovaný — zakázaný!“ zamumlal soused Lopíček, v jehož očích kmitlo cosi jako pýcha, že zná aspoň poněkud podstatu cizozemských losů. Horyna přisvědčil lehýnkým kývnutím hlavy, řka: „A proto také jsem se jaksi ostýchal – –“ „Ah! Mezi námi jste jako mezi svými!“ vpadl mrzák Brzdíček. „A zvláště když je řeč o paších,“ připomenul Vorovka. „Tady každý druhý člověk...“ „Vím, vím,“ přikývnul Horyna; „známť pohraniční poměry příliš dobře...“ „U nás jsme v ohledu tom bezohlední,“ vyložil Vorovka. „Vímeť, že nás slavný c. k. erár, naskytne-li se mu příležitost, nikdy nešanuje, a proto není slavný c. k. erár také nikdy nikým šanován. Myslím, že byste sotva nalezl v celé osadě něco, co podléhá clu a nebylo by pašováno. Sám pan představený nekouří nežli pašovaný — —“ „Pst!“ zasyčel vrčivě představený, pohroziv prostořekému prstem, ale nejevě v tváři žádné nevrlosti, ani hněvu. „A co pak by se vám, pane představený, mohlo stát, kdyby to tak najednou propuklo?“ připomenul Brzdíček, rozžehuje si sirku, by si zapálil nový doutník, taktéž pašovaný. „Takto nic — nevídáno!“ zamumlal sebevědomě Mihulka, přejížděje dlaní po širokém opasku. „Nejvejš pár grošů pokuty a snad i — —“ „Suspendování či sesazení z hodnosti představeného,“ doložil Vorovka. „Nevídáno!“ zahučel vrčivě představený. „Já už s tím chtěl beztoho dávno praštit.“ „Ale toho se slavní c. k. úřadové neodváží,“ pokračoval ve svém výkladu Vorovka. „Koho pak by občanstvo volilo? Snad ne pana Votýpku, který snad jaktěživ nic nekoupil, nežli paš nebo zde pana Lopíčka, kterému vlastní jeho pan syn, ačkoli je při c. k. pohraniční stráži, nosí pašované cigáry a snad i —“ Tentokráte zasyčel hlasitě a zároveň i nevrle soused Lopíček. Vorovka toho však nedbal; nezáleželoť mu patrně nežli na představeném a proto pokračoval: „Krátce; náš pan představený je pro všecky případy kryt. Suspendován vůbec ani být nemůže. A kdyby byl, bude zase jen zvolen on.“ „Ale vždyť já na to — s odpuštěním — naflákám!“ zahuhňal vzdorovitě a úšklebně představený, odplivnuv si crkavě skrze zuby. Prohlášení, že jest v obci nesesaditelný, tudíž jaksi nenahraditelný, sice mu lichotilo; ale právě proto domníval se míti tím větší právo nestáti na oko o hodnost, která — jak říkával nestojí za fajfku rakouského tabáku. Drsná slova představeného kromě Horyny nikoho nepřekvapila. Nebyloť to poprvé, co se podobným způsobem vyslovil jedině za tou příčinou, by jej některý ze sousedů chlácholením nebo jiným způsobem postavil do světla co možná příznivějšího. Tentokráte však toho neuznal potřebu ani Vorovka, jenž mu byl, jak víme, již několikráte — ovšem někdy i dvojsmyslně neb ironicky zalichotil. Společnost zajímaly nepoměrně více paše, o kterých byla právě řeč. „Pašeráctví,“ ujal se slova soused Lopíček beze vší souvislosti s tím, o čem bylo právě hovořeno, „jest sice dobré řemeslo; ale člověk aby k tomu měl přece jen psí náturu. Já bych k tomu nebyl...“ „Věřím,“ vpadl Pitrdle; „teď už by se vám po všech čerchmantech špatně perendilo, kdyby vás dopadli a hnali lesem...“ „Nu, snad bych, jak jsem starý, přece ještě běžel,“ vypjal se vetchý stařeček. „Náš pan Matýsek by mne aspoň nedohonil...“ „Ale můj Kartuš by dohonil vás,“ odsekl Brzdíček, „a chňap by vás jako zajíce.“ „A pochutnal by si — co?“ rozšklebil se Lopíček. „To by ty moje kostičky rupaly a chrastily... Ubohý Kartuš!“ Neviňoučké tyto vtipečky celou společnost kromě Horyny a Vorovky rozesmály. Představený smál se chrochtavě, Votýpka dutě, pod sebe, Brzdíček řehtavě; Pitrdle vycenil své vysedlé zuby a z prsou vydralo se mu pouhé zahrčení. Po chvíli, když se smích utišil, ujal se opět slova stařičký Lopíček: „My tu u nás, kde se nepašuje na fůry, víme houby, co a jak to teď chodí... Jinde se už na pašeráky nečíhá, až snad přij8ou sami na ránu. Teď se takoví ptáčkové vyhledávají a honí tak dlouho, až padnou... Však mi syn, když jsem onehdy před tím svátkem — u něho byl, povídal, jak a co... Okolo Brodu nad Lesy honí ty chlapy už jako učiněnou zvěř. Ondyno přepadli jednoho chlapa v hospodě. Třicet mužů na jednoho — pomyslete! Obklopili hospodu v noci. Chlap vylít' jako jelen a běžel, — běžel... Ale nic naplat! Honili ho, postřelili a tak — nu, lapli ho... A to se neptejte, co a jak s ním bylo!... Ranec neměl — nic, pranic... A přece byl pašerák — a jaký! Odvlíkli ho nazpátek — do hospody, a zmalovali, až prej slyšel andělíčky v nebi zpívat... Ale chlap jako hora — a hubu na sedm zámků. Ne a ne z něho slova dostat! A proto — prohledat! Svlíknout — do naha svlíknout se se musil... A ani potom nic nenašli.. ,Proč jsi tedy utíkal — proč?‘ ptá se ho můj syn... Ale chlap neodpovídá — ne a ne... ,Co tedy s ním?‘ myslí si můj syn... Ale můj syn je, jak víte, chytrá kopa — toho hned tak někdo nenapálí. Hajdy s chlapem do kurníku — jak byl, — nahý... A zavřít... A šaty prohledat! A hledají — hledají	Ale kde nic tu nic... A co byste mysleli: kde a co našli?... V botách, — v botách — pod podešvem — balíček zakázaných cizozemských losů...“ Všickni naslouchali úsečně drastickému vypravování vetchého starce, jenž teprve živým slovem zdál se oživovati, s větší nebo menší pozorností. Zraky všech byly upřeny na vypravujícího; pan Matýsek podepřel se docela oběma lokty o stůl a dal bradu do obou dlaní. Ve všech tvářích jevil se však pouze zájem, jaký budí vypravování o dobrodružství, jež se posluchačů přímo netýká. Toliko v tváři Horynově bylo pozorovati mírnou rozpačitost. Několikrát nápadně zamrkal a stáhl koutky úst k trpce bolestnému úsměvu; dvakrát přejel si také plochou dlaní přes tvář a zadržel ruku po několik vteřin před ústy, jakoby zakrýval zívnutí. Přes to naslouchal napjatěji, nežli kdo jiný a nespouštěl zraku s vypravujícího. Ale jakmile Lopíček umlkl, přelétl tvář Horynovu sotva pozorovatelný záblesk uspokojení, a dříve nežli kdo z přítomných promluvil, ozval se sám. „Dovolte, pánové,“ pravil klidně, „abych k tomu, co byl právě pan Lopíček vypravoval, něco připomenul...“ „Prosím — prosím,“ ozvali se skoro současně Brzdíček a Pitrdle. „Na tom všem, co jste byli právě slyšeli,“ pokračoval Horyna, „není ani třetina pravdy.“ „To bych si vyprosil!“ ozval se starý Lopíček tonem uraženého. „Když můj vlastní syn — —“ „Nic nevadí, milý pane Lopíčku,“ vpadl Horyna s dobrodušnou důvěrností. „Váš pan syn patrně při tom nebyl – –“ „Jak pak by nebyl!“ rozkřikl se Lopíček. „Byl — byl! Vždyť jsem povídal – –“ „Tedy jste mu snad dobře nerozuměl nebo vám něco vypravoval, co se sběhlo jinde a jindy,“ trval Horyna na svém. „Tento měsíc aspoň se nic podobného v okolí Brodu nad Lesy neudálo.“ „A jak byste to mohl vědět vy?“ optal se vyzývavě Lopíček. „Zcela dobře,“ odpovídá Horyna. „Potuloval jsem se po celý měsíc v okolí Brodu a neslyšel o jiném, nežli že tam byla skutečně na kohosi uspořádána honba. Ale stíhaný honcům šťastně unikl.“ „A jak pak jste se to dozvěděl? Či snad honili vás?“ ušklíbnul se rozdurděný Lopíček. Horyna však nepozbyl duchapřítomnosti, „Kdyby byli honili a lapili mne, milý pane Lopíčku, neseděl bych zde mezi vámi,“ odpověděl s usměvavou důvěrností. „A kdybych býval unikl, věřte, že bych ani nedutal, nechal vás vypravovat a co možná brzo ukázal vám paty. Ale právě proto, že ani to, ani ono není pravda – –“ „Ale jak pak byste se byl mohl dovědít?“ vpadl Lopíček posud ještě podrážděn a pohněván. „Zcela přirozeně,“ vyložil Horyna s klidem skoro mrazivým. „Setkal jsem se s mužem, jenž byl stíhán, náhodou v Brodě. Vypravoval mi, co a jak se bylo sběhlo... Toť vše.“ Horynova úsečnost závěrečné odpovědi podráždila však zvědavost ostatních. „A kdo to byl?... Pašerák?... Co?“ ptal se jeden přes druhého. „Byl i nebyl,“ odpověděl tázaný. „Byl to Bavorák, prodávající losy saské loterie...“ „Tedy přece pašerák!“ zvolal Lopíček. „Ale všemi mastmi mazaný, milý pane Lopíčku,“ pravil Horyna. „Takové ptáčky naše finanční stráž tak snadno nelapí.“ „Proč tedy vzal do zaječích?“ vpadl Lopíček. „Náhodou byl prý by se, jak mi vypravoval, přece dostal jednou do pasti,“ odpověděl tázaný. „Vyšel si do Čech — a teprve když byl v hostinci, kde právě meškal, přepaden, připomenul si, že opomenul — poprvé v životě svém — učiniti nutná opatření bezpečnosti; že má totiž tobolku s losy v kapse. A jedině proto dal se na útěk. Jinak prý by byl klidně vyčkal a dal se prohledati...“ „Ale tomu všemu já skoro ani nerozumím,“ přiznal se dobrodušně a upřímně starý Pitrdle. „Já tomu z počátku také dobře nerozuměl,“ odpověděl Horyna, „ale agent mi to vyložil. Prodavači a roznašeči losů cizozemských nejsou prý tak na hlavu padlí, jak se snad rakouská finanční stráž domnívá. Losů prý pořádný agent nikdy nemá při sobě. Kdo chce los, však už se nějak dozví, kde a jak jej dostati... Nechť pošle peníze a dostane los poštou.“ „To by tak!“ zvolal úšklebně starý Lopíček. „Poslat peníze a agent aby s penězi uplách'!...“ Horyna pokrčil pouze ramenoma. Ostatní setrvali chvíli v mlčení; ale bylo zřejmo, že se v duchu zabývají přece jen tím, o čem byla právě řeč. „A vyhraje se, prosím, na takový los saské lutrije mnoho?“ optal se po chvíli starý Pitrdle. „Jedenkrát sto tisíc pruských tolarů, t. j. asi jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých podle našich peněz,“ odpověděl klidně a přece s důrazem Horyna. „Jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých!“ opakoval starý Pitrdle udiven, sprásknuv ruce nad hlavou. „Druhá velká výhra jest čtyřicet tisíc tolarů, t. j. asi šedesát tisíc zlatých,“ doložil Horyna. „Mimo to vyhraje, musí vyhrát každý druhý los. Nejmenší výhra jest asi tolik, co stojí los, tak že polovice hrajících praničeho neprohraje.“ „Totě skoro k neuvěření,“ připomenul mrzák Brzdíček, jehož oči se rozjiskřily. Ukázav pak prstem na Vorovku, dodal: „Co myslíte vy?“ „Vždyť je to všeobecně známo,“ usmál se Vorovka. „V Čechách, obzvlášť v Praze hraje v saské loterii mnoho osob.“ „A co pak, prosím, takový los stojí?“ optal se nesměle starý Pitrdle, jenž měl na výhru největší laskominu; ale ihned rozhodně dodal: „Já bych si na něj ňákou zlatičku přece jen špendýroval.“ „Celý los prodávají v naších penězích za dvacet zlatých,“ vyložil Horyna; „ale kdybyste chtěl pouze polovinu, čtvrtinu nebo osminu – –“ „Ne, ne!“ zvolal Pitrdle. „Já bych chtěl celý los — celý... Ale kde vzít dvacítku?“ „To je to! usmál se trpce Vorovka „Dvacítka však nestačí,“ ujal se slova opět Horyna. „Kdo by chtěl na př. hráti teď, když už se blíží dny posledního, nejhlavnějšího tahu a kdy jest možno získati i hlavní výhru, musil by si koupiti i los z tahu předešlého, již prošlého. Musil by tedy koupiti vlastně dva losy — za čtyřicet zlatých.“ Starý Pitrdle, a možná, že i mnohý jiný z přítomných výkladu tomu nerozuměl úplně. Mimo to bylo čtyřicet zlatých pro starého vojáka částkou, že mu okamžitě přešla všechna chuť. „Ah, to je po radosti!“ vzdychl si. „Kde pak by člověk — čtyřicet zlatých!“ „A přece je to možno,“ upozornil ochotně Horyna. „Kdyby se vás pět nebo deset složilo...“ „Pravda, pravda,“ přikývnul škaredý obr nechápaje úplně dosahu pronešených slov. „Já bych na ten krám,“ ozval se náhle rozhodně mrzák Brzdíček, „špendíroval desítku!“ „A já pětku,“ zašeptal stařičký Lopíček, jenž byl už na své pokoření skoro zapomenul. „A kdyby pan představený snad také něčím,“ osmělil se připomenouti starý granátník; ale hned své smělosti litoval. „Fuj! Dejte mi pokoj s takovou pitomostí!“ zavrčel představený. „Člověk to poslouchá — poslouchá — a zatím — eh!“ A odplivl si skrze zuby, jakoby hvízdnul. Zvuk ten byl domácím lidem výstražným znamením. Hlava obce odplivovala tímto způsobem z pravidla jen ve vzteku. Není tudíž divu, že se všickni jako na povel odmlčeli. Avšak zájem na výhru byl vzbuzen — zakoupiti los a zkusiti tak štěstí nebylo nemožné... Mrzák Brzdíček aspoň dostával podobný zálusk jako starý Pitrdle. „Složme se tedy bez pana představeného!“ zvolal po chvíli rozhodně; neboť Brzdíček jediný nenáležel již pro prudkou svou povahu jaksi pod pravomocnost hlavy obce. Představený se sice zamračil, odplivl si po svém nezpůsobu a mlčel. „Já tedy si špendýruju desítku!“ pokračoval mrzák a ukázav prstem na Vorovku: „Co vy?“ Ale dříve nežli Vorovka odpověděl, ozval se starý Pitrdle: „Já, pane Matýsku — dvě zlatičky, — dvě!“ „Deset a pět od pana Lopíčka a dvě,“ počítal mrzák, „je sedmnáct!“ „A já také pětičku — vem to nešť!“ přihlásil se hostinský Rorejs, jenž u přítomnosti představeného vždycky držel jazyk za zuby a přes to vše, že po celý večer jen přisluhoval a každou chvílí jizbu opouštěl, přece zcela dobře věděl, o čem je řeč. „Vy mlčte a nepleťte se mezi hosty!“ ušklíbnul se vrčivě na hostinského představený. „Nebo — jak jsem vám už tolikrát povídal – – Ale přiznání Rorejsovo bylo již pronešeno a mrzák Brzdíček je nahlas připočítal. „Dvaadvacet!“ vzkřikl. „A vy?“ obrátil se zase na Vorovku. V tváři Vorovkově zračila se nerozhodnost, ba skoro rozpaky; přes to zvolal po chvíli: „Eh! přidám vše, co mám — dva zlaté padesát krejcarů.“ „A já si padesát krejcarů přidám,“ rozkurážil se starý granátník. „A což vy?“ obrátil se Brzdíček na Votýpku, jenž seděl mlčky a jaksi opovržlivě se rozhlížel. „Nedá-li pan představený, nedám taky,“ odpověděl Votýpka rozhodně. Ale pyšný představený, domnívaje se, že jej chce kmotr Votýpka pokořiti, odtrumfnul: „Za sebe nedám nic, ale pětku hodím do hry přec: polovičku za starého Pitrdle a polovičku za vás!“ Při tom ukázal dýmkou na Vorovku a bafal dále. „Třicet — třicet už je pohromadě!“ vzkřiknul Brzdíček mna si spokojeně ruce. „Kdo si ještě přidá?“ U stolu plebejcův, jenž byl zatím značně prořídnul, zvedl se na ta slova Florian Helebrand. „Dovolíte-li, pánové,“ zvolal s nesmělou vzdorovitostí, „přidám si třeba pětku, ale starý Rorejs mi ji musí půjčit!“ „I proč bych nepůjčil, pane Floriánku?“ nabízel se hostinský. „Vy jste pořádný člověk.“ Podnapilý Florianek sklesl zase na svou stolicí, kdežto mrzák Brzdíček jásavě provolával: „Třicet pět — ještě pětku! Ještě pětku! Kdo si přidá?“ V tom zazněl z předsíně ženský hlas, volající: „Pane hostinský — pane hostinský!“ Zatím co Brzdíček dále provolával, pospíšil Rorejs do předsíně. „Aj, paní Byšická!“ zvolal shlédnuv a poznav při otevřených dveřích ženštinu. „Honem džbánek, pane Rorejse,“ žádá ženština. „Už abych byla doma.“ Rorejs zaskočil do výčepu, by natočil džbánek piva. Ženština zatím zvědavě pokukuje pootevřenými dveřmi do hostince. V tom ji zahlédl a poznal Brzdíček. „Jen dál, paní Byšická!“ zvolal hlasitě. Byšická nedala se dvakrát pobízet; otevřela dvéře, ale zůstala stát na prahu. Byla to ženština prostřední postavy, oblečena v nuzný, ale čistý šat. Přes hlavu měla přehozený velký šedivý šátek, a byla tak zabalena, že vykukoval jen nos a dvě čiperná očka. „Jen pojďte dál!“ vybízí mrzák. „Můžete si taky přisadit!“ „Na co, prosím?“ optala se ženština, když byla obvyklým způsobem pozdravila, nechápajíc, oč jde. V tom se vrátil Rorejs a podává jí džbánek. Vzala jej a podala mu jednozlatovou bankovku. „Aj!“ uklouzlo Rorejsovi polo uštěpačně. „Kde pak jste vzala tolik peněz?“ „Paní Byšická má peníze? zvolal rozjařené Brzdíček. „To si musí taky přisadit!“ „Proc pak ne?“ odpověděla, pokládajíc to za žert. „A mnoho-li, prosím? „ „Třeba pětičku!“ volá mrzák. „Kde pak bych ji vzala!“ „Rorejs vás založí!“ volá Brzdíček vždy rozjařeněji. „Ah, dejte pokoj!“ vzpírá se žena. „I založím, založím,“ nabízí se Rorejs. „Platí tedy, paní Byšická — platí!“ volá mrzák. „Eh — pro mne,“ zní odpověď. Mrzák zajásal. Byšická vzavši peníze, jež jí dal hostinský nazpět, pozdravila a zmizela. „Čtyřicítka je pohromadě!“ provolává vítězoslavně Brzdíček. Ale náhle umlkl a upřev zrak na Horynu, jenž byl vše klidně a mlčky sledoval, optal se: „A kde a jak — prosím, dostaneme los?“ Horyna pokrčil lehýnce ramenoma. „Nejlíp by bylo,“ pravil chladně, „obrátit se na agenta.“ „Ale kam?“ vpadl dychtivě starý Pitrdle. „Chcete-li, složte peníze u přítele Rorejsa,“ odtušil po krátkém rozmýšlení Horyna. „Já agentovi dopíšu, by poslal losy. Jakmile dojdou, nechť odešle Rorejs peníze.“ „Tak, tak!“ přikývnul starý Pitrdle. „Tak nás nemůže agent ošidit.“ I ostatní přikývli. Jenom Rorejs, jenž byl vše pokládal za pouhý žert, tvářil se, jakoby se mu nechtělo spolupůsobiti. Mrzák Brzdíček však bez rozpaků vytáhl tobolku z náprsní kapsy a hodil desítku na stůl. Z ostatních každý přidal, co byl přisadil; i představený vytáhl z opasku pět zlaťáků a hodil je na stůl. Scházely jen peníze Rorejsovy, Florianovy a Byšíckě. „A to bych měl všechno přidat já?“ vzpíral se Rorejs. „Nu – za sebe dám — i za pana Floriana... Ale stará Byšická — toť přece žena ubohá – –“ „Ale vy jste před svědky řekl, že ji založíte!“ rozkřikl se Brzdíček popuzen. „Buď tedy dostojíte slovu, nebo ke všem všudy krucihnátům – –“ Rorejs, znaje své hosty, a zvláště popudlivého mrzáka, jenž byl u něho hostem každodenním a uměl táhnout — vypomohl si jako obyčejně povolností. „Nu, třeba, třeba,“ přikývnul. „Ale vždyť pak stará Byšická sama —“ „Eh, což!“ rozkřikl se Brzdíček. „Nezaplatí-li vám ona, zaplatím já! A moje slovo přece platí — ne?!“ S tímto obratem byl hostinský spokojen. Shrábnul peníze se stolu a odnesl je do komory, by je uložil	 Zatím bavila se společnost u obou stolů skoro až dětinským hovorem o tom, co by kdo dělal, kdyby vyhráli... Ale posléze, když se Rorejs vrátil, odumřela i tato látka přirozenou slabostí. Chvílí se hosté skoro až nudili; po té se začali rozcházeti. První zvedl se představený; po několika minutách Lopíček s Votýpkou. Od stolu plebejcův zvedli se hromadně — v celku již jen pět osob. Starý Pitrdle pomohl s Rorejsem Brzdíčkovi na zem a Brzdíček odejel pak jako k večeru. Pitrdle vyčkal před hostincem, až dozněl štěkot páně Matýskova Kartuše — po té obrátil se k domovu i on. Posledním zůstal v hostinci Vorovka. Pohovořil s Horynou ještě o některých všedních věcech jako s člověkem, s kterýmž možno se pobaviti. Ale asi po čtvrt hodině zvedl se i on a rozloučil se s Horynou. Rorejs jej doprovodil až ke dveřím. Horyna zaslechl jen ještě šeptmo pronešená slova: „Dnes vám, pane Rorejsi, nemohu platit — nemám...“ Po té zmizel i Vorovka a oba staří kamarádi, kteří se byli po letech vskutku jen náhodou setkali, zůstali o samotě. Hostinský Rorejs zasedl za stůl na místo, jež byl opustil představený, agent Horyna přesedl si na místo, kde byl seděl kmotr Votýpka — tak že seděli pohodlně proti sobě. „Teď jsi tedy, milý Václave,“ ujal se po chvíli slova Rorejs, „na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel čeládku, mezi kterou je člověk nucen žít...“ A po kratinké pomlčce dal výraz i svým citům krátkým, ale výmluvným citoslovcem „fuj!“ „Dnes však si snad přece stýskat nemusíš,“ míní Horyna. „Měls aspoň slušnou návštěvu	– – “ „Ale po všech čertech mizerný výdělek — to je to,“ vpadl nevrle Rorejs. „Naleze jich jako much a žádný nic neutratí. Hodinu a dýl pocrkává svůj džbáneček — nabafá ti tu pašovaného kouře k zalknutí a naplvá, že by se v tom i valach utopil...“ Uleviv si opovržlivým „fuj!“ pokračoval: „Člověk aby tu čeládku obskakoval jako tajtrlík. Pánům aby se ukláněl, před nepány aby aspoň přihrboval hřbet. A to všechno pro pár mizerných krejcarů!... Aby do toho tisíc láteř!... A kdyby ještě platili! Ale to to! Každou chvíli musíš dáti na křídu — každou chvíli abys někoho nějakým grošem založil!... Ďas aby do takové sloty pral kyjem!“ „Ale vždyť se dnes přece jen dosti vypilo,“ ozval se Horyna. „Starý Pitrdle měl aspoň, jak jsem pozoroval, skoro dost. Už když vypravoval, pletl se mu trochu jazyk, a když odcházel, měl nápadně nejistý krok.“ „Ah, co pak ten hranatý smrtihlav!“ vyložil Rorejs. „Tenť má hlady tak ztýraný žaludek, že už po prvním džbánku blabolívá a po druhém se potácí, jakoby chodil mezi vejci. Toho tu člověk nevidí než jednou za uherský měsíc. Dnes si přál. Za to bude čtrnáct dní hladovět.“ „Za to táhnul pan Matýsek jako starý praktikus,“ podotknul Horyna. „Nu, ten aspoň něco snese,“ vykládá Rorejs. „Dnes se sice trochu mírnil — vypil jen osm džbánků. Jindy si přidá tři, i pět – podle žízně a zábavy. Ale to je také jediný... Však abych nelhal — Floriánek Helebrandů také umí táhnout, má-li tititi.. Ti dva jsou jediní, kteří pouštějí chlup. Matýsek tu u mne i večeřívá — vždycky kousek pečínky. Ostatní jsou buď držgrešle, jako Lopíček a Votýpka, kteří pijou samou syrovátku, nebo nemají zač pít anebo je jim — jako volokrkému a tlamatému představenému — stokrát milejší šnába.“ „Nu, přej mu ji, kamaráde,“ připomenul sarkasticky Horyna. „Skoro se zdá, jakoby byl už celý kožený — tak pitomě, tupě – –“ „Jen si mysli!“ vpadl Rorejs. „Totě drbaný chlap. A což kdybys ho viděl v neděli a ve svátek, když dělá fijona!... Zakuckal bys se smíchy... A mně je ten chlap svým furiantstvím do duše protiven. Ještě kdyby si furiantil naproti jiným – ale i na mne si zalez' a dává mi to každou chvíli cítit. Co pak jsi si nevšiml, že jsem po celý večer nepromluvil, nežli čeho bylo nevyhnutelně třeba?“ „Ba ovšem,“ přikývnul Horyna; „bylo mi to až nápadno.“ „A věřil bys, že jen proto, že tu byl ten kožený furiant,“ vyložil Rorejs s trpce bolestným úsměvem, „který mi zakázal nejen mluvit, nýbrž i dát si při posluze, když je nával, vypomoci ženou nebo dcerou?“ Horyna zavrtěl nedůvěřivě hlavou. „K neuvěření — viď? A přece svatosvatá pravda,“ ujišťoval Rorejs a pokračoval pak v charakteristice poměrů, v kterýchž byl nucen žiti. „Chlap je umíněný jako vrták; nestrpí nejmenšího odporu. Ve všem chce mít solo, ačkoli někdy skoro až bučí. Ale rvi se s ním, kamaráde, když je pánem, — když ti může po případu třeba zasolit nebo tě zničit! „Ženské patří do kuchyně, a vy, Rorejsi, jste tu, abyste nám sloužil a ne abyste se pleť do řeči,“ prál kdysi, a od té chvíle nestrpí	„Eh! aby do toho tisíc láter!“ ulevil si poznovu Rorejs, aniž by byl věty dokončil. „A což pan Vorovka?“ optal se sám Horyna. „Patrně je to onen pokoutní advokát, o němž jsi se byl již zmínil.“ Rorejs přisvědčil kývnutím hlavy a po chvíli váhavě doložil: „To je ostatně jediný rozumný člověk ze všech, jež jsi tu dnes viděl. Ale je chuďas, — ubožák — k politování... Čert ví, do čeho se zapleť, že nám ho sem poslali, aby tu třel bídu a nouzi. Věř mi — někdy mi ho bývá opravdu líto! Snad by se z něho jinde — myslím, kdyby veď jiný život, přece stal zas pořádný člověk, jako býval... Ale kdož pak ty pletky zná! On ti sám nepoví, co a jak — a představeného, jediného, který něco ví, bys mohl rozkrájet a nedostaneš z něho přece ani slova... Co si tedy má našinec počít? Leda že dá Vorovkovi na křídu, a když přijde platit, že mu řekne: „Už je zaplaceno!“ „A bývá už zaplaceno nebo mu to promíjíš sám?“ optal se Horyna. „Já promíjet?“ zvolal udiven hostinský. „Jakž pak bych mohl já — vždyť jsem sám potřebný člověk. A jak jsi viděl, dost se naplahočím, nežli nějaký groš vydělám... Já mu nemohu poskytnout, nežli tak něco od oběda, od jídla, co nestojí peníze... Ale peníze promíjet — ne, ne, to není možno. Tady je každý krejcar vzácností... Někdy ho nevidím celý týden...“ „A jak, prosím tě tedy?“ vpadl Horyna. Rorejs zašpoulil chytrácky ústa a po krátké pomlčce záhadu vysvětlil. „Zcela jednoduše,“ pravil tajemně. „Všechno, co dám Vorovkovi na křídu, platí představená — paní Brigitta.“ „Aj!“ uklouzlo mimoděk Horynovi. „Patrně má paní představená nějaký důvod — ne?“ dodal po kratinké pomlčce. „Patrně,“ přikývnul Rorejs. „Nemám to sice povídat, ale tobě, starému kamarádu, kterému do těch lidí pranic není — prosím tě!“	 „Tedy nepovídej!“ vpadl Horyna. „Vždyť já se do tajemství vaší osady nevtírám!“ „Prosím tě!“ ozval se Rorejs, jejž vzpírání se kamarádovo tím více dráždilo, by pověděl, co ví. „Krátce: paní Brigitta jednou přišla a povídá: ,Dejte Vorovkům, co chtějí — já zaplatím; ale nikomu ani muk!...‘ Dávám tedy, aniž bych komu povídal, co a jak... Ale to je to: Vorovkovi nechtějí a jenom někdy, jako na příklad dnes, když není žádné pomoci...“ „Ale příčina — příčina, proč tak paní Brigitta učinila?“ optal se Horyna skoro dychtivě. Rorejs pokrčil sice ramenoma, leč po chvíli přece přiznal barvu, řka tajemně: „Nu — já myslím, že paní Brigitta tak trochu béře na Vorovku. Ale Vorovka je ženat — to je to – –“ „A skoro až i trochu pyšný, když, jak jsi prál, nechce brát, když se mu dává,“ vpadl Horyna. „Pyšný?“ doložil Rorejs. „To bych zrovna neřek'! Ale myslí, že mu to promíjím já — a poněvadž ví, že nejsem žádný boháč...“ „Dle toho nemá tedy ani potuchy, že by paní Brigitta – –“ připomenul Horyna, aniž by byl věty dokončil. „Snad se mu ani ve snu nezdálo,“ vyslovil se Rorejs, „ačkoli bývá u představeného, jemuž písaříčkuje, skoro den co den...“ „A s paní Brigittou se nestýká?“ optal se Horyna. „Jakž pak ne!“ zní odpověď. „Vždyť je vlastně představenou paní Brigitta a nikoli její muž — bačkora... Tentě pod pantoflem...“ „Nu — to máte tedy vskutku rozkošné poměry obecní!“ usmál se Horyna. „A ještě dobře, že jsou takové!“ vyložil Rorejs. „Kdyby mělo jít po vůli Petra Mihulky, — dověděli bychom se, zač je toho loket... Ten by nás snad dal na potkání práskat nebo by nás práskal sám. Ale tak je, věř mi, sám rád, že mu žena nevykráká každý den. A u ouřadů, — u hejtmanství, u soudu — všady by všechno spleť a zamotal, že by se v tom ani čert nevyznal. Cokoli jde z představenstva k úřadům, všechno jde skrze ruce paní Brigitty...“ „Máte tedy obecní správu v sukních,“ připomenul sarkasticky Horyna. „Ale přece stokrát spořádanější,“ odtrumfnul Rorejs, „nežli kdyby ji osud pustil do Mihulkových koženek. V těch by byla horší nežli v Severii...“ „Vždyť jsi sám pravil,“ namítl Horyna, „že je Mihulka rázný muž; aspoň že nestrpí žádného odporu.“ „Pravda, nestrpí,“ přisvědčil hostinský. „Ale vůči ženě — doma je jako vycvičený pudlík... Musí tancovat, jak mu žena píská. A to je naše štěstí! Jinak by snad někdy přes noc celou vesnici na rub obrátil.“ „A což Votýpka a scvrklý Lopíček? Myslím, že jsou to nejmíň vaši páni radní — slavný magistrát,“ připomenul úšklebně Horyna. „Uhodnuls!“ odpovídá Rorejs, taktéž poněkud úsměšně. „Votýpka je takto starý morous, ale dobrý chlap — a Lopíček — vždyť jsi se sám přesvědčil — rád si tak trochu a obyčejně pořádně zapráší... K neuvěření, co se ta suchá švestička už nalhala a nachlubila! Každou chvíli se s něčím vytasí, čemu kouká očividná prolhanost z každé díry. A při všem musí být také pan syn — jako duch svátý... A kdybys syna viděl: zděsil bys se — učiněný táta; ale o několik pídí větší a k tomu pitomý jako beran... Kam ho ráno postavíš, tam ho večer najdeš ... Jen že prášit neumí jako táta. V tom je tatík mistrem... A jak se domyslíš, člověk jako já, musí přisvědčovat a nesmí ani dutat... A proto ani bys nevěřil, jakou radost jsi mi dnes způsobil, žes ho tak přiskřípnul. Myslím, že bude celou noc vzteky žluč plivat — třeba by se byl tady tvářil, jakoby se ho to skoro ani netýkalo...“ Po té se Rorejs náhle zarazil a zadíval se nápadně zpytavě starému kamarádovi do očí. „Proč se tak na mne díváš?“ optal se po chvíli Horyna klidně. „Bylo to, prosím tě, pravda,“ počal Rorejs váhavě, jakoby se chtěl i nechtěl ptáti, „čím jsi Prášila Lopíčka tak přikryl?“ „Proč by nebylo?“ opáčil tázaný. „A kde jsi se to dověděl?“ otázal se Rorejs přitlumeným hlasem. „Vždyť jsem přece pověděl,“ odtušil Horyna s nezměněným klidem. „Pravda,“ odpověděl Rorejs teprve po chvíli, „pověděl's... Ale dovol! Když tu tak spolu důvěrně sedíme a povídáme si, jako staří kamarádi upřímně — dovol jen ještě jednu otázku: Míníš to s loterií a losy doopravdy?“ „Proč ne? Co pak je na tom podivného?“ opáčil Horyna s tímže klidem jako dříve, nespouštěje zraku s očí Rorejsových. Z výrazu Rorejsovy tváře bylo zřejmo, že ho prostá odpověď ta neuspokojila. „Eh!“ pravil skoro šeptmo. „Mezi starými kamarády, jako jsme my, byla by neupřímnost přece jen hříchem... Proč bych ti nepověděl aspoň, co si myslím.“ „Pověz!“ vyzýval klidně Horyna. Ale Rorejs přece se ještě jaksi ostýchal. Po několik vteřin díval se starému kamarádovi upřeně do očí, pak počal sotva slyšitelným hlasem: „Když se tak na tebe dívám; — eh! odpusť mi, mýlím-li se!... Ale když vše uvážím, čeho jsem byl dnes svědkem a co jsem slyšel — nemohu jinak, nežli ti říci do očí: „Ty nejsi žádný agent továrny na železné zboží!“ „Nejsem!“ přiznal se Horyna šeptmo, ale s ledovým klidem: „Ty nejsi žádný agent továrny na železné zboží! Prodáváš zakázané losy!“ Horyna pouhým přikývnutím přisvědčil. „Nu, tak vidíš,“ zajásal Rorejs, „že mi tu mozek přece ještě nezamrznul! Mně to sic vrtalo pořádně mozkem, než jsem na to přišel. Ale jsi-li opravdu agentem saské loterie, jak se přiznáváš, musím ti vyznati, že’s dnes hrál úlohu, za kterou ti patří všechna čest.. .“ „Jak to míníš?“ optal se Horyna. „Myslím chladnokrevnost, s jakou jsi vyslechl Lopíčkovo vypravování,“ odpověděl Rorejs, „a zároveň i způsob, jak jsi donutil hosty, by si koupili los...“ „Ah, což pak to! V tom se už našinec vyzná,“ vyložil Horyna. „Prosím tě! Život je krušný. Není pomoci! Člověk musí..“ Rorejs přikývnul. „Podle všeho,“ ujal se pak slova, „byl's to ty sám, kterého pohraniční stráž, jak Lopíček vypravoval, honila.“ Horyna kývnutím hlavy přisvědčil. „A také jsem to odstonal zánětem plic,“ připomenul, „Vždyť pozoruješ, že ještě každou chvíli pokašlávám. „A nebojíš se teď?“ optal se Rorejs, nemoha zatajiti mírné podivení. Horyna zavrtěl hlavou. „Nebojím — proč bych se bál?“ odpověděl. „Či myslíš, kamaráde, že může býti našinec tak neobezřelý, jak se pohraniční stráž snad domnívá? Kdybych ondy neblahou náhodou nebyl měl tobolku s losy v kapse, věř, že by mi nebylo napadlo prchati a dát se honit jako divoká zvěř. Tehdá nebylo pomoci! Dnes však jako kdy jindy — nechť přijdou! Ostatně — abych se ti upřímně vyznal: já vlastně žádných losů neprodávám. Že se tak stalo dnes, děkuji jen šťastné náhodě. Cizím, nespolehlivým lidem se zakázané losy přímo prodávat nemohou —“ „A co ty tedy?“ vpadl Rorejs. „Já převzal pouze úkol vyhledávat vhodná místa a spolehlivé osoby, jež by měly odvahy převzít prodej losů mezi svými známými,“ vyložil Horyna. „Jinak mohu los odprodat jen v místě, kde jsem úplně bezpečen a to vždy jen způsobem, jak jsem byl veřejně udal: peníze se zašlou pod určitou adresou do ciziny a los dojde poštou... Kdož, prosím tě, může člověka usvědčíti?“ „Ale tys přece dříve řekl,“ namítl Rorejs, „že se peníze odešlou, až dojde los.“ „U tebe přece se nemusím bát o peníze?“ usmál se Horyna. „Jinému bych výhody té, jak přírozeno, poskytnout! nemohl.“ „Pravda, pravda,“ přisvědčil Rorejs. V témž okamžiku šlehla však duší jeho myšlenka, že by si mohl snad i on prodejem cizích losů něco přivydělat. „A mně bys prodej losů nesvěřil?“ optal se váhavě, „Proč ne?“ zní odpověď. „Ale podle všeho, co jsem byl u vás seznal, myslím, že již sotva někdo nějaký los odkoupí.“ Rorejs musil Horynovi přisvědčiti. „Pravda,“ pravil, „vždyť jsme tu skoro sami žebráci...“ „Máš-li však chuť a naskytne-li se ti příležitost,“ vpadl Horyna, „přihlas se poštou o losy pod adresou H. Seligmann v Brodě. Učiním zítra, čeho jest třeba, by ti bylo vyhověno.“ „Ale — jak tys, prosím tě, přišel,“ ujal se slova Rorejs, ale nedořekl 	 Horyna mu převzal řeč. „Myslíš — k tak nepoctivému řemeslu?“ pravil trpce. „Ah, zcela přirozeně. Život je krušný, jak sám víš — a můj život byl snad krušnější tvého... Jak víš, rodiče mne dali na studie... Ale dříve, nežli mi bylo dvacet roků, zemřeli — a jakmile jsem dosáhl dvacátého roku, byl jsem odveden na vojnu. Pobyl jsem si tam, jako před třiceti lety každý jiný, svých sedm roků — dotáhl to na kaprála a potom mne pustili domů... Co počít? Někam za škrabáka — jiného nezbylo... Čmáral jsem tedy po několik let u pražského obchodního soudu, potom u několika advokátů, až jsem dostal písařskou křeč... Nezbylo mi, nežli běhat od Pontia k Pilátu — a tak jsem jako někdejší c. k. muž vyžebronil, že mi v jednom z pražských předměstí dovolili převzíti ušlechtilý úřad exekutora. Přišel jsem sice z deště pod okap. Někdy jsem sotva na suchý chléb vyeexekutoval; ale bída a nouze, jež jsem poznal mezi lidem, na němž jsem exekucí vymáhal zaplacení daní — krátce poznal jsem, že slavný c. k. erár nikoho nešanuje... Tak vznikla v duši mé odvážná myšlenka: Proč bych měl šanovati slavný c. k. erár právě já? A tak tedy stal jsem se po mnoha letech marného úsilí uživiti se poctivě — tím, čím právě jsem...“ Upřímná tato zpověď Horynova o prostém a přece tak truchlivém životě naladila starého soudruha skoro elegicky. Oba seděli ještě asi hodinu a vypravovali si vzájemně různé episody ze svého života, jež však nejsou s vypravováním naším v žádné souvislosti, a proto jich pomíjíme mlčením. Konečně — asi před druhou hodinou s půlnocí Horyna se zvedl, aby se odebral na odpočinek. Rorejs jej doprovodil až na práh komůrky, kterou byla Rorejsova žena již k večeru upravila, a zůstaviv jej o samotě, odebral se taktéž na odpočinek. Horyna rozhlédnuv se po komůrce, přistoupil k okénku, kterýmž vnikala dovnitř zář měsíce, jenž nalézal se právě v úplňku a zároveň skoro v zenithu nad úvalem. Horyna otevřel okno, z něhož byla volná vyhlídka na úval a zůstal chvílí jako omráčen čarokrásným obrazem, jejž úval v magickém osvětlení luny právě poskytoval... Avšak lidé jeho stáří a zaměstnání jsou pro krásy přírody přece již valně otupělí... Po několika minutách odstoupil od okna, zavřel je, svlékl se, ulehl a za nedlouho usnul. Procitnul však časně z rána před pátou hodinou. Asi hodinu později, rozloučiv se se starým kamarádem, opustil pohostinský krov a zmizel z osady, aniž by byl někým zahlédnut.