Menší město pražské ztichlo... Proudy lidu, jež asi tak ode dvou desítiletí časně z rána a pod večer oživují nápadněji nežli druhdy některé z čelnějších ulic, hlavně ulici Ostruhovou (nyní Nerudovu), kudy se ubírá zábranský dělnický lid do práce nebo k domovu, znenáhla řidly, až i tato ulice vzala na sebe dávnověký svůj zamlklý ráz. Mlhavý podzimní den vystřídán pomžívajícím večerem. Nad Prahou klene se plynovým světlem zažloutlá, bezhvězdná obloha. Zvlhlé dláždění leskne se v mihotavém osvětlení plynových svítilen v nesčetných oranžových odstínech. Svěží, někdy i protivně studený větřík sviště a huče fičí od Strahova a znepříjemňuje chůzi do vrchu i jinak vždy nehrubě příjemnou. Není tudíž divu, že i osamělí chodci, kterýmž jest v pozdní době jíti Ostruhovou ulicí vzhůru, ubírají se tudy loudavě a jaksi líně, jakoby vlekli neviditelné nějaké břemeno. Mnoho jich ovšem není; nebol desátá hodina byla už minula, a v tu dobu Malá Strana bývá zpravidla skoro jako po vymření. Jen jeden z těchto pozdních chodců, patrně mladý ještě člověk, ubíral se ulicí tou rychle, jakoby měl na spěch. Jest oblečen nenápadně — v praobyčejný, polomodní převlečník, z pod něhož vykukují černé spodky a trochu sešmaťhané boty. Na hlavě má kulatý, plstěný klobouk onoho druhu, jenž přišel asi před dvaceti lety do mody a po dnes, byt už dávno nemódní, přece ještě zhusta se nosí. Muž ten byl asi o půl jedenácté opustil malostranský hostinec u Montágů, zaměřil k Ostruhové ulici a chvatným a zároveň pádným krokem ubíral se po pravém chodníku. Chvílemi se poohlédl, aniž by se byl zastavil. Jinak upíral zrak přímo před sebe do dálky a jen někdy pohlédl také k druhému chodníku; ale jak se zdálo — beze vší příčiny. Ulice byla úplně liduprázdna; krámy i domy zavřeny, ba i světla v oknech skoro vesměs již shasnuta. Jen tu a tam kmitalo zažloutlé světlo z některého okna. Osamělý chodec nevěnoval tomu, aniž čemu jinému nejmenší pozornosti. Přešel nezměněným, rychlým krokem podle Thunova paláce, pak podle kostela u Kajetánův a učiniv ještě asi čtyřicet kroků, náhle chvatný svůj krok nápadně zmírnil. Příčinou volnější jeho chůze byl nejspíše člověk, jenž se byl právě po tak zvaném svatojanském vršíku octnul v Ostruhové ulici a po protějším chodníku taktéž vzhůru se ubíral. Oba muži nyní v pravém slova smyslu se loudali'. Nově se objevivší šel však přece rychleji a vždy více se vzdaloval, takže dříve, nežli druhý učinil ještě asi sto kroků, zahnul pod Švarcenberským palácem na rampu, vedoucí ke královskému hradu, a zmizel. První byl zatím dospěl k domu, v němž byla před lety zemřela matka geniálního Nerudy. Na okamžik stanul, načež se rozhlédl ulicí dolů i vzhůru a neshlédnuv nikde živé duše, přešel kvapně napříč přes ulici k zavřeným dveřím úzkého, dvoupatrového domu. I zde rozhlédl se ulicí jako před chvílí, načež vyňal z kapsy domovní klíč, opatrně otevřel a vklouznul do domu. V témž okamžiku objevil se druhý muž opět v záhybu rampy, zadíval se ulicí dolů a nespatřiv nikoho, zase se vrátil, načež přešel podle domu, do něhož byl první vklouznul, zahnul po chvíli na svatojanský vršek a chvatně sestupoval po schůdkách dolů. — Do domu vklouznuvší muž, zavřev za sebou rovněž opatrně domovní dvéře, stanul a pozorně naslouchal. Byl v čiré tmě a kolkolem panovalo hluboké ticho. Po chvíli šoural se, makaje rukama podle stěny, po špičkách ku předu, až zakopnul o schod, načež jal se co možná opatrně, aby nezpůsobil hluku, vystupovati po starých, vyšlapaných dřevěných schodech, jež přes všecku opatrnost po každém kroku úpěnlivě zaruply. Octnuv se konečně v prvním patře u zaskleněných dveří, jimiž prokmital aspoň matný zásvit, z hluboká si oddechl. Otevřev pak zlehka dvéře vešel do čtverhranné předsíňky, načež po pravé straně sáhl po klice jiných dveří a otevřev je, vklouznul — dosud ještě po špičkách — do nízké, čtverhranné sedničky, neměřící více než asi osm čtverečních metrů. Uprostřed jizbičky stál nevelký, podlouhlý stůl a na něm. petrolejová lampa se zeleným papírovým stínítkem se zuhelnatělým okrajem, osvětlujíc jasně jen nejbližší okolí, hlavně plochu stolu, na němž bylo rozhozeno nějaké nové dětské prádélko, jako košilka a podobné, pak náčiní k šití, několik prostinkých obrázkův a modrých stužek, ze zpod kterýchž tu a tam vykukoval nějaký proutek rozmarýny a barvínku. Vstoupivší muž však si toho nevšiml. Zavřev za sebou dvéře na klíč, jejž pak vytáhl a zavěsil na skobu na dveřích, popošel několik krokův a rozhlédl se kolem. V jizbě nebylo nikoho. Kdyby býval do jizby té vkročil poprvé, zajisté by si byl v okamžiku tom přes matné osvětlení všimnul nejen staromódního, ač jen nejnutnějšího nábytku, nýbrž i prostých a přece nad míru vkusných, skoro možno říci vybraných okras — vůbec celého uspořádání, čímž jizbička nabývala v celku rázu vábné útulnosti. V jednom koutě stála velká, taktéž starodávná kachlová kamna s oprýskaným, původně tmavozeleným povrchem. Podle jedné stěny prostá, ale přiměřeně vysoko vystlaná postel s peřinami s bělostným cicovým povlečením, U postele byly přistaveny dvě židle. Naproti posteli podle druhé stěny stála staromódní, původně hnědá, nyní už vybledlá skříň o třech zásuvech. Po jedné straně její vysoká, po druhé o něco nižší almara. První žlutá, druhá hnědá. Na oné stál vycpaný nějaký velký pták s roztaženými křídly, nejspíše káně nebo krahujec, na druhé asi čtvrt metru vysoká sádrová socha Minervy s uraženou helmicí. Přímo proti dveřím jest jediné, ale neobyčejně velké obloukovité okno, jaké vídáme v prostranných síních středověkých hradů. S hůry splývají bílé záslony až na podlahu, a v okně i po obou stranách jsou umístěny různé, ač nikoli exotické květiny, jako rhododendrony, oleandry a podobné. Těsně před oknem stojí šicí stroj a před ním malý stolek a stolička. Oknem samým, kterýmž jest za dne i za jasných nocí přes střechy domů viděti severní úbočí Petřína, prokmitá matný, sotva pozorovatelný zašedlý zásvit. Na stěnách visí několik obrazů v prostých rámech; ale vesměs pouhé ocelorytiny obrazů proslavených malířů, zejména krajiny a výjevy námořní. Na pravo opodál okna jsou ještě jedny zavřené dvéře, vedoucí patrně do jiné místnosti. Nicméně všemu tomu, jak již připomenuto, vešedší muž nevěnoval žádné pozornosti, ačkoliv se byl rozhlédl kolem na pohled pátravě. Bez odkladu postoupil až ke druhým dveřím a pootevřev je, zašeptal: „Haničko!“ „Hned, hned!“ ozval se za dveřmi jasný dívčí hlas poněkud altového timbru. Muž, nechá v dvéře pootevřeny, couvnul až ke stolu, kde se opět, ale opatrně zase jen nevšímavě rozhlédl. Po té svlékl převlečník a položil jej i s kloboukem na postel, načež — jakoby nevěděl, čím si ukrátiti čas — sňal zelené stínítko s lampy a prohlížel zuhelnatělý, drobivý okraj jeho. Teprve nyní jeho tvář i celá postava byly v plném světle. Byl to asi třicetiletý muž štíhlé, vysoké a přece statné postavy. Spíše kulatý nežli podlouhlý obličej snědé pleti jevil právě mračnou pátravost. Kypré rty byly trpce sešpouleny. Jinak tvář jeho byla dosti souměrná, skoro by bylo možno říci mužně krásná, kdyby nebyl poněkud vadil baňatý nos s nápadnými smyslnými chřípěmi. Hnědé, dlouhé kníry, takové též, poněkud rozcuchané vlasy, vysoké, nyní svraštěné čelo, takže hustá obočí skoro splývala, a především velké, hnědé oko — vše zdálo se nasvědčovati organismu normálně zdravému, ale přece povaze snadno vznětlivé, popudlivé, ba prudké a vášnivé. Oblečen byl v prostý, poněkud už sešlý černý šat, takže měl vzezření nehrubě příznivě situovaného úřadníka. Chvíli prohlížel stínítko a z dlouhé chvíle otupoval nehtem ukazováčku pravé ruky drobivý okraj — a byl by se patrně způsobem tím dále bavil, kdyby nebýval vyrušen. „Hned, hned, dušinko!“ ozval se z vedlejší mastnosti týž dívčí hlas jako před chvílí. Na slova ta muž prudce se pohnul, jakoby jej byl někdo překvapil při nedůstojném nebo zakázaném skutku, a drže stínítko v levici, pootočil bezděky hlavu k pootevřeným dveřím, odkud bylo promluveno. V témž okamžiku na prahu dveří těch objevila se mladistvá, na pohled asi šestnáctiletá dívka prostřední, štíhlé postavy v prostinkém domácím šatě tmavozelené barvy. Výraz pravidelné tváře nad míru jemné pleti jevil zádumčivou přemítavost, zápasící s dětinným překvapením. Jinak to byla tvář v pravdě neúhonné, překvapující, ba na první pohled oslňující krásy. Hlavním znakem byla souměrnost, s jakou se setkáváme dosud jen u antických vzorů ženské krásy; ale vábně svěží, plna života a ohně, ba oné div úplné svůdnosti, které lze stěží odolati. Nevysoké čelo, řecký nos, úzké, ale žhavé rtíky a především hluboké, modré oko a zlatý vlas — vše tak nevylíčitelně půvabné jako pravý div přírody. Ovšem, vše jen v tomto okamžiku, když vystoupila z temna v plné, klamné světlo lampy. Neboť hned v bezprostředně následujícím okamžiku tvář její jevila výraz vychládající vášně, až změnila se v jistou, skoro útrpnost budící starostlivost. „Já tě dnes nečekala, dušinko!“ pravila s přítulnou vlídností a postoupivši až ke stolu, podávala mu bílou, poněkud vychrtlou ruku. „A já přišel přece zas — už se nehněvej!“ odtušil muž, tiskna pravicí dívce ruku, kdežto levou rukou dal stínítko na lampu. „Proč bych se, dušinko, hněvala — proč?“ zašveholila tonem nejdětinnější dobromyslnosti. „Nu — sám ani nevím, proč to povídám. Vím, že se nehněváš, že se hněvati nedovedeš. A kdybys se přece někdy z podstatné příčiny rozhněvala – –“ „Že bych se hned zas udobřila — viď že, dušinko?“ vpadla týmž dobrodušně dětinským tónem. „Já už jinou nebudu — to víš!... A nechci také jinou být…“ „Dítě, přece ještě pouhé dítě!“ zahučel muž jaksi pro sebe. „Buďsi! Však se dočkám — ne? Či myslíš, že zůstanu věčně věkův, jako jsem? Že nesestárnu — nezmoudřím?“ zašveholila, čtveračivě se usmívajíc. Tvář mužovu přeletí lehýnký mráček. Couvnul a hned zase těsně k dívce přistoupiv, zadíval se jí do tváře, která náhle zvážněla. Bezděky všimnul si drobných pilu, jimiž byla tvář její skropena — všimnul si modravých žilinek, jež pod jemňoučkou pletí prosvítaly, ba všimnul sobě i hyzdivých, našedlých kol pod očima se zanícenými víčky — neklamných to známek probděných nocí a oné zvláštní choroby, která vzniká nedostatkem výživy. „Ne, ne, duše drahá!“ pravil temně. „Nejsi dítě — už dávno jím nejsi... Život, k jakému jsi odsouzena, dovede v době úžasně krátké tvářím lidským vtisknouti pečeť své krutosti.“ „I jdi!“ zvolala čtveračivě, a tvář její opět se vyjasnila. „Vždyť mi nic neschází — nic mě nebolí. Jsem klidna, spokojena. Či snad jsi mě slyšel někdy si postesknouti? Ani mě nikdy nenapadne! A proč také? Žiju jako ptáče – –“ „Ano, no — jako ptáče-vyletanec, jež — sotva že opustilo hnízdo, již bylo nuceno přepínati síly a krmiti bratra jestřába..“ Zvonivý smích dívky přerušil rozmluvu. „Tys přece jen nenapravitelný!“ ujala se po chvíli slova. „Vždycky mi vyčítáš — vždycky... A nevyčítáš-li, tedy mě káráš... A já přec...“ „Odpusť, milá Hano — odpusť!“ připomenul muž s přízvukem udobřujícím. „Ale když si vzpomenu, žes jen k vůli mně zamítla nabídnutí státi se společnicí obstarožné hraběnky, s kterouž bys byla vedla život aspoň poměrně bezstarostný, s kterouž bys byla jezdila do lázní, do světa – –“ „Ah, toť přece bláhovost!“ vpadla dívka. „Zamítla jsem nabídnutí z příčiny zcela jiné: nechci být otrokyní nikoho — ani hraběcí, aniž kohokoli jiného. Chtěla jsem a chci býti naprosto volnou —“ „Abys mohla býti otrokyní člověka, kterému se neštěstí zavěsilo na paty a smýká jím jako splašený kůň ubohým jezdcem, jejž byl ze sedla vyhodil,“ připomenul muž s trpkým přízvukem. „A měla jsem snad i já takového člověka opustit?“ ozvala se dívka vážně s důrazem na slovo „člověka“; ale hned zase vpadla v tón čtveračivý: „Nu, dobře, milý člověče! Máš pravdu! Pokárej mě — vypeskuj! A já ti za to...“ „Poskytnu nejen výživy, nýbrž i přístřeší, kdykoli přijdeš,“ vpadl muž a pokračoval pak neobyčejně živě: „Dám ti klíč od domu, abys mohl ke mně i v kteroukoli hodinu noční — abys mi rušil i spánek, jehož mám po celodenní lopotě tak potřebí — abys mě nudil a soužil svými planými stesky — svými bezúčelnými inkriminacemi – –“ „Ah, dost už, dost, milá duše!“ přerušila dívka mluvícího. „Nemluvíme-liž zase jednou jako děti škádlící se? Planě i bezúčelně... Pro okamžik nemám ani kdy — odpusť! Musím ještě něco dodělati, co nelze odložiti. Což pak sis nevšimnul?“ Po těchto slovech ukázala na stůl, u kterého stáli. Teprve nyní muž všimnul si věcí rozhozených po stole. „Co to?“ optal se kvapně. „Došívám rubášek pro děťátko jedné sousedky ze dvorku,“ odpověděla. „Slíbila jsem opatřiti jí vše, čeho je potřebí do rakvičky.“ „Patrně zadarmo,“ zašeptal muž. Pohledla naň mlčky, ale tak významně, že porozuměl. „Dobrá, předobrá Haničko!“ zašeptal, a v tváři jeho kmitlo cosi jako svrchované uspokojení. Po těchto slovech přitáhl si jednu stolici od postele ke stolu a usedl. Hanička učinila po jeho příkladu. Obešla stůl a usednuvši bratru jestřábu naproti, sáhla po rubášku a po jehle s navlečenou nití a začala šiti. „Proč pak nic nepovídáš, milá duše?“ ozvala se po chvíli, aniž od práce k němu pohlédla. „Ani sám nevím — je mi jaksi teskno.“ „A večeřel jsi už?“ optala se starostlivě, jakoby si byla náhle připomněla, že by mohl míti hlad. „Ovšem — jinak bych tě byl už poprosil.“ „Ale kdybys přece — já bych	„ „Ne, ne — děkuju!... Jsem syt.“ „A unaven nejsi? Mohl bys si jít lehnout hned. Postel v druhé jizbičce je odestlána.“ „Chvíli ještě vyčkám.“ „Jak ti libo...“ A opět oba se odmlčeli. Hanička ruče šila, a muž, podepřev hlavu o dlaň pravé ruky, díval se upřeně dívce do rukou. jizbě bylo hluboké ticho, rušené jen šelestem pracující šičky. Chvílemi zavál prudčí vítr a opřev se o okno, zalomcoval jím, jakoby někdo na ně bubnoval. „O čem přemýšlíš?“ ozvala se konečně Hana zase. „O ničem — o praničem,“ odpověděl dutě. „Ale když tě tak vidím, zdá se mi, jakobych viděl nebožku matku, když před patnácti lety šila rubášek pro tříletého svého miláčka ... Byl také takový pozdní večer podzimní jako dnes. A já, tehdy čtrnáctiletý studentík, a matka — seděli jsme zrovna tak za tímto stolem, jako sedíme teď my... Na stole hořela táž lampa, a po stole byly podobné věci podobně rozhozeny jako teď…Otec nebyl ještě doma. Tys už spala v postýlce, ve které jsi před tím spávala s Jeníčkem, a Jeníček leželi nahý v rakvičce u okna, do něhož se chvílemi opíral vítr podobně jako dnes— A přece — jaký rozdíl mezi tehdejším výjevem a dnešním! Dnes tu sedím, jakobych se díval na práci nejlhostejnější — tehdy jsem měl plné oči slz ... A kdykoli jsem pohlédl matce do tváře a postřehl ty skoro do krve uplakané oči, sevřelo se mi srdce lítostí, div se mi nerozskočilo. Ani já, ani matka nemohli jsme promluvit, aniž bychom nevyhrkli v štkavý pláč... A dnes?“ „Dnes ovšem je jinak,“ vpadla Hanička vážně, „Mně se sice taky zalily dnes ráno oči slzami, když jsem spatřila mrtvé děvčátko. Ale prosím tě — člověk se obrátí a zapomene...“ „Ovšem — cizí nehoda, cizí neštěstí člověka nikdy tak nedojímá jako vlastní,“ odtušil muž. „Ale právě tato nedojímavost, vlastně zpravidla bezcitnost s cizím hořem a neštěstím zdá se mi býti hlavním zdrojem všech těch neřestných společenských poměrů, v kterých žijeme. Sobectví zdá se býti tak přirozeným, jakoby se nedalo proti němu něco namítati, nevystupuje-li ve formě hrubé, surové nebo docela zvířecí. Nechť se ohlédneš kamkoli, všady je postřehneš v nejrůznějších obdobách, a běda člověku, jenž se odváží, ať už z příčin jakýchkoli, spustiti se sobeckosti...“ „Ale všickni lidé přece nejsou sobečtí,“ namítla jaksi nesměle Hanička. „Pravda — nejsou a nebudou nikdy,“ odtušil živě. „Ale lidí poměrně nesobeckých, lidí v pravdě obětavých, lidí, zapomínajících na sebe a žijících pro jiné, je tak pramálo, že bys se zděsila, kdybys poznala, v jak podivných kuklích vystupuje lidská sobeckost. I zdánlivě nejnesobečtější, i tak zvaní osvědčení dobrodinci nebývají z pravidla nežli rafinovaní sobci. Žijeme v době mravních maškarád. Lidé, kteří zdánlivě plnými hrstmi veřejně nebo tajně ubožákům udílejí almužny, jiné ubožáky vydírají začasté bezcitně až do krve. Z krve, kterou vyssáli ubožákům, bez kterýchž by nemohli existovati, obětují několik kapek, aby jak říkávají — ulevili bídě ubožáků, do kterých jim nic není. Zneuctívající, pokořující almužnou chtějí zakrýti bezpráví, jež buď sami páchali nebo jež páchali a pášou jiní. Odporno, hnusno o tom přemýšleti!“ Mluvící pronášel povšechný názor svůj z počátku klidně, ale čím dále, tím vášnivěji, až skončil pouhým zamumláním. Hanička, která byla zatím ustala šiti, zadívala se mu upřeně do očí, a když skončil, pravila smutně: „Věřím ti, milá duše, poněvadž tě znám a nemám příčiny ti nevěřiti, i kdybys mluvil sebe podivněji, i kdybych slov tvých úplně nechápala. Ale mluvíváš-li také tímto způsobem veřejně, nedivila bych se, kdyby ti i posluchačstvo tvé nevěřilo.“ „Máš pravdu“ — odpověděl, „kdybych tak mluvil, řekli by mi prostě, že jsem pouhý frázista. Ale co jsem pronesl, dovedu větu za větou podrobně a přesvědčivě opodstatniti. Všechny theoretické plány, čelící k vykořistění lidské bídy, jimiž déle celého století nejpoctivější, nejlidštější myslitelé snažili se, když právě ne zahladit i, tedy aspoň zkrotiti nejděsnější hydru všech věků — lidskou bídu — byly a jsou právě jen pouhopouhé plány bez praktické ceny. Mluvíme, píšeme, vykládáme, přesvědčujeme a — společnost, ta vzorná společnost lidská, která má lidskost jen na jazyku, nás v nejpříznivějším případu vyslechne a vleče svůj tradicionelní názor, že jest bída lidská nevyléčitelná, bezmyšlenkovitě a bezcitně dále. Při tom hlásá do všech úhlů světa — jak je jí líto, že prý nelze nesrovnalosti společenské aspoň přibližně uspokojivě urovnati — vychloubá se svým soucitem, svou útrpností a lidskostí, a v náhradu za křivdy páchané na milionech ubožáků tisícům hází pouhou almužnu. Dokud bude u nás a v kterémkoli jiném státě možné beztrestně vzájemné vykořisťování, dokud člověk nebude pokládán za člověka v pravém toho slova smyslu, a nebude zákonem chráněn od hrabivého, bezcitného vydírání, dotud není naděje ani v pouhý obrat k lepšímu.“ I tentokráte pronášel myšlenky své týmž způsobem jako před tím: z počátku klidně a jaksi ledabylo, později vždy vášnivěji, až skončil nesrozumitelným zamumláním. Bylo zřejmo, že duší jeho víří chaos myšlenek, z nichž jen některé lehce naznačoval a žádné nerozváděl, aby působila přesvědčivě. Co byl právě pronesl, vlastně jen naznačil, bylo bez odporu jedno z nejtěžších obvinění společnosti lidské; ale právě proto, že nebylo doloženo a opodstatněno, působilo i na naslouchající dívku jako bezvýznamný úsudek o věci nejvšednější. Nadzvedlať jen hlavu a lehynce přikývla; ale hned na to připomenula: „Skoro se mi zdá, že líčíš přece jen příliš černě.“ „Ovšem, ovšem; ale jen — zdánlivě,“ odpověděl. „Vím, že by mi tak odpověděl každý, kdo je ve společností lidské perlíkem a není kovadlinou; každý, na koho bída nevycenila ještě své tesáky, ba každý, kdo s přimhouřenýma očima chodí mimo nejděsnější výjevy společenských nepoměrův. Ale kdo jako já bídu lidskou poznal v nesčetných jejích odstínech: od hnusné, odporné bídy zanedbaných a znemravnělých až po nezaviněnou bídu nejsvědomitějších pracovníkův a mnohdy i nejnadanější intelligence, nemůže jinak nežli jako já — s neúmorným úsilím, zasazovati se aspoň o možnou úlevu.“ „Ale jak, dušičko, jak?“ ozvala se dívka, jevíc vždy větší účast na rozmluvě. Pokrčil ramenoma a odpověděl teprve po chvíli. „Prostředků navrhováno již tak nesčetné množství, že člověka při jich zkoumání pojímá skoro závrať. A přece jako jest každá pravda tak prostinká, že přesně vyslovenou každé dítě pochopí, jest i rozřešení sociální otázky po mém náhledu tak snadné, že stačil by jediný paragraf zákona, aby byla zažehnána aspoň bída nejtrpčí, nejpalčivější.“ „Opravdu?“ optala se dívka nedůvěřivě. „Po mém náhledu najisto,“ odvětil s klidem člověka, jenž jest o nezvratnosti svých slov úplně přesvědčen. „Ale věř, kdybych byl na příklad poslancem a přednesl prostě svůj návrh, setrvala by celá sněmovna nad domnělou naivností mou v strnulém mlčení, nebo by se zatřásla bouřlivým smíchem. Pomysli jen, kdybych tak povstal a pronesl se v tento smysl: Pánové! K rozřešení palčivé otázky sociální navrhuju, abyste se usnesli o nejjednodušším zákonu, jakým zákonodárství světa vůbec může se vykázati — o zákonu s jediným jen praragrafem, jenž by zněl: Kdožkoli potřebuje spolupůsobení jiného člověka, jest povinen poskytnouti mu po celou dobu spolupůsobení toho zaopatření, jež se shoduje s lidskou důstojností.“ Tentokráte Hanička upřela své krásné oči na bratra s takovým porozuměním, jakého se nenadál. „Ale dovol, duše drahá,“ ozvala se po krátké pomlčce. „Mluvíte-li a vykládáte-li své názory ve svých schůzích tímto způsobem — čím to, prosím tě, že setkáváte se tak často s odporem a že policie i soudy tak často proti vám zakročují?“ Opět pokrčil ramenoma a odpověděl: „Kdyby každý znal ustanovení trestního zákona jako já, boj náš byl by v svrchované míře usnadněn. Trestní zákon náš jest cosi, co vzbuzuje u nepředpojatých znalců skoro neobmezenou úctu. Jet to výtvor tisíciletého vědeckého' úsilí stanovití přesně lidská práva. Základní ráz zákona našeho čelí k zabezpečení naprosté svobody, opakuju — naprosté svobody každého jednotlivce; ovšem jen potud, pokud tím není ohrožena nebo dotknuta svoboda jiného. Duch trestního zákona našeho je tak humánní, že i já nemohu jinak nežli vzdáti mu svrchovanou úctu. Nicméně jako vše i zákon ten má také svou základní vadu, z kteréž plynulo a plyne nesčetné zlo. Zákon ten chrání svobodu každého; chrání náš majetek, naši čest, vůbec celou řadu všeho možného. On chrání jednání vlády a výkony nejrozmanitějších jejích orgánův až po neposlednějšího byrokrata; on chrání nejrůznější korporace a zájmy; ba zákon ten zabezpečuje a chrání i svobodu slova — ovšem jen, pokud není v rozporu s ostatními ustanoveními) zákona; krátce nepřehlednou spoustu všeho možného, co přála si míti většina zákonodárců chráněno. Avšak žel, že není v zákoně tom žádného ustanovení, jímž by byl chráněn také nepředpojatý, zdravý rozum lidský. Skoro vše, co člověk může si přáti, aby bylo chráněno, těší se ochraně zákona, jedině zdravý rozum lidský může býti kýmkoli a jakýmkoli způsobem políčkován, a to nejen s křesel ministerských, nýbrž i s kazatelen, ve škole i mimo školu, v úřadě i ve veřejnosti, tiskem i mluveným slovem... Krátce zdravý rozum lidský jest takořka beze vší zákonné ochrany a vydán, abych tak řekl, na nůž každé vyrudlé tradici, každému předsudku a bludu, ba každé pověře, nechť už mají původ svůj v bezmyšlenkovitém návyku nebo v tak zvaném přesvědčení nebo docela v potměšilé, po případě i zlotřilé licoměrnosti. Za takových poměrů, kdy všechny snahy lidské pod ochranou zákona více méně triumfují a jedině zdravý rozum lidský takořka bez ochrany v koutku se krčí, není divu, že má povšechný duševní rozvoj u nás ráz přímo příšerné ztrnulosti a že zdravý rozum lidský v každém boji tak často s hanbou podléhá...“ Možná, ba skoro jisto, že dívka všeho, co právě slyšela, nechápala úplně; ale bratr suchopárné jinak zásadní náhledy své vykládal s tak přesvědčivým zápalem, že by byla skoro se zatajeným dechem sebe déle naslouchala. Až dosud nebyla bratra ještě nikdy slyšela takto muviti. Obyčejně odpovídal na všecky její dotazy vyhýbavě a úsečně. Nikdy nerozvinoval před ní svých zásad, tím méně, aby ji byl zasvěcoval v zámysly a snahy své. Tenkráte poprvé dovolil jí bez vybídnutí nahlédnouti hlouběji do svého nitra, a srdce její bezděky radostně se zachvělo, že muž takovýchto zásad a snah, ačkoli bez sociálního postavení, tudíž i bez chleba, jest jejím bratrem. Věděla o něm sice tak leccos, co ji znepokojovalo, ba začasté i strachem naplňovalo. Věděla, že prodlením několika let, co byl absolvoval práva, byl často bez místa — jak říkával, pro prudkou, nesnášelivou povahu svou. Věděla, že udržuje styky s osobami, jež policie a soud stíhají pro tak zvané sociální rejdy; že scházívá se s nimi v pokoutních hospůdkách a jiných místnostech, že psává pro různé časopisy sociální, ba že tu a tam v některé schůzi také veřejně mluvil... A vše to, ačkoli tak prosté a vzhledem k dosavadnímu životu bratrovu tak přirozené, znepokojovalo ji, jak už připomenuto, ba když si to neb ono připomenula v noci, plašívalo začasté i její spánek. Na základě toho, čeho v novinách se dočítala nebo tu a tam vypravovali zaslechla, měla o snahách bratrových zcela jiný pojem. Obzvláště v poslední době, když častěji než jindy přicházíval, aby u ní místo ve svém prostinkém bytečku na konci Kr. Vinohrad přespal, počala se domnívati, že mu hrozí nějaké nebezpečenství, že se skrývá, aby nebyl vypátrán, a že dříve nebo později stihne jej týž osud jako celou řadu jiných, kteří šli touže cestou jako on: že bude zatčen, před soud postaven a nejspíše také odsouzen. Pravda sice, že v rozmluvě s bratrem také někdy opatrně toho se dotkla. Ale bratr vždycky poukazoval k tomu, že, nemaje na mysli žádných nezákonných snah, nemůže také žádných nezákonných skutků se dopustit a byt i byl pro domnělý nějaký přečin stihán, že právě proto, že zná zákon, dovedl by se také obhájiti. Dívce důvody ty ovšem nestačily úplně. Domněnky nejrůznějšího druhu měly příliš široké pole. Avšak dnes, když se byl konečně aspoň tak dalece zásadně vyslovil, že bylo lze přibližně vystihnouti cíl i prostředky, domnívala se býti přesvědčena, že jest vlastně vše v nejvzornějším pořádku a všechny obavy bezúčelný. „Ach, milá duše, ani bys nevěřil, jaks mi těmito slovy ulehčil,“ ozvala se, když byl domluvil. „Znám tě příliš dobře, abych se mohla domnívati, že obíráš se něčím, co by s tvým svědomím se nesrovnávalo; přes to přece nemohla jsem se — odpusť mé upřímnosti — ubrániti mnohdy nejpodivnějším obavám a představám.“ „Snad si mě nepředstavuješ mimo tvou společnost jako nějakou krvelačnou hyenu?“ usmál se sarkasticky. „To ovšem ne,“ odtušila kvapně; „ale jako člověka, jenž přes všechnu svou opatrnost přece jen nedovede vždy zkrotiti své prudké a vášnivé povahy. Byla jsem skoro přesvědčena, že kdybys někdy mluvil veřejně — rozohníš se tou měrou, že nebudeš pánem svých slov, a můžeš snadno pronésti něco, co bude míti pro tebe neblahé následky. Ale když jsem tě dnes konečně slyšela, jsem přesvědčena, že dovedeš se opanovati, ba že dovedeš každého přesvědčiti.“ „V tom však je právě závada,“ ujal se slova bratr, „že přesvědčili můžeme jen duše vnímavé a přístupné přesvědčení, jako snad jsi ty, ale nikoli každého. Ani bys nevěřila, jak houževnatě dovedou lidé lpěti na svých bludech a předsudcích — a jak bezpříkladným způsobem rozpaluje člověku krev odpor, podpíraný a opodstatňovaný vyrudlými a zdravým rozumem dávno odkopnutými tradicemi, do očí bijícími vytáčkami a zřejmými lžemi. Za takových okolností, věř, neručím ani za sebe. Avšak se zákonníkem v ruce, trvám, že lize při pouhé opatrnosti vyvarovati se všeho a já — tím můžeš býti ubezpečena — zákonné půdy nikdy se nespustím.“ Hanička chtěla něco připomenouti, ale slovo jí uvázlo na rtech. Ticho, jež nastalo, když byl bratr domluvil, přerušeno náhle prudkým trhnutím domovního zvonce. „Co to?“ uklouzlo bezděky bratrovi tak zvláštním tónem, že sestra uznala za vhodné ho upokojiti. „Ah, to nic není,“ pravila konejšivě. „Nejspíše někdo — patrně soused z druhého patra — zapomněl domovní klíč a zvoní na domovnici. Stalo se to již častokrát.“ „Ah tak!“ odtušil bratr, ale přece se obrátil' ku dveřím, jakoby čekal, brzo-li někdo vstoupí. Oba chvíli napjatě naslouchali. V brzku zaslechli na dvorečku, do něhož se vcházelo po několika schůdkách z úzké chodby domovní, vrznutí dveří, pak lehké kroky. Patrně domovnice šla otevřít. Po chvíli ozvaly se přitlumené hlasy z domovní chodby.
Bratr prudce se vztyčil. V tváři jeho nejevilo se sice zvláštní hnutí mysli, nýbrž pouhé napjetí nebo zvědavost. „Nechˇ už to kdokoli,“ připomenul šeptmo. „Musím býti připraven na všechno a proto — —“ Nedořekl. Chvatně sáhl po převlečníku a klobouku na posteli, rychle se oblékl a drže klobouk v ruce, opět napjatě naslouchal. Zatím byla i sestra vstala a naslouchala podobně. Tak stáli bez hnutí po několik vteřin, aniž něco zaslechli... Náhle zaruply po schodech kroky, a rupavý zvuk člověka pomalu, opatrně po schodech vzhůru se ubírajícího byl vždy zřetelnější, až zazněl v předsíňce přede dveřmi. V naslouchajících zatajil se na chvíli dech. — V okamžiku bezprostředně následujícím však oba z hluboká si oddechli. Rupavý zvuk zazněl poznovu a — vzdaloval se. Patrně vystupoval někdo po schodech výše do druhého patra. „Nu — vidíš, dušinko, že to byl soused z druhého patra,“ připomenula Hanička šeptmo. „Nejspíš,“ odtušil bratr taktéž přitlumeným hlasem, klada klobouk na postel. V témž okamžiku ozval se rupavý zvuk na schodech z přízemí do prvního patra znovu. Opět oba napjatě, skoro bez dechu naslouchali. Zvuk se blížil jako před chvílí, až dozněl v předsíňce těsně přede dveřmi. Hned na to někdo na dvéře zlehka zaklepal. „Nechť je to kdokoli — neotvírej,“ zašeptal bratr k sestře, „dokud ti nedám zatleskáním v ruce znamení, že jsem v bezpečnosti.“ Po té ruče sáhl po klobouku a po špičkách vzdálil se k druhým pootevřeným dveřím, za nimiž v temnu zmizel. Na dvéře z předsíňky zaklepáno znovu. „Kdo to?“ ozvala se dívka, snažíc se potlačit! prudké rozechvění. „Otevřte, prosím! Přicházíme v důležité záležitosti.“ „Ale kdo to, prosím?“ optala se Hana znovu, a poohlédla se k oknu, jakoby odtamtud očekávala bratrem slíbené znamení a odkud slyšela zvláštní loskot a šramot. Chvěla se na celém těle. Tvář její hořela — oči horečně se leskly. „Otevřte — nebo otevřeme paklíčem!“ ozval se za dveřmi netrpělivě mužský hlas. „Hned, hned — račte jen laskavě okamžik poshovět!“ vypravila Hana ze sebe s největším namáháním, snažíc se potlačiti chvění hlasu. „Není možno — otevřte okamžitě!“ zaznělo přede dveřmi v odpověď. V tom zaslechla dívka za sebou směrem od okna lehynké zatleskání v ruce. Bratr byl patrně v bezpečnosti. Oddechla si z hluboká a chtěla postoupili ku dveřím, aby otevřela. Ale nohy jí vypověděly službu. Nemohla se hnouti. V tom zaslechla opět, a sice dvojí rupavý zvuk po schodech. Patrně sestupoval někdo s druhého patra a jiný vystupoval z přízemí. Přede dveřmi rupot utichl a hned na to bylo slyšeli rozkazující hlas: „Neotvírají-li, otevřte paklíčem a zůstaňte oba zde!“ Klíč nebo paklíč zavrznul v klíčové díře a hned na to dvéře s hlukem se rozlítly. Na prahu objevil se asi šestadvacetiletý muž vysoké postavy v dlouhém, tmavém převlečníku s vyhrnutým límcem a úřadní čepicí na hlavě. „Proč neotvíráte? Proč nás necháváte tak dlouho čekat?“ ozval se muž ten ještě na prahu, dříve, nežli se byl v jizbě porozhlédl, tónem tak urputným, že sebou Hanička bezděky pohnula. Spatřiv však dívku stojící u stolu z pola ve stínu jejž stinidlo na lampě vrhalo, zmírnil příkrý tón a vstupuje pravil: „Odpusťte, prosím, že obtěžujeme! Jsem policejní koncipista a přicházím vykonat v bytu vašem policejní, prohlídku.“ „Prosím!“ bylo vše, co mohla dívka chvějícím se hlasem pronésti. Bylať i nyní ještě tak rozčilena, že ani nevěděla, kdo byl vlastně vešel a co k ní promluvil. Viděla jen temné obrysy velkého, statného muže jiskrných očí a tváře zarostlé tmavým plnovousem. Takořka v nerozdílném okamžiku policejní úředník byl se rozhlédl kolem. „Jste vy, prosím, Johanna Havrdová — švadlena?“ optal se dívky. Hanička přikývla hlavou. „Dovolte tedy několik otázek,“ ujal se slova policejní úřadník. „Jste zde v bytě sama?“ „Sama,“ zašeptla dívka. Úřadník ruče se přikrčil, aby pohlédl pod postel, načež opět se vztyčil a nevěnuje dívce skoro žádné pozornosti, připomenul: „Nemohla byste námi otevříti obě almary?“ Teprve nyní Hana aspoň tak dalece se vzpamatovala, že potácivým krokem mohla se přiblížiti k větší almaře a vyhověti úředníkovu přání. Ve skříni nebylo než něco málo ženského šatstva. Když pak otevřena almara druhá, nemohl se úřadník ubrániti zvláštnímu překvapení. Bylať plna knih, pečlivě v přihrádkách seřaděných. „To jsou vaše knihy?“ optal se. „Moje — po otci,“ odtušila. „A co je prosím, tam?“ optal se úřadník opět, ukázav rukou na druhé dvéře. „Ještě jedna menší světnička,“ odpověděla Hana hlasem již pevnějším. „Můžete mi tam posvítit?“ ozval se policejní úřadník. Beze slova Hana sňala stínítko s lampy a nadzvednuvši chvějící se rukou lampu, postoupila ku přivřeným dveřím, jež otevřela dokořán a vstoupila. Policista ji následoval až na práh. Spatřil skutečně malou, nízkou, ale skoro úplně prázdnou světničku. Nebylo v ní nežli jediná, odestlaná postel, velký kufr a několik škatuli. „Čí to postel?“ optal se úřadník. „Moje.“ „A pro koho je odestlána?“ „Pro mne,“ zalhala Hana — poprvé, co odpovídala na dotazy policistovy. V tom všimnul si policista ještě jedněch dveří. „Kam vedou tyto?“ optal se, ukázav na dvéře. „Na malý výstupek místo pavláčky,“ odpověděla Hana, načež bez vybídnutí dvéře otevřela a postoupila. Světlo v lampě zaplápolalo — Hana byla mimo uzavřenou místnost. Úřadník postoupil za hanou a teprve, když se byl octnul na pavlačovém výstupku, nabyl přesvědčení, že v takovémto domě jest stíhání jakéhokoli člověka úplně marné, dokud se neučiní napřed přiměřená opatření v nejbližším okolí. Byltě to jeden z oněch podivných domů, na jaké jest Malá Strana, zejména Ostruhová ulice tak bohata. Budova vzdorující nepravidelností svou každému pokusu popsati ji. Nacházejíc se na svahu, jest do ulice dvoupatrová, — na jih však tří-- patrová. Avšak i nepravidelný dvoreček jest zastaven — a střecha nízké budovy dvorní sklání se až k pavlačovému výstupku, odkud je možno zcela pohodlně přes kamenné zábradlí dostati se na střechu budovy nádvorní a odtud — bůhví na které střechy jiných sousedních, níže položených domů. Postřehnuv jednak v šeru nočním, jednak v matném světle Haniččiny lampy situaci, nemohl se policejní úřadník ubrániti lehynkému usmání. Beze slova obrátil se k odchodu, a zrak jeho utkvěli jen ještě na barvínkovém věnci, ležícím na kamenném zábradlí a třpytícím se místy v září lampy, jakoby byl skropen vodou, Bezděky chtěl se optati neúřadně na účel věnce; ale v okamžiku bezprostředně následujícím na vlastní úmysl zase zapomněl. Rychle opustil výstupek a vrátil se do první jizby. Hana jej následovala krokem poněkud jistějším. Octnuvši se v první jizbě, postavila lampu na stůl, kde byla původně, a sama couvla skoro až k oknu, kde bez hnutí stanula. Policejní úřadník, stoje těsně u stolu, rozhlédl se ještě jednou pátravě kolem, a zrak jeho utkvěl na stole na rozhozených drobotinách: na rubášku, obrázcích, stužkách a několika proutkách rozmarýny a barvínku. Tvář jeho přelétl podivný, polotrpký a polobolestný úsměv. Chtěl se optati, kdo zemřel — ale otázka opět odumřela mu na rtech. Myšlenka, že octnul se v úřadní povinnosti v bytu, v němž byla před nedávnem smrt vykonala svůj děsný úkol, zaujala celou mysl jeho pro okamžik tou měrou, že nemohl jinak, nežli poohlédnouti se mlčky po dívce. Stála dosud na témže místě — nyní v plném světle lampy — zdrcena a němá. Za ní splývaly bílé záslony okna až na podlahu — po pravé i levé straně byly květiny. Stála zdánlivě bez hnutí a přece i nyní ještě chvílemi mírně se zachvívala. Líčka byla rozpálena — pootevřené rtíky rozžhaveny — oči, ty krásné, hluboké, modré oči horečně rozjiskřeny a s němou ustrašeností na policistu upřeny... Když se zraky jejich setkaly, Hana nadzvedla bílé, suché své ručky a sepjala je k němé prosbě. A prostinký pohyb ten rozhodnul zatím o dalším jejím osudu a zkrátil její útrapu. „Měl jsem rozkaz podrobiti i vás výslechu,“ ozval se po chvíli policejní úřadník hlasem nápadně přitlumeným. „Ale za takových, poměrův — a vůbec proto, že jsem nepostřehl nic podezřelého, od toho upouštím. Promiňte, prosím, slečno, že jsem byl nucen obtěžovati.“ Po těchto slovech obrátil se k odchodu. Ve dveřích stojící dva civilní strážníci couvli, a policejní úřadník na prahu ještě jednou se poohlédl. Hana stála doposud na témže místě bez hnutí se sepjatýma rukama v plném světle lampy; ale v tváři její nejevila se více úzkostlivá zdrcenost, nýbrž nevylíčitelný výraz němé vděčnosti. Beze slova policejní úřadník zavřel dvéře — Hana zůstala samotna. Chvíli ještě postála, jakoby nechápala, co se bylo sběhlo. Po té učinila několik kroků ke stolu, sklesla na stolici a zastřevši si tvář oběma rukama, vypukla v štkavý pláč. Pláčem dostavila se úleva. Asi po čtvrt hodině vzpamatovala se aspoň tak dalece, že přes zarosené oči mohla chvějícíma se rukama došíti rubášek... Minulo něco přes dvanáct let... Po několika parných dnech květnových snesla se v nocí nad okolím dobřichovickým prudká bouře, kterouž osvěžena příroda tou měrou, že bezprostředně následující den — náhodou den sv. Johanny, královny — podobal se prvním jarním dnům, osvěžujícím a vzpružujícím i mysli nejstísněnější. Není tudíž divu, že v jednom z největších a nejvkusnějších letohrádků, v němž po polední byla se sešla nevelká společnost lidí skoro vesměs více méně bezstarostných, lidí, jichž — aspoň na pohled — pranic přes příliš kormutlivého nehnětlo, zavládla ona zvláštní, přímo nevylíčitelná nálada, pro kterouž doposud není snad případnějšího přívlastku kromě omšeného epitheta nejrůžovější. Letohrádek ten, obklopený velkou zahradou, přiléhající skoro až k lesíku, kterýmž jsou vršiny mezi Řevnicemi a Dobřichovicemi od údolí Berounky na jih až po Mníšek porostlé, jest asi od desíti let vlastnictvím někdejšího člena státního' návladnictví pražského, nyní rady zemského, jinak trestního soudu — muže dosti mohovitého, jenž si byl karriéru úřadnickou nezvolil z existenční nutnosti, nýbrž jen z té příčiny, aby se zbavil — nudy... Otec jeho, přičinlivý, ba vzorný ekonom, jenž byl déle dvaceti let hospodářským správcem na jednom z panství známého druhdy patriotického hraběte Hanuše Kolovrata Krakovského, a později, když ovdověv koupil si vlastní statek, jedním z nejpokročilejších, všem moderním opravám přístupných, samostatných hospodářů, zůstavil po své smrti asi před čtrnácti lety jedinému synu svému tak značné jmění, že mohl býti tento zcela pohodlně a velice slušně živ z pouhých úroků. Původně, dokud byl ještě stav advokátský privilejem a vázán na určitý, nepřekročitelný počet svých členů, otec spekuloval se svým synem na kariéru advokátskou, ku kteréž pro své rozsáhlé známosti, tedy protekcí doufal mu na jisto dopomoci. Nicméně naděje ta ho zklamala. Tak zvaný numerus clausus, kterýmž stanoven určitý počet advokátů, zrušen dříve, nežli syn nastoupil studia právnická. Stav advokátský stal se volným jako kterékoli jiné, neprivilegované zaměstnání, a otec, obávaje se pro syna svého nehrubě příjemných konkurenčních zápasů, radil mu před nastoupením studia universitního dráhu jinou. Avšak syn, jinak dobrý, ba výtečný student, honosící se výbornou pamětí a přesnou, bystrou logikou, rozhodnul se přece jen pro studium právnické, a to nikoli snad jen pro schopnosti, jichž pro stav ten domníval se míti, nýbrž i z popudu hlubšího, ze zvláštní vrozené a v té době skoro snad ještě nedosti uvědomělé náklonnosti k hájení práva a konání spravedlnosti. Otec mu nebránil, a tak nastoupil mladík studia právnická. Již na gymnasiu a ještě více na universitě jevil ve všem jistou klidnou a rozvážlivou umírněnost, a přede vším tak neobyčejně vyvinutý smysl pro právo a spravedlnost, že stával se začasté v hájení jich zelotou, Vždy a ve všem zdál se však hold ováti tak zvané zlaté cestě střední. Výstředností nemiloval. Ve všech sporech, ať veřejných nebo soukromých záležitostí se týkajících snažíval se z pravidla smírně sprostředkovávati. Přes to byl pevných, nezdolných zásad. Uváživ jednou zrale důvody pro i proti, a ustáliv se na nějakém úsudku nebo mínění, nedal si přesvědčení své nikdy neb aspoň zřídka kdy vyvrátiti. Jinak byl dobrý, ba výborný kolega, nevyhledávající ani svárův, aniž jakýchkoli pohnutek ku kritisování svých přátel a známých, kteří jej z příčiny té pokládali a také prohlašovali za vzorné, přímo zlaté srdce. Odbyv studia i předepsané zkoušky s výtečným prospěchem, měl se rozhodnout! pro další životní dráhu a poprvé v životě svém — váhal... Nepoznav svízelů sociálních útrap, s jakýmiž jest zápasiti studentům nemohovitým nebo chudým, a veda až dosud život v pravém slova smyslu bezstarostný, octnul se nyní před kritickou otázkou: má-li či nemá-li volnost, dostatečnou zámožností skoro zajištěnou, obětovati nějaké společenské karriéře? Nejsa ctižádostiv a nepráhna po žádném, ať již jakémkoli vyznamenání, byl by milerád zůstal v milém zátiší soukromém:, kdyby byl — ať připomeneme aspoň jediný moment — cítil sebe slabší náklonnost k nějakému vedlejšímu, příjemnému duševnímu zaměstnání, jako k básnictví nebo k literatuře vůbec nebo ku kterémukoliv jinému umění, v němž by si byl mohl dilettantstvím život aspoň přibližně a pro vlastní zábavu nějak zpříjemniti. Mimo to nejsa ani světákem, lačnícím po zábavách a různých sportech, jichž se byl jako zámožný student záhy nasytil, aniž vůbec povahou vznětlivou, po časté změně nebo docela rozčilení práhnoucí, nýbrž člověk ducha spíše kontemplativního a k tomu ještě dosti přesně vytknutého, jednotvárného směru — pocítil hned v prvních měsících po ukončení studií, dokud se ještě rozmýšlel, má-li či nemá-li se dobrovolně své osobní volnosti vzdáti, takovou prázdnotu duše, provázenou tak bezpříkladně trapnou dlouhou chvílí, že se konečně rozhodnul: zkusiti, víme s důrazem: pouze jen zkusiti — karriéry úřadnické. Tak stal se na sklonku roku 1879 auskultantem u trestního soudu pražského. Za nedlouho přestoupil za koncipistu k policii a asi po roce k státnímu návladnictvu pražského jako substitut. Ku charakteristice muže toho a jemu podobných nutno však dodati, že na sklonku let šedesátých a v první polovině let sedmdesátých nebyl by se toho vůbec ani odvážil Byltě jedním z oněch vřelých, upřímných a rázných patriotův, jakých nám — žel! znenáhla vždy více ubývá. Nejmladší a mladší pokolení naše zajisté již jen stěží dovede se vpraviti ve zvláštní, skoro nepochopitelné společensko-politické poměry, jež zavládly v Čechách nedlouho po uzákonění dualistické formy říše rakouské, jež se stalo, jak známo, bez spolupůsobení, bez souhlasu, ba proti vůli zákonních zástupců národa českého. Opíraje se o nezadatelná, přísahami panovníků rakouských stvrzená práva svá, celý národ český jako jeden muž zdvihl se k odporu a zákonnému boji za tato svá práva. Následek toho byla známá persekuce lidu českého, v kteréž c. k. orgánové všech odstínů hráli nehrubě závidění hodný úkol, a za kteréž dospělo se takměř až na popraží revoluce. Poměr občanstva k c. k. úřadnictvu od c. k. ministrův a c. k. okresních hejtmanův až po nejposlednějšího policistu nebo diurnistu přiostřil se v několika málo měsících v takové míře, že pojem poctivého Čecha zdál se býti a v jednotlivých případech také skutečně byl — naprosto neslučitelným s pojmem c. k. úřadníka. Co poctivý Čech, to — oponent, odbojník, ba dokonce již kandidát kriminálu. Co c. k. úřadník — to orgán nenáviděné vlády, s kterouž veden všemi zákonnými prostředky bezpříkladně tuhý boj — orgán rovněž tak nenáviděný, ne-li nenáviděnější, nežli nenáviděná vláda. Sloužiti tehdejší vládě vídeňské v oboru jakémkoli, pokládáno všeobecně za vlastizradu v nejvlastnějším slova smyslu, a každý, kdo byl třeba jen v pouhém styku s vládními orgány, byl v podezření, když právě ne vlastizrády, tak aspoň nevlastenectví. Z českých kruhů nerekrutován nikdy tak skromňoučký počet c. k. úřadníků jako právě v zmíněných letech persekučních. Koho nedohnala k tomu bída nejtrpčí, kdo vůbec jen mohl se zachytiti kdekoli, třeba v poměrech sebe skromnějších, vyhnul se karriéře c. k. úřadníka. A kdožkoli jako c. k. úřadník pokládal se třeba sebe vlažněji vlastencem, skoro každý — když právě ne veřejně — což nesměl — tedy potají proklínal stav, k němuž byl ukován a o němž se byl nenadál, že může někdy osudným sběhem okolností státi se stavem tak profanovaným. I otec našeho nynějšího c. k. zemského rady byl tehda jedním z oněch neohrožených patriotů, kteří stáli, abychom tak řekli, v prvním ohni. I on byl pro několik vlasteneckých projevů vyšetřován, před soud postaven a odsouzen k několikaměsíčnímu žaláři. A synek — tehdy ještě asi čtrnáctiletý studentík — doprovodil ho až na práh příšerné budovy novoměstské radnice, v kteréž bylo takové množství nejpoctivějších vlastenců českých odpykalo skutky a slova, jež se nesrovnávala s trestním zákonem z doby nejtužšího absolutismu. Pamatoval se na památný onen okamžik, kdy loučil se před fortnou žalářní s otcem a nikdy nezapomněl, čím nejen otci, nýbrž i jemu byli tehda netoliko onino c. k. orgánové, kteří při odsouzení otce spolupůsobili, alébrž vůbec všichni ti, kdož tehdejší vládě jakýmkoli způsobem sloužili, ublížili. Že však přes tento moment, t. j. přes to vše, že měl památný onen okamžik v živé paměti, po několika letech, ať už z příčin jakýchkoli, přece se odhodlal zkusiti štěstí svého jako orgán c. k. vlády, zdá se nám býti důkazem, že v době několika málo let po persekuci lidu českého poměry u nás v Čechách netušené, byť i nehrubě pozorovatelně se změnily. Nechceme se domnívati, že by c. k. úřady byly se změnily v té míře, by úplně odpovídaly českému vlastenectví; naopak — nám zdá se spíše, že vlastenectví naše znenáhla přece jen povychládá a že není to už dávno ono vlastenectví z dob persekuce, kdy pojem poctivého Čecha zdál se býti s pojmem c. k. vládního orgánu takměř neslučitelným. Nechť však tomu jakkolivěk! Nám šlo jen o charakteristiku muže, o němž právě vypravujeme a právě o něm musíme po pravdě uznati, že byl a jest jedním z nejupřímnějších a nejvřelejších patriotů českých. A muž ten, jenž se stal, jak víme, c. k. úřadníkem bez existenční nutnosti, skoro výhradně jen proto, by zažehnal dlouhou chvíli — vpravil se do zaměstnání svého s takovým zápalem, že stal se v několika málo letech úřadníkem, jenž ovládal obor svůj k úplné spokojenosti své vlastní i svých představených a konal všechny své povinnosti, ba začasté i nad povinnosti své, tak zručně a svědomitě, že málo který jiný úřadník se mu vyrovnal. V úřadě jest tedy spokojen, obzvláště od té doby, kdy byl jmenován radou trestního soudu a kdy mu bylo zároveň, ovšem pod rouškou tajemství, zvěstováno, že jest jedním z oněch, kteří jsou pro nejbližší dobu vyhlídnuti pro opětné povýšení. Spokojenost jeho jako úřadníka dovršena však také svrchovanou, ba závidění hodnou spokojeností v životě soukromém a rodinném. Byltě se před jedenácti lety oženil s mladistvou dívkou, s kterou se byl asi rok před tím náhodou setkal a která jej hned o prvním setkání tak zaujala, že napjal všechny své síly, by odstranil překážky, jež sňatku se stavěly v cestu. Nelitoval toho. Manželství jeho bylo, jak aspoň fáma vypravuje, svrchovaně šťastné. Posledních slov ovšem netřeba vykládati úplně přesně. Máť každé manželství svá svízelíčka, svá dočasná nedorozumění, své neshody a různé mráčky, ba snad i mraky; leč manželství rady Armanda Svobodovského bylo jedním z oněch, jež mraků manželství snad ani nepoznalo, mráčky jeho pak jen zřídka kdy a k tomu jen přeletmo a vždy jen na několik okamžiků. Paní radová pokládána všeobecně za dámu rovněž tak vzdělanou jako lidumilnou. Nebyla to dáma salonů, nýbrž prostá, srdečná žínka živého, poněkud vznětlivého temperamentu — a přece elegantní zjev bez koketnosti — milá, dobrá, laskavá; příležitostně snad i vábná, ba svůdná... A právě této své milé žínce k vůli, vlastně po jejím výslovném přání rada Svobodovský sezval několik svých nejdůvěrnějších přátel k malé rodinné slavnosti — v den jmenin své manželky — na svůj letohrádek, v němž již skoro po osm let trávívá s chotí svou letní měsíce. Letohrádek jeho na mírném svahu vršiny jest v pravdě' jedno z oněch útulných zátiší letních, v němž možno po případě — i rozrušené nervy léčili, čehož ovšem ani pan rada, aniž paní radová nemají potřebí. Trávívaliť zde letní dobu z pravidla skoro v úplné odloučenosti od světa — šťastni a blaženi tím, že sami sobě dostačí, že neprahnou po dojmech vzrušujících, po změně a tomu podobném. A klidné, tiché štěstí snad jim mnozí ani tak nezáviděli, poněvadž ho nebyli účastni, jako jim záviděli vkusnou, vším možným pohodlím opatřenou klícku, v které bylo snad vše, čeho člověk jen přáti si může. Budova sama ovšem nevyniká ničím zvláštním, leda svou vkusnou jednoduchostí a neobyčejnou čistotou. Je to jednopatrová budova s balkónkem v průčelí obráceným k Berounce, tudíž k severu a malou verandou v zadní části, směrem k lesině na jihu. V přízemí jsou po jedné straně místnosti pro domácnost nutné, jako kuchyň, čeledník atd., po druhé pak dva pokojíky pro opatrovnici dítka. Kromě toho jest zde uprostřed velký, prosté upravený salon — na jih a na sever velikými zasklenými dveřmi opatřený — pro případ nepohody, ať už deště nebo velkého parna. Ze salonu toho vedou pohodlné schody do prvního patra, v němž jsou místností obytné: vkusně vyzdobený salon, z něhož jdou jedny dvéře na balkon v průčelí a druhé na verandu v zadním traktu, pak ložnice, do které se vchází ze salonu a konečně dva menší pokojíky, z nichž jeden sloužívá někdy panu radovi za pracovnu a druhý, přiměřeným nábytkem opatřený, jest připraven pro všechny možné případy, t. j. pro některého hostě, kdyby si přál zde přespati nebo i několik dní prodlí ti. Budova jest umístěna uprostřed velké, ač ještě poměrně mladé zahrady, měřící zdéli i šíři asi dvě stě metrů. Zahradu ohraničuje vysoký dřevěný plot, kolem něhož táhne se uvnitř zahrady husté, místy skoro neproniknutelné křoví, zejména vysoký hloh, šípek a šeřík, takže pohled do zahrady, aspoň v létě, jest možný jen v místech, kde není křoví příliš husté. V celé zahradě, která je vlastně zahradou květinovou, jsou vesměs stromy nanejvýš desíti- až dvanáctileté, čímž však celek — vkusnými záhonky květin v pravém slova smyslu přeplněný — nikterak na svém půvabu netratí. Velkých stinných stromů jest zde jen několik. Asi před osmi lety bylo sem sice umělým způsobem přesazeno dvanáct vyspělých divokých kaštanů, z nichž však pouze čtyry a sice náhodou přímo před průčelím budovy se ujaly a poskytují aspoň v těchto místech dostatečného stínu. A pod těmito kaštany, na volném, žlutým pískem posypaném prostranství, před kterýmž jest jednoduchý vodomet, ale nyní skoro bez vody a tudíž v nečinnosti — upravena byla tabule pro několik osob: velký podlouhlý stůl, za kterýmž — v okamžiku, kdy začínáme věnovati místu tomu pozornost — sedí čtyry osoby. Na stole, bílým ubrusem pokrytém, nalézají se už jen zbytky desertu; cukrovinky a různé ovoce. Nicméně několik lahví vína a z části vyprázdněné sklenky zdají se nasvědčovati, že ti, kdož zde byli pohodovali, nikterak ještě nemají v úmyslu rozejíti se. Zdá se, že teprve nyní přicházejí do vlastní nálady hodovní nebo slavnostní, vlastně do nálady rozmarné. Bavit se neobyčejně živě přes to vše, že točí se zábava kolem předmětu nejvšednějšího: záhodno-li totiž píti po výborné hostině pouze víno nebo pivo nebo snad oboje... Použijme příležitosti té, která nám neukládá za povinnost sledovati rozmluvu, abychom se s rozmlouvajícími aspoň povrchně obeznámili. Hostitele, Armanda Svobodovského, poznáváme na první pohled po zvláštním, ovšem nevylíčitelném výrazu mužné, obyčejně však a to návykem jaksi zpřísnělé tváře. Jevit se v ní právě onen usmívavý klid svrchovaně spokojeného člověka, jenž si jest vědom, že připravil také jiným podobné potěšení, jakému se právě těší sám; ale nechce, aby toho postřehli. Chová se jaksi zdrženlivě. Neodpírá žádnému výroku, žádnému tvrzení, ačkoli začasté nesouhlasí. Naslouchá jen, přikyvuje a jenom někdy, ale spíše jen jaksi pro sebe nežli pro jiné zavrtí nenápadně hlavou. Veškerá pozornost jeho zdá se býti soustředěna k tomu, by nebyla hostem zavdána nejnepatrnější záminka k jakékoli nespokojenosti. Je to muž nanejvýš čtyřicetiletý, vysoké, štíhlé a přece statné postavy s mocně vyklenutým hrudníkem. Podlouhlá, hustým černým plnovousem zarostlá tvář dosti jemné bílé pleti s jiskrnýma černýma očima působí na první pohled jaksi, abychom tak řekli, divousky, polo odpuzujíc, jako podobné fysiognomie vůbec. Avšak hned druhý pohled poučuje, že to jedna z oněch pravidelných tváří, jimž právem náleží přívlastek mužně krásných — tvář s mírně vyklenutým čelem, řeckým nosem, kyprými rty a zarudlými lícemi. Jen černý, poněkud přikudrnatělý jemný vlas jest nad skráněmi poněkud již prořídlý a místy třpytí se v něm jako stříbrná vlákénka — jednotlivé vlasy šedivé. Oblečen jest v prostý a přece elegantní letní šat modravě šedé barvy a jenom zlatý, těžký řetěz od hodinek a snubní prsten nápadně od jednotvárné toiletty se odlišují. Z hostí jest nejnápadnější mužisko, taktéž asi čtyřicetileté, jež ostatní v hovoru nazývají Lampasíčkem nebo Karlíčkem. Malá, tučná to postavička s obhroublým bříškem, s boubelatou, bezvousou a zdravím kypící tváří, pro kterouž všední epitheton měsíčkovitá nebyl by nevhodným. Malá modrá očka jeví neobyčejnou a zároveň těkavou živost. Nápadně červené líce a takové též, ale odulé a přece usmívavé rty; plavý, krátce přistřižený vlas a skoro nepozorovatelné, jako len hebké obočí a přiryšavělé brvy — vše zdá se připomínati onen druh flegmatických fysiognomií, při kterýchž člověku z pravidla dříve nebo později napadne — selátko... I on jest oblečen nenápadně a jednotvárně v šat žemlové barvy, ale nehrubě elegantní, poněvadž přes příliš volný. I bílá kravata odstává od tučného, skoro bychom řekli turovitého krku asi na tři centimetry, neklamný to důkaz, že majitel její nestrpí na sobě ničeho, co by jej tísnilo, a že by snad nejraději asi chodil, jak sám říkává, jak jej pán bůh stvořil. Ve společnosti, ve které mešká, zastupuje, jak se zdá, živel dobrodušné, jinak ovšem dosti všední a laciné komiky. Nezdá se býti ani přítelem hlubokého přemítání, aniž vůbec příznivcem jakéhokoli duševního namáhání, tím méně přemáhání. Přes to přece kmitne řečí jeho často zdravé jadérko nepředpojaté, byť i skoro jen epikurejské životní filosofie — důkaz to, že nežije neb aspoň že dříve nežil bezmyšlenkovitě. Druzí dva hosté liší se od hostitele i Lampasíčka nejen šatem, nýbrž i fysiognomiemi a charaktery — vůbec vším. Jsou sice taktéž asi čyřicetiletí, ale první, černovlasý muž prostřední postavy s nápadně vyžilou fysiognomií zdá se býti nejméně o deset roků starší, kdežto druhý, vyčouhlý, ba vychrtlý a s fysiognomií skoro dětinského výrazu, zdá se býti zase asi o deset roků mladší. Oba jsou oblečeni v černý salonní šat s bílými vestami a takovými též kravatami — jako bys je, abychom užili omšeného porovnání, z nejnovějšího modního žurnálu vystřihl. První jest nápadný snědou, skoro možno říci cigánskou pletí, vráskami rozbrázděným zachmuřeným čelem a horečně se lesknoucím černým okem. Hladce oholená tvář nejeví žádné určitější známky, z které by se dalo třeba jen přibližně souditi na charakter nebo temperament; ale chvílemi kmitne po ní přece cosi jako přitrpklost střídající se s výrazem lehkomyslné ironie nebo lehkovážné resignace. Nejnápadnějším však jest svým temným, skoro možno říci hrabovým, ale jinak dosti objemným a v celku sympathickým, dobrodušnou poctivost prozrazujícím hlasem. Druhý, v jehož tváři není nejnepatrnější stopy po nějaké vrásce, jest nápadným chorobnou bledostí, a výrazem skoro možno říci tupé resignace. Jinak dosti pravidelná tvář s povysedlými lícními kostmi, zašpičatělou bradou a jen jemně zarudlými úzkými rty zdá se býti jako z bílého vosku a neměnivá se valně ani v nejprudším rozčilení. Hnědý, kadeřavý vlas a malé, plavé knírky zdají se tváři té dodávati výrazu mírné koketnosti, ale pouze na první pohled. Základní výraz tupé, zdánlivě skoro bezduché resignace má z pravidla převahu. I hlasem, sípavě hvízdavým a jaksi násilně, přerývavě vyráženým, ba i řečí vůbec — poněvadž ledabyle přizakoktává a poslední slabiky nebo někdy i celá' slova pohlcuje — liší se ode všech ostatních. Všichni tři hosté jsou dávní, osvědčení a nejdůvěrnější přátelé hostitelovi a nejsou i na jeho letohrádku poprvé. Bývajíť zde v poslední době dosti často, mnohdy dva i třikrát týdně; ale z pravidla jen jeden nebo dva, kdežto všickni tři nesešli se zde již asi po dva roky. Nebylo také možno. Lampasíček, starý mládenec a dosti zámožný statkář, který byl zděděný po otci statek v Podšumaví pronajal židovi a žije jen jako soukromník, vypravil se před rokem v létě na cesty po Evropě a procestoval ve třech měsících značnou část Německa, Belgie, Holandska, Francie a na sklonku podzimu i Itálie. Host s nápadně temným hlasem, zaměstnání svého operní zpěvák, byl v té době pod pseudonymem engažován u jakéhosi menšího divadla a jest nyní už asi rok bez engažementu. Fretuje se, jak vůbec může; ale z kůže elegána přece se nesvléká, ani když domácího pána žádá za poshovění činže, tím méně když v nejelegantnějších hostincích pražských zůstává sklepníkům dlužen nejen za nejnutnější, nýbrž i za titěrné, furiantské zbytečnosti a malichernosti. Na štěstí může se tak fretovati. Umožnilať mu to žena, s kterouž se byl asi před osmi roky oženil a která se s ním dala — z neznámých příčin — po roce rozvésti. Nebýti šťastné této okolnosti, byl by si patrně v některém, dosti často již se naskytnuvším polo nepříčetném okamžiku, když byl bez engažementu — snad už zoufal. Milovalť žínku svou, dobrou tichou dušinku a k tomu nikoli nesličnou, nýbrž v mnohém ohledu přežádoucí — upřímně a vřele. Želel rozvodu, a byť i nikdy nikomu se nesvěřil, proč se s ním dala žena rozvésti, ujišťoval v důvěrném hovoru vždy, že on toho příčinou není. Třetí host jest co do zaměstnání a vůbec co do životní karriéry jaksi záhadou i přátelům nejdůvěrnějším. Byltě hostitelovým spolužákem, vystudoval práva jako sirotek výhradně jen z milosti dobrodinců, kteří na tento druh studujících pamatovali nadacemi, a byl pak také po nějaký čas koncipistou u několika advokátův. Ale vzdal se později dráhy té a vyhýbal se po nějaký čas všem společnostem. Asi před šesti nebo sedmi lety objevil se mezi dávnými soudruhy poznovu jako člověk umírněný, žijící v ústraní a nevšímající si skoro ničeho, co jiné smrtelníky zajímá a často i rozčiluje. Čím se živil nebo vůbec zaměstnával, nikdo z přátel jeho nevěděl. On sám nikdy se o tom nezmiňoval a přátelé se ho neptali, poněvadž si sám nikdy nestýskal, aniž dával na jevo, je-li či není-li spokojen a podobně. Vědělo se o něm, že jest poloviční misanthrop, starý mládenec, ženských se štítící neb aspoň se jim vyhýbající, a v kruhu přátel, mezi kterými se s ním právě setkáváme, domníváno se, že jest nejspíše agentem některé cizozemské, v Rakousku zakázané loterie. Ale nápadno bylo, že žádnému ze svých důvěrných a jinak úplně spolehlivých přátel a známých nikdy žádného losu nenabídnul, z čehož zase souděno, že má své staré zákazníky a poněvadž mu stačí, žádných nových nevyhledává. Výklad ten ovšem nezdál se býti naprosto případným; nicméně pro nedostatek jiného, vhodnějšího dostačil aspoň k přibližně správnému opodstatnění. V okamžiku, když jsme těmto čtyřem mužům začali věnovati pozornost, seděl hostitel v čele stolu, po jeho pravé straně tváří k letohrádku obrácen — boubelatý Lampasíček; po levé straně hostitelově basista bez engažementu a vedle něho domnělý loterní agent. Všickni čtyři zdáli se býti, jak stará fráse dí, v růžovém rozmaru. Mluvili živě a chvílemi jeden přes druhého, někdy i všickni najednou. Někdy se ten nebo onen hlasitě zasmál, kdežto úsměv spokojenosti pohrával po tvářích všech skoro neustále. „A jak ti povídám, nepraktický Klomínku,“ končil Lampasíček spornou rozmluvu o pivě a víně po hostině, ukazuje odulým ukazováčkem pravé ruky na domnělého agenta, „já jsem v té záležitosti pro gusto individuelní. Není pivo jako pivo a není víno jako víno. A není-li pivo dobré, a není-li i víno dobré, nač se tedy namahat mudrováním jako Hamlet: mám-li či nemám-li? Nepiju ani to, aniž ono. A chutná-li mi víno, nač bych dával přednost pivu, třeba dobrému, neřku-li špatnému? A chutná-li mi pivo, třeba špatné, nač dávat přednost vínu, třeba sebe lepšímu, když mi nechutná? A chutná-li mi pivo i víno nebo víno i pivo, nač dávat tomu neb onomu přednost a nepochutnávat si na obou? A nechutná-li mi ani pivo, ani víno což pak, prosím tě, není už na světě pranic, co by mohlo člověku přece ještě zachutnat — tak na příklad —“ „I — hi, hi!“ zasmál se sípavě Klomínek, vyceně na Lampasíčka zčernalé a vykotlané přední zuby. „Teď snad zabrousíš do vinopalny a řekneš, že samožitná...“ „Samožitné neurážej!“ zvolal boubelatý obhájce individuelního gusta. „Pravá samožitná je učiněný pamlsek. Ale co ti dnes podávají a prodávají za samožitnou, jaktě živo k žitu ani nepřivonělo, leda že snad brambor, z něhož to vyrábějí, vyrostl na poli, na němž bylo před lety zaseto žito. Fúsl, nic než fúsl!... To je to!... A což pak kromě samožitné není nesčetných likérů, od nejjemnějších až po nejprudčí, při kterých se chřtán svírá, jako bys jej vypaloval nickamínkem? Což puškvorcová, višňovka, jahodovka, ořechovka? A vanilka, slivovice, alaš, roztopčín, chartreuse — punč, rum a celá ta nepřehledná legie více méně zázračných tinktur lihových, jimiž si jedni oslazují a jiní hubí život a ještě jiní — nacpávají portmonky?“ „I totě, jako by vykládal agent nejslavnější evropské vinopalny, chci říci, abych neurazil hrubým slovem — likérny,“ připomenul operní zpěvák basem tak hlubokým, že se zdálo, jako by byl pouze zavrčel. „A což ananas! Na ten jsi, kamaráde, zapomněl! Ananas, ananas!“ zasípal Klomínek, takže poslední s vyznělo skoro v š. „Nebo Kaifáš!“ odtušil Lampasíček náhle skoro s mrazivým klidem, utíraje si koketně vlhkým bílým kapesním šátkem zpocený obličej. Klid hlasu dodal laciné a všední hříčce slov takového důrazu, že se všickni řehtavě rozesmáli. „Nu, tak — tak!“ dotvrzoval Lampasíček tváře se vážným. „Teď se smějete, jako byste jaktěživi nebyli slyšeli otřepaný vtip a zapomínáte, že zde máme...“ Současně vztáhl masitou ruku po své sklence s tak zvanou protekční mělničinou, jaké zřídka kdy pívají i sami vlastníci mělnických vinic, a nadzvednuv ji labužnicky do výše dodal patheticky: „Dokud takováto vína ještě se rodí, není třeba lámati si hlavu, co má člověk pít!“ Ostatní tři učinili po jeho příkladu. Chopili se sklenek, jež v bezprostředně následujícím okamžiku zařinčely a byly pak jedním douškem dopity. Hostitel okamžitě zase jal se nalévati, kdežto ostatní poznovu vypukli v umírněný, ale přece ještě řehtavý smích, jenž se daleko rozléhal. V tom, aniž by byl někdo něco zpozoroval, objevila se na balkoně letohrádku dáma v elegantní domácí toilettě, v šatech jemně zarůžovělé barvy — a zrak její utkvěl s netajeným potěšením na společnosti před letohrádkem se bavící. Je to štíhlá a přece skoro kyprá, nanejvýš třicetiletá dáma, v jejíž v pravdě čarokrásné tváři jeví se rovněž tak něžná, přítulná dobrota jako skoro svrchovaná spokojenost. Poněkud zruměněné líce, žhavé, nyní k nejlahodnějšnmui úsměvu sešpoulené rty a především hluboké, azurové oči a nejvkusnější koketerií upravený zlatý vlas — vše zdá se býti v okamžiku tom v tak vzorné harmonii, že nebylo by jinak možno, nežli vřaditi zjev ten mezi nejkrasší, jaké kdy lidské oko postřehlo. Náhodou stojí úplně ve stínu, jejž vrhá jeden z nejvyšších a nejkošatějších kaštanů a opírajíc se oběma sněhobílýma ručkama o černé zábradlí jest poněkud ku předu nahnuta. Nicméně jednotlivé paprsky slunce prodírajíce se korunou stromů, kmitají hravě po těle, tváři a hlavě, tak že hebký vlas září místy jako rozžhavené zlato. Sotva však postála několik vteřin, nadzvedl Lampasíček hlavu a zrak jeho setkal se s jejím. V prvním okamžiku se mm zdálo, jako by dámu, kterou dávno znal, spatřil teď poprvé. Tak neodolatelně působilo naň nenadálé a přece zcela přirozené objevení se její na balkoně. Bezděky ho napadlo, že to ani nemůže býti ona — přítelova přežádoucí žínka — nýbrž že to pouhý přelud obraznosti: zlatovlasá víla, jaké se zjevovaly za dávných dob oněm šťastným smrtelníkům, kteří měli ještě citlivou, vznětlivě ohnivou a neúprosnou reelní pravdou nezkalenou fantasii, která kouzlívala přeludy nevystihlé krásy. V bezprostředně následujícím okamžiku však se vzpamatoval. Boubelatá tvář jeho zazářila rozradostněným překvapením a nevylíčítelný úsměv — polo vděk a polo uspokojení, sloučené s mírnou žádostivostí — pohrával kolem odulých jeho rtů, když chopiv se znova nalité své skleníky vstal a zvednuv sklenku vysoko nad hlavu, patheticky zvolal: „Na zdraví — spokojenost — a svrchované — věčně trvající blaho a štěstí spanilé naší hostitelky — zlatovlasé Venuše!“ Jakmile začal mluviti, vstali i ostatní tři a chopivše se sklenek, obrátili se k balkonu. Když pak Lampasíček přípitek svůj dokončil, všechny čtyry sklenky zařinčely a vyprázdněny do dna. „Díky, srdečné díky, pánové! A zvláště vám, pane Lampasíčku!“ zvolala dáma na balkoně zvonivým hlasem, jenž se zachvíval pohnutím, ale přece zněl, jako by přízvuk jemné ironie zápasil o převahu. „A kdy — prosíme snažně,“ zvolal v odpověď Lampasíček, upíraje svá modrá, živá očka se zjevnou zálibou na dámu, „kdy dostane se nám opět závidění hodného štěstí, abychom se mohli těšiti vaší přítomností?!“ „Vy jste a zůstanete nenapravitelným pochlebníkem, pane Lampasíčku!“ odpověděla dáma s přízvukem káravé žertovnosti, načež opravdově dodala: „Račte mě míti ještě chvíli omluvenu. Mne vyvábil jen váš veselý smích. Směla bych zvědět, co vás tak rozesmálo?“ „Ah, toť dlouhá historie, milostivá paní!“ replikoval Lampasíček, tváře se vážným. „Budete-li si přáti, budu vám ji vypravovat, až sejdete mezi nás — od slova k slovu. Vždyť přece víte, jak znamenitou mám paměť...“ „A jak dovede všechno poplést, zkroutit a k nepoznání shatit!“ zasípal úšklebně Klomínek, přikyvuje hlavou jako pagoda. „A proto ještě jednou opakuju s důrazem,“ zvolal opět patheticky Lampasíček, nedbaje úšklebku Klomínkova. „Na vše, čeho si vůbec jen přáti může naše spanilá, modrooká víla — naše libohlasá rusalka- — naše zlatovlasá Venuše!“ Současně chtěl nadzvednouti sklenku svou do výše a zpozoroval, že jest prázdná... Tvář jeho přelétlo cosi jako rozpačitost, kterou však ihned zažehnal. Dal se do bodrého, upřímného smíchu. Ostatní týmže způsobem vpadli. I dáma na balkoně nemohla se zdržeti; ale smích její, při němž objevily se mezi žhavými rtíky dvě řady bílých perliček, zazněl jako libé zaklokotání. „Na shledanou, pánové!“ zvolala po chvíli a pokynuvši rukou na rozloučenou, zmizela v polootevřených dveřích vedoucích s balkonu do salonu v prvním patře. Hosté i hostitel smějíce se, jeden po druhém usedali. Toliko Lampasíček ustav se smáti, zůstal několik okamžiků jako v ztrnutí, upíraje zrak svůj neodvratně na dvéře, v nichž byla dáma zmizela. Po té i on usedl na své místo a dívaje se jaksi netrpělivě s jednoho kamaráda na druhého, čekal mlčky, až smích jejich dozní. Dočkal se dříve, nežli se snad sám nadál. Klomínek zasyčel skrze zuby jako hádě, operní babista zamručel, jakoby malé varhany v dáli zkoušely přitlumené preludium, a Lampasíček chtěje duetto přátel překaziti, pokusil se chroptavě zakašlati. Zvláštní koncertík ten trval jen několik vteřin; ale měl na všechny zvláštní účinek. Rozesmáliť se, až se smích daleko rozléhal a velký hafan na řetěze v boudě u vchodu do zahrady se rozštěkal. „Toť čtvrtý v kvartettu,“ připomenul Lampasíček, hladě si smíchem se chvějící bříško a smál se sám tak srdečně, až se mu oči slzami zalily. Po několika minutách smích znenáhla ochaboval, až utichl. Skoro současně ustal i štěkot hafanův a přátelé za stolem si poodechli jako po nejnamáhavější práci... Po chvíli ujal se opět slova Lampasíček, jenž, jak se zdálo, byl právě v takovém humoru, že byl schopen skoro beztaktnosti, ba rozpustilosti. „Abych ti, kamaráde, také jednou řekl ryzí pravdu přímo do očí,“ obrátil se k hostiteli, „tedy věz, že ti tvou milou sladkou žínku z hlubin duše závidím.“ „I jdižiž!“ odtušil Svobodovský, tváře se vážnými. „A nejen že ti ji závidím,“ pokračoval Lampasíček, „já ji i miluju...“ „Aj, aj!“ zasmál se nyní hostitel, nemoha zachovati líčenou opravdovost. „A teď si žárli třeba jako nejmodernější Othello!“ doložil Lampasíček, upíraje milostnou laskominou zářící očka na přítele. „Jak vidíš — už začínám,“ podotknul Svobodovský, sahaje po láhvi vína, aby Lampasíčkovi nalil. „Brousím tobě, vlastně sobě — nůž...“ „Kdybys sobě raději nabrousil vtip, kamaráde!“ napomínal Lampasíček s přízvukem ironické opravdovosti sahaje po sklence, kterou si byl zatím sám nalil. „A teď truc na truc všem Othelům celého světa!“ zvolal hned na to patheticky, zvedaje sklenku do výše. „Ještě jednou na zdraví — štěstí a — nezkalené blaho zlatovlasé Venuše!“ Tentokráte však vyzvání jeho nikdo neuposlechl. Mělif všickni sklenky ještě prázdné, a zatím co hostitel znovu naléval, vyprázdnil Lampasíček svou sklenku sáta. „Nu, budiž, budiž! Mne to nehněte, že jste mě zrádně opustili,“ zahučel škádlivě. „Já jsem vlastně rád — aspoň...“ Ale nedořekl, nýbrž obrátiv se zase přímo k hostitelovi podotknul: „Ale rci přec a pověz upřímně, kamaráde, v které zahrádce a v kterém záhonku rostou tak sladkodechá kvítka, jako je tvá Hanička? To jest — kdes ji vyslídil — ty, o němž je přece známo, že skoro ani neví, ba netuší, jaký skvost má za družku života?“ „Což pak jsem ti to už dávno neřekl?“ odtušil Svobodovský. „A nejen tobě, nýbrž i Klomínkovi — a myslím, že i příteli Žehušickému — zde!“ Při tom ukázal na basistu. „I ba že, ba! A to ne jednou“ — zahučel Žehušický. „Ah, což! Já také vím, že jsi ji poprvé spatřil o jakési noční výpravě, když jsi byl ještě policejním koncipistou,“ ujal se vážně slova Lampasíček. „Ale jak jsi se s ní důvěrněji seznámil? Kdo jsou její rodiče a tak dále?“  „Ani toho jsem nikdy netajil,“ odtušil hostitel. „Když jsem ji poznal, byla sirotkem a živila se prací rukou svých. Byla švadlenou...“ „Aj, totě učiněná romantika!“ vpadl Lampasíček. „To dnes slyším; od tebe poprvé.“ „Nebo jsi to už dávno zapomněl,“ odpověděl klidně Svobodovský. „Náhoda, která mne přivedla do jejího bytu, byla sice nebásnická; nicméně druhá náhoda, že opouštěje byt, ještě jednou jsem se na prahu poohlédl, měla v pravdě romantický následek v zápětí. Vykonal jsem z rozkazu úředního policejní prohlídku bytu zcela chladnokrevně, ba skoro lhostejně. Ale když jsem odcházel a ohledná se spatřil dívku státi u okna jako obraz ztrnulého hoře a zármutku, nemohl jsem se ubránili mocnému pohnutí. Přece však jsem odešel beze slova útěchy, jak sluší se na policistu konajícího úřadní svou povinnost. Možná, že za jiných okolností byl bych dříve nebo později na případ ten i na dívku zapomněl. Poslední obraz však mi utkvěl v paměti a vracel se i po několika dnech ještě tak houževnatě, že jsem se rozhodnul dívku navštíviti a dáti jí — ovšem jen důvěrně a opatrně přiměřený pokyn, jak by se měla vzhledem k svému bratrovi zachovati...“ Všickni tři hosté naslouchali vypravování Svobodovského s nelíčeným interessem; neboť podrobnosti ty nebyly nikomu z nich známy. Když pak Svobodovský dokončil, aby si poodechl, nemohl zvědavý Lampasíček potlačiti otázku: „A co se stalo s bratrem? Možno-li se totiž ptáti?“ „Uchýlil se do ciziny a vyhnul se tak soudnímu stíhání,“ odtušil Svobodovský. „Ale proč, proč? Čím; se provinil?“ vyzvídal Lampasíček. „Nesnadno říci,“ odpověděl hostitel. „Přesně právnicky bych toho aspoň nedovedl. Já dostal tehda pouze rozkaz, abych jej dal vypátrat a zatknout. Bydlil kdesi na konci Vinohradů. Odtamtud došel policejní raport, že byl byt jeho prohledán a že v něm nalezeno množství zakázaných tiskopisů. On sám že nejspíše přenocuje někdy u své sestry v Ostruhové ulici. Dal jsem tedy dům, v němž sestra bydlela, detektivem; střežit a kdysi v noci přinesl mi tento zprávu, že vklouznul do domu toho podezřelý muž, na něhož se aspoň přibližně hodí popis stíhaného. Učinil jsem tedy, čeho bylo třeba a s dvěma detektivy vydal jsem se, abych stav věci aspoň zjistil. Ale dům, v němž se to stalo, jest takového druhu, že teprve po vykonané prohlídce nabyl jsem přesvědčení, že jest v něm každé policejní slídění marné, neobsadí-li se dříve přiměřeně okolní domy. Stíhaný dostal se zcela prostě z malého balkonkovitého přístavku na střechu nižšího domu ve dvorku a beze stopy zmizel. Tušil jsem to, ba byl jsem o tom přesvědčen hned o prvním ohledání místností; ale nezmínil jsem se o tom v naději, že podaří se mi přistihnouti stíhaného později, až budou také učiněna přiměřená opatření bezpečnosti v sousedstvu. Nicméně naděje ta rozplynula se v niveč. Obraz dívky, jenž mi byl v paměti utkvěl, naladil mne lidštěji. Prohřešil jsem se i proti své povinnosti a stíhaného více nestíhal; ba více — já přiměl jeho sestru, aby jej donutila hledati spásu v cizině. A dnes snad se mohu i k tomu přiznati, že jsem k útěku jeho přispěl také přiměřenou částkou peněz...“ Dosavadní interes naslouchajících změnil se za prostého a přece vždy napínavějšího vypravování skoro v udivení. „Totě jako román z dob, kdy musil býti v každém románu aspoň jeden šlechetný zločinec nebo bezprávně stíhaná a pronásledovaná nevinnost,“ podotknul škádlivě Lampasíček; ale hned na to vážně se optal: „Ale rci přec — kdo byl stíhaný? Mne teď zajímá zločinec, jemuž dopomohl někdejší policejní úřadník k Útěku.“ Svobodovský chvíli váhal, pak klidně pronesl slovo: „Anarchista.“[JS1] Lampasíček vypukl v smích. „Jakže? Anarchista?“ opáčil s líčeným udivením. „A kdež, prosím tě,“ pokračoval se sarkastickým úsměvem — „a já se tě ptám jako právníka znalého zákona — kde a kterým paragrafem trestního zákona rakouského jest anarchie zakázána? Však jsem se sám druhdy do přesycení nalouskal těch nudných paragrafů; ale slov anarchie a anarchismus nebo jim podobných jsem v trestním zákoně rakouském nenalezl. Po jakém právu tedy...“ „Po právu pouhé analogie, milý kamaráde,“ odpověděl hostitel s klidem člověka, jenž jest si úplně vědom dosahu svých slov. „Slova anarchie a anarchismus ovšem v trestním zákoně našem neexistují — za to, jak známo, vyskytují se asi tak od patnácti roků tím častěji v časopisech a v ústech bezmyšlenkovitě papouškujícího obecenstva. Slov těch ostatně také ani veřejné žalobnictvo, ani soudcové neužívají jako pojmů zákonem vytknutých, nýbrž jako pojmů zahrnujících celou řadu jiných, zákonem zcela přesně vytknutých trestných skutků — tedy jaksi jako pojmu hromadného nebo podobně...“ „Ah tak!“ zasyčel úšklebně Klomínek pokyvuje hlavou, „Ale mně je slovo to po všech ďasech protivno,“ ujal se opět slova Lampasíček. „Kdykoli je slyším, vždy mi napadají slova socialismus a demokratismus, která byla, jak známo, rovněž tak neb aspoň podobně profanována jako za naších dob slovo anarchismus. Připomeňte si, prosím jen, s jakým opovržením, s jakou hrůzou vyslovováno po roce 1848 slovo demokrat a ještě před nedávnem slovo socialista nebo docela sociální demokrat! Zvuk mívala slova ta aspoň rovněž takový, jako dnes slovo anarchie a zatím je pojem demokracie už dávno – –“ „Nejnevinnějším pojmem vůbec,“ vpadl Svobodovský. „Ale tím přece není pranic dokázáno vzhledem k pojmu anarchismu.“ „Pravda, a proto — pusťme se teď do právnické filipiky o pojmech a slovech — nemyslíte?“ připomenul nevrle Žehušický. „Kdykoli se sejdou právníci, nevyhnou se nejprudčímu a nejvášnivějšímu sporu o zaječí chloupek, kdežto zajíc zatím vezme do zaječích a je ten tam...“ „Pravda, a já sám mu dopomohl k útěku,“ přisvědčil Lampasíček. „Proto napravuju kajícně svou chybu a prosím přítele Svobodovského, aby nám dopověděl, jakými asi trestními skutky se ten jeho anarchista provinil.“ Obrat ten a vůbec i předcházející slovní spor nezdál se býti Svobodovskému právě příjemným. Přes to přece ujal se s tímže klidem jako před chvílí slova, řka: „Opakuju, že jest nesnadno vytknouti to přesně právnicky. Znal jsem jej a slyšel několikráte mluviti v rozličných schůzích, kterým jsem býval přítomen jako vládní komisař. Přiznám se, že učinil na mne dojem velice příznivý. Poznal jsem v něm člověka vzdělaného, věci znalého a zároveň také dobrého-, ač někdy příliš vášnivého řečníka, jenž dovedl svými výklady mnohé posluchače přesvědčiti. Já sám se nepamatuji na žádný jeho výrok, pro kterýž bych mu byl mohl dát o dnít i slovo nebo jej docela trestně stíhati. Znal zákon náš snad líp, nežli já sám, a dovedl pronášeti nejpříkřejší, mnohdy i zdrcující nebo rozplameňující úsudky o nejchoulostivějších záležitostech státních, politických a sociálních ve formě právnicky tak neúhonné, že naslouchával jsem i nejpaličtějším jeho výkladům s největším interesem a neměl, jak už připomenuto, nikdy nejmenší příležitosti dáti jej volati třeba jen k pouhému pořádku.“ „Jak se tedy stalo, že mohl býti člověk ten stíhán policejně?“ namítl Lampasíček. Svobodovský pokrčil ramenoma, a po chvíli pravil: „Nevím, ale zdá se mi, že nešetřil vždy nutné opatrnosti a že mu přece někdy uklouzla slova, jež se nesrovnávají s trestním zákonem. Nicméně, co se mne týče, já jej a sice právě pro vzácné vlastnosti, jež jsem byl již vytknul, pokládal a podnes pokládám za jednoho z nejnebezpečnějších agitátorů tak zvané anarchie.“ „A tento muž je bratrem tvé žínky?“ optal se nyní Lampasíček přímo a se zvláštním důrazem. „Ano,“ zněla klidná odpověď. „Hana je rozená Havrdova. Jméno to bude snad i tobě známo.“ „Havrda — Karel Havrda tvým svakem?!“ zvolal Lampasíček s nápadným udivením. Svobodovský přikývnul, načež po krátké pomlčce se optal: „Znal's ho snad osobně?“ „Jakž pak ne! Vždyť jsme byli před dvaceti, ba skoro třiceti lety spolužáci!“ odtušil Lampasíček živě. „Znal jsem celou rodinu — otce, matku — a podle všeho i jeho sestru Hanu — ovšem ještě jako malé dítě... Kolik je tvé žínce teď asi let?“ „Myslím, že osmadvacet.“ „Ah, to ovšem jsem si ji nemohl pamatovati!“ připomenul tónem zklamání Lampasíček. „Já docházíval k Havrdovům asi tak před třiceti lety, nebo o něco málo později — když mně bylo asi dvanáct nebo snad deset let... Bydlili tehda jako moji rodičové v Thunovské uličce na Malé Straně, z které se naši později odstěhovali na Újezd. Od té doby jsem u Havrdů nebyl, až po několika letech jen jednou. A tu jsem byl náhodou také očitým svědkem děsné katastrofy ...“ „Katastrofy?!“ zvolal přitlumeně v náhlém udivení Žehušický. „Vím, vím,“ podotknul Svobodovský napolo pro sebe temným hlasem. „Nemohl bys nám povědít — vypravovat?“ zasípal Klomínek, mrsknuv významně okem po Svobodovském, jenž toho nepostřehl. Lampasíček neměl však, jak se zdálo, valné chuti. Pohlédl zkoumavě na hostitele, jako by chtěl z výrazu tváře vyčísti, nenamítá-li ničeho. V tváři Svobodovského nejevilo se však nejmenšího hnutí. „Nu, víte,“ ujal se Lampasíček po chvíli slova, „případ není právě utěšený, ale také není na něm nic zvláštního. Ale chcete-li...“ A nedokončiv svraštil poněkud čelo, jakoby se hroužil ve vzpomínky, a po kratinké pomlčce počal: „Kdy to bylo, ani si už nevzpomínám. Já tehda byl ve škole trochu, vlastně pořádně nedbalý — a propadl jsem. Otec mě tedy dal do gymnasia staroměstského. Tak jsme se s Havrdou rozloučili jako spolužáci. Od té doby vídali jsme se už nepoměrně řidčeji... A kdysi — právě když jsem šel odpoledne ze školy — bylo to na podzim — dohonil jsem v Mostecké ulici Havrdu, který po ulici zevloval.“[JS2] ,Ajta! kamaráde! Kde pak — co pak — jak pak a kam pak?‘ povídám, vraziv do něho. ,I ty, ty!‘ povídá on. ,Tohlenc, jako bych si tě byl zavolal Zrovna si na tebe vzpomínám...‘ ,I jdižiž!‘ odpovídám. ,A co mi chceš?‘ Nahnul se ke mně a zašeptal do ucha: ,Chceš-li, pojď se mnou k nám! Mám šachy — naučím tě!‘ ,Proč bych nešel?‘ povídám. ,Hodím jen knihy domů a řeknu, kam jdu.‘ Havrda šel se mnou a já pak s ním. ,A já teď bývám často doma sám,‘ připomenul Havrda cestou mezi řečí. ,Matka chodí s Hanou na procházku a tatík, jak víš — je celý den v kanceláři... A tak i dnes jistě nebude nikdo doma.‘ V tom již vcházíme do domu. Havrda zaskočil k domovnici, kde mívali od bytu klíč, ale hned se vrátil. ,Jsou doma,‘ pravil. Za několik vteřin jsme byli u dveří, jež byly jen přivřeny. Vešli jsme. Kuchyňka i první pokojík však byly prázdny. ,Co to?‘ šeptá kamarád, naslouchaje, neozve-li se někdo z druhého pokojíku, do něhož vedoucí dvéře byly taktéž jen přivřeny. V tom ozvaly se z pokojíku toho pádné kroky. Někdo, patrně nějaký muž, přecházel po pokoji sem a tam. ,Ah, to je tatínek,‘ zašeptal kamarád. ,Nejspíš si vzal z kanceláře nějakou práci domů. Nesmíme ho vytrhovat.‘ ,Půjdu tedy a přijdu jindy,‘ míním, taktéž šeptem. ,Ale to ne — tak já to nemyslím,‘ vysvětluje kamarád stále ještě šeptem. ,Jen když hluk a rámus nebude — to jen.. Vždyť je tatíček...‘ Nedořekl. Z pokojíka zazněl přitlumený, jaksi stísněný mužský hlas. Poznal jsem nyní hlas Havrdova otce, jenž sám k sobě něco pomumlával. Oba jsme napjatě naslouchali, ale neslyšeli, nežli jednotlivá slova a úryvkovité věty, na které, aspoň co do smyslu, doposud ještě skoro tak se pamatuju, jako bych je byl slyšel včera. ,Ah, — a já se vždy tak těšil — po celou řadu let...‘ slyšeli jsme přitlumeně z druhého pokoje, ,Všechno tak vzorné, tak... A spokojen — ač práce do zemdlení... Nu — nebyla pomoc!.. Bez reptání... Co by člověk pro děti, pro: ženu — tu dobrou, předobrou duši... Ach! Všechno — všechno!... Zatím!‘ A hluboký vzdech přerval další úryvkovitou řeč. A zase zaznívaly z pokoje jen pádné, skoro prudké kroky. Bezděky couvnul jsem ke dveřím, abych se při příležitosti mohl vytratiti; ale kamrád mě vtáhl zase zpět. ,I to nic není — co tě napadá!‘ pravil hlasitěji nežli před tím. ,Vždyť vidíš, že nemusíme tu být jako v kostele. To tak! Tatínek si tak často sám povídává a nestará se, co se děje v předním pokoji...‘ Popošel jsem tedy a zatím, co kamarád, odloživ knihy, připravoval u stolku u okna šachovnici, zaslechl jsem opět několik zdánlivě bezvýznamných úryvků: ,Vždyť jsem člověk — muž... Proč tedy — proč? A já že bych byl mohl —? Ne, ne... vždyť to není možné!.. A přece.. Patrně nějaký klep — pomluva — nebo – –Ovšem — já vždy tak přímo, bez obavy, skoro bezohledně — to jest lehkomyslně, nerozvážně... Ale pro pouhý úsudek, byt příkrý, ale vždy spravedlivý... Ah ne, ne! To není možné. Příčina asi je jiná... Ale jaká — jaká?!...‘ Poslední slovo opakováno se zvláštním, skoro hněvivým důrazem a provázeno dupnutím nohy, až se podlaha pozatřásla. Po malé chvíli zazněla úryvkovitá samomluva poznovu: ,Co počít — co? Tisíce jiných by pohodilo hlavou a řeklo: Nechceš-li, dobře... Svět je veliký a lidí poctivých snad také ještě několik... Ano, snad jen několik — ale přece ještě nevymřeli... Leč proč zrovna já — já? Proč ne jiný, který by to snáze snesl? Některý z těch větroplachů, kterýmž na tom nezáleží, jako jim nezáleželo... Eh! Proč se ptám? Proč mudruju? Nic, pranic nevymudruju ... Nezbývá, nežli se vpravit v nový stav věcí a pokusit se... Ale‘ — a následující slova vyražena skoro s horečným chvatem — ,jak jen to říci ženě, dětem!? Jak — jak? Jak předstoupit před ženu, před děti a říci: Poslouchejte! Jsem bez chleba. Nevím, kam se obrátit — a — a... A možno říci: Já — já dostal — bez příčiny, bez důvodu – bez — já dostal — výpověď?... Uvěří mi žena, uvěří děti -— i to dítě, Hana — které ani ještě nechápe?... Ne, ne! Není možno, aby uvěřili, že bez důvodu, bez příčiny... Čí je důvod? Je nějaká příčina? Jaká — jaká?... Ne, ne! Není — nemůže být... A proto... Oh!‘ Tak neb aspoň podobně mluvil Havrdův otec mumlavě sám pro sebe, přecházeje vždy prudčeji po pokoji a nemaje dle všeho ani tušení, že jej někdo poslouchá nebo že je vůbec někdo ve vedlejším pokojíku. Náhle ztichly i kroky, jako by se byl zastavil, a jenom hluboký vzdech chvějivě vzrušil nastalé ticho. I kamarád, jenž byl zatím připravil šachovnici a mumlavé samomluvě otcově nevěnoval hrubě pozornosti, napjal nyní sluch, jako by se chtěl přesvědčiti, mluví-li otec ještě, nebo-li již ztichl. Vidím ho, jako by přede mnou stál — s výrazem tak klidně usmívavým a přece napjatým, jako by mu záleželo na každém slově, jež snad bude ještě proneseno. V tom zaduněla z vedlejšího pokojíku střelná rána. Kamarád zděšeně vykřikl — já couvnul několik kroků. Kamarád však už byl u přivřených dveří, jež otevřel do kořán. Viděl jsem Havrdova otce seděti v staré lenošce. Výraz jeho tváře však nikdy, nikdy nevymizí z mé paměti... Hlava na zad nahnuta — očí příšerně do prázdna upřeny a kolem křečovitě poškubávajících rtů pohrává studený, mrazivý úsměv... ,Tatínku!‘ vydralo se kamarádovi z prsou tónem tak podivným, že zněl mi po letech ještě v uších. Na slovo to postava v lenošce se namáhá nadzvednouti se. Vytřeštěné oči obrací se ku dveřím, kde stojí rozkročen synek – a ústa křiví se k příšernému úsměvu... Dvakrát, třikrát se postava nadzvedla, jedna ruka zašermovala malomocně ve vzduchu a sklesla... V tom s nevylíčitelným temným lomozem skácel se Havrdův otec na zem. Z ruky vypadl mu revolver... Bezděky jsem postoupil několik kroků, kdežto kamarád skokem byl u otce a marně se namáhal, aby tělo nadzvedl. Leželo, jak bylo skleslo, bez vlády, obličejem k zemí a skřiveno na kolenách. Po chvíli jedna noha křečovitě se třesouc se natáhla a tělo převalilo se na pravou stranu. Viděl jsem ještě, kterak kamarád rozepíná otci vestu a zahlédl zkrvácenou košili na prsou... Co se dále dělo, nevím. Hrůzou a zděšeními jat zůstavil jsem kamaráda jeho osudu a uprchl. Od té doby nikdy jsem nepřekročil prahu jeho bytu — nikdy! Abych upřímně pověděl, já se štítil bytu — i kamaráda...“ Lampasíček domluviv přejel si několikrát zvlhlé čelo plochou dlaní a zhluboka si oddechnuv, jako po těžké práci, obrátil se k hostiteli: „Není-liž pravda, kamaráde, že tomu bylo tak?“ „Vím sice, že se tak stalo,“ odpověděl tento pokrčiv ramenoma; „ale podrobnosti mi známy nebyly. Žínka má, tehda ještě dítě, které nebylo katastrofy očitým svědkem, zvěděla o tom teprve později; ale jen povrchně — od bratra, který prý nikdy, patrně ze šetrnosti k sestře, nerozpřádal o tom slov. Příčina katastrofy byla prý tak prostá...“ „Ano, ano — pamatuju se,“ dosvědčoval Lampasíček. „Vždyť se o tom vypravovalo na Malé Straně po mnoho týdnů. Starý byl kdesi — myslím v Bubnech nebo v Holešovicích, v jakési továrně po celou řadu let úřadníkem a dostal výpověď. Jedni povídali, že beze vší příčiny, bez důvodu — jiní zase ujišťovali, že proto, poněvadž se závodu špatně vedlo a musilo být vzato útočiště k úsporám, a ještě jiní tvrdili, že důvod ten byl pouhou záminkou — že vlastní příčina, závažná a nikoli právě čestná, prostě se tají atd. Nejlíp ovšem snad by mohl udati příčinu syn – není-liž pravda?“ A zrak Lampasíčkův utkvěl se zřejmou zvědavostí na hostitelovi. „Ovšem že,“ doložil tento s klidem člověka, jenž jest, byť i povrchně, přece jen do všech tajností ženiných zasvěcen. „A taká by ji bez rozpaků nejen udal, nýbrž právoplatně dokázal.“ „Jak to?“ ozvali se skoro současně Klomínek a Žehušický. „Zcela jednoduše,“ odtušil Svobodovský. „Ještě když klečel na zemi u otce, tedy několik minut po katastrofě, tovární sluha, přinesl dopis, kterýmž byla výpověď odvolána,“ Tedy přece zas jednou poctivý samovrah!“ zvolal Žehušický. „Pouhá oběť náhody,“ dotvrdil hostitel. „Několik minut později — a otec i celá rodina bývali by zachráněni a ušetřeni všech těch krutých svízelů, s jakými později bylo matce i synkovi zápasiti. Čest byla zachráněna; ale otec, živitel rodiny, byl mrtev. Rozumí se, že důkaz otcovy poctivosti chován v rodině jako posvátná relikvie a že jest i nyní v bezpečnosti u mé žínky... Ale co následovalo po katastrofě, bylo dle všeho — aspoň dle mlhavých vzpomínek ženiných, cosi, co nelze slovy snad ani vylíčiti. Matka, neduživá a ku každé těžší nebo namáhavější práci neschopná, s dvěma dětmi! ... Nu, jak už jinak není ani možno: Nepatrná týdenní podpora z továrny — dva zlaté — a zbytek musil býti z počátku vyžebráván... Tak žili po tři léta — do smrti matčiny. A potom staral se o svou sestru jediný bratr — student! Uvážíte-li, co asi prostá slova ta tají nebo co mohou tajiti, učiníte si aspoň přibližně pojem o životě, jaký vedli. Zároveň se také domyslíte, jak zvláštní poměr mezi bratrem a sestrou časem svým se utkal... Já sice z nesčetných životních zkušeností vím a jsem přesvědčen, že tak zvaná bratrská a sesterská láska bývá zpravidla jen pouhá fráse — že užívá se slov těch jen bezmyšlenkovitě, poněvadž jsou lásky toho druhu tak řídký, že jsem druhdy sám o nich pochyboval. Nicméně poměr mezi mojí ženou a bratrem jejím jest jednou z oněch vzácných výjimek, jež zasluhují, aby – –“ „A proč tedy, prosím tě, nepostaráš se, aby takováto sestra mohla se těšiti z přítomnosti tak vzácného bratra?“ vpadl Lampasíček náhle tónem skoro až káravým. Svobodovský pokrčil ramenoma a odtušil upřímně: „Kdyby na mně, pouze na mně záleželo, věř, že bych ani okamžik neotálel. Ale není možno! Poměry, v jaké jsem se byl zapředl, nedovolují. Nemohuť přece jako rada trestního soudu — pod jednou střechou — se švakrem anarchistou nebo chceš-li, socialistou...“ „Ah, což pak pod jednou střechou!“ namítl horlivě Lampasíček. „Není třeba — naprosto není třeba. A tobě, trvám, také by nikdo a nijak nemohl vytýkati... Či může kdokoli z nás za své rodiče na příklad? Nebo za bratry — za sestry? Neřku-li za švakra! Prosím tě! Něco podobného ti přece nepřekáželo a překážeti nemohlo!“ Svobodovský opět pokrčil ramenoma. „Uvažoval jsem poměry vážně a věř, že bych milerád učinil vše, čeho by bylo třeba,“ ujal se po chvíli slova. „Ale není možno. Uvaž, že byl stíhán — že jde patrně o velezradu nebo podobný delikt. A tu přece nemohu, nesmím se engažovat.“ Teprve tím byl přítel Lampasíček jaksi, ale jen na polo přesvědčen. Chápalť aspoň choulostivý stav věcí, když přikývna připomenul: „Pravda, pravda! Ale když uvážím, jak asi trpěla tvá žínka...“ „Netajím si toho,“ vpadl Svobodovský. „Ale není-li pomoci, nelze-li jinak — bylo utrpení to přec jen mírnější, nežli by bylo ono, jež by jí rozdíralo srdce, kdyby věděla, že jest bratr uvězněn nebo — i kdyby již trest přestál — kdyby se stále chvěla strachem a úzkostí, že mu hrozí vazba... Neboť domnívati se, že by člověk ten stal se nebo vůbec mohl se státi jiným, jest illuse. Co konal, celý jeho život — všechny snahy a myšlenky jeho resultují z jeho minulosti a jsou tudíž nezvratným jeho přesvědčením. Člověk ten jiným nebude, než jakým byl. A proto myslím, že jest pro něj i pro nás a hlavně pro moji žínku lip, že jest v cizině, kde mu, soudím-li aspoň z dopisů, jež si občas se sestrou vyměňuje, právě nic neschází.“ „Za takových okolností ovšem ti musím přisvědčiti!“ ozval se Lampasíček, když byl hostitel domluvil, aby si pooddechl. Tím zdála se býti kontroverse odbyta. Leč po chvíli ujal se hostitel znovu slova. „Nejhorší,“ pravil, „jest, bohudíky, dávno odbyto. Prosím tě! Dvanáct let jest doba, v které se mnoho změní, v které člověk ledačemu přivykne. Žínka má aspoň už dávno, a o tom jsem přesvědčen! oddala se s tichou resignací v nezbytnost. Ovšem po dlouhých a krutých bojích duševních. Přiznám se upřímně, že nepřál bych si nikdy již prožiti tu řadu trapných dnů, nežli jsem ji přesvědčil, že jinak býti nemůže a že musí sobě i bratrovi — a chce-li, i mně těžkou oběť tu přinésti. Viděti hluboký a oprávněný žal nejdražší bytosti den co den! Sledovati každý ten zvláštní, sotva pozorovatelný záchvěv bolesti, kdykoli jen vzpomínka kmitne duší nebo docela slovem nebo jinou nějakou vzpomínkou jest vzbuzena! Věřte, něco jemněji mučivého a přece mnohdy tak nevýslovně skličujícího nelze si snad ani mysliti. A věděti, že nejdražší bytosti, i když ničím už nedává žalu svého na jevo, přece ještě srdce krvácí, i když s nejněžnější touhou ovíjí svou ručku kolem šíje, i když laská a vášnivě líbá...“ „Dost, dost, kamaráde!“ zvolal Lampasíček. — „Tyť bys bezmála probral celou škálu erotických momentů a člověk-ubožák chci říci starý mládenec jako já, by ti mohl záviděti!“ Zvláštní úsměv přelétl tvář hostitelovu, když podotknul: „Pravda! Závidět můžeš! Ale závist tvá i kohokoli jiného jest bezmocná. Má sice také svou přitrpklou slast v sobě; ale což vše naplat! Vždy jest nepoměrně lip na tom, komu se závidí, nežli — kdo závidí. A jak víš, já nezávidím nikomu, pranikomu!“ „Věřím! Věřím!“ zvolal Lampasíček s poloironickým úsměvem. „A proto si nechám já svou závist na podruhé. My staří mládenci aspoň nemusíme také nikomu závidět — leda — jak pozoruješ, přece se to zas o mne pokouší! — leda manželům, kteří mají žínky jako ty.“ Po těchto slovech sáhl po své sklence a zvednuv ji vysoko nad hlavu zvolal patheticky: „Na zdraví — neustálé štěstí a věčné blaho zlatovlasé Venuše!“ Hostitel s úsměvem a druzí dva přátelé už jen jaksi v pouhé dvornosti učinili po jeho příkladu. Sklenky zařinčely a byly vyprázdněny opět až na dno. „Brr!“ otřásl se vrčivě Lampasíček, stavě sklenku na stůl s výrazem, jako by se byl napil odporných slivek. „Už toho mám skoro po krk – –“ „A před chvílí jsi sobě ještě liboval,“ připomenul s ironickou výčitkou Žehušický. Lampasíček však se obrátil k hostitelovi. „Ale, což pak nemáš, kamaráde, pranic v zásobě, čím by si člověk spravil tak zvanou žáhu?“ optal se polo žertem a polo opravdově. „I mám, Karlíčku, mám,“ odtušil Svobodovský. „Na všechno bylo pamatováno — na všechno! I samožitnou jsem objednal — ovšem jen tak pro chuť.“ „Nu, vida,“ vpadl s úsměvem uspokojení Lampasíček. „Člověk se přece doprosí.“ Hostitel zatím vstal a popošed několik kroků k letohrádku zavolal: „Katuško!“ Před letohrádkem objevila se buclatá černovlasá služebná dívčina. Hostitel dal jí jen umluvené jakési znamení. Dívka zmizela; on vrátil se zase k hostem a usedl na své místo. „Tak, milý, dobrý Karlíčku,“ pravil k Lampaslčkovi, poklepávaje mu důvěrně na rameno. „V několika okamžicích zde bude, čeho si přeješ.“ Oslovený sankvinik však bůh ví kde v myšlenkách prodléval. Upíraje zrak přes stůl na blízký vodomet, bud že oslovení přeslechl nebo že na ně nechtěl odpověděti, setrval chvíli v mlčení, načež se obrátil k hostiteli a optal se beze vší souvislosti s tím, o čem byla řeč: „A k čemu pak máš, prosím tě, tohlenc?“ A ukázal prstem na vodomet. „K čemu? Nesnadno říci,“ odtušil tázaný. „Já věřím! Jaktěživ jsem tam vody neviděl!“ vykládal Lampasíček skoro až úšklebně. „Či snad napájíte vodomet vínem nebo pivem?“ „Ani tím, ani oním,“ odpověděl Svobodovský. „A abych ti dokázal, že to nejsou pražádné divý a zázraky — viz!“ Po té vstal, přiblížil se k vodometu a zatočil u roury kohoutkem. Téměř v okamžiku vytrysknul proud vody, z počátku jen jaksi slabě, ale hned na to vysoko do povětří. Prostinký experiment ten všechny tři hosty překvapil. Vstali skoro současně a přiblíživše se k vodometu, dívali se na paprskovitou hru vodních kapek a vyměňovali nejvšednější poznámky. „Pokud se pamatuju,“ obrátil se Lampasíček k hostitelovi, „nemá tu nikdo v zahradě své takovéto hříčky. Jak pak jsi to pořídil?“ „Zcela jednoduše,“ odtušil tázaný. „Na vrchu v lese nalezl jsem prohlubeň, do které stéká s různých stran dešťová voda. Vymohl jsem si dovolení, dal prohlubeň za panujícího vedra vyschlou vycementovat, aby v ní nashromážděná dešťová voda neprosakovala, a vedl od prosté nádržky potrubí až sem'. Toť celý div a zázrak!“ „Aj, aj! Jako inženýra jsem tě ještě nepoznal,“ zasmál se Lampasíček. „A divím se, žes na to přišel. Či snad někdo jiný?“ „Nikoli! Já sám. Okolí prohlubně je jedno z nejutěšenějších míst v celé lesině zde na blízku. Prodléval jsem tam vždycky rád a často dost dlouho. Jeť odtamtud také pěkná vyhlídka do okolí. A tam mě to kdysi náhodou napadlo.“ „Není-li to daleko, a není-li cesta příliš neschůdná, mohl bys nás tam také jednou zavést,“ připomenul Klomínek srkavě s významným pohledem na Žehušického. „Daleko to není, ale cesta není právě lákavá,“ odpověděl hostitel. „Nicméně vyhlídka za to stojí.“ „I, co pak mi do vyhlídky! Já se trmácet nebudu!“ míní Lampasíček. „My zas bychom se přece rádi pokochali krásnou vyhlídkou!“ naléhal Žehušický, vyměniv významný pohled s Klomínkem. „Jak vám libo,“ připomenul ochotně hostitel. „Náš Karlíček snad nám to také udělá k vůli. Můžeme si dát donésti zásobu pro spravení žáhy do lesa...“ „Ano, ano — do lesa!“ zasyčel Klomínek a Žehušický přikývnul. „Nu — pro mne!“ zahučel nevrle Lampasíček, zamžourav milostně k letohrádku. „Ale jenom na pokraj lesa — nic dál!... Já se tam svalím do stínu a vy se jděte kochat vyhlídkou.“ V tom vystoupila Katuše z letohrádku, nesouc v elegantním koši neméně než asi dvanáct různých lahví a lahviček s rozmanitými likéry. „Do lesa, Katuško — do lesa!“ houknul Svobodovský. Katuška uposlechla a zahnuvši kolem rohu letohrádku zmizela. Lampasíček shlédnuv koš s likéry nemohl potlačiti zvláštního výrazu ve své tváři, která jevila po několik vteřin laskominy. „Libo-li, přátelé, pojďme!“ vybídl hostitel. „Nu, za tak luznými svůdkyněmi, jež Katuška právě odnáší,“ připomenul pohodlný Lampasíček, otíraje si rty, „odvážím se krkolomné cesty i já.“ Po té se ruče otočil na podpatku, vzal hostitele pod páží a vedl ho směrem, kterýmž se byla dala Katuška. Druzí dva zůstali — dle všeho zúmyslně — trochu pozadu. „Konečně!“ zasyčel Klomínek z hluboka. „Lampasíčka nám tu byl dnes čert dlužen, není-li pravda?“ zašeptal Žehušický. „Ovšem, ovšem! Chlap žvaní, div člověku duši z těla nevyžvaní. Člověk je jako na trní a musí poslouchat...“ „Mně už tu také pálí půda pod nohama,“ připomíná Žehušický. „A přece bych nerad odešel s nepořízenou, to víš, kamaráde!“ „Vím, vím!“ — A já bych milerád — ale, jak vidíš, nenaskytla se příležitost, až snad teď...“ „Bud však opatrný, obezřelý!“ napomíná šeptmo Žehušický zastaviv se. „Víš, že závisí na tom má existence a tak trochu i tvoje. Nepodaří-li se to dnes — v den tak příhodný, kdy je Armand jako máslo...“ „Nestarej se! Přičiním se ze všech sil. Vždyť mne znáš!“ odpovídá taktéž šeptmo Klomínek. „Postarej se jen, abych byl s Armandem aspoň několik minut o samotě!“ „Spolehni!“ ujišťuje Žehušický. „I kdybych měl žvástala Lampasíčka násilně...“ Nedořekl; neboť hafan u zahradních dveří divoce se rozštěkal. „Patrně jde někdo cizí podle zahrady a dráždí ho,“ míní Klomínek. „Pojďme!“ Oba přátelé se hnuli a ubírali týmž směrem jako hostitel s Lampasíčkem, jehož bodrý, upřímný smích zaléhal právě až k uším obou druhých hostí.  Prostranství před letohrádkem zůstalo po několik minut prázdné. Poměrné ticho, jež zde zavládlo po odchodu hostitele a hostí, rušeno z počátku chvíli štěkotem hafana, kterého dle všeho někdo před zahradními vraty škádlil. „Vrr! haf, haf!“ bylo slyšeti několikrát po sobě, ale hlasem tak jemným, ač zvonivým, že bylo lze po prvním ozvání poznati hlas dětský. Po chvíli vrazil někdo do vrat a otevřel jedno křídlo do kořán. Před vraty stála stará, ač posud dosti statná žena v jednoduchém, čistém oděvu, držíc v obou rukou držadlo dětského kočátku[JS3], v němž sedělo bleďoučké dítko. „Vrr! haf, haf!“ opakovalo dítě týmž zvonivě jemným hláskem. Jakmile však hafan dítě shlédl, ztichl a začal radostně mrskati ocasem. „Už se nebojí! To jsme mu nahnaly strachu — co?“ připomenula stařena, nahnuvši se k dítěti nad kočárek. „Zavez mně k němu!“ poprosilo dítko. „Hned, hned, dušinko!“ odtušila stařena a postrčivši kočárek vjela do zahrady až k hafanově boudě. Hafan radostně vrče lísal se k dítěti, jež jej suchou ručinkou hladilo a poplácávalo, mluvíc k němu důvěrně jako ke kamarádovi. Stařena zatím popošla zpět ku vratům, zavřela a zahákovala, načež se přiloudala zase ku kočárku. Chvíli se dívala trpělivě na dítě, jak si s hafanem hraje, načež se prostě optala: „Už?“ „Třeba!“ odtušilo dítko, nahnuvši se v kočátku [JS4]na zad', jako by si chtělo i nechtělo lehnouti. Stařena postrčila kočárek, jenž drkotavě jel dále, až zmizel v pootevřených dveřích přízemního salonu letohrádku. Skoro v témž okamžiku objevila se na pavlánu choť hostitelova a rozhlédnuvši se plaše po prostranství před letohrádkem přikývla hlavou jako by posvědčovala myšlence nebo domněnce, která byla hlavou její právě kmitla. Hned po té opět zmizela. Vrátila se do salonu v prvním patře, kde byla po celou tu. dobu, co jsme věnovali pozornost jejímu manželu a jeho přátelům, skoro bezúčelně šukala. Usednuvši nyní na pohovku zamyslila se. Napadlo ji to, ono... Především — zajisté nehrubě závažná okolnost, že sama vybídla svého chotě, aby v den jejích jmenin sezval některé své přátely a že se nenadála, jak — podivně jí při tom bude. Doufalať, že sejde se společnost četnější a že dostaví se také někteří přátelé a známí s dámami. Zatím přišli jen tři muži, ovšem nejstarší, nejdůvěrnější přátelé manželovy; ale přece jen muži, na jejichž zábavě nikdy nenalezala obzvláštní záliby. O hostině ovšem se přičinila, aby malou společnost bavila a uspokojila. Nicméně hovor, ba i žvatlání Lampasíčkovo ji tak unavily, že po hostině skutečně ráda uvítala nahodilou záminku, která jí umožnila vzdáliti se. Uchýlila se do salonu v prvními patře a aby nevzbudila nejnepatrnějšího podezření, šukala zde bezúčelně, až hosté s manželem ze zahrady zmizeli. Věděla, kam se uchýlili. Bylať slyšela manželův rozkaz a byla nyní ráda, že jest na chvíli beze svědků a nemůže býti nikým překvapena. Bylo jí jako člověku, jenž práhna po delší čas po nějaké zábavě, konečně se v ní octne a za chvíli již pocítí nevylíčitelnou prázdnotu duše a naprostou neschopnost baviti se nebo míti aspoň na zábavě jiných nějakého zájmu. Snad ještě nikdy, ani v dnech, kdy byla od rána až do pozdního večera samotna, nepocítila tak trapné prázdnoty duše, jako v právě minulých několika hodinách, kdy snažila se stůj co stůj baviti jiné a sebe zároveň. A snad ještě nikdy nepocítila cenu samoty v té míře jako právě v okamžiku, kdy byla na kratinký čas opět samotinká. Sotva však nehrubě příjemné tyto vzpomínky kmitly duší, už zapřádala se v vzpomínky nepoměrně příjemnější, skoro možno říci slastné. Připomenulať si tak mnohé z doby, kdy se byla s chotěm svým seznámila — a hned zase z doby, kdy už byla na vždy jeho... A duší její zavířil kaleidoskopicky rej nejlahodnějších obrazů plných svěžesti, klidu, míru a štěstí, tak že se bezděky zachvěla, když kmitla duší její jako blesk také zákeřnická myšlenka, že může býti vzácné štěstí to snad někdy zkaleno. Byla-li některá žena v manželství v pravdě šťastnou, byla to tato prostá a přece tak zajímavá choť rady Svobodovského. Milovala-li některá žena muže svého vřele a upřímně, a byla-li některá žena manželem svým milována, jak si přála, vlastně jak si jen přáti mohla, byla to tato přímo vzorná, tichá, dobrá duše, která neznala jiné slasti nežli žiti v štěstí svého manžela a jediného svého dítka. Není tudíž divu, že zachvěla se při myšlence, že by také jednou mohlo jinak býti. Bezděky vyskočila s pohovky, jako by ji byl had uštknul. Hned na to se však pousmála a opět usedla. Nové a příjemné obrazy minulosti vyhouply se před duševním jejím zrakem a zapudily možnou mlhavou příšeru budoucnosti. A přece i tato přešťastná bytost mívala okamžiky tichého žalu, ba i trpkosti. Vzpomínka na bratra vzdáleného a po světě se potulujícího na bratra, kterémuž byla sestrou v nejvlastnějším slova toho smyslu, vždy ji vzrušila bolestně... K dovršení štěstí svého nepřála si, než aby se vrátil, aby s nimi žil pod jednou střechou. A nebylo-li by to možno, tedy aby jej mohla zase jednou aspoň spatřiti. Kromě těchto občasně bolestných a nyní již jen tklivě truchlivých vzpomínek a přání kalívalo štěstí přešťastné ženy té cosi, co bojíme se skoro označiti pravým slovem. Bylo to cosi tak krutého, cosi tak bezměrně bezcitného a přece zase přirozeného, že — kdykoli se v osamělých chvílích v pravý stav věci zahloubala, sevřelo se jí srdce křečovitou bolestí a mnohdy se jí zdálo, že si musí zoufati. Na štěstí zůstala tentokráte pocitem tím ušetřena. Předmět, jenž býval občas příčinou tohoto vzrušování mysli a srdce, byl právě mimo dům na procházce, aby nerušil snad veselé nálady společnosti. Hana byla v ohledu tom až příliš úzkostlivou a jemnocitnou. Pravda sice, že vzpomínka na předmět ten kmitla jí i tentokráte několikrát mozkem. Nicméně dnes nebyla tak intensivní jako jindy, když se o samotě zahloubala v některou závažnou důslednost. Při vzpomínkách na momenty příjemné vracel se znenáhla v duši její onen zvláštní pocit svrchovaného štěstí a blaha, jenž vrcholí prostě v tom, že si člověk jiného nepřeje, než aby zůstalo vše aspoň, jak právě jest — až ji opanoval zcela. Několikrát připamatovala si i svého manžela, jenž v poslední době zdál se býti v tak příznivém duševním stavu a zvláště dnes byl v tak zvláštní náladě, že nebyl by snad vůbec ani schopen někomu něčeho odříci. A jako blesk z čista jasna — šlehla duší Haninou myšlenka, že snad ještě nikdy, neb aspoň už dávno nenaskytnul se tak vhodný a příznivý okamžik jako dnes, pokusiti se v jistém vzhledě o úplný a možná i trvalý smír mezi manželem a vzdáleným bratrem. Napadlo jí, že nepokusí-li se dnes nejlaskavější a nejněžnější prosbou o to, přiměti Armanda k tomu, aby — možno-li vůbec — učinil něco na prospěch bratrův, nebo třeba jen, aby dovolil, by se mohl bratr vrátiti, nebude to snad nikdy více možné. „Ano, ano — dnes anebo nikdy!“ zašeptala a tvář její zazářila, jako když si tklivý člověk připamatuje dobrodiní, jež chtěl už dávno drahé duši bez jejího svolení a vědomí prokázati. Možná, že by byla přemítala i o způsobu, jak se o to pokusiti; ale byla z přemítání vyrušena. Před letohrádkem zazněl přitlumený zpěv a hned na to všední sice, ale pérem přece jen nevyličitelný šramot. Poznalať hlas vrátivší se služky a uhodla., že poklízí stůl, jejž byli hosté opustili. Vstala s pohovky a vyšedši ze salonu, sestupovala pomalu po schodech dolů. Octnuvši se před letohrádkem, dívala se malou chvíli na poklízející služku, načež popošla až ke stolu a usednuvši náhodou na tutéž stolici, na které byl před tím seděl Lampasíček, vlídně a skoro možno říci s mateřskou laskavostí služce nakazovala, co a jak má býti pro večer opatřeno a uchystáno. Služčina ochota a vůbec veškeré její chování byly zřejmým důkazem, že mezi paní a služebnou panuje vzácná a v domácnostech jen zřídka se vyskytující shoda, ba z mnohé odpovědi, nebo třeba jen pouhého pohledu služčina dalo se souditi, že by služka pro tuto svou paní byla hotova učiniti vše, co by si vůbec jen přála. Po chvíli služka, vykonavši čeho bylo třeba, zmizela v letohrádku. Paní zůstala o samotě. Podepřevši hlavu o dlaň pravé ruky, začala se Hana opět zapřádati v myšlenky nejpříjemnější. Ale po malé chvilce byla opět vyrušena. „Mamičko — má zlatá matičko!“ zaznělo zvonivým hláskem dětským z letohrádku. Hana jako nejpříjemněji překvapena se vztyčila a stojíc zadívala se s výrazem nejlaskavější dychtivosti směrem, odkud byl hlásek zazněl. V otevřených dveřích přízemního salonu objevilo se totiž bleďoučké dítě, jež bylo před chvílí starou ženou v kočárku přivezeno. Bylo to plavovlasé děvčátko, na pohleď asi osmi- nebo devítileté, v kratinkých šatečkách. Chorobně bledá, ač nikoli nesličná tvářinka jevila právě onen druh ryze dětinské radosti, jaký se jevívá v tvářích dětí, když je někdo překvapí nejmilejší hračkou. Modrá, skoro horečně se lesknoucí očka zářila a úzké, poněkud přimodralé rtíky byly sešpouleny k milému a přece skoro bolestnému úsměvu. Opírajíc se o dvě berličky pod oběma pážičkami postálo dítě několik okamžiků, jako by se bylo několika krůčky unavilo, a Haninu tvář přelétla lehýnká chmura nepříjemného překvapení. Nicméně tvář její hned zase se vyjasnila a s výkřikem radosti chvátala dítěti v ústrety. V témž okamžiku hnulo se i dítě. O berličkách, špičkami nohou sotva země se dotýkajíc, belhalo se v před, ale tak rychle a zručně, že by je snad ani zdravé dítě jeho věku nedohonilo. Setkalo se s Hanou skoro v polovině cesty a pustivši obě berličky, v pravém slova smyslu vlétlo Haně do náručí. Hana je přitulila k srdci s náruživostí, s jakou tulívá matka k ňadrům svým nejmilejší dítě, od něhož byla po léta odloučena. „Ah, mami— to se mi stejská... Ani bys nevěřila!“ zašveholilo dítě ovíjejíc obě slaboučké ručinky kolem Haniny šíje a dívajíc se jí skoro s truchlivou výčitkou do očí. „Ty mé dobré, ubohé dítě!“ zašeptala Hana tonem nejněžnějšího vzrušení. „Už dnes nějak buď trpělivá — až hosté... Až zas budeme sami... Vždyť víš...“ „Ó, vím, vím, matičko!“ odtušilo dítě držíc matku levou ručkou kolem krku a pravou ji hladíc po tváři. Hana přivinula dítě opět v srdci a odnesla je ke stolu, od něhož byla vstala. Tam je posadila na jednu stolici a sama usedla na jinou, přímo proti dítěti. „Tak, dušinko, tak! Nožky tě nebolejí dnes — viď?“ žvatlala při tom. „Nu, a kde pak jste s Máňou byly — kde?“ „Jely jsme až k řece, mamičko, a potom – –“ „Nu — kamkoli, kamkoli — jen když někam — viď? A teď už chceš zůstat doma? Nebo snad bys chtěla ještě někam? Snad do Všenor — k rybníčku krmit ryby — ne?“ Dítě jaksi jen napolo poslouchalo. Sedělo majíc obě ručky v klíně a upíralo horečně se lesknoucí očka bezmyšlenkovitě na matku. „Nechceš?“ optala se Hana po kratinké pomlčce. Dítě zavrtělo hlavou. „Také dobře — jak chceš,“ míní Hana. „Jen když nebudeš obtěžovat hosti...“ „Nebudu, mamičko, nebudu — věř!“ ozvalo se dítě s dětinskou důvěrností. „Budou-li tady u stolu, můžeš si hrát s Máňou za domem nebo někde v zahradě u lesa nebo v lese, jak chceš ...“ „Už ne, mamičko — už ne! Nahrála jsem si a najezdila se už dost. Zůstanu doma. Máňa mi bude povídat pohádky.“ „Také dobře — jak chceš,“ odpovídá matka. „A zítra nebo ještě dnes večer všechno si zas vynahradíme...“ Dítě vztáhlo obě ručky proti matce. Matka je popadla pod oběma pážemi, přivinula k srdci a políbivši je opět je posadila. „Ale kde pak máš Máňu?“ optala se ohlížejíc se k letohrádku. „Něco doma hledá,“ odpovídá dítě, dívajíc se týmže směrem jako matka; ale po chvíli jalo se volati: „Máňo! Máňo!“ Matka i dítě na několik okamžiků se odmlčely, čekajíce, brzo-li se volaná objeví. V tom objevila se nad plotem, a sice na opačné straně vrat asi třicet kroků od letohrádku plnovousem zarostlá mužská tvář, ale hned zase zmizela. Možná, že nějaký zvědavec, ubíraje se podle zahrady zaslechl volání dítěte a chtěl přes plot nahlédnouti do zahrady, kdo a koho volá... „A zatím, nežli se hosté vrátí, můžete s Máňou zůstat tady před domem,“ ujala se matka slova. „Ne, ne, mamičko!“ odpovídá dítě. „Mně je pohádka milejší.“ Sotva dořekla, objevila se stařena na témže místě, kde se bylo vyběhnuvší dítě před chvílí zastavilo. „Podejte nám berličky, Máňo — prosím vás!“ zvolala Hana. Vyzvaná uposlechla. Ruče zvedla na zemi ležící berličky a přistoupila ke stolu. „Dnes už buďte, milá Máňo, s dítětem trpělivá,“ oslovila ji Hana. „Jakž pak bych nebyla, milostpaní!“ odtušila Máňa. „My se vždycky srovnáme — viděla, dušinko? My jsme nejlepší kamarádky, A zrovna dnes, když jsme ležely spolu na lukách u řeky a já začala povídat...“ „Nu, co pak?“ vpadla Hana, jako by neměla nejnepatrnější potuchy, co by mohla Máňa vypravovat. „Jistě nějakou pohádku...“ „Ah, ne — pohádku ne, milostivá paní! Tak mi, ani nevím proč a jak — napadlo — když jste ještě byla svobodila a mně tenkrát moje dítě, když umřelo...“ „Máňo, Máňo!“ ozvala se Hana tonem skoro káravým. „Ah — to já ne, milostpaninko — to já nepovídala,“ omlouvá se stařena. „Já jen povídala, jak jste byla hodná — jak vás měl každý rád a jak já —“ „To ovšem, ovšem,“ usmála se Hana. „Ale teď už, prosím vás ještě jednou — buďte dnes trpěliva!“ „Jakž pak bych nebyla!“ ujišťuje stařena. — „Vždyť já za všechno dobré...“ „Pst!“ přerušila ji Hana kladouc jeden prst významně na své rty. Stařena porozuměla. Nahnuvši se k dítěti chtěla je vzít i do náručí, ale dítě vztáhlo ručky po berličkách. „Poběhnu!“ pravilo tak rozhodně, že nebylo lze přání jeho odpírati. I popadlo obě berličky, seskočilo se stolice a podloživši si berly pod páže belhalo se směrem k letohrádku. Stará Máňa loudala se za ním. Hana vstala a dívala se, až dítě i jeho opatrovnice zmizely. Tvář její jevila nejněžnější starostlivost. Náhle přelétla ji lehýnká chmura a bezděky uklouzla rtům šeptmo slova: „Ubohý, přeubohý mrzáček!“ Co zavířilo v okamžiku tom duší matčinou, lze se snadněji domysliti, nežli to možno slovy vyjádřiti. Bylo jí, jako by veškeré štěstí, jemuž se byla až dosud těšila, bylo přece jen pouhý klam — ba více, jako by pocit blaha byl vlastně nepromíjitelným prohřešením proti povinnostem matky... A snad ještě nikdy nepocítila, čím jí — matce, ubohý tento mrzáček v pravdě jest, jako tentokráte. Prostinké slovíčko vším ovšem kryje pojem ten úplně; ale slovo samo o sobe jest tak všední a otřepané, že vysloveno nečiní snad na nikoho jiného dojmu nežli pouhé a bezvýznamné fráze. Chvíli postála bez pohnutí dívajíc se upřeně v místo, kde bylo dítě s opatrovnicí zmizelo, potom počala skoro neklidně sem tam přecházeti. Hlava její bezděky se naklonila a tvář jevila výraz skoro až zádumčivé bolestný. Náhle se zastavila, a stojíc tváří ke vratům, upřela zrak přímo před sebe na zemi. V tom objevila se na opačné straně zahrady nad plotem táž mužská tvář, která se tam byla již prve na okamžik objevila. Tvář ta, jež prve až mračnou dychtivost prozrazovala, jeví nyní skoro radostné překvapení. I ústa se pohnula, jako by byla něco pronesla. Haně se zdálo, jako by byla odkudsi zaslechla zasyčení pst a hned na to své jméno. Akustickým klamem svedena pohlédla především směrem ke vratům, pak na pravo a na levo. V tom jméno její pronešeno zřetelněji a s úzkostlivým přízvukem. Náhodou ohlédla se za sebe směrem ku plotu, kde ona mužská tvář právě zase byla zmizela. Hana nepostřehla ničeho, ačkoli byla nyní skoro přesvědčena, že byl někdo z dáli pronesl její jméno. Rozhlédla se kolem pozorněji, ba bystře a napjatě; ale nepozorujíc nikde nikoho, obrátila se opět tváří ke vratům, odkud, jak se jí zdálo, bylo jméno její vysloveno. tom zaslechla za sebou jemné, ale ostré zasvištění a hned na to jakési zacvrnknutí, jako když malá hroudička do písku zapadne. Utočila se ruče a tvář její jevila nyní zřejmou zvědavost. Zrak její zalétl ku plotu a hned po té zakroužil po zemi. Nepostřehl však ničeho. Kdyby se byl: sesmekl o něco blíže, byl by snad postřehl scumlaný kousek papíru, jenž byl před chvílí přehozen přes plot a dopadl až dva nebo tři kroky za Hanou. K delšímu hledání však nezbylo jí času. Zaslechlať mručivě prozpěvující hlas za letohrádkem a ohlédla se především tam. Poznala hlas Lampasíčkův a uhodla, co asi znamená. „Patrně se nabažil vycházky do lesa,“ napadlo ji, „a vrací se, aby si raději pohověl v zástolí.“[JS5] Bezděky učinila několik kroků k letohrádku. V tom) zahnul Lampasíček kolem rohu a Hana zaskočila jako laňka do budovy. Lampasíček mruče nápěv nějaké triviální písničky blížil se loudavě, jako po velké únavě. Octnuv se před letohrádkem ustal mručeti, rozhlédl se kolem a upřel zrak svůj i na balkon. „Paní Hana patrně ještě něco kutí anebo kuchtí,“ pomyslil si a poušklíbna se zaměřil k prázdnému stolu, za nímž bylo hodováno. „Hu, hu — to vedro!“ zahučel polohlasitě a sejmuv klobouk utřel si kapesním šátkem čelo a celou potem zvlhlou tvář. „A čerchmant aby se tam do vrchu drápal!“ pokračoval polohlasitě v samomluvě. „Já takový blázen nejsem a nebudu... Jděte si! Pokochejte se tak zvanou krásnou, nebo čarokrásnou vyhlídkou — já — já... To bych tak! Už hned za zahradou... Však nejsme dnešní!... Až se vrátíte, vysměju se vám! A jak!“ A opět pohlédl k balkonu a neshlédna tam nikoho a pozoruje, že je v letohrádku ticho, počal sem tam přecházeti. Krok jeho byl poněkud nejistý, zřejmý to důkaz, že si byl rychleji a nestřídměji přihýbal vína a snad i na pokraji lesa různých likérů, nežli přirozenost jeho snesla. Po chvílí se k tomu v úryvkovité samomluvě přiznal sám. „Hu — hu!“ zahučel. „Jsem já přece jen obluda — veritábl Falstaf... Ano, ano, Falstaf — a nic než Falstaf! Člověk si umíní — pevně umíní, že dá aspoň pozor… Zatím... Nu, dobré víno, znamenité! A což ty přerozmanité — samožitné! Upít — upít se — byla by hračka... Ale nesmíš, Karličku, nesmíš... To je to!... Na štěstí jsi se ještě v čas vzpamatoval... Oh, byla to pravá rozkoš, když jsem se na pokraji lesa svalil do trávy a načal tu a hned zas onu láhev... Ale kam pak!“ V tom, jakoby byl poslední, bezděky pronesenou větou dal myšlenkám svým zcela určitý směr, rozhlédl se kolem pátraje, kde by si nejpohodlněji odpočinul. Zrak jeho utkvěl na besídce v nejnižší části zahrady a uspokojivý výraz tváře ihned prozradil myšlenku, která mozkem jeho kmitla. „Ano — tam!“ zablábolil a již tam také zaměřil; ale zavrávoral. „Oh!“ zarazil sama sebe a stanul. A drže v jedné ruce klobouk, v druhé kapesní šátek, pokusil se o nový pevný krok. Vykročil opatrněji a skutečně udělal několik zcela normálních kroků. „Nu, tak!“ zamručel uspokojivě; ale v bezprostředně následujícím okamžiku drcnul do pošoupnuté stolice, na které bylo před chvílí Hanino dítě sedělo, a klobouk mu vypadl z ruky na zem. „Hrrr!“ uklouzlo odulým jeho rtům nevrle a zrak jeho utkvěl na tetelícím se ještě klobouku. „Nu, podej si ho, Karlíčku, podej!“ dodával si mručivě zmužilosti. Ale přece stál nad kloboukem, jako by mu byly z ruky vypadly hodinky nebo jiný křehký předmět, o němž jest přesvědčen, že nestojí snad skoro ani za zvednutí. Po kratinkém váhání se naklonil a pravá ruka snažila se dosáhnouti klobouk; ale zároveň pozavrávoral tak, že uznal za vhodné pokleknout! na jedno koleno. Poklekl a zvednuv klobouk dal si jej flámovsky na hlavu; ale náhodou podíval se ještě jednou na místo, kde klobouk ležel. I postřehl zde předmět nenápadný — zdánlivě scumlaný kousek papíru. Mimoděk vztáhl po něm ruku a okamžitě poznal, že je to do papíru zaobalený kamínek. „Aj, aj! Totě nález, Karlíčku — co?“ zamručel s ironickými humorem, vstávaje. Jakmile vstal, chtěl zvednuté zahoditi; ale — jak už u lidí podnapilých často se děje, podržel bezcenný předmět přece v ruce a snažil se provésti původní svůj úmysl: dostati se co možná brzo a nepozorovaně do besídky na nejdolejším konci zahrady. Ovšem neopomenul rozhlédnouti se ještě jednou kolem a především ku balkonu. Nespatřiv nikde nikoho hnul se k besídce. Vzdáliv se několik kroků, začal opět sám k sobě něco pobroukávati — ovšem skoro pouhý nesmysl, jenž měl aspoň přibližně smyslu jedině pro něj. Byl do své úryvkovité samomluvy, vlastně do nesouvislých myšlenkových jisker, jež byly jejími původem, tak zabrán, že nezastavil se až těsně u besídky. Teprve zde ho napadlo, že má něco v ruce. I podíval se blíže a postřehl kousek čistého, patrně z nějakého notesu vytrženého scumlaného papíru. „Co to asi je?“ zahučel a počal papír rozbalovali. Sotva však jej porozbalil, postřehl, že je uvnitř něco psáno. Rychle rozbalil jej zcela a odhodiv malý oblázek, jenž byl v papír zaobalen, narovnal papírek, aby mohl přečísti, co je na něm psáno. Nebylo to zvláště jemu v tomto okamžiku tak snadné, jak se domýšlel. Písmo tužkou bylo nápadně nečitelné — patrně psané ve velkém chvatu a bezpochyby bez podložky nebo na podložce nerovné nebo pohyblivé. Přece však poznal po prvním nahlédnutí rukopis mužský a pozornost jeho upoutal hned nadpis znějící:  „Hano, duše má nejdražší!“[JS6] „Co to?“ zahuhňal. „Totě milostné psaníčko!... A komu — od koho?“ Nahlédl do lístku pozorněji, ale nohy a zároveň i ruce vypovídaly mu službu. Vklouznul tedy skoro vrávoravě do besídky a sklesnuv za kulatým stolkem na oblou lavičku s vysokým a pohodlným lenochem, z hluboká si odštípnul. Po té shodil klobouk s hlavy na stůl, setřel si šátkem pot, a když si byl po- odechl, počal zkoumali lístek. Položiv jej na stůl, vyhladil jej, pokud to bylo vůbec možno, nehtem palce a teprve nyní podařilo se mu, ovšem dosti namáhavě, přečísti, co na něm bylo napsáno. Lístek zněl takto: „Hano, duše má nejdražší! Není jinak možno. Musím tě spatřit — musím s tebou promluvit několik slov... Učiň, čeho jest potřeba, aby se to mohlo státi. — Tvůj Karel.“[JS7] Prostinký a v celku zdánlivě bezvýznamný lístek, který by byl za jiných okolností člověka, jaký byl Lampasíček, naprosto nezajímal, zbudil zájem jeho jedině nadpisem a to hlavně jménem „Hano“. Napadlať ho především zlatovlasá Venuše — žena hostitelova; ale hned na to byl již úplně přesvědčen, že jí lístek ten adresován není a vůbec ani býti nemůže. „Ale komu?“ zahučel po malé chvíli, snaže se napjati všechny své, nyní již usínající síly duševní, aby se domyslil aspoň pravděpodobné domněnky. Ale konejšivý klid v chládku pod besídkou, kde se tak příjemně sedělo, nikterak tomu nenapomáhal. Naopak — působil spíše ku zlenivění ochablé síly duševní. Lampasíčkovi kmitl sice hlavou nějaký zásvit, ale nic více než pouhý zásvit beze vší podstaty. A zas a zase mu napadla zlatovlasá Hana. Ale jako prve odkázal vždy zas nápad ten v říši pošetilých nemožností. „Konečně mu napadla služka — taktéž Hana. „Nu, vida! Jaký tys, Karlíčku, bláhovec!“ zamručel. „Namáháš se, jako by šlo o bůh ví co — a zatím... Nu, nu — teď můžeš být kliden — ne?“ A zasmál se upřímně a z celého srdce. Nicméně po chvíli zase si připomenul Haninu služku. „Nu, holka je jako buk... Není — hloupá, není ošklivá — není... Člověku se skoro zdá, že by vlastně raději sám... Eh! Tempi passati!... Karlíčku — tempi pa... pá, pá a ještě jednou pá!“ Náhle šlehla duší jeho myšlenka určitější. „Ale poškádlit, pohněvat, pozlobit bychom ji přece mohli!“ zahučel. „A to také uděláme — a jak!... Bude to večer roztomilá legrace... Na skřipec musí — na skřipec!“ Po těchto slovech složil lístek na dví a vstrčil jej ledabylo do pravé kapsy u vesty, takže mu povykukoval. Na to se pohodlně opřel o zábradlí a popustil mlhavým již myšlenečkám svým uzdu úplně. Mezitím ovšem ještě uklouzla nějaká věta nebo jednotlivé slovo odulým jeho rtům, ba tu a tam ještě některá myšlenka nebo její záblesk kmitnul hlavou; ale nic více... Přimhouřené oči zavřely se za chvíli úplně, Pomalu dostavovala se dřímota a v necelých desíti minutách, ne-li dříve, nevěděl Lampasíček o světě nic více, nežli co mu právě obraznost ve snu předváděla... Zatím, co vracel se Lampasíček od pokraje háje, vlastně co v besídce usínal, odehrála se v lesíku samém jedna z oněch všedních a přece vždy nových, ač věčně trapných scén, v kterýchž přátelství lidské přestává zkoušku nejtěžší. Kdo věří ještě v přátelství nezištné a obětavé, ani by nevěřil, jak často v praktickém životě klopýtá přátelství právě přes tyto dvě vytknuté vlastnosti. Přátelství našich dob není a nemůže už dávno býti takovým, jakým bylo před padesáti a více lety, dokud nebylo — abychom uvedli aspoň moment jediný — spořitelen a záložen, dokud nebyly peníze ještě prostředkem, kterýmž bez práce a namáhání vydělávají se aspoň — úroky... Přátelství moderní už dávno není takovým, jako bývalo za dob našich dědů a babiček, kteří nevědouce, co s hotovými penězi, ukládali je z pravidla mrtvě do truhel a punčoch a bývali: rádi, když si je některý přítel nebo třeba pouhý známý bez jakýchkoli úpisů a záruk na čestné slovo — vydlužil. V rukou poctivého přítele a známého byly vždy v bezpečí nepoměrně větším nežli doma v truhle nebo ve váčku, odkud mohly býti každou chvíli ukradeny. Za našich dob, kdy peníze už dávno nejsou pouhým prostředkem výměny, nýbrž zbožím, kterýmž lze více méně výhodně kupčiti a skoro vždy bez práce a najisto vydělávati, není a nemůže býti více i přátelství, jakým bývalo. Přátelé, zakládající potřebného přítele hotovými penězi, vymírají a bezpochyby časem svým — na nepatrné vyjímky — také vymrou. Moderní přítel není neochoten k různým a snad i výhodnějším službám přátelským nežli druhdy. Dovede se dáti člověkem bavit, dovede mu poradit, ba i — možno-li vůbec — protekcí, přímluvou, reklamou a podobným prospěti, ba i girem vypomoci. Pokládá jaksi i za svou povinnost zváti člověka k hostinám, jež sobě a rodině své pořádá — poctívá jej všemožným způsobem: nabídne knihy ze své knihovny, společný výlet nebo cestu na své útraty — zavede jej občas do divadla, do koncertů, do hospody a zábav všeho druhu, ba nerozpakuje se, naskytne-li se příležitost, svésti mu ženu nebo dceru... Ale hotových peněz — nemá, byt i spořitelní a záloženské vkladní knížky povalovaly se po stolku zcela zjevně... Není tudíž divu, že změnou přátel, od kterýchž si nelze vydlužiti hotových peněz, změnil se i způsob, jakým se přátelé potřební u přátel mohovitých o půjčku ucházejí. Kdožkoli byl tak šťasten, že se toho nikdy nemusil odvážiti, sotva může se vpraviti v duševní stav člověka, který jest, ať již z jakýchkoli příčin donucen — odvážiti se toho. Znaje stav věcí, jest skoro přesvědčen, že — nepochodí, že bude, ať již pod jakoukoli záminkou a způsobem sebe hladším a přátelštějším — odmítnut. Nicméně pouhá naděje, že snad by to bylo za jistých, náhodou příznivých poměrů přece jen možné — dráždí aspoň pokusili se. Ovšem jest takovýto pokus mezí pravými přátely — a těch jest í za našich dob přece více, nežli povrchní frásovitost připouští — vždycky nad míru odvážný. Nechť stane se tak neb onak, vždy jest samo přátelství v nebezpečenství. Vyhoví-li přítel zámožnější příteli potřebnému v doslovném smyslu slova půjčky, může býti jist, že dlužník-přítel zařadí tento dluh. mezi všemi svými jinými dluhy do řady nejposlednější, mezi dluhy, které se snad vůbec ani nesplácejí. A nevyhoví-li nebo nemůže-li zámožný vyhověli potřebnému, bývá přátelství ohroženo, ba otřeseno okamžitě a z pravidla zvrhává se dříve nebo později v chladnost, ba i v nepřátelství. Kdyby to bývali lidé lehkomyslní neb aspoň flegmatičtí jako Lampasíček, zajisté by jim to nebylo působilo valných nesnází a obtíží. Ten neb onen byl by prostě řekl; Kamaráde — to a to – můžeš-li, prosím tě atd. a odpověď, ať už jakákoli, byla by dopadla na poměrně měkkou půdu lehkomyslnosti nebo lhostejnosti, Avšak nejen Klomínek, i Žehušický byly povahy vážné, opravdové a poměry, v kterýchž se byl zvláště Žehušický octnul, tak kritické, že na zdaru skutečně závisela jeho a z části i Klomínkova existence. Tři, čtyři tisícovky mohly však oba, když právě snad ne úplně a trvale zachránili, tedy aspoň oběma urovnati půdu k dalším pokusům o záchranu. Žehušický po delší čas bez engažmentu, byl už vyčerpal všechny vůbec možné existenční prostředky, aby se udržel nad vodou. Byl v pravém slova smyslu po krk zadlužen. Na splátky a úroky se už nedostávalo; na nejvýše, že se živobytí profretovalo. I Svobodovský byl už několikrát ochotně podepsal giro, aniž bylo trvale odpomoženo. Žehušický čekal však nový engažment co nevidět. Hlas jeho byl skoro vzácností; vyškolenost jeho pak opravňovala k rozhodným úspěchům i do daleké ještě budoucnosti. Tíseň Žehušického nebyla tudíž beznadějna — naopak dříve nebo později mohla býti úplně zažehnána, dluhy vyrovnány a zahájen nový, bezstarostný život. Věděl to o něm nejen Svobodovský, nýbrž i Klomínek, ba i Lampasíček, pro tento druh útrap a nadějí lidských jaksi nepřístupný. Nicméně když engažment nedocházel a tíseň byla vždy větší, nezbylo Žehušickému, nežli poohlédnouti se po nových prostředcích k dočasné výpomoci. Svěřili se tím především Klomínkovi, o němž jako méně zámožném nebo docela i nezámožném předpokládal, že bude míti pro trudný a přece nadějný stav věcí spíše smyslu nežli oba druzí, nepoměrně šťastnější přátelé. A nepotázal se se špatnou. Přítel Klomínek, o jehož způsobu života nikdo nic podstatného nevěděl, nerozpakoval se ani okamžik napověděti, že by mu milerád vypomohl, ale že jest sánu v tísni, která ohrožuje i jeho existenci. I jemu že by tisíc zlatých pomohlo' trvale atd. Ale ihned dodal zcela resolutně: „Ah, kamaráde! V takových případech nesmíme býti choulostiví! Já sám již na něco pomýšlel a také se již rozhodnul. Žvástal Lampasíček by vypomohl, věř, okamžitě — kdyby měl.. Na neštěstí žije jen z nájemného, jež mu platí žid ze statku čtvrtletně a jež bývá z pravidla v první polovici prvního měsíce každého čtvrtletí u všech všudy... Za to Svobodovský — nejen že má, ale on také vypomůže... Spolehni!“ Žehušický vyslovil své námitky. Pověděl, že mu Svobodovský již často vypomohl girem. Že si ho nad míru váží, že by nerad přátelství jeho uváděl v pokušení, a konečně pronesl i důvod nejhlavnější, že v pravém slova smyslu — se ostýchá. „V tom případě,“ odtušil smělejší Klomínek, „pokusím se o to sám — pro tebe i pro sebe současně... Nejsem sice výmluvný, nedovedu se lísat — nedovedu mnohdy ani věty dopovědít.... Ale Armand je taková povaha, která za jistých okolností nedovede praničeho odříci a takový šťastný okamžik musí býti vyčkán. Jinak jest velmi snadno možno, že bychom přes všechnu přátelskou ochotu Armandovu přece jen pohořeli.“ Žehušický byl spokojen. Oba přátelé dohodli se jaksi i o operačním plánu — shodli se i o rozdělení půjčky v ten rozum, že by Žehušickému připadly z ní dvě třetiny, Klomínkovi pak třetina — a vyčkávali s nadějnou důvěrností nejvhodnější okamžik. Avšak den míjel po dni, ba týden po týdnu — okamžik ten se nedostavoval. Vyhledávali a navštěvovali společně Svobodovského, kdy a jak jen vůbec bylo čestně a nenápadně možno; ale nikdy nepodařilo se jim octnouti se s ním jaksi náhodou o samotě nebo nezdál se jim býti právě v příhodné náladě — krátce, vyčkávaná vhodná příležitost se nedostavovala. Teprve dnes, v den svaté Johanny, kdy zdála se býti nejen Svobodovského Hana, nýbrž i Svobodovský sám v tak růžovém rozmaru, že by nebyli snad nikomu a praničeho vůbec odřekli, domnívali se, že nadešel konečně okamžik nejvhodnější. Avšak z počátku vadila, jak víme, přítomnost žvatlavého bonvivanta Lampasíčka, na kteréhož už se Klomínek v duchu chystal, že ho tak nebo tak — třeba násilím na chvíli odstraní. Možno si tudíž představiti, jak asi oba přátelé v duchu zajásali, když posléze Lampasíček mrštiv sebou na pokraji lesíka ve stínu do trávy — sám dobrovolně šel jim s cesty — a oba potřební přátelé octli se s přítelem zámožným za několik minut úplně o samotě, Všickni tři smějíce se a laškujíce stoupali jeden za druhým po úzké a klikaté stezičce sporým, nevysokým mladým lesíkem vzhůru do vrchu. Pryskyřicová vůně byla tak lahodná, že v prvních okamžicích všickni tři na vše ostatní zapomněli a lokali vonný lesní vzduch plnými doušky. Chvílemi se zastavili, aby si poodechli a rozhlédli se po krajině, na kterouž Svobodovský zde a onde upozorňoval... Leč čím dále stoupali, tím více měnil se duševní jejich stav. Svobodovský stával se vždy svěžejšími, bujařejším, bezstarostnějším, — oba přátelé pak pociťovali vždy více zmáhající se tíseň, které se chtěli a mohli zbaviti okamžitě, ale přece neodvážili se učiniti k tomu ani prvního kroku. Stále se jim zdálo, že vhodný, vlastně nejvhodnější okamžik doposud nenadešel. Mluvenoť beztoho o všem možném, jenom ne o věci, z které by se mohl hovor aspoň přesunouti na žádost za půjčku několika tisíc zlatých. Žehušický stále zůstával pozadu, aby smělejší přítel Klomínek mohl finanční operaci provésti zcela beze svědků, ale zároveň zastavoval se i Svobodovský, čekaje nebo volaje Žehušického, aby nezůstával pozadu. Ostražitý Klomínek urovnávaje si v hlavě vhodné první osloveni, jevil čím dále tím zjevnější roztržitost, která s obvyklou jeho nemluvností nikterak se nesrovnávala. Tak dostali se všichni tři až k cíli své cesty — k primitivnímu reservoiru, z něhož pomocí prostinkého potrubí napájen vodomet v zahradě Svobodovských a zároveň na místo, odkud byla v pravdě překrásná vyhlídka do okolí. Zrak přelétl zde celý široký údol od železničního mostu české západní dráhy u Mokropes až po vršiny v bezprostředním sousedství Karlova Týna, přelétl vršiny na severu s nepatrnými dvěma vískami na temeně i s památným Karlíkem na počátku úžlabiny, kterouž lze se oklikou dostati k oběma Mořinám nad Karlovým Týnem — přelétl i luka a role v údolu, jimiž se vine Berounka — ba přelétl i některá stavení Dobřichovic a vzdálenějších na západ Let a utkvěl konečně — jak přirozeno — v nejbližším okolí na úpatí vršiny na zahradě Armanda Svobodovského, která jevila se jako zdrobnělé zákoutí nejutěšenějšího rázu. Pro Svobodovského ovšem nebylo prosté, ale přece v pravdě krásné panorama to praničím novým. Byltě je odtud viděl již tak často, že mu mohlo už dávno sevšedněti. Leč právě dnes, kdy byl v tak neobyčejně dobré míře, působilo na něj novým kouzlem. Nemohl si odepříti, aby na tu neb onu partii zvlášť neupozornil; i jal se docela jako pravý ciceron vykládati a vysvětlovati podrobnosti, pro které druzí dva přátelé neměli pro okamžik ani smyslu. Klomínek i Žehušický dívali se naproti tomu na krajinu se zřejmou apathií. Nebavilo, nezajímalo je na ní pranic, leda na pouhý okamžik něco nápadnějšího, což však činilo dojem titěrné zbytečnosti nebo odporné překážky. Výkladu a upozorňování Svobodovského naslouchali jen na půl ucha. Chvílemi přikyvovali nebo pronášeli úsudky více méně nepřípadné. Duševní stav obou, zvláště Klominkův, jenž byl převzal úkol provedení, stával se od minuty k minutě nepříjemnější, trapnější. Očekávaná vhodná příležitost vůčihledě se vzdalovala do nedohledna. Nic nebylo plátno, že byli konečně se Svobodovským o samotě, jak si přáli — on sám byl svými růžovým rozmarem, svou ochotností a úslužností překážkou nejhlavnější. Hučivě se pronášející Žehušický hučel nyní své odpovědi nebo sporné dotazy už jen, jako by je neslyšitelně vydechoval. Zamlklý Klomínek byl zamlklejší než obyčejně. A v tvářích obou jevil se onen zvláštní druh apathického zklamání, o němž nelze udati, vznikl-li přirozeně, z všeobecně nepříjemné nálady nebo z neuvědomělé žárlivosti, že jest přítel v náladě nejrůžovější. Tento však si výrazu tváří a chování přátel bud nevšímal nebo nechtěl všimnouti a vedl svou přímo bezohledně. Oblaživ přátely své jinak dosti zajímavým výkladem o okolí, svedl je s výhledního místa níže k reservoiru a oblažovaI, vlastně mučili je nyní výkladem nepoměrně méně zajímavým nežli dříve. Několikráte chtěl jej netrpělivý již Klomínek přerušiti, beze všeho přechodu — náhle — abychom tak řekli, násilně. Ale vždy zase jej nahodilý nějaký ohled, jenž mu kmitnul mozkem, od toho zdržel. Neboť vším tím nebylo ještě všechno ztraceno – doposud ještě mohla se naskytnouti vhodná příležitost. Konečně se zdálo, že se aspoň blíží. Svobodovský upozornil na návrat a oba přátelé s největší ochotou se vraceli — touže cestou a tímže způsobem, jako byli přišli; Svobodovský napřed, Klomínek těsně za ním a Žehušický vždy šest i deset kroků za Klomínkem. Tak sešli šťastně pro Svobodovského a nešťastně pro druhé dva přátele až na pokraj lesíku, kde byl Lampasíček v trávě ležeti zůstal a již již se zdálo, že byla vhodná příležitost na dobro propasena, když náhodou upoutala pozornost Svobodovského zásoba, kterouž sem zanesla služka, a kterouž Lampasíček použiv z ní, co mu bylo vhod, z opatrnosti byl zanesl za dvířka zahrady. „Ajta! podívejme se, jak na nás opatrný Karlíček pamatoval, aby nám to nikdo neukradl!“ zvolal ukazuje rukou na košík s likéry. „Nebylo by snad dobře, abychom se mu za tu pozornost odměnili a popravili to, nežli se vrátí?“ „Jak ti libo!“ zasyčel Klomínek zdánlivě ledabylo a přece s netajenou radostí, že snad přece není vhodný okamžik propasen na dobro. „Mně je však Lampasíčka přece líto — dobráka...“ zahučel Žehušický chvátaje pro koš. A přinášeje jej ze zahrady, jen několik kroků vzdálené, na pokraj lesíka dodal: „Podívám se po něm a přivedu ho — chcete-li.“ „I jak pak ne — jak pak bychom mohli bez dobrého, opatrného Lampasíčka!“ zasípal Klomínek. „Nu, budeš-li a chceš-li být tak laskav!?“ doložil Svobodovský sedaje ve stínu do trávy. Však dříve nežli dosedl, byl již Žehušický v zahradě a chvatně ubíral se k letohrádku, za kterým však zmírnil krok a dále již se loudal. Klomínek byl konečně se Svobodovským o samotě. Avšak, právě tímto naprostým osamotněním stísněná jeho mysl na dobro klesla. Pozbyl úplně smělosti a odhodlanosti přednésti tak dlouho tutlanou a připravovanou žádost. Usedl sice podle přítele, naslouchal jeho slovům, odpovídal lakonicky na dotazy, připíjel si z podaných likérů a v duši se mrzel sám na sebe a myslil na Žehušického, co asi řekne, až se vrátí s nepořízenou, až mu bude musit říci, že se vůbec ani nepokusil. Bezděky ho napadlo vyvleknouti se z nepříjemné aféry prostinkou výmluvou, že by Svobodovský milerád vypomohl, ale pro okamžik že není možno. Nicméně když si hned také připomenul, že jde zároveň též o jeho vlastní kůži, rozhodnul se, že se přece jen — ať již v okamžiku sebe nepříhodnějším a způsobem sebe neobratnějšími a nemotornějším — aspoň pokusí. A již chtěl pronésti první větu,[JS8]když Svobodovský zadíval se mu pátravě do tváře a několika slovy zbavil jej pro okamžik tísně nejtrapnější. „I kakrahelte!“ zvolal Svobodovský rozmarně. „Tyť se díváš do světa jako kulich! Je ti snad něco — schází ti snad...“ „I ba že mi schází!“ zasyčel Klomínek chytiv se náhodně pronesené věty jako tonoucí stébla. „Ale co — co?“ smál se Armand. „Snad ne nevěsta!“ Tvář Klomínkovu, obyčejně jako mramor hladkou a ztuhlou, přelétla sotva pozorovatelná chmura, když sípavě začal: „Vyzpovídám se ti, kamaráde, upřímně!... Strojím se k tomu už po několik dní a dnes už jsem ti to chtěl říci několikrát...“ „Nu což? Řekni tedy — prosím tě!“ „Tedy — Žehušický by potřeboval nějaký groš...“ „Mnoho-li?“ optal se vážně Svobodovský. Klomínek na dotaz ten přímo neodpověděl, nýbrž pokračoval: „A já bych — nehněvej se, kamaráde! — také neopovrhnul nějakou maličkostí...“ „Nu, nu... A proč jste to neřekli — proč?“ míní skoro vytýkavě Armand. Klomínek v duchu zajásal. Zdálo se mu, že jest vyhráno... „Nu, víš, kamaráde — člověk už je takový... Já aspoň, co jsem na světě — chci říci, co jsem samostatným, jak víš, nepřišel jsem jaktěživ do žádných rozpaků… Žehušický ovšem už je v tom obeznalejší. Ale při vší lehkomyslnosti nemá dost kuráže ... A proto jsem já sám...“ „Ale nemluvme o tom — vždyť to nestojí za řeč,“ vpadl s přívětivým klidem Svobodovský. „Rci, mnoho-li — a věc je odbyta...“ Klomínek váhal. Svobodovský však mu napomohl. „Dvě — tři —“ optal se suše a přece s nejpřátelštější ochotou. — Klomínek přikývnul, ale ihned dodal: „Čtyry — by nebylo možno?“ „I ovšem — ovšem,“ odtušil Svobodovský. — „Okamžitě — jakmile sejdeme do villy, vám je vyplatím...“ „Díky!“ zašeptal zajikavě a přece s netajenou radostí Klomínek. Ale Svobodovský radost jeho v bezprostředně následujícím okamžiku v pravém slova smyslu v opak obrátil, řka rozmarně: „Čtyry — pět stovek máme vždycky k disposici.“ „Stovek?“ opáčil táhle Klomínek, a ihned skoro drsně dodal: „Já mínil — tisícovek!“ „Tisícovek?!“ ozval se temně Svobodovský, jehož tvář, až dosud jasná a přívětivá, nenápadně se protáhla, ale přece tak, že jevila zřejmé, byť i nepatrné podivení. „Nu, ovšem,“ odtušil Klomínek skoro až rozpačitě. „Několik zlatek nás nespasí... Zabředli jsme do bláta — do pořádného bláta. A k vyváznutí —“ „Věřím, věřím — a milerád bych,“ ujal se váhavě slova Svobodovský; ale hned na to dodal živě a s důrazem: „Ale proč pak jste mi neřekli dříve? ... Před týdnem neb aspoň předevčírem?...“ „I na to ti odpovím zcela upřímně,“ omlouvá se Klomínek. „Ostýchali jsme se — ba i já sám, kterýž přece vím a jsem přesvědčen, že...“ A nedopověděv věty dodal: „Odpusť mé upřímnosti! Nechtěl jsem tě přepadnout pako lupič a vydírač. Já pokládal za vhodné vyčkati vhodnou příležitost — až budeš v dobré míře — až...“ A zase nedopověděl. Upřímnost, s jakou se dosti nejapně přiznával ku přepadení, rafinovanému Svobodovskému imponovala. Byl přesvědčen, že mluví zde přítel skutečný — přítel upřímný — bez lsti a šalby, kterému odříci bylo by v pravdě hříchem skoro nepromíjitelným. A přece váhal dáti odpověď určitou. Jednak zdála se mu býti žádaná částka přece jen značnou, jakou i boháč nerad oželí; jednak ho napadlo, že by snad přece jen bylo dobře dohodnouti se dříve se ženou a teprve, kdyby ničeho nenamítala, vyhověti. Z té příčiny nezbylo mu, nežli dáti pro okamžik odpověď vyhýbavou. „Věřím ti,“ ujal se po krátké pomlčce slova; „ale lituji, že vám pro okamžik vypomoci nemohu. Předevčírem, kdy jsem vyrovnal větší nějaké platy, jež bylo možno na nějaký čas ještě odložiti, byl bych vám vyhověl okamžitě. Ale dnes nemám — věř mi!“ Klomínek, pokládaje slova ta právem za pouhou výmluvu, smutně přikývnul. Byl přesvědčen, že Svobodovský vypomoci může, ale nechce. Nepokládal tudíž také více za nutné déle a snad důtklivěji naň naléhati a pouze jen ještě připomenul: „Škoda, kamaráde, věř! Co mne se týče, já snad se přece nějak vykličkuju — vždyť víš, že nejsem zrovna v beznaději. Nicméně Žehušického jest mi líto. Máť už svízelů a nesnází po krk. Začíná být dráždivý a nervósní — a tu je snadno možné, že by snad...“ Opět nedořekl. Za to vpadl Svobodovský: „Vím, vím — a dovedu stav věcí uvážit! Vím, že zítra nebo pozejtří může býti vše zas ve vzorném pořádku — že nejde o žádný dar, jehož byste ani nepřijali, že jest jakákoli ztráta vůbec vyloučena, krátce — vím, že jde o pouhou dočasnou a nutnou výpomoc, jaké vám odříci nemohu a nesmím... A přece není pro okamžik možno. Přes to bud! ubezpečen, že učiním, čeho jest potřeba, abychom vám výpomoc nějakým způsobem opatřili. Především poptám se žínky, má-li větší částku v zásobě, a ne-li, poohlédnu se, libo-li vám, u některého ze svých sousedů, ovšem na svůj vlastní účet.“ Ze slov Svobodovského i z důvěrného tonu, jakým byla pronešena, vysvitala dobrá, ba nejlepší vůle. Nicméně Klomínek nepokládal ani tento příznivější výklad za nic jiného, nežli za pouhou vytáčku. Byl přesvědčen, že Armand vrátí se nejen od své žínky, nýbrž i třeba od: celé řady svých sousedů se stereotypní odpovědí: „Ah, škoda — lituju — nebylo možno!“ Nepromluvil tedy více ani slova, nýbrž pokrčiv ramenoma zadíval se kamsi do dálky. Svobodovský však na pouhé přípovědi nepřestal. Zvedlť se řka: „Není pomoci! Musím se pokusiti okamžitě! Libo-li ti, počkej zde — a já zatím promluvím se ženou — nebo vyhledej Žehušického a Lampasíčka a pobavte se chvíli sami! Přičiním se ze všech sil, abych vám) přinesl zprávu příznivou.“ Slova ta vzpružila Klomínkovu naději tou měrou, že odvážil se přece aspoň pouhého dotazu: „A jakou odpověď mám zvěstovati Žehušickému?“ Nyní pokrčil ramenoma Svobodovský. Nechtěl dat i odpovědi odmítavé, aniž takové, jaké by snad nemohl později dostáti. „Víš co, kamaráde,“ pravil suše, „zatím ho nekoj zbytečnou nadějí! Libo-li ti, pověz mu, jak se v pravdě věc má — referuj mu prostě! Budu-li vám moci zvěstovati odpověď příznivou, bude tím příjemněji překvapen.“ Odpověď ta před chvílí vzplanulou naději Klomínkovu opět ochladila. Nyní byl již úplně přesvědčen, že jest všechno ztraceno a referovati příteli Žehušickému polonadějné vytáčky Armandovy, že by bylo rovněž tak zbytečno jako klamat i sama sebe. Zdvihl se líně se země a zrak jeho těkavě zakroužil po okolí. Svobodovský beze slova se shýbl a zvednuv koš s likéry postoupil směrem k zahradě. Klomínek ho následoval. Když vešli dvířkami do zahrady, Klomínek vyčkal, až Armand dvířka zavřel na klíč, načež ubírali se oba mlčky podle sebe. Svobodovský ovšem s nepoměrně lehčím srdcem nežli Klomínek. Byltě jist, že za několik okamžiků bude moci přátelům zvěstovati zprávu příznivou a těšil se již na okamžik, až to učiní. V duši Klomínkově vířilo naproti tomu cosi, co nebylo nepodobno podráždění, ba hněvu, jakého doposud ještě nikdy oproti příteli Svobodovskému nepoznal. Několikráte kmitlo duší jeho i rozhodnutí dát i to Svobodovskému na jevo a říci mu zcela prostě a zároveň upřímně: „Víš ty, kamaráde, co — nechrne toho tatrmanství! Nechoď nikam, nenamáhej se! Řekněme si to poctivě a upřímně do očí: přátelství je pouhý humbug... Jde-li o peníze, objeví se humbug ten v pravé své podstatě... Ty můžeš — a o tom jsem nejen já, ale o tom jsi i ty sám přesvědčen. Ale ty prostě nechceš — a proto — proč toho tajit? Řekněme si to a basta!“ Ale když si připomenul, že nejde jen o něj samého, nýbrž i o přítele Žehušického, který se skutečně nacházel v situaci kritické, uznal za dobré příkré vyložení stavu věcí přece ještě odročiti, až co odpoví Žehušický. Tak dospěli až k letohrádku. „Nehněvej se tedy — prosím tě!“ ozval se ještě Svobodovský klada koš na stůl, u něhož se byli zastavili. „Ubezpečuju tě, že učiním vše možné...“ I podal mu ruku a zmizel ve dveřích vedoucích do salonu v přízemí. Klomínek jej sledoval zrakem, až zmizel, načež se rozhlédl po zahradě. Nepozorovav nikde nikoho, popošel několik kroků na levo a pak zase na pravo, až utkvěl zrak jeho na dolejší části zahrady, kde zahlédl těsně u besídky státi Žehušického. Zaměřil k němu, ale krokem váhavým a s nehrubě přívětivým výrazem v tváři, v které chvílemi hněvem svaly mírně pocukávaly.	 Žehušický, stoje před besídkou zády k blížícímu se Klomínkovi obrácen, byl právě zaujat obrazem, jaký se mu naskýtal v besídce. Opustiv Svobodovského a Klomínka na pokraji lesíku pod záminkou, že jde vyhledat Lampasíčka, poptal se především v letohrádku, a když mu odpověděno záporně, šel jej hledat po zahradě. Ale přes příliš se nenamáhal. Přehlédlť celou zahradu v několika vteřinách a byl přesvědčen, že Lampasíček nemůže býti nikde jinde nežli v besídce. Přes to loudal se zúmyslně po zahradě jinými směry, a přes to, že s několika míst zahlédl Lampasíčka v besídce, nepřiblížil se k ní, až když zpozoroval, že přítel Klomínek vrací se s Armandem k letohrádku. Teprve nyní popošel rychle až k besídce. Sotva však se zastavil před vchodem a upřel zrak na klidně dřímajícího Lampasíčka, zapomněl na okamžik na vše, co jej právě tísnilo. Boubelatá tvář Lampasíčkova s pootevřenými ústy měla právě výraz tak komický, že nemohl se Žehušický zdrželi smíchu. Zasmál se dosti hlasitě a smích ten působil na klidný spánek dřímajícího rušivě. Lampasíček se ušklíbl, svraštil čelo, ale ihned je zase vyjasnil a začal odulými rty tak nápadně pomžoulávati, že Žehušický byl nucen couvnouti o několik kroků, by smíchem svým Lampasíčka neprobudil. Po chvíli však se zase přiblížil až těsně ku vchodu a dívaje se se zjevným potěšením na komickou postavu spícího, nepozoroval ani, že se Klomínek blíží. Náhle zaslechl za sebou hlučnější zarupnutí kroků v písku. Ohlédnuv se spatřil Klomínka a z výrazu tváře jeho vyčetl, že přináší zvěst nehrubě příznivou, ne-li naprosto nepříznivou. Rychle mu popošel v ústrety a úsečně se optal: „Nuže —?“ Klomínek pokrčil ramenoma. „Tedy ne?“ „Ani ne — ani ano.“ „Jak to?“ Klomínek několika slovy šeptmo pověděl. Žehušický napjatě naslouchal. Když pak Klomínek dopověděl, zahučel skoro až surově jen jediné slovo: „Mizera!“ Ve slově tom bylo obsaženo vše: zklamaná naděje i definitivní odpověď na nevyslovený dotaz Klomínkův, jak by se měli zachovati. Svobodovský byl se zatím v přízemí letohrádku poptal po své žínce, a když mu oznámeno, že jest opět v prvním patře, vystoupil rychle po schodech a zlehka otevřel dvéře do salonu vedoucí. Spatřil žínku sedící na pohovce. Ruce měla v klíně a hlavu poněkud k prsoum nakloněnou. „Patrně o něčem přemýšlí, že nezaslechla zavrznutí dveří, aniž pádných kroků po schodech,“ pomyslil si Svobodovský a vyčkal chvíli, nespozoruje-li žínka, že stojí na prahu. Po několika vteřinách však ho čekání omrzelo. „Hano!“ zavolal přitlumeně, vcházeje. Žínka jako v leknutí se vztýčila. Avšak hned po té letěla jako laňka Svobodovskému v ústrety. „Ah Armande!“ šeptala s nejluznějším přízvukem. „Co pak se stalo?“ optal se manžel s přívětivou ironií. „Ah, nic, nic — duše má nejmilejší,“ šveholila žínka, stojíc před ním jako zapýřená panenka. „Právě jsem na tebe vzpomínala ... Právě mi bylo tak nevýslovně slastno... V tom jsi mne zavolal... Ani bys nevěřil, jak jsem ráda, že jsi přišel a že jsme zase aspoň na chvíli sami!“ „Na dlouho to ovšem není ještě možno...“ „Vím, vím! Hosté nemohou zůstati opuštěni,“ odpovídá žínka. „A já také ničeho nenamítám — ba více — mně nejsou hosté nepříjemní ... Naopak — věř!... Ale — tak se mi nějak pozastesklo.“ „Ovšem,“ přerušil ji manžel. „Jsme-li samotni, stýská se nám po hostech, a máme-li hostě, stýská se nám, byť i třeba na pouhou chvíli — po samotě. Toť vůbec osud polosamotářů, vůbec lidí, kteří...“ „Mně však se nestýská,“ vpadla žínka živě. — „Věř mi, po ničem — po praničem!“ S laskavým úsměvem zadíval se jí manžel upřeně do očí. „Opravdu?“ optal se po kratinké pomlčce s přízvukem nevinné škádlivosti. „Opravdu — opravdu!“ ujišťuje žínka, nechápajíc mužovy otázky. Ale hned na to pochopila, co asi manžel míní. „Myslíš — bratra?“ ozvala se náhle skoro až truchlivě. Svobodovský mlčky přikývnul. „To ovšem,“ ujala se opět slova Hana. „Ale v okamžiku, když jsem se pronesla, nestýskalo se mi, věř! po ničem — po praničem...“ „A po chvíli bude se ti stýskati po dítěti — po mně...“ „Po tobě? Což pak chceš nebo musíš dnes odejeti do Prahy? Nebo snad někam jinam?“ „Nikoli!“ odtušil Armand rozhodně, „Nemám povinností úředních, aniž jakýchkoli jiných. Zůstanu zde u tebe — vlastně s tebou a dítětem...“ „Já už se ulekla —“ „Nebylo potřebí; dnes a zítra úřední věci pro mne neexistují. Také hosté nejspíš večerním vlakem — před půl devátou odjedou... Leda že by snad Lampasíček přebral a přál si zde zůstati přes noc. Ale ten přec — jako vůbec i oba druzí hosté, kdyby zde zůstali – – Vždyť se to nestalo poprvé...“ „Ovšem, ovšem, milá duše,“ ozvala se Hana. „Já na vše pamatovala a také se na všechno připravila. Můžeš býti bez starosti, A připomínám-li snad něco, co se ti nezdá — nedbej toho, prosím tě! Jeť mi dnes přes všechny lehynké přeháňky okamžité nudy neb okamžitého pozastesknutí přece jen tak nevýslovně blaze, že se skoro ani nepamatují...“ „Odpusť však, milá Hano,“ ujal se slova Svobodovský, když žínka, nedokončivši poslední věty, umlkla. „Já tě však vyhledal v důležité záležitosti. Mnoho-li, prosím tě, máme zde peněz na hotovosti?“ „Něco přes tři sta zlatých. — Proč se ptáš?“ „Byl jsem Klomínkem požádán o půjčku...“ „A neodřekls snad?“ „Neodřekl. Ale...“ Žínka upřela na manžela tázavý pohled, a on zcela klidně dopověděl: „Zdá se mi, že nebudu moci vyhověti. Chce vlastně půjčku pro Žehušického a pro sebe zároveň, a sice tři nebo čtyry tisíce, což zdá se mi přece jen trochu mnoho. A bez tvého svolení...“ „Ah, což já, Armande!“ vpadla žínka. „Víš přece, že souhlasím) se vším, poněvadž nemám nejnepatrnější příčiny nesouhlasili. Ale kdybys se tentokráte z jakýchkoli příčin rozhodnul nevyhověli — obzvláště Žehušickému, člověku tak nešťastnému, — nezbylo by mi, nežli tě poprositi, abys tu záležitost nějak vyrovnal. A nemůžeš-li nebo nechceš-li poskytnout! půjčky sám, abys se o ni postaral jinak — třeba v některém peněžním ústavu...“ „Tys přec jen zlaté srdce, milá Hano!“ odtušili Svobodovský s netajeným uspokojením. „Myslil jsem, že tě žádaná částka zarazí, a ty zatím...“ „Ah, prosím tě — mne nedbej a jednej po vlastním uznání! Nechceš-li, dobře; nemůžeš-li, také dobře. Ale nemůžeš-li sám, postarej se jinde! Větší nebo menší částka nic neznamená. Vímeť přece, že měl Žehušický již několikrát tak skvělý engažement, že v půl roce zaplatil všechny své staré dluhy a dloužky. A tak může se zítra nebo pozejtří zase státi... A nestane-li se, nu — vždyť jsi už oželel mnohou tisícovku.“ „Pravda,“ přikývnul Svobodovský, jenž byl slovům své žínky se zjevným uspokojením naslouchal. „Vždyť já vlastně také jsem ochoten —“ „Záležitost ta je tedy šťastně vyřízena!“ přerušila jej žínka. „Prozatím ovšem jen mezi námi,“ usmál se Svobodovský. „Neboť nemáme-li v pokladně nežli něco přes tři sta zlatých…“ „Nezbude nežli vyzvednouti zítra ze spořitelny,“ doložila. Hana s klidem, jakoby šlo o koupit nebo prodej kuřátka. „V tom případě nesmím tedy déle otáleti,“ připomenul manžel, „a musím to přátelům okamžitě oznámiti.“ „A právě v tom případě můžeš vždycky chvíli otáleti,“ odpověděla s jemnými parodistickým přízvukem Hana; „neboť lidé, kterýmž budeš zvěstovati příjemnou zprávu, zajisté ti nezazlí, učiníš-li tak o pět nebo deset minut dříve nebo později.. Ostatně, abys věděl,“ dodala tonem žertovné rozhodnosti, „já tě před pěti minutami nepustím!“ Po těchto slovech ujala ho za ruku a zatáhla, na oko se zpěčujícího k pohovce, na které byla před tím seděla. Zde ruku jeho pustila, On zůstal státi, ona usedla a zadívala se mu mlčky do očí, „A co z toho máš, že mne nepouštíš?“ usmál se po chvíli. „Tebe — tebe a jenom tebe!“ zašveholila a přitáhla jej k sobě na pohovku. Několik okamžiků seděli ruku v ruce podle sebe mlčky jako dva ostýchaví milenci, kteří si byli právě napověděli, že se milují. Oběma bylo tak nevýslovně klidně, ba skoro možno říci: blaze, jako snad ani v nejšťastnějších okamžicích již minulých. Aspoň se nepamatovali... „A což, milý Armande,“ ozvala se náhle skoro s vášnivým přízvukem, „což kdybych i já dnes měla k tobě nějakou prosbu?“ „Prosbu — ty?“ podivil se. „Přiznám se ti upřímně,“ pokračovala tonem, tak vřelým, jakoby se vyznávala z nej vroucnějších vzpomínek. „Vzpomínajíc zde před vaším odchodem do lesa na to a ono napadlo mi, že k dovršení našeho štěstí schází nám, vlastně mně jen — jediné... A poněvadž jsi dnes právě v takové náladě, že nebudeš mi moci praničeho odříci, proto rozhodla jsem se příhodný okamžik ten vykořistiti a poprositi tě…“ „Tím však prozrazuješ celý svůj operační plán,“ usmál se Armand. „Proč pak raději příhodného okamžiku nevykořistíš beze všeho úvodu a: přiznávání se, že mě chceš vlastně prosbou svou překvapiti — abych tak řekl úkladně, to jest po zralém uvážení a chladnokrevných přípravách nepředvídaně k něčemu donutiti, k čemu bys mě jinak snad nikdy nepřiměla...“ „Ano, ano — dobře to označuješ,“ ujala se Hana rozmarně slova. „Chci vykořistiti nej vhodnějšího okamžiku. Chci tě přelstiti — úkladně přelstit a proto tě přede vším jiným seznamuji se svými zákeřníckými zámysly —“ „Jdižiž, milá duše! Skoro napínáš mou zvědavost!“ odtušil Svobodovský, přecházeje z tonu rozmarného v ton vážný a opravdový. „Ty víš přece, že jsem ti doposud ještě žádné prosby, ba žádného přání neodepřel, a já zase vím, žes ode mne nikdy ničeho nežádala, co bych ti musil nebo mohl odepříti. K čemu tedy tolik ceremonielních příprav? Rci, čeho si přeješ, a bud ujištěna, že bude tvému přání vyhověno.“ „Opravdu? Opravdu?“ zajásala Hana, ovíjejíc levou ruku kolem šíje manželovy a nahýbajíc se k němu, jakoby mu chtěla prosbu svou pošeptati. „Ah — ani bys nevěřil, milý Armande, jak jsem štastna!“ šveholila pak. „Od této chvíle nepřeji si ničeho, než aby zůstalo u nás vše právě jen tak, jak jest, Neboť cožkoli bylo v naší moci změniti v náš prospěch, k našemu uspokojení, dovršeno právě teď...“ „Vždyť pak se nic nezměnilo,“ vpadl jí manžel laskavě do řeči. „Vždyť pak jsi mi přání svého posud ani nevyjevila.“ „Snad toho ani není třeba, když mu už bylo vyhověno — nemyslíš?“ odtušila Hana přesvědčivě, „Snad stačí, učiním-li nyní vše ostatní sama, abych tě překvapila...“ Slovy těmi byl Svobodovský s veškerou svou filipikou v koncích. Tak ledabylo zahájená rozmluva — tak neviňoučce a jaksi jen do prázdna vyhozená síťka ženské lsti znenadání několika slovy tak obratně zatažena, že osvědčený kriminalista skutečně nevěděl, jak odpověděti. Byl sice přesvědčen, že přání Hanino nemůže mu býti proti mysli. A také by mu bylo jindy pranic na tom nezáleželo, kdyby mu je Hana byla vyjevila hned nebo kdykoli jindy. Nicméně právě obratná její závěrečná odpověď, po které nevěděl, s jakou ctí nebo třeba jen pod záminkou dále se dotazovali, podráždila jeho zvědavost. „Dobře máš, milá Hano,“ odpověděl s klidem muže, jenž se byl v nesčetných podobných nesnázích jako soudce zpravidla, vždycky aspoň jako routinovaný debatér osvědčil. „Po tom, co předcházelo, není se stanoviska přesně logického naprosto třeba, abys mi přání svého vyjevila, a já také nemám — ovšem zase jen s logického hlediště — práva; po tvém přání dále se vyptávati. Byl jsem prostě lapen do sítě, jaké zdánlivě s nejnevinnějším a nejnaivnějším úmyslem dovedou člověku jen ženské nalíčití. Nezbývá mi, nežli se prohlásit! za přelstěna a pokořena. Vzdávám se na milost a nemilost.“ Hana naslouchala slovům těm s výrazem nejupřímnějšího zájmu, a to s takovým napjetím, že — když Svobodovský umlknul, neodpověděla, jako by byla dychtivá, bude-li pokračovati. Obratný kriminalista přízně okamžiku ihned využitkoval. „A což kdybych se tě optal, milá Hano, po přání beze všeho práva přece?“ ozval se tonem tak bezděčně prostým, jakoby se poptával po odhozeném špendlíčku. „Tedy bych ti je okamžitě projevila,“ odtušila Hana týmže bezprostředním tonem, jako byla tázána. „Sláva!“ zvolal nyní Svobodovský rozmarně. — „Teď jsem, milá duše, ze síťky, do které jsi mě před chvílí lapla ty, šťastně vyklouzl a lapil tebe! Teď mi musíš přání své vyjeviti, a to hned!“ „Ale tím ti pokazím příjemné překvapení, jež jsem: ti chtěla po několika dnech připraviti,“ namítla Hana. „Po několika dnech? Co pak jsi, prosím tě, chtěla podniknout!?“ „Okamžitě sednout za stůl a napsat několik řádek . .,“ „Komu, prosím tě?“ optal se Svobodovský úsečně. „Bratrovi!“ zněla rozněž tak úsečně odpověď. „Vždyť si s ním dopisuješ. Poslední list jeho došel, nemýlím-li se, právě před čtrnácti dny z Curychu. Klidný jeho ton a vůbec celý obsah byl zřejmými důkazem, že je bratr spokojen, že ničeho nepotřebuje, ba že snad si ničeho nepřeje. Či došel snad ještě jiný list, jehož jsem nečetl — v němž tě snad bratr za něco žádá?“ „Nedošel,“ odtušila Hana s nádechem bezděčných rozpakův, „Či snad se pouze domníváš, že by si mohl bratr něčeho přáti, že snad něco potřebuje?“ pokračoval Svobodovský s horlivou ochotou. „Dopiš mu tedy nebo mu telegrafuj — přeje-li si něčeho, potřebuje-li peněz, rady, vůbec čehokoli, co je v naší moci, že mu bude okamžitě vyhověno.“ „Ach, bože, bože!“ povzdychla si Hana. „Vždyť přece víš, že sobě nikdy ničeho nepřál, nikdy nepotřeboval. I z posledního listu jeho, ačkoli jsem se mez! řádkami dočtla, jak vřele si přeje nás aspoň jednou zase spatřili, nedovedla bych vyčísti žádného jiného jeho přání nebo jakékoli jiné potřeby...“ „Proč bys mu tedy chtěla psáti okamžitě,“ vpadl Svobodovský, „když ti na tvůj poslední list doposud ještě neodpověděl?“ Otázka ta Hanu na okamžik zarazila. Nicméně hned na to odtušila s důvěrnou oddaností: „Chtěla jsem mu zvěstovati zprávu nejradostnější...“ „Jakou?“ optal se Armand. „Že jsem tě prosila, a ty že jsi svolil,“ pokračovala Hana týmže tonem, „aby se vrátil do Čech...“ „Já?“ uklouzlo Svobodovskému bezděky tak příkře, že se sám tonu svého ulekl a další dotaz neb odpověď násilně potlačil. Zpozorovali, že přes všechnu ostražitost svou byl se znova octnul v nastražených tenatech — a to v tenatech tak nepříjemných a choulostivých, že ihned vystihl také následky: že nezbude, nežli se z tenat těch vydrápati s použitím všemožné lsti, po případě i násilím. Prozatím uznal za dobré neodpovídati a vyčkati, co Hana na příkrý výkřik odpoví. V tváři Hanině zračila se však nejlaskavější a nejoddanější důvěrnost. Seděla podle Armanda poněkud ku předu nachýlena, majíc pravou ruku v jeho levicí a levou svou ruku ovinutou kolem jeho šíje a dívajíc se mu do očí, v nichž zračilo se právě cosi jako mírné, ale nikterak nemilé nebo docela hněvné rozpaky. Výraz manželova oka dodal Haně odvahy. Lehce, skoro jako stín sesmekla se s pohovky a pokleknuvši před Armandem sepjala ruce. Vše to stalo se skoro v nerozdílném okamžiku, že Svobodovský překvapen teprve po několika vteřinách pojal význam nenadálé situace v celém jejím dosahu. Žena — vroucně, vášnivě milovaná žena jeho klečí před ním na kolenou!... „Vstaň!“ vzkřikl tonem, v němž zachvělo se bezděky cosi jako záblesk zoufalosti, a vztyčil se. Žena však zůstala klečeti. Tvář její jevila, milý a lahodný výraz nejdětinnější důvěry, a jenom žhavé rty sešpulovaly se k podivnému, polo slastnému a polo bolestnému úsměvu. „Vstaň, vstaň!“ opakoval Svobodovský s důrazem skoro příkře. Ale ihned se vzpamatovav, naklonil se k ženě a vzav hlavu její do obou svých dlaní něžně ji políbil na čelo. „Svoluješ tedy?!... Může se vrátit?“ osmělila se Hana přitlumeně optati. Svobodovský chvíli váhal s odpovědí. Vztýčil se — usedl na pohovku a teprve po několika trapných vteřinách odpověděl temně jen jediným slovem: „Nikdy!“ Tvář Haninu, až dosud nejnadějnější důvěrnost jevící, přelétla lehýnká, sotva pozorovatelná chmura zklamání. Avšak oko bylo zrádnější nežli tvář; zalesklať se v něm slza... Beze slova, bez hněvu a bez jakéhokoliv odporu nebo námitky Hana pomalu vstala... Několik okamžiků postála, upírajíc zaslzený zrak přímo do očí manželových, v nichž domnívala se čísti upřímnou lítost. Na to usedla na své dřívější místo podle Armanda a složivši obě ruce v klín, zadívala se v neurčité prázdno. „Ale, milá duše,“ ujal se po chvíli trapného mlčení Armand slova. „Což pak nebyla záležitost ta už dávno mezi námi na dobro vyjednána? Já aspoň byl přesvědčen, že důvody nahlížíš a že jsi se s resignací oddala v nezbytnost...“ „A já zas myslila,“ ozvala se Hana, „že po tolika letech...“ „Ah, což léta!“ vpadl Svobodovský. „Promlčení takových deliktů se netýká a kdyby se i týkalo — kdyby totiž ušel bratr tvůj trestu, neujde v nynějších sociálních poměrech následkům své minulosti vůbec. Připomeň si jen, duše drahá, jak úžasně přiostřily se poměry a především pojem anarchismu od osudných dynamitových atentátů v Paříži, jež přece celý vzdělaný svět odsoudil a odsuzuje jako nejnemravnější násilí...“ „Můj bratr však nemá žádného takového skutku na svědomí,“ odvážila se Hana nesměle namítnouti, upřevši zrak na Armanda; „ba jsem jista., že ho něco podobného jaktěživo ani ve snu nenapadlo.“ „A přece je a zůstane jedním z oněch,“ odtušil Svobodovský, „ku kterýmž bude nynější společnost vždycky pohlížeti s nedůvěrou. Pokud z listů jeho mohu souditi, zůstal přes všechnu umírněnost v podstatě přece týmž neoblomnými svéhlavcem, jakým býval. Nechci a nemohu, věř mi, pochybovati, že není do kosti poctivec, že každý jeho skutek, všechny jeho snahy, ba snad každé, ať již sebe příkřejší slovo, plyne z přesvědčení. Nicméně on jest jednou z oněch ocelových povah, které druhdy za přesvědčení své hynuly na hranicích a popravištích a za naších dob odpykávají přesvědčení své buď jako psanci nebo v příšerně nudných kriminálech… Domníváť se, že v poměrech, jak se byly prodlením tisíciletí ustálily, může býti také individuální přesvědčení jednotlivců k platnosti přivedeno. A právě tato domněnka jest klamem, jenž se stává každému z podobných tvrdohlavců více méně osudným. Nynější společnost nedá se žádnými důvody přesvědčiti, jako se nedala přesvědčiti žádná jiná společnost. Všechny ty nesčetné ideální snahy reformátorské, jakýmiž usilováno od pravěku o nápravy, ať sociální, politické, náboženské, rozbíjely se z pravidla o zájmy jednotlivých skupin společnosti, jednotlivých stavů, ba mocných jednotlivců, kteří z tradicionálních nepoměrů tyli a podnes tyjí. Všeobecný rozvoj jest úžasně nenáhlý. A běda každému, kdožkoli se odvažuje rozvoj ten jakýmkoli způsobem na úkor jednotlivých stavů a mocných jednotlivců uspíšiti nebo mu napomáhati. Společnost jako celek si toho nepřeje, jako si nepřeje žádného rozvoje vůbec. Společnost nezná nežli šibolety a populární hesla. Myšlenkám jest nepřístupná a myšlenkám novým zpravidla nepřátelská, Vyrudlá tradice je jí vším. Jedině na řetízku tradicionálních názorů a dlouholetým užíváním oblíbených populárních hesel lze ji vésti a říditi. Každému jinému způsobu vedení rozhodně se opře a ne-li zjevně tedy aspoň nevšímavostí, nevnímavostí a lhostejností. Každá nová myšlenka, každá nová snaha, každý nový pokus opravní musí se dříve po léta krčit a namáhavě propracovávat, nežli pronikne, třeba jen jako pouhý záblesk do společnosti. A nestane-li se oblíbeným — heslem, potuluje se světem; jako matná bludička, které si povšimnou jen jednotlivci. Každý, jen poněkud myslící člověk ví, že jest společnost nesčetnými způsoby od pravěku klamána a oblíbenými hesly a šibolety zchytralců do bahna bezmyšlenkovitosti sváděna; ale každý z těchto myslících jednotlivců je přesvědčen, že společnost chce býti klamána, že chce býti sváděna a že s ní nelze jinak ničeho poříditi, nežli klamem, lstí, lží a celou tou obrovskou armádou tradicionálních návyků a zlozvyků, jež se byly od pravěku osvědčily a podnes osvědčují… A bratr tvůj, milá duše, byť i snad jinak vynikal všemi možnými přednostmi ducha a srdce, má jednu, a to kardinální chybu, o kterou si každý jemu podobný rozbíjí vlastní lebku. On totiž neuznává a nechce uznati stávajících poměrů. On se nechce přikrčiti a přizpůsobiti, on nechce opatrně a chytře vykořistiti nepoměrův na prospěch svých — řekněme, třeba nejpoctivějších snah a zámyslů... A proto musí trpět, musí zůstat kovadlinou, do které bude perlík vyrudlých společenských tradic tak dlouho bušiti, až ji rozdrtí...“ Hana poslouchala výklad ten se zjevným' zájmem. Zrak její takořka lpěl na rtech milovaného muže, jenž snažil se tímto způsobem zmírniti žal, jejž byl po svém náhledu neúprosností poměrů donucen vřele milované žínce způsobili tím, že jí odřekl nejvroucnější její přání... Chápala každý důvod, a byť i snad nepostihovala všeho, co Armand tu a tam pouze jen naznačoval, ve všech důslednostech, nemohla jinak, nežli mu dáti za pravdu. Když domluvil, setrvala chvíli bez hnutí. Na to mlčky několikrát přikývla a z ňader vydral se jí lehynký vzdech. „Ano, ano, milá duše,“ ujal se opět slova Armand. „Tak a nejinak tomu jest. A jedině proto nepřeji nejen sobě, nýbrž hlavně tobě a především pak tvému bratrovi ve vlastním jeho zájmu, aby se vůbec mohl vrátiti. Mně by návrat jeho připravil právě nyní nejkritičtější nesnáze a jemu samému nejen nesnáze, nýbrž bezpochyby také nepoměrně přísnější trest, nežli jaký by ho byl snad stihl před jeho odchodem do ciziny, kdy nebyl pojem anarchismu tak profanován jako nyní. Náhodou rozhovořili jsme se s přátely asi před hodinou o tvém bratrovi dole u stolu. Lampasíček — což jsem, jak víš, dávno od tebe věděl — se přiznal, že býval Karel jeho spolužákem, a vypravoval pak podrobně i strašnou katastrofu rodinnou, jejímž očitým svědkem byl. Připomínám ti to ovšem jen proto, abys věděla, jak odpovědít, kdybys byla snad náhodou tázána. Lampasíček totiž nemá ani potuchy o tom, že víš od bratra, v jakém poměru k němu býval. Na tebe jako dítě ovšem už se nepamatuje, jako ty se nepamatuješ na něho. Krátce, mluvili jsme o bratrovi, takže i já byl nucen některé momenty objasniti. Že jsem tak učinil s přiměřenou reservou a zvláště že jsem se vyhnul všemu, co by dráždilo zvědavost přátel, rozumí se samo sebou.“ Hana naslouchala i tomuto výkladu nápadně pozorně, ačkoli ji daleko tak nezajímal jako úryvkovitý výklad bezprostředně předcházející. A právě snad proto, že mu nevěnovala takové pozornosti a v duchu ještě se zabývala nepoměrně závažnějším výkladem prvním, nemohla se ubránili zvláštní, skoro až poetické náladě. Skoro bezděky připomněla si dávno minulé chvíle, kdy seděla ve svém prostém bytečku naposledy se svým bratrem a naslouchala dychtivě podobnému jakémusi výkladu, na který se sice již nepamatovala, ale jenž byl v duši její probouzel podobnou ozvěnu jako před chvílí slova manželova. Neboť podobně jako před lety — zachvělo se srdce její bezděky radosti, že muž, jenž k ní právě takovýmto způsobem mluvil, jest jejím — manželem. Vzdálený bratr a přítomný manžel zdáli se jí býti v tomto okamžiku v stejné míře nejen lásky, ale i svrchované úcty hodni. Oba tak klidni, tak rozvážlivi, tak bystře a zároveň samostatně pozorující... A přece ve svých názorech tak nápadně se lišící. Oba tak milí, tak rozumní, tak poctiví, vůbec všemi možnými přednostmi ducha i srdce vynikající... A přece v konečných výsledcích svých životních snah tak příkře proti sobě stojící, že stačilo by snad jediné slůvko, aby z mužů, až dosud v nejpřátelštější shovívavosti žijících a vzájemně aspoň se návidících stali se nejúhlavnější nepřátelé, kteří by se dovedli nejen k smrti nenáviděti, ale zároveň také tak zuřivě potírati, až by jeden z nich v boji padl... Vše to duší Haninou pouze mlhavě kmitlo. Obrovská propast zásadní, která mezi oběma zela, Hanu ani nenapadla. Bratr, dobrovolný, zásadní proletář, kterýž byl hotov nasaditi i život svůj za své přesvědčení – – a manžel, muž tradicionální společenské kariéry, kterýž se dal proti své vůli a bez potřeby poměry vláčeti a všady a ve všem byli nucen, dělati ústupky, krčiti se, bráti na vše možné a snad i nemožné přiměřený ohled — přikyvovati, když rozum a srdce kázaly odpírati, a odpírati, když srdce a rozum velely nejen přikyvovati, ale i jednati... Obrovský tento rozdíl povah, zásad, náklonností a životních cílů Haně vůbec byl neznámý. Bratr i manžel zdáli se jí býti, jak už připomenuto, v stejné míře úcty i lásky hodni. O tom, jak naučí se prodlením let na nepoměry společenské dívati člověk, jenž takořka den co den proti své vůli přichází ve styk se zločinci neb aspoň s lidmi, kteří jsou v podezření skutků zločinných, neměla Hana ani potuchy. Tím méně pak jí mohlo býti jasno, jak zcela jinak naučí se na nepoměry ty dívati člověk, kterýž z vlastního popudu skoro den co den vyhledává přeubohé tvory, kteří vinou těchto společenských nepoměrů neliší se mnohdy hrubě ani od němé tváře a v krutém zápasu o skývu nejnutnějšího chleba zpravidla právě jen proto tak často podléhají, že nemají o zákonech takořka ani ponětí.	 Vše to Hanu vůbec ani nenapadlo a v okamžiku, když manžel její výklad svůj končil, zdálo se jí, jako by bylo nepoměrně více pravdy na straně manželově nežli bratrově. Chvíli setrvala ještě v mlčení, jako by byla na rozpacích, má-li či nemá-li snad na splnění svého přání naléhali. Konečně tonem nejpokornější oddannosti se ozvala: „Odpusť, že jsem se po dlouhé době zase jednou odvážila obtěžovati tě prosbou, o které jsem nemohla ze zkušenosti předpokládati, že jest nevyplnitelna. Ale věř — když jsem se zde o samotě na chvílí pohřížila ve vzpomínky, zdálo se mi, jako by snad nyní přece bylo možnými, co jsme druhdy pokládali již oba za nemožné. Slova tvá však mě opět přesvědčila o opaku. Staniž se tudíž po tvém přání! A dovolíš-li, dopíši bud dnes nebo zítra bratrovi v tom smyslu, jak jsi byl naznačil: přeje-li si nebo potřebuje-li něčeho, aby se neostýchal přání své vyslovíti, že mu bude vyhověno.“ „Ah, ovšem, ovšem!“ odtušil Armand živě a důrazně. „Jsem ochoten po tvém i jeho přání i k obětem, bude-li jich potřeba. Ale — do Čech, do Prahy a k nám — pod žádnou záminkou!“ Hana svěsila poněkud hlavu, jako by se jí byla poslední slova bolestně dotkla; ale potom ovinuvši rychle ruku kolem manželovy šíje, vtiskla mu lehynké políbení na čelo. „Tím je, milá duše, všechno vyřízeno,“ připomenula vstávajíc a rozhlížejíc se kolem, jako by pátrala po předmětu, jenž by ji i manžela mohl přivésti na jiné myšlenky. „Probůh, vždyť jsme zapomněli, že máme hosti!“ zvolala náhle tonem mírného vzrušení. „Pravda!“ doložil Armand vztýčiv se. „Není pomoci! Pospěš a omluv sebe i mne!“ napomínala Hana. „Nestarej se! Trvám však, že nebude skoro ani třeba omlouvati se, když mohu zvěstovati příjemnou zprávu,“ mini Svobodovský, obraceje se k odchodu, „Možná. Ale čím dříve příjemnou zprávu oznámíš, tím více přátele potěšíš,“ naléhá Hana důtklivě. „A uznáš-li za dobré, můžeš po pravdě povědíti, že jsem tě zdržela já, a sice z týchže skoro důvodů, z kterýž tě nyní nabádám k rychlému vyřízení...“ „Ah, což! Všeho toho nebude asi potřeba!“ odtušil ledabyle Armand. „Jen ty už také dlouho neotálej a sejdi brzo dolů k hostům!“ „Nestarej se! Jen ještě několik minut... Ani sama nevím proč,“ šveholí Hana důvěrným tonem. „Však já hostům všechno vynahradím...“ Poslední slova zaslechl Armand již ve dveřích, kde se ještě jednou obrátil. Hana stála u pohovky s výrazem svrchovaného uspokojení... Armand jí přívětivě pokynul a zmizel, aby podal přátelům příjemnou zprávu. Zatím odehrál se v zahradě mezi oběma Armandovými přáteli výjev, jenž měl na prosté události dne nad míru závažný, skoro možno říc i osudný vliv. Žehušický zvěděv od Klomínka, že Svobodovský jeví v záležitosti tak delikátní nerozhodnost a váhá, odlehčil si, jak víme, nesalonním výrazem. Při tom bezděky zaťal obě ruce v pěsti a sešklebil rty k ironickému úsměvu, který s čelem hněvně svraštělými a horečně rozjiskřeným okem dodal vyžilé jeho tváři na několik okamžiků tak příšerného výrazu, že Klomínek mimovolně o krok couvnul. Hned na to však se Žehušický vzpamatoval. „E—h!“ zahučel táhle a z hluboka, jakoby zvolna měch nadýmal. A tvář jeho nabývala znenáhla zase výrazu ironickolehkomyslné resignace, když mručivě podotknul: „Nechme přítele přítelem! Ať si své přátelství utluče na prášek, aby měl co užívati, až budě snad někdy okolnostmi donucen appelovati na něčí přátelství a dožije se podobného jako my ted — a uchylme se raději zase k lichváři!“ „Ale vždyť pak není ještě vše ztraceno,“ namítl Klomínek konejšivě. „Můžeť se ještě rozmysliti a přece vyhověti...“ „Může — může...,“ opakoval Žehušický úšklebně a dodal pak rozhodně: „Ne, ne, kamaráde! Za takové přátelství já děkuji. V takových případech pravý přítel nemá práva teprve se rozmýšleti. Připomeň si jen, s jakou delikátností jsme se zachovali my, nežli jsme mu řekli, co a jak! Každý jiný by ho byl už desetkrát a vícekrát buď zákeřnicky přepadl nebo pumami své výmluvnosti tak dlouho bombardoval, až by se byl vzdal na milost i nemilost. Ty jsi přece, trvám, neužil úskoku, ani lsti ani lstivého lichocení, aniž úskočných výhrůžek nebo jakéhokoli lživého předstírání. Řekl s mu prostě jako přítel příteli, co a jak... A on se opováží váhati — rozmýšlet! se!... A neříci ani ano, ani ne!... A odkazovati na později, až — bude-li snad vůbec možno atd.!“... Ah, — ne, ne, kamaráde! Tak já přátelství nikdy nepojímal, třeba by byli tisícové jiných — tak zvaných solidních lidí a vůbec lidí s urovnanými životními poměry zcela jiného náhledu.. Buď jsem někomu nepřítelem nebo je mi lhostejný, a potom nemá na mne žádných práv. Ale jsem-li někomu přítelem, jsem mu jím z celé duše a nemám pražádného práva teprve se rozmýšleti, mohu-li nebo nemohu-li mu prokázali jakoukoli přátelskou službu, když ví nejen on, ale když vím i já sám, že vyhovění — ať již způsobem jakýmkoli — jest v mé moci.“ Klomínek naslouchal přítelovu výkladu, jenž pronášen s rozhorleností vždy více se mírnící, se zjevným zájmem. Uznával pravdu skoro každé věty v plném jejím dosahu a jako člověk málomluvný, kterýž zřídka kdy pronášel se v delší řeči, začasté pak nesouvisle a trhaně, nyní příteli skoro záviděl, že dovedl dáti prostým myšlenkám svým výraz tak jasně a přesvědčivě. „Když tě tak poslouchám, kamaráde,“ pravil po chvíli jaksi přitrpkle, jako vždy, kdykoli byl v nějaké naději zklamán, „zdá se mi, že jsme při vší opatrnosti přece jen prohloupili...“ „Jak to?“ vyhrknul drsně Žehušický. „My? — My že jsme – prohlou...“ Nedořekl. Klomínek vpadnuv mu do řeči převzal slovo: „A jak, kamaráde — jak! Neměls do ohně posílat mne — nemluvu — Mojžíše s těžkým nemotorným jazykem — crkavě posykávajícího!... Měls Armanda přece jen přepadnouti sám! Tobě by byl neodolal. Ty bys ho byl ve čtvrt hodině úplně přesvědčil — nebo...“ Žehušický vypukl v přitlumený sardonický smích a tvář jeho vítězoslavně se sešklebila. „I co tě napadá!“ odtušil po chvíli rozhodně. „Znáš mě už tak dlouhá léta a přece mě ještě neznáš. Tváří v tvář tobě dovedu říci tak mnohé prostě a jasně. Ale tváří v tvář příteli, od něhož bych si chtěl něco vyprosili, za sebe nestojím. Možná, že bych v nejrozhodnějším okamžiku nevypravil ze sebe slova nebo se odchýlil v řeči na zcestí, krátce — já se k takovým, výpravám naprosto nehodím. Každé slovo, každý pohled, každý posuněk, jež bych si vykládal ve smyslu nepříznivém, byl by s to, aby vzpěnil mou krev a donutil mne pronésti něco v odpověď, čím bych úkolu takovému nejen nedostál, nýbrž — což jest toho horší — jaksi nádavkem se ještě kompromitoval. Ne, ne, kamaráde! Co a jak se stalo, stalo se zcela správně, a jak pozoruji, musilo se stáli právě jen tak, jak se bylo stalo... Leč teď už nechme planého klábosení a raději se shodněme, jak se máme oproti Armandovi zachovati...“ „Nu — jak jinak: vyčkati, až co a jak!“ zasyčel Klomínek. „Ne, ne! Půjčka je ta tam — toť jisto. A my se kompromitovali. Toť ještě jistější. Jde tedy především jinými o to, jak se dostali se ctí z kličky, v které jsme uvízli...“ „Ale vždyť pak my v žádné kličce neuvízli,“ namítnul Klomínek. „Vždyť já ti ještě všecko nepověděl...“ „A jaké ještě povídání, prosím tě!“ odtušil Žehušický rozmrzele. „Výsledek jest pochybný, vlastně celá výprava žádného výsledku neměla. A proto ...“ „Buď přece klidný a rozvážný, kamaráde!“ napomínal Klomínek. „Což pak nejsem?“ opáčil přítel drsně. „Že jsem se zpočátku poněkud rozhorlil, nediv se! Já jiný nejsem. Ale teď už rozhorlení minulo. Jsem klidný jako kdy jindy, a chceš-li, je mi celá ta historie skoro lhostejná. Přátelství Armandovo jest pochováno, ať žije...“ Nedořekl. „Ale vyslechni přece, co a jak,“ vpadl Klomínek s neobvyklou horlivostí. „Nechciť, nežli prostě referovati.“ „Nu — chceš-li se mermomocí zbytečně a bezúčelně namáhat, já už se ti jako prostý posluchač obětuju,“ odtušil chladně Žehušický. Pozoruje Žehušického ochotu vyslechnouti referát, vzal Klomínek přítele kamarádsky pod paží a učiniv krok ku předu, dal tím na jevo, že chce vypravovati. Žehušický se nezdráhal. Dal se vléci po klikatých cestách a stezkách v dolejší části zahrady sem a tam. Klomínek mluvil trhaně a úsečně, namáhaje se referovati pokud možno věrně. Ale nedařilo se mu to. Častěji nežli v obyčejném hovoru se zarážel a pohlcoval sykavě poslední slabiky, ba i celá slova. Mimo to každou chvíli na několik okamžiků ustal, aby si vzpomněl na ten, či onen výrok svůj neb Armandův doslovně, a přece hned zase domněle doslovný citát prohlašoval za nepravý a snažil se jej opraviti. Krátce referoval tak nezajímavě, nezábavně, že bylo skutečně skoro obětí referát ten pozorně vyslechnouti. Žehušický naslouchal tudíž jen na půl ucha. Zpočátku jej sice ještě ten onen moment poněkud zajímaly ba i překvapoval; ale čím dále, tím více zdálo se mu býti přítelovo povídání zcela zbytečným. Několikrát vpadl mu do řečí, aby ho odvábil k rozmluvě o něčem jiném. Než Klomínek byl houževnatý. Nedal se másti. Vedl svou svým způsobem, až Žehušický naslouchal jen, možno-li tak říci — na čtvrt, nebo docela na půl čtvrtiny ucha. Není divu, že v myšlenkách začal se bezděky zabývati něčím zcela jiným, nežli čemu právě naslouchal. Napadlo ho to ono z minulosti, zejména z doby, kdy nalézaje se ve výhodném engažmemtu, míval peněz přebytek a nikdy nikomu ničeho neodpíral, nejméně pak přátelům vůbec a dobrým, osvědčeným přátelům zvlášť. A povlovně vluzoval se mu do srdce zvláštní uspokojivý, skoro možno říci blahý pocit, jakého neměl ani v okamžiku vlastního skutku, když některému příteli nějakou radost způsobil, nebo mu z nesnází vypomohl nebo docela nějakým darem osušil slzu tak mnohého člověka jen zpola známého nebo mnohdy i zcela neznámého. I bylo mu, jako už dávno — pradávno ne: — jaksi milo a bezstarostně svěže, jako by všechny svízele a trudy na vždy byly zažehnány. Při tom přikyvoval bezmyšlenkovitě mnohé důrazněji pronesené větě Klomínkově, takže tento byl přesvědčen, že naslouchá Žehušický slovům jeho s nejnapjatější pozorností. Klomínek posléze doreferoval a zastavil se. Žehušický byl nucen taktéž se zastaviti. Učinil tak, jako by ho byl někdo ze sna probudil. Vymknul ruku svou z podpaží Klomínkova a upřel na tohoto horečně se lesknoucí černé oči s tak podivným výrazem, že vyčetl z nich Klomínek něco zcela jiného, nežli co se právě v duši Žehušického dálo. „Nu — tak vidíš a sám nahlížíš, že není ještě vše ztraceno,“ zasípal se zjevným uspokojením, že podařilo se mu přítele přesvědčiti. „A že bude nejlíp, když zcela klidně vyčkáme, až co a jak – –“ „Ano, ano — klidně,“ přisvědčil Žehušický. „Klidně — chladně, ba mrazivě,“ dodal po chvíli s nápadnou umírněností. „Nechť se Armand rozhodne tak neb onak, my mu nesmíme ničím, pranicím dát na jevo, že nás to těší nebo rmoutí. Rozumíš?... Souhlasíš?“ „Jak pak ne! A také to schvaluji.“ „Nechť se tedy už stane cokoliv!“ pokračoval Žehušický, vpravuje se v operační plán, jehož zárodek mu byl právě duší šlehnul. „Na nás nesmí Armand v nejmenším spozorovat nějaké nápadné změny — ať již milé nebo nemilé. Obzvláště, rozhodne-li se — nevyhověti!“ Poslední slovo poněkud zpěnilo Žehušickému krev. Svraštil čelo a mávnuv pozaťatou pěstí do prázdna, zamručel: „Eh!.. Ale abych mu toho kdy daroval, tím ať se netěšil..“ „Snad bys nechtěl – – ?“ zasípal Klomínek skoro úzkostlivě a po ztuhlé, voskové tváři jeho kmitlo cosi jako zaleknutí. „Neboj se, kamaráde!“ těšil ho Žehušický, „Nic, pranic se nestane, co by se s dobrým mravem nesrovnávalo. Zejména žádný kraval, žádná výčitka! Než — nevyhoví-li, to jest zapře-li přítele, potom ovšem není hoden žádných přátelských ohledů, a naskytne-li se dříve nebo později vhodná příležitost, věř, že mu dovedu zradu přátelství oplatit — zcela po kavalírsku. Ostatně — musí se věc už v několika minutách rozhodnout. — A výsledek poznáme již zdáli. Armand není z těch z jejichž tváře nedalo by se aspoň vyčísti, zabývají-li se v duchu něčím příjemným nebo nepříjemným. A vyrazí-li z letohrádku z tváří kyselou – –“ „Jest všechno ztraceno!“ vpadnul Klomínek a bezděky se poohlédl směrem k letohrádku, jako by Svobodovský již již měl z hlavních dveří vystoupiti. Před letohrádkem nebylo však živé duše. Letohrádek zdál se býti z daleka jako po vymření. Po chvíli zakroužil zrak Klomínkův zcela nahodile po dolejší části zahrady a utkvěl pak na nedaleké besídce, v které Lampasíček používal dobrodiní nehrubě pohodlného spánku. „A což? Nemohli bychom si tam na okamžik pohovět?“ připomenul Klomínek mávnuv rukou směrem k besídce. „V besídce?“ optal se Žehušický; ale ihned sám dodal: „Ta je už obsazena.“ „Jak to?“ „Zcela jednoduše. Dočasně složil v ní své flegmatické kosti žvástavý Lampasíček!“ „Aj! Na toho jsem jako na smrt zapomněl,“ podotknul Klomínek. „A co pak tam robí, že se ani neozval, když nás tu vidí jako bludné duše přecházet...“ „Spí, jako bys ho do vody hodil,“ odvětil Žehušický. „Ale teď snad už se prodřimnul. Pojď, zbudíme ho!“ „Ah, ne, ne! Nevyrušuj ho — dobráka!“ zaškemral skoro dětinsky Klomínek. „Aspoň se tedy pojď podívat, jak mu to sluší!“ připomenul Žehušický. A oba přátelé mlčky a opatrně blížili se k besídce. Když k ní dospěli asi na pět, šest kroků, slyšeli již zcela zřejmě odměřené, někdy sípavé a hned zase hvízdavé nebo chrochtavé chrápání. „Totě jako když fošny řeže,“ zašeptal! Klomínek a stanul s přítelem asi tři kroky před vchodem do besídky, Lampasíček, opíraje se zády o zábradlí a maje hlavu poněkud nazpět nahnutou, doposud tvrdě spal. Potem zvlhlá měsíčkovitá jeho tvář s pootevřenými ústy, v kterýchž bylo viděti částečně obě řady zubů, byla právě v plném světle slunečním, jež prokmitalo volným prostorem mezi listím divokého vina, jímž „byla besídka obrostlá. Krůpěje potu, zvláště na čele a lících, skoro cinobrově rozpálených, dodávaly hladké jinak tváři drsného výrazu, jako by byla od neštovic zhyzděna. V prvním okamžiku učinil celý zjev Lampasíčkův na oba přátele dojem skoro až vážný. Bezděky a zajisté jen náhodou oběma stejně napadlo — že právě tak neb aspoň podobně vypadal by asi dobrý muž ten, kdyby v tomto okamžiku pracoval k smrti... Než hned na to odulé rty Lampasíčkovy se sevřely a tak nápadně zažmoulaly, že celá tvář jevila výraz komický, takže oba přátelé jen stěží potlačili smích. V tom usedla malá muška zrovna na špičku Lampasíčkova nosu, čímž i tato jak známo, skoro u žádného člověka bezvadná část tváře přispěla ku zvýšení komiky, takže se oba přátelé musili odvrátili, aby spícího bezděčným výbuchem smíchu neprobudili, Lampasíček byl zatím prudkým pohnutím hlavy šimravou činnost mušky překazil. Muška odlétla a v okamžiku, když se oba přátelé zase k němu obrátili, aby se pouhým pohledem bavili — zdálo se, jako by se Lampasíček probouzel nebo jako by jej něco ve snu znepokojovalo. V tváři jeho jednotlivé žilky poškubávaly. Ústa se zavírala a pootvírala, rty komicky požmoulávaly, ba i pomlaskávaly. Pravá ruka namáhala se udělat i nemotorný pohyb směrem ku tváři a zatím vždy jen zpola nadzvednutá v prázdnu zašermovala a zase jako bez vlády klesala podle těla. „Není-liž to učiněné selátko — co?“ zašeptal Žehušický. „Pst!“ napomenul Klomínek sípavě, ale zároveň tak pronikavě, že Lampasíček otevřel sádelnatá víčka svých malých modrých oček, jež se ve víčkách několikrát obrátila bílými na vrch, jako by se o ubožáka božec pokoušel. „Nevidí — nevidí!“ zašeptal Žehušický, když se víčka očí zase zavřela. Ale dojem obrazu na sítnici oka Lampasíčkova nezůstal bezpochyby bez vlivu na duševní činnost spícího. Počali tiše a hned zase hlasitěji mezi chrápáním pronášet! jednotlivá slova a úryvkovité věty, z nichž zaslechli naslouchající přátelé toto: „Ah — ah! — to tak — to... Klomínek by bral... Šel, šel pán Ježíš — z ráje domů — anděl, anděl... A Hana — Kačka — oh!... Už, už — už!... Chyť ho — chyť... To jen jako špásem — líbal — líbal — Brr — brr! Nevěř — vílo — zlatovlasá – zlato...“ A při posledním, patrně nedokončeném slově, nadzvedla se pravá ruka spícího nemotorně až ku tváři; ale hned zase sklesla a bezděky přitiskla se ku kapse, z které vyčníval papírek, jejž byl Lampasíček před letohrádkem nalezl. Po chvíli ruka sklesla v původní svislou posici a zrak obou přátel utkvěl na papírku v Lampasíčkově kapse. „Co pak mu to vykukuje?“ připomenul Klomínek lhostejně. Žehušický taktéž lhostejně, ale opatrně připlížil se po špičkách k Lampasíčkovi a vytáhnuv mu papírek z kapsy vrátil se zase ku Klomínkovi. Tento zcela klidně, ba lhostejně se díval, jak Žehušický lístek rozbalil a namáhavě četl. Náhodou; sledovali jen pohyb přítelových rukou a nepodíval se mu do tváře, z kteréž by byl okamžitě vyčetl, že dovídá se Žehušický z lístku překvapující nějaké novinky. „Co to?“ ozval se po chvíli Žehušický přitlumeně a přece tonem tak zvláštním, že Klomínek jevil nápadný zájem. Ale hned na to, jako by si byl něco připamatoval, couvnul několik kroků a teprve zde podal lístek Klomínkovi, jenž zvědavě za přítelem poodstoupil. I Klomínek četl lístek namáhavě, ale konečně jej přece přečetl a vyrozuměv obsahu, nevěděl v prvním okamžiku nic jiného pronésti, nežli co byl již Žehušický pronesl: „Co to?“ optal se sípavě a přece tonem svrchovaného překvapení a udivení. Žehušický pokrčil mlčky a přece významně ramenoma. „Kdo to psal? A komu?“ vyzvídal Klomínek na polo na příteli, na polo sám na sobě. A oba přátelé jali se bedlivě zkoumati rukopis lístku. Třikrát putoval z ruky do ruky, aniž byl ten neb onen z přátel slůvka pronesl. Oba krčili ramenoma, vrtili hlavami... „Nu — Karlíčkův rukopis to není!“ ozval se konečně KIomínek. „Aspoň se mi tak zdá...“ „Ale je podoben — ne?“ optal se Žehušický. „Nápadně — nápadně podoben...“ „A nemyslíš, že by to mohlo býti schválně tak psáno?“ podotknul Žehušický podezřívavě. „Nu, mohlo — mohlo... Ale proč?“ „Příčina jest očividná. Což pak tě nyní nenapadá, proč asi nás Lampasíček, když jsme šli do lesa, opustil — proč se vrátil?“ Klomínek teprve nyní začínal chápati vlastní smysl přítelových slov. „Ty myslíš — ty soudíš...?“ „Že hledal příležitost, aby mohl lístek ten dodati beze svědků,“ odpověděl Žehušický. „Ale komu?“ „Adresátce!“ „K čemu by potřeboval lístku, kdyby s ní byl beze svědků?“ namítl Klomínek. „Pravda,“ přisvědčil Žehušický pokrčiv ramenoma, neboť vlastní jeho sofismata ho poněkud zarážela. „Ale což pak — kdyby snad přece,“ počal po krátké pomlčce, „kdyby lístek ten byl jen tak pro všechny možné případy — to jest k nejnutnější výpomoci, kdyby nebylo lze promluvit a přece se naskytla příležitost lístek podstrčit — aby adresátka sama...“ „Ah, tak!“ vpadl Klomínek. „To ovšem, ovšem,“ dodal váhavě, ale hned na to opět se zvýšeným zájmem se optal: „A komu, myslíš, že lístek ten platí?“ „Komuž jinému, nežli jí — Haně…“ „Které? Služce?“ „Co tě napadá!“ „Vždyť se přece také jmenuje Hana!“ namítal Klomínek. „To, to — Kačka, Katuše, Kateřina — chceš-li, Káča!“ ujišťoval Žehušický. „To, to!“ odtušil obdobně Klomínek, načež důrazně dodal: „Služka se jmenuje Hana jako paní. Kačkou ji zovou jen na rozdíl od paní aby...“ „V tom případě tedy by mohl platit lístek rovněž tak Haně Armandově jako služce,“ vpadl Žehušický. „Ovšem,“ odtušil Klomínek, „Ale služka, myslím, neumí ani číst, ani...“ „Tedy nemůže lístek platit nikomu jinému nežli Haně Armandově,“ vpadnul Žehušický s důrazem úplného přesvědčení. Klomínek byl sice doposud ještě na rozpacích, co souditi. Oba případy: ať již měl lístek platit Haně Armandově nebo služce — zdály se mu býti pravdě naprosto nepodobny. Přes to vtíralo se bezděky podezření samo sebou. Je-li lístek cizí rukou psán, jak k němu přichází Lampasíček? A je-li psán změněným rukopisem Lampasíčkovým, jaký může míti účel komu platí?... Služce sotva. S tou přec by se Lampasíček mohl setkati beze svědků vždy, kdykoli opustila letohrádek... A vůbec obsah lakonického a přece touhou dýšícího lístku nasvědčoval, že služce platit nemůže... Nezbývala tedy nežli Hana Armandova... „Ostatně,“ ozval se konečně opět Žehušický s jemným úšklebkem, „co nám po tom — ne? Co nám po všech pikantních dobrodružstvích, jež se tu splétají za zády vzorného našeho přítele Armanda, který se doposud ještě rozmýšlí a se svou vzornou ženou snad i radí, má-li či nemá-li nám vypomoci.“ Klomínek přikývnul. „Je-li rohounem, ať jím zůstane!“ pokračoval škodiolibě Žehušický. „Nám aspoň nepřísluší po tom, co se stalo, právo, jakýmkoli způsobem mu potěšení to kalit. A proto — vraťme lístek Lampasíčkovi, který nám neublížil! Ať se pokochá, potěší po své libosti! A platí-li lístek Haně Armandové, třeba na účet vzorného přítele Armanda!“ Po těchto slovech vzal lístek z ruky Klomínkovi, složili jej a připlíživ se opatrně po špičkách k Lampasíčkovi, zastrčil mu jej do téže kapsy, z které mu jej byl vytáhl, a vrátil se zase ku Klomínkovi, jenž počínání jeho' pozorně sledoval. „Nemyslíš, že to tak dobře?“ optal se Klomínka tonem dobrodušným. „Ovšem, ovšem,“ zasípal tento snaže se dodati slovům podobně dobrodušného přízvuku. „Co nám do toho? A k čemu se plésti do věcí, po nichž člověku nic není...“ V tom objevil se Svobodovský v přízemních dveřích letohrádku. Zrak jeho zakroužil pátravě po zahradě a ihned oba přátely shlédl. Pod bezprostředním dojmem vážné a zároveň tak rozhodné rozmluvy s Hanou jevila tvář Armandova výraz opravdový, ba skoro přísný a nezměnila se, ani když postoupil a dosti chvatným krokem ubíral se k oběma přátelům. Z těchto shlédl ho nejprve Žehušický. „Podívej se!“ zahučel ku Klomínkovi. Klomínek uposlechl a po prvním pohledu prozradila i vlastní jeho tvář, obyčejně takořka ztrnulá, že ví, jakou asi zprávu jim chce Armand zvěstovat. „Kouká jako kulich,“ zasípal přitlumeně. „Není žádné pochybnosti, že je všechno ztraceno.“ „Buďsi!“ odtušil taktéž přitlumeně Žehušický hrobovým svým hlasem. „Ale led pozor na úlohu, jakou jsme se shodli hráti. Ani slovem, ani posuňkem, ani pohledem nesmíme dát na jevo, že...“ Nedořekl. Nebylo také potřeba. Klomínek okamžitě vpravil se do úlohy. Jemně zarudlé úzké jeho rty sešpoulily se k úsměvu, že celá tvář místo obvyklé tupé resignace jevila bezstarostnost. Podobně změnila se i fysiognomie Žehušického, Husté vrásky na čele zdály se býti sdecimovány. Za to přibylo vrásků a rýh kolem úst, jež se taktéž sešklebiily k nucenému úsměvu. Po chvíli začal pohvizdovat árii z Mefistovy úlohy Gounodova Fausta a Markéty. Když se přítel Svobodovský přiblížil po klikaté stezce až asi na deset kroků, oba přátelé popošli mu v ústrety. „Odpusťte, drazí přátelé,“ počal Svobodovský, když dospěli k sobě, vážně, „že jsem vás nechal tak dlouho čekat...“ „Ah, to nevadí, naprosto nevadí!“ vpadl živě Žehušický. „My se tu rozkošně pobavili,“ zasyčel rozmarně Klomínek. „Odpusťte — já bych byl milerád,“ ujal se opět slova Armand, jehož tvář posud jevila skoro týž klidný, ba vážný a opravdový výraz, jako když byl vystoupil z letohrádku. „Ale žena mě pozdržela...“ „Vždyť ti povídám a ubezpečuji tě, že to nevadí,“ vpadl zase Žehušický, zalusknuv vesele prsty. „My se tu pobavili – a nasmáli — ba nachechtali...“ „I jdětež!“ podotknul Svobodovský, dav se několika slovy a chováním přátel na okamžik svésti. „A čemu pak?“ „Pojď, pojď — podívej se sám!“ pobádal Žehušický a vzav Svobodovského pod paží, vlekl ho k besídce. „To je obrázek, že mu není rovno,“ žvatlal hlubokým svým basem, čímž slova jeho nabývala rázu v pravdě komického. „Co svět světem, jaktěživ nikdo něco podobného neviděl... Krátce: sladce dřímající nebo' umírající Falstaf...“ Svobodovský nemohl se ubrániti. Vážná tvář jeho se zponenáhla vyjasňovala. Když pak se přiblížili k besídce, že zaslechl i chrápání, uhodl, oč jde. „Ah, přítel Lampasíček!“ podotknul s živým účastenstvím. „Ano, ano — Lampasíček!“ dotvrdil sípavě Klomínek. „Ale jen tiše a opatrně, abychom ho z libého sna předčasně neprobudili!“ Na ta slova všickni tři umlkli a tiše přiblížili se k besídce. Komický obrázek, jejž skytal spící Lampasíček, nezůstal bez dojmu ani na Svobodovského. Po prvém pohledu byl nucen odvrátiti se, aby nevypukl v hlučný smích. Ale opanoval se nepoměrně dříve, nežli před tím Žehušický a Klomínek. Připomenuli si, že jest hostitelem a že se nesluší pozvaného hosta, třeba přítele, jakýmkoli způsobem vyrušovati, tím méně si z něho šašky tropili. Tvář jeho nabyla opět výrazu vážného. Couvnul a pohlédnuv významně na Klominka a hned po té na Žehušiekého, jako by jim chtěl zvěstovati něco, co není s Lampasíčkem v nižádné souvislosti. Žehušický byl pevně přesvědčen, že nemůže to býti nic jiného nežli zvěst o definitivním odmítnutí půjčky, a snažil se ihned zase svésti pozornost Svobodovského k jinému předmětu. „Máme snad Lampasíčka probudit nebo nějak poškádlit?“ ozval se živě a přece tlumeně. „Ah, ne, ne!“ odtušil Svobodovský taktéž přitlumeně, ale s přízvukem rázné prosby. „Nechte dobráka podřímnout! Unavil se. A podřimne-li si, pobaví nás při večeři — jako obyčejně... Raději poodstupme, abych vám mohl — —“ Poslední slova, ač nedomluvena, dotvrdila přesvědčení Žehušického. „I co tě napadá!“ vpadl Svobodovskému kvapně do řeči. „Jáť se od té přerozkošné figurky nemohu ani odloučit. Bavit mne takto spící a mlčící stokrát lip, nežli naposledy svým gigrlovským žvástem… Jen pak se podívej, jak zase žmoulá, jak se ušklíbá!“ Svobodovský upřel mlčky zrak na spícího Lampasíčka. Chvíli nikdo ani nehlesl. Jen v tvářích zračil se různý dojem, jakým působila na dívající se komika živého obrazu v besídce. V tom — náhle jako blesk — šlehl duší Žehušického záblesk zdánlivě všední a přece v podstatě přímo zákeřnické myšlenky, kteréž ihned následoval také skutek v zápětí. „A podívej se přec, Armande!“ pravil s horečným chvatem. „Co to čouhá Lampasíčkovi z kapsy u vesty?“ Vyzvaný skutečně se pozorněji podíval. „Nějaký papírek,“ připomenul suše. „Ano, ano — papírek... To se musíme okamžitě přesvědčit, jaký!“ podotknul Žehušický tiše a učinil krok ku předu. Klomínek uhodnuv jeho zámysl, chytil ho za ruku, a v ztrnulé tváři jeho jevilo se neobvyklé vzrušení. „Ne, ne! Nech ho! Nebuď ho!“ zasyčel tak hlasitě, že se zdálo, jako by se tím i Lampasíček probouzel. „Pravda — neprobouzej ho!“ poprosili i Svobodovský, bera Žehušického za druhou ruku. „Ah, co vás napadá! Já ho zbudit nechci — já ho nezbudím!“ odtušil Žehušický. „Podívejte se, jak opatrně to provedu!“ I vytrhnuv se Klomníkovi, [JS9]postoupil kvapně k besídce, po špičkách pak až k Lampasíčkovi a vytáhnuv mu lístek z kapsy, vítězoslavně jej oběma přátelům ukázal. Na to jej rozbalil a tváře se, jako by četl, opustil besídku a vrátil se k oběma přátelům. „Nu, tak vidíte!“ připomenul chladně. „Už jsem to provedl.“ „Ukaž!“ zvolal polohlasitě Klomínek, vztáhnuv prudce ruku po lístku. Žehušický úmysl Klomínkův uhodnul. „I ne! Co tě napadá? Dříve to prozkoumám já a potom —“ Nedořekl. Poodstoupil však od Klomínka v ten způsob, aby mu nemohl lístek vytrhnouti, a opět se po několik okamžiků tvářil jako by lístek četl. „Eh, ke všem všudy!“ zvolal konečně nevrle. „Já tu čmáranici ani přečíst nemohu.“ Učinil posuněk, jako by chtěl lístek odhoditi; ale obrátil se k Armandovi a vztáhnuv proti němu ruku s lístkem, ledabylo připomenul: „Přečti to, můžeš-li, sám!“ Armand natáhl již ruku po podávaném lístku. V témž okamžiku přiskočil však Klomínek k Žehušickému a chopiv jej jedinou rukou za ruku s lístkem, snažil se mu druhou lístek vyrvati. „I co tě napadá?“ opakoval již po několikáté bránící se Žehušický. „K čemu a proč bys měl hieroglyfy ty řešit dříve ty – host? Nechť je rozřeší přítel hostitel.“ Po těch slovech se Klomínkovi vyškubnul a podal lístek Armandovi, kterýž nyní instinktivně sám poodstoupil, aby mu Klomínek, jehož počínání nechápal, nemohl papír vytrhnouti. Klomínek byl se svým zachraňovacím zámyslem v koncích. Tvář jeho jevila opět obvyklou tupou resignaci, když upřel na Armanda svůj zrak, v němž jevilo se cosi jako dychtivost. Podobně, ale nepoměrně zvědavěji, ba skoro škodolibě díval se na Armanda Žehušický. Svobodovský stoje poněkud rozkročen snažil se lístek přečísti a jako již dříve Žehušickému a Klomínkovi podařilo se mu to teprve po delší chvíli, po kterou setrvali všickni tři v hlubokém mlčení, jež rušilo jen chrápání Lampasíčkovo. Avšak čeho se Klomínek a Žehušický nenadáli, stalo se. Armand, jak se zdálo, konečně rukopis lístku rozřešil. Nicméně v tváři jeho ani sval se nezachvěl. Klomínkovi aspoň se zdálo, že Svobodovský obsahu lístku vůbec ani nepochopil. Po ztrnulé tváři jeho kmitnul sotva pozorovatelný záblesk uspokojení. Podobně zdálo se i Žehušickému, že Armand lístku bud neporozuměl nebo porozuměv dovedl se tak znamenitě opanovati, že ani zachvěním brv nedal na jevo, jaký dojem naň obsah lístku učinil. V tom ani onom případě nebylo lze ničeho již podniknouti, leda Armanda nenápadně podrážditi. „Přečetls?“ optal se lakonicky. Armand mlčky přikývnul. „A co je tam psáno?“ „Ah — nějaká hloupost!“ odvětil Svobodovský lhostejně. „Tu máš — zastrč to Lampasíčkovi zase nepozorovaně do kapsy!“ A podal mu lístek. Žehušický lístek vzal. Napadlo ho sice, že by mohl přečísti lístek nahlas sám a tak Armandovi připravili několik nejtrapnějších okamžiků; nicméně v témž okamžiku šlehla duší jeho námitka, že by podobného něco mohlo naň vrhnouti nejškaredější podezření. Beze slova vzal tedy lístek od Svobodovského, složil jej, jak byl původně složen, a vplíživ se do besídky, vstrčil jej Lampasíčkovi do téže kapsy, z které mu. jej byl vytáhl. Než i tentokráte přece zase nemohl odolati, aby jednak Armandovi, jednak i sám sobě a příteli Klomínkovi nepodal aspoň nepřímého důkazu, v jakém asi poměru jest k lístku Lampasíček. Vstrčiv mu lístek do kapsy, zúmyslně se ho dotknul, aby se probudil — a rychle poodstoupil. Lampasíček otevřev oči poněkud se vztýčili, ale současně – buď mimovolně bud následkem dotknutí Žehušického sáhl rukou po kapse vesty, kde měl lístek, jako by se chtěl přesvědčiti, neztratil-li ho. Bezděčný nebo polouvědomělý pohyb ten neušel ani Žebušickému, aniž oběma druhým přátelům, kteří se byli zatím zase přiblížili až těsně k besídce a viděli, jak se Lampasíček probouzí. „Ah, ah!“ pozivoval Lampasíček, mna si oči. A nemoha se hned vzpamatovati, počal trhaně mluviti: „Kde pak — co?... Ah! To jsem si chrupnul... Aj! — to jste vy, kamarádi?...“ A bezděky nebo nyní již zúmyslně opět sáhl rukou po lístku. „A co ti to tuhle — vyčuhuje?“ připomenul zlomyslně Žehušický, ukázav na kapsu s lístkem. Teprve nyní se Lampasíček úplně vzpamatoval. „I nic, nic!“ zvolal se zjevnou nevrlostí, vztýčiv se a s horečným chvatem sáhl po kapse s lístkem, snaže se lístek zastrčiti hlouběji. Ale nepodařilo se mu to; kapsa byla příliš mělká. „Patrně milostné psaníčko!“ vzkřiknul Žehušický a skočiv do besídky, hnal se po Lampasíčkově kapse s lístkem. Lampasíček však ruče lístek z kapsy vytáhl a zcumlav jej v hrsti, podržel jej v křečovitě zaťaté ruce. Vším tím byl Žehušický nabyl úplného přesvědčení, že jest podezření jeho správné, a jiného si zatím nepřál. Vystoupil z besídky a přiblížil se k ostatním dvěma přátelům. Lampasíček povyšed z besídky, vytáhl zcumlaný lístek a začal jej jako z dlouhé chvíle na drobounké kousky trhati a na vše strany rozhazovati. Druzí tři, nevšímajíce si ho, ubírali se mlčky směrem k letohrádku. Po několika krocích Svobodovský se zastavil, řka: „Jen ještě několik slov, kamarádi, v nepřítomnosti Lampasíčkově. Odpusťte, že vám — že vašemu přání nemohu vyhověti okamžitě. Ale zítra z rána jsem k disposici...“ „Zítra?“ uklouzlo Klomínkovi. „Ano. Nemám zde peněz a vyzvednu ze spořitelny.“ „Díky!“ zašeptal vděčně Klomínek. Žehušický však nebyl slova mocen. Bylo mu, jako by byl vedle něho z čista jasna sjel blesk do země. Zachvěl se, ba zdálo se mu, jako by se země pod jeho nohama zachvívala... Muž jako Žehušický, jenž byl již tak mnohou trpkou, ba začasté i zoufalou epochu prožil, připadal si jako dorůstající dítě, když poprvé šlehne duší jeho zásvit mravního rozpoznání, že skutek, jehož se bylo dopustilo z nerozvážné lehkomyslnosti, jest vlastně skutkem hříšným a trestuhodným. Bezděky sevřelo se mu srdce polo trpkou a polo stydlivou bolestí, které se bránil a nemohl ubrániti. Zdálo se mu, že musí mrzký skutek svůj okamžitě napraviti. Nebylo však možno. Nevědělť jak; nechápal proč. Neuznával toho potřeby, tím pak méně nutnost. A přece mu bylo přítele líto — upřímně líto. Milerád by byl — třeba s pokořujícím sebezapřením — hnusný skutek svůj odčinil, napravil neb aspoň následky jeho pokud možno zmírnil. Milerád by se byl upřímně vyznal a pokusil se přítele potěšiti nebo vzíti útočiště k nějaké výmluvě, třeba sebe nemotornější. Duší jeho však zavířil onen chaotický myšlenkový rej, jenž bývá z pravidla bezvýsledný prostě z té příčiny, poněvadž žádná myšlenka a žádné rozhodnutí nemůže se pro krátkost času domoci nadvlády. Zůstal nerozhodnut — zdánlivě apathický a přece v duši v svrchované míře vzrušen, rozladěn a rozptrčen. Na štěstí ho nikdo přímo neoslovil. I nejvšednější dotaz byl by jej přivedl do rozpaků, že by nebyl mohl snad ani odpovědíti, že by se byl zakoktal nebo docela čirý nesmysl pronesl. V jiném vzhledě zase bylo štěstí, že dovedl se i Svobodovský v míře skoro neuvěřitelné opanovati. I nejbystřejší psycholog nebyl by z výrazu tváře, chování nebo třeba jen z tonu hlasu vystihl nějakého vzrušení mysli, tím méně aby se byl mohl domnívati, že v duši Armandově odehrává se jedno z oněch trpce bolestných dramat citu, jež mívá začasté i zoufalá rozhodnutí a takové též skutky v zápětí. Svrchovaný tento zevní klid Svobodovského působil na Žehušického konejšivě. Domnívalť se, že snad přítel osudnému lístku přece buď neporozuměl úplně, nebo že jest co do podpisu na falešné stopě, krátce že snad přece nemá zcela jasného vědomí o pravém stavu věcí. Z chaotického myšlenkového víru vyhupovalo se teprve znenáhla rozhodnutí zůstati nečinným a nechat i choulostivé záležitosti té zcela volný průběh. Svobodovský naopak právě líčeným klidem svým trpěl nepoměrně více, nežli kdyby byl okamžitě popustil uzdu rozvášnění, jež mu srdce rozdíralo. Od okamžiku, co byl osudný lístek přečetl, až po okamžik, kdy přátelům: zvěstoval, že bude přání jejich vyhověno — tedy prodlením jen několika minut — přetrpěl více, nežli se vůbec kdy nadál, že může člověk jeho organismu, povahy, názorů a zkušeností protrpěli. Porozumělť lístku hned po přečtení, vlastně již mezi čtením v celém jeho dosahu. Ani okamžik nebyl na rozpacích, že snad lístek platí někomu jinému, nežli jeho ženě. Byl přesvědčen, že jest zrazen přítelem i ženou a že z osudné kalamity pro okamžik není jiného vyváznutí, nežli násilně líčeným klidem a později — přesvědčením se... Děsná trojice duševních upírů: bezměrná lítost, krutá palčivá bolest a ponižující, pokořující hanba — vpila se mu náhle do srdce s prudkostí tak neodolatelnou, že se mu srdce křečovitě sevřelo a hrozilo zastavením své činností. V prvním okamžiku mu bylo, jako by mu byl někdo vrazil nuž přímo do srdce. Ale hned na to pocit ten vystřídán pocitem jinými: jako by byl vlastně kyjem udeřen do prsou a do hlavy současně. Pocity ty vznikly však tak náhle a vystřídány tak úžasně rychle pocity jinými, skoro opačnými, že nemohly se ani jeviti v tváři, leda na mžik a tudíž sotva pozorovatelně. Neboť takměř současně šlehla duší myšlenka záchrany — a to asi podobným způsobem, jako když člověk sklouznuv z nenadání s: příkré skály letí střemhlav do propasti. A jako tento zpravidla ani ruky nevztáhne, aby se někde zachytil, podobně v tváři Svobodovského takořka ani sval se nezachvěl. Zůstala ztrnulou. „Klid a chladnokrevnost stůj co stůj!“ byla první a zároveň jediná zcela jasná myšlenka, které si byl vědom. Vše ostatní – lítost, bolest i hněv zatlačeny zatím) do pozadí. Svobodovský osvědčil se jako vyškolený krkninalista nebo správněji řečeno: vlastnosti, jichž byl dlouholetou kriminialistickou praxí bezděky nabyl, přišly mu v nejkritičtějším okamžiku jeho života právě vhod. Přehlédl stav věcí okamžitě. Bylo mu ihned jasno, že jde především o jeho čest, která musí býti aspoň tak dalece chráněna, aby se úsilí k její záchraně nezvrhlo v přenáhlenost nebo docela směšnost. Nepřekvapilo ho ani dost málo, že na bytost, kterou byl po celou řadu let pokládal za naprosto neúhonnou, na jejíž věrnost by byl přísahal a kterou miloval rovněž tak vřele, jako milovala, jak se byl až dosud domníval, ona jeho — padlo tak nepředvídaně podezření úhonnosti, nevěry a zrady. Každý jiný muž byl by o možnosti něčeho podobného aspoň na okamžik pochyboval. Bylo by jej to na nejmíň zarazilo nebo podivilo. Nicméně Svobodovský, který dlouholetou praxí kriminalistickou naučil se dívati na svět a na lidí všech možných odstínů povah, vychování a společenského postavení zcela jinak, nežli jak divá se na ně ideolog nebo docela filantrop, — Svobodovský, který byl poznal své bližní s tolikera nehodných, temných, škaredých, ba ohavných stránek — muž, který svědomitě a poctivě snažil se prozkoumati tolik záhadných poklesnutí lidských, který nejen věděl, jak prařídkou jest ve světě neúhonnost v nejvlastnějším slova toho smyslu, ale zároveň také tak nesčetněkráte se přesvědčil, jak slabým a křehoučkým jest tvor, jenž si chlubně přikládá epitheton nejrozumnějšího a nej dokonalejšího tvora, že nejryzejší neúhonnost mnohdy obratem ruky zvrhává se v nejhanebnější zlotřilost; krátce bystrozraký kriminalista ani dost málo se nepodivil, že by mohla poklesnouti také — vlastní jeho žena. Ovšem bylo zde zatím pouhé podezření; ale podezření — náhodné a proto tím přesvědčivější. O vině skutečné nemohlo býti ještě řeči... Případ musil býti dříve vyšetřen, podezření opodstatněno a vina teprve nade vši pochybnost dokázána, nežli by mohl býti po právu a spravedlnosti pronesen rozsudek. Vše to, co jsme byli právé jen zběžně naznačili jako důvody a příčiny Svobodovského mimořádného chování, ani ho nenapadlo. Nebylo také třeba. Vše to plynulo zcela přirazené z jeho bytosti, a jenom on a jemu podobní lidé mohli by se v podobných případech podobně zachovati. Již když osudný lístek ještě četl a smyslu jeho teprve chápati začal, pocítil cosi jako bezděčné vzmáhání se ostražitosti. Nebyl tudíž po přečtení a úplném porozumění konečným výsledkem nikterak překvapen, a proto bylo mu tím snáze — ačkoli přece jen s napjetím všech duševních sil — možno zachová ti chladnokrevnost. Avšak sotva že lístek vrátil Žehušickému, aby jej přítel zastrčí Lampasíčkovi zase do kapsy, začal vlastní duševní zápas. Mozkem, vždy více se rozhřívajícím, začaly šlehali mlhavě jasně) vzpomínky opodstatňující zbuzené podezření. Srdce křečovitě se svíralo, krev vždy prudčeji vířila žilami, na jazyku chvěla se řada otázek... A přece musily býti stůj co stůj zachovány klid, chladnokrevnost a zdánlivá lhostejnost. Snad ještě nikdy nepřál sobě tak toužebně býti aspoň na chvíli o samotě jako tentokráte. Marně! Ani nejvšednější, nejnemotornější záminka ho nenapadla. A kdyby ho byla i napadla, nebyl by jí pronesl, ba nebyl by se vzdálil, ani kdyby někdo násilně nutil — aby nevzbudil nejnepatrnějšího podezření, že pochopil, co osudný lístek aspoň pro něj tak zřejmě a jasně zvěstoval... Duševní činnost jeho, a to činnost bezpříkladně horečná, rozbíhala se ve dvou směrech. Jednak, a to především k utlumení vždy mocněji k platnosti se dobývajícího mocného vzrušeni mysli, jednak pak analysou vzbuzeného podezření. Ovšem analysou povrchní, ale přece elementární silou náhlého vzpružení po ničenou. Tedy abnormální, divokou a zároveň nelogickou. A právě proto tím trapnější. Někdy byla tato a hned zas onano duševní činnost v převaze; ale onano konečně přece zvítězila. Svobodovský aspoň pro okamžik úplné se opanoval. Ani Žehušický, pro kterého přece nebylo, jak víme, v záležitosti té pranic více záhadného, nepostřehl v tváři Svobodovského praničeho, z čeho by byl mohl souditi, že přítel obsah osudného lístku pochopil. Vše to, o čem jsme se byli právě zmínili, ovšem není nic jiného, nežli pouhý pokus označiti povrchně duševní stav, v jakém se Svobodovský a Žehušický právě nalézali. Neboť v témž okamžiku, když Svobodovský přátelům svým oznámil, že bude přání jejich vyhověno, a Žehušický pocítil celou tíhu své lehkomyslné mstivosti, byli oba aspoň pro okamžik pouhou náhodou ze svrchovaně trapné situace vysvobozeni. Za nimi i před nimi ozvaly se totiž současně hlasy. Lampasíček, jenž byl zatím pikantní lístek úplně roztrhal a drobné kousky na vše strany rozházel, volal od besídky s přízvukem žertovného hněvu: „Ale, kamarádi! Kamarádi! Což pak mě chcete zrádně opustit?!“ Od letohrádku pak zazněl hlas Hanin, která se objevila ve dveřích přízemního salonu a něco pronesla. Slovům jejím nebylo však rozuměti. Toliko z přízvuku bylo lze souditi, že i ona pronesla nevinný a bezvýznamný žert. Svobodovský pohlédl směrem k letohrádku, druzí dva přátelé poohlédli se k besídce. Sličná tvář Hanina v okamžiku tom zářila uspokojeními, ba závidění hodnou radostí. Byla to táž milá, vroucně milovaná a rovněž tak vroucně milující žena, o jejíž věrnosti nemohlo býti nejmenší pochybnosti... A přece pocítil Svobodovský při pohledu na ni cosi jako mírné zamrazení. Vážný, opravdový výraz jeho tváře, jenž by byl jindy okamžitě postoupil místa výrazu aspoň v přívětivost se měnícímu, po několik vteřin se nezměnil, ba bystrému pozorovateli nebylo by ušlo, že se mírně i zasmušuje. Nicméně hned na to, jako by se byl vzpamatoval, kývnul několikrát hlavou, jak by dával žínce na jevo, že ví, čeho si přeje, a obrátil se k besídce. Lampasíček, kterého druzí dva přátelé s výrazem škodolibé ironie mlčky pozorovali, byl se zatím mručivě hubuje přiblížil a spustil pak s obvyklou bujarostí: „To jsem si chrupnul! Stovku byste dali za takové chrupnutí — stovku a více, kdybyste si tak chrupnout jen dovedli! Ale to je to: kdo má čisté svědomí, spi jako andělíček — ať už v posteli nebo na pohovce nebo – –“ „Někde na mezi, když se únavou svalí jako pařez,“ vpadnul úšklebně Klomínek. „A tys se zajisté zrovna tak svalil na tvrdou lavici v besídce. Nezávidím!“ „Záviď si, nebo si nezáviď! Ale myslíš-li, že jsem se svalil a spal jako pařez, mýlíš se! Naopak! Zdálo se mi, že mě obletují sami amorkové s růžovými křidélky – –“ „Ah, tak!“ převzal mu slovo hlubokým svým basem Žehušický. „Proto jsi se odvážil i koncertu, aby se jim nestýskalo. Proto jsi jimi tak lahodně a líbezně hrál...“ „Hrál — hrál? Já že hrál?“ ozval se Lampasíček, jako by nechápal. „A bez inštrumentu,“ odtušil jízlivě Žehušický. „Chrápáls, až se letohrádek otřásal!“ „Já — já — že chrápal?!“ odpíral Lampasíček s veškerou možnou rázností. „Jaktěživ ne! Tím můžeš být ubezpečen. Neboť kdo má tak čisté svědomí jako já – –“ „Snad ani nechrápe — ne?“ vpadl sykavě Klomínek. „A co ty pořád s tím svým čistým svědomím,“ obořil se Žehušický s mírnou výčitkou na Lampasíčka. „Jako by kromě tebe nikdo z nás čistého svědomí neměl...“ Svobodovský, jenž byl s mrazivým klidem v tváři nahodilé a všední rozmluvě té mlčky naslouchal, nemohl se ubrániti zvláštnímu pocitu trpké bolesti. Tolikrát za sebou pronesená slova o čistém svědomí zdála se mu býti až skoro úmyslná a potvrzovala vzbuzené podezření v takové míře, že jen s napjetím všech duševních sil zachoval zdánlivý klid. Duševní vzrušení jeho však rozdmycháno takořka v žárný plamen, když po slovech Žehušického obrátil se Lampasíček přímo k němu a žvavě jal se mluviti: „Nu, a co ty o tom soudíš, Armande? Mám pravdu — nemám pravdu? Čisté svědomí nade všechno! Kdo je má, spí jako anděl; kdo je nemá, marně touží a prahne po klidném spánku. Ty přece také spíš klidně a proto i ty — jako já — máš — chci říci: máme čisté svědomí. Ne?“ Svobodovský namáhal se vpadnouti žvavému příteli aspoň jedním slovem do řeči; ale duševní vzrušení jeho bylo tak mocné a zápas neprozraditi je tak právě nadlidský, že mu i prosté slovo závěřečné: „Zajisté! —“[JS10] jež chtěl pronésti, uvízlo na rtech. Pootevřel jen ústa a cosi vydechl... Nic více. Na štěstí přispěla mu tentokráte sama Hana. Za řeči Lampasíčkovy byla se přiblížila o několik kroků a zvolala: „Ale, pánové, pánové! Jaký pak tajný sněm to odbýváte?“ Na slovo ta obrátili se všickni k Haně, Stála, takměř na témže místě, kde byl Lampasíček nalezl osudný lístek — klidně, majíc jednu ruku podepřenou v bok a druhou poněkud vztýčenou, jako by kamsi ukazovala. Tvář její jevila mírnou, ale přívětivou, ba vábnou netrpělivost. „Snad se na mne nehněváte, že jsem vás nechala tak dlouho o samotě ?“ pokračovala dříve, nežli někdo na první její oslovení odpověděl. „Prosím ještě jednou co nejsnažněji za prominutí. Buďte milosrdní! Nesuďte přísně a po právu! Milost – kající hříšnici!“ Poslední tři slova pronesena s takovou vroucností, že i v případu, kdyby bylo šlo o provinění vážné, nebyla by se minula účinku. Nicméně na Svobodovského působila s veškerou palčiv6stí slov dráždících a podněcujících k čemusi, pro co neměl slov; ale co zdálo se mu býti v okamžiku tom tak hrozné, že se poznovu v hlubinách duše zachvěl, jako by byl vyslechl zprávu přímo zdrcující. Avšak i tentokráte se opět opanoval, a v tváři jeho ani sval se nezachvěl, když hned po slovech Haniných ozval se Lampasíček: „Ah! Pro milosrdenství boží, milostivá paní! Vám musí býti prominuto vše — i hřích smrtelný, kdybyste jakého byla schopna. Pro vás a za vás — jako středověké rytířstvo půjdeme do ohně všickni! A já, věřte, dřív a rekovněji, nežli váš chladnokrevný, chladnomyslný a možno-li tak říci, chladno- srdcí pan manžel.“ Poslední slovní skomolenina vyloudila Haně upřímný smích. Zasmála se zvonivě z duše. „A na důkaz všeho toho,“ dodal Lampasíček se škrobenou dvorností postoupiv rychle, ač batolivě k Haně, „prosím!“ a nabídl jí rámě. Hana smějíc se ruče se zavěsila, a oba obrátili se směrem ke stolu před letohrádkem, za kterýmž bylo dříve hodováno. Ostatní volným krokem a mlčky je následovali... V několika minutách zasedli všickni za stůl, a sice rovněž tak, jak byli již dříve seděli. Hana zaujala místo po pravé ruce Lampasíčkově, tváří k letohrádku, kde byla seděla již o hostině, aby — jak již tehdy připomenula a nyní znovu opakovala — měla jaksi volný přehled jako hospodyně... A sotva zasedli, rozproudila se zábava... Všední, bezvýznamná a přec pro všechny, vyjímaje jedinou Hanu, tak zvláštní jako ještě nikdy. Hana, jedině nepředpojatá a ničím nestísněna, svěží, šťastná a veselá — převzala hlavní slovo s veškerou nenuceností hostitelky, která byla úzký tento kroužek důvěrných přátel manželových již tak často k úplnému uspokojení všech samojediná pobavila. Dotazovala se toho neb onoho nebo i všech — odpovídala, vypravovala s tak obdivuhodnou pružností, že nemohl se nikdo z přítomných hovoru nezúčastniti. Hana jevila pozornost ku všem a ku každému zvlášť. Nedovolila, aby se někdo na déle odmlčel a ve vlastní myšlenky zapřádal. V brzku rozproudil se kolem stolu živý, zdánlivě nenucený hovor, jehož zúčastnili se donucen i sám hostitel. A přece kromě samojediné Hany hovor ten nikoho nezajímal, Nechť rozpředla Hana hovor o čemkoli, nikoho ani předmět ani způsob, jakým hovořeno, nebavil. Každý naslouchal jen na půl ucha. Každý snažil se použiti každé pomlčky, aby rozpřádal pro sebe myšlenky své vlastní. A Hana, kolem kteréž se všechny tyto myšlenky točily, která byla tajemným jejich středem — sama je nemilosrdně rozptylovala a překážela jich soustředění a logickému vykrystalisování — k vlastnímu svému neprospěchu. Neboť každý v pomlčkách takořka násilně urvaných, zabýval se v duchu výhradně jen obsahem záhadného lístku, tedy — samou hostitelkou. A poněvadž neměl času přesně logicky uvažovati, přicházel vždy k jiným a zároveň tak podivným závěrečným výsledkům, že jevila se mu sličná hostitelka ve světle nepoměrně nepříznivějším, nežli by se bylo stalo, kdyby byl o pikantní záhadě přemítal o samotě, tedy volně, bez vyrušování. Nejpříznivěji působilo však vyrušování' to na samého Svobodovského. Neboť právě proto, že nepopřáno mu myšlenky a domněnky své rozpřádati a vyhledávali v vzpomínkách nahodilé doklady k opodstatnění vzniklého podezření, duševní bouře znenáhla, ovšem zcela nepozorovatelné ochabovala. Chvílemi se mu zdálo, že činí ženě své křivdu, že podezření, jež v něm bylo vzniklo po přečtení lístku, není vůbec ani možné — že snad lístku přece jen neporozuměl, a podobně... Avšak nepoměrně příznivější nebo docela uspokojující výsledek, k němuž by se byl mohl na základě tohoto předpokládání dříve nebo později dopracovati, zhatěn v nejbližším okamžiku vlastním jeho já: přirozenou podezřívavostí kriminalisty, který nikomu nevěří, dokud se nepřesvědčí. „Klid, klid a — přesvědčit se!“ hučelo duší jeho ve všech možných tóninách: trpce i bolestně — vášnivě a hned zase chladnokrevně, jako by šlo o případ nejvšednějšího druhu, do kterého mu pranic není. Leč hned na to sevřelo se mu srdce lítostí, div divoce nevykřikl... A přece odpovídal na každý dotaz Hanin nebo některého z přátel, jako by na jiného nemyslil, nežli na to, o čem právě hovořeno. Mimořádný duševní stav, v kterém se nalézal, bezpříkladné vnitřní vzrušení, tedy napjetí všech duševních sil, umožnilo mu žiti po nějaký čas duševně ve dvou směrech: zdánlivě se baviti a účastniti se zábavy a zároveň, vlastně jen v nahodilých přestávkách a pomlčkách přemítati, vlastně namáhavě lapati po myšlenkových zárodcích, z nichž by mohly vzniknouti prostředky, pomocí kterýchž by se mohl pokusili o nabytí přesvědčení. Ale minuta míjela po minutě, čtvrt hodina po čtvrt hodině zábava byla vždy živější a Svobodovský stále ještě tam, kde byl původně, když mu poprvé šlehla mozkem myšlenka: přesvědčili se... A jak už někdy se děje, jedině pouhá náhoda mu přispěla: několik slov, jež v živém hovoru pronesl Lampasíček... „A myslíš ty, dobrý Armande, že se ti za takové zábavy dnes odtud hnu? To, to! Zůstanu, i kdybys mě vyháněl. A kdybys mě karabáčem vyhnal vraty, přelezu plot a nehnu se odtud — a nehnu a nehnu!“ Vyjímaje Svobodovského všickni se rozesmáli. Co byl Lampasíček právě připomenul, nebylo nic zvláštního. Byltě již častokrát zůstal v letohrádku Svobodovského přes noc a nebyl nikdy nikomu na obtíž — naopak vždy milý. Avšak tentokráte se mu zdálo, že přítel Armand tváří se přece jen jaksi neochotně nebo nevrle. A proto s žertovným pathosem dodal: „A nehnu se ti, nehnu — abys věděl! A kdybys sobě najal deset koní nebo deset slonů, aby mě odtud odtáhli — já napnu všechny síly, abych...“ Nedořekl. Svobodovský vážně přikývnul a rovněž tak odtušil. „A což kdybych já sám zde dnes nezůstal?“ „Jakže? Ty bys chtěl — ty bys vůbec mohl v den jmenin své zlatovlasé víly opustili rodinný krb?“ zvolal Lampasíček s pathetickou rozhorleností. „Což kdybych musil?“ odtušil jaksi váhavě Armand. „Kdyby neodkladné úřadní záležitosti — —“ „Ah — úřad sem, úřad tam!“ vpadli skoro rozpustile Lampasíček, aniž si byl povšiml, že Svobodovský vyměnil s Hanou jeden z oněch podivných pohledů, z kteréhož oba soudili, že si rozumějí, a přece se mýlili. Hana totiž se domnívala, že Armand zmínkou o odchodu pouze žertuje, a on zase domníval se v pohledu Hanině čísti, že by jí bylo milo, kdyby doma — nezůstal... Zatím Lampasíček živě dále vykládal: „Takové výmluvy a omluvy dnes neplatí! Úřad už často počkal a počká i dnes! Však my dobře víme, jak to v takových úřadech chodívá! Jak rychle, jak úžasně rychle — jako když slimáci za nejparnějšího letního dne vydají se na cestu po zhruba vyštěrkované silnici...“ Obrátiv se pak přímo k hostitelce, pokračoval vždy žvavěji: „Nevěřte, milostivá paní, svému panu manželu nikdy, kdykoli se omlouvá a vymlouvá, že má bůh ví jak pilno a podobně... Kdo takové a vůbec podobné ptáčky, jako je váš pan manžel, nešpehoval nepozorovaně v úřadní svatyni — v pracovní klícce, které říkají bureau, nikdy by neuvěřil, že práce, kterou vykonají mnohdy za celý týden, mohla by býti zajisté odbyta a zcela řádně vyřízena za jeden nebo dva dny...“ „Ó, to si vyprosím!“ namítnul Svobodovský opravdově. „Nic ty si, kamaráde, nevyprošuj!“ odbyli Lampasíček Armanda a obrátil se opět k Haně: „To je tak, milostivá paní! Takový pan rada — prosím vás! ve svém bureau svrchovaný pán, polobůh... Proč by se prací přenáhloval? Má-li k ruce šikovného diurnistu a přičinlivého auskultanta, který se chce něčemu skutečně přiučit a má aspoň jakous takous theoretickou průpravu, může pan chef zcela pohodlně denně svých sedm, osm hodin v bureau prolelkovat. Dva šikovní bureau-otroci vyváží skoro veškerou činnost každého bureau-plantážníka, který jen přechází, dohlíží, kárá a peskuje — vůbec, jak potřeba, okolností a tak zvané vyšší ohledy, vyžadují. A proto — nevěřte, milostivá paní, ctihodnému svému panu manželu nikdy, kdykoli si stýská na přetížení prací...“ „Ale vždyť já si nikdy na žádné přetížení nestýskal,“ odmítl Svobodovský přítelův útok. „Vidíte, milostivá paní, že mám pravdu?!“ ujal se opět slova Lampasíček. „Sám se přiznává — sám!... Oh, přál bych vám — aspoň jediný den sledovati nepozorovaně činnost páně manželovu v bureau! Nic snad není poučnějšího... Myslete si, že je krásné, posud ještě trochu chladné ráno... Fádní místnosti úřadní jsou ještě prázdné — uzamčené. V dlouhých, svrchovaně fádních chodbách hluboké, v pravém slova smyslu mrtvé ticho... Náhle dole kdesi zaskřípe klíč ve dveřích — dvéře vrznou a po schodech slyšeti rupavý krok — pak duní skoro příšerně kroky v chodbě... Ejhle! úřadní sluha se objevil — dávno před úřadní hodinou... Otevře bureau, vejde — popojde k oknu, otevře je, aby místnost provětral — opráší, kde jaký prášíček, srovná židle ke stolům, — a rozumí se samo sebou, nebylo-li už zameteno, že zamete ... A především, abych kalejdoskopický obrázek místo posledním aktem zaokrouhlil prvním: především prozkoumá kalamáře, je-li inkoust v pořádku... Opustí bureau... Minuta míjí po minutě... Konečně — mnohdy po půl hodině udeří hodina úřadní a — diumista vchází, jako by byl zrovna přede dveřmi číhal. Popojde k otevřenému okna, vdechne do sebe svěží ranní vzduch, jako by se ho byl nemohl nalokati do syta na ulici — zívne a zase zívne — a — čeká, ať už za jakékoli nečinné práce... V tom — čtvrt hodiny a déle po udeření úřadní hodiny — béře někdo váhavě za kliku. V mžiknutí sedí diurnista za svým stolem a šuká v aktech, v zásuvce stolu nebo namáčí péro, aby – nepsal... Dvéře se otevrou a chvatně vejde auskultant. Vzájemný pozdrav — otázky a odpovědi — dle poměrů a okolností: kolegiální nebo úřadní, to jest jako když polopán rozmlouvá s polootrokem... A ani ten ani onen nemá se ku práci, leda v případech výminečných. A zase mijí minuta po minutě, až konečně ozvou se v chodbě, v které se před tím každou chvíli ozývaly kroky nějaké — kroky známé... A skoro hodinu po udeření úřadní hodiny vchází konečně pan chef — pomalu, pohodlně, co noha nohu mine a pozorně, aby neklopýtnul o nic a do ničeho nedrcnul... A — vidí, co vídá den co den: auskultant i diumista jsou patrně už dávno v práci... Péro diurnistovo skřípe po papíře jako vzteklé, ruka auskultantova křečovitě probírá se v aktech přehazujíc ubohé, nevinné listiny jako morem nakažené dokumenty... Opět vzájemné, uctivé i pánovitě škrobené nebo chladné pozdravy. Chef loudá se váhavě k oknu, vyhlédne ven — pák popojde k věšáku na šaty a klobouky, pověsí klobouk a pomalu, pomaloučku svléká převlečník a ještě pomaleji jej pověsí a — z hluboká jako po nadlidské práci vydechne ... Rozhlédne se kolem, popojde k oknu, na chvíli se z něho vyloží. Na to náhle, jakoby jej byl štír uštknul, couvne, přivře okno, a nečinně splyne se rtů jeho první úřadní otázka. Odpověď zazní okamžitě; ochotně a úslužně, ať již z nadějných úst auskultantových nebo beznadějných úst diurnistových... A chef šourá se líně a přece s nevyhnutelnou úřadní šukavostí ke svému psacímu stolu a pomalu, opatrně, jako by uveleboval křehoučkou figuru skleněnou — usedá... A dlouho — dlouho dívá se před sebe do prázdna — vlastně na stěnu, o které obyčejně ani neví, že to stěna, poněvadž ušlechtilý duch po chefovských mravech a zvycích doposud ještě bůh ví kde bloudí... Po několika minutách — od udeření úřední hodiny ovšem už bylo uplynulo skoro půl druhé hodiny — sáhne pravice chefova do kapsy, vytáhne klíč, otevře zásuvku stolů, vyhodí na stůl akta a hned za akty několik husích brk a — zase hledá v kapse, až vyloví perořízek a zahájí vlastní kancelářskou práci. Přiřezává si brk! Kdo nebyl této činnosti svědkem, neuvěří, s jak bezpříkladným namaháním, s jakou opatrností a úzkostlivostí jest spojena. Minuta mijí po minutě — mnohdy čtvrt hodiny, jindy i půl a déle, a brk není posud ještě náležitě přiříznut. Zatím optal se chef jako maně toho neb onoho ze svých podřízených na to a ono, — bylo-li už vyřízeno neb aby — bylo vyřízeno a jak atd, A přiříznuté péro zkouší a zase zkouší a zase opravuje, aby opět zkusil, píše-li už, jak si přeje a přesvědčil se, že tak nepíše, že nutno je znovu přiříznout, přeškrábat a přiostřit nebo přitupit... A hodinu před udeřením poslední úřadní hodiny konečně jest všechno v pořádku, a pan chef začne pracovat — probírat se v aktech...“ Lampasíček, jenž byl na chvíli převzal na místě Hany hlavní slovo, umlknul. Byltě mluvil tak chvatně, že nikomu ani nenapadlo, vpadnouti mu do řeči. Zaujali všechny v té míře, že pozapomněli — ovšem jen dočasně, na několik okamžiků na záležitost, která je byla před tím tak zajímala, po případě vzrušila, — Sám Svobodovský jako vlastní terč Lampasíčkovy satiry, vžil se ve skarikovaný obraz své vlastní úřadní činnosti s takovou poddajností, že zdálo se mu, jako by duševní vzrušení jeho bylo konečně nalezlo jedině spásný bleskosvod. Přes bezpříkladnou bouři, která duši jeho tak mučivě jitřila, nemohl se ubrániti úsměvu a konečně i případné poznámce: „Rozhodně dobrá to karikatura,“ připomenul, „ale přece jen pouhá karikatura.“ „Nežť, nežť!“ replikoval Lampasíček. „Jen když nemáš a nemůžeš míti výmluvu, že tě úřadní zaměstnání dnes od nás odvede...“ „A což kdybych musil odejít bez jakékoli výmluvy a omluvy z pouhé povinnosti?“ opáčil Svobodovský. Lampasíček na ta slova theatrálně se vztyčil. „Tak?“ pravil s líčenou opravdovostí. „Ty tedy skutečně chceš dnes uprchnouti? Dobře tedy! Jdi si, jdi! Ale já se nehnu — já zůstanu... A abys neměl nejmenší záminky toto hříšné slovo své odvolati, opakuji, že zůstanu. A poněvadž za tvé nepřítomnosti nemohu zůstati v letohrádku, poodchýlím se jen o několik set kroků dále — do Všenor, kde mají v letním restaurantu také nějaké prosté lože, na kterém se může Karel Lampasíček až do rána povyválet.“ Poslední slova dosavadní polorozhodnutí Svobodovského dotvrdila. „Lituji, milý kamaráde, že ti dnes radost tvou pokazím,“ pravil opravdově a rozhodně. „Musím večerním vlakem do Prahy.“ „Opravdu?“ ozvala se nyní Hana, jevíc nemalé udivení. „Vždyť pak jsi...“ „Odpusť, milá duše,“ vpadl Armand týmž opravdovým a rozhodným tonem jako dříve. „Před hodinou byl jsem: pevně přesvědčen, že budu moci zůstati; ale právě mezi karikujícím líčením přítele Lampasíčka připomenul jsem si vážnou a zároveň neodkladnou úřadní povinnost, kterou mušími vyříditi ještě dnes — nebo prodlením noci.“ Tvář Hanina poněkud se zachmuřila. „Prosím tě tedy,“ pokračoval Armand, „učiň čeho jest třeba, abychom dostali večeři v čas a nezmeškali vlak.“ Hana ochotně se vztýčila a zatím co před chvílí se vztýčivší Lampasíček zase usedal, s galantní omluvou odkvapila. A jako z pravidla, když o zábavě nějaké někdo nenadálým obratem přerve pásmo hovoru, všickni čtyři muži setrvalí po několik minut v mlčení, ba skoro možno říci, i v jakési bezmyšlenkovitosti. Teprve, když Hana, kterouž všickni zraky svými sledovali, zmizela ve dveřích přízemního salonu letohrádku, obrátil se Lampasíček přímo k hostitelovi. „A abys věděl, já se ti odtud nehnu a nehnu,“ zvolal s neústupností neurvalce, „kdybys na mne i tamhle svého hafana poštval!“ A ukázal rukou ke vratům, kde noční Cerberus letohrádku zcela apathicky před boudou ležel. „Bránit ovšem ti nemohu a také nechci,“ odtušil Svobodovský jaksi váhavě, jako by v mysli teprve sbíral důvody. „Ale nepřál bych ti, věř! abys přišel v nepřátelský styk s mým hafanem.“ „Oho! Ha, ha!“ rozesmál se Lampasíček „To dobré zvíře, které snad jiného neumí než vztekle hafat? Každé dítě by na něm mohlo jezdit jako na koni...“ „Ovšem — za dne, nebo když je uvázán, když ho nikdo nedráždí a neštve,“ dotvrdil Svobodovský. „Ale v noci, když je puštěn se řetězu a pobíhá volně po zahradě, nepřál bych nikomu, aby zkusil přelézti přes plot nebo docela vniknout i do zahrady...“ „Nu, kdyby šlo do opravdy, já bych přece věděli, jak se ubránit,“ ozval se Lampasíček sebevědomě. „Jak pak? Jak?“ optal se živě Žehušický. „Zcela jednoduše. Což pak nevíte, jak se zbavují nepohodlných a chcete-li nepraktických strážců takových šikovní lupiči? Kus otráveného masa a hafan – –“ „Ani se ho nedotkne,“ vpadl Svobodovský. „Aspoň náš hafan!“ doložil s důrazem na slůvko náš. „Jak to? Či snad je zapřísáhlý nepřítel masa?“ ozval se sarkasticky Lampasíček, „Rovněž tak zcela jednoduše, jako zchytralí lupiči předhazovat otrávené maso, umějí jíní lidé proceduru tu předcházet a mařit. Náš hafan aspoň je večer a v noci vždycky tak syt, že mu ještě kus masa zbude na ráno...“ „Ah, to ovšem,“ přisvědčil nyní Lampasíček; ale hned na to dodal s neoblomnou zarputilostí: „Přes to přece zůstanu a nehnu se!“ „Za to my tě doprovodíme!“ připomenul Klomínek k hostiteli. V tom byla rozmluva přerušena. Hana objevila se před letohrádkem a hned za ní služka nesoucí příbory. Přípravy k večeři provázeny úryvkovitým hovorem nejvšednějšího druhu. Podobně bezvýznamným byl hovor i o večeři. Vyměňovány nejprostší, nejšablonovitější náhledy o všem možném, cožkolivěk tomu neb onomu napadlo, až posléze asi po půl hodině i večeře ukončena. Svobodovský podívav se na hodinky lakonicky podotknul: „Není pomoci! Musím!“ Zvedli se od stolu — Lampasíček poslední... Následovaly obvyklé přípravy k odchodu, vzdávání díků hostitelce — poroučení se a loučení... A v pěti minutách byli všickni na odchodu. Hana je doprovodila až před zahradní vrata, kde Lampasíček ode všech se odloučil a zaměřil polní cestou směrem ku Všenorům, kdežto ostatní tři obrátili se po vozové cestě směrem k nádraží dobřichovickému. Hana, která se byla s Armandem rozloučila obvyklým políbením, postála chvíli před vraty, načež kvapně se obrátila, vešla do zahrady, přivřela vrata a pospíšila do letohrádku. Po několika vteřinách objevila se na balkonu a zadívala se směrem k nádraží. Nalézala se právě v plném zarůžovělém osvětlení k západu se sklánějícího slunce, kolem něhož kupily se vždy žhavěji se zardívající obláčky. Držíc se levou rukou za zábradlí, postála poněkud přes ně nahnuta několik okamžiků jako v ztrnutí. V tváři jevil se onen druh dychtivosti, která od náhlého leknutí skoro ani se neliší — a přece do dálky upřené oko prozrazovalo nejněžnější a zároveň skoro až bolestnou roztouženost. Znenadání oživila se tvář lehynkým úsměvem. Ze vzdalujících se tří mužů byl se totiž jeden — Klomínek poohlédl. Shlédnuv Hanu na balkoně zastavil se a zamával kloboukem. Druzí dva učinili po jeho příkladu. Hana sáhnuvši ruče pravou rukou do kapsy vytáhla bílý kapesní šálek a zamávala jím nad hlavou. Při tom dívala se jen na chotě, a z dálky se jí zdálo, jako by tvář jeho jevila mírnou zarmoucenost. Napadlo ji, že snad želí, že ho povinnost odvádí. Usmála se tudíž zúmyslně a s přemáháním přívětivě, ba radostně, aby mu dala na jevo, že se nermoutí. Svobodovskému však právě pousmání připadalo zase jako výsměch. Obrátil se prudce a vykročil, zatím co druzí dva přátelé ještě klobouky mávali. Hana okamžitě spustila pravou ruku a jenom se dívala. Po chvíli i oba přátelé učinili po příkladě Svobodovského. Obrátivše se ubírali se za ním, až ho dohonili. Hana dívala se i nyní ještě za nimi. Byla jista, že se Armand aspoň jednou, ne-li vícekráte, poohlédne a zamává kloboukem poslední pozdrav. Pravice její s šátkem skoro nepokojně pohrávala — zřejmý to důkaz, že byla připravena pozdrav Armandův opětovati.  Oba přátelé Armandovi po chvílí sice se obrátili a zase zamávali klobouky. Armand však se více ani neohlédl, a Hana, čekajíc jen na jeho pozdrav, ruku s šátkem ani nenadzvedla. Dívala se za ním s nejněžnější roztoužeností, až nejen oba přátelé, nýbrž i oni v zatáčce cesty pod mírným svahem zmizel. I po té ještě upírala zrak svůj chvíli neodvratně, na místo, kde byli zmizeli, jakoby se tam v nejbližším okamžiku měli zase objeviti. Posléze — jako by něčím náhle upozorněna — prudce se vztýčila, a zrak její zakružil po okolí. Zdálo se, že pro krásu okolí za příjemného májového večera nemá skoro ani smyslu. Zrak její zakroužil plaše, skoro úzkostlivě po vzdálených vršinách nad levým břehem Berounky a sesmekl se ihned dolů do zahrady přímo k besídce, kde právě svěží větřík zdouval několik bílých květů, z nichž jeden vzlétl vysoko do povětří směrem k letohrádku a přímo nad balkonem jako malý motýlek lehynce dolů se snášel. Sledovala jej zrakem, pozorujíc, že letí přímo k ní, mávla po něm levou rukou a zachytila ždibeček bílého papíru — bezpochyby osudného lístku, jejž byl Lampasíček před besídkou roztrhal a na vše strany rozházel. Nemajíc nejmenší potuchy, co by mohl tento atomek papíru tajiti, skoro dětinsky se pousmála a vyhodivši jej zase do povětří, chvatně opustila balkon. Učinila však jen několik kroků prudčeji. Na to loudavě vešla do salonu, skoro až do jeho středu, kde stanula. V záplavě večerní jevila elegantně zařízená místnost zvláštní, skoro básnický ráz. Vše zdálo se býti obestřeno oními bájným pelem, v jakém: skutečnost toliko ve vzpomínkách lidí vznětlivou obrazností nadaných někdy se obráží. Hana však pro vše to a tornu podobné neměla v okamžiku tom smyslu. Dívala se sice kolem, viděla vše jasně a určitě, ale duše její dlela mimo místnost a mimo předměty, jež ji obklopovaly a na které se dívala. Myslila — vlastně vzpomínala na Armanda. Ale mlhavě, neurčitě, chaoticky. Nebyla si hrubě ani jediné představy úplně jasně, neřku-li plasticky vědoma. Obrazy letěly duší její v kalejdoskopickém víru jako měnivé bublinky zpěněného potoku, až konečně asi po pěti minutách utkvěl zrak její na bezvýznamné hříčce: na pohozené u okna loutce, která jí připamatovala — dítě... Kvapně postoupila ke stolu blíže dveří vedoucích ke schodům, na němž leželo zvonítko a prudce zazvonila. Na pouhém zazvonění však nepřestala. Popošla ku dveřím, otevřela je a s neobyčejným chvatem a skoro úzkostlivě zavolala: „Máňo! Máňo!“ „Vždyť my slyšíme!“ zazněl z dola Mánin hlas a hned na to hlas dítěte: „Už jdeme, mamičko! Hned jsme nahoře — hned!“ Hana vyšla na chodbu, ba popošla i několik kroků dolů po schodech, po kterých stará Máňa vynášela v náručí dítě. Hana jí je takořka vyrvala a sama vynesla do salonu. Máňa pomalu se přiloudala. Však dříve, nežli vešla, bylo již dítě matkou zulíbáno, až se bránilo. „Nech mě, mami! Vždyť mě udusíš!“ prosilo položertem a polo opravdově. Neboť jakmile je matka ustala líbati, vztyčovalo se jí v náručí samo, aby matce splatilo, čím je tak sladce mučila. A k neuvěření, co vše při tom matka i dítě žvatlaly, ba v pravém slova smyslu blábolily! Byl to obapolný výbuch nejdětinnější, skoro nerozumné lásky dvou bytostí, které se po dlouhém rozloučení znenadání setkávají — prudký, vášnivý — a proto také nedlouho trvající. Stará Máňa stála opodál a právě si myslila: „Jen pak se nesfanti!“ [JS11]— když se k ní Hana s dítětem obrátila. Manina tvář, v které se zračil právě naznačený okamžitý nápad, ovšem nebyla právě přespříliš přívětivá. Hana však příčinu naprosto neuhodla. Naopak — domnívala se, že se Máňa mrzí, že jí dítě vzala. Proto ji hned konejšila: „Nehněvejte se, Máňo, že se tak s dítětem mazlím! Vždyť víte, že jsem je skoro po celý den ani nepolaskala! A proto —“ „Proč bych se hněvala?“ vpadla stařena s oním dvojsmyslným přízvukem a takovým též pousmáním, z kterýchž by ani nejbystřejší fysiognomista nevyčetl, míní-li slova do opravdy či ne. Zatím byla ráda, že se dítěte na chvíli zbavila. A také se tím netajila. „Vždyť já jsem ho dnes už jak se patří užila!“ připomenula tonem dobrodušné výčitky.  „Věřím, věřím!“ usmála se Hana, držíc dítě tak, jakoby je Mámě podávala, A Máňa — jako všechny jí podobné — rychle postoupila, aby dítě ochotně zase převzala. Ale Hana uškubla a couvla několik kroků. „Čuc — čuc! To vy byste ráda!“ žvatlala, tulíc dítě něžně ku svým ňadrům. „Ne, ne, milá Máňo! Ted je dítě moje — teď ho tak brzo nedostanete!“ „A to bych se podívala!“ opřela se Máňa s dobromyslnou umíněností, nelišící se valně od prosby. „Což kdybych řekla, že je už pozdě, že je dítě unaveno, že je čas, aby šlo spat...“ „Viď, že ne? Viď, že se ti ještě nechce spát, dušinko?“ optala se Hana dítěte, sklonivši k němu hlavu a dívajíc se mu upřeně do očí. Dítě přikývlo, pak zavrtělo hlavou a pravilo: „Nechce, mamičko — nechce!“ Ale hned na to zívlo, neklamný to důkaz únavy, a to tím neklamnější, že zívnulo takořka bezprostředně po nejprudší affekci, jaké vůbec bylo schopno. Hana porozuměla a ihned se chovala k dítěti nepoměrně mírněji a jaksi konejšivě. Hýčkala je, žvatlala s nimi, ale přitlumeně a nedráždivě a po několika minutách, když spozorovala, že je dítě skutečně unaveno, popošla s ním k Máně, která doposud ještě stála opodál. A dítě vztáhlo suchoučké ručinky po staré pěstounce. „Chceš zas k Máně?“ optala se Hana. „To víš, že chci!“ dítě na to. „Jdi tedy a hajni si!“ odpovídá Hana a políbivši dítě, podává je stařeně. Tato dítě vzala a obrátila se k odchodu. „Dobrou noc, dušinko!“ loučí se matka. „Dobrou noc, mamičko!“ odpovídá dítě zvonivým svým hláskem. Matka vyprovodila pěstounku s dítětem až přede dvéře na chodbu, ba sešla s nimi skoro do prostřed schodů, kde stanula a dívala se, až stařena s dítětem sešla se schodů. „Dobrou noc!“ zvolala ještě jednou. A dítě těmiže slovy odpovědělo svým, jemným, zvonivým hláskem, jenž v duši matčině vzbudil nejněžnější ohlas. Zvuk hlásku naplnil, možno-li tak říci, na několik okamžiků celou duši Haninu nejelegičtější náladou. Bylo jí, jakoby byla vlastně zaslechla lkavé povzdechnutí. Bezděky přejela si rukou čelo, jakoby chtěla pohybem tím zaplašiti chmurnou myšlenku, která se jí zdánlivě beze vší příčiny vtírala — ale hned na to připomenuvši si pravý stav věcí, pousmála se a ubírala se volným krokem po schodech zpět do salonu. Vešla skoro loudavě. A zase se rozhlédla, jakoby nevěděla, co počíti... Zatím se zcela určitým úmyslem popošla k pohovce, na které byla seděla odpoledne s Armandem, a usedla. Napadlo jí sice, že by měla sejiti dolů do kuchyně a přihlédnouti k nezbytným pracím, jaké jsou v domácnosti! po každé, byt sebe skromnější hostině, nebo zavolat! Katušku a optati se i dáti přiměřené rozkazy. Krátce na chvíli ozval se v duši její hlas hospodyně. Leč hned na to se jí zdálo, že vše to jsou věci zbytečné, poněvadž se mohla na přisluhující lid ve všem spolehnou ti, a nyní, po hostině a po odchodu manželově nebylo třeba ničeho již rozkazovati, co a jak má býti vykonáno. V nepřítomnosti manželově beztoho šlo všechno obvyklým ohodem svým. Všechno obstarala čeleď po dávném zvyku beze všeho zvláštního rozkazování. Hana zůstala tedy seděti. Slunce bylo zatím zapadlo, a v saloně se již vůčihleďě stmívalo. Jinak panovalo tam hluboké ticho, rušené jen odměřeným tikotem velkých pendlových hodin na stěně přímo proti pohovce. Hana však ani tikotu neslyšela. Duší její míhaly se obrazy a vzpomínky z dne právě minulého. A bezděky, aniž měla jen potuchy o vlastní příčině, vluzovala se jí do duše tesknota jako výslednice všeho toho celodenního plahočení, domnělé zábavy a krácení života marnotratným plýtváním času, jehož nevyužitkovává člověk po vlastním přání. A právě nejvřelejší přání: že stráví aspoň pozdní večer v milé a vždy příjemné společnosti manželově — nevyplnilo Připomněla si je i nyní, ale jen jaksi přeletmo, ledabylo — jako si připomínáme vtírající se nemilou myšlenku, o níž víme, že nemůže působiti nežli mučivě nebo nepříjemně. A právě toto připomenutí bylo bezpochyby příčinou Haniny tesknoty. Zdálo se jí, jako by vše, co ji kdy těšilo, pozbývalo své osvěžující síly, jako by celý svět byl jaksi přizamračem a nic, pranic, nemělo onoho přirozeného a přece tajemného půvabu, kterýž lidskou duši vzpružuje a budí zájem i na věcech nejvšednějších... Tesknota přecházela znenáhla v apathii, Z nenadání však šlehla duší Haninou vzpomínka na bratra a skoro současně i na poslední rozmluvu s Armandem. A jako zázrakem — teskota[JS12] i apathie zmizely. Hana byla duševně zase touže svěží ženou, plnou života jako jindy. Střelhbitě se vztyčila, popošla ke stolu, na němž vedle zvonítka a jiných drobotin stála lampa a ležely sirky. „Ano, ano,“ mluvila polohlasitě sama k sobě. „Po přání Armandově dopíšu Karlovi ještě dnes — okamžitě, aby list hned časně z rána...“ Nedořekla. Vztáhla ruku po sirkách, rozžehla jednu a rozsvítila lampu. Chvíli vyčkala, až bylo lze knot povytáhnout, pak vzala lampu do levé ruky a přiblížila se ku dveřím manželovy pracovny. V tom si připomněla, že Armand zrána pracovnu svou zavřel a klíč vstrčil do kapsy. Přes to vzala přece za kliku, a přesvědčila se, že jest skutečně zavřeno. Váhavě vrátila se ke stolu, a postavivši lampu na místo, kde byla stála, loudala se zase k pohovce a usedla na totéž místo a skoro týmže způsobem, jako byla seděla před chvílí. Byla však vzrušena. Zaslechlať rychle se blížící kroky po schodech. Napjala sluch a skoro v nerozdílném okamžiku poznala, že jsou to kroky ženské. Dvéře se otevřely a na prahu objevila se udýchaná Katuška s výrazem tak podivným že Hana kvapně a skoro příkře se optala: „Co jest?“ „Ah, nic, milostivá paní!“ odtušila služka, neobvyklým příkrým oslovením paniným zaleknutá.  „Proč tedy tak letíš, jako by někde na blízku hořelo, nebo nějaké neštěstí...“ „Ah, to já — prosím...“ zajikla se Katuška a teprve po krátké pomlčce váhavě dodala: „Nějaký žebrák...“ A upřela zrak svůj na paní tak podivně: polo tázavě a polo prosebně, že Hana se vztýčila. „Nu, dalas mu almužnu?“ optala se živě a nečekajíc odpovědi, dodala: „Či snad už nemáš peněz k tomu účelu?“ „Ah, mám — mám... Ale on almužny nechtěl...“ „Jakže! A proč!“ „Povídal, že by rád — mluvil — s milostpaní...“ „Se mnou? A teď?“ optala se Hana v udivení. „A nedal se odbejt!“ vykládala: nyní Katuška souvisleji. „Marně jsem mu říkala, že není nikdo doma — milostpán že odejel a milostpaní že už nejspíš spí... Mamě... Vtlačil mě do vrat a vplížil se až do salonu v přízemí...“ „Není možné... Cizí člověk — a pozdě na večer!“ zvolali Hana, jevíc leknutí. tom zaduněly po schodech blížící se pádné kroky mužské. Katuška odskočila ode dveří do vnitř salonu, kdežto Hana zmuživši se, popošla několik kroků k otevřenými dveřím. Zrak její zakroužil skoro úzkostlivě po salonu a utkvěl na okamžik na stěně poblíž dveří, vedoucích na verandu, nalézající se na opačné straně od balkonu, kde visel revolver. Pohled na zbraň, jak říkával Armand, pro všechny možné případy nabitou, dodal jí zmužilosti. Zaujala tudíž stanovisko tak, aby stačilo jen vztáhnouti ruku po zbrani a — čekala. Kroky z počátku prudce se blížící blížily se vždy matněji a loudavěji, až zněly skoro plíživě a posléze — těsně před otevřenými dveřmi dozněly. Jelikož lampa stála na stole u stěny, v které byly dvéře ze salonu na chodbu ku schodům, nalézala se chodba v přítmí. Hana aspoň v chodbě nikoho nepozorovala. „Je zde někdo?“ ozvala se po chvíli, snažíc se dodati hlasu svému ton co možná pevný. „Nechť vejde!“ Na ta slova vynořila se z přítmí mužská postava a stanula na prahu. Byl to muž na pohled skoro padesátiletý, vychrtlé postavy v ošumělém, skoro žebráckém šatě. Oblá, vráskami rozrytá, hustými plnovousem zarostlá tvář snědé pleti) připomínala na první pohled fysiognomii oněch zbídačelých existencí, pro které neexistuje ve světě už nic, než snad! vzpomínky nejtrpčí, od kterých bývá k zoufalosti mnohdy jen pouhý krok. Vousy i prořídlé a pocuchané hnědé vlasy (neboť muž držel šedý plstěný klobouk v ruce), byly již četnými šedinami protkány, že vypadaly jako poprášeny. Jenom tmavé, jiskrné oko plálo podivným a přece jaksi sympatickými ohněm. Na Hanu nepůsobila však k vlastnímu podivení jejímu tvář zbídačelé existence odporně. Zdálo se jí, jako by se v ní zračilo spíše hluboké utrpení nežli stopy prostopášnosti a divokého, nezřízeného života, ba více — tvář ta zdála se jí připomínati cosi, pro co neměla v okamžiku tom ani slov, aniž třeba jen přibližně jasného pojmu, ale co jí snad; někdy bývalo milým a příjemným. Není tudíž divu, že v témže skoro okamžiku, kdy neznámý objevil se mezi dveřmi a dříve, nežli Hana fysiognomii jeho věnovala bedlivěji pozornost, lakonicky, ale přece nápadně vlídně se optala: „Přejete si?“ „Račte odpustit,“ odtušil neznámý přitlumenými hlasem, v němž zachvívala se skoro až vroucí prosba. „Nemohl bych s vámi promluvit několik slov o samotě?“ „Se mnou?!“ chtěla Hana vzkřiknouti; ale slova ta uvázla jí na rtech; neboť v témž okamžiku poznala — bratra. Zůstala jako v náhlém ztrnutí. Ale jak už u žen jejího temperamentu bývá, vzpamatovala se dříve, nežli se sama nadála. Obrátila se ku Katušce, která se ustrašeně krčila za postranicí dveří, a pravila, ovšem hlasem poněkud podivně se zachvívajícím: „Jdi, Katuško — jdi! Nech nás o samotě!“ Ustrašená tvář oslovené protáhla se ve svrchované udivení. Pootevřela jen ústa, jakoby chtěla něco pronésti, ale s místa se nehnula. „Jdi, jdi, Katuško!“ opakovala paní s důrazem a zároveň s klidem nasvědčujícím úplné duševní rovnováze a dodala vysvětlující poznámku: „len pán je náš starý známý… A proto – prosím tě, postarej se, abychom nebyli nikým vyrušeni.“ Na slova ta, jejíž závěrek podivení Katuščino ještě zvýšil, neznámý postoupil plíživě do salonu. Katuška beze slova proklouzla dveřmi a zavřevši je loudala se chodbou ke schodům a po těchto dolů. Sotva však dospěla asi doprostřed schodů, přihlásila se u ní nejpřirozenější vlastnost ženská ku svému právu: zvědavost. Stanula a naslouchala. Neslyšela však ničeho. V saloně panovalo hluboké ticho — nejinak, než jako by paní a neznámý čekali, až Katuška sejde se schodů. Náhle zazněl ze salonu přitlumený šramot, jako když dva muž a žena prudce k sobě se přiblíží a padnou si do náručí. A z lomozu vyzněl také přitlumený, ale vášnivý výkřik: „Karle — můj drahý, předrahý Karle!“ Katuška nemohla odolati. Pomalu a co možná nejopatrněji vystoupila plíživě o několik schodů výše, kde se zastavila a napjatě naslouchala. Zaslechla sice více nežli s původního svého stanoviska, ale přece nic, čím by si mohla podivnou scénu tu třeba sebe pravdě nepodobněji vysvětliti. Slyšela různý lomoz a loskot a přitlumené hlasy, ba chvílemi i kroky přecházejícího muže. Napjala sluch ještě více, ba připlížila se opatrně až těsně ku dveřím. Ani zde však nezaslechla jiného, nežli hlasitější, alte přece přitlumené hlasy, vlastně pouhý a k tomu ještě úryvkovitý šepot, z něhož zřetelněji postihla jednotlivá slova jako: „Milá Hano – dobrý Karle“ a podobná, jež pronášena patrně v mocnějším vzrušení. V hlavě její křižovaly se nejpodivnější domněnky; ale žádná, pražádná nezdála se jí přiměřena býti třeba jen přibližně aspoň pravděpodobnosti... Posléze ji — asi tak po desíti minutách bezvýsledné napjaté naslouchání přece omrzelo. Mimo to si připomenula, že by mohla paní, ať již z příčiny jakékoli a třeba i pouhou náhodou otevříti dveře salonu. A proto pomalu, opatrně odplížila se po špičkách ode dveří, a rovněž tak sestoupila po schodech dolů, aby v přízemních místnostech a hlavně v kuchyni vykonala ještě všední každodenní svou povinnost, která byla tentokráte naléhavější, neobvyklejší než jindy. Zatím co služka na chodbě a na schodech marně snažila se ukojiti vzbuzenou zvědavost, bratr a sestra stáli v saloně dlouhou chvíli proti sobě na svých místech nepohnutě jako v náhlém ztrnutí. Na pohled zbídačelý bratr stál poněkud přihrben s vykročenou pravou nohou, jakoby býval zaražen právě v okamžiku, když chtěl s vášnivým posuňkem chvatně postoupiti, aby objal vřele milovanou sestru, od které byl po tolik let odloučen. Obě ruce jeho byly poněkud nadzvednuty, jakoby čekal, brzo-li mu sestra vletí do náručí, a tvář jeho jevila cosi jako úzkostlivou dychtivost, která se však znenáhla měnila ve výraz zádumčivého, ba skoro trpkého zklamání. Sestra stála naproti tomu od bratra několik kroků vzpřímena jako svíce, ale se svislýma rukama: tedy nerozhodně, jakoby bývala zaražena dříve, nežli se rozhodla, co má počíti, Nejradostnější překvapení, jež bylo krásnou a nyní nápadně zruměněnou tvář její oživilo, skoro v nerozdílném oka mihu zase zmizelo postoupivši místa nucené dvornosti přecházející znenáhla ve velitelskou přísnost, když vyzvala služku, by jí nechala s neznámým o samotě. A výraz ten podržel v tváři její po nějaký čas vrchu i po odchodu služčině, načež teprve znenáhla se měnil, až přešel ve výraz bázlivé a přece něžné nerozhodnosti. Nitrem obou zavířil zvláštní, spíše mlhavý nežli jasný citově myšlenkový proud, v němž žádný cit a žádná myšlenka nemá převahy, a přece se člověku zdá, jakoby jej ovládal pouze cit jediný, vzbuzený neuvědomělou nebo docela tajemnou myšlenkovou pružinou neznámé síly. Bratrovi bylo, jakoby byl přece jen nedobře učinil, že se vrátil a sestru překvapil... Zdálo se mu, že přes okamžitý výraz nejradostnějšího překvapení čte v tváři její zcela zřejmě cosi jako bolestnou výčitku, jejíhož zřídla nechápal, a zatím jen se domníval, že původem jejím jest on sám. Sestře zase bylo, jakoby nechápala, co a jak se bylo právě sběhlo a co vše může nebo musí následovati. Zjev zbídačelé existence skoro v nerozlučném okamžiku zapudil z duše její radostné překvapení a působil trapně, ba skoro odporně. Obraz, jenž jí byl až dosud více méně jasně tanul na mysli, kdykoli si v osamělých chvílích vzdáleného bratra připomenula, byl vždycky milý a příjemný. Když však se nenadále před ní objevil ve své zbídačelosti, nemohla se ubránili pocitu nejnepředvídanějšímu a zároveň nejodpornějšímu. Dobrá, laskavá, bratru svému vřele oddaná a přímo vzorná sestra vlastního bratra se — štítila... A pocit ten zatlačil všechny ostatní city, jež se v nitru jejím v chaotickém víru domáhaly převahy a zračil se později i v ušlechtilé tváři její tak neklamně, že jej bystré oko zkušeného bratra konečně postřehlo. Tvář bratrovu přelétl lehynký úsměv trpkosti; ale tak rychle a nenápadně, že ho sestra vůbec ani nepostřehla. Neboť hned na to usmál se bratr s duševní převahou tak zřejmou a s důvěrností tak bezpečnou v okamžité vítězství nad odporným citem sestřiným, že tato skoro v témž okamžiku pocítila cosi jako nepochopitelnou sympathii, jakou mívá člověk s odporně znetvořeným mrzákem, když postihne při něm vynikající nějakou vlastnost duševní. Po několika svrchovaně trapných minutách konečně bratr promluvil: „Odpusť, milá Hano,“ pravil šeptmo tonem nejdůvěrnější prosby, „že jsem tě tak nepříjemně překvapil. Čtu v tvé tváři, jak nepříznivý dojem jsem na tebe učinil. Ale takovým, jak se ti právě jevím, nejsem a nikdy jsem nebyl. Nejsem zbídačelou existencí. Obléklť jsem se tak jen z té příčiny, abych nezbudil zatím zbytečného podezření a nebyl zatčen dříve, nežli se mi podaří s tebou beze svědků promluviti.“ Sestra naslouchala s takovou dychtivostí, že setrvala v mlčení, i když bratr domluvil, jakoby čekala dalšího nějakého výkladu. Bratr však více nepromluvil. Vztyčil poněkud hlavu a tvář jeho jevila ono klidné uspokojení, jež i v nejkritičtějších okamžicích působívá konejšivě. A Hana — zapomenuvši všeho, co ji bylo před tím vzrušilo, letěla bratrovi do náručí. Objali se, políbili a zase od sebe odstoupili. Po chvílí vyměnili instinktivně šeptmo několik slov a zase se odmlčeli, dívajíce se jeden na druhého, aby za nedlouho vyměnili týmže způsobem dalších několik úryvkovitých a bezvýznamných otázek a odpovědí, při čemž bratr sem tam přecházel. Nebylo tudíž divu, že na chodbě přede dveřmi naslouchající služka nezaslechla ničeho, co by bylo zvědavost její ukojilo. Teprve když se ode dveří odplížila, bratr a sestra rozhovořili se hlasitěji a souvisleji. „Můj příchod, milá Hano, tě tedy skutečně překvapil?“ ozval se bratr, zastaviv se před sestrou a dívaje se jí důvěrně do očí. „Jakž pak ne!?“ odtušila sestra živě. „Nemělať jsem nejmenší potuchy. Spíše bych se byla smrti nadála – –“ „A já přec byl bezpečen, žes na můj příchod připravena,“ vpadl bratr. „Přijel jsem dnes časně z rána vlakem od Brodu a obcházel letohrádek, vyčkávaje, nenaskytne-li se příležitost setkati se s tebou beze svědků. Marně! Teprve když se společnost odebrala s mužem tvým do háje, připlížil jsem se až k plotu a spatřiv tě samotnou, vhodil jsem do zahrady tužkou psaný lístek. „Opravdu?“ optala se Hana skoro naivně a zároveň jaksi bezmyšlenkovitě. „Ovšem!“ A z posuňku tvého jsem se domníval, že vidíš, kam lístek dopadnul, a že jej zvedneš...“ „Ne, ne — já ničeho neviděla, ničeho nezvedla,“ odpověděla sestra vzpomínavě; ale hned na to živě dodala: „A přece se pamatuji, jakobych [JS13]byla zaslechla šeptmo pronesené své jméno a podivné zacvrknutí, jakoby byla někde na blízku mne hroudička do písku zapadla...“ „Ano, ano, to byl kamínek, obalený mým lístkem,“ přisvědčil bratr a po chvíli dodal: „A teď, když pravíš, že jsi lístku nenašla a nezvedla, vysvětluju si také výjev před besídkou dole v zahradě, jehož jsem byl později z dáli svědkem. Jeden z hostí vašich vystoupiv z besídky roztrhal jakýsi lístek a rozhazoval drobné kousky na vše strany...“ „Ah! Teď i já si připomínám!“ vpadla živě Hana. „Jeden drobolounký kousek zavál větřík až ke mně na balkon. To tedy byla část tvého lístku?“ „Možná, ba pravděpodobno; ale jistota jest přece jen pochybna.“ „Nu, nežť, milý Karle,“ připomenula Hana. — „Nechť už jsi mě na svůj příchod připravil nebo ne — vše jedno... Já teď, věř, radostí ani nevím, jak bych ti měla všechno povědít — jak šťastnou, bezměrně šťastnou jsem...“ Slovy těmi dán myšlenkám Haniným i hovoru náhle jiný směr. Hana zapomněla zatím na vše, co chtěla především jiným bratrovi zvěstovati o své poslední rozmluvě s Armandem, a rozžvatlala se důvěrně a skoro dětinsky o štěstí, kterýmž srdce její právě překypovalo. Byla to opět táž dobrá, milá upřímná sestra, jakou bývala před lety, toliko s tím rozdílem, že chování její bylo přece jaksi usedlejší, ne-li docela salonně odměřenější nežli druhdy, dokud ještě byla prostinkou šičkou. Přirozenost ženská ozvala se v ní však i nyní. Nemohlať odolati, aby bratrovi neukázala vše, co zdálo se jí býti dokladem její spokojenosti: všechny ty nápadné i nenápadné, ba malicherné tretky, jimiž zámožní lidé vyšperkovávají své příbytky. Vzala lampu se stolu a vodila bratra po saloně ukazujíc mu vše, co stálo za ukázání. Mezitím vypravovala v stručnosti dějiny svého hospodářství, dějiny letohrádku, ba i dějiny mnohé tretky: kdy a kde a při jaké příležitosti a zač byla koupena nebo kým darována a jaké potěšení jí nebo Armandovi způsobila. Provedla bratra salonem a chtěla mu ukázati i manželovu pracovnu. Jelikož však byla pracovna zavřena na klíč, postavila Hana lampu na stůl uprostřed salonu a uvedla bratra na verandu na jižní straně budovy, odkud byl pohled na lesnaté vršiny, ztopené právě v matném světle měsíčném. Postáli tam však jen chvíli a nepostřehli, že v okamžiku, když na verandu vstoupili, v pozadí zahrady, těsně u plotu temná postava mužská rychle se přikrčila... S verandy vedla Hana bratra na balkon na severní straně, odkud byla přímo rozkošná vyhlídka do kraje a kde postáli déle. Na to vrátili se do salonu. Bratr neskrblil výrazy pochvaly a uspokojení. Hana vzavši lampu provedla jej i svou a manželovou ložnicí, vynikající vkusnou, skoro nádhernou úpravou nad vkusný elegantní salon. A zase se vrátili do salonu. Bratr rozhlédnul se ještě jednou kolem a zrak jeho utkvěl na stěně poblíž dveří na verandu vedoucích, kde visela zbraň; ale ihned sesmekl se k velké zavřené skříni po pravé straně dveří těch. Hana sledujíc jeho pohled náhle radostně zvolala: „Ano, ano — tam je to nejvzácnější, nejmilejší, nejdražší!“ S lampou v ruce přistoupila ke skříni a otevřela ji. Bratr na první pohled poznal knihy zděděné po nešťastném otci a srdce se mu poněkud sevřelo lítostí!“ „Hleď! Zde mám všechny památky po někdejším životě!“ žvatlala ukazujíc sem i tam. „Zde jsou všechny tvé dopisy — ani jediný nechybí... Zde modlitby po nebožce matce! Zde první jehlice — první několikakrejcarový skvost, jímž jsem se jako dítě ozdobila... A zde vybledlá červená stuha, kterou jsem měla ve vlasech, když jsem šla poprvé na školní výlet do Šárky... A tady — podívej se! staré zápisky tatínkovy — nějaké účty a notáta — poslední a jediné, co nám po otci kromě knih zbylo na památku!“ Bratr vztáhl ruku po zápiskách a na několika místech je otevřel. Shledal, že nemají žádného významu, že jsou to nyní skutečně již jen bezcenné a pro každého nesrozumitelné poznámky nejvšednějšího druhu. Ale oko mu přece jen zvlhlo a ruka se mírně chvěla, když kladl relikvii zase na místo, s něhož ji byl vzal. „Ani bys, milý Karle, neuvěřil,“ ujala se opět slova Hana, aniž by byla pohnutí bratrova postřehla, „jak milými jsou mi tyto památky a jak mnohou sladce bolnou chvíli mi připravily. Skoro vždy, kdykoli jsem se v nich probírala, bylo mi tak podivno, tak — ani nevím, jak to říci — skoro až posvátno... Vždycky vhroužila jsem se v zpomínky z těch milých dávných dob, kdy... Ach, vždyť ty víš — ty jediný!... A věř, mnohdy se mi po těch dobách až zastesklo...“ „Což pak přece tvé štěstí bývá kaleno?“ optal se bratr skoro ledabylo. „Či snad někdy sám Armand...?“ „Ah, ne, ne! Armand nikdy — nikdy!“ zvolala Hana s nejvřelejším přízvukem. „Armand má zlaté srdce. Vzorný muž, vzorný manžel, vzorný otec. On nikdy ani slovem, ani posunkem, ani pohledem, ba snad ani myšlenkou... Armand, odpust mé dětinské upřímnosti, i nyní po letech pokládá mne jaksi za modlu, před kterou div nepokleká...“ Bratr se pousmál. Hana zavřevši skříň ujala jej za ruku. „Pojď, pojď a vypravuj teď ty mně, jak se vedlo tobě!“ pravila s nelíčeným zájmem. „Vždyť to všechno víš. Vždyť jsem ti psával z ciziny celé kroniky, kde všady jsem se potuloval, jak se mi to ono město líbilo a jak jsem žil,“ odtušil poněkud odmítavě bratr. Ale přece se dal sestrou zatáhnouti ke stolu uprostřed salonu, a když byla Hana lampu na stůl postavila, až k pohovce, na které byla před nedávnem v důvěrném hovoru seděla se svým manželem. Zde oba usedli podle sebe a obrátivše se na polo k sobě, jakoby chtěli zahájili nejdůvěrnější hovor, setrvali přece v mlčeni. „Nu, povídej přec, milá duše!“ vyzvala po chvíli Hana bratra tonem laskavé výčitky. „Ale co, duše přemilá?“ parodoval bratr škádlivě sestřin ton. „Co všechno bych ti mohl vypravovat, je tak všední, tak dlouhochvilné, tak zmotané, že mně samému jde z toho mnohdy hlava kolem.“ „Vypravuj, co a jak ti libo!“ naléhala sestra. „Já budu nábožně poslouchat — jen vypravuj!“ Bratr nejevil však valné chuti. Bud že byl unaven nebo že nezdála se mu doba nebo místo k tomu příhodné — zavrtěl záporně hlavou. „Prosím tě!“ zažebronila Hana hlasem tak dojemným, jako by šlo o prozrazení nejdelikátnějšího milostného tajemství, a ujala bratra za ruku. Tak seděli chvíli opět mlčky, až Hana sama mlčení přerušila. „Pověz tedy aspoň, co tě vlastně přimělo k návratu do Čech?“ vyzvídala. „Vždyť jsi v žádném svém listě nedal nikdy ani slovem na jevo, že bys si tak třeba jen přál.“ „Nesnadno říci, dobrá Hano,“ odtušil váhavě. „Já sám nemohu si z toho složiti účtů ve všem správných. Ale věř, že od okamžiku, kdy opouštěje vlast překročil jsem hranice, toužil a prahnul jsem po návratu jako dítě, které bylo poprvé v životě domov opustilo. Marně snažil jsem se pocit ten utlumiti neb aspoň seslabiti. Mohutněl od roku k roku a posléze, když jsem nabyl přesvědčení, že síly mé v cizině přece jen jsou neplodný, a když i pokročilejší věk přihlásil se ke svému právu, zatoužil jsem aspoň po poměrném klidu resignujícího — zatoužil jsem po vlasti a — proč bych toho neřekl upřímně, drahá Hano? — především po tobě — a vracím se, abych nikdy již Čechy a tebe neopustil!“ Bratr pronesl slova ta s mírným pathosem, jakým mluvívají obyčejně lidé zvyklí častěji řečniti a myšlenky své ve více méně delších, mnohdy skoro nekonečných periodách rozvinovati. Teprve těmito slovy byla Hana poučena o vlastním zámyslu bratrově; neboť až dosud byla toho mínění, že zavítal do Čech pouze návštěvou a že zase odejede do ciziny. Nemohla zatajiti své potěšení. Ale sotva pronesla několik slov toho smyslu, připomenula si překážky. „A budeš tu moci, budeš tu smět zůstati?“ optala se živě a přece s nádechem obavy. „Či snad je záležitost tvá soudní šťastně vyřízena, aniž bychom o tom věděli?“ „Mohla by býti, ale není,“ odtušil klidně bratr. „Pro provinění mého druhu nebyla po celou dobu mého vzdálení z vlasti udělena žádná amnestie. Zatykač, kterým jsem byl stihán, nebyl odvolán...“ „Co tedy počneš?“ vpadla Hana úzkostlivě. „Rozhodnul jsem se po zralém uvážení pro krok jedině možný. Dostavím se k soudu sám!“ Hana skoro zděšeně vzkřikla a prudce se vztýčila. „Nelekej se, neboj se, duše drahá, ničeho!“ konejšil bratr. „Jen sedni a klidně mne vyslechni!“ Hana uposlechla a bratr pokračoval: „Provinění moje není a nemůže býti tak hrozné, aby snad za ně byl vyměřen žalář doživotní. Odpykám svůj trest, a poněvadž po zákoně rakouském odbytí trestu pro provinění tohoto druhu nepozbývá člověk občanských práv, budu zase týmže neúhonným občanem, jakým jsem býval.“ „Skutečně?“ uklouzlo Haně radostně.  „Ovšem! Ostatně moderní žaláře, milá Hano, nejsou žádnými středověkými mučírnami. Zdravý člověk jen poněkud otužilejších nervů, s jistou mírou vyškolené trpělivosti a resignace přetrpí vše... Zkusil jsem to sám...“ „Ty sám?“ zadivila se Hana s mírně se zachvěvším hlasem. „Tys byl žalařován?“ Bratr přikývnul. „Ne jednou — několikrát,“ doložil se sardonickým úsměvem; „Prosím tě! Člověk mé povahy, mých snah neubrání se, aby přes všechnu ostražitost a znalost zákona; nepřišel v konflikt s některým zákeřnickým drápkem některého paragrafu, A tak stalo se i mně. Ovšem pro provinění pranepatrná, pro nevhodné, nepříhodné nějaké slovo, jež mi uklouzlo — několik dní vězení. Několikrát byl jsem také pražským trestním! soudem rekvirován. Na štěstí pokládáno provinění moje cizími soudy za politické, a proto jsem nebyl vydán. Ale vždy jsem byl po přestálém trestu jako cizozemec postrkem dopraven na hranice země, v které byl trestní skutek spáchán, a návrat mi prostě zakázán. Prodlením času stalo se tak v tolika zemích a zemičkách německých, že kromě Bavorska a Badenska nesmím se snad do žádné již vrátiti.“ Hana byla slovy těmi, ačkoli u ní budily jakousi trpkost, přece jen utišena. „Podle toho domnívám se,“ ozvala se s důvěrnou jistotou, „že jsi názory své přece valně pozměnil a že míníš nyní zahájiti život nový...“ „Nový život — nový?!“ vpadl bratr skoro až příkře. „Není možno!“ Prostá slova ta vehnala náhle ruměnec do tváře Haniny. Připomenulať si poslední svou rozmluvu o bratrovi s Armandem, a posledními slovy bratrovými zdála se jí býti veškera naděje v možný smír zmařenou. „Není možno!“ opakoval bratr dutě a přece s přízvukem tak rozhodným, že nebylo lze ani dost málo pochybovati o nezvratnostii jeho úmyslu. „Cožkoli jsem podnikal a konal, milá Hano,“ pokračoval, „dělo se vždycky z nejhlubšího mého přesvědčení, že jednám nejen po zákonu lidskosti, nýbrž i po zákonu nepředpojaté logiky. Nemám a nechci míti jiného vodítka kromě rozumu a srdce svého, které nikdy nikomu nechtěly ublížit a vždycky měly na zřeteli jen a jen pravdu a právo. Nemohu se změnili ani v názorech, ani v citech a snahách svých, i kdybych chtěl, i kdybych k tomu byl nucen násilím. Zásady moje už jaksi zkostnatěly. Jsem na pohled již skoro ruinka, kterou zub času v brzku rozhlodá. Leč zásady a přesvědčení moje jsou skála, která se rozdrolái jen s mým organismem.“ Opětný tento polopathetický výbuch řečnický učinil na Hanu dojem příznivý. Přes to odvážila se přece ještě k námitce, vlastně ku prosbě. „Ale vzhledem k Armandovi — vlastně vzhledem k jeho společenskému a především úřadnímu postavení mohl bys se snad přece podvoliti nějakému ústupku, obzvláště když tě prosím za to já — tvá Hana!“ A krásná žena sepjala ruce a zadívala se bratrovi do očí s výrazem nejdůvěrnější jistoty, že přikývne. Bratr však zavrtěl smutně hlavou. „Neznám, nemohu a nesmím znáti ústupků tohoto druhu,“ odtušil s ledovým klidem muže, který jest si vědom váhy každého slova, jež právě pronáší. „Neboť je-li někdo z nás dvou — míním Armanda a sebe — na životním scestí, nejsem to já, nýbrž Armand.“ Hana sice dosahu slov těch nechápala úplně, ale zdálo se jí, že bratr pravdu aspoň míti může. Spustila ku prosbě sepjaté ruce do klína a odmlčela se. Po chvíli, když i bratr více nepromluvil, ujala se opět slova. Z počátku nesměle, jaksi — jakoby byla na rozpacích, může-li povědíti vše, co jí tanulo právě na mysli, nebo má-li aspoň některé momenty zamlčeti. Ale později rozpovídala se s veškerou upřímností nepředpojaté své duše, neznající šalby a klamu, ba ani opatrnosti diktované pouhou šetrností. Především dala nelíčenými slovy výraz upřímné své lítosti, kterou v ní poslední slova bratrova vzbudila, načež jala se bratrovi referovat! o poslední své rozmluvě s Armandem. Reprodukovala svá i Armandova slova co možná nejvěrněji, jak jí byla utkvěla v paměti. Netajila ničeho a také ničeho nepřibarvovala ani v příznivém, aniž nepříznivém smyslu, ať již vzhledem k bratrovi nebo manželu. Bratr pozorně naslouchal. Tvář jeho nejevila ani libost, ani nelibost. Teprve když Hana skončila s připomenutím, že Armand návratu svakova pod žádnou záminkou si nepřeje, prudce se vztýčil a vpadl sestře do řeči. „V tom případu nechci a nesmím překážeti tvému štěstí, milá Hano,“ pravil měkce. „Nechci a nesmím kaliti harmonie vašeho manželství a nesmím v ohledů tom ani okamžik otáleti...“ „Co chceš počíti?“ zvolala Hana poněkud ustrašeně. „Co káže prostá soudnost člověka, který se vrátil po letech z ciziny v bláhovém domnění, že poměry aspoň se pozměnily, a shledal, že tomu není tak. Vrátím se do ciziny. Vzdálím se okamžitě. Armand nesmí mne zde stihnouti a nesmí vůbec ani zvěděti, že jsem zde byl.“ „Ne, ne!“ vzkřikla Hana skoro vášnivě a chopila bratra za ruku. „Ty nesmíš odtud! Nesmíš více do ciziny, nesmíš nás nesmíš mne více opustit...“ „Ale což kdyby Armand nepředvídaně...“ upozornil bratr, aniž by byl věty dokončil. „Buď — aspoň dnešní noc v ohledu tom úplně bez starosti!“ vysvětlila Hana. „Armand odejel do Prahy v naléhavých záležitostech úřadních a vrátí se nejspíše zítra odpoledne nebo kdyby snad záležitostí úřadní vyřídil dříve, ranním vlakem. Zůstaň tedy aspoň přes noc, po kterou dobu nás nikdo nevyruší! Vše ostatní ponech mně! Znám Armanda příliš dobře, než abych nevěděla, že není nepřístupen rozumným důvodům. Ovšem uznávám tentokráte výminečně za nutné jednati obezřeleji a Armanda dříve na tvůj návrat a vůbec na tvůj úmysl dostaviti se k soudu, přetrpěti trest a zůstati pak trvale zde opatrně připravili. Spolehni se, že vykonám to se vší možnou obezřelostí, a doufejme, že skončí vše příznivě po tvém i mém přání.“ Prosté a přece tak přesvědčivé důvody Haniny bratra ukonejšily. Bez váhání zase usedl a rozhovořil se se sestrou o věcech nejvšednějších. Teprve nyní si Hana připomenula, že bratr snad ještě nevečeřel, a nabídla mu večeři. Ale on odmítl, tvrdě, že je již syt a že by i v opačném případě ničeho nepojedl. Hovořili tudíž důvěrně dále, až i všední předměty hovoru vyčerpány, a Hana opět naléhala na bratra, aby jí vypravoval, jak se mu v cizině dařilo. „Ale vždyť to všechno víš z mých listů, v nichž jsem ti nikdy ničeho netajil,“ odpíral bratr. „Víš, jak jsem. putoval z jedné země do druhé, z města do města, od jednoho advokáta k druhému — jak jsem žil a nač vzpomínal... Vůbec všechno – celý ten dlouhý fádní řetěz všedního života je ti znám...“ „Tys však také působil veřejně,“ namítla Hana, „o tom všem zase není v tých[JS14] listech skoro ani zmínky.“ „Pravda,“ přisvědčil bratr, „ale vše to by tě, milá duše, strašně nudilo...“ „Vypravuj, nebo povídej vůbec něco, ať už cokoli!“ naléhala Hana a v okamžiku tom šlehl mozkem jejím vhodný návrh. „Pověz aspoň, s jakými nadějemi se vracíš — co soudíš o poměrech českých u porovnání s poměry v cizině? Krátce: vypravuj, povídej, co a jak ti libo! Já budu klidně poslouchat a nevyruším tě!“ Bratr konečně se dal pohnouti a začal. Z počátku jaksi váhavě, jakoby teprve vzpomínal; ale později vždy živěji a rázněji, až přešel — patrně následkem častého cviku — v polopathetický ton řečnický, jakoby mluvil k celému zástupu. „Vracím se, milá dobrá Hano, z nepoměrně šťastnější ciziny do své ubohé a přece vždy tak milé vlasti — tělesně i duševně znaven, ba skoro vysílen. Poznal jsem prodlením let tak mnohé a věnoval poctivě nejbedlivější pozornost všemu, co se mi zdálo býti charakteristickým a důležitým. Studoval jsem, přemýšlel, porovnával a — výsledek jest skoro zdrcující... Zdá se mi, jako bych stál ve světě sám a sám a úplně bez kompasu... Nechť zde neb onde všady trčí přirozenému rozvoji lidstva do cesty nesčetné obrovské balvany předsudků, starých zakořeněných zvyků i zlozvyků, vyrudlých tradic, bezmyšlenkovité zaslepenosti nebo rafinovaného padoušství a zákeřnické zlotřilosti. Boj poctivé nepředpojaté pravdy proti lži a klamu, proti zvrhlostem lidské přirozenosti, vůbec proti obrovské armádě sociálních, politických, náboženských, pedagogických, uměleckých a jiných nestvůrností, zdá se mi býti po všech mých zkušenostech i nyní ještě skoro beznadějným. Všady vře a kypí nespokojenost. Všady pozorovati úsilné, skoro křečovité napínání sil čelící aspoň ku podlomení ztrnulých nepoměrů, ku prolomení pouhé stezky tvrdou, tisíciletím; vzdorovavší skalou lidských nelidskostí. Všady pozorovati sice i v dočasně rozhodujících kruzích: v kruzích vládních, v parlamentech, v literatuře a žurnalistice aspoň tu a tam, když nic jiného, tedy aspoň dobrou vůli nebo snad jen pouhý její odstín k nějakým, ovšem jen pranepatrným ústupkům. Ale nic více! Celá střední Evropa jeví v celku tutéž nebo podobnou strnulou fysiognomii jako před dvaceti lety. Zápas o skývu nejnutnějšího chleba, tedy o první a nejhlavnější podmínku existence lidské, jest všady krušný, začasté krutý, ale nejkrušnější u nás v Čechách. Přirozenoť. Isolovanost živlu českého, zvláště pak onoho, jenž jest výhradně jen odkázán na hroudu své vlasti, stěžuje boj o chléb v míře přímo neuvěřitelné. Všady jinde výtěžek národní práce zůstává z větší části v zemi samé. U nás vyváží se v nesčetných podobách do všech úhlů světa: jako daň do Vídně, do Pešti a zalitavských zemí vůbec, jako výdaj touristický, kulturní, umělecký atd. do širého světa. Všady jinde nejzámožnější kruhy obyvatelstva trávívají příjmy své v středu země, v hlavním městě, všady plyne výtěžek národní práce hlavně do středisek národní společnosti. Jen u nás rozptyluje se a roznáší do světa — a ubohému pracovníku nezbývá nežli — přepínání sil... K neuvěření, jak úžasně povzbuzujíc působí na člověka poměry hned za hranicemi naší vlasti, ať již ve směru kterémkoli! Všady jest pracovník vítán, všady je talent hledán a nikoli jako u nás odstrkován, udupáván, poněvadž v krutém boji o skývu chleba překáží poddajné, po případě prodajné prostřednosti, která chce a musí býti ostatně také živa a u nás bývá živa nejpohodlněji, poněvadž slouží mocným živlům národní své bytí podkopávajícím a rozvoji národnímu překážejícím. Talent ve službách vlastního národa a výhradně jen v jeho intencích pracující nezaujímá nikde tak ponižujícího a pokořujícího postavení, není nikde vystaven tak krutým bojům jako u nás v Čechách. Nechť vědátor, umělec, literát nebo prostý dělník, každý jest jinde aspoň členem národa a oprávněn k životu svým schopnostem, své píli a snaživosti přiměřenému a národ jej odměňuje. U nás naopak — nečetný, ubohý, ochuzený národ, na jehož kořenech, míze a krvi přiživuje se statisíce nepřátelských pasořitníkův, nemá při nejlepší vůli a ochotě prostředkův, aby po zásluze odměnil třeba jen talenty své největší. Nejsa neobmezeným pánem svým nemá moci, aby vůli a rozhodnutí svá přiváděl po právu k platnosti. Vysílen dvoustaletou porobou usiluje sice ze všech sil vymknouti se z krutých pout ze všech stran jej svírajících. Dosavadní úsilí jeho však nemělo nežli úspěchu tak nepatrného, že k urovnání pouhých cest k dalšímu přirozenému rozvoji nestačí snad ani celé další století. Takový asi jest po mém náhledu rozdíl mezi národem českým a nepoměrně šťastnějšími národy jinými, jež jsem byl poznal. A přece i za těchto krutých nepoměrů netřeba nám zoufati. Ve všech kruzích vře a kypí nespokojenost: hlavní pružina k povšechné regeneraci duševní na základě nepředpjatého názoru v svět, na základě ve výhni nejpřesnější logiky zjištěných pravd, tudíž na základě přirozeném a jedině oprávněném. Myšlenkový svět český přes vešken nátlak úřadní tradice znenáhla, ale přece očividně se šíří i prohlubuje. Nepřijímáme více prostě a bezmyšlenkovitě starých, vyrudlých tradic jako jedině správných kompasů života, snah a činnosti své. Začínáme je podrobovati přísné kritice, snažíme se rozlišit! lež od pravdy, humbug a švindl od poctivosti. Znenáhla setřásáme se sebe úřadní prach školácký bez ohledu na jeho někdejší nedotknutelnou posvátnost. — Krátce počínáme namnoze a byt i jen v jistých vrstvách konečně duševní život samostatný — bez úřadních berlí, bez kterých jsme se druhdy skoro ani pouhého kroku neodvažovali... A v tom, jedině v tom, trvám, spočívá aspoň jistá záruka v možnost dalšího přirozeného rozvoje v budoucnosti. Ovšem jsou zde u nás jako jinde doposud ještě překážky přímo nepřekonatelné. Člověk — míním totiž člověka vůbec tedy převalnou většinu a nikoli výjimky jednotlivců — jest na sklonku devatenáctého století v podstatě přece jen táž neb aspoň podobná politování hodná bytost, jakou byl snad od pravěku. Lehkomyslný, lehkověrný a důvěřivý a proto šalbě a klamu všech odstínů tak přístupný, že normálně myslící pozorovatel skoro ztrácí důvěru v možnost pouhého obratu k lepšímu. A právě na tohoto důvěřivce číhá v každém skoro koutě nějaký chytrák, aby důvěřivost vykořistil na svůj prospěch. Tisíce falešných proroků obchází světem a hlásá nejrafinovanějším způsobem učení svá. Heslo za heslem, šibolet za šiboletem hází se do důvěřivých davů a z pravidla nejsou to nežli pouhé léčky, na které se chytají důvěřivá lehkověrná hejlátka. Nejnepřirozenější, skoro možno říci nejobludňější nesmysly jako odvěká hesla o nadpřirozených bytostech, které neexistují, nikdy neexistovaly a nikdy existovat nebudou, nalapaly na své vějičky statisíce miliard ubohých duší... A člověk na sklonku devatenáctého věku přes všechny přímo úžasné vymoženosti přísné vědy doposud věří, že věčnými zákony řízená příroda může dle libosti zapříti svou přirozenost, že může zákony své měniti a spasiti ubohého důvěřivce podle receptů bujné obrazotvornosti nepříčetných snílků dávno vyhynulých národů. Vlády i církve doposud válčí o právo úřadní školní průpravy vnímavé mládeže, aby z ní byli vypěstováni bud zdární, poslušní státní občané a neodbojní poplatníci nebo věřící beránkové, jež by mohli pastýřové ostříhali. A nikdo nebo málo kdo usiluje o to, aby již ve škole položen byl zárodek k rozvoji přirozenému, nepředpojatému, aby již ve škole pomýšlelo se na to, že má býti — —“ Náhle uprostřed věty se zarazil a zvolal: „Ne, ne, milá Hano! Já tě tak povšechnými úsudky déle nudit a mučit nebudu! Jak pozoruješ, nejsem už ani schopen prostě vypravovat. Vždycky přejdu v polokazatelský ton — v ton a způsob pathetický a dlouhochvilný...“ Hana, která byla pozorně nasouchala, ani nehlesla. Tvář její, jevíc znenáhla vždy větší, ale skoro nepozorovatelný zájem, zůstala v oné podivné strnulosti, ze které nelze souditi ani na souhlas, ani na odpor, a přece se zdá, jakoby v nejbližším okamžiku jeden z obou pocitů musil nabýti převahy i ve výrazu tváře. Za to, abychom tak řekli, v hlubinách duše její zvířen onen druh citových a myšlenkových zárodkův, jež prociťují u lidí jen za okolností neobvyklých, mimořádných a popudem čehosi, čeho člověk jen zřídka kdy bývá svědkem. Po celou dobu, po kterou nebyla s bratrem mluvila, po celou tu řadu let závidění hodného rodinného svého štěstí, v které se byla takořka s celou armádou nových, vzdělaných i polovzdělaných lidí seznámila a s mnohými po celé hodiny o všem možném zajímavém rozmlouvala, nebyla nikdy slyšela podobných, tak ostře a pronikavě v dissonanci vyznívajících slov, jako právě od bratra. Klidná úroveň duše její z čista jasna zčeřena jako hladina jezera, když po dlouhém bezvětří náhle zaduje svěží větřík jako předzvěst blížícího se orkánu... Doposud nechápala toho ani vlastní příčiny, tím méně aby si byla vědoma příčinné souvislosti. Ale zdálo se jí, jakoby se před pozamženým duševním zrakem jejím otvírala do dáli vždy jasnější perspektiva s pozadím doposud mlhavým, ale přece již vždy zřetelnějším a pranic příjemného nevěštícím. — Po chvílí ztrnulost tváře skoro náhle přešla ve výraz mírné pozamračenosti. Hned na to však šlehl z krásných očí jejích tak podivný, skoro vroucně prosebný zážeh, že bratr, jenž se jí byl právě do očí upřeně zadíval, porozuměl. „Budiž tedy!“ pravil váhavě a jaksi vzpomínavě. „Přeješ-li si, milá Hano, bych pokračoval, učiním ti po vůli.“ Teprve nyní Hana neobyčejně živě přikývla a ujavši bratra za ruku mírně ji stiskla a zase spustila. A bratr po krátkém rozmýšlení začal: „Žijeme, milá Hano, namnoze bez kompasu — jako duševní proletáři — ode dne ke dni... Člověk na sklonku devatenáctého století jest učiněnou nestvůrou nerozhodnosti. Pro všechno má svá pro i svá proti. Všechno dovede hájit i omlouvat jako kaceřovat a odsuzovat. Nejpřirozenější myšlenky, pojmy a skutky mají nesčetné odpůrce jako nejplanější fráse, nejnepřirozenější pojmy a nejhnusnější skutky své zastance a vykonavatele. Nepřehledná řada domněle spásonosných hesel, jimiž jednak idealisté bezmyšlenkovitě, jednak zchytralí sobci s veškerou možnou rafinovaností mámili a mámí lehkověrný svět, není nežli řadou pustých, bohomrzkých šiboletů. Není a nebylo na příklad nikdy pravda, co se nám tak zarputile hlásá od útlého mládí, že práce osvobozuje, obohacuje atd., krátce, že jest v práci spasení. Práce, ať už druhu jakéhokoli, byla, jest a zůstane, abych tak řekl, nutným zlem, k němuž jsou z pravidla odsouzeni jen ubožáci. Poctivá, svědomitá práce, tudíž práce v nejvlastnějším slova toho smyslu a nikoli šukavé zahrávání amatérů — není žádným sportem, ani zaháněčem dlouhé chvíle, nýbrž klopotným, rozčilujícími, unavujícím, vysilujícím a úmorným napínáním, ba začasté i nadlidským přepínáním sil. A běda každému, kdo je k ní odsouzen po celý svůj život! Od útlého mládí až do pozdního věku — den co den od rána do pozdní noci — bez úlevy, bez oddechu!... Neboť sladkého ovoce práce nesklízí z pravidla pracovník, ať myslitel, vynálezce, umělec nebo prostý dělník, nýbrž zchytralý sprostředkovatel, lapající důvěřivé lehkověrníky na vějičky rafinované reklamy, bezcitný podnikatel dohánějící pracovníka k nepřirozenému přepínání sil a celá ta obrovská armáda pasořitnických pomahačů, kteří nesejí, neorají a jenom — sklízejí... Myšlenka zdražování jednotlivců k větším celkům jest původně myšlenkou pracovníků. Provedením myšlenky té měli býti vyděrači pracovníků osamoceni a aspoň poměrně v mezích přirozeného práva držáni. Ale nic na plat! Domnělá spásná myšlenka vznikla, začala nésti zdárné ovoce; ale ihned přisvojili si ji sami podnikatelé a — zdražili se oproti zdražením pracovníků. A žádná světa moc nemohla až dosud práci odpoutati od kleté závislosti... Rovněž tak byla první banka založena výlučně jen ku spáse dělnictva. Ale i tato myšlenka byla pracovnictvu uloupena. Osvojiliť si ji a provádějí živlové, kteří z cizí práce žijí a tyjí. A na sklonku devatenáctého století jest osud práce vůbec týž neb aspoň podobný, ba snad trpčí nežli byl na sklonku věku minulého. Neboť každá myšlenka, každý praktický a zdravý prostředek k odpoutání práce od nepřirozené závislostí na živlech vyděračných použit a vykořisťován proti práci samé. Všechny konejšivé deklamace o zlepšení osudu pracovnictva u porovnání s dřívější dobou jsou bezmyšlenkovitými tiradami. Změn ovšem nelze popříti; ale zlepšení jest jen poměrné: práce sama a odměna její zůstaly takměř beze změny. Z obrovských vymožeností práce našeho věku, hlavně na poli technickém, mají namnoze skoro výhradní prospěch třídy pouze požívající. Pracovníkům zbyly jen odpadky, na které nepracující hrubě ani nereflektují. Před sto lety vedli i největší boháči nepoměrně méně pohodlný a příjemný život nežli za našich dob. Proč by na příklad nepopřáli nyní i ubohému pracovníku v témže vlaku konati za jeho peníze na tvrdé lavici pohodlnější cestu nežli druhdy, když ji sami konají na měkkounkých polštářích jako v pohodlném loži? Proč by záviděli na př. prosté rodině z lidu výhodnější lampy petrolejové místo staré blikavé svíce lojové nebo čadící dračky, když mají pro sebe osvětlení plynem nebo elektřinou? Proč by nepopřáli pracovníku obdivovati se divuplným vynálezům telegrafu a telefonu a rmoutili se, že jich za své peníze jednou, dvakrát v životě svém také použije, když jim samým přinášejí výhody a užitek den co den, ba mnohdy takořka co hodinu? Vše, co nazýváme výhodami naší doby, jsou jen přirozené změny povšechné, jimiž zlepšen a zpříjemněn poměrně život lidský vůbec. Poměr pracovníků k nepracujícím vším tím nevyrovnán; naopak — ještě více přiostřen. A všechno posavadní úsilí, směřující aspoň k úlevě, zůstalo marným. Pokoušeno se o to způsobem nejrozmanitějším. Nejbystřejší myslící hlavy, nejlidumilnější mužové všech stavů napínali všechny síly, by nalezli prostředek aspoň přibližně nadějný. Ale žádný, pražádný se neosvědčil. Všechny shledány namnoze již v zárodcích neb o prvních pokusech nedostatečnými, malomocnými, skoro i bezúčelnými. Problém práce, po případě problém bídy lidské vůbec stojí i na sklonku osvíceného, lidumilného, obrovskými vymoženostmi ducha se honosícího století před nepředpojatě myslícími v téže tajemné strnulosti jako před věky. Ku všem omluvám a výkladům odpovídá přesná, s dějinami lidské bídy a povahou lidskou obeznámená logika jen jedinou větou; Spásy není a bohdá nikdy nebude! I prostředky poslední, nejzoufalejší, ke kterýmž občas bráváno druhdy v nejkritičtějších dobách útočiště: pokusy převratů násilím, vzpourou a revolucemi — jsou za našich dob bezúčelný a náleží mezi přežilé utopie. Barikády velkých měst z roku 1848, tento někdejší postrach tak zvané spořádané společnosti, jsou dnes právě tak nemožný jako vzpoury a revoluce dřívějších dob vůbec. Setnina vojska s rychlopalnými puškami zadrží v nejširší třídě městské příval několika tisíc nejbojovnějších vzbouřenců. Baterie moderních děl prostřílí a urovná v půl hodině nejpevnější, zdánlivě nejnedobytnější barikádu v pouhé rumiště neposkytující pražádné nebo pranepatrné ochrany před zkázonosnou hromadnou palbou moderní pušky vojenské. Revoluce tohoto druhu jsou pochovány a sotva se budou kdy opakovati. A stane-li se tak snad někdy přece, neosvědčí se, nemohou se osvědčili. V náhradu pokoušeno se poprvé v Rusku a nejnověji v Paříži o nový druh násilí — dynamitem. Místa několika tisíc zbouřenců zaujalo několik jednotlivců. Místo otevřeného boje muže proti muži zahájen boj tajně připravovaný a rovněž tak vedený – boj, kterýž celému vzdělanému světu vyloudil výkřik zděšení. Jak dalece bude v něm pokračováno, nelze předvídati. Rozvoj jeho náleží budoucnosti. Neboť i ti, kdož zdají se s bojem tím sympatisovati, váhají... I největší dobrodiní lidstva, jak totiž druhdy optimisticky nazýván vynález tisku — zvrhnul se v pravý paskvil. Vynález, o němž se soudívalo, že bude sloužiti pravdě a osvětě, slouží s prařídkými výjimkami — nejočividnějším, nejnemotornějším, nejsurovějším lžím a nejhnusnější rafinovanosti, kterým nejde nežli o klamání lehkověrných ubožáků, jimž nedostatečné nebo jednostranné, předpojaté vzdělání a nedostatek samostatného úsudku brání v přesném zkoumání pravdy. Knihy poctivých myslitelů, svědomitých a převahou z vlastních zkušeností vážících umělců a po ryzí nezkalené pravdě pátrajících vědátorů jsou tak vzácný, jako jsou vzácný ruce, které po nich sahají a oči, které v nich čítají, aby duševní obzor svůj poctivými vymoženostmi jiných pozorovatelů a myslitelů rožšířily. Není také divu! Žurnalistika, nejpřístupnější pramen vzdělání velikých davů, zvrhla se v celku v nejpodlejší a nejpohodlnější nástroj jednotlivců nebo celých skupin zchytralých sobců, kteří ho používají k záměrům nejhanebnějším. Na falšování tak zvaného veřejného mínění existují v Evropě sta a sta velkolepých tiskových továren, založených a velikým nákladem vydržovaných výlučně jen za tím účelem, aby pravda a nepředpojatý názor v svět nenabyly vrchu, aby lid udržován byl v týchž tradicionelních klamech, z kterýchž žurnalistickým továrníkům jedině plyne prospěch. Tisíce prodajných per, vedených začasté nejvybranějšími a znamenitě honorovanými talenty, pracuje den co den s použitím všech možných vědomostí, tedy s nejbrillantnější průpravou a zároveň s napjetím všech sil, aby pravdu znázornily jako lež a lež vyšperkovaly jako zářivý démant pravdy. A davy, svedeny hladkou, úlisnou, rafinovanou formou, hltají duševní otravu, navykají jí a žádná světa moc jich neodloučí od zamilované četby, která se jim stává každodenní duševní potřebou... A tím jest vlastní účel dosažen — vše další podává se už samo sebou... Sto let po veliké francouzské revoluci, za které byla proklamována přirozená práva lidská, jsme s právy těmi vlastně skoro právě jen asi tam, kde jsme byli asi sto let před revolucí. Každý právník, každý státník má slovo právo denně na jazyku. V každém parlamentě skoro den co den srší jiskry všech možných práv — mnohdy i velikolepé řečnické ohňostroje o  právech jednotlivců a celých národů. A zatím má právo v pravdě jen ten, kdo má moc, byt i byl v nejkřiklavějším bezpráví. Nejsem sice z těch, kteří se domnívají, že zákony jsou, bezúčelný a zbytečny. Naopak. Mně zákon jest a zůstane právě tak posvátným jako pravá spravedlnost. Ale žel, že nepodařilo se nalézti zákona, který by vyhovoval ve všem aspoň právu a spravedlnosti — ten jen a jen tomu, čemu vlastně má vyhovovali. Na pohled, po povrchním zkoumání má každý vzezření tak čisté, tak upřímné, tak ryze logické. Ale ovšem jen pouhé vzezření. V pravdě čouhá skoro z každého osudné čertovo kopejtko nebo dráp, kterým lapá bez milosrdenství vše, cokoliv je tak zvanému strážci zákona libo. Vizme jen doklad jediný: trestní zákon rakouský! Jak čistý, ryze humánní a ve všem všudy nejpoctivější, spravedlností prodchnutý duch z něho vane — na pohled! Dle základní podstaty jeho nemá a nesmí býti nikdo jakýmkoli způsobem trestán, nejméně pak žalován, kdo nebyl pro jakýkoli, zákonem tím zcela přesně vytknutý trestní skutek před řádný soud postaven, z trestného skutku toho neomylně usvědčen a odsouzen a — dokud rozsudek ten nevešel v moc práva. Jak grandiosní, přímo omračující spravedlnost spočívá v těchto prostých slovech! I člověku ve věcech toho druhu již otupělému, jakým jsem já, připadají slova ta jako hlas nadpozemské bytosti svrchované dokonalosti. Zatím však další část zákona obsahuje tolik podmiňujících a vymiňujících háčků a kliček, že vlastně po zákonu tom může býti na pouhopouhé podezření kteréhokoli z nesčetných orgánů bezpečnosti nebo i na pouhé anonymní udání kohokoli každý, byť sebe neúhonnější občan, každým okamžikem zatčen, do žaláře vsazen a po několikaměsíční tuhé, ba i nejtužší vazbě, tedy po několikaměsíčním trestu, jaký se po zákonu vyměřuje jen usvědčeným a odsouzeným zločincům, jako — naprosto nevinný zase na svobodu propuštěn, aniž by se mu dostalo nějaké náhrady nebo odměny kromě sladkého vědomí, že byl a jest nevinen... Někdejší absolutistické vlády střední Evropy, (o vládě rakouské a parlamentech rakouských namluvím, poněvadž je zákon chrání a já s tímto zákonem nechci nikdy více přijíti v nejmenší styk), přenesly větší část své rozhodující a zákonodárné moci na parlamenty, skládající se z tak zvaných zástupců národa. Volitelným jest každý, kdo odvádí státu jistou daň nebo kdo dosáhl mužného věku, ať mudřec nebo hlupák, ať mravní obluda nebo nejprohnanější lotr, kterému se třeba jen podařilo proklouznouti paragrafy trestního zákona. Parlamenty všech těch zemí nejsou za našich dob nežli komickými kolbišti různých kráso- i škaredo- a hnusnořečnických povídalů, kteří se předstihují v planých a žvástavých deklamacích, z kterýchž jen zřídka kdy kmitne nějaká jiskérka poctivé, zdravé, nové myšlenky. To nejsou zástupcové národa, jak se tak pyšně a zpupně nazývají. Většina jich jest nejen poddájna, nýbrž i prodajna a prodává i nejlidštější myšlenky začasté i za pouhý úsměv vyšších kruhů. Slovem parlamenty jsou instituce, které ohromný balast starých zákonů a zákonečků rozmnožují novými ustanoveními, která pro sám lid nemají žádné nebo pranepatrné váhy a důležitosti. V lid nevnikají, poněvadž jich lid vůbec ani nepotřebuje a pro jich rafinovanou nepřístupnost potřebovat! nemůže. Zákonníkem lidu — a to přece jsou miliony duší — jest srdce a mravouka každého jednotlivce, jak mu byla prodlením života vštípena nebo jak se v něm byla na základě vzdělání a zkušeností ustálila. Zákonníkem lidu jest jeho pud a všechny ty nesčetné zákony, zákonečky a ustanovení, jimiž zákonodárné sbory snaží se urovnati poměry atd., nejsou vzhledem k lidu samému nežli titěrnými hříčkami rafinovaného sofisování. Dokud nebude ve všech zákonníkách jako první a základní kámen veškerého zákonodárství zcela přesně stipulován paragraf o ochraně zdravého rozumu, dokud nebudou rovněž tak přesně vytčeny neklamné znaky nepředpojatého rozumu — dokud nebude rozum, jedině oprávněný kompas v labyrintu lidského snažení a konání, vydán ve psí každé vyrudlé tradici, každému nesmyslu, ba i každé zlotřilosti, dotud zůstane a musí zůstati veškerá zákonodárná činnost právě jen takovou, jakou jest: pro přirozený rozvoj lidský více méně neplodnou... Bratr, jenž byl mluvil s neobyčejným chvatem a chvílemi také skoro se zápalem, jakoby mu šlo o přesvědčení celého naslouchajícího davu, umlknul a skříživ ruce v klíně zadíval se upřeně před sebe na podlahu. Hana naslouchala i tomuto pokračování podivného, spíše jen v nahodilých rysech naznačeného, než podrobně provedeného výkladu s touže napjatou pozorností, jako již dříve jeho úvodu. Nevystihovala a nechápala úplně celých vět a nemohla si z počátku skoro ani vysvětliti, proč tak napjatě poslouchá. Zároveň nemohla se z počátku ubrániti pocitu skoro až úzkostlivé stísněnosti. Byla si vědoma, že naslouchá něčemu, pro co nemá úplného porozumění a co jí jest z části cizím, ba lhostejným, ale co otvírá aspoň mlhavou perspektivu do tajemné duševní výhně, ve které se připravují sociálně politické bouře budoucnosti. Čím dále bratr mluvil, tím více působil na ni výklad jeho jako divoký, neurvalý, chaotický koncert horských slapů po nenadálé strži mračen, provázený mručivým zahřmíváním blížící se nové bouře — hrozivější, děsnější než byla ona, která právě minula. Když pak bratr domluvil, byla přesvědčena, že myšlenek svých nevyčerpal — že vře a kypí v mozku jeho s elementární silou onen druh tajemných pružin lidského konání, jež dohánívají člověka k oné zvláštní, zoufalé obětavosti za pravdu a své přesvědčení, která se mnohdy zvrhává i v pološílenou bezohlednost. Zachvěla se hrůzou doposud ještě nikdy nepocítěnou. Bezděky a přece zcela přirozeně připomněla si vlastního manžela: vroucni milovaného a rovněž tak milujícího muže s veškerým jeho solidním, tradicionelně okleštěným názorem v svět, s odměřenou, na léta napřed rozpočtěnou, skoro možno říci mašinovou duševní činností — s tou línou váhavostí chladné, střízlivé rozvahy, neodvažující se skoro nikdy v zámezí šablonovitých navyklostí a zděděných frásí — s tou jeho ne- mužnou, sladkomřivou benevolentností a poddajnou, skoro otrockou ochotou prolelkovati proti svému přesvědčení život svůj v konvenienčních službách polo sybaritského kancelářování — a bratr přes veškeren nepříjemný, děsivý pocit hrůzy, kterou v ní probouzel, začal jí imponovati jako bytost překvapující převahou ducha i citů v pravdě lidských, tudíž jedině oprávněných. A poprvé od okamžiku, co byla manžela svého před lety poznala, šlehla duší její myšlenka, že muž ten přes všechny četné a jinak milé, ba úcty hodné vlastnosti své přece jen není mužem pravým... Že život její po jeho boku přes všechny příjemnosti: nebyl a není nežli živoření. Že život v pravém toho slova smyslu: život oduševnělý a přirozeným, nefalšovaným citem prohřátý nelze ženám vésti nežli po boku podobných mužů, jakým jest bratr, a to přes všechny nesnáze, svízele a útrapy, s nimiž jest život ten spojen. I bylo jí, jakoby tajemná, neodolatelná moc nějaká odluzovala ji od manžela a vábila k bratrovi, jakoby v duši její klíčil zárodek doposud ještě mlhavého, leč vůčihledě se jasnícího rozhodnutí: spřetrhati všechny pásky vížící ji k životu posavadnímu a zahájiti život nový... A jedině tím, že vzbuzeny výkladem bratrovými v duši Hanině neobvyklé tyto myšlenky, stalo se, že setrvala i ona v mlčení, když byl bratr domluvil. Z nenadání však ticho v saloně vzrušeno. Ze zahrady ozvalo se zaštěknutí a hned na to rozštěkal se hafan u zahradních vrat tak zběsile, jako by jej někdo dráždil. Hana otočila bezděky hlavu směrem, odkud zazníval štěkot, který však po malé chvíli rovněž tak náhle umlknul. „Patrně šel někdo podle zahradních vrat,“ pravila polo pro sebe. A již se chtěla obrátiti k bratrovi, když ozval se štěkot znovu. Tentokráte však už nikoli jako poprvé, jakoby někdo hafana dráždil, nýbrž oním zvláštním, nevylíčitelným tempem, jako každodenně pozdě na večer, když byl noční strážce letohrádku puštěn se řetězu. „Co to?“ ozvala se Hana. „Což pak je už tak pozdě?“ Ale nežli bratr odpověděl, vstala a popošla rychle ke skleněným dveřím, vedoucím na balkon. Nežli k nim dospěla, rozpoznala, že je hafan skutečně již odvázán. Štěkot jeho zazníval brzy s té, brzy s oné strany. Přes to vyšla až na balkon a rozhlédnuvši se, postřehla v matném světle měsíčním hafana, kterak štěkaje, pobíhá před letohrádkem po záhonech. „Nu — a teď tu, milý Karle, zůstat musíš,“ pravila, vracejíc se, s důrazem na posledním slově k bratrovi, jenž jí mlčky zrakem sledoval. „Teď bys se odtud nedostal. Hafan —“ „Vždyť já se nezpěčuji, milá Hano,“ vpadl bratr klidně, „třeba bych se právě takových ochočených domácích bestií nebál... Beztoho nevím, kde bych tu v tomto svém kostýmu, jenž mne teď skoro mrzí, se ctí přes noc zůstal. Patrně bych musil vážiti pěšky cestu do Zbraslavi nebo...“ „Ne, ne, milý Karle!“ zvolala Hana rozhodně. „Ty už nebudeš vážiti žádné cesty! Ty už u nás zůstaneš — musíš zůstat na vždy!... Já už se postarám, aby bylo vše vyřízeno ke spokojenosti nás všech. Armand má sice své vážné důvody; ale není neoblomným. Obzvláště když ho dříve na tvůj návrat a rozhodnutí tvé připravím. A proto budiž o vše další bez starosti!“ Slova ta pronesla stojíc před bratrem, jenž se jí díval upřeně do očí a napjatě poslouchal, jakoby mu zvěstovala důležité nějaké tajemství. Tvář její jevila však tak něžně klidný výraz svrchované spokojenosti, že i do chmurné duše bratrovy, která byla předcházejícím výkladem ještě poněkud vzrušena, začal se vraceti onen zvláštní klid, jenž jest údělem jen bezstarostného mládí a v pokročilém věku zřídka kdy a to jen na krátký čas se dostavuje. Opět setrvali oba chvíli v mlčení, jakoby si byli už pověděli vše, co si vůbec pověděti mohli. A přece měli oba ještě tolik na srdci, tolik otázek i vysvětlení a výkladů, že nebylo by stačilo k vyčerpání několik dní, neřku-li těch několik čtvrthodinek, jež byli až dosud spolu prodleli. Možná, že by se byli v brzku zase rozhovořili, nebo že by byl bratr nyní bez vybídnutí zahájil zase nějaký všeobecný výklad; ale byli vyrušeni. Z chodby přede dveřmi salonu zazněl náhle šramot, jako když někdo — patrně nějaká ženská — co možná nejrychleji běží po schodech vzhůru. Hana otočila se ke dveřím a bratr upřel zrak svůj týmž směrem. Jiného oběma skoro ani nestačilo provésti. Dvéře salonu se rozlétly a na prahu stanula Katuška, sotva dechu popadajíc, s výrazem mírné ustrašenosti v zarudlé tváři. „Co se stalo?“ optala se Hana klidně, popošedši několik kroků ke dveřím. Hanin klid Katušku poněkud zarazil nebo pomátl. Zůstala jako v strnutí s pootevřenými ústy a povytřeštěným zrakem, jakoby byla na rozpacích, má-li či nemá-li zvěstovati, co jí bylo k tak chvatnému vejití dohnalo. „Co pak se stalo?“ opakovala Hana s týmž klidem, ba i s mírnou výčitkou. „Račte odpustit, milostivá paní,“ zablábolila služka a zajikla se; ale hned na to chvatně a skoro násilně vyrazila ze sebe slova: „Milostpán – –“ „Odejel do Prahy,“ dodala Hana. „Ne, ne — vrátil se!“ odtušila Katuška přitlumeně, takže Hanin bratr slov těch ani nezaslechl. „Není možná!“ uklouzlo bezděky Haně, jejíž tvář teprve nyní prozradila, že ji zpráva služčina nemile překvapila. „Ano, ano — vrátil se,“ doložila Katuška, upírajíc zrak svůj dychtivě na paní, jakoby z tváře její chtěla vyčísti, jak se má zachovati. „Před chvílí vešel do zahrady,“ pokračovala pak již souvisleji, „a odvázav psa, pustil jej a teď přechází před vodometem...“ Hanin bratr, zaslechnuv slova ta, prudce vstal. Hana v prvním okamžiku skutečně nevěděla, co služce odpověděti. „Nu, nevadí,“ podotkla po kratinké pomlčce. „Sejdi jen zase dolů, Katuško, a – –“ Nedořekla. Katuška však se domnívala nyní s tváře paniny zcela zřejmě čísti, že má zatím — mlčeti. Přikývla ochotně hlavou, opustila salon a zavřevši za sebou dvéře rychle běžela po schodech dolů. Hana obrátila se k bratrovi, kterýž stoje před pohovkou upíral k ní zrak s výrazem nerozhodné dychtivosti. „Budiž bez starosti, milý Karle!“ ozvala se Hana, snažíc se dodati mírně se zachvívajícímu hlasu pevnosti. „O mne nejde, nýbrž o tebe,“ upozornil starostlivě bratr. „I v tom ohledu budiž úplně bez starosti,“ odtušila již zase klidněji. „Překvapit Armanda ovšem není radno; ale já se již postarám...“ „Co si tedy přeješ, abych já...?“ optal se bratr, aniž dopověděl. „Nic jiného, než abys zatím, nežli s Armandem promluvím, vyčkal v naší ložnici.“ „Jak ti libo...“ „Ale jako muž bez bázně a strachu,“ podotkla Hana se sarkastickým přízvukem. „Ne abys se ozval nebo prozradil dříve, než budeš mnou vyzván, než bude předběžné vyjednávání ukončeno. Dříve tě Armand nesmí pod žádnou záminkou spatřit — rozumíš? Nechť se zde děje cokoliv, nechť uslyšíš jakýkoli hovor nebo spor...“ „Tyť se připravuješ skoro až k boji,“ vpadl bratr nevěda, jak má slova Hanina pojati. Usmála se sebevědomě. „Nic, pranic se neboj!“ odpověděla a z výrazu- tváře i přízvuku hlasu bylo zřejmo, že se netoliko- již úplně opanovala, nýbrž že jest také svým vítězstvím jista. „Třeba by došlo i k domácí bouři — já ji dovedu zažehnat...“ V tom zazněl z chodby před salonem šramot. Hana i bratr rozpoznali kroky muže vystupujícího loudavě po schodech vzhůru. Beze slova přistoupila Hana ku dveřím do ložnice vedoucím a otevřela je. Bratr jimi proklouznul. Hana je za nimi zavřela a zůstala v saloně o samotě. V prvním okamžiku se jí zdálo, jakoby byla právě provedla přípravy k nejnevinnějšímu šelmovskému překvapeníčku. Avšak hned na to zavířilo duší její cosi jako výčitka svědomí, že přece jen nejedná správně, když teprve oklikou a průpravním nějakým jednáním chce stůj co stůj dosíci, proti čemu se byl přímý a upřímný manžel s veškerou rozhodností vyslovil. Prvním toho následkem byla nerozhodnost. Hana byla na rozpacích, má-li či nemá-li se zachovati, jak se byla původně rozhodla. Veškerá její bezstarostnost a zmužilost, jakož i pevná víra v snadný, hravý zdar, která ji byla až doposud ovládala, takořka náhle ustoupily nedůvěřivosti, stísněnosti a úzkostlivosti. Bylo jí jako v předtuše nepředvídané a přece již aspoň předzvěstí nějakou se povídající katastrofy. Nejinak než jako člověku, kterýž byl provedl začátek nějakého skutku v pevném přesvědčení, že koná něco nezávadného, ba záslužného a náhle si připomene, že může býti skutek ten přece jen vykládán za hřích přímo nepromíjitelný. Srdce se jí úzkostlivě sevřelo a dech na chvíli zatajil. Cítila, jak jí krev stoupá ku hlavě a jak se jí líce rozhřívají; krátce – jak mění se proti její vůli i výraz její fysiognomie — nejnebezpečnější to zrádce jakékoli diplomacie. Několik vteřin stačilo ku změně nejnepředvídanější. Z klidné ženy, odhodlané ke skutku šlechetnému, stala se bytost chvějící se před prvním pohledem vroucně milovaného muže, na němž nechtěla jiného, nežli vyprositi milost pro milovaného bratra... Upírajíc vytřeštěný zrak ku dveřím naslouchala s úzkostí blížícími se krokům. Napadlo jí, že manžel objeviv se na prahu na první pohled vše rozpozná neb aspoň z výrazu její tváře a z celého chování jejího uhodne, že předcházelo něco neobyčejného... V úzkosti své se rozhodla, že v okamžiku, až Armand objeví se na prahu, vletí mu do náručí a líbajíc jej zakryje tak své rozpaky a připraví se k dalšímu jednání. Postoupila tudíž kvapně několik kroků ku dveřím a obrátila se tak, aby aspoň tvář její zůstala ve stínu. A zůstala jako v strnutí s rozjitřeným a číhavě ku dveřím upřeným zrakem. Kroky po schodech blíží se, ale vždy loudavěji, skoro líně, jakoby vystupující chtěl i nechtěl dále vystupovat! a skoro na každém schodu nerozhodně se zastavoval. Konečně se zdálo, že dospěl až na chodbu; ale místo aby byl pokročil ku dveřím, jakoby se byl — zastavil. Přede dveřmi rozhostilo se totéž hrobové ticho jako v saloně, kde je rušil jen těžký, nepravidelný dech Hanin, v jejíž duši zmáhala se úzkost se všemi svými příznaky, jevícími se v tváří vždy neklamněji a zřejměji. Pozorovala, že přes všechno úsilí své, zdáti se aspoň poměrně klidnou, přece se neopanuje a již již se vzdávala veškeré naděje, když znenadání zazněl ze zahrady opět štěkot hafanův. A jako zázračným popudem vzpružena — Hana střelhbitě zaskočila na balkon, přivřela za sebou skleněné dvéře a obrátivši se tváří do salonu upřela zrak svůj dychtivě na dvéře, jimiž měl Armand vejiti. Večerní vzduch, jenž ji nyní ovanul, zdál se jí býti nepoměrně chladnější nežli před chvílí, když byla na balkon vystoupila. Ale pocit ten nebyl než neklamným důkazem, jak nápadná změna byla se stala v organismu Hanině, jejíž líce byly rozpáleny jako za nejvírnějšího tance a dech tak horký, že srážel se v lehynkou, ovšem sotva pozorovatelnou páru. Noční chlad ten působil však na úzkostlivě rozjitřenou mysl Haninu přímo zázračně. Zachvěla se sice několikrát po sobě; ale zrak její upjal se dychtivě a přece již také jaksi zkoumavě na dvéře, jimiž měl Armand vejiti do salonu. Nalézajíc se v měsíčním pološeru a dívajíc se do jasně osvětleného salonu mohla, sama jsouc aspoň ze salonu neviděna, zcela zřetelně viděti, co by se v saloně dělo... Konečně — po několika svrchovaně trapných okamžicích postřehla, jak se klika dveří nahnula a dvéře pomalu otevřely. Na prahu objevil se Armand s obvyklým klidnými výrazem v tváři — a přece jaksi nuceným, polo trpkým a polo pohrdlivým úsměvem, jakým provázíme obyčejně bezvýznamné, ale přece nepříjemné příhody. Haně se zdálo, jakoby z výrazu tváře Armandovy čtla, že zmeškal vlak. Armand byl se zatím rozhlédl po saloně. Neshlednuv v něm nikoho vešel, zavřel za sebou dvéře, pokročil několik kroků a zase rozhlížel se kolem, jakoby byl jist, že Hana musí se okamžitě v těch neb oněch dveřích objeviti. Hana však váhala vystoupiti a sotva by byla vystoupila, kdyby nebyl Armand učinil opět několik kroků směrem ku dveřím ložnice. Pohyb ten rozhodnul. Bez rozmyšlení a s lehynkým výkřikem strojeného překvapení vrazila Hana do salonu, by provedla, o čem se byla z počátku rozhodla. Ale Armand couvna o krok zmařil její úmysl. „Probůh — ty se vracíš?“ uklouzlo Haně rozpačitě, když stanula před manželem, kterýž byl založil ruce a klidně na ženu pohlížel. „Vracím se — zmeškal jsem vlak,“ odpověděl přitlumeně. „Ale co pak je tobě?“ optal se po kratinké pomlčce. „Nic, nic! Nepředvídaný tvůj návrat mne polekal. Napadlo mi, že snad nějaká nehoda...“ „Což pak ti Katuška návrat můj neohlásila?“ ozval se Armand ledabylo, jakoby se dotazoval na věc nejvšednější. „Ah, byla zde a něco povídala. Ale já jí neporozuměla,“ zalhala Hana. „A když jsi se náhle objevil — když jsem tě totiž postřehla...“ „Bud bez starosti a utiš se! Nic se nestalo — věř!“ „A zůstaneš už doma?“ uklouzlo Haně. „Ovšem že! — Kamž bych, prosím tě — tak pozdě na večer...“ „Ale večer je tak krásný a tak příjemný, že snad malá procházka v zahradě...“ „Ne, ne,“ vpadl Armand rozhodně. „Naopak! Venku se nápadně ochladilo. Což pak jsi toho na balkonu nespozorovala?“ „Skoro ani nevím. Pocítila jsem sice chlad, ale příjemný, osvěžující. A proto by snad malá procházka...“ „Odpusť, že tentokráte není možno. Mušími zůstati. Musím si ještě něco upraviti pro nejbližší přelíčení...“ „Ty chceš ještě pracovat?“ namítla Hana. „A já se tak těšila, že po odchodu přátel strávíme aspoň večer...“ „V mé nepřítomnosti. Kdybych totiž nebyl zmeškal vlak, byla bys večer tak jako tak strávila o samotě ...“ „Ale teď — když jsi vrátil'l“ ozvala se Hana s přízvukem skoro neodolatelné prosby. V témž okamžiku šlehla však mozkem jejím myšlenka, že by snad přece získala času, kdyby se Armand uchýlil do své pracovny. A proto chvatně dodala: „Není-li jiné pomoci, podvoluju se ochotně všemu. Ale rci, kde zůstali oba přátelé?“ „Zval jsem je k nám; ale oba zdvořile odmítli, poukazujíce, že nás už beztoho po celý den obtěžovali. Doprovodili mne až ku vratům a šli pak dále podle lesíka do Všenor za Lampasíčkem,“ vyložil Armand s klidem člověka, jemuž na všem tom pranic nezáleží. Armandův klid působil na Hanu konejšivě. Avšak klid ten byl zdánlivý. Výraz Haniny tváře a veškeré její chování byly příliš výmluvný, než aby nebyl Armand postřehl, že sběhlo se v jeho nepřítomnosti něco neobyčejného, že Hanu překvapil a že snad — Nedomyslil, nemohl domysliti... S největším přemáháním líčený jeho klid podléhal vždy více duševnímu vzrušení, jakého se vůbec ani za schopna nepokládal. Cítil, že nedovede se déle opanovati. A proto uchýlil se k poslednímu prostředku, by vnitřní bouří maskoval. Odvrátiv se od Hany počal po saloně přecházeti... Hana setrvala v mlčení. V prvním okamžiku se jí zdálo, že nadchází okamžik, kdy mohla by se opatrně odvážiti aspoň první přípravné zmínky o možnosti bratrova návratu. Avšak dříve nežli si v duchu upravila první zmínku, rozhodnul se Armand ještě k jedinému, zdánlivě bezvýznamnému a všednímu dotazu. Zastaviv se před Hanou upřel na ni rozjiskřující se zrak a optal se trhaně a hlasem poněkud se zachvívajícím: „A což ty, milá duše — jak ty jsi strávila těch několik okamžiků — v mé nepřítomnosti?“ Teprve nyní postřehla Hana nápadnou změnu v Armandově tváři a zalekla se. Mírný ruměnec jejích lící náhle se změnil v nejpodezřelejší červeň studu a bázně. Chtěla odpovědít upřímně, ale Armandovo chování vnuklo jí především úzkostlivý, skoro blabolivý dotaz: „Probůh — co se ti stalo?“ „Mně?! — Nic, pranic!“ odtušil Armand přemáhaje se a dodal s přízvukem neobyčejné přísnosti: „Já se ptám — co stalo se tobě — žes tak rozčilena.“ „Co by se mi — bylo — mohlo stát?“ odtušila přitlumeně a zajíkavě. úzkostlivé pomatenosti chtěla dodati: „Bratr se vrátil!“ Ale slova ta — na štěstí nebo na neštěstí — uvízla jí na rtech, jež se jen křečovitě zachvěly, jakoby chtěly pronésti nesmělou nějakou omluvu. „Mluv, mluv!“ naléhal Armand vášnivěji. Chtěla vyhověti; ale vzezření Armandovo působilo na ni s onou tajemnou silou vášně, která zaráží a mnohdy skoro omračuje. Pokrčila jen ramenoma, a v tváři její jevil se onen nevylíčitelný druh ustrašenosti, jenž mohl býti různě vykládán. Odporné podezření v duši Armandově nabylo podstaty v té míře, že zdálo se mu býti i bez přesvědčení neklamným. „Byl zde — nebo — je zde snad někdo?“ uklouzlo mu mimoděk a zrak jeho zakroužil pátravě po saloně. Hana v hlubinách duše se zachvěla. Není nižádné pochybnosti, že by byla odpověděla: Bratr! kdyby jí byl Armand popřál jen okamžik k rozvážení. Ale on učinil zároveň a rovněž bezděky tak nápadný pohyb, jakoby chtěl vejiti do ložnice. „Pro bůh — co zamýšlíš?“ vzkřikla Hana a nevědouc již skoro ani, co podniká, učinila podobně nápadný pohyb, jakoby mu chtěla zastoupili cestu. „Co bych zamýšlel?“ odpověděl temně. „Podívám se — přesvědčím se!“ Teprve nyní Hana aspoň přibližně pochopila, že je zde ve hře cosi pro okamžik naprosto nevysvětlitelného. Couvla. Armand rychle popošel až ke dveřím ložnice a otevřel je. Hana nevědouc pro okamžik rady, sledovala manželovo počínání s resignací, bez naděje. Byla přesvědčena, že jest vše zmařeno, A jisto, že by byla i nyní jediným slovem záhadu vysvětlila, kdyby jí byl Armand dopřál času. On však otevřev dvéře, drsně houknul do ložnice: „Je zde někdo?“ Nikdo se neozval. Několik okamžiků panovalo v saloně i v ložnici skoro hrobové ticho. „Je někdo v ložnici?“ opakoval Armand drsněji nežli před tím a vstoupiv na práh, rozhlédl se po ložnici. přítmí, jež v ní panovalo, nepostřehl však ničeho nápadného. Couvnul tudíž, patrně v úmyslu, aby vzal lampu se stolu a mohl si posvítili; ale v témž okamžiku zazněl z ložnice slaboučký šelest. Armand v okamihu změnil svůj úmysl a překročiv chvatně práh ložnice, postřehl v koutě u otevřeného okna temné obrysy přikrčené postavy. „Kdo zde!?“ vzkřiknul tak hlasitě, že se to daleko rozlehlo. nyní nikdo neodpověděl. U okna přikrčená postava však se střelhbitě vztýčila a vyšinuvši se na okno seskočila, vlastně spustila se dolů do zahrady. Co následovalo, sběhlo se s tak úžasnou rychlostí, že jen tím lze vysvětliti také bezprostřední následky. Armand nepozbyv duchapřítomnosti vrazil do salonu, strhnul revolver se stěny a vyletěl na verandu. Hana, nemajíc potuchy o tom, co se bylo v ložnicí sběhlo, chvátala za Armandem. Oba spatřili v matném svitu měsíčními v zahradě prchajícího muže s vlajícím nějakým šatem... Armand naň namířil revolver. „Pro milosrdenství boží — nestřílej!“ zaúpěla Hana, vztáhnouc ruku po ruce Armandově. Ale dříve nežli se ruka její ruky Armandovy dotkla, rána vyšla a ze zahrady zazněl lehynký výkřik. Prchající však neklesl, nýbrž prchal dále směrem ke dvířkám, jimiž se ze zahrady vycházelo do sousedního háje na vršině, z jehož stínu vystoupily po zadunění rány tři jiné mužské postavy. Armand a Hana však jich nespozorovali, ba v rozčilení svém nevšimli si ani zuřivého štěkotu, jenž zazněl z popředí letohrádku a blížil se oklikou k místům, kudy Hanin bratr prchal. „Proč jsi mi bránila vystřelit?“ obrátil se Armand k Haně skoro v nerozdílném okamžiku po vystřelení. Hana v smrtelné úzkosti nemohla odpovědít. „Proč?!“ houknul Armand velitelsky. Teprve nyní Hana aspoň poněkud se vzpamatovala; ale nemohla pronésti nežli drkotavě slova: „Vždyť to byl — Karel!“ Osudná shoda jmen! Armandovi napadnul přítel a nikoli Hanin bratr. „Proč jsi toho přede mnou tajila? Proč jsi mne nevarovala v čas?“ optal se s nejvášnivějším posuňkem, aniž věděl, proč se tak ptá; neboť v duši jeho byl náhle vzplanul nezkrotitelný hněv uražené pýchy a zrazeného srdce. Hanin duševní stav však byl tak mimořádný, úzkost, strach a leknutí její tak mocny, že nebyla s to záhadu okamžitě vysvětliti a zahlaholila pouze několik nesrozumitelných slov, z nichž postřehl Armand jen jediné: „bratr...“ Vše, co bylo předcházelo a obzvláště poslední postižené slovo Hanino působilo na Armanda v naprosto nepříčetném okamžiku přítomnosti tak zvráceně, že pokládal je za nejnemotornější omluvu, která jej rozlítila v takové míře, že nebyl takořka svých smyslů mocen. Zasmál se divoce, jakoby se o něj šílenost pokoušela. „Tedy bratr — povídáš?“ zaskuhral rozlícen. „A ještě teď – teď si chceš ze mne tropiti šašky?!“ „Smilování!“ zaúpěla Hana v svrchovaném zmatku. Slovo to podezření Armandovo dotvrdilo. Chopil ženu za ruce a vevlekl ji nazpět do salonu. „Lžeš!“ zahřměl na ni. Pokusila se neblahé nedorozumění vysvětliti. Blabolivě pronesla několik nahodilých, trhaných, ba nejnejapnějších slov, jež měla na Armanda místo účinku konejšivého účinek zcela opačný. Obzvláště když po marném pokusu se zajikla a nevědouc si rady sklesla před Armandem na kolena. „Mluv!“ zařval v nejprudším rozjitření. Klečela před ním jako kající hříšnice s výrazem smrtelné ustrašenosti. „Mluv, bídnice!“ zahouknul rozvášněn. Avšak ubohá žena nebyla s to. „Odpusť!“ bylo vše, co splynulo zajíkavě s chvějících se jejích rtů. Armand byl o zradě a nevěře Hanině — přesvědčen. Přiznalať se... Poslední, přímo osudné slovo její, jež jí diktovala jen smrtelná úzkost, působilo naň s tak elementární, přesvědčující silou, že zůstal jako v strnutí a revolver mu vypadl z ruky. Hned na to však v křečovitém rozmachu prázdnou ruku zase vztýčil, rozpřáhl se a udeřil plochou dlaní ženu do tváře. Z ňader ženiných vyrval se srdceryvný výkřik. Tělo její sklonilo se takměř k podlaze. Ale hned zas poněkud se vztyčilo a pravá ruka — buď náhodou v pomatení nebo instinktivně ku obraně — sáhla po revolveru, jenž byl Armandovi z ruky vypadl. A jako zázračně posilněna, Hana ruče se vztýčila a namířila revolver na Armanda stojícího přímo proti ní... Mohl jí sice revolver vyraziti nebo vyrvati z ruky. Ale rozčílení jeho bylo tak mocné, že ho to ani nenapadlo. Jako. neslyšel zuřivého štěkotu hafana a různých hlasů lidských, jež za výstupu toho zaznívaly ze zahrady, neviděl také nežli Hanu, vlastně jen její tvář. Místo krásné zlatovlasé víly, která jej druhdy okouzlovala, stála před ním v hlubinách duše uražená a rozjitřená žena s medusovitým výrazem v tváři — jako vtělená fúrie. Chvěla se na celém těle, ale celý její zjev prozrazoval zoufalou odhodlanost... Druhdy tak jemná a laskavá tvář byla studem, lítostí a hněvem zbrunátněla.... Z čarokrásných, hlubokých očí sálalo mračné rozvášnění schopné i skutku nejnepříčetnějšího A kolem rozžhavených, druhdy vždy tak vábných smavých rtů pohrávalo cosi, jako křečovitá úšklebnost vítězoslávy pokořeného. Bohatý zlatý vlas byl pocuchán a z části rozpuštěn, čímž nabývala výhrůžnost tváře rázu přímo příšerného. Jen jazyk byl zdřevěnělý... Avšak i tak působilo rozlícené vzezření Hanino na Armanda tak neodolatelně, že v okamžiku, když nadzvedla ruku a namířila naň revolver — bezděky couvnul... A pohyb ten dodal ženě zmužilosti. „Pryč!“ houkla blabolivě, ale přece s tak příšernou rozhodností, že slovo to stačilo. Armand zbaběle přikrčen couvnul o krok a nespouštěje vytřeštěného zraku z rozjiskřených očí Haniných couval tak až ku dveřím, jimiž byl vešel. A když pak žena prudkým, vášnivým pokynem ruky naznačila, aby odešel — otevřel a zmizel v šeru předsíně... Hana zůstala o samotě. Neslyšela krokův Armandových, když sestupoval po schodech dolů, ba neslyšela hlasů lidských, jež po umlknutí hafana zaznívaly nyní hlasitěji ze zahrady. Chvíli stála jako v strnutí na témže místě upírajíc zrak svůj neodvratně na otevřené dvéře, v kterýchž byl Armand zmizel. Nevěděla, nechápala ani, co, jak a proč se bylo právě sběhlo. Nepříčetnost potrvala však jen několik okamžiků. Náhle připamatovala si domnělý důvod — nevysvětlitelné podezření.. Srdce se jí sevřelo křečovitou bolestí. Zdálo se jí, jakoby se stmívalo, jakoby ji pojímala závrať. Vykročila bezúčelně — ale zapotácela se a sklesla na zem... V jakém duševním stavu Svobodovský opouštěl' svou ženu, lze se snadněji domyslití, nežli možno pérem vylíčiti. Byltě se vrátil domů, aby se dříve přesvědčil a dle toho další své jednání, pokud vůbec možno, chladnokrevně neb aspoň s rozmyslem vzdělaného muže důstojným zařídil. Zatím byl osudným sběhem okolností v pravém slova smyslu dohnán k něčemu, čeho se člověk jeho povahy a minulosti dopustili může jen ve stavu naprosté nepříčetnosti nebo v dočasném pomatení smyslův. A za to byl také ihned v míře tak svrchované pokořen, že jako zbabělec prchal před vroucně milovanou bytostí, kterou chtěl původně usvědčením z neřestného skutku sám pokořili. Dokud stál rozvášněné Haně tváří v tvář, ba i později, když přikrčen zbaběle couval ke dveřím, aby předešel možné katastrofě, byl jíst, že nabyl přesvědčení nezvratného a že vše, co se bylo právě sběhlo, nebylo nežli zcela přirozený toho výsledek. Ale jakmile se octnul v šeru chodby a jaksi v bezpečnosti, šlehla bez zjevného popudu rozjitřenou duší jeho myšlenka, že snad se přece jen mýlil — a že ženě, bytosti až dosud naprosto neúhonné, ublížil způsobem tak brutálním, že na smír nelze ani pomysliti. Nicméně hned na to, když šoural se potácivě po schodech dolů, zaťal démon podezření znovu své tajemné drápy do jeho duše a rozdíral ji s nezkrotitelnou rozvášněností. Duševní bouře, která se v nitru Svobodovského rozpoutala, byla tak abnormální, že mu ani nepřipadlo, co snad může nebo co zcela přirozeně musí následovali. Divoký vítr vzájemně si odporujících myšlenek, žhavých citův a mlhavých představ zdál se splývati v chaotický proud s jedinou, aspoň přibližně jasnou perspektivou: že jest všemu — konec... Byl to duševní stav, v jakém člověk méně sobecký a vášnivější nežli on skoro bez rozmyšlení sahá ku prostředku nejzoufalejšímu. A možná, když octnul se posléze v přízemním salonu, kde jako bez vlády sklesl do lenošky, že byl by dříve nebo později – ať už způsobenu jakýmkoli — k prostředku takovému skutečně také útočiště vzal... Ale bylo mu v tom zabráněno. zahradě bylo se totiž zatím sběhlo cosi, čím za nedlouho vše, co předcházelo, vysvětleno. Jakmile padla ze salonu v prvním patře rána z revolveru, vystoupili ze stínu lesíka, těsně se zahradou sousedícího, tři mužské postavy: všickni tři přátelé Svobodovského. Lampasíček byl zde již dávno jako zamilovaný seladon na číhané. Klomínek a Žehušický rozloučivše se se Svobodovským ubírali se dále směrem k lesíku, aby po cestě podle lesíka dostali se do Všenor, kde chtěli zůstali přes noc. Sotva však zahnuli kolem jihovýchodního rohu zahrady, přistihli zde k nemalému udivení svému — Lampasíčka, kterýž nevěda, jak své meškání v místech těch ospravedlníti, upozornil přátely své zcela bezohledně a nediskretně na okolnost, které byl před tím z úkrytu svého očitým svědkem: že totiž zlatovlasá Hana v nepřítomnosti manželově není v saloně sama... Pouhá zvědavost přiměla i oba přátely, že vyčkali, co asi se bude dále díti, a tak společně s Lampasíčkem z úkrytu na pokraji lesíka střežili letohrádek, vlastně salon v prvním patře. Z počátku zvědavost všech tří valně neukojena. Nepozorovali téměř ničeho, co by stálo za pozorování a již již chtěli od megalantního střežení přítelova letohrádku upustiti, když sběhlo se, co jsme byli již vypravovali... Viděli mihati se v salonu stíny dvou osob — muže a ženy; spatřili pak, jak z otevřeného okna ložnice spustil se muž nějaký s vlajícím šatem dolů a prchal zahradou, a konečně jak Svobodovský následován Hanou vyrazil ze salonu na verandu, jak na prchajícího namířil a vystřelil... Teprve v tomto okamžiku vystoupili všickni tři ze stínu lesíka a byli jednak svědky toho, co se odehrálo v několika vteřinách na verandě, než Armand zavlekl Hanu zpět do salonu a co dělo se současně v zahradě. Viděli, kterak potácivě prchající muž po chvíli' sklesl a zahaliv se v bílý šat, s kterýmž byl s okna seskočil, zůstal bez hnutí ležeti. Zároveň spatřili, jak služka Hana vyrazila od letohrádku a spěchala směrem k neznámému a současně jak z druhé strany vyrazil zuřivě štěkající hafan a hnal se týmž směrem. „Teď je ztracen — pes ho rozsápe!“ zvolal Lampasíček připomenuv si, co byl o psu přítel Svobodovský napověděl. Ale stalo se, čeho se nikdo nenadál. Hafan několika mohutnými skoky octnul se u neznámého muže; ale jako zaražen ustal štěkati a kňuče jen počal jaksi nepokojně kolem pobíhali... „Co to?“ obrátil se Lampasíček ku svým přátelům. Ale dříve nežli kdo odpověděl, doběhla služka k hafanu a popadnuvši jej oběma rukama za kůži na krku snažila se jej ukonejšiti a odvléci, což se jí po chvíli podařilo. Všichni tři svědkové výjevu toto nyní jako na povel pospíšili k postranním dvířkám zahrady, jež byly nepoměrně nižší plotu, rychle je přelezli a chvátali k neznámému. Dospěli tam právě v okamžiku, kdy v saloně odehrála se závěrečná scéna a Svobodovský zbaběle couval před namířeným revolverem. Několik stručných dotazů a takových též odpovědí neznámého záhadný výjev aspoň jaks taks vysvětlily. Neznámý se prohlásil, kým jest, a Lampasíček i nyní po letech poznal starého přítele... Po několika dalších dotazech a odpovědích přátelé Svobodovského shodli se s Haniným bratrem úplně. Byl raněn. Kule revolveru byla mu projela lýtkem pravé nohy. Lampasíček nepozbyv duchapřítomnosti učinil ihned aspoň nejnutnější. Obvázal starému příteli nohu kapesním šátkem... „Ale co teď?“ optal se posléze. „Možno-li, prosím, doveďte mne k Svobodovskému,“ požádal Hanin bratr. Přání jeho vyhověno. Všickni tři pomohli mu vstáti a podpírajíce ho vedli, vlastně vlekli ho k letohrádku.	 A zase vyměněno několik dotazův a odpovědí. „Ale prosím tě,“ optal se Lampasíček připomenuv si nevysvětlitelný výjev s hafanem, „jak lze vysvětliti, že rozlícený hafan místo, aby se byl na tebe vrhl — —“ „Ah, toť zcela přirozené,“ vpadl Hanin bratr. „Slyšel jsem již v saloně Hanině hafana po zahradě štěkat. Uznav pak za nutné prchnouti, strhl jsem v ložnici s lože Hanina prostěradlo pro všechny možné případy. A když jsem raněn sklesl a slyšel, že se zuřivě štěkající hafan blíží, přehodil jsem prostěradlo přes sebe a zůstal klidně ležeti. Tím jsem hafana aspoň na krátký čas oklamal...“ V tom dospěli právě ku dveřím přízemního salonu, v němž meškal Svobodovský sám a sám v nejabnormálnějším stavu duševním. Vešli. Překvapení Svobodovského bylo přímo zdrcující. V prvním okamžiku nechápali toho všeho souvislost. Teprve když bratr Hanin doveden k pohovce, na kterou takořka bez vlády sklesl, a když několika slovy dostalo se Svobodovskému aspoň nejpovrchnějšího vysvětlení, začalo se v duši jeho znenáhla rozbřeskovati	 Zatím co v přízemním saloně osudná záhada znenáhla vždy více a zcela přirozeně se vysvětlovala, prožila Hana duševní muka, jež vzpírají se každému pokusu vylíčiti je aspoň přibližně. Vše, co se bylo právě sběhlo, bylo tak nepředvídané, tak překvapující a zároveň víře nepodobné, ba přímo nevysvětlitelné, že nechápala souvislosti toho všeho a pociťovala jen následky shrnuté ve výslednici pro okamžik mlhavou, ale omračující. Bylo jí jako člověku, jenž byl nenadále prudkou ranou do hlavy napolo omráčen. Zdálo se jí, jakoby bez bolestí, bez bázně, vůbec bez jakéhokoli pocitu snášela se znenáhla do bezedné nějaké propasti — bezúčelně a s naprostou apathií ku všemu, co snad bude následovati. Duševní stagnace ta potrvala však jen několik vteřin. Náhle šlehlo mozkem Haniným matné uvědomění a duší rozvířil se onen nevystižitelný chaos bolestného rozlítostnění, jenž bez jasného uvědomění pravé příčiny vhání nejpalčivější a přece konejšivé slzy do očí. Rozplakala se štkavě, jako polekané, bázlivé dítě, jež neví, smí-li si pláčem uleviti. A ulevila tím aspoň bezměrné tísni, která hrozila zalknutím. Několikrát z hluboká vydechla. Několikrát pokusila se vztýčiti se; ale vždy zase klesla, až posléze doplazila se k pohovce, kde se napolo vztýčila a zaryvši tvář do polštáře setrvala tak bez nápadného hnutí. Chvílemi však celé tělo křečovitě se zachvívalo, jakoby je mráz probíhal. A teprve nyní, ač znenáhla, vracela se příčetnost. Nejsouc sobě žádného poklésku vědoma, pocítila onen druh osvěžující pýchy, jakou pociťuje zpravidla každý bezprávně pokořený. A z ovzduší toho vyrojily se city přirozeně spřízněné; zejména odvaha k něčemu naprosto neznámému a cosi jako neuvědomělá, z počátku bezúčelná a bezpředmětná vzdorovitost. Muž, jenž jí byl ještě před nedávnem idolem, zdál se jí býti čímsi, co sice doposud ještě milujeme, ale čeho si více nevážíme, čeho se bojíme, co v nás budí nejtrpčí zklamání. A první, aspoň poměrně jasná myšlenka, která se z chaotického, myšlenkového víru vyhoupla na povrch, přiostřila se k rozhodné otázce: „Co teď?“ Vše, co se bylo sběhlo, a všechny toho příčiny zdály se býti Haně naprosto nehodný uvažování. Zdálo se jí, jakoby vše, co byla až dosud pokládala za štěstí, bylo pouhými klamem. Byla přesvědčena, že domnělé štěstí to zvrhlo se v pravý opak a že vše — vše — jest navždy ztraceno... Nenapadlo jí uvažovati, možno-li a jakým způsobem docíliti smíru neb aspoň objasnění záhadně osudného nedorozumění. Vše to a podobné bylo jí naprosto lhostejným. Vše, co jí bylo až dosud k milovanému muži poutalo: všechny příjemné a sladké vzpomínky, všechny vzpružující city, jež mohly vzpomínky ty vzbuditi, vůbec vše, čím mohl býti rozpor duše uveden aspoň v náladu smířlivosti, bylo jako zakleto. Zmocnila se jí apathie nejpodivnějšího, dosud ještě nikdy nepocítěného druhu... Minuta míjela po minutě — a již již se zdálo, že duševní tíseň, podobná bezměrně mučivé úzkosti, jaká předcházívá smrt zalknutím, znova se dostavuje, když náhle zdánlivě beze vší souvislosti s tím, co vířilo právě duší — šlehla mozkem Haniným jedině možná a jedině spasná myšlenka: „Pryč — z proklatého domu!... Pryč na vždy!“ zahučel démon rozvášnění temně do duše nebohé ženy. A jako zázračně vzpružena, Hana se vzchopila, aby provedla, co ji bylo právě napadlo. Bleskurychlé rozhodnutí její bylo okamžitě tak skálopevným, že zdálo se, jakoby žádná světská moc nemohla je více zvrátiti neb aspoň zmírniti. Okamžitě učinila s úžasnou rychlostí vše, co uznávala k provedení rozhodnutí svého za nutné. Ruče svázala něco nejnutnějšího šatstva do uzlíčku, přehodila přes sebe podzimní pláštík, vzala klobouk k vycházce a kvapně popošla ke dveřím. Zde však se na okamžik zastavila, jakoby si byla něco připomněla. Po chvíli vrátila se ke skříni, v které měla rodinné památky, jež byla bratrovi se zanícením tak vřelým ukazovala, a přidala z nich některé do uzlíčku. Na to loudavě postoupila ke dveřím a vrávoravě sestupovala po schodech dolů – – V přízemním saloně, kterýmž Hana musila projiti, bylo zatím došlo k úplnému vysvětlení záhady a všech osudných následků. Hanin bratr byl pověděl v stručností vše, co a jak se bylo sběhlo. Lampasíček záhadu lístku dosvědčil a druzí dva přátelé přiznali se kajícně k dalšímu. Svobodovský nabyl úplného přesvědčení, že dopustil se na nevinné ženě z pouhého nedorozumění a přenáhlení nepromíjitelné brutálnosti. Přirozenoť, že byl ochoten ku všemu, čím by bylo lze dosíci prominutí nejen Hanino, nýbrž i jejího bratra, od něhož ho, životní zásady až dosud přímo nesmiřitelně dělily. Není tudíž divu, že po vysvětlení záhadného nedorozumění přesunul se hovor bezděky k těmito zásadám. a že o nich vyměněno několik vzájemně si odporujících náhledů. Hanin bratr byl právě tak neoblomným jako Hanin manžel. A právě v rozhodném okamžiku, když Svobodovský chtěl vésti proti názorům Hanina bratra nejpádnější ránu, stanula Hana u dveří vedoucích do přízemního salonu a třesoucí se rukou je otevřela. Prostý a přece nepředvídaný výjev ji zarazil. Spatřilať bratra ležícího na pohovce a před ním manžela i jeho přátely, vesměs obrácené zády ku dveřím, u nichž právě stála. Zároveň slyšela manželův hlas, ale nerozuměla nežli jednotlivým slovům. Náhle Svobodovský zvolal zcela srozumitelně: „Ne, ne — vším tím není vinna společnost lidská, aniž zákonodárství, aniž cokoli jiného, nýbrž výhradně jen neurvalé podvratné živly, jež se snaží předstihnouti přirozený a proto nenáhlý rozvoj tím, že v něj zasahují násilím...“ Slova ta pronesena s přízvukem tak příkrým a vášnivým, že Hana bezděky couvla a jako v polopomatení — nevědouc ani, proč tak činí, naslouchala dalšímu hovoru a vyslechla tak i bratrovu delší, obvyklým způsobem pronesenou odpověď. „V tom, pane svaku, mýlíte se jako tisíce jiných. Vše, co uvykli jste v otázce sociální nazývali rozvojem a tak dále, není než pouhý klam. Neboť všechny pokusy, veškeré úsilí rozřešit i nejpalčivější otázku našeho i příštího věku — problém bídy — zůstaly až dosud v celku přece jen bez úspěchu. Točíme se i zde prostě do kola a vracíme se vždy zase tam, dokud jsme vyšli: že člověku nezbývají než dvě cesty: buď aby byl perlíkem nebo kovadlinou. A perlík, ať už sebe lehčí, sebe soucitnější, sebe milosrdnější — buší do kovadliny. A tato, byť sebe pevnější, sebe tvrdší — posléze přece podléhá, drolí se a rozpadá. A to nikoli jen pod ranami bezohlednými, pádnými, mohutnými, nýbrž i pod ranami, jež vede opatrně ruka útrpná a soucitná, takže podobají se pouhému hladění — trvají-li déle, než může kovadlina snésti... Touto kovadlinou jest výrobní síla v nejširším slova smyslu. Otázka bídy netýká se tedy pouze prostého dělníka, muže závisícího na výtěžku svých rukou a naučené řemeslné dovednosti, nýbrž obrovské armády všech, kdož měníce prací jakéhokoli druhu předměty nehrubě cenné ve výrobky nepoměrně cennější, byli, jsou a zůstanou navždy vlastním jádrem společnosti lidské, bez kteréhož by byla davem pouhých pasořitníkův. Avšak právě toto jádro společnosti — výrobní sílu — rozežírá moderní rakovina, o které dřívější věky neměly skoro ani ponětí. Obrovský polyp, bezcitná nestvůra s miliardami ssasadel vpila se, abych tak řekl, ve výrobní sílu a vstřebá zdánlivě bezbolestně její krev, vysiluje ji a dohání ku přepínání. Cožkoli zoveme dnes výrobní silou, všechno pracuje už po mnohá desítiletí s přímo horečným chvatem, s bezpříkladným, druhdy skoro neznámým napínáním a přepínáním. Následek jest přirozený: Výrobní síla je přetížena, úpí a sténá pod krutým nátlakem a marně usiluje vymknouti se z drápů bezhlavé a skoro beztělesné zákonní nestvůry: kapitálu, kterýž bez práce vydělává a těží a právě tím výrobní sílu dohání ku přepínání a to tou měrou, že toho výrobní síla dříve nebo později nevydrží. Vešken soucit a veškerá útrpnost, všechny ty nesčetné prostředky i prostředečky, jimiž se mnozí snaží výrobní sílu, vlastní pařeniště bídy, vzpružiti, všechny almužny a dárky, všechny dobročinné ústavy, všechny ty nesčetné druhy stipendií a podpůrných zajišťujících i pojišťujících institucí byly, jsou a zůstanou právě tak malomocný a neplodný jako všechny někdejší utopické plány socialistických snílků, vzletné dythiramby dobrodušných básníků, rozpalující a zdánlivě snad i přesvědčující řeči filantropických řečníků v parlamentech a schůzích lidu a všechny ty hlubokými myšlenkami překvapující úvahy, rady a systémy, jež jsou uloženy v knihách poctivých myslitelů... Skutečný stav věcí, jak se byl prodlením našeho století znenáhla vyvinul a s neúprosnou elementární silou dále se vyvíjí, jest mocnější všech těch hesel a šiboletů, jimiž se dočasně ukájíme a utěšujeme. Moderní rakovina — kapitál — zvítězila a vešken boj proti němu byl až dosud bez úspěchu. Vloudil se do společnosti lidské pod škraboškou nejnevinnější, ba nejušlechtilejší jako vtělená ctnost: pod ušlechtilými jménem spořivosti... Spoř a přebytek ukládej! bylo prvním jeho heslem, proti němuž nemohl nikdo ničeho namítati. A člověk devatenáctého století, ať boháč nebo chudák, spořil a ukládal. A uložené úspory začaly mu nésti bez práce a namáhání užitek. A dnes — rozhlédněme se po celé Evropě! — všady putuje každý přebytečný halíř do ústavů, ve kterýchž se zúrokuje a přináší užitek vlastníku, kdežto z ústavů těch putuje zase do světa v podobě půjčky, za kterou dlužník platí úrok, jejž musí vytěžiti výrobní síla, které používá. Jak prostinký, všední jest tento výklad — není-liž pravda? A přece jest s tohoto prostého, všemu světu známého stanoviska perspektiva do budoucnosti výrobní síly vůbec beznadějná. Přímo děsná, příšerná, zoufalá. Do krajnosti, do nemožnosti přepínaná síla výrobní musí dříve nebo později podlehnouti. Jiného východiště, jiné spásy není! A následek? Nejsem prorokem; tolik však jest jisto, že již nyní jsme skoro na pokraji nejhroznější sociální katastrofy. Kdy a v jakém útvaru se dostaví, nelze doposud předvídati. Ale kdo zúmyslně nezavírá očí, kdo snaží se v hrozném tom chaosu vystihnouti aspoň ráz a směr jeho, nemůže neviděti vždy hrozivěji vystupující mraky sociálních bouří s neznámými ještě cíly a prostředky, s tajemně příšerným příznakem vždy zřejmější zoufalosti. Jak titěrnými jsou všechny ty požadavky osmi- nebo sedmi- hodinné práce, aspoň jednodenního klidu v týdnu a nepatrného zvýšení mzdy obrovské armády nyní úplně malomocných chuďasů a ubožáků oproti grandiosní, ku všem bojům v mezích zákona obrněné moderní rakovině rozžírající neúprosně a bez milosrdenství jádro výrobní síly! Neviním z hrozného stavu věcí nikoho. Je-li kdo vinen, jest to celá společnost s řídkými, prařídkými výjimkami jednotlivců, která dopustila a dodnes dopouští, aby zdravý rozum lidský byl skoro ve všem v pravém slova smyslu políčkován, aby nejnesmyslnější blbstva triumfovala. Dokud zákonodárství všech národů evropských nezabočí na přirozenou dráhu, dokud pedagogie bude se potáceti ve vyrudlých tradicích, dokud celé třídy společnosti budou pod ochranou zákonův týti z podvodů, jaké pášou na nesoudných tradicionelním vychováním na scestí svedených ubožáků, dotud nelze doufati ani v pouhý obrat k lepšímu. Za poměrů, v kterých žijeme, jest jisto, že blížíme se vždy více ke stavu, jejž oblibují sobě mnozí nazývati anarchií. Ale nadejde-li někdy hrozný stav ten přece, nebudou jím viní, aniž ho přivodí ti, jež dnes nazývají anarchisty, nýbrž ti, kdož postřehnuvše symptomy a nalezajíce se v takových poměrech, že by mohli vésti život aspoň přibližně přirozený, bez rozmyslu tráví jej v ovzduší tradionelních klamů a ničím, praničím nepřispěli k rozřešení odvěké tajemné sfingy, jejíž jméno jest lidská bída…“ Hanin bratr ukončil svůj výklad a zároveň svou obranu. Svobodovský nechtěje se pouštěti do širšího vyvracení, zachytil se jen poslední výtky řka: „A myslíte na příklad, že i já jako soudce, který vždy a ve všem snažil jsem se býti spravedlivým a poctivým, také náležím mezi ony, kteří praničím nepřispěli k rozřešení tajemné odvěké sfingy?“ „Mám-li mluviti pravdu,“ odtušil s ledovým klidem Hanin bratr, „nemohu jinak, nežli přisvědčiti. Rcete sám, pane svaku, co soudil byste po zralém a chladnokrevném uvážení o soudci, kterýž se domníval býti schopným a oprávněnými souditi sta a tisíce neznámých lidí a diktovati jim po znění zákona různé trety a kterýž ve vlastní při — to jest ve při vlastní ženy, byl by se zachoval jako vy a nejnevinnější bytost —“ Hanin bratr věty nedokončil. Avšak i nedokončená věta působila na naslouchající Hanu tak mocně, že jako v pomatení rychle a přece opatrně postoupilla:, by nepozorovaně salonem proklouzla. Ale nepodařilo se jí to. Svobodovský ji shlédl. „Hano!“ zvolal vášnivě a přece měkce. Stanula jako přimražena a obrátila se k muži. Zraky jejich se setkaly. V krásných druhdy očích Haniných plál mračný vzdor, v očích Armandových pak cosi jako stud a bázeň. Porozuměli si. A přece Armand s úzkostlivými chvatem se optal: „Co počínáš?“ Pokrčila ramenoma a teprve po chvíli matným, chvějícím se hlasem zašeptla: „Odcházím!“ „Ne, ne, ty nemůžeš — ty mě nesmíš opustit!“ zvolal Armand vášnivě, postoupiv o krok blíže. Zavrtěla jen hlavou. „Odpusť, milá, dobrá Hano!“ pokračoval Armand vždy vášnivěji. „Vše jest vysvětleno — vše... A já — zde před přátely a bratrem tvým — prosím tě za prominutí!...“ Hana místo odpovědi opět jen zavrtěla hlavou. Armand, buď že pro vnitřní pohnutí nebyl dalších slov mocen nebo že před svědky nepokládal za důstojné na Hanu dále naléhati, setrval chvílí v mlčení. Ale bezpříkladný duševní boj zračil se zcela zřejmě v jeho tváři a budil útrpnost u všech, vyjímaje jedinou Hanu. Stála za všeobecného ticha s hlavou poněkud k prsům skloněnou a s výrazem neoblomné rozhodnosti v rozpálené tváři. Bylať přesvědčena, že žádná moc světa ji od úmyslu jejího neodvrátí; že není pomoci — že musí a to navždy odejiti. Armand tomu porozuměl beze slova. Pohnutí jeho, lítost a žal a snad i stud byly tak mocny, že v očích jeho zaleskly se slzy. Hana je postřehla; ale ani tím nebyl úmysl její zvrácen, ba ani oblomen. Naopak — ještě více podnícen. Skoro pevným krokem postoupila k pohovce, na které bratr na polo vztýčen s bolestným výrazem ležel a mlčky podala mm ruku. „Hano!“ ozval se bratr tonem nejněžnější výčitky a zároveň nejúpěnlivější prosby, jaké byl hlas jeho schopen. „Pro vše, co ti bylo kdy drahého — i já tě prosím...“ Při slovech těch Hana se zachvěla, jakoby ji byl někdo k srdci bodnul; ale účinek slov byl zcela opačný. Zavrtěla opět hlavou a po kratičké pomlčce sotva slyšitelným, ale pevným hlasem zašeptla: „Není pomoci! Musím!...“ I stiskla bratrovu! ruku a pevným krokem obrátila se ku dveřím vedoucím do zahrady. Kromě bratra, jenž sledoval sestru s výrazem nejněžněijšího soucitu a porozumění, stáli všickni v němém úžasu. „Hano!“ vzkřikl náhle Armand hlasem tak bolestným; že kromě Hany všickni se zachvěli. Na Hanu neměl výkřik ten nejmenšího účinku. Překročila za hlubokého ticha práh a — stanuvši obrátila se, jakoby se bylo za ní náhle zablesklo. Neboť z pokojíku opatrovnice dítka byl zazněl sotva slyšitelný výkřik dětský. Hned na to dvéře pokojíku se rozlétly a do salonu přibelhalo se pomocí svých berliček Hanino dítě — v košilce — s výrazem nejúzkostlivější vytřeštěnosti v bledé zádumčivé tvářince. Nenadálý výjev ten, patrně skutek staré opatrovnice, která se objevila hned za dítětem s výrazem skoro vítězné uspokoje- nosti, působil na všechny neodolatelně. Hana stála před prahem jako v náhlém strnutí. „Mami!“ zaúpělo dítko bolestně. A jediné slůvko to rozhodlo. S výkřikem zoufalé bolesti vrazila Hana jako šílená do salonu a chopivši dítě do náručí začala je vášnivě líbati. „Pro milosrdenství boží!“ zaúpěla při tom několikráte skoro jako beze smyslu. Náhle postavila dítě na zem a sklesnuvši před manželem na kolena vzlíkavě blabolila: „Odpusť, Armande — odpust! Nemohu jinak! Pro dítě — všechno podstoupím... Trestej mě, bij mě, muč — jenom mne neodpuzuj od dítěte — ubohého, přeubohého mrzáčka!...“ Hlas její chvěl se rozjitřením a bolestí tak bezměrnou, že působil na všechny přímo zdrcujíc. Nikdo neodvážil se nebo nemohl ani hlesnouti. Dívali se na ubohou ženu, jak svíjí se v nejděsnějších mukách duševních, u nohou muže, kterého chtěla ještě před chvílí navždy opustiti.. Sám Svobodovský byl náhlým, nepředvídaným obratem: tím tak překvapen, že stál jako v ztrnutí, nevěda, co počíti. Po chvíli však se opanoval. Ruče se sehnul a pozvednuv ženu se země přitiskl ji prudce k prsoum a políbil na čelo —	— Políbením tím román Hanina srdce ukončen... Co následovalo, neodvažujeme se říše líčiti prostě z té příčiny, že toho není snad vůbec ani třeba a že by k podobnému líčení nestačilo ani tolik místa, co ho bylo věnováno vypravování právě skončenému. Dodáváme jen ještě, že román Hanina srdce měl v zápětí také duševní obrození Hanina manžela — ovšem znenáhlé... Bez románu toho nebylo by se nikdy stalo, co si Hana nejvroucněji přála: aby bratr její směl zůstati a provésti, co si byl předsevzal: dostaviti se dobrovolně k soudu, dáti se odsouditi a odpykati si přisouzený trest. Učinil tak skutečně, byl uznán vinným a zajisté z ohledu na svaka Svobodovského vyměřen mu pro zločin rušení veřejného pokoje trest těžkého žaláře na dobu čtyř měsíců. Odpykav si trest ten, byl Hanin bratr — zase občanem neúhonným. A nežli se rok s rokem sešel, smířili se s názory jeho i svak Svobodovský tou měrou, že dobrovolně vzdal se další konvenienční karriéry úřadnické a zahájil život nový, věnovaný snahám a činnosti zcela jiné, nežli byl život jeho posavadní, kdy s nemužnou, sladkomřivou benevolentností a poddajnou, skoro otrockou ochotou proti svému přesvědčení den po dni v konvenienčních službách polosybaritského kancelářování prolelkovával. Kolegové a mnozí přátelé a známí jeho ovšem tohoto kroku jeho nechápali. Ale kdo poznal Hanina bratra agitátora, domyslil se, že zásady a snahy muže toho nemohly zůstali bez vlivu na muže, který jako Armand Svobodovský nebyl poměry nucen schylovat! šíji svou pod jařmo jakékoli...