Přiznám se, že mne cizí panovníci a panovnice nikdy nezajímali. Lesk a nádhera dvorů, salonní úlisnost a prolhanost, rafinované úklady a nesčetné jiné vlastnosti, kterými život u dvorů liší se od života obyčejného, nemělo pro mne — člověka skoro spartánsky drsného — nikdy žádného půvabu. A čítal-li jsem o nich, působily na mne vždycky více méně odporně. Jsa narozen a vychován v bezprostředním blízku velkého města, chápu sice zálibu velkého obecenstva ve vypravování z kruhů tak zvaných vyšších a nejvyšších; přes to zůstal jsem po celý svůj život vůči všemu, co výlučné kruhy ty těší a rmoutí, chladným, ba lhostejným. A přece chci vypravovati kulturně historický úryvek ze života cizího panovníka, kterého jsem neznal a o němž nevím více, nežli jméno a několik suchopárných zpráv životopisných. Vím, že to odvážlivost; ale práce má jest usnadněna tím, že dostal se mi před nějakým časem do rukou svazek zpukřelých zápisků, na jakéž byla, jak známo, doba před půl věkem tak přebohata. Nevypravuju tudíž tentokráte z vlastní zkušenosti. Vše viděla a vylíčila osoba cizí, mně neznámá, s osobami a poměry, o kterýchž vypravuje, dle všeho nad míru obeznalá. Já jen látku poněkud urovnal, některé podrobnosti vypustil, jiné posunul nebo rozvedl; ale praničeho nedodal z vlastního. Děj počíná ve velkolepém zámku, rozkládajícím se na návrší, s něhož jest volný pohled na jedno z nejkrasších a historicky nejpamátnějších měst evropských. Vzhledem k tomu, že máme v Praze podobný zámek, nebude snad mnohému čtenáři nevhod, když odchýlím se od obvyklého způsobu novellistů, kteří nejraději začínají vypravování svá zajímavým nějakým dějem, a předešlu věrný a podrobný, tudíž suchopárný popis místností, v kterýchž vypravování naše počíná. Hlavní vchod do místností těch nalézá se v podjezdu z prvního ze tří nádvoří zámku do druhého. Široké schody vedou totiž odtud do prvního patra do předsíně, z které se vchází do jídelny. Z této vedou jedny dvéře na levo do prostranného sálu; druhými, přímo proti dveřím předsíně, vchází se do úzké, vysoké, poněkud zahnuté chodby, jejíž jedna strana jest bez oken, kdežto druhá, ku městu obrácená, má celou řadu vysokých oken. Dáme-li se chodbou na právo, přijdeme ku zděnému balkonu, naproti kterému nalézají se dvéře vedoucí do tmavé čtverhranné předsíňky bez oken. Jiné dvéře přímo k západu obrácené, vedou z chodby do malého salonu o pěti oknech, z nichž dvě jsou obrácena k jihu, tři k západu. Ze salonu vchází se dveřmi k severu obrácenými do pracovny, která má čtyři okna: dvě na západ, dvě na sever do prvního nádvoří. Z pracovny vejde se dveřmi k východu obrácenými do ložnice, jejíž dvě okna jdou k severu, taktéž do prvního nádvoří, kdežto druhá dvě ve stěně k východu, jsou zazděna. Těsně u této stěny stojí nízké lože z ořechového dřeva, před ním bílá, modravými arabeskami protkaná rozkládací zástěna a v hlavách malý stolek se stříbrným svícnem a takovýmtéž zvonkem. Mezi okny nalézá se jednoduché omývadlo a přímo proti němu vedou nízké tapetové dvéře do tmavé předsíňky, o které stala se již zmínka. Rovněž tak jednoduchá jest pracovna. Mezi okny k západu jest umístěn nápadně nízký psací stolek temné barvy beze všech okras; před ním stojí prostá rákosová židle s vysokým lenochem, po pravé straně pak pletený koš z černě barveného proutí. Umístění stolku není pro píšícího příliš výhodné. Hlavní proud světla padá na stůl s pravé strany, tak že si píšící vlastní rukou zaclání. Kdyby nebylo zároveň oken na severní straně komnaty, kterýmiž padá světlo ze zadu píšícího, bylo by za pošmourných dnů psaní na tak nevhodně umístěném stolku nehrubě příležité. Touže jednoduchostí vyniká salon. U stěny východní nalézá se pohovka. Nad ní visí v zlatém rámci podobizna panovníkova v životní velikosti. Před pohovkou stojí nevelký stůl, po obou stranách po jednom křesle. Jiného nábytku v saloně není. Podlaha všech komnat je parketovaná a pokryta jednoduchými koberci. Stěny jsou malovány vkusně, ale prostě; člověku ani nenapadne, že nalézá se v místností, v které by mohl pozornost svou věnovati také stěnám. Toliko nápadně bílá a vkusná kamna salonní, umístěná v koutech, v nichž se sbíhají příční stěny všech komnat, a zlatý lustr, visící se stropu salonu, poutají pozornost. Kromě podobizny panovníkovy v saloně není v komnatách těch jiného obrazu... A dodám-li ještě, že tmavá předsíňka, sousedící bezprostředně s ložnicí, sloužívala druhdy a po dnes ještě aspoň občas sloužívá za ložnici bud komorníka nebo pobočníka panovníkova, uvedl jsem v podstatě vše, co o místnostech těchto věcného a pravdivého pověděti možno, by se mohl čtenář aspoň poměrně orientovati. U porovnání s nádherou bytů moderních bursovních baronů a pyšných chlubivých boháčů jest byt tento až příliš jednoduchý. Mnohý z čtenářův, jenž čítal v románech a povídkách všech národů a věků skvělé popisy nádherných, vším možným pohodlím a leskem opatřených sídel panovnických, čta prostý popis tento, zajisté zavrtí nedůvěřivě hlavou; avšak pisatel pamětí ujišťuje, že popisoval úzkostlivě věrně, že neubral a nepřidal ni nejnepatrnější charakteristické známky nebo jen podrobnosti. Popsané místnosti zůstaly v podstatě po více nežli půl věku beze změny. Toliko nábytek a vůbec vše, co podléhá zubu času, nahrazováno jiným, když ukázala se toho nutná potřeba. Nyní jsou místnosti tyto neobydleny. Toliko občas, když zavítá nynější panovník z residence do města, v němž odehrál se děj našeho vypravování, nevolívá v staroslavném zámku nikdy jiného bytu a spává na témže loži, na němž byl předchůdce jeho zemřel... Vypravování naše počíná v letě roku 1824. tu dobu obýval místnosti tyto tehdejší panovník, kterýž byl se svou chotí a nástupcem trůnu na krátký čas do čarokrásného města zavítal. Zároveň s panovníkem přibylo četné komonstvo a množství hodnostářů státních, zejména někteří ministři a mezi těmi i ministr policie, tehdá v říši muž nejmocnější. Panovník, muž již bez mála šedesátiletý, lišil se povahou i zvyky svými nápadně od svých vrstevníků, zejména od rozmařilých, lehkomyslných a znemravnělých prostopášníků, jakýmiž v tu dobu hlavně residence slynula, Požívalť zasloužené pověsti muže přísných, skoro katonských mravů. Byl rozhodným, ba zarputilým odpůrcem hýřivosti a marnotratnosti, a bůže rozkošnictví, před kterýmž dobré čtyři pětiny veškerého obyvatelstva říše v slepé a vášnivé oddanosti skoro každodenně poklekaly, bylo mu pouhou modlou, nezasluhující takořka ani povšimnutí. Ačkoli sám prudkých chtíčů, tak že za svého vdovství, jež osudnou náhodou neméně nežli třikrát se opakovalo, vždy nápadně pospíchal vyměniti bezradostný tento stav za stav manželský, dovedl přece náruživosti své potlačili a pokládal za zjevnou urážku vše, čím naráženo, byť sebe vzdáleněji, na to, že by prudkých náruživosti vůbec jen schopen býti mohl. Přes tuto přísnost mravu panovníkova, jenž milostných pletek a pohoršlivého rozkošnictví naprosto nemiloval, nebylo ani nejbližší okolí jeho prosto ctitelův rozkošnictví, ba prostopášnictví mnohdy nejodpornějšího druhu. Panovník o tom věděl a občas také toho neb onoho dvořana pokáral; nicméně trpěl rozkošnický tento život i na svém blízku jedině proto, poněvadž jsa odpůrcem jen vášní prudkých, a divokých, neshledával v rafinovaném nebo na oko umírněném způsobu, jakým větší část dvořanů vášně své ukájela	 pro sebe nic obzvláště nebezpečného. Naopak osoby rozkošnictví oddané, které nižádnou duševní vlastností nevynikajíce, pokládaly patolízalství za jedinou svou oporu, a které následkem toho vždy a ve všem rozmarům jeho vyhovovaly, byly panovníkovi tomu milejší osob samostatných, rozhodných a duševními schopnostmi vynikajících, které nedůvěřivého mocnáře udržovaly svým občasným odporem, svými radami a svou kritikou různých opatření v ustavičné bázni, že mohou pří nejbližší příležitostí postavení a mocí své zneužiti k podvrácení trůnu a ku stržení otěží vlády buď k sobě samým nebo k osobám jiným... Však dosti již suchopárných úvodních slov! Čtenář jest zajisté již netrpěliv, že odchýlili jsme se tak přes příliš od obvyklé formy povídkové,	 Je letní večer. Slunce bylo už zapadlo, popsaných místnostech a vůbec v celém zámku panuje hluboké ticho... Panovnice, nástupce trůnu a většina dvořanů byli odjeli do divadla — panovník však posud ještě ze své pracovny nevyšel. Sedí již déle šesti hodin za psacím stolkem před ohromnou hromadou suplik, jež pročítá a se vzornou svědomitostí vyřizuje... Ve vedlejším saloně nalézají se dva sloužící; jeden starší, druhý mladší. První stojí u přivřených jen dveří, vedoucích na chodbu a dívá se mrzutě na soudruha, jenž byl před chvílí rozsvítil korunní svícen a rozestaviv přiměřeně pulty rovná na nich noty. „Nu — teď snad je všechno v pořádku!“ ozval se mladší, upřev tázavě bezvýznamné sivé oči na soudruha. Tento rozhledna se zkoumavě po saloně skoro nevrle připomenul: „Přistrč ještě tam ten pult blíže k oknu — je to pult barona Chiariho.“ Soudruh rozkaz mlčky vyplnil. „A přitáhni tamhle ten pult trochu pod lustr!“ káže starší ukázav prstem na jiný pult. „Je to pult nejmilostivějšího…“ „Máš pravdu! Nejmilostivější by mohl...“ zamumlal mladší, načež přitáhl opatrně naznačený pult pod lustr a dodal: „Tak! Teď snad stojí dobře — ne?“ „Výborně! Vše je v pořádku!“ zvolal na to starší sloužící nápadně nahlas, „Pst!“ okřikl jej mladší skoro úzkostlivě. „Nejmilostivější ještě pracuje...“ Při tom ukázal významně na dvéře vedoucí do pracovny. „A přece nás neslyší,“ připomenul hlasitě starší sluha a přitlumeně se rozesmál. „Jak to?“ optal se soudruh. „Nedoslýcháť...“ „Není možná! Vždyť tak rád hraje na housle!“ „Vášnivě — a chceš-li, zuřivě,“ vykládá starší mladšímu. „Před jedenácti lety, když byla zřízena tělesní stráž životní, musilo být v jejích řadách postaráno o řádný smyčcový kvartet a nejmilostivější profidlal se se svými gardisty a celou armádou asi padesáti městy a neméně než osmdesáti vesnicemi...“ „S celou armádou?!“ vpadl udiveně mladší staršímu; do řeči; ale hned se upamatovav děl; „Ah — pravda! Před jedenácti lety, když mi bylo osm roků, vedl proklatý Buonaparte válku za válkou...“ Starší přikývnul hlavou řka: „Pravda — bylo to za válek s proklatým Napoleonem. Ale válka neválka — vše jedno... Nejmilejší inštrument nejmilostivějšího pána je smyčec. Bez péra, kterým skoro den co den několik hodin neúnavně své jméno pod supliky podpisuje, mohl by snad ještě nějaký čas živořili; ale vyrvi mu z ruky smyčec a vyrvals mu duši!“ Po tomto výkladu zkřivila se vyžilá tvář staršího sluhy oním úslužně drzým smíchem, jakým provází obyčejně každý lokaj v soukromí ousměšné své poznámky o své vrchnosti; ale tentokráte neplatil ousměšek ten slabostem pánovým, nýbrž soudruhovi v bohulibém zaměstnání lokajském, v jehož tváři jevila, se i nyní ještě nedůvěřivost. „Co tak na mne zevluješ?“ ozval se po malé přestávce starší sluha vpadna náhle z mírného, ba skoro uhlazeného tónu, jakým byl před ním mluvil, v tón skoro drsný; ale hned na to dodal tónem mírnějším: „Ah, pravda, pravda — tys posud ještě nikdy neměl čest, nejmilostivějšího obsluhovat; tys posud ještě nikdy nebyl v residenci. Nemáš tedy ani o dvořanstvu, neřku-li o nejmilostivějším ani ponětí... Bez mé rady a pomoci byl bys na holičkách. Za den, ba snad za hodinu by tě ze služby — vypráskali...“ Mladší sluha se ušklíbnul, jakoby jej byl z nenadání někdo rýpnul do žeber, a zamrkav významněji bezvýraznýma očima vzdychl si: „Ovšem, ovšem! Já už tu sloužím po tři leta; ale s pravým panstvem neměl jsem posud co dělat, až teprve teď, když jste přijeli. A tu mi jde, kamaráde, věř! mnohdy hlava kolem...“  „Nu, jen se pro to nermuť, hochu!“ chlácholil starší mladšího. „Vždyť ty mi vlastně jen vypomáháš. Odpovědnost padá na mne. A mne by chytli za pačesy, kdyby nebylo něco v pořádku... A za to, že mi pomáháš, že si mohu trochu oddechnout, a časem do města zaběhnout, odsloužím se ti, že budeš spokojen... Musíš s námi! Postarám se, abys byl přidělen k služebnictvu nejmilostivějšího a mohl s námi do residence.“ Sivé, bezvýrazné očí mladšího nezkušeného lokaje se rozjiskřily. Chtěl sice ještě něco připomenouti; ale hlas mu selhal. Učinil jen několik kroků a přiblížil se těsně ku svému soudruhu. Tento jej vzal dvěma prsty za mosazný knoflík nevkusného lokajského fraku a táhna jej k oknu mluvil důvěrně: „Ach, hochu, tys přece jen pravé kotě! O veselém, bujném životě v residenci ani se ti nezdálo... Uvidíš, jak budeš vyvalovat oči! Tady u vás je všechno jako v klášteře — zrovna jako o rekviích... Každý kouká jako balbous, každý se krčí a nikdo si netroufá zavýsknout nebo zahýřit. Ale u nás v residenci je pravý ráj. Uvidíš, jak se i dvořanstvo nejmilostivějšího přes den změní!... Tady se plouží tiše a nesměle ulicemi, chodí se slepicemi spát a s netopýry vstává — tady je skoro každý pravým tichošlápkem. Za to u nás v residenci chodí každý se vztyčenou hlavou. Tam se nemusí bát, že ho někdo pomluví, když si někdy po chuti zahýří, když změní den v noc a noc v den, když za zády své ženy nebo milenky pomiliskuje se s kteroukoli švarnou holčinou. U nás v residenci má každý široké svědomí. U nás se žije a užívá. U nás nikdo nikomu nepřekáží, u nás se jeden o druhého nestará, každý žije, jak chce... Nu, uvidíš — uvidíš!“ Obstarožný sluha, v kterémž poznáváme zároveň žvavého rozkošníka, umlkl a upřel zkoumavě zrak svůj na tvář soudruhovu, jakoby z ní chtěl vyčísti, jaký dojem byla slova ta na něj učinila. V duchu však přemítal, jaké výhody by mu vyplynuly, kdyby se mu podařilo dopomoci si k pilnému a svědomitému pomocníku, kterýž by větší část nenamahavé práce převzal na svá bedra. „Nu, pohovil bych si — pohovil!“ myslil si. „Klouče by z vděčnosti poslouchalo a konalo vše, co bych rozkázal. A já bych jen lelkoval. A proto jej musím šikovně doporučit, aby jel s námi.“ Při tom zašpoulil chytrácky pouvadlé rty, čímž vyžilá tvář jeho nabyla výrazu rovněž tak směšného jako odporného. Mladší soudruh, jenž byl lákavému líčení s napjatou pozorností naslouchal, stál jako ztrnulý; toliko radostí rozjiskřené sivé oči prozrazovaly, co dělo se v jeho duši. Starší odmlčel se však jen na několik okamžiků. Žvavost jeho mu nedala, a dříve nežli mladší něco pronesl, pokračoval ve svém nehrubě vybraném, ale přece dosti případném porovnávání života v residenci se životem v pouhém provinciálním městě, jak nazýval město, v němž právě meškal.	 Zůstavme však nepatrné osoby ty u okna, u něhož stojí, a věnujme pozornost osobě jiné, která právě v okamžiku, když starší sluha začal poznovu vypravovati, byla se objevila na nejzazším konci chodby, k salonu vedoucí! Osoba ta byla pomalu vystoupila po točitých schodech, prošla sálem a octnuvši se na chodbě stanula u prvního okna a zahleděla se tupě a bezmyšlenkovitě oknem na město. Byl to asi šedesátiletý zavalitý muž, prostřední postavy, v obleku generálního pobočníka. Odporná, ba ohyzdná tvář jeho jeví nevylíčitelnou vyžilost. Úzké sražené a svraštěné čelo; tupý, u kořene nápadně tlustý nos; pouvadlé, k odpornému, polo lokajskému a polo drzému úsměvu zkřivené rty; malá, hluboko zapadlá, mžhouravá sivá očka, odchlípené uši, prošedivělý a prořídlý, původně kaštanový vlas a několik štětinatých oas, zastupujících tu a tam na oholené tváři místo vousů — slovem, každý tah odchyluje se v neprospěch celku i jednotlivostí od obyčejné pravidelnosti tváře lidské vůbec. Je to pravá, nelíčená tvář Satyra. Hlavní znak její je pusté rozkošnictví, otrocká podlízavost, a polo úlisná, polo drzá úskočnost. Bystrý pozorovatel byl by v muži tom na první pohled poznal člověka rovněž tak podlého jako bídného a každé mrzkosti schopného, člověka nevzdělaného, hrubého a smyslného, jenž nemaje o způsobech dvorních takřka ani ponětí, jest u dvora bůh ví z jakých příčin pouze trpěn a zároveň od každého, kdo v obcování jen poněkud dbá slušnosti, nenáviděn. Zavalité, neforemné tělo s vysedlými zády a vypouklýma prsoma v nevkusné vojenské uniformě jest přímo v odporu se zákonními předpisy vojenskými, neboť takto zhyzděné tělo snad ještě nikdy nevězelo v uniformě vojenské, leda snad v uniformě privilegovaného měšťáckého sboru a budilo buď útrpnost nebo posměch. Lidská tato nestvůra, které u celého dvora, co do zevnějšku, nemotornosti v chování a surovosti v obcování s podřízenými nebylo rovno, postála u okna, u něhož se byla zastavila, několik minut. Na to rozepnula jeden z lesklých knoflíků nevkusného svého fráčku s malilitkými šůsky, vytáhla zlaté kapesní hodinky z kapsy v podšívce, pohlédla na ně a zase je zastrkujíc zamručela: „Ještě půl hodiny!“ Po té šourala se pomalu a líně kývavým krokem kachním chodbou směrem k salonu. Došedši asi do polovice chodby, kde stála v malém výklenku široká, se stěnou rovnou plochu tvořící skříň, přistoupila nestvůra ku skříni, vytáhla z kapsy klíček a otevřela. Skříň byla naplněna množstvím smyčcových nástrojů hudebních. Nestvůra sáhla po jedněch houslích, vzala je pod paží, přivřela dvéře skříně a šourala se chodbou dále. Starší sluha v saloně zaslechnuv zaskřípání klíče a kroky na chodbě odskočil od okna, vystrčil zvědavě, ale opatrně hlavu ze dveří, by viděl, kdo přichází. Mladší sluha, jenž každé jeho hnutí sledoval, po chvíli přitlumeným hlasem se optal: „Kdo to?“ „Baron Chiari,“ zní odpověď soudruhova. Hned na to vtáhl starší lokaj hlavu nazpět a pozorně naslouchal, zdali se kroky blíží nebo vzdalují. Blížily se. Po chvíli však se zastavily a hned na to se opět vzdalovaly. Baron se patrně zatím po chodbě procházel. Starší sluha vrátil se zase k soudruhovi k oknu, „Baronu Chiarimu nechce se ještě do mučírny,“ pravil, klada jízlivý přízvuk na poslední slovo. „Jistě že by mu bylo milejší holedbat někde v zákoutí nějakou kyprou panenku, nežli poslouchat a doprovázet odporné fidlání nedoslýchajícího nejmilostivějšího pána...“ „Ten ohyzda žeť takový?“ vpadl mladší staršímu udiven do řeči. „Nejen takový, onť i jinaký,“ zní odpověď přitlumeným hlasem. „Ani bys nevěřil, jak se po té obludě holky fantí!“ „Kýho výra!?“ „A přece svatosvatá pravda. Povídá se o něm, že se nesmí na žádnou ženskou usmát, aby se do něho po uší nezamilovala.“ „I jdižiž! Není možná!“ „Za to jej mužští nenávidí. A mají také proč! Ani nejuhlazenější a nejúlisnější kavalír nedovedl se tak zavrtat do srdce nejmilostivějšího jako tento škaredý nemotora.“ „Aj, aj — toť jako pohádka!“ divil se mladší. „Kdybys byl znal život u našeho dvora,“ pokračoval starší ve svém výkladu, „nedivil bys se ani za mák. U nás není pranic nemožného — u nás dějou se právě zázraky den co den... Kdo se dovede vpravit v stav věcí, kdo dovede vyhovět všem choutkám nejmilostivějšího, postupuje u nás úžasně rychle...“ „A baron Chiari všem těm choutkám vyhovuje?“ optal se mladší. Starší sluha pokrčil tentokráte ramenoma a tvář jeho přelétl onen výmluvný stín, kterýmž dává člověk proti své vůli na jevo, že byl něco nemotorného probleptnul. prvním okamžiku chtěl na otázku soudruhovu prostě přikývnouti; ale bůh ví z jaké příčiny uznal přece za dobré pověděti mu pravdu. „Všem choutkám nejmilostivějšího baron Chiari arci nevyhovuje,“ pravil táhle, jakoby se rozmýšlel, má-li dále mluviti či nic; „ba často uvalil na sebe z té neb oné příčiny hněv nejmilostivějšího pána...“ „A přece zůstal v milosti?!“ vpadl mladší. „Přece...“ „Jak to možné?“ Starší pokrčil nejprv ramenoma, jakoby chtěl říci: Já nevím; ale zároveň slovy vyložil, proč asi tak se děje řka: „Nejmilostivější nemůže bez barona žíti...“ Udivení mladšího rostlo. Tvář jeho aspoň se nápadně protáhla. Ale dříve nežli ze sebe vypravil slova, soudruh pokračoval: „Nejmilostivější musí si skoro každý den zafidlovat a baron Chiari umí hrát na housle.“ „Tedy houslím děkuje baron své štěstí?!“ připomenul mladší. „Houslím a ničemu jinému,“ dotvrdil starší úsečně, načež chvatněji pokračoval: „Znám barona už bez mála dvacet roků, když byl ještě pouhým titulárním plukovníkem při štábu generálního ubytovatelství. Tenkráte se arci nikdo, kdo jej znal, nenadál, že v krátkém čase, vlastně přes noc vyšine se na místo, které mu skoro už po dvacet let u dvora každý závidí… Pamatuju se, že byla o něm tenkráte mezi kavalíry často řeč. Vypravovali o něm všelijaké veselé kousky: jak tu neb onu panenku oklamal, kterak byl tu a tam, když za nějakou provdanou ženskou pálil, manželem makavě moresům učen; ba povídáno o něm také, že prý se nevyzná jako voják ani v tom, v čem se musí vyznati každý lajtnantek, že politice pranic nerozumí a že by u dvora ani dne neobstál, poněvadž je surový tupec a nedovede se ani pořádně uklonit, neřku-li aby se vyznal ve dvorních mravech a způsobech.“ „A přece se dostal ku dvoru?“ vpadl netrpělivě mladší sluha žvavému soudruhovi do řeči. „Přece,“ zní odpověď, „a to přes noc. Asi před dvaceti lety odstoupil totiž tehdejší druhý pobočník nejmilostivějšího. Místo jeho zůstalo však jen den neobsazeno. Důvěrní rádcové navrhovali nejmilostivějšímu celou řadu schopných kavalírů; ale nejmilostivější při vyslovení každého jména se optal: „Hraje na housle?“ Na neštěstí neuměl z navržených hrát ani jediný, a nejmilostivější konečně nevrle zvolal: „Eh — kdo pak tedy umí hrát? Potřebuju čtvrtého při smyčcová kvarteta...“ A tu prý kdosi vyslovil jen tak maně jméno barona Chiariho. Nejmilostivější dal barona předvolat, poručil mu, by zahrál na housle, a když se v tom baron ku spokojenosti nejmilostivějšího vyznal, byl nejmilostivěji propuštěn. A druhého dne časně z rána již dodán mu dekret, že byl jmenován generálním pobočníkem.“ „Aj, aj!“ podivil se poznovu mladší sluha, načež dodal s přízvukem pýchy a naděje: „Toť bych tedy mohl i já udělat u dvora štěstí — já také hraju na housle.“ „Ba arci, ba arci“, usmál se starší polo ironicky. „A myslím, že bych snad dobře učinil,“ pokračoval mladší, „kdybych se nějak baronu Chiarimu zavděčil nebo mu zalichotil...“ „I chraniž bůh!“ starší na to. „Co ti napadá! To bys pěkně pochodil! Před baronem nesmíš prozradit, že umíš hrát na harmoniku, neřku-li na housle. Chiari žárlí na každého, o němž se třeba jen domnívá, že by mohl někdy housle jen do ruky vzít.“ „A co bych tedy měl udělat, kdybych se tvým doporučením dostal s tebou ke dvoru a do residence?“ optal se mladší. Starší pokrčiv ramenoma chvíli mlčel, načež s chvatem pravil: „Baron Chiari není ostatně jediný, jenž děkuje štěstí své houslím. Znám celou řadu jiných, z nichž arci větší část již pomřela nebo sestárla, šla nebo dána do pense. Ale před nějakým časem, asi před pěti nebo šesti týdny přibyl ku dvoru mladý, švarný houslista, který byl ihned jmenován důstojníkem tělesné stráže. A od té doby kouká baron Chiari, jakoby k snídaní a k večeři pojídal kyselá jablka.“ „Nejspíše se bojí, by ho mladý soupeř nevyhodil ze sedla,“ podotknul mladší sluha se samolibým úsměvem, že uhodl příčinu. Starší, s intrikou u dvora patrně obeznalejší, pokrčil poznovu ramenoma. Tvář jeho zkřivila se k úsměvu polo útrpnému a polo sebevědomému, jakoby chtěl říci, že se u dvora nesmí nikdy tak lehkomyslně a podle jedné nebo dvou známek souditi. „Možná,“ pravil po malé pomlčce opravdově, „ale možná také, že v tom vězí ještě něco jiného, o čem nemá posud nikdo ani zdání. Baron sedí v sedle milosti nejmilostivějšího pána. příliš pevně, než aby se musil báti, že ho odtamtud někdo hned tak vyhoupne. A že je žárliv na každého, kde se snad jen jednou na housle podíval, neznamená nic jiného, nežli že se posud ještě nevymanil ze žárlivostí, která ho trápívala před lety, dokud v sedle nejvyšší milosti ještě tak pevně neseděl, jako teď. Nenávidí každého houslistu ze zvyku. Ale on má ještě jiné bolesti a dívá-li se od nějakého času mrzutě na svět, nehrajou v mysli jeho prim housle, nýbrž nejspíše nějaký jiný inštrument...“ Mladší zavrtěv několikráte hlavou chtěl něco namítnouti, leč starší soudruh živě pokračoval: „Baron se teď kaboní na celý svět; sám nejmilostivější pán, ačkoli jinak dosti nevšímavý, pravil mu ondy do očí: „A on, Chiari — je teď jako rozvrzaná basa...“ Baron se při tomto vzácném vtipu, neboť nejmilostivější teď už zřídka žertuje, ani neusmál; poklonil se jen hluboko, jak předpisuje mrav u dvora, kdykoli Jeho Veličenstvo někoho lichotivě osloví a vzpřímiv se díval se tupě před sebe ...“ „Nu — a co nejmilostivější?“ optal se soudruh. „Nejmilostivější, stoje právě u pulpitu s houslemi v ruce, přejel několikráte smyčcem po strunách a spustil valčík. „Nu, skočil si — Chiari — skočil si!“ vybízel rozmarně mrzutého barona...“ „A baron?“ „Chvíli váhal, potom však uznal přece jen za dobré rozkazu nejmilostivějšího pána uposlechnouti a počal po saloně nemotorně hopkovati. Nejmilostivější se při tom smál, jakoby se díval na paňácu, kozelce metajícího.“ Mladší sluha zavrtěl poznovu hlavou; tvář jeho jevila nedůvěřivé podivení. Zdálo se, že o všem tom, co mu právě starší vykládá, nemá ani zdání a že si život kavalírů u dvora přece jen poněkud jinak představoval. Chvíli setrval v mlčení, pak se optal: „A nejmilostivější pán si v takových žertech často libuje?“ „Teď už zřídka kdy,“ odtušil chvatně soudruh. „Ale před lety, zvláště dokud nebyl panovníkem, dokud neměl ještě tolik starostí jako teď, bývalo na jeho blízku vždycky veselo. Skoro den co den hrával si nejmilostivější pán se vznešenou svou manželkou a se svými pobočníky — na slepou bábu...“ „Není možná!“ vyhrklo mladšímu z úst. Starší dal se do smíchu a pokračoval: „Tys přece jen ještě pravý beroušek, kamaráde! Patrně nevíš, že se druhdy nejmilostivější nejraději zabýval lakýrnickými pracemi, že vystřihoval po celé dny stinné obrazy, zhotovoval transparenty a robil ze dřeva dětské vozejčky...“ Udivení mladšího sluhy rostlo; něco podobného zdálo se mu přece jen pravdě naprosto nepodobné. „Nejmilostivější,“ pokračoval starší, „je vůbec zvláštní člověk a nikdo by v něm nehledal panovníka. Co snad jsi někdy o panovnících četl nebo slyšel, nehodí se na něj ani dost málo. Žije a mluví jako kterýkoli jiný prostý občan sídelního města. Nikoho neodpuzuje, každého vyslechne, s každým promluví jako se sobě rovným, a nic ho tak netěší, jako když může udílet audience a jako otec rozmlouvat s těmi, kteří k němu přijdou v důvěře, že jim bude pomoženo. Nechť mluví takový žadatel sebe větší nesmysl, nechť vykládá sebe nudněji, nejmilostivější jej vždycky trpělivě vyslechne a žádost jeho buď sám svědomitě prozkoumá nebo ji ku svědomitému vyřízení přikáže kabinetní kanceláři. Slovem nejmilostivější je vtělená dobrota! a laskavost. Kdožkoli s ním jen jednou v životě svém mluvil, musí říci, že takového panovníka ve světě posud ještě nebylo.“ Teprve nyní počínal mladší sluha stav věcí poněkud chápati. Lesk dvora a posvátná gloriola, obklopující postavu panovníkovu počaly se rozplývati jako mlha, když do ní svěží větřík zavěje. „Za takových poměrů,“ připomenul po malé chvíli s přízvukem důvěřivým, „arci není divu, že možno u dvora udělat mnohdy skoro hravě štěstí.“ „Nu tak! Přece že končně chápeš,“ vpadl žvavý soudruh. „A proto, nechceš-li tu v procinciálním městě zakrnět, musíš s námi stůj co stůj do residence.“ „S radostí, s radostí! Ale jak to narafičit?“ „Prozatím ponech vše mně!“ pravil starší s vážným přízvukem. „Uvidíme, co bude možno dělat.“ „A nesoudíš, že bych měl nějak na sebe upozornit? — To jest upozorniti, že — hraju na housle...“ „Snad nechceš také hrát v kvartetu nejmilostivějšího?“ připomenul posměšně starší, nemoha se při naivní otázce té ubrániti útrpnému úsměvu. Mladší posměchu porozuměl; tvář jeho přelétl lehýnký nádech studu, když zajektal: „To ne — to právě ne...“ „Nu tak!“ starší na to. „Ponech vše mně! Bez mé rady a pomoci nesvedeš, jak vidím, tak jako tak ničeho. Buď tedy hezky zticha a konej, co ti rozkážu! Ukláněj se před nejmilostivějším jako až posud a — mlč!... O ostatní postarám se sám!“ Odmlčevše se, zadívali se oba oknem na předhradí. Zdálo se, že přemítá každý o něčem jiném. Náhle přerušil starší mlčení řka: „Právě mi něco napadlo! Mohl bys přece jen něco také sám udělat...“ „A co?“ optal se soudruh kvapně. „Nejmilostivější počíná věnovat i zvláštní pozornost Sulevimu...“ „Sulevimu, Sulevimu?“ opakoval táhle mladší, jakoby si vzpomínal, kde jméno to slyšel. „Ano, Lambertu Sulevimu...“ „A kdo je to?“ „Mladý důstojník tělesné stráže, o němž jsem ti byl vypravoval, že mu podobně jako baronu Chiarimu pomohly housle ku štěstí.“ „Sulevimu — Lambertu Sulevimu?“ opakoval mladší poznovu tímže vzpomínavým tónem jako před tím, načež se optal: „A co mám učinit?“ „Musíš mu nějak zalichotit. Dnes je tu první kvartetní večer a kromě barona Chiariho, knížete Rudolfa Cavareda musí přijít také Lambert Sulevi. Získáš-li si jeho přízně, máš napolo, ne-li zcela vyhráno. Potřebí pak nejmilostivějšímu žádost tvou jen přednésti a dodat, že tě Sulevi zná — to dostačí... Sulevi je ostatně člověk dobrý, vlídný a přívětivý. Nemusíš se ho pranic ostýchat. Jednej toliko opatrně! U přítomnosti barona Chiariho a knížete Cavareda chovej se k němu rovněž jen tak jako k nim, ale jakmile budeš se Sulevim sám, neopomeň mu dát všemožným způsobem svou oddanost na jevo. Rozumíš?“ „Rozumím!“ zněla úsečná odpověď mladšího, kterýž doposud ještě vzpomínal, kde byl asi jméno Sulevi slyšel. Náhle sebou prudce pohnul a pravil chvatně; „Ah, ano — už vím, už vím...“ „Co víš?...“ „Kdo je Sulevi.“ „Ale vždyť už jsem ti řekl, že to důstojník tělesné stráže,“ namítnul starší. „Ah, pravda — chci říci, že vím, odkud je,“ vykládal mladší. „Odkud tedy?“ optal se starší. „Z našeho města. Otec jeho je zahradníkem knížete Hartsdorfa.“ „Opravdu?“ „Na jisto. Právě mi napadá, že starý Sulevi před nedávném komusi vypravoval o svém synu, kterého nazýval Lambertem.“ „Tím líp, tím líp!“ „Vypravoval, že je syn v residenci a že mu psal, jak dobře, ba výborně se mu tam daří.“ „Pravda-li, co pravíš,“ připomenul starší, „nebude na škodu, seznámíš-li se také blíže s otcem... Prozatím se zachovej podle mé rady! Hleď si opatrným způsobem získati přízně mladého Suleviho. Švarný mladík ten počíná býti miláčkem nejmilostivějšího a může ti býti výbornou oporou i tenkráte, kdybys už doporučení jeho naprosto nepotřeboval.“ Po těchto slovech zadívali se oba zase oknem na předhradí, kde v šeru večerním míhaly se postavy několika osob. — — Zatím procházel se baron Chiari v chodbě s houslemi pod pažím váhavým, batolivým krokem jako pohodlný flegmatik, jenž jest na rozpacích, má-li dále jíti nebo se zastavit nebo se vrátit. Brzo šel v před, brzo se zastavil; po chvíli' opět se obrátil a učiniv váhavě několik kroků v opačném směru, bud se zastavil nebo obrátil a batolil se pak pomalu a líně směrem ku dveřím, kterýmiž byl vešel na chodbu. Občas zastavil se před některým oknem a zadíval se tupě na město. Několikrát vytáhl hodinky a podívav se na ciferník, zase je zastrčil, načež se po chodbě dále procházel. Ohyzdná tvář jeho nejevila ni netrpělivosti, ni nepokoje, aniž jiného hnutí duševního. Asi po čtvrt hodině vrzly zlehka tytéž dvéře, kterýmiž byl baron Chiari na chodbu vešel a na prahu objevila se vysoká kostnatá postava v uniformě nejvyššího hofmistra. Byl to muž asi šedesátiletý. Tvář jeho jest sice rovněž vyžilá, ale skoro až ušlechtilá. Druhdy byl muž ten neobyčejně sličný. Nyní jest pleť uvadlá a nesčetnými, všemožným způsobem se protínajícími vráskami rozryta. Kdo by byl o jeho stáří soudil dle pleti, byl by mu hádal nejméně osmdesát roků; avšak kypré, skoro mladistvé svěží rty a zvláště černé, ovšem již nehrubě se lesknoucí a hluboko v důlkách zapadlé velké oči dodávají hladce oholené tváři jeho, zvláště z přiměřené vzdálenosti výrazu skoro bodrého, ba veselého. Druhdy havraní, nyní již valně prošedivělý vlas jeho jest nápadně krátce přistřižen; štětinaté vlasy odstávají od hlavy skoro kolmo; hlava má podobu ježkovitou. Sotva baron Chiari muže toho zahlédl, popošel mu kvapně v ústrety a podav mu přátelsky ruku pravil odporným, sípavým hlasem: „Dobrý večer, kníže.“ „Dobrý večer, barone,“ opakoval oslovený potřásaje podanou rukou, načež kvapně dodal: „Ale kde pak jste dnes po celý den vězel, že jsem vás ani nezahlédl?“ Tázaný chtěl odpověděti: „Vyspával jsem po včerejším plesu,“ ale kníže jej předešel novou otázkou: „Nepřicházím pozdě? Ani jsem se nepodíval na hodiny.“ Baron zavrtěl záporně hlavou, vytáhl své zlaté hodinky, mrsknul na ně okem a hned je zase zastrkuje pravil: „Máme ještě asi deset minut času.“ „A Suleviho tu posud ještě není?“ optal se kníže. Škaredou tvář baronovu přelétl po těchto slovech mráček nevole; malá očka jeho zamrkala a masité rty úsměšně se zkřivily. Pokrčiv ramenoma odpověděl váhavě: „Nevím — —“ „Což pak jste nebyl ještě v saloně?“ „Nebyl — procházím se zde na chodbě.“ „Pojďme tedy!“ připomenul kníže. „Podívejme se!“ Baron Chiari se obrátil. Mlčky ubírali se oba chodbou směrem k salonu. Asi ve prostřed chodby, kde byl baron Chiari ze skříně housle vyndal, se zastavili. Kníže otevřel skříň, vyňal z ní jiné housle, vzal je podobně jako baron pod paží, přivřel dvířka a učinil krok ku předu. Ale hned se zase zastavil řka: „Máme vzít také housle Jeho Veličenstva?“ „Ne, ne!“ odtušil kvapně baron. „Nechť poslouží nejmilostivějšímu Sulevi... Což pak se nepamatujete, kníže, že o posledním koncertu v residenci odevzdal nejmilostivější své housle Sulevimu s poznámkou: ,Tu má, Sulevi — uložil mi je a po druhé mi je zase přines‘!“ „Ah, pravda, pravda,“ přikývnul kníže. „Já už počínám býti zapomětliv... Ale podívejme se přece, jsou-li housle Jeho Veličenstva ve skříni!“ Po těchto slovech přistoupil ku skříni a otevřev ji rozhlížel se chvíli pátravě po nástrojích. „Jsou tu!“ podotknul. „Sulevi zde tedy patrně ještě není.“ „Aby tak zmeškal!“ připomenul škodolibě baron Chiari sáhna poznovu pod kabát pro hodinky; ale dříve nežli je vytáhl, počaly biti zámecké hodiny. „Což pak se mé hodinky zpozďujou?“ zvolal baron. „Nejspíše,“ odtušil kníže přiraziv dvířka skříně. Oba pospíšili pak neobyčejně chvatně do salonu. Sluhové uctivě se uklonivše šourali se opatrně ku dveřím, kde v nejuctivější oddanosti stanuli. Kníže i baron octli se v saloně dříve ještě, nežli hodiny zámecké dobily. Udeřením poslední rány otevřely se přivřené dveře panovníkovy pracovny a na prahu objevila se vysoká, kostnatá postava asi šedesátiletého, posud ještě statného muže drsných, přísných, zároveň však neobyčejně charakteristických tahů. Hlava má tvar poněkud šišatý, ale nikoli v obvyklém toho slova smyslu, kdy vybíhá leb v užší tvar nad normální oblost, nýbrž ve smyslu opačném: lební část jest pravidelná, za to skráně nápadně sraženy a celý tvar tváře vybíhá ve špičatou, energickou bradu. Plet bezvousé tváře jest poněkud sivá, pouvadlá; na čele, kolem očí a smyslných úst jest pozorovati množství drobných vrásek. Nos je podlouhlý, u kořene mírně zahnutý; rty masité, ale uvadlé, a zvláště dolenní ret nápadně odvalen, čímž nabývá přísná tvář výrazu napolo mrzutého a napolo tupě pánovitého. Bledě modré a přece občas pronikavé očí s dlouhými, přizrzlými řasami a hustými brvami zdají se nasvědčovati dobromyslnosti skoro až šosácké; matný jejich lesk však prozrazuje duševní umdlenost. Valně již prošedivělý, světle kaštanový vlas je krátce přistřižen a ku skráním sčesán, což přísnost tahů poněkud mírní a dodává tváři výrazu skoro až koketního. Oblečen jest muž ten v obyčejný šat měšťanský; v bílé spodky a v takou též, až ku krku zapjatou, modře kvítkovanou vestu a lehký šedivý kabát letní se stojatým límcem, jako podnes možno viděti na Kabátech vojenských. Kolem krku má ovinutý černý, na uzel zavázaný hedvábný šátek s dlouhými cípy, splývajícími skoro až do polovice prsou. Jakmile se muž ten objevil na prahu, uklonili se kníže i baron neobyčejně hluboko. Sluhové čekající v pozadí u druhých dveří v nejhlubší oddanosti na rozkazy, učinili po jejich příkladu, toliko s tím rozdílem, že kníže a baron ihned zase svá záda vzpřímili, kdežto sluhové zůstali ku předu, vlastně hluboko k zemi nakloněni a jenom kradmo před sebe se dívali. Muž na prahu postál několik okamžiků bez pohnutí. Drže na přič mezi zuby brkové péro — zřejmý to důkaz, že byl právě vstal od psacího stolku — rozhlížel se po saloně s jakousi vytřeštěností, nejinak nežli jako člověk, jenž byv ze spaní nebo z pilné práce náhle vyrušen právě si připomenul, že má něco důležitého předsevzíti a nemůže se upamatovati, co. Po té nadzvedl poněkud ruce v ramenech, protáhl se, vzal péro z úst a s výrazem nevrlosti v tváři dutým, štěkavým hlasem se optal: „Kde je Sulevi?“ Baron Chiari učinil krok ku předu a poznovu se ukloniv odvětil s přízvukem plazivé a přece škrobené oddanosti: „Nejmilostivější pane! Z hlubin duše litujeme, že nelze nám dáti nejmilostivějšímu pánu upokojující zprávy; Sulevi se posud nedostavil.“ Panovník chtěl něco připomenouti, ale suchý křečovitý kašel mu v tom zabránil. Teprve když si odkašlal, pravil důvěrně v nehrubě příjemném dialektu residenčním: „Tu vidí, můj milý barone, že už to se mnou dlouho trvat nebude. Kašel mne usouží…“ Po těchto slovech poněkud se nahnul jakoby čekal, že dráždění ku kašli hned se zase dostaví. „Račte, nejmilostivější pane, dovolit,“ ozval se sípavým svým hlasem baron Chiari, „že opovažuju se pronésti svůj náhled..“ „Jen mluvil, mluvil, milý Chiari!“ „Vím sice,“ ujal se slova baron, „že nejmilostivějšího pána ošklivý kašel trápí a souží; ale pro kašel ten se o Váš Majestát naprosto nebojím. Neníť — jak tělesný lékař Vaší Milosti, baron Thist, říkává — nad dobrou konstituci...“ Nejmilostivější se při posledním slově prudce vztyčil a upřev oči své vyčítavě na barona pravil tónem přísným a káravým: „Co to mluví, Chiari?! Jsme staří známí; ale slov, která byl právě pronesl, nechť od něho nikdy více neslyším! Řekl tuhou přirozenost — řekl dobrou nebo výbornou organisaci těla nebo užil třeba výrazu complexion, ale slova, jehož byl právě užil, nikdy více nevyslovil! Dobré konstituce vůbec ani není — a zvláště já žádné konstituce nemám a míti nebudu!“ Baron Chiari a vedle něho stojící kníže naslouchal slovům panovníkovým s obvyklou dvorní devotností, která káže vyslechnouti vše, nechť příjemné nebo nepříjemné, se stoickým klidem a nedati ničím na jevo, co děje se právě v duši. Pochopovali smysl i dosah slov těch příliš dobře a proto uznali za dobré setrvati v nepoddanějším mlčení. Panovník rozhlédnul se ještě jednou po saloně, jakoby pátral, nepřehlédnul-li něčeho při prvním rozhlédnutí se, načež pravil tónem dobromyslným: „Nu — není-li tu ještě Suleviho — počkáme!“ Baron i kníže hluboce se uklonili na důkaz, že porozuměli. „A on, milý kníže Cavaredo,“ pokračoval panovník tímže tónem, „pobavil tu trochu nevrlého barona Chiariho — já zatím ještě vyřídím několik petic...“ Po té ucouvlo Jeho Veličenství s prahu do své pracovny a zavřelo dveře. Jakmile dveře zapadly, vztyčili se oba dvorní hodnostáři, kteří se byli při odchodu panovníkově poznovu hluboce uklonili. Zraky jejich se setkaly... Nepromluvili sice ani slova; ale tváře a zvláště výraz očí byl tak výmluvný, že si vzájemně úplně porozuměli. Dříve však, nežli se některý z nich ujal slova, obrátil se kníže Cavaredo ke sluhům a pokynul jim, aby odešli. Sluhové bez odkladu uposlechli, „Viděl jste?“ optal se po té s chvatem baron knížete, „Rozuměl jste? Pochopil jste?“ otázal se místo odpovědi kníže barona. Oba přikývli současně hlavou. „Podobného jsem, věřte, neočekával,“ připomenul baron s přízvukem trpkosti, „Já zase měl za to, že jediné toto nedostavení se dostačí.“ „A zatím nedostačilo,“ odtušil baron, „Zdá se, milý kníže, že se věci obracejí v náš neprospěch. Druhdy by byl každý z nás sebe menší nevšímavost zaplatili ztrátou přízně a milosti, kdežto nyní ani nejhrubší porušení etikety nestačí vylouditi na tváři nejmilostivějšího jenom mráček nevole.“ Kníže přisvědčil. „A my tu máme teď čekat!?“ ozval se kníže po krátké pomlčce. „Fi! Život je zde bez toho tak fádní!“ „Nu — tak příliš nudný, jak se zdá, přece není,“ namítl sebevědomě baron Chiari. „Hartsdorf se už postaral i zde o přiměřené zábavy jako v residencí. Dnes před půlnocí pořádá ve svém paláci, vlastně v letním pavilloně parku svého paláce první zábavu.“ „Výborně! Výborně!“ zajásal přitlumeně kníže Cavaredo s nelíčenou radostí; ale tvář jeho jevila v okamžiku tom mírnou nedůvěřivost. „I vy čtveráku!“ dodal pak rozmarným tónem, jakoby se byl náhle rozpomenul a klepnul jedním prstem chytrácky se usmívajícího barona mírně přes levou líc. „Pravíte, že kníže Hartsdorf a zatím – –“ „Nu, nu — na tom snad tak mnoho nezáleží!“ zamumlal baron. „Kníže Hartsdorf propůjčil tedy místnosti — jiní postarají se o ostatní...“ „A ti jiní jsou vlastně jeden,“ vpadl kníže Chiarimu přitlumeným hlasem do řeči, „a ten jeden je vlastně náš baron...“ „Pst!“ zasyčel Chiari položiv ukazovák pravé ruky na ústa a mrsknuv okem po dveřích vedoucích do pracovny panovníkovy, „Nu — jen když budeme míti aspoň poněkud náhrady za zábavy v residenci,“ připomenul kníže opět přitlumeným hlasem, „Milá naše Josefinka,“ vykládal baron, „přijela již včera se svým dvorem za námi.“ „Aj, aj! Tak brzo!?“ „Dnes už možno zábavy zahájit...“ „A mně jste o tom neřekl ani slova?!“ „Chtěl jsem vás, milý kníže, překvapit. Věda, že se s vámi při kvartetu setkám, nezmínil jsem se ani slovem. Libo-li, zajedeme si k Hartsdorfovi spolu.“ „Zajedeme!“ Po té oba na chvíli umlkli. Baron Chiari vytáhl hodinky a podívav se na ně mrzutě se ušklíbnul; ale hned na to škaredá tvář jeho jaksi škodolibě se vyjasnila. „Mám pro vás, milý kníže, ještě jednu novinku,“ pravil neobyčejně živě. „Pojďte! Usedněme! Povím vám vše.“ Kníže vyzvání uposlechl. Popošel několik kroků směrem ku koutu dveří, vedoucích na chodbu a spustil se zde v jedno sametové křeslo. Chiari přitáhnuv druhé křeslo usedl přímo proti knížeti takovým způsobem, že tělem svým zastiňoval knížete, takže, kdyby se byl panovník neočekávaně objevil na prahu své pracovny, nebyl by knížete v prvním okamžiku ani zahlédl. Kníže jsa nemálo dychtiv, co mu bude Chiari vypravovali, přitlumeným hlasem ihned pravil: „Nuže — mluvte, barone!“ „Podařilo se mi zmocniti se zajímavé listiny,“ počal baron tajemným tónem. „Státnické?“ vpadl kvapně kníže. „Ah — nikoli, pouze soukromé; ale daleko zajímavější nežli kterýkoli dokument diplomatický... Listina pojednává o povaze nejmilostivějšího...“ „A tomu připisujete nějaké váhy?“ namítl kníže. „Pojednání samému arci bych nemohl přikládati značné důležitosti; je to však stručný životopis nejmilostivějšího z péra důmyslného jeho strýce.“ „V tom případu lze se spíše nadíti úsudku nespravedlivě příznivého nežli spravedlivě nepříznivého; neboť strýc panovníkův byl, abych tak řekl, vychovatelem nejmilostivějšího. Otec nejmilostivějšího byl slaboch, matka churava; vychování mladého nástupce trůnu bylo zanedbáno. Duchaplný, bezdětný strýc, jenž byl tehdá panovníkem, povolal sedmnáctiletého synovce do residence, by se tam pod jeho dozorem jako jeho nástupce dále vzdělával a ku svému povolání jakožto budoucí panovník říše připravoval... Proto jsem pevně přesvědčen, že strýc o svém svěřenci nenapsal slov nelichotivých, poněvadž by si tím dával nehrubě příznivé vysvědčení o vlastních svých schopnostech vychovatelských!“ „Naopak, naopak, milý kníže!“ ozval se přitlumeným hlasem, ale přece s důrazem baron Chiari. „Strýc charakterisuje synovce svého jednou krátce po jeho příchodu do residence, po druhé pak asi po roce. Nemožno se tudíž domnívati, že by byl strýc ve svém úsudku bral zřetel sám k sobě. Ostatně vy jste nejmilostivějšího znal jako mladíka. Víte tudíž, jakým byl a jakým jest a dovedete líp nežli já a nežli kdo jiný posouditi, zakládá-li se úsudek strýcův na pravdě.“ Po těchto slovech rozhlédl se baron po saloně, načež vytáhl za záňadří pod kabátem malou písánku a vyňav z ní malý, na čtvero složený list papíru, podal jej knížeti. Kníže vzav papír, rozbalil jej. Sotva však pohlédl na písmo, pravil; „To není rukopis strýcův!“ „Pravda,“ zní odpověď. „Nesmím býti neopatrný. Dal jsem vzácnou listinu opsati. Prvopis jsem uložil na bezpečné místo, přepis si nechám u sebe k nahodilé potřebě. Libo-li vám, kníže, přesvědčiti se, odebeřme se odtud do mého bytu. Prozatím mi musíte věřiti na pouhé slovo.“ „Vždyť já věřím — a co jsem byl pronesl, byla jen věcná poznámka, z které nesmíte, milý barone, souditi, že vám nedůvěřuji. Neníť, nebylo a bohdá také nikdy nebude k tomu příčiny...“ „Není, nebylo a nebude,“ vpadl baron knížeti do řeči. „Ostatně poznávám z toho,“ pokračoval kníže, „že je baron Chiari posud týž opatrný dvořan, jakým byl před lety, když jsme se poprvé u dvora setkali. A dobře činíte! Poměry u dvora v podstatě se nezměnily. Tatáž škrobenost, tytéž nevlídné, přísné, přímo klášterní mravy a zvyky, totéž koketování s ctností a chladností, Chce-li se člověk sebe mírněji pobavit, musí se utéci do zákulisí, musí se se vším tajit, musí býti bdělejší, ostražitější neviňoučkého holoubátka, jež si byl krvelačný ostříž za kořist vyhlídl.“ „Výborně vylíčeno — výborně!“ připomenul baron Chiari. „Však čtěte, kníže! Hned po prvních řádcích se přesvědčíte, že to listina nadmíru zajímavá.“ Kníže Cavaredo počal čísti, Chiari pak ostrovidovým okem střežil dvéře, vedoucí do pracovny panovníkovy, naslouchaje pozorně každému šustu, by nebyl kníže ve svém čtení nikým nepovolaným vyrušen a mohl po případě zajímavý list v čas skrýti. Hned po přečtení prvních řádků jevila tvář čtoucího knížete nápadnou změnu; zračilať se v ní zcela zřejmě škodolibá radost a spokojenost. Četlť tato slova: „Je to rozmazlené dítě, pokládající za nesmírně velké a důležité vše, co samo podniká a činí nebo co vztahuje se k jeho osobičce, kdežto vše ostatní, co jiní pro ně činí nebo trpí, za nic nepokládá. Zachování vlastní osobičky je děcku tomu nadmíru důležité. Ačkoliv tělesně naprosto zanedbán, v duševních schopnostech opozdilý a v tělesných cvičeních neobratný, jest přece nadmíru samolibý, v jednání lenivý, v přemýšlení, konání a chování svém netečný a neodhodlaný...“ Kníže nahnuv se po přečtení těchto slov k baronovi přitlumeným, ale radostně rozechvěným hlasem podotknul: „Výborně, výborně! — Zde však jest něco zúmyslně tak přeškrtáno, že to nemohu čísti.“ „Vyškrtnuté budete si mocí, kníže, přečísti v prvopise,“ vykládal baron. „Strýc mluví tu o ošemetnosti, přetvářce a ostýchavosti svého synovce. Dal jsem sice i tyto ostré výrazy opsati; ale po opětném přečtení uznal jsem z důvodů opatrnosti za dobré toto místo přeškrtati. Čtěte jen dále! I bez místa toho je charakteristika dosti zajímavou.“ Kníže četl pak dále: „On honosí a vychloubá se dobrou svou pamětí a nepravým jakýmsi stoismem; když však má soudnost svou namáhati, když se má dát vésti citem cti nebo povinnosti, pak je zcela jiný člověk. Tělo i duše zvrhne se v rozmařilce k velkým věcem neschopného, uvyklého býti ve všem někým, vedenu a za státníka naprosto se nehodícího. Jsa pod své stáří dětinský maří čas svůj neprospěšně a nerozvážlivě hříčkami; vyjadřuje se hrubě, hlasem štěkavým a pohlcuje slova jednak z lenosti, jednak z nemístné ostýchavosti...“ Po těchto slovech byla v rukopise tato poznámka: „Usilovnému namáhání vychovatelův podařilo se vzbuditi v chovanci zdánlivě lepší vůli; ale jádro povahy jeho zůstalo nedotknuto, tak že i po roce mohl o něm strýc takto souditi: „On štítí se přemítání a uvažování, nesdílí s nikým své myšlenky a náhledy pouze proto, poněvadž se obává zvěděti pravdu, a jeví-li někdy dobrou vůli, není to nežli pouhý manévr; chceť takto aspoň na chvíli zacpati kárajícím ústa, by mohli i na dále zůstati, jakým jest,“ „Zpozorovav, že vzdorem a mlčením nutí osoby okolí svého k tomu, že snaží se jej rozveseliti a povolným učiniti, užívá zhusta prostředku toho, jsa přesvědčen, že kdykoli se tváří svéhlavým, mají o něj osoby ty starost.“ „Jediný prostředek má však u něho váhu a to prostředek nejnepříjemnější, poněvadž prozrazuje sprostší, nejmaterielnější a nejnecitelnější povahu lidskou: — bázeň a štítění se mrzutostí... Jedině mrzutosti jej pokořujou, ohýbají a donucujou ku slibům — jedině mrzutosti mívají u něho v zápětí krátká namáhání; avšak přes to ni mrzutostí nepřemáhají bludné jeho náhledy, na nichž houževnatě lpí z nemístné pýchy na svůj rod.“ „Šlechetné pohnutky mravní nemají u něho nejnepatmějšího účinku, ni ctižádost, ni vlastenectví, ni poctivost a správnost v konání povinností, ba ani zásady náboženské...“ Kníže dočetl. „Výborně, znamenitě, barone!“ uklouzlo jeho rtům. „Toť opravdu vzácná, drahocenná, neocenitelná listina, vážící více nežli sto nejdůležitějších listin diplomatických.“ „A co soudíte, kníže, o případnosti charakteristiky?“ optal se s jízlivým úsměchem ohyzdný baron, bera podávaný mu rukopis do ruky a skládaje jej. „Charakteristika je přesná a na vlas případná,“ odvětil kníže. „Znám nejmilostivějšího od maličkosti; vím tedy také, jakým byl jako mladík. Strýc soudí o něm spravedlivě. Takovým byl — ostatně vždyť jej známe všickni, víme, jakým je nyní. U porovnání s minulostí valně si nezadá.“ „Pravda, pravda,“ přisvědčil baron. „Ale ví-liž pak nejmilostivější, že nebožtík strýc tento úsudek napsal a že byla listina zachována?“ „Trvám, že nemá o tom zdání. Nepochybujuť, že by se byl o tom ve své prostodušnosti už aspoň někdy zmínil,“ odtušil baron. „Nesoudíť o svém strýci nikterak lichotivě; proto myslím, že věda o této listině nebyl by v důvěrném hovoru, v němž se o strýci vyslovoval často bez obalu a ostře, opomenul zmíniti se také o tom, jak o něm za jeho mládí duchaplný a důmyslný strýc soudil. Ostatně nechť o tom ví nebo neví, vše jedno — dvorní chronique scandaleuse bude míti na delší čas vzácnou kořist na pospas.“ „A dozví-li se o tom nejmilostivější?“ „Co škodí! Bude zuřit — toť vše! Kdož pak za to může, že vlastní strýc právě jen takto a nejinak o něm soudil?“ „A vypátrá-li rozšiřovatele?“ „Vypátrá-li — vypátrá-li!“ opakoval sebevědomě baron Chiari. „To je to!“ „Vy se spoléháte, milý barone, přece jen přes příliš na své umění,“ připomenul upřímně výstražným tónem kníže. „Vím, sice, že se vám podařilo již na tisíce pletich, vím, že je vám jedinému svěřen dozor nad bratry panovníkovými a že máte právo, ba povinnost podávati nejmilostivějšímu raporty o záležitostech, o nichž by se nesměl jiný ani slůvkem zmíniti; přes to může se při známé vrtkavostí nejmilostivějšího státi, že přes noc upadnete v nemilost, že shrne se na vaši hlavu jedním dnem vše, co určeno jest pro sto jiných, slovem, že...“ „Padnu!“ dokončil škaredý baron se samolibým a sebevědomým úsměvem. „Padnu-li však, věřte, milý kníže, že za den, za dva dny zase vstanu — svěžejší nežli před tím...“ „Mějte se na pozoru!“ napomínal kníže poznovu. „Není třeba,“ odtušil baron chladně. „Opatření bezpečnosti jsou učiněna.“ „Jak to?“ „Zcela jednoduše. Nechť stane se cokoliv, já a každý jiný, koho uznám za hodna, musí vyjíti z dvorní bouře jako vítěz.“ „Posud nepochopuju.“ „Slyšte tedy, kníže! Listinu tuto obdržel jsem od naší roztomilé Josefinky. Vymámila jí v slabé chvíli na mladším bratru nejmilostivějšího, nebo správněji řečeno, pan bratr, kteréhož nejmilostivější, jak víte, skoro nenávidí, svěřil listinu tu naší herečce patrně s úmyslem zcela jiným, nežli jak se na první pohled zdá. Dle všeho — a to bych přísahal — nechce nic více a nic méně, než aby listina dostala se v opisech do oběhu a konečně i do rukou nejmilostivějšího... A proč bychom nejvyšším osobám kazili soukromou radost?!“ „Pravda,“ přisvědčil kníže úšklebně. „Ale kdo a jak se má postarati o rozšíření?“ „Já a vy, kníže!“ „Není možno, barone! Věc je přece jen choulostivá — chcete-li, nebezpečna...“ Škaredý baron zavrtěl hlavou, na to vzal knížete důvěrně za ruku. „Naopak, milý kníže,“ pravil, „naopak! Postaráme-li se o to, by opis listiny té dostal se prostřednictvím kohokoli nebo vůbec jakýmkoli způsobem do rukou nejmilostivějšího, provedeme vlastně záslužný skutek ve prospěch panovníkův; zmaříme tím totiž nekalé úmysly a pletichy, které má mladší bratr nejmilostivějšího patrně za lubem.“ „S výkladem tím souhlasím; ale na nás přece nesmí padnouti ani stínu podezření,“ namítl kníže. „Také nepadne a padnout! nemůže,“ odvětil baron Chiari tónem oné jistoty, která nepřipouští nejmenší pochybnosti. „Ani já, ani vy nemůžeme přec opis listiny nejmilostivějšímu podati osobně, aniž jakýmkoli způsobem podstrčiti, Padloť by na nás podezření daleko snáze, poněvadž kromě nás dvou, milé naší Josefínky a panovníkova bratra nemá snad nikdo tušení, že podobná listina vůbec existuje. Bratr nejmilostivějšího aspoň první by uhodnul, kdo plán jeho zmařil — a mstil by se nám. Kromě toho zůstal by zmařený plán dle všeho i na panovníka bez účinku; neboť listina, o které dvorní chronique scandaleuse vůbec ani neví, má cenu velmi podřízenou. Nám musí jíti především o to, by se listina v opisech rozšířila, by se o ní mluvilo ve všech dvorních kruzích a tak aby zdánlivě zcela náhodně dostal se některý opis do rukou nejmilostivějšího.“ „Promiňte, milý barone,“ vpadl kníže Chiarimu do řeči, „že posud ještě nechápu, že by mohl býti tento způsob vhodnější.“ „Vím také proč,“ odpověděl klidně baron. „Vším tím je vinen jen nemotorný můj způsob vyjadřovati se. Jsemť voják. Nikdy jsem se nenaučil myšlenky své vyjadřovati tak uhlazeně jako naši diplomaté. Kdykoliv se diplomatům pletu do řemesla, vždycky zdám se býti, aspoň kdykoli mluvím, neohrabaný, nezpůsobný, nemotorný, ba snad i přihlouplý. Ale věc je mi vždycky jasná; jádro dovedu vždy vyloupnouti.“ „Vyslovte se tedy, milý barone, po svém způsobu! Nečiňte si žádného násilí!“ Baron Chiari chvíli mlčel, jakoby přemítal o vhodném způsobu, jakým by se stal knížeti srozumitelnějším, načež pravil: „Prožluklá slova a ještě prožluklejší myšlenky! Prvních se mi nedostává, poslednější pak vířívají vždy, kdykoli počnu mluviti, mozkem mým tak divoce, jakoby je tam fúrie žhavými metlami mrskaly.“ „A takto mluvící muž může tvrditi, že se nedovede náležitě vysloviti?“ „To mi jeti tak náhodou uklouzlo, milý kníže; podobné věty nepronáším ani dvakrát do roka. Však slyšte! O prospěšnosti, ba nutnosti, by se listina ta dostala v opisech do oběhu a konečně i do rukou panovníkových, není a nemůže býti mezi námi sporu. Jde jen o nejvhodnější a zároveň pro nás nejbezpečnější, chcete-li nejprospěšnější způsob, jakým se to státi má. Svěřiti úkol ten osobám cizím, byť sebe spolehlivějším, není naprosto radno; musíme úkol převzíti sami a k snadnému provedení můžeme užiti praktiky karbonářské...“ „Jak to, barone?!“ vpadl udiveně kníže. „Prostě tak, jako zakládali karbonáři své tajné spolky. Každý z nás svěří tajemství to toliko jedinému ze svých nejdůvěrnějších přátel s vyzváním, aby dal opis listiny opsati a postaral se tímže způsobem jako my o nový opis a rozšíření. Ve dvou, ve třech dnech bude kolovati tolik opisů, že při nejlepší vůli a třeba s použitím celého policejního aparátu nikdo nevypátrá, kdo pořídil opis první, t. j. kdo je všeho toho pravou příčinou. Neboť přítel na přítele takového něco neprozradí a byť i prozradil jeden nebo prozradili dva, třetí jistě bude mlčeti jako ryba.“ „Výborně!“ zvolal kníže, jsa teprve těmito důvody přesvědčen a pronesl slovo to tak hlasitě, že jej sám baron, kterýž vzhledem k nedoslýchavosti panovníkově neuznával mnohdy ani za dobré hlas svůj přitlumiti, upozornil, aby nebudil zbytečné pozornosti. „Pod svícnem vždycky tma,“ usmál se kníže. „A kde že bychom mohli pohodlněji a bezpečněji o podobných věcech jednati nežli právě zde, v bezprostředním blízku nedoslýchajícího mocnáře?! Panovník nás neslyší, jiným naprosto ani nenapadne, že bychom právě zde o něčem podobném hovořili a mimo to slyšeti z chodby každý krok, kdyby se někdo blížil...“ „Ale přece, přece, milý kníže!“ napomínal baron. „Vždyť pak jste sám napomínal k opatrnosti a ostražitosti...“ „Ah, proti těm se neprohřeším, barone,“ vpadl kníže. „Však prosím — dopovězte! Jáť posud ještě nechápu, jaký konečný účel máte na zřeteli, co míníte tím vším docíliti?“ „Nic více a nic méně, milý kníže,“ počal baron přitlumeným hlasem vykládati, „než upevnění vašeho i mého postavení u dvora, vlastně v přízni nejmilostivějšího. Pozorujuť od nějakého času, že mocnář počíná se nápadně milostivě chovati k Sulevimu. Nepamatuju se, že by byl někomu tolik nedopatření, ba přímo hrubých poklesků proti dvorním mravům a zvykům prominul jako právě Sulevimu.“ „A — vám, barone!“ doložil s mírným úšklebkem kníže. „Na tom nezáleží!“ pokračoval baron Chiari nedbaje úšklebné poznámky. „Nechť si získá přízeň nejmilostivějšího kdokoliv a způsobem jakýmkoliv; ale nikdy nesmí se to státi na útraty jiného, tím méně na útraty naše,“ „Pravda, pravda!“ „A právě na naše útraty se to děje,“ pokračoval baron. „Ani vám, milý kníže, kterýž přece takových zdánlivě nedůležitých věcí hrubě nedbáte, zajisté neušlo, že chová se Jeho Veličenstvo k nám a zvláště ke mně nápadně chladně a nevšímavě, což by snadno mohlo míti v brzku pro nás smutné následky.“ „Posud úplně nechápu, barone! Posud vám zcela nerozumím!“ ozval se poznovu již jaksi netrpělivě kníže Cavaredo. „Pochopíte však bez odkladu,“ odvětil nemotorný baron, jenž teprve nyní přicházel do proudu. „Věc se má takto: Vy víte, že mi nejmilostivější svěřil tajný dozor nad svými bratry, kterýmž právem nebo neprávem nedůvěřuje a kteří, jak sám víte, nesouhlasí s tak mnohým, co panovník podniká. Druhdy jsem musil den co den podávati raporty o jeho bratřích; mnohdy vyptával se mne nejmilostivější dvakrát neb i třikrát denně na to neb ono. Avšak od té doby, co mešká u dvora Sulevi, vyptává se mne Jeho Veličenstvo na své bratry jen zřídka kdy; mnohdy mé raporty prostě odmítne, ba od nějakého času a sice již asi po tři nebo čtyři týhodny nezmínil se o svých bratřích ani slovem.“ „Nu, a co z toho odvozujete?“ optal se kníže. „Mně zdá se, že věc ta pranic neznamená. Jeho Veličenstvo zdá se býti v příčině svých bratří upokojeno, a jedině proto netouží po žádných nových raportech. Avšak nebojte se, že to bude trvati dlouho. Přirozená nedůvěřivost panovníkova přihlásí se za nedlouho ku svému právu a pak zase vůbec ani nestačíte raporty podávati.“ „Ah, mýlíte se, kníže, mýlíte se! Tak tomu na první pohled býti může, ale v pravdě není. Já se sice nedovedu tak hladce a vhodně vyjadřovati jako naši diplomaté, ale jádro dovedu si vždycky vyloupnouti, vždycky...“ „A jaké jádro jste vyloupnul?“ „Poněkud trpké, milý kníže. Mám totiž za to, ba z mnohých drobných znamení soudím, že svěřilo Jeho Veličenstvo předůležitý úkol tajného dozoru nad svými bratry jinému a sice — Sulevimu.“ Teprve nyní kníže Cavaredo pochopil pohnutky zamýšlených baronových pletich; ale dříve nežli to dal na jevo, dodal baron: „A to se musí překazit. — zmařit — stůj co stůj!“ „Ano — překazit — zmařit — stůj co stůj!“ opakoval kníže na doklad, že úplně souhlasí. „A po mém náhledu půjde to snáze nežli se na první pohled zdá,“ ujal se slova Chiari. „Že koluje nehrubě lichotivá strýcova charakteristika mezi dvořanstvem, musí se nejmilostivější dověděti dříve, nežli o tom zví policie; ba musí se dověděli, že jí jeden z bratří pustil do oběhu. Tím bude upozorněn na nebezpečí, které mu může po případě hroziti se strany jeho bratří a pozná zároveň důležitost, ba nutnost tajného dozoru, A poněvadž Sulevi o tom všem neví a zvěděli nesmí, nebude moci nejmilostivějšímu — je-li totiž Sulevimu skutečně svěřen úkol dozoru — podati žádné zprávy, kdežto my budeme mocí Jeho Veličenstvu po případě podati nejen hodnověrnou zprávu, nýbrž i nezvratné důkazy a především prvopis listiny, kterýmž má býti nejmilostivější u dvora v posměch uveden. Jeho Veličenstvo nabude tím úplného přesvědčení o tom, kdo jest k důležitému úřadu tomu nejschopnější. Kromě toho bude pak nadmíru snadno uvésti třeba jen ledabylou poznámkou Suleviho v podezření, že nejen svěřený mu úřad konal nejapně, nýbrž že jest s nespokojenými bratry mocnářovými přímo proti panovníkovi spojen.“ „Výborně, barone! Výbomě!“ zajásal kníže tak nahlas, že baron Chiari viděl se nucena poznovu jej napomenouti k ostražitosti, načež kníže přitlumeným hlasem pravil: „Tak a nejinak zbavíme se nejsnadněji nepohodlného a nenáviděného vetřelce. Souhlasím se vším, milý barone! Podal jste poznovu důkaz vzácného svého nadání diplomatického, jež vám u nás í jinde každý upírá. A proto — spolehněte se na mne — jako vždy jindy ve všem...“ Tím ukončena v bezprostřední blízkostí panovníkově — tudíž tam, kde se toho nejméně kdo nadál — předběžná porada dvou dvorních intrikánů. Oba hovořili sice ještě dále; ale vše ostatní bylo již jen buď pouhé opakování neb rozpřádání jednotlivých myšlenek, námitek nebo pochybností již dříve pronesených — hovořeno tudíž, jako se v životě tak často děje, bezúčelně a zbytečně. Jednu výhodu však rozhovor ten měl přece. Oba pozapomněli totiž na to, že vinou Suleviho, který se byl ku zahájení kvartetní zábavy nedostavil, musejí čekati, až se Jeho Veličenstvu zlíbí nejmilostivěji jich propustiti. Konečně jim to připamatoval panovník sám. Z pracovny jeho ozval se totiž prudčí kašel, na to bylo slyšet! šramot, jako když někdo vstávaje od stolů odšupuje těžké křeslo. Po několika vteřinách otevřely se dveře a na prahu objevil se s výrazem unavenosti v tváři panovník. Protáhl se jako při prvním objevení a rozhlédna se kolem optal se nepříjemným svým hlasem: „Sulevi? — Kde je Sulevi?“ Baron Chiari a kníže Cavaredo, kteří byli ihned, jakmile zaslechli prudčí zakašlání panovníkovo, vstali a v předepsaném postavení příchod panovníkův očekávali, hluboce se uklonili. Chiari odpověděl pokorným: tónem: „Nejmilostivější pane! Račtež prominouti! Opovážili jsme se již oznámiti, že se Lambert Sulevi tentokráte nedostavil.“ „Ah, pravda,“ zívnul panovník; „jáť byl do práce tak zabrán, že jsem úplně zapomenul,“ „Ale kde jen mešká? Proč se nedostavil? Kde a proč se zdržel?“ dodal panovník po malé pomlčce dobromyslně a zároveň nápadně milostivě, což barona i knížete, kteří očekávali prudký výbuch hněvu, nemálo překvapilo. „Litujeme, nejmilostivější pane,“ odvětil Chiari, „že nemůžeme v ohledu tom podati spolehlivé zprávy. Dovolujeme si však co nejponíženěji podotknouti, že podobné prohřešení proti etiketě, pokud víme, ještě nikdy se nestalo. Osmělujeme se však nejmilostivějšího pána co nejuctivěji upozorniti, že je Lambert Sulevi posud mlád, že není ještě s mravy a zvyky dvorními tak obeznámen, jak by bylo přáti a jak by si snad sám upřímně přál.“ Licoměrné připomenutí to, kterýmž měl býti patrně hněv panovníkův nepozorovaně rozdmýchán, minulo se však žádoucího účinku. Buď že byl panovník, ve věcech dvorní etikety jinak neúprosný, neobyčejně unaven nebo že byl Sulevimu skutečně milostivěji nakloněn nežli komukoli ze svých dvořanů — poznámka Chiariho pojata panovníkem tak, jak byla pronesena a nikoli, jak byla v pravdě míněna. „On má pravdu, barone,“ odvětil panovník tónem dobromyslně naivním. „Sulevi je mlád — musíme mu už něco prominout! ... Potká-li ho, barone, řekl mu, že se nehněvám... Ale ne, ne — to mu neříkal. — Řek mu, že se hněvám... Tak! Naženeme mu trochu strachu, ať je aspoň trochu potrestán...“ Baron Chiari, jehož dvornost, jak jsme byli již pozorovali, v první řadě jevila se nemotornými poklonami, poznovu se mlčky uklonil na důkaz, že právě obdržený rozkaz panovníkův svědomitě vykoná. „S dnešního! kvarteta tedy sejde!“ pokračoval panovník mávna odmítavě pravou rukou. Posuněk ten však byl zcela bezvýznamný a zároveň bezúčelný; neboť teprve po té kývnul rukou oním významným způsobem, kterýmž panovníci všech věků a národů dávají na jevo, že někoho milostivě propouštějí. Baron i kníže opět se mlčky uklonili, hlouběji než dříve, a setrvali v sehnuté poloze nepoměrně déle, nežli bývá při obyčejné pokloně zvykem. Když pak se zase vzpřímili, byli už v saloně samotni. Panovník byl zmizel ve své pracovně, odkud zaznělo prudké trhnutí stříbrným zvoncem — volalť svého komorníka... Baron a kníže vyměnili mlčky nejudivenější a zároveň nejvýmluvnější pohledy. pohledech obou zračilo se nejvyšší překvapení a podivení. „Viděl jste? Slyšel jste, kníže?“ ozval se přitlumeným, úzkostlivým, skoro ustrašeným hlasem baron. „Viděl i slyšel,“ zní odpověď podobným tónem. „Co tomu říkáte?“ Kníže pokrčil mlčky ramenoma. „Neuhodl jsem? Nevyloupl jsem jádra?“ Kníže mlčky přisvědčil. „Sulevi je bídák,“ pokračoval baron s přízvukem rozhořčenosti. „Bídák!“ opakoval kníže tónem méně příkrým, ale přece zjevně roztrpčeným. „Pojďme!“ pravil na to hlasitěji baron, obrátiv se k odchodu a bera housle ze svého pulpitu, kam si je byl před tím položil. Kníže učinil po jeho příkladu; vzal housle pod paží, a obrátil se. Hned na to ubírali se oba ze salonu. Na chodbě minuli oba sloužící. „Je komorník nejmilostivějšího zde?“ optal se baron Chiari staršího sluhy. „K službám, pane barone!“ odpověděl sluha devotně se kloně. „Nejmilostivější pán ráčil naň právě zvonit... Je v ložnici nejmilostivějšího...“ „Vyřiďte mu tedy, by pana Lamberta Suleviho — kdyby se dostavil — nepředpouštěl — rozumíte?“ „Rozumím!“ „Pod žádnou záminkou — rozumíte?“ „Rozumím!“ Baron i kníže šli chodbou. Uloživše své housle do skříně, z kteréž je byli vzali a kterou Chiari zase na klíč zavřel, ubírali se mlčky dále. Když však dospěli na konec chodby, otevřely se prudce dvéře a na chodbu vrazil udýchán mladý, asi třicetiletý muž v uniformě důstojníka tělesné stráže. „Malheur, pane Sulevi — strašný malheur!“ oslovil baron Chiari důstojníka tónem úsměšným. „Zmařil jste dnešní kvarteto!“ Mladý důstojník zastaviv se, mlčky salutoval; v tváři jeho jevila se ustrašenost. „Jeho Veličenstvo je v nejvyšší míře rozhořčeno, rozhněváno, rozzlobeno!“ pokračoval baron Chiari mžhouraje očima. „Já a zde kníže Cavaredo marně jsme se snažili Jeho Veličenstvo uchlácholiti. Nic naplat! Vše marné!“ Sulevi stál chvíli beze slova. Cítilť příliš dobře tíhu baronových slov, a věda, že takřka nepromíjitelný poklesek jeho jiných následků vůbec ani míti nemůže, věřil baronovi na slovo. „Děkuju vám, pane barone, i vám, pane kníže,“ ujal se po malé chvílí Sulevi skoro až zajíkavě slova, „za laskavou ochotu omluviti mne u Jeho Veličenstva.“ „Prosím, prosím,“ vpadl Chiari, „byla to jen naše povinnost. Lituji však, že byla naše snaha marna, úplně marna. Nejmilostivější přímo zuří!“ „Příčina, pro kterou jsem se zdržel, je takového druhu, že mi Jeho Veličenstvo snad přece promine,“ podotknul Sulevi, „obzvláště omluvím-li se bez odkladu...“ „Jen to ne! Jen to ne!“ odvětil chvatně s líčenou dobromyslností baron. „Varuju vás přátelsky! Jeho Veličenstvo dalo komorníkovi přísný rozkaz nepředpouštěti vás,“ Tvář Suleviho, v kteréž byl před chvílí kmitl záblesk naděje, jevila po těchto slovech mírnou úzkostlivost; ale přes to pravil mladý důstojník klidněji nežli před tím: „Pokusiti se snad přece mohu?!“ „Pokuste se, pokuste, příteli!“ baron na to. „Já však vás přece varuju! Nedrážděte Jeho Veličenstvo! Vyčkejte den -— dva, třeba tři dni, až se hněv nejmilostivějšího poněkud utiší.“ Sulevi váhal. Byltě na rozpacích, má-li rady baronovy uposlechnouti nebo si bez odkladu zjednati jistoty, byť sebe trpčí. Po chvíli rozhodl se pro poslední. „Pokusím se přece,“ pravil posléze s jakousi trpkostí; načež se baronovi a knížeti dvorně uklonil a pospíchal chodbou dále. „Nu — ten bude míti rozkošnou noc!“ připomenul úšklebně a škodolibě baron ku knížeti, kterýž byl němými svědkem výstupu toho. „Komorník ho nepředpustí a tak stráví bez odporu noc, které mu nezávidím.“ „Já také ne!“ kníže na to. „Ostatně to zaslouží — jest bídák...“ „Ano — bídák!“ dodal baron. Po té zmizeli oba týmiž dveřmi, kterýmiž byl před chvílí Sulevi vešel. — — — Sulevi chvátal zatím chodbou až k salonu. Přede dveřmi setkal se s komorníkem, jenž vrátiv se od panovníka, byl už sluhou poučen, jak se má chovati. „Prosím, ohlaste mne u Jeho Veličenstva!“ žádal Sulevi. „Není možno!“ odpověděl s ledovým klidem komorník, lehce se ukloniv. Sulevi žádost svou opakoval. „Není naprosto možno!“ zní chladná odpověď. „Mám přísný rozkaz nikoho nepředpouštěti, a také neohlašovati.“ „U mne však možno snad tentokráte učiniti výminku,“ vykládal Sulevi. „Zdržev se z důležité příčiny nedostavil jsem se v čas — a musím se nyní nevyhnutelně omluviti.“ Komorník pokrčiv ramenoma pravil týmž tónem ledové zdvořilosti, jako dříve: „Lituju, pane Sulevi, že nemohu přání vašemu vyhověli. Byloť mi výslovně rozkázáno — právě vás pod žádnou záminkou nepředpouštěti a také neohlašovati.“ Sulevi stál chvíli bez pohnutí, jsa na rozpacích, má-li se ještě jednou pokusiti o oblomení komorníka nebo nic. Nežli se rozhodl, podotknul komorník: „Ostatně, pane Sulevi — nejmilostivější pán ráčil právě ulehnouti...“ Slovy těmi byla žádost Suleviho na dobro vyřízena. Mladý důstojník se obrátil a pomalu se ubíral cestou, kterouž byl přišel. A že pak strávil noc, které mu nikdo nezáviděl, není pochybnosti.... Jsme přesvědčeni, že byl mnohý z čtenářů ve svém očekávání trpce zklamán, Z předběžného označení, že počíná vypravování naše v apartementech panovníkem obývaných, zajisté mnohý právem se domníval, že bude následovati líčení tak zvaného života salonního. Nám však nejde, abychom tak řekli, o líc, nýbrž o rub nebolí o zákulisí tohoto života, s kteréhožto stanoviska jest zcela jiný pohled na život dvorní, nežli se stanoviska obvyklého, s kteréhož se obyčejně líčívá. Prostičký děj zahájen sice v saloně, ale osoby, s kterými jsme se seznámili, požadavkům přísně salonním naprosto nevyhovují. Již z toho, co jsme byli o povaze panovníkově napověděli, zřejmě vysvítá, že v okolí takového muže nemohl se pravý život salonní nikdy vyvinouti. Překáželať zde v první řadě rázovitost panovníkova, který svými snahami, zvyky, mravy a náklonnostmi nápadně se lišil od svých současníků, zejména od lehkomyslných, rozmařilých, ba nemravných prostopášníků, jakýmiž v tu dobu hlavní a sídelní město jeho říše slynulo. Mocnář ten panoval už skoro třicátý rok a požíval zasloužené pověsti muže přísných, neúhonných, skoro katonských mravů. Nevládnul ve své říši, abychom tak řekli, ve slohu velkém. V tom bránil mu nedostatek politických zásad, zaviněný jednak přírodou, která mu neuštědřila oněch darů ducha, jichž jest k nepředpojatému názoru v svět nevyhnutelně potřebí, jednak nepřiměřeným, nedostatečným, ba chybným vychováním. Nedůvěřivost jeho nejen k lidem vůbec, nýbrž i k příbuzenstvu, ba i k sobě samému, která se u něho jevila již z mládí, neopustila ho po' celý život a byla zřídlem nepřehledné řady obmezených názorů, vrcholících v názoru středověkém, že je stát soukromým majetkem neboli statkem panovníkovým, a proto že může panovník se státem, vlastně s jeho občany zacházet! úplně dle své vůle a libosti, t, j. jinými slovy, panovník ten vládl absolutně. Houževnaté lpění na starých tradicích a takový též odpor proti jakékoliv novotě činily z panovníka toho pravý ideál kruhů konservativních. Byl rozhodným odpůrcem písemnictví a osob písemnictvím se obírajících. Netajil se tím nikdy a před nikým, vyslovuje se o spisovatelích a milovnících literatury bez obalu příkře, pohrdlivě, ba s největším opovržením. Podobně nemiloval učitelů a vychovatelů snažících se zavěsti opravy ve vyučování. „Držte se starého,“ pravil kdysi k jistému vynikajícímu vychovateli; „neboť staré jest dobré. Našim předkům vedlo se při tom dobře — proč by se nemělo tak vésti i nám? Nyní zavádějí se do škol namnoze nové myšlenky, s kterýmiž nesouhlasím a nikdy souhlasiti nebudu. Vyhněte se jím a přidržte se opaku! Nepotřebuju žádných učenců, nýbrž výhradně jen dobrých občanů, a vaším povoláním jest vzdělávati mládež k tomuto účelu. Kdo slouží mně, musí učiti, co nařizuju já. Kdo to neumí nebo kdo zavádí nové myšlenky, může prostě jíti, a nepůjde-li, odstraním jej sám.“ Avšak ani stav vojenský, — což jest u panovníka absolutního skutečně skoro víře nepodobno — netěšil se valné přízni mocnáře toho. Příčinu toho dlužno hledati jednak v tom, že panovník ten vyhýbal se všemu, co podobalo se zmužilosti a síle třeba jen vzdáleně; jednak pak v tom, že neměl' jedné z hlavních nectností panovníků vůbec: že nebyl samolibý. Nemilovalť okázalých slavností, tím méně vojenských parád, které mu očividně přiváděly na mysl moc a sílu lidu, v tu dobu arci dřímající. Nepokládali vojsko za nic víc nežli za uniformované služebnictvo, které jsouc připraveno na každý pokyn svrchovaného a neobmezeného pána svého, musí každý rozkaz jeho slepě vykonati. Nicméně ani vojsku svému, které vždy a ve všem konalo rozkazy svého pána, panovník ten — jako vůbec nikomu — nedůvěřoval. Z přirozené a později různými okolnostmi podporované nedůvěřivosti vyvinula se prodlením let podezřívavost, kterou přirozená nechuť panovníkova ku práci vůbec aspoň poněkud odstraněna. Počal se zabývati státními záležitostmi. Avšak v brzku seznal, že vláda absolutního státu nevyžaduje přílišného napínání duševních sil. Zamiloval si tudíž nový obor působení svého a věnoval mu svědomitě a poctivě všecken svůj čas. Nic ho netěšilo tak, jako hravé a piplavé zabývání se státními záležitostmi. Musil o všem věděti, všechno prozkoumati. Všechny spisy a prosby musily býti dodány do kabinetní kanceláře, odkud teprve po vyslechnutí nesčetných rádcův panovníkových přikazovány jednotlivým ministrům neb úřadům k vyřízení. Nedůvěřivá podezřívavost panovníkova měla však ještě jiný následek: zvláštní zřízení policie státní, která musila nade vším bdíti a panovníkovi o všem tajné raporty podávati. Z počátku čítával panovník raporty ty skoro výhradně pro obveselení mysli; neboť policie referovala o všech možných příhodách, nehodách a osobnostech, obzvláště o osobách, které panovník znal a jejichž příhody, osudy, jednání a snahy mohly jej zajímati. Panovník uvykl souditi o osobách v bezprostředním blízku svém dle těchto zpráv a dověděl se často o mnohé osobě věcí, jichž se ani ve snu nenadál, čímž skoro chorobně nedůvěřivé podezřívavosti nová látka poskytnuta. Počali nedůvěřovati i osobám osvědčeným, obzvláště svým bratřím, členům vlády, vyšším hodnostářům a vůbec každému, kdo mu byl na blízku. Chtěje o každém z nich zvěděti ryzou pravdu, by věděl, čím se má ve svých rozhodnutích říditi, zavedl kontrolu policie státní zřídiv si policii soukromou, t. j. svěřiv dozor nad vynikajícími osobnostmi u dvora důvěrníkům svým a v první řadě nejoddanějšímu z nich — generálnímu pobočníku svému, baronu Janu Chiarimu, kteréhož vyzval, aby si přibral k výpomoci i jiné důvěrníky, zejména panovníkovi oddaného nejvyššího hofmistra knížete Rudolfa Cavareda. Tím, co tuto o povaze panovníka toho zběžně naznačeno, lze si vysvětliti tak mnohé, co zdálo se býti z počátku pravdě nepodobno, ba ve společenských kruzích, o nichž vypravujeme, naprosto nemožno. V bezprostředním blízku takového panovníka nemohl se uhlazený život salonní, jak už připomenuto, nikdy ujmouti a také se nikdy neujal. Všechno mělo ráz patriarchální, ba mnohdy skoro až šosácký. Mocnář pokládán za panovníka dobromyslného, za pravého otce svých poddaných a nedávali se jinak titulovali nežli prostě nejmilostivější pane. Zavítav s čtvrtou svou chotí, s nástupcem trůnu, tehdá již mužem skoro třicetiletým, s některými členy vlády a četným dvořanstvem ze sídelního města Svého do hlavního města jedné z nejdůležitějších zemí Své říše, dal si k radě Své vlády přes všecken Svůj odpor k uvítacím slavnostem všeho druhu líbiti skvělé, ba nadšené uvítání oněch Svých loyálních poddaných, kteří jej buď opravdu nebo jen na oko a z různých důvodů pokládali za pravého otce svého. Prvního dne večer projel se svým synem v otevřeném kočáře hlavními ulicemi skvěle osvětleného města. Druhý den dopoledne ztrávil obvyklým přijímáním šlechty, vyššího duchovenstva, vyšších úřadníků zemských a různých sborů, odpoledne pak navštívil řadu dobročinných a jiných ústavů, škol, úřadů atd. a nudil se u večer po dvě hodiny v divadle. Třetího dne udílel od rána až do večera neúnavně audience, přijav, jak úřadně zjištěno, neméně nežli půldruhá tisíce osob všech stavů, nejpádnější to doklad jeho záliby udíleti audience, a pozdě večer navštívil asi na hodinu dvorní ples, kde nudil se ještě více nežli minulého dne v divadle. Vrátiv se do Svých místností ulehl v nejvyšší míře unaven. Teprve čtvrtého dne octnul se aspoň poněkud v obvyklých kolejích. Dopoledne odbyl si hravým způsobem záležitosti státní. Vyslechnuv s vzornou trpělivostí všechny ministry a dvorní rady, kteří jej na cestě provázeli, vyptal se na všechny důležité, hlavně nedůležité, ba malicherné titěrnosti, udělil přiměřené rozkazy a byl rád, že mohl se odpoledne věnovati nejmilejšímu zaměstnání svému; vyřizování petic a suplik, jichž bylo v právě minulých dnech kabinetní kanceláři dodáno tak ohromné množství, že mohl po několikadenní přestávce zase jednou po své chutí čísti, zkoumati, registrovati, indisovati a vyřizovati, neboli jinými slovy, že mohl u psacího stolku v hravé, piplavé práci kancelářské s nejobratnějším a nejsvědomitějším dvorním radou závoditi. Pozdní večer čtvrtého dne určen byl k obvyklé soukromé zábavě Jeho Veličenstva; fidlařskému kvartetu, jak úsměšní jazykové dvorních posměváčků v důvěrných rozmluvách tomuto druhu zábavy přezdívali. Ale jeden ze čtyř účastníků, jak víme, z neznámé příčiny se nedostavil, čímž zábava ta k nemalé radosti dvou jiných, barona Chiariho a knížete Cavareda, zmařena. Panovník sám nezdál se však býti ani dost málo rozmrzen, že nejmilejší zábava jeho neočekávaným způsobem zmařena. Byl to sice pravý div; neboť něco podobného nebylo se posud ještě nikdy stalo, ale zdá se nám, že neodchýlíme se příliš od pravdy, když panovníkovu netečnost k tak nápadnému porušení dvorní etikety připíšeme výhradně jen na účet bezpříkladné duševní i tělesní unavenosti jeho. Jindy byl by zajisté zcela jinak věc pojal i vyřídil nežli tentokráte; avšak život jeho byl v právě minulých dnech tak mimořádný, že přes všechno vyhýbání se nudným, unavujícím a po jeho i jiných náhledu malicherným slavnostem, i silný organismus panovníkův přece — když právě nepodlehl, tak aspoň — ochabl v té míře, že zatoužil po klidu a samotě. Ostatně víme také, že jevil se býti i nejdůvěrnějšímu ze svých rádců, baronu Chiarimu, zcela jiným, nežli jakým býval obyčejně. Vímeť, že v poslední době nepřijímal ani tajných raportův Chiariho, tak že tento počínal se už domnívati, že upadá v nemilost a že panovník důležitý úřad dozoru nad svým nejbližším příbuzenstvem, členy vlády a dvořanstvem svěřil osobě jiné. Nicméně i v tom se baron Chiari aspoň poněkud mýlil. Rozsáhlé přípravy k panovníkově Cestě a zvláště ministerstvem předstíraná politická důležitost této cesty činily panovníkovi od delší již doby nemalé starosti. Byltě tím vyrušen z hravého způsobu panovati a donucen častěji nežli kdy jindy súčastniti se jednání státní rady, jejímiž členy byli ministři, tak zvaní konferenční radové a zvláštní referenti, a v jejíž obor působnosti náležely záležitosti nejen státní, nýbrž i soudní, vojenské, správní, finanční a školské. Tím ubírán panovníkovi v poslední době skoro všechen prázdný čas, jehož druhdy svědomitě užíval netoliko ku přísné kancelářské práci, nýbrž i ke čtení rap ortů policejních a vyslýchání ústních zpráv svých důvěrníků, kteří — jak za takových poměrů vůbec ani jinak možno nebylo — nejčastěji podávali raporty o pouhých klevetách, dvorních pletichách, veřejných i soukromých škandálech, jež panovníka obyčejně v nemalé, někdy však také u vyšší, ba nejvyšší míře zajímaly. Odchýlení se od obvyklého způsobu života, jiné zaměstnání a s tím nutně souvisící nevrlost, unavenost a zemdlenost byly jedinou příčinou, pro kterou nejmilostivější pán nejevil po nějaký čas na nejzamilovanějších hříčkách svých oné záliby, jako druhdy, když se mohl hříčkám těm z celé duše a beze všech vzpomínek na mrzuté státní záležitostí oddati. Avšak změna ta nemohla míti dlouhého trvání. Porady státní rady byly již v sídelním městě na delší čas skončeny, panovník byl si už také odbyl neméně mrzuté vítací slavnosti a počal se již zapřádati v obvyklý způsob života. Odřeknuv smyčcový kvartet zazvonil, jak víme, na svého komorníka, jenž v tmavé předsíňce panovníkovy ložnice u stolu sedě podřimoval, a vyzval jej, aby mu upravil lože. Když však komorník nejmilostivějšímu co nejuctivěji ohlásiti se osmělil, že jest lože už upraveno, propustil panovník komorníka milostivým pokynutím ruky a odebral se do své ložnice. Zde ještě chvíli přecházel, potom se bez cizí pomoci svlékl, a ulehnuv na prosté lože za nedlouho tvrdě usnul... Docela jinak ztrávili zbytek večera a noc ostatní členové fidlařského kvarteta: baron Chiari a kníže Cavaredo, a ještě jinak nežli tito- dva — Lambert Sulevi. První dva odebrali se do místností, jež obýval baron Chiari. Byl to byt nádherně, přímo královsky vyšperkovaný. Obyčejně v něm bydlily cizí pomazané hlavy, kdykoliv zavítaly do města návštěvou, a hofmistrovský úřad propůjčil jej tentokráte baronu Chiarimu pouze z té příčiny, že byl Chiari u dvora přes všechen posměch, jejž si z něho dvořanstvo tajně tropilo, přece jen člověk nejmocnější. I zasedli v saloně za malý hamagonový stolek a při výborném víně, jež jim jeden z četných sluhů baronových ze sklepů panovníkových přinášel, bavili se asi po dvě hodiny přetřásáním dvorních klepů, tajných svých plánů a rovněž tak tajných soukromých zábav, o nichž se byl baron již v saloně panovníkově mimochodem zmínil. Obsah rozmluvy, kterouž byl Chiari ve svých zápiskách svědomitě a obšírně zaznamenal, nemá nyní pro širší obecenstvo takořka pražádné nebo jen pranepatrné zajímavosti. Mluvenoť úšklebně, posměšně, pohrdlivě a jízlivě o všech možných osobnostech, které tehdáž u dvora žily. Občas stala se sice také zmínka o některých členech vlády, o bratřích a jiných příbuzných panovníkových neb o některém vyšším hodnostáři vojenském, státním a duchovním, jichž jména a skutky přešly i na potomstvo; ale byly to vesměs jen poznámky ledabylé, povrchní, nehrubě zajímavé. Také rozhovor o tajných plánech a tajných zábavách skoro nižádnou zvláštností nepřekvapil. Byliť o nejnovějším plánu již pohovořili v bezprostředním blízku panovníkově a shodli se nyní velmi snadno o některých podrobnostech; o tajných zábavách svých pronesli však jen několik nahodilých slov. Toliko hovor o posledním dvorním plesu, zasahující do našeho vypravování, zasluhuje zmínky a vypravujeme jej zde věrně dle zápisek. „Ah — bylo to nudné, milý barone, není-liž pravda?“ ozval se kníže Cavaredo. „Kněžna N... snažila se upoutati všeobecnou pozornost. Ale kdož by dbal teď sestárlé pávice, jejíž uvadlé vnady sotva by dovedly rozehřátí člověka z nejnižších tříd lidu!“ „Hm — a přece upoutala po půlnoci mladého hraběte M., o němž nejnovější chronique scandaleuse vypravuje, že se rozhodnul pro stav duchovní a má zálusk na klobouk kardináiský,“ odpověděl baron Chiari. „Toho jsem nepozoroval,“ podotknul kníže. „Ostatně nestojí uvadlá koketa ta již skoro ani za povšimnutí. Také hrabě M. není ani dost málo zajímavý. Přiblblá tvář, bezvýrazné oko, sípavý hlas a hlavně úzkoprsé jeho náhledy o životě u dvora činí jej přímo odporným. Pohádal jsem se s ním ondy pro svůj náhled o chrtech barona D., o nichž jsem pravil, že nejsou čistokrevní, kdežto on tvrdil opak toho — a od té doby se mu vyhýbám. Urazil mne neslýchanou svou drzostí. O plesu jsem naň ani nepohlédnul, kdežto on všemožně se snažil přiblížiti se mi, poněvadž ví, žeť jeho strýc plukovník K., po němž by rád zdědil aspoň jedno z četných jeho panství, důvěrný můj přítel.“ „Za to vás, milý kníže, jak jsem pozoroval, zajímala nepoměrně více, ne-li nejvíce mladičká komtessa V….“ připomenul baron Chiari. „Kdykoli se mihla podle mne, vždy mihnul se podle mne i statný kníže Cavaredo.“ „Mýlíte se, barone! Mýlíte se!“ vpadl kníže. „Komtessa je nejnudnější stvoření, s kterýmž jsem se vůbec setkal. Na pohled zdá se býti svěží jako rybička; ale jakmile počne mluvit, podobá se žabce, poprvé na výsluní se octnuvší. Kouká kolem vyjeveně, lapá ustavičně po vzduchu a řeč její podobá se kuňkání. Při každém třetím, čtvrtém slově sahá k srdci, jakoby chtěla dáti na jevo, kam má člověk... Eh! Jak už jsem řekl – nejnudnější stvoření pod sluncem.“ „A po kom jste tedy, milý kníže, tak toužebně, ba milostně pošilhával?“ optal se baron Chiari důvěrně. „Hádejte, barone — hádejte!“ Baron hádal. Uvedl celou řadu jmen; ale kníže po každé zavrtěl záporně hlavou nebo rozhodně prohlásil, že se baron mýlí. „Neuhodnu!“ přiznal se konečně Chiari. „Vidíte, barone, že nemáte v milostných pletkách tak bystrého zraku jako v záležitostech státních!“ odtušil kníže tonem samolibým. „Přiznám se vám upřímně — ume zajímala nejvíce kněžna Z ..., „Není možná!“ „A přece svatosvatá pravda!“ „Nepochopuju, milý kníže, ani když mi to opakujete!“ „A přece je věc tak přirozená!“ vykládal kníže. „Kněžna má jediného syna, jenž zdědí časem svým ohromné bohatství. Já pak mám, jak víte, mladou, sličnou neteř, která nezdědí praničeho a které, až se bude někdy vdávati, budu musit obstarati výbavu já. Podaří-li se mi, opatřiti jí ženicha bohatého, bude mi výbava ta stokrát nahrazena; jinak stanu se vlastně jen pouhým dobrodincem, což jest, jak sám uznáte, úkol plebejcův a na nejvýš patriciův a nikoliv šlechty majorátní, která má a musí dbáti o nezkrácené zachování majetku po svých předcích.“ Poslední poznámka nebyla sice baronu Chiarimu valně po chuti a skoro jej urazila. Přes to nedal na sobě ničeho znáti, věda velmi dobře, že poznámka ta knížeti, kterýž byl vše jiné, jenom ne šlechtický hrdopýšek, jen maně uklouzla a neměla nikterak za účel porovnávati pouhé baronství Chiariho s knížectvím Cavaredovým. Chiari několik okamžiků mlčel, pak podotknul: „Nu — kdyby to tak věděl nejmilostivější!“ „Vypověděl by mne pro nenáviděné kuplířství okamžitě ode dvora,“ odpověděl kníže potutelně se usmívaje. „Avšak nejmilostivější se to nedozví. Kromě mne a nyní kromě vás, milý barone, nemá o tom nikdo ani tušení. A od vás se to nikdo nedozví.“ „Nikdo a nikdy! I kdyby mne žhavými kleštěmi k vyzrazení tajemství donutiti chtěli,“ zaříkal se skoro až patheticky Chiari. Kníže dal se do smíchu, pak zvedná sklenku zvolal: „Na zdraví nejmilostivějšího — nejúhlavnějšího nepřítele milostných pletek a nejzarytějšího odpůrce kuplířství všeho druhu!“ Baron učinil po příkladu knížete, zvedl svou sklenku se slovy: „Já zase připíjím na zdraví všech, kdož nejmilostivějšího dovedou udržovati v tak sladkém a tudíž příjemném klamu, jako na příklad my dva.“ Sklenky zařinčely; oba obstarožní záletníci vyprázdnili je jedním douškem. „A na doklad, že tajemství vašeho, milý kníže, nevyzradím,“ ujal se po malé pomlčce slova Chiari, „dám vám v zástavu tajemství své.“ „Parbleu!“ vpadl kníže. „Snad také nějaké kuplířství?!“ „Ano, i ne!“ „Jak to?“ „Hádejte, jako jsem musil hádati já!“ Kníže hádal, ale posléze musil se podobně jako před chvílí soudruh jeho přiznati, že neuhodne. „Vidíte, kníže,“ připomenul obdobně Chiari, „že nemáte rovněž jako já v milostných pletkách tak bystrého zraku jako v záležitostech diplomatických.“ „Pro koho tedy kuplujete?“ „Pro sebe, milý kníže, pro sebe.“ „Není možná!“ „A přece pravda! Jsem zamilován!“ „Zamilován!“ opakoval kníže s přídechem ironickým. „Ano, zamilován — po uši zamilován,“ usmál se baron. „A která pak komorná byla tak šťastnou, že upoutala pozornost proslaveného našeho Don Juana?“ „Tentokráte žádná komorná, milý kníže.“ „Kdo tedy?“ „Hádejte!“ A kníže poznovu hádal. Uvedl celou řadu ženských důstojenství: šičku, pradlenku, úřadnici, řemeslnici, vojenskou dcerku, měšťanskou žínku atd.; baron však neustále se usmívaje vrtěl jen záporně hlavou a posléze připomenul: „Výše! Výše, milý kníže!“ „Snad šlechtičnu?“ „Uhodnuto!“ Po této odpovědi Chiariho kníže Cavaredo hlasitě se rozesmál; baron však se jen potutelně usmíval a pravil: „Nu — teď snad už snadněji uhodnete — hádejte!“ A kníže hádal po třetí. Uvedl opět celou řadu jmen — starších, mladších i nejmladších dam šlechtických. Baron však neustále vrtěl záporně hlavou, až pak posléze, když kníže — patrně jen jaksi ironicky — uvedl jméno hraběnky Lichnické, zvolal Chiari patheticky: „Uhodnuto!“ „Není možná!“ odvětil udiveně kníže. „Tu bujnou koketu tu divokou mužatku!!“ „Ano,“ „A pro sebe ji kuplujete?“ „Ano — pro sebe, pak také pro vás, kníže, a ještě pro jiné — —“ „Jak to, barone? Já vám nerozumím! Mluvíte dnes v samých hádankách. Kolem odulých rtů barona Chiariho pohrával při posledních slovech knížete onen nevylíčitelný vítězoslavný úsměv, jakýmž se mimoděk prozrazuje pocit nejvyššího uspokojení. Ohyzdná tvář jeho nabyla tím zvláštního výrazu. Zdálať se býti dvojnásob ohyzdnou a přímo odpornou, neboť vítězoslavný úsměch, vlastně pouhé sešklebení, nelišil se hrubě od výrazu nejvyššího zděšení nebo nejprudší bolesti. „Vidíte, milý kníže,“ ujal se slova Chiari po malé pomlčce tónem žertovně vyčítavým, „že jsem měl ryzou pravdu, když jsem před chvílí podotknul, že vás v milostných pletkách předčím bystrozrakostí, jako předčíte vy mne v diplomacii! I teď ještě se vám zdá, že mluvím v hádankách a zatím byste všechno hned uhodnul, kdybych vám jen jedinou větou něco napověděl.“ „Nu — napovězte, barone!“ zvolal kníže poněkud netrpělivě. „Nenapínejte zvědavost moji tak dlouho na skřipec a řekněte Effeta!“ „Nuže, tedy,“ děl baron, „já verbuju hraběnku Lichnickou pro naše tajné zábavy.“ Dojem, jaký poslední dvě slova na knížete Cavareda učinila, je naprosto nevylíčitelný. Tvář jeho nedůvěřivě se protáhla, ale hned radostně roztáhla; z očí šlehnul blesk udivení, však hned na to pláli v nich zvláštní oheň tiché smyslné rozkoše, jako když labužník zaslechne jméno nejmilejší lahůdky, po kteréž byl už po dlouhý čas marně prahnul. „Jak že!“ ozval se kníže přitlumeným tónem, sprásknuv ruce, na to opakoval táhle slova baronova: „Pro — naše — tajné zábavy?!“ „Ano — pro naše tajné zábavy,“ dotvrdil Chiari rozhodně, ale taktéž tónem nápadně přitlumeným. Kníže zůstal chvíli beze slova a bez pohnutí jako ztrnulý. Náhle prudce vyskočil a vypuknuv v hlasitý smích zajásal: „Výbomě, barone! Výborně! Tak si vás vždycky přeju — tak a nejinak! — Kromě vás nedovede se nikdo o osvěžení naších zábav tak starati —“ „Trvám, že bude hraběnka Lichnická vítaným přírůstkem,“ podotknul baron s líčenou skromností. „VeIevítanou, nejvítanější, barone!“ horlil kníže sedaje na své místo a mna si radostně ruce. „Člověku jde hlava kolem, když jen pomyslí, jak asi — Eh! — výborně! výborně, barone! Vždyť to pravá Venuše...“ „Chcete snad říci Juno, milý kníže,“ namítnul: Chiari. „Jak vám libo, barone — třeba Juno — nebo Venuše i Juno zároveň — nebo kterákoli jiná bohyně... Při pouhém pomyšlení, že bych ji mohl jen jednou spatřiti, že bych si s ní mohl jednou zatančiti, ustupujou všechny bohyně do pozadí.“ „Kníže, kníže!“ podotknul káravým tónem Chiari, hroze žertovně knížeti ukazováčkem pravé ruky. „Vyť jste u vytržení!“ „A jakž bych nebyl, barone! Či nemám příčiny?! Však rcete i— jak daleko jste už dospěl? Je ochotna — nebo docela již svolila?!“ „Prozatím jsem učinil jen první opatrné kroky.“ „Ah!“ uklouzlo knížeti tónem zklamání. „Ale nepochybuju ani dost málo,“ dodal baron, vypna hrdě prsa, „že za několik dní...“ „Za několik dní?“ vpadl kníže. „Ano, — nepochybuju, že za několik dní ohnivá Virginie s knížetem Rudolfem Cavaredem v tajném ráji knížete Hartsdorfa poprvé v kole zavíří.“ Tvář Cavaredova opět vzplanula radostí, ba rozkoší. „Věc se má, milý kníže, takto,“ pokračoval baron Chiari. „Hraběnka Lichnická jest, jak víte, dcerou italského řemeslníčka. Z mládí vedla život v útrapách, později stala se komediantkou a krasojezdkyní a ještě později, provdavši se za mrzutého, starého, pobožnůstkářského Lichnického, hraběnkou a neobmezenou paní značného jmění.“ „Vím, vím,“ vpadl kníže baronovi do řeči. „Že starého Lichnického nemilovala,“ pokračovali baron, „je rovněž tak jisto, jako že s ním ničeho neužila a že za jeho živobytí vždy, ač marně toužila po veselém, bujném životě. Po smrti hraběte počala vésti život zcela jiný. Z počátku vrhla se do víru rozkoší velkopanských; avšak v půl letě se toho nasytila. Plebejská krev její přihlásila se k přirozenému svému právu.“ „Jak to, jak to?“ vpadl kníže opět netrpělivě Chiarimu do řeči. „Miluje prý daleko vášnivěji hochy z lidu,“ odvětil chladně baron, „než aby pomýšlela na opětné provdání se za nějakého šlechtice.“ „Kdo vám to svěřil, barone?“ „Jedna z její komorných, mladičká, švarná dívčina, které už déle dvou týdnů tak zvanou horoucí a upřímnou lásku lhu. A na základě hodnověrného tohoto raportu umínil jsem si zahájiti dotyčné své operace, o nichž — jak už jsem podotknul ani dost málo nepochybuju, že povedou k cíli. Poznalť jsem v Lichnické, obzvláště o posledním dvorním plesu, když jsem se s ní delší čas bavil, rozmarné, divoké a zároveň nepředpojaté dítě, nudící se v kruzích, v nichž žije, a toužící po první příležitosti, by se mohlo střemhlav vrhnouti do víru oněch rozkoší, o nichž má, jak se zdá, až dosud jen mlhavý pojem.“ „Právě proto,“ vpadl kníže baronovi poznovu do řeči, „budete musit, milý barone, jednati velice obezřele a opatrně, abyste divokou holubinku nepoplašil.“ Baron vypjal po svém zvyku poněkud prsa a zamžhourav očima, odvětil se samolibým úsměvem a komickou pathetičností: „Což pak baron Chiari někdy jinak jednal než obezřele a opatrně?!“ „Vím, vím,“ kníže na to; „ale zde přece bude třeba největší obezřelosti. Hraběnka, ačkoli se dvoru skoro vyhýbá, jest miláčkem nejmilostivějšího, a já častokráte slyšel na vlastní uši, jak jej v svévolném žertu titulovala: milý, zlatý, diamantový kmotřínku!“ „K tomu má plné právo,“ vpadl tentokráte baron knížeti do řeči. „Jeden z předkův nejmilostivějšího pána byl před sedmdesáti lety skutečně kmotrem nebožtíku hraběti Lichnickému. Proto může si už hraběnka ob čas, zvláště když je nejmilostivější v dobré míře, podobný žertík dovoliti. Jiná dáma by se toho arci vůbec ani neodvážila. Pokud jsem se mohl dát poučiti, nestojí Lichnická o milost nikoho. Přízeň nejmilostivějšího je jí dle všeho rovněž tak lhostejná jako přízeň kteréhokoli z nejposlednějších poddaných jejího panství. Vždy a ve všem řídí se svou vůlí, vlastně svými rozmary. Jiného pána a velitele neuznává a nikdy uznávati nebude. A proto jsem pevně přesvědčen, že nebude tak snadno...“ „Ale vy jste přece připomenul, milý barone,“ ozval se kníže, „že dává Lichnická přednost hochům z lidu před šlechtici. Tím jest úkol náš nemálo znesnadněn; neboť mezi námi přece není ani jediného, jenž by se vyrovnal zdravému, statnému synku z lidu, jak pravíte ... A miluje-li hraběnka jen jediného, bude jí celá naše společnost zcela lhostejnou.“ „Naopak, milý kníže, naopak! Pozoroval jsem ondy, že se hraběnka bezpříkladně nudí. Milovala-li druhdy, totiž v nedávné době hochy z lidu, milovala je patrně jen k vůli změně a teď už je milostnými pletkami toho druhu přesycena. Touží, prahne po změně. Zdá se, že jí bude vítanou každá změna vůbec.“ „A po čem tak soudíte?“ „Po celé řadě různých známek, z nichž nejhlavnější jest, že nelze si vůbec ani vysvětliti, proč opustila současně s dvorem sídelní město a zajela sem. U dvora nebyla už dávno; zde má jen malý, pošmurný a nevlídný palác a ani zde skoro s nikým se nestýká, neřku-li aby vyhledávala vznešené společnosti. Nu — a proč by tak činila, kdyby neprahla po změně? O posledním plesu zcela očividně se nudila a jen stěží podařilo se jí zaplašiti zívání. A jakmile jsem se k ní přidružil, jakmile jsem jí počal, ovšem s největší obezřelostí a jenom jako mimoděk a bezúčelně, vypravovati o různých jiných zábavách šlechtických, naslouchala slovům mým skoro se zbožnou pozorností. Když pak jsem jí opatrně vylíčil jednu z nejdelikátnějších zábav, které jsem se byl súčastnil, dokud jsem měl ještě zálibu v zábavách nejnevinnějších, stiskla mi skoro křečovitě ruku a pravila s toužebným povzdechem: ,Ach, milý barone! Vy dovedete žíti! Ani byste nevěřil, jak se nudím, jak se mi všechno, nejen u dvora, nýbrž všady, kde se octnu, přímo protiví. Kamkoli se člověk obrátí, všady bezpříkladná nuda. A v žilách mých koluje přece mladá, bujná, ohnivá krev mé matky — chci žiti vesele, bujně, divoce a přece trávím život jako klášterní panna...‘ Takto mluvíc dívala se mi upřeně a zkoumavě do očí. Černé oko její plálo nevylíčitelným ohněm; líce jí hořely a kypré rtíky se zachvívaly jako dvé růžových poupátek...“ „Ah — ustaňte, ustaňte, barone!“ zvolal náhle kníže, mávna odmítavě rukou, jakoby chtěl říci: „Nerozdírej mi líčením svým srdce!“ Baron však pokračoval: „Když jsem se s ní loučil, stiskla mi poznovu křečovitě ruku a pravila: ,Děkuju vám, milý barone, za váš dobře míněný návod k životu, Teprve nyní počínám chápati, že nemá člověk tak žiti, jako jsem žila doposud. Změním svůj život, věřte, že jej změním.‘“ „A vy — co vy, barone? Co jste odpověděl?“ „Nic, pranic. Obezřelost, ku které jste mi byl radil dnes, neopustila mne ani v okamžiku tak vábivém a příznivém. Přestal jsem prozatím na tom, co jsem byl seznal a v duši hraběnčině vyvolal. Duševní bouře, kterou jsem byl svým líčením rozpoutal, nedá se tak snadno utišiti a jest zárukou, že bude hraběnka Virginie Lichnická v několika snad už dnech královnou našich zábav.“ „Vy jste, barone, pravý skvost pro naše zábavy!“ zvolal radostně kníže Cavaredo. „Každý jiný na vašem místě měl by v takovém případě daleko spíše sama sebe na zřeteli; vy však...“ Ohyzdná tvář baronova jevila při těchto slovech mírné překvapení a zároveň jakousi nelibost, jako by si byl teprve nyní připomenul, že snad přece nejednal vzhledem k sobě samému zcela správně; avšak kníže věty vůbec ani nedokončil, nýbrž zvedná sklenku zvolal: „Na zdraví mistra v umění rozkošnictví, barona Chiariho!“ Také baron zvedl svou sklenku, přiťukl a dopil jedním douškem. „Přiznám se vám upřímně, milý barone,“ ujal se slova kníže, když byl svou sklenku dopil, „že teprve dnes úplně pochopuju řídké vaše štěstí u dam. V umění zalíbiti se sotva se vám kdo vyrovná. Připadáte mi jako had v ráji. Mluvíte s dámami úlisně a sladce — není tudíž divu, že je také přemluvíte, zmámíte a pak je vám vskutku pravou hříčkou nastraženou sít jen zadrhnouti.“ Slova ta neminula se účinku na barona. Samolibý úsměv rozhostil se po škaredé jeho tváři, když pravil: „Nu — posud není ještě vyhráno. Přičiním se však ze všech sil, abych své umění osvědčil i na hraběnce Lichnické. A teprve až se mi to podaří, milý kníže, teprve po té zasloužím pochvaly, kterou mě již nyní obsypáváte.“ Po těch slovech odbočila rozmluva náhle k jiným, méně zajímavým předmětům. o těch jest v zápiskách, jichž k této stati použito, svědomitě a rozvláčně referováno. Any však nejsou v nižádném spojení s naším vypravováním, pomíjíme jich mlčením. Oba staří záletníci bavili se ještě asi půl hodiny; na to se zvedli, by se společně odebrali na místo, kde se chtěli po svém způsobu pobaviti. Povoz čekal v prvním nádvoří zámku a jel pak velkou oklikou městem, až zastavil u paláce knížete Hartsdorfa. Vrata paláce se otevřela — povoz vjel do průjezdu — na to vrata zase zavřena... S věže zámecké bila právě půlnoc. Zcela jinak nežli panovník a baron Chiari s knížetem Cavaredem ztrávil noc, jak jsme byli již výše podotkli, čtvrtý člen fidlařského kvarteta, Lambert Sulevi. Matným, loudavým krokem opustil zámek. V prvním nádvoří, odkud bylo viděti osvětlená okna pracovny a ložnice panovníkovy, na chvíli se zastavil, podíval se smutně do okna, kde mihnul se právě stín — dle všeho stín postavy panovníkovy — pak svěsil hlavu a pomalu se ubíral dále. Octnuv se před zámkem podíval se ještě jednou k oknům bytu panovníkova, načež sestupoval dolů do města. Mužně krásná, pravidelná tvář jeho jevila úzkostlivé rozčílení. Kdo nikdy na milosti nebo nemilosti jednotlivce nezávisel, kdo nezatoužil nikdy po vyznamenání a postoupení v tak zvané vyšší společnosti, kdo neví, jak vratkými bývají základy přízně lidské vůbec a u dvorů zvláště, jak nesnadno se přízeň získá a jak hravě, ba mnohdy beze vší příčiny se pozbývá, nepochopí, ba nemůže míti ani ponětí o duševním stavu Suleviho, když se domníval býti přesvědčen, že jediným opomenutím, jediným pokleskem proti dvorním zvykům připravil se o přízeň panovníkovu. Byl sice přízně té nabyl zázračně hravě; staltě se, jak už víme, důstojníkem tělesné stráže panovníkovy jen z té příčiny, že vyznal se ve hře na housle a postoupil za člena fidlařského kvarteta beze všeho doporučení. Hráltě kdysi pod večer pro vlastní svou zábavu na housle, panovník jej zaslechl a tím byl osud mladého houslisty rozhodnut. Panovník si jej dal předvolati a vyzval jej, aby něco zahrál na zkoušku. Mladý důstojník zahrál tklivou jakousi píseň národní a panovník spíše jen písní nežli hrou spokojen, bez odkladu jej pro fidlařský kvartet naverboval. Tím položen byl základ, ne-li ku štěstí, tedy aspoň ku skvělé a závidění hodné kariéře mladého muže. Sulevi, ačkoli z tak zvaného rodu nízkého, byl muž vzdělaný a uhlazených mravů. Vpravil se tudíž velmi záhy a snadně ve mrav, vlastně v patriariarchální etiketu dvorní. Tím, jakož i přímostí a nenuceností svou, jež se nápadně lišily od škrobenosti větší části starších dvořanů, získal si přízeň dobromyslného panovníka v takové míře, že mu záviděli ti, kdož se podobné přízni už po léta nepřetržitě těšili. Panovník vyznamenával jej při každé možné příležitosti nejrůznějším způsobem, ba stalo se již, že jej jiným i za vzor mužné přímosti stavíval, a kdysi patriarchálním, vlastně sousedským svým způsobem pravil: „Podívejte se na Suleviho! Není-liž to muž, kterému by mohl sám papež kamarádsky na rameno zaklepat?!“ A vlastní laciný vtipeček ten zalíbil se panovníkovi v té míře, že jej později až k omrzení často při vhodných i nevhodných příležitostech opakoval. Lambert Sulevi byl tudíž, ačkoli teprve krátký čas u dvora, milostníkem. Za okolností jen poněkud příznivých kynula mu skvělá budoucnost. Nebyloť nižádné pochybnosti, že bude za nedlouho v hodnostech neobyčejně rychle postupovati, a zkušení dvořané byli pevně přesvědčeni, že může snadněji nežli kdo jiný dosáhnouti i hodnosti nejvyšší. On sám byl sice z neočekávaného štěstí svého potěšen; ale z počátku nevážil si ho přece více nežli pouhého hmotného štěstí vůbec a sice asi tak, jako když chudý člověk vyhraje značnější částku peněz z loterie nebo zdědí slušnější majetek po někom, do koho mu pranic nebylo a není. Byltě mlád a přes všechnu opravdovost své povahy přece ještě poněkud lehkomyslný. Zdáloť se, že neví, jak by štěstí svého využitkoval. Byl tudíž, abychom duševní stav jeho v stručnosti označili, svrchovaně spokojen, ale neměl ani tušení o oné mírně rozčilující blaženosti, která činí člověku každý následující den milejším dne předcházejícího. Od nějakého času stala se však se Sulevim v ohledu tom nápadná změna. Počalť si štěstí svého vážiti netoliko k vůli sobě, nýbrž i k vůli jiné bytosti, která se mu byla stala ideálem života. Miloval vřele, upřímně a byl rovněž tak, ne-li horoucněji milován. Milenka jeho však byla šlechtičnou, a proto počal od nějakého času své štěstí u dvora zcela jinak pojímati nežli dříve. Byloť mu nyní jaksi řebříkem, po kterémž mohl dosíci nejvyšší blaženosti: legálního spojení s bytostí nejmilejší... A vše to jediným okamžikem zvráceno; vše to zmařeno jediným prohřešením se proti dvorní etiketě nebo správněji řečeno, nepromíjitelnou urážkou panovníka. Sulevi věděl, že o podobném opomenutí dějiny dvorní etikety neznají příkladu; věděl také, že panovník již vzhledem ku svému okolí nemůže a nesmí něco podobného strpěti bez příkladného potrestání, slovem věděl, že pozbyl milosti panovníkovy a tím zároveň netoliko svou kariéru, nýbrž í nejvyšší blaženost svou navždy pohřbil. Příčina všeho toho byla prostinká a v obyčejných poměrech nejen promíjitelná, nýbrž zcela přirozená. Lambert Sulevi nebyl totiž při všech svých výtečných vlastnostech žádným ideálem; měltě jako každý jiný člověk své vady a chyby a jednou z největších bylo, že od té doby, co byl u dvora, styděl se jaksi za svůj nízký původ. Nikomu aspoň se nesvěřoval, kdo je jeho otcem, a kdykoli přivedena řeč na rodinné poměry, vždy snažil se dáti hovoru jiný směr. Byla to sice v poměrech, v kterých se byl octnul, opatrnost; ale nepředpojatý rozum lidský nemá pro podobné opatrnosti přece jen jiného názvu nežli slabost. A právě tato slabost připravila mu posléze nejděsnější noc, jaké byl kdy v životě svém prožil. Přibyv s dvorem panovníkovým do města, navštěvoval občas stařičkého otce, jenž byl, jak již víme, zahradníkem u knížete Hartsdorfa. Ctil sice a miloval otce svého jako zdárný syn, ale přece jej navštěvoval — tajně, t. j. aspoň tak tajně, aby nebyl nikým ode dvora postižen. Otec Suleviho obýval malý zahradní domek v parku přiléhajícím k paláci knížete Hartsdorfa. Lambert, jenž tu byl vychován, měl klíček od malých dvířek ve zdi, kterouž byl park na jižní straně obehnán a kterými vcházel a vycházel i otec jeho, nechtěl-li jíti velkou oklikou přes park a hlavním vjezdem paláce. Touto cestou navštěvoval Lambert otce svého skoro ob den, aniž by byl o tom někdo zvěděl. A tak učinil i k večeru osudného pro něj dne. Navštíviv otce zastal jej poněkud churavého, stýskajícího si na záchvaty závratě, I zdržel se u něho asi hodinu a chtěl pak pospíšiti do zámku, kam jej volala povinnost. Když však vzal čáko a s otcem se loučil, pojala tohoto závrať, tak že sklesl na zem. Syn mu přispěl ku pomoci. Stařec však byl omdlel a syn jeho s největším napjetím sil jej přivedl zase ku vědomí. Tím se Lambert opozdil a mohl se tudíž snadno ospravedlniti. Z počátku také měl pevný úmysl pověděti panovníkovi ryzou pravdu; neboť za takových okolností byl by mu zajisté prominul i tyran, neřku-li panovník tak dobrosrdečný. Avšak když nebyl předpuštěn loudal se ze zámku a po cestě o své nehodě v rozčilení přemítal, napadla mu zcela oprávněná námitka. „Kdo pak by mi uvěřil?“ pravil sám k sobě. „Omluva taková je příliš obyčejná a všední, než aby jí u dvora někdo přikládal víry a nejmilostivější pán zajisté by se jen útrpně usmál nebo docela nevrle ušklíbnul, kdybych mu chtěl namluvit i, že jsem se z této příčiny omeškel; pokládalť by omluvu moji za zcela obyčejnou a zároveň nemotornou výmluvu, kterouž chci nějaký lehkomyslný přestupek zakrýti. Ne, ne — pravdy říci nemohu a nesmím!“ O omluvě však Sulevi dlouho nepřemítal. Octnuv se ve městě a loudaje se bezúčelně z ulice do ulice myslil skoro výhradně jen na zmařené své štěstí, na zmařenou svou blaženost... Bylo mu jako člověku, jenž byl náhle probuzen z libého sna, v kterémž mu obraznost jeho kouzlila nejkrasší obrazy vrcholící ve vyplnění nejsmělejšího přání. Lítost, bolest a hněv vířily v chaotickém vlnění duší. Brzo vyhoupla se ze směsice této vzpomínka na stařičkého otce, jenž byl vlastně všeho toho příčinou, brzo zase vzpomínka na bytost nejmilejší, kteréž tím zasazena bez odporu rána nejkrutější. Čím více se hroužil v smutné následky svého opomenutí, tím více zatínala beznadějnost ostré své spáry v jeho duši. Brzo zrychlil krok, brzo zůstal státi, brzo zase se loudal dále z ulice do ulice. Občas mumlal nesrozumitelná slova, pak zase po několik: minut stál jako v ztrnutí se zaťatými zuby. Několikráte šel podle osudných dvířek, kterýmiž byl přeci několika hodinami vešel k svému otci a zase jimi odešel, aniž mu napadlo, kde se nalézá. Bloudil ulicemi jako pomatenec. Duševní muka jeho byla v pravém slova smyslu strašná. Konečně octnul se na bludné cestě své již po třetí na malém náměstí a mimoděk zvedl svěsenou hlavu. Zrak jeho padl rovněž jen mimovolně na protější budovu. Rychle postoupil ku předu až ku vchodu a vzal za kliku, jakoby chtěl otevříti. Ale sotva se dotknul studeného železa, uškubnul ruku, jakoby jej byla zmije uštkla — připamatovalť si, že je zamčeno. A dlouho stál bez hnutí před vraty, nevěda, má-li zazvonili čili nic. Posléze zahučel: „Ne, ne, má drahá Virginie! Nemohu, nesmím tě vyrušili! Prosni sladce ještě tuto noc — jeť poslední... Zejtra už nebudeš tak klidně a spokojeně spáti!“ Po té se prudce obrátil, učinili několik kroků směrem, kterýmž byl přišel, a poznovu se zastavil. Opět se obrátil k budově a dlouho se díval do jednoho okna v prvním patře, kterýmž kmitalo slabé světlo noční lampy, „Jsem přece jen pošetilec!“ pravil posléze, tiše sám k sobě. „Jakž bych se mohl opovážit?! — Ne — ne... Myšlenku takovou vnuknul mi jen ďábel!“ Po té obrátil se podobně prudce jako před chvílí a za nedlouho octnul se v úzké pusté uličce. A zase bloudil z ulice do ulice, až dospěl k osudným dvířkám, vedoucím do parku k otcovu bytu. Zastavil se, vytáhl klíček, otevřel a vešel do parku. Ale sotva učinil několik kroků, zůstal státí. Zaslechlť z rozkošného pavillonu uprostřed parku přitlumenou hudbu. Postál několik minut naslouchaje. Kolkolem panovalo hluboké noční ticho, rušené jen připomenutými zvuky hudby. „Nejspíše pořádá kníže Hartsdorf nějakou zábavu pro nejdůvěrnější své přátele,“ pravil po chvíli Sulevi sám k sobě. „A proto rychle odtud — rychle!“ A rovněž tak, jak byl přišel, zase odešel. Démon rozčilení a beznadějnosti hnal jej opět bezúčelně z ulice do ulice, až pak posléze, když počínalo již svítati, octnul se, aniž by byl věděl jak, v druhém nádvoří zámku, kde bydlel. Vrátil se do svého bytu a vrhnul se oblečen na lože. Ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti. Brzo povstal s lože a přecházel prudce po ložnici; brzo se zastavil u okna a díval se na pusté nádvoří, jež jitřní bůže postýlalo růžovým nádechem. Bylo tu nevýslovně poeticky. Sulevi však neměl smyslu pro krásy budícího se letního jitra. Díval se tupě ven, až pak unaven vrátil se zase na lože. Sotva však ulehl, zaslechl temné hrčení kočáru. Jindy by byl neodolal zvědavosti, kdo asi tak ranní dobou přijíždí nebo odjíždí a byl by vyhlédnul oknem; ale tentokráte mu bylo všechno lhostejno. Kdyby však byl vstal, nebyl by spatřil více, nežli že kočár zastavil těsně u jednoho z pobočních vchodů do příčního křídla zámku, obývaného družinou panovníkovou, že z vozu vyskočily dvě mužské postavy a zmizely v chodbě. A zajisté že by mu bylo sotva napadlo, že vrací se to baron Chiari s knížetem Cavaredem z nočních radovánek... Za chvíli zaslechl Sulevi poznovu rachot kočáru odjíždějícího, načež se rozhostilo kolkolem opět hluboké ticho... Sulevi ležel ještě asi hodinu na znak na svém loži. Oči mu sice občas zapadaly tělesným unavením a později také na krátko dřímnul; ale rozháraná obraznost předváděla mu trapné sny, tak že se ustavičně probouzel, až pak konečně přes unavení své opět vstal a počal volným krokem přecházeti po ložnici. Tak strávil Sulevi noc, kterouž byl panovník klidně prospal, baron Chiari s knížetem Cavaredem pak po svém způsobě prohýřili... Mnohé, o čem jsme se byli již zmínili a o čem budeme ještě vypravovati, zdá se býti v křiklavém odporu s tradicionelním líčením poměrů v tak zvaných vyšších a nejvyšších kruzích společnosti, o kterýchž panujou, jak známo, náhledy velmi různé. Hlavní příčinu toho dlužno hle dat i v tom, že jsme ve svém vypravování negeneralisovali, nýbrž individualisovali, že nám nešlo a nejde o povšechné líčení kruhův těch, nýbrž výhradně jen o několik rázovitých osob ve zvláštním ovzduší, o nastínění jediného kulturního momentu, z kteréhož pak další důslednosti samy sebou plynou... Sídelní město, z kteréhož byly hlavní osoby našeho vypravování na krátký čas přibyly do města, jež jinak nenazýváno nežli městem provinciálním, prozrazovalo v tu dobu v pojímání lásky povážlivým způsobem blízkost Orientu. Jeden z dějepisců, z jejichž spisů vážili jsme k tomuto vypravování některé charakteristické doklady, líčí život vyšších kruhů residence barvami tak neutěšenými, ba odpornými, že rozpakujeme se opakovati odsuzující výrok dějepiscův do slova. „Residence,“ praví dějepisec ten, „nebyla sídlem rozmarné galanterie nebo překypující rozkošnosti, míry a mezí neznající, výstřelku to bujné síly a mladé krve snadno se rozpalující. Kdyby se mohlo sídelnímu městu toliko vytýkati, že maří sílu a holduje náhledu o svévolném pohrávání láskou a životem, nebyly by výtky mnoho znamenaly; neboť residence, v nichž sbíhají se bohatí a vznešení zahaleči celé říše, nebývají nikdy kláštery. Avšak přímo hnusné jest, že sešlí muži a malomocní starci libovali sobě ve frivolnosti, že sprostou smyslnost svou nestoudně na odiv stavěli a při tom na svých hříšných cestách obyčejně jenom nejlacinějších pramenů se drželi.“ Dále opakovati nemůžeme…	 Spisovatel mluví o nečistých vysoce urozených zhýralcích a podotýká, že mravy, vlastně nemravy ty počínaly se už také zakořeňovati v kruzích měšťanských a obzvláště v lokální literatuře ještě dlouho vyznívaly. „Sotva lze uvěřiti,“ praví dějepisec dále, „že špinavý příběh hampejsový, dobrodružství nevěstky potloukající se světem jako baronka, tvořiti mohly červenou nit, na kterou nejpopulárnější spisovatel sídelního města po mnohá léta navlékal své politicko-společenské úvahy. Obyvatelstvu residence poskytoval muž ten svým měsíčníkem často jediné čtení. Měsíčník ten nacházel se rovněž tak hojně v knížecích kabinetech jako ve světnicích měšťanských. Každé číslo jeho vítáno bylo vždy s jásotem a neodloženo dříve, dokud čtenáři neuměli všechny vtipy a narážky na zpaměť. Shovívavost, jakou měla s tímto listem policie, jinak o čistotu mravů tak pečlivá, dá se vysvětliti jenom tím, že v něm na odiv stavěna modlářská úcta k osobě panovníkově a mrzká zotročilost vynášena na vlastenectví.“ Na doklad toho stůjž zde úryvek z veršovaného oslovení, kterým připomenutý nejpopulárnější básník sídelního města uznal roku 1814 za dobré panovníka poctíti: Ku smytí hříchů Evropy Tys určen byl po dvacet let — Tys musel trpět za všechny, an Tě byl každý opustil. Však teď jsi slavně z mrtvých vstal pln lesku jako Kristus Pán a zbaviv svět ďábelských pout vracíš se v říš svou jako On... V ovzduší, jak jsme je byli právě zběžně charakterizovali, nemohly býti elegance, uhlazenost způsobů, duchaplnost atd. domovem a právě tím vysvětluje se též různost vypravováni našeho od líčení tradicionálního. A přece i v tomto ovzduší žily povahy ryzí, neporušené, nemající se znemravnělostí svého okolí pranic společného, ba ani podobného. Jednou z povah těch byla mladistvá vdova po jednom z nejbohatších kavalírů říše, Virginie hraběnka Lichnická, s kterouž byl čtenáře již baron Chiari ve své rozmluvě s knížetem Cavaredem aspoň povrchně seznámil. Avšak obraz hraběnčin, jak se jeví dle líčení Chiariho, jest netoliko kusý a neúplný, nýbrž v mnohém ohledu nesprávný a zúmyslně zmrzačený, zřejmý to důkaz, jak povrchně, lehkomyslně, ba licoměrné lživě, nespravedlivě a podle posuzujou se mnohdy vzájemně lidé i v těchto vyšších kruzích, Vizme zajímavou dámu tu v její domácností a suďme pak o odnověrnosti slov Chiarových! Ranní slunce letní vniká už po několik hodin v útulnou, nehrubě prostrannou, ale veškerým pohodlím opatřenou ložnici. Nevniká tam však přímo, nýbrž skrze husté koruny skoro stoletých jasanů, kterýmiž jest vyhlídka z ložnice do rozkošné zahrady skoro úplně zastíněna. Následkem toho panuje v ložnici zvláštní, zarůžověle smaragdový přísvit, kterýmiž nabývá každý, byt sebe všednější předmět rázu nad míru poetického. Posléze, když bylo slunce poněkud výše vystoupilo, tak že paprsky jeho mohly vniknouti přes koruny jasanů přímo do komnaty, ustoupil zvláštní tento přísvit zlatému jasu. Několik slunečních paprsků padá přímo na velké stojaté zrcadlo nedaleko jednoho okna a oslňující zlatý odlesk jejich pohrává po brokátových, temně višňových záslonách baldachýnového lože u protější stěny. Záslony se zlatými třásněmi jsou sice zataženy; přes to vniká úzkou mezerou mezi oběma částmi záslon sluneční odlesk zpočátku v podobě zlatého vlasu na lože, na němž skoro v přítmí někdo odpočívá. Čím výše slunce vystupuje, tím níže sestupujou paprsky jeho na ploše zrcadla, a v téže míře šourá se odlesk jejich, vnikající úzkou mezerou mezi záslonami na lože, vždy výše, až pak posléze dotknul se lidské tváře a počíná pohrávati po zavřeném víčku oka. A skoro v témž okamžiku, kdy dotknul se odlesk ten oka, postava, která byla až dosud nepohnutě na loži ležela, prudce se vztýčila. Obě ruce zašermovaly ve vzduchu; jedna pak se sesmekla níže a přejela ukazováčkem po hustém obrví nad oním okem, jehož se byl odlesk slunečních paprsků dotknul, kdežto druhá ruka rozhrnula záslony. Zlatý jas vniknul na lože, na němž sedí v nočním obleku asi šestmecítmaletá ženština. V následujícím okamžiku však se smekly se obě nohy její s lože — usedla na pelesť a složivši obě ruce v klín, zůstala tak chvíli seděti. Je to svěží, kyprá, zdravím kypící brunetka. Není sice čarokrásná ve smyslu tak zvaných ideálních krásek, ale oduševnělá, nad míru zajímavá tvář její jeví harmonické sloučení jemnosti, vřelosti a ráznosti. Na první pohled lze poznati, že je původu jižního. Černý, lesklý, hustý, ale přece nehrubě jemný vlas splývá jí ze spod bílého čepečku z bruselských krajek po jedné straně až na polorozhalená ňadra. Černé, jiskrné oko má i nyní, v okamžiku úplného klidu lesk skoro až vášnivý; husté černé brvy a takové též řasy, kypré rty a poněkud zašpičatělá brada dodávají tváří rázu skoro až přísného. Chvíli dívá se upřeně před sebe v neurčité prázdno. Zdá se, že doposud ještě neprocitla úplně, nebo správněji řečeno, že posud ještě nic neupoutalo její pozornosti, ba že ani žádná myšlenka nebo vzpomínka nevzrušila onen zvláštní, mnohdy ztrnulosti podobný klid duše po tvrdém, dlouho trvajícím spánku, z něhož jsme byli mimoděk vyrušeni. Náhle šlehla duší její vzpomínka. Připamatovalať si patrně něco příjemného. Nádech přísnosti ustoupil okamžitě výrazu nad míru vábnému a lahodnému. Pevně sevřené rty se pootevřely, dvě řady alabastrových zoubků se objevily a nevýslovně malý, polo přítulný a polo čtveračivý úsměv byl zřejmým důkazem blahé rozkoše. Není to tudíž ani Venuše, jak se byl kníže Cavaredo přenáhleně vyjádřil, aniž Juno, jak jej byl baron Chiari nepřípadně opravil, nýbrž vnadná, kyprá ženština neobyčejně živé povahy a právě proto nad míru zajímavá. Bývalať mnohdy rovněž tak hrdou a přísnou, jako jindy přítulnou a čtveračivou; dovedlať se rovněž tak mile, sladce a vábně usmáti jako svraštili pěkně vyklenuté čílko a dáti pouhým úsměvem své opovržení na jevo; dovedla býti rovněž tak veselou, rozmařilou, ba rozpustilou jako smutnou, truchlivou a v hlubinách duše zarmoucenou, slovem byla to ženština nečinící své povaze z nižádných příčin ani nejmenšího násilí a právě proto nejen v názorech, nýbrž i v jednání svém nad míru samostatná. První příjemná vzpomínka duší její patrně jen kmitla: neboť lahodný a vábivý úsměv zmizel s tváře již v několika vteřinách a výraz blahé rozkoše ustoupil výrazu skoro truchlivému. Duší její táhly vzpomínky z mládí... I viděla v duchu, bídnou chatrč pohorskou, v které se byla zrodila a nejútlejší mládí prožila. A obraz za obrazem táhnul před duševním zrakem jejím: brzy obraz svěží, veselý a utěšený, brzy smutný, truchlivý, brzy zase trapně bolestný, duši trpkostí naplňující a srdce rozrývající... A těchto posledních a předposledních bylo nepoměrně více nežli prvních, neboť dřívější život její byl vlastně řadou svízelných, trudných, bezradostných dnů a okamžik nebo den veselí a bezstarostnosti řídkou výjimkou. Nouze a mnohdy i nejtrpčí bída bývaly v rodné chýši nejčastějšími hosty. Pouhý nedostatek byl již úlevou a kdykoli, byť i na krátký čas, vystřídal bídu a nouzi, vždy zavládlo v chatrči ono nadějné osvěžení, jež dodává člověku nad životem svým již již zoufajícímu síly, by neklesl... Však nejen bída a nouze, i hluboký zármutek, trpké, bolestné vzpomínky, přiostřující se mnohdy až ku pocitu zoufalosti, vládly v chatrči... Matka byla v svrchované míře nešťastnou. Bylať vstoupila v život s onou naivní důvěrou ku každému, s kýmkoli se setkávala, která bývá pro každého zřídlem tolikerých zklamání — zamilovala si z hlubin duše mladého, bohatého muže, jenž jí lhal lásku, a stavši se matkou, byla odkopnuta. Stará, všední to historka; ale kdo jí prožil a procítil, zřídka kdy na ni zapomene, zřídka kdy nabude dřívějšího klidu i štěstí. A matka zůstala nešťastnou na vždy... Provdala se sice později za prostého, poctivého, pracovitého řemeslníčka, jenž dítku jejímu sice neubližoval, ale také je nemiloval — žila s ním v míru, vážila si ho, ale nemilovala... Nemohlať již nikoho milovati kromě svého jediného dítěte, jež milovala skoro šíleně. A obraz nešťastné, už dávno mrtvé matky tane právě hraběnce na mysli tak živě, jakoby před ní stála... Vidí truchlivou, zádumčivou její tvář, vidí ty hluboko zapadlé, mnohdy až do krve uplakané oči a mimoděk sahá ku krku, na němž má na černé hedvábné stužce zavěšený malý medailonek s několika havraními kadeřemi, jedinou památku po mrtvé matce. Chvíli se dívá na medailonek, pak jej tiskne ke rtům, a hořké slzy kanou jí po snědé tváři. Podobně jako matka nebyla i ona až do nedávná šťastnou. I ona vstoupila do světa s naivní důvěrou ku každému, s kým ji byl osud svedl. Náhodou však ji svedl osud s lidmi, kteří jí sice často ublížili, kteří ji často týrali, ale žádný jí nepřipravil hoře a zármutek tak krutý jako její matce. Vedla život potulný. Rodnou vísku opustila po smrti matčině skoro ještě jako dítě. Prožebrala se k nejbližšímu městu, kde octla se, ne-vědouc skoro ani jak, mezi kočujícími komedianty, s kterýmiž po několik roků putovala od osady k osadě, až pak posléze protekcí patrona tlupy komediantské přijata mezi členy krasojezdecké společnosti, s kterou neputovala více od vesnice k vesnici, nýbrž od města k městu. Byla talent. V brzku předčila v smělých evolucích na koní lehkostí, graciesností a elegancí nejosvědčenější členy společnosti a bývala o každé produkci odměňována bouřlivou pochvalou. Ani nyní ji naivní její důvěra v lidi neopustila. Poznala různé povahy lidské: poctivé i ošemetné, ctihodné i bídné, počestné i hanebné; a zajisté jen zázrakem ušla osudu, jenž byl stihnul její matku. Bývalať obklopena záletníky všech stavů, povah i zámyslů. Důvěřovala sice každému; ale právě proto, že znala osud matčin a že byla prošla již trpkou školou života, vyvarovala se poklesků, které by byly měly jen trpkost, hoře a zármutek v zápětí. Toužila, ba práhla po lásce; srdce její však nebylo až dosud nalezlo předmětu, k němuž by bylo zahořelo — zůstalo chladným, lhostejným ku každému. A nezměnilo se, ani když se seznámila s jedním z nejbohatších kavalírů, s obstarožným již hrabětem Lichnickým, jenž byl ku mladistvé krasojezdkyni zahořel onou náruživosti, která bývá u starších lidí mnohdy mocnější a prudčí nežli mladistvá láska. Srdce její zůstalo chladným a lhostejným, i když hrabě nedbaje tradicionelních názorů nabídl jí svou ruku, ba zůstalo takovým, i když klečela po jeho boku před oltářem a stala se legální jeho chotí. Provdala se tudíž podobně jako nešťastná její matka bez náklonnosti k manželu svému — avšak rozdíl mezi osudem jejím a její matky byl nezměrný. Kdežto se tato zžírala bolestnými vzpomínkami v bídě a nouzi, trávila dcerka její bez výčitek svědomí a bez vzpomínek na zmařené štěstí lásky život v bezstarostném očekávání okamžiku, kdy stane se zase volnou a zároveň neobmezenou paní několika panství. Manžel její již před sňatkem dosti nebezpečně ochuravěl. Uzdravil se sice, ale zdraví jeho bylo podryto — churavěl neustále a byl rád, že v posledních dnech života svého měl na Mízku bytost, ku kteréž byl vášnivě přilnul, a kteráž, byť ho i nemilovala, chovala se k němu přece vždy s přímou dětinskou úslužností. Po několika letech zemřel a manželka jeho, kteréž sice ani za svého živobytí v ničem nebránil, stala se opět svobodnou. Teprve nyní počala se častěji nežli dříve objevovati v tak zvané vyšší společnosti a u dvora. Plebejský původ její byl sice mnohému členu vyšší společnosti na závadu a mnohý byl by aspoň občas dal smýšlení své také na jevo, kdyby se nebyla zajímavá dáma ta těšila zvláštní přízni panovníkově. Stará šlechtická rodina Lichnických byla totiž s rodem panovnickým vzdáleně spřízněna a jeden z předkův panovníkových byl, jak už v rozmluvě barona Chiariho s knížetem Cavaredem připomenuto, kmotrem hraběte Lichnického, Mimo to byla si mladá hraběnka hned o prvním setkání se s panovníkem získala jeho náklonnosti nenucenými al přece vzorně etiketním svým chováním, svým svěžím humorem a mírnou sice, ale přece zjevnou rázností, kterouž nedovedla ani u dvora zapříti. Ráznosti mužů panovník sice nemiloval a byla mu protivná; ráznost dámy však mu imponovala. Společnost hraběnčina bývala mu milá; bavívalt se s ní raději nežli s kteroukoli jinou šlechtičnou, z nichž mu ani jediná nedovedla vypravovati tolik a tak zajímavých anekdot ze života jako ona. — Takovou byla tedy hraběnka Virginie Lichnická. Již z toho, co jsme byli o jejích osudech a povaze její v stručnosti napověděli, zřejmě vysvítá, jak nepravdivý jest obraz, jejž si byl čtenář z úryvků rozmluvy barona Chiariho s knížetem Cavaredem učiniti mohl... Vzpomínky z dávných dob však znenáhla ustupovaly vzpomínkám novějším. Zádumčivý, ba truchlivý výraz zmizel s její tváře, až pak posléze vyjasnila se tvář její úplně a zářila nevýslovnou blahostí. Mladá vdova milovala — po prvé ve svém životě — upřímně, vřele, vášnivě... Láska její byla opětována a k úplnému štěstí nescházelo již nic více, než aby kněz požehnal svazku dvou milujících duší, které nemohly bez sebe žíti. Láska její trvala již asi čtvrt roku. Ale nikdo, ani u dvora, ba snad ani v nejbližším okolí jejím neměl o tom tušení. Přes to býval by sňatek už dávno odbyt, kdyby se nebyla naskytla pro okamžik nepřekonatelná překážka. Starý Lichnický, který toho sice pranic nedbal, že béře s; za manželku plebejku, byl přece aristokratem v pravém toho slova smyslu a ustanovil ve své závěti, že manželka jeho státi se má po jeho smrti universální dědičkou jeho jen tenkráte, když zůstane buď vdovou nebo se provdá za šlechtice. A miláček její byl plebejec jako bývala druhdy ona plebejkou. Byl sice u dvora, kde se s ním byla Virginie náhodou seznámila; těšil se též přízni, ba důvěře panovníkově a nebylo nižádné pochybnosti, že za nedlouho bude vyznamenán a do stavu šlechtického povýšen; nicméně pro okamžik bylo plebejství jeho jedinou překážkou, která kalila její štěstí. Milovalať člena fidlařského kvarteta panovníkova, důstojníka tělesné stráže, Lamberta Suleviho, čímž vysvětluje se i utrpení Suleviho minulé noci. Sulevi dozvěděv se, že byl pozbyl přízně panovníkovy, přehlédl ihned také všechny následky nejen pro svou osobu, ale i pro svou Virginii. Nejen jeho, i štěstí Virginiino bylo tím buď zničeno, neb aspoň tak daleko do pozadí pošinuto, že nedalo se předvídati, kdy asi se-zase aspoň tak přiblíží, jak blízko mu byli oba milující před několika hodinami. Přetrpěl tudíž právě minulé noci skutečně duševní muka, jež by mu sotva někdo záviděl. Hraběnka Lichnická neměla o tom všem arci ani tušení. Bylať zavítala z residence do města — v němž panovník se svým dvorem meškal, a kde měla rodina Lichnických starožitný svůj palác — výhradně jen za tou příčinou, by byla miláčku svému na blízku a mohla se s ním občas scházeti. Mluvila s ním naposledy několik minut před tím, nežli odebral se ku svému otci. Byl klidný, spokojený a šťastný; ve své rozmluvě vyslovil se několikráte s nemalým uspokojením o přízni a náklonnosti panovníkově. Katastrofy, která jej stihla několik hodin později, nenadál se ani on, tím méně Virginie. Zabývajíc se v myšlenkách svým miláčkem vzpomínala jen okamžiků milých a sladkých; živá obraznost její kouzlila jí obrazy jen příjemné. Posléze — patrně když jí byla nějaká zcela všední myšlenka proud sladkých vzpomínek a myšlenek přerušila — vztáhla ruku k nedalekému stolku, kde ležel zvonek, a prudce zazvonila. V několika okamžicích objevila se v ložnici komorná... Co dále se dělo, není s vypravováním naším v nižádné souvislosti — pomíjíme to tudíž mlčením. Asi po hodině setkáváme se s Virginií v rozkošném parku rozkládajícím se na východní straně. Ubírá se právě stinným stromořadím košatých lip, po jehož obou stranách jsou záhony květin. Jde volným krokem s hlavou poněkud svěsenou. Brzy se uchýlí na pravo, brzy zase na levo; tu neb onde se zastaví, sehne se k nějaké květině a pohlédnuvši na ni jen zběžně, zase se vztyčuje a ubírá na druhou stranu, by se opět u nějaké květiny zastavila, sehnula a popatřivši na ni zblízka, opět se vztýčila a hned zase dále šla. Sotva byla takto loudavě a snivě došla asi do prostřed stromořadí, zaslechla prudké trhnutí zvoncem u vjezdu do paláce. Byla právě sehnuta k pomněnce, rostoucí osaměle mezi dvěma záhonky centifolií. Rychle se ztýčila, obrátila hlavu ku vchodu do zahrady, jakoby byla dychtivá, kdo vstoupí; ale připomenuvši si, že jest přece jen ještě příliš časně — byloť asi devět hodin — obrátila hned zase pozornost svou květinám. Popošla několik kroků a ničeho kromě květin si nevšímajíc, zdála se býti cele pohřížena v myšlenky a vzpomínky. I zastavila se a upřevši zrak svůj přímo před sebe, stála tak bez pohnutí po několik vteřin. Z nenadání zaslechla za sebou rupot písku a chvatný krok mužský. I ohlédla se a spatřila již jen několik kroků před sebou — Lamberta Suleviho. Nevyspáním a rozčílením zbrunátnělá tvář jeho měla výraz nevýslovné úzkosti. Oko, jindy tak klidné, plálo zimničním ohněm. Krok jeho byl sice rychlý, ale skoro vrávoravý. Virginie vzkřikla leknutím. Chtěla popojíti, ale zavrávorala a zůstala bez pohnutí státi. Přes to vzpamatovala se dříve ještě, nežli k ní Sulevi došel. „Probůh, co se stalo, Lamberte?“ optala se chvějícím se hlasem, upřevši naň ustrašený pohled. „Nic, nic, milá Virginie,“ zní poněkud přitlumená odpověď chlácholivým tónem; „aspoň nic, čeho by se musila sladká moje Virginie lekati.“ „A přece jsem se ulekla!“ odvětila Virginie s přízvukem mírné pochybnosti, ale hned na to dodala chvatně a úzkostlivě: „Však ne, ne! Vaše tvář, Lamberte, vás prozradila!... Probůh — rcete! — co se stalo? — Jste churav.“ Neobyčejný výraz své tváře Sulevi arci zakrýti nemohl; přes to byl již přece rozčilení své tak dalece opanoval, že mohl se nejen v chování, nýbrž i ve slovech jeviti aspoň poměrně klidným. „Věřte mi na slovo, milá Virginie,“ pravil měkce a důvěrně. „Nejsem churav — a prozradila-li mne moje tvář, nemohla prozradili více, nežli že jsem dnes v noci nespal, že mě trápil pouhý sen.“ „Pouhý sen?!“ zvolala Virginie skoro již úplně upokojena. „A o čem — chci říci: o kom se vám zdálo?“ dodala s přízvukem čtveračivým. „O komž jiném,“ odvětil Sulevi jemně, a zrak jeho s potěšením spočinul na výrazné, poněkud uzardělé tváři milenčině, „než o mé sladké Virginii!“ „A sladká vaše Virginie byla dle všeho pravá fúrie, že vás oloupila o spánek,“ podotkla Virginie ironicky; „neboť i jí se zdálo o vás, že vás soužila a trápila, ba že vás usoužila...“ „Není možno!“ zvolal Sulevi žertovně, zapomínaje u přítomnosti milenčině na osudnou katastrofu. „Vždyť pak mi moje Virginie posud ještě ani slovem, ba ani pohledem neublížila.“ „Ale ublíží vám — ublíží, milý Lamberte.“ „A kdy a jak?“ „Kdy a jak?“ opáčila Virginie usmávši se sladce, načež živě dodala: „Třeba hned — a takto!“ Po těchto slovech zadívala se Lambertovi do očí s oním nevylíčitelným zanícením, na které jest jen jediná odpověď: políbení. Sulevi sice porozuměl, ale neodvážil se. Ujal ji toliko za ruku a vtiskl lehýnké políbení na zarůžovělé nehýtky dvou prstíčků. Postáli ještě chvíli, promluvili ještě o tom a onom zcela nahodile, pak se odmlčeli a stáli proti sobě jako nejnaivnější dušinky. Podobně děje se milencům dosti zhusta. Obyčejně však toho ani nepozorujou. A v takových okamžicích skoro úplného zapomenutí dějou se různé ony nepříčetnosti, na které si zamilovaní i po letech tak rádi vzpomínají... Podobně i zde. Sulevi držel ruku milenčinu ve své; Virginie lehýnce se k němu přitulila a on — nedbaje, že nalézá se v parku, kde může býti pozorován — ovinul druhou ruku kolem kyprého těla jejího a přitiskna ji k ňadrům políbil ji na žhavé rty. Virginie o krok couvla. Tvář její hořela — byla v tom okamžiku čarokrásná... Po několika okamžicích ubírali se ruku v ruce stromořadím dále, až dospěli k malému, elegantnímu pavillonku na vyvýšeném místě, odkud byl volný rozhled nejen po parku, nýbrž i na některé okolní budovy, zvláště na starožitný zámek, jejž právě obýval panovník. Beze slova, bez vzájemného vybídnutí vešli do pavillonu a usedli podle sebe na pohodlné dřevěné lavičce. Chvíli mlčeli, načež rozpředli onen milý, žvavý hovor, jenž nebavívá obyčejně nikoho kromě dvou milujících a kterémuž také nikdo nerozumí, nežli zase jen ti dva lidé, kteří si vyměňujou právě své city a myšlenky, obyčejně beze vší logické souvislosti. Proto pomíjíme hovor tento mlčením, a opakujeme toliko rozmluvu závěrečnou. Sulevi byl ve společnosti Virginie úplně zapomenul na vše, co jej bylo do nedávná soužilo, a nabyl opět oné rozvahy, kterou se v obyčejných poměrech tak výhodně lišil od lidí svého stáří a zaměstnání. Tvář jeho se vyjasnila, ba rozradostnila. Živost milenčina nepřipustila ni nejnepatrnějšího přemítání. Musil odpovídati nebo se tázati, musil vypravovati a vykládati; slovem čilý duch milenčin dal v úžasně krátké době myšlenkám jeho zcela jiný směr. Sulevi počal i žertovati. Milostný tón rozmluvy přešel v tón čtveračivý. Náhle připomenula Virginie: „A což tvůj sen, Lamberte? Napověděl jsi pouze. Prosím, dopověz, miláčku, co se ti zdálo?“ Tvář Suleviho přelétl' lehýnký mráček. „Zdálo se mi, milá Virginie,“ ujal se po chvíli slova, „že tě vidím procházeti se v zahradě knížete Hartsdorfa. Byl tichý letní večer. Slunce bylo již zapadlo a lehké stíny rozkládaly se po zahradě. Procházela jsi se stromořadími podle záhonků květin a bylas nevýslovně truchlivá. Sulevi umlkl. Napadloť mu, že by snad přece neměl v tomto okamžiku nějaký sen teprve vymýšleti. „Toť vše?“ vpadla Virginie. Prostá tato dvě slůvka donutila Suleviho k další řeči. „Ah, nikoli,“ pravil váhavě, přemítaje, co by měl dále povědíti. „Prosím tedy, vypravuj, vypravuj!“ naléhala Virginie. „Vždyť jsi přece připomenul, žes po celou noc nespal. Sen tvůj byl tudíž smutnější, ne-li děsný!“ Sulevi několik okamžiků váhal, načež pravil: „Ah, odpusť, milá Virginie — nemohu! V duši mé víří stero obrazů. Nemohu vylíčit i všechno tak, jak mi na mysli tanulo.“ „Tedy aspoň pověz, co tě ve snu polekalo!“ „Nuže tedy,“ odvětil Sulevi, „zdá!o se mi, že jsem pozbyl přízně panovníkovy.“ „A něco podobného mohlo důstojníka tělesné stráže, Lamberta Suleviho, polekati?“ ozvala se Virginie s přízvukem žertovně vyčítavým. „Jak by nepolekalo?! Připomenuli jsem si toho následky.“ „Následky — následky,“ opakovala monotonně Virginie a rozesmála se pak, jakoby ji byla napadla nejčtveračivější myšlenka. „Což pak ti, milá, sladká duše, netane na mysli,“ ujal se po malé chvíli slova Sulevi, „že by tím bylo zmařeno i naše štěstí?* A hlas jeho zněl opravdově, ba truchlivě. Virginie se ještě více rozesmála. Sulevi mlčel. Bylo mu, jako člověku, jenž byl zcela zřetelně pronesl všeobecně platnou nějakou pravdu a někdo, kdo byl tuto pravdu sám častěji pronesl, mimo nadání jí nerozumí, nebo docela popírá. Konečně ozvala se Virginie, opakujíc žertovně poslední slova Suleviho. „Což pak ti, milá, sladká duše, netane na mysli, že by právě tím bylo štěstí naše upevněno?“ Sulevi zavrtěl mlčky hlavou. „Ty nevěříš?“ optala se Virginie stále ještě tónem žertovným. „Nechápu,“ zní odpověď tónem opravdovým. „A přece je vše lak prostinké. Já tě miluju — a pro tebe zřeknu se všeho — pro tebe povrhnu veškerým pohodlím, vším – vším.“ „Není možno,“ vpadl kvapně Sulevi. „Nemohu, nesmím připustiti, bys na okamžik jen nejmenšího pohodlí postrádala pro můj poklesek.“ „Pro poklesek?“ ozvala se náhle Virginie tónem opravdovým. „Pro jaký poklesek? Co tím slovem míníš?“ Teprve tím nabyla rozmluva zase rázu opravdového. Sulevi vzav milenku za ruku zašeptal tklivým, skoro bolestným hlasem: „Ah, odpusť, milá duše, že jsem před chvílí vzal útočiště k vytáčce, že jsem ti nepověděl vše, co se bylo zběhlo.“ „Probůh, mluv, mluv! Co se stalo?“ vzkřikla Virginie ustrašena. Sulevi ještě nyní chvíli váhal, pak vzmuživ se pravil tónem, nepřipouštějícím nejmenší pochybnosti. „Promiň, nejmilejší Virginie! Mne nepolekal pouhý sen — já pozbyl přízně panovníkovy skutečně!“ Lehýnký výkřik zděšení byl odpovědí Virginie, neboť teprve v tomto okamžiku chápala úplně dosah Lambertových slov. Dokud mluvil o pouhém snu, a dokud se jí zdálo, že žertuje, nepřikládala všemu velké váhy; ale teď, když slyšela, že to pravda a připamatovala si možné následky, nemohla se ubrániti pocitu nejbolestnějšímu. Znalať panovníka příliš dobře, než aby nebyla věděla, že ten, kdo jednou jeho přízně pozbyl, nesnadno jí opět nabývá; věděla také, že poslední vůle nebožtíka chotě zní jasně a kategoricky, než aby byla naděje na obejití, nebo aspoň zmírnění podivínského ustanovení, že nesmí se provdati nežli za šlechtice. Bylo jí nyní zcela jasno, že Lambert Sulevi nemůže se státi legálním jejím manželem, leda by se ona vzdala veškerých nároků na dědictví nebo vyčkala, až snad se někdy poměry změní zase na prospěch Suleviho, nebo jinými slovy, až zase Sulevi nejen dosáhne, čeho byl právě pozbyl, nýbrž až dospěje k cíli, po němž oba tak toužebně práhli, t. j. až bude povýšen do stavu šlechtického. Vzkřiknuvši odmlčela se, svěsila hlavu a setrvala po několik minut v trapném mlčení. Hlavou vířil jí roj myšlenek. Zdálo se jí, že pokouší se o ni závrat. Také Sulevi mlčel, a přes to, že byl nejprudší rozčilení již přestál a na následky neblahého opoždění u přítomností milenčiny pozapomněl, nemohl se ani on ubrániti úplné beznadějnosti. I on svěsil hlavu a díval se upřeně před sebe. Však i v tomto případu osvědčila se poznovu čilost ženské povahy vůbec. Virginie vzpamatovala se nepoměrně dříve nežli Sulevi, Po několika minutách zvedla pomalu hlavu, zadívala se zkoumavě na Lamberta, načež rozechvělým hlasem připomenula: „A můžeš mi, milý Lamberte, povědíti, co se zběhlo?“ „Dostavil jsem se včera večer o hodinu později ku kvartetní zábavě,“ odvětil Sulevi, „a baron Chiari mi zvěstoval, že jest panovník v nejvyšší míře na mne rozhořčen.“ Stručný výklad ten zaplašil skoro okamžitě aspoň nejvážnější obavy Virginie. „Toť vše?“ ozvala se s nádechem mírné výčitky, jakoby chtěla říci: „A proto jsi mne tak polekal?“ „Ano — vše,“ odpověděl Sulevi, nemoha se ubrániti rozpakům, neboť Virginie, v jejíž tváři se bylo před chvílí jevilo zděšení, počala se polo útrpně, polo vítězně usmívati. „Ano — vše,“ opakoval Sulevi. „Takový poklesek možno přece omluviti,“ podotknula Virginie skoro již pevným hlasem. „Ale jak — jak?“ ozval se Lambert. „Panovník přece bude každou moji omluvu pokládati za smyšlenou výmluvu. Nedůvěřujeť, jak víš, nikomu.“ „Pravda,“ přikývla Virginie. „Ale což když já sama se pokusím o udobření dobromyslného kmotříčka? Nedůvěřuje nikomu ze svého bezprostředního okolí, uvěří snad mně, která jsem ho ještě nikdy ani slůvkem nepřelhala.“ „Ne, ne!“ vpadl kvapně Sulevi, „Toho se odvážiti nemůžeš.“ „A proč ne?“ „Aspoň nyní ještě ne!“ „Ale proč? Proč?“ „Panovník prý jest rozhořčen v takové míře, že mi sám baron Chiari radil, abych se po několik dní před panovníkem vůbec ani neobjevoval. Mám prý vyčkali, až se hněv jeho poněkud utiší.“ Virginie se poněkud zamyslila. Rada baronova zdála se jí býti pro okamžik vhodná, „Budiž tedy,“ pravila po krátké pomlčce. „Vyčkejme nějaký čas! Ale potom už mi musíš, milý Lamberte, přenechati starost o vše ostatní… Nepochybuju ani dost málo, že se mi podaří kmotřínka uchlácholiti... Po případě povím mu všechno upřímně; řeknu, že miluju a že sňatku našemu překáží toliko kruté ustanovení závěti nebožtíka mého chotě.“ „A což když i tebe, nejsladší duše má, panovník oslyší?“ namítnul Sulevi. „Což když i tento poslední prostředek mine se účinku?“ „Potom arci nezbude,“ odvětila Virginie pevným hlasem, „než oddati se neodvratnému osudu — zřeknu se dědictví a stanu se celému světu na vzdor navždy tvou.“ Rozhodný tón, jakým slova ta pronešena, byl zřejmými důkazem, že Virginie Suleviho miluje vášnivě a zároveň skoro romanticky; neboť jen romantická mysl mohla se za oněch dob všeobecného rozkošnictví dobrovolně zříkati všech výhod bezstarostného života, jakým se Virginie těšila, jen výstředná romantická duše mohla se nadíti, že nalezne za to vše náhrady v milujícím srdci i tenkráte, když snad bude musit poznovu vésti život plný strádání neb aspoň starostí, kterémuž byla již dávno odvykla. V čistokrevných kruzích šlechtických, ba z větší části i v kruzích měšťanských bylo tehda něco podobného největší řídkostí. Sám Sulevi ani nyní ještě nechápal, jak mohl úmysl takový v duši Virginie vůbec jen vzniknouti. Znaje život a povahy lidské jen jednostranně, to jest dle rozkošnických nebo po rozkoších práhnoucích vzorů, s kterýmiž se byl až dosud skoro výhradně v životě svém setkával, neměl takořka tušení o vzácných oněch lidských srdcích, která dovedou obětavost lásky hnáti až k výstřednosti nebo-li jinými slovy, která se dovedou pro lásku vzdáti všeho, mnohdy i života. Praktický duch jeho se sice proti tak lehkomyslnému pojímání života vzpouzel, ale Virginie jej okouzlila. Prudce přivinul milenku ku svým ňadrům a vtiskl jí dlouhé políbení.	 Po několika minutách rozhovořili se milenci o důležité záležitosti té poznovu; rozmluva ta nebyla však v podstatě nežli pouhým rozváděním náhledů již pronesených. Sulevi shodnul se ještě s Virginií o operačními plánu, jejž bylo třeba sledovati, t. j. uposlechnouti rady barona Chiariho a neobjevili se po několik dní před panovníkem. Vše ostatní ponecháno — jak už v takových případech obyčejně bývá — prozatím pouhé náhodě, která hrála v tu dobu u dvora i v politice úlohu nejdůležitější. Zásada vyčkávací měla převahu. Kdo dovedl vyčkali, mohl se nejspíše nadití úspěchu. Milenci naši zvolili tudíž — ovšem spíše pudem nežli s rozmyslem — cestu nejpraktičtější... Kdo seznal život u dvora pouze z románů, v nichž jsou skvělými barvami líčeny slavnostní momenty, a nikdy nebyl očitým svědkem výjevů všedních, nebo kdo nikdy neslyšel věrně vypravovati o životě tom člověka, jenž byl ve službě dvorní sešedivěl a na vše kolem sebe nepředpojatě se díval, nemá ani ponětí o nudností, která dříve nebo později zmocní se skoro každého, kdo jest nucen u dvora delší čas dlíti. Kdo vídá nádheru a lesk komnat, šatstva atd., kdo stýká se s lidmi tak zvaných vyšších kruhů, v nichž převládá chladná odměřenost chování, každodenně, znenáhla pro vše to, co mu bylo z počátku novým a co jej zajímalo neb i vábilo, otupí a zatouží po věčně novém životě mimo dvůr. A právě z této otupělosti a touhy po jiném životě vzniká ona nevylíčitelná nudnost, kterouž mnohdy ani nejpikantnější dvorní klep nedovede zaplašiti. Jest cosi unavujícího, skoro skličujícího v podivném tomto životě, po němž tolik milionů lidí po věky práhlo a posud ještě práhne. Okovy etikety, přísnost dozoru nad vykonáváním povinností a vůbec skoro až pošmourné všední ovzduší dvorní svírají mnohdy prsa nepříjemněji nežli svěrací kazajka. Péče a starost o zábavy všeho druhu jsou sice na denním pořádku a zabývá se tím u každého dvora slušná řada lidí; nicméně důmysl a vynalézavost lidská přece ještě nedospěly tak daleko, by mohly vždycky posloužiti něčím rozhodné novým, posud nevídaným a překvapujícím. A tak i různé ty zábavy posléze omrzí a dostaví se přesycenost. Podobně bylo u dvora, o jehož panovníku právě vypravujeme, u míře ještě větší než u dvorů jiných. Panovník, muž přísných mravů a přítel práce, byt i piplavé a titěrné, byl rozhodným odpůrcem lesku, nádhery a okázalých zábav všeho druhu. Svolil-li někdy k pořádání okázalejších zábav nebo slavností nějakých, nedal se k tomu jinak pohnouti, nežli vyššími důvody, byť i předstíranými. U dvora panovníkova, nemilujícího jiné zábavy kromě svých fidlařských kvartet, nebyl a nemohl býti život pro rozkošníky obzvláště příjemný. Panovník byl, jak sám o sobě s chloubou ujišťoval, muž vytrvalé práce. Kdo na jeho blízku nepracoval, musil napnouti veškeré své síly, by lenost a zahálčivost svou aspoň zakryl. Následkem toho vyvinula se u dvora zvláštní, skoro až směšná šukavost. Jakmile zpozorováno, že není panovník zabrán do práce, že může, jak míval ve zvyku, vydati se na inspekční obchůzku po všech chodbách, síních, komnatách, ba i sklepích, nastal v celém zámku neobyčejný ruch a šum. Ze všech koutů vyhrnuli se lidé nejrůznějších stavů: šlechtici i nešlechtici, vysoce i nízce postavení, nejvyšší hodnostáři i nejposlednější lokajové — a každý snažil se dáti nějakým způsobem na jevo, že ve svém oboru pracuje. V takových chvílích podobal se zámek oulu pracovitých včel. Na všech chodbách, ve všech komnatách, ba i ve sklepích a vůbec všude, kde bylo možno pracovati, předstíráno nějaké zaměstnání. Panovník chodě s místa na místo a vida, jak se každý lopotí, vyjadřoval všady, kde uznal za dobré, svou spokojenost a začasté hned na místě nebo při nejbližší příležitosti horlivost a pilnost jednotlivců odměňoval. Jakmile však opustil zámek nebo zmizel ve své pracovně, nechal každý, nechť vyšší nebo nižší a nejnižší, vší práce a obrátil pozornost samu k sobě, buď svému pohodlí nebo své zábavě mimo zámek. V celém zámku rozhostilo se klášterní ticho a nudnost slavila pravý triumf. Líně šourali se sluhové z chodby do chodby, nebo se povalovali na pohovkách v kterékoli neobydlené právě komnatě — každý zíval nebo pozivoval, mručel nebo se mrzutě ušklíbal, slovem tvářnost zámku takořka mžikem se změnila. Panovník konal své inspekční obchůzky pedanticky jednou za měsíc a sice obyčejně v prvních dnech měsíce. Vědělo se tudíž vždy, kdy asi překvapí; podle toho také každý se řídil. Obyčejně tedy pracováno nebo správněji řečeno šukáno u dvora v prvních dnech měsíce; ostatních dnů mohlo býti užito zcela libovolně. Poslední inspekční obchůzku byl si panovník odbyl v hradě residenčním několik dní před svým odjezdem z residence; okolí jeho mělo tudíž nyní prázdniny. V právě minulých několika dnech arci mělo také trochu práce při nezbytných slavnostech a úřadním uvítání; ale i tyto dny namáhání byly již minuly. Panovník pracoval obvyklým svým způsobem — vše bylo v starých kolejích a rovněž tak líně, jako se otáčel státní stroj, vlekl se život u dvora. Svědomitý panovník pracoval nyní s dvojnásobnou pílí, by zmohl spoustu látky, jež se byla v kabinetní kanceláři nahromadila. V pracovně jeho byly již celé stohy petic. Každá musila býti vzata do ruky, každá přečtena a prozkoumána a na každou vlastnoručně napsáno: Odmítám nebo Povoluju nebo Rozkazuju, by se petentu vyplatilo jedno sto neb i méně zlatých a podobně. Kromě toho dopoledne udílení audiencí; trpělivé, mnohdy s bezpříkladným sebezapřením spojené naslouchání začasté rozvláčným, oprávněným i neoprávněným steskům a přáním, odkazování žádajících příslušným úřadům nebo vyřizování žádostí a stesků jejich bez odkladu. Vše to a podobné napínalo duševní síly panovníkovy až do únavy, tak že večer, když se ve své pracovně rozhlédnul po haldách nevyřízených ještě spisů, s povzdechem! musil se přiznati, že jej starosti panovnické přece jen přemáhají, že by bylo přece jen lépe, kdyby břímě otcovských starostí o lid a stát složil na bedra mohutnější nežli jsou jeho a přenechal otěže vlády ruce pevnější, silnější a zároveň méně úzkostlivější. Býval to arci jen pouhý povzdech, jejž diktovalo unavení. Jakmile panovník z rána vstal jen poněkud osvěžen, zapomínal úplně na všechny výhody soukromí a věnoval se poznovu s neúprosnou trpělivostí piplavému a přece k smrti unavujícímu vyřizování státních záležitostí. Ký div, že právě nyní, když se byla práce nahromadila, pociťoval daleko dříve unavenost nežli kdy jindy, že vyhýbal se všemu, co jej mohlo z práce vyrušovati, ba že nedbaje ni nejzamilovanější své zábavy večerní, šmytcová kvarteta na několik dní úplně odřekl. Odřeknutí to přišlo v první řadě nemálo' vhod baronu Chiarimu a knížeti Cavaredovi, kteří mohli nyní i večery věnovati zcela jiným zábavám, nežli bylo nejponíženější upozorňování nedoslýchajícího nejmilostivějšího pána, když ráčil hráti falešně Cis, aby ráčil vzíti Fis. Oba využitkovali výhody té ku svému i jiných uspokojení. Tak minulo několik dní. Lambert Sulevi nedostavoval se ku dvoru, t. j. bydlil sice v zámku, ale vycházel a vcházel tak, aby nebyl panovníkem zpozorován, což mohlo se díti zcela pohodlně, poněvadž panovník takořka po celý den svou pracovnu neopouštěl. Obzvláště volno Sulevimu v této odloučenosti nebylo. V trapném očekávání trávil den po dni. Každou chvíli čekal, že bude k panovníkovi předvolán, aby se ospravedlnil ze svého provinění; ale chvíle míjela po chvíli, hodina po hodině a rozhodný okamžik nenadcházel. Každého dne podával Sulevi své Virginii referát o stavu věcí, každý den se s ní radil, co počíti, a každý den uznáno za nejvhodnější: vyčkati ještě aspoň do příštího dne... Trapné nejistotě té bylo sice možno rázem učiniti konec: Sulevi mohl se představiti sám, t. j. mohl zcela pohodlně na chodbě, vedoucí ze salonu panovníkova do komnat panovnice nejmilostivějšího náhodou potkati; ale vědomí viny a Virginií schválená rada barona Chiariho, že jest třeba vyčkati, až se hněv panovníkův utiší, byly příčinou, že snášel i na dále muka trapné nejistoty. O tom, že prací přetížený panovník na něj a jeho opomenutí více ani nevzpomněl, neměl Sulevi ani tušení; neboť vše nasvědčovalo pravému opaku a odřeknutí šmytcových zábav bylo zřejmým důkazem, žeť panovníkův hněv posud, jak bylo tehdáž u dvora v obyčeji vyjadřovali se, v permanenci. — Baron Chiari a kníže Cavaredo zatím nelenili, Práce jejich arci byla pravou hříčkou; každý zasvětil do tajemství svého částečně toliko jednoho z nejdůvěrnějších svých přátel, t. j, ukázal mu opis charakteristiky panovníkovy. Více nebylo třeba. Každý si opis ten vyžádal k opsání, zaručiv se, že ho nesvěří nežli zase jen jedinému ze svých nejdůvěrnějších přátel. Tak kolovala v několika dnech vzácná a nad míru zajímavá listina ta v nesčetných opisech nejen u dvora, nýbrž i v kruzích šlechtických mimo dvůr, ba i v čelnějších kruzích měšťanských. Rozumí se samo sebou, že obsah listiny poskytoval vhodné a na delší čas nevyčerpatelné látky k hovoru z počátku v kruzích nejdůvěrnějších, pak v kruzích již jen důvěrných a posléze i v kruzích osob zcela nahodile se sešedších. několika dnech nebylo u dvora a mezí lidmi o záležitosti dvorní jen poněkud se zajímající nikoho, kdo by nebyl o obsahu listiny aspoň slyšel. Toliko panovník, jeho rodina a ministři, kteří se o podobném obyčejně dovídají nejposledněji, neměli o tom všem posud ještě ani zdání. Avšak co byl baron Chiari předvídal, stalo se: panovník dověděl se o tom konečně přece a sice způsobem podloudným. Čtvrtého dne po odřeknutí šmytcových kvartet seděl panovník ve své pracovně z a. psacím stolkem a vyřizoval s největším klidem spoustu nově došlých petic. Schylovalo se už k večeru. Panovník byl unaven a již již chtěl od práce ustati a vyjeti si do města na procházku; však přece ještě vztáhl ruku po jedné petici a rozevřev jí, počal čísti. Z počátku četl arci skoro bezmyšlenkovitě pouhé úvodní fráse; za nedlouho však jeho oko zaplálo. Rychle obrátil list, podíval se na podpis a shledav, že jest naprosto nečitelný, podíval se na rubrum, kde stálo: „Matouš Kramer, schudlý měšťan, bytem v č. 7, prosí úpěnlivě za poskytnutí peněžité podpory, by ve svém stáří nemusil hlady zahynouti.“ Panovník zavrtěl nedůvěřivě hlavou a obrátiv první list počal znovu čísti, kde byl před chvílí přestal. Četl tato slova: „Především musí v nejhlubší úctě podepsaný přítel dynastie a státu prošiti za prominutí, že odvážil se ve formě obyčejné supliky upozorniti nejmilostivějšího otce a panovníka na zvláštní, opovržení i trestu hodné intriky, které se za zády nejmilostivějšího pána kujou. „Pokládaje za nynějších poměrů u dvora tento způsob podati zprávu za jedině vhodný, by se nejmilostivější pán a panovník náš dověděl bezprostředně pravdy a mohl pak učiniti přiměřená opatření, dovoluje si v nejhlubší úctě podepsaný upozorniti, že koluje u dvora a v kruzích šlechtických v nesčetných opisech listina tak pohoršlivého, nehodného a nedůstojného obsahu, že každý, kdo smýšlí poctivě se státem a nejmilostivějším jeho panovníkem, musí si s uzarděním říci, že neodvážili se podobného ani nejúhlavnější nepřátelé říše. „Někteří ujišťujou, že prý listina ta pochází z péra jednoho Ze slavných předků Vašeho Veličenstva a sice z péra důmyslného a duchaplného strýce nejmilostivějšího našeho pána. „V nejhlubší úctě podepsanému budiž však prominuto, že o politování hodné události nemůže nejmilostivějšímu pánu ničeho více zvěstovati, nežli co byl právě napověděl. Na doklad svého udání podává doslovný opis listiny, která zní:	 Po těchto skroušeně rozvláčných úvodních slovech následoval opis listiny, která byla prostřednictvím barona Chiariho a knížete Cavareda rozšířena. Panovník četl zpočátku charakteristiku svou s jakousi nechutí, ba skoro tupostí. Zdáloť se mu, že ostrá, bezohledná charakteristika ta nemůže se ani týkati vznešené jeho osoby, která pokládána za posvátnou a nedotknutelnou a vyhlašována za vzácný vzor. Avšak čím déle a pozorněji četl, tím nápadnější byly mu případné poznámky o jednotlivých rysech jeho povahy: poznávali se v charakteristice té, jakoby se díval do zrcadla — a zhrozil se sama sebe. Po prvním přečtení zůstal jako ztrnulý. Drže supliku v ruce díval se chvíli upřeně před sebe. Tvář jeho jevila stud a leknutí. Bylo zřejmo, že neví, co počíti, ba že ani neví, co o všem tom souditi. Náhle pohodil prudce hlavou a počal osudné řádky znovu čísti. Četl pomalu — slovo za slovem. Sotva však přečetl první odstavec, vyskočil od stolu a mrštiv suplikou na stůl, počal prudce přecházeti po komnatě. Po prvním tomto výbuchu hněvu přešel obyčejný klid jeho rychle v rozčilení. Tvář jeho zbrunátněla, oči plály a pravá ruka svírala se v pěst. Musil sice přiznati, že posud ještě nikdy nečetl o sobě tolik pravdy, a tak stručně pověděné, jako právě před chvílí; leč právě proto, že byla pravda ta tak bezohledně pověděna, budil se jeho hněv. Cítil, že jest oproti soudci tak nestrannému, bystrozrakému a důmyslnému úplně bez obrany; věděl, že stoje mu tváří v tvář, sotva by dovedl pronesli několik slov na svou omluvu; ale trpká pravda budila v duši palčivou bolest. Několik minut nerozhodně přecházel, pak se zastavil u stolu, vzal supliku do ruky a díval se na úhledná písmenka, která jej byla tak rozčilila. Po chvíli počal poznovu čísli a opět přečetl jen první odstavec. Však po tomto třetím přečtení nalezl nehrubě bystrý duch jeho aspoň jakési opory. Zdáloť se mu, že byl v prvním odstavci postihl jakousi nesprávnost. „Jakže?“ pravil přitlumeným hlasem sám k sobě, „Já že jsem rozmazlené dítě, — já muž už více než šedesátiletý?!... „Aj, toť k smíchu! A já, kterýž jsem v práci sešedivěl, kterýž v potu tváři pracuju pro jiné, já že pokládám všechno za nesmírně velké a důležité, co sám podnikám a činím nebo co vztahuje se k mé osobičce — já, kterýž v ničem nedbám své osoby a při všem mám na zřeteli výhradně jen dobro jiných, dobro svých poddaných, kterýmž jsem otcem?! — Ne, ne — strýc se mýlí! Úsudek ten, ačkoli na pohled správný, přece se netýká mne... A já že nepokládám za nic, co jiní pro mne činí nebo trpí? Já, kterýž každý dobrý skutek, ba každou dobrou vůli po zásluze odměňuju — já, kterýž se nedám v ničem másti, všechno sám zkoumám, o každé zásluze sám uvažuju a rozhoduju — já, kterýž na sebe hrubě ani nemyslím, kterýž obětuju veškeren svůj čas, své pohodlí, ba i své zdraví svým poddaným já že pokládám zachování své osobičky za cosi nad míru důležitého?!... Ne, ne — strýc se mýlí! Možná, že snad jsem takovým býval z mládí, dokud jsem ještě neznal světa a služby státní, dokud jsem ještě neměl jasného ponětí o svých povinnostech panovnických avšak nyní, když jsem v neúmorné práci o dobro a blaho jiných sestárnul, nyní se slova ta na mne nehodí. Ne, ne! Úsudek ten je nesprávný, nespravedlivý!“ Prvním tímto poměrně šťastným pokusem omluvit! sám před sebou některé z méně závažných výtek strýcových octnul se panovník v oné zvláštní náladě duševní, v které se člověk dovede pokusiti o výklad, ba ospravedlnění poklesků a hříchů svých a neopovrhuje při tom mnohdy ani zcela všední sofistikou. Cítil pojednou úlevu. Palčivá bolest, která mu byla před chvílí u vědomí pravdivosti výtek srdce sevřela, počala znenáhla ustupovati pocitu méně nepříjemnému. Připomenul si též některé význačnější momenty z mnoholetého svého panování, v kterých byl skutečně tomu neb onomu jednotlivci prokázal nějaké dobrodiní, nebo v kterých byl podnikl a provedl něco, k čemu by se byl sotva některý jiný panovník odhodlal — a dobré úmysly jeho počaly se před duševním zrakem obestírati zvláštním leskem, v kterém celá řada nedopatření, poklesků a hříchů ustupovala do pozadí. Skoro směle sáhl poznovu po suplice, by si přečetl další odstavce strýcových výtek. Četl rychleji nežli před tím; tvář jeho jevila poměrný klid, neboť výtky bezprostředně následující nebylo nesnadno vyvrátiti. „Pravda,“ zamumlal po chvíli přitlumeným hlasem sám k sobě, „byl jsem v ohledu fysickém zanedbán, v duševních schopnostech a tělesně neobratný; avšak za svého — mládí. Podobně byl jsem i netečný, neodhodlaný a lenivý v přemýšlení i jednání, ovšem jen tak dlouho, dokud jsem neměl o čem přemýšleti, dokud mi neposkytnuto- pole, na němž bych byl mohl svou horlivost v skutcích osvědčiti. Strýc má pravdu, pokud se výtky týkají mého mládí; ale od té doby, co jsem se stal samovládcem, změnil jsem se v takové míře, že by mne strýc můj, kdyby dnes z hrobu vstal, naprosto nepoznal.“ Po těchto slovech panovník na chvíli se odmlčel; přemítalť. Drže supliku v ruce jedné a druhou rukou o roh psacího stolku svého se opíraje stál po několik minut bez pohnutí. Duší jeho vířily vzpomínky na minulá léta panování jeho, na doby krutých svízelů a nebezpečí, jež mu hrozily a trůn podvracely. Mimoděk svezl se pak zrak jeho zase na supliku. I četl další odstavec své charakteristiky, v kteréž se mu vytýká, že vychloubá se výbornou pamětí a nepravým stoismem; ale když má svou soudnost namáhati, když se má dát vésti citem cti a povinnosti, že mění se v člověka zcela jiného: tělo i duše jeho že zvrhne se v rozmařilce k velkým věcem neschopného a za státníka naprosto se nehodícího. Při posledních slovech přelétl drsnou tvář panovníkovu podivný, polo trpký, polo vítězný úsměv. Pomalu položil supliku na stůl, založil ruce a zakývav několikráte hlavou, pokračoval ve své přitlumené samomluvě: „Podivno! Tak tedy o mně soudil vlastní můj strýc, kterýž jako panovník musil celou řadu svých ustanovení odvolati?! Jakoby bylo panování hříčkou! Kdo panoval a zakusil na trůně tolik, jako můj strýc, neměl by takto souditi! Vzdav se tradic rodinných, počal prováděti opravy a všady setkal se s odporem tak houževnatým, že musil konečně povoliti sám. Já už panuju přes třicet roků a svízele mého panování nedají se se svízeli strýcovými skoro ani měřiti. Ujal jsem se otěží vlády za doby krušné. Ale ještě krušnější doby nadešly později. Válka následovala za válkou — koruna se třásla na mé hlavě, trůn byl podryt a podkopán a již již mi raděno, odstoupiti. Avšak já na nebezpečném místě přece vytrval — já odolal nástrahám nejbližších příbuzných, kteří mne nejen uráželi, nýbrž ve všem mi překáželi; já zkoumal rady zvrhlých rádců koruny a řídě se dle vlastního uznání, vše to jsem přežil, přetrpěl, překonal. A já že nevím, kdy mám konati, co mi cit a povinnost kážou; já že jsem pouhý rozmařilec, k velkým činům neschopný – já že nemám pražádných schopností státnických — já, kterýž jsem mocnou rukou převedl říši přes Rubikon neslýchaných pohrom a zjednav po mnohaletém namáhání konečně mír, položil tak základ ku blahobytu svých poddaných — já že nejsem státníkem?!“ Po této, v celku dosti logické samomluvě tvář panovníkova se vyjasnila. Byltě takořka hravě rozřešil úkol nejtěžší, dokázav sám sobě, o čem byl následkem své nedůvěřivosti ve své schopnosti až dosud sám pochyboval: že přes všechny výtky odpůrců a nepříznivců možno jej přece pokládati za státníka. Tím bylo samolibosti jeho pro okamžik úplně zadostučiněno; neboť u porovnání s výtkou hlavní: že nehodí se za státníka, byly všechny ostatní výtky pouhé bubliny. A směleji nežli před chvílí počal dále čísti. Četl nyní již skoro tak, jakoby četl mírnou a laskavou charakteristiku osoby, která jej až dosud skoro ani nezajímala; toliko při některých místech šlehla duší jeho závažnější námitka. Přečta výtku, že jsa na své stáří dětinský, maří čas svůj neprospěšnými hříčkami, že vyjadřuje se hrubě, hlasem štěkavým a že z leností a nemístné ostýchavosti slova pohlcuje — kývl jen hlavou a zamumlal: „Páh! Tak jsem snad činíval. Ale už dávno si nehraju se svými pobočníky na slepou bábu, nevystřihuju silhouetty, neskládám dětské vozíky, slovem já už dávno neznám jiné zábavy nad ušlechtilou hru na housle. A že mám hlas nepříjemný, že snad i nyní slova pohlcuju, není přece nežli pouhá vada tělesného ústrojí a vytýká se mi tímže právem, jakoby se jinému vytýkalo, že má u porovnání s jinými hlavu příliš šišatou, nebo že jej příroda oblažila nepatrným neb i patrným hrbem.“ Po těchto slovech se hlasitě rozesmál a teprve po delší chvíli počal chladně rozbírati další výtky. S útrpným úsměvem četl výtku, že štítí se přemítání, že s nikým nesdílí své myšlenky a náhledy pouze proto, že se obává, by se nedověděl pravdy. „Naopak, naopak, milý strýčku!“ pravil sám k sobě. „Druhdy jsem arci své myšlenky a náhledy tajíval; ale když jsem dosedl na trůn, nebylo toho více třeba a já toho také nikdy nečiním. Neopovrhuju radou nikoho, zvláště jde-li o záležitosti všeobecné. Nyní by to mohlo na tisíce svědků dokázati. Žádámť v takových případech rady nejen od osob úřadních, nýbrž i neúřadních. Ptávámť se státních rad a různých dvorních úřadů, ba vyptávám se na radu i spolehlivých osob soukromých mimo residenci a teprve po prozkoumání všech různých a často vzájemně si odporujících rad, pokynutí a návrhů rozhoduju. A při takovém způsobu vyřizování věcí možno mi vytknouti, že se bojím pravdy? Ne, ne! Nikdy! Pravdy jsem se neštítil nikdy a nikdy se jí báti nebudu.“ Po té na chvíli se odmlčel a přelétna další výtky v suplice, pokračoval ve své sebeobraně: „A já že se bojím mrzutostí? K smíchu! Já, který jsem přece vedl po tolik roků kruté války s nejúhlavnějším nepřítelem říše – já, který jsem se neštítil ani nejodvážnějších finančních operaci, kterýmiž milliony mích poddaných proti mé vládě popuzeni a rozjitřeni — já že se štítím mrzutostí?... A jedině mrzutosti že mne pokořujou, ohýbají a donucujou ku slibům? Jedině mrzutosti že mívají u mne v zápětí krátká namáhání?! K smíchu! Něco podobného možno snad říci o kterémkoli z mých bratří nebo jiných příbuzných, ale nikoli o mně, kterýž upevniv s napjetím veškerých sil trůn svůj mohu nyní všemu hrdě vzdorovati. Pravda, mrzutosti, zvláště zbytečné mrzutostí nebyly mi nikdy příjemný a vyhýbal jsem se jim dle možnosti. Ale že bych se jich bál, že by bázeň před nimi byla jedinou pohnutkou mého konání a mé práce, jest prostě mýlka. Pracuju, poněvadž jsem práci uvykl a poněvadž vím, že nikdo nevykoná to neb ono tak, jako já; pracuju, poněvadž by bez mé úsilovné práce všechny záležitosti státní vázly; pracuju, bych podal svým ministrům, dvořanům a všem poddaným vzor, kterak se mají říditi. Jsou-li mé náhledy v tom neb onom ohledu bludný a jsem-li snad příliš hrdý a pyšný na svůj rod, nejsem tím vinen já, nýbrž ti, kteří mne vychovali a v první řadě tedy sám strýc, jenž mi vše to vytýká, ačkoli byl druhdy mým vychovatelem.“ Poslední větou zdál se býti panovník úplně přesvědčen, že vším tím, co mu bylo vytýkáno, nemůže býti vlastně vinen on sám, nýbrž ti, jimž bylo svěřeno jeho vychování. Chvíli mlčel, jakoby se hroužil v vzpomínky. Na to se opět hrdě vztyčil a tvář jeho zazářila. „Ano, ano,“ zamumlal k sobě rozhodně. „Ne-li vším, tedy aspoň většinou toho, co mi zde strýc můj vytýká, nejsem vinen já, nýbrž skoro výhradně on. Proč medle mne nevedl k poznání mých chyb? Proč mne nepřesvědčil, že nalézám se na scestí? Proč mi neukázal cestu jinou, po kteréž bych byl dále dospěl?“ Při těchto slovech padl zrak panovníkův na poslední odstavec strýcových výtek, v němž se tvrdí, že šlechetné pohnutky mravní nemají na něho ni nejnepatrnějšího účinku, A podivno! Právě v okamžiku, kdy podařilo se mu sofickým způsobem před sebou samým všechny výtky strýcovy, když právě ne úplně vyvrátiti, tak aspoň seslabiti v té míře, že mohl odpovědnost za ně přenésti zcela směle na samého původce výtek — právě v tom okamžiku, kdy se mu zdálo, že může hrdě vypnouti prsa a říci: „Vše, co mi bylo právě vytknuto, rozplývá se již po povrchním zkoumání v niveč!“, zahořela ještě před chvílí vítězoslavně zářící tvář jeho uraženou pýchou. Klid a uspokojení, jež byly znenáhla vystřídaly rozčilení po prvním přečtení osudné supliky, náhle postoupily místa prudkému hněvu. Rozhorlen mrštil suplikou o stůl a couvna o krok, založil ruce a svraštil čelo. „Tak tedy — já jsem vlastně člověk nemravný!“ zvolal hněvivě, „já, kterému v šírém světě ani jediný člověk nemůže vytknouti nejnepatrnějšího poklesku proti mravnosti!? Já, který netrpím u dvora svého ani milostných dobrodružství; já, který se všemu vyhýbám, co by mohlo na můj dvůr vrhnouti světlo třeba jen podezřelé, já že jsem člověk, na něhož nemají šlechetné pohnutky mravní ani nejnepatrnějšího účinku!? Při sám Bůh! Podobného něco dovídám se teprve dnes! Přísný, takořka asketický mrav klášterní, jejž jsem si oblíbil, neváží tudíž praničeho!“ Odmlčel se. Úvaha jeho, před chvílí ještě aspoň poměrně logicky správná, počala se hatiti; počalť šlechetné pohnutky mravní vůbec směňovati s vlastní svou neúhonností mravní v ohledu jiném, nebera při tom zřetele k širšímu významu těchto slov. Zdáloť se mu, že není v celé jeho říši člověka mravnějšího nad něho a právě proto jej tato poslední, nesprávně pojatá a rovněž tak vykládaná výtka v nejvyšší míře popudila. S hněvivě zakaboněným čelem a se zaťatou pěstí pravé ruky přešel několikráte prudce po komnatě. Brzy se zastavil a dupnul nohou, brzy si odsupnul nebo hrdě pohodil hlavou, brzy zase pokračoval ve své procházce se svěsenou hlavou a s výrazem uražené pýchy v zarudlé tváři. Konečně se uprostřed komnaty zastavil a dívaje se upřeně před sebe, zahučel: „Pravda — ctižádostiv nebyl jsem nikdy... Ale vlastenectví a poctivost i správnost v konání povinností nemůže mi nikdo popříti! Byl jsem svým poddaným vždy pravým otcem a vláda musila se vždycky říditi touto mojí zásadou. Vždy musilo býti stůj co stůj pracováno ku blahu mých poddaných, a stalo-li se někdy, že se ten neb onen prostředek minul účinku, není to vinou mojí, nýbrž vinou okolností. Poctivé zámysly nemohou mi býti nikdy a nikým popírány. Chybil-li jsem, nejednal-li jsem vždy a ve všem svrchovaně moudře, chybil jsem jen jako chybuje člověk; ale při sám Bůh! úmyslně a vědomě nešlechetným nebo špatným nebyl jsem nikdy a také nebudu!“ Teprve touto poslední mravoučnou frásí, kterou možno vlastně každý poklesek aspoň poměrně ospravedlniti, octnul se panovník ve svém hlasitém přemítání o sobě samém aspoň v oné příznivé náladě duševní, která umožňuje poměrné ospravedlnění i hříchů a poklesků nepromíjitelných. Teprve nyní zdálo se mu, že jest vlastně úplně čist a že byl po celou dobu svého panování ve všem a všudy práv nejen svým povinnostem jako člověk, nýbrž i jako panovník a že není tudíž nejmenší příčiny horšiti se snad na někoho pro výtky zcela nespravedlivé. Chvíli postál bez pohnutí, načež začal opět po komnatě přecházeti. Krok jeho však nebyl více tak prudký a tvář jeho nabývala znenáhla obyčejného výrazu svého. Po několika minutách se znovu zastavil. Zdálo se, že o něčem důležitém přemítá. Konečně zamumlal dutě a apathicky: „Panovati jest přece jen umění daleko nesnazší, nežli se za to všeobecně má. Panuj sebe mírněji, pečuj o své poddané sebe otcovštěji, výtkám neujdeš! A proto — proč se durditi nebo docela horšiti pro něco zcela nezbytného?... Ne, ne — nemohu, nebudu, nesmím se horšiti na svého strýce, že mě tak křivě posuzoval!“ Položiv po té ukazovák pravé ruky na čelo, jakoby chtěl právě vzniklou myšlenku zachytit, pokračoval pak prudčeji: „Ale ti, kteří o člověku, nechť panovníkovi nebo pouhém poddaném, křivé a nespravedlivé úsudky zlomyslně rozšiřujou, zasluhujou příkladný trest... Ale kdož jsou ti, již rozšiřujou tento křivý úsudek o mně? Jsou to moji bratří nebo jen jeden z nich? Jsou to ministři nebo dvořené? A jakž medle přišli k této listině, o které jsem neměl ani tušení?... Kdo mi na to odpoví?“ Opět se odmlčel; ale hned na to šlehla duší jeho nová myšlenka. „Ale což kdyby byla listina ta podvržena?!“ zahučel a myšlenkou tou dán přemítání jeho zcela jiný směr. Přirozená váhavost a nerozhodnost přihlásily se i tenkráte ku svému právu. Přemítalť o tom, co by asi bylo nejzáhadnější učiniti, po několik minut, až pak posléze promluvil sám k sobě; „Nechť tomu jakkolivěk! Nechť jest listina, jejíž opis tak podloudným způsobem dostal se mi do rukou, pravá či podvržena — ti, kdož křivé a nespravedlivé výtky o mně rozšiřujou, musejí býti vypátráni a potrestáni. Toť má nezvratná vůle!“ Po těchto slovech přistoupil ke stolku svému a vzav stříbrný zvonek, prudce zazvonil. několika okamžicích objevil se mezi dveřmi z ložnice do pracovny vedoucími pokorně shrbený komorník. „Nechť přijde přednosta kabinetní kanceláře!“ velel panovník rozhodně. Komorník ukloniv se zmizel; panovník počal pak opět přecházeti po komnatě. Asi po desíti minutách dostavil se předvolaný přednosta, muž to skoro padesátiletý, vyžilý, ale s výrazem neobyčejné prohnanosti v nehrubě příjemné, ryze kancelářské tváři. Panovník zastaviv se změřil jej přísným pohledem. Přednosta hned pochopil, že jde o nějaký poklesek. „Kdo podal tuto supliku?“ optal se panovník štěkavým svým hlasem, ukázav prstem na svůj psací stůl, kde suplika ležela. Nesměle plížil se přednosta ku stolu. Panovník však jej předešel. Přistoupiv kvapně ke stolu, sáhl po suplice, rozevřel ji a ukázav prstem na nečitelný podpis optal se drsně: „Kdo je to?“ Přednosta marně namáhá veškeren svůj um, aby hieroglify rozřešil; pot vyvstával mu na čele, před očima dělají se mu mžitky. „Čí to podpis?“ ptá se panovník po malé chvíli tímže drsným tónem. Přednosta kabinetní kanceláře měl zevrubně věděti, kdo a jakou petici podal, měl každou supliku dříve sám prozkoumali, nežli ji položil na stůl v pracovně panovníkově, a měl tudíž o každé petici podati, když si toho panovník přál, aspoň stručné dobrozdání. Pochopil tudíž nyní, že jde o závažné nějaké formální opomenutí, na jakéž kladl panovník začasté daleko větší váhu, nežli na jádro věcí, byť i mnohdy sebe důležitějších; avšak neměl posud ještě ani tušení, že klade panovník tentokráte daleko větší váhu na obsah. obrátil prosebně zrak svůj na panovníka, a zakoktal zmateně několik nesrozumitelných slov. „Ptám se, kdo podal tuto petici?“ otázal se panovník tónem ještě přísnějším nežli před tím. Přednosta pokrčil lehce ramenoma a odvětil nesměle, ba bázlivě: „Račte — nejmilostivější pane — prominouti... Nemohu — podpisu přečísti — a zároveň nemohu si připomenouti, kde asi – –“ Nedořekl. Napadlať mu šťastná myšlenka a proto dodal s chvatem: „Rubrum jest najisto čitelně psáno!“ Panovník obrátiv supliku a ukázav prstem na rubrum, opakoval svou otázku: „Nuže — kdo podal petici?“ Přednosta kabinetní kanceláře mohl si nyní zcela pohodlně přečísti jméno žadatelovo. „Matouš Kramer, schudlý měšťan,“ připomenul kvapně. „Podal petici tu osobně?“ pokračoval panovník ve svém výslechu. „Račte — nejmilostivější pane, prominouti — nemohu si právě vzpomenouti.“ „A oč žádá?“ „Prosí,“ četl nyní přednosta z rubrum, „nejúpěnlivěji za poskytnutí peněžité podpory.“ Panovník změřil čtoucího s výrazem hněvu od hlavy k patě. „Jakže? Za poskytnutí podpory že prosí?!“ ozval se s přízvukem jízlivosti, maje patrně nevinnou radost z trapných rozpaků přednostových. „Tak aspoň stojí zde psáno,“ jal se přednosta vykládati. „Račtež se, nejmilostivější pane, přesvědčiti!“ Panovník obrátil první list supliky a ukázal prstem na místo, kde počínala jeho charakteristika. „Čtěte!“ zvolal tónem tak urputným, že postrašenému hodnostovi stydla v žilách krev. Přednosta začal čísti. Avšak hned po prvních řádcích nabyl nezvratného přesvědčení, že opomenutím pouze formálním dopustil se zároveň nepromijitelného poklesku, kterýmž byl panovník v hlubinách duše uražen, „Jak se octnul tento hanopis na mém stole?“ pokračoval panovník s nezměněnou přísností ve výslechu. Přednosta nedovedl odpovědíti, nevědělť — a omluva nebo vytáčka mu nenapadla. Byl pomaten. Na celém těle se třesa, upíral zrak svůj neodvratně na osudná písmenka, která počínala splývati ve vodorovné pruhy. „Chci odpověď!“ velel panovník. Přednosta v smrtelné úzkosti něco zablábolil; místo slov vyrazil však ze stísněných prsou jen nesrozumitelnou směsici zvuků. „Odpověď!“ opakoval panovník tónem tak přísným, že ubohý přednosta již již očekával výbuch nejprudšího hněvu. Nastala trapná pomlčka. Přednosta zvedl zrak svůj k panovníkovi. Pohledy jejích se setkaly; pohled panovníkův byl zdrcující přednosta klesl na kolena... Chvíli díval se panovník na pokořeného sluhu.  Lahodiloť mu, že dojem několika jen jeho slov byl tak mocný. S vědomím síly, kterou neprávě připisoval imponující své osobnosti, vracela se přirozená dobrosrdečnost. „Vstát!“ velel po malé přestávce tónem poněkud vlídnějším. „Teď ví, čeho se dopustil.“ Přednosta uposlechl. Vstal, ale neodvážil se pohlédnout! panovníkovi do očí. „Ale teď radil, čeho třeba učiniti!“ pokračoval panovník. „V suplice se mi zvěstuje, že koluje hanopis ten v nesčetných opisech, Rozšiřovatel musí býti stůj co stůj vypátrán... Má někoho v podezření?!“ Mírnější tón panovníkův působil sice na zdrceného přednostu jako osvěžující rosa; nicméně přece trvalo ještě delší chvíli, nežli se vzpamatoval tak dalece, že mohl odpovědíti. Panovník klidně vyčkal několik minut, načež poslední svou otázku opakoval. Tázaný však odpovědíti nedovedl, Nevědělť, ba vůbec ani netušil, kdo asi osudnou supliku v kabinetní kanceláři podal. Že mohla býti panovníkovi na stůl některým dvořanem podloudně mezi ostatní petice podstrčena, nenapadlo mu. — Měl pevně za to, že byla podána obvyklým způsobem a on že přelétna zběžně nezávadné a nižádného podezření nebudící rubrum, předložil ji panovníkovi s ostatními peticemi. A nyní měl odpovědíti, koho má v podezření. Chvíli přemítal. Napadla mu sice celá řada osob, jež pokládal podobného skutku za schopny; ale nemaje pro podezření své ni nejnepatrnějšího dokladu, neodvážil se uvaliti podezření na určitou osobu. Mlčel tudíž. Panovník sám také přemítal. Když pak přednosta neodpovídal, připomenul: „Nuže — což mu pranic nenapadá?“ Přednosta byl se zatím aspoň poněkud vzpamatoval. Mírnější tón panovníkův byl mu zárukou, že první výbuch hněvu byl již minul, a že možno se nadíti aspoň poměrně příznivého vyřízení nad míru choulostivého poklesku. Odvážil se tudíž k odpovědí nejlacinější. „Račte, nejmilostivější pane,“ počal chvějícím se hlasem, „laskavě prominouti, nemohu-li dáti uspokojivou odpověď hned. Kdyby mi nejmilostivější pán ráčil poskytnouti času, bych mohl o záhadné záležitosti důkladně uvažovati, pokusil bych se pak svědomitě a poctivě podati o ní své dobrozdání.“ Praobyčejný, pokorný a zdánlivě upřímně míněný tento způsob řešení nějaké záhady, kterým se vlastní řešení odročuje na dobu pozdější, byl nedůvěřivému a proto nerozhodnému a váhavému panovníkovi vždycky milejší nežli řešení bezodkladné, vyžadující okamžitě duševního namáhání — a neminul se účinku ani tentokráte. „Má pravdu,“ odpověděl panovník. „Bude přece nejlépe, když se věc dříve řádně promyslí a prozkoumá, nežli se učiní první kroky k nějakému opatření.“ Teprve těmito slovy byla obava přednostova tak dalece zažehnána, že mohl aspoň poměrně logicky o stavu věcí souditi, a tu mu napadla spasná myšlenka. „Ráčí-li nejmilostivější pán souhlasiti,“ ozval se směleji, ale posud ještě tónem nad míru rozechvěným, smyslím, že by bylo dobře, kdyby se zatím vyšetření věcí svěřilo policii.“ „Jak to?“ vpadl panovník, kterému slovo policie, na kterouž byl v prudkém rozechvění mysli úplně zapomněly otevřelo zcela novou perspektivu. „Míním, nejmilostivější pane,“ pokračoval přednosta, „že by bylo dobře, kdyby policie vypátrala prosebníka, jenž by pak mohl býti k zodpovědnosti donucen...“ „Výborně!“ vpadl panovník rozradostněn. Bez odkladu přistoupil ku stolu a chvatně zazvonil. Přede dveřmi čekající komorník vstoupil dříve nežli zvonek dozněl. „Nechť přijde policejní ministr!“ velel panovník. Komorník ukloniv se zmizel. Panovník počal mlčky přecházeti po pracovně. Přednosta kabinetní kanceláře sledoval každé jeho hnutí a neušlo mu, že hněv panovníkův skoro úplně již ustoupil obyčejnému klidu. Náhle panovník před přednostou se zastavil, a upřev naň vyhaslé své oči pravil: „Může odstoupiti!... Nepotřebuju ho více!... Zejtra časně z rána podá mi své dobrozdání!“ Přednosta se uklonil pokorněji nežli míval obyčejně ve zvyku, a šoural se ku dveřím. následujícím okamžiku byl panovník opět o samotě. Přecházeje volným krokem po komnatě přemítal; ale předcházející klopotná práce kancelářská byla jej již tak unavila, že nyní, když bylo poslední rozčilení minulo, pracovalo mozkové ústrojí již nad míru líně. Počínal býti nejen k záležitosti, která jej byla před chvílí tak rozčilila, nýbrž i ke všemu ostatnímu lhostejným. Zdálo se mu, že věc, o kterou jde, jest přece skoro až malicherná, ba napadlo mu také, že strýcovy výtky, jež byl před chvílí sám sobě tak skvělým způsobem do jedné vyvrátil, nemohou býti nikým za pravdivé pokládány; slovem vrtkavost povahy a unavenost duševní i tělesná přihlásily se ku svému právu, tak že, když objevil se posléze přivolaný ministr policie, shledal panovníka skoro již úplně apathickým. Ministr policie, muž již více nežli padesátiletý, byl poněkud zavalité postavy s nápadně vysedlými zády. Tvář jeho prozrazovala úlisnou ráznost a bezohlednost každým tahem. Nebyla nepříjemná; ale kdo déle na ni patřil, shledal v ní cosi odporného, odpuzujícího. Vstoupil do pracovny panovníkovy u vědomí své moci, jako vcházíme ku svým představeným, o nichž jsme přesvědčeni, že nezávisíme my na nich, nýbrž oni na nás. Mnoholetá činnost úřadní, vrcholící v přísném dozoru nad každým občanem, z něhož se časem svým nutně vyvinul neslýchaný útisk, byla z přednosty obrovského policejního aparátu učinila muže nad míru čilého, rozhodného, a zároveň skoro bezcitného. Nemaje takořka pro nic jiného smyslu nežli pro svůj obor, žil výhradně jen policejním pracím a učinil z policie, čím druhdy nikdy nebyla: výhružnou a každým občanem obávanou všemohoucí instituci, která každého střežila, každého tajně pozorovala, o každém dozorčí knihy vedla, každého dle libosti týrala nebo před soud poháněla, ba i samotného panovníka pod svůj dohled stavěla, a tak jej od sebe závislým činila. Není tudíž divu, že muž, v jehož rukou sbíhaly se všechny nitky policejního aparátu, jenž o všem věděti chtěl a také věděl, jenž mohl každého, nechť právem nebo bezprávně stíhati a libovolně před soud poháněti — není divu, že policejní ministr v absolutním státě s panovníkem, jak jsme jej byli po pravdě vylíčili, byl mužem mocnějším nežli sám panovník, ba že byl přímo všemohoucím. Služby, jež byl panovnickému rodu a přede vším panovníkovi samému již prokázal a posud ještě prokazoval, byly takového druhu, že panovník neodvážil se nikdy pochybovati o řídké příchylnosti a neobmezené věrnosti policejního ministra ku své osobě a proto ponechával mu vždy a ve všem úplně volnou ruku, spoléhaje se na něj, jako na nikoho jiného. Byltě mu nakloněn jako bývá člověk slabý nakloněn siláku, jenž jej chrání před dorážejícími naň nepřáteli. Jakmile ministr vstoupil, popošel mu panovník několik kroků v ústrety, podal mu důvěrně ruku a pravil vlídně: „Dobře, že přichází, milý Chelmický… Vítám ho!... Rád bych s ním o čemsi pohovořil... Přeju si, by podal své dobrozdání.“ „Jsem k službám, Vaše Veličenstvo!“ odvětil chladně ministr, jenž byl u dvora jediným člověkem, neoslovujícím panovníka obvyklou titulaturou nejmilostivější pane. „Posadil se!“ vyzýval panovník, ukázav na nedaleké křeslo. Ministr uposlechl a upřel tázavě zrak svůj na panovníka. Tento chvíli mlčky postál, pak si přitáhl stolici od psacího stolu, usedl proti ministrovi a počal v stručnosti, ale již jaksi líně a skoro nemotorně vypravovati, co se bylo sběhlo. Ministr pozorně poslouchal. Občas se zdálo, že té neb oné věty nechápe; ale přes to jej vše zajímalo. Když panovník skončil, zůstal ministr chvíli bez pohnutí, jakoby přemítal, načež pravil: „Může mi Vaše Veličenství supliku ukázati?“ Panovník vstal a přiblížil se ku psacímu stolu; ministr jej následoval. „Zde!“ připomenul panovník, podávaje supliku ministrovi. Sotva do ní ministr pohlédl, podal nezvratný důkaz své způsobilosti policejní. „Matouš Kramer?“ připomenul, jákoby mluvil sám k sobě, načež dodal dodal rozhodně: „Matouš Kramer — osoby podobného jména není.“ A dříve nežli panovník něco pronesl, dodal ministr chvatně: „Bytem v čísle 7?... Není možno! Budova pod číslem 7. jest erární sklad, v němž nikdo nebydlí — suplikant jest tedy smyšlená osoba.“ „Tak soudím i já,“ připomenul panovník, jakoby byl sám už dávno vše prohlédl. „Podle všeho,“ pokračoval ministr, „nebyla suplika podána Vašemu Veličenstvu prostřednictvím kabinetní kanceláře, nýbrž...“ „Nýbrž?“ vpadl panovník. „Byla někým z dvořanstva nebo služebnictva mezi petice a supliky Vašemu Veličenství podloudně podstrčena.“ „Není možno!“ ozval se panovník živěji; ale hned na to jevil zase nápadnou unavenost. Policejní ministr uvedl na doklad svého tvrzení některé své domněnky. Panovník naslouchal sice pozorně, ale výklad ministrův ho valně nezajímal. Počal pozivovati. „Věc však jest dosti důležitá,“ končil ministr, „Vaše Veličenství nesmí trpěti, by se s posvátnou osobou panovníkovou tropily tak nestoudné žerty. Moje dobrozdání zní v tento smysl: Vaše Veličenství račiž vyšetření záležitosti svěřiti policejnímu ministerství, jež budiž povinno podati v nejbližším čase obšírný referát a přiměřené návrhy.“ Po těchto šablonovitých slovech panovník souhlasně přikývnul. — „Vyšetřil to, milý hrabě Chelmický! Vyšetřil a podal mi co možná brzy své dobrozdání i návrhy!“ pravil, načež podal ministrovi osudnou supliku a učinil rukou posunek, že jej propouští. Ministr se uklonil a obrátil k odchodu. Panovník jej doprovodil až ke dveřím — čest to, jakou jenom policejnímu ministru, a to jen zřídka kdy prokazoval... V následujícím okamžiku byl zase o samotě. Policejní ministr Chelmický byl muž v oboru svém nad míru obeznalý. Konalť povinností své z přesvědčení a z příchylnosti k panující dynastii, vlastně k panovníkovi, jenž mu byl osobně vřele nakloněn. Přirozená příchylnost k oboru svého působení a mnohaletá zkušenost učinily z ministra pravou autoritu v záležitostech policejních. Panovník mohl se naň ve všem spolehnouti. Byltě policistou, abychom tak řekli, tělem i duší. Neměl takořka pro nic jiného smyslu nežli pro svůj obor, vše ostatní bylo mu malicherným a zbytečnými. Není tudíž divu, že zdálo se mu býti v prvním okamžiku vyšetření záhadné záležitosti pravou hříčkou. Byltě rázný, neúprosný, ba i brutální; neštítil se nižádných prostředků k dosažení vytknutého účelu. Nešlo-li to hladce, užil úskoku nebo i násilí. Nevedly-li k cíli ani tyto prostředky, dovedl si přece vždy vypomoci tím způsobem, že reputace jeho jakožto přednosty policie nijak neutrpěla. Pátral-li po nějakém vinníku, musil jej vypátrat! stůj co stůj, nechť byl obviněn právem nebo neprávem. Pouhé podezření úplně stačilo. I v případech, kdy nebylo žádného vinníka nebo kdy nebylo lze zjistiti ani trestuhodný skutek, dovedl si policejní ministr vypomoci. Nevykonaný skutek byl prostě provokován a neexistující vinník sveden ku spáchání trestuhodného skutku později, čímž právu a spravedlnosti ve smyslu tehdejších policejních názorů úplně zadost učiněno. Systém provokatérský byl převládajícím a osvědčil se v četných důležitých i veledůležitých případech takovou měrou, že přednosta policie právem jej pokládal za hlavní oporu svého působení. Bez systému toho byl by se aspoň musil velmi často přiznati, že talent jeho a tehdejší zřízení policie naprosto nevyhovujou nesnadnému a důležitému úkolu, jejž nepředpojaté státnictví policií státní ukládá. Avšak on sloužil státu absolutnímu, vymykajícímu se přesným zásadám státnickým, a řídícím se tak často pouhou libovůlí, že mohla býti libovůle policie nejen trpěna, nýbrž i za nevyhnutelnou pokládána. Nicméně když octnuv se ve své pracovně, počal policejní ministr o záhadné záležitosti přemítali, seznal jednak, že jest daleko důležitější, nežli se zpočátku sám domníval, jednak že jest rozřešení její nad míru nesnadné, ne-li naprosto nemožné. Tušil, že to nějaká dvorní intrika. Byl sice s intrikou dvorní výborně obeznámen; znal každou osobnost, která byla ve styku s dvorem, od nejvyššího hodnostáře až po nejposlednějšího pomocníka, nejpodřízenějšího sluhy; věděl o každém všechno, co nejsvědomitějšímu policistovi věděti třeba, a proto mohl se v jakémkoli případě daleko snadněji nežli kdokoli jiný vpraviti v stav věcí a postihnouti nejen tajné nitky intriky, nýbrž i účel její. Avšak tentokráte byl přesvědčen, že nejde tu o intriku běžnou a obyčejnou, nýbrž kombinovanou. Zdálo se mu, že nejsou zde ve hře pouze osoby podřízené, nýbrž vysoce postavené, slovem, že účel intriky té nelze sice prozatím postihnouti, ale že nemůže býti osobní a pouze soukromých záležitostí se týkající, nýbrž politický a právě proto že nutno vyšetřování zahájili a vésti s obzvláštní ostražitostí a opatrností. Ministru policie, muži ve věcech tohoto druhu obeznalému, arci šlo přede vším o nahlédnutí v zákulisí a postihnutí aspoň jediné nitky, pomocí které by se mohl dopíditi dalších momentů, na jejichž základě by mohl ve vyšetřování s úspěchem pokračovati. Četl zajímavou a záhadnou petici několikráte pozorně, a přemítal pak s rozvahou o celku i jednotlivostech. Před duševním zrakem jeho táhla celá řada osob, na které padlo v prvním okamžiku podezření jeho. Nicméně ani jediná nezdála se mu býti, když ji, jak ve svém jargonu říkával, podrobil důkladné revisi, dostatečně gravirovanou — všechny byly sice něčeho podobného schopny, ale z ničeho nedalo se souditi na osobu určitou. Jindy by si byl v podobném případu práci usnadnil tím, že by byl předběžné kroky, tudíž práci nejchoulostivější, svěřil některému z nejnadanějších podřízených důvěrníků, a teprve na základě sebraného materiálu počal sám dále pracovati. Ale tentokráte zdála se mu býti záležitost tak choulostivou, že neuznal ani jediného ze svých úřadníků za hodna, by se s ním dělil o vavřín práce a úspěchu, a rozhodl se, že provede vyšetřování s napjetím veškerých svých sil bez cizí pomoci. Teprve po několikahodinném přemítání podařilo se mu rozvrhnouti předběžný operační plán, jehož prvním a hlavním punktem byla největší obezřelost ve všem a ku každému, kdo měl býti v záležitostí té vyšetřován. Po té naznačoval si v duchu nejen osoby nejpodezřelejší neb aspoň k vytknutému účelu nejlépe se hodící, nýbrž i pořadí a způsob, v jakých mají býti vyšetřovány. Že mělo se vše díti co možná nejopatrněji, rozumí se samo sebou; neboť ministr spoléhal jednak na vlastní bystrozrak, jednak na různé, nepředvídané nahodilosti a proto nekladl si také žádné lhůty, nýbrž zůstal aspoň v zásadě věren systému vyčkávacímu. Jak obezřele o stavu věcí přemítal a jak výborně byl s okolím panovníkovým obeznámen, toho nejlepším dokladem jest okolnost, že mezi osobami nejpodezřelejšími nalézali se v první řadě baron Chiari, kníže Cavaredo a nejstarší bratr panovníkův, tudíž osoby, o nichž čtenář, aspoň pokud se týče prvních dvou, již ví, že byli vlastními původci intriky. Avšak právě tato poslední okolnost vyšetřování nad míru stěžovala a políčení ministr po uvážení všech prostředků, jež měl po ruce, netajil si, že bude mu tentokráte bojovati s překážkami takořka nepřekonatelnými. Nicméně vytknuv si předběžný plán, zahájil práci svou bez odkladu. Ještě v noci dal předvolati přednostu kabinetní kanceláře panovníkovy, aby — možno-li — přišel na stopu osobě, která záhadnou petici podala. Výsledek noční konference té byl však naprosto neuspokojující. Přednosta nemohl povědíti více, nežli co byl již panovníkovi pověděl; byltě se dopustil nepromíjitelného nedopatření. Druhého dne policejní ministr ve vyšetřování pokračovali. Avšak způsob, jakým to činil, byl tak kombinovaný a prostředky, jichž užíval, tak četné, že k podrobnému vylíčení policejní procedury té nestačil by objemný spis, a proto ponecháváme ministra prozatím záslužné jeho práci... Zatím intrika nelenila. Vímeť, na koho a tušíme též, v jakém smyslu měla namířeno. Můžeme tudíž prozatím zcela prostě registrovati prostředky, jichž k dosažení svých účelů užila, aniž bychom zkoumali, byly-li vhodný čilí nic. Lambert Sulevi, jenž žil už po několik dní v trapné vyčkávající nejistotě v úplné odloučenosti a toliko občas pod večer svou nejmilejší nebo stařičkého otce svého navštěvoval, obdržel následujícího dne nepodepsaný list zvláštního druhu. Důvěrný jakýs přítel, jemuž prý byl Sulevi kdysi obzvláštní jakousi laskavost prokázal, podává mu důvěrně a s úmyslem nejpřátelštějším obšírnou zprávu o stadiu, do jakéhož byla choulostivá záležitost jeho u panovníka vstoupila. Prostým, nelíčeným slohem vypravuje, jak prudký hněv byla nešetrnost Suleviova v panovníkovi vzbudila; rovněž tak líčí chování panovníkovo a uvádí celou řadu výroků panovníkových, kterýmiž vypravování své dotvrzuje. Nicméně ujišťuje, že hněv panovníkův prodlením několika dní již tak dalece se umírnil, že lze se právem co nejdříve nadíti zcela uspokojujícího vyrovnání, učiní-li Sulevi jen ještě jediné opatření bezpečnosti: vzdálí-li se totiž na několik dní úplně ode dvora, by skoro již ukrocený hněv panovníkův nějakým nepředvídaným nedopatřením znovu neroznítil. List ten psán byl tónem tak přátelským a zároveň přesvědčujícím, že Sulevi ani dost málo nepochyboval, že pochází skutečně z péra některého z nejlepších jeho přátel nebo příznivců, kteří to s osudem jeho míní poctivě. Důvody v listě uvedené byly tak jasny a zároveň oprávněny, že ani okamžik se nerozpakoval udělené rady uposlechnouti. Po krátkém přemítání, kam se má na několik dní uchýlili, rozhodnul se, že odebéře se k stařičkému otci a stráví v chudobné světničce, v které byl prožil své mládí, nějaký čas pod záminkou, že chce býti na blízku otci pro případ, kdyby v chorobě své potřeboval snad ošetření nebo nějaké pomoci. I vykonal rozhodnutí své bez odkladu, a zmizel tak' ze zámku, aniž by byl o tom někomu jen hlesnul. Pro čtenáře arci není tajemstvím, že pisatelem nebo správněji řečeno původcem tohoto listu nemohl býti nikdo jiný nežli baron Chiari. Avšak účel nové této intriky nezdá se dosti jasným. Možná, že Chiari naprosto neodůvodněným vzdálením Suleviho zamýšlel panovníka, kdyby jej by dal náhodou předvolati, proti Suleviovi podrážditi. Možná také, že měl při tom i jiný účel na zřeteli; ale z pramenů, jež máme k vypravování po ruce, nevysvítá více, nežli že připomenutým listem docíleno, čeho se docíliti mělo… Instrikující ani po té nelenili. Měliť, jak víme, namířeno, ovšem s účelem zcela jiným a daleko jasnějším, i na interesantní hraběnku Lichnickou. Užili i tentokráte téhož, naprosto neoriginelního prostředku, zaslavše Virginii anonymní list, jenž jí byl dodán skoro v tutéž dobu jako list Suleviovi. Meškala právě ve své zahradě v pavillonu, Domnívajíc se, že to bezvýznamný list od některé známé, která ji zve k návštěvě, rozpečetila jej beze vší zvědavosti a rovněž tak počala čísti. Sotva však přečtla několik řádků, rychle obrátila, by se podívala na podpis, ale shledavši, že jest list nepodepsán, čtla s neobyčejným chvatem dále, a v několika okamžicích list zběžně přelítla. Již pří prvním tomto čtení nemohla se při mnohém místě ubrániti podivení, ba cítila, že se při čtení jedné věty i mírně začervenala. Zpočátku obsahu listu úplně nerozuměla. Počínalť opojně sladce jako milostný lístek psaný chvějící se rukou nějakého zbožňovatele. O adresátce psáno jako o bohyni — prostě, nelíčené sice, ale vřele a upřímně, jak může jen psáti obdivovatel, krásou její oslněný. Po té následovala jakási filosoficko-esthetická stať o lásce a životě lidském. Lásky dotknuto jen jaksi mimochodem, ale s neobyčejnou znalostí srdce lidského; reflexím o životě věnována však pečlivost, prozrazující nejen vybroušené péro, nýbrž i vynikajícího ducha. Názory, jež tu rozvíjeny, měly v celku všeobecnou platnost. Ani jediný neodporoval panujícímu právě vkusu a celek přiostřoval se v zásadě, žeť všechno, jak už moudrý Salomo na sklonku života svého, když byl pohár života vypil až na dno, hlásal — marnost a proto že nutno využítkovati každé příležitosti, ba každého okamžiku k upříjemnění života, slovem celek bylo duchaplné, ba důmyslné chvalořečení rozkošnictví, kterémuž tehdáž starý i mladý, boháč i žebrák, učenec i blb přinášel skoro den co den oběti všeho druhu. Čtenář poněkud sečtělý byl by tu arci nalezl mnohé místo, jež byl už dříve kdesi četl; čtenář v literatuře francouzské na sklonku minulého století obeznalý, byl by docela poznal, že větší část pojednání toho jest vlastně vypsána a obratně sestavena z nejrůznějších spisů duchaplných spisovatelů. — Virginii Lichnické však vše to ušlo. Přečtlať tuto část listu poprvé letmo, jako čítávají ženštiny reflexe vůbec, a věnovala daleko větší pozornost poněkud věcnějšímu závěrku, v němž přímo vyzývána, by posavadní bezradostný prý život svůj změnila a vrhla se v náruč opojnému životu rozkoše. I vypravováno, že životu tomu oddány jsou dámy z kruhů vyšších a nejvyšších, že utvořil se v bezprostředním blízku samého panovníka zvláštní kruh vzdělaných paní, dívek a mužů, kteří pochopivše pravou podstatu a účel života snaží se ze všech sil vykořistiti každý okamžik a upříjemniti si pokud možná několik těch dní nebo týdnů, jež je dělí od temného hrobu. Není nejmenší pochybnosti, že účel s obratnou úlisností stylisovaného listu toho nebyl jiný, nežli zbuditi prozatím u vyhlídnuté oběti interes pro delikátní věc, pro kterou měla býti teprve později kombinovanou intrikou získána. Lahodně a přece tak tajemně psaný list účelu se neminul. Vzbudil zvědavost hraběnčinu v takové míře, že byli by se intrikující zajisté v nejkratší době i bez cizí pomoci dověděli o úspěchu prvního svého kroku. Zdá se však, že zvěděli o tom v několika hodinách; nebo již odpoledne učinili krok další. Virginie Lichnická překvapena návštěvou známé herečky Josefiny Horutinské, o které se byl baron Chiari již v rozmluvě s knížetem Cavaredem zmínil, že přijela z residence. Byla to kyprá dáma půvabné postavy a junonské krásv: elegantní, vzdělaná, vtipná, a když se naskytla příležitost, i rozpustilá. Pověst její v residenci nebyla sice neúhonná; elegance, uhlazený mrav a úlisná přívětivost její však usmiřovaly i lidi jinak dosti přísné, kteří pikantní i zajímavé dámě té promíjeli, co by byli sotva některé jiné prominuli. Byla asi třicet roků stará, ale doposud ještě mladistvě svěží. Lehkomyslný, ba nevázaný život její nebyl na organismu jejím zůstavil nejmenší stopy. Ačkoli zjev takřka imposantní, zdála se přece takořka o celé desítiletí mladší nežli vskutku byla. Hraběnku Lichnickou znala jen od vidění. Maskovala tudíž návštěvu svou otřepaným způsobem; přišla prošiti za dovolení, by směla si prohlédnouti zajímavou jídelní síň, o kteréž prý se byla dověděla, že jest ozdobena několika starožitnými obrazy, na kterýchž by mohla studovati kostumy pro historickou divadelní hru, která bude co nejdříve v residenci provozována. Záminka ta dostačila. Hraběnka Lichnická přijala herečku zdvořile a, vlídně. Ochotně ji provedla síněmi, kde byly nějaké starožitné obrazy a bavila se s ní nad míru příjemně. Zpočátku mluveno o věcech obyčejných. Za nedlouho však počala býti rozmluva zajímavou. V konversaci obratná Horutinská prováděla svěřený jí úkol s neobyčejnou dovedností. Počalať s dojemnou přetvářkou líčiti smutný bezradostný život u dvora, zejména v bezprostředním blízku panovníkově; vypravovala charakteristické anekdoty ze života nudících se kavalírů a palácových dam a k dolíčení obrazu neopomenula poukázati k rozkošnému životu u dvora francouzského před velkou revolucí. Lichnická naslouchala zpočátku skoro lhostejně. Nicméně způsob líčení byl tak zajímavý, že hraběnka naslouchala vždy pozorněji, až posléze zaujalo živé, přímo divadelní a přece konversačně přiostřené líčení veškerou její pozornost v takové míře, že když Horutinská umlkla, setrvala hraběnka ještě delší čas v mlčení. Bystrozraké herečce dojem ten neušel. Byla s výsledkem své první návštěvy úplně spokojena a umínila se nečiniti prozatím žádných dalších kroků, nýbrž vyčkati, až anonymní list i vlastní líčení její „zkypří v duši vyhlídnuté obětí půdu ještě více,“ jak říkávala, kdykoli se v kruhu nejdůvěrnějších přátel chlubívala svými vavříny v tomto druhu intriky. Lichnická však ji skoro překvapila. „Myslíte, že tomu u dvora skutečně tak?“ pravila po chvíli živě. „Myslíte, že se všickni dvořané a všechny palácové dámy skutečně tak nudí, jak se snad před panovníkem nebo na jeho blízku tváří?“ „Jsem o tom přesvědčena, paní hraběnko,“ zní odpověď herečky tónem svrchované jistoty. Tvář Lichnické přelétl při těchto slovech lehýnký úsměv. „Já však jsem přesvědčena o opaku,“ připomenula. „Což pak jste posud ještě ani nezaslechla o společnosti, která prý využitkuje každého okamžiku k zábavě.“ Bezprostřednost prostých a patrně jen na základě anonymního listu pronešených těchto slov herečku skoro zarazila. Zdáloť se jí, že ví Lichnická o společnosti, pro jejíž zábavy měla býti získána, náhodou více, nežli je jí prozatím třeba zvěděti, a proto uznala za dobré změniti svou taktiku. Za jiných okolností byla by na podobnou otázku odpověděla, ale nyní uznala za dobré odpovědíti reservovaně, „Ah, ano!“ pravila s přízvukem, jakým pronášíme slova, na která neklademe žádné váhy. „Slyšela jsem o tom; avšak to prý jest kruh naprosto nepřístupný.“ „A neslyšela jste, kdo jest účasten?“ optala se Lichnická zvědavěji. Herečka tvářila se chvíli, jakoby vzpomínala, a jmenovala pak váhavě, a po delších přestávkách několik vynikajících osobností mužského i ženského pohlaví, z nichž však ani jediná neměla o existenci rozkošného klubu ani zdání, tím méně aby se byla kdy některé zábavy súčastnila. Hraběnka, nemajíc o manévru herečky ani tušení, optala se zvědavěji nežli před tím: „A můžete za pravdu svého udání ručiti?“ I tato prostinká otázka routinovanou intrikantku překvapila, ale nepomátla. „Ach nikoli, milostivá paní hraběnko,“ odpověděla tónem úlisně lahodným, „uvádím jména ta jenom dle pověsti. Možná tudíž, že není na mém udání ani slova pravdy...“ „Ostatně,“ dodala po malé přestávce, když hraběnka neodpověděla, „vypravuje se také, že zajímavý kruh ten nečiní žádného rozdílu mezi stavy, že přijal do svého středu i osoby neurozené, ale vynikající sličností, ušlechtilostí mravů a jinými příjemnými vlastnostmi, jako na příklad švarného důstojníka tělesné stráže Lamberta Suleviho...“ Jméno to uvedla herečka jen nahodile. Nemělať o poměru mezi Sulevim a hraběnkou ni tušení a jmenovala jej patrně jen proto, by dodala svým slovům větší pravděpodobnosti a zároveň poukázala k tomu, že rozkošnický klub čítá mezi členy své také švarné mladíky. Nahodilost ta však stala se výsledku jejího úkolu záhubnou. Hraběnka Lichnická zaslechnuvši jméno to potlačila jen s největším namáháním své pohnutí; Sulevi nebyl se jí posud ještě ani slovem zmínil, že jest členem nějakého klubu nebo společnosti, a náhle slyší z úst osoby, s kterou poprvé mluví, že jest miláček její členem společnosti rozkošnické. Na štěstí neměla o pravém účelu pro ni doposud ještě záhadné společnosti skoro ponětí. Dle toho, co se byla z anonymního listu a nyní z vypravování Horutinské dozvěděla, zdálo se jí, že to společnost slušná. Avšak žárlivost přihlásila se ku svému právu a diktovala Lichnické slova, která intrikantku takřka zarazila. Počalať se hraběnka nyní tak nápadně dotazovati na tajemný klub, jeho účel, zábavy, osobnosti a všechny možné podrobnosti, že Horutinská skutečně nevěděla, co o všem tom souditi: má-li se domnívati, že Lichnická ví více, nežli dává na jevo nebo že jest zvědavost její líčena a pouhou léčkou, do které ji chce vlákati, by jí pak mohla říci, že lže — slovem bezprostřední nahodilost slov i chování byla vůči rafinované intrice zbraň daleko prospěšnější než promyšlená, důmyslná obrana. Horutinská nedonucena tím sice k ústupu, nýbrž k setrvání v dobyté posici. Nemohouc jinak nežli počínati si nad míru opatrně, musila prozatím na všechny dotazy hraběnčiny odpovědíti neurčitě: že neví, že jen tak zaslechla a podobně. Přes to přece při každé vhodné příležitosti dodala, že se na podrobnosti vyptá, a doví-li se něčeho podstatného, že podá o tom hraběnce zprávu. Tím skončila první výprava prohnané intrikantky, která byla již mnohou vyhlídnutou oběť zapletla do tenat, z kterých se nikdy více nevypletla. Zdá se sice, že byla výprava ta zcela bezúčelná; ale Horutinská rozloučivši se s Lichnickou, přemítala delší čas o stavu věcí a uznala, že může býti s výsledkem své první návštěvy spokojena. Zcela jinak soudila hraběnka Lichnická. Vše, co jí zpočátku na věci zajímalo nebo zvědavost její dráždilo, ustoupilo nyní do pozadí, a učinilo místo Suleviovi... Milovaný muž, kteréhož byla až dosud pokládala za vzor přímosti a upřímnosti, jenž jí byl ideálem, objevil se jí náhle již v prvním záblesku žárlivosti ve světle zcela novém a nehrubě příznivém. Jediná, jak víme, spíše nahodilá než úmyslná věta dostačila rozpoutali v ohnivé duši mladé vdovy bouři, kterouž mamě snažila se utišiti. Zpočátku jala se Suleviho sama před sebou omlouvati. Avšak čím déle o záležitosti té přemítala, tím více podrobností předváděla jí obraznost, tím hlouběji ponořovala se v klamné předtuchy a nalézala vždy více příčin k nespokojenosti, lítosti, hněvu i žárlivosti. Znenáhla zmocnil se jí bezpříkladný nepokoj. Líce její hořely, oči zimničně se leskly, kypré rty skoro křečovitě chvěly. Napadaly ji nejchmurnější, nejtrpčí myšlenky. Cítila nevýslovné pusto v duši své; beznadějnost zatínala své spáry v její srdce. Zdálo se jí, že musí si zoufati; avšak hned na to domnívala se býti dosti silnou vzdorovati všemu, zříci se nejsladších svých snů a odvrátiti se od miláčka svého s opovržením. V následujícím okamžiku však jej zase omlouvala, vykládajíc si slova o něm pronešená mírněji, aspoň tak, jak by je byl vykládal snad člověk nepředpojatý, nemající nižádné příčiny k žárlivosti. Však což pláten sebe chladnější a střízlivější důvod, když se neudrží než okamžik na povrchu, když jej rozčilení utlumí, udupá!? V některých okamžicích nevěděla si rady, ni pomoci. Chtěla trpělivě vyčkati až by Sulevi přišel a pak se od něho s opovržením odvrátiti — avšak jak možno jen trpělivě čekati, když srdce lítostí a hněvem pobouřené prudce bije a žilky na skráních nabíhají... Nejraději by byla hned k němu pospíšila, hned se zbavila tísně, vždy více se zmahající jediným rozhodným krokem — jediným slovem nebo jen pohledem... V takovém stavu strávila déle nežli hodinu ve svém salonu, z něhož každou chvíli chtěla do zahrady nebo do vedlejší komnaty nebo na ulici, ale v němž přes svůj nepokoj a skoro proti své vůli přece prodlévala, jakoby jen v něm mohla nalézti útěchy a léku proti své duševní bouři. Brzy sklesla do lenošky, brzy vstala a prudce přecházela po saloně. Brzy se zastavila a vzala za kliku, ale hned zase couvla a setrvavši chvíli v mračném zadumání poznovu sklesla do křesla. Konečně sedíc v křesle vypukla v štkavý, usedavý pláč — a tím si za nedlouho ulevila... Proud slzí, lítosti a hněvem vynucených sice nepokoje a rozčilení jejího nezažehnal úplně; ale umožnil jí přemítati aspoň o krocích, které by mohla a měla učiniti. Po delším přemítání rozhodla se zjednati si jistoty stůj co stůj, a sice hned nebo co možná nejdříve, což byl zajisté krok nejpřiměřenější. Pospíšivši do svého boudoiru zasedla za stůl a napsala poněkud třesavou rukou Lambertovi krátký lístek — několik vřelých slov, aby ji, možno-li jen poněkud, bez odkladu navštívil neb aspoň dal věděti, kdy ji navštíví. Poslu rozkázala, by do bytu Lambertova v paláci panovníkově pospíšil, pokud nohy stačí a stůj co stůj přinesl odpověď. Posel vykonal rozkaz správně; ale vrátil se s odpovědí pro hraběnku přímo zdrcující — Lambert Sulevi zmizel a nikdo neví kam. Virginie zůstala při zprávě té chvíli jako v ztrnutí. Krev hnala se jí od srdce ku hlavě a zase nazpět; zbledla a hned zase líce její horečně zplály. A přece bylo vše tak prosté. Mohlť si vyjíti nebo vyjeti na procházku — někoho snad navštívil — slovem bylo tu tisícerých příčin.	 A přece bylo Virginii při zprávě té, jakoby byl Lambert zmizel na vždy. Možná, že přijde k večeru, jako chodíval a jak byl o poslední své návštěvě přislíbil... A do večera není dlouho — v hodině, nejdéle ve dvou musí se vše rozhodnouti… Virginii nezbylo nežli — čekati. Čekala v trapné nejistotě s bouřlivě tlukoucím srdcem asi hodinu. Konečně trhnul někdo zvoncem u vrat paláce. Pouhý zvuk ten měl na Virginii zázračný účinek. Co nebyla v životě svém posud ještě nikdy učinila, stalo se vyběhla, nevědouc ani proč z boudoiru, prolítla vedlejší komnatou a seběhla po schodech dolů do průjezdu. Portýr nesl jí právě list. Skoro mu jej z ruky vytrhla, rychle rozpečetila a poznavši, že to list od Lamberta, bleskurychle jej přelítla. Sulevi jí vřelými slovy psal, aby prominula, že ji nemůže pro nahodilé závažné příčiny po několik dní navštíviti. Prosil za prominutí i mlčelivost slibuje za několik dní vysvětlení. Prostý list ten však měl na znepokojenou Virginií účinek zcela opačný. Místo by ji byl upokojil a příčinu zmizení Suleviova, když právě ne objasnil, tedy aspoň předběžně ospravedlnil, zbudil v duši její démona nedůvěřivosti a pochybnosti. Vrátivši se zase do svého boudoiru a odtud do salonu, čtla Virginie lístek Lambertův zas a zase — každou větu, každé slovo nesčetněkráte... Zdálo se jí, že lístek ten cosi tají, že možno tajemství to vypátrali, že možno se ho domyslili. A rozohněná obraznost hrála tu opět jednu z oněch divných úloh, kterou jen ten, kdo nalézal se třeba jen jednou v životě svém v takovém rozpoložení mysli jako Virginie, dovede po zásluze oceniti. Každá vzpomínka byla omžená, každá myšlenka chmurná, každý pocit nevýslovně trpký. Nadešel večer a s jeho stíny duševní stav mladé vdovy ještě se zhoršil. Chtěla jeti k Lambertovi. Ale kam? — Kde ho nalezne? Chtěla k herečce, která byla jedinou větou o Suleviovi tuto bouři v duši její rozpoutala. Ale proč? Co chtěla od ní zvěděti? Jakž by se byla mohla ptáti a tak kompromitovati? Ne, ne — nemohla! Musila zůstati v trapné nejistotě; musila vyčkati rána. Nadešla noc. Virginie ulehla konečně na lože; ale na usnutí nebylo lze ani pomysliti... Probděla celou noc. Občas si na krátko ulevila pláčem; ale rozčilení jí neopustilo, ani když první záblesk zory vniknul do ložnice. A co nebyla posud ještě nikdy učinila, stalo se. Kázalať ihned zapřáhnouti, rychle se oblékla a vyjela si — na zdař bůh. Kočí musil jeti k zámku a přes nádvoří, pak z ulice do ulice, nevěda, právě tak jako jeho velitelka, proč. A teprve na svěžím ranním vzduchu a v slunečnu Virginie poněkud pookřála a počala přemítati, jak by si zjednala jistoty. Myšlenka navštíviti herečku byla sice nejbližší, ale zároveň nad míru choulostivá právě jen proto, že to byla dáma. Co počíti? Po několik hodin jezdil kočár bezúčelně z ulice do ulice. Virginie stále přemítala a již již se vzdávala veškeré naděje, když náhodou kmitnul podle jejího kočáru prázdný kočár policejního ministra. Kdož jiný mohl by jí dáti spolehlivou zprávu o rozkošnické společnosti nežli vševědoucí ministr. A právě proto, že to byl muž, domnívala se Virginie, že může v záležitosti, o kterou šlo, spíše hledati rady u něho než u dámy. Bez odkladu dala kočímu rozkaz, aby jel znovu do hradu, kde měl policejní ministr jakožto pravá ruka panovníkova vyhražené místnosti. Ve čtvrt hodině zastavil kočár před vchodem. Virginie vyskočila sama z povozu, a pospíšivši po známých jí schodech do prvního patra, vstoupila do vkusně ozdobené předsíně a dala se ohlásiti. Ministr, jenž se byl před chvílí vrátil od panovníka, jemuž byl již časně z rána podal raport, že byl učinil všechna opatření k vypátrání rozšiřovatelů nestoudného pamfletu o charakteristice mocnářově, přijal hraběnku bez odkladu a s nemalým podivením, nemaje ani tušení, za jakou příčinou tak záhy přijíždí. Sám jí vyšel v ústrety. Však v témž okamžiku, kdy stála Virginie tváří v tvář ministrovi, napadla jí nepředloženost jejího kroku. Couvnouti nebylo však už možno. Ministru neušlo hraběnčino vzezření. Stopy probděné noci a zarudlá víčka očí byla mu svědectvím, že tu jde patrně o záležitost důležitou. Vlídně a ochotně, pokud byl přísný, neúprosný muž ten vlídnosti a ochoty schopen, nabídnul hraběnce své služby. Hraběnka chvíli váhala, pak prosila za prominutí, že tak záhy vyrušuje a posléze přece jen vzala útočiště k vytáčce — postěžovalať si, že jí byla ukradena nejdražší památka po matce, malý medailonek. Bystrozraku policejního ministra přes všechnu zdánlivou závažnost věci neušlo, že to přece jen pouhá záminka. Vše zdálo se nasvědčovat! tomu, že přišla mladá vdova za příčinou zcela jinou. A přijíti příčině té aspoň na stopu, pokládal ministr za svou povinnost v témž okamžiku, kdy kmitlo duší jeho první podezření. S nejúlisnější úslužností slíbili, že napne veškeré své síly, by byl vinník vypátrán i potrestán, a odcizený skvost sličné majitelce zase navrácen. Ujistil hraběnku o obezřelosti netoliko své, nýbrž i svých podřízených orgánů a vyprosil si jen krátkou konferenci, by věděl, dle čeho se říditi a jaká opatření učiniti. Hraběnce, která se byla obratem tím octnula v nesnázích, nezbylo nežli přání ministrově vyhověti. Ministr jí nabídl křeslo, hraběnka usedla, a ministr zahájil duševní torturu — aby se poučil, v pravdě však, aby seznal nebo na základě toho, co vyzví, domyslil se pravé pohnutky hraběnčiny návštěvy. Kdo nevyzná se v obtížné a kombinované proceduře policejního a soudního vyšetřování, ani by neuvěřil, k jak zvláštním, zdánlivě zcela nahodilým a bezvýznamným otázkám, k jak rafinovaným obratům, k jakým léčkám a nástrahám, sofismatům i křivolakým cestám béře tu mnohdy útočiště i talent v oboru tom vynikající. Čím větší routinou, bystrozrakostí a logikou takový talent vyniká, tím opatrnější, složitější a zapletenější, tudíž i zajímavější bývá vyšetřování. A ministr byl, jak už připomenuto, v oboru svém skutečný talent. Maje oběť svou vyhlídnutou, podrobil ji v křížovém ohni nejrafinovanějších otázek nejtrapnějšímu výslechu, jakému může býti člověk, něčím se tající vůbec podroben. V rukopisném pramenu, z něhož k tomuto vypravování váženo, jest rozmluva ministra s hraběnkou zaznamenána s nejsvědomitější správností úzkostlivého protokolisty, pokládajícího každou větu, ba každé slovo za dosti důležité, by bylo zaznamenáno. Opakování pro odborné znalce zajímavé rozmluvy bylo by pro širší kruhy přece jen rozvláčné a dlouhochvilné a proto obmezujeme se zde na pouhou charakteristiku. Ministr osvědčil poznovu talent svůj policejní, jak běžná frase dí, přímo skvěle. Zahájil vyšetřování s obezřelostí pravého mistra v oboru policejním a jen opatrně snažil se občas a zároveň jen jaksi nahodile odbočiti k předmětům s věcí samou bud jen ledabylo souvisících, nebo s ní naprosto nesouvisících. V devadesáti případech ze sta byl by dospěl k cílí aspoň poměrně uspokojivému. Avšak střízlivá, a jak u mužů často bývá, těžkopádná routina jeho setkala se zde s bezprostřední přirozenou čilostí ducha, jakou ženštiny ohnivého temperamentu vynikají nad muže sebe routinovanější. Hraběnka octnuvši se v nesnázích tím, že udala lživou pohnutku, vymkla se všem z toho plynoucím důslednostem obratně způsobem, jakým by se byla každá ženština v jejích poměrech z nesnáze té vymkla. Odpovídalať na všechny věcné dotazy: kdy a kde krádež spáchána, koho má v podezření, kdo jest a kdo byl v paláci a jejích komnatách atd. s onou bezprostřední určitostí, s jakou muže zcela pohodlně odpovídati každý jen poněkud opatrný člověk, kterýž o tom, oč jde, vlastně praničeho neví. Avšak první pokus ministrův, odbočiti, připravil jí nesnáze nové a choulostivější; zároveň jí byl důkazem, že i ministr, podobně jako ona, má taktéž něco jiného ještě za lubem. Proto uznala za dobré vyhnouti se přece jen všemu, co by pravou pohnutku příjezdu jejího prozradili mohlo. Tak rozmlouváno s obapolnou zdrženlivostí a opatrností přes hodinu zcela bez úspěchu nejen pro ministra, nýbrž i pro hraběnku. Tato obstála v křížovém ohni dotazů vítězně — ministr musil se v duchu přiznati, že předpokládaje jinou pohnutku hraběnčina příjezdu, přece jen se mýlil. Jen jednou, když byl v nejrůznějších formách již asi po desáté položil hraběnce otázku, koho má v podezření krádeže, zdálo se mu, že kmitlo z odpovědi její cosi, co by mohlo aspoň býti vodítkem. Hraběnka totiž na opětovaný dotaz ten živě odpověděla: „Ah, exellenci, otázku tu jsem již zodpověděla tolikráte, že vskutku nevím, co znovu odpovědíti,“ a vypuknuvši v smích dodala: „Takto-li budete na mne jen ještě čtvrt hodiny naléhali, neručím vám za to, že konečně řeknu, že mám v podezření někoho z nejbližšího okolí samého panovníka, na příklad pana Suleviho, jenž prý padl v nemilost nejmilostivějšího.“ Po těchto slovech učinila mimoděk kratinkou přestávku a dodala vážně, jakoby sama sebe opravovala: „A nebo panovníkova miláčka, barona Chiariho, s kterým jsem se o posledním dvorním plesu tak dlouho bavila, nebo docela někoho z oné roztomilé společnosti, která prý nezná větší rozkoše nad samu rozkoš, a z kteréžto společnosti živé duše neznám.“ Ministr sice hned po této odpovědi mávnul svou lapavou sítí otázek, vyptávaje se, jak hraběnka právě na tylo osoby, třeba jen žertem připadá, jakou to společnost míní, kdo, kdy a co jí o ní vypravoval atd. Avšak hraběnka uklouzla jako ouhoř — veselý smích byl jí ohradou, za kterouž byla prozatím v úplném bezpečí. Ministr domníval se býti přesvědčen, žeť vše to v pravdě jen pouhý rozmarný obrat, jakýmž jej byla hraběnka v průběhu rozmluvy častěji překvapila. Jiného výsledku rozmluva pro okamžik neměla. Trvala sice ještě několik minut; ale ministr nabývaje vždy více přesvědčení, že se přece jen mýlil, v kladení otázek ochaboval, hraběnka nemohouc nalézti žádné záminky, pod jejíž záštitou by se mohla nadíti buď přímo nebo nepřímo odpovědi na to, co přála si původně zvěděti, uznala konečně bezúčelnost dalšího prodlévání. Poděkovavši ministru za jeho přímo dvorní úslužnost, rozloučila se s ním a odejela rovněž tak neuspokojena, jako byla přijela. Však dříve nežli doznělo v zámeckém nádvoří hrčení odjíždějícího hraběnčina kočáru, počal o samotě se octnuvší ministr po svém mnoholetém zvyku kombinovati. Ještě jednou uvedl si na paměť vše, co zdálo se mu býti aspoň poněkud závažným a snažil se z poskytnuté mu látky vyvoditi, co se z ní vůbec vyvoditi dalo. Logika a kombinační talent policistů, větřících zločiny začasté i tam, kde by se jich nejlogičtěji myslící hlava obyčejných smrtelníků ni ve snu nenadála, bývají právě proto začasté různými neopatrnostmi sváděny na scestí. A podobně stalo se i tentokráte. Ministr urovnav a prozkoumav materiál zastavil se osudnou náhodou při dvou momentech: rozkošnické společnosti a Lambertu Suleviovi, pak u způsobu, jakým se byla o nich hraběnka zmínila. Zmínka o rozkošnické společnosti byla mu jasná. Vědělť o společnosti té, jak sluší se na pravého policistu, již od okamžiku, kdy počala existovati; věděl, že to kruh hlavně šlechtických a dvorních světáků obojího pohlaví, jenž shromažďuje se i zde v paláci knížete Hartsdorfa rovněž tak, jako se byl už po delší čas shromažďoval v paláci téhož šlechtice v residenci, kde obětováno Bacchovi i Venuši, kde pravé orgie rozkošnictví slavívány. V tom všem nebylo však se stanoviska policejního a tehdejšího státního resónu nižádné závady. Ministr dostával o všem tom od svých tajných orgánů raporty; sám panovník o tom věděl a začasté svým nemotorným vtipem o tu neb onu výstřednost šlechtických rozkošníků zavadil, aniž by se právě hněval, že dopouštějí se výstředností těch právě osoby z bezprostředního jeho blízka. Leč co znamená, že napadl hraběnce právě Lambert Sulevi? Co se stalo, že upadl v nemilost u nejmilostivějšího? Proč asi sám nejmilostivější o tom všem posud nikomu se nezmínil, což by byl po svém zvyku zajisté hned učinil, kdyby se tak bylo stalo? Proč hraběnka, vyslovivši — žertem či opravdu — jméno Suleviovo skoro se zarazila a hned zdála se sama sebe opravovati? Tyto a podobné otázky zavířily duší ministrovou, aniž si jich mohl logicky zodpovědíti. Znenáhla počal se přes všechnu přesnost své logiky zaplétati v labyrint domněnek a lživých vývodů, až se posléze tak zapletl, že nebylo lze vyváznouti. Bystrá logika a zkušenost jeho však mu pomohly i tentokráte. Odhodiv konečně vešken balast domněnek a klamných důsledností zastavil se při jediném bodu, kolem kteréhož zdálo se vše otáčeti. „Lamberta Suleviho nesmíme spustit se zřetele!“ byla konečná závěrka veškerého uvažování. A od okamžiku toho ministr Suleviho se zřetele více nepustil. Krádež hraběnčina medalionku zdála se mu býti podřízenou, i obrátil veškerou pozornost k novému předmětu — Sulevimu vůbec. Uznal za dobré a za nutné nabýti jistoty o jeho poměru k nejmilostivějšímu. Bez odkladu opustil komnatu, prošel několika chodbami a dal se u pracujícího panovníka ohlásiti. Náhoda byla mu příznivější, nežli se byl nadál. Setkav se v saloně panovníkově s komorníkem optal se, co stalo se s Lambertem Sulevim. Komorník pokrčiv rameny pověděl vše, co věděl: že mu totiž baron Chiari před několika dny rozkázal Suleviho nepředpouštěti a neohlašovali; pověděl také, že Sulevi přišel a nebyv předpuštěn odešel a nyní že v zámku nikdo neví, kam se poděl. Více komorník povědíti nevěděl. Podezřívavou duší ministra policie šlehlo však náhle zvláštní podezření. Sulevi zdál se mu býti daleko bližším záhadnému pamfletu o panovníkovi nežli krádeží medalionku ... A pouhý záblesk podezření toho dostačil. Ministr obrátil nyní zřetel svůj výhradně k Sulevimu. Vyptal se komorníka na všechny podrobnosti případu, dal si zavolati oba sluhy, kteří byli tehdá přítomni, a vyzvěděl od nich, zejména od mladšího vše, co věděli. Ale vše to mu nepostačilo. I baron Chiari a kníže Cavaredo musili později do ohně. I oni pověděli, co věděli, vlastně co uznali za dobré o záležitosti Suleviově povědíti. Ministr policie jal se na základě nové látky znovu kombinovati a kombinační talent jeho provedl mu tentokráte kozelec, jakým se až dosud zřídka kdy vyznamenal: ministr domníval se býti přesvědčen, že původcem nestoudného pamfletu o nejmilostivějším nemůže býti nikdo jiný nežli v nemilost upadnuvší — Sulevi. Avšak kde jsou doklady? Jak možno provésti důkaz? Přemítal, kombinoval poznovu. Bez odkladu učinil veškerá policejní opatření k zabezpečení si osobnosti Suleviho pro případ, že by se podezření potvrdilo, rozkázav, aby byl Sulevi tajnými orgány stůj co stůj vypátrán a s největší obezřelostí střežen. Rozkaz jeho vykonán s úžasnou rychlostí a správností. Krátce po poledni podán ministrovi raport, že Lambert Sulevi — kterémuž, jak víme, ani nenapadlo před policií se skrývati — nalézá se v zahradním domku u svého otce v zahradě knížete Hartsdorfa a že jest nyní, jak rozkázáno, přísně a obezřele střežen. Zpráva ta ministrovi zatím dostačila. Více učiniti nezdálo se mu býti prozatím možno, aniž radno; neboť i on, ačkoli jinak muž rázný, holdoval podobně jako většina vrstevníků jeho systému vyčkávacímu... Hraběnka Lichnická opustivši ministra policie vrátila se do svého paláce neuspokojena sice, ale poměrně klidnější nežli byla před tím. Duševní napjetí v jiném směru, nežli v jakém byla celou noc probděla a zvláště křížový oheň rafinovaných dotazů policejních, v němž se byla svou nepředložeností octnula a z něhož aspoň poměrně šťastně vyvázla, měl zcela přirozeně v zápětí reakci a jakousi duševní ochablost, ba skoro až otupělost. Octnuvši se ve svém saloně klesla do křesla a dlouho setrvala bez pohnutí v chmurném zadumání. Obrazy, jež jí tentokráte obraznost její předváděla, byly mlhavé, jako v rychle otáčeném kaleidoskopu. I obraz Lambertův, až dosud ze všech nejživější, počal se před duševním zrakem jejím vznášeti neurčitě chvějivě, jako by jej znenáhla zahalovala mírným větříkem rozdouvaná mlha.. Nemyslila, nepřemítala, nezpomínala — dumala jen ... Dumání jí sice neosvěžilo, aniž upokojilo; ale přivábilo konejšivého anděla — resignaci... Asi po dvou hodinách hraběnka konečně vstala z křesla, jakoby se probírala z trapného sna. Rozhledla se kolem, přešla několikráte po saloně, zastavila se u jednoho z oken na ulicí vedoucích, zadívala se na protější dům, pak od okna odstoupila, usedla do jiného křesla; ale po několika jen vteřinách zase vstala, slovem nevěděla, co počíti. Konečně sešla do zahrady, procházela se nějaký čas stinnými stromořadími, zastavila se snivě na místě, kde byla posledně miláčka svého políbila a octnuvši se v zahradním pavillonu usedla na dřevěné sedátko a opět se zadumala... Tak minulo dopoledne a asi dvě hodiny po poledni. Hraběnka vrátila se konečně do svého boudoiru. Sotva přestoupila práh, zahledla na stolku list, jejž tam byla dle všeho komorná položila. Rychle přistoupila a poznavší na adrese rukopis Lambertův, bleskurychle jej rozpečetila a začala čísti. Sulevi prostými a přece vřelými slovy omlouval svou nepřítomnost; ubezpečoval, že je zdráv a šťasten v pomyšlení, že dobrovolné jeho vzdálení se nebude trvati dlouho a že pak přiletí na perutích milostí do náruče svého idolu. Konejšivý a milostně poněkud frásovitý obsah listu měl však na Virginii účinek zcela opačný, nežli jakého Sulevi docíliti chtěl. Šloť mu patrně upřímně o zažehnání nebo zmírnění milenčina možného nepokoje, chtěl se omluviti a ubezpečiti nejdražší duši své lásky; avšak vše to vzbudilo v podrážděné duši hraběnčině znovu podezření. Obraz Lambertův vyhoupnul se před duševním zrakem jejím náhle živě a plasticky; duševní činnost její zpružena — a žárlivost přihlásila se opět ku svému domnělému právu. Osudnou náhodou, právě když ještě držela Lambertův list v ruce, zahrčel před okny paláce kočár, zastavil před vjezdem pak někdo trhnul zvoncem a za několik okamžiků ohlašovala komorná návštěvu herečky Horutinské. Z očí mladé vdovy šlehnul blesk nevole, ale hned po té zase blesk radosti. Rychle uložila Lambertův list a popošla herečce v ústřely. „Probůh — snad neráčíte býti churava, milostivá paní hraběnko?!“ byla první slova herečky. „Ne, ne — nejsem churava — jen tak nepatrná nevrlost...“ zněla odpověď přervaně. Po několika ještě slovech frásovitého zdvořilůstkářství obě usedly a rozhovořily se. Zpočátku hovořeno o věcech, abychom tak řekli, salonně nejvšednějších a zároveň salonně bezmyšlenkovitě. Hraběnka jevila roztržitost; ze slov hereččiných však již zpočátku zdálo se vysvítati, že byla přijela za zvláštním úkolem, vlastně v úmyslu, by svěřený jí úkol aspoň o něco blíže k cíli posunula. Pomalu a opatrně upravovala si hovorem půdu, až pak posléze dala obratným způsobem rozmluvě takový směr, že mohla zcela pohodlně navázati červenou nitku svého poslání: pověděti hraběnce zcela bez obalu, že přichází tentokráte právě jen za tím účelem, aby vykonala hraběnčino přání a podala jí zprávu o rozkošnické společnosti, o kteréž se byla dala hodnověrnými důvěrníky poučiti. Hraběnka, kteréž nešlo o tajný klub v té míře jak o to, navštěvuje-li jej Sulevi, jen stěží potlačila své radostné pohnutí, a nemohouc jinak, vyslovila své potěšení nad tím, že přání jejímu tak ochotně a tak brzo vyhověno. Herečka, vykládajíc si slova ta poněkud jinak, úkolu svému příznivě, jala se nyní svůdně a přímo oslňujícími barvami líčili radovánky a rozkoše, jakých tajný klub ten svým členům poskytuje, o jakýchž v obyčejných zábavách světských nemají ani zdání. Napjala veškeren svůj um, aby podráždila zvědavost mladé vdovy ještě více, by v ní rozplamenila touhu po neznámé opojné rozkoši, slovem aby jí vlákala v tenata... Neušlo jí, že mistrné líčení její, jehož nastudování byla patrně nemalou pílí věnovala, činí na naslouchající hraběnku dojem vždy hlubší, že jí vhání krev do lící a oči rozjiskřuje — hraběnka aspoň na pohled skutečně již se zdála býti aspoň napolo získána, když herečka líčení své ukončila... „Ah, toť v pravdě rozkošné, báječně svůdné!“ zalhala hraběnka rozechvěným hlasem, což arci šlo na účet něčeho jiného nežli na účet vnad a slastí právě vylíčených, „A kde, prosím vás snažně,“ pokračovala živě, „kde je klub ten sídlem a kdo – kdo se účastní zábav?“ Herečka domnívajíc se býti již na popraží cíle svého odhalila nyní bez ostychu sídlo — zahradní pavillon v paláci knížete Hartsdorfa. „Ale kdo — kdo jest účasten?“ opakovala hraběnka svůj dotaz. Herečka jala se uváděti, jako poprvé jméno za jménem. Tentokráte však nejen jména smyšlená a osob, které o klubu neměly snad ani tušení, nýbrž také jména skutečných účastníků, mezi kterýmiž byl i baron Chiari a kníže Cavaredo. Hraběnka naslouchala se zatajeným dechem, brzo-li pronese herečka také jméno Suleviho. Konečně se dočkala. Herečka je vyslovila a dodala ještě několik jiných jmen. Tím raport svůj ukončila a doložila jen ještě, že všickni, jež byla právě vyjmenovala, arci se neúčastní z různých příčin zábav všech, ale že možno z nich aspoň většinu přistihnouti v zábavě každé. Hraběnka setrvala chvíli v mlčení. Přemítala, co počíti — konečně se rozhodla... „Musím se na vlastní oči přesvědčiti,“ byla poslední její myšlenka. Naklonivši se k herečce vzala ji důvěrně za ruku a snivě zašeptala: „Vaše líčení jest omamující! Toť dle všeho pozemský ráj—“ „Do kterého,“ doplnila herečka, „má přístup každý tak svůdný anděl, jako — odpusťte mé upřímnosti — ráčíte býti, milostivá paní hraběnko, vy.“ Hraběnka snažíc se vždy více se zmáhající rozčilení své utlumiti poslední slova herečky nejspíše přeslechla; neboť jinak nebyla by se otázala: „A má do ráje toho přístup i člověk nezasvěcený jako já?“ „Ovšem, ovšem,“ odvětila herečka živě a ochotně. „Račte jen rozkázati, Kdy si přejete. Učiním okamžitě, čeho jest třeba... Přejete-li si býti účastna již dnešní zábavy...“ „Ano, ano — dnes,“ vpadla netrpělivě hraběnka polo radostně, že bude snad již dnes trapné nejistotě její konec, polo pak s tajenou úzkostlivostí, kterou v duši její budila předtucha, že krokem tím bude snad štěstí její na vždy zmařeno. Herečka, která si vše to zcela jinak vykládala, v duši zajásala; bylať u cíle... Ostatní odbyto v několika vteřinách. Shodly se, že herečka učiní, čeho jest předběžně třeba, a že přijede udeřením jedenácté hodiny pro hraběnku. Po té se zvedla a rozloučivši se s hraběnkou pospíšila po- dati hlavnímu pořadateli tajného klubu rozkošníkův, baronu Chiarimu, zprávu, že úkol její štastně vykonán...  V téže době událo se v zámku, jejž panovník obýval, cosi zcela nepředvídaného, čímž veškeré ty různé nitky intriky, jichž splítání jsme byli sledovali, jedním rázem zmodrchány, z části i přetrhány. Ale nestalo se to způsobem důmyslným, ani zúmyslně, nýbrž jak při intrice vůbec často se děje — zcela nahodile zasáhnutím nepředvídaných faktorů ve splítající se sít intrik. Panovník, jenž byl po několik dní nad míru pilně pracoval nebo jinými slovy den co den svou piplavou prací se nudil, pocítil konečně unavenost, s kterou se dostavily věrné její družky: omrzelost, dráždivost a popudlivost. Odložil péro, kterýmž byl od časného rána vlastně pranic jiného nedělal, nežli své jméno podpisoval, vstal od stolu a počal v pracovně volným krokem přecházeti. Byl sám a pro okamžik nebylo žádné naléhavé práce, jak své hříčky nazýval. Ký div, že myšlenky jeho rozletěly se plaše do všech úhlů světa, brzo k tomu, brzo k onomu předmětu se upínajíce, až posléze se zastavily u osudného pamfletu, kterýmž byl před nedávnem tak pohněván a rozhořčen. Víme sice, že byl ministr policie již časně z rána panovníkovi podal o stavu věcí raport; ale buď že panovník zapomněl, jak raport ten zněl nebo že mu vzpomínka na obsah pamfletu v rozmrzelosti jeho línou krev nyní aspoň poněkud pěnila — rychle přistoupil ku stolku a prudce zazvonil. předsíní na každé znamení zvonkem úzkostlivě číhající komorník objevil se skoro mžiknutím oka na prahu panovníkovy pracovny. „Ministr policie!“ zamručel nevrle panovník. Komorník odkvapil. Znaje nejmilostivějšího, věděl, co takové zamručení, zejména lakonický způsob, jakým byl panovník právě promluvil, znamená. Proto pospíšil, aby rozkaz ihned vyplnil, a ministra, jak v takových případech často se děje, poučil. Panovník čekal. Přes to, že dostavil se komorníkem poučený ministr v několika vteřinách, zdála se mu býti chvilka ta přece příliš dlouhou. Přivítal ministra, dostavivšího se skrze salon, se svraštěným čelem a hněvivým výrazem v drsné tváři. Ministr ukloniv se zůstal u dveří státi. „Nu — že už jde!“ ozval se po chvíli panovník u psacího stolu stojící a jednou rukou o stůl se opírající. Ministr věda z mnoholeté zkušenosti, žeť v tak mimořádných případech nejlépe neomlouvati se, opět jen mlčky se uklonil. „Nu — přistoupil přece blíže!“ velel panovník drsně. Ministr rozkazu tomu vyhověl. „Nu — jak je s tím — tento?“ optal se suverénní panovník několika milionů poddaných způsobem naprosto nestátnickým a nediplomatickým, v jakémž si nad míru liboval. Ministr sice nevěděl, koho nebo co nejmilostivější míní; policejní instinkt však kázal nedati toho na jevo. „Račiž Vaše Veličenství prominouti,“ odpověděl se skroušenou úlisností, „jestliže jsem se v ranním raportu nevyjádřil dosti jasně a určitě...“ „Vždyť mi vlastně nic neřek,“ vyrazil rozmrzele ze sebe panovník. „Čekám už několik dní a marně... Po vinníku ani stopy!“ Teprve nyní domníval se ministr vyrozumívati, že míní panovník drzého pamfletáře. Ale posud ještě neodvážil se odpovědíti určitě, věda, že podrážděného panovníka nic tak nerozlítí, jako když někdo z kusých a trhaných slov jeho domnívá se postihnouti pravý smysl a odpoví nesprávně neboli jinými slovy, když slovních hádanek panovníkových nerozřeší tak, jak si panovník přeje. A proto odpověděl tímže úlisně zkroušeným tónem jako poprvé: „Račiž Vaše Veličenstvo prominouti! Přiznám se, že policie přece ještě není na takovém stupni, jako by býti měla; jsem však jist, že Vaše Veličenství nebude mi zazlívati, když v nejúslužnější pokoře dodám, že — když jsem z rána podával raport, nebylo po vinníku stopy... Nyní mohu podati potěšitelnou zprávu; policie jest vinníku již na stopě...“ Zachmuřená tvář panovníkova při posledních slovech poněkud se vyjasnila, což bylo ministrovi neklamným znamením, že uhodil na pravý tón. „Opravdu?“ zamumlal panovník a koutky jeho rtů stáhly se k odpornému úsměvu nedůvěry. „K službám, Vaše Veličenství...“ Nejmilostivější chvíli mlčel a pásl se, jak míval ve zvyku, se zvláštním potěšením na úřadně mrzutém výrazu v tváří ministra, jenž přes všechnu svou duševní převahu, routinu a rafinovanost v obcování s nejmilostivějším nemohl se tentokráte zbaviti trapného pocitu nevolnosti, která se i v jeho tváři obrážela. „Nu — koho tedy míní?“ ozval se po delší trapné přestávce konečně panovník. „Je policie na stopě rozšiřovatelí pamfletu nebo tomu, kdo mi o tom podal zprávu?“ Teprve nyní zbaven ministr trapné nejistoty; vědělť, oč jde, a proto rychle odpověděl; „Pamfletáři, Vaše Veličenství, pamfletáři samému.“ „Nu — a kdo je tím pamfletářem?“ optal se panovník přísně. Přísný, ba drsný tón panovníkův ministra upozornil, že nutno se chovati s největší reservou; proto odpověděl s onou skroušenou úlisností, jako si v takových případech vždycky vypomáhal: „Račtež, Vaše Veličenství, prominouti, že nemohu jména udati s úplnou bezpečností a určitostí! Jsme posud ještě jen na pouhé stopě; ale nepochybuju, že prodlením snad jen několika hodin podezření...“ „Koho má tedy v podezření — koho?“ vpadl panovník ministrovi příkře do řečí. Policejní ministr octnul se tenkráte přes všechnu svou obezřelost v léčce. Věděl nyní, že musí někoho jmenovati; ale v témž okamžiku mu napadlo, že pro vinu nebo jen podezření Suleviovo přece není dostatek důvodů. Proto pokusil se ještě jednou uklouznouti. Na pohled nesměle a rozpačitě, v pravdě však s rafinovaností dvořana, znajícího každý odstín povahy, návyků i libůstek svého suverána, jal se šíře vykládati, co vše byla policie k jeho rozkazu podnikla, by byl rozšiřovatel pamfletu vypátrán. Avšak nejmilostivější, kterýž ničemu tak rád nenaslouchával, jako raportům policejním, a zejména líčení a slídění orgánů policejních, mnohdy dosti pikantnímu, byl tentokráte vskutku tak unaven a podrážděn, že jej již první věty ministrovy popudily. Nechal jej pronésti jen asi třicet slov, načež svraštiv čelo a udeřiv pěstí na stůl kategoricky zvolal: „Dost! Kdo pak se ho na to ptá?“ Ministr umlkl a hluboce se ukloniv setrval chvíli v skroušeném mlčení a s přihrbenými zády. „Já chci vědět, koho má v podezření!“ ujal se slova panovník tónem skoro urážlivě drsným. „A na tom snad je dost — ne? Či mi nerozumí?“ Ministr poněkud se vzpřímiv uznal za nejvhodnější odpovědíti aspoň polo určitě. „Račiž, Vaše Veličenství, odpustiti,“ pravil přitlumeně, tak že nedoslýchající panovník jen s těží slovům jeho porozuměl, „že v povinné úctě k těm, kdož těší se přízni a milostí nejmilostivějšího pána a panovníka našeho, neodvažuji se ani tentokráte přímo a bez obalu...“ Suverén dupnul netrpělivě nohou. „Dost!“ zahřměl drsně a příkře. „Teď chci vědět, koho má v podezření. Není to snad některý z mých dobrých a ku každé svévoli vždy ochotných bratří?“ Poslední slova panovníkova ministra poučila, že nelze více otáleti, že musí býti někdo jmenován, nechť už na něm lpí podezření právem či neprávem, a to již proto, by bylo podezření svaleno s beder nejvyššího příbuzenstva. Z té příčiny odpověděl kvapně a rozhodně: „Přeje-li si Vaše Veličenství věděti, nezbývá nežli přání jeho vyhověti... Mám v oprávněném podezření mladého muže, těšícího se od nějakého času zvláštní přízni a milosti Vaše Veličenstva — důstojníka tělesné stráže — Lamberta Suleviho.“ Jinak vzorně trpělivým, tentokráte však již nad míru netrpělivým panovníkem na policejním ministru vynucené jméno učinilo na panovníka zcela jiný dojem, nežli jakého se ministr nadál. Zachmuřená, ba mračná tvář panovníkova náhle se vyjasnila a protáhla — panovník vypukl v křečovitý, skoro štěkavý smích. Ministr zůstal v skroušeném svém postavení jako ztrnulý, nevěda, co o nenadálém smíchu panovníkově souditi. Teprve po několika minutách umírnil se panovník v smíchu aspoň tak dalece, že mohl promluviti. „Lambe – –Sule – –,“ pravil štěkavě a trhaně pohlcuje poslední slabiky, „tedy — má v pode... zře... Ha, ha, ha!“ Náhle se zarazil a zkřiviv drsnou tvář svou k nejpřísnějšímu vzezření, pravil po malé chvíli drsně: „Teď šel! Propouštím ho!“ Ministr zůstal jako v ztrnutí. Podobně jako tentokráte nebyl s ním panovník ještě nikdy zacházel. Byl přesvědčen, že uvalil na sebe panovníkův hněv; ale nejsa sobě aspoň z policejního stanoviska vědom žádné viny, uznal za nejlepší ustoupiti bez omluvy. Dříve však, nežli ministr jen o krok couvnul, mávnul panovník rozkazovacím způsobem rukou řka s přísnou blahosklonností: „Šel — šel! Jsme hotovi!... Či snad chce, abych ho propustil v nemilosti?“ Poslední slovo ministra poučilo, že panovníka sice pohněval, ale že se přece ještě těší jeho přízni; proto rychle jeho přání vyhověl. skroušeném přihrbení couvnul až ku dveřím, hluboce se uklonil a zmizel. Panovník zůstal sám. Chvíli stál bez pohnutí dívaje se upřeně na dvéře, kterými byl ministr odešel, jako by odtamtud očekával vyvrácení ministrova udání; pak zavrtěl prudce hlavou a vypukl opět v řehtavě štěkavý smích. „Ha, ha, ha!“ mručel v smíchu. „Lambert Sulevi — to dobrotisko, to dítě ... Ne, ne — nesmysl — čiročirý nesmysl...“ Po několika vteřinách složil ruce na zad křížem, jako míval Napoleon I. ve zvyku, a počal z počátku volným, pak vždy prudším krokem po pracovně přecházeti. Náhle se zastavil u stolu, jakoby byla duší jeho kmitla překvapující myšlenka. Chvatně sáhl po zvonci a zazvonil. Komorník objevil se na prahu. „Baron Chiari!“ velel panovník na komorníka ani nepohledná. „Ale hned — hned!“ dodal, když už byl komorník zavřel, načež počal poznovu přecházeti. Chiari dostavil se po přání panovníkově v úžasně rychlé době, jakoby byl na zavolání jen čekal. „Ví, co se stalo? Jaké neplechy dějou se v bezprostředním mém blízku?“ přivítal panovník barona drsně beze všeho úvodu. Vychytralý Chiari vpravil se v stav věcí daleko rychleji nežli ministr policie. Nemělť ve své funkci jakožto tajný soukromý donášeč panovníkův žádných ohledů kromě na nejmilostivějšího, a těch dovedl vždycky šetřiti. „K službám, nejmilostivější pane!“ odpověděl živě a úlisně. „Vím o všem již po několik dní.“ „Jakže?!“ zvolal panovník rozhořčen dupna nohou. „Po několik dní?! — A mně o tom nepodal žádné zprávy...“ Baron Chiari nedal se hněvem panovníkovým másti. „Račiž, Vaše Veličenství, prominouti,“ pravil s úlisností hada. „Neodvážil jsem se nejmilostivějšího pána z pilné a naléhavé státní práce vyrušovati...“ Připomenutí o pilné a naléhavé práci panovníka poněkud usmířilo. Zamračená tvář jeho počala se pomalu vyjasňovati. „Ano, ano — má pravdu; pracoval jsem do únavy, do umdlení...“ „A nejspíše jen proto,“ ujal se slova baron, „ráčil nejmilostivější pán zapomenouti, že mu nejúslužnější sluha dynastie v nejpokornější zkroušenosti podával občas důležité raporty... Avšak práce Vašeho Veličenstva pro stát a poddané, kteří nejmilostivějšího pána a panovníka zbožňujou jako nejvzornějšího otce, má po mém nejskromnějším náhledu daleko větší důležitost...“ „Pravda, pravda,“ přerušil suverén Chiariho, který byl svým zalichocením o pracovitosti panovníkově uhodil na pravý tón. „Důležité práce státní ku blahu mých poddaných vyžadovaly napjetí veškerých sil. Pracoval jsem do únavy, do zemdlení.“ Po té panovník zívl, protáhl se a po kratinké pomlčce dodal: „Nuže, tedy! Ví-li o všem, tedy má také někoho v podezření.“ „K službám, nejmilostivější pane,“ uklonil se baron, jehož ohyzdná tvář zazářila odpornou radostí. „Koho tedy — koho?“ optal se s chvatem panovník. „Lamberta Suleviho,“ odvětil s chladnou zdvořilostí a s důrazem Chiari, jemuž se byla zřídka kdy naskytla tak vhodná příležitost vésti přímo zdrcující ránu po nenáviděném sokovi, jako tentokráte. Panovník nevypukl však v smích jako před chvílí; potvrzení ministrova udání Chiarim zaplašilo nedůvěru jeho skoro úplně. Svraštil čelo, zaťal zuby a dívaje se mračně před sebe, stál chvíli mlčky a bez pohnutí; po té zamumlal mezi zuby: „Tedy přece — přece se ministr nemýlil!“ Baron Chiari, jehož tvář zářila nyní vítězoslávou, stál vzpřímen jako člověk, jenž byl panovníkovi prokázal právě službu tak neocenitelnou, že i suverén nejnevděčnější musil by býti za ni vděčen, „A oč své podezření opírá?“ optal se po chvíli panovník zajíkavě, jakoby přemáhal své pohnutí; ale nápadně vlídněji, „O celou řadu podrobností, nejmilostivější pane,“ jal se Chiari vykládati. „Sulevi již dávno zneužívá milosti Vašeho Veličenství. Nemluvě ani o tom, že nedostaviv se ondy neomluvitelným způsobem k nejmilejší zábavě Vaší Milosti, on v soukromí a v kruzích dvorních nikdy nemá ani stínu oné povinné úcty k Vašemu Veličenstvu, jaké by právem zasluhovalo i tenkráte, kdyby největší úcty hodnou hlavu nejmilostivějšího pána nekryla posvátná koruna nejjasnějších předků — ba více ještě on nemaje svědomí své čisté a domnívaje se patrně, že jest hanebný skutek jeho prozrazen — vzal útočiště k útěku...“ „Jakže?!“ zvolal prudce panovník. „K útěku — Lambert Sulevi?...“ „Ano, nejmilostivější pane,“ pokračoval s ďábelským klidem a takovoutéž úlisností zchytralý baron, snažící se vykořistiti vhodné příležitosti k pomstě a příkladnému potrestání nenáviděného soka. „Lambert Sulevi od nějakého času beze stopy zmizel. Praví se, že skrýval se nějaký čas u některých svých přátel; ale zdá se, že je nyní už daleko za hranicemi...“ „Není možná, není možná,“ mumlal s hněvnou resignací panovník. „A já mu tak důvěřoval — tak — tak —. Nu — měl tvář jako archanděl — a přece byl had — bídák — ničema...“ „Nezměrné přízně, důvěry a milostí nejmilostivějšího pána a panovníka našeho po mém náhledu aspoň hanebným způsobem zneužil,“ dráždil Chiari podrážděného panovníka. „A myslím, nejmilostivější pane, že nejmenším, ale zároveň nejzaslouženějším trestem bylo by vypovězení Suleviho ode dvora na vždy — na věky ...“ „Ano — na vždy — na věky...“ opakoval panovník dutě, jakoby s návrhem Chiariho úplně souhlasil... „Ano, ano ... Musí býti potrestán — spravedlivě sice, ale přísně, neúprosně přísně...“ Po té popošel od stolu, kde byl po celou rozmluvu stál, k baronovi, jenž posud ještě stál v nejuctivější vzdálenosti, skoro u dveří, poklepal mu na důkaz své nejvyšší spokojenosti na rameno, řka: „Nu — on je přece jen nejlepším všech... V něm jsem se nezmýlili... On zůstane mým důvěrníkem a rádcem, poněvadž je nejspolehlivějším, nejupřímnějším všech.“ Ohyzdný baron ukloniv se, jak etiketa dvorní při takovýchto příležitostech předpisuje, zůstal v nahrbené posici, až nejmilostivější domluvilj po té se vztyčil a upřel zrak svůj na mocnáře s onou mrzkou pokorou a skromností, která více uráží nežli pohled nejdrzejší. Panovník vyměnil s baronem ještě několik slov, načež jej v milosti propustil. A opět počal po své pracovně přecházeti. Z počátku zvolna, pak vždy prudčeji. A opět se náhle zastavil a zazvoniv kázal komorníkovi předvolati ministra policie. Rozkazu jeho vyhověno. Policejní ministr vešel — panovník mu popošel s úsměvem v ústrety. „Nu?“ začal drsně, jakoby jej chtěl znovu mučiti; ale hned po té obrátil řka vlídně: „Nu — já mu před chvílí přece jen ublížil.“ Ministr chtěl odpovědíti nějakou frásí, panovník však jej předešel, „Aby věděl, že mi jde o spravedlnost a právo nade vše, obesílám jej k sobě, bych mu pověděl, že měl přece jen pravdu. Lambert Sulevi je skutečně v právním podezření...“ Ministrovy oči radostně se rozjiskřily; avšak hned po té kmitl po chladné jeho tváři mráček nevole, neboť panovník dodal tónem skoro přísným: „Ale jedné věci musím se přece dotknouti s trpkým žalem — Lambert Sulevi je nejspíše již za hranicemi.“ „Není možná!“ zvolal překvapený ministr opomenuv veškeru etiketu. „A přece pravda!“ „Račte, Vaše Veličenství, dovolit,“ ujal se slova ministr, „zdeť patrně nějaké nedorozumění. Lambert Sulevi za hranicemi není. Učinil jsem všechna opatření, by nemohl uniknouti je střežen co nejpřísněji...“ „Proč ho nedal zatknout!?“ vzkřikl panovník. „Ráčí-li si tak Vaše Veličenství přáti, dám rozkaz k zatknutí bez odkladu.“ „Ano, bez odkladul“ opakoval panovník s přízvukem ostrým. „A dal jej zavésti na některou z nejbližších pevností.“ Policejní ministr, ačkoli sám muž jinak bezohledný, zůstal nad bezohledností panovníkovou skoro ztrnulý. Znal jej sice jako muže prudkého, neústupného, ba svéhlavého; ale přece vždy aspoň na oko práva a spravedlnosti milovného. Nemohlť pochopiti, jak může kázati, by byl Sulevi bez výslechu a bez usvědčení trestán, a proto ujal se slova, by opatrně panovníka na tuto nesrovnalost upozornil. Panovník chvíli naslouchal jen na polo, v duši jeho vířil hněv. Avšak když ministr devotně upozornil, že nejmilostivější těší se u svých poddaných zasloužené a závidění hodné pověsti panovníka spravedlivého a nad veškeré strannictví a vášně lidské povzneseného; když později poukázal k tomu, že by takováto procedura snadno mohla na nejmilostivějšího vrhnouti stín popudlivosti a bezohlednosti, počal panovník naslouchati pozorněji a dal v mnohém ministrovi za pravdu. Avšak když ministr výklad svůj skončil, nemohl panovník přece jinak, nežli nevrle zvolati: „Ale co počít? Co počít?“ Ministr chtěl něco poraditi, ale mocnář mu pokynul rukou, by mlčel, a jal se sám přemítati. „Má pravdu!“ pravil po chvíli. „Uznávám mnohý z jeho důvodů. Nutno si počínati opatrněji nežli v kterémkoli jiném případě... Vždyť jde o mne — a ne tak o mne, jako o posvátnou, nedotknutelnou zásadu panovnickou, která by snadno mohla újmy utrpěti... Ale co počít — co?“ „Rozkáže-li Vaše Veličenství, zabezpečím se Suleviovy osoby,“ ujal se slova ministr. „Ne, ne — to nejde!“ vyrazil ze sebe panovník. „Střežit, přísně střežit jej může, ba musí dát!“ A opět jal se přemítati. Tentokráte přemítal skoro čtvrt hodiny; přecházel po komnatě, brzo se zastavil, brzo zase popošel o krok — zdálo se, že napíná veškeré své duševní síly, ale hlava zůstala pustou. Ministr neodvážil se přemítajícího panovníka vyrušiti; stál vzpřímen sleduje každé hnutí mocnářovo a maje sám již zase několik návrhů pohotově, čekal vhodné příležitosti. Náhle se panovník zastavil. Zachmuřená tvář jeho se vyjasnila; pustou hlavou byla šlehla myšlenka. „Už vím — už vím!“ zamumlal, načež popošed k ministrovi, optal se: „Kde mešká Sulevi?“ „U svého otce v zahradním domku v parku paláce knížete Hartsdorfa.“ „Dobře! Dal jej tedy prozatím přísně střežit! Ručí mi svou hlavou, že neunikne!“ Po té panovník opět na chvíli se zamyslil, jakoby svůj plán ještě jednou v duchu zkoumal, načež děl: „Ano, ano — musím se přesvědčit sám — na vlastní oči...“ Ministr sotva mohl zatajiti své překvapení nad tak podivínským nápadem svého suveréna, kterýž pokračoval: „Učinil nutná opatření, abychom mohli dnes udeřením jedenácté hodiny v noci Suleviho třeba ve spaní překvapit!“ Ministr se uklonil. „Ano — ano,“ pokračoval panovník mna si skoro s dětinskou radostí ruce. „Tak a nejinak!... Bude to přísný, ale zároveň spravedlivý soud, jakému není v dějinách rovno... Tak jako já chci dnes ve vlastní věci souditi, nesoudil ještě žádný panovník světa ... A zásluha o to náleží mně — jedině mně...“ Ministr nevěřil vlastnímu sluchu; ale znaje umíněnost a neústupnost panovníkovu zvláště v malichernostech, jejichž zřídlem byla vlastní jeho hlava, neodvážil se ani slovem odmlouvati. Stál mlčky čekaje dalších rozkazů. Panovník však mávnul rukou na důkaz, že jej propouští. Ministr couval ku dveřím; však dříve nežli jich dosáhl, ozval se panovník ještě jednou, naposledy: „Ano, ano — učinil jen vhodná opatření — abychom Suleviho překvapili nepozorovaně ... Tak! tak! A nyní šel!“ Ministr zmizel. Panovník zůstal o samotě. Zamnul si ještě jednou spokojeně ruce, jako míval ve zvyku, kdykoli se mu něco k úplné jeho spokojeností podařilo, pak chvíli přecházel po pracovně, načež usedl zase skoro již klidně za svůj stůl a počal se flegmaticky probírati v kupách posud nevyřízených petic. Právě vypravovaným výjevem byly ochablé již duševní síly jeho znovu vzpruženy; pracovalť nebo jinými slovy pohrál si ještě asi dvě hodiny — až udeřila hodina k obědu... Po různých oklikách počínají se konečně nitky našeho vypravování sbíhati v zahradě paláce knížete Hartsdorfa... Vypravovali jsme až dosud, abychom tak řekli, s odkrytou kartou, snažíce se sledovati splítání intrikánských nitek beze vší pikantnosti — zřejmě a otevřeně a vždy také se zřetelem k účelu jejich. Napjetí čtenářovo tím sice valně seslabeno, ale zároveň poskytnuta možnost nahlédnouti v dvorní intriku, která požívá u mnohých nezasloužené pověsti zvláštní duchaplnosti — kdežto začasté — jako na příklad v tomto případě — nebývá nežli prostým, z větší části nahodilým zauzlením pohnutek i účelů mnohdy obyčejných a všedních, jindy nejasných a nahodilých. Kníže Hartsdorf, v jehož zahradním domku Lambert Sulevi u svého otce v prozatímním úkrytu meškal, byl jedním z nejznámějších, vlastně nejpověstnějších světáků šlechtických. Zábava a rozkoš byly mu nade všechno; byltě to v ohledu tom prototyp svých vrstevníků a doby své. Byl to sice již muž letitý, bez mála šedesátník, ale v zálibě, v nádheře, v rafinovaném zaplašování dlouhé chvíle a upříjemňování života pozemského s použitím všech možných prostředků, zejména uměleckých, v celé říši nikdo se mu nevyrovnal. Paláce jeho v residenci i v provinciálním městě, v němž se bylo sběhlo, co právě vypravujeme, byly sice budovy staré, ale opravené dle vkusu a požadavků rozkošnické doby s nádherou přímo orientálskou. Palác Hartsdorfův v provinciálním městě byla obrovská budova s průčelím do ulice; za palácem rozprostírala se jedna z největších a zároveň nejkrasších zahrad na pevnině. Pouhé opravení paláce a upravení zahrady stálo před lety majitele neméně než asi tři miliony a po dnes, tudíž již po půl století, lze tam spatřiti četné stopy někdejší nádhery, ačkoli palác i zahrada už dávno, skoro taktéž půl věku neviděly ruky, která by na nich byla s poměrným jen nákladem něco opravila nebo změnila. Vysokou zdí ohraničená zahrada byla ze sousedních ulic pro nezasvěcené oko naprosto neviditelna. Nej větší stromy její byly nižší zdi a toliko se vzdálených návrší nebo s věží městských bylo lze do zahrady nahlednouti. Ale i nejbystřejší neb ozbrojené oko nevidělo z jara, v letě a na podzim více nežli husté koruny stromů, tu a tam nějaký větší záhon květin, kus stezky nebo některý z větších vodojemů — vše ostatní bylo před zrakem nezvaných zvědavců zakryto hustou zelení. Uprostřed zahrady stál velký pavillon v slohu renaisančním. Byla to budova o dvou patrech se všech stran obklopena vysokým stromovím a hustým, přímo neproniknutelným chroštím a hložím. Od vjezdu paláce vedla k pavillonu velkými oklikami zahradou toliko jedna široká jízdní cesta. Jinudy nebylo naprosto lze k pavillonu se dostati, leda by se byl člověk s napjetím veškerých sil prodral houštím. Pavillonu samého byl by však neshlédl; byl by se octnul před vysokou zdí, kterou byl pavillon obklíčen a nebylo by mu zbývalo, nežli šourati se tak dlouho kolem zdi, až by se byl octnul před zamříženým vjezdem, vedoucím k volnému prostranství před průčelím pavillonu. Cizím a neznámým byl přístup k pavillonu tomu přísně zamezen. V malém domku u vjezdu střežil přístup Cerberus — starý, ale posud statný vrátný obrovské postavy, kterýž své stanovisko neopouštěl, dokud neučinil veškerá opatření, by cizí člověk ani s napjetím veškerých sil nemohl do pavillonu vniknouti. A v tomto pavilloně odbývány soukromé zábavy, ku kterými zváni jen nejdůvěrnější přátelé. Proč byla tato svatyně před nepovolanými zraky tak pečlivě ukryta a proč ji dával kníže Hartsdorf tak přísně střežiti, zůstalo tajemstvím i mnohému z těch, kdož se byl zábav zde pořádaných několikráte zúčastnil. Toliko nejzasvěcenější to věděli; ale zachovali v ohledu tom nejpřísnější mlčení. Náhodou odbývány zde zábavy jen zřídka kdy. Knize Hartsdorf trávil větší část života v residenci a jen v přestávkách, mnohdy několikaletých, zavítal při zvláštní příležitosti — jako na příklad tentokráte s panovníkovým dvorem — do svého paláce v provinciálním městě a bavil se i zde se svými nejdůvěrnějšími přátely i přítelkyněmi tímže způsobem jako v residenci. Nebyla-li právě nějaká dvorní slavnost, ples nebo vůbec nějaká zábava, při kteréž musila býti šlechta a tudíž i jeden z nejbohatších representantů jejich, kníže Hartsdorf, byla soukromá zábava v zahradním pavillonu knížete Hartsdorfa na jisto. Tajemný pavillon ten byl středem, v němž sbíhaly se všechny nitky, vížící tehdejší výkvět rozkošnictví. Kdo ohniska toho nepoznal, neměl a nemohl míti ani ponětí o rafinovanosti, s jakou tehdáž po rozkoši práhnoucí smyslové vyvolených smrtelníků ukájeni. V pavilloně bavívala se dvojí společnost současně: širší kruh přátel a ctitelů rozkoše, v tajemství nejvyšších slastí posud nezasvěcených a pro slasti ty teprve se připravujících, pak užší kruh zasvěcenců, kteří nemajíce pro rozkoš obyčejnou skoro již ani smyslu ukájeli nezkrotitelnou touhu po smyslné rozkoši způsobem nejrafinovanějším. Středem a duší kruhu širšího byl kníže Hartsdorf sám. Kruh ten bavil se polo veřejně a byl jaksi průpravnou. Kdo v něm obstál a zatoužil po neokušených posud slastech zasvěcenců, uveden posléze v tajemný kruh užší, jehož pravými dušemi byli baron Chiari a herečka Horutinská. Zábavy kruhu užšího byly tajné. Starší členové kruhu širšího měli o nich sice mlhavý pojem, mladší a nejmladší však, kteří teprve připravováni, neměli o zábavách těch mnohdy ani tušení. Oba kruhy bavívaly se sice současně a pod jednou střechou; ale nespolehliví účastníci kruhu průpravního neměli ani zdání, že kruh zasvěcenců baví se s nimi zároveň. Účastníci spolehliví nebo spolehlivější arci o tom věděli, ale jak už připomenuto, zachovali vše v největší tajnosti. Pavillon upraven byl k tomu cíli vhodným způsobem. V prvním patře bavil se kruh širší, v přízemí kruh užší. V prvním patře byl sál prostřední velikosti, pak vhodné místnosti vedlejší, kuchyně, výklenek pro hudebníky, slovem vše, čeho jest třeba k pořádání méně okázalých zábav soukromých. Místnosti ty vyzdobeny byly s velikým nákladem: obrovská zrcadla, lustry a draperie v sále, vkusné divany podél stěn a veškerá úprava místností vedlejších vyhovovaly i lidem nejrozmařilejším. Toliko větší část obrazů a soch nezasvěcenci frivolností svou přímo se vtírala. Bylyť to skoro vesměs sochy a obrazy skutečné ceny umělecké, ale smyslnost dráždící. Místnost pro hudebníky byla tak upravena, že bavící se sice hudbu slyšeli, ale hudebníků neviděli a od žádného z nich viděni býti nemohli. Posluha byla veřejná — obsluhovali tu sliční hoši a krásné dívky, z nichž nejstarší nebyli ještě ani osmnáctého roku dosáhli. Jinak nelišilo se první patro ničím od místností v šlechtických domech k zábavám určených, nežli jen malým vkusným kabinetkem hostitelovým, ku kterémuž měl jen on sám klíč a z něhož vedly točité schůdky do přízemí — do pravé svatyně. V přízemí byl taktéž sál a po stranách množství vkusně vyzdobených kabinetků s divany a křesly, a vůbec vším, čeho si může člověk pohodlím a přepychem rozmařilý jen přáti. Vše překvapovalo nádherou přímo orientálskou. Člověku, octnuvšímu se poprvé v těchto místnostech, přecházel zrak i tenkráte, když byl na oslňující lesk tohoto druhu uvyklý. Kníže Hartsdorf byl na upravení místností těch věnoval více nežli desateronásobnou částku, jaká vyplacena za vyzdobení prvního patra, v kterém panoval přepych přímo královský. Vysoká okna přízemí byla vesměs z dvou třetin zazděna; zbytek pak opatřen zvláštními dřevěnými koši, jakýmiž se opatřujou okna v některých trestnicích, aby byla vězňům zamezena vyhlídka ven a zároveň aby nikdo neviděl do vnitř a vůbec neměl ani tušení, že někdo v místnostech těch mešká. Z věnčí zdálo se tudíž býti přízemí pouhým nějakým skladištěm nebo místností bezúčelnou, neupotřebenou. Kdo nebyl zasvěcen, neměl o ničem ani tušeni, byt i byl celou budovu několikráte obešel a bedlivě prohlížel. přízemí nebylo žádné posluhy; z posluhujících neměl tam nikdo přístupu. Krmě a nápoje a vůbec vše, čeho bylo k občerstvení a nasycení vyvolených hostů třeba, spouštělo se po zvláštním přístroji z kuchyně dolů do zvláštní komnaty přímo na velký stůl, s kteréhož si vyvolenci dle libosti nejmilejší krmě a nápoje sami vybírali a buď s vyvoleným druhem nebo byl-li to muž, s vyvolenou družkou v některém z četných postranních kabinetků společně neb také o samotě pojídali. Hudba hrála pro kruh užší i širší zároveň. Do přízemí arci zaléhala jen přitlumeně, ale tím lahodněji, vábněji a svůdněji. Nehrányť nikdy nežli kusy nejvybranější, nejrozkošnější — a právě hudba byla jedním z nejrafinovanějších dráždidel.   Obrazy a sochy, kterýmiž byly sál i kabinety v přízemí ozdobeny, byly vesměs frivolní. Vše, co bylo výtvarné umění toho druhu v několika stoletích ryze uměleckého vytvořilo, zdálo se býti z části v originálech, z větší části pak ovšem jen v kopiích snešeno sem, kde holdováno bůžku rozkoše a smyslnosti s onou rafinovaností, jaké jsou schopni jen v pravdě vzdělaní, umění milovní boháči, kterýmž nikdy o nic jiného nešlo, než o zpříjemnění života v nejdelikátnějším, po případě i v nejnemravnějším slova toho smyslu... Prostranství kolem pavillonu až k ohraničující zdi proměněno bylo v malý, ale čarokrásný sad. Po zdi vinuly se úponkovité rostliny, zakrývající zeď úplně. Pode zdí upraveno bylo několik útulných besídek, ku kterýmž vedly vysokým houštím úzké, klikatě proplítané stezky. Podél steziček byly keře nižší, skoro vesměs růžové; místy záhonky nejvonnějších květin, vydávající zvláště za teplých letních večerů vůni opojnou, omamující. Několik malých vodotrysků, alabastrové sochy Amorů a Venuší a z jara nebo na počátku léta nevyrovnatelný tlukot slavíků v blízkém i vzdáleném houští v klecích rozvěšených — vše to a nesčetné jiné podrobnosti tvořily z podivného tohoto zátiší pravý pozemský ráj. Zábavy odbývány jen v noci. Počínaly obyčejně dvě hodiny nebo hodinu před půlnocí a trvaly až do prvního zábřesku dne. Po celou noc leskl se pavillon i parčík v záři nesčetných světel, měnících noc v den. Příjezd k tomuto eldorádu rozkoše byl příhodný. Kočáry přijížděly pod nevysokou verandu těsně ku vchodu, tak že přijíždějící jedním krokem přímo z vozu octnul se ve vestibulu kararským mramorem vykládaném. Zde vedly jen jediné široké a pohodlné schody ze zarůžovělého mramoru a s překrásnou balustrádou z mramoru černého přímo do prvního patra. Jiného vchodu zde nezasvěcenec nespatřil, aniž vypátral. Vestibul byl vždy prázdný; příchozích nikdo nevítal, nikdo neuváděl. Nebylo také třeba. Každý nezasvěcený na první pohled poznal, že musí po schodech vzhůru a teprve zde otevřely se dvéře a host uvítán. Avšak dvéře ty hned se zase zavřely, tak že ve vestibulu nesetkali se nikdy dva hosté, leda by byli přijeli společně. Přijel-li některý zasvěcenec, mohl sice vždy dle libosti vejiti do místností prvního patra; ale potom musil se pro tuto noc vzdáti práva svého baviti se v přízemí. Chtěl-li však do přízemí, stačilo pouhé zalusknutí prsty. Na znamení to otevřely se tajné tapetové dvéře po levé straně mramorových schodů, host vklouznul pod schody do prostranné klenuté chodby a po několika krocích byl v nádherně vyzdobené předsíni eldoráda. Z hostů do prvního patra k zábavě se sjíždějících nebo začasté aspoň přes zahradu pěšky přicházejících nezahlédl aspoň ani jediný žádného vyvolence přízemí. Přísný domácí řád šetřen všeobecně přímo vzorně, čímž umožněno, že bavily se zde pod jednou střechou dvě společnosti, z nichž aspoň jedna v prvním patře naprosto nevěděla, kdo baví se přímo pod jejíma nohama. Takovou byla místnost, ku které sbíhají se náhodou všechny nitky našeho vypravování — — — — Nadešel večer — jeden z oněch tichých večerů letních, jenž budí i v duších lidí otupělých zvláštní pocit klidu, vábě ku snivosti a dumání. Lambert Sulevi seděl na nízké lavičce pod košatou lipou v zákoutí Hartsdorfovy zahrady před domkem, jejž otec jeho obýval. Seděl tam již od okamžiku, kdy počínaly se první šeré stíny večerní rozkládat! po zahradě. Stařičký otec, jenž se byl zase zotavil, šukal po celý den na jeho blízku zabývaje se lehčí prací zahradní; k večeru však cítě mírnou unavenost, povečeřel a hověl si v prostém starém křesle ve své jizbičce dívaje se otevřeným oknem do zahrady. Byl to stařec skoro osmdesátiletý, ale posud statné postavy a výrazné, osmahlé, vráskami rozryté tváře. Sporý stříbrný vlas a dlouhý, skoro až po pás dosahující a jako len žlutý plnovous dodával tváři jeho cosi' velitelsky pyšného a přece dobrosrdečné přítulného. Zrak jeho bloudil po zahradě, ale každou chvíli utkvěl na švarném synovi, kterémuž uniforma důstojníka tělesné stráže panovníkovy výborně slušela. Později, když se vždy více stmívalo, zavřely se pomalu i oči kmetovy — počal dřímati… Lambert seděl zády opřen o kmen lípy s přimhouřenýma očima zadumán. Zaslav své Virginii druhý list, aby ji o svém zmizení upokojil, byl v tomto vzhledě kliden a bezstarosten. O duševní bouři její, kterou právě jeho listy v první řadě pomáhaly rozdmychati, neměl ani tušení; jinak by byl přes vše možné nebezpečí, kdyby bylo vůbec hrozilo, osobně k ní pospíšil, aby ji upokojil. Poněkud jinak mělo se s palčivou záležitostí, pro kterouž byl zmizel z hradu a rozhodnul se stráviti nějaký čas v zátiší. Zpočátku zdálo se mu to býti nejvýhodnější, nejpraktičtější. Ale když v tichém zákoutí zahradním, kde byl strávil věk chlapecký i jinošský, rozechvění jeho ustoupilo aspoň klidu poměrnému, tak že mohl o všem s náležitou rozvahou přemítati, zdál se mu býti prostředek, kterýmž měl býti aspoň před nejprudším hněvem panovníkovým chráněn, přece jen prostředkem pochybným, prostředkem, jenž mohl hněv panovníkův po případě ještě více podrážditi. Sulevi přemítal o tom po celé odpůldne; večer pak, když po několik hodin seděl v přemítavém zadumání sám a sám, nemohl jinak, nežli konečně sám sobě vyznati, že bude přece jen nejlépe, když vrátí se zase do zámku, by zmizením svým panovníka snad ještě více nepodráždil. Posléze se rozhodnul, že učiní tak již následujícího jitra. témž okamžiku bralo se dumavé přemítání jeho zcela jiným směrem... Připomenul si své mládí — šťastnou dobu dětství i pacholectví, kdy zde v zahradě skotačíval; připomenul si mnohý moment dojemný i tklivý, veselý nebo smutný a bolestný — slovem duší jeho táhly vzpomínky, až konečně mysl jeho utkvěla zase na předmětu nejmilejším — na Virginii... Obraz její tanul mu tak živě na mysli, jakoby stála před ním. Bylo mu, jako by s ní v duchu rozmlouval, jakoby v oduševnělé tváři její stopoval každý odstín dojmu, jaký na ni činíval ten neb onen výrok jeho, ten či onen žertík, ta neb ona poznámka… Zdálo se mu, žeť nevylíčitelně veselá, ba rozpustilá. Jasné očí její leskly se nezměrnou rozkoší, líčka hořela jako granátová jablka, kypré rtíky byly jako rozžhaveny. V tom začaly biti na blízké věži hodiny — odbila desátá. Sulevi byl ze svého snivého dumání vyrušen; ale po chvíli počal se znovu zapřádati v opojné sny milosti, nemaje ani tušení, že v tutéž asi dobu vyjela milenka jeho se svůdnou herečkou Horutinskou ze svého paláce, by si zjednala o něm jistoty a zbavila se tak duševních muk žárlivostí zplozených. V tutéž dobu počali se již hosté knížete Hartsdorfa sjížděti. Sulevi věděl, co v zahradě nastalý duch a šum znamená. Záhadný pavillon nebyl mu dávno žádným tajemstvím. Tušil, kdo se tam schází, a věděl také, k jakému účelu. Ale jsa jako každé dítě panských služebníků zvyklý neviděti a neslyšeti, o čem si vrchnost nepřeje, by bylo viděno a slyšeno, přemítal chvíli o zvláštních těchto panských zábavách a upjal pak opět mysl svou k Virginii, o kteréž arci neměl ani tušení, že blíží se právě k témuž pavillonu, v němž dosti četná společnost s dychtivostí očekávala předpověděného příchodu jejího. Se svého stanoviska Sulevi pavillonu neviděl; byltě od něho neméně než asi pět set kroků vzdálen. Toliko když v dáli zahrčel kočár a kmitla skrze husté stromoví a keře žlutá světla kočáru k pavillonu zatáčejícího, věděl, že někdo přijel... A tak viděl později kmitnouti také svítilny kočáru své nejmilejší... Virginie, která byla do kočáru svého vstoupila s odhodlaností žárlivé ženy, chtějíc stůj co stůj nabýti jistoty, pocítila za nedlouho přece mírné výčitky svědomí. Čím více se kočár blížil k paláci Hartsdorfově, tím více se jí zdálo, žeť podezření její bezdůvodné — a kdyby nebyla jela s Horutinskou, která jí musila i nyní zase vyjmenovati celou řadu účastníků, mezi nimiž uvedla opět Suleviho — byla by se zajisté vrátila. Jméno miláčkovo však bylo neodolatelnou pružinou. Tak přestoupila konečně práh budovy zasvěcené orgiím milosti... Prozatím uvedena mezi novicky a novice — mezi polozasvěcence. Setkala se tu s nejvybranější společností šlechtickou, s dámami i pány skoro vesměs známými, z větší části s oněmi, o nichž jí byla Horutinská ujišťovala, že zřídka kdy některou zábavu toho druhu vynechají. Líčení Horutinské zakládalo se tudíž z větší části na pravdě, a nebylo nižádné příčiny pochybovati o jejích slovech i vzhledem k Sulevimu. Nejmladší novicka, jak zvala společnost polozasvěcenců každou nově se přihlásivší kandidátku orgií milosti, uvítána skoro s jásotem. Čeho se nikdo nenadál, podařilo se konečně intrice nejrafinovanějšího rozkošníka barona Chiariho — jedna z nejvábnějších žen byla právě, učinila první osudný krok... Že neustoupí, jako posud ještě nikdo neustoupil, kdo byl práh opojnou svůdností vábící budovy té překročil, bylo jisté a nikomu nenapadlo, že mohla ji v kruh ten vésti — jak tomu v pravdě bylo — také pohnutiia jiná. Oslňující nádhera, orientálský přepych a vůbec veškeré kouzlo uměním podporované smyslnosti nezůstaly na mladou, zdravím kypící vdovu bez hlubokého dojmu. Pocítila cosi, co jí bylo dosud úplně neznámo — sladkou opojnost hříchu... Čeho byla svědkem, zahalujeme rouškou samaritánství; neníť to účelem našeho vypravování... Avšak co hledala, nenalezla — Lamberta Suleviho zde nebylo... Ký div, že úlisná dvornost pánů i koketní dvoření dam, a vůbec vše, co ji bylo zpočátku opojovalo, pozbylo v brzku svého kouzla, slovem, že mladá vdova nemohouc ukojiti, po čem byla nejvíce prahla a co ji v kruh ten vlastně přivedlo, počala se nuditi. Bylo jí, jakoby jí byl někdo uprostřed nejbujnějšího veselí zvěstoval smrt nejdražší bytosti... Asi v hodině stala se jí celá společnost odpornou. Zatoužila po samotě, třeba jen na několik minut. Použivší nahodilého zmatku, jenž vznikl, když jedna z tanečnic upadla a nohu si vyvrtla, vykradla se nepozorovaně do vestibulu, a poněvadž odcházející nikým nekontrolováni, proklouzla z pavillonu do zahrady. Několik okamžiků loudala se po cestě, po které se přijíždělo k pavillonu, pak zabočila mimoděk na stezku vedlejší, vinoucí se hadovitě pod vysokými košatými stromy a rozbíhající se po každých čtyřiceti nebo padesáti krocích ve dvě neb i tři stezky, které buď znovu se rozštěpujíce nebo s jinou stezkou splývajíce, vždy dále od pavillonu odváděly. Nemajíc ani tušení, jak snadno může v labyrintu cest a stezek, obrovskou zahradou se proplítajících, aspoň tak dalece zblouditi, že by potřebovala delší doby, nežli by se náhodou zase octla na cestě nebo stezce, vedoucí oklikami k pavillonu, ubírala se Virginie dále. Zpočátku vedla cesta pod hustým baldachýnem košatých stromů, kterými svit měsíce v úplňku jen spoře prokmital; později se Virginie octla na úzké stezce, ohraničené po obou stranách vysokým a hustým křovím. Občas zabočila po stezce té tak, že měsíc vrhal plnou svou zář přímo na cestu; ale hned zase cesta zabočila, měsíc svítil se strany, a po několika krocích viděla vlastní stín svůj opět před sebou. Někdy octla se také na volnějším prostranství, kde byl nějaký záhon květin s vodometem, někdy minula vábné loubí a hned zase nějakou umělou jeskyňku, a jinou nějakou, více méně pitoreskní zvláštnost, jakými před půlstoletím zahrady, parky a háje velmožů okrašlovány. Pro Virginii nebylo to sice nic nového; ale podivné zatáčení, rozbíhání a sbíhání stezek, charakter svůj každým okamžikem měnících, a zvláště světelné eíekty svitu měsíčního upoutaly její pozornost. Bylo jí volněji; cítila, že působí na ni samota konejšivě a tichá, lunojasná noc že vrací jí aspoň poměrný klid duše. Čím dále po stezkách loudavým krokem bloudila, tím více se jí zdálo, že stromoví i houští řidne, až konečně octla se na širší cestě, vedoucí poblízku vysoké zdi. Po obou stranách cesty táhly se vysoké, stoleté javory, tvoříce stinné stromořadí, kterýmž měsíc jen spoře vrhal své světlo na cestu. Za nedlouho dospěla Virginie k místu, kde z cesty té odbočovala stezka ku zdi, v které bylo v šeru nočním viděti nízkou branku, Zabočila ku brance; ale shledavši ji na klíč zamčenu, vrátila se zase a ubírala po pohodlné cestě stromořadím dále. Náhle se zastavila. Ze vzdálenosti asi sto kroků šlehla jí jasná zář měsíce přímo do očí — reflex měsíčních paprsků odrážejících se od několika malých oken. Mimoděk popošla několik kroků a opět se zastavila. Spatřila před sebou zahradní domek, z části ve stínu starých lip, z části v plné záři měsíce... Opět učinila několik kroků — opatrněji nežli posud, aby krok její v písku nerupal, a stanula poznovu. Viděla nyní přímo do jednoho z otevřených oken, kamž měsíc právě vrhal plnou svou zář, osvěcuje obraz, jakého by se byla Virginie ani ve snu nenadála. Vidělať těsně u okna seděti mužskou postavu, jejíž dlouhý plnovous leskl se v záři měsíční jako roztavené stříbro. Dlouho stála bez pohnutí. Neočekávaný výjev ji překvapil. Chtěla se vrátiti; ale přirozená zvědavost ženská jí nedala. Učinila tedy ještě několik kroků ku předu — písek pod jejíma nohama jen trochu zarupnul; ale i tím vzrušeno hluboké ticho noční — a před domkem pod košatým stromem mihnul se nějaký stín... Virginie rozeznala mužskou postavu, seděvší opřenu o kmen a právě vstávající. Ruče couvla za kmen nejbližšího stromu. Mužská postava zůstala státi, potom učinila několik kroků směrem k cestě, po které se byla Virginie přiblížila. Náhodou byl muž ten neustále ve stínu. Virginie upírajíc naň z úkrytu svého neodvratně svůj zrak, nerozeznávala nežli temné obrysy. Z nenadání vystoupil ze stínu v plnou zář měsíce. Z prsou hraběnčiných vydral se výkřik největšího překvapení. Poznalať — Lamberta Suleviho	 Několika kroky octnul se Sulevi u místa, odkud byl výkřik zazněl. Poznav Virginii a spatřiv ji v plesovém obleku, zůstal jako v ztrnutí. Duší jeho šlehlo děsné podezření... Podobně dělo se v prvních okamžicích Virginii. Ale radost, že Lamberta konečně postihla, převážila vše ostatní... „Probůh — Virginie! — Ty zde?“ zajektal Lambert, „Ano — zde,“ odvětila Virginie stísněným a přece jaksi radostně rozechvěným hlasem. „Zde v zahradě knížete Hartsdorfa?“ pokračoval Lambert s přízvukem trpké výčitky. „A v plesovém šatě bloudíš zahradou?!“ „Hledajíc tebe — tebe, duše milená,“ vpadla vášnivě Virginie. „Což nejsi na plesu — ve společnosti?“ „A tys tam byla?“ vpadl zase Lambert, a hlas jeho chvěl se hněvem i bolestí.	 V několika okamžicích však vše vysvětleno. Virginie pověděla, proč a kým byla přivábena, co a jak se bylo stalo. Sulevi vysvětlil nedorozumění, Virginie pochopila i uvěřila.. Nejvýmluvnějším dokladem pro slova Lambertova byl stařičký otec, dřímající posud klidně ve svém křesle u okna zahradního domku. Ruku v ruce připlížili se po chvíli oba milenci k oknu a zrak Virgiin spočinul z blízka na klidné, výrazné tváři miláčkova otce... Dlouho, dlouho se mlčky dívala, pak stiskla Lambertovi ruku a dlouhé políbení spečetilo poznovu duševní svazek těchto dvou srdcí... Opatrně, by starce neprobudili, vzdálili se od okna a usedli podle sebe na sedátko pod košatou lípu, pod kterou byl Lambert do nedávná seděl — a hluboké ticho noční rušil jen tichý sladký šepot jejich... Neseděli však nežli několik minut; byli vyrušeni. Sulevi zaslechl v dáli podivný lomoz, jako když se někdo snaží násilně dvéře vypáčiti. Zvuk ten zaléhal k nim se strany, odkud byla Virginie přišla. Ale dříve, nežli si jej dovedl Sulevi vysvětliti, kmitlo v stromořadí onom v dáli několik temných lidských postav. „Nejspíše tě hledají,“ zašeptal Lambert k Virginii. „Skryj se!“ „Ne, ne!“ Virginie na to rozhodně. „Nechť mne naleznou, nechť zvědí, že jsme na vždy svoji!“ Více nebylo možno milencům vzájemně si vysvětliti. Viděliť, že blíží se několik mužů stromořadím přímo k zahradnímu domku. Nalézajíce se ve stínu lípy, nebyli sice od blížících se ještě viděni; ale na uniknutí nebo ukrytí se v domku nebylo lze pomysliti již proto, poněvadž osaměle stojící strom vrhal stín jen kolem sebe, a každý, kdo ze stínu jeho vystoupil, musil býti z dosti značné vzdálenosti zpozorován. Také výměna náhledů, kdo a proč asi tak nenadále přichází, a úrada milenců, co počíti a jak se v tom neb onom případu zachovati, nebyly více možný, Nezbývaloť času; Sulevi i Virginie byli v pravém toho slova smyslu — překvapeni. V nejbližším okamžiku Sulevi přes noční šero v stromořadí panující rozeznal, že neblíží se to hosté z pavillonu, o nichž se dalo předpokládati, že hledají Virginii, nýbrž dva muži v dlouhých kabátech a za nimi tři postavy, jejichž silhouety zdály se nasvědčovati mužům uniformovaným. Blížili se krokem tak rychlým, že byli v několika vteřinách již jen asi třicet kroků od milenců vzdáleni, Sulevi vyčkal jen ještě vteřinu, načež — nevěda skoro ani proč — mocným hlasem zahouknul: „Kdo zde?!“ Stromořadím se blížící muži jako na komando se zastavili. Okamžik panovalo kolem hluboké ticho, jež přerušil Sulevi novým houknutím: „Kdo zde?! Nechť se ozve!“ Jedna z temných postav učinila krok ku předu a zvolala drsným, štěkavým hlasem: „Kdo jsi a po jakém právu voláš zde v zahradě knížete Hartsdorfa: ,Kdo zde?!‘“ Sulevi na tato slova neodpověděl. Působila naň přímo zdrcujíc; poznalť hlas — panovníkův. „Pro bůh, Virginie! Toť hlas nejmilostivějšího!“ zašeptal v největším překvapení. A jako v podobných případech skoro vždy osvědčila ženština nepoměrně více duchapřítomnosti nežli muž. „Tím líp,“ odvětila Virginie; „nechť rozhodne se vše jedním rázem!“ Sotva slova ta vyměněna, zazněl drsný, štěkavý hlas ze stromořadí poznovu: „Nuže, kdo jsi? Odpověz!“ Sulevi váhal; ale Virginie byla odhodlanější. Vystoupivši ze stínu, učinila několik kroků ku předu. Drsný hlas v stromořadí zamumlal zcela zřetelně: „Aj — toť dáma!...“ Sulevimu nezbylo než učiniti po příkladu Virginie. I jeden z mužů v stromořadí vystoupil ze stínu a popošel Virginii v ústrety; náhle však se zastavil a drsným hlasem zvolal, nemoha překvapení své utajiti: „Co to? Hraběnka Lichnická?! A zde — zde?!“ „Račte odpustit, nejmilostivější pane,“ ozvala se Virginie měkce a přec odhodlaně. „A v noci — na tak osamělém místě,“ pokračoval panovník přísným tónem a dodal skoro hněvivě; „A ve společnosti — muže...“ V témž okamžiku šlehla duší Virginie spásná myšlenka. „A sice ve společnosti svého chotě, nejmilostivější pane,“ zalhala bez rozpaků. „Vašeho chotě, hraběnko?“ zvolal panovník ještě překvapeněji. „K službám, nejmilostivější pane,“ odvětila Virginie, která byla zatím až k panovníkovi postoupila a dvorně se uklonila. „Jsem zde ve společnosti svého chotě, Lamberta Suleviho.“ „Suleviho!“ vzkřiknul panovník příkře, dupna hněvivě nohou; neboť teprve nyní byl se Sulevi tak přiblížil, že jej v nejvyšší míře podrážděný panovník poznal. „K službám, nejmilostivější pane,“ dotvrzovala Virginie tónem dvorně galantním. „Není možno — není možno!“ zamumlal panovník nevrle. „Sulevi, její choť — Sulevi — ten — ten...“ Panovník chtěl patrně pronésti slovo negalantní a drsné; ale právě ještě v čas si připomenul, že stojí tváří v tvář dámě, kterou náviděl, ba které byl osobně nakloněn. Slovo uvízlo mu v hrdle, zajikl se a nemoha hněvu svého hned aspoň tak dalece ukrotiti, jak toho neočekávaná situace vzhledem k jeho důstojností vyžadovala, setrval několik okamžiků v mlčení. Také Virginie a Sulevi mlčeli, stojíce před panovníkem v posici, jak ji mrav a zvyk dvorní předpisuje, čekajíce s trapným pocitem, až je panovník zase osloví. Co dělo se v několika těchto okamžicích v duši panovníkově, nelze vypsati. Rozhněván, podrážděn a přece nenadálým výkladem hraběnčiným zaražen, nevěděl v prvním okamžiku, co počíti. Zdálo se mu, že nemůže, že nesmí Suleviovi prominouti; ale zároveň cítil, žeť pro okamžik úplně bezbranný, že aspoň nyní nemůže a nesmí býti příkrým, tím méně drsným... Zároveň šlehnul duší jeho první záblesk pochybnosti. Napadloť mu, že mladý muž plebejského rodu, jakým byl Sulevi, stav se patrně před nedávnem chotěm jedné z nejbohatších šlechtičen říše, sotva asi měl v poslední době příčiny a času k intrikám, z kterýchž byl obviněn. Vše to a mnohé jiné duší panovníkovou zpočátku jen chaoticky zavířilo a nemělo prozatím pranic jiného v zápětí, nežli že se panovník aspoň poněkud opanoval a umírnil, ponechav si další přísné zakročení a rozhodnutí oproti Sulevimu na později. „Nu — budiž, hraběnko!“ ozval se konečně a drsný hlas jeho posud ještě se zachvíval hněvem. „Věřím vám; ale nechápu příčiny, pro které odbyt sňatek váš tajně.“ „Račte, nejmilostivější pane, prominouti,“ ujala se Virginie slova směleji. „Nechtěla jsem při dvoře a v kruzích šlechtických zavdati ani nejmenší příčiny k nějakému pohoršení.“ „K jakému pohoršení?“ vpadl panovník přísně. „Jsem sice, nejmilostivější pane, posud šlechtičnou, ale nemám více žádného práva žíti v kruzích šlechtických,“ odtušila. „Jak to?“ vpadl panovník, „Nerozumím jí, hraběnko!“ „Nejsemť, nejmilostivější pane,“ jala se Virginie měkkým hlasem vykládati, „nežli prostou chotí prostého důstojníka tělesné stráže nejmilostivějšího pána našeho. Nemám, nežli sladké vědomí, že choť můj těšíval se druhdy po zásluze přízni nejmilostivějšího pána, a vědomí to bude mne síliti v trudlném životě, jejž právě nastupuju — jsemť žebračkou.“ Panovník naslouchal slovům těm v největším podivení; nechápali, a přece neměl příčiny o pravdivosti jejich pochybovati. „Jak to? Jak to?“ ozval se chvatně. „Jáť jí, milá hraběnko, posud nerozumím.“ Vlídnějším tónem, kterýmž byl panovník slova to pronesl, povzbuzena, jala se Virginie stručně vykládati, čeho panovník nechápal. Pověděla o osudné podmínce v závěti svého prvního manžela, že může býti tak dlouho v užívání zděděných statků, dokud by se neprovdala za muže nešlechtíce. Přiznala se, že seznavši v Lambertu Sulevim vzorného muže, zamilovala si jej s veškerou vroucností své duše. Napověděla, že kojila se druhdy nadějí, že Sulevi těše se přízni panovníkově, časem svým učiní kariéru aspoň potud, že bude povýšen do stavu šlechtického, čímž jedině bylo možno osudné podmínce závěti vyhověti, — a dodala, že posléze, když Sulevi před několika dny pro pouhé opoždění se při šmytcových kvartetech upadl u nejmilostivějšího pána v nemilost, čímž veškeré její naděje zmařeny, rozhodla se po krutém boji duševním ku kroku poslednímu, že zřeknuvši se blaha pozemského, přinesla všecky statky pozemské v oběť muži rovněž tak milování hodnému, jako bezúhonnému, slovem, že nevědouc si rady, stala se manželkou vzorného muže, kterýž byl pouhým a k tomu nezaviněným opožděním se u nejmilostivějšího pána v nemilost upadl, aby jej v zoufalém hoři jeho aspoň částečně svou obětí potěšila. Hraběnka arci mluvila s živou bezprostředností milenky, zasazující se o zachránění svého milence. Vyjímaje jediný moment, že totiž nebyla posud ještě choti Suleviovou, zakládalo se vše, co mluvila, na pravdě a mělo tudíž zvláštní přesvědčující sílu, kteréž nemohl ani nedůvěřivý a podezřívavý jinak panovník odolati. Hraběnka neměla v okamžiku tom sama ani tušení, že vším tím zapřádá vlastně na základě jediného lživého podkladu jednu z nejzajímavějších intrik, která byla kdy tváří v tvář některému panovníku zapřádána. Nešloť jí o nic jiného, než o zažehnání neb aspoň zmírnění panovníkova hněvu pro miláčkovo porušení dvorní etikety — o jiném provinění jeho neměla ani zdání — ale výkladem jejím podvrtnuta intrika cizí, Sulevimu nepříznivá. Panovník nemohl se ubrániti vždy houževnatěji se vtírající myšlence, že muž, kterémuž byla hraběnka přinesla oběť přímo bezpříkladnou, přece jen nemůže býti tak zlým, jak se mu dle líčení jiných zdál. Přes to nemohl se přece ještě zbaviti úplně podezření, ba více — Sulevi, stojící právě skroušeně jako hříšník před ním, byl mu i nyní ještě odporným. Několik okamžiků panovník mlčel, jakoby v duchu hraběnčin výklad zkoumal. Vše, co byl právě slyšel, bylo tak překvapující, že nemohl konečně jinak, nežli dáti výraz svému podivení, řka tónem přívětivějším nežli před tím: „Ale toť jako pohádka, milá hraběnko. K neuvěření, k nepochopení!“ Hraběnka chtěla něco odpovědíti; ale v témž okamžiku upoutal pozornost všech nový výjev. Ze zahradního domku vystoupil stařičký otec Suleviho, jejž bylo synovo houknutí a hlasitěji vedený hovor ze spánku vyrušily a před domek vylákaly. Vysoká postava s dlouhým, až po pás splývajícím plnovousem měla v plné záři měsíce cosi nad míru poetického do sebe. Nenadálé objevení se její překvapilo panovníka rovněž tak, jako před chvílí hrabětičin výklad. Kmet zůstav před domkem státi, díval se na osoby opodál, nemoha si přítomnost jejích vysvětliti. „Kdo to?“ optal se panovník udiveně. „Můj otec, nejmilostivější pane!“ odvážil se konečně promluviti nesměle Sulevi. „Aj — jeho otec?!“ zvolal ještě udiveněji panovník. „Ah — teprve nyní počínám chápati.“ Kmet byl zatím učinil několik kroků ku předu. Sulevi popošel mu v ústrety a vzav jej za ruku, upřel zrak svůj tázavě na panovníka. „Jen dále, Sulevi, dále!“ zvolal panovník. Sulevi uvedl otce až před panovníka. „Kdo to?“ optal se starý Sulevi, jenž neznaje panovníka ani hraběnky, nemohl si vše to vysvětliti. „Jeho Veličenstvo, náš nejmilostivější pán a panovník!“ odvětil Lambert šeptmo. Z prsou kmetových vydral se výkřik radosti. Stáltě poprvé v životě svém tváří v tvář panovníkovi, o němž byly do jeho zákoutí vnikly jen pověsti nejchvalnější co o pravém otci svých poddaných. V prvním návalu radosti a úcty, jakou byl po celý svůj život k panovníkovi choval, sklesl stařec na kolena. Výjevem tím panovník dojat. Potvrzenať tím znovu domněnka, že požívá mezi prostým lidem neobmezené, přímo posvátné úcty, že je tudíž poddaným svým skutečně tím, čím panovník má jim býti. Zároveň zaplašena tím rázem veškerá trpkost a veškeren hněv, jež duší jeho posud ještě, ovšem již mírněji, vířily. Učinil krok ku předu a položiv ruku na obnaženou lysou hlavu starcovu, pravil s měkkostí, jaké drsný hlas jeho vůbec byl schopen: „Vstal, dobrý muži! Vstal!“ „Ne, ne, nejmilostivější pane!“ zvolal kmet. „Dovoltež mi obejmouti kolena vaše! Dovolte mi zlíbati prach šlépějí vašich za veškeru přízeň, kterou jste byl mému synu již prokázat! ráčil.“ Stařec pronesl slova ta povznešeným hlasem, v němž zachvívala se veškerá vřelost upřímně oddané duše. Panovník nemohl více odolati. Podal starci ruku a pomohl mu vstáti. „Jen za jedno prosím, nejmilostivější pane,“ žádal stařec dojemně. „Neračte se odvraceti od mého syna! Neprosím za člověka nehodného... Můj Lambert je a zůstane vám, nejmilostivější pane, oddán do posledního vzdechu svého.“ Panovník, ačkoli vším tím, co bylo právě předcházelo, dojat, přece ještě nebyl s Lambertem Sulevim smířen. Chtěl starci odpovědíti vyhýbavě, chtěl říci: „Nu — uvidíme, uvidíme, co se dá dělat;“ avšak v témž okamžiku zabočila po nedaleké stezce z houští na volné prostranství ženská postava. „Kdo to?“ zvolal panovník, ukázav na blížící se postavu. „Zdeť věru jako v začarovaném zámku; člověk z překvapení ani nevychází.“ „Herečka Horutinská,“ odvětila hraběnka Virginie, která byla postavu na první pohled poznala a zároveň uhodla, že herečka, pohřešivši ji v pavilonu, vyšla ji vyhledat. Avšak postava, shlédnuvši dvé skupení osob, zastavila se, jako by byla na rozpacích, má-li postoupit, čili nic. Na to se obrátila a touže cestou, kterou byla přišla, spěchala zpět. „Co to?“ zvolal panovník. „Jak sem přichází? Proč prchá? Co se zde děje? Jáť vše to nechápu!“ „Jeho Jasnost, kníže Hartsdorf, pořádá dnes v zahradním pavillonu zábavu pro své nejdůvěrnější přátele,“ vyložila hraběnka. „Aj!“ uklouzlo panovníkovi. A teprve nyní si všimnul, že je hraběnka oblečena v plesový šat. Dal se do smíchu, mumlaje: „Ach ano, ano — teď zase trochu chápu... Hraběnka je na plesu a zaskočila si pomazliti se s nejmilejším svým chotěm.“ A opět se vesele rozesmál, že podařilo se mu po jeho mínění záhadu rozřešiti. „Nu — my sice pozváni nebyli,“ pravil po krátké pomlčce rozmarně polo k sobě, polo k přítomným; „ale jakožto zeměpán snad přece máme právo knížete Hartsdorfa a důvěrné jeho přátele překvapiti.“ A opět se srdečně rozesmál. Po té se obrátil k Sulevimu řka: „On je zde znám — vedl nás!“ Sulevi učinil krok ku předu. Panovník obrátiv se pokynul rukou na skupení opodál stojících mužů, v jichž průvodu byl přišel. Jeden z mužů se přiblížil. Hraběnka i Sulevi poznali ministra policie. Panovník mu něco pošeptal, načež obrátiv se podal dvorně hraběnce rámě a velel rozmarně: „Společnost nezvaných hostů — v před!“ S Lambertem Sulevim v čele hnuli se všickni ku předu. Toliko starý Sulevi neuměje si vše, čeho byl právě svědkem, vysvětliti, zůstal státi, a poněvadž si ho panovník více nevšimnul, zůstal před svým domkem. Lambert Sulevi znaje v zahradě každou stezičku, vedl společnost k pavillonu cestou nejkratší. Panovník, jenž byl celou řadou nenadálých, více méně překvapujících výjevů ze své jednotvárné nudy vyrušen, počal oživovati. Chladná přísnost, s jakou obyčejně vystupoval a kterou ještě před chvílí jevil, ustoupila nenucenému rozmaru. Byloť mu volno jako člověku, jenž byl proti své vůli zbaven nepříjemného, odvěkým zvykem a mravem předepsaného společenského sešněrování. Vlastní účel jeho návštěvy Hartsdorfovy zahrady zatlačen sběhnuvšími se událostičkami do pozadí. Přísná tvář jeho vyjasnila se aspoň tak dalece, jak toho vůbec byla schopna. Na cestě k pavillonu vypukl několikráte v přitlumený smích, zamumlav jen jedinou drsným, přeskakovaným hlasem svým k hraběnce: „Nu — nu... Totě jako v komedi... Toho jsem se věru nenadál!... A Hartsdorf a důvěrní přátelé jeho také se nenadějou... Nemyslíte, hraběnko?“ „Zajisté, zajisté,“ zašeptala hraběnka, kteréž po boku panovníka, giraffovskými kroky nemotorně ku předu se klátícího, nebylo právě příjemno, zvláště když si připomenula, že záležitost Suleviho posud ještě není úplně urovnána. několika okamžicích octnuli se na široké vozové cestě, vedoucí v mírném oblouku k pavillonu, a za nedlouho stáli několik jen kroků před vjezdem. Oslňující lesk nesčetných světel, kterýmiž byl portál osvětlen, panovníka skoro zarazil. Mimoděk se zastavil a smyslným rtům jeho uklouzlo dvakráte po sobě obvyklé citoslovce podivení: „Aj, aj!“ V témž okamžiku zahlédli „nezvaní hosté“ ženskou postavu, jak vklouzla vjezdem k pavillonu. Hraběnka Virginie poznala v ní herečku Horutinskou, která nevyznajíc se patrně v labyrintu cest a steziček, byla k pavillonu zvolila cestu delší nežli Sulevim vedení nezvaní hosté. Panovník si postavy hrubě ani nevšimnul; postáli jen okamžik, načež znovu vykročil. U vjezdu zastoupil však společností cestu Cerberus vrátný. Nebylať společnost obvyklým způsobem ohlášena. „Co to?“ zvolal panovník prudce. Vrátný, mající přísný rozkaz chovati se sice dle předpisů, ale zdvořile a úslužně, chtěl věc vysvětliti: ale v témž okamžiku upoutána pozornost všech jinam., Z pavillonu vyrazil obstarožný muž vysoké, kostnaté postavy v salonním obleku. Tvář jeho jevila leknutí, ba přímo zděšení... Přibyvší poznali — knížete Hartsdorfa, jenž byl patrně před chvílí herečkou Horutinskou poučen, že nalézají se v zahradě podezřelé osoby. Kníže Hartsdorf spatřiv před vjezdem, dámu ve společnosti tří mužů, zarazil se; ale v nejbližším okamžiku vydral se z prsou jeho výkřik překvapení a zděšení — byltě poznal panovníka... Bez rozmýšlení postoupil ku předu a klesl před panovníkem na kolena. Vše to zběhlo se v tak úžasně krátkém čase, že panovník a družina jeho nemohli ani slůvka vyměniti. Teprve když kníže Hartsdorf jako při skutku dopadený hříšník klečel před panovníkem, vzpamatoval se tento ze svého překvapení, řka polo vážně a polo rozmarně, čímž drsný jeho hlas nabyl přízvuku zvláštní přísnosti: „Co to tropí, Hartsdorfe? Zbláznil se?“ „Milost — nejmilostivější pane!“ zaúpěl kníže, maje patrně pevně za to, že panovník, v mravopočestnosti pravým vzorem právem zvaný, o všem ví, a že sem zavítal osobně právě jen proto, by — jak bývalo jeho nejmilejším zvykem — na vlastní oči se přesvědčil a hříšníky příkladně potrestal. Panovník naproti tomu praničeho nechápal; vše bylo mu nerozřešitelnou hádankou. Proto není divu, že prudká, popudlivá letora jeho přihlásila se náhle ku svému právu. „Co to blábolí, Hartsdorfe?!“ zvolal přísně. „Přišel jsem, abych jej a důvěrné jeho přátele překvapil.“ Poslední slova panovníkova knížete v jeho domněnce úplně utvrdila. „Milost, milost, nejmilostivější pane!“ zaúpěl Hartsdorf drkotaje zuby. „Já ne — vším je vinen baron Chiari... Já jen propůjčil své místnosti, kdežto baron…“ Zajikl se. Podivení panovníkovo rostlo. Nemaje o možném smyslu slov Hartsdorfových ani tušení a vida knížete chovati se jako blázna a slyše jej čirý nesmysl bláboliti, svraštil čelo, a dupna nohou, zvolal hněvivě: „Teď toho mám dosti! Vstal, Hartsdorfe, a zpovídal se!“ Kníže znaje neúprosnou přísnost panovníkovu, uposlechl. Vstal pomalu, namáhavě; zsinalá tvář jeho jevila bezměrnou ustrašenost. Avšak právě tento výraz působil společně s tím, co bylo právě předcházelo, na panovníka neodolatelně komicky. Vypuklí v smích a postoupiv po chvíli ku předu, poklepal knížeti důvěrně na rameno, řka rozmarně: „Ale, ale, Hartsdorfe! Co pak to tropí?!... Nepřicházímeť ho pokárati proto, že nás nepozval — naopak, naopak — přicházíme jako důvěrní přátelé, abychom v nejdůvěrnějším kruhu zapomněli na několik okamžiků na trudy a svízele prací státnických...“ Kníže Hartsdorf posud ještě nevěděl, na čem jest. Poslední slova panovníkova zdála se mu býti svědectvím, že přece ještě není vše ztraceno, a proto napjal veškeré své duševní síly, by zachránil, co bylo snad ještě možno zachrániti. „Račtež, nejmilostivější pane, prominouti,“ ozval se zajíkavě a skroušeně. „Milost nejmilostivějšího pána jest bezměrná – doufám tudíž, že i nám poklesek promine...“ „Nu — vždyť je dobře, vždyť je dobře,“ panovník na to. „Uvidíme, co se dá dělat... Ale teď nás tu nenechal už déle čekat! Vpustil nás přec! Uvedl nás v kruh důvěrných svých přátel!“ Knížeti nezbylo než uposlechnouti. Všickni hnuli se ku předu. Toliko bystrozraký ministr policie, kterémuž bylo vše, čeho byl právě svědkem, nápadným i podezřelým, zůstal u vchodu, jako by chtěl státi na stráži. Sotva učinil panovník několik kroků ku předu a rozhlédl se po čarokrásném parčíku, kterýmž byl pavillon obklopen, nemohl zatajiti své podivení. „Aj, aj! Zdeť vskutku jako v malém ráji!“ pravil zastaviv se a rozhlížeje se kolem. „Snad bude nejlépe, když si dříve prohlídneme okolí, nežli vstoupíme do pravé svatyně.“ A obrátiv se k Virginii, dodal: „Nemyslí, paní hraběnko?“ „Jak vám libo, nejmilostivější pane!“ zašveholila oddaně hraběnka. „Provedl nás tedy, Hartsdorfe, dříve kolem pavillonu!“ velel panovník. Knížeti, jenž byl ve svém pomatení přehlídl, že zůstal policejní ministr u vjezdu, byl tento rozkaz vhod; napadlo mu, že společnost v pavillonu se bavící nabude tím času připraviti se nebo se docela spasiti útěkem… Zavedl tudíž panovníka, hraběnku a Suleviho klikatou stezkou především do největšího houští. Zatím byl v prvním patře pavillonu nastal neobyčejný zmatek. V tajemství přízemí nezasvěcení arci si vše to nedovedli vyložiti; polozasvěcenci, zvláště vlastní pořadatelé byli bez rady. Herečkou Horutinskou upozorněni, chtěli někteří z poslednějších dáti přiměřenou instrukci zasvěcencům, kteří nic zlého netušíce, bavili se právě v přízemí; ale kníže Hartsdorf vyraziv ze svého kabinetu, kterýmž byl z prvního patra jedině přístup do přízemí, byl odnesl klíč... Někteří vyrazili do předsíně; ale odtud viděli zpočátku právě líčený výjev před vjezdem a později policejního ministra zdánlivě na stráži. A poněvadž byl od vjezdu volný pohled do předsíně, kterou byl kníže Hartsdorf ve zmatku dokořán otevřenou nechal, nebylo nikomu možno proklouznouti tajnými dveřmi do přízemí, kde neměli o všem tom, co se právě před pavillonem a kolem něho dělo, ani tušení. Kníže Hartsdorf provázel zatím nezvané hosty od besídky k besídce. Nabyl poněkud zase odvahy. Doufalť, že skončí vše aspoň poměrně příznivě, neboť panovník nezdál se přece jen míti o pravém stavu věcí náležitého ponětí. Dal se vésti, kam kníže za dobré uznal; vyptával se na to a ono, netajil se svým podivením nad tou neb onou zvláštností nebo bizarrností, jakých byla v parčíku hojnost, slovem choval se, jakoby neměl nižádného podezření a jakoby se nebylo bezprostředně před tím přihodilo pranic nápadného, neřku-li tak křiklavě podivného jako klesnutí před panovníkem na kolena a úzkostlivé prosení za prominutí a milost. Panovník pokládal vše, co se bylo právě zběhlo, za zcela přirozené. Kníže Hartsdorf a baron Chiari jakožto hlavní pořadatelé bezúčelných, tajných zábav, jakých on, jakožto stoupenec vytrvalé a neúmorné práce nemiloval, měli vskutku příčinu obávati se, když právě ne přísného trestu, tedy aspoň ztráty přízně panovníkovy, když je při samém skutku dopadl. Avšak panovník, odebrav se na místo skutku, jak víme, za zcela jiným účelem a octnuv se náhodou a takořka v růžovém rozmaru na popraží místnosti, kde zdánlivě zcela nevinná zábava důvěrných přátel knížete a barona odbývána, mohl sice, jak míval v takových případech ve zvyku, vystoupiti přísně a zahráti si na korunovaného mravokárce, před kterýmž musil se v celé říši každý nemrava třásti; ale následkem všeho toho, co se bylo právě zběhlo, byla drsná povaha jeho daleko přístupnější měkkosti nežli kdy jindy. Proto promíjel, co by byl jindy přísně pokáral a po případě třeba i mírně potrestal. Napadloť mu, že bezradostný život u dvora časem svým přece jen nudí; žeť občas přece jen třeba povyraziti se, a když to nejde veřejně před panovníkem, že nutno uchýliti se do zátiší. Panovník choval se tudíž, jakoby se nebylo pranic podezřelého zběhlo, a kníže Hartsdorf kojil se čím dále tím bezpečnější nadějí, že bouře panovnického hněvu a nemilosti, která nad hlavou jeho a důvěrných jeho přátel již tak hrozivě se vznášela, šťastně mine. Při vrtkavosti a popudlivosti povahy panovníkovy arci nebylo pro to žádné pevné záruky; nicméně kníže Hartsdorf aspoň doufal a pouhá naděje dodala mu zmužilosti a síly, že dovedl se na dále opanovati. Někteří hosté z místnosti prvního patra byli se zatím vytratili do parčíku a poznavše panovníka plížili se v „nejuctivější vzdálenosti“ zvědavě za nezvanými hosty, kteréž hostitel kolem pavillonu provázel. Panovník obešel se svou družinou celý pavillon, aniž by byl někde něco podezřelého zpozoroval. Kníže Hartsdorf byl už skoro bezpečen, že hrozící nebezpečí úplně minulo. By možné podezření panovníkovo zcela zažehnal, odvážil se s největší skroušeností pozvati panovníka k návštěvě místností v prvním patře. Panovník mimo nadání a ku spokojenosti knížete pozvání zamítl. „Ne, ne, kníže!“ pravil vlídně. „Snad nemyslí, že čerstvý, vonný vzduch pod širým nebem vyměníme za dusné ovzduší pod střechou, pod kterou se důvěrní přátelé jeho již po několik hodin baví.“ Po těchto slovech se na okamžik odmlčel, načež beze vší souvislosti s tím, co předcházelo, optal se: „Ale kde pak je baron Chiari, jeho — spoluvinník?“ tváři knížete kmitly rozpaky; ale přece odpověděl chladnokrevně: „Lituju, nejmilostivější pane, že musím odpověděti neuspakojivě. Baron Chiari dnes odřekl; je prý trochu churav.“ Panovník nevěnoval odpovědi té žádné pozornosti. Obrátiv se k hraběnce pravil: „Není jí libo, milá hraběnko, stráviti ještě několik minut v utěšeném parčíku?“ Hraběnce nezbylo nežli svoliti... Tak zaměřili všickni zase nazpět do parku, pavillon obklopující. Tentokráte šli rychleji, až dospěli do pozadí pavillonu, kde byla u zdi umístěna besídka, z které byl volný pohled na zadní část pavillonu. „Usedněme! Odpočiňme si!“ ozval se panovník zaměřiv k besídce, kde usadil se na pohodlné sedátko a vybídl hraběnku, by usedla podle něho. Kníže Hartsdorf a Sulevi zůstali v uctivé vzdálenosti před besídkou. Po malé chvíli chtěl si panovník po svém způsobu zažertovali; ale v témž okamžiku upoutána pozornost jeho na první pohled pranepatrnou zvláštností. Zadní část pavillonu nalézala se v plné záři měsíce. Šestero osvětlených oken v prvním patře skvělo se v nevylíčitelných odlescích stříbra a zlata. V přízemí bylo pozorovati toliko dvé, na polo zazděných oken. Před okny a vůbec podél celého přízemí táhlo se zdánlivě v nepatrné vzdálenosti nízké, ale husté křoví šeříkové, tak že se stanoviska panovníkova nebylo lze pozorovati nežli hoření, připomenutými již dřevěnými koši opatřenou část oken. Panovník upřel zrak svůj na jedno z těchto oken. Chvíli díval se pozorně a napjatě na jeden bod, na to vstal a zastíniv si plochou dlaní oči, by lépe viděl, díval se ještě pozorněji. Konečně pravil k hraběnce: „Nevidíte, hraběnko, ničeho?“ „Ne, nevidím, nejmilostivějšl pane!“ odtušila. „Tamo — přímo nad oknem v právo od nás!“ pokračoval panovník. Hraběnka upřela nyní zrak na místo, na které byla upozorněna. Několik okamžiků nepozorovala pranic zvláštního, později se jí zdálo, jakoby se nad oknem na ploše měsícem ozářené zachvíval jemňoučký, sotva pozorovatelný nádech žlutavého světla. „Ano, nejmilostivější pane,“. odvětila nepokládajíc to za nic zvláštního, „pozoruju lehýnký nádech žlutavého světla.“ Panovník upíral ještě chvíli mlčky sokolí zrak svůj na ono místo, a viděl dle všeho, co slabší zrak hraběnčin v prvním okamžiku nepozoroval. „Toť vskutku hezoučké!“ ozval se po krátké pomlčce, „Vizte jen, milá hraběnko! Zdáť se mi, jakoby po jemném nádechu žlutavého světla kmitaly se drobounké, sotva pozorovatelné jiskřinky — nejinak nežli jako když se vznáší nad oknem lehýnká, zdola ozářená pára.“ Bystrý zrak panovníka neklamal. Hraběnka pozorovala nyní tutéž jemnou hru světla, a potvrdila domnění panovníkovo, nemajíc arci ani nejnepatrnějšího tušení, že slovy svými roztíná rázem celou osnovu intrik proti svému miláčkovi. Panovník ještě chvíli mlčel, pak zvolal: „Hartsdorfe! Hartsdorfe!“ Kníže rychle předstoupil. „Podíval se!“ pokračoval panovník ukázav knížeti na totéž okno jako před chvílí hraběnce. Kníže ničeho nepozoroval. „Nevidí?“ optal se panovník. „Nevídím, pranic nevidím, nejmilostivější pane!“ „Co jest v přízemí pavillonu?“ optal se beze všeho přechodu náhle panovník nahodile ostřejším přízvukem. Kníže zbledl; slova ta účinkovala naň jako blesk z čista jasna. „Sklady na staré haraburdí!“ odpověděl poněkud zajíkavě a dodal: „Myslím, nejmilostivější pane, že tam má zahradník uloženo své náčiní.“ Sulevi sice věděl, že pronáší kníže lež; ale neodvážil se otcova chlebodárce ani opraviti, tím méně ze lži pokárati. „Aj, aj!“ zamumlal panovník, „Vždyť tam někdo svítí!... A k čemu jsou ty koše?... Což pak máte, kníže, v přízemí nějaké vězně?“ Hartsdorf chtěl odpovědíti; ale panovník postoupil ku předu, obešel chroští a přistoupiv těsně k oknu, nad nímž byt připomenutou hru světla pozoroval, díval se chvíli nad okno. Ostatní jej následovali. „Ano, ano,“ ozval se náhle panovník. „Někdo tam svítí.“ „Není možno,“ odvětil kníže Hartsdorf s líčenou určitostí, chtěje pozornost panovníkovu odvrátiti; ale prostá slova jeho měla účinek opáčný. Svéhlavý panovník, kterýž i v nejmalichernějších případech bystře pozoroval a nerad se dával kýmkoliv opravovati, byl by zajisté trval na svém, i kdyby nebýval tak přesvědčen jako tentokráte.“ „Ne, ne, kníže!“ pravil s důrazem. „V přízemí se svítí,“ a s úsměvem pak dodal: „Aby se tam byl vloudil nějaký zloděj!“ Kníže neodpověděl. Duší panovníkovou šlehl nový nápad. „Zapuďme jej!“ pravil žertem. Na to nakloniv se k uchu knížete, zašeptal: „Ví co, milý kníže? Zatleskal! Snad tím zloděje neb aspoň světlo zaplaší.“ Kníže váhal, „Nu — zatleskal!“ šeptal panovník rozkazovacím tónem. Knížeti nezbylo, než uposlechnouti. Tlesknul několikráte mírně o ruce. „Více — hlasitěji!“ velel šeptmo panovník. Kníže uposlechl, a k nemalému podivení panovníkově zazněla z přízemí odpověď — přitlumené zatleskání. „Co to?“ zvolal panovník s dětinskou radostí, že se nemýlil. „Někdo je uvnitř. Optal se, Hartsdorfe, jakožto pán, kdo to?!“ Kníže opět váhal a teprve když byl poznovu vyzván, uposlechl. „Kdo to?“ zvolal přitlumeným a chvějícím se hlasem. Po zvolání tom všickni napjatě naslouchali. Několik okamžiků panovalo kolem hluboké ticho, načež se ozval ze vnitř přitlumený hlas. Zdálo se, jakoby byl někdo uvnitř otázku Hartsdorfovu opáčil. Přihluchlý panovník zaslechl jen záchvěv lidského hlasu. „Opakovat, opakovat!“ velel knížeti. Kníže musil uposlechnouti. Opakoval svůj dotaz a teprve po té zazněla zevnitř, kde byli patrně poznali hlas Hartsdorfův, přitlumená, ale přece dosti zřetelná odpověď: „Jsi to ty, Hartsdorfe? — Voláš?“ „Řek', že volá!“ kázal panovník šeptmo. „Volám!“ zvolal kníže nahlas. „A co si přeješ?“ zazněl nyní přitlumený dotaz zevnitř. „Řek', že chce vědět, kdo je pod oknem!“ velel panovník, kterému zvláštní tato nahodilost činila neobyčejné potěšení. Kníže uposlechl. „Kdo je pod oknem?“ zvolal. A za hlubokého ticha zazněla ze vnitř odpověď: „Já — Chiari.“ Odpověď ta měla na panovníka zvláštní účinek. Až dosud zdálo se mu býti vše nahodilostí; ale baron Chiari o němž byl kníže Hartsdorf před nedávnem tvrdil, že je churav — v místnosti, kde jest uloženo staré haraburdí — přesahovalo meze veškeré možnosti. „Co to?“ zvolal panovník přitlumeným hlasem přísně. „Jak se tam octnul baron Chiari? Co tam kutí?“ Uvnitř slova patrně zaslechli, ale nerozuměli jim; ozvalť se odtamtud přitlumený hlas: „Povídáš něco, Hartsdorfe?“ „Řek', že povídá!“ velel panovník. „Povídám!“ odvětil kníže. „Ale co — co? Nerozumím dobře!“ zní hlasitější odpověď zevnitř. „Řek', že by rád věděl, co tam Chiari kutí!“ velel poznovu panovník. Kníže uposlechl. Zevnitř zazněl veselý smích dvou osob — muže a ženy — a teprve po chvíli ozval se přitlumený hlas Chiariho: „Co bych kutil? — Bavím se — miliskuju se!“ Odpověď ta byla pro panovníka vrcholem všeho možného. Duší jeho šlehlo oprávněné podezření a vehnalo mu všechnu krev do tváře. Svraštil čelo a dupna nohou zvolal hněvivě k Hartsdorfovi: „Co se to zde děje, kníže? Kde je vchod do přízemí? Dal ihned otevřít!“ Uvnitř zaslechli patrně slovo „otevřít“, neboť hned po té ozval se hlas Chiariho: „Mám otevřít, Hartsdorfe?!“ „Jakže?! Zde jsou dvéře — zde?!“ zvolal panovník, jehož udivení stále ještě rostlo. „Nejspíše tajné,“ dodal pak a obrátiv se k Hartsdorfovi kázal: „Řek' ano!“ Kníže musil uposlechnouti. „Ano — otevři!“ zvolal největší úzkostí se chvějícím hlasem. Několik okamžiků panovalo kolem hluboké mlčení. Na to bylo slyšeti mírné za vrznutí, hned po té objevily se přímo před panovníkem na stěně v levo dvě jasnější žlutavé prouhy: jedna kolmá, druhá poněkud šikmá — tajné dvéře byly pootevřeny. „Otevřel dvéře!“ velel panovník Hartsdorfovi. Kníže uposlechl. Postoupiv otevřel dvéře dokořán. Zevnitř šlehla jasná zář. Ale jiného viděti nebylo — bylať přede dveřmi uvnitř nějaká příčka. Panovník beze slova popošel ku předu, vstoupil na práh a popošel ještě o krok na právo; ale jako hadem uštknut hned zase couvnul zpět přede dvéře. V nejprudším hněvu chtěl se obrátiti k Hartsdorfovi: ale tento byl použil vhodného okamžiku a zmizel. Panovníkovi nezbylo, nežli převzíti úřad inkvisitorský osobně. „Chiari!“ zvolal hlasitě. Zevnitř ozval se nyní zcela zřetelně hlas barona Chiariho. „Co pak chceš? Vždyť máš otevřeno!“ „Chiari!“ opakoval panovník přísně. „Což pak mne nepoznává?!“ Chvíli panovalo ve vnitř hluboké ticho. Panovník svá slova ještě jednou opakoval, načež zaslechl zevnitř úzkostlivá slova: „Pro milosrdenství boží — nejmilostivější!“ Panovník chvíli mlčel, načež poznovu zvolal: „Chiari! Co pak neslyší, kdo ho volá?“ Uvnitř nikdo neodpověděl; jen neobyčejný ruch a šum, jako bzučící včely v oulu zazníval odtamtud. Panovník opět zvolal: „Chiari! Pod trestem nejpřísnějším mu kážu, by se ozvali Je tam?“ „Jsem, nejmilostivější pane!“ ozval se konečně baron hlasem úzkostí rozechvěným. „Dobře!“ odvětil panovník, načež kázal přísně: „Vyšel ven!“ Baron Chiari neodpovídal. „Opakuju, by vyšel ven!“ velel panovník přísněji nežli kdy jindy. „Milost — smilování, nejmilostivější pane!“ zaúpěl baron uvnitř. „Vyšel ven — velím tak naposledy!“ vzkřikl panovník tónem, jakým ho nebyl posud ještě nikdo slyšel rozkazovati. „Milosrdenství! Smilování!“ zaúpěl baron. „Já nemohu.“ „A proč by nemoh'?“ zvolal panovník s urputnou neústupností. „Milosrdenství! — Smilování!“ úpěl baron. „Bojím se — stydím se!“ „A proč by se styděl?“ panovník na to. „Neníť zde nikoho kromě mne, hraběnky Lichnické a Lamberta Suleviho.“ Poslední jméno mělo patrně na barona účinek přímo zdrcující. Z prsou jeho vydral se zoufalý výkřik... Hned po té objevila se mezi dveřmi hlava škaredého barona ale nic více než hlava... Panovník několik okamžiků mlčel, přemítaliť; pak pravil přitlumeně: „Budiž! Učiníme opatření, by se styděti nemusil.“ Po té se obrátil k Sulevimu, řka nahlas velitelským tónem, aby Chiarimu ani slůvka neušlo: „ŠeI, Sulevi, a pozval sem, kde kdo je — pány i dámy... Řek', že se tu někdo stydí předstoupit před svého panovníka — řek', že každý, kdo je zde na blízku, musí tváří v tvář spatřili stydlavého Adama — Chiariho.“ „A on — Chiari,“ obrátil se panovník přísně k baronovi uvnitř, „on se neopovážil změniti posici!... Tak — jako stojí, stál, až přijdou zvaní i nezvaní.“ „Odpuštění, smilování!“ zaznělo úpěnlivým hlasem z úst baronových. „Teď ticho!“ vzkřiknul panovník tónem tak urputným, jakým okřikujeme vzdorovitého stavěcího psa. Od toho okamžiku baron Chiari více se neozval. Ale co dělo se po několik minut v jeho duši, nelze ani přibližně naznačiti. Bylo mu, jakoby měl býti veden na popravu. Slovy těmi v nejpřísnějším a nejopravdovějším jich smyslu označena jsou případně duševní jeho muka. Vše, co se bylo právě v několika minutách sběhlo, nasvědčovalo katastrofě přímo děsné. Věděl a byl přesvědčen, žeť ztracen. Očekával trest nejpřísnější. Avšak právě ta trapná nejistota, brzo-li a jaká asi rána bude proti němu vedena, duševní muka jeho zvyšovala. Znaje panovníkovu urputnost a zálibu v týrání byl přesvědčen, že panovník, jenž vždy a při všem přísnou spravedlnost svou na odiv stavěl, a jemuž nic nečinilo tak velkého potěšení, jako když přistihna někoho při skutku pokárání hodném, mohl jej s inkvisitorskou bezcitností duševně mučiti, nedá si tentokráte ujiti vhodné příležitosti, by dříve, nežli vyřkne přísný trest, na duševních mukách postižené oběti do syta se nenapásl. Instinktivní vynalézavost jinak nechápavého a duševně nehybného panovníka byla v ohledu tom překvapující, překonali obyčejně i rádce nejrafinovanějšího. Chiari tudíž věděl, co jej asi očekává a nečinil si ani v nejtrapnějších těchto okamžicích svého života žádných illusí: věděl, jak už připomenuto, žeť bez milosrdenství ztracen; ale že. musí býti dříve ještě panovníkovi po nějaký čas tím, čím je polapená, málomocná myška brutálně hravé kočce. Nemýlil se. Panovník vskutku přemítal o způsobu, jakým by nebohého Chiariho příkladně potrestal. V drsné tváři jeho jevila se urputná umíněnost. Stál vzpřímen se založenýma rukama, dívaje se upřeně před sebe na zem, jakoby v chladné zemi hledal myšlenkový bod, o který by se skřipec, na který by byl Chiariho tak rád natáhl, nejvhodněji opíral, a pranic toho nedbal, že stojí podle něho dáma, která nechápajíc, co se kolem ní právě děje, neb co bude asi následovati, sama počínala již pociťovati trapnou situaci, v kteréž se byla octla. Avšak povinná úcta k panovníkovi, dvorní mrav a zvyk nedovolovaly jinak, nežli chovati se trpně a mlčky čekati, až se nejmilostivějšímu pánu zlíbí mlčení přerušiti. Zatím byl Sulevi panovníkův rozkaz vyplnil. Se všech stran počali se scházeti pozvaní — páni i dámy, staří i mladí. Skoro všickni plížili se po stezkách a cestách nesměle a ostýchavě k místu, kde panovník s hraběnkou stál a v několika minutách utvořili kolem nich — ovšem v uctivé vzdálenosti — polokruh. Většina z nich již tušila bouři; ale všickni uposlechli pozvání, neboť pozvání panovníkovo musilo býti respektováno jako rozkaz nejpřísnější. I Sulevi se vrátil a zůstav v uctivé vzdálenosti státi, čekal, až zvedne nejmilostivější hlavu nebo jej osloví. Konečně tak panovník učinil; ale místo na Suleviho pohlédl na hraběnku řka: „Nu — což, milá hraběnko? Není to žert?“ Hraběnka chtěla něco odpověděti; panovník však rozhlédnuv se se zjevnou zálibou po půlkruhu shromážděných, chvatně dodal: „Nebála se, hraběnko, pranic se nebála! Starý hříšník musí býti naučen moresům.“ Po té se obrátil k otevřeným dveřím, za kterýmiž bylo doposud ještě viděti ustrašenou tvář škaredého barona v téže posici jako dříve, a zvolal: „Chiari!“ „Ráčíte si přáti, nejmilostivější pane?“ ozval se baron nejúlisnějším tónem, jakého vůbec byl schopen. „Myslím,“ pokračoval panovník, „že není žádné příčiny více, pro kterou by se musil ostýchati předstoupiti před svého panovníka.“ „Milost! Slitování!“ zaúpěl baron. „K čemu slitování, barone?“ odvětil drsně panovník. „Nyní: kdy jsou zde shromážděni důvěrní přátelé i přítelkyně knížete Hartsdorfa i jeho, nyní přece není nižádné závady, proč by se nemohl objeviti!“ „Milosrdenství — smilování!“ zaúpěl ohyzdný baron, jehož tvář jevila nevylíčitelnou úzkost. „Proč kňučí?!“ vzkřikl panovník drsně. „Kdo pak mu ubližuje? Kdo jej týrá, mučí?“ „Nikdo — nejmilostivější pane — nikdo — ale já —“ „Dosti!“ zakřiknul jej neúsprosný inkvisitor. „Teď mu kážu naposled a pod nejpřísnějším trestem — aby předstoupil!.... Nuže?!“ „Smilování! Slitování! Milosrdenství!“ zaznělo z ustrašených úst baronových. „Já nemohu — nesmím; já se — stydím!“ Poslední slovo mělo na panovníka zvláštní účinek; tvář jeho skřivila se k smíchu, div nevypukl v hlasitý řehot. „Ale proč by se styděl — proč?“ vzkřikl panovník s líčeným hněvem. Baron Chiari váhal okamžik s odpovědí; ale pak přece uznal za vhodné nedráždili hněv panovníkův a odpověděti. „Slitování, nejmilostivější pane!“ zaúpěl. „Zhřešil jsem a pykám za svá provinění; ale já — já se stydím, poněvadž — —“ A no krátké pomlčce doložil: „Poněvadž jsem — Adam!“ Poslední slovo proneseno v největší úzkosti hlasem tak stísněným, jakoby se bylo vydralo z hrdla k smrti zadrhnutého. Však právě tím mělo na panovníka účinek ještě komičtější, nežli když byl Chiari poprvé pronesl slova: „Já se stydím!“ Panovník nemohl se více opanovati. „Adam sem, Adam tam!“ vzkřiknul přísně sice, ale přece s přízvukem skoro rozmarným. „Adam musí ven!“ A po kratinké pomlčce rozhodně a velitelsky dodal: „Anebo jej dám ještě dnes eskortovat na nejbližší pevnost!“ Chiari poznal, že není žádné pomoci. Ale v témž okamžiku šlehla duší panovníkovou myšlenka, že žádost jeho přece jen přesahuje všechny meze slušnosti. „Zůstat — neměnit posici!“ vykřikl prudce a obrátiv se ku shromážděným pravil: „Nemá zde nikdo nějaký plášť?“ Kdosi z pozadí postoupil s pláštěm ku předu. „Hodil plášť Adamovi!“ velel panovník. Učiněno po tomto rozkazu. Plášť vhozen otevřenými dveřmi dovnitř a baron chvatně po něm sáhl. „A nyní,“ zvolal panovník s veškerou přísností, jaké byl drsný hlas jeho vůbec schopen, „nyní kážu naposledy: Adam Chiari — ven!“ Několik okamžiků trvalo kolem hrobové ticho. Jen ve vnitř zašustil plášť a tiše jako stín vystoupil ohyzdný baron... Byl zahalen v plášť, nedosahující než až po nahá kolena, která se pod ubožákem chvěla, jakoby měl již pokleknouti ku špalku. Škaredá tvář jeho měla děsný výraz zoufalosti. Však právě tento výraz a vůbec celá postava ve své zdrcenosti působila neodolatelně komicky. Panovník nemoha se zdržeti, vypukl v hlasitý smích; z ostatních málo kdo smíchu se ubránil. Nenadálé přemetnutí hrozivé situace v komiku dodalo baronovi smělosti. Duší jeho šlehla myšlenka, že snad přece ještě není vše ztraceno, využitkuje-li se příhodný okamžik a proto bez rozpaků klesl na kolena, sepjal ruce a šouraje se po kolenou blíže k panovníkovi zoufalým hlasem úpěl: „Milosrdenství! Slitování!... Ze všeho se vyznám, nejmilostivější pane — ze všeho se vyzpovídám — ze všeho!“ „Nu — tedy se zpovídal!“ zvolal panovník v smíchu. Baron zvednuv zrak a spatřiv po jedné straně panovníkově hraběnku Lichnickou, po druhé nenáviděného Suleviho, byl přesvědčen, že vše to sosnovali tito dva. Duší jeho šlehla osudná domněnka, že panovník o všem ví, a proto se rozhodnul, že přizná se ku všemu, by upřímností a lítostí svou panovníka aspoň poněkud usmířil a tak trest svůj zmírnil. „ZpovídaI se, Adame, zpovídal!“ velel panovník, když baron váhal. „Milosrdenství — slitování, nejmilostivější pane!“ zahájil baron Chiari úpěnlivě svou upřímnou zpověď. „Vše stalo se v návalu nepříčetnosti — Sulevi je nevinen, přísahám, žeť nevinen — já jediný ...“ Panovník, jenž se posud ještě smál, náhle umlknul a svraštiv čelo upřel zrak svůj na barona, kterýž mu právě pronešenými slovy napověděl, čeho by se byl ani ve snu nenadál. „Dále, dále! Zpovídat!“ kázal panovník. „Vím, že mne stihne trest,“ pokračoval Chiari, „ale bude to trest zasloužený... Přiznám se tudíž ke všemu! Osudný pamflet, kterýmž byl nejmilostivější tak pohněván — —“ „Dost!“ zahřměl náhle v nejprudším hněvu panovník, kterémuž napadlo, že mohla by každým slovem autorita jeho jakožto panovníka utrpěti. Baron Chiari se zarazil. Ale nalézaje se již těsně před panovníkem, kam se byl po holých kolenech doplazil, obejmul oběma rukama panovníkovy nohy a zaúpěl: „Milosrdenství — Slitování! — Smilování!“ Panovník chvíli mlčel. Na to se obrátil k polokruhu diváků a mávna rukou, by se odstranili, zvolal: „Odejít!“ V několika vteřinách byl panovník toliko ve společnosti hraběnky, Suleviho a Chiariho. „Nuže — teď se, Adame zpovídal!“ velel. Zpověď jeho byla však upřímná jen tak dalece, že svalil veškeru vinu s beder Suleviových na svá; ale při tom přece nezapomněl na svou obranu řka, že osudný pamflet obdržel od neznámé osoby poštou, že jej v nepříčetném stavu ztratil zde v zahradě Hartsdorfově, a poněvadž prý tu viděl Suleviho, že později, když pamflet koloval v opisech, měl Suleviho bezprávně v podezření, že naleznuv pamflet postaral se o jeho rozšíření v opisech. Zpověď a zvláště omluva ta po upřímném přiznání se k vině neměly do sebe pranic pravdě nepodobného. Panovník aspoň uvěřil. Když Chiari svou zpověď ukončil, díval se naň panovník ještě chvíli přísně a hněvivě; ale za nedlouho nemohl se přece jen ubrániti komice, která v každém hnutí a slově baronově spočívala. Dal se opět do hlasitého smíchu. Posléze, jakoby byl duší jeho zase šlehnul náhlý hněv, ustal v smíchu a vzkřikl drsně: „Dosti, Adame! Teď šel po svých! — Vrátil se do svého ráje!... Ale nikdy více neopovážil se objeviti se u dvora!“ — Tím končí zápisky, z kterýchž k našemu vypravování váženo. Vše, co následovalo a přirozeně nás ledovat i musilo, jest tak očividné, že netřeba o tom šířili slov. Panovník, jak víme, muž přísných mravů, učinil sice přísná opatření proti zábavám naznačeného druhu; veškerá opatření však byla marná ... Rozkošníci a zhýralci dovedli oklamati oči nejbystřejší; ale chovali se s dvojnásobnou obezřelostí. Panovník nabyl za nedlouho přesvědčení, že opatření jeho neminula se účinku, že netoliko v bezprostředním jeho okolí, nýbrž i jinde zavládnul konečně pod železnou rukou jeho mravopočestnosti život nový — počestný. Lambert Sulevi již následujícího dne odměněn za své mimovolné zásluhy, že náhodou panovníkovi umožněno přesvědčiti se o bezpříkladné zhýralosti některých z nejznámějších šlechticů a šlechtičen — povýšením do stavu šlechtického, a pospíšil dáti se — ovšem tajně — s hraběnkou Lichnickou oddati a zůstal v přízni a milosti panovníkově. — Jinak u dvora v podstatě pranic se nezměnilo. Za krátký čas vrátil se panovník se svým dvorem do residence a žil i pracoval obvyklým svým způsobem. Po nějaký čas — dějiny praví, že po několik jen měsíců — neodbývána ani žádná šmytcová kvarteta. Scházelť čtvrtý... A panovník, kterému při šmytcových kvartetech nikdo nebyl tak milým a vhodným jako právě tento čtvrtý, Chiari totiž, zůstal po celý ten čas bez nejzamilovanější své zábavy. Posléze však se mu přece zastesklo... A kdysi, když byl v obzvláště dobré míře, kázal, aby byl ode dvora vypovězený baron Chiari znovu povolán. Ohyzdný baron se dostavil, jak rozkázáno, přímo ku šmytcovému kvartetu. Vstoupil skroušeně, nesměle a čekal na příchod panovníkův jako odsouzený zločinec. Konečně se panovník objevil. Shlédna Chiariho vypukl v hlasitý, dlouho trvající smích a jediná slova, kterýmiž baronovi hřích jeho připomenul — jak historicky zjištěno — byla: „Nu — on mezi Adamy a Adamkami asi rozkošně vypadal!“ Po té sáhl panovník po houslích a šmytci, přejel několikráte šmytcem, vzal cis a fis... A baron Chiari, kníže Cavaredo i Sulevi, kteří nejmilostivějšího provázeli, spustili známý pochod, za jehož zvuků byl se panovník za válek Napoleonských se svou gardou až do Paříže — profidlal... Minulo více nežli půl století... Mnoho, přemnoho se změnilo; leč mezi dobou, v které žijeme, a dobou, z které jsme byli právě vypsali jen jedinou charakteristickou episodu, jest přece jen nápadná podobnost. Do nedávná vedli jsme v Čechách tuhý, houževnatý boj za tak mnohé, co pokládá většina z nás doposud ještě za nejvznešenější úkoly života; ale nevrlí, unavení, omrzelí a zmalátnělí díváme se nazpět v nedávnou minulost... Odházevše zbraně krčíme se v zátiší resignace a v náhradu za vše, co nám bylo druhdy posvátno a vzneseno — bavíme se, jak komu možno... Rozkošnictví!... Komu z nás není dnes modlou? Kdo z nás odvážil by se vystoupiti a říci: Já nikdy před tou modlou neklečel, já jí nikdy neobětoval? Kdo z nás ptá se dnes po práci, po charakterech, po talentech? Zábava a rozkoš převáží vše. Pravda — zábavy a rozkoše naší doby liší se nápadně od oněch, jež jsme byli právě zběžně líčili; jsouť méně divoké, ušlechtilejší nebo správněji řečeno, rafinovanější. Avšak i my máme v životě veřejném i soukromém své milostivé, milostivější a nejmilostivější, kteří se skvějou všemi možnými ctnostmi a přednostmi, kteří pracujou, vlastně do únavy si hrajou, kteří jsou nestranní a spravedliví, slovem kteří po svém náhledu vzorně pečujou o blaho a štěstí všech, pro které pracovati pokládají za svou povinnost... A skoro každý z těchto milostivých, milostivějších i nejmilostivějších má svůj zamilovaný inštrument. Zahudlej, zafidlej na inštrument nejmilostivějšího — a vrata ku štěstí jsou dokořán!... Kdo nefidlá, kdo nevyhovuje slabostem a křehkostem, kdo nebaví, může pracovati do vysílení, může býti povahou a talentem — vše jedno... Pro naše milostivé, milostivější a nejmilostivější neexistuje. Hudlej a fidlej na oblíbené inštrumenty nejmilostivějších, a hříchy tvoje, byť sebe odpornější, budou ti milostivě prominuty! Budeš ctěn a vážen, staneš se nevyhnutelným, ba milostníkem — a naši nejmilostivější učiní pro tebe vše, bys mohl na dále pohodlně klekati před modlou rozkošnictví a naplnil tak důstojně úkol života svého…